OBSAH
OSOBY
PANU
XAVERU DVOŘÁKOVI
BÁSNÍKU „EUCHARISTIE“.
J. V.
OSOBY
VÍRA.
ŽIDOVSTVO.
POHANSTVO.
RADOST.
SV. JERONÝM.
SV. AMBROŽ.
SV. AUGUSTIN.
SV. ŘEHOŘ.
SV. TOMÁŠ AQUINSKÝ.
DELFICKÁ SIBYLLA.
CUMEJSKÁ SIBYLLA.
PERSKÁ SIBYLLA.
TIBURTINSKÁ SIBYLLA.
HUDBA.
Hudba za scenou. Z dvou
různých stran vystoupí
Židovstvo a Pohanstvo v hebrejském a římském kroji, každé čte v knize.
HUDBA
(za scenou):
Pojďte všichni lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
Ten, kdo správně vítěz bude,
laurem bude korunován.
Sem, ó lidé! Kdo vás volal,
výjimky sám nedělá!
ŽIDOVSTVO:
Jaký nový je
to rhytmus,
kterým tady echo zvučí?
Pro mne zaznívá jen ohněm
a jest vzduchem pro jiné?
POHANSTVO:
Jaká nová
harmonie,
jež i závist nítí v ptactvu,
líbezně všem druhým zní tu,
pro mne jsouc jen plna hanby?
ŽIDOVSTVO:
Této písně
slova zvučí,
nechápe jich však má věda.
POHANSTVO:
Známostem mým
nevyzpytná
řeč zní nové této hymny.
ŽIDOVSTVO:
Nebo dí (a
nechápu to,
proč k té písni volá všecky).
HUDBA:
Pojďte všichni
lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
POHANSTVO:
Nebo dí (a
nerozumím
takových slov temný pokyn) –
HUDBA:
Ten kdo správně
vítěz bude,
laurem bude korunován.
ŽIDOVSTVO:
Ku zápasu jen
tu láká –
POHANSTVO:
K němu
přinutiti, praví:
HUDBA:
Sem ó lidé, kdo
vás volal,
výjimky sám nedělá!
ŽIDOVSTVO:
Nechápu, však
jedno vím jen,
Toto Pavlova jsou slova,
jenž, můj vlastní odpadlík,
jejich církve dnes je Atlas.
POHANSTVO:
Nerozumím,
cos jak tucha
dalná se přec šeří ve mně,
božství tucha, které ku svým
přičíst nemohu já bohům.
ŽIDOVSTVO:
Pročež, abych
zkusilo to,
novince té přijít na kloub –
POHANSTVO:
Pročež, abych
této věci
důvod mohlo vypátrati –
ŽIDOVSTVO:
Za ohlasem
tím chci jít.
POHANSTVO:
Zvukem tím se
nechám vésti.
(V tom se uzří.)
ŽIDOVSTVO:
Pohanstvo?
POHANSTVO:
Aj,
Židovstvo?
ŽIDOVSTVO:
Kam to
spěcháš s takto bledým
obličejem zhaceným?
POHANSTVO:
To jsem
chtělo ptát se tebe,
zříc tě, horami jak těkáš
v rozčilení, bez smyslů?
ŽIDOVSTVO:
Hlas mne
strhl mohutný,
trápí mne, ač beze síly,
rozluštit taj jeho musím.
POHANSTVO:
Proto diviti
se nesmíš,
příčina, jež tebe nutí,
na mne že týž dojem dělá.
ŽIDOVSTVO:
Jeť tvůj cíl
pak tentýž zde –
POHANSTVO:
Stejná otázka
nás žene –
ŽIDOVSTVO:
Pátrejme tož
dohromady!
POHANSTVO:
Společně to
vyzkoumejme!
ŽIDOVSTVO:
Snad to bude
volat zase!
POHANSTVO:
Snad to
obnoví svou řeč:
HUDBA:
Sem, ó lidé! Kdo
vás volal,
výjimky sám nedělá!
ŽIDOVSTVO:
Ať již sluchu
pochybnostem
získá pohled rozluštění!
POHANSTVO:
Staniž se
tak; ona hora,
jejíž přelud tam čnít vidíš,
kteréž posud zrak náš sobě
nevšim, v údolu tom slzí
jak svým vrcholem se zvedá,
ona to jest, z jícna které
zní to echo –
ŽIDOVSTVO:
A zjev její,
síjící děs, podoben jest
oné hoře, první lodi,
která dala pevný přístav
Armenských kdys u vrcholů.
POHANSTVO:
Jak jen,
Židovstvo, vždy můžeš
vzpomínati starých bajek,
nedbáš, že spíš podobná jest
obru nebes vznešenému,
jehož silou vše se třese,
který jako živá hora,
ano spíš jak mrtvola
čelem svým do nebes vráží,
tělem větry odstrkuje?
ŽIDOVSTVO:
Kterak,
Pohanstvo ty stále
za myšlenkou svoji těkáš?
POHANSTVO:
Není čas teď
vyzpytovat,
kdo má pravdu, kdo zde bloudí;
spíš nám sluší neslyšený
zpěv ten zkoumat, z toho bludu
vybavit se.
ŽIDOVSTVO:
To máš
pravdu,
a tím víc (co slyšelo jsem,
jak jsem řeklo) z mého sluchu
pochybnost se k zraku zvedla.
Nejen zalidněný hlasy
celý svah jest oné hory,
nýbrž čarokrásné nymfy
v jaspisu a v břečtanoví
s nástroji též rozličnými
můžeš tamo rozeznávat.
POHANSTVO:
Nuže,
pozorujme z bližší
vzdálenosti opatrně,
zdali aspoň plesu jejich
příčinu tu vyzkoumáme.
HUDBA:
Pojďte všichni
lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
ŽIDOVSTVO:
Sbore
sladkých melodií,
který něžným čarozvukem
vzduchu ocean kol plníš,
tak že jinak tvoje tony
pochyb mých se loudí sferou,
odsud ty se vznášejíce
tam kde vůdčí zní jich hvězda,
ony tam, až kde můj povzdech
vyzní v echu osamělém!
POHANSTVO:
Dave neznámých
ty krásek,
plný něhy, plný kouzla,
jehož sladké harmonie,
lichotné i žaluplné,
mísí rozkoš s věnem smutku,
jemně truchlost zahánějí,
dojaty až kolem hory,
vzduch až v proudění svém stane!
ŽIDOVSTVO:
Rci mi,
zda-li zní to z ráje,
z kolébky to prvních otců,
hlas ten zní, čásť vlasti naší
nebo její věrný obraz?
POHANSTVO:
Rci mi,
zda-li k Elysia
prahům v hlasech těch se blížím,
k blaženému hradu bohů?
(Vystoupí Víra, oblečena jako
Sibylla).
VÍRA:
Třeba nepřišly
jste k cíli,
tušení vás nesklamalo.
ŽIDOVSTVO:
Kráso! K
otázkám jež našim
vstříc jdeš, naše pochybnosti
tvrdíc, ba spíš rozmnožujíc
temno jejich, teď nám pověz,
kdo jsi? Nechť mne překvapuje
obličej tvůj, myslím přece,
že již jednou někde jindy
jsem tě zřelo.
VÍRA:
Tys mne zřelo.
ŽIDOVSTVO:
Kde?
VÍRA:
V tom jemném
mírném lesku,
řádu přírody, pak ve jhu
řádu napsaného, potom
nežli slepé, tvrdé mysle
zhřešilo jsi trestuplně
na lidskosti svatém řádu,
na Ježíši, když jej Panna
porodila. Tenkrát s očí
tvojí slepotě jsem přišla.
Tenkrát…
ŽIDOVSTVO:
Kdo jsi?
VÍRA:
Já jsem víra!
ŽIDOVSTVO:
Ale rci, od
které doby
v Sibyll kroj se víra halí?
VÍRA:
Dalším průběhem se
dozvíš!
ŽIDOVSTVO:
Jestli pohled
tvůj mne zděsil,
jak mne teprv řeč tvá děsí!
Dosti! Ztratilo jsem tebe,
nechystej mi další muky!
(Couvne zpět poděšeno.)
POHANSTVO:
Já, jež nikdy
nezřelo tě,
nevím, proč bych třást se mělo,
o tvém slovu pochybovat,
k rozhovoru dost je důvod.
VÍRA:
Které slovo?
POHANSTVO:
Tvrdilo jsi,
že jsme mýlily se obě,
ale netušily celkem špatně.
Řeč to vskutku záhadná je!
Jak to možno, že když správně
soudily jsme, přec jsme v bludu?
VÍRA:
Jestli domníval se
Hebrej,
tušiti zde obraz Ráje,
na Elysium když tebe
připomněla krása hory,
bloudily jste v první větě,
nechť i pravdu tušily jste,
věřily jste podobnostem.
Nezní věru zle ta jména
Ráje jako Elysia,
nelze pochybovat ani,
že tvé lži se zakládají
v jeho pravdy jistých věcech.
POHANSTVO:
Nemluv! Moje
lži na jeho
pravdě že se zakládají?
VÍRA:
To přec jasno.
ŽIDOVSTVO:
Tato pádná
věta musí zvítěziti
nad tím žasem tvojí tváře.
Jak to možno, na mé pravdě
pohanství lži spočívají?
POHANSTVO:
Jak to možno,
aby spolu
pravda kráčely tu se lží,
které jako stín a světlo
v odporu jsou?
VÍRA:
Přec je pravdou,
z pravé bytosti co Hebrej,
z nejvyšší co mohl vědy
jediného poznat Boha,
dříve než lid vyvolený
prohřešil se proti němu.
A nechť vylhané si množství
vztýčilo řad bohů svojích,
přec to zmatená jen známost
mnohých divů jeho moci.
Víry chybělo ti světlo,
neznajíc ji vymyslilo’s
(slyšíc o podivných divech
jeho věčné práce tvůrčí)
báječné si, marné zjevy,
bys jim mohlo děkovati.
Takto vznikly, jak jsem řekla
již ti, všecky lží tvých stíny,
ze světla jen jeho pravdy.
Aby příklad (který vždycky
poslušně jest pohotové,
hledá-li jen člověk pravdu)
objasnil to, by jen malý
paprsk jako dálná tucha,
jako obraz mlhotkaný
se ti zjevil z největšího
všech mých divů, aby tvoje
pochybnost se vědou stala:
(k Židovstvu):
Co máš v ruce?
ŽIDOVSTVO:
Posvátný text
písma…
VÍRA
(k Pohanství):
A ty?
POHANSTVO:
Divuhodnou
scenerii svojích bohů.
VÍRA
(k Židovstvu):
Čti mi, Genesis co praví!
ŽIDOVSTVO
(čte): Na
počátku stvořil Pán
zem i nebe…
VÍRA:
Dál!
