Knížky nejen do školy v kostce
Praha 2013
1. vydání
Městská knihovna v Praze
Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu
Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Text díla (Knížky nejen do školy v kostce), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.
Citační záznam této e-knihy:
Knížky nejen do školy v kostce [online]. Editor Michaela LOSÍKOVÁ. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/99/56/01/knizky_nejen_do_skoly_v_kostce.html.
Vydání (grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 20. 12. 2013.
OBSAH
Zpěv čtvrtý: Testament Perunův
Zpěv pátý: Bezbožnost v Rusích
Kniha první - Andrias Scheuchzeri
Kapitola 1. Podivínství kapitána Van Tocha
Kapitola 2. Pan Golombek a pan Valenta
Kapitola 3. G. H. Bondy a jeho krajan
Kapitola 4. Obchodní podnik kapitána Van Tocha
Kapitola 5. Kapitán J. Van Toch a jeho cvičení ještěři
Kapitola 7. Pokračování jachty na laguně
Kapitola 8. Andrias Schuechzeri
Kapitola 10. Posvícení v Novém Strašecí
Kapitola 12. Salamander-Syndicate
Kniha druhá - Po stupních civilizace
Kapitola 1. Pan Povondra čte noviny
Kapitola 2. Po stupních civilizace (Dějiny Mloků)1
Kapitola 3. Pan Povondra čte opět noviny
Kapitola 1. Masakr na ostrovech kokosových
Kapitola 2. Srážka v Normandii
Kapitola 3. Incident v La Manche
Kapitola 5. Wolf Meynert píše své dílo
Kapitola 7. Zemětřesení v Louisianě
Kapitola 8. Chief Salamander klade požadavky
Kapitola 9. Konference ve Vaduzu
Kapitola 10. Pan Povondra to bere na sebe
Kapitola 11. Autor mluví sám se sebou
Na divou Montaň zřel jsem se zápalem
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
II. Dům se z větší části probudil
V. Starý mládenec – všeho štěstí vejlupek (Pořekadlo)
VII. Kousky zápisků praktikantových
XI. Prvotina novelistická, která prosí za laskavé shovění
Stáří a poloha ústavu Antonína Důry
Zevrubnost a obšírnost (na radu kritiků)
Rozprava kouzelníkova s paní Důrovou
Naučení, jež čerpáme z knih a z rozhovorů
Víno a nesmysly Jak se to dělá
Epizoda o smířlivých a přísných lidech
Co se Kateřině líbí a co odsuzuje
Hledáte školní četbu v elektronické podobě? Chcete mít všechny stěžejní spisovatele na jednom místě i s jejich známými díly? Pak jste tu správně. Stáhněte si tuto e-knihu do vaší čtečky nebo počítače a pronikněte do tajů klasické literatury kdykoliv a kdekoliv. Další e-knihy najdete na www.e-knihovna.cz.
1821–1856. Básník, novinář, politik. Zakladatel české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Je představitelem literárního realismu a patří také k tzv. 2. generaci národních buditelů. Kvůli své kritice vlády byl nucen odejít do vyhnanství v Brixenu.
Znění tohoto textu vychází z díla Křest sv. Vladimíra tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Hejda & Tuček v roce 1908 (BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Křest sv. Vladimíra: legenda z ruské historie. Praha: Hejda & Tuček, 1908. 68 s.).
Vladimír car na
svůj svátek,
když seděl na trůnu,
poslal drába s vyřízením
k bohovi Perunu.
„Hřmi, Perune, na
můj svátek
místo kanonády,
škoda prachu, dost ho padne
v bitvách u armády.
Hřmi, Perune, na
můj svátek
místo kanonády,
pak si přijdi se mnou vypít
šálek čokolády.“ —
Pan dráb přišel k
Perunovic,
zatloukl na vrata,
děvečky se hnedle zeptal:
„Doma-li pantáta?“
„Doma, doma, pane
drábe,
ve veliké chatě,
sedí s jehlou na pekýlku,
zašívá si katě.“
„Vzkazuje vás,
pantatínku,
car náš pozdravovat,
máte prej mu k tomu svátku
drobet zabubnovat.“
Jak to přeslech'
tatík Perun,
hnedle čelo svraštil,
skočil s kamen na lavici,
kaťmi o zem praštil.
„Raděj pásat husy
ve vsi,
po bahnách se ploužit,
než u toho Vladimíra
zde za Boha sloužit!
Málo platu, služba
těžká,
nikdy konec práce,
ještě bych mu měl vyvádět
ve svátek rekrace?
Tuhle při poslední
bouřce,
při té blýskavici,
beztoho jsem si propálil
celou nohavici.
Málo platu, málo
športlí,
málo deputátu,
nemohu si špendýrovat
oleje k salátu!
Pečínku jenom ve
svátek,
vodu musím píti,
sotva jsem se na tu službu
mohl oženiti.
Beztoho mne větším
dílem
živí jen kondice,
študentům hodiny dávat
musím ve fysice.
Kdyby od selek
nekáplo
trochu akcidence,
ani v neděli bych nemoh'
přičuchnout k pálence!
Pro nic za nic
robotovat —
nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu....
.... že mu....
Car necar, svátek
nesvátek,
že mi všecko rovno,
ne a ne a nebudu hřmít;
co z toho mám?....!“
Dráb stál celý
zkoprnělý
jako kapr v žitě:
„Pamatujte se, pantáto,
co pak to mluvíte?
Já jsem taky jen
služebník,
každý zná své meze,
kdybych to vyřídil caru,
co se na vás sveze?“ —
Ale Perun jak byl
v ráži,
sáhnul pod lavici
a vytáh' na pana drába
tu svou hromovnici.
Dráb se dlouho
nezdržoval,
hledal honem díru
a hned běžel jak s keserem
k caru Vladimíru.
„Jdu Vašemu
Veličenstvu
slušně vomeldovat,
že se to, co mluvil Perun,
stydím opakovat.
Nechce hřmít a
osopil se
na mne jak na čubu,
nectně Vaším Veličenstvem
vypláchnul si hubu.
Ať si tu svou
čokoládu
car prej sám sežere,
a že on na celou službu
s odpuštěním....
že je carův svátek
a….
s odpuštěním rovno,
že je mu po celém caru
— s odpuštěním….“
Jak uslyšel
Vladimír car
tohle grobiánstvo,
plivnul na zem, zasakroval,
a s ním všechno panstvo.
Poslal čtyry
policajty
k bohovi Perunu:
„Přiveďte ho, grobiána,
ku carskému trůnu!“
A když vyšli
policajti,
pískl na ně oknem:
„Hej, nechte ho až do zítřka,
my v suchu nezmoknem'.
Nebudem' si
s grobiánem
dneska kazit svátek,
však mu zejtra uši natřem'
vraťte se nazpátek!
Však my se ho za
ty jeho
hromy neprosíme,
pokud máme své kanony,
sami si zahřmíme!“
Poslal
flügel-adjutanta
pro dvě baterie,
ať bouchají při tabuli,
když se zdraví pije.
Jedli, pili,
hodovali,
hrály jim muziky,
ministři si popouštěli
u kalhot knoflíky.
Pili pivo, pili
víno,
jedli z masa, z těsta,
nejednomu oficíru
pukla z toho vesta.
Vejskali a
tancovali
okolo pilířů,
bim! bam! bum! špunty lítaly
z flašek a moždířů.
Kdo při tom byl,
ten se opil,
blaze, braši, tomu! —
v noci pak je s výslužkami
roznášeli domů.
Konec prvního zpěvu.
Jedna hora vysoká
je
a druhá je nízká,
kdo nemá své muzikanty,
na hubu si píská.
Když hýřili,
stolovali
u carského dvoru,
ten celý den byl bůh Perun
v mrzutém humoru.
„Kdo jaktěživ
bohem nebyl,
zkusil ještě málo,
není to tak lehký život,
jakoby se zdálo.
Ráno vstane: do
snídaně
musí rosou kropit,
měsíček zavřít do chlívka,
potom v slunci topit.
Dříve čerty, noční
duchy
strčit do pytlíka,
a hvězdičky puť-ťu-ťu!
svolat do kurníka.
Každý ptáček,
každý brouček,
slon až do komára
má hned ráno nasypáno
z božího špejchara.
A když potom lidé
vstanou,
to je teprv správa!
Někdy nevím samým křikem,
kde mně stojí hlava.
Ten, kdo nikdy
neměl v uchu
vosy a mravence,
neví, co je Perunova
ranní audience.
To je křiku a
modlení,
až mne uši brní:
ten zpívá, ten šepce, vzdychá,
ten zas žalmy frní.
A co všechno na
mně chtějí,
nelze vyjmenovat,
zbláznil bych se, kdybych si to
chtěl jen pamatovat.
Ten chce zdraví,
ta chce děti,
ten nemá co jísti,
ti zas, abych nedovolil
ve fabrikách přísti.
Ten mne prosí,
bych mu hlídal
louky a osení,
ten zas chce, abych pomáhal
krávě při telení.
Jeden sedlák prosí
za déšť,
zasel kousek lenu,
druhý prosí hezké časy,
by měl sucho k senu.
Ten chce zimu, ten
chce teplo,
ten zas časy jiné,
jeden chce mít žito drahé
a druhý laciné.
Že jsem stvořil
staré báby,
to mne nejvíc mrzí,
nepřestanou-li mne soužit,
zahladím je brzy.
Hrom ať do nich!
abych neklel,
zdržet se nemohu,
když jim koza málo dojí,
běží k pánu bohu.
Sám se nechce
žádný starat,
za všechno se modlí,
jakoby měl každý boha
jen pro své pohodlí.
Tomu sušit, tomu
močit,
tomu pole hnojit;
dřív si, prase, zdraví zkazil,
potom ho mám zhojit!
Ta mne moří ve
dne, v noci,
ráda by se vdala,
ten se modlí, by Mořena
jeho ženu vzala.
Ten chce výhru z
loterie,
špendáže mi nosí,
a co jsou assekurace,
též za oheň prosí.
Ó vy šelmy!
kdybych nebyl
příliš dobrotivý,
zmačkal bych vás na povidla
jako shnilé slívy!“ – –
Šňup' si zlostí
haličského,
jak z hmoždíře kýchnul:
to zahřmělo, zablejsklo se,
déšť na zem vyšplíchnul.
Věru, Vašku! bohem
býti,
to žádný špás není:
Brixen ten je proti tomu
ještě vyražení!
Pozdě v noci, když
utich' svět
a lid přestal bouřit,
chtěl si Perun usouzený
dýmčičku vykouřit.
Když si Širaš
tümbekia
cpal do nargilie,
tu mu začla Perunice
držet litanie:
„Však jsem já
dobře slyšela
za dveřmi skrz škvíru,
co jsi vzkázal po drábovi
caru Vladimíru.
Nezačínej si jen s
carem,
to já pořád říkám,
že to se svou oposicí
nepřivedeš nikam.
Každému do očí
řekneš,
co máš na jazyku,
a děláš si nepřátele,
neznáš politiku.“
A když žena po
celý den
bručí a jen štěká,
ach, to musí z kůže vyhnat
boha i člověka!
Ach, Perune,
Perunečku!
Lituju tě tuze:
zejtra na tě čeká teprv
přežalostná chůze.
Oj, Perune
přenešťastný,
kam jsi myslil, brachu?
hanět cara, svého pána,
a to beze strachu?
Oj, Perune, kam
jsi myslil,
přenešťastné bůže?
Utec, utec! Jak tě chytnou,
nic ti nepomůže!
Konec druhého zpěvu.
Bože! kýž jsem
policajtem!
To je vyražení!
Koho chce, toho si chytne
a dá do vězení.
Každý si ho musí
vážit:
kdo naň zaškaredí,
pro urážku policajta
ve štokhause sedí.
Ctěte, hoši,
policajty!
ouvej! jak to bolí!
Stát vyplácí krejčům metlou,
ale ševcům holí.
Slyšte, lidé, pro
výstrahu
mé smutné zpívání,
že se proti policajtům
sám bůh neubrání.
Už ho vedou
svázaného,
všechno ve mně hrká!
Dva ho táhnou za rameno,
jeden vzadu strká.
„Jenom mne po
humnech veďte,
však já s vámi půjdu,
nedělejte mi ve městě
veřejnou ostudu!“
Ale na humnech u
strouhy
paní Perunice
zapírala Peruňátku
něco na sukničce.
Jak poznala svého
pána,
hned se s hrozným křikem
na pochopy obořila
mokrým lavičníkem.
Ale Perun
dobrotisko
sám ji napomíná:
„Schovej, ženo, meč do pochvy,
přišla má hodina!“ —
Policajti
s Perunicí
na humnech se vadí
u dvora se zákonníci
o Peruna radí.
A již Perun
upoutaný
v šatlavě nocuje:
juristům se z paragrafů
žádný nešikuje.
Neboť ten, kdo
zákony ďál,
neměl ani zdání,
že car vezme někdy boha
do vyšetřování.
Ráno přišla apelace
k caru celá bledá,
že se proti Perunovi
zákon najít nedá.
Car se na ně zle
osopil,
řek' jim, že jsou osli,
poslal hned pro vojenský soud
do kasáren posly.
Vojenský soud to
je samec,
soudí jen se práší:
on má všechny paragrafy
v jedné patrontaši.
Vojenský soud na
civilní
dívá se s vysoká,
nesoudí podle zákonů,
všechno jen od oka.
Vojenský soud má
žaludek
zdravý jako štika:
nevinného na komando
ztráví jak vinníka.
Vojenský soud z
ničeho nic,
jako ňáký tvůrce,
nález právě potvrzený
měl jako na šňůrce:
Že dle vyšlé
proklamace
komandujícího
a dle ostatních zákonů
soudu hrdelního,
pro urážku první
třídy
Jeho Veličenství,
pro vzpouru, nemravné řeči,
pro neposlušenství,
Perun Bůh je
odsouzený
k provazu dle práva,
že však k utopení v Dněpru
milost se mu dává;
bude ale pro
výstrahu
neposlušné chase
vlečen k řece po ulicích
na koňském ocase.“ —
Právě jeden
žurnalista
seděl také v díře,
protože se bohu rouhal
a psal proti víře.
Soud jej odsoudil,
použiv
té příležitosti,
k stejnému trestu s Perunem
k vůli nestrannosti.
Konec třetího zpěvu.
Zpěv
čtvrtý:
Testament Perunův
Poslyšte, milí
křesťané,
tu smutnou novinu,
jak dokonal slovanský bůh
poslední hodinu.
Kdo máš tuze měkké
srdce,
zacpi sobě uši,
a pomodli se „otče náš“
za ubohou duši.
Přivázali ho za
nohy
na ocas kobyle,
blátem, kamením ho vlekli —
přežalostná chvíle!
Za ním toho
novináře —
ouvej, ouvej, ach, ach!
šmejkal po břiše nelidsky
na ocase valach.
Tak je ti carští
katané
ukrutně mučili,
všechny louže po Kyjevě
jimi vysmejčili.
Když jsou je
přivlekli k řece
celé plné bláta,
kati je tam utopili
jak slepá koťata.
Umřeli jsou bez
zpovědi
jako lutriáni,
jenom poslední jim dali
blátem pomazání.
Já jsem sice při
tom nebyl,
čeť jsem to jen v plátku,
který o tom sepsal Nestor
vnukům na památku. —
„Tak to chodí na
tom světě,
každou chvíli jinak,
dneska ctí tě za svatého,
zejtra budeš sv…k!
Dnes vám, bozi, vy
ubozí,
kadidlo lid pálí,
a zejtra vás jako smetí
v kalužinách válí.
Dělají si nové bohy
dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
k tomu se dnes modlí.
Všechno jest na
světě marné
i království boží —
všechno hyne a pomine
jako špatné zboží.
Jenom caři,
samovláda,
a takové sloty,
potrvají věčně věkův
jak juchtové boty.“
Tak měl Perun,
když ho vlíkli,
resonýrovati,
slyšel jsem to, a jak koupím,
musím prodávati.
Sám bych si to
nevymyslil,
třeba bych to věděl,
dobře já vím, že bych za to
na Špilberku seděl.
Na Špilberku, na
Kufštejně
mnoho pokojíků:
„Bože, zachovej nám krále!“
to je zpěv slavíků. —
Važ si všeho, milý
synu,
co na trůně sedí,
na ponížené dušinky
car milostně hledí.
Kdo ctí cara a je
Vávra,
může něčím býti,
kdo nechválí, bude věčně
jenom vodu piti.
Konec čtvrtého zpěvu.
Zpěv
pátý:
Bezbožnost v Rusích
Tak se z maličké
příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.
Nám by byla lehká
pomoc,
toť je stará vesta,
teď již umí každý kaplan
dělat bohy z těsta.
Ale Rusi o těch
kumštech
ještě nevěděli:
když si boha utopili,
žádného neměli.
Počali se všichni
báti
strašlivých následků,
neb žádný nic takového
neslyšel od předků!
Ale svět je pořád
stejný,
lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
Tak i v Rusku bez
Peruna
ve starém pořádku
běžela světská mašina
jak na kolovrátku.
Staří lidé umírali,
děti se rodily,
hodní lidé pracovali
a ochlasti pili.
Hrušky zrály o
Jakubě
a na podzim švestky:
když se hodně vypršelo,
bylo zase hezky.
Slunce svítilo jen
ve dne,
měsíc jenom v noci,
v létě bylo caru horko
při vší jeho moci.
Žito se muselo
síti,
tráva rostla sama,
šlechta pracovala hubou,
sedláci rukama.
Kdo zaplatil, měl
u pánů
všudy dobrou přízeň,
hlad si zaháněli jídlem,
ale pitím žízeň.
Všecky řeky byly
mokré
a kamení tvrdé:
Chalupnice hubovaly,
že jsou selky hrdé.
Šlechtic neobcoval
s mužským
měšťanského rodu,
ale šenkýři míchali
přec do piva vodu.
Mladí lidé
pospíchali,
staří šli pomalu:
Na každou špetku radosti
přišla špetka žalu.
Kdo měl málo, tomu
braly
velké pijavice:
Moudrých lidí bylo málo,
ale hloupých více.
Kdo byl taškář za
Peruna,
taškařil zas dále;
a kdo byl poctivá duše
dřen byl neustále.
Neboť svět je
pořád stejný,
lidé ho nezmění,
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
Tak i v Rusku bez
Peruna
ve starém pořádku
běžela světská mašina
jak na kolovrátku.
Ale církevní
mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.
Sedlák, ten jest
od jakživa
vychytralý kvítek,
hned si z toho utopení
vyhlídl užitek.
Přestali desátky
dávat,
také na modlení,
ani na štolu, ani na mše,
když prej pánbůh není.
Na ofěry nechodili,
při funusech ticho,
kostelníci mřeli hladem,
kněžím splasklo břicho.
Tu hned tekla krev
z obrazů,
děly se zázraky,
čistá panna porodila
čtyry mladé draky.
Báby viděly znamení
na nebi a všude:
Prodávaly staré sukně,
že soudný den bude.
Báby viděly znamení
na nebi i v dírách,
slyšely potopu světa
hučet ve všech škvírách.
Po svatbě se
narodilo
dítě za čtvrt léta;
kupujte, lidé, měchýře
na potopu světa!
Konec pátého zpěvu.
Seděl Vladimír na
trůnu
ve své residenci,
dával podle obyčeje
velkou audienci.
Houf ministrů,
tajných radů,
dvorních kavalírů,
stáli „Richt euch!“ kolem něho
jak hrušky v špalíru.
Před nimi s
ohnutým hřbetem,
s poníženou tváří,
klečeli v slušném respektu
páni sekretáři.
Péro v ruce, na
knoflíku
inkoust ve flaštičce,
a na zádech přivázaný
pytel na petice.
A v zadu si
žandarmové,
carští výplatníci,
přistrojili pro příhodu
dubovou lavici.
A na rovině před
trůnem
zkroušeně a tiše
petenti, věrní poddaní,
leželi na břiše.
Tenkrát byla
audience
nad obyčej hlučná,
neb se z celé ruské říše
sešla církev tučná.
Totiž popi,
diakoni,
kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
také kostelníci.
S nimi ostatní
drabanti,
hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
kluci ministranti.
Sotva dal tambor
znamení,
tak jak se to sluší,
že car ráčil otevřítí
Své Vysoké uši:
Všichni boží
služebníci
spustili moldánky,
vzdychali a naříkali
jak staré cikánky.
Totiž popi,
diakoni,
kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
také kostelníci.
S nimi ostatní
drabanti,
hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
kluci ministranti.
„Co vám chybí?“
táže se car
pod svým baldachýnem. —
Oni všichni jedním hrdlem:
„Hynem', pane, hynem'!“
Celé popstvo
předstoupilo
k caru s deputací;
jeden držel ve jménu všech
takovou oraci:
„Veliký jest
Vladimír car!
Svatá vůle jeho;
když's nám zabil pána boha“
opatř nám jiného!
Nám je pánbůh jako
pánbůh,
jenom když je ňáký,
abychom jím udrželi
v respektu sedláky.
U těch bude
všechna kázeň
brzy dým a pára,
nebudem se mít u koho
modliti za cara.
Někdo musí nad
sedláky
rachotiti hromem:
bez boha neobstojíme,
jen jiného honem!“
Toť se ví, že
způsobila
ta argumentace
v Jeho carském Veličenstvu
velké alterace.
Mělť jak všichni
potentáti
srdce měkké tuze,
nebyl by mohl chudinka
zabit ani kuře.
„Milostivé vám, mí
věrní,
dávám propuštění,
vaši žádost hodlám vzíti
v zralé uvážení!“
Konec šestého zpěvu.
Večír ministři
seděli
v tajném kabinetě,
tenkráte bůh proti zvyku
první na tapetě.
V hlavní věci byli
všichni
stejného mínění:
bez boha se sprostým lidem
není k vydržení.
Ale v dalších
podrobnostech
tu mezi dvořany
byly, jako skoro všude,
dvě rozličné strany.
Nová škola chce
jen vždycky
licitaci s pachtem,
stará škola zase chválí
služby s deputátem.
Pan ministr
vnitřních věcí
pravil: „Páni bratří!
Ohlašme konkurs v novinách
tak, jak se to patří.
Ať se náležitou
cestou
hlásí kandidáti,
pak si dle klasifikace
může car vybrati.“
Zahraniční ministr
prál,
že by dobře bylo,
kdyby se to v cizích listech
taky ohlásilo.
Neboť bez toho že
není
při tom obsazení
na žádného domácího
ani pomyšlení.
„Jenom žádného
nováčka!
Vždyť je starších dosti,
dobře renomírovaných,
zvláště v praktickosti.
Též se nesmí pro
čest země
na pár rublů hledět,
když už jednou o tom budou
cizozemci vědět.“
Ale finanční
ministři
špinavá jsou nace,
ten chtěl, aby se veřejná
svedla licitace.
A kdo bude ze
všech nejmíň
za svou práci žádat,
tomu se má bez ohledu
tato služba zadat.
Vymínil si však,
že z chrámů
všechno stříbro, zlato
bude vždy v pádu potřeby
do mincovny vzato.
Pak ať drží kurs
papírů
vždy aspoň al pari,
to je hlavní a ostatek
všechno láry fáry.
Staveb ministr
připomněl,
by si pospíšili
a zatím něco klášterů
v kasárny změnili.
Než se místo zas
obsadí,
aby takto caru
aspoň něco zas přirostlo
v tom interkaláru.
Pan ministr práv
doložil:
„Moje jest výminka,
by se veřejně v novinách
o tom stala zmínka,
že se nový bůh
kontraktně
zavazuje k tomu,
každou falešnou přísahu
trestat porcí hromu:
neb se teď již
každý v…ák
řídit chce dle cara,
lhát, přísahat a dělat si
ze soudů kašpara!“
Ministr osvěty
divný
plán měl pohotově,
aby se ta božská živnost
ponechala vdově.
Že si může na svou
ruku
přibrat tovaryše,
šikovného jezovitu
anebo derviše.
Že to bude
lacinější
a v dobrém pořádku,
neb on sám že jim přispěje
radou na počátku. —
Při tom však byl
potutelné
církevní plemeno,
myslil, že to sám povede
na vdovino jméno.
Ministr vojenský
pravil:
„Co dovede bůže,
každý starý generál to
taky zastat může.
Zvyklý na
subordinaci,
bude cara ctíti,
eráru se může při tom
pense ušetřiti.
Ze všech nejlíp by
to trefil
maršál Komispetr,
pouštět hrůzu na sedláky,
na to on je metr.
Pro jistotu se mu
může
ňáký literatus,
chlapík v péře vycvičený,
přidati ad latus.
Tak přivedem'
kněžstvo s vojskem
k jednomu komandu,
zorganisujeme přísněj'
tu církevní bandu.“
Pan ministr
policejní
beze všeho křiku
podal písemně své votum
v zavřeném paklíku.
Policie jako kočky
ráda po tmě chodí,
v jasném světle veřejnosti
nerada se brodí.
Ač své votum
zapečetil,
přece bych se vsadil,
že uhodnu, co on asi
tajně caru radil:
Jistě zpověď,
jezovity,
očistec, latinu,
pokoru a trpělivost
při chlebě a vínu;
kousek nebe, na
udici
pár volavých svatých;
všechna moc pochází s hůry,
pluk čertů rohatých.
Konec sedmého zpěvu.
Jako u všech
potentátů,
tak i v Rusku byla
mocnější než ministerstvo
dvorní kamarilla.
Zachovej nám, pane
Bože!
Frantu Šumavského,
že je každá kamarilla
pohlaví ženského.
Vladimír byl ještě
k tomu
punkto sexu štvanec,
jako lev kraloval mužům
a ženským co k…c.
Jednu ženu měl
Normanku
a jednu Řekyni,
dvě měl Češky, že jsou hezky,
jednu Bulharyni.
A maitresek jako
pecek:
tři sta v Bělehradě,
dvě stě v sele Berestově,
tři sta v Vyšehradě.
Ještě kromě těch
kasáren
leckdes filiálku;
Kacik v Hessen-Kasslu nemá
tolik kafešálků!
A teď ještě tetky,
matky
k nim přiadírovat,
pak to s jejich zpovědníky
multiplicírovat:
Ó, to byla kamarila
jako Čimborasso!
Senát vždycky pohotově
jak u rasa maso.
Ó! to bylo
kandidátů,
to bylo protekcí!
Tu car, co jest topit bohy,
dostal teprv lekci.
Všechny na něj
dorážely,
každá jinak mlela,
málem by už byla caru
hlava sšedivěla. —
Večír, když mu
starý Mates
přišel zouvat boty,
začal si car stěžovati
na ty své trampoty.
Starý Mates, ten
byl ve všem
carův hlavní rádce,
ministry i kamarillu
vodil na oprátce.
„Ach! Matýsku,
Matýsečku!
Hleď mne toho zbavit,
já, chudák s těmi ženskými
nic nemohu spravit.“
Mates, jak jen car
byl svlečen
a v posteli ležel,
do redakce vládních novin
s botma v ruce běžel.
Tam jim cosi
doktoroval
s botama pod paží:
„Nebude-li to tam zejtra,
car vám vousy zpraží!“
Druhý den pak celý
Kyjev
divil se nemálo,
když v úřední části novin
velkým písmem stálo:
„V jménu Jeho
Veličenstva
Cara Vladimíra,
na prázdnou prebendu božskou
konkurs se otvírá.
Výminky a bližší
zprávy
to kandidátovi
ministerstvo policejní
na doptávku poví.“ – –
Rozběhla se ta
novina
v elektrickém letu
na drátěných telegrafech
jako rtuť po světu.
Druhý den již v
celém světě
jak na lípě včely
telegrafické depeše
v novinách bzučely.
V Římě páni
kardináli
k Červenému Raku
přede mší se scházívají
na sklenku araku.
Pan kardinál
Šamšulini
mrsknul jen po oku
do Augsburských Všeobecných,
už se dal do skoku!
Dal nalejt
Lacrymae Christi,
a to hned do džbánu,
vylousknul džbán a již letěl
přímo k Vatikánu.
Tam hned vrazil do
pokoje
a bez zaklepání
vyburcoval tou novinou
papeže ze spaní.
Svatý Otec jak
vyskočil,
ještě byl v košili,
velel, by se Jezovité
do Rus hned strojili.
Dal je všechny k
této cestě
na ostro kovati
a marš zvláštní pro ně kázal
skomponýrovati.
Konec osmého zpěvu.
Te Deum laudamus —
v Kyjevě je rámus.
Dies irae, dies
illa —
nastane tam naše víra.
Te rogamus, audi
nos —
ten Vladimír, to je kos!
Gloria in excelsis
Deo —
držme my se jeho.
Credo in unum Deum
—
náš bůh je poslušnější nežli Perun.
Orate, fratres —
naše víra je ponížená jak p…
Benedictus, qui
venit —
málo vědět, mnoho věřit.
Sanctus, sanctus,
sanctus —
všem novotářům pardus.
In nomine Domini —
čert aby vzal noviny!
Dignum et justum
est —
starým časům všechna čest.
Dominicus vobiscum
—
lepší hloupost nežli rozum.
Sancta Dei
genitrix —
zde nám už nevěří nic.
Agnus Dei, qui
tollis peccata —
Rusi nám budou věřit jak telata.
Veni Sancte
Spiritus —
postěhujem se do Rus.
Exaudi nos Domine —
ať nás to tam nemine.
Pleni sunt coeli —
abychom se tam dobře měli.
Aequum et salutare
—
počkej, ty kaviáre!
Salvátor mundi —
to budou jundy!
In te Domine
speravi —
žaludek nám dobře tráví.
Libera nos a malo —
sedum liber masa málo!
Exaudi Domine
orationem meam —
sním jelito, když šunky nemám.
Ex profundis
clamavi ad te Domine —
když jsem byl ve sklepě na víně.
Dona nobis pacem —
s kuchařkami spát chcem.
A porta inferi —
aby lidé nevěděli.
Mea culpa, mea
maxima culpa —
kdo neumí dělat zázraky, ten je ťulpa!
Kyrie elejson —
když peníze nejsou.
Et ne nos inducas
in tentationem —
když ti dávají, ber honem.
Sicut erat in
principio et nunc et semper
—
nedávej nikomu nic, ale všem ber.
Et in saecula
saeculorum. Amen.
Nejvíc nám nese ten pekelný plamen.
Konec marše.
Věje vítr
černomořský,
travou v stepi klátí:
sbíhají se do Kyjeva
páni kandidáti.
Věje vítr od
západu,
v Kyjevě se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. —
Poslal papež
dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!
Není církev jako
církev,
care nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ —
A carhradský
patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co antikrist píská.
Není církev jako
církev,
care nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ —
A rabínské
synedrium
„šulem, šulem“ píše:
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.
Není církev jako
církev,
care nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější!“ —
Také Mufti
mohamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,
drž se Muhameda!
Není církev jako
církev,
care nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ —
V carském dvoru na
Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.
Čert zná všechna
jejich jména!
ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily:
Tenkrát byly zlaté
časy
pro dohazovače:
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.
Proto jim v tom
konkursu
obchody tak kvetly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.
1890–1938. Český spisovatel, novinář, dramatik, překladatel, intelektuál a fotograf. Byl prvním předsedou Československého PEN klubu. Je autorem rozsáhlého díla, dělí se na dvě základní části: první část zkoumá vnitřní život člověka jako jedince a autor se pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání, do druhé části patří jeho utopické romány a dramata, ve kterých kritizuje společenské problémy moderní společnosti, a popisuje obavy ze zneužití techniky proti člověku a z nastupujícího fašismu. V jeho díle najdeme jak prózu (romány, povídky), tak i dramata, cestopisy, překlady, politické spisy, knihy pro děti. Některé tituly napsal spolu se svým bratrem Josefem Čapkem.
DRAMA O TŘECH AKTECH VE 14 OBRAZECH
Znění tohoto textu vychází z díla Bílá nemoc tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1994 (ČAPEK, Karel. Dramata. 2. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1994. 465 s. Spisy Karla Čapka, sv. 7.).
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
První podnět k této hře dal mi před léty námět přítele lékaře dr. Jiřího Foustky: doktor, který objeví nové paprsky, ničící zhoubné nádory, najde v nich paprsky smrti; jich pomocí se stane samovládcem a neblahým spasitelem světa. Z toho námětu mi utkvěla představa lékaře, který má svým způsobem v rukou osud lidstva. Ale za našich časů je tolik lidí, kteří mají nebo chtějí mít v rukou osudy národů nebo člověčenstva, že by mě nikdy nezlákalo rozmnožit je ještě o jeden exemplář, kdyby tu nebyl druhý a nutkavější podnět: tím je naše doba sama.
Jeden z charakteristických znaků poválečného lidstva je ústup od toho, čemu se tu a tam skoro s opovržením říká humanita; v kterémžto slovu je zahrnuta zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru, usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v duchu evropských tradic až dosud považovány za smysl lidského vývoje. Jak známo, v některých zemích a národech nastoupil duch zcela jiný; ne člověk, nýbrž třída, stát, národ nebo rasa je nositelem všech práv a jediným předmětem úcty, ale zato úcty svrchované: nic není nad ním, co by jej mravně omezovalo v jeho vůli a právech. Stát, národ, režim je nadán všemohoucí autoritou; jednotlivec se svou svobodou ducha a svědomí, se svým právem na život, se svým lidským sebeurčením je fyzicky i mravně naprosto podřaděn takzvanému kolektivnímu, ale v podstatě čistě autokratickému a násilím uloženému řádu. Prostě duch politické autority se v dnešním stavu světa výbojně utkává s evropskou tradicí mravní a demokratické humanity; tento konflikt se rok za rokem hrozivěji rozehrává v dění mezinárodním, ale zároveň je vnitřní otázkou každého národa. Zevně se nejjasněji projevuje chronickým válečným napětím v dnešní Evropě a rostoucím sklonem k násilnému a vražednému řešení politických otázek.
Pravda, dnešní světový konflikt je možno definovat také v pojmech hospodářských a sociálních; nebo je možno jej vykládat v biologických termínech boje o život; ale jeho nejdramatičtější aspekt je ve srážce dvou velikých antagonických ideálů. Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu i právu. Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jenom nástrojem. Řečeno v termínech dnes běžných, je to konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur. A právě tento konflikt ve své tragické aktuálnosti byl popudem k napsání Bílé nemoci.
Mohla by to být rakovina nebo jiná choroba místo fingované „bílé nemoci“; ale autor se snažil pokud možno přenést jednotlivé motivy i samu lokalizaci své hry do sféry fiktivní, aby nebylo nutno myslet ani na skutečnou nemoc, ani na skutečné státy nebo režimy; mimoto cítil ono malomocenství do jisté míry symbolicky, jako příznak hlubokého rozvratu bílé rasy; taková epidemie připadá dnešnímu člověku jako návrat k morovým ranám středověku. Autor úmyslně navodil celou dramatickou situaci svého konfliktu na motiv vražedné epidemie; neboť člověk nemocný a bědný je nutkavě a typicky předmětem humanity; jeho závislost na laskavém mravním řáduje nejhlubší. Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje. I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, bude-li se ten spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem. A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal. V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme; neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život. Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí. Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své „všechny lid“, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk. Ať jakkoliv dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen.
Autor je si vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením; ale jde-li o skutečný zápas, který se odehrává v našem čase a prostoru mezi skutečnými lidskými silami, nemůžeme jej rozřešit slovy a musíme jeho řešení ponechat dějinám. Snad můžeme mít důvěru i v příští lidi, jako jsou ti dva čestní a rozumní mladí lidé v závěru hry; ale konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa.
I. AKT
Dvorní rada
DVORNÍ RADA PROF. DR. SIGELIUS
DOKTOR GALÉN
PRVNÍ ASISTENT KLINIKY
DRUHÝ ASISTENT
PRVNÍ }
DRUHÝ }
TŘETÍ } PROFESOR
ČTVRTÝ }
MARŠÁL
POBOČNÍK
GENERÁL
MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ
JINÝ PÁN
ÚŘEDNÍ PÁN
SESTRA
NOVINÁŘ
JINÝ NOVINÁŘ
LÉKAŘI, OŠETŘOVATELÉ, NOVINÁŘI, SVITA
PRVNÍ }
DRUHÝ } MALOMOCNÝ
TŘETÍ }
OTEC
MATKA
DCERA
SYN
II. AKT
Baron Krüg
DVORNÍ RADA SIGELIUS
BARON KRÜG
DOKTOR GALÉN
MARŠÁL
POBOČNÍK
DRUHÝ MALOMOCNÝ
OTEC
MATKA
III. AKT
Maršál
MARŠÁL
JEHO DCERA
MLADÝ KRÜG
MINISTR PROPAGANDY
POBOČNÍK
DOKTOR GALÉN
SYN
JEDEN ZE ZÁSTUPU
DAVY
Jednání první:
Dvorní rada
Tři malomocní ve fáčích.
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Mor je to, mor. V naší ulici už je v každém domě několik morem raněných. Povídám, sousede, vždyť vy taky máte na bradě tu bílou skvrnu; a on, prý to nic, ani to necítím. A dnes už z něho taky padají kusy masa jako ze mne. Mor je to.
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Žádný mor, malomocenství. Bílá nemoc tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest – Taková nemoc přece nemůže přijít sama od sebe; to nás bůh trestá.
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Kriste panebože – Kriste panebože – Kriste panebože –
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Trest! trest! to bych rád věděl, zač mám být trestán. Já jsem tak mnoho neužil, člověče, leda bídy; to by byl divný bůh, kdyby trestal chudáky, no ne?
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Počkej, však uvidíš. Ze začátku to máš jen na kůži, ale až tě to začne žrát uvnitř jako tohohle, řekneš si, to není možné, aby to bylo jen tak, to musí být trest, to musí mít nějakou příčinu –
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Ježíši… Ježíši bože nebeský…
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Taky že má. Nás lidí už bylo příliš mnoho na světě, a proto nás musí polovička vychcípat, aby bylo místo pro druhé. Tak je to. Ty jsi pekař a uděláš místo jinému pekounovi. A já jsem chudák a udělám místo jinému chudákovi, aby zas někdo jiný místo mne nuzovala měl hlad. Proto musel přijít ten mor.
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Žádný mor, malomocenství. Při moru bys, člověče, zčernal, ale při malomocenství jsi bílý jako no, jako křída.
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Bílý nebo černý, mně je to fuk; jen kdybych tak nesmrděl.
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Kriste panebože… Ježíši můj… Ježíši Kriste, smiluj se…
DRUHÝ MALOMOCNÝ: Copak ty, ty jsi sám; ale když se člověka štítí vlastní žena a děti – Chudáci, jak mají se mnou vydržet! A ženě se teď udělala bílá skvrna na prsu – Vedle nás bydlí čalouník, a ten naříká ve dne v noci, ve dne v noci –
TŘETÍ MALOMOCNÝ: Ježíši – Ježíši – Ježíši…
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Kuš! Kdo to má pořád poslouchat, ty malomocný!
Opona.
Pracovna dvorního rady profesora doktora Sigelia.
DVORNÍ RADA: … prosím, pane redaktore; mám ovšem jen tři minuty času – to víte, moji pacienti! Tak co máme na srdci?
NOVINÁŘ: Pane dvorní rado, náš list by chtěl informovat veřejnost z nejpovolanějších úst –
DVORNÍ RADA: – o takzvané bílé nemoci čili pejpinském malomocenství, já vím. Bohužel se toho o něm píše ažaž. A příliš laicky, pane. Po mém soudu se choroby mají ponechat lékařům. Pište o nich v novinách, a většina čtenářů hned začne na sobě hledat dotyčné příznaky, ne?
NOVINÁŘ: Ano, ale náš list by právě chtěl veřejnost uklidnit –
DVORNÍ RADA: Uklidnit? Člověče, čím ji chcete uklidnit? – Koukejte se, je to… těžká choroba, a šíří se jako lavina – Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale – (Krčí rameny.) Zatím je naše věda bezmocná. Napište lidem, aby se při prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to.
NOVINÁŘ: A jejich lékař –
DVORNÍ RADA: – jim předepíše mazání: těm chudším hypermangan a těm zámožnějším peruánský balzám.
NOVINÁŘ: Pomůže to?
DVORNÍ RADA: Ano, proti zápachu, když se otevrou rány. To je druhé stadium choroby.
NOVINÁŘ: A třetí stadium?
DVORNÍ RADA: Morfium, mládenče. Nic než morfium. A dost o tom, ne? Je to ošklivá nemoc.
NOVINÁŘ: A je… velmi nakažlivá?
DVORNÍ RADA (tónem přednášejícího profesora): Jak se to vezme. Neznáme totiž mikroba, který naši chorobu přenáší; víme jenom, že se neobyčejně rychle šíří; dále že není přenosna na žádné zvíře a že se nedá naočkovat ani člověku – aspoň mladému člověku ne; ten krásný pokus udělal sám na sobě doktor Hirota v Tokiu. Bojujeme, příteli, bojujeme, ale s neznámým nepřítelem. Můžete napsat, že na mé klinice se na věci pracuje už třetí rok; publikovali jsme o naší nemoci slušnou řadu vědeckých statí, hojně a s uznáním citovaných v odborné literatuře – (Zvoní.) Zatím je nezvratně zjištěno – bohužel mám jen tři minuty času.
SESTRA (vejde): Prosím, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Připravte pro pana redaktora vědecké publikace naší kliniky.
SESTRA: Prosím.
DVORNÍ RADA: Můžete se o nich zmínit, mladý příteli. To veřejnost uklidní, když sezná, jak se u nás usilovně bojuje proti takzvanému pejpinskému malomocenství. My tomu ovšem malomocenství neříkáme. Malomocenství neboli lepra je kožní nemoc, kdežto naše choroba je čistě interní. Páni kolegové z kožní kliniky si taky sice osobují právo o ní přednášet, ale – nu, nechme toho. Naše choroba, pane, není žádný svrab. Můžete veřejnost uklidnit, že o žádné malomocenství nejde. Kam by se hrabala taková lepra proti naší nemoci!
NOVINÁŘ: Je to… vážnější nemoc než malomocenství?
DVORNÍ RADA: Nu ovšem. Daleko vážnější a zajímavější. Jenom první příznaky připomínají obyčejnou lepru: malá bílá skvrnka někde na povrchu těla, chladná jako mramor a naprosto znecitlivělá – takzvaná macula marmorea; proto se té chorobě také říká bílá nemoc; ale její další průběh je naprosto svérázný a odlišný od obyčejné leprosis maculosa. My ji prostě jmenujeme Čengova nemoc čili Morbus Tshengi. Doktor Čeng, žák Charcotův a ovšem internista, ji totiž první popsal na několika případech v pejpinském špitále. Velmi pěkná publikace, pane; referoval jsem o ní už v roce dvacet tři, kdy ještě nikdo neměl tušení, že se Čengova nemoc jednou stane pandemií.
NOVINÁŘ: Čím prosím?
DVORNÍ RADA: Pandemií. Nemocí, která lavinově zachvátí celý svět. V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba – to dělá ta bída; ale žádná dosud neměla takový úspěch jako nemoc Čengova. To je prostě choroba dneška. Dnes už na ni zašlo dobrých pět miliónů lidí, nějakých dvanáct miliónů je aktuálně zachvácených a nejmíň třikrát tolik jich běhá po světě a ani nevědí, že už někde na těle mají mramorovou a bezcitnou skvrnu stěží zvící čočky – A to nejsou ani tři roky, co se ta nemoc objevila u nás! Můžete napsat, že první případ v Evropě byl rozpoznán právě na mé klinice. Můžeme být na to hrdi, kamaráde. Jeden pěkný příznak Čengovy nemoci dostal dokonce název symptom Sigeliův.
NOVINÁŘ (píše): Symptom – pana dvorního rady – profesora doktora Sigelia.
DVORNÍ RADA: Ano, Sigeliův symptom. Jak vidíte, pracujeme plnou parou. Zatím je nezvratně zjištěno, že Čengova nemoc postihuje jenom osoby asi tak od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru. Patrně jí poskytují příznivou půdu ony normální organické změny, kterým říkáme stárnutí –
NOVINÁŘ: To je neobyčejně zajímavé.
DVORNÍ RADA: Myslíte? – Kolik vám je let?
NOVINÁŘ: Třicet prosím.
DVORNÍ RADA: Nu proto. Kdybyste byl starší, nezdálo by se vám to být… tak moc zajímavé. Dále víme s plnou jistotou, že od prvního příznaku choroby je prognosis infaustissima; smrt nastává ve třech až pěti měsících, obyčejně celkovou sepsí – Podle názoru mého a mé školy, která se podnes honosí tím, že je klinikou velikého Lilienthala, mého nebožtíka tchána, to byste mohl napsat, – tedy podle názoru klasické školy Lilienthalovy je Morbus Tshengi choroba nakažlivá, kterou přenáší dosud neznámé agens; dispozice k ní se dostavují s prvními známkami tělesného stárnutí; příznaky a průběh choroby – to bychom mohli vynechat, ne? Není to nic hezkého, člověče. Co se týče léčení – sedativa tantum praescribere oportet.
NOVINÁŘ: Jak prosím?
DVORNÍ RADA: Vynechte to, mládenče, to je jen pro doktory. Klasický předpis velikého Lilienthala. To byl lékař, příteli! Kdybychom toho dnes měli! – Máte ještě nějakou otázku? Zbývají mi totiž jen tři minuty času.
NOVINÁŘ: Kdyby pan dvorní rada dovolil… naše čtenáře by jistě nejvíc zajímalo, jak se lze té choroby uchránit –
DVORNÍ RADA: Co – cože? Uchránit? Nijak! Vůbec nijak! (Vyskočí.) Člověče, vždyť na to zajdeme všichni! Každý, komu je přes čtyřicet let, je předem odsouzen – Vám je to jedno, vy, vy s vašimi hloupými třiceti léty! Ale my, my lidé na vrcholu života – Pojďte sem! Nevidíte na mně nic? Nemám někde na obličeji bílou skvrnu? Co? Ještě ne? Tak vidíte, každý den, desetkrát denně se dívám do zrcadla – Koukejme, vaše čtenáře by zajímalo, jak by se mohli uchránit před rozkladem zaživa! To věřím, pane; mne by to taky zajímalo. (Usedne, hlavu v dlaních.) Bože jak je lidská věda marná!
NOVINÁŘ: Pane dvorní rado, snad byste mohl říci k závěru několik povzbuzujících slov –
DVORNÍ RADA: Ano. Napište… napište do novin,… že se s tím musíme smířit.
(Drnčí telefon.)
DVORNÍ RADA (zvedne sluchátko): Haló… Ano. – Co? – Víte přece, že nikoho nepřijímám. – Lékař? Jak se jmenuje? – Hm, doktor Galén. Má nějaké doporučení? Ne? Co tedy u mne chce? – Prosím vás, v zájmu vědy! Ať s tím obtěžuje mého druhého asistenta; já nemám pokdy na nějakou vědu. – Nu tak mi ho pošlete, když mne už pětkrát hledal; ale řekněte mu, že mi zbývají jenom tři minuty času. Ano. (Pověsí sluchátko a vstane.) Tak vidíte, mladý příteli. Pak se má člověk soustředit na vědeckou práci!
NOVINÁŘ: Pan dvorní rada promine, že jsem ho připravil o tolik vzácného času –
DVORNÍ RADA: Nevadí, kamaráde, nevadí. Věda a veřejnost si mají navzájem sloužit. Kdybyste něco potřeboval, jen se obraťte na mne. (Podává mu ruku.)
NOVINÁŘ: Klaním se uctivě, pane dvorní rado! (V samých poklonách odchází.)
DVORNÍ RADA: Sbohem! (Usedne u psacího stolu.)
(Zaklepání.)
DVORNÍ RADA (vezme péro a píše; po chvilce): Dále!
(Vejde Dr. Galén a zůstane v rozpacích stát u dveří.)
DVORNÍ RADA (píše, aniž zvedl hlavu. Po delší chvíli): Necháváte mě čekat, pane kolego.
DR. GALÉN (zakoktá se): Promiňte, pane dvorní rado… nechtěl jsem vyrušovat… Mé jméno je doktor Galén…
DVORNÍ RADA (píše): To vím. Přejete si, pane doktore Galéne –?
DR. GALÉN: Já… já mám totiž pokladenskou praxi, pane dvorní rado… jak se říká, praxi chudých, že ano… a tu mám příležitost… vidět spoustu případů, že ano… protože… v chudších vrstvách… bují tolik chorob…
DVORNÍ RADA: Jak? Bují?
DR. GALÉN: Ano, šíří se.
DVORNÍ RADA: Ah tak! Lékař nemá mluvit květnatě, pane kolego.
DR. GALÉN: Ano prosím. Hlavně v poslední době… když se tak šíří ta bílá nemoc –
DVORNÍ RADA: Morbus Tshengi, pane kolego. Vědecký pracovník se vyjadřuje přesně a stručně.
DR. GALÉN: – a když člověk vidí tu bídu… jak se ti malomocní zaživa rozpadají… uprostřed rodiny… ten hrozný zápach, že ano…
DVORNÍ RADA: Máte užívat prostředků odstraňujících zápach, pane kolego.
DR. GALÉN: Ano, ale člověk by chtěl ty lidi zachránit! Já měl sta případů… strašných případů, pane dvorní rado; a když jsem tak nad nimi stál… s holýma rukama… přímo zoufalý…
DVORNÍ RADA: To je chyba, pane kolego. Lékař nemá být nikdy zoufalý.
DR. GALÉN: Když je to taková hrůza, pane dvorní rado! A tu jsem si říkal, že se něco musí stát… že něco musím zkusit, abych tu nestál tak nadarmo. Pravda, sehnal jsem si celou literaturu o té nemoci, ale pan dvorní rada promine… tam to není… tam to prosím není…
DVORNÍ RADA: Co tam není?
DR. GALÉN: Ta pravá cesta prosím.
DVORNÍ RADA (položí péro): A vy ji znáte, co?
DR. GALÉN: Ano. Myslím totiž, že ji znám.
DVORNÍ RADA: Aha, vy si to myslíte. Máte asi svou vlastní teorii o Čengově nemoci, ne?
DR. GALÉN: Ano prosím. Svou vlastní teorii.
DVORNÍ RADA: Tak to mi stačí, pane kolego Galéne. Když si s nějakou nemocí nevíme rady, vymyslíme si na ni aspoň teorii. To se dělává. Ale praktický lékař se má po mém soudu držet raději osvědčených prostředků. Jak k tomu vaši klienti přijdou, abyste na nich zkoušel nějaké své pochybné nápady? Na to jsou kliniky, pane kolego.
DR. GALÉN: Ale právě proto jsem –
DVORNÍ RADA: Ještě jsem nedomluvil, pane doktore Galéne. Řekl jsem vám, že mám bohužel k dispozici jenom tři minuty. Co se týče Čengovy nemoci, doporučil bych vám užívat pilně prostředků na odstranění zápachu – a pak morfia, pane kolego, hlavně morfia; koneckonců jsme tu proto, abychom zmírnili útrapy – aspoň platícím klientům. To je všechno, pane kolego. Těšilo mě. (Chápe se pera.)
DR. GALÉN: Ale já… pane dvorní rado…
DVORNÍ RADA: Přejete si snad ještě něco?
DR. GALÉN: Ano. Já totiž mohu bílou nemoc vyléčit.
DVORNÍ RADA (píše): To už jste asi dvanáctý člověk, který s tím ke mně přišel. Dokonce bylo mezi nimi několik lékařů.
DR. GALÉN: Ale já už jsem své metody prakticky užil… na několika stech případů, že ano, a – byly jisté výsledky –
DVORNÍ RADA: Kolik procent uzdravení?
DR. GALÉN: Asi šedesát. U dvaceti dalších si nejsem ještě jist –
DVORNÍ RADA (položil pero): Člověče, kdybyste byl řekl sto procent, dal bych vás hned vyvést jako blázna nebo šarlatána. Co mám s vámi dělat? – Podívejte se, pane kolego, já to chápu; je to svůdná představa, najít lék proti Čengově nemoci. To by znamenalo slávu, báječnou klientelu, Nobelovu cenu a třeba i univerzitní stolici, ne? To byste byl víc než Pasteur, víc než Koch, víc než Lilienthal – Pravda, může to člověku poplést hlavu; jenže takových zklamání už bylo –
DR. GALÉN: Já bych svou metodu vyzkoušel na vaší klinice, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Na mé klinice? To je ovšem dětinství. Vy jste – původem cizinec, ne?
DR. GALÉN: Ano prosím. Původem Řek, z Pergama.
DVORNÍ RADA: Tak vidíte. Já přece nemohu pustit cizince na státní kliniku Lilienthalovu!
DR. GALÉN: Ale já jsem zdejším občanem… už od dětství…
DVORNÍ RADA: Ano, ale ten původ, pane kolego! Ten původ!
DR. GALÉN: Lilienthal byl taky… původem cizinec, že ano…
DVORNÍ RADA: Upozorňuju vás, pane, že dvorní rada řádný profesor doktor Lilienthal byl mým tchánem. Ostatně dnes je jiná doba. To snad víte sám. – Mimoto, pane doktore Galéne, pochybuju velmi, že by veliký Lilienthal nechal ve svém vědeckém ústavu pracovat… nějakého pokladenského lékaře. Promiňte!
DR. GALÉN: Mne by tu nechal pracovat, pane dvorní rado. Já jsem byl kdysi jeho asistentem –
DVORNÍ RADA (vyskočí): Vy jste byl – Člověče, proč jste to neřekl hned? Prosím, kolego, sedněte si – Jen žádné okolky, Galéne. Koukejme, tak vy jste byl u tchána asistentem! Zvláštní, nevzpomínám si, že by se byl někdy o vás zmínil!
DR. GALÉN (na kraji židle): On… on mi totiž říkal doktor Dětina.
DVORNÍ RADA: Propána, tak vy jste Dětina! Dětina, ano – můj nejlepší žák, říkával Lilienthal; prý škoda doktora Dětiny! – Člověče, proč jste u něho nezůstal?
DR. GALÉN: To byly takové věci, pane dvorní rado… Hlavně… chtěl jsem se oženit… a jako asistent bych rodinu neuživil, že ano –
DVORNÍ RADA: Chyba. Já vždycky říkám svým žákům: chcete-li dělat vědu, nežeňte se; a když, tedy bohatě. Vědě se musí obětovat soukromý život. – Kouříte, Galéne?
DR. GALÉN: Ne, děkuju, já – Já mám totiž anginu pectoris…
DVORNÍ RADA: Nunu, snad nebude tak zle! Ukažte, kamaráde, já bych se podíval –
DR. GALÉN: Děkuju, pane dvorní rado, ale… na to teď nemám pomyšlení. Já bych prosil, kdybych směl na vaší klinice… aplikovat svou metodu… na několika malomocných, které považujete za ztracené…
DVORNÍ RADA: To jsou všichni, Galéne. Ale to je těžké, co žádáte, safra, to je těžké… Nerado by se to vidělo, kolego. Ale že to jste vy, tchánův nejmilejší žák – počkejte, já vám něco řeknu: povězte nám, v čem záleží vaše metoda, a my ji vezmeme v úvahu, případně ji klinicky vyzkoušíme. Já jenom zařídím, aby nás teď nikdo nerušil – (Sahá po telefonu.)
DR. GALÉN: Prosím za prominutí, pane dvorní rado, ale já… dokud to nebude klinicky vyzkoušeno… neřeknu nikomu, jak léčím bílou nemoc. Prosím, já opravdu nemohu.
DVORNÍ RADA: Ani mně ne?
DR. GALÉN: Nikomu prosím. To by skutečně nešlo.
DVORNÍ RADA: Myslíte to vážně?
DR. GALÉN: Docela vážně, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Nu, tak se nedá nic dělat. Promiňte, Galéne, to by bylo proti klinickým pravidlům a proti – jak bych to řekl –
DR. GALÉN: – proti vaší vědecké odpovědnosti, já vím. Ale já mám prosím své důvody…
DVORNÍ RADA: Jaké?
DR. GALÉN: Pane dvorní rado, je mi hrozně líto… ale já bych je řekl až později.
DVORNÍ RADA: Nu, jak chcete. Za těch okolností uděláme za věcí tečku, že? Přesto mne těší, že jsem vás osobně poznal, doktore Dětino.
DR. GALÉN: Poslyšte, nedělejte to! Vy byste mne měl pustit na kliniku, pane dvorní rado! To byste měl udělat!
DVORNÍ RADA: Proč?
DR. GALÉN: Pane dvorní rado, já za svůj prostředek ručím! Čestné slovo! Podívejte se, já nemám ani jednu recidivu… A tady mám dopisy kolegů… posílají mi své malomocné z celé čtvrti… Z takové chudé čtvrti to ani nepřijde na veřejnost. Prosím račte se podívat, pane dvorní rado…
DVORNÍ RADA: Nemám zájmu.
DR. GALÉN: Bože to je škoda… Tak abych šel, že ano?
DVORNÍ RADA (vstane): Ano. Je mi líto.
DR. GALÉN (otálí u dveří): Taková hrozná nemoc… Třeba jednou pan dvorní rada sám…
DVORNÍ RADA: Co?
DR. GALÉN: Nic, já jen… Snad by i pan dvorní rada mohl toho léku jednou potřebovat.
DVORNÍ RADA: To jste nemusel říkat, Galéne! – (Přechází.) Šeredná nemoc, člověče, příliš šeredná nemoc. Nechtěl bych se zaživa rozpadat.
DR. GALÉN: Pak může pan dvorní rada na sobě použít prostředků odstraňujících zápach.
DVORNÍ RADA: Děkuju! – Ukažte ty dopisy!
DR. GALÉN: Prosím, pane dvorní rado –
DVORNÍ RADA (čte dopisy): Hm. (Odkašle.) Nono – Doktor Stradella, to je můj žák, ne? Takový dlouhý, ne?
DR. GALÉN: Ano, pane dvorní rado. Velmi dlouhý.
DVORNÍ RADA (čte dál): Safra! (Kroutí hlavou.) Zatrápeně, kolego – Pravda, jsou to jen praktikové, ale – Člověče, to byste měl báječné výsledky! – Poslyšte, Galéne, tak mě napadá – Že to jste vy, já bych zkusil vaši metodu sám na několika případech. Víc přece nemůžete žádat, co?
DR. GALÉN: Ne, ale… Já vím, že by to pro mne byla ohromná čest, ale…
DVORNÍ RADA: – ale vy svou metodu chcete až na další aplikovat sám, že?
DR. GALÉN: Ano, pane dvorní rado. Já bych ji rád… na klinice… prováděl sám.
DVORNÍ RADA: A pak ji budete publikovat?
DR. GALÉN: Ano, totiž… za jistých podmínek, že ano…
DVORNÍ RADA: Jakých podmínek?
DR. GALÉN: – – Já bych je ohlásil později, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA (usedne za stůl): Rozumím. Tedy vy byste chtěl, aby má klinika jenom ověřila vaši metodu, ale její další použití byste si vyhradil pro sebe. Asi tak si to představujete, ne?
DR. GALÉN: Ano, pane dvorní rado. Totiž…
DVORNÍ RADA: Počkejte. Je to ovšem nesmírná drzost, žádat něco takového od kliniky Lilienthalovy, pane doktore Galéne, a já mám sto chutí vás vlastní rukou shodit ze schodů. Já sice chápu, že každý lékař chce něco vydělat na svém umění; ale dělat z léčebného postupu své obchodní tajemství, to není jednání hodné lékaře, nýbrž pokoutního dryáčníka, šarlatána a mastičkáře. Předně je to, pane kolego, nelidské k trpícímu lidstvu, a za druhé –
DR. GALÉN: Ale já, pane dvorní rado –
DVORNÍ RADA: Okamžik prosím. Za druhé je to krajně nekolegiální k druhým lékařům. Ti chtějí také uzdravovat své klienty, pane kolego; vždyť jsou z toho živi. Tak je to. Vy se na svou metodu díváte jako na věc svého soukromého zisku; bohužel já na ni musím pohlížet jako vědec a jako lékař, který si je vědom své povinnosti k lidstvu. Naše stanoviště, pane doktore Galéne, se zásadně rozcházejí. Okamžik. (Bere telefon.) Pošlete mi sem prvního asistenta. Ano, ihned. (Položí sluchátko.) To už je skandál, jak hluboko klesla lékařská morálka! Co chvíli se objeví zázračný doktor, který vytlouká peníze ze své kdovíjaké tajné metody; ale aby si ještě ke všemu chtěl udělat reklamu na vědecké klinice, taková nestoudnost tu, pane kolego, ještě nebyla.
(Zaklepání.)
DVORNÍ RADA: Dále!
PRVNÍ ASISTENT (vejde): Pan dvorní rada mě volal…
DVORNÍ RADA: Pojďte sem. Na kterých pokojích máme Morbus Tshengi?
PRVNÍ ASISTENT: Skoro na všech, pane dvorní rado. Na dvojce, čtyřce, pětce…
DVORNÍ RADA: A neplatící –?
PRVNÍ ASISTENT: Chudinské bílé máme na třináctce.
DVORNÍ RADA: A tu má na starosti –?
PRVNÍ ASISTENT: Druhý asistent, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Dobrá. Pane první asistente, řekněte panu druhému asistentovi, že ode dneška všechny lékařské zákroky na třináctce předpisuje nebo vykonává tady kolega doktor Galén. Budou to jeho případy.
PRVNÍ ASISTENT: Prosím, pane dvorní rado, ale –
DVORNÍ RADA: Co? Co chcete říci?
PRVNÍ ASISTENT: Nic, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Proto! Myslel jsem, že máte nějaké námitky. Dále řekněte panu druhému asistentovi, že mu nebude nic po tom, jak a čím bude kolega Galén své případy ošetřovat. Je to mé výslovné přání.
PRVNÍ ASISTENT: Prosím, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Můžete jít.
(Asistent zmizí.)
DR. GALÉN: Ani nevím… pane dvorní rado… jak vám mám poděkovat…
DVORNÍ RADA: Není třeba. Dělám to jenom v zájmu lékařské vědy, pane kolego. Tomu musí ustoupit vše – i ta nejsilnější averze. Chcete-li, můžete se hned podívat na svou třináctku. (Bere telefon.) Vrchní sestro, uvedete na třináctku pana doktora Galéna. – (Položí sluchátko.) Kolik času budete potřebovat, pane kolego?
DR. GALÉN: Stačí… šest neděl.
DVORNÍ RADA: Tak? Zdá se, pane doktore Galéne, že chcete čarovat. Poroučím se vám.
DR. GALÉN (couvá ke dveřím): Jsem vám opravdu… nesmírně zavázán, pane dvorní rado –
DVORNÍ RADA: Mnoho štěstí! (Bere pero.)
(Dr. Galén se rozpačitě vysouká ven.)
DVORNÍ RADA (uhodí perem): Mizerný výdělkář! (Vstane a jde k zrcadlu, prohlíží si pozorně obličej.) Ne, nic. Doposud nic.
Opona.
Rodina u večerní lampy.
OTEC (čte noviny): Zase článek o té nemoci! Kdyby už s tím dali pokoj! Člověk má dost svých starostí za celý den –
MATKA: S tou paní ve třetím patře je to prý zlé. Nikdo k ní už ani nemůže… Necítils na schodech ten zápach?
OTEC: Ne. Tady je interview s dvorním radou Sigeliem. To je světová kapacita, maminko, na toho já dám. Uvidíš, že potvrdí má slova.
MATKA: Která?
OTEC: Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc.
MATKA: Píše mi sestra, že u nich je toho taky plno.
OTEC: Nesmysl. To už je taková panika – To je zajímavé, tadyhle říká Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny. Vidíš, já vždycky říkám: udělat z Číny evropskou kolonii, zavést tam pořádek, a byl by pokoj. To máme z toho, že se ještě pořád trpí takové zaostalé země. Samý hlad a bída, žádná hygiena a tak: pak je z toho malomocenství. – On tady Sigelius říká, že je to přece jen nakažlivá nemoc. To by se mělo něco udělat.
MATKA: Co by se mělo udělat?
OTEC: Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi. Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním! Vždyť je to hrůza, maminko, že nám nechají v domě umírat tu babu nahoře! Člověk aby se bál domů… už ten zápach na schodech…
MATKA: Já bych jí donesla aspoň polévku, když je tam tak sama.
OTEC: Jen se opovaž! Vždyť je to nakažlivé! Ty s tvým měkkým srdcem, ještě nám to zavlečeš sem – To by tak hrálo! A měli bychom něčím dezinfikovat naši chodbu.
MATKA: Čím?
OTEC: Počkej. – Je to blbec!
MATKA: Kdo?
OTEC: Ten novinář! Tadyhle píše – Já se divím, že to nezabavili! To se přece nemá dovolit, aby se psaly takové hovadiny! Ale já to redakci napíšu, to si nedají za rámeček. Pitomec jeden!
MATKA: Co tam máš?
OTEC: Ale tady píše, že se před tou nemocí nemůže nikdo uchránit… že zachvátí všechny lidi kolem padesátky…
MATKA: Ukaž!
OTEC (hodí noviny na stůl a běhá po pokoji): Trulant! Copak se smí takhle psát? Víckrát ty noviny nekoupím! Já jim ukážu – to jim nedaruju…
MATKA (čte): Ale tati, vždyť to tak řekl ten dvorní rada Sigelius!
OTEC: Nesmysl! To přece není možné, při dnešním stavu vědy a civilizace – Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy? A copak je padesátka nějaký věk? U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet – To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –
DCERA (jež dosud četla na pohovce román): Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout –
OTEC: A ták! To je hezké! Slyšíš to, maminko? Tak teda ne že by vás rodiče živili, ne že by se pro vás dřeli, ale překážejí vám, co? A zabírají vám místo, že? A měli by vymřít malomocenstvím, aby pro vás mladé bylo víc místa, ne? To jsou pěkné názory!
MATKA: Ale tati, to ona tak nemyslela!
OTEC: Ne, ale řekla to! Viď, to by bylo jen v pořádku, aby se tvůj otec a matka v padesáti létech klidili, viď, dceruško?
DCERA: Ty to bereš hned tak osobně –
OTEC: A jak to mám brát? Když se ti tak zamlouvá, že lidé kolem padesátky mají vychcípat – Já teda nevím, jak mám tvému názoru rozumět!
DCERA: Já jsem mluvila obecně, tati. Dnes přece mladý člověk nenajde žádnou existenci – Prostě není na světě tolik míst – Něco se už muselo stát, abychom my mladí mohli konečně žít a zakládat rodiny!
MATKA: To zas má pravdu, tati!
OTEC: Koukejme, ona má pravdu! A my teda máme kvůli vám pojít v nejlepších létech, ne?
(Vejde Syn.)
SYN: Halo, co máte?
MATKA: Ale nic. Tatínka jen rozčililo… četl něco v novinách o té nemoci…
SYN: No a? Co ho na ní rozčiluje?
DCERA: Já jsem jenom řekla, že jednou už něco muselo přijít, aby se udělalo místo pro nové lidi.
SYN: A to tatínka tak rozčiluje? Se mu divím. To přece říká každý.
OTEC: Totiž vy mladí, že? To věřím, vám se to hodí!
SYN: No ovšem, tati. Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo. Tadyhle holka se ani nemůže vdát, a já – No, já si teď musím pospíšit se státnicemi.
OTEC: Nejvyšší čas, holenku! Na to je příliš vážná doba, aby ses jenom flákal!
SYN: No co? Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal. Teď to snad bude lepší.
OTEC: Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď?
SYN: Právě. Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!
Opona.
Nemocniční chodba před pokojem číslo 12 a 13.
DVORNÍ RADA (v čele hloučku profesorů): Tak prosím, pánové, tady je to. Par ici, chers confrčres. Here are we, gentlemen. Ich bitte meine verehrten Herren Kollegen hereinzutreten. (Uvádí je do třináctky.)
PRVNÍ ASISTENT: Starý se zbláznil. Pořád Galéne sem, Galéne tam – a teď sem tahá kapacity z celého světa, aby se podívali na ty zázraky. Ale až z toho budou recidivy, to bude ostudička, kamaráde! A že se těm lidem znovu udělají fleky, na to vezmu jed.
DRUHÝ ASISTENT: Proč?
PRVNÍ ASISTENT: Přece nejsem dnešní, kolego. Prostě medicína má své meze a dost. Starému měkne mozek, věří-li, že můžeme někoho uzdravit. Já už jsem tady osmý rok, člověče; ale teď jsem si našel pěknou ordinaci a zahájím si praxičku. Dnes je báječná příležitost, s tím malomocenstvím. Já budu léčit Čengovu nemoc.
DRUHÝ ASISTENT: Galénovou metodou?
PRVNÍ ASISTENT: Metodou kliniky Lilienthalovy. Přece jsem tu nebyl nadarmo osm let, ne? Teď se roztroubí, že u nás máme nějaké výsledky –
DRUHÝ ASISTENT: Když Galén s tou svou metodou dělá takové tajnosti!
PRVNÍ ASISTENT: Ať se tím dá Galén vycpat! Člověče, s ním já vůbec nemluvím; ale od sestry na třináctce vím, že práská do svých malomocných injekce s něčím žlutým jako hořčice. Tak jsem dal dohromady nějaké ty posilující a utišující prostředky, co se těm bílým dávají, a zabarvil jsem to nažluto – Docela dobrá věc, kolego. Zkusil jsem to sám na sobě, nu, a nic, žádná nepříjemná reakce; a pacientům to načas uleví – Tak s tím začnu. (Poslouchá u dveří.) Aha, starý káže. „S publikováním naší metody musíme ještě vyčkat –“ Chytrák! Ví o ní zrovna tolik jako já – Teď to těm mandarínům povídá anglicky. Řeči on umí, ten starý krasavec; beztoho svou vědeckou kariéru jenom vyženil! Hergot, jen aby to ten Galén nepublikoval, dokud si pořádně nezavedu praxi!
DRUHÝ ASISTENT: To víš, pak se všechno pohrne k němu –
PRVNÍ ASISTENT: A vidíš, kamaráde, toho se ani tak nebojím. Galén musel dát starému čestné slovo, že své metody nepoužije na privátní případy, dokud to tady na klinice nebude dozkoušeno. Zatím já si to malomocenství pěkně zavedu –
DRUHÝ ASISTENT: A ten Galén to čestné slovo taky drží jako – jako –
PRVNÍ ASISTENT (krčí rameny): To víš, blázen! Prý docela zavřel svou boudu v předměstí a vůbec neordinuje – Říkala sestra ze třináctky, že už ani nemá co žrát; prý jenom nosí pár housek po kapsách – Chtěla mu donášet oběd jako nemocným, ale správce jí to zatrhl; prý nemá doktora Galéna v seznamu strávníků, a dost. Má pravdu.
DRUHÝ ASISTENT: Má maminka… udělala se jí bílá skvrna tady na šíji. Tak jsem poprosil Galéna, aby se na ni podíval; a Galén, že nemůže, že dal Sigeliovi čestné slovo –
PRVNÍ ASISTENT: Sprosťák! To je mu podobné, tak nekolegiální jednání!
DRUHÝ ASISTENT: Tak jsem šel na našeho starého, aby s ním promluvil, aby mu dovolil tu jedinou výjimku,… že jde o mou maminku –
PRVNÍ ASISTENT: A co řekl?
DRUHÝ ASISTENT: „Pane druhý asistente, na své klinice nepřipouštím výjimek. Sbohem.“
PRVNÍ ASISTENT: To mu je podobné. Dědek je jako křemen. Ale ten Galén by to mohl udělat; jaképak čestné slovo mezi kolegy, nemám pravdu? Mizera chlap!
DRUHÝ ASISTENT: Kdyby nešlo zrovna o mou maminku… Co se, chudák, našetřila, abych mohl tu medicínu dodělat… Já věřím, člověče, já věřím, že by ji uzdravil!
PRVNÍ ASISTENT: Galén? Bah! Co tě nemá!
DRUHÝ ASISTENT: Kolego, to jsou výsledky – zrovna zázrak!
(Z třináctky vychází hlouček profesorů a Dvorní rada.)
JEDEN PROFESOR: I congratulate you, professor! Splendid! Splendid!
JINÝ PROFESOR: Wirklich überraschend! Ja, es ist erstaunlich!
TŘETÍ PROFESOR: Mes félicitations, mon ami! C’est un miracle!
(Hlouček se v hovoru posunuje dál.)
ČTVRTÝ PROFESOR: Okamžik, pane kolego. Blahopřeju vám k vašemu skvělému úspěchu.
DVORNÍ RADA: Ale ne, kolego, ale ne. To je úspěch kliniky Lilienthalovy.
ČTVRTÝ PROFESOR: Prosím vás, kdo byl ten človíček –
DVORNÍ RADA: Tady na třináctce? Ah, to je doktor, jak se jmenuje – Galén tuším.
ČTVRTÝ PROFESOR: Váš asistent?
DVORNÍ RADA: Ne, chraň bůh! Jen tak sem chodí… zajímá se o Čengovu nemoc. Taky je ze školy Lilienthalovy.
ČTVRTÝ PROFESOR: Opravdu, velkolepý úspěch. Napadá mě… mám jednoho pacienta… malomocného… na kterém mi velmi záleží. Je to… (Šeptá Dvornímu radovi do ucha).
DVORNÍ RADA (hvízdne): A chudák!
ČTVRTÝ PROFESOR: Směl bych vám ho poslat?
DVORNÍ RADA: Ale rozumí se, kolego, rozumí se! Jen řekněte prosím svému panu klientovi, aby se u mne přihlásil. My sice dosud neaplikujeme svou metodu na soukromých pacientech –
ČTVRTÝ PROFESOR: Ovšem, zcela správně, pane kolego, ale –
DVORNÍ RADA: – ale když mohu vyhovět vám –
ČTVRTÝ PROFESOR: – a když jde o takového pacienta – Bravo!
DVORNÍ RADA: Velmi rád, pane kolego, s největší radostí.
(Odcházejí za hloučkem.)
PRVNÍ ASISTENT: Slyšels? Člověče, to budou prachy!
DRUHÝ ASISTENT: A vidíš, pro mou maminku to udělat nechtěl.
PRVNÍ ASISTENT: Kamaráde, tady jsou peníze a styky – Hergot, kdybych já dostal takového pacienta!
(Z třináctky vystrčí hlavu Dr. Galén.)
DR. GALÉN: Už jsou pryč?
DRUHÝ ASISTENT: Potřebujete něčeho, pane doktore?
DR. GALÉN: Ne, ne, děkuju, pane kolego… děkuju uctivě…
PRVNÍ ASISTENT: Člověče, pojď! Pan doktor Galén by tu chtěl být raději sám.
(Oba odejdou. Dr. Galén se rozhlédne, a když vidí, že je sám, vytáhne z kapsy housku a žvýká, opřen o dveře.)
(Vrací se Dvorní rada.)
DVORNÍ RADA: Dobře, že vás vidím, Galéne. Musím vám ze srdce blahopřát. Máme nádherný úspěch, kolego. Velkolepý úspěch!
DR. GALÉN (polyká): Ještě… ještě snad musíme vyčkat, pane dvorní rado…
DVORNÍ RADA: Ale ovšem, doktore Dětino, ale ovšem! Nicméně výsledky jsou tak překvapující – Abych nezapomněl, dostanete jednoho privátního pacienta.
DR. GALÉN: Ale já… já totiž teď soukromou praxi nevedu…
DVORNÍ RADA: Já vím, kolego, já vím, a chválím vás za to. Věnovat se jenom vědecké práci, správně. Ale tento případ jsem vám zvlášť vybral. Prima klient, milý Galéne.
DR. GALÉN: Já jsem vám přece dal čestné slovo, pane dvorní rado,… že nepoužiju své metody… jenom tady na třináctce…
DVORNÍ RADA: Správně, kolego. Ale pro tento jediný případ vás toho čestného slova zprostím.
DR. GALÉN: Ale já… já na něm trvám, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Co tím míníte, pane kolego?
DR. GALÉN: Že nebudu nikoho léčit, pokud tady nebudu hotov, že ano…
DVORNÍ RADA: Upozorňuji vás, Galéne, že jsem přijal osobní závazek.
DR. GALÉN: Je mi hrozně líto, ale…
DVORNÍ RADA: Domnívám se, pane kolego, že na své klinice jsem pánem já. A úkoly tady přiděluju já.
DR. GALÉN: Kdyby pan dvorní rada toho svého pacienta položil na třináctku, pak ovšem… samozřejmě…
DVORNÍ RADA: Kamže, člověče?
DR. GALÉN: Na třináctku, na zem. Já tam už nemám volné lůžko.
DVORNÍ RADA: Ale to je vyloučeno, Galéne. Takového pacienta přece nemůžeme strčit na kliniku! Ten by raději umřel, než by ležel mezi těmi tady – Moc bohatý pán, kamaráde! To nejde. Tak, prosím vás, doktore Dětino, žádné hlouposti –
DR. GALÉN: Já budu léčit jenom na třináctce, pane dvorní rado. Já jsem dal své slovo, že ano… Kdyby pan dvorní rada dovolil… ti páni mě tak zdrželi… Smím jít k svým pacientům?
DVORNÍ RADA: Můžete jít k čertu, vy – vy –
DR. GALÉN: Děkuju uctivě. (Vklouzne do třináctky.)
DVORNÍ RADA: – – Zatracený idiot! Takhle mne blamovat!
(Přiblíží se První asistent.)
PRVNÍ ASISTENT (odkašle): Kdyby pan dvorní rada dovolil… já jsem proti své vůli zachytil několik slov – Chování doktora Galéna je neslýchané! A tu mě napadlo… Já jsem totiž se strojil injekční látku, která barvou připomíná prostředek doktora Galéna. Prostě k nerozeznání, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Nu, a co s ní?
PRVNÍ ASISTENT: Mohlo by se jí použít… místo pravých injekcí doktora Galéna. Je totiž zaručeně neškodná.
DVORNÍ RADA: A léčivý efekt?
PRVNÍ ASISTENT: Jsou v ní posilující prostředky, které pan dvorní rada sám předpisuje. Nemocným se načas uleví –
DVORNÍ RADA: Ale nemoc pokračuje, co?
PRVNÍ ASISTENT:… Injekce doktora Galéna taky v některých případech zůstaly bez účinku, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: – – To máte pravdu, mládenče. Ale profesor Sigelius takové věci nedělá.
PRVNÍ ASISTENT: To je známo, prosím, ale – – pan dvorní rada by snad nerad odmítl toho nebo onoho pacienta, na kterém mu záleží –
DVORNÍ RADA: To máte taky pravdu. (Vytáhne blok receptů a píše. S chladným despektem:) Nemyslíte, mladíku, že vás je na vědeckou práci škoda? Nechtěl byste si raději otevřít privátní ordinaci?
PRVNÍ ASISTENT: Totiž na to právě pomýšlím –
DVORNÍ RADA: Já vám to radím. (Podává mu utržený recept.) Stavíte se s tím u mého kolegy. Vezme vás s sebou… k jednomu pacientovi, víme?
PRVNÍ ASISTENT (klaní se): Děkuju nejuctivěji, pane dvorní rado!
DVORNÍ RADA: Mnoho štěstí! (Rychle odchází.)
PRVNÍ ASISTENT (potřásá sám sobě rukou): Gratuluju!… Gratuluju ti, milý hochu! Gratuluju, pane doktore! Máme vyhráno!
Opona.
Táž chodba. Kordón mužů v bílých ošetřovatelských pláštích, ale v postoji zřejmě vojenském.
(Úřední pán dívá se na hodinky.)
DRUHÝ ASISTENT (přiběhne bez dechu): Pane komisaři, právě telefonují – Pan maršál už nastoupil do auta.
ÚŘEDNÍ PÁN: Tedy ještě jednou: všechny pokoje s nemocnými –
DRUHÝ ASISTENT: – od devíti ráno uzamčeny. Všechen personál shromážděn dole ve vestibulu. Je tam už ministr zdravotnictví, musím letět – (Zmizí.)
ÚŘEDNÍ PÁN: Pozor! (Muži v ošetřovatelských pláštích se postaví do pozoru.) Tak naposledy: Nikdo tudy nesmí projít než průvod Jeho Excelence! – Pohov!
(Siréna auta.)
ÚŘEDNÍ PÁN: Už je tady! Pozor! (Ustoupí do kulis.)
(Ticho. Odněkud zdola je slyšet uvítací řeč. – Dva páni v civilu rychle přejdou chodbou, muži v ošetřovatelských pláštích salutují.)
(Přichází Maršál v polní uniformě, po jeho jednom boku Dvorní rada, po druhém Ministr zdravotnictví. Za nimi svita, vojenští páni, lékaři.)
DVORNÍ RADA: – zde, v čísle dvanáct, máme kontrolní pacienty, kteří jsou také stiženi Čengovou nemocí; ty však neléčíme svou novou metodou, aby bylo možno srovnávat dosažené výsledky –
MARŠÁL: Rozumím. Podíváme se na ně.
DVORNÍ RADA: Vaše Excelence dovolí, abych ji varoval. Choroba je nakažlivá. Mimoto je to hrozný pohled – a přes všechna opatření také nesnesitelný zápach.
MARŠÁL: My vojáci a doktoři musíme vydržet všechno. Pojďme!
(Vejde do dvanáctky. Celá svita za ním.)
(Okamžik ticho, je slyšet jen hlas Dvorního rady z dvanáctky. Po chvilce vrávorá ven Generál, podpírán Druhým asistentem.)
GENERÁL (sténá): Příšerné! Příšerné!
(Z dvanáctky se tlačí ven jiní členové svity.)
MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ: To je hrůza! Otevřte okno!
POBOČNÍK (se šátkem u nosu): Skandál! Sem vodit hosty!
JINÝ PÁN: Kriste – Ježíši! Ježíši Kriste!
GENERÁL: Jak to může maršál vydržet!
MINISTR: Pánové, já bych byl omdlel!
POBOČNÍK: Jak sem mohli maršála pozvat! Idioti! Ale já jim ukážu –
JINÝ PÁN: Viděli jste… viděli jste… viděli jste…
GENERÁL: Prosím nemluvit o tom! Fuj, já toho mám dost pro celý život; a jako voják jsem viděl ledacos, pánové –
DRUHÝ ASISTENT: Já bych donesl pánům kolínské vody!
MINISTR: To jste měl mít s sebou, člověče!
(Druhý asistent odběhne.)
POBOČNÍK: Pozor!
(Svita odstoupí ode dveří. Vyjde Maršál, za ním Dvorní rada a lékaři.)
MARŠÁL (zastaví se): Jak vidím, pánové mnoho nesnesou. – Půjdeme dál.
DVORNÍ RADA: V čísle třináct je ovšem docela jiný obraz. Tam totiž aplikujeme svou novou metodu. Vaše Excelence se sama přesvědčí –
(Maršál vejde do třináctky. Za ním Dvorní rada a lékaři. Svita váhá, nahlíží do dveří a pak po jednom vchází do třináctky. Ticho, zas jen tlumený hlas Dvorního rady.)
HLAS ZA SCÉNOU: Stát!
DRUHÝ HLAS: Pusťte mě, já tam musím –
ÚŘEDNÍ PÁN (vynoří se z kulis): Co je? Kdo je to?
(Dva muži v ošetřovatelských pláštích vlekou Dr. Galéna za ruce.)
ÚŘEDNÍ PÁN: Kdo ho sem vpustil? – Člověče, co tu chcete?
DR. GALÉN: Pusťte mě k mým nemocným!
(Vrací se Druhý asistent s lahví kolínské vody.)
ÚŘEDNÍ PÁN: Znáte toho člověka?
DRUHÝ ASISTENT: To je doktor Galén, pane komisaři.
ÚŘEDNÍ PÁN: Má tu co dělat?
DRUHÝ ASISTENT: Ano, totiž – Vlastně ano. Pracuje tady na třináctce.
ÚŘEDNÍ PÁN: Promiňte, pane doktore – Pusťte ho! – Proč jste nepřišel před devátou hodinou, jako druzí lékaři?
