Znění tohoto textu vychází z díla Tak pravil Zarathustra tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Spolku výtvarných umělců Mánes v roce 1914 (Nietzsche, Friedrich. Tak pravil Zarathustra. Praha : Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. 359 s.).
Text díla (Friedrich
Nietzsche: Tak pravil Zarathustra), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán
autorskými právy. Citační záznam
této e-knihy: NIETZSCHE, Friedrich. Tak pravil
Zarathustra [online]. V MKP 1. vyd.
Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy –
př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/40/49/81/tak_pravil_zarathusta.html>.
Vydání (obálka,
grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá
licenci Creative
Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0
Česko . Verze
1.0 z 05. 05. 2011. O NADČLOVĚKU A POSLEDNÍM ČLOVĚKU O VÁŠNÍCH RADOSTNÝCH A BOLESTNÝCH. 1. Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu
i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou
a po deset let se jich nenabažil. Posléze však se proměnilo jeho srdce, – a
jednoho jitra vstal se zořou, předstoupil před slunce a promluvil k němu, řka: „Ty veliká hvězdo! Čím bylo by tvé štěstí, kdybys neměla
těch, kterým svítíš! Po deset let jsi přicházela sem nahoru k mé sluji: byla by
ses nasytila svého světla i této cesty, nebytí mne, mého orla a mého hada. Ale my jsme tě očekávali každého jitra, odnímali ti tvůj
nadbytek a žehnali ti za něj. Pohled! Omrzela mne má moudrost, tak jako včelu med, když ho
nasbírala příliš; třeba mi rukou, jež se natahují. Rád bych daroval a rozdával, až se zase jednou mudrci mezi
lidmi potěší svou pošetilostí a chudasové svým bohatstvím. Proto jest mi sestoupiti v hloub: jako ty sestupuješ na
večer, kdy kráčíš za moře, i do podsvětí přinášejíc světlo, ty hvězdo
přebohatá! Jest mi, jak tobě, zaniknouti:
tak jmenují to lidé,ke kterým chcidolů.
Tedy mi požehnej, ty poklidné oko, jež i na příliš veliké štěstí můžeš bez
závisti hledět! Poháru žehnej, který chce přetéci, by se voda zlatíte z něho
řinula, na všechny strany nesouc odlesk tvé slasti! Pohled! Tento pohár chce se zase vyprázdniti, a Zarathustra
chce se zase stati člověkem.“ – Tak se počal Zarathustrův zánik. 2. Zarathustra samoten sestupoval s hor a nikdo ho
nepotkával. Ale když přišel do lesů, stál před ním pojednou kmet, který opustil
svatou svou chýši, aby v lese hledal kořínků. A takto promluvil kmet k Zarathustrovi: „Není mi cizí tento poutník: před mnoha lety šel tu mimo.
Zarathustra se zval; ale proměnil se. Tenkráte jsi do hor nesl svůj popel: chceš dnes oheň svůj
nésti do údolí? Nebojíš se trestu za žhářství? Ano, poznávám Zarathustru: Čisté má oko, a na jeho ústech se
netají hnus. Zdaž si nevykračuje jako tanečník? Proměněn je Zarathustra, dítětem stal se Zarathustra,
procitl ze spánku Zarathustra: čeho ted hledáš u spících? Jako v moři žil jsi v samotě, a moře tě neslo. Běda, chceš
vystoupiti na souši? Běda, chceš sám zase vléci svoje tělo?“ Zarathustra odpověděl: „Mám v lásce lidi.“ „Proč jen, tázal se světec, šel jsem do lesa a pustin? Ne
proto, že jsem lidi měl příliš v lásce? Teď v lásce mám boha: lidí ne. Člověk je mi příliš
nedokonalou věcí. Láska k člověku by mne zabila.“ Zarathustra odpověděl: „Co jsem děl o lásce! Přináším lidem
dar.“ „Nedávej jim ničeho, pravil světec. Odejmi jim raději něco a
nes to s nimi – to jim bude největším blahem: bude-li to jen blahem tvým! A chceš-li jim něco dát, nedávej více než almužnu, a také o
tu necht žebrají!“ „Ne, odpověděl Zarathustra, almužny nedávám. K tomu nejsem
dosti chud.“ Světec se Zarathustrovi smál a promluvil takto: „Tedy hled,
by přijali tvé poklady! Jsou nedůvěřiví k poustevníkům a nevěří, že přicházíme
obdarovávat. Příliš samotářsky zvučí jim ulicemi náš krok. A jako když v
noci se svých loží slyší kohosi kráčeti, dávno než vstává slunce, tak táží se
as: kam míří ten zloděj? Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Či raději ke zvířatům jdi!
Proč nechceš býti jako já, – medvěd mezi medvědy, mezi ptáky pták?“ „A co dělá světec zde v lese?“ ptal se Zarathustra. Světec odpověděl: „Dělám písně a zpívám je, a dělám-li
písně, směji se, pláči a mumlám: tak velebím boha. Zpěvem, pláčem, smíchem a mumláním velebím boha, jenž mým je
bohem. Ale co že nám přinášíš v dar?“ Když Zarathustra uslyšel tato slova, pozdravil světce a
pravil: „Co bych vám mohl dáti! Jen mne rychle pustte, abych vám
ničeho nevzal!“ – A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se
smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci
svému: „Což je možné! Ten stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém
lese, že bůh jest mrtev !“ – 3. Když Zarathustra přišel do nejbližšího města, jež leží u
lesů, nalezl tam na tržišti shromážděno mnoho lidu: neboť bylo vyhlášeno, že
uvidí provazolezce. A Zarathustra promluvil k lidu, řka: Hlásám vám nadčlověka. Člověk jest cosi, co má bytí
překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán? Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy
chcete bytí odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti,
než abyste překonali člověka? Čím jest opice člověku? Posměchem či bolestným studem. A
stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem či bolestným studem. Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je
posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opicí – více než
kterákoli opice. Kdo však je z vás nejmoudřejší, je také jen rozmíškou a míšencem
rostliny a strašidla. Ale což vám káži, byste se stali strašidly nebo
rostlinami? Hleďte, hlásám vám nadčlověka. Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: nadčlověk budiž smysl země! Zapřísahám vás, bratří moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských
nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí, či ne. Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni,
jichž země je syta: nechť tedy zahynou! Kdysi zločin proti bohu byl největším zločinem, ale bůh
zemřel, a s ním zemřeli též tito zločinci. Páchati zločin proti zemi a vnitřností
nevyzpytatelného ceniti výše než smysl země – to je teď nejhroznější! Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a tenkráte toto
pohrdání bylo nejvyšší: – chtěla mít tělo hubené, strašlivé, vyhladovělé. Tak
doufala, že upláchne jemu i zemi. Ó, tato duše sama byla ještě hubená, strašlivá a
vyhladovělá: a ukrutnost byla rozkoší této duše! Ale i vy ještě, bratří moji, mně rcete: co že vaše tělo
hlásá o vaší duši? Není vaše duše chudobou a špínou a bídným pohodlím? Věru, špinavým proudem je člověk. Jen ten, kdo je mořem, smí
si troufati, že pojme do sebe špinavý proud a sám se nepokalí. Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němž vaše velké
pohrdání může zaniknouti. Co jest největší, čeho můžete zakusiti? Hodina velkého
pohrdání. Hodina, v níž se vám i vaše blaho zvrhne v hnus, a stejně
váš rozum i vaše ctnost. Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém štěstí! Chudoba je
to a špína a bídné pohodlí. Ale mé štěstí by mělo osprave-dlniti sám život!“ Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém rozumu! Lační po
vědění jak po své potravě lev? Chudoba je to a špína a bídné pohodlí!“ Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mé ctnosti! Ještě mne ne-rozběsnila.
Jak jsem syt svého dobra i svého zla! To vše jest chudoba a špína a bídné
pohodlí!“ Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mé spravedlivosti!
Nevidím, že bych byl uhlem a žárem. Kdo však je spravedlivý, jest uhel a žár!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém soucitu! Zdaž soucit není křížem, na
nějž jest přibíjen, kdo miluje lidi? Můj soucit však není ukřižováním!“ Mluvili jste již takto? Křičeli jste již takto? Ach, kéž
bych vás byl již slyšel takto křičeti! Nikoli váš hřích – vaše uskrovnění křičí k nebesům, vaše
lakota i v hříchu ještě, ta křičí k nebesům! Kde že je blesk, aby vás ošlehl svým jazykem? Kde šílenství,
jímž byste měli být očkováni? Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť onen blesk, toť ono
šílenství! – Když Zarathustra domluvil, dal se kdosi z lidu do křiku: „Dosti
jsme ted slyšeli o provazolezci; teď ho chceme vidět!“ A všechen lid se
Zarathustrovi smál. Provazolezec však, domnívaje se, že řeč jest o něm, dal se
do práce. 4. Zarathustra pohlédl však na lid a podivil se. Po té promluvil,
řka: Člověk jest provaz, natažený mezi zvířetem a nadčlověkem,
provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled
zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku,
jest, že je mostem a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že jest ‚přechodem a
zánikem. Miluji ty, kdož nedovedou žiti, leda když zanikají, neboť
jejich zánik jest přechodem. Miluji velké povrhovatele, neb jsou to velcí zbožňovatelé,
jsou to šípy touhy po druhém břehu. Miluji ty, kdož nehledají až za hvězdami důvodu, proč by
zanikli a byli obětmi, nýbrž obětují se zemi, by byla jednou zemí nadčlověka. Miluji toho, kdo žije, by poznával, a kdo chce poznávali,
aby jednou živ byl nadčlověk. A tak chce svému zániku. Miluji toho, kdo pracuje a vynalézá, by nadčlověku budoval
dům a k příchodu jeho připravoval zemi, zvíře a rostlinu: neb tak chce svému
zániku. Miluji toho, kdo miluje svou ctnost: neboť ctnost je vůlí k
zániku a šípem touhy. Miluji toho, kdo pro sebe nezadrží ni krůpěje ducha, nýbrž
celý chce býti duchem své ctnosti: tak, v podobě ducha, kráčí přes most. Miluji toho, kdo ze své ctnosti si udělá tužbu a sudbu: tak
chce pro svou ctnost ještě žít a již nežít. Miluji toho, kdo nechce míti příliš mnoho ctností. Jedna
ctnost je více ctností nežli ctnosti dvě, protože více jest uzlem, na nějž se
zavěsí sudba. Miluji toho, jehož duše se marnotratně rozdává, toho, kdo
nechce díku a nevrací: neb obdarovává stále a nechce se uchovati. Miluji toho, jenž se stydí, padne-li kostka k jeho štěstí, a
jenž se pak táže: což jsem podvodný hráč? – neboť chce zahynouti. Miluji toho, jenž zlatými slovy metá před svými skutky a
vyplní vždy ještě více, než slíbí: neboť chce svému zániku. Miluji toho, jenž ospravedlňuje lidi budoucí a vykupuje
minulé: neb chce zahynouti přítomnými. Miluji toho, jenž trestá svého boha, že svého boha miluje:
neb nutně zahyne hněvem svého boha. Miluji toho, jehož duše jest hluboká i v poranění a jenž
může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most. Miluji toho, jehož duše přetéká, až sám sebe zapomene, až
veškery věci jsou v něm: tak se mu veškery věci stanou zánikem. Miluji toho, kdo je svobodného ducha i svobodného srdce: tak
jest jeho hlava jen vnitřnostmi jeho srdce, srdce ho však pudí – k zániku. Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle
padající z temného mračna, jež visí nad lidmi: zvěstují, že přijde blesk, a
jakožto zvěstovatelé zahynou. Hleďte, já jsem zvěstovatel blesku a těžká krůpěj padající z
mračna: onen blesk však sluje nadčlověk. 5. Když Zarathustra promluvil tato slova, pohlédl opět na
lid a mlčel. „Tu stojí, pravil srdci svému, a smějí se: nechápou mne, nejsem
ústy pro tyto uši. Třeba jim dříve rozbiti uši, aby si navykli poslouchati
očima? Je třeba rachotit jako bubny a postní kazatelé? Či důvěřují jen tomu,
kdo koktá? Mají něco, nač jsou pyšni: Jak to jen zvou, co jim dodává
pýchy? Vzděláním to zvou, nad pasáky koz je to povyšuje. Proto neradi o sobě slyší slovo ‚pohrdání´. I promluvím k
jejich pýše. I promluvím jim o tom, co jest hodno nej většího pohrdání:
to však je poslední člověk.“ A takto promluvil Zarathustra k lidu: Je čas, aby člověk vytkl svůj cíl. Je čas,aby člověk zasadil
símě své nejvyšší naděje. Ještě je půda jeho dosti bohatá k tomu. Ale jednou ta půda
zchudne a zkrotne, a žádný vysoký strom z ní už nevyrazí. Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude vysílati šípu své touhy
do dálky nad člověka, kdy tětiva jeho luku se odnaučí svištět! Pravím vám: musí mít ještě chaos ve svém nitru, kdo chce.
zroditi tančící hvězdu. Pravím vám: vy ještě máte chaos ve svém nitru. Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd. Běda! Přijde
čas člověka, jenž zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou již neumí pohrdat. Hleďte! Ukazuji vám posledního člověka. Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda?“ – tak se ptá
poslední člověk a mžourá. Tehdy země bude drobounce malá a na ní bude poskakovati
poslední člověk, zdrobňující všechno. Jeho pokolení je nevyhladitelné jako
zemská blecha; poslední člověk žije nejdéle. „My vynalezli štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají. Opustili kraje, kde bylo tvrdo žít: neboť potřebují tepla.
Ještě milují souseda a trou se o něj: neboť potřebují tepla. Onemocněti a nedůvěřovati, toť pro ně hřích: pozorně si
vykračují. Blázen, kdo ještě klopýtá přes kameny nebo lidi! Tu a tam trochu jedu: to dává příjemné sny. A mnoho jedu na
konec, k příjemnému umírání. Ještě se pracuje, neboť práce je zábava. Ale dávají pozor,
aby zábava nevysilovala. Již nechudnou a nebohatnou: obé je příliš namáhavé. Kdo by
ještě vládl? Kdo poslouchal? Obé je příliš namáhavé. Žádný pastýř a jediný ovčinec! Každý chce stejné, každý je
stejný: kdo cítí jinak, jde z vlastní vůle do blázince. „Dříve bláznil celý svět“ – říkají nejpovedenější a
mžourají. Každý je důvtipný a ví vše, co se sběhlo: i není konce
výsměchu. Hádají se ještě, ale brzy se smíří – jinak by si zkazili žaludek. Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však
chovají v úctě. „My vynalezli štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají. – A zde domluvil Zarathustra svou prvou řeč, která sluje též „předmluvou“:
neb na tomto místě ho přerušily křik a vznícení davu. „Dej nám toho posledního
člověka, ó Zarathustro, – tak volali – učiň nás těmi posledními lidmi! A
nadčlověka ti darujeme V A plesal všechen lid
a mlaskal jazykem. Zarathustra se však zarmoutil a promluvil k srdci svému: „Nechápou mne: nejsem ústy pro tyto uši. Příliš dlouho jsem asi v horách žil, příliš jsem naslouchal
stržím a stromům: teď jim mluvím stejně jako pasáci koz. Nehnuta jest má duše a jasná jako pohoří před polednem. Oni
však myslí, že jsem chladný a že se vysmívám v příšerných žertech. A teď na mne pohlížejí a smějí se, ba smějíce se mne
nenávidí. Je led v jejich smíchu.“ 6. Tu se však stalo cosi, čím oněměl každý ret a zmrtvělo
každé 1 oko. Zatím se totiž provazolezec dal do práce: vystoupil z dvířek a
kráčel přes motouz, napiatý od věže k věži a visící tudíž nad tržištěm a lidem.
Když byl právě prostřed své cesty, otevřela se dvířka znovu, vyskočil z nich
pestrý chlapík, vystrojený za šaška, a rychlým krokem kráčel za druhem. „Ku
předu, ty chromý, volal jeho příšerný hlas, ku předu, ty lenochode, ty
podloudníku, ty bledá tváři! Abych tě nepolechtal patou! Co tu tropíš mezi
věžemi? Do věže s tebou, zavřít by tě měli, lepšímu, než sám jsi, zavíráš
volnou cestu!“ A při každém slovu se mu blížil a blížil: ale když byl už jen
krok za ním, tu stalo se to hrůzné, čím oněměl každý ret a zmrtvělo každé oko:
– vyrazil ďábelský skřek a skočil přes toho, jenž mu byl v cestě. Ten však,
vida takto vítěziti soupeře, ztratil hlavu i provaz; odhodil tyč a rychleji než
ona se řítil do hloubky jako kotouč paží a nohou. Trh i lid se podobali moři,
když vichřice do něho vjede: všechno se rozutíkalo a vráželo do sebe, a nejvíce
tam, kde čekali, že tělo dopadne. Zarathustra však zůstal, a právě vedle něho spadlo tělo, zle
pohmožděno a polámáno, ale ještě živé. Po chvíli se roztříštěnému vrátilo
vědomí, a viděl Zarathustru klečeti vedle sebe. „Co tu děláš? pravil posléze,
věděl jsem dávno, že mi ďábel nastaví nohu. Ted mne povleče do pekel: chceš mu
v tom brániti?“ „Svou ctí se ti zaručuji, příteli, odpověděl Zarathustra,
není toho všeho, o čem mluvíš: není ďábla, není pekel. Tvá duše bude ještě
dříve mrtva než tvé tělo: neboj se již ničeho!“ Muž nedůvěřivě vzhlédl. „Mluvíš-li pravdu, pravil pole,
ničeho s životem neztrácím. Nejsem mnohem víc než zvíře, jež bitím a sporými
sousty naučili tančiti.“ „Nikoli, pravil Zarathustra; z nebezpečenství učinil sis
povolání, na tom není nic mrzkého. Ted svým povoláním hyneš: za to tě pochovám
svýma rukama,“ Když Zarathustra domluvil, umírající již neodpovídal; pohnul
však rukou, jako by hledal ruku Zarathustrovu na znamení díku. 7. Zatím nadešel večer a tržiště se skrylo v temnotu: tu
ztratil se lid, neb i zvědavost a hrůza se unaví. Zarathustra však seděl na
zemi vedle mrtvého a byl ponořen do myšlenek: tak zapomněl času. Posléze však
nastala noc, a studený vítr ovál osamělého. Tu se Zarathustra zvedl a pravil
srdci svému: „Věru, krásný byl dnes Zarathustru v rybolov! Neulovil člověka,
leč mrtvolu. Příšerné je lidské živobytí a stále ještě bez smyslu: šašek
může se mu stati osudem. Chci lidi naučit smyslu jejich živobytí: kterýmžto jest
nadčlověk, lesk z temného mračna ‚člověk´. Ale ještě jsem jich vzdálen, a nemluví smysl můj k jejich
smyslům. Jsem pro lidi ještě střed mezi bláznem a mrtvolou. Temná je noc, temné jsou Zarathustrovy cesty. Pojď, můj
studený a nehybný soudruhu! Zanesu tě tam, kde tě pochovám svýma rukama.“ 8. Když Zarathustra takto promluvil k srdci svému, naložil
si mrtvolu na záda a dal se na pochod. A neušel ani sto kroků, tu připlížil se
k němu člověk a šeptal mu do ucha – a hle! ten, který mluvil, byl onen šašek z
věže. „Odejdi z tohoto města, ó Zarathustro, pravil; příliš mnoho lidí tě tu
nenávidí. Nenávidí tě dobří a spravedliví a jmenují tě svým nepřítelem a
povrhovatelem; nenávidí tě věřící pravé víry a jmenují tě nebezpečím pro dav.
Tvé štěstí bylo, že se ti smáli: a věru, mluvils jako šašek. Tvé štěstí bylo,
že ses přidružil k tomu zdechlému psu; když jsi se tak ponížil, sám jsi se
zachránil pro dnešek. Ale odejdi z tohoto města – sice tě zítra přeskočím, živý
mrtvého.“ A když to dořekl, zmizel ten člověk; Zarathustra však šel dále
temnými ulicemi. U městské brány ho potkali hrobaři: posvítili mu pochodní do
tváře, poznali Zarathustru a nadmíru se mu smáli. „Zarathustra odnáší zdechlého
psa: sláva, že se Zarathustra stal hrobařem! Neboť naše ruce jsou příliš
čistotné pro tuto pečeni. Chce snad Zarathustra ukrásti ďáblu jeho sousto? Ať
jde k duhu! A dobrého zažití! Jenom není-li ďábel lepší zloděj, než
Zarathustra! – oba je ukradne, oba je pozře!“ A smáli se spolu a šuškali.
Zarathustra slovem neodpověděl a šel svou cestou. Když ušel dvě hodiny, kráčeje
mimo lesy a močály, tu až příliš se na-poslouchal hladového vytí vlků, a i na
něj přikvačil hlad. I zastavil se před osamělým domem, v němž hořelo světlo. „Hlad
mne přepadá, pravil Zarathustra, jako loupežník. V lesích a močálech mne
přepadá můj hlad, a v hluboké noci. Podivné vrtochy má můj hlad. Často mi
přichází až po jídle a dnes nepřišel po celý den: kde jen prodléval?“ A za těch
slov zabušil Zarathustra na vrata domu. Objevil se starý muž; měl v rukou
světlo a ptal se: „Kdo přichází ke mně a k mému zlému spánku?“ „Živý a mrtvý, odpověděl Zarathustra. Dej mi jíst a pít,
zapomněl jsem na to ve dne. Kdo nasytí hladového, svou vlastní duši občerství:
tak mluví moudrost.“ Stařec odešel, vrátil se však ihned a nabídl Zarathustrovi
chleba i vína. „Zlý to kraj pro hladovící, pravil; proto zde přebývám. Zvěř
a člověk přicházejí ke mně, k poustevníkovi. Ale řekni též svému druhovi, aby
jedl a pil, jest umdlenější než ty.“ Zarathustra odvětil: „Je mrtev můj druh;
stěží ho k tomu přemluvím.“ „Po tom mi nic není, pravil stařec rozmrzele; kdo zaklepe na
můj dům, necht vezme, co mu nabízím. Jezte a žijte blaze!“ – Na to šel Zarathustra zase dvě hodiny a důvěřoval cestě i
záři hvězd: neboť uvykl býti nočním chodcem a rád se všemu spícímu díval do
tváře. Ale když se rozbřesklo jitro, shledal Zarathustra, že je v hlubokém
lese, a již se mu neukazovala cesta. I položil mrtvého do dutého stromu k svým
hlavám – neboť ho chtěl uchrániti od vlků – a sám ulehl na zemi a mech. A záhy
usnul, tělo maje mdlé, než duši nepohnutu. 9. Dlouho spal Zarathustra, a nejen ranní červánky mu přes
tvář přešly, nýbrž i dopoledne. Posléze však otevřelo se jeho oko: udiven
pohlédl Zarathustra do lesa i ticha, udiven sám do sebe. Pak se rychle zvedl,
jako plavec, jenž pojednou zahlédne zemi, a zajásal: neb zahlédl novou pravdu.
A takto po té promluvil k srdci svému: „Vzešlo mi světlo: třeba mi druhů, a to živoucích, – ne
mrtvých druhů a mrtvol, jež nesu s sebou, kamkoli chci já. Nýbrž živých druhů mi třeba, kteří jdou za mnou, že chtějí
jiti sami za sebou – a tam, kam chci já. Vzešlo mi světlo: ne k lidu nechť mluví Zarathustra, než k
druhům! Nemá se Zarathustra stati stáda pastýřem a psem! Mnoho jich odlákat od stáda – k tomu jsem přišel. Nevražiti
má na mne lid i stádo: lupičem nechť nazývají Zarathustru pastýři. Pravím pastýři, oni si však říkají dobří a spravedliví.
Pravím pastýři: oni si však říkají věřící pravé víry. Hle, dobří a spravedliví! Koho nenávidí nejvíce? Toho, kdo
jich desky hodnot láme a zláme: zločince: – to však je ten, kdo tvoří. Hle, věřící všech věr! Koho nenávidí nejvíce? Toho, kdo jich
desky hodnot láme a zláme: zločince: – to však je ten, kdo tvoří. Kdo tvoří, hledá si druhů a ne mrtvol, ani stád ani
věřících. Kdo tvoří, hledá si společníků tvoření, kteří nové hodnoty píší na
nové desky. Kdo tvoří, hledá si druhů, hledá si společníků žatvy: neboť
vše u něho dozrálo k žatvě. Jemu samotnému se nedostává sta srpů: i vytrhává
klasy a jest mrzut. Kdo tvoří, hledá si druhů a těch, kdož dovedou brousiti své
srpy. Ničiteli budou zváni a povrhovateli dobrem i zlem. Ale jsou
to ti, kteří žnou, ti, kteří svátek slaví. Společníky tvoření hledá Zarathustra, společníky žatvy a
slavností hledá Zarathustra: co mu společného se stády a pastýři a mrtvolami! A ty, prvý můj druhu, měj se krásně! Dobře jsem tě pochoval
v tvém dutém stromě, dobře jsem tě ukryl před vlky. Ale loučím se s tebou, minul čas. Mezi zořou a zořou mi
vzešla nová pravda. Nemám býti pastýřem ni hrobařem. S lidem již ani
nepromluvím: naposled jsem mluvil k mrtvému. K tvořícím, k žnoucím, k těm, kdo svátek slaví, se
přidružím: duhu jim ukáži a všechny ony schody nadčlověka. Poustevníkům zazpívám svou píseň, poustevníkům samojediným i
dvojjediným; a kdo má ještě uši pro věci neslýchané, tomu zatížím srdce svým
štěstím. Za svým cílem jdu, svým krokem kráčím; přes váhavé a liknavé
přeskočím. Tak budiž můj krok jejich zánikem!“ 10. Tak promluvil Zarathustra k srdci svému, když slunce
stálo v polednách: tu pohlédl tázavě do výše – neb nad sebou zaslechl ostrý
ptačí skřek. A hle! Orel kroužil vzduchem v širokých kruzích, a na něm visel
had, ne jako lup, než jako přítel: neboť byl obtočen kol jeho krku. „Jsou to má zvířata! pravil Zarathustra a od srdce se těšil. Nejhrdější zvíře pod sluncem a nejchytřejší zvíře pod
sluncem – vydala se na výzvědy. Vyzvěděti chtějí, zda Zarathustra posud na živu. Věru, jsem
posud na živu? Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty,
nebezpečnými cestami kráčí Zarathustra. Nechť mne vedou má zvířata!“ Když Zarathustra takto promluvil, vzpomenul slov onoho
světce v lese, vzdychl a děl k srdci svému: O „Kéž jsem chytřejší! Kéž jsem chytrý od základu, jako můj had! Tu prosím však o nemožné:
tedy prosím svou hrdost, aby vždy šla s mojí chytrostí! A jestliže mne jednou opustí má chytrost: – ach, tak ráda odlétá!
– kéž pak má hrdost letí ještě s mým bláznovstvím!“ – – Tak se počal Zarathustrův zánik. Tři proměny vám jmenuji ducha: jak duch se stává velbloudem,
lvem velbloud a dítětem posléze lev. Mnoho těžkého se naskýtá duchu, silnému, nosnému duchu, v
němž přebývá úcta: po těžkém a nejtěžším volá jeho síla. Co je těžké? tak se táže nosný duch, tak pokleká, podoben
velbloudu, a chce, by se mu hodně naložilo. Co je nejtěžší, vy bohatýři? tak se táže nosný duch, abych
to na se vzal a těšil se svojí silou. Zdaž to není toto: ponížiti se a tím zraniti svou pýchu? Dát
zářiti své pošetilosti a tím své moudrosti se posmívati? Či je to snad toto: loučiti se se svou pří, ana vítězství
své slaví? Stoupati na vysoké hory a pokušitele tam pokoušeti? Či je to snad toto: živiti se žaludy a býlím poznání a pro
pravdu hladověti v své duši? Či je to snad toto: býti chor a nepřijímati těšitelů a
vcházeti v přátelství s hluchými, kteří nikdy neslyší, čeho chceš? Či je to snad toto: stoupati v špinavou vodu, je-li to voda
pravdy, a neodháněti od sebe studených žab a horkých ropuch? Či je to snad toto: milovati toho, kdo námi pohrdá, a
podávati ruku strašidlu, chce-li nás polekati? Vše toto nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu,
jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svoji poušť. Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu
stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti. Svého posledního pána si tu vyhledá: chce se znesvářit s ním
i se svým posledním bohem, o vítězství chce s velikým drakem se rvát. Kdo je ten veliký drak, jehož nechce již zváti duch pánem a
bohem? „Musíš“, tak sluje veliký drak. Duch lví však praví „chci“. „Musíš“ leží mu v cestě, zlatem se blyštící šupinaté zvíře,
a na každé šupině zlatitě se leskne „musíš!“ Tisícileté hodnoty se lesknou na těch šupinách, a takto dí nejmocnější
všech draků: „všechna hodnota věcí – leskne se na mně“. „Všechna hodnota již byla stvořena, a všechna stvořená
hodnota – tou jsem já. Věru, již nemá býti žádného „Chci!“ Tak mluví
drak. Bratří moji, k čemu je v duchu potřeba lva? Proč nestačí soumar,
jenž se odříká a jenž uctívá? Tvořiti nové hodnoty – toho ani lev ještě nesvede: ale
svobodu si stvořiti k novému tvoření – to dovede síla lví. Svobodu si stvořiti a posvátné Ne i k povinnosti: k tomu,
bratří moji, je třeba lva. Násilím právo si vzíti k novým hodnotám – toť nejhroznější
násilí pro ducha nosného a uctivého. Věru, je mu to lupem, je mu to věcí
loupežné šelmy. Za své nejposvátnější měl kdysi v lásce své „Musíš“: teď
jest nucen i v nejposvátnějším nalézati blud a zvůli, aby si uloupil osvobození
od své lásky: lva je třeba k tomuto lupu. Ale řekněte, bratří moji, co že dovede dítě, čeho nesvedl
ani lev? Proč se má loupežný lev ještě dítětem stát? Nevinností je dítě a zapomenutím, je novým početím, je hrou,
je kolem ze sebe se roztáčejícím, je prvým pohybem, je posvátným Ano. Věru, ke hře tvorby, bratří moji, je třeba posvátného Ano:
svou vlastní vůli chce potom duch, svůj vlastní svět si zbuduje, světu jsa
ztracen. Tři proměny jsem vám jmenoval ducha: kterak duch se stal
velbloudem, lvem velbloud a dítětem posléze lev. – Tak pravil Zarathustra. A tehdy dlel v městě, jež sluje „pestrá
kráva“. Velebili Zarathustrovi mudrce, jenž zná prý dobře mluviti o
spánku i ctnosti: nad míru je prý za to vážen a odměňován, a všichni mladíci
prý sedí před jeho učitelskou stolicí. K němu šel Zarathustra a se všemi
mladíky seděl před jeho stolicí. A takto kázal mudřec: Úctu a stud míti k spánku! Toť nejprvnější! A vyhýbati se
všem, kdo nespí dobře a v noci bdí! Stydlivý jest i zloděj vůči spánku: vždy se
tiše krade nocí. Nestoudný však jest půlnoční strážce, nestoudně nosí svůj roh.
Není malým uměním spáti: je k tomu již třeba, po celý den
bys bděl. Desetkráte za den sám sebe přemoz: to ti dá dobrou únavu a
jest mákem tvé duši. Desetkráte zase sám s sebou se usmiř; neboť přemáhání je
hořkost, a špatně spí neusmířený. Desatero pravd najdi za den: sic i v noci budeš hledati
pravdu, a tvá duše zůstane lačná. Desetkráte za den se směj a bud vesel: sice tě v noci vyruší
žaludek, ten otec mrzutosti. Je nemnoho těch, kdož to vědí: ale je nutno míti všechny
ctnosti, abys dobře spal. Promluvím křivé svědectví? Sesmilním? Požádám děvky bližního svého? To vše by se špatně snášelo s
dobrým opánkem. A i kdo má všechny ctnosti, vyznej se ještě v jednom: ať i
své ctnosti v pravý čas pošle spat. Aby se spolu nehašteřily, způsobné ty ženušky! A to o tebe,
neštastníče!! Mír s bohem i sousedem: tak tomu chce dobrý spánek. A mír i
se sousedovým ďáblem! Sic bude u tebe v noci obcházeti. Úctu a poslušnost
vrchnosti: i vrchnosti křivé! Tak tomu chce dobrý spánek. Což mohu za to, že
moc tak ráda chodí po křivých nohou? Ten se mi vždy jmenuj nejlepším pastýřem, kdo svou ovečku
vyvede na pastvu nejzelenější: tak se to snáší s dobrým spánkem. Nechci mnoho poct ni velkých pokladů: tím se zanítí slezina.
Ale špatně se spí bez dobrého jména a bez malého pokladu. Malá společnost je mi vítanější nežli zlá: ale jen když
přijde a odejde v pravý čas. Tak se to snáší s dobrým spánkem. Velmi se mi též líbí chudí duchem: podporují spánek. Jsou
blaženi, zvláště dáváš-li jim vždy za pravdu. Tak ubíhá ctnostnému den. A přijde-li noc, bedlivě se
střežím, bych spánku nevolal. Nechce býti volán spánek, pán to ctností! Nýbrž přemýšlím, co jsem za den vykonal a vymyslil. Přežvykuje,
táži se sám sebe, trpělivě jako kráva: co že bylo tvých desatero přemáhání? A co že bylo desatero usmíření a desatero pravd a desatero
veselostí, na nichž si pochutnalo mé srdce? Takto rozvažuji, kolébán čtyřiceti myšlenkami, a náhle mne,
nepřivolán, přepadne spánek, jenž pánem je ctností. Spánek mi zaklepe na oko: a oko hned je těžké. Spánek se
dotkne mých úst: a zůstanou otevřena. Věru, měkkou chůzí ke mně přichází nejmilejší ten zloděj a
ukradne mi mé myšlenky: a já stojím tupě jak tato stolice. Ale nestojím pak dlouho: a ležím už. – Když Zarathustra uslyšel mudrce takto kázati, zasmál se v
nitru srdce: neboť vzešlo mu při tom světlo. A takto promluvil k srdci svému: Bláznem je mi tento mudřec se svými čtyřiceti myšlenkami:
ale věřím rád, že se znamenitě vyzná v spaní. Blažen již ten, kdo tomuto mudrci přebývá na blízku! Takový
spánek je nakažlivý, i skrz tlustou stěnu nakazí. Kouzlo přebývá i v jeho učitelské stolici. A nadarmo
neseděli mladíci před kazatelem ctnosti. Jeho moudrost jest: bdi, abys dobře spal. A věru, kdyby
život byl bez smyslu, a kdybych nemohl voliti než nesmysl, byl by to i mně
nesmysl nejdůstojnější volby. Teď jasně chápu, co kdysi především hledali, když hledali
učitele ctnosti. Dobrého spánku si hledali a k tomu ctností kvetoucích mákem! Všem těmto velebeným mudrcům učených stolic byla moudrost
spánkem beze snů: neznali lepšího smyslu života. A i dnes jsou ještě někteří, jako tento kazatel ctnosti, a
nejsou vždy tak poctiví: ale minul jich čas. A nemají dlouhého stání: a leží už. Blahoslaveni tito ospalí: neb záhy budou klímat! – Tak pravil Zarathustra. Kdysi vymrštil i Zarathustra svůj blud směrem mimo člověka,
jako všichni vyznavači záhrobí. Výtvorem boha trpícího a zmučeného zdál se mi
tehdy svět. Snem se mi tehdy zdál svět a básní boha se mi zdál, barevným
dýmem před očima božského nespokojence. Dobro i zlo a slast i strast a já i ty – barevným dýmem se
mi zdálo to vše před stvořitelskýma očima. Tvůrce chtěl odvrátiti od sebe zraků
svých – tu stvořil svět. Je zmámenou slastí trpícímu, když odvrátí svých zraků od
svého utrpení a sám sebe ztrácí. Zmámenou slastí a ztrácením sebe sama zdál se
mi kdysi svět. Tento svět, věčně nedokonalý svět, odraz věčného rozporu a
odraz nedokonalý, zdál se mi kdysi zmámenou slastí, již cítil jeho nedokonalý
tvůrce. Tak vymrštil jsem kdys i já svůj blud směrem mimo člověka,
jako všichni záhrobníci. Ale vskutku, mimo člověka? Ach, bratří, ten bůh, jejž jsem stvořil, byl výtvorem
člověka, byl šílenstvím člověka, jako všichni bohové! Člověkem byl a jen ubohým kusem lidství a „já“ : z vlastního
popelu a žáru mi vzešlo to strašidlo, a věru! Nepřišlo mi z onoho světa! Co se stalo, bratří moji? Přemohl jsem sebe, trpícího, svůj
vlastní popel jsem nesl do hor, světlejší plamen jsem si vynašel. A hle! Tu ono strašidlo ode mne ustoupilo! Utrpením by mi teď bylo a trýzní by bylo uzdravenému, věřiti
v taková strašidla: Utrpením by mi to teď bylo a ponížením. Tak promlouvám k záhrobníkům. Utrpení to bylo a nemohoucnost
– tím stvořena byla všechna záhrobí; a oním krátkým šílenstvím blaha, jehož
zakusí jen ten, kdo trpí nejvíce. Mdloba to byla, jež jediným skokem, smrtelným
skokem chce k nejzazšímu cíli, nebohá nevědomá mdloba, jež nechce už ani
chtíti: ta stvořila všechny bohy a všechna záhrobí. Věřte mi, bratří moji! Tělo to bylo, jež si nad tělem
zoufalo,– to hmatalo prsty oblouzeného ducha po nejzazších zdech. Věřte mi, bratří moji! Tělo to bylo, jež si nad zemí
zoufalo, – to slyšelo k sobě promlouvati útroby jsoucna. A tu chtělo hlavou proraziti nejzazší zdi, a nejenom hlavou,
– chtělo na druhou stranu k „onomu světu“. Ale dobře jest ukryt před člověkem „onen svět“, onen
vylidněný nelidský svět, jenž jest nebeskou prázdnotou; a útroby jsoucna ani
nemluví k člověku jinak, leč v podobě lidské. Věru, těžko dokazatelné je všecko jsoucno, a těžko mu
rozvázati jazyk. Rcete mi, bratří moji, zdaž nejpodivnější všech věcí není
ještě nejlépe dokázána? Ano, toto já a tohoto já rozpor a zmatek hovoří o svém
jsoucnu ještě nejpoctivěji; to tvořící, chtějící, hodnotící já, jež jest měrou
a hodnotou věcí. A toto nejpoctivější jsoucno, já – to hovoří o těle, a chce
ještě tělo, i když básní a blouzní a když třepetá zlámanými křídly. Učí se stále poctivěji hovořiti, ono já: a čím více se učí,
tím více nalézá slov a poct pro tělo a zemi. Nové pýše mne naučilo mé já, a té pýše já učím lidi: by
hlavu již nestrkali do písku nebeských věcí, nýbrž by ji svobodně nesli,
pozemskou svou hlavu, jež vytvoří smysl země! Nové vůli já učím lidi: by onu cestu chtěli, jíž slepě
kráčel člověk, by ji schvalovali a stranou se již od ní neplížili jako choří a
odumírající! Choří to byli a odumírající, ti pohrdali tělem i zemí a
vynalezli věci nebeské a spasné krůpěje krve: ale i tyto sladké a ponuré jedy
brávali z těla a ze země! Své bídě chtěli utéci, a hvězdy jim byly příliš daleko. I
vzdychali: „O, by byly nebeské cesty, po nichž bychom se vplížili do jiného
jsoucna a blaha!“ – tu si vynašli své plíživé spády a krvavé lektvary! Teď si připadali, nevděčníci, povzneseni nad své tělo i nad
tuto zemi. Ale komu že děkovali za křeč i rozkoš svého povznesení? Svému tělu a
této zemi. Laskav je Zarathustra k chorým. Věru, nezlobí se na jejich
projevy nevděku a útěchy. Nechť se uzdravují, nechť se přemáhají, nechť si
vytvářejí vznešenější tělo! Ani se nehněvá Zarathustra na uzdravujícího se, jenž něžně
se ohlíží za svým bludem a o půlnoci se plíží kol hrobu svého boha: ale též
jeho slzy jsou mi jen chorobou a chorým tělem. Mnoho neduživého lidu bylo vždy mezi těmi, kdož básní a po
bohu běsní; vztekle nenávidí poznávajícího i onu nejmladší z ctností, jíž jest
jméno: poctivost. Do zadu se stále ohlížejí po temných dobách: tehdy ovšem
blud a víra byly čímsi jiným; zuření rozumu bylo bohorovností a pochybování
bylo hříchem. Příliš dobře znám tyto bohorovné: chtějí, aby se v ně
věřilo, chtějí, aby pochybování bylo hříchem. Příliš dobře též vím, več sami
věří nejlépe. Věru, ne v záhrobí a v spasné krůpěje krve: nýbrž v tělo též
oni nejlépe věří, a jich vlastní tělo jest jim jejich věcí o sobě. Ale jest jim věcí neduživou: a rádi by vyletěli z kůže.
Proto naslouchají kazatelům smrti a sami káží o záhrobích. Raději mi, bratří moji, naslouchejte hlasu zdravého těla: hlas
poctivější to a čistší. Poctivěji a čistěji hovoří zdravé tělo, dokonalé a pravoúhlé:
a hovoří o smyslu země. – Tak pravil Zarathustra. Těm, kdož povrhují tělem, řeknu své slovo. Nemají mi pře-měniti
sebe ani jiné, nýbrž jen vlastnímu tělu mají říci s bohem – a tak oněměti. „Tělo jsem a duše“ – tak mluví dítě. A proč nemluviti jako
mluví děti? Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic
více; a duše jest jen slova pro cosi na mém těle. Tělo jest veliký rozum, mnohost s jediným smyslem, válka i
mír, jeden ovčinec a jeden pastýř. Nástrojem tvého těla, bratře můj, jest i malý tvůj rozum,
jejž nazýváš „duchem“; je to malý nástroj, hračka je to tvého velkého rozumu. Říkáš „já“ a jsi hrd na to slovo. Ale větší věcí – ač tomu
nevěříš – je tvé tělo a velký jeho rozum: ten jest „já“ ve svých skutcích, ne
ve svých slovech. Co smysl cítí, co poznává duch, nemá nikdy cíle v sobě
samotném. Ale smysl i duch ti namlouvají, že jsou všech věcí cílem: tak marnivé
jsou. Nástroji a hračkami jsou smysl a duch: za nimi ještě tkví pra-podstata.
Prapodstata hledá též očima smyslů, naslouchá též ušima ducha. Stále naslouchá prapodstata a hledá: srovnává, zdolává,
dobývá, boří. Vládne; a ovládá i tvé já. Za tvými myšlenkami a city, bratře můj, stojí mohutná
vládkyně, neznámá moudrá bytost – ta sluje prapodstata. V tvém těle přebývá,
tvým tělem jest. Jest více rozumu v tvém těle, nežli v nejlepší tvé moudrosti.
A kdož ví, k čemu právě tvé tělo má potřebí tvé nejlepší moudrosti? Tvá prapodstata se směje tvému já i pyšným jeho skokům. „Čím
jsou mi tyto skoky a lety myšlenky? tak promlouvá k sobě. Jsou oklikou k mému
účelu. Na provázku vedu si své ‚já´, našeptávám mu jeho pojmy.“ Prapodstata praví k já: „zde cit bolest!“ A tu trpí a
přemýšlí, jak by už netrpělo – a právě proto má přemýšleti. Prapodstata praví k já: „zde cit rozkoš!“ Tu se těší a přemýšlí, jak by se ještě často těšilo
– a právě proto má přemýšleti. Těm, kdož povrhují tělem, řeknu slovo. Z jejich povrhování
pochází jejich uctívání. Co že stvořilo uctívání a povrhování a hodnotu a vůli? Tvořivá prapodstata si stvořila uctívání a povrhování,
stvořila si slast i strast. Tvořivé tělo si stvořilo ducha jakožto ruku své
vůle. Ještě v své pošetilosti a v svém povrhování, vy povrhovatelé
tělem, sloužíte své prapodstatě. Pravím vám: vaše prapodstata sama chce zemříti
a odvrací se od života. Již nemá sil, činiti, co nejraději by chtěla: – tvořiti nad
sebe samu. To by chtěla nejraději, toť celá její vznícená touha. Ale teď se jí k tomu již připozdilo: – i chce vaše
prapodstata zaniknouti, vy povrhovatelé tělem. Zaniknouti chce vaše prapodstata, a proto jste se jali povrhovati
tělem! Neb nemáte již dosti sil, byste tvořili nad sebe samy. A proto teď nevrazíte na život i na zemi. Nevědomá závist
jest v kosém pohledu vašeho povrhování. Nejdu já vaší cestou, vy povrhovatelé tělem! Vy mi nejste
mosty k nadčlověku! – Tak pravil Zarathustra. Bratře můj, máš-li ctnost a je-li to ctnost tvá, nesdílíš se
o ni s pranikým. Ovšem, chceš ji jménem jmenovati a mazliti se s ní; chceš ji
zatahat za ucho a mít s ní kratochvíli. A hled! Ted se o její jméno sdílíš s lidem, teď jsi se davem
a stádem stal se svou ctností! Lépe bys učinil, kdybys řekl: „nevyslovitelné jest a
bezejmenné, co mé duši působí trýzeň a sladkost a co jest i hladem mých
vnitřností.“ Tvá ctnost budiž příliš vznešená pro důvěrnost jmen: a je-li
ti již nutností, o ní mluviti, nestyď se, o ní se zajíkati. Tedy mluv a zajíkej se: „to jest moje
dobro, to miluji já, tak se mně to docela líbí, jedině tak chci já míti dobro.“ Nechci to za boží zákon, nechci to
za lidský řád a za lidskou nutnost: nebudiž mi to sloupem, jenž ukazuje k
nadsvětím a rájům. Pozemská je to ctnost, kterou miluji: málo v ní moudrosti a
nejméně jest v ní rozum lidí všech. Ale tento pták si u mne vystavěl hnízdo: proto jej miluji a
laskám, – teď sedí u mne na zlatých svých vejcích.“ Tak se zajíkej a ctnost svoji chval. Kdysi měl jsi vášně a zval jsi je zlými. Ale teď již nemáš
nežli své ctnosti: ty vyrostly z tvých bolestných vášní. Svůj nejvyšší cíl jsi těmto vášním na srdce kladl: tu se
staly tvými ctnostmi, tvými vášněmi radostnými. A kdybys i byl z rodu prchlivých nebo z rodu rozkošníků, z
rodu vzteklých po víře či chtivých pomsty: konec konců všechny tvé vášně se staly ctnostmi, všichni
tvoji ďáblové anděly. Kdysi měl jsi v svém sklepení divoké psy: ale konec konců se
proměnili v ptáky a v půvabné pěvkyně. Ze svých jedů jsi svařil svůj balšám; dojil jsi svou krávu
mrzutost, – teď piješ sladkého mléka jejího vemene. A zlého teď nic už z tebe nevyrůstá, leda ono zlo, jež vyrůstá
z boje tvých ctností. Bratře můj, máš-li štěstí, máš jedinou ctnost a ne více: tak
snáze přejdeš přes most. Vyznamenává, míti mnoho ctností, ale těžký to úděl; a
ledakdo šel na poušť a usmrtil se, že ho znavilo, býti bojem a bojištěm
ctností. Bratře můj, což válka a bitva jest zlá? Ale nezbytné jest
toto zlo, nezbytná jest závist a nedůvěra i pomluva mezi tvými ctnostmi. Hleď, jak dychtí každá z tvých ctností po nejvyšším: chce se
jí celého tvého ducha, by byl hlasatelem jejím, chce
se jí celé tvé síly v hněvu, v nenávisti a v lásce. Žárlí ctnost na ctnost, a žárlivost je hrozná. I ctnosti
mohou žárlením zahynouti. Koho plamen žárlivosti obklopuje, ten, podoben štíru,
naposled sám proti sobě obrátí otrávený bodec. Ach, bratře můj, neviděls ještě nikdy, kterak ctnost sebe
samotnu očerňuje a probodává? Člověk jest cosi, co musí býti překonáno: a proto miluj své
ctnosti – : neb jimi zahyneš. – Tak pravil Zarathustra. Nechcete zabíjeti, vy soudcové a obětníci, dokud zvíře ne-přikývne?
Hleďte, bledý zločinec přikývl: z oka mu mluví velké pohrdání. „Mé já jest cosi, co má býti překonáno: mé já jest mi velké
pohrdání člověkem“: tak to mluví z tohoto oka. Ze sám sebe odsoudil, byl jeho nejvyšší okamžik: nepusťte
povzneseného zase zpět do jeho nížin! Pro toho, kdo sám sebou tolik trpí, není vykoupení – leda
rychlá smrt. Vaše zabíjení, vy soudcové, budiž soucitem, ne pomstou. A
zabíjejíce, dbejte, byste sami ospravedlňovali život! Není dost na tom, že se smíříte s tím, jejž zabíjíte. Váš
zármutek budiž láskou k nadčlověku: tak ospravedlníte, že jste sami ještě na
živu! „Nepřítel“ máte říkati, ne však „zlosyn“; „chorý“ máte
říkati, ne však „padouch“; „blázen“ máte říkati, ne však „hříšník“. A ty, červený sudí, kdybys ty nahlas pověděl, co všechno již
jsi spáchal v myšlenkách, každý by křičel: „Pryč s tímto kalem a jedovatým
červem!“ Ale jiná jest myšlenka, jiný je skutek, jiný jest obraz
skutku. Neběží mezi nimi kolo důvodu. Obraz zavinil, že zbledl tento bledý člověk. Byl stejného
růstu se svým skutkem, tehdy když jej páchal: obrazu jeho však nesnesl, když
spáchán byl. Stále se pak viděl pachatelem jediného skutku. Šílenstvím to
zvu: výjimka se mu zvrátila v podstatu. Čára zmámí slepici; rána, kterou ťal, zmámila jeho nebohý
rozum – šílenstvím po činu to zvu. Slyšte, vy soudcové! Jest ještě jiné šílenství: šílenství před činem. Ach, nevlezli jste mi dosti hluboko do
této duše! Takto praví červený sudí: „k čemu že vraždil tento zločinec?
Loupiti chtěl.“ Já však vám pravím: jeho duši chtělo se krve, ne loupeže:
žíznil po štěstí nože! Jeho nebohý rozum však nepochopil tohoto šílenství a
přemluvil ho. „Co záleží na krvi! pravil; nespácháš při tom alespoň loupež?
Nepomstíš se?“ I naslouchal svému nebohému rozumu: jak olovo naň doléhala
jeho řeč, – tu loupil, an vraždil. Nechtěl se styděti za své šílenství. A teď zase na něm leží olovo jeho viny, a zase jeho rozum je
tak neohebný, tak ochromen, tak těžký. Kdyby jen hlavou mohl zatřásti, svalilo by se jeho břímě:
kdo však zatřese touto hlavou? Čím je tento člověk? Hrstkou chorob, jež duchem sahají ven
do světa: tam chtějí lapiti svůj lup. Čím je tento člověk? Klubkem divokých hadů, kteří zřídka
mají u sebe samotných pokoj, – tedy sami pro sebe se vydávají na cestu a
hledají po světě lup. Pohleďte na toto bědné tělo! Čím trpělo, po čem prahlo, to
si vykládala bědná tato duše za rozkoš vraždy a chtivost po štěstí nože. Kdo dnes onemocní, toho přepadá zlo, jež dnes je zlé: chce ublížiti
tím, co ubližuje jemu. Jiné však byly časy, jiné bylo dobro a zlo. Kdysi bylo pochybování zlé, zlá byla vůle k prapodstatě
těla. Tenkráte choří se stávali kacířem a čarodějkou: jakožto kacíř a čarodějka
snášeli utrpení a působit je chtěli. To však nevchází do vašich uší: prý to škodí vašim dobrým
lidem, pravíte mi. Ale co mi záleží na vašich lidech dobrých! Mnoho na vašich dobrých lidech mi působí hnus, a věru, ne
jejich zlo. Vždyť bych si přál, aby měli šílenství, jímž by zahynuli, jako
tento bledý zločinec! Přál bych si věru, by jejich šílenství slulo pravdou či
věrností či spravedlivostí: oni však mají svou ctnost, aby dlouho a v bídném
pohodlí byli na živu. Jsem zábradlím nad proudem: chyt se mne, kdo chytit se mne
může! Vaší berlou však nejsem. – Tak pravil Zarathustra. Ze všeho, co je psáno, miluji jen to, co kdo píše svou krví.
Piš krví: a zvíš, krev že je duchem. Nelze snadno rozuměti cizí krvi: v nenávisti mám čtoucí
zahaleče. Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už nedělá.
Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne. To, že kdokoli smí se učiti číst, nezkazí
posléze jen psaní, než i přemýšlení. Kdysi duch byl, bohem, pak se stal člověkem, ba nyní stává
se – luzou. Kdo píše krví a průpovědmi, nechce, aby ho čtli, nýbrž by se
mu učili na paměť. V horách je nejbližší cesta s vrcholu na vrchol: ale k tomu
je třeba, bys měl dlouhé nohy. Průpovědi mají býti vrcholy: a ti, k nimž se
mluví, lidé velcí a vysoce vzrostlí. Vzduch řídký a čistý, nebezpečenství blízko a v duchu samou
radostnou zlobu: tak se to dobře vespolek snáší. Chci kolem sebe mít skřítky, neb jsem odvážný. Odvaha, jež
zaplašuje příšery, sama si vytváří skřítky, – odvaha chce se smát Já již necítím s vámi: toto mračno, jež vidím pod sebou,
tato čerň a tato tíha, které se směji, – právě to jest mračno vašich bouřek. Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím
dolů, protože povznesen jsem. Kdo z vás dovede se smát a spolu být povznesen? Kdo stoupá po nejstrmějších horách, směje se všem
truchlochrám i truchlo-vážnostem. Odvážnými, bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými – tak
nás chce moudrost: je ženou a nemiluje nikdy než muže válečníka. Pravíte mi: „těžko snášeti život“. Ale k čemu byste
dopoledne měli svou pýchu a k večeru svou oddanost? Těžko snášeti život: ale nebuďte mi přece tak mazliví! Jsme
všichni dohromady oslové a oslice a máme vzít pěkně na sebe svůj náklad. Co nám společného s růžovým poupátkem, které se chví, že
kapka rosy mu leží na těle? Pravda: milujeme život, že jsme uvykli ne životu,
než milování. Je vždy něco bláznovství v lásce. Ale vždy také něco rozumu V bláznovství. A též mně, jenž životu přeji, zdá se, že motýl i bublina i
co se jiní podobá mezi lidmi, ví o štěstí nejvíce. Vidět, jak se třepotají ony pošetilé půvabné pohyblivé
dušičky – to svádí Zarathustru k slzám a písním. Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit. A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem Ho vážným,
důkladným, hlubokým, slavnostním: byl to duch tíže – jím padají všechny věci. Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha
tíže! Naučil jsem se chodit: od té doby si nebráním v běhu. Naučil
–jsem se létat: od té doby nechci býti teprve strkán, mám-li se hnouti. Teď jsem lehký, teď letím, teď sebe zřím pod sebou, teď bůh
mým nitrem tančí. – Tak pravil Zarathustra. Spatřil Zarathustrův zrak, že jeden mladík se mu vyhýbá. A
když jednou z večera samoten kráčel pohořím, obepínajícím město, jež sluje „pestrá
kráva“: hle, tu kráčeje nalezl onoho mladíka, jak seděl opřen o strom a mdlým
pohledem se díval do údolí. Zarathustra položil ruku na kmen, u něhož mladík seděl,
a promluvil takto: „Kdybych zde tímto stromem svýma rukama chtěl zatřásti,
nesvedl bych toho. Vítr však, jehož nezříme, jej trápí a ohýbá, kamkoli chce.
Nezřené ruce nás nejhůře ohýbají a trápí.“ Tu povstal mladík zmaten a pravil: „slyším Zarathustru a
právě jsem naň myslil.“ Zarathustra odvětil: „Proč se toho lekáš? – Ale má se to s člověkem jako se
stromem. Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny
do země dolů, do temna, do hlubin, – do zla.“ „Ano, do zla! zvolal mladík. Jak je možno, žes odkryl mou
duši?“ Zarathustra se usmál a pravil: „Leckterá duše nebude nikdy
odkryta, leda že dříve bude vynalezena.“ „Ano, do zla! zvolal mladík po druhé. Děls pravdu, Zarathustro. Sám sobě již nevěřím od té doby,
co směřuji do výšky, a nikdo mi již nevěří, – jak jen se to děje? Proměňuji se příliš rychle: můj dnešek vyvrací můj
včerejšek. Často přeskakuji stupně, když vystupuji, – toho mi neodpustí žádný
stupeň. Jsem-li nahoře, seznám vždy, že jsem samoten. Nikdo se mnou
nemluví, mrazem samoty se třesu. Co jen tam nahoře chci? Mé pohrdání a má touha
rostou o závod; oč výše stoupám, o to více pohrdám tím, jenž stoupá. Co jen tam
nahoře chce? Jak se stydím za své stoupání a klopýtání! Jak se směji svému
prudkému supění! Jak nenávidím toho, kdo létá! Jak jsem tam nahoře mdlý!“ Zde se mladík odmlčel. A Zarathustra hleděl na strom, u
něhož stáli, a promluvil takto: „Osaměle stojí zde tento strom na horách; vysoko vzrostl nad
lidi a zvěř. A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl:
tak vysoko vzrostl. Ted čeká a čeká, – na co jen čeká? Přebývá sídlu mračen
příliš na blízku: čeká as na prvý blesk?“ Když Zarathustra toto řekl, zvolal mladík s prudkými
posunky: „Ano, Zarathustro, pravdu díš. Po svém zániku jsem toužil, když jsem
chtěl do výšky, a ty jsi blesk, na nějž jsem čekal! Hled, čím jsem ještě od té
doby, cos ty se nám zjevil? Ze ti závidím, toť,
co mne zničilo!“ – Tak pravil mladík a dal se do hořkého pláče. Zarathustra ho
však ovinul paží a odvedl s sebou. A když chvíli spolu šli, jal se Zarathustra takto mluviti: Rve mi to srdce. Lépe než tvá slova, promlouvá mi tvé oko o
celém tvém nebezpečí. Ještě nejsi svoboden, ještě hledáš svobodu. Tvé hledání tě
učinilo příliš rozespalým a bdělým příliš. Do volné výšky se ti chce, po hvězdách žízní tvá duše. Ale i
zlé tvoje pudy žízní po svobodě. Tví divocí psi chtějí na svobodu; štěkají radostí ve svém
sklepě, snaží-li se tvůj duch zotvírati všechna vězení. Ještěs mi vězněm, jenž si svobodu vymýšlí: ach, duše
takových vězňů stává se chytrou, ale úskočnou též a špatnou. Očistiti se musí též ten, kdo svého ducha osvobodil. Mnoho
vězeňské plísně ještě v něm zbylo: též jeho oko nechť se očistí. Ano, znám tvoje nebezpečí. Při své lásce a naději tě však
zapřísahám: nezahazuj své lásky a naděje! Vznešeným ještě se cítíš, a vznešeným tě pocitují též
ostatní ještě, kteří na tě sočí a vysílají po tobě zlé pohledy. Věz, že
vznešený všem stojí v cestě. I dobrým stojí vznešený v cestě: a třeba že ho zvou dobrým,
chtějí ho tak odstraniti. Věci nové a novou ctnost chce stvořiti vznešený člověk. Dobrý
chce věci staré, chce, staré by byly zachovány. Není však nebezpečí vznešeného v tom, že se stává dobrým,
nýbrž že se stává drzým, výsměšným a ničitelem. Ach, znal jsem vznešené lidi, a ztratili svou nejvyšší
naději. A tu očerňovali všechny vysoké naděje. Tu žili drze v krátkých rozkoších a za mez jediného dne
skoro již nemetali cílů. „Též duch je rozkoší“ – tak říkali. I zlomila se křídla
jejich duchu: ten se nyní plíží a hlodáním poskvrňuje. Kdysi mněli, že se stanou hrdiny: teď jsou z nich
rozkošníci. Hrdina jest jim hořem a hrůzou. Při své lásce a naději tě však zapřísahám: nezahazuj hrdiny
ve své duši! Svatě třímej nejvyšší svou naděj! Tak pravil Zarathustra. Jsou kazatelé smrti: a plna je země takových, jimž nutno
kázati, aby se od žití odvrátili. Plna je země lidí přebytečných, zkažen je
život těmi, jichž přespříliš mnoho. Ti nechť „věčným životem“ jsou odlákáni z
tohoto života! „Žlutí“: tak říkají kazatelům smrti, anebo „černí“. Já vám
je však ukáži ještě v jiných barvách. Tu jsou oni příšerní, kteří v sobě nosí
šelmu a nemají volby, leč mezi chtíči a rozsápáním vlastního masa. A také
chtíče jejich jsou ještě rozsápáním vlastního masa. Ještě se ani lidmi nestali,
ti příšerní: ať si jen káží odvrácení od života a sami ať si zahynou! Tu jsou
souchotináři duše: sotva se narodí, již jmou se umírat a touží po naukách únavy
a odříkání. Rádi by byli mrtvi a my bychom jich vůli měli schvalovati! Střežme se probuditi tyto mrtvé a porouchati tyto živoucí
rakve! Potká je chorý či kmet či nebožtík; a hned říkají: „život
jest vyvrácen!“ Ale vyvráceni jsou jen oni a jejich oko, jež na bytí nezří
než jedinou tu tvář. Zabaleni do tlustého stesku a dychtiví malých náhod, jež
přinášejí smrt: tak čekají a zatínají zuby. Anebo: sahají po pamlscích a při tom se vysmívají svému
dětinství: visí na svém stéble-životě a vysmívají se, že ještě visí na stéble. Jejich moudrost zní: „blázen, kdo zůstane na živu, ale tak
nadmíru blázníme! A to jest na životu právě nejbláznivější!“ – „Život jest jen utrpením“ – tak říkají jiní a nelžou: jen se
postarejte, aby vás již nebylo! Jen se
postarejte, by nebylo již života, který jest jen utrpením! A takto nechť zní nauka vaší ctnosti: „sám se zabiješ! Sám
se odtud vykradeš!“ – „Rozkoš jest hřích – tak říkají jedni, kdož káží smrt –, pojďme
stranou a neploďme dětí!“ „Roditi jest namáhavé – říkají druzí – nač ještě rodit? Rodí
se samí nešťastníci!“ I ti jsou kazateli smrti. „Soucitu třeba – říkají třetí. Vezměte, co mám! Vezměte, co
jsem! Tím méně mne bude poutati život!“ Kdyby byli soucitní z hloubi duše, ze soucitu by život svým
bližním znechutili. Býti zlí – to byla by pravá jich dobrota. Leč chtějí vyváznout ze života: co jim po tom, že jiné svými
řetězy a dary poutají ještě těsněji! – A též vy, kterým život jest divokou prací a neklidem: zda
nejste docela sytí života? Zda nejste docela zralí pro kázání smrti? Vy všichni, jimž po chuti jest divoká práce a vše rychlé,
nové, cizí, – špatně snášíte samy sebe, vaše píle jest útěk a vůle, na sebe
samy zapomenouti. Kdybyste více věřili v život, méně byste se okamžiku dávali
v lup. Ale k čekání nemáte dosti obsahu v sobě – ba ani ne k lenosti! Všude zaznívá hlas těch, kdož káží smrt: a plna je země
takových, jimž nutno kázati smrt. Anebo „věčný život“: to je mi jedno, – jen když rychle
zahynou! – Tak pravil Zarathustra. Svými nejlepšími nepřáteli nechceme býti šetřeni, a také ne
těmi, jež milujeme z hloubi. Tedy mi dovolte říci vám pravdu! Bratří moji ve
válce! Z hloubi vás miluji, jsem a byl jsem z vašich řad. A jsem také váš
nejlepší nepřítel. Tedy mi dovolte říci vám pravdu! Vím o zášti a závisti vašeho srdce. Nejste velcí dost, byste
zášti a závisti neznali. Nuž buďte velcí dost, byste se za ně nestyděli! A nemůžete-li býti světci poznání, buďte mi alespoň jeho
válečníky. To jsou druhové a předchůdci takové svatosti. Vojáků vidím mnoho: kéž bych viděl mnoho válečníku! „Stejnokrojem“
zvou, co nosí: kéž není stejný kroj, co pod tím schovávají! Buďte mi takoví, jichž oko vždy vyhlíží po nepříteli – po vašem –nepříteli. A u některých z vás jest nenávist
na prvý pohled. Svého nepřítele hledejte, svou válku veďte a za svoje myšlenky! A podlehne-li vaše myšlenka, nechť nad tím přece vítězně
zaplesá vaše poctivost! Mír máte milovati jakožto prostředek nových válek. A
krátký mír více než dlouhý. Vám neradím k práci, než k boji. Vám neradím k
míru, než k vítězství. Vaše práce budiž bojem, váš mír budiž vítězstvím! Může
mlčet a tiše sedět, jen kdo má šíp a luk: kdo nemá, vadí se a breptá. Váš mír
budiž vítězstvím! Pravíte, že je to dobrá věc, jež i válku světí? Pravím vám:
je to dobrá válka, jež světí každou věc. Válka s odvahou dovedly více velkých
věcí než láska k bližnímu. Ne soucit váš, leč vaše statečnost až dotud zachraňovala
ty, kdož přišli k úrazu. „Co jest dobré?“ se ptáte. Býti statečný jest dobré. Ať
si povídají holčičky: „dobrem jest, co je hezké a zároveň dojímavé.“ Říkají o
vás, že jste bez srdce: ale vaše srdce jest ryzí, a miluji stud vaší
srdečnosti. Stydíte se za svůj příliv, a jiní se stydí za svůj odliv. Jste oškliví? Nuž dobrá, bratří moji! Tedy se zahalte do
vznešenosti, jež jest pláštěm ošklivého! A vzrustá-li vaše duše, stává se zpupnou, a ve vaší
vznešenosti je zloba. Znám vás. Ve zlobě se setká zpupný a slaboch. Ale nerozumějí si. Znám
vás. Smíte míti jen nepřátele, jichž byste nenáviděli: ne takové,
jimiž byste pohrdali. Buďte mi hrdi na svého nepřítele: pak úspěchy vašeho
nepřítele jsou též úspěchy vaše. Vzpoura – toť vznešenost otroků. Vaší
vznešeností budiž poslušnost! I vaše rozkazování budiž posloucháním! Dobrému
válečníkovi zní příjemněji „musíš“ než „chci.“ A vše, co je vám milé, dejte si
teprve rozkázat! Vaše láska k životu budiž láskou k vaší nejvyšší naději: a
vaše nejvyšší naděje budiž nejvyšší myšlenkou života! Svou nejvyšší myšlenku máte si však dáti rozkázat ode mne - ta
zní: člověk jest cosi, co má býti překonáno. Tak žijte svůj život poslušnosti a
války! Co záleží na dlouhém žití! Který válečník chce být šetřen! Nešetřím vás,
z hloubi vás miluji, bratří moji ve válce! – Tak pravil Zarathustra. Kdesi jsou ještě národové a stáda, nikoli však u nás, bratří
moji: u nás jsou státy. Stát? Co je to? Nuže dobrá! Teď mi otevřte uši, neb teď vám
řeknu své slovo o smrti národů. Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech
studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: „Já, stát,
jsem národ.“ Lež! Tvůrci to byli, ti stvořili národy a nad ně zavěsili
víru a lásku: tak sloužili životu. Ničitelé to jsou, ti na velký dav líčí pasti a zvou je
státem: zavěšují nad ně meč a sto chtíčů. Kde ještě je národ, tam nerozumí státu a má k němu zášť jako
k uhrančivému pohledu a k hříchu proti mravům a právům. Toto znamení vám dávám: každý národ mluví svým jazykem dobra
i zla: tomu nerozumí soused. Svůj vlastní jazyk si vynalezl každý národ v
mravech i právech. Ale stát lže všemi jazyky dobra i zla; a cokoli mluví, lže –
a cokoli má, ukradl. Nepravé jest na něm všecko; ukradenými zuby kouše, kousavý.
Nepravé jsou i jeho vnitřnosti. Zmatení jazyků dobra i zla: toto znamení vám dávám za
znamení státu. Věru. vůli k smrti značí toto znamení! Věru, kyne kazatelům
smrti! Přespříliš mnoho rodí se lidí: pro přebytečné byl vynalezen
stát! Hleďte mi jen, jak je láká k sobě, těch přespříliš mnoho! Jak je dáví a
žvýká a přežvykuje! „Na zemi není nic většího nade mne: jsem pořádajícím prstem
boha“ – tak řve ten netvor. A na kolena neklesají jen ti, kdož mají dlouhé uši
a krátký zrak! Ach, také vám, vy veliké duše, našeptává své ponuré lži!
Ach, uhodne bohatá srdce, jež ráda se rozplýtvají! Ano, i vás uhodne, vy vítězové nad starým bohem! Zemdleli
jste v boji, a teď vaše mdloba ještě nové modle slouží! Hrdiny a ctné muže ráda by kolem sebe rozestavěla ta nová
modla! Rád se sluní v slunečním svitu dobrých svědomí, – ten studený netvor! Všechno dá vám ta nová
modla, budete-li vy se jí klaněti: tak si
skoupí jas vašich ctností a pohled vašich hrdých zraků. Navnadit chce vámi ty, jichž přespříliš mnoho! Ano, pekelný
kousek byl tu vynalezen, kůň smrti, jenž řinčí ve zdobě božských poct! Ano, hromadné umírání bylo tu vynalezeno, jež samo sebe
velebí za život: věru, milostná služba všem kazatelům smrti! Státem zvu, kde
všichni pijí jed, ať dobří či nedobří: státem, kde všichni ztrácejí sebe, ať
dobří či nedobří: státem, kde pomalá sebevražda všech se jmenuje – „životem“.
Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Kradou si díla vynálezců a poklady mudrců:
Vzděláním jmenují svou krádež – a vše se jim stává chorobou a trampotou! Pohleďte
mi jen na ty přebytečné! Nemocni jsou stále, zvracejí svou žluč a jmenují to
novinami. Dáví se navzájem a nestráví se ani. Pohleďte mi jen na ty přebytečné!
Nabývají bohatství a bohatnouce chudnou. Chtějí moc a především sochor moci,
hodně peněz, – ti nemohoucí! Pohleďte, jak šplhají, ty mrštné opice! Šplhá
jedna přes druhou a tak se strhují do bahna, do hloubky. K trůnu směřují
všichni: je to jich šílenství, – jako by na trůně sedělo štěstí! Často sedí na
trůně bahno a často též trůn na bahně. Šílenci a šplhající opice jsou mi ti všichni a příliš jsou
uříceni. Nelibě mi páchne jich modla, ten studený netvor: nelibě mi páchnou
všichni dohromady, ti modloslužebníci. Bratří moji, což se chcete zadusit ve výparu jich úst a
chtivostí? To raději rozbijte okna a skočte na volný vzduch! Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od modlářství lidí
přebytečných! Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od dýmu těchto lidských Obětí! Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě
mnoho prázdných míst pro samojediné a dvoj jediné, a kolem nich vane vůně tichých
moří. Otevřen a uvolněn jest ještě volný život velikým duším.
Věru, kdo málo má majetku, tím méně jest majetkem jiného: pochválena bud malá
chudoba! Tam, kde přestává stát, tam se teprve počíná člověk, jenž
není přebytečný: tam se počíná píseň nezbytnosti, ten jedinečný, nenahraditelný
nápěv. Tam, kde přestává stát, –
jen mi tam pohleďte, bratří moji! Nevidíte jich, duhy a mostů nadčlověka? – Tak pravil Zarathustra. Do své samoty prchni, příteli můj! Vidím tě zmámena hřmotem velkých
mužů a rozbodána žahadly malých. Důstojně zná s tebou mlčet skála i les. Bud
zase jako strom, jejž miluješ, jako košatý strom, jenž tiše a naslouchaje visí
nad mořem. Kde přestává samota, začíná se trh; a kde se začíná trh, začíná se
také hřmot velkých herců a hemžení jedovatých much. Nejlepší věci ve světě
pranic neplatí, pokud se nenajde někdo, kdo je sehraje: velkými muži nazývá lid
takové pořadatele her. Málo rozumí lid velkým věcem, to jest: tvůrčím. Smysly
má však pro všechny pořadatele a herce velkých her. Kol vynálezců nových hodnot
točí se svět: – neviditelně se točí. Ale kol herců točí se lid i sláva: toť již „světa běh“.
Herec má ducha, než málo svědomí ducha. Vždy věří v to, čím vnuká nejsilnější
víru, – víru v sebe! Zítra má víru novou a
pozítří novější. Rychlé smysly má jako lid a větření má proměnlivé. Porazit –
to jest mu: dokázat. Pobláznit – to jest mu: přesvědčit. A krev mu platí za nejlepší všech důvodů. Pravdu, jaž
vklouzne jen do jemných uší, jmenuje lží a nicotností. Vskutku, věří jen v bohy, kteří dělají ve světě veliký
hřmot! Naplněn je trh slavnostními šprýmaři – a lid se chlubí velkými svými
muži! to mu jsou pánové hodiny. Hodina však na ně doléhá: i doléhají na tebe. A
též na tobě chtějí Ano či Ne. Běda, stavíš svou židli mezi Pro a Proti? Na tyto
bezpodmínečné a doléhající nežárli, milence pravdy! Ještě nikdy se nezavěsila
pravda v rámě člověka bezpodmínečného. Pro tyto nenadálé odejdi a vrat se ve svou jistotu: jenom na
trhu tě přepadají stálým Ano? či Ne? Pomalu prožívají svou chvíli všechny
hluboké studny: načekají se dlouho, než vědí, co padlo do jich hloubky. Daleko
trhu a slávy se děje vše velké: daleko trhu a slávy žili od nepaměti
vynálezcové nových hodnot. Do své samoty prchni, příteli můj: vidím tě rozbodána
jedovatými mouchami. Prchni tam, kde vane drsný, silný vzduch! Do své samoty! Žils
příliš na blízku malým a žalostným. Uprchni jejich neviditelné pomstě! Vůči tobě nejsou než
pomstou. Již nezdvihej ruky proti nim! Je jich bez počtu, a tvým údělem není,
býti oháňkou na mouchy. Je bez počtu těch malých a žalostných; a nejedné hrdé stavbě
již plevel a krůpěje deště připravily pád. Nejsi kamenem, ale již tě vyhlodalo množství krůpějí.
Rozpadneš se mi a rozpukneš ještě množstvím krůpějí. Vidím tě umdlena jedovatými mouchami, vidím tě do krve škrábnuta
na stu místech; a pýše tvé není ani do hněvu. Krev by na tobě chtěli ve vší nevinnosti, po krvi prahnou
jejich bezkrevné duše – i bodají ve vší nevinnosti. Ty hluboký však příliš
hluboce trpíš i malými ranami; a nežli ses ještě vyhojil, přelezl ti přes ruku
týž jedovatý červ. Příliš hrd jsi mi k tomu, bys mlsné ty tvory usmrtil. Střež
se však, by se nestalo tvou sudbou, nésti všechno jich jedovaté bezpráví! Bzučí kolem tebe též svojí chválou: dotěrnost je jich
pochvala. Chtějí blízkost tvé kůže a krve.. Lichotí ti jak bohu či ďáblu; kňučí před tebou jak před
bohem či ďáblem. Co na tom! Kňučící lichotníci to jsou, a ne více. Také se k tobě leckdy laskavě mají. To však vždy byla
chytrost zbabělců. Ano, zbabělci jsou chytří! Mnoho uvažují o tobě svou těsnou duší, – povážlivý jsi jim po-vždy!
Vše, o čem se mnoho uvažuje, stává se povážlivým. Trestají tě za všechny tvé ctnosti. Z hloubi duše ti
promíjejí jen – tvé přehmaty. Že jsi mírný a spravedlivé mysli, říkáš: „nevinni jsou svým
malým živobytím“. Jejich těsná duše však myslí: „Provinilo se každé veliké
živobytí.“ I jsi-li k nim mírný, cítí ještě, jak jimi pohrdáš; a splácejí ti
dobrý tvůj čin tajně zraňujícími zločiny. Tvá mlčelivá pýcha vždy jest jim proti chuti; jásají, jsi-li
jednou skromný dost, abys byl marnivý. Co na někom poznáváme, rozněcujeme na něm též. Střez se tedy
malých! Před tebou cítí se malými, a jejich nízkost proti tobě žhne
a doutná neviditelné mstě. Nepozoroval jsi, kolikrát oněměli, když jsi k nim přistoupil,
a jak jich síla z nich vystoupila, jako dým vystupuje z hasnoucího žáru? Ano, příteli můj, zlým svědomím jsi pro své bližní: neb jsou
tě nehodni. I nenávidí tě a rádi by ssáli tvou krev. Stále budou tvoji bližní
jedovatými mouchami; co na tobě jest velkého, – to samo je nutně činí
jedovatějšími a stále mouchovitějšími. Do své samoty prchni, příteli můj, a tam, kde vane drsný,
silný vzduch! Tvým údělem není, býti oháňkou na mouchy! Tak pravil Zarathustra. Miluji les. V městech je špatně žiti: tam příliš mnoho jest
říjících. Zdaž není lépe, dostati se do rukou vrahovi než do snů vilné
ženy? A jen mi pohleďte na tyto muže: jejich oko to dí – neznají
na světě nic lepšího, nežli ležeti u ženy. Bahno je na dně jejich duše; a běda,
má-li jejich bahno ještě i ducha! Byste alespoň jakožto zvířata byli dokonalí! Ke zvířeti však
třeba nevinnosti. Radím vám, byste usmrtili své smysly? Radím vám k nevinnosti
smyslů. Radím vám k cudnosti? Cudnost u některých je ctností, ale u
mnohých takřka neřestí. Ti jsou sice zdrželiví: ale psice smyslnost závistně
vyzírá ze všeho, cokoli konají. I do výšek jejich ctnosti a až dovnitř studeného ducha jde
za nimi to zvíře a jeho nepokoj. A jak způsobně zná psice smyslnost žebrati o
kus ducha, nedostane-li se jí kusu masa. Milujete truchlohry a vše, co láme
srdce? Já však nedůvěřuji vaší psici. Máte mi příliš ukrutné oči a chtivě se díváte na ty, kdo
strádají strastí. Nepřestrojila se snad vaše vilnost a neříká si soustrast? A také toto podobenství vám dávám: nejeden z těch, kdož vymítali
svého ďábla, sám při tom do vepřů vjel. Komu je cudnost za těžko, toho zní dlužno zrazovati: aby se
nestala cestou do pekel – to jest k bahnu a říjení duše. Mluvím o špinavých věcech? To mi není nejhorší. Nestoupá poznávající nerad do vody pravdy, je-li špinavá,
nýbrž, je-li mělká. Věru, jsou na světě lidé cudní z hloubi duše: jsou srdce
mírnějšího, raději a hojněji se smějí nežli vy. Smějí se i cudnosti a táží se: „co je cudnost! Zdaž cudnost není bláznovství? Ale toto bláznovství přišlo k
nám, a ne my k němu. Poskytli jsme tomu hosti přístřeší a srdce: teď u nás
přebývá, nechť zůstane, pokud se mu zlíbí!“ – Tak pravil Zarathustra. o jednoho je vždy více
kolem mne“ – tak myslí poustevník. ‚Vždy jednou jeden – to konec konců jsou
dva!“ Já a já vždy příliš horlivě spolu hovoří: jak by se to dalo
snésti, kdyby nebylo přítele? Pro poustevníka přítel vždy jest již třetí: ten třetí jest
korek, jenž zabrání, by hovor oněch dvou neklesl do hloubky. Ach, jest příliš mnoho hloubek pro všechny poustevníky.
Proto tak touží po příteli a po jeho výšce. Naše víra v jiné prozrazuje, v čem bychom rádi věřili v samy
sebe. Naše touha po příteli jest naší zrádkyní! A často láskou jen přeskakujeme závist. A často někoho
napadneme a učiníme si ho nepřítelem, bychom zakryli, že lze napadnouti nás. „Buď mi alespoň nepřítelem!“ – dí pravá úcta, jež se
neodvažuje prošiti o přátelství. Kdo chce míti přítele, chtěj také zaň vésti válku: a kdo
chce vésti válku, ať dovede být nepřítelem. I ve svém příteli cti nepřítele. Můžeš k svému příteli těsně
přistoupiti, abys k němu nepřestoupil? Ve svém příteli měj svého nejlepšího nepřítele. Buď mu
nejblíže srdcem, když se mu vzpouzíš. Nechceš před svým přítelem nositi šatu? Aby bylo ctí tvého
přítele, že se mu dáváš, jaký jsi? Ale vždyť on tě za to posílá k čertu! Kdo ze sebe nedělá tajemství, pobuřuje: a proto věru máte,
proč se báti nahoty! Ano, kdybyste byli bohy, směli byste se styděti za své
šaty! Nemůžeš se pro svého přítele dost krásně vyzdobiti: neb máš
mu býti šípem a touhou po nadčlověku. Viděls již spáti svého přítele, – aby ses dověděl, jak
vyhlíží? Neb co jest jinak přítelova tvář? Tvá vlastní tvář, v drsném
a nedokonalém zrcadle. Viděls již spáti svého přítele? Nelekl jsi se, že tvůj přítel
tak vyhlíží? O příteli, člověk je cosi, co musí býti překonáno. Přítel budiž mistr v tom, jak dovede hádat a mlčet: není
radno, abys všechno chtěl viděti. Ať sen tvůj ti vyzradí, co tvůj přítel dělá v
bdění. Uhodni svým soucítěním: abys dříve věděl, přeje-li si tvůj
přítel soucitu. Snad na tobě miluje nezlomené oko a pohled věčnosti. Soucítění s přítelem nechť se skrývá pod tvrdou skořápkou: vylam
si na něm zub. Tak bude jemné a bude míti svou sladkost. Jsi svému příteli čistým vzduchem a samotou a chlebem a
lékem? Leckdo se z vlastních okovů nevysvobodí, a přece jest příteli
osvoboditelem. Jsi otrok? Tedy nemůžeš býti přítelem. Jsi tyran? Tedy
nemůžeš přátel mít. Příliš dlouho skrýval se v ženě otrok a tyran. Proto žena
posud není schopna přátelství: zná pouze lásku. V ženině lásce jest nespravedlnost a slepota ke všemu, čeho
nemiluje. A i ve vědoucí lásce ženy jest vždy ještě přepadání a blesk a noc
vedle světla. Posud není žena schopna přátelství: Kočkami stále ještě jsou
ženy, a ptáky. Či, v nejlepším případě, kravami. Posud není žena schopna přátelství. Ale rcete mi, vy mužové,
kdo z vás že je přátelství schopen? Ó vaší chudoby, vy mužové, a vaší lakoty duše! Kolikkoli
dáváte příteli, tolikéž já svému nepříteli dám, a jistě že nezchudnu. Dnes lidé jsou kamarády: kéž by byli přáteli! – Tak pravil Zarathustra. Mnoho zemí viděl Zarathustra i národů mnoho: tak objevil
mnoha národů dobro i zlo. Nenalezl Zarathustra na zemi v moci větší než dobro a
zlo. Zíti by nemohl národ, jenž zprvu by nehodnotil; chce-li se
však udržeti, nesmí hodnotiti, jako hodnotí soused. Mnohé, co tomuto národu slulo dobrým, u jiného bylo
posměchem a potupou: tak jsem to nalezl. Mnohé jsem nalezl, co zde bylo zváno
zlem a onde zdobeno poctami purpurovými. Nikdy soused souseda nechápal: pokaždé jeho duše žasla nad
sousedovým bludem a nad jeho zlobou. Deska statků visí nad každým národem. Hle, je to deska jeho
všech přemáhání; hle, je to hlas jeho vůle k moci. Chvalitebné jest; co mu platí za těžké; co za nezbytné a
těžké, sluje dobré; a co i z nejvyšší nouze vysvobozuje, co je vzácné a
nejtěžší, – to velebí za posvátné. Co mu zajištuje vládu a vítězství a lesk, jeho sousedu k
hrůze a závisti: to mu platí za vysoké, za prvé, za míru a smysl všech věcí. Věru, bratře můj, poznal-lis jen národa nouzi a zem a nebe a
souseda: tedy uhodneš již zákon jeho přemáhání, i proč po tomto žebříku stoupá
k své naději. „Vždy budeš přední a nad ostatní vztyčen: nikoho nebude milovati
tvá řevnivá duše, leč přítele“ – tím příkazem třásla se duše Rekovi: s ním
stoupal svou stezkou velkosti. „Mluviti pravdu a dobře obcovati s lukem a šípem“ – to zdálo
se spolu milé i těžké onomu národu, z něhož pochází mé jméno – jméno, jež jest
mi spolu milé i těžké. „Ctít otce svého a matku svou a býti jim po vůli až do
kořenů duše“: tuto desku přemáhání zavěsil nad sebe jiný národ a jí dosáhl moci
a věčnosti. „Osvědčovati věrnost a pro věrnost dávati v sázku čest a
krev i za věci zlé a nebezpečné“: tak, sám sebe poučuje, přemohl se jiný národ
a tak, sám sebe přemáhaje, obtěžkal a zatížil se velkými nadějemi. Věru, lidé sami si dali všechno své dobro i zlo. Věru,
nevzali ho, nenašli ho, nespadlo na ně jak nebeský hlas. Teprve člověk vložil hodnoty do věcí, aby se uchoval, –
teprve člověk stvořil věcem jich smysl, lidský smysl! Teprve proto, že
odhaduje, zasluhuje jméno člověka. Odhadovati cenu, to jest tvořiti: slyšte to, vy tvořící!
Odhadovati cenu, toť samo všech ceněných věcí cena, poklad a klenot. Teprve tím, že odhadujeme cenu, povstává hodnota: a bez toho
byl by ořech života prázdný. Slyšte to, vy tvořící! Změna hodnot, – toť změna tvořících. Stále ničí, komu jest
určeno býti tvůrcem. Tvořícími byli zprvu národové, teprve pozdě byli jimi
jedinci; a věru, jedinec sám jest nejmladší výtvor. Národové zavěsili kdysi nad sebe desku dobra. Láska, jež
chce vlasti, a láska, jež poslouchati chce, stvořily si společně takovéto
desky. Starší je radost ze stáda než radost z já: a pokud dobré
svědomí stádem se zve, říká jen špatné svědomí: já. Věru, chytré já, já bez lásky, které chce prospěchu svému v
prospěchu mnohých: to není stáda vznik, nýbrž zánik. Milující byli to vždy a tvořící, ti stvořili dobro a zlo.
Jména všech ctností ohněm lásky žhnou i ohněm hněvu. Mnoho zemí viděl Zarathustra i národů mnoho: nenalezl
Zarathustra moci větší než díla milujících: „dobré“ a „zlé“ jsou jejich jména. Věru, nestvůrou jest moc této chvály a hany. Rcete, kdo mi
ji zdolá, bratří moji? Rcete, kdo tomu zvířeti přehodí lano přes jeho tisíc
šíjí? Tisíc bylo dosud cílů, neb tisíc bylo národů. Jen pouto těch
tisíce šíjí schází ještě, schází jediný cíl. Lidstvo ještě nemá cíle. A rcete mi přece, bratří moji: schází-li posud lidstvu cíl,
zda neschází také – lidstvo samotné ještě? Tak pravil Zarathustra. Tísníte se kolem bližního a máte pro to krásná slova. Ale i
1 pravím vám: vaše láska k bližnímu je vaše špatná láska k vám samým. Utíkáte se k bližnímu sami před sebou a rádi byste si z toho
učinili ctnost: ale prohledám vaše „nesobecké jednání“. Starší je Ty než Já; Ty jest vyhlášeno svatým, Já však posud
ne: tedy se člověk tlačí k Bližnímu? Radím vám k lásce k bližnímu? Raději
ještě k útěku před bližním a k lásce k dálnému, k nejvzdálenějšímu! Vyšší než láska k bližnímu jest láska k nejvzdálenějšímu a
příštímu; vyšší ještě než láska k člověku jest mi láska k předměstům a
přízrakům. Přízrak, jenž před tebou běží, bratře můj, jest krásnější
než jsi ty; proč mu nedáš svého masa a kostí svých? Ale ty máš strach a běžíš k
svému bližnímu. Sami sebe nesnesete a nemilujete se s dostatek: i svádíte
bližního k lásce a rádi byste se pozlatili jeho omylem. Raději bych, abyste nesnesli společnosti všelijakých
bližních a jejich sousedů; pak by vám nezbylo, než abyste si sami ze sebe
stvořili svého přítele a jeho překypující srdce. Svědka k sobě zvete, chcete-li o sobě dobře mluviti; a
jestliže jste ho svedli, by o vás dobře smýšlel, sami o sobě dobře smýšlíte. Nelže jenom ten, kdo mluví proti svému vědění, nýbrž ještě
více ten, kdo mluví proti svému nevědění. A tak o sobě mluvíte, stýkáte-li se s
kým, a sebou samými obelháváte souseda. Takto mluví blázen: „obcovati s lidmi kazí charakter,
zvláště tomu, kdo ho nemá“. Jeden chodí k bližnímu, že sám sebe hledá, a druhý,
že by sám sebe rád ztratil. Vaše špatná láska k vám samým ze samoty vám dělá
žalář. Jsou to vzdálenější, kdož zaplatí za vaši lásku k bližnímu;
a již, je-li Vás pět pohromadě, je vždycky nutno, aby někdo šestý umřel. Ani vašich slavností nemiluji: příliš mnoho herců jsem při
nich nalezl, a také diváci často se tvářili jako hercu Nehlásám vám bližního, nýbrž přítele. Přítel vám budiž
slavností země a předchutí nadčlověka. Hlásám vám přítele a jeho přetékající srdce. Ale je třeba,
by dovedl houbou být, kdo chce být milován srdci přetékajícími. Hlásám vám přítele, v němž hotov je svět jako pod slupkou
dobré jádro, – hlásám vám tvořícího přítele, který vždy může darovati hotový
svět. A jak se mu svět rozvinul, tak se mu zase v prstenech
dohromady stáčí, jakožto vznikání dobra pomocí zla, jakožto vznikání účelů z
náhody. Budoucnost a dálka nejvzdálenější budiž ti příčinou tvého
dneška: v svém příteli miluj nadčlověka jakožto svoji příčinu. Bratří moji, k lásce k bližnímu vám neradím: radím vám k
lásce k nejvzdálenějšímu. Tak pravil Zarathustra. Chceš jíti do osamocení, bratře můj? Chceš hledati cestu k
sobě samotnému? Ještě chvíli postůj a poslyš mne. „Kdo hledá, sám se lehce ztratí. Každé osamocení jest
provinění“: tak mluví stádo. A dlouho jsi náležel k stádu. I v tobě bude ještě zaznívati stáda hlas. A řekneš-li: „nemám
již společného svědomí s vámi“, bude to nářek a bolest. Hleď, tuto bolest samu zrodilo ještě ono společné svědomí: a
tohoto svědomí poslední třpyt se leskne ještě na tvém smutku. Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě
samotnému? Nuž, ukaž mi své právo a svou sílu k tomu! Jsi nová síla a
nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i
hvězdy, aby obíhaly kol tebe? Ach, je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí
ctižádostivců! Ukaž mi, že nejsi z chtivých a ctižádostivých! Ach, je tolik
velkých myšlenek, jež nečiní více než činí měch: nadýmají a vyprazdňují. Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti a
ne, že jsi unikl jhu. Jsi z těch, kdo směli uniknouti
jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost. Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však necht
mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu? Můžeš si sám určovati své zlo i své dobro a zavěšovati nad
sebou svoji vůli jakožto zákon? Můžeš si sám být soudcem a mstitelem svého
zákona? Je hrozné býti o samotě se soudcem a mstitelem vlastního
zákona. Tak bývá hvězda vyvržena v pustý prostor a v ledový dech
osamění. Dnes ještě trpíš mnohými, ty jediný: dnes ještě máš celou
svou odvahu i své naděje. Ale jednou tě samota znaví, jednou tvá pýcha bude se hrbiti
a tvoje odvaha bude skřípati zuby. Křičeti budeš jednou „jsem sám!“ Jednou nebudeš již viděti své výšky a nízkost svou shlédneš
v přílišné blízkosti; tvá vznešenost sama jako přízrak ti nažene strachu.
Křičeti budeš jednou: „Všechno je lež!“ Jsou pocity, jež osamělého chtějí zabit; nezdaří-li se jim
to, nuže, pak samy jsou vydány na smrt! Ale dokážeš býti vrahem? Znáš již, bratře můj, slovo „pohrdání“? A trýzeň své
spravedlivosti, bys k těm byl spravedliv, kdož tebou pohrdají? Nutíš mnohé, by změnili své smýšlení o tobě; to ti připočtou
ke zlu. Přiblížil ses jim a šel jsi přece mimo: toho ti nikdy neprominou. Vystupuješ nad ně: ale čím výše stoupáš, tím menším tě vidí
oko závisti. Nejvíce však jest v nenávisti ten, kdo létá. „Jak byste chtěli být spravedliví ke mně – tak musíš mluviti
– já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mně je souzen“. Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém: chceš-li
však,bratře můj, hvězdou býti, nesmíš jim proto svítiti méně! A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož
si vynalézají svou vlastní ctnost, – nenávidí osamělého. Střez se též svaté prostoty! Nic jí není svatého, leda co
prostné jest; ráda si také s ohněm hraje – s ohněm hranic. A střež se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý
ruku k tomu, s kým se setká. Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci, aby
tvůj pazour měl také drápy. Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy
sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích. Osamělý, kráčíš cestou k sobě samotnému! A mimo tebe samotna
vede tvá cesta, i mimo tvých sedm ďáblů! Kacířem budeš si sám a čarodějkou a věštcem a bláznem a
pochybovačem a nesvatým a zlosynem. Sám se chtěj spáliti ve vlastním svém plameni: jak by ses
chtěl obnoviti, neshořel-lis dříve v popel! Osamělý, kráčíš cestou tvůrčího: boha si chceš stvořiti ze
svých sedmi ďáblů! Osamělý, kráčíš cestou milujího: sám sebe miluješ a proto
sebou pohrdáš, jak jen milující pohrdají. Tvořiti nechce milující, protože pohrdá! Co ví o lásce, kdo
nebyl právě nucen pohrdati tím, co miloval! Se svou láskou a se svým tvořením
jdi ve své osamocení, bratře můj; a pozdě teprve přibelhá se za tebou
spravedlivost S mými slzami jdi ve své osamocení, bratře můj. Miluji toho, kdo
tvořiti chce nad sebe sama a takto zaniká. – Tak pravil Zarathustra. „Proč se tak plaše plížíš soumrakem, Zarathustro? A co
skrýváš úzkostně pod pláštěm? Je to poklad, tobě darovaný? Či dítě, jež se ti zrodilo? Či
kráčíš teď sám po cestách zlodějů, ty příteli zlých?“ – Věru, bratře můj! pravil Zarathustra, je to poklad, mně
darovaný: malá pravda je to, co mám v rukou. Ale nezpůsobná je jak děcko, a nesvírám-li jí ústa, křičí
přehlásíte. Když jsem dnes kráčel cestou svou samoten, v hodinu, kdy
zapadá slunce, potkala mne stará ženka a mluvila takto k mé duši: „Mnoho Zarathustra promlouval též k nám ženám, nikdy však
nám nehovořil o ženě.“ A já jí odvětil: „o ženě má se promlouvati jen k mužům.“ „Též mně mluv o ženě, pravila; jsem stará dost, bych to hned
zase zapomněla.“ I byl jsem po vůli staré žence a pravil jsem jí toto: Všechno na ženě jest hádanka a všechno na ženě má jediné
rozluštění: jeho jméno – těhotenství. Muž je ženě prostředkem k cíli: účelem vždy je dítě. Čím
však je žena pro muže? Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější
hračku. Muž má býti vychováván k válce a žena k zotavení
válečníkovu: vše ostatní je bláznovství. Příliš sladkých plodů – těch se válečníkovi nechce. Proto
chce se mu ženy; jet hořká i nejsladší žena. Lépe nežli muž rozumí dětem žena, ale muž je více dítětem
než žena. V pravém muži skrývá se dítě: to si chce hrát Vzhůru, vy
ženy, jen mi odkryjte dítě v muži! Hračkou budiž žena, čistou a jemnou, jako drahokam budiž
ozařována ctnostmi světa, jehož tu ještě není. Paprsek hvězdy nechť se stkví ve vaší lásce! Vaše naděje se
jmenuj: „kéž porodím nadčlověka!“ Ve vaší lásce budiž statečnost! Svou láskou máte útočí ti na
toho, kdo vám vnuká bázeň. Ve vaší lásce budiž vaše čest! Jinak žena málo se vyzná ve
věcech cti. Ale to budiž vaše čest: byste vždy milovaly více než jste milovány,
byste nikdy nebyly druhými. Muž nechť se bojí ženy, která miluje: tu jest ochotna ke
každé oběti a vše ostatní jest pro ni bezcenné. Muž nechť se bojí ženy, která nenávidí: neboť muž v hloubi
své duše je pouze zlý, žena však je tam špatná. Koho žena nenávidí nejvíce? – Takto pravilo železo magnetu: „tebe
nenávidím nejvíce, že přitahuješ, ale nemáš dosti sil, bys k sobě přitáhl.“ Mužovo blaho sluje: já chci. Ženino blaho sluje: on chce. „Hle, teď právě svět se stal dokonalým!“ – tak myslí každá
žena, je-li poslušná celou svou láskou. A žena musí poslouchati a hloubku nalézti k svému povrchu.
Povrchem jest ženino nitro; pohyblivým bouřlivým povlakem na vodách mělkých. Mužovo nitro však jest hluboké, jeho proud burácí v
podzemských slujích: žena tuší jeho sílu, ale nechápe jí. – Tu mi odvětila stará ženka: „Mnoho způsobného pověděl
Zarathustra a najmě pro ty, kdož jsou k tomu s dostatek mlády. Zvláštní věc: Zarathustra nemnoho ženy zná, a přece ví o
nich pravdu! Je to proto, že u ženy nic není nemožného? A teď vezmi v dík malou pravdu! Vždyť jsem pro ni dosti
stará! Zabal si ji a sevři jí ústa: sic bude křičeti přehlasitě,ta
malá pravda!“ „Dej mi, ženo, svou malou pravdu!“ pravil jsem. A takto
promluvila stará ženka: „Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!“ – Tak pravil Zarathustra. Jednoho dne Zarathustra usnul pod fíkovníkem, protože bylo
horko, a paže měl položeny přes obličej. Tu přišel had a uštkl ho do krku,
takže Zarathustra bolestí vzkřikl. Když paži sňal s obličeje, pohlédl na zmiji:
tu poznala Zarathustrovy oči, kroutila se neobratně a chtěla se odplazit. „Sečkej,
pravil Zarathustra; ještěs nepřijala mého díku! Vzbudila jsi mne v čas, má
cesta je ještě dlouhá.“ „Tvá cesta je již jen krátká, odpověděla zmije truchlivě;
jed můj usmrcuje.“ Zarathustra se usmál. „Kdy byl by drak zemřel jedem hadím? –
pravil. Ale vezmi si zase svůj jed! Nejsi dost bohatá, bys mi jej darovala.“ Tu
mu zmije znovu padla kol krku a lízala mu ránu. Když to Zarathustra jednou vypravoval svým žákům, ptali se: „A
co že, ó Zarathustro, jest morálka tvé povídky?“ Zarathustra na to odpověděl
těmito slovy: Ničitelem morálky zvou mne dobří a spravedliví: má povídka jest nemorální. Máte-li však nepřítele, nesplácejte mu zlého dobrým: neb to
by ho zahanbilo. Nýbrž dokažte, že vám způsobil cos dobrého. A raději ještě se pohněvati, nežli zahanbovat! A klne-li se
vám, tedy se mi nelíbí, abyste pak v odvetu žehnali. Raději též trochu klejte! A stalo-li se vám velké bezpráví, přičiňte mi k tomu rychle
pět malých! Je hrozný pohled na toho, kdo samojediný úpí pod křivdou. Věděli jste to již? Dělit se o bezpráví znamená, zpola být v
právu. A ten ať na se vezme bezpráví, kdo je unese! Malá pomsta – lidštější než žádná! A není-li trest také
právem a poctou pro toho, kdo přestupuje zákon, tedy nechci ani vašeho
trestání. Vznešenější je, nedati si za pravdu nežli zůstati v právu,
zvláště tehdy, je-li právo na naší straně. Jen jsme-li k tomu dost bohatí! Nechci vaší studené spravedlností; a z oka vašich soudců
vždy mi vyzírá kat a studené jeho železo. Rcete, kde naleznu spravedlnost, která jest láskou s očima
vidoucíma? Tedy mi přece vynajděte lásku, která nenese jen všechen
trest, nýbrž i všechnu vinu! Tedy mi přece vynajděte spravedlnost, která nevinným
prohlásí každého, vyjma toho, kdo soudí! Chcete i toto slyšeti? Na tom, kdo chce býti z hloubi duše
spravedliv, i sama lež se stává laskavostí k lidem. Ale jak býti z hloubi duše spravedliv! Jak dáti každému, co
jeho jest! Na tom budiž mi dosti: každému dávám, co moje jest. Posléze, bratří moji, střežte se činiti bezpráví kterémukoli
z poustevníků! Jak by poustevník mohl zapomenouti! Jak by mohl spláceti! Poustevník jest jako hluboká studna. Snadno tam hodíte
kámen; ale když dopadl až na dno, rcete, kdo jej zase vynese ven? Střežte se, urážeti poustevníka! Jestliže jste ho však
urazili, nuž, pak jej také zabte! Tak pravil Zarathustra. Mám otázku pro tebe samotna, bratře můj: jak olovnici tu
otázku ti vnořím do duše, bych věděl, jak hluboká jest. Jsi mlád a přeješ si dítěte a manželství. Já se tě však
táži: jsi člověk, jenž smí si přáti
dítěte? Jsi vítězný, jsi podmanitel sebe sama, jsi vládce smyslů,
jsi pán svých ctností? Tak se tě tážu či mluví z tvého přání zvíře a potřeba? Či osamění? Či vnitřní tvůj svár? Chci, by po dítěti toužilo tvé vítězství a tvá svoboda.
Živoucí pomníky máš stavětí svému vítězství a osvobození. Nad sebe do výše stavěti máš. Ale dříve nutno, bys mi sám
byl vystavěn pravoúhlý tělem i duší. Nejenom rozrůstati se máš, nýbrž růsti vzhůru! K tomu ti
pomoziž zahrada manželství! Vyšší tělo stvořiti máš, prvotní pohyb, kolo ze sebe se
roztáčející, – tvořícího stvořiti máš. Manželství: tak jmenuji vůli ve dvou, by stvořeno bylo
jedno, jež je více než ti, kdož je stvořili. Manželstvím jmenuji obapolnou
úctu, již manželé k sobě chovají proto, že mají onu vůli ve dvou. To budiž smysl a pravda tvého manželství. To však, co
manželstvím jmenují oni přebyteční, jichž je přespříliš mnoho, – ach, kterak to
jmenuji já? Ach, té duševní chudoby ve dvou! Ach, té duševní špíny ve
dvou! Ach, toho bídného pohodlí ve dvou! Manželstvím jmenují to vše; a říkají, že jejich manželstvím
bylo požehnáno v nebi. Nuže, nechce se mi ho, toho nebe lidí přebytečných! Ne,
nechce se mi jich, těch zvířat zapletených v nebeské síti! Dalek mi zůstaň též bůh, jenž se přibelhá, by žehnal tomu,
čeho nespojil! Nesmějte se mi takovým manželstvím! Které dítě by nemělo,
proč nad svými rodiči splakat? Důstojným zdál se mi tento muž a zralým pro smysl země: ale
když jsem uviděl jeho ženu, zdála se mi země příbytkem bláznů. Ano, chtěl bych, aby se země otřásala v křečích, když spolu
se spáří světec a husa. Tento se vydal jak hrdina za pravdami a posléze si ukořistil
malou vyšňořenou lež. Jmenuje to svým manželstvím. Onen byl netýkavý ve styku s lidmi a vybíravě vybíral.
Pojednou si však na vždy zkazil společnost: jmenuje to svým manželstvím. Onen si hledal služku s ctnostmi anděla. Pojednou však se
stal služkou ženy, a teď aby se ještě sám stal andělem! Starostlivými jsem teď nalezl veškery kupce, a všichni mají
lstivé oči. Svou ženu však i nejlstivější kupuje v pytli. Mnoho krátkých pošetilostí – to sluje u vás láskou. A vaše
manželství udělá konec mnoha krátkým pošetilostem, neb je to jediná dlouhá
hloupost. Vaše láska k ženě a ženina láska k muži: ach, kéž by byla
soucitem s bohy trpícími a zahalenými! Ponejvíce však se navzájem uhodne dvé
zvířat. Ale i nejlepší vaše láska jest pouze vzníceným podobenstvím
a bolestným žárem. Jest pochodní, jež má vám svítit na vyšší cesty. Nad sebe samy máte jednou milovat! Tak se učte teprve milovat! A proto vám bylo dáno, byste
pili hořký kalich své lásky. I nejlepší láska ve svém kalichu má hořkost: tak vyvolá
touhu po nadčlověku, tak vyvolá žízeň v tobě, jenž tvoříš! Žízní tomu, jenž tvoří, šípem a touhou po nadčlověku: mluv,
bratře můj, je tím tvá vůle k manželství? Svatými zvou se mi taková vůle a takové manželství. – Tak pravil Zarathustra. Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize
zní.posud učení: „zemři v pravý čas!“ Zemři v pravý čas; tak učí Zarathustra. Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak ten by kdy v pravý
čas umíral? Kěž by se byl nikdy nenarodil! – Tak radím lidem přebytečným. Ale i přebyteční se předůležitě roztahují se svým umíráním,
a i zcela dutý ořech touží býti rozlousknut. Za důležitou věc mají umírání všichni: ještě však smrt není
slavností. Ještě se lidé nenaučili, jak světit nejkrásnější slavnosti. Ukáži vám dovršující smrt, která žijícím se stává ostnem a
příslibem. Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí, vítězně,
obklopen doufajícími a přislibujícími. Tak se učte umírat; a nemělo by býti slavností, kde by člověk,
takto umírající, neposvěcoval přísah těch, kdo žijí! Takto umírati jest nejlepší; druhé pak nejlepší jest:
zemříti v boji a promarniti velkou duši. Ale bojující stejně jako vítěz má v nenávisti vaši
rozšklebenou smrt, která se plíží jako zloděj – a přece přichází velitelsky. Svou smrt vám velebím, smrt svobodnou, jež mi přijde,
protože tak chci já. A kdy budu chtíti? – Kdo má cíl a dědice, chce smrti své v
pravý čas pro cíl a dědice. A z úcty k cíli a dědici již nebude v svatyni života
zavěšovati vetchých věnců. Věru, nechci se podobati provazníkům: ti do délky táhnou
svůj motouz a při tom sami stále do zadu kráčejí. Leckdo i na své pravdy a na svá vítězství je již příliš
stár; bezzubá ústa již nemají práva na každou pravdu. A každý, kdo chce mít slávu, nechť v pravý čas se rozloučí
od svých poct, nechť pěstuje těžké umění, by v pravý čas – šel. Když někdo nejlépe chutná, tehdy ať přestane býti pokrmem:
toho jsou si vědomi, kdož dlouho chtějí býti milováni. Jsou ovšem kyselá jablka, jichž osud tomu chce, by vytrvala
až do posledního dne podzimku: a spolu dozrají, sežloutnou a svraští se. Jedněm sestárne dřív srdce a jiným duch. A někteří jsou
kmety v mládí: ale pozdní mládí – dlouhé mládí. Leckomu se nevydaří život: jedovatý červ se mu zahryže do
srdce. Tedy nechť hledí, by se mu tím lépe vydařilo umírání. Leckdo nikdy nesesládne a již v létě uhnívá. Zbabělost je
to, jež ho udržuje na jeho větvi. Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých
větvích. Kéž by přišel vichr, jenž by sklátil se stromu všechno to shnilé červivé! Kéž by přišli kazatelé rychlé smrti!
To byli by mi praví vichrové, ti by mi klátili stromy života! Ale slyším kázati
jen pomalou smrt a strpení se vším „pozemským“. Ach, kážete strpení s pozemským? Toto pozemské to jest, co
má příliš strpení s vámi, vy rouhaví pomlouvači! Věru, příliš záhy zemřel onen Hebrej, jejž uctívají kazatelé
pomalé smrti: a mnohým od té doby se stalo záhubou, že zemřel příliš záhy. Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist
dobrých a spravedlivých, – onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti. Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a
spravedlivých! Snad by se byl naučil žiti a milovati zemi – a milovati smích! Věřte mi, bratří moji! Příliš záhy zemřel; sám by byl
odvolal své učení, kdyby byl dospěl až k mému věku! Šlechetný byl dost, aby
odvolal! Ale nedozrál ještě. Nezrale miluje mladík, a nezrale též
nenávidí člověka i zemi. Svázána a těžká je posud jeho mysl i perut jeho ducha. V muži však jest více dítěte než v mladíkovi, a méně
zádumčivosti: lépe zná umírat i žít. Svoboden k smrti a svoboden v smrti, posvátný hlasatel svého
Ne, když není už kdy hlásat Ano: tak zná umírat i žít. By vaše umírání nebylo rouháním proti člověku a zemi,
přátelé moji: toho se doprošuji na medu vaší duše. Ve vašem umírání nechť hoří ještě váš duch a vaše ctnost,
tak V jako večerní červánek plane kol země: jinak se vám špatně vydařilo
umírání. Tak budu já sám umírati, byste vy přátelé, mně k vůli, více
milovali zemi; a zemí se zase stanu, bych došel klidu v té, jež mne zrodila. Věru, cíl měl Zarathustra, vymrštil svůj míč: teď vy,
přátelé, jste zdědili můj cíl, vám házím zlatý míč. Nade vše raději vidím, kterak
vy, moji přátelé,házíte zlatým míčem! A tak ještě sečkám chvíli, než život opustím: a vy mi to odpusťte!
– Tak pravil Zarathustra. 1. Když se Zarathustra rozloučil s městem, jemuž bylo
nakloněno jeho srdce a jehož jméno zní: „pestrá kráva“ – šlo za ním mnoho těch,
kdož se zvali jeho žáky, a vyprovázeli ho. Tak přišli ke křižovatce: i pravil
jim Zarathustra, že odtud půjde sám; neboť byl přítelem osamělé chůze. Jeho
žáci mu však na rozloučenou podali hůl, na jejíž zlaté rukojeti had se ovíjel
kolem slunce. Zarathustra se radoval z holi a opíral se o ni; po té promluvil k
svým žákům těmito slovy: Rcete mi: čím to, že zlato došlo nejvyšší hodnoty? Tím, že
jest nevšední a neužitečné a zářivé a mírného lesku; vždy se nabízí v dar. Jen jakožto odraz nejvyšší ctnosti došlo zlato nejvyšší
hodnoty. Zlatým leskem svítí pohled toho, kdo daruje. Zlata lesk sjednává mír
mezi měsícem a sluncem. Nevšední jest nejvyšší ctnost a neužitečná, zářivá jest a
mírného lesku: ctnost, jež obdarovává, jest nejvyšší ctnost. Věru, dobře se ve vás vyznám, žáci moji: dychtíte jako já po
ctnosti, jež obdarovává. Co by vám bylo společného s kočkami a vlky? Toť vaše žízeň, byste se sami stali obětmi a dary: a proto
máte žízeň, nahromaditi všechny poklady do své duše. Nenasytně dychtí vaše duše po klenotech a pokladech, protože
vaše ctnost jest nenasytná v touze po rozdávání. Nutíte všechny věci, by přišly k vám a vstoupily do vás, aby
pak z vašeho zdroje nazpět se rozproudily jakožto dary vaší lásky. Věru, lupičem všech hodnot se stane taková láska, jež
obdarovává; zdravou a svatou však jmenuji tuto sobeckou lásku. – Je jiné sobectví, příliš chudé a lačnící , jež stále chce krásti,
sobectví nemocných, nemocně sobecká láska. Okem zloděje pohlíží na vše, co se leskne; hltavostí hladu
měří toho, kdo hojně má jídla; a vždy se plíží kol stolu dárců. Nemoc hovoří z takové chtivosti a neviditelná zrůdnost; o
chorém těle hovoří zlodějská hltavost této sobecké lásky. Rcete mi, bratří moji: co nám platí za špatné a
nejšpatnější? Zdaž není to zrůdnost? – A
zrůdnosti se dohadujeme vždy, kde chybí duše, jež obdarovává. Vzhůru jde naše cesta; od rodu vede k rodu vyššímu. Hrůzou
však jest nám smysl zrůdnosti, který praví: „Vše pro mne“. Vzhůru vzlétá naše mysl: tak jest podobenstvím našeho těla,
podobenstvím našeho povýšení. Podobenstvími takových povýšení jsou jména
ctností. Tak tělo kráčí dějinami, jako kdosi, kdo vzniká, kdo bojuje.
A duch – čím jest tělu? Jeho bojů a vítězství hlasatelem a druhem a ozvukem. Podobenstvími jsou všechna jména dobra i zla: nevyslovují
jasně, jen kývají. Blázen, kdo chce od nich vědění. Dbejte mi, bratří moji, každé hodiny, kdy duch váš chce
mluviti v podobenstvích: tu jest vznik vaší ctnosti. Tu jest povýšeno vaše tělo, tu z mrtvých vstalo; svou
rozkoši rozněcuje ducha, že se stává tvůrcem a hodnotitelem a milencem a všech
věcí dobrodincem. Je-li vaše srdce jako proud rozvlněno z široka a z plna, je-li
požehnáním a nebezpečím tomu, kdo přebývá na blízku: to je vznik vaší ctnosti. Jste-li povzneseni nad chválu i hanu a chce-li vaše vůle
rozkazován všem věcem jakožto vůle milencova: to je vznik vaší ctnosti. Pohrdáte-li pohodlím a měkkým ložem a nemůžete-li se ani
dost daleko uložiti od změkčilých: to je vznik vaší ctnosti. Jste-li ti, kdož společnou vůlí chtějí, a říkáte-li vůli,
této obraně proti vší tísni, „nezbytnost“: to je vznik vaší ctnosti. Věru, vaše ctnost je novým dobrem a zlem! Věru, je to nové
hluboké šumění a nového pramene hlas! Mocí jest nová ta ctnost; je to vládnoucí myšlenka a kolem
ní moudrá duše: je to zlaté slunce a kolem něho had poznání. 2. Zde se Zarathustra na
chvíli odmlčel a s láskou pohlížel na své žáky. Po
té pokračoval takto: – a jeho hlas byl proměněn. Zůstaňte mi věrni zemi, bratří moji, celou mocí své ctnosti!
Vaše láska, jež obdarovává, i vaše poznání nechť slouží smyslu země! Tak vás
prosím a zapřísahám. Nenechte jí odlétnouti od pozemskosti, nenechte jí perutmi
tlouci věčné zdi! Ach, bylo vždy tolik zbloudilé ctnosti! Přiveďte, jako
přivádím já, zbloudilou tu ctnost nazpět k zemi – ano, nazpět k tělu a životu:
by zemi dala její smysl, lidský její smysl! Stonásobně až dosud se zaletěly a
přehmátly duch i ctnost. Ach, v našem těle teď ještě přebývá všechen ten blud a
přehmat: tam tělem a vůlí se stal. Stonásobně se dosud pokoušely a
potulovaly duch i ctnost. Ano, pokusem byl člověk. Ach, mnoho nevědění a bludu
v nás tělem se stalo! Nejen rozum celých tisíciletí – i jejich šílenství v nás
propuká. Je nebezpečné, býti dědicem. Ještě bojujeme krok co krok s obryní náhodou, a nad celým
člověčenstvím až dosud panoval nesmysl, bez-smysl. Váš duch a vaše ctnost nechť slouží zemi, bratří moji: a
všech věcí hodnota nechť vámi znovu je stanovována! Proto máte býti bojovníky!
Proto máte býti tvůrci! Věděním se očišťuje tělo; vědomými pokusy se povyšuje;
poznávajícímu posvěcují se všechny pudy; povýšenému se rozradostní duše. Lékaři, sám si pomoz: tak pomůžeš i svému nemocnému. To
budiž jeho nejlepší pomoc, by na své oči zřel toho, kdo vyhojí se sám. Tisíc je stezek, jimiž nikdo ještě nešel, tisíc je zdraví a
skrytých ostrovů života. Nevyčerpán a neobjeven je stále ještě člověk země
člověka. Bděte a naslouchejte, vy osamělí! Od budoucna dují vichrové
tajemnými údery křídel; a jemným uším se zvěstuje dobré poselství. Vy osamělí dneška, vy odlučující se, vy jednou budete
národem: z vás, kteří jste se sami vyvolili, vzroste vyvolený národ: – a z něho
nadčlověk. Věru, místem ozdravění stane se jednou země! A již vane nad
ní nová vůně, hojivá vůně, – a nová naděje. 3. Když Zarathustra takto promluvil, odmlčel se jako ten,
kdo nedopověděl svého posledního slova; jsa na pochybách, dlouho v ruce
odvažoval hůl. Posléze promluvil takto: – a jeho hlas byl proměněn. Samoten nyní půjdu, žáci moji! Též vy nyní odejdete, a
samotni! Tak tomu chci. Věru, radím vám: odstupte ode mne a braňte se proti
Zarathustrovi! A ještě lépe: styďte se zaň! Snad vás podvedl! Nestačí, by člověk poznání své nepřátele miloval: nechť
dovede nenáviděti svých přátel! Špatně splácí učiteli, kdo stále zůstává jen žákem. A proč
byste neškubali z mého věnce? Uctíváte mne; ale což, padne-li vaše uctívání jednoho dne k
zemi? Střežte se, by vás nezabila socha! Pravíte, že věříte v Zarathustru? Ale co záleží na
Zarathustrovi! Jste mými věřícími: ale co záleží na všech věřících! Sami jste se ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede
všem věřícím; proto má veškera víra tak málo ceny. Teď vám káži, byste mne ztratili a sebe nalezli; a teprve,
až mne všichni zapřete, navrátím se vám. Věru, jinýma očima, bratří moji, si potom vyhledám své
ztracené; jinou láskou vás pak milovati budu. A jednou přijde čas, kdy se mi
stanete přáteli a dětmi společné naděje: pak budu po třetí dlíti mezi vámi,
bych s vámi slavil veliké poledne. A to jest veliké poledne, kdy člověk prostřed své dráhy
stojí mezi zvířetem a nadčlověkem a kdy slaví svou cestu k večeru jakožto svoji
nejvyšší naději: neb je to cesta k novému jitru. Pak ten, kdo zaniká, sam si bude žehnati, že kráčí na druhou
stranu; a slunce jeho poznání bude stati v polednách. „Jsou mrtvi všichni bozi: teď chceme, aby živ byl
nadčlověk“ – to budiž jednou o velikém
poledni naše poslední vůle! – Tak pravil Zarathustra. „– a teprve, až mne všichni
zapřete, navrátím se vám. Věru, jinýma očima, bratří moji,
si potom vyhledám své ztracené; jinou láskou vás pak milovati budu“ ZARATHUSTRA, o ctnosti,
jež obdarovává (I, str. 73). Potom se Zarathustra zase navrátil do hor a do samoty své
jeskyně, uniknuv lidem a vyčkávaje, jako rozsévač, jenž símě své rozhodil. Jeho
duše se však naplnila netrpělivostí a touhou po těch, jež choval v lásce: melt
ještě mnoho, co by jim dal. Neb toto jest nejtěžší: z lásky uzavřití svou
otevřenou ruku a v darování si zachovati stud. Tak plynuly osamělému měsíce a léta: jeho moudrost však
vzrůstala, svou náplní mu působíc bol. A jednou z rána se probudil již před zořou, dlouho se
rozmýšlel na loži a promluvil posléze k srdci svému: „Co že jsem se tak zalekl ve snu, až jsem se probudil?
Nepřistoupilo to ke mně dítě se zrcadlem v ruce? ,O Zarathustro – oslovilo mne dítě – pohled na sebe do zrcadla!´ Ale když jsem pohlédl do zrcadla, vzkřikl jsem, a srdce mé
bylo ohromeno: neb neviděl jsem tam sebe, nýbrž ďáblovu rozšklebenou tvář a
potupný smích. Věru, příliš dobře chápu znamení a napomenutí snu: mé učení jest v nebezpečenství, koukol si říká pšenice! Moji nepřátelé se rozmohli a znetvořili obraz mého učení,
tak že druhové moji nejmilejší propadají studu za dary, jež jsem jim daroval. Ztratili se mi moji přátelé; vzešla mi chvíle, bych ztracené
své hledal!“ – Za těchto slov Zarathustra vyskočil, ne však jako ten, kdo,
poděšen, lapá vzduch, nýbrž spíše jako věštec a pěvec, jejž přepadá nadšení. V
úžasu na něj pohlíželi jeho orel a had: neb jako zora mu na tváři leželo
vzcházející štěstí. Co se mi jen přihodilo, zvířata moje? – pravil Zarathustra.
Zdaž nejsem proměněn? Zdaž mi nepřišlo blaženství jako bouřlivý vítr? Pošetilé je štěstí mé a pošetilé věci mluviti bude: jest
ještě příliš mladičké – tedy s ním mějte strpení! Jsem zraněn svým štěstím: všichni trpící nechť jsou mi
lékaři! K přátelům smím zase dolů a i k nepřátelům svým! Zarathustra
smí zase mluvit a obdarovávat a milé své nejmilejším zahrnovat! Má netrpělivá láska překypuje v proudech a stéká dolů, k
východu, k západu. S mlčelivých hor i z bouřek bolesti šumí do údolí duše má. Příliš dlouho jsem toužil a do dálek zíral. Příliš dlouho
jsem náležel samotě: tak jsem se odnaučil mlčet. Všecek jsem v jediná ústa se proměnil a v bystřinu, jež hučí
z nitra vysokých skal: dolů do údolí svou mluvu vychrlím. A nechť proud mé lásky se valí bezcestím! Jak by proud na
konec nenalezl cesty k moři! Ano, jest jezero ve mně, poustevnické, soběstačné; ale proud
mé lásky strhne je s sebou v hloub – dolů k moři! Novými cestami jdu, nová řeč mi vzchází; nabažil jsem se,
jako všichni tvořící, starých jazyků. Nechce se mému duchu již kráčeti v
střevících vyšlapaných. Příliš pomalu mi ubíhá vše mluvení: – do tvého vozu, vichre,
skočím! A i tebe sama zbičuji svou zlobou! Jako zvolání a jásot pojedu po širých mořích, až naleznu
blažené ostrovy, kde dlí moji přátelé: – A moji nepřátelé mezi nimi! Jak miluji teď každého, jen smím-li
k němu mluvit! I nepřátelé moji patří k mému blaženství. A vsedám-li na svého nejdivočejšího oře, vždy mi nejlépe
pomůže na něj můj oštěp: ten jest mé nohy vezdy ochotným sluhou: – Oštěp, jejž metám na své nepřátele! Jak děkuji svým
nepřátelům, že jej konečně metati smím! Příliš velké bylo napjetí mého mračna: mezi výsměchem blesků
budu krupobití vrhati v hloub. Mohutně se pak nadme má hrud, mohutně svým vichrem zaduje
přes hory: tak si ulehčí. Věru, jako vichr blíží se mé štěstí a moje svoboda! Ale moji
nepřátelé nechť věří, že ďábel jim to běsní
nad hlavami. Ano, i vás poleká, přátelé moji, má divoká moudrost; ba snad
utečete spolu s mými nepřáteli. Ach, kéž bych vás dovedl přilákati nazpět pastýřskou
šalmají! Ach, by se lvice má, moudrost, naučila líbezně výt! A mnohému jsme se
již naučili společně! Má divoká moudrost stala se těhotnou v osamělých horách; na
drsných kamenech porodila mládě, své nejmladší mládě. Teď bláznovsky běhá po tvrdé poušti a hledá a hledá měkký
drn – má stará divoká moudrost! Na hebkém trávníku vašich srdcí, přátelé moji! – na vaší
lásce by chtěla ustlati svému miláčku! – Tak pravil Zarathustra. Fíky padají se stromů, dobré jsou a sladké; a jak padají,
puká jim červená kůže. Jsem zralým fíkům vítr severák. Tak, jako fíky, padají vám do dlaní tyto nauky, přátelé
moji: nuž pijte jejich stavu a sladké jejich maso! Je podzim kol, je čisté nebe
kol a odpoledne. Hleďte, jaká náplň kolem nás! A krásné jest, ven z nadbytku
se dívat na vzdálená moře. Kdysi, při pohledu na vzdálená moře, říkalo se bůh; teď jsem
vás však naučil, byste říkali: nadčlověk. Bůh jest domněnka; já však chci, aby vaše domnívání nesahalo
dále než tvůrčí vaše vůle. Dovedli byste boha stvořiti? – Tedy
mi jen pomlčte o všech bozích! Za to byste však dovedli stvořiti nadčlověka. Snad ne vy sami, bratří moji! Ale přetvořiti byste se mohli
v otce a předky nadčlověka: a to budiž vaše nejlepší tvoření! – Bůh jest domněnka: já však chci, aby vaše domnívání bylo omezeno
myslitelností. Dovedli byste si boha mysliti? –
Ale to nechť vám znamená vůli k pravdě, by vše bylo proměněno v lidsky
myslitelné, lidsky viditelné, lidsky hmatatelné! Své vlastní smysly domyslete
do konce! A co jste světem zvali, budiž vámi teprve stvořeno: váš
rozum sám, váš obraz, vaše vůle, vaše láska nechť se stane světem! A věru, k
vašemu blaženství, vy poznávající! A jak byste snášeli život bez této naděje, vy poznávající?
Nesměli byste svými kořeny tkvít ani v nepochopitelném ani v nerozumném žití. Ale, bych vám odhalil celé své srdce, ó přátelé: kdyby bohové byli, jak já bych snesl, že nejsem bůh! Tedy není bohů. Pravda, já utvořil soud; teď on však utváří mne. – Bůh jest domněnka: kdo by se však napil vší trýzně této
domněnky a nezemřel? Má tvůrčímu býti odňata jeho víra a orlu jeho vzlet do
dálek orlích? Bůh jest myšlenka, ta zkřiví vše přímé a vše, co stojí,
rozmotá do kola. Jak? Čas že je ten tam a vše pomíjející že je pouhou lží? To pomyslit, působí závrat a víření lidským údům, a žaludku
nad to zvracení: věru, motolicí zvu takovou domněnku. Zlým to zvu a nepřátelským člověku, všechno to učení o
jediném a plném a nepohnutém a sytém a nepomíjejícím! Vše nepomíjející – toť pouze podobenství! A básníci
přespříliš lžou. – Ale o času a vznikání mají mluviti nejlepší podobenství:
chválou mají býti a ospravedlněním vší pomíjejícnosti! Tvořiti – toť veliké osvobození od strasti, toť života lehký
vzlet. Ale aby tvůrce tvořil, k tomu již třeba strasti a mnoha proměn. Ano, mnoho hořkého umírání budiž ve vašem životě, vy
tvořící! Tak budete přímluvčími a obhájci vší pomíjejícnosti. By tvořící sám byl děckem, jež znovu se rodí, k tomu nutno,
aby chtěl býti též roditelkou a roditelky bolem. Věru, stem duší vedla má pout i stem kolébek a bolestí
porodních. Mnohokráte jsem se již loučil, znám srdcervoucí hodiny poslední. Tak tomu chce však má tvořící vůle, můj osud. Anebo, bych
vám to poctivěji řekl: takového osudu právě – se zachtělo mé vůli. Vše, co cítí ve mně, trpí a úpí v žalářích: má vůle mi však
přichází vždy jakožto má osvoboditelka, jež přináší radost. Chtění to jest, jež osvobozuje: tot pravá nauka o vůli a
svobodě – tak vám ji hlásá Zarathustra. Již nechtíti a již nehodnotiti a již netvořiti! ach, by tato
veliká mdloba zůstala mne na vždy vzdálena! I v poznávání cítím jen své vůle ploditelskou slast, své
vůle slastné rození; a je-li nevinnost v mém poznávání, to proto, že jest v něm
vůle k plození. Pryč od boha i od bohů mne odlákala tato vůle; co bylo by
ještě tvořiti, kdyby bohové – byli! Ale k člověku mne pudí vždy znovu, má žhoucí tvůrčí vůle;
tak puzeno jest kladivo ke kameni. Vy lidé, ach, v kameni dřímá mi obraz, mých obrazů obraz!
Ach, že musí dřímati v nejtvrdším, nejohyzdnějším kameni! Teď zuří mé kladivo krutě proti jeho žaláři. Z kamene práší
se kusy: co je mi po tom? Své dílo dovrším: neb stín ke mně přišel – všech věcí věc nejtišší
a nejlehčí kdysi ke mně přišla! Krása nadčlověka přišla ke mně v podobě stínu. Ach, moji
bratří! Co je mi ještě – po bozích! – Tak pravil Zarathustra. Přátelé moji, dolétlo výsměšné slovo k vašemu příteli: „jen
hleďte Zarathustru! Zdaž mezi námi nekráčí, jak mezi zvířaty?“ Lépe však mluviti takto: „poznávající kráčí mezi lidmi, jako
by byli zvířaty.“ Člověku samu pak poznávající říká: zvíře s červenými
tvářemi. Čím si toho člověk zasloužil? Snad tím, že mu bylo příliš často se
stydět. O přátelé moji! Takto dí poznávající: Stud, stud, stud – to
jsou dějiny lidstva! A proto si šlechetný člověk ukládá, že nebude zahanbovati: Ukládá
si stud před vším, co trpí. Věru, nemám rád milosrdných, těch blahoslavených ve svém
soucitu: přílišně se jim nedostává studu. Musím-li býti soucitný, ať mi tak alespoň neříkají; a jsem-li
soucitný, tedy raději z povzdálí! Rád také zahalím hlavu a prchám, ještě než mne poznají: a
totéž káži vám, přátelé moji! Kéž mi můj osud do cesty vždy vede lidi bez utrpení, jako
jste vy, a takové, s nimiž smím míti
společnou naději a hody a med! Ano, to či ono jsem trpícím prokazoval: ale vždy se mi
zdálo, že prokazuji cos lepšího, kdykoli jsem se naučil lépe se radovat. Od té doby, co lidé jsou lidmi, příliš málo se radovali: To
jediné, bratří moji, jest dědičný náš hřích! A naučíme-li se lepší radosti, odnaučíme se nejlépe jiným působiti
bolest a vymýšleti bolestné věci. Proto si omývám ruku, jež pomohla trpícímu, proto si otírám
nad to i duši. Neb že jsem trpícího viděl trpěti, za to jsem se styděl ve
jménu jeho studu; a když jsem mu pomohl, tu tvrdě jsem ublížil jeho hrdosti. Veliké závazky nevnukají vděčnost, nýbrž pomstychtivost; a neupadne-li
malé dobrodiní v zapomenutí, stane se z něho ještě hlodavý červ. „Buďte zdrželiví v přijímání! Vyznamenávejte tím, že
přijímáte!“ – tak radím těm, kdož nemají, co by rozdávali. Já vsak jsem ten, jenž obdarovává: daruji rád, přítel
přátelům. Cizí však a chudí nechť sami s mého stromu si utrhnou plod: to je zahanbí
méně. Žebráci měli by však nadobro býti odstraněni! Věru,
je k zlosti, jim dávat, k zlosti, jim nedávat. A stejně hříšníci a zlá svědomí! Věřte mi, přátelé moji:
Hryzení svědomí vychovává ke kousání. Nejhorší jsou však malé myšlenky. To raději už páchat zlo,
než myslit přikrčeně! Říkáte sice: „radost z malých zlomyslností nám uspoří
nejeden velký zločin.“ Ale zde spoříte nemístně. Jako vřed je zlý skutek, svědí a svrbí a provalí se,
– mluví poctivě. „Hle, já jsem choroba“ – tak mluví zlý skutek; toť jeho
poctivost. Ale malá myšlenka jest jako plíseň: plazí se a krčí
se a nikde nechce být – až celé tělo zpuchne a zpuchří drobnou plísní. Tomu však, jejž posedl ďábel, říkám do ucha toto slovo: „lépe
by bylo jej vypěstit, aby se z něho stal veliký ďábel! I pro tebe jest
ještě cesta velikosti!“ – Ach, bratří moji! O každém víme poněkud mnoho! A leckdo se
nám stane průhledným, a přece nikterak nemůžeme jím projít skrz naskrz. Je těžké žiti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké. A nejsme nejnespravedlivější proti tomu, kdo je nám odporný,
nýbrž proti tomu, po kom nám pranic není. Máš-li pak trpícího přítele, buď pro jeho utrpení místem odpočinku,
ale buď ložem tvrdým, ložem polním: tak mu prospěješ nejlépe. A ublíží-li ti přítel, rci: „promíjím ti, cos mi učinil; žes
to však ^ učinil sobě, – jak bych to
mohl prominouti!“ Tak mluví všechna veliká láska: ta překonává i promíjení a
soucit. Je nutno své srdce držet na uzdě; neb kdo je nechá klusat,
tomu dřív ještě uteče hlava! Ach, kde se na světě udály větší pošetilosti než u
soucitných? A co na světě způsobilo více utrpení než pošetilosti soucitných? Běda všem milujícím, kteří nemají ještě vyšší výšky nad svým
soucitem! Takto kdysi ďábel ke mně promluvil: „i bůh má své peklo: tím
jest jeho láska k lidem.“ A nedávno jsem od něho zaslechl toto slovo: „bůh je mrtev; svým
soucitem s lidmi zemřel bůh.“– Nuž přijměte mi výstrahu před soucitem: odtud lidem přichází ještě těžký mrak! A já se vyznám
ve znameních povětrnosti! Pomněte však i tohoto slova: všechna veliká láska jest ještě
nad vším svým soucitem: neb to, co miluje, chce teprve – stvořit! „Sebe sama obětuji své lásce, a svého bližního
jako sebe sama“ - tak zní mluva všech tvořících. Všichni tvořící však jsou tvrdi. – Tak pravil Zarathustra. A jednou dal Zarathustra svým žákům znamení a promluvil k nim
tato slova: „Zde jsou kněží: a třeba že to jsou moji nepřátelé, kráčejte
mi tiše mimo ně a se spícím mečem! I mezi nimi jsou hrdinové; mnozí z nich trpěli příliš –: i
chtějí jiným působiti utrpení. Jsou zlými nepřáteli: nic mstivějšího nad jejich pokoru. A
snadno se potřísní, kdo ruku na ně vztáhne. Ale má krev je spřízněna s krví jejich; a chci, aby má krev
i v jejich krvi byla ctěna.“ – A když přešli mimo, přepadla Zarathustru bolest; a nedlouho
s ní zápolil a jal se mluviti takto: Zelím těchto kněží. Jsou mi také proti chuti; to jest mi
však nejmenší, od té doby, co jsem mezi lidmi. Ale trpím a trpěl jsem s nimi: zajatci jsou mi to a lidé
znamenaní. Ten, jejž vykupitelem zvou, ukoval je v pouta: – V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, by je kdo
vykoupil i od jich vykupitele! Kdysi, když jimi moře zmítalo nahoru dolů, mněli, že
přistáli na ostrově; ale hle, byla to spící obluda! Křivé hodnoty a poblouzněná slova: to jsou pro smrtelníky nejstrašnější
obludy, – v nich dlouho spí a číhá záhuba. Ale posléze přijde a bdí a zžírá a zdáví vše, co si na ní
vystavělo chýše. Ó, pohleďte mi jen na ty chýše, jež tito kněží si vystavěli!