ŽIDOVSTVO:
Tu byla
země celá pustá, prázdná,
ležela tma nad propastmi,
boží duch jen ten se vznášel
nad stržemi, nad vod bojem,
potom –
VÍRA:
Dost mi dí ta věta
k účelům mým. A jak tvoje
(k Pohanstvu):
analy, rci, začínají?
vylhané ty vědy tvojí
proměny? Čti!
POHANSTVO
(čte): Na
počátku
bylo Nic, a Všecko jedno,
bezetvárná jedna hmota
ani Látka ani Bytost,
Náhoda až formu dala
zárodku. Tu ve chaosu
ležely jak ve žaláři
voda, země, vzduch i oheň,
oheň, země, vzduch i voda.
VÍRA:
Zříte již, jak
rovny jsou si
principů všech na počátku
skutečnost a báseň, tady
Hebrej, Říman mluví stejně.
To dokáže pravdu tvoji,
chaosu jež strhla, uzly
všemohoucím svojím: Budiž!
které v mžiku vytvořilo,
lákajíc ze stínu – světlo,
vody od vod oddělilo
a se šestkrát namáhalo,
ve šesti dnech ukončiti
(aby spočinulo v sedmém)
oblohu tu s všemi kruhy,
potom moře, aby stíšil
divoký se jeho odboj,
potom pevnou zem a slunce,
jež by vládkyní dnu vládlo,
luny lesk se střídající
aby zveseloval noce,
hvězdy třpytné, svěží zdroje
tryskající, plody zvolna
zrající a v barev smaltu
pestrých květů valnou tíseň,
ryby rychle veslující,
ptáky čile těkající,
zvířata, jež lezou, skáčí,
na zemi se pohybují,
a po ptáku, rybě, zvěři,
po planetách, dnech a nocích,
plodech, krystallech a býlí
člověka, jenž s díkem uznal
ženu, která zkazila to.
Však i blud tvůj svědectví dal
tomu, náhodě co připsal,
a co stvořené když našel,
mezi tvé rozdělil bohy,
Joviši dal síně nebes,
Neptunovi svěřil moře,
Plutonovi pekla propast,
Cereře dal celou zemi,
Venuši vzduch, svatý oheň
Apollinu, aniž ty bys
bez viny moh dbáti toho,
že ty divy dříve byly
a že pozděj přišli bozi,
že již dřív poslouchal sluha,
nežli Pán dal jemu rozkaz,
Aby však ne pouze na tom
důvod měl jsi, co jsem řekla,
otevřete obě knihy,
kde jen chcete, v lepší světlo!
(Otevrou opět své knihy.)
ŽIDOVSTVO:
Tady čtu v Isaiaši
popis ohromného boje
prvního, jejž anděl s drakem
sved, když chtěl se v zpupné pýše
na trůn vznésti, a když místo
by na hoře zůstal světla
ve stín propasti se skácel.
POHANSTVO:
A zde čtu o
Phaetonu,
který smělec s dnem chtěl vzletět
pošetile, po hlavě však
brzy do moře se sřítil.
VÍRA:
Mohou oba smělé
kousky
více rovnati se sobě?
ŽIDOVSTVO:
By se rovných
nenašlo víc
svatých textů lichým bajkám,
najde kdo o zakázaném
ovoci řeč, jež svým jedem
v celém pokolení lidském
zděděný spor roznítilo.
POHANSTVO:
Bys nemohlo
chlubiti se,
že ty máš snad, co mi chybí,
ku hostině jabko nese
nesváru hle, bohyně,
toto taký oheň rozžhne,
že i kamení se vznítí.
ŽIDOVSTVO:
V
nespoutaných proudech vody
zde se ztopí všecky kraje,
a jen Noe jedině
od Boha má dovoleno,
aby všechněch lidí zbytky
v skříni archy zachoval.
POHANSTVO:
Z potopy zde
zachránil též
Joviš hromovládce s Pyrrhou
Deukaliona a tito
celý svět zas zalidnili
na novo.
ŽIDOVSTVO:
Zde vztyčují
se
v zemském luhu giganti,
kteří, Nimrod v čele jejich,
věže staví proti nebi.
POHANSTVO:
Zde na Flegry
vrší pláních
Tyfon hory na vulkány,
aby slézti mohl nebe
zuřící sbor titanů!
ŽIDOVSTVO:
A zde z rosy
první Zory,
jež se věčně směje, pláče,
z kůže tlačí Gedeon
ve krůpějích křišťály.
POHANSTVO:
Zcela jiné
skvoucí rouno
jež se v zlatém lesku svítí,
přes ochranu sterých potvor
Jason vykořistil tady.
ŽIDOVSTVO:
Slibuje zde
(byť i zhrdal
znameními) Bůh Achazu,
na lepší by počkal rosu
z lepší jednou nebes Zory,
spravedlivého až dštíti
budou oblaka, až Panna
počne toho, který hadu
hlavu rozšlápnout má patou.
POHANSTVO:
Čtu zde též o
zlatém dešti,
Persea když počíti má
Danae, jenž v hrozném boji
strašnou Medusu má zhroutit,
jejíž čelo ve vrkočích,
jež jsou hady, celé trčí.
ŽIDOVSTVO:
A zde
vypravuje David
v jednom žalmu, s kráskami jak
všemi bijícími v cymbal
říše velcí spolčili se,
aby pěli hymny Pánu.
POHANSTVO:
A zde též
jsou jiné písně,
které Musy na Parnassu
moudré, přeumělé Musy
darem daly Apollinu.
ŽIDOVSTVO:
Zde –
POHANSTVO:
Zde rovněž –
VÍRA:
Dosti řeči,
stačilo mi, co jste četli,
v důkaz plně stačilo mi;
to tím více, ježto plán můj,
jejž tu sama připravuju,
v posledním tkví.
OBĚ:
Co to pravíš?
VÍRA:
Slyšte mne a s
vámi uslyš
vesmíru mne celá plnosť!
Ničeho ten nedokáže,
komu nelze rozuměti,
mudrcům jak neučeným,
ve určité jasné řeči.
Ony dívčí krásky, David
jež zval v cymbal bijícími,
když zřel, kterak roztomile
krásné verše prozpěvují,
které básní, a jak kotly
provázejí skladby svoje:
Mnozí učitelé církve
myslí, Sibylly že myslil,
které ve rozličných zemích
a též rovněž v různých dobách
zanícení duchem božím
verše psaly uhlazené
o příchodě Krista, kterak
počat v panenském byl lůně,
slovo, vtělil se, až umřít
v mukách musel hrůzyplně
i jak jednou v ohni přijde
souditi svět: Proto ze dvou
půlek já zde tvořím celek,
zda jste zřeli fantastickou,
tamo pozvedat se horu
dvojsmyslnou, janusovskou?
Ráj to aniž elysium,
Sion, Parnass dohromdy;
na zelených nivách jejích,
které jste tam rozpoznaly,
Sibylly jsou a jsou Musy,
které tam se procházejí.
V harmonicky sladkých tonech
pozvání teď rozhlašují
básnickému ku zápasu.
Samy sobě, až jen začne,
úlohy své rozdělí.
Já pak ceny dávat budu,
censor při tom bude Radost.
Kdežto jste se v šťastné chvíli
obě pospolu zde sešly,
kde své lživé vědy přítěž
možno odložit, kde samým
slepotu lze nahlédnouti,
pojďte sem a pijte z vody
čistých zdrojů; neb že tyto
posvátný má v sobě Parnass
uvidíte, aspoň jeden
mohutný zde prýští pramen
tryskaje, že lidstvu skytá
krásy milost svrchovanou.
A vy samy, sotva jednou zrosil
vás ten zdroj, o cenu
můžete se ucházeti.
O tom podavši vám zprávu,
poslání své vyplnivši,
které ukládal mi úřad,
k svému navrátím se sboru,
hlasně volajíc, by všade
moh se rozlehnout hlas víry,
kdekoliv, ať od Východu
ku Západu, ku Poledni,
ku Půlnoci; do všech dílů,
do všech úhlů dálné země,
kde kdo bydlí, ať to slyší!
(S Hudbou):
Pojďte všichni lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
(Odejde.)
POHANSTVO:
Počkej,
poslyš!
ŽIDOVSTVO:
Poslyš,
zůstaň
POHANSTVO:
Hlas můj
nemoh zadržet ji.
ŽIDOVSTVO:
Rovněž můj
ne; nebo Víra
může hledat nás a najít,
by nás poučila – ale
s úmyslem vždy vyhybá se,
abychom teď my šly za ní.
POHANSTVO:
My ji máme
vyhledati,
tož tak dělá…
ŽIDOVSTVO:
Ode mne to
nedosáhne, leda pozdě.
POHANSTVO:
Jak to se
mnou bude dále,
nevím, ale posud žádný
necítím pud jíti za ní,
leda zvědavostí, poznat,
zdali vskutku věc tak má se,
kterak popsala ji Víra
a jak zpěv též oznámil to.
ŽIDOVSTVO:
Nikdy z pouhé
zvědavosti
nepohnu se, ze záští jen,
z hněvu, ze msty zvědět toužím,
jen, bych spor s ní mohlo začít.
POHANSTVO:
Máš-li
odvahy, tož pospěš,
neváhej a bliž se k hoře!
ŽIDOVSTVO:
Ano, chci
tak! Mne však slní,
z blízka když se dívám k vrchu,
světel žhavá pyramida,
jak sloup ohnivý vrch halí
kolem, aniž hoří hora
v žáru paprsků těch zářných.
POHANSTVO:
Neleká mne
záře hory,
spíš mne lekají ty davy
národů všech, kteréž ze všad
náhle k patě hory pílí.
Všecky věky, národové
u Parnassu paty stojí.
ŽIDOVSTVO:
Pryč již, ať
jich nevidíme!
Odstoupí v pozadí; z různých
stran vystoupí: svatý
Jeroným, oblečen jako kardinál, sv. Řehoř, jako papež se zahnutou
trojím křížem
ozdobenou berlou, svatý Ambrož, s obyčejnou holí pastýřskou, sv.
Augustin, jako
jinoch v světském vznešeném hávu, sv. Tomáš Akvinský v bílém oděvu s
černým
pláštěm (dominikánský kroj) a s holí ozdobenou křížem inkvisice.
JERONÝM:
Vy, kdož
bydlíte v tom dolu!
POHANSTVO
(k Židovstvu):
Přejdeme na druhou stranu!
AMBROŽ:
Soudruzi vy toho
lesa!
AUGUSTIN:
Těchto hor vy
osadníci!
TOMÁŠ:
Poutníci, vy, na
tom břehu!
ŘEHOŘ:
Domorodci těchto
keřů!
