Jitřní písně

Znění tohoto textu vychází z díla Jitřní písně tak, jak bylo vydáno Nakladatelem F. Topiče knihkupcem v roce 1922 (ČECH, Svatopluk. Jitřní písně. 5. vyd. Praha : F. Topič, 1922. 68 s. Sbírka souvislé četby školní ; sv. 31).

Autorem portrétu Svatopluka Čecha na obálce e-knihy je Jan Vilímek.

Text díla (Svatopluk Čech: Jitřní písně), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy:

ČECH, Svatopluk. Jitřní písně [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW:

<http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/59/03/24/jitrni_pisne.html>.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko

Verze 1.0 z 10. 08. 2011.

Obsah:

V jitřním šeru

Ještě noci plášť se černá shůry,

jeho třásní země pokryta,

ale na východě řídnou chmůry

a svit krásné hvězdy prokmitá.

Jako jarní anemona rosná

na blankytném vzchází záhoně -

Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,

sličná hlasatelko Jasoně!

Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,

můra na hruď ulehala všem;

dosud chmurné snění tíží čela

valných davů, mutné ticho zem’.

Však již tu tam zvedají se hlavy,

skráně cítí svěží jarní dech,

oko vítá jitřenku, již zdraví

pěvci háje v prvnich povzletech.

I v mé útrobě se píseň budí,

staré ptáče, tiká v moji plec,

ale pochybnost’ mé tělo trudí,

mám-li otevříti ňader klec.

Píseň moje zpíváz jiných zřídel,

jinak dosud nápěv její zněl

a čas k tomu vzal ji pružnost křídel,

hlasu mladistvého svěží pel.

Nebude se třpytit v perlách rosy,

nebude mít v zobci jarní květ,

ševelit jak zefír na rákosí,

o kráse a slastech lásky pět.

Bude asi drsnozvuká, divá,

temným šumem větru zavane

nebe skřípne, jako čepel rzivá,

když ji tasíš z pochvy zedrané.

V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:

Dobývá se z prsou v ranní svět.

Nevábí ji haluz vavřínová,

ani denních pochval hluchý květ -

vyletá jen, že jí dusno v nitru,

vyletá, že musí, musí ven

po svém zapěti též pozdrav jitru,

spící budit, hlásat blízký den.

Kouzelná číše

V čele vrásky, šije dolů,

oči jako v těžkých m’hách,

sestárli jsme všichni spolu,

babí léto po Čechách.

Žluté listí smutně padá

v šedé vlasy, pustá lada,

nuda u našeho stolu,

ochablost’ nám hlídá práh.

Hypochondry samé zříti,

omrzelé k zoufání,

všude na rtech sytých žití,

mrazí trpké usmání,

stesky jenom trudíme se,

žalobami nudíme se,

každý mentorem chce býti,

samé slyšet kázání.

Dost již, bratři! Hle, tam září

pohár blahodějných šťáv,

které dobrá víla sváří

z divných, čarokrásných trav;

dosud kouzlo dávné žije,

jímž se přímí svislé šíje,

jímž se trudná mdloba stáří

plaší z ňader, snímá s hlav.

Číš tam plná vláhy skvoucí

z kouzelného koření:

z dobré vůle, lásky vroucí,

odvahy a nadšení -

Hle, jak svůdnou perlou hraje

rosa zázračného kraje,

z nížto mladost’ nehynoucí

do srdcí se pramení.

Jenom chtít a ruka schvátí

vzácnou číši, zrobí div:

Mládí do duší se vrátí,

zjaří každý sval a čiv,

místo žalob, stesků marných

chopíme se prací zdarných,

jarní větřík bude hráti

v plném květu českých niv.

Nadšení

Svaté ty nadšení,

nebeský plameni,

šlehni nám do srdcí,

otčinou vzplaň!

Bez tebe nevzniká

myšlénka veliká,

v tobě jen kuje se

vítězná zbraň.

Sloupem tys ohnivým,

oblakem zářivým,

vedoucím národy

v slíbenou zem;

bez tebe pustinou

širý svět jedinou,

lidstvo se potácí

bez cíle v něm.

Báječné poklady,

žulové ohrady,

nesčetných zástupů

válečný třesk,

odvaha, vtip a lest -

bez ceny všecno jest,

neplá-li na skráních

svatý tvůj blesk.

Tebou jen do světa

zasvitla osvěta,

prapory tyranství

strhány v cár;

národů mrákotu

rozjasnil k životu,

rozpadlé sjednotil

božský tvůj žár.

Kdysi též k Vltavě

v krvavé záplavě

z kostnické hranice

plápol tvůj vlet’,

v tábory dědiny,

oráče v hrdiny

proměnil, cepem jich

pokořil svět.

Svaté ty nadšení,

nebeský plameni,

opět k nám prošlehni

malátnou hruď,

na místo těkavých

bludiček, mrkavých,

Vůdcem nám ohnivým

ku slávě buď!

Dosti nás

Jsme slabí, malí - Dosti těchto řečí!

Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest.

Oč byla Hellas, byla Róma větší,

než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,

když celý svět se zdvihl proti nim,

a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý

a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů

a budem vojsko netušených sil!

Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,

a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

Nevěřme nikomu

Nevěřme nikomu na světě širém,

nemáme jednoho přítele tam,

starý boj za každým skrývá se mírem,

soucit a přízeň jsou šalebný klam,

nevěřme radě, ni chvále ni haně,

nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,

nevěřme ničemu - všechno je mam.

Všude nám hrozí zášť lítého vraha,

dýku on skrývá i pod vábný kroj,

zhubit nás věčná mu, jediná snaha,

proti nám svata mu všeliká zbroj:

plápolem válečným, osvěty třpytem,

v násilí zjevném i v úskoku skrytém

bez klidu vede ten odvěký boj.

Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,

nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,

nevěřte! minulé věky nás učí,

stále též varuje přítomný čas -

Na bratří zklamaných ohromném rovu

každým dnem úskočně klamáni znovu

či chcete, bláhoví, věřiti zas?

Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,

zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,

nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,

nevěřme nástraze lahodných slov,

nevěřme slibům ni přísahám svatým,

slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,

ruce nechť královské píší je v kov.

Věřme jen sobě, své práci a píli,

věřme jen svatému nadšení v nás,

věřme jen vítězství slovanské síly,

která si podepře krajní tu hráz,

věřme, že národ náš, veliká Sláva

s korouhví lidskosti za štítem práva

dobude korunu velebných krás!

Dva zvony

Dva zvony visí pod Petřínem,

dva věrní druzi mnohý čas,

nad mariánským vzletá týnem

tři staletí jich velký hlas,

jej opětují stráně kolem,

on mocně duní širým dolem

a plní Prahu zpěvem svým;

však nasloucháš-li bystrým sluchem,

zvuk proznívá těch zvonů ruchem:

Hus, Hus, Jeroným!

Mnich bosák obraz matky boží

kdys před vítězným vojskem nes’,

a svaté panně na podnoží

vzdor lidu kacířského kles’,

na popravišti strašným soudem

krev odbojníků tekla proudem

a znovu v Čechách vládl Řím;

meč břitký s ohněm vyplel sémě,

jež zasili v prsť naší země

Jan Hus, Jeroným!

A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,

zde vyvolil si byt a chrám,

v něm spasný obraz rajské děvy

nad oltář vztyčil k modlitbám

a za slavíky štíhlé věži

ze staré kaple bludných kněží

dva zvony vyrval ssutým zdím,

dva zvony, s nichžto vyhlazena

zlá dvojí líc, dvě kletá jmena:

Jan Hus, Jeroným!

Tak sám ten arcikacíř dvojí,

jenž chystal pravé víře zmar,

měl nyní slavit v novém kroji

pád bludařství a církve zdar -

Než, poprvé když v bytě novém

zpěv jejich zazněl zvučným kovem,

tu mnichy zděsil pekla šprým -

Jak výsměch vzdorný v jejich cely

ty zvony nepodajné hřměly:

Hus, Hus, Jeroným!

Hned snešeny jsou zvony s hůry

a vytržena srdce z nich

i přelity jsou v nové stvůry,

jež vykropil a žehnal mnich,

kol vryta do nich zbožná slova,

šperk svatých znaků,jmena nová -

kříž zvítězil nad čarem zlým:

již umlklo na české nivě:

Hus, Hus, Jeroným…

Leč nikoli! V tom kovu starém

přec vytrval i starý zvuk

a pod vnuceným cizím tvarem

bil tajně dávný srdce tluk.

Jej nevytiskla z věrných zvonů

moc exorcismu, svatých konů,

on pod útlakem pouze zdřím’,

a duším věrným v jejich znění

vždy duníval jak dávné hřmění:

Hus, Hus, Jeroným!

A teď jej slyší tisíc uší,

těch družnýchzvonů pravý hlas,

jenž z mrtvých srdcí k živým buší

jak mučedníků svatých vzkaz:

„Jak zvonů nám, i lide, tobě

sok vyrval jaré srdce v zlobě,

znak cizí údům vtiskna mdlým,

byl’s přelit v nástroj svého vraha,

z úst vyrvána Ti jména drahá:

Jan Hus, Jeroným.“

Však nechať tebe přetvořili

všem zemím v pohrdu a smích,

přec v mošně žebrácké ti zbyly

dva skvosty vzácné předků tvých:

Ať svalili tvůj Sion v rumy

a zdeptali tvé smělé dumy,

tvé bible vmetli v žár a dým:

vždy tajně choval’s pravdy žízeň,

s níž podstoupili ohně trýzeň

Jan Hus, Jeroným.

A druhý odkaz, klenot ryzí:

to milý hlahol rodných slov;

nechť přeléván ve tvary cizí,

jím stále zvonil český kov.

Ó chraň jej dál jak záři oka

před úskokem a zlobou soka,

vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -

stůj v boji zaň jak tvrdá skála,

jak dvojice ta velká stála:

Jan Hus, Jeroným!

Je trudno kol. - Na nivy naše

voj stínů slavý smutný vjezd

a mraky šeré halí plaše

nám dvojici těch jasných hvězd.

Teď prapor světla lichá třáseň,

a s ostychem jen volí báseň

o řeči rodné sešlý rým -

Pryč, péro chabé! - - Náhle ke mně

hlas dalných zvonů donik’ temně:

Hus, Hus, Jeroným!

Ó nebe, rozhluč uraganem

těch zvonů rety kovové,

ať znovu svatým ohněm vzplanem’

v jich staré písni hromové,

ať v čela vrátí hrdé vzdory

a zápal zhaslý v chabé zory,

ať sílu pažím vdechnou mdlým,

ať k novému se vypne vzletu

duch český, z něhož bleskli světu

Jan Hus, Jeroným!

Fráze

Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou

své city, dumy vkládám do zpěvu,

že leckdo hodí knihu moji stranou

a v pohrdavém řekne úsměvu:

Oj, brachu, tvoje píseň není nová,

jde vyšlapanou všední pěšinou,

v děk davu známá, ošumělá slova

tká sobě za výbavu lacinou,

ji hluchým, planým třeskem doprovází

zvon frází.

Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné

však obviňujte jen můj chudý zpěv,

jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,

co plá mi v duši, zač bych cedil krev.

A věřte také: Všechno hluché není,

co starým heslem zpěv můj prochvívá,

co třeba ztupělost neb móda denní

jen pohrdlivým smíchem odbývá,

co lhostejnost neb záští skryté hází

v koš frází.

Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade

ten onen mezi starosvětský brak,

já zbýt se nemohu té lásky mladé

a ponesu až k smrti její znak.

