Večerní písně

Obsah:

I.

Přilítlo jaro z daleka,

a všude plno touhy,

vše tlačilo se k slunci ven,

že snilo sen tak dlouhý.

Vylítly z hnízda pěnkavy

a drobné děti z chýše,

a pestré kvítí na lukách

přesladkou vůni dýše.

Z větví se lístek tlačí ven

a ptáčkům z hrdla hlásky,

a v ňadrech v srdci mlaďounkém –

tam klíčí poupě lásky.

II.

Já jsem ten rytíř z pohádky,

jenž hrdě vyjel do světa,

abych tu pannu uviděl,

jež jako růže vykvétá.

O ní šla věsť: kdo spatří ji –

ten s kletbou prý to odnese,

budže se v kámen promění,

budže mu srdce vyrve se.

I myslil jsem si u sebe:

Snad přec je někdo vyjmutý!

A vyjel jsem, a za ten hřích

teď – v zpěváka jsem zakletý!

III.

Umlklo stromů šumění,

a lístek sotva dýše,

a ptáček dřímá krásný sen

tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd,

a kolem je tak volno,

jenom v těch ňadrech teskno tak

a u srdce tak bolno.

Ve kvítku pěkný kalíšek

se bílá rosa skládá –

můj Bože, a ta rosa též

se v moje oči vkrádá.

IV.

Vše na světě teď usnulo,

až na to srdce v těle.

Bůh sám ví, že to srdce jen

si nikdy neustele.

V tom božím světě zmlklo vše,

až na zvuk srdce hravý.

Bůh sám ví, že to srdce jen

se nikdy neunaví.

Myšlenku spánek přemáhá,

noc se dnem se v bdění střídá –

jen srdce v prsou stále bdí

a tam si lásku hlídá.

V.

Na nebi na sta hvězdiček,

měsíc se s nimi bratří,

a s nebe Pánbůh s anděly

sem na svět dolů patří.

A s nebe anděl sstupuje,

na tváři ani vráska,

a krásný jako jarní dech –

ten anděl, to je láska.

Ten kamkoliv se přiblíží,

vše trne sladkou mukou,

a slavíci a hrdličky –

ty pěkné písně tlukou.

A koho křídlem dotkne se,

ten celičký se změní

a v srdci něco pocítí,

co není k vyslovení.

VI.

Divoucí div to – Bože můj,

co v lásce k nám se skloní!

Celý svět v ní by roztál se

a vše jen žije pro ni.

Obláček tam se po nebi

co lásky posel honí,

a pták, co dřímá na větvi –

ten sní a jen sní o ní.

A člověk tady na zemi,

než smrt mu hlavu skloní,

on pláče, plesá, touží, lká,

on žije a umírá pro ni.

Ba andělé tam na nebi,

když zpěv jim z harf se roní –

o čem by mohli zpívat jen,

nesmíce zpívat o ní!

VII.

Bůh povolal mne do ráje,

bych tam učil zpěvu.

„Ne dobře být mi samotnu!“

A Bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi,

leč srdce mého půli,

a proto se tak rádo teď,

to srdce k Tvému tulí.

A proto tak se divná teď

mi touha v srdci hostí,

a jest mi, jak by srdce nám

zas měla v jedno srosti.

A proto, když jsem daleko,

zpět noha marně kráčí

a u srdce mi bolno tak,

že jest mi – ba až k pláči.

VIII.

Kdyby ten slavíček

s svou družkou přebýval,

on by tak žalostně

o lásce nezpíval.

Kdyby to srdéčko

s Tebou noc probdělo

však by tak bolestně

v těch ňadrech neznělo.

IX.

Mám Ti to sladké tajemství

jak slavík vyklokotal v doubí –

či mám to v slzách vyplakat,

co zmítá srdce mého hloubí?

Či kleče zbožnou modlitbou

mám z lásky vymodlit se Tobě –

či pěkným snem to pošeptat

Ti v tiché, vlídné noční době?

