Karel Hynek Mácha
Zlomky rozličné
Znění tohoto textu vychází z díla Básně. Máj. Zlomky. Dopisy. Deník tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Laichter v roce 1907 (MÁCHA, Karel Hynek. Básně. Máj. Zlomky. Dopisy. Deník. Autor úvodu Arne Novák ; k vydání upravil Jaroslav Vlček. Praha: Laichter; 1907. 350 s.).
Další elektronické texty naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: http://www.e-knihovna.cz.
Verze 1.0 z 1. 10. 2010
Tři študující jinochové, opustivše na nějaký čas Prahu, vyšli do kraje, použiti chtějíce jim povolených dní svobodných. Velmi rozdílné byly povahy jejich.
Bohdan, jemuž se svět tělesný co nanejvejš protivil, bloudil myslí svou po světech ideálů; co tělesné oko jeho na naší zemi spatřilo, vše buď v potěšení, buď v bolesti ho upamatovalo na říši ideálů, jak to buď krásné a libé, buď ošklivé a odporné bylo.
Druhý z nich, Václav, básník, žil ve světech obrazotvornosti své, proň byla celá země obývána bůžky rozdílnými; po vodách a lesích bloudily milenky jeho, víly a rusalky, a elfové houpali se v domnění jeho na každém květu.
Hynek, třetí z cestujících, rozuměl oběma dobře a znal povahy jejich výborně, ano on sám od obou povah mnoho do sebe měl, stavěl však se vždy, jako by hově a pochlebuje světu tělesnému, z obou ostatních se jen posmíval a tak, co živá jejich satira, je i řeči a jednání jejich s hlasitým smíchem po cestách feriálních provázel. –
Právě se blížili k městečku Hirschberg zvanému, přicházejíce s hory Perštejnské, kde zříceniny starého hradu prohledavše, na čarokrásnou krajinu vůkolní dlouho hleděli, každý citům vlastním ponechaný, až blížící se večer je k odchodu donutil. Právě se usnesli v Hirschbergu na noc zůstati a na zejtra slezti horu Bezdězskou; čemuž žertovně Hynek dlouho jako by odporoval, ač sám tajně snad nejvíce toužil v zříceninu a na kopec Bezdězský vystoupiti.
Hynek: „Čert aby se s vámi toulal po každém kopci, v každé zbořeniště lezou a já s nima, a co tam? – Nic!“
Bohdan: „Nic? – Jmenuješ to ničím? – Blíže kdy člověk dostoupiv nebeského blankytu jasného modra, hledí v povýšenosti své na zem daleko pod ním ležící, jenž víc a více se šíří před zrakem jeho, však vždy též víc a více mizí zrakům jeho, čím výše vstoupá, až by, kdyby možno bylo, tak vysoko, jak si žádá, vylezti, posléze jen modrého nebe dohledí člověk.“
Hynek: „Ano! až by tak vysoko vylezl, kde zima na nejvyšší se vznese stupeň, a tam zmrzl, hlady zemřel, aneb co nejlevnější a takovému snáři, jako ty jsi, nejpřiměřenější jest, až by dostoupil oblačných mraků, které by ho chladnými obejmuly vodami; tak by aspoň v nejmilejším sobě ploužil se živlu.“
Václav: „Dobře máš, Hynku; ale to mi neodepřeš, že z ohledu mého mnohem lépe to vyhlíží. Když tak vysoko vylezeme, že dolem ležící rozkošná krajina v lehkých mlhách a párách vzdálená se míhá co májový sen, ty města odlehlá, ty dvory daleké co očarované zámky se zdají – a lidé dolem bloudící tak malí a lehcí jako elfové, sotva že jich oko rozezná – a pak obrazotvornost menší a menší dělá zem, až temnou koulí a posléz jasným puntíkem se zdá, jak by jsi na ní z Venuše neb jiné planety hleděl –“
Hynek: „A kdy se ti tak malá, ano planetou býti zdá, na které nebydlíš, zdaž tě nevábí touha k ní –«
Václav: „Jak ty to víš?“
Hynek: „Ty jsi člověk, lehce mi uhodnouti “–
Václav: „Tedy mi připouštíš, že –u
Hynek: „Nepřipouštím! – Co vidíš v tom dobrého, že se ti země, která pro touhu naši dosti ouzká jest, ještě užší býti zdá? Co vidíš v tom pěkného, že lidé, kteří dost maličtí jsou, ještě menšími tobě přicházejí býti? – A –u
Bohdan: „Výborně, Hynku! ty jsi můj! Tak já –“
Hynek: „Nemejli se, Bohdane! Rukou v ruce kráčí svět obrazotvornosti Václavovy s tvým světem vy rozumovaným –“
Václav: „Pomalu, to ne!“ Bohdan: „To pochybuji.u Hynek: „No, nechrne to. Vraťme se, odkuď jsme vyšli. Co vám prospěje, táži se vás, kdyby i to lezení po kopcích k něčemu dobrému vedlo, co vám prospěje to prolézání zřícenin a zbořenišť polouspadlých, co –“
Václav: „Těchto zřícenin co nám prospěje navštěvování? – Duchové zde druhdy přebývajících, jako by na temné peruti, obletují nás a o dávných mi vypravují časích; – temná půlnoc zříceniny tyto v bývalý změní zámek a někdejší obyvatelé jeho při slavných se scházejí hodech, a to vše tak živě vidím, procházeje se v zříceninách těchto, tak živě –“
Hynek: „A co ti prospěje marný, třeba dosti živý sen tvůj?“