Kostely, tak jmenují své sladce páchnoucí sluje! Ó toho padělaného světla, toho zatuchlého vzduchu! Zde, kde
duše k své výšce – létati nesmí! Nýbrž takto káže víra kněží: „na kolenou po schodech vzhůru,
vy hříšníci!“ Věru, raději ještě nestoudníka zřím, než oduřelé oči jejich
studu a pobožnosti! Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to
lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe? A teprve až se čisté nebe bude zas rozbořenými stropy dívati
dolů na trávu a rudý mák u rozbořených zdí, – teprve potom zas ke stánkům
tohoto boha své srdce obrátím. Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo: a věru,
bylo mnoho hrdinnosti v jejich zbožňování! A jinak nedovedli milovati svého boha, než tím, že člověka
přibili na kříž! Jakožto mrtvoly hodlali žiti, černě vystlali mrtvá svá těla;
a i z řečí jejich čiší mi odporné koření umrlčích komor. A kdo jim žije na blízku, žije na blízku černým rybníkům, z
jichž tůně žába se sladkou zádumčivostí kuňká svou píseň. Musili by mi zpívati lepší písně, bych uvěřil v jejich
vykupitele: a jeho žáci by mi musili býti podobnější lidem vykoupeným! Nahé bych je viděl rád: neb jedině krása měla by kázati
pokání. Ale koho as přemluví tento zakuklený trud! Věru, jich vykupitelé sami nevzešli ze svobody a z jejího
sedmého nebe! Věru, sami nikdy nekráčeli po kobercích poznání! Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé
mezery postavili svůj blud a tuto výplň
jmenovali bohem. V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem
kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost. Horlivě a s pokřikem hnali své stádo přes svoji lávku: jako
by vedla k budoucnosti lávka jediná! Věru, i tito pastýři náleželi ještě k
ovcím! Malé duchy měli a duše objemné: jak malými však zeměmi,
bratří moji, byly až dosud i duše nejobjemnější! Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich
pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda. Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší
učení a v blud a v nenávist srdcí se zvrhne. A jde-li kdo ohněm za svoje učení, – co tím dokáže! Zádoucnější
je věru, by z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo! Dusné srdce a studená hlava: kde to se sdruží, tam vzniká
vířící vichr, „vykupitel.“ Větší žili věru a vznešeněji zrození, než ti, jež lid
jmenuje vykupiteli, než oni strhující vířící vichrové! A ještě většími, než byli všichni vykupitelé, jest vám, moji
bratří, býti vykoupenu, byste nalezli cestu k svobodě! Nikdy ještě nebylo nadčlověka. Nahé jsem viděl oba,
největšího člověka i nejmenšího: – Jsou si navzájem ještě příliš podobni. Věru, i největšího
jsem nalezl – příliš lidským! Tak pravil Zarathustra. Hřměním a nebeskými ohňostroji nutno promlouvati k chabým a
spícím smyslům. Hlas krásy však promlouvá tiše: vkrádá se jen do duší nejprobuzenějších. Dnes tiše se mi zachvěl a zasmál můj štít; toť krásy
posvátný smích a záchvěv. Vám, vy ctnostní, se smála dnes moje krása. A takto ke mně
hlas její přišel: „chtějí ještě – dostávati plat!“ Chcete ještě dostávati plat, vy ctnostní! Chcete odměnu za
ctnost a nebe za vezdejší žití a věčno za svůj dnešek? A teď se na mne hněváte, že hlásám: není dozorčího nad
odměnou a výplatou? A věru, ani nehlásám, že ctnost je sama sobě odměnou. Ach, toť můj stesk: v nitro věcí velhali odměnu a trest – a
teď i v nitro vašich duší ještě, vy ctnostní! Ale jako kančí rypák mé slovo rozryje nitro vašich duší;
rádlo, tak máte mi říkat. Všechny tajnosti vašeho nitra vzejdou na světlo; a až budete
na slunci ležeti zryti a polámáni, bude i vaše lež odloučena od vaší pravdy. Neb toto jest vaše pravda: jste příliš čistotní pro špínu slov jako pomsta, trest, odměna,
odplata. Milujete svou ctnost jako matka miluje své dítě; ale kdy
slyšel kdo, že matka za svou lásku chce plat? Vaše ctnost je nejmilejší částí vás samých. Žízeň prstenu
jest ve *-vás: by sám sebe zas dostihl, k tomu se svíjí a stáčí každý prsten. A každé dílo vaší ctnosti podobá se shasínající hvězdě:
stále je světlo hvězdy na cestě a ještě putuje – a kdy již nebude na cestě? Tak je světlo vaší ctnosti ještě na cestě, i když dílo jest
dokonáno. Buďsi již zapomenuto a mrtvo: jeho světelný paprsek ještě žije a
putuje. By vaše ctnost byla částí vás samých a ne čímsi cizím, ne
pokožkou, ne pláštíkem: toť pravda a touha z hloubi vaší duše, vy ctnostní! – Jsou však lidé, jimž ctností se nazývá křeč pod bičem: a
příliš jste mi naslouchali pokřiku těch, kdo takto cítí. A jiní jsou, jimž ctnost jest zlenošení jejich neřestí; a
natáhne-li jednou jejich nenávist a jejich žárlivost údy, procitne jejich „spravedlivost“
a mne si rozespalé oči. A jsou jiní, ti taženi jsou v hloub: jich ďáblové je tam
táhnou. Ale čím hloub klesají, tím žhavěji plane jim oko i lačnost po jejich
bohu. Ach, i těchto pokřik vám pronikl v sluch, vy ctnostní; „čím
já nejsem, tím, tím je mi bůh i cnost!“
A jiní jsou, ti se blíží drkotavě a vrzavě, jako vozy, jež
vezou kameny do údolí: ti mnoho mluví o důstojenství a ctnosti,svou brzdu
nazývají ctností! A jiní jsou, ti se podobají hodinám, jež, jako každodenně,
byly nataženy; dělají tik tak jako vždy a chtějí, aby se „tik tak“ – nazývalo
ctností. Z těch věru mám pěkné povyražení: kde najdu takové hodiny,
natáhnu je svým výsměchem: a svým vrčením ať mne znovu zase rozesmějí! A jiní jsou hrdi na hrst své spravedlivosti a v jejím jméně
se dopouštějí zločinu na všem: takže svět se utápí v jich nespravedlivosti. Ach, jak bedně slovo „ctnost“ jim vybíhá z úst! A
říkají-li „jsem spravedliv“, míní „pomstil jsem se“. Svou ctností by nepřátelům nejraději vyškrábali oči; a
povyšují se jen, by jiné ponížili. A dále jsou, kdož sedí v svém močálu a takto volají z
rákosu: „Ctnost – to znamená tiše seděti v močálu. Nikoho nekoušeme a tomu, kdo kouše, se vyhýbáme; a ve všem
máme mínění takové, jaké nám kdo dá“. A dále jsou, kdož milují posunky a myslí si: ctnost je
jakýsi posunek. Jejich kolena stále zbožňují, a jejich ruce jsou
chvalořečněním ctnosti, jejich srdce však o ničem neví. A dále jsou, kdož mají za ctnost, říkají-li: „ctnost je
nutná“; ale v hloubi duše věří jen, že nutná jest policie. A leckdo, kdo nemůže viděti, co je vznešeného na lidech,
ctností nazývá, že příliš z blízka vidí jejich nízkost: uhrančivý svůj pohled
jmenuje tedy ctností. A někteří chtějí být povzneseni a povzbuzeni a jmenují to
ctností; a jiní chtějí být poraženi na zem – a také to jmenují ctností. +A tak
skoro všichni míní, že mají účast v ctnosti; a každý chce býti aspoň znalcem „dobra“
i „zla“. Nepřišel však Zarathustra proto, by řekl všem těm lhářům a
bláznům: „což víte vy o ctnosti! Co
byste mohli vědět o ctnosti!“ – Nýbrž, byste se nabažili vy, přátelé moji, starých slov,
jimž vás naučili blázni a lháři: Byste se nabažili slov „odměna“, „odplata“, „trest“, „pomsta
v spravedlivosti“ – Byste se nabažili, říkati: „že nějaký skutek jest dobrý, to
proto, že jest nesobecký“. Ach, přátelé moji! By vaše bytost,
by to, co v sobě máte, bylo v onom skutku, tak jako matka jest v dítěti: to mi
budiž vaše slovo o ctnosti! Věru, vzal jsem vám na sto slov a nejmilejší hračky vaší
ctnosti; a teď se na mne hněváte, jako se hněvají děti. U moře si hrály, – tu přišla vlna a strhla jim hračku do
hloubky: teď pláčí. Táž vlna však jim přinese nové hračky a nové pestré lastury
jim k nohám vysype! To je zas utěší; a jak oněm dětem, též vám, přátelé moji,
dostane se útěchy – a nových pestrých lastur! – Tak pravil Zarathustra. Život je zdrojem rozkoše; kde chátra však pije spolu, tam všechny
studny jsou otráveny. Všemu čistotnému jsem nakloněn; nesnesu však pohledu na
šklebící se huby a na žízeň nečistých. Vhodili své oko dolů do studny: teď nahoru ke mně se ze
studny leskne odporný jejich úsměv. Posvátnou vodu otrávili svou vilností; a když své špinavé
sny nazvali rozkoší, otrávili nad to i slova. Plamen se durdí, kladou-li k ohni vlhká svá srdce; a duch
vzkypí a doutná, kde chátra přistupuje k ohni. Plod v jejich ruce nasládne a zpuchří: štěpný strom pod
jejich pohledem zavrávorá, jeho vršek chřadne a schne. A leckdo, kdo se odvrátil od života, odvrátil se jen od
chátry: nechtěl se s chátrou sdíleti o pramen, plamen a plod. A leckdo, kdo šel na poušť a s šelmami snášel žízeň, nechtěl
jen se špinavými velbloudáři seděti kolem cisterny. A leckdo, kdo se hnal jako ničitel a jako krupobití na
všechna plodonosná pole, chtěl jen vsaditi chátře svou nohu v chřtán a tak jí
zacpat jícen. A sousto, jímž nejvíce jsem se dávil, není to, že vím, že
životu je třeba i nepřátelství a umírání a křížů a muk: – Nýbrž tázal jsem se kdys a udusil se téměř svou otázkou:
jak? je životu také chátry třeba? Je třeba otrávených studen a smrdutých ohňů a pošpiněných
snů a červů ve chlebu života? Nikoli nenávist má, můj hnus mi hladově užíral život! Ach,
často jsem se nabažil ducha, když jsem i chátru nalezl duchaplnou! A k vládnoucím jsem se obrátil zády, když jsem viděl, co
dnes nazývají „vlasti“: smlouvati a o moc kupčiti – s chátrou! S uzavřenýma ušima jsem žil mezi národy cizího jazyka: by mi
cizí zůstal jazyk jich smlouvání a jich kupčení o moc. A drže si nos, kráčel jsem nevrle vším včerejškem i dneškem!
věru, nelibě páchne všechen včerejšek i dnešek píšící chátrou: Jako mrzák, jenž ohluchl, oslepl, oněměl: tak jsem byl
dlouho živ, abych nebyl živ s chátrou moci, chátrou psavosti, chátrou rozkoše. S námahou a opatrně stoupal můj duch po schodech; almužny rozkoše
byly mu osvěžením; o berle slepci se plížil život. Co se mi jen stalo? Čím jsem se vykoupil z hnusu? Kdo to,
jímž mi omládlo oko? Jakže jsem dolétl výšky, kde u studny už nesedí chátra? Stvořil mi hnus můj sám perutě a síly, jež vytuší prameny?
Věru, v nejvyšší výšku bylo mi vzlétnouti, bych nalezl zase zdroj rozkoše! Ó, nalezl jsem jej, bratří moji! Zde v nejvyšší výšce mi
pramení rozkoše zdroj! A jest život, u něhož chátra se mnou nepije! Skoro příliš prudce mi proudíš, prameni rozkoše! A často
pohár zas vyprázdníš, tím, že jej naplniti chceš! A ještě mi zbývá se učiti, jak bych se ti skromněji blížil:
příliš prudce proudí ti ještě srdce mé vstříc: - mé srdce, na němž hoří mé léto, krátké, horké, zádumčivé, přeblažené:
jak žízní po tvém chladu letní mé srdce! Přešel váhavý stesk mého jara! Přešla zloba mých červnových
vloček sněhu! Ted létem stal jsem se celý a letním polednem! Létem v nejvyšší výšce se studenými prameny a blaženým
tichem: ó, přijďte, přátelé moji, by ticho se ještě blaženějším stalo! Neb toto jest naše výška
a naše domovina: příliš vysoko a strmě tu přebýváme všem nečistým a jejich
žízni. Vhoďte jen své čisté oči do zdroje mé rozkoše, přátelé moji!
Jak by se tím mohl zakaliti! Svou vlastní čistotou se vám usměje vstříc. Na stromu, jehož jméno budoucnost, stavíme si hnízdo; orlové
nám osamělým v svých zobácích budou přinášeti pokrm! Věru, ne pokrm, jehož by nečisto tni směli pojídati s námi!
Mněli by, že požírají oheň a spálili by si huby! Věru, neuchystali jsme tu příbytků pro nečistotné! Ledovou
slují by slulo naše blaho jich tělům a jich duchům! A jako silní vichrové nad nimi budeme žiti, sousedé orlům,
sousedé sněhu, sousedé slunci: tak žijí silní vichrové. A vichru podoben zaduji ještě jednou do jejich středu a svým
duchem duchu jejich uloupím dech: tak tomu chce moje budoucnost. Věru, silným vichrem jest Zarathustra všem nížinám; a
takovouto radu dává svým nepřátelům i všemu, co plije a prská: „střežte se,
byste neplvali proti větru!“ Tak pravil Zarathustra. Hleď, to je sluj tarantule! Chceš viděti ji samotnu? Zde
visí.její sít: dotkni se jí, by se zachvěla. Tu přichází, a ráda: bud zdráva, tarantule! Černě ti sedí na
hřbetu tvůj trojhran a znak; a vím též, co v duši ti sedí. Msta sedí ti v duši: kamkoli kousneš, tam vyrazí černý
strup; tvůj jed duši do kola roztočí mstou! Tak mluvím v podobenství vám, kteří do kola roztáčíte duše,
vy kazatelé rovnosti!. Tarantulemi jste
mi a skrytě toužíte po mstě! Já však vaše skrýše již přivedu na světlo: proto se vám do
tváře směji smíchem svých výšek. Proto natrhávám vaši sít, aby váš vztek vás vylákal ze lživé
vaší sluje, aby vaše msta vyskočila z pod vašeho slova „spravedlivost“. Neb aby člověk byl osvobozen
od msty: to jest mi most k nejvyšší
naději, to duha po dlouhých bouřkách. Jinak tomu arci chtějí tarantule: „To právě bud nám
spravedlivostí, že svět se naplní bouřkami naší msty“, tak spolu rozmlouvají. „Pomstu chceme vykonávat a potupu na všech, kdož nejsou nám
rovni“ – tak si přislibují srdce tarantuli. „A „vůle k rovnosti“ – tak nechť napříště sluje jméno
ctnosti; a proti všemu, co má moc, pozvedneme svůj pokřik!“ Vy kazatelé rovnosti, po „rovnosti“ takto z vás volá
tyranské šílenství bezmocni: vaše nejstajenější tyranské choutky zakuklují
se takto do slov o ctnosti! Rozmrzelá ješitnost, zadržená závist, snad vašich otců
ješitnost a závist: toť, co z vás šlehá plamenem a šílenstvím pomsty. Co zamlčel otec, v synovi nabývá slov; a často jsem nalezl,
že syn jest obnaženým tajemstvím svého otce. Nadšencům se podobají: ale nenadchlo jich srdce, – nýbrž
msta. Stanou-li se jemnými a chladnými, nezchladil a nezjemnil jich duch, nýbrž
závist Jich žárlivost je zavádí též na stezky myslitelů; a toť znak
jejich žárlivosti, že vždy jdou příliš daleko: takže jich mdlobě na konec
nezbývá, než aby si do sněhu lehla k spánku. Každá z jich obžalob zaznívá pomstou, v každé jich pochvale
jest ubližování; a býti soudcem, zdá se jim blaženstvím. Takto však radím vám, přátelé moji: buďte nedůvěřiví ke
všem, jimž vévodí pud trestání! To jest lid špatného rodu a původu; z jich tváří vyzírá kat
a čenichající slídník. Buďte nedůvěřiví ke všem, kdož mnoho mluví o své
spravedlivosti! Věru – jich duším nechybí jen medu. A zovou-li se sami „dobrými a spravedlivými“, nezapomínejte,
že jim k farizeji neschází nic než – moc! Přátelé moji, nechci být směšován a zaměňován. Jsou, kdož káží mé učení o životě: a spolu jsou kazateli
rovnosti, spolu jsou tarantulemi. Že takoví jedovatí pavouci mluví po chuti životu, ač sedí ve
své sluji a odvracejí se od života: to proto, že tím chtějí ublížiti. Oněm chtějí tím ublížiti, kdož teď mají moc: neb u těch
ještě nejvíce je slyšet kázání smrti. Kdyby tomu bylo jinak, jinak by tarantule učily: a právě ony
kdysi nejlépe pomlouvaly svět a upalovaly kacíře. S těmito kazateli rovnosti nechci býti směšován a zaměňován.
Neb takto mluví moje spravedlivost: „lidé
si nejsou rovni“. A také se jimi nemají stát! Čím pak by byla má láska k nad-člověku,
kdybych mluvil jinak? Na tisících mostů a lávek mají se tlačiti k budoucnosti, a
vždy více války a nerovnosti má býti položeno mezi ně: tak mi káže mluviti má
veliká láska! Nechť se v svých nepřátelstvích stanou vynálezci obrazů a
přízraků, a ještě svými obrazy a přízraky nechť proti sobě bojují nejvyšší boj! Dobré i zlé a bohatství i chudoba a vznešenost i nízkost a
vše jména hodnot: zbraně to buďtež a řinčící důkazy, že život má vždy znovu sám
sebe přemáhati! Život sám se chce budovati do výšky, s pilin a stupni; do
dalekých dálek chce vyzírati a po blažených krásách, – proto potřebuje výšky! A protože potřebuje výšky, potřebuje stupňů i sváru stupňů a
stoupajících! Stoupati chce život a stoupáním se překonávati. A pohleďte mi jen, přátelé moji! Zde, kde tarantule je sluj,
vzhůru se zvedají ssutiny starého chrámu, – jen mi sem pohleďte očima
osvětlenýma! Věru, kdo zde kdysi své myšlenky v kameni do výšky vězil,
ten věděl, jako nejmoudřejší vědí, o taji všeho života! Zde učí nás v nejzřejmějším podobenství, že boj a nerovnost
a válka o vládu a nadvládu – i v kráse ještě jsou! Jak božsky se zde lámou klenutí a oblouky ve svém zápolení:
jak světlem a stínem proti sobě se vzpírají a bojují, ti božští bojovníci – Stejně jistě a krásně buďme my si též nepřáteli, přátelé
moji! Božsky se proti sobě vzpírejme! – Běda! Tu mne samotného kousla tarantule, má stará
nepřítelka! Božsky jistě a krásně mne do prstu kousla! „Trest je nutný a spravedlivost je nutná –tak si myslí:
nezpíváš tu nadarmo píseň k poctě nepřátelství!“ Ano, pomstila se! A běda! teď pomstou do kola rozvíří také
moji duši. Abych já však nevířil, přátelé
moji, uvažte mne pevně k tomuto sloupu zde! Raději ještě světcem u sloupu než
vírem mstivosti! Neníť Zarathustra větrem vířných kotoučů; a je-li
tanečníkem, přec nikdy netančí tarantelu! – Tak pravil Zarathustra. Lidu jste sloužili a pověře lidu, vy slavní mudrci všichni!
– a nikoli pravdě! A právě proto vás uctívali. A proto též snášeli vaši nevěru,
že byla vtipem a oklikou k lidu. Tak pán popřává volnosti svým otrokům, ba
kochá se jejich bujností. Kdo však jest u lidu v nenávisti, jako vlk u psů: to jest
svobodný duch, odpůrce pout, jenž nezbožňuje a v lesích má své doupě. Jej vyhnati z jeho úkrytu – to lid nazýval vždycky „smyslem
pro spravedlivost“: a na svobodného ducha i teď ještě štve své psy nejostřejších
zubů. „Neboť pravda je zde: vždyť je zde lid! Běda, běda těm, kdož
hledají!“ – tak se od jakživa volalo. Svému lidu jste chtěli dáti za pravdu v jeho uctívání: to
jste zvali „vůlí k pravdě“, vy slavní mudrci! A vaše srdce vždy k sobě promlouvalo: „z lidu pocházím:
odtamtud také mi vzešel hlas boha“. S tvrdou šíjí a chytří, podobni oslu byli jste vždy, vy
přímluvci lidu. A nejeden vládnoucí, jenž s lidem chtěl žiti v míru, před
své oře zapřáhl ještě – oslíčka, zapřáhl nějakého slavného mudrce. A teď bych rád, vy slavní mudrci, byste konečně docela
odvrhli kůži lví! Pestře žíhanou kůži šelmy a srst badajícího, hledajícího,
dobývajícího tvora! Ach, bych uvěřil ve vaši „pravdymilovnost“, k tomu mi zprvu
zlomte svou zbožňující vůli. Pravdymilovným zovu toho, kdo odchází na pouště, kde není
bohů, a kdo zlomil své zbožňující srdce. V žlutém písku a sežehnut sluncem, šilhá snad žíznivě po
ostrovech, kde se temeni prameny a kde život odpočívá pod temnými stromy. Jeho žízeň ho však nesvede k tomu, by žil, jak oni pohodlní:
neb kde jsou oasy, jsou také modly. Hladovící, násilnickou, osamělou, bezbožnou: tak sebe samu
chce míti vůle lví. Bez blaha sluhů, oproštěna od bohů a od zbožňování, bez
strachu a strašná, veliká a osamělá: taková jest vůle toho, kdo miluje pravdu. Na poušti od nepaměti žili milovníci pravdy, svobodní
duchové, a byli pány pouště; v městech však žijí vypasení, slavní mudrcové, –
soumaři. Stále totiž, jako praví oslové, táhnou káru lidu! Ne že bych je proto hněvem stihal: ale jsou to pro mne jen
bytosti sloužící a zapražené, byt se i blyštěly zlatým postrojenu A často byli dobrými sluhy a chvályhodnými. Neb takto dí
ctnost: „musíš-li sluhou být, hledej, komu tvá služba nejlépe prospěje! Duch i ctnost tvého pána nechť rostou tím, že ty mu sloužíš:
tak spolu s jeho duchem a s jeho ctností porosteš sám!“ A věru, vy slavní mudrcové, vy služebníci lidu! Sami jste
rostli spolu s duchem a ctností lidu – a lid vzrostl vámi! K vaší poctě to dím! Ale lidem mi zůstáváte i ve svých ctnostech ještě, lidem s
tupýma očima, – lidem, jenž neví, co jest duch! Duch jest život, jenž sám řeže do života: vlastní svou
trýzní množí své vlastní vědění, – věděli jste to již? A blaho ducha jest: býti pomazánu a slzami posvěcenu za
obětní zvíře, – věděli jste to již? A slepota slepcova i jeho hledání a tápání nechť ještě
svědčí o moci slunce, do něhož se díval, – věděli jste to již? A poznávající nechť se učí horami stavětil! Málo znamená, že duch přenáší hory, – věděli jste
to již? Znáte jen jiskru ducha: a nevidíte, že jest kovadlinou, a
nevidíte krutosti jeho kladiva! Věru, neznáte hrdosti ducha! Ještě méně byste však snesli
skromnost ducha, kdyby jednou promluvila! A ještě nikdy jste nesměli svého ducha uvrci do sněžné jámy:
nejste k tomu horcí dost! Tak neznáte ani rozkoší jeho chladu. Ve všem však jste mi příliš důvěrní s duchem; a z moudrosti
jste často udělali chudobinec a chorobinec pro špatné básníky. Orlové nejste: i nezakusili jste ani blaha v úděsu ducha. A
kdo není ptákem, nechť nespočívá nad propastmi. Jste mi vlažní: studeně však proudí každé hluboké poznání.
Ledově studené jsou nejvnitřnější studny ducha: jsou osvěžením pro horké ruce a
pro ty, kdož jednají. Ctihodně mi tu stojíte a neohebně a s rovným hřbetem, vy
slavní mudrcové! – vás nepohání silný vítr ni silná vůle. Neviděli jste nikdy, jak plachta pluje po moři, vypuklá a
vzdutá, a chvěje se zuřivostí větru? Tak jako plachta, chvějící se zuřivostí ducha, tak pluje má
moudrost po moři – má divoká moudrost! Ale vy služebníci lidu, vy slavní mudrcové, – jak byste mohli se mnou plout! – Tak pravil Zarathustra. Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má
duše je řinoucí se studna. Je noc: teď teprve procitají vše písně milujících. A také má
duše je písní milujícího. Cos neztišeného, neztišitelného jest ve mně; to se prodírá k
hlasité řeči. Lačnost lásky jest ve mně, ta mluví sama jazykem lásky. Jsem světlo: ach, kéž bych byl nocí! Ale to jest má samota,
že opásán jsem světlem. Ach, bych byl temný a noční! Jak ssál bych u prsou světla! A též vám bych žehnal, vy třpytné hvězdy a světlušky nahoře!
– a blažen bych byl dary vašeho světla. Já žiji však ve vlastním světle, plameny, z mého nitra
šlehající, nazpět do sebe vpíjím. Neznám blaha těch, kdož berou; a často jsem snil o tom, že
krásti je as ještě blaženější než brati. Toť moje chudoba, že ruka má si nikdy neodpočine od
rozdávání; toť moje závist, že zřím oči čekající a noci ozářené touhou. Ó kletbo všech, kteří rozdávají! Ó zatmění mého slunce! Ó
touho po roztoužení! Ó hltavý hlade v nasycení! Berou ode mne: ale dotýkám se ještě jejich duše? Je propast
mezi dáváním a braním; a nejmenší propast nejtíže se překlene. Hlad vyrůstá z mé krásy: rád bych ublížil těm, kterým
svítím, rád bych oloupil ty, jež jsem obdaroval: – tak hladovím po zlobě. Odtahuje ruku, když se jí ruka již napřahuje vstříc; váhaje
jako vodopád, jenž v pádu ještě váhá: – tak hladovím po zlobě. Takovou mstu si vymýšlí mé bohatství: taková potměšilost
vyvěrá z mé samoty. Mé blaho darující zemřelo darujíc, má ctnost sebe samotné
se nabažila pro svůj nadbytek! Kdo stále daruje, je v nebezpečí, že pozbude
studu; kdo stále rozdává, od samého rozdávání má mozoly na ruce i srdci. Mé oko již nepřetéká, vidí-li stud prosících; má zatvrdlá
ruka již necítí, jak se chvějí ruce naplňované. Kam se poděla slza mému oku, kam pýří mému srdci? Ó samoto
všech darujících! Ó mlčelivosti všech svítících! Mnoho sluncí krouží pustým prostorem: ke všemu, co je temné,
promlouvají svým světlem, – ke mně jsou něma. Ó, to jest nepřátelství světla proti tomu, co svítí: bez
milosrdenství koluje světlo svými drahami. Nespravedlivo v hloubi srdce k tomu, co svítí, mrazivé k
sluncím, koluje každé slunce. Podobna vichru, létají slunce svými drahami, toť jejich
koloběh. Své neúprosné vůle jsou poslušná, toť jejich mráz. Ó, teprve vy to jste, vy temní, vy noční, kdož tvoříte teplo
z toho, co svítí! Ó, teprve vy vssáváte mléko a lahodu z vemen světla! Ach, led je kol mne, má ruka se spálí ledovým dotykem! Ach,
žízeň je ve mně, ta prahne po žízni vaší! Je noc: ach, že mi je souzeno býti světlem! A žízní po
nočním temnu! A samotou! Je noc: teď jako zdroj vyráží ze mne má touha, – mluviti
toužím. Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má
duše je řinoucí se studna. Je noc: teď procitají vše písně milujících. A také
má duše je písní milujícího. – Tak zpíval Zarathustra. Jednou z večera kráčel Zarathustra se svými žáky lesem; a
když pátral po prameni, hle, tu přišel na zelenou louku, kterou tiše obrůstaly
stromy a křoví: na ní tančily spolu dívky. Jakmile dívky poznaly Zarathustru,
ustaly v tanci; Zarathustra však přívětivě k nim přistoupil a promluvil takto: „Neustávejte v tanci, půvabné dívky! Nepřišel jsem, rušit
vaší hry pohledem uhrančivým, nepřišel k vám nepřítel dívek. Jsem přímluvčím boha před ďáblem: ďáblem však jest duch
tíže.“ Jak bych, vy lehounké, mohl být nepřítelem božských tanců? Či dívčích
nohou s krásnými kotníky? Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má
temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi. A také malého boha nalezne, jenž dívkám jest nejmilejší: u
studánky leží, tiše, s očima zavřenýma. Věru, za bílého dne mi usnu, zahaleč! Hnal se snad příliš
mnoho za motýlky? Nezlobte se na mne, vy krásné tanečnice, potrestám-li trochu
toho bůžka! Bude sic křičet a plakat, – ale i v pláči je k smíchu! A se slzami v oku ať vás poprosí o tanec! a já sám zazpívám
píseň k jeho tanci: Taneční píseň, výsměšnou píseň na ducha tíže, svého
nejurozenějšího, velmožného ďábla, o němž říkají, že jest „pánem světa“. A toto jest píseň, kterou Zarathustra zpíval, když Kupido a
dívky spolu tančili: Ve tvé oko jsem nedávno pohlédl, živote-ženo! A tu se mi
zdálo, že v nezbadatelno klesám. Tys mne však vylovila zlatou udicí; vysmála ses mi, když
jsem tě nazval nezbadatelnou. „Taková jest mluva všech ryb – pravilas; čeho samy
nezbadají, jest nezbadatelné. Ale jsem jen proměnlivá a divá a ve všem jsem žena, a ne
právě ctnostná: Třeba že mi vy mužové říkáte ‚hluboká´ nebo ‚věrná´, ‚věčná´,
‚tajuplná´. Vždyť vy mužové nás obdarujete vždy vlastními svými ctnostmi
- ach, vy ctnostní!“ Tak se smála ta neuvěřitelná; jí však já nikdy nevěřím, ani
jejímu smíchu, mluví-li zle o sobě samé. A když jsem mezi čtyřma očima mluvil se svou divokou
moudrostí, pravila hněvivě: „Chceš,toužíš,miluješ, jen proto život chválíš!“ Skoro byl bych tu odpověděl zle a byl bych hněvivé pověděl
pravdu; a nelze dát horší odpovědi, nežli své moudrosti „pověděti pravdu“. Tak totiž je to mezi námi třemi. Z hloubi duše miluji pouze
život-a věru, nejvíce tehdy, když ho nenávidím! Že mám však moudrost rád a často až příliš: to proto, že mi
tolik připomíná život-ženu! Má její oko, její smích, ba i její zlatou udičku: co mohu za
to, že ty dvě jsou si tak podobny? A
když se mne jednou ptal život: Kdo pak to je, ta moudrost? – tu jsem horlivě
děl: „Ba ano! ta moudrost! Žízníš po ní a nenasytíš se, díváš se závoji, hmatáš sítěmi.
Je krásná? Což vím! Ale i nejstarší kapry na ni navnadíš. Proměnlivá je a vzdorná; často jsem viděl, jak se kouše do
rtu a hřebenem se češe proti vlasu. Snad je zlá i prolhaná, a ve všem všudy ženština: ale právě,
mluví-li sama o sobě špatně, nejvíce svádí.“ Když jsem toto řekl životu, zasmál se zlomyslně a zamhouřil
oči. „O kom to mluvíš, tázal se, asi že o mně? A kdybys měl pravdu, – což se mi něco takového říká tak do
obličeje! Ale teď přece mluv také o své moudrosti!“ Ach, a tu jsi své oko zase rozevřel, ó milovaný živote! A
zdálo se mi zase, že klesám v nezbadatelno. – Tak zpíval Zarathustra. Ale když tanec byl u konce a dívky
odešly, sesmutněl. „Slunce již dávno zapadlo, pravil posléze: louka je vlhká,
od lesů přichází chlad. Cos neznámého jest kol mne a zadumaně se rozhlíží. Jak že! Ty
ještě žiješ, Zarathustro? Proč? K čemu? Čím? Kam? Kde? Jak? Zdaž není pošetilostí, být
ještě na živu? – Ach, přátelé moji, to večer se tak ze mne ptá. Odpusťte mi
můj smutek! Večer nastal: odpusťte mi, že nastal večer!“ Tak pravil Zarathustra. „Tam jest ostrov hrobů, mlčelivý ostrov; tam jsou též hroby
1 mého mládí. Tam zanesu věčně zelený věnec života.“ Takto v srdci svém se
ustanoviv, plul Jsem přes moře. Ó mládí mého jevy a vidiny! Ó vše zákmity oka lásky, vy
božské okamžiky! Jak rychle jste mi zemřely! Vzpomínám vás dnes jako svých
mrtvých. Od vás, mých nejmilejších mrtvých, vane sem sladká vůně, jíž
taje srdce a slza. Ta vůně věru otřásá srdcem a taví je osamělému plavci. Stále jsem ještě nejbohatší a vzbuzuji největší závist – já
nejosamělejší! Neb měl jsem vás přece,
a máte mne ještě: rcete, komu, jako mně, spadala se stromu taková růžová
jablka? Stále jsem ještě vaší lásky dědicem a prstí, vám na památku
kveta pestrými, divoce rostoucími ctnostmi, ó vy nejmilovanější! Ach, byli jsme stvořeni, bychom si zůstali na blízku, vy
půvabné cizí zázraky; a nepřišly jste ke mně a k touze mé jako plaší ptáci, než
důvěřující k důvěřujícímu! Ano, stvořeny k věrnosti, jako já, a k důvěrným věčnostem: a
mám vás teď jmenovati dle vaší nevěrnosti, vy zákmity božských očí, vy božské
okamžiky? – jinému jménu jsem se posud nenaučil. Věru, příliš rychle jste mi zemřeli, vy uprchlíci. Ale
neprchli jste vy mně ani já neprchl vám: svou nevěrou jsme si navzájem nevinni. Abych já byl zabit,
zardousili vás, vy zpěvní ptáci mých nadějí! Ano, po vás, vy nejmilejší, zloba
vždy střílela šípy – by moje srdce zasáhla! A zasáhla je! Vždyť jste po vždy byli nejdražším majetkem
mého srdce a já byl majetek váš: proto vám
bylo v mládí zemříti a příliš záhy! Po nejzranitelnějším ze všeho, co jsem měl, vystřelili šíp:
to jste byli vy, jichž kůže jest jako chmýří a ještě spíš jako úsměv, zmírající
jediným pohledem! Toto slovo však řeknu svým nepřátelům: co je vše vraždění
lidí proti tomu, co jste spáchali na mně! Věc horší jste na mně spáchali, než je všechna vražda na
lidech; vzali jste mi, čeho nelze nahraditi: – to pravím vám, nepřátelé moji! Vždyť jste zavraždili mého mládí vidiny a nejmilejší
zázraky! Druhy mého dětství jste mi vzali, ony požehnané duchy! K jich památce
sem kladu tento věnec a tuto kletbu. Tuto kletbu vám, moji nepřátelé! Vždyť jste zkrátili, co
věčného ve mně, tak jako zvuk se zlomí v studené noci! Přišlo to ke mně jen
jako mžiknutí božského oka, – jen jako okamžik! Takto kdysi v blaženou chvíli promluvila má čistota: „všechny
bytosti buďte mi božské“. Tu jste mne přepadli špinavými přízraky; ach, kam to pak
uprchla ona blažená chvíle! „Všechny dny buďtéž mi svaté“ – tak promluvila kdysi
moudrost mého mládí: věru, radostné to moudrosti hlas! Ale tu jste vy nepřátelé mi ukradli moje noci a prodali a
změnili je v bezesná muka: ach, kam to pak uprchla ona radostná moudrost? Zatoužil jsem kdysi po šťastných znameních ptačího letu: tu
jste mi do cesty přivedli netvornou, odpornou sovu. Ach, kam to pak uprchla má
něžná touha? Kdysi jsem si slíbil, že se odřeknu všeho hnusu: tu jste mé
bližní a nejbližší proměnili v hnisající vředy. Ach, kam to pak uprchl můj
nejšlechetnější slib? Slepě šel jsem kdys požehnanými cestami: tu jste slepcovu
cestu poházeli blátem; a teď se mu hnusí stará slepcova stezka. A když jsem vykonal nejtěžší svůj úkol a slavil vítězství
svých přemáhání: tu, svedeni vámi, ti, kdož mne milovali, dali se do křiku, že
jim ubližuji nejvíce. Věru, tak jste si vedli stále: v žluč jste obraceli můj
nejlepší med i píli mých nejlepších včel. K mé dobročinnosti jste vždy posílali nejdrzejší žebráky;
kol mého soucitu jste vždy kupili nezhojitelné nestoudníky. Tak jste mé ctnosti
zraňovali v jejich víře. A položil-li jsem i své nejsvětější za oběť: hned vaše „pobožnost“
postavila k tomu své tučnější dary: tak, že v dýmu vašeho tuku i moje
nejsvětější se zadusilo. A jednou chtěl jsem tančit, jak nikdy jsem ještě netančil:
do dálky přes všechna nebesa chtěl jsem se do tance dát. Tu jste přemluvili
mého nejmilejšího pěvce. I zanotoval hrůzný dusný nápěv; ach, do uší mi troubil jako
ponurý roh! Vražedný pěvce, nástroji zloby, nejnevinnější! Již jsem se
chystal k nejlepšímu tanci, tu jsi zavraždil svými zvuky mé vznícení! Jenom tancem dovedu vysloviti podobenství nejvyšších věcí: –
s a tu mi mé nejvyšší podobenství nevysloveno uvízlo v údech! Nevyslovena a nevykoupena mi uvízla nejvyšší naděje! A
pomřely mi všechny vidiny a útěchy mého mládí! Jak jsem to jen snesl? Jak mne přebolely a jak jsem přemohl
takové rány? Jak se má duše vzkřísila z těchto hrobů? Ano, cos neporanitelného, nepohrobitelného jest na mně,
cosi, co trhá skály: to sluje má vůle. Mlčky
a beze změny prochází léty. Svou chůzí chce kráčeti stará má vůle na nohou mých; její
mysl jest tvrdého srdce a neporanitelná. Neporanitelný jsem pouze na patě. Stále ještě žiješ u mne a
jsi sobě rovna, ty nejtrpělivější má vůle! Vždycky jsi se ještě všemi hroby
prolomila! V tobě též žije ještě, co z mého mládí zůstalo nevykoupeno;
a v podobě života i mládí sedíš, doufajíc, zde na žlutých ssutinách hrobů. Ano, ještě jsi mi drtitelkou všech hrobu: Zdar tobě, má
vůle! A jen, kde jsou hroby, jsou také z mrtvých vstání. – Tak zpíval Zarathustra. „Vůle k pravdě“, tak jmenujete, vy nejmoudřejší, to, co vás pohání a rozvášňuje? Vůle, by všechno jsoucno bylo předmětem myšlení: tak jmenuji
já vaši vůli! Vše jsoucno chcete teprve učinili předmětem myšlení: neboť pochybujete s dobrou
nedůvěrou, že to předmětem myšlení již jest Ale má se vám to poddati a sklonití! Tak tomu chce vaše
vůle. Má se to stati hladkým a podrobiti se duchu jakožto jeho zrcadlo a odraz. Toť vaše celá vůle, vy nejmoudřejší, neboť jest to vůle k
moci; a i tehdy, mluvíte-li o dobru a zlu a hodnotících soudech. Chcete teprve stvořiti svět, před nímž byste poklekli:
taková jest vaše poslední naděje a vaše blouznění. Nemoudří ovšem, to jest lid, – ti se podobají řece, po níž
člun klidně pluje dál: a v člunu slavnostně a zakukleně sedí hodnotící soudy. Svoji vůli a svoje hodnoty jste posadili na řeku vznikání;
co věřící lid přijímá za dobro a zlo, prozrazuje mi starou vůli k moci. Vy jste to byli, vy nejmoudřejší, kdož jste takové hosty
posadili do tohoto člunu a kdož jste jim dali třpyt a hrdá jména - vy jste to
byli a vaše vládnoucí vůle! Teď řeka dále unáší váš člun: nemůže jinak. Málo záleží na
tom, zda zlomená vlna se zpění a hněvivě se vzepře proti kýlu. Není řeka vaším nebezpečenstvím a koncem vašeho dobra i zla,
vy nejmoudřejší: nýbrž jest jím ona vůle sama, vůle k moci, – nevyčerpaně
plodící životní vůle. Byste však chápali mé slovo o dobru a zlu, řeknu vám ještě
své slovo o životě a o rázu všeho živoucího. Po stopách živoucího jsem šel, šel jsem cestami největšími a
nejmenšími, bych poznal jeho ráz. Stonásobným zrcadlem jsem zachycoval alespoň jeho pohled,
když měl zavřená ústa: aby ke mně promluvilo jeho oko. A jeho oko mi mluvilo. Kdekoli jsem však nalezl něco živoucího, tam jsem též
zaslechl mluvit o poslušnosti. Všechno, co žije, poslouchá. A toto jest druhá věc: kdo sám sebe neumí býti poslušen,
tomu se rozkazuje. Tak tomu jest u všeho živoucího. Toto pak je třetí, co jsem zaslechl: že rozkazovati je těžší
než poslouchati. A nejen, že rozkazující nese břímě všech, kdož poslouchají, a
že ho toto břímě snadno rozdrtí: – I pokus a odvážný kousek jsem objevil v každém rozkazování; a
jestliže cos živoucího rozkazuje, vždy samo se dává v sázku. Ba i tehdy, rozkazuje-li samo sobě: i tu ještě pyká za to,
že rozkazuje. Jeho vlastní zákon z něho nevyhnutelně učiní soudce a mstitele i
oběť. Jak že se to děje! tak jsem se sebe ptal. Co to jest, co přemlouvá
vše živoucí, aby bylo poslušno a rozkazovalo a i rozkazujíc ještě osvědčovalo
poslušnost? Slyšte mi teď mé slovo, vy nejmoudřejší! Zkoumejte je vážně,
zdali jsem životu samu se vplížil do srdce a až do kořání jeho srdce! Kde jsem nalezl něco živoucího, nalezl jsem vůli k moci; ba
i ve vůli sloužícího jsem nalezl vůli, býti pánem. By slabší sloužilo silnějšímu, k tomu je přemlouvá jeho
vůle, která zase chce býti pánem nad něčím ještě slabším: této rozkoše jediné
se nezřekne. A jako se menší oddává většímu, by mělo rozkoš a moc nad
nejmenším: tak i největší ještě se oddává a za moc dává v sázku i svůj život
sám. Toť oddání největšího, že jest odvahou a nebezpečenstvím a
že metá kostky o smrt. A kde jsou obětování a služby a pohledy lásky: i tam vládne
vůle, býti pánem. Po tajných cestách vkrade se tu slabší do hradu a až do srdce
toho, kdo je mocnější – a tam mu ukradne moc. A toto tajemství život sám mi projevil: „Hleď, pravil, jsem
tím, co vždy samo sebe musí přemáhati. „Arci, vy to zvete vůlí k plození či pudem k účelu, k
vyššímu, vzdálenějšímu, zmnoženému cíli: ale vše to jest totéž, vše to jest
tímtéž tajemstvím. „A raději bych zanikl, než zřekl se tohoto jediného; a věru,
kde Jest zánik a listopad, hle, tam se obětuje život – za moc! „Že mi jest souzeno býti bojem a vznikáním a účelem a
rozporem účelů: ach, kdo uhodne moji vůli, uhodne snad též, po jakých křivých cestách
jest jí kráčeti! „Cokoli tvořím a jakkoli to miluji, – brzy se s tím i se
svou láskou znepřátelím: tak velí má vůle. „A též ty, poznávající, jsi pouze stezkou a šlépějí mé vůle:
věru, má vůle k moci kráčí též nohama tvé vůle k pravdě! „Ten ovšem nezasáhl pravdy, kdo po ní střelil slovem o ‚vůli
k bytí‘: takové vůle – není! „Neboť: co není, nemůže chtíti; co však v bytí již jest, jak
by to ještě mohlo k bytí mít vůli! „Jen, kde jest život, jest také vůle: nikoli však vůle k
životu, nýbrž – tak já tě tomu učím – vůle k moci! – „Mnoho věcí jest u žijících hodnoceno výše než život sám;
než z hodnocení samotného mluví – vůle k moci!“ – Tak mne kdysi poučoval život: a z toho vám ještě, vy
nejmoudřejší, rozluštím hádanku vašeho srdce. Věru, pravím vám: Dobro a zlo, jež by bylo nepomíjející, –
toho není! Samo ze sebe se vždy bude znova přemáhati. Svými hodnotami a slovy o dobru a zlu pášete násilí, vy
hodnotící; a toť vaše skrytá láska a vaší duše lesk a chvění a překypování. Mohutnější však síla a nové přemáhání vyrůstá z vašich
hodnot: o to se rozbije vejce i jeho skořápka. A kdo má údělem býti tvůrcem v dobru a zlu: věru, ten zprvu
má údělem býti ničitelem a rozbíjeti hodnoty. Tak tedy nejvyšší zlo náleží k nejvyšší dobrotě: to však
jest dobrota tvůrčí. – Mluvme jen o tom, vy
nejmoudřejší, byť to i bolelo! Mlčeti bolí víc; všechny zamlčené pravdy
nasáknou jedem. A nechť se jen všechno rozbije, co se na našich pravdách
rozbiti – dá! Ještě nejeden dum zbývá stavětí! Tak pravil Zarathustra. Tichá jest tůň mého moře: kdo by uhodl, že v sobě skrývá
hejno žertovných stvůr! Neochvějná jest moje hloubka: ale třpytí se plovoucími
hádankami a výsměchy. Vznešeného člověka zřel jsem dnes, slavnostního, kajícníka
ducha: Ó, jak se má duše smála jeho ohyzdnosti! S hrudí vzedmutou a jako ti, kdož vtahují dech: tak tu stál
ten vznešený, a mlčel. Byl ověšen ohyzdnými pravdami, svou loveckou to kořistí, a
vyšňořen rozedranými šaty; též mnoho trnů na něm viselo, – růží však jsem ještě
neviděl. Ještě se nenaučil smíchu a kráse. Chmurně se tento lovec
vracel z lesa poznání. Vracel se ze zápasu s lítou zvěří: ale i z jeho vážnosti
ještě vyzírá divoké zvíře – nepřemožené! Stojí tu stále ještě jako tygr před skokem; nemám však rád
těchto napjatých duší, odporní jsou mé chuti všichni ti, kteří se takto stáhli
do svého úkrytu. A vy mi pravíte, přátelé, že se nelze hádati o chuť a
chutnání? Ale všechen život jest hádkou o chuť a chutnání! Chuť: toť závaží a spolu miska váhy i ten, kdo váží; a běda
všemu živoucímu, co by chtělo žiti bez hádky o závaží a misku váhy a o ty,
kteří váží! Kdyby se tento vznešený nabažil své vznešenosti: to by teprve
byl vznik jeho krásy, – a pak teprve bych jej chutnal a nalézal chutným. A teprve, až se sám od sebe odvrátí, přeskočí přes svůj
vlastní stín – a věru! vskočí do svého slunce. Příliš dlouho seděl v stínu; pobledly tváře kajícníkovi
ducha; skoro zemřel hlady pro samé očekávání. Pohrdání má ještě v oku; a na rtech se mu tají hnus. Ted
sice odpočívá, jeho odpočinek si však ještě nelehl na slunce. Měl by si vésti jako býk; a jeho štěstí by mělo páchnout
zemí, ne opovrhováním zemí. Rád bych ho viděl bělostným býkem, kterak se šupotem a
řvaním kráčí před rádlem: a i jeho řev by měl velebiti vše pozemské! Tmavá je posud jeho tvář; stín ruky na něm hraje. Zastíněn
je posud smysl jeho oka. Jeho skutek sám ho ještě zastiňuje: ruka zatemňuje
jednajícího. Ještě nepřemohl svého skutku. Miluji sice na něm býčí šíj: ale teď bych na něm rád odkryl
též oko anděla. I své hrdinské vůli nechť se ještě odnaučí: má mi býti
povznášen, ne jen býti vznešený: – sám ether by ho bez jeho vůle měl
povznášeti! Skrotil stvůry, louskal hádanky: ale teď by měl ještě
vykoupiti své stvůry a hádanky, v nebeské děti by je měl proměniti. Ještě se jeho poznání nenaučilo usmívati se a býti bez
žárlivosti; ještě se jeho proudící vášeň neztišila v kráse. Věru, nemá jeho touha mlčeti a potápěti se v nasycení, nýbrž
v kráse! Něha náleží k velkodušnosti velce smýšlejících! Paži položenu nad hlavu: tak by hrdina měl odpočívati, tak
by i své odpočívání měl překonávati. Ale právě hrdinovi jest krása ze
všech věcí nejobtížnější. Nevydobytelná jest krása vší prudké vůli. O něco
více, o něco méně: to zde právě mnoho, to zde nejvíce rozhoduje. Státi s nečinnými svaly a s vypřaženou vůlí: toť
nejobtížnější vám všem, vy vznešení! Stane-li se moc milostivou a snese-li se v oblast
viditelných věcí: krásou jmenuji takové snášení se. A na nikom tolik nežádám krásy jako právě na tobě, ty mocný:
tvá dobrota budiž tvým posledním zdoláním sama sebe. Všeho zlého se do tebe naději: proto na tobě požaduji
dobrého. Věru, často jsem se smál slabochům, kteří si namlouvají, že
jsou dobří, protože mají chromé hnáty! Řiď se ctnosti sloupu: je stále krásnější a něžnější, uvnitř
je však tvrdší a nosnější, čím výše stoupá. Ano, ty vznešený, jednou budeš krásný, jednou ty sám své
vlastní kráse nastavíš zrcadlo. Pak se tvá duše zachvěje božskými žádostmi; a zbožňování
bude v tvé marnivosti! Toť totiž tajemství duše: teprve, když hrdina ji opustí,
přiblíží se jí, ve snách, – nadhrdina. – Tak pravil Zarathustra. Příliš daleko jsem zalétl do budoucnosti: hrůza mne
přepadla. A když jsem se ohlédl, hle! tu jediným mým současníkem byl čas. I letěl jsem zpátky, k domovu zpět – a stále spěšněji: tak
přišel jsem k vám, vy lidé přítomnosti, a do země vzdělání. Poprvé jsem si pro vás přinesl oko a dobrou žádostivost:
věru, s touhou v srdci svém jsem přišel. Ale jak se mi dělo? Byt jsem měl úzkost sebe větší, – bylo
mi do smíchu! Nikdy oko mé nezřelo něčeho tak pestře kropenatého! I smál jsem se a smál, zatím co se mi ještě třásly noha i
srdce: „vždyť zde jest domovina všech hrnců s barvami!“ – pravil jsem. Pomalováni padesáti kaňkami na tváři a údech: tak jste tu
seděli k mému úžasu, vy lidé přítomnosti! A s padesáti zrcadly dokola, jež lichotila vaší barevné hře
a dle ní se opičila! Věru, ani byste, vy přítomní, nemohli nositi lepší masky,
než jakou jest vaše vlastní tvář! Kdož by vás – poznal! Počmáráni značkami minulosti, jež jsou zas novými značkami
přetřeny: tak jste se dobře skryli před všemi vykladači znamení! A i kdyby vám někdo zkoumal ledví: jak by se ještě mohl do-mnívati,
že ledví máte! Zdáte se spečeni z barev a z naklizených lístků. Všechny doby a všichni národové pestře vyzírají z vašich
závojů; všechny mravy a víry pestře promlouvají z vašich posunů. Tomu, kdo by z vás stáhl závoje a přehozy a barvy a posuny,
zbylo by právě dost, aby tím strašil ptáky. Věru, sám jsem tím postrašeným ptákem, jenž vás kdysi uviděl
nahé a bez barvy; a odletěl jsem, když ten kostroun mne láskyplně k sobě zval. Raději přec býti nádeníkem v podsvětí a u stínů
dávnověkosti! – Vždyť tučnější a plnější vás jsou dokonce i mátohy podsvětí! Toť, ano toť hořkost mým vnitřnostem, že vás nesnesu ni
nahých ni oblečených, vy lidé přítomní! Vše příšery budoucna, a cokoli kdy hrůzu nahánělo zbloudilým
ptákům, je věru ještě útulnější a přítulnější nežli vaše „skutečnost“. Neboť říkáte: „Jsme venkoncem skuteční a bez víry i bez
pověry“: tak pyšně vypínáte prsa – ach, třebas že prsou ani nemáte! Ano, jak byste mohli mít
víru, vy pestře kropenatí! – vy, kteří jste podobami všeho, v co se kdy věřilo! Obcházíte jakožto vyvrácení víry samy, lámete údy všem
myšlenkám. Nehodní víry: tak já vás
nazývám, vy lidé skutečnosti! Doba žvatlá proti době ve vašich duších; a všech dob snění a
žvatlání bylo skutečnější, nežli jest vaše bdění! Jste neplodní: proto se
vám nedostává víry. Ale komu bylo souzeno tvořiti, ten také míval vždy své
prorocké sny a svá znamení hvězd – a věřil ve víru! – Jste pootevřenými vraty, u nichž čekají hrobaři. A to jest vaše skutečnost: „všechno zasluhuje, aby zaniklo“. Ach, jak mi tu stojíte, vy neplodní, jak hubení jste v
žebrech! A leckterý z vás to sám as nahlédl. I pravil: „to snad bůh nějaký, zatím co jsem spal, mi potají
něco uloupil? Věru, dost, aby si z toho stvořil samičku! Podivuhodná je chudoba mých žeber!“ tak pravil již nejeden člověk přítomnosti. Ano, k smíchu mi jste, vy přítomní lidé! A zvláště, sami sobě-li
se divíte! A běda mně, kdybych se nemohl smáti vašemu údivu a byl
odsouzen, bych vše odporné vypil z vašich džberů! Takto však vás vezmu na lehčí váhu, ježto je mi nésti těžké břímě; a co mi uškodí, posadí-li se na můj
uzlík ještě brouci a křídla tí červi! Věru, proto mu na váze nepřibude! A nejste to vy, vy
přítomní, z nichž mi vzejde velká mdloba. – Ach,, kam teď mám ještě stoupati se svou touhou! Se všech hor
se rozhlížím po zemích otcovských i mateřských. Domova však nenašel jsem nikde: bludným poutníkem jsem ve
všech městech, znamením k odchodu jsem u všech bran. Cizinci a výsměchem jsou mi lidé přítomní, k nimž nedávno
mne pudilo srdce; a vypuzen jsem ze zemí otcovských i mateřských. A tak miluji už pouze svých dětí zem, neobjevenou zem v nejdálnějším moři: po ní káži
svým plachtám pátrat a pátrat. Na svých dětech napravím, že jsem dítětem svých otců: a na
všem budoucnu – tuto přítomnost! – Tak pravil Zarathustra. Když včera vycházel měsíc, mněl jsem, že ze sebe porodí
slunce: tak rozplizle a tak obtěžkán ležel na obzoru. Lhářem byl mi však se svým těhotenstvím; a spíše uvěřím v
muže v měsíci nežli v ženu. Ovšem, ani mnoho mužského do sebe nemá, ten stydlivý noční
tulák. Věru, se špatným svědomím obchází po střechách. Neboť jest vilný a žárlivý, ten mnich v měsíci, jest vilný
po zemi a po všech radovánkách milenců. Ne, nemám ho v lásce, toho kocoura na střechách! Protivní
jsou mi všichni, kdož se plíží kolem přivřených oken! Zbožně a mlčelivě obchází po kobercích hvězd: – nemám však
rád takových tichošlápských mužských nohou, na nichž nikdy ostruha nezařinčí. Krok každého poctivého muže mluví: a poctivě; kočka se však
pokradmu sune po půdě. Hle, kočkovitě se blíží měsíc a nepoctivě. Toto podobenství dávám vám, pokryteckým citlivůstkářům, vám,
„čistě poznávajícím“! Vás jmenuji já –
vilnými! I vy milujete zemi a pozemskost: dobře jsem vás uhodl! – ve
vaší lásce je však stud a špatné svědomí, – měsíci se podobáte! K pohrdání pozemskými věcmi přemluvili vašeho ducha, ne však
vaše vnitřnosti: ty pak jsou nejsilnější na vás! A teď se stydí váš duch, že je vašim vnitřnostem po vůli, a
před svým vlastním studem se dává na cesty tajné a lživé. „To by mi bylo nejvyšší, – promlouvá k sobě prolhaný váš
duch – bych se na život díval bez dychtivé touhy a ne s vyplazeným jazykem,
jako pes: Bych byl šťasten, dívaje se, s odumřelou vůlí, bez hltavého
hmatu sobeckosti – bych byl studený a popelavě šedý na celém těle, měl však
spité oči měsíce! To by mi bylo nejmilejší, – tak sám sebe svádí svedený - bych
miloval zemi, jak ji miluje měsíc, a jen a jen svým okem ohmatával její krásu. A to nechť mi sluje všech věcí neposkvrněným poznáním, že od věcí ničeho nechci: leda to,
bych směl před nimi ležeti jako zrcadlo se stem očí.“ – O vy pokrytečtí citlivůstkáři, vy vilní! Vám chybí nevinnost
v touze: a proto teď pomlouváte vše roztoužení! Věru, vaše láska k zemi není láskou tvořících a plodících
ani těch, kdož mají rozkoš ze vznikání! Kde jest nevinnost? Tam, kde jest vůle k plození. A kdo chce
tvořiti nad sebe sama výš, ten má mi nejčistší vůli. Kde jest krása? Kde celou vůlí musím chtíti; kde chci milovat a zaniknout, by obraz nezůstal
jen obrazem. Milovat a zaniknout: to se rýmuje od věčnosti. Vůle k lásce:
to znamená, i k smrti míti vůli. Tak mluvím k vám, zbabělcům! Ale teď vaše zženštilé Šilhání chce se zváti „pohledem
rozjíma-vým!“ A co se dá ohmatati zbabělýma očima, má býti pokřtěno jménem „krásný‘’!
Ó vy špinitelé vznešených jmen! Ale to budiž vaší kletbou, vy neposkvrnění, vy čistě
poznávající, že nikdy neporodíte: a byt jste leželi rozplizle a obtěžkáni na
obzoru! Věru, nabíráte plná ústa vznešených slov: a my abychom
věřili, že co na jazyku, to na srdci, vy prolhaní lháři? Slova má jsou však
nepatrná, povrhovaná, křivá: rád zvednu, co při vaší hostině padne pod stůl. Vždy ještě mohu těmi slovy – pokrytcům pravdu povědět! Ano,
mé kůstky, lastury a srstnaté listy – pokrytcům polechtají nos! Špatný vzduch je vždy kolem vás i kolem vašich hostin: vždyť
vaše vilné myšlenky, vaše lži a tajnosti jsou ve vzduchu! Mějte jen odvahu, věřiti sobě samým, sobě i svým
vnitřnostem! Kdo sám sobě nevěří, stále lže. Škrabošku boha jste si navlékli, vy „čistí“: v škrabošku
boha si zalezl váš příšerný kroužkovitý červ. Věru, klamete, vy „rozjímaví“! I Zarathustra byl kdysi
bláznem vašich božských koží; neuhodl hadího klubka, jímž byly vycpány. Mněl jsem kdysi, že vidím, jak si ve vašich hrách hraje duše
boha, vy čistě poznávající! Mněl jsem kdysi, že není lepšího umění nežli jsou
vaše umění! Dálka mi utajila hadí kal a špatný puch: i to, že se tu
semotam plížila vilná ještěrčí lest. Ale přišel jsem vám na blízko: tu
mi vzešel den – a teď vzchází vám, – je konec milkování měsíce! Jen pohleďte! Dopaden a bled tu stojí – před zořou! Neb ona již přichází, ta žhoucí, – její láska k zemi přichází! Nevinností a tvůrčí
touhou jest všechna sluneční láska! Jen pohleďte, kterak zora netrpělivě kráčí přes moře!
Necítíte žízně a horkého dechu její lásky? Chce se jí piti moře a jeho hloubku vssáti k sobě do výšin:
tu zvedá se touha moře tisícem prsů. Chce býti zlíbáno a
ssáto žíznivým sluncem; chce se stát
vzduchem a výšinou a stezkou světla, chce samo světlem se stát! Věru, podoben slunci, já miluji život i vše hluboká moře. A toto mně se zove
poznáním: vše hluboké má se vznésti – k mojí výšce! – Tak pravil Zarathustra. Když jsem ležel a spal, tu mi ovce užírala břečtanový věnec
na mé hlavě – a užírajíc pronesla toto: „Zarathustra již není učencem“. Pronesla a odešla, nadutě a zpupně. Dítě mi to vyprávělo. Rád ležím zde, kde si hrají děti, u rozbité zdi, mezi
bodláky a rudými máky. Dětem a též bodlákům a rudým mákům platím ještě za učence. Jsou nevinné, i ve své zlobě. Ovcím však učencem už nejsem:
tak tomu chce můj úděl – budiž požehnán! Neb toto jest pravda: vytáhl jsem z domu učenců, ba přirazil
za sebou dvéře. Příliš dlouho má duše o hladu seděla za jejich stolem;
nejsem, jak oni, vycvičen v poznávání, jakobych louskal ořechy. Miluji svobodu a vzduch nad svěží zemí; a raději bych spal.
třeba na volských kožich než na jejich důstojenstvích a ctihodnostech. Jsem příliš horký a sžehnut vlastními myšlenkami: často mne
to zbavuje dechu. Tu vyrazím na vzduch a ven ze všech zaprášených světnic. Oni však sedí chladně v chladném stínu: ve všem chtějí být
pouhými diváky a střeží se, by neseděli tam, kde slunce praží do schodů. Jako ti, kdož stojí na ulici a zevlují na lidi mimojdoucí:
tak i oni čekají a zevlují na myšlenky myšlené od jiných. Sáhne-li kdo na ně, práší se z nich jako z moučných pytlů a
ani za to nemohou; kdo by však uhodl, že jejich prach pochází ze žita a z žluté
rozkoše letních polí? Vydávají-li se za moudré, zamrazí mne jejich malé výroky a
pravdy: na jejich moudrosti lpí často zápach, jako by pocházela z močálu: a
věru, i žábu jsem z ní už slyšel kvákati! Jsou obratní a mají chytré prsty: co by hledala moje prostá jednoznačnost u jejich mnohoznačné
složitosti! Ve všem navlékání a vázání a tkaní se vyznají jejich prsty:
a tak pletou punčochy ducha! Jsou dobrými hodinovými stroji: jen pozor, ať je správně
natáhnete! Pak bez poruchy udávají hodinu a tropí při tom skromňoučký hřmot. Pracují jako mlýnská ústrojí a stoupy: jenom jim předhoďte
zrní svých plodů! – však již dovedou zrno rozmělňovati a proměňovati v bílý
prášek. Dobře si navzájem hledí na prsty a nedůvěřují si právě
nejlépe. Jsou vynalézaví v malém chytráctví a čekají na ty, jejichž vědění
belhá po chromých nohou, – čekají jako pavouci. Zřel jsem je, jak stále opatrně připravují jed; a pokaždé si
při tom na prsty navlékali skleněné rukavice. Dovedou hráti též falešnými kostkami; a nalezl jsem je tak
horlivými při hře, že se až potili. Jsme si navzájem cizí, a jejich ctnosti jsou mi ještě více
proti chuti než jejich falše a falešné kostky. A když jsem u nich bydlil, bydlil jsem nad nimi. Proto ke
mně pojali zášt. Nechtějí slyšeti, že jim někdo kráčí nad hlavami; i položili
dříví a hlínu a kal mezi mne a svoje hlavy. Tak zdusili ozvuk mých kroků: a nejhůře byl jsem až dosud
slyšen nejučenějšími. Všech lidí nepravost a slabost položili mezi sebe a mne: – „nepravým
stropem“ to jmenují ve svých domech. A přece jim svými myšlenkami nad hlavami kráčím; a kdybych i na svých vlastních
nesprávnostech kráčel, byl bych přece nad nimi a nad jejich hlavami. Neboť lidé si nejsou rovni:
tak hlásá spravedlnost. A co chci já, oni by nesměli chtít! Tak pravil Zarathustra. „Od té doby, co lépe znám tělo, – pravil Zarathustra jednomu
ze svých žáků - je mi duch již jenom tak zvaným duchem; a všechno to ‚nepomíjející´
– to je také jen podobenství.“ „To jsem od tebe již jednou slyšel, odvětil žák; a tenkráte
jsi dodal: ‚ale básníci přespříliš lžou´. Proč jsi jen řekl, že básníci
přespříliš lžou?“ „Proč? pravil Zarathustra. Ptáš se, proč? Nenáležím k těm,
jichž se smíte ptáti po jejich ,proč?´ Což moje prožívání jest od včerejška? Je tomu dávno, co jsem
prožil důvody svých mínění. Vždyť bych musil býti hotovým sudem paměti, abych i své
důvody s sebou nosil. Je mi již přespříliš, abych si uchoval alespoň svá mínění;
však mi ulétne nejeden pták. A leckdy v svém holubníku naleznu též zvíře, které
přiletělo, je mi cizí a chvěje se, položím-li na ně ruku. Ale co že ti Zarathustra jednou řekl? Ze básníci přespříliš
lžou? – Ale i Zarathustra je básník. Věříš teď, že tu mluvil pravdu? A proč tomu věříš?“ Žák odpověděl: „věřím v Zarathustru.“ Než Zarathustra
potřásl hlavou a usmíval se. Víra mne nespasí, pravil, a zvláště ne víra ve mne. Ale dejme tomu, že by někdo zcela vážně řekl, že básníci
přespříliš lžou: tedy má pravdu, – my lžeme
přespříliš. Také příliš málo víme a učení nám nejde k duhu: i nezbývá
nám než lháti. A kdo z nás básníků nebyl by zfalšoval svého vína? Nejedna
jedovatá míchanice se smíchala v našich sklepech, nejedna nepopsatelná věc se
tam udála. A protože málo víme, líbí se nám z celého srdce ti, kdož
jsou chudi duchem, zvláště jsou-li to mladé ženušky. A i po těch věcech dychtíme, jež si staré ženušky vyprávějí
na večer. To sami na sobě zveme svou věčnou ženskostí. A jako by k vědění byl nějaký zvláštní tajný přístup, jenž
se zasuje těm, kdož něčemu se učí: tak
věříme v lid a v jeho „moudrost.“ Toto však věří všichni básníci: že kdo leží v trávě či na
osamělých svazích a napíná sluch, něčeho se doví o věcech, jež jsou mezi nebem
a zemí. A dolehnou-li na ně milostná hnutí, míní básníci vždy, že
příroda sama si je zamilovala: A že se plíží do jejich ucha, by jim tam našeptala tajnosti
a zamilované lichotky: tím se chvástají a nadýmají před všemi smrtelníky! Ach, je tolik věcí mezi nebem a zemí, o nichž se pouze
básníkům něco zdálo! A zvláště věcí nad nebem:
neb všichni bohové jsou podobenství, básníky vy bájená, básníky vymámená! Věru, vždy jsme taženi vzhůru – totiž k říši mračen: na
neposadíme pestré své stvůry a jmenujeme je pak bohy a nadlidmi: – Vždyť jsou právě lehouncí dost pro tato křesla! – všichni ti
bozi a nadlidé. Ach, jak jsem se nabažil všeho toho nedokonalého, o němž se
za každou cenu tvrdí, že se stalo skutkem! Ach, jak jsem se nabažil básníků! Když Zarathustra takto mluvil, rozhněval se naň jeho žák,
ale mlčel. A také Zarathustra mlčel; a jeho zrak se obrátil dovnitř, jako by
zíral do dalekých dálek. Posléze vzdychl a nabral dechu. Jsem ode dneška a od nedávná, pravil potom; něco však jest ve
mně, to náleží zítřku a pozítřku a dobám nejvzdálenějším. Básníků jsem se nabažil, starých i nových: povrchní jsou mi
všichni a mělkými moři mi jsou. Nespustili své myšlenky dosti hluboko: proto jich cit
neklesl až na dno. Něco rozkoše a něco nudy: a to bylo ještě jejich nejlepší
přemýšlení. Strašidel šum a šustění: ničím víc mi není všechno brnkání
jejich harf; co věděli až dosud o vášnivosti tónů! – Také mi nejsou dosti čistotní: všichni kalí svou vodu, aby
se zdálo, že je hluboká. A rádi se tak vydávají za smiřovatele: ale zůstávají mi
sprostředkovateli a směšovateli a polo-polovičatými a nečistotnými! – Ach, vhodil jsem sice svou sít do jejich moří a chtěl
vyloviti dobré ryby; vytáhl jsem však pokaždé hlavu starého boha. A tak moře hladovícímu darovalo kámen. A oni sami as
pocházejí z moře. Dojista, nalezneš v nich perly: tím podobnější jsou sami
tvrdým korýšům. A místo duše jsem u nich často nalezl slanou sliz. Naučili se od moře též jeho ješitnosti: zdaž není moře pávem
pávů? I před nejohyzdnějším všech buvolů rozvíří svůj chvost,
nikdy se nenabaží svého krajkového vějíře z hedvábí a stříbra. Vzdorně se buvol na to dívá, blízek písku v své duši, ještě
bližší houšti, nejbližší však bařině. Čím je mu krása a moře a nádhera paví! Toto podobenství
dávám básníkům. Věru, jich duch sám je pávem pávů a mořem ješitnosti! Diváky chce míti básníkův duch: a byt to byli buvolové! – Toho ducha jsem se však nabažil: a vidím do budoucna, že se
nabaží sám sebe. Proměněny viděl jsem již básníky, a proti sobě samotným byl
namířen jich hled. Zíraje do budoucna, viděl jsem kajícníky ducha; ti z nich
vyrostli. – Tak pravil Zarathustra. Je v moři ostrov – nedaleko Zarathustrových blažených
ostrovů – a na něm neustále vychází kouř z ohnivého vrchu; o tom ostrovu říká
lid a říkají obzvláště staré ženštiny z lidu, že jest postaven jako skalní
balvan před bránu podsvětí: ohnivým vrchem pak že vede úzká cesta dolů k oné
podsvětní bráně. Právě onoho času, kdy Zarathustra dlel na blažených
ostrovech, stalo se, že zakotvila loď před ostrovem, na němž stojí kouřící
vrch; a mužstvo lodi vystoupilo na souš, by střílelo králíky. O polednách pak,
kdy kapitán a jeho družina byli zase již pohromadě, náhle viděli, kterak se jim
vzduchem blíží muž; a zřetelně se ozval hlas, volající: „je čas! Je nejvyšší
čas!“ A jak jim postava byla nejblíže – přelétla však rychle jako stín, směrem
k ohnivému vrchu – tu v největším zděšení poznali, že to jest Zarathustra; neboť
všichni, s jedinou výjimkou kapitána, ho již znali, a milovali ho, jak miluje
lid: tak, že rovnými díly jsou pospolu láska i ostych. „Hleďme! pravil starý kormidelník, to Zarathustra letí do
pekel!“ – V týž čas, kdy tito lodníci přistáli u ohnivého ostrova,
kolovala pověst, že Zarathustra zmizel; a na otázky, kde jest, odpovídali jeho
přátelé, že v noci vstoupil na loď, aniž řekl, kam odcestuje. Tak povstal neklid; a po třech dnech přidružilo se k tomuto
neklidu vypravování lodníků – a teď říkal všechen lid, že si pro Zarathustru
přišel ďábel. Jeho žáci se sice smáli této povídačce, ba jeden z nich řekl: „spíše
bych věřil, že si Zarathustra přišel pro ďábla“, Ale v hloubi duše byli všichni
plni starosti a touhy: i byla jich radost velká, když se pátého dne Zarathustra
zjevil mezi nimi. A toto jest vypravování o Zarathustrově rozmluvě s ohnivým
psem: Země, tak pravil, má kůži; a tato kůže má choroby. Jedna z
těchto chorob sluje na příklad „člověk“. A jiná z těchto chorob sluje „ohnivý pes“: o něm se lidé již mnoho nalhali a mnoho si o něm
nalhávati dávali. Bych vybádal toto tajemství, plul jsem přes moře: a viděl
jsem pravdu nahou, věru! byla bosa až po krk. Ted vím, jak se to má s ohnivým psem; i se všemi těmi
vyvrženými a převratnými ďábly, jichž se nebojí jen staré ženštiny. „Vylez, ty ohnivý pse, ze své hlubiny! zvolal jsem, a
přiznej se, jak hluboká je tato hlubina! Odkud pochází, co tu svým funěním
metáš do výše? Hojně se napájíš z moře: to prozrazuje tvá přesolená
výmluvnost! Věru, na psa hlubin béřeš svou potravu až příliš s povrchu! Mám tě nanejvýše za břichomluvce země: a vždy, kdykoli jsem
slyšel mluviti převratné a vyvržené ďábly, nalezl jsem je rovny tobě: byli
nasoleni, prolhaní a plaší. Dovedete řváti a popelem zatemňovati! Jste nejvelkohubější z
velkohubých a s dostatek jste se naučili umění, jak bahno usmažiti do žhavá. Kde jste vy, tam jistě je na blízku bahno a mnoho
plísňovitého, skrýšovitého, zabořeného: to chce na svobodu. „Svoboda“, tak řvete nejraději všichni: já však jsem si
odnavykl víru ve „velké události“, jakmile je kolem nich mnoho řvaní a kouře. A věř mi jen, příteli můj, pekelný řvoune! Největší události
– to nejsou naše nejhlasitější hodiny, nýbrž nejtišší. Nikoli kolem vynálezců nového hřmotu: kolem vynálezců nových
hodnot točí se svět; neslyšitelně se
točí. A přiznej se jen! Pokaždé se přihodilo jen málo, když tvůj
hřmot a tvůj kouř se rozptýlil. Co na tom, že se město změnilo v mumii a že
socha leží v bahně! A toto slovo řeknu ještě těm, kdo kácejí sochy. Toť snad
největší pošetilost, házeti sůl do moře a sochy do bahna. V bahně vašeho pohrdání ležela socha: právě to je však její
zákon, že z pohrdání jí vzrůstá zase život a živoucí krása! Ted povstává s rysy božštějšími a svým utrpením svádí; a
věru! ještě vám poděkuje, že jste ji zvrátili, vy milovníci převratu! Touto radou pak jsem králům a církvím a všemu, co zvětšelo
starobou i ctností, – nechte se jen skácet! Byste se zas vrátili do života a k
vám by se vrátila – ctnost! –“ Tak jsem mluvil před ohnivým psem: tu mne rozmrzen přerušil
a ptal se: „Církev? Co pak to je?“ „Církev? odpověděl jsem, toť jakýsi druh státu, a to
nejprolhanější. Ale mlč, ty pokrytecký pse! Znáš přece snad nejlépe všechno, co
je tvého druhu! Jako ty sám, tak i stát je pokrytecký pes; jako ty, mluví
rád kouřem a řvaním, – aby, jako ty, jiným namluvil, že promlouvá z břicha
věcí. Neboť za každou cenu stát chce býti nejdůležitějším zvířetem
na zemi; a také se mu to věří.“ – Když jsem toto řekl, vedl si ohnivý pes jako smyslů zbaven
závistí. „Jak že? křičel, nejdůležitějším zvířetem na zemi? A že se mu to také
věří?“ A tolik dýmu a hrozných hlasů se mu vydralo z jícnu, až jsem myslil, že
zlostí a závistí se zalkne. Posléze se poněkud utišil a jeho šupot polevil; a jakmile se
ztišil, pravil jsem se smíchem: „Máš zlost, ohnivý pse: tedy dím o tobě pravdu! A abych pravdu též podržel, poslyš o jiném ohnivém psu: ten
mluví skutečně ze srdce země. Jeho dech vydechuje zlato a zlatý déšť: tak tomu chce jeho
srdce. Čím je mu popel a kouř a třeba i horká sliz! Smích se z něho třepotá, jako pestrý oblak; odporné je mu
tvé kloktání a plivání a hryzení tvých vnitřností! Zlato však a smích – to béře ze srdce země; neb abys jen
věděl, – srdce země je ze zlata.“ Když ohnivý pes toto zaslechl, nesnesl mi již déle
naslouchati. Zahanben stáhl ohon, zakňučel krotce haf! haf! a zalezl dolů do
své jeskyně. – Tak vypravoval Zarathustra. Jeho žáci mu však sotva
naslouchali: tolik dychtili, vyprávěti mu o lodnících, králících a letícím
muži. „Co si mám o tom pomysliti! pravil Zarathustra. Což jsem
strašidlo? Ale byl to asi můj stín. Zaslechli jste snad již o poutníku
a jeho stínu? Jisté však jest toto: nesmím mu tolik povolovati, – sice mi
ještě pokazí pověst.“ A ještě jednou Zarathustra zatřásl hlavou a divil se. „Co si
mám o tom pomyslili! pravil ještě jednou. Proč volalo to strašidlo: ‚je čas! Je nejvyšší čas!‘ K čemu pak je –
nejvyšší čas?“ – Tak pravil Zarathustra. „– i viděl jsem, kterak veliká truchlivost padá na lidi.
