Karel Hynek Mácha
Jitro
Znění tohoto textu vychází z díla Jitro tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Národní kulturní památka Vyšehrad v roce 1979 (MÁCHA, Karel Hynek. Jitro. Z německého originálu přeložila Zdeňka Bergrová ; ilustroval Věroslav Bergr. Praha : Národní kulturní památka Vyšehrad, 1979. [16] s.).
Další elektronické texty naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: http://www.e-knihovna.cz.
Verze 1.0 z 26. 04. 2010.
OBSAH:
GLAUBE, HOFFNUNG, LIEBE, VERTRAUEN
VÍRA, NADĚJE, LÁSKA, SPOLEHNUTÍ …
O hört, des Thales Söhne,
O hört es lieblich klingen!
Lass Aeols Harfentöne
Zu Eurem Ohre dringen!
Die lieblich, schmelzend klagen,
Und doch nur leise sagen:
Glaube!
Horcht, wie in blauer Ferne
So froh die Töne zittern,
Dass sie selbst alle Sterne
Mit süsser Lust erschütern.
Lasst uns der Stimme fröhnen,
Die zertlich so kann tönen:
Hoffe!
Wie sich die Stürme wälzen,
Wie Nachtigallen klagen,
Und dann in eins verschmelzen,
Kein Sterblicher kanns sagen;
Wie sich die Töne brechen
Und leise klagend sprechen:
Liebe!
Mit Wehmuth tönts hernieder,
Dass selbst die ewig reinen,
Durch Aeolsharfenlieder
Bewegten Engel weinen.
So noch kein Mensch gehöret,
Wie jene Stimme lehret:
Traue!
Synové této země,
poslyšte, co to zní.
Aeolská harfa vám jemně
sluch ouzkostí poblouzní.
Milostně lká a vzlyká
leč jenom šeptem říká
věř.
Slyšte, jak v blankytné výši
chvěje se její zvuk,
jak cituplně slyší
to celý hvězdný shluk.
S hvězdami poddejme se
tomu, co z tónů se nese,
doufej.
Bouře se rojí a letí
a lkají slavíci,
kdo ví, jak v jediné změti
ty zvuky běsnící
se zlomí, ach, a stmelí
a potichoučku velí
miluj.
Sem dolů tak bolně zní to,
že čistým anjelům
je smrtelníků líto
a pláčou k našim snům.
To ještě neslyšeno,
ještě to nemá jméno
spoléhej.
Sieh des Todes blasses Bild,
Ja es lächelt dir so mild.
Warum fliehst du seinen Blick?
Er verheisst dir nahes Glück.
Fürchtest du dich vor der Wiege,
Weil im Schlaf man stets dort liege?
Scheu’ sie nicht, du wirst erstehen,
Jeder muss ja schlafen gehen.
Fürchtest du den Grabesstein?
Scheust du moderndes Gebein?
Das nur in der Mitternacht
Zu dem Leben neu erwacht?
Sinavá smrt se směje lehce,
hle, je vlídně laskavá.
Proč se ti na ni pohledět nechce?
Nikdo víc štěstí nedává.
Z kolébky máš tolik strachu,
že se v ní spí napořád?
Neboj se, povstáváme z prachu,
každý přece musí spát.
Na kolébce jako pak v hrobě?
Jímá tě děs, že klovou rzi?
Že jen o půlnoční době
život se opět probouzí?
Alles athmet Freude,
Und im Rosenkleide
Lächelt die Natur.
Freude murmeln Bäche,
Freude spricht die Fläche
Einer jeden buntbekränzten Flur.
Auf den grünen Matten
In der Bäume Schatten
Tönt der Vogel Chor;
Und zum Himmelsbogen
Näher aufgeflogen
Jubeln and're zu dem Herrn empor
In dem frohen Drange
Zieht im Jubelsange
Ein erhab'ner Schwan,
Durch des glänzend hellen
Teiches laute Wellen,
Fröhlich segelnd auf der Silberbahn
Freudig in den Winden
Säuseln hohe Linden
Von dem Laub bekränzt.
Alles lebt in Wonne,
Und von goldner Sonne
Jedes hohen Berges Gipfel glänzt.
Nur in meinem Herzen
Wüthen wilde Schmerzen,
Mich nur flieht die Ruh'
Und von meinen Wunden
Werd'ich nie gesunden,
Bis im Tode fällt das Auge zu.
Vše tu radostné je,
příroda se směje,
v růžích oděna.
Kvapem zurčí strouhy,
dol se jasní dlouhý,
veselá jsou pole zelená.
Horskou poloninu
u stromovém stínu
budí ptáků zbor.
Nad ním v modrojasu
vidět ptačí chasu,
jak i tam svůj vyluzuje chór.
Na rybníku plyne
modré po hladině
labuť vznešená,
to jásavou písní
repot vln utísní
stříbroleskem plachta nesená.
I vysoké lípy
div že nepřekypí,
listím šelestí,
v zlatém slunci plane
témě hor utkané
z jisker paprsků a ze štěstí.
Jen mě v srdci hryže
hněvný žel a tíže,
jen mě míjí klid.
A mně od bolesti
nepomůže štěstí,
já až umřu, budu šťastně snít.
Fröhlich durch die Tannenhaine,
Fröhlich durch den düstern Wald,
Irre ich im Mondenscheine,
Wenn des Uhu Ruf erschallt.
Und von grünbelaubten Zweigen
Seh ich Geister bleich und grau
Sich zu mir herniederneigen
Spiegeln in des Waldbachsblau.
Jahre sind dahingeflossen,
Wandern muss ich sonder Rast,
Von den Menschen ausgestossen,
Von den Brüdern selbst verhasst,
Auf mir unbekannten Wegen,
Irre ich stets heimathlos,
Bis sie einmahl niederlegen
Mich in Mutter Herthas Schloss.