Václav: „ Sen? – Jestota to jest! – Ty nevěříš? – Duchové obyvatelů k zříceninám, které za života co sídlo své milovali, i po smrti láskou jsou přivázáni –“
Hynek: „A kdy zříceniny tyto sejdou?“
Václav: „Tehdy prach kamenů stavby této ještě smutným vzdechem budou oblétati, a –“
Hynek: „Dobře tedy. Ty máš proč zříceniny prolézati! Víra tvá, každá víra, stvoří si svět. Ale ty, Bohdane?“
Bohdan: „V těchto důkazech nicosti světa tělesného, pozemského vidím, že nic, co vezdejší jest, nezůstane. Ta nejpevnější stavení! – déšť smývá vápno z nich, vichřice klátí polozpuchřelou zdí, než se rok s rokem sejde, půjde krajinou pouhá pověst, že zde někdy stával hrad, a po čase i ta s pamětníky jeho zemře. A tak vše, což tělesného, pojde a zmizí, šírá země zmizí, neobstojí – nic, než –“
Hynek: „Nic, než co rozum, spíše nerozum tvůj vidí, a sice tak dlouho, dokuď obstojí rozum sám; až pojde země, pojdeš i ty, pojde rozum tvůj, a svět rozumu tvého byl sen, který sice co jednou vyřknutá myšlenka navždy zůstane, věčně však jen pouhou myšlenkou bude …“
Bohdan: „Hynku! pro Bůh!“
Hynek: „A myslíš, že co tělesného jest, tak zcela pohyne a zajde, ne –“
Bohdan: „Že nepojde? – Nemluvívals nikdy o starém světu, který zašel?“ –
V hospodu města Hirschberg zasílalo slunce, za Perštejnskou horu zapadající, nízkými okny poslední papršlek svůj a obráželo se o bledou tvář u okna stojícího jinocha pocestného,
Byl to pěkně zrostlý, as dvacítiletý jinoch, v černý, ač sprostý, přece čistý šat oblečený. Tmavé kaštanové vlasy a hustě zarostlá černá brada vyvyšovala bledost vpadlých lící tudy cestujícího cizince, a snědosvětlé oko jeho s nevýslovnou touhou za zapadajícím sluncem hledělo. Jeho duch bloudil daleko po plamenné obloze, dále nežli bledá chodívá luna, dále nežli slunce zlatoskvoucí znamená cestu; tam, kde myriady hvězd u věčném souzvuku v kolo Siria krouží plamenného, tam bloudil duch jeho, hledaje svět ideálů svých, hledaje hvězdu, kde přebývají rovnorozenci jeho, po jejichžto i jeho srdce toužilo stanu, co po dávno opuštěné, proti vůli opuštěné milované vlasti; častokráte duch jeho se přiblížil k cíli tak toužebně hledanému – již, již vstoupiti chtěl v byt ideálů svých, a vždy hlasný hovor zde shromážděných hostů i hlučné řinkání sklenic vyprázdněných plašilo dále světy oné a přikovalo ducha roztouženého, přivábíc jej z daleké poutě, nanovo k pouhé láskyprázdné zemi.
Právě nanovo zalétl svobodně duch jeho, již znovu viděl z daleka hledaný ráj; v myrtových hájinách procházely se skvoucí postavy, lehkým naň kývaje prstem, líbezný úsměch hrál po tváři blažené, on –
„U sta hromů!“ vtom zavznělo uprostřed světnice, a silné řinknutí sklenice následovalo hromonosná slova; uleknutý sebou trhl jinoch, v tom pak přikročil druh jeho, a polou ousměšně, polou lítostně i outrpně k němu pravil: „Co jest na plat, že se vždy vydereš ze světa smyslného a toužíš po světě ideálů, který ani sám nevíš kde se nachází, zdali jen v tobě neb mimo tebe; – pokud smyslové tvoji oučinkují, musíš v smyslném světě žiti, neboť věčný jestiť rozbroj mezi světy, jak smyslů, tak ideálů i obrazotvornosti, a vždy ten vítězí, kterého oučinkováním žijeme. – Zamkni oči, a již velký díl ztratíš světa smyslného; pak bude lze tobě vznesti se v ideálů říši. Může však také býti, žene,“ doložil úsměšně, „že tou měrou, kterou bude zacházeti svět smyslný, tou měrou vyhasnou ideálové tvoji.“
Nepromluviv, s opovržením na mluvícího se ohledná, kráčel jinoch ven v klidný večer, a jako ohlas znělo v duchu jeho: Znič smysly, a pak …
Pokrčiv ramenama, odcházel druhý do kouta světnice, kde dříve seděl, smutně sám k sobě takto řka: „Lutobore! ty mnou opovrhuješ, že ti chci víru odejmouti, která mne sama opouští a již hledím ouzkostně udržeti; – však mně jest nejbolestněji, an cítím, že tímto světem opovrhuji, jiného neočekávaje; aniž mně jest k útěše, žeu – se smíchem – „jsem blázen, a dost!“
A opět s nucenou veselostí hleděl po světnici, v kteréž to jak náleží strakatě vyhlíželo.
Spadla koruna již s hlavy naší;
běda nám již, že jsme hřešili;
Protoť jest mdlé srdce naše,
pro tyt věci zatměly se oči naše.
A pro horu Sión, že zpuštěna jest,
tak že jen lišky chodí po ní.
Pláč Jeremiášův, Kapitola V.
Praho! Praho! ty mé vlasti srdce kamenné! – Ó jak hluboko jsi sklesla v nepravostech svých!
Vrať, ó vrať se! Šedý mrak – oblak toť slzí synů tvých – nad tebou spočívá rozestřen, na něm dřímá anděl záhuby, čas to mnohomohoucí; ach, jak brzo snad již tebe zchvátí v rakev národů zašlých!?
