Karel Havlíček Borovský - Tyrolské elegie

Znění tohoto textu vychází z díla Tyrolské elegie tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím E. Hofbauera v roce 1904 (BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Tyrolské elegie. Praha : Hofbauer, 1904. 22 s.).

Autorem portrétu Karla Havlíčka Borovského na obálce e-knihy je Jan Vilímek.

Text díla (Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy:

BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Tyrolské elegie [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/37/06/67/tyrolske_elegie.html>.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko

Verze 1.0 z 16. 03. 2011.

I.

Sviť, měsíčku, polehoučku

skrz ten hustý mrak;

jak pak se ti Brixen líbí?

Neškareď se tak!

Nepospíchej, pozastav se,

nechoď ještě spat,

abych s tebou jen chvílinku moh'

diškurirovat.

Nejsem zdejší, můj měsíčku!

toť znáš podle křiku;

neutíkej, nejsem „treu und bieder“,

jsem zde jen ve cviku.

II.

Jsemť já z kraje muzikantů,

na pozoun jsem hrál,

a ten pořád ty Vídeňské pány

ze sna burcoval.

By se po svých těžkých pracích

hodně vyspali,

jednou v noci kočár policajtů

pro mne poslali.

Dvě hodiny po půlnoci,

když na třetí šlo,

tu mi dával žandarm u postele

šťastné dobrýtro.

Se žandarmem slavný ouřad

celý v parádě,

pupek kordem pevně obvázaný,

zlato na krágle.

„Vstávají, pane redaktor,

nelekají se,

jdeme v noci, nejsme však zloději,

jenom komise.

Od všech z Vídně pozdravení,

pan Bach je líbá,

jsou-li prej zdráv? a tuhle to psaní

po nás posílá.“

Já jsem i na lačný život

vždycky zdvořilý:

„Odpusť, slavná císařská komise,

že jsem v košili.“

Ale Džog, můj černý buldog,

ten je grobián,

na „habeas corpus“ tuze zvyklý —

on je Angličan.

Málem by byl chlap přestoupil

jeden paragraf,

již na slavný ouřad zpod postele

uďál: Vrr! haf! haf!

Hodil jsem mu tam pod postel

říšský zákonník;

dobře že jsem měl ten moudrý nápad,

již ani nekvik'.

III.

Občan zvyklý na pořádek —

bylo to v prosinci —

především jsem si obul punčochy

v slavné asistenci.

Pak jsem teprv četl psaní —

však ho tuhle mám;

rozumíš-li ouřední němčině,

přečti si je sám!

Bach mi píše jako doktor,

že mi nesvědčí

v Čechách zdraví, že prej potřebuju

změnu povětří;

Že je v Čechách tuze dusno,

horké výpary,

mnoho smradu po té oktrojírce,

holé nezdraví.

Že on tedy schválně pro mne

kočár sem poslal,

abych se hned na státní outraty

na cestu vydal.

A žandarmům že nařídil,

ať mne hodně nutí,

kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout

jeho nabídnutí.

IV.

Což je dělat? Že pak musím

hloupý zvyk ten mít,

že nemohu žandarmům s flintami

pranic odepřít!

Dedera mne taky nutil,

abych jel jen hned,

že by chtěli Brodští, až se zbudí,

třeba s námi jet.

Pravil mi, že nemám s sebou

zbraně žádné brát,

neb že oni mají nařízení

mne ochraňovat.

Že mám též, pokud jsme v Čechách,

inkognito jet,

sic nám dají dotíraví lidé

hrůzu komis hned.

Ještě mi dal pan Dedera

více moudrých rad,

dle nichž se Bachovi pacienti

mají spravovat.

Tak mne vábil jak Siréna,

až jsem obul boty,

oblík' vestu, kabát, pak i kožich,

dříve však kalhoty.

Koně a žandarmi stáli

dávno před domem:

„Milí braši! maličké strpení,

hned již pojedem'!“

V.

Ó, měsíčku, však ty ženské

dobře znáš a víš,

jaký s nimi člověk na tom světě

často mívá kříž.

Také's mnohého loučení

tajným svědkem byl,

ty znáš líp než každý novelista

hořkost těchto chvil.

Matka, žena, sestra, dcerka,

malá Zdenčinka,

stály okolo mne v tichém pláči –

hořká chvilinka.

Já jsem sice starý kozák,

v půtkách tužený,

tenkrát jsem měl trochu těsná prsa

a zrak zkalený.

Vtisknul jsem však poděbradku

silně do čela,

aby se těm policajtům slza

nezablyštěla.

Neb ti všichni blíže dveří

posud stáli stráž,

aby měla tato smutná scéna

císařskou stafáž!

