Ladislav Selepko

Proč tvé nohy začaly hořet?
Proč se remorkér plouží do přístavu?
Proč mrtvý dinosaur?

Vzal bych tě do náruče
kdyby svět nenosil triko naruby
– míč zahnaný do slepé uličky

Chci si koupit iluzi života, rodinné štěstí
dnes jsem si byl vybrat hřbitov
na kterém bych chtěl ležet

Co mi ještě chybí k dokonalosti
k mohyle štěstí?
Kůň zapřažený do popruhů
hrnčířský kruh

Lampa svítí
tvoje všechno je takové
nádech a výdech
robot na prožívání
nespravedlivý soud
budeš mě bít
dávat mi jíst?

Jako bavlněný polštář na spaní
mýdlová bublina
praporek zastrčený v konečníku
zubní výplň za třicet korun

Chci tě obejmout
vyhodit z okna
akumulovat podél
vymontovat z pojistek
zapomenout ve vlaku
hypnotizovat za jízdy
prozkoumat zkumavkou

Dnes jsem měl k večeři tvůj záblesk v očích
marinovaného pstruha
vykolejený vlak – tvůj obličej
ani nevím, jak mi chybíš
připadám si jako náhrobní kámen sebevraha

Na mezi rostou pampelišky
půjdeme vzduchem
ukousni si jablko z mého rtu
na čele se ti rozsvítí semafor
blouzním o našem společném životě
náš společný život je blouznění

Kokrhá kohout
z tvého bludiště vytéká krev
oranžová
máš na rtech krev
v rukou držíš kůzle
chci tě vidět oranžově

Na prsou vrabčí hnízdo
v korunách borovic spílají preláti
smích vzal tropy pěstí

Dnes jsem putoval k televiznímu vysílači
televizní přenos
cívka se motá
u Brundibárů bude veselka

Měsíc je výš než před hodinou
vlak se zmítá jako harpunovaná velryba
ještě chvíli a vyletíme z kolejí

Myslíš teď na mě v Sudetech?
Mám se do tebe zamilovat v Sudetech?
Zamilovat se do sudetského Němce?
Naše láska týden po odsunu
- šrouby a vazelína

Myslím na tvůj úd
jak často si ho myješ?
Na podzim?
Podívej, venku padá hnůj
Nelze naplnit přeplněnou nádobu
přesto je to jediné životní poslání

Vlak staví i v Sudetech
oranžová mě vyprovází z každé stanice

Chtěl jsem se ti podívat do očí
místo toho jsem zahlédl měsíční sondu
pohled do tvých očí je stejně nejlepší
chladí jako matčina ruka
nemohu ji vygumovat
nemohu na ni zapomenout
nemohu ji vynulovat

Jako matčina ruka na údu sudetského Němce
– kam ty se na ni hrabeš!

Pohled do tvých očí je stejně nejlepší
naděje umírá poslední
tvá ruka se vleče jako třetihory
ostřelovaná a zablokovaná na hranicích
svírá můj úd nanejvýš jako cukrářský výrobek
tvá ruka jej vůbec nesvírá
žít s tebou je peklo

Další den bez onanování
za každý takový den jeden den s tebou
dnes nebylo slyšet, jak se nahoře milují

Úl

Modlím se k úlu vráženému do živého masa cikád
Je to kus čerstvého masa od řezníka
ražničí ve vlastní šťávě
s vyhlídkou na nové bydliště

Procházím pokoji, jejichž sokl je čerstvě natřen
obětovanými bohyni měsíční krve
panenské krve žlutých orchidejí

Mám strach, aby se stěny předčasně nesesuly
na stole zbývají nějaké sladkosti
křik se rozléhá popravištěm
Ruce se drží zbytků vědomí
ale záplavová vlna je mocnější než strach

Noci strávené za houkání sirén
potracené děti se válejí na chodnících
obuj flétnu, vyšli ji do mrazivých ulic

Koberec, který rozbaluji …

Bonus

Otevíráš se
nůž opřený přes okraj talíře
drobné miny vybuchují v květinové keře
na bílém porcelánu zástup černých mravenců
ruka natažená na vzdálenost krajiny

Květina s červenými listy
hnědými květy
černý stonek

Dlužím ti polovinu oblohy
tlustou deku nataženou pod koly válce
smích, který sám sobě řeže žíly

Tlama se otevírá
vidím tě plavat ve svých žilách
pod modrou oblohou, v žluté záplavě květin

Zpoza rohu vybíhá černý býk
držím tě v rukou, šťáva vytéká z pórů
vidím tvou tvář svítit z oblohy – je úplněk
znovu tvá krev
větve uvadají, zvedá se silný vítr; vločky, sníh a mráz

Usmíváš se rozpáraná vlky
prorostlá ostnatým drátem
košíky s trhanými květinami

Usmíváš se, protože jinak bys musela začít plakat

Proč tě tolik miluji

Když poslouchám všechny ty malé bohy
kteří si nedokáží odepřít kůži z lososa
jsem jedním z nich
vyvěšený z okna
vlajka na vdávání, kůže přikrytá ekrazitem

Mohl bych se do tebe zamilovat
jako rozpočítadlo
unést tě z kláštera
bloudit po vlnách
otvírat si konzervy tvým úsměvem
rozpadat se jako uhlík
na požární stanici
vigvamem zakroutit až do setmění

V tobě je noc
v tobě se válí studna jantarové vody
tvůj pysk vábí čmeláky
oheň hoří v naftových polích
mlha se zvedá nad řekou
ruku mi přejíždí přístav
vzdálené houkání sov ze sobot a nedělí

To není náš svět
náš hmyz se roztočil kapkami
blaha a modrotiskových odznáčků

Tam půjdeme
kde se smích střetává se sněhem
do vykloubené pramice
tam čeká pastvina
a kohout se otáčí
kolem vlastní osy
tam hnije náklad rajčat a paprik
tma pustá
že dýchat by se nedalo

Čtu si v tvém klínopise

Zdá se mi o tvých nohou
stehnech svírajících hlavu
dva kusy sulce na váze
stlačují mě do podvodní říše
kudy nemohu proplout ani proplavat
zamotán do řas
čelím nástupu Maginotovy linie
vlnám tsunami
bořícím můj pracně stavěný účes

Údery beranidla rozhazují myšlenky
disk mi vypadává z dlaně
na Ovčárně dnes nepůjde proud
ruce se přidržují zábradlí
jako by moře mělo vyvrhnout velrybu
plovoucí v tvých vnitřnostech
trávící jízdní řád

Sunu se po integrovaném obvodu
do vyšších pater mrakodrapu
míjím zamrzlé Hurónské jezero
obilná sila v Severní Dakotě
téměř vyčerpán nahlížím
přes okraj sopečného kráteru
ale nedokážu se zeptat na cestu
jíž se vchází do červeného lesa
na pobřeží Tichého oceánu

Kusy syrového masa

Uvolněný za hranice letních snů
papiňák zmačkaný v koši
kouřím se z horských lesů
vyzvedávám poklad starého opata
ze zatopeného lomu
když se otírám o úlomky žuly
seřazené podle velikosti nebo měkkosti
věčně připalovaný na pánvi rozkoše
čaruji nad tvým břichem
zaklínáním léčím ochrnuté myšlenky a představy
syrový den si mi sedá na rameno
sůl mě vyzývá na souboj
v kádi s kapry

V takto zuboženém stavu obracím další stránku
prosáklého románu

Klín potažený jinovatkou na čajovém hrnku
se obrací v akordech vášnivého tanga
mě obracejí coby palačinku v hotelu Cunnilingus
asi jsem vzdychal příliš hlasitě
že se požární směrnice rozutekly
Barvím ti vlasy namodro
abych i potmě zůstával tvým bohem
láska na každý pád z okna
filipínská soutěska zaplavena

Ale jaderná katastrofa dosud nepominula
stále se svíjejí na jídelním lístku plutonia
dva trilobité s cestovní kanceláří
předvádějí varieté v krokodýlí tlamě

Válím se po sněhu
v naději, že se mě dočkáš

Davem demonstrantů probleskuje tvá holá hruď
atomový hřib se mi zatmívá před očima
pokládám se na lehátko
kroky stínů se rozléhají podzemní továrnou
v ústech mám modlitbu
svatý Pavel mi vypadává z úst

Roznáším ranní noviny
strůjcům neštěstí předžvýkávám svědomí – sloní chobot
dívat se na tu nekrofilii není povzbudivé
tvůj vlak to také nestíhá

Za ruce se brodíme bitvou u Kurska
umíráme při předávání ceny na jevišti
vyzdviženi s troskami Titaniku
pomazleni předsedou Valného shromáždění
se nechceme minout ani s jedním ročním obdobím
proto si obouváme sněhové řetězy
a vyrážíme na předvolební kampaň

Delfínům jde dobře plavat na břiše
nás to studí

Musím ho jít zabít, nelze
se dívat, jak vítr strhává plakátky
z tvého obličeje

Snůška vajec, kilo za kus – je to výhodný?
Nevím, nemohu najít cestu k pokladnám
uteču bez placení dříve
než mě větrací vrtule rozsekají
na reklamní slevy

Žena surrealisty

V ústech jí dozrávaly maliny
na ňadrech se pohupovaly bárky
přes břicho vedla šestiproudá dálnice
v klíně si lišky dávaly dobrou noc
stehny protékal stowattový džus
mezi koleny hráli koalové tenis
po lýtkách sestupovala horolezecká výprava
v zadním traktu kotníků probíhal divoký večírek
pohraničníci hlídali prsty

A když se otočila
hýždě se vzduly na tibetském slunci
pod lopatkami se usadil prach
kolem šíje se omotal ostnatý drát

Ve vlasech vlaštovky stříhají látku na nové fraky
v očích soutěž „Deset stupňů ke zlaté“
po tváři si vykračuje golfový míček
v krku propast do bezhvězdné noci
a v míze šustí půlnoční vysílání pobřežního rádia

Domů

Pohlaď mě dlaní plnou svatojánských mušek
opékej mou lásku nad táborovým ohněm
vykřič jméno svůdce do noci
přistav další trajekt, ať na něj mohu přeskočit
žeň mě pastvou ubíjejících očí
smýkej mým jménem po nemocniční chodbě
dýchej vzduch, jako by to byl kámen
burácej v uších popraveného
jeď na hřbetě mastodonta ohnivým zaříkadlem
rozprostři igelitové tašky po nádraží
vzdoruj náporu křídel
prsty jako řetízkem od hodinek navždy spal pěšáky rozumu
viř a bubnuj na zabedněné okno
strhni údolí, svírej bolest v srdci
kleštěmi ukousej další stránky příběhu
uzavři je do truhly na dně moře
roztroušené součástky napadne jaro
ale teď se listí nechává pojistit v bubnu loterie

Procházím tebou tam a zpátky
jako zubní kaz sklovinou
štěkot psa uvězněného na celnici
kontraband rozhazovaný hladovějícímu obyvatelstvu
procházím zámky, klíči
sklo je pryč
tvůj obraz taktéž

Cítím, že mě opouští touha po smrti
navždy přibitý do tvé dámské kabelky
cítím, jak mě váha odmítá usměrňovat
dech motýla mě designuje za téma konference
vlčí zuby rodí malé žirafy
výtahová šachta se plní vodou
semafory mě vysvětlují závorám
dopravní světla přivádějí před dům
ve kterém svítí křišťálový lustr
a klubko nití listuje televizním programem

To všechno si představuji
abych nemusel otevřít oči
na žádný z obrazů, jež poletují vířivkou
já, hřebík zatlučený do výučního listu imigranta
dvojitá porce jogurtu na skalním ostrohu
igelitový pytlík klouzající pod zářivkou
jméno prasete vytetované na buldozeru
bahno usazené v kbelíku před umytím

Zrozený k tomu, abych věšel portréty prezidentů
na krk malým školačkám
mezi první a druhou přestávkou
abych o samotě vyjmenoval chráněné rostliny
lil na tebe z výšky unipetrol
uložil tě do regálu
a pral se s námořníky při zmínce obnaženého kytovce
abych doplnil figurku do políčka, které jí léta náleží
rozloučil se s hracími kartami
bruslil po zledovatělých střechách
abych se díval, jak major Zeman pelichá v kůlně
zvrtnul si kotník při přelézání
z jednoho života do druhého
abych se na výhybce smál svým přáním
a kloval do izolace samostřílu
abych se pustil okapu, padl do záhonu růží
popělavějících na tvém narozeninovém dortu
abych tam usnul spánkem spravených chladniček

Chtěl jsem utéct z počítání přeživších
dělat, že nevidím na jedno oko
do budoucnosti
a musel se chytat koblih a námořníků
po každém vykročení jsem boural sloupy lahví
po několika metrech ztratil půdu pod nohama
a nebyl k nalezení