Bloudím veselými háji,
bloudím tmáň kde děsivá,
kde s lůnou se hvězdy třepotají
a sovy pláč se ozývá.
Umrlé bledé vídám stíny,
kde mlha splývá stříbřitá
s haluzí zelených, až jimi
potoční modro prokvítá.
Uplynula mnohá léta,
vždy musím dál a nemám cíl,
lidem je má duše kleta,
bratřím jsem se znelíbil.
Tak bloudím stále bez domova,
cesta je mi neznámá,
až jedenkrát mě hlína schová,
kde země je, ta matka má.
Was ist das Leben dieser Erden?
Was ist alle ihre Lust?
Dass Menschen Staub und Asche werden?
Ihrer Sterblichkeit bewusst,
Selbst das Zeugniss immer geben,
Kein Mensch werde ewig leben?
Wozu ist die Rose, die Nelke?
Um immer nur zu blühen?
Nein! sie ist, dass sie auch einst welke,
Wenn ihre Kräfte fliehen.
So auch der Mensch muss sinken,
Wenn höh’re Mächte winken.
Und wenn dann ihre Stimme schallet,
Und das Blut so siedend heiss,
Das in den Adern niederwallet,
Erstarrt zum stockenden Eis,
So fällt schnell die Blüthe ab
Und versinkt in’s dunkle Grab.
Co je to život na této zemi?
Jaké štěstí dává nám?
Že se tvor v prach a popel změní?
Že si člověk vědom sám
smrtelnosti nenadálé
a že žít nebude stále?
Proč voní růže, karafiáty?
Že jsou věčně samý květ?
Uvadnou lístky, budou sváty,
zavoní nám naposled.
Tak poslušen vyšší moci
není člověk nehynoucí.
Shůry hlas jak druhdy zazní,
ustane vřelé proudění
divoké krve, plachou bázní
v strnulý led se promění,
do hrobu, ach, lístky padnou,
stopu nenechají žádnou …
Die Nebel der Nacht nun schnell entschweben,
Und die Sterne weichen.
Aurora bringt uns ein neues Leben,
Und auf strahlend reichen
Prächtig schimmernden Wogen
Kömmt Phöbus angezogen.
Der junge Tag aus den Wolken schreitet,
Die Pforten reiss’t er auf.
Und über die Seen ausgebreitet,
Aurora ihren Lauf
Von Ost’ nach Westen wendet.
(Wie bald hat sie vollendet.)
Von der Sonne die Berge erglänzen.
Die Sänger erwachen,
Und die heimischen Bäume umkränzen.
Die Naturen lachen
Dem Menschen froh entgegen
Des Unnennbaren Segen.
Roztála náhle noci mha její,
hvězdy valem hynou.
Červánky život zas přinášejí,
papršlek nad hladinou
pronikl hbité vlnkobití
a bleskem svítí.
Mladý den vše z oblaku plení,
brány rve dokořán.
Červánky jezerem rozprostřeny
prchají do všech stran,
z východu k západu v půli
se rozplynuly.
Temena hor už sluncem blyští,
budí se ptáků zbor,
v stromoví doma slaví den příští,
věnčený modrem hor,
člověku vstříc vše spěchá kvésti
v nesmírném štěstí.
O Muse, die ich über alles liebe,
Erfülle meines Herzens tiefsten Drang,
Erhelle meiner Seele dunkle Triebe,
Begeistre mich zu meinem Klaggesang,
Lass meiner Harfe Saiten düster tönen,
Du Echo hall! Der Harfe Klänge nach
Enthüll’ des wunden Herzens leises Sehnen,
Das unterm Schmerz der bittern Trennung brach.
Ich wohne nun auf einer dunklen Höhe,
Wo Tod nur herrscht und keine Blume sprosst;
Wie sehr ich auch die strengen Mächte flehe,
Erhebt den Busen mir kein leiser Trost.
Zum Strom des Nichts seh’ ich die Tage ziehen,
Und meines Lebens Blume blühet ab;
Ich sehe schnell die süssen Freuden fliehen
Und meine Hoffnung bleibt ein stilles Grab.
Dort glänzt kein Stern über den kahlen
Steinen,
Der dich zu mir und mich zu dir hinruft;
Auf dieser Welt wird uns nichts mehr vereinen -
Und endlich selbst entzweyet uns die Gruft.
Ich weiss von nichts auf diesen Erdenhöhen,
Ich kenne nichts, was mancher Sel’ ge preis’ t;
Ich hoffe nur auf jedes Auferstehen,
Dort wo zum Geist flieht der verwandte Geist.
Ó múzo, nad pomysl miluji tě,
nejhlubší touhu jasna srdce zjev,
vyplň mi přání uchované skrytě
a nadchni myšlénkou můj truchlozpěv.
Dej dychtivě znít hlasu harfy duté,
a ty, ozvěno, zalkej v souzvuku.
Odhal mé žaly, strunou zpomenuté,
ty trny v srdci, hořkou odluku.
Bydlím teď v horském sídle černa noci,
kde vládne smrt a květy nenechá.
Třeba se doprošuji strohé moci,
není mi dána vlídná útěcha.
Do proudu prázdna vidím dny jak plynou,
život byl v květu, už je bez ozdob.
Vidím, jak žádost rychle střídá jinou
a nadějí mi zbývá klidný hrob.
Za holý kámen nelnou hvězdné spletě,
které tě ke mně a mne k tobě zvou,
nás nespojí už nic na tomto světě,
v samotu spějeme i hrobovou.
Na temni skal já vím, co nic je pouhé,
a vím, že krom toho se všechno přežene.
Spoléhám jen, že jednou vzejde mnohé,
tam kde jsou duše spolu spřízněné.