Vzorník 2013

Městská knihovna v Praze

Vzorník 2013

Praha 2013

1. vydání

Městská knihovna v Praze

Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy

Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce

www.mlp.cz

knihovna@mlp.cz

www.facebook.com/knihovna

www.e-knihovna.cz

Veškeré texty ve Vzorníku 2013, publikovaného Městskou knihovnou v Praze, jsou vázány autorskými právy a jejich použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy:

MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. Vzorník 2013 [online]. Editor Tomáš VLČEK a Josef STRAKA. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z:

http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/97/73/68/vzornik_2013.html.

Vydání (citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 1. 11. 2013.

OBSAH

Já seděl smutně u vína

O Zlatohlávkovi, co špatně spal

Mořský sníh II. (2011-2013) aneb Nestrávené pozůstatky dní

Seděli jsme v té zahradě

Vážení čtenáři a přátelé knih,

už podruhé se Vám dostává do rukou kniha elektronických textů, které vydává Městská knihovna v Praze s názvem Vzorník 2013. Chceme, aby se Vám rok co rok představilo svou tvorbou několik autorů, a to současných autorů. Městská knihovna v Praze zpřístupňuje ve svých digitálních verzích texty, na které se už nevztahují autorská práva, tedy takových, u nichž uplynul dostatečný počet let, aby se mohly volně šířit. Tímto a dalšími Vzorníky v následujících letech chceme ale ukázat nejsoučasnější tvář dnešní české literatury, prostřednictvím autorů, jejichž některé texty naleznete ve fondu MKP. Ve Vzorníku, jako je právě tento, jsou to v naprosté většině texty nepublikované, či z připravovaných knih. Tak je tomu v případě dvou mladých českých básníků zastoupených v tomto souboru: Jonáše Zbořila, jehož první básnická sbírka Podolí vyjde letos v zimě v nakladatelství Host a Tomáše Čady, který svou debutovou sbírku Spodní patra vydá na přelomu tohoto a příštího roku v nakladatelství Perplex. Ve sborníku dále naleznete povídku Stanislava Berana, kterou psal v době vydání své nové knihy povídek Žena lamželezo a polykač ohně (tato kniha, mimochodem, bude na večeru představení nového Vzorníku slavnostně uvedena). Dále je tu například povídka Vratislava Kadlece, která trochu vybočuje z jeho experimentálních próz a přesto je napsána typickým jazykem pro tohoto autora, či prozaizované záznamy Ivany Myškové, která na konci roku vydala svou debutovou knihu Nícení a která zaujala jak kritickou, tak i čtenářskou obec. A samozřejmě další, neméně významné texty: básně Ondřeje Hanuse, próza Otto Huřťáka, básně Pavly Medunové, poezie Ladislava Selepka či jak próza, tak i poezie Pavla Bušty.

Stejně jako minulý rok jsou tedy poměrně zastoupeni jak básníci, tak prozaici. Snažili jsme se jak o různost poetik jednotlivých autorů, tak i zároveň o nějakou blízkost či příbuznost. Nakolik se nám to podařilo, Vám předkládáme k Vašemu čtení a posouzení.

Letošní Vzorník bude uveden v rámci jednoho z největších básnických festivalů konaného každoročně vždy v polovině měsíce listopadu – tím je Den poezie, který se uskuteční již popatnácté a který vznikl v roce 1999 jako jednodenní festival uctívající památku narození Karla Hynka Máchy (16. listopadu 1810). V rámci tohoto festivalu se koná kolem 200 básnických akcí po celé České republice a na festivalu čtou nejen čeští i zahraniční renomovaní autoři, ale i básníci debutující a začínající. Čtení probíhají v různých knihovnách, ve školách, ale i třeba ve školkách. Sborník a jeho autoři budou tedy uvedeni v čase, kdy to v Praze a v dalších asi padesáti městech doslova žije poezií a literaturou.

Budeme velmi rádi, když se tato e-kniha Městské knihovny v Praze stane součástí Vaší elektronické knihovny a Vy v ní najdete zajímavé a obohacující texty. My pak pro Vás i v příštím roce 2014 připravíme sborník textů autorů, kteří se již etablovali na české literární scéně či svůj vstup na tuto scénu právě chystají.

Příjemné čtenářské zážitky nad elektronickou knihou Vzorník 2013 Vám za editory přeje

Josef Straka

STANISLAV BERAN

Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval zdejší gymnázium, poté absolvoval obor český jazyk-dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (Centrum křesťanské kultury svatého Vojtěcha, Ústí nad Labem, 2002).

Je autorem souboru povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (Host, Brno 2007) a románu Hliněné dny (Host, Brno 2009). V roce 2013 vyšla kniha povídek Žena lamželezo a polykač ohně.

Stanislav Beran v Městské knihovně v Praze.

Telefon

„Ano, jistě, chápu vás,“ opakovala poněkolikáté unaveně do telefonu, dlaní si podpírala bradu, až to vypadalo, že pro slova nezbyde mezi čelistmi žádné místo. „Ano, chápu, že v dnešní době jsou důležitější věci. Ale je tu statistika, pane. A ta nám jasně říká, že procento těch, co nemají domov a nedožijí se dospělýho věku, je oproti těm s péčí až čtyřnásobný. Lidi? Jaký lidi? Pane, já nevím, jak je to s lidma. Na lidi je jiná statistika, tu já nemám. Jistě, chápu. Tak se nezlobte, že jsem obtěžovala, díky za váš čas. Nashledanou.“ Odložila telefon na stůl a promnula si oči.

Byl to podivný leden. Po obloze se honily zvláštní tmavé trhance mraků a za nimi téměř protivně modrá obloha, ze které chvílemi zářilo slunce, až ji bolely oči. Starý, mokrý sníh, ráno přemýšlela, jestli má zatopit, nakonec si jen oblékla teplejší svetr a uvařila velký hrnek čaje. Kočky v pokoji byly klidné, jakoby i je to nezvyklé povětří spletlo. Vynesla smradlavé bedýnky a vypláchla je, nasypala nový písek. Do misek odsypala žrádlo a nechala je být. Celé dopoledne seděla u stolu a s telefonem u ucha se pokoušela přemluvit cizí lidi, aby jí pomohli. A byla překvapená z jejich překvapení, hovor probíhal téměř vždy stejně, zdvořilé odmítání a vysvětlování se postupně měnilo ve vzteklé výčitky a hluché ticho na druhém konci neviditelného drátu.

Sebrala z věšáku bundu, navlékla čepici a obula se. Vyšla z domu, kličkovala mezi kalužemi na blátivé cestě od domu k silnici. Nerozuměla jim. Jak je možné dělat rozdíly v dobrých úmyslech? A v lidech, kteří je mají a chtějí pomoct, jen k té pomoci potřebují někoho dalšího? Exotika a strach, to jsou ty správné důvody, takové to je. Ona byla jen divná. Šla po silnici, kolem cedule a přeškrtnutým jménem vesnice, každodenní kontrola, kterou si nemohla odpustit a bude tam hodinu stát a pozorovat všechny, kteří projdou kolem, čekat na toho správného, kdo se zarazí a dá jí příležitost oslovit ho. Protože i ona má přece právo nezůstat ve své snaze sama. Míjela ji auta, táhnoucí za sebou mokrý oblak vytažený z asfaltu, otírala si obličej a zábly ji ruce. Prohlížela příkop u silnice, plný odpadků, úzkostlivě hledala a zároveň se bála, že něco najde. Na horizontu pole uviděla malé stádo srn, zastavila se a pozorovala je. Měla si vzít pláštěnku. Kolem projel náklaďák a hlasitě troubil, nevšímala si ho a neuhnula, tohle byl i její svět a fakt, že pro chodící lidi na něm zbývalo čím dál tím méně místa, ji nezajímal. Rychlost, zaklínadlo tohohle věku, se jí netýkala. Všichni ti, kteří spěchají, se stejně často jako ona nadechnou, srdce jim netluče rychleji, jen dojedou dál, aby se pak z větší dálky vraceli. Tomu zase nerozuměla ona, jakoby se lidé jen přemístili na místo, které jim uvolnili jiní, kteří se posunuli někam jinam, pořád dál, jako když otočíš ciferníkem hodin o pět minut a na místě dvanáctky je číslo jedenáct, není proto o hodinu míň, stačí jen naklonit hlavu a všechno je jako dřív.

Tak ji i vychovali, odjakživa poslouchala, že každý má svůj čas. Dlouho nevěděla proč, až po smrti rodičů, když vyklízela dům, se jí v rukou objevilo staré album a na černobílé fotce se pod rozesmátými obličeji rodičů nepovalovalo malé mimino, povalovala se tam dvě. Ani nepoznala, které z nich je ona. Byly si podobné, jak si novorozenci mohou být podobní. V té chvíli pochopila, proč byla celé dětství sama a proč se rodiče namísto dalších dětí obklopili zvířaty. Ze strachu z bolesti, kterou už nechtěli nikdy zažít. Psi, kočky, celý život se s nimi dělila o místo v domě i o city matky a otce. Tehdy jim porozuměla. Zvíře v domě je bytost, která zaplní prostor pohybem a časem vyměřeným pro svůj život, o kterém tušíme, kdy se může naplnit, bez překvapení a strachu. Není to kus vlastního těla, ve kterém po celý zbytek života hledáme podobnosti a rozdíly se sebou samým, neklademe si vinu a nejsme pyšní. Zůstali tři a nikdy nepadlo slovo o tom, že to někdy mohlo být jinak. Ticho bylo považováno za klid a klid bylo smíření se sebou i s ostatními. Slova obnažovala rozdíly a vyvolávala neshody, otec s lahví piva před televizí mluvil právě jen s pivem a televizí, matka tiše sedící vedle něj nebo u kuchyňského stolu, kde v novinách luštila křížovku nebo chovala na klíně kočku. A ona mezi nimi, beze slov a zbytečného vyptávání, protože ona měla stejné právo na svůj způsob tiché existence. Zemřeli krátce po sobě, jakoby se předem domluvili, že ani umíráním nebudou jeden druhého trápit víc než je nutné. Zůstala v domě sama, s kočkou, která se nejdřív marně sháněla po matčině klíně a nakonec se spokojila s ní, s její neosobní starostí a ochotou otvírat jí každé ráno dveře do kuchyně, nalít do misky mléko, nechat vyspat.

V zamyšlení minula benzínovou pumpu, rozhlédla se, nepřetržitý proud aut ji míjel bez známky ochoty nechat ji přejít. Zamávala rukama a s přivřenýma očima a hlavou vraženou mezi ramena vkročila do silnice. Zaslechla troubení a pískání brzd, krok za krokem se sunula na druhou stranu.

„Kolik máš životů, krávo!“ zařval na ni chlap a tloukl si dlaní do čela.

„Devět, asi tak,“ mumlala a pokračovala dál. Parkoviště před obchoďákem bylo skoro prázdné, došla ke vchodu, opřela se o řadu košíků.

„Dobrý den,“ pozdravil ji muž z ostrahy pokuřující u stánku s klobásami.

„Dobrý den,“ usmála se.

„Přišla jste se podívat, co? Dejte si,“ nabídl jí cigaretu.

„Děkuju,“ naklonila se k němu a nechala si připálit. Každý den stejně, stejná věta a cigareta jako projev galantnosti, jakoby si s tou plachtou pronajala i jeho. S cigaretami v prstech stáli před velkým zeleným billboardem, na kterém pod dětskou kresbou domu a dvou koček stálo: POMOZTE VYTVOŘIT DOMOV TĚM, KTEŘÍ HO POTŘEBUJÍ. PŘISPĚJTE NA STAVBU ÚTULKU PRO KOČKY A PSY. A její telefon, ten, který ležel v kuchyni na stole.

„Jak vám to jde?“ zeptal se.

„To víte,“ pokrčila rameny. „Lidi jsou opatrný.“

„Spíš lakomý,“ mávl rukou. „Ale nebojte, dobrý věci si vždycky najdou svoje místo. Když to člověk nedělá pro sebe, lidi to pochopí.“

„Myslíte?“

„Něco vám řeknu,“ naklonil se k ní. „Když mi na konci měsíce něco zbyde, dám vám to. Slibuju.“

„To jste hodnej.“

„Prosím vás, já přece nic nepotřebuju. Na pivo, cigarety, trochu jídla. Myslíte, že se vám to podaří?“ zamyslel se najednou.

„Ráda bych. Nejde o mě, já se o ty svoje potvory postarám, jenže jich mám v baráku čím dál víc. Některý se mezi sebou nesnesou a leze to taky do peněz. Chce to víc místa a tak vůbec.“

„Lidi na to tady koukaj, mluví o tom, vyptávaj se.“

„Hm, já zkouším volat na různý místa do firem a tak. Moc to nefunguje.“

„Nedávaj?“

„Říkaj, že zvířata maj mít svoje majitele a ty se o ně mají postarat. Radši daj na krokodýla v zoologický, kočka nebo pes je jim málo.“

„Něco na tom je. Jenže, děti přece maj mít rodiče a taky je některý nemaj. Krokodýl se pěkně ukazuje, je tam cedulka se jménem a tak.“

„To já chci, pověsit na barák ceduli a psát tam jména těch, co něco dali. Aby mi taky věřili, že jsem to neprojedla, že jo. Když budou chtít, všechno jim ukážu, aby viděli. Víte, kolikrát častějc umře kotě bez majitele než to, který má kde žít?“

„Schválně. Pětkrát?“

„Skoro, čtyřikrát. A teď si představte sto tisíc koček. Koťat. Kolika z nich se tohle týká. Tisíců malejch roztomilých koťátek, co skončí rozjetý na silnici nebo chcípnou hlady. A představte si to u dětí. Hrůza, co?“

„To jo, takhle to zní hrozně.“

„A myslíte, že kočce se umírá snáz než člověku? Těžko, viďte. Podívejte se třeba támhle na to,“ ukázala na mladou ženu, která tlačila vozík, ze kterého čouhal kus balíku dětských plen. „Zkuste jí tohle povědět, povězte jí o hromadě opuštěnejch dětí, rozbrečí se vám tu a pak rychle ujede a bude spěchat domů zkontrolovat, jestli je to její v pořádku.“ Žena s košíkem se ohlédla a chvíli si prohlížela tu podivnou starší paní, která s cigaretou visící v koutku úst na ni ukazovala a křičela na hlídače stojícího vedle ní. Pak se otočila a spěchala k autu.

