Jiří Orten
Mé město
Praha 2013
1. vydání
Městská knihovna v Praze
Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu
Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Mé město tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Českým spisovatel v roce 1995 (ORTEN, Jiří. Knihy veršů. Praha: Český spisovatel, 1995. 301 s. Spisy Jiřího Ortena, sv. 4).
Text díla (Jiří Orten: Mé město), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.
Citační záznam této e-knihy:
ORTEN, Jiří. Mé město [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/20/82/me_mesto.html.
Vydání (grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 30. 12. 2013.
OBSAH
Náměstí, lůžko
plné bryček,
vzdychá si do dálky,
do dálky, do snu, do uliček.
A jako chůva krásným bájím
na šťastnou cestu obouvá jim
nejtišší sandálky.
Ach, ony půjdou za
nevěstou
narychlo večer spíchnuty
před veselou a první cestou.
Čí teskná ruka došívala?
Čí slabá ruka šněrovala?
Jak jenom řeknu ti?
Když řeknu matka,
co to poví?
Velikou prostou věc.
Když řeknu světlo týmiž slovy
a tma a šero, které schrání,
zda každé slovo neporaní?
Já řeknu milenec!
Ó usmívej se ještě
chvíli
a trestej, trestej úsměvem!
Navždycky jsme se rozloučili.
A to je nic, to přejde brzy,
to je jak rosa, která slzí
na pláči tvém.
Zas přijde zima,
čekám na ni,
a přinese nám s sebou sníh.
Budeme něžně uschováni,
až snese se pod tvými víčky
na kostely a na uličky
v bělostných polibcích.
Tam za lesem, tam
na návrší
vrátím se od své nevěsty,
kající cesta, na niž prší
naposled, kruh se uzavírá,
vrší se míra, ona míra
již vykoupená bolestí.
A náměstí, to lože
bryček,
vzdychá si do dálky,
do dálky, do snu, do uliček.
Vždyť chůva, která pochovala,
neví, že darmo obouvala
ty tiché sandálky.
Běž po špičkách.
Hleď, jak se kloní,
neb je mu smutno z výšky té.
A umí zvonit. Tolik zvoní!
Spíte a slyšíte.
Na milence a na
havíře,
na zbloudilé a na mrtvé
do šíra volá. V čisté víře
je k svému srdci zve.
A jeho kříž, jenž
blesky chytá,
něhou se zalyká,
když svatý Jakub slavně vítá
příštího zvoníka.
Kde je tvůj život?
Když jsi bledá,
když cizí křik ti ruší sny,
tu z půdy tvé se matka zvedá,
tichosti obraz překrásný.
Má hřbitov svůj a
v jejím chrámě
zemřelý malíř dosud ví
jak naříkat, jak smát se na mě.
Rozetřel věčnost do barvy.
Ó, život v
křivolaké řádce,
korunovaný bez králů!
Odevzdávám se boží matce
pod starým znakem portálu.
Hudba v chrámě.
Kde je? V něm.
V stříbře, náhle zšeřelém.
V nejhlubších a živých ranách.
V pokleknutí. Ve varhanách.
V světle čirém jako křišťál.
V naději a v písni píšťal.
Město hudby, již
jsi chtěl.
Hraje, hraje archanděl.
Hraje soud a hraje víru.
Hraje smrti ouverturu.
Hraje něhu smutných loubí.
Hraje lásku. Lásku troubí.
Jak se klenbou
rozléhá
píseň nebe bezbřehá,
lodi chrámu tonou v záři,
plují v chórech nad oltáři
za volností, k duším z těl.
Hraje, hraje archanděl.
Text díla nelze šířit z důvodu ochrany autorských práv podle zákona č. 121/2000 Sb. (autorský zákon).
Bože, co hran! A
Kutná Hora
z nich jenom může pít.
Jen zraňována, věčně chorá,
napít se, pochopit.
A uvnitř, v ní, je
věčný pramen
a tvoje srdce, město v nás,
v kamenné kašně, z jejíchž ramen
vytryskl víry hlas.
Zní kostely a
ulicemi,
zní chůzí chodců tvých
a prozářen svou drahou zemí
doznívá v nebesích.
Zde umíralo se…
Ó děti posečené,
vy zříte na ten div.
Raničko, po rose,
jde život od pramene,
je uzdraven, je živ.
Sloup morový,
nesmírná Boží muka
se tyčí do výše,
nad domy, nad krovy,
jak výkřik, jako ruka,
jež milost podpíše.
A zase přejde mor
a matka bolestivá
obejme děti své,
až zmizí za obzor
barva, která se dívá
očima od krve.
Plášť ze vzdoru,
plášť z kamene
a čelo, čelo vzpřímené,
kdo zkusí na ně hrát?
Ty tvrdý, rozkročený k boji,
hleď, čeleď země zas se rojí,
jde svého Boha zapírat!
A onen krok, jímž
vykročí,
kéž vlije světlo do očí,
kéž všechny oči zalije!
Žebříku pomsty první příčka
je připravena pro Havlíčka,
jenž nezemřel, jenž živý je.
Bdí za nocí, v
nichž vichr duje,
a jeho ruka ukazuje
tam, odkud stoupá dým.
Vy bděte též, vy s vichry dujte,
přislibujte si, vyhrožujte,
a přece nezradím!
Na starém
hřbitově, kde se už nepohřbívá,
můj první žal,
takový krásný, hluboko se vrývá
kamením, travou, tichem, nechápáním,
ó Pane Bože, nech mne běžet za ním!
Proč jsi mi nohy zavázal?
Krám s knížkami,
podloubí, bílá kašna,
tudy jde cesta vzhůru, na Barboru,
panenka štíhlá, vysoká a strašná,
panenka havířů a pana kostelníka
v srdci mi klíčí, tiše odemyká
kamenné tajemství, kamennou Kutnou Horu.
Za sedmi zámky,
viď, jsi uschovaná,
tolikrát ťukal jsem, ach marné zaťukání,
ó země země mé, ó země, jež jsi sama,
moci se rozběhnout a tebe dotýkat se,
moci tě zase mít a říci: máš mne zase,
jsme zase sami dva, už nejsme, nejsme sami…
Jiří Orten
Mé město
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 30. 12. 2013