Co čas se zrodil, syn hříchu hnusného a bratr smrti, otevřenť jest hrob, by shltil díla rukou národů – i syny člověčenstva. – A ty sama, sama spěješ v temný jeho klín? Vrať, ó vrať se! neníť mír ni pokoj v černém jeho lůně.
Popatř a viz; vystavímť já obraz ze dnů tvých
viz cíl a konec tvého záměru; a pak – vrať, ó vrať se, poněvadž ještě čas, sice věčně popluješ ku zkáze!
Slyš, ó Praho! Praho! ty mé vlasti srdce kamenné! Vyhořelť již plamen ctnosti v prsou synů tvých, vyschly slzí lítosti již zraků jejich prameny?? –– O ještě ne! ještě ne! Vrať, ó vrať se, Praho! Praho! vlasti mojí srdce kamenné! Století přešla nad tebou provázejícího tě již od kolébky tvé času, a století snad ještě přejdou, nežli v rakev tě zchvátí ten samý mnohomohoucí čas, a bez outrpnosti chováš v lůnu svém s nouzí, s bídou, s zoufalostí zápasící syny své; bez ohledu, bez spravedlnosti tamto odrodilci nesmírné přiděluješ bohatství, co zatím věrný syn tvůj hladem umírá; a tak vždy stejným, bezcitným biješ rázem i nade hrobem časem umírajících synů svých, až i tebe v rakev zchvátí ten samý mnohomohoucí čas. – – –
Přešla půlnoc a měsíc odešel a hasly hvězdy po dalekém nebi.
A aj, stál syn krále bezkoruný na schváceném sídle otců svých a pláč jeho provívaly šepoty noční.
Stál sám a stoje plakal nad vlastí svou a země jeho nepoznala syna otců svých!
Stál sám a stoje plakal nad vlastí svou, a aj, krev byla na čele jeho.
Běda, nepřátelé sklonili sílu tvou, shrbili šíji tvou a v porobu uvedli dceru otců mých, a ona to neuznává. Pohaněnáť dcera otců mých, vyschnul, vyschnul pramen prsou jejích, a ona pokojná, neb nemá naděje více.
A synové její, synové hanby, plesají nad bídou matky své, a usmívajíce se, mluví: „Aj, žena!“ a nezpomínají, že byla matkou jejich a že jsou pošli z lůna matky své.
„Vlevo!“ zaznělo pod Bílou horou v hluboké cestě. Temná mlha halila celou horu v neprohlédne roucho a hluboké ticho bylo noční krajinou. Nad Bílou horou nad mlhami ležel černý roztažený oblak, jako dvě perutě nesmírného orla, bledý měsíc na hřbetě svém nesoucího.
„Vlevo!“ zaznělo opět, a nedaleko mne mihlo se světýlko kolem šípkového keře v ouzkou pod pahorkem pěšinu; zůstalo ticho – já jsem byl sám.
Studená, vlhká byla noc, a zde v hlubinách nelzelo pro mlhu ani na šest kroků před sebou něco rozeznati. Opřený o zetlelou vrbu v břehu malého potoka, stál jsem, pustým okem v pustou hledě noc, a rozličné myšlenky se střídaly v duchu mém; polohlasně mluvil jsem sám s sebou:
„Národe můj! v tvém srdci teď se umístiv, chci mluviti k tobě jazykem tvým; snad že rád poslechneš, co ze srdce tvého vyšedši, proneseno jest jazykem tvým; vždyť slyšívá každý nejraději sám sebe. Můj domov jest daleko; Krkonošské hory strmí nade střechu nízké chaloupky, kde teď v spokojeném snu snad spočívá otec můj, nenaděje se, nespokojený že syn bloudí mlhami studené noci; dalekoť domov můj, mladistvé Labe se zpěněnými vlnami hraje pod okny malé chaloupky, kde teď v spokojeném snu snad spočívá matka má a nepomyslí, žeby nespokojený bloudil syn mlhami nočními. Ten pokojný domov můj opustiv, putoval jsem do srdce tvého; jazyk tvůj jestiť i jazyk můj; a jazykem tím tatoť jsou první k tobě slova má: Národe můj! kdo rozesmutnil srdce tvé, kdo polil slzami líce tvoje ladné?“
Byl pozdní večer před novým rokem, já seděl, třetí rok osamělý, za nízkým dubovým stolkem, na kterém džbán vody, úzkým okénkem mně podaný, stál‘ posud netknutý. Při každém pohnutí řinkala železa, jimiž přikován za pravou nohu a ruku jsem byl k dubové pryčně, a budila mne z hlubokých, temných myšlenek; neb všecky myšlenky mé vzaly na se barvu a vlastnosti zdí mne obklopujících.
Po dlouhá tři léta nespatřil jsem žádného člověka, neb chléb a vodu podával mi strážník můj okénkem úzkým bez slova promluvení; já k věčnému osamělému žaláři navždy byl jsem odsouzen.
Měsíc svítil jasně vysokým oknem na černou podlahu, a obraz světla jeho dělily stíny mříží úzkých a hustých. Smutně jsem hleděl na osvícenou podlahu, a zdálo se mi, jako bych viděl krajinu otcovskou v této záři měsíčné, jako v maličkém obrázku třepetajícím se v bledém světle, se všemi horami, bory a potoky jejími; i otcovská chaloupka stála ještě na obrubě skály, jako ustavičným pádem hrozící v prohlubinu pod ní rozhlehlou v klín vysokých, ji však nedosahujících jedlí. Dále ze stínu ovocných stromů vyhlídaly křížky náhrobní přes nízkou hřbitovní zeď, kde teď snad již odpočívali rodiče moji pod zeleným drnem, usouzeni osudem mým. Nad ně strměla kostelní věž; střecha školní, kde jsem prvního (ani nevím, zdali mám přáti, by se to bylo nikdy nestalo) dosáhl ponaučení. Však všecko tak malinké, tak drobounké a vždy menší a menší to bylo, až posléze jako bych viděl celou zem co malou kouli mezi nesmírným hvězd množstvím valiti se nesmírnou oblohou.