„Uklidněte se,“ chytil ji strážný za rameno. „Ta ženská přece za nic nemůže.“

„To je právě to. Nikdo za nic nemůže a stejně to tak je. Bližší košile než kabát, tak to je. Každej si hledí svýho a o jiný se nestará. Já jsem klidná, nemyslete si, já vám tu žádnou ostudu neudělám. Jen mi občas přijde, že každej vidí jen to, co chce, a ostatní ho nezajímá.“

„Víte,“ podrbal se strážný pod čepicí a zašlápl cigaretu. „Máte pravdu, to jo. Jak vás tu ale poslouchám, napadlo mě – vždyť vy to děláte taky.“

„Já? Co jako dělám?“

„No, záleží vám taky jen na tom, co děláte vy, a ty, který to nezajímá nebo tomu nerozumí, na ty se zlobíte. Nezlobte se na ně, třeba se taky staraj, každej podle sebe se snaží nějak pomoct. Každej asi ne, to je pravda, ale některý jo.“

„Nebuďte zlej,“ zamračila se. „Vy přece víte, jak to myslím. Lidi nejsou jediný na světě, ale dělaj, jako by byli. A já jen chci, aby si toho všimli a trochu se změnili. Aspoň trochu. To přece není tak moc.“

„To já nevím,“ pokrčil rameny. „Ty peníze ale u mě určitě máte, nebojte, na konci měsíce. Už musím jít, tak zase zejtra. Nashledanou,“ cvrnknul legračně prstem do štítku čepice a vešel skleněnými dveřmi zpátky do obchoďáku. Teplý závan vzduchu zevnitř, vůně pečiva a všeho ostatního jí připomněla, že má hlad. Naposledy se podívala na plachtu billboardu, zahodila zbytek cigarety a loudala se pryč. Procházela mezi domy, mířila k silnici. Za plotem mateřské školy se v závějích sněhu válely děti, smích a křik se nesl ulicí, ženské zachumlané v zimních bundách u laviček je pozorovaly. Malý kluk řádil na houpacím koníkovi obaleném na zimu igelitem, pár dalších se pokoušelo trefit ho sněhovými koulemi. Takové by si to představovala, asi takhle. Úhledné, bezpečné. Kluk se se zaječením zvrátil a převalil se na záda do závěje, smál se, ostatní se k němu seběhli, váleli se na hromadě, vyhazovali hromady sněhu do vzduchu, rozutekli se po zahradě, obsadili obalené houpačky, dokud je učitelky neokřikly.

Děti propásla, děti už ji nezajímaly. Našla si jiný život, kterému byla prospěšná, o nic menší, o nic méně potřebný. Vzpomněla si na mobil ležící v kuchyni na stole, pustila se plotu a spěchala domů. V předsíni shodila bundu, promočené boty odnesla do kuchyně ke kamnům. Na displeji telefonu svítil nepřijatý hovor z neznámého čísla. Zatopila a otevřela dveře do kočičího pokoje. Ležely, porůznu stočené na podlaze, některé zdvihly hlavu, jiné spaly dál, jedno kotě vyskočilo, přiběhlo a očichalo jí palec u nohy. Její děti.

PAVEL BUŠTA

Pavel Bušta se narodil 18. 11. 1991 v Praze. Aktuálně studuje Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy.

Publikoval knihu povídek o dospívání Expres Praha-Radotín (Mladá fronta, 2011) a básnickou sbírku Dvojtváří (Aula, 2013).

Je spolutvůrcem projektu Cena Česká kniha, ocenění propagujícího současnou českou beletrii v zahraničí (www.ceskakniha.com).

Pavel Bušta v Městské knihovně v Praze.

Mokré stíny

Co světů vlaje tu,
co nůší úpí.
Ježíše v bufetu
trhají supi.
Dlaždice v bělobě
lačně pijí.
Šeptá jim Niobé
liturgii.
Modlitbu všech hadrů
noční špíny.
Odpusť jim a k ňadru
přiviň viny.
Ač různí, sepjati
řečí klína.
Ví, jak lze potratit
skutkem syna.

Já seděl smutně u vína

(gellnerovskávariace)

Já seděl smutně u vína
a slyšel hlasy, co do prázdnoty zvou.
Můj pohled trpně zhasínal.
Já seděl smutně u vína
a číšník držel ruku mou.
Vždy když jsem hlesl: „Napít...“
přiblížil číši k suchým rtům.
Nač střízlivý se stále trápit?
Vždy když jsem hlesl: „Napít...“
ubral jsem života svým dnům.
Utéci, zmizet; ubít to prázdno,
cokoli, jen ne pořád být.
Pohlédnout znova, snad posté na dno.
Utéci, zmizet; ubít to prázdno,
cokoli, jen ne pořád žít.
Prašivá skepse, o to víc,
když necháš ji maso rvát.
Polyká s chutí světla svic,
prašivá skepse, o to víc,
když máš ji tolik rád.

Říjen

Za sluncem stáčí se lípa dobrostinná
a tělo usychá, není co pít.
Odlétly vlaštovky, v háji chladne hlína.
Přicházíš a mě se zmocňuje klid.
Chtěl bych znát aspoň tvoje jméno,
teď, když i tlukot je jen těžko patrný.
Spi.
Polož mi hlavu na rameno
a bříška prstů na trny.

Sezení

„Mně se nelíbí,“ zachmuřil se Jiří Pecháček, ostatním pacientům léčebny známý jako Harry Chesterton. „Je blbej a omezenej.“

„A co přesně se vám nelíbí, Harry?“ zeptal se MUDr. Löfler, který věděl, jakou tento pacient dokáže ztropit scénu, když ho někdo nejmenuje dle jeho očekávání. „Musíte se vyjadřovat v celých větách, aby se k nám ostatním dostala kompletní informace.“

„Nedělá mi problém vyjadřovat se,“ odsekl Harry. „Ten váš způsob… nesnáším ho. Je úplně špatnej. A vy se mi taky nelíbíte. Jestli chcete tuhletu grotesku nazývat terapií, měl byste k nám přistupovat jinak.“

Doktor opětoval Harryho pohled a v duchu počítal do šesti. Šest vteřin. Ani málo, ani moc. Pak sklopil pohled k zápisníku a předstíral, že si do něj zapisuje důležitý poznatek. Ve skutečnosti tam několikrát načmáral slovo Pecháček.

Byly s ním problémy už od začátku. MUDr. Löfler pochopil, že vzniknou, už když se s ním seznámil. Pecháček se sem dostal mimo jiné kvůli svému chorobnému sklonu k výtržnostem. Za týden dokázal napáchat statisícikorunové škody jak na veřejném, tak soukromém majetku. Jeho tradičním odůvodněním bylo, že světové elity potajmu ovládající svět si jsou příliš jisty svým postavením, a je tak třeba neustále různými partyzánskými akcemi rozviklávat jejich trůny. Vlasy mu trčely do všech stran jako zelektrizované, protože si je pořád prohraboval nikdy neodpočívajícíma rukama, a pusu nosil permanentně pootevřenou, připravenou kdykoli vznést námitku proti autoritě nebo zkrátka jen protestovat. Zatímco u jiných pacientů účastnících se více či méně aktivně sezení se dalo říct, že se někam pohnuli, Pecháček (pardon, pan Chesterton!) zůstával zaseknut v betonové směsi dětské logiky a nebezpečně dospělé inteligence jako obzvláště nerudná, ustavičně brblající dopravní značka. A co bylo nejhorší: ostatní jevili tendenci odbočovat podle něj do protisměru.

Dvě sezení zpátky je přesvědčil o tom, že Löfler, ten zlý mastičkář s pochybným titulem, proti nim chce poštvat ochranku, jež stojí za dveřmi. Rozsekají je prý na kousky a budou prodávat do lančmítu. Nejdřív to jen tak našeptával Gregorovi sedícímu na vedlejší židli, o němž moc dobře věděl, že má sklony k paranoie. Gregor se ihned rozječel a přesvědčil o tom i ostatní. No, přesvědčil… třeba se chtěli jen vyřvat. Chesterton se mohl uřehtat, když viděl, jak doposud klidní pacienti obviňují svého terapeuta z těch nejšílenějších úmyslů.

MUDr. Löfler se ani nepokoušel s Chestertonem dohadovat o tom, proč si myslí, že je za dveřmi ochranka. Ten chlap se zvláštním způsobem uměl dovtípit mnoha věcí. Aby své pacienty uklidnil a znovu nabyl jejich důvěry, slíbil jim, že od příštího setkání už za dveřmi žádní vazouni stát nebudou. Všem to stačilo, ne tak Chestertonovi. Ten si ještě vymínil, že – aby bylo jasné, že je doktor neobelhává – se během sezení na jeho náhodný pokyn pětkrát otevřou dveře.

Takže to teď vypadalo tak, že Chesterton zničehonic v půlce věty své či někoho jiného vykvikl a MUDr. Löfler se musel zvednout a otevřít dveře, za nimiž skutečně nikdo nebyl. Lapiduši měli teď své stanoviště o pár metrů dál, v zaměstnanecké kuchyňce; doktor tam nechal umístit bzučák, jejž mohl kdykoli rozezvučet ovladačem odpočívajícím v kapse svého pláště.

Potížista nechutná. A teď koukal na Löflera, očividně potěšen tím, že se mu daří zdržovat a otravovat.

„Víte, Harry,“ řekl doktor, „nemůžete pořád ke všemu přistupovat s okamžitým přesvědčením, že je to špatně. Vy se na svět koukáte skrze černé brýle a nedělá vám potíže cokoli negovat. A já přitom vím, že to děláte natruc. S takovým přístupem ovšem ve své léčbě nemůžete v dohledné době pokročit.“

„Ale to je přesně váš přístup!“ zvedl Harry euforicky ruce nad hlavu, jako by vyhrál závod a teď se chlubil křišťálovým pohárem.

„Prosím?“

„To vy všecko negujete! V jednom kuse se nás pokoušíte přesvědčit, že děláme věci špatně. Kde berete tu jistotu o svojí normalitě?“

MUDr. Löfler se zachmuřil. Chesterton se ho pokoušel dostrkat na led příliš tenký na to, aby se na něm dala vystřihnout elegantní piruetka.

„Tak jste normální, nebo ne?“ zahučel zmateně Gregor a poškrábal se na obří kulaté hlavě.

Doktor na něj vrhl přísný pohled.

„Mluvit můžete, až když určím, že doktor Vlasoň poputuje k vám.“

Doktor Vlasoň byl plyšová figurka, již před časem dovezl do léčebny MUDr. Veselý. Na jednom takzvaném sletu psychiatrů nabízel jistý stánek možnost domalovat obličej některé z předpřipravených figurek psychiatrů. MUDr. Veselý, věrný svým neortodoxním metodám, si vybral postavičku s nejnezkrotnější hřívou a domaloval jí obličej zjizveného psychopata s rudýma očima. Když se jí pak jednou chlubil kolegovi na chodbě, Gregor ho zahlédl a halasně se dožadoval jejího vlastnictví. MUDr. Veselý mu ji věnoval a Gregor ji donesl na své pravidelné sezení, kde jí za nadšené podpory ostatních vystřídal odrbanou plyšovou veverku Zubku, která do té doby symbolizovala, že má někdo z přísedících slovo.

Gregor se přihlásil.

„Ne,“ odmítl důrazně MUDr. Löfler, „Vlasoně má teď Harry a jen já určím, kdy a komu ho předá. A to platí i pro ostatní,“ dodal k většinou apatickému Frederikovi a exhibicionistu Leovi.

„Podle téhle logiky byste neměl mluvit ani vy,“ usmál se Harry, ale když ho doktor zpražil pohledem, mávl jen rukou. „Odpovíte mi už?“

„Tohle téma bych raději opustil, ale pokud to opravdu potřebujete vědět, o své normalitě jsem přesvědčen minimálně proto, že lidí se vzorci chování podobnými těm mým je většina. Z toho důvodu se vy léčíte ze svých deviací, tedy odchylek od normálu.“

„Že jich je většina?“ vyprskl Harry. „To je mimoňskej argument! Vy taky nejste normální, ale máte to štěstí, že jste nenormální jako většina ostatních. Nemáte žádný právo tvrdit, že jsme my cvoci. To, že tady Gregor matlá hovna po stěnách, není přece nic divnýho.“

Gregor sebou nejistě cukl.

„No není!“ plácl ho do ramene Harry. „Vždyť i tady tihle takzvaní doktoři maj vzorky našich chcánek, hoven, vlasů a bůhvíčeho ještě. Jakej v tom rozdíl? Co na tom, že já kouřím cigarety, o kterých vy, doktore, říkáte, že je nevidíte? Já je vidím a to mi stačí. Oba vycházíme ze stejný domněnky o omylu toho druhýho. Pro mě je ten náš svět stejně dobrej jako ten váš. A vy jste špatnej doktor, kterej neví, jak na nás.“

MUDr. Löfler v nastalém tichu několikrát zabubnoval prsty do opěradla své židle. Pak se zvedl, odhodil sešit i s tužkou, sundal si plášť a nabídl ho Harrymu.

„No nekoukejte tak, pojďte sem, vemte si ten plášť. Odteď jste pan psychiatr Löfler a já Harry Chesterton. Ukážete mi, jak byste mě léčil.“

Pokud Harryho zaskočil, ten to na sobě nedal nijak znát. Sebevědomě vstal, oblékl si plášť a ukázal na židli, z níž právě vstal.

„Milerád vás budu léčit, Harry. A teď se posaďte.“

MUDr. Löfler se odšoural k židli a kecl si na ni. Pokoušel se nasadit co nejzpruzelejší výraz, aby si Harry uvědomil, jak se on sám na jejich sezení chová.

„Já to nechápu,“ ozval se Gregor. „Co je kdo?“

„Vyměnili se,“ pronesl pomalu a důrazně Leo. „Harry nás chce léčit.“

„A proč má Harry ten plášť?“ nechápal pořád Gregor.

„Nikdo se nevyměnil, pitomče,“ vřískl na něj zničehonic Frederik a ukázal na Harryho. „Tohle je Löfler a ten druhej je Harry. Je to jako předtím. Nic se nezměnilo.“

„Aha, ale...“

„Tak dost!“ zavelel pravý MUDr. Löfler v dočasném přestrojení za Jiřího Pecháčka alias Harryho Chestertona (začínalo se to poněkud zamotávat). „Nemáte doktora Vlasoně, tak nemluvte!“

„Ale pane Chestertone,“ usmál se Harry a zamával na něj loutkou, „vy taky ne.“

MUDr. Löfler zmlkl a v duchu se proklel. Neuběhlo ani dvacet vteřin a už ho ten grázl dostal.

„S tím si však nedělejte starosti,“ usmál se na něj Harry. „Moje léčba bude podstatně demokratičtější.“

Vzápětí urval figurce obě ruce a nohu. Končetiny jednu po druhé pak hodil Frederikovi, Leovi a Gregorovi.

„Teď máte každý právo promluvit takřka kdykoli, i když vzhledem k velikosti vašeho symbolu smíte vždycky jen jednou větou. Klidně rozvitou.“

„Ale já nechtěl nohu!“ ozval se Gregor.