Potom jsem se objevil na úplně jiné
zastrčené stanici
omotaný laními slinami, vyzáblý na stránku z Dikobrazu
posadili mě do vlaku a poslali do lázní
opakovalo se to pořád dokola
byl jsem tím proslavený

I tebe jsem minul se zkříženými šavlemi
než ti vytrhali zuby
než ti ruka vystřelila za pouťovým balónkem
a ty sis stačila přečíst program
tebe jsem minul ve vozíku na uhlí
při objížďce dálnice jsem tě vůbec neviděl

Vědět, že to jsi ty
že se plnou parou neřítím do ozvučné desky gongu
kde padá omítka
kde strýc omývá rodidla tetě
kde se fasují plynové masky
a končí tento den, v němž se snažím doplazit
k rozvrhu letů – značkování telat
kde kráčím po navigaci z pomerančové kůry
z vnitřností obojku k bezhraničné interpretaci vakua
nebo vodopádu
volným časem na předměstí

Den státnosti

Nechat lešení
ať se konečně zřítí
na mě těhotného třemi fontánami
červenou, modrou a hnědou
úhoř ať navždy zmizí pod kamenem
ať se nikdy nevrací
tento den ani ten zítřejší
kterého října spáchám milostné harakiri

Co se v tuto chvíli děje ve vřesovišti?
Milostný hašašíra sbírá houby
rozkročený nad krocaním krkem
stenografujícím úchylky hvězd na pavlači
v kalhotách obrazárnu

Nechat sváteční večer
ať se namotá na hygienickou vatu
(nicméně, úhoř nechť nevyjíždí – silný boční vítr
trhá štítky zasedacího pořádku)

Myšlenkami na svatou Trojici
utahuji struny houslí, kterými jsem zvrzal
několik posledních týdnů a dnů
možná i let svého života v rukou mistra Stradivariho
dřevo obrácené zuby naruby
dezert nabídnutý Salomé

Ale já nekřtím, obtahuji linku
ve výši zlatého řezu
mám spoustu hodin času
barva na přechodu dosud neuschla
ještě mi v náruči vrní klíček – zvířátko chybí

Zlatá rybka proplouvá fontánou
fontána mou hlavou – celnicí
z otvoru vypadne úhledně zabalená krabice
netoužím vědět, co je uvnitř
vyšplhám na temeno lva s klínem v ruce
a zítra, až zítra se pustím

Z jižních věznic

V jeskyni s tvou rukou
se svíjím na sultánově koberci
znakoplavka uvařená i s kostí
rozlévaná do hrnků na poličkách

Odřezky vlasů, vysílené
poletují po oběžné dráze
sháňka po včerejších novinách
je disk zapomenutý v šatně

Vnímám obě ruce
opřené o stěnu kůlny
úroveň sněhu se nevyrovná
otlučeným kolenům

Je to tím, že jsem se modlil
i za nepořádek v kabině strojvůdce
volal z vrcholu vodojemu

Na plakátě jsem četl: Smrt světlem
– poslední kamzíci do zástavy

Hluboko v horách, v náruči komtesy
vlak vybíral zatáčku
a brumlal o přebytečném másle
kterého se letos urodilo
že jím jsou pomazané cesty na mapách

Život v jižních věznicích
se dočkal triumfálních oslav

Gigolo

V noci, kdy se nám nic nezdá
opadávají z tebe panely
kolem očí zajíc vyryl neúspěšnou brázdu
otáčím se čelem v protisměru
brzdy skřípou, na kůži se rojí mrakodrapy
ještě několik vteřin a svět pohltí obrovská tlama
zívajícího nosorožce

Přesto bych vzal nejbližší telefon
a jel s tebou do polárních krajů
nebo tropických demonstrací
na tři dny
které by byly jen naše

Umýval bych tě v bazénu s užovkami
byl bych číšníkem, portýrem, hotelovým poslíčkem
zábradlím či kobercem
snášel bych tvé pomluvy a gravitace
drahokamy, rozlitou tuš, smutek
z pomíjejícího času

Mohlo by ti být dvacet, nebo dvacet pět
děti by nebyly na světě
po římsoví by se procházely labutě
za okny tyrkysové kopce
v bublinkách by myšlenky čekaly na zrození
pod stropem by se vznášel pavouk
hudba v předsíni by se nevyrovnala hudbě v kuchyni
se západem slunce by orchestr odtáhl
potom ticho, ve kterém dorážejí vlny na pláž

Převlékl bych se
a vykonal nejtěžší službu večera
až by se rozezpívali půlnoční ptáci
a pokoj by vyplnila záře právě objevené komety

Tvým tělem by projížděly moderní vlakové soupravy
mohlo by to být i v Japonsku
nástupiště by se lesklo chirurgickými nástroji
odešel bych na balkon kouřit
ty by ses věnovala počítání přistoupivších pasažérů
na strážních věžích pastýřských kopců
by se houpaly obrázky pouťového světce

Dech by byl znovu modrý jako ryby
vytažené na světlo z mořských kamenolomů
dech by byl dar za slast zabalenou
do novinových zpráv
naše splynutí i náš jed
jímž bychom umírali každou hodinu
znovu a znovu
až by ze mě zbyla jen služební uniforma
a ty by ses nafoukla v ohromné vulgární slunce s ostny
proti všemu živému

Do temných slují podzemního města
by se pořádaly poznávací zájezdy
já – převlečen za rezervní pneumatiku autobusu Karosa
– bych tyl z privilegia vidět své uslintané pohrobky
lopotit se nad úlohou z matematiky

To však předbíhám, ještě tam nejsme
nebyli mi ani vzít míru
ačkoliv se na mě ptali
a zřízenci hotelu, kteří mě znají jen z fotografií
vymýšlejí pro mě přezdívku gigolo

Cítím se víc jako kultivátor
nazouvák smíchaný s pomerančovou šťávou
když rozhrnuji závěje nepromokavého sněhu
abych se aspoň na pohled jedním okem
přiblížil ke startovací rampě, zatímco
v nafukovací hale probíhá vyřazovací turnaj
ve vrhu stolem, za nímž sedíme
a královna matka nezištně hnije
v podloubí vysídleného města
– jednou bude patřit všem slušným prostitutkám

Přijmi proto dech
jenž staletí bloudí nad Lamanšským průlivem
a nechce se nechat vyjmout ze zásuvky
i kdyby jej proto měla rozjezdit tramavaj
a koleje se proměnit ve vybombardovaný kabaret

I to je nízká cena
za tři dny s roztočeným gramofonem Ultrasoft
mixérem zážitků
s ňadry balenými do sterilních státníků
po dlouhé době spatřených v rohu obrazovky

Obědy s obchodními partnery, cvičené skleničky
na stole se válím já, nedojedený pažout
odcházíš v blescích radiolokátorů
v lomu se chystá veselka
lámou se tam paprsky
družičky si nasazují hokejové chrániče
já maskovaný v obalu od tyčinky Figaro
se rozpadám žárlivým horkem
v dorážení pomstychtivých much
tleju po odchodu hostů

Stín se rozpřahuje, žádá si moji
putovní adresu, ztrácím drahé kilometry
za tvým konvojem, noc se blíží
cíl se vzdaluje, vzduch řídne, obraz se zvedá k odchodu
vlci posílají snubní prsteny kravám
ty jim za to slibují nové vydání Zapadlé vesnice
život v bezpečí roztočené centrifugy
výhřevny velikonočních vajec
rány do stolu, oškubaná slepice, vztyčený paragraf
horský hotel k pronajmutí

Předvádím se před tvým spícím oknem
v plavkách mám míru pod deset
odcházím zdrcen jako vydražená rušička
bloudím ve tvých snech, když odmítáš usnout
máš na mysli neposkvrněnou krásu obývacího pokoje
protestovat u admirality papírových kapesníků
je mi platné jako slonu kupé na skluzavce

Zkouším ještě jednou
obejít město
s pětitunovým rámem k ukradenému obrazu
jako bych na něm byl já sám

Rolnička

Jméno

Rolničko! – tohle je tvoje jméno
schovám si je, aby je nikdo nenašel

Musím o něm mlčet
nemohu se jej tak často dotýkat
nemohu se dotýkat sebe
ani koneckonců tebe

Zbývá mi klávesnice a město svítících bodů
hlas, který otevírá chrámové dveře
kde stojím v koutě na hanbě
zabalený do promáčených novin

Kolik je hodin?
Co píší v novinách?
Je tam už něco o nás, nebo otiskují báseň
Františka Branislava?

Vyhodilas mě do vzduchu a já teď trčím
na větvi
a nemohu dolů

Stokrát opotřebovaný motiv

Klečím a klečím na řetízkovém kolotoči
ve psí boudě
před zprávami i po nich
na jídelním lístku U dvou ňader
klečím v poznávací soutěži v televizi
na balkoně v misce na žrádlo
utíkám k popelářům pro trochu pepře
abych mohl klečet dál
na semaforech, při vkládání pětikoruny do vozíku

Dozvídám se, že cena ropy stoupla
klečím na obrazovce zkrachovalého makléře
jako když kyne těsto po tom, co se zadělává
klečím v bubnu pračky
v blikotu výherního automatu
při podepisování novomanželské půjčky
klečím, jako když se natírá plot
jako když zrají hrušky

Vodím se rukama po hromosvodu
a klečím sousedům před talíři skrz okno
klečím ve výtahu i na pohřbu černé kočky
při vykládání karet a uhlí
klečím ti ve tváři – to ze všeho nejvíc
i když ty za nic nemůžeš
Ale kdo potom?

Klečím vesele dál
nikdo si mě nevšímá

Klečím naschvál zedníkům na lešení v maltě
rezavím jim lano od jeřábu
všechno je oukej
svět se dívá na zabíjení v Indočíně, Kazachstánu, na Maltě
klečím při druhém podání
při třetím trhání zubů
při procházce tvým domovem rozklečím zvonky
oživím květiny
okoušu nehty své sestře
psu ulámu hračky, ze špejlí nadělám nohy

Klečím zas o kus dál
mezi svačinářkami a svíčkami
klečím a klečím a klečím
na loukách se pasou krávy
ale kolik lidí má stádo hlav?

Vzduch se mi zakomíhal před očima
když jsem tě minul o několik let
nezdolná růže z Káhiry
pyšná antúrie spalovaná hydrolýzou vodíku
jeřabino na městském úřadě v Brně
sloupe vystavěný na odiv severským výpravám
hlase skřehotající žáby
vůni z dětských vzpomínek na prales
vůni z pokácených kuželek
snad jsem se proklečel do tvé náruče
do nekonečné prérie

Proklečel jsem se na střechu mezi antény
navždy se budu vidět padat
matice utahující krček šroubu
strojvůdce na cestě za korálovými útesy
zlé svědomí, tvůj nedojedený krajíc
přílišný pomysl na výsledek golfového utkání

Ale nic ti nevyčítám ani s tebou nemám soucit
a už vůbec tě nelituji
Nelituju tě – nelituj ty mě!

Tvé peklo lze zvládnout i bez plovací vesty
peklo je žebřina, na které lámou
vzorné ministryně prachu
jenž tu zbude po tvých myšlenkách a pocitech
po tvých bolestech a dětech, které
nebudou moje
ani jiné hlavy státu
tvé děti tu nebudou dávno po nás

Klečím už jen, jako když okapává čaj ze sítka
na uvítanou mezinárodní konferenci
válím slzy v sudu od oleje
rozestavuji je do hieroglyfů na pařeništi
Vánoce strávím mezi železničními závorami
uklečený k slávě podorané meze

Dost jsem se neklečel
abych mohl alespoň týden spát

Echa

Prázdná klášterní zahrada
si ve mně ustýlá
se vzpomínkou na tebe
hlavu až někde v oblacích

Tyčíš se nade mnou – můj stín

Budu smět s tebou ještě někdy promluvit
nebo jsi jen políčko propáleného negativu?

Mluvím zády k tobě
a nemám chuť se otočit
Když ne s tebou – tak s kým?