„Nešťastná zemi! Celý opět nad tebou uplynul rok, v truchle opět oblékáš se roucho, skučíš tak smutně, povětřím se všemi svými hroby letící, jako bys smutný svůj oplakávala osud. Nešťastná země, pro tebe není žádného více shledání s tím, po čem toužíš, čehož však ani více neznáš, jako pro mne; měsíc nadarmo s tebou dělí vypůjčenou bledou slabou zář, tebe přece vždy jen šírá ochvívá temnota, a šírá obloha jest pro tebe jen velký hrob, jen to, co pro mne vězení toto. Jaro novou tě ozdobí krásou, v útrobách tvých však nesmírný zůstane žel; tak krvácející srdce nadarmo kryje drahý skvostný knížecí plášť. Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! Ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; náš jednotlivých tvorů jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid – tvůj všeobecný nezná ukončení žádného.“
1. Bylo večerem pozdním, kdy kupec Vel s těhotnou manželkou, kterou v podezření nevěrnosti měl, seděl na vyvýšeném místě v zahradě statku svého, zamyšlený hledě v daleké hory, z nichž hustá vystupovala pára, takže se zatmělou oblohou jedno se býti zdály. Z daleka hučela bouře. Manželka jeho Marie hleděla smutně pod sebe se skaliska v pramen prejštící se ze skaliny, na které seděli, a uplakaným okem následovala běh jeho mezi vlajícími se stíny rozlehlou zahradou. Pod skálou v křovině klokotal slavík večerním šerem. Slova nepromluvivše, seděli podle sebe. Víc a více blížila se bouřlivá noc, až posléze celé hory v šedé roucho tak byly zahalené, jako by v místech oných jen jediný se rozložil oblak; a přece žádný z nich nedůvěřoval si k odchodu napomenouti. Již byla hluboká tma a vítr tak bolestně skučel větvemi pod nimi ležících stromů, že nelzelo Marii snésti tuto tichost a to mlčení manžela podle ní sedícího, i bolestným hlasem tázala se ho: „Ty mne máš v podezření, že jsem nezachovala tobě věrnost, jakou jsem slíbila před oltářem nejvyššího Boha?“ – On neodpovídal. – „Ty se domníváš, že dítě, které pod srdcem chovám, jest plod hříšného obcování s někdejším přítelem tvým?“ On mlčel ještě. – „Živým Bohem zapřísahám tě, rci, na jakém důmnění zakládáš podezření své, aby mně možno bylo ospravedlniti se v očích tvých? - - On mlčel, strašné myšlenky budily ducha jeho. – – Nemohouc více to snesti a na nejvyšší stupeň zoufalosti přivedená mlčením jeho, povstala a s vyzdviženou vzhůru k zamračenému nebi pravicí vznášela se před ním, jako by hrobový stín opustil lůžko své, vítr plápolal bílým rouchem jejím a strašnou přísahu zanášela bouře daleko se rtů jejích: „Tehdy slyš přísahu mou, že nikdy nezapomněla jsem čest tvou ani mou, a věrnost má že vždy pevně tobě zůstala; a zpotvořilý buď plod můj, odporný co tato noc zrakům lidským, buď záhubou vlastní i všeho, co jsem kdy milovala, a hodina porodu jeho bud poslední životu mému, jestli křivě přísahala jsem tobě!!!“ – V tom silný zasvítil blesk, jako by nebe se rozevřelo. – Všecky hory i nejvzdálenější byly viditedlné v oslepujícím světle jeho jako vlny černé; pak zase černá sevřela se noc a temné již neviditedlné hory opětovaly tisícerým echem strašný hluk hromový; hlasité vzdechnutí zavznělo z neznámých úst mezi nimi, jak by vyšlo z těla jejího, a asi čtyřletý syn jejich, vyskočiv z hustiny, plakal na hrdle polomrtvé matky. Zasmušený, jednu ruku přitisknutou na vřelé čelo, druhou hluboko zarytou v prsa, až horká krev se prejštila po ní, odcházel Vel; za dlouhou chvíli následovala jej Marie se synem Vilímem a strašné naříkání její rozléhalo se zatmělou zahradou roznášené bouřlivým větrem. - - -
Uplynulo pět měsíců od této noci, a mrtvé oko Marie po spatření zpotvořilého plodu svého již nic nespatřilo více: – uplakaný Vilím sám jediný následoval rakev její, provázeje mrtvol matky své k chladnému lůžku. – Plod tento byl syn, na křtu bylo mu dáno jméno Theodor, a nikdy nelzelo otci naň pohleděti bez nejhlubší bolesti, domnívajícímu se, že snad nepravé podezření přivedlo manželku jeho k přísaze strašné, a že ustavičné myšlení její na přísahu onu a na blesk náhodou následující příčinou byly zpotvoření plodu jejího i smrti její. –
Karel Hynek Mácha dne 27tého října 1833.