Harry pokýval hlavou.

„Děkuji kolegovi Gregorovi za názorný příklad. Nyní už prosím mlč, vyčerpal jsi svoji větu a aby ses mohl ozvat znovu, musí teď promluvit zas někdo jiný.“

Gregor se na Harryho zamračil a začal si něco tiše brblat pod vousy.

„Ale co bude se zbytkem pana Vlasoně?“ ukázal Leo na torzo v Harryho ruce.

„Dobrá otázka,“ řekl Harry. „Trup se zbývající nohou dostane tady pan Chesterton, protože dnes se budu věnovat léčbě jeho maličkosti a budu po něm chtít obšírnější komunikaci než po vás. No a hlavu si – symbolicky – ponechám já, aby bylo všem jasné, že to tady vedu.“

„Tak jo,“ souhlasil Frederik, jemuž se v oku mihl náznak zájmu o využití práva na jednu větu.

MUDr. Löflerovi přistála v klíně zbylá noha s tělem, jež kdysi patřilo nebohému Vlasoňovi.

„Doktore,“ rozmluvil se okamžitě Löfler provokativně, „já si myslím, že ta vaše metoda je úplně na houby.“

„E-e-e-e-e,“ zavrtěl hlavou Harry, „nebuďte tak negativní, vždyť jsme ještě ani nezačali.“

„Stejně ty vaše doktorský žvásty pokulhávaj,“ zakabonil se MUDr. Löfler.

„To by stačilo, teď budu mluvit já,“ rozhodl Harry. „Musíme si napřed ujasnit, co tady děláme. Jsme tu, protože pan Chesterton má problém.“

„Nejspíš má.“

„Určitě.“

„Jasný, že má. Každej máme nějakej. Proto jsme tady. A proto se bojím koček.“

Poslední promluva patřila samozřejmě Gregorovi. Harry ho za ni potrestal čtyřminutovým odebráním nohy a pokračoval.

„Někdo by řekl, že máte pokroucený náhled na realitu, Harry. Já si to nemyslím. Já si to ani nemůžu myslet. Nemám totiž právo vás soudit. Ale mám právo vás pozorovat. A zdá se mi, že vy se v té své realitě pohybujete jako slon v porcelánu.“

„Souhlas,“ odklepl Leo Harryho promluvu pomyslným kladívkem.

Frederik se zamyšleně poškrabal na nose.

„Něco na tom bude, vždycky se mi zdálo, že si na nás vybíjí svoje komplexy.“

Gregor demonstrativně mlčel a předstíral, že tak činí z vlastní vůle.

„Fakt, jo?“ vyprskl Löfler ironicky do Harryho protivně klidné tváře. „To jsou kecy na hovno, doktůrku. Kecy zaprdlýho nedouka. Vůbec nevíte, jak nás léčit. Já bych na to šel úplně jinak.“

„Harryho vztek je lehce odůvodnitelný,“ rozpřáhl ruce Harry s mesiášským výrazem ve tváři. „Každé dítě ví, že když se někomu nelíbí připomínky k jeho osobě a reaguje na ně urážením a vulgární mluvou, byly zpravidla pravdivé.“

„Chová se úplně jak malý děcko,“ zachechtal se Gregor, který Harrymu s vyčítavým poukázáním na nástěnné hodiny sebral plyšovou nohu a ihned se pokusil si ji narvat do nosu.

MUDr. Löfler se málem neudržel a zařval na Harryho: „Hovadina!“ V duchu se zhrozil. Chybělo málo a udělal školáckou chybu. Co se to s ním děje? Vždyť takhle by jen potvrdil Chestertonovo tvrzení. Co Chestertonovo? Pecháčkovo! Už se jím úplně nechal zblbnout!

„Hele, pane doktore, jestli si myslíte, že mám nějakej problém, měl byste k tomu mít taky podklady.“

„To samozřejmě mám,“ přisvědčil Harry. „Z mého pozorování usuzuji, že máte tři hlavní problémy – jeden fyzický a dva psychické.“

„Heleme?“ podivil se MUDr. Löfler, jehož Pecháček nepřestával překvapovat. Jistě, byl inteligentní a zákeřný, ale takovouhle systematičnost by od něho nečekal.

„Začněme tím fyzickým. Už delší dobu máte zdravotní potíže, pravděpodobně se žlučníkem. Všiml jsem si toho, protože si často něvědomky pravou rukou tlačíte na břicho, jako byste si něco prohmatával.“

MUDr. Löfler na to neměl co říct, což Harryho nesmírně potěšilo.

„Ta bolest asi nebude nijak strašná, protože vy jste typ člověka, co jde k lékaři, až když je zle. I tak vás ale otravuje a vy jste nerudný ke svému okolí.“

„Blbost,“ hlesl Löfler, i když věděl, že ten pomatenec má téměř do detailu pravdu.

„Toliko k fyzickým příznakům,“ zamlaskal spokojeně Harry. „A teď ty psychické. První není nijak závažný, je to spíš jen taková slabost, ale pobyt v tomto zařízení vám dost ztěžuje. Nevím, jestli k ní vedl nějaký traumatický zážitek z dětství, ale vím, že se bojíte pohledu na krev.“

„Tak to jste úplně vedle!“ zakrákoral doktor.

„Vážně? Tak proč jste se před týdnem málem pozvracel, když vás zavolali ke Gregorovi? Však víte, jak mlátil hlavou do zdi, až byl celej rudej.“

„Nechtěli mě pustit ven na vzduch,“ zašeptal Gregor.

„A dál, proč se tak nerad koukáte na Frederika, co? Frederiku, ukaž mu prsty!“

Frederik zaváhal, ale pak usoudil, že je součástí vskutku zajímavého experimentu, takže zvedl pravou ruku s okousanými nehty a mnoha fialovými záděrami do výše očí.

„Nedovolej mi kouřit, tak se musím zabavit jinak,“ dodal na vysvětlenou poněkud zahanbeně.

MUDr. Löfler hleděl upřeně na Harryho. Ten na něj jen vycenil zuby.

„Koukněte se, Harry. Jestli se nebojíte, co vám to udělá?“

„Nebojím,“ vzepřel se MUDr. Löfler a podíval se na Frederikovu nastavenou dlaň. Své vidění přitom co nejvíc rozostřil a urputně si představoval, že není tady, ale jede na své motorce rozlehlou pouští kdesi v Jižní Americe. I když to nejdřív pomáhalo, s každou sekundou si uvědomoval, že tam ta odporná, rozdrásaná pazoura plná krvavých šrámů je, přibližuje se a chce ho potřísnit horkou, mazlavou, páchnoucí...

„Stačilo?“ zařval Löfler a zhroutil se do židle.

„Jistěže stačilo,“ řekl Harry. „Všichni jsme myslím viděli, jak se nebojíte krve. Je dobře, že někdo tak vyrovnaný jako vy, pane Chestertone, netrpí dětinskými úzkostmi.“

„Už dost,“ přerušil ho MUDr. Löfler a vstal. „Tohle nebyl dobrý nápad. Vraťte se na svoje místo, končíme. Nikam to nevede.“

Vydal se k potutelně se šklebícímu Harrymu, leč cestu mu zastoupil stokilový Gregor.

„Kam jdeš?“ zaťukal si na čelo a doslova ho odhodil zpátky do židle. „Doktor ještě neukončil sezení!“

„Děkuji, Gregore,“ pochválil hromotluka Harry. „Můžeš si sednout. A tentokrát vůbec nevadilo, žes řekl věty dvě.“

MUDr. Löfler se snažil co nejrychleji vyhodnotit situaci. Byla vážná. Vlak vykolejil a bezhlavě se řítil krajinou. Mohl by někoho poranit. S největší pravděpodobností jeho.

Bzučák, blesklo mu hlavou, ale pak si s hrůzou uvědomil, že jeho plášť má na sobě Harry. A pohrává si s něčím v kapse.

„Jsem rád, že jste se uklidnil,“ protáhl Harry triumfálně. „Teď k tomu poslednímu problému. Jste vážně pitomej parchant.“

Leo vzrušeně hvízdl.

„Jste parchant,“ zopakoval Harry, „a víte proč? Protože jste se oženil s prací, ve který vůbec nejste dobrej a serete na svoji přítelkyni. Nebo ženu? Ne, přítelkyni, nemáte snubák. Jestli jste si nevšiml, je tady u vás v práci poslední dobou pečená vařená, a to je v kolikátým měsíci? Podle břicha tak v sedmým. Co ona tu má co dělat? Je to chudák, co musí škemrat o vaši pozornost! Nechci vám přednášet o partnerskejch vztazích, ale když si neumíte normálně popovídat s vlastní přítelkyní, tak potom s kým?“

Doktor se v duchu rozjásal. V tomhle byl Harry úplně vedle. Sotva dva týdny se vídal s jednou ženou, která ale za ním do léčebny nikdy nepřišla. Co by tu taky hledala? A kde by přišla k dítěti?

„A taky jsem viděl, jak jste jí dal facku! Těhotný ženský!“

„Okamžitě zavřete klapačku!“ řekl výhružně doktor, jemuž teprve teď došlo, že se Harry nespletl, ale jen manipuluje ostatními.

„Raději ji zavřete vy a nechte doktora pokračovat,“ řekl Leo, který si při zmínce o doktorově přítelkyni bezděčně rozepnul poklopec a pokynul Harrymu.

„Abyste věděl, vůbec bych se nedivil, kdyby si to nechala vzít.“

MUDr. Löfler vyskočil na nohy. Tohle bylo potřeba zarazit. Na toho psychopata byla kdejaká diagnóza krátká.

„Mám ho zklidnit, šéfe?“ zeptal se Gregor, který už taky stál. „Holky se mlátit nesměj.“

Harry zavrtěl hlavou a když promluvil, slova mu odkapávala z úst jako sražený sirup.

„Ale ale, copak, panáčku? Že bysme ťali do živýho?“

Všichni se rozeřvali, až se jim z úst valil hnědozelený proud nadávek. Všichni, až na Frederika. Ten si jen hodil nohu přes nohu a poznamenal cosi ve smyslu, že „je Löfler debil“, ať už šlo o Löflera pravého, nebo o Löflera-Chestertona-Pecháčka.

„A dost, volám ochranku.“

MUDr. Löfler vystřelil jako blesk a oběhl Gregora. Harry se vymrštil a skočil před něj.

„Omlouvám se, asi vás to moc rozrušilo. Zjevně ještě nejste na řešení tohoto svého problému připraven. Tak co zkusit nějakej jednodušší?“

Harry strhl z doktorova pláště visačku s jeho jménem a otevřel zavírací špendlík na zadní straně. Ostrou špicí se bodl do levého palce. Okamžitě z něj začala prýštit krev.

Krev... krev... krev...

MUDr. Löfler zahlédl tu temně rudou tekutinu a cítil, jak mu mozek v hlavě těžkne. Několikrát zalapal po dechu, načež se mu protočily panenky a on se sesul k zemi.

V místnosti se rozhostilo ticho.

Harry se posadil na židli a visačku pečlivě přišpendlil zpět na doktorův plášť. Pak si zapálil imaginární cigaretu, zmáčkl tlačítko na přivolání démonů v bílých vestách a do nepřirozeného nezvučna spokojeně zadeklamoval:

„Tímto prohlašuji dnešní sezení za ukončené.“

TOMÁŠ ČADA

Tomáš Čada se narodil v roce 1985 v Jihlavě. Je redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze, spoluvydavatel knižní edice H_aluze, občasný recenzent, moderátor a (spolu)pořadatel kulturních akcí (např. Antropotyátr, Zarafest, Večery H_aluze,…).

Podílí se na organizování celorepublikového literárního festivalu Den poezie a s Josefem Strakou na dramaturgii Domu čtení v Praze.

Své texty publikoval časopisecky. V rukopisu má připravenou sbírku Spodní patra. Od roku 2012 vystupuje především s hudebním projektem SEW! (bývalí členové polensko-jihlavské undergroundové skupiny Proletáři všech zemí + šicí stroj).

V koncích

Garsonka

Z kuchyně krok do obýváku
a z obýváku do ložnice
Čpí tu pach staroby
a čajový servis je
přes veškerou snahu upatlaný
napořád
Omyšelý molitan kryje hrany

Aby neublížily
Madla po stěnách ochmataná
bezmocnými stisky
Postel pedantsky zastlaná
Přes lampičku růženec

Přehlížíš to unavenýma očima a už teď víš
Že těch krabic Bys vzal vždy příliš málo

* * *

praprarodičům

Za ještě žhavýma očima uzebaná obětí
Pápěřivost vtesaná do kůže vrypy
Do kostí křehkou odhmotněností
Každý pohyb cílen směr absolutno

Neudržíš se a křičíš
„Počkej – prosím – dnes
ti ještě musím prdel utírat já,
předplacený to máme až od dýl!“

Úplně zbytečně

Nad velkou básní Malého Radka
Vzpomněl jsem na srnu která k nám přišla umřít
Utekla z lesa Aby si ustlala před naší kůlnou
Vykopat hrob musel v tom mrazu děda sekerou
A babička
dlouho chodila pro dřevo
dlouho ze studně nosila vodu
dlouho ji nad kamny nahřívala

Předlouho dědeček umýval zažranou smrt z rukou

Fonetická skripta

Zatvrzele jsi volil komunisty
Já měl důvod proč se hádat
Politika nám ale nepřekážela
Spíš má touha být jakoby dospělý
A tvá přání mít správného vnuka

Nebyl jsem s to tě pochopit
Říkals‘ třeba: „Dobrého nepálí.“
A kůrou dlaně ledabyle zabil vosu

Říkals‘ třeba: „Dones skripta.
Ať vím, proč jsi musel skončit.“
Pár dní na to bez rozloučení umřel

Prej lyrika

Vzpomínkou roztepané večery
Kdy ještě vymýváš úsměvy
dědečků
Kdy ještě po nich voní knihy
Které nikdy nedrželi v rukou

Večery v nichž žádná lampa
nedohlédne na protější stěnu
Večery o kterých se nemluví
Protože jsou omakané balastem básní

Z takových tě vytrhne Cigán
promenující se s kytarou zamrzlými ulicemi
Pořvávající sprosté písničky

Patřit nikam

Již pravidelný odchod bez rozloučení
Plácáš se nepatřičně Jak prádlo
vyvěšený vprostřed Magistrály
Člověk musí být odněkud A někam patřit
Ale po tolika rumech nejsi ani sám sebou
Ten co do přidušené noci křičí
„Čůráci zasraný! Zasraný čůráci!“
Ten člověk tě nikdy nepotkal

Vánoční

Šňůry aut tečou ulicí
Po oknech jim stékají
šňůry deště
Teplota celý rok neklesla
pod bod mrazu
S náladami je to horší

V dávných dobách, kdy ještě vládla kraji zima, vyvrhovali promrzlí zmírající koně. Zaháněli mráz jejich vařící krví. Hltali ji v spěchu, neboť při styku se vzduchem krev krystalizovala, připomínala rudé vločky. Zuby rvaly ještě tepající srdce, prokřehlé prsty se s potěchou bořily do tuhnoucí tkáně. A pak – naposledy sytí – uléhali do rozpáraných břich vyhlížet naději. Uvelebili se v nich k smrti spokojení.

