Jiří Orten
Čítanka jaro
Praha 2013
1. vydání
Městská knihovna v Praze
Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu
Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Čítanka jaro tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Český spisovatel v roce 1995 (ORTEN, Jiří. Knihy veršů. Praha: Český spisovatel, 1995. 301 s. Spisy Jiřího Ortena, sv. 4).
Text díla (Jiří Orten: Čítanka jaro), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.
Citační záznam této e-knihy:
ORTEN, Jiří. Čítanka jaro [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/20/85/citanka_jaro.html.
Vydání (grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 1.
10. 2013.
OBSAH
Věře
V jinotajích se rozednívá,
nyní je píseň tím, co zpívá.
Richard Weiner
Na tomto místě stůj
na tomto místě chvíli aspoň chvíli
nepřišla ještě doba bláznění
ó prosím na kolenou prosím
na tomto místě ty se zastav
Chci říci za svá
rozněžnění častá
za polibky a za nožičky rosy
které se na déšť proměnily
za vzteky bez příčiny za celý život svůj
také tak bez příčiny
nepřišla ještě doba bláznění!
Ať život přesný
jako báseň
jen zlému slovu podobá se
ať jak chce malost kolem duje
na tomto místě zastav se ty čistý
Zde každá hláska
cosi oddaluje
nad tímto krušným já jež věčně opakuje
na tomto místě ty mne opakuj
byť trochu znavený a zkřehlý místy
Pod každým slovem
které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň kde bloudí se a ztrácí
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme
Ó deště tichem
rozšumělé
smutno je bez vás stromům v lese
Pročpak vás vítr zase nepřinese
a nenechá vás na znaveném čele?
Jak nádherné to
bylo stát
a býti mokrý od hlavy
až k patě
mít za knoflíčky kapky na kabátě
s těžkými víčky dešti naslouchat!
Tenkráte mladé
vrány z hnízda vypadly
a za pršících teček
běžel k nim zmoklý mraveneček
pozdravovat je tykadly
O malých dětech
které rosa chladí
o malých dětech kterým ptáci pějí
jak chytají je jak se smějí rády
zpívali bychom ve své beznaději
A malé děti spí a
všechny oči skryté
jsou jako andělé z kterých se staly slzy
ó přítelkyně smutku kterak odpovíte
až půjdou kolem vás svou roztančenou chůzí
ty moudré dcerušky
a moudří synáčkové
Na lůžkách plných snů se započala hra
a malé děti spí a po tvářích jim plove
měsíční paprsek co srdcem vyvěrá
Nesmírně suché
jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)
A je mi líto
radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
ta zima kterou vždycky doprovází
úzkost jež započíná
už dávno před tím v srdci mladých matek)
Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla
Nesmírně suché
jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
Cukřenka
s obouvátkem
něžným jak pata Karkulčina
cukřenka s obouvátkem
na tomto stole hladkém
se slzou vína
Ach kdo tu slzu pil
kdo pil ji před rozlitím
zdalipak rty si osušil
zdalipak jinou kdesi skryl
tu jinou kterou cítím
Hrob toto slovo
jasný smích
co zbývá? dolehnutí víka
hrob závodění milostných
A přec a přec se neodříká
Hrob poznání hrob
tajemnosti
hrob polibků jež dlouze kradly
načatou noc hrob křehkých kostí
hrob malých smutků před zrcadly
Hrob studánek hrob
čisté vody
(na víno často změnila se)
hrob snění a hrob pro náhody
pro náhlé procitání v jase
Hrob hrobů hrstka
sypké hlíny
jež z čehosi co milovalo zbyla
jak vylámané zoubky hadů Gorgoniných
hrob na němž tma se rozsvítila
Udělej zajíce
umíš to dvěma prsty
pěst jako hrášek sevřená
tajemství stínové
tajemství zahledění
malinovými ústy
pak na dobrou noc mamince
líbati poprvé
tma na nás klesá s bílé stěny
a ještě není skončená
Udělej černou myš
bude ti tančit před očima
do srdce hlodající
tajemství stínové
tajemství zahledění
a bude stále jiná
a bude stále níž
trošinku od krve
v čistotu snu se změní
na lehkých křídlech spící
Ivanovi Blatnému
Říci mu ležím
jazykem zadrhnutým stále opakovat
že padám jako úsměv padá
padl jsem Pane a již nevstávám
říci mu ležím
že ležím jako všechno na čem nezáleží
že padám jako všechna slova
říci mu padám
a krásné padání je únava
Marnosti říkání
marnosti pádu
znám anděla jenž křídla má
neboť je andělem zůstávajícím vzadu
marnosti říkání marnosti pádu
a já se na něj dívám je to panenka
je vzpřímen jako každé dívání
dívám se štěrbinou oka okénka
neříkám nic to je úžasné on zůstává
anděl anděl jenž křídla
má
Už dosti Pane teď
se kaji
zapomněl jsem že všechno víš
ale mé oči také když se nedívají
už dosti Pane teď se kaji
dlouho jsem žil ty mi odpustíš
za mrtvým oknem za lampami
za stolem s kterým k nebi jdeš
za prchavými básničkami
a za láskou kterou mi odvedeš
Nadvichření –
ne obroda!