Či má ten ráj utajený

jen v srdci dřímat, jako v hrobě,

a beze slov a bez Tebe

mám věčně jen to šeptat sobě?

Ó anděle můj, vyznávám

se z lásky k lidstvu nehynoucí;

však Tobě – – ó nekárej mne

snad z mysli slabé, málo vroucí!

X.

Má milá, pojď a poklekni,

teď právě čas je k modlení –

měsíček vyšel nad lesy,

a čas můj minul k prodlení.

Však ruce, drahá, nespínej!

Já Tebe, mne obemkni Ty –

a místo rukou srdce dvě

k modlitbě budou sepnuty.

A ústa k ústům tiskni mým,

z úst jedněch nás modlit nech –

já v ústa vložím slova Ti,

a k nebi Tvůj je pošle dech.

A bude naše modlitba

tou nejčistčí, věř, obětí –

neb když se modlí andělé –

jen v tom se modlí objetí.

XI.

Jsem jako lípa košatá,

když oděje se k svátku:

ty krásná růže májová,

pojď sem do mého chládku.

Zde vůní dýchá každý list,

zde bzučí včelek roje,

večer sem letí ptáčkové –

to myšlenky jsou moje.

Ty odletují daleko,

jak od domova děti

však Ty-li ke mně zasedneš,

již více neodletí.

XII.

Tak často mně to připadá,

když přivinu Tě k sobě,

žes k vůli mně zde na světě

a já že k vůli Tobě.

Není to snadné světem jít

a nezabloudit v scestí;

však štěstí v světě největší,

být druhu svému k štěstí.

A má-li král svou korunu,

Bůh má-li svoje nebe

a má-li ptáček jarní háj:

mám já, panenko, Tebe.

XIII.

Tys jenom ještě poupátko,

jež sotva vzešlo do světa,

a přece na Tvé tváři už

překrásná růže vykvétá.

A růže ta tak spanilá

a tak milounké vůně,

že duše k ní zahořela

a srdce po ní stůně.

XIV.

Ten slavík ani neuleh‘

a v zpěvu celý rozplývá;

tu dlouhou píseň o lásce –

můj Bože, kdy ji vyzpívá.

A z větvičky zas na větev

a odtamtud zas dolů –

a zdá se mi, že stejný stesk

nosíme v srdci spolu.

A kolkolem se ohlíží

a jasné oko zvedá –

a zdá se mi, že uhod‘ bych,

co tím svým okem hledá.

XV.

Ty, dívko zvláště líbezná,

jíž v světě rovné není,

mně v Tobě se zalíbilo

a Tys mé potěšení.

Tys čistá, jak ta rosička,

co ráno s nebe splývá,

a jemná, jak ta hrdlička,

když svoji píseň zpívá.

Tys pěkná jako lilium,

jež vůní odívá se,

a vznešenás jak dennice,

když vchází – rozdnívá se.

XVI.

Již stalo se. Má duše bez Tebe

se necítí již celou víc;

ba sebe myslit bez Tebe,

by bylo – nebýt živu víc.

S mou duší již jsi setkaná.

Tys chloubou její, radostí –

Tys chloubou mou, mou útěchou,

mou rozkoší – mou žalostí.

Z mých pustých snů mi nebe tkáš,

jak nevěsta svatební šat;

Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,

co já, co Ty – již nelze rozeznat.

Co osud můj – mne lhostejno.

Vímť, čí jej ruka upřádá.

Z Tvé ruky – byť i zkázu vzít –

i v tom se nebe zakládá.

XVII.

Když tak se na Tě dívám –

Tys holubička krotká,

ta jemná, hravá, líbezná,

když s holoubkem se potká.

Mně nelze dost nahledět

na to Tvé krásné oko –

to modrojasné brány jsou

do ňader přehluboko.

Mně nelze dost se nahledět

na tu Tvou tvář tak jemnou –

z ní celá duše bez klamu

i srdce mluví se mnou.