Krve aut se nenapojíš
Jejich srdce nepojíš
V útrobách klid nenalezneš
A kdyby ses přece navrátil do břicha koně
Bude to jen prázdná Nesmyslná manýra
Zima k nám už nechodí

ONDŘEJ HANUS

Ondřej Hanus se narodil v roce 1987 v jihočeských Nemějicích. Po absolvování gymnázia v Písku vystudoval bohemistiku a překladatelství z angličtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Překládá anglicky psanou poezii (např. Seamus Heaney, John Burnside), s přítelkyní Lucií Chlumskou přeložil knihu Errata britského polyhistora George Steinera.

Působil jako vedoucí recenzní rubriky v literárním obtýdeníku Tvar, nyní je redaktorem časopisu Psí víno a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.

Své básně publikoval časopisecky (Revolver Revue, Weles, Tvar, Host, Psí víno) i knižně (Stínohrad, Weles, 2008; Výjevy, Host, 2013). Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu. Žije v Praze.

Ondřej Hanus v Městské knihovně v Praze.

Otava Rima

/stancionál/

sdílíš mnou praděj, vězí nestojíce
veřváno v sutě, potombytí třepí
danosti písku, dlouhé město-jícen
zánocím váže povolené střepy
z nás, kteří chvíme strojem přestrojit se
v tu, jež je Jím, a skrze ně se přepít
přibelhavšími k vodě hradním stínem
Otavo, proude osmistěnné síně
jsa nutně vězen vším, kdo chápe něčím míněn?

křest slova pro slovo, kde v pravdě tone
se pro pravdu, had biřmování mědí
ve vzduvech strachu okřehuje tónem
zde tanec v tanci patickými břehy
zde puká atom vedví a zde foném
protéká v nedobytné stínosněhy
věk po tvých březích, v písku roztéká se
matka tvých smyslů, eroduješ kráse
jsi rytmem kořenný, kde přečkáš výlov zásev?

věc: uhájit si tvar, kde zámot přástev
beztvaré šíře, svíce, lymfy bytí
svrab pryskyřic, kde vpropadené plástve
smyslu se bortí v hlučný infinitiv
kde behemoti z písní o propastech
vzdávají (délně hraničíce s mýty
o ješteřištích v černém stínomlýně)
hold neupředpohodlnitelštině
věc: uhájit si tvar, kde ždímot sémů v mlýně

od druhých břehů cítíš masné hnití
pod předpjatostí kolemjdoucích jistot
broděním vpřed a sbohem davům lític
mechanik krve přerušuje hvizdot
písek je drcen do skel potombytí
za vorem vor mi vplouváš do snů, Místo
možná že ty bys, bytí, ale já se
na žádném bych či byste v nikdém čase
nečekám shnilý v kolemjdoucím lidském mase

zárodek všeho, proptáváš se k smrtce
voda, jak kvete, pučí k tvaru vřeten
Otava nespí, už je vzhůru srdce
upřena v proud mé vláhy, prodýchněte
hrtanem zánocí! jsa dlanně škrcen
netečnou vodou písečného Léthé
jazýček vln se prolizuje líně
dnem, proptáván svou nocí a v ní vklíněn
zárodek všeho hodlá vyrýžovat v hlíně

jsi prvním dnem a hnedle druhý příchod
ve stehnech dodoutnává dřevo křeče
stah řeky druhých břehů řeže břicho
chceš zaznít cele, ne být zpola řečen
po cestě k tvaru zrna slýcháš tichost
Otavy, kterou obcházel jsi v kleče
pro tichost zrn jsi odhlučněnost zasel
chléb zvučíš nožem, chystáš rozřezat se
jej v páteř řeky, v druhý příchod, v báseň

oproti zdem čas nerozloží étos
v hlubinkách ticha těkotavost dýchá
čím stál jsi loni rozprostřu tě letos
mluví mí vítr z bezčasého břicha
po mnoho nocí slýcháš drobnoletost
hrát v kostky o zátiší pro kulicha
k onucím lásky přistupuješ bosý
olovem podbit čekáš, kdo tě zkosí
oproti zdem čas nerozloží étos kosy

propleten s kruhem, v jedno s ním, dech kola
tisíckrát vplývá do totožné řeky
měníš se tyfem růstu, cele, zpola
až nejsi ničím, drásá to jak skřeky
když v kole zvuku lámeš semikóla
chceš zlomit tvar a dospět k smyslu, zvolat
jsem! tady stojím, vědoucí a bosý
jsi obutý a prázdný, boříš, kosíš
jsi rozkladný, tvůj archisémém padá z osy

po řece Otavě, po kvintesenci
plynutí kráčíš složen do atomů
rovnáš své kroky s nemluvnými ženci
rituál chůze k mělké hrůze domů
chceš být, být, být… a potom na moment jsi
a víš! ten závan zvěčníš půlí lomu
v předtuše stromů, v kontemplaci osik
končíš svou chůzi, přestáváš být kdosi
po řece Otavě, po kvintesenci rosy

jsa nutně vězen vším, kdo chápe něčím míněn?
jsa rytmem kořenný, kdo přečká výlov zásev?
věc: uhájit si tvar, kde ždímot sémů v mlýně
nečekat shnilý v kolemjdoucím lidském mase
zárodek všehomíra vyrýžovat v hlíně
neb páteř řeky, druhý příchod, báseň
oproti zdem čas nerozloží, étos kosy
je rozkladný, tvůj archisémém padá z osy
po řece Otavě, po kvintesenci rosy

OTTO HUŘŤÁK

Otto Huřťák se narodil v roce 1963 ve Strakonicích. Vystudoval matematiku na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Zajímá se o různé přírodní a společenské vědní obory, kde hledá souvislosti.

Podílel se na překladu kultovního díla D. R. Hofstadtera: Gödel, Escher, Bach – Existenciální gordická balada.

Je autorem povídkové knihy Z popela (Dokořán, 2012). Jako absolvent Herecké školy Neklid hraje divadlo. Žije v Praze ve Vršovicích.

Otto Huřťák v Městské knihovně v Praze.

Okno

Muž odložil hrnek s čajem na parapet. Přimhouřil oči. Servírka na protější straně ulice přisouvala židličky ke stolkům pod slunečníky. Počínala si přitom poněkud neobratně. Náhodný pozorovatel by nutně musel nabýt dojmu, že to dělá poprvé, že do téhle restaurace nastoupila právě dnes. Určitě se špatně vyspala, prolétlo mu hlavou. Možná ji až do svítání trápila nějaká zlá noční můra.

Muži se znatelně roztřásla ruka. Dlouze vydechl na okenní tabuli a ta na svém povrchu uronila drobounké slzičky. Hřbetem široké dlaně je setřel a přisunul vozík až na doraz k radiátoru. Rozpálené čelo s úlevou opřel o chladivé sklo.

Holka, holka, promlouval k ní potichu a jeho dech na skle dál modeloval mlžné obláčky. Včera jsi byla tak svěží. A veselá. Zato dnes... Nic mi nepovídej. Za to může on! Určitě ti něco provedl. No jasně! Včera ti přeci nepřišel naproti. Marně jsi ho po práci vyhlížela. To muselo být pro tebe velké zklamání. Ale jemu to nestačilo. Určitě ne. Nech mě hádat. Přikradl se k tobě domů hodně pozdě. Je to tak? Kostelní zvony možná právě odbíjely půlnoc. Vyrušil tě z polospánku a byl rozmrzelý. Pročpak asi? Možná měl nějaký těžký případ a náčelník se po něm celý den vozil. Jo, to já znám. Kdybys věděla, jak moc dobře to znám...

Muž u okna se natáhl pro šálek a hlasitě usrkl čaj. Soustředěně pozoroval dívku a naplno v tu chvíli popustil uzdu své fantazii. Pohádali jste se. Určitě jste se rafli. A nebo – na zlomek sekundy se nad svou myšlenkou zastyděl – opustil tě. Při té představě viditelně ožil a potutelně se usmál. Otočil vozík a zamyšleně se přesunul k jídelnímu stolu, který se krčil na opačném konci místnosti. Ležela na něm sklenice džusu a také tác s několika makovými koláčky. Natáhl se po jednom z nich. Vrrr, zavibrovalo na jeho hrudi. Nenechal se vyvést z rovnováhy a přisunul si koláček k ústům. Vrrrr. Mobilní telefon byl neodbytný. Pohlédl na displej. Zhluboka se nadechl.

„Ahoj, mami.“

Mírně svěsil hlavu a tiše poslouchal. Téměř neznatelně přitom pokyvoval.

„Jde to, mami... Jasně že ne, jenom včera, trochu... neboj, beru je pravidelně... to víš, že jo, mami.“

Do jeho rukou se postupně vkrádala nervozita.

„Ano, rád tě uvidím... ale mami, proč bych to měl říkat nadšeně? Prostě můžeš přijet. To je všechno.“

Rozladěně se zavrtěl a poté bleskově projel místností k tmavé secesní knihovně.

„Ale houby vznětlivej... Když ty si nedáš říct a neustále povídáš to samé. Pořád dokola... Ne, mami, to fakt nepotřebuju.“

Mobil u jeho ucha se svíjel jako poraněný brouk.

„Ne, mami, nic mi nechybí. Nic mi ne-chy-bí!“ Hlas se mu při posledních slabikách zachvěl.

„Ty taky, mami. A nedělej si starosti. Opravdu!“

Ticho.

Muž seděl bez hnutí a zíral na němý mobil. Teprve po několika minutách ho vsunul zpátky do náprsní kapsy. Zvrátil hlavu, jak jen mu to opěradlo vozíku dovolilo. Pohlédl vzhůru – jednotvárná, jemně zrnitá poušť.

Přemítal. Proč mě pokaždé uklidní zrovna tenhle nudný obrázek? Civím takhle do stropu několikrát denně. Dva roky? Kdepak. Už to budou tři roky. Funguje to. Stále méně a méně, ale funguje. Čím to jen může být? Ta neprodyšná plocha nade mnou je jako závoj! Ano, ta letitá omítka zakrývá vše, co bylo předtím. Ochraňuje mě.

A budoucnost? Budoucnost, zašeptal rozechvělým hlasem to podivně znějící slovo, které pro něho dávno pozbylo významu.

Prostor ztemnělé místnosti se s ním náhle zatočil jako by ho v mžiku vyplnil obrovský vír. Sklonil hlavu. Přivřenýma očima brázdil své tělo. Od pasu dolu a pak zase zpátky. Štípl se do levého stehna. Pak zoufale zabušil pěstí do pravého kolena. Nic. Zachtělo se mu řvát z plných plic.

Jeho zrak náhle ulpěl na vysoké šatní skříni u protější stěny. Rozjel se k ní. Otevřel masivní dveře, které pronikavě vrzly. Hluboký prostor se otevřel. Přímo před jeho očima visela nažehlená uniforma. Slavnostní uniforma. Pozvolna, něžně, jako když se dítě mazlí s plyšovým medvídkem, přejížděl dlaní jemnou tkaninu. Prsty si pohrával s jednotlivými knoflíky. A nakonec, sotva tak vysoko dosáhl, přitiskl dlaň na medaili. Vyznamenání za statečnost. Nechal do svých žil proudit laskavý kovový chlad.

Vtom se před jeho očima začala odvíjet osudová scéna. Opuštěná, tichá ulice. Nepravidelně blikající lampy. Svítání se dere na svět, služba se chýlí ke konci. Závidím ti to dnešní rande, dobírá si ho parťák. On se cítí neobvykle rozněžnělý. Vždyť se už brzy dostane do postele, prospí se, a pak večer... Zaplavuje ho vlna očekávání. Sladkého očekávání. V tu chvíli má rád celý svět a nikomu by neublížil.

Pak čas zničehonic nabere rychlost, doslova exploduje, jako když startér odpálí zběsilý závod. Stane se to ve chvíli, kdy míjí zlatnictví. Podezřelý šramot, hned nato stíny ve výloze. Parťák vchází do dveří první. Dutý úder. Výkřik. On dokonale nacvičeným pohybem vytáhne zbraň, odjistí, pevně ji sevře. Záhy stojí tváří v tvář mladíkovi. Kouká přímo do ústí hlavně jeho pistole. Reflexivně napruží ukazováček a dotkne se spouště. Vystrašené oči lupiče ho zarazí. „Střílej, proboha, střílej,“ doznívá k němu sípavý hlas ze tmy. Všechny svaly v jeho těle rázem ztuhnou. Váhá.

Záblesk. Obrovská rána, jako kdyby tisíce kladiv v jednom okamžiku udeřily do jeho hrudi. Následuje ostrá bolest v zádech. Tma.

Vážné tváře mužů v bílých pláštích. Zase nekonečná tma. A pak už jen zrnitý strop v obývacím pokoji jeho bytu. Den za dnem stejný výjev. Měsíce. Roky.

Sakra, bude deset, vzpamatoval se. Rozjel se zpátky k oknu. Dorazil na své pozorovací stanoviště právě včas. Dívka stála před vchodem do restaurace a netrpělivě vyhlížela. Její přítel nepřicházel. Na zahrádce v koutě seděl osamocený pár starších lidí. On mlčky četl noviny, ona sledovala ruch v přilehlém parčíku. Nezajímali se o sebe. Vypadalo to, že jsou jeden od druhého na míle vzdáleni.

Dívka natahovala krk a nervózně přešlapovala. Nemohl rozeznat detaily jejího obličeje, přesto si byl jist, že její tvář se zakabonila a šminky pod očima se jí rozmazaly. Ten obraz byl najednou tak jasný, jako by stála pár kroků před ním.

Má zpoždění. Už deset minut. Muž si spokojeně promnul ruce.

Dívka se naposledy rozhlédla. Pomalu se otočila a se svěšenou hlavou vešla zpátky do restaurace. Nepřišel, zaradoval se muž. To se nestalo, ani nepamatuji. V tuhle dobu se vždycky objeví. Nebo alespoň projede kolem ve služebním autě a zamává rukou z okénka. Nepřišel, nepřišel, nepřišel, opakoval nejprve polohlasně, poté už bez zábran křičel. Možná ji opravdu opustil a ona je zase volná. Určitě ji opustil.

