Ondřej Hložek
Tížiny
Praha 2013
1. vydání
Městská knihovna v Praze
Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu
Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Tížiny tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Dalibor Malina v roce 2011 (HLOŽEK, Ondřej. Tížiny. 1. vyd. Vsetín : Dalibor Malina, 2011. 49 s.).
§
Text díla (Ondřej Hložek: Tížiny), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy:
HLOŽEK, Ondřej. Tížiny [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/84/44/86/tiziny.html.
Vydání (grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 28. 1. 2013.
OBSAH
* * * (Deštěm se utápím)
* * * (Pár kroků)
* * * (A Bůh je)
Informace o knihách
Knihy Ondřeje Hložka si můžete půjčit v Městské knihovně v Praze.
Další zajímavé informace o autorovi a jeho tvorbě naleznete na webových stránkách www.hložek.com.
Městem jsem
Sem tam kapkou
schází do ulic déšť.
Pořezává zesvětlené
vlasy večera.
Na pomoc úsvit
slunce kokrhá
a někdo nám dluží
mladý jarní nádech.
Den je nějak jiný.
To každý si neseme
holé paty do
kapkami uříznutého sadu
a dychtíme se dívat
do tváří.
Jsou bílé, černé, bílé.
Na loktech chladly
žárovky ulice
a stíny obcházely tiše,
hrály si s pomalou chůzí.
Nechtělo se ti ještě domů,
ještě chvíli bys vdechovala
černý dým noci.
Jdou města nocí,
v řadě za sebou sedí
u zotvíraných bran.
Jdou a jako silné víno
chutná jim světlo – poválí na jazyku
a nad ránem se rozžehnávají.
Janu Skácelovi
Za nešťastných dnů
je mé město plné černých sazí.
Nikde holubi.
Vlhko rýpe se pod kůži,
jedle v ustřižených nohavicích
zebou prsty kořenů.
To jen děti prchají
před mokrou tmou.
Tady jsem doma
a také přátelé s kaštanovými vousy,
ve kterých spí
prsty žen.
A tak nějak daleko sedí mraky.
Trčí vzhůru.
Kostelů věže,
do oblak z prachu.
Zlaté báně v nedohlednu.
Mezi vyraženými příčkami
plotů kdosi choulí se
do sněhu
a po rozmoklé břečce
vlekou se těžké nohy dne.
Nebe je v rozkladu.
Mrtvý je čas,
zakysl jako víno na patře.
Sbírá se vítr
a nese černou vůni jara.
Už půjdeme spát,
je čas vonící naftou,
je čas nehnutí.
Ulicí šlape poslední
pramínek dne,
těžce objímá
plíce.
Jen spi.
Možná ti to půjde lehce,
možná budou drobné tížiny.
Už půjdeme spát,
je čas vonící naftou,
je čas, co oči klíží mi.
Deštěm se utápím.
V proudech ledových ran,
v cizím městě
cizím kalem znamenán.
Venku bezčasí
odstáté,
jak pěna v desítce.
Děcka, valte spat!
Nad Svinovskými mosty
kouří se odevšad.
Staré Těchanovice
Slyšíte?
To často s každým
zacinkáním
bortí se velkolepé chvíle.
Možná to lví drápy
vyrývají do žuly.
A brány Altzechsdorfu
navždy se zdají zamčené.
Getsemanskou zahradou
pustě tlí vlčí krev.
Za městy ukrytá
křehká křídla světla.
A Jidáš tiše vchází do veřejí,
až u srdce nás bolí.
Tiše oněměl
větrem zpěv,
svár času klouže
po posteli.
Jsem jenom tichým vykročením,
potupnou fanfárou v krvi poválené
modři.
Jsem skleněným dřevem,
vyrostlým z břicha světla.
I beze mne v palácích se stmívá,
za okny řve Boží úsvit.
A najednou scházím dni,
když přichází
– dusným svíráním –
v cizích domech mé cizí jméno a spí.
Znáte mou touhu.
Svým Městem jsem.
Nepouštěj na mě
smečku slov
zda je hudba
mlčením,
zda je hlad
těla láskou,
zda žití
sakrováním mužů.
Čím to jednou
skončí?
Dvojím vyznáním
a malou
tichou ženou.
Pár kroků
nejistě od břehu.
A hned zase
nazpátek,
jen se smíchem
nenakazit.
Mlčení větví poblíž cest,
holé ticho vyprášených mezí.
Čas jako zmuchlaná vlajka.
Nevlaje a není náš.
Jen vranám nepřekáží.
Jedině tvé ruce
složené v hlíně
a smrt,
co táním nekončí.
Jedině to zůstalo z domova.
Je načase usmířit se
a pokorně prosit ticho,
ať mě neopustí.
Roste to
utajené v nás
a ve vteřinách současných.
Souhlasně vydýchává.
Krok za krokem možná hořkne,
s každou barvou křičí
v půlkruhu duhy.
O zemi,
zkoušce ve vteřině poslední,
o lidském tahu krajinou,
který tak ještě dokáže křídlem
zachvátit prostor.
A Bůh je
mi v každém kroku –
zválený v pěšinách
protnutých do dálek
Moje nohy v něm měknou
jako měkla srdce zvonů.
Někdy smutno je po lidech.
Někdy vlámaný jsem pod ledem,
s hrnkem stokrát zalité kávy.