Co duše vssála prvním dětství jitrem,

co prohřívalo celý život můj,

to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,

to dále moji píseň posvěcuj,

nechť kdokoli to pohrdavě hází

v koš frází.

Ztrň moje ruka, píše-li ta slova

jen pro potlesk, že lid je slyší rád!

Má duše stále idol Pravdy chová

a nepřilže si cností ani vad.

V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,

jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná

a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, -

vždy budu tam, kde její záře plá,

nechť pokrytec ji pohrdavě hází

v koš frází.

I Svoboda se řadí v moje hesla,

ta dávná hvězda bohatýrských dum,

jež za dob našich s jasné výše klesla

a v žert se stala mnohým národům,

že sami udidlo si kladou v zuby

a líbají bič svojich tyranů,

ba znakem hnusné poroby se chlubí, -

té nevěrným se nikdy nestanu,

ať kdokoliv ji pohrdavě hází

v koš frází.

A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá

vše člověčenstvo jeden bratří sbor,

všem rovnost práv a povinností hlásá

a blaho všech si píše na prapor,

jež podle nitra jenom lidi cení,

a práci záslužné jen vzdává čest,

a všechny vede k světlu, povznešení, -

ta bude vezdy září mojich cest,

nechť kdokoli jim pohrdavě hází

v koš frází.

Již ke mně zima životní se chýlí,

již první vločka zalétá v můj vlas,

však dosud ony hvězdy krok můj sílí

a hřejí srdce jako v dávný čas.

Co zlatilo svou září mladé čelo,

i šedinám buď samo v ozdobu,

a co v mé duši rajským zvonem znělo,

chci vroucně šeptat ještě u hrobu,

nechť celý svět to pohrdavě hází

v koš frází.

Pravé slovo

Často hledám v mocném ždání,

v úsilovném přemítání

slovo pravé,

břitké,žhavé,

jež by strasti vyjevilo,

v nichž se duch náš potácí,

jež by bouři ulevilo,

která v nitru burácí.

A tu slovo kmitne v čele,

slovo zvonivé a skvělé,

hrot má řádný,

důraz pádný,

jím se trhá chmůra hustá,

brání život, chrání čest -

Ale nemluví jím ústa,

mluví smělá mužná pěst.

Marně, marně! Pro nás není

v tomto slově vykoupení.

Rozum váže

chtivé páže:

Nestihlo by lebku vraha,

proklálo by vlastní hruď -

Jenom vroucí, pilná snaha

přítomnosti slovem buď!

Slovem a kovem

Když z tribuny polnicí znívá

z úst výmluvných nadšená řeč,

když do srdcí lidu se vrývá

hlas pěvce jak plamenný meč,

nechť zápal a naděje smělá

tu povznáší tisíců čela,

v mém nitru dí mrazivě cos:

Ne slovem,

leč kovem

jen padne nám budoucí los.

Když národ, jejž násilí týrá,

svůj pozvedá žalobný hlas

a surovým křivdám se vzpírá,

jež stínem jsou v osvěty jas,

soud budoucí tyranu věstí -

tu násilník, s ocelí v pěsti,

jen úšklebně křiví svůj ret:

Ne slovem,

leč kovem:

duch dějin si upraví svět.

Zlá myšlenka: Od věků darmo

hlas boží z úst proroků zněl

a železné, krvavé jarmo

duch lásky snít člověku chtěl,

jsou neplatna osvěty díla -

Jak před věky divoká síla

hřmí vítězně v barbarský rej:

Ne slovem,

jen kovem

dál burácí člověčstva děj.

Mrak zlověstný nebesa halí,

jak před bouří dusný je vzduch,

již blízko vojsk rachod se valí -

hen přikloňte k pažitu sluch!

Snad zítra již spousta se snese

a národy oněmí v děse,

jen krvavá zařinčí sbor -

Ne slovem,

jen kovem

se rozhodne velký ten boj.

A bez moci do divé vážky

zříd bude náš ubohý rod,

kam schýlí se osudné vážky,

zda právu či násilí vhod.

Snad pravdu pak bezpráví zdolá

a nepřítel potupně zvolá,

šij kruše nám železem pat.

Ne slovem,

jen kovem

můj zdržíte smrtící mlat!

Však nikoli - Jinou mám víru:

Nech křivdě zdar ověnčí zbraň,

přec nezajdem’ v záhubném víru,

zas vypneme zdeptanou skráň.

Žár posvátný ve stálé hrudi

nás uchrání z mrákoty vzbudí

a vyvede z ústrků všech -

Ne kovem

leč slovem

vstal jedou již z mohyly Čech.

Tím slovem, jež efeta! dělo

z úst horoucích v hrobový klid,

jež v kouzelných knihách se skvělo

a zázrakem vzbudilo lid -

To slovo zas národ můj spasý,

a vytrhne z propasti bět,

jej zachovává v jasnější časy,

jež v dálce zří proroků hled,

kdy slovem,

ne kovem,

krok lidstva se pošine vpřed.

Až slovo, jež nadšení plodí,

to slovo, jímž bojuje duch,

jež k dobru a ku světlu vodí

vždy do výše člověctva ruch,

třesk utiší válečných vzteků

a na prapor budoucích věků

v zář napíše krásnějších zor.

Pryč s kovem!

Jen slovem

řiď s láskou se národů sbor!

Přízrak

Když hluboká se kloní

noc v Katalaunskou pláň,

tu mračen dav se honí

přes bledou nebes báň

a v obrysech té mrakavy

zříš mihotavé postavy,

zříš mečů, kopí matný lesk

a slyšíš hluchý šum a třesk.

Ze spousty hrobů valné

to ještě v pozdní věk

jak ohlas bouře dalné

zní dávné bitvy jek,

to válčí v říši vzduchové

nesčetných hrdin duchové,

jež hrozná seč tu sklátila,

když s římem střet’ se Attila.