(vždyť stejně také skočím
i když mi ruku nepodá
až zavřu oči)
Neboť tak trvati
dál
a tak se přežíti
můžeš jen když jsi opodál
věděl své ukrytí
Ty střípky zvědavé
ta sklíčka neprůhledná
jimiž se dívá jimiž vidí
minulost tlačící se ze dna
na dálku kterou nenávidí
jsou jako láska
obojetné
Vteřinka chladu zdolá je
okamžik spatření je přetne
chviličkou ticha hvízdaje
a ruce v kapsách
stále hvízdá
a nechce si již vzpomenouti
Útrapy jeho jsou jak jízda
kterou jsi ty jíž musíš slouti
i když ses jinak
pojmenoval
Ty jmenuješ se bratříček
a sestřičku jsi někam schoval
Ty jmenuješ se králíček
a den na který
hledíš zdola
jak se tak na rub obrací
ti královničku nepřivolá
Ona se studem odvrací
červená se ach
takto chutná
když slůvkem něhy zraněna
tváří se že je trochu smutná
a zatím se jen červená
Zvědavý střípek se
nám zlomil
a půlí dálku na dálku
není již vidět staré domy
v nichž hrávals na svou
píšťalku
vždy nové se ti ze
dna tlačí
zvolna se derou výš a výš
jsou jako déšť jenž verše smáčí
takže již báseň nevidíš
Ať tedy spadne ona
voda
jež všechno kolem zaplaví
až uvidíme sen jak hlodá
po celé tíži přípravy!
V nazlátlém vidění
jsou všechny věci
třmínky
tma jemně prosvítá a pije noci dech
kdo spí je zcela sám stýská si bez maminky
a malé stýskání mu šeptá na ústech
Bylo to oblačné
poslouchej kamaráde
a měkká vláha rtů mne omamovala
byl jsem jak andílek jenž zlaté chvilky krade
a schovává si je aby mu zůstala
alespoň jediná Dej
pozor příliš dýchá
a vzduchu ubývá a je ho stále míň
v nazlátlém vidění jež končit nepospíchá
a mísí štěstí mé se smutkem dávnějším
Ó kolovrátky v
tichu ticha
nedotknutelnosti v ranách ran
ó zalykání v tom kdo dýchá
cípe jenž zůstal nepojmenován
Ó chlade v prstech
rozvášněných
ó úkryte jejž kdosi zná
ó lásko v pohrdání ženy
ó v ošklivosti líbezná
Rozlitý lede v
době léta
chviličko štěstí kalící
ó lete který nedolétá
ó bdění bdění pro spící
ty bratříš se ty
zajedno jsi
s kdejakým srdcem bez boje
Vždyť také dívkám jež tě s sebou nosí
v sleposti jejich dáváš to co je
Ó oči civící ó oči
za očima
vy druhé jejichž pohled nedojímá
vy sestřenice víry světlu vzdálené
vy jejichž balzámem je nezahojené
vy vyzvědačky lásek s jejich mály
vy jež jste při radostech naříkaly
vy smrtí dávno před zemřením jaté
vy které od dívek a básní utíkáte
vy lupínky vy vědmy přítelkyně
nalézající tajná dvířka síně
Ó oči civící ó oči
za očima
vámi se zahledět na ňadra milenčina
vámi je nespatřit a vámi o nich snít
vy navždy odhodlané nezahovořit
vy navždy odhodlané neviděti
více
vy jediné vy krásné zřítelnice
vy které víte jako Bůh to ví
o jednom srdci které hladoví
že hladovění je jak věčná zima
ó oči civící ó oči za očima
Až nebe pochopí
že přestalo být víkem
které se na zem přiklopí
až lichotkami
křivek
neopijeme se a velmi prostě
stiskneme ruce dívek
až pozná noc že
střídá
jen cosi bolestného
o čem se nepovídá
bez jisté
zamlklosti –
až hroby budou jen
skrýšemi nahých kostí
až spánek připraven
vzdát se svých pyšných výsad
očistí srdce žen
až budou věci doma
až věci se k nám vrátí
až jazyk jenž se pomát
bude se zkracovati…
Slyšíte déšť? Já
též jej slyším
je jistě z peří housátek
tak měkce dopadá zatímco píši
a vrací se k nebi nazpátek
Slyšíte déšť? Jak
byste neslyšeli!