Nejlepší z nich se nabažili svého konání. Nauka vzešla, víra běžela vedle ní: ‚Vše prázdno jest, vše
jedno jest, vše bylo!‘ A se všech pahorků se ozývalo: ‚Vše prázdno jest, vše jedno
jest, vše bylo!‘ Ano, sklidili jsme žeň: ale proč nám všechny plody shnily a
zhnědly? Co spadlo v poslední noci se zlého měsíce? Marna byla všechna práce, v jed zkyslo naše víno, zlý pohled
nám pole a srdce spálil do žlutá. Vyschli jsme všichni; a padá-li na nás oheň, práší se z nás
jako z popelu: – ba unavili jsme i oheň sám. Všechny studny nám vyprahly, i moře se stáhlo. Všechna dna
se trhají, ale hloubka nepohlcuje! ‚Ach, kde je ještě moře, kde by bylo lze utonout‘: tak zní
náš nářek – zní do dálky přes ploché bařiny. Věru, i k umírání jsme příliš zemdleli; teď bdíme ještě a
živoříme v umrlčích komorách!“ Tak slyšel Zarathustra kázati věštce; a jeho věštba mu šla k
srdci a proměnila jej. Chodil smutně a mdlý; a stal se podoben těm, o nichž
kázal věštec. Věru, tak pravil svým žákům: maličko, a přijde ten dlouhý
soumrak. Ach, kterak své světlo zachráním a zanesu na druhou stranu! Aby se mi neudusilo v té truchlivosti! Vždyť má býti světlem
pro vzdálenější světy, ba pro noci nejvzdálenější! S tímto smutkem v srdci obcházel Zarathustra; a po tři dni
nejedl a nepil, neměl klidu a pozbyl řeči. Posléze se stalo, že upadl v hluboký
spánek. Jeho žáci pak sedávali kol něho, bdíce po dlouhé noci, a čekali v
starostech, procitne-li a pro-mluví-li zas a vyhojí-li se z truchlivosti. A toto jest řeč, kterou Zarathustra promluvil, když se
probral ze spánku; a jeho hlas nesl se k jeho žákům jako z daleké dálky: „Vyslechněte mi sen, jejž jsem snil, přátelé moji, a pomozte
mi hádati jeho smysl! Je mi posud hádankou onen sen; jeho smysl je v něm stajen a
chycen a ještě se nad ním nevznáší na volných perutech. Všeho života jsem se odřekl, tak jsem snil. Ponocným a
hrobařem jsem se stal, tam na osamělém horském hradě smrti. Tam nahoře jsem střežil jeho rakve: chmurná klenutí byla tam
naplněna těmito znameními vítězství. Ze skleněných rakví zíral na mne přemožený
život. Vdechoval jsem vůni zaprášených věčností: dusně a zaprášeně
ležela má duše. A kdo že by tam byl mohl svou duši vyvětrati! Jas půlnoci byl stále kol mne, vedle ní se krčila samota; do
třetice pak hrobově chroptící ticho, nejděsnější z mých přátel. Klíče jsem u sebe měl, nejrezavější všech klíčů; a dovedl
jsem jimi zotvírati nejvrzavější všech bran. Jako zahořklé zlobné zakrákorání, tak běžel dlouhými síněmi
zvuk, když veřeje brány se zvedaly: skuhravě skřehotal tento pták, nerad se
dával burcovati. Ale hroznější bylo a těsněji mi to zadrhlo srdce, když kolem
kol zase nastalo bezeslové ticho a já seděl sám v tom potutelném mlčení. Tak mi ucházel a plížil se čas, čas-li ještě byl: což vím
já! Posléze však stalo se to, co mne probudilo. Třikráte udeřily údery do brány, jako zaburácení hromu;
třikráte se to klenutími rozlehalo, třikráte rozelkalo: tu šel jsem k bráně. Alpa! zvolal jsem, kdo nese svůj popel do hor? Alpa! Alpa!
Kdo nese svůj popel do hor? A vtiskl jsem klíč a nadzvedal bránu a lopotil se. Ale ni o
prst ještě nepovolila: Tu rozrazil vířící vichr její křídla: skřípaje, syče a sípaje
hodil mi černou rakev: A víříc a syčíc a skřípajíc praskla rakev a vychrlila
tisícihlasý smích. A z tisíce pitvor dítek, andělů, sýčků, bláznů a motýlů
velkých jako děti smál se a vířil výsměch proti mně. K smrti jsem se poděsil: srazilo mne to. A hrůzou jsem
vzkřikl, jak jsem nevzkřikl nikdy. Křik vlastního hlasu mne však probudil: – a přišel jsem k
sobě. –“ Takto vypravoval Zarathustra svůj sen a odmlčel se pak: neb
neznal dosud výkladu svého snu. Leč onen žák, kterého miloval nejvíce, rychle
se zvedl, chopil se Zarathustrovy ruky a pravil: „Tvůj život sám je nám výkladem tvého snu, ó Zarathustro.
Zdaž nejsi sám oním sípavě syčícím vichrem, který rozráží brány hradům smrti? Zdaž nejsi sám onou rakví, naplněnou pestrými zlobami a
andělskými pitvorami života? Věru, jako tisícihlasý dětský smích vniká Zarathustra do
všech umrlčích komor a směje se oněm ponocným a hrobařům i komukoli, kdo
chřestí chmurnými klíči. Polekáš a porazíš je svým posměchem; mrákotami a procitnutím
se prokáže tvá moc nad nimi. A ani tehdy, až přijde dlouhý soumrak a smrtelná únava,
nezanikneš na našem nebi, ty přímluvci života! Nové hvězdy jsi nám ukázal a nové nádhery noci; věru, tys
nad námi rozestřel smích jako pestrý stan. Teď po vždy dětský smích bude z rakví prýštěti; teď vždy se
bude silný vichr vítězně zvedati proti vší smrtelné únavě: toho sám jsi nám
zárukou a prorokem! Věru, zdálo se ti o nich samotných, o tvých nepřátelích: to byl tvůj nejtěžší sen! Ale jak ty jsi se z nich probral a přišel k sobě, tak oni se
proberou sami ze sebe – a přijdou k tobě!“ –. Tak pravil žák; a všichni ostatní tísnili se teď kolem
Zarathustry a sahali po jeho rukou a přemlouvali ho, by zanechal již lože i
truchlivosti a navrátil se k nim. Zarathustra však vzpřímen a s cizím pohledem
seděl na lůžku. Jako ten, kdo se konečně vrací z ciziny, tak zíral na své žáky
a zkoumal jich tváře; a ještě jich nepoznával. Když ho však pozvedli a
postavili na nohy, hle, tu se pojednou proměnil jeho zrak; pochopil vše, co se
stalo, pohladil si vous a pravil silným hlasem: „Nuže dobrá! Toho teď nechrne; za to se mi však, moji žáci,
postarejte, bychom slavili dobrou hostinu, a v brzku! Tak se hodlám kati za
nedobré sny! Věštec však bude seděti a popí jeti po mém boku: a věru,
ukáži mu moře, v němž ještě může utonouti!“ Tak pravil Zarathustra. Potom však žákovi, jenž mu byl
vykladačem snu, pohlédl dlouze do tváře a potřásal při tom hlavou. Když Zarathustra šel jednoho dne přes velký most, obklopili
ho mrzáci a žebráci, a hrbáček promluvil k němu takto: „Hleď, Zarathustro! I lid se od tebe učí a nabývá víry v
tvou nauku: ale k tomu, aby ti cele uvěřil, jest jednoho třeba – jest třeba,
bys teprve nás mrzáky přemluvil! Tady si z nás krásně můžeš vybrat a tedy
dokaž, co umíš! Slepce tu můžeš vyléčiti a kulhavým vrátit zdravou chůzi; a s
toho, kdo příliš mnoho má za sebou, mohl bys zase něco sejmouti: – to, míním,
byl by pravý způsob, abys mrzákům vnukl víru v Zarathustru!“ Zarathustra však odpověděl mluvícímu takto: „Vezmi hrbatému
hrb a vzals mu ducha – tak učí lid. Dej slepci zrak, a uvidí tolik špatností na
zemi, že až prokleje toho, kdo ho vyhojil. A vrat kulhavému zdravou chůzi a
způsobíš mu nejhorší škodu: neboť sotva může utíkat, unesou ho jeho nohy a jeho
neřesti spolu – tak učí lid o mrzácích. A proč by se také Zarathustra neučil od
lidu, učí-li se lid od Zarathustry? Od té doby, co jsem mezi lidmi, znamená mi však nejméně,
vidím-li: ‚Tomuto se nedostává oka, onomu zas ucha, třetímu nohy, a jiní opět
přišli o jazyk, o nos či hlavu.“ Viděl jsem a vidím mnoho horšího a leccos tak ohyzdného, že
bych o všech věcech ani nechtěl mluvit, ba o některých ani pomlčet: vidím totiž
lidi, jimž se nedostává všeho, až na to, že něčeho zas mají příliš – vidím
lidi, kteří nejsou ničím více než velikým okem nebo velikou hubou nebo velikým
břichem nebo vůbec něčím velikým, - převrácenými mrzáky je jmenuji. A když jsem přišel ze své samoty a po prvé kráčel po tomto
mostě, tu jsem svým očím nedůvěřoval a jen jsem se díval a díval a posléze jsem
řekl: ‚toť ucho! Ucho, velké jako člověk! Pohlédl jsem tam ještě lépe: a
skutečně, pod uchem pohybovalo se něco jiného, co bylo žalostně nepatrné,
chudičké a nuzné. A vskutku, ohromné ucho sedělo na malém tenkém stonku, – tím
stonkem však byl člověk! Kdo se díval sklem, rozeznával i závistivou tvářičku a
že se na stonku klátí naduřelá dušička. A lid mi řekl, že to veliké ucho není
pouhý člověk, nýbrž veliký člověk, genius. Nevěřil jsem však lidu nikdy, mluvil-li
o velikých lidech – a podržel jsem svou víru, že je to převrácený mrzák, jenž
má všeho málo a jen jedné věci nazbyt.“ Odpověděv takto hrbáči a těm, jichž to byl mluvčí a
přímluvci, o-brátil se Zarathustra s hlubokou nevolí k svým žákům a pravil: „Věru, přátelé moji, obcházím mezi lidmi jako mezi lidskými
zlomky a údy! Toť nejstrašlivější mému oku, že člověka nalézám rozdrcena a
rozdrobena jako po porážce v bitvě a na porážce v jatkách. A prchá-li mé oko z přítomna do minulosti, vždy nalézá
totéž: zlomky a údy a hrůzné náhody – lidí však nenalézá. Pozemská přítomnost a minulost – ach! přátelé moji – ty já snáším nejhůře; a nedovedl bych žiti, kdyby mi
nebylo dáno viděti to, co nutně jednou přijde. Tím, jenž vidí, co přijde, a tím, jenž má svou vůli, tvůrcem
a budoucností samou i mostem k budoucnu – a ach, jakoby spolu též mrzákem u
tohoto mostu: tím vším jest Zarathustra. A také vy jste si často dávali otázku: ‚čím je nám
Zarathustra? Jak ho jmenovat?‘ A jako já, tak i vy jste si dávali otázky za
odpověď. Je tím, kdo slibuje? Či kdo vyplňuje? Je dobyvatelem? Či
dědicem? Je podzim? Či rádlo? Lékař? Či uzdravený? Je básník? Či pravdomluvný? Osvoboditel? Či krotitel? Je
dobrý? Či zlý? Obcházím mezi lidmi jakožto zlomky budoucnosti: oné
budoucnosti, kterou zřím. A toť má celá snaha i touha, bych v jednotu snesl a zbájil a
zbásnil, co je zlomkem a hádankou a hrůznou náhodou. A jak bych snesl, býti člověkem, kdyby člověk nebyl též
básníkem a hadačem hádanek a vykupitelem náhody! Vykoupiti lidi minulosti a přetvořiti všechno ‚Bylo‘, by se
z toho stalo ‚Tak jsem tomu chtěl!‘ – teprve to by mi slulo vykoupením! Vůle – tak sluje osvoboditelka, jež přináší radost: tak jsem
vás učil, přátelé moji! Teď však se k tomu přiučte, že i vůle sama ještě jest
zajatkyní. Chtění to jest, jež osvobozuje: ale jak sluje to, co i
osvobozovatele uková v pouta? ‚Bylo‘: toť, proti čemu skřípějí zuby vůle, toť její
nejosamělejší smutek. Bez moci jsouc proti tomu, co jest vykonáno, dívá se vůle
zle na všechnu minulost. Nemůžeť vůle chtíti do zadu; že nemůže zlomiti času a jeho chtivosti,
– toť její nejosamělejší smutek. Vůle to jest, jež osvobozuje: co si vymyslí vůle sama, by se
zbavila svého smutku a vysmála svému žaláři? Ach, každý zajatec se potřeští! A také zajatá vůle se
osvobozuje ztřeštěně. Že čas neběží nazpátek, toť její zuřivost; ‚to, co bylo‘ –
tak sluje kámen, jehož neodvalí. A tak válí kameny ze zuřivosti a nevole a mstí se na tom, co
necítí vzteku a nevole jak ona. Tak vůle, osvoboditelka, stala se škůdkyní: a na všem, co
trpěti může, mstí se za to, že nemůže chtíti nazpátek. To, ano to jediné jest pomsta sama:
nevole vší vůle proti času a proti jeho ‚Bylo‘. Věru, velké třeštění přebývá v naší vůli; a kletbou se stalo
vší lidské bytosti, že toto třeštění duchem nasáklo! Duch pomsty: přátelé
moji, tím bylo dosud nejlepší přemítání lidské; a kde bylo utrpení, tam vždy
měl býti trest. ‚Tresť totiž, takovéto jméno dává si pomsta sama: lživým
slovem a přetvářkou si utváří dobré svědomí. A protože i v tom, kdo chce, jest
utrpení, proto, že nemůže chtíti nazpět, – proto chtění samo a všechno žití
mělo rovněž býti – trestem! A teď se přes ducha valilo mračno za mračnem: až posléze
šílenství kázalo: ‚Vše zaniká, proto vše zasluhuje, aby zaniklo!‘ ‚A onen zákon času, že musí sám své děti požírati, toť
spravedlivost sama‘: takto kázalo šílenství. ‚Mravně jsou spořádány věci dle práva i trestu, Ó, kde jest
vykoupení od proudu věcí a od trestu „bytí“?´ Takto kázalo šílenství. ,Je možné vykoupení, je-li nějaké věčné právo? Ach, nelze
odvaliti kamene „Bylo“: proto i všechny tresty budou věčné!“ Takto kázalo
šílenství. ,Žádný skutek nemůže býti zničen: jak by mohl trestem býti
uveden vniveč! Toť, toť věčné na trestu „bytí“, že také bytí bude nutně zas na
věky skutkem a vinou! ,Leda že by se na konec vůle sama vykoupila a chtění že by
se změnilo v nechtění –´: však znáte, bratří moji, tuto píseň a bajku
šílenství! Vyvedl jsem vás od těchto písní a bajek, když jsem vás učil:
,vůle jest tvůrčí´. Vře ,Bylo´ jest zlomkem, hádankou, hrůznou náhodou – do té
doby, až tvůrčí vůle k tomu přisvědčí: ,ale tak já jsem tomu chtěla!´ Až tvůrčí vůle přisvědčí: ,Ale tak tomu chci! Tak tomu budu
chtíti!´ Ale pravila to již? A kdy se to stane? Byla vůle již zbavena
postroje své vlastní pošetilosti? Stala se vůle již sama sobě osvoboditelkou, jež přináší
radost? Odnaučila se duchu pomsty a všemu skřípění zubů? A kdo ji naučil smíření s časem, kdo ji naučil vyššímu, než
je vše smíření? Vyššího cos nežli je vše smíření musí chtíti vůle, která
jest vůlí k moci –: než jak je jí to možné? Kdo ji naučil též tomu, by chtěla
nazpět?“ – Na tomto místě řeči však se stalo, že se Zarathustra
pojednou zarazil a podobal na vlas tomu, kdo se nejvyšší měrou zalekne. S
vyděšeným okem zíral na své žáky; jeho zrak jako by šípy probodával jejich
myšlenky a obmysly. Po malé chvíli se však již zase smál a pravil udobřen: „Je těžké žiti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké. A
zvláště žvatlavému.“ - Tak pravil Zarathustra. Ale hrbáč naslouchal řeči a pokryl
při tom svou tvář; a když slyšel Zarathustru se smáti, zvědavě vzhlédl a řekl
pomalu: „Ale proč že Zarathustra jinak mluví k nám, než k svým
žákům?“ Zarathustra odpověděl: „Co na tom zvláštního! S hrbatými je již
dovoleno mluvit hrbatě!“ „Dobrá, pravil hrbáč; a žákům - školákům je skoro dovoleno
něco vyžvatlat Ale proč mluví Zarathustra k svým žákům přece jen jinak –
než k sobě sám?“ – Nikoli výška: svah je strašlivý! Svah, po němž se pohled
řítí dolů a ruka vzhůru
sahá. Tam srdce jest jímáno závratí ze své dvojité vůle. Ach, přátelé,
uhodli byste i mého srdce dvojitou vůli? Toť, toť můj
svah a moje nebezpečenství, že můj pohled se řítí do výšky a že má ruka
se chytá a opírá – ó hloubku! K člověku se přimyká má vůle, řetězy se přivazuji
k člověku, protože k nadčlověku jsem vzhůru strhován: neboť tam spěje má druhá
vůle. A proto žiji slep mezi
lidmi, jako bych ani jich neznal: aby má ruka nepozbyla zcela své víry v pevné
věci. Vás lidí neznám: tato temnota i útěcha jest často kolem mne rozestřena. Sedím pod branou, kudy prochází každý ničema, a ptám se: kdo
mne podvede? Toť prvá má lidská chytrost, že se dávám podvádět, bych
nebyl na stráži před podvodníky. Ach, kdybych byl na stráži před člověkem: jak by pak mé
vzdušné lodi mohl člověk býti kotvou! Příliš lehce byl bych strhován do výšky a
dálky! Ta prozřetelnost bdí nad mým osudem, že nesmím býti
prozíravý. A kdo mezi lidmi nechce zchřadnouti žízní, uč se pít ze
všech sklenic; a kdo mezi lidmi chce zůstati cist, necht se dovede také
špinavou vodou mýti. A takto jsem si často řekl k útěše: „Nuže dobráJ! Nuže
vzhůru! Staré mé srdce! Neštěstí se ti nevydařilo: kochej se tím jako svým –
štěstím!“ A toto jest moje druhá lidská chytrost: šetřím lidí marnivých více než lidí hrdých. Zdaž raněná marnivost není matkou všech truchloher? Kde však
je raněna hrdost, tam vyroste něco, co je ještě lepší než hrdost. Aby byl život dobrou podívanou, je nutno, by jeho hra byla
dobře hrána: k tomu však třeba dobrých herců. Dobrými herci jsem nalezl všechny marnivce: hrají a chtějí,
by jiní rádi se na ně dívali, – při této vůli je všechen jejich duch. Sami sebe hrají, sami se vynalézají; v jich blízkosti rád se
dívám na život, – tím se hojí zádumčivost. Proto šetřím lidí marnivých, že mi jsou lékaři mé
zádumčivosti a poutají mne k člověku, jako k podívané na hru. A dále: kdo na marnivci změří celou hloubku jeho skromnosti!
Mám ho rád a mám s ním soucit pro jeho skromnost. Od vás chce se naučiti své víře v sebe; živí se vašimi
pohledy, požírá chválu z vašich rukou. I vašim lžím důvěřuje, lžete-li o něm dobře: neboť v
nejhlubším nitru vzdychá jeho srdce: „čím jsem já!“ A je-li pravou ctností ta, která sama o sobě neví: nuže,
marnivec neví o své skromnosti! – A toto jest moje třetí lidská chytrost, že si pohled na lidi
zlé nedám ztrpčovati vaší bojácností. Jsem blažen, vidím-li zázraky, jež vylíhne žhavé slunce:
tygry a palmy a hady chřestýše. I mezi lidmi je krása, vylíhnutá žhavým sluncem, mnoho
zázračného je na lidech zlých. Tak jako jsem vašich nejmoudřejších mudrců neshledal
přespříliš moudrými, nalezl jsem sice též lidskou schopnost ke zlu menší než
její pověst – A často jsem se ptal, potřásaje hlavou: Nač ještě chřestit,
vy chřestýšové? Věru, i pro zlo jest ještě budoucnost! A nejžhavější jih pro
člověka posud neobjeven. Co všechno zve se již nyní nejhorší zlobou a má to přece
jenom dvanácte stop a tři měsíce zšíři a zdéli! Jednou však přijdou na svět
větší draci. Neb aby nadčlověku nechyběl jeho drak, onen vyšší drak, jenž
by ho byl důstojen: k tomu je nutno, by ještě mnoho žhavého slunce sálalo na
vlhký prales! Z divokých vašich koček ať se dříve stanou tygři a z vašich
jedovatých ropuch krokodilové: neboť dobrý lovec má míti dobrý lov! A věru, vy dobří a spravedliví! Mnoho na vás je k smíchu;
zvláště vaše bázeň z toho, co dosud slulo „ďáblem“! Tak cizí jste v duši své věcem velikým, že by vám nadčlověk
byl strašlivý v své dobrotě! A vy moudří, vy vědoucí, byste utíkali před slunečním úpalem
moudrosti, v němž nadčlověk s rozkoší koupá svou nahotu! Vy nejvyšší lidé, jež potkalo mé oko! toť moje pochybnost o
vás a můj utajený smích: mého nadčlověka, hádám, – zvali byste ďáblem! Ach, nabažil jsem se těchto nejvyšších a nejlepších: z jich „výšky“
jsem zatoužil výš, ven, v dál – k nadčlověku! Přepadl mne děs, když jsem tyto nejlepší viděl nahé: tu mi
narostla křídla, bych se odtud vznesl do vzdálených budoucností. Do vzdálenějších budoucností, do jižnějších jihů, než o
jakých kdy tvůrce obrazů snil: až tam, kde bohové se stydí za všechna roucha! Ale přestrojeny chci viděti vás, vy
bližní, vy lidští druhové, dobře vyšňořeny chci vás viděti a marnivé a
důstojné, jakožto „dobré a spravedlivé“. – A přestrojen chci sám seděti mezi vámi, – abych se o vás i o
sobě klamal: toť totiž má poslední lidská
chytrost. – Tak pravil Zarathustra. Co se mi stalo, přátelé moji? Zříte mne rozrušena, odehnána,
poslušná proti mé vůli, ochotna jít – ach, od vás odejít!
Ano, ještě jednou musí Zarathustra do své samoty: nevesele
však tentokráte medvěd se vrací do svého doupěte! Co se mi stalo? Kdo to rozkazuje? – Ach, má hněvivá
velitelka tak tomu chce; promluvila ke mně; jmenoval jsem vám již kdy její
jméno? Včera k večeru promluvila ke mně má
nejtišší hodina: toť jméno mé hrozné velitelky. A tak se to stalo, – neb všechno vám vypovím, by se vaše
srdce nezatvrdilo proti tomu, jenž se náhle loučí! Znáte leknutí usínajícího? – Až do prstův u nohou se lekne, protože mu půda pod nohama
mizí a nastává sen. To vám říkám v podobenství. Včera, v nejtišší hodinu,
zmizela mi půda: nastával sen. Rafije se sunula, hodiny života mého nabíraly dechu –, nikdy
jsem kolem sebe neslyšel takového ticha: tak, že se mé srdce zaleklo. Pak promluvilo cosi bez hlasu ke mně:“ Ty to víš, Zarathustro?“– A zaleknut jsem vzkřikl při tomto šepotu, a krev mi zmizela
s tváře: mlčel jsem však. Tu promluvilo to znova bez hlasu ke mně: „Ty to víš, Zarathustro,
ale ty o tom nemluvíš!“ – I odpověděl jsem posléze, a vzdorovitě: „Ano, vím to, nechci
však o tom mluviti!“ Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Nechceš, Zarathustro? Je-li to však pravda?
Neskrývej se ve svůj vzdor!“ – 1 plakal jsem a chvěl se jako dítě a pravil jsem: „Ach, já
bych rád, ale jak mohu! Jen toho mne ušetři! Je to nad mou sílu!“ Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co záleží na tobě,
Zarathustro! Promluv své slovo a zlom se!“ – I odpověděl jsem: „Ach, což je to moje
slovo? Kdo jsem já? Cekám toho, kdo je
důstojnější; nejsem ani hoden, bych se o něj zlomil.“ Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co záleží na tobě?
Nejsi mi ještě s dostatek pokorný. Pokora má nejtvrdší kůži.“– odpověděl jsem: „Čeho
již nesnesla kůže mé pokory! Přebývám u paty své výšky: jak vysoké jsou as mé
vrcholky? Toho mi nikdo ještě nepověděl. Dobře však znám svá údolí.“ Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Ó Zarathustro, kdo
má přenášeti hory, přenese též údolí a nížiny.“ – I odpověděl jsem: „Ještě mé slovo nepřeneslo hor, a cokoli
jsem mluvil, nezastihlo lidí. Šel jsem sice k lidem, ještě jsem k nim však
nedošel.“ Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co víš o tom! Rosa padá na trávu, když noc je nejmlčelivější.“
– I odpověděl jsem: „Vysmáli se mi, když jsem nalezl svou
vlastní cestu a vlastní cestou šel; a v pravdě, mé nohy se tenkráte třásly. A takto mi děli: odnaučil ses cestě, teď se ještě odnaučíš
choditi!“ Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co záleží na jejich
výsměchu! Jsi ten, kdo se odnaučil poslouchati: teď rozkazuj! Což nevíš, koho je všem
nejvíce třeba? Toho, jenž rozkazuje veliké věci. Veliké věci vykonávati jest těžké: ale těžší jest, veliké
věci rozkazovati. Toť tvá chyba nejméně odpustitelná: máš moc, a nechceš
vlasti.“ – I odpověděl jsem: „K tomu, bych rozkazoval, nedostává se mi
hlasu lva.“ Tu promluvilo to zase jako šepot ke mně: „Nejtišší slova to
jsou, jež přinášejí bouři. Myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí
svět. Ó Zarathustro, kráčeti máš, jsa stínem toho, co nezbytně přijde:
tak budeš rozkazovati a rozkazuje půjdeš před ostatními.“ – I odpověděl jsem: „Já se stydím“. Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Musíš se ještě státi
dítětem a býti beze studu. Hrdost mládí je ještě na tobě, pozdě jsi omládl: kdo se však
chce stati dítětem, necht překoná ještě i svoje mládí.“ – I rozmýšlel jsem se dlouho a třásl se. Posléze však jsem
pravil, co jsem pravil s počátku: „Nechci“. Tu strhl se kolem mne smích. Běda, jak mi ten smích trhal
vnitřnosti a rozparoval srdce! A promluvilo to naposledy ke mně: „O Zarathustro, tvé plody
jsou zralé, ty však nejsi zralý pro svoje plody! I nezbývá, než abys opět šel
do své samoty: však se již poddáš.“ – A opět se to zasmálo a uniklo: pak bylo ticho kolem mne
jakoby dvojnásobným tichem. Já jsem však ležel na zemi, a pot mi stékal s údů.
– Teď jste slyšeli vše, i proč je mi jiti zpět do mé
samoty. Ničeho jsem vám nesmlčel, přátelé moji. Ale i to jste ode mne uslyšeli, kdo
stále ještě všech lidí jest nejmlčelivější – a kdo jím býti chce! Ach, přátelé moji! Měl bych ještě, co bych vám řekl, měl
bych, co bych vám ještě dal! Proč nedávám? Což jsem lakomý? – Ale když Zarathustra promluvil tato slova, přepadla ho síla
bolesti a blízkost rozloučení s přáteli, tak že hlasitě zaplakal; a nikdo ho nedovedl
potěšiti. V noci však samoten odcházel a opustil své přátele. „Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po
povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem. Kdo z vás dovede se smát
d spolu být povznesen? Kdo stoupá po nejstrmějších horách, směje se všem
truchlohrám i truchlo-vážnostem“ ZARATHUSTRA, o čtení a psaní
(I, str. 35). K půlnoci bylo, tu dal se Zarathustra cestou přes ostrovní
hřbet, aby s časným jitrem dostihl protilehlého pobřeží: tam totiž chtěl vstoupiti
na loď. Bylať tam dobrá rejda, kde rády zakotvovaly též cizí koráby; ty
odvážely leckoho, kdo s blažených ostrovů chtěl přes moře. A když Zarathustra
stoupal tak do vrchu, vzpomínal cestou na množství osamělých poutí od svého
mládí a na to, kolik hor a hřbetů a vrcholů již slezl. Jsem poutníkem a horským lezcem, děl srdci svému, nemiluji
rovin, a zdá se, že nedovedu dlouho seděti na jednom místě. A nechť mi ještě
vzejde jakýkoli osud a zážitek, – putování v tom bude a slézání hor: konec
konců prožívá člověk již jen sám sebe. Odplynul čas, kdy mne ještě náhody směly potkávati; a co by
se mi teď ještě mohlo nahoditi, abych toho již
neměl! To se jen vrací, přichází mi konečně domů – má vlastní
prapodstata i to, co z ní dlouho bylo v cizině a rozprášeno do všech věcí a
náhod. A ještě jedno vím: teď stojím před svým posledním vrcholem a
před tím, čeho jsem nejdéle zůstal ušetřen. Ach, má nejtvrdší cesta do výšky
nastává! Ach, počal jsem své putování nejosamělejší! Kdo však jest mého rodu, takové hodině neujde: hodině, jež k
němu promlouvá: „Teprve nyní kráčíš svou cestou velkosti! Vrchol a propast – to
jest nyní uzavřeno v jedno! Kráčíš svou cestou velkosti: teď se ti stalo posledním
útočištěm, co dosud se zvalo tvým posledním nebezpečenstvím! Kráčíš svou cestou velkosti: teď budiž tvou nejlepší
odvahou, že za tebou cesty již není! Kráčíš svou cestou velkosti: zde nikdo se nebude plížiti za
tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno: nemožnost. A scházejí-li ti nyní všechny žebříky, zkus vystoupiti sám
sobě na vlastní hlavu: jak jinak bys do výše stoupal? Na vlastní hlavu a přes vlastní srdce v dál! Nyní nechť i
nejmírnější na tobě se stane nejtvrdším. Kdo se vždy mnoho šetřil, postonává
posléze mnohým šetřením. Chvála tomu, co zatvrzuje! Nechvalořečím zemi, jež máslem a
strdí oplývá! Je nutno, bychom se naučili na sebe nehleděti, pak teprve mnoho
uvidíme: – této tvrdosti třeba je každému, kdo stoupá na hory. Kdo však jakožto poznávající má dotěrné oči, jak by ten
viděl na všech věcech více než jejich popředí! Ty však, ó Zarathustro, chtěl jsi všech věcí viděti pozadí a
dno: tak ti již nezbývá než stoupati přes sebe sama, – vzhůru, výš, až i své
hvězdy budeš míti pod sebou! Ano! Kdybych zíral dolů na sebe sama a i na své hvězdy: to teprve
bych nazval svým vrcholem, to mi ještě zbylo
jakožto můj vrchol poslední! – Tak promlouval Zarathustra sám k sobě, an stoupal, a tvrdými
průpovídkami potěšoval své srdce: neboť byl v srdci svém ze-drán jak ještě
nikdy před tím. A když vystoupil na hřeben horského hřbetu, hle, tu leželo před
ním rozestřeno protější moře: i zastavil se a dlouho mlčel. Ale noc v této
výšce byla studená a jasná a světle ohvězděná. Poznávám svůj úděl, řekl posléz truchlivě. Nuže dobrá! Jsem
připraven. Právě se počala poslední má samota. Ach, toto temné, truchlivé moře pode mnou! Ach, tato těhotná
noční rozmrzelost! Ach osude a moře! K vám je mi teď sestupovati! Před svou nejvyšší horou stojím a před svou nejdelší poutí:
proto je mi nejdříve sestoupiti hloub, než jsem kdy sestoupil: – hloub do
bolesti, než jsem kdy sestoupil, až dolů do jejích nejčernějších vln! Tak tomu
chce můj osud: Nuže dobrá! Jsem připraven. Odkud pocházejí nejvyšší hory? tak jsem se kdysi ptal. Tu
jsem poznal, že pocházejí z moře. To svědectví je vryto v jejich kamení a v stěny jejich
vrcholů. Až z nejhlubšího vyrůstá nejvyšší k své výšce. – Tak pravil Zarathustra na temeni hory, kde bylo zima; ale
když přišel na blízko moře a posléze samoten stál pod útesy, tu byl znaven
cestou a byl ještě roztouženější než před tím. Teď ještě všechno spí, pravil; i moře spí. Spánkem omámen a
cize jeho zrak na mne zírá. Dýchá však teple, to cítím. A cítím též, že sní. Ve snu
sebou zmítá na tvrdých poduškách. Slyš! Slyš! Jak stená zlým vzpomínáním! Či zlým očekáváním? Ach, jsem s tebou smuten, temný netvore, a i na sebe se pro
tebe hněvám. Ach, že má ruka nemá dosti síly! Rád bych tě věru osvobodil
od zlých snů! – A jak Zarathustra takto promlouval,smál se těžkomyslně a
hořce sobě sám. Jak! Zarathustro! pravil, i moři chceš zpívat útěchu? Ach, ty láskyplný blázne Zarathustro, ty předůvěřivý blažený
blázne! Ale takový byls vždy: vždy ses důvěrně blížil všemu hrozivému. Každou obludu byl bys chtěl hladiti. Dýchnutí teplého dechu,
pazoury porostlé měkkými chloupky –: a jižs byl ochoten lákat ji a laskat. Láska je nebezpečí nejosamělejšího, láska ke všemu, jen je-li to živé! K smíchu je věru mé bláznovství a
moje skromnost v lásce! – Tak pravil Zarathustra a usmál se při tom po druhé: tu však
pomněl svých opuštěných přátel-, a jako by se byl svými myšlenkami na nich
provinil, zlobil se na sebe pro své myšlenky. A brzy se stalo, že smějící se
plakal: – zlobou a touhou Zarathustra hořce zaplakal. 1. Když se mezi lodníky rozneslo, že Zarathustra jest na lodi
– neb současně s ním vstoupil na palubu muž, plující s blažených ostrovů –, tu
povstalo velké dychtění a očekávání. Zarathustra však po dva dni mlčel a byl
chladný a hluchý truchlivosti, tak že neodpovídal ani na pohledy ani na otázky.
K večeru druhého dne však své uši zas otevřel, třeba že ještě mlčel: neb mnoho
podivného a nebezpečného bylo slyšeti na této lodi, jež přicházela z dálky a
spěla ještě dál. Zarathustra však byl přítelem všech, kdož konají daleké cesty
a nechtějí žiti bez nebezpečenství. A hle! posléze se mu v poslouchání uvolnil
vlastní jazyk, a led jeho srdce se rozlomil: – tu jal se mluviti takto: Vám, směle hledajícím pokušitelům a komukoli, kdo s
úskočnými plachtami se kdy vyplavil na strašlivá moře, – vám, zmámeným hádankou, vám, kdož se těšíte z dvojsvitu,
vám, jejichž duše flétnami jest vábena k jícnům všech bludišti: – neb nechce se
vám zbabělou rukou tápati po niti; a kde můžete uhodnouti,
tam v zášti máte usuzování – jedině vám budu vypravovati hádanku, kterou jsem viděl, – vidění nejosamělejšího. – Chmurně šel jsem nedávno soumrakem mrtvolně bledým, - chmurně
a tvrdě, s přitisknutými rty. Nejenom jedno slunce mi bylo zašlo. Stezka, jež vzdorně stoupala ostrým kamením, zlobná,
osamělá, k níž netulilo se již býlí ni keř: horská stezka skřípala pod vzdorem
mé nohy. Němě kráčejíc přes výsměšně řinčící oblázky, drtíc kámen, po
němž sklouzala: tak si noha má vynucovala cestu vzhůru. Vzhůru: – na vzdory duchu, jenž táhl ji v hloub, do propasti
v hloub, na vzdory duchu tíže, mému ďáblu a arcinepříteli. Vzhůru: – ačkoli seděl na mně, půl trpaslík, půl krtek;
chromý; zchromující; kapaje mi olovo v ucho a v mozek olověné krůpěje myšlenek. „Ó Zarathustro, šepotal výsměšně slabiku za slabikou, ty
kameni moudrosti! Vysoko ses vymrštil, ale každý vymrštěný kámen spadne! Ó Zarathustro, ty kameni moudrosti, kameni hozený z praku,
ty drtiteli hvězd! Sám sebes tak vysoko vymrštil, – ale každý vymrštěný kámen
–– spadne! Odsouzen k sobě sám a k vlastnímu kamenování: ó Zarathustro,
vskutku, dalekos vymrštil kámen, – ale na tebe spadne
zpět!“ Pak trpaslík mlčel; a trvalo to dlouho. Jeho mlčení mne však
tížilo; a takto ve dvou je samota věru větší než samojedinému! Stoupal jsem, stoupal, snil a přemýšlel, – ale všechno mne
tížilo. Byl jsem jako nemocný, jejž znavuje zlá jeho trýzeň a jejž zase horší
sen budí z usínání. – Ale cosi jest ve mně, co jmenuji odvahou: to zavraždilo mi
dosud každou bojácnou váhavost. Tato odvaha mi posléze kázala zastaviti se a
promluviti: „Trpaslíku! Ty! Nebo já!“ – Odvaha totiž je nejlepší vrah, – odvaha, která útočí: neb v každém útoku jest jásot polnice. Člověk však je zvíře nejodvážnější: tím přemohl každé zvíře.
Jásotem polnice přemohl ještě každý bol; lidský bol je však nejlubší bol. Odvaha zavraždí též závrat nad propastmi: a kde by člověk
nestál nad propastmi! Zdaž vidět samo není – vidět propasti? Odvaha jest
nejlepší vrah: odvaha i soucit zavraždí. Soucit je však nejhlubší propast: jak
hluboko člověk do života zírá, tak hluboko i do utrpení. Odvaha však jest
nejlepší vrah, odvaha, která útočí: usmrtí samu smrt, neb dí tato slova: „To
že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!“ V takových však slovech hlasitě jásá polnice. Kdo uši má,
slyš! – 2. „Zadrž! Trpaslíku! řekl jsem. Já! Nebo ty! Já jsem však
silnější z nás dvou –, ty neznáš mé propastné myšlenky! Té bys neunesl!“ – Tu se stalo, co mi nadlehčilo: neb trpaslík mi seskočil s
ramenou, zvědavý! A dřepl si na kámen přede mne. Byla to však právě cesta
branou, kde jsme se zastavili. „Viz tuto cestu branou! trpaslíku! pokračoval jsem: ta má dvé
tváří. Schází se tu dvé cest: těmi ještě nikdo neprošel až na konec. Tato dlouhá ulice zpět: ta trvá věčnost. A ona dlouhá ulice
do předu – toť jiná věčnost. Odporují si, ty dvě cesty, narážejí si právě o čelo: – a zde
pod tou branou se setkávají. Jméno té cesty branou jest napsáno nahoře: ‚Okamžik´. Ale kdo by jednou z nich šel dál – a vždy do dálnějších a
vzdálenějších dálek: myslíš, trpaslíku, že tyto cesty si odporují na věky?“ – „Vše přímé lže, zamumlal trpaslík opovržlivě. Každá pravda
je křivá, sám čas je kruh.“ „Ty duchu tíže! pravil jsem hněvivě, neulehčuj si to příliš!
Sice tě, kulhavče, nechám dřepěti, kde dřepíš, – a vznesl jsem tě vysoko! Pohled, pokračoval jsem, na tento okamžik! Od této cesty
branou, od tohoto okamžiku běží dlouhá věčná ulice do
zadu: za námi leží věčnost. Zda všechny věci, jež mohou běžeti,
nutně již jednou neběžely touto ulicí? Zda všechno, co stati se může, nutně se již jednou nestalo, neuskutečnilo, ji
neběželo mimo? A bylo-li tu již všechno: co, trpaslíku, míníš o tomto
okamžiku? Zdaž není nutno, aby jednou tu již i tato cesta branou – byla bývala? A zda nejsou tímto způsobem všechny věci pevně spolu
zauzleny, tak, že tento okamžik za sebou vleče všechny
věci, jež přijdou? Tedy také
sebe sám? Neboť všechno, co může běžeti:
také touto dlouhou cestou do předu – nutně jednou
poběží! – A tento pomalý pavouk, jenž leze v měsíčním svitu, a tento
svit měsíční sám, a já a ty na cestě pod branou, šeptajíce spolu, o věčných
věcech šeptajíce, – zdaž není nutno, abychom my všichni tu již byli bývali? a zda nepřijdeme nutně zas a nepoběžíme onou druhou ulicí,
ven, tam před námi, onou dlouhou hrůznou ulicí – zdaž se nutně nebudeme vracet
na věky? –“ Tak jsem mluvil, a stále tišeji: neb děsil jsem se svých
vlastních myšlenek i toho, co se tajilo za nimi. Tu jsem pojednou zaslechl psa
na blízku vyti. Zaslechl jsem kdy psa takto vyti? Má myšlenka běžela zpět.
Ano! Když jsem byl dítětem, v nejvzdálenějším dětství: – tehdy zaslechl jsem
psa takto výti. A viděl jsem ho též, zježena, s hlavou vzhůru, chvějícího se, v
nejtišší půlnoci, kdy také psi věří v přízraky: – takže mne jalo slitování.
Právě totiž kráčel měsíc úplněk, smrtelně mlčící, nad domem, právě se zastavil,
kulatý žár, – zastavil na ploché střeše, jakoby na cizím vlastnictví: toho se tenkráte zděsil pes: neboť psi věří v zloděje a
přízraky. A když jsem opět zaslechl takové vytí, jalo mne slitování podruhé. Kam se teď poděl trpaslík? A cesta branou? A pavouk? A
všechen šepot? Což jsem snil? Procitl jsem? Mezi divokými útesy jsem pojednou
stál, já sám, opuštěn, v nejpustším svitu měsíce. Ale zde ležel člověk! A
zde! Pes, poskakující, zježený, kňučící, – teď mne viděl přicházet – tu opět
vyl, tu křičel‘– – slyšel jsem kdy psa tak o
pomoc křičet? A věru, co jsem zřel, něčeho takového nezřel jsem nikdy.
Mladého pastýře jsem zřel, jak se strhanou tváří se kroutil a dusil a sebou
škubal, a z úst mu visel černý těžký had. Viděl jsem kdy tolik hnusu a bledého zděšení na jediné
tváři? Patrně ležel a spal – tu vlezl mu had do jícnu – a tam se zakousl? Má ruka trhala hadem a trhala: – nadarmo! hada z jícnu ne-vytrhla.
Tu vzkřiklo to ze mne: „Kousni! Kousni! Ukousni hlavu! Kousni!“ – tak to křičelo ze mne, mé zděšení,
má nenávist, můj hnus, mé slitování, všechno mé dobro i zlo křičelo ze mne
jediným výkřikem. – Vy smělí kol mne! Vy hledající pokušitelé a kdokoli z vás ú-skočnými
plachtami se vyplavil na nezbadaná moře! Vy, kdož se těšíte z hádanek! Nuž hádejte mi hádanku, kterou tenkráte jsem zřel, nuž
vyložte mi vidění nejosamělejšího! Neb vidění to bylo a předvídání: – co jsem tenkráte viděl v podobenství? A \do jest, jenž jednou nezbytně ještě přijde? Kdo jest pastýř, jemuž
takto had vlezl do jícnu? Kdo jest člověk,
jemuž takto vše nejtěžší, nejčernější vleze do jícnu? – Ale pastýř kousal, jak mu radil můj výkřik; kousal a dobře
kousal! Daleko od sebe vyplivl hlavu hadí: – a vyskočil. – Ne již pastýř, ne již člověk, – kdosi proměněný, ozářený,
jenž se smál! Nikdy ještě na zemi nesmál se
člověk, jak on! O moji bratří, slyšel jsem smích, jenž nebyl člověka
smíchem, - - a teď mne žízeň zžírá, touha, jež nikdy se neztiší! Má touha po tomto smíchu mne zžírá: ó, kterak snesu ještě
žít! A kterak snésti, abych teď zemřel! – Tak pravil Zarathustra. S takovými hádankami a hořkostmi v svém srdci jel
Zarathustra přes moře. Ale když ujel čtyři dni cesty od blažených ostrovů a od
svých přátel, tu již zdolal všecek svůj bol –: vítězně a pevnýma nohama zase
stál na svém osudu. A tehdy Zarathustra promluvil takto k plesajícímu svému
svědomí: Sám jsem opět a sám chci býti, sám s čistým nebem a volným
mořem; a opět jest kolem mne odpoledne. Odpoledne jsem po prvé kdys nalezl své přátele, odpoledne
též po druhé: – v onu hodinu, kdy všechno světlo tichne. Neboť co blaha je ještě na cestě mezi nebem a zemí, to si v
onu hodinu za přístřeší hledá světlou duši: vždyť všechno světlo štěstím se teď ztišilo. Ó mého života odpoledne! Kdysi též moje štěstí sestoupilo v údolí, přístřeší si hledat:
tu nalezlo tyto otevřené pohostinské duše. Ó mého života odpoledne! Čeho jsem se všeho nevzdal, abych
jedno měl: abych měl tuto živoucí osadu svých myšlenek a toto jitřní světlo své
nejvyšší naděje! Druhy a děti své vlastní naděje hledal kdysi tvořící: a hle,
ukázalo se, že jich nemůže nalézti, leda že si je teprve stvoří. Tak jsem uprostřed ve svém díle, k svým dětem jda a od nich
se vraceje: pro své děti je Zarathustra povinen sám sebezdokonaliti. Neboť z hloubi duše milujeme pouze své dítě a dílo; a kde
jest veliká láska k sobě samotnému, tam je znakem těhotenství: tak jsem to
nalezl. Ještě se mi zelenají mé děti v svém prvém jaru, blízko u
sebe stojíce a společně kláceny větrem – ty stromy mého sadu a nejlepší mé
prsti. A věru! Kde takové stromy pospolu stojí, tam jsou blažené ostrovy. Ale jednou je vysadím a každý z nich postavím zvláště: aby
poznal samotu a vzdor a opatrnost Uzlovitě a zkřiveně a s ohebnou tvrdostí nechť mi pak ční na
břehu moře, živoucí maják nepřemožitelného života. Tam, kde se bouře vrhají do moře a kde chobot pohoří pije
vodu, tam nechť každý jednou bdí na stráži ve dne a v noci, aby sám byl zkoumán
a poznán. Poznán budiž a zkoumán, zda mého jest rodu a původu, – zda
jest pánem dlouhé vůle, zda jest mlčelivý i když mluví, a zda se poddává tak,
že dávaje béře: – – aby se jednou mým druhem stal,
jenž spolu se Zarathustroú tvoří a spolu s ním slavnost slaví-: aby se stal
tím, jenž mi moji vůli píše na moje desky: k dokonalejšímu dovršení všech věcí. A pro něj i pro ty, kdož jeho druhu jsou, jsem já povinen
sám sebe zdokonaliti: proto se teď vyhýbám svému štěstí a nabízím se všemu
neštěstí – abych já byl poslední zkouškou
zkoumán a poznán. A věru, byl čas, abych šel; a poutníkův stín i nejdelší
chvíle i nejtišší hodina – to vše mi domlouvalo: „je nejvyšší čas!“ Vítr mi foukal klíční dírkou a řekl: „Pojď!“ Dvéře se mi
lstivě rozskočily a řekly: „Jdi!“ Já jsem však ležel připoután řetězem lásky k svým dětem:
touha, touha po lásce mi nalíčila tato osidla, abych se stal kořistí svých dětí
a v nich se ztratil. Toužiti – to již mi znamená: že jsem se ztratil. Mám vás, moje děti! V tomto majetku vše budiž jistotou a
nic pouhým toužením. Leželo však na mně líhnoucí slunce mé lásky, ve vlastní šťávě
se vařil Zarathustra, – tu přes mne přelétly stíny a pochybnosti. Mrazu a zimy se mi již chtělo: „ó, by mráz a zima mnou zase
chrastily a skřípaly!“ vzdychal jsem: – tu ze mne vystoupily ledové mlhy. Má minulost rozlomila své hroby, procitla nejedna bolest
pohřbená za živa – : jenom se vyspala, ukryta v umrlčí rubáš. Takto na mne všechno volalo znameními: „je čas!“ Ale já –
jsem neslyšel: až posléze má propast se pohnula a moje myšlenka mne kousla. Ach, propastná myšlenko, jež jsi myšlenkou moji! Kdy naleznu sílu, bych tě slyšel hrabati a
nechvěl se již? Až do hrdla buší mi srdce, slyším-li tě hrabati! I tvé
mlčení samo mne rdousí, ty propastně mlčící! Ještě jsem se neodvážil nikdy, vyvolati tě vzhůru: dost na tom již, že jsem tě s sebou – nosil!
Ještě jsem nebyl dost silný k poslední zvůli a svévoli lví. Dosti hrozného mi působila vždycky již tvá tíže: jednou však
naleznu i sílu a lví hlas, bych tě vyvolal vzhůru! Jestliže se až k tomu
přemohu, pak přemohu se ještě k čemusi většímu; a vítězstvím
bude zpečetěno mé zdokonalení! – Zatím jsem ještě hnán po nejistých mořích; lichotí mi náhoda
svým hladkým jazykem; zřím v před i v zad –, konce však ještě nezřím. Nepřišla mi ještě hodina mého posledního boje, – či přichází
mi právě teď? Věru, úskočnou krásou kolem kol na mne zírá moře i život! Ó mého života odpoledne! Ó štěstí předvečerem! Ó přístave na
širém moři! Ó míre v nejistotě! Jak málo důvěřuji vám všem! Věru, nemám nedůvěry k vaší potměšilé kráse! Milenci se
podobám, jenž nedůvěřuje úsměvu příliš sametovému. Jako před sebou pohání svou nejmilovanější, žárlivec ten,
něžný ještě v své tvrdosti, tak před sebou poháním tuto blaženou hodinu. Pryč s tebou, ty blažená hodino! S tebou mi vzešlo
blaženství nevítané! Zde stojím, bych vítal svůj nejhlubší bol:-přišla jsi
nevčas! Pryč s tebou, ty blažená hodino! Raději zvol si přístřeší
tam – u mých dětí! Pospěš si! a ještě před večerem jim požehnej mým vlastním
štěstím. Tu se již blíží večer: slunce se sklání. To tam – štěstí mé!
– Tak pravil Zarathustra. A čekal na své neštěstí po celou
noc: nadarmo však čekal. Noc zůstala jasná a tichá, a štěstí samo přicházelo mu
stále blíž a blíž. K jitru však usmál se Zarathustra na své srdce a pravil
výsměšně:, „štěstí běhá za mnou. To proto, že já neběhám za ženami. Štěstí však
je žena“. Ó nebe nade mnou, ty čisté! hluboké! Propasti světla! Tebe
zřím a třesu se božskými žádostmi. Do tvé výšky se vrhnouti – toť moje
hloubka! Do tvé čistoty se skryti – moje nevinnost.
Bůh je zahalován svou krásou: tak zakrýváš ty svoje hvězdy.
Nepromlouváš: tak mi hlásáš svoji moudrost. Beze slova nad mořem bouřícím jsi mi dnes vzešlo, tvá láska
a tvůj stud promlouvá zjevením k mé bouřící duši. Žes v kráse ke mně přišlo, zahaleno ve svou krásu, že němě
se mnou mluvíš, zjeveno ve své moudrosti: Ó, jak bych neuhodl vší stydlivosti v tvé duši! Před sluncem přišlos ke mně, nejosamělejšímu. Jsme od počátku přáteli: nám společné jest hoře i hrůza i
hloubka; a též slunce jest nám společné. Nemluvíme spolu, že toho příliš víme –: mlčíme spolu,
úsměvem se dělíme o své vědění. Nejsi mému ohni světlem? Nemáš sesterské duše mému poznání? Všemu jsme se společně učili; společně jsme se učili, nad
sebe k sobě samotným vystupovat a usmívat se bez mračen: – – bez mračen dolů se
usmívat ze světlých očí a z dálek na míle a míle, když pod námi jako déšť se
kouří tíseň a účel a vina. A putoval-li jsem sám: po kom lačněla
má duše v nocích a na bludných stezkách? A stoupal-li jsem do hor, koho jsem kdy, ne-li tebe, na horách hledal? A vše mé putování a stoupání: nouze to byla jen a pomůcka
toho, kdo si nedovede pomoci: – chce jen letěti celá
má vůle, vletěti v tebe! A koho jsem nenáviděl víc, než vlekoucí se mraky a vše, co
tebe špiní? A vlastní svou nenávist jsem nenáviděl, že tebe špinila! Vlekoucích se mraků jsem sok, těch plíživých loupežných
koček: berou tobě i mně, co nám je vzájemné – ono ohromné neomezené Ano a Amen. Těch smiřujících a směšujících, těch vlekoucích se mraků
jsme sokové, těch polo-polovičatých, jež se nenaučily ani žehnati, ani
proklínali z hloubi. A ještě raději pod uzavřeným nebem sedět v sudu, raději bez
nebe sedět v propasti, než tebe vidět, ty nebe světla, pošpiněno vleklými
mračny! A často se mi chtělo přibodnout je zlatými dráty klikatých
blesků, bych, jako hromobití, na jejich kotlovitém břichu v buben tlouk‘: – – já zlostný bubeník, že loupí mi tvoje Ano! a Amen!, ó nebe
nade mnou, ty čisté! světlé! Propasti světla! – že tobě loupí moje Ano! a Amen! Neb raději ještě hřmot a třesk a hromování, než pochybující
tu kočkovitou rozvahu a klid; a též mezi lidmi nejvíce nenávidím všechny
tichošlápky a polo-polovičaté i pochybující, otálející vleklá mračna. A „kdo žehnat neumí, nauč se proklínat“
– toto jasné učení mi spadlo s jasného nebe, tato hvězda i v černých nocích
trvá na mém nebi. Já však jsem ten, který žehná a říká Ano!, jsi-li ty jen
kolem mne, ty čisté! ty světlé! Propasti světla! – i do všech propastí pak
vnáším své žehnající Ano. Stal jsem se tím, který žehná a říká Ano: a proto jsem
zápolil dlouho a zápasníkem byl, abych si jednou k žehnání uvolnil ruce. Toto pak jest mé žehnání: nad každou věcí bud vlastním svým
nebem, svou okrouhlou bud střechou, svým azurným zvonem a věčnou jistotou: a
blažen, kdo takto žehná! Neb veškery věci jsou křtěny u zdroje věčnosti a mimo dobro
a zlo; i dobro a zlo však jsou jen přechodnými stíny a vlhkými chmurami a
vleklými mračny. Věru, je žehnáním a ne rouháním, hlásám-li: „nad všemi věcmi
klene se nebe náhoda, nebe nevinnost, nebe nenadání, nebe bujnost“. „Z nenadání“ – toť nejstarší šlechtictví světa, to já jsem
vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. Tuto svobodu, toto nebeské veselí jak azurný zvon jsem
postavil nad všechny věci, když jsem hlásal: není pravda, že nad nimi a jimi
nějaká „věčná vůle“ – chce. Tuto bujnost, toto bláznovství jsem postavil na místo oné
vůle, když jsem hlásal: „je nemožno, aby při čemkoli byla – rozumnost!“ Něco málo rozumu, semínko
moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán všem
věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! Něco málo moudrosti, to není vyloučeno; tuto blaženou
jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó
nebe nade mnou, ty čisté! vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není
věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – – že tys mi taneční síní pro
božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče! – Ale ty se rdíš? Vyslovil jsem, co vysloveno býti nemá?
Rouhal jsem se, an jsem ti chtěl žehnat? Či jsi se zardělo studem před druhem svým? – Kážeš mi jiti a
mlčeti, že nyní – přichází den? Hluboký je svět –: a hlubší, než jak den si kdy pomyslil.
Nesmí všechno v přítomnosti dne býti vysloveno. Ale přichází den: tedy se
rozlučme! Ó nebe nade mnou, ty stydlivé! žhoucí! Ó ty mé štěstí před
slunce východem! Přichází den: tedy se rozlučme! – Tak pravil Zarathustra. 1. Když byl Zarathustra opět na souši, nezamířil přímo do
svých hor a do své sluje, nýbrž kráčel mnoha cestami a mnoho se ptal, vyzvídaje
to i ono, takže sám o sobě žertem prohodil: „hle, řeka, jež v mnoha oklikách
teče nazpět k pramenil“ Neboť chtěl se dověděti, co se zatím přihodilo s
člověkem: zda vyrostl či se zmenšil. A jednou
viděl řadu nových domu; tu se podivil a řekl: „Co znamenají tyto domy? Věru, nepostavila jich veliká duše
k podobenství svému! Vzalo je snad stydlivé dítě z krabice na hračky? Nechť je
jen jiné dítě zas uloží do své! A tyto jizby a komory: což tudy mužové
mohou vycházet a vcházet? Zdají se mi zrobeny pro hedvábné loutky; nebo
pro mlsné kočky, jež dovolí, aby si někdo pomlsal zase na nich.“ A Zarathustra se zastavil a uvažoval. Posléze pravil
zarmoucen: „Všechno se zmenšilo! Všude zřím nižší brány; kdo jest mého
rodu, projde tudy sic, ale jen, – shýbne-li se! O, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí
se shýbat – shýbat před malými!“ – A
Zarathustra vzdychl a pohlížel do dálky. – Téhož dne však promluvil svou řeč o zmenšující ctnosti. 2. Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: ti lidé mi
neprominou, že jim nezávidím jejich ctností. Kouší po mně, protože jim říkám: malým lidem třeba malých
ctností, – a protože nenahlížím, že malých lidí je třeba! Ještě se tu podobám kohoutu na cizím dvorci, po němž i
slepice kouší; proto však se na tyto slepice nehněvám. Jsem k nim dvorný jako ke všemu malému pohoršení; býti
ježatý na malé věci, to se mi zdá moudrostí pro ježky. Hovoří o mně všichni, když z večera sedí kolem ohně, hovoří
o mně, nikdo však nemyslí – na mne! Toť nové ticho, jež jsem poznal: jejich lomoz kolem mne –
zastírá mé myšlenky pláštěm. Lomozí mezi sebou; „k čemu nám tento ponurý mrak? jen pozor,
aby nám nepřinesl nákazy!“ A nedávno žena k sobě strhla své dítě, jež chtělo ke mně: „pryč
s dětmi! křičela; takové oči spálí dětskou duši!“ Kašlou, mluvím-li: domnívají se, že kašel jest námitkou
proti silným vichrům, – neuhodnou ničeho z burácení mého štěstí! „Nemáme ještě času pro Zarathustru“ – tak namítají; ale co
záleží na čase, jenž pro Zarathustru „nemá času“? A jestliže mne dokonce oslavují: jak bych jen mohl usnouti
na jejich slávě? Ostnatým pásem je mi
jejich pochvala: škrábe mne ještě, když ji odkládám. A i tomu jsem se u nich naučil: kdo chválí, tváří se, jako
by vracel, ve skutečnosti však chce sám býti více obdarován! Zeptejte se mé nohy, líbí-li se jí jejich píseň, jež chválí
a vábí! Věru, dle takového taktu a tikotu nechce ani tančit ani
stát. K malé ctnosti by mne dostali rádi svým chválením a vábením;
k tikotu malého štěstí by rádi přemluvili mou nohu. Kráčím tímto lidem s očima otevřenýma: ti lidé se zmenšili a. neustále se zmenšují: – a způsobila to jejich nauka o štěstí a ctnosti. Jsou totiž i v ctnosti skromní – neb chtějí pohodlí. S
pohodlím však se snáší jen skromná ctnost. I oni se sice po svém učí krokům a krůčkům do předu: to
nazývám jich belháním –. Tím se stávají
překážkou každému, kdo má na spěch. A leckterý z nich kráčí vpřed a ohlíží se při tom do zadu se
ztuhlou šíjí: do takového rád já vrážím. Noha a oči nemají lháti ani se navzájem usvědčovati ze lži.
Ale mnoho lhářství jest u malých lidí. Někteří z nich sice mají vůli, ale
většinou chtějí jen, co chce jiný. Někteří z nich jsou ryzí lidé, ale většinou jsou to špatní
herci. Jsou mezi nimi herci, kteří o tom nevědí, a herci, kteří
tomu nechtějí –, ryzí lidé vždy jsou vzácní, a zvláště ryzí hercu Skoro nikdo tu není mužem: proto mužatí jejich ženy. Neboť
jen, kdo s dostatek je mužem, v ženě – vykoupí ženu. A toto nejhorší pokrytectví jsem nalezl mezi nimi: že i ti,
kdož rozkazují, pokrytecky předstírají ctnosti těch, kdož slouží. „Sloužím, sloužíš, sloužíme“ – tak se zde modlí též
pokrytectví panujících, – a běda, je-li prvý pán pouze
prvým sluhou. Ach, i do jejich pokrytectví zalétla zvědavost mého zraku; a
dobře jsem uhodl všechno jejich muší štěstí a jejich bzukot kol okenních
tabulí, ozářených sluncem! Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a
soucitu, tolik slabosti. Milovní práva, oblí a dobří jsou k sobě navzájem, tak jako
písečná zrnka jsou k písečným zrnkům milovná práva, oblá i dobrá. Skromně objímati malinké štěstí –to jmenují „oddaností“! a
při tom skromně pošilhávají už po novém malinkém štěstí. V podstatě prostince touží po jediné věci: aby na ně nikdo
nebyl zlý. 1 předejdou každého a předcházejí si ho a jsou k němu dobří. To je však zbabělost: byt
to i slulo „ctnost“. – A mluví-li někdy drsně, malí ti lidé: já v tom neslyším než chrapot, – každým vanem větru
totiž ochraptí. Jsou chytří a jejich ctnosti mají chytré prsty. Nedostává se
jim však pěstí, jich prsty neznají si zalézati za pěsti. Ctností je jim to, co činí skromným a krotkým: tím z vlka
udělali psa a z člověka samotného nejlepší domácí zvíře v službách člověka. „Postavili jsme svou židli doprostřed
– to mi praví jejich blažený úsměv – a stejně daleko od umírajících
zápasníků jak od rozkochaných sviní.“ To je však – prostřednost: byt
to i slulo střídmost. – 3. Kráčím tímto lidem a vypouštím z úst nejedno slovo: ti
lidé však neznají ani brát ani uchovávat. Žasnou, že jsem nepřišel, proklínat neřesti a rozkoše; a
věru, nepřišel jsem ani, varovat před kapesními zloději! Žasnou, že nejsem ochoten, chytrost jejich ještě přiostřovat
v šípy a vtipy: jako by ještě neměli dosti zchytralců, jejichž hlas mi vrže jak
pisátko na břidlici! A volám-li: „Klaňte všem zbabělým ďáblům v sobě, kteří by
rádi kňučeli, spínali ruce a zbožňovali“, volají: „Zarathustra je bezbožný“. A především tak volají jejich učitelé oddanosti –říj ale
právě těm rád křičím do ucha: Ano! Já jsem Zarathustra,
bezbožník! Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a
prašivého, tam všude vlezou, jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je
rozmáčkl. Nuže dobrá! Toť kázání mé pro jejich
uši: jsem Zarathustra, bezbožník, jenž káže „kdo jest bezbožnější mne,
bych se radoval z jeho návodu?“ Jsem Zarathustra, bezbožník: kde koho naleznu sobě rovna? A
všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe
všechnu oddanost. Jsem Zarathustra, bezbožník: já i každou náhodu si vařím ve
svém vlastním hrnci. A teprve, je-li tam dovařena, vítám ji jakožto svoji potravu. A věru, nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji
však promluvila k ní má vůle, – tu ležela již,
prosíc, na kolenou - - prosíc, by nalezla u mne přístřeší a srdce, a lichotivě
domlouvajíc: „jen pohled, ó Zarathustro, kdo to přátelsky k příteli přichází!“
– Než co mluvím, kde přece nikdo nemá uší mých! A tedy to provolám do všech větrů: Neustále se zmenšujete, vy malí lidé! V drobty se drobíte,
vy pohodlní! Ještě mi zahynete – – mnoha svými malými ctnostmi, mnoha maličkostmi, jichž
nečiníte, mnohou svou malou oddaností! Taková jest vaše prst: přílišně vás šetří, příliš vám
povoluje! Ale aby strom vyrostl a zmohutněl, k tomu je třeba, by tvrdé kořeny
zabořil do tvrdých skal! I to, čeho nečiníte, tká na tkanivu vší budoucnosti lidské;
i vaše prázdnota jest pavučina a pavouk, žijící z krve budoucnosti, A béřete-li, je to, jakbyste kradli, vy malí ctnostní lidé;
ale i mezi darebáky takto se ozývá čest: „krásti
se má, jen kde se nedá loupit.“ „Poddá se to“ – toť také učení oddanosti. Já vám však
pravím, vy pohodlní: vezme si to a stále více
si to od vás bude brati! Ach, byste od sebe odvrhli vše poloviční
chtění a odhodlali se i k lenivosti i k jednání! Ach, byste pochopili mé slovo: „čiňte si, co chcete, – ale
staňte se takovými, kdož dovedou chtíti!“ „Jen si milujte svého bližního jako sebe, – ale staňte se mi
takovými, kdož milují sama sebe – – kdož milují velikou láskou, kdož milují velikým pohrdáním!“
Tak praví Zarathustra, bezbožník. – Než co mluvím, kde nikdo nemá uší mých!