VŠECH
PĚT: Jaký hlas to,
který všecky
mile volá?
POHANSTVO
(předstoupí):
Ať již hlas ten
odpoví sám, v chvíli vhodnou
přišli jste, kdy lze tu vidět
lůzné tyto krásné tvory
zpívající…
(Trouby.)
JERONÝM:
Jaký slavný
stolec světla!
ŘEHOŘ:
Jaká sféra
čárné záře!
AMBROŽ:
Jakých květin,
jakých divadlo tu ptáků!
TOMÁŠ:
Jaký překvapný to
zázrak!
AUGUSTIN:
Ať již mluví
sám. My mlčmež,
slyšte, již zní tam zpěv slavný!
(Objeví se hora, na jejím
vrcholu lze viděti slunce,
v jehož středu jest kalich s hostií. Pod sluncem stojí Víra s listem v
ruce; po
obou stranách čtyři Sibylly v svých řízách, všechny drží listy v
rukách.)
ŽIDOVSTVO:
Zpívaly již k
omrzení.
VÍRA
A HUDBA: Pojďte
všichni lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
DELFICKÁ
SIBYLLA: Ten,
kdo správně vítěz bude,
laurem bude korunován!
HUDBA:
Pojďte všichni
lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
PERSKÁ
SIBYLLA: Pojďte,
nemrziž vás, že jste
s ránem sobě přivstaly!
HUDBA:
Pojďte všichni
lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
KUMEJSKÁ
SIBYLLA: Koruna
jest zaslíbena
Bohem tomu jen, kdo bděl!
HUDBA:
Pojďte všichni
lidé sem,
k zápasu se přichystejte!
TIBURTINSKÁ
SIBYLLA: Aby
látky, předmět sporu,
mezi vše se rozdělily –
VŠICHNI
A HUDBA: Sem, ó
lidé, kdo vás volal,
výjimky sám nedělá!
VÍRA:
Když na zelené té
nivě,
slunce, jehož lesk tak žhavý,
jež jest Bůh sám, Apoll pravý
čest mi dává lichotivě
jako jaro stát zde snivě,
úlohu vám první dát,
jak to přikázal můj řád,
modlitbu když vysloviti
též mám, proč mi za zlé míti
první když mám diktovat:
(čte:) kdo
zde v zpěvu královském
dá v třech slohách objasnění
o pokrmu, nad nějž není,
krmím který vládne všem,
duší pastva, odkazem
oběti té, jež tam svítí,
má (vždy purpurem se třpytí
věčné záře ve klínu)
celé srdce z rubínů
za cenu své písně míti!
DELFICKÁ
SIBYLLA: Kdo si
smyslí o pšenici,
(čte:)
která seta, sonet zpěvný,
v chlebu aby Krista zjevný
nám byl život blahodštící
ten mějž cenu vítězící!
(nepřipadlo pranikomu)
biskupský ten ornát řasný
jemně mnou tkán, divukrásný
hojně zlacen, si nes domů,
biskupskou též berlu k tomu:
PERSKÁ
SIBYLLA: Ve třech
oktávách když zdaří
někomu se vylíčiti,
kříž čím mohl zvítěziti,
druhdy zvolen v svatozáři
Svátosti té ku oltáři,
dostali má drahokam,
jehož purpurový plam
nade zoru svítí jasnou,
perlu čistou tak a krásnou,
víry znak, již nezřel sám.
KUMEJSKÁ
SIBYLLA: Já,
jež břehy obývám
jezera (kterého jméno
v Kumách stalo se mé věno),
zrcadlo v němž slávy mám,
o míru jež psala vám,
který zavládne jak v ráji,
až se Kristu lidé vzdají,
mor kdy s válkou, která loupí,
s hladem v svět víc nesestoupí,
hojnost, mír jen žezlo mají:
(čte:)
Tomu, kdo ty slasti spíše
ve třech zdobných decimách,
vysvětlí, proč posud, ach,
světské naše míjí říše,
samy ač ve rajské pýše
v plodů bohatství se skvící,
trůní krásné s šťastnou lící,
tomu odplatiti snahu,
symbol míru za námahu
stříbrnou dám holubici.
TIBURTINSKÁ
SIBYLLA: V
Tiburu jsem narozena,
tento mi své jméno dal,
odkud hlas mi zvěstoval,
(ku životu vyvolená,
v modloslužbu odsouzená)
jako bohyni v mou čest
modlu mou prý tam chtí vznést.
Slepé této modloslužbě
hráz chci klásti v čilé tužbě,
tož můj úkol tento jest:
(čte:)
Nejlepší kdo hymnu složí
ku oslavě Svátosti,
sloku jednu s hbitostí
šťastným zglossováním zmnoží
kam vtká úctu k oné boží
svátosti, tak ryzí, pravou,
(neb mně rozkoší a slávou,
toto slunce zbožňovati,
se sluncem chci kollár dáti.
Glossou budiž pestrohávou:
„Úctu vzdávej celý svět
Svátosti té, mocné, velké,
stará smlouva couvni hned
před zákonem novým zpět,
víra pouč smysly mělké!“
VÍRA:
Když jste ze svých
úkolů
pět jich veřejnosti daly,
dřív než by se vykonaly,
spište mi je pospolu,
na list jeden, v okolu
světa chci je rozeslati,
kdos je dopraví tam hned.
4
SIBYLLY: Zatím nech
nás dále pět,
chcem to dále zvěstovati,
víře do služby se vzdáti.
VÍRA:
Staň se, písně
vaší hlasu,
ať zní víra v světa šíř!
VŠICHNI
A HUDBA: Pojďte
lidé, pojďte již,
chystejte se ku zápasu!
(Hora se Sybillami a Vírou se
zahalí.)
JERONÝM:
Z úloh, které
zde jsem slyšel,
jednu, vím, mám zvolit sobě,
nevím, ku které se schýlím.
ŘEHOŘ:
Též je znova
pročíst musím,
abych seznal, ku které by
ctižádost ctná as mne hnala.
AMBROŽ:
Jeroným když s Řehořem
první budou básně psáti,
komu zbýti může naděj
na vítězství?
JERONÝM:
Právě tobě
Ambroži! Neb slohu tvého
sladkost, kterou všichni známe,
přímo medu podobá se,
myšlenek pak povzlet mocný
roji včel jest roven, který
ze sebe med onen rodí,
jenž tek zemí zaslíbenou.
AUGUSTIN:
Ano, tak jest,
rád to přiznám,
nikdo nemohl jak tento
hlouběj cit můj rozčeřiti,
magnet je mi sladká jeho
řeč, jež mohutně se valí.
Ale přec, ač rád jej slyším,
tuze rád mu nejdu v patách.
Ambrož jestli rozhodne se,
o Svátosti této psáti,
písemně chci jemu čelit,
zaskvíti se má můj odpor.
AMBROŽ:
Augustine, jak
zle činíš,
že se držíš Manichejců
posud nauky tak lživé!
která ostrou logiku tvou
zneužívá, zatemňuje!
A tím více, proti mně když
stavíš se, jenž příliš cením
zásluhy tvé velké práce,
rád bych tuze v konec získal
tebe pro nauku svoji!
ŽIDOVSTVO:
Nezdař se to nikdy
tobě!
JERONÝM:
Židovstvo, co
ty chceš tady?
ŽIDOVSTVO:
Vždycky, věz
to, odpor klásti
budu církvi katolické,
sektě, kterou nenávidím.
POHANSTVO:
Ano, mínění
mám totéž;
chlubím se, že vždy jí čelím,
pohana mne velmi těší,
že muž taký, jako tento,
v zápasu jest s její vírou.
TOMÁŠ:
Doufám ještě, že
jej uzřím
sokem obou a že obé,
Pohanství i Židovstvo,
jeho důkazů plen budou.
AUGUSTIN:
A kdo ty jsi,
který v bílém
a též černém hávu zde mi
také věci nečekané
prorokuješ?
TOMÁŠ:
Tomáš sluji,
nad maso a nad krev cením
vážnou ke studiím snahu.
AUGUSTIN:
Těší mne, že
zde tě vidím,
(ať si namítá kdo, co chce,)
zde se zkrátit musí časy,
abychom se setkat mohli.
Ač si toho vážím, myslím,
Tomáši, že nedočkáš se
toho, prorocky co doufáš.
Tagasta mi dala život,
Afrikán jsem, pohan otec,
Monika však, matka moje,
věrně oddána je církvi.
Od Boha ač žádá s touhou
uvésti mne k svému Bohu,
chlubím vždy se více otcem.
Manichej jsem přece vírou,
ale krví svou jsem pohan,
ke studiím rád se skláním,
ale zůstávám přec bez křtu.
O to však tu sporu není.
Proto opakuji prostě,
že chci proti oné látce
psáti, již nám dala víra
v mystickém svém sboru onom.
ŘEHOŘ:
Však to vyprosí
si víra
na Bohu již, logiky tvé
by ji chránil –
AUGUSTiN:
Kdy?
RADOST
(za scenou):
Jak rychle
zpátky jsem tu s odpovědí,
na křídlech se větru vznáším.
AUGUSTIN:
Nebesa! Čí
vinou opět
musím slyšet věštbu tuto?
(Vstoupí Radost oblečena jako
sedlák s listy v ruce.)
RADOST:
Ó vy všichni,
kteří jste tu,
byli, budete, ó jste-li
opravdu zde mistry řeči,
bez času vám lze-li mluvit,
vítejte mne vřele, nesu
z Parnassu Vám posvátného,
nového, jejž viděli jste,
úlohy zde – ty jsou vaše
jako naděj za ně ceny.
ŽIDOVSTVO:
Kdož pak ty
jsi, v prosté říze
selské, nejapné a hrubé,
že tě Víra vyvolila
bez zásluhy v taký úřad?
RADOST:
Věz, že Víře
příjemno jest,
svěřiti se vždycky malým
s tím, co před velkými tají.
Nad to zjištěno dnes všade,
že jí nikdo líp neslouží,
nežli já.
POHANSTVO:
Ty cizí
blázne,
mluv, kdo ty jsi?
RADOST:
Rodiči mně
cytera a žaltář byly,
klavikord svým dědem zovu,
harfu svojí babičkou;
tetkami zvu všecky trouby,
hudbu větrů nejvlastnější,
neteřemi všecky rohy,
(příbuzní to nebezpeční),
tamburinu s kastagnetou
nejmladšími bratříčky.
O těch když jsem zmínila se,
vidíte, moc příbuzných mám,
zkrátka: Nazývám se Radost!
ŽIDOVSTVO:
A ta Radost,
která vždycky
pouze mezi blázny bydlí,
k moudrým jde dnes?