Jaké soužení lidstva rozličného? – Strakatý ženský šat míhá se temným oblekem mužským. V právo v levo pozdravování a poklony. – Kanálská zahrado! tvá sláva znovu se zdvíhá obživlými stromy; – krásotinky pražské znovu k obvyklým se do tebe hrnou schůzkám! – Tuto hrdě sí vykračuje dáma v opeřeném klobouku po boku štíhlého jonáka, zakrucujícího si krátká mladá vousiska a řinkajecího dlouhýma ostruhama; tamto ještě hrději se prochází paní kuchařka ve velikém čepci po straně vojákově; zde zas hustým tlumem se tlačí městská dcerka v ještě větším klobouku s řeznickým tovaryšem; tamto dav študentů se valí za dlouhou řadou nastrojených dívek, a právě podle vůle své v největší je dostihnou tlačenici, šťastný jedenkaždý, že aspoň o šat neb i ruku své milenky lehkým dotknutím mohl zavaditi. – Jaké to hemžení lidstva rozličného I – A nad celým četným sborem láska rozprostírá peruť svou, jako hudby po celý den před kafírnou uprostřed zahrady hrající poslední nazvuk, jako jasný večer růžové své červánky nad zelenými zahrady stíny po dnešním parném dni.
Minulost a budoucnost víc a více v hromadu se sráží, – až se zasáhnou, není nic, zhasl čas života; není přítomnost žádná, lze jen říci: bude a bylo, v životě žádná není přestávka.
Řeka a vítr. Kolem nic jiného než skály, uprostřed skoro řeky vystupuje nevysoká skalina, na níž kolem jedle rostou, jejichžto kořen jen ve skále stojí. Na nejvyšším pahrbku té skaliny stojí kříž dřevěný na znamení nebezpečné plavby v těchto místách, jako kdyby stál na náhrobku množství plavců, kteří v tom místě utonuli a v té hloubi odpočívají, neb co ten vír pohltí, víc není vídáno. – Bouře odtáhla, obloha byla zamračená, měsíc za rouškou roztrhaných oblaků bloudil a jen zřídka kdy ho bylo vidět nad tichými vrcholy hor, z nichžto nejvyšší se v černých mračnách ukrývaly. Blesk časem ještě zasvitnul, však ale v odlehlosti nejvzdálenější. Větve u stromů byly deštěm těžké, a vichr ve větvích skučel, jako kdyby milenka lkala nad hrobem zde pohřbených, a když měsíc prohlídnul, svítila pode skálou i řeka, jak by vodník nad hroby tajné světlo rozsvítil obětí, které zde stáhl k sobě do hloubi.
Scéna, kde umírá Milada (ráno přemyšlená). Lampa dohořující, sestra při loži bdící, harfa znící, Elber zpívajecí. Komparace. Jak nazvuk zvonu umírá za dalekým lesem, jak poslední červánek dopálá na západu, tak umírajecími zvuky harfy umřela Milada.
Jako stíny oblaků jdou přes pustá strniště, stopy po sobě nenechávajíce, tak časové letí přes hlavy lidské; vzejde den, i vzejde květ, zajde den, uvadl květ, vyvstane noc, vysvitne hvězda, prchá noc i hvězda hasne: tak člověk se zrodí i vkrátce umírá, černá jej obklopí noc, zapomenutý leží v ouzkém dřímaje lůžku, leč temnou pustou nocí že někdy zavzní „dobrou noc“, jíž byl opozdilý dal poutník zesnulým, opětované ohlasem dutých skal po pustině rozlehlé.
Co bouřlivé mračno rozprostře se zpráva ta nad zemí tou, a jako studená mlha přiléhá na prsa skal, tak žel obklíčí srdce jeho, a aj, plakati bude pro tyto palouky a zalká nad horami vlasti své.
Slavné ticho panovalo na hřbitově, jaké jen v temné, úzké … člověk kdy klesne v chladnou smrti náruč. Slunce zacházelo pod … trávou blízkých pahorků, posílaje na hroby papršlky, když d … odcházeje, spatřím jedného z řádu bratrů kapucínů, an le … bloudě, krokem ke mně se blíží. Byl as čtyřmecitmaletý, … ho vyvýšovala hrůznost bledých líc, a oči černé co dvě … pak z hluboká doutnaly. Nedaleko mne před nově navrš … stane stati, stíraje slzu z oka, za malou chvíli patří k n …, klekna podle hrobu hlasitě se modlí. Jda okolo něj, slyším … modlí z Jeremiáše proroka následující místo: „Neplačtež mrtv … tujte, ale ustavičně plačte příčinu toho, kterýž odchází, ne … ti více, aby pohleděl na zemi, v níž se narodil. Když vyjde z …, nenavrátí se více; ale tam v tom místě, kamž jej zastěhuj …, země této neuzří více.“
Zašlo slunce a soumrak rozprostíral po zemi šedou peruť… scházeli jsme z obydlí pokoje svatého; požádal jsem jej o … života svého, a on toho neodepřel. Nežli jsme došli.. ,.. voval mně následující příběh:
„Ani já, ani dívka, jíž nově navršený kryje pahrbe … mě této, nýbrž podle rychlotoké Visly jest naše via … vyšli, bychme ji nespatřili více. Již z ouplna uply … ků, co jsme vešli v tuto zem, ona nucená otcem svý …, volně jí následujíc, ačkoliv neměl jsem věděti kamť … ustraněna, neb pro nesvornost otců našich měli jsme rozv..