A když se na Tě dívám –

ó sladká s nebe mano

zdaž to ta ústa nejsou též,

která mi řekla: Ano!

XVIII.

Tvé oko krásné jezero,

jež v šeru tam se houpá;

v něm nočních světel milá zář

s modrým se nebem koupá.

A čistá jako křišťál je,

v něm vidět je až na dno –

leč hlouběj kdo v ně nahlédne,

ten utone v něm snadno.

XIX.

Má milá, pojď, přisedni blíž,

ať zobejímám Tebe;

Pánbůh Ti krásnou duši dal,

žes jako anděl z nebe.

Mně jest tak často, jako bych

se zpovídat měl Tobě,

leč slova v ústech zamknutá

tak jako mrtvý v hrobě.

A co tak často Ti chci říct,

to ani jména nemá,

má duše toho plna jest,

leč ústa moje němá.

Jen když Tě mám obejmutou

a duši v Tebe vhroužím,

tu zdá se mi, že všechno víš,

co povědět Ti toužím.

XX.

Na dubě lkala hrdlička,

dole potůček hrčel –

když jsem Ti všecko říci chtěl,

nediv se, že jsem mlčel!

Kdo v neznámý zabloudil kraj,

zdaž z duše vše hned poví?

A člověk příliš člověkem,

by ráj mu nebyl nový.

XXI.

Ty hvězdičky tam na nebi –

to veliké jsou světy;

a já bych jenom věděl rád,

jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud

se k nám sem dolů dívá,

a jestli tam jako zde já,

o lásce písně zpívá.

XXII.

Ten není rekem největším,

kdo udeřen zas udeří;

ten velký, kdo byl oklamán

a přec se nezpronevěří.

Kdo lásce doved‘ zlořečit,

ten nepoznal ji ani,

neb láska umí odpustit

a nezná proklínání.

Kdo není schopen oběti,

ten lásky hoden není,

a špatný kněz, kdo sebe víc

než svoji oběť cení.

A kdyby láska žádala

mé žití i mé nebe

já šel bych jak ten beránek,

že miloval jsem Tebe.

XXIII.

Na nebi plno hvězdiček

jak z jara sedmikrásky;

ba na tom božím světě zde

má vše svou mluvu lásky.

Fialka plna vůně jest,

kalíšek rosou máčí,

a slavík ten se nazpívá,

div hrdélko mu stačí.

Na nebi plno hvězdiček

v velebném světle kráčí,

a lidé tady na zemi

ti zpívají a pláčí.

XXIV.

Na nebi měsíc s hvězdami,

a v lese plno hlásků,

a na ten širošírý svět

jak Bůh by rozlil lásku.

Těch mladých lístků různý hlas

se v sladký hovor mění,

celý svět jak by rozkochán

rozplývá v políbení.

A přece vím, že v samotě

se mnohé srdce trápí,

a mnohá tvář že mladistvá

se v hořkých slzách stápí.

XXV.

Sluneční žár o poledni –

to žhoucí láska moje,

a noc – dne šerokrásný stín –

to tichá láska Tvoje.

Tys velký oheň znítila

jak země centrum žhavý,

leč oheň Tebou nekojen

teď sám se v sobě tráví.

Já s láskou Tvou chtěl hodovat,

však mně jen drobty padly,

a proto sám se nedivím,

že tváře moje vadly.

Leč srdce mnoho přetrpí,

je nemoc krotí mocí,

a já se věru neznám víc,

zda jsem víc dnem či nocí.

Tak psáno jest. A den a noc

se věčně, věčně minou,

jen jedno jim políbení –

když večer v jedno splynou.

XXVI.

Čím srdce, čím jsi zhřešilo,

můj Bože, tolik bolu,

že věčně jen se loučit má,

co věčně má být spolu?

Jak krásný by ten život byl

u věčném milování!