Zůstal u okna a dál pozoroval dění na zahrádce. Starší pár již odešel a vystřídala ho trojice mladých děvčat. Nejspíš studentky. Vyzařovalo z nich mládí. Zaníceně probíraly něco smrtelně důležitého. Náročnou zkoušku ve škole? Nebo novou známost jedné z nich? Kdo ví. Podsaditý pán v montérkách u vedlejšího stolu popíjel pivo a pokukoval po nich. Sporadicky přicházeli další hosté.

Pokaždé, když dívka vyšla na zahrádku s velkým kruhovým tácem, na kterém se jednou tyčily lahve s minerálkou, jindy zase tísnily šálky s kávou, někdy dokonce pyšně skvěly zmrzlinové poháry, muž přitiskl tvář k okenní tabuli. Zvenku ji teď příjemně zahřívalo jarní sluníčko. Přivřel oči a snil.

Z dřímoty ho vyrušil zvonek. Neochotně se přesunul ke dveřím a špehýrkou instalovanou nezvykle nízko, na úrovni jeho očí, pohlédl ven na chodbu. Otevřel. S posluhovačkou se přivítal krátce a vřele. Jako každý den přesně v poledne. Každý den z té dlouhé řady dnů bez barvy a tvaru, která se táhla daleko do minulosti...

Pozoroval tu ženu kolem padesátky, s nevýraznou postavou a všedně oblečenou, jak mu na starém ale pečlivě omytém sporáku ohřívá oběd. Přinesla talíř a úslužně ho položila na stůl. Místnost zalila vůně houbové omáčky.

Po celou dobu, kdy jedl, stála v povzdálí a mlčela.

„Vypadáte dnes mladě. Třicítku bych vám nehádala,“ poznamenala, když spořádal poslední sousto.

Muž se křečovitě pousmál.

„To jí to dneska musí sakra slušet,“ ušklíbla se.

„Je pořád nádherná.“

„Vím, vím. A on?“

„Nepřišel.“

„On dneska nepřišel?“

„Neukázal se. Ani včera večer, ani dnes“

„Možná měl nějakou nehodu, třeba...“

„No to ne! To bych mu nepřál. To ne.“ vyrazil ze sebe vyděšeně muž. „Vyprávěl jsem vám už tisíckrát, co všechno jsem protrpěl.“

„Proboha, tak jsem to nemyslela...“

„Promiňte.“

Chvíle rozpačitého ticha.

„Myslíte, že ji nepřijde naproti ani po práci?“

„Snad.“

„Podruhé za sebou?“

„Doufám, moc doufám.“

Ženě ta slova zněla podivně. Došourala se ke dveřím, sáhla na kliku, ale zarazila se. Ještě jednou se ohlédla. Muž se sklopenou hlavou civěl do orientálních vzorů na vybledlém perském koberci. Vzduch v místnosti se chvěl napětím. V ten okamžik se jí zdálo, že sedící postavu obepíná těžký mrak. Páteří jí projela nepříjemně mrazivá vlna. Kvapně opustila ponurý byt.

Odpoledne se plazilo hlemýždím tempem. Muž opět vyhlížel oknem a dlaň si zahříval šálkem čaje. Dnes už pátým či desátým? Nepamatuje si. Přiblížila se šestá. Střídání směn. Zahrádka byla po prudké dešťové přeháňce opuštěná. Dívka vyšla ven, teď už bez černé pracovní zástěry. Na chodníku se zastavila. Bílá letní blůza, přiléhavé džíny – byla krásná jako nikdy předtím. Její postoj však vyjadřoval neklid. Přísahal by, že na tu dálku vidí, jak jí na čele naskočily drobounké vrásky.

Dlaněmi se vší silou opřel o sklo. Rozrušil se na nejvyšší míru. Cítil se, jako by stál na samém vrcholku vysoké úzké věže, která se bezmocně kymácí v poryvech větru. Zíral dolu na ulici. A on se stále neobjevil. Neobjevil se! Nepřijde! Pustil ji k vodě! Přerývavě dýchal. Uvědomoval si, jak pošetilé jsou jeho fantazie, přesto si tu krásnou představu užíval.

Náhle v jeho hlavě zaburácel hrom. Ustrnul pohledem na roh ulice. Svaly mu ztuhly a jeho srdce v mžiku zalilo olovo. Byl to on. Černá policejní kombinéza působila v liduprázdné ulici velkolepě. Doslova svítila.

Dívce se rozjasnily oči a nadšeně mu vyrazila vstříc. Cupitala rozverně jako srnka na prosluněné pasece. Střetli se ve vášnivém objetí.

Muž sledoval jejich dlouhý polibek a měl pocit, že oči mu zaslepil proud žíraviny. Konec. Hrnek vyklouzl z jeho třesoucí se ruky a horký čaj mu polil klín. Nic necítil.

Vratká věž pod jeho nohama se začala bortit a propast rozevřela svůj jícen. Muž jako raketa proletěl obývacím pokojem, zarputile se přitom opíral do bočních kol vozíku. Ze všech stran se na něho šklebil osiřelý byt. Jako uragán se vřítil do své pracovny. Zastavil se o hranu stolu. Prudce vytáhl zásuvku. Revolver. Důvěrný stisk rukojeti. Kovový polibek na spánku...

Dívce na ulici se zdálo, že něco zaslechla. Krátce pohlédla směrem nahoru. Pak se znovu spokojeně zabořila do ramene svého přítele.

VRATISLAV KADLEC

Vratislav Kadlec se narodil v roce 1981 v Hořovicích, vystudoval Literární akademii a nyní se živí jako redaktor a překladatel.

Své povídky zatím publikoval především v revuích (Revolver Revue, Revue Labyrint), povídka Vedlejší příznaky vyšla knižně ve sbírce Tajemství stržené masky (Listen 2011).

V posledních letech žil především v Praze na Žižkově. Ve volném čase dělá šéfredaktora měsíčníku Plav.

Vratislav Kadlec v Městské knihovně v Praze.

„Jméno si ponechává i ve spánku, spí bos.“

O Zlatohlávkovi, co špatně spal

Pan František Zlatohlávek měl ve zvyku odkládat si vždy na noc své jméno na noční stolek. Měl špatné spaní a takhle se mu prý spalo líp, bezejmennému, alespoň to tvrdil. Nic ho netlačilo a spal až do rána, kdy mu na tom samém nočním stolku zazvonil budík.

Dělal to tak už dobrých dvacet let, se jménem by neusnul, kdepak, to už spíš obutý.

Nu, a tak jednou v neděli, v červenci, venku už svítilo sluníčko, svítilo otevřeným oknem rodinného domku na bezejmenného muže v posteli, který si trochu přispal, vletěla do ložnice straka, čapla to jméno, které se ke spáčově smůle pěkně lesklo, a frnkla s ním kamsi k lesu.

To bylo asi v sedm ráno.

V devět hodin vstala z postele paní Zlatohlávková, nasnídala se a šla zalít kytky. Když se za půl hodiny vrátila, zjistila, že manžel ještě chrápe, však taky byl víkend a on celý týden těžce pracoval jako úředník na ministerstvu kultury – vzhledem ke kontextu by možná stálo za zmínku, že působil na odboru knihoven, ale to jinak není pro tento příběh podstatné. Nicméně slunko už bylo vysoko převysoko a paní Zlatohlávková chtěla na svého muže houknout, aby vstal, že už bude skoro poledne, jenže pak jako by si na něco vzpomněla nebo něco zapomněla, prostě na něj nehoukla a šla si po svém.

Takže manžel paní Zlatohlávkové se probudil až s úderem dvanácté, z kuchyně voněla polévka a on ještě rozespalý zašátral vedle postele, tak jak byl zvyklý, poslepu… a nic. Tak si tedy promnul oči a zamžoural na noční stolek, byl tam budík, lampička, nedopité kafe a rozečtený Šabach, ale jméno nikde, ani písmenko.

To už bezejmenný pán v posteli trochu znervózněl, nakoukl pod postel, potom vstal a zašmejdil rukama pod stolkem, odsunul stolek ode zdi a zvrhnul nedopité kafe na rozečteného Šabacha, ale nevšímal si toho, prohledal centimetr po centimetru koberec a zrovna zdvíhal matraci, když do pokoje vstoupila paní Zlatohlávková.

Trochu se podivila, ale ne zas tak moc, protože už byla taková povaha, že se vždycky divila jen trochu, a chtěla mu říct, aby šel k obědu, že oběd je na stole, ale neřekla.

Otevřela pusu, jako by měla něco na jazyku, nevěděla však přesně co, a tak raději mlčela. To je divné, myslela si, co to jen se mnou dneska je, jako bych se nemohla vyžvejknout – a zavrtěla nad tím hlavou, ale jen trošku, zkrátka už byla taková.

A v tu chvíli její muž promluvil a ona hned věděla, co tu nesedí: „Nemůžu najít jméno! Někam se ztratilo, někam mi zapadlo, snad mi ho někdo vzal!“

A paní Zlatohlávková spráskla ruce, to zas uměla, a povídá: „Vidíš? Já to říkala: Nenechávej ho ležet jen tak. A tady to máš, e… e… ty.“

Když bezejmenný pán obrátil byt vzhůru nohama a nic nenašel, sebral se a běžel na policii. Na policejní stanici seděl službukonající policista Navrátil, a protože byla neděle, nebyl zrovna dvakrát u vytržení z toho, že by měl cosi řešit.

„Chtěl bych nahlásit krádež!“ vykřikoval nedočkavě civilista, celý zpocený a v tváři zrůžovělý – a taky hladový, protože vyběhl bez oběda, ale to nebylo vidět.

„No dobrá, ale pěkně popořádku,“ mírnil ho Navrátil. „Vaše jméno?“

Ovšem beze jména se krádež jména špatně nahlašuje.

Bylo to vlastně zvláštní: Někdejší pan Zlatohlávek býval člověkem nad jiné pořádkumilovným, dochvilným a zodpovědným. Krom oné své libůstky, tedy nerušeného bezejmenného spánku, žil životem zcela spořádaným a prostým všech výstřelků. Ještě včera by podobné nedorozumění, jehož byl nyní na policejní služebně účastníkem, nesl velice těžce. Mohl být vůbec rád, že jej službukonající policista, přesvědčený o tom, že se stal obětí jakéhosi žertíku, rovnou nezatkl.

A přeci si nyní tento bezejmenný okradený vykračoval po ulici překvapivě bezstarostně. Byla v tom jakási směs euforie a otupělosti, podivný přelévající se zmatený pocit, v němž však bylo pramálo z příměsí, které pocitům dotyčného obvykle vévodily. Starost v něm chyběla zcela.

Zbytek dne strávil dotyčný se ženou převážně v rozpačitém mlčení. Paní Zlatohlávková se zmohla toliko na pár poznámek ohledně manželovy nerozvážnosti a několikrát mu vyčetla, že by snad měl něco podniknout. Stále mu nemohla přijít na jméno, a byla proto na něj naštvaná, ale jakýkoliv delší rozhovor rozmlžila a vytlačila do ztracena nejistota, kterou cítila pokaždé, když se pokusila manžela oslovit – ba i když na něj třeba jen pomyslela.

Jako by se samotné obrysy jeho osoby náhle rozpily, když teď neměl jméno, které by ho vydělovalo ze světa.

Paní Zlatohlávková si to vlastně nikdy nepřiznala, ale právě určitá neuchopitelnost, do níž se její muž propadal každý večer po ulehnutí na lože, byla důvodem, že sexuální život zůstával dosud podivuhodně živou součástí vztahu, jenž jinak dlouhými roky uvadl do všednosti. Když manžel spolu s šaty odložil své jméno, stával se ve tmě vzrušujícím neznámým, a navíc mimoděk nabýval i jakési živočišné spontaneity.

Ovšem to, co bylo přínosem pro styk pohlavní, nebylo v nejmenším vhodné pro každodenní stýkání se a debatu o cestovním připojištění, kterou chtěla paní Zlatohlávková před blížící se dovolenou nakousnout. Uhýbala před svým mužem pohledem, jako by to byl cizinec, který náhodou přišel na návštěvu nahý.

Bezejmenný cizinec v domě paní Zlatohlávkové tuto její nervozitu vycítil a sám se ponořil do zadumaného mlčení.

Uvažoval na chvíli, že by snad zavolal dětem – měl dospělého syna a dceru, oba nedávno dostudovali a syn už zakládal vlastní rodinu –, ale v neurčité změti pocitů se nakonec na povrch vyplavila tříšť studu a on stáhl ruku již nataženou k telefonu.

Po několika obložených chlebech a kriminálních seriálech se manželé mlčky odebrali do ložnice. Souloži se vzrušujícím cizincem, který náhle vstoupil i do částí dne, jež mu nepříslušely, se paní Zlatohlávková tentokrát raději vyhnula a po téměř dvou hodinách, kdy se úzkostně převalovala z boku na bok, usnula neklidným spánkem. Její manžel oproti tomu spal pokojně a hluboce jako vždy, když ho jméno netlačilo, tentokrát snad s myslí ještě čistší než jindy.

V pondělí ráno vstoupil tak jako každý všední den do bran ministerstva. Natolik zůstal i beze jména sám sebou, že ho ani na okamžik nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.

Kývnul vrátnému na pozdrav a ten mu kývnutí opětoval, když se ale bezejmenný úředník chystal projít kolem do útrob úřadu, vrátný jej s úsměvem zarazil: „Promiňte, ale vy jste pan…?“

Pan Karas dělal na ministerstvu už nějaký ten pátek a tvář dotyčného samozřejmě dobře znal, opětoval jeho kývnutí již nesčetněkrát, tentokrát však nepochopitelně znejistěl.

A dotyčný mu nepomohl: „Ale my se přeci známe, pane Karas.“

„Samozřejmě, já vím,“ zrozpačitěl vrátný ještě o něco víc, „moc se omlouvám, nějak mi vypadlo vaše jméno, je to jen formalita.“

„Vždyť tady pracuju už tolik let, chodím tudy každý den,“ bránil se úřadník a známá půda mu dál mizela pod nohama.

Vrátný už začínal být trochu naštvaný, že ten člověk není ochoten pomoci mu z rozpaků a jméno prozradit. „Jen kdybyste se mi připomenul,“ řekl o něco naléhavěji.

Dotyčný mlčel a chvíli strnule hleděl na podlahu. „Vždyť přeci člověk není jenom pouhé jméno,“ namítl zaraženě, ale sám si nebyl jistý, zda tomu věří.

Potom se otočil na podpatku a vyšel ven.

Není zcela jasné, kudy chodil po většinu dne, jeho kroky však byly bez cíle podobně jako ona sám beze jména. Ostatní úředníci na odboru knihoven si sice uvědomovali, že jeden z jejich kolegů dnes chybí – nikdo si však nemohl vzpomenout na jeho jméno, a tak o tom všichni raději mlčeli.