RADOST:
Vím to ovšem,
Radost bývá u učených
věru řídkým, vzácným hostem,
zábavou jichž bývá stále
těžká mysl obyčejně.
Však jsou dnové, kde též radost
k nim se ráda dostaví,
pak si teprve jí váží,
a den taký dnes jim vzešel
víc než jindy.
POHANSTVO:
Dnes, a proč?
RADOST:
Že duch velký
ujišťuje
svátek dnešní Svátosti,
jásavě že potříti má
kacířské vše důvody;
což má právě zjevně říci,
že kdo na tak velký svátek
není zpitý plesem v Bohu,
není mudrc, nýbrž blázen.
ŘEHOŘ:
Hlavním citem
katoliků
dnes je radost, proto s tebou
též se těším a z tvé ruky
milerád ty listy beru.
RADOST:
Ano, Řehoři, již
vím to,
časem rád si zabásníš,
ba já našla komedie
mezi řadou spisů tvojích,
jež jak většina té sorty
ku nejhorším nepatřily.
Censura ať rozhodne to,
zatím tento list si vezmi!
JERONÝM:
Odpustiž mi
důstojnosť tvá,
já jsem první zde se zjevil.
AMBROŽ:
Já hned s
Jeronýmem přišel.
AUGUSTIN:
S Ambrožem já
dostavil se.
TOMÁŠ:
Alegoricky to
neber,
ale v slova pravém smyslu.
POHANSTVO:
Správně!
ŽIDOVSTVO:
Rozdílu tu
není.
VŠICHNI:
Mně též listy!
(Listy jsou rozdány mezi pět
otců církevních.
Židovstvo a Pohanstvo ničeho nedostanou.)
RADOST:
Co se stalo?
VŠICHNI:
Všecko všem se
rozdělilo.
ŽIDOVSTVO:
Nikoli, já
zůstalo zde bez úkolu.
POHANSTVO:
A já rovněž.
RADOST:
Kritiku! Zde
jasně uvaž,
zdánlivě to nepříslušné
nemělo tě poraniti.
Znamení to pouze vnější
vnitřní snahy; byť i každý
v boji tomto chtěl být prvním,
spor sám ducha nepřechází
nikdy do samotné vůle.
ŘEHOŘ:
Abych právě to
dokázal,
co mi právě padlo v úděl,
napsati hned pospíším si.
JERONÝM:
Já též.
TOMÁŠ
(pozoruje svůj list):
Zjevně řekne vám to
úkol ten, jak vážím si ho.
(Tři odejdou.)
AMBROŽ:
Augustine! Jak
bych přál si,
v tomto sporu, jak tě vidím,
sokem úloze té býti,
vlídně bys jí zasvětil se.
AUGUSTIN:
Lásku tvou si
velmi cením,
ne tak radu. Sám tu stojím,
proto Ambroži chci přece
spor vést tuhý s onou thésí.
AMBROŽ:
Kéž Bůh úmysl
tvůj změní
v opak ještě.
AUGUSTIN:
Čím jen?
AMBROŽ:
Pláčem,
prosbou, slzami tvé matky,
přáním církve, tísní mojích
láskyplných domluv a pak
břitkostí vlastního soudu.
AUGUSTIN:
Možná, posud
však ta naděj
ve velké se tratí dálce.
(Čte svůj list.)
Jestli – nevím, jaká
hrůza
pojímá tu mého ducha,
thema, které připadlo mi,
prohlížím-li.
ŽIDOVSTVO:
Že jsi dostal
thema, aspoň těchou být můž
oběma nám, neb my žádné
úlohy jsme nedostaly.
RADOST:
Pozvolte mi,
frašní páni,
čím můž tomu býti thema,
komu není cena věnem?
POHANSTVO:
Augustin což
nemá úkol,
on, jenž tak jest nepřítelem
víry oné, jak my obě?
RADOST:
O tom dalo by se
mluvit.
ŽIDOVSTVO:
Co pak?
RADOST:
Což já o tom
vím?
POHANSTVO:
Mlč, ty
blázne!
ŽIDOVSTVO:
Osle,
ztichni!
(Bijí Radost.)
OBOJE:
Toto tvoje veselí
nehodí se k našim citům!
RADOST:
Běda! Rozbijí mi
lebku?
Běda! Mám se učit lkáti?
Krásná věc, být radost sama
a zde kvílet; však tu zdrcen
posud stojí Augustin,
studuje své thema stále.
Pane, hola! Marná snaha!
Neslyší, chci odejíti,
u smutného badatele
hloupě by tu stála Radost.
AUGUSTIN:
Pomoz nebe!
Jakým děsem
– zas to musím opakovat! –
onen taj neb onen případ
naplnil mou duši celou?
Celý rozčilen a zmaten
na to civím, co čtu zde,
nemohu taj tento chápat,
náhodu si vysvětliti!
Ono thema, které Víra
nejprv všem tam vztýčila,
nebesa, to připadlo mi!
Ano, ono thema víry,
kde se žádá, dokázati
a vylíčit poeticky,
jak nad světský pokrm těla,
který těla život sílí,
pokrm duše výše stojí,
který ve Svátosti chleba
ukryt, větší cenu má!
Myslí, že lze Augustinu
uvěřit, že jeho duchu
má být jasno, že by chleba
mohl přestat býti chlebem,
proměnil, se v jinou bytost,
postavy jen aby
závojem jej kryly,
bytosť aby prchla,
dřív jež byla chlebem?
Leč jak mohla jeho moudrost
dovolit jen, taký úkol
mému duchu nabídnouti?
Bezpochyby domýšlí se,
ona cena, ono srdce
z rubínů že pud můj vzbudí,
že dám v oběť mínění své,
aby, nebudu-li já psát
proti tomu, bez námitky
v tvrzení svém zůstal onen?
Nemyslil však, že má vloha
odměnou se získat nedá.
Srdce z rubínů, což já sám
nemám srdce démantové?
Ano, z démantu mám srdce,
prach je neohladí,
železem ni krví
obměkčit se nedá!
Prach ne; že to já jsem, vím přec,
nepohne mne mimo slova
Ambrožova ani vlastní
sama sebe poznání.
Krev ne; nebo nepohnou mnou
prudké snahy matky mojí,
železo ne; celé nebe
magnetem mne nepřitáhne.
Pod fíkovým tímto stromem,
jehož plodem, jak se myslí,
bylo jab’ko Adamovo,
ježto ku fíkovým listům
nejdříve bral útočiště,
ježto pražádnému stromu
neklnul jak fíku Kristus,
chci si nyní usednouti
a do svého zápisníku
(usedne a vyndá psací deštičky)
zapsati, co by se dalo
namítati proti látce,
s kterou hodlám zápasiti.
Tam kde bloudil Adam,
nahledneme jasně,
zdali Augustinus
cesty nenalezne.
Abych sestrojil si důkaz,
nejlépe když takto začnu:
(Za scenou zpívá truchlivý
hlas ženský.)
HLAS:
Smiluj se, Bože,
nechť moje nářky,
žhoucí mé prosby,
slzy tě pohnou!
AUGUSTIN:
Toto hlas je
matky mojí,
jejíž něžné žalné steny
vždycky, v takových když věcech
píšu, myslím nebo bádám,
v sluch mi výstrahou se nesou
echem věru čaruplným,
že pláč její za mne Bohu
jistě v modlitby se mění.
Neb vždycky jsou slzy
nástrojem sladkým, jímž
žalobné tony
k nebi se nesou.
HLAS:
Smiluj se, Bože,
nechť moje nářky,
žhoucí mé prosby,
slzy tě pohnou!
AUGUSTIN:
Věru, působí
mi lítost,
že tě stojím tolik slzí!
Vmyslíme li v stav se duše,
o které jsem četl jednou,
kdesi ve zjevení Jana,
nemám více pochybností,
těla tíž ta méně váží,
nežli kvílení sten jeden.
Nuž‘, co žádáš?
HLAS:
Aby tobě
neztratil se syn, ó Pane,
pro tebe jejž získat práhnu,
jediná jest prosba moje!
AUGUSTIN:
Nikdo nemyslí,
že bloudí,
než kdo bloudí, ježto myslím,
po pravé že kráčím cestě,
nač to stálé doléhání?
Dále plač si, dále zpívej,
k úloze se vrátím svojí
a chci tyto argumenty
proti ní si sestaviti.
(Píše.)
Chléb, v kterém sled
chutě zbyl,
jenž se vůně nezhostil,
bez smyslů co podstať vína –
HUDBA
(za scenou z druhé
strany): Od logiky
Augustina
bys nás, Pane! ochránil.
AUGUSTIN:
Jaká nová
harmonie,
jaké druhé, nové lkání
vyslovuje tam mé jméno?
Bedliv poslouchat chci dále:
HUDBA:
Od moru, války
hladu –
VŠICHNI:
Bys nás, Pane,
ochránil!
HUDBA:
Od náhlé smrti
pádu –
VŠICHNI:
Bys nás, Pane,
ochránil!
HUDBA:
Od živlů, blesku
spádu –
VŠICHNI:
Bys nás, Pane,
ochránil!
JEDEN
HLAS: O to lkáme
ze všech sil,
s díkem ať dlaň výš se vzpíná!
VŠICHNI:
Od logiky
Augustina
bys nás, Pane, ochránil!
AUGUSTIN:
V těchto
prosbách, jež sbor Víry
zbožně k nebi vysílá
moru, hladu, by je chránil,
náhlé smrti, nebezpečí,
zní mé jméno též?
Tuze zlý být musím,
když mě zde, již sami
nejsou dobří, jmenují!
Jak jsem získal takou pověst?
A kdo ubohý já jsem,
všechněch ran že ve soupise,
škod a muk, že vedle blesku,
vedle hněvu každé bídy
místo své má moje jmeno?
Ha, kdo já jsem, který tolik
slzí stál již vlastní matku,
víru tolik horlivosti?
Mluví-li však tamo láska? –
HLAS:
Ať to cítí, co je
vina!
AUGUSTIN:
Strachu, mluv,
já nemám sil!
(Vypadne mu zápisník.)
HUDBA:
Od logiky
Augustina
bys nás, Pane, ochránil!
AUGUSTIN:
Ó dále jen
lkejte!
HUDBA:
Kéž hnou tě
prosby přežhoucích slz!
AUGUSTIN
(polekán):
Ale přec – kdybych – ach!
Co mne chvátí, co mne tísní?
Dech můj vázne, rty se chvějí,
oněměla moje řeč!
Myšlenek zmatení
chytlo mne v leč,
úsudku zkalení.
Chybí mi slova!
Běda, já ztratil sám
zápisník svůj. Ale proč jen
smutním, lekám se a kvílím?
Však zisk vidím již v své ztrátě,
jestli knihu upomínek
jsem zde ztratil, nalezám tu
novou v náhradu, zde jinou
názoru a poznání!