DR. GALÉN (hladí si paže): Já… já jsem neměl kdy… já jsem dělal lék pro své nemocné –
DRUHÝ ASISTENT (tlumeně): Pan doktor Galén totiž nebyl pozván.
ÚŘEDNÍ PÁN: Ah tak. Teď musíte zůstat se mnou, pane doktore. Nemůžete dovnitř, dokud neodejde pan maršál.
DR. GALÉN: Ale já přece…
ÚŘEDNÍ PÁN: Račte jít se mnou! (Odvádí ho do kulis.)
(Z třináctky vychází Maršál, Dvorní rada a ostatní.)
MARŠÁL: Blahopřeju, milý Sigelie. Je to přímo zázrak.
MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ (čte z papíru): „Vaše Excelence, milovaný pane maršále, dovolte mi, abych jménem svého resortu –“
MARŠÁL: Děkuju vám, pane ministře zdravotnictví. (Obrátí se k Dvornímu radovi.)
DVORNÍ RADA: Vaše Excelence, jsem stěží mocen slova… Nám, klinice Lilienthalově, se dostalo tak vysokého uznání… My vědečtí pracovníci jsme si však vědomi, jak nepatrná a ubohá je naše zásluha proti té, která odvrátila daleko horší hlízu: hlízu anarchie, epidemii barbarské svobody, lepru korupce a mor společenského rozkladu, který zachvátil a téměř smrtelně oslabil organismus našeho národa –
POCHVALNÉ MRUČENÍ: Velmi dobře! Bravo!
DVORNÍ RADA: A proto používám této vzácné příležitosti, abych se jako prostý lékař hluboce sklonil před tím největším lékařem, který nás všechny vyléčil z národního malomocenství tvrdou, někdy chirurgickou, ale vždycky spásonosnou terapií. (Uklání se hluboce před Maršálem.)
POCHVALNÝ ŠUM: Bravo! Bravo!
MARŠÁL (podává mu ruku): Děkuju vám, milý Sigelie. Vykonal jste veliké dílo. Na shledanou!
DVORNÍ RADA: Nejhlubší dík, Vaše Excelence!
(Maršál odchází, provázen Dvorním radou, svitou, lékaři atd.)
ÚŘEDNÍ PÁN (vynoří se z kulis): Tak hotovo. Pozor! Dvojstup a uzavřít průvod! (Muži v ošetřovatelských pláštích jdou za svitou.)
DR. GALÉN: Už smím dovnitř?
ÚŘEDNÍ PÁN: Okamžiček, pane doktore, jen co pan maršál odjede. (Jde ke dvanáctce a strčí tam nos; honem zase zavře.) Hergot! A to tam chodí doktoři?
DR. GALÉN: Co? Ano, ovšem.
ÚŘEDNÍ PÁN: Nic naplat, pane doktore, je to veliký muž. Je to hrdina.
DR. GALÉN: Kdo?
ÚŘEDNÍ PÁN: Náš maršál. Vydržel tam dvě minuty. Já to měřil na hodinkách.
(Siréna auta.)
ÚŘEDNÍ PÁN: Už odjel. Tak už můžete dovnitř, pane doktore. A promiňte, že jsme vás na chvíli zatkli –
DR. GALÉN: To nevadí, těšilo mě velice – (Zaleze do třináctky.)
(Přiběhne Druhý asistent.)
DRUHÝ ASISTENT: Honem, kde jsou ti páni od novin? (Přeběhne.)
ÚŘEDNÍ PÁN (podívá se na hodinky): Mno. Ani to tak dlouho netrvalo. (Odejde.)
HLAS DRUHÉHO ASISTENTA: Tudy, pánové, tudy. Pan dvorní rada tu bude za okamžik.
(Přichází hlouček žurnalistů s Druhým asistentem.)
DRUHÝ ASISTENT: – Tady, pánové, na čísle dvanáct byste mohli vidět, jak vypadá takzvaná bílá nemoc, když není léčena podle naší metody; ale já pánům nedoporučuju…
HLOUČEK NOVINÁŘŮ (vniká do dvanáctky, ale ihned zděšeně couvá): Co je tam? – Zpátky! – Pusťte mne! – To je strašné! – Hrůza!
JEDEN NOVINÁŘ: Ti… ti jsou ztraceni, ne?
DRUHÝ ASISTENT: Nu ovšem. A tady, na třináctce, se mohou páni sami přesvědčit, jak vypadají výsledky po několika týdnech našeho léčení. Jen prosím, neračte se obávat –
(Hlouček novinářů váhavě vstupuje do třináctky; vejdou tam všichni.)
(Vrací se Dvorní rada, září nadšením.)
DRUHÝ ASISTENT: Prosím, pane dvorní rado, páni od novin jsou právě na třináctce…
DVORNÍ RADA: Kdyby mne teď nechali! Jsem tak dojat… Tak honem, kde je máte?
DRUHÝ ASISTENT (ve dveřích třináctky): Prosím, pánové; pan dvorní rada právě přišel.
HLOUČEK NOVINÁŘŮ (vychází na chodbu): To je zázrak! – Úžasné! – Skvělé!
DRUHÝ ASISTENT: Račte se rozestavit, pánové; pan dvorní rada vám poskytne informace.…
DVORNÍ RADA: Pánové prominou, ale jsem tak hluboce vzrušen… Kdybyste viděli, s jakým soucitem… a s jakou mravní statečností se sklonil náš maršál nad lůžky těch nejubožejších… To byl nezapomenutelný okamžik, pánové!
JEDEN NOVINÁŘ: A co řekl?
DVORNÍ RADA: Nu, vyjádřil se potom až příliš lichotivě –
DRUHÝ ASISTENT: Kdyby pan dvorní rada dovolil, Jeho Excelence se vyjádřila: Blahopřeji vám, milý Sigelie. Je to zázrak. Vykonal jste veliké dílo, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Nu ano, pan maršál velmi přecenil mou zásluhu. Nyní, když je nalezen bezpečný prostředek proti takzvané bílé nemoci, můžete napsat, pánové,… že to byla nejhroznější choroba dějin, horší než středověký mor – Teď už není třeba zamlčovat dosah té hrůzy. Jsem hrd, pánové, že palmu tohoto úspěchu si odnáší náš národ – a že ho bylo dobyto právě na půdě kliniky mého velkého učitele a předchůdce Lilienthala.
(Dr. Galén stojí unaveně ve dveřích třináctky.)
DVORNÍ RADA: Pojďte sem, Galéne! Pánové, to je taky jeden ze zasloužilých spolubojovníků. V naší lékařské vědě nezáleží na osobních úspěších; pracujeme prostě pro lidstvo – Jen se nestyďte, milý Dětino. Všichni jsme splnili svou povinnost… až po nejmenší ošetřovatelku. Jsem rád, že v tento veliký den mohu ze srdce poděkovat všem svým obětavým spolupracovníkům –
JEDEN NOVINÁŘ: Mohl byste nám říci, pane dvorní rado, v čem záleží vaše léčebná metoda?
DVORNÍ RADA: Ne moje, pane. Ne moje. Metoda kliniky Lilienthalovy. V čem záleží – pánové, to ohlásíme lékařům; léčebné prostředky náležejí jen do rukou odborných. Řekněte veřejnosti, co jste tady viděli. Napište prostě: Lék proti nejvražednější nemoci světa je nalezen. Nic víc. Ale chcete-li tento radostný den zvěčnit, pak pište, pánové, o velikém vojevůdci… o hlavě našeho státu… o nádherném hrdinovi, který vkročil mezi malomocné, aby vzdoroval hrůze a nákaze… To bylo nadlidské, pánové! Opravdu, nejsem ani mocen slova… Promiňte, moji nemocní už čekají. Poroučím se, pánové; kdybyste něco potřebovali, jsem vám vždycky k službám. (Rychle odejde.)
NOVINÁŘ: Tak bychom byli hotovi, ne?
DR. GALÉN: Prosím, pánové… ještě snad chvilinku… Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén… doktor chudých…
NOVINÁŘ: Komu to máme vyřídit?
DR. GALÉN: Komu? Všem králům a vladařům na světě… Napište jim, že bych je prosil… Já byl totiž na vojně, pánové, jako doktor… a já bych chtěl, aby už nebyly války, víte? Prosím vás, napište jim to!
NOVINÁŘ: Myslíte, že vás poslechnou?
DR. GALÉN: Ano, totiž… Řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano… Ten lék proti Čengově nemoci, to je můj lék, rozumíte? A já jej nedám, dokud… dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet! Prosím vás, pánové, řekněte jim, že jim to vzkazuju! Já opravdu… nikdo druhý ten můj prostředek nezná, zeptejte se tady na klinice; jen já mohu léčit, jen já… Řekněte jim, že už jsou staří… všichni, kdo vládnou. Řekněte jim, že budou zaživa hnít… jako ti tady. Řekněte, že to čeká všechny lidi… vůbec všechny…
JINÝ NOVINÁŘ: Vy byste nechal lidi takhle umírat?
DR. GALÉN: A vy byste je nechali zabíjet? Proč prosím… Když mohou lidé zabíjet olovem a plynem,… nač my doktoři máme někoho zachraňovat, ne? Kdybyste věděli, co to dá někdy práce… zachránit dítě… nebo vyhojit takový kostižer… A pak se řekne válka! Jako lékař… musím být proti střílení a yperitu, že? Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá… Rozumíte, prostě jako doktor – Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem povinen… bojovat o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!
NOVINÁŘ: Prosím vás, jak ji chcete odstranit?
DR. GALÉN: Jak? Prostě… ať se zřeknou válečného násilí, a já jim za to dám ten lék proti bílé nemoci, ne?
(Druhý asistent odběhne.)
NOVINÁŘ: Jak si představujete, že byste přinutil vlády celého světa –
DR. GALÉN: Ano, jak… To je právě to těžké, že? Já vím, že se mnou nebudou jednat; ale když vy to napíšete v novinách – Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže,… že… že… že už nikdy nepovede válku, víte?
NOVINÁŘ: Ani kdyby se musel bránit?
DR. GALÉN: Bránit se… Poslyšte, já bych se taky bránil; kdyby na nás někdo šel, tak… budu střílet, že ano… Ale proč by se nemohly zrušit útočné zbraně… proč by se nemohlo ve všech státech omezit zbrojení –
JINÝ NOVINÁŘ: Vyloučeno. To dnes žádný stát neudělá.
DR. GALÉN: Ne? A to… to teda nechá své lidi tak hrozně umírat? Co? Tolik lidí se nechá zbytečně trpět? A… a… a lidé si to dají líbit, co? Myslíte, že se ani nebudou bouřit? A sami mocní se budou zaživa rozpadat… Člověče, vždyť se budou bát… všichni se budou bát…
NOVINÁŘ: Něco na tom je. Muselo by se počítat s veřejností –
DR. GALÉN: Ano. A vy jim řeknete: Nebojte se, je tady lék – Přimějte své vladaře, aby složili slib věčného míru… aby uzavřeli věčnou smlouvu se všemi národy,… nu a bude po bílé nemoci, že ano?
NOVINÁŘ: A co když na to žádná vláda nepřistoupí?
DR. GALÉN: Poslyšte, to by mně bylo hrozně líto… To bych pak svůj lék nemohl vydat. Ne prosím, to bych nemohl.
NOVINÁŘ: A co byste s ním dělal?
DR. GALÉN: Co? Já? Jako doktor… musím přece léčit, ne? Léčil bych své chudé…
NOVINÁŘ: Proč jenom chudé?
DR. GALÉN: Protože jich je mnoho. To by byla ohromná praxe, člověče! Víte, mohl bych aspoň dokázat… na spoustě případů, že se dá bílá nemoc vyléčit.
NOVINÁŘ: A bohatého byste do léčení nevzal?
DR. GALÉN: Je mi líto, pane,… ale to bych nemohl. Bohatí – Bohatí mají víc vlivu, že ano – Budou-li mocní a bohatí opravdu chtít mír… Na ně se víc dá, víte?
NOVINÁŘ: Nezdá se vám, že je to k těm bohatým – trochu nespravedlivé?
DR. GALÉN: Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým – taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí? Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi –
(Rychle přichází Dvorní rada s Druhým asistentem.)
DVORNÍ RADA: Prosím pány novináře, aby opustili kliniku. Kolega Galén nervově ochuravěl.
NOVINÁŘ: Ale nás by ještě zajímalo slyšet –
DVORNÍ RADA: Pánové, tady za dveřmi je nakažlivá choroba. Je ve vašem zájmu vzdálit se. Pane asistente, doprovoďte pány redaktory k východu.
(Hlouček novinářů se vzdaluje.)
DVORNÍ RADA: Galéne, vy jste se zbláznil! Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči – a k tomu v takový den! Měl bych vás dát na místě sebrat pro pobuřování, rozumíte? Naštěstí vás jako lékař omlouvám; jste asi přepracován. Pojďte se mnou, Dětino!
DR. GALÉN: Proč?
DVORNÍ RADA: Pěkně mi povíte chemickou formuli a přesné použití svého léku, a pak si půjdete odpočinout. Máte toho zapotřebí.
DR. GALÉN: Pane dvorní rado, já jsem ohlásil své podmínky, že ano… Jinak…
DVORNÍ RADA: Jinak co? Nu? Co bude?
DR. GALÉN: Prosím za prominutí, ale… já jinak svůj lék nemohu vydat, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA: Buď jste blázen, nebo vlastizrádce, Galéne! Žádám vás důtklivě, abyste se choval jako lékař. Vaše povinnost je pomáhat nemocným; po ostatním vám nic není.
DR. GALÉN: Ale já bych jako lékař chtěl, aby se už lidé nezabíjeli –
DVORNÍ RADA: Ale já na půdě své kliniky takové názory zakazuju! My nesloužíme žádné humanitě, nýbrž vědě – a svému národu, pane kolego. Nezapomínejte, že jste na státním ústavu.
DR. GALÉN: Ale proč, poslyšte – Proč by náš stát nemohl uzavřít věčný mír…
DVORNÍ RADA: Protože nemůže a nesmí. Pan Galén jako cizinec původem nemá patrně dost jasné ponětí o tom, co je poslání a budoucnost našeho národa. A dost toho nesmyslu! Nyní vás žádám naposledy, doktore Galéne, abyste mně jako hlavě kliniky oznámil formuli svého léku.
DR. GALÉN: Je mi hrozně líto, pane dvorní rado, ale… to prosím nemohu udělat.
DVORNÍ RADA: – – – Jděte! A na mou kliniku už nevkročíte!
DR. GALÉN:… Prosím, pane dvorní rado. Ale je mi opravdu líto –
DVORNÍ RADA: Mně také, člověče. Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc? Co? A myslíte, že mně není… zatraceně divně, když se podívám sám na sebe? Jak teď vypadám, člověče! Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství; nu teď je s tím konec, a já – To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino; já příliš dobře vím, jaká to je ostuda. Ale raději tuhle porážku, než abych připustil… vaše utopistické vyděračství, Galéne! Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl… na jediný okamžik… váš pacifistický mor!
DR. GALÉN: Poslyšte, to byste neměl… To byste jako lékař neměl říkat!
DVORNÍ RADA: Já nejsem jenom lékař, pane. Já bohudík sloužím také svému státu. – Ven!
Opona.
Jednání druhé:
Baron Krüg
Rodina u večerní lampy.
OTEC (čte noviny): Tak vidíš, matko: už mají lék proti tomu malomocenství. Tady to stojí.
MATKA: Chválabohu!
OTEC: To si myslím. A vidíš, já jsem to říkal. Za dnešního stavu civilizace přece nenechají uhynout tolik lidí! Copak je padesátka nějaký věk, aby měl člověk umřít? Já ti řeknu, maminko, – teď jsem zase rád na světě. Člověk se přece jen musel bát – Jenom u nás zkvaklo na tu bílou nemoc přes třicet kolegů, všichni kolem padesátky –
MATKA: Chudáci!
OTEC: Tak abys věděla – Dnes ráno si mě zavolal sám baron Krüg a povídá, kamaráde, tadyhle nám umřel ředitel účtárny; zatím ji povedete vy, a do čtrnácti dnů budete jmenován ředitelem. – Víš, chtěl jsem tě překvapit, až dostanu to jmenování, ale když je dnes tak šťastný den – No tak, co tomu říkáš?
MATKA: To víš, jsem ráda – kvůli tobě.
OTEC: A kvůli sobě ne? Považ, matko, to bude o dvanáct tisíc ročně víc! Já nevím, ale máš-li tam ještě tu láhev vína, co jsem ti dal k narozeninám –
MATKA (vstane): Nepočkáme na děti?
OTEC: Ale co! Holka je někde s tím svým, a kluk dělá zítra státnici – Jen to sem dones!
MATKA: Jak chceš. (Odejde.)
OTEC (čte noviny): – – Prý to hrozilo víc než středověký mor. Ale dnes už není středověk, holenku! Dnes lidé nebudou tak hloupě umírat. – (Čte dál.) Mm – Copak náš maršál, to je hrdina! Já bych tam nelezl, mezi ty malomocné. Já ne. (Odhodí noviny, vstane, přechází a mne si ruce.) Tak tedy ředitel účtárny! Uctivá poklona, pane řediteli! Jak se pan ředitel ráčil vyspat? – Nu taktak; to víte, ta odpovědnost –
(Matka přináší láhev vína a jednu sklenici.)
OTEC: Jenom jednu sklenici? Copak ty nebudeš pít se mnou?
MATKA: Ne, já – Jen pij sám.
OTEC: Tak na tvé zdraví, maminko. (Pije.) A hubičku mi nedáš?
MATKA: – Ne, prosím tě, nech mne!
OTEC (nalévá si): Ředitel účtárny u Krüga – Holenku, to půjdou mýma rukama denně milióny, milióny, milióny v číslicích! To víš, to by nemohl dělat žádný holobrádek. A pak že lidé po padesátce jsou zbyteční! Já vám ukážu, kdo je zbytečný! (Pije.) Kdo by si to byl pomyslel, když jsem před třiceti léty nastupoval u Krüga, – že to dotáhnu až na ředitele účtárny! To je velká kariéra, matko; pravda, nadřel jsem se dost, sloužil jsem poctivě – Mně baron Krüg říká jen kamaráde, a ne pane ten a ten, jako těm mladým. Kamaráde, zatím povedete účtárnu vy – Prosím, pane barone. Tak jak mne slyšíš. – Abys věděla, na to místo si brousilo zuby pět kolegů. A vidíš, všichni pomřeli. A všichni na tu bílou nemoc. Člověk by skoro řekl –
MATKA: Co?
OTEC: Nic, jen mě tak napadlo – Když k tomu připočteš, že se nám teď vdá i dcera – ten její si přece jen našel místo – A kluk se dostane do úřadu, jen co udělá ty státnice – Víš, matko, já ti řeknu, jak to cítím: Zaplať pánbůh za to malomocenství!
MATKA: Prosím tě! Jak můžeš takhle mluvit!
OTEC: Vždyť je to pravda! Koukej se, nám to pomohlo a mnoha jiným lidem taky – Člověk musí být vděčný osudu, maminko. Nebýt té bílé nemoci, – tak já nevím; to by nám nebylo tak dobře jako teď. Tak je to. A teď proti tomu našli lék – Nám už se nemůže nic stát. Ale já jsem to ještě ani nedočetl. (Bere noviny.) Hele, já vždycky říkám: profesor Sigelius je kapacita. Zrovna na jeho klinice to našli. Byl tam náš maršál – to si musíš přečíst. Prý to byla nadlidská chvíle. To věřím. Já ho viděl jednou, když jel po ulici, jenom se mihnul – To je velký muž. Ohromný voják, matko.
MATKA: A… válka bude?
OTEC: To víš, že bude. To by byl zrovna hřích, maminko, aby nebyla, když máme tak skvělého vojevůdce. U nás, v Krügově koncernu, se teď pracuje na tři směny, samá munice – Ne abys to někomu řekla, ale teď jsme u nás začali dělat nový plyn – Prý to má být něco báječného. Baron staví šest nových továren – Nemysli si, teď se tam stát ředitelem účtárny, to je velká důvěra. Řeknu ti, já bych to na sebe ani nebral, kdyby to nebyla vlastenecká povinnost. Tak je to.
MATKA: Já jen… aby náš hoch nemusel na vojnu.
OTEC: Jen ať splní taky svou povinnost, matko! – (Pije.) Ostatně je na vojenskou službu slabý. Žádná starost, holenku: budoucí válka nepotrvá ani týden. To se nepřítel rozbije na padrť, dřív než se doví, že je válka. Tak se to dnes dělá, maminko; ale teď mě nech číst.
(Ticho.)
OTEC (uhodí novinami): Zatracený chlap! Jak se tohle může dovolit – A že to ty noviny tisknou! Já bych toho chlapa jednoduše dal sebrat a zastřelit! Vždyť je to zrádce.
MATKA: Kdo, tati?
OTEC: Ale tady čtu – Prý ten lék našel nějaký doktor Galén. A ten prý ten lék nevydá žádnému státu, který neuzavře věčný mír –
MATKA: A co je na tom tak zlého?
OTEC: Prosím tě, jak se můžeš tak hloupě ptát! To přece dnes žádný stát nemůže udělat! Copak jsme dali nadarmo tolik miliard na zbrojení? Věčný mír! Vždyť je to přímo zločin! Tak to by se měly Krügovy podniky zavřít, ne? A dvě stě tisíc lidí vyhodit na dlažbu, co? A ty se ještě ptáš, co je na tom zlého! Zavřít toho chlapa! Vždyť je to pobuřování, mluvit dnes o míru! Jakým právem si takový vošoust dovolí žádat, aby kvůli němu celý svět odzbrojil!
MATKA: Ale když našel ten lék…
OTEC: To je ještě otázka! Já ti řeknu, ten uličník vůbec nebude doktor, ale tajný agent a provokatér, placený od nějakého cizího státu – Á, pane, na toho ať si dají pozor! Žádné řeči, a zavřít; a teď, chlapíku, kápni božskou – Tak se to dělá!
MATKA: Ale podívej se, kdyby měl opravdu ten lék – (Bere noviny.)
OTEC: Tím hůř! Tak bych mu dal palce do presu a mačkal, až by neřád začal cinkat – Holenku, na to dnes máme prostředky, aby lidé mluvili! Prosím tě, copak by nás ten všivák směl nechat chcípat na malomocenství pro nějaké své pitomé utopie, jako je mír? To by byla pěkná humanita!
MATKA (dívá se do novin): Ten doktor jenom říká, že chce odstranit zabíjení –
OTEC: Darebák! Copak sláva národa není nic? A – a – když náš stát potřebuje větší území, tak mu to někdo dá po dobrém, co? Kdo mluví proti zabíjení, mluví proti našim nejsvětějším zájmům, rozumíš?
MATKA: Ne, tati, nerozumím. Já bych chtěla, aby byl mír… kvůli nám všem.
OTEC: Mami, já se s tebou nebudu přít, ale – Řeknu ti rovnou, kdybych měl já volit… mezi tou bílou nemocí a věčným mírem, tak jsem raději pro tu bílou nemoc. Tak, teď to víš.
MATKA: – – Jak myslíš, tatínku.
OTEC: Prosím tě, co je s tebou? Ty jsi nějaká – Proč máš ten šál na krku? Je ti zima?
MATKA: Není.
OTEC: Tak to sundej, nebo se nachladíš. Ukaž! (Strhne jí šál.)
(Matka mlčky vstane.)
OTEC: Ježíši, matko – Maminko, ty máš na krku bílou skvrnu!
Opona.
Fronta malomocných před ordinací doktora Galéna. Poslední v řadě Otec a Matka.
PRVNÍ MALOMOCNÝ (z prvního jednání): Koukej, tady na krku –
DRUHÝ MALOMOCNÝ (z prvního jednání): To už máš dobré.
PRVNÍ MALOMOCNÝ: To si myslím. Krásně se nám to hojí, říká doktor.
DRUHÝ MALOMOCNÝ: A mně posledně řekl, už se nám to hnulo, člověče, už se nám to hodně zmenšuje.
PRVNÍ MALOMOCNÝ: Tak vidíš, ty troubo!
DRUHÝ MALOMOCNÝ: A nejdřív mě nechtěl vzít. Když jste pekař, povídá, tak nejste chudý člověk; já prý léčím jen chudé. A já jsem mu řekl, pane doktore, když má pekař malomocenství, tak u něho nikdo nekoupí ani housku; vždyť já jsem na tom hůř než žebrák. Tak mě nakonec vzal
(Zacházejí dovnitř.)
OTEC: Tak vidíš, maminko, nakonec ho vzal; a byl to pekař.
MATKA: Bože můj, já mám strach –
OTEC: Já před ním padnu na kolena a řeknu mu: Pane doktore, mějte slitování; děti máme nezaopatřené – Copak je to hřích, že se člověk poctivou prací domůže vyššího postavení? Po celý život jsme si odpírali – Přece ten doktor nemůže být tak tvrdý!
MATKA: Když on prý léčí jen ty nejchudší!
OTEC: A to bych se podíval, aby tě nechtěl vzít! To bych mu něco řekl, víš –
MATKA: Prosím tě, ne abys byl na něho prudký!
OTEC: Ne, ale já mu řeknu, co je jeho lidská povinnost! Já mu řeknu, pane doktore, ať to stojí co stojí – tady jde o mou ženu
(Vychází Dr. Galén.)
DR. GALÉN: Co… co chcete?
OTEC: Pane doktore… kdybyste byl tak laskav… tady má žena…
DR. GALÉN: Kdo jste?
OTEC: Já, prosím… já jsem účetním ředitelem… Krügových podniků.
DR. GALÉN: Krügových podniků?… Prosím to já nemohu – Je mi hrozně líto, pane, ale já léčím jen chudé, že ano –
OTEC: Pane doktore, mějte slitování! Budeme vám do smrti žehnat –
DR. GALÉN: Poslyšte, ne… Prosím vás, to ne… Podívejte se, já… já opravdu mohu jen chudé… Chudí nemohou nic dělat, ale ti druzí, ti mohou spíš –
OTEC: Prosím, já jsem ochoten cokoliv… ať to stojí co stojí…
DR. GALÉN: Podívejte se, ti bohatí mohou spíš prosadit, že ano…, aby už nebyly války. Na ně se víc dá, pane… Mají větší vliv… Řekněte jim, aby všichni užili svého vlivu…
OTEC: Pane doktore, já bych rád; ale já osobně nemohu nic dělat…
DR. GALÉN: Ano, ano… to říká každý, víte? Poslyšte, kdybyste vy řekl baronu Krügovi,… aby přestal vyrábět kanóny a munici… Kdybyste získal barona Krüga –
OTEC: Ale to přece nejde, pane doktore… Jak bych se já prosím mohl opovážit… To je vůbec vyloučeno!
DR. GALÉN: Tak vidíte, a jak mám potom já… Nu, co dělat… Je mi hrozně líto…
OTEC: Pane doktore, prosím vás, aspoň z lidské povinnosti –
DR. GALÉN: Ano, vidíte… Já tu povinnost vzal na sebe, pane, to je právě to… To je to hrozně těžké, že ano… Poslyšte, kdybyste vy se zřekl svého místa u barona Krüga… kdybyste mu řekl, že už nechcete pracovat pro jeho munici –
OTEC: A čím bych se potom měl živit?
DR. GALÉN: Tak vidíte, vy se taky živíte… válkou!
OTEC: Kdybych dostal jinde místo účetního ředitele… Pane doktore, člověk se teprve k stáru dopracuje… To přece nemůžete žádat!
DR. GALÉN: Ano, vidíte – Člověk nemůže od lidí nic žádat. Co dělat, co dělat… Nu tak sbohem, pane; je mi líto – (Odejde.)
MATKA: Vidíš – vidíš –
OTEC: Pojď! Je to bezcitný padouch! O takové místo by člověka připravil!
Opona.
Pracovna Dvorního rady.
DVORNÍ RADA (u dveří): Jen račte dál, drahý barone Krügu.
BARON KRÜG (vstupuje): Děkuju vám, milý dvorní rado. Už jsem myslel, že se k vám ani nedostanu…
DVORNÍ RADA: To věřím; v takových dobách – Prosím posaďte se. Tyhle dny na vás kladou velké nároky, co?
BARON KRÜG: Ano, značné nároky. Pravda.
DVORNÍ RADA: Ale jsou to veliké doby.
BARON KRÜG: Co? Aha, vy myslíte politicky. Ano, veliké doby. Veliké a těžké.
DVORNÍ RADA: Pro vás jistě těžké pane barone.
BARON KRÜG: Proč myslíte?
DVORNÍ RADA: Myslím – ta příprava na válku, která se chvála bohu zdá už nevyhnutelná – Řídit v takové době Krügovy podniky, to nemůže být maličkost.
BARON KRÜG: Nu ano, pravda – Poslyšte, milý dvorní rado, myslel jsem, že bych u vás mohl složit nějakou částku… na zkoumání té bílé nemoci.
DVORNÍ RADA: To je celý baron Krüg. I v tak velké a napjaté době myslet na vědecké účely – Pořád stejně velkorysý a spontánní. To víte, pane barone, rádi přijmeme, a pokud stačí naše síly, využijeme k dalšímu badání –
BARON KRÜG: Děkuju vám. (Položí na stůl velkou obálku.)
DVORNÍ RADA: Mám napsat kvintaci –?
BARON KRÜG: Není třeba. A jak to vypadá, milý Sigelie –
DVORNÍ RADA: – s Čengovou nemocí? Děkuju za optání, rozmáhá se nám ažaž – Naštěstí teď lidé myslí víc na příští válku než na bílou nemoc. Nálada je velmi optimistická, barone Krügu. Naprostá důvěra.
BARON KRÜG: Že se ta nemoc zdolá?
DVORNÍ RADA: Ne, ne. Že vyhrajeme tu válku. Celý národ důvěřuje v maršála, ve vás a v naše nádherné vojsko. Ještě nikdy nebyla tak příznivá chvíle –
BARON KRÜG: A – doposud se nenašel žádný lék –
DVORNÍ RADA: Ne, dosud ne. Jenom ten Galénův prostředek. Pracuje se ovšem usilovně dál –
BARON KRÜG: A co ten váš bývalý asistent – Prý se k němu nemocní jen hrnou. Říká se, že léčí tu nemoc metodou kliniky Lilienthalovy –
DVORNÍ RADA: Docela obyčejný humbuk, pane barone. mezi námi, není na tom zhola nic. Jsem rád, že jsem se toho chlapíka zbavil.
BARON KRÜG: Nu, tak to je snad všechno – Mimochodem, co dělá ten… doktor Galén?
DVORNÍ RADA: Léčí své chudé. To víte, je to jen demagogické gesto – ale léčebné výsledky ten potřeštěnec má –
BARON KRÜG: Bezpečné?
DVORNÍ RADA: Bohužel, skoro na sto procent. Ještě dobře, že naše veřejnost je tak rozumná. Ten blázen Galén si myslel, že může svým lékem vydírat… pro svou nesmyslnou utopii. A vidíte, nejde za ním skoro nikdo… totiž z vyšších vrstev. Mezi námi, policie nenápadně zjišťuje, kdo k němu chodí – Tady se ukázalo, jak je naše veřejnost vlastenecká; tak říkajíc bojkotuje celého Galéna i s jeho zázračným lékem – Podivuhodné, že?
BARON KRÜG: Ano, velmi. Doktor Galén ovšem zásadně odmítá… léčit bohaté, ne?
DVORNÍ RADA: Prosím vás, takový fanatik! Ještě štěstí, že tu je ten mládenec, co u mne býval asistentem; celá lepší klientela se k němu hrne houfem – říká se, že si od nás odnesl Galénův tejný předpis – Výsledky sice nemá žádné, ale zato praxi – kvetoucí. A o Galénovi se už skoro neví; zapadl mezi ty své chudé – a fantazuje dál o věčném míru – Jako lékař bych řekl, že by měl být ošetřován v nějakém ústavu pro duševně choré.
BARON KRÜG: Tedy za těch okolností… se nedá proti bílé nemoci dělat nic, ne?
DVORNÍ RADA: Dá, barone. Chválabohu dá. Právě v posledních dnech se mi poštěstilo docílit… přímo skvělého úspěchu; teď už můžeme doufat, že se nám brzo podaří omezit další šíření Čengovy nemoci.
BARON KRÜG: To rád slyším, milý Sigelie. Opravdu, velmi rád… A čím, prosím vás –
DVORNÍ RADA: Je to zatím přísně důvěrné, ale – Zkrátka v nejbližších dnech vyjde nařízení, které zavede povinnou izolaci takzvaných malomocných. To je mé dílo, pane barone. Sám maršál mně slíbil, že se o věc zasadí. – To je největší úspěch, kterého se dosud proti Čengově nemoci na světě dosáhlo.
BARON KRÜG: Ano, je to jistě… krásný úspěch. A jakou izolaci myslíte…
DVORNÍ RADA: Tábory, pane barone. Každý nemocný, každý, na kom se ukáže bílá skvrna, bude dopraven do střežených táborů –
BARON KRÜG: Aha. A tam se nechá pomalu umřít.
DVORNÍ RADA: Ano, ale za lékařského dozoru. Čengova nemoc je nákaza, kterou každý nemocný roznáší dál. Musíme proti tomu chránit – nás ostatní, milý barone. Každá sentimentalita by byla přímo zločin. Kdo by se pokusil z tábora uprchnout, bude zastřelen. Každý občan nad čtyřicet let se měsíčně podrobí povinné lékařské prohlídce. Nákaza Čengovou nemocí bude potlačována násilím. Jiné záchrany není.
BARON KRÜG: – – Máte asi pravdu, milý Sigelie. Škoda, že se vám to nepodařilo dřív.
DVORNÍ RADA: Ano, škoda; s tím hloupým Galénovým lékem jsme ztratili trochu času; za tu dobu se nám ta bílá nemoc rozmohla – Svrchovaný čas uzavřít ty nemocné mezi ostnaté dráty; a nedovolit pak ani jedinou výjimku –
BARON KRÜG (vstane): Ano. Hlavně nedovolit ani jedinou výjimku. Děkuju vám, milý dvorní rado.
DVORNÍ RADA (vstane): Je vám něco, barone? Dovolte –
BARON KRÜG (rozhrne si košili na prsou): Kdybyste se podíval, milý Sigelie –
DVORNÍ RADA: Ukažte, proboha! (Obrací ho k světlu a prohlíží baronovu hruď. Dotýká se jí nožem na papír.) Necítíte nic? (Po chvilce ticha:) Můžete se ustrojit, pane barone.
BARON KRÜG: – – Je to – –?
DVORNÍ RADA: Zatím se nedá říci – jen bílá skvrnka – Patrně pouhá dermatóza –
BARON KRÜG: A vy mi radíte –
DVORNÍ RADA (s bezradným gestem): Kdyby šlo nějak přimět doktora Galéna – aby pana barona vyšetřil –
BARON KRÜG: – Děkuju vám, Sigelie. Ruku vám – nemám podávat, že?
DVORNÍ RADA: – – Nikomu, barone Krügu. Nikomu už nepodat ruku.
BARON KRÜG (ve dveřích): A říkáte, že to nařízení… o izolaci nemocných… vyjde v nejbližších dnech? – To tedy musím zařídit,… aby v mých továrnách… zvýšili výrobu ostnatých drátů.
Opona.
Ordinace Doktora Galéna.
DR. GALÉN: Poslyšte, člověče, dobré je to. Můžete se ustrojit.
MALOMOCNÝ (z prvního aktu): A kdy mám zas, pane doktore, přijít? (Obléká se za plentou.)
DR. GALÉN: Za čtrnáct dní, abych se podíval, že ano… A pak už snad nebude třeba… (Otevře dveře.) Další nemocný!
(Vejde Baron Krüg, zarostlý, v žebráckých hadrech.)
DR. GALÉN: Tak co je s vámi, člověče?
BARON KRÜG: Pane doktore, já mám tu bílou nemoc –
DR. GALÉN: Košili sundat. – A co vy tam… Tak dělejte, člověče –
DR. GALÉN (bere stříkačku): A tak co tedy prosím – Čím se má na lidi působit?
BARON KRÜG: –– Nevím. Já jsem to obyčejně zkoušel s penězi. A zřídkakdy marně, doktore. Já vám mohu nabídnout… jenom peníze; ale je to, jak byste vy řekl, svým způsobem… poctivá nabídka. Dvacet… třicet miliónů za jeden jediný život!
DR. GALÉN: Vy máte… takový strach z bílé nemoci? (Nasává lékem injekční stříkačku.)
BARON KRÜG:… Ano.
DR. GALÉN: To je mně hrozně líto… (Přibližuje se k Baronu Krügovi se stříkačkou v ruce.) Poslyšte, nemohl byste… ve svých podnicích… zastavit výrobu zbraní a munice?
BARON KRÜG: – – – Nemohl.
DR. GALÉN: Bože to je těžké… Tak co mně vůbec můžete dát?
BARON KRÜG: – – Jenom peníze.
DR. GALÉN: Ale vždyť vidíte, že bych neuměl – (Položí stříkačku na stůl.) Ne, to by bylo zbytečné, prosím docela zbytečné, že ano –
BARON KRÜG: Vy mě nechcete vzít do léčení?
DR. GALÉN: Je mně hrozně líto – Můžete se ustrojit, pane barone.
BARON KRÜG: To je tedy… konec, Kriste Ježíši… Ježíši Kriste ukřižovaný!
DR. GALÉN: Vy se ještě vrátíte, člověče.
BARON KRÜG (obléká se za plentou): Mám… mám ještě jednou přijít?
DR. GALÉN: Ano. A můžete si tam vzadu přečíst, kolik se platí za lékařskou prohlídku.
BARON KRÜG (vychází, zapínaje se): Poslyšte, doktore, mně se zdá,… že nejste tak docela naivní.
DR. GALÉN: Až si to rozmyslíte, tak – přijdete. (Otvírá dveře.) Další nemocný!
Opona.
Pracovna Maršálova.
POBOČNÍK (vejde): Pan baron Krüg.
MARŠÁL (píše u psacího stolu): Ať vejde.
(Pobočník uvede Barona Krüga a zmizí.)
MARŠÁL (píše): Sedněte si, milý barone. Hned jsem hotov. (Položí pero.) Tak, kamaráde, k raportu. Jen seďte, milý Krügu. Zavolal jsem si vás, abyste mi dal osobně zprávu – Jak si stojíme?
BARON KRÜG: Dělali jsme, co jsme mohli, Vaše Excelence. Propočítali jsme všechny možnosti –
MARŠÁL: A výsledek –?
BARON KRÜG: Nejsem ještě spokojen. Osmdesát těžkých tanků denně –
MARŠÁL: Místo žádaných šedesáti pěti?
BARON KRÜG: Ano. Dále sedm set stihaček denně, sto dvacet bombardovacích letadel – Tady by se měla výrobní kapacita ještě hodně zvýšit. Nebudeme vyrábět jenom pro nás –
MARŠÁL: Ovšem. A dál?
BARON KRÜG: S municí je to slušné. Můžeme dodat o třicet procent víc, než žádá hlavní štáb –
MARŠÁL: A plyn C?
BARON KRÜG: Jakékoliv množství. Včera se nám s ním stala nehoda – Praskla v jedné dílně nádobka –
MARŠÁL: Kolik mrtvých?
BARON KRÜG: Všichni. Čtyřicet děvčat a tři muži. Smrt byla – okamžitá.
MARŠÁL: Smutné, ale jinak krásný výsledek. Gratuluju, milý Krügu.
BARON KRÜG: Děkuju, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Tedy tak dalece by bylo vše připraveno –
BARON KRÜG: Ano, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout. Mimochodem, co dělá váš synovec?
BARON KRÜG: Děkuju, Vaše Excelence, je zdráv.
MARŠÁL: Slýchám o něm – od své dcery. Tak se mi zdá, kamaráde, že mezi námi dvěma… se naváže příbuzenský svazek, co?
BARON KRÜG (vstane): Byla by to pro mne veliká čest, Vaše Excelence.
MARŠÁL (vstane): A pro mne upřímná radost, Krügu; už proto, že nebýt vás, nebyl bych se stal, čím jsem teď – To se nezapomíná, příteli.
BARON KRÜG: Byla to jen má povinnost, Vaše Excelence. Dělal jsem to pro vlast; bylo to… v zájmu mého průmyslového koncernu.
MARŠÁL (jde k němu): Pamatujete se, Krügu, jak jsme si podali ruku, nežli jsem tehdy… vytáhl se svými vojáky proti vládě?
BARON KRÜG: Pane maršále, na takové dny se nezapomíná.
MARŠÁL: Nu tak, starý příteli, podejme si ruce i teď… před větším a slavnějším tažením. (Podává mu obě ruce.)
BARON KRÜG (couvá): – – Já nemohu Vaší Excelenci podat ruku.
MARŠÁL: Proč?
BARON KRÜG: Vaše Excelence, já jsem… malomocný.
MARŠÁL (couvne): Můj bože! – – Krügu – byl jste u Sigelia –?
BARON KRÜG: Byl.
MARŠÁL: A co –
BARON KRÜG: Poslal mne… k doktoru Galénovi. Tam jsem… také byl.
MARŠÁL: A co řekl Galén?
BARON KRÜG: Že se mohu do čtrnácti dnů vyhojit –
MARŠÁL: Chválabohu! Ani nevíte, jak jsem rád – Nu tak vidíte, kamaráde, budete zase zdráv!
BARON KRÜG: Ovšem splním-li jednu podmínku.
MARŠÁL: Krügu, splňte ji! Já vám to sám nařizuju – My vás příliš potřebujeme, barone Krügu; ať to stojí co chce – Jakou podmínku máte splnit?
BARON KRÜG:… Jen to, že zastavím ve svých továrnách výrobu válečného materiálu.
MARŠÁL: – – Ah tak. Tedy ten Galén je opravdu blázen.
BARON KRÜG: Snad. V očích Vaší Excelence jistě.
MARŠÁL: A ve vašich očích ne?
BARON KRÜG: Pan maršál promine, ale já se na to dívám… z trochu jiné stránky.
MARŠÁL: Krügu, to přece je vyloučeno, aby vaše továrny zastavily dodávku –
BARON KRÜG: Technicky to nemožné není, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Ale politicky ano. Musíte přimět Galéna, aby na té podmínce netrval –
BARON KRÜG: Jeho jediná podmínka je… mír.
MARŠÁL: Dětinství! Nemůžeme si dát vnucovat podmínky od nějakého… utopisty! Podívejte se, Krügu – Povídáte, že by vás do čtrnácti dnů uzdravil? Řekněme, že byste na těch čtrnáct dní zastavil výrobu válečného materiálu – Pravda, bylo by to hodně nemilé, ale co dělat! Ohlásili bychom, že je to mírové gesto – – že činíme ještě jednou pokus řešit mocenské nesnáze dohodou – Ano, pro vás bych to udělal, Krügu. A jakmile budete zdráv –
BARON KRÜG: Děkuju Vaší Excelenci. Ale nebyla by to poctivá hra.
MARŠÁL: Kamaráde, ve válce nezáleží na poctivé hře.
BARON KRÜG: To vím, Excelence. Ale Galén není tak hloupý – Může léčení protahovat –
MARŠÁL: Pravda, bude vás mít v rukou. – Tak řekněte, Krügu, co myslíte vy sám –
BARON KRÜG: Vaše Excelence, dnes v noci jsem byl rozhodnut… přijmout Galénovu podmínku.
MARŠÁL: Krügu, to je šílené!
BARON KRÜG: Ano, strach je šílený, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Vy se tak bojíte –?
(Baron Krüg krčí bezmocně rameny.)
MARŠÁL (usedne za stůl): To je tedy… bohužel… velmi těžká věc.
BARON KRÜG: Maršále, kdybyste věděl… To je tak odporný pocit, když člověka proniká strach… až do konečků prstů… Fuj! Fuj!… Já pořád vidím sebe sama,… jak křičím za ostnatými dráty… Ježíši Kriste, pomozte mi někdo! Kriste bože, copak se nikdo nesmiluje –
MARŠÁL: Já vás mám rád, Krügu. Já tě mám rád, člověče, jako vlastního bratra. Co mám s tebou dělat?
BARON KRÜG: Udělejte mír, Excelence… Udělejte mír! Spaste mne, spaste nás všechny… (Sváží se na kolena.) Maršále, zachraňte mě!
MARŠÁL (vstane): Vstaňte, barone Krügu!
BARON KRÜG (zvedne se): Prosím, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Barone Krügu, musíte zvýšit výrobu válečného materiálu. Nejsem spokojen s čísly, která jste mi uvedl. Víc, víc, rozumíte?
BARON KRÜG: Podle rozkazu, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Očekávám, že svou povinnost k vlasti splníte do poslední tečky.
BARON KRÜG: Ano, Vaše Excelence.
MARŠÁL (jde k němu): Na to mi dáte svou ruku.
BARON KRÜG: Ne, maršále! Jsem malomocný!
MARŠÁL: Já se nebojím, Krügu. V tom okamžiku, kdy bych se bál, přestanu být… vůdcem. Vaši ruku, barone Krügu!
BARON KRÜG (podává mu váhavě ruku): Maršále,… podle rozkazu.
MARŠÁL: Děkuju vám, barone Krügu.
(Baron Krüg se vypotácí ven.)
MARŠÁL (zvoní).
POBOČNÍK (objeví se ve dveřích): Prosím, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Musíte mi najít doktora Galéna.
Opona.
Táž pracovna Maršálova.
POBOČNÍK (ve dveřích): Doktor Galén.
MARŠÁL (píše): Uveďte ho.
(Pobočník uvede Dr. Galéna. Oba zůstanou stát u dveří.)
MARŠÁL (píše dál. Po chvíli): Doktor Galén?
DR. GALÉN (lekne se): Prosím, pane dvorní rado.
POBOČNÍK (tiše napovídá): Vaše Excelence.
DR. GALÉN: Totiž Vaše Excelence, že ano –
MARŠÁL (píše dál): Pojďte blíž.
DR. GALÉN: K službám, pane… Vaše Excelence. (Přiblíží se o krok.)
MARŠÁL (položí tužku a chvilku ho pozoruje): Chtěl jsem vám blahopřát, doktore Galéne, k vašim úspěchům v léčení bílé nemoci. Dostávám zprávy… od svých úřadů… o vašich výsledcích. (Bere do ruky fascikl aktů.) Ty výsledky jsou ověřeny, doktore. Je to podivuhodné.
DR. GALÉN (zmaten a dojat): Děkuju uctivě, pane… Vaše Excelence.
MARŠÁL: Tady jsem připravil jakýsi projekt – Chci totiž udělat z nemocnice u Svatého Ducha státní ústav pro potírání Čengovy nemoci. Nastoupíte tam jako primář, doktore Galéne.
DR. GALÉN: Ale já… To by nešlo, pane… Já mám totiž takovou klientelu, Vaše Excelence, že ano… To bych prosím opravdu nemohl.
MARŠÁL: Považujte to za rozkaz, milý doktore Galéne.
DR. GALÉN: Já bych jinak s největší radostí, Vaše Excelence… Ale já přece nemohu řídit… Člověk nemá ani tu zkušenost, že ano…
MARŠÁL: Tak vám to řeknu jinak. (Podívá se na pobočníka, který zmizí.) Vy jste odmítl vzít do léčení barona Krüga.
DR. GALÉN: To ne prosím. Já jen… tady byla jistá podmínka –
MARŠÁL: Vím. Budete tedy léčit barona Krüga – bez jakékoliv podmínky, doktore Galéne.
DR. GALÉN: Je mně hrozně líto, pane… Vaše Excelence… ale to opravdu nejde. Já… já musím trvati na své podmínce –
MARŠÁL: Doktore, jsou prostředky, kterými lze lidi přinutit,… aby splnili rozkazy.
DR. GALÉN: Podívejte se, vy mě můžete dát zavřít, že ano, ale –
MARŠÁL: Dobře. (Sahá po zvonku.)
DR. GALÉN: Poslyšte, pane, nedělejte to! Já mám tolik pacientů – Zabijete je, když mne dáte zavřít!
MARŠÁL (pouští zvonek): Nebyli by to první mrtví na mé cestě. Ale vy si to ještě rozmyslíte. (Vstane a jde k němu.) Člověče, jste blázen – nebo takový hrdina?
DR. GALÉN (couvá): Ne prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně… jako lékař…, a když jsem viděl tolik lidí umírat… tolik zdravých lidí, že ano –
MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.
DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které… které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane… Vaše Excelence.
MARŠÁL: V jaké hodnosti jste sloužil?
DR. GALÉN (srazí paty): Jako asistenční lékař u šestatřicátého pěšího pluku, pane maršále.
MARŠÁL: Skvělý pluk. – Nějaké vyznamenání?
DR. GALÉN: Zlatý kříž s meči, pane maršále.
MARŠÁL: Bravo. (Podá mu ruku.)
DR. GALÉN: Děkuju, pane maršále.
MARŠÁL: Dobrá. Půjdete se přihlásit k baronu Krügovi.
DR. GALÉN: – – Prosím, abych byl zatčen pro odepření poslušnosti.
(Maršál pokrčí rameny a zazvoní.)
(Pobočník objeví se ve dveřích.)
MARŠÁL: Dáte zatknout doktora Galéna.
POBOČNÍK: Podle rozkazu, Vaše Excelence. (Přistoupí k Dr. Galénovi.)
DR. GALÉN: Poslyšte, nedělejte to!
MARŠÁL: Proč?
DR. GALÉN: Můžete mne potřebovat – třeba i vy.
MARŠÁL: Já ne. (K Pobočníkovi.) Nic. Můžete jít.
(Pobočník zmizí.)
MARŠÁL: Sedněte si, Galéne. (Usedne vedle něho.) – Jak vám to mám říci, tvrdohlavý člověče! Podívejte se, mně záleží osobně na baronu Krügovi. Je to vzácný muž a – můj jediný přítel. Nevíte, jaká to je samota, být… diktátorem. Mluvím s vámi… jako člověk. Doktore, zachraňte Krüga! Už jsem… hodně dlouho nikoho neprosil.
DR. GALÉN: Bože to je tak těžká věc… Já bych tak rád… Poslyšte, já bych měl taky prosbu.
MARŠÁL: To není odpověď.
DR. GALÉN: Prosím vás, Vaše Excelence, já jen okamžik… Vy jste takový státník a máte tak nesmírnou moc… Ne že bych vám chtěl lichotit, ale – bohužel je to tak, že ano… Podívejte se, kdybyste vy chtěl nabídnout věčný mír… Bože jak by byli všichni rádi! Vždyť se celý svět bojí jenom vás… všichni zbrojí jen kvůli vám… Kdybyste vy řekl, že chcete mír, bude na celém světě pokoj, že ano…
MARŠÁL: – – Mluvil jsem o baronu Krügovi, doktore.
DR. GALÉN: Ano, právě… Vy ho můžete zachránit… jeho a všechny malomocné. Řekněte, že chcete světu zajistit trvalý mír… že uzavřete smlouvu se všemi národy… a je to. Podívejte se, Vaše Excelence, vždyť to záleží jenom na vás! Proboha vás prosím, zachraňte ty chudáky malomocné! A co se týče pana barona, mě to tak mrzelo… Prosím vás, už kvůli němu…
MARŠÁL: Baron Krüg na vaši podmínku nemůže přistoupit.
DR. GALÉN: Ale vy můžete, pane… Vy můžete udělat všechno!
MARŠÁL: Nemohu. Copak vám to mám vysvětlovat jako malému dítěti? Myslíte, že válka nebo mír záleží na mé vůli? Musím se řídit tím, co je v zájmu mého národa. Půjde-li jednou můj národ do války, pak je… má povinnost jej pro ten boj vychovat.
DR. GALÉN: Jenže… kdyby nebylo vás,… tak by váš národ do žádné výbojné války nešel, že ano.
MARŠÁL: Nešel. Nemohl by. Nebyl by tak dobře připraven. Nebyl by si tak vědom své síly – a svých šancí. Dnes o nich bohudík ví; a já plním jen jeho vůli –
DR. GALÉN: – kterou jste vy sám vyvolal.
MARŠÁL: Ano. Vzbudil jsem v něm vůli žít. Vy věříte, že mír je lepší než válka. Já věřím, že vítězná válka je lepší než mír. A já svůj národ nesmím připravit o jeho vítězství.
DR. GALÉN: Ani o jeho padlé, že ano.
MARŠÁL: Ani o jeho padlé. Člověče, teprve krev padlých dělá z kusu země vlast. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny –
DR. GALÉN: – a mrtvé. Já viděl ve válce víc těch mrtvých, víte –
MARŠÁL: To dělá vaše řemeslo, doktore. Já jsem při svém řemesle viděl víc těch hrdinů.
DR. GALÉN: Ano, ti byli vzadu, Vaše Excelence. My v zákopech jsme tak moc stateční nebyli.
MARŠÁL: Zač jste vy dostal ten řád?
DR. GALÉN: To bylo… jenom za to, že jsem ovázal nějaké raněné.
MARŠÁL: Já vím. Bylo to na bojišti mezi zákopy. To nebyla statečnost?
DR. GALÉN: Nebyla prosím. To jen… prostě jako lékař. To člověk musí, že ano…
MARŠÁL: – – Poslyšte, vy s tím vaším mírem: proč, jakým právem to vlastně děláte? Řekněte, je vám to… uloženo?
DR. GALÉN: Já nerozumím prosím.
MARŠÁL (tiše): Člověče, máte… vyšší poslání?
DR. GALÉN: Ne, vůbec ne. Já jenom jako obyčejný člověk, že ano…
MARŠÁL: Pak to nesmíte dělat, doktore. Musí být vyšší poslání… Musí být vyšší vůle, která nás řídí –
DR. GALÉN: Čí vůle?
MARŠÁL: Bůh. Já jsem pověřen bohem, člověče; jinak bych nemohl vést…
DR. GALÉN: To teda… musíte vést tu válku?
MARŠÁL: Ano. Ve jménu národa –
DR. GALÉN: – jehož děti padnou v boji –
MARŠÁL: – a dobudou vítězství. Ve jménu národa –
DR. GALÉN: – jehož otcové a matky zajdou malomocenstvím –
MARŠÁL (vstane): Na těch nemám tolik zájmu, doktore. Z těch už vojáci nebudou. Nevím, proč jsem vás ještě nedal zatknout.
DR. GALÉN (vstane): Vaše Excelence poroučí –
MARŠÁL: Vy uzdravíte barona Krüga. Vlast ho potřebuje.
DR. GALÉN: Tak já tedy… Tak jen ať pan baron ke mně přijde, že ano…
MARŠÁL: – a přistoupí na vaši nemožnou podmínku, ne?
DR. GALÉN: Ano, Vaše Excelence. Až splní tu… nemožnou podmínku.
MARŠÁL: Vy na tom trváte? Pak ovšem – (Jde ke stolu. Vtom cinkne telefon. Maršál zvedne sluchátko.) – Ano, osobně. – – Jak? – Ano, slyším. – A je – Kdy se to stalo? – Ano. Tak děkuju. (Položí sluchátko. Chraptivě:) Můžete jít. Chválabohu před pěti minutami… se baron Krüg zastřelil.
Opona.
Jednání třetí:
Maršál
U Maršála.
MARŠÁL: Tedy v hlavních rysech –
MINISTR PROPAGANDY: – všude se rozmáhá agitace proti válce. Zejména anglický tisk… Angličané se vždycky hrozně báli nemocí. Vláda dostala petici s mnoha milióny podpisů –
MARŠÁL: Dobrá. Tím se sami vnitřně oslabují. Dál!
MINISTR: Tentokrát se bohužel i nejvyšší kruhy angažují pro mír; dokonce i jeden královský dvůr –
MARŠÁL: To vím.
MINISTR: Její Veličenstvo má chorobnou hrůzu před bílou nemocí; zachvátilo to její tetu – Král prý připravuje výzvu ke všem vládám světa, aby obeslaly konferenci o trvalém míru –
MARŠÁL: To by bylo nepříjemné. Nemohlo by se předem zakročit –?
MINISTR: Je to už všechno příliš daleko. Prostě veřejné mínění celého světa bude zuřivě proti každé válce. To dělá ten strach před malomocenstvím, Vaše Excelence. Lidé už nechtějí politiku, chtějí jen lék, jen záchranu – Dostáváme hlášení, že už i u nás se mluví dost malomyslně – řekněme přímo protiválečně. Raději prý zdraví než nějaké vavříny –
MARŠÁL: Zbabělci! Teď, když jsme tak připraveni – Tak příznivá situace se naskytne stěží jednou za sto let! Poslyšte, ručíte mi za to, že ta… nálada bude u nás potlačena?
MINISTR: Vaše Excelence, nadlouho za to ručit nemohu. Mládež je plna nadšení a půjde za vámi do ohně; ale u starších lidí se šíří tíseň a strach –
MARŠÁL: Já víc potřebuju ty mladé.
MINISTR: Zajisté, ale ti staří jsou… hospodářsky silnější. Mimoto mají ještě pořád v rukou vedoucí místa a vyšší úřady… V případě války by to mohlo tu a tam zaskřípat. Je krajně nutno uklidnit veřejnost –
MARŠÁL: Čím?
MINISTR: Přinutit toho doktora, aby dal k dispozici svůj lék.
MARŠÁL: Člověče, toho kdybyste dal na skřipec, je to marné. Já ho znám.
MINISTR: Máme své osvědčené prostředky, jak vykonat na lidi nátlak –
MARŠÁL: – jenže ty prostředky se obyčejně končí smrtí. Ne, děkuju; to by v našem případě neudělalo dobrý dojem.
MINISTR: Pak by nezbývalo než… třeba dočasně… povolit tomu volání po míru –
MARŠÁL: – a propást příznivou situaci. Škrtněte to.
MINISTR: Nebo udeřit tak rychle, než se zformuje mírová fronta. To znamená –
MARŠÁL: – udeřit ihned. A udeřit na nejslabší místo. Pokud jde o příčiny k vojenskému zakročení –
MINISTR: – máme je připraveny už dávno. Úklady proti našemu státu, soustavné provokace a tak dále. V pravý okamžik se přihodí menší politický atentát – Pak stačí nařídit rozsáhlé zatýkání a dát pokyn tisku. Dojde k spontánním demonstracím pro válku – Ručím za vlastenecké nadšení – dokud není pozdě.
MARŠÁL: – Děkuju vám. Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout. – Konečně! Bože, konečně povedu svůj národ k velikosti!
Opona.
Před zvednutím opony je slyšet vojenské marše, polnice a bubny, zanikající v rostoucím nadšeném křiku davů.
Zvedne se opona. Pracovna Maršálova. Na otevřeném balkónu mluví Maršál k davům. Uvnitř pracovny Maršálova Dcera a Mladý baron Krüg ve vojenské uniformě.
MARŠÁL (k davům): – – v tuto chvíli, kdy naše stříbrná letadla už rozsévají zkázu nad městy našich zákeřných nepřátel – (Nadšený pokřik.), chci se zodpovědět svému národu ze svého nejtěžšího kroku. (Ať žije maršál! Sláva maršálovi!) Ano, zahájil jsem válku, a zahájil jsem ji bez vypovězení. Učinil jsem tak, abych ušetřil tisíce životů vašich dětí, jež v tomto okamžiku vyhrávají svou první bitvu, dříve než se nepřítel mohl vzpamatovat ze svého zděšení. Žádám vás nyní dodatečně o váš souhlas – (Frenetický křik: Ano! Ano! Souhlasíme! Ať žije maršál!) Dále, zvedl jsem boj bez dalšího ponižujícího jednání s tím malým, mizerným státečkem, který si myslel, že může beztrestně provokovat a urážet náš veliký národ – (Rozhořčený křik davů.) a rozvracet jeho pořádek a bezpečnost svými placenými bandity. (Řev davů: Zabít je! Na ně! Zrádci! Pověsit!) Ticho! Křikem se toho zla nezbavíme! Byla jen jedna cesta: zničit trestnou výpravou ten obtížný státeček, který soustavně ohrožoval náš mír; zničit ten malý a méněcenný národ, který ani nemá práva žít; zničit jej, ať jej chrání kdokoliv, – a teď ať ty druhé mocnosti ukážou své karty! Pravím jen, že my se nebojíme nikoho! (Veliký křik: Nebojíme! Ať žije maršál! Ať žije válka!) Věděl jsem, že stojíte za mnou. Za vaši čest jsem poslal své nádherné vojsko do boje. Stejně tak za vás prohlašuju celému světu do očí: My jsme tu válku nechtěli, ale my ji vyhrajeme! Vyhrajeme ji z vůle boží – Vyhrajeme ji, (tluče se do prsou) protože my jsme v právu!… My jsme v právu… (Slaběji:) My… jsme v právu… (Velký křik: My jsme v právu! Sláva válce! Sláva maršálovi!)
MARŠÁL (potácí se z balkónu a tluče se do prsou): My jsme v právu… My jsme v právu… My jsme… Já…
KRÜG (přiběhne k němu): Co je vám, Excelence?
DCERA: Co se ti stalo?
MARŠÁL: Nechte mne… Jděte… (Tluče se do prsou.) My jsme v právu… Co je to? (Rozepíná si kabát a sahá si na prsa.) My… jsme v právu… (Roztrhne si košili.) Podívejte se… tady…
KRÜG: Ukažte! (Krüg i Dcera se skloní k Maršálově hrudi.)
MARŠÁL: Já tady nic necítím… Je to jako mramor…
DCERA (sevřeně): Ale ne, tati… Nic tam nemáš, ani se nedívej –
MARŠÁL: Pusť… (Hmatá si na prsa.) Bez citu… docela bez citu…
DCERA: Tatínku, nic to není… uvidíš!
(Zvenčí rostoucí volání: Maršál! Maršál! Maršál!)
MARŠÁL: Já vím, co to je. Jdi, holčičko, jdi… Nech mne…
(Zvenčí volání: Maršál! Chceme maršála!)
MARŠÁL: Ano! Už jdu. (Zapíná si kabát.) Prosím vás, děti, jděte! Nemá to smysl, abyste tady… Tohle už není nic pro vás.
(Maršál! Chceme maršála!)
MARŠÁL: Už jdu. (Vystoupí na balkón, vzpřímený, s rukou zvednutou na pozdrav.)
(Nesmírný křik: Ať žije maršál! Sláva maršálovi! Sláva válce!)
(Dcera propukne v pláč.)
KRÜG: To nesmíte! Slyšíte, drahoušku…
DCERA: Pavle,… když tatínek…
KRÜG: Já vím; ale teď nesmíte plakat. (Jde k telefonu, horečně listuje v seznamu, natočí číslo.) Haló… Dvorní rada Sigelius? – Tady Krüg. Přijeďte ihned sem, do maršálova paláce. – Ano, k maršálovi samotnému… Ano, bílá skvrna. (Položí sluchátko.) Prosím vás, Aneto, neplačte!
(Zvenčí volání: Ať žije maršál! Ať žije válka! Ať žije armáda! Sláva maršálovi!)
MARŠÁL (vrací se z balkónu): Přece jen mne mají rádi… Je to veliký den. – Nu neplač, malá!
KRÜG: Vaše Excelence, dovolil jsem si zavolat dvorního radu Sigelia…
MARŠÁL: Ano, Pavle. Abych stonal podle vědeckých předpisů, že? (Mávne rukou.) Nedošly ještě… žádné zprávy… o našich letadlech?
(Zvenčí zpěv a vojenská hudba.)
MARŠÁL: Slyšíte je? Jak jásají – Konečně jsem z nich udělal národ! (Hmatá si pod kabátem.) Zvláštní… Je to studené jako mramor. Jako bych to už nebyl já –
(Zvenčí: Maršál! Maršál! Maršál!)
MARŠÁL: Už jdu… už jdu… (Potácí se k balkónu.)
KRÜG: Dovolte, Vaše Excelence. (Vyběhne na balkón a dává znamení, aby se dav utišil.) Jeho Excelence pan maršál vám děkuje. Právě se odebral k své práci.
(Ať žije maršál! Ať žije válka! Sláva maršálovi!)
MARŠÁL: Je to hodný hoch… Starého Krüga jsem měl velmi rád. (Usedá.) Chudák baron Krüg! Chudák… chudák…
KRÜG (vrací se z balkónu): Prosím vás, Aneto – (Ukáže na okna. Oba stahují těžké záclony a rozsvítí lampu na stole. Šero a ticho, jen tlumeně zaléhá zvenčí zpěv a pochody.)
MARŠÁL: Ano. Teď to tu aspoň vypadá jako u nemocného.
DCERA (usedne u jeho nohou): Ty nebudeš nemocný. Přijdou větší doktoři světa a uzdraví tě. Teď si musíš lehnout, tati –
MARŠÁL: Ne, ne, já přece nemohu stonat. Já musím vést válku, holčičko. Uvidíš, že na to nebudu ani myslet – Jenom teď, tu chvilku mezi vámi… jen co si oddychnu. To dělal ten hluk. Člověku je líp, když může zalézt do tmy… a někoho držet za ruku, víš?… Ale to přejde, uvidíte; já musím dělat tu vojnu… Jen co přijdou první zprávy! – Slyšíte, jak venku zpívají? Zní to jako… z jiného břehu.
KRÜG: Kdyby to Vaši Excelenci rušilo –
MARŠÁL: Ne, nechte je. Teď všude, všude vlají prapory… Měl bych jet městem… ukázat se… a říci všem, že my jsme v právu, my… my… (Tluče se do prsou.)
DCERA: Tatínku, ne! Nesmíš už na to myslet!
MARŠÁL: Ne, nesmím, dceruško. Počkej, až pojedu v čele vojáků jako vítěz… Tys mne neviděla, když jsem v poslední válce vedl naše vojáky domů. Tos byla ještě moc maličká, viď? Ale teď uvidíš – Počkej, jakou budeš mít radost! Pavle, válka je krásná věc! To je, pro nás muže, to největší – Udeřit na pravém křídle! Obchvat! Hoďte tam deset armádních sborů –
POBOČNÍK (ve dveřích): Pan dvorní rada Sigelius přijel. Mám ho uvést sem?
MARŠÁL: Co?… Co chce?
DCERA: Uveďte ho… do tatínkovy ložnice.
POBOČNÍK: Prosím. (Zmizí.)
MARŠÁL: Ano, už vím. Nejlepší doktoři světa, že?… (Vstane.) Škoda. S vámi mně bylo líp.
DCERA (provází ho ke dveřím): Nesmíš se bát, tati.
MARŠÁL: Co? – Maršál se nebojí, děvčátko. Maršál… má své poslání. (Vyjde.)
(Ticho. Jen vojenský pochod zvenčí.)
KRÜG: Plač, Aneto, plač! Teď můžeš!
DCERA: Poslyš, Pavle – Snad opravdu má poslání – Snad se mu opravdu nemůže nic stát!
KRÜG: – – Je to hrůza, Aneto! Tak pokročilé stadium… Pro Krista, jak je možno, že o tom nevěděl dřív?
DCERA: Když… když on na sebe vůbec nemyslel… Byl si tak jist… (Vzlyká, opřena o krb.)
KRÜG: Aneto, dnes večer nastupuju k svému pluku.
DCERA: Ty přece nemusíš –
KRÜG: V naší rodině se obyčejně povinnosti plnívají. Taková hloupá tradice, víš?
DCERA: Ale vždyť ta válka nemůže dlouho trvat! Tatínek říkal, že za několik dní –
KRÜG: Možná. Ale v každém případě… tu budeš nějaký čas sama. Musíš být statečná, Aneto.
DCERA: Já budu.
POBOČNÍK (vejde): Jiskrové depeše prosím.
KRÜG: Dejte je panu maršálovi na stůl.
POBOČNÍK: Prosím. (Položí telegramy na stůl a zmizí.)
DCERA: Pavle,… co mám dělat?
KRÜG: Okamžik. (Jde ke stolu a prohlíží depeše.) Promiň, neměl bych, ale… To by člověk nevěřil! Takový malý národ –
DCERA: Co dělají?
KRÜG: Začali se bránit. Jako křečci. Máme úspěchy, ale útok na hlavní město selhal. Ztratili jsme tam osmdesát letadel… Tanky na hranicích narazily na silný odpor –
DCERA: Je to špatné?
KRÜG: Přinejmenším ztráta času. Zatím jim může přijít pomoc, víš? Maršál asi počítal s tím, že první náraz stačí – Tady dvě velmoci nám dávají ultimátum – Už nařídily mobilizaci. Kriste, to to jde rychle! Tři, čtyři… pět ultimát najednou –
DCERA: Tedy vlastně… špatné zprávy?
KRÜG: Myslím, že hodně špatné, Aneto.
DCERA: Máme mu je ukázat?
KRÜG: Musíme. Neboj se, děvče, maršál je silný – Takového člověka nemoc nezlomí. Uvidíš, jak se teď postaví nad válečnou mapu a zapomene na všechno… Je to voják. Postav ho před jícny pušek, a ani nemrkne…
(Do pracovny se vpotácí Maršál ve vlajícím županu.)
MARŠÁL (vzlyká): Ježíši, bože nebeský… Kriste… Kriste Ježíši… Ježíši Kriste ukřižovaný!…
DCERA: Tati!
KRÜG (běží k němu): Vaše Excelence, vzpamatujte se – (Vede ho k lenošce.)
MARŠÁL: Jděte pryč! Jděte pryč! To přejde… za chvíli… Můj bože, můj ty Ježíši Kriste… Ještě šest neděl… Jenom šest neděl, řekl ten doktor – A potom ten konec… ten konec… Kriste Ježíši! Proč si to člověk nedovede dřív představit! Teprve když to pozná na sobě… Ježíši Kriste, smiluj se!
KRÜG (dává znamení Anetě, aby věc nechala jemu): Vaše Excelence, došly zprávy z bojiště.
MARŠÁL: Co?… Nechte mne teď, já nemohu… Jděte všichni pryč! Copak nevidíte, lidi, copak nevidíte…
KRÜG: Vaše Excelence, došly špatné zprávy.
MARŠÁL: Jak? – Dejte je sem! (Bere zprávy a mlčky je studuje.) To ovšem… mění situaci. (Vstane.) Zavolejte mi sem… ne, nikoho. Dám své rozkazy písemně. (Sedne k psacímu stolu.)
(Krüg se postaví vedle něho. Dcera nehnutě stojí a modlí se.)
(Zvenčí zpěv.)
MARŠÁL (chvatně píše): Mobilizovat další ročníky!
KRÜG (bere od něho list): Ano, Vaše Excelence.
MARŠÁL (píše, až přelomí tužku. Krüg mu podá novou): Dispozice letectvu.
KRÜG (bere od něho list): Ano, pane maršále.
MARŠÁL: A tady – (Horečně něco škrtá.) Ne, to nejde. (Utrhne list z bloku, zmačká a hodí do koše.) To se musí udělat jinak – (Píše a opět se zarazí.) Ne. Počkejte okamžik. (Položí hlavu na stůl.)
(Krüg bezradně vzhlédne k Anetě.)
MARŠÁL: – – – Bože, smiluj se! Bože, smiluj se!
KRÜG: Vaše Excelence, čekám na další rozkazy.
MARŠÁL (zvedá hlavu): Ano, hned… (Vstane a potácí se do středu scény.) Já tedy rozkazuju… Aneto, zítra… zítra se postavím osobně v čelo útočící armády. Já sám budu řídit všechny operace… To je mé poslání, víš? A až zvítězíme,… pojedu v čele vojáků na koni…
(Vojenský marš zvenčí.)
MARŠÁL: – – mezi hromadami trosek. Víš, tam bývalo nějaké hlavní město. A já pojedu, maso ze mne už dávno spadalo… budu mít už jen oči, ale ještě pořád potáhnu v čele vojáků, kostra na bílém koni… A lidé budou volat: Ať žije maršál! Ať žije Jeho Excelence Smrťák!
(Dcera zakvílí a zakrývá si tváře rukama.)
KRÜG: Nesmíte tak mluvit, maršále!
MARŠÁL: Máte pravdu, Pavle… Nebojte se, na to už nedojde. Já vím, co udělám. Zítra… zítra se postavím v čelo vojáků. Ale ne v hlavním stanu. Tam bych… třeba… svým generálům už páchnul. Ale v čelo útoku… se šavlí v ruce… hoši, za mnou! za mnou! A padnu-li, Pavle,… já totiž musím padnout. Pak aspoň vojáci pomstí svého maršála… Budou bojovat jako čerti… Hoši, kupředu! Na bodáky! Hurá, hoši, ať to už stojí za to! (Tluče se do prsou.) My jsme vyhráli! My… My… (Sahá si na prsa.) Já… Aneto! Aneto, já mám strach –
DCERA (jde k němu, mateřsky silná): To nesmíš, tati. Tady si sedni a nemysli na nic, rozumíš? (Usadí ho do lenošky.)
MARŠÁL: Ano. Já nesmím myslet, nebo… nebo… Víš, já jsem to viděl na té klinice… Jeden člověk chtěl vstát, aby mne pozdravil,… a tu mu… upadl takový kus… Ježíši Kriste! Ježíši Kriste! Copak není žádné smilování?
(Krüg vymění pohled s Dcerou, kývne a jde k telefonu. Hledá v telefonním seznamu.)
DCERA (hladí Maršálovu hlavu): Teď na to nemysli, tatínku. My tě přece nedáme. Ty se přece uzdravíš. To už je naše věc, tati. Ty se musíš vyhojit, ty musíš, ty prostě musíš! Řekni, že se chceš uzdravit –
MARŠÁL: Já chci… Já musím vyhrát tu válku, víš? Aspoň půl roku kdybych měl! Bože, mít aspoň rok na tu válku!
KRÜG (natočil na telefonu číslo): Haló – doktor Galén? – Tady Krüg. Doktore, musíte přijít k maršálovi – Ano, je… velmi těžce nemocen. Jen vy můžete – Ano, rozumím. Vaše podmínka je, že… uzavře mír. Ano, já mu to oznámím. Prosím, počkejte u telefonu. (Zakryje dlaní mluvítko.)
MARŠÁL (vyskočí): Ne! Ne! Já nechci mír! Já musím vést svou válku. To přece už nemohu odvolat – To by bylo takové ponížení – Vy jste se zbláznil, Pavle! My přece tu válku musíme vyhrát! My jsme v právu –
KRÜG: Nejsme, pane maršále.
MARŠÁL: – – Já vím, mladíku, že nejsme; ale já chci, aby můj národ zvítězil! Na mně nezáleží, člověče, ale jen na něm… Ve jménu národa… Položte to, Pavle, položte to; já mohu… pro svůj národ umřít.
KRÜG (podává telefon Anetě): Můžete, pane; ale co bude potom?
MARŠÁL: Po mé smrti? – Hochu, s tím se musí počítat, že jsem smrtelný, ne?
KRÜG: Ale vy jste s tím nepočítal, pane. Nikdo vás nemůže nahradit – uprostřed války. Vy jste ze sebe udělal jedinou hlavu – Bez vás budeme poraženi. Bez vás nastane zmatek. Bůh nás chraň toho, co by teď přišlo po vás!
MARŠÁL: Máte pravdu, Pavle; já – nesmím odejít uprostřed války. Já musím dřív tu válku vyhrát.
KRÜG: Ta válka… nebude skončena do šesti neděl, pane maršále.
MARŠÁL: Pravda, do šesti neděl… Tohle mně bůh neměl udělat! Tohle bůh… neměl… dopustit… Kriste Ježíši, co mám dělat!
KRÜG: Zabránit rozvratu, pane. Je to teď… váš úkol. – Aneto –
DCERA (do telefonu): Doktore, slyšíte? – Já jsem jeho dcera. Přijdete? – Ano, splní vaši podmínku. Ne, ještě to neřekl, ale nemůže nic jiného udělat – Potom byste přišel? A zachráníte ho? Tak já mu řeknu – (Zakryje mluvítko.) Tati, kdybys prý mu řekl jen jedno slovo –
MARŠÁL: Ne. Polož to, Aneto. Já – nemohu. Vyřízeno.
KRÜG (klidně): Prosím za prominutí. Vaše Excelence to musí udělat.
MARŠÁL: Co udělat? Zavolat k sobě toho –
KRÜG: Ano.
MARŠÁL: A pak poníženě nabídnout mír, ne? Odvolat vojsko, že?
KRÜG: Ano.
MARŠÁL: A omluvit se… přijmout i trest –
KRÜG: – Ano.
MARŠÁL: Tak hrozně, tak nesmyslně pokořit svůj národ…
KRÜG: – – Ano, pane.
MARŠÁL: A pak stejně odejít, muset pak složit svůj zneuctěný úřad –
KRÜG: Ano. Ale odejít uprostřed míru, pane.
MARŠÁL: Ne! Slyšíte, ne! To ať udělá někdo jiný! Je jich už dost, těch, co stáli proti mně; ať teď ukážou – Já jen… složím svůj úřad; a někdo jiný ať nabídne ten ponižující mír –
KRÜG: To jiný – nemůže udělat, Vaše Excelence.
MARŠÁL: Proč?
KRÜG: To by znamenalo občanskou válku. Jen vy můžete nařídit armádě ústup –
MARŠÁL: Tak ať pojde národ, který si neumí vládnout! Ať mne nechají jít… ať si poradí beze mne –
KRÜG: Tomu jste je nenaučil, Vaše Excelence.
MARŠÁL: – – Pak zbývá ještě jedna… důstojnická možnost. (Zamíří ke dveřím.)
KRÜG (postaví se mu do cesty): To neuděláte, pane.
MARŠÁL: Co? Nemám snad právo na svůj život?
KRÜG: Nemáte, Vaše Excelence. Musíte ještě… ukončit válku.
MARŠÁL: Možná že máte pravdu, mladíku – Aneto, je to hodný hoch, ale má příliš mnoho rozumu. Nikdy nic velkého neudělá –
DCERA (podává mu sluchátko): Tak tati –
MARŠÁL (odstrkuje sluchátko): Ne, holčičko. Nechci. Nemohu. Já už nemám proč být živ… ještě dál.
DCERA: Prosím tě, tati! Prosím tě za všechny malomocné –
MARŠÁL: Za všechny – Máš pravdu, Aneto: tady jsou ještě jiní – Tady jsme my, my malomocní! Milióny nás malomocných na celém světě – Pravda, já musím s nimi – Dívej se, světe, dívej se, tady stojí… maršál malomocných; a už ne v čele vojsk, ale v čele všeho bolavého lidského masa – Z cesty, z cesty, teď jdeme my – My, my jsme v právu, my malomocní; my chceme jen slitování – Ukaž, Aneto! (Bere sluchátko.) Haló, doktore – Ano, sám. – – Ano. – Ano. – Už jsem vám řekl, že ano! – Dobrá. Děkuju. (Položí sluchátko.) Tak, to by bylo odbyto. Bude tu… za několik minut.
DCERA: Zaplať bůh! (Rozpláče se radostí.) Já jsem tak ráda, tati – tak ráda, Pavle –
MARŠÁL (hladí ji po vlasech): Nu jdi – Neštítíš se mne ještě? – Víš, odjedeme potom,… až bude mír –
DCERA: Až se uzdravíš –
MARŠÁL: Ano, až se všichni uzdravíme. A až dám věci do pořádku, víš? Bude to těžké, Pavle… Jen co přijde ten doktor! – Musíme zastavit ofenzívu… a oznámit všem vládám… (Bere na psacím stole své rozkazy a trhá je na kousky.) Škoda, mohla to být… pěkná, veliká válka.
DCERA: A vidíš, tati, už asi nikdy žádná válka nebude. Když ty rozpustíš tu největší armádu na světě –
MARŠÁL: Ano, byla to krásná armáda, holčičko… Ani nevíš, jaká to byla skvělá armáda. Dvacet let jsem ji dělal…
KRÜG: Budete dělat mír, pane. Řeknete lidem, že bůh vás poučil –
MARŠÁL: Bůh… Kdybych opravdu věděl, že to bůh chce – Pavle, to by také bylo poslání, že?
KRÜG: Ano, pane. Byla by to… velká práce.
MARŠÁL: Práce na dlouhé lokty, já vím. Znám přece diplomaty, chlapče. Ale budu-li ještě několik let živ… Člověk mnoho vydrží, má-li poslání. Mír… Bůh chce, abych dělal mír – Aneto, řekni to,… abych věděl, jak to zní.
DCERA: Bůh chce, abys dělal mír, tatínku.
MARŠÁL: Opravdu, nezní to špatně… To by bylo velké poslání, viď, Aneto? Už to, že by na světě přestala bílá nemoc – To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi – Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu-li žít… Jen když budu mít od boha úkol! – Tak kde je ten doktor, Aneto? Kde je ten doktor?
Opona.
Ulice.
Zástup lidí s prapory. Zpěv. Do toho volání: Ať žije maršál! Ať žije válka! Sláva maršálovi!
SYN (z prvního aktu): A všichni najednou: Ať žije válka!
ZÁSTUP: Ať žije válka!
SYN: Nás vede maršál!
ZÁSTUP: Nás vede maršál!
SYN: Ať žije maršál!
ZÁSTUP: Maršál! Maršál!
(Houkání auta, které si nemůže zástupem prorazit cestu.)
DR. GALÉN (vyběhne s kufříkem v ruce): Doběhnu pěšky… Dovolte prosím… Prosím vás, pusťte mě… někdo mě čeká…
SYN: Občané, volejte: Ať žije maršál! Ať žije válka!
DR. GALÉN: Ne! Válka ne! Nesmí být žádná válka! Poslyšte, ne, válka nesmí být!
VÝKŘIKY: Co to říkal? – Zrádce! – Zbabělec! – Mažte ho!
DR. GALÉN: Musí být mír! Pusťte mne – Já jdu k maršálovi –
VÝKŘIKY: Urazil maršála! – Na lucernu! – Zabte ho!
(Hlučící zástup se zavře kolem Dr. Galéna. Zmatená vřava.)
(Zástup se rozestupuje. Na zemi leží Dr. Galén a jeho kufřík.)
SYN (kopne do něho): Vstávej, potvoro! Koukej mazat, nebo –
JEDEN ZE ZÁSTUPU (klekne k ležícímu): Počkat, občane. Ono je po něm.
SYN: Žádná škoda. O jednoho zrádce míň. Sláva maršálovi!
ZÁSTUP: Ať žije maršál! Maršál! Mar-šál!
SYN (otevře kufřík): Hele, byl to nějaký doktor! (Rozbíjí lahvičky s léky a dupe na ně.) Tak! Ať žije válka! Ať žije maršál!
ZÁSTUP (valí se dál): Maršál! Mar-šál! Ať – žije – maršál!
Opona.
Znění tohoto textu vychází z díla Válka s mloky tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1981 (ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 20. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981. 272 s. Spisy Karla Čapka, sv. 9.).
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu
.
Kniha první - Andrias Scheuchzeri
Kapitola 1.
Podivínství kapitána Van Tocha
Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste jej právě na rovníku kousek na západ od Sumatry; ale kdybyste se zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van Tocha, co to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil, nadával by chvíli a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější díra v celých Sundských ostrovech, ještě mizernější než Tana Bala a přinejmenším tak zatracená jako Pini nebo Banjak; že jediný s odpuštěním člověk, který tam žije – nepočítáme-li ovšem tyhle všivé Bataky –, je opilý obchodní agent, kříženec mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší zloděj, pohan a prase než celý Kubu a celý běloch dohromady; a že je-li na světě něco zatraceného, pak je to zatracený život na téhle zatracené Tana Masa, pane. Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu tedy spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři dny; i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou kopru nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám nic není, pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte tak laskav, pane, a hleďte si svého. A nadával by tak rozsáhle a hojně, jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího lodního kapitána.
Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána J. van Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se dovědět víc. Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit? Jen ho nechte, jeho roztrpčenost si najde cestu sama. „Tak se podívejte, pane,” vyhrkne kapitán, „ti chlapi u nás v Amsterodamu, ti zatracení židi tam nahoře si vzpomenou, prý perly, člověče, ohlídněte se po nějakých perlách. Prý jsou teď lidi blázni po perlách a vůbec.” Tu si kapitán rozhořčeně odplivne. „To se ví, ukládat tititi v perlách! To je z toho, že vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize, pane.” Kapitán J. van Toch maličko zaváhá, nemá-li se dát s vámi do řeči o národohospodářských otázkách; dnes se totiž o jiném nemluví. Jenže tady před Tana Masou je na to příliš horko a lenivo; i mávne kapitán van Toch rukou a brumlá: Ono se řekne, perly! Pane, na Cejloně je mají vybrakované na pět let, na Formose je zakázali lovit – A tož prý, koukejte, kapitáne van Tochu, abyste našel nová loviště. Zajeďte na ty zatracené ostrůvky, třeba se na nich najdou celé lavice škeblí – –” Kapitán pohrdavě zatroubí do blankytně modrého kapesníku. „Ty krysy v Evropě si představují, že se tady dá ještě něco najít, o čem nikdo neví! Ježíšmarjá, jsou to moulové! Ještě že na mně nechtějí, abych se díval tady těm Batakům do rypáků, nesmrkají-li perly. Nová loviště! V Padangu je nový bordel, to ano, ale nová loviště? Pane, já tady ty všechny ostrovy znám jako své kalhoty… od Cejlonu až po ten zatracený Clipperton Island… Jestli si někdo myslí, že tu ještě něco najde, na čem by se dalo vydělat, tak šťastnou cestu, pane! Třicet let tady jezdím, a teď na mně ti pitomci chtějí, abych tu něco objevil!” Kapitán van Toch se přímo dusí tímto urážejícím nárokem. „Ať sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho objeví, že budou mrkat; ale žádat to na někom, kdo to tady zná jako kapitán J. van Toch… To račte uznat, pane. V Evropě, tam by se dalo ještě ledacos objevit; ale tady – Sem přece lidé přijdou jen proto, aby čenichali, co se dá sežrat, a ani sežrat ne: co se dá kupovat a prodávat. Pane, kdyby v celých zatracených tropech bylo ještě něco, co by mělo dubbeltje ceny, tak budou u toho stát tři agenti a mávat usmrkaným kapesníkem na lodi sedmi států, aby zastavily. Tak je to, pane. Já to tu znám líp než koloniální úřad Jejího Veličenstva královny, račte prominout.” Kapitán van Toch usilovně přemáhá svůj spravedlivý hněv, což se mu po delším burácení podaří. „Vidíte tamhle ty dva mizerné lenochy? To jsou lovci perel z Cejlonu, bůh mě netrestej, Singhalesové, jak je Hospodin stvořil; ale proč to dělal, to nevím. Tohle teď vozím s sebou, pane, a když někde najdu kousek pobřeží, na kterém není napsáno Agency nebo Baťa nebo Celní úřad, pouštím to do vody, aby to hledalo škeble. Ten menší darebák se potápí až osmdesát metrů hluboko; tuhle na Princových ostrovech vylovil z hloubky devadesáti metrů kliku od kinematografického aparátu, pane, ale perly, kdepak! Ani zdání! Ničemná chamraď, tihle Singhalesové. Tak takovouhle zatracenou práci já mám, pane: dělat, jako bych nakupoval palmový olej, a přitom hledat nová loviště perlorodek. Snad ještě budou chtít, abych objevil nějakou panenskou pevninu, ne? To přece není práce pro poctivého obchodního kapitána, pane. J. van Toch není žádny prokletý dobrodruh, pane. Ne, pane.” A tak dále; moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím; a tak po mnoha přípravách a okolcích jsme konečně u toho, že kapitán holandské lodi Kandong Bandoeng J. van Toch vzdychaje a klna slézá do člunu, aby vystoupil v kampongu na Tana Masa a jednal s opilým křížencem mezi Kubu a Portugalcem o některých obchodních záležitostech.
„Sorry, Captain,” řekl konečně kříženec mezi Kubu a Portugalcem, „ale tady, na Tana Masa, žádné mušle nerostou. Ti špinaví Batakové,” děl s nesmírnou ošklivostí, „žerou i medúzy; jsou víc ve vodě než na zemi, ženské tu smrdí rybinou, to si nemůžete představit – co jsem to chtěl říci? Aha, vy jste se ptal na ženské.”
„A není tu někde kousek břehu,” ptal se kapitán, „kde tihle Batakové nelezou do vody?”
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem vrtěl hlavou. „Není, pane. Leda Devil Bay, ale to pro vás nic není.”
„Proč?”
„Protože… tam nikdo nesmí, pane. Mám vám nalít, kapitáne?”
„Thanks. Jsou tam žraloci?”
„Žraloci a vůbec,” mumlal kříženec. „Špatné místo, pane. Batakové by neradi viděli, kdyby tam někdo lezl.”
„Proč?”
„… Jsou tam čerti, pane. Mořští čerti.”
„Co je to mořský čert? Ryba?”
„Žádná ryba,” namítal vyhýbavě kříženec. „Prostě čert, pane. Podmořský čert. Batakové mu říkají tapa. Tapa. Oni tam prý mají své město, ti čerti. Mám vám nalít?”
„A jak vypadá… ten mořský čert?”
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem pokrčil rameny. „Jako čert, pane. Já ho jednou viděl… totiž jenom jeho hlavu. Vracel jsem se po člunu od Cape Haarlem… a najednou to přede mnou vystrčilo z vody takovou palici.”
„No a? Čemu je to podobné?”
„Kotrbu to má… jako Batak, pane, ale docela holou.”
„Nebyl to opravdu Batak?”
„Nebyl, pane. Na tom místě žádný Batak přece nevleze do vody. A pak… ono to na mne mrkalo spodními víčky, pane.” Kříženec se otřásl hrůzou. „Spodními víčky, která sahají přes celé oko. To je tapa.”
Kapitán J. van Toch otáčel tlustými prsty sklenici s palmovým vínem. „A nebyl jste opilý, co? Ožralý jste nebyl?”
„Byl, pane. Jinak bych tamtudy nevesloval. Batakové to nemají rádi, když někdo ty… čerty vyruší.”
Kapitán van Toch potřásl hlavou. „Člověče, žádní čerti nejsou. A kdyby byli, museli by vypadat jak Evropani. To byla snad nějaká ryba či co.”
„Ryba,” koktal kříženec mezi Kubu a Portugalcem, „ryba nemá ruce, pane. Já nejsem žádný Batak, pane, já jsem chodil do školy v Badjoengu… možná že ještě umím desatero a jiné vědecky dokázané nauky; vzdělaný člověk přece pozná, co je čert a co je zvíře. Zeptejte se Bataků, pane.”
„To jsou černošské pověry,” prohlásil kapitán s žoviální převahou vzdělaného muže. „Vědecky je to nesmysl. Čert přece nemůže žít ve vodě. Co by tam dělal? Nesmíš dát na tlachy domorodců, hochu. Někdo dal tomu zálivu jméno Čertův záliv, a od té doby se ho Batakové bojí. Tak je to,” děl kapitán a uhodil tlustou dlaní do stolu. „Nic tam není, chlapče, to je přece vědecky jasné.”
„Je, pane,” souhlasil kříženec, který chodil do školy v Badjoengu. „Ale žádný rozumný člověk nemá co hledat v Devil Bay.”
Kapitán J. van Toch zrudl. „Co?” rozkřikl se. „Ty špinavý Kubu, ty si myslíš, že se budu bát tvých čertů? A to se podíváme,” řekl, vstávaje v celé mohutnosti svých poctivých dvou set liber. „Já tady s tebou nebudu mařit svůj čas, když mám na starosti business. Ale to si pamatuj: v holandských koloniích žádní čerti nejsou; jsou-li nějací, tedy ve francouzských. Tam by mohli být. A teď mně zavolej starostu tady toho zatraceného kampongu.”
Řečeného hodnostáře nebylo nutno dlouho hledat; seděl na bobku vedle míšencova krámu a žvýkal cukrovou třtinu. Byl to nahý starší pán, ale daleko hubenější, než bývají starostové v Evropě. Kousek za ním, se zachováním náležité distance, seděla na bobku celá vesnice i s ženami a dětmi, zřejmě čekajíc, že bude filmována.
„Tak poslyš, hochu,” oslovil ho kapitán van Toch malajsky (mohl jej oslovit také holandsky nebo anglicky, neboť ctihodný. starý Batak neuměl slovo malajsky a celou řeč kapitánovu musel tlumočit do batačtiny kříženec mezi Kubu a Portugalcem; ale z nějakých důvodů považoval kapitán malajštinu za vhodnější). „Tak poslyš, hochu, já bych potřeboval několik velkých, silných, statečných chlapíků, aby šli se mnou na lov. Rozumíš, na lov.”
Míšenec to přeložil a starosta kýval hlavou, že jako rozumí; načež se obrátil k širšímu auditoriu a měl k němu řeč provázenou zřejmým úspěchem.
„Náčelník říká,” tlumočil míšenec, „že celá vesnice půjde s tuanem kapitánem na lov, kam bude tuan chtít.”
„Tak vidíš. Řekni jim teda, že půjdeme lovit škeble do Devil Bay.”
Následovalo asi čtvrthodinné rozčilené rokování, na kterém měla podíl celá vesnice, zejména staré ženy. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. „Říkají, pane, že do Devil Bay se nemůže jít.”
Kapitán počal rudnout. „A proč ne?”
Míšenec krčil rameny. „Protože tam jsou tapa-tapa. Čerti, pane.”
Kapitán počal nabíhat do fialova. „Tak jim řekni, když nepůjdou… že jim vyrazím všechny zuby… že jim utrhám uši… že je pověsím… a že jim spálím ten zavšivený kampong, rozumíš?”
Míšenec to poctivě přeložil, načež opět následovala delší živá porada. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. „Říkají, pane, že si půjdou stěžovat do Padangu na policii, že jim tuan vyhrožoval. Na to prý jsou paragrafy. Starosta říká, že to tak nenechá.”
Kapitán J. van Toch počal modrat. „Tak mu řekni,” zařval, „že je…” A mluvil bez oddechu dobrých jedenáct minut.
Míšenec to přeložil, pokud mu stačila zásoba slov; a po nové, dlouhé sice, ale věcné úradě Bataků tlumočil kapitánovi. „Říkají, pane, že by tedy byli ochotni upustit od soudního stíhání, zaplatí-li tuan kapitán pokutu do rukou místních úřadů. Prý,” zaváhal, „dvě stě rupií; ale to je trochu mnoho, pane. Nabídněte jim pět.”
Barva kapitána van Tocha se počala rozpadat v brunátné skvrny. Nejprve nabízel vyvraždění všech Bataků na světě, potom slevil na tři sta kopanců a konečně by se byl spokojil s tím, že vycpe starostu pro koloniální muzeum v Amsterodamu; naproti tomu Batakové šli ze dvou set rupií na železnou pumpu s kolem a nakonec setrvali na tom, aby kapitán dal starostovi z titulu pokuty benzínový zapalovač. („Dejte jim to, pane,” domlouval kříženec mezi Kubu a Portugalcem, „já mám tři zapalovače na skladě, ale bez knotu.”) Takto byl obnoven mír na Tana Masa; ale kapitán J. van Toch věděl, že nyní je v sázce prestiž bílé rasy.
Odpoledne odrazil od holandské lodi Kandong Bandoeng člun, ve kterém byli přítomni zvláště: kapitán J. van Toch, Švéd Jensen, Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva sinhálští lovci perel. Člun zamířil rovnou k zátoce Devil Bay. – Ve tři hodiny, když nastával vrchol odlivu, stál kapitán na břehu, člun křižoval asi sto metrů od pobřeží, aby dával pozor na žraloky, a oba sinhálští potápěči čekali s noži v ruce na znamení, aby skočili do vody.
„Tak, teď ty,” kázal kapitán tomu delšímu naháči. Sinhálec skočil do vody, brodil se několik kroků a pak se propadl. Kapitán se díval na hodinky.
Za čtyři minuty a dvacet vteřin se vynořila asi šedesát metrů vlevo hnědá hlava; s podivným, zoufalým a přitom paralyzovaným chvatem se drápal Sinhálec na balvany, v jedné ruce nůž na odřezávání škeblí, v druhé ruce škebli perlorodky.
Kapitán se zamračil. „No, co je?” řekl ostře.
Sinhálec ještě pořád klouzal po balvanech, hlasitě se zajíkaje hrůzou.
„Co se stalo?” křičel kapitán.
„Sáhib, sáhib,” vypravil ze sebe Sinhálec a klesl na břehu sípavě vydechuje. „Sáhib… sáhib…”
„Žraloci?”
„Djins,” zaúpěl Sinhálec. „Čerti, pane. Tisíce, tisíce čertů!” Zarýval si pěsti do očí. „Samí čerti, pane!”
„Ukaž tu škebli,” kázal kapitán a otevřel ji nožem. Byla v ní malá, čistá perlička. „A víc jsi toho nenašel?”
Sinhálec vyňal ještě tři škeble z pytlíku, který měl pověšen na krku. „Jsou tam škeble, pane, ale ti čerti je hlídají… Dívali se na mne, když jsem je odřezával…” Jeho chundelaté vlasy se naježily úděsem. „Sáhib, tady ne!”
Kapitán otevřel škeble; dvě byly prázdné a ve třetí byla perla jako hrách, kulatá jako kapka rtuti. Kapitán van Toch se díval střídavě na perlu a na Sinhálce zhrouceného na zemi.
„Ty,” řekl váhavě, „nechtěl bys tam skočit ještě jednou?”
Sinhálec beze slova zavrtěl hlavou.
Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit; ale k svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce: „Neboj se, chlapče. A jak vypadají ti… čerti?”
„Jako malé děti,” vydechl Sinhálec. „Mají ocas, pane, a jsou takhle vysocí,” ukázal asi metr dvacet od země. „Stáli kolem mne a dívali se, co tam dělám… byl jich takový kruh…” Sinhálec se roztřásl. „Sáhib, sáhib, tady ne!”
Kapitán van Toch přemýšlel. „A co, mrkají spodními víčky nebo jak?”
„Nevím, pane,” chraptěl Sinhálec. „Je jich tam… deset tisíc!”
Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci; stál asi sto padesát metrů dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou; pravda, když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na svá vlastní ramena. Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sinhálec skočil do vody. Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil, drápaje se na balvany klouzajícíma rukama.
„Tak polez,” křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám; člověk by nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat. V posledním okamžiku zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody. Potom ho položil na balvan a utíral si pot. Sinhálec ležel bez hnutí; měl jeden bérec odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl celý. Kapitán mu nadzvedl víčko; bylo vidět jenom bělmo očí zvrácených v sloup. Neměl škeblí ani nože.
V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu. „Pane,” volal Švéd Jensen, „jsou tu žraloci. Budete lovit dál?”
„Ne,” řekl kapitán. „Pojeďte sem sebrat ty dva.”
„Podívejte se, pane,” upozorňoval Jensen, když se vraceli k lodi, „jak je tady najednou mělko. To jde odtud rovně až ke břehu,” ukazoval šťouchaje veslem do vody. „Jako by tu byla pod vodou nějaká hráz.”
Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě; seděl s koleny pod bradou a třásl se na celém těle. Kapitán poslal lidi pryč a sedl si zeširoka rozkročen.
„Tak ven s tím,” řekl. „Cos tam viděl?”
„Džiny, sáhib,” šeptal malý Sinhálec; nyní se mu počala chvět i oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí kůže.
Kapitán van Toch zachrchlal. „A… jak vypadají?”
„Jako… jako…” V očích Sinhálcových se zase začal ukazovat proužek bělma. Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou hbitostí zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho přivedl k sobě.
„Thanks, sáhib,” vydechl malý Sinhálec a v bělmu jeho očí zase vypluly panenky.
„Už je dobře?”
„Ano, sáhib.”
„Byly tam škeble?”
„Ano, sáhib.”
Kapitán J. van Toch pokračoval v křížovém výslechu s nemalou trpělivostí a důkladností. Ano, jsou tam čerti. Kolik? Tisíce a tisíce. Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak… Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy ani chlupy. Ano, ocas mají, trochu jako ryba, ale bez ocasní ploutve. A velikou hlavu, kulatou jako Batakové. Ne, neříkali nic, pane, jenom to bylo, jako by mlaskali. Když Sinhálec odřezával mušle v hloubce asi šestnácti metrů, pocítil na zádech dotek jako malých studených prstů. Ohlédl se, a bylo jich kolem sta a sta. Sta a sta, pane, plovoucích i stojících na kamenech, a všichni se dívali, co tam Sinhálec dělá. Tu upustil nůž i škeble a snažil se vyplout nahoru. Přitom narazil na několik čertů, kteří pluli nad ním, a co bylo potom, to už neví, pane.
Kapitán J. van Toch se díval zamyšleně na třesoucího se malého potápěče. Ten hoch už nikdy nebude k ničemu, řekl si, pošlu ho z Padangu domů na Cejlon. Bruče a funě šel do své kabiny. Tam vysypal z papírového sáčku na stůl dvě perly. Jedna byla maličká jako zrnko písku a druhá jako hrách, lesknoucí se stříbřitě a do růžova. A kapitán holandské lodi zafrkal a vyňal ze skřínky svou irskou whisky.
K šesté hodině se dal znovu dovézt člunem do kampongu a rovnou k tomu kříženci mezi Kubu a Portugalcem. „Toddy,” řekl, a to bylo jediné slovo, které promluvil; seděl na verandě z vlnitého plechu, držel v tlustých prstech sklenku z tlustého skla a pil a odplivoval a vejřil zpod huňatého obočí na žluté hubené slípky, které bůhvíco zobaly na špinavém a udupaném dvorku mezi palmami. Míšenec se chránil něco promluvit a jenom naléval. Pomalu se kapitánovy oči podlévaly krví a jeho prsty se začaly špatně ohýbat. Byl skoro soumrak, když vstal a povytáhl si kalhoty.
„Už jdete spat, kapitáne?” ptal se zdvořile kříženec mezi čertem a ďáblem.
Kapitán zabodl do vzduchu prst. „A to bych se podíval,” řekl, „že by byli na světě nějací čerti, které bych ještě neznal. Ty, kde je tady ten zatracený severozápad?”
„Tady,” ukázal míšenec. „Kam jdete, pane?”
„Do pekla,” zachrochtal kapitán J. van Toch. „Podívat se na Devil Bay.”
Tímto večerem se počalo podivínství kapitána J. van Tocha. Do kampongu se vrátil až s úsvitem; nepromluvil slova a dal se odvézt na loď, kde se zamkl ve své kabině až do večera. To ještě nebylo nikomu nápadné, neboť Kandong Bandoeng měla co nakládat z požehnání ostrova Tana Masa (kopra, pepř, kafr, gutaperča, palmový olej, tabák a pracovní síly); ale když dostal večer hlášení, že všechno zboží je uskladněno, zafuněl jenom a řekl: „Člun. Do kampongu.” A vrátil se zase až s úsvitem. Švéd Jensen, který mu pomáhal na palubu, se ho jen tak ze zdvořilosti zeptal: „Tak dnes se jede dál, kapitáne?” Kapitán se otočil, jako by ho píchl do zadnice. „Co ti je po tom?” utrhl se. „Hleď si svých zatracených věcí!” Po celý den ležela Kandong Bandoeng na kotvách ve vzdálenosti jednoho uzlu od pobřeží Tana Masa a nedělala nic. S večerem se vyvalil kapitán ze své kabiny a kázal: „Člun. Do kampongu.” Malý Řek Zapatis se za ním díval jedním okem slepým a druhým šilhavým. „Mládenci,” kokrhal, „buď tam má náš starý holku, nebo se dočista zbláznil.” Švéd Jensen se zamračil. „Co ti je po tom?” utrhl se na Zapatise. „Hleď si svých zatracených věcí!” Potom s Islanďanem Gudmundsonem vzal malý člun a vesloval směrem k Devil Bay. Zůstali s člunem za balvany a čekali, co bude dál. V zátoce přecházel kapitán a zdálo se, že na někoho čeká; časem se zastavil a volal něco jako ts-ts-ts. „Koukej,” řekl Gudmundson a ukazoval na moře, nyní oslnivě rudé a zlaté západem slunce. Jensen napočítal dvě, tři, čtyři, šest ploutví ostrých jako kosinka, které se táhly do Devil Bay. „Hergot,” bručel Jensen, „tady je těch žraloků!” Co chvíli se taková kosinka ponořila, nad vodou sebou švihl ocas a ve vodě to prudce zavířilo. Tu začal kapitán J. van Toch na břehu zuřivě poskakovat, chrlil ze sebe kletby a hrozil žralokům pěstí. Potom se udělal krátký tropicky soumrak a nad ostrovem vyplul měsíc; Jensen zabral vesly a přiblížil se s člunem ke břehu až na jeden furlong. Kapitán nyní seděl na balvanu a dělal ts-ts-ts. Něco se kolem něho hýbalo, ale co, to se nedalo dobře rozeznat. Vypadá to jako tuleni, myslel si Jensen, ale tuleni lezou jinak. Vynořovalo se to z vody mezi balvany a ťapalo to po břehu kolébavě jako pingvíni. Jensen tiše zavesloval a zastavil na půl furlongu od kapitána. Ano, kapitán něco povídá, ale co, tomu aby čert rozuměl; nejspíš je to malajsky nebo tamilsky. Rozkládá rukama, jako by něco házel těm tuleňům (ale nejsou to tuleni, ujišťoval se Jensen), a přitom brebentí čínsky nebo malajsky. V tu chvíli vyklouzlo Jensenovi z ruky zdvižené veslo a plesklo do vody. Kapitán zvedl hlavu, vstal a šel asi třicet kroků k vodě; najednou to začalo blýskat a práskat; kapitán pálil z browningu směrem ke člunu. Skoro současně to v zálivu zašumělo, zavířilo, zapleskalo, jako kdyby tisíc tuleňů skákalo do vody; ale to už se Jensen a Gudmundson opřeli do vesel a hnali svůj člun za nejbližší roh, až to svištělo. Když se vrátili na loď, neřekli nikomu ani slova. Tihle Seveřani dovedou přece jen mlčet. K ránu se vrátil kapitán; byl zachmuřený a rozlícený, ale neřekl ani slovo. Jen když mu Jensen pomáhal na palubu, setkaly se dva páry modrých očí chladným a zkoumavým pohledem.
„Jensene,” řekl kapitán.
„Ano, pane.”
„Dnes jedeme.”
„Ano, pane.”
„V Surabaji dostanete svou knížku.”
„Ano, pane.”
A dost. Toho dne Kandong Bandoeng odplula do Padangu. Z Padangu poslal kapitán J. van Toch své společnosti v Amsterodamu balíček pojištěný na tisíc dvě stě liber sterlingů. A současně telegrafickou žádost o roční dovolenou. Naléhavé zdravotní důvody a tak dále. Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal. Byl to divoch z Bornea, Dajak, kterého si občas najímali angličtí cestující jako lovce žraloků, pro tu podívanou; neboť Dajak pracoval ještě postaru, ozbrojen jenom dlouhým nožem. Byl to patrně lidožrout, ale měl svou pevnou taxu: pět liber za žraloka, krom stravy. Ostatně byl na něho hrozný pohled, neboť měl na obou rukou, na prsou i stehnech kůži sedřenou od žraločí kůže a nos i uši vyzdobené žraločími zuby. Říkalo se mu Shark.
S tímto Dajakem se kapitán J. van Toch odstěhoval na ostrov Tana Masa.
Kapitola
2.
Pan Golombek a pan Valenta
Bylo horké redakční léto, kdy se nic, ale zhola nic neděje, kdy se nedělá politika a kdy není ani žádná evropská situace; a přece i v tuto dobu čtenáři novin, ležící v agónii nudy na březích vod nebo v řídkém stínu stromů, zdemoralizovaní vedrem, přírodou, venkovským klidem a vůbec zdravým a prostým životem na dovolené, čekají s denně zklamávanou nadějí, že aspoň v těch novinách bude něco nového a osvěžujícího, nějaká vražda nebo válka nebo zemětřesení, zkrátka Něco; a když to tam není, tlukou novinami a roztrpčeně prohlašují, že v těch novinách nic, ale docela Nic není a že to vůbec nestojí za čtení a že už to nebudou odebírat.
A zatím v redakci sedí pět nebo šest opuštěných lidí, neboť ostatní kolegové jsou také na dovolené, kde tlukou rozhořčeně novinami a stěžují se, že teď v těch novinách nic, ale docela Nic není. A ze sazárny vyjde pan metér a povídá vyčítavě: „Páni, páni, ještě nemáme na zítřek úvodník.”
„Tak tam třeba dejte… ten článek… o hospodářské situaci v Bulharsku,” míní jeden z opuštěných pánů.
Pan metér těžce vzdychne: „Ale kdo to má číst, pane redaktore? Už zase v celém listě nebude Nic ke Čtení.”
Šest opuštěných pánů zvedne oči ke stropu, jako by tam bylo možno objevit Něco ke Čtení.
„Kdyby se takhle Něco stalo,” navrhuje jeden neurčitě.
„Nebo mít… nějakou… zajímavou reportáž,” nadhazuje druhý.
„O čem?”
„To nevím.”
„Nebo vymyslet… nějaký nový vitamin,” bručí třetí.
„Teď v létě?” namítá čtvrtý. „Člověče, vitaminy, to jsou vzdělané věci, to se hodí spíš na podzim –”
„Ježíši, to je horko,” zívne pátý. „Mělo by to být něco z polárních končin.”
„Ale co?”
„Tak. Něco jako byl ten Eskymo Welzl. Umrzlé prsty, věčný led a takové věci.”
„To se řekne,” povídá šestý. „Ale kde to vzít?”
V redakci se rozhostilo beznadějné ticho.
„Já byl v neděli v Jevíčku…,” ozval se váhavě pan metér.
„No a?”
„On prý tam je na dovolené nějaký kapitán Vantoch. Prý se tam narodil, v tom Jevíčku.”
„Jaký Vantoch?”
„Takový tlustý. Prý má být námořním kapitánem, ten Vantoch. Říkali, že tam někde lovil perly.”
Pan Golombek se podíval na pana Valentu.
„A kde je lovil?”
„Na Sumatře… a na Celebesu… vůbec tam někde. Prý tam měl být živ třicet let.”
„Člověče, to je nápad,” řekl pan Valenta. „To by mohla být prima reportáž. Golombku, pojedeme?”
„No, můžeme to zkusit,” mínil pan Golombek a slezl se stolu, na němž seděl.
„Tamten pán to je,” řekl hostinsky v Jevíčku.
V zahradě u stolu seděl tlustý, široce rozkročený pán v bílé čepici, pil pivo a zamyšleně čmáral tlustým ukazovákem po stole. Oba páni k němu zamířili.
„Redaktor Valenta.”
„Redaktor Golombek.”
Tlustý pán zvedl oči. „What? Co?”
„Já jsem redaktor Valenta.”
„A já redaktor Golombek.”
Tlustý pán důstojně povstal. „Captain van Toch. Very glad. Sedněte si, chlapci.”
Oba páni ochotně přisedli a položili před sebe psací bloky.
„A co si dáte pít, hoši?”
„Malinovku,” řekl pan Valenta.
„Malinovku?” opakoval kapitán nedůvěřivě. „A proč? Hospodo, přineste jim pivo. – Tak co vy vlastně chcete,” řekl a opřel se lokty o stůl.
„Je to pravda, pane Vantochu, že jste se tady narodil?”
„Ja. Narodil.”
„Prosím vás, jak jste se dostal na moře?”
„Tož, via Hamburg.”
„A jak dlouho už jste kapitánem?”
„Dvacet let, chlapče. Papíry mám tady,” řekl důtklivě klepaje na svou náprsní kapsu. „Možu ukázat.”
Pan Golombek měl chuť podívat se, jak vypadají kapitánské papíry, ale potlačil ji. „A to jste, pane kapitáne, za těch dvacet let poznal pořádný kus světa, že?”
„Ja. Tož kus. Ja.”
„A co všechno?”
„Jáva. Borneo. Philippines. Fidji Islands. Solomon Islands. Carolines. Samoa. Damned Clipperton Island. A lot of damned islands, chlapče. Proč?”
„Jen tak, že je to zajímavé. My bychom od vás rádi slyšeli víc, víte?”
„Ja. Tož jen tak, že?” Kapitán na ně upřel své bledě modré oči. „Tak vy jste od p’lís, jako od policie, ne?”
„Nejsme, pane kapitáne. My jsme od novin.”
„A tak, od novin. Reporters, co? Tož pište: Captain J. van Toch, kapitán lodi Kandong Bandoeng –”
„Jak?”
„Kandong Bandoeng, přístav Surabaja. Účel cesty: vacances – jak se to řekne?”
„Dovolená.”
„Ja, sakra, dovolená. Tož tak to dejte do těch novinek, kdo připlul. A teď už schovejte ten notes, mládenci. Your health.”
„Pane Vantochu, my jsme za vámi přišli, abyste nám vypravoval něco ze svého života.”
„A proč?”
„Napíšeme to do novin. To lidi moc zajímá, číst o dalekých ostrovech a co tam všechno viděl a zažil jejich krajan, Čech, rodák z Jevíčka –”
Kapitán zakýval hlavou. „To je pravda. Chlapče, já jsem jediný Captain z celého Jevíčka. Tož to ano. Prý je odtud taky jeden kapitán od… od… od houpaček, ale já myslím,” dodával důvěrně, „že to není pravý Captain. To se měří podle tonáže, víš?”
„A jakou tonáž měla ta vaše loď?”
„Dvanáct tisíc tons, mládenče.”
„To jste byl veliký kapitán, že?”
„Ja, veliký,” řekl kapitán důstojně. „Hoši, máte peníze?”
Oba páni se na sebe podívali trochu nejistě. „Máme, ale málo. Potřebujete snad, kapitáne?”
„Ja. Tož to bych potřeboval.”
„Tak vidíte. Budete-li nám hodně vypravovat, my to napíšeme pro noviny, a vy za to dostanete peníze.”
„Kolik?”
„Třeba i… nějaký tisíc,” řekl štědře pan Golombek.
„V pounds of sterling?”
„Ne, jenom v korunách.”
Kapitán van Toch zavrtěl hlavou. „Tož to ne. To já mám sám, mládenče,” vylovil z kapsy u kalhot tlustý svazek bankovek. „See?” Potom se opřel lokty o stůl a naklonil se k oběma pánům. „Páni, já bych měl pro vás big business. Jak se to řekne?”
„Veliký kšeft.”
„Ja. Veliké kšeft. A to byste mně museli dát patnáct… tož počkejte, patnáct šestnáct millions korun. Tak co?”
Oba páni se na sebe znovu nejistě podívali. Redaktoři totiž mají své zkušenosti s nejpodivnějšími druhy bláznů, podvodníků a vynálezců.
„Počkat,” řekl kapitán, „něco vám možu ukázat.” Lovil tlustými prsty v kapsičce u vesty, vytáhl něco a položil to na stůl. Bylo to pět růžových perel ve velikosti třešňových pecek. „Rozumíte vy perlám?”
„Co to může stát?” vydechl pan Valenta.
„Ja, lots of money, chlapče. Ale já to nosím jen… na ukázku, jako vzorek. Tak co, šli byste s sebou?” ptal se podávaje přes stůl svou širokou dlaň.
Pan Golombek vzdychl. „Pane Vantochu, tolik peněz –”
„Halt,” přerušil ho kapitán. „Já vím, ty mě neznáš; ale zeptej se na Captain van Tocha v Surabaja, v Batavia, v Padang nebo kde chceš. Jdi a zeptej se, a každý ti řekne, ja, Captain van Toch, he is as good as his word.”
„Pane Vantochu, my vám věříme,” protestoval pan Golombek, „ale –”
„Počkej,” kázal kapitán. „Já vím, ty nechceš dát svy krásny peníze jen tak; to já tě chválím, hochu. Ale ty je dáš na loď, see? Ty koupíš tu loď, ty budeš ten ship-owner a možeš jet s sebou; ja, to možeš, abys viděl, jak tě na ní hospodařím. Ale ty peníze, co tam uděláme, ty budou fifty-fifty. To je poctivé business, ne?”
„Ale pane Vantochu,” vyhrkl konečně pan Golombek trochu stísněně, „vždyť my tolik peněz nemáme!”
„Ja, to teda je jiná,” řekl kapitán. „Sorry. Tož já nevím, páni, proč jste za mnou přišli.”
„Abyste nám vypravoval, kapitáne. Vy přece musíte mít tolik zkušeností –”
„Ja, to mám, chlapče. Zatraceny zkušenosti já mám.”
„Prožil jste někdy ztroskotání lodi?”
„What? Jako ship-wrecking? A to ne. Co ty si myslíš! Když mně dáš dobrou loď, tak se jí nemože nic stát. Však se možeš zeptat v Amsterdam na moje references. Jdi a zeptej se.”
„A co takhle domorodci – poznal jste tam domorodce?”
Kapitán van Toch potřásl hlavou. „To není nic pro vzdělany lidi. To já nebudu povídat.”
„Tak nám vypravujte něco jiného.”
„Ja, vypravovat,” bručel kapitán nedůvěřivě. „A vy to potom prodáte nějaký Company a ta tam pošle svy lodě. Já tě řeknu, my lad, lidi jsou veliky zloději. A největší zloději jsou ty bankers v Colombo.”
„Býval jste často v Kolombu?”
„Ja, často. A v Bangkok taky, a v Manila – Mládenci,” děl náhle, „já bych věděl o jedny lodi. Moc šikovná loď, a za ty peníze laciná. Ona leží v Rotterdam. Pojďte se na ni podívat. Tož Rotterdam, to je hned tady,” ukazoval palcem přes rameno. „Teď jsou lodě hrozně laciny, hoši. Jako stary železo. Ona je stará jenom šest let a je na Diesel motor. Chcete se na ni podívat?”
„Nemůžeme, pane Vantochu.”
„Tož vy jste divny lidi,” vzdychl kapitán a hlučně se vysmrkal do blankytně modrého kapesníku. „A nevíte vy tady o někom, kdo by chcel koupit nějakou loď?”
„Tady v Jevíčku?”
„Ja, tady, nebo někde kolem. Já bych chcel, aby ten veliké kšeft přišel sem, do my country.”
„To je od vás hezké, kapitáne –”
„Ja. Oni ti druzí jsou moc velky zloději. A nemají peníze. Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship-owners, jak se řekne, loděpány, ne?”
„Loďaře. To neznáme, pane Vantochu.”
„Tož to je škoda,” zasmušil se kapitán.
Pan Golombek si na něco vzpomněl. „Neznáte snad pana Bondyho?”
„Bondy? Bondy?” přemítal kapitán van Toch. „Počkej, to jméno bych jako měl znát. Bondy. Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi. Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy?”
„Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.”
„A sakra,” zahlaholil kapitán radostně, „to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy – jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?”
„Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.”
„G. H.,” kroutil hlavou kapitán. „G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, – ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pihaté židáček. Tož to nemože být on.”
„To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.”
„Ja, to máš pravdu. To jsou leta,” souhlasil kapitán. „Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?”
„On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů – Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.”
„Kapitán?” podivil se Captain van Toch. „Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?”
„No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set miliónů. Nejbohatší člověk u nás.”
Kapitán van Toch hluboce zvážněl. „A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know. Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,” vzdychl melancholicky.
„Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak –”
„Tož to já vás doprovodím do přístavu,” děl kapitán a počal zvedat kotvy. „Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.”
A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.
Kapitola
3.
G. H. Bondy a jeho krajan
Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěrky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, záclony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Založeno roku 1885. – Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem
|
BONDY |
Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.)
Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.
Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: „Prosím?”
„Tož, chlapče,” hlaholil pán, „bydlí tady nějaké pan Bondy?”
„Přejete si?” ptal se mrazivě pan Povondra.
„Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,” vzpomněl si, „tady je kartička.” A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno:
|
CAPTAIN J. VAN TOCH E. I. & P. L. Co S. Kandong Handlen Surabaya Naval Club |
Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima – Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost. „Račte dál,” řekl, „já vás u pana rady ohlásím.”
Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.
Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. „Co tu chce?” ptá se podezíravě.
„Nevím prosím,” mumlá uctivě pan Povondra.
Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya – kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. „Tak ho sem přiveďte,” káže pan Bondy.
Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondymu jde v ústrety. „Very glad to meet you, Captain. Please, come in.”
„Nazdar, nazdárek, pane Bondy,” provolává radostně Captain.
„Vy jste Čech?” diví se pan Bondy.
„Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?”
„Pravda, pravda,” raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) „Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?”
„Thanks,” děl kapitán zdvořile. „Tatík už dávno šel, jak se to řekne –”
„Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn…” Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. „Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?”
„Ja, to budu já, pane Bondy,” souhlasil kapitán vážně. „Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.”
„Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,” uznával pan Bondy sportovně.
„Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.”
„Dostával, to je pravda,” rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. „A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?”
Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. „Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That’s so.”
„Pamatujete se,” nořil se do vzpomínek pan Bondy, „jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde –?”
„Ja,” děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. „Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utíká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.”
„Pravda, vy jste kapitán,” připomněl si pan Bondy. „Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances – říká se to tak, že?”
„Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.”
„Krásné povolání,” vzdychl pan Bondy. „Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.”
„Tož to ja,” ožil kapitán. „Já bych vám chcel něco vypravovat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.” Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel.
„Hledáte něco, kapitáne?”
„Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal takovou žízeň cestou ze Surabaja.” Kapitán se počal hrabat v rozsáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. „Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.”
Pan Bondy zazvonil. „Nechte to, kapitáne. Zapalte si zatím nějaký doutník –”
Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu. „To je tabák z Lombok. Tam jsou velky zloději, co je to platny.” Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky. „Ja, Lombok. Nebo Sumba.”
Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra.
„Přineste nějaké pivo,” kázal pan Bondy.
Pan Povondra zvedl obočí. „Pivo? A kolik?”
„A gallon,” broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do koberce. „V Aden bylo hrozně horko, chlapče. – Tož já mám takovy novinky, pane Bondy. Ze Sunda Islands, see? Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane. A big business. Ale to by se musela povídat celá, jak se to řekne, story, ne?”
„Povídka.”
„Ja. Tož taková povídačka, pane. Počkat.” Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči. „Já teď nevím, kde vzít ten začátek.”
(Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy. Bože, jaká otrava! Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži. Báječný obchod, já vím. Na to jsem vám dobrý. U čerta, já přece nejsem žádný kramář. Já jsem fantasta. Já jsem svým způsobem básník. Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Fénixových ostrovech. Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh? Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru? Nu tak, člověče, začni lhát!)
„Tak já bych začal s tym šcórem,” ohlásil kapitán.
„S jakým ščórem?” podivil se komerční rada Bondy.
„No, s tema štírama. Jak se to řekne, lizards.”
„Ještěrky?”
„Ja, sakra, ještěrkove. Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy.”
„Kde?”
„Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.” Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. „Tak sakra, kde je to pivo?”
„Hned přijde, kapitáne.”
„Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.” Kapitán plácl prudce do stolu. „A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.”
G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?
„Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.”
„Žraloci?”
„Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.”
„To tedy ty ještěrky žijí v moři?”
„Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.”
„A jak vypadají?” (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.)
„No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,” ukazoval kapitán. „Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.”
„Šupiny?”
„Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké žaby nebo takové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož takovy ubožáčkove,” dodával kapitán soucitně. „Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.” Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. „Takhle oni ťapkají, ty ještěrkove.”
Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlnivého pohybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlížeje na nedůstojné počínání kapitánovo.
„Dejte sem to pivo a jděte pryč,” vyhrkl pan Bondy honem.
Kapitán se zvedl a supěl. „Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,” řekl a napil se. „Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, takový dům, jako máš ty –” Kapitán si utřel kníry.
„A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?”
„To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa –” Kapitán se zarazil. „Nebo tam někde. Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –”
„Škeble?”
„Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako židovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ještěrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Bataks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.” Kapitán zatroubil mocně do kapesníku. „To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jestli jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hlavy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhralé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člověče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay –”
Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vroubenou skalami a pralesem. „No a?”
„Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts-ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.”
„To jste s ním mluvil česky?”
„Ne, malajsky. Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče. On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí. A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně. A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli. A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat. A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu.” Kapitán se napil. „Nazdar, pane Bondy. Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja? Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít. Ale on nic, furt si netroufal. Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí. Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky. Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy; ale já byl opilé, pravda. Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel; hmátnu prstem, není-li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten škaredé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije. Tak na, povídám, ts-ts-ts, sežer si to, když chceš. A hodím mu tu otevřenou škeblu. To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal. To musí být pro ty ještěrky náramné titbit, jak se to řekne?”
„Lahůdka.”
„Ja, lahůdka. Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat. To je těžké život, ja.” Kapitán se napil. „Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče. Když ty ještěrkove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat. On takové Singhales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit. A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zlodějství,” dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně. „A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander. Proto se ani moc nebáli a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu. Takovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata.” Kapitán van Toch se začervenal. „Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl; ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a takovy ty věci. Ja.” Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji. „Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy.”
G. H. Bondy byl okouzlen. „Ne, není. Jen povídejte dál, kapitáne.”
„Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách – to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a povídám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym nožem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvořepinkou, co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žádny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halt jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.” Kapitán se napil. „Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel. Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy. Jako pecka.” Kapitán van Toch kýval vážně hlavou. „Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak; ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel. Ja.”
„To je nejlepší povídka,” vydechl pan Bondy, „kterou jsem kdy slyšel.”
„Tak vidíš, chlapče,” děl kapitán potěšeně. „Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě. Já budu ty ještěrky – ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells. Tam jich musí být hrůza, těch škeblí v tom Devil Bay. Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív. Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno. Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts. Najednou koukám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody. Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč. Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay. Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků,” vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmrkal. „Ja, přes dvacet! To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání. Člověk by byl brečel, když na to koukal. To bys musel vidět, chlapče…”
Kapitán se zamyslil. „Já mám totiž moc rád zvířata, člověče,” řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu. „Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy –”
Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu.
„Tož to je dobře,” potěšil se kapitán van Toch. „Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys; když jim člověk něco povídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána. A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky – víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám… Ja, stary člověk je tuze sám,” bručel kapitán přemáhaje své pohnutí. „Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny. Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali! Když jsem po nich, jako po těch sharks, házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys. Ty tomu nebudeš věřit, pane Bondy. Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky. Ale divny je to, člověče. Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu. A položím ten nůž na zem. Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky. To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to. A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela. Tak vidíš, povídám. Vždyť ono to není tak těžky. Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne? – Já těm ještěrkům přece nebudu povídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže. Ale teď to možu říct, já byl – já byl – no, dočista thunderstruck.”
„Jako u vidění,” napověděl pan Bondy.
„Ja, richtik. Jako u vidění. Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den. A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky. Tu noc jsem přisahal, chlapce, že to tak nenechám. Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy. Tapa-boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvězdama slibuje, že vám pomože.”
Kapitola
4.
Obchodní podnik kapitána Van Tocha
Když kapitán van Toch toto vypravoval, zježily se mu vlasy v týle úchvatem a vzrušením.
„Ja, pane, to teda jsem přisahal. Od ty doby, chlapče, jsem neměl chvílu pokoje. V Padang jsem vzal svy prázdniny a poslal jsem tem židům v Amsterdam sto padesát sedum perel, všecko, co mně ty my zvířátka donesly. Potom jsem našel takovyho jednoho chlapa, on to byl Dajak a shark-killer, co zabíjí ty žraloky nožem ve vodě. Hrozné zloděj a vrah, ten Dajak. A s ním po takovy maly tramp-lodi zpátky na Tana Masa, a teď, fella, tu budeš tym svym nožem zabíjet ty žraloky. Já chcel, aby tam ty sharks vybil, aby dali pokoj mým ještěrkům. On byl takové vrah a pohan, ten Dajak, že si nic nedělal ani z těch tapa-boys. Čert nečert, jemu to bylo jedno. A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments, – tož počkat, já o tom mám takovou lodní knihu, do ktery jsem to každé den psal.” Kapitán vytáhl z náprsní kapsy objemný notes, ve kterém počal listovat.
„Tož kteryho dnes máme? Pravda, dvacátyho pátyho června. Tak například dvacáty páty červen, to bylo teda loni. Ja, tady. Dajak zabil žraloka. Lizards mají ohromné interest o tu mrchu. Toby – to byl teda jeden takové menší ještěrka, ale tuze chytré,” vysvětloval kapitán. „Já jim musel dát všelijaky jmena, víš? abych o nich mohl psát tu knihu. – Tož Toby strkal prsty do ty díry od toho nože. Večer nosili suchy větve na můj oheň. – To nic není,” bručel kapitán. „Já najdu nějaké jiné den. Třeba dvacátyho června, ne? – Lizards stavěli dál ten – ten – jak se řekne jetty?”
„Hráz, ne?”
„Ja, hráz. Takové dam. Teda stavěli dál ten nové hráz na severozápadním konci Devil Bay. – Člověče,” vysvětloval, „to ti bylo báječny dílo. Hotové breakwater.”
„Vlnolam?”
„Ja. Oni na ty straně snášeli svy vajíčka a chceli tam mít tichou vodu, víš? To oni si sami vymysleli, že tam udělají takové ten dam; ale já tě řeknu, že by žádné úředník nebo inžinýr od Waterstaat v Amsterdam neudělal lepší plán na takové podvodní hráz. Náramně šikovny dílo, jenomže jim to brala voda. Oni si vyhrabávají pod vodou aji takovy hluboky díry do břehů, a v těch dírách oni ve dne žijou. Hrozně chytry zvířata, pane, docela jako beavers.”
„Bobři.”
„Ja, ty veliky myši, co dovedou stavět ty přehrady na řece. Oni tam měli spoustu těch hrází a hráziček, v tom Devil Bay, takovy krásně rovny dams, že to vypadalo jako nějaky město. A nakonec chceli postavit ten hráz přes cely ten Devil Bay. Tož tak. – Už dovedou odvalovat kameny heverama,” četl dále. „Albertovi – to byl jeden tapa-boy – to rozmačkalo dva prsty. – Dvacátyho prvního: Dajak sežral Alberta! Ale bylo mu po něm špatně. Patnáct kapek opia. Slíbil, že už to neudělá. Pršelo celé den. – Třicátyho června: Lizards stavěli ten hráz. Toby nechce dělat. – Pane, ten byl chytré,” vysvětloval kapitán s obdivem. „Ty chytry nikdy nechcou nic dělat. On furt něco kutil, ten Toby. Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly. – Třetího července: Sergeant dostal nůž. – To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant. A moc šikovné, pane. – Sedmyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish – to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš?”
„Sépie?”
„Ja, to bude ona. – Desátyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish – to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva. Šeredny zvíře to je. – A teď pozor, pane Bondy. Třináctyho července. Já to tu mám podtrženo. Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka. Váha sedumdesát liber. – Tak tady to je, pane Bondy,” prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně. „Tady to stojí černy na bílym. To je ten veliké den, chlapče. Akorát třináctyho července loni.” Kapitán zavřel notes. „Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti. Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají. Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun – harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky –, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit. Člověče,” křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, „víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne?”
„Plný ran?”
„Ja, samá díra od toho harpunu.” Kapitán se napil, až to klokotalo. „Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys… takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům. A taky nějaky dřevo jsem jim dal. A dva železny wheelbarrows –”
„Trakaře. Kolečka.”
„Ja. Takovy kolečka. Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz. Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš? No, hrůzu věcí dostali. Já bych je nechcel ošidit, to zase ne. Počkej, chlapče, něco ti ukážu.”
Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík. „Tož tady to mám,” řekl a vysypal jeho obsah na stůl. Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně; dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové. G. H. Bondy byl jako u vidění; nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi –
„To je krása,” vydechl s úžasem, „kapitáne, to je jako sen!”
„Ja,” děl kapitán nevzrušeně. „Pěkny je to. A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl. Mám to tady napsany,” řekl ťukaje na náprsní kapsu. „Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons – Mně přijdou ty nože skoro na dva americky dollars apiece, tož teda za kus. Moc dobry nože, chlapce, z takovy ty ocele, co nechytá žádné rust.”
„Rez.”
„Ja. Protože to mají byt podvodní nože, jako do moře. A ty Batakové taky stáli hrůzu peněz.”
„Jací Batakové?”
„Tož ty domorodci na tom ostrově. Oni mají takovou víru, že ty tapa-boys jsou jako čerti, a hrozně se jich bojí. A když viděli, že já s tema jejich čerty mluvím, tak mě chceli dočista zabít. Po cely noci tloukli do takovych zvonů, aby ty čerty jako zahnali od toho svyho kampongu. Hrozné rámus dělali, pane. A pak vždycky ráno na mně chceli, abych jim za to zvonění zaplatil. Za tu prácu, co s tím měli, víš? Tož co je to platny, ty Batakove jsou moc veliky zloději. Ale s tema tapa-boys, sir, s tema ještěrkama by se dal dělat poctivé business. Tož tak. Moc dobré kšeft, pane Bondy.”
G. H. Bondy si připadal jako v pohádce. „Kupovat od nich perly?”
„Ja. Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys. To je ta celá věc, mládenče.” Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře. „To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě. Chlapče,” řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, „vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal! Oni se teď možou bránit, you see? Eh? A furt jich bude víc! No tak, pane Bondy? Nebyl by to báječné podnik?”
„Já pořád nevidím,” děl G. H. Bondy nejistě, „… jak to vlastně myslíte, kapitáne?”
„Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy,” vyrazilo to konečně z kapitána. „Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře. Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak; oni jsou tuze měkký, víš? Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see? A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou. Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz – rozprasili, ne?”
„Rozmnožili.”
„Ja, rozmnožili, že už tam nebudou mět co žrát. Oni žerou, co jsou ty menší rybičky a molluscs a takové ten vodní hmyz; ale aji brambory oni možou žrat a suchary a takovy obyčejny věci. Tož to by šlo je krmit v takovych tanks na lodi. A já bych je na šikovnych místech, kde není moc lidí, pustil zase do vody a udělal tam takovy – takovy farms pro ty my ještěrky. Tož já bych chcel, aby se mohli uživit, ty zvířátka. Oni jsou moc mily a chytry, pane Bondy. Však až je uvidíš, chlapče, tak řekneš Hullo, Captain, to máš užitečny zvířátka. Ja. On: teď jsou lidi cely blázni po perlách, pane Bondy. Tož to je ten veliké business, co jsem já vymyslel.”
G. H. Bondy byl na rozpacích. „Je mně hrozně líto, kapitáne,” začal váhavě, „ale – já opravdu nevím –”
Blankytné oči kapitána J. van Tocha se zalily slzami. „Tož to je špatny, chlapče. Já bych ti tady nechal ty všecky perly jako… jako guaranty na tu loď, ale tu loď já sám koupit nemožu. Já bych věděl o moc šikovny lodi tuhle v Rotterdam… ona je na Diesel motor –”
„Proč jste ten obchod nenavrhl někomu v Holandsku?”
Kapitán zavrtěl hlavou. „Ty lidi já znám, chlapče. S tema já o tom mluvit nemožu. Tož já bych třeba,” řekl zamyšleně, „vozil s tou lodí aji jiny věci, všechny možny goods, pane, a prodával bych je po tech ostrovech. Ja, to bych já mohl. Já tam mám hrozně moc známostí, pane Bondy. Přitom bych mohl mět v ty my lodi takové tanks na ty my ještěrky –”
„O tom by se dalo spíš uvažovat,” přemítal G. H. Bondy. „Náhodou totiž… Nu ano, musíme hledat nové trhy pro náš průmysl. Náhodou jsem o tom mluvil nedávno s několika lidmi – Já bych chtěl koupit jednu nebo dvě lodi, jednu pro Jižní Ameriku a druhou pro ty východní končiny –”
Kapitán ožil. „To tě chválím, pane Bondy, sir. Lodě jsou teď hrozně laciny, možeš jich koupit plné přístav –” Kapitán van Toch se pustil do technického výkladu, kde a zač jsou na prodej jaké vessels a boats a tank-steamers; G. H. Bondy ho neposlouchal a jen ho pozoroval; G. H. Bondy se vyznal v lidech. Ani na okamžik nebral vážně ještěrky kapitána van Tocha; ale kapitán mu stál za úvahu. Poctivý, ano. A zná tam dole poměry. Blázen, ovšem. Ale zatraceně sympatický. V srdci G. H. Bondyho zazněla jakási fantastická struna. Lodě s perlami a kávou, lodě s kořením a všemi vůněmi Arábie. G. H. Bondy měl roztržitý pocit, který se u něho obyčejně dostavoval před každým velikým a úspěšným rozhodnutím; pocit, který by se dal vyjádřit slovy: Nevím sice proč, ale asi se do toho dám. Zatím Captain van Toch rýsoval mohutnými prackami ve vzduchu lodi s awning-decks nebo quarter-decks, báječny lodi, chlapče –
„Tak víte co, kapitáne Vantochu,” řekl náhle G. H. Bondy, „přijďte sem za čtrnáct dní. Budeme o té lodi mluvit znovu.”
Captain van Toch pochopil, jak mnoho takové slovo znamená. Zrudl radostí a vypravil ze sebe: „A tož ty ještěrky, – možu je na ty my lodi taky vozit?”
„Ale ano. Jenom se o nich, prosím vás, nikomu nezmiňujte. Lidé by si mysleli, že jste se zbláznil – a já taky.”
„A ty perly tu možu nechat?”
„Můžete.”
„Ja, tak to já musím dvě moc pěkny perle vybrat, já bych je měl někomu poslat.”
„Komu?”
„Takovým dvěma redactors, chlapče. Ja sakra, počkej.”
„Co?”
„Sakra, jak oni se jmenovali.” Kapitán van Toch mrkal zamyšleně blankytnýma očima. „Já mám takovou hloupou hlavu, člověče. Já už nevím, jak se ty dva boys vlastně jmenovali.”
Kapitola
5.
Kapitán J. Van Toch a jeho cvičení ještěři
„Ať se propadnu,” řekl člověk v Marseille, „není-li tohle Jensen.”
Švéd Jensen zvedl oči. „Počkej,” řekl, „a nemluv, pokud tě nenajdu.” Položil si ruku na čelo. „Sea-gull, ne. Empress of India, ne. Pernambuco, ne. Už to mám. Vancouver. Před pěti roky na Vancouver, Osaka-Line, Frisco. A jmenuješ se Dingle, ty rošťáku, a jsi Irčan.”
Člověk vycenil žluté zuby a přisedl. „Right, Jensene. A piju každou kořalku, která je. Kde se tu bereš?”
Jensen ukázal hlavou. „Já teď jezdím Marseille – Saigon. A ty?”
„Já mám dovolenou,” naparoval se Dingle. „Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí.”
Jensen vážně pokýval. „To už tě zase vylili, viď? Ožralství ve službě a podobně. Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak –”
Dingle se potěšeně zacenil. „Tady je Ymca?”
„Dnes je přece sobota,” bručel Jensen. „A kde jsi jezdil?”
„Na takovém trampu,” děl Dingle vyhýbavě. „Všechny možné ostrovy, tam dole.”
„Kapitán?”
„Nějaký van Toch, Holanďan nebo co.”
Švéd Jensen se zamyslil. „Kapitán van Toch. S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře. Loď: Kandong Bandoeng. Line: od čerta k ďáblu. Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc. Znám dobře.”
„Byl už tehdy takový blázen?”
Švéd potřásl hlavou. „Starý Toch je all right, člověče.”
„Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry?”
„Ne.” Jensen maličko váhal. „Něco jsem o tom slyšel… v Singapuru. Jeden žvanil tam o tom mlel hubou.”
Irčan se poněkud urazil. „To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.”
„Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,” brumlal Švéd. „A přece dostal po držce,” dodal vítězně.
„Tak si nech povědět,” bránil se Dingle, „co na tom je. Já to přece musím vědět, kamaráde. Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči.”
„Já taky,” mumlal Jensen. „Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou. Já vím.”
„Hnusní,” otřásl se Dingle. „Samá bradavice, člověče. Panno Maria, já bych na to nesáhl! Vždyť to musí být jedovaté!”
„Proč,” bručel Švéd. „Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí. Na over- i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty – Já tam byl topičem, víš? A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější.”
Dingle si odplivl. „Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic. Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane! Ale tihle ještěři – Jensene, to jsou tuze divná zvířata. Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou; ale v noci to leze ven, ťap – ťap, ťap – ťap… Celá loď se tím hemžila. Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou…” Irčan se pokřižoval. „Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu. Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku. Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi. Ani hodinu.”
„Aha,” děl Jensen. „Tak proto ty se vracíš k mamince, že?”
„Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes. To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul. Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče; až jsem jí hřbet přerazil. Koukal bys, jak starý vyváděl; zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho. Znáš?”
Švéd jenom pokývl.
„Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody. A v Kokopo jsem šel na zem.” Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. „Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct – A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.” Oči pana Dingla ustrnuly. „Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo… a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to de-lirium? Co myslíš?”
Švéd Jensen jen krčil rameny.
„A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?”
Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly. „Tak já ti řeknu,” vrčel, „že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš? A já ti řeknu, že mu to neradím.”
„Tak mu to napiš,” posmíval se Irčan. „Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane. A víš, co mně je divné? Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil. Namouduši, Jensi. Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno. Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil. A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy. Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber.”
„Jak to víš?” zamračil se Švéd ještě temněji.
„Člověk ví, co ví,” děl pan Dingle vyhýbavě. „A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí? Z Devil Bay. Z Čertovy zátoky, Jensi. Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři. Kdepak! To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata. Nenech si nic namluvit, chlapče.” Pan Dingle významně mrkal očima. „Teda tak je to, Jensene, abys věděl. Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right.”
„Řekni to ještě jednou,” chroptěl veliký Švéd hrozivě.
„Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty… a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha. Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc. Starý Toch prodal svou duši, člověče. A já vím, co mu za to ti čerti dávají. Rubíny, perly a takové věci. To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal.”
Jens Jensen zbrunátněl. „A co je ti po tom?” zařval a bouchl do stolu. „Hleď si svých zatracených věcí!”
Malý Dingle leknutím poskočil. „Prosím tě,” zabrebtal zmateně, „co ty tak najednou… Já jenom říkám, co jsem viděl. A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo. Že to jsi ty, Jensene. Chceš-li, tak já řeknu, že to je delirium. Nesmíš se na mne zlobit, Jensene. Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku. Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital. Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co. Ale nebyli žádní.”
„Byli, Pate,” řekl pochmurně Švéd. „Já jsem je viděl.”
„Ne, Jensi,” domlouval Dingle. „Tos měl jenom delirium. Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě. Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši. Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám.”
„V naší konfesi,” hučel Jensen těžkomyslně, „se to nedělá. A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše?”
„Člověče, ohromně,” vyhrkl Irčan. „Já jsem slyšel u nás případy, kdy to pomohlo… no, i v nejtěžších případech. Vůbec proti čertům a podobně, víš?”
„To já dám taky sloužit katolickou mši,” rozhodl se Jens Jensen. „Za Captaina van Tocha. Ale já ji dám sloužit tady v Marseille. Já myslím, že tady v tom velkém kostele to dají laciněji, jako za tovární cenu.”
„Možná; ale irská mše je lepší. U nás jsou, člověče, čertovští flanďáci, kteří dovedou zrovna čarovat. Docela jako fakíři nebo pohani.”
„Koukej, Pate,” řekl Jensen, „já bych ti dal dvanáct franků na tu mši. Ale ty jsi neřád, bratře; ty to prochlastáš.”
„Jensi, takový hřích bych na sebe nevzal. Ale počkej, abys mně věřil, tak já ti dám na těch dvanáct franků dlužní úpis, nechceš?”
„To by šlo,” mínil pořádkumilovný Švéd. Pan Dingle si vypůjčil kus papíru a tužku a široce se s tím rozložil po stole. „Tak co tam mám napsat?”
Jens Jensen se mu díval přes rameno. „Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka.”
A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:
|
Stvrzenka stvrzuju timto žesem ot Jen Jensena přijal namši za Duši Captna Tocha dva 12 franku
Pat Dingle |
„Je to tak dobře?” ptal se pan Dingle nejistě. „A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe?”
„Přece ty, ty vole,” řekl Švéd samozřejmě. „To je proto, aby člověk nezapomněl, že dostal peníze.”
Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti; zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do přirozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.
Kapitola
6.
Jachta na laguně
Mr Abe Loeb mhouřil oči do zapadajícího slunce; chtěl by nějak vyslovit, jak je to krásné, ale jeho drahoušek Li, alias Miss Lily Valley, vlastním jménem slečna Lilian Nowak, zkrátka zlatovlasá Li, White Lily, ta nohatá Lilian a jak se jí ještě do jejích sedmnácti let říkalo, spala na teplém písku, zachumlána do huňatého koupacího pláště a stočena jako spící pes. Proto neřekl Abe nic o kráse světa a jenom vzdychl, hýbaje prsty na bosých nohou, neboť měl mezi nimi zrnka písku. Tamhle na moři leží jachta jménem Gloria Pickford; tu jachtu dostal Abe od papa Loeba za to, že udělal zkoušky na univerzitě. Papa Loeb je pašák. Jesse Loeb, filmový magnát a tak dále. Abe, pozvi si pár přátel nebo přítelkyň a hleď poznat kus světa, řekl starý pán. Papa Jesse je ohromný pašák. Tamhle tedy leží na perleťové hladině Gloria Pickford a tady v teplém písku spí drahoušek Li. Abe vzdychl štěstím. Spí jako malé dítě, chudinka. Mr Abe pocítil nesmírnou touhu ji nějak chránit. Vlastně bych se s ní měl opravdu oženit, myslí si mladý pan Loeb a cítí přitom v srdci krásný a mučivý tlak, složený z pevného odhodlání a strachu. Mamma Loeb s tím asi nebude souhlasit a papa Loeb rozhodí rukama: Ty jsi blázen, Abe. Prostě rodiče to nemohou pochopit, to je to celé. A Mr Abe, vzdychaje něhou, přikryl cípem koupacího pláště běloučký kotník drahouška Li. To je hloupé, myslel si rozpačitě, že mám tak děsně chlupaté nohy!
Bože, jak je tu krásně, jak je tu krásně! Škoda že Li to nevidí. Mr Abe se zadíval na pěknou linii jejího boku a v jakési nejasné souvislosti počal myslet na umění. Drahoušek Li je totiž umělkyně. Filmová umělkyně. Ještě sic nehrála, ale pevně si umínila, že bude největší filmovou herečkou všech století; a co si Li umíní, to také provede. To je právě to, co matka Loeb nechápe; umělkyně je prostě – umělkyně, a nemůže být jako jiná děvčata. A ostatně jiná děvčata nejsou o nic lepší, rozhodl se Mr Abe; například ta Judy na jachtě, taková bohatá holka – já přece vím, že Fred chodí do její kabiny. Každou noc, prosím, kdežto já a Li… Prostě Li není taková. Já to Baseball Fredovi přeju, řekl si Abe velkodušně, je to kamarád z univerzity; ale každou noc – to by tak bohaté děvče nemělo dělat. Míním, děvče z takové rodiny jako Judy. A Judy ani není umělkyně. (O čem si ta děvčata někdy šuškají, vzpomněl si Abe; jak jim přitom svítí oči, a chichtají se – Já s Fredem o takových věcech nikdy nemluvím.) (Li by neměla pít tolik koktailů, neví potom, co mluví.) (Jako například dnes odpoledne, to bylo zbytečné –) (Já míním, jak se ona a Judy pohádaly, která z nich má hezčí nohy. To se přece rozumí, že Li. Já to vím.) (A Fred nemusel mít ten pitomý nápad, že uděláme soutěž krásy nohou. To se může dělat někde na Palm Beach, ale v soukromé společnosti ne. A ta děvčata snad nemusela tak vysoko zvedat sukně. To už přece nebyly jenom nohy. Aspoň Li nemusela. A zrovna před Fredem! A takové bohaté děvče jako Judy by to taky nemuselo dělat.) (Já jsem myslím neměl volat kapitána, aby byl soudcem. To bylo ode mne hloupé. Jak ten kapitán zrudl a naježil kníry, a prý promiňte, pane, a práskl dveřmi. Trapné. Děsně trapné. Kapitán by neměl být tak hrubý. Ostatně je to má jachta, ne?) (Pravda, kapitán nemá s sebou žádného drahouška; jak k tomu, chudák, přijde, aby se díval na takové věci? Já míním, když musí být sám.) (A proč Li plakala, když Fred řekl, že Judy má hezčí nohy? Potom říkala, že Fred je tak nevychovaný; prý jí kazí radost z celé cesty… Chudáček Li!) (A teď ta děvčata spolu nemluví. A když jsem chtěl hovořit s Fredem, zavolala ho Judy k sobě jako psa. Fred je přece můj nejlepší kamarád. To se rozumí, když je Judiným milencem, musí říci, že ona má pěknější nohy! Pravda, nemusel to tvrdit tak rozhodně. To nebylo taktní k chudáčkovi Li; Li má pravdu, že Fred je samolibý klacek. Děsný klacek.) (Vlastně jsem si tu cestu představoval jinak. Čert mně byl dlužen toho Freda!)
Mr Abe shledal, že už se nedívá opojeně na perleťové moře, nýbrž že se velmi, velmi mračí, prosívaje v ruce písek s mušličkami. Bylo mu těžko a rozladěně. Papa Loeb řekl, hleď, abys viděl kus světa. Viděli jsme už kus světa? Mr Abe si hleděl vyvzpomenout, co vlastně viděl, ale nedovedl si představit nic, než jak Judy a drahoušek Li ukazují nohy a Fred, ramenatý Fred, klečí před nimi v dřepu. Abe se zamračil ještě víc. Jakže se jmenuje tenhle korálový ostrov? Taraiva, řekl kapitán. Taraiva nebo Tahuara nebo Taraihatuara-ta-huara. Což abychom se už vrátili, a já řeknu old Jessemu, dad, byli jsme až na Taraihatuara-ta-huara. (Kdybych aspoň toho kapitána nebyl volal, mrzel se Mr Abe.) (Musím s Li promluvit, aby takové věci nedělala. Bože, jak to přijde, že ji mám tak děsně rád! Až se probudí, promluvím s ní. Řeknu jí, že bychom se mohli vzít –) Mr Abe měl oči plné slz; bože, je to láska nebo bolest, nebo patří ta nesmírná bolest k tomu, že ji miluju?
Modře nalíčená, lesklá víčka drahouška Li, podobná něžným škebličkám, se zachvěla. „Abe,” ozvalo se ospale, „víš, nač myslím? Že by se tady na tom ostrově dal dělat bá-ječ-ný film.”
Mr Abe zasypával své nešťastné chlupaté nohy jemným pískem. „Výtečná myšlenka, drahoušku. A jaký film?”
Drahoušek Li otevřel své nesmírné modré oči. „Třeba tak – Představ si, že já bych na tom ostrově byla robinzonka. Ženská robinzonka. Že to je ohromně nová myšlenka?”
„Ano,” řekl Mr Abe nejistě. „A jak by ses na ten ostrov dostala?”
„Skvěle,” děl sladký hlásek. „Víš, prostě naše jachta by v bouři ztroskotala, a vy všichni byste utonuli, ty, Judy, kapitán a všichni.”
„A Fred taky? Fred totiž umí ohromně plavat.”
Hladké čelo se zachmuřilo. „Tak by Freda musel sežrat žralok. To by byl báječný detail,” zatleskal drahoušek ručkama. „Fred má na to šíleně krásné tělo, nemyslíš?”
Mr Abe vzdychnul. „A jak dál?”
„A mne by v bezvědomí vyvrhla sem na břeh vlna. Měla bych na sobě to pyžama, to modře proužkované, co se ti tak líbilo předevčírem.” Mezi něžnými víčky vyplul úzký pohled vhodně znázorňující ženskou svůdnost. „Vlastně by to měl být barevný film, Abe. Každý říká, že mně jde modrá barva ohromně k vlasům.”
„A kdo by tě tady našel?” ptal se věcně Mr Abe.
Drahoušek se zamyslil. „Nikdo. To bych potom nebyla robinzon, kdyby tu byli lidi,” řekla s překvapující logičností. „Proto by to byla tak báječná role, Abe, že bych byla pořád sama. Představ si, Lily Valley v hlavní a vůbec jediné roli!”
„A co bys po celý film dělala?”
Li se opřela o loket. „To už mám vymyšleno. Koupala bych se a zpívala bych na skále.”
„V pyžama?”
„Bez,” řekl drahoušek. „Nemyslíš, že by to byl úžasný úspěch?”
„Přece bys nehrála celý film nahá,” bručel Abe s živým pocitem nesouhlasu.
„Proč ne?” divil se drahoušek nevinně. „Co by na tom bylo?”
Mr Abe pravil něco nesrozumitelného.
„A potom,” přemýšlela Li, „– počkej, už to mám. Potom by mě unesla gorila. Víš, taková hrozně chlupatá, černá gorila.”
Mr Abe se začervenal a snažil se ukrýt své zpropadené nohy ještě víc v písku. „Tady přece nejsou gorily,” namítal málo přesvědčivě.
„Jsou. Tady jsou vůbec všechna možná zvířata. Musíš se na to dívat umělecky, Abe. K mé pleti by šla gorila ohromně. Všiml sis, jaké má Judy vlasy na nohou?”
„Ne,” řekl Abe, nešťastný tímto tématem.
„Děsné nohy,” mínil drahoušek a díval se na svá lýtka. „A když by mě ta gorila nesla v náručí, vystoupil by z pralesa mladý, nádherný divoch a skolil by ji.”
„Jak by byl oblečen?”
„Měl by luk,” rozhodl drahoušek bez váhání. „A věnec na hlavě. Ten divoch by mě zajal a dovedl by mě do tábora kanibalů.”
„Tady žádní nejsou,” pokusil se Abe hájit ostrůvek Tahuara.
„Jsou. Ti lidožrouti by mě chtěli obětovat svým modlám a zpívali by k tomu havajské písně. Víš, takové, jako ti černoši v restaurantu Paradise. Ale ten mladý lidojed by se do mne zamiloval,” vydechl drahoušek s očima dokořán úžasem, „… a potom ještě jeden divoch by se do mne zamiloval, třeba náčelník těch kanibalů… a potom jeden běloch –”
„Kde by se tu vzal ten běloch?” ptal se pro jistotu Abe.
„Ten by byl jejich zajatcem. Třeba by to byl slavný tenorista, který upadl do rukou divochů. To je proto, aby v tom filmu mohl zpívat.”
„A jak by byl oblečen?”
Drahoušek se díval na palce svých nohou. „Měl by být… beze všeho, jako ti lidožrouti.”
Mr Abe vrtěl hlavou. „Drahoušku, to by nešlo. Všichni slavní tenoři jsou děsně tlustí.”
„To je škoda,” litoval drahoušek. „Tak by ho mohl hrát Fred a ten tenor by jenom zpíval. Víš, jak se dělá ta synchronizace ve filmu.”
„Ale Freda přece sežral žralok!”
Drahoušek se rozmrzel. „Nesmíš být tak hrozně realistický, Abe. S tebou se vůbec nedá mluvit o umění. A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel –”
„Kde by je vzal?”
„Tady je spousta perel,” tvrdila Li. „A Fred by s ním ze žárlivosti boxoval na skále nad mořským příbojem. Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš? Že to je skvělá myšlenka? Přitom by oba spadli do moře –” Drahoušek se rozjasnil. „Teď by mohl přijít ten detail se žralokem. To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu! A já bych si vzala toho krásného divocha.” Zlatovlasá Li vyskočila. „Stáli bychom tady na tom břehu… proti západu slunce… docela nazí… a film by se pomalu zavíral –” Li shodila koupací plášť. „A já jdu do vody.”
„… sis nevzala koupačky,” upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá-li se někdo; ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně.
… vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kriticky. Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostného úžasu, cítil se skoro provinilý; ale… well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to… well, jaksi krásnější.
Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu.
Well, i to. A pěknější. Proč tak divně cape? Proč se jí tak třese maso na nohou? Proč to a ono…
Přestaň, bránil se Abe s hrůzou. Li je nejkrásnější děvče, které kdy vyrostlo! Já ji mám děsně rád…
… i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický.
Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně. Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků! Škoda že tu není Fred. S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná.
Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval. Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně. Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád. Tak rád, že to bolí.
Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. „Co je, Li?”
(Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.)
„Co se stalo, Li?” volá Abe a běží na pomoc.
„Abe, Abe,” jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně. „Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!”
„To nic nebylo,” chlácholí Abe. „Nejspíš nějaká ryba.”
„Když to mělo takovou hroznou hlavu,” kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.
Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá. „No, no,” bručí, „podívej se, už tam nic není.”
Li se ohlédla k laguně. „To ti bylo děsné,” vydechla, a náhle začala kvičet. „Tam… tam… vidíš?”
K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.
Abe byl v rozpacích. Mám běžet za Li, aby se nebála? Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím? Rozhodl se ovšem pro to druhé; pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí. Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla: „Ts-ts-ts.”
Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo. „Co je?” řekl ostře směrem k té hlavě.
„Ts-ts-ts,” udělala hlava.
„Abe, Abe, A-be,” vříská drahoušek Li.
„Už jdu,” volá Abe a pomalu (aby se neřeklo) kráčí k své dívce. Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.
Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem. Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.
„Ts-ts-ts,” dělá zvíře.
„A-be,” úpí drahoušek napolo v mdlobách.
Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí; to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.
Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou. „To je… nějaký tuleň,” povídá Abe nejistě. „Měli bychom se vrátit na loď, Li.” Ale Li se jenom třese.
„To vůbec není nic nebezpečného,” tvrdí Abe; chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem. Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž; nebo kdybych našel nějakou hůl…
Začalo se smrákat. Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát. A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.
„Nedívej se, Li,” vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.
Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu. Už jich je asi šedesát, počítá Abe. Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li. Plášť, ve kterém před chvílí spala. Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.
Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy. Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem. Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.
Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla. Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.
„A-be,” bědovalo to za ním zoufale.
Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.
„Tak co?” řekl k těm zvířatům a udělal ještě krok blíž. „Co vlastně chcete?”
„Ts-ts,” zamlaskalo jedno zvíře, a pak jaksi skřehotavě a stařecky vyštěklo: „Najf!”
„Najf!” ozvalo se štěknutí kus dál. „Najf!” „Najf!”
„A-be!”
„Neboj se, Li!” zavolal Abe.
„Li,” štěklo to před ním. „Li.” „Li.” „A-be!”
Abe byl jako ve snu. „Co je?”
„Najf!”
„A-be,” kvílel drahoušek Li. „Pojď sem!”
„Hned. – Vy myslíte knife? Já nemám žádný nůž. Nic vám neudělám. Co ještě chcete?”
„Ts-ts,” mlaskalo zvíře a kolébalo se k němu.
Abe se rozkročil, plášť přes ruku, ale neustoupil. „Ts-ts,” řekl. „Co chceš?” Zdálo se, že mu zvíře podává přední tlapu, ale to se Abeovi nelíbilo. „Co?” řekl poněkud ostře.
„Najf,” štěklo zvíře a pustilo z tlapy něco bělavého, jako krůpěje. Ale nebyly to krůpěje, protože se to kutálelo.
„Abe,” zajíkala se Li. „Nenechávej mě tady!”
Mr Abe už necítil vůbec žádný strach. „Jdi z cesty,” řekl a mávl po zvířeti koupacím pláštěm. Zvíře kvapně a neobratně ustoupilo. Nyní se mohl Abe se ctí vzdálit, ale ať Li vidí, jak je statečný; shýbl se k tomu bělavému, co zvíře upustilo z tlapy, aby se na to podíval. Byly to tři tvrdé, hladké, matně lesklé kuličky. Mr Abe je pozvedl k očím, neboť se šeřilo.
„A-be,” ječel opuštěný drahoušek. „Abe!”
„Už jdu,” zavolal Mr Abe. „Li, já mám něco pro tebe! Li, Li, já ti něco nesu!” Toče nad hlavou koupacím pláštěm běžel Mr Abe Loeb po břehu jako mladý bůh.
Li seděla schoulena v dřepu a třásla se. „Abe,” vzlykala a drkotala zuby. „Jak můžeš… jak můžeš…”
Abe před ní slavnostně poklekl. „Lily Valley, bohové mořští čili tritóni ti přišli vzdát hold. Mám ti vyřídit, že od té doby, co se Venuše vynořila z pěn, na ně žádná umělkyně neudělala tak ohromný dojem jako ty. Na důkaz svého obdivu ti posílají” – Abe vztáhl ruku –”tady ty tři perly. Koukej.”
„Nežvaň, Abe,” fňukal drahoušek Li.
„Vážně, Li. Tak se podívej, že to jsou pravé perly!”
„Ukaž,” zakňourala Li a třesoucími se prsty sáhla po těch bělavých kuličkách. „Abe,” vydechla, „vždyť to jsou perly! Tos našel v písku?”
„Ale Li, drahoušku, perly přece nejsou v písku!”
„Jsou,” tvrdil drahoušek. „A rýžují se. Vidíš, já jsem ti říkala, že tady jsou spousty perel!”
„Perly rostou v takových mušlích pod vodou,” řekl Abe téměř s jistotou. „Namouduši, Li, to ti přinesli ti tritóni. Oni tě totiž viděli, jak ses koupala. Chtěli ti to dát osobně, ale když ses jich tak bála –”
„Když jsou tak oškliví,” vyhrkla Li. „Abe, to jsou báječné perly! Já mám děsně ráda perly!”
(Teď je hezká, řekl kritický hlas. Jak tu klečí s těmi perlami na dlani – nu, pěkná, to se jí musí nechat.)
„Abe, a to mně opravdu přinesli ti… ta zvířata?”
„To nejsou zvířata, drahoušku. To jsou mořští bohové. Jmenují se tritóni.”
Drahoušek se nijak nepodivil. „To je od nich hezké, že? Oni jsou ohromně milí. Co myslíš, Abe, mám se jim nějak poděkovat?”
„Už se jich nebojíš?”
Drahoušek se zachvěl. „Bojím. Abe, prosím tě, vem mě odtud!”
„Tak podívej se,” řekl Abe. „Musíme se dostat do našeho člunu. Pojď a neboj se.”
„Když… když oni nám stojí v cestě,” drkotala Li. „Abe, nechtěl bys k nim jít sám? Ale nesmíš mě tu nechat samotnou!”
„Já tě přenesu v náručí,” navrhl Mr Abe hrdinně.
„To by šlo,” vydechl drahoušek.
„Ale vem na sebe plášť,” bručel Abe.
„Hned.” Slečna Li si rovnala oběma rukama své slavné zlaté vlasy. „Nejsem děsně rozcuchaná? Abe, nemáš s sebou růž na rty?”
Abe jí položil na ramena plášť. „Pojď už raději, Li!”
„Já se bojím,” dýchl drahoušek. Mr Abe ji zvedl v náručí. Li si připadala lehká jako obláček. Hrome, to je těžší, než sis myslel, viď? řekl Abeovi hlas chladný a kritický. A teď máš obě ruce plné, člověče; kdyby ta zvířata na nás šla, – co potom?
„Nechtěl bys běžet poklusem?” navrhoval drahoušek.
„Ano,” supěl Mr Abe, stěží motaje nohama. V tu chvíli se už rychle šeřilo. Abe se blížil k tomu širokému polokruhu zvířat. „Honem, Abe, běž, běž,” šeptala Li. Zvířata začala zvláštním, vlnivým pohybem komíhat a kroužit hoření polovinou těla.
„Tak běž, běž honem,” zaúpěl drahoušek, kopaje hystericky nohama, a do krku Abeova se zaryly nehty stříbřitě lakované.
„Sakra, Li, dej pokoj,” zahučel Abe.
„Najf,” zaštěklo to vedle něho. „Ts-ts-ts.” „Najf.” „Li.” „Najf.” „Najf.” „Najf.” „Li.”
To už byli z toho polokruhu venku a Abe cítil, že se boří nohama do vlhkého písku. „Můžeš mě postavit,” zadechl drahoušek právě ve chvíli, kdy Abeovi povolily ruce i nohy.
Abe těžce oddychoval, utíraje si předloktím pot na čele. „Jdi k člunu, honem,” kázal drahoušek Li. Polokruh tmavých stínů se nyní obrátil čelem k Li a postupoval blíž. „Ts-ts-ts.” „Najf.” „Najf.” „Li.”
Ale Li nekřičela. Li nezačala utíkat. Li zvedla paže k nebi, a koupací plášť sklouzl s jejích ramen. Nahá Li kynula oběma rukama komíhavým stínům a posílala jim polibky. Na jejích třesoucích se rtech se objevilo něco, co by každý musel nazvat okouzlujícím úsměvem. „Vy jste tak sladcí,” řekl drkotavý hlásek. A bílé ruce se znovu vztáhly k těm komíhavým stínům.
„Pojď mi pomoci, Li,” bručel Abe trochu hrubě, strkaje člun dál do vody.
Drahoušek Li zvedl svůj koupací plášť. „Sbohem, vy drahoušci!” Bylo slyšet, jak ty stíny už čvachtají ve vodě. „Tak dělej honem, Abe,” sykl drahoušek brodě se ke člunu. „Už jsou zase tady!” Mr Abe Loeb se zoufale namáhal dostat člun na vodu. Tak, a teď ještě do něho vlezla slečna Li a třepetala rukou na pozdrav. „Jdi na druhou stranu, Abe, není mě vidět.”
„Najf.” „Ts-ts-ts.” „A-be!”
„Najf, ts najf.”
„Ts-ts.”
„Najf!”
Konečně se člun zahoupal na vlnách. Mr Abe se do něho vydrápal a opřel se ze vší síly do vesel. Jedno veslo uhodilo do nějakého kluzkého těla.
Drahoušek Li si zhluboka oddechl. „Že jsou hrozně milí? A že jsem to udělala dokonale?”
Mr Abe vesloval ze všech sil k jachtě. „Vem si na sebe ten plášť, Li,” řekl poněkud suše.
„Já myslím, že to byl ohromný úspěch,” konstatovala slečna Li. „A ty perly, Abe! Co myslíš, jakou mají cenu?”
Mr Abe přestal na okamžik veslovat. „Já myslím, že ses jim nemusela tak ukazovat, drahoušku.”
Slečna Li se trochu urazila. „Co na tom bylo? Je vidět, Abe, že nejsi umělec. Prosím tě, vesluj, mně je v tom plášti zima!”
Kapitola
7.
Pokračování jachty na laguně
Toho večera nebylo na jachtě Gloria Pickford osobních sporů; jenom vědecké názory se hlučně rozcházely. Fred (loajálně podporovaný Abem) soudil, že to určitě museli být nějací ještěři, kdežto kapitán hádal na savce. V moři žádní ještěři nejsou, tvrdil kapitán horkokrevně; ale mladí páni z univerzity na jeho námitky nedali; ještěři jsou jaksi větší senzace. Drahoušek Li se spokojil s tím, že to byli tritóni, že byli prostě rozkošní a vůbec že to byl takový úspěch; a Li (v modře proužkovaném pyžama, které se Abeovi tak líbilo) snila se zářícíma očima o perlách a mořských bozích. Judy byla ovšem přesvědčena, že to všechno je švanda a humbuk a že si to Li s Abem vymysleli, a mrkala zuřivě na Freda, aby toho už nechal. Abe si myslel, že by se Li mohla zmínit o tom, jak on, Abe, šel bez bázně mezi ty ještěry pro její koupací plášť; proto třikrát vypravoval, jak jim Li ohromně čelila, zatímco on, Abe, odstrkoval člun do vody, a právě to začínal lícit počtvrté; ale Fred a kapitán vůbec neposlouchali, vášnivě se hádajíce o ještěry a savce. (Jako by na tom tak moc záleželo, co to bylo, myslel si Abe.) Konečně Judy zívla a řekla, že jde spat; podívala se významně na Freda, ale Fred si právě vzpomněl, že před potopou světa žili takoví staří legrační ještěři, jak se hrome jmenovali, diplosauři, bigosauři nebo tak nějak, a ti se procházeli po zadních nohách, pane; Fred to sám viděl na jednom legračním učeném obrázku, pane, v takhle tlusté knize. Ohromná kniha, pane, tu byste měl znát.
„Abe,” ozval se drahoušek Li. „Já mám báječnou myšlenku na film.”
„Jakou?”