Sněm měšťanů – život Kopeckého – hutník a uhlíř – uhlíř jda okolo Valdeku, stavil se, jsa umdlen, tam, a byl, když otce doma nebylo, od Anežky vítán – král Václav jat v Berouně – král od pánů jat na honbě, když byl dříve ušel pomocí Zuzany z pražského vězení – Kopecký otec spolu s Příbramským otcem byl od Valdeckých přepadnut, cestujíce lesem Valdeckým, a po mnohém bránění se oba chyceni a vsazeni byli na Valdeku do vězení – jeden ze služebníků vyváznuv, zvěstoval Příbramskému toto přepadnutí a z omylu i smrt obou otců – Kopecký, dozvěděv se tuto novinu od Příbramského, jde v oděvu poutníka na hrad vyzkoumati osud otce svého; na cestě přemýšlí o svém životu – kde Kopecký jako poutník přijde na hrad Valdecký, předstíraje, že putuje k panně Marii do Příbrami na sv. horu – Kopecký s Pražany táhl k Valdeku ku pomstě, kdež i Příbramského se svými nalezl – ztekli hrad, a zapáliti jej nemohouce, jej dobyli – otcové jak teskní v žaláři – pak slyší hřmot a vidí záři skrze mříže – když byl král jat na honbě; vyjíždí z lesů Valdeckých; vůkol tma a ticho – červený požár vycházející z plamenů hutí Komarovských tvoří paprslek nad černým lesem, hutník a mladý Příbramský stojí před stavením spolu rozmlouvajíce, a zde hutník pozná jej co syna Valdeckého, a hledí od toho času jej vždy chrániti – při dobytí hradu Valdeckého, kde Příbramský střelí po Valdeckém, přispíší a volá: „Nestřílejte! - Bože, již jest pozdě.“ – Valdecký, chtě sebe i dceru usmrtiti a se s ní v propast pod Valdekem uvrhnouti, byl šípem od Příbramského v prsa smrtelně raněn, a upustiv dceru na hradbách, v propast se svalil – v tom sesula se věž, při čemž oba otcové k zasypání přišli – zde poznal Kopecký Anežku, již byl dřive v Praze viděl a ji sobě zamiloval; chtěl však ji do Prahy s sebou vzíti. Po krátkém potýkání musel Příbramský ustoupiti, a tu se dozvěděli o smrti svých otců – kopajíce nalezli mrtvoly jejich – za ten čas byl Václav vysvobozen od rybáře a sejde se s Příbramským, hutníkem a žebrákem pod Vodíkem, a král vypravuje, jak byl v žaláři ve Vídni – přišel do Prahy a zmocnil se Vyšehradu – dal stínati konšely pražské i na ten čas ustanoveného hejtmana Vyšehradu – sněm pánů a měšťanů v Praze - král slyšel o tom sněmu, ušel přes Zbraslav na Karlův Týn – Kopecký vyjevil svou lásku Anežce a od ní po dlouhém čase, v kterémž ona pro otce svého truchlila, též vyznání lásky dosáhl, později však s ní porozmluviv, bratrem jejím se býti domníval – než odejel na Karlův Týn, loučí se s ní, pak poslán s řezníkem na Karlův Týn, byli tam stínáni – potom král ujel na Točník - hutník však, věda o smrti Valdeckého i Kopeckého, nalezl Příbramského, jenž byl v komonstvu královu – vyjevil, že Kopecký je syn Valdeckého, kteréhož on, jsa zbrojnošem, na prosbu matky jako novorozené dítě z Valdeku, by se nestal podobným otci svému, unesl, pro větší však jistotu v Příbrami jej, vezma novorozené pachole kupcovo v Praze, Kopeckému co syna z Valdeku dal k vychování, kdež i mladý Kopecký, to jest syn kupce Příbramského, Anežku uviděl a do ní se zamiloval - tu byl Příbramský od krále co syn pána z Valdeku na rytířstvo pasován a do Prahy pro svou sestru jel – král pak od pánů prošen, na ten čas na Vyšehrad se navrátil – Anežka dozvěděla se o smrti miláčka, a poznajíc bratra svého, do kláštera odešla.
Hádání – sněm měšťanů ve Šmerhofu – tři odpovídací – odpovídání – Hus na Krakovci – Václav na honbě – Řepanský – Berounka – Tejřov – Kat na Krakovci – Václav na Točníku - Václav na Žebráce – Žižka – Hus jel do Kostnice – průvodní list – pánové u sv. Jakuba - hřmot lidu – čtení psaní Husova – Řepanský čtenář – Václav s pány na Točníku – Václav v Praze na Vyšehradě – Žižka v schůzce – Žižka před králem – lid se dozvěděl, že Hus v žaláři - list – čtení – bez Řepanského – list zadržený – pánové opět u sv. Jakuba – venku hřmot lidu – noc – lidu přibývalo – lid na náměstí – dav lidu – pochodně – světla na věžích Řepanský bláznivý zvěstuje smrt Husovu - lid se rozešel v strašlivém tichu – Řepanský - odveden do blázince a ukován – Václav na Vyšehradě – návštěva kata u Řepanského – mrtvý Řepanský visel v okovech – jitro – hluk lidu – sházení konšelů – král na Vyšehradě – zpráva scéna vzteku – stojí bez sebe nepohnutý, pěna na vousích – smrt krále – kat stojí na hradbách – popis Prahy – zhasínající světla – ticho – slaběji zvonek ticho – usmání, pak praví: „Opět prázdný Přemyslovců trůn“ – pak zdola hluk zbouřeného lidu – pak popis krále, jak vyhlížel v komnatě na prkně při měsíci – a pro strach, by tělo jeho od Pražanů nebylo zneuctěno, bez všeho průvodu z Vyšehradu od rybáře, jenž byl ve Vídni krále vysvobodil a s ním do Prahy se navrátil, po Vltavě na Zbraslav v noci odvezen - když jemu on a napřed jdoucí Příbramský a hutník hrob podle jeho manželky Johanny připravili.