Mrak zacloňuje lunu

a v přízi pochmurné

zříš divné zbraně Hunů

a hlavy nestvůrné;

zde orel křídla rozvíjí

nad mrtvou římskou legií;

tam bouří vzduchem Franků voj

a mračno Gotů letí v boj.

Zbraň vzdušnou stíny páží,

štít nesou z oblaků

a zuřivě se sráží

roj mlžných přízraků -

Tak nad bojištěm dávných dob

plá z mohyl dosud plamen zlob

a v širém nebes obvodu

vře divá bitva národů.

Však podál kruté seče

ve vzdušném prostranství

bez boje, v pochvách meče,

dvé zástupů se chví.

Jich ruce nebes pomstu zvou

a bolem roucha, vlasy rvou,

z úst vichřicí jim sténá zpěv,

v němž víří žal i stud i hněv:

„Nás nepoudil v ty lány

žár pomsty, slávy chtíč,

než jedny Gotů rány

a druhé Hunů bič.

My nevedli boj hrdinný

ve vlastní při, štít otčiny -

než za věc krutých vrahů svých

kles’ dav tu rabů slovanských.

Sem, nástroj cizí zloby,

nás hnala cizí pěst

a v bezejmenné hroby

nám nezní slávy zvěst:

jen bol a hanba volá z nich,

že pro svých škůdců zisk a pych

jsme do nečestné mohyly

zde bratři bratry sklátili!“

Za noci tmavé, burné

mě nesl teskný duch

na křídlech dumy chmurné

na Katalaunský luh.

Já viděl onen děsný zjev

a slyšel onen strastný zpěv,

hruď pronikl mi duchů žal

a ze rtů těžký vzdech se dral:

Již, nebe, moje plémě

dost zakusilo běd -

ó nedej, by zrak země

zas obraz děsný shléd:

by lid můj cizím bičem štván

zas kráčel na krvavý lán

své bratry sklátit do hrobu

a sebe v tužší porobu!

Modlitba

Ó Ty, jenž řídíš člověčenstva dráhy,

moc dáváš národům, jim neseš zmar

a rukou všemohoucí držíš váhy,

v nichž kolísá se vojů skon i zdar:

až hrozná bouře rozhodnutí třeskne,

kde padne los i mému národu,

buď tam, kde ocel spravedlivá bleskne

za plemen uhnětených svobodu,

buď tam, ó Pane,

kde proti křivdě právo svaté stane!

Až národ plný zpupnosti a zloby,

jenž loupí jiným volnost’, vlast’ a reč,

a nad valnými zbitých plemen hroby

i na druhé svůj tasí kletý meč,

až léčkou zisku, postrachem i lestí

ku praporům svým připne světa půl,

by druhou podrobil své kruté pěsti

a pak i pomocníkům pouta skul -

Tam nebuď, Pane,

tam nechať hněv tvůj bleskem pomsty vzplane!

Až druhý lid, jenž sotva z jarma šije

sám vypjav, jiné poutá v okovy,

je tupí, vraždí, z jejich bídy tyje

a k jejich nářkům smích má surový,

až národ ten, - jenž cizí silou straší,

sám trpaslík, - v boj vyzve onu moc,

jenž nocí, dnem zlé svědomí mu plaší,

jsouc jeho rabům hvězdou v žalu noc -

Tam nebuď, Pane,

tam nechať metla Tvého trestu vzplane!

Až budou ústy chvástavými lháti,

že za osvětu, volnosť pádí v seč,

i jméno Tvé za clonu křivdy rváti -

Ty přehluš hromem pokryteckou řeč!

Nechť přestrojí se za rytíře ducha,

za vojsko světla proti barbaru:

hlas pravdy, práva dojde tvého ucha

přes licoměrných zbojců fanfaru -

Svým bleskem, Pane,

spal třásně liché, lží a klamem tkané!

Buď tam, kde škůdcům hrabivým se brání

rod ubohý, jenž snášel věky žal,

a živoj, jazyk, svobodu si chrání,

ty statky drahé, jež z Tvých rukou vzal,

kde o svůj úděl světový se hlásí,

a štěstí své a slávu budoucí,

buď tam, kde bídným vzchází hvězda spásy -

Ó vyslyš vlídně prosbu horoucí:

Buď tam, ó Pane,

kde slza lidu ztýraného kane!

Naše zbraně

Nechať osud přilby k čelům,

v pěsti meče nedal nám,

přece nejsme nepřátelům

za míč dánik mrzkým hrám:

máme na ně

mnohé zbraně,

jež nám ukul Tvůrce sám.

Za přilby nám skráně dány,

tvrdé jako žuly hor,

které snesly věků rány,

věky stačí na odpor,

dokud k nebi

české lebi

bude týčit mužný vzdor.

Marně budou kopím vrazi

v pancíř našich prsou rýt,

neprolomí, nerozrazí

ocelový ňader štít,

dokud vřelá,

srdce, smělá,

za ním budou věrně bít.

Máme také na obranu

v ústech jazyk, živý meč;

on má břitkou, skvoucí hranu,

jasně zvoní v ducha seč,

on se práva

dovolává

pro mateřskou sladkou řeč.

Máme ruce, ať ty tvoří

divy v píli horečné,

proti hltavému moři

staví hráze bezpečné -

dělné dlaně

naše zbraně,

práce heslo válečné.

Jen ať každý v řad se staví,

kam ho volá bratří hlas,

žádná zbroj ať nerezaví,

z pochvy skočí v pravý čas -

potom z boje

české voje

odnesou si vavřín zas.

Satanský dar

Když Čecha tvořil světa Pán,

tu přišel škůdce starý,

duch tmy a hříchu, obtěžkán

jsa pekelnými dary

a na hromadu štědře klad

směs vášní neřestí a vad -

Leč tvůrce zvolal: „Vari!