Vskutku, mně svítá
paprskem vstříc,
čím více slepnu,
jasněji zřím:
Nebesa, co znamená to?
Milosti to snad je mocné
působení, s odpovědí,
jež se chýlí v zbožné lkání
toho sboru? Ó mluv jasněj‘!
Rozumím té ještě řeči,
této nové, milosti ne,
ačkoliv hlas její slyším.
To jen cítím ve úzkosti,
jak se taví srdce ve mně,
rozskočit se chce mi v ňadrech,
a já nutně myslit musím:
Zvěděti toužíš,
když’s mi je vzalo,
zdali teď s touhou
nezískám ceny!
Kdo můž dobře ve tvém jméně,
jiná volba nezbývá-li,
rozluštit mé pochyby?
Víra a Ambrož vystoupí oba
najednou z různých stran.
OBA:
Já!
AUGUSTIN:
Spolu s Vírou
Ambrož mluví,
rozeznati nelze oba
kdo z nich první přišel, zda-li
s Ambrožem snad Víra přišla,
či zda přišel s Vírou Ambrož.
AMBROŽ:
Na ohlas já
tvého hlasu,
jejž jsem slyšel, odpovídám.
VÍRA:
I já přišla,
slyšela jej
na kraji tam u pramene.
OBA:
Co si přeješ,
Augustine?
AUGUSTIN:
Ve stínu zde
hustých listů
toho fíku studoval jsem
na problému rozluštění,
tu hlasy slyšel jsem,
síly mé rvaly
ve směru, kde jsem jich
zapomnít musil.
Zpěv prý hady může uspat,
slýchával jsem a já sám též
byl snad hadem toho stromu,
zpěv mne ukolébal v spaní,
nauky své jedy právě
když chtěl roditi jsem tady,
cítím, že mi schází síla,
vychrliti z ňader jedy.
Ledový plaz,
ohnivý červ země,
bojím se, že umru
na jedu vlastním!
Rci mi, co to víra?
VÍRA:
Ustup,
jsi mi ještě příliš cizí.
AUGUSTIN:
Ty se vzdálíš?
VÍRA:
Zůstanu zde,
dřív však s Ambrožem si promluv!
Jestli on uchvátí tebe,
jasně pak poznáš,
že jen váhám, ale že se
vzdalovat nechci.
AUGUSTIN:
Ambroži, co
znamená to?
AMBROŽ:
Že jsi, jak’s to
o sobě děl,
had sám stromu tohoto.
AUGUSTIN:
A co dělati mi
zbývá,
abych více nebyl hadem?
AMBROŽ:
Podruhé jím stát
se musíš!
AUGUSTIN:
Podruhé? Což
možno, Bytí
prostředkem že ku Nebytí?
AMBROŽ:
Ovšem.
AUGUSTIN:
Jak to?
AMBROŽ:
Byl jsi hadem
a chtěl jedy roditi zde,
buď jím opět, bys jak on
chytře jednaje a moudře,
staré řízy kůži mohl
obnoviti. Nový člověk
bude pak z tebe,
nebudeš více
podruhé hadem,
kterým byls dřív.
AUGUSTIN:
A kdo může
staré kůže
zbavit mne, mně schopnost dáti,
abych, proti čemu psal jsem,
psaním hájil, když jsem ztratil
každou sílu úsudku?
AMBROŽ:
Milost otevře ti
pramen
svatého tam Helikonu,
ona rozum zatemělý
osvítit můž…
AUGUSTIN:
A smím doufat,
vstoupiti tam?
AMBROŽ:
Ovšem, já když
povedu tě, Augustine!
Víro, jej ti nesu, touží,
píti chce z tvých čistých zdrojů,
hoden býti ceny tvojí.
VÍRA:
Pojď, již v moje
náručí!
Nezavírám je víc tobě,
a v tom jdeš-li ve průvodu,
uzříti máš, ať o formu,
ať se o látku již starám,
zda se dálím či se blížím.
Apolla pravého, Musy,
těšte se! Víc o jednoho
máme, který dovede psát
moudře našich o záhadách.
Spěšte všecky, aby k zdroji
slavnostně byl doveden
oné milosti, již skytne
rád mu posvátný náš křišťál!
(Delfická Sibylla vystoupí s
hořící pochodní.)
DELFICKÁ
SIBYLLA: Poslouchám;
do tmavých stínů,
jež mu ducha zatemňují,
světlo nesu, víry jasnou
pochodeň mu odevzdávám.
Perská Sibylla vstoupí s
mísou, na které leží bílý
šat jemné látky, Tiburtinská s bílým chlebem, Kumejská se slánkou a
džbánem.
PERSKÁ
SIBYLLA: Nesu onu
bílou stolu,
kterou odít má se znova.
TIBURTINSKÁ
SIBYLLA: A
já nesu obět chleba,
úlohou mu první bude.
KUMEJSKÁ
SIBYLLA: A já sůl,
Evangelia
učitele ona značí.
(Vystoupí Radost s ručníkem
přes rameno.)
RADOST:
Rovněž já, když
tento den
patří mně, když sama nejsem
žádnou z Mus (ač musikální
přece jsem), jdu s tímto šátkem,
radosti jenž dar je zvláštní.
DELFICKÁ
SIBYLLA: Proč?
RADOST:
Ten šat je k
utírání,
jak to znáte, vhodná věc,
a že úřad radosti je,
vím, vždy slzy utírati.
AUGUSTIN:
Taková čest
nyní v úděl
teď mi od všech?
VŠICHNI:
Co si přeješ?
AUGUSTIN:
Víro! promluv
(neztratil jsem
zde tu svatou bázeň, kterou
tenkrát vznítily ty hlasy):
Budou slzy mojí matky
rmoutiti mne ještě?
VÍRA:
Ne!
AUGUSTIN:
Bude sbor ten
toužných proseb
k nebi proti mně zas volat
jako dřív?
VÍRA:
Ne?
AUGUSTIN:
A co řeknou,
na mne-li se rozpomenou,
o mně ony svaté hlasy?
VŠICHNI:
Řeknou:
AUGUSTIN:
Co?
HUDBA:
Te Deum laudamus,
Te Dominum confitemur.
AUGUSTIN:
To-li pějí,
Ambroži, zvol
na té cestě ku pramenu,
kam mne budeš provázeti,
spolu glossovat ty verše!
AMBROŽ:
Buďsi!
VÍRA:
Já pak, která sama
diktovat chci tento hymnus,
střídavý zpěv jeho v středu
podporovat.
RADOST:
Pozor všichni,
nebo teď znít bude hymnus,
jejž tu oba básní spolu.
AMBROŽ
I AUGUSTIN (k
Víře): Nuže, začni!
VÍRA:
Celá země
tebe, věcného ctí Otce!
AMBROŽ:
Nebesa též a ty
všecky
blažených tam duchů sbory.
AUGUSTIN:
Cherubini,
Serafini
bez ustání volají tam;
Svatý, svatý, svatý jest Bůh,
Sabaoth, Pán zástupů!
VÍRA:
Plny tvojí
velebnosti,
plná nebesa i země!
HUDBA:
Te Deum laudamus,
Te dominum confitemur.
AMBROŽ:
Slávyplný
apoštolův
nebeský sbor, též tě slaví!
AUGUSTIN:
Chvályhodný,
valný počet
proroků též tebe chválí!
VÍRA:
Zářné vojsko
mučenníků!
AMBROŽ:
Vyznává tě po
okrsku
valné země církev svatá,
tebe, Otce přenesmírné
velebnosti!
AUGUSTIN:
V tentýž čas
stejně zbožňuje a ctí se
jediný tvůj pravý syn!
VÍRA:
S Duchem svatým,
velkým, silným,
Bohem každé útěchy,
stejně chválen a ctěn stejně.
HUDBA:
Te Deum laudamus,
Te Dominum confitemur!
AMBROŽ:
Kriste! Králi
věčné slávy!
AUGUSTIN:
Otce věčného
ty věčný
Synu!
VÍRA:
Abys lidi spasil,
tělo s duší vzal jsi na se.
AMBROŽ:
Neštítil se v
čisté lůno
sestoupiti svaté Panny.
AUGUSTIN:
Osten když jsi
přemoh Smrti,
otevíráš nyní brány
svého ráje všem, kdo věří.
VÍRA:
Sedíš opět na
pravici Boha –
AMBROŽ:
Přijdeš jako
soudce,
s vírou to vše vyznáváme.
AUGUSTIN:
Vysvoboď! –
VÍRA:
Chraň! –
AMBROŽ:
Opatruj! –
AUGUSTIN:
Čeleď svojich
služebníků –
VÍRA:
Které drahou krví
svojí vykoupils –
AMBROŽ:
Na jejich prosby
–
AUGUSTIN:
Nech je též v
své věčné slávě
se svatými započteny!
AMBROŽ:
Spasiž jednou
lid svůj celý!
AUGUSTIN:
Dědictví své
žehnej, Pane!
VÍRA:
Po všecky dny
chválíme Tě.
AMBROŽ:
Dnes rač udělit
nám milost –
AUGUSTIN:
Bez hříchu se
udržeti.
VÍRA:
Ano, smiluj se, ó
Pane!
AMBROŽ:
Dobroty nech věčnou
milost,
aby nad námi se snesla!
AUGUSTIN:
In te Domine
speravi
non confundar in aeternum!
HUDBA:
Te Deum laudamus,
Te Deum confitemur.
(Všichni se vzdálí mezi pěním
posledních veršů, jenom
Radost zůstane.)
RADOST:
Augustin co
zatím chvátá
ze pramene toho píti,
s výmluvností v kterém svítí
milost jemu vrchovatá,
aby moh v tom sporu psát,
mnou když místo vyplněno,
musím zříti, usouzeno
kde jest kritice mé stát.
V rýmech přec to musí býti
a já právě, vodu pila,
z které básnická jde síla,
slušno zde se přesvědčiti,
zeptal se, proč poesie
ku vodě jen tíhne, vína
hrubě ani nevzpomíná?
Kdo dá odvet, jenž tu žije?
Příčina tu není jiná,
jak to chytrák řekl kdysi,
na vodě ten pouze visí,
vděky kdo nepoznal vína.
A že básníci jsou chudí
již od svého narození,
víno dražší, proti znění
moudré rady, což jen budí
souhlas můj. To zřejmě praví:
Sama radost vodou krátce
zvodnatí a drahá láce
takž i nebásníky spraví.
K veršům! Bádej mozku směle!
Marně, objev tvůj jest ztracen!
Nehty hryžu utrmácen,
pěstí svou se tluku v čelo.
Konečně rým! Dní se mi,
v čem bych musil se jen rousat
kdybych nemusel se kousat,
v čelo bít se pěstěmi!