Přišel jsem o hodinu před svým časem. Svým vlastním předchůdcem jsem mezi tímto lidem, svým vlastním
kuropěním na temných ulicích. Jejich hodina však přijde!
A přijde i mál Co hodinu se zmenšují, chudnou, stávají se neplodnějšími, –
ubohé býlí! ubohá prst! A brzy mi tu budou stati
jak suchá tráva, jak step, a věru! znaveni sami sebou – a prahnouce, více než
po vodě, po ohni! O požehnaná hodino blesku! O
tajemství před polednem! – Tančící pochodně jednou z nich udělám a zvěstovatele s
jazyky plamennými: zvěstovati jednou mi budou jazyky plamennými: Přichází, je
na blízku, veliké poledne! – Tak pravil Zarathustra. Mráz sedí u mne doma, zlý host; zmodraly mi ruce stisknutím
jeho přátelských rukou. Ctím toho zlého hosta, rád ho však nechávám o samotě sedět Rád mu utíkám; a kdo utíká dobře, uteče
mu! S teplýma nohama, s teplými myšlenkami utíkám tam, kde se
zastavuje vítr, – k slunečnímu koutu své olivové hory. Tam se směji ctnému svému hostu a děkuji mu, že mi doma lapá
mouchy a utišuje mnohý malý hřmot. Nestrpí totiž, aby zpíval komár či dokonce komáři dva; i
ulici osamotni tak, že měsíční svit se v ní v noci třese strachem. Tvrdý to host, – já ho však ctím; a nevzývám, jako
choulostivci, bůžka ohně, jenž tlustý má břich. Raději přec trochu jektati zuby než modlit se k modlám! –
tak tomu chce můj způsob a rod. A zvláště sočím na všechny dusné a ztuchlé
bůžky ohně, z kterých vychází kouř! Koho miluji, toho v zimě miluji lépe než v létě; lépe se
posmívám svým nepřátelům a lépe jde mi smích od srdce teď od té doby, co mráz
mi sedí za krbem. Od srdce věru se směji, i tehdy, když lezu na lože –: tu se směje, tu vyvádí ještě mé
zalezlé štěstí; směje se ještě lhářský můj sen. Já – že lezu? Co živ jsem před mocnými po zemi nelezl; a lhal-li
jsem kdy, z lásky jsem lhal. Proto jsem radosten i na zimním loži. Nepatrné lože mne zahřívá více než bohaté, neb žárlím na
svoji chudobu. A v zimě je mi nejvěrnější. Zlomyslností zahajuji každý den, vysmívám se mrazu studenou
koupelí: nad tím bručí ctný můj domácí přítel. Také ho rád lechtám voskovou svíčičkou: aby mi konečně
pustil nebe na svobodu z popelavě šedého soumraku. Obzvláště zlomyslný bývám totiž z rána: v časnou hodinu, kdy
vědro u studny řinčí, kdy oři horce řehtají šedými ulicemi: – Tu netrpělivě čekám, že mi již vzejde světlé nebe, zimní
nebe se sněžným vousem, ten stařec bělohlavý, – že mi vzejde mlčící zimní nebe,
jež často i slunce své zamlčí! Naučil jsem já se snad od něho dlouhému světlému mlčení? Či
nebe ode mne? Či každý z nás to vynalezl sám? Všech dobrých věcí vznik jest tisícerý, – vše dobré bujné
věci z rozkoše vskočí do života: jak je možno, aby to činily – jen jedenkráte! Dobrou a bujnou věcí jest také dlouhé mlčení; a jako zimní
nebe se dívat ze světlé tváře s kulatým okem: – – jak zimní nebe zamlčovati své slunce a nepoddajnou svou
sluneční vůli: věru, tomuto umění a této zimní bujnosti já naučil se dobře! Má nejmilejší zlomyslnost a mé nejmilejší umění jest, že se
mé mlčení naučilo, mlčením se neprozrazovat. Slovy a kostkami chřestě, přelstívám já slavnostní čekatele:
všem těm ctným dohlížitelům upláchne má vůle a účel můj. By nikdo mi neviděl až dolů v moji hloub a v nejzazší mou
vůli, – k tomu jsem si vynalezl své dlouhé světlé mlčení. Ledakohos chytrého jsem našel: ten zastřel svou tvář a
zakalil svou vodu, by nikdo mu neviděl závojem do tváře, ani dolů na dno. Ale právě k němu přicházeli chytřejší nedůvěřivci a
louskači: a právě jemu vylovili jeho nejskrytější rybu! Avšak světlí, srdnatí, průhlední – ti mi nejchytřeji mlčí:
jejich dno leží tak hluboko, že ani nejčistší
voda – ho neprozradí. – Ty mlčící zimní nebe se šedivým vousem, ty bělohlavé s
kulatým okem nade mnou! Ó ty nebeské podobenství mé duše a její bujnosti! A zdaž nemusím se skrývati,
jako ten, kdo spolkl zlato, – aby mi nerozpárali duši? Nemusím chodit na chůdách,
by přehlédli mé dlouhé nohy, – ti všichni
závistníci a bolestínové kolem mne? Ty zakouřené a zatopené duše, spotřebované, sezelenalé a
utrápené – jak by jejich závist mohla snésti
mé štěstí! Tedy jim ukazuji pouze led a zimu na svých vrcholcích – a
nikoli, že hora má kol sebe ovíjí všechny, všechny sluneční pásy! Oni slyší jen hvízdat mé zimní vichřice: a nikoli, že se
ženu též přes teplá moře, podoben jižním větrům, plným touhy, těžkým a žhavým. Mají ještě slitování s mými nehodami a náhodami: – slovo mé však zní: „nechte náhody přijití ke mně: nevinná
jest jako maličcí!“ Jak by mohli snésti mé
štěstí, kdybych ho neobkládal nehodami a zimními strázněmi, čapkami ledových
medvědů a rouškami sněžného nebe! - kdybych sám neměl slitování s jejich soucitem: se soucitem oněch závistníků a bolestínů! - kdybych sám před nimi nevzdychal a mrazem se nechoulil a
shovívavě jim nedovoloval aby mne zahalovali
do svého soucitu! Toť moudrá zvůle a blahovůle mé duše: že své zimy a svých
ledových vichřicí neskrývá; ba neskrývá ani
svých omrzlin. Samota tohoto jest útěk nemocného; samota onoho útěk před nemocnými. Nechť jenom slyší ti
všichni závistní ubožáci kol mne, kterak zimou se třesu a vzdychám! Takto
vzdychaje, tak se třesa, přec unikám jejich vyhřátým světnicím. Nechť soucitně vzdychají, soucitně vzlykají nad mými
omrzlinami: „na ledu poznání nám ještě zmrzne!“
– tak pláčí. Zatím já teplýma nohama kříž na kříž běhám po své olivové
hoře: v slunečním koutu své hory olivové já zpívám a směji se všemu soucitu. – Tak zpíval Zarathustra. Tak, pomalu procházeje mnohým lidem a rozličnými městy,
Zarathustra oklikami kráčel nazpět do svých hor a k své jeskyni. A hle, při tom
se bezděky dostal též k bráně velkého města: tam
k němu však přiskočil zpěněný blázen s rukama rozpřaženýma a vkročil mu do
cesty. To pak byl týž blázen, jejž lid jmenoval „Zarathustrovou opicí“: neboť
mu odposlouchal něco ze skladu a spádu jeho mluvy a také si rád vypůjčovával z
pokladu jeho moudrosti. A blázen jal se k Zarathustrovi takto řečniti: „Ó Zarathustro, zde jest velké město: zde nemáš čeho
pohledávat a všeho tu můžeš pozbýt. Proč by ses brodil tímto bahnem? Měj přece soucit se svou
nohou! Raději plivni na městskou bránu – a odejdi! Zde jest peklo pro myšlenky poustevníků: zde velké myšlenky
se za živa smaží a vařením se rozmělní. Zde všechny velké city zetlí: zde smějí jen cvakavě vychrtlé
citečky cvakat! Necítíš porážku a stravovny ducha? Nekouří se z tohoto města
výpary poráženého ducha? Nevidíš viseti duše jako vykuchané špinavé cáry? – A z těch
cárů nadělají novin! Neslyšíš, jak duch se tu stal hříčkou slov? Jak zvrací
odpornou v břečku slov? – A z té břečky nadělají novin! Štvou se navzájem a nevědí, kam. Rozpalují se navzájem a
nevědí, proč. Břinkají svým plechem, cinkají svým zlatem. Jsou studení a hledají teplo u pálených vod; jsou uříceni a
hledají chládek u zamrzlých duchů; jsou všichni zkaženi neduhem a nakaženi
veřejným míněním. Zde jsou doma všechny chtíče a hříchy; ale jsou tu též
ctnostní, je tu slušně v službě mnoho dovedné ctnosti: – Mnoho slušné služebné ctnosti s prsty písařskými a s tvrdým
masem k vysedání, vyčkávání, s požehnáním malých náprsních hvězd a s vycpanými
dcerkami bez zadnic. Je tu také mnoho pobožnosti, mnoho věřícího patolízalství a
slintavého blátolíbalství před bohem zástupů. Vždyt ‚s hůry‘ kape hvězda i slina milosti; vzhůru touží
každá neohvězděná hrud. Měsíc má svůj dvůr a dvůr své hejno náměsíčních stvůr: ke
všemu však, co přichází od dvora, modlí se žebrácká luza a všecka ochotná
žebrácká ctnost. ‚Sloužím, sloužíš, sloužíme* – takto vysílá všechna ochotná
služebná ctnost své modlitby vzhůru ke knížeti: aby zasloužená hvězda konečně
se přibodla na úzká prsa! Ale měsíc točí se zas kolem všeho pozemského: a tak se kníže
zas točí kolem nejpozemštějšího –: kolem zlata kramářů. Bůh, jenž vládne nad zástupy, nevládne nad zlatými pruty;
kníže míní, ale kramář – mění! Při všem, co je v tobě jasného, silného, dobrého, ó
Zarathustro! Plivni na toto město kramářů a odejdi! Zde všemi žilami všechna krev plyne jak hnijící zpěněný louh
a lenivá louž: plivni na velké město, na tu smrdutou stoku všech vyvrhlých pěn! Plivni na město přimáčknutých duší a úzkých prsou, špičatých
očí, lepkavých prstůna město dotěrných, nestoudných, na město písálků, pisklounů, na město přetopených
ctižádostivců: kde všechno podezřelé a vetřelé, zpuchřelé, schmuřené,
zduřené, vše zlotřilé a buřičské hnije a hnisá: plivni na velké město a odejdi!“ Zde však Zarathustra přerušil zpěněného blázna a ústa mu
přidržel. „Ustaň konečně! zvolal Zarathustra, hnusí se mi již dávno tvá
řeč a tvé způsoby! Proč jsi tak dlouho přebýval u bahna, až jsi se sám stal
žabou a ropuchou? Neplyne teď i tvými žilami krev líná jako louh a louž, že
jsi se naučil tak utrhačně kuňkat? Proč jsi nešel do lesa? Či neoral zemi? Zdaž moře není plno
zelených ostrovu? Pohrdám tvým pohrdáním; a mne-lis varoval, – pročs nevaroval
sám sebe? Jediné z lásky nechť mi vzlétne mé pohrdání a můj varovný
pták: a nikoli z bahna! – Jmenují tě mou opicí, ty zpěněný blázne: já tě však jmenuji
svým chrochtavým prasetem, – chrochtáním zkazíš mi ještě mou chválu
bláznovství. Co pak to bylo, čím jsi se poprvé rozchrochtal? Ze ti nikdo
s dostatek nelichotil: – proto jsi se posadil
k tomuto výkalu, abys měl, proč hodně chrochtat, – abys měl, proč hodně se mstítl Msta totiž, ty ješitný blázne, toť celý tvůj
zpěněný vztek, já jsem tě dobře uhodl! Tvé bláznovské slovo škodí však mně, i tam, kde máš pravdu! A i kdyby Zarathustrovo slovo bylo
stokráte v právu: ty bys mým slovem
vždy – bezpráví páchali Tak pravil Zarathustra; a pohlédl na velké město, vzdychl a
dlouho mlčel. Posléze řekl: Hnusí se mi též toto město a nejen tento blázen. Zde ani tam
nic se nedá zlepšit, nic se nedá zhoršit. Běda tomuto velkému městu! – A rád bych již viděl ohnivý
sloup, v němž bude spáleno! Neb takové ohnivé sloupy nezbytně půjdou před velkým
polednem. Než to má svůj čas a zvláštní svůj osud. – Toto poučení dávám však tobě, blázne, na rozloučenou: čeho
nelze již milovati, to – míjejí! Tak pravil Zarathustra a minul blázna i velké město. 1. Ach, což leží všechno již zvadle a šedivě, co nedávno
ještě na této louce stálo zelené a pestré? A co medu naděje jsem odsud odnesl
do svých úlů! Mladá tato srdce již zestárla všechna, – a ani nezestárla!
jenom se znavila, zevšedněla, zpohodlněla: – říkají tomu „zase jsme se stali
nábožnými.“ Ještě nedávno jsem viděl, jak z rána vybíhají na statečných
nohou: ale jich nohy poznání zemdlely, a teď pomlouvají dokonce i svou jitřní
statečnost! Věru, leckdo z nich zvedal kdys nohy jako tanečník, smích v
mé moudrosti na něj kýval: – tu si to rozmyslil. Právě jsem ho viděl, jak leze
křivý – ke kříži. Kol světla a svobody třepotali se kdys, podobni komárům a
mladým básníkům. Něco málo letitější, něco málo ledovější: a již jsou z nich
peciválští tmáři tajnůstkáři. Snad že jim srdce zmalomyslnělo proto, že mne pohltila
samota jak velryba? Snad že jich ucho toužilo marně a dlouho po mně a po hlasu
mých hlasatelů a hlasných trub? – Ach! Vždy jenom málo je
těch, jichž srdce má dlouhou odvahu a bujarost; a těm i duch zůstává vytrvalý.
Zbytek však je zbabělý. Zbytek: to jsou vždy skoro všichni, to jsou vždy všední,
přebyteční, ti, jichž je přespříliš mnoho –ti všichni jsou zbabělí! – Kdo mého jest rodu, tomu též zkušenosti mého rodu přes cestu
přeběhnou; tak, že prvými jeho soudruhy budou mrtvoly a šaškové. Jeho druzí soudruzi však – ti se budou zváti jeho věřícími: živoucí roj, mnoho lásky, mnoho
pošetilosti, zástup zbožňujících holobrádků. K těmto věřícím nechť srdce svého nepoutá, kdo mého jest
rodu mezi lidmi; v tyto vesny a pestré louky nechť nevěří, kdo zná lidský rod,
tak zběhlý a zbabělý! Kdyby jinak dovedli, jinak by též chtěli.
Polo-polovičatí zkazí vše, co je celistvé. Že listy vadnou, – proč se
nad tím rmoutit! Nech, ať jen zvadnou a spadnou, ó Zarathustro, a nermuť se!
A raději do nich zaduj šelestícím větrem, - zaduj do toho listí, 6 Zarathustro:
by všechno zvadlé ještě rychleji od
tebe uteklo! – 2. „Stali jsme se zase nábožnými“ – tak se přiznávají ti
odpadlíci, ba někteří z nich jsou příliš zbabělí, by se k tomu přiznali* Těm hledím do oka, – těm to říkám do obličeje a do ruměnce
jejich lící: jste z těch, kdož se zase modlil Ale jest potupou, modliti se! Nikoli pro všechny, ale pro
tebe i pro mne a pro každého, kdokoli své svědomí má v hlavě. Pro tebe jest potupou, že se modlíš! Víš to dobře: tvůj zbabělý ďábel v tvém nitru, jenž
rád by ruce spínal, ruce skládal v klín a pohodlněji žil: – ten zbabělý ďábel
ti namlouvá: „bůh jest“ Tím však náležíš k rodu
těch, kdož se štítí světla, kdož světlem jsou vyrušováni z klidu; teď den co
den hloub musíš svou hlavu nořiti v mlhu a noc! A věru, dobřes vyvolil hodinu: neb teď právě zas vyletují
noční ptáci. Hodina přišla všemu lidu štítícímu se světla, hodina večerního
odpočinku, kdy se – neodpočívá. Slyším a cítím to: přišla hodina pro jich průvod a honbu, ne
sice pro divokou, než pro krotkou, chromou, čenichající honbu skrčeně se
modlících tichošlápků, – – pro honbu na potutelníky roznícených duší: všechny myší
pasti na srdce jsou teď zase nalíčeny! A kdekoli rozhrnu záclonu, tam se mi
vyřítí vstříc noční můrečka. Seděla tam snad pospolu s jinou noční můrečkou? Neb všude mi
to páchne po malých zalezlých schůzkách; a kde jsou komůrečky, tam se modlí
noví pobožnůstkáři, tam jsou výpary pobožnůstkářů. Sedají pospolu po dlouhé večery a promlouvají: „nechat se
staneme zas jako jsou pacholátka a říkejme zas ‚pane bože‘!“ – a zkazili si
ústa i žaludek u nábožných cukrářů. Anebo po dlouhé večery přihlížejí lstivě číhajícímu
křižákoví, jenž i pavoukům káže o moudrosti a učí takto; „pod kříži se dobře
přede!“ Anebo sedají za dne s udicemi nad močály a domnívají se o
sobě, že proto jsou hlubocí: ale kdo chytá
ryby, kde ryb není, toho nejmenuji ani povrchním! Anebo se učí v pobožné radosti na harfu hráti u písničkáře,
jenž by se harfou rád do srdce vehrál mladým ženuškám; – neb nabažil se starých
ženušek i jejich vychvalování. Anebo se učí jektat zuby u přeučeného poloblázna, jenž v
tmavých pokojích čeká, že se mu zjeví duchové – a že mu docela upláchne duch! Anebo naslouchají starému hudlaři šumaři, jenž prošel kus
světa a od ponurých větrů se naučil truchlivosti zvuků; teď hvízdá podle větru
a ponurými zvuky káže truchlivost. Ba někteří z nich se stali ponocnými: ti znají teď troubit
na rohy a obcházejí v noci a burcují staré věci, jež dávno již usnuly. Pět slov o starých věcech zaslechl jsem včera v noci u
zahradní zdi: ta slova pocházela od takových starých zarmoucených suchých
ponocných. „Je-li otcem, nestará se s dostatek o své děti: lidští
otcové to činí lépe!“ – „Je příliš stár! Již se nijak o své děti nestará“ – tak
odpovídal druhý ponocný. „Což pak má děti? nikdo to
nemůže dokázati, nedokáže-li to sám! Již dávno bych rád, aby to jednou důkladně dokázal.“ „Dokázati? Jakoby ten byl
kdy něco dokázal! Dokazovati je mu za těžko; nejvíc mu záleží na tom, aby se mu
věřilo“ „Ba! Ba! Víra je mu spásou,
víra v něho. Tot už způsob starých lidí! Tak se vede i nám!“ – – Tak promlouvali k sobě ti dva staří ponocní a plašitelé
světla, a po té truchlivě troubili na své rohy: tak se stalo včera v noc a u
zahradní zdi. Mně se však srdce smíchem kroutilo a pukalo a nevědělo si
rady a kleslo do bránice. Věru, to bude ještě má smrt, že se udusím smíchem, vidím-li
opilost oslů a slyším-li ponocné takto pochybovati o bohu. Což dávno již neminul čas i
pro všechny takové pochybnosti? Kdo smí ještě burcovati takové staré usnulé
věci, štítící se světla! Vždyť se starými bohy je dávno již konec: – a věru, měli
dobrý konec, jak se sluší na radostné bohy! Ne že by byli zemřeli „soumrakem‘’, – to je lež! Nýbrž: sami
se jednou k smrti – usmáli! To se stalo, když nejbezbožnější slovo vyšlo – od jednoho z
bohů: – slovo: „Jest jediný bůh! Nebudeš míti bohů jiných přede mnou!“ – – starý bůh, zuřivec, žárlivec, se do té míry zapomněl: – A všichni bozi se tenkrát smáli a viklali se na svých
křeslech a volali: „Což právě to není božskostí, že jsou bohové, ale že není
boha?“ Kdo uši má, slyš! Tak mluvil Zarathustra v městě, které miloval a kterému
příjmí jest dáno „pestrá kráva“. Odtud totiž měl již jen dva dni cesty, aby
přišel zas do své jeskyně a k svým zvířatům; jeho duše však neustále plesala
nad blízkostí jeho návratu. – Ó samoto! Ty moje domovino samoto!
Příliš dlouho a divoce jsem žil v divoké cizině, bych se k tobě se slzami
nevracel! Teď mi jen prstem pohroz, jak hrozí matky, teď se na mne
usměj, jak se usmívají matky, teď jenom rci: „A kdo to byl, jenž jednou ode mne
v dálku zabouřil jak vítr bouřlivák? – jenž při loučení volal: příliš dlouho
jsem u samoty seděl, tu jsem se odnaučil mlčeti! Tomu
– jsi se teď as naučil? Ó Zarathustro, vím vše: i žes mezi mnohými byl opuštěnější, ty samo jediný, než u mne kdy! Jiná jest opuštěnost, jiná samota: tomu – jsi se teď naučil! I že mezi lidmi vždy budeš
divoký a cizí: - divoký a cizí i tehdy, milují-li tě: neb přede vším
ostatním chtějí, aby jich bylo šetřeno! Zde však jsi u sebe doma a v domově svém; zde všechno můžeš
vymluviti a všechny důvody vysypati, nic se tu nestydí za city zatajené,
zakřiknuté. Zde všechny věci laskajíce přicházejí k tvé mluvě a tobě lichotí:
neb chtějí se projížděti na tvých zádech. Na každém podobenství rozjedeš se tu
ke každé pravdě. Přímo a upřímně smíš zde mluviti ke všem věcem: a věru, jako
chvála to zní jejich uším, že někdo se všemi věcmi – mluví z přímá! Jiná věc však jest, býti opuštěnu. Neb, víš ještě, ó
Zarathustro? Když tehdy nad tebou volal tvůj pták, když jsi stál v lese,
nerozhodnut, kam jít, nevědom, a mrtvoly blízek: – když jsi pravil: ‚nechť mne
vedou má zvířata! Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty‘:
– to byla opuštěnost! A víš ještě, ó Zarathustro? Když jsi seděl na svém ostrově
jak mezi prázdnými vědry zdroj vína, dávaje a rozdávaje, když jsi seděl mezi
žíznivými, daruje a obdarovávaje: - až jsi posléze sám seděl žízniv mezi spitými a bědoval v nočním
stesku: ‚zda brati není blaženější než dávati? A krásti ještě blaženější než bráti?‘
– to byla opuštěnost! A víš ještě, ó Zarathustro? Když přišla tvá nejtišší hodina
a odehnala tě od tebe samotna, když promluvila zlým šepotáním: ‚Promluv a zlom
se!‘ – – když ti rozbolavěla všechno tvé čekání a mlčení a tvé
odvaze vzala odvahu a tvou pokoru pokořila: to byla opuštěnost!“ – Ó samoto! Ty moje domovino samoto! Jak blaženě a něžně
promlouvá ke mně tvůj hlas! My se druh druha neptáme, my spolu nelkáme, my spolu volně
chodíme uvolněnými dveřmi. Neb volno jest u tebe a jasno; a i hodiny zde utíkají na
lehčích nohou. V temnu totiž tíže doléhá čas než ve světle. Zde se mi rozvírají všeho bytí slova i slovní skříně: ze
všeho bytí zde chce vzniknouti slovo, vše vznikání zde ode mne chce se naučit
řeči. Tam dole však – tam všechna řeč je marná! Tam zapomnít a
míjet jest nejlepší moudrost: tomu – jsem se
teď naučil! Kdo by u lidí vše chtěl pochopit, všeho by se musil uchopit.
Ale k tomu mám ruce příliš čistotné. Ani jich dechu vdechovati nechci; ach, že jsem tak dlouho
žil mezi jejich hřmotem a páchnoucím dechem! O blažené ticho kol mne! O čisté vůně kol mne! O, jak toto
ticho z hlubokých prsou nabírá čistého dechu! Ó, a jak naslouchá blažené to
ticho! Ale tam dole – tam hovoří vše, tam vše se přeslechne. Zvony
svou moudrost vyzváněj: kramáři na trhu přezvučí ji groši! Všechno u nich hovoří, nikdo už nedovede chápat. Všechno
padá do vody, nic už nepadá do hlubokých studen. Všechno u nich hovoří, nic se již nedaří a nedospívá konce.
Všechno kdáká, kdo by však ještě tiše seděl na hnízdě a vejce vysedával! Všechno u nich hovoří, všechno se mluvením rozmele. A co
ještě včera bylo příliš tvrdé i pro čas a pro jeho zub: dnes to rozedřeno a
rozžvýkáno visí z huby lidí dnešních. Všechno u nich hovoří, všechno se vyzradí. A co kdys
tajemstvím slulo a tajností hlubokých duší, dnes náleží pouličním trubačům a
jiným vřešťanům. O bytostí lidská, ty podivná! Ty hřmote temných ulic! Ted
jsi zase za mnou: – mé největší nebezpečí je za mnou! V ohledech a soucítění bylo vždy mé ne j větší nebezpečí; a
všechna lidská bytost vyžaduje ohledů a soucitu. Se zadrženými pravdami, s bláznovskou rukou, se zblázněným
srdcem a bohat malými nepravdami soucitu: – tak jsem stále žil mezi lidmi. Zakuklen jsem mezi nimi seděl, ochoten, sebe zapříti, bych je samy
snesl, a rád jsem si domlouval: „blázne, neznáš lidí!“ Odnaučí se lidi znát, kdo mezi lidmi žije: příliš mnoho
popředí je na všech lidech, – co tam s očima, jež jsou dalekozraké a jež stůní
po dálce! A nepoznali-li mne: já blázen jsem jich proto více šetřil
než sebe, zvyklý jsa tvrdosti proti sobě a často sám na sobě se mstě za tyto
ohledy, Rozbodán jedovatými mouchami a jako kámen vydlabán mnoha
krůpějemi zloby, tak jsem mezi nimi seděl a domlouval si ještě: „co malé jest,
své malosti nezavinilo! Obzvláště ty, kdož si říkají „dobří“, nalezl jsem
nejjedovatějšími mouchami: ve vší nevinnosti bodají, ve vší nevinnosti lžou;
jak by dovedli ke mně být – spravedliví! Kdo mezi dobrými žije, toho soucit učí lhát. Soucit všem
svobodným duším zamořuje vzduch. Hloupost dobrých je totiž nezbadatelná. Sám sebe i bohatství své skrývati – tomu jsem se naučil tam dole: neb ještě u každého
jsem nalezl, že chůd jest duchem. To byla šalba mého soucitu, že jsem u každého
věděl, – – že jsem na každém viděl a čichal, kde mu bylo s dostatek ducha a kde mu již bylo ducha příliš! Jich dřevění mudrci: já zval je mudrci, ne dřevěnými, – tak
jsem se učil polykati slova. Jich hrobaři: já zval je badateli a zkoumateli, –
tak jsem se učil zaměňovati slova. Hrobaři hrabou a choroby si vyhrabou. Pod starým rumem
odpočívají špatné výpary. Není radno rozrývati bahno. Na horách má se žít Blaženými chřípěmi zas vdechuji svobodu hor! Vysvobozen je
konečně můj nos ode vší člověčiny! Lechtána ostrým vzduchem jak pěnícím se vínem, má duše kychá, – kýchá a jásá si vstříc; Ke zdraví! – Tak pravil Zarathustra. 1. Ve snu, v posledním jitřním snu stál jsem dnes na
předhoří, – mimo svět, a v ruce jsem držel váhu a vážil jsem svět. Ó, že příliš záhy mi přišla jitřní zora: rozpálila mne,
žárlivá, až ze sna jsem procitl! Žárlí vždy na plápol jitřních mých snů. Že změřitelný je pro toho, kdo má čas, že zvažitelný je pro
toho, kdo dobře váží, že dosažitelný je pro let silných perutí, že
rozluštitelný je pro louskače božských ořechů: takovým se zjevil svět mému snu:
– Můj sen, odvážný plavec, polo plachetní loď, polo meluzina,
mlčící jako motýli, netrpěliv jako sokolové: jak že měl dnes trpělivost a
volnou chvíli, by vážil svět! Domluvila mu snad potají má moudrost, má smějící se bdělá
denní moudrost, která se vysmívá všem „nekonečným světům“? Neboť praví: „kde je
síla, tam i číslo vítězí: to má více síly“. Jak pevně díval se můj sen na tento konečný svět, ne zvědavě
jako dítě, ne zvědavě jako kmet, ne se strachem, ne s prosbou: - jako by se plné jablko nabízelo mé ruce, zralé zlaté
jablko, s chladivě hebkou sametovou kůží: – tak se mi nabízel svět: - jako by strom na mne kýval, s širokými větvemi a silnou
vůlí, zkřivený tak, že jest opěradlem a i trnoží zemdlenému poutníkovi: tak
stál na mém předhoří svět: jako by půvabné ruce skřínku mi nesly vstříc, –
skřínku rozevřenou pro pokochání stydlivě uctívajících očí: tak se mně v
ústrety dnes podával svět: - ne dosti hádankou, by lidskou lásku zahnal, ne dosti
rozluštěním, by lidskou moudrost uspal: – lidsky dobrou věcí dnes mi byl svět,
o němž se mluví tolik zlého! Jak děkovati mému jitřnímu snu, že takto jsem z rána dnes
vážil svět! Jako lidsky dobrá věc ke mně přišel ten sen a těšitel mého srdce! A bych se choval ve dne jak on, bych od něho a po něm se
učil jeho nejlepšímu: položím teď na váhu ony tři věci, jež největšími jsou
zly, a lidsky dobře je odvážím. – Kdo učil žehnati, též proklínati učil: které že jsou ony tři
věci, nejsilněji proklínané na světě? Abych je položil na váhu. Rozkoš, vládychtivost, sobectví: tyto
tři věci byly až dosud nejlépe proklínány a nejhůře přiváděny do prolhaných
řečí, – ty tři já lidsky dobře odvážím. Nuže vzhůru! Zde jest mé předhoří, a zde jest moře: a moře
se ke mně valí, huňatý, lichotný, věrný ten starý stohlavý pso-hlavý netvor,
kterého mám rád. – Nuže vzhůru! Zde podržím váhu nad valícím se mořem: a volím
též svědka, by přihlížel, – tebe, ty poustevnický strome se silnou vůní a
širokou klenbou, tebe, jejž mám rád! – Po jakém mostě k budoucnu kráčí přítomná chvíle? Podle které
nutnosti nutí se vysoké, by sešlo k nízkému? A co i nejvyššímu káže, by rostlo
ještě výš? – Ted stojí váha rovně a tiše: tři těžké otázky jsem na ni
vhodil, tři těžké odpovědi nese druhá miska. 2. Rozkoš: všem, kdož v rubáši kajícníků povrhují tělem,
osten a kůl; rozkoš: pod jménem „svět“ proklínána u všech záhrobníků: neboť
podvádí a za blázny má všechny blouznivce a bludaře. Rozkoš: chátře pomalý oheň, na kterém shoří; všemu červivému
dříví a všem smrdutým cárům pec, jež je uvaří, uškvaří. Rozkoš: svobodným srdcím nevinná a svobodná; zahradní blaho
země; překypující dík, kterým všechno budoucno zahrnuje přítomnou chvíli. Rozkoš: jen zvadlému nasládlý jed, pro ty však, kdož vůli
mají lví, veliká posila srdcí a pokorně ušetřené víno všech vín. Rozkoš: veliké štěstí, jež jest podobenstvím vyššího štěstí
a nejvyšší naděje. Lecčemu totiž manželství jest přislíbeno a více než
manželství, – – lecčemu, co si jest navzájem cizejší než žena a muž: – a
kdo zcela pochopil, jak cizí jsou si žena a
muž! Rozkoš: – ale chci míti ploty kolem svých myšlenek, ba i
kolem svých slov: sice mi do mých sadů vpadnou svině a svatouškové! – Vládychtivost: žhoucí důtky pro nejtvrdší z těch, kdož mají
tvrdé srdce; krutá muka, jež čekají též na nejkrutšího; kalný plamen živoucích
hranic. Vládychtivost: zlobný ovad na těle nejmarnivějších národů;
výsměšný pronásledovatel vší nejisté ctnosti, jenž jede na každém oři a na
každé pýše. Vládychtivost: zemětřesení, jež zlomí a rozlomí vše
zpuchřelé a jeskyňovité; drtící, smrtící, hněvně trestající rozbíjení obílených
hrobů; bleskem sršící otazník vedle předčasných odpovědí. Vládychtivost: před jejímž pohledem člověk se plazí a krčí a
robotí a ponižuje se níže než vepř a červ: – až posléze veliké pohrdání z něho
vzkřikne –, vládychtivost: děsná učitelka velikého pohrdání, která
městům i říším do tváře hlásá „pryč s tebou!“ – až z nich samých vyrazí výkřik „pryč
se mnoul“ Vládychtivost: která však, vábíc, i k čistým a osamělým
vystupuje a vzhůru na soběstačné výšiny, planouc jako láska, jež na pozemském
nebi vábivě maluje nachová blaženství, Vládychtivost: než kdo by zval chtivostí,
když vysoké zatouží dolů po moci! Věru, nic chorého a chtivého není na
takové touze, na takovém sestupu! Aby osamělá výše se neosamocovala a sobě jediná
nepostačovala na věky; aby hora sešla v údolí a větry výšin k nížinám: – Ó, kdo by nalezl pravé jméno křestní a ctnostné pro takovou
touhu! „Ctnost, jež obdarovává“ – tak Zarathustra kdysi pojmenoval
nepojmenovatelné. A tenkráte se též stalo – a věru, poprvé se stalo! –, že
jeho slovo blahoslavilo sobectví, zdravé,
kypící sobectví, jež vyvěrá z mohutné duše: – – z mohutné duše, k níž náleží vznešené tělo, krásné,
vítězící, osvěžující tělo, kol něhož každá věc se stává zrcadlem: – pružné přemlouvající tělo, onen tanečník, jehož
podobenstvím a zkratkou jest duše, ze sebe se radující. Sobecká rozkoš takových
těl a takových duší sama si říká: „ctnost“. Svými slovy o dobrém a špatném obklopuje se taková sobecká
rozkoš jako posvátnými háji; jmény svého štěstí zahání od sebe vše mrzké. Odhání od sebe vše zbabělé; praví: špatné – tot zbabělé! Mrzkým se jí zdá ten, kdo stále se
stará, kdo vzdychá, naříká a zvedá i nejmenší výhody. Pohrdá také vší bolestivou moudrostí: neb věru, je též
moudrost, kvetoucí v temnu, moudrost nočního stínu: ta neustále běduje „všechno
jest marné!“ – Plachá nedůvěra se jí zdá nízká, i každý, kdo přísahy chce
místo pohledů a rukou: též každá příliš nedůvěřivá moudrost, – neb ta jest
znakem zbabělých duší. Nižším ještě zdá se jí, kdo rychle je úslužný, psovský tvor,
jenž hned leží pokorně na znaku; a jest i moudrost, jež je pokorná jako pes a
pobožná a rychle k službám ochotná. Nenáviděn pak a hnusný jest jí ten, kdo se nikdy nechce
bránit, kdo polkne jedovatou slinu a zlé pohledy, kdo se vším má přílišnou
trpělivost a všecko strpí a vším se spokojuje: neb to je způsob rabský. Ať je kdo rabem před bohy, kteří po něm šlapou, či před
lidmi a přiblblým míněním lidským: jakémukoli rabskému
způsobu do tváře plije ono blažené sobectví! Špatné: tak zve všechno, co je shrbené a skoupé a rabské,
vše nesvobodně mrkající oči, vše stísněná srdce i onen falešný povolný způsob,
jenž líbá širokými zbabělými rty. A pamoudrost: tak zve všechno, čím vtipkují rabi a kmeti a
mdlí; a obzvláště celou tu zlou, vyšeptalou, vychytralou pošetilost kněží! Pamudrci však, všichni ti kněží, všichni, kdo zemdleni jsou
světem, všichni, jichž duše je ženská a rabska, – ó, jak jejich hříčky od
jakživa zahrávaly všemu sobectví! A právě to mělo býti
ctností, mělo zváti se ctností, ze se vším sobectvím tak zle nakládali! A býti
nesobečtí, to přáli si z dobrého důvodu všichni ti zbabělci, zemdlení světem,
všichni ti pavouci křižáci! Ale těm všem vzejde nyní den, přijde změna a katovský meč,
přijde veliké poledne: tehdy mnoho se zjeví! A kdo hlásá, že Já jest svaté a zdravé a kdo blahoslaví
sobectví, věru, ten také káže, co ví, a prorocky hlásá: „Hle, přichází, je na blízku, veliké poledne!“ – Tak pravil Zarathustra. 1. Můj jazyk – jazyk lidu: příliš hrubě a od srdce mluvím pro
sluchy hedvábných ušáků. A ještě cizeji zní mé slovo zvířátkům všem, jež v
inkoustu se brodí a nabodávají se na péra. Má ruka – bláznova ruka: běda všem stolům a stěnám a všemu, kde
ještě je místo pro bláznů zdobné kličky a klikyháky! Má noha – koňská noha: tou, křížem a krážem, cestou
necestou, dupu a dusám, a čertovsky jsem nadšen ze všeho rychlého běhu. Můj žaludek – asi žaludek orlí? Neb ze všeho nejraději má
jehněčí maso. Dojista však je to žaludek ptačí. Nevinnými věcmi a málo věcmi živen, nedočkavě připraven k
letu, k odletu – takový já už jsem: jak by tedy něco na mně nebylo jako pták! A zvláště, že jsem sok ducha tíže, to mám od ptáka: a věru,
jsem jeho nepřítel, arcinepřítel, na život a na smrt! Ó, kam že mé nepřátelství
již neletělo, kam se nezaletělo! O tom bych dovedl písničku zpívat - - a zazpívám ji též:
třeba že jsem samoten v prázdném domě a nikomu jí nemohu zpívati než svým
vlastním uším. Arci, jsou jiní pěvci, těm teprve v plném domě změkne hrdlo,
rozhovoří se ruka, oko najde svůj výraz a srdce procitne: těm já se nepodobám.
– 2. Kdo jednou lidi naučí létat, pohne všemi mezníky; i
všechny mezníky mu vzlétnou do vzduchu, a on pokřtí zemi novým jménem: „lehká“. Pštros utíká rychleji než nejrychlejší kůň, ale i on ještě
strká hlavu těžce do těžké země: tak člověk, jenž ještě nedovede létat. Těžká zve se mu země, těžký zve se mu život; a tak tomu chce duch tíže! Kdo však lehkým chce se stát a kdo
ptákem chce se stát, nechť miluje sám sebe: – tak učím já. Ne ovšem láskou chorých a chtivých: neb u těch i
sebeláska zapáchá! Třeba se učit – tak učím já – sám sebe milovati láskou
neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati
sem a tam. Těkati sem a tam: tomu se říká „láska k bližnímu“; tímto
slovem dosud nejlépe lhali a podváděli, zvláště ti, kdož celému světu byli na
obtíž. A věru, to není přikázání pro dnešek a zítřek, učiti se sebe milovat. Nýbrž ze všech umění toto
jest nejjemnější, nejlstivější, nejzazší a nejtrpělivější. Svému vlastníkovi totiž vše vlastní je dobře skryto; a ze
všech zlatodolů vlastní důl vyhrabe se nejpozději, – toť dílo ducha tíže. Jsme skoro ještě v kolébce a již nám dávají na cestu těžká
slova, těžké hodnoty „dobro“ a „zlo“ – tak sluje toto věno. Pro ně nám
promíjejí, že jsme na živu. A proto k sobě nechávají přijití maličkých, aby jim v čas
bránili milovat sebe samy: toťdílo ducha tíže. A my – my poctivě vlečeme, co nám dali na cestu, na tvrdých
plecích a přes drsné hory! A potíme-li se, říkají nám: „Ba, těžko nésti život!“ Ale člověku je jen těžko, aby sám sebe nesl! To proto, že
příliš mnoho cizího vleče na svých plecích. Jako velbloud pokleká a dává si
notně naložiti. Zvláště silný, nosný člověk, v němž přebývá úcta: příliš
mnoho cizích těžkých slov a hodnot si nakládá,
– teď se mu život zdá pouští! A věru! I leccos vlastního je
těžko nésti! A leccos v nitru člověka se podobá ústřici, neb je to odporné a
kluzké a těžce chápatelné –, – takže se musí vzácná skořápka se vzácnou zdobou přimlouvat
za obsah. Ale i tomuto umění nutno se učit: umění, míti
skořápku a krásný vzhled a chytrou slepotu! O lecčems na člověku vzniká zas klamné zdání proto, že
leckterá skořápka je nepatrná a smutná a příliš skořápkou. Mnoho skryté dobroty
a síly nikdy se neuhodne; nejrozkošnější lahůdky nenalézají nikoho, kdo by je
chutnal! To vědí ženy, nejrozkošnější: o málo tučnější, o málo tenčí
– ó, kolik osudu se tají v tom málu! Těžko člověka objeviti, a jemu samému je to nejobtížnější;
často duch lže o duši. Toť dílo ducha tíže. Ten však sám sebe objevil, kdo dí: toť moje dobro a zlo: tím připravil o řeč krtka a
trpaslíka, který dí: „dobré pro všechny, pro všechny zlé“. Věru, ani těch nemám rád, jimž každičká věc a dokonce i
tento svět zovou se nejlepšími. Takové lidi jmenuji spokojenými se vším. Spokojenost se vším, která všeho dovede okoušet a chutnat:
to není nejlepší vkus! Ctím zpěčující se, vybíravé jazyky a žaludky, jež se
naučily říkati „Já“ a „Ano“ i „Ne“. Ale všechno žvýkati a stra viti – toť pravý
způsob vepřů! Vždy hýkati svůj souhlas – tomu se naučil jen osel a kdo jeho
jest ducha! – Hluboká žluť a hořící červeň: tak tomu chce můj vkus, – ten ke všem barvám přimíchá krve. Kdo
však svůj dům natírá na bílo, prozrazuje mi bíle natřenou duši. Jedni si zamilovali mumie a druzí přízraky; a zde i tam
stejné nepřátelství proti všemu masu a proti vší krvi: ó, jak jedni i druzí
jsou mi proti vkusu! Neb já miluji krev. A tam nechci bydliti a dlíti, kde kdokoli plije a prská: toť
již můj vkus, – raději ještě bych žil mezi
zloději a křivopřísežníky. Nikdo nenosí v ústech zlata. Ale ještě odpornější mi jsou všichni patolízalové; a nejodpornější
zvíře, jež jsem mezi lidmi nalezl, pokřtil jsem jménem cizopasník: to nechtělo
milovati a chtělo by přece žiti z lásky. Neblahými zvu všechny, kdož mají jen jedinou volbu: stati se
bud zlými zvířaty či zlými krotiteli zvířat: u těch bych si nestavěl stánků. Neblahými zvu též ty, kdož musí stále čekati, – ti mi jsou proti vkusu: všichni ti
publikáni a kupčíci a králové a jiní strážcové krajů a krámů. Věru, i já se naučil čekati, a to důkladně, – ale jenom
čekati na sebe. A naučil jsem se, nade vším
stát a chodit a běhat a skákat a šplhat a tančit To však jest moje učení: kdo se chce jednou naučit létat, uč
se zprvu stát a chodit a běhat a šplhat a tančit: – letem se létat nenaučíš. Naučil jsem se, po provazových žebřících lézti do nejednoho
okna, po čilých nohou jsem šplhal na vysoké stožáry: a nezdálo se mi nepatrným
blaženstvím, moci seděti na vysokých stožárech poznání, - plápolati na vysokých stožárech jako plamének: nevelké
sice světlo, a přece veliká útěcha plavcům, zahnaným bouřkou, i trosečníkům! – Rozličnou cestou a poutí jsem se dostal k své pravdě:
nevystupoval jsem po jediném žebříku do výšky, odkud mé oko těká v mou dálku. A jenom nerad jsem se vždy vyptával po cestách, – to mi bylo
vždy proti mému vkusu! Raději jsem se ptával samotných cest, raději jsem je
zkoušel. Vše moje chůze byla pokusem a otázkou: – a věru, i odpovídat
na takové otázky nutno se učit! To však – jest
můj vkus: - ne dobrý, ne špatný, ale můj vkus,
za nějž se již nestydím a jehož netajím: „To – jest tedy cesta má, a
kde jest vaše?“ tak jsem odpovídal těm, kteří se mne tázali „po cestě“. Cesty
totiž, samospasitelné cesty – není! – Tak pravil Zarathustra. 1. Zde sedím a čekám, kol sebe staré rozražené desky i desky
nové, z pola popsané. Kdy přide má hodina? - hodina mého západu, zániku: neb jedenkrát ještě k lidem
chci jít Na to teď čekám: neb dříve je nutno, aby mi vzešla známem‘,
že jest to hodina má, – totiž smějící se lev s
hejnem holubic. Zatím jako kdosi, kdo má kdy, sám k sobě promlouvám. Nikdo
mi nevypravuje nic nového: i vypravuji sobě sám sebe. – 2. Když jsem přišel k lidem, nalezl jsem je sedící na staré
domýšlivosti: všichni si domýšleli, že dávno již vědí, co člověku je dobré a
zlé. Čímsi starým a mdlým zdálo se jim vše mluvení o ctnosti; a
kdo chtěl dobře spáti, mluvil o „dobru“ a „zlu“ a potom šel spát. Z tohoto spáčství jsem je vyrušil, an jsem hlásal: co je
dobré a zlé, nikdo ještě neví: – leda ten, kdo
tvoří! To pak je ten, kdo vytváří cíl člověka a zemi dává její
smysl a její budoucnost: ten teprve stvoří, že něco
jest dobré a zlé. I kázal jsem jim, by překotili staré své učebné stolice a
vše, kdekoli sedala ona stará domýšlivost; kázal jsem jim, aby se vysmáli svým
velkým mistrům ctnosti, svým světcům, básníkům a vykupitelům světa. Kázal jsem jim, aby se vysmáli svým ponurým mudrcům i všem
černým hastrošům, kteří kdy výstražně usedli na stromu života. Sedl jsem si na jejich velkou silnici, jež vede k hrobům, ba
i vedle mrch a supů jsem usedl – a smál jsem se vší jejich minulosti a její
zvětralé rozpadávající se nádheře. Věru, podoben postním kazatelům a bláznům, svolával jsem
hromy a blesky na všechnu jejich velikost a malost, – že jejich nejlepší dobro
je tak pranepatrné! Ze jejich nejhorší zlo je tak pranepatrné! – tak jsem se
smál. Má moudrá touha, jež zrodila se v horách, křičela tak a
smála se ze mne, divoká věru to moudrost! – má veliká touha, jež na perutech
bouří. A často mne strhla a vznesla a smetla, a uprostřed smíchu
proletěl jsem v hrůze, jako šíp, slunečně zmámenou slastí: – v dál do odlehlých budoucností jsem letěl, jichž neviděl
ještě žádný sen, do jihů žhavějších, než o jakých kdy snili tvůrcové obrazů: až
tam, kde bohové v tanci se stydí za všechna roucha: - bych totiž mluvil podobenstvími a podoben básníkům belhal
a koktal: a věru, stydím se, že ještě musím být básníkem! – Až tam, kde všechno vznikání mi připadalo bohů tancem a bohů
svévolí, a kde se mi zdálo, že svět, na svobodu puštěný a rozpustilý, sám k
sobě zas nazpět utíká: - kde svět se mi zdál odvěkým vzájemným útěkem a opětným
vzájemným shledáním mnoha bohů, blaženým odporem a novým nasloucháním i
posloucháním a opětnou pospolitostí mnoha bohů: – Kde všechen čas mi připadal blaženým smíchem nad okamžiky;
kde nutnost byla svoboda sama, jež blaženě si hrála s ostnem svobody: – Kde jsem se opět shledal se svým starým ďáblem i arcinepřítelem,
s duchem tíže, i se vším, co stvořil: s povinností, předpisem, nouzí a
následkem a účelem i vůlí a dobrem a zlem: – Neb zda není třeba, by bylo něco, přes
co by se tančilo, přes co by se tančilo svobodně v dál? Není třeba, by v
zájmu lehkých a nejlehčích – byli krtkové a těžcí trpaslíci? 3. Tam bylo to též, kde s cesty jsem zvedl slovo „nadčlověk“
i poznání, - že člověk jest cosi, co musí býti překonáno, že člověk
jest mostem a ne účelem a že ve jménu svého poledne a svého večera má
blahoslavit sám sebe jakožto cestu k novým jitřním červánkům: - tam to bylo, kde jsem zvedl Zarathustrovo slovo o velikém
poledni a vše, cokoli jinak jsem nad člověkem zavěsil jakožto nachové druhé
červánky večera. Věru, i nové hvězdy jsem jim ukázal i nové noci; a nad
mračny a noci a dnem jsem rozepial ještě smích jako pestrý stan. Naučil jsem je všemu svému bájení
a spájení: by v jednotu zbájili a dohromady spojili, co jest na člověku
hádankou a zlomkem a hrůznou náhodou, - já básník, hadač hádanek a vykupitel náhody jsem je učil,
by utvářeli budoucnost, by všechno, co bylo, svým
tvořením vykupovali. By vše minulé na člověku vykupovali a každé „Bylo“
přetvářeli, až promluví vůle: „Ale tak jsem tomu chtěla! Tak tomu budu chtíti –“ - to jsem jim nazýval vykoupením, to jediné jsem je učil
vykoupením zvát Teď čekám na svoje vykoupení
–, bych naposledy šel mezi ně. Neb ještě jedenkráte chci klidem jít; dole mezi nimi chci
zapadnouti, umíraje chci jim podati svůj nejštědřejší dar! Tomu jsem se od slunce přiučil, když, přebohaté, sestupuje
dolů: tu sype do moře zlato z bohatství nevyčerpatelného, - tak, že i nejchudší rybář vesluje zlatým veslem! To jsem totiž jednou zřel a pohlížeje
na to, nemohl jsem se ani do syta vyplakat – Jako slunce, tak chce i Zarathustra zaniknouti: teď sedí zde
a čeká, kol sebe staré rozražené desky i desky nové, – z pola popsané. 4. Hle, zde jest nová deska: ale kde jsou moji bratří, aby
ji nesli se mnou do údolí a do masitých srdcí? –- Takto káže má veliká láska k dálným a nejvzdálenějším: nešetři svého bližního! Člověk jest cosi, co musí
býti překonáno. Je mnoho poutí a podob, kterak jej překonávat: o to dbej
sám! Ale jen šašek si myslí: „člověka lze též přeskočiti.“
Překonávej se sám i ve svém bližním: a nestrp, aby právo,
jež si můžeš uchvátit, bylo ti darováno! Co činíš sám, nemůže ti nikdo učiniti v odvetu. Hled, není
odplaty. Kdo si nedovede rozkazovati, nechť poslouchá. A leckdo dovede si rozkazovati, než dalek je toho, aby sám
sebe též poslouchal! 5. Tak tomu chce způsob šlechetných duší: ničeho nechtějí zadarmo; zvláště ne zadarmo žiti. Kdo z luzy
pochází, chce život zadarmo; ale my ostatní, kterým život se dal, – my stále
uvažujeme, co nejlepšího dáti mu výměnou! A věru, toť vznešená řeč, která dí: „co život slibuje nám, to my vyplníme
životu! Nemá chtíti požívati, kdo požitku neposkytuje. A – nemá nikdo chtíti požívat! Požitek a nevinnost jsou totiž nejstydlivější věci:
nechtějí, aby byly hledány. Je dobře je míti –,
ale ještě lépe, hledati vinu a bolesti! 6.
Ó moji bratří, kdo je prvorozený, vždy bývá obětován. My však jsme
prvorození. My všichni krvácíme na tajných obětních stolech, hoříme a
pečeme se všichni ke cti starých model. Co na nás je nejlepšího, jest ještě mladičké: to dráždí chuť
starých jazyků. Naše maso jest jemné, naše srst jest jen jehněčí srst: – jak
bychom nedráždili starých modlářských kněží! V nás samotných přebývá
ještě ten starý modlářský kněz, jenž si k hostině upeče, co na nás je
nejlepšího. Ach, moji bratří, jak by prvorození nebyli obětmi! Ale tak tomu chce náš rod; a miluji ty, kdož se nechtějí ucho-vati.
Ty, kdož zanikají, miluji já celou svou láskou: neb kráčejí na onen břeh. – 7. Býti pravdivý – to dovede málokdo!
A kdo dovede, ještě nechce! Nejméně však to dovedou dobří lidé! Ó těchto dobrých! Dobří lidé nikdy
nemluví pravdy; pro ducha tudíž „býti dobrý“ znamená nemoc. Povolují, ti dobří, vzdávají se, jejich srdce papouškuje,
jejich důvod poslouchá: kdo však poslouchá, sám sebe
neslyšil Vše, co u dobrých zove se zlem, musí se spojití vespolek,
aby se zrodila jedna pravda. Ó moji bratří, jste-li jen dosti zlí k této pravdě? Odvážná odvážlivost, dlouhá nedůvěra, ukrutný zápor,
omrzelost, řez do živého masa – jak zřídka vše foto se spojuje ve spolek! Z
takového semene však – plodí se pravda! Vedle zlého svědomí
vzrůstalo dosud vše vědění! Rozrazte, vy
poznávající, rozrazte mi staré desky! 8. Jestliže voda má trámy, jestliže přes proud skáčí lávky a
zábradlí, nikdo věru nedojde víry, kdo hlásá: „všechno je v proudu“. Nýbrž i hlupci mu odporují. „Jak? říkají hlupci, všechno že
je v proudu? Trámy a zábradlí jsou přece nad proudem!“ „Nad proudem všechno je
pevné, všechny hodnoty věcí, mosty, pojmy, vše ‚dobro´ a ‚zlo´: to všechno je pevné!“ – A přijde-li tvrdý mráz, krotitel zvířat a řek: pak i
nejvtipnější se naučí nedůvěrovati; a věru, nejen hlupci pak promlouvají: „Zdali pak všechno – nestojí
nehnuto?“ „V podstatě vše stojí
nehnuto“ –, toť pravé učení mrazu, dobrá věc pro neplodnou dobu, dobrá útěcha
pro zimní spáče a pecivály. „V podstatě vše stojí nehnuto“ –: proti
tomu však káže březnový vítr! Březnový vítr, býk, ne však býk orající, – zuřivý býk,
ničitel, jenž vzteklými rohy boří led! Led však - - boří
lávky! O moji bratří, zda téct není vše
v proudu? Zda nepadly do vody vše lávky a
zábradlí? Kdo by se ještě držel „dobra‘’ a „zla“? „Běda nám! Blaze nám! Vane březnový vítr!“ – Tak mi hlásejte
všemi ulicemi, ó moji bratří! 9. Je starý blud, ten sluje dobro a zlo. Kol věštců a
hvězdopravců J točilo se dosud kolo tohoto bludu. Kdysi se věřilo ve věštce a
hvězdopravce: a proto se věřilo: „všechno jest
osud: tak a tak jednati máš, neboť musíš!“ Pak se opět nedůvěřovalo věštcům a hvězdopravcům: a proto se věřilo: „všechno je svoboda: můžeš, neboť
chceš!“ O moji bratří, o hvězdách a budoucnosti dosud byly jen
bludy, ne vědění: a proto dosud o dobru a zlu
byly jen bludy, ne vědění! 10. „Neuloupíš! Nezavraždíš!“ – taková slova byla kdysi
zvána svatými; před nimi skláněli kolena i hlavy a zouvali obuv. Ale já se vás táži: kde byli kdy na světě lepší lupiči a
vrazi, než byla taková svatá slova? Zdaž i ve všem životě není – loupení a vraždění? A tím, že
taková slova svatými slula, zdaž tím pravda sama
nebyla - zavražděna? Či bylo to kázání smrti, že svatým slulo, co všemu životu
odporovalo a zrazovalo z něho? O moji bratří, rozrazte, rozrazte mi staré desky! 11. Toť soucit můj se vším minulým, že vidím: jest vydáno v
šanc, - vydáno v šanc milosti, duchu, šílenství každého pokolení, jež přichází
a vše, co bylo, si vyloží tak, aby mu to sloužilo za most! Velký násilnický vládce mohl by přijití, zchytralý netvor,
jenž by svou milostí a nemilostí všechnu minulost nutil a zkrušil: až by se mu
stala mostem i předzvěstí a hlasatelkou i kuropěním. Toto však jest druhé nebezpečí a druhé mé soucítění: – kdo z
luzy pochází, toho vzpomínání jde do zadu až k dědu,s dědem však přestává čas. Tak vše minulé jest vydáno v šanc: neb mohlo by se jednou
přihoditi, že by se luza stala pánem a že by se v mělkých vodách utopil všechen
čas. Proto, ó moji bratří, je třeba nové
šlechty, jež jest odpůrkyní vší luzy a vší násilnické pánovitosti a na
nové desky nově píše slovo „šlechetný“. Mnoha šlechetných totiž je třeba i mnoha jejich odrůd, aby byla šlechta! Anebo, jak jsem kdysi v
podobenství děl: „To právě jest božskostí, že jsou bohové, ale že není boha!“ 12. Ó moji bratří, svědectví a svěcení vám dávám nové
šlechty: máte se mi stati ploditeli a pěstiteli a rozsévači budoucna, - věru, nevedu vás k šlechtictví, jež byste mohli zakoupiti
jako kramáři a kramářským zlatem: neb málo hodnoty má vše, co svou cenu má. Napříště nebudiž vám ke cti, odkud přicházíte, nýbrž, kam
jdete! Vaše vůle a vaše noha, jež spěje nad vás samy výš, – ta budiž vaší novou
ctí! Věru nikoli, že jste sloužili knížeti – co ještě záleží na
knížatech! – či že jste se tomu, co stojí, stali baštou, aby to stálo pevněji! Nikoli, že váš rod se u dvorů podvorštěl a že jste se
naučili, pestře a jako plameňáci stati po dlouhé hodiny v mělkých rybnících: - neb dovésti stát jest
zásluhou u dvořanů; a všichni dvořané míní, že k blaženství po smrti náleží – směti sedět! – Také ne, že duch, jejž jmenují svatým, vedl vaše předky do
zaslíbených zemí, jež mně záslibem se nezdají:
neboť země, kde vyrostl nejhorší všech stromů, kříž, – ta nemá pranic slibného!
- a věru, kamkoli ten „svatý duch“ své rytíře vedl, vždy při
takových výpravách docela v předu běžely kozy a husy a pobíhali střeštěnci s
křížem! – Ó moji bratří, vaše šlechtictví nemá se dívati nazad, než do
předu, ven. Buďtež mi vyobcováni ze všech otčin a praotčin! Ne svých otců, ale svých dětí zemi
milovati budete: tato láska budiž vaším novým šlechtictvím, – láska k
zemi neobjevené, v nejdálnějším moři! Po ní káži vašim plachtám pátrat a
pátrat! Na svých dětech napravte, že
jste dětmi svých otců: vše minulé takto vykoupíte! Tuto novou desku nad vámi
vztyčuji! 13. K čemu žiti?
Všecko jest marnost! Žiti – toť mlátit slámu; žiti znamená popálit se a přece
se neohřát.“ Takové starobylé povídání stále ještě platí za „moudrost“; a
že je staré a že zatuchle páchne, proto jest ještě u větší vážnosti. I
ztrouchnivělost šlechtí. – Tak směly mluvit děti: neb štítí
se ohně, protože je popálil! Je mnoho dětinství ve starých knihách
moudrosti. A kdo neustále „mlátí slámu“, jak ten by směl na mlácení
láti! Takovému bláznu jen ústa zavázat! Takoví lidé zasedají za stůl a nepřinášejí ničeho, ani ne
pořádného hladu: – a teď lají: „všecko je marnost“. Ale dobře jisti a piti, ó moji bratří, to věru není umění
marnosti! Rozrazte mi, rozrazte desky těch, kdož se nikdy neradují! 14. Čistému vše čisto“: tak ústy lidu jsou chváleni nevinní.
Já vám však pravím: sviním se všechno zasviní! Proto blouznivci a lidé se svěšenými hlavami a svěšenými
srdci hlásají: „svět sám je netvor, pokálený trusem.“ Neb ti všichni jsou ducha nečistotného; zvláště však oni,
kteří nemají poklidu ni pokoje, leda že se na svět dívají ze zadu, – vyznavači zásvětí! Těm říkám do tváře, byt to
i půvabně neznělo: svět se člověku podobá potud, že má zadnici, – v tom mají pravdu! Na světě je mnoho trusu: v tom mají
pravdu! Ale proto svět sám ještě není netvor, pokálený trusem! Je moudře zařízeno, že na světě mnoho věcí nelibě páchne:
sám hnus vytváří křídla i síly, jež vytuší prameny! I na nejlepším je cosi, co působí hnus; a i nejlepší člověk
je cosi, co musí býti překonáno! – Ó moji bratří, je přemoudře zařízeno, že na světě je mnoho
trusu! – 15. Takovýmito průpovědmi slyšel jsem nábožné záhrobníky promlouvati
k svému svědomí, a věru, promlouvali bez šalby a špatnosti, – byt i na světě
nebylo ničeho šalebnějšího ni špatnějšího. „Nech svět se starati o svět! Ni prstu proti němu nezvedej!“ „Nech všechny lidi, kteří tomu chtějí, rdousit se a bodat a
rozdírat se a škrábat: ni prstu proti tomu nezvedej! Tím se jenom naučí
odříkati se světa.“ „A vlastní svůj rozum – ten sám hrdli a rdus; neb je to
rozum světa tohoto, – tím sám se naučíš odříkati se světa.“ – – Rozrazte mi, rozrazte, ó moji bratří, tyto staré desky
pobožných! Rozemelte mi průpovědi pomlouvačů světa! 16. „Kdo se mnoho učí, odnaučí se vší prudké žádostivosti“
– – to druh druhu dnes šepce na všech temných ulicích. „Moudrost unavuje; nic nemá ceny; nepožádáš, nezatoužíš!“ –
– tuto novou desku viděl jsem zavěšenu i na veřejných trzích. Rozrazte mi, ó moji bratří, rozrazte mi též tuto novou desku! Zavěsili ji tam umdlení světem a
kazatelé smrti, a též žalářníci: neb hleďte, vždyť je to kázání vedoucí k
porobě! – Že se špatně učili a nejlepšímu neučili, že se učili všemu
příliš záhy a všemu příliš rychle: že špatně jedli, odtud
ten jejich zkažený žaludek, – – zkaženým žaludkem je totiž jejich duch: ten radí k smrti! Neboť, v bratří moji, duch v
pravdě jest žaludkem! Život je zdrojem rozkoše: z koho však mluví zkažený žaludek,
ten otec zármutku, tomu všechny prameny jsou otráveny. Poznávati: toť rozkoší pro
toho, kdo vůli má lví! Ale kdo zemdlel, chce jen to, co někdo jiný chce: a
všechny vlny si ho podávají. A takový je vždy způsob slabých lidí: ztrácejí se na svých
cestách. Ba posléze ptá se jejich mdloba: „k čemu jsme kdy nějakými cestami
kráčeli! Všechno jest jedno!“ Těm půvabně zaznívá v
sluch, že se káže: „Nic nemá ceny! Nebudete ničeho chtíti!“ To však jest kázání
vedoucí k porobě. Ó moji bratří, všem, kdo jsou znaveni cestou, přichází
Zarathustra, svěží vítr bouřlivák; ještě mnoho nosů rozkýchá! I skrze zdi provane svobodný můj dech, a dovnitř do žalářů a
do žalářovaných duchů! Chtění to jest, jež osvobozuje: neb chtíti, toť tvořiti: tak
učím já. A učiti se máte jen proto, byste
tvořili! A také jak se učit, máte se teprve ode mne učit, totiž jak dobře se učit! – Kdo uši má, slyš! 17. Kde stojí člun, – tam na onu stranu jde cesta snad ve
velké Nic. – Ale kdo by vstoupil do tohoto „Snad“? Nikdo z vás nechce vstoupiti do člunu smrti! Kterak tedy, že
jste unaveni světem l Unaveni světem! A ještě jste se ani nad zemi nevznesli!
Nalezl jsem vás ještě stále chtivými po zemi a zamilovanými do vlastní únavy ze
země! Ne nadarmo vám sklesle visí ret: – malé pozemské přání na
něm ještě sedí! A v oku – neplave tam mráček nezapomenuté pozemské rozkoše? Je na světě mnoho dobrých vynálezů; jedny jsou užitečné,
druhé příjemné: pro ně nutno milovati zemi. A leccos je tu tak dobře vynalezeno, že to je jako ňadra
ženy: užitečné spolu i příjemné. Vy však, vy unavení světem! Vy, leniví k pozemskému životu!