Jisté je, že k večeru byl viděn v parku, kde usedl u pat pomníku bezejmenného vojína, v němž snad vycítil spřízněný osud. Díval se na zapadající slunce a sledoval netopýry kroužící v soumraku, a aniž by o nich vůbec přemýšlel jako o netopýrech a o slunci, nejspíš je po dlouhé době skutečně viděl.

Ačkoliv si dobře uvědomoval, kde bydlí, kdo je jeho manželka a kam by měl jít, když se snažilo uvažovat o tom, co by měl dělat, přeci jen mu to všechno podivně prokluzovalo mezi prsty. Růže by možná voněla stejně, kdyby ji zvali jinak, jemu se však zdálo absurdní, že by dál měl být tím, kým byl dřív. Zvlášť když jeho život nebyl nijak zvlášť pamětihodný.

Až zcela konkrétní fyzický pocit ho pohnul k tomu, aby zamířil k domovu. Dostal totiž hlad, což jeho existenci obdivuhodně zkoncentrovalo.

Domů dorazil už za tmy a chystal se právě otevřít branku, když se u sousedů na verandě rozsvítilo, inženýr Jeroným vykoukl ze dveří a zavolal: „Františku Zlatohlávku!“

Soused inženýra Jeronýma sebou trhl, to jméno mu přišlo zvláštně povědomé – dobře však věděl, že inženýr Jeroným nevolá na něj. Volal na psa. A skutečně: velké nohaté psisko, které se přihnalo ze zahrady, mělo jméno František Zlatohlávek. Drželo ho v tlamě celé oslintané a uválené od hlíny.

František Zlatohlávek doběhl ke svému pánovi, ten ho poplácal po hřbetě a pes zmizel ve dveřích. Inženýr Jeroným zůstal ještě chvíli stát, protože se všiml souseda, který přešlapoval na chodníku a tvářil se vyjeveně. Chtěl ho pozdravit, když však otevřel ústa, uvědomil si, že si najednou nemůže zaboha vzpomenout, jak se ten chlap jmenuje – a tak jen kývl a zašel dovnitř, aby dal Zlatohlávkovi nažrat.

Ačkoliv i někdejší držitel onehdy lesklého a blyštivého jména by s gustem něco pojedl, teď nesměle popošel k sousední brance a zadíval se na potemnělou Jeronýmovic verandu. Netáhl ruku po zvonku a už se chystal zmáčknout nápis Ing. Jan Jeroným, když tu si vzpomněl na službukonajícího policistu Navrátila, na vrátného Karase, vzpomněl si i na svoji zamlklou manželku, paní Zlatohlávkovou – a pak, sám bezejmenný, nechal paži znovu klesnout.

Co by tak inženýru Jeronýmovi řekl? Váš pes má moje jméno? – A vy jste kdo? zeptal by se inženýr Jeroným.

Bezejmenný muž ještě pár minut postával na chodníku, potom si opět uvědomil, že má hlad, a zašel domů. Paní Zlatohlávková se trochu podivila, že jde tak pozdě, ale ne zas tak moc, protože už byla taková povaha, a navíc si na svého muže za celý den vlastně pořádně nevzpomněla – tedy vlastně si vzpomněla, ale z již známých důvodů tu myšlenku vždycky zase zahnala a nakonec mu ani nepřichystala nic k večeři. Jindy by se proto nejspíš u svého pořádkumilovného chotě setkala se značným nepochopením, tentokrát mu to však bylo jedno, ohřál si párky, snědl je s chlebem a pak se dlouze díval z okna do noci.

Cítil se lehce a volně, přeci se však do té lehkosti vkrádal smutek, jaký člověk občas pociťuje, když ztratí něco, co ho tížilo hodně dlouho.

Aniž by se vlastně k něčemu rozhodl, aniž by o tom vůbec přemýšlel, vyčkal, až žena usne a okna okolních domů potemní, a pak se vykradl ven. Přelezl plot a spadl do sousedovic zahrady. Chvíli seděl na trávníku, než se vzpamatoval, potom se vyškrábal na nohy a obešel dům. Našel pootevřené okýnko na záchod a přistavil k němu žebřík, který ležel za kůlnou. Okýnkem se nejprve pokusil protáhnout bokem, prostrčil jednu nohu, ale vzpříčil se a ruply mu kalhoty. Potom se nasoukal dovnitř po hlavě, zatápal rukama v šeru, převážil se a svezl se do tmy. Jednou rukou se zaklínil v záchodové míse a druhou v proutěném koši se starými Pestrými světy, již značně vybledlými. Praštil se do temene, ale zůstal při vědomí a kupodivu nenadělal ani moc velký hluk. Po chvilce se mu podařilo se otočit, a když stál nohama opět na zemi, uvědomil si, že potřebuje na záchod. Vymočil se tedy a spláchnul – což nebylo zrovna prozíravé, snad šlo o stopu jeho někdejšího smyslu pro pořádek či naopak o projev nově nabyté bezprostřednosti –, ale naštěstí ani tím nikoho nevzbudil, otevřel tedy dveře a vyšel na chodbu.

U Jeronýmů byl při jakési náhodné příležitosti asi dvakrát a matně si vybavoval, že předsíň, kde spával pes, je vpravo. Otevřel tedy dveře napravo a před sebou, v matném světle ubývajícího měsíce prosakujícího přes záclony, spatřil spícího inženýra Jeronýma a spící paní inženýrovou Jeronýmovou. Opět dveře zavřel a vydal se na druhou stranu, nahlédl nejdříve do koupelny, pak do kuchyně a do obýváku, až nakonec skutečně našel předsíň a spícího psa Františka Zlatohlávka, který pokojně oddychoval a tvářil se, jako by ho jméno vůbec netížilo.

Bezejmenný muž poklekl a dlouze se na Františka Zlatohlávka zahleděl. Natáhl mokrou ruku, sám ani nevěděl, zda si chce vzít jméno zpět, nebo psa jen pohladit, když vtom se Zlatohlávek probudil.

Zvedl hlavu a prohlížel si nezvaného hosta. Nezaštěkal, ani nezavrčel. V slabém světle ubývajícího měsíce tam na podlaze předsíně hleděli na sebe bezejmenný muž a zlatý retrívr František Zlatohlávek. A František Zlatohlávek pak olízl bezejmennému muži ruku a zatvářil se tak psovsky a zároveň vznešeně a bezejmenný muž náhle věděl, že tenhle pes, tohle nádherné zlaté psisko se pro to jméno už narodilo, to jméno mu sedělo jako ulité a nejspíš ho nikde natlačilo a nerušilo jeho blažené psí sny a že by byl zločin mu ho zase vzít.

A tak onen muž do třetice stáhl ruku, zvedl se, došel na záchod, vylezl okýnkem a slezl po žebříku, schoval žebřík za kůlnu a pak zůstal stát mezi záhonem jahod a pařeništěm a díval se na mraky plující přes ubývající měsíc. Vůbec o nich nepřemýšlel jako o měsíci a mracích, cítil se součástí noci a možná by tam tak mohl stát až do svítání, ale pak na něj padla rosa a ozvala se v něm ztráta a touha po něčem, co by ho tížilo – třeba jen trochu, jen maličko, tak akorát, aby neodletěl s větrem.

Sklonil hlavu a chystal se vykročit k plotu, když vtom něco zahlédl mezi jahodami. Bylo to celé zablácené a umolousané a ve stínech jahodníků to téměř nebylo vidět, ale když se sehnul a sebral to ze země, bylo mu hned jasné, co to je: Jméno.

Vylezl na plot, tentokrát nespadl a bezpečně zase slezl na druhé straně, došel domů, zul se, svlékl se, umyl se a zalezl do postele k paní Zlatohlávkové. Chvíli jen tak ležel a díval se do stropu a pak se přitulil.

Paní Zlatohlávková se přetočila na bok, přitáhla si peřinu a rozespale zamumlala: „Kdepaks byl, Punťo? Máš nohy jak psí čumák.“

PAVLA MEDUNOVÁ

Pavla Medunová se narodila v roce 1978. V současné době pracuje jako knihovnice, žije v Praze a přispívá na server Totem.cz.

V roce 2012 publikovala debutovou básnickou sbírku Za každý vnější den (Masarykova univerzita Brno, srdecnivydej.cz).

Pavla Medunová v Městské knihovně v Praze.

Adamova žábra

pod lampou kuchají okouny
matka a dcera
starší syn tančil dnes s rybáři podél řeky
byli jak cvičenci se stuhami
nejprve dva úkroky vzad
rozpřáhnout

jeden krok vpřed
pozvolna, švih
dokud se oslnění drží vláken
a střemhlav jím oslepit vodu
lovili tak, bez třpytky
okouni se jim potom míhali rukama
jak při zrychleném tempu Poupat

starší syn přišel s kyblíkem

mladší vyběhl z domu
přidržovat ryby rukou
měl je jak stavebnici
matka vzala z věže první kostku
dcera druhou
vál na stole byl ještě od cukroví
ryby uvzdychly linecká kolečka
mouka jim přivřela oči, od břicha
přicházejí o svou celistvost
nožem otvírané dopisy

matce píše otec
ve válce, holčičko, nebijí než duše
dceři píše otec
ty nejsi zodpovědná za vylitou žluč

obě ví
komu ta druhá připravuje večeři

pod lampou dojídají čtyři lidé

matka a dcera
odkládají na talířek ocasní ploutve
starší syn se chlubí
neporušenou hřbetní páteří
mladší syn zvědavě svlékl
vnější strany podkovy

vrší kousky trojobalu na sebe
v hrnci na sporáku vřou hlavy
jikry a mlíčí
dcera byla odlepit
jednu žábru ode dna
už se kolem ní nakupilo maso
usmála se
pomyslela na žebro

II.

můžete ji potkat, zamyšlenou
těstovinová vřetýnka, moučné mušle, perleťová rýže
ohýbá se, břichem vzhůru
předváděla to otci

malá u domovních dveří
prošel jí

můžete ji potkat
jak jde zamyšlena, ulicí
co krok, povlání kabátu a dotek rána
zatím spí
prospat celý život, nebo: byla probuzena
pak: můžete ji potkat, jak jde ráno ulicí
Adam stojí u dveří
Jednoty (smíšeného zboží)

chleba
byl předtím zastrčen do záňadří

Adam je napnutý
jako kůže psího čenichu, když větří
dýchne na mě? jasmínové mýdlo
dívá se, rybářka, tak krásně přes sítěnku
to já jsem, chce se jí říct, chycená
mezi zuby ale uvízla
očka

III.

nový Adam se nevešel na ramínka
visí na otvíráku
ta chuť na loupaná rajčata! ta chuť!
jazyk už v nálevu stáčí kůru, skořice
kynutá vůně tělesného dopisu
zaklapl víčko
nezaklapl ramena

Adame, řekl děda
brigáda na víkend!
měl rád slova s písmenem „d“
protože byla v ústech jak ten chleba

sousedka mě požádala
o svedení dcery, napadlo Adama
zčervenal
natírat vrata loděnice?
na jakou barvu? a začal znovu otevírat
plechovku loupaných rajčat
představoval si ráčky

jimiž by umíchal ležící postavy

Adame, uvízlo dědovi, modrou…
ten prudkým vytrysknutím šťávy vypadal jako plod
a zvolal:
krev!

dospěl, pomyslel si děda
současně i s ní
vezla kolem na kolečku slunce, v první posečené trávě
‚a bylo jí blaze v tom shonu; vždyť její Adam
umí svým slovem
svolat celou zemi…‘ (citát Sylvie Plathové)

Hurts

zlatý déšť se připravuje k dešti
i ten blok panelů nastaví ramena
říkám si zlatíčko nešil
jenom se vyleju a krátce zasténám

drobně
lež
chráněná

ale
jestli umírám
nedá se zjistit
jestli ovlivním přítomnost
víc než déšť z minula
a jestli souvisím
s padáním listí

lež a sen
jak se tu doma jmenuji?
zlatý déšť otrušík rolní rmen
chrastítko z kostí

zaprší

každý sám

II.

nic jednoduššího mě nepotká
bolesti odešly
popadám
drobně a padapapadam
je to v tom klid
měl by se uctívat
— příprava k pochopit

III.

být na koncertě
ještě v něm žít

strach že mě podvede
tělo
a zestárne
a že se srovnají
zástupy do země
že se mi něco nabídne

děkuji musím mít

strach z toho krásného
— nestálost emocí
nevnímat necítit
co leckdo obsáhnul
pohledem

visí tu klid
závěsný most
zástupy zachví se
pitomost

strach že to znamená...
že to něco znamená

omylem
nechat zdi hroutit se ve vile

až se to zastaví
— přes lupu dna šampaňské láhve:
tohle jsme já
a v smrti jsme náhlé

~~Ze široka~~

zas jeden číšník který mi naléval
který se ptal jestli mi chutná
jestli jsem jedla
kdy začal půst

jestli jsem lovná
s koutky úst nad ovál obličeje
ptal se pak jestli mám tátu
co ho mě srovná

a co že mi je
že krkám vokály ~~s hlavou jak střep~~
a v očích mám střepy

jestli prý vybírám ~~pohádku~~
písničku na pohřeb
zas jeden ~~chytrák~~ který se trefil

(už mám přebraný všechny funerály
pár ~~popelek~~ kájů
hlavy na saních
všechno ~~co tu hráli~~ co tu sama hraju

tu hrůznou karafu
od krku mi sťal

~~zas jeden číšník který mně naléval~~)

IVANA MYŠKOVÁ

Ivana Myšková se narodila v roce 1981 v Roudnici nad Labem. Tvůrčí psaní a mediální komunikaci vystudovala na Literární akademii v Praze.

Od roku 2007 do roku 2013 působila na stanici Vltava ČRo 3 v Redakci zpravodajství a kulturní publicistiky, kde kromě příspěvků pro pořad Mozaika vytvářela i delší literární komponované pořady.

V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem (režie Natália Deáková), texty publikovala v Revolver Revue, literární příloze časopisu Respekt, Almanachu Wagon a Dobré adrese. Knižní prvotinu Nícení vydalo roku 2013 nakladatelství Fra.

Ivana Myšková v Městské knihovně v Praze.

Mořský sníh II. (2011-2013)
aneb Nestrávené pozůstatky dní

tentokrát o psaní a čtení

(I. díl vyšel v Revolver Revue č. 85)

Protože netíhnu ke stručnosti, úmysl vést si pravidelně deník pokaždé ztroskotá. Puzení zapisovat si, co jsem ten který den zažila a žila ve dnech, kdy to zažívám a žiju, obvykle nepřichází. Častěji se to vynoří (a někdy to i vyvře) v naprosto nestřeženou chvíli. A kdo ví, zda je to potom přesnější nebo zkreslenější. Občas, už pevně rozhodnutá, se zápisy začnu, potom mě ale druhý třetí den puzení opustí a já vynechám stránku s tím, že vše dopíšu hned, jak zase přijde. A tak bílých míst přibývá…

Psát si deník znamená psát za každé nálady, tzn. bez ohledu na náladu, vždy a všude, psát vůlí a vlastně mechanicky, bez chuti a zápachu, a k tomu nemám důvod se nutit.