Hle, tomu tvoru podá svět

jen bodláčí a hloží,

jen svízel pozná, bídy hnět,

všem bude za podnoží.

Los černý vzal si z osudí!

Než, za to dlaň má na hrudi

jen dobra skvost mu vloží.“

Však Satan zpurně čelem hnul:

„To proti smlouvě čelí:

Ty’s ponechal mi země půl,

bych kul tam svoje střely.

Vždy záře sousedem je stín,

vždy s jasem cnosti chmůra vin

o lidskou hruď se dělí.“

„Smluv nemám s tebou, Satane,“

Bůh řekl přísné líce;

„mou vůlí se ti dostane

přec dílku z polovice.

Mé lásce moudrosť klade mez -

Smíš dar mu nechat - ale věz:

dar jediný - nic více.“

Tu Satan přemítaje skryl

tvář děsnou v tlapy obě

a náhle zdvihl, rozjiskřil

zrak v ukojené zlobě,

pak mezi dary spěšně hráb’

a v jeden zaryl křivý dráp,

v dar záští k samu sobě.

Báj tupíte as dětinnou -

neb kdože pravdou nechá,

že vadu máme jedinou?!

Však hubená v tom těcha -

neb jisto jest, co ztropil ďas:

že z lidí nejvíc po ten čas

Čech nenávidí Čecha.

Tak lítě nikdy nežehá

žár jiný srdci českém,

jak proti Čechu vyšlehá

zášť ona zhoubným bleskem,

ta v dýku mění každý hled,

vše kalem třísní, chrlí jed

a buší kyje třeskem.

Jen hleďte vůkol: Záště zmij

co zdatných sil nám ničí,

jak z líchy každé hustou šij

a z každý chýše tyčí,

nám v žití sype tisíc běd,

i z růží uměn, knihy věd

a s práhu svatyň syčí.

Až hnus tě časem zachvátí

v té věčné kolem zlobě,

tvář s bolestí se odvrátí

a trpce vzdychneš sobě:

Kéž zloduch nám chyb kopu dal

a špetku jenom zpět si vzal

té naší zášti k sobě!

Bratrství

Odhoďme ten kalich žluči,

z něhož moru dech se chví,

nechať kolem jasně zvučí

svatý pohár bratrství.

Nechtěj nikdo po své hlavě

všechny v jeden útvar skout;

dokud národ bují zdravě,

různo kypí žití proud.

Jdeme-li jen k témuž cíli,

vznět-li stejný srdcem chví,

však se najdem’ v pravou chvíli

pod jedinou korouhví.

Cit a rozum dejte zbraně,

jimiž druhu čelí druh,

dravé zášti, vzteklé haně

hraďme cestu v český kruh.

Kdo chceš hasit bratrů sváry,

očisť láskou vlastní hruď,

utlum v sobě zlobné žáry,

sám vždy snášenlivým buď,

odhoď trpký kalich žluči,

z něhož moru dech se chví,

nechať jasně kolem zvučí

svatý pohár bratrství!

Pod starým praporem

Výše ten prapor červenobílý,

hrdě ať zase k nebesům vlá,

v pažích ať nové procitnou síly,

k činům se vypne pravice mdlá,

znovu se vzpruží kročej náš vratký,

naděje smělá rozjiskří hled -

za čest a právo, za drahé statky

veselo v před!

Slyšte, jak šumí prapor ten starý

o mrtvých recích, na nimiž vlál,

kolikrát nesl odpůrci zmary,

kolikrát v záři vítězně plál -

V krvavých cárech, do prachu kleslý

stlíval pak žalně po mnohý čas,

ale zas ruce věrného vznesly

v nebeský jas.

Splýval nám, bratři, na mladé spánky,

budil v nich roje vznešených dum,

zdouval se pyšně jarními vánky,

zněl nám jak orlích perutí šum -

Ale pak čela klesala, stydla,

mdloba nám ruce spoutala všem,

prapor náš svěsil mohutná křídla,

schýlil se v zem.

Pohleď, ó lide, záští jak šlape

drahé ty třásně v nepřátel smích,

lecjaká noha po žerdi tlape,

ruměné krví praotců tvých.

Prapor, jejž slzy nadšené světí,

má-li jim směšným strašákem slout,

má-li zde tlíti hříčka jak dětí,

hozená v kout?!

Druhdy jsme pod ním v lopotném boji

snášeli hojně strastí a běd,

mnohdy se chvěli v tísni a znoji,

ale přec chutě kráčeli v před.

Skloněn je teď, a škůdce si praví,

navždy že vypad’ ramenům mdlým,

korouhev klesá v posměch mu žhavý,

v potupný šprým.

Bratři, zda plápol hněvu a studu

mdloby vám chmůru neproudí s čel?

Raději nazpět do těžkých trudů,

v zápasy, strasti, do deště střel!

Svěží zas v pažích najdeme síly,

vytryskne znovu nadšení zdroj, -

vzhůru zas prapor červenobílý

vytyčme v boj!

Moravě

Viz kol! Jak úsměv blahé dívčí dumy

hrá po krajině svěží ranní třpyt

a jako hustší paprsků těch tlumy

voj těžkých klasů svítí, rosou zpit.

To vojsko míru v pozlaceném havu,

kam sahá zor, pláň halí koukolem,

mák ruměný se mísí k jeho davu

a modrooká chrpa s koukolem.

A nad ním skřivan skryl se do blankytu,

však píseň shora rajským zvonkem zní

a z dola v odvět, plna sladkých citů,

z úst dívčích zvoní píseň národní.

To nad vysokou vlnou stébel hravých

jak rusalka těch zlatých žitných řek,

jak duše krásná niv těch žírných, smavých,

hle! žnečka zdvihá svěží tváře vděk.

Jak šat jí září! V čele máku řasu

mníš viděti, níž hrudí modro chrp,

sníh svlačců, zeleň trávy, zlato klasů

až k boku plnému, kde blýská srp.