Však věčně musit prahnout jen

jaké v tom požehnání?

XXVII.

A kdyby vše potěšení

v tom světě bylo vzato,

a jenom láska zůstala –

ten život stál by za to.

A kdyby pravda bylo vše

a láska jenom snění –

já bych se k spánku položil

a nechtěl probuzení.

A jestliže jsem posud snil –

tož snil jsem sladce, mile,

a věčně nezapomenu,

kdo usnil mne v ty chvíle.

XXVIII.

Což platno, že ten slavíček

tak přelíbezně zpívá,

když odcizeno srdce mé

a u Tebe jen dlívá.

A kdyby ještě líbezněj

zpěv jeho vábil uši:

což platno, když Tě v srdci mám

a plnou Tebe duši!

A to tak krásně líbeznou,

že člověk sotva tuší,

že bych Ti s nebe hvězdy snes

a za Tebe dal duši.

XXIX.

Mně zdálo se, žes umřela;

slyšel jsem zvonit hrany,

a pláče bylo, kvílení

a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!

Na hrob Ti kámen dali,

a abych na něj napsal verš

mne vlídně požádali.

O lidé, lidé z kamene,

zde srdce mé si mějte,

a co jsem ještě nezpíval,

to do kamene vrejte!

Mé lásce jste nevěřili

a zhrdli mými slovy,

když bude kámen mluvit k vám,

snad vám to lépe poví.

XXX.

Když Bůh byl nejvíc rozkochán,

tu lidské srdce stvořil

a pak na věčnou památku

v ně svoji lásku vložil.

A když pak na něm utkvělo

to oko jeho věstí,

radostí až se rozplakal,

když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči – do srdce

se jedna slza vkradla,

jako ta rosa v kalíšek,

a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,

leč bol tak sladký, milý,

že škoda srdcí nastokrát,

jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl

a polovic je muka,

leč když se srdce rozvlní

tu leckdy srdce puká.

XXXI.

Tak mnoho věcí na světě,

k nimž člověk klíče nemá,

a všechněm jeho otázkám

vždy odpověď jen němá.

To lidské srdce – strastí v něm

jak hejno vlků vyje,

a přec to srdce, Bože můj,

jen samé lásce žije.

A schopno lásky takové,

že až by člověk šílel,

a zklamán, jak ten holoubek

na věky věkův kvílel.

XXXII.

Když jsem se díval do nebe

skrz ty hvězdičky zlaty,

mně zdálo se, žes světice

a já že anděl svatý.

Tu vzal jsem harfu do ruky

a písně jsem Ti zpíval,

že písně svatých umlkly

a každý k nám se díval.

Ba sám Bůh Otec na chvíli

v svých tvůrčích plánech stanul,

a zdá se mi, že po tváři

mu slzný démant kanul.

XXXIII.

Noc byla krásná, průhledná –

až v nebe vidět bylo;

ten zpěv, ta vůně a ten šum

až srdce okouzlilo.

Ó žel, že nejsi přítomná,

bys uslyšela se mnou,

jak všechno, všechno kolkolem

řeč rozpráví tak jemnou.

Jak celý vesmír jeden zpěv,

jenž z všehoňader řine,

jak slabounký to ohlas jen,

co z lidských srdcí plyne.

XXXIV.

Ty hvězdičky, tak drobounké

a nebi ku ozdobě,

tak sladce dolů shlížejí,

jakby mne zvaly k sobě.

Ach ne, vy drobné hvězdičky,

vám sluší v nebes kole;

mně milo tady na zemi,

já zůstanu radš dole.

Nevíte, milé hvězdičky,

ba netušíte ani,

jak krásné nebe na zemi

u sladkém objímání.

XXXV.

Již nevím, zda to sen či ne,

leč v paměti to posud –

já v soudy boží nahlížel

a národů čet‘ osud.

Myšlenky vážné, jak Bůh sám,

ty hlavou jeho táhly,

a krásné, jako jarní noc,

po milém těle prahly.