Držím se s někým za ruce
a létám – já anděl
ty ďábel, který mi k tomu dopomohl
ty anděl – já ďábel
celý život je naopak

Akční ceny

O jednu naději chudší
světlo, které nedosáhlo až ke mně
ruka objíždějící ňadro se pořeže o bradavku
na procházce mořskou plání
zmítaná vlnami
krvácí do kbelíku s vodou

Je toho víc než na kbelíček s hrabičkama
víc než dokáže unést osobní výtah
je toho tak na tři zabíjačky
krev smísit se solí
oči s tmou
otevřít ústa
polknout obří pilulku

Je toho víc, než by si dokázal vymyslet Steven Spielberg
hlava zabořená v tuhnoucím betonu
a nekonečné kvedlání
láva prodávaná v metrákovém balení

Víko od kanálu dopadá s pravidelností dechu
k obnaženému telefonnímu vedení
vedoucí samoobsluhy
vítá zákazníky pověšený ve dveřích
za akční ceny

Poušť

Tak jako v tuto chvíli
jsem tě nikdy nemiloval
a na dálku, která nás dělí
cítím, že i ty mě v tuto
chvíli miluješ jako nikdy
předtím

Není to krásná smyšlenka?

I ty jsi krásná
ale ne jako pomeranč za úplňku
nýbrž jako třpytící se pouštní písek

Odrážíš se od oblohy
na polední straně – stojíš mě spoustu vody
nebe mě vpíjí, tolik modrého staniolu všude

Až při pohledu z té výšky
jsem se do tebe zachumlal celým tělem
které mi dávno nepatří

Něco

Neopouštěj mě, Rolničko
právě v tuto chvíli
kdy se kymácím nad propastí
jednu nohu ve vzduchu

Proč je tvá ruka tak daleko?
Tvoji ruku, prosím!

Moci se za tebou rozeběhnout
a skočit ti do nákupní tašky
moci v někoho věřit
snad v sebe v tobě?

Vidím ji, čeká dole
z jejích nohou stoupá gibraltarská vůně
vybělené zuby, oči mimozemšťana
světy, z kterých se nevrací

Ohlížím se, padám, letím
snáším se pomalu jako sníh na vyzáblý magnet
bezduchý příspěvek na zatopenou oblast

Rolničko, … – proč?
Řekla jsi mi, abych věřil…
a já jsem se … začal vznášet

Fakír ležící nad propastí
nafukovací balónek tyrkysové barvy
provázek visí dolů – nikdo jej nedrží

Nemohu na zem, horký vzduch mě unáší
vzhůru do ticha, – už vím
proč si Sylvie dala hlavu do trouby…

Otevírám oči, nepotřebuji tě
nepotřebuji nikoho, ani boha
dokonale osamělý ve světě, v kterém nikdo není

Vrátil jsem se
a vyšel po svých nohou
za tvým jménem – bylo mírně pod mrakem
pustina tu a tam vydýchala
keře s květy
musel jsem dýchat, měřil jsem přes dva metry
a přece bych si neříkal Frankenstein

Bylo to jako jít po Měsíci
ve snu jsem se napil z pramene
skotačily kolem něj děti, bál jsem se
že voda bude špinavá
zřejmě nevěděly, k čemu je

Byl to můj pramen
ale tys mě k němu přivedla
nesl jsem jej s sebou
před palác sluneční bohyně
usmívala se
dostal jsem něco do dlaně, zabalené
věděl jsem, kam jít

Nejdříve jsem musel za tou
jež na mne hleděla nekonečně smutnýma očima
ukazovala mi naše dítě
co jsem při tom mohl cítit?
Dal jsem jí napít

Její oči ze mě vylamovaly jednu kachličku za druhou
za chvíli jsem byl rozebraný jako
opuštěný dům

Stál jsem tam a čekal
jak to dopadne
mohla mě i zabít
Řekla, že je dost času
a odešla

Nebyl jsem to já
vyplňovala jsi všechny póry mého těla
každou skulinku
Byl jsem na oplátku v tobě?

Něco jsem měl v dlani
a šel s tím dál na jih

Rolnička píše básně

Tvoje básně, Rolničko
zvonková dráha s vřískajícími dětmi
sníh dopadající před práh Štědrého večera
cesta zaoceánskou lodí v pět hodin v létě odpoledne
obloha – sirup braný po lžičkách

A teď tam někdo stojí, nic na sobě nemá
proč je to tělo tak pořezané?
Z očí ukapává melasa
pro náhodné kolemjdoucí a každý
jako by byl přeslazený

Co by chtělo dřevo nachýlené tribuny
před definitivním ohněm?
Kdo ocení vrypy a zářezy
po všech utkáních?
Ona se vám nedá
bude praskat, kvílet a šlehat

Naslouchejte hlasu, který vypráví o tom
co se v ní děje, když odejdou svědci
o stolech prostřených pro obvázané tlapky želv
o vlaštovkách hrajících vybiku
o párku rorýsů luštících křížovku
o stromech ohýbaných bouří, o hromadné
kolizi na dálnici

Cesta lesem
světla v mlze, kašpárkova čepice
oči, v nichž cinkají rolničky
za dlouhé bílé jízdy ze snu ke rtům

Kdy už tam budem?
Kdy se dech pozdraví s dechem
prsty se došmátrají sukovitých znamení na obloze
a křehkost se zlomí pod nevyslovitelnými hesly
krupiček na kůži?

– Jednou, možná…
Bude polární září v zrcadle
až se narodí

Ticho

Pach větrné kuželky se nese po kraji
muž, který má v knihovně antilopu
má v kapse levharta

Na protějším břehu je ticho
tahle značka znamená ticho
v něm jsem tě našel
oblak mlhy k instantnímu použití

Ztratila jsi mě
sama sobě ukradená
opilá do němoty – do nekonečných
vzdáleností mezi hvězdami

Našel jsem tě naloženou
pod skleněným zvonem – zvoničko
Tam jsi mi rozbila srdce, vyrvala kořeny
ukradla kabát

Poprvé ses usmála s výrazem
nemluvněte
Usmál jsem se zpátky a řekl: Už nesněží

Odpověď počasí

Hlavu mi roztáčíš na hrnčířském kruhu
špičky rozžhavených nožů zabodáváš do břicha
děkuji ti – svému spasiteli

Usmíváme se při tom na sebe
šelmy v křečovitém zápase
ani se nestačily obejmout
a již se rozbruslují v očích
nože jsou góly, led je dezinfekce
slzy přesnídávka, kapání do čaje

Jenže já nedokážu zatnout poslední dráp
čekám na tvůj bublající řev
lepidlo ran
rozpuštěné vlasy zařízlé do horské chaty
čekám na tvou kyselinu sírovou
která si vždy najde cestu do mých nohou
pokaždé stejná smrtící injekce

Chtěl bych křičet: miluji tě – miluj mne!
A to už cyklon rve billboardy
ze zasedacích místností
střechy, okna, nábytek, lednička se tříští
v surové vášni zářícího semaforu
ve zbytečnostech nastřádaných pro životy důchodců
v atmosférické poruše na Tchaiwanu

Like A Hurricane

Dal jsem se ti celý
až jsi ze mě zbyla jen ty
a můj dech

Toho jsem se držel, rodného čísla
po něm jsem ručkoval do říše rostlin
k tyčkám na fazoli
stavěl lešení
kolem mrakodrapu

A věř mi, bohyně octa, úzkostí jsem zavíral oči
a modlil se za nový příval smršti
jenž učiní zadost umělohmotným pohádkám
který si nevybírá, ale bere
všechny, již se octnou v jeho blízkosti

A někde, miláčku z nejmilejších
v nehybném oku
topíš se i ty a voláš o pomoc
tím, že zabíjíš

V okně

Boj na život a na smrt
s tvými provazy
zprostřed hrudi mi vyrůstá hřebík
běž pryč! – nebo jsou tvá ňadra
dostatečně informovaná
aby zabránila krvácení
z úst do úst?

Ještě, že v noci nasněžilo tolik
aby nejezdily vlaky ani autobusy
a květinářka zmrzla
aby ji to nebolelo tolik
jako když hoří iglú

Pocit a výpočty
když pod oknem projíždí rolba
tvá slova se rozlévají
do těla, plundrují nejzapadlejší buňky

Stojím shrbený před nadživotní sochou
krutovládce, s prstem v ústech
nacházím
řešení ve svítící reklamě

Nedýchám víc
než si mrazivý vzduch zasluhuje

Vídeňský valčík

Hážeme po sobě zrní –
sýkorky se zamrzlými zobáky
oči se mi vydávají
na vysokohorskou túru při pohledu z okna
jsi zalitá ve skleněné kouli
slyšíš mě?
Seš zalitá, zalitá!

Když jsme kolem tebe projížděli
vyklonil jsem se z okna
a natáhl ruku
mám ji teď od barvy, nevím jaké
Fialové, růžové, modré?

Splácat tě jako modelínu
co od tebe vůbec chci?

Teď už nic
teď už opravdu nic
jsi jen vypálená krabička sirek
pouštím se kvůli tobě do bažin
ani mě nebolíš

Být s tebou alespoň na papíře
– ale místo vedle mě je prázdné
a žádná představa je nezaplní
žádný hlas nezhmotní druhého člověka

Tančil bych s tebou na nábřeží
a přesto ne s tebou –
když ne s tebou, tak s kým?

Bloudím skleněným lesem
kde mě nechceš vzít za ruku
a přitisknout mě k sobě, abychom na chvíli
byli jeden dech
protože jedna duše už jsme

Realita

Ty mě nepotřebuješ
když se řítím tobogánem
do tlamy zvonkovodu
ulpívám na pohledech kolemjdoucích
ryb – věšáků na ručníky

Teču jako zvonek na hřbitově
mráz na pekáči –
jedovnice jednorozená, smrtonosko strašecí
jsem to já obnažený na ostnatý drát
v situaci mrtvolného ticha

Nemohu ani pohnout návěstidlem
jak jsi mě umučila
křičel jsem na tebe z hrobu
který byl původně tvůj
Vyměním si s tebou osud!
Teď mě nekonečná ruka sráží
jako blok při volejbalu

Byl to svět ve cvičebním úboru
sirka přelomená v krku
a přesto bych za tebe znovu skákal
mezi zvířecími kotci

Teď už ne, nikdy

Mlčím s tebou – řvi!

Zatížený panelovou výstavbou
rozevírám paže duchapřítomnosti
obhlížím nádraží, zda-li na něm někdo kouří
ale není tam Bela ani Sebastián

Vůně budoucnosti mě objímá kolem krku
jenže já seru na skok o tyči nerudným vrcholkům
vylévám mazut do očí brzdové kapalině
– to snad smíš pít, ne?

Utlučený v láhvi od sodovky
vypuštěný na dno rybníka
vykořisťovaný slunečním žárem
utíkám ze všech sil
z krajiny explodujícího sněhu
pod nímž hoří pružná láva
utíkám obrazu ze zrcadla
lámu pálku tam, kde se stýká se síťkou
lámu lyže

Tvůj vyzáblý smích klopýtá po cimbuří
Hamletova levá srdeční komora
tvůj svět mě pohlavkuje za přebreptnutí
a tak tě shrnuji bagrem s ubrusem
nádobím, skleničkami, tekoucí vodou, výkopem od brány
srdcem na pranýři, z kterého se vymotal
rezavý motouz

Vysoušel jsem prádlo podle kubánské revoluce
a dospěl do mrtvého bodu
vzteku vylepeného na výstrahu
do suchého listí

Hlava zabořená ve skleněném stínu

Krvavá roláda

Stojím před cihlově červenou zdí
mlátím do ní krumpáčem
ze všech SIL
ani se nehne
střepinka neodlétne

Krumpáč ODSKAKUJE, létají z něj jiskry
– marná práce
Jsem vyčerpaný
do OČÍ se mi hrnou slzy bezradnosti
Klesám na zem – OPŘU se o tu zeď/

Ve chvíli se propadám –-- zády do jiného světa
VIDÍM TO JEŠTĚ. JSEM tak! překvapen

Andělé, zlaté světlo, bílý opar, barevné stromy
spousta oblých žen
a jsou to všechno krásné a svítící ŽENY
které se zády ke člověku
rozkročí, PŘEDKLONÍ a medovým
hlasem mezi stehny řeknou: Hi! How are you?