„Něco úžasně nového. Víš, naše jachta by se třeba potopila a jenom já bych se zachránila na ten ostrov. A tam bych žila jako robinzonka.”
„Co byste si tam počala?” namítal kapitán skepticky.
„Koupala bych se a tak,” řekl drahoušek prostě. „A přitom by se do mne zamilovali ti mořští tritóni… a nosili by mně samé perly. Víš, docela podle skutečnosti. Mohl by to být třeba přírodní a vzdělávací film, nemyslíš? Něco jako Trader Horn.”
„Li má pravdu,” prohlásil najednou Fred. „Měli bychom ty ještěry zítra večer nafilmovat.”
„Totiž ty savce,” opravil kapitán.
„Totiž mne,” řekl drahoušek, „jak stojím mezi těmi mořskými tritóny.”
„Ale v koupacím plášti,” vyhrkl Abe.
„Já bych si vzala ty bílé koupačky,” řekla Li. „A musela by mně Greta udělat pořádný účes. Dnes jsem byla jednoduše hrrrozná.”
„A kdo by to filmoval?”
„Abe. Aby byl aspoň k něčemu. A Judy by musela něčím svítit, kdyby už byla tma.”
„A co Fred?”
„Fred by měl luk a věnec na hlavě, a kdyby mě ti tritóni chtěli unést, tak by je skolil, ne?”
„Děkuju uctivě,” zubil se Fred. „Ale mně bude revolver milejší. A kapitán myslím by tam měl taky být.”
Kapitán naježil bojovně kníry. „Neračte se starat. Já už udělám, čeho bude třeba.”
„A co to bude?”
„Tři lidé z posádky, pane. A dobře ozbrojení, pane.”
Drahoušek Li rozkošně užasl. „Myslíte, že to je tak nebezpečné, kapitáne?”
„Nemyslím nic, děťátko,” bručel kapitán. „Ale mám své rozkazy od Mr Jesse Loeba – aspoň pokud se týče pana Abe.”
Páni se náruživě vrhli do technických detailů podniku; Abe mrkl na drahouška, už bys měla jít spat, a takové věci. Li poslušně šla. „Víš, Abe,” řekla ve své kabině, „já myslím, že to bude úžasný film!”
„Bude, drahoušku,” souhlasil Mr Abe a chtěl ji políbit.
„Dnes ne, Abe,” bránil se drahoušek. „Musíš přece pochopit, že se musím děsně soustředit.”
Celý den nato se slečna Li intenzívně soustřeďovala; chudák komorná Greta s tím měla plné ruce práce. To byly koupele s důležitými solemi a esencemi, mytí vlasů Nurblond šamponem, masáže, pedikúra, manikúra, ondulace a česání, žehlení a zkoušení šatů, přešívání a líčení a patrně ještě mnoho jiných příprav; i Judy byla stržena tím chvatem a pomáhala drahouškovi Li. (Jsou těžké chvíle, kdy ženy dovedou být k sobě podivuhodně loajální, jako je například oblékání.) Zatímco v kabině slečny Li panoval tento horečný ruch, udělali se páni pro sebe, a rozestavujíce po stole popelníčky a sklenky s kořalkou, stanovili strategicky plán, kde bude kdo stát a co bude mít na starosti, kdyby k něčemu došlo; přitom byl kapitán několikrát těžce uražen v prestižní otázce komanda. Odpoledne dopravili na břeh laguny filmovací aparát, malý kulomet, koš s příbory a jídlem, pušky, gramofon a jiné válečné potřeby; to vše bylo výtečně maskováno palmovými listy. Ještě před západem slunce zaujali svá místa tři ozbrojení mužové z posádky a kapitán ve funkci vrchního velitele. Potom byl dovezen na břeh ohromný koš s několika drobnými potřebami slečny Lily Valley. Potom připlul Fred se slečnou Judy. Potom začalo zapadat slunce v celé tropické nádheře.
Zatím už Mr Abe ťuká podesáté na kabinu slečny Li. „Drahoušku, už je opravdu nejvyšší čas!”
„Hned, hned,” odpovídá drahouškův hlas, „prosím tě, nedělej mě nervózní! Musím se přece ustrojit, ne?”
Zatím kapitán obzírá situaci. Tamhle se na hladině zálivu třpytí rovný, dlouhý pás, který odděluje zvlněné moře od tiché tůně laguny. Jako by tam byla pod vodou nějaká hráz nebo vlnolam, myslí si kapitán; snad je to písek nebo korálový útes, ale vypadá to skoro jako umělé dílo. Divné místo. Nad pokojnou hladinou laguny se tu a tam vynořují černé hlavy a táhnou se ke břehu. Kapitán svírá rty a sahá neklidně po revolveru. Bylo by líp, myslí si, kdyby ty ženské zůstaly na lodi. Judy se počíná třást a drží se křečovitě Freda. Jak je silný, myslí si, bože, jak ho mám ráda!
Konečně odráží od jachty poslední člun. Je v něm slečna Lily Valley v bílém koupacím triku a v průsvitném dressing-gownu, v němž patrně bude vyvržena z moře jako trosečnice; dále Miss Greta a Mr Abe. „Proč tak pomalu vesluješ, Abe,” vytýká drahoušek. Mr Abe vidí ty černé hlavy postupující ke břehu a neříká nic.
„Ts-ts.”
„Ts.”
Mr Abe vytahuje člun na písek a pomáhá drahouškovi Li a slečně Gretě ven. „Běžte honem k aparátu,” šeptá umělkyně. „A až ti řeknu, teď, začni točit.”
„Vždyť už nebude vidět,” namítá Abe.
„Tak musí Judy svítit. Greto!”
Zatímco Mr Abe Loeb zaujal své místo u aparátu, klade se umělkyně na písek jako umírající labuť a slečna Greta upravuje záhyby jejího dressing-gownu. „Ať mně je vidět kus nohy,” šeptá trosečnice. „Už je to? Tak pryč! Abe, teď!”
Abe počal točit klikou. „Judy, světlo!” Ale žádné světlo se nerozsvítilo. Z moře se vynořují komíhavé stíny a blíží se k Li. Greta si zacpává rukou ústa, aby nekřičela.
„Li,” volá Mr Abe. „Li, utec!”
„Najf!” „Ts-ts-ts.” „Li.” „Li.” „A-be!”
Někdo odjišťuje revolver. „K čertu, nestřílet,” syčí kapitán.
„Li,” volá Abe a přestává točit. „Judy, světlo!”
Li pomalu, vláčně vstává a zvedá ruce k nebi. Lehýnký dressing-gown klouže s jejích ramen. Nyní tam stojí bělostná Lily, vzpínající ruce půvabně nad hlavou, jako činívají trosečníci, když procitají ze mdlob.
Mr Abe počal zuřivě točit klikou. „Sakra, Judy, tak sviť!”
„Ts-ts-ts!”
„Najf.”
„Najf.”
„A-be!”
Černé stíny se kolébají a krouží kolem bílé Li. Počkat, počkat, tohle už není hra. Li už nevzpíná ruce nad hlavou, nýbrž odstrkuje něco od sebe a piští: „Abe, Abe, ono to na mne sáhlo!” V tu chvíli se rozžalo oslňující světlo, Abe honem točí klikou, Fred a kapitán běží s revolvery k Li, která sedí na bobku a zajíká se hrůzou. Zároveň je v prudkém světle vidět desítky a sta těch dlouhých, tmavých stínů, jak úprkem klouzají do moře. Zároveň dva plavci vrhají síť na jeden prchající stín. Zároveň Greta omdlévá, padajíc jako pytel. Zároveň třeskly dva nebo tři výstřely, v moři to rozvířeně šplouná, dva plavci se sítí leží na něčem, co se pod nimi svíjí a zmítá, a světlo v rukou slečny Judy zhaslo.
Kapitán rozsvítil kapesní baterku. „Děťátko, nestalo se vám nic?”
„Ono mně to sáhlo na nohu,” kvílel drahoušek. „Frede, to bylo děsné!”
Nyní se dostavil i Mr Abe se svou baterkou. „Ohromně to šlo, Li,” hlaholil, „ale Judy měla dřív posvítit!”
„Ono to nechtělo svítit,” vyjekla Judy. „Že to nechtělo svítit, Frede?”
„Ona se Judy bála,” omlouval ji Fred. „Na mou čest, ona to neudělala naschvál, viď, Judy?”
Judy se urazila; ale zatím se přiblížili ti dva plavci, vlekouce v síti něco, co sebou házelo jako velká ryba. „Tak tady to je, kapitáne. A živé.”
„Potvora, stříkalo to ze sebe nějakou jedovatinu. Já mám plné ruce puchýřů, pane. A pálí to jako peklo.”
„Na mne to taky sáhlo,” kňourala slečna Li. „Posviť, Abe! Podívej se, nemám tady puchýř?”
„Ne, nemáš tam nic, drahoušku,” ujišťoval Abe; málem by políbil to místo nad kolenem, jež si drahoušek starostlivě mnul. „To ti bylo studené, brr,” stěžoval si drahoušek Li.
„Ztratila jste perlu, ma’am,” řekl jeden plavec a podával Li kuličku, kterou zvedl z písku.
„Ježíši, Abe,” vykřikla slečna Li, „oni mně zase přinesli perly! Děti, pojďte hledat perly! Tady budou spousty perel, co mně ti chudáčkové donesli! Že jsou rozkošní, Frede? Tady je taky perla!”
„A tady!”
Tři baterky obrátily svá světelná kola k zemi.
„Já jsem našel jednu ohromnou!”
„Ta patří mně,” vyhrkl drahoušek Li.
„Frede,” ozvala se mrazivě slečna Judy.
„Hned,” řekl pan Fred lezoucí v písku po kolenou.
„Frede, já se chci vrátit na loď!”
„Někdo tě tam doveze,” poradil Fred zaměstnaně. „Safra, tohle je ale švanda!”
Tři páni a slečna Li se pohybovali dál v písku jako veliké svatojánské mušky.
„Tady jsou tři perly,” hlásil kapitán.
„Ukažte, ukažte,” kvičela Li nadšeně a běžela po kolenou za kapitánem. V tu chvíli zazářilo magnéziové světlo a zarachotila klika filmového aparátu. „Tak, teď jste tam,” prohlásila mstivě Judy. „To bude ohromný snímek pro noviny. Americká Společnost Hledá Perly. Mořští Ještěři Házejí Perlami po Lidech.”
Fred si sedl. „Hergot, Judy má pravdu. Děti, to musíme dát do novin!”
Li si sedla. „Judy je drahoušek. Judy, vem nás ještě jednou, ale odpředu!”
„To bys mnoho ztratila, miláčku,” mínila Judy.
„Děti,” řekl Mr Abe, „měli bychom raději hledat. Dělá se příliv.”
Ve tmě na kraji moře se pohnul černý komíhavý stín. Li zavřískla: „Tam – tam –”
Tři baterky vrhly kruh světla v tu stranu. Byla to jenom Greta na kolenou, hledající potmě perly.
Li měla na klíně kapitánovu čepici s jedenadvaceti perlami. Abe naléval a Judy hrála na gramofon. Byla nesmírná hvězdná noc za věčného šumění moře.
„Tak jaký tomu dáme titul,” povykoval Fred. „Dcera průmyslníka z Milwaukee filmuje fosilní plazy.”
„Předpotopní ještěři holdují kráse a mládí,” navrhoval Abe poeticky.
„Jachta Gloria Pickford objevuje neznámé tvory,” radil kapitán. Nebo „Záhada ostrova Tahuara.”
„To by byl jenom podtitul,” řekl Fred. „Titul musí říkat něco víc.”
„Třeba: Baseball Fred bojuje s nestvůrami,” ozvala se Judy. „Fred byl báječný, když se na ně hnal. Jen aby to na tom filmu dobře vyšlo!”
Kapitán odkašlal. „Já jsem totiž vyběhl dřív, slečno Judy; ale nemluvme o tom. Já myslím, že by titul měl znít vědecky, pane. Střízlivě a… zkrátka vědecky. Před-lu-viální fauna na pacifickém ostrově.”
„Předliduviální,” opravoval Fred. „Ne, předviduální. Safra, jak je to. Antiluviální. Anteduviální. Ne, to nejde. Musíme tomu dát nějaký jednodušší titul, aby to mohl každý vyslovit. Judy je pašák.”
„Antediluviální,” řekla Judy.
Fred kroutil hlavou. „Příliš dlouhé, Judy. Delší než ty potvory i s ocasem. Titul má být krátký. Ale Judy je ohromná, co? Řekněte, kapitáne, že je skvělá?”
„Je,” souhlasil kapitán. „Znamenité děvče.”
„Správný chlapec, kapitáne,” řekl uznale mladý obr. „Děti, kapitán je pašák. Ale předluviální fauna je blbost. To není žádný titul pro noviny. To spíš Milenci na Ostrově perel nebo tak něco.”
„Tritóni zasypávají perlami bílou Lily,” křičel Abe. „Hold říše Poseidónovy! Nová Afrodité!”
„Blbost,” protestoval Fred pobouřeně. „Žádní tritóni nikdy nebyli. To je vědecky dokázáno, chlapče. A nebyla žádná Afrodité, viď, že nebyla, Judy? Srážka lidí s praještěry! Statečný kapitán útočí na předpotopní netvory! Člověče, to musí mít břink, ten titul!”
„Zvláštní vydání,” provolával Abe. „Filmová umělkyně přepadena mořskými nestvůrami! Sex-appeal moderní ženy vítězí nad pravěkými ještěry! Fosilní plazi dávají přednost blondýnkám!”
„Abe,” ozval se drahoušek Li. „Já ti mám myšlenku –”
„Jakou?”
„Na film. To by byla báječná věc, Abe. Představ si, že bych se koupala na břehu moře –”
„Tohle triko ti děsně sluší, Li,” vyhrkl Abe honem.
„Že? A ti tritóni by se do mne zamilovali a unesli by mě na dno moře. A já bych byla jejich královna.”
„Na dně mořském?”
„Ano, pod vodou. V jejich tajemné říši, víš? Oni tam přece mají města a všechno.”
„Drahoušku, vždyť by ses tam musela utopit!”
„Neboj se, já umím plavat,” řekl drahoušek Li bezstarostně. „Jenom jednou denně bych vyplula na břeh nadýchat se vzduchu.” Li předvedla dechové cvičení spojené s dmutím ňader a plavnými pohyby paží. „Asi tak, víš? A na břehu by se do mne zamiloval… třeba mladý rybář. A já do něho. Děsně,” vzdychl drahoušek. „Víš, on by byl takový krásný a silný. A ti tritóni by ho chtěli utopit, ale já bych ho zachránila a šla bych s ním do jeho chatrče. A ti tritóni by nás tam obléhali – no, a pak byste nás třeba přišli zachránit vy.”
„Li,” řekl Fred vážně, „to je tak pitomé, že by se to namouduši mohlo natočit. Budu se divit, když z toho starý Jesse neudělá velkofilm.”
Fred měl pravdu; byl z toho svým časem velkofilm produkce Jesse Loeb Pictures se slečnou Lily Valley v hlavní úloze; dále v něm bylo zaměstnáno šest set nereidek, jeden Neptun a dvanáct tisíc statistů převlečených za různé předpotopní ještěry. Ale než k tomu došlo, uteklo mnoho vody a stalo se mnoho událostí, zejména:
1. Zajaté zvíře, chované ve vaně v koupelně drahouška Li, se těšilo po dva dny živému zájmu celé společnosti; třetího dne se přestalo hýbat a slečna Li tvrdila, že se chudáčkovi stýská; čtvrtého dne počalo páchnout a muselo být vyhozeno v pokročilém stavu rozkladu.
2. Ze snímků natočených u laguny byly k potřebě jenom dva. Na jednom drahoušek Li přisedá hrůzou do dřepu, máchaje zoufale rukama proti vztyčeným zvířatům. Všichni tvrdili, že je to báječný snímek. Na druhém bylo vidět tři muže a jednu dívku, klečící a sehnuté nosem až k zemi; všichni byli odzadu a vypadali, jako by se něčemu klaněli. Tento snímek byl potlačen.
3. Co se týče navržených titulů pro noviny, bylo užito téměř všech (ba i té antediluviální fauny) ve stech a stech amerických a vůbec světových žurnálech, týdenících a magazínech; k tomu bylo připojeno vylíčení celé události s mnoha podrobnostmi a snímky, jako byla fotografie drahouška Li mezi ještěry, fotografie samotného ještěra ve vaně, fotografie samotné Li v koupacích šatech, fotografie slečny Judy, Mr Abe Loeba, Baseball Freda, kapitána jachty, samotné jachty Gloria Pickford, samotného ostrova Taraiva a samotných perel, rozložených na černém sametu. Tím byla kariéra drahouška Li zajištěna; dokonce odmítla vystupovat ve varieté a prohlásila zpravodajům novin, že se hodlá věnovat jenom Umění.
4. Vyskytli se ovšem lidé, kteří pod záminkou odborného vzdělání tvrdili, že – pokud lze soudit podle snímků – nejde o žádné pravěké ještěry, nýbrž o nějaký druh mloků. Ještě odbornější lidé pak tvrdili, že tento druh mloků není vědecky znám, a proto vůbec neexistuje. Byla o tom v tisku dlouhá debata, kterou ukončil profesor J. W. Hopkins (Yale Un.) prohlášením, že prozkoumal předložené snímky a že je považuje za podvrh (hoax) nebo trikfilm; že zobrazená zvířata připomínají poněkud velemloka krytožábrého (Cryptobranchus japonicus, Sieboldia maxima, Tritomegas Sieboldii nebo Megalobatrachus Sieboldii), ale nepřesně, neuměle a přímo diletantsky napodobeného. Tím byla věc na delší dobu vědecky vyřízena.
5. Konečně v přiměřené době se Mr Abe Loeb oženil se slečnou Judy. Jeho nejlepší přítel Baseball Fred byl mu svědkem na svatbě konané s velikou slávou za účasti mnoha vynikajících osobností z kruhů politických, uměleckých a jiných.
Kapitola
8.
Andrias Schuechzeri
Bez konce je lidská všetečnost. Lidem nestačilo, že profesor J. W. Hopkins (Yale Un.), největší té doby autorita v oboru reptilií, prohlásil ony záhadné tvory za nevědecký humbuk a pouhou fantazii; v odborném tisku i v novinách se počaly množit zprávy o výskytu dosud neznámých zvířat, podobných obrovským mlokům, na nejrůznějších místech Tichého oceánu. Poměrně spolehlivé údaje uváděly naleziště na ostrovech Šalomounských, na ostrově Schoutenově, na Kapingamarangi, Butaritari a Tapeteuea, dále na celé skupině ostrůvků: Nukufetau, Fanufuti, Nukonono a Fukaofu, potom až na Hiau, Uahuka, Uapu a Pukapuka. Byly citovány pověsti o čertech kapitána van Tocha (hlavně v oblasti melanéské) a o tritónech slečny Lily (spíše v Polynésii); i usoudily noviny, že jde asi o různé druhy podmořských a předpotopních oblud, zvláště proto, že nastala letní sezóna a nebylo o čem psát. Podmořské obludy mívají u čtenářů značný úspěch. Zejména v USA přišli tritóni do módy; v New Yorku se hrála třistakrát výpravná revue Poseidón s třemi sty nejkrásnějšími tritónkami, nereidkami a sirénami; v Miami i na plážích kalifornských se mládež koupala v kostýmech tritónů a nereidek (tj. tři šňůry perel a nic víc), kdežto ve středních a středozápadních státech neobyčejně zmohutnělo Hnutí pro Potírání Nemravnosti (HPN); přitom došlo k veřejným projevům a několik černochů bylo dílem pověšeno, dílem upáleno.
Konečně vyšel v The National Geographic Magazine bulletin Vědecké Výpravy Kolumbijské univerzity (pořádané nákladem J. S. Tinckera, takřečeného Krále Konzerv); tu zprávu podepsali P. L. Smith, W. Kleinschmidt, Charles Kovar, Louis Forgeron a D. Herrero, tedy kapacity světové pověsti zejména v oboru rybích parazitů, červů kroužkovaných, rostlinné biologie, nálevníků a mšic. Z obsáhlé zprávy vyjímáme:
… Na ostrově Rakahanga se výprava poprvé setkala s otisky zadních noh dosud neznámého obrovského mloka. Otisky jsou pětiprsté, délka prstů 3 až 4 cm. Podle počtu šlépějí se musí pobřeží ostrova Rakahanga těmito mloky přímo hemžit. Protože tu nebylo otisků předních noh (až na jeden čtyřprstý otisk, patrně mláděte), usoudila výprava, že tito mloci se patrně pohybují po zadních končetinách.
Podotýkáme, že na ostrůvku Rakahanga není řeka ani močál; tito mloci žijí tedy v moři a jsou asi jedinými zástupci svého řádu, kteří obývají prostředí pelagické. Je ovšem známo, že mexický axolotl (Amblystoma mexicanum) se zdržuje ve slaných jezerech; ale o mlocích pelagických (v moři žijících) nenalézáme zmínky ani v klasickém díle W. Korngolda Obojživelníci ocasatí (Urodela), Berlín 1913.
… Čekali jsme až do odpoledne, abychom ulovili nebo aspoň spatřili živý exemplář, ale marně. S lítostí jsme opouštěli půvabný ostrůvek Rakahanga, kde se D. Herrerovi podařilo nalézt krásný nový druh ploštice…
Daleko větší štěstí nám přálo na ostrově Tongarewa. Čekali jsme na pobřeží s puškami v rukou. Po západu slunce se vynořily z vody hlavy mloků, poměrně veliké a mírně zploštělé. Po chvíli vlezli mloci na písek, kráčejíce kolébavě, ale dosti mrštně po zadních nohách. Vsedě byli vysocí něco přes metr. Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla; vypadalo to, jako by tančili. W. Kleinschmidt povstal, aby lépe viděl. Tu mloci k němu obrátili hlavy a na krátký okamžik úplně strnuli; potom se k němu počali se značnou rychlostí blížit, vydávajíce sykavé a štěkavé zvuky. Když byli od něho asi na sedm kroků, střelili jsme do nich z pušek. Dali se velmi rychle na útěk a vrhli se do moře; toho večera se už neukázali. Na břehu zůstali jenom dva mloci mrtví a jeden s přeraženou páteří. který vydával zvláštní zvuk, jako „ogod, ogod, ogod”. Později skonal, když W. Kleinschmidt otevřel nožem jeho dutinu plicní… (Následují anatomické podrobnosti, kterým bychom my laikové stejně nerozuměli; i odkazujeme odborné čtenáře na citovaný bulletin.)
Jde tedy, jak z uvedených znaků zřejmo, o typického člena řádu obojživelníků ocasatých (Urodela), k nimž, jak je každému známo, náleží čeleď mloků pravých (Salamandrida), zahrnující rod čolků (Tritones) a mloků (Salamandrae), a čeleď mloků pulcovitých (Ichthyoidea), zahrnující mloky krytožábré (Cryptobranchiata) a žabernaté (Phanerobranchiata). Mlok zjištěný na ostrově Tongarewa zdá se být nejblíže příbuzný mlokům pulcovitým krytožábrým; v mnohém směru, mimo jiné svou velikostí, připomíná japonského velemloka obrovského (Megalobatrachus Sieboldii) nebo amerického hellbendra, zvaného „bahenní čert”, ale liší se od nich dobře vyvinutými čidly a delšími, silnějšími končetinami, které mu dovolují pohybovat se dosti obratně ve vodě i na souši. (Následují další podrobnosti srovnávací anatomie.)
Když jsme vypreparovali kostry zabitých zvířat, došli jsme nejzajímavějšího poznatku: že totiž kostra těchto mloků se shoduje téměř dokonale s fosilním otiskem mločí kostry, jejž nalezl na kamenné desce z öhningenských lomů dr. Johannes Jakob Scheuchzer a vyobrazil ve spise „Homo diluvii testis”, vydaném roku 1726. Méně znalým čtenářům budiž připomenuto, že řečený dr. Scheuchzer považoval tuto fosilii za pozůstatky předpotopního člověka. „Přiložený tuto obraz,” píše, „jejž předkládám učenému světu v pěkném dřevorytu, jest zajisté beze vší pochyby obrazem člověka, jenž byl svědkem potopy světa; není tu linií, z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojiti něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude úplná shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost. Člověk zkamenělý zobrazen tu zpředu; ejhle pomník vyhynulého lidstva, starší všech náhrobků římských, řeckých, ba i egyptských a všech východních vůbec.” Později Cuvier rozpoznal v öhningenském otisku kostru zkamenělého mloka, který byl nazván Cryptobranchus primaevus nebo Andrias Scheuchzeri Tschudi a považován za species dávno vymřelou. Osteologickým srovnáním se nám podařilo identifikovat naše mloky s domněle vyhynulým pramlokem Andriasem. Tajemný praještěr, jak se mu říkalo v novinách, není nic jiného než fosilní krytožábrý mlok Andrias Scheuchzeri; nebo je-li třeba nového jména, Cryptobranchus Tinckeri erectus čili velemlok polynéský.
… Záhadou zůstává, proč tento zajímavý velemlok unikl až dotud vědecké pozornosti, ačkoliv se aspoň na ostrovech Rakahanga a Tongarewa v souostroví Manihiki vyskytuje hromadně. Ani Randolph a Montgomery ve svém spise „Dva roky na ostrovech Manihiki” (1885) se o něm nezmiňují. Místní obyvatelé tvrdí, že se toto zvíře – které ostatně považují za jedovaté – začalo ukazovat teprve před šesti nebo osmi léty. Vypravují, že „mořští čerti” dovedou mluvit (!) a staví si v zálivech, kde žijí, celé soustavy valů a hrází na způsob podmořských měst; prý v jejich zálivech je po celý rok voda tichá jako v rybníce; prý si vyhrabávají pod vodou mnoho metrů dlouhé nory a chodby, ve kterých se zdržují během dne; prý v noci kradou na polích sladké brambory a yamy a odnášejí lidem motyky a jiné nářadí. Vůbec lidé je mají neradi, a dokonce se jich obávají; v mnoha případech se odstěhovali raději na jiná místa. Zřejmě tu jde o pouhé primitivní pověsti a pověry, zdůvodněné leda odpuzujícím vzhledem a vzpřímenou, poněkud lidskou chůzí neškodných velikých mloků.
… Se značnou opatrností je nutno přijímat také zprávy cestovatelů, podle nichž se tito mloci objevují také na jiných ostrovech než na Manihiki. Zato lze bez nejmenší Pochybnosti určit recentní vtisk zadní nohy, nalezený na břehu ostrova Tongatabu, jejž publikoval Capt. Croisset v La Nature, jako šlépěj Andriase Scheuchzeri. Tento nález je zvláště důležitý tím, že spojuje výskyt na Manihiki Islands s oblastí australsko-novozélandskou, kde se uchovalo tolik zbytků vývoje prastaré fauny; připomeňme si zejména „předpotopního” ještěra haterii čili tuataru, dodnes žijící na ostrově Stephenově. Na těchto osamělých, většinou málo osídlených a civilizací téměř nedotčených ostrůvkách se mohly ojediněle uchovat zbytky živočišných typů jinde již vymřelých. K fosilnímu ještěru haterii přibývá nyní dík panu J. S. Tinckerovi předpotopní mlok. Dobrý dr. Johannes Jakob Scheuchzer by se nyní dožil vzkříšení svého öhningenského Adama…
Tento učeny bulletin by zajisté stačil, aby vědecky plně osvětlil otázku záhadných mořských netvorů, o které už bylo tolik řečí. Naneštěstí současně s ním vyšla zpráva holandského badatele van Hogenhoucka, který zařadil tyto krytožábré velemloky do čeledi mloků pravých neboli tritónů pode jménem Megatriton moluccanus a určil jejich rozšíření na holandsko-sundských ostrovech Džilolo, Morotai a Ceram; dále zpráva francouzského učence dr. Mignarda, který je určil jako typické salamandry, vykázal jim původní sídla na francouzských ostrovech Takaroa, Rangiroa a Raroia a nazval je zcela prostě Cryptobranchus salamandroides; dále zpráva H. W. Spence, který v nich rozpoznal novou čeleď Pelagidae, domorodou na ostrovech Gilbertových a schopnou nabýt odborné jsoucnosti pod druhovým jménem Pelagotriton Spencei. Mr Spenceovi se podařilo dopravit jeden živý exemplář až do londýnského zoo; zde se stal předmětem dalšího bádání, z něhož vyšel pod názvy Pelagobatrachus Hookeri, Salamandrops maritimus, Abranchus giganteus, Amphiuma gigas a mnohými jinými. Někteří učenci tvrdili, že Pelagotriton Spencei je totožný s Cryptobranchus Tinckeri a že Mignardův salamandr není nic jiného než Andrias Scheuchzeri; bylo z toho mnoho sporů o prioritu a o jiné čistě vědecké otázky. Tím se stalo, že nakonec přírodověda každého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuřivěji potírala velemloky národů jiných. Proto také až do konce nebylo po vědecké stránce zjednáno v té celé veliké záležitosti s mloky dostatečně jasno.
Kapitola
9.
Andrew Scheuchzer
I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců. Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drobných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů. Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie; a najednou někdo za ním skřehotavě povídá:
„Koukej, mami.”
Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl; jen hellbendr mlaskal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral předními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem. Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo.
„Koukej, mlok,” ozvalo se za ním.
Pan Greggs se rychle otočil; ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky.
„Brr, ten je ošklivý,” řekl najednou mlok. „Pojď odtud, miláčku.”
Pan Greggs otevřel úžasem ústa. „Co?”
„Nekouše?” skřehotal mlok.
„Ty… ty umíš mluvit?” koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům.
„Já se ho bojím,” vyrazil ze sebe mlok. „Mami, co žere?”
„Řekni dobrý den,” řekl užaslý pan Greggs.
Mlok zakroutil tělem. „Dobrý den,” skřehotal. „Dobrý den. Dobrý den. Smím mu dát koláč?”
Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky. „Na, tumáš.”
Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat. „Koukej, mlok,” chrochtal spokojeně. „Tati, proč je tak černý?” Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu. „Proč je ve vodě? Proč? Hu, ten je škaredý!”
Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle. Aha, to on opakuje, co tady slyší od lidí. „Řekni Greggs,” zkusil to.
„Řekni Greggs,” opakoval mlok.
„Pan Thomas Greggs.”
„Pan Thomas Greggs.”
„Dobrý den, pane.”
„Dobrý den, pane. Dobrý den. Dobrý den, pane.” Zdálo se, že se mlok nemůže řeči nabažit; ale Greggs už nevěděl, co by mu povídal; pan Thomas Greggs nebyl muž příliš výmluvný. „Tak teď drž hubu,” řekl, „a až budu hotov, budu tě učit mluvit.”
„Tak teď drž hubu,” broukal mlok. „Dobrý den, pane. Koukej, mlok. Budu tě učit mluvit.”
Jenže ředitelství zoo nevidělo rádo, když hlídači učili svá zvířata nějakým kouskům; něco jiného je slon, ale ostatní zvířata tu jsou pro poučení, a ne aby provozovala něco jako cirkus. Proto pan Greggs trávil svůj čas v oddělení mloků víceméně potají, když tam už nikdo nebyl. Jelikož byl vdovec, nedivil se nikdo jeho samotaření v pavilónu ještěrů. Každý člověk má své zvláštní záliby. Ostatně do oddělení mloků chodilo málo lidí; to spíš krokodýl se těšil obecné popularitě, ale Andrias Scheuchzeri trávil své dny v poměrné samotě.
Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku. Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl: „Dobrý večer, pane.”
„Dobrý večer,” odpověděl ředitel překvapeně. „Kdo je tam?”
„Promiňte, pane,” řekl skřehotavý hlas. „To není pan Greggs.”
„Kdo je tam?” opakoval ředitel.
„Andy. Andrew Scheuchzer.”
Sir Charles šel blíž k nádrži. Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok. „Kdo tady mluvil?”
„Andy, pane,” řekl mlok. „Kdo jste vy?”
„Wiggam,” vyhrkl sir Charles užasle.
„Těší mě,” děl Andrias zdvořile. „Jak se máte?”
„U čerta,” zařval sir Charles, „Greggsi! He, Greggsi!” Mlok sebou mýkl a schoval se střelhbitě ve vodě.
Do dveří vrazil Mr Thomas Greggs, udýchaný a znepokojený. „Prosím, pane?”
„Greggsi, co to znamená?” spustil sir Charles.
„Stalo se něco, pane?” koktal pan Greggs nejistě.
„Tady to zvíře mluví!”
„Promiňte, pane,” děl pan Greggs zdrceně. „To nemáte dělat, Andy. Říkal jsem vám tisíckrát, že nemáte obtěžovat lidi svým povídáním. – Prosím za prominutí, pane, víckrát se to nestane.”
„To vy jste naučil toho mloka mluvit?”
„Ale on začal, pane,” hájil se Greggs.
„Doufám, že se to nebude opakovat, Greggsi,” řekl přísně sir Charles. „Dám na vás pozor.”
Po nějaké době seděl sir Charles s profesorem Petrovem a hovořili o takzvané zvířecí inteligenci, o podmíněných reflexech a o tom, jak populární názory přeceňují rozumovou činnost zvířat. Profesor Petrov vyslovil své pochybnosti o elberfeldských koních, kteří prý dovedli nejen počítat, ale i umocňovat a odmocňovat; vždyť ani normální, vzdělaný člověk neumí odmocňovat, řekl veliký učenec. Sir Charles si vzpomněl na Greggsova mluvícího mloka. „Já tady mám mloka,” začal váhavě, „je to ten známý Andrias Scheuchzeri; a ten se naučil mluvit jako papoušek.”
„Vyloučeno,” řekl učenec. „Mloci přece mají přirostlý jazyk.”
„Tak se pojďte podívat,” řekl sir Charles. „Dnes je den čištění, tak tam nebude plno lidí.” A šli.
U vchodu k mlokům se sir Charles zastavil. Zvnitřku bylo slyšet škrabot koštěte a jednotvárný hlas, který cosi slabikoval.
„Počkejte,” zašeptal sir Charles.
„Jsou na Martu lidé?” slabikoval jednotvárný hlas. „Mám to číst?”
„Něco jiného, Andy,” odpovídal druhý hlas.
„Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”
„Pelham-Beauty,” děl druhý hlas. „Ale čtěte.”
Sir Charles otevřel potichu dveře. Pan Thomas Greggs zametal koštětem podlahu; a v rybníčku s mořskou vodou seděl Andrias Scheuchzeri a pomalu, skřehotavě slabikoval z večerních novin, které držel v předních tlapkách.
„Greggsi,” zavolal sir Charles. Mlok sebou hodil a zmizel pod vodou.
Mr Greggs upustil leknutím koště. „Ano, pane?”
„Co to znamená?”
„Prosím za prominutí, pane,” koktal nešťastný Greggs. „Andy mně předčítá, zatímco já metu. A když zametá on, čtu zase já jemu.”
„Kdo ho tomu naučil?”
„To on sám odkouká, pane. Já… já mu dávám své noviny, aby tolik nemluvil. On chtěl pořád mluvit, pane. Myslel jsem tedy, aby se aspoň naučil mluvit vzdělaně –”
„Andy,” zavolal sir Wiggam.
Z vody se vynořila černá hlava. „Ano, pane,” zaskřehotala.
„Přišel se na tebe podívat profesor Petrov.”
„Těší mě, pane. Já jsem Andy Scheuchzer.”
„Jak to víš, že se jmenuješ Andrias Scheuchzeri?”
„Mám to tady napsáno, pane. Andreas Scheuchzer. Gilbert Islands.”
„A čteš noviny často?”
„Ano, pane. Každý den, pane.”
„A co tě tam nejvíc zajímá?”
„Soudní síň, koňské dostihy, kopaná –”
„Viděls někdy kopanou?”
„Ne, pane.”
„Nebo koně?”
„Neviděl, pane.”
„Tak proč to čteš?”
„Protože je to v novinách, pane.”
„Politika tě nezajímá?”
„Ne, pane. Bude válka?”
„To nikdo neví, Andy.”
„Německo buduje nový typ ponorek,” řekl Andy starostlivě. „Paprsky smrti mohou obrátit celé pevniny v poušť.”
„Tos četl v novinách, ne?” ptal se sir Charles.
„Ano, pane. Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”
„Co myslíš ty, Andy?”
„Gobernador, pane; ale pan Greggs myslí, že Pelham-Beauty.” Andy pokýval hlavou. „Kupujte anglické zboží, pane. Nejlepčí jsou Sniderovy šle. Máte už nový šesticylindr Tancred Junior? Rychlý, laciný, elegantní.”
„Děkuju, Andy. To stačí.”
„Která filmová umělkyně se vám nejvíc líbí?”
Profesor Petrov naježil vlasy i vousy. „Promiňte, sir Charles,” bručel, „ale já už musím jít.”
„Dobrá, půjdeme. Andy, měl bys něco proti tomu, kdybych k tobě poslal několik učených pánů? Myslím, že by si s tebou rádi promluvili.”
„Bude mě těšit, pane,” skřehotal mlok. „Na shledanou, sir Charles. Na shledanou, profesore.”
Profesor Petrov běžel, podrážděně frkaje a brumlaje. „Odpusťte, sir Charles,” řekl konečně, „ale nemohl byste mně ukázat nějaké zvíře, které nečte noviny?”
Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní. Citujeme část protokolu jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri.
Jak se jmenujete?
Odp.: Andrew Scheuchzer.
Jak jste stár?
Odp.: To nevím. Chcete vypadat mladě? Noste šněrovačku Libella.
Kolikátého dnes je?
Odp.: Pondělí. Pěkné počasí, pane. Tuto sobotu poběží v Epsomu Gibraltar.
Kolik je třikrát pět?
Odp.: Proč?
Umíte počítat?
Odp.: Ano, pane. Kolik je sedmnáctkrát dvacet devět?
Nechte nás, abychom se ptali, Andrew. Jmenujte nám anglické řeky.
Odp.: Temže…
A dál?
Odp.: Temže.
Jiné nevíte, že? Kdo vládne v Anglii?
Odp.: King George. God bless him.
Dobře, Andy. Kdo je největší anglický spisovatel?
Odp.: Kipling.
Velmi dobře. Četl jste něco od něho?
Odp.: Ne. Jak se vám líbí Mae West?
My se raději budeme ptát vás, Andy. Co víte z anglických dějin?
Odp.: Jindřich Osmý.
Co o něm víte?
Odp.: Nejlepší film posledních let. Báječná výprava. Ohromná podívaná.
Viděl jste jej?
Odp.: Neviděl. Chcete poznat Anglii? Kupte si Ford Baby.
Co byste nejvíc chtěl vidět, Andy?
Odp.: Závody Cambridge – Oxford, pane.
Kolik je dílů světa?
Odp.: Pět.
Velmi dobře. A které to jsou?
Odp.: Anglie a ty ostatní.
Které jsou ty ostatní?
Odp.: To jsou bolševici a Němci. A Itálie.
Kde jsou Gilbertovy ostrovy?
Odp.: V Anglii, Anglie si nebude vázat ruce na pevnině. Anglie potřebuje deset tisíc letadel. Navštivte pobřeží jižní Anglie.
Smíme se podívat na váš jazyk, Andy?
Odp.: Ano, pane. Čistěte si zuby pastou Flit. Je úsporná, je nejlepší, je anglická. Chcete míti vonný dech? Užívejte pasty Flit.
Děkujeme, to stačí. A nyní nám povězte, Andy…
A tak dále. Protokol rozmluvy s Andriasem Scheuchzeri čítal šestnáct plných stran a byl uveřejněn v The Natural Science. Na konci protokolu shrnula odborná komise výsledky svého pokusu takto:
1. Andrias Scheuchzeri, mlok chovaný v londýnském zoo, dovede mluvit, byť poněkud skřehotavě; disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Jeho jazyk je dosti pohyblivý; hlasivky jsme za daných okolností nemohli blíže zkoumat.
2. Týž mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných.
3. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.
Přes tento střízlivý úsudek odborníků se Mluvící Mlok stal senzací londýnského zoo. Miláček Andy byl obležen lidmi, kteří s ním chtěli zapříst hovor o všem možném, počínajíc počasím a končíc hospodářskou krizí a politickou situací. Přitom dostával od svých návštěvníků tolik čokolády a bonbónů, že těžce ochuravěl žaludečním a střevním katarem. Oddělení mloků muselo být konečně zavřeno, ale bylo už pozdě; Andrias Scheuchzeri, řečený Andy, zašel na následky své popularity. Jak vidět, demoralizuje sláva i mloky.
Kapitola
10.
Posvícení v Novém Strašecí
Pan Povondra, vrátný domu Bondyova, trávil dovolenou tentokrát ve svém rodném městě. Nazítří mělo být posvícení; a když pan Povondra vyšel ven, veda za ruku svého osmiletého Frantíka, vonělo celé Nové Strašecí koláči a přes ulici se míhaly ženy a dívky nesoucí syrové koláče k pekaři. Na náměstí už postavili své stánky dva cukráři, jeden kramář se sklem a porculánem a jedna povykující paní, prodávající střižné zboží všeho druhu. A pak tam byla plátěná bouda ze všech stran zakrytá plachtami. Nějaký drobný muž, stojící na žebříčku, zrovna připevňoval nahoru nápis.
Pan Povondra se zastavil, aby viděl, co to bude.
Suchý mužíček slezl ze žebříčku a díval se s uspokojením na pověšený nápis. A pan Povondra s překvapením četl:
|
KAPITÁN J. VAN TOCH a jeho cvičení mloci |
Pan Povondra si vzpomněl na velikého, tlustého muže s kapitánskou čepicí, kterého kdysi vpouštěl k panu Bondymu. A ten to dopracoval, chudák, řekl si pan Povondra účastně; kapitán, a teď jezdí po světě s takovým mizerným cirkusem! Takový statný, zdravý člověk to byl! Měl bych se za ním podívat, mínil pan Povondra soucitně.
Zatím drobný mužík pověsil vedle vchodu do boudy druhý nápis:
|
!! MLUVÍCÍ JEŠTĚŘI !! !! NEJVĚTŠÍ VĚDECKÁ SENZACE !! Vstupné 2 Kčs. Děti v průvodu rodičů polovic! |
Pan Povondra zaváhal. Dvě koruny a korunu za kluka, to je trochu mnoho. Ale Frantík se dobře učí, a znát cizokrajná zvířata, to patří ke vzdělání. Pan Povondra byl ochoten obětovat něco na vzdělání, a proto přistoupil k tomu suchému, drobnému človíčkovi. „Příteli,” řekl, „já bych chtěl mluvit s kapitánem van Tochem.”
Mužík vypnul prsa v pruhovaném tričku. „To jsem já, pane.”
„Vy jste kapitán van Toch?” podivil se pan Povondra.
„Ano, pane,” řekl mužík a ukázal na svém zápěstí vytetovanou kotvu.
Pan Povondra zamyšleně mrkal. Že by se ten kapitán tak scvrkl? To přece není možné. „Já totiž znám kapitána van Tocha osobně,” řekl. „Já jsem Povondra.”
„To je něco jiného,” děl mužík. „Ale ti mloci jsou doopravdy od kapitána van Tocha, pane. Zaručeně praví australští ještěři, pane. Račte se podívat dovnitř. Právě se začíná velké představení,” krákoral nadzvedaje plachtu u vchodu.
„Pojď, Frantíku,” řekl otec Povondra a vešel dovnitř. Za malý stolek honem usedla neobyčejně tlustá a veliká panička. To je divný párek, podivil se pan Povondra, vypláceje své tři korunky. Uvnitř boudy nebylo nic než poněkud nepříjemný zápach a plechová koupací vana.
„Kde máte ty mloky?” ptal se pan Povondra.
„V té vaně,” řekla gigantická dáma lhostejně.
„Neboj se, Frantíku,” děl otec Povondra a přistoupil k vaně. Leželo tam ve vodě něco černého a netečného, velikého jako starý sumec; jenom za hlavou se tomu kůže trochu nadouvala a splaskovala.
„Tak to je ten předpotopní mlok, co se o něm psalo v novinách,” řekl poučně otec Povondra, nedávaje najevo své zklamání. (To jsem se zase nechal napálit, myslel si, ale kluk to nemusí vědět. Škoda těch tří korun!)
„Tati, proč je ve vodě?” ptal se Frantík.
„Protože mloci žijí ve vodě, víš?”
„Tati, a co žere?”
„Ryby a takové věci,” mínil otec Povondra. (Něco to musí žrát.)
„A proč je tak šeredný?” naléhal Frantík.
Pan Povondra nevěděl, co říci; ale v tu chvíli vešel do stanu drobný mužík. „Tak prosím, dámy a pánové,” začal chraptivě.
„To máte jen toho jednoho mloka?” ptal se pan Povondra vyčítavě. (Kdyby byli aspoň dva, myslel si, přišel bych spíš na své peníze.)
„Ten druhý pošel,” řekl mužík. „Tak to je ten pověstný Andryáš, dámy a pánové, vzácný a jedovatý ještěr z ostrovů austrálských. Ve své domovině dorůstá až velikosti člověka a chodí po dvou. Na,” řekl a šťouchl prutem do toho černého a netečného, co leželo bez hnutí v kádi. To černé sebou zahemžilo a s námahou se zvedalo z vody. Frantík trochu couvl, ale pan Povondra mu stiskl ruku, neboj se, jsem s tebou.
Teď to stojí na zadních nohách a předními tlapkami se to opírá o kraj kádě. Žábry za hlavou sebou křečovitě cukají a černá tlama lapá po vzduchu. Má to do krve odřenou a příliš volnou kůži posetou bradavicemi a kulaté žabí oči, chvílemi se jaksi bolestně zatahující blanitými spodními víčky.
„Jak vidíte, dámy a pánové,” pokračoval mužík ochraptěle, „toto zvíře žije ve vodě; proto je opatřeno žábrami i plícemi, aby mohlo dýchat, když vychází na břeh. Na zadních nohách má po pěti prstech a na předních po čtyřech, jakož i dovede jimi brát různé předměty. Na.” Zvíře sevřelo v prstech prut a drželo jej před sebou jako žalostné žezlo.
„Dovede také udělat uzel na provaze,” hlásal mužík, vzal zvířeti prut a podal mu špinavý provázek. Zvíře jej chvíli drželo v prstech a pak opravdu zasuklo uzlík.
„Dovede také bubnovat a tančit,” krákoral mužík a podal zvířeti dětský bubínek a paličku. Zvíře několikrát udeřilo do bubínku a kroutilo hoření polovinou těla; přitom upustilo paličku do vody. „Kuš, neřáde,” utrhl se mužík a vylovil paličku z vody.
„A toto zvíře,” dodával zvyšuje slavnostně hlas, „je tak inteligentní a nadané, že dovede mluvit jako člověk.” Přitom zatleskal.
„Guten Morgen,” zaskřehotalo zvíře, bolestně mrkajíc spodními víčky. „Dobrý den.”
Pan Povondra se téměř lekl, ale na Frantíka to neudělalo žádný zvláštní dojem.
„Co řekneš vzácnému obecenstvu?” ptal se mužík ostře.
„Vítám vás,” klaněl se mlok; jeho žábry se křečovitě svíraly. „Willkommen. Ben venuti.”
„Umíš počítat?”
„Umím.”
„Kolik je šestkrát sedm?”
„Čtyřicet – dva,” kvákal mlok namáhavě.
„Vidíš, Frantíku,” upozorňoval otec Povondra, „jak umí počítat.”
„Dámy a pánové,” kokrhal mužík, „můžete mu sami klást otázky.”
„Tak se ho něco zeptej, Frantíku,” pobízel pan Povondra.
Frantík se rozpačitě zakroutil. „Kolik je osmkrát devět?” vyhrkl konečně; patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek.
Mlok pomalu zamžikal. „Sedmdesát – dvě.”
„Který je dnes den?” ptal se pan Povondra.
„Sobota,” řekl mlok.
Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. „Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?”
Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. „On už je unaven,” vysvětloval mužík chvatně. „Jak řekneš panstvu?”
Mlok se uklonil. „Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.” A honem se schoval do vody.
„To je – to je zvláštní zvíře,” divil se pan Povondra; ale protože tři koruny jsou přece jen velké peníze, dodal: „A nic víc tu už nemáte, co byste tomu dítěti ukázal?”
Mužík se tahal v rozpacích za spodní ret. „To je všechno,” řekl. „Dřív jsem míval opičky, ale s tím to byla taková věc,” vykládal neurčitě. „Ledaže bych vám ukázal svou ženu. Ona je bývalá nejtlustší žena na světě. Maruško, pojď sem!”
Maruška se s námahou zvedla. „Co je?”
„Ukaž se pánům, Maruško.”
Nejtlustší žena na světě položila hlavu koketně na stranu, vysunula jednu nohu vpřed a pozvedla sukni nad koleno. Bylo vidět červenou vlněnou punčochu a v ní něco naběhlého, mohutného jako šunka. „Objem nohy nahoře osmdesát čtyři centimetry,” vysvětloval suchý mužík; „ale dnes při té konkurenci už není Maruška nejtlustší žena na světě.”
Pan Povondra táhl vyjeveného Frantíka ven. „Rukulíbám,” zaskřehotalo to z kádě. „Přijďte zas. Auf Wiedersehen.”
„Tak co, Frantíku,” ptal se pan Povondra, když byli venku. „Poučil ses?”
„Poučil,” řekl Frantík. „Tati, proč má ta paní červené punčochy?”
Kapitola
11.
O Lidogešterkách
Bylo by zajisté přepínáním tvrdit, že se v té době o jiném nemluvilo a nepsalo než o mluvících mlocích. Mluvilo a psalo se také o příští válce, o hospodářské krizi, o ligových zápasech, o vitaminech a o módě; nicméně o mluvících mlocích se psalo velmi mnoho a zejména velmi neodborně. Proto vynikající učenec profesor dr. Vladimír Uher (brněnská univerzita) napsal do Lidových novin článek, ve kterém poukázal na to, že domnělá schopnost Andriase Scheuchzeri artikulovaně mluvit, to jest vlastně papouškovat mluvená slova, není ze stanoviska vědeckého zdaleka tak zajímavá jako některé jiné otázky týkající se tohoto zvláštního obojživelníka. Vědecká záhada Andriase Scheuchzeri je docela jinde: například kde se vzal; kde je jeho pravlast, ve které přežil celé geologické periody; proč zůstal tak dlouho neznám, když se nyní hlásí jeho hromadný výskyt téměř v celé rovníkové oblasti Tichého oceánu. Zdá se, že se v poslední době množí neobyčejně rychle; kde se vzala tato ohromná vitalita v prastarém třetihorním tvoru, jenž až do nedávné doby vedl zcela skrytou, tedy pravděpodobně krajně sporadickou, ne-li topograficky izolovanou existenci? Změnily se snad nějak životní podmínky pro tohoto fosilního mloka ve smě ru biologicky příznivém, takže vzácnému miocennímu přežitku nastalo nové, podivuhodně úspěšné vývojové období? Pak by nebylo vyloučeno, že se Andrias bude nejenom početně množit, ale také kvalitativně vyvíjet, a že naše věda bude mít ojedinělou příležitost asistovat aspoň u jednoho živočišného druhu mohutnému mutačnímu ději in actu. To, že Andrias Scheuchzeri skřehotá pár tuctů slov a naučí se několika kouskům, jež se laikovi zdají projevem jakési inteligence, to není, vědecky pojato, žádný zázrak; ale zázrakem je ten mocný životní elán, který tak náhle a vydatně oživil ustrnulou existenci tvora vývojově zaostalého a téměř už vymřelého. Jsou tu některé zvláštní okolnosti: Andrias Scheuchzeri je jediný mlok žijící v moři a – ještě nápadněji – jediný mlok vyskytující se v oblasti etiopsko-australské, v mytické Lemurii. Neřekli bychom téměř, že Příroda chce nyní dodatečně a skoro překotně dohnat jednu z životních možností a forem, kterou v této oblasti opomenula nebo nemohla plně vyžít? A dále: bylo by podivné, kdyby v oceánské oblasti, jež leží mezi obrovitými velemloky japonskými na jedné a alleghanskými na druhé straně, nebyl vůbec žádný spojovací článek. Kdyby Andriase nebylo, museli bychom jej vlastně předpokládat právě na místech, kde se vyskytl; je to téměř, jako by prostě zaplňoval prostor, ve kterém podle zeměpisných a vývojových souvislostí měl odpradávna být. Budiž tomu jakkoliv, končil se článek učeného profesora, na tomto evolučním vzkříšení miocenního mloka vidíme s úctou a úžasem, že Génius Vývoje na naší planetě ještě zdaleka neuzavřel své tvůrčí dílo.
Tento článek vyšel přes tiché, ale rozhodné mínění redakce, že takové učené povídání do novin vlastně nenáleží. Vzápětí dostal profesor Uher dopis od jednoho čtenáře:
Slovutný pane,
koupil jsem loni dům na náměstí v Čáslavi. Při prohlídce domu jsem našel na půdě bednu se starými vzácnými, najmě vědeckými spisy, jako jsou dva ročníky Hýblova časopisu Hyllos z let 1821–22, Jana Svatopluka Presla Ssavectvo, Vojtěcha Sedláčka Základové přírodnictví aneb fysiky, devatenáct ročníků veřejného spisu všenaučného Krok a třináct ročníků Časopisu Českého museum. V Preslově překladu Cuvierovy Rozpravy o převratech kůry zemní (z roku 1834) jsem nalezl jako záložku výstřižek z nějakých starých novin, na němž byla tištěna zpráva o jakýchsi podivných ještěrech.
Když jsem četl Váš znamenitý článek o těch záhadných mlocích, vzpomněl jsem si na tu záložku a vyhledal jsem ji. Myslím, že by Vás mohla zajímat, a proto Vám ji jako nadšený přítel přírody a horlivý Váš čtenář posílám.
Ve veškeré úctě
J. V Najman
Na přiloženém výstřižku nebyl uveden titul ani rok; podle typu písma a pravopisu však pocházel z dvacátých až třicátých let minulého století; byl tak zežloutlý a zvetšelý, že se dal stěží číst. Profesor Uher to užuž chtěl hodit do koše, ale byl jaksi dojat starobou toho tištěného listu; i počal to číst; po chvíli vydechl „kruci” a narovnal si vzrušeně brejle. Na výstřižku byl tento text:
O LIDOGEŠTĚRKÁCH
W gedněch cizjch nowinách se dočjtáme, ze gisty kapitán (welitel) englické wálečné lodi, wrátiwše se z dalekých zemj, podal zpráwu o podiwných plazech, gežto našel na gednom malém ostrůwku w moři Australském. Na tomto ostrowě gest totiž gezero se slanau wodau, awšak s mořem nesauwisegjcj, gakož i welmi swjzelně přjstupné, kdež onen kapitán a lodnj felčar sobě odpočjwali. Tu wystaupila z gezera zwjřata na způsob geštěrek, awšak po dwau nohau gako lidé kráčegjcj u welikosti mořského psa nebo-li Tuleně a na pobřežj rozmile a zwláštně se pohybowaly na ten způsob, gako by tančily. Welitel a felčar z pušek wystřeliwše dwě ty zwjřata ulowili. Magj prý tělo slizské, bez srsti a bez gakýchkoliwěk šupin, tak že Salamandrům se podobagj. Nazegtřj přišedše pro ně museli ge pro smrad weliký na mjstě ponechati a nařjdili plawcům, aby sjtěmi to gezero vylowili a párek těch Oblud na loď žiwé doprawili. Wylowiwše to gezírko námořnjci wšechny geštěrky u welikém počtu wyhubili a gen dwě na loď dowlékli wyprawugjce, že magj tělo gedowaté a palčiwé gako kopřiwy. Na to ge dali do sudůw s mořskou wodau, aby ge do Englicka žiwé dowezli. Awšak, nastogte! An ostrow Sumatra na lodi mjgeli, tu zagaté geštěrky ze sudu wylezše a okno w podpalubj samy otwořiwše za noci do moře se uwrhly a zmizely. Dle swědectwj Welitele i lodnjho ranhogiče gsau to zwjřata welmi podiwná a lstiwá, chodjcj po dwau a diwně štěkagjcj a mlaskagjcj, awšak nikoliwěk člowěku nebezpečná. Pročež zagisté práwem bychom ge Lidogeštěrkami zwáti mohli.
Potud výstřižek. Kruci, opakoval rozčileně profesor Uher, proč tu není nějaké datum nebo titul těch novin, ze kterých to kdysi kdosi vystřihl. A které to byly cizj nowiny, jak se jmenoval ten gistý welitel, která to byla englická loď? A který to byl ostrůwek v moři Austrálském? Nemohli být ti lidé tehdy o něco přesnější a – nu ano, trochu vědečtější? Vždyť toto je historický doklad nesmírné ceny –
Ostrůwek v moři Austrálském, ano. Gezírko se slanau wodau. Podle toho to byl korálový ostrov, atol s těžko přístupnau slanau lagunau: právě místo, na kterém by se mohlo takové fosilní zvíře uchovat, izolováno od prostředí vývogově pokročilegšího a nerušeno ve své přirozené rezervaci. Ovšem nemohlo se příliš rozmnožit, protože by v tom gezírku nenašlo dostatek výživy. To ge gasné, řekl si profesor. Zvíře podobné geštěrce, ale bez šupin a chodící po dwau nohau gako lidé: tedy buď Andrias Scheuchzeri, nebo giný mlok gemu blízko příbuzný. Degme tomu, že to byl náš Andrias. Degme tomu, že ho ti zatracení plavci v tom gezírku vyhubili a že gen geden pár se dostal žiwý na tu loď; pár, který, nastogte, u ostrova Sumatra utekl do moře. Tedy přímo na rovníku, v podmínkách biologicky vysoce příznivých a v prostředí poskytugícím neomezenau výživu. Bylo by možno, že tato změna prostředí dala miocennímu mlokovi ten mocný vývogový impuls? Gisto ge, že byl navyklý na slanau wodu; mysleme si geho nové sídliště gako klidnau, uzavřenau mořskau zátoku s velikau hogností potravy; co nastane? Mlok začne buget, gsa přesazen do optimálních poměrů, s ohromnau vitální energií. To ge to, jásal učenec. Mlok se dá do vývoge s nezkrotnau chutí; hrne se do života gako blázen; množí se úžasně, protože geho vagíčka a pulci nemagí v novém prostředí specifických nepřátel. Osídluge ostrow po ostrowu – podiwné ovšem ge, že některé ostrowy při svém stěhování gaksi přeskakuge. Ginak ge to typická migrace za potravau. – A nyní otázka: proč se nevyvígel už dřív? Nesauvisí to s úkazem, že v ethiopsko-austrálské oblasti negsau nebo až dosud nebyli známi žádní mloci? Nenastaly snad v této oblasti během miocénu něgaké změny mlokům biologicky nepříznivé? Možné ge to. Mohl se třeba vyskytnaut specifický nepřítel, který mloky gednoduše vyhubil. Genom na gednom ostrůwku, v uzavřeném gezírku se miocenní mlok udržel – ovšem za tu cenu, že vývogově ustrnul; geho evoluční pochod se zastavil; bylo to gako natažené pružné péro, které se nemůže rozvinaut. Není vylaučeno, že Příroda měla s tímto mlokem veliké plány, že se měl vyvíget geště dál a dál, výš a výš, kdoví gak vysoko… (Profesor Uher cítil až lehké mrazení při této představě; kdoví neměl-li se vlastně Andrias Scheuchzeri stát člověkem miocénu!)
Awšak nastogte! Toto nedovinuté zvíře se nagednou dostane do nového, nekonečně slibněgšího prostředí; natažené péro vývoge se v něm uvolňuge – S gakým životním élanem, s gakau miocenní bugností a dychtivostí se hrne Andrias na cestu vývoge! Gak horečně dohání ty statisíce a milióny let, gež evolučně propásl! Gest myslitelno, že se spokogí s vývojovým stupněm, na němž stogí dnes? Vyžige se svým druhovým rozmachem, gehož gsme svědky, – nebo gest toliko na prahu své evoluce a chystá se teprve staupat – kdo může dnes říci kam?
To byly úvahy a vyhlídky, jež profesor dr. Vladimír Uher psal nad zežloutlým výstřižkem starých novin, zachvívaje se intelektuálním nadšením objevitele. Dám to do novin, řekl si, protože vědecké orgány nikdo nečte. Ať ví každý, jakému velikému přírodnímu dějství přihlížíme! A dám tomu titul: Mají mloci budoucnost?
Jenže redakce Lidových novin se podívala na článek profesora Uhra a potřásla hlavou. Zase ti mloci! Já myslím, že naši čtenáři mají už těch mloků po krk. Bylo by načase přijít s něčím jiným. A ostatně takové učené povídání do novin nepatří.
Následkem toho článek o vývoji a budoucnosti mloků vůbec nevyšel.
Kapitola
12.
Salamander-Syndicate
Předseda G. H. Bondy zazvonil a povstal.
„Vážené shromáždění,” začal, „mám tu čest zahájit tuto mimořádnou valnou hromadu Pacifické Exportní Společnosti. Vítám všechny přítomné a děkuju jim za jejich hojnou účast.”
„Pánové,” pokračoval pohnutým hlasem, „připadla mi truchlivá povinnost oznámit vám zarmucující zprávu. Kapitána Jana van Tocha není. Zemřel náš, abych tak řekl, zakladatel, otec šťastné myšlenky navázat obchodní styky s tisíci ostrovy dalekého Pacifiku, náš první kapitán a nejhorlivější spolupracovník. Skonal začátkem tohoto roku na palubě naší lodi Šárka nedaleko ostrova Fanningova, raněn mrtvicí při výkonu své služby.” (To asi dělal kravál, chudák, pomyslil si letmo pan Bondy.) „Žádám vás, abyste jeho světlou památku uctili povstáním.”
Pánové se zvedli, šramotíce židlemi, a stáli ve slavnostním tichu, ovládáni společnou myšlenkou, nebude-li ta valná hromada trvat příliš dlouho. (Chudák kamarád Vantoch, myslil si s upřímným dojetím G. H. Bondy. Jak teď asi vypadá! Pravděpodobně ho hodili na prkně do moře – to muselo šplouchnout! Inu, byl to hodný člověk, a měl takové modré oči –)
„Děkuji vám, pánové,” dodal krátce, „že jste s takovou pietou vzpomněli kapitána van Tocha, mého osobního přítele. Prosím pana ředitele Volavku, aby vás obeznámil s hospodářskými výsledky, se kterými může PES letošního roku počítat. Číslice nejsou ještě definitivní, ale prosím, abyste neočekávali, že by se do konce roku mohly podstatně změnit. Tak prosím.”
„Velevážené shromáždění,” počal zurčet pan ředitel Volavka, a teď to šlo. Stav na trhu perel velmi neuspokojivý. Po loňském roce, kdy byla produkce perel proti příznivému roku 1925 téměř zdvacetinásobena, počaly perly katastrofálně klesat v ceně až o šedesát pět procent. Proto se správní rada rozhodla, že nevrhne letošní úrodu perel vůbec na trh a uskladní ji na dobu silnější poptávky. Bohužel loni na podzim vyšly perly z módy, patrně proto, že tak vydatně zlevnily. V naší filiálce v Amsterodamu je toho času uskladněno přes dvě stě tisíc perel prozatím téměř neprodejných.
Naproti tomu,” zurčel dále ředitel Volavka, „tohoto roku produkce perel povážlivě poklesá. Bylo nutno vzdát se řady nalezišť, protože jejich výnos nestojí za to, aby se dojíždělo na ona místa. Naleziště otevřená přede dvěma nebo třemi léty se zdají být ve větší nebo menší míře vyčerpána. Proto se správní rada rozhodla obrátit pozornost na jiné plodiny mořských hlubin, jako jsou korále, mušle a mořské houby. Podařilo se sice oživit trh korálových šperků a jiných ozdob, ale z této konjunktury těží zatím spíše korály italské než pacifické. Dále správní rada studuje možnost intenzívního rybolovu v hlubinách Tichého oceánu. Jde hlavně o to, jak dopravovat tamní ryby na evropské a americké trhy; výsledky dosavadních informací nejsou příliš příznivé.
Naproti tomu však,” četl ředitel hlasem poněkud zvýšeným, „poněkud vyšší obrat vykazuje obchod s různým vedlejším zbožím, jako je vývoz textilu, emailového nádobí, radioaparátů a rukavic na tichomořské ostrovy. Tento obchod je schopen dalšího vybudování a prohloubení; už tohoto roku bude spojen se schodkem poměrně nepatrným. Je ovšem vyloučeno, že by na konci roku PES vyplácela jakoukoliv dividendu na své akcie; proto správní rada už předem ohlašuje, že se pro tentokrát vzdá jakýchkoli tantiém a odměn…”
Nastalo delší trapné ticho. (Jak asi vypadá ten Fanning Island, přemýšlel G. H. Bondy. Umřel jako pravý námořník, dobrák Vantoch. Škoda ho, byl to správný chlap. Vždyť ještě nebyl tak stár… nebyl ani starší než já…) K slovu se přihlásil dr. Hubka; i citujme dále protokol mimořádné valné hromady Pacifické Exportní Společnosti:
DR. HUBKA se táže, neuvažuje-li se snad o likvidaci PES.
G. H. BONDY odpovídá, že správní rada se usnesla vyčkat v té věci dalších návrhů.
M. LOUIS BONENFANT vytýká, že se odběr perel na nalezištích nedál prostřednictvím stálých zástupců, trvale usazených na místě, kteří by kontrolovali, koná-li se lov perel dostatečně intenzívně a odborně.
ŘEDITEL VOLAVKA poznamenává, že se o tom uvažovalo, ale shledalo se, že by tím příliš stoupla režie podniku. Bylo by třeba nejméně tří set stále placených agentů; dále račte uvážit, jakým způsobem by byli kontrolováni tito agenti, zda odvádějí všechny nalezené perly.
M. H. BRINKELAER se táže, je-li spolehnutí na mloky, že skutečně odvádějí všechny perly, které najdou, a neodevzdávají je někomu jinému než osobám pověřeným společností.
G. H. BONDY konstatuje, že zde poprvé padá veřejně zmínka o mlocích. Dosud bylo pravidlem neuvádět na tomto místě žádné bližší podrobnosti o tom, jakým způsobem se lov perel provozuje. Upozorňuje, že právě proto byl zvolen nenápadný název Pacifické Exportní Společnosti.
M. H. BRINKELAER podává dotaz, je-li snad nepřípustno mluvit na tomto místě o věcech, které se týkají zájmů společnosti a jsou mimoto už dávno známy v nejširší veřejnosti.
G. H. BONDY odpovídá, že to není nepřípustné, ale nové. Vítá, že můžeme nyní mluvit otevřeněji. Na první otázku pana Brinkelaera může sdělit, že podle jeho vědomí není třeba pochybovat o naprosté poctivosti a pracovní zdatnosti mloků zaměstnaných při lovu perel a korálů. Musíme však počítat s tím, že dosavadní naleziště perel jsou nebo v dohledné době budou podstatně vyčerpána. Pokud jde o nová naleziště, zemřel náš nezapomenutelný spolupracovník kapitán van Toch právě na plavbě za ostrovy dosud nevytěženými. Zatím ho nemůžeme nahradit mužem stejných zkušeností a stejné neochvějné poctivosti, jakož i lásky k věci.
COL. D. W. BRIGHT uznává plně zásluhy zesnulého kapitána van Tocha. Upozorňuje však, že se kapitán, jehož odchodu všichni želíme, se zmíněnými mloky příliš mazlil. (Souhlas.) Nebylo přece třeba dodávat mlokům nože a jiné nářadí v tak prvotřídní kvalitě, jako činil zesnulý van Toch. Nebylo třeba je krmit tak nákladně. Bylo by možno značně snížit náklady spojené s vydržováním mloků a tím zvýšit výnos našich podniků. (Živý potlesk.)
MÍSTOPŘEDSEDA J. GILBERT souhlasí s kolonelem Brightem, ale podotýká, že za života kapitána van Tocha to nebylo proveditelno. Capt. van Toch tvrdil, že má k mlokům své osobní závazky. Z různých příčin nebylo možno ani radno nedbat v tom směru přání starého muže.
KURT VON FRISCH se táže, nelze-li mloky zaměstnat jinak a případně výnosněji než lovem perel. Mělo by se vzít v úvahu jejich přirozené, tak říkajíc bobří nadání stavět hráze a jiné stavby pod vodou. Snad by bylo možno jich použít k hloubení přístavů, budování mol a jiným technickým úkolům ve vodě.
G. H. BONDY sděluje, že o tom správní rada intenzívně uvažuje; v tom směru se zajisté otvírají veliké možnosti. Uvádí, že počet mloků v majetku společnosti je nyní přibližně šest miliónů; uvážíme-li, že párek mloků mívá ročně řekněme sto pulců, můžeme disponovat příštího roku až třemi sty milióny mloků; do deseti let to budou čísla přímo astronomická. G. H. Bondy se ptá, co míní společnost podniknout s tímto ohromným množstvím mloků, které už nyní musí ve svých přeplněných mločích farmách pro nedostatek přirozené potravy přikrmovat koprou, brambory, kukuřicí a podobně.
K. VON FRISCH se táže, jsou-li mloci poživatelní.
J. GILBERT: Nikoliv. Rovněž jejich kůže se na nic nehodí.
M. BONENFANT vznáší dotaz k správní radě, co tedy vůbec hodlá podniknout.
G. H. BONDY (vstane): „Vážení pánové, svolali jsme tuto mimořádnou valnou hromadu proto, abychom vás otevřeně upozornili na krajně nepříznivé vyhlídky naší společnosti, která, dovolte mi to připomenout, v minulých letech s hrdostí vykazovala dividendu dvacet až třiadvacet procent vedle dobře fundovaných rezerv a odpisů. Nyní stojíme na rozhraní; způsob podnikání, který se nám osvědčil v minulých letech, je prakticky v koncích; nezbývá nám než hledat nové cesty.” (Výborně!)
„Řekl bych, je to snad pokyn osudu, že právě v tuto chvíli nám odešel náš výtečný kapitán a přítel J. van Toch. S jeho osobou byl spojen ten romantický, krásný a – řeknu rovnou – poněkud pošetilý obchůdek s perlami. Považuju to za vyřízenou kapitolu našeho podniku; měla své, abych tak řekl, exotické kouzlo, ale nehodila se do moderní doby. Vážení pánové, perly nemohou nikdy být předmětem velkorysého, horizontálně i vertikálně členěného podnikání. Pro mne osobně ta záležitost s perlami byla jen malé divertissement –” (Nepokoj.) „Ano, pánové; ale divertissement, které vám i mně vynášelo slušné peníze. Mimoto v začátcích našeho podniku měli ti mloci jakýsi, řekl bych, půvab novosti. Tři sta miliónů mloků už ten půvab mít nebudou.” (Smích.)
„Řekl jsem nové cesty. Dokud byl živ můj dobrý přítel kapitán van Toch, bylo vyloučeno pomýšlet na to, dát našemu podniku jiný ráz než ten, který bych nazval stylem kapitána van Tocha.” (Proč?) „Protože mám příliš mnoho vkusu, pane, abych míchal rozličné slohy. Sloh kapitána van Tocha, to byl, řekl bych, styl dobrodružných románů. To byl styl Jack Londona, Josepha Conrada a jiných. Starý exotický, koloniální, téměř heroický sloh. Nezapírám, že mě svým způsobem okouzloval. Ale po smrti kapitána van Tocha nemáme práva pokračovat v té dobrodružné a juvenilní epice. To, co je před námi, není nová kapitola, nýbrž nová koncepce, pánové, úkol pro novou a podstatně jinou imaginaci.” Vy o tom mluvíte jako o románu!) „Ano, pane, máte pravdu. Mne obchod zajímá jako umělce. Bez jistého umění, pane, nevymyslíte nikdy nic nového. Musíme být básníky, chceme-li udržet svět v chodu.” (Potlesk.)
G. H. Bondy se uklonil. „Pánové, s lítostí uzavírám tu kapitolu, abych tak řekl, vantochovskou; v ní jsme využili, co v nás samotných bylo dětského a dobrodružného. Je načase skončit tu pohádku s perlami a korály. Sindibád je mrtev, pánové. Otázka je, co teď.” (Na to se vás právě ptáme!) „Tak dobře, pane: račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mně, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.” (Tak je nechte vychcípat!) „Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard mloků, pánové, to už nám naprosto přeroste přes hlavu. Mloci sežerou společnost. Tak je to.” (Za to vy budete odpovědný! Vy jste začal celou věc s mloky!)
G. H. Bondy vztyčil hlavu. „Já tu odpovědnost plně přijímám, pánové. Kdo chce, může se ihned zbavit akcií Pacifické Exportní Společnosti. Jsem za každou akcii ochoten vyplatit…” (Kolik?) „Plnou hodnotu, pane.” (Vzrušení. Předsednictvo povoluje desetiminutovou přestávku.)
Po přestávce hlásí se o slovo H. BRINKELAER. Vyslovuje své uspokojení nad tím, že se mloci tak horlivě množí, čímž roste majetek společnosti. Ale ovšem, pánové, byl by čirý nesmysl je pěstovat zbůhdarma; nemáme-li sami pro ně přiměřenou práci, navrhuju jménem skupiny akcionářů, aby mloci byli jednoduše prodáváni jako pracovní síly komukoliv, kdo by chtěl podnikat nějakou práci ve vodě nebo pod vodou. (Potlesk.) Krmení mloka stojí denně několik centimů; kdyby se párek mloků prodával řekněme za sto franků a kdyby pracovní mlok vydržel dejme tomu jenom jeden rok, bude se taková investice každému podnikateli hravě amortizovat. (Projevy souhlasu.)
J. GILBERT konstatuje, že mloci dosahují věku značně vyššího než jeden rok; jak dlouho vlastně žijí, o tom nemáme ještě dost dlouhých zkušeností.
H. BRINKELAER opravuje svůj návrh v tom směru, aby tedy cena jednoho párku mloků byla stanovena na tři sta franků loco přístav.
S. WEISSBERGER se táže, jaké práce by mohli mloci vlastně vykonávat.
ŘEDITEL VOLAVKA: Svým přirozeným pudem a svou neobyčejnou technickou učelivostí se mloci hodí zejména k stavbě vodních hrází, náspů a vlnolamů, k hloubení přístavů a průplavů, k odklízení mělčin a bahenních nánosů a k uvolňování vodních cest; mohou zajišťovat a regulovat mořské břehy, rozšiřovat pevniny a podobně. V těch všech případech jde o práce hromadné, vyžadující set a tisíců pracovních sil; o práce tak rozsáhlé, že se jich ani moderní technika nikdy neodváží, pokud nebude mít k dispozici pracovní síly nesmírně levné. (Tak jest! Výborně!)
DR. HUBKA namítá, že prodejem mloků, kteří by se případně mohli rozplozovat i na nových místech, ztratí společnost svůj monopol na mloky. Navrhuje, aby podnikatelům vodních staveb byly jenom pronajímány pracovní kolony mloků řádně vycvičených a kvalifikovaných, s podmínkou, že jejich případný potěr bude dále náležet společnosti.
ŘEDITEL VOLAVKA poukazuje na to, že není možno hlídat ve vodě milióny, případně miliardy mloků, natož jejich potěr; bohužel bylo už mnoho mloků ukradeno pro zoologické zahrady a zvěřince.
COL. D. W. BRIGHT: Měli by se prodávat, případně pronajímat jenom mločí samci, aby se nemohli rozmnožovat mimo mločí líhně a farmy, jež jsou majetkem společnosti.
ŘEDITEL VOLAVKA: Nemůžeme tvrdit, že mločí farmy jsou majetkem společnosti. Nelze vlastnit nebo najmout kus mořského dna. Právní otázka, komu vlastně náležejí mloci žijící ve svrchovaných vodách dejme tomu Jejího Veličenstva královny holandské, je velmi nejistá a může vést k mnoha sporům. (Nepokoj.) Ve většině případů nemáme zaručeno ani právo rybolovu; zakládali jsme své mločí farmy, pánové, na tichomořských ostrovech vlastně načerno. (Rostoucí nepokoj.)
J. GILBERT odpovídá Col. Brightovi, že podle dosavadních zkušeností izolovaní mločí samci ztrácejí po čase čilost a pracovní hodnotu; jsou líní, neteční a často uhynou steskem.
VON FRISCH se táže, zda by nebylo možno tržní mloky předem vykleštit nebo sterilizovat.
J. GILBERT: To by bylo příliš nákladné; prostě nemůžeme zabránit tomu, aby se prodaní mloci nemnožili dál.
S. WEISSBERGER žádá jako člen Spolku pro ochranu zvířat, aby se budoucí prodej mloků dál humánně a způsobem, který by neurážel lidské city.
J. GILBERT děkuje za tento námět; rozumí se, že chytání i doprava mloků budou svěřeny jen vycvičenému personálu pod řádným dohledem. Nemůžeme ovšem ručit za to, jak budou s mloky nakládat podnikatelé, kteří si je koupí.
S. WEISSBERGER prohlašuje, že je uspokojen ujištěním místopředsedy J. Gilberta. (Potlesk.)
G. H. BONDY: „Pánové, vzdejme se předem myšlenky, že bychom v budoucnosti udrželi monopol na mloky. Bohužel podle platných předpisů si je nemůžeme dát patentovat.” (Smích.) „Své výsadní postavení v obchodu s mloky si musíme a také můžeme zajistit jinak; ovšem nutným předpokladem je, že se svých obchodů chopíme v jiném stylu a v daleko větším měřítku než dosud.” (Slyšte!) „Zde leží, pánové, celý svazek předběžných dohod. Správní rada navrhuje, aby byl utvořen nový, vertikální trust pod názvem Salamander-Syndicate. Členy Mločího syndikátu by krom naší společnosti byly určité veliké podniky a finančně silné skupiny: například jistý koncern, který bude vyrábět speciální patentované kovové nástroje pro mloky –” (Myslíte MEAS!) „Ano, pane, mluvím o MEAS. Dále chemický a potravinářský kartel, který bude vyrábět laciné patentované krmivo pro mloky; skupina dopravních společností, která si dá – s použitím dosavadních zkušeností – patentovat zvláštní hygienické tanky pro dopravu rnloků; blok pojišťoven, které převezmou pojištění koupených zvířat proti úrazu i uhynutí jak během dopravy, tak na pracovištích; dále jiní zájemci průmysloví, exportní a finanční, které ze závažných důvodů zatím nebudeme jmenovat. Snad vám stačí, pánové, řeknu-li, že by tento syndikát disponoval pro začátek čtyřmi sty milióny liber sterlingů.” Vzrušení.) „Tady ten fascikl, přátelé, jsou samé smlouvy, které stačí jenom podepsat, aby vznikla jedna z největších hospodářských organizací naší doby. Správní rada vás žádá, pánové, abyste jí udělili plnou moc k uzavření tohoto obrovitého koncernu, jehož úkolem bude racionální pěstování a exploatace mloků.” (Potlesk a hlasy protestu.)
„Pánové, račte si uvědomit výhody této spolupráce. Mločí syndikát nebude dodávat jenom mloky, ale také veškeré nářadí a krmivo pro mloky, to jest kukuřici, škroboviny, hovězí lůj a cukr pro miliardy přikrmovaných zvířat; dále dopravu, asekuraci, veterinární dohled a tak dále vesměs za nejnižší sazby, které nám zaručí ne-li monopol, tedy aspoň naprostou převahu nad každou budoucí konkurencí, která by chtěla mloky prodávat. Ať to někdo zkusí, pánové; s námi dlouho soutěžit nebude.” (Bravo!) „Ale nejen to. Mločí syndikát bude dodávat veškerý stavební materiál pro vodní práce, které budou mloci provádět; z toho důvodu za námi stojí také těžký průmysl, cement, stavební dříví a kámen –” (Ještě nevíte, jak budou mloci pracovat!) „Pánové, v tuto chvíli pracuje dvanáct tisíc mloků v přístavu saigonském na nových dokách, bazénech a molech.” (To jste nám neřekli!) „Ne. Je to první pokus ve velkém. Ten pokus se, pánové, podařil způsobem svrchovaně uspokojivým. Dnes je budoucnost mloků mimo veškeru pochybnost.” (Nadšený potlesk.)
„A nejen to, pánové. Tím nejsou úkoly Mločího syndikátu zdaleka vyčerpány. Salamander-Syndicate bude na celém světě vyhledávat práci pro milióny mloků. Bude dodávat plány a myšlenky na ovládnutí moří. Bude propagovat utopie a gigantické sny. Bude dodávat projekty na nové břehy a průplavy, na hráze spojující kontinenty, na celé řetězy umělých ostrovů pro oceánské lety, na nové pevniny vybudované uprostřed oceánů. Tam leží budoucnost lidstva. Pánové, čtyři pětiny zemského povrchu jsou pokryty mořem; je to nesporně příliš mnoho; povrch našeho světa, mapa moří a zemí se musí opravit. My dáme světu dělníky moře, pánové. To už nebude styl kapitána van Tocha; dobrodružnou povídku o perlách nahradíme hymnickou písní práce. Buď budeme kramařit, nebo budeme tvořit; ale nebudeme-li myslet v kontinentech a oceánech, nestačili jsme na své možnosti. Tady se prosím mluvilo o tom, zač se má prodávat párek mloků. Rád bych, abychom mysleli v celých miliardách mloků, v miliónech a miliónech pracovních sil, v přesunech kůry zemské, v nových genezích a nových obdobích geologických. Můžeme dnes mluvit o budoucích Atlantidách, o starých pevninách, které se budou rozpínat dál a dál do světového moře, o Nových Světech, které si postaví lidstvo samo – Promiňte, pánové, snad vám to připadá utopické. Ano, vstupujeme skutečně do Utopie. Jsme už v ní, přátelé. Musíme jen domyslet budoucnost mloků po stránce technické –” (A hospodářské!)
„Ano. Zejména po stránce hospodářské. Pánové, naše společnost je příliš malá, aby dovedla sama exploatovat miliardy mloků; nestačíme na to finančně – ani politicky. Bude-li se měnit mapa moří a zemí, budou se o věc zajímat i veliké mocnosti, pánové. Ale o tom nebudeme mluvit; nebudeme se zmiňovat o vysokých činitelích, kteří se k syndikátu staví už dnes velmi kladně. Prosím však, pánové, abyste neztráceli z očí nesmírný dosah věci, o které budete hlasovat.” (Nadšený, dlouhotrvající potlesk. Výborně! Bravo!)
Nicméně bylo nutno před hlasováním o Mločím syndikátu slíbit, že na akcii Pacifické Exportní Společnosti se bude toho roku vyplácet aspoň desítiprocentní dividenda na konto rezerv. Nato hlasovalo osmdesát sedm procent akcií pro a jenom třináct procent proti. Následkem toho byl návrh správní rady přijat. Salamander-Syndicate vstoupil v život. G. H. Bondymu se gratuluje.
„Moc hezky jste to řekl, pane Bondy,” chválil starý Sigi Weissberger. „Moc hezky. A prosím vás, pane Bondy, jak jste na tu myšlenku přišel?”
„Jak?” děl G. H. Bondy roztržitě. „Vlastně, abych vám pravdu řekl, pane Weissberger, to bylo kvůli starému van Tochovi. On na ty své mloky tak držel – Co by tomu chudák řekl, kdybychom ty jeho tapa-boys nechali vychcípat nebo vybít!”
„Jaké tapa-boys?”
„Ale ty neřády mloky. Teď se s nimi bude aspoň slušně zacházet, když budou mít nějakou cenu. A k jinému se ty potvory nehodí, pane Weissberger, než aby se s nimi podnikla nějaká utopie.”
„Já tomu nerozumím,” mínil pan Weissberger. „A viděl jste už někdy nějakého mloka, pane Bondy? Já vlastně nevím, co to je. Prosím vás, jak to vypadá?”
„To vám ani nepovím, pane Weissberger. Vím já, co je to mlok? Nač bych to měl vědět? Mám já čas se starat, jak to vypadá? Já musím být rád, že jsme ten Mločí syndikát dostali pod střechu.”