Mnohá myšlénka – celý svět,

mnohá jak píseň jemná,

mnohá – budoucí lidstva děj,

lidskému oku temná.

Tam též jsem našel lásku svou

i Tvoje srdce krásné:

ta naše láska byla tam

jak obláčky dva jasné.

A na tu naši lásku Bůh

s zalíbením se díval,

a zástup mladých andělů

mu o ní písně zpíval.

XXXVI.

Tak temnomodrá nebes báň –

a hvězdičky jak zlato;

člověku divno u srdce,

když tak se dívá na to.

A těch hvězd stále víc a víc,

že ani konce není –

a přec tam není každičká

ta hvězda k nalezení.

Jen když v dvě srdce mladinká

dech první lásky vchází,

tu na tom modrém nebi též

prý nová hvězda vzchází.

A v jednom-li z těch srdcí dvou

květ lásky schne a vadne,

tu s toho nebe modrého

i zlatá hvězda spadne.

XXXVII.

Ten ptáček, ten se nazpívá,

jak by byl píseň živá;

ba kdo v svém srdci lásku má,

nedivte se, že zpívá!

A ptáček ten tak od srdce

a k srdci mluvit umí,

že div by člověk neplakal,

když srdcem porozumí.

Ba často mně to připadá,

že jsem mu druhem v lkání,

neb i ty moje písně jsou

jen jemné naříkání.

XXXVIII.

Tak ticho kolem – zdá se mi,

že sen se k očím vkrádá,

jako když ptáček k samičce

se v měkké hnízdo skládá.

Ta noc tak pěkně ustlala –

na nebi hvězd až milo.

Snad mnohé srdce zabude,

zač dnem se kormoutilo.

Snad mnohé srdce zabude,

a co proň v světě není,

snad snem se mu to navrátí

a bude k potěšení.

XXXIX.

Mně zdálo se: „Bol sestár‘ už

a bude s ním už amen,

a slzí – těch už vyteklo,

že vysch‘ už jejich pramen.“

Tu jsem si zpomněl na Tebe,

a duše má se chvěla,

a cosi v ní se ozvalo,

jak by Tě ztratit měla.

A oči mi se zalily,

radosť se v pláč mi mění,

a já poznávám s bolestí,

že slzám konce není.

XL.

I myslil jsem si, jak by as

bez lásky bylo světu:

svět byl by pustopustá poušť

a v světě žádných květů.

Světem by srdce bloudilo,

až žalem by se shnětlo,

a smutno v něm, jak na světě,

než Bůh řek‘: Budiž světlo!

A smutno tak, že na zemi

by nechtěl člověk žíti,

že sám Bůh Otec na nebi

by nechtěl bohem býti.

XLI.

Byly dvě boží myšlénky

co hvězdy vedlé sebe,

a ty jsou se milovaly

nejvíc z celého nebe.

I spadla s nebe jedna z nich

a druhá mřela v bolu,

až Bůh se nad ní smiloval

a poslal též ji dolů.

Mnohou zde noc protoužily

od večera do rána,

až pak se jednou potkaly

co mládenec a panna.

A jak si v oči pohlídli,

tu poznali se zcela,

a žili v štěstí největším,

až jedna zase zmřela.

A když ta jedna umřela,

tu druhou zvala k sobě,

a Bůh ji za ní povolal

a zas jsou hvězdy obě.

XLII.

Mladinký ten zpěváček –

což tak umlk‘ z nenadání?

Oči se mu zalily

jak u vřelém s Bohem! dání.

Mnohý snad si pomyslí:

Bože, co ho asi rmoutí?

Tvář má hezkou, mladinkou

a zpěv milo poslechnouti.

Ach mladinká, hezká tvář

nedá srdci úlevu;

a byť se i líbil zpěv –

není vždycky do zpěvu.

XLIII.