Je tam nespočet MALÝCH gejzírů
barevných SKVRN
z nichž přecházejí oči
žádné ZÁVORY nebo koleje
Není tam ANI
ledový HLAS za ocelovými dveřmi

Z odstaveného bagru vytéká
brzdová kapalina

Rozbitý deštník DÍVKY v bílém
tlustá stonožka s množstvím hnisajících RAN
smaragdové výpary
Mám neodolatelnou potřebu Přitulit se K
ní a obejmout ji. Políbit
Zanechat na SOBĚ otisky jejího
hnisu A slizu

Bývala to krásná a svítící dívka. Možná
ještě v KOUTĚ je … Jeden vy-
SVOBOZUJÍCÍ polibek, jak to bývá
Potom Si lehnout na záda, nechat se
přejet parním VÁLCEM
Zatlačit obličej mezi kaktusy
krysí ZOUBKY
igelitové o b a l y a hodiny se tak
Dusit
D u s i t
Nemoci se nadechnout

Vrazit si volnou rukou pár do NOSU
ať krev ozdobí to, na co slunce nestačilo
Hnít dlouhé hodiny a roky
pomalu splývat s okolím
Objevit se ve větvích stromů
v květech přežvykovaných dobytkem
v jarním PYLU
v bublinkách na potoce
Rozprostírat se na čerstvém vzduchu
za doteku komářích křídel

UMŘÍT v jejím NÁRUČÍ v záplavách
SVĚTLA

Cestou do SNU mezi vykutálené chobo
chobo chobo t nice, které
Omotají člověku nohy
a nepustí jej dříve, než jim dotyčný
slíbí hrát donekonečna ……… PEXESO

V tom SNU jsem se viděl UTÍKAT
krajinou s vybuchujícím SNĚHEM Pod
NÍMŽ
žhnuly plameny
ujíždět MOTOROVÝM vlakem na
nádraží
NA poslední chvíli přestupovat
do osobního VLAKU
který mne měl odvézt do BEZPEČÍ

VÝPRAVČÍ na té zapadlé venkovské
s t a n i c i
mi ještě POMOHL nastoupit
protože UŽ se rozjížděl

Ve vlaku za námi byla ONA
ALE nestihla to
Jak se země propadala, ji to
SPOLKLO
Její DUCH se teď trápí
v o h n i v ý c h hlubinách a NENÍ
pro něj
VYSVOBOZENÍ

Ale já ji m i l u j i
a trpím
s NÍ

Přístaviště

Na konci světa, v hnízdišti havranů
budu se mazlit se skutečností
přibitý ke kovadlině, dokud mě nedoklovou
a můj duch se nerozplyne nad vřesovištěm

Unášej mě ke třem planetám, útočišti světlušek
jen ať zemětřesení prosákne podrážky
od země stoupá kouř orgány činné sopky
nad krajem se rozprostřela žlutá plachta háčkovacího stroje
jemu patří svatyně

Myslel jsem si, že umřu, že nejsem nesmrtelný
těsně před roztržením, odpoutaný, a přece ne volný
vložený do úst starostlivé tmě, ležím na operačním stole

Nikdy jsem nezažil ledovější vítr
nekonečně hladkou pláň
dvacet tisíc mil pod mořem pročítám sto let staré noviny
a představuji si, jak se jednou vylodím

Toužím po jediném rezavém hřebíku
namazaném na chlebu, její síla
se rovná síle amputované sopky

Dnes byl krásný lidojedský den
stříhání pávů, zahlédl jsem krásu
Marie Panny cestou z rákosového údolí

Věřím osamělým létům
lepeným prehistorickým splávkem
jednomu, dvěma setkáním nad pytlem
prašivé mouky

III

Prší jim na obličej, dnům i stromům
utekl jsem z vězení, běhám po polích s ručníkem
v černobílém světě zbaveném dálky i ostružiní

Vzpomínka na dva kráčející
kteří se o něco snažili, až se to povedlo –
zůstali sami na útěku před samotou

Ať někdo přijede a vyveze mě z toho deště
na skládku: oheň, prázdné křeslo, hudba
někdo se dívá, kam nepatří

Probírám hromadu ořechů ve snaze nalézt žluté jádro
vytesávám do vápence jeskyni Altamiru
kus žuly provrtaný nízkou oblačností

Jak lehce padají listy ze sešitu
tak bezbolestně opadávají okvětní lístky
rozhodl jsem se milovat chiméru
vlajku protkanou černými kříži

Pro ni jsem opustil skutečnou ženu
abych se sesypal na hromádku popela
nečekaně a náhle, nebyl čas uhnout
v hořícím křoví poznávám svou tvář

Chimérou nadobro vyčerpán
mizím a přicházím na čísi pokyn
zboural jsem hranice, nežiju v písku
usínám mezi zkamenělinami

Vracím se zpátky na místo činu
k listům ledového salátu
které tu zůstaly nedovřené jako strašidla

Prolézám zchátralou zeminou
do budoucnosti, vyjít ještě jednou
z lesa bludných kořenů

Přešlapuji na rozhodnutích
zaklíněný celým tělem
do svazku přestrojených klíčů

Cesta jde na západ do Kalifornie
po elipse s možností vykloubení
každodenní dřina vodního zdroje

Jsi netušená a samospásná
erupce klíčních kostí a stavidla
anarchie uvnitř cestovního kufru

Obíhám kolem tebe jako planetka
slunce, které se dotklo země
měsíc, jenž se skoulel do moře

Přibitý ke klekání, ruce sepjaté
modlím se k bohorodičce
propadám dřevěnou podlahou
od pasu dolů už si nepatřím

Nohy se mi potulují v kleci
svítíš na ně lampičkou
uskakuji před hrobem
věčným zatracením v klíně

Je ve mně, jsem to já, vraždící
mýdlo horkou vodou
omotala si kolem prstu hřbitov
univerzální anestetikum

Nemohu vydat ani hlásku
i když uvnitř křičím ze všech sil
protože zubatý kotouč prochází
matně osvíceným labyrintem

Francouzské zahrady
a vynořuje se v ranním mrazu
jako zakrvavený kotouč
nad mou nebohou hlavou

Stojí přede mnou vykoupená
z drátů, rozkousnutá pýcha
královská míčovna, sada parket
zapovězená braniborská skála

VII

Vzadu hoří Himaláje, vpředu kvete jabloňová zahrada
most smrti i znovuzrození přes muzeální řeku
jedním směrem do nebeského souostroví
na tajných mapách klíčení

Vzal jsem tě do úst, přenesl přes hydrant
leč to bylo vše, co se do batohu vešlo
už se necítím být spřízněný ani potřebovaný
vezu se na chvostu komety do nekonečna

VIII

Uteču od tebe, zahubím paměťové buňky
abys mě nemohla uhrabávat jako sušinu
zbyde černá tečka někde vzadu
budu žít dál, jako bych nikdy nesnil

Jenže já nesním, zoufale hledám jeden pocit
zamiloval jsem se do přísných očí polární lišky
to je led ohřívaný nad tlukoucím srdcem
možná láska, vrcholná recidiva zlomu

Jako by večer byl zářící ohnivá naděje
tělo dotýkané kvetoucíma očima
trochu divočejší zahrada
skutečné prsty, zahrabané pod hladinou moře
a samozřejmě, dvojí liščí tvář
dvojí tlukot země

Slova padající ze dveří
pustíme se, než měsíc zavyje na psa
stejně spolu rosteme před všemi dny
ani nedutají v neznámém světle
když tvoje hlava padá ze střechy
a moje letí vzhůru

Opouštím matku s cizí hlavou
a vzdávám se nejkrásnějším očím
květiny a hvězdy září tmou
teplý vesmír obepíná zemi

Noc propíchaná hvězdami
mohla bys zářit, otevírat srdce
já jsem to světlo, jež vábí můry
uvolňuji kyslík, zaplavuji stůl

Tvůj mučednický kůl
žirafa, svatý obrázek, světlo
co přichází z vanilkových jícnů
držíš mě, abys přežila

Jak odhrnuji vrstvu po vrstvě
k měkkému tepoucímu svalu
daleko za hranicemi poznávám
své staré tváře, cáry oblečení

Schody, jež nikam nevedou
dělí nás nekonečná lidská povaha
sluj vládne přírodním úkazům
obzor se srazil, oblečení v blátě

Mé početí, tvá dokonalá ruka
píšu ti, abys mi nerozuměla
po setmění vlašským pravopisem
jenže ty vládneš a pokoušíš

Nechala jsi talíř chytat paprsky
odešla líbat kanáry, tvůj sluha
zrádce pampelišek, mluví z bdění
kde se rozvaluje studené slunce

Bez tebe nelze zavřít oči
peklo se oholilo, zasypej se štěstím
až mě vyčerpáš, ohneš paprsek
budu konečně dokonalý mnich

XII

Stojím v plamenech v lese zdřevěnělých mýtů
jsem nemocná ohněm, ale nedokážu shořet
musím milovat vodu, ta jediná mě může vysvobodit
kde jsi, s krystalkově čistým jezerem?

Viděla jsem ze skály vytrysknout potůček
sílil v nezvladatelný proud, někdo nastavil náruč
abych se nezřítila mezi padající kameny
později řeka malovala obrazce v neznámé krajině

Teď o mně víš všechno, běž klidně spát
budu ti svítit z noční oblohy, věčná noc
v sobě nenašla zrnko hvězdného prachu
nemohu zemřít, bojím se, že se nenarodím

XIII

Kolik jedu zbývá v tvých hlubinách
abych polykal jednu hořkou pilulku za druhou
z nepochopitelných hnutí po tobě toužil
přízračnou krajinou bloudil blíž do srdce?

Je tohle láska, o niž se opírá černá zmije?
nebo hrad z písku zaplavený přílivem?
Zůstávám s tebou, jako bys mě potřebovala
černé ohnisko zla mě přitahuje jako život

XIV

Dny karanténa, domov překážková dráha
pohřební průvod, zírám do ohnivého roucha
listí je láska po třech letech nevinného partnerství

Kolik nožů, tolik bodných ran do svědomí
jde sama, pouť na kříži, s nikým není k vydržení
vyplešatělý dvůr, domino před žatvou

Dětská duše vpletená do zaschlých větví
modrá záře, zkusím aspoň pomalé a drobné pohyby
drolí se mi prsty, mám se rozejít se svým životem
ničeho nelitovat, vyhlížet z okna na těžké počasí

Radost je pod kobercem, zamilovaný
do sicilské kasičky hledám svůj život na měsíci
ve snu jsem řekl její jméno a byla to pravda, byl to sen

Dostat se za gravitační pole země, do jiného souhvězdí
být skála, o kterou se tříští její vlny, kterou zaplavuje
teplo rovníkového moře, magnetický pól
břeh, jenž vytvaruje oceán, rozdrolený útes
mělká zátočina, sopečný ostrov na hladině zvlněných vlasů

Sto let po odlivu identifikován jako bota
kterou si někdo nazuje, aby jej vedla
do zářících poslucháren křesťanského nebe
hledáme ten svět, z kterého jsme vyšli
lehce měkkou náplast na bolení hlavy, říši zla

Velká černá ryba fluoreskuje na procházce
v uličce nočního rychlíku do hlavního města
kde se vztah nečekaně zbortí
barvy ztratí lesk, přitažlivost se převrhne v odpor
k velké černé díře, omotané růžovou stužkou

Dezinfekce

Mašíbl

Zima prochází předletovou kontrolou
na budíku sedí kočka
v okně se modře jiskří
splav za nás zaplatil elektriku

Bratři v zmrtvýchvstání na kolečkových bruslích
vydávají patafyzickou revue

Umazán od křídy, naléhající na kopírák
cestou do Plumlova zachytil signály z neznáma
přišel červen, odešel listopad
místo toho pucoval tank, trhal pařez

Kolem Dukly kus ňáký lebky
smích čouhal z hasičské hadice
měl sklony k potápění, tahal štrougalův poklad
až došlo na popření humoru

Kdo měl vousy, jel k moři
jinak roky vyblízaných hrnců
nad smysluplností toho všeho
nic než mašíbl

Naděje vykukuje z Valdštejnovy hrobky
z očí sto dvaceti volů
nebo si uřízla z vostudy šunku?
Dopadání kýt rušilo i hrobníka

Mezi zvlněnou iluzí a plochou skutečností
kůly vytryskly na světlo v renesanci
– a buďme starci!
Bez nároku na metastázi

Saša nejede nikam

Když pláče kontejner
a z kostela vynášejí ostatky svatých
ano, když se mraky ženou přes celnici

Když průvan rozhýbává plechovky v parku
tehdy mohu s plným břichem prohlásit
že vanilková zmrzlina došla

Došla, došla, došla

Na adresu, kde léta nikdo nevynáší smetí
kde pila zařezává dubový kmen

Listí opadává čím dál pomaleji
a stále neochotněji se vrací

Ghetto

Zázrak Kristova umučení
tvářím se jako nájemný vrah
jako zemní plyn – hurá do stratosféry!