Leč kdo potácí se kol?
Snad to velduch, který právě
divy tuší v lysé hlavě
sem je veda ve zápol?
(Pohanstvo a Židovstvo
vystoupí převlečené v
španělském kroji.)
POHANSTVO:
Jiným hávem
opatřeno –
ŽIDOVSTVO:
V jiný nyní
skryto šat –
POHANSTVO:
Neznámo chci
slyšet, stát –
ŽIDOVSTVO:
Vidět, samo
neviděno –
POHANSTVO:
Vybásněno-li
to není,
vnitřek nikdo neviděl –
ŽIDOVSTVO:
Proč by
církve soud tu měl
soudit, co tu v utajení? –
POHANSTVO:
Nuže, konec
toho sporu.
ŽIDOVSTVO:
Toho boje
účel, cíl.
RADOST:
Vrch ten že si
oblíbil
vtkáti svého do úhoru
tolik kvítí! Že se zved,
množstvím divů svých že vzplál
jako víry tribunal,
nad zahradu tu až vzlet,
pojďte obě, jestli tam
toužíte, hned se mnou výš!
ŽIDOVSTVO:
Za tebou jít,
žádná tíž!
Neb zde nevím kudy kam.
Bez průvodce nelze jíti
těší mne, tož se mnou spěš,
libo-li ti!
POHANSTVO:
Já chci též
z cizích zemí hostem býti,
jsemť tu poutník zabloudilý.
RADOST:
Oba učenci jste
jistě,
které na tom svedla místě
ona cena? Tu se mýlí
snaha vaše, nevím rady,
jak s tou cenou.
OBA:
Jak to jen?
RADOST:
Tím, že duch můj
obtočen
jiných větrů váním tady.
POHANSTVO:
Nic tu,
kořist-li má celá,
podruhé to můž snad být?
ŽIDOVSTVO:
Nic tu nechci
vytěžit,
chci jen slyšet –
POHANSTVO:
Podezřelá
toho tvář mi – svým přec hávem
posud nejsem k poznání.
ŽIDOVSTVO:
Samo zvu se
strádání,
kým mne Radost znát můž právem?
(Hudba za scenou.)
RADOST:
Ježto má to
začít hned,
signal praví trub a strun,
Víra na svůj vstoupí trůn.
(Trouby.)
ŽIDOVSTVO:
Jasně zří to
odtud hled,
slepnu toho při vidění.
POHANSTVO:
Divné lomcuje
mnou chvění,
Víru zřím v tom okamžení
na trůn soudce sedat v sled.
RADOST:
Nepůjdete?
ŽIDOVSTVO:
Já se bojím,
slyšet chci, zde zbudu již.
RADOST:
Nepostoupíte k
nám výš?
POHANSTVO:
Ne, zde
pohodlně stojím.
RADOST:
Já však ne, však
Radost jsem,
tož si musím pospíšiti,
všecky ceny rozděliti,
zisk i úsudek dát všem.
ŽIDOVSTVO:
Hle, tam
trůní!
POHANSTVO:
Jaký děs!
ŽIDOVSTVO:
Jaký zmatek!
POHANSTVO:
Přízrak ten!
ŽIDOVSTVO:
Ale k čemu
smutek jen?
POHANSTVO:
Nač ten úžas
k nám se snes?
ŽIDOVSTVO:
Vždyť přec
národ Israele
jest jak jeho fiscal znám.
POHANSTVO:
Posluchačstvo
svoje sám
když zří ve Pohanstvu celé.
(Kotle a trouby. Vystoupí
Augustin, Ambrož a Sibylla
Delfická, Jeroným a Sibylla Perská Řehoř a Sibylla Tiburtinská, Tomáš a
Sibylla
Kumejská a za nimi sbor pěvecký. Víra sedí za stolem, na kterém jest
psací
náčiní a zvonek. Ceny leží na druhém stolku. Všichni sednou si po obou
stranách, pouze Pohanstvo a Židovstvo zůstanou státi stranou. Na konci
písně dá
Víra zvonkem znamení.)
HUDBA:
Kdo si Víry ceny
přeje,
s důvěrou spěj v toto sídlo,
nechť je milost jeho zřídlo,
podle práva zde se děje.
TIBURTINSKÁ
SIBYLLA: Víro!
Jejíž světla říše
ctím, když všichni sedli v kolu,
spusť své řeči ve hlaholu,
čas je k tomu!
VÍRA:
Tiše!
HUDBA:
Tiše!
VÍRA:
Slyš nebe hlas
můj, slyš jej země, slyš!
Ty sbore slavný učeností,
jenž v svaté namáháš se horlivosti,
by Náboženství s Právem vzrostly výš,
slyš nebe hlas můj, slyš jej země, slyš!
Z mých neomylných retů řeč teď spěje,
vnuknutím božím zpívá,
kéž jako liják nauka ta splývá,
kéž jako rosa kol se leje!
když v čaloun trav ji nebe rozsypává
a všem, kdo prahnou tady, úkoj dává.
Ať proudí! Nebe, země, vzduch,
ať svěžích niv, blankytné dálky kruh
jí vstříc se pnou, jí slouchajíce hned,
neb zem i nebe předčí
a s nebe přišlo, co chci zemskou zpívat řečí!
Zde závoj průhledný jak v clonu skryl
chleb živý, který s nebe sestoupil.
Té oběti, jež u Abele byla
beránkem označená, sněhobílá,
a hroznem u Arona, plodem u Kaleba
a u Mojžíše manou bílou místo chleba,
jež viatikem byla Eliáši,
vínem Isaiaši,
a nejvyšším darem
nad obětním žárem,
jejž Melchisedech hlásal v chlebu, víně;
té sladkosti, jíž v klíně
lví tlamy med pách, který Samson vzal,
včel pilných um jejž stkal;
pokladu, opatrně
jejž nashromáždil Josef v zlatém zrně,
čím Abigail si mdlobu zaháněla,
čím Ruthiných se klasů žatva chvěla;
pravému chlebu čisté radosti,
té žití lázni, nebe sladkosti,
jenž nesmrtelným jedem právem zván,
byl pomník lásky vztyčen, lásky páskou stkán;
té krmi vyvolenců, štěstí zdroji,
kalichu požehnání, božstva kroji,
té svaté zástavě,
té nebes jasnosti ve žití mrákavě;
té přízni nedostižné,
bez krve oběti té nepřibližné
ve novém zákonu,
Svátosti největší, té víry úkonu,
jež plna mocné a tajemné síly,
jíž k mrtvým, živým věčný smír se chýlí
památce umučení,
budoucí slávy kšaftu v světa vření,
té dary chudá ne však snahou, péčí
se Akademie křesťanská vděčí.
A ježto v této snaze
ku cíli nejvyššímu těžko dospět v dráze,
nechť nedostižen v dáli,
vy všichni ukažte, co zde jste psali;
učení údové, má na themata,
ve povzlet jaký, dixi, duch váš chvátá!
ŽIDOVSTVO:
Co jsem
slyšelo ty hlasy,
chvím se víc, nežj jsem se bálo
při pohledu.
POHANSTVO:
Spleteno víc
nejsem živo, nejsem mrtvo.
VÍRA:
Komu patří první
thema?
AUGUSTIN:
První?
Poslední též bude,
ježto mně jest přiděleno,
zásluhami svými jistě.
VÍRA:
Ku lepšímu
srozumění
buď to znovu vytknuto,
má to píseň tří slok býti
a má jasně vysvětliti,
o mnoho-li božská krmě
krmi tělesnou zde předčí.
AUGUSTIN:
To byl úkol!
ŽIDOVSTVO:
Jak se těším,
o něm první Augustinus
že má mluvit.
POHANSTVO:
Jak jsem
šťastno,
že on první mluvit bude.
ŽIDOVSTVO:
Jistě jim ten
zkazí svátek.
POHANSTVO:
Jistě bude
odporovat
dané látce. Jaká radost!
ŽIDOVSTVO:
Jaké štěstí!
HRA
(zvoníc):
Ticho!
HUDBA:
Pozor!
AUGUSTIN:
Když pokrm,
nápoj vždycky
tlak žádá prudký, divý,
z vnitřního pudu příroda, že žití
a celý oběh lidský
jim rodí se a živí,
co můžem lepšího v svou snahu chtíti,
ve které Bůh se cítí;
je větší lásky, přízně,
než v krmi samé, po níž bažíme,
v dar lidstvu věnovat se snažíme,
by bez odporu vlastních pudů žízně
se krmí duší stalo,
co tělu na té zemi život dalo?
Všemoci svrchovaná!
Zda blízko kdy byl lid
tak svému Bohu, by jej užíval?
kde moudrost byla stkána,
by zkojen moh zde zřít
ne hlad a žízeň jen, leč by mu vál
a z krmě samé vzplál
dar občerstvení, jejž jen duše cítí?
By nová moc a síla nová
zde vstaly z chleba znova,
ne smrtelné jen, nýbrž věčné žití?
že když se v svaté touze sní,
ve Bohu zůstává a Bůh zas v ní?
Však div ten spěje dále,
když nechuť z chleba všedního se denně
jen zmáhá, že chleb škodlivým se stává,
chleb duše lásky troudem bývá stále,
že kdo ho požívá, vždy obráceně
víc hladu cítí, čím víc ústům dává,
když v tom je chleba sláva,
že užitečný, časem přec jen škodí,
tu žije, jako Kristus Otcem živ,
zas Kristem člověk v snaze žádostiv,
když jeho krev a tělo ke rtům vodí,
však vědět má že sám se v zhoubu hříží,
když vlk k božímu Beránku se blíží.
Tos, písni, mohla říci v
krátku,
při pera mého zmatku,
nic dál, ne darmo nazývá se
on chlebem života i smrti v stejném čase!
POHANSTVO:
Co to slyším?
Augustin
takto proved víry thema?
ŽIDOVSTVO:
Nebesa, co
mohlo jen
jeho úmysl tak změnit?
VÍRA:
K thematu teď
druhému
přejděm, nebo v konec teprv
Radost má, jenž náš je censor,
dáti cenu.
SIBYLLA
DELFICKÁ: Thema
to
já jsem dala.
VÍRA:
Opakuj,
co jsi tenkrát uložila.
SIBYLLA
DELFICKÁ: Já
jsem sonet žádala,
jenž by ve obraze chleba
o vtěleném slovu mluvil
a o jeho svátosti.
AMBROŽ:
A ten sonet
chtěl jsem zbásnit.
POHANSTVO
A ŽIDOVSTVO: Ó
že kdy jsme přišli sem,
toto slyšet!
VÍRA
(zvoníc):
Ticho!
HUDBA:
Ticho!
Prosím, všichni pozor dejte!