VI.

Trubka břeští, kola hrčí,

jedem' k Jihlavi;

vzadu, abysme nic neztratili,

klušou žandarmi.

Ten Borovský kostelíček

stojí na vršku,

skrze lesy smutně na mne hledí:

„Jsi to, můj hošku?“

Pode mnou jest tvá kolébka,

já tě viděl křtít,

starému vikáři ministrovat,

pilně se učit.

Táhnout světem na zkušenou,

pak s pochodní jít,

naší chase plamenem veselým

na cestu svítit.

Vidíš, jak ty roky plynou,

znám tě třicet let…

Ale, chlapče! jaké to obludy

vidím s tebou jet?“

VII.

Když jsme jeli přes Jihlavu,

měl jsem Špilberk v mysli,

za Lincem zas myšlenky na Kufštein

z hlavy mi nevyšly.

Teprva když jsme nechali

Kufštein vpravo stát,

začla se mi alpejská krajina

příjemnější zdát.

Hloupá jízda, milý brachu,

když se neví kam:

veselé ty troubení postilionů

jsou jen bídný klam.

Všude kolomaz a všude

přepřahovali:

kdybyste radš ve Vídni přepřáhli

a namazali! —

Telegraf je přece jenom

hezký vynález,

Ten před námi všude, než jsme přišli,

ohlášení nes'.

by nám mohla policie,

starostlivá máti,

všude, dříve než tam dojedeme,

kamna rozehřáti.

Nesmím ale zapomenout

Budějovice,

tam Dedera koupil mělnického

čtyry lahvice.

Či-li se v něm vlastenecké

hnuly myšlenky?

či-li doufal, že to pro mne bude

Léthe na Čechy?

Mělnické jsem dávno dopil,

piju vlaské zas;

ale zdá se, že je v obou stejný

nepokojný kvas.

VIII.

Teď, měsíčku, nechme elegie

a přejděme v heroický tón,

nebo co ti teď chci vypravovat,

to byl čertův shon.

Cesta z Reichenhallu do Weidringu —

ty ji musíš taky dobře znát —

ta se nedá žádnou ordonancí

přeoktrojovat.

Hory, skály ohromnější ještě

než jest hlouposť mezi národy,

vedle cesty propasť bezedná jak

držka armády.

Temná noc, jak naše svatá církev,

a my jedem' s kopce jako mžik;

darmo křičí Dedera: „Drž koně!“

prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,

již je ďábel horempádem nese,

a postilion někde tam za kopcem

do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže cesta plytká,

vůz jak šipka klouže hý a hat,

snad nás hodlá někde do propasti

internírovat.

Ach, to byla pro mne chutná chvilka!

neboť neznám žádnou větší slasť,

nežli vidět slavnou policii

ouzkostí se třást.

Napadnul mi — jsemť já čtenář bible —

o Jonáši smutný příběh ten,

jak jej z loďky k utišení moře

vyhodili ven.

„Metejme los“, pravím, „mezi námi

musí někdo velký hříšný být,

a ten k usmíření nebes musí

z vozu vyskočit“.

Jen to vyřknu, ejhle! policajti

ani svědomí nezpytovali

a kajícně vyrazivše dvířka,

z vozu vyskákali.

Ach! ty světe, obrácený světe!

vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,

ale s panem delikventem samým

kluše ekvipáž.

Ach, ty vládo, převrácená vládo!

národy na šňůrce vodit chceš,

ale čtyřmi koňmi bez opratí

vládnout nemůžeš!

Bez kočího, bez opratí, po tmě,

u silnice propast místo škarpy:

tak jsem cválal sám a sám v kočáře

jako vítr s Alpy.

Svěřiti svůj osud také jednou

koňům splašeným se já mám bát?

občan rakouský? což se mi může

horšího již stát?

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,

v hubě ale vřelou cigaru,

čerstvěj' než car ruský přijel k poště

v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím — mustr delikventů —

bez ochrany povečeřel hezky,

než za mnou stráž s odřenými nosy

přikulhala pěšky.

Já spal dobře, ale policajti

měli tu noc ve Weidringu zlou:

mazali si špiritusem záda,

nosy arnikou.

Tu je konec této epopeje,

k níž jsem nepřibásnil ani chlup,

podnes ti to poví e Weidringu

postmistr Dahlrupp.

IX.

Přijeli jsme do Brixenu

bez vší turbací,

krajská vláda dala Dederovi

na mne kvitancí.

Místo mne ten kus papíru

vrátili do Čech,

mne zde černý dvojhlavý orel

drží v klepetech.

Krajskou vládu, podkrajského,

žandarmerii,

ty mi dali za anděle strážce

v té Siberii.