Co veselých tu barev, kvítků sterých,

co třpytu hraje v lepém oděvu -

To v sestárlý náš západ rysů šerých

zří mladý východ v jitřním úsměvu.

Sem nevnikla ta bledá nuda žití,

jež perstrost’ našich luhů setřela,

zde ještě radost’ života se třpytí

a září slávská mysl veselá.

Ó žnečko švarná, kouzlo jitra celé

dlí na tvých lící svěžím červánku,

jas jeho klidný leží na tvém čele

a na rtu hnízdí píseň skřivánků.

Jsi Moravěnka sama, žnečko krásná!

Toť nivy tvé je prostý, zdravý vděk,

ten spokojený klid, ta záře jasná,

ten půvab tichých snův a myšlenek.

Dum třáseň duhová ti vlaje skrání -

Zda z bájí tajemných je utkaná,

z těch pokladů, jež Radosť sivý chrání

ve věrné hrudi křídlem šarkana?

Či vzpomínáš, jak slavil Hostýn svatý

kdys koňstva tatarského divý hon?

Či mlhou zříš trůn Velehradu zlatý

a slyšíš zapadlý své slávy zvon?

Hle! tvoje čelo směleji se zvedá,

výš ňadra dmou se, živěj blýští zor

a letí k západu, kde mlha šedá

tká na obzoru stíny českých hor.

Ó sestro naše, družko, hleď jen stále

v tu stranu bratrskou, slyš družiny hlas:

Sny svoje tiché, sladké, spřádej dále,

však také činnů nepromeškej čas!

Výš k dílu společnému napni síly

a čepel ostřejší si zatkni v pás,

uč srp svůj také jiné rubat býlí

a zmije bít, jež syčí kolem nás.

K nám věrně stůj! Až nad Vltavou vzplane

zas hrdoskvoucí slunce z matných clon,

i Velehrad tvůj zlatý z rumu vstane

a s výše zahřímá své slývy zvon.

I v nivě ducha s námi pilněj’ s námi sbírej

klas osvěty, nič koukol zašlých dob - -

Však bytosti své ryzí nezapírej

a nevzdávej se prostých, vlastních zdob.

Dál nitě duhové svých básní snovej,

svých písní skřivánčích se nezhosti,

své poesie vzácný šperk si chovej,

jak duchové skvost bájný v Radhosti.

Čech tvrdý muž, ty žena jeho měkká

chraň poklady mu tichých, jemných krás,

a v úvazku tom pevném jistě čeká,

laur vítězný a příští blaho vás.

Tatrám

Nechť honců Arpádových vnuk

svou patu v leb vám ryje,

nechť vašim synům jarmo muk

na měkké vkládá šíje,

nechť sladkou řeč jim ze rtů rve

a vraždí naše bratry:

přec naše jste,

vždy naše jste,

jste naše jen Ó Tatry!

Ty čisté záře mořských ok,

ten Kriváň nebetyčný,

ten bystrý Váhu, Nitry tok

ten lid tak dobrý, sličný,

těch bájí starých věčná zvěst,

těch písní sladké vděky:

vše naše jest,

jest naše věků věky.

Nechť, synu Tater, dějů proud

nás mutnou vlnou dvojí,

nic neroztrhá tisíc pout,

jež od věků nás pojí,

jsme národ jeden, jedna řeč,

táž větev slávské lípy,

ni chytrá leč,

ni krutý meč

nás ve dvé nerozštípí.

A kdyby v různo větev tu

chtěl bratr vlastní rváti,

hned první hlahol jeho rtu

zlý blud a rozkol zvrátí -

řeč jedna zní ve sváru hluk

a jasným zvonem hlásá:

Týž retů zvuk,

týž srdce tluk

vás věčným svazkem pásá.

Nad Tatrou křídla rozpjal nám

duch věští orlím vzletem,

jenž stavěl svorné lásky chrám

všem velké Slávy dětem.

Nuž za ním předně my a vy,

jenž od boha jsme svoji:

syn Vltavy

i Moravy

i Váhu v jednom voji!

Těm klínům vzrůstat nedejme,

jež násilně nás dělí,

a svornou myslí hledejme,

co svíže nás a scelí.

Vděk hojný přijme český luh

od sladké Tater víly,

váš měkký duch

zas v boje ruch

zde najde křepké síly.

Nuž, páže k páži, k boku bok,

ať zví to širá země,

že bratři jsme, že shledá sok

v nás jedno svorné plémě.

Ó, věřte, lepší vzejde čas

pro českoslávské bratry,

až zahřmí zas

vše v jeden hlas

od Šumavy až v Tatry!

Zimní fantasie

Letím, letím sanicí

mlhami a vánicí,

ze sna slyším frkot koní,

slyším saní skříp a šum

a rolničky lehké zvoní

kolébavkou do mých dum.

Ó jak milo mořem sněhů

beze břehů

v závod s vichrem do neznáma

uháněti v dálku tak!

Nechť se sype v líce, čelo

chladné bělo,

teploučko je v duši klidné,

zavírá se tiše zrak.

V jasné zvuky dětských hlasů

z dávných časů

cinkot rolniček se mění,

v dívčí šepot, zpěv a smích

a páv zlatý z bájných luhů

v jasnou duhu

před oči nám rozestírá

péra lesků báječných.

Mořem bílým beze břehu

do mlhy a do sněhu

vichrem letí povoz ručí,

že až prsa úží strach,

a rolničky divě hlučí

jako v bouři na poplach.

Co se stalo? Běda, koně

v divém honě

zplašili se - ten tam vozka -

jiný vhoup’ se na saně,

mužík starý s vousem dlouhým,

sněhem pouhým,

sobolinu na kadeřích,

na obšitém kaftaně,

metá na mne divné jasy

z šedé řasy,

divným slovem oře k letu

pobádá - Než, jaký div!