AMBROŽ:
Rozsévač vyjde,
by zem vzdělal s pílí,
leč tato tuhá, tvrdá, kamenitá,
zlé hloží mu a bodláčí jen skýtá
a v celé nivě pouze škodné býlí.
Moh v lepší půdě blíže
přijít k cíli,
kde s požehnáním úroda se splítá,
kde, slza rosy jestli tam se kmitá,
klas zlatý jeho píli vstříc se schýlí.
Jeť boží síme svaté slovo
jeho,
a nechť i lidská a nevděčná zem
je v skále zhynout nechá v konec všeho,
„Vzplaň!“ panenským dí půda jiná rtem,
dál církvi chleba podá andělského,
tak Marie dá žití pokrm všem.
VÍRA:
A kdo na řadě jest
nyní?
SIBYLLA
PERSKÁ: Mně teď
třetí thema patří.
Z hebrejštiny chtěla jsem
překlad slyšet, jenž by slavil
ve třech zdobných oktávách
triumf kříže při posledním
soudu světa.
JERONÝM:
Toto thema
Jeroným si zvolil právem,
jednak, že to překlad jest,
a pak hlavně, onoho dne
že mi archandělů trouba
denně v uších hlasně ječí.
ŽIDOVSTVO:
A mně trouba
dnešního dne
sotva méně ječí v sluchu,
s chvěním slouchám.
POHANSTVO:
A já s děsem
poslouchám to.
VÍRA:
Ticho!
HUDBA:
Pozor!
JERONÝM:
Na kříži Isaiaš
v dumě svojí
zřel Pána bez slávy a krásy pnít,
a David zřel, jak ve žalmech to stojí,
jej vznešeného v oslavení čnít!
Jak stihnouti to v parafrasi mojí
jak z dvojích textů jeden věnec slít?
Ten na kříži jej viděl bídně hynout,
ten s křížem věčný triumf sobě vinout.
Tmy, svět jež děsem
tenkrát obklopily,
(znak jeho smrti) ještě v onen čas
taj v sobě nedostižný ovšem kryly,
však při soudu je zmůže jeho jas.
Nad jeho mukou jak se rozložily,
triumfu jeho záři skytnou v ráz,
kříž oblévá tak tma: leč světla vděk,
tam oltář to – zde soudu rozsudek!
Kříž neponese víc svém na
rameni,
jej vznese výš, by záře jeho vzplála,
kdož hříchy lidstva smyje v odpuštění,
po ceně nezeptá se, kterou stála,
však soudce přijde-li, v tom okamžení
kříž vidět bude chtít, i krev, jež tála
z něj v oběť, toho kdo ji doved schvátit,
kdo moh ji zmrhati, kdo moh ji ztratit.
SIBYLLA
KUMEJSKÁ: Čtvrté
moje thema bylo,
vzplála tenkrát moje touha
zvěděti v třech decimách,
proč v té době, v které Kristus
na zemi žil, všecko bylo
samý pokoj, samá radost,
vše proč pozděj změnilo se.
ŘEHOŘ:
Pokus můj, to
vysvětliti.
POHANSTVO:
Pozor! Mír
ten za Augusta,
za Tiberia jsem znalo.
ŽIDOVSTVO:
Také já jej
zřelo, důvod
neznám byl mi.
VÍRA:
Ticho!
HUDBA:
Pozor!
ŘEHOŘ:
Čistě lidský,
zemský ples
(jemuž lidský duch se vzdává),
před nebeským umlkává,
jako těla rozruch kles,
duše jas když blíž se snes,
nebeské tu světlo vzplálo,
Krista příchodem se stalo,
lidstvo tenkrát pochopilo,
dobro, jež s ním sestoupilo,
ale dárce nepoznalo.
Mezi vírou, smysly plyne
dále věčnost, dále čas,
co zří, pojme smysl v ráz,
víra to, co smysl mine.
Tenkrát v světa vládě stinné
těšiti co mohlo svět,
tyranství jen, plno běd!
Zmizelo však jeho štěstí,
mezi smysly, vírou jesti
velký rozdíl uprostřed!
Svět by pochopit chtěl
dnes,
že Bůh blízko mu jak dřív
a jak tenkrát, dar ten, div
mír by v jeho srdce snes.
Vytrvat, cíl všeho, věz!
Je-li, chlebe, v tobě Bůh,
je to času pouze dluh
jinému že roven není Bůh,
ten nezná odstoupení,
to zná pouze světa duch!
SIBYLLA
TIBURTINSKÁ: A
já chtěla, aby sladká
píseň – po hudbě já blouzním
zglossovala jednu sloku.
TOMÁŠ:
A já udělal ty
verše.
VÍRA:
Je-li píseň to,
pak slušno,
by ji hudba provázela,
nescházejíc této glosse.
Opakujte nyní sloku,
jejíž glossa je ta píseň!
SIBYLLA
TIBURTINSKÁ: Tak
to bylo.
VÍRA:
Ticho! Pozor!
HUDBA:
Úctu vzdávej celý
svět
Svátosti té mocné, velké,
stará smlouva couvne hned
před zákonem novým zpět,
víra pouč smysly mělké!
TOMÁŠ:
Jazyku, chval
vznešeného
těla taj, kam Bůh se skryl,
i té vzácné krve jeho
jejíž tok se pro svět lil
z krále neporušeného,
z plodu těla zbožněného!
Nebe, strže, zemský květ,
co můž jásat v chvalopění,
koř se, modli v zanícení.
(S hudbou:)
Úctu vzdávej celý svět!
TOMÁŠ:
Povstal z lůna
čisté Panny,
mezi námi žíti chtěl,
zrozen pro nás, nebem daný,
zdroj pravd svých nám otevřel.
Čím k nám zaplál svrchovaný,
jak lze pojmout mysli mělké?
Takou láskou pro nás vřel,
nejvyšším že skončil divem,
kterak vděčit v díku živém
(S hudbou:)
Svátosti té, mocné velké?
TOMÁŠ:
Vtěleného slova
síla
mocně na chléb působila,
že v něm tělo vskutku jest,
co dí jasně víry zvěst,
nechť i před smysly se skryla.
Ač to nevidí náš hled,
nepochybuj o tom slovy,
taký div vyznává svět
zbožně jako zákon nový,
(S hudbou:)
Stará smlouva couvne hned.
TOMÁŠ:
Bez váhání div
ten skvělý
budiž slaven, budiž ctěn;
vzdávejmež dík Roditeli,
jímž svět takto oblažen!
Zrozeného ať svět celý
dál ctí v každé poctě velké!
Ze starého co jsme zřeli,
ač nechápal smyslů vznět,
(S hudbou:) před
novým teď ustup zpět,
víra pouč smysly mělké!
VÍRA:
A že pro dnes
nestává tu
k rozluštění jiné thema,
může Radost veřejně
ceny nyní rozděliti!
(Vystoupí Radost s biretem a
pláštěm jako doctor Ridiculus
a vystoupí na stupátko jako na kathedru.)
RADOST:
Adsum; ježto se
tak sluší,
za vážností v takém pádu
aby sledoval též šprým,
kritiku mou slyšte, nikdo
pak se na ni nepohoršuj,
nestýskej si, že když páni
o dřevu, o chlebě disput
vedli s chlebem suchým,
s dřevenou jsem přišel řečí.
(Čte z listu:)
Tento list, ó vzácní
páni,
zapovídá, abych chválil
sbor váš, velký ten svůj blu
závěrem tím dokazuje,
nemůž vůbec dobrým býti
doktoři co vymyslili.
Hic non obstantibus nezřím
v skutku, jak mám započíti,
jak se zhostit úřadu,
jejž mi čilá povaha má
uložila; krásné dámy,
začít s vámi? Pochybuji,
případný zda sloh to bude,
Musy když vás pojmenuji,
což se takto deklinuje:
Musa, musae – tu bych nerad
narazil snad slovem tím.
Žádná deklinace ženám
nebývá vhod, též ne mužům,
z kterých mnozí ještě v stáří
deklinují, a pak ještě
na konec se dětmi stanou.
Nepopře to Augustin,
vlastní nohou ke křtu kráčel
nedávno, a o dětech když
hovor jest, ať nechlubí se
učeností, mohlo by se,
nejméně když na to myslí,
neb když mní, že myslí nejvíc,
hravě státi, že by dítě
k mlčení jej přinutilo,
na břehu jak mořském druhdy
dítě moudřejší než on.
Vlastní srdce když mu malé,
slušno, aby lépe dýchal,
nové dáti jemu srdce
barvy, jež by plála ohněm.
Ať je vezme na památku.
Při tom tato slova pějte
k jeho poctě, když vám libo:
Aby on srdce
neužil darmo,
protknuté nos je
střelami lásky!
HUDBA:
Aby on srdce
neužil darmo,
protknuté nos je
střelami lásky!
(Víra vezme rubínové srdce, v
němž dva šípy vězí, a
podá je Augustinovi.)
RADOST:
Jak jest
spokojen! Nezdá se
být to jak psaníčko lásky,
která dříve byla v modě
s malováním srdíček?
Ať to pečlivě si schová,
aby se mu nezlámalo
nepřál by si, aby záhy
z vodítek jej Ambrož pustil.
Třeba dán jest Ambrožovi
medu sladký přívlastek,
této pravé krmě dětské,
přece někdy trestat umí,
z divoké když rozmariny
bere med svůj, který hořkou
příchuť má a ne tak sladkou.
Biskupský háv uč jej tomu,
z látky milánské jest, z látky
sídla toho, které ujal.
Jednoho dne stížen bude,
rovněž onen tímto šatem,
a byť třeba nechtěl tomu,
v Hippo bude odveden.
Rmoutiti jej nyní bude,
kdyby jinak naše píseň
pravdu svatou nemluvila,
zapějem-li k tomu daru:
Zří-li se Ambrož
v biskupské zdobě,
bohatcem bude,
chudých jsa otcem.
HUDBA:
Zří-li se Ambrož
v biskupské zdobě,
bohatcem bude
chudiny otcem.
(Sibylla Delfická odevzdává
Ambrožovi mitru.)
RADOST:
Skutečně se zdá,
jej mrzí,
o Hippu že mluvila jsem,
nechť je pouští Afrika,
v samotě on těchy dojde.
Vím že vždycky Jeroným,
býval pouště přítelem,
a tu jistě přemýšleje,
hloubaje o spisech jeho,
navštíví jej, rozpačitý
nemusí být v pohoštění,
neb host zdvořilý tak bude,
s písní v ňadrech nezamítne
ničeho, co podá se mu.
Na zkoušku mu kámen dejme
za cenu a uvidíme,
zda jej vezme; v drahý kámen
promění jej, že jej vezme,
dokáže nám bezpečně,
čas že lékárník je špatný.