Tak jak ten měsíc v nebes báň

tak láska v srdce vchází,

a tajný bol a tichý žal

ji v chůzi doprovází.

A co dřív člověk netušil,

v tom šerém světle spatří,

a tajný bol a tichý žal

se divně v písni sbratří.

Leč mnohá též se bouře zlá

v ubohém srdci shlukne,

a než ji v písni vysloví –

jak mnohé srdce pukne!

XLIV.

S dnem noc se navždy rozešla.

Den jako Jidáš zrádný,

a večer plný krásy jest

a neodolá žádný.

Tu přijdou jasné hvězdičky

a tou lunou stále bledou,

a v háji něžné hrdličky

přesladký hovor vedou.

Srdce se srdci zpovídá,

myšlénky v dálku táhnou,

a ústa touhou žíznivá

po políbení práhnou.

XLV.

Vy všichni, kdo jste stísnění,

již pojďte, pojďte ke mně,

zde složte s beder útrap tíž

a zapomeňte jemně!

Já lásky říš zde založil,

kde druh se k druhu vine,

a vše, co má kdo na srdci,

to v pěkných písních plyne.

Zde nezná soka závistník,

zde řeč jak píseň sladká,

zde lev je krotký beránek

a dravci holoubátka.

Zde léky všechněm útrapám,

zde srdce věčně mladne,

zde neovadá růže květ

a nepřátelství žádné.

XLVI.

Tys ruku svou položila

na moji pyšnou skráni,

Tys ústy něco šeptala

tak jako požehnání.

Tys rozevřela duši svou,

ve sladké lásky době,

a co jsem snít si netroufal –

Tys vinula mne k sobě.

Tys posvětila harfu mou

i celé srdce moje,

Tys požehnala písni mé

do posvátného boje.

Z mých očí slzy zmizely

a s čela mého vrásky,

v mé duši vyjasnilo se –

a já jsem věštec lásky.

XLVII.

Z svých písní trůn Ti udělám

za velkých pěvců příkladem,

za žezlo Ti své srdce dám

a slávu svou za diadem.

Za zákon lásku provolám,

svou písní oslavím Tvůj den,

v Tvou duši vleju lásky slasť,

a sladkou touhu ve Tvůj sen.

Ptáčků Ti písně přivolám,

máj nastele Ti k nohám květ,

a nebes hvězdám rozkaz dám

a v nebe změním celý svět.

A srdce všech Ti podmaním,

ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,

a královnou Tě provolám,

kam širošírý sáhá svět.

XLVIII.

Nediv se, jestli uslyšíš

o sobě ptáčky zpívat;

onehdy přišli pod večer

se k oknu na mne dívat.

A přišli opět, přišli zas

co k známému již druhu,

neb jsem jak oni svoboden

a doma v jejich kruhu.

Já písně zpíval o Tobě –

ty byly plny lásky,

a podle nich si ladili

i ptáčkové své hlásky.

Onehdy pak sem navštívil

zas já ty ptáčky v háji –

tu sem se věru podivil,

jak ty mé písně znají.

XLIX.

Ten boží svět tak daleký

a stálého tak málo;

bolestí v světě na tisíc

a radostí tak málo.

To srdce za sto bolestí

si jednu radosť koupí –

a přec to srdce, Bože můj,

pro lásku vše podstoupí.

L.

Hej, jaká radost v kole

a v náručí mít holku!

Pojď, bledý hochu, tančit –

já dám ti zahrát polku.

Aj, bledý hoch se zachvěl,

jak mráz by mu vjel v oudy,

a po těch bledých tvářích

mu tekly slzí proudy.

LI.

Vy malí, drobní ptáčkové,

vy zpěvosniví spáči,

zda vzpomene si který z vás

že já umírám v pláči?

Měsíčku, postůj na nebi,

bych potěšil se v tobě;

mé lásky žár je vychladlý

my hodíme se k sobě.

Poslední plamen usíná,

mně zbývají jen slova:

a přec bych vše zas rozdmychal

bych nešťastným byl znova.