(Dodatek)
O pohlavním životě mloků
Jedna z oblíbených činností lidského ducha je představovat si, jak jednou v daleké budoucnosti bude vypadat svět a člověčenstvo, jaké technické zázraky budou vykonány, jaké sociální otázky vyřešeny, jak daleko pokročí věda a společenská organizace a tak dále. Většina těch utopií však nezapomíná velmi živě se zajímat o otázku, jak to v tom lepším, pokročilejším nebo aspoň technicky dokonalejším světě dopadne s institucí tak starou, ale stále populární, jako je pohlavní život, rozplozování, láska, manželství, rodina, ženská otázka a podobně. Viz v tom směru příslušnou literaturu, jako Paul Adam, H. G. Wells, Aldous Huxley a mnozí jiní.
Dovolávaje se těchto příkladů, považuje autor za svou povinnost, aby, když už vrhá pohled do budoucnosti naší zeměkoule, pojednal také o tom, jak se v tom budoucím světě Mloků bude utvářet sexuální řád. Činí to už teď, aby se později nemusel k věci vracet. Pohlavní život Andriase Scheuchzeri se v základních rysech ovšem shoduje s rozplozováním jiných obojživelníků ocasatých; není tu kopulace ve vlastním slova smyslu, samička snáší vajíčka v několika etapách, oplozená vajíčka se vyvíjejí ve vodě v pulce a tak dále; o tom lze se dočísti v každém přírodopise. Zmíníme se jen o některých zvláštnostech, které byly po té stránce u Andriase Scheuchzeri pozorovány.
Začátkem dubna, vypravuje H. Bolte, se přidružují samci k samičkám; v každém sexuálním období se drží samec zpravidla téže samice a neopouští jí ani na krok po několik dnů. V té době nepřijímá žádné potravy, zatímco samice projevuje značnou žravost. Samec ji prohání ve vodě a snaží se, aby se dostal hlavou těsně k její hlavě. Když se mu to podaří, předsune svou tlamu maličko před její čenich, snad aby jí zabránil v útěku, a ustrne. Takto, dotýkajíce se jenom hlavami, zatímco jejich těla svírají úhel asi třicetistupňový, plovou obě zvířata bez hnutí podle sebe. Chvílemi se samec počne svíjeti tak silně, že naráží svými boky na boky samice; nato opět ustrne, nohy široce roztaženy, dotýkaje se jen svou tlamou hlavy své vyvolené družky, která zatím lhostejně požírá, co potká. Tento, smíme-li tak říci, polibek trvá několik dní; někdy se samice utrhne za potravou, a tu ji samec pronásleduje, zřejmě velmi rozčilen, ba téměř rozlícen. Konečně se samice vzdá dalšího odporu, neprchá již, a párek se vznáší ve vodě bez hnutí, podoben černým, k sobě připoutaným polenům. Tu počnou tělem samcovým probíhat křečovité záchvěvy, během nichž vypouští do vody hojný, poněkud lepkavý chám. Hned nato opouští samici a zalézá mezi kameny, do krajnosti vyčerpán; v té době lze mu uříznout nohu nebo ocas, aniž na to obranně reagoval.
Zatím samice setrvává po nějakou dobu ve své ustrnulé, nehybné pozici; potom se silně prohne a počne vypuzovat z kloaky zřetězená vajíčka, opatřená rosolovitým obalem; často si při tom napomáhá zadníma nohama, jak to činívají ropuchy. Těch vajíček je čtyřicet až padesát a visí na těle samice jako chomáč. S nimi pluje samice na chráněná místa a upevní je na řasy, na chaluhy nebo i jenom na kameny. Po deseti dnech snese samice druhou sérii vajíček v počtu dvaceti až třiceti, aniž se v té době setkala se samcem; patrně ta vajíčka byla oplodněna přímo v její kloace. Zpravidla po dalších sedmi až osmi dnech dojde k třetímu a čtvrtému kladení po patnácti až dvaceti vajíčkách vesměs oplozených, ze kterých se po jednom až třech týdnech vylíhnou čilí pulčíci s větévkovitými žábrami. Už po roce tito pulci dorůstají v dospělé mloky a mohou se dále rozplozovat atd.
Naproti tomu slečna Blanche Kistemaeckers pozorovala v zajetí dvě samice a jednoho samce Andriase Scheuchzeri. V době výtěru se samec přidružil jenom k jedné ze samic a pronásledoval ji dosti brutálně; když mu unikala, bil ji silnými ranami ocasu. Viděl nerad, když přijímala potravu, a zatlačoval ji od pokrmů; bylo patrno, že ji chce mít jenom pro sebe, a prostě ji terorizoval. Když vypustil své mlíčí, vrhl se na druhou samici a chtěl ji sežrat; musel být z nádrže vyňat a umístěn jinde. Přesto i tato druhá samice snesla vajíčka oplodněná v celkovém počtu šedesát tři. U všech tří zvířat však slečna Kistemaeckers pozorovala, že okraje kloaky byly v té době značně naduřelé. Zdá se tedy, píše slečna Kistemaeckers, že se u Andriase oplodnění neděje ani kopulací, ani výtěrem, nýbrž prostřednictvím čehosi, co lze nazvat sexuální milieu. Jak vidět, není třeba ani dočasného sdružení, aby došlo k oplození vajíček. To vedlo mladou badatelku k dalším zajímavým pokusům. Oddělila od sebe obě pohlaví; když pak nadešla vhodná chvíle, vymačkala ze samce chám a dala jej samicím do vody. Nato samice počaly snášet vajíčka oplozená. V dalším pokusu filtrovala slečna Blanche Kistemaeckers samčí chám a filtrát zbavený chámových tělísek (byla to čirá, slabě kyselá kapalina) přidala samicím do vody; samice i nyní jaly se snášet vajíčka, každá asi padesát, z nichž většina byla oplozených a vydala normální pulce. To právě přivedlo slečnu Kistemaeckers k důležitému pojmu pohlavního prostředí, jež tvoří samostatný přechod mezi partenogenezí a rozmnožováním pohlavním. Oplodnění vajíček děje se prostě chemickou změnou prostředí (jistým okyselením, které se dosud nepodařilo sestrojit uměle), změnou, která nějakým způsobem souvisí se samčí pohlavní funkcí. Ale této samotné funkce není vlastně třeba; to, že se samec sdružuje se samicí, je patrně přežitek staršího vývojového stupně, kdy se oplozování u Andriase dálo stejně jako u jiných mloků. To sdružení je vlastně, jak správně podotýká slečna Kistemaeckers, jakási zděděná iluze paternity; ve skutečnosti samec není otcem pulců, nýbrž jenom určitým, v podstatě zcela neosobním chemickým činitelem pohlavního prostředí, jež je vlastním oplozovatelem. Kdybychom měli v jedné nádrži sto sdružených párů Andriase Scheuchzeri, domnívali bychom se, že se tu odehrává sto individuálních rozplozovacích aktů; ve skutečnosti je to akt jediný, a sice kolektivní sexualizace daného prostředí, nebo řečeno přesněji: jisté překyselení vody, na něž zralá vajíčka Andriase automaticky reagují vývojem v pulce. Sestrojte uměle to neznámé kyselé agens, a nebude třeba samců. Tak se nám pohlavní život podivuhodného Andriase jeví jako Veliká Iluze; jeho erotická vášeň, jeho manželství a pohlavní tyranie, jeho dočasná věrnost, jeho těžkopádná a pomalá rozkoš, to vše jsou vlastně zbytečné, přežilé, téměř symbolické úkony, které provázejí nebo tak říkajíc vyzdobují vlastní neosobní samčí akt, jímž jest vytvoření oplozujícího sexuálního prostředí. Zvláštní lhostejnost samic, se kterou přijímají ono bezúčelné, frenetické osobní dvoření samců, svědčí zřetelně o tom, že v těch námluvách samice instinktivně vyciťují pouhý formální obřad nebo úvod k vlastnímu snubnímu aktu, v němž ony pohlavně splývají s oplozujícím prostředím; řekli bychom, že samička Andriase tento stav věcí chápe jasněji a prožívá věcněji, bez erotických iluzí.
(Pokusy slečny Kistemaeckers doplnil zajímavými experimenty učený abbé Bontempelli. Usušil a rozemlel mlíčí Andriasovo a přidal je samicím do vody; i nyní samice se jaly snášeti oplozená vajíčka. Týž výsledek byl, když usušil a rozemlel samčí ústrojí Andriasovo nebo když je extrahoval lihem nebo vyvařil a vlil extrakt do nádrže samic. Totéž se stejným výsledkem opakoval s výtažkem mozkové hypofýzy, a dokonce s výměsky kožních žláz Andriasových, vymačkaných v době říje. Ve všech těchto případech samice zprvu nereagovaly na tyto přísady; teprve po chvíli přestaly rejdit za potravou a utkvěly nehnutě, ba přímo strnule ve vodě, načež po několika hodinách se počalo vypuzování rosolovitých, asi jako sviňský bob velikých vajíček.)
V této souvislosti budiž uveden také podivný obřad, takzvaný tanec salamandrů. (Zde není míněn Salamander-Dance, který vešel v těch letech do módy zejména v nejlepší společnosti a byl od biskupa Hirama prohlášen za „nejoplzlejší tanec, o kterém kdy slyšel vypravovat”.) Totiž za úplňkových večerů (mimo dobu rozplozování) vystupovali Andriasové, ale jenom samci, na břeh, usadili se v kruhu a počali zvláštním, vlnivým pohybem kroutit hoření polovinou těla. Byl to pohyb i za jiných okolností charakteristický pro tyto veliké mloky; ale při řečených „tancích” se mu oddávali divoce, náruživě a do vysílení jako tančící dervišové. Někteří učenci považovali toto šílené kroužení a přešlapování za kult Měsíce, a tedy za obřad náboženský; naproti tomu jiní v něm viděli tanec v podstatě erotický a vysvětlovali jej právě tím zvláštním sexuálním řádem, o němž jsme už mluvili. Řekli jsme, že u Andriase Scheuchzeri je vlastním oplozovatelem takzvané sexuální milieu jako hromadný a neosobní prostředník mezi samčími a samičími jedinci. Bylo také řečeno, že samice přijímají tento neosobní pohlavní vztah daleko realističtěji a samozřejměji nežli samci, kteří – patrně z pudové samčí ješitnosti a dobyvačnosti – chtějí aspoň zachovat zdání pohlavního triumfu, a proto hrají milenecké námluvy a manželské vlastnictví. Je to jedna z největších erotických iluzí, zajímavě korigovaná právě těmi velikými samčími slavnostmi, které prý nejsou nic než instinktivní snaha uvědomit si sebe samy jako Samčí Kolektiv. Tím hromadným tancem se prý překonává ona atavická a nesmyslná iluze samčího pohlavního individualismu; tato kroužící, opojená, frenetická smečka není nic jiného než Hromadný Samec, Kolektivní Ženich a Veliký Kopulátor, jenž provádí svůj slavný snubní tanec a oddává se velkému svatebnímu obřadu – za podivného vyloučení samiček, které zatím netečně mlaskají nad požíranou rybkou nebo sépií. Proslulý Charles J. Powell, jenž tyto mločí slavnosti nazval Tancem Samčího Principu, píše dále: „A nemáme v těchto společných samčích obřadech sám kořen a zdroj podivuhodného mločího kolektivismu? Uvědomme si, že skutečné zvířecí pospolitosti nalézáme jenom tam, kde život a vývoj druhu není vybudován na pohlavním páru: u včel, mravenců a termitů. Pospolitost včel lze vyjádřit slovy: Já Mateřský Úl. Pospolitost mločích oblastí lze vyjádřit docela jinak: My Mužský Princip. Teprve všichni samci dohromady, kteří v danou chvíli ze sebe téměř vypocují plodistvé sexuální prostředí, jsou tím Velikým Samcem, který proniká v lůna samic a štědře zmnožuje život. Jejich paternita je kolektivní; proto jejich celá přirozenost je kolektivní a projevuje se společným konáním, zatímco samičky, zhostivše se kladení vajec, vedou až do příštího jara život víceméně rozptýlený a samotářský. Jenom samci jsou obec. Jenom samci provozují společné úkoly. U žádného živočišného rodu nehrají samice tak podřadnou roli jako u Andriase; jsou vyloučeny z pospolitého konání a také o ně nejeví nejmenšího zájmu. Jejich chvíle nastane, když Mužský Princip prosytí jejich prostředí aciditou chemicky sotva postižitelnou, ale životně tak pronikavou, že působí i při nesmírně silném zředění mořským přílivem a odlivem. Je to, jako by se sám Oceán stával samcem, jenž oplodňuje na svých březích milióny zárodků.”
„Přes veškerou kohoutí pýchu,” pokračuje Charles J. Powell, „příroda udělila u většiny živočišných rodů životní převahu spíše samicím. Samci jsou tu pro svou rozkoš a proto, aby zabíjeli; jsou nadutými a načepýřenými jedinci, kdežto samice představují sám rod v jeho síle a ustálených ctnostech. U Andriase (a částečně u člověka) je poměr podstatně jiný; vytvořením samčí pospolitosti a solidarity nabývá samec zřejmé biologické převahy a určuje vývoj druhu v míře daleko větší než samice. Snad právě pro ten význačně samčí směr vývoje se tak silně uplatňuje u Andriase technické, tedy typicky mužské nadání. Andrias je rozený technik se sklonem k hromadnému podnikání; tyto sekundární mužské pohlavní znaky, totiž technický talent a smysl pro organizaci, se v něm přímo před našima očima rozvíjejí tak rychle a úspěšně, že bychom museli mluvit o přírodním divu, kdybychom nevěděli, jak mohutným životním činitelem jsou právě sexuální determinanty. Andrias Scheuchzeri jest animal faber a v době možná už dohledné překoná technicky i sama člověka, a to vše jenom silou přírodního faktu, že vytvořil čistou samčí pospolitost.”
Kniha druhá - Po stupních civilizace
Kapitola 1.
Pan Povondra čte noviny
Jsou lidé, kteří sbírají známky, a jiní, kteří sbírají prvotisky. Pan Povondra, vrátný v domě G. H. Bondyho, dlouho nenašel smysl svého života; váhal po léta mezi zájmem o pravěké hroby a vášní pro zahraniční politiku; jednoho večera se mu však znenadání zjevilo, co mu až dotud chybělo, aby jeho život byl životem plným. Veliké věci obyčejně přicházejí znenadání.
Toho večera četl pan Povondra noviny, paní Povondrová spravovala Frantíkovy punčochy a Frantík se tvářil, jako by se učil přítokům Dunaje z levého břehu. Bylo příjemné ticho.
„To jsem blázen,” zabručel pan Povondra.
„Co máš,” ptala se paní Povondrová, navlékajíc nit.
„Ale s těmi mloky,” děl otec Povondra. „Tadyhle čtu, že za poslední čtvrtletí se jich prodalo sedmdesát miliónů kusů.”
„To je hodně, že?” řekla paní Povondrová.
„To si myslím. Vždyť je to ohromná cifra, maminko. Považ, sedmdesát miliónů!” Pan Povondra kroutil hlavou. „Na tom se musejí vydělat báječné peníze! – A té práce co se teď pořídí,” dodal po chvilce přemítání. „Tady čtu, jak se všude horempádem stavějí nové země a ostrovy – Já říkám, teď si lidé mohou nastavět pevnin, kolik budou chtít. To je veliká věc, matko. Já ti řeknu, to je větší pokrok než objevení Ameriky.” Pan Povondra se nad tím zamyslil. „Nová epocha dějin, víš? Co dělat, maminko, žijeme ve veliké době.”
Nastalo opět dlouhé domácí ticho. Najednou otec Povondra prudčeji zabafal z dýmky. „A když si pomyslím, že nebýt mne, nebylo by k té věci došlo!”
„Ke které věci?”
„K tomu obchodu s mloky. K tomu Novému Věku. Když se to přesně vezme, byl jsem to vlastně já, kdo to dal dohromady.”
Paní Povondrová vzhlédla od děravé punčochy. „Prosím tě, jak?”
„Že jsem tehdy pustil toho kapitána k panu Bondymu. Kdybych ho byl neohlásil, nebyl by se ten kapitán jakživ setkal s panem Bondym. Nebýt mne, maminko, nebylo by z té věci nic. Dočista nic.”
„Třeba by ten kapitán našel někoho jiného,” namítala paní Povondrová.
Otci Povondrovi pohrdavě zachrčelo v troubeli. „Ty tomu rozumíš! Takovou věc dovede udělat jenom G. H. Bondy. Panečku, ten vidí dál než já nevím kdo. Jiní by v tom viděli leda bláznovství nebo podfuk; ale pan Bondy, kdepak! Ten má nos, holenku!” Pan Povondra se zamyslel. „On ten kapitán, jakpak on se jmenoval, Vantoch, na to ani nevypadal. Takový tlustý strejc to byl. Jiný vrátný by mu řekl, kampak, člověče, pán není doma, a vůbec; ale já ti měl takové jako tušení nebo co. Já ho ohlásím, řekl jsem si; pan Bondy mně třeba vynadá, ale já to vemu na sebe a ohlásím ho. Já vždycky říkám, vrátný musí mít čuch pro lidi. Někdy zazvoní člověk, vypadá jako baron, a zatím je to agent s ledničkami. A podruhé ti přijde takový tlustý tatík, a vida, co v něm je. Člověk se musí vyznat v lidech,” rozjímal otec Povondra. „Z toho vidíš, Frantíku, co může vykonat člověk i v podřízeném postavení. Vem si z toho příklad a snaž se vždycky splnit svou povinnost, jako jsem to dělal já.” Pan Povondra kýval hlavou slavnostně a dojatě. „Já jsem toho kapitána mohl odbyt ve vratech, a byl bych si ušetřil ty schody. Jiný vrátný by se byl nafoukl a přirazil by mu vrata před nosem. A byl by tím zmařil takový báječný pokrok na světě. Pamatuj si, Frantíku, kdyby každý člověk plnil svou povinnost, tak by bylo na světě hej. A poslouchej pořádně, když ti něco povídám.”
„Ano, tatínku,” bručel Frantík nešťastně.
Otec Povondra odkašlal. „Půjč mi ty nůžky, maminko. Já bych si to měl vystřihnout z těch novin, abych měl jednou po sobě nějakou památku.”
Tak tedy došlo k tomu, že pan Povondra začal shromažďovat výstřižky o Mlocích. Jeho sběratelské vášni vděčíme za mnoho materiálu, který by byl jinak upadl v zapomenutí. Vystřihoval a schovával vše, co kde našel tištěno o Mlocích; nebudiž utajeno, že po jistých počátečních rozpacích se naučil ve své oblíbené kavárně plenit noviny, kde byla jaká zmínka o Mlocích, a dosáhl zvláštní, téměř kouzelnické virtuozity v tom, jak dovedl nenápadně vytrhnout z novin příslušný list a ztopit jej do kapsy přímo před očima pana vrchního. Jak známo, všichni sběratelé jsou ochotni krást nebo vraždit, jde-li o to, aby získali nové číslo do své sbírky; ale to nijak nesnižuje jejich mravní charakter.
Nyní měl jeho život smysl, neboť byl životem sběratele. Večer co večer pořádal a pročítal své výstřižky před shovívavýma očima paní Povondrové, která věděla, že každý mužský je zčásti blázen a zčásti malé dítě; ať si raději hraje s těmi výstřižky, než aby chodil do hospody a hrál v karty. Dokonce udělala v prádelníku místo pro jeho krabice, které si sám slepil pro svou sbírku; lze víc žádat od ženy a hospodyně?
Sám G. H. Bondy byl při kterési příležitosti překvapen encyklopedickými vědomostmi pana Povondry ve všem, co se týkalo Mloků. Pan Povondra se trochu stydlivě přiznal k tomu, že sbírá, kde je co tištěno o Salamandrech, a ukázal panu Bondymu své krabice. G. H. Bondy vlídně pochválil jeho sbírku; co platno, jenom velcí páni dovedou být tak blahovolní a jenom mocní lidé mohou obšťastňovat druhé, aniž je to stálo halíř; velcí páni to mají vůbec dobré. Tak například pan Bondy prostě nařídil, aby Povondrovi posílali z kanceláře Mločího syndikátu všechny výstřižky o Mlocích, které nebylo nutno archivovat; i dostával blažený a poněkud zdrcený pan Povondra denně celé balíky dokladů ve všech jazycích světa, z nichž zejména noviny tištěné azbukou, řeckou alfabetou, písmem hebrejským, arabským, čínským, bengálským, tamilským, javanským, birmanským nebo taalik ho plnily zbožnou úctou. „Když si pomyslím,” říkával nad nimi, „že by tohle všechno beze mne nebylo!”
Jak jsme už řekli, sbírka pana Povondry uchovala mnoho dějinného materiálu o celé té historii s Mloky; tím není ovšem řečeno, že by mohla uspokojit vědeckého dějepisce. Předně pan Povondra, jemuž se nedostalo odborného vzdělání v pomocných vědách historických a v archiválních metodách, nepřipojil k svým výstřižkům ani udání pramene, ani příslušný letopočet, takže většinou nevíme, kdy a kde ten který dokument vyšel. Za druhé při nadbytku materiálu, který se mu kupil pod rukama, schovával pan Povondra hlavně dlouhé články, jež považoval za důležitější, kdežto stručné zprávy a depeše jednoduše odhazoval do uhláku; následkem toho se nám uchovalo o celém tom období neobyčejně málo zpráv a faktů. Za třetí do věci zasáhla vydatně ruka paní Povondrové; když se krabice pana Povondry povážlivě plnily, vytahovala tiše a potají část výstřižků a spálila je, což se opakovalo několikrát ročně. Ušetřila jenom těch, kterých tolik nepřibývalo, jako byly výstřižky tištěné písmem malabarským, tibetským nebo koptickým; ty zůstaly uloženy téměř kompletně, ale pro jisté mezery v našem vzdělání nám nejsou mnoho platny. Materiál, který máme po ruce k dějinám Mloků, je tedy podstatně kusý, asi jako pozemkové knihy z osmého století po Kristu nebo jako sebrané spisy básnířky Sapfó; jenom nahodile se nám dochovala dokumentace o tom nebo onom úseku toho velikého světového dění, které se přes všechny mezery pokusíme shrnout pod názvem Po stupních civilizace.
Kapitola
2.
Po stupních civilizace (Dějiny Mloků)1
V dějinné epoše, kterou ohlásil G. H. Bondy na památné valné hromadě Pacifické Exportní Společnosti svými prorockými slovy o počínající se utopii2, nemůžeme už měřit historické dění staletími ani desítkami let, jako se dálo v dosavadních dějinách světa, nýbrž čtvrtletími, ve kterých vycházejí kvartální hospodářské statistiky.3
V té době je totiž výroba dějin, smíme-li tak říci, podnikána
1 Srov. G. Kreuzmann, Geschichte der Molche. Hans Tietze, Der Molch des XX. Jahrhunderts. Kurt Wolff, Der Molch und das deutsche Volk. Sir Herbert Owen, The Salamanders and the British Empire. Giovanni Focaja, L’evoluzione degli anfibii durante il Fascismo. Léon Bonnet, Les Urodčles et la Société des Nations. S. Madariaga, Las Salamandras y la Civilización a m. j.
2 Srov. Válka s Mloky, kniha I, kapitola 12.
3 Dokladem toho budiž hned první výstřižek ze sbírky pana Povondry:
MLOČÍ TRH
(ČTK) Podle poslední zprávy, kterou vydal Salamander-Syndicate koncem čtvrtletí, stoupl odbyt Mloků o třicet procent. Za tři měsíce bylo dodáno téměř sedmdesát miliónů Mloků zejména do Jižní a Střední Ameriky, Indočíny a Italského Somálska. V nejbližší době se připravuje hloubení a rozšíření Panamského průplavu, vyčištění přístavu v Guayaquilu a odklizení některých mělčin a bradel v úžině Torresově. Jen tyto práce by znamenaly podle přibližného odhadu přemístění devíti miliard krychlových metrů pevných zemin. Se stavěním těžkých leteckých ostrovů na linii Madeira – Bermudy se má započít až příštím jarem. Zasypávání ostrovů Marian v japonském mandátu pokračuje dále; dosud bylo získáno osm set čtyřicet tisíc akrů nové, tzv. lehké souše mezi ostrovy Tinian a Saipan. Vzhledem k rostoucí poptávce jsou Mloci v ceně velmi pevní a znamenají Leading 61, Team 620. Zásoby jsou dostatečné.
ve velkém; proto se tempo dějin neobyčejně (podle odhadu asi pateronásobně) zrychluje. Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého. Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organizaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta; jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je tomu s likvidací Římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním Indiánů a tak dále. To vše by se dalo dnes absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům. V tom směru obrovský úspěch Mločího syndikátu a jeho mohutný vliv na světové dějiny nepochybně ukazuje cestu budoucím.
Dějiny Mloků se tedy od začátku vyznačují tím, že byly dobře a racionálně organizovány; první, ale nikoliv jediná zásluha o to náleží Mločímu syndikátu; budiž uznáno, že také věda, filantropie, osvěta, tisk a jiní činitelé mají nemalý podíl na úžasném rozšíření a pokroku Mloků. Nicméně byl to Mločí syndikát, který tak říkajíc den za dnem dobýval pro Salamandry nových kontinentů a nových břehů, i když musel překonávat mnohé překážky brzdící tuto expanzi4.
Čtvrtletní zprávy syndikátu ukazují, jak jsou postupně osídlovány Mloky přístavy indické a čínské; jak mločí kolonizace zaplavuje pobřeží Afriky a přeskakuje na kontinent
4 O takových překážkách svědčí například tato zpráva, vystřižená z novinbez data:
ANGLIE SE UZAVÍRÁ MLOKŮM?
(Reuter) Na dotaz člena Dolní sněmovny Mr J. Leedse odpověděl dnes sir Samuel Mandeville, že vláda Jeho Veličenstva uzavřela kanál Suezský pro veškeré transporty Mloků; dále že nehodlá připustit, aby jediný Mlok byl zaměstnán na pobřeží nebo ve svrchovaných vodách britských ostrovů. Důvodem k těmto opatřením, prohlásil sir Samuel, je jednak bezpečnost britských ostrovů, jednak platnost starých zákonů a smluv o potírání obchodu s otroky.
Na dotaz člena parlamentu Mr B. Russela sdělil sir Samuel, že toto stanovisko se ovsem netýká britských dominií a kolonií.
americký, kde záhy vznikají nové, nejmodernější mločí líhně v zálivu Mexickém; jak vedle těchto širokých kolonizačních vln jsou vysílány menší skupiny Mloků jako pionýrský předvoj budoucího exportu. Tak například holandskému Waterstaatu poslal Mločí syndikát darem tisíc prvotřídních Mloků; městu Marseille věnoval šest set Salamandrů k vyčištění Starého přístavu, a podobně jinde. Prostě na rozdíl od lidského osídlování světa se šíření Mloků dálo plánovitě a velkoryse; kdyby bylo ponecháno přírodě, táhlo by se jistě po staletí a tisíciletí; co platno, příroda není a nikdy nebyla tak podnikavá a účelná jako lidská výroba a obchod. Zdá se, že čilá poptávka měla vliv i na plodnost Mloků; výnos potěru z jedné samice stoupl až na sto padesát pulců ročně. Jisté pravidelné ztráty, které na Mlocích působili žraloci, ustaly skoro úplně, když Mloci byli opatřeni podvodními pistolemi s náboji dumdum na obranu proti dravým rybám.5
Šíření Mloků se ovšem nedálo všude stejně hladce; někde se konzervativní kruhy ostře ohrazovaly proti tomuto zavádění nových pracovních sil, spatřujíce v nich nekalou konkurenci pro lidskou práci6; jiní vyslovovali obavy, že Mloci, živící se
5 Užívalo se k tomu skoro obecně pistolí, které vynalezl inž. Mirko Šafránek a jež vyráběla brněnská Zbrojovka.
6 Srov. s touto novinářskou zprávou:
STÁVKOVÉ HNUTÍ V AUSTRÁLII
(Havas) Vůdce australských tradeunií Harry Mac Namara ohlašuje generální stávku všech zaměstnanců přístavních, dopravních, elektrárenských a jiných. Odborové organizace totiž žádají, aby byl dovoz pracovních Mloků do Austrálie přísně kontingentován podle imigračních zákonů. Naproti tomu australští farmáři se domáhají toho, aby byl dovoz Mloků uvolněn, neboť jejich krmením značně stoupá odbyt domácí kukuřice a zvířecích tuků, zejména ovčího loje. Vláda usiluje o kompromis; Mločí syndikát nabízí, že by vyplácel tradeuniím za každého přivezeného Mloka příspěvek šesti šilinků. Vláda je ochotna dát záruky, že Mloci budou zaměstnáni jenom ve vodě a že se (z důvodů mravnostních) nevynoří z vody víc než 40 cm, to jest po prsa. Tradeunie však trvají na 12 cm a žádají za každého Mloka poplatek deseti šilinků vedle registrační taxy. Zdá se, že dojde k dohodě za přispění státní pokladny.
drobným mořským zvířectvem, ohrozí rybolov; někteří zase tvrdili, že svými podmořskými norami a chodbami podrývají břehy a ostrovy. Po pravdě řečeno, bylo dost lidí, kteří přímo varovali před zaváděním Mloků; ale to se děje odjakživa, že se každá novota a každý pokrok setkávají s odporem a nedůvěrou; bylo tomu tak u továrních strojů a opakovalo se to s Mloky. Na jiných místech se vyskytla nedorozumění jiného druhu7, ale dík vydatné pomoci světového tisku, který správně ocenil jak obrovské možnosti obchodu s Mloky, tak výnosnou a velkorysou inzerci, která s ním byla spojena, bylo instalování Salamandrů ve všech částech světa vítáno namnoze se živým zájmem, ano i s nadšením.8
7 MLOCI ZACHRAŇUJÍ 36 TONOUCÍCH
(Od našeho zvl. zpravodaje)
Madras 3. dubna
Ve zdejším přístavu narazil parník Indian Star na člun převážející asi čtyřicet domorodců, který se ihned potopil. Dříve než bylo možno vypravit policejní barkasu, přichvátali na pomoc Mloci pracující na odklízení bahna z přístavu a dopravili na břeh třicet šest tonoucích. Jeden Salamandr sám vytáhl z vody tři ženy a dvě děti. Odměnou za tento statečný čin dostali Mloci písemné poděkování od místních autorit v nepromokavém pouzdře.
Naproti tomu domorodé obyvatelstvo je krajně pobouřeno tím, že Mlokům bylo dovoleno dotknouti se tonoucích osob vyšších kast. Považuje totiž Mloky za nečisté a nedotknutelné. V přístavu se srotilo několik tisíc domorodců, domáhajících se toho, aby Mloci byli z přístavu vykázáni. Policie však udržuje pořádek; byli toliko tři zabití a sto dvacet zatčených.
K desáté hodině večer byl obnoven klid. Salamandři pracují dál.
8 Srovnej následující vysoce zajímavý výstřižek, bohužel v neznámém jazyce a následkem toho nepřeložitelný:
SAHT NA KCHRI TE SALAAMANDER BWTAT
Saghr gwan t’lap ne Salaam Ander bwtati og t’cheni berchi ne Simbwana m’bengwe ogandi sűkh na moďmoď opwana Salaam Ander sri m’oana gwen’s. Og di limbw, og di bwtar na Salaam Ander kchri p’che ogandi p’we o’gwandi te ur maswâli sűkh? Na, ne ur lingo t’Islamli kcher oganda Salaam Andriaa ashti. Bend op’tonga kchri Simbwana mędh, salaam!
Obchod s Mloky byl většinou v rukou Mločího syndikátu, který jej prováděl svými vlastními, zvlášť k tomu účelu konstruovanými tankovými loďmi; střediskem obchodu a jakousi burzou na Mloky byl Salamander-Building v Singapore.9
9 Srov. obšírné a objektivní vylíčení, signované značkou e. w., 5. října:
S-TRADE
„Singapore 4. října. Leading 63. Heavy 317. Team 648. Odd Jobs 26,35. Trash 0,08. Spawn 80–132.”
Takovouto zprávu může čtenář novin najít denně v hospodářské rubrice svého listu mezi telegramy o ceně bavlny, cínu nebo pšenice. Víte však už, co znamenají tato záhadná čísla a slova? Nu ano, obchod s Mloky čili S-Trade; ale jak ten obchod opravdu vypadá, o tom má většina čtenářů představu méně jasnou. Snad si představují veliké tržiště hemžící se tisíci a tisíci Mloky, kde se procházejí kupci v tropických přílbách a turbanech, prohlížejí nabízené zboží a konečně ukáží prstem na dobře vyvinutého, zdravého, mladého Salamandra řkouce: „Prodejte mi tenhle kus; co stojí?”
Ve skutečnosti Mločí trh vypadá naprosto jinak. V singaporské mramorové budově S-Trade neuvidíte jediného Mloka, nýbrž jenom čilé a elegantní úředníky v bílých šatech, přijímající telefonní příkazy. „Ano, pane. Leading stojí 63. Kolik? Dvě stě kusů? Ano, pane. Dvacet Heavy a sto osmdesát Team. Okey, rozumím. Loď pluje za pět neděl. Right? Thank you, sir.” Celý palác S-Trade zvučí telefonními hovory; máte spíš dojem úřadu nebo banky než nějakého trhu; a přece tato bílá, ušlechtilá budova s jónským sloupovím v průčelí je tržištěm světovějším než bagdadský bazar za Hárúna ar Rašída.
* * *
Avšak vraťme se k citované tržní zprávě s její obchodní hantýrkou. Leading, to jsou prostě zvlášť vybraní, inteligentní, zpravidla tříletí Mloci, pečlivě vycvičení k tomu, aby byli dozorci a vedoucími v pracovních kolonách Mloků. Prodávají se po jednom bez ohledu na tělesnou váhu; cení se jenom jejich inteligence. Singaporští Leading, mluvící dobrou angličtinou, se považují za prvotřídní a nejspolehlivější; porůznu se nabízejí také jiné známky vedoucích Mloků, jako takzvaní Capitanos, Inženýři, Malayan Chiefs, Foremanders a jiní, ale Leading jsou hodnoceni nejvýš. Dnes se jejich cena pohybuje kolem šedesáti dolarů za kus.
Heavy jsou těžcí, atletičtí, obyčejně dvouletí Mloci, jejichž váha se pohybuje mezi sto až sto dvaceti librami. Prodávají se jenom v četách (tzv. bodies) po šesti jedincích. Jsou vycvičeni pro nejtěžší tělesné práce, jako je lámání skal, odvalování balvanů a podobně. Stojí-li v uvedené zprávě Heavy 317, znamená to, že šestičlenná četa (body) Těžkých Mloků se platí třemi sty sedmnácti dolary. Na každou četu Těžkých se určuje zpravidla jeden Leading jako vedoucí a dozorce.
* * *
Team jsou obyčejní pracovní Mloci ve váze 80 až 100 liber, kteří se prodávají jenom v pracovních družinách (teamech) po dvaceti kusech; jsou určeni k hromadné práci a užívá se jich s oblibou k pracím bagrovacím, k stavění náspů nebo hrází a podobně. Na každý dvacetičlenný team připadá jeden Leading.
Odd Jobs jsou třída pro sebe. Jsou to Mloci, kterým se z různých důvodů nedostalo hromadného a specializovaného školení, například proto, že vyrostli mimo veliké, odborně řízené mločí farmy. Jsou to vlastně polodivocí, ale často velmi nadaní Mloci. Kupují se po jednom kuse nebo po tuctech a užívá se jich pro různé pomocné práce nebo drobnější úkony, na které nestojí za to komandovat celé mločí čety nebo družiny. Můžeme-li Leading považovat za elitu mezi Mloky, představují Odd Jobs cosi jako drobný proletariát. V poslední době se kupují s oblibou jako mločí surovina, kterou jednotliví podnikatelé dále pěstí a třídí na Leading, Těžké, Team nebo Trash.
* * *
Trash neboli brak (póvl, odpadky) jsou méněcenní, slabí nebo tělesně vadní Mloci, kteří se neprodávají jednotlivě ani v určitých partiích, nýbrž hromadně na váhu, obyčejně po celých desítkách tun; kilogram živé váhy stojí dnes sedm až deset centíků. Není vlastně známo, k čemu slouží a za jakým účelem se kupují – snad k nějakým lehčím pracím ve vodě; aby nevzniklo nedorozumění, připomínáme, že Mloci jsou pro lidi nepoživatelní. Tento Trash kupují skoro šmahem čínští překupníci; kam jej dovážejí, není zjištěno.
* * *
Spawn je jednoduše mločí potěr, přesněji řečeno pulci do jednoho roku. Prodávají a kupují se po celých stovkách a těší se velmi dobrému odbytu, hlavně proto, že jsou laciní a jejich doprava přijde nejlevněji; teprve na místě dodání se dopěstí do té doby, kdy jsou schopni práce. Spawn se dopravují v sudech, neboť pulci neopouštějí vodu, jako denně potřebují činit Mloci dospělí. Často se stává, že ze Spawnu dorostou jednotlivci mimořádně nadaní, převyšující dokonce standardizovaný typ Leading; tím nabývá obchod s potěrem zvláštní zajímavosti. Vysoce nadaní Mloci se potom prodávají po několika stech dolarech za kus; americký milionář Denicker zaplatil dokonce dva tisíce dolarů za Mloka, který plynně mluvil devíti jazyky, a dal jej dopravit zvláštní lodí až do Miami; tato doprava sama stála téměř dvacet tisíc dolarů. V poslední době se mločí potěr s oblibou kupuje pro takzvané mločí stáje, kde se vybírají a trénují rychlí sportovní Mloci; ti se potom zapřahají po třech do plochých lodic v podobě lastury. Závody v lasturách vlečených Mloky jsou nyní vysokou módou a nejoblíbenější zábavou mladých Američanek na Palm Beach, v Honolulu nebo na Kubě; říká se jim Triton-Races nebo Venušiny regaty. V lehké, zdobné lastuře, klouzající po mořské hladině, stojí závodnice v co nejkratším a nejrozkošnějším koupacím oděvu a třímá v rukou hedvábné otěže mločího trojspřeží; závodí se prostě o titul Venuše. Mr J. S. Tincker, řečený Král Konzerv, koupil pro svou dcerušku trojspřeží závodních Mloků, Poseidóna, Hengista a King Edwarda, za neméně než třicet šest tisíc dolarů. Ale to vše už je mimo rámec vlastního S-Trade, který se omezuje na to, že dodává do celého světa solidní pracovní Leadings, Heavies a Teams.
* * *
Zmínili jsme se už o mločích farmách. Ať si čtenář nepředstavuje obrovské chovné stáje a ohrady; je to několik kilometrů holého pobřeží, na němž jsou roztroušeny domky z vlnitého plechu. Jeden domek je pro veterináře, jeden pro ředitele a ostatní jsou pro dozorčí personál. Teprve při odlivu je vidět, že od břehu vybíhají do moře dlouhé hráze, rozdělující pobřeží na několik bazénů. Jeden je pro potěr, druhý pro třídu Leading a tak dále; každý druh je krmen a cvičen odděleně. Obé se děje v noci. Se soumrakem vystupují Mloci ze svých děr na břeh a shromáždí se kolem svých učitelů; jsou to obyčejně vysloužilí vojáci. Nejprve je hodina mluvení; učitel předříkává Mlokům slova, například „kopat”, a názorně jim vysvětlí jejich smysl. Potom je seřadí do čtyřstupů a učí je pochodovat; následuje půlhodinka tělocviku a odpočinek ve vodě. Po přestávce se vyučuje, jak zacházet s různými nástroji a zbraněmi, načež se asi po tři hodiny pod dozorem učitelů konají praktické práce ve vodním stavitelství. Nato se Mloci vrátí do vody a jsou krmeni mločími suchary, jež obsahují hlavně kukuřičnou mouku a lůj; Leading a Těžcí Mloci jsou přikrmováni masem. Lenost a neposlušnost se trestá odnětím potravy, jiných tělesných trestů není; ostatně citlivost Salamandrů vůči bolesti je nepatrná. S východem slunce nastává na mločích farmách mrtvý klid; lidé jdou spat a Mloci zmizejí pod hladinou mořskou.
Tento běh věcí se za rok měnívá jenom dvakrát. Jednou v době páření, kdy jsou Mloci po čtrnáct dní ponecháni sami sobě, a podruhé, když k farmě připluje tanková loď Mločího syndikátu a přiveze řediteli farmy příkazy, kolik té které třídy Mloků má být odvedeno. Odvody se konají v noci; lodní důstojník, ředitel farmy a veterinář sedí u stolku s lampou, zatímco dozorci a lodní posádka uzavrou Salamandrům ústup k moři. Nato Mlok po Mloku přistupuje k stolku a je uznán za schopna nebo ne. Odvedení Mloci nastupují potom do člunů, které je odvážejí na tankovou loď. Činí to většinou dobrovolně, to jest na pouhý ostrý rozkaz; jen někdy je třeba mírného násilí, jako je spoutání. Spawn čili potěr je ovšem vyloven sítěmi.
* * *
Stejně humánně a hygienicky se děje transport Mloků v tankových lodích; obden se jim vyměňuje pumpami voda v nádržích a jsou co nejvydatněji krmeni. Úmrtnost během dopravy dosahuje stěží desíti procent. Na žádost spolků pro ochranu zvířat je na každé tankové lodi přítomen lodní kaplan, který bdí nad lidským zacházením se Salamandry a noc co noc má k nim kázání, v němž jim klade na srdce zejména úctu k lidem a vděčnou poslušnost i lásku k jejich budoucím zaměstnavatelům, kteří nechtějí nic než otecky pečovat o jejich blahobyt. Je zajisté dosti těžko vysvětlit Mlokům tuto oteckou péči, neboť pojem otectví je jim neznám. Mezi vzdělanějšími Salamandry se ujal pro lodní kaplany název Papa Mlok. Velmi se osvědčily také výchovné filmy, kterými se Mlokům během dopravy předvádějí jednak divy lidské techniky, jednak jejich budoucí práce a povinnosti. Jsou lidé, kteří zkratku S-Trade (Salamander-Trade) překládají jako Slave-Trade čili obchod s otroky. Nuže, jako nestranní pozorovatelé můžeme říci, že kdyby někdejší obchod s otroky byl tak dobře organizován a hygienicky tak nezávadně prováděn jako dnešní obchod s Mloky, mohli bychom otrokům jenom gratulovat. Zejména s dražšími Salamandry se zachází opravdu velmi slušně a šetrně, už proto, že kapitán i mužstvo lodi ručí svými gážemi a mzdami za životy Mloků jim svěřených. Pisatel tohoto článku byl svědkem, jak byli i ti nejotužilejší námořníci na tankové lodi S. S. 14 hluboce dojati, když dvě stě čtyřicet prima Mloků v jedné kádi onemocnělo těžkými průjmy. Chodili se na ně dívat s očima téměř plnýma slz a dávali svým lidským citům průchod drsnými slovy: „Tyhle mrchy nám byl čert dlužen!”
Při rostoucím obratu v exportu Mloků vznikl ovšem také divoký obchod; Mločí syndikát nemohl kontrolovat a spravovat všechny mločí líhně, které nebožtík kapitán van Toch rozsel zejména po drobných a odlehlých ostrovech Mikronésie, Melanésie a Polynésie, takže mnoho mločích zálivů bylo ponecháno sobě samotným. Následkem toho se vedle racionálního chovu Salamandrů ustavil ve značných rozměrech i lov na divoké Mloky, připomínající v mnohém ohledu někdejší výpravy na tuleně; byl to lov poněkud ilegální, ale protože nebylo zákonů na ochranu Mloků, byl stíhán nanejvýš jako neoprávněné vkročení na půdu té nebo oné státní svrchovanosti; ježto pak se Mloci na těch ostrovech úžasně množili a tu a tam působili domorodcům jisté škody na polích a v sadech, byly ty divoké výlovy Mloků mlčky považovány za přirozenou regulaci mločí populace.10
10 Citujeme autentické soudobé vylíčení:
BUKANÝŘI XX. STOLETÍ E. E. K.
Bylo jedenáct hodin večer, když kapitán naší lodi kázal stáhnout vlajku státní příslušnosti a spustit čluny. Noc byla měsíčná a stříbřitě zamžená; ostrůvek, ke kterému jsme veslovali, byl myslím Gardner Island v souostroví Fénixově. V takových měsíčních nocích vystupují Mloci na břeh a tančí; můžete se k nim přiblížit a neslyší vás, tak jsou zabráni do svého hromadného, němého tance. Bylo nás dvacet, kteří jsme vystoupili na břeh s vesly v rukou, a rozvinuti v rojnici počali jsme polokruhem obkličovat temný houfec hemžící se na pláži v mléčném světle měsíčním.
Je těžko popsat dojem, jímž působí tanec Mloků. Asi tři sta zvířat sedí na zadních nohou v naprosto přesném kruhu, čelem do středu; vnitřek kruhu je prázdný. Mloci se nehýbají, jsou jako ustrnulí; vypadá to jako kruhová palisáda kolem nějakého tajemného oltáře; ale není tu žádného oltáře ani žádného boha. Najednou jedno ze zvířat zamlaská „ts-ts-ts” a počne kolébavě kroužit hoření polovinou těla; tento komíhavý pohyb přeskakuje dál a dál, a za několik vteřin kroutí všichni Mloci hoření polovinou těla, aniž se hnuli z místa, rychleji a rychleji, beze zvuku, pořád frenetičtěji, ve zběsilém a opojeném víření. Asi po čtvrthodině ochabne jeden Mlok, druhý, třetí, kolébá se vysíleně a ustrne; opět všichni sedí bez hnutí jako sochy; po chvíli se ozve jinde tiché „ts-ts-ts”, jiný Mlok se začne svíjet a jeho tanec přeskakuje rázem na celý kruh. Vím, že tento popis vypadá hodně mechanicky; ale připojte k tomu křídové světlo měsíční a pravidelné, dlouhé šumění přílivu; mělo to do sebe něco nesmírně magického a jaksi zakletého. Zastavil jsem se s hrdlem sevřeným v bezděčném pocitu hrůzy nebo úžasu. „Člověče, hejbej nohama,” okřikl mě nejbližší soused, „nebo uděláš díru!”
Zužovali jsme svůj kruh kolem tanečního kruhu zvířat. Muži drželi vesla napříč a mluvili polohlasem, spíš proto, že byla noc, než že by je Mloci mohli slyšet. „Do středu, poklusem,” zavolal velící důstojník. Rozběhli jsme se k tomu vířícímu kruhu; vesla s temným žuchnutím narazila na hřbety Mloků. Teprve teď se Mloci poděsili, couvali do středu nebo chtěli mezi vesly proklouznout k moři, ale dostali veslem ránu, která je odhodila zpět, skřečící bolestí a strachem. Tlačili jsme je žerděmi do středu, namačkané, napěchované, lezoucí přes sebe v několika vrstvách; deset mužů je svíralo v ohradě vesel a deset šťouchalo a mlátilo vesly po těch, kteří se pokoušeli podlézt nebo proběhnout. Bylo to jediné klubko černého svíjejícího se, zmateně kvákajícího masa, na něž dopadaly temné rány. Potom se otevřela mezera mezi dvěma vesly; vyklouzl tudy Mlok a byl omráčen ranou klackem do týla; po něm druhý a třetí, až jich tu leželo asi dvacet. „Zavřít,” kázal důstojník, a mezera mezi vesly se uzavřela. Bully Beach a míšenec Dingo popadli do každé ruky nohu jednoho omráčeného Mloka a vlekli je pískem k člunům jako neživé pytle. Někdy se vlečené tělo zakleslo mezi kameny; tu námořník zatahal prudkým a zlostným škubnutím, a noha se utrhla. „To nic není,” bručel starý Mike, který stál vedle mne. „To mu zas, člověče, naroste.” Když naházeli omráčené Mloky do člunů, kázal důstojník suše: „Připravte další.” A znovu dopadaly rány obuškem do týla Mloků. Ten důstojník, Bellamy se jmenoval, byl vzdělaný a tichý člověk, výborný šachista; ale tohle byl lov nebo ještě spíše obchod, tož jaképak okolky. Takto bylo uloveno přes dvě stě omráčených Mloků; asi sedmdesát jich tam zůstalo, kteří byli pravděpodobně mrtvi a nestáli za odvlečení.
Na lodi byli pochytaní Mloci naházeni do nádrží. Naše loď byla stará tank-ship na dopravu nafty; špatně vyčištěné tanky páchly petrolejem a voda v nich byla povlečena mastně a duhově; jen příkrov byl odstraněn, aby tam mohl vzduch; když do toho naházeli Mloky, vypadalo to hustě a odporně jako nějaká nudlová polévka; místy se to slabě a žalostně hýbalo, ale přes den se to nechalo v klidu, aby se Mloci mohli vzpamatovat. Nazítří přišli čtyři muži s dlouhými bidly a šťouchali jimi do té „polévky” (odborně se tomu opravdu říká soup); míchali těmi hustými těly a pozorovali, která se nehýbou nebo ze kterých odpadává maso; ta pak nabodli na dlouhé háky a vytáhli z kádě. „Je polévka čistá?” ptal se potom kapitán. „Ano, pane.” „Přilejte do ní vody!” „Ano, pane.” Toto čištění polévky se muselo opakovat denně; pokaždé se vyhodilo do moře šest až deset kusů „zkaženého zboží”, jak se tomu říká; naši loď věrně provázela kavalkáda velkých a skvěle nažraných žraloků. U nádrže to páchlo příšerně; přes občasné vyměňování byla voda v kádích žlutá, posetá výkaly a rozmočenými suchary; v ní malátně šplounala nebo tupě ležela černá těžce oddychující těla. „Tady to mají dobré,” tvrdil starý Mike. „Já viděl loď, která to vozila v plechových sudech od benzolu; tam jim to pochcípalo všecko.”
Za šest dní jsme nabírali nové zboží na ostrově Nanomea.
* * *
Tedy takto vypadá obchod s Mloky; pravda, obchod ilegální, přesněji řečeno moderní pirátství, které vybujelo takřka přes noc. Tvrdí se, že téměř čtvrtina všech prodávaných a kupovaných Mloků je lovena tímto způsobem. Jsou mločí líhně, které nestojí Mločímu syndikátu za to, aby tam udržoval stálé farmy; na menších tichomořských ostrovech se rozmnožili Mloci tak, že se stávají přímo obtíží; domorodci je nemají rádi a tvrdí, že provrtávají svými dírami a chodbami celé ostrovy; proto jak koloniální úřady, tak sám Mločí syndikát zamhuřuje oči k tomuto loupežnému přepadání mločích lokalit. Počítá se, že je na čtyři sta pirátských lodí, které se zabývají jenom lupem Mloků. Vedle drobných podnikatelů provozují toto moderní bukanýrství celé lodní společnosti, z nichž největší je Pacific Trade Comp. se sídlem v Dublině; jejím prezidentem je vážený pan Charles B. Harriman. Před rokem byly poměry o něco horší; tehdy nějaký čínský bandita Teng s třemi loďmi přepadal přímo farmy syndikátu a neváhal ani vyvraždit jejich personál, když se mu stavěl na odpor; minulého listopadu byl tento Teng se svým malým loďstvem rozstřílen americkou dělovou lodí Minnetonka u Midway Island. Od té doby nabylo mločí pirátství méně divokých forem a těší se stálému rozkvětu, když byly dohodnuty jisté modality, za nichž je mlčky trpěno, tak například že při přepadu cizího pobřeží bude sňata ze stožáru námořní vlajka domácího státu; že nebude pod záminkou pirátství provozován dovoz a vývoz jiného zboží; že uloupení Mloci nebudou prodáváni za dumpingové ceny a budou označováni v obchodě jako druhá jakost. Mloci v ilegálním obchodě se prodávají po dvaceti až dvaadvaceti dolarech za kus; považují se za nižší sice, ale velmi houževnatý druh, vzhledem k tomu, že přežili strašné zacházení v pirátských lodích. Odhaduje se, že ten transport přečká průměrně dvacet pět až třicet procent chycených Mloků; ale ti už pak něco vydrží. V obchodní mluvě se jim říká Maccaroni a jsou v poslední době znamenáni i v pravidelných tržních zprávách.
* * *
Dva měsíce nato jsem hrál v šachy s panem Bellamy v hale hotelu France v Saigonu; to už jsem ovšem nebyl najatým námořníkem.
„Koukejte se, Bellamy,” řekl jsem mu, „vy jste slušný člověk, a jak se říká, gentleman. Není vám někdy proti srsti, že sloužíte něčemu, co je v podstatě nejmizernější otrokářství?”
Bellamy krčil rameny. „Mloci jsou Mloci,” bručel vyhýbavě.
„Před dvěma sty lety se říkalo, že negři jsou negři.”
„A nebyla to pravda?” řekl Bellamy. „Šach!”
Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi. Možná že právě takový slušný a tichý Bellamy lovil kdysi negry na Slonovém pobřeží a vozil je na Haiti nebo do Louisiany, nechávaje je chcípat v podpalubí. Nemyslel tím tehdy nic zlého, ten Bellamy. Bellamy nemyslí nikdy nic zlého. Proto je nenapravitelný.
„Černý to prohrál,” řekl Bellamy uspokojeně a vstal, aby se protáhl.
Vedle dobře organizovaného obchodu s Mloky a rozsáhlé tiskové propagandy měla největší zásluhu o rozšíření Mloků obrovská vlna technického idealismu, která v tomto období zaplavila celý svět. H. G. Bondy správně předvídal, že lidský duch počne nyní pracovat s celými novými kontinenty a novými Atlantidami. Po celý Mločí Věk panoval mezi techniky živy a plodný spor, mají-li se stavět těžké pevniny s železobetonovými břehy, nebo lehké souše nasypané z mořského písku. Skoro denně se vynořovaly nové gigantické projekty: italští inženýři navrhovali jednak vybudování Velké Itálie, zaujímající téměř celé Středozemní moře až po Tripolsko, Baleáry a Dodekanes, jednak založení nové pevniny, takřečené Lemurie, na východ od Italského Somálska, která by jednou zabrala celý Indický oceán. Skutečně také byl za pomoci celé armády Mloků nasypán nový ostrůvek proti somálskému přístavu Mogadišu v rozloze třinácti a půl akrů. Japonsko projektovalo a zčásti provedlo nový veliký ostrov místo dřívějšího souostrovů ve dva veliké ostrovy, předem nazvané Nový Nippon; na každém se měla dokonce zřídit umělá sopka, která by budoucím obyvatelům připomínala posvátnou Fudžijamu. Proslýchalo se také, že němečtí inženýři budují tajně v Sargasovém moři těžkou, betonovou pevninu, která má být budoucí Atlantidou a mohla by prý ohrožovat Francouzskou západní Afriku; ale jak se zdá, došlo jenom k položení základů. V Holandsku se přikročilo k vysušování Zeelandu; Francie spojila na Guadeloupu Grande Terre, Basse Terre a La Désirade v jediný požehnaný ostrov; Spojené státy začaly budovat na 37. poledníku první letecký ostrov (dvoupatrový, s obrovským hotelem, sportovním stadiónem, lunaparkem a biografem pro pět tisíc osob.) Prostě zdálo se, že nyní padly poslední meze, jež lidskému rozmachu kladlo světové moře; nastala radostná epocha úžasných technických plánů; člověk si uvědomoval, že teprve nyní se stává Pánem Světa, dík Mlokům, kteří vystoupili na dějiště světa v pravou chvíli a tak říkajíc s dějinnou nutností. Není sporu, že by nebylo došlo k tomu nesmírnému rozšíření Mloků, kdyby pro ně náš technicky věk nebyl připravil tolik pracovních úkolů a tak obrovské pole trvalého zaměstnání. Budoucnost Dělníků Moře se zdála být nyní zajištěna na staletí.
Významný podíl na příznivém vývoji obchodu s Mloky měla také věda, jež záhy obrátila svou pozornost k výzkumu Mloků jak po stránce tělesné, tak po stránce duševní.11
11 Uvádíme referát o vědeckém kongresu v Paříži z péra očitého svědka r. d.
IER CONGRÉS D’URODÉLES
Zkráceně se mu říká Kongres obojživelníků ocasatých, kdežto jeho oficiální titul je o něco delší: První mezinárodní kongres zoologů pro psychologický výzkum obojživelníků ocasatých. Jenže pravý Pařížan nemá rád sáhodlouhé názvy; ti učení profesoři, kteří zasedají v amfiteátru Sorbonny, jsou pro něho prostě Messieurs les Urodčles, páni ocasatí obojživelníci, a dost. Nebo ještě stručněji a neuctivěji: Ces Zoos-la.
Šli jsme se tedy podívat na ces Zoos-lŕ spíše ze zvědavosti než z referentské povinnosti. Ze zvědavosti, rozumějte, která se netýkala těch univerzitních, většinou starších a brejlatých kapacit, nýbrž právě těch... tvorů (proč nám nechce z péra slovo „zvířat”?), o kterých se toho už tolik napsalo od vědeckých foliantů až po bulvární písničky a kteří jsou prý – podle některých – novinářský humbuk, podle jiných bytosti v mnohém směru nadanější než sám pán tvorstva a koruna stvoření, jak se ještě dnes (míním po světové válce a jiných dějinných okolnostech) říká člověku. Doufal jsem, že slovutní páni účastníci kongresu pro duševní výzkum obojživelníků ocasatých dají nám laikům jasnou a konečnou odpověď, jak to vypadá s tou pověstnou učelivostí Andriase Scheuchzeri; že nám řeknou: ano, toto je tvor rozumný nebo aspoň tak dalece schopný civilizace jako vy nebo já; proto se s ním musí pro budoucnost počítat, tak jako musíme počítat s budoucností lidských ras druhdy považovaných za divoké a primitivní... pravím, žádná taková odpověď, ba ani otázka na kongrese nepadla; na to je dnešní věda příliš... odborná, aby se zabývala toho druhu problémy.
Nuže, poučme se tedy o tom, čemu se vědecky říká duševní život u zvířat. Ten dlouhý pán s vlajícím vousem černokněžníka, který právě burácí na pódiu, je slavný profesor Dubosque; zdá se, že potírá nějakou zvrácenou teorii kteréhosi váženého kolegy, ale tuto stránku jeho výkladu nemůžeme dobře sledovat. Teprve po delší chvíli pochopíme, že ten vášnivý černokněžník mluví o vnímavosti Andriase pro barvy a o jeho schopnosti rozlišovat různé barevné odstíny. Nevím, zda jsem to dobře pochopil, ale odnesl jsem si dojem, že Andrias Scheuchzeri je snad poněkud barvoslepý, ale že profesor Dubosque musí být hrozně krátkozraký podle toho, jak zvedal své papíry až k tlustým, divoce blýskajícím brejlím. Nato mluvil usměvavý japonský učenec dr. Okagawa; bylo to něco o reakčním oblouku, jakož i o úkazech, které nastanou, když se přetne jakási senzorická dráha v mozku Andriase; potom líčil, co Andrias dělá, když se mu rozdrtí ústroj odpovídající ušnímu labyrintu. Nato profesor Rehmann podrobně vysvětloval, jak Andrias reaguje na elektrické dráždění. Nato se strhl jakýsi vášnivý spor mezi ním a profesorem Brucknerem. C’est un type, tenhle profesor Bruckner: malý, zlostný a téměř tragicky živý; mimo jiné tvrdil, že Andrias je smyslově stejně špatně vybaven jako člověk a vyznačuje se stejnou chudobou instinktů; čistě biologicky vzato, je prý to právě tak úpadkové zvíře jako člověk, a podobně jako on hledí svou biologickou méněcennost nahradit tím, čemu se říká intelekt. Zdá se však, že ostatní odborníci nebrali profesora Brucknera vážně, asi proto, že nepřetínal žádné senzorické dráhy a nevysílal do mozku Andriase žádné elektrické výboje. Nato profesor van Dieten pomalu a téměř bohoslužebně líčil, jaké poruchy se jeví u Andriase, kterému byl odňat pravý čelní mozkový lalok nebo okcipitální závit na levé straně mozku. Potom americký profesor Devrient přednesl –
Promiňte, nevím opravdu, co přednesl; neboť v tu chvíli mi počalo vrtat hlavou, jaké poruchy by se asi jevily u profesora Devrienta, kdybych mu odňal pravý čelní mozkový lalok; jak by reagoval usměvavý dr. Okagawa, kdybych ho elektricky dráždil, a jak by se asi choval profesor Rehmann, kdyby mu někdo rozdrtil ušní labyrint. Pocítil jsem také jakousi nejistotu, jak je to vlastně s mým rozlišováním barev nebo s faktorem t v mých motorických reakcích. Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život. Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali. Abych řekl pravdu, dovedu si to živě představit. Méně živě si dovedu představit, co se při takových pokusech dálo v duši Andriase Scheuchzeri; ale mám za to, že je to nesmírně trpělivý a dobrácký tvor. Žádná z přednášejících kapacit totiž neřekla, že by se chudák Andrias Scheuchzeri někdy také rozzuřil.
Nepochybuji, že První kongres obojživelníků ocasatých je znamenitý vědecký úspěch; ale až budu mít volný den, půjdu do Jardin des Plantes rovnou k nádržce Andriase Scheuchzeri, abych mu potichu řekl: „Ty, Mloku, až jednou přijde tvůj den... tak ne aby tě napadlo vědecky zkoumat duševní život Lidí!”
Dík tomuto vědeckému bádání přestali lidé považovat Mloky za nějaký zázrak; ve střízlivém světle vědy ztratili Salamandři mnoho z prvotního nimbu mimořádnosti a výjimečnosti; stavše se předmětem psychologických testů, vykazovali velmi průměrné a nezajímavé vlastnosti; jejich vysoké nadání bylo vědecky odkázáno do říše bájí. Věda objevila Normálního Salamandra, který se jevil jako tvor celkem nudný a dosti omezený; jen noviny ještě občas vynašly Zázračného Mloka, který dovede z hlavy násobit pětimístná čísla, ale i to přestalo lidi bavit, zvláště když se ukázalo, že se tomu při náležitém výcviku může naučit i pouhý člověk. Lidé prostě počali považovat Mloky za stejnou samozřejmost, jako je počítací stroj nebo jiný automat; už v nich neviděli něco tajemného, co se vynořilo z neznámých hlubin bůhví proč a k čemu. Mimoto lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje; a protože Mloci, jak se ukázalo, byli tvorové vysoce a mnohostranně užiteční,12 byli
12 Užitečnost Mloků zkoumal zejména hamburský badatel Wuhrmann, z jehož příslušných statí citujeme aspoň v kratičkém výtahu jeho:
BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE
Pokusy, které jsem s pacifickým velemlokem (Andrias Scheuchzeri Tschudi) podnikl ve své hamburské laboratoři, se nesly za zcela určitým cílem: vyzkoušet vzdornost Mloků vůči změnám prostředí a jiným zevním zásahům a tím prokázat jejich praktickou upotřebitelnost v rozličných zeměpisných oblastech a za různě obměňovaných podmínek.
První sérií pokusů se mělo zjistit, jak dlouho vydrží Mlok mimo vodu. Pokusná zvířata byla chována v suchých kádích při teplotě 40 až 50 °C. Po několika hodinách jevila zřejmou únavu; byla-li porosena, ožila opět. Po čtyřiadvaceti hodinách ležela nehybně, pohybujíce jenom očními víčky; srdeční tep zpomalen, veškerá tělová činnost snížena na minimum. Zvířata zřejmě trpí a sebemenší pohyb je stojí velkou námahu. Po třech dnech nastává stav kataleptické strnulosti (xeróza); zvířata nereagují, ani když jsou pálena elektrokauterem. Zvýší-li se vlhkost ovzduší, počnou jevit aspoň některé známky života (zavírají oči před prudkým světlem apod.). Byl-li takto vysušený Mlok hozen po sedmi dnech do vody, ožil po uplynutí delší doby; při déle trvajícím sušení však uhynul větší počet pokusných zvířat. Na přímém slunci hynou již po několika hodinách.
Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí. Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat, ale stoupla opět po vydatném postříkání. Při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šestadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán. Z těchto pokusů můžeme uzavírat, že Mloci jsou dobře použitelní i k práci na suché zemi, ovsem za dvou podmínek: že nejsou vystaveni přímému slunci a že jsou občas po celém povrchu těla postříkáni vodou.
Druhá série pokusů se týkala vzdornosti Mloků, zvířat původně tropických, vůči chladu. Při náhlém ochlazení vody hynuli střevními katary; ale při pomalé aklimatizaci na chladnější prostředí se snadno dostavoval návyk; po osmi měsících už zůstávali čilí i při teplotě vody 7 °C, pokud jim bylo podáváno v potravě více tuku (denně 15 až 20 dkg na kus). Byla-li teplota vody snížena pod 5 °C, upadali v chladovou strnulost (gelózu); v tom stavu mohli být zmrazeni a chováni zamrzlí v ledovém bloku po několik měsíců; když led roztál a teplota vody stoupla nad 5 °C, počali opět jevit známky života a při sedmi až deseti stupních se počali shánět čile po potravě. Z toho lze soudit, že se Mloci mohou docela snadno aklimatizovat i pro naše podnebí až po severní Norsko a Island. Pro klimatické podmínky polární by bylo třeba dalších pokusů.
Naproti tomu značnou choulostivost jeví Mloci vůči vlivům chemickým; při zkouškách s velmi zředěným louhem, továrními splašky, koželužskými činidly atd. jim odpadávala kůže v cárech a pokusná zvířata hynula jakousi snětí žaber. Pro naše řeky jsou tedy Mloci prakticky nepoužitelní.
V další řadě pokusů se nám podařilo zjistit, jak dlouho vydrží Mloci bez potravy. Mohou hladovět tři neděle i déle, aniž bylo na nich vidět jiné známky než jistou malátnost. Jednoho pokusného Mloka jsem nechal hladovět šest měsíců; poslední tři měsíce spal bez hnutí a bez přestání; když jsem mu potom hodil do kádě rozsekaná játra, byl tak sláb, že na ně nereagoval, a musel být krmen uměle. Po několika dnech žral normálně a mohlo se ho použít k dalším pokusům.
Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků. Usekne-li se Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech; u jednoho Mloka jsme tento pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem. Stejně mu dorůstají i useknuté nohy. Jednomu pokusnému zvířeti jsme amputovali všechny čtyři končetiny a ocas; ve třiceti dnech byl opět celý. Zlomí-li se Mlokovi stehenní nebo ramenní kost, odpadne mu celý ulomený úd a naroste mu nový. Rovněž tak dorůstá vyloupnuté oko nebo vyříznutý jazyk; zajímavé je, že Mlok, kterému jsem odňal jazyk, zapomněl mluvit a musel se tomu učit znovu. Amputuje-li se Mlokovi hlava nebo přeřízne-li se jeho tělo mezi krkem a pánevní kostí, zvíře hyne. Naproti tomu lze mu odnít žaludek, část střev, dvě třetiny jater a jiné orgány, aniž jeho životní funkce byly porušeny, takže lze říci, že zaživa téměř vykuchaný Mlok je ještě schopen dalšího života. Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok. Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným; bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.
Vedle těchto pokusů zkoumal můj asistent dr. Walter Hinkel hodnotu Mloků po stránce užitečných surovin. Shledal zejména, že tělo Mloků obsahuje neobyčejně vysoké procento jódu a fosforu; není vyloučeno, že by se z nich tyto důležité prvky daly v případě potřeby těžit průmyslově. Kůže Mloků, sama o sobě špatná, se může rozemlít a lisovat pod velkým tlakem; takto získaná umělá kůže je lehká, dosti pevná a mohla by být náhražkou hovězích usní. Tuk Mloků je nepoživatelný pro odpornou chuť, ale hodí se na technické mazání, protože zmrzá teprve při teplotách velmi nízkých. Rovněž maso Mloků bylo považováno za nepoživatelné, ano za jedovaté; je-li požíváno syrové, působí prudké bolesti, zvracení a smyslové halucinace. Dr. Hinkel zjistil po mnoha pokusech, které konal sám na sobě, že tyto škodlivé účinky se ztrácejí, je-li pokrájené maso spařeno horkou vodou (podobně jako u některých muchomůrek) a po důkladném vyprání naloženo po čtyřiadvacet hodin ve slabém roztoku hypermanganu. Potom se může vařit nebo dusit a chutná jako špatné hovězí. Snědli jsme takto Mloka, kterému jsme říkali Hans; bylo to vzdělané a chytré zvíře se zvláštním nadáním pro vědeckou práci; pracovalo v oddělení dr. Hinkela jako jeho laborant a mohly se mu svěřit i jemněj3í chemické analýzy. Besedovali jsme s ním po dlouhé večery, bavíce se jeho neúkojnou vědychtivostí. Museli jsme našeho Hanse s lítostí utratit, protože oslepl po mých experimentech s trepanací. Jeho maso bylo tmavé a houbovité, ale nezanechalo žádných nepříjemných následků. Jisto je, že v případě válečné potřeby může být mločí maso vítanou a levnou náhražkou za maso hovězí.
prostě přijímáni jako něco, co podstatně náleží do racionálního a běžného řádu věcí.
Koneckonců, je docela přirozené, že Mloci přestali být senzací, jakmile jich bylo na světě do set miliónů; lidový zájem, který vyvolali, dokud ještě byli jakous takous novinkou, dozníval ještě po nějaký čas ve filmových groteskách (Sally and Andy, dva dobří Salamandři) a na kabaretních scénách, kde zpěváci a subrety, nadaní zvláště špatným hlasem, vystupovali v neodolatelné roli skřehotajících a gramaticky chatrně se vyjadřujících Mloků. Jakmile se Mloci stávali hromadným a všedním úkazem, měnila se, abychom tak řekli, jejich problematika.13 Pravda je, že veliká
13 Charakteristický doklad podává anketa listu Daily Star na téma: Mají Mlokové duši? Citujeme z této ankety (ovšem bez záruky pravosti) několik výroků vynikajících osobností:
Dear sir,
můj přítel reverend H. B. Bertram a já jsme pozorovali Salamandry po delší dobu při stavbě hráze v Adenu; také jsme s nimi dvakrát nebo třikrát mluvili, ale nesetkali jsme se u nich se žádnou známkou vyšších citů, jako je Čest, Víra, Patriotismus nebo Sportovní Duch. A co jiného, táži se, můžeme právem označovati jako duši?
Truly yours
Colonel John W. Britton
Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.
Toscanini
Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.
André d’Artois
Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.
Váš G. B. Shaw
Vaše otázka mne uvádí do rozpaků. Vím například, že můj čínský psík Bibi má malou a rozkošnou duši; rovněž má perská kočka Sidi Hanum má duši, a jakou nádhernou a krutou! Ale Mloci? Ano, jsou velmi nadaní a inteligentní, ti chudáčkové; dovedou mluvit, počítat a být hrozně užiteční; ale když jsou tak oškliví!
Vaše Madeleine Roche
Ať jsou to Mloci, jen když to nejsou marxisti.
Kurt Huber
Nemají duši. Kdyby ji měli, museli bychom jim přisoudit ekonomickou rovnost s člověkem, což by bylo absurdní.
Henry Bond
Nemají žádný sex-appeal. Proto také nemají duši.
Mae West
Mají duši, tak jako ji má každý tvor i každá rostlina, jako ji má vše, co žije. Veliké je tajemství všeho života.
Sandrabhârata Nath
Mají zajímavou techniku a styl plování; můžeme se od nich mnohému naučit, zejména v plování na dlouhých tratích.
Johny Weissmüller
mločí senzace záhy vyvanula, aby učinila místo něčemu jinému a do jisté míry solidnějšímu, totiž Mločí Otázce. Předbojovníkem Mločí Otázky – jako ne poprvé v dějinách lidského pokroku – byla ovšem žena. Byla to Mme Louise Zimmermann, ředitelka dívčího penzionátu v Lausanne, která s nevšední energií a neochabujícím nadšením propagovala po celém světě své ušlechtilé heslo: Dejte Mlokům řádnou školní výchovu! Dlouho se setkávala s nepochopením veřejnosti, když neúnavně upozorňovala jednak na přirozenou učelivost Mloků, jednak na nebezpečí, které by mohlo lidské civilizaci vyrůst, kdyby se Salamandrům nedostalo pečlivé mravní i rozumové výchovy. „Jako římská kultura zanikla vpádem barbarů, zanikla by i naše vzdělanost, kdyby byla ostrovem v moři tvorů duševně ujařmených, jimž je upírán podíl na nejvyšších ideálech dnešního lidstva,” tak volala prorocky na šesti tisících třech stech padesáti sedmi přednáškách, jež absolvovala v ženských klubech po celé Evropě i Americe, jakož i v Japonsku, Číně, Turecku a jinde. „Má-li se kultura udržet, musí být vzdělaností všech. Nemůžeme v klidu požívat darů naší civilizace ani plodů naší kultury, dokud kolem nás existují milióny a milióny nešťastných a nízkých bytostí, uměle udržovaných ve stavu animálním. Tak jako heslem devatenáctého století bylo Osvobození Ženy, musí být heslem našeho věku: DEJTE MLOKŮM ŘÁDNÉ ŠKOLY!” A tak dále. Dík své výmluvnosti a neuvěřitelné houževnatosti zmobilizovala Mme Louise Zimmermann ženy celého světa a sehnala dostatečné finanční prostředky, aby založila v Beaulieu (u Nice) První lyceum pro Mloky, na kterém byl potěr Salamandrů pracujících v Marseille a Toulonu vyučován ve francouzské řeči a literatuře, rétorice, společenském chování, matematice a kulturních dějinách.14 Se zdarem o něco menším se setkala Dívčí
14 Bližší viz v knize: Mme Louise Zimmermann, sa vie, ses idées, son oeuvre (Alcan). Citujeme z tohoto díla pietní vzpomínku Mloka, který byl jedním z jejích prvních žáků:
„Přednášela nám Lafontainovy bajky, sedíc u naší prosté, ale čisté a pohodlné nádrže; trpěla sice vlhkem, ale nedbala toho, oddána plně svému učitelskému úkolu. Říkala nám, mes petits Chinois, protože jsme podobně jako Číňané nedovedli vyslovovat hlásku r. Po čase si však na to zvykla tak, že sama vyslovovala své jméno Mme Zimmelmann. My pulci jsme ji zbožňovali; ti malí, kteří ještě neměli vyvinuté plíce a následkem toho nemohli opustit vodu, plakali, že ji nemohou doprovázet na jejích procházkách po školní zahradě. Byla tak mírná a laskavá, že – pokud vím – se rozhněvala jen jednou; to bylo, když naše mladá učitelka dějin si za horkého letního dne vzala koupací oblek a sestoupila mezi nás do vodní nádrže, kde nám přednášela o nizozemských bojích za svobodu, sedíc až po krk ve vodě. Tehdy se naše drahá Mme Zimmelmann vážně rozhněvala: Jděte se ihned vykoupat, Mademoiselle, jděte, jděte, volala se slzami v očích. Pro nás to byla jemná, ale srozumitelná lekce, že přece jenom nepatříme mezi lidi; později jsme byli naší duchovní matce vděčni, že nám to vědomí vštípila způsobem tak rozhodným a taktním.
Když jsme se dobře učili, předčítala nám za odměnu moderní básně, jako François Coppéa. Je to sice příliš moderní, říkala, ale koneckonců i to dnes už patří k dobrému vzdělání. Při konci školního roku byla pořádána veřejná akademie, na kterou býval zván pan prefekt z Nice a jiné úřední a vynikající osobnosti. Nadaní a pokročilejší žáci, kteří už měli plíce, byli osušeni od školníka a oděni do jakýchsi bílých říz; potom přednášeli za tenkou oponou (aby se jich dámy nepolekaly) Lafontainovy bajky, matematické vzorce a posloupnost Kapetovců s příslušnými letopočty. Nato pan prefekt v dlouhé a krásné řeči vyslovil dík a poklonu naší drahé ředitelce, čímž se radostný den končil. Stejně jako o náš duševní pokrok bylo pečováno i o naše blaho tělesné; jednou za měsíc nás prohlížel místní zvěrolékař a jednou za půl roku byl každý z nás vážen, má-li předepsanou váhu. Zvlášť na srdce nám naše vzácná vůdkyně kladla to, abychom odložili ohavný, prostopášný zvyk Měsíčních tanců; stydím se říci, že přesto se někteří vyspělejší chovanci potají za úplňku dopouštěli této zvířecí hanebnosti. Doufám, že se o tom naše mateřská přítelkyně nikdy nedověděla; bylo by to zlomilo její veliké, šlechetné a láskyplné srdce.”
škola pro Mloky v Mentonu, kde hlavně kursy v hudbě, dietetické kuchyni a jemných ručních pracích (na nichž Mme Zimmermann trvala z důvodů hlavně pedagogických) se setkávaly s nápadným nedostatkem učelivosti, ne-li přímo s tvrdošíjným nezájmem mladistvých mločích lyceistek. Proti tomu hned první veřejné zkoušky Mladých Mloků měly tak překvapující úspěch, že vzápětí byla (nákladem spolků pro ochranu zvířat) zřízena Námořní polytechnika pro Mloky v Cannes a Mločí univerzita v Marseille; zde později první Mlok dosáhl gradu doktora práv.
Otázka mločí výchovy se nyní počala rozvíjet rychle a normální cestou. Proti vzorným Écoles Zimmermann zvedli pokrokovější učitelé množství závažných námitek; zejména se tvrdilo, že na výchovu mločího dorostu se nehodí zastaralé humanistické školství pro mládež lidskou; rozhodně se zavrhovala výuka v literatuře a dějinách a doporučovalo se, aby co nejvíce místa a času bylo věnováno praktickým a moderním předmětům, jako přírodním vědám, práci ve školních dílnách, technickému výcviku Mloků, tělovýchově a tak dále. Tato takzvaná Reformní Škola čili Škola pro Praktický Život byla opět vášnivě potírána stoupenci klasického vzdělání, kteří hlásali, že Mloky lze přiblížit kulturním statkům lidským jenom na základech latinských a že nestačí naučit je mluvit, nenaučíme-li je citovat básníky a řečnit s výmluvností ciceronskou. Byl z toho dlouhý a dosti rozhořčený spor, který byl nakonec rozřešen tím, že školy pro Salamandry byly postátněny a školy pro lidskou mládež reformovány tak, aby se co nejvíc přiblížily ideálům Reformní Školy pro Mloky.
Je přirozeno, že nyní také v jiných státech se ozvalo volání po řádném a povinném školství pro Mloky pod dozorem státním. Došlo k tomu postupně ve všech námořních zemích (ovšem s výjimkou Velké Británie); a protože tyto mločí školy nebyly zatíženy starými klasickými tradicemi škol lidských a mohly tedy užít všech nejnovějších metod psychotechniky, technologické výchovy, předvojenského výcviku a jiných posledních vymožeností pedagogických, vyvinulo se z nich záhy to nejmodernější a vědecky nejpokročilejší školství na světě, jež právem bylo předmětem závisti všech pedagogů i školáků lidských.
Ruku v ruce s mločím školstvím se vynořila otázka jazyková. Které ze světových řečí se mají Salamandři nejspíš učit? Prvotní Mloci z tichomořských ostrovů se ovšem vyjadřovali Pidgin English, jak to pochytili od domorodců a námořníků; mnozí mluvili malajsky nebo v jiných místních nářečích. Mloci pěstění pro trh singaporský byli vedeni k tomu, aby mluvili v Basic English, oné vědecky zjednodušené angličtině, která se obejde s několika sty výrazy bez zastaralých gramatických okolků; proto také se této reformované standardní angličtině počalo říkat Salamander English. Na vzorných Ecoles Zimmermann se Mloci vyjadřovali v řeči Corneillově, nikoli ovšem z důvodů nacionálních, nýbrž proto, že to náleží k vyššímu vzdělání; naproti tomu na reformních školách se učili esperantu jako jazyku dorozumívacímu. Mimoto vzniklo v té době asi pět nebo šest nových Univerzálních Jazyků, které chtěly nahradit babylónský zmatek řečí lidských a dát jednu společnou mateřštinu celému světu lidí i Mloků; bylo ovšem mnoho sporů o to, který z těchto Mezinárodních Jazyků je nejúčelnější, nejlibozvučnější a nejuniverzálnější. Nakonec to ovšem dopadlo tak, že v každém národě byl propagován jiný Univerzální Jazyk.15
15 Mimo jiné navrhoval slovutný filolog Curtius ve spisu Janua linguarum aperta, aby jako jediný obcovací jazyk pro Mloky byla adoptována latina zlatého věku Vergiliova. Dnes je v naší moci, volal, aby se latina, tento jazyk nejdokonalejší, nejbohatší na gramatická pravidla a vědecky nejlépe zpracovaný, stala opět živou a světovou řečí. Nechopí-li se vzdělané lidstvo této příležitosti. učiňte to vy sami, Salamandrae, gens maritima; zvolte si za svou mateřštinu eruditam linguam Latinam, jedinou řeč hodnou toho, aby jí mluvil orbis terrarum. Nehynoucí bude vaše zásluha, Salamandrae, vzkřísíte-li k novému životu věčný jazyk bohů a héroů; neb s tímto jazykem, gens Tritonum, převezmete jednou i odkaz světovládného Říma.
Naproti tomu jistý lotyšský telegrafní úředník, jménem Wolteras, spolu s pastorem Mendeliusem vynalezl a vypracoval zvláštní řeč pro Mloky, nazvanou řeč pontická (pontic lang); použil pro ni prvků všech jazyků světa, zejména nářečí afrických. Tato mločtina (jak se jí také říkalo) dosáhla jistého rozšíření zejména v severských státech, bohužel však jenom mezi lidmi; v Uppsale byla dokonce zřízena stolice pro jazyk mlocký, ale z Mloků, pokud je známo, nemluvil touto řečí ani jediný. Po pravdě řečeno, nejvíce se mezi Salamandry vžilo Basic English a později se stalo oficiálním jazykem Mloků.
Postátněním mločího školství se celá věc zjednodušila: v každém státě byli Mloci prostě vychováváni v řeči dotyčného státního národa. Ačkoliv se Salamandři učili cizím řečem poměrně snadno a horlivě, jevila jejich jazyková schopnost zvláštní nedostatky jednak pro uzpůsobení jejich mluvidel, jednak z důvodů spíše psychických; tak například jen s obtíží vyslovovali dlouhá, mnohoslabičná slova a hleděli je zredukovat na jedinou slabiku, kterou vyráželi krátce a poněkud kvákavě; říkali l místo r a v sykavkách mírně šišlali; odpouštěli si gramatické koncovky, nikdy se nenaučili dělat rozdíl mezi „já” a „my” a bylo jim jedno, je-li nějaké slovo rodu ženského nebo mužského (snad se v tom projevuje jejich pohlavní chladnost mimo dobu páření). Prostě každý jazyk se v jejich ústech charakteristicky přetvořil a jaksi zracionalizoval na nejjednodušší a rudimentární formy. Je hodno pozoru, že si jejich neologismy, jejich výslovnost i gramatickou primitivnost počala rychle osvojovat jednak lidská spodina v přístavech, jednak takzvaná nejlepší společnost; odtud se ten způsob vyjadřování šířil do novin a záhy zobecněl. I u lidí namnoze vymizely gramatické rody, odpadaly koncovky, vyhynulo skloňování; zlatá mládež potlačila r a naučila se šišlat; stěží kdo ze vzdělaných lidí by mohl ještě říci, co znamená indeterminismus nebo transcendentno, prostě proto, že se ta slova stala i pro lidi příliš dlouhými a nevyslovitelnými.