První bolestí když trpí,
místo sladkých pilulek
zkrátí léky mu, bez cukru,
kámen holý jemu podá.
Ale račte prominouti,
kritikus že slovní hříčky
plete. Tomu kajícníku
zazpívejte k cti a chvále:
Z křemene hruď jeho
jiskry chová v sobě,
v kámen ohně srazí
žár se drahokamu.
HUDBA:
Z křemene hruď jeho
jiskry chová v sobě,
v kámen ohně srazí
žár se drahokamu.
(Perská Sibylla odevzdá
Jeronýmovi drahokam.)
RADOST:
Dále více
neřeknu mu,
začal by se teprv zlobit,
vyvádět, až nejdivější
lev by chvěl se jako jehně.
Avšak hněvy brzy ztiší,
jemu Řehoř míruplný,
s povahou jenž holubičí
odklidit zná každou tíseň.
Nechápu, jak možno tvrdit,
slabounkého že jest zdraví,
slabým žaludkem že trpí?
Ti kdo takto hovoří,
nevšimli si, že jest básník
výtečný svou lyrikou,
v komice pak šprýmař milý,
tak že sami prostí ptáci
pozorně mu naslouchají.
Zkusme nyní, zdali tento,
kterého on získal cenou,
neskloní se k jeho uchu
nesedne do jeho dlaně.
Zapějte mu s vrkáním
tuto píseň holubice:
Ký div, že hloubka
v jeho jest dílech,
vždycky mu někdo
do ucha šeptá.
HUDBA:
Ký div, že
hloubka
v jeho jest dílech,
vždycky mu někdo
do ucha šeptá.
(Kumejská Sibylla odevzdá
Řehořovi stříbrnou
holubici.)
RADOST:
Jako papež stojí
zde
s cenou svoji spravedlivou.
Bez reptání zří to Tomáš,
nepohne ni rtoma svýma,
proto nazýván byl v dětství
v škole druhdy „němým volem“,
nebo tak on dlouho mlčel,
pokud nemoh řvaní spustit,
při němž kacířů všech stáda
by se děsem pozachvěla.
Odtud přísloví též vzniklo;
že když byli přinuceni
nevlídně se dívat naň
Necessitas caret lege.
Nebo nutnost vždycky mívá
něco v tváři od kacíře.
Samo slunce spravednosti,
dí se, jemu uložilo
aby napsal knihu o něm.
Proto sluší se teď pravem
aby zlaté slunce padlo
slunci tomu za odměnu.
Tiburtinská Sibylla
odevzdejž je, ona thema
dala, kdežto luzně sama
zpívat umí, zvedniž hlas:
Každý zde cenou
odznak svůj dostal,
ten přijmiž slunce,
slunci kdo roven!
HUDBA:
Každý když cenou
odznak svůj dostal,
ten přijmi slunce,
slunci kdo roven!
Tiburtinská Sibylla odevzdává
Tomáši zlaté slunce.
ŽIDOVSTVO
A POHANSTVO (předstoupí):
Ani on je nezasloužil,
ani druzí všecky dary.
VÍRA:
Kdo tak mluví?
ŽIDOVSTVO:
Kdo to déle
nevydrží, jemuž srdce
div nepukne hněvem nad tím.
POHANSTVO:
Ten kdo tísně
svojí vztek
potlačiti nedovede.
RADOST:
Zamítáte kritiku
mou?
VÍRA:
A kdo ty jsi? Též
kdo ty jsi?
Co se skrývá, ani samé
soudit nelze.
ŽIDOVSTVO:
Ve mně národ
naslouchá, jsem Židovstvo.
POHANSTVO:
A já samo
Pohanstvo jsem.
ŽIDOVSTVO:
Ježto spolu
slyšíme zde –
POHANSTVO:
Ježto spolu
vidíme zde –
ŽIDOVSTVO:
Jak ty ceníš
–
POHANSTVO:
A jak ctíš ty
–
ŽIDOVSTVO:
Úlohy své –
POHANSTVO:
Chceme proto
–
OBA:
Spor vést s jejich
naukou!
RADOST:
Kritika má, tak
se deptá!
VÍRA:
Barbaři a blázni!
Tady
k disputaci místa není,
žádné školní divadlo tu.
Tam se shledáme již; nyní
od Parnassu posvátného
kvetoucího zátiší
vari odtud!
TOMÁŠ:
Chci je zahnat!
Vari, opusťte ty kraje,
potvory vy, rakovino!
ŽIDOVSTVO:
Tomáši, stůj!
Ani o krok!
Tento černý kříž a bílý,
který na své holi neseš,
odvahu mi bere všecku,
chvěním tak mne ovládá
jako Víry pohled sám,
na trůn soudu když si sedla.
Slepé, v zmatku nechápu,
jaký blesk mi šlehá v oči,
tak že musím prchnout odsud,
od okruhu těchto hor
v stálé pouti, až mne hrůza
z toho více nezachvátí
nikdo o mně nezví –
(Odejde.)
TOMÁŠ:
A ty
nepřehneš též?
POHANSTVO:
Běda, kdybych
rovněž zkusiti to chtělo,
nelze hnout mi ani nohou;
ztrnule zřím chabě k zemi,
k nohám tvým se vrhajíc.
Víro! před tvým tribunalem
o smilování já prosím!
VÍRA:
Mějž je mojí dobrotou!
Nikdo nemá viny, nikdo,
o smilování kdo prosí.
K hoře obrátiž se s námi!
Každý ať to uzná vděčně,
pohanstvo jak zdědilo tu
okamihem vinici,
o niž přišlo v zaslepení.
VŠICHNI:
Pojďte s námi,
pojďte k hoře!
(Sibylly odejdou s Pohanstvím)
VÍRA
(k ostatním):
Vesele se vraťte všichni
s cenami zde získanými
do okrsků rodných kopců,
do svých věků, do svých let!
PĚT
OTCŮ CÍRKEVNÍCH: Jdeme,
vždycky k tvojí službě!
RADOST:
Kritika má tak
se deptá!
(Když se Otcové vzdálili,
vrátí se Židovstvo.)
ŽIDOVSTVO:
Hola, slyšte!
VÍRA:
Ty se vracíš?
ŽIDOVSTVO:
Umřelo bych
zoufající
vidouc, jak se oni dálí
s cenami a dary svými,
aniž dřív by vyslyšeli
důvody mé oposice.
VÍRA:
Nevděčný a
svatokrádný
lotře, jaké důvody?
ŽIDOVSTVO:
Že jsou
pádné, uzříš brzo.
Co ti platný teď je přelud
oné hory, viditelnou
která se dnes okázala,
ideje když prázdné tvary
jsou ty látky, kterých nikdo
nedokázal?
VÍRA:
Vyvraceti
chtělo bys je proti mužům,
kteří sami Atlasové
jsou tu nebesa a víry?
ŽIDOVSTVO:
Atlasové?
VÍRA:
Ovšem.
ŽIDOVSTVO:
Proč pak?
(Lze spatřiti opět horu jako
na počátku auto, na
místo Víry sedí Pohanství obklopené Sibyllami.)
VÍRA:
Zatím co ja se
svým světem
tobě zmizím, obrať oči
tamo, kde se opět hora
objevuje zraku tvému.
Pohanstvo viz na mém místě,
viz, jak vždy se domýšlelo,
svoje Musy, skály, zdroje,
viz teď pravý nebes obraz
jak ti ctní tam podpírají,
Atlasové oné koule,
jež se točí dále s nimi!
(Na druhé straně spatřiti lze
kouli nebes, již pět
otců církevních svými odznaky podporuje.)
ŽIDOVSTVO:
Kéž jsem
slepý, toto nezřít!
VŠICHNI:
Šťastné
Pohanstvo, ty nyní
na místě dlíš Víry samé!
POHANSTVO:
V pokoře zde
na něm stojím
v naději, že po vše časy
zůstanu již ná tom místě!
ŘEHOŘ:
Na křídlech bych
holubice
k tomuto se vznesl nebi!
JERONÝM:
Nechť jsou pro
mé četné viny
uzavřeny pro mne brány,
kamenem chci tím v ně tlouci,
kterým svoji hruď jsem zranil.
AMBROŽ:
Pastýřské té
holi tíži,
těžkou jako nebes koule,
rád ti, Pane, v oběť dám!
AUGUSTIN:
A já nového
zas ducha v novém srdci!
TOMÁŠ:
A já světlo
čisté slunce v jasném lesku!
RADOST:
Kritika má tak
se deptá!
ŽIDOVSTVO:
Ale rci, co z
toho všeho,
Víro, v posled uzavíráš?
Ví kdo, co ta koule tají?
VÍRA:
Svatého Parnassu
slunce.
ŽIDOVSTVO:
A jak to?
VÍRA:
Tam viz to sám!
(Koule se otevře, v ní se
objeví Dítě s křížem.)
DÍTĚ:
Já, jenž pravý Bůh
jsem Apoll,
světlo světa na vrcholu
této hory (toto dřevo
důkaz jasně o tom dává),
krvavý že skon jsem našel
v smrti chmurách mlhavých,
žiju nyní v chlebu Víry,
s vámi pro všecky jsem časy!
(Na stolci Víry ukáže se
kalich s hostií.)
POHANSTVO:
Jaké štěstí!
ŽIDOVSTVO:
Jaký nezdar!
TIBURTINSKÁ
SIBYLLA:
Jaká radost!
ŽIDOVSTVO:
Jaká hrůza!
ŘEHOŘ:
Jaké blaho!
ŽIDOVSTVO:
Jaká muka!
DELFICKÁ
SIBYLLA: Jaké
plesy!
ŽIDOVSTVO:
Musím
zhynout!
JERONÝM:
Blahozvěsti!
ŽIDOVSTVO:
Těžká ráno
PERSKÁ
SIBYLLA: Útěcho
ty!
AUGUSTIN:
Rajské žití!
ŽIDOVSTVO:
Vztek a hněv
mne dáví již!
AMBROŽ:
Bohatství!
TOMÁŠ:
Ó poklady!
ŽIDOVSTVO:
Nejhlubší mne
svírá smutek.
KUMEJSKÁ
SIBYLLA: Sladký
plese!
ŽIDOVSTVO:
Hořká zkázo!
VÍRA:
Vesele teď v
souzvuk se mnou
líp to ještě vysloviti:
Nechť bylo v té při
pět právě cen,
pro všecky cen jest
v životě dost.
K novému Parnassu
sem, lidé, pospěšte,
všecky kdo zavolal,
výjimky nedělá!
HUDBA:
K novému Parnassu
sem, lidé, pospěšte,
všecky kdo zavolal
výjimky nedělá!
Opakováním sloky s hudbou na
křídlovky končí auto.