LII.

Poduškou byl mně zármutek

a slzy místo spaní;

mé srdce, ne tak hlasitě:

již dám se na pokání.

Měsíček oknem vchází k nám,

má rubášové šaty,

a v srdci mém cos doznělo,

jak ptáček kropenatý.

Měsíčku, zapal hvězdy tam;

rosou nechť květ se šatí,

slavíka probuď ze spaní,

jen lidi – ty nech spáti!

A neste lásku nádhernou –

však mrtvolu tu znáte;

jsem teď jen člověk nebohý –

ach, škoda nastokráte!

LIII.

„Nedobře lidem bez zpěvu,“ –

tak Bůh v svých soudech mluvil –

a stvořil lidem básníka

a to mu věno uvil:

„Co živ jsi, neměj pokoje,

jen o bolestech zvídej,

a v naději vždy oklamán,

svůj chléb jen v pláči jídej!

Nech srdce na krev zderou ti –

ty na tu krev se dívej,

nech štvou tě po všech končinách –

ty miluj je a – zpívej!“

Ten los nám pěvcům obecný,

svět zná jen naše zpěvy,

však co nás k zpěvu pohnulo –

to žádný v světě neví.

LIV.

Já na dlouhý čas oněměl,

tak jako skála pustá;

však jedno Tvé políbení

mi rozvázalo ústa.

To bylo jak dešť májový

na půdu deště lačnou;

teď sladké písně v duši mé

zas hojně rašit začnou.

LV.

Až tělo zemi odevzdám

a Bohu svoji duši,

pak žádám, abych pohřben byl,

jak na pěvce se sluší.

Na hlavu věnec bobkový

a do rukou chci lyru:

ať vědí noví sousedé,

kdo vchází v přístav míru.

Mne lyra byla svatá vždy

a nikdy hračka pouhá:

ať jest mi ještě ozdobou,

když noc mne skryje dlouhá.

Však pakli by zde životem snem

neustanete trudit:

pak mrtvé na vás probudím,

a ti vás přijdou zbudit.

Až v hrobě nám se zasteskne,

já zpěvem k nim se vmísím

a já jim písně zazpívám,

že k životu je vzkřísím.

LVI.

Můj Bože, všecky nároky

zde se své duše skládám;

jen aby zpěv mi zůstal můj –

jen o to Tebe žádám.

Kdy bys mně vzít měl zpěvu dar –

pak nechci déle žíti;

bys za zpěv chtěl mi štěstí dát –

já nechci šťastným býti.

LVII.

Požehnaný, jenž pomazán

na pěvce rukou Páně;

on v soudy boží nahlédnul

i v lidských ňader báně.

On zná ten velký světů žalm

i zpěv, jejž zpívá ptáče,

on srdce tlukům rozumí,

kdy plesá i kdy pláče.

Co jiným lidem tajemstvím,

to před ním rozestřené,

on vůdcem lidu božího

do země zaslíbené.

On králem velkých království,

on knězem lidstva spásy,

a co v něm leží pokladů

jsou neskonalé krásy.

LVIII.

V Tvých rukou mnoho spočívá;

já srdce své v ně vložil,

v něž Pánbůh pěkné písně dal,

bych lidské štěstí množil.

A srdce divná květina –

ne všude kořen vpustí,

a od lásky to závisí,

zda hynout má či růsti.

A srdce divná květina,

jí nejvíc třeba rosy,

a jen, kdy nebe příznivé,

pak krásné plody nosí.

A z Tvých-li rukou srdce mé

k národa vzejde zdobě,

věř, pozdní ještě věkové

že budou žehnat Tobě!

LIX.

Já v trouby zahrát rozkázal

k slavnému z mrtvých vstání;

já veliký mít budu soud –

vy buďte předvoláni.

Vy, kdo jste lásce bránili

a strojili jí muka:

vám ať je věčné zoufalství

a věčně srdce puká!