Úvod – výjezd Viasila – popis Vyšehradu - setkání se s katem – jejich rozmluvy – cesta na Zbraslav – popis kláštera – mnich otvírající - jeho výstup na ohrady klášterní – vchod do kostela – popis kostela – vstup do hrobky – - popis hrobky – jednání kata – vystoupení - mlýn Jakubův – popis vyhlížení kata ve světle ohníčka – popis mlynáře a jeho řeči – slib jeho - žena jeho – krajina vůkolní – příchod Hedvika - zaražení mlýnu – odchod kata a Hedvika – chystání se k výkladu Písma – píseň: „Otče náš, milý Pane“, – rozmluvy kata a Hedvika – Karlův Týn – popis jitra – volení vůdce od měšťanů - Hedvik vůdcem – příchod Viasila – rozchod - životopis Viasila – ležení před Týnem a outoky - příměří – Viasil a jiní v Týně – popis Týna – vyznání lásky od Johanny – chování Johanny – odchod Viasila – vstup do kaple – útěk z hradu - mlynář – kat – Hedvik u ohniska –– Johanna v potoku – hašení ohně odchod oněch – Viasil před klášterem – Bohdana – šíp Johanin - odchod Viasila – nalezení Bohdany – životopis Johannin – návrat její – návrat Viasilův - outok – zajmutí Hedvika – večer – jeho spoutání – jeho smrt – hořící chatrč – počínání kata – odchod Viasilův – smrt Bohdany – mnich - návrat Viasilův za jitra – rokování – skončení obležení – Výhled Viasilův ze hřbitova – chování Johanny v hradě – ukončení obležení – prak Johanin – pozvání na Týn – odchod Korybuta – chování kata – zajetí kata – odchod Viasila – smrt Bohdany – kvas – hudba – chování Johanny - popis její a krajiny – pohřeb Viasila – popis síně soudní – soud – ortel nad katem pronesen - smrt jeho – zahrabán v koutě – pohřeb Johanny – rozchod měšťanů – mlynář doma – žena jeho – uzavření.
Vprovod, který ukazuje oučel tohoto výtahu z mých poznamenání.
Rozmilí vlastenci!
Vím, že žádnému, nejmilejší! z Vás tajno není, kterako již mnozí, a mezi nimi i slovutní spisovatelé, se o tu nesnadnou práci pokusili, někteří s více, někteří s méně štěstím, obyčeje, zvyklosti, povahy, mravy a způsoby lidu slovanského vypsati; protož zdá se mně marná ta práce býti, to, čím mnohé knihy přeplývají, zde opakovati, a opětovati, co již Eneas Sylvius v své kronice, co Kuthen, co Veleslavín v předmluvě k předpodotknuté knize, co Stránský, Brentano, Herder a posléz Gerle a mnozí jiní o Českém, co Matouš Hosia Vysokomejtský v Gvagnýnové kronice o Ruském a tak i jiní o Moravském, Polském národu vypravují; vím též, že žádnému z Vás nepovědomo není, že všickni skoro (ačkoliv někteří čistou v některých místech pravdu mluví) přece Slovanský národ, a zvláště národ náš Český buď příliš vyvýšují aneb přespříliš tupí, aneb že od vyřknutí: „Že při každém kroku k putujícímu po České zemi zvolati můžeme: „Stůj, chodce, noha tvá šlape reka!“ až k potupujícímu jménu Vlaských národů, kteří Slovany otroky (sclaves) jmenují, mnoho nepravého nalézáme v spisech jejich, ačkoliv lživého říci nesmíme, poněvadž mnozí z nieh jen jedinou cestou skrze Českou zemi obyvatele její poznavše, již celý národ posuzovati chtěli a tudy sami sebou zklamáni byli.
Protož já, chtíc Vám národ náš v známost uvesti, a věda, že každý z Vás nemá vždycky příležitosti sám své krajany poznati, ačkoliv s některými z nich obcuje, podávám v tomto spisku některé příhody mých cest, z nichž některých obyvatelů země České mravy, povahy a způsoby poznati se mohou, a doufám, že i vy tou samou dráhou za mnou pokračovati budete, a tudy že někdy práce ta v celek zroste, že jedenkaždý, čta spis ten, sám o národu souditi může. Nežádám tehdy niá méně a nic více, než aby s tou samou ochotností jste tento spis čtli a mě následovali, s jakou jc tento spis jsem počal a bohdá! skončím, a s jakou zůstávám Váš
Vás vždy milující
H. M.
Motto 1. - - - „Podłe jestestwo człowieka
Kiedy głupstwem okrywa głębokie
marzenia.“
Juliusz Słowacki.
Motto 2. „Jsou věci na světě (na
zemi), od kterých nic nesní naše
filosofie.
»Hamlet“ od Šekspíra.
(Poznamenání k M. 2. Rukopis, v kterém jsem přeložení nadepsaných slov Hamletových četl, byl tak porušen, že mi nelzelo rozeznati, zdali tam „o kterých“ neb „od kterých“ psáno bylo; mně se zdálo „od kterých“ lepší způsob míti. Mohl by se někdo tázati, „proč“ – a pro toho odpovídám: „Poněvadž se to v tom smyslu lépe obrátiti a lépe se říci dá: Jsou mnohé věci na světě, které nic nesnědly od naší filosofie,“ nežli aby se řeklo: „Jsou mnohé věci na zemi, které nic nesnily o naší filosofii.“ Mohl by zase jiný mně vytýkati, že by bylo mělo stati: „Jsou mnohé věci na zemi, o kterých se nic nesnilo naší filosofii,“ a pro toho zde stůj odpověď, že jsem se určitě řídil dle rukopisu přede mnou ležícího.)