Rozcestím veden nazpátek
srovnávat dluhy s časem.
Ani vykládat nemusím.
Protože ještě dokážu se
bát
a občas si živým
připadat.
Ucpaná jsou naše srdce.
Jako cesty,
když se povoz přepřahá.
Ucpaná jsou rozkoší.
Nad hladinou pačesy si držíme,
roubíky rveme si do chřtánů.
Vrátit se do těla,
k pahorkům v konečnu.
Nevkládat do něj nic,
kromě prázdna.
Poslouchat domykavost
a v maratónu každodenně
napodobovat bledé ticho.
Chladne mi oběd.
Stojím za žaluziemi,
odrážím se od talířů.
Za zády dveře
a jistě, navečer vítr,
co vhání pozdní do Teska.
Mlčky srkám z tvých
očí nadrobenou výčitku.
Přečkáváme neustálá
setmění,
ale mlha uvnitř
přečkat nejde.
Zatmívá se obzor
a hvězdy jsou jen
rozlezlými ponravami.
V rozbřesku nečekají
ani spánek, ani tichý pláč.
Jen klidné nádechy
a den nakažený
vrzáním dřevěné podlahy.
Tolik škrábanců
pro jednu holou krajinu,
kde žijeme v nelidském svítání.
Ať zůstane utajena,
ta velkohubá svoboda,
ať nemusíme se bát
být prostě jen
nablízku.
Mdlé slunce noří se
v nedospané noci.
Zaděláno v němém
sněhu.
Pomalu odpařuje se tma,
co pod kalem se rodí.
Pohublá zeleň
už chvěje se z cest.
Kopcem ke Svákovu
táhne se procesí.
Před pokašlávajícími starci
ježatec korouhev nese.
Až opře ji o stěnu kaple,
dostane korunu.
malému Metudovi
Sešlapaným listím
za paty podzimek
tahá.
Už brzy zaklíní se čas.
V květnatých lůžcích stonů
trpí nejtišší lidé.
V padajícím dešti a sněhu
pár hodin od setmění
pláčou u hrobů těch,
co se nezdrželi.
Letos dříve je naváto
samotou ostrou.
Větve dubů zlomeny
tíhou pruských vran.
Lampy plné černé havěti
a kovový srpek luny.
Rozkován.
Nach stele si
do polí
a podivné věci
spřádají se na nebi.
Ještě pořád neprší.
Je dnes jakousi módou poezii úkolovat. Chtít po ní nejrůznější výkony a především angažovanost. Má se prý také nějak starat o svět, a to přímo. Nejlépe by asi bylo, aby polonahá hulákala na odborových či jiných schůzích a demonstracích. Ale to je právě kámen úrazu. Dobrá poezie neumí mluvit přímo, pořád ještě dokáže řeč brzdit, zneprůhledňovat, pořád pokukuje po člověku celém, kterého hledá a nad nímž, přesněji na něm drží svůj zdánlivě bezvýznamný prst. Ne jako lék, chraňbůh jako řešení, ale jako obyčejné lidské spolubytí. A taková poezie, zdá se mně, projevuje své angažmá zřetelněji, opravdověji.
Jsem rád, že se u nás taková poezie ještě pořád píše. A jsem dvakrát rád, že ji můžeme číst i u mladých autorů v jejich prvotinách, jako je tomu i v případě této knížky. Není to kniha – sebeprojekt. Je to pomalé a klidné putování. Mohlo by se zdát, že při ploužení městem, s výhledy do krajiny, stejně jako do rovnoběžek odjíždějících vlaků, se nic neděje. Svět je tu připraven pro záznam či zápis. Jenže poezie v této sbírce si s takovým tím tichým propadáním do krajiny nevystačí. Chce a jde dál a výš. V ptácích a podzimu se neohlašuje příkrašek města, ale stopa zdůrazňující naše ubývání, prožívané na prvotinu mladého básníka suverénně. V každém rohu města, kterým tu je i není Opava, se ohlašují lidská dramata. A mezi nimi především láska. Jakoby tato poezie záměrně nechtěla slyšet hlaholení nad koncem patosu a milostné poezie citlivě dobývané. Naopak – každý záhyb stehna či něčí ruky, zbělalý dech do mrazu vyřčeného slova upozorňují dokolečka na jedinečnost tohoto konkrétního kroku, této konkrétní ženy, světa, který lze ještě jakž takž držet.
Není to moc. Ostatně tam, kde se tato poezie utkaná z obrazů, zvuků a pachů pokouší svět obmýšlet, spíš selhává. Ale proč by kruciš musel básník mudrovat? Je. Bolestně zatím tuší svou pozici. Ale do klišé postskácelovské lyriky se neutíká. Prostě stojí. Asi nejlíp je této poezii v tom překrásném lidském okamžiku: stát na dlaždici, která, neusazena, vychrstla svou nahromaděnou kalnou vodu na světlé kalhoty. Tam, v tom nepatřičném a neočekávatelném pohybu jsme zakleti. Pro teď i napořád. Ta podlomená noha se tu nikde neobjevuje explicite, ale ta voda, taková voda, voda žal, tu šplíchá. Dobře nám i knížce tak.
Jakub Chrobák
Ondřej Hložek
Tížiny
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 28. 1. 2013