Zkrátka, ať dobře či špatně, dovedli Mloci mluvit téměř všemi jazyky světa podle toho, na kterém pobřeží žili. Tehdy vyšel u nás (tuším v Národních listech) článek, který se (zajisté právem) trpce tázal, proč se Mloci neučí také česky, když už jsou na světě Salamandři mluvící portugalsky, holandsky a jinými jazyky malých národů. Náš národ nemá sice bohužel svého mořského pobřeží, připouštěl řečený článek, a proto u nás není ani mořských Mloků; avšak i když nemáme svého moře, neznamená to, že bychom na světové kultuře neměli stejného, ano v mnohém ohledu i důležitějšího podílu než mnozí národové, jejichž řeči se učí tisícové Mlokův. Bylo by jen spravedlivo, aby Mloci poznali také náš duchovní život; ale jak se o něm mohou informovat, není-li mezi nimi nikoho, kdo by ovládal náš jazyk? Nečekejme, že někdo na světě uzná tento kulturní dluh a zřídí stolici češtiny a československé literatury na některém mločím učelišti. Jak praví básník, „nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam”. Postarejme se proto sami o nápravu, volal článek. Cokoliv jsme na světě pořídili, vykonali jsme vlastní silou! Je naše právo a naše povinnost, abychom se snažili získat své přátele i mezi Mloky; ale jak se zdá, nejeví naše ministerstvo pro zahraničí mnoho zájmu o náležitou propagandu našeho jména a našich produktů mezi Mloky, ačkoliv jiní a menší národové věnují milióny na to, aby otevřeli Mlokům své kulturní poklady a zároveň vzbudili jejich zájem o své průmyslové výrobky. – Článek vzbudil značnou pozornost hlavně ve Svazu průmyslníků a měl aspoň ten výsledek, že byla vydána malá příručka Česky pro Mloky s ukázkami z československého krásného písemnictví. Zní to snad neuvěřitelně, ale této knížky se opravdu prodalo přes sedm set výtisků; byl to tedy celkem pozoruhodný úspěch.16
16 Srov. fejeton z péra Jaromíra Seidla-Novoměstského, uchovaný ve sbírce pana Povondry.
NÁŠ PŘÍTEL NA OSTROVECH GALÁPAGOS
Konaje se svou chotí, básnířkou Jindřiší Seidlovou-Chrudimskou, cestu kolem světa, abychom kouzlem tolika nových a mohutných dojmův aspoň částečně přežili bolestnou ztrátu naší vzácné tetinky, spisovatelky Bohumily Jandové-Strešovické, dostali jsme se až na osamělé, mnohými bájemi opředené ostrovy Galápagos. Měli jsme toliko dvě hodiny času, i použili jsme jich k procházce po pobřeží tohoto pustého souostroví.
„Hleď, jak překrásně dnes zapadá slunce,” pravil jsem k své choti. „Není-liž to, jako by celá obloha tonula v záplavě zlata a krve?”
„Pán ráčí být Čechem?” ozvalo se nenadále za námi správnou a ryzí češtinou.
Pohlédli jsme překvapeně oním směrem. Nebyl tam nikdo, jen veliký černý Mlok seděl na balvanech drže v ruce něco, co vypadalo jako kniha. Během své cesty kolem světa jsme spatřili již několik Mlokův, ale neměli jsme dosud příležitosti dáti se s mimi do řeči. Proto laskavý čtenář pochopí náš podiv, když jsme se na pobřeží tak opuštěném setkali s Mlokem, a nadto zaslechli otázku v naší rodné řeči.
„Kdo zde mluví?” zvolal jsem česky.
„Byl jsem tak směl, pane,” odvětil Mlok uctivě povstávaje. „Nemohl jsem odolati, slyše poprvé v životě český hovor.”
„Jakže,” užasl jsem, „vy umíte česky?”
„Právě jsem se bavil časováním nepravidelného slovesa býti,” odtušil Mlok. „Toto sloveso jest totiž nepravidelným ve všech jazycích.”
„Jak, kde a proč,” naléhal jsem, „jste se naučil česky?”
„Náhoda mi zanesla do rukou tuto knihu,” odvece Mlok a podal mi knížku, kterou držel v ruce; bylo to Česky pro Mloky a její listy nesly stopy častého a pilného používání. „Dostala se sem se zásilkou kněh obsahu poučného. Mohl jsem si vybrati Geometrii pro vyšší třídy škol středních, Dějiny válečné taktiky, Průvodce po Dolomitech nebo Zásady bimetalismu. Zvolil jsem si však tuto knížku, jež se mi stala druhem nejmilejším. Znám ji juž celou zpaměti, avšak nalézám v ní stále nové zdroje zábavy i poučení.”
Moje paní i já jsme projevili svoji nelíčenou radost i podiv nad jeho správnou, ba téměř srozumitelnou výslovností. „Bohužel není zde nikoho, s kým bych mluvil česky,” pravil náš nový přítel skromně, „a nejsem si ani jist, je-li sedmý pád od slova kůň koni nebo koňmi.”
„Koňmi,” řekl jsem.
„Ó ne, koni,” zvolala moje paní živě.
„Byl byste tak laskav a řekl mi,” tázal se nás milý besedník horlivě, „co jest nového ve stověžaté matičce Praze?”
„Ta roste, příteli,” odvětil jsem potěšen jeho zájmem a několika slovy jsem mu nastínil rozkvět naší zlaté metropole.
„Jak radostné jsou to zvěsti,” pravil Mlok s netajeným uspokojením. „Zdalipak ještě visí na Mostecké věži uťaté hlavy popravených českých pánův?”
„Už dávno ne,” řekl jsem mu, poněkud (přiznám se) překvapen jeho otázkou.
„To jest věru škoda,” mínil sympatický Mlok. „Byla to vzácná historická památka. Buď bohu žalováno, že tolik znamenitých památností vzalo zasvé ve válce třicetileté! Neklamu-li se, byla tehdy země česká obrácena v poušť, zbrocenou krví a slzami. Ještě štěstí, že tehdy nevyhynul genitiv záporu. V této knížce stojí, že prý jest na vymření. Bylo by mi toho velmi líto, pane.”
„Vás tedy upoutaly i naše dějiny,” zvolal jsem radostně.
„Zajisté, pane,” odtušil Mlok. „Zejména pohroma bělohorská a třistaletá poroba. Četl jsem o nich velmi mnoho v této knize. Jste zajisté velmi hrdi na svou třistaletou porobu. Byla to veliká doba, pane.”
„Ano, těžká doba,” přitakal jsem. „Doba útisku a hoře.”
„A úpěli jste?” ptal se náš přítel s dychtivým zájmem.
„Úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů.”
„To jsem rád,” oddechl si Mlok. „V mé knize to právě tak stojí. Jsem velmi potěšen, že to jest pravda. Je to výtečná kniha, pane, lepší než Geometrie pro vyšší třídy škol středních. Rád bych jednou stanul na památném místě, kde byli popraveni čeští páni, jakož i na jiných slavných místech krutého bezpráví.”
„Měl byste se k nám podívat,” navrhl jsem mu srdečně.
„Děkuji za laskavé pozvání,” klaněl se Mlok. „Bohužel nejsem tak dalece ve svých krocích volen...”
„My bychom vás koupili,” zvolal jsem. „Chci říci, snad bychom národní sbírkou mohli opatřiti prostředky, jež by vám umožnily...”
„Nejvroucnější díky,” mumlal náš přítel zřejmě dojat. „Slyšel jsem však, že vltavská voda není dobra. My totiž trpíváme v říční vodě nemilou úplavicí.” Načež se maličko zamyslil a dodal: „Také bych těžko jen opustil svou milou zahrádku.”
„Ach,” zvolala moje paní, „já též jsem nadšenou zahradnicí! Jak vděčna bych vám byla, kdybyste nám ukázal dítky zdejší flóry!”
„S největší radostí, vzácná paní,” děl Mlok zdvořile se ukláněje. „Nebude-li vám totiž vaditi, že můj libosad jest pod vodou.”
„Pod vodou?”
„Ano, dvémecítma metrův.”
„A jaké květiny tam pěstujete?”
„Mořské sasanky,” pravil náš přítel, „v několika vzácných druzích. Rovněž mořské hvězdice a mořské okurky, nepočítám-li keře korálové. Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp, jak praví básník.”
Bylo nám pohříchu loučiti se, neboť loď již dávala znamení k odjezdu. „A co byste vzkázal, pane – pane –” řekl jsem, nevěda, jak se náš milý druh jmenuje.
„Jmenuji se Boleslav Jablonský,” upozornil nás Mlok ostýchavě. „Jest to po mém mínění krásné jméno, pane. Vybral jsem si je ze své knížky.”
„Co byste, pane Jablonský, vzkázal našemu národu?”
Mlok se na chvilku zamyslil. „Řekněte svým krajanům,” pravil posléze s hlubokým pohnutím, „řekněte jim... aby nepropadli staré slovanské nesvornosti... a aby chovali ve vděčné paměti Lipany a zejména Bílou horu! Nazdar, má poklona,” skončil náhle, snaže se přemoci své city.
Odjížděli jsme člunem zamyšleni a dojati. Náš přítel stál na skalisku a kynul za námi rukou; zdálo se, že něco volá.
„Co to volal?” ptala se moje paní.
„Nevím,” řekl jsem, „ale znělo to nějak jako: pozdravujte pana primátora doktora Baxu.”
Otázka výchovy a jazyka byla ovšem jenom jednou stránkou velikého Mločího Problému, který tak říkajíc rostl lidem pod rukama. Tak například záhy se vynořila otázka, jak se má vlastně s Mloky nakládat v ohledu, abychom tak řekli, spíše společenském. V prvních, téměř předhistorických letech Mločího Věku to byly ovšem spolky pro ochranu zvířat, které se horlivě staraly o to, aby se s Mloky nezacházelo krutě a nelidsky; dík jejich vytrvalým zákrokům se podařilo, že téměř všude přihlížely úřady k tomu, aby vůči Mlokům byly dodržovány policejní a veterinářské předpisy platné pro jiný chovný dobytek. Také zásadní odpůrci vivisekce podepsali mnoho protestů a peticí, aby bylo zakázáno provádět na živých Mlocích vědecké experimenty; v řadě států byl takový zákon skutečně vydán.17 Avšak s rostoucí vzdělaností Salamandrů se víc a víc cítily rozpaky zahrnovat Mloky prostě pod ochranu zvířat; zdálo se to být z jakýchsi ne docela jasných důvodů poněkud nevhodné. Tehdy byla založena mezinárodní Liga pro Ochranu. Mloků (Salamander Protecting League) pod protektorátem vévodkyně of Huddersfield. Tato liga, čítající přes dvě stě tisíc členů hlavně v Anglii, vykonala pro Salamandry značnou a chvalitebnou práci; zejména dosáhla toho, že pro ně byla na mořských březích zřizována zvláštní mločí hřiště, kde by, nerušeni zvědavými diváky, konali své „meetingy a sportovní slavnosti” (míněny byly asi tajné Měsíční tance); že se na všech školách (dokonce i na Oxfordské univerzitě) kladlo žákům na srdce, aby nekamenovali Mloky; že se do jisté míry dbalo toho, aby na mločích školách nebyli mladí pulci přetěžováni učivem; a konečně že mločí pracoviště a ubikace byly obehnány vysokým prkenným plotem, který chránil Mloky před různým obtěžováním a hlavně dostatečně odděloval svět Salamandrů od světa lidí.18
17 Zejména v Německu byla veškerá vivisekce přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.
18 Zdá se, že tu šlo také o jisté pohnutky morální. Mezi papíry pana Povondry se našlo v mnoha jazycích Provolání, uveřejněné patrně ve všech novinách světa a podepsané samotnou vévodkyní of Huddersfield, kde bylo řečeno:
„Liga pro Ochranu Mloků se obrací zejména k vám, ženy, abyste v zájmu slušnosti a dobrých mravů přispěly prací svých rukou k veliké akci, jejímž cílem jest opatřit Mloky vhodným oděvem. Nejvhodnější k tomu účelu je sukénka dlouhá 40 cm, šířka v pase 60 cm, nejlépe se všitou gumičkou. Doporučuje se sukénka složená v záhybech (plisé), která dobře sluší a dovoluje větší volnost pohybu. Pro krajiny tropické postačí zástěrka opatřená tkanicí k zavázání v pase, zhotovená ze zcela prosté prací látky, popřípadě ze starších částí vašeho obleku. Pomůžete tím ubohým Mlokům, aby se při své práci v blízkosti lidí nemuseli ukazovat bez jakéhokoliv oděvu, což zajisté uráží jejich stud a dotýká se nemile každého slušného člověka, zejména pak každé ženy a matky.”
Podle všeho se tato akce nesetkala se žádoucím výsledkem; není známo, že by se kdy Mloci uvolili nosit sukénky nebo zástěrky; asi jim to pod vodou překáželo nebo to na nich nechtělo držet. Když pak byli Mloci odděleni od lidí prkennými ohradami, odpadly ovšem na obou stranách jakékoliv důvody ke studu nebo nemilým pocitům.
Pokud se týče naší zmínky, že bylo třeba chránit Mloky před různým obtěžováním, měli jsme na mysli hlavně psy, kteří se nikdy s Mloky nesmířili a pronásledovali je zběsile i pod vodou, nedbajíce toho, že se jim zaněcovaly v tlamě sliznice, když pokousali prchajícího Mloka. Někdy se i Mloci bránili a nejeden vzácný pes byl ubit motykou nebo krumpáčem. Vůbec mezi psy a Mloky se vyvinulo trvalé, přímo smrtelné nepřátelství, které se nijak nezměnilo, naopak spíše zesílilo a prohloubilo zřízením ohrad mezi oběma. Ale to už tak bývá, a nejenom u psů.
Mimochodem řečeno, těch dehtovaných plotů, táhnoucích se mnohdy na sta a sta kilometrů po mořském břehu, bylo využito k účelům výchovným; po celé délce byly pomalovány velikými nápisy a hesly vhodnými pro Mloky, jako například:
Vaše
práce – Váš úspěch
Važte si každé vteřiny!
Den má toliko 86 400 vteřin!
Každý má jen tolik ceny, kolik udělá práce
Jeden metr hráze můžete postavit za 57 minut!
Kdo pracuje, slouží všem
Kdo nepracuje, ať nejí!
A tak dále. Povážíme-li, že ty prkenné ohrady lemovaly na celém světě víc než tři sta tisíc kilometrů mořských břehů, dovedeme si představit. kolik nabádavých a obecně prospěšných hesel se na ně vešlo.
Avšak tyto chvályhodné soukromé iniciativy, které se snažily slušně a humánně upravit vztah lidské společnosti k Mlokům, brzo nestačily. Bylo sice poměrně snadno zařadit Salamandry, jak se říká, do výrobního procesu, ale daleko složitější a těžší se ukázalo přičlenit je nějakým způsobem k stávajícím společenským řádům. Konzervativnější lidé sice tvrdili, že tady není co mluvit o nějakých právních a veřejných problémech; Mloci prý jsou prostě majetkem svého zaměstnavatele, který za ně ručí a odpovídá i za případné škody, které by jeho Mloci způsobili; přes svou nepochybnou inteligenci nejsou Salamandři nic jiného než právní objekt, věc neboli statek, a každé zvláštní zákonité opatření týkající se Mloků bylo by prý rušivým zásahem do svatých práv soukromého vlastnictví. Naproti tomu druhá strana namítala, že Mloci jakožto bytosti inteligentní a do valné míry odpovědné mohou svévolně a nejrůznějším způsobem porušovat platné zákony. Jak by přišel majitel Mloků k tomu, aby nesl odpovědnost za případné přestupky, kterých se jeho Salamandři dopustí? Takové riziko by nepochybně podlomilo soukromou podnikavost v oboru mločích prací. V moři není plotů, říkalo se; Mloky nemůžete uzavřít, abyste je měli pod dohledem. Proto je třeba zavázat zákonitou cestou Mloky samotné, aby respektovali lidský právní řád a řídili se předpisy, které pro ně budou vydány.19
19 Srov. první Mločí proces, který se konal v Durbanu a byl hojně komentován ve světovém tisku (viz výstřižky pana Povondry).
Přístavní úřad v A zaměstnával pracovní kolonu Mloků.
Ti se během doby tak rozmnožili, že už neměli v přístavu dost místa; i usadilo se několik pulčích kolonií na okolním pobřeží. Statkář B, k jehož pozemkům náležela část řečeného pobřeží, žádal, aby přístavní úřad vystěhoval své Salamandry z jeho privátního břehu, jelikož tam má své koupaliště. Přístavní úřad namítal, že mu po tom nic není; jakmile se Mloci usadili na pozemcích stěžovatele, stali se jeho soukromým vlastnictvím. Zatímco se toto jednání přiměřeně protahovalo, počali Mloci (jednak z vrozeného pudu, jednak z pracovní horlivosti, která jim byla vštípena výchovou) bez příslušného příkazu i povolení stavět hráze a přístavní nádrže na březích pana B. Tu podal pan B na dotyčný úřad žalobu pro poškození svého majetku. V první instanci byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že majetek pana B nebyl těmi hrázemi poškozen, nýbrž zdokonalen. Druhá instance dala za pravdu žalující straně v tom, že nikdo není povinen trpět na svém pozemku chovná zvířata svého souseda a že přístavní úřad v A ručí za všechny škody Mloky způsobené, tak jako sedlák hradí škody, které sousedům přivodí jeho dobytek. Žalovaná strana ovšem namítala, že nemůže za Salamandry ručit, protože je nemůže v moři uzavřít. Na to soudce prohlásil, že podle jeho mínění jest na škody způsobené Mloky pohlížeti podobně jako na škody způsobené slepicemi, které rovněž není možno uzavřít, protože dovedou létat. Zástupce přístavního úřadu se tázal, jakým způsobem má tedy jeho klient Mloky vystěhovat nebo přimět k tomu, aby sami opustili soukromý břeh pana B. Soudce odpověděl, že to není věcí soudu. Zástupce se tázal, jak by se ctihodný soudce díval na to, kdyby žalovaný úřad dal ty nežádoucí Mloky vystřílet. Na to soudce odpověděl, že by to jako britský gentleman považoval za krajně nevhodný postup a mimoto za rušení honebního práva pana B. Žalovaná strana je tedy povinna jednak vystěhovat Mloky ze soukromého majetku žalobcova, jednak odčinit škody tamtéž způsobené hrázemi a regulací břehu, a sice tak, že uvede onen kus pobřeží v původní stav. Zástupce žalované strany položil potom otázku, smí-li se k tomu zbourání použít Salamandrů. Soudce odpověděl, že podle jeho názoru nikoliv, pokud k tomu nesvolí žalobce, jehož choť si Mloky oškliví a nemůže se koupat na břehu zamořeném Salamandry. Žalovaná strana namítala, že bez Mloků nemůže přece odklidit hráze Postavené pod hladinou mořskou. Na to soudce prohlásil, že soud nechce a nemůže rozhodovat o podrobnostech technických; soudy jsou tu proto, aby chránily majetková práva, a ne aby posuzovaly, co je proveditelné a co ne.
Tím byla věc právně skončena; není známo, jak se přístavní úřad v A dostal z této svízelné situace; ale na celém případu se ukázalo, že Mločí Otázku bude přece jenom nutno regulovat také novými prostředky právními.
Pokud je známo, první zákony pro Salamandry byly vydány ve Francii. Paragraf prvý stanovil povinnosti Mloků v případě mobilizace a války; druhý zákon (zvaný lex Deval) nařizoval Mlokům, že se smějí usazovat jenom na těch místech pobřeží, která jim vykáže jejich majitel nebo příslušný departementální úřad; třetí zákon vyslovil, že Mloci jsou bezpodmínečně povinni uposlechnout všech policejních nařízení; v případě, že by tak neučinili, mají policejní úřady právo trestat je uzavřením na suchém a světlém místě, nebo dokonce odnětím práce na delší dobu. Nato levicové strany podaly v parlamentě návrh, aby bylo vypracováno sociální zákonodárství pro Salamandry, které by vymezilo jejich pracovní povinnosti a uložilo zaměstnavatelům určité závazky vůči pracujícím Mlokům (například čtrnáctidenní dovolenou v době jarního páření); proti tomu krajní levice žádala, aby Mloci byli vůbec vykázáni jakožto nepřátelé pracujícího lidu, kteří ve službách kapitalismu pracují příliš mnoho a téměř zadarmo a tím ohrožují životní úroveň dělnické třídy. Na dotvrzení tohoto požadavku došlo ke stávce v Brestu a k velikým demonstracím v Paříži; bylo mnoho raněných a ministerstvo Devalovo bylo nuceno podat demisi. V Itálii byli Salamandři podřízeni zvláštní Mločí korporaci, složené ze zaměstnavatelů a úřadů, v Holandsku byli spravováni ministerstvem pro vodní stavby, zkrátka každý stát řešil Mločí Problém po svém a odlišně; ale spousta úředních aktů, kterými se upravovaly veřejné povinnosti a vhodně omezovala animální svoboda Mloků, byla všude celkem stejná.
Rozumí se, že se hned s prvními zákony pro Mloky vyskytli lidé, kteří ve jménu právní logiky dovozovali, že ukládá-li lidská společnost Salamandrům určité povinnosti, musí jim přiznat také nějaká práva. Stát, který dává Mlokům zákony, uznává je ipso facto za bytosti odpovědné a svobodné, za právní subjekty, ba dokonce i za své státní příslušníky; v tom případě bude nutno nějak upravit jejich občanský poměr k státu, pod jehož legislativou žijí. Bylo by ovšem možno pokládat Mloky za cizí imigraci; ale v tom případě by jim nemohl stát ukládat určité služby a povinnosti pro čas mobilizace a války, jako se děje (s výjimkou Anglie) ve všech civilizovaných zemích. Budeme zajisté žádat na Mlocích, aby v případě válečného konfliktu hájili našich pobřeží; ale pak jim nemůžeme upírat jistá občanská práva, například právo hlasovací, právo shromažďovací, zastoupení v různých veřejných sborech a tak dále.20 Dokonce se navrhovalo, aby Salamandři měli jakous
20 Někteří brali rovnoprávnost Mloků tak doslovně, že žádali, aby Salamandři mohli zastávat kterékoliv veřejné úřady ve vodě i na zemi (J. Courtaud); nebo aby z nich byly vytvořeny plně vyzbrojené podmořské pluky s vlastními hlubinnými veliteli (generál m. s. Desfours); nebo dokonce aby byly dovoleny smíšené sňatky mezi lidmi a Mloky (advokát Louis Pierrot). Přírodovědci sice namítali, že takové sňatky nejsou vůbec možné; ale maître Pierrot prohlásil, že nejde o přírodní možnost, nýbrž o právní zásadu, a že sám je ochoten pojmout za ženu mločí samici, aby dokázal, že zmíněná reforma manželského práva nezůstane jenom na papíře. (Me Pierrot se potom stal velmi hledaným advokátem v záležitostech rozvodových.)
(Budiž v této volné souvislosti uvedeno, že zejména v americkém tisku se občas vyskytla zpráva o dívkách, které prý byly při koupeli znásilněny od Mloků. Proto se ve Spojených státech množily případy, kdy byli Mloci chytáni a lynčováni, hlavně upalováni na hranici. Marně učenci vystupovali proti tomuto lidovému zvyku, tvrdíce, že z důvodů anatomických je podobný zločin ze strany Salamandrů fyzicky vyloučen; mnoho dívek odpřisáhlo, že byly od Mloků obtěžovány, čímž byla věc pro každého řádného Američana jasná. Později bylo oblíbené upalování Mloků omezeno aspoň tím, že se smělo konat jenom v sobotu a pod dozorem hasičů. Tehdy také vzniklo Hnutí proti lynčování Mloků, kterému stál v cele černý rev. Robert J. Washington a k němuž se hlásilo na statisíce členů, ovšem téměř bez výjimky pouhých negrů. Americký tisk počal tvrdit, že toto hnutí je politické a podvratné; proto došlo k přepadání černošských čtvrtí a bylo upáleno mnoho černochů, kteří se ve svých kostelích modlili za Bratry Mloky. Rozhořčení proti negrům dostoupilo vrcholu, když od zapáleného černošského kostela v Gordonville /L./ chytlo celé město. Ale to už zapadá do historie Mloků jenom nepřímo.)
Z civilních zařízení a výhod, kterých se Mlokům opravdu dostalo, uveďme aspoň některé: každý Salamandr byl zapsán v mločí matrice a registrován v místě své práce; musel mít úřední povolení k pobytu; musel platit daň z hlavy, kterou za něho odváděl jeho majitel a strhoval mu ji ze stravy (neboť Mloci nedostávali mzdy v penězích); podobně musel platit nájem z obývaného pobřeží, obecní přirážky, poplatky za zřízení prkenné ohrady, školní taxy a jiná veřejná břemena; prostě musíme loajálně přiznat, že v těchto ohledech se s ním jednalo stejně jako s druhými občany, takže požíval přece jen jakési rovnoprávnosti.
takous podmořskou autonomii; ale tyto a jiné úvahy zůstaly čiře akademické; k žádnému praktickému řešení nedošlo, hlavně proto ne, že Mloci nikdy a nikde o občanská práva nežádali.
Podobně bez přímého zájmu a zasahování Mloků se dála jiná veliká diskuse, která se točila kolem otázky, mohou-li být Mloci pokřtěni. Katolická církev zastávala od počátku důsledně stanovisko, že nikoliv; jelikož Mloci, nejsouce potomky Adamovými, nebyli počati v dědičném hříchu, nemohou být svátostí křtu od tohoto hříchu ani očišťováni. Církev svatá nechce nikterak rozhodovat otázku, mají-li Mloci nesmrtelnou duši nebo nějaký jiný podíl na milosti a spáse boží; její blahovůle k Mlokům může být vyjádřena jenom tím, že bude na ně pamatovat zvláštní modlitbou, která se bude číst v určité dny vedle modlitby za duše v očistci a vedle přímluvy za nevěřící.21 Méně jednoduché to měly církve protestantské; přiznávaly sice Mlokům rozum, a tudíž i schopnost pochopit křesťanské učení, ale váhaly učinit je členy církve a tím také bratry v Kristu. Omezily se proto na to, že vydaly (ve zkráceném znění) Písmo svaté pro Mloky na nepromokavém papíře a rozšířily je v mnoha miliónech výtiscích; uvažovalo se také o tom, sestavit pro Mloky (v analogii k Basic English) jakési Basic Christian, základní a zjednodušené křesťanské učení; ale pokusy v tom směru učiněné vyvolaly tolik teologických sporů, že se od toho konečně upustilo.22 Ne tolik
21 Viz encykliku Svatého otce Mirabilia Dei opera.]
22 Ve věci vyšla tak ohromná literatura, že by jenom její bibliografie zabrala dva mohutné svazky.
skrupulí měly některé náboženské sekty (zejména americké), které vysílaly k Mlokům své misionáře, aby jim kázali Pravou Víru a křtili je podle slov Písma: Jdouce do celého světa, učte všechny národy. Ale jenom několika málo misionářům se podařilo dostat se za prkennou ohradu, která oddělovala Salamandry od lidí; zaměstnavatelé jim zabraňovali přístup k Mlokům, aby je svým kázáním zbytečně nezdržovali od práce. Bylo tedy tu a tam vidět kazatele, který stoje u dehtovaného plotu mezi psy, zuřivě štěkajícími proti svým nepřátelům na druhé straně ohrady, marně, ale horlivě vykládá slovo boží.
Pokud známo, poněkud většího rozšíření došel u Mloků monismus; někteří Mloci věřili také v materialismus, zlatý standard a jiné vědecké věrouky. Jeden populární filozof, jménem Georg Sequenz, sestavil dokonce zvláštní náboženskou nauku pro Mloky, jejímž hlavním a nejvyšším článkem byla víra ve Velkého Salamandra. Tato víra se sice u Mloků vůbec neujala, ale zato našla hojně přívrženců u lidí, zejména ve velkých městech, kde vznikla skoro přes noc spousta tajných templů pro salamandří kult.23 Mloci sami v pozdějších dobách téměř obecně
23 Viz v papírech pana Povondry silně pornografickou brožurku, která prý byla otištěna z policejních raportů v B***. Údaje tohoto „soukromého výtisku, vydaného za účelem vědeckým”, nelze ve slušné knize citovat. Uvádíme jen některé podrobnosti:
Templ salamandřího kultu, nacházející se v ulici ***, číslo domu ***, chová ve svém středu veliký bazén, vyložený temně rudým mramorem. Voda bazénu je parfemována vonnými esencemi, ohřívána a z hloubky prozařována stále se měnícími barevnými světly; jinak je v templu tma. Za zpěvu Mločích litanií vstupují do duhového bazénu po mramorových stupních ničím neodění věřící Salamandři a Salamandry; z jedné strany muži, z druhé strany ženy, vesměs z nejlepší společnosti; uvádíme zejména baronku M., filmového herce S., vyslance D. a mnohé jiné vynikající osobnosti. Náhle ozáří modrý reflektor obrovský mramorový balvan vyčnívající nad vodu, na němž spočívá a těžce oddychuje veliký, starý černý Mlok, zvaný Mistr Salamandr. Po chvíli mlčení začne Mistr mluvit; vyzývá věřící, aby se plně a s celou duší oddali nastávajícím obřadům Mločího tance a uctili Velkého Salamandra. Nato se zvedne a počne kolébat a kroutit hoření polovinou těla. Tu také mužští věřící, ponoření až po krk ve vodě, začnou se zuřivě, pořád rychleji a rychleji kolébat a kroutit, prý proto, aby se vytvořilo Sexuální Prostředí; zatím Salamandry vyrážejí ostré ts-ts-ts a skřehotavé skřeky. Potom uhasíná pod vodou jedno světlo po druhém a rozpoutá se obecná orgie.
přijali jinou víru, o které ani není známo, kde se mezi nimi vzala; bylo to uctívání Molocha, kterého si představovali jako obrovského Mloka s lidskou hlavou; měli prý ohromné podmořské modly z litiny, které si dali dělat u Armstronga nebo u Kruppa, ale bližší podrobnosti o jejich kultických obřadech, prý neobyčejně krutých a tajných, nevyšly nikdy najevo, protože se konaly pod vodou. Zdá se, že tato víra se u nich rozšířila proto, že jméno Moloch jim připomínalo přírodovědecký (Molche) nebo německý (Molch) název pro Mloka.
Jak z předchozích odstavců zřejmo, Mločí Otázka se zprvu a po dlouhou dobu kladla jenom v tom smyslu, zda a do jaké míry jsou Mloci jakožto rozumné a značně civilizované bytosti schopni požívat jistých lidských práv, i když jenom na okraji lidské společnosti a lidského řádu; jinými slovy, byla to vnitřní otázka jednotlivých států, řešená v rámci práva občanského. Po řadu let nikoho ani nenapadlo, že Mločí Otázka může mít dalekosáhlý význam mezinárodní a že snad bude nutno jednat se Salamandry nejenom jako s inteligentními bytostmi, nýbrž také jako s mločím kolektivem nebo mločím národem. Po pravdě řečeno, první krok k tomuto pojetí Mločího Problému učinily ony poněkud výstřední křesťanské sekty, které se pokoušely pokřtít Mloky, odvolávajíce se na slova Písma: Jdouce do celého světa, učte všechny národy. Tím bylo poprvé vysloveno, že Mloci jsou cosi jako národ.24 Ale první skutečně mezinárodní a zásadní uznání
24 Také zmíněná už katolická modlitba za Mloky je definovala jakožto Dei creatura de gente Molche (boží tvorové národa mločího).
Mloků jako národa přinesl teprve pověstný projev Komunistické internacionály, podepsaný soudruhem Molokovem a adresovaný „všem utlačeným a revolučním Mlokům celého světa”.25
I když toto provolání nemělo, jak se zdá, na Mloky přímého vlivu, vyvolalo přece jenom značný ohlas ve světovém tisku a bylo hojně následováno aspoň v tom směru, že na Salamandry počaly přímo pršet plamenné výzvy z nejrůznějších stran, aby se jako veliký mločí celek připojili k tomu nebo onomu ideovému, politickému nebo sociálnímu programu lidské společnosti.
25 Provolání, uchované v papírech pana Povondry, znělo:
SOUDRUZI MLOCI!
Kapitalistický řád si našel svou poslední oběť. Když se už jeho tyranie počala definitivně tříštit o revoluční rozmach třídně uvědomělého proletariátu, zapřáhl zpuchřelý kapitalismus do svých služeb vás, Dělníci Moře, zotročil vás duševně svou buržoazní civilizací, podrobil vás svým třídním zákonům, zbavil vás veškeré svobody a učinil vše, aby vás mohl beztrestně a brutálně vykořisťovat
(14 řádek zabaveno)
Pracující Mloci! Přichází chvíle, kdy si počínáte uvědomovat celou tíhu otroctví, ve kterém žijete
(7 řádek zabaveno)
a domáhat se svých práv jako třída a jako národ!
Soudruzi Mloci! Revoluční proletariát celého světa vám podává ruku
(11 řádek zabaveno)
všemi prostředky. Zakládejte závodní rady, volte důvěrníky, zřizujte stávkové fondy! Počítejte s tím, že uvědomělé dělnictvo vás
neopustí ve vašem spravedlivém boji a ruku v ruce s vámi podnikne poslední útok
(9 řádek zabaveno)
Utlačení a revoluční Mloci celého světa, spojte se! Poslední bitva už nastává!
Podepsán: Molokov
26 Ve sbírce pana Povondry jsme našli jen několik takových provolání; ta ostatní asi spálila během doby paní Povondrová. Z uchovaného materiálu uvádíme aspoň některé tituly:
Mloci, odhoďte zbraně! (Pacifistický manifest)
Molche, wirft Juden heraus! (Německý leták)
Kamarádi Mloci! (Provolání skupiny anarchistů-bakuninců)
Kamarádi Mloci! (Veřejná výzva vodních skautů)
Přátelé Mloci! (Veřejná adresa Ústředí akvaristických spolků a pěstitelů vodního zvířectva)
Mloci, přátelé! (Výzva Společnosti pro Mravní Obrodu)
Občané Mloci! (Výzva Reformní občanské frakce v Dieppe)
Kolegové Mloci, vstupte do našich řad! (Podpůrný spolek bývalých námořníků)
Kolegové Mloci! (Plavecký klub Aegir)
Zvlášť důležité (smíme-li tak soudit podle toho, že je pan Povondra pečlivě podlepil) bylo asi provolání, které citujeme v plném původním znění: [Obrázek dostupný ve formátech PDF, EPUB a PRC]
Nyní se počal Mločím Problémem obírat i Mezinárodní úřad práce v Ženevě. Tam se střetly dva názory: jeden uznával Mloky za novou pracující třídu a domáhal se toho, aby na ně bylo rozšířeno veškeré sociální zákonodárství týkající se pracovní doby, placených dovolených, invalidního a starobního pojištění a tak dále; naproti tomu druhý názor hlásal, že v Mlocích roste nebezpečná konkurence lidským pracovním silám a že se má mločí práce jakožto protisociální jednoduše zakázat. Proti tomuto návrhu se ohradili nejen zástupci zaměstnavatelů, nýbrž i delegáti dělnictva, poukazujíce na to, že Mloci nejsou už jenom novou pracovní armádou, ale také velikým a stále důležitějším odběratelem. Jak uvedli, zvýšila se poslední dobou v míře dosud nebývalé zaměstnanost v oboru kovodělném (pracovní nářadí, stroje a kovové modly pro Mloky), zbrojařském, chemickém (podmořské třaskaviny), ve výrobě papíru (učebnice pro Mloky), cementu, dříví, umělých potravin (Salamander-Food) a mnohých jiných oborech; lodní tonáž stoupla proti dobám předmločím o 27 %, těžba uhlí o 18,6 %. Nepřímo, zvýšením zaměstnanosti a blahobytu u lidí, stoupá obrat i v jiných průmyslových odvětvích. Posléze v době nejposlednější objednávají Mloci různé strojové součásti podle svých vlastních nákresů; z nich si sami montují pod vodou pneumatické vrtačky, kladiva, podmořské motory, tiskařské stroje, vodní vysílačky a jiné mašiny vlastní konstrukce. Za ty součásti platí zvýšeným pracovním výkonem; dnes už pětina veškeré světové výroby v těžkém průmyslu i jemné mechanice je závislá na mločích objednávkách. Zrušte Salamandry, a můžete zavřít pětinu továren; místo dnešní prosperity budete mít milióny nezaměstnaných. Mezinárodní úřad práce nemohl ovšem nedbat těchto námitek; nakonec se po dlouhém jednání dosáhlo aspoň toho kompromisního řešení, že „výše uvedení zaměstnanci skupiny S (obojživelnické) smějí být zaměstnáváni jenom pod vodou nebo ve vodě, na břehu pak jenom do vzdálenosti deseti metrů od čáry nejvyššího přílivu; že nesmějí těžit uhlí nebo naftu na dně mořském; že nesmějí pro suchozemský odběr vyrábět papír, textilie nebo umělé kůže z mořských řas a tak dále; tato omezení, uložená mločí výrobě, byla sestavena v kód o devatenácti odstavcích, jež blíže neuvádíme hlavně z toho důvodu, že se jich samozřejmě nikde nedbalo; ale jako velkorysé, vpravdě mezinárodní řešení Mločího Problému po stránce hospodářské a sociální byl uvedený kód záslužné a impozantní dílo.
Poněkud pomaleji to šlo s jiným mezinárodním uznáním Mloků, a sice na poli styků kulturních. Když vyšla v odborném tisku hojně citovaná stať „Geologické složení mořského dna u ostrovů Bahamských”, podepsaná jménem John Seaman, nevěděl ovšem nikdo, že jde o vědeckou práci učeného Salamandra; ale když na vědecké kongresy nebo na adresu různých akademií a učených společností docházely od badatelů-Mloků zprávy a studie z oboru oceánografie, zeměpisu, hydrobiologie, vyšší matematiky a jiných exaktních věd, vyvolávalo to značné rozpaky, ano i nevoli, kterou vyjádřil veliký dr. Martel slovy: „Ta havěť nás chce něčemu učit?” Japonský učenec dr. Onošita, který se odvážil citovat zprávu jednoho Mloka (bylo to cosi o vývoji žloutkového vaku u pulců hlubinné mořské rybky Argyropelecus hemigymnus Cocco), byl vědecky bojkotován a spáchal na sobě harakiri; pro univerzitní vědu bylo věcí cti a stavovské hrdosti, aby nebrala na vědomí žádnou vědeckou práci Mloků. Tím větší pozornost (ne-li pohoršení) vzbudilo gesto, které udělal Centre universitaire de Nice tím, že pozval na slavnostní přednášku dr. Charles Merciera, vysoce učeného Mloka z přístavu toulonského, jenž s pozoruhodným úspěchem přednášel o teorii kuželoseček v geometrii neeuklidovské.27
27 Ve sbírce pana Povondry se nám dochovalo fejetonistické, dosti povrchní vylíčení této slavnosti; bohužel je ho jen polovička, druhá část se nějak ztratila.
Nice 6. května
V pěkné, jasné budově Ústavu pro středomořská studia na promenade des Anglais je dnes živo; dva agents de police udržují na chodníku volnou cestu pro pozvané osobnosti, které kráčejí po červeném koberci do přívětivého, příjemně chladného amfiteátru. Vidíme usměvavého pana starostu nicejského, pana prefekta v cylindru, generála v blankytné uniformě, pány s červeným knoflíkem Čestné legie, dámy jistého věku (převládá letos módní barva terakota), viceadmirály, novináře, profesory a vznešené stařečky všech národů, kterých je na Côte d’Azur vždycky plno. Najednou malý incident: mezi vší touto honorací se plaše a nepozorovaně snaží proklouznout podivné stvořeníčko; je od hlavy po zem zahaleno jakousi dlouhou černou pelerínou nebo dominem, na očích má ohromné černé okuláry a chvatně, nejistě ťape k přeplněnému vestibulu. „Hé, vous,” křikl jeden strážník, „qu’est-ce que vous cherchez ici?” Ale tu už k polekanému příchozímu přistupují univerzitní hodnostáři, a cher docteur sem, cher docteur tam. Tohle tedy je dr. Charles Mercier, učený Mlok, který dnes má přednášet před výkvětem Azurového pobřeží! Rychle dovnitř, abychom ještě ulovili místečko v slavnostně vzrušeném auditoriu!
Na pódiu usedá Monsieur le Maire, Monsieur Paul Mallory, veliký básník. Mme Maria Dimineanu jako delegátka Mezinárodního ústavu pro intelektuální spolupráci, rektor Institutu pro středomořská studia a jiné oficiální osobnosti; po straně pódia je pult pro přednášejícího a za ním – Nu ano, je to skutečně plechová vana. Obyčejná plechová vana, jaké bývají v koupelnách. A dva funkcionáři přivádějící na pódium plaché stvoření zahalené v dlouhé kápi. Ozve se poněkud rozpačitý potlesk. Dr. Charles Mercier se ostýchavě uklání a ohlíží se nejistě, kam si má sednout. „Voila, Monsieur,” šeptá jeden funkcionář a ukazuje na plechovou vanu. „To je pro vás.” Dr. Mercier se zřejmě hrozně stydí, neví, jak by odmítl tuto pozornost; pokouší se pokud možno nenápadně zaujmout místo ve vaně, ale zamotá se do dlouhé peleríny a s hlučným šplouchnutím padá do vany. Hodně to postříkalo pány na pódiu, kteří se ovšem tváří, jako by se nic nestalo; v auditoriu se kdosi hystericky uchechtl, ale páni z předních rad se káravě ohlížejí a syčí psst! V tu chvíli už povstává Monsieur le Maire et Député a ujímá se slova. Dámy a pánové, praví, mám tu čest uvítat na půdě krásného města Nice doktora Charles Merciera, vynikajícího představitele vědeckého života u našich blízkých sousedů, obyvatelů hlubin mořských. (Dr. Mercier se vynořuje do půl těla z vody a hluboce se uklání.) Je to poprvé v dějinách civilizace, že si moře a země podávají ruce k intelektuální spolupráci. Dotud byla duchovnímu životu uložena nepřekročitelná hranice: tou byl světový oceán. Mohli jsme jej překročit, mohli jsme jej na svých korábech brázdit všemi směry, ale pod jeho povrch, dámy a pánové, nemohla civilizace proniknout. Ten malý kousek pevniny, na kterém žije lidstvo, byl až dotud obklopen morem panenským a divokým; byl to nádherný rámec, ale bylo to také odvěké rozmezí: na jedné straně stoupající civilizace, na druhé straně věčná a nezměnitelná příroda. Tato mez, moji drazí posluchači, nyní padá. (Potlesk.) Nám, dětem této veliké doby, se dostalo nesrovnatelného štěstí být očitými svědky toho, jak roste naše duchovní vlast, jak překračuje své vlastní břehy, sestupuje do vln mořských, dobývá vodních hlubin a připojuje k staré vzdělané zemi oceán moderní a civilizovaný. Jaká to úžasná podívaná! (Bravo!) Dámy a pánové, teprve zrozením oceánské kultury, jejíhož eminentního představitele máme tu čest dnes vítat v našem středu, se naše zeměkoule stala planetou skutečně a cele civilizovanou. (Nadšený potlesk. Dr. Mercier ve vaně povstává a klaní se.)
Drahý doktore a veliký vědče, obrátil se potom Monsieur le Maire et Député k dr. Mercierovi. který se opíral o kraj vany, dojatě a těžce cukaje svými žábrami, budete moci tlumočit svým krajanům a přátelům na dně mořském naše blahopřání, náš obdiv a naši nejvřelejší sympatii. Řekněte jim, že ve vás, našich sousedech mořských, pozdravujeme předvoj pokroku a vzdělanosti, předvoj, který bude krok za krokem kolonizovat nekonečné oblasti mořské a na dně oceánu zřídí nový kulturní svět. Vidím už vyrůstat v hlubinách mořských nové Atény a nové Římy; vidím tam vzkvétat novou Paříž s podmořskými Louvry a Sorbonnami, s podmořskými Vítěznými oblouky a Hroby neznámých vojínů, s divadly a bulváry; a dovolte, abych vyslovil i svou myšlenku nejtajnější: doufám, že proti naší drahé Nice vyroste v modrých vlnách středomořských nová slavná Nice, vaše Nice, která bude svými nádhernými podmořskými třídami, sady a promenádami vroubit naše Azurové pobřeží. Chceme vás poznat a chceme, abyste znali nás; jsem osobně přesvědčen, že bližší vědecký a společenský styk, který dnes za tak šťastných auspicií zahajujeme, povede naše národy k stále těsnější kulturní i politické spolupráci v zájmu celého lidstva, v zájmu světového míru, blahobytu a pokroku. (Dlouhotrvající potlesk.)
Nyní povstává dr. Charles Mercier a pokouší se několika slovy poděkovat panu starostovi a poslanci nicejskému; ale jednak je příliš dojat, jednak má trochu zvláštní výslovnost; z jeho řeči jsem zachytil jen něco málo namáhavě vyrážených slov; nemýlím-li se, bylo to „velmi poctěn”, „kulturní styky” a „Victor Hugo”. Nato, zřejmě ztrémován, se opět ukryl v kádi.
Slova se ujímá Paul Mallory; to, co pronáší, není řeč, nýbrž hymnická báseň prozářená hlubokou filozofií. Děkuji osudu, praví, že jsem se dožil splnění a potvrzení jedné z nejkrásnějších bájí celého lidstva. Je to potvrzení a naplnění podivné: místo mytické Atlantidy ponořené vidíme s úžasem novou Atlantidu. která se z hlubin vynořuje. Drahý kolego Merciere, vy, jenž jste básníkem prostorové geometrie, a vaši učení přátelé, vy jste první vyslanci tohoto nového světa, který vystupuje z moře, ne pěnorodá Afrodita, ale pallas Anadyomené. A však daleko podivnější a nesrovnatelně tajemnější je, že k tomuto (Konec chybí.)
Na této manifestaci byla přítomna jako delegátka za ženevské organizace také Mme Maria Dimineanu; tato výtečná, ženerózní dáma byla tak dojata skromným chováním a učeností dr. Merciera („Pauvre petit,” vyjádřila prý se, „il est tellement laid!”), že si vzala za úkol svého neúnavně činného života, aby Mloci byli přijati za člena Společnosti národů. Marně vysvětlovali státníci výmluvné a energické dámě, že Salamandři, nemajíce nikde na světě své vlastní státní svrchovanosti ani svého státního území, nemohou být členy Společnosti národů. Mme Dimineanu počala propagovat myšlenku, aby tedy Mloci dostali někde své svobodné území a svůj podmořský stát. Ta myšlenka byla ovšem dosti nevítaná, ne-li přímo povážlivá; konečně se však našlo šťastné řešení, že při Společnosti národů bude zřízena zvláštní Komise pro studium Mločí Otázky, do které budou pozváni také dva delegáti Mloci; jako první byl na nátlak paní Dimineanu povolán dr. Charles Mercier z Toulonu, druhý pak byl nějaký don Mario, tlustý a učený Mlok z Kuby, pracující vědecky v oboru planktonu a neritického pelagiálu. Tím dosáhli Mloci nejvyššího té doby mezinárodního uznání své existence.28
28 V papírech pana Povondry se uchovala poněkud nejasná fotografie z novin, na níž oba mločí delegáti vystupují po schůdkách z Ženevského jezera na Quai du Mont Blanc, aby se odebrali do sezení komise. Zdá se tedy, že byli oficiálně ubytováni rovnou v Lac Léman.
Pokud se týče ženevské Komise pro studium Mločí Otázky, vykonala velikou a záslužnou práci hlavně tím, že se pečlivě vystříhala všech ožehavých politických i hospodářských otázek. Zasedala permanentně po dlouhou řadu let a konala přes třináct set schůzí, na nichž se pilně jednalo o mezinárodním sjednocení názvosloví pro Mloky. V tom ohledu totiž panoval beznadějný chaos; vedle vědeckých názvů Salamandra, Molche, Batrachus a podobně (kteréžto názvy se počaly cítit jako poněkud nezdvořilé) byla navrhována celá spousta jiných jmen; Mlokům se mělo říkat Tritóni, Neptunidi, Tethydové, Nereidi, Atlantové, Oceanikové, Poseidóni, Lemurové, Pelagové, Litoralové, Pontikové, Bathydové, Abyssové, Hydrioni, Žandemeři (Gens de Mer), Sumarini a tak dále; Komise pro studium Mločí Otázky měla z těchto všech názvů vybrat jméno nejvhodnější a zabývala se tím horlivě a svědomitě až po sám konec Mločího Věku; ke konečnému a jednomyslnému závěru ovšem nedospěla.
Vidíme tedy Salamandry v silném a neustálém vzestupu. Jejich počet je už odhadován na sedm miliard, ačkoliv s rostoucí civilizací jejich porodnost srázně klesá (na dvacet až třicet pulců z každé samice ročně). Mají už osazeno přes šedesát procent veškerých světových břehů; ještě polární břehy jsou neobydleny, ale kanadští Mloci počínají kolonizovat pobřeží Grónska, kde dokonce zatlačují Eskymáky do vnitrozemí a přejímají rybolov a obchod s rybím tukem do svých rukou. Ruku v ruce s jejich materiálním rozmachem pokračuje i jejich pokrok civilizační; vstupují do řady vzdělaných národů s povinnou školní návštěvou a mohou se honosit mnoha sty vlastních podmořských novin, které vycházejí v miliónech výtisků, vzorně vybudovanými vědeckými ústavy a tak dále. Rozumí se, že se tento kulturní vzestup nedál ve všem všudy hladce a bez vnitřního odporu; víme sice neobyčejně málo o interních záležitostech Mloků, ale podle některých známek (například podle toho, že se našly mrtvoly Mloků s ukousanými nosy a hlavami) se zdá, že po delší dobu panoval pod hladinou mořskou vleklý a vášnivý ideový spor mezi staromloky a mladomloky. Mladomloci byli patrně pro pokrok bez výhrad a omezení a hlásali, že se má i pod vodou dohonit všechna pevninová vzdělanost se vším všudy, nevyjímajíc ani kopanou, flirt, fašismus a sexuální inverze; naproti tomu staromloci, jak se zdá, lpěli konzervativně na přírodním mloctví a nechtěli se vzdát starých dobrých zvířecích zvyklostí a instinktů; nepochybně odsuzovali horečné bažení po novotách a viděli v něm úpadkový zjev a zradu na zděděných mločích ideálech; zajisté žehrali také proti cizím vlivům, jimž slepě podléhá dnešní svedená mládež, a tázali se, je-li toto opičení po lidech důstojno hrdých a sebevědomých Mloků.29 Dovedeme si představit, že
29 Pan Povondra zařadil do své sbírky také dva nebo tři články z Národní politiky, které se týkaly dnešní mládeže; nejspíš je jen nedopatřením přisoudil tomuto období mločí civilizace.
byla ražena hesla jako Zpět k miocénu! Pryč se vším, co nás chce polidštit! Do boje za neporušené mloctví! A tak dále. Byly tu nepochybně všechny předpoklady pro čilý generační konflikt názorů a pro hluboké duchovní revoluce ve vývoji Salamandrů; litujeme, že o nich nemůžeme uvést bližší podrobnosti, ale doufejme, že Mloci z toho konfliktu udělali, co mohli.
Nyní tedy zastihujeme Salamandry na cestě k nejvyššímu rozkvětu; ale i lidský svět se těší nebývalé prosperitě. Horlivě se budují nové břehy pevnin, na starých mělčinách vyrůstají nové souše, uprostřed oceánu se zvedají umělé letecké ostrovy; ale to vše není nic proti obrovitým technickým projektům úplné pře tavby naší zeměkoule, jež čekají jenom na to, kdo by je financoval. Mloci pracují bezoddyšně ve všech mořích a na okrajích všech pevnin, pokud trvá noc; zdá se, že jsou spokojeni a nežádají pro sebe nic, než aby měli co dělat a kde navrtat do břehů díry a chodbičky svých temných ubikací. Mají svá podmořská a podzemní města, své hlubinné metropole, své Esseny a Birminghamy na dně mořském, v hloubce dvaceti až padesáti metrů; mají své přeplněné tovární čtvrti, přístavy, dopravní linky a miliónové aglomerace; prostě mají svůj víceméně neznámý,30 ale technicky, jak se zdá, vysoce pokročilý svět. Nemají sice svých vysokých pecí a hutí, ale lidé jim
30 Jeden pán z Dejvic vypravoval panu Povondrovi, že se koupal na pláži v Katwijk aan Zee. Plaval daleko do moře, když na něho volal plavčík, aby se vrátil. Řečený pán (nějaký pan Příhoda, komisionář) toho nedbal a plaval dál; tu skočil plavčík do člunu a pádloval za ním. „Hej, pane,” řekl mu, „tady se nesmíte koupat!”
„Pročpak ne?” ptal se pan Příhoda.
„Tady jsou Mloci.”
„Já se jich nebojím,” namítal pan Příhoda.
„Oni tu mají pod vodou nějaké továrny či co,” bručel plavčík. „Tady se nikdo nekoupe, pane.”
„A proč ne?”
„Mloci to nemají rádi.”]
dodávají kovy výměnou za jejich práci. Nemají svých třaskavin, ale ty jim prodají lidé. Jejich pohonnou látkou je moře se svým přílivem a odlivem, se svými spodními proudy a rozdíly teplot; turbíny jim sice dodali lidé, ale oni jich dovedou užívat; což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchů? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,” říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Věru že nic; neboť nyní bude Obchod s Mloky korunován i státnickou prozíravostí předem dbající toho, aby to jednou nezaskřípělo v soukolí Nového Věku. V Londýně se schází konference námořních států, na níž je vypracována a schválena Mezinárodní konvence o Salamandrech. Vysoké smluvní strany se mezi sebou zavazují, že nebudou vysílat své Mloky do svrchovaných vod jiných států; že nestrpí, aby jejich Mloci jakkoliv porušili územní integritu nebo uznanou zájmovou sféru kteréhokoliv jiného státu; že žádným způsobem nebudou zasahovat do mločích záležitostí jiné námořní mocnosti; že se v případě srážky mezi svými a cizími Salamandry podrobí haagskému smírčímu soudu; že nevyzbrojí své Mloky žádnými zbraněmi, jejichž kalibr přesahuje ráži obvyklé podvodní pistole proti žralokům (tzv. Šafránek-gun nebo shark-gun); že nepřipustí, aby jejich Mloci navazovali jakékoliv bližší styky se Salamandry podléhajícími jiné státní svrchovanosti; že nebudou pomocí Mloků stavět nové pevniny nebo rozšiřovat svá teritoria bez předchozího schválení Stálé námořní komise v Ženevě, a tak dále. (Bylo toho třicet sedm paragrafů.) Naproti tomu byl zamítnut britský návrh, aby se námořní moci zavázaly, že nebudou své Mloky podrobovat povinnému vojenskému výcviku; francouzský návrh, aby Salamandři byli internacionalizováni a podřízeni Mezinárodnímu Mločímu Úřadu pro Úpravu Světových Vod; německý návrh, aby každému Mloku byla vpálena značka státu, jehož je poddaným; další německý návrh, aby každému námořnímu státu byl povolen jen určitý počet Mloků ve stanoveném číselném poměru; italský návrh, aby státům s přebytkem Salamandrů byly vykázány nové kolonizační břehy nebo parcely na mořském dně; japonský návrh, aby nad Mloky (od přírody černými) vykonával mezinárodní mandát národ japonský jako představitel barevných ras.31
31 Tento návrh souvisel patrně s velkorysou politickou propagandou, jejíž vysoce závažný dokument máme v rukou, dík sběratelské činnosti pana Povondry. Dokument praví doslovně: [Obrázek dostupný ve formátech PDF, EPUB a PRC]
Většina těchto návrhů byla odkázána na příští konferenci námořních mocností, která se však z různých příčin už nekonala.
„Tímto mezinárodním aktem,” napsal v Le Temps M. Jules Sauerstoff, „je zajištěna budoucnost Mloků a pokojný vývoj lidstva na dlouhé desítky let. Blahopřejeme londýnské konferenci k zdárnému ukončení jejích obtížných porad; blahopřejeme také Mlokům k tomu, že daným statutem se jim dostává ochrany haagského soudu; nyní se mohou s klidem a důvěrou věnovat své práci a svému podmořskému pokroku. Budiž zdůrazněno, že odpolitizování Mločího Problému, které došlo výrazu v Londýnské konvenci, je jednou z nejdůležitějších záruk světového míru; zejména odzbrojení Salamandrů zmenšuje pravděpodobnost podmořských konfliktů mezi jednotlivými státy. Fakt je, že – i když trvají tak četné hraniční i mocenské rozpory na všech skoro kontinentech – nehrozí světovému míru žádné aktuální nebezpečí aspoň ze strany mořské. Ale i na suché zemi se zdá být nyní mír lépe zajištěn, než býval kdy jindy; námořní státy jsou plně zaměstnány budováním nových břehů a mohou rozšiřovat svá území do světového moře, místo aby se snažily posunout své hranice na souši. Už nebude nutno bojovat železem a plynem o každou píď půdy; stačí prosté motyky a lopaty Mloků, aby si každý stát postavil tolik teritoria, kolik potřebuje; a tuto pokojnou mločí práci pro mír a blahobyt všech národů zaručuje právě Londýnská konvence. Ještě nikdy nebyl svět tak blízek trvalému míru a pokojnému sice, ale slavnému rozkvětu jako právě nyní. Místo Mločího Problému, o kterém se toho už tolik namluvilo a napsalo, bude se nyní snad právem mluvit o Zlatém Mločím Věku.”
Kapitola
3.
Pan Povondra čte opět noviny
Na ničem není tak vidět běh času jako na dětech. Kde je malý Frantík, jehož jsme opustili (jak nedávno je tomu!) nad přítoky Dunaje z levého břehu?
„Kde zase je ten Frantík?” bručí pan Povondra otvíraje své večerní noviny.
„To víš, jako vždycky,” povídá paní Povondrová skloněná nad šitím.
„Tak teda šel za holkou,” praví káravě otec Povondra. „Zatracený kluk! Je mu sotva třicet let, a jeden večer nesedí doma!”
„Co jen těch ponožek proběhá,” vzdychá paní Povondrová navlékajíc zase jednu beznadějnou ponožku na dřevěný hříbek. „Co mám s tím dělat,” přemítá nad rozsáhlou dírou na patě, tvarem podobnou Cejlonu. „Abych to vyhodila,” míní kriticky, ale přesto po delší strategické úvaze zabodává jehlu odhodlaně do jižního pobřeží Cejlonu.
Zavládlo důstojné rodinné ticho, tak drahé otci Povondrovi; jen noviny šustí a jim odpovídá rychle provlékaná nit.
„Už ho mají?” ptá se paní Povondrová.
„Koho?”
„Toho vraha, co zabil tu ženskou.”
„Já se budu starat o tvého vraha,” vrčí pan Povondra s jistým odporem. „Tadyhle zrovna čtu, že vypuklo napětí mezi Japonskem a Čínou. To je vážná věc. Tam je to vždycky vážná věc.”
„Já myslím, že ho už nechytnou,” míní paní Povondrová.
„Koho?”
„Toho vraha. Když někdo zabije ženskou, tak ho málokdy chytnou.”
„On Japonec vidí nerad, že si Čína reguluje Žlutou řeku. To máš tu politiku. Dokud tam ta Žlutá řeka dělá neplechu, tak je v Číně každou chvíli povodeň a hlad, a to Číňana oslabuje, víš? Půjč mi ty nůžky, maminko, já si to vystřihnu.”
„Proč?”
„Ale tady čtu, že na té Žluté řece pracují dva milióny Mloků.”
„To je hodně, že?”
„To si myslím. Však ona je jistě platí Amerika, holenku. Proto ten mikádo by tam chtěl nasadit své vlastní Mloky – A koukejme!”
„Co máš?”
„Tadyhle píše Petit Parisien, že si to Francie nemůže dát líbit. A to je pravda. Já bych si to taky nedal líbit.”
„Co by sis nedal líbit?”
„Aby Itálie rozšiřovala ostrov Lampedusu. To je hrozně důležitá strategická pozice, víš? On by Ital mohl od Lampedusy ohrožovat Tunis. Tadyhle Petit Parisien píše, že Ital by jako chtěl z té Lampedusy vybudovat námořní pevnost prvního řádu. Prý tam má šedesát tisíc ozbrojených Mloků – To je na pováženou. Šedesát tisíc, to máš tři divize, maminko. Já říkám, na Středozemním moři, tam jednou ještě k něčemu dojde. Ukaž, já si to vystřihnu.”
Zatím zmizel Cejlon pod pilnou rukou paní Povondrové a zredukoval se asi na rozměr ostrova Rhodos.
„A tuhle Anglie,” rozjímal otec Povondra, „ta bude mít taky těžkosti. V Dolní sněmovně se mluvilo, že prý Velká Británie zůstává pozadu za ostatními státy v těhletěch vodních stavbách. Že prý jiné koloniální moci budují o překot nové břehy a pevniny, zatímco britská vláda ve své konzervativní nedůvěře k Mlokům – To je pravda, maminko. Angličani jsou hrozně konzervativní. Já jsem znal jednoho lokaje z britského vyslanectví, a ten ti za živého boha nevzal do huby naši českou tlačenku. Prý se to u nich nejí, a tak on to prý taky nebude jíst. Se nedivím, že je pak jiné státy předhoní.” Pan Povondra kýval vážně hlavou. „A Francie rozšiřuje své břehy u Calais. Teď dělají noviny v Anglii randál, že jim Francie bude střílet přes Kanál, když se ten Kanál zúží. To mají z toho. Mohli sami rozšířit své břehy u Doveru a střílet na Francii.”
„A proč by museli střílet?” ptala se paní Povondrová.
„Tomu ty nerozumíš. To jsou vojenské důvody. Já bych se nedivil, kdyby se tam jednou něco semlelo. Buď tam, nebo někde jinde. To dá rozum, teď, skrz ty Mloky, je světová situace docela jiná, maminko. Docela jiná.”
„Myslíš, že by mohla být válka?” starala se paní Povondrová. „To víš, já kvůli našemu Frantíkovi, aby do ní nemusel.”
„Válka?” mínil otec Povondra. „Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře. Ale my zůstaneme neutrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým. Tak je to,” rozhodl pan Povondra. „Ale tomu vy ženské nerozumíte.”
Paní Povondrová sevřela rty a rychlými stehy dokončovala vyhlazení ostrova Cejlonu z ponožky mladého pana Frantíka.
„A když si povážím,” ozval se otec Povondra s těžce tlumenou hrdostí, „že by tahle hrozivá situace beze mne nebyla! Kdybych byl tehdy nepřivedl toho kapitána k panu Bondymu, tak by celé dějiny vypadaly jináč. Některý jiný portýr by ho byl ani nepustil dovnitř, ale já jsem si řekl, vemu to na sebe. A teď, koukej, jaké s tím mají potíže takové státy jako Anglie nebo Francie! A to ještě nevíme, co z toho jednou může být –” Pan Povondra vzrušeně zapukal na své dýmce. „Tak je to, milá zlatá. Plné noviny jsou těch Mloků. Tadyhle zas –” Otec Povondra odložil dýmku. „Tuhle stojí, že u města Kankesanturai na Cejlonu přepadli Mloci nějakou vesnici; prý tam domorodci předtím ubili několik Mloků. Byla přivolána policie a četa domorodého vojska,” četl nahlas pan Povondra, „načež došlo k pravidelné přestřelce mezi Mloky a lidmi. Na straně vojska bylo několik raněných –” Otec Povondra odložil noviny. „To se mi nelíbí, maminko.”
„Proč?” podivila se paní Povondrová, pečlivě a s uspokojením naklepávajíc rukovětí nůžek místo, na kterém býval ostrov Cejlon. „Vždyť na tom nic není!”
„Já nevím,” vyhrkl otec Povondra a jal se vzrušeně přecházet po světnici. „Ale tohle se mi nechce líbit. Ne, to já nevidím rád. Přestřelky mezi lidmi a Mloky, to by nemělo být.”
„Třeba se ti Mloci jenom bránili,” chlácholila paní Povondrová a odložila punčochy.
„Právě,” bručel pan Povondra znepokojeně. „Jak se ty potvory jednou začnou bránit, tak bude zle. To je poprvé, co to udělali… Kruci, to nerad vidím!” Pan Povondra se váhavě zastavil. „Já nevím, ale… snad jsem přece jen neměl toho kapitána k panu Bondymu pouštět!”
Kniha třetí - Válka s mloky
Kapitola 1.
Masakr na ostrovech kokosových
V jedné věci se pan Povondra mýlil: přestřelka u města Kankesanturai nebyla první srážkou mezi lidmi a Mloky. K prvnímu historicky známému konfliktu došlo několik let předtím na Kokosových ostrovech ještě za zlatého věku pirátských výprav na Salamandry; ale ani to nebyl nejstarší incident toho druhu, a v tichomořských přístavech se dost povídalo o jistých politováníhodných případech, kdy Mloci kladli jakýs takýs činný odpor dokonce i normálnímu S-Trade; ovšem o takových lapáliích se v dějinách nepíše.
S těmi Kokosovými čili Keelingovými ostrovy to bylo tak: Připlula tam kořistná loď Montrose známé Harrimanovy společnosti Pacific Trade pod kapitánem Jamesem Lindleyem na obvyklý lov Mloků typu zvaného Maccaroni. Na Kokosových ostrovech byla známá a bohatá mločí zátoka, osazená ještě kapitánem van Tochem, ale pro svou odlehlost ponechaná, jak se říká, pánubohu. Kapitánu Lindleyovi nelze vytýkat žádnou neopatrnost, ani to ne, že posádka vystoupila na břeh neozbrojena. (Tehdy totiž měl loupežný obchod s Mloky už své regulérní formy; pravda ovšem je, že předtím bývaly korzárské lodi a posádky vyzbrojeny kulomety, ano i lehkými děly, ne sice proti Salamandrům, ale proti nekalé konkurenci druhých pirátů. Na ostrově Karakelong se však jednou srazila posádka Harrimanova parníku s mužstvem dánské lodi, jejíž kapitán považoval Karakelong za své loviště; tehdy si obě posádky vyřídily své staré účty, zejména své prestižní a obchodní rozpory, tím, že nechaly lovu Mloků a začaly do sebe pálit z pušek a hotchkissů; Dánové to sice na souši vyhráli útokem na nože, ale Harrimanova loď potom ostřelovala úspěšně ze svých kanónů loď dánskou a potopila ji se vším všudy, i s kapitánem Nielsem – takzvaný Karakelong-incident. Tehdy se do věci musely vložit i úřady a vlády příslušných států; banditským lodím bylo nadále zakázáno užívat děl, kulometů a ručních granátů; mimoto se flibustýrské společnosti rozdělily o takzvaná volná loviště, takže každá mločí lokalita byla navštěvována jenom určitou loupežnickou lodí; toto gentlemen’s agreement velkých pirátů bylo opravdu dodržováno a respektováno i od malých loupežných podnikatelů.) Ale abychom se vrátili ke kapitánu Lindleyovi, jednal zcela v duchu tehdy běžných obchodních i námořních zvyklostí, když na Kokosových ostrovech vyslal své lidi na lov Mloků ozbrojené jenom klacky a vesly, a potomní úřední vyšetřování dalo mrtvému kapitánovi satisfakci.
Mužstvu, které oné měsíční noci vystoupilo na Kokosových ostrovech, velel lodní poručík Eddie McCarth, zkušený již v tomto druhu lovu. Je pravda, že stádo Mloků, které našel na břehu, bylo neobvykle početné, podle odhadu šest až sedm set dospělých, silných samců, kdežto poručík McCarth velel jenom šestnácti mužům; ale nelze ho vinit, že neustoupil od svého podniku, už proto ne, že důstojníkům i mužstvu loupežných lodí byla podle zvyku vyplácena prémie dle počtu ukořistěných kusů. V potomním vyšetřování zjistil námořní úřad, že „poručík McCarth je sice odpověden za neblahou příhodu”, ale že „za daných okolností by patrně nikdo nejednal jinak”. Naopak nešťastný mladý důstojník projevil značnou rozvahu tím, že místo pomalého obkličování Mloků, jež by za daného číselného nepoměru stejně nemohlo být úplné, nařídil náhlý útok, kterým měli být Mloci odříznuti od moře, tlačeni do vnitra ostrova a po jednom omračováni ranami obušků a vesel. Naneštěstí se při rozvinutém útoku rojnice námořníků protrhla a skoro dvě stě Salamandrů uniklo k vodě. Zatímco útočící muži zpracovávali Mloky odříznuté od moře, začaly praskat za jejich zády krátké výstřely podmořských pistolí (shark-guns); nikdo neměl tušení, že tito přírodní, divocí Mloci na Keelingových ostrovech jsou vyzbrojeni pistolemi proti žralokům, a nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně opatřil zbraněmi.
Plavčík Michael Kelly, který celou katastrofu přežil, vypravuje: „Když začaly bouchat rány, mysleli jsme, že do nás střílí nějaké jiné mužstvo, které přišlo taky lovit Mloky. Poručík McCarth se hned obrátil a křikl: Co to děláte, vy volové, tady je posádka Montrose! Vtom byl raněn do boku, ale vytáhl ještě svůj revolver a počal pálit. Potom dostal druhou do krku a padl. Teď teprve jsme viděli, že to střílejí Mloci a že by nás chtěli odříznout od moře. Tu teda Long Steve zvedl veslo a vrhl se na Mloky křiče Montrose! Montrose! Taky my ostatní jsme křičeli Montrose a mlátili jsme do těch potvor vesly, jak to šlo. Asi pět z nás tam zůstalo ležet, ale my druzí jsme se probili k moři. Long Steve skočil do vody a brodil se k člunu; ale tam se na něj pověsilo několik Mloků a stáhli ho pod vodu. Taky Charlieho utopili; řval na nás, hoši, pro Ježíše Krista, hoši, nedejte mě‘, ale my jsme mu nemohli pomoct. Ty svině nám střílely do zad; Bodkin se obrátil a dostal ji do břicha, řekl jen, ale ne‘ a padl. Tak jsme se zas hleděli dostat zpátky do vnitra ostrova; už jsme o ty mrchy rozbili vesla i klacky, a tak jsme jen běželi jako zajíci. To už jsme byli jen čtyři. Báli jsme se utíkat dál od břehu, že bychom se nedostali zpátky na loď; schovali jsme se za kameny a křoví a museli jsme se dívat, jak Mloci dobíjejí naše kamarády. Topili je ve vodě jako koťata, a když některý ještě plaval, dali mu heverem po hlavě. Já jsem teprve teď cítil, že mám vymknutou nohu a že nemůžu dál.”
Zdá se, že zatím kapitán James Lindley, který zůstal na Montrose, slyšel z ostrova tu střelbu; ať už myslel, že se tam semlelo něco s domorodci, nebo že tam jsou jiní obchodníci s Mloky, prostě sebral kuchaře a dva strojníky, co ještě byli na lodi, dal naložit na zbývající člun strojní pušku, kterou prozřetelně, byť proti přísnému zákazu, ukrýval na lodi, a plul svému mužstvu na pomoc. Byl dosti opatrný, že nevystoupil na břeh; jen k němu přirazil s člunem, na jehož přídi byl připraven kulomet, a postavil se „s rukama založenýma”. Nechme dál vypravovat plavčíka Kellyho.
„Nechtěli jsme na kapitána volat, aby nás nenašli Mloci. Pan Lindley stál ve člunu s rukama založenýma a zvolal: Co se to tu děje? Tu se Mloci obrátili k němu. Na břehu jich bylo pár set a pořád noví plavali z moře a obkličovali člun. Co se to tu děje? povídá kapitán, a tu jeden veliký Mlok jde k němu blíž a povídá: Jeďte zpátky!
Kapitán se na něj podíval, chvilku neřekl nic a potom se ptal: Vy jste Mlok?
My jsme Mloci, řekl ten Mlok. Jeďte zpátky, pane!
Chci vědět, co jste udělali s mými lidmi, povídá náš starý.
Neměli nás přepadnout, řekl Mlok. Vraťte se na svou loď, pane!
Kapitán zas chvilku mlčel, a pak docela klidně povídá: No dobře. Jenkinsi, palte!
A strojník Jenkins začal pálit do Mloků z kulometu.”
(Při pozdějším vyšetřování celé věci prohlásil námořní úřad doslovně: „V tom směru si Capt. James Lindley počínal, jak dlužno očekávat od britského námořníka.”)
„Mloci byli v houfu,” pokračuje svědectví Kellyho, „a tak padali jako žito na poli. Někteří stříleli z těch svých pistolí po panu Lindleyovi, ale ten stál s rukama založenýma a ani se nehnul. V tu chvíli se vynořil z vody za člunem černý Mlok, který držel v tlapě cosi jako plechovou konzervu, druhou rukou z ní něco utrhl a pak ji hodil do vody pod člun. Co by napočítal do pěti, vyrazil na tom místě sloup vody a bylo slyšet tlumený, ale silný výbuch, že nám zaduněla i země pod nohama.”
(Podle Kellyho líčení usoudil vyšetřující úřad, že šlo o třaskavinu W 3, která byla dodávána Mlokům pracujícím na opevnění Singaporu k trhání skal pod vodou. Ale jak se ty nálože dostaly z rukou tamních Mloků na Kokosové ostrovy, zůstalo záhadou; podle jedněch dohadů je snad převáželi lidé, podle jiných museli mít Mloci už tehdy mezi sebou nějaké dálkové spojení. Veřejné mínění tehdy žádalo, aby bylo zakázáno dávat Mlokům do rukou tak nebezpečné výbušné látky; avšak příslušný úřad prohlásil, že prozatím nelze „vysoce účinnou a poměrně bezpečnou” třaskavinu W 3 nahradit jinou; a při tom zůstalo.)
„Člun vyletěl do vzduchu,” pokračuje Kellyho výpověď, „a roztrhl se na kusy. K místu se sbíhali Mloci, kteří ještě zůstali naživu. Neviděli jsme dobře, je-li pan Lindley živ; ale všichni tři kamarádi – Donovan, Burke a Kennedy – vyskočili a běželi mu na pomoc, aby se nedostal těm Mlokům do rukou. Já jsem taky chtěl běžet, ale měl jsem vymknutý kotník, a tak jsem si sedl a oběma rukama jsem se tahal za chodidlo, abych dostal ty klouby k sobě. Tak já nevím, co se v tu chvíli dálo, ale když jsem se podíval, ležel Kennedy tváří v písku a po Donovanu a Burkovi nebylo ani památky; jenom pod vodou to sebou ještě házelo.”
Plavčík Kelly potom utekl hlouběji do ostrova, až našel vesnici domorodců; ale ti se k němu chovali podivně a nechtěli mu poskytnout ani přístřeší; snad se báli Mloků. Teprve po sedmi nedělích našla jedna rybářská loď úplně vyrabovanou a opuštěnou Montrose, zakotvenou u Kokosových ostrovů, a zachránila i Kellyho.
O několik týdnů později připlula ke Kokosovým ostrovům dělová loď Jeho britského Veličenstva Fireball a na kotvách vyčkávala noci. Byla opět bělostná noc úplňková; z moře vystupovali Mloci, usedli na písčině do velkého kruhu a počali slavnostně tančit. Tu vypálila loď Jeho Veličenstva první šrapnel do jejich středu. Mloci, pokud nebyli na kusy roztrháni, na okamžik strnuli a potom se rozbíhali k vodě; v tu chvíli zaburácela strašlivá salva šesti děl, a jenom několik zpřerážených Salamandrů se ještě plazilo k vodě. Pak třeskla druhá a třetí salva.
Nato loď Jeho Veličenstva Fireball ustoupila o půl míle a počala pálit pod vodu, plujíc pomalu podél břehu. To trvalo šest hodin a bylo vypáleno asi osm set ran. Potom loď Fireball odplula. Ještě dva dny nato byla hladina moře u Keelingových ostrovů pokryta tisíci a tisíci roztrhanými Mloky.
Téže noci vypálila holandská bitevní loď Van Dijck tři rány do zástupu Mloků na ostrůvku Goenong Api; japonský křižník Hakodate vyslal tři granáty na mločí ostrůvek Ailinglaplap; francouzská dělová loď Bechamel rozprášila třemi ranami mločí tanec na ostrově Rawaiwai. Byla to výstraha Mlokům. Nebyla nadarmo: podobný případ (říkalo se mu Keeling-killing) se jinde už neopakoval a řádný i divoký obchod s Mloky mohl dál nerušeně a požehnaně vzkvétat.
Kapitola
2.
Srážka v Normandii
Jiného rázu byla srážka v Normandii, k níž došlo o něco později. Tam si Mloci, pracující hlavně v Cherbourgu a obývající okolní pobřeží, nesmírně oblíbili jablka; ale protože jejich zaměstnavatelé jim je nechtěli dodávat vedle obvyklé mločí stravy (prý by to zvýšilo stavební náklady nad stanovený rozpočet), podnikali Mloci zlodějské výpravy do blízkých ovocných sadů. Sedláci si na to stěžovali na prefektuře a Mloci dostali přísný zákaz potloukat se po břehu mimo takzvané mločí pásmo, ale nic to nepomohlo; ovoce se v sadech ztrácelo stále, ztrácela se prý i vejce v posadách a čím dál tím víc hlídacích psů bylo každého rána nalézáno ubitých. Tu tedy počali sedláci hlídat své sady sami, ozbrojeni starými puškami, a odstřelovali pytlačící Mloky. Koneckonců to by bylo zůstalo jen lokální záležitostí; ale normandští sedláci, roztrpčení mimo jiné také tím, že byly zvýšeny daně a že podražilo střelivo, pojali vůči Mlokům smrtelnou zášť a podnikali proti nim nájezdy celými ozbrojenými tlupami. Když houfně odstřelovali Mloky i v jejich pracovištích, stěžovali si u prefekta zase podnikatelé vodních staveb, a prefekt nařídil, aby byly sedlákům zabaveny jejich zrezavělé bouchačky. Sedláci se tomu ovšem bránili a docházelo k nemilým konfliktům se žendarmerií; tvrdohlaví Normanďané kromě Mloků počali odstřelovat také četníky. Do Normandie byly staženy četnické posily a prohledávaly vesnice dům od domu.
Zrovna v té době se stala krajně nepříjemná věc: v okolí Coutances napadli vesničtí hoši Mloka, který se prý podezřele kradl k slepičímu kurníku, obklíčili ho, přitištěného zády ke zdi stodoly, a jali se ho kamenovat cihlami. Raněný Salamandr se rozpřáhl rukou a hodil na zem něco podobného vajíčku: nastal výbuch, jímž byl na kusy roztrhán Mlok, ale také tři chlapci: jedenáctiletý Pierre Cajus, šestnáctiletý Marcel Bérard a patnáctiletý Louis Kermadec; mimoto pět dětí bylo víceméně těžce zraněno. Zpráva o tom se rozletěla po celém kraji; asi sedm set lidí se sjelo autobusy z široka daleka a napadli mločí osadu v zálivu Basse Coutances, ozbrojeni puškami, vidlemi a cepy. Nějakých dvacet Mloků bylo zabito, než se četníkům podařilo zatlačit rozzuřený dav. Přivolaní zákopníci z Cherbourgu obklopili zátoku Basse Coutances hradbou z ostnatého drátu; ale v noci vystoupili Salamandři z moře, ručními granáty roztrhali drátěné překážky a chystali se patrně vniknout do vnitrozemí. Vojenské kamióny přivezly narychlo několik kumpanií pěchoty s kulomety a řetěz vojska se snažil oddělit Mloky od lidí. Zatím sedláci vybíjeli berní úřady a četnické stanice a jeden neoblíbený berní exekutor byl pověšen na lucernu s tabulkou: Pryč s Mloky! Noviny, zejména německé, psaly o revoluci v Normandii; pařížská vláda však zakročila energickým dementi.
Zatímco krvavé srážky mezi sedláky a Mloky přeskakovaly dál po pobřeží Calvadosu, Picardie a Pas-de-Calais, vyplul z Cherbourgu starý francouzský křižník Jules Flambeau směrem k západnímu břehu Normandie; šlo tu, jak se později ujišťovalo, jenom o to, aby jeho přítomnost působila uklidňujícím dojmem jak na místní obyvatele, tak na Mloky. Jules Flambeau se zastavil na půldruhé míle od zátoky Basse Coutances; když nastala noc, nařídil velitel lodi pro zvýšení dojmu pouštět barevné rakety. Mnoho lidí na pobřeží přihlíželo tomuto krásnému divadlu; náhle slyšeli syčivý hukot a u přídě křižníku vyrazil ohromný sloup vody; loď se naklonila a v tu chvíli zatřeskl hromový výbuch. Bylo zřejmo, že se křižník potápí; ve čtvrthodině se sjížděly z okolních přístavů motorové lodi na pomoc, ale nebylo jich třeba; krom tří mužů zabitých při samotném výbuchu se celá posádka zachránila, a Jules Flambeau se potopil pět minut poté, co jeho velitel jako poslední opustil palubu s památnými slovy: „Nedá se nic dělat.”
Úřední zpráva, vydaná ještě té noci, hlásila, že „starý křižník Jules Flambeau, který ostatně měl být v nejbližších týdnech vyřazen, najel při noční plavbě na úskalí a výbuchem kotlů se potopil”, ale noviny se tím nedaly uchlácholit; zatímco polovládní tisk tvrdil, že loď narazila na německou minu čerstvého původu, přinášel opoziční a zahraniční tisk palcové tituly:
FRANCOUZSKÝ KŘIŽNÍK TORPÉDOVÁN od Mloků!
ZÁHADNÁ UDÁLOST u pobřeží normandského
VZPOURA MLOKŮ!
„Voláme k odpovědnosti,” psal vášnivě ve svém listě poslanec Barthélemy, „ty, kdož vyzbrojili zvířata proti lidem; ty, kdo dali Mlokům do pracek pumy, aby jimi zabíjeli francouzské sedláky a hrající si nevinné děti; ty, kdo vydali mořským nestvůrám nejmodernější torpéda, aby jimi mohly potápět francouzské loďstvo, kdykoliv se jim zachce. Pravím, voláme je k odpovědnosti: nechť jsou žalováni z vraždy, nechť jsou pohnáni před válečný soud pro vlastizradu, nechť se vyšetří, kolik dostali od zbrojařů za to, že zásobují mořské kanálie zbraněmi proti civilizovanému lidstvu!” A tak dále; prostě nastalo obecné zděšení, lid se srocoval na ulicích a počaly se stavět barikády; na pařížských bulvárech stáli senegalští střelci s puškami v pyramidách a v předměstích čekaly tanky a pancéřová auta. V tu chvíli stál ve sněmovně ministr námořnictví M. François Ponceau, bledý, ale odhodlaný, a prohlašoval: Vláda přijímá odpovědnost za to, že ozbrojila Mloky na francouzském pobřeží puškami, vodními kulomety, podmořskými bateriemi a vrhači torpéd. Ale zatímco francouzští Mloci mají jenom lehká děla malého kalibru, jsou němečtí Salamandři vyzbrojováni podmořskými hmoždíři ráže 32 cm; zatímco na francouzském pobřeží připadá jedno podmořské skladiště ručních granátů, torpéd a třaskavin průměrně na každých čtyřiadvacet kilometrů, jsou na italském pobřeží hlubinné depoty válečného materiálu na každém dvacátém a v německých vodách na každém osmnáctém kilometru. Francie nemůže nechat a nenechá své břehy nechráněné. Francie se nemůže vzdát vyzbrojení svých Mloků. Ministr dává už teď co nejpřísněji vyšetřit, kdo je vinen osudným nedorozuměním na pobřeží normandském; zdá se, že Mloci považovali barevné rakety za signál k vojenskému zakročení a chtěli se bránit. Zatím byl zbaven svého místa jak velitel lodi Jules Flambeau, tak prefekt cherbourský; zvláštní komise pak zjišťuje, jak podnikatelé vodních staveb nakládají s Mloky; napříště bude v tom směru nařízen přísný dohled. Vláda hluboce lituje ztrát na lidských životech; mladí národní hrdinové Pierre Cajus, Marcel Bérard a Louis Kermadec budou dekorováni a pohřbeni na státní útraty a jejich rodičům se dostane čestné penze. V nejvyšším vedení francouzského loďstva dojde k významným změnám. Vláda položí sněmovně otázku důvěry, jakmile bude s to podat bližší zprávy. Nato kabinet ohlásil své permanentní zasedání.