Dříve však, nežli počnu řeč tu vypisovati, jest slušno, abych oznámil, jak jsem k držení jejímu připraven a ozbrojen byl, jakož i něco o posluchačích mých podotkl. Co se mne dotýče, já stál v červený kabátek oděný, na hlavě blýskaje žlutou čepičkou s rolničkami a zvonky, ozdobenou dlouhým červeným perem, které jako by plamínek z ní šlehal, nade mnou plápolalo; na čele maje napsaných několik řádek z počátku předmluvy páně Kollárovy k poznamenáním ku Slávy Dceře, však literou a písmem tak drobounkým, že opodál a hlouběji pode mnou stojící posluchačové jen černou skvrnou to býti soudili; tak tedy ozdobený stál jsem na širokém stole, za klekátkem naň povýšeným; a to všecko černě bylo přistřené.
Může býti, že se někdo nad oblekem mým bude zdržovati (nebude však se nad ním zdržovati tak, jako by již nad ním byl a nad něj se byl vznesl); ten zajisté, pravím Vám, ten nic o tom nevěda, v takovýto oblek chodí a sice tak hluboko, že mu jen uši vyhlídají. Na tom tehdy lešení čili povýšení já ponížený stoje, ohlížel jsem se po posluchačích mojich, a co jsem spatřil, věrně Vám chci opsati, jak daleko stačí síla péra mého, které (per parenthesin buď řeknuto,) nemálo hrubé jest. Shromáždění bylo četné, dílem i čestné, ctěné i čtené, neb přístup byl, právě jak se to stává při veřejných řečech v Paříži, každému volný a každý měl ta samá práva, co má populus et plebs pařížská při sezeních tamnějších.
Celé shromáždění dědilo se ve třídy a sice ve tři. Napřed seděli tři honoratiores. První měl nos dírkama dolů a na tom nose brejle, pod ním hubu, v té hubě zuby a mezi zuby trubičku hliněné dýmky. (To má býti sloh národní.) Vedle prvního seděl druhý rovněž takový, jen že neměl dýmku a brejle, a že byl o něco menší. Vedle druhého seděl třetí, a toho jsem ještě jak živ neviděl. Za tímto collegium (neb tres faciuntcollegium) stálo hejno studentů neznámých; jen jediného znal jsem mezi nimi, a ten byl malý. Za těmito se rojilo smíšené množství drevoštěpů, vozíčkářů, trakařníků, flašinetlářů, rohličkářek, nosiček, drůbežnic, zelenářek atd. Mohl bych Vám je popisovati, ale – – –
Byli to z většího dílu čtenářové a čtenářky posledního ročního běhu časopisu „Jindy a Nyní“, který teď co dítě zemřelé leží v ouzké truhlici, okrytý všelikými květy a obrázky. (Tak se Bohužel, skoro každému teprv po smrti dostane, co se mu – (třeba u veřejném oznámení) – již za živobytí slibovalo.) Však již k řeči. Švihna šnipku povětřím, začal jsem jak následuje.
Není neobyčejno v Čechách viděti na silnici muže, an sbor opic a opiček, časem i medvěda na řetězu za sebou veda, od vesnice k vesnici, z městečka do městečka putuje, kde pro obveselení k výročnímu trhu se sběhlého lidu tito jeho čtvernozí komedianti dle píšťaly jeho skočnou provádějí a provozují. Muž však, jehož Vám, milí čtenáři, hodlám předvésti, není sice méně známý, však jistě méně obyčejný, jelikož jeho opice i medvěd jeho huňatý netancují po návsi neb na nerovném dlážení nějakého městečka; nýbrž oni v hlavním a to sice v městě Pražském, buď v Starém buď v Novém, ano oni v kavárně tancují podle píšťaly jeho i tenkráte, kdy on přítomen není a neslýchán jest zvuk dudáckého měchu. Tak též i já, přišed za jakousi příčinou do Prahy a maně vstoupiv v kavárnu P …. ovu, očitým jsem se toho stal svědkem, s velikou pozoruje nelibostí, jak opice i medvěd dle dudákova nápěvu skáčí a se pitvoří pro posměch shromážděných hostů. – Vidoucímu takovéto se přetvařování jich tanulo mi ihned na mysli, že jsem mnohou v způsobu tom, kde zvířátka mluvila, četl scénu, a ihned jsem umínil napsati podobnou do Květů – (do Květů pravím, dobře věda, že by ji ani do Včely České ani do Musejníku, a to sice z patrných příčin, nepřijali) – a vydati ji ještě roku tohoto pro obveselení mládencům i pannám. (Mládencům – píšu, ne bez příčiny, ujištěn jsa, že mnohému ženatému nebude pro potěšení ani pro obveselení.) Zde jest.
Hlavní osoba dudák (nesmírný měch mačkaje pod levým paždím, co zatím trubice, skrze kterou měch nadýmal, z úst vypuštěna pod nosem se mu třepetala) táhl co vojenský vůdce v čele opičího pluku, a huňatý, na jednu nohu napadající medvěd šel vzadu, nesa v erbu něco křídlatého s ohromným žíhadlem, pod nímž devisa: „Jurare in verba magistri“ zlatou literou se skvěla. Kdykoliv někdo k sboru tomu, a zvláště erbu medvědem nesenému, blíže hleděl přistoupiti (Němec říká: „nahe treten“), pohrozil mu dudák důtkami, které nepochybně na svůj sbor měl nastražené. Tak tedy ten dudák dudy i důtky nosil.
Uprostřed kavárny zastavil.
Dudák:
Hop hejsa! – kudy
Putuji, všudy
Známé jsou, známé jsou
Z Strakonic dudy.
Opičí sbor:
Hej, dudy – dudy!
Medvěd (solo):
Z Strakonic dudy.