Vás metlami mrskat! Metla by vám z hurta pomohla na nohy. Neboť: nejste-li choři, nejste-li vyžilí ubožáci, jichž syta
je země, tedy jste chytří lenochodi nebo zmlsané zalezlé kočky rozkoše. A
nechcete-li zas čile běhat, – tedy co s vámi
zde na světě! Je zbytečno chtít léčiti nevyléčitelné: tak učí Zarathustra:
–tedy co s vámi zde na světě! Ale k tomu, by se udělal konec, je třeba větší odvahy, než k novému verši: to vědí všichni lékaři a
básníci. – 18. Ó
moji bratří, jsou desky, stvořené mdlobou, a desky, stvořené leností,
hnilobnou leností: třeba že mají stejnou mluvu, nestejně chtějí být slyšeny. –
Vizte zde tohoto chřadnoucího! Již jen o píď je statečný ten muž vzdálen svého
cíle, mdlobou však se vzdorně zde položil do prachu! Mdlobou zívá na cestu, zemi a cíl i sám na sebe: ani kroku
již statečný ten muž nechce učiniti! Teď slunce na něj žhne, a psi chlemtají po jeho potu: on tu
však leží ve svém vzdoru a raději chce zchřadnouti: – – zchřadnouti o píd před cílem! Věru, nezbude, než byste
tohoto hrdinu za vlasy vtáhli do jeho nebes! Či ještě lépe, nechte ho ležet, kam se položil, – aby ho
navštívil potěšující spánek s chladivým dechem šumícího deště: Nechte ho ležet, až procitne sám, – až sám od sebe odvolá
všechnu mdlobu a vše, co mdloba učila jeho ústy! Jen abyste, bratří moji, od něho zaplašili psy, líné ty
lísaly, i všechnu tu bzučící ha vět: všechnu bzučící havět „vzdělanců“, jež si
na potu každého hrdiny – pochutnává! – 19. Kruhy kol sebe opisuji a posvátné hranice; stále méně je
těch, kdož se mnou stoupají na hory stále vyšší: stavím pohoří z hor stále
posvátnějších. Ať kamkoli však se mnou stoupáte, ó moji bratří: dbejte, by cizopasník nestoupal s vámi! Cizopasník: toť plazivý, točivý červ, který chce ztučněti z
chorých vašich rozbolavěných koutů. A to jest jeho umění, že
uhodne stoupající duše na tom místě, kde jsou mdlé: ve vaše hoře a do vaší
rozmrzelosti, v něžný váš stud zapustí své hnusné hnízdo. Kde silný je slab, kde šlechetný je příliš mírný, – tam
zapustí své hnusné hnízdo: cizopasník přebývá, kde velký člověk má malé
rozbolavěné kouty. Co jest nejvyšší druh všeho jsoucna a co druh
nejpovržlivější? Cizopasník je druh nejpovržlivější; kdo však jest nejvyššího
druhu, vyživuje nejvíce cizopasníků. Ona duše totiž, která má nejdelší žebřík a nejhloub sahá
dolů: jak by na té nesedělo cizopasníků nejvíce? - duše nejobjemnější, jež sama v sobě nejširšími kruhy může
běhat a bloudit a těkat; duše nejnezbytnější, jež se z rozkoše vrhá do náhody: - duše jsoucí, jež se noří ve vznikání; duše oplývající
majetkem, jež o své ujmě chce se vrhat do
chtění a žádostí: - duše sama před sebou prchající, jež samu sebe dohání v
nejširším kruhu; duše nejmoudřejší, jíž nejsladčeji domlouvá bláznovství: - duše sama sebe nejvíc milující, v níž veškery věci mají
svůj proud a protiproud, svůj příliv a odliv: – ó, jak by nejvyšší duše neměla nejhorších cizopasníků? 20. Ó moji bratří, což jsem ukrutný? Ale dím: co padá, to
ještě postrčte! Všechno dnešní – to padá a rozpadá se: kdo by to zadržoval! Ale já – já chci do toho
strčit! Znáte rozkoš, která kameny kutálí do strmých hlubin? – Tito
dnešní lidé: vizte je jen, kterak se do mých hlubin kutálejí! Jsem předehrou pro lepší hráče, ó moji bratří! Jsem
příkladem vaší hry! Jednejte dle příkladu
mého! A koho nenaučíte létati, toho mi naučte –-, aby rychleji padal! – 21. Miluji statečné: není však na tom dost, abys kolem
sebe mlátil. Mlať si, ale věz, do koho! A často je více statečnosti v tom, když potlačíš svůj hněv a
svého soka míjíš: proto, aby ses uchoval pro důstojnějšího nepřítele! Máte míti jen nepřátele, jichž byste nenáviděli, ne však
takové, jimiž byste povrhovali: buďte mi hrdi na svého nepřítele: to jsem již
jedenkráte hlásal. Pro důstojnějšího nepřítele, ó přátelé moji, se uchovejte:
proto jest nutno, byste míjeli mnoho věcí, – – zvláště mnoho chátry, jež vám do uší hřmotí o národu a
národech. Uchovejte si oko neposkvrněné jejím „pro“ i „proti“! Tam je
mnoho práva, mnoho bezpráví: kdo přihlíží a očí neodvrátí, rozzlobí se. Očí neodvrátit a jen do toho mlátit – to je tam totéž: proto
odejděte do lesů a meč svůj položte k spánku! Jděte vlatsními svými cestami! A nechte, by národ i národové
šli svými! – vskutku, temnými cestami, na nichž ni jediná naděje již neblýská! Nechť kupčík vládne tam, kde vše, co se ještě třpytí – je
zlato kupčíků! Již není čas králů: co si dnes říká národ, králů ne-zasluhuje. Hleďte jen, jak tito národové teď sami si počínají jako
kupčíci: nejmenší výhody si z každého smetí vyhrabou! Číhají na sebe něco na sobě vymámí, – tomu říkají „dobré
sousedství“. O blažená dávná dobo, kdy si národ řekl: „chci nad národy – býti pánem!“ Neboť, bratří mojí: co jest nejlepší, panovati má, co jest
nejlepší, chce také panovati! A kde učení zní
jinak, tam – není nejlepšího. 22. Tito lidé zde – kdyby ti chléb měli zadarmo, běda! Po
čem by pak křičeli! Jejich výživa –toť jejich pravá zábava; a nechť jen mají
život těžký! Loupící šelmy to jsou: i v jejich „práci“ – je lupičství, i
v jejich „výdělku“ – přelstívání! Proto ať jen mají život těžký! Ať se tedy jen stanou lepšími šelmami, dovednějšími,
chytřejšími, podobnějšími člověku: člověk
totiž jest nejlepší šelma. Všem zvířatům člověk již uloupil jejich ctnosti: to proto,
že ze všech zvířat měl život nejtěžší. Jen ještě ptáci jsou nad ním. A kdyby se člověk naučil ještě
i létat, běda! až kam by pak – letěla jeho
chtivost lupu! 23. Takto chci muže a ženu: muže zdatného k válce, ženu
zdatnou, aby rodila, oba však zdatné, aby tančili hlavou i nohama. A
ztracen budiž nám den, kdy ni jedinkráte se netančilo! A nepravou jmenujme
každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu! 24. Vaše „uzavírání“ sňatků! dejte pozor, aby to nebyl
špatný závěr! Uzavřeli jste příliš rychle: i vyplývá z toho – zrušení sňatku! A lépe ještě zrušit jej cizoložstvím, než zohýbat jej a
předstírat! – Takto mi pravila žena: „ano, já zlomila řád manželství, ale dříve
manželství zlomilo mne!“ Nalezl jsem vždy, že kdo jsou špatně spářeni, nejhůře touží
po mstě: mstí se na celém světě za to, že již neběhá každý sám. Proto žádám, aby poctivci navzájem si řekli: „máme se rádi: zkusme tedy, budeme-li se mít i nadále rádi! Či má
naše zaslíbení být pochybením?“ – „Dejte nám lhůtu a malé manželství, bychom zkusili, jsme-li
způsobilí k velkému! Není to malá věc, stále býti ve dvou!“ Takto radím všem poctivcům; a čím pak by byla má láska k
nadčlověku i ke všemu, co přijití má, kdybych jinak radil a mluvil! Nejen rozrůstati se máte, nýbrž růsti vzhůru – k tomu, ó moji bratří, vám pomoziž zahrada
manželství! 25. Kdo nabyl poznání o starých zdrojích a vznicích, hle,
ten posléze bude pátrati po pramenech budoucnosti a po nových zdrojích a
vznicích. – Ó moji bratří, maličko, a noví
národové vzniknou a nové prameny zaburácejí do nových hlubin. Zemětřesení totiž – to zasypává mnoho studní, to působí, že
mnoho lidí zchřadne: to na světlo též zvedá vnitřní síly a tajnosti. Zemětřesení zjevuje nové prameny. Při zemětřesení starých
národů vyvěrají nové prameny. A kdo volá: „Pohled, zde studna pro mnoho žíznivých, jediné
srdce pro mnoho toužebných, jediná vůle pro mnoho nástrojů“: – kolem toho se
shromáždí národ, to jest: mnoho lidí zkoušejících. Tam se zkouší, kdo dovede rozkazovati a kdo musí
poslouchati! Ach, a jak dlouhým hledáním se to zkouší a jakými radami a nezdary
a jakým učením a jakými novými pokusy! Lidská společnost: toť pokus, tak učím já, – toť dlouhé
hledání: a hledá si rozkazujícího! – – pokus, ó moji bratří! Nikoli však
„smlouva!“ Rozrazte mi, rozrazte takové slovo měkkýšovitých srdcí a polo-polovičatých! 26.
Ó moji bratří! U kterých že lidí jest největší nebezpečí pro veškeru
lidskou budoucnost? Zdaž ne u dobrých a spravedlivých? – – kteřížto říkají a ve svých srdcích cítí: „my již víme, co
jest dobré a spravedlivé, my to též máme; běda těm, kdož tu ještě hledají!“ A nechť lidé zlí páchají sebe více škod: škoda páchaná na
dobrých je škoda nejškodlivější! A nechť pomlouvači světa páchají sebe více škod: škoda
páchaná na dobrých je škoda nejškodlivější! Ó moji bratří, dobrým a spravedlivým kdys do srdce kdosi
nahlédl, jenž pravil: „jsou to farizejové“. Nerozumělo se mu však. Dobří a spravedliví sami mu nesměli rozuměti: jejich duch
jest zajat v jejich dobrém svědomí. Hloupost lidí dobrých jest nezbadatelně
chytrá! To však jest pravda: lidé dobří musí
býti farizeji, – nemají jiné volby! Dobří musí ukřižovati toho,
kdo si vynajde svou vlastní ctnost! Toto jest pravda! Druhý však, jenž objevil jejich zemi, zemi a srdce a půdu
dobrých i spravedlivých: to byl onen, jenž se ptal: „koho mají nejvíce v
nenávisti?“ Tvořícího mají nejvíce v
nenávisti: toho, kdo desky a staré hodnoty láme a zláme, – toho jmenují
zločincem. Dobří totiž – nedovedou tvořiti:
jsou vždycky počátkem konce: – ukřižují toho, kdo píše nové hodnoty na nové
desky, sami sobě obětují budoucnost, –
ukřižují všechnu lidskou budoucnost! Lidé dobří – ti byli vždy počátkem konce. – 27. Ó moji bratří, pochopili jste též toto slovo? I co jsem
kdysi Vyřekl o „posledním člověku“? U kterých že lidí jest největší nebezpečí pro veškeru
lidskou budoucnost? Zdaž ne u dobrých a spravedlivých? Rozrazte mi, rozrazte dobré a
spravedlivé! – Ó moji bratří, pochopili jste též toto slovo? 28. Prcháte přede mnou? Jste zlekáni? Třesete se při tomto
slově? Ó moji bratří, když jsem vám kázal, byste rozrazili dobré i desky
dobrých: teprve tehdy jsem člověka vypravil na jeho širé moře. A teprve nyní naň přichází velký děs, velká chvíle, kdy se
rozhlíží, velká nemoc, velký hnus, velká mořská nemoc. Dobří vám ukazovali nepravá pobřeží a nepravé jistoty; ve
lžích lidí dobrých byli jste zrozeni a skryti. Dobří všechno až na dno
prolhali, prohnuli. Kdo však objevil zemi „člověk“, objevil též zemi „budoucnost
člověka“. Ted mi buďte mořskými plavci, srdnatými a vytrvalými! Zpříma mi choďte, dokud čas, ó moji bratří, učte se zpříma
choditi! Moře bouří: mnoho lidí chce se vaší pomocí opět vzpřímiti. Moře bouří: všechno jest v moři. Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vy
stará námořnická srdce! Čím je nám zem našich otců! Tam směřuje
naše kormidlo, kde našich dětí je zem! Tam do
daleka, bouřněji než moře, bouří naše veliká touha! – 29. „Proč tak tvrd? – pravil kdysi diamantu kuchyňský
uhel; což nejsme blízce spřízněni?“ – Proč tak měkcí? Ó moji bratří, tak já se táži vás: což nejste – moji bratří? Proč tak měkcí, tak couvající a povolující? Proč tolik
popírání, zapírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem pohledu? A nechcete-li být osudy a neúprosnými: jak byste se mnou
mohli – vítěziti? A nechce-li vaše tvrdost blýskat a rozlučovat a rozřezávat:
jak byste jednou mohli se mnou – tvořiti? Ti, kdo tvoří, jsou totiž tvrdi. A blaženstvím musí se vám
zdát, můžete-li svou ruku vtisknout na tisíciletí jako na vosk, – – blaženstvím, můžete-li na vůli tisíciletí psáti jako na
kov, – tvrději než kov, vzácněji než kov. Zcela tvrdé jest jen to, co jest
nejvzácnější. Tuto novou desku, ó moji bratří, vztyčuji nad vámi: staňte se tvrdými! 30. Ó moje vůle! Jež obracíš veškeru tíseň, ó nezbytnosti
má! Uchraň mne všech malých vítězství! Ty určení mé duše, jemuž dávám jméno osudu! Ty, jež jsi ve
mně! A nade mnou! Uchraň a ušetř mne k jedinému velikému osudu! A poslední svou velikost, vůle má, si uspoř pro svůj
poslední skutek, – bys byla neúprosná uprostřed ve svém vítězství! Ach, kdo
nepodlehl svému vítězství! Ach, čí oko neztemnělo v zmámeném tomto soumraku! Ach, čí
noha nezavrávorala a neodnaučila se ve vítězství – stát! – – Bych jednou byl připraven a zralý o velkém poledni: připraven
a zralý jako rozžhavený kov, jako mračno těhotné bleskem a vémě mlékem kypící:
– – připraven sám k sobě a k své nejskrytější vůli: luk, jenž
prahne po svém šípu, šíp, jenž prahne po své hvězdě: - – hvězda, připravená a
zralá o svém poledni, žhoucí, protknutá, blažená ničícími slunečními šípy: – – samo slunce a neúprosná sluneční vůle, připravená k
ničení prostřed vítězství! Ó vůle, jež obracíš veškeru tíseň, ó nezbytnosti má! Uchovej
mne k jedinému velikému vítězství! Tak pravil Zarathustra. 1. Jednou z rána, nedlouho po svém návratu do jeskyně,
vyskočil Zarathustra jako potřeštěn se svého lože, křičel strašlivým hlasem a
počínal si, jako by na loži ležel ještě někdo, jenž nechtěl vstát; a tak se
rozléhal Zarathustru v hlas, až jeho zvířata zlekána přispěchala, a ze všech
slují a doupat v sousedství Zarathustrovy jeskyně vše živoucí se vyplašilo, –
poletujíc a třepotajíc se, plazíc se a poskakujíc, dle toho, jaká noha a jaká
perut komu byla dána. Zarathustra však promluvil tato slova: Vzhůru, propastná myšlenko, z mé hlubiny! Já jsem tvůj
kohout a jitřní šero, ty rozespalý červe: vzhůru! vzhůru! Můj hlas tě již
vykokrhá ze spánku! Uvolni pouta svých uší: naslouchej! Neb já tě chci slyšet!
Vzhůru! Vzhůru! Zde hromu je dost, by také hroby se naučily naslouchat! A ze svých očí si vytři spánek a všechno slabošské a slepé!
Slyš mne i svýma očima: můj hlas je lékem i pro ty, kdož slepi se narodili! A jak se mi jen probudíš, na věky budeš mi bdíti. Mým zvykem není, prabáby burcovati ze spánku a potom
jim kázati, – aby spaly zas dál! Hýbeš se, prohýbáš se, chroptíš? Vzhůru! Vzhůru! Nechropti –
mluv mi! Volá tě Zarathustra, bezbožník! Já Zarathustra, já přímluvci života, přímluvci bolu,
přímluvci kruhu, – já volám tebe, svou myšlenku nejpropastnější! Blaze mi! Přicházíš – slyším tě! Má propast mluví, svou poslední hloubku jsem překlopil na
světlo! Blaze mi! Sem! Dej ruku – ha! nech! Haha! - - Hnus, hnus,
hnus - -- běda mi! 2. Sotva však Zarathustra takto promluvil, shroutil se jako
mrtvý k3a dlouho zůstal jako mrtvý. Ale když přišel zas k sobě, byl bled a
chvěl se a zůstal ležeti a dlouho nechtěl jisti ani piti. To potrvalo po sedm dní; jeho zvířata však ve dne ni v noci
ho neopouštěla, leda že orel vylétal pro krmi. A co sloupil a přinášel, kladl
na Zarathustrovo lože: takže Zarathustra posléze ležel pod žlutými a rudými
bobulemi, hrozny, růžovými jablky, vonným kapradím a šiškami pinií. K jeho
nohám pak byla rozestřena dvě jehňata, jež orel s námahou uchvátil jejich
pastýřům. Posléze, po sedmi dnech, Zarathustra se vzpřímil na loži,
vzal do ruky růžové jablko, přivoněl k němu a shledal jeho vůni líbeznou. I
domnívala se jeho zvířata, že je čas, aby s ním promluvila. „Ó Zarathustro, pravila zvířata, tak ležíš teď již po sedm
dní, s těžkýma očima: nepostavíš se zas konečně na nohy? Vykroč ze své sluje: svět na tě čeká jako zahrada. Vítr hrá
těžkými vůněmi, jež spějí k tobě; a všechny potoky by rády běhaly za tebou. Všechny věci po tobě touží po sedm dnů, co jsi sám a sám, –
vykroč ze své sluje! Všechny věci chtějí bytí tvými lékaři! Přišlo k tobě snad nové poznání, kyselé, těžké? Jako
kysající těsto jsi ležel, tvá duše vzkypěla a překypovala přes všechny své
okraje. –“ – Ó zvířata má, odpověděl Zarathustra, žvatlejte tak dál a
nechte mne poslouchat! Tolik mne osvěžuje, že žvatláte: kde se žvatlá, tam svět
mi již leží jako zahrada. Jak je to líbezné, že jsou na světě zvuky a slova:
zda zvuky a slova nejsou duhami a klamnými mosty mezi tím, co na věky jest
rozloučeno? Ke každé duši náleží jiný svět: každé duši každá jiná duše
jest zásvětím. Právě mezi nejpodobnějšími věcmi jest nejkrásnějsí zdání a
nejlživější klam; neb nejmenší propast nejtíže se překlene. Pro mne – jak by pro mne bylo nějaké „vně“? Není vnějšího
světa! Toho však zapomínáme při všech zvucích; jak to líbezné, že zapomínáme! Zda nejsou věcem dány zvuky a jména, by se člověk věcmi
osvěžoval? Je krásným bláznovstvím naše mluva: s tou člověk tančí přes všechny
věci. Jak líbezné je vše mluvení, jak líbezná všechna lež zvuků!
Se zvuky tančí naše láska na pestrých duhách. – „Ó Zarathustro, odpověděla zvířata, těm, kdo smýšlejí jako
my, všechny věci samy od sebe tančí: přichází to vše a podává si to ruku a
směje se a prchá – a vrací se. Všechno přichází, všechno se vrací; věčně běží kolo jsoucna.
Všechno umírá, všechno zase vzkvétá; věčně běží rok jsoucna. Všechno se láme, všechno se spravuje; věčně se staví stejný
dům jsoucna. Všechno se loučí, všechno zdraví se zas; věčně si zůstává věren
prsten jsoucna. Každým okamžikem počíná se jsoucno; kolem každého ‚Zde´ se
otáčí koule ‚Tam´. Střed jest v každém bodě. Křivá je stezka věčnosti.“ – O vy šašci a kolovrátky! odpověděl Zarathustra a usmíval se
zase, jak dobře víte, co se za sedm dní musilo vyplniti: a jak onen netvor mi
do jícnu vlezl a mne rdousil! Ale jámu ukousl hlavu a daleko jsem ji vyplivl. A vy, – vy jste z toho již udělali písničku? Ted tu vsak
ležím, znaven ještě tím kousáním a vyplivováním, churav ještě vlastním
vykoupením. A vy jste se na to vše dívali? Ó
můj orle a hade, i vy jste ukrutní? Chtěli jste se dívati na mou velikou
bolest, jako se dívají lidé? Člověk totiž je zvíře nejukrutnější. Při truchlohrách, býčích zápasech a ukřižováních bylo mu
dosud na zemi nejvolněji; a když si vynalezl peklo, hle, tu peklo bylo jeho
nebem na zemi. Křičí-li veliký člověk –: zhurta k tomu přiběhne malý; a
jazyk mu visí z krku samou chtivostí. On to však nazývá svým „soucítěním“. Jak horlivě malý člověk, obzvláště básník, svými slovy
žaluje na život! Slyšte ho, ale nepřeslechněte mi slasti, která je v každé
žalobě! Takové žalobce života život překoná jediným zajiskřením očí.
„Miluješ mne? praví život, drzá ta žena; jen sečkej chvíli,nemám ještě pro tebe
kdy.“ Člověk sám proti sobě je nejukrutnější zvíře; a při tom
všem, co si říká „hříšník“ a „křížonoš“ a „kajícník“, nepřeslechněte mi
rozkoše, která jest v tomto žalu a žalování! A já sám – fikám to, abych na člověka žaloval? Ach, moje zvířata,
tomu jedinému jsem se dosud naučil, že člověku je třeba největšího jeho zla
k jeho největšímu dobru, – – že vše největší zlo jest jeho nejlepší silou a nejtvrdším kamenem nejvyššímu tvůrci; a že
jest nutno, by člověk vypěstil své dobro a spolu své zlo: – Nebyl jsem přibit na to dřevo
muk, že vím: člověk je zlý, – nýbrž křičel jsem, jak ještě nikdo nekřičel: „Ach, že jeho největší zlo jest tak docela malé! Ach, že
jeho největší dobro jest tak docela malé!“ Velká omrzelost člověkem – ta mne
rdousila, ta mi vlezla do jícnu: a to, co
věstil věštec: „všechno je jedno, nic nemá ceny, vědění rdousí.“ Dlouhý soumrak přede mnou belhal, smutek znavený k smrti,
zmámený k smrti, a mluvil zívajícími ústy. „Věčně se navrací ten člověk, jehož ses do únavy nabažil –
malý člověk“ – tak zíval můj smutek a vláčel nohu a nemohl usnouti. Ve sluj se mi změnila lidská zem, její hruď zapadla, vše
živoucí se mi stalo lidskou práchnivinou a kostrou a zpuchřelou minulostí. Mé vzdechy seděly na všech lidských hrobech a nemohly již
vstát; mé vzdechy a otázky kuňkaly a rdousily a hlodaly a lkaly nocí a dnem: – „ach,
člověk se věčně navrací! Malý člověk se věčně navrací!“ – Oba jsem jednou uviděl nahé, největšího člověka i nejmenšího
člověka: příliš podobni si byli, – příliš lidský byl i člověk největší! Příliš malý i největší! – to byla má omrzelost člověkem! A
věčný návrat i nejmenšího! – To byla má omrzelost vším bytím! Ach, hnus! hnus! hnus! - - Tak pravil Zarathustra a vzdychal
a otřásal se; neboť si vzpomněl na svou nemoc. Tu mu však zvířata nedala
mluviti dále. „Nemluv dále, ty, jenž se uzdravuješ! – tak mu odpověděla
jeho zvířata, nýbrž vyjdi ven, kde svět na tě čeká jako zahrada. Vyjdi ven k
růžím a včelám a hejnům holubic! Ale zvláště k zpěvným ptákům: aby ses od nich
naučil zpívati! Zpívati, to je totiž pro ty, kdo se uzdravují; kdo je zdráv,
nechť mluví. A chce-li i zdravý člověk písně, chce přece jiné písně než ten,
kdo se uzdravuje.“ „Ó vy šašci a kolovrátky, mlčte přec! – odpověděl
Zarathustra, s úsměvem nad svými zvířaty. Jak dobře víte, jakou potěchu jsem si
sám vynalezl v sedmi dnech! Že musím zase zpívati, – tuto potěchu
jsem si vynalezl a toto ozdravění: chcete i z
toho hned zas udělati písničku?“ „Nemluv dále, odpověděla mu opět jeho zvířata; či raději, ty
uzdravující se, uprav si k písni dříve lýru, uprav si novou lýru! Neb hleď přece, ó Zarathustro! K tvým novým písním je třeba
nových lýr. Zpívej, burácej a překypuj, ó Zarathustro, novými písněmi
zhoj svoji duši: bys nesl velký svůj osud, jaký ještě žádného člověka osudem
nebyl! Neboť tvá zvířata vědí dobře, ó Zarathustro,
kým jsi a kým se nutně staneš: hleď, ty jsi učitelem
věčného návratu -, toť již osud tvůj! Že tobě prvému jest učiti tomuto učení, – jak by velký ten
osud nebyl i tvým největším nebezpečím a tvou největší chorobou! Hleď, víme, čemu učíš: že věčně se vracejí všechny věci a my
sami s nimi, a že jsme tu nekonečněkráte již byli, a všechny věci s námi Učíš, že jest veliký rok vznikání, nestvůrně veliký rok:
ten, jako písečné hodiny, vždy znovu se otočí, by znovu běžel a doběhl: - tak, že všechny tyto roky jsou si navzájem rovny, v
největším a též v nejmenším, – že v každém velikém roce my sami sobě jsme
rovni, v největším a též v nejmenším. A kdybys teď chtěl zemříti, ó Zarathustro: hled, víme též,
jak; bys tu k sobě promluvil: –– tvá zvířata tě však prosí, abys ještě
neumíral! Promluvil bys, a bez chvění, spíš vydechuje blaženstvím: neb
velká tíha a velké dusno by s tebe byly sňaty, ty nejtrpělivější! – Teď umírám a mizím, tak bys promluvil, a za okamžik obrátím
se v nic Duše jsou stejně smrtelné jako těla. Ale vrátí se uzel příčin, do něhož já jsem zamotán, – a ten
mne opět vytvoří! Já sám náležím k příčinám věčného návratu. Přijdu zase, s tímto sluncem, s touto zemí, s tímto orlem, s
tímto hadem – ne abych žil život nový či život
lepší či život podobný: ‚-budu věčně přicházeti, abych žil tento stejný život, nezměněný
v nejmenším ani největším, bych opět učil věčnému návratu všech věcí,bych opět
promluvil slovo o velkém poledni pozemském i lidském, bych opět člověku
nadčlověka zvěstoval. Promluvil jsem své slovo, lámu se o své slovo: tak tomu chce
můj odvěký úděl – umírám jakožto zvěstovatel. Ted přišla hodina, by zanikající
sám sobě žehnal. Takto se končí Zarathustrův
zánik.´“ - - Po těchto slovech zvířata se odmlčela, čekajíce, že jim
Zarathustra něco řekne: Zarathustra však neslyšel, že zvířata mlčí. Nýbrž ležel
tiše, s očima zavřenýma, tak jako spící, třeba že nespal: neb rozmlouval právě
se svou duší. Had a orel pocítili toto jeho mlčení, ctili veliké ticho kol něho
a opatrně se vzdálili. Ó moje duše, já tě naučil, abys říkala „Dnes“ jako „Kdys“ a “Před
časy“ a tančila svůj rej přes všechno Zde a Tu a Tam. Ó moje duše, já tě vysvobodil ze všech koutů, já s tebe
oprášil prach, pavučiny a přítmí. Ó moje duše, já s tebe smyl malý stud a pokoutní ctnost, já
jsem tě přemluvil, bys před očima slunce stála nahá. Vichrem, jenž sluje „duch“, jsem dul přes tvoje vzduté moře;
všechna mračna jsem zahnal svým dujícím dechem, zardousil jsem i rdousící
bytost, která sluje „hřích“. Ó moje duše, já dal ti právo, bys říkala Ne jako vichr, bys
říkala Ano, jak říká rozevřené nebe: tichá jak světlo teď stojíš a kráčíš
zapírajícími vichry. Ó moje duše, já svobodu ti vrátil nad stvořeným i
nestvořeným: a kdo, jako ty, zná rozkoš budoucna? Ó moje duše, já naučil tě pohrdání, jež nevrtá jako
červotoč: pohrdání velkému a milujícímu, jež miluje nejvíce tam, kde nejvíce
pohrdá. Ó moje duše, já naučil tě přemlouvati tak, bys i nejhlubší
důvody přemluvila k sobě: podobna slunci, jež přemlouvá moře až ke své výši. Ó moje duše, já tě sprostil všeho poslouchání, poklekání a vzývání
slovem „pane!“, já sám tě nazval obranou proti tísni, nezbytností a osudem. Ó moje duše, já dával ti nová jména i pestré hračky, já jsem
tě nazval „osudem“ i „objemem objemů“, „pupeční šňůrou času“ i „azurným zvonem“. Ó moje duše, tvé prsti jsem dal piti vší moudrosti, piti
všech nových vín i všech nepamětně starých silných vín moudrosti. Ó moje duše, já jsem tě skropil každým sluncem a každou
nocí, každým mlčením a každou touhou: – tu jsi mi vzrostla jako vinná réva. Ó moje duše, teď přebohatá tu stojíš a těžká, vinná réva s
kypícími vemeny a hnědě zlatými hrozny, plnými k prasknutí: – - bobtnajíc a stísněna svým štěstím, čekajíc pro samý
nadbytek a stydlivá i pro své čekání., Ó moje duše, teď nikde není duše, jež více by milovala, více
by objímala a větší by měla objem! Kde by si budoucno a minulost byly blíže než
u tebe? Ó moje duše, vše jsem ti dal, a všechny mé ruce tobě se
vyprázdnily: – a teď! Teď s úsměvem a hlubokým steskem mi díš: „Kdo z nás má
děkovati? - zdaž nemá děkovati dárce, že příjemce přijal? Zdaž se neuštědřuje
z nouze? Zda se nepřijímá – ze smilování?“ – Ó moje duše, chápu úsměv tvého stesku: tvé překypující
bohatství samo teď natahuje toužebné ruce! Tvá náplň zírá v dálku přes dující moře a hledá a čeká;
touha překypující náplně zírá z nebes tvého usměvavého oka! A věru, ó moje duše! Kdo, vida tvůj úsměv, by se nerozplýval
v slzách? Sami andělé v slzách se rozplývají pro překypující dobrotu tvého
úsměvu. Tvá dobrota, překypující dobrota tvá to jest, jež nechce
bědovat ni plakat: a přece tvůj úsměv, ó moje duše, po slzách touží, a třesoucí
se tvá ústa po vzlykání. „Zda všechen pláč není z žalu? A všechen žal z žalování?“
Tak sama k sobě mluvíš, a proto, ó moje duše, raději chceš se usmívati než abys
vysypala svůj bol - než abys do proudících slz vysypala všechen bol nad svou
plností a nad vší tou tísnivou touhou, jež pudí vinnou révu k vinaři a vinařovu
noži! Ale nechceš-li plakati, nechceš-li vyplakati nachový svůj
stesk, nezbude ti, ó moje duše, než abys zpívala! – Hleď, já sám se usmívám,
toto ti předpovídaje: - nezbude, než abys zpívala burácejícím zpěvem, až moře se
všechna ztiší, by naslouchala tvé touze, - až po tichých toužebných mořích bude se vznášeti člun,
zlatý to div, kol jehož zlata hopkují vše dobré nedobré podivné věci: - i mnoho malé a velké zvěře a vše, co má lehké podivné
nohy, že může běhati po stezkách fialkově modrých, – - tam k zlatému divu, k dobrovolnému tomu člunu a k jeho
pánu: tím však jest vinař, jenž čeká s diamantovým vinařským nožem, – - tvůj velký osvoboditel, 6 moje
duše, onen bezejmenný - - jemuž teprve budoucí zpěvy vynajdou jména! A věru,
již voní tvůj dech budoucími zpěvy, - již planeš a sníš a žíznivě piješ u všech studánek útěchy
zurčících z hluboká, již odpočívá tvůj stesk v blaženství budoucích zpěvů! Ó moje duše, teď dal jsem ti vše a též svoje poslední, a
všechny mé ruce tobě se vyprázdnily: – že jsem ti
kázal zpívat, hled, to bylo mé poslední! Že jsem ti kázal zpívat, mluv teď, mluv: kdo že z nás teď má – děkovati? – Či raději ještě:
zpívej mi, zpívej, ó moje duše! A mne nech děkovati! – Tak pravil Zarathustra. 1. „Ve tvé oko jsem nedávno pohlédl, živote, ženo: zlato
jsem viděl se kmitat v nočním tvém oku, – tou rozkoší se zastavilo mé srdce: - zlatý člun jsem viděl se kmitat na nočních vodách,
klesající, plesající, teď vodu ssající, zas v pozdrav plající, zlatý, houpavý
člun! Po mé noze, jíž bylo zuřivě do tance, se vymrštil tvůj hled,
tvůj houpavý hled, jenž se ptal, jenž se smál a jenž tál. Dvakrát jen tvé ručky zachřestily řehtačkou – tu houpala se
již má noha v zuřivosti tance. – Mé paty se vzepialy, naslouchaly mé prsty, zda chápati,
ženo, tě mohou: vždyť tanečníkovo ucho – jest v prstech u jeho nohou! K tobě jsem skočil: tu couvlas před chvatem mého skoku; a jazyk
létavých vlasů tvých prchavých mi zablýskl v oku! Pryč od tebe jsem skočil a pryč od tvých zmijí: tu stojíš,
ke mně se kloníš a touha v tvé oko se vpíjí! Pohledem křivým – mne učíš křivým cestám; na křivých cestách
můj krok se stává – lstivým! Mám strach, jsi-li blízká, mám na dálku tě v lásce; tvůj
útěk mne za sebou vábí, tebe hledat mne trápí: – trpím; vše rád bych trpěl, ty-li
jsi v sázce! Ty, jejíž chlad zažehuje, jejíž zášť objímá, jejíž útěk
zavazuje, jejíž výsměch – dojímá: kdo by tě v zášti neměl, velká, jež zavazuješ a zahazuješ,
pokušitelko ty útěkem děsící, těšící! Kdo by tě v lásce neměl, jež nejsi vinna,
ty s větrem o závod čilá i činná, ty s okem dítěte hřešící! Kam táhneš mne teď, ty zmatku a zmetku? A teď zas přede mnou
prcháš, ty sladce nevděčný šotku a skřítku! Já za tebou tančím, za tebou jdu, byt tvoje stopa se
nevtiskla v prsť. Kde jsi? Ó, ruku mi dej! Či jediný jen prst! Zde zabloudíme: ve spleti těch houštin a slují! – Stůj! Ni
krok! Nevidíš? Výři zde obletují. Ty výre! Netopýre! Já mám ti bláznem být? Kde to jsme? U psů
ty ses učila štěkat a výt. Jak něžně na mne ceníš úběl svých zoubků, jak zlé tvé oči
proti mně z pod srstnatých srší chloupků! Toť tanec: cestou necestou se mnou se proháníš: já myslivec:
a ty – můj pes? či jsi můj kamzík spíš? Teď podél mne! Jen zhurta v svém zlovolném poskoku! Teď vyskoč! A přeskoč! – Běda! Tu sám jsem upadl ve skoku! Ó, viz, já ležím, ty svévoli, a prosím o milost! Rád bych s
tebou šel něžnější stezkou – vždyť znáš jich dost! - po stezce lásky houštinou tichou a smavou! Či po břehu
jezera, hleď, kde zlaté tančící rybky plavou! Ty jsi teď mdlá? Hle, onde jsou ovce a červánky tam plají:
zda není krásné spát, když ovčáci na flétnu hrají? Jsi tak docela mdlá? Dej pažím svým klesnout, já donesu tě
tam lehce! A žízeň-li máš, – já něco bych měl, však ústům tvým pít se to
nechce! Ó proklaté hladké hádě! Ta čarodějka! rychlejší srny a
laňky! Kam poděla se? A na mé tváři od její ruky dvě červené skvrny a kaňky! Mám toho věru již dost, tvým ovčím ovčákem abych byl vždy! Ty
čarodějko, já dosud ti zpíval: teď křičet budeš mi ty! Do taktu k mému biči ty mi teď tanči a křič! Ach, jak jsem
rád, že jsem nezapomněl vzíti s sebou svůj bič!“ – 2. Tu odpověděl mi život s rukama na svých hezounkých
ouškách: „Ó Zarathustro! Nepráskej mi tak strašlivě svým bičem! Vždyť
víš: Lomoz – myšlenek smrt: a právě mi přicházejí tak něžné myšlenky. Jsme oba dva praví ničemové v dobrém a ničemové ve zlém.
Mimo dobro a zlo jsme nalezli svůj ostrov a zelenou svou louku – my sami dva! A
proto již je třeba, bychom spolu byli za dobře! A třeba se nemilujeme z hloubi –, což nutno na sebe sočit,
když se nemilujeme z hloubi? A že jsem s tebou za dobře a často více, to víš: to proto,
že žárlím na tvoji moudrost. Ó, ta zbrklá stará bláznivá moudrost! Kdyby ti jednou utekla tvá moudrost, ach! tu by ti rychle
utekla také má láska.“ – Po té se žena - život ohlédla zamyšleně na zad i kol a řekla
potichu: „Ó Zarathustro, nejsi mi dost věrný! Nemiluješ mne ani zdaleka tolik, co tvrdíš; vím, pomýšlíš na
to, že mne brzy opustíš. Je starý těžký těžký bručící zvon: a bručí v noci až nahoru
k tvé jeskyni: - slyšíš-li ten zvon o půlnoci odbíjet hodiny, myslíš na to
mezi prvou a dvanáctou - - myslíš na to, vím, ó Zarathustro, že v brzku chceš mne opustit!“
– „Ano, odpověděl jsem váhavě, ale víš to přece též“ – A řekl
jsem jí cos do ucha, právě doprostřed mezi její zadrhnutý žlutý bláznovský
huňatý vlas. „Tyto víš, ó Zarathustro?
To neví nikdo. „ I podívali jsme se na sebe a pohlédli na zelenou louku, přes
niž právě běžel chladný večer, a plakali jsme spolu. – Tehdy však život byl mi
dražší, nežli mi kdy drahá byla celá moje moudrost. Tak pravil Zarathustra. 3. Prvá! Ó duše, bdíš? Druhá! Půlnoci ducha
neslyšíš? Třetí! „Já spal, já spal –, Čtvrtá! „Já z hlubokého snu
jsem vstal: – Pátá! „Hluboký svět –! Šestá! „Je hlubší, než jak
den jej znal. Sedmá! „V něm propast běd –, Osmá! „Slast – hlubší nad
všech srdcí žal: , Devátá! „Žal: zahyň! dí. Desátá! „Než každá slast:
chci věčnost! dí –, Jedenáctá! „– chci věčnost,
věčnost nejhlubší!“ Dvanáctá! (Čili: píseň o Ano a
Amen.) 1. Jestliže jsem věštec a pln onoho věšteckého ducha, jenž
mezi dvěma moři kráčí na vysokém jhu, jenž kráčí mezi minulem a budoucnem co těžký mrak, –
nepřítel dusných nížin i všeho, co mdlé jest a nemůže zemřít ani žít: připraven k blesku v temných svých prsou i k spasnému
paprsku světla, těhoten blesky, jež říkají Ano! a smějí se Ano! připraven k
věšteckým zážehům blesku: – - blažen však jest, kdo takto je těhoten! A věru, je nutno,
by dlouho jakožto těžká bouř na horách visel, kdo jednou světlo budoucnosti
zažehnouti má! – - ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním
prstenu prstenů, – po kruhu návratu! Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít,
leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! 2. Jestliže můj hněv kdy rozdrtil hroby, posunul mezníky
hranic a staré desky rozraženy valil do srázných hlubin: jestliže kdy můj výsměch svým dechem rozehnal zpuchřelá
slova a já jako koště se hnal na pavouky křižáky a jak očistný vítr na zatuchlé
staré umrlčí komory: jestliže jsem kdy plesaje seděl, kde staří bohové pohrobeni
leží, jestliže jsem žehnal světu a miloval svět, sedě vedle pomníků starých
utrhačů světa: – – neboť i chrámy a boží hroby já miluji, jakmile nebe čistým
okem nahlédne dovnitř jich pobořenými stropy; rád na chrámech pobořených sedám
jako tráva a červený mák - ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu
prstenů, – po kruhu návratu? Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít,
leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! 3. Jestliže kdy na mne dýchl dech tvůrčího dechu a oné
nebeské nezbytnosti, jež i náhody nutí, by tančily reje hvězd: jestliže jsem se kdy smál smíchem tvůrčího blesku, po němž s
hněvem, leč poslušně zaduní táhlé hřmění činu: jestliže jsem kdy kostky metal s bohy u božského stolu země,
až zem sebou lomcovala a se lámala a do výše chrlila plamenné proudy: - neboť božským stolem je zem, a zachvívá se tvůrčími novými
slovy a vrhy metajících bohů: ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu
prstenů, – po kruhu návratu? Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít,
leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! 4. Jestliže jsem plným douškem kdy pil z onoho kypícího
džbánu, J vonného kořením a směsí nápojů, v němž dobře jsou smíchány všechny
věci: jestliže má ruka nejvzdálenějšího k nejbližšímu kdy přilila,
a ohně k duchu a slasti k bolu a nejhoršího k nejdobrotivějšímu: jestliže sám jsem zrnkem oné spasné soli, jíž veškery věci v
džbánu se dobře smísí: - neboť jest sůl, jež pojí dobro a zlo; a i nejhorší zlo
zasluhuje, aby se ho užilo ke kořenění a k poslednímu překypění: ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu
prstenů, po kruhu návratu? Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti
chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! 5. Jestliže moře mám v lásce a všechno, co mořského jest
rodu, a nejvíce v lásce tehdy, když hněvivě mi odporuje: jestliže jest ve mně ona hledající slast, jež napíná plachty
po neobjeveném, jestliže plavecká slast jest v mojí slasti: jestliže volal kdy jásot můj: „zmizel břeh – teď se mne
spadl poslední řetěz - nesmírno kol mne hřmí, široko v dál mi svítí prostor a
čas, nuže dobrá! nuže vzhůru! staré mé srdce!“ - ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu
prstenů, – po kruhu návratu? Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít,
leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! 6. Jestliže má ctnost je ctnost tanečníkova a já-li jsem
často oběma nohama vskočil v nadšení zlatě smaragdové: jestliže má zloba je smějící se zloba, jež cítí se doma pod
trsy růží a pod keři lilií: – v smíchu totiž všechno zlé jest pospolu, leč
svatým jest prohlášeno a svobodným prohlášeno vlastní svou blažeností: a jestliže to jest mé alfa i omega, že vše těžké lehkým,
každé tělo tanečníkem, každý duch ptákem se stane: a věru, to jest moje alfa i
omega! ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu
prstenů, – po kruhu návratu! Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít,
leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! 7. Jestliže jsem kdy tichá nebesa nad sebou rozpial a na
vlastních křídlech letěl do vlastních nebes: jestliže jsem ve hře plul hlubokými dálkami světla, a mé-li
svobody přilétla ptačí moudrost: - takto však dí ptačí moudrost: „Hleď, není Nahoře, není
Dole! Dokola se převrat, vymršť se ven, zpátky se vrz, ty lehký! Zpívej! nemluv
již! – zda nejsou vše slova stvořena pro těžké tvory? Zda lehkému nelžou vše
slova? Zpívej! nemluv již!“ ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu
prstenů, – po kruhu návratu? Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít,
leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! Neb já tě miluji, ó věčnosti! Ach, kde se na světě udály větší
pošetilosti než u soucitných? A co na světě způsobilo více utrpení než
pošetilosti soucitných? Běda všem milujícím, kteří nemají
ještě vyšší výšky nad svým soucitem! Takto kdysi Jábel ke mně
promluvil: „i bůh má své peklo: tím jest jeho láska k lidem“ A nedávno jsem od
něho zaslechl toto slovo: „bůh je mrtev; svým soucitem s lidmi zemřel bůh“ TAK PRAVIL ZARATHUSTRA (II, str. 85). A zase běžely měsíce a léta přes Zarathustrovu duši, a on
toho nedbal; ale vlas mu zbělel. Jednoho dne, když seděl na kameni před svou
slují a tiše se díval do dálky, – a jest odtamtud vidět na širé moře a do dálky
přes točité propasti –, tu zamyšleně kol něho obcházela jeho zvířata a posléze
se postavila před něj. „Ó Zarathustro, pravila, díváš se as do dálky za svým
štěstím?“ – „Co záleží na štěstí! odpověděl, již dávno nedychtím po štěstí, já
dychtím po svém díle „ – „Ó Zarathustro, dala se zvířata znovu do řeči, to
pravíš proto, že jsi z těch, kdož mají dobra více než dost. Což neležíš v
nebesky modrém jezeře štěstí?“ – „Vy šašci, odpověděl Zarathustra a usmíval se,
jak dobře jste zvolili příměr! Víte však též, že moje štěstí jest těžké a že
není jako plynulá vodní vlna: doléhá na mne a nespouští se mne, lepí se jako
rozpuštěná smůla.“ – Tu zvířata znovu zamyšleně kol něho obcházela a pak se opět
před něj postavila. „Ó Zarathustro, pravila, proto tedy
sám stále žloutneš a černáš, ačkoli tvůj vlas již již vyhlíží bělostně a jako
len? Jen pohled, sedíš ve své smůle!“ – „Co to pravíte, má zvířata, řekl
Zarathustra a zasmál se, věru, rouhal jsem se, an jsem mluvil o smůle. Jako
mně, vede se všem plodům, jež dozrávají. Medem, jejž
mám v žilách, moje krev houstne a duše má se utišuje.“ – „Tak tomu asi jest, ó
Zarathustro, odpověděla zvířata a lísala se k němu; ale nevystoupíš dnes někam
na vysokou horu? Vzduch je čistý, a je dnes viděti větší kus světa než kdy
jindy.“ – „Ano, má zvířata, odpověděl, radíte dobře a dle přání mého srdce:
vystoupím dnes na vysokou horu! Dbejte jen, aby mi tam byl po ruce med, žlutý,
bílý, dobrý, ledově čerstvý med ze zlatých pláství. Neb vězte, ten med nahoře
přinesu v obět.“ – Ale když byl Zarathustra nahoře na vrcholu, propustil svá
zvířata, jež ho doprovodila, a poznal, že nyní je samoten: – i zasmál se z plna
srdce, ohlédl se a promluvil, řka: Že jsem mluvil o obětech a obětování medu, to byla jen lest
mé řeči a věru, užitečná pošetilost! Zde nahoře smím již mluviti svobodněji,
než před poustevnickými slujemi a poustevnickými zvířaty. K čemu obětovat! Promarním, co se mi daruje, já marnotratník
s tisícem rukou: jak bych tomu směl ještě říkati – obět! A když jsem si přál medu, přál jsem si jen vnadidla a sladké
slize a sladké strdi, po níž i medvědi bručouni a podivní mrzutí zlí ptáci
olizují jazyk: přál jsem si nejlepšího vnadidla, jakého třeba honcům a rybo-lovcům.
Neb je-li svět jako temná obora a jako libosad všech divokých honců, zdá se mi
ještě spíše a raději býti mořem propastně bohatým,mořem plným pestrých ryb a
raků, mořem, na něž i bozi mají asi chuť, toužíce stát se tam
rybáři a vrhati tam sítě: tak bohat je svět podivnými věcmi, jak velkými tak
malými! A zvláště lidský svět, lidské moře: – po něm ted házím zlatou svou udici a volám: rozevři
se, lidská propasti! Rozevři se a vyvrž mi své ryby a blyskotavé raky! Nejlepším
vnadidlem si dnes navnazuji nejpodivnější lidské ryby! své štěstí samo dnes házím do všech prostorů a dálek, mezi
východ, poledne a západ, zda se nenaučí mnoho lidských ryb trhat a tahat za mé
štěstí a třepotat se na něm, až se zakousnou do mých ostrých skrytých háků a dostanou do mojí výšky, ty nejpestřejší propastné rybky,
nahoru k nejzlomyslnějšímu všech rybářů. Tím totiž jsem od základu a
od počátku, neboť přitahuji lidi a utahuji, do výšky táhnu a za uši tahám, já
pěstoun a pěstitel a ukazňovatel, jenž ne nadarmo kdys promluvil k svému srdci:
„Staň se tím, jímž jsi!“ Tak tedy nechť nyní lidé přicházejí ke mně nahoru: neb ještě čekám na znamení, jež by
zvěstovala, že je čas k mému sestupu; ještě sám nesestupuji mezi lidi a
nezanikám mezi nimi, jak jest mi souzeno. Proto zde čekám, úskočně a výsměšně na vysokých horách, ne
netrpělivě, ne trpělivě, nýbrž jako ten, kdo i trpělivosti se odnaučil, –
protože již „netrpí“. Můj osud mi totiž poprava času: asi že na mne zapomněl? Či
sedí ve stínu za velkým kamenem a lapá mouchy? A věru, mám jej rád, ten svůj věčný osud, za to, že mne
neštve a netísní a že mi nechává pokdy k šprýmům a zlomyslnostem: a tak jsem
dnes vystoupil na tuto vysokou horu, abych odtud lovil ryby. Lovil kdo kdy ryby na vysokých horách? A třeba že to je
bláznovství, co zde nahoře tropím a robím: raději přece bláznovství, než abych
tam dole samým čekáním se stal slavnostním a sežloutnul a sezelenal – – než abych se nadýmal samým čekáním a chrlil hněv, řval
jako posvátný vichr z hor a netrpělivě volal dolů do údolí: „Slyšte, sice vás
zmrskám boží metlou!“ Ne že bych se proto rozzlobil na takové hněvivce: mohu se
jim vysmáti, a to mi stačí! Vždyť je nezbytno, aby byly netrpělivý, ty velké
rachotící bubny, které se k slovu dostanou dnes nebo nikdy! Já však a osud můj – my nemluvíme k době dnešní, my
nemluvíme ani k době „Nikdy“: my již máme k mluvení trpělivost i čas. ba
nadbytek času. Neb jednou přec nezbytně přijde a nesmí nás minouti. Kdo že jednou nezbytně přijde a nesmí nás minouti? Náš
veliký Hazar, to jest naše veliká vzdálená říše člověka, Zarathustrova říše
tisíce let Jak vzdálené jest asi, co takto jest „vzdáleno“? co mi po
toni! Proto však mi to přece není méně jisto –, oběma nohama pevně a bezpečně
stojím na této půdě,na věčné půdě, na tvrdé pražule, na této nejvyšší nejtvrdší
pra-hoře, k níž přicházejí všichni vichrové jakožto k rozvětří, tázajíce se
Kde? a Odkud? a K jakému cíli? Zde směj se, směj, má světlá zdravá zlomyslnosti! S vysokých
hor vrz dolů svůj blyskotavý výsměch a smích! Návnad mi svým blyskotáním
nejkrásnější ze všech lidských ryb! A co ve všech mořích náleží mně, mé
vlastnictví a mou podstatu na všech věcech – to mi
vylov, to ke mně nahoru vznes: na to čekám, já
nejzlomyslnější všech rybářů. Ven v dáli, v dál, má udice! Dovnitř a dolů, vnadidlo mého
štěstí! Ukrop svou nejsladší rosu, ty mede srdce mého! Zakousni se, má udice,
do břicha všeho černého trudu! Ven v dáli, v dál, mé oko! O, jaké mořské pláně kol mne,
jaké zašeřené lidské budoucnosti! A nade mnou – jaké zrůžovělé ticho! Jaké
blankytné mlčení! Druhého dne seděl Zarathustra zase na svém kameni před
slují, zatím co zvířata těkala venku světem, by přinesla nové potravy, – též
nového medu: neboť Zarathustra promařit a promarnil starý med až do posledního
zrnka. Ale jak tu tak seděl s holí v ruce a stín své podoby obkresloval na
zemi, ponořen do myšlenek, a věru! ne do myšlenek o sobě a svém stínu tu se
pojednou zalekl a zachvěl: neboť vedle svého stínu spatřil ještě jiný stín. A
jak se rychle ohlédl a zvedl, hle, tu stál vedle něho věštec, týž, jejž kdysi u
svého stolu pohostil jídlem a pitím, onen zvěstovatel velké mdloby, jenž
hlásal: „Všechno jest jedno, nic nemá ceny, svět je bez smyslu, vědění rdousí!“
Jeho tvář se však od té doby proměnila; a když mu Zarathustra pohlédl do očí,
zaleklo se jeho srdce podruhé: tolik zlých předzvěstí a popelavě
šedivých blesků běželo přes ten obličej. Věštec, jenž postřehl, co se dělo v Zarathustrově duši,
přetřel si rukou tvář, jako by tvář samo tnu chtěl setři ti; taktéž učinil i
Zarathustra. A když se takto oba mlčky vzchopili a posilnili, podali si ruce,
na znamení, že se k své známosti přiznávají. „Vítej, pravil Zarathustra, zvěstovateli velké mdloby, ne
nadarmo byls mým soustolovnikem a hostem. I dnes se mnou pojez a popij a
odpust, že s tebou u stolu bude seděti veselý starý muž!“ – „Veselý starý muž?
odpověděl věštec, potřásaje hlavou: kdokoli však jsi anebo kýmkoli býti chceš,
ó Zarathustro, zde nahoře již tím nebudeš, – za krátko tvůj člun již nebude
odpočívati na suchu!“– ‚‚Což odpočívám na suchu?“ - tázal se Zarathustra se
smíchem. – „Vlny kolem tvé hory, odvětil věštec, stoupají a stoupají, vlny
velké nouze a velkého trudu: a také tvůj člun brzy zvednou a tebe sama
odnesou.“ – Zarathustra neodpovídal a byl udiven. – „Neslyšíš ještě ničeho?
pokračoval věštec: nešumí to a neburácí z hloubky nahoru k tobě?“ –
Zarathustra zase neodpovídal a naslouchal: tu zaslechl dlouhý, táhlý výkřik,
jejž propast podávala propasti, neb každá jej nesla dále a žádná si ho nechtěla
ponechati: tak hrozný byl jeho zvuk, „Zlý proroku, řekl posléze Zarathustra, toť výkřik úzkosti,
výkřik člověka, výkřik, jenž zaznívá z nějakého černého moře. Co však mně jest
po lidské nouzi! Zda víš, kterak se jmenuje můj poslední hřích, jenž na mne
ještě čeká?‘* „Soucit! odpověděl věštec
ze srdce přetékajícího a pozvedl obě ruce – ó Zarathustro, já přicházím, bych
tě svedl k tvému poslednímu hříchu!“ – A sotva byla tato slova promluvena, zazněl znovu onen
výkřik, a byl delší a úzkostnější než před tím, také byl již mnohem blíže. „Slyšíš?
Slyšíš, ó Zarathustro? zvolal věštec, tobě platí ten výkřik, tebe volá: pojď, pojď,
pojď, je čas, je nejvyšší čas!“ – Zarathustra na to neodpovídal a byl zmaten a zdrcen; posléze
se otázal, jako ten, kdo sám ve svém nitru váhá: „A kdo že, kdo mne tam volá?“ „Ale vždyť to víš, odpověděl věštec prudce, nač se skrýváš? Vyšší člověk to jest, ten volá po tobě!“ „Vyšší člověk? vzkřikl Zarathustra, jat hrůzou: co ten chce? Co ten mi
chce? Vyšší člověk! Co ten zde chce?“ – a jeho kůže se pokryla potem. Věštec však ani slovem neodpověděl na Zarathustrův úděs,
nýbrž naslouchal a naslouchal do hloubky. Ale když tam po dlouhý čas zůstalo
ticho, obrátil pohled na zad a viděl, kterak Zarathustra stojí a se třese. „O Zarathustro, jal se mluviti smutným hlasem, nestojíš tu
jako člověk, jemuž je štěstím do tance; zatanči, sice mi ještě padneš! Ale kdybys i tančil přede mnou a skákal všemi svými skoky a
uskoky, nikdo by mi přece nesměl říci: ‚Hle, zde tančí poslední radostný
člověk!´ Nadarmo by sem na výšinu přišel, kdo by hledal toho člověka: Sluje by sic našel a zákoutí slují a
skrýše pro skryté, nikoli však štoly blaha ni kobky drahokamů ni zlaté žíly
nového štěstí. Štěstí – jak by bylo lze nalézti štěstí u takových
zahrabaných lidí, u takových poustevníků! Mám hledat ještě poslední blaho na
blažených ostrovech a v dálce mezi zapomenutými moři? Ale všechno jest jedno, nic nemá ceny, nepomáhá žádné
hledání, ani blažených ostrovů již není!“ - - Tak vzdychal věštec: ale při jeho posledním vzdechu
Zarathustra se zase rozjasnil a nabyl jistoty, jako ten, kdo z hlubokého jícnu
přichází na světlo. „Ne! Ne! Třikráte ne! zvolal silným hlasem a rukou si
přejel vous – to vím já lépe! Jsou ještě blažené ostrovy! O tom nemluv, vzdychavý hudlaři smutku! O tom přestaň pleskatí, ty
předpolední deštové mračno! – Což tu již nestojím, smáčen tvým smutkem a
promočen jak pes? Teď se otřepu a uteku ti, abych zase uschl: tomu se nediv!
Zdám se ti málo zdvořilý? Ale zde jest můj dvůr* A co se tkne tvého vyššího člověka: nuže dobrá! vyhledám ho
rychle v oněch lesích: s té strany zazněl jeho
výkřik. Snad na něj tam doráží nějaké zlé zvíře. Octl se v mém okrsku; v něm
mi nesmí přijití k úrazu! A věru, jest u mne mnoho zlých zvířat.“ – Za těchto slov obrátil se Zarathustra a odcházel. Tu pravil
věštec: „Ó Zarathustro, tys čtverák! Vím už: chceš se mne zbavit! Raději ještě utíkáš do lesů a
honíš se za divokou zvěří! Ale co ti to plátno? K večeru mne přece zase budeš míti; v
tvé vlastní jeskyni zde budu seděti, trpělivě a těžce jak pařez – a budu na tě
čekat!“ „Budiž! zavolal Zarathustra do zadu, odcházeje: a co mého
jest v mé jeskyni, náleží též tobě, mému hostu! Najdeš-li tam však ještě medu, dobrá! jen si jej vyliž,
medvěde bručoune, a oslaď si duši! Neboť k večeru budeme oba dobré míry, – budeme dobré míry a radovati se budeme, že tento den se
ukončil! A ty sám jakožto můj taneční medvěd k mým písním zatančíš. Nevěříš? Potřásáš hlavou? Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Starý
medvěde! Vždyť také já – jsem věštec.“ Tak pravil Zarathustra. 1. A ni hodinu ještě neputoval Zarathustra svými horami a
lesy, tu pojednou shlédl zvláštní průvod. Právě po cestě, jíž směřoval dolů,
kráčeli dva králové, zdobení korunami a nachovými pásy, pestří jako ptáci
plameňáci: a před sebou hnali osla, obtěžkaného nákladem. „Co chtějí tito
králové v mé říši?“ pravil Zarathustra udiven svému srdci a rychle se skryl za
keř. Ale když králové došli až k němu, řekl polohlasem, jako by mluvil k sobě
sám: „Zvláštní! Zvláštní! Jak se to rýmuje? Dvé králů zřím – a jen jednoho
osla!“ Tu se oba králové zastavili, usmáli se, pohlédli na místo,
odkud zazníval hlas, a pak sami sobě pohlédli do tváře. „Cos takového si
našinec také myslívá, pravil král po pravici, ale neřekne to nahlas.“ Král po levici však pokrčil rameny a odpověděl: „Je to
patrně pasák koz. Anebo poustevník, jenž příliš dlouho žil mezi skalami a
stromy. Neboť nemít společnosti – to také kazí dobré mravy.“ „Dobré mravy? odvětil nevrle a hořce druhý král: komu pak my
chceme utéci? Čemu jinému než ‚dobrým mravům‘? Než té naší ‚dobré společnosti‘? Raději věru žít mezi poustevníky a pasáky koz, než s naší
pozlacenou, nepravou luzou, pomazanou líčidlem – třeba že si říká ‚dobrá
společnost‘, – třeba že si říká ‚šlechta‘. Ale je tam všechno lživé a
shnilé, především krev, dík starým špatným nemocem a špatnějším mastičkářům. Nejlepší ještě a nejmilejší je mi dnes zdravý sedlák, hrubý,
lstný, tvrdošíjný, setrvačný: to je dnes nejvznešenější stav. Sedlák je dnes nejlepší; a selský stav měl by být pánem! Ale
je to říše luzy –nedám si již ničeho namlouvat. A luza, to jest: míchanice. Míchanice luzy: v té je všechno se vším spářeno, světec a
lok a zeman a žid a jakékoli dobytče z archy Noemovy. Dobré mravy! Všechno jest u nás lživé a shnilé. Nikdo již
neumí uctívati: před tím právě prcháme. Jsou
to nasládlí dotěrní psi, pozlacují listy palmové. Tento hnus mne rdousí, že my králové sami jsme nasákli lží,
že jsme ověšeni a zakukleni starou sežloutlou nádherou po dědech, že jsme
pamětní peníze pro nejhloupější a nejchytřejší a pro každého, kdo dnes
obchoduje s mocí! My nejsme prví – a musíme
přec prvé představovati: toto pod-vodnictví se
nám konečně přejedlo a zhnusilo. Luze jsme se chtěli vyhnout, všem těm dotěrným pisklounům a
písálkům, tomu zápachu kupčíků, té žebrotě ctižádostivců, tomu smrdutému dechu
–: fi, žiti mezi luzou, fi, mezi luzou představovati prvé! Ach, hnus, hnus,
hnus! Co ještě záleží na nás králích!“ – „Tvá stará nemoc tě přepadá, pravil tu král po levici, hnus
tě přepadá, ubohý můj bratře. Ale vždyť víš, že nás někdo poslouchá.“ Zarathustra, jenž těmto řečem byl rozevřel uši a oči, zvedl
se ihned ze svého úkrytu, přistoupil ke králům a jal se mluviti: „Jenž vás tu poslouchá, jenž rád vás poslouchá, vy králové,
jmenuje se Zarathustra. Jsem Zarathustra, jenž kdysi děl: ‚Co záleží ještě na
králích!‘ Promiňte mi, měl jsem radost, když jste si řekli: ‚co ještě záleží na
nás králích!‘ Zde však jest moje říše a
vláda: čeho as pohledáváte v mé říši? Snad jste však cestou nalezli, co já hledám: totiž vyššího člověka.“ Když to králové slyšeli, udeřili se do prsou a pravili
jedněmi ústy: „Jsme poznáni! Mečem tohoto slova roztínáš nejhustší temnotu našeho srdce.
Odkryls naši tíseň, neboť hled! putujeme, bychom nalezli vyššího člověka – - člověka, jenž jest vyšší nás: třeba že jsme králové. Jemu
přivádíme tohoto osla. Nejvyšší člověk má totiž na zemi býti též nejvyšším
pánem. Není tvrdšího neštěstí ve všem lidském osudu, než nejsou-li
mocní tohoto světa též prvými lidmi. Pak vše se stává lživým a křivým a
nehorázným. A jsou-li dokonce posledními a jsou-li spíše dobytkem než
lidmi: pak luza stoupá a stoupá v ceně, ba posléze promluví ctnost luzy: ‚hle,
já sama jsem ctnost‘.“ – Co jsem to zaslechl? odpověděl Zarathustra; jaká moudrost u
králů! Jsem nadšen, a věru, mám již chuť, abych to dal do rýmů: třeba že to
budou rýmy, jež se nehodí pro každé ucho. Dávno jsem se již odnaučil ohledům na
dlouhé uši. Nuže dobrá! Nuže vzhůru! (Zde se však stalo, že i osel se dostal k slovu: a řekl
zřetelně a se zlou vůlí, jakoby na znamení souhlasu, i-a.) Kdys prala – psali prvý spásy rok
– Sibylla špitá (neopil jí mok): „Ten svět nám kles! Zel, úpadek! A je to bída dnes! Řím k nevěstkám a k nevěstkářům
dal se, kles Caesar k dobytku, bůh –
židem stal se!“ 2. Králové se pásli na těchto Zarathustrových rýmech; král
po pravici však děl: „ó Zarathustro, jak bylo dobře, že jsme se vypravili,
abychom tě shlédli! Tví nepřátelé nám totiž ukazovali tvůj obraz ve svém
zrcadle: tu jsi se šklebil jako dabei a potupně jsi se smál: i báli jsme se tě. Ale co plátno! Stále znovu jsi nás bodal svými průpovědím do
ucha i srdce. Tu jsme posléze pravili: co záleží na tom, jak vypadá! Musíme jej slyšeti, musíme
slyšeti toho, jenž hlásá: ‚mír máte milovati jakožto prostředek nových válek, a
krátký mír více než dlouhý!‘ Nikdo ještě nepromluvil tak bojovných slov: ‚Co jest dobré?
Býti statečný jest dobré. Je to dobrá válka, jež světí každou věc´ Ó Zarathustro, krev našich otců se při takových slovech
pohnula v našem těle: to bylo jako řeč jara k starým vinným sudům. Když se meče do sebe vplétaly jako rudě skvrnití hadi, tu si
naši otcové zamilovávali život; slunce každého míru zdálo se jim vlažné a mdlé,
dlouhý mír však působil stud. Jak vzdychali naši otcové, viděli-li na zdi se blyskotat
čisté vyschlé meče! Jak ony meče, tak sami žíznili po válce. Meč totiž chce
piti krev a blyští se chtivostí.“ – Když králové takto horlivě vyprávěli a žvatlali o štěstí
svých otců, přepadla Zarathustru nemalá chuť, by se jich horlivosti vysmál: neb
zřejmě to byli náramně mírumilovní králové, jež viděl před sebou, králové se
starými jemnými tvářemi. Přemohl se však. „Nuže dobrá! pravil, oním směrem vede
cesta, tam leží Zarathustrova sluj; a po tomto dni bude dlouhý večer! Tecí mne
však výkřik úzkosti spěšně od vás odvolává. Ctí mou sluj, chtějí-li králové v ní sedět a čekat: ale bude
vám arci dlouho čekat! Ostatně, co na tom? Kde se dnes člověk lépe učí čekat než u
dvorů? A zda králů veškerá zbylá ctnost nesluje dnes: uměli čekat?“ – Tak pravil Zarathustra. A Zarathustra zamyšlen kráčel dál a hloub, lesy a podél
bažinatých plání; jakož se pak děje každému, kdo přemýšlí o těžkých věcech,
šlápl při tom z nenadání na člověka. A hle, tu mu pojednou stříklo do tváře
bolestné zvolání a dvé prokletí a dvacet zlých nadávek: takže polekán zdvihl
hůl a jal se do člověka, na kterého šlápl, ještě bušiti. Hned po té se však
vzpamatoval; a jeho srdce se smálo pošetilosti, jíž se právě dopustil. „Promiň, řekl pošlapanému člověku, jenž se zuřivě zvedl a
posadil, promiň a poslyš zprvu podobenství. Jako když poutník, jenž sní o vzdálených věcech, z nenadání
na osamělé cestě vrazí do spícího psa, do psa, ležícího na slunci: - jak tu oba dva, na smrt polekáni, vyjedou a vjedou do
sebe, podobni úhlavním nepřátelům, na smrt se nenávidícím: tak se událo nám. A přece! A přece –málo jen scházelo, a byli by se oba
laskali, onen pes a onen osamělý člověk! Vždyť oba dva jsou osamělí!“ - „Ať jsi kdokoli, pravil ušlápnutý člověk, stále ještě
zuře, šlapeš po mně nejenom svou nohou, nýbrž i svým podobenstvím! Pohleď jen, což pak jsem pes?“ – a za těchto slov se sedící
vzpřímil a vytáhl nahou paži z bažiny. Před tím totiž ležel roztažen na zemi,
ukryt a nepoznatelný, jako ten, kdo číhá na bahenní zvěř. „Ale co to děláš!“ zvolal Zarathustra polekán, neb viděl, že
po nahé paži stéká množství krve, – „co se ti stalo? Kouslo tě, ubožáku, nějaké
zlé zvíře?“ Krvácející muž se zasmál, stále ještě pohněván. „Co ti po
tom! pravil a chtěl odejiti. Zde jsem doma a ve svém okrsku. Nechť se mne
kdokoli ptá: hlupákovi stěží odpovím.“ „Mýlíš se, pravil Zarathustra soucitně a zadržel ho, mýlíš
se: zde nejsi doma, nýbrž v mojí říši, a v té nikdo mi nesmí přijití k úrazu. Jmenuj si mne, jak ti libo – jsem tím, jímž býti mi je
souzeno. Sám se zvu Zarathustra. Nuže! Tam nahoru vede cesta k Zarathustrově sluji: není
vzdálena, – nechceš u mne hojiti své rány? Špatně se ti, ty neblahý, vedlo v tomto životě: nejprve tě
uštklo zvíře, a pak tě ušlápl člověk!“ Ale uslyšev Zarathustrovo jméno, ušlápnutý člověk se
proměnil. „Co se mi to přihází! zvolal, kdo pak jiný jest v tomto životě
předmětem mé pozornosti, než jediný člověk, totiž Zarathustra, a jediné zvíře,
které pije krev, – pijavka? K vůli pijavce jsem tu ležel u bažiny jako rybář, a již má
visutá paže byla desetkráte nakousnuta, tu se mi do krve zakousne ještě
krásnější zvíře, Zarathustra sám! Ó štěstí! O zázraku! Bud blahoslaven den, který mne vylákal
do této bažiny! Blahoslavena bud nejlepší pijavka, jež je dnes na živu,
blahoslavena buď velká pijavka svědomí, která sluje Zarathustra!“ – Tak pravil ušlápnutý člověk; a Zarathustra se radoval z jeho
slov a z jich jemné uctivosti. „Kdo jsi? tázal se a podával mu ruku, zbývá nám
ještě mnoho věcí objasnit a rozjasnit: ale již, zdá se mi, nastává čistý světlý
den.“ „Jsem člověk svědomitého ducha, odpověděl
otázaný, a ve věcech ducha stěží je kdo přísnější, těsnější a tvrdší nežli já,
leda ten, od něhož jsem se tomu naučil, Zarathustra sám. Raději ničeho nevědět, nežli mnohé vědět z pola! Raději být
bláznem na vlastní vrub, než mudrcem podle cizího dobro-zdání! Já – jdu věcem
na kloub a až na dno: – co na tom, je-li dno velké či malé? Bažinou-li se zve či
nebem? Na dlaň dna a základu mi postačí: je-li to jen vskutku pevná půda! – na dlaň dna a základu: na tom lze již stati. Pravé
svědomité vědomosti nic není velké a nic není malé!“ „Jsi tedy snad výzkumcem pijavky? tázal se Zarathustra; a
jdeš za pijavkou až na její poslední dno, ty svědomitý?“ „Ó Zarathustro, odpověděl ušlápnutý člověk, to by bylo cos
ohromného, jak bych se toho směl odvážit! V čem však jsem mistr a znalec, to jest mozek pijavky: – to jest můj
svět! A je to také svět! Promiň však, že zde se k slovu dostává má
hrdost, neboť zde nemám sobě rovna. Proto jsem pravil: ‚zde jsem doma‘ – Jak dávno již kráčím, bych vypátral toto jediné, totiž mozek
pijavky, by kluzká pravda mi zde již neuklouzla! Zde jest moje říše! proto jsem vše ostatní odvrhl, proto vše ostatní se mi stalo
lhostejným; a těsně vedle mého vědění hnízdí mé černé nevědění. Mé svědomí ducha chce tomu tak na mně, abych jedinou věc
věděl a jinak o všem ostatním byl nevědomý: hnusí se mi všichni polovičatí
duchové, všichni zamžení, kolísající, blouznící. Kde přestává moje poctivost, tam jsem slep a také chci býti
slep. Kde však chci věděti, tam chci též býti poctivý, totiž tvrdý, přísný,
těsný, krutý, neúprosný. Že ty jsi kdys pravil, ó
Zarathustro: ‚Duch jest život, jenž sám řeže do života´, to mne vedlo a svedlo
k tvému učení. A věru, vlastní svou krví jsem si množil své vlastní vědění!“ - „Jak skutečnost ukazuje,“ vpadl mu Zarathustra do řeči;
neb stále ještě stékala krev po nahé paži svědomitého člověka. Deset pijavek se
totiž do ní zakouslo. „Ó ty podivný druhu, o čem všem mne poučuje zde tato
skutečnost, totiž ty sám! A nesměl bych asi všechno vliti do tvých přísných
uší! Nuže dobrá! Rozlučme se zde! Rád bych tě však opět nalezl
Tam nahoru vede cesta k mé sluji: dnes v noci tam bud mým milým hostem! Rád bych také napravil na tvém těle, že Zarathustra po tobě
šlapal nohama: o tom přemýšlím. Ted mne však výkřik úzkosti spěšně od tebe
odvolává.“ Tak pravil Zarathustra. 1. Ale když Zarathustra zahýbal za skálu, uviděl nedaleko
pod sebou na téže cestě člověka, jenž svými údy trhal jako pomatenec a posléze
se na břicho vrhl k zemi. „Stůj! pravil Zarathustra svému srdci, onen muž, toť
asi vyšší člověk, od něhož vyšel zlý výkřik úzkosti, – podívám se, je-li mu
pomoci.“ Ale když doběhl na místo, kde člověk ležel na zemi, nalezl třesoucího
se starce s vypoulenýma očima; a byt se Zarathustra sebe více namáhal, aby ho
vzpřímil a postavil zas na nohy,, bylo to marné. A nešťastník, zdálo se, ani
nepozoroval, že je někdo na blízku, nýbrž obracel se stále s dojímavými posuny,
jako ten, kdo celým světem jest opuštěn a osamocen. Posléze však, po mnohém
chvění, škubání a klubkovitém svíjení, jal se takto naříkati: Kdo zahřeje, kdo má mne ještě rád? Sem horké ruce! A k srdci pánve uhlí! Povalen, v hrůze, jak polomrtvý, jemuž hřejí nohy, – ach! neznámými zimnicemi zmítán, pronikán šípy s hroty zmrzlými v ledu, štván, myšlenko, tebou! ty nevýslovná! zhalená! děsná! Štván, lovce za mraky, tebou! Tvým bleskem sklán, ty výsměšné oko, jež na mne zíráš z temna: – tak ležím, svíjím se, kroutím, týrán věčnými mukami všemi, tebou zasažen, ty nejkrutější lovce, ó – bože neznámý! Hloub bodni! a bodni zas! Rozpíchej, rozraz mé srdce! Nač tato muka šípy otupenými? Co zase zíráš, po lidských lačně mukách, ze zraků s blesky škodolibých bohů? Ty zabít nechceš, jen mučit, mučit? Nač – mučit mne, Haha! Plížíš se sem? Ve chvíli půlnoční čeho si žádáš? Mluv! Tísníš mne, tlačíš – ha! již příliš blízko! Pryč! Pryč! Slyšíš, jak dýchám, zkoumáš tep mého srdce, ty žárlivče – na co jen žárlíš? Pryč! Pryč! K čemu žebřík? Chceš dovnitř v mé srdce, chceš dovnitř mých nejtajemnějších myšlenek vlézt? Nestoudný! Neznámý – lupiči! Co si chceš uloupit? Co si chceš vyslídit? Co si chceš vymučit, ty mučiteli! ty – katane bože! Či mám se, jak pes, před tebou válet? Mám pokorně, nadšením bez sebe, z lásky se před tebou vrtět? Nadarmo! Bodej dál, nejkrutší bodče! Ne, ne pes, jen zvěř tvoje jsem, ty lovce nejkrutší! Tvůj zajatec nejpyšnější, ty loupežníku za mračny! Mluv, promluv! Co na mne, zákeřníku,
chceš? Zhalený v blesky! Neznámý! Mluv, Jak? výkupné? Kolik chceš výkupného? Chtěj mnoho – to radí má hrdost! A mluv krátce – to radí druhá má hrdost! Haha! Mne – si žádáš? Mne? Haha! A drásáš mne, blázne, blázne, rozdrásáš hrdost mou? Lásku mi dej – kdo mne
zahřeje? Kdo má mne ještě rád? – dej horké ruce, dej k srdci pánve uhlí – mně nejosamělejšímu, jemuž led, ach, sedmerý led i po nepřátelích, po nepřátelích prahnouti káže, dej, ano vzdej, nejkrutší soku, vzdej mně – sebe sám! - - Ten tam! I on mi unik, můj poslední, jediný druh, můj veliký sok, můj neznámý, můj katan bůh! – – Ne! Vrať se zas se všemi mukami svými! K poslednímu osamělých všech ó, vrat se zas! Všech slzí mých živoucí pramen po tobě lká! A v srdci mém poslední plamen – tobě vzplá! Ó, vrat se zas, můj neznámý bože! můj bole! poslední - slasti má! 2. Tu se však Zarathustra déle nezdržel, vzal hůl a vší
silou bušil do naříkajícího. „Zadrž! volal naň se zuřivým smíchem, zadrž, ty herce!