vždyť celou noc vám oknem hrál
usínal když jste ještě bděli
a velmi něžně uspával
Slyšíte déšť? Na
rozloučenou hraje
tam zůstaňte tam v dálce slyšte jej
jak ustává jak zvolna ustávaje
zaplaví dívčí obličej
Letěla bělounká
holubička
a už neletí
neboť má od pláče zavřená víčka
Pro koho letěla? Letěla pro děti
a když se ukázala
v dáli
mávajíc dlouze křidélky
viděla náhle že se z nich staly
malinké spící dívenky
Věci by byly opět
živé
a všechno zpěv i času hlas
procházelo by jako dříve
tím co je skryto v nás
Jen nadzvednouti
onu tíži
která se vryla do hmatu
a vědouc že již neublíží
došívá stehy kabátu
Jen nenavléknouti
jej znova
návykem dlouhých rukávů
za mrazu jehož únorová
láska ti dala únavu
A hmatat tam kde
není látek
kde nahá kůže spočívá
kde není místa pro kabátek
(je příliš velký zaživa)
Za líc své něhy
plula jsi na potocích
mezi ztracenými břehy
do krajin noci
za líc své něhy
Nespatřená a bludná
zachytila ses krajů
potopených u dna
v záplavě tmy v záplavě bez okrajů
nespatřená a bludná
Milenky končí za
zábradlím
tam neznáme tam něhy líc
je roztříštěna tím co kradly
ubohé vlny kráse smrtelnic
Ale ty prý ses dala
jediným rozevřením klína
vodníkům kterým bylo zima
Almužna lásky
třeba malá
ti ke smrti pomáhala
Tvé vlasy vlají dál
zmatené větrem opilým jak včela
zastav se nyní změněná zkamenělá
to jenom vlasy vlají dál
za vším co plamen zanechal
Ó chyť tu chvíli
která s tebou prchá
pod krásnou smrtí tou
jíž proběhla jsi jako modrá sprcha
dopadá na prsa a zazvoní jak dukát
nejmenší kapičkou
Jak hořela jsi!
Jak tě pronikaly
lstivé jazýčky úst!
Ach nejvíc ústa v oněmění pálí
a slovo na rtech neví má-li
má-li tě neprorůst
Mrtvá – ó
bezednosti hladu
k výhonkům vášně ohořelá
v splývavém marném vodopádu
mrazivé polibky ti mezi ňadra kladu
a pod klenutí čela
Usne mi spánek
jistě usne
už nejsou vidět ani paty stínu
komu dáš své srdce ty nejkrásnější
komu je dáš?
tomu krásnějšímu
Ale vždyť kolem
mne je vysoká zeď
až jednou ji v svých bílých vlasech sejmu
komu dáš své srdce ty kterou miluji
chci slyšet odpověď!
tomu zazděnému
Chtěla bych brát!
ach kde jsou drobty
jež vítr včera nasypal
mým něžným kuřátkům?
Kuřátka řekl prsy
mé
nesmíte uvadat
kuřátka řekl ale kam
kam kohoutek se skrývá?
po špičkách za ním chodíme
po zrnku zrnko počítám
a on se nepodívá
Ó hřebínku až
vyčešeš
všechny mé vlasy zbylé
pověz to kohoutkovi!
Buď tvrdý až mi řekne lžeš
česej mne rozpustile
Ó větře větře rozvlň mne
zazpívej za mne slovy!
To ticho je tak
podivné
můj milý asi slyší mne
už nesmím dlouho povídat
Ach kde jsou drobty kde jen jsou
jsou v klíně? chceš je sezobat?
a kam nás spolu odnesou?