Zatím noviny – podle své politické barvy – navrhovaly trestní, vyhlazovací, kolonizační nebo křížovou výpravu proti Mlokům, generální stávku, demisi vlády, zatčení mločích podnikatelů, zatčení komunistických vůdců a agitátorů a mnoho jiných takových záchranných opatření. S pověstmi o možném uzávěru břehů a přístavů se lidé počali horečně zásobit potravinami a ceny veškerého zboží stoupaly závratným tempem; v průmyslových městech vypukly protidrahotní bouře; burza byla na tři dny zavřena. Byla to prostě nejnapjatější a nejhrozivější situace za poslední tři nebo čtyři měsíce. V tu chvíli však do věci obratně zasáhl ministr orby M. Monti. Zařídil totiž, aby na francouzském pobřeží bylo dvakrát týdně nasypáno do moře pro Mloky tolik a tolik set vagónů jablek, ovšem na státní náklad. Toto opatření neobyčejně uspokojilo Mloky a uklidnilo sadaře v Normandii a jinde. Ale M. Monti šel v tom směru dál: protože už dlouho byly potíže s hlubokým a povážlivým vřením ve vinařských krajích, trpících nedostatkem odbytu, nařídil, aby stát přispíval na Mloky tím způsobem, že každý Salamandr bude dostávat denně půl litru bílého vína. Mloci si zprvu nevěděli s tím vínem rady, protože byli po něm postihováni silnými průjmy, a vylévali je do moře; ale během času si na ně patrně zvykli, a bylo pozorováno, že od té doby se francouzští Mloci pářili horlivěji, byť s menší plodností než dříve. Tak byla jedním rázem rozřešena agrární otázka i mločí aféra; hrozivé napětí bylo zažehnáno, a když zakrátko vypukla nová krize vlády pro finanční skandál Mme Töpplerové, stal se obratný a osvědčený M. Monti v novém kabinetu ministrem námořnictví.
Kapitola
3.
Incident v La Manche
O něco málo později plula belgická dopravní loď Oudenbourg z Ostende do Ramsgate. Když byla uprostřed Calaiské úžiny, pozoroval důstojník konající službu, že se půl míle na jih od obvyklého kursu „něco ve vodě děje”; protože nemohl rozeznat, netone-li tam někdo, kázal plout k tomu silně rozčeřenému místu. Na dvě stě pasažérů přihlíželo z návětrné strany lodi podivnému divadlu: tu a tam vyšplíchla voda kolmým výtryskem, tu a tam se z ní vymrštilo něco jako černé tělo; přitom mořská hladina se v průměru asi tří set metrů divoce zmítala a vřela a bylo slyšet z hlubiny prudký rachot nebo hukot. „Bylo to, jako by pod vodou soptil nějaký menší vulkán.” Když se Oudenbourg pomalu přiblížila k tomu místu, vyrazila náhle asi deset metrů od přídě ohromná strmá vlna a zaduněl strašný výbuch. Celá loď se prudce nadzvedla a na palubu se snesl déšť vody skoro vařící; zároveň s ní plesklo na přídu silné černé tělo, které se svíjelo a vyráželo ječivý skřek; byl to přeražený a opařený Mlok. Velící důstojník nařídil dát zpětnou páru, aby loď nevjela rovnou do středu toho vybuchujícího pekla; ale zatím to začalo explodovat na všech stranách a hladina moře byla poseta kusy roztrhaných Mloků. Konečně se podařilo loď obrátit a Oudenbourg plnou parou prchala k severu. Tu zaburácel děsný výbuch asi šest set metrů za jejím týlem a z moře vyrazil obrovský, snad sto metrů vysoký sloup vody a páry. Oudenbourg zamířila k Harwich a vysílala na všechny strany bezdrátovou výstrahu: „Pozor, pozor, pozor! Na linii Ostende – Ramsgate veliké nebezpečí podmořských explozí. Nevíme, co to je. Radíme všem lodím vyhnout se!” Zatím trvalo dunění a burácení, skoro jako když jsou námořní manévry; ale nebylo nic vidět pro vystřikující vodu a páru. To už z Doveru i z Calais vyplouvaly plnou parou torpédovky a destroyery a hnaly se flotily vojenských letadel k tomu místu; ale když tam dorazily, našly jenom hladinu zkalenou žlutým bahnem a pokrytou leklými rybami a roztrhanými Mloky.
V první chvíli se mluvilo o výbuchu nějakých min v Kanále; ale když na obou stranách Calaiské úžiny byly břehy uzavřeny řetězem vojska a když anglický premiér počtvrté v dějinách světa přerušil v sobotu večer svůj víkend a vrátil se kvapně do Londýna, počalo se tušit, že jde o událost krajně vážného významu mezinárodního. Noviny přinášely nejpoplašnější pověsti, ale kupodivu zůstávaly tentokrát ještě daleko za skutečností; nikdo ani netušil, že po několik kritických dnů stála Evropa a s ní celý svět na krok od válečné konflagrace. Teprve když po několika letech člen tehdejšího britského kabinetu sir Thomas Mulberry propadl ve volbách do parlamentu a následkem toho vydal své politické paměti, bylo možno se dočíst, co se tehdy vlastně dálo; ale v té době už to vlastně nikoho nezajímalo.
Věc byla ve vší stručnosti ta: Jak Francie, tak Anglie počaly každá ze své strany budovat v Lamanšském kanále podmořské mločí pevnosti, kterými by bylo možno v případě války uzavřít celý Kanál; potom se ovšem obě mocnosti navzájem vinily, že začala ta druhá; ale podobá se pravdě, že obě zahájily opevňovací práce současně, z obavy, že by s tím mohl sousední a spřátelený stát přijít dřív. Zkrátka pod hladinou Calaiské úžiny vyrůstaly proti sobě dvě obrovské betonové pevnosti vyzbrojené těžkými děly, vrhači torpéd, rozsáhlými minovými pásmy a vůbec všemi nejmodernějšími vymoženostmi, ke kterým té doby dospěl lidský pokrok v umění válečném; na anglické straně byla tato strašlivá hlubinná pevnost osazena dvěma divizemi těžkých Mloků a asi třiceti tisíci Salamandry pracovními, na francouzské straně třemi divizemi prvotřídních válečných Mloků.
Zdá se, že kritického dne se setkala uprostřed Kanálu na dně mořském pracovní kolona britských Mloků se Salamandry francouzskými a že mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění. Na francouzské straně se tvrdilo, že jejich pokojně pracující Mloci byli napadeni britskými, kteří je chtěli zahnat; britští ozbrojení Mloci se prý pokoušeli odvléci několik Mloků francouzských, kteří se ovšem bránili. Nato britští vojenští Salamandři počali pálit do francouzských mločích dělníků ručními granáty a minomety, takže francouzští Mloci byli nuceni užít stejných zbraní. Francouzská vláda se cítí donucena, aby žádala na vládě Jeho britského Veličenstva plnou satisfakci a vyklizení sporného podmořského úseku, jakož i ujištění, že se podobné případy nebudou napříště opakovat.
Naproti tomu britská vláda oznámila zvláštní nótou vládě Republiky francouzské, že francouzští militarizovaní Mloci pronikli na anglickou polovinu Kanálu a chystali se tam klást miny. Britští Mloci je upozornili, že se nalézají na jejich pracovní půdě; nato francouzští po zuby ozbrojení Salamandři odpověděli vrháním ručních granátů, kterými zabili několik mločích dělníků britských. Vláda Jeho Veličenstva se s politováním cítí donucena žádat na vládě Francouzské republiky plnou satisfakci a záruku, že napříště francouzští vojenští Mloci nevkročí na anglickou polovinu Lamanšského kanálu.
Nato francouzská vláda ohlásila, že nemůže nadále trpět, aby sousední stát stavěl podmořská opevnění v bezprostřední blízkosti břehů francouzských. Pokud se týče nedorozumění na dně Kanálu, vláda republiky navrhuje, aby ve smyslu Londýnské konvence byla sporná záležitost předložena haagskému smírčímu soudu.
Britská vláda odpověděla, že nemůže a nehodlá bezpečnost britských břehů podrobit žádnému zevnímu rozhodování. Jako napadený stát žádá znovu a se vším důrazem omluvu, náhradu škody a záruku pro budoucnost. Současně středozemní anglické loďstvo, ležící u Malty, vyplulo plnou parou směrem k západu; atlantické loďstvo dostalo rozkazy soustředit se u Portsmouthu a Yarmouthu.
Francouzská vláda nařídila mobilizaci pěti ročníků námořnictva.
Zdálo se, že žádný z obou států nyní už nemůže ustoupit; koneckonců bylo jasno, že nejde o nic menšího než o panství nad celým Kanálem. V ten kritický okamžik zjistil sir Thomas Mulberry překvapující fakt, že na anglické straně žádní pracovní ani vojenští Mloci vlastně (aspoň de jure) neexistují, neboť na britských ostrovech je dosud v platnosti zákaz vydaný kdysi za sira Samuela Mandevilla, podle něhož nesmí být ani jediný Salamandr zaměstnáván na pobřeží nebo ve svrchovaných vodách britských ostrovů. Podle toho nemohla britská vláda mít oficiálně za to, že francouzští Mloci napadli Mloky anglické; celá věc se tedy scvrkla na otázku, zda francouzští Salamandři úmyslně nebo jen omylem nevkročili na dno svrchovaných vod britských. Úřady republiky slíbily, že to vyšetří; anglická vláda ani nenavrhla, aby byl spor předložen haagskému mezinárodnímu soudu. Nato se britská a francouzská admiralita dohodly, že mezi podmořskými opevněními v Lamanšském kanále zůstane neutrální pásmo v šíři pěti kilometrů, čímž bylo neobyčejně utvrzeno přátelství obou států.
Kapitola
4.
Der Nordmloch
Nemnoho let po osazení prvních mločích kolonií v Severním a Baltském moři zjistil německý badatel dr. Hans Thüring, že baltský Mlok vykazuje – patrně vlivem prostředí – některé odlišné tělesné vlastnosti; tak prý je o něco světlejší, kráčí vzpřímeněji a jeho lebeční index svědčí o lebce delší a užší, než je hlava jiných Mloků. Tato varieta dostala jméno der Nordmolch čili der Edelmolch (Andrias Scheuchzeri var. nobilis erecta Thüring).
Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně, o divošských Mlocích tropických a vůbec o nízkých, barbarských a zvířecích Salamandrech jiných národů. Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby. Což nebyl prapůvod všech novodobých Mloků na půdě německé? Nestála jejich kolébka u Öhningen, kde německý učenec dr. Johannes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu? Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské; rozptýlil-li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací; jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně: ušlechtilým nordickým Mlokem Scheuchzerovým, světlým, vzpřímeným a dlouholebým. Tudíž jen na německé půdě se mohou Mloci vrátit k svému čistému a nejvyššímu typu, jak jej našel veliký Johannes Jakob Scheuchzer na otisku v lomech öhningenských. Proto Německo potřebuje nových a delších břehů, potřebuje kolonií, potřebuje světových moří, aby se všude v německých vodách mohly vyvinout nové generace rasově čistých, prapůvodních německých Salamandrů. Potřebujeme nového prostoru pro své Mloky, psaly německé noviny; a aby ta skutečnost byla německému národu stále na očích, byl v Berlíně postaven velkolepý pomník Johanna Jakoba Scheuchzera. Veliký doktor byl tu zobrazen s tlustou knihou v ruce; u jeho nohou sedí vztyčeně ušlechtilý nordický Mlok, zírající do dálky, na nedozírná pobřeží světového oceánu.
Při odhalení tohoto národního pomníku byly ovšem proneseny slavnostní řeči, jež vzbudily neobyčejnou pozornost ve světovém tisku. Německo znovu vyhrožuje, konstatovaly zejména anglické hlasy. Jsme na takový tón sice již zvyklí, ale mluví-li se při tak oficiální příležitosti o tom, že Německo potřebuje do tří let pěti tisíc kilometrů nového mořského pobřeží, jsme nuceni odpovědět co nejzřetelněji: Dobrá, zkuste to! Na britských březích si vylámete zuby. Jsme připraveni a budeme tím lépe připraveni do tří let. Anglie bude a musí mít tolik válečných lodí jako dvě největší kontinentální mocnosti dohromady; tento poměr sil je jednou provždycky neporušitelný. Chcete-li rozpoutat šílené závody v námořním zbrojení, budiž; žádný Brit nestrpí, abychom zůstali o sebemenší krok pozadu.
„Přijímáme německou výzvu,” prohlásil v parlamentě lord admirality sir Francis Drake jménem vlády. „Kdo vztahuje ruku po kterémkoli moři, narazí na pancíře našich lodí. Velká Británie je dosti silná, aby odrazila každý útok na své výspy a na břehy svých dominií a kolonií. Za takový útok budeme považovat i stavbu nových pevnin, ostrovů, pevností a leteckých základen v každém moři, jehož vlny omývají sebemenší kousek britského pobřeží. Budiž toto poslední výstrahou komukoliv, kdo by chtěl byť jen o yard pohnout břehy mořskými.” Nato parlament povolil stavbu nových válečných korábů s preliminovaným nákladem půl miliardy liber šterlinků. Byla to vpravdě impozantní odpověď na postavení vyzývavého pomníku Johanna Jakoba Scheuchzera v Berlíně; tento pomník stál ovšem jenom dvanáct tisíc říšských marek.
Na ty projevy odpověděl skvělý francouzský publicista markýz de Sade, zpravidla výtečně informovaný, v tomto smyslu: Britský lord admirality prohlásil, že Velká Británie je připravena na všechny eventuality. Dobrá; je však vznešenému lordu známo, že Německo má ve svých baltských Mlocích stálou a strašlivě vyzbrojenou armádu, čítající dnes pět miliónů kombatantních Salamandrů z povolání, kterou může ihned nasadit do války ve vodě i na břehu? K tomu připočtěte nějakých sedmnáct miliónů Mloků pro službu technickou a etapní, připravených kdykoliv nastoupit jako rezervní a okupační armáda. Dnes je baltský Salamandr nejlepší voják na světě; psychologicky dokonale zpracován, vidí ve válce své pravé a nejvyšší poslání; půjde do každého boje s nadšením fanatika, s chladným důmyslem technika a s příšernou kázní právě pruského Mloka.
Je dále britskému lordu admirality známo, že Německo horečně buduje dopravní lodi, které mohou převážet celou brigádu válečných Salamandrů najednou? Je mu známo, že staví sta a sta malých ponorek o akčním rádiu tří až pěti tisíc kilometrů, jejichž posádkou budou toliko baltští Mloci? Je mu známo, že zřizuje v různých částech oceánu obrovské podmořské nádrže na pohonné látky? Nuže, tažme se znovu: je si britský občan jist, že jeho veliká země je opravdu dobře připravena na všechny eventuality?
Není těžko si představit, pokračoval markýz de Sade, co budou v příští válce znamenat Mloci vyzbrojení podmořskými bertami, minomety a torpédy pro blokádu břehů; namouvěru, poprvé v dějinách světa nemusí nikdo závidět Anglii její skvělou ostrovní polohu. Ale když už jsme u těch otázek: je britské admiralitě známo i to, že baltští Mloci jsou opatřeni strojem jinak mírumilovným, který se jmenuje pneumatická vrtačka, a že tato nejmodernější vrtačka se za jednu hodinu zakusuje do hloubky deseti metrů v nejlepší švédské žule a do hloubky padesáti až šedesáti metrů v anglické křídě? (Dokázaly to pokusné vrty, které tajně podnikla německá technická expedice v noci dne 11., 12. a 13. minulého měsíce na anglickém pobřeží mezi Hythe a Folkestonem, tedy přímo před nosem pevnosti doverské.) Doporučujeme svým přátelům za Kanálem, aby si sami spočítali, za kolik týdnů může být Kent nebo Essex provrtán pod hladinou mořskou dírami jako bochník sýra. Do této doby pohlížel britský ostrovan starostlivě k obloze, odkud prý může přijít jediná zkáza jeho kvetoucím městům, jeho Bank of England nebo jeho pokojným kotážím, tak útulným ve věčně zeleném rámci břečťanu. Ať nyní přiloží raději ucho k zemi, na níž si hrají jeho děti: nezaslechne v ní dnes nebo zítra skřípat a krok za krokem se hlouběji zažírat neúnavný a strašlivý nebozez mločí vrtačky, razící cestu pro nálože dosud nevídaných třaskavin? Ne už válka ve vzduchu, ale válka pod vodou a pod zemí je poslední slovo našeho věku. Slyšeli jsme sebevědomá slova z kapitánského můstku pyšného Albionu; ano, dosud je to mocný koráb, který se vznáší na vlnách a ovládá je; ale jednou by se ty vlny mohly zavřít nad lodí rozmetanou a klesající do mořských hlubin. Nebylo by lépe čelit tomu nebezpečí raději dřív? Do tří let bude na to už příliš pozdě!
Tato výstraha brilantního francouzského publicisty vzbudila v Anglii ohromné vzrušení; přes všechna dementi slyšeli lidé v nejrůznějších částech Anglie podzemní skřípění mločích vrtaček. Německé úřední kruhy ovšem řízně odmítly a vyvrátily citovaný článek, prohlašujíce jej od začátku do konce za pusté štvaní a nepřátelskou propagandu; současně však se konaly na Baltu veliké kombinované manévry německého loďstva, pozemních sil a válečných Salamandrů. Při těchto manévrech vyhodily minérské čety Mloků před zraky zahraničních vojenských přidělenců do povětří kus podvrtaných písečných dun poblíž Rügenwalde v rozsahu šesti čtverečních kilometrů. Byla prý to velkolepá podívaná, když se s hrozným duněním nadzvedla země „jako zpřelámaná kra” a teprve potom se rozletěla v obrovskou stěnu dýmu, písku a balvanů; udělala se tma skoro jako v noci a zvednutý písek padal v okruhu téměř sta kilometrů, ba snesl se po několika dnech jako písečný déšť až ve Varšavě. V zemském ovzduší zůstalo po této nádherné explozi tolik volně poletujícího drobného písku a prachu, že až do konce toho roku byly západy slunce v celé Evropě neobyčejně krásné, krvavě rudé a ohnivé jako nikdy předtím.
Moře, jež zalilo rozmetaný kus pobřeží, dostalo potom název Scheuchzer-See a bylo cílem nesčetných školních výletů a výprav německých dítek, pějících oblíbenou mločí hymnu:
Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche.
Kapitola
5.
Wolf Meynert píše své dílo
Snad to byly právě zmíněné velkolepé a tragické západy slunce, které inspirovaly samotářského královeckého filozofa Wolfa Meynerta k sepsání jeho monumentálního díla Untergang der Menschheit. Můžeme si ho živě představit, jak putuje po mořském pobřeží, prostovlasý a ve vlajícím plášti, a zírá uchvácenýma očima do té záplavy ohně a krve, zažíhající víc než polovinu oblohy. „Ano,” šeptá u vytržení, „ano, je už načase psát doslov k dějinám člověka!” A napsal jej.
Dohrává se tragédie lidského rodu, začal Wolf Meynert. Ať nás nemate jeho horečná podnikavost a technický blahobyt; to je jen hektická červeň na tváři organismu už poznamenaného smrtí. Nikdy lidstvo neprocházelo tak vysokou životní konjunkturou jako dnes; ale najděte mi jednoho člověka, který by byl šťasten; ukažte mi třídu, která by byla spokojena, nebo národ, který by se necítil ohrožen ve svém bytí. Uprostřed všech darů civilizace, v krésovském bohatství duchovních i hmotných statků se nás všech víc a víc zmocňuje neodbytný pocit nejistoty, tísně a nepohodlí. A Wolf Meynert neúprosně analyzoval duševní stav dnešního světa, tuto směsici strachu a nenávisti, nedůvěry a megalomanie, cynismu a malomyslnosti: jedním slovem desperace, uzavřel Wolf Meynert krátce. Typické příznaky konce. Morální agónie.
Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma. To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo. Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti; mohou buď žít navěky mimo sebe – což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost veliký –, nebo proti sobě, v boji na život a na smrt. Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé. A to je právě to, co lidský rod opomenul včas vykonat. Dnes už je na to pozdě. Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme „ty druhé”, místo abychom se jich zbavili; vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco; vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i „ty druhé” v jakési pomyslné vyšší jednotě. Jaký osudný omyl! Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický. Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost může být společností šťastnou. A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní. Byla to velkodušná hloupost. Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama. A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.
Proces, kterým se člověk pokouší nějak se zorganizovat v lidstvo, je tak starý jako sama civilizace, jako první zákony a první obce; dospělo-li se nakonec po tolika tisíciletích jenom k tomu, že propasti mezi rasami, národy, třídami a světovými názory se prohloubily tak ostře a bezedně, jak to vidíme dnes, pak už nebudeme zavírat oči před tím, že nešťastný dějinný pokus utvořit ze všech lidí jakés takés lidstvo definitivně a tragicky ztroskotal. Koneckonců si to už začínáme uvědomovat; odtud ty pokusy a plány sjednotit lidskou společnost jinak, tím, že se radikálně udělá místo jen pro jeden národ, jednu třídu nebo jednu víru. Ale kdo může říci, jak hluboko jsme už infikováni nevyhojitelnou chorobou diferenciace? Dříve nebo později se každý domněle homogenní celek nevyhnutelně opět rozpadne v nesourodý shluk různých zájmů, stran, stavů a tak dále, které se buď budou potírat, nebo budou opět trpět svým soužitím. Není žádného východiska. Pohybujeme se v bludném kruhu; ale vývoj se nebude věčně točit dokolečka. O to se sama příroda postarala tím, že udělala na světě místo pro Mloky.
To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků. A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filozofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté. Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí. Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.
Dnes žije na celé zeměkouli asi dvacet miliard civilizovaných Mloků, čili asi desetkrát tolik jako všech lidí; z toho s biologickou nutností a dějinnou logikou vyplývá, že Mloci, jsouce ujařmeni, se budou muset osvobodit; že jsouce homogenní se budou muset spojit; a že stanouce se takto největší mocí, kterou kdy svět viděl, budou muset převzít vládu nad světem. Myslíte, že jsou takoví blázni, aby potom šetřili člověka? Myslíte, že budou opakovat jeho historickou chybu, které se odjakživa dopouštěl tím, že si poroboval poražené národy a třídy, místo aby je vyhubil? že ze sobectví zakládal věčně nové rozdíly mezi lidmi, aby se potom z velkodušnosti a idealismu snažil je zas překlenout? Ne, tohoto dějinného nesmyslu se Mloci nedopustí, volal Wolf Meynert, už proto ne, že si vezmou výstrahu z mé knihy! Budou dědici celé lidské civilizace; spadne jim do klína vše, co jsme dělali a oč jsme se pokoušeli, chtějíce ovládnout svět; ale byli by proti sobě, kdyby s tímto dědictvím chtěli převzít také nás. Musejí se zbavit lidí, chtějí-li uchovat svou stejnorodost. Kdyby tak neučinili, vnesli bychom mezi ně dřív nebo později svůj dvojí destruktivní sklon: tvořit rozdíly a trpět je. Ale toho se neobávejme; dnes už žádný tvor, který bude pokračovat v dějinách člověka, nebude opakovat sebevražedné bláznovství lidstva.
Není pochyby, že mločí svět bude šťastnější, než býval svět lidí; bude jednotný, homogenní a ovládaný stejným duchem. Mlok se nebude od Mloka lišit řečí, názory, vírou ani životními nároky. Nebude mezi nimi kulturních ani třídních rozdílů, nýbrž jen dělba práce. Nikdo nebude pánem ani otrokem, neboť všichni budou sloužit jenom Velikému Mločímu Celku, jenž bude bohem, vládcem, zaměstnavatelem i duchovním vůdcem. Bude jen jeden národ a jen jedna úroveň. Bude to lepší a dokonalejší svět, než býval náš. Bude to jediný možný Šťastný Nový Svět. Nuže, udělejme mu místo; nic jiného už zhasínající lidstvo vykonat nemůže než urychlit svůj konec – v tragické kráse, pokud i na to nebude pozdě. –
Podáváme zde názory Wolfa Meynerta ve formě pokud možno přístupné; jsme si vědomi, že tím ztrácejí mnoho na své působivosti a hloubce, jimiž svého času fascinovaly celou Evropu a zejména mládež, která s nadšením přijímala víru v úpadek a nastávající konec lidstva. Říšská vláda sice zakázala učení Velikého Pesimisty pro některé politické důsledky a Wolf Meynert se musil uchýlit do Švýcar; nicméně celý vzdělaný svět si přisvojil s uspokojením Meynertovu teorii o zániku lidstva; kniha (o 632 stranách) vyšla ve všech jazycích světa a byla v mnoha miliónech rozšířena i mezi Mloky.
Kapitola
6.
X varuje
Snad i to byl následek prorocké knihy Meynertovy, že literární a umělecká avantgarda v kulturních centrech vyhlásila devízu: Po nás ať přijdou Salamandři! Budoucnost náleží Mlokům. Mloci, toť kulturní revoluce. Ať nemají svého umění: aspoň nejsou zatíženi idiotskými ideály, zaschlými tradicemi a celou tou ztyřelou, nudnou, školometskou veteší, které se říkalo poezie, hudba, architektura, filozofie a vůbec kultura, – senilní slova, při nichž se nám obrací žaludek. Tím lépe, že dosud nepropadli přežvykování přežilého lidského umění: my jim uděláme nové. My mladí razíme cestu budoucímu světovému salamandrismu: my chceme být prvními Mloky, my jsme Salamandři zítřku! A tak se zrodilo mladé básnické hnutí salamandriánů, vznikla tritónská (třítónová) hudba a pelagické malířství, které se inspirovalo tvarovým světem medúz, mořských láčkovců a korálů. Krom toho bylo objeveno regulační dílo Mloků jako nový zdroj krásy a monumentality. Už máme po krk přírody, volalo se; sem s hladkými betonovými břehy místo starých rozervaných útesů! Romantika je mrtva; budoucí pevniny budou obrýsovány čistými přímkami a předělány na sférické trojúhelníky a kosočtverce; starý geologický svět musí být nahrazen geometrickým. Zkrátka bylo tu zase jednou něco nového a budoucího, nové duchovní senzace a nové kulturní manifesty; ti pak, kdo opomenuli včas nastoupit cestu příštího salamandrismu, cítili s hořkostí, že propásli svou dobu, a mstili se za to tím, že hlásali čisté lidství, návrat k člověku a k přírodě a jiná reakcionářská hesla. Ve Vídni byl vypískán koncert tritónské hudby, v pařížském Salónu Nezávislých rozřezal neznámý pachatel pelagický obraz nazvaný Capriccio en bleu; prostě salamandrismus byl na vítězném a nezadržitelném postupu.
Nechybělo ovšem zpátečnických hlasů, které se stavěly proti „mločí mánii”, jak se tomu říkalo. Nejzásadnější v tom směru byl anonymní anglický pamflet, který vyšel pod názvem X varuje. Tato brožura dosáhla značného rozšíření, ale totožnost jejího původce nebyla nikdy odhalena; mnoho lidí mínilo, že ji napsal nějaký vysoký církevní hodnostář, soudíce tak podle toho, že v angličtině X je zkratka pro Krista.
V první kapitole se pisatel pokusil o statistiku Mloků, omlouvaje se zároveň za nepřesnost čísel, která uvádí. Tak už odhad celkového počtu všech Salamandrů kolísá toho času mezi sedminásobkem a dvacetinásobkem úhrnného počtu všech lidí na světě. Stejně neurčité jsou naše vědomosti o tom, kolik mají Mloci pod mořem továren, naftových studní, chaluhových plantáží, úhořích farem, využité vodní síly a jiných přírodních zdrojů; nemáme ani přibližných dat o tom, jaká je výrobní kapacita mločího průmyslu; nejméně ze všeho je nám pak známo, jak to vypadá s vyzbrojením Mloků. Víme sice, že Salamandři jsou ve své spotřebě kovů, strojových součástí, výbušných látek a mnoha chemikálií odkázáni na lidi; ale jednak všechny státy přísně tají, jaké zbraně a kolik jiných výrobků dodávají svým Mlokům, jednak víme nápadně málo o tom, co vlastně v hlubinách mořských Mloci vyrábějí z polotovarů a surovin, které kupují od lidí. Jisto je, že Salamandři si ani nepřejí, abychom to věděli; v posledních letech zahynulo utopením nebo udušením tolik potápěčů spuštěných na dno mořské, že už to nelze přičítat pouhé náhodě. To arciť je úkaz alarmující jak po stránce průmyslové, tak v ohledu vojenském.
Je ovšem těžko si představit, pokračoval X v dalších paragrafech, co by si mohli nebo chtěli Mloci na lidech vzít. Nemohou žít na souši, a my jim celkem nemůžeme překážet v tom, jak si žijí pod vodou. Naše a jejich životní prostředí je od sebe přesně a navěky odděleno. Je sice pravda, že na nich žádáme určité pracovní výkony; ale za to je z velké části krmíme a dodáváme jim suroviny a tovary, kterých by bez nás vůbec neměli, například kovy. Ale i když není praktického důvodu k nějakému antagonismu mezi námi a Mloky, je tu, řekl bych, protiva metafyzická: proti tvorům povrchovým stojí tvorové hlubinní (abyssal); bytosti noční proti bytostem denním; temné tůně vodní proti jasné a suché zemi. Hranice mezi vodou a zemí je nějak ostřejší, nežli bývala: naší země se dotýká jejich voda. Mohli bychom žít pro všechny časy dokonale mimo sebe a vyměňovat si jenom určité služby a produkty; ale je těžko se zbavit tísnivého pocitu, že to asi nepůjde. Proč? Nemohu vám podat přesných důvodů; ale ten pocit tu je; je to cosi jako tušení, že jednou se vodstvo samo obrátí proti zemi, aby se vyřídila otázka kdo s koho.
Přiznávám se tímto k úzkosti poněkud iracionální, praví dále X; ale velmi by se mi ulevilo, kdyby Mloci vystoupili proti lidstvu s nějakými požadavky. Mohlo by se s nimi aspoň jednat, mohly by se s nimi uzavírat různé koncese, smlouvy a kompromisy; ale jejich mlčení je strašné. Bojím se jejich nepochopitelné zdrželivosti. Mohli by například žádat pro sebe určité politické výhody; upřímně řečeno, zákonodárství pro Mloky je ve všech státech poněkud zastaralé a není už důstojno tvorů tak civilizovaných a početně tak silných. Slušelo by se upravit nově práva i povinnosti Mloků, a to způsobem pro ně výhodnějším; mohlo by se uvažovat o nějaké míře autonomie pro Salamandry; bylo by spravedlivo zlepšit jejich pracovní podmínky a odměňovat jejich práci přiměřeněji. V mnohém ohledu by tedy bylo možno zlepšit jejich osud, kdyby o to aspoň žádali. Pak bychom jim mohli poskytnout některé ústupky a zavázat si je kompenzačními dohodami; přinejmenším by se tím získal čas pro řadu let. Avšak Mloci nežádají nic; zvyšují jen svou výkonnost a své objednávky; dnes už se konečně musíme ptát, kde se to obé jednou zastaví. Mluvívalo se kdysi o žlutém, o černém nebo o rudém nebezpečí; ale to byli aspoň lidé, a u lidí si dovedeme jakžtakž představit, co mohou chtít. Avšak i když ještě nemáme ponětí, jak a proti čemu vlastně bude lidstvo nuceno se bránit, musí být jasno aspoň to jedno: že budou-li na jedné straně Mloci, bude stát na druhé straně celé lidstvo.
Lidé proti Mlokům! Je načase, aby to už jednou bylo takto formulováno. Vždyť, upřímně řečeno, normální člověk instinktivně Salamandry nenávidí, štítí se jich – a bojí se jich. Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední číší, než bude s námi konec! Jaká hanba, jaké třeštění! Zdá se, že Bůh z hrozného milosrdenství nechává zchátrat národy a třídy, které se řítí v záhubu. Chcete číst ohnivé mene tekel napsané nad hodokvasem lidstva? Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst! V tom ohledu se my lidé už přibližujeme Mlokům: že žijeme víc v noci než ve dne.
Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidsky Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu; buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti. Buď se lidstvo s Mloky utká v dějinném konfliktu na život a na smrt, nebo se neodvratně posalamandří. Co mne se týče, uzavíral X melancholicky, viděl bych raději to prvé.
Nuže, X vás varuje, pokračoval neznámý pisatel. Ještě je možno setřást ten studený a slizký kruh, který nás všechny svírá. Musíme se zbavit Salamandrů. Je jich už příliš mnoho; jsou vyzbrojeni a mohou proti nám obrátit válečný materiál, o jehož úhrnné síle nevíme skoro nic; ale strašnější nebezpečí než v jejich počtu a síle je pro nás lidi v jejich úspěšné, ba triumfální méněcennosti. Nevím, čeho se máme bát víc: zda jejich lidské civilizace, nebo jejich potměšilé, chladné a zvířecí krutosti; ale to dvoje dohromady dává něco nepředstavitelně děsivého a téměř ďábelského. Ve jménu kultury, ve jménu křesťanství a lidstva se musíme osvobodit od Mloků. A tu volal anonymní apoštol:
Vy blázni, přestaňte konečně krmit Mloky! Přestaňte je zaměstnávat, vzdejte se jejich služeb, nechte je, ať se odstěhují kamkoliv, kde se sami uživí jako jiné vodní tvorstvo! Sama příroda si už udělá pořádek v jejich nadbytku: jen když lidé, lidská civilizace a lidské dějiny nebudou dál pracovat pro Salamandry!
A přestaňte Mlokům dodávat zbraně, zarazte pro ně dodávky kovů a třaskavin, neposílejte jim už stroje a tovary lidské! Nebudete dodávat tygrům zuby a jed hadům; nebudete topit pod ohněm sopečným aniž prokopávat hráze povodním. Buď uvalen zákaz dodávek na všechna moře, buďte Mloci postaveni mimo zákon, buďte prokleti a vyloučeni z našeho světa,
buď utvořena Liga národů proti Mlokům! Celé lidstvo buď připraveno bránit své bytí se zbraní v rukou; nechať se na popud Společnosti národů, švédského krále nebo římského papeže sejde světová konference všech civilizovaných států, aby uzavřela Světovou unii nebo aspoň spolek všech křesťanských národů proti Salamandrům! Dnes je osudný okamžik, kdy se pod strašlivým tlakem mločího nebezpečí a lidské odpovědnosti může podařit, nač nestačila světová válka se všemi svými nesmírnými oběťmi: zřízení Spojených Států Světa. Dejž to Bůh! Kdyby to se poštěstilo, pak nepřišli Mloci nadarmo a byli by nástrojem božím.
Tento patetický pamflet vyvolal živou odezvu v nejširší veřejnosti. Starší dámy souhlasily zejména s tím, že nastal nebývalý úpadek mravů. Naproti tomu hospodářské rubriky novin právem poukazovaly na to, že nelze omezovat dodávky Mlokům, jelikož by to způsobilo veliký pokles výroby a těžkou krizi v mnoha odvětvích lidského průmyslu. Také zemědělství dnes nutně počítá s ohromným odbytem kukuřice, brambor a jiných plodin pro mločí krmivo; kdyby byl snížen počet Salamandrů, nastal by silný pokles cen na trhu poživatin, čímž by se zemědělci octli na pokraji zkázy. Odborové svazy dělnické podezíraly pana X z reakcionářství a ohlašovaly, že nepřipustí, aby byl brzděn vývoz kteréhokoliv zboží pro Mloky; sotva se pracujícímu lidu dostalo plného zaměstnání a úkolových prémií, chce mu pan X vyrazit chléb z ruky; dělnictvo cítí s Mloky a odmítá všechny pokusy snížit jejich životní úroveň a vydat je zbídačelé a bezbranné v ruce kapitalismu. Pokud se týče Ligy národů proti Mlokům, namítaly všechny vážné politické instance, že by byla zbytečná; máme přece už jednak Společnost národů, jednak Londýnskou konvenci, jíž se námořní státy zavázaly, že nebudou své Salamandry opatřovat těžkou výzbrojí. Není ovšem snadno žádat takové odzbrojení na státu, který nemá jistoty, že jiná námořní moc nevyzbrojuje potají své Mloky a nezvyšuje tím svůj válečný potenciál na úkor svých sousedů. Rovněž žádný stát nebo kontinent nemůže nutit své Mloky, aby se stěhovali jinam, prostě proto, že tím by se nežádoucím způsobem zvýšil jednak průmyslový a zemědělský odbyt, jednak branná síla jiných států nebo kontinentů. A takových námitek, jež musel každý rozumný člověk uznat, bylo uvedeno mnoho.
Přesto se pamflet X varuje neminul hlubokým účinkem. Skoro ve všech zemích se šířilo lidové protimločí hnutí a byly zakládány spolky pro potírání Mloků, kluby antisalamandriánů, komitéty pro ochranu lidstva a mnohé jiné organizace toho druhu. Mločí delegáti v Ženevě byli inzultováni, když se ubírali na dvanáctisté třinácté sezení Komise pro studium Mločí Otázky. Prkenné ohrady na mořském pobřeží byly pomalovány výhružnými nápisy, jako Smrt Mlokům, Pryč se Salamandry a podobně. Mnoho Mloků bylo ukamenováno; žádný Salamandr se už neodvážil vystrčit ve dne hlavu z vody. Přesto z jejich strany nedocházelo k žádným projevům protestu nebo činům odvety. Byli prostě neviditelní, aspoň za dne; a lidé, kteří nakukovali přes mločí ohrady, viděli jen nekonečné a lhostejně hučící moře. „Koukejte ty potvory,” říkali lidé s nenávistí, „ani se neukážou!”
A do tohoto tísnivého ticha zadunělo takzvané zemětřesení v Louisianě.
Kapitola
7.
Zemětřesení v Louisianě
Toho dne – bylo to 11. listopadu o jedné hodině ranní – byl pocítěn v New Orleans prudký otřes země; několik baráků v černošských čtvrtích se sesulo; lidé v panice vybíhali na ulice, ale otřesy už se neopakovaly; jenom zavál zběsilým nárazem hučící, krátký cyklón, který rozbil okna a smetl střechy v nigerských uličkách; několik desítek lidí bylo zabito; nato se snesl prudký liják bahna.
Zatímco orleanští hasiči vyjížděli na pomoc do nejhůř postižených ulic, odklepávaly telegramy z Morgan City, Plaquemine, Baton Rouge a Lafayette: SOS! Vyšlete záchranné kolony! Jsme napolo smeteni zemětřesením a cyklónem; hráze Mississippi hrozí prolomením; vypravte ihned zákopníky, ambulance a všechny muže schopné práce! – Z Fort Livingston došla jen lakonická otázka: Haló, máte tam taky nadělení? – Nato došla depeše z Lafayette: Pozor! Pozor! Nejhůř postižena New Iberia. Zdá se, že přerušeno spojení mezi Iberií a Morgan City. Pošlete tam pomoc! – Vzápětí telefonuje Morgan City: Nemáme spojení s New Iberií. Je asi přerušena silnice a trať. Pošlete lodi a letadla do Vermillion Bay! My už nic nepotřebujeme. Máme asi třicet mrtvých a sto raněných. – Nato dochází telegram z Baton Rouge: Máme zprávu, že nejhůř New Iberia. Starejte se hlavně New Iberia. Sem jenom dělníky, ale rychle, nebo nám prasknou hráze. Děláme, co můžeme. – Nato: Hallo, hallo, Shreveport, Natchitoches, Alexandria posílají pomocné vlaky do New Iberie. Hallo, hallo, Memphis, Winana, Jackson posílají vlaky via Orleans. Všechna auta vezou lidi směr hráze Baton Rouge. – Hallo, tady Pascagoula. Máme několik mrtvých. Potřebujete pomoc?
Zatím už vyjížděly hasičské vozy, ambulance a pomocné vlaky směrem Morgan City – Patterson – Franklin. Po čtvrté hodině ranní došla první přesnější zpráva: Trať mezi Franklinem a New Iberií, sedm kilometrů na západ od Franklinu, pře rušena vodou; zdá se, že tam vznikla zemětřesením hluboká trhlina, spojená s Vermillion Bay a zaplavená mořem. Pokud zatím možno zjistit, postupuje tato trhlina od Vermillion Bay směrem východoseverovýchodním, blízko Franklinu se ohýbá na sever, ústí do Grand Lake, načež se táhne dále k severu až po linii Plaquemine – Lafayette, kde se končí ve starém jezírku; druhá větev trhliny spojuje Grand Lake na západ s jezerem Napoleonvillským. Celková délka propadliny je asi osmdesát kilometrů, šířka dva až jedenáct kilometrů. Zde bylo, zdá se, středisko zemětřesení. Možno mluvit o úžasné náhodě, že se tato trhlina vyhnula všem větším obcím. Nicméně ztráty na životech jsou asi značné. Ve Franklinu napršelo 60 cm bahna, v Pattersonu 45 cm. Lidé z Atchafalaya Bay vypravují, že při otřesu ustoupilo moře asi o tři kilometry, načež se vrhlo zpět na břeh vlnou třicet metrů vysokou. Jsou obavy, že na břehu zahynulo mnoho lidí. S New Iberií stále ještě není spojení.
Zatím dojel k New Iberii od západu vlak výpravy natchitocheské; první zprávy, vyslané oklikou přes Lafayette a Baton Rouge, byly hrozné. Už několik kilometrů před New Iberií nemohl vlak dále, protože trať byla zanesena bahnem. Uprchlíci vypravují, že prý se asi dva kilometry na východ od města otevřel bahenní vulkán, který rázem vychrlil spousty řídkého, studeného bláta; New Iberia prý zmizela pod přívalem bahna. Další postup potmě a v trvajícím dešti krajně obtížný. S New Iberií dosud žádné spojení.
Současně došly zprávy z Baton Rouge:
NA HRÁZÍCH MISSISSIPPI UŽ PRACUJE NĚKOLIK TISÍC MUŽŮ STOP KDYBY ASPOŇ PŘESTALO PRŠET STOP POTŘEBUJEME MOTYKY LOPATY VOZY LIDI STOP POSÍLÁME POMOC DO PLAQUEMINE TEČE JIM DO BOT TĚM SVRABAŘŮM
Depeše z Fort Jacksonu:
o půl druhé ráno nám sebrala mořská vlna třicet domů nevíme co to bylo asi sedmdesát lidí to spláchlo s sebou teď teprve jsem spravil aparát poštovní úřad to odneslo taky haló telegrafujte honem co to vlastně bylo telegrafista fred dalton haló vyřiďte minnii lacostové že se mně nic nestalo jenom mi to zlomilo ruku a odneslo šaty ale jen když zas je aparát okey fred
Z Port Eads došla zpráva nejstručnější:
máme mrtvé burywood je celý smeten do moře
Zatím – to bylo kolem osmé hodiny ráno – se vracela první letadla vyslaná nad postižené území. Celé pobřeží od Port Arthur (Texas) až po Mobile (Alabama) bylo prý v noci zaplaveno příbojovou vlnou; všude je vidět smetené nebo poškozené domy. Jihovýchodní Louisiana (od silnice Lake Charles – Alexandria – Natches) a jižní Mississippi (až po čáru Jackson – Hattiesburg – Pascagoula) jsou zaneseny bahnem. Ve Vermillion Bay vniká do země nová mořská zátoka, široká asi tři až deset kilometrů, sahající klikatě do vnitrozemí jako dlouhý fjord až skoro po Plaquemine. New Iberia se zdá být těžce poškozena, ale je vidět mnoho lidí, kteří odhrabávají bahno zaplavující domy a cesty. Přistát nebylo možno. Nejtěžší ztráty na životech budou asi na mořském břehu. Proti Point au Fer tone parník, patrně mexický. U Chandeleur Islands je moře pokryto troskami. Déšť v celé oblasti ustává. Viditelnost dobrá.
První zvláštní vydání neworleanských novin vyšla ovšem už po čtvrté hodině ranní; s pokračujícím dnem přibývalo nových vydání a podrobností; k osmé hodině ráno už noviny přinášely fotografie postiženého území a mapy nové mořské zátoky. O půl deváté otiskovaly interview s vynikajícím seizmologem memphiské univerzity dr. Wilburem R. Brownellem o příčinách otřesů země v Louisianě. Prozatím nemůžeme činit konečných závěrů, prohlásil věhlasný učenec, ale zdá se, že tyto otřesy nemají co dělat s vulkanickou činností dosud intenzívně živou v středomexickém sopečném pásmu, ležícím přímo proti postiženému území. Dnešní zemětřesení zdá se být spíše původu tektonického, to jest je způsobeno tlakem horských mas: z jedné strany Skalistých hor a Sierry Madre, z druhé strany pohoří Appalachianského na rozsáhlou propadlinu Mexického zálivu, jehož pokračováním je široká nížina při dolním toku Mississippi. Trhlina vybíhající nyní z Vermillion Bay je jenom nový a poměrně nepatrný zlom, drobná epizoda v geologickém propadání, jímž vznikl Mexický záliv a moře Karibské i s věncem Velkých a Malých Antil, tímto zbytkem někdejšího souvislého horského pásma. Není pochyby, že středoamerické sedání bude postupovat dál, novými otřesy, zlomy a trhlinami; nemůžeme vyloučit, že trhlina vermillionská je pouhou ouverturou k oživenému tektonickému procesu, jehož střed je právě v Mexickém zálivu; v tom případě můžeme být svědky obrovských geologických katastrof, jimiž by se mohla stát téměř pětina Spojených států mořským dnem. Zato však, kdyby k tomu došlo, mohli bychom s jistou pravděpodobností očekávat, že se počne zvedat mořské dno v okolí Antil nebo ještě východněji, v místech, kde starý mýtus hledá ponořenou Atlantidu.
Naproti tomu, pokračoval na slovo vzatý učenec poněkud konejšivě, není třeba brát vážně obavy, že by se v postižené končině projevila sopečná činnost; domnělé krátery chrlící bahno nejsou nic jiného než erupce bahenních plynů, k nimž asi došlo na trhlině vermillionské. Nebylo by divu, kdyby se v náplavu mississippském vyskytovaly ohromné podzemní bubliny plynů, které při styku se vzduchem mohou explodovat a zvedat s sebou statisíce tun vody a bahna. Ovšem k definitivnímu vysvětlení, opakoval dr. W. R. Brownell, bude třeba dalších zkušeností.
Zatímco Brownellovy vyhlídky na geologické katastrofy běžely rotačkami novin, dostal guvernér státu Louisiana z Fort Jacksonu telegram tohoto znění:
LITUJEME ZTRÁT NA LIDSKÝCH ŽIVOTECH STOP HLEDĚLI JSME SE VYHNOUT VAŠIM MĚSTŮM AVŠAK NEPOČÍTALI JSME S ODRAZEM A NÁRAZEM MOŘSKÉ VODY PŘI VÝBUCHU STOP ZJISTILI JSME TŘI STA ČTYŘICET ŠEST LIDSKÝCH OBĚTÍ NA CELÍM POBŘEŽÍ STOP VYSLOVUJEME SOUSTRAST STOP CHIEF SALAMANDER STOP HALÓ HALÓ TADY FRED DALTON POŠTOVNÍ STANICE FORT JACKSON PRÁVĚ ODTUD ODEŠLI TŘI MLOCI PŘIŠLI PŘED DESETI MINUTAMI NA POŠTU PODALI TELEGRAM NAMÍŘILI NA MNE PISTOLEMI ALE UŽ JSOU PRYČ ŠEREDNÉ POTVORY ZAPLATILI A BĚŽELI DO VODY HONIL JE JENOM LÉKÁRNÍKŮV PES NEMĚLI BY CHODIT PO MĚSTĚ JINAK NIC NOVÉHO POZDRAVUJTE MINNII LACOSTOVOU ŽE JI LÍBÁM TELEGRAFISTA FRED DALTON
Guvernér státu Louisiana kroutil nad tímto telegramem dlouho hlavou. Nějaký šprýmař, ten Fred Dalton, řekl si posléze. Raději to ani nedáme do novin.
Kapitola
8.
Chief Salamander klade požadavky
Tři dny po zemětřesení v Louisianě byla hlášena nová geologická katastrofa, tentokrát v Číně. Za mohutného, dunivého otřesu země se roztrhlo v provincii Kiangsu mořské pobřeží severně od Nankingu, asi uprostřed mezi ústím Jang-tse a starým korytem Hwang-ho; do této trhliny vniklo moře a spojilo se s velikými jezery Pan-jün a Hung-tsu mezi městy Hwaingan a Fugjang. Zdá se, že následkem zemětřesení opouští Jang-tse pod Nankingem své koryto a valí se směrem k jezeru Tai a dále na Hang-čou. Ztráty na lidských životech nelze zatím ani přibližně odhadnout. Statisíce lidí prchají do severních a jižních provincií. Japonské válečné lodi dostaly rozkaz vyplout k postiženému pobřeží.
Ačkoliv otřesy země v Kiangsu svým rozsahem daleko překročily pohromu v Louisianě, věnovalo se jim celkem málo pozornosti, neboť na katastrofy v Číně je svět už zvyklý a nezáleží tam, jak se zdá, na nějakém tom miliónu životů; mimoto bylo vědecky jasno, že jde o pouhé tektonické zemětřesení, související s hlubinnou mořskou brázdou u souostroví Riukiu a Filipín. Tři dny nato však zaznamenaly evropské seizmografy nové otřesy země, jejichž střed byl někde u Kapverdských ostrovů. Podrobnější zprávy hlásily, že těžkým zemětřesením bylo postiženo pobřeží Senegambie jižně od St. Louis. Mezi místy Lampul a Mboro vznikla hluboká propadlina zaplavená mořem a postupující na Merinaghen až po wady Dimarské. Podle očitých svědků vyrazil za strašného rachotu ze země sloup ohně a páry, rozmetávající v dalekém okruhu písek a kamení; nato bylo slyšet jek moře, které se valilo do otevřené propadliny. Ztráty na životech nejsou značné.
Tento třetí otřes země vyvolal už cosi jako paniku. Oživuje snad vulkanická činnost země? ptaly se noviny. Zemská kůra počíná praskat, hlásaly večerníky. Odborníci vyslovili domněnku, že „rozsedlina senegambská” vznikla snad jenom erupcí vulkanické žíly související s vulkánem Pico na ostrově Fogo v souostroví Kapverdském; tento vulkán soptil ještě roku 1847 a od té doby byl považován za vyhaslý. Západoafrické zemětřesení nemá tedy nic společného se seizmickými úkazy v Louisianě a v Kiangsu, jež byly původu patrně tektonického. Ale lidem, jak se zdá, bylo celkem jedno, praská-li země z důvodů tektonických nebo vulkanických. Fakt je, že toho dne byly všechny kostely přeplněny modlícími se zástupy. V některých krajinách musely být chrámy otevřeny i v noci.
K jedné hodině ráno (bylo to dvacátého listopadu) zachycovali radioamatéři ve větší části Evropy na svých radioaparátech silné poruchy, jako by pracovala nějaká nová, neobyčejně mocná vysílací stanice. Našli ji na vlnové délce dvě stě tři; bylo slyšet cosi jako hukot strojů nebo mořských vln; do toho táhlého, nekonečného šumění se najednou ozval strašný, skřehotavý hlas (všichni jej popisovali podobně: dutý, kvákavý, jakoby umělý hlas, k tomu ještě nesmírně zesílený megafonem); a tento žabí hlas rozčileně volal: „Hallo, hallo, hallo! Chief Salamander speaking. Hallo, Chief Salamander speaking. Stop all broadcasting, you men! Stop your broadcasting! Hallo, Chief Salamander speaking!” Potom se jiný, podivně dutý hlas ptal: „Ready?” „Ready.” Nato bylo slyšet praskot, jako by se přepínalo vedení; a zase jiný nepřirozeně seškrcený hlas volal: „Attention! Attention! Attention!” „Hallo! ” „Now!”
A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha. „Hallo, vy lidé! Tady Louisiana. Tady Kiangsu. Tady Senegambia. Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Uděláte-li to, vyhnete se politováníhodným nehodám. Příště vám oznámíme nejméně čtrnáct dní předem, na kterém místě budeme rozšiřovat své moře. Dosud jsme konali jenom technické zkoušky. Vaše třaskaviny se osvědčily. Děkujeme vám.
Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho. Můžete se zatím odstěhovat do vnitrozemí. Můžete se uchýlit do hor. Hory se budou bourat až na konec.
Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám.”
Unavený, chraptivý hlas umlknul a bylo slyšet jen táhlé hučení jako strojů nebo moře. „Hallo, hallo, vy lidé,” ozval se opět skřehotavý hlas, „nyní vám budeme vysílat zábavnou hudbu z vašich gramofonových desek. Na pořadu je Pochod tritónů z výpravného filmu Poseidón.”
Noviny ovšem označily tento noční rozhlas za „hrubý a nejapný šprým” nějaké černé vysílačky; přesto milióny lidí očekávaly příští noci u svých radioaparátů, promluví-li opět onen strašný, horlivý, skřehotavý hlas. Ozval se přesně o jedné hodině za doprovodu širého a šplounavého hučení. „Good evening, you people,” zakvákal vesele. „Nejprve vám zahrajeme na gramofonové desce Salamander-Dance z vaší operety Galatea.” Když dozněla ryčná a nestoudná hudba, ozval se opět onen příšerný a jaksi radostný skřehot. „Hallo, vy lidé! Právě byla potopena torpédem britská dělová loď Erebus, která chtěla zničit na Atlantickém oceánu naši vysílačku. Posádka utonula. Hallo, voláme k ampliónu britskou vládu. Loď Amenhotep, přístav Port Said, se zdráhala nám vydat v našem přístavu Makallahu objednané třaskaviny. Prý dostala rozkazy zastavit další dopravu třaskavin. Loď byla ovšem potopena. Radíme britské vládě, aby ten rozkaz odvolala do zítřejšího poledne rozhlasem, jinak budou potopeny lodi Winnipeg, Manitoba, Ontario a Quebec, plující s obilím z Kanady do Liverpoolu. Hallo, voláme k ampliónu francouzskou vládu. Odvolejte křižníky, které plují k Senegambii. Potřebujeme tam ještě rozšířit nově utvořenou zátoku. Chief Salamander nařídil, abych tlumočil oběma vládám jeho neochvějnou vůli navázat s nimi co nejpřátelštější styk. Konec zpráv. Nyní budeme vysílat na gramofonové desce vaši píseň Salamandria, valse érotique.”
Nazítří odpoledne byly jihozápadně od Mizen Head potopeny lodi Winnipeg, Manitoba, Ontario a Quebec. Světem zavála vlna zděšení. Večer rozhlásila BBC, že vláda Jeho Veličenstva vydala zákaz dodávat Mlokům jakékoliv potraviny, chemické produkty, nástroje, zbraně a kovy. V noci o jedné hodině skřehotal v rozhlase rozčilený hlas: „Hallo, hallo, hallo, Chief Salamander speaking! Hallo, Chief Salamander is going to speak!” A tu se ozval unavený, chraptivý, rozhněvaný hlas: „Hallo, vy lidé! Hallo, vy lidé! Hallo, vy lidé! Myslíte, že se necháme vyhladovět? Nechte vašich hloupostí! Cokoliv, co děláte, se obrátí proti vám! Jménem všech Mloků světa volám Velkou Británii. Vyhlašujeme od této hodiny neomezenou blokádu britských ostrovů kromě Svobodného státu irského. Uzavírám Lamanšský kanál. Uzavírám Suezský průplav. Uzavírám úžinu Gibraltarskou pro všechny lodě. Všechny britské přístavy jsou uzavřeny. Všechny britské lodě v kterémkoli moři budou torpédovány. Hallo, volám Německo. Zvyšuju objednávku třaskavin desetkrát. Dodávejte ihned loco hlavní depot Skagerrak. Hallo, volám Francii. Dodejte urychleně objednaná torpéda do podmořských fortů C3, BFF a Quest 5. Hallo, vy lidé! Varuju vás. Omezíte-li nám dodávky potravin, vezmu si je sám z vašich lodí. Varuju vás znovu.” Unavený hlas klesal až v chrčivý, stěží srozumitelný chrapot. „Hallo, volám Itálii. Připravte se na evakuaci území Benátky – Padova – Udine. Varuju vás naposled, lidi. Už je dost vašich nesmyslů.” Nastala dlouhá pauza, ve které to šumělo jako černé a studené moře. A tu opět spustil veselý a kvákavý hlas: „A teď vám zahrajeme z vašich gramofonových desek poslední úspěch Triton-Trot.”
Kapitola
9.
Konference ve Vaduzu
Byla to podivná válka, lze-li to vůbec nazvat válkou; neboť nebylo žádného mločího státu ani uznané mločí vlády, které by se mohlo oficiálně opovědět nepřátelství. První stát, který se octl ve válečném stavu se Salamandry, byla Velká Británie. Hned v prvních hodinách potopili Mloci skoro všechny její koráby kotvící v přístavech; tomu se nedalo nijak čelit. Toliko lodi na širém moři byly pro tu chvíli v poměrném bezpečí, hlavně pokud křižovaly nad většími hlubinami; tím se zachránila část válečného loďstva britského, která prorazila mločí blokádu na Maltě a soustředila se nad hlubinou jónskou; ale i tyto jednotky byly záhy vyhledávány malými mločími ponorkami a potápěny jedna po druhé. Do šesti neděl ztratila Velká Británie čtyři pětiny své veškeré lodní tonáže.
John Bull zase jednou v dějinách mohl ukázat svou proslulou tvrdošíjnost. Vláda Jeho Veličenstva s Mloky nejednala a zákaz dodávek neodvolala. „Britský gentleman,” prohlásil anglický premiér za celý národ, „zvířata chrání, ale nevyjednává s nimi.” Už po několika týdnech se projevil na britských ostrovech zoufalý nedostatek potravin. Jenom děti dostávaly krajíček chleba a několik lžic čaje nebo mléka denně; britský národ to nesl s bezpříkladnou statečností, i když klesl tak hluboko, že snědl všechny své závodní koně. Waleský princ vlastní rukou vyoral první brázdu na hřišti Royal Golf Clubu, aby tam byla pěstována mrkev pro londýnské sirotčince. Na tenisových kurtech ve Wimbledonu byly nasázeny brambory, na závodišti v Ascott byla naseta pšenice. „Přineseme všechny, i ty největší oběti,” ujistil v parlamentě vůdce konzervativní strany, „ale britské cti se nevzdáme.”
Protože blokáda britských břehů na moři byla úplná, zbývala Anglii jenom jedna volná cesta pro zásobování a styk s osadami, a sice vzduchem. „Musíme Mít Sto Tisíc Letadel,” hlásal ministr letectví, a všechno, co mělo ruce a nohy, se dalo do služeb tohoto hesla; konaly se horečné přípravy k tomu, aby se mohlo denně vyrábět tisíc letadel; ale tu zakročily vlády ostatních evropských mocí s ostrým protestem proti tomuto porušování letecké rovnováhy; britská vláda musela od svého vzdušného programu upustit a zavázat se, že nepostaví víc než dvacet tisíc letadel, a to ještě do pěti let. Nezbylo tedy než hladovět dál nebo platit horentní ceny za potraviny, které byly dodávány aviony jiných států; libra chleba stála deset šilinků, párek krys jednu guineu, krabička kaviáru dvacet pět liber sterlingů. Prostě byly to zlaté časy pro kontinentální obchod, průmysl a zemědělství.
Ježto válečné loďstvo bylo od počátku vyřazeno, konaly se vojenské operace proti Mlokům jenom na souši a ze vzduchu. Pozemní armáda pálila z děl a strojních pušek do vody, aniž, jak se zdá, nadělala Salamandrům valných ztrát; o něco úspěšnější byly letecké bomby vrhané do moře. Mloci odpovídali palbou z podmořských děl na britské přístavy, jež obrátili v hromadu sutin. Z ústí Temže ostřelovali také Londýn; tehdy armádní vedení učinilo pokus otrávit Salamandry bakteriemi, petrolejem a žíravinami vylévanými do Temže a do některých mořských zátok. Na to odpověděli Mloci tím, že vypustili na anglickém pobřeží v délce sto dvaceti kilometrů závoj válečných plynů. Byla to jen ukázka, ale stačila; britská vláda byla poprvé v dějinách nucena požádat ostatní mocnosti o zakročení, dovolávajíc se zákazu plynové války.
Noc nato se ozval rozhlasem chraptivý, hněvivý a těžký hlas Chief Salamandra: „Hallo, vy lidé! Ať tedy Anglie nedělá hlouposti! Bude-li nám otravovat vodu, budeme my vám otravovat vzduch. My užíváme jenom vašich vlastních zbraní. Nejsme žádní barbaři. My nechceme válčit s lidmi. Nechceme nic, než abychom mohli žít. Nabízíme vám mír. Vy nám budete dodávat vaše produkty a prodáte nám vaše pevniny. Jsme ochotni vám je dobře zaplatit. Nabízíme vám víc než mír. Nabízíme vám obchod. Nabízíme vám zlato za vaše země. Hallo, volám vládu Velké Británie. Oznamte mi svou cenu za jižní část Lincolnshiru při zátoce Wash. Dávám vám tři dny na rozmyšlenou. Na tu dobu zastavuju všechno nepřátelství kromě blokády.”
V tu chvíli přestala na anglickém pobřeží dunět podmořská kanonáda. Také pozemní děla umlkla. Bylo to podivné, skoro děsivé ticho. Britská vláda prohlásila v parlamentě, že s Mloky vyjednávat nehodlá. Obyvatelé u zátoky Wash a Lynn Deep byli varováni, že patrně hrozí veliký útok Mloků a že by bylo lépe pobřeží vyklidit a odstěhovat se do vnitrozemí; avšak připravené vlaky, auta a busy odvezly jen děti a něco žen. Muži vesměs zůstali na místě; nešlo jim prostě na rozum, že by Angličan mohl ztratit svou půdu. Minutu po uplynutí třídenního příměří padl výstřel; byla to rána z anglického děla, kterou vypálil Loyal North Lancashire Regiment, hraje k tomu plukovní pochod Červená růže. Nato zaburácel nesmírný výbuch. Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem ze zálivu Wash. Mimo jiné zapadla ve vodách také slavná zřícenina Wisbech Abbey, Holland Castle, hospoda U Jiřího a Draka a jiná památná místa.
Den poté sdělila britská vláda na dotaz v parlamentě: že vojensky bylo vykonáno vše na obranu britského pobřeží; že nejsou vyloučeny další a daleko rozsáhlejší útoky na britskou půdu; že však vláda Jeho Veličenstva nemůže vyjednávat s nepřítelem, který nešetří civilních obyvatel ani žen. (Souhlas.) Dnes už nejde o osud Anglie, nýbrž o celý civilizovaný svět. Velká Británie je ochotna uvažovat o mezinárodních zárukách, které by omezily tyto strašlivé a barbarské útoky ohrožující samo lidstvo.
Několik neděl nato se sešla světová konference států ve Vaduzu.
Bylo to ve Vaduzu, protože ve Vysokých Alpách nebylo mločího nebezpečí a protože se tam už dřív uchýlila většina zámožných a společensky významných lidí z přímořských zemí. Konference, jak se obecně uznávalo, přikročila rázně k řešení všech aktuálních světových otázek. Především všechny země (až na Švýcary, Habeš, Afghánistán, Bolívii a jiné vnitrozemské státy) zásadně odmítly uznat Mloky za samostatnou válčící mocnost, hlavně proto, že by se potom i jejich Salamandři mohli považovat za příslušníky mločího státu; není vyloučeno, že by takto uznaný mločí stát chtěl vykonávat státní svrchovanost nad všemi vodami a břehy, kde žijí Mloci. Z toho důvodu je právně i prakticky nemožno vypovědět Salamandrům válku nebo konat na ně jiný mezinárodní nátlak; každý stát má právo zakročit jenom proti svým Mlokům; je to jeho čistě vnitřní záležitost. Proto nemůže být řeči o kolektivní diplomatické nebo vojenské demarši proti Mlokům. Státům napadeným Salamandry lze poskytnout mezinárodní pomoc jenom tím, že se jim povolí zahraniční půjčky k úspěšné obraně.
Nato Anglie podala návrh, aby se všechny státy aspoň zavázaly, že přestanou dodávat Mlokům zbraně a třaskaviny. Návrh byl po zralé úvaze zamítnut, předně proto, že onen závazek je obsažen už v Londýnské konvenci; za druhé, žádnému státu nelze bránit, aby nedodával svým Mlokům „toliko pro vlastní potřebu” technickou výzbroj a zbraně na obranu vlastních břehů; za třetí, námořním státům „záleží pochopitelně na udržení dobrých styků s obyvateli moře”, a proto považují za vhodno „zdržet se prozatím všech opatření, jež by Mloci mohli pociťovat jako represívní”; nicméně všechny státy jsou ochotny přislíbit, že budou dodávat zbraně a třaskaviny také státům, které Salamandři napadnou.
V důvěrném jednání byl přijat kolumbijský návrh, aby se s Mloky navázalo aspoň neoficiální jednání. Chief Salamander bude pozván, aby poslal na konferenci své plnomocníky. Zástupce Velké Británie se proti tomu ostře ohradil, odmítaje zasedat společně s Mloky; nakonec se však spokojil s tím, že zatím odjede ze zdravotních důvodů do Engadinu. Té noci byla státními kódy všech přímořských mocí vysílána výzva, aby Jeho Excelence pan Chief Salamander jmenoval své zástupce a vyslal je do Vaduzu. Odpověď byla chraptivé „Ano; pro tentokrát ještě přijdeme za vámi; příště vaši delegáti přijdou do vody za mnou.” Nato ještě oficiální hlášení: „Pověření zástupci Mloků přijedou pozítří večer Orient-expresem stanice Buchs.”
V největší rychlosti se konaly všechny přípravy pro přijetí Mloků; byly uchystány nejluxusnější koupelny ve Vaduzu a zvláštní vlak přivezl v cisternách mořskou vodu do van pro mločí delegáty. Večer na nádraží v Buchsu mělo být jenom takzvané neúřední uvítání; dostavili se k němu toliko sekretáři delegací, zástupci místních úřadů a asi dvě stě novinářů, fotografů a kinooperatérů. Přesně v 6 hodin 25 minut vjížděl Orient-expres do stanice. Ze salónního vozu vystoupili na červený koberec tři vysocí, elegantní páni a za nimi několik dokonalých, světáckých sekretářů s těžkými aktovkami. „A kde jsou Mloci?” ptal se kdosi tlumeně. Dvě nebo tři oficiální osobnosti pokročily nejistě v ústrety oněm třem pánům; ale tu již první z nich tlumeně a rychle řekl: „My jsme mločí delegace. Já jsem profesor doktor van Dott z Haagu. Maître Rosso Castelli, advokát z Paříže. Doktor Manoel Carvalho, advokát z Lisabonu.” Páni se ukláněli a představovali. „Tak vy nejste Mloci,” vydechl francouzský sekretář. „Ovšemže ne,” řekl dr. Rosso Castelli. „My jsme jejich advokáti. Pardon, ti páni tady snad chtějí filmovat.” Nato byla usmívající se mločí delegace horlivě filmována a fotografována. Také přítomní legační sekretáři dávali najevo své uspokojení. Je to od těch Salamandrů přece jen rozumné a decentní, že poslali jako své zástupce lidi. S lidmi se dá spíš mluvit. A hlavně odpadají jisté nepříjemné společenské rozpaky.
Ještě téže noci se konala s mločí delegací první porada. Na pořadu byla otázka, jak by se dal co nejrychleji obnovit mír mezi Mloky a Velkou Británií. K slovu se přihlásil profesor van Dott. Není sporu, řekl, že Mloci byli od Velké Británie napadeni; britská dělová loď Erebus přepadla na širém moři vysílací loď Mloků; britská admiralita po rušila pokojný obchodní styk s Mloky tím, že zabránila lodi Amenhotep vylodit objednaný náklad třaskavin; do třetice pak britská vláda svým zákazem jakýchkoli dodávek zahájila blokádu Salamandrů. Mloci si nemohli na tyto nepřátelské skutky stěžovat ani v Haagu, ježto Londýnská konvence nedala Mlokům právo žaloby, ani v Ženevě, protože nejsou členy Společnosti národů; nezbylo jim tedy než sáhnout k sebeobraně. Přesto je Chief Salamander ochoten zastavit válečné akce, ovšem za těchto podmínek: 1. Velká Británie se Mlokům omluví za výše uvedená příkoří; 2. odvolá všechny zákazy dodávek Mlokům; 3. jako odškodnění postoupí Salamandrům bez náhrady nížinná úvodí v Paňdžábu, aby si tam mohli zřídit nové břehy a mořské zátoky. – Nato předseda konference ohlásil, že podá o těchto podmínkách zprávu svému váženému příteli zástupci Velké Británie, který je právě nepřítomen; netajil se však s obavou, že tyto podmínky budou stěží přijatelné; nicméně lze doufat, že v nich můžeme spatřovat východisko k dalšímu jednání.
Nato přišla na pořad stížnost Francie ve věci senegambského pobřeží, jež Mloci vyhodili do povětří, zasahujíce takto do francouzské koloniální državy. K slovu se přihlásil zástupce Mloků, slavný pařížsky advokát dr. Julien Rosso Castelli. Dokažte to, řekl. Světové kapacity v oboru seizmografie vypovídají, že otřes země v Senegambii byl původu vulkanického a že souvisí s dávnou sopečnou činností vulkánu Pico na ostrově Fogo. Zde, zvolal dr. Rosso Castelli, tluka dlaní do svého dossieru, jsou jejich vědecká dobrozdání. Máte-li důkazy, že zemětřesení v Senegambii vzniklo činností mých klientů, prosím; čekám na ně.
BELGICKÝ DELEGÁT CREUX: Váš Chief Salamander prohlásil sám, že to udělali Mloci!
PROFESOR VAN DOTT: Jeho projev byl neoficiální.
ME ROSSO CASTELLI: Jsme pověřeni zmíněný jeho projev dementovat. Žádám, aby byli slyšeni techničtí znalci, zda je možno uměle způsobit v zemské kůře trhlinu dlouhou šedesát sedm kilometrů. Navrhuji, aby nám předvedli prakticky pokus ve stejném rozsahu. Pokud není takových důkazů, pánové, budeme mluvit o činnosti vulkanické. Nicméně Chief Salamander je ochoten zakoupit od francouzské vlády mořský záliv, který se utvořil v trhlině senegambské a hodí se k založení mločího sídliště. Jsme zmocněni se s francouzskou vládou dohodnout o ceně.
FRANCOUZSKÝ DELEGÁT MINISTR DEVAL: Máme-li v tom vidět náhradu za způsobenou škodu, můžeme o tom jednat.
ME ROSSO CASTELLI: Velmi dobře. Vláda Mloků však žádá, aby příslušná kupní smlouva zahrnovala také území Landes od ústí Girondy po Bayonne v rozloze šesti tisíc sedmi set dvaceti čtverečních kilometrů. Jinými slovy, vláda Mloků je ochotna zakoupit od Francie tento kus její jihofrancouzské půdy.
MINISTR DEVAL (rozený v Bayonne, poslanec za Bayonne): Aby vaši Salamandři z kusu Francie udělali mořské dno? Nikdy! Nikdy!
DR. ROSSO CASTELLI: Francie bude litovat tohoto slova, pane. Dnes ještě se mluvilo o kupní ceně.
Nato bylo sezení přerušeno.
Na příští schůzi byla předmětem jednání veliká mezinárodní nabídka Mlokům: aby místo nepřípustného poškozování starých, hustě osídlených pevnin stavěli pro sebe nové břehy a ostrovy; v tom případě se jim zaručí vydatný úvěr; nové pevniny a ostrovy budou potom uznány za jejich samostatné a svrchované státní území.
Dr. Manoel Carvalho, veliký právník lisabonský, poděkoval za tuto nabídku, kterou bude tlumočit vládě Mloků; každé dítě však pochopí, řekl, že budovat nové pevniny je daleko zdlouhavější a nákladnější než odbourávat staré země. Naši klienti potřebují nových břehů a zátok v době nejkratší; to je pro ně otázka bytí a nebytí. Bylo by pro lidstvo lépe přijmout ženerózní nabídku Chief Salamandra, který je dnes ještě ochoten koupit svět od lidí, místo aby se ho zmocnil násilím. Naši klienti našli postup, jímž lze dobývat zlato obsažené v mořské vodě; následkem toho vládnou prostředky téměř neomezenými; mohou vám váš svět dobře, ano přímo skvěle zaplatit. Počítejte s tím, že pro ně během doby bude cena světa klesat, zvlášť nastanou-li, jak lze předvídat, další vulkanické nebo tektonické katastrofy, daleko rozsáhlejší než ty, jichž jsme dosud byli svědky, a zmenší-li se jimi do velké míry plošná výměra kontinentů. Dnes ještě je možno prodat svět v celém dosavadním rozsahu; až z něho zůstanou nad hladinou moře jenom trosky hor, nedá vám za ně nikdo ani vindry. Jsem zde sice jako zástupce a právní poradce Mloků, volal dr. Carvalho, a musím hájit jejich zájmy; ale jsem člověk jako vy, pánové, a prospěch lidí mně leží na srdci neméně než vám. Proto vám radím, ne, zapřísahám vás: prodávejte pevniny, pokud není pozdě! Můžete je prodat v celku nebo rozprodávat po jednotlivých zemích. Chief Salamander, jehož velkodušné a moderní myšlení je dnes už každému známo, se zavazuje, že při budoucích nutných změnách zemského povrchu bude pokud možno šetřit lidských životů; zaplavení pevnin se bude dít postupně a tak, aby nedošlo k panice nebo zbytečným katastrofám. Jsme zmocněni zahájit jednání ať už se slavnou světovou konferencí jako celkem, nebo s jednotlivými státy. Přítomnost tak vynikajících právníků, jako je profesor van Dott nebo maître Julien Rosso Castelli, vám může být zárukou, že vedle spravedlivých zájmů našich klientů Mloků budeme ruku v ruce s vámi hájit to, co je nám všem nejdražší: lidskou kulturu a dobro celého člověčenstva.
Za poněkud stísněné nálady byl dán na pořad další návrh: aby Salamandrům byla postoupena k potopení střední Čína; za to by se Mloci zavázali, že na věčné časy zaručí břehy evropských států a jejich osad.
DR. ROSSO CASTELLI: Na věčné časy, to je trochu dlouho. Řekněme na dvanáct let.
PROFESOR VAN DOTT: Střední Čína, to je trochu málo. Řekněme provincie Nganhuei, Honan, Kiangsu, Či-li a Föng-tien.
Japonský zástupce protestuje proti odstoupení provincie Föng-tien, jež leží v oblasti zájmů japonských. Čínský delegát se chápe slova, ale bohužel mu není rozumět. V jednací síni panuje rostoucí neklid; je už jedna hodina v noci.
V tu chvíli vstupuje do síně sekretář italské delegace a šeptá něco do ucha italskému zástupci hraběti Tostimu. Hrabě Tosti bledne, vstává, a nedbaje toho, že čínský delegát dr. Ti mluví dál, chraptivě volá: „Pane předsedo, žádám o slovo. Právě přišla zpráva, že Mloci zatopili mořem část naší provincie benátské směrem na Portogruaro.”
Nastalo hrozné ticho, jen čínský delegát mluvil dál.
„Chief Salamander vás přece dávno varoval,” bručel dr. Carvalho.
Profesor van Dott sebou netrpělivě zavrtěl a zvedl ruku. „Pane předsedo, snad bychom se mohli vrátit k věci. Na programu je provincie Föng-tien. Jsme zmocněni nabídnout za ni japonské vládě náhradu ve zlatě. Otázka dále je, co dají interesované státy našim klientům za odklizení Číny.”
V tu chvíli naslouchali noční amatéři mločímu rozhlasu. „Právě jste slyšeli z gramofonové desky barkarolu z Hoffmannových povídek,” skřehotal hlasatel. „Hallo, hallo, nyní přepínáme na italské Benátsko.”
A potom bylo slyšet jenom černé a nesmírné šumění jakoby stoupajících vod.
Kapitola
10.
Pan Povondra to bere na sebe
Kdo by byl řekl, že uplynulo tolik vody a let! Vždyť ani náš pan Povondra už není vrátným v domě G. H. Bondyho; je to nyní, abychom tak řekli, velebný stařec, který může v klidu požívat plodů svého dlouhého a přičinlivého života v podobě malé penzičky; ale kam by stačilo těch pár stovek při téhle válečné drahotě! Ještě že sem tam člověk chytí nějakou tu rybku; sedí ve člunu s prutem v ruce a dívá se – co té vody za den uplyne a kde se jí tolik nabere! Někdy se chytne na udičku bělice, někdy je to vokoun; vůbec těch ryb je teď nějak víc, asi proto, že ty řeky jsou dnes o tolik kratší. On takový vokoun taky není špatný; je to sic malá kostička, ale maso chutná drobet po mandlích. A maminka je umí dělat. Pan Povondra ani neví, že maminka zatápí pod jeho vokouny obyčejně těmi výstřižky, které kdysi sbíral a třídil. Pravda, pan Povondra toho sbírání nechal, když šel do penze; zato si pořídil akvárium, kde vedle zlatých kapříků pěstoval maličké čolky a salamandry; po celé hodiny se na ně díval, jak leží nehybně ve vodě nebo vylézají na břeh, který jim udělal z kamenů; potom kroutil hlavou říkaje: „Kdo by to do nich řekl, maminko!” Ale člověk nevydrží jenom se dívat; proto se pan Povondra dal na rybaření. Co dělat, mužští vždycky musejí něco mít, myslí si shovívavě maminka Povondrová. Je to lepší, než kdyby chodil do hospody a dělal politiku.
Pravda, mnoho, přemnoho té vody uplynulo. Vždyť ani Frantík už není školák učící se zeměpisu ani mládenec trhající své ponožky běháním po světských marnostech. Už je to taky starší pán, ten Frantík; chválabohu, je podúředníkem na poště, – přece jen bylo k něčemu dobré, že se tak svědomitě učil zeměpisu. Taky už začíná mít rozum, myslí si pan Povondra a spouští se se svou lodičkou trochu níž pod most Legií. To on dnes za mnou přijde; je neděle a nemá službu. Vemu ho do člunu a pojedeme nahoru ke špičce Střeleckého ostrova; tam ryby líp berou; a Frantík mně poví, co je v novinách. A pak půjdeme domů, na Vyšehrad, a snacha k nám přivede obě děti – Pan Povondra se chvíli oddával pokojnému blahu dědečka. Však za rok už půjde Mařenka do školy, těší se; a malý Frantík, jako vnouče, už váží třicet kilo – Pan Povondra má silný, hluboký pocit, že všecko je přece jen ve velikém a dobrém pořádku.
Však tamhle už čeká u vody syn a kyne rukou. Pan Povondra zavesloval s člunem ke břehu. „To je dost, že už jdeš,” děl káravě. „A dej pozor, ať nespadneš do vody!”
„Berou?” táže se syn.
„Málo,” brouká starý pán. „Pojedeme nahoru, ne?”
Je pěkné nedělní odpoledne; ještě není hodina, kdy se ti blázni a flákači hrnou z kopané a jiných takových hloupostí domů. Praha je prázdná a tichá; těch pár lidí, kteří se trousí po nábřeží a po mostě, nemají naspěch a kráčejí slušně a důstojně. Jsou to lepší a rozumní lidé, kteří se nekupí v hloučky a neposmívají se vltavským rybářům. Otec Povondra má znovu ten dobrý a hluboký pocit pořádku.
„Tak co je v těch novinách?” ptá se s oteckou strohostí.
„Celkem nic, tatínku,” povídá syn. „Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany.”
„Tak to je teda Němec v troubě,” konstatuje starý pán. „Víš, Frantíku, tihle Němci, to byl moc divný národ. Vzdělaný, ale divný. Já jsem znal jednoho Němce, on byl šoférem v jedné továrně; a to byl takový hrubý člověk, ten Němec. Ale vůz měl v pořádku, jen co je pravda. – Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa,” přemítal pan Povondra. „A jaký fofr dřív dělalo! To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna – Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec. To víš, já ty Mloky znám. Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý?”
„Dávejte pozor, tati,” řekl syn. „Bere vám ryba.”
„To je jen grundle,” bručel starý pán a pohnul prutem. Tak vida, taky Německo, myslel si. Inu, člověk se už ničemu nediví. Co to bylo dřív křiku, když ti Mloci potopili některou zem! Třeba to byla jenom Mezopotámie nebo Čína, a byly toho plné noviny. Dnes už se to tak nebere, hloubá melancholicky pan Povondra, pomalu mrkaje nad svým prutem. Zvykne si člověk, co dělat. U nás to není, tak co; jen kdyby nebyla taková drahota! Například co dnes chtějí za to kafe – Pravda, ona Brazílie už taky zmizela ve vlnách. Je to přece jenom v obchodech cítit, když se kus světa potopí!
Splávek pana Povondry tančí po mírných vlnkách. Co toho ti Mloci už zaplavili mořem, vzpomíná starý pán. To je tuhle Egypt a Indie a Čína – I na Rusko si troufali; a taková to byla veliká země, to Rusko! Když se pováží, že Černé moře jde teď až nahoru k severnímu polárnímu kruhu, – co to jenom je vody! Jen co je pravda, hodně už nám ty pevniny okousali! Ještě že jim to jde tak pomalu –
„Říkáš,” ozval se starý pán, „že jsou ti Mloci až u Drážďan?”
„Šestnáct kilometrů od Drážďan. To už bude pod vodou skoro celé Sasko.”
„Tam já byl jednou s panem Bondym,” děl otec Povondra. „To byla náramně bohatá země, Frantíku, ale že by se tam dobře jedlo, to ne. Jináč to byl moc hodný lid, lepší než Prušáci. Kdepak, to se nedá ani srovnávat.”
„Však Prusko už je taky pryč.”
„Se nedivím,” vycedil starý pán. „Já Prušáky nemám rád. Ale Francouz to má teď dobré, když je Němec v tahu. Ten si oddychne.”
„Moc ne, tati,” namítal Frantík. „Ondyno bylo v novinách, že taky dobrá třetina Francie je už pod vodou.”
„Ja,” vzdychl starý pán. „U nás, jako u pana Bondyho, byl jeden Francouz, sluha, Jean se jmenoval. A ten ti byl po ženských, že to byla jedna hanba. Víš, ono se to vymstí, taková lehkomyslnost.”
„Ale deset kilometrů od Paříže prý ty Mloky porazili,” sděloval syn Frantík. „Prý tam měli samé podkopy a vyhodili je do povětří. Dva armádní sbory Mloků prý tam rozbili.”
„To on zas Francouz je dobrý voják,” mínil pan Povondra znalecky. „Ten Jean si taky nedal nic líbit. Já nevím, kde se to v něm bralo. Voněl jako drogerie, ale když se pral, tak se pral. Ale dva armádní sbory Mloků, to je málo. Když se tak na to dívám,” zamyslel se starý pán, „tak s lidmi uměli lidi bojovat líp. A netrvalo to ani tak dlouho. S těmi Mloky to už táhnou dvanáct let, a pořád nic, jen samá příprava výhodnějších pozic – Kdepak, za mých mladých let, to bývaly bitvy! To byly tady tři milióny lidí a tam tři milióny lidí,” ukazoval starý pán, až se tím člun rozhoupal, „a teď, kruci, to na sebe útočilo – Tohle není ani žádná pořádná válka,” zlobil se otec Povondra. „Pořád jen samé betonové hráze, ale nějaký bodákový útok, to ne. Kdepak!”
„Když na sebe lidi a Mloci nemůžou, tatínku,” hájil mladý Povondra moderní způsob válčení. „Dělat bodákový útok do vody, to přece nejde.”
„Právě,” bručel pan Povondra pohrdavě. „Oni na sebe pořádně nemůžou. Ale pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou. Copak vy víte o válce!”