Místo dvou tři koně běží

pod otěží,

z podkov jejich jiskry srší,

vichrem vlajou sněhy hřív

a nad nimi pestrou duhu

v polokruhu

klene jařmo malované,

na němž visí zlatý zvon,

jako v bouři sebou zmítá,

sem tam lítá,

hudbou hlasnou, divukrásnou

provází ten běsný hon.

Kam to letím vichřicí

po závěji jiskřící?

Sen-li před mé oči staví

povětrný děj?

Či mne svými kouzly baví

mužík čaroděj?

Neznámý kraj šíro stele

sněhy skvělé,

v báječném se koupá světle

jako v záři severu,

skvoucí kolos v jeho středu,

zámek z ledu,

velkolepých budov týčí

nevídanou nádheru.

Všechno led je křišťálový:

stěny, krovy,

obrovité divné báně,

kol nich bání menší tlum,

z ledu kříž jim trojramenný

nad temeny

jako zdoba brillantová

pyšnětrčí k nebesům.

Démant jeden zdá se býti,

stříbrem svítí,

hoře z perel podobá se

tato stavba čarovná -

jistě na ledovém trůně

v jejím lůně

s hermelínem sněžným sedí

sama zimy královna!

Ký to palác? Jaký kraj?

Mlčí divný vozataj.

Zdržel oře v divém cvále,

skočil na práh ledový,

kynul, bych s ním kráčel dále

do zářící budovy.

Sloupořadí, síně, koby,

stropů zdoby,

všechno z nejčistšího ledu,

všechno samý lesk a třpyt

a na křeslech, na podlaze

blíž a záze

komonstvo zříš pestroskvoucí,

pohroužené v divný klid.

Sedí, leží bez pohnutí,

ňader dmutí

jenom svědčí o životě,

zachvívá se ve snu ret,

tu tam jen se řasa kmitne,

ruka chytne

jilec meče v pasu drahém,

a zas líně padá zpět.

Sarmantské zříš tváře tady,

rusé brady

neb zas kníry dlouhé, temné,

slovanský tu předčí kroj;

ale mezi ně se mísí

jiné rysy,

severních i jižních končin

různá tvář i šat i zbroj.

Tu hle! Tatar v pestrém hávu

kloní hlavu,

tamo Čerkes pod přilbicí,

s lesklým kovem pancíře,

zde muž z luhů Kalevaly,

v jižní dáli,

tam host snědý pod turbanem,

syn tu mrazné Sibiře.

Ale v nejskvostnější síni

sličná kníní

v sobolině, hranostaji

odpočívá na trůně,

s něhož orel v čisté sloni

křídla kloní,

za oporu slouže skráni

v nejvzácnější koruně.

Na mladistvé tváři leží

ruměn svěží,

krásná ňadra dmou se jemně,

víčka sklání spánku tíž -

v záři skvostů kněžna dřímá,

ve snu jímá

žezlo lilii co skvoucí,

která zdobí s hvězdou kříž.

Oddechla teď ze hluboka,

záře oka

pod řasou se pozableskla,

pevněj berlu jala dlaň,

mocněji se prsa dmula,

rtoma hnula,

leb se vypjal; však již zase

tíha spánku lehla naň.

Kdo ta kněžna usnulá?

kol ta četa ztrnulá?

Zda je mrazu pouto jímá?

Či to zámek zakletý,

princezna kde báje dřímá

s komonstvem sen stoletý?

Odpovídá vůdce sivý:

Zloboh divý

zhoubu přisáh’ velitelce

širodálných světa stran,

rozplašil rod její různo,

bil jej hrůzno

nesvorností, zaslepením,

deštěm nepřátelských ran.

Její dcery mečem zloby

klesly v hroby,

jiné již již skonávají

pod cizáckým čepelem,

jiné vlekou u nevoli

život holý,

bídu, trýzeň, ponížení

mají denním údělem.

Jenom jedné škůdce starý

svýmy spáry

nemoh urvat žezlo mocné,

prestol rozbít ledový,

však zlým kouzlem seslal na ni

těžké spaní,

sepjal ji snu mrákotného

tajemnými okovy.

Ona snila o pokladech

v indských sadech,

o byzantském trůnu dávném,

o vavřínu Hellady,

za výkřik srdce rvoucího

sester mroucích,

zatímco jí vlastní berlu

rvaly vrahův úklady.

Však ji za to, nechať snila,

rostla síla,

zmohutněly k činům velkým

páže krásné obryně

a duch strážný z její hrudi

kouzlo pudí,

prociťujíc řasou knitá,

chvátí žezlo na klíně.

Brzy prchnou všechny clony,

zahřmí zvony

nad obryní probuzenou

slavným hymnem vzkříšení:

pak se vypne v síle hrůzné,

kráse luzné

a led kolem v jarní kvítí,

sníh se v rosu promění.

Rozprchnou se před ní vrazi,

v prach je srazí,

bědným sestrám z jejich síly

nové štěstí vypučí

a máť Sláva prosta stesku,

v jasném lesku

obejme zas blahé dítky

silnou, strážnou náručí.

Ztichl, kolem ani slech,

slyšeti jen spáčů dech.

Náhle zajásaly shůry

z ledovité kupole

zvonů skvoucích valné kůry

ve hřímavém hlahole.

A touž chvílí kněžna spící

vznesla líci,

otevřela krásné oči,

omlžené ještě snem,

však již prchá v záři denní

stopa snění,

oko svítí bohatýrským

velké dumy plamenem.

Vstává kněžna na prestolu,

kráčí dolů,

do daleka směle zírá,

vznáší žezlo bleskutné

a kol kolem shrnuje se

v šumném plese

příboj davů probuzených

k velitelce mohutné.