Leč vy, kdo věrni byli ste

a vytrvali stále,

vy pojďte na mou pravici

a požívejte dále!

Vám zvláštní nebe v nebi buď,

neb milovavše sebe,

již na zemi jste požili,

co nazývá se nebe.

LX.

Kdo v zlaté struny zahrát zná,

jej ctěte víc než sebe,

neboť vás tak Bůh miloval,

že poslal vám ho s nebe!

Hrozné, když Bůh neúrodou

a morem trestá přísně;

však ze všech trestů největší,

když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,

dokud mu věštec zpívá,

jeť píseň v nebi zrozena

a ve smrť život vlívá.

LXI.

Nekamenujte proroky!

Neb pěvci jsou jak ptáci:

kdo hodil po něm kamenem,

k těm víc se nenavrací.

Soud boží na se národ zve,

jenž pěvce své ctít neví,

a nejstrašnější kletbou jest,

když Bůh odejmul zpěvy.

Jeť srdce pěvců nejčistší

a všeho hněvu prosté,

a co vám zpíval od srdce,

to ve svém srdci noste!

LXII.

S nebe se snášejí andělé –

a to jsou zlaty spánky,

a každý z nich přináší snem

přemilé radovánky.

Ti kdekoliv se zastaví,

tam pěkné věci vědí:

ti vědí, jak to v nebi jest,

a snem to vypovědí.

Pojednou víčka klesají –

ó sladká, sladká spánku moc!

Tvůj obraz vidím před sebou –

milenko drahá – dobrou noc!

LXIII.

Již jděte, milé dítky mé,

vám zde víc stání není;

na cestu ještě přijměte

otcovské políbení!

Snad že vám leckdes otevrou,

kde budete i ctěny,

však budou také spílat vám –

to buďte připraveny.

Leč to vám mysl nekaliž

ni na čelo sej vrásku;

jeť mnoho lidí na světě

a málo jich zná lásku.

LXIV.

V nebi bledá luna stála,

mně se jedna píseň zdála.

Přišli ptáčky, povídali,

že jsme se tak milovali,

že to jarní polní kvítí

svatebním chce rouchem býti,

že ten břečťan Tobě v slávu

věnec podá na Tvou hlavu,

že zdobena sterem vděkův

budeš mou na věky věkův.

LXV.

Do dálky odjíždí

v zármutku mnohém,

ještě se ohlíží –

panenko, s Bohem!

Ještě se ohlíží,

šátečkem točí,

šátečkem utírá

navlhlé oči.

Již se s ním zavřely

ty kraje cizí,

jako když skřivánek

v povětří zmizí.

Zmizí a přijde až

po čase mnohém,

ale než přijde zas –

panenko, s Bohem!

LXVI.

Měsíc se plaví na nebi,

tak tiše a tak volně,

slavík si v křoví naříká

tak milo a tak bolně.

Tvůj obraz stojí přede mnou

tak tiše a tak volně,

v srdci se touha ozývá

tak milo a tak bolně.

Mne zástup písní obléhá

tak tiše a tak volně,

v mé oko vkrádá slza se

tak milo a tak bolně.

Sen zaklepal mi na dvéře

tak tiše a tak volně –

a já si na Tě vzpomínám

tak milo a tak bolně.

LXVII.

Má milá, hleď, ty mráčky tam,

co nad tou horou stály –

měsíc jim svítí na cestu

a svorně plovou v dáli.

Panenských hvězd ten tichý sbor

jim pozdravení mihá,

a tichých větrů volný dech

je libovůní stíhá.

Hle, slavík z křoví vyletěl,

snad jim chce něco sdělit –

slyš, jak za nimi klokotá,

jak v zpěv by chtěl se vtělit!

Má milá, pohleď z okna ven,

jak to těm mráčkům sluší –

já jsem Ti vzkázal „dobrou noc“

a pěkný sen tvé duši.