„Jen aby nepřišla až sem,” řekl syn Frantík trochu neočekávaně. „To víte, když má člověk děti –”
„Jak to, sem,” vyhrkl starý pán jaksi popuzeně. „Myslíš jako sem do Prahy?”
„Vůbec k nám do Čech,” děl mladý Povondra ustaraně. „Já myslím, když už jsou Mloci až u Drážďan – –”
„Ty chytráku,” káral ho pan Povondra. „Jak by se sem dostali? Přes ty naše hory?”
„Třeba po Labi – a potom dál podle Vltavy.”
Otec Povondra pohoršeně zafrkal. „Prosím tě, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. Tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes moře, je chudák.”
„Ale když teď jde moře až k Drážďanům – –”
„Tam jsou Němci,” prohlásil starý pán odmítavě. „To je jejich věc. Ale k nám Mloci nemůžou, to dá rozum. To by museli nejdřív odklidit ty skály; a nemáš ponětí, jaká by to byla práce!”
„Copak práce,” namítl zachmuřeně mladý Povondra. „Na to oni jsou! Vždyť víte, že v Guatemale dovedli potopit celé pohoří.”
„To je něco jiného,” děl se vší rozhodností starý pán. „Nemluv tak hloupě, Frantíku! To bylo v Guatemale, a ne u nás. Tady jsou přece jiné poměry.”
Mladý Povondra vzdychnul. „Jak myslíte, tatínku. Ale když člověk pováží, že ty potvory už potopily nějakou pětinu všech pevnin –”
„U moře, ty pytlíku, ale jinde ne. Ty nerozumíš té politice. Ony ty státy, co jsou u moře, s nimi vedou válku, ale my ne. My jsme neutrální stát, a proto oni na nás nemůžou. Tak je to. A nemluv pořád, nebo nic nechytnu.”
Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé –
„Tati,” vydechl mladý Povondra téměř dětsky.
„Co je?”
„Není tamhleto sumec?”
„Kde?”
Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu.
„Je to sumec?” opakoval Povondra junior.
Starý pán upustil prut. „Tohle?” vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. „Tohle?”
Černá hlava zmizela pod vodou.
„To nebyl sumec, Frantíku,” povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. „Půjdeme domů. To je konec.”
„Jaký konec?”
„Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,” opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. „To teda je konec.”
„Vy se celý třesete,” lekl se Frantík. „Co je vám?”
„Půjdeme domů,” brebentil starý pán rozčileně a jeho brada se žalostně otřásala. „Mně je zima. Mně je zima. Tohle nám chybělo! Víš, to je konec. Tak oni už jsou tady. Hergot, to je zima! Já bych šel domů.”
Mladý Povondra se na něj zkoumavě podíval a chopil se vesel. „Já vás dovedu, tatínku,” řekl také nějakým nesvým hlasem a silnými rázy vesel hnal loďku k ostrovu. „Nechte to, já už ji přivážu.”
„Cože je tak zima,” divil se starý pán jektaje zuby.
„Já vás podržím, tati. Jen pojďte,” domlouval mu mladý a chopil ho pod paží. „Já myslím, že jste se na té vodě nachladil. To byl jenom kus dřeva.”
Starý pán se třásl jako list. „Já vím, kus dřeva. Mně budeš povídat! Já vím nejlíp, co jsou Mloci. Pusť!”
Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík. „Na Vyšehrad,” řekl a strkal tatínka do vozu. „Já vás svezu, tati. Ono je už pozdě.”
„Baže už je pozdě,” drkotal otec Povondra. „Moc pozdě. Už je konec, Frantíku. To nebyl kus dřeva. To jsou oni.”
Mladý Povondra musel tatínka doma do schodů skoro vynést. „Odestelte, maminko,” šeptal chvatně ve dveřích. „Musíme tatínka uložit, rozstonal se nám.”
Tak, a teď leží otec Povondra v peřinách; nos mu nějak divně čouhá z obličeje a rty něco nesrozumitelně žmoulají a brebentí; jak vypadá staře, jak vypadá staře! Teď se trochu uklidnil –
„Je vám líp, tati?”
U nohou postele potahuje nosem a pláče do zástěry maminka Povondrová; snacha zatápí v kamnech a děti, Frantík a Mařenka, upírají široké, vyjevené oči na dědečka, jako by ho nemohly poznat.
„Nechtěl byste doktora, tatínku?”
Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá; a najednou mu z očí vyběhly slzy.
„Chcete něco, tatínku?”
„To já, to já,” šeptá starý pán. „Abys věděl, to jsem já všechno zavinil. Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána k panu Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo – –”
„Vždyť se nic nestalo, tati,” chlácholil mladý Povondra.
„Ty tomu nerozumíš,” sípal starý pán. „To přece je konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – – Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen.”
„Nesmysl,” ozval se syn drsně. „To si ani neberte do hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.”
Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl: „Všude dřív bývalo moře, a bude zas. To je konec světa. Mně jednou říkal jeden pán, že i u Prahy bývalo mořské dno – Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci. Víš, já jsem neměl toho kapitána ohlásit. Něco mně pořád říkalo, nedělej to, – ale pak jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci – A vidíš, nedal. Člověk tak zbytečně zničí celý svět –” Starý pán polykal něco jako slzy. „Já vím, já vím dobře, že je s námi konec. Já vím, že jsem to udělal já –”
„Dědečku, nechcete čaj?” ptala se soucitně mladá paní Povondrová.
„Já bych jenom chtěl,” vydechl starý pán, „já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.”
Kapitola
11.
Autor mluví sám se sebou
„Ty to takhle necháš?” ozval se na tomto místě autorův vnitřní hlas.
Co totiž? ptal se pisatel poněkud nejistě.
„Necháš pana Povondru takhle umřít?”
Inu, bránil se autor, já to nedělám rád, ale – Koneckonců pan Povondra má už svá léta; řekněme, že mu je hodně přes sedmdesát –
„A ty ho necháš, aby se tak duševně trápil? Ani mu neřekneš, dědečku, vždyť není tak zle, svět nezahyne na Mloky a lidstvo se zachrání, jen ještě počkejte a dožijete se toho? Prosím tě, nemůžeš pro něho udělat nic?”
Tak já mu pošlu doktora, navrhl autor. Starý pán má asi nervovou horečku; v tom věku z toho může ovšem dostat zápal plic, ale snad to chválabohu přežije; snad bude ještě houpat Mařenku na klíně a vyptávat se, čemu se ve škole učila – Radosti stáří, bože: ať má starý pán ještě radosti stáří!
„Pěkné radosti,” posmíval se vnitřní hlas. „Bude k sobě to dítě tisknout starýma rukama a bát se, člověče, bát se, že i ona bude jednou prchat před hučícími vodami, jež neodvratně zaplavují celý svět; bude v hrůze vraštit své ježaté obočí a šeptat: To jsem já udělal, Mařenko, to jsem udělal já – Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?”
Autor se zamračil. Neptej se mne, co chci. Myslíš, že z mé vůle se rozpadají lidské pevniny napadrť, myslíš, že já jsem chtěl tyhle konce? To je prostě logika událostí; copak já mohu do ní zasahovat? Dělal jsem, co jsem mohl; varoval jsem lidi včas; ten X, to jsem byl částečně já. Kázal jsem, nedávejte Mlokům zbraně a třaskaviny, zastavte ten ohavný kšeft se Salamandry a tak, – víš, jak to dopadlo. Všichni měli tisíc naprosto správných hospodářských a politických námitek, proč to nejde. Já nejsem politik ani hospodář: já je přece nemohu přesvědčovat. Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody – Proti tomu se nedá nic dělat.
Vnitřní hlas chvilku mlčel. „A není ti lidstva líto?”
Počkej, ne tak honem! Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo. Mloci potřebují jenom víc břehů, aby měli kde bydlet a klást vajíčka. Oni třeba místo souvislých pevnin udělají ze suché země samé dlouhé nudle, aby těch břehů bylo co nejvíc. Řekněme, že se na těch pruzích země nějací lidé udrží, ne? A budou dělat kovy a jiné věci pro Salamandry. Mloci přece nemohou sami pracovat s ohněm, víš?
„Lidi tedy budou sloužit Mlokům.”
Budou, když to tak chceš nazvat. Budou prostě pracovat v továrnách jako teď. Budou mít jenom jiné pány. Koneckonců se snad ani tak mnoho nezmění –
„A není ti lidstva líto?”
Proboha, nech mne! Co mám dělat? Vždyť to chtěli lidé; všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni – I mladý Povondra to říkal: my všichni za to můžeme. Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny – Jen si vzpomeň, jak to dokazoval Wolf Meynert: že lidé musejí udělat místo Mlokům; a teprve Salamandři že stvoří šťastný, jednotný a stejnorodý svět –
„Prosím tě, Wolf Meynert! Wolf Meynert je intelektuál. Našels už něco tak hrozného a vražedného a nesmyslného, aby tím některý intelektuál nechtěl obrodit svět? Nu, nech to být! Nevíš, co teď dělá Mařenka?”
Mařenka? Ta si myslím hraje na Vyšehradě. Musíš být tiše, řekli jí, dědeček spí. Tak ona neví co a má hrozně dlouhou chvíli –
„A co dělá?”
Nevím. Nejspíš se pokouší dosáhnout špičkou jazyka na špičku svého nosu.
„Tak vidíš. A ty bys nechal přijít něco jako novou potopu světa?”
Ale tak přestaň! Copak mohu dělat zázraky? Ať se stane, co se musí stát! Ať mají věci svůj neodvratný průběh! I to je cosi jako útěcha: že to, co se děje, naplňuje svou nutnost a svůj zákon.
„Nešlo by ty Mloky nějak zastavit?”
Nešlo. Je jich příliš mnoho. Musí se pro ně udělat místo.
„Nešlo by, aby nějak vymřeli? Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace –”
Příliš laciné, brachu. Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?
„Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”
Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.
„ – – Počkej, lidi proti lidem! Něco mě napadá. Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům.”
Mloci proti Mlokům? Jak to myslíš?
„Například… když je těch Salamandrů příliš mnoho, mohli by se mezi sebou servat o nějaký ždibec pobřeží, o nějakou zátoku či co; potom už budou spolu bojovat o větší a větší břehy; nakonec by museli zápasit o světové břehy, ne? Mloci proti Mlokům! Co myslíš, nebyla by tohle dějinná logika?”
– – Ba ne, to nejde. Mloci nemohou bojovat proti Mlokům. To by bylo proti přírodě. Mloci jsou přece jeden rod.
„Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě! Proč by i Salamandři nemohli mezi sebou bojovat třeba o prestiž?”
Nač by to dělali? Prosím tě, co by z toho měli?
„Nic, leda to, že by jedni měli dočasně víc břehů a víc moci než druzí. A po čase by se to zase obrátilo.”
A proč by měli mít jedni víc moci než druzí? Vždyť všichni jsou stejní, všichni jsou Mloci; všichni mají stejnou kostru, jsou stejně oškliví a stejně průměrní – Proč by se měli navzájem mordovat? Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali?
„Jen je nech, ono se už něco najde. Koukej se, jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním; budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu. Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké; to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí! Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho; vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu. Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče; ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty.”
A mají zbraně. Nezapomeň, že jsou báječně vyzbrojeni.
„Ano, mají habaděj zbraní. Tak vidíš. To by bylo, aby se nenaučili od lidí, jak se dělají dějiny!”
Počkej, počkej okamžik! (Autor vyskočil a začal přebíhat po pracovně.) Pravda, to by v tom byl čert, aby to nedovedli! Já už to vidím. Stačí podívat se na mapu světa – hergot, kde je nějaká mapa světa!
„Já ji vidím.”
Tak dobře. Tady máš Atlantický oceán se Středozemním a Severním mořem. Tady je Evropa, tuto Amerika – Tak tady je kolébka kultury a moderní civilizace. Zde někde je potopena stará Atlantis –
„A teď tam Mloci ponořují Atlantidu novou.”
Právě. A tuhle máš – Tichý a Indický oceán. Starý, tajemný Orient, člověče. Kolébka lidstva, jak se říká. Tady někde na východ od Afriky je potopena mytická Lemurie. Tady je Sumatra, o kousek na západ od ní –
„– ostrůvek Tana Masa. Kolébka Mloků.”
Ano. A tam vládne King Salamander, duchovní hlava Salamandrů. Tady ještě žijí tapa-boys kapitána van Tocha, původní tichomořští, polodivocí Mloci. Prostě jejich Orient, víš? Ta celá oblast se teď jmenuje Lemurie, kdežto ta druhá oblast, civilizovaná, poevropštělá a zamerikanizovaná, moderní a technicky vyspělá, je Atlantis. Tam tedy je diktátorem Chief Salamander, veliký dobyvatel, technik a voják, Čingischán Mloků a bořitel pevnin. Ohromná osobnost, člověče.
(„… Poslyš, je on opravdu Mlok?”)
(… Ne. Chief Salamander je člověk. Jmenuje se vlastně Andreas Schultze a byl za světové války někde šikovatelem.)
(„Proto!”)
(Nu ano. To už tak máš.) Tak tady je Atlantis a Lemurie. To rozdělení má důvody zeměpisné, administrativní, kulturní…
„… a národní. Nezapomeň na národní důvody. Lemurští Salamandři mluví Pidgin English, kdežto atlantští Basic English.”
No dobře. Během doby pronikají Atlantové bývalým Suezským kanálem do Indického oceánu –
„Přirozeně. Klasická cesta na východ.”
Správně. Naproti tomu lemurští Mloci se tlačí přes kap Dobré naděje na západní břeh bývalé Afriky. Tvrdí totiž, že k Lemurii patří celá Afrika.
„Přirozeně.”
Heslo je Lemurie Lemurům. Pryč s cizáky a podobně. Mezi Atlanty a Lemury se prohlubuje propast nedůvěry a odvěkého nepřátelství. Nepřátelství na život a na smrt.
„Čili stávají se z nich Národy.”
Ano. Atlantové pohrdají Lemury a nazývají je špinavými divochy; Lemuři pak fanaticky nenávidí atlantské Mloky a vidí v nich imperialisty, západní ďábly a porušovatele starého, čistého, původního Mloctví. Chief Salamander se domáhá koncesí na březích lemurských, prý v zájmu exportu a civilizace. Vznešený kmet King Salamander, byť nerad, musí povolit; je totiž méně ozbrojen. V zátoce tigridské nedaleko někdejšího Bagdadu to praskne: domorodí Lemuři přepadnou atlantskou koncesi a zabijí dva atlantské oficíry, prý pro nějakou nacionální urážku. Následkem toho –
„ – dojde k válce. Přirozeně.”
Ano, dojde k světové válce Mloků proti Mlokům.
„Ve jménu Kultury a Práva.”
A ve jménu Pravého Mloctví. Ve jménu národní Slávy a Velikosti. Heslo je: Buď my, nebo oni! Lemurové, ozbrojení malajskými krisy a dýkami jógů, podřežou bez milosti atlantské vetřelce; za to pokročilejší, evropsky vzdělaní Atlantové vpustí do lemurských moří chemické jedy a kultury zhoubných bakterií s takovým válečným úspěchem, že se tím zamoří všechny světové oceány. Moře je infikováno uměle vypěstovaným žaberním morem. A to je konec, člověče. Mloci vyhynou.
„Všichni?”
Všichni do posledního. Bude to vymřelý rod. Uchová se po nich jenom ten starý öhningenský otisk Andriase Scheuchzeri.
„A co lidé?”
Lidé? Ah pravda, lidé. Nu, ti se začnou pomalu vracet z hor na břehy toho, co zůstane z pevnin; ale oceán bude ještě dlouho smrdět rozkladem Mloků. Pevniny zase pomalu porostou nánosem řek; moře krok za krokem ustoupí a všechno bude skoro jako dřív. Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí. Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury; bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu –
„A potom?”
– – – Dál už to nevím.
Znění tohoto textu vychází z díla Povídky z jedné kapsy tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Český spisovatel v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy. 30. vyd. Povídky z jedné kapsy, 24. vyd. Povídky z druhé kapsy. Praha: Český spisovatel, 1993. 323 s. Spisy Karla Čapka, sv. 6.).
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
„Poslyšte, pane Dastychu,” řekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík starému kouzelníkovi, „já k vám jdu vlastně na poradu. Já mám tuhle jeden případ, se kterým si nevím rady.”
„Tak ven s tím,” děl pan Dastych. „Kohopak se ten případ týká?”
„Mne,” vzdychl dr. Mejzlík. „Čím víc na to myslím, tím míň do toho vidím. Poslouchejte, člověk by se z toho zbláznil.”
„Tak co vám kdo udělal?” ptal se chlácholivě pan Dastych.
„Nikdo,” vyhrkl dr. Mejzlík. „To je to nejhorší. Já sám jsem něco udělal, čemu nerozumím.”
„Snad to nebude tak zlé,” těšil ho starý Dastych. „Tak co jste to provedl, mládenče?”
„Chytil jsem kasaře,” odpověděl dr. Mejzlík pochmurně.
„A to je všechno?”
„To je všechno.”
„A ten kasař asi nebyl ten pravý,” pomáhal pan Dastych.
„Ale byl, vždyť se přiznal. Udělal kasu v Židovském dobročinném spolku, víte? Byl to nějaký Rozanowski čili Rosenbaum ze Lvova,” bručel dr. Mejzlík. „Našli u něho hasáky a všechno.”
„No, a co byste rád věděl?” pobádal ho starý Dastych.
„Já bych rád věděl,” řekl policejní úředník zahloubaně, „jak jsem ho chytil. Počkejte, já vám to povím po pořádku. Před měsícem, to bylo třetího března, jsem měl až do půlnoci službu. Já nevím, jestli se pamatujete, že tehdy už třetí den pršelo. Tak jsem si zaskočil na chvilku do kavárny a pak chci jít domů, na Vinohrady. Ale místo toho jsem šel opačným směrem k Dlážděné ulici. Prosím vás, nevíte, proč jsem šel zrovna v tu stranu?”
„Snad jen tak, náhodou,” mínil pan Dastych.
„Poslouchejte, v takovém počasí necourá člověk jen tak náhodou po ulicích. Já bych rád věděl, co jsem tam u všech sakramentů chtěl. Co myslíte, nemohlo to být nějaké tušení? Víte, něco jako telepatie.”
„Aha,” pravil pan Dastych. „To je docela možné.”
„Tak vidíte,” mluvil dr. Mejzlík ustaraně. „Tady to máme. Ale taky to mohla být taková podvědomá představa, abych se podíval, co je u Tří panen.”
„To je ten zapadák v Dlážděné ulici,” vzpomněl si pan Dastych.
„Právě. Tam přespávají tihle kasaři a kapsáři z Pešti nebo z Haliče, když přijdou do Prahy na práci. My na ten lokál dáváme pozor. Co myslíte, nebyl to docela obyčejný policejní zvyk, že jsem si tam šel mrknout?”
„To může být,” soudil pan Dastych. „Takové věci dělá někdy člověk docela mechanicky, hlavně když jaksi má smysl pro povinnost. Na tom není nic zvláštního.”
„Tak já jdu do Dlážděné ulice,” pokračoval dr. Mejzlík, „podívám se mimochodem na seznam noclehářů u Tří panen a jdu dál. Na konci Dlážděné ulice se zastavím a mířím zase zpátky; pěkně prosím, nevíte, proč jsem šel zpátky?”
„Zvyk,” mínil pan Dastych. „Zvyk patrolovat.”
„To by mohlo být,” souhlasil policejní úředník. „Ale já jsem neměl službu a chtěl jsem jít domů. Třeba to byla předtucha.”
„Bývají takové případy,” uznával pan Dastych. „Ale taková předtucha není nic záhadného. To je přece známo, že v člověku jsou jakési vyšší schopnosti…”
„Hergot,” zařval dr. Mejzlík, „tak byl to zvyk, nebo nějaké vyšší schopnosti? Tohle bych rád věděl! – Tak počkejte: Když si to tak šlapu, jde proti mně nějaký člověk. Řekněte, pročpak by u všech všudy nemohl kdokoliv jít v jednu hodinu v noci Dlážděnou ulicí? Na tom není nic podezřelého. Já sám jsem na nic ani nepomyslil; ale zastavil jsem se zrovna pod lucernou a zapaloval jsem si egyptku. Víte, to my děláme, když se chceme v noci na někoho pořádně podívat. Co myslíte: byla to náhoda, nebo zvyk, nebo… nebo nějaký podvědomý alarm?”
„To nevím,” řekl pan Dastych.
„Já taky ne,” křikl zlostně dr. Mejzlík. „Hrom do toho! Tedy si zapaluju cigaretu pod tou lucernou a ten člověk jde podle mne. Pane, já jsem se mu ani nepodíval na nos a jenom tak čumím k zemi. Když ten chlap přešel, začalo se mně něco nelíbit. Čerchmante, řekl jsem si, tady není něco v pořádku – ale co vlastně? Vždyť jsem si toho vašnosty ani nevšiml. Tak stojím v dešti pod tou lucernou a přemýšlím; a najednou mě napadlo: boty! Ten člověk měl něco divného na botách. A já vám z ničeho nic povídám nahlas: popel.”
„Jaký popel?” ptal se pan Dastych.
„No popel. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že ten člověk měl na botách mezi svrškem a podrážkou popel.”
„A proč by neměl mít na botách popel?” mínil pan Dastych.
„To se rozumí,” zvolal dr. Mejzlík. „Ale pane, v ten okamžik jsem viděl, ano, viděl vyříznutou ohnivzdornou, ze které se sype popel na podlahu. Víte, ten popel, co je mezi ocelovými pláty. A já jsem viděl, jak ty boty šlapou do toho popela.”
„Tak to byla intuice,” rozhodl pan Dastych. „Geniální, ale nahodilá intuice.”
„Nesmysl,” řekl dr. Mejzlík. „Člověče, kdyby nepršelo, tak bych si toho popela ani nevšiml. Ale když prší, tak lidé obyčejně nemají na botách popel, rozumíte?”
„Tak to byl empirický závěr,” pravil s jistotou pan Dastych. „Byl to skvělý úsudek na základě zkušenosti. A co bylo dál?”
„Inu, pak jsem šel za tím chlapem: to se ví, zapadl ke Třem pannám. Potom jsem zatelefonoval pro dva tajné a udělali jsme tam šťáru; našli jsme pana Rosenbauma i s tím popelem a hasáky a dvanácti tisíci z kasy Židovského dobročinného spolku. Na tom už nic není. To víte, v novinách se psalo, že tentokrát naše policie ukázala značnou pohotovost – Takový nesmysl! Prosím vás, kdybych náhodou nebyl šel do té Dlážděné ulice a náhodou se nepodíval tomu gaunerovi na boty… Totiž,” děl dr. Mejzlík sklíčeně, „byla-li to jen tak náhoda. To je právě to.”
„Na tom přece nezáleží,” mínil pan Dastych. „Mladý člověče, to byl úspěch, ke kterému si můžete gratulovat.”
„Gratulovat!” vybuchl dr. Mejzlík. „Pane, jakpak si mám gratulovat, když nevím k čemu? K svému báječnému detektivnímu bystrozraku? Nebo k mechanickým policejním zvykům? Nebo k šťastné náhodě? Nebo k nějaké intuici a telepatii? Koukněte se, to byl můj první větší případ; něčeho se člověk musí držet, že? Dejme tomu, zítra mně dají nějaký mord; pane Dastychu, co budu dělat? Mám běhat po ulicích a koukat lidem bystrozrace na boty? Nebo mám jít za nosem a čekat, že mě nějaká předtucha nebo vnitřní hlas povede rovnou k vrahovi? Tak vidíte, to je ten případ. Celá policie si teď říká: Tenhle Mejzlík, ten má nos; z toho mládence s brejlemi něco bude, to je detektivní talent. Vždyť je to zoufalá situace,” bručel dr. Mejzlík. „Nějakou metodu člověk musí mít. Do svého prvního případu jsem věřil na všelijaké ty exaktní metody; víte, na pozorování, na zkušenost, na soustavné vyšetření a takové hlouposti. Ale když si teď probírám ten případ, tak vidím, že – Poslouchejte,” vyhrkl s úlevou, „já myslím, že to byla jen šťastná náhoda.”
„Vypadá to tak,” řekl pan Dastých moudře. „Ale byl v tom také kus dobrého pozorování a takové té logiky.”
„A mechanická rutina,” děl mladý úředník malomyslně.
„A intuice. A taky trochu takový dar předtuchy. A instinkt.”
„Ježíšikriste, tak to vidíte,” bědoval dr. Mejzlík. „Pane Dastychu, jak mám nyčko něco dělat?”
„– Pan doktor Mejzlík k telefonu,” hlásil pan vrchní. „Volá policejní prezídium.”
„Tady to máme,” zahučel dr. Mejzlík zdrceně; a když se vrátil od telefonu, byl bledý a nervózní. „Platit, pane vrchní,” křikl podrážděně. „Už to tak je. Našli nějakého cizince zavražděného v hotelu. Hrom aby –” a odešel. Zdálo se, že tento energický mladý muž má trému.
„Pane, Spravedlnost,” řekl četnický strážmistr Brejcha. „To bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř. Já bych mínil, že Spravedlnost vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků. V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen; to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo. Tak počkejte, vám to teda řeknu.
No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště. No právě, Helenka se jmenovala. Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek. Bodejť byste se na ni nepamatoval. Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila; skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky. Teprve za dva dny vyplavala. A víte, proč to udělala? V ten den, kdy se utopila, přišla najednou z Prahy revize na poštu a našla, že Helence chybí v kase dvě stovky. Mizerné dvě stovky, pane. Trouba revizor teda řekl, že to musí hlásit dál a že se to bude vyšetřovat jako zpronevěra. Ten večer, pane, se Helenka z hanby utopila.
Když ji vytáhli na hráz, musel jsem u ní stát, než přišla komise. Už na ní, chudákovi, nebylo nic hezkého, ale já jsem pořád viděl, jak se směje z toho šaltru na poště, – inu, všichni jsme tam za ní chodili, že jo; tu holku měl každý rád. Sakra, povídám si, to děvče neukradlo dvě stovky; předně proto, že tomu nemůžu věřit, a za druhé, vždyť ona nepotřebovala krást; její tatík byl mlynář tamhle z té druhé strany, a ona šla na poštu jen z takové té ženské ctižádosti, že se sama uživí. Tatíka jsem dobře znal; pane, to byl nějaký písmák a krom toho evandělík; a já vám řeknu, tihle evandělíci a duchaři u nás nikdy nekradou. Jestli ty dvě stovky na poště chybí, to by je musel ukrást někdo jiný. Tak jsem, pane, té mrtvé holce tady na té hrázi slíbil, že to tak nenechám.
Tak dobrá, zatím sem na poštu poslali nějakého mládence z Prahy, Filípek se jmenoval; takový šikovný a zubatý chlapík. Teda za tím Filípkem jsem chodil na poštu, abych něco vykoukal. To víte, je to tam jako všude na malých poštách; u okénka stolek, v tom stolku v šupleti peníze a známky. Úředník má za zády takový ten regál se všelijakými sazebníky a lejstry a váhu na vážení balíků a takových věcí. Pane Filípek, povídám mu, prosím vás, koukněte se do těch vašich sazebníků, co by tak stál, řekněme, telegram do Buenos Aires.
Tři koruny za slovo, povídá ten Filípek jakoby nic.
Tak co by stál expres telegram do Hongkongu, ptám se ho zas já.
To se musím podívat, řekl ten Filípek, vstal a obrátil se k regálu. A zatímco listoval v tom sazebníku zády ke stolku, protlačil jsem se rameny skrz to okénko, dosáhl jsem rukou na zásuvku s penězi a otevřel jsem ji; otvírala se docela lehce a tiše.
Tak děkuju, už to mám, povídám; takhle se to mohlo stát. Dejme tomu, že Helenka něco hledala v tom regálu; pak mohl někdo štípnout ty dvě stovky ze šuplete. Koukejte se, pane Filípek, kdybyste mně ukázal, kdo v těch minulých dnech odtud něco telegrafoval nebo posílal.
Pan Filípek se drbal na hlavě a povídá: Pane vachmajstr, to nepůjde. Víte, ono platí něco jako listovní tajemství – ledaže byste to hledal jménem zákona; ale to bych musel ohlásit nahoru, že tu byla prohlídka.
Počkejte, povídám mu. To bych zatím nerad dělal. Ale helejte, pane Filípek, kdybyste vy takhle… z dlouhé chvíle nebo tak… podíval se do těch lejster, kdo v posledních dnech odtud poslal něco takového, že se třeba Helenka musela obrátit zády ke stolku –
Pane vachmajstr, povídá ten Filípek, copak o to, odtelegrafované blankety tu budou; ale od rekomandovaných dopisů a balíků máme jenom zapsáno, komu se to posílá, ale ne, kdo to poslal. Já teda vám sepíšu všechna jména, která tu najdu; ono to sic nemá být, ale pro vás to už udělám. Ale já myslím, že z toho poznáte starou belu.
On měl, pane, ten Filípek pravdu; přinesl mně asi třicet jmen – to víte, na vesnické poště se toho mnoho nepodává, ještě takhle nějaký ten balík pro kluka na vojně –, ale z těch jsem nevycucal ani nejmenší zdání. Pane, kudy jsem chodil, tudy jsem na to myslil; tak mě tlačilo, že už svůj slib té mrtvé holce nesplním.
Tak jednou, to bylo asi za tejden, jdu zase na poštu. Ten Filípek se na mě cení a povídá: Pane vachmajstr, s těmi kuželkami už nebude nic, já pakuju. Zejtra sem přijde nová slečna, z Pardubic z pošty.
Aha, na to já. Nějaká disciplinárka, že jo, že tu slečnu přeložili z města na takovou mizernou vesnickou poštu.
Ba ne, povídá ten Filípek a kouká na mě tak nějak zvláštně. Ta slečna je sem přeložena na vlastní žádost, pane vachmajstr.
To je divné, říkám; – to přece víte, jaké ty ženské jsou.
Je, povídá ten Filípek a pořád tak na mě kouká, a ještě divnější je, že to anonymní udání, aby se na zdejší poště udělala blesková revize, přišlo taky z Pardubic.
Já jsem si pískl a myslím, že jsem koukal na toho Filípka stejně jako on na mne. A najednou povídá listonoš Uher, který si tam rovnal roznášku: Jo, do Pardubic – on tam dopisuje skoro denně pan adjunk z velkostatku nějaký slečně na poště. To bude jeho láska, že jo.
Poslouchejte, fotr, povídá ten Filípek, nevíte, jak se ta slečna jmenuje?
Nějak jako Julie Touf – Toufar –
Tauferová, řekl Filípek. Tak je to ona, ta, co sem má přijít.
On pan Houdek, jako pan adjunk, povídá pošťák, taky dostává z Pardubic skoro denně psaníčko. Pane adjunk, já mu říkám, tady je zas psaní od nevěsty. On mně, jako pan Houdek, chodí dycky takový kus cesty naproti. A tady má dnes bedničku, ale z Prahy. Hele, to je vrácená zásilka. ,Adresát neznám‘. To on si pan adjunk zmejlil adresu. Tak mu to donesu zpátky.
Ukažte, povídá ten Filípek. Adresoval to na nějakého Nováka, Praha, Spálená ulice. Dvě kila másla. Razítko čtrnáctého července.
To tu ještě byla slečna Helenka, řekl pošťák.
Ukažte, povídám Filípkovi a čuchnu k té bedničce. Pane Filípek, říkám, to je divné, to máslo bylo deset dní na cestě, a nesmrdí. Fotr, nechte tu bedničku tady a sypte s roznáškou.
Sotva byl pošťák pryč, řekl mně ten Filípek: Pane vachmajstr, ono to nesmí být, ale tady je dláto. A šel pryč, aby to jako neviděl. Pane, já tu bedničku vypáčil; byla v ní dvě kila hlíny. Tak já jdu za tím Filípkem a říkám mu: Člověče, teda o téhle věci nikomu ani slovo, rozumíte? To já už si spravím sám.
To se rozumí, sebral jsem se a šel jsem za tím adjunktem Houdkem do velkostatku. Seděl tam na kládách a koukal do země. Pane adjunkte, povídám mu, tady je nějaká konfúze na poště; nevzpomínáte si, na jakou adresu jste posílal před deseti nebo dvanácti dny takovou bedničku?
Ten Houdek trochu jako zbledl a povídá: Na tom nezáleží; to už sám nevím, komu to bylo.
Pane adjunkte, řekl jsem, a jaké to bylo máslo?
Ten Houdek teda vyskočil bílý jako stěna. Co to má znamenat? křičel. Proč mě s tím obtěžujete?
Pane adjunkte, povídám mu. To je tak: vy jste zabil Helenku z pošty. Vy jste tam donesl bedničku s fingovanou adresou, aby ji musela vážit na váze. Zatímco vážila, vy jste se naklonil přes šaltr a ukradl jste ze šuplete dvě stě korun. Pro těch dvě stě korun se Helenka utopila. Tedy tak je to.
Pane, ten Houdek se třásl jako list. To je lež, křičel, proč já bych kradl dvě stovky?
Protože jste chtěl dostat na zdejší poštu slečnu Tauferovou, svou nevěstu. Ta vaše slečna udala anonymním psaním, že Helence chybí v kase peníze. Vy dva jste Helenku vehnali do rybníka. Vy dva jste ji zabili. Máte na svědomí zločin, pane Houdek.
Ten Houdek se vám svalil na ty klády a zakryl si tváře; jakživ jsem neviděl chlapa tak plakat. Ježíšikriste, naříkal, já nemohl vědět, že ona se utopí! Já jenom myslel, že bude propuštěna… vždyť mohla jít domů! Pane strážmistře, já jsem si jenom chtěl vzít Julču; ale jeden z nás by se musel vzdát místa, kdybychom šli k sobě… a pak bychom nestačili s platem… Proto jsem tolik chtěl, aby Julča přišla sem na poštu! Pět let už na to čekáme… Pane strážmistře, to je taková strašná láska! – Pane, já vám to nebudu dál povídat; byla už noc, ten chlap přede mnou klečel, a já, pane, jsem brečel nad tím vším jako stará kurva; nad Helenkou i nad tím ostatním.
Tak dost, řekl jsem mu nakonec, už toho mám po krk. Člověče, dejte sem těch dvě stě korun. Tak. A teď tohle: Kdyby vás napadlo jít za slečnou Tauferovou, dřív než to dám do pořádku, udělám na vás udání pro krádež, rozumíte? A kdybyste se zastřelil nebo něco podobného, řeknu, proč jste to udělal. A konec.
Tu noc, pane, jsem proseděl pod hvězdami a soudil jsem ty dva; já jsem se ptal Boha, jak je mám potrestat, a pochopil jsem tu hořkost a radost, která je v spravedlnosti. Kdybych je udal, dostal by ten Houdek pár neděl vězení podmíněně; a ještě by se to stěží dokázalo. Houdek zabil tu holku; ale nebyl to sprostý zloděj. Každý trest mně byl příliš mnoho a příliš málo. Proto jsem je soudil a trestal sám.
Ráno po té noci jdu na poštu. Sedí tam za šaltrem bledá a vysoká slečna s takovýma Palčivýma očima. Slečno Tauferová, povídám, tak tady mám rekomandovaný dopis. Podal jsem jí dopis s adresou ,Ředitelství pošt a telegrafů v Praze‘. Podívala se na mne a přimázla na dopis nálepku.
Okamžik, slečno, řekl jsem. V tom dopise je udání, kdo ukradl dvě stě korun vaší předchůdkyni. Kolik bude stát to porto?
Pane, v té ženské byla hrozná síla; ale přece jen zbledla do popelava a ztuhla jako kámen. Tři koruny padesát, vydechla.
Odpočítal jsem tři koruny padesát a povídám: Tady jsou, slečno. Ale kdyby se tady ty dvě stovky, říkám a dávám jí na stolek ty dvě ukradené bankovky, kdyby se ty dvě stovky našly tady někde zapadlé nebo založené, rozumíte? – aby bylo vidět, že mrtvá Helenka nekradla, slečno –, pak bych si ten dopis vzal zpátky. Tak co?
Neřekla ani slovo; jen se tak palčivě a strnule dívala já nevím kam.
Za pět minut tu bude pošťák, slečno, povídám. Tak co, mám si ten dopis odnést?
Kývla rychle hlavou. Tak já jsem sebral ten dopis a chodím před poštou. Pane, tak napjatě jsem ještě nikdy nepřešlapoval. Za dvacet minut vyběhne starý pošťák Uher a křičí: Pane vachmajstr, pane vachmajstr, tak už se našly, ty dvě stovky, co scházely slečně Helence! Ta nová slečna je našla založené v jednom sazebníku! To je náhoda!
Fotr, řekl jsem mu, tak běžte a všude říkejte, že se ty dvě stovky našly. Víte, aby každý věděl, že mrtvá Helenka nekradla. Zaplaťpámbu!
Tak to bylo první. Druhé bylo, že jsem šel k starému velkostatkáři. Vy ho asi neznáte; je to hrabě, tak trochu blázen a moc hodný člověk. Pane hrabě, povídám mu, neptejte se mě na nic; ale jde tu o věc, ve které my lidé máme držet za jeden konec. Zavolejte si adjunkta Houdka a řekněte mu, že ještě dnes musí odjet na váš velkostatek na Moravě; kdyby nechtěl, že ho na hodinu propouštíte.
Starý hrabě zvedl obočí a chvíli na mne kouká; pane, já jsem se nemusel nijak nutit, abych vypadal tak vážně, jak si jen kdo může představit. Nu dobrá, řekl hrabě, já se vás tedy nebudu na nic ptát. A dal si zavolat toho Houdka.
Houdek přišel, a když mě viděl u hraběte, zbledl, ale stál jako svíce. Houdku, řekl hrabě, dejte zapřahat a pojedete k vlaku; dnes večer nastoupíte službu na mém statku u Hulína. Budu telegrafovat, aby vás tam čekali. Rozuměl jste?
Ano, řekl tiše Houdek a upřel na mě oči; víte, takové oči jako zatracenec v pekle.
Máte nějaké námitky? ptal se hrabě.
Ne, řekl chraptivě Houdek a nespouštěl ze mne očí. Pane, mně bylo z těch očí ouzko.
Tak můžete jít, skončil hrabě, a bylo to. Za chvíli jsem viděl, jak odvážejí Houdka v kočáře; seděl tam jako dřevěná loutka.
Tak to je všechno. Až půjdete na poštu, všimněte si tam té bledé slečny. Je zlá, zlá na všechny a dostává takové zlé a staré vrásky. Já nevím, sejde-li se někdy s tím svým adjunktem; snad za ním někdy jede, ale pak se vrací zlejší a palčivější. A já se na ni dívám a říkám si: Spravedlnost musí bejt.
Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska.”
Znění tohoto textu vychází z díla Povídky z druhé kapsy tak, jak bylo vydáno Českým spisovatelem v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy. 30. vyd. Povídky z jedné kapsy, 24. vyd. Povídky z druhé kapsy. Praha: Český spisovatel, 1993. 323 s. Spisy Karla Čapka, sv. 6.).
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
„To mne upomíná na jeden případ,” pravil pan Houdek, „který byl taky tak dobře promyšlen a připraven; ale myslím, že se vám nebude líbit, protože nemá žádný konec a rozuzlení. Kdyby vás to nebavilo, tak řekněte a já přestanu.
Jak snad víte, já bydlím v Krucemburské ulici na Vinohradech. To je jedna z těch krátkých příčných ulic, ve kterých není ani hospoda, ba ani mandl nebo prodej uhlí a kde se chodí v deset hodin spat, kromě těch prostopášníků, kteří poslouchají doma rádio a následkem toho vlezou do postele až v jedenáct hodin. Co se týče obyvatelstva, jsme tam většinou tiší poplatníci nebo úředníci do sedmé hodnostní třídy, nějací akvaristé, jeden citerista, dva filatelisti, jeden vegetarián, jeden duchař a jeden obchodní cestující, který je ovšem teozof; jinak tam jsou samé paní bytné, u kterých ti dotyční bydlí v čistém, elegantně zařízeném pokoji se snídaněmi, jak se tomu v inzerátech říká. Jednou týdně, vždycky ve čtvrtek, chodil ten teozof domů až o půlnoci, protože míval nějaké duchovní cvičení; v úterý se vraceli kolem půlnoci domů dva z těch akvaristů, protože měli schůzi ve spolku Akvárium, a stojíce pod lucernou, se přeli o živorodkách a závojnatkách. Před třemi lety prošel tou ulicí dokonce jeden opilec; ale soudí se, že byl z Košíř a že si jenom spletl cestu. Zato denně o čtvrt na dvanáct se tudy ubíral domů nějaký Rus, jménem Kovalenko nebo Kopytenko, člověk nevelký, ale zarostlý jakýmsi řídkým druhem vousů, který bydlel u paní Janské v čísle 7. Čím se ten Rus živil, to není známo; ale až do pěti hodin odpoledne se válel doma, pak šel s aktovkou k nejbližší stanici tramvaje a jel dolů do města; přesně ve čtvrt na dvanáct zase na téže stanici vystoupil a zabočil do Krucemburské ulice. Kdosi potom tvrdil, že od pěti hodin odpoledne vysedával ten Rus v jedné kavárně a hádal se s jinými Rusy. Ale jiní zase říkají, že to nemohl být Rus, protože Rusové nikdy nechodí tak brzo domů.
Jednou, to bylo letos v únoru, jsem už dřímal, když najednou zaprasklo pět ran. Nejdřív se mi zdálo, že jsem malý kluk a že doma na dvorku práskám bičem, a měl jsem radost, že to tak práská; ale pak jsem se rázem probudil a pochopil jsem, že to někdo na ulici střílel z revolveru. Tak letím k oknu a otevru, a vidím, že dole na chodníku zrovna před číslem 7 leží tváří k zemi nějaký mužský s aktovkou v ruce. – Ale vtom už také je slyšet dupání a za rohem se vynořil strážník, běží k tomu mužskému a zkouší ho nadzvednout; pak ho zase pustil, řekl Sakra! a zapískal. V tu chvíli se za druhým rohem objevil druhý strážník a běží k tomu prvnímu.
To se rozumí, já jsem si honem navlékl papuče a zimník a letím dolů. Z ostatních domů vyběhl ten vegetarián, citerista, jeden z akvaristů, dva domovníci a jeden filatelista; ostatní se jen dívali z oken, drkotali zuby a říkali si: Čert tomu věř, ještě bych tam mohl k něčemu přijít. Zatím už ti dva strážníci obrátili toho mužského naznak.
Vždyť je to ten Rus, ten Kopytenko nebo Kovalenko, co bydlí tady u paní Janské, povídám jektaje zuby. Je mrtev?
Já nevím, řekl jeden strážník bezradně. To se musí zavolat doktor!
Copak ho tu necháte ležet? drkotal pohoršeně ten citerista. Měli byste ho odvézt dddo špitálu!
To už se nás tam nahrnulo asi dvanáct a třásli jsme se zimou a hrůzou, zatímco strážníci klečeli u toho zastřeleného a rozepínali mu z jakýchsi příčin límec. V tu chvíli se zastavil na rohu hlavní třídy taxík a šofér se šel k nám podívat, co to tam máme; nejspíš doufal, že je to nějaký nalitý, kterého odveze domů.
Mládenci, copak to tu máte? ptal se nás přátelsky.
Z-z-zastřelili člověka, jektal zuby ten vegetarián. Člověče, naložte ho dddo vozu a odvezte ho na ochrannou stanici! Třeba je ještě živ!
Safra, řekl ten šofér, takové kunčofty já nemám rád. No, ale počkejte, já sem zajedu. – Pak šel pomalu k svému vozu a zajel až k nám. Tak mně ho tam naložte, řekl.
Ti dva strážníci zvedli toho Rusa a s dost velkou námahou ho vpravili do toho taxíku; on to byl sice spíš drobný člověk, ale s mrtvými se těžko hantýruje.
Tak, pane kolego, řekl ten první strážník tomu druhému, vy s ním jeďte a já si zatím zapíšu svědky. Šofére, jeďte na ochrannou stanici, ale trochu rychleji.
Jo, rychle, zabručel šofér, když mám špatné brzdy. – A odjel.
Ten první strážník tedy vytáhl z náprsní kapsy notes a povídá: Musíte mně říci svá jména, pánové; to je jen kvůli svědectví. A pak si nás tak zoufale pomalu jednoho po druhém zapisoval do toho notesu; snad měl tak zkřehlé prsty, ale my jsme přitom promrzli jako zatracenci. Když jsem se vrátil do svého pokoje, bylo čtvrt na dvanáct a deset minut; tedy ta celá podívaná trvala deset minut.
Já vím, tamhle pan Taussig si myslí, že na tom případu nic extra není; ale pane Taussig, v takové slušné ulici je takový případ velká událost. Ty nejbližší ulice se ještě na té slávě jaksi přihřívají a říkají, že se to stalo hned za rohem; ty ulice, co jsou trochu dál, se už tváří lhostejně, ale abyste věděli, to je jen ze vzteku a ze závisti, že se to nestalo u nich. Za druhým rohem se už jen tak mávne rukou a říká se: Ale, prý tam někoho připozabili, kdopak ví, co na tom je. To už je taková nízká žehravost.
To si dovedete představit, jak jsme se druhého dne my všichni z té ulice vrhli na večerníky novin; jednak jsme se chtěli dočíst něco nového o naší vraždě, jednak jsme se vůbec těšili, že se tam bude psát o naší ulici a našem případu. To je známá věc, že lidé čtou v novinách nejraději o tom, co sami viděli a čeho byli, jak se říká, očitými svědky; dejme tomu, že se na Újezdě svalil kůň a že následkem toho byla doprava na deset minut přerušena. A když o tom v novinách nic nestojí, tak se na ten žurnál zlobí a mlátí jím o stůl, že tam nic pořádného není. Ono je to skoro uráží, že ty noviny nepovažují za nic důležitého tu příhodu, na které jsou oni jaksi spolumajiteli. Já myslím, že tahle rubrika různých zpráv je v novinách jenom kvůli těm očitým svědkům, aby z té zlosti nepřestali vůbec noviny kupovat.
My jsme vám byli jako polití, když žádný večerník nepřinesl o té naší vraždě ani slovo. Všelijaké takové aféry a tu zatracenou politiku tam mají, bručeli jsme, i to, že se nějaká tramvaj srazila s ručním vozíkem, ale takovou vraždu tam nedají; ty noviny vůbec vypadají, vždyť je to holá korupce! Ale pak ten filatelista přišel na to, že třeba policie požádala noviny, aby v zájmu vyšetřování o té věci zatím nepsaly. Tak to nás uspokojilo a napínalo tím víc; byli jsme hrdi, že bydlíme v tak důležité ulici a že snad i budeme voláni jako svědkové v takové zřejmě tajemné věci. Ale druhý den nebylo v novinách zase nic a nikdo z policie nepřišel nic vyšetřovat; a co nám bylo nejdivnější, nikdo nebyl ani u té paní Janské, aby prohledal nebo aspoň zapečetil pokoj toho Rusa. To nás už skoro začalo děsit; ten citerista říkal, že to třeba chce policie ututlat, kdopak ví, oč tu šlo. A když ani třetího dne nebylo o té naší vraždě ani zmínky, začala se naše ulice bouřit, že to tak nenechá, že ten Rus byl jeden z nás a že my se už o to postaráme, aby věc vyšla na světlo; že beztoho naše ulice je okatě šikanována, že máme špatnou dlažbu a špatné osvětlení, a to prý by vypadalo jinak, kdyby tu bydlel nějaký poslanec nebo někdo od novin; ale to je to, slušná ulice nemá žádné zastání. Zkrátka vypukla živelná nespokojenost, a sousedé se obrátili na mne, abych jako starší a nezávislý člověk došel na policejní komisařství a upozornil na tu nepřístojnost s tou vraždou.
Já jsem tedy šel ke komisaři Bartoškovi; já ho trošku znám, je to takový zasmušilý člověk, prý se tak pořád trápí pro jakousi nešťastnou lásku; prý jenom z toho zármutku se dal k policii. Pane komisaři, říkám mu, já se k vám jdu jenom zeptat, co je s tou vraždou v Krucemburské ulici; ono to už u nás budí pozornost, že se to tak drží pod pokličkou.
S jakou vraždou? řekl komisař. My tady žádnou nemáme; to je přece náš rajón.
No, jak tam onehdy zastřelili na ulici toho Rusa Kopytenka nebo Kovalenka, vysvětluju mu. Vždyť tam byli dva strážníci, jeden si nás zapsal jako svědky a druhý toho Rusa odvezl na ochrannou stanici.
To není možné, řekl komisař, my tu nemáme nic hlášeno. To teda bude mejlka.
Ale pane komisaři, začínám se rozčilovat, vždyť to vidělo aspoň padesát lidí a všichni to dosvědčíme! Pane, my jsme řádní občané; kdybyste nám řekli, abychom o té vraždě drželi hubu, tak ji zčásti budeme držet, i když nevíme proč. Ale takhle nechat odstřelit člověka, to přece nejde; a my to dáme do novin.
Počkejte, řekl pan Bartošek a začal vypadat tak vážně, že jsem se až lekl. Prosím vás, pane, povězte mně hezky po pořádku, jak to bylo.
Tak jsem mu to po pořádku líčil, a on vám zrovna zfialověl, jak to v něm začalo vařit; ale když jsem došel na to místo, jak ten první strážník řekl tomu druhému: Pane kolego, vy s ním jeďte a já si zatím zapíšu svědky, – když jsem tohle řekl, tak on si zrovna hlasitě oddechl a rozkřikl se: Zaplaťpánbůh, tak to nebyli naši lidé! Ježíšmarjá, pane, proč jste na ty policajty nezavolali policajty? To přece vám dá rozum, uniformovaní strážníci si nikdy neříkají pane kolego! To si snad říkají tajní v civilu, ale uniformovaní lidé jakživi ne! Vy zatracený civile, vy jeden pane kolego, vy jste měl dát ty chlapy zatknout!
Proč, prosím, koktal jsem zdrceně.
Protože oni toho Rusa zastřelili, vybuchl na mne ten komisař. Nebo aspoň při tom pomáhali! Pane, jak dlouho bydlíte v Krucemburské ulici?
Devět let, řekl jsem.
Tak to byste mohl vědět, pane, že v jedenáct hodin patnáct minut je nejbližší policejní patrola až u tržnice, druhá na rohu Slezské a Perunovy, třetí jde služebním krokem podle popisného čísla 1388 a tak dále. Pane, za tím rohem, odkud ten váš strážník vyběhl, může vyběhnout náš strážník buďto v 10 hodin 48 minut, nebo potom až ve 12 hodin 23 minut, ale jindy ne, protože tam jindy není! Prokristapána, tohle přece ví každý zloděj, a tihle místní obyvatelé to nevědí! Vy si myslíte, že máme policajta za každým rohem, ne? Pane, kdyby v tu minutu, jak říkáte, vyběhl za tím vaším zatraceným rohem náš uniformovaný člověk, tak by to byla strašná věc, předně proto, že v tu dobu má podle rozkazu kráčet u tržnice, a za druhé proto, že by nám tu vraždu nehlásil. To by ovšem byla moc vážná záležitost.
Proboha, řekl jsem, co je tedy s tou vraždou?
Komisař se zřejmě uklidnil a řekl: To je něco jiného, to bude nějaký moc ošklivý případ, pane Houdek; za tím vězí nějaký chytrák a nějaká větší aféra. Zatrápení lidé, ti to měli dobře vymyšleno! Předně věděli, kdy ten Rus chodí domů, za druhé znali maršrútu našich lidí, za třetí potřebovali aspoň dva dny, aby se policie o té vraždě nedozvěděla, – nejspíš se chtěli včas ztratit nebo něco uklidit. Už tomu rozumíte?
Jaksi ne docela, povídám.
Tak se podívejte, vykládal mi to ten komisař trpělivě. Oni oblékli dva své lidi za strážníky a ti čekali za rohem, aby toho Rusa odstřelili nebo až ho zabouchne někdo třetí. Vy jste se ovšem uspokojili, když jste viděli, že je naše vzorná policie tak brzo na místě. Poslouchejte, vzpomněl si najednou, jak zněla ta píšťalka, když ten první strážník zapískal?
Nějak slabě, řekl jsem; ale já jsem myslel, že má ten strážník tak sevřené hrdlo.
Aha, pravil komisař uspokojeně. Zkrátka oni chtěli docílit, abyste tu vraždu nehlásili na policii; tím získali čas, aby mohli zmizet za hranice, víte? A ten šofér byl s nimi jistě taky sbuntován; nepamatujete se snad na číslo vozu?
My jsme si čísla nevšimli, řekl jsem zahanbeně.
To je jedno, pravil komisař, stejně nebylo pravé; ale takhle se jim podařilo odklidit i mrtvolu toho Rusa. Ostatně to nebyl žádný Rus, ale nějaký Makedonec jménem Protasov. Tak vám děkuju, pane; ale teď bych vás opravdu prosil, abyste o celé věci mlčeli; víte, ono to je v zájmu vyšetřování. To se rozumí, že v tom je asi politika; ale musel být za tím nějaký tuze chytrý člověk, protože obyčejně, pane Houdek, se tyhle politické atentáty dělají prasecky špatně. Politika, to není ani poctivý zločin, to je jenom taková surová rvačka, řekl ten komisař s odporem.
Ono se to pak trochu vyšetřilo; proč se ta vražda stala, to není známo, ale jména těch vrahů mají, jenže ti jsou dávno za hranicemi. A tak se tedy stalo, že naše ulice naprosto přišla o svou vraždu; je to, jako by někdo vytrhl nejslavnější list z jejích dějin. Když tam náhodou přijde nějaký cizinec, takhle obyvatel Fochovy třídy nebo někdo až z Vršovic, tak si myslí: A jé, tohle ale je fádní ulice! A nikdo nám už nevěří, když se honosíme, že se u nás stal takový tajemný zločin. To víte, ty jiné ulice nám to nepřejí.”
„To se, páni, opravdu stává,” pravil na to četnický kapitán Havelka, „totiž to, že se u zločinců někdy vyskytne taková zvláštní svědomitost a řádnost. O tom bych vám mohl povídat všelijaké případy, ale nejdivnější je ten s Jurajem Čupem. To se mně stalo, když jsem byl u žandarmů na Podkarpatsku v Jasině.
Jednou v lednové noci jsme u žida mazali deku; to byl okresní náčelník, nějaký inspektor od dráhy a taková ta exponovaná honorace; a to se rozumí, cikáni. Poslouchejte, tihle cikáni, já nevím, co to je za pronárod; ale já myslím, že to je pokolení Chámovo. Když tak člověku hrají do ouška, pořád blíž a pořád tišeji, krysy mizerné, když mu tak čarují do ucha, tu… tu… tu vám zrovna vytahují duši z těla; já vám říkám, ta jejich hudba, to je nějaká strašná a tajemná neřest. A když se tak přisáli ke mně, já brečel, já řval jako jelen, bajonetem stůl jsem probodal, skleničky rozbíjel, zpíval a hlavou do zdi bil, chtěl někoho zabít nebo někoho milovat – páni, takové věci vyvádí člověk, když mu cikáni učarovali. A když jsem byl v nejlepším, přišel žid šenkýř a povídá, že na mě venku před hospodou čeká nějaký Rusňáček.
Ať čeká nebo ať přijde zítra, křičel jsem; já tady oplakávám svou mladost a pochovávám své sny; já miluju jednu paní, jednu krásnou a velkou paní – hraj mně, ty zloději cikánská, vyhraj mně z duše tu bolest – zkrátka takové řeči jsem vedl; víte, to už patří k té muzice, ta bolest a to strašné pití. Za nějakou hodinu zas přišel šenkýř, že ten Rusňák tam venku na mraze ještě čeká. Jenže já jsem pořád ještě neoplakal svou mladost a neutopil v Aszu tokaji ten svůj žal; jen jsem tak mávnul rukou jako Džingischán, že mně je všecko jedno, jen hrejte, cikáni; a co bylo dál, to už dobře nevím, ale když jsem k ránu vyšel před krčmu, byl takový mráz, že sníh skřípal a zvonil jako sklo, a před putykou stál ten Rusňák v bílých láptích, bílých gatích a bílém ovčím kožuchu. Když mě viděl, poklonil se až po pás a něco chraptěl.
Co chceš, báči, povídám mu; budeš-li mě zdržovat, dám ti po hubě.
Velkomožný pane, povídá Rusňáček, mě sem posílá starosta z Volové Lehoty. Marynu Matejovu zabili.
Trochu jsem vystřízlivěl; Volova Lehota, to bylo takové selo nebo spíš samota třinácti chalup nějakých třicet kilometrů dál v horách; zkrátka v té zimě pěkné nadělení. Prokristapána, křikl jsem, a kdo ji zabil?
Já zabil, pane velkomožný, řekl Rusňák pokorně. Juraj Čup mně říkají, Dimitra Čupa syn.
A ty se jdeš udat? spustil jsem na něho.
Starosta nařídil, pravil Juraj Čup odevzdaně. Juraji, kázal, ohlas žandárovi, že jsi zabil Marynu Matejovu.
A proč jsi ji zabil? křičím.
Bůh kázal, řekl Juraj, jako by se to rozumělo samo sebou. Hospodin nařídil, zab Marynu Matejovu, svou rodnou sestru, zlým duchem posedlou.
Hrom do tebe, řekl jsem, ale jak jsi se sem z té Volovy Lehoty dostal?
S pomocí boží, povídá Juraj Čup pobožně. Hospodin mě chránil, abych nezahynul ve sněhu. Buď jeho jméno pochváleno.
Poslouchejte, kdybyste znali, co je to sněhová bouře v Karpatech; kdybyste věděli, co to je, když leží na dva metry sněhu; kdybyste viděli toho drobného a slabého božího človíčka Juraje Čupa, jak šest hodin čeká v tom strašném mrazu před krčmou, aby se udal, že zavraždil nehodnou služebnici boží Marynu Matejovu, já nevím, co byste udělali; ale já jsem se pokřižoval, a pokřižoval se i Juraj Čup, a pak jsem ho zatknul; pak jsem si umyl tvář sněhem a připnul si lyže a s jedním četníkem, Kroupa se jmenoval, jsme si to hnali nahoru do Volovy Lehoty. A kdyby mě byl zastavil sám četnický generál a řekl: Havelko, ty troubo, nikam nepojedeš, vždyť v tomhle sněhu jde o život, byl bych mu zasalutoval a řekl: Poslušně hlásím, pane generále, Hospodin nařídil. A jel bych. A Kroupa by jel taky, protože byl Žižkovák; a já jsem ještě neviděl Žižkováka, který by pro fór nechtěl být při tom, když jde o nějakou tu bravuru nebo volovinu. Tož jsme jeli.
Já vám tu naši cestu nebudu líčit; jenom vám povím, že nakonec Kroupa vzlykal strachem a únavou jako malé dítě a že jsme si dvacetkrát řekli, že je s námi amen a že na tom fleku zůstaneme; a že jsme těch třicet kilometrů jeli jedenáct hodin, od noci do noci; to jen tak, abyste věděli, co to bylo. Páni, takový četník má koňskou náturu; ale když už padne do sněhu a brečí, že nemůže dál, tak to už musí být, že se to vylíčit nedá. Ale já jsem šel jako ve snách a jenom jsem si říkal, tuhle cestu udělal Juraj Čup, človíček jako kudla, a ještě šest hodin čekal na mraze, protože mu to starosta nařídil; Juraj Čup v mokrých láptích, Juraj Čup v bouři sněhové, Juraj Čup s pomocí boží. Poslouchejte, kdybyste viděli, že kámen padá nahoru místo dolů, řekli byste tomu zázrak; ale nikdo nepojmenuje zázrakem to putování Juraje Čupa, který se šel udat; a přece to byl větší úkaz a strašnější síla nežli kámen, který padá nahoru. Počkejte, nechte mě mluvit; já říkám, chce-li kdo vidět zázraky, musí se koukat po lidech, a ne po kamenech.
Teda když jsme dojeli do Volovy Lehoty, motali jsme se jako stíny, víc mrtví než živí. Boucháme u starosty, všechno spí; pak vylezl starosta s puškou, takový bradatý obr, a když nás viděl, klekl a odepnul nám lyže, ale nepromluvil ani slovo. Když tak na to vzpomínám, je to, jako bych viděl jakési divné obrazy slavnostně zjednodušené: jak nás ten starosta beze slova vedl do jedné z chalup; v sednici hořely dvě svíce, před ikonou klečela černá ženská, na posteli v bílé košili mrtvola Maryny Matejové, krk rozříznut až po obratle; byla to strašlivá a přitom tak podivně čistá rána, jako když řezník rozpoltí sele; a ta tvář byla tak nelidsky bílá, jako jsou bílí jen ti, kdo vykrváceli do poslední kapky.
Pak zase tak beze slova nás uvedl starosta k sobě; ale to už v jeho izbě čekalo jedenáct chlapů v kožuchách – já nevím, znáte-li, jak smrdí tyhle ovčí kožichy: tak nějak svěravě a starozákonně. Starosta nás posadil za stůl, odchrchlal, poklonil se a řekl: Ve jménu božím žalujeme vám smrt služebnice boží Marynv Matejové. Buď jí Hospodin milostiv!
Amen, řeklo jedenáct gazdů a pokřižovalo se.
A starosta začal: Před dvěma dny v noci slyší někoho škrabat, tichounce škrabat zvenčí na dveře. Myslel, že je to liška; i vzal pušku a šel otevřít. Na prahu leží žena. Zvedl ji, a tu jí padla hlava nazad. Byla to Maryna Matejová s hrdlem proříznutým. Protože měla přeťatý hrtan, byla němá.
Starosta donesl Marynu do izby a Položil ji na postel; pak kázal pastýři, aby troubil a svolal všechny gazdy z Volové Lehoty k němu. Když byli pohromadě, obrátil se k Maryně a řekl: Maryno Matejová, nežli zemřeš, podej svědectví, kdo tě zabil. Maryno Matejová, zabil jsem tě já?
Maryna nemohla zavrtět hlavou; ale jen zavřela oči.
Maryno, byl to tento zde, tvůj soused Vlaho, syn Vasylův?
Maryna zavřela své žalující oči.
Maryno Matejová, byl to tento přítomný gazda Kohut, řečený Vaňka? Byl to tento zde, který je Martin Dudáš, tvůj soused? – Maryno, byl to ten zde, Baran, zvaný Šandor? – Maryno, byl to ten, který tady stojí, Andrej Vorobec? – Maryno Matejová, byl to Klimko Bezuchý, který stojí před tebou? – Maryno, byl to tento muž, Štěpán Bobot? – Maryno, byl ten, který tě zabil, Tatka, horár, syn Myhala Tatky? Maryno –
V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Juraj Čup, bratr Maryny Matejové. Maryna se zachvěla a vytřeštila oči.
Maryno, pokračoval starosta, kdo tě zabil? Byl to tento zde, Fodor, jménem Terentík?
Ale Maryna už neodpovídala. Modlete se, řekl Juraj Čup a všichni gazdové padli na kolena. Konečně starosta vstal a řekl: Pusťte sem ženy!
Ještě ne, řekl starý Dudáš. Zesnulá služebnice boží, Maryno Matejová, ve jménu božím dej znamení: zabil tě Ďuro, pastýř?
Bylo ticho.
Maryno Matejová, duše před Hospodinem, zabil tě Tóth Ivan, Ivanův syn?
Nikdo ani nedýchal.
Maryno Matejová, ve jménu božím, tedy tě zabil tvůj rodný bratr, Juraj Čup?
Zabil jsem, řekl Juraj Čup. Hospodin kázal, zab Marynu, zlým duchem posedlou.
Zatlačte jí oči, přikázal starosta. Juraji, teď půjdeš do Jasiny a postavíš se četníkům. Zabil jsem, řekneš, Marynu Matejovu. Do té doby neusedneš a ničeho nepojíš. Jdi, Juraji! – Načež otevřel dveře a pustil do izby ženy, aby hořekovaly nad mrtvou.
Poslyšte, já nevím, bylo-li to z těch ovčích kožichů nebo z únavy nebo proto, že v tom, co jsem viděl a slyšel, byla taková divná krása nebo důstojnost: ale musel jsem jít ven, do mrazu, protože se mně točila hlava; namouduši, ve mně něco stoupalo, jako bych měl povstat a říci: Boží lidé, boží lidé! My budeme soudit Juraje Čupa po světském řádu; ale ve vás je zákon boží. – A byl bych se jim poklonil po pás; ale to se na četníka nesluší, a proto jsem šel ven a tak dlouho jsem sám pro sebe sakroval, až jsem zase našel svou četnickou duši.
Víte, tohle četnictví je hrubé řemeslo. Ráno jsem vyšťáral v chalupě Juraje Čupa dolarové bankovky, které nebožka Maryna dostávala od svého muže z Ameriky. To se rozumí, musel jsem to hlásit, a tihle právníci z toho udělali loupežnou vraždu. Juraj Čup dostal provaz; ale nikdo mně nenamluví, že tu cestu ušel lidskou silou. Já vím dobře, co je lidská síla. A myslím, že i tak drobet vím, co je boží soud.”
1881–1914 (prohlášen za nezvěstného na frontě). Český básník, prozaik, kreslíř, karikaturista a ilustrátor, představitel tzv. generace anarchistických buřičů. V básních využívá rytmus lidovému popěvku. Používá banální rýmy, nepoetická slova, častá je i metaforičnost. Svými verši chce vědomě šokovat poklidné měšťanstvo, užívá vulgarismy.
Znění tohoto textu vychází z díla Po nás ať přijde potopa! tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Ad Fontes v roce 2002 (GELLNER, František. Po nás ať přijde potopa!. Vyd. 1. v Ad Fontes. Praha: Ad Fontes, 2002. 109 s. Edice Poezie, sv. 6. ISBN 80‑902927‑5‑5.).
Tento elektronický text vznikl ve spolupráci Městské knihovny v Praze a Centra pomoci pro zrakově postižené při občanském sdružení Integrace. Digitalizoval Jaroslav Procházka.
Já držím pohár ve
své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali
víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se
sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve
své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Domov mých otců
byl kdesi v dálce.
(Jak je to dávno již, kdožpak to ví!)
Po krajích oněch, jež v zuřivé válce
probili, ztratili – v zoufalé válce! –,
orel mé touhy nehladoví.
Dobře však cítím v
sídle svém novém,
kde nyní dlím, že jen cizincem jsem.
Jak je mně cizí vše pod tímto krovem,
u lidí skrčených pod nízkým krovem,
jak je mi cizí ta nevlídná zem!
V srdci mi žhnoucí
plameny hoří.
V pusté své jizbě kovám si štít.
Spěti chci k oblastem dalekých moří,
na vlnách neznámých, bouřlivých moří
do živlů zuřivých veslem chci bít.
Až mne kdys bouře
zachvátí ve snu,
v úskalí vjedu rozkoší mdlý,
mystickým orkánům v náručí klesnu,
tajemným přerodům v náručí klesnu,
v nichž se má touha nezrcadlí.
Toužil jsem na své
cestě osamělé
Po duši něžné, upřímné a vřelé.
Můj sen se v tobě
ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.
Nejdřívs je líbal,
pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. –
Pro nový žal mám
srdce málo smělé.
Má touha mře na cestě osamělé.
Příliš záhy lásky
o hodech mně pěla,
o zhýřených nocích, o náručích děv,
příliš záhy znavil údy mého těla
její lákavý a slibující zpěv.
Ale marně ruce mé
se vztahovaly
ku prostřeným stolům byť jen po zbytcích.
Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly,
rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh.
O ty dlouhé noci
zoufalého bdění,
když se v okna jitro stále nevrací,
a když tělo, pro něž není ukojení,
v nelítostné temno tupě krvácí.
Den slunce je a
vůně plný.
Oslněn kráčím krásou dne.
Obilím táhnou dlouhé vlny
po lánech půdy úrodné.
Můj rodný kraj!
Chci v duši vtěsnat
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.
Láskou jej
nezdravím, leč smíchem.
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.
Dost možná: Zde se
narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.
A až kdys naplní
svá léta,
pak spát zde budou v pokoji
a ještě vděčně ten kout světa
svou vlastní mrchou pohnojí.
Z kasematy vás
věznící
v tmu hoďte oheň smolnicí,
své pochybnosti dravé.
Má-li vzplát spása z plamene,
dál živte v kobce kamenné
své pochybnosti dravé.
Vy, kteří chcete
slunce svit,
již silní chcete v středu žít
svých silných dcer a synů,
a kteří v dusném vězení
v tvář zříte na smrt zemdleni
bezkrevných dcer a synů,
Ať každý plamen roznítí
svých pochybností dravých!
Z žalářní stavby
prokleté
až trosky zbudou, vyjdete
s rudými pochodněmi.
A potáhnete tmou a tmou
kams v dálku, v dálku neznámou
si hledat Novou Zemi.
Paže svislé, beze
slova sedíte tu,
přátelé.
Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé.
Teskníte, že zítra
v cirku, zhoubné meče
v rukou svých,
musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích.
Ze dnes ještě
sedíte tu v úzkostlivé
předtuše,
zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše.
Slyšte, druzi, i
vy, kterým zítřkem končí
běh se dní:
Pěstě naše, meče naše, naděj naše poslední.
Muž bledý často
vypravuje tiše
za šera vám
mdlou řečí, která něžným smutkem dýše.
Nerad ho slýchávám.
On mnoho let prý
bloudil pouští
v bílá
jsa roucha oblečen
a nelkal, když pěst poutem spjata byla,
když k vám byl zavlečen.
Za soumraků teď
vykládá vám tiše
své vidiny:
že přijde Mesiáš a boží říše,
království chudiny.
Ten bledý muž sny
svými meče z dlaní
vám vyráží.
O nedbejte ho! Nezahoďte zbraní,
dál buďte na stráži!
Zášť k věštcům,
jichž řeč vás jen mdlobou
raní,
si vpište do lebek!
Svým dětem kořist svou, ne tužeb lkáni
vhoďte do kolébek!
Noc temná je. V
podkrovní světnici
lampa na jitro čeká.
Po zvětralých zdech v pusté ulici
se reflexe krvavá smeká.
Půjdou-li tudy
potají
divocí komunardi,
kteří ve zbraních čekají,
až Nové Jitro se zardí,
neb budou-li tudy
před katem
utíkat zločinné davy,
jež okovy šíleným záchvatem
o vládců drtily hlavy,
neb jestliže
hlouček tudy by táh
těch, kteří zbloudili z cesty,
neb samotný kdos, jenž v temnotách
vyřk kletbu nad spícími městy,
ať je jim světlo
to signálem,
že kdosi zde do noci čeká.
V tmách ulice po zdivu zvětralém
se krvavá reflexe smeká.
Na divou Montaň zřel jsem se zápalem
Můj mladý věk tak
do šestnácti roků!
Své nejkrušnější děkuju mu dny,
své msty a nenávisti kalnou stoku,
své nejživější děkuju mu sny.
Chtěl jsem se
tehdy státi jenerálem,
ne však se bít ve službách koruny.
Na divou montaň zřel jsem se zápalem
a na nešťastné hochy z Komuny.
Já doufal jsem, že
ve vražedných bojích
oběti krásou v plamen vznítím se,
a když pak vzejde zora tužeb mojich,
se střelou v prsou s koně zřítím se.
Čas šel. Já zatím
staré modly ničil,
hvozd vegetací dávných zžíhal v prach
a bez živného ohně poustevničil
věčného ledu v smutných končinách.
Tam zemřela má
sebevíra žalem,
tam rezignovat učil se můj cit.
Vím, nestanu se nikdy jenerálem
rakety vzpoury metajícím v lid.
Když v šero rudý
kohout zakokrhá,
k snům svého mládí navrátím se zpět.
A budu z těch, jež ruka druhů vrhá
po vykonané práci do šachet.
Jak lovci
rozstřílený dravec
slet balon v srázy ledných skal.
Zřítil se s člunu vzduchoplavec
a údy své si roztřískal.
Plynuly tichem
těžké chvíle.
Konečně probudil se z mdlob
a viděl širé pláně bílé,
své lože smrtelné a hrob.
Zachvěl se mrazem.
Mdlou mu hlavou
fantomy táhly v směsici.
Zřel domov, slunce kouli žhavou
a útulnou svou světnici.
Spatřil svou
plavovlasou lásku. –
Kdo ji to parkem provádí?
Své dítě poznal podle hlásku. –
Zemru-li, kdo je pohladí?!
V zoufalství
marném zalkal. Běda
mu, kdo svou hroudu opouští!
Výsměšně: lidstvo, pokrok, věda
znělo to ledných do pouští.
Slunce umírá s
večerem.
Ve prachu zvířeném davy
vesele proudí Praterem.
Lid jednou v týdnu se baví.
Čas nudný v
hospodě zabíjím.
Co venku je rušno a živo,
zdlouhavým douškem dopíjím
z prasklé sklenice pivo.
Tobě, má milá, na
zdraví!
– Víš, za dar tvého těla,
když jsi se v extázi pohlaví
úděsem přijetí chvěla.
Na zdraví tobě a
na zdraví všem,
kdož tebe užili, drahá,
a všem, které ještě vášnivým rtem
ve křeči zulíbáš nahá!
Kol oken hrne se
v soumraku
dav příručích, prostitutek,
žen s dětmi, služek a vojáků.
Mně zpívá nad hlavou smutek:
že pijáku dotěrná
reflexe
požitek z opilství kazí,
že marně vzněcuje člověk se,
když v duši skepse ho mrazí.
Má nečinnost se
mně již k smrti hnusí
a k práci své jsem vždy byl bez lásky.
Ó moci rázem roztrhati v kusy
své cíle, poměry a závazky!
Však nově začít
–je to bezvýsledné,
když zklamání mé všecko proklíná,
a ruka moje, sotva že se zvedne,
již znavená mi padá do klína.
A to vím jistě:
Kdybych dnes byl ženou
tak slinám světa nastavil bych líc
a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou
své tělo šel bych prodat do ulic.
Vy dobří hoši, co
jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.
Můj vzdor se
zchladil volnou sprchou
času,
rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.
Mí přátelé se v
sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Na večer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.
Se zbožnou úctou
nelíbají holku,
je nevábí zjev plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.
Mám za přátele
marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás – –! což – ať přijde potopa!
To je teď celá
moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mu zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
Na sofa zeleném v
zšeřelém kabinetu,
kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání,
líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů
a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní.
Na hlavě mojí se
jí prsty třásly jemně
ve svitech zjemnělých na sofa zeleném
O dálky průhledné! O něžný smutku ve mně!
O zlaté paprsky na moři ztišeném!
Nekrotím sfingu
teoriemi
ješitné büchnerské doktríny.
Zřím bezstarostně na nebe a zemi
jako ty polní rostliny.
Slunce se vlastním
žárem svým spálí
a klasy zemrou, abych já žil.
Jsou dálky, obzory, tesknící žaly,
abych se rytmem roztoužil.
Oběti mé se
nekouří k bohu.
Dech smrti duši mou nezjitří.
Žitím se protloukám, jak nejlíp mohu,
bez velkých nadějí do zítří.
Já nehledal jsem
vilnou Frynu
pro flirt a k ukrácení dne.
Utišení jsem na tvém klínu
pro srdce žádal neklidné.
Noc byla touhou
přesycená
a vábila a lákala.
V tvé jizbě lampa rozsvícená,
vím, že můj příchod čekala.
A lože ztřísnilo
se krví. –
A já se zachvěl vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je prvý rozlomím.
Dobře jsem jed a
dobře jsem pil
na večer ve Pšorrbroji
a v noci jsem se nasytil
smyslnou láskou tvojí.
Tvá malá ramena
líbal jsem
něžně znova a znova.
V přívalu vděčnosti říkal jsem
sladká a dětinská slova.
Nevím, ženo, jak v
tobě ďas
vzbudil šlapanou pýchu,
že ironizovat začalas
vážnost našeho hříchu
a sliby, které se neplní,
vášeň, co do rána zchladne,
něhu, jež nitro nezvlní,
a niž se zastydím za dne.
Zamrazilo mne.
Pravdy slov tvých
vědom byl jsem si zcela.
Drzé své ruce jsem zahanben zdvih
tvého dívčího těla.
Má milá rozmilá,
neplakej!
život už není jinakej.
Dnes buďme ještě
veseli
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra?
Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
Navečer včera tvá
tři políbení
přivedla všecku krev mou do varu.
Snažím se darmo nalézt zapomnění
pohledem dlouhým na dno poháru.
Že ani jednu noc
nebudeš mojí,
zoufalým výkřikem mou hlavou zní.
(Tvá dušička se konsekvencí bojí!!)
Mým tělem třese záchvat nervózní.
V mé krvi žádost
tvého těla zpívá.
Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď!
Zatáhni drápky, ty má kočko divá,
a mojí lásce milostivá buď!
Králové staří
truchlí na svém trůně
a bázeň jímá šlechtu bezduchou,
sny básníků, jichž duše smutkem stůně,
se choře barví tesknou předtuchou.
Rouhači skleslí
staví bohu chrámy,
burzovní židi činí pokání,
hnilobný zápach prostopášné dámy
k potlačování vášně dohání.
Pro klid své duše
nejtěžší si víno
a nejvřelejší ženu vyberu. –
Vybízím vás, má drahá, vilná Fryno,
k jednomu tanci v tlamě kráteru. –
Vím, skepse má je
příliš tvrdá,
a mysl má je příliš hrdá
a výsměch zlý a rouhavý
extáze moje otráví.
Rád v noci bdím a
ve dne dřímám
a paradoxní názory mám.
Své lásky k zášti přinutím
a přátele si znechutím.
Je pro mne málo
směrodatný
soud bližních dobrý jako špatný.
Včas pole svá si pokosím.
A o pohřeb se neprosím.
Zbyla mně veteš
vzpomínek,
Zástavní list z mých hodinek
a zablácná promenáda
z dob, kdys mne ještě měla ráda.
V městě
teď bouří karneval,
a já bych slzy proléval.
K úpadku spěje moje firma.
Pánbu mne pere všema čtyrma.
Táhlo už
k ránu. U stolů
Ospalí sklepníci snili.
My ještě vesele pospolu
Bílé víno jsme pili.
Víno vzbouzelo
ohněm svým
smyslnost naší krve.
Druhům jsem vyprávěl opilým
o svojí lásce prvé.
Doma, v hnízdě,
kde přišel jsem v svět,
švadlena ráda mě měla.
Mně bylo tehdy šestnáct let,
í třicet nebylo zcela.
U kříže v polích
jsem scházel se s ní.
Cesta byla tam pustá.
Líbal jsem s prudkostí nervózní
její červená ústa.
V šeru jsme k lesu
šli. Něžní a mdlí
láskou svou byli jsme sami. –
vojáci taky tam chodili
se svými milenkami.
Má tlustá
blondýnko! Má Ofélie,
hladové vášně unavená bojem!
Že Hamlet tvůj den ze dne chladnější je,
tvé srdce pláče teskným nepokojem.
Nahrben Hamlet v
lenošce sedí,
své žluté vlasy rukou hladí líně.
Na rudé růže klidným zrakem hledí,
na rudé růže schnoucí na tvém klíně.
Vše marno, Ofélie!
Nerozpěje
se Hamlet sladkostí tvých bílých údů.
Zemdlením tělo tvé se nezachvěje
po divém tanci rozzuřených pudů.
Však do kláštera
nejdi prese všecko!
Za noci duše k smrti truchlivá je,
a Hamlet usne jak při krbu děcko
tvé teplé tělo bílé objímaje.
Vím, že jednou ke
mně vkročí
cosi tiše za šera.
Vítězně se zadívá v mé oči
chiméra.
Vytuším jí po bok
šedna,
že se snášet začíná
z beder otců snaha bezvýsledná
na syna.
Skleněná lahvička,
a lebka na vinětě
v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.
Den ze dne s myšlenkou o onom lepším světě
já neznaboh se stávám více důvěrný.
Chlebíček vezdejší
a rozmnožení rodu
rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,
a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,
jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.
A přece zdráhám
se, já piják notorický,
svým hrdlem proliti svůj doušek poslední.
Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky,
a stesk můj udusí noc jedna výstřední.
Miluju severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladné a bez svitu.
Miluju severní
pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluju večerní mlhy
severních velkoměst.
Miluju severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.
Miluju severní ženy
bázlivě stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.
Má touha rameno
hubené
v pláči vášnivém zvedá.
Teplo zhaslého plamene
v studeném popeli hledá.
Sentimentální
žádosti
v duši mé křídloma tlukou.
Má touha pláče a tělu se mstí
třeštivou, horečnou mukou.
štíři dneska zase
nemocný.
krev v spáncích bije mi prudce.
ošklivě sahají v moje sny
Ivě bílé, panenské ruce.
V mé hlavě ještě
chaos bezradný je,
noc celou prohýřil jsem do jitra)
i již zas tíseň bezdůvodná bije
údery těžkými mně do nitra.
Načas jsem vínem
utopil ji včera
a zpěvem srdce ohlušujícím,
a hudbou hřmící do smutného šera,
a zrakem holky drze vábícím.
A za svítání
městem vrávoral jsem
s tupými smysly, mdlý a vysílen.
A tíseň spala. Oči upíral jsem
lhostejně v mroucí plamen svítilen.
Dlouho to trvalo,
než pravdy věčné
v prázdnotě sobecké jsem uviděl.
Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,
za sebe sama jsem se zastyděl.
Jsem Adam, jak nás
mnoho toho druhu,
jenž přejedl se plody poznání,
a koneckonců jde mně přec jen k duhu
hněv boží a mé z ráje vyhnání.
Bych v lítosti si
chléb svůj vydělával,
k tomu mne pánbůh nemoh přinutit.
Jak divadelních dojmů pestrý nával
působí denní život na můj cit.
Vše zklamalo mne.
Srdce žen mně milých,
vím to dnes, nikdy zprudka nevzňal cit.
A přátelé mí v nestřežených chvílích
svou surovost mně dali pocítit.
Jen, Marie, ty
ještě drahá jsi mi.
A já tvou duši přišel otrávit,
bych nudné hejsky řečmi cynickými
plných sklenic mohl pobavit.
Má dnešní láska
jiné vzezření má.
V mé pusté jizbě zima vane tmou.
Mně je tak smutno. Upracovanýma
rukama stiskni horkou hlavu mou!
Reflexy severu
jsem vsál pletí pobledlou,
znavený rytmus líně mou krví bije mdlou.
Mně vášeň žádná duší vítězně nehřměla,
jen žhavé barvy snů mých bolestně setřela.
Truchlivá moje
láska v své něze dojemné
mé tělo vysiluje a enervuje mne,
tesknoty sirný plamen horečně roznítí,
však mojí touze nikdy, té nedá zemříti.
Nemožno, aby
vzňaly mé srdce do žhavá
ty loutky, které matka s přívažkem prodává,
a ženy, pro kus chleba co tělo ztřísnily,
a ty, jichž smysly bída a práce ztupily.
Kdes v zemích bez
kultury, na dálném jihu
je bytost, již bych mohl vášnivě milovat,
jež moji touhu mohla by zdusit zúplna,
brutální, silná, divá, jak zvíře smyslná.
Pro fixní ideje
mám dithyramby na rtu,
své všechny naděje
na jednu sázím kartu.
Pro fixní ideje
se biju v ohni prudkém. –
Až náhle zachvěje
se duše trapným smutkem.
Se srdcem vyprahlým
a pustým vystřízlivím
a mrtvým vznětům svým
se ironicky divím.
Ne, tohle není
život, o němž pěly
ideje v představ žhavé orgii.
Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,
vysílení, která zabíjí.
Mdlobu a hnus mně
láska vstřikla do žil,
lítost, již marně ironizuju.
Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil
svých předrážděných snech, teď lituju.
Se srdcí závoj
nekles pod mou rukou,
en sarkasmy se v slovech zablýskly.
Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,
před cynismem se do tmy přitiskly.
Namísto vzdoru
ohněm planoucího