Ty penězokazi! Ty lháři z hloubi duše! Však tě poznávám! Však ti již zahřeji hnáty, zlý kouzelníku; dovedu dobře
takovým jakos ty – zatápěti!“ – „Ustaň, pravil stařec a vyskočil s půdy, nebij už, ó
Zarathustro! Vždyť jsem to dělal jenom ve hře! Takové věci náleží k mému umění; s tebou samým chtěl jsem
učinit zkoušku, když jsem ti tuto zkoušku předváděl! A věru, dobřes mne
prohlédl! Ale také tys předvedl mi nemalou zkoušku sebe sama: jsi tvrdý, ty moudrý Zarathustro! Tvrdě bušíš svými ‚pravdami‘,
tvůj obušek na mně vynucuje – tuto pravdu!“ - „Nelichoť, odpověděl Zarathustra, stále ještě podrážděn, s
temným pohledem, ty herce z hloubi duše! Jsi nepravý: co mluvíš – o pravdě! Ty páve pávů, ty moře ješitnosti, proč
jsi přede mnou hrál, zlý kouzelníku, v koho měl
jsem věřiti, kdyžs v takovéto podobě naříkal?“ „Kajícníka ducha, pravil
stařec, toho – jsem hrál: sám jsi kdys
vynalezl to slovo – - hrál jsem básníka a kouzelníka, jenž sám proti sobě
posléze obrací svého ducha, proměněného jsem hrál, jenž zmrzne svým zlým
věděním a svědomím. A jenom doznej: trvalo dlouho, ó Zarathustro, než jsi
prohlédl mé umění a lhaní! Věřils v mou tíseň,
kdyžs mi hlavu držel oběma rukama, - slyšel jsem tě naříkati: ‚příliš málo ho milovali, příliš
málo milovali!‘ Ze jsem tě do té míry podvedl, nad tím jásala v mém nitru moje
zloba.“ „Podvedls asi už obratnější lidi než jsem já, pravil
Zarathustra tvrdě. Nejsem na stráži před podvodníky, musím
býti bez prozíravosti: tak tomu chce můj úděl. Ty však – musíš podváděti:
potud tě znám! Musíš vždy býti dvojznačný, troj-, čtyř-, pětiznačný! Ani, k
čemu ses teď přiznal, nebylo mi zdaleka dosti pravdivé a nepravé! Zlý penězokazi, jak bys mohl jinak! I svou nemoc bys ještě
líčidlem natřel, kdyby ses lékaři ukázal nahý. Taks právě přede mnou nalíčil svou lež, an jsi pravil: ‚vždyť
jsem to dělal jenom ve hře!‘ Byla v tom i vážnost, neboť máš vskutku něco z kajícníka ducha! Dobře se v tobě vyznám: očarovals všechny, ale vůči tobě již
ti nezbyla žádná lež ni lest, – sám sobě jsi odčarován! Sklidil jsi hnus, jedinou to svou pravdu. Ni slovo na tobě
není již ryzí, tvá ústa však ano: totiž hnus, jenž ti lpí na ústech.“ - „Kdo pak jsi! zvolal tu starý kouzelník vzdorným hlasem, kdo
smí takto mluviti ke mně, k největšímu, který
dnes žije?“ - a zelený blesk mu šlehl z oka po Zarathustrovi. Hned se však
proměnil a pravil smutně: „Ó Zarathustro, jsem toho syt, a hnusí se mi má umem, nejsem
velký, nač se přetvařovat! Ale víš to přec –
hledal jsem velkost! Velkého člověka chtěl jsem představovati a mnohé jsem
přemluvil: ale tato lež byla nad mé síly. O ni se lámu. O Zarathustro,
všechno na mně jest lží; ale že hynu svou lží tento můj zánik jest ryzí!“ – „Ctí tě, pravil Zarathustra ponuře a shlížeje stranou, ctí tě,
žes hledal velkost, ale prozrazuje tě to též. Nejsi velký. Zlý starý kouzelníku, toť tvé
nejlepší a nejpoctivější, co na tobě ctím, že jsi se sebe nabažil a žes to
vyslovil: ‚nejsem velký´. V tom tě ctím jakožto
kajícníka ducha: a byt jen pro jediný dech a mžik, v tom jediném okamžení byls
– ryzí. Ale rci, co hledáš zde v mých lesích
a skalách? A položil-li ses do cesty mně, jakou
zkoušku chtěl jsi se mnou učinit? proč jsi pokoušel mne?“
– Tak pravil Zarathustra, a oči se mu zajiskřily. Starý
kouzelník chvíli mlčel, pak řekl: „Pokoušel jsem tě? Jen zkouším, jen hledám. Ó Zarathustro, hledám člověka pravého, ryzího, jednoduchého,
jednoznačného, člověka s veškerou poctivostí, nádobu moudrosti, světce poznání,
velkého člověka! Což nevíš, ó Zarathustro? Zarathustru
hledám“ - A zde mezi oběma nastalo dlouhé mlčení; Zarathustra se
však hluboko sám do sebe ponořil, takže zavřel oči. A potom, vraceje se k
rozmlouvajícímu, chopil se kouzelníkovy ruky a pravil, způsobně a úskočně: „Nuže dobrá! Tam nahoru vede cesta, tam leží Zarathustrova
sluj. V ní smíš hledati, koho bys rád nalezl. A ptej se o radu mých zvířat, mého orla a mého hada: ti
necht pomohou ti hledat. Má sluj však jest velká. Já sám ovšem – já posud neviděl velkého člověka. Co jest
velké, pro to dnes oko nejjemnějších jest příliš hrubé. Jet říše luzy. Leckoho jsem již nalezl, jenž se natahoval a nadýmal, a lid
křičel: ‚Vizte velkého člověka!‘ Ale co jsou platný všechny měchy! Posléze vyrazí vítr. Posléze pukne žába, jež se příliš
dlouho nadýmala: a vyrazí vítr. Naduřelého píchati do břicha, to jmenuji
záslužnou zábavou. Slyšte to, chlapci! Tento dnešek náleží luze: kdo tu ještě ví, co jest velké a co malé! Kdo by tu se zdarem hledal velkost! Jen blázen: bláznům se
to zdaří. Hledáš velké lidi, podivný blázne? Kdo tě tomu naučil? Je dnes na to kdy? Ó ty zlý, jenž hledáš a
zkoušíš, co mne – pokoušíš?“ - - Tak pravil Zarathustra, utěšen v srdci svém, a se smíchem
kráčel dále svou cestou. Nedlouho potom však, co se Zarathustra zbavil kouzelníka,
viděl zase někoho seděti na cestě, jíž kráčel, totiž černého vytáhlého muže s
bledou hubenou tváří: ta podívaná ho nadmíru mrzela. „Běda, pravil svému srdci,
tu sedí zakuklený trud, cosi kněžského, jak se mi zdá: co chtějí kněží v mé
říši? Jak! Sotva jsem unikl onomu kouzelníkovi: již mi zas
přeběhne přes cestu jiný černokněžník – – nějaký čaroděj, jenž léčí vkládáním rukou, nějaký temný di-votvorce
z boží milosti, pomazaný pomlouvač světa, kterého kéž by vzal čert! Ale čert není nikdy tam, kde by měl býti: pokaždé přijde
pozdě, ten prokletý pidimuž s koňskou nohou!“ – Takto lál Zarathustra netrpělivě ve svém srdci a myslil na
to, jak by se s odvráceným zrakem proplížil mimo černého muže: ale hle, stalo
se jinak. V temže okamžiku totiž ten, který seděl, ho již zpozoroval; a jako
kdosi, jemuž se přihází nečekané štěstí, vyskočil a šel přímo k Zarathustrovi: „Ať jsi kdokoli, poutnice, pravil, pomoz zbloudilému,
hledajícímu, pomoz starému muži, jenž zde lehce přijde k úrazu! Tento svět zde jest mi cizí a vzdálený, také jsem slyšel
vytí divokých zvířat, a toho, jenž by mi byl mohl poskytnouti ochrany, toho již
není! Hledal jsem posledního zbožného člověka, světce a
poustevníka, který samojediný ve svém lese nezaslechl ještě ani slůvka z toho,
co dnes ví celý svět.“ „Co to je? Co ví dnes celý svět? ptal se Zarathustra. To
snad, že již nežije starý bůh, v nějž kdysi celý svět věřil?“ „Uhodls, odpověděl starý muž zarmoucen. A já sloužil tomu
starému bohu až po jeho poslední hodinu. Nyní jsem však mimo službu, bez pána, a přece nejsem volný a
ani chvíli již nejsem vesel, leda ve vzpomínkách. Proto jsem stoupal do těchto hor, bych si zas jednou
vystrojil slavnost, jak se sluší na starého papeže a církevního otce– neboť věz,
já jsem poslední papež! – abych si vystrojil slavnost nábožných vzpomínek a
bohoslužeb. Teď však jest už mrtev nejzbožnější ten člověk, onen světec
v lese, jenž svého boha neustále velebil zpíváním a bručením. Jeho jsem nenalezl, když jsem nalezl jeho chýši, –za to však
uvnitř dvé vlků vyjících nad jeho smrtí – neb všechna zvířata ho milovala. Tu
jsem utekl. Přišel jsem tedy nadarmo do těchto lesů a hor? Tu se mé
srdce odhodlalo vyhledat jiného, nejzbožnějšího všech těch, kdož v boha nevěří
–, vyhledat Zarathustru!“ Tak pravil kmet a ostrým zrakem pohlédl na toho, jenž stál
před ním; Zarathustra se však chopil ruky starého papeže a dlouho si ji s
údivem prohlížel. „Hleďme, ctihodný muži, pravil pak, jaká to krásná a dlouhá
ruka! Tot ruka kohosi, kdo stále udílel požehnání. A nyní drží toho, jejž
hledáš: mne, Zarathustru. Já to jsem, bezbožný Zarathustra, jenž káže: kdo jest
bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?“ – Tak pravil Zarathustra, vbodávaje se pohledy do myšlenek i
obmyslů starého papeže. Posléze ujal se slova papež: „Kdo ho nejvíce miloval a komu nejvíce náležel, ten ho teď
také nejvíce ztratil –: - hled, z nás dvou teď já jsem as bezbožnější. Ale kdo by se
z toho radoval!“ – - „Sloužils mu až na konec, tázal se Zarathustra zamyšleně
po hlubokém mlčení, víš tedy, kterak zemřel? Je pravda, co se tvrdí, že ho
zardousil soucit, - že viděl, kterak na kříži visí člověk,
a že toho nesnesl, a že láska k člověku se stala jeho peklem a posléze
jeho smrtí?“ Ale starý papež neodpovídal, nýbrž plaše a s bolestně
ponurým výrazem pohlížel stranou. „Nech ho, řekl Zarathustra po dlouhém přemýšlení a ještě
stále se starému muži díval přímo do oka. Nech ho; po něm je veta. A třeba ti je ke cti, že o tomto nebožtíkovi
mluvíš jen dobré věci, víš přece stejně jako já, kdo to
byl; a víš, že kráčel podivnými cestami.“ „Mluveno mezi třema očima, pravil starý papež obveselen (neb
na jedno oko byl slep), ve věcech božích jsem – a smím také být – osvícenější
než Zarathustra sám. Má láska mu sloužila po dlouhá léta, má vůle kráčela za vší
vůlí jeho. Ale dobrý služebník ví všechno, ví též leccos, co jeho pán sám sobě
skrývá. Byl to skrytý bůh, pln tajnůstkářství. Věru, ani k synu se
nedostal než po tajných cestičkách. Před branou jeho víry stojí smilstvo. Kdo ho velebí jakožto boha lásky, nesmýšlí dosti vznešeně o
podstatě lásky. Což nechtěl tento bůh i soudcem být? Milující však miluje
bez ohledu na odměnu a odplatu. V mládí byl tento bůh z východních krajů tvrdý a mstivý a
vystavěl si peklo k rozkoši svých miláčků. Posléze však zestárl a změkl a stal se křehkým a soucitným,
podobaje se spíše dědovi než otci, nejvíce pak staré klátivé babičce. Tu seděl, zvadlý, ve svém koutku za pecí, trápil se pro své
slabé nohy, znaven světem a znavené jsa vůle, a jednoho dne se udávil převelkým
soucitem.“ „Starý papeži, prohodil Zarathustra, na to sám ses díval? Možná, že se tak událo: tak, a spolu i jinak. Umírají-li bohové, umírají vždy
mnohonásobnou smrtí. Ale budiž! Tak či onak, tak či onak, – je po něm veta! Mým
uším i očím byl proti chuti, nerad bych mluvil hůře o jeho památce, Miluji vše, co zírá jasně a mluví poctivě. On však – vždyť
víš, starý kněze, bylo na něm cosi jako na tobě, něco kněžského –– byl
mnohoznačný. A také nezřetelný. Jak se na nás proto hněval ten soptící
hněvivec, že mu prý špatně rozumíme! Ale proč nemluvil čistotněji? A bylo-li to vinou našich uší, proč nám dal uši, jež ho
špatně slyšely? Byl-li kal v našich uších, budiž! kdo jej tam vložil? Příliš mnoho věcí se špatně vydařilo tomu hrnčíři-nedoukovi!
Že se však mstil na svých hrncích a výtvorech za to, že se mu nepodařily, – to
byl hřích proti dobrému vkusu. I ve zbožnosti je dobrý vkus: ten posléze
děl: ‚pryč s takovýmto bohem! Raději býti bez boha, raději dělati osud na vlastní vrub,
raději býti bláznem, raději sám býti bohem!“ – „Co slyším! zvolal tu starý papež, napínaje uši; ó
Zarathustro, s touto svou nevěrou jsi zbožnější, než si myslíš! Nějaký bůh v
tvém nitru tě obrátil na tvou bezbožnost. Zdaž to není tvá zbožnost sama, jež ti již nedává věřiti v
boha? A tvá převelká poctivost tě ještě odvede kamsi mimo dobro a
zlo! Hled jen, co na tě čeká? Máš oči a ruku a ústa, to vše jest
od věčnosti předurčeno k žehnání. Nežehná se samotnou rukou. Tobě na blízku, třeba že chceš býti nejbezbožnější, větřím
já tajnou vůni svatosti a dobroty, zavání to zde dlouhým žehnáním: je mi při
tom dobře i bedně. Dovol, bych byl tvým hostem, ó Zarathustro, jednu jedinou
noc! Nikde na zemi nebude mi teď lépe než u tebe!“ – „Amen! Staň se tak! pravil Zarathustra s velkým úžasem, tam
nahoru vede cesta, tam je Zarathustrova sluj. Rád bych tě, ctihodný, sám provázel, věř, neb miluji všechny
zbožné lidi. Nyní mne však výkřik úzkosti spěšně od tebe odvolává. V mé říši nechť mi nikdo nepřijde k úrazu; má jeskyně je
dobrý přístav. A nejraději bych každého, kdo je smutný, postavil zas na pevnou
půdu a na pevné nohy. Kdo by však tvůj stesk ti s
beder sňal? K tomu jsem příliš slab. Dlouho bychom se věru načekali, než by ti
někdo zas probudil tvého boha. Ten starý bůh totiž už nežije: ten je důkladně mrtev.“ – Tak pravil Zarathustra. A zase běžely Zarathustrovy nohy horami a lesy a jeho oči
hledaly a hledaly, nikde však nebylo viděti toho, jejž viděti chtěly, toho,
jenž trpěl velikou úzkostí a úzkostí křičel. A Zarathustra po celé cestě plesal
v srdci svém a byl vděčen. „Jaké to dobré věci, pravil, daroval mi dnešní den v
odplatu za to, že zle se započal! Jaké podivné společníky jsem nalezl! Jejich slova budu teď dlouho žvýkati jako dobrá zrnka; můj
zub je rozmele a rozmělní, až mi do duše potekou jako mléko!“ – Ale když cesta zase zahýbala za skálu, proměnila se pojednou
krajina, a Zarathustra vstoupil jakoby do říše smrti. Zde trčely černé a rudé
tesy: ni stéblo ni strom ni ptačí hlas. Byloť to údolí, jemuž se vyhýbala
všechna zvířata – i šelmy; jen ohyzdní hadi jakéhosi druhu – tlustí a zelení –,
když zestárli, přicházívali tam umírat. Proto slulo toto údolí u pastýřů: Hadí
Smrt. Zarathustra však se pohroužil do černé vzpomínky, neboť mu
bylo, jako by již jednou byl stál v tom údolí. A velká tíže se mu položila na
mysl: takže kráčel pomalu a stále pomaleji, až se zastavil. Tu však, otevřev
oči, uviděl cosi, co sedělo na cestě, majíc tvar člověka, a přece sotva
vypadalo jako člověk: cosi nevyslovitelného. A pojednou přepadl Zarathustru
veliký stud, že se na cos takového díval očima: červenaje se až nahoru po svůj
bílý vlas, odvrátil pohled a zvedl nohu, by opustil to nehostinné místo. Tu
však mrtvá pustina vydala hlas: z půdy totiž vy vřel chroptivý kloktavý zvuk,
jako když voda za noci chroptí a kloktá zacpanými rourami, a posléze se z toho
vydraly lidský hlas a lidská řeč: –a znělo to takto: „Zarathustro! Zarathustro! Hádej mou hádanku! Mluv, mluv! Co
jest pomsta na svědkovi? Lákám tě zpátky, zde jest hladký led! Dej pozor, dej pozor,
nezláme-li si tu tvá pýcha nohy! Připadáš si moudrým, ty pyšný Zarathustro! Hádej tedy
hádanku, ty louskači tvrdých ořechů, – hádanku, jíž jsem já! Tedy mluv: kdo
jsem já!“ - Ale když Zarathustra uslyšel tato slova, – co myslíte, že
se tu přihodilo s jeho duší? Zachvátil ho soucit; a
padl jedním rázem, tak jako dub, jenž dlouho vzdoroval mnoha drvoštěpům, padá
těžce a náhle, k hrůze i těch, kdož jej káceli. Ale již se zase zvedl se země,
a jeho tvář se zatvrdila. „Poznávám tě, promluvil kovovým hlasem; jsi boží vrah. Pust mne. Nesnesl jsi toho, jenž tebe viděl, – jenž tě neustále viděl a skrz na skrz
prohledal, ty nejohyzdnější člověče! Pomstil ses na tom svědkovi!“ Tak pravil Zarathustra a měl se k odchodu; nevyslovitelný
člověk však sáhl po cípu jeho roucha a jal se znovu kloktat a lapat slova. „Zůstaň!
pravil posléze - zůstaň! Nemíjej mne! Uhodl jsem, která sekyra tě podtala:
Zdar tobě, Zarathustro, že zase stojíš! Vím dobře, uhodls, kterak jest u srdce tomu, kdo jej
usmrtil, – kterak jest u srdce vrahu boha. Zůstaň! Posad se ke mně sem, není to
nadarmo. Ke komu jsem spěl, ne-li k tobě? Zůstaň, usedni! Nepohlížej
však na mne! Prokazuj tak čest – mé ohyzdnosti! Pronásledují mne: tys teď
mým posledním útočištěm. Nepronásledují mne svou nenávistí, ani svými pochopy:
– ó, takovému protivenství bych se vysmál, byl bych na ně hrd a radoval bych ze
z něho! Zda všechen úspěch až dosud nebyl u těch, kdož snášeli
nejvíce protivenství? A kdo dobře umí pronásledovat, snadno se naučí následovat
a poslouchat: – vždyť již je – pozadu! Ale jejich soucit
to jest – - jejich soucit to jest, jemuž unikám a před nímž k tobě
utíkám. Ó Zarathustro, chraň mne, ty poslední mé útočiště, ty jediný, jenžs mne
uhodl: - uhodls, kterak jest u srdce tomu, kdo usmrtil jej. Zůstaň! a chceš-li odejiti, netrpělivce, nejdi
cestou, kterou jsem přišel.Ta je špatná! Máš na mne zlost, že již příliš dlouho koktám a jektám? A že
ti již dávám radu? Ale věz, jsem to já, nejohyzdnější člověk, - jenž má také největší, nejtěžší nohy. Kudy já jsem šel, tam je cesta špatná. Rozšlapám a
ušlápnu všechny cesty. Že jsi mne však mlčky míjel a že jsi se začervenal, to jsem
postřehl, dle toho jsem poznal, že jsi Zarathustra. Každý jiný byl by mi hodil svou almužnu, svůj soucit, jak
pohledem, tak řečí. K tomu však – nejsem dost žebrákem, to jsi uhodlk tomu jsem
příliš bohat, bohat velkými věcmi, hroznými, nejohyzdnějšími,nejnevyslovitelnějšími!
Tvůj stud, ó Zarathustro, mne poctili Jenom stěží jsem se dostal z tlačenice soucitných, – bych
nalezl jediného, jenž dnes hlásá ‚Soucit jest dotěrný* – bych nalezl tebe, ó
Zarathustro! - buď si to člověka, bud si to boha soucit: soucit se příčí
studu. A nechtíti pomoci je leckdy vznešenější než ona ctnost, jež přiskakuje
na pomoc. Ale míti soucit: to se dnes zove pravou ctností u všech malých
lidí: – ti nemají úcty před velkým neštěstím, před velkou o-hyzdností, před
velkou zrůdností. Přes ty všechny já zírám do dálky jako pes přezírá hřbety
hemžících se ovčích stád. Jsou to malí šediví lidé s měkkou vlnou, měkkou vůlí! Jako volavka pohrdavě, s hlavou na zad, zírá do dálky přes
mělké rybníky: tak zírám já do dálky přes hemžení malých šedivých vln a vůlí a
duší. Příliš dlouho těm malým lidem dávali za pravdu: i dali jim
posléze též moc –teď káží: ‚dobré jest jen to, co malí lidé dobrým zvou a co
schvalují.‘ A ‚pravda‘ zve se dnes, co pravil onen kazatel, jenž sám
přišel z jejich řad, onen podivný světec a přímluvci malých lidí, jenž si dal
svědectví: ‚já – jsem pravda‘. Že malým lidem teď už dlouho roste hřebínek – to zavinil
onen neskromný člověk, jenž neučil malému bludu, an učil: ‚já – jsem pravda‘. Bylo kdy nějakému neskromnému člověku odpověděno zdvořileji?
– Ty však, ó Zarathustro, šels mimo něj a děl jsi: ‚Ne! Ne! Třikráte ne!‘ Varovals před jeho bludem, tys prvý varoval před soucitem –
ale ne, že bys varoval všechny či nikoho, nýbrž sebe jsi varoval a kdo tvého
jsou rodu. Stydíš se studu velkého trpitele; a věru,kážeš-li: ‚od
soucitu přichází velký mrak, střežte se, lidé!‘ – učíš-li: ‚všichni tvořící jsou tvrdi, všechna veliká láska
jest vyšší než jejich souciť: ó Zarathustro, tu se mi zdá, že se vyznáš
předobře ve znameních povětrnosti! Sám však – varuj sám sebe též před vlastním svým soucitem!
Neb mnoho lidí je na cestě k tobě, mnoho trpících, pochybujících, zoufajících,
tonoucích, mrznoucích – Varuji tě též sám před sebou. Uhodls mou nejlepší, nejhorší
hádanku, mne sama i můj čin. Znám sekyru, jež tě srazí. On však – musil zemříti: viděl očima, jež viděly vše, – viděl hloubky a propasti člověka, viděl
všechnu jeho tajenou potupu a ohyzdnost. Jeho soucit neznal studu: lezl do mých nejšpinavějších
koutů. Ten nejzvědavější, příliš dotěrný, příliš soucitný – musil zemříti. Stále viděl mne: na takovém
svědkovi chtěl jsem se pomstítči sám již nebýt na živu. Bůh, který viděl vše, i člověka: ten
bůh musil zemříti! Člověk nesnese, aby takový
svědek žil.“ Tak pravil nejohyzdnější člověk. Zarathustra se však zdvihl
a měl se k odchodu: neboť ho záblo až do vnitřností. „Ty nevyslovitelný, pravil, varovals mne před svou cestou.V
dík za to ti chválím cestu svou. Hled, tam nahoře je Zarathustrova sluj. Velká je má sluj a hluboká a s mnoha kouty; tam nejskrytější
najde skrýš. A těsně u ní je na sto doupat a dutin pro plazící se,
třepotavou a skotačící zvěř. Ty vypuzený, jenž sám sebe vypudils, nechceš
bydliti mezi lidmi a u lidského soucitu? Dobrá, jednej jako já! Tak se u mne
přiučíš; jen, kdo jedná, se učí. A zprvu a nejprve mluv s mými zvířaty! Nejpyšnější zvíře a
nejchytřejší zvíře – ta jsou asi nám oběma pravými rádci!“ Tak pravil Zarathustra a šel svou cestou ještě zadumaněji a
pomaleji než před tím: neb sám sebe na mnoho se tázal a nedovedl si snadno
odpověděti. „Jak je člověk ubohý! uvažoval v srdci svém, jak je ohyzdný,
jak chroptí, jak je pln skrytého studu! Říkají mi, že člověk miluje sám sebe; ach, jak velká jest
asi tato sebeláska! Kolik pohrdání má proti sobě! Také ten zde sám sebe miloval, jako sám sebou povrhoval – je
mi velkým milujícím a velkým povrhovatelem. Nikoho jsem ještě nenašel, kdo by sebou povrhoval hlouběji;
i to jest výška. Běda, byl to snad onen vyšší člověk, jehož výkřik jsem
zaslechl? Miluji veliké povrhovatele. Člověk však je cosi, co musí
býti překonáno.“ - - - Když Zarathustra opustil nejohyzdnějšího člověka, záblo ho a
cítil se osamělý: velký mráz a osamělost se mu totiž kladly na smysly, tak že i
jeho údy se tím ochladily. A jak stoupal dál a dále, nahoru, dolů, brzy podél
zelených pastvin, ale též přes divoká kamenitá ložiska, kudy kdys potok asi
burácel v netrpělivých snech: tumu pojednou bylo zas tepleji a srdečněji. „Co se mi to stalo? ptal se sám sebe,něco teplého a
živoucího mne osvěžuje, jest mi to patrně na blízku. Již se cítím méně osamělý; nepovědomí druhové a bratří
těkají kol mne, jejich teplý dech mi sahá do duše.“ Ale když se vůkol rozhlížel a hledal těšitele své samoty:
hle, byly to krávy, jež na výšině stály pohromadě; jich blízkost a vůně byla mu
zahřála srdce. Ty krávy však, jak se zdálo, horlivě naslouchaly komusi, kdo k
nim promlouval, a nevšímaly si příchozího. A jak se jim Zarathustra ocitl zcela
na blízku, zaslechl zřetelně, že lidský hlas zaznívá z jejich středu; a zřejmě
všechny krávy stáčely hlavy k mluvícímu. Tu vyskočil Zarathustra hbitě nahoru a protlačil se kravami,
neboť se bál, že se tu někomu něco přihodilo a že mu v jeho strádání soustrast
krav sotva pomůže. V tom se však mýlil; neboť hle, seděl tam člověk na zemi a
zdálo se, že kravám domlouvá, by se ho nestrachovaly: mírumilovný člověk a
kazatel na hoře, z jehož očí kázala dobrota
sama. „Co tu hledáš?“ zvolal Zarathustra překvapen. „Co tu hledám? odpověděl: totéž, co ty, rušiteli míru!
pozemské blaho! K tomu cíli bych se však chtěl dát poučiti těmito kravami. Neboť
víš, skoro celé ráno již jim domlouvám, a právě mi chtěly odpověděti. Proč je
vyrušuješ? Neobrátíme-li se a nebudeme-li jako krávy, nikoli nevejdeme
do království nebeského. Měli bychom se od nich totiž naučiti jedné věci:
přežvykování. A věru, by člověk i všecken svět získal, té jediné věci pak
se nenaučil, totiž přežvykování: co by to bylo plátno! Nezbavil by se svého
stesku - velkého svého stesku: ten se však dnes zove hnus. Kdo dnes hnusem nemá naplněno srdce, ústa i
oči? I ty! I ty! Ale pohleď jen na tyto krávy!“ – Tak pravil kazatel na hoře a pohlédl potom svým zrakem na
Zarathustru, – neb až dosud láskyplně lpěl pohledem na kravách –: tu se však
proměnil. „Kdo je ten, s nímž mluvím? zvolal polekán a vyskočil. Toť člověk bez hnusu, toť Zarathustra sám, vítěz nad velkým
hnusem, toť oko, toť ret, toť srdce Zarathustry samotna.“ A co takto mluvil, s očima přetékajícíma líbal ruce toho, k
němuž promlouval, a vedl si zcela jako kdosi, komu z nenadání s nebes padne
drahocenný klenot a dar. Krávy se však na to vše dívaly a divily se. „Nemluv o mně, ty podivný! ty líbezný! pravil Zarathustra a
bránil se jeho něžnosti, vypravuj mi z prvu sám o sobě! Ne-jsi-li ty ten
dobrovolný žebrák, jenž kdysi velké bohatství od sebe odvrhl, - jenž se styděl za své bohatství i za bohaté lidi a uprchl
k nejchudším, aby jim daroval ze své hojnosti a své srdce jim dal? Oni ho však odmítli.“ „Oni mne však odmítli, pravil dobrovolný žebrák, vždyť to
víš. I šel jsem posléze ke zvířatům a k těmto kravám zde.“ „Tu jsi poznal, vpadl mu Zarathustra do řeči, oč je těžší za
pravdu dávati než právo si brati, poznals, že dobře obdarovávati jest umění, ba poslední a nejlstivější mistrovské umění
dobroty.“ „Obzvláště dnes, odpověděl dobrovolný žebrák: dnes totiž,
kdy vše nízké se vzepřelo a splašilo a svým způsobem zpupnělo: totiž po způsobu
luzy. Neboť přišla jest hodina – však to víš – pro velikou,
nebezpečnou, dlouhou a pomalou vpouru luzy a otroků: a vzpoura roste a roste! Teď nízké lidi rozhořčuje každé dobrodiní a malé podarování;
a přebohatí nechť jsou na stráži! Kdo dnes, jako břichaté lahve, kape z krků příliš úzkých, – nechť
pomní, že takovým lahvím dnes rádi urazí hrdlo a zlámou vaz. Chtivá hltavost, závistivá žluč, utrápená mstivost, pýcha
luzy: to vše mi vskočilo do tváře. Již není pravda, že chudí jsou blahoslaveni.
Říše nebeská však jest u krav.“ „A proč ne u bohatých?“ tázal se Zarathustra pokušitelsky,
zadržuje krávy, jež důvěrně a horce dýchaly na mírumilovného. „Co mne pokoušíš? odpověděl. Vždyť sám to víš ještě lépe než
já. Co že mne pudilo k nejchudším, ó Zarathustro? Co jiného leč hnus z našich
nejbohatších? - z trestanců bohatství, kteří si se studenýma očima, s
vilnými myšlenkami svou výhodu vyhrabou z každého smetí; hnus z této chátry,
jež k nebi páchne, - z této pozlacené, porušené luzy, jejíž otcové byli zloději
či mrchožravci či hadrníky a měli povolné, vilné, zapomněnlivé ženy: – neb
žádná z nich nemá daleko k nevěstce - luza nahoře, luza dole! Co je dnes ještě ‚chudý´ a ‚bohatý‘!
Tomu rozdílu jsem se odnaučil, – tu jsem utekl a utíkal vždy dál a dál, až jsem
došel k těmto kravám.“ Tak pravil mírumilovný a sám horce oddechoval a potil se za
těch slov: takže se krávy poznovu podivily. Zarathustra mu však stále úsměvně
pohlížel do tváře, když tak tvrdě mluvil, a mlčky při tom potřásal hlavou. „Činíš si násilí, kazateli na hoře, užívaje tak tvrdých
slov. Pro takovou tvrdost ti nenarostla ústa ni oko. Ani žaludek, jak se mi zdá; tomu se
příčí všechna taková zlost a zášť a takové překypování pěn. Tvému žaludku chce
se mírnější potravy: nejsi řezníkem. Spíše zdáš se mi bylinářem a kořenářem. Snad žvýkáš zrní.
Dojista však nepřeješ rozkošem masa a miluješ med.“ „Dobře jsi mne uhodl, odpověděl dobrovolný žebrák s úlevou v
srdci. Miluji med, žvýkám též zrní, neboť jsem hledal, co příjemně chutná a
působí čistý dech: - i to, co vyžaduje dlouhého času: práci celodenní a práci
pro ústa mírných zahalečů a povalečů. Nejdále ovšem došly tyto krávy: vynalezly si přežvykování a
leží na slunci. Také se zdržují všech těžkých myšlenek, jež nadýmají srdce.“ „Nuže dobrá! vece Zarathustra: měl bys viděti též moje zvířata, mého orla a mého hada, – jim není dnes
rovných na zemi. Hleď, oním směrem jde cesta k mé sluji: bud tuto noc jejím
hostem. A mluv s mými zvířaty o štěstí zvířat, - až sám přijdu domů. Neb nyní mne výkřik úzkosti spěšně od
tebe odvolává. Také nový med najdeš u mne, ledově čerstvý plástevní zlatý med:
ten si vezmi! Nyní však čerstva se rozluč se svými kravami, ty podivný! ty
líbezný! třeba že ti to bude za těžko. Neb jsou to tví nejvřelejší přátelé a
učitelé!“ – „– Vyjma jediného, jejž mám ještě více v lásce, odpověděl
dobrovolný žebrák. Ty sám jsi dobrý, ba lepší než kráva, ó Zarathustro!“ „Pryč s tebou, pryč! zlý lichotníku! zvolal Zarathustra pln
zloby, co mne kazíš takovou chválou a takovým lichotivým medem?“ „Pryč ode mne, pryč!“ zvolal ještě jednou a zamával holí za
dobrovolným žebrákem; ten však horem pádem utekl. Sotva však utekl dobrovolný žebrák a Zarathustra byl zase
sám, zaslechl za sebou nový hlas, volající: „Stůj! Zarathustro! Počkej přec! vždyť
jsem to já, ó Zarathustro, já, tvůj stín!“Zarathustra však nečekal, neboť ho
přepadla náhlá rozmrzelost nad tím návalem a tlačenicí v jeho pohoří. „Kam se
poděla má samota? pravil. Věru, mám toho již dost; toto horstvo se hemží lidmi, mé
království již není s tohoto světa, potřebuji
nových hor. Můj stín že mne volá? Co záleží na mém stínu! Nechť utíká za
mnou! já – mu uteku.“ Tak pravil Zarathustra svému srdci a utekl. Ale ten, jenž se
za ním ozval, byl mu v patách, tak že v brzku utíkali za sebou tři lidé, totiž
napřed dobrovolný žebrák, pak Zarathustra a na třetím a posledním místě jeho
stín. Neběželi dlouho a Zarathustra se již vzpamatoval ze své pošetilosti a
rázem setřásl všechnu mrzutost a rozmrzelost. „Jak! pravil, nedály se od jakživa nejsměšnější věci u nás
starých poustevníků a světců? Věru, vysoko vzrostla má pošetilost v horách! Teď slyším,
jak se šestero starých bláznovských hnátů klátí za sebou! Ale což se
Zarathustra smí báti stínu? Konec konců se mi také zdá, že má delší nohy.“ Tak pravil Zarathustra, směje se očima i vnitřnostmi,
zastavil se a rychle se obrátil – a hle, skoro při tom porazil toho, jenž byl
jeho nohsled a stín: tak těsně mu již byl v patách a tak byl také sláb. A když
ho Zarathustra změřil očima, lekl se jako nenadálého přízraku: tak tence,
začernale, dutě a vyžile vyhlížel ten nohsled. „Kdo jsi? tázal se Zarathustra prudce, co tu děláš? A proč
se zveš mým stínem? Nelíbíš se mi.“ „Odpusť mi, odpověděl stín, že jím jsem; a nelíbím-li se ti,
nuž, ó Zarathustro! v tom chválím tebe i tvůj dobrý vkus. Jsem poutník, jenž se ti už mnoho nachodil v patách: vždy
jsem byl na cestě, ale bez cíle, též bez domova: a tak mi věru málo chybí k
věčnému židu, až na to, že nejsem věčný, ani žid. Jak? Což na vždy mám být pocestný? Být každým větrem zmítán,
být nestálý, být štván? Ó země, jsi mi příliš kulatá! Na každém povrchu jsem již seděl, jako znavený prach jsem
usínal na zrcadlech a okenních tabulích: vše ode mne bére, od ničeho nic
nedostávám, hubnu, – skoro se podobám stínu. Za tebou však, ó Zarathustro, létal a spěchal jsem nejdéle,
a třeba že jsem se před tebou ukrýval, býval jsem přece tvým nejlepším stínem:
kdekoli jsi seděl, tam seděl jsem též. S tebou jsem obcházel po světech nejvzdálenějších a nejstudenějších,
jako přízrak, jenž dobrovolně běhá po zimních střechách a po sněhu. S tebou jsem mířil do všeho zakázaného, nejhoršího, nejvzdálenějšího:
a je-li co na mně ctností, tedy to, že jsem neměl strachu z žádného zákazu. S tebou jsem lámal vše, cokoli jsem uctíval ve svém srdci,
všechny mezníky a obrazy jsem zpřerážel, za nejnebezpečnějšími touhami jsem
běhal, – věru, přes jakýkoli zločin jsem jedenkráte přeběhl. S tebou jsem se odnaučil víře v slova i hodnoty a velká
jména. Svléká-li ďábel kůži, nestoupne se s něho při tom i jeho jméno? Toť
totiž také kůže. Ďábel sám je snad – kůže. ,Nic není pravda, vše jest dovoleno‘: tak jsem k sobě
promlouval. Do nejstudenějších vod jsem se vrhal po hlavě i po srdci. Ach, jak
často jsem tu pak stál nahý jako rudý rak! Ach, kam se mi podělo vše dobro a všechen stud a všechna
víra v dobré lidi! Ach, kam se poděla ona prolhaná nevinnost, již jsem kdysi
měl, nevinnost dobrých lidí a jejich šlechetných lží! Příliš často, věru, byl jsem pravdě těsně v patách: a v tom
mne ušlápla. Leckdy jsem mněl, že lžu, a hle! teprve tehdy jsem zastihl –
pravdu. Příliš mnoho věcí se mi vyjasnilo: teď mi již nic po nich
není. Nic již nežije, co bych miloval, – jak mohu ještě milovat sebe sama? ‚Žíti dle vlastní chuti, či vůbec nežiti‘: tak tomu chci,
tak tomu chce i nejsvětější člověk. Ale běda! jak pak já bych měl ještě – chuť? Mám ještě – cíl? Mám přístav, do něhož spěje má plachta? Mám příznivý vítr? Ach, jen kdo ví, kým pluje, ví též, který vítr je přízniv, který vítr
je jeho. Co mi ještě zbylo? Srdce, mdlé a drzé; těkává vůle;
třepotavá křídla; zlomená páteř. Hledání mého vlastního domova: ó Zarathustro, víš, to
hledání a zkoušení bylo mým vlastním pokušením, to mne ještě vstřebá. ‚Kde jest – můj domov?“ Po
něm se ptám a pátrám a pátral jsem a nenašel jsem ho. O věčné Všude, ó věčné
Nikde, ó věčná – marnost!“ Tak pravil stín, a Zarathustrova tvář se dloužila za jeho
slov. „Jsi mým stínem, pravil posléz truchlivě. Tvé nebezpečí není malé, svobodný duchu a poutníku! Zlý den
jsi měl: hled, by ti nevzešel ještě horší večer! Lidem tak nestálým jako tys, i žalář se na konec zdá blaženstvím.
Viděls kdy, jak spí chycení zločinci? Spí klidně, kochají se svým novým
bezpečím. Střež se, by tě posléze nezajala nějaká těsná víra, nějaký
tvrdý přísný blud! Neb nyní tě svádí a pokouší vše, co je těsné a pevné. Ztratils cíl: běda, kterak tu ztrátu sneseš a zda se žertem
přes ni přeneseš? Vždyť s ní – jsi ztratil též cestu! Ubohý, unavený, těkavý tuláku, zmatený motýle! chceš na
tento večer míti odpočinek a přístřeší? Tedy jdi nahoru k mé sluji! Tímto směrem vede cesta k mé sluji. A nyní ti zas rychle
uteku. Již se na mne klade jakoby stín. Poběhnu sám, aby kol mne bylo zas jasno. K tomu mi ještě
dlouho a vesele třeba být na nohou. Večer se však u mne – tančí!“ – – Tak pravil Zarathustra. A Zarathustra běžel a běžel a nikoho již nenašel a byl sám a
nalézal stále sebe sám a kochal se svou samotou a vpíjel ji a myslil na dobré
věci, – po dlouhé hodiny. V hodinu polední však, když slunce mu stálo právě nad
hlavou, octl se u starého křivého a sukovatého stromu, jenž bohatou láskou vinné
révy kolem kol byl objímán a před sebou samým skryt: žluté hrozny v chumáči
visely s kmene vstříc putujícímu. Tu dostal chuť, uhasit malou žízeň a utrhnout
si hrozen; ale když natáhl již rámě, dostal ještě větší chuť na něco jiného:
totiž, aby si v tu hodinu dokonalého poledne lehl pod strom a aby spal. Tak učinil; a sotva ležel na zemi, v tichu a útulku pestré
trávy, již zapomněl na svou malou žízeň a usínal. Neboť, jak praví
Zarathustrovo přísloví: jedna věc je nutnější než druhá. Jen oči se mu nezavíraly:
– nemohly se totiž vynadívat na strom a na lásku vinné révy a nemohly se toho
vynachválit. Usínaje pak, Zarathustra promlouval k svému srdci: „Tiše! Tiše! Neuzrál svět právě k dokonalosti? Co se to se
mnou děje? Jako půvabný větřík tančí neviděn po hlazené mořské podlaze,
lehounký, lehký jak pírko: tak – po mně tančí spánek. Oka mi nepřivírá, duši mi nechá bdít. Je lehounký, věru!
lehký jak pírko. Přemlouvá mne, nevím jak?, zevnitř na mne tuká lichotivou
rukou, přemáhá mne. Ano, přemáhá a nutí, by se má duše natáhla: - jak se mi dlouží a jak zemdlívá moje podivná duše!
Přiblížil se jí, teď o polednách právě, večer sedmého dne? Putovala již příliš
dlouho a blaženě mezi dobrými zralými věcmi? Natahuje se a prodlužuje se – tak, do délky! a zase! nehnutě
leží má podivná duše. Příliš mnoho dobra již chutnala, tísní ji tento zlatý
stesk, i špoulí ústa. - Jako loď, jež veplula do své nejtišší zátoky: – teď
přistává na souši, mdlá dlouhými cestami a nejistými moři. Zda souš není
věrnější? Jako taková loď si lehá a tulí se k zemi: – tu stačí, by
pavouk se země k ní předl svou nit. Silnějších lan tu netřeba. Jako taková umdlená loď v nejtišší zátoce: tak odpočívám a
Čekám i já na blízku země, jí věren a důvěřuje, k ní přivázán nitmi nejtenčími. Ó štěstí! Ó štěstí! Chce se ti zpívat, ó duše má? Ležíš v
trávě. To je však tajná slavnostní chvíle, kdy není pastýře, jenž na (létnu by
pískal. Tiše lež! Horké poledne na nivách spí. Nezpívej! Tiše! Svět
je dokonalý. Nezpívej, ty křidélko v trávě, ó duše má! Ani šept! Hled jen
– staré poledne spí, pohybuje ústy: zda nevpíjí právě krůpěj štěstí - starou hnědou krůpěj zlatého štěstí, zlatého vína?
Zašustilo to přes toho spáče, jeho štěstí se směje. Tak – směje se bůh. Tiše! – ‚K štěstí! jak málo již stačí k štěstí!´ Tak říkával jsem
kdys a připadal si chytrým. Bylo to však rouhání: to jsem teď poznal. Chytří
blázni mluví lip. Právě nejmenší věci, právě nejtišší a nejlehčí, zaharašení
ještěrky, dech, šustot, oka mžik – málo, toť
podstata nejlepšího štěstí. Tiše! - Co se mi stalo: slyš! Neodletěl to čas? Nepadám? Nepadl
jsem – slyš! do studny věčnosti? - Co se mi děje? Tiše! Bodnutí – běda – v mé srdce? V mé
srdce! Ó, pukni mé srdce, pukni po takovém blaženství, po takovém bodnutí! - Jak? Nestal se svět právě dokonalým? Oblým a zralým? O
toho zlatého oblého prstenu – kam as ulétá? Poběhnu za ním? Pst! Tiše „(a zde se Zarathustra protáhl a cítil, že spí.) „Vstaň! pravil sám sobě, ty spáči! Polední spáči! Nuž dobrá
a vzhůru, vy staré nohy! Je čas a více než čas, ještě vám zbyl notný kus cesty
– Teď jste se vyspaly, jak dlouho spaly jste as? Půl věčnosti!
Nuž dobrá a vzhůru teď, staré mé srdce! A když ses tak vyspalo, jak dlouho smíš
– bdít?“ (Ale tu zase již znova usnul, a jeho duše mu odporovala a
bránila se a opět ulehla) – „Nech mne přec! Tiše! Neuzrál svět právě k
dokonalosti? O toho zlatého oblého míče!“ – „Vstaň, pravil Zarathustra, ty malá zlodějko, ty zahalečko!
Jak? Stále ještě se protahovat, zívat, vzdychat, padat v hloub do hlubokých
studen? Kdo že jsi! Ó duše má!“ (a tu se zalekl, neb sluneční
paprsek spadl s nebes na jeho tvář.) „Ó nebe nade mnou, pravil vzdychaje a posadil se zpříma,
zíráš na mne? Nasloucháš mé podivné duši? Kdy vpiješ tuto krůpěj rosy, jež spadla na všechny pozemské
věci, – kdy vpiješ tuto podivnou duši – – kdy, studno věčnosti! ty úsměvná, hrůzná polední propasti!
kdy do sebe nazpět vpiješ mou duši? Tak pravil Zarathustra a pozvedl se s lože pod stromem
jakoby z cizího zmámení: a hle, tu stále ještě svítilo slunce kolmo nad jeho
hlavou. Z čehož by se právem dalo souditi, že Zarathustra tenkrát nedlouho
spal. Teprve pozdě odpoledne vracel se Zarathustra, po dlouhém
marném hledání a těkání, opět ke své sluji. Ale když stál sotva dvacet kroků
před ní, stalo se, čeho teď nijak neočekával: znovu zaslechl velký onen výkřik úzkosti A ku podivu! tentokráte zazníval z
jeho vlastní sluje. Byl to však táhlý, mnohonásobný, nezvyklý výkřik, a
Zarathustra zřetelně rozeznával, že se skládá z mnoha jednotlivých hlasů, třeba
že na dálku zněl jako výkřik z jediných úst, I přiskočil Zarathustra k jeskyni, a hle! jaký pohled naň
čekal po tom poslechu! Seděli tam pohromadě všichni, mimo něž byl za celý den
kráčel: král po pravici i král po levici, starý kouzelník, papež, dobrovolný
žebrák, stín, člověk svědomitého ducha, smutný věštec a osel; nejohyzdnější
člověk si však nasadil korunu a ovinul dvé nachových pásů – neboť, jako všichni
ohyzdní lidé, rád se přestrojoval a vyšňořoval. A uprostřed té zarmoucené
společnosti stál Zarathustrův orel, zježen a zneklidněn, protože měl odpovídati
na příliš mnoho věcí, na něž jeho hrdost neměla odpovědi; a chytrý had mu visel
kolem krku. Na to vše se Zarathustra díval s velikým údivem; potom však
s vlídnou zvědavostí zkoumal jednotlivě každého ze svých hostí, četl v jejich
duších a divil se znovu. Zatím se shromáždění pozdvihli se svých sedadel a
uctivě čekali, až Zarathustra promluví. A Zarathustra pravil: „Vy, kdož si zoufáte! Vy podivní! Váš
výkřik úzkosti jsem tedy slyšel? A teď také vím, kde hledati toho, jejž
jsem dnes nadarmo hledal: vyššího člověka –: – v mé vlastní sluji sedí ten vyšší člověk! Ale co se divím!
Což jsem ho sám k sobě nepřilákal obětováním medu a lstným lákáním svého
štěstí? Ale zdá se mi, že jste si navzájem špatnou společností;
jeden druhému si srdce as obtěžkáváte mrzutostí, jak tu tak sedíte pohromadě,
vy lidé volající výkřikem úzkosti. Je třeba, by teprve přišel kdosi, - kdosi, jenž vás opět rozesměje, dobrý nějaký radostný
šašek a tanečník a vítr a větroplach, nějaký starý blázen: – nemyslíte? Promiňte mi jen, vy, kdož si zoufáte, že před vámi mluvím
tak malými slovy, nedůstojnými věru takových hostí! Avšak neuhodnete, co mi mé srdce rozdovádělo: - vy sami a pohled na vás mne rozdováděl, promiňte! Neb
každý, kdo se dívá na zoufajícího člověka, stává se odvážným a dovádivým. Každý
si připadá silným dost, aby potěšoval zoufalého. Mně samému jste dali tu sílu, – dobrý to dar, vznešení moji
hosté! Poctivý pohostinský dar! Tedy se teď nezlobte, že vám nabízím též svých
vlastních darů. To zde jest moje říše a moje panství: co však mého jest, na
tento večer a na tuto noc budiž vaše. Má zvířata vám budou sloužiti: má sluj
vám budiž místem odpočinku! U mne doma nechť si nikdo nezoufá, ve svém honebním okrese
ochráním každého od jeho divokých zvířat. Tot prvé, co vám nabízím: bezpečí! A za druhé: svůj malík. Máte-li fen, nuž dobrá, vezměte i
celou ruku! a mé srdce k tomu! Vítám vás, vítám, moji hosté!“ Tak pravil Zarathustra a smál se láskou i zlobou. Po tomto
uvítání uklonili se hosté znovu a uctivě mlčeli; král po pravici mu však
odpověděl jejich jménem. „Dle toho, ó Zarathustro, kterak jsi nám podal ruku a
proslovil pozdrav, poznáváme, že jsi Zarathustra. Pokořil ses před námi; skoro
jsi ublížil naší uctivosti –: - kdo by se však dovedl pokořovati s takovou pýchou jako ty?
To nám již dodává zmužilosti, je to lahodou našim očím a srdcím. Bychom toto jediné uzřeli, rádi bychom vystoupili na vyšší
hory než tato zde. Neboť jsme přišli z touhy, abychom uviděli, co rozjasní
kalné oči. A hle, již pominulo všechno naše úzkostné volání. Již se nám
vznícené rozevřely smysl i srdce. Skoro se již naše odvážlivost mění v
dovádivost. Ó Zarathustro, nic utěšenějšího neroste na zemi než vysoká a
silná vůle: toť nejkrásnější zemská rostlina. Celá krajina se potěší jediným
takovým stromem. K pinii přirovnávám toho, kdo vzroste jako ty, ó
Zarathustro: tak do délky, tak mlčelivě, tvrdě, o samotě, nádherně; toho, kdo
má nejlepší, nejpružnější dřevo, - kdo však posléze vztáhne silné zelené ratolesti po svém
vlastním panství, kdo silnými otázkami se táže vichrů a vichřic a všeho, co
zdomácnělo na výšinách, - a kdo ještě silněji pak odpovídá, vítězný velitel: ó,
každý by stoupal na vysoké hory, uvidět takové rostliny! Tvým stromem zde, ó Zarathustro, občerství se i člověk ponurý
a zrůdný, pohledem na tebe i nestálý člověk se upevní a vyléčí své srdce. A věru, dnes mnoho očí utkvívá na tvé stráni a na tvém
stromě; veliká touha se vydala na cestu, a leckdo se naučil otázce: kdo jest
Zarathustra? A komukoli kdy do ucha skanul tvůj zpěv a med: všichni ti u-krytí,
všichni samotáři samojediní a dvojjediní promluvili pojednou k svému srdci: ,Je Zarathustra ještě živ? Život již nemá ceny, všechno je
jedno, všechno je marnost: leda – že budeme žiti se Zarathustrou!‘ ‚Proč nepřichází, jenž tak dávno ohlásil svůj příchod? tak
se mnoho lidí ptá; pohltila ho samota? Či máme my snad přijití k němu?‘ Teď se stává, že samota sama zpuchří a rozlomí se, jako
hrob, jenž se rozlomí a již neudrží svých mrtvol. Všude je zřít lidi z mrtvých
vstalé. Teď kolem tvé hory, ó Zarathustro, stoupají, stoupají vlny.
A byt i tvá výška byla sebe vyšší, mnoho lidí je k tobě puzeno; již nebude
dlouho na suchu tvůj člun. A že my, kdož si zoufáme, přišli jsme teď do tvé sluje a že
si již nezoufáme: toť jenom zvěst a předzvěst, že lepší lidé jsou na cestě k
tobě, - neboť on sám je na cestě k tobě, poslední ten zbytek boha
mezi lidmi, to znamená: všichni oni lidé veliké touhy, velikého hnusu, velikého
rozmrzení, - všichni, kdož nechtějí žít, leda že se zas naučí doufati – leda že se od tebe, ó Zarathustro, naučí
doufati velikou nadějí!“ Tak pravil král po pravici a chopil se Zarathustrovy ruky,
aby ji políbil; Zarathustra však zabránil jeho poctě a polekán u-stoupil, mlčky
a náhle unikaje jakoby do dalekých dálek. Po malé chvíli však byl již zase u
svých hostí, pohlédl na ně jasnýma, zkoumajícíma očima a pravil: „Moji hosté, vyšší vy lidé, promluvím s vámi po našem a
zřetelně. Já jsem v těchto horách nečekal na vás. Věru, vy všichni jste jistě vyšší lidé: pro mne však –
nejste dost vysocí ani silní dost Pro mne, to jest: pro ono neúprosné, co ve mně mlčí, co však
nebude mlčeti na věky. A třeba že ke mně patříte, přece mi nejste pravou rukou. Kdo totiž sám stojí na chorých a křehkých nohou jako vy, ten
chce přede vším jedno, ať již to ví či si to skrývá: aby ho bylo setřeno. Svých paží a svých nohou však nešetřím, nešetřím svých válečníků: jak byste se tedy hodili
pro moji válku? S vámi bych si zkazil i každé vítězství. A leckdo z vás by
upadl, sotva že by jen zaslechl mých bubnů hlasitý třesk. Také mi nejste dost krásní a urození. Potřebuji pro své
nauky čistých hladkých zrcadel; na vašem povrchu však se pitvoří můj vlastní
obraz. Vaše bedra se hrbí pod nejedním břemenem, pod nejednou
vzpomínkou; nejeden zlý trpaslík dřepí ve vašich koutech. I ve vás ukrývá se
luza. A byt jste i byli vznešení a vznešenějšího rodu: mnoho na
vás jest křivého a znetvořeného. Není kováře, jenž by z vás ukul rovné a přímé
lidi. Jste jen mosty: nechť vyšší lidé po vás kráčejí na druhý
břeh! Značíte stupně: nehněvejte se tedy na toho, kdo stoupá přes vás do své
vlastní výšky! Z vašeho semene snad i mně jednou vzroste pravý syn a
dokonalý dědic: to však jest v dálce. Vám samotným nenáleží mé dědictví a
jméno. Nečekám na vás v těchto
horách zde, nesmím s vámi sestoupiti naposledy
v hloub. Přišli jste mi jen jakožto předzvěst, že jsou již vyšší lidé ke mně na
cestě, nikoli lidé veliké touhy,
velikého hnusu, veliké rozmrzelosti, nikoli ti, jež jste nazvali posledním
zbytkem boha, - ne! Ne! Třikráte ne! Na jiné lidi
čekám v těchto horách zde a nohou svou bez nich odsud nevykročím, - na vyšší lidi čekám, na silnější, vítěznější, smělejší, na
takové, již jsou pravoúhle stavěni tělem i duší: je nezbytno, aby přišli smějící se lvové! Ó moji hosté, vy podivní, – nezaslechli jste ještě o mých
dětech? Ani o tom, že jsou na cestě ke mně? Mluvte mi přec o mých zahradách, o mých blažených ostrovech,
o mém novém krásném pokolení, – proč mi o tom nemluvíte? Ten pohostinský dar si vyprošuji na vaší lásce, byste mi mluvili
o mých dětech. Proto jsem bohat, proto jsem zchudl: čeho jsem se nevzdal, - čeho bych se nevzdal, bych měl to jediné: tyto děti, tento živoucí
sad, tyto stromy života, bych měl stromy své
vůle a nejvyšší své naděje!“ Tak pravil Zarathustra a náhle se v řeči zarazil: neboť ho
přepadla jeho touha, i zavřel oči a ústa pohnutím svého srdce. A i všichni
hosté mlčeli a stáli nehnutě a zmateně: až na to, že starý věštec rukama a
posuny dával znamení. Na tomto místě totiž věštec přerušil vítání Zarathustry a
jeho hostí: protlačil se do předu jako kdosi, kdo nemá nazbyt času, chopil se
Zarathustrovy ruky a zvolal: „Ale Zarathustro! Jedna věc je nutnější než druhá, tak říkáš sám: nuž dobrá,
jedna věc je mně teď nutnější než všecky
ostatní. Slovo v pravý čas: cožs mne nepozval k hostině? A zde je nás mnoho, kdož jsme vykonali
dlouhé cesty. Snad nás nechceš nasytit mluvením? Také jste mi všichni již příliš mnoho mluvili o zmrznutí,
utopení, udušení a o jiných útrapách: nikdo však nemluvil o útrapě mojí, totiž o umírání hladem –“ (Tak pravil věštec; ale jak to zaslechla Zarathustrova
zvířata, odběhla polekána. Neboť viděla, že vše, ať cokoli snesla za dne do
sluje, nepostačí, aby se nacpal jediný ten věštec.) „ - v to čítaje i zchřadnutí žízní, pokračoval věštec. A
třeba že tu slyším pleskatí vodu jako řeči moudrosti, tak hojně totiž a
neúnavně: já – chci vína! Není každý rozený piják vody jako Zarathustra. Pro znavené a
zvadlé se voda ani nehodí: nám přísluší víno,
– teprve to poskytne náhlého ozdravění a
nenadálého zdraví!“ Při této příležitosti, když věštec žádal vína, stalo se, že
i onen mlčelivý král po levici dostal se jednou k slovu. „O víno, pravil,
postarali jsme se my, já a můj bratr, král po
pravici: máme vína dost, – co osel unesl. Tedy neschází nic než chléb.“ „Chléb? odvětil Zarathustra a zasmál se. Právě chleba
poustevníci nemají. Ale ne samým chlebem živ je člověk, nýbrž i masem dobrých
jehňat, jichž mám dvé: – ta budou rychle zabita a upravena s kořennou šalvěji: tak
to mám rád. Není tu ani nedostatek kořínků a plodů, dobrých dost i pro
nejmlsnější labužníky; i ořechy tu jsou a jiné hádanky k louskání. Tak uděláme za krátko dobrou hostinu. Kdo však chce s námi
jisti, nechť sám přiloží ruky k dílu: i králové. Neboť u Zarathustry i král smí
býti kuchařem.“ Ten návrh byl dle srdce všech hostí: až na to, že se
dobrovolný žebrák vzpíral masu a vinu a kořenění. „Jen mi poslyšte toho hýřila Zarathustru! pravil žertem:
chodí se proto do slují a velehor, aby se strojily takové hostiny? Ted ovšem
chápu, co nám kdysi kázal: ‚Pochválena bud malá chudoba!‘ i proč chce odstranit
žebráky.“ „Buď dobré míry, odpověděl mu Zarathustra, tak jako já.
Zůstaň si u svých mravů, ctný muži, žvýkej si zrnka, pij si vodu, chval si svou
kuchyni: jen jestli tě rozradostní! Jsem zákonem jen pro ty, kdož jsou moji, nejsem zákonem pro
všechny. Kdo však náleží ke mně, ten ať je silných kostí, též lehkých nohou, – – vesel k válkám a slavnostem, ne milenec chmur, ne
hloupičký snílek, ale hotov k nejtěžšímu jako k své slavnosti, zdráv a
neporušen. Věci nejlepší náleží mně a těm, kdož jsou moji; a nejsou-li
nám dány, vezmeme si je: – nejlepší potravu, nejčistší nebe, nejsilnější
myšlenky, nejkrásnější ženy!“ – Tak pravil Zarathustra; král po pravici však odvětil: „Podivno!
Kdo slyšel kdy takové chytré řeči z úst mudrcových? A věru, toť nejpodivnější na mudrci, je-li ke všemu ještě
chytrý a není-li to osel.“ Tak pravil král po pravici a divil se; osel však zlovolně k
jeho řeči přisvědčil, zahýkav i-a. To pak byl počátek oné dlouhé hostiny, jež v
kronikách sluje „večeře.“ A při té hostině se nemluvilo o ničem jiném než o vyšším Člověku. 1. Když jsem po prvé přišel k lidem, dopustil jsem se
poustevnické pošetilosti, veliké pošetilosti: postavil jsem se na trh. A když jsem mluvil ke všem, nemluvil jsem k nikomu. Z večera
pak mými druhy byli provazolezci a mrtvoly; a já sám byl skoro mrtvolou. S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil
říkati: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“ – Vyšší vy lidé, tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo
nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluviti, budiž! Luza však mžourá: „všichni
jsme si rovni!“ „Vyšší vy lidé, – tak mžourá luza – není vyšších lidí, jsme
si všichni rovni, člověk je člověk, a před bohem – jsme si všichni rovni!“ Před bohem! – Teď zemřel však ten bůh. Před luzou pak nechceme
si být rovni. Vyšší vy lidé, odstupte s trhu! 2. Před bohem! – Teď zemřel však ten bůh! Vyšší vy lidé, ten
i bůh byl vaším největším nebezpečím. Teprve od té doby, co leží v hrobě, vy jste opět z mrtvých vstali. Teprve nyní přijde veliké poledne, teprve nyní vyšší člověk – stane se pánem! Pochopili jste toto slovo, ó moji bratří?
Jste polekáni: jímá vaše srdce závrat? Zeje vám tu propast? Vyje vám tu pekelný
pes? Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé! Teprve nyní pracuje
k porodu hora lidské budoucnosti. Bůh zemřel: teď chceme my, – aby živ byl nadčlověk. 3. Nejstarostlivější ptají se dnes: „jak lze člověka
zachovati?“ Zarathustra však, jediný a prvý, se ptá: „jak lze člověka překonati?“ Nadčlověk mi leží na srdci, nadčlověk je mi prvou a jedinou
starostí, – a nikoli člověk: nikoli bližní a
nejbližší, nikoli nejchudší, nikoli ten, kdo nejvíce trpí, nikoli nejlepší. – Ó moji bratří, co mohu milovati na člověku, jest, že je
přechodem a zánikem. A i na vás je mnohé, co mi vnuká lásku a naději. Že jste povrhovali, vyšší vy lidé, to mi vnuká naději. Velcí
povrhovatelé jsou totiž velkými zbožňovateli. Že jste si zoufali, toť důvod, byste velice byli ctěni. Neboť
jste se nenaučili, kterak se vzdávati, nenaučili jste se malým chytrostem. Dnes totiž malí lidé stali se pány: ti všichni káží vzdání a
odříkání a chytrost a píli a ohledy a dlouhé „A tak dále“ malých ctností. Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především
míchanice luzy: to vše chce se teď stati pánem všeho lidského osudu – ó hnus!
hnus! hnus! To vše se ptá a neúnavně ptá: „jak zachovati člověka
nejlépe, nejdéle, nejpříjemněji?“ Tím – se stali pány dneška. Ty pány dneška mi překonejte, ó moji bratří, – ty malé lidi:
ti jsou nadčlověka největším nebezpečím! Překonejte mi, vyšší vy lidé, malé ctnosti, malé chytrosti,
ohledy pískových zrnek, šukání mravenišť, bídné pohodlí, „blaho největšího
počtu“ –! A raději si zoufejte, než byste se vzdali. A věru, miluji
vás za to, že dnes neumíte žít, vyšší lidé! Tak vy totiž
žijete – nejlépe! 4. Máte odvahu, ó moji bratří? Jste smělého srdce? Nikoli odvahu před svědky, než odvahu poustevnickou
a orlí, na niž ani žádný bůh se již nedívá? Studených duší, mezků, slepců, opilců nejmenuji smělými.