Kuřátka čas je jíti spat
Poprchávalo po dva
dny
na rty jež jiného cos chtěly
na tvé rty žíznivé
Což ale my se
smíme ptáti
po štěstí které nejdříve
se na jablko zakulatí
a potom rozplyne se jak
vzpomínky které zčervivěly?
Což ale my se
smíme ptáti
na tento život důkladný
jenž jenom zradu našeptá ti
zradu tvým ňadrům zradu kráse
a zradu smrti která nezeptá se
která tě ztiší jako dítě
až jednou navždy vezme si tě
Nejčistší světlo
je když svítá
A přece přijde chvíle ta:
můj obraz ztratí se ti někde v dálce
a nebude už ani ve tvých víčkách
Protože moje srdce
nelétá
a umí chodit jenom po špičičkách
jedenkrát večer k tobě přicupitá
a poznáš moje písmo na obálce
Tu řekneš si že
čehosi je škoda
tma nejkrásnější že je když se stmívá
a budeš náhle stařičká a sešlá
Pak budeš plakat
až ti slovo podá
můj pohled který se už nepodívá
a ucítíš že láska neodešla
Po cestách chodíme
a kdekoho se ptáme
zda neuviděl tu jež na malenky
šla
Ten kdo se mnoho ptá odpověď nedostane
a my jsme bosi též jistě se popícháme
a nedočkáme se té která odešla
Varhánky zpívání
pěnkava pěkně skládá
a není-li to ona je to sýkora
Z okna se vykláním a hádám co má ráda
z okna se vykláním a nic mi nenapadá
hluboko Vitoušek má
slova zaoral
Obláčky nade mnou
jsou kousky nemesie
ten druhý kousek červený
to je snad srdce mé jež nedočkavě bije
a ona odešla a možná neslyší je
kterak jí dává znamení
Až bude znavena k
zemi se tiše skloní
a pak se náhle podiví
neb pozná že jsem s ní ve všem co kolem voní
že s malou sýkorkou jí zpívám na jabloni
a čekám na ni v květu hluché kopřivy
Zrosená sklenička
ta jež se časem pyšní
nazlátlým vínem kterés pila
s mými rty nemluví jako ty nepovíš mi
jaká je vzdálenost která tě má má
milá
zda umí milovat a
zda tě pevně stiská
když z okna vykloněna hledíš na ni
zda dobře líbá tě ty vzdálená ty blízká
v mém nepřejícném zadívání
V samotě bodláků
rozbolestněných sladce
jen málo klidu přáno je mi
v samotě bodláků se toulám po zahrádce
a chci tě obejmouti
celou zemí
tak aby ruce mé
(ty temné lesy vzadu)
tě nepustily již i kdybys chtěla
a ústa má (jaká čest pro zahradu!)
aby tě celou provoněla
abys už nemohla mi
nikdy odejíti
tak nadlouho tak sama do daleka
a abych stále viděl jak se třpytí
tvá malá náruč (krásná čistá řeka)
Jak ke mně
přicházíš tak k jiným přicházelas
jako mne líbáváš tak jiné líbalas
a stejným sevřením a stejným zajíknutím
se vzdalujeme na okamžik smrti
té které jednou vzdám se já
až přijde čas
On přišel příliš
tajně
nad ložem mým se sklonil
na špičkách
okamžik setrval
a pak se poodklonil
neboť se bál
neboť měl strach
Měl příliš velký
strach
prostoupiti tě zcela
abys on byla ty
setrval na špičkách
ne tys jej neviděla
nemohlas viděti
Vždyť ty jsi jako
ke mně k jiným
přicházela
a jako mne teď líbáš jiné líbalas
a stejným sevřením a stejným zajíknutím
se vzdalujeme na okamžik smrti
té která nikdy nelhala
i když mne s jinými ochotně podváděla
vždy byla královnou ne nevěděl jsem která
a hádal hádal jsem
nemoha uhodnouti
Pak vždycky
přeletěla
a já se tiše vracel
tam kde jsi byla ty
když jsem tě nejvíc měl
nejvíce jsem tě ztrácel
když jsem tě nejvíc měl
byly to tvoje rty?