Čeká tam máslový měsíc
pytel shnilých brambor se valí krajinou
ruka pročesává rozkrok mrkací panny
– hledá se dvouletý chlapec
klíč od zapalování, osud zapalovače

Hledá se Vinnetou do prezidentského paláce
svěrky pohlaví pláčí, nás to dojímá
dojídáme zbytky představ o něčím jiném životě

Cvakám si lístek, vzpouzím se jet načerno
hlava mi uvadá, v klíně uvaděčky zhasnuto

Umění huňaté jako pára
dlouhé, předlouhé hodiny drhnu podlahu bůčkem

Vcházím do výtahu, zeď se drolí
dům mává křídly, jako by měl dost času
před utlučením tříhlavého draka
jako by o všem zatím jen snil
nebo četl v místních novinách

Vděčné motivy

Když si zima sloupává kůži
na výročí Vítězného února
stíny fanatických stromů
vyhrávají funerábl marš

V klíně dopraskává dřevo, které nepálí
dlaně letí nízko nad zemí
loučím se s tebou devátý měsíc
zamrzlý po pás v rákosí

Paneláky se drží, nic je neporazí
ani varieté rurálního surrealisty
lepí svá slova jako modely
z beztvaré šedivé hmoty

Kusy plechu se ptají:
kterým směrem je duben?
Doporučená pošta oddychuje
po dlouhém běhu krajinou mohyl

Únor

Vysypaly se ze mě součástky do hodinek
čekám na zelenou povodeň

Motýli zcepenělí v objetí souchotináře
také nic nevydrží

Oči, ve kterých sněží kardinálové

Muž kráčející vstříc rozjeté lokomotivě
– jeho zenová stezka

Nikam jsme nedojeli
na všech stanicích stejný hlas

Protivný vítr
sedí v kamnech a zatápí

Smrt na ulici

Básník – surrealista jde po ulici
a říká si: mozek vepřovej
vždycky mě zajímaly inherentně zlé ženy
neboť jsem se skrze ně dobýval ke svému vlastnímu inherentnímu
zlu

Avšak včera u Cindy: byla to krev
nebo to byl kečup?
V každém případě zůstávám básníkem hnití
s obrazotvorností nadopovaného mývala

Potom mu v kočáře přivezou další myšlenku:
život je odkládaná smrt
Se slzou lítosti si vzpomene na Cindy
jak se jí vepřové kýty rozevíraly
jako motýlí křídla, dobře promazaná kredenc

Málem usnul v kafilérce
za vytrvalého dotírání deště
pod sprchou z mločích jater, hovězích kloubů

„Óch, Cindy!“ povzdechne si, načež se pružina vymrští
– terč při střelbě na asfaltové holuby

Leží na břiše nad okrajem kanálu
a mluví prostou řečí venkovských pastýřů:
život má dva klouby, tím třetím je smrt

Ohledávání

Byl jsem odposlouchávat na dně rybníka
na dně vodního díla, v Moskvě
ve vyšetřovně

Zjistilo se, že mám prošlý pas a trpím padoucnicí

Odposlouchával jsem i na dně umyvadla
v němž do sebe narážely dívčí trsy

Bloumal jsem krajinou ohlodáván ze dvou stran
z výročí zahrádek
ohledával cesty žil, jejich dospívající tajemství

Mléko stékalo po stěnách stěračů
na nejohyzdnějším muchomůrkovém sídlišti

Dva dny jsem se vlekl mezi balíky
doporučené slámy a zíval

O třech hrncích

Byl hrnec plný špaget a hrnec plný parket
Ten druhý se zamíchal, aby se snědl
první vyložil na stůl srdcového filka

Když to uviděl tvar dutých houslí
zavolal na kolem letícího čápa
aby vhodil do schránky závdavek

Básník Bauhaus postával na semaforech
s hrncem Britových kostí
a nemohl se rozhodnout, zda přejít na pistáciovou, nebo béžovou
– v obou barvách se něco lesklo, něco tam hnilo

Hrnec plný parket vyložil na stůl kulový blesk
hrnec plný špaget se polil kečupem, postrouhal sýrem
a přikryl pokličkou – od těch dob ho nikdo nikdy neviděl

Bauhaus hledal po kostelech půllitr
aby se mohl rozpůlit a přejít na obě barvy

Nad městem se rozhoukal hlas zasněžených bledulí

Když to uslyšel tvar dutých houslí
kousl se do klíče a dovrzal
Brit dožral kosti, ty se nasraly
a přešly na červenou

Hrnec plný parket vyložil na stůl zbylé trumfy
a skočil z pátého patra do dřezu
– pokud ho někdo neumyl, leží tam dodnes

Hrnec plný kostí si dal Bauhaus do banky
hrnec plný špaget nikdo nikdy neviděl

Státní vlajka

Toto jsou prsa, mezi nimiž sídlí mírová mise
rozvalená v Chorvatsku na pláži
závaží na misky vah

Pod těmito prsy úpí jho
do nich se vejde celovečerní film i s titulky
od nich vede cesta zakázanou krajinou
– dotýkat se životu nebezpečno

O těchto prsou se zdá odsouzencům na smrt
přikládají je jako dezert v nejlepších hotelech
na rány hrdinů
o ně se perou zvláštní zmocněnci

Obejít tato prsa znamená sloučit severní a jižní pól

O nich se mi zdá, když nemohu usnout
a představuji si, jak se snášejí na můj obličej
mění skupenství kyslíku v neprodyšnou měkkou hmotu

Pod takovými prsy bych úpěl i rád
přivázaný k židličce
vystříhal bych si z nich parník
vyklopil je z vlaku, obehnal rumovou esencí

Tato prsa bych okopával jako řepu
z nich bych se díval na svět
vyrážel do boje za deštné pralesy

Tato velrybí prsa s nákladem velrybího tuku
schovaná před zraky kapitána Araba
plovoucí křižovatkami Tichého oceánu
bych líbal, až by mi ze rtů létaly jiskry

Jimi bych balzamoval mrtvé
nosil je na čtení do krytu
s nimi bych šplhal po střechách, utíkal policii

Z těchto prsou bude vystavěn Nový Jeruzalém
jimi elektrifikují železniční koridor
z nich poteče mléko dunajským kanálem
o nich si šeptají rybáři s přeraženými pruty

Z těchto prsou září věčné světlo
tělo Kristovo – Bohu díky

Láska

Rostou nám ve vlasech žampióny
v oknech voní hovězí kolena a žebra
na místě adresy zejí cihly
jsme jedno tělo s měsíčním kráterem

Zažít pohled na obnaženou konstrukci mostu
rty svírají hejna žlutých jeřábů
na město dopadají listy velryb
do přepychově zařízených zrcadel

Večer do kina Nezval na Long Island
chytají se do pupečních šňůr
opírají se do šlapek a nemohou se dočkat
až se roztříští o betonovou zeď

Žlutá

Vzduch je prosycen čekáním
pero bezvládně leží u nohou psa
magnetická bouře zoceluje mozek
výpravčí zrychleně polyká pilulky

Chomout visí na dveřích kůlny
ruka se dožaduje posledního políbení
pero bezvládně padá na jadranské pobřeží

V ordinaci zvoní mobil
skalpel zajíždí do nosu, objevuje se ve večerních zprávách
klid na tržišti
klapot střevíčků se nese prázdným koupalištěm

Chytám do sítí motýly, dávám si je k večeři
dostal jsem se za druhé dveře
a stejně chňapám po čerstvém listí

Chci rakev pobitou kysličníkem uhličitým
stěnu, na niž bych mohl malovat čerta
víko z domoviny

Tabulový vrch

Mariánský příkop

Ticho před bouřkou
z vlastivědného muzea vylézají švábi

Sedím ani nedutám
ještě je zde pnutí, kynoucí těsto, chvíle pro písničku
vyřazený atmosférický svářeč
život psa na udici, návnada byla frankofonní

Děti z Bullerbynu jdou okolo koše
vrážet peníze do nepojízdných tlumičů

Několik mileneckých obtisků s kávou
rozumíme si vestoje i na břiše
rozloupáváme ořechy ve větrném víru
na zvrásnělé kožešině, na postrach strýcům

Vynořují se s akreditační kartou, přikováni k buldozeru
vyměňují pažitku za peřiny

Dusno se holedbá
klíč překračuje povolenou rychlost
není v něm nic opravdického ani shnilého

Na ničem z toho doopravdy nezáleží
nejméně na jablku padajícím na dno Mariánského příkopu

Playstation II

Město mě objalo, vstoupil jsem do obrazu
v nových botách z vodníkovy kůže

Mým úkolem bylo navázat zpřetrhané spoje
na pobřeží vztahů
klasickou rovnicí o dvou neznámých
smotaných funebrácích

Deníky cinkaly na krbových římsách ve společenské místnosti
sleva pro začínající matky okupovala
zbrázděné výlohy

Bedýnka s nanuky položená těsně vedle dveří
oznamovala úřadům, že kraje zarostlé plevelem
do kapesního přehrávače nepatří

Drží nad sebou patronát

Vlasy a prdel chátrajícího mravenečníka
v obklopení španělskými dorty
se topí v čaji

Zbývá nám složit několik nádvoří
a co teprv mouku rozpuštěnou v cholesterolu
vozící se hladce po kádrovaných stěnách!

Rozpad merkuru v předsálí
kraje s horší pověstí, s celuloidovými ňadry
zvířecí zákusky na zrušené železnici

Přišli, aby se učesali, plechovka vzdala hold
sešitům s tichou účastí, velké ponaučení
očekává se od nich hudba na pomezí, ukvalský dřístek

Karty rozházené po veřejném osvětlení
čáry a máry na buzerantskou středu
fotbal je Praha, gumové došky Plánička

Venku je krásně, odnikud nikam jdou …

Svědci

V šedesátých letech nebyly ještě
domy ani silnice
bagr stál opuštěný na betonovém plácku
z nádraží vyjížděli tříkolkáři za vesnou

Kosti na obíračku si bělily dásně
prvním i druhým skrutiniem protékala mokvající kytara

Jsem si jistý, že nevymřeli
leží zakopáni pod drezúrou ocúnů
jejich kravaty, límce a množiny, brokátové těsto
sedí rozsazeny na prstech mimoúrovňové křižovatky

Turnaj v obrubníku

Kostkované paneláky ve večerním obleku
muchomůrkové sídliště s nevyvrtanými kazy
placatý válečník si nahýbá z plakátů

Zde jsem prožil zavařovací léta, síně s kosmonauty
vrací se mi složenky, prožhavené uzdy
zajíkám se potřebou svléct to zaregistrované nástupiště

Vanička s kolíčky letí z desátého patra
za podnikovou zábavou
do omaštěných vchodů vedou poslední kroky dětských kol

Kde nejsou lesy, potloukají se kobaltoví piráti
kde hlína páchá nenásilnou sebevraždu trávou
dotýkají se značky s kuřaty

Metamorfózy bují na žesťových kyčlích na prádlo
sever probodený horizontálou, nafouklá opuka
v bázenu máslo s připínáčky

Listy žádají akademický azyl v Tuberách
konce kanálů, vypravěči sanitních vozů
na křižovatkách smrti nikde žádný úchyl

Vše seřazeno do protisměru jako o volbách

Pájka a citoslovce

Zarazil jsem klíč hluboko do mechového jezírka
a vzpomněl si na dávné žaludské sedmy
Krakonoše obětované cárům
z jižní spojky se trousily kapesní výtisky
na galeriích dořvávaly hrtany

Světnice parazitů, kůlny zlozvyků
zametaly trávicí prahy, prkýnka od záchodů
něco jim ukluzovalo z Babiččina údolí
zvětralé elektrárny stavěly na odiv zuby
když se podávala jucha, mráz dohlodával

Chytit se včas ponku, nebo aritmetiky
rozšlápnout plechový lavor, zmlátit buzolu
úsilí tvarované do želé, svrasklá hadovka
příběhy měkkýšů, zářících mystiků
před finančním úřadem kohout dokrká

Kaňky v mlhovinách

Když lezla pod stůl, tramvaj do depa
přistoupil jsem k ní alespoň očima
listí se chvělo, hvězdy padaly jako žoky

Je hrůza být nominován a nemít vůli po vítězství
přímým tahem do okrajové čtvrti
bát se a nedat gól přes mlhavou riflovinu

Ohlédla se s kaňkou v zubech
jako když si pouští rádio na barbarské pláži

Mezi tyčemi kaluž z nebe, kapky Mozarta
v síti se třepetal chrámový polovodič

Tabulový vrch

I dnes Svatý Kopeček svítí v zádumčivém stuporu
ze druhého břehu
v jehož v korytu žíznivý rejnok
vrhá vykřičníky do náprsních kapes, rozstříhaných podprsenek
a na sublimující strašidla
v chůzi

Vlak na ně vystrkuje zarudlý zadek, smeká se
chodbou z listí do barokní vany

Z pozorovatelny na návrší
při kraji obětiště pomalovaného neznámými směrovkami
magnetická bouře v Sudetech
v tom poloprázdném žaludku pro čítanky

Pojď, náruči má, osetá pihami!
Dnes naposledy viděl jsem tvé sjezdovky a koliby
na rozpáleném plechu
když září pospíchalo k napajedlu

My jsme uvnitř, děláme tmu, ta se nás nebojí

Stromopád

Vítr fouká, stromy se domlouvají
na Bukové hoře se chystá výprask
není zde řeka, jež by odplavila listí

Kameny drtí tenisové míčky, kilometry
vánočních řetězů, běžci v papučích
zívají na novodobé lomy, pralesy v mlze

Hrnutí a schnutí blikotajících zářivek
odpoledne nastavované pohledy z okna
kuchyňské jeskyně do slepého domu

Záhony plavuní vlekou vytrhané stoličky
židle pořezané na pastvu kozlímu nábytku
králičí oči křižující posvátná vrakoviště

Kouzlo je pryč

Na lékárnických vahách odměřuji jed
zdalipak se také odvážím?