Smělé má srdce, kdo bázeň zná, ale bázeň zkrotí; kdo
propast vidí, ale hrdě. Kdo propast vidí, ale orlíma očima, – kdo orlími spáry do
propasti vnikne: ten má odvahu. 5. „Člověk je zlý“ – tak říkali k mé útěše všichni největší
mudrci. Ach, je-li to dnes jen ještě pravda! Neboť zlo je v člověku silou
nejlepší. „Člověk nechť se stane větším v dobru i zlu“ – tak učím já. Nejvyššího zla je třeba k nadčlověka nejvyššímu
dobru. To bylo snad dobré pro onoho kazatele malých lidí, že trpěl
hříchem člověka a že jej na se vzal. Já se však raduji z velkého hříchu jakožto
ze své velké útěchy. – Není to však řečeno pro dlouhé uši. Také nepatří každé slovo
do každých úst. Jsou to jemné vzdálené věci: po těch ať nesahají ovčí pazoury! 6. Vyšší vy lidé, myslíte, že jsem přišel napravovat, co
jste pokazili? Či že napříště vám trpícím pohodlněji ustelu? Či že vám
nestálým, vám, zbloudilým v lesích a na horách, ukáži nové a snadnější stezky? Ne! Ne! Třikráte ne! Vždy více vás a vždy lepší lidé vašeho
druhu nechť hynou, – neb vy máte mít život stále horší a tvrdší! Takto jen – – takto jen vzroste člověk vysoko, až ho stihne a zlomí
blesk: vzroste pro blesk vysoko dost! Má mysl a má touha se připínají k málo věcem, k dlouhým a
dalekým: co by mi bylo po vaší malé, mnohé, krátké bídě! Ještě mi netrpíte s dostatek! Neb trpíte sebou, netrpěli
jste posud člověkem. Lhali byste, kdybyste
tvrdili jinak! Z vás nikdo netrpí tím, čím trpěl jsem já! 7. Nestačí mi, aby blesk již neškodil. Nechci ho svádět k
zemi: nechť se naučí – pracovat v mých službách. – Má moudrost se již dlouho hromadí jako mrak, tichne a černá.
Tak si vede každá moudrost, jež jednou porodí blesky.
– Těmto dnešním lidem nechci být světlem
ni světlem se zvát. Dnešní lidi chci oslepit: Blesku mé moudrosti! vypal
jim oči! 8. Ničeho nechtějte nad své schopnosti: jest zlá nepravost u
těch, kdož chtějí nad své schopnosti. Zvláště, chtějí-li velké věci! Neboť vzbuzují nedůvěru k
velkým věcem, jemní ti penězokazi a herci: – – až posléze sami před sebou se stanou nepravými a šilhají,
jsou obílenou červotočinou, jsou kryti pláštíkem silných slov a ctnostmi na
odiv stavěnými a stkvělými, nepravými díly. Tu si jen veďte obezřele, vyšší vy lidé! Nic mi totiž dnes
není drahocennější a vzácnější nad poctivost. Zda tento dnešek nenáleží luze? Luza však neví, co jest
velké, co malé, co přímé a poctivé: luza jest nevinně křivá, luza stále lže. 9. Mějte mi dnes dobrou nedůvěru, vyšší vy lidé, lidé
smělého srdce a otevřeného! A důvody své zatajujte! Tento dnešek totiž náleží
luze. Kdo by důvody dovedl zvrátit víru, jíž se luza kdys bez
důvodů naučila? A na trhu se přesvědčuje posunky. Důvody však luze vnukají
nedůvěru. A jestliže kdy zvítězila pravda, ptejte se jen sami sebe s
dobrou nedůvěrou: „který silný blud za ni bojoval?“ Střežte se též učenců! Ti vás nenávidí: neboť jsou neplodní!
Mají studené vyschlé oči, před nimi každý pták leží oškubán. Pyšní se tím, že nelžou: neschopnost ke lži však dávno ještě
není láskou k pravdě. Střežte se! Nemíti horečky, to ještě dávno není poznání! Vystydlým
duchům nevěřím. Kdo neumí lháti, neví, co jest pravda. 10. Chcete-li do vysokých výšek, choďte po vlastních nohou!
Nevydávejte se nahoru nésti, nesedejte si na cizí hřbety a hlavy! Ty jsi však vstoupil na koně? Úprkem jedeš teď vzhůru k
svému cíli? Dobrá, příteli! Tvá chromá noha však s tebou sedí na koni! Až budeš u cíle, až seskočíš s koně: ty, jenž náležíš k
vyšším lidem, právě na své výšce – klopýtneš! 11. Vy tvořící, vyšší vy
lidé! Jen pro vlastní dítě lze býti těhotnu. Nenechte se umluvit, nedejte si
ničeho namluvit! Kdo pak že je váš bližní? A
byt i jednáte „pro bližního“, – přece proň netvoříte! Odnaučte se mi jen tomuto „pro“, vy tvořící: právě vaše
ctnost tomu chce, byste ničeho nečinili „pro“ a „za“ a „protože“. Proti takovým
nepravým slůvkům si zalepte ucho. „Pro bližního“ – toť jen malých lidí ctnost: ti říkají „rovný
s rovným“, „ruka ruku“: – nemají práva ni síly k vaší
zištnosti! Ve vaší zištnosti, ó tvořící, jest obezřelost a
prozřetelnost těhotných žen! Jehož nikdo ještě nezřel očima, plod: ten je
chráněn a šetřen, ten je vyživován celou vaší láskou. U vašeho dítěte, kde jest celá vaše láska, jest i celá vaše
ctnost! Vaše dílo, vaše vůle, toť váš „bližní“: nedejte si namlouvat i
nepravých hodnot! 12. Ó tvořící, vyšší vy lidé! Kdo je před porodem, jest
chor; kdo však porodil, je znečištěn. Zeptejte se žen: nerodí proto, že je to baví. Bolest
rozkdáká kuřata i básníky. Vy tvořící, mnoho nečistého jest na vás. To proto, že vám
bylo souzeno býti matkami. Nové dítě: ó, co nové špíny s ním přišlo na svět!
Poodejděte! A kdo porodil, nechť si omyje duši! 13. Nebuďte ctnostní nad své síly! A nechtějte na sobě
ničeho proti pravděpodobnosti! Choďte šlépějemi, kudy šla již vašich otců ctnost! Jak byste
do výšin stoupali, nestoupá-li s vámi vůle vašich otců? Kdo však chce být prvým
počátkem, dej pozor, by se nestal i koncem všech konců! A v čem jsou neřesti
vašich otců, vtom nechtějte znamenati světce! Čí otcové se starali o ženy a o
silné víno a o divoké kance: co by to bylo, kdyby takový potomek chtěl na sobě
cudnost? Bláznovství by to bylo! Velkou zásluhou, věru, zdá se mi u
něho, je-li mužem jediné ženy či dvou žen anebo tří. A kdyby kláštery zakládal a nad dvéře psal: „cesta k
svatosti“, – já bych přece řekl: nač to! je to nové bláznovství! Sám sobě založil káznici a útočiště: ať mu jde k duhu! Já
tomu však nevěřím. V samotě roste, co tam kdo přinesl: i vnitřní dobytče. Tedy
se pro leckoho samota nehodí. Bylo kdy na zemi něco špinavějšího nad světce v poušti? Kolem
nich nesoptil jenom ďábel, – nýbrž i vepř. 14. Plaše, zahanbeně, neobratně, jako tygr, jemuž se
nezdařil skok: tak jsem vás, vyšší vy lidé, často vídal plížiti se stranou. Hod se vám zhatil. Ale co na tom, vy hráči v kostky! Nenaučili jste se hrát a
se smát, jak hrát a smát se má! Což nesedíme stále u velkého hracího stolu, u
velkého stolu výsměchu? A nezdařila-li se vám velká věc, což vy sami jste proto
nezdaření, zakrnělí? A zakrněli-li jste sami, zakrněl proto – člověk? Je-li však
člověk zakrnělý a zrůdný: nuže dobrá! nuže vzhůru! 15. Čím vyšší rod, tím vzácnější zdar. Vyšší vy lidé zde,
zdaž nejste všichni – nezdaření? Buďte dobré mysli, co na tom záleží! Co vše je ještě možné!
Učte se sami sobě se smát, jak smáti se má! Ký také div, že jste se nezdařili a zpola jen zdařili, vy
zpola zlomení! Což se ve vás netlačí a nesrazí – lidská budoucnost? Co člověk má nejvzdálenějšího, nejhlubšího, nejvyššího, nad-hvězdného,
vše jeho nesmírná síla: zda to vše ve vašem hrnci svárlivě nekypí a nesyčí? Ký div, že leckerý hrnec se rozbije! Učte se sobě se smáti,
jak smáti se má! O vyšší vy lidé, co vše je ještě možné! A věru, co vše se již zdařilo! Jak oplývá tato země malými
dobrými dokonalými věcmi, zdařenými věcmi! Rozestavte kol sebe malé dobré dokonalé věci, vyšší vy lidé!
Jejich zlatá zralost vyhojí vám srdce. Dokonalost dává doufati. 16. Co bylo zde na zemi dosud největším hříchem? Zda jím nebylo
slovo onoho, jenž děl: „Běda těm, kteříž se zde smějí!“ Nenašel sám snad na zemi důvodů k smíchu? To špatně hledal. I
dítě zde najde důvody. On však – nemiloval s dostatek: sice byl by miloval i nás,
kteříž se smějeme! Nenáviděl nás však a tupil nás, přislíbil nám pláč a
skřípění zubů. Což nutno hned lati, kde nemilujeme? V tom vidím špatný
vkus. Ale ten bezpodmínečný si tak vedl. Vyšel z luzy. A sám jen s dostatek nemiloval: sice by se byl méně zlobil,
že prý není milován. Pravá velká láska nechce lásky:
– chce víc. Vyhněte se všem takovým bezpodmínečným! Toť ubohý chorý rod
a způsob luzy: úkosem se dívají na tento život, uhrančivý pohled mají pro tuto
zem. Vyhněte se všem takovým bezpodmínečným! Mají těžké nohy a
dusná srdce: – neumějí tančit. Jak by těm byla
země lehká! 17. Vše dobré věci zkřiveně se blíží svému cíli. Ohýbají
hřbet jako V kočky, blížícím se blahem předou ve svém nitru, – vše dobré věci
se smějí. Krok prozradí, kráčí-li kdo již po vlastní své dráze: pohleďte
na mou chůzi! Kdo se však blíží svému cíli, ten tančí. A věru, sochou jsem se nestal a nestojím tu ztuhlý a tupý,
kamenný sloup; miluji rychlý běh. A byt jsou na zemi močály a tlustý stesk: kdo lehké nohy má,
i přes močál přeběhne a tančí jako po umeteném ledě. Zvedněte srdce, moji bratří, vysoko! výš! A nezapomínejte mi
ani na nohy! I nohy zvedněte, dobří vy tanečníci, a ještě lip: postavte se na
hlavu! 18. Korunu toho, jenž se směje, tuto růžencovou korunu: já
sám jsem tu korunu na hlavu si vstavil, já sám jsem za svatý vyhlásil
svůj smích. Nikoho jiného jsem nenašel dnes k tomu silným dost. Zarathustra tanečník, Zarathustra lehký, jenž perutmi kyne,
připraven, k letu, jenž ptákům všem kyne, připraven a hotov, blažen a
lehkovážný: – Zarathustra, jenž vidí budoucí pravdu a smích má pro všechnu
pravdu, ne netrpělivý, ne bezpodmínečný, milenec skoků a ú-skoků; já
Zarathustra sám jsem si tuto korunu na hlavu vstavil! 19. Zvedněte
srdce, ó moji bratří, vysoko! výš! A nezapomínejte mi ani na nohy! I nohy zvedněte, dobří
vy tanečníci, či ještě lip: postavte se na hlavu! Je těžká zvěř i ve štěstí, jsou ploskonozí nemotorové od
narození. Podivně se nalopotí, jako slon, jenž se lopotí, aby se postavil na
hlavu. Lépe však ještě třeštit štěstím než neštěstím, lépe
nemotorně tančit, než chromou chůzí chodit. Jen se ode mne naučte moudrosti: i
nejhorší věc má dva dobré ruby, - i nejhorší věc má dobré nohy k tanci: jen se mi naučte,
vyšší vy lidé, jak samy sebe na pravé nohy postavit! Jen se mi odnaučte fňukání a všemu smutku luzy! Ó, jak
smutnými zdají se mi dnes i šaškové luzy! Tento dnešek však náleží luze. 20. Jako vítr mi buďte, když ze svých horských slují se
řítí: chce tančiti podle své vlastní píštaly, moře se třesou a poskakují pod
jeho kročejemi. Jenž oslům dává peruti a lvice jenž dojí, bud pochválen ten
dobrý duch, jenž na všechen dnešek a na všechnu luzu se žene, vichr bouřlivák, - jenž sok je bodláků i hloubálků i všech zvadlých listů a
všeho plevele: buď pochválen ten divý dobrý volný bouřlivý duch, jenž po
močálech a smutcích jak po lučinách tančí! Jenž nenávidí zakrnělé zchátralé psy a všechnu nezdařenou
zachmuřenou havět: bud pochválen ten duch všech svobodných duchu, smějící se
vichr, jenž duje prach do očí všem vředovitým škarohlídům! Vyšší vy lidé, vaše nejhorší zlo jest, že se nikdo z vás
nenaučil tančit, jak tančit se má – tančit přes sebe samotna! Co na tom, že
jste se nezdařili! Co všechno je ještě možné! Tedy se naučte smát se smíchem, jenž se přežene přes vás
samotny! Zvedněte srdce, dobří vy tanečníci, vysoko! výš! A nezapomínejte mi
ani na dobrý smích! Korunu toho, jenž se směje, tuto růžencovou korunu: vám,
moji bratří, tu korunu házím! Smích jsem vyhlásil svatým; vyšší vy lidé, naučte se mi – smát se! 1. Promlouvaje těmito řečmi, stál Zarathustra poblíže vchodu
1 sluje; a za posledních slov uklouzl hostem a na krátkou chvíli unikl na
čerstvý vzduch. „O čisté vůně kol mne, zvolal, ó blažené ticho kol mne! Ale
kde jsou má zvířata? Sem, orle můj a můj hade, sem! Rcete mi přece, má zvířata: tí vyšší lidé – snad že všichni
dohromady dobře nevoní? Ó čisté vůně kol mne!
Ted teprve cítím a vím, jak vás, má zvířata, miluji/’ - A Zarathustra pravil znovu: „miluji vás, má zvířata!“ Orel
však a had se k němu lísali, an děl tato slova, a vzhlíželi k němu. Tak byli ti
tři tiše pohromadě a spolu srkali a ssáli dobrý vzduch. Neboť zde venku vzduch
byl lepší než u vyšších lidí. 2. Sotva však Zarathustra opustil svou sluj, zvedl se starý
kouzelník, rozhlédl se lstivě a pravil: „Odešel! A již, vyšší vy lidé – bych, jako on, vás polechtal tím
pochvalným lichotným jménem – již mne přepadá zlý můj duch šalby a kouzel, můj
zádumčivý ďábel, - jenž z hloubi duše jest odpůrcem tohoto Zarathustry: odpusťte
mu to! Nyní chce před vámi čarovat, přišla
právě jeho hodina; nadarmo zápolím se zlým tím
duchem. Vám všem, nechť jakékoli pocty dáváte si slovy, at si říkáte
‚svobodní duchové‘ či ‚pravdiví‘ či ‚kajícníci ducha‘ či ‚odpoutaní‘ či ‚lidé
veliké touhy‘, - vám všem, kdož trpíte, jako já, velikým
hnusem, vám, jimž zemřel starý bůh a nový neleží ještě v kolébce a
plenkách, – vám všem je nakloněn zlý můj duch a ďábel kouzelník. Znám vás, vyšší vy lidé, a znám i jej, – i toho netvora,
jejž miluji proti své vůli, toho Zarathustru znám: sám se mi zhusta zdá krásnou
larvou světce, - zdá se mi novým podivným mumrajem, v němž se mému zlému
duchu, zádumčivému ďáblu, zalíbilo: – ba miluji Zarathustru, tak se mi často
zdá, pro svého zlého ducha. – Ale on mne již přepadá a kruší mne, ten duch zádumčivosti,
ten ďábel večerního soumraku: a věru, vyšší vy lidé, chce se mu – – rozevřte jen oči! – chce se mu přijití zcela bez roušky,
zda v podobě muže či ženy, to nevím ještě: ale přichází a kruší mne, běda!
rozevřte smysly! Doznívá den, všem věcem – i nejlepším věcem – teď přichází
večer; teď slyšte a vizte, vyšší vy lidé, jaký jest to ďábel, zda žena či muž,
ten duch večerní zádumčivosti!“ Tak pravil starý kouzelník, lstivě se rozhlédl a sáhl pak po
harfě. 3. Když tichne vzduchu jas a utěšující rosa neviděna i neslyšně již k zemi kane níž – neboť hebkou obuv má útěšná rosa jak všichni laskaví těšitelé –: zda tu vzpomínáš, horké srdce, zda vzpomínáš, jaks kdysi prahlo po slzách nebes i po kanoucí rose, sžehnuto, mdlé, jak prahlos, zatím co po žlutých stezkách trávy zlobné večerní pohledy slunce černými stromy těkaly vůkol, o slepující ty žhoucí pohledy škodolibé? Ty? Ženich Pravdy? – tak tě
tupily – Ne! Pouze básník! Lstné zvíře, loupežné, plíživé, jež musí lhát, jež vědomě, vidomě musí lhát: jež chtivé je lupu, v pestré larvě, samo sobě larvou, samo sobě lup – to - ženich Pravdy? Ne! Jen blázen! Jen básník! Tvor, který pestře mluví, z bláznovských larv pestře křičí, belhá se po mostech lživých slov, po pestrých duhách, mezi falešnými nebesy a zeměmi falešnými bludně těká, vznáší se bludně, - jen blázen! jen básník! To – ženich Pravdy? Ne ztuhlý v obraz, ne zmražen, ne z mramoru, ne boží sloup, nevztyčen před chrámy ‚ co boží vrátný: Ne! nýbrž sok takových pomníků pravdy, spíš doma v každé poušti než před chrámy, pln svévole koček, každičkým oknem jenž skáče a hopsá! do každé náhody, očmuchá každý prales, touhou chtivý a chor, – abys v pralesích mezi šelmami pestře pruhovanými v hříšném zdraví běhal a pestře a krásně, s chvějícím se chřípím, bys potutelně blažen a pekelně blažen a krvežíznivě blažen
loupežně, plíživě, číhaje běhal: – Či jako orli, již dlouho, dlouho a nehybně do propastí hledí, do propastí svých: - - ó, jak se tudy v hloub a dovnitř a v sráz vždy stáčejí do hlubších hlubin! – Pak, náhle, překotným chvatem, sršícím letem, na jehňata padnou, střemhlav, v hloub, v hltavém hladu po jehňatech lačni, v zášti proti všem jehněčím duším, v zuřivé zášti proti všemu, co zírá jehněčím zrakem a jako ovce, proti všemu, co zčeřenou vlnu a šedivě povolnou vůli jehňat a ovcí má! Takové, orlovité, pardalovité jsou básníkovy touhy, jsou tvoje touhy pod tisícem
larv, ty blázne! ty básníku! Jenžs v člověku zřel i boha i ovci –: boha v člověku rozsápat, v člověku rozsápat ovci a při tom se smát – Toť, toť tvoje blaženství! Pardala i orla blaženství! Básníka i blázna blaženství!“ Když tichne vzduchu jas a luny srp již se plíží červánky purpurovými zelený, závistný: - maje zášť proti dni a tajemně krok co krok svým srpem žne visuté trsy růží, až bledě klesají do noci v hloub: – tak sám jsem kdysi pad‘ ze svého šílenství pravdy, ze svého roztoužení po dni, dnem umdlen, světlem chor, - v hloub k večeru pad‘ jsem a k stínům: jedinou pravdou sžehnut a prahna: - zda vzpomínáš, horké srdce, zda vzpomínáš, jaks tehdy prahlo? – Že jsem vyhoštěn pryč od vší pravdy, jen blázen! jen básník! Tak zpíval kouzelník; a všichni, kdož byli pohromadě,
uvízli, jako ptáci, nepozorovaně v síti jeho lstivé a zádumčivé rozkoše. Jenom
člověk svědomitého ducha nedal se polapit: rychle odňal kouzelníkovi harfu a
zvolal: „Vzduch! Vpustte sem dobrý vzduch! Vpustte sem Zarathustru! Tebou se
tato sluj stala dusnou a jedovatou, zlý, starý kouzelníku! Svádíš, chytrý falešníku, k neznámým žádostem a pustinám. A
běda, nadělají-li lidé, jako tys, tolik hluku s pravdou!
Běda všem svobodným duchům, již se nemají na pozoru před takovými kouzelníky! Ta tam jejich svoboda: lákáš
svým učením do žalářů zpět, – – starý zádumčivý ďáble, z tvého nářku zní vábicí píseň;
podobáš se oněm, kdož chválou cudnosti tajně zvou k rozkošemi“ Tak pravil svědomitý člověk; starý kouzelník se však
rozhlédl, kochal se vítězstvím a samým uspokojením spolkl mrzutost, kterou mu
působil svědomitý člověk. „Bud z ticha! pravil skromným hlasem, dobré písně
potřebují dobré ozvěny; po dobrých písních má se dlouho mlčet. Tak se chovají všichni ti vyšší lidé zde. Tys však asi jen
málo pochopil z mé písně? V tobě je pramálo kouzelnického ducha.“ „Chválíš mne, odvětil svědomitý člověk, tím, že mne od sebe
odlučuješ, nuže dobrá! Vy ostatní však, co vidím? Sedíte tu všichni ještě s
očima chtivýma –: Vy svobodné duše, kam se poděla vaše svoboda! Skoro, zdá se
mi, podobáte se lidem, kteří se dlouho dívali na zlé, nahé, tančící dívky: i
vaše duše tančí! Ve vás, vyšší vy lidé, jest asi více toho, co kouzelník
jmenuje, svým zlým kouzelnickým a šalebným duchem: – jsme asi nestejní. A věru, dost jsme spolu mluvili a uvažovali, než se
Zarathustra vrátil domů do sluje, a proto s určitostí tvrdím: jsme nestejní. Hledáme i zde nahoře různé
věci, jiné vy a jiné já. Já totiž hledám více
jistoty, proto jsem přišel k Zarathustrovi. Tenť posud nejpevnější věží
a vůlí - dnes, kdy se všechno viklá, kdy se celá země třese. Vy
však – vidím-li, jak se tváříte –, skoro se mi zdá, že hledáte více nejistoty, - více hrůz,
více nebezpečí, více zemětřesení. Skoro se domýšlím – odpusťte mé domýšlivosti,
vyšší vy lidé –, že se vám zachtělo - - že se vám zachtělo nejhoršího, nejnebezpečnějšího života,
jenž mně působí největší strach: života
divokých zvířat se vám zachtělo a lesů a slují, strmých hor a jícnů bludišť. A nelíbí se vám nejlépe vůdcové, vyvádějící ven z nebezpečí, nýbrž ti, kteří vás od všech cest
odvádějí: svůdcové. Ale je-li tato vaše chuť skutečná,
zdá se mi přece neuskutečnitelná. Strach totiž – toť člověka pocit dědičný a základní; ze
strachu se vysvětluje vše, dědičný hřích i dědičná ctnost. Ze strachu vzrostla
též moje ctnost, to znamená: věda. Nejdéle totiž byl na člověku pěstěn strach z divoké zvěře: i
strach z onoho zvířete, jež sám v sobě skrývá a jehož se bojí: – Zarathustra je
nazývá ‚vnitřním dobytčetem*. Takový dlouhý starý strach, jenž se posléze zjemnil a
zduševněl a zduchověl – dnes, zdá se mi, jmenuje se takový strach vědou.“ – Tak pravil svědomitý člověk; Zarathustra však, jenž se právě
vracel do sluje a zaslechl i uhodl poslední řeč, hodil svědomitému člověku hrst
růží a zasmál se jeho „pravdám“. „Jak! zvolal, co jsem to zaslechl? Věru, zdá
se mi, žes bláznem, anebo že jím jsem já: a tvou ‚pravdu‘ horem pádem postavím
na hlavu. Strach totiž – toť naše
výjimka. Odvaha však a dobrodružství a radost z nejistoty a z toho, čeho se
nikdo neodvážil, – odvaha zdá se mi celou
minulostí lidského plemene. Nejlítějším, nejodvážnějším zvířatům člověk závistně uloupil
všechny ctnosti: teprve tak se stal – člověkem. Tato odvaha, jež posléze
zjemněla, zduchověla, zduševněla, tato lidská odvaha s orlími perutmi a s hadí
chytrostí: ta, zdá se mi, má dnes jméno –“ „Zarathustra!“zvolali,
jakoby z jedněch úst, všichni, již tu seděli pohromadě, a vypukli při tom v
hlasitý smích; a cosi jako těžké mračno vzneslo se s nich do výše. I kouzelník
se smál a chytře pravil: „Dobrá! Již unikl ten zlý můj duch! A což jsem vás před ním sám nevaroval, když jsem řekl, že to
jest podvodník a lživý a šalebný duch? Zvláště tehdy totiž, ukazuje-li se nahý. Co však já mohu za jeho uskoky! Což já jsem stvořil jej i svět? Nuže dobrá! Usmiřme se zas a buďme dobré míry! A třeba že se
Zarathustra tváří zle – jen se na něj podívejte! hněvá se na mne –: – než přijde noc, bude pro mne zas mít lásku a chválu:
nemůže dlouho žít bez takových bláznovství. Ten – miluje své nepřátele:
v tom umění se vyzná nejlépe ze všech lidí, jež jsem kdy viděl! Za to se však
mstí –na svých přátelích!“ Tak pravil starý kouzelník, a vyšší lidé s ním souhlasili; i
obcházel Zarathustra, ve zlobě a lásce svým přátelům potřásaje rukama, – jako
by všechny měl z nějakého důvodu odprositi a udobřiti. Ale když se při tom
dostal k východu sluje, hle, tu se mu zase již zastesklo po dobrém vzduchu tam
venku i po jeho zvířatech, – a chtěl vyklouznouti. 1. „Neodcházej! řekl poutník, jenž se zval Zarathustrovým stínem,
zůstaň u nás, – sice nás opět přepadne ten starý zatuchlý stesk. Již nám onen starý kouzelník předvedl, co má nejhoršího, a
pohled jen, dobrý zbožný papež zde má v očích slzy a již se celý zas vypravil na
moře zádumčivosti. Ti králové zde se sice před námi ještě tváří pokojně: z nás
všech totiž oni to dnes nejlépe umějí! Ale
kdyby byli bez svědků, sázím se, že by i oni zase spustili smutnou písničku - smutnou písničku plíživých mračen, vlhké zádumčivosti,
zavěšených nebes, ukradených sluncí, vyjících podzimních větrů; - smutnou písničku našeho vytí a úzkostného volání: zůstaň u
nás, ó Zarathustro! Zde jest mnoho skryté bídy, jež se chce dostati k slovu,
mnoho večerního soumraku, mnoho mračen, mnoho zatuchlého vzduchu! Živils nás mužsky výživnou stravou a silnými průpověďmi: ne-dopusť,
by nás po jídle přepadli zase změkčilí zženštilí duchové! Ty samojediný kol sebe vzduch kořeníš a rozjasňuješ! Nalezl
jsem kdy na zemi tak dobrý vzduch jako zde ve tvé jeskyni? Mnoho zemí jsem přece viděl, můj nos dovede zkoumati a od-hadovati
lecjaký vzduch: u tebe však mé chřípí chutná svou největší slast! Leda, – leda –, ó, dovol starou vzpomínku! Dovol starou
píseň k zákuskům, kterou jsem kdysi zbásnil mezi dcerami pouště: u těch byl totiž stejně dobrý jasný východní vzduch; tam
jsem byl nejdále od vlhké, zamračené, zádumčivé stařeny Evropy! Tenkráte jsem miloval takové dívky východu i jinaké modré království
nebes, nad nímž nevisí mračna ni myšlenky. Nevěřili byste, jak způsobně seděly, když netančily, jak
hluboké byly, avšak bez myšlenek, podobny drobným tajemstvím, hádankám se
stuhami ve vlasech, ořechům - zákuskům – pestře a cize seděly, věru! ale bez mračen: hádanky, které
lze hádati: napočtu těch dívek jsem tenkrát vymyslil takový žalm, jenž se zpívá
po jídle.“ Tak pravil poutník a stín; a než mu kdo odpověděl, chopil se
již harfy starého kouzelníka, skřížil nohy a rozhlížel se rozvážně a moudře: –
chřípím však pomalu a tázavě vtahoval vzduch, jako by v nějakých nových zemích
nového cizího vzduchu ochutnával. Pak jal se jakýmsi vyjícím hlasem zpívati. 2. Poušť vzrůstá: nešťasten, kdo v
nitru chová poušt! Ha! Slavnostně! Opravdu slavnostně! Důstojný náběh! Po africku slavnostně! Důstojno lva či vřeštana morálního – - ale nic pro vás, vy přítelky nejrozmilejší, jimž u nohou sedět mně prvo-prvémů všech Evropanů je přáno Zázračné věru! Zde tedy sedím, na blízku pouště, a již tak vzdálen zas pouště a dosud v praničem nezpustošen: jsem totiž polknut nejmenší touto oasou –: - zívajíc, rozevírala právě svou něžnou pusinku, jež ze všech nejliběji páchne: tu jsem tam pad, dolů – sem – mezi vás, vy rozmilé přítelky! Sela. Zdar, zdar oné velrybě, když takto se o blaho svého hosta starala! – chápete přec mou učenou narážku? Zdar jejímu břichu, když totiž byl roztomilý jak této oasy břich: o čemž si však dovoluji pochybovat, – vždyť také přicházím z Evropy, jež jest pochybovačnější nežli všechny paničky obstarožné. Bůh pomozi! Amen! Zde tedy sedím, v této nejmenší oase, jak hnědá datle, jež puká sladkostí zlatých šťav, chtivá kulatých dívčích úst a ještě chtivější dívčích ledově chladných, sněhově bílých řezavých kousavých zubů: neb po nich žízní srdce všech horkých datlí. Sela. Zmíněným jižním plodům podoben, přepodoben, zde ležím, oblétán křidélky broučků laškovně čenichajících a rovněž ještě drobnějšími a pošetilejšími a hříšnějšími touhami a nápady, - obléhán vámi, vy němé, vy plné předtuch dívenky -kočky, Dudu a Suleiko, obsfinxen, bych citů svých
náplň v jediné vecpal slovo: (promiň mi bůh tento poklesek jazykový!) - sedím tu a čenichám nejlepší vzduch, vzduch rajský věru, lehký a vzlétlý a koupaný v zlatě, lepší než kdy jaký vzduch s měsíce pad – ať náhodou již, či se to svévolně stalo, jak staří básníci bájí. Ale já pochybovač o tom jsem na pochybách: vždyť také přicházím z Evropy, jež jest pochybovačnější nežli všechny paničky obstarožné. Bůh pomozi! Amen. Ssaje tento nejkrásnější všech vzduchů, vzdouvaje chřípí jak číše, bez budoucna i bez vzpomínání, tak sedím tu, ó rozmilé přítelky, a na palmu se dívám, jež jako tanečnice se hýbe a ohýbá, v bocích se kolíbá, - dívej se dlouho a děláš to po ní! - jako tanečnice, jež, jak se mi zdá, již příliš dlouho, nebezpečně dlouho pořád a pořád jen na jedné nožičce stála? až z toho pozapomněla, jak se mi zdá, že nohou má dvé? Já aspoň marně jsem hledal ten nezvěstný blíženecký skvost - rozuměj: druhou tu nohu – ve svaté blízkosti její přeněžné, přepůvabné sukénky, vějířovitě vějící a cetkami se chvějící. Ba věřte, vy krásné přítelky, věřte mi na slovo: Ona ji ztratila! Je ta tam! Na věky věků ta tam! Ta druhá noha! Ó, škoda té půvabné druhé nožky! Kde že as dlí a opuštěna pláče? Ta osiřelá noha? Snad že se strachuje zlého, netvorného lva s plavou kadeří? Či snad je obrána již a ohryzána – ó hrůzo! ohryzána! Ach! Sela. Ó, jen mi neplačte, srdce vy měkká! Neplačte, ó srdce datlí! Prsa vy mléčná! Vy srdéčka zlatého dřeva! Neplač mi již, bledá Dudu! Odvahu, Suleiko! vzmuž se, vzmuž! - Či by snad cos, co by sílilo, sílilo srdce, bylo tu vhodné? Umravněná průpověď? Ha! Vzhůru, ctnosti! Ctnosti důstojnosti! Evropsky důstojná! Měchu ctnosti, foukej, foukej zas! Ha! Ještě jedenkrát zařvat, morálně zařvat! Jako mravnostní lev před dcerami pouště zařvat! - Neb ctnosti řev, vy rozmilé dívky, toť ze všeho největší vášeň Evropanů, hltavost Evropanů! A již tu tedy stojím já Evropan, nemohu jinak, bůh mi buď svědkem! Poušť vzrůstá: nešťasten, kdo v
nitru chová poušť! 1. Po písni poutníka - stínu sluj se pojednou
naplnila lomozem a 1 smíchem: a ježto shromáždění hosté mluvili jeden přes
druhého a ani osel, nabyv tak odvahy, nebyl již zticha, přepadla Zarathustru
malá výsměšná nevole proti jeho návštěvníkům, třeba že se radoval z jejich
radostné nálady, která se mu zdála znamením ozdravění. I vyklouzl na čerstvý
vzduch a pravil svým zvířatům: „Kam se teď poděla jejich úzkost? pravil, a již si sám
oddechl od malé mrzutosti, – u mne, zdá se mi, odnaučili se úzkostnému křiku! – třebaže, pohříchu, ne posud křiku.“ A Zarathustra si
zacpal uši, neboť oslovo hýkání právě se divně mísilo do jásavého hřmotu oněch
vyšších lidí. „Jsou veseli, řekl pak Zarathustra, a kdo ví? snad se baví
na hostitelův účet; a byt se i ode mne naučili smíchu, přece ne mému smíchu. Ale co na tom záleží! Jsou to staří
lidé: uzdravují se svým způsobem, smějí se svým způsobem; mé uši vytrpěly již
horší věci a přece se nehoršily. Tento den jest vítězstvím: již couvá, již prchá duch tíže, můj starý arcinepřítel! K jak dobrému konci spěje tento den, jenž započal tak zle a
tak těžce! A ke konci spěje. Již se
blíží večer: jede přes moře! Jak se houpe blažený ten jezdec, navracející se
domů, ve svých nachových sedlech! Nebe se jasně na to dívá, a svět leží hluboko: ó všichni vy
podivní lidé, kdož jste ke mně přišli, však již za to stojí žít u mne!“ Tak pravil Zarathustra. A tu opět zazněl křik a smích
vyšších lidí ze sluje: i promluvil znovu. „Ryby už berou, mé vnadidlo účinkuje, i od nich upouští
nepřítel, duch tíže. Již se začínají sami sobě smát, slyším dobře? Má mužská strava, má průpověď štávy a síly účinkuje: a věru
nekrmil jsem jich nadýmavou zeleninou! Nýbrž válečnickou stravou, dobyvatelskou
stravou: nové žádosti jsem vzbouzel. Nové naděje jsou v jejich pažích a nohách, srdce se jim
šíří. Nalézají nová slova, jejich duch brzy bude dýchati svévolí. Taková strava sice není snad pro děti, ani pro staré a mladé
roztoužené ženušky. Těm nutno jinak přemlouvat vnitřnosti; těm, nejsem lékařem
a učitelem. Hnus upouští od vyšších těch lidí: nuž dobrá! toť mé
vítězství. V mé říši nabývají bezpečí, všechen hloupý stud prchá, očišťují se. – Očišťují a vyprazdňují své srdce, dobré chvíle se jim
vracejí; zahálejí a přežvykují, – stávají se vděčnými. To mi budiž nejlepším znamením: stávají se
vděčnými. Za krátko budou si vymýšlet slavnosti a svým starým radostem postaví
pomníky. Jsou to lidé, kteří se uzdravují!“
Tak pravil Zarathustra, mluvě radostně k svému srdci a vyhlížeje do
dálky; a jeho zvířata se k němu tulila, etice jeho štěstí a mlčení. 2. Náhle se však Zarathustrovo ucho zaleklo: neboť sluj, až
dotud plná hřmotu a smíchu, pojednou hrobově ztichla; – a jeho nos čichal libě
páchnoucí dým a kadidlo, jakoby od hořících piniových šišek. „Co se děje? Co to tropí?“ tázal se sám sebe a připlížil se
ke vchodu, by se nepozorovaně mohl dívati na hosty. Ale div divoucí! co mu tam
bylo viděti na vlastní oči! „Všichni se zase stali nábožnými,
modlí se, třeští! –“ pravil a nadmíru se podivil. A věru! všichni: oba
králové, papež mimo službu, zlý kouzelník, dobrovolný žebrák, poutník-stín,
starý věštec, člověk svědomitého ducha a nejohyzdnější člověk: všichni vyšší
lidé leželi jako děti a staré věřící ženštiny na kolenou, modlíce se k oslu. A
nejohyzdnější člověk právě se jal kloktati a supěti, jako by se mu cos
nevyslovitelného dralo z nitra; ale když se skutečně dostal až k slovům, hle,
tu to byla pobožná podivná litanie, blahoslavící zbožňovaného a podkuřováného
osla. Litanie pak zněla takto: Amen! A požehnání a sláva, a moudrost, a díku činění, a
čest, a moc, i síla bohu našemu na věky věků! - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Břímě naše nese, podobu otroka na se vzal, je srdce
trpělivého a nikdy neříká Ne; a kdo svého boha miluje, ten ho trestá. - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Nemluví: až na to, že světu, jejž stvořil, neustále
přisvědčuje: tak velebí svůj svět. Z chytráctví nemluví: tedy si jen málokdy
utrží ostudu. - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Nevzhledně kráčí světem. Jeho zamilovaná barva je šedivá, do
ní zahaluje svou ctnost. Má-li ducha, zakrývá jej; ale kde kdo věří v jeho
dlouhé uši. - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Jaká v tom skryta moudrost, že má dlouhé uši a vždy
přisvědčuje a nikdy neříká Ne! Zda nestvořil světa dle obrazu svého, to znamená
co nejhloupěji? - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Kráčíš cestami přímými a křivými, málo dbáš, co se nám lidem
zdá přímé či křivé. Mimo dobro a zlo jest království tvé. Je to tvá nevinnost,
že nevíš, co jest nevinnost - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Pohleď jen, nikoho od sebe neodháníš, ni žebráků ni králů.
Maličkých necháváš přijití k sobě, a lákají-li tě uličníci, říkáváš prostně i-a. - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. Miluješ oslice a čerstvé fíky, nejsi vybíravý. Bodlák ti
lechtá srdce, máš-li právě hlad. V tom jest moudrost boží. - A osel přisvědčil a zahýkal i-a. 1. Ale na tomto místě litanie se Zarathustra již neopanoval,
nýbrž zahýkal sám i-a, ještě hlasitěji než osel, a vskočil doprostřed svých
potřeštěných hostí. „Ale co mi to, lidičky, tropíte? volal, prudce zvedaje
modlící se hosty. Běda, kdyby se na vás díval kdo jiný než Zarathustra: každý by soudil, že vaše nová víra je posměchem nejhorších
rouhačů anebo že jste nejpošetilejší ze všech starých ženštin! A ty, starý papeži! jak se to snáší s tebou samotným, že se
zde takto modlíš k oslu, jako by to byl bůh?“ – „O Zarathustro, odvětil papež, promiň, ale ve věcech božích
jsem osvícenější než ty sám. A tak se to sluší. Raději modliti se k bohu takto a v takové podobě, než v
nižádné podobě! Přemýšlej, vznešený příteli, o této průpovědi: uhodneš hned, že
v ní vězí moudrost. Ten, který pravil: ‚Bůh jest duch‘ – ten dosud na zemi
největší krok a skok učinil k nevěře: takové slovo nedá se již na zemi dobře
napraví ti! Mé staré srdce skáče a poskakuje, že jest ještě něco na
zemi, k čemu lze se modliti. O Zarathustro, promiň to starému pobožnému
papežskému srdci! –“ - „A ty, pravil Zarathustra poutníku-stínu, ty se zveš, ty
se mníš svobodným duchem? A tropíš tu takové modlářství a kněžourství? Ještě hůře to zde věru tropíš než u svých hnědých zlých
dívek, zlý nový vyznavači!“ „Ba že zle, odvětil poutník-stín, pravdu máš: ale což mohu
za to! Starý bůh opět žije, ó Zarathustro, mluv si co mluv. Nejohyzdnější člověk všechno zavinil: probudil ho zas. A nechť
si říká, že ho kdys usmrtil: smrt jest u bohů
vždy pouhý předsudek.“ „A ty, pravil Zarathustra, zlý starý kouzelníku, cos to
učinil! Kdo v naší svobodné době má ještě věřiti v tebe, věříš-li ty v taková božství a oslovství? Vyvedls hloupost; jaks jen, chytráku, mohl vyvěsti takovou
hloupost!“ „Ó Zarathustro, odpověděl chytrý kouzelník, pravdu máš, byla
to hloupost, – však mi to také dalo pernou práci.“ - „A dokonce ty, pravil Zarathustra člověku svědomitého
ducha, jen uvaž a prst si polož na nos! Což se zde neděje nic proti tvému
svědomí? Což není tvůj duch příliš čistotný pro takové modlení a pro výpary
těchto pobožnůstkářů?“ „Něco na tom je, odpověděl člověk svědomitého ducha a
položil si na nos prst, něco na této podívané mému svědomí dokonce lahodí. Možná, že nesmím věřiti v boha; jisto však jest, že se mi
bůh v této podobě zdá ještě nejhodnější víry. Bůh je prý věčný, dle svědectví nejpobožnějších lidí: kdo má
tolik času, dá si na čas. Co nejpomaleji a co nejhloupěji: má-li ty dvě
vlastnosti, může bytost jeho druhu přec hodně dokázat. A kdo má ducha příliš, snadno a rád se zblázní i do
hlouposti a bláznovství. Přemýšlej sám o sobě, ó Zarathustro! Ty sám – věru! i ty bys samým nadbytkem a samou moudrostí
mohl se stati oslem. Zda dokonalý mudrc nekráčí rád po nejkřivějších cestách?
Pohled na skutečnost to dokazuje, ó Zarathustro, – pohled na tebe!“ - „A posléze ty sám, pravil Zarathustra a obrátil se k
nejohyzdnějšímu člověku, jenž stále ještě ležel na zemi, ruku zvedaje k oslu
(dával mu totiž pít vína). Vydej ze sebe slovo, ty nevyslovitelný, cos to
vyvedl! Zdáš se mi proměněn, tvé oko žhne, plást vznešenosti zastírá
tvou ohyzdnost: co jsi spáchal? Což je to pravda, co tam ti tvrdí, žes ho zas probudil? A k
čemu? Což nebyl důvodně dobit a odbyt? Zdá se mi, že sám ses probudil: co jsi spáchal? proč ty ses vrátil? Proč ty ses
obrátil na víru? Vydej ze sebe slovo, ty nevyslovitelný!“ „Ó Zarathustro, odpověděl nejohyzdnější člověk, jsi čtverák!
Zdali ten tam ještě žije či zase žije či zda
je důkladně mrtev,kdo z nás obou ví to lépe? Ptám se tě. Jedno však vím, – od
tebe sama jsem se tomu kdys naučil, ó Zarathustro: kdo chce nejdůkladněji
zabiti, ten se směje. ‚Nikoli hněvem, leč smíchem
se zabíjí‘ – tak jsi kdys pravil. O Zarathustro, skrytý ty ničiteli bez hněvu, nebezpečný
světce, – jsi čtverák!“ 2. Tu se však stalo, že Zarathustra, udiven samými
takovými čtveráckými odpověďmi, uskočil nazpět ke dveřím sluje a obrácen ke
všem hostem, silným hlasem provolal: „O blázni a šprýmaři všichni, vy šaškové! Co se přede mnou
přetvařujete a skrýváte! Jak se jen každému z vás třepotalo srdce rozkoší a zlobou
nad tím, že jste se zase jednou stali takými jako jsou maličcí, nábožnými
totiž,že jste si zas jednou vedli jako děti, totiž že jste se modlili, ruce
spínali a říkali ‚pane bože‘! Ale teď mi opusťte tento dětský
pokoj, mou vlastní sluj, kde dnes přebývá všechno dětinství. Ochlaďte zde venku
svou horkou dětskou svévoli a lomoz svých srdcí! Ovšem: nebudete-li jako maličcí, nikoli nevejdete v ono království nebeské. (A Zarathustra ukázal rukama
vzhůru.) Ale vždyť ani nechceme v nebeské království: Stali jsme se
muži, – i chceme království pozemské“ 3. A ještě jednou jal se Zarathustra mluviti. „Ó noví
přátelé, pravil, – vy podivní, vyšší vy lidé, jak dobře se mi teď líbíte, - od té doby, co jste se opět rozradostnili! Věru, všichni
jste rozkvetli: zdá se mi, že takovým květinám, jako jste vy, je třeba nových slavností, - je
třeba malého statečného nesmyslu, nějaké bohoslužby a slavnosti osla, nějakého
starého radostného zarathustrovského blázna, vířného vichru, jenž vám svým
burácením rozjasní duše. Nezapomeňte této noci a této slavnosti osla, vyšší vy lidé! To jste vynalezli u mne, to mi budiž dobrou
předzvěstí, – cos takového vynajdou jen ti, kdož se uzdravují! A budete-li znovu slaviti slavnost osla, čiňte to k vůli
sobě, čiňte to i k vůli mně! A na moji památku!“
– Tak pravil Zarathustra. 1. Zatím však druh za druhem vystoupili ven na čerstvý
vzduch do chladné zamyšlené noci; Zarathustra sám pak vedl za ruku
nejohyzdnějšího člověka, aby mu ukázal svůj noční svět a veliký kulatý měsíc i
stříbrné překotné vodopády u své sluje. Tu stáli konečně tiše pospolu, samí
staří lidé, ale se srdcem utěšeným a statečným, divíce se v nitru svém, že jim
bylo tak blaze na zemi; důvěrnost noci se jim však blíže a blíže vkrádala do
srdce. A znovu si pomyslil Zarathustra: „ó, jak dobře se mi teď líbí vyšší ti
lidé!“ – nevyřkl to však, neboť ctil jejich štěstí a mlčení. – Ale tu se událo to, co onoho úžasného dlouhého dne bylo nejúžasnější:
nejohyzdnější člověk jal se ještě jedenkráte a naposled kloktat a supět, a když
se dostal až k slovům, hle, tu mu z úst vyskočila otázka, kulatá a čistotná,
dobrá to, hluboká, jasná otázka, jíž se všem, kdož mu naslouchali, pohnulo
srdce v těle. „Přátelé moji vespolek, pravil nejohyzdnější člověk, co tomu
řeknete? Pro tento dnešní den – pro tento dnešek jsem já poprvé spokojen, že jsem žil celý svůj život. A přiznati se k tomu mi nestačí. Stojí za to, žiti na zemi:
Jediný den, jediná slavnost se Zarathustrou mne naučily milovati zemi. ‚To – že byl život? ‚tak
bych promluvil k smrti. ‚Nuže vzhůru! Ještě jednou!‘ Přátelé moji, co tomu řeknete? Nepromluvili byste k smrti
jako já: To – že byl život? Nuže pro
Zarathustru: vzhůru! Ještě jednou!“ Tak pravil nejohyzdnější člověk; a nebylo daleko do půlnoci.
A co byste as řekli, že se tenkrát přihodilo? Sotva že vyšší lidé zaslechli
jeho otázku, rázem si uvědomili svou proměnu a své uzdravení i komu za to
děkovati: tu přiskočili k Zarathustrovi, děkujíce, klaníce se, laskajíce, ruce
mu líbajíce, dle toho, jaké kdo byl povahy: jedni se smáli a druzí plakali.
Starý věštec však tančil radostí; a byt i, jak tvrdí někteří vypravovatelé, byl
tenkráte sladkého vína pln, byl dojista ještě více naplněn sladkým životem a
zřekl se vší mdloby. Ba jsou, kdož vypravují, že tenkráte tančil osel: nedávalť
mu prý nejohyzdnější člověk před tím nadarmo piti vína. Bud tomu tak či onak: a
byt i osel onoho večera v pravdě netančil, udály se tenkráte zázračnější a
podivnější věci, než kdyby byl osel tančil. Zkrátka, jak zní Zarathustrovo
přísloví: „co na tom záleží!“ 2. Když se však toto přihodilo s nejohyzdnějším člověkem,
stál tu Zarathustra, jako by byl zpit: pohled mu uhasínal, jazyk blábolil, nohy
se potácely. A kdo by uhodl, jaké myšlenky při tom běžely přes Zarathustrovu
duši? Zřejmě však ustupoval jeho duch a utíkal zas do předu, byl v odlehlých
dálkách a jakoby „na strmém jhu, jak psáno jest, mezi dvěma moři, - mezi minulem a budoucnem putuje co těžký mrak.“ Ponenáhlu
však, zatím co ho vyšší lidé drželi v náručí, vzpamatovával se poněkud a rukama
se bránil návalu starostlivých a uctívajících; ale mlčel. Pojednou však rychle
obrátil hlavu, jako by cosi slyšel: tu přiložil k ústům prst a pravil: „Pojďte!“ A záhy bylo kolem kol ticho a tajemno; z hloubky však pomalu
vzhůru zazníval zvuk zvonu. Zarathustra mu naslouchal spolu s vyššími lidmi;
potom však po druhé přiložil k ústům prst a pravil znovu: „Pojďte! Pojďte! Blíží se půlnoc!“ – a jeho hlas byl
proměněn. Stále se však ještě nehýbal s místa: tu nastalo ticho ještě tišší a
tajemnější, a vše naslouchalo, i osel, i Zarathustrova strážná zvířata, orel a
had, a také Zarathustrova sluj i veliký chladný měsíc i sama noc. Zarathustra
však po třetí přiložil ruku ke rtům a pravil: Pojďte! Pojďte! Pojďte! Putujme
nyní! Je tu hodina: putujme v noc! 3. Vyšší vy lidé, blíží se půlnoc: i řeknu vám něco do ucha,
jak onen starý zvon mi to do ucha říká,tak tajně, tak příšerně, tak srdečně,
jak onen půlnoční zvon mi to do ucha šeptá, jenž zažil více než jediný člověk: - jenž odpočítával již bolestné údery srdce vašich otců –
ach! ach! kterak vzdychá! kterak ve snách se směje! ta stará půlnoc, půlnoc
hluboká! Tiše! Tiše! Tu je slyšet leccos, co za dne nesmí zazvučet;
nyní však, v tom chladném vzduchu, kdy se ztišil i všechen hluk vašich srdcí, - nyní to mluví, nyní samo si to naslouchá, nyní se to plíží
do nočních pře bdělých duší: ach! ach! kterak vzdychá! kterak se ve snách
směje! – neslyšíš, kterak tajně, příšerně, srdečně promlouvá k tobě, ta. stará půlnoc, půlnoc hluboká? Ó duše, bdíš? 4. Běda mi! Kam se poděl čas? Neklesl jsem do hlubokých studen?
Dřímá svět – Ach! Ach! Vyje pes, měsíc svítí. Raději bych zemřel, zemřel,
než bych vám řekl, nač právě myslí půlnoční srdce mé. Teď jsem již umřel. Vše to tam. Pavouku, nač mne pavučinou
opřádáš? Chce se ti krve? Ach! Ach! Padá rosa, hodina se blíží hodina, kdy mne
zebe a mrazí, - hodina, jež se ptá a ptá a ptá: „kdo má k tomu srdnatosti
dost? - kdo má být pánem země? Kdo řekne: takto se valte, velké a malé proudy!“ - hodina se blíží: ó duše, vyššího člověka duše, bdíš? tato
řeč jest pro jemné uši, pro uši tvé – půlnoci ducha
neslyšíš? 5. Jsem unášen, tančí duše má. Dílo mého dne! Dílo mého dne!
Kdo má být pánem země? Měsíc je chladný, mlčí vítr. Ach! Ach! Vzlétli jste již
vysoko dost? Tančili jste: noha však přec není křídlem. Dobří tanečníci, teď všechna slast je ta tam: zkysalo víno,
všechny poháry pukly, zajíkají se hroby. Nevzlétli jste vysoko dost: teď se zajíkají hroby: „vykupte
přece mrtvé! Proč je tak dlouho noc? Neopíjí nás měsíc?“ Vyšší vy lidé, vykupte přece hroby, zburcujte mrtvoly! Ach,
co ještě hrabe červ? Blíží se, blíží hodina,duní zvon, posud rachotí srdce,
vrtá ještě červotoč, rozvrtává srdce. Ach! Ach! Hluboký
svět! 6. Sladká lyro! Sladká lyro! Miluji tvůj zvuk, tvůj zmámený,
žabí, zurčící zvuk! – z jak dávných dob, z jaké dálky se mi blíží tvůj zvuk
zurčící z tůní lásky! Starý ty zvone, sladká lyro! Každý bol se ti do srdce vryl,
bol otce, bol otců, praotců bol; tvá mluva dozrála, - dozrála jako zlatý podzim a jako odpoledne, jako mé poustevnické
srdce – teď promlouváš: svět sám dozrál a hrozen hnědne, - teď chce umřít, umřít štěstím. Vyšší vy lidé, necítíte? Do
výšky tajemně se line vůně, - van a vůně věčnosti, růžově blažená, hnědá vůně, vonící
zlatým vínem a po starém štěstí, - vonící po zmámeném štěstí půlnočního umírání, po štěstí,
které zpívá: hluboký svět, ba hlubší, než jak den jej
znal! 7. Nech mne! Nech mne! Jsem pro tebe příliš cist. Nedotýkej
se mne! Nedozrál můj svět právě k dokonalosti? Má kůže jest příliš čistá pro tvé ruce. Nech mne, hloupý,
tupý, ztuchlý dni! Není-li půlnoc jasnější? Nejčistší nechť jsou pány země! nejnepoznanější, nejsilnější
nechť jsou pány země! Půlnoční duše, jež jsou jasnější a hlubší než kterýkoli
den. O dni, tápáš po mně? Hmatáš po mém štěstí? Já jsem ti bohat,
jsem osamělý, jsem zlatodůl, jsem klenotnice? O světe, mne si žádáš? Jsem
ti světský? Jsem ti duchový? Jsem ti božský? Ale vy, dni a světe, jste příliš
neohrabaní, - mějte chytřejší ruce, sahejte po hlubším štěstí, po
hlubším neštěstí, sahejte po nějakém bohu, nesahejte po mně: - mé neštěstí, mé štěstí jest hluboké, ty podivný dni, ale
přec nejsem bohem, ni peklem boha: svět je hluboký; v
něm propast běd. 8. Bolest boha je hlubší, ty podivný světe! Sahej po boží
bolesti, nesahej po mně! Čím jsem já! Jsem zmámenou sladkou lyrou, - - půlnoční lyrou, zvonem zurčícím z žabích tůní, zvonem,
jehož nikdo nechápe, který však musí mluvit i
k hluchým, vyšší vy lidé! Neb vy mne nechápete! Vše to tam! To tam! O mládí! Ó poledne! O odpoledne! Teď
přišel večer, přišla noc a půlnoc, – vyje pes, to vítr: - zdaž vítr není psem? Kňučí, štěká, vyje. Ach! Ach! Kterak
vzdychá, kterak se směje, jak chroptí a supí ta půlnoc! Jak právě teď střízlivě mluví, ta zpitá básnířka! pila as
ještě nad své opojení? bdí teď dvojnásob? přežvykuje? - ve snách přežvykuje svůj bol, ta stará hluboká půlnoc, a
ještě více svou slast. Je-li bol již hluboký, tedy slast – slast hlubší nad všech srdcí žal , 9. Ó vinná révo! Co mne velebíš? Vždyť jsem tě uřízl!
Jsem ukrutný, hle, krvácíš –: proč chválíš mou zpitou ukrutnost? „Vše, co se stalo dokonalým, vše zralé – chce zemříti!“ tak
promlouváš. Budiž žehnán, žehnán buď vinařský nůž! Vše nezralé chce však žiti:
běda! Bolest dí: „Zahyň! Pryč s tebou, bolesti!“ Ale vše, co trpí,
chce žít, aby uzrálo, aby se naplnilo radostí a touhou, - touhou po čemsi vzdálenějším, vznešenějším, jasnějším. „Chci
dědice, tak dí všechno, co trpí, chci děti, nechci sebe,“ ale slast nechce dědiců, nechce dětí, – slast chce samu
sebe, chce věčnost, chce návrat, chce na věky všechno stejné. Žal dí: „Pukni, krvácej, srdce! Putuj, noho! Křídlo, létej!
Do výše! Vzhůru! Bolesti!“ Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Ó staré srdce mé: Žal „zahyň!“ dí. 10. Vyšší vy lidé, co mníte? Jsem věštcem? Sním? Jsem zpit?
Jsem vykladačem snů? Jsem půlnočním zvonem? Krůpějí rosy? Vanem a vůní věčnosti? Neslyšíte? Necítíte?
Právě se stal můj svět dokonalým, půlnoc je též polednem, – bolest je též slastí, kletba je též požehnáním, noc je též
sluncem, – - odejděte, sice poznáte, že mudřec je též bláznem. Děli jste kdy Ano jediné slasti? O přátelé moji, tedy jste
děli Ano veškeré bolesti. Všechny věci jsou
zavěšeny v řetěz, jsou zadrhnuty nitmi, jsou zamilovány, - chtěli-li jste kdy nějaké „Jedenkráte“ dvakrát, řekli-li
jste kdy: „líbíš se mi, štěstí! Mžiknutí oka! Okamžení!“ – tedy jste chtěli všechno nazpátek! - všechno znova, všechno věčně, všechno zavěšeno v řetěz,
zadrhnuto nitmi, zamilováno, ó, tedy jste milovali svět, - tedy, vy věční, jej milujete věčně a v každou dobu: a i
žalu dítě: zahyň, ale vrat se zas! Neb každá slast: ‚chci
věčnost!´ dí. 11. Všechna slast chce všech věcí věčnost, chce med, chce
kvas, chce zmámenou půlnoc, chce hroby, chce hrobů slzavou útěchu, chce
pozlacené večerní červánky – čeho nechce slast! je
žíznivější, srdečnější, hladovější, příšernější, tajemnější, nežli všechen bol,
chce samu sebe, zakousává se sama do sebe, vůle kruhu v ní krouží a se vzpíná, - chce lásku, chce zášť, jest přebohatá, rozhazuje,
zahazuje, žebrá, by si ji někdo vzal, děkuje tomu, kdo béře, ráda by byla
nenáviděna, tak bohatá je slast, že žízní po žalu, po pekle, po
nenávisti a potupě, po mrzáku, po světě,– neb
tento svět, ó, vždyť jej dobře znáte! Vyšší vy lidé, slast touží po vás, ta nevázaná, blažená, –
po vašem žalu, vy nezdaření, touží! Po nezdařených věcech touží všechna věčná
slast. Neb všechna slast chce sebe samu, proto chce i srdcí žal! Ó
štěstí, ó bole! Ó, pukni, srdce! Vyšší vy lidé, zapamatujte si přece, slast
chce věčnost, - slast chce všech věcí
věčnost, chce věčnost, věčnost nejhlubší! 12. Naučili jste se teď mé písni? Uhodli jste její smysl a
touhu? IN Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé, tedy mi teď zazpívejte můj
kolozpěv! Zazpívejte mi teď sami píseň, jejíž jméno jest „Ještě
jedenkráte“, jejíž smysl jest „na věky věkův!“ – zpívejte, vyšší vy lidé,
Zarathustru v kolozpěv! „já z hlubokého snu jsem vstal: „Hluboký svět-! „Je hlubší, než jak den jej znal. „V něm propast běd-, „slast – hlubší nad všech srdcí
žal „Žal: zahyň! dí, „než každá slast: chci věčnost! dí
–, chci věčnost, věčnost nejhlubší!“ Z jitra však po této noci vyskočil Zarathustra s lože,
opásal si bedra a vykročil ze sluje, žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce,
jež vychází z tmavých hor. „Ty veliká hvězdo! promluvil, tak jako promluvil kdysi, ty
oko hlubokého štěstí, čím bylo by všechno tvé štěstí, kdybys nemělo těch, kterým svítíš! A kdyby zůstali ve svých komůrkách, zatím co ty již bdíš a
přicházíš a rozdílíš a obdarováváš: jak by to pohněvalo hrdý tvůj stud! Nuže viz! ti vyšší lidé ještě spí, zatím co já bdím: to nejsou
mí praví druzi! Na ně nečekám ve svých horách zde. K svému dílu spěji a k svému dni: oni však nechápou, která
jsou znamení mého jitra; můj krok je neburcuje ze sna. Spí ještě v mé sluji, jejich spánek ještě vssává mé zpité
písně. Ale ucho, jež by naslouchalo mne, – ucho,
jež by poslouchalo, chybí jim v údech.“ – Toto promluvil Zarathustra k svému srdci, když vycházelo
slunce: tu pohlédl tázavě do výšky, neb zaslechl nad sebou ostrý skřek svého
orla. „Nuž vzhůru! zvolal do výše, tak se mi to líbí, tak tomu
chci. Má zvířata bdí, neboť bdím já. Můj orel bdí a jako já uctívá slunce. Orlími spáry sahá po
novém světle. Jste má pravá zvířata; miluji vás. Ještě se mi však nedostává mých pravých lidí!“ – Tak pravil Zarathustra; tu se však stalo, že pojednou
zaslechl jakoby rej a let nesčetných ptáků, kteří kolem něho tloukli křídly, –
a šum tolika perutí a nával kol jeho hlavy byl tak velký, že přimhouřil oči. A
věru, jako mrak se to naň sneslo, jako mrak šípů, jenž zasypává nového
nepřítele. Avšak hle, zde to byl mrak lásky, a zasypal nového přítele. „Co se mi přihází?“ myslil si Zarathustra v užaslém srdci a
pomalu usedal na velikém kameni, ležícím vedle východu ze sluje. Ale jak rukama
hmatal kolem sebe a nad sebe a pod sebe a bránil přítulným ptákům, hle, tu se
mu přihodilo ještě cos podivnějšího: z nenadání při tom totiž hmátl do hustého
teplého chomáče hřívy; spolu pak se před ním ozvalo řvaní, – mírné a táhlé
řvaní lva. „Znamení se blíží“ pravil
Zarathustra, a jeho srdce se proměnilo. A vskutku, když se před ním rozjasnilo,
leželo u jeho nohou žluté, mohutné zvíře a tisklo mu hlavu ke kolenům a samou
láskou se ho nepouštělo a vedlo si jako pes, jenž nalézá zase starého svého
pána. Holubice pak v lásce závodily se lvem; a pokaždé, kdykoli se mu holubice
zatřepetala přes nos, lev zatřásl hlavou a divil se a smál se. Vida to vše, promluvil Zarathustra jen jediné slovo: „mé děti jsou na blízku, děti mé“ –, pak zcela
oněměl. Srdce mu však roztálo, a s očí mu kanuly slzy a padaly mu na ruce. A
ničeho již nedbal a seděl bez pohnutí, neodháněje zvířat. Tu poletovaly
holubice sem a tam a posadily se mu na ramena a celovaly mu bělostný vlas a
neumdlévaly v něžnosti a plesu. Silný lev pak neustále olizoval slzy, jež
Zarathustrovi padaly na ruce, a řval a mručel k tomu nesměle. Tak si počínala
ta zvířata. – To všechno trvalo drahný čas, či krátký čas: neboť, mluveno
poctivě, neplatí pro takovéto věci na zemi pražádný čas –. Zatím však procitli
vyšší lidé v Zarathustrově sluji a seřazovali se k společnému průvodu, aby
vyšli Zarathustrovi v ústrety a přinesli mu jitřní pozdravení: neboť
procitnuvše seznali, že on již nedlí mezi nimi. Ale když se dostali k východu
ze sluje a ozvuk jejich kroků se nesl před nimi, lev se nadmíru zarazil,
odvrátil se pojednou od Zarathustry a s divokým řevem se rozehnal k jeskyni;
vyšší lidé však, slyšíce ho řváti, vzkřikli všichni jakoby z jedněch úst a
uprchli nazpět a v okamžení zmizeli. Zarathustra sám pak, ohromen úžasem, se zvedl se svého
sedadla, rozhlédl se, stál tu překvapením bez sebe, tázal se svého srdce,
ponořil se do myšlenek a byl samoten. „Co jsem to jen zaslechl? pravil posléze
pomalu, co se mi to právě přihodilo?“ A již mu vzešla vzpomínka, i pochopil jediným pohledem vše,
co se událo mezi včerejškem a dneškem. „Vždyť zde jest kámen, pravil, hladě si
vous, na něm jsem seděl včera ráno; a zde ke
mně přistoupil věštec, a zde jsem poprvé zaslechl výkřik, jejž jsem slyšel
právě teď, onen velký výkřik úzkosti. Ó vyšší vy lidé, vždyť o vaší úzkosti
mi včera ráno věstil onen starý věštec - k vaší úzkosti chtěl mne svésti ten pokušitel: ó
Zarathustro, mi děl, přicházím, bych tě svedl k tvému poslednímu hříchu. K mému poslednímu hříchu? zvolal Zarathustra a hněvivě se
zasmál vlastnímu slovu: co že mi bylo
ponecháno za poslední můj hřích?“ A ještě jednou vnořil se Zarathustra do sebe a usedl znovu
na velkém kameni a přemýšlel. Pojednou vyskočil, – „Soucit! Soucit s vyšším člověkem!
zvolal, a tvář se mu proměnila v kov. Nuže dobrá! To – již minulo! Můj bol a můj soucit s bolem – co na tom záleží! Což dychtím
po štěstí? Já dychtím po svém díle! Nuže dobrá! Přišel lev, mé děti jsou na blízku, Zarathustra
dozrál, přišla má hodina: - Toť moje jitro, můj den se počíná: teď
vzhůru, teď vzhůru, veliké poledne!“ Tak pravil Zarathustra a opustil svou sluj, žhoucí a silný,
tak jako jitřní slunce, jež vychází z tmavých hor.
ZARATHUSTROVA PŘEDMLUVA.O NADČLOVĚKU A POSLEDNÍM ČLOVĚKU
ZARATHUSTROVY ŘEČI
O TŘECH PROMĚNÁCH.
O UČEBNÁCH CTNOSTI.
O ZAHROBNÍCÍCH.
O TĚCH, KDOŽ POVRHUJI
TĚLEM.
O VÁŠNÍCH RADOSTNÝCH A
BOLESTNÝCH.
O BLEDÉM ZLOČINCI.
O ČTENÍ A PSANÍ.
O STROMU NA HOŘE.
O KAZATELÍCH SMRTI.
O VÁLCE A VÁLEČNÉM
LIDU.
O NOVÉ MODLE
O MOUCHÁCH NA TRHU.
O CUDNOSTI.
O PŘÍTELI.
O TISÍCI A JEDNOM CÍLI.
O LÁSCE K BLIŽNÍMU.
O CESTĚ TVŮRČÍHO.
STARÝCH I MLADÝCH
ŽENKÁCH.
O UŠTKNUTÍ ZMIJE.
O DÍTĚTI A MANŽELSTVÍ.
O SVOBODNÉ SMRTI.
O CTNOSTI, JEŽ
OBDAROVÁVÁ.
TAK PRAVIL ZARATHUSTRA.
DRUHÝ DÍL
DÍTĚ SE ZRCADLEM.
NA BLAŽENÝCH OSTROVECH.
O SOUCITNÝCH.
O KNĚZÍCH.
O CTNOSTNÝCH.
O CHATŘE.
O TARANTULÍCH.
O SLAVNÝCH MUDRCÍCH.
V PÍSEŇ NOCI.
TANEČNÍ PÍSEŇ.
PÍSEŇ NAD HROBY.
O PŘEMÁHÁNÍ SEBESAMA.
O VZNEŠENÝCH.
O ZEMI VZDĚLÁNÍ.
NEPOSKVRNĚNÉM POZNÁNÍ.
O UČENCÍCH.
O BÁSNÍCÍCH.
O VELKÝCH UDÁLOSTECH.
VĚŠTEC.
O VYKOUPENÍ.
O LIDSKÉ CHYTROSTI.
NEJTIŠŠÍ HODINA.
TAK PRAVIL ZARATHUSTRA.
TŘETÍ DÍL
POUTNÍK.
O VIDĚNÍ A HÁDANCE.
O NEVÍTANÉM BLAŽENSTVÍ.
PŘED VÝCHODEM SLUNCE.
O ZMENŠUJÍCÍ CTNOSTI.
NA HOŘE OLIVOVÉ.
CO TŘEBA MÍJETI
O ODPADLÍCÍCH.
NÁVRAT.
O TROJÍM ZLU.
O DUCHU TÍŽE.
O STARÝCH A NOVÝCH
DESKÁCH.
UZDRAVUJÍCÍ SE
VELIKÉ TOUZE
DRUHÁ TANEČNÍ PÍSEŇ.
SEDMERO PEČETÍ.
TAK PRAVIL ZARATHUSTRA.
ČTVRTÝ A POSLEDNÍ DÍL
OBĚTOVÁNÍ MEDU.
VÝKŘIK ÚZKOSTI.
ROZHOVOR S KRÁLI.
PIJAVKA.
KOUZELNÍK.
MIMO SLUŽBU.
NEJOHYZDNĚJŠÍ ČLOVĚK.
DOBROVOLNÝ ŽEBRÁK.
STÍN.
O POLEDNÁCH.
UVÍTÁNÍ.
VEČEŘE.
O VYŠŠÍM ČLOVĚKU.
PÍSEŇ ZÁDUMČIVÉHO
STESKU
O VĚDĚ.
MEZI DCERAMI POUŠTĚ.
PROBUZENÍ.
SLAVNOST OSLA.
PÍSEŇ OPOJENÍ.
ZNAMENÍ.
Friedrich Nietzsche
Tak pravil Zarathustra
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 05. 05. 2011