Před velebnou její tváří,

slunnou září

v nadšení mi vlhnou zraky,

tělo skláním bezděky;

cítím, že nám vzchází spása,

lid můj střásá

s páže velkých činů chtivé

okov rabství odvěký.

Led kol taje, líbá skráni

jarní vání,

květů vonných celé moře

kypí v luzném rašení

a v tu vesnu pějí s hůry

zvonů kůry,

do širého světa hřmíce

slavnou hymnu vzkříšení.

Zvolna mizí krásný zjev,

zvolna tichne zvonů zpěv,

kolem známé sněžné pláně

s povědomou vesničkou,

k domovu mě nesou sáně,

zápřež zvoní rolničkou.

Ach, vše bylo přelud pouhý

marné touhy,

nad nímž jenom usmívá se

chladný rozum střízlivý,

a přec v duši plane dále,

kyne stále

z šerých mlžin přítomnosti

fantom onen zářivý.

A jak duch naň toužně zírá,

pevná víra

naplňuje nitro moje,

srdce těchou proniká,

že to vidmo přece není

pouhé snění,

že již zdáli Slávě kyne

chvíle ona veliká.

Mnohé ještě přejdou boje,

strastí roje,

a snad budu dávno spáti

zapomenout věčný sen -

však den jednou vzejde spasný,

kdy sen jasný,

nejkrásnější mého žití

slavně bude vyplněn.

Mládeži

Cos nového se rodí v českém vzduchu,

dum svěžích jiskření a vlnobití -

Nechť jakkoli se zoveš, mladý ruchu,

buď vítán radostně a měj se k žití!

Jen vzhůru, vzhůru, podroste ty svěží,

nás bratrů starých nedbej, der se vzhůru,

šiř zeleň kyprou bujně, bez otěží,

nechť rozdíráš nám vráskovatou kůru.

Co velké, dál se bude k nebi pnouti,

co zdravé, bez úhony vyjde z boje,

co slabé jest a shnilé, ať se shroutí,

ať skytne mrvu pro kořeny tvoje!

Však nejeden z vás pozná chvíli,

kdy dalek slunné, o níž sníval, výše

leb starou v resignaci tiché schýlí

v rum hrdých snů jak ten, jenž toto píše.

Leč nyní burně vpřed! Jak rád bych s vámi,

vy juní hrdinové, v zápas pílil,

v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý,

zas bořil, tvořil, jásal, blouznil, šílil!

Než, těžko roků přítěže se zbavit

a muži usedlému lépe sluší,

tvář do mentorských vážných vrásek vpravit

a takto moudře mluviti vám k duši:

„Ó mládče, když se chystáš k žití pouti,

rád vídám tě, an všední míjíš lodě,

v nichž po žocích bys klidně mohl plouti

ve blízký přístav po bezpečné vodě.

Buď hrdým conquistadorem, jenž strojí

loď bohatýrskou, aby v mlžné dáli

svět dobyl bájných krás; chvěj v bouři, boji

plout odvážně za svými ideály.

Ať nedostihneš břehu luzných palem

a chud se vrátíš na rozbitém vraku,

přec na kupčíka nepohledneš s žalem,

jenž přivezl sizlato v těžkém vaku.

Ať jako Colon za vděk velkých činů

jen s pouty třeba odpočineš v hrobě,

věk příští klekne naň a mine hlínu,

v níž sobec bude tlít ve zlaté zdobě.

Pluj hrdě tam, kde září luzná meta!

Však nevztyč jenom vlajku slávy marné -

pluj bratřím k zisku! Ze všech konců světa

jim svážej zboží ducha blahodárné!

Ne to, veř právě vratká moda věří,

co zraky jenom vábí v lichém třpytu,

ne škeble peřesté a skvoucí peří,

než pravé, ryzí zlato dum a citů!

Vždy k velikému jenom vesluj cíli,

ne po známých jen drahách, nové hledej,

na práce Heraklovy vzpínej síly

a stářím bázlivým se mýlit nedej!

Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!

Pod jeho prapory spěj v letu smělém

za hvězdou budoucna - -“ Leč končím rady,

neb vidím, že jsem v poušti kazatelem.

Ty odvracíš se od mentora, mládí,

a já se nehněvám. Z těch nejsem pánů,

kdož z katedry by spravovali rádi

tvůj každý kročej po životním lánu.

Ba, líbíš se mi, když tak pohrdavě

ret stahuješ a vzdorně týčíš čelo,

chtíc krok svůj řídit po své bujné hlavě

a vlastní dráhou k metě bouřit smělo.

Já nevěřím, že zdar tam příští kyne,

kde mládež pokorně jen křiví záda,

krok opatrně ve vodítkách šine

a chladné líce v moudré vrásky skládá.

Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe,

vznět nových dum, jimž nerozumí stáří,

ve hrudi tvé nám nové jaro kvete -

nechť bujaře jen kypí, plesá, září!

Byť někdy brklo ve svém bujném chvatu,

jen dál ať vichrem bouří mládí žhavé

a nadšením si okřídluje patu -

jen z toho kvasu vzejde víno zdravé.

Dozvuk

Já vmetnouti chtěl v české kraje

hrsť jisker z niterného žáru,

však možná, že jsem nabral pouze

hrsť popele a chladných škvárů.

Snad bez ohlasu, beze stopy

tam zapadnou mé všední písně,

snad kritik jenom chmurné brvy

nad mojíknížkou stáhne přísně:

„Och, tendenční to rýmování,

bez jiskry, vůně, pelu, ceny,

brak zabarvený vkusem davu

a denní frází vyfintěný.“

Vše jedno. Nejdu pro pochvalu,

ať vyzní na plano mé pění -

jen ona šeř, již uvítalo,

kéž v plnou ranní zář se změní!

Kéž v rose, květech, písni,plesu

již brzy vzejde našim duším

to slunce, po němž práhnem dlouho,

den jasný, jehož blízkost’ tuším.