Mraky divoce menstruují, z vysílače létají čarodějnice
vlak stojí ve stanici
výpravčí vrhá otrávené šípy do protisměru
zuřivý kocour skáče do okna

Mně plesnivina voní, říká rezavý mušketýr
malíř Plesnivina dokončil předsíň
a chystá se na kuchyň

Město věžákem bere pěšce na parkovišti
ze třicátých let zbyla jen vina nabouraného hřbitova
rozházené listí
kouzlo hromosvodu je pryč

Dívka v bengálském tangu vysiluje tygra
za chvíli zazvoní k večeři
zákuskem budou prášky na fantazírování

Pak Čapek v ringu s Husákem, povětroň proti buldozeru
odkryjí společně malovanou husu
na mohylnatém zápěstí zazní první kapky Novosvětské

Vilová čtvrť

Ještě je čas posbírat zotvírané kufry
narovnat květiny na fasádách
chodit křížem krážem po šachových polích
snít o Lübecku, krysaři
z kterého sem přišli

Něco tu zapomněli, ústy provinilce
kácejí stromy, aby bylo vidět na nové dějiny
umyté plivance komunistů
létající za ostnatým drátem

Rozbije sklo listopadu, slova na chvíli ožijí …

Jízdenky

Čekat, čekat a čekat, když tělo by chtělo utíkat
když ona by něco chtěla, vysavač s kobkou
když čas je rozřezán do krevního oběhu
natažený jako kysané zelí

Existenční mouchy projíždějí vytapetovanou krajinou
mlýnské kolo se děsí období sucha
Mouchysněztesimne se nedostavil, usíná s párkem v jogurtu

Co může dělat zamotaný do popruhů?
Výkopové práce si na něm rozdělávají ohníčky
živí se metaforami a zelím, sbírá poustevníky

Je třeba seběhnout po schodech dolů
kolem hydrantu
být zruinovaný, smutek v metastázi
břicho olepené izolepou
neboť 335 706 much se dobývá do výkladu

Volný verš sto metrů za křižovatkou, přejetá ruka

Oddělte ho od kompasu a zatočí se vám jako mlýn
smetí ve vysavači
žákovská knížka před sborovnou
recyklující žvásty, křídu, ukazovátko a tabuli

Bude se muset smířit s tím, že koleje jsou, jaké jsou
ačkoliv oni při tom něco prožívají
svíčkovou nebo míčové hry

Nikdy předtím se tolik nebál čpavku
leží s prostřeleným břichem uvnitř rákosí
hrůza z náletu mu nosí květiny, stává se zhoubným nádorem

Jak proslulá cesta ze sídliště!
V autobuse je mokro, jak pěkně se ty knihy jmenují
z revizorského podsvětí, jemu ale žádnou
jízdenku neprodají, brusle si nechal v kanceláři
utápí se na sedátku

Házel do sebe lopaty cukru
hučelo mu v křídovém papíru
jako by moře zaplavilo soutěsku mezi panelárnou
a pouliční lampou

Utíká za mléčným zubem, vypleveleným záhonkem
k hrázděným domům, spářit se se stodolou
zrušit své zasnoubení se skutečností
s vytrvalým zvoněním v telefonní budce

Nastal den smrákání, třípalcových hněvů
pravda smutná jako smrt princezny Blány
hra s jazykem, koulemi a konvičkami
zasouvání šuplíku pod náhrobek

Ukousl kus záclony, vlákna zůstala trčet
poběží stíplčejs přes skříňky, schová se do kamen
při roztápění, kdo ho bude hledat
v mlze nad Kosířem?

Uviděl draka, jenž se nemohl utrhnout
cukal se a podlétával

Běží s krumpáčem proti masívu
v zubech vysílačku
vždyť všechno je prdel v zubařském křesle
koťata chčijou do peřin a dveřmi táhne
vždyť teplota skáče jako klokan
lítá nahoru dolů jako jojo!

Už ho bavilo jen civět na teploměr
rovnat deku u dveří
zápolit o každý stupeň rozdílu mezi Ihnačákem
venku a Libou uvnitř, on – Vincenc Lukáč
Ihnačák – Liba – Lukáč, první pětka VSŽ Košice
osmdesátá léta na gauči v obýváku
svět bezpečný, antikoncepce sterilizací, Romové
a strach, novinky před Corsem

Jeden pracovní den skončí
jedna vyučovací hodina
potom si může jít zabruslit do kanceláře
donucený k onanii bandou vyvrhelů z točny
sám jako hanba v koutě

Určitě má něco smysl a něco nesmysl
holky mají kozy vypasené na švýcarských sýrech
mléko podestlané senem
měli by ho vykastrovat, než něco rozbije
se bojí, no – Bůh?
To je něco hodně depresivního

Žula sklivec

Bude se dívat na polévku v bochníku
špičku komína, lámání vzduchu
víření činelu v hokynářství
na vlak odjíždějící před východem slunce

Mráz v barokním kulichu
ve ztichlé síni na stohy staletí
o volné neděli, bez řečí kamiónů
izolován od všech směrů

Ve spícím vagónu, dárce mlíka
na principu padající vločky, kočičí bůh

Volá Londýn

Stará řemesla

Přicházejí, aby mě rušili
dělají mi to naschvál
dělám, že jsem zrovna na odchodu

Dva roky, sedm měsíců a dvanáct dní
jsem vydržel být odcizený
Potom jsem vše nahlásil

Ale jít do města zdechlých psovodů?
Leda léčit si nervy škrobem
počítám týdny do odjezdu

Nechat zde troskamenty a samohýby
když utopit, tak jedině v Temži
když popravit, tak na dvoře Alžběty první

Už bych jel, nebýt karantény
zahrát si na pomatení mysli
smíchání světových stran

Nemám jim co říct, nic pro ně nemám
vytloukají mě jako zaprášený koberec
to ticho je katastrofální!

K cizincům

Dívám se z okna, kopce se nehýbou
strážmistři vybírají kočkám blechy
v dortovém řezu byl skrytý policajt

Žít v šestnáctém století, víc mě nezajímá
začalo to napoleonskými válkami
opékání cizinců v přednádraží je stejně nelibé
jako sázení větví na stromy

Proč bych tam měl jet, proč?
Abych se díval, jak pouštěli žilou světu?
Být oblečený do kostkovaných peřin?
Barabiznu v polích ani ve snu neopustím!

Domov je tam, kde se rozkládá syreček
kde muzeum trhá vlasy polapeným neštovicím
kde výkvět ulic v lenošce kouří trávu
v barokní bažině topí se brnění

Ve městě postiženém staletým váháním
zda nechat kostely pobíhat po setmění
nebo k deseti kůlům mít přivázané lodě
není proč chodit ven, jen na nádraží a Sbohem!

Jasnější než světluška

Tak dlouho jsem si hrál na kulisy
až jsem do nich spadl
dřevěný a protézový, nekonečně protahovaný první servis
zlost vyobcovaná do napajedla za hradbami

Zelí kysalo u zadních dvířek
až náhle svícen ponořený do petrolejové lampy
užasl v síťovině seřazených vertikál
ticho se nabídlo k prozkoumání

Plyn ujel, s ním i klarinety
tma z barové stoličky ukousla inventární štítek
do pochodu se daly kukly s hraběnkami

Než šálky popadaly z úvodní ceremonie
zakousl se šátek do beznaděje
na letišti zaplaveném divokými husami
vyrostl z bezu očkovací průkaz

Vše vypadlo meteorům z huby
doskřípalo flašinetům ve strusce
ve strouze, z níž vyčnívala bílá prostěradla
nikdo se neměl k placení

Volá Londýn

Vyčerpaný velbloud na operačním stole
ze břehu kontroluji situaci
dnes budeme stěhovat piáno, zítra kočky
zvážíme situaci: pětkrát čtyři kila
plus mínus ocásek, dvě myši bez hlavy

Zavaření do duranové konstrukce
stan nepadá, teplotní rekordy ano
ti, kteří zůstávají, mají za domovní znamení trpělivost
s jasnýma očima probírají nevímco
aby si mohli v klidu hovět nad zbytky z kuchyně

Až se jednou vydají úzkou chodbou mezi sedadly
bude jim pozdě žádat o vedlejší roli

Vysílače zmlknou, pára dosyčí
budou se toulat londýnskými kanály
hledat stopy po povodni
jež vyplavila zbylé touhy z jejich životů

Stránky z vysílače

Myslela jsem, že průvan nekvete
papír má náušnice, když už na zádech
že sítem se neprotlačí křovák
a žabinec hučí podle not

Podlejzala sem kostru vysvětlování
když ruka v rukavici zakoupila los
Může to být velikonoční úterý
nebo osuška zvadlá na parapetu

Popisovala jsem různé předměty
hrála koně na návštěvě v podhůří
přikládala vidličku ke kalendáři
z halenky jsem si ušila dřeváky

Nesmíš mě prosit

Dva měkkýši vylepují kostky na hladinu
dva rezervovaní vojáci obcházejí střežený prostor
z návěstidla se loupe barva
za oknem popsaným mrazem kvete fraucimór

Denní diety budou osvobozeny od daně
nemohu za někým jen tak přijít a popřát mu Dobrý den
mohu se přivázat na krk úředníkovi
a pozorovat, kolik rozštíplých kolejnic vykolejuje

I kdyby se hora tyčení rozvrstvila
přijala další uhláky na míchání
ten luxus by se dovážel odjinud
radioaktivita by prokapala stoprocentně suchou slují

Nekonečná, nevystupovat

Strážní věže osázené krtinami
stroj času se dává do pohybu
převrací kontejnery, hledá vlaječky

Dívka se naklání před zrcadlem
zamilována velkou černou rukavicí

Vítr v žárovce, dětství na klozetu
v atomové elektrárně
poměr vstupného a krouženého přepočítá

Za pravou ruku, za slanečky v kruzích
vysype se na zeď moře hrachu
do světa zvrhlých, deklasovaných lupičů

Ještě sálajícím stěžněm do maelströmu
zkontrolovat pas, obohatit uran!
Zapálit svíčku za utopené láčkovce

Rány kyjem do měchuřiny
návraty kyvadla v ohňové zemi
ráno se oddíl podivuje nad zásahy v terči

Hmyzí svět

Tvá ňadra, barokní kostely, rozhoupané zvonky
díže vyplněné kynutím, hracholusky
vaničky se zmrzlinou

Směji se číslům v loterii, nikdo si nic nevybírá
hraji na slonovou kost
vzteklí četníci chtějí mít po službě

Tvoje beránky na zataženém nebi
řezníkův sen o kradených kýtách
pohádka o chytré kmotře lišce

Starostu z bezpečného světa rozbolela hlava
dvojice mladíků nafukuje pneumatiku
mezi patníkem a souvislou čárou hlazení

Jde z těch ředkviček zima, naklepávají kosu
proti četníkům, vyběračům vajglů z očí
ani to slunce vždy nebývala slast

Každý má své lehátko, zóny
kterými se snaží dostat do pravěku
když se jeskyně začíná zevnitř drolit revolucí

Přidržuj se zábradlí zavádějícího pod hladinu
potom si nestěžuj na nevysušené prádlo
výlety patřící nekromanům v sukních

Na dámských kolech, v dámských plavkách
z nichž vylézají účty za elektřinu
radlice v dlaních, paže obrostlé jehličím

Zeď, se kterou nešlo nikdy hnout
protože ležela jako přikovaná

Placaté statky

Smutek mě polil, maso v tubě
se bezvládně promenuje po Staroměstském náměstí
týden po popravě

Strkal jsem prsty do rozvodné skříně
a vytáhl dva zmoklé žabáky přecpané jarmilkami
I bylo to jedno

Vzduch sám se oplodňoval starými omítkami
které Nabule nechtěla
výnosy z cukru hleděly přes brány cukrovaru

Stříhaly si prázdné kóje pro styk s rašelinou
armabeton bobtnal při dotyku s diolýzou