Louskání ořechů zvyšuje tvůrčí potenciál.

Slast přichází teprve, když můžeme u něčeho a u někoho zůstat.

Odvykla jsem lidem. Stalo se ze mě plaché divné zvíře. Jestliže mě v následujících týdnech či měsících potkáte, nedělejte, prosím, pohyby a grimasy, které by mě vylekaly, krmte mne kostkou cukru, napájejte mne pouze čistou vodou a hovořte se mnou nanejvýš o Gombrowiczovi, D. H. Lawrencovi a Joyceovi.

Psát je jako dělat sochy z pěny nebo ze šlehačky.

I přicházela slova ve správném pořádku a bylo to krásné.

Přerušit mlčení mluvením je stejně obtížné jako přerušit mluvení mlčením.

Jako by literatura stála mezi mnou a jimi, a proto mě od ní neustále zrazují, znesnadňují její vznik a bujení (ačkoliv to někdy může vypadat naopak – že se se vší láskou starají, aby vznikala – není to pravda, vůbec jim na ní nezáleží).

Vědomí, že jsem milována, mě stejnou měrou posiluje, jako zotročuje.

Tvůrčí ženy jsou dětmi stejně jako tvůrčí muži. O své dítě v sobě ale musejí daleko více dbát, protože je v nich málokdo čeká. A když, tak takové to dítě, co nafukuje břicho a nutí k dospělosti a škrtí tu tvořivost, krotí tu hravost.

Kdybych měla učit psát, učila bych starce a stařeny psát o vášni (představte si, že můžete všechno) a děti o samotě a nemohoucnosti (představte si, že už nemůžete nic). Tím bych je i k sobě navzájem přiblížila.

Stejně jako si nemůžeme vzít do skutečnosti věci ze snů, nemůžeme si vzít myšlenky z víkendu do pracovního týdne.

Možná, že útlak a nesvoboda vnější je o něco snesitelnější než útlak a nesvoboda vnitřní, protože existuje naděje, že pomine. Je snesitelnější narážet na překážky, které nám do cesty staví někdo druhý, než na ty, které si zas a znovu stavíme do cesty sami.

Když o sobě říkám, že jsem stejnou měrou filantrop i misantrop, lidé mi to nevěří. Proto o sobě můžu psát jako o postavě, aniž bych zamlčovala to podstatné. Proto můžu téměř všechno prozradit, aniž bych riskovala prozrazení.

Nyní můj význam spočívá v tom, co představuju. Já bych si ale přála, aby spočíval v tom, co jsem.

Jsou lidé, kteří se, postaveni před nějaký nový úkol, zatetelí blahem. Já se zatetelím odporem.

Přes týden jako by můj život nebyl nic víc než umořování dluhů.

Zatímco já vítám každou vyšinutost, mí kolegové jsou vděční, že všechno se šine pořád stejně v pravidelném rytmu už roky.

Sklíčenost a bolení břicha mi většinou působí pomyšlení na situace, kdy mám prosazovat své ideje, kdy mám jejich směrem vést někoho jiného. Já se ráda toulám, ksakru, někde vzadu, s dětmi a psy… Proto každé ujímání se vedení a velení je pro mě více újmou než přínosem.

Čím jsem dál od jakýchkoli škol, tím víc zesiluje moje záškoláctví. Z něčeho se ulít, něčemu se vyhnout, něco vynechat, oddálit… Při vymýšlení, jak to udělat, se aspoň trochu realizuju.

„Pravidelné“ znamená rovněž „bez ohledu na okolnosti“, „za každou cenu“, „hlava nehlava“ i „jít přes mrtvoly“.

„Já nevím,“ poznamenala kamarádka Jíťa, „proč nevydělávají jenom ti, kteří chtějí vydělávat, které to baví a kterým to jde.“

Neumím druhé naučit ničemu, co by později mohli uplatnit jako znalost (ve smyslu vědomosti nebo dovednosti), neumím jim předat nic, co jsem vyčetla z knih, umím je jenom nakazit; nápadem, údivem, pochybností – jinou citlivostí.

Moje fantazie spíše vyrůstá z optických klamů, z přeslechnutí, z nepochopení a vůbec z alogických omylů, které domyslím a rozvinu, místo abych je uvedla na správnou míru nebo je zahodila. Nevyrůstá tudíž sama ze sebe, nemotivovaně, zázračně a nově, ale je přilípnutá ke skutečnosti jako vilejš k vraku.

Mé dnešní naděje budou zítra mrtvé! Pohyb, kterým se posunuji v čase, jsou poskoky. Dneska dobrý – zítra špatný – dneska dobrý – zítra špatný. Obdenní životní cyklus.

Vypisování citátů z knih, to je touha si je nesmazatelně vštípit, ale taky přivlastnit.

Než se usadila k psaní, než si dopřála tu rozkoš, obvolala všechny své nejbližší, musela se ujistit, že jsou v pořádku, že nestrádají, že si přivozují radost a ne smutek, že k ní mají dost pádných důvodů a že si nic z těch dobrých zpráv nevymýšlejí, aby ji nezneklidňovali, aby si ukonejšena mohla v klidu sednout ke psaní.

Každým vyřčeným slovem se ochuzovala o nějaké napsané.

Psaní se musí spustit – třeba jako rýma. Existuje lepší sloveso než spustit?

Představa ideální práce:

Seděla bych v nějakém horním patře, na půdě nebo ve věži a na dveřích bych měla velkou ceduli NÁPADY. A každý, kdo by bez dechu vyčerpán vystoupal všechny ty schody a z posledních sil na ty dveře zaťukal s tím, že teď už ho nic, ale vůbec nic nenapadá, by si ode mě pár nápadů koupil. A hned by pookřál, nápady v kapse, ožil by, rozhlédl by se ode mě (protože bych v té věži, určitě by to byla věž, měla nádherný výhled) do kraje, vypil by panáka višňovky (té maminčiny), pohladil by si mojí kočku nebo mého lenochoda (protože nějaké chlupaté přemýšlivé zvíře, byť se v tomto ohledu o lenochodovi výrazně pochybuje, by tam být muselo) a zase by šel, zvesela, ty schody by seběhl jako nic.

Sen 11. 1. 2013

Předobraz na dvoře před hromadou bláta. Nehořekuje, nelamentuje nad tím nepořádkem (zřejmě tu zůstal po povodni), místo toho bere bláto do rukou, hladí ho, tvaruje. Zanedlouho stvoří nádherného hliněného hrocha a dvě hroší mláďata v životní velikosti. Pak sochy už vyschlé a vypálené taháme uvázané na lanech kamsi vzhůru. (Do oken výstavní síně?) Mezitím vznikají na zahradě další objekty (např. polámaná tonetka bez výpletu má hliněnou spirálu v rámu opěradla). Jistě se mi do snu připletla babička z Knihy léta Tove Janssonové, která vyřezávala zvířata z větví a pařezů v Čarodějném lese nebo na pobřeží stavěla malé Benátky. Ale možná se mi jen zjevila maminčina pravá, odpíraná a popíraná podstata.

Zalitovala, že její kouzlo zdaleka nepůsobí na všechny.

Soudě podle přízně, kterou je kupodivu stále zahrnována, muži by doma raději měli hravé a snivé děti než „opravdové ženy“.

Nemám ráda, když se mi někdo dívá pod ruku, když píšu, ať už píšu cokoliv, protože právě přendávám nějaký obsah z hlavy na papír, z nitra ven, to nehmotné zhmotňuji, amorfnímu dávám formu. Vždycky je to intimní a nanejvýše závažný proces, jehož úspěšné dokončení může nenapravitelně zrušit sebemenší blbost. Musíme být tedy maximálně opatrní a eliminovat veškerá vyrušení, veškerá drcnutí. Je to snad podobné napětí, které zažíváme při ukládání důležitých dat.

Osud si vymýšlí vskutku roztodivné způsoby, jak nás odradit od nakupování. Když se konečně po mnoha měsících vydáme do bazaru na nákladové nádraží Žižkov, proti nám se na silnici vynoří obrovské množství kol. Říkáme si, že to bude pravděpodobně nějaký cyklistický závod, ale když přijdeme blíž, vidíme, že všechna ta kola, možná stovky kol, zahýbají právě na nákladové nádraží Žižkov, ucpávají cestu, téměř nám nedovolí vejít a obsypávají náš bazar! To je první jarní cyklojízda, sděluje nám Elmar (a to jsem se těšila, že nikoho známého nepotkám) a ještě dvě nebo tři protestní akce naráz, jak zjišťujeme (za Antarktidu, nákladové nádraží a ještě za něco). Mezi ty lidi zapadáme, vypadáme, že víme, proč jsme přišli – jenže my pro dnešek žádné ušlechtilé cíle nemáme. My prostě chceme jenom nějakou tu polici na knihy pod okno. Ale jako bychom se nesměli takového materialismu dopouštět. V bazaru mají zavřeno. Polici nemáme, ale máme věty: „Já se od jistý doby zdráhám podepisovat jakoukoli petici. Protože tomu většinou hovno rozumim. Já vlastně všemu hovno rozumim!“ praví dívka. Ano. Pro to jsme si přišli.

Víc lituje nenapsaných slov než nenarozených dětí.

Text se skutečně rodí. Nemůžu rodit texty a ještě děti!

Její očekávání bylo tak velké, že nic z toho, co přicházelo, nebylo dost zásadní, a tedy ani zaznamenáníhodné. Nad vším mávla rukou. Tak dopadla její Tvůrčí dovolená II. Nic nestvořila. Vůbec nic!

Každý se ptá na inspiraci, ale právě inspiraci, tedy skutečnost, ze které naše texty vycházejí, kterou jsou podloženy, na které drží, si musíme nechat pro sebe. Jinak ochudíme text, jinak ochudíme sebe i čtenáře. Sylva F. má pravdu (i když se mi ta pravda dříve zdála příliš vypočítaná). Neprozrazovat. Neprozrazovat víc, než je nutné!

Sen o mrtvolách – 13. 4. 2013

Nějaká garáž nebo kočárkárna naplněná poházenými mrtvolami – převážně tmavé pleti. Nahlížíme tam úzkým průzorem, někdo mi říká, že se teď můžu dívat, jak ubývají, a opravdu z nich jakoby slézá maso. Přijeli pro mě autem – za volantem sedí majitel Dauphinu Daniel Podhradský a rozšafně říká, ať nasedám, že máme misi. V jedné vesnici (asi africké, asi jsme v Africe) neodklízejí své mrtvé, nechávají je povalovat v blátě, vůbec si jich nevšímají. A naším úkolem je mrtvoly odklidit. Vzadu v autě máme lopaty. Auto (starý bavorák) je nacpané dalšími lidmi – zpocenými chlapy, zvenku sem proniká silný puch mrtvol. Je mi jasné, že se toho puchu nezbavím. Je to děsivé i dobrodružné. Ještě jsem pořádně na vlastní oči neviděla mrtvolu a už mám s nimi vejít v tak těsný kontakt – mám je nabírat na lopatu a házet na korbu náklaďáku nebo do kontejnerů.

Buď se do snu promítly úvahy o „farmách mrtvol“ v USA a rozhovor s jedním archeologem o objevu kostry těhotné ženy, z níž zřejmě vyšlo embryo až po smrti (mrtvoly se nadouvají, tělo ještě pracuje), nebo je to metafora nečtených, nezpracovaných, bez užitku se povalujících knih, úkolů a nápadů.

V literatuře jsou anomálie ambra, kdežto v životě jen bezcenné vývržky.

12. 5. 2013

Po filmu Shining od Kubricka jsme si slíbili, že jeden druhýho nezabijem sekerama, když se vyrušíme ze psaní. Kdyby nás někdo honil se sekerou v tom obrovském labyrintu naproti hotelu Overlook, snadno bychom mu unikli – Vráťa dokáže v rekordním čase vybloudit z jakéhokoli bludiště. Pak by tím mužem se sekerou nesměl být ale on. Jeho nejvíce děsil ten ohromný prázdný prostor opuštěného hotelu vysoko v horách, mě rozlehlost lidské duše. Obojí je nevyzpytatelné, obojí se může naplnit nebezpečným obsahem.

Někdy ji až zaráželo, s jakým klidem přijímá to mimořádné, co ostatní tak znervózňuje. Jenže jen v prostoru „mimo řád“ se daří údivu a poznání.

Baví mě vylévat lidi z břehů a protrhávat jim hráze.

Nevraždí z praktických důvodů. Nemohla by pak dělat, co má ráda. Nemohla by si číst, nemohla by se soustředit. Proto nevraždí. Už teď se jí z každého sebedrobnějšího zločinu zvedá žaludek a vzlíná v ní klaustrofobická úzkost, jako by prodělala stejnou nápravnou kúru co Alex z Burgessova Mechanického pomeranče. A to ve skutečnosti znásilňuje a vraždí jenom ve snech.

Každému psaní musí předcházet pocit neobyčejné rozlehlosti, pocit, že je pořád z čeho brát, protože zřídlo je pro tuto chvíli nevyčerpatelné – tryská a tryská a ty můžeš psát třeba celý den i noc, aniž by ses vyslovoval vágně a fádně a vykrádal sám sebe, ale přitom dobře víš, že zanedlouho vyschne, že se může vyčerpat už v příští minutě. Ta nesamozřejmost samozřejmosti, ta prozatímnost věčnosti je podstatná a nutná. Jinak by to ani netěšilo. Mít to, kdykoliv si vzpomenu. Pak by to ztrácelo jakoukoli zázračnost. Vypadá to jako nevědomí, ale je to naopak vzduté a vzmohlé, vzrostlé a živoucí vědomí.

Když píše, sílí. Když píše, cítí, jak se jí nadýmá to věčně vycuclé a jak se barví to vycmrndlé.

Jak se čas tvůrčího pobytu nachyloval, byli z nich větší a větší zrůdy. Málem by pro inspiraci udělali všecko! Vráželi si neomaleně do pokojů, kradli si poznámky, překousávali kabely, šmejdili si v šuplících, chlístali zbytky vychladlých káv a čajů na zeď i do klávesnic, drobili si do postelí, vymydlovali si mýdla, vypisovali pera, lámali tužky, mastili stránky luxusních diářů a knih, cintali ovocné i tělesné šťávy po kobercích… A byli stále divočejší!

„Takhle ty se tváříš u psaní,“ říká Vráťa a hned mi tu grimasu předvádí.