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat
a hodně míti rád
Slyšíš? To ona tiká
Tak zoufale si hrát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
Snad víš že
kolikrát
jsou slova strašně lichá
Bůh ústa uzamyká
nemůže více dát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
Krev ano jenom
krev dovede dobře bíti
A ruce nepotřebný jsou
Tady je šatna Račte odložiti
Vejděte měkce Tak by chodil mech
A dívejte se jako stín se dívá
zpoza a málo jako namátkou
Staňte se duší lamp v nichž světlo dohořívá
A zastavte se na hrobech
Štěrbinou jasu
hudba sahá sem
jak čekala by před koncertem
A mrtví naplněni úžasem
zeleným divem trav jež vyrůstají z nich
a rychlou prací hrobaříků
šeptají pro nás zpola žertem
jiskérky slov jež přidány jsou k tichu
poznání hřbitovních
A já ó mrtví také
tam
po prázdné vnitřní straně hmatám
já též se vzdávám samotám
Snad jenom vítr který po mně běhá
je jiný nežli váš
Studnice života studnice vrchovatá
zde je mé víko Ty je přivíráš
a ono stále nedoléhá
Zameškali jsme
sníce
na tisíc závratných objetí
A dívenky ty pružné závistnice
které si rády hrají na děti
nás potom mohly neuviděti
když milovaly nevidíce
Na čem to Bože
vážíme svůj sen
že nikdy lásku nevyváží
a každý z nás tak neviděn
sám sebe k zemi sráží
Ó dobře poslouchej nač se tě nyní táži
jak je to možné býti
nemocen
nemocí tíhy která
těžce letí
dolů se tiskne vzhůru jenom hledí
pro hrůzu zapomíná na objetí
pro hrůzu z nekonečné odpovědi
že jenom ti co vědí
jenom ti co vědí
dovedou neviděti
Proč se jen pláče
při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné
Opravdu chtěl bys někdy plakat
Déšť na římse to
je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je
k čemu je déšť co ti to říká
Ach teplo to je býti
unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše
že čas je skoncovat
Přítelem být
milencům co se trápí
často si myslíváš
za hodin bděných nebo spaných
tisíci drápy rozdrápaných
tisíci drápy
(či kolik jich má život náš?)
Tak asi mohla
myslit skála
když ucítila hůl
jíž do ní kdosi bez zázraku
tloukl jak srdce polapených ptáků
když vodu nedávala
každému kdo si zamanul
V přestávce mezi
životem a tam tím
kocourek s kamenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tam to nepřichází tam to má vždycky čas
Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí
Co přivázali mu to
tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam
A pije pije
zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná
v přestávce mezi
životem a tam tím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když noc už minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat
Vějířky kolem úst
již nejste
k ovívání
Dřív ale když byl ještě mech
na velikánské stráni
a nenosili jsme svou starost na zádech
tehdy jste byly k tancování
a dobrý chládek chodil s vámi
Vějířky kolem úst již nejste k ovívání
jen malou zbraní žalu jste
nejpokornější zbraní
jež zcela tiše pláčem naroste
Z temného kouta
myši vylézají
ne pro změnu ne náhodou
pro kousek života jímž v děrách umírají
z temného kouta myši vylézají
a za svobodou jdou
Ach nesmějte se
jim vy kteří vídáváte
své umírání jenom v zrcadlech
vždyť jako myši tajně k světlu pospícháte
až k jedné holé stráni Na té
naroste jednou velmi měkký mech
Děravá budoucnosti
ó budoucnosti z děr
v níž smrt je rána která poctí
a které nemáš nikdy dosti
děravá budoucnosti
už je čas abych odešel
Zdá se že dívka
kterou sráží
větýrek kdesi na zápraží
a která ani nechápe
že zezdola k ní letí vrána
na čápa zhurta rozkrákaná
když na bříško jí zaklape
je také takto hluchá k světu
a chodí jako po sametu
a sní – sní dovnitř – nechápe…
Čechy za oknem
smutných duší
obzore můj já vidím vás
ze svého žalu nejčistěji
až v hloubi jezer jež se chvějí
Čechy za oknem smutných duší
čekání dané napospas
k minulosti se usmívati
s tím co jsou slzy v úsměvu
vědět že láska ráda mučí
nežli ti padne do náručí
vědět že hlas se tehdy vrátí
až vyučí se ve zpěvu
A jenom nepatrná
zmínka
dříve než zmlknu na chvíli:
kdo ještě žije nemoc přečká
a musíš myslit na Palečka
na bludičky a na Ječmínka
že také bloudili
Jiří Orten
Čítanka jaro
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 1. 10. 2013