Zpevňované a pevnější
dvojnásob stočené mandarinky
musely mít za syna hanácké muzeum v Příkazech
vyobcované, nevážící si tematických posloupností

Zato sukně v cis moll, našponované přes kobylku
lákaly vidličky do samorostlých dezertů
k ping-pongu na asfaltové přistávací ploše

Chybovník

Sníh roztál, souložení za drátěným oknem neustalo
přivezli mák, bandasky s mlékem cvrndaly o chechot
kankán jim byl strážní vartou, hop, hop, hop

Smetí létalo z vysavače, když mu přiškrtili rouru
kontrolní vzlyky, bramborové stehy
Staví své město ze sněhuláků, zátoku buduje z uhláků

Přivezli horní kůži srny
vnitřní střeva vytratili cestou po zelené
hromádky jačích hlav, na kterých seděl alkoholik

Kdyby to někdo zapsal do třídní knihy
učitelku zavřou na sedm záchodů
dětem zakážou nosit samé jedničky

Horko je na márách, hned vedle marxismu
slušnost je s někým se vyspat
než si do bytu přivede pokojskou

Pokojská roztála jako knoflíky
alespoň jsou vidět profily opevnění
a na staveništi vládne zmatek

Nezdařený odchod

Nohy jsou podkolenky, ústa mandarinky
u dveří stojí kufr, otevřená kniha pluje vzduchem
klika se sama pohne, ale ve dveřích nikdo
jen polední jas vybírá předplatné

Jídlo ztrácí chuť, vlak píská, svačinka z mléčné pěny
šroubky se rozkutálely po nástupišti
ha, ha, ha – nemohu se hnout, podpírám střechu
proti meteoritům a hvězdám, proti černé hmotě

Vlak ujíždí, díváš se zděšeně z okýnka
musíš jet, musím zůstat, začíná zemětřesení

Touha se prodírá zalepeným stropem
vzduchem poletují prázdné složenky
usnul jsem na polštáři, dva roky se vynulovaly
nemáme u sebe místo

Španělské radovánky

Tlustý palec si píše omluvenku
a myslí na španělského prince, který trpí
španělskou chřipkou ve španělské vesnici
obletován španělskýma muškama pojídá zeleninu

Ten tlustý princ je neomluvitelnější než jeho palec
neskutečnější než pára nad hrncem

V troskách se najde příčina nehody
zde ale k žádné nedošlo
co se nepovedlo, zmizí pod hladinou
v okně modré ulice

Jak dlouhá je tvá láska, princi? Vystačí za první roh?
Lépe se snáší, když v umývárně aut
sestoupí z pondělního snu naleštěná pragovka
nebo roztrhané boty když zakopnou o vědro

Život opařený sublimací
trochu nateklé obočí a nezařaditelná touha
dnes konečně vystupují s anděly

Zakopanou krajinou

Březen

Tající sníh dělá místo štěrku
slova jsou leklé ryby
prznitelé, váleční zločinci v den Haagu

Voda v kalužích si nevzpomíná
jak ležela v bezvědomí v sněhokupách
mezi polem a nicotou

Bílá mraveniště v ocelovém městě
vyčkávají do májových oslav
ve stínu růžolících rozjásaných pionýrek

Ve světě menším než špendlíková hlavička
po kalhotech ani památka
závaly nesečené divočiny

Sníh, dálkový plavec, spolykal hektolitry
šlehačky a mraženého krému
teď mu je blbě na cestě do houslí

Přijít tam, kde kamna jsou na půl žerdi
odložit odřezky uší po čelní srážce
se severním pólem

Povinnosti

Piloval jsem součástky k ventilátoru
honil jsem sysla mezi žernovy
se sedmou kavalerií česal hříbata
ochránce tvrdých hodnot v modrých deskách

Ztracený pro svět peněz a živobytí
tak jsem se vyspal a přišel na svět
v trojlodí svatého Jakuba kokrhal a říhal
sonety faráři do podvěsku

Honem, rychle čaj, číslo bot a domů
do botanické zahrady v hloučku Kleopater
to jsme se nasmáli při předávkování stehny
moukou mezi kameny, bičíkem k žentouru

Nula kilometrů

Opustím vězení s kolečkem třísek
které tu jedině zbydou z mého dřívějšího života
včetně její ohořelé páteře

Bude to takzvaná proměna korunních sardinek
v okurkový salát
město lehne popelem i se sítí zastávek

Uteču do nákladního vagónu
nebo se roztříštím o buky v květnu
zpátky k ohmataným stěžňům
nikdy nezahodím pytel se starými hodinami

Ač všechny stránky nejdou otočit
obzvlášť ne ty napuštěné duběnkovým inkoustem
vše dobré je zapomenuto a neprožito
nikdy to nebylo, všednost leze do uhláku
nula kilometrů v kůlně

Vývrať

Kraj zřícenin, vytrhaných zubů
mokrých hřebíků somrujících Ježíšů
jeho jézeďáckých učedníků

Šedivá káva rozlitá po domech za soumraku
vyplňuje útroby kráčejících
podle intuitivní mapy a nezřetelného vkusu
vlákaných do prodlužovaného popíjení

Lesy zakleté vodou, cesty spojující vlaky
vyhozené z hnízda ikonografu
ještě jednou se vracíme do města
žít podle zásad slušného přezimování

Stojíme podél nedokončených zastávek
čas se točí kolem jídla a pisoáru
porážky kilometrické banky na rozcestích
necháváme za sebou rozkousané náušnice

Čas vederní

Jsou zde: nadpis a těžká mechanizace
střeva lezoucí za oponu pivního kríglu
rezavějící blázinec

Nikdo nepodá vodu ruským emigrantům
musím si opakovat, co jsem přečetl
aby mi neopadala hlava v koutě samoděržaví

Symbolicky jsme zůstali trčet v semeništi
zlomky nosu popotahují prsty
děsíme se možnosti, že jsme naživu

Cihlová klenba ve svíčkovém světle
zárodky xenofobie po kapkách
prchají ze země sklepním okýnkem

Pelyněk

Barevné světy nesmírné tíhy
nosí motýli v batozích na zádech
slunce je v nadhlavníku, nebo v peřiňáku

Den z nás dělá krokety do kriketu
zasypané golfové jamky
jejichž tyče nezúčastněně mávají praporky

Hole tlučou o prázdné výklady
popelnice jsou na zámek
pelyněk na čtyřmístné heslo ve zdi

Zámek je na Kafkovy deníky
drží si hlavu pod hladinou
nepláče, napouští rybník sazemi

Sny

Cihly, cihly, cihly, uvnitř plesnivé srdce
vzpomínka na dům Londýn
z baráku vychází otec, oblečený do konstrukce z drátů
vysílá nesrozumitelné vzkazy

V závěsu za ním matčina hlava
nastrojená do barevných hadýrků
v hystericky dětském veselí, neobratně
vede koloběžku přes kusy dřev a kamení

Ztvrdlé, zmuchlané tlusté pytle
zadržují ozvěnu prasečího chrochtání
sídliště, barák, Londýn, dětství seřazeny
před odchodem na těžní věž snů

Allegro moderato

Přeoráván v polovině února
na plesy nechodím, lehce vydechuji
než přijde jaro s dalšími kvalifikačními zápasy

V čem žiju, v tom také umřu
nechci, aby tíha odcházela, ale vyháním ji
kotvím v povrchovém dole při umělém osvětlení
skřípu staletým pantem do bezhvězdné noci
po odchodu z průsmyku

Nemám černé boty ani vzpomínky
až mi bude padesát, budu tam chodit s celou rodinou
pojídat kokosový dort

Červený kýbl zanechává krvavé stopy
takový pytel, do kterého se vejde všechno, i nejdelší nohy

Zprávy o fotbale si ujít nenechám
který z nich porazil rakovinu, který leukémii
Manchester City nebo United

Copak je to tak vážné?
Musíme sledovat vývoj umyvadla až ke Kanárským ostrovům?

Zaplnil jsem loutkárnu, abych mohl položit
nový základní kámen na minovém poli
– proč bych měl jinak vzpomínky na to všechno?

Ulice s tramvajemi v sobotu odpoledne
šeříky zvadlé blahobytem, tank zrůžovělý studem
nic z toho se mě netýká, tím méně výsledky
dávno jsem přestal vykopávat

Není čas ani důvod zabývat se něčím do hloubky
po třicetileté válce přijdou dějiny fotbalu
potom umění 20. století

Ani svým životem

Důležité je obalit si sešit
vždyť čekám, až si pro mě přijdou, rozpečou rohlíky
mám rád kyselé deště při jídle
asociační metodou oplodňuji důlní výtah
učím se používat piják
ztratil jsem názor na věšák

Byla to pěkná cesta vilovou čtvrtí
ale to vzpomínám, už tu nejsem

Mám dané mantinely a sešit plný drobků
musím se nalejvat novinama, abych neexplodoval
dávat si pozor na tenký led mezi režisérem a hercem

Hrát jako vyměněný a vždycky večer
když by měl povolit ten stisk ruky
– nejsou to drobky, je to pyl
motá se mi hlava z povolání
zřejmě jsem nakradl málo orchidejí

… my jsme o Novém Zélandu nic nevěděli
ale ve volném čase, prakticky mezi přednáškou a schůzí
jsme si vše nastudovali …

… vždyť my jsme na Zélandu ani nebyli!
Oni nás tam deportovali, neměli povolení …

… není nad živý herbář
příště se necháme zatknout ve střední Americe
v Panamě se dá sbírat jako na Svatém Kopečku
ty nešťastné orchideje jsme sebrali jen jako doplněk stravy
pár kusů na internu pro lepší hojení …

… jak to tady všechno prezentovali!
Nevědomost, nezkušenost, strkání nosu do cizí polívky
mezi chlapy, deficit z dětství, špatné návyky
málo ran přes prsty, které přerostly v nechápavá chapadla
a konzulát mezi lidožroutem a mýdlem …

Je mi líto marného kredence v propadlišti
poslechnu si výbuch atomové bomby
však mě někam přestěhují
přežiju konec vesmíru i nekonečno dalších vesmírů

Mezi mantinely, obalený prózou
studnice čerpající světlo z druhého konce světa
v ní slunce nikdy nezapadá
čtyři tuny v plastikovém obalu

Smět se dívat na domy, napomenout konečníky
sešity, které nikde nekončí
ve svém volném čase jsme zabíjeli, po pracovní době
surrealismu jsme se z dálky vyhýbali
chodili jsme okukovat secesní faunu
zda z okna nevyhlédne nějaký úředník
život, jak jsme jej nepoznali…

Nic o nás nevíme, nedotýkáme se sebe
léčí nás hrůza, obléká pohřební služba
jaký necit připravit se o vzdálenosti

„Seš plná lásky, Vaňková!“ křičí zoofil z Brandenburské brány
ale hluchoněmá neslyší, uši má zalehlé láskou
několik let mrtvá orchidej, vylisovaná v herbáři

Někdo zapomněl vypnout vítr, který roznáší
laciné romány po zalezlých hospodách
v koutě je tma i bez bezpečnostních pásů
dušnost vypila na ex čtyři životy
na pátý jí nezbyly halucinogeny

Prší. Teď v zimě?

Stojím s pytlem nápadů na vedlejší silnici
vítr nás dokodrcal až sem, málem nás vypískal
byl to jen kousek přes pole, přes nafoukané jazyky

Stále chodím ke kamnům jako k doktorovi
buď v nich hoří moc, nebo vůbec
jsem z nich celý vyčouhlý, vyschlý

Za těchto světel bych se chtěl objevit v chybovníku
píšu po onemocnění
falešný soucit přes falešné brýle, tisícina nádoru
výzva ke spánku

Měl bych se krotit před svítáním
stokrát jsem chtěl vyrvat stříkačku ze zbrojnice
na důkaz vlastní ubohosti
vynášení koček na mírný mráz se děje v noci

Zříceniny

Hromádky popela na slunci
už má dnes odsvíceno zrudlé námahou
sesouvá se tíhou z nezřízené vášně

Pláň bledne, modrá omrzlinami
pod ztvrdlým kabátem cukru a soli
za zdí a plechovým plotem, kostrami bezů
nevyčerpatelná zásoba běžkařů
bičuje v dálce poskládané sukno

Na hřbetě hliněného ještěra
dvojice dobývá křišťálovou nicotu

Kouř z teplárny se sápe po bohu, hadí pohyby jej zrazují
tuny začátečníků a mírně pokročilých
obětí mého jak mrkev prožraného svědomí
hučí do mě, všem jen přitakávám
splývám s osvícenou netečností dvora

Nech mě hnít!

Mezi námi není živý plot
zplihlá plachta zaclání
jaru na kolečkových bruslích
trhá kalendář, písek a rez

Moc věcí, symbolů za výlohou
plechovka s močí vypráví
nemám sílu se přemáhat
povstávat z bahna, řídit dopravu

Zkusím znovu se zamilovat
do prádla na žlutých štaflích
v galerii s náručí housek
podtrhnout stoličku vášním

Teď už mě nech putovat s anděly
za cíle odložené házet mouku
zapadlo slunce, a ještě není noc
cítím se dobře, jen trochu šilhám

Zakopanou krajinou

Stále sedím za stolem
a pozoruji sněžení po výletu na kopec
s větrnými mlýny
já tam viděl mlýny, ty elektrárny

To je ten rozdíl mezi námi
při pětadvaceti stupních
vytlačovaných z mořského prostoru
pekelnými písty
houskami ze zabaveného mocnářství
v otáčkách bez soli

Nekonečno času
pojedeme vrhat zašlé stíny
okusovat krabice, vraždit dárky
drnčet po kolejích v bezhlavém návratu
vrátíme cukroví na ubrus

Zakopanou krajinou, zaraženou bránicí
voda se mění v páru, kopce v rovinu
Maria Panna z kapličky, smutná a trpící
v popelnicových polích ztrácí podobu

Prošel jsem máslem jako nůž krizí
syrový bramborový knedlík Adventu
v rehabilitační vodě, vroucí a vířící
bojím se nemít tichou myšlenku

Lyme Regis

Vyhnanství

Země bez lesů, není se kam schovat
země, kde nic nikam nevede
beze snů opuštěná bankovní čtvrť
výkřik před probuzením na lavičce

Planina bez orientačních bodů
cíl je fata morgána v pozadí
nenávist přeložená do závislosti
světlo zapomenuté v přístavu

Vražda v magnetickém parku
sušenky zahrabané pod skříní
hodiny běží pozpátku na start
těžko je slavíku v peřinách

Myslíme na topoly a lípy
z jater zaprášeného nádraží
na cestu do temnot nestříhaného lesa
mlhu nad slunečnicovým polem

Síly z hlubin kravinců na loukách
mouchy si sedají na blatouchy
ze zapomenutých třísek vylézá sen
o kamenných troskách na předměstí

Nemoc

Přemýšlím nad smyslem kohoutího kokrhání
nad potřebami mrkvové šťávy
když nezvykle hustě prší

Den poznamenaný cestou kolem hřbitova
mlha oslintává spadané kaštany
pod žirafami listí

Táhnu kufr nacpaný starožitnostmi
na nádraží houká vítr, jenž se nezdá
být ani desetinou toho, co přijde v půl čtvrté

Utřel jsem přední sklo, zavřel oči
v boudě na pobřeží rozjímal o hladomoru
zdálo se mi, že zemské jádro na kopcích kašle

Děláme velkoměsto

Ztracený čase na habrovém listí
bláto je událost v bažinách
Cesta se rozpadla do klikatých stezek

Smysl je v bytí nazdařbůh
nepatříme si v mdlobách ani rozptýlení
smíme pozorovat, jak nás někdo přehrává

Svět se pohnul na otočném křesle
svět se zdál být pomalý a ve spánku
zakaboněné prázdno kolem horké kaše

Zcizené životy nikdo nebude žít
čas běží pořád stejně po tartanu
na nikoho nečeká, když je zástupcem ředitele

Přišli jsme o kadidelnici i slunce
jsme si tu navzájem pozůstatky řeči
beznadějně přitlučeni, stravováni úsměvem

Bolí nesmyslnost celého podniku
na výrobu destilovaných háčků
vlastní propocená košile

Odstavili mě od agregátů, zašlapali do květin
opakovaně a zřetelně tluču hlavou
na železná vrata, železnou oponu

Dobydlet, dotrhat, domontovat další
pronajatou cestu za vysněným vězením
z něhož visí nesourodé zbytky dlouhého vedení

Bláto

Představy, jež se nehoní hlavou ani srdcem
strašlivé mléko
stékající okapem do dětských piškotů

Sny prošly minovým polem
derou se do vlaku s ohňostrojem kufrů
s muničním skladem přání

Udělalo se jim mdlo při pohledu na průvodčího
bohužel, nedokázaly si vymyslet
nic, o čem by nevěděl

Chtěly ho proto schroupat k lístku
ale vzpříčily se jim kleště v zadním vagónu
načež se do nich pustila zima a sála to strašlivé mléko

Věděl jsem, že oplodnit bláto nebude snadné
nebude se v něm o co opřít
čeho chytit, jediná možnost byla zůstat

Neplodně pohlcen v ponuré slasti
v níž se tu a tam zaleskl paprsek
z dávných smyšlených břehů

Tunel

Ve starých almarách odpočívají saze
přijď mi tam vyprávět o starém krému
mluvím o té spáse, jak jsi o ní mluvila

Za okny slejvák, dokonale prší
ve tvých očích chátrají hrady
tuny vzteku dopadají na vítězný oblouk

Tahám se s náhrobkem po hřbitovech
má duše je temné fotbalové hřiště
veselá tapeta v rokokovém salónku

Když jsi mě opustila uprostřed vánice
vůbec jsem neplakal, smrtelně vážně
na průtrži mračen ve křídových kopcích

Podzim

Přichází podzim se žlutými víčky
stoly polité nejjemnější žíravinou
zůstat o něco déle na zkoušku kolotoče
sto, dvě stě let zde trčet jako hrábě

Loď na slunci se kývá
v dešti připálených polibků
smrt se blíží na mluvícím kříži
nikdo ji nepřikryje, nejsem to já

Adresa

Konec je konec, ze zdi trčí šňůra rozhovoru
vedeného jedním směrem do věčnosti
drapák zarovnává sutiny po demolici
nekouří se ani nepráší, kde je zákaz vstupu

Už není tak pěkný s nepadnoucí jizvou
s roztrhaným rancem, vyrvanými listy
po deseti letech může začít znovu
pokoušet se o změnu místa trvalé adresy

Hledat východisko zpátky v rodném městě
v zavrhované tůni vystlané brčálem
hladinou se lesknou perníkové kruhy trestné
pro vyloděnce, jenž nemůže z kola ven

U.F.O.

Vlezli jsme do korálů pro dny bez pohybu
po příletu ze světa v dobrovolné karanténě
něco vzácného mu chybělo v očích
vydali jsme se všanc stmívání na peróně

Jednou za sto let se někdo vrátí
nebude čekat pod mostem z opičích hlav
pozvolna si zvykne na teplotu v holinách
pustí se do vyřezávání spánku na obloze

Drama usínání se slaninou na rtech
s pozvánkou do kina v podnájmech vrcholí
na zemi létající talíř můžeme hodit
po dveřích, s nimiž nikdo nelomcuje

Nenávist

Živý se plazí vystěhovaným sídlištěm
nemůže se odlepit od žvýkačky
Počasí se po letech nezměnilo
strnulost nezpřeházela domy na sítnici

Konečně jsme přišli o hybnost
v nervovém sanatoriu, kde se odráží
úzkost od – do mozku zabudovaných závaží

Smést drobky z paměti
blahoslavení sladkého ducha se procházejí
na pokraji požáru, děti řvou z vidlí
kam nůž nikdy nepřijde, tam nepoteče křen

Bronzová cesta

---

Jaro v mohyle obývané vlaštovkami
šachy s polámanými figurkami
potřeboval bych kopýtka, nebo další život
když mi vystydne voda v botách

---

Jdu, jako když mlčím
na všechny strany podle větru, deště a slunce
od hradiště k hradišti, od tebe k sobě

---

Holé světlo v tisíciletém okně
žalmy a modlitby ve vyprahlé zemi
ve starém písmu nesmrtelný papír
nejjednodušší zjevení v tmách

---

Opouštím krajiny jednu pro druhou
v tichu a jasu dorážejícím na silnici
cesta se vine mezi rohy býků

---

Roztroušené kameny, desetníky, dvacetníky
polepené mechem a hedvábím
ovce s nenaplněnými pohledy

---

Zůstala zapsaná do času motýlů
bezejmenná pláň čekající na déšť
proležela se do mraků a jitra
zahalila se mlhou a nepromluvila

---

Noc v černé stodole ve společnosti kuny
ráno čaj s mlékem u opata
na cestě k bílému obru v sametových horách

---

V zahradě zkroucených dubů sucho
do dálky rozvržená mapa příšeří
křídové vody na pastvinách
na přítulném větru děravá bota

---

Koně rozorali cestu na šedivou kaši
potok se mi vysmál, šlahouny postavily
pohyblivou zříceninu, pece nadrolily
kámen do lesních tříd

---

Na moment jsem se rozlil
večerem s modrošedým divadlem
tráva se orosila, cesta vyschla
zůstal jsem ležet s makovou hlavou

---

Lucerna klimbá v nočním tichu
vzbuzení ptáci lekle vydechnou
měsíc se ujídá z pravé strany
v příšeří světlo z minula

---

Počkám, až vyjdou první hvězdy
přemítán do ztracena, pak se probudím
budu se rozhlížet po zubatých slovech
trhaných jazykem od druhých

---

Prázdnota, moře, vytrhaní ptáci
válet si hlavu v bahně a tmě
když vítr hrdlořez opouští hnízdo

---

Mraky se stahovaly ze spodního prádla
v slzách, nebo dešti, nevím
hledal jsem, co zbylo z našich životů

---

Došli jsme mezi nevidomými
na konec slov i porozumění
nepatříme si, jenom v minulosti

---

Vzpomínky v srdci, chlad na jazyku
nepochopitelné zadání: už nikdy spolu
které se slovy vysvětlit nedá

---

Za každým krokem bezedno
padl jsem do trávy, dělal mrtvého
vždy jednou za čas se to přihodí
cesta zmizela, déšť ustal, nebe se zavřelo

---

K večeru dojít na útesy
s výhledem na blednoucí moře
dát si čaj s mlékem, domácí koláč
v pavilónu z bambusového dřeva

Lyme Regis

Možná je mi lépe u zářícího moře
na lavičce ve stínu, kde se tísním sám se sebou
ostatní se vydávají slunci, písku a vodě
nikdy jsme nebyli šťastní ve dvou?

Přibíhají vlny, věční poustevníci
za rohem se obléká chlad do chřadnoucího
hladina lidštější než útěšná slova
rackům je zle a slunce se překlopilo

Vina je nejistá, příliv a odliv
tibetské mísy zvoní o pobřeží
v černobílém filmu s plandavým pásem
žena surrealisty mizí se syrovým masem

Z amplionu k vám mluví mořský veleještěr
klokotá ozvěnou světelných let
nalevo tři okousané čokoládové koláče
nechal si na další milión let

Horko se rozcvičilo, pustilo se do práce
v hlavě mi vyhrává promenádní kapela
zase mi otrnulo, vznáším se s albatrosem
i když ho nevidím, myslím, že tu je

Noční chodec

Jít v noci s lucernou po útesech
hladina zbělala od mléčné dráhy
svítím si na cestu po kamenech a drnech
pode mnou nekončící melodie harfy

Bude to těžký svět, až moře zčerná
propadne do hlubin, kde stojí čas
vzpomínat budeme na cesty bez konce
liány, cypřiše, vlny z pískovce

Tři světla na vodě, věrní souputníci
za nimi tma je vážná, opravdová
pohled mi svádějí k tísni po půlnoci
od zhaslých obydlí – tam se chci schovat!

Pohřební síla, náhrdelník z mohyl
nalevo pole, napravo mořská pláň
zkouším nezapomenout, jak dělat kroky
v tichu a samotě odevzdán úvahám

Když skála mluvila, nastala eroze
city se svalily na smutnou hromadu
horší jsem vrah než slunce na obloze
všechno jsem zavinil, za všechno mohu

Cíl

Červené, bílé a modré plachty lenosti
připoutaly mě k lavičce na nábřeží
stádo vodních krav o půl čtvrté v létě
lehce se kymácí, nemotorně nadouvá

Zvířata při povodni slepenými zobáky
zda jsem byl okraden, nebo zůstal dlužen?
Co bylo těsné, zavírá oči před zármutkem
nůž projel mrakem, pláž se vylidnila

Nad hladinou se vyjasňuje, spíš než stmívá
vrátit se není kam, dál jen moře
bělošedé cesty z rozdrcených živočichů
vedly mě po hraně k dávnému domovu

Za jakým životem, stárnutím slov
v rostoucím horku znovu se vydávám?
Hodinu po hodině obracím plachty vánku
pro zemi bez moře, po stopách bláznů

Nepadnoucí kalhoty, roztroušené tkaničky
které by nezavázal ani jednorozený
za dveřmi některé z příštích slavností
pípá detektor kovu, vyvřelin a štěstí