Já říkám, že je to proto, že se mi teď provalilo zadržené psaní, že se mi odšpuntovalo.

„Prosim tě, zajdi si k doktorce a řekni jí, ať ti na to něco dá. Nějakou antikoncepci.“

„Jenomže já bych potřebovala koncepci!“

„No tak jí řekni, ať ti dá koncepci.“

Psaní je druh hlubšího zájmu a podrobnějšího pozorování.

Když píše, je za svůj život vděčná. Když nepíše, žádnou vděčnost necítí.

LADISLAV SELEPKO

Ladislav Selepko se narodil v roce 1973. Nyní žije a pracuje v Pardubicích. Básně nebo recenze publikoval časopisecky (Tvar, Host, Weles, Kontexty atd.), na internetu (Totem.cz, Písmák.cz, selepko.blogspot.cz) a v několika českých i překladových antologiích (např. Sto nejlepších básní 2012).

Aktuálně v obtýdeníku Tvar vede rubriku internetové poezie. V tomtéž periodiku vycházela na pokračování v roce 2013 próza Veverky v parku Hu.

Ladislav Selepko v Městské knihovně v Praze.

Žena surrealisty

V ústech jí dozrávaly maliny
na ňadrech se pohupovaly bárky
přes břicho vedla šestiproudá dálnice
v klíně si lišky dávaly dobrou noc
stehny protékal stowattový džus
mezi koleny hráli koalové tenis
po lýtkách sestupovala horolezecká výprava
v zadním traktu kotníků probíhal divoký večírek
pohraničníci hlídali prsty

A když se otočila
hýždě se vzduly na tibetském slunci
pod lopatkami se usadil prach
kolem šíje se omotal ostnatý drát

Ve vlasech vlaštovky stříhají látku na nové fraky
v očích soutěž „Deset stupňů ke zlaté“
po tváři si vykračuje golfový míček
v krku propast do bezhvězdné noci
a v míze šustí půlnoční vysílání pobřežního rádia

Jméno

Rolničko! – tohle je tvoje jméno
schovám si je, aby je nikdo nenašel

Musím o něm mlčet
nemohu se jej tak často dotýkat
nemohu se dotýkat sebe
ani koneckonců tebe

Zbývá mi klávesnice a město svítících bodů
hlas, který otevírá chrámové dveře
kde stojím v koutě na hanbě
zabalený do promáčených novin

Kolik je hodin?
Co píší v novinách?
Je tam už něco o nás, nebo otiskují báseň
Františka Branislava?

Vyhodilas mě do vzduchu a já teď trčím
na větvi
a nemohu dolů

Akční ceny

O jednu naději chudší
světlo, které nedosáhlo až ke mně
ruka objíždějící ňadro se pořeže o bradavku
na procházce mořskou plání
zmítaná vlnami
krvácí do kbelíku s vodou

Je toho víc než na kbelíček s hrabičkama
víc než dokáže unést osobní výtah
je toho tak na tři zabíjačky
krev smísit se solí
oči s tmou
otevřít ústa
polknout obří pilulku

Je toho víc, než by si dokázal vymyslet Steven Spielberg
hlava zabořená v tuhnoucím betonu
a nekonečné kvedlání
láva prodávaná v metrákovém balení

Víko od kanálu dopadá s pravidelností dechu
k obnaženému telefonnímu vedení
vedoucí samoobsluhy
vítá zákazníky pověšený ve dveřích
za akční ceny

Playstation II

Město mě objalo, vstoupil jsem do obrazu
v nových botách z vodníkovy kůže

Mým úkolem bylo navázat zpřetrhané spoje
na pobřeží vztahů
klasickou rovnicí o dvou neznámých
smotaných funebrácích

Deníky cinkaly na krbových římsách ve společenské místnosti
sleva pro začínající matky okupovala
zbrázděné výlohy

Bedýnka s nanuky položená těsně vedle dveří
oznamovala úřadům, že kraje zarostlé plevelem
do kapesního přehrávače nepatří

Allegro moderato

Přeoráván v polovině února
na plesy nechodím, lehce vydechuji
než přijde jaro s dalšími kvalifikačními zápasy

V čem žiju, v tom také umřu
nechci, aby tíha odcházela, ale vyháním ji
kotvím v povrchovém dole při umělém osvětlení
skřípu staletým pantem do bezhvězdné noci
po odchodu z průsmyku

Nemám černé boty ani vzpomínky
až mi bude padesát, budu tam chodit s celou rodinou
pojídat kokosový dort

Červený kýbl zanechává krvavé stopy
takový pytel, do kterého se vejde všechno, i nejdelší nohy

Zprávy o fotbale si ujít nenechám
který z nich porazil rakovinu, který leukémii
Manchester City nebo United

Copak je to tak vážné?
Musíme sledovat vývoj umyvadla až ke Kanárským ostrovům?

Zaplnil jsem loutkárnu, abych mohl položit
nový základní kámen na minovém poli
– proč bych měl jinak vzpomínky na to všechno?

Ulice s tramvajemi v sobotu odpoledne
šeříky zvadlé blahobytem, tank zrůžovělý studem
nic z toho se mě netýká, tím méně výsledky
dávno jsem přestal vykopávat

Není čas ani důvod zabývat se něčím do hloubky
po třicetileté válce přijdou dějiny fotbalu
potom umění 20. století

Ani svým životem

Důležité je obalit si sešit
vždyť čekám, až si pro mě přijdou, rozpečou rohlíky
mám rád kyselé deště při jídle
asociační metodou oplodňuji důlní výtah
učím se používat piják
ztratil jsem názor na věšák

Byla to pěkná cesta vilovou čtvrtí
ale to vzpomínám, už tu nejsem

Mám dané mantinely a sešit plný drobků
musím se nalejvat novinama, abych neexplodoval
dávat si pozor na tenký led mezi režisérem a hercem

Hrát jako vyměněný a vždycky večer
když by měl povolit ten stisk ruky
– nejsou to drobky, je to pyl
motá se mi hlava z povolání
zřejmě jsem nakradl málo orchidejí

… my jsme o Novém Zélandu nic nevěděli
ale ve volném čase, prakticky mezi přednáškou a schůzí
jsme si vše nastudovali …

… vždyť my jsme na Zélandu ani nebyli!
Oni nás tam deportovali, neměli povolení …

… není nad živý herbář
příště se necháme zatknout ve střední Americe
v Panamě se dá sbírat jako na Svatém Kopečku
ty nešťastné orchideje jsme sebrali jen jako doplněk stravy
pár kusů na internu pro lepší hojení …

… jak to tady všechno prezentovali!
Nevědomost, nezkušenost, strkání nosu do cizí polívky
mezi chlapy, deficit z dětství, špatné návyky
málo ran přes prsty, které přerostly v nechápavá chapadla
a konzulát mezi lidožroutem a mýdlem …

Je mi líto marného kredence v propadlišti
poslechnu si výbuch atomové bomby
však mě někam přestěhují
přežiju konec vesmíru i nekonečno dalších vesmírů

Mezi mantinely, obalený prózou
studnice čerpající světlo z druhého konce světa
v ní slunce nikdy nezapadá
čtyři tuny v plastikovém obalu

Smět se dívat na domy, napomenout konečníky
sešity, které nikde nekončí
ve svém volném čase jsme zabíjeli, po pracovní době
surrealismu jsme se z dálky vyhýbali
chodili jsme okukovat secesní faunu
zda z okna nevyhlédne nějaký úředník
život, jak jsme jej nepoznali…

Nic o nás nevíme, nedotýkáme se sebe
léčí nás hrůza, obléká pohřební služba
jaký necit připravit se o vzdálenosti

„Seš plná lásky, Vaňková!“ křičí zoofil z Brandenburské brány
ale hluchoněmá neslyší, uši má zalehlé láskou
několik let mrtvá orchidej, vylisovaná v herbáři

Někdo zapomněl vypnout vítr, který roznáší
laciné romány po zalezlých hospodách
v koutě je tma i bez bezpečnostních pásů
dušnost vypila na ex čtyři životy
na pátý jí nezbyly halucinogeny

Prší. Teď v zimě?

Stojím s pytlem nápadů na vedlejší silnici
vítr nás dokodrcal až sem, málem nás vypískal
byl to jen kousek přes pole, přes nafoukané jazyky

Stále chodím ke kamnům jako k doktorovi
buď v nich hoří moc, nebo vůbec
jsem z nich celý vyčouhlý, vyschlý

Za těchto světel bych se chtěl objevit v chybovníku
píšu po onemocnění
falešný soucit přes falešné brýle, tisícina nádoru
výzva ke spánku

Měl bych se krotit před svítáním
stokrát jsem chtěl vyrvat stříkačku ze zbrojnice
na důkaz vlastní ubohosti
vynášení koček na mírný mráz se děje v noci

U. F. O.

Vlezli jsme do korálů pro dny bez pohybu
po příletu ze světa v dobrovolné karanténě
něco vzácného mu chybělo v očích
vydali jsme se všanc stmívání na peróně

Jednou za sto let se někdo vrátí
nebude čekat pod mostem z opičích hlav
pozvolna si zvykne na teplotu v holinách
pustí se do vyřezávání spánku na obloze

Drama usínání se slaninou na rtech
s pozvánkou do kina v podnájmech vrcholí
na zemi létající talíř můžeme hodit
po dveřích, s nimiž nikdo nelomcuje

JONÁŠ ZBOŘIL

Jonáš Zbořil se narodil v roce 1988. V současné době studuje obory česká a anglická filologie na Pedagogické fakultě UK.

Publikoval v Divokém víně, Hostu, v antologii Nejlepší české básně 2009, v Divokém víně, v almanachu Wagon, Revue Souvislosti nebo Tvaru.

Živí se jako moderátor na ČRo Radio Wave, kde také spolumoderuje pořad Liberatura na ČRo Radio Wave.

Hraje a zpívá v kapelách Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Básně a jiné texty publikuje na blogu fromfargo.tumblr.com.

Debutová sbírka Podolí vyjde v listopadu v nakladatelství Host.

Jonáš Zbořil v Městské knihovně v Praze.

Čekat

bojím se že na mě někde čekáš
televize tiše beze zvuku
a sedačky trochu páchnou potem

velké nohy máš přiskřípnuté
v botách jako čínská dívenka
prsty nemotorně rozesíláš vzkazy

vzpomínám si jak jsi do bytu
koupila záznamník

a všude jsme pak nacházeli
prázdné kazety

Les

chodíme v chodbách dnů
chceme se potkat
na jejich koncích
počkat v nějakém koutě
ne na očích.

tam venku
hraničáři posouvají smrt
mezi stromy napínají stuhy

jenom to pohladí
a konec hry

a ne
ten les
není pěkný

Seděli jsme v té zahradě

Seděli jsme v té zahradě Podvečer tuhnul v krku jako knedlík
A byl úzko před pláčem
Vzduch chutnal po slinách jako když olízneš špinavou dlaň
Poslouchali jsme drozda z protějšího vnitrobloku na jabloni proč o tom mluvím
Proč o tom mluvím je že mě bolí svaly z té dálky protože cítím kyselinu mléčnou jak se vlévá mezi horké kusy masa
A je to tupá
Lehce kyselá bolest
Olšany Družstevní ochoz nebo Drinopol takhle bolí
Ke konci dne na hřištích
Odkud nás tiše vyhazují že už jsme velcí a taky tehdy to takhle bolí
Než se naposledy otočíš
A já vím
Překvapí tě prázdno toho rohu
Kde jsem stál
Hala
Koš
A zeď

Léto se stane jako vždy drozdi budou v podvečer jako vždy
Jenom jinak to bude vonět

Někdo cizí
Kdo vejde
Možná že je čas

Mikrofon

pod tlakem zeměpisných fakt
než usneš
naposled zasténáš.

nakoukne to vesmírem
studeným –
jako když na mě čekáš
před domem a smráká se.

ve svém pokoji tiše chodím
někdy omylem šlápnu
dovnitř tvé tmy.

Prokletí

někdy se přistihnu
v dětinské radosti
z věcí
které mi po tobě zůstaly

jindy jsou dny
kdy pouze koexistuju
vedle rozevřených čelistí
kufru s kusy tebe

myslím, žes na mě seslala prokletí

možná žes nechtíc prozradila
vztek nad svou samotou
v umírání
nějakému duchovi

mohl to být ten indonéský
jako malá schovávalas ho
před dětmi z ulice

a spolu s ním se jim smála

až se cítily víc samy než ty

mohl to být
duch z miyazakiho filmů
s nímž jsi rozmlouvala
rozvedená a znovu bez dětí

myslím že démoni
berou tvé zlomené srdce
velmi vážně

proto ve zděděném bytě
na stěnách pouze načrtnutá
snaha o novost

rozbořený stůl
nedořečené neštěstí
ve tvých zaprášených sešitech

ve vykotlaném bytě
asertivní duchové
se mnou domlouvají trest

tak jako ty
nikdy už nebudu mít čas

odříct neštěstí.

Dohoda

myslím, že je čas zastavit se u mě a poslechnout si, co ti chci říct
sedím už několikátý den na zápraží chalupy trčící do černé noci
nemotorně se snažím kouřit a psát a nebát se
zatímco noc si říká, kde beru tu drzost, šlehá po mně očima
sedí na bobku mezi žábami a cosi zařizují.

měla bys přehodnotit svou politiku, noc i smrt pilně obcházejí
mají spoustu kontaktů, zatímco ty vysedáváš v kavárnách
máš nejspíš pocit, že ti nenabízím dost překročených hranic
ale já viděl smrt už dvakrát, poprvé přišla s úsměvem a byla nemotorná
babička se prohnula v sedě, v očích jí zajiskřily slzy
umírala pak v neznámých budovách ještě čtyři měsíce
podruhé to smrt napravila, s mou matkou sjednala mír během čtyř dní
v neuklizené ložnici uprostřed ledna

jak se svíráme úzkostí, že se noc otočí a přijde nás zpacifikovat
už zase člověk, co marně brojí proti neznámému
měli bychom jim říct
jak moc se doopravdy bojíme

myslím že je čas
přijď – půjdem se spolu udat.

Beze zbraně

jako bys uléhala mezi krokodýly
naprosto beze zbraně

kachle se plíží
svítí vzrušením

dřepíš ve vaně
čistíš si zuby prstem
protože všechny věci
už sis odnesla

* * *

Jak to vypadá když jíš
Už nevím

Někdo to vytáh jako loď
Slepé rameno řeky
A harampádí

Paměť to rve
Až lodím svítí břicha

Městská knihovna v Praze

Vzorník 2013

Edice E-knihovna

Řada Vzorníky

Editor Tomáš Vlček a Josef Straka

Sestavila Růžena Trnková

Vydala Městská knihovna v Praze

V Praze v roce 2013

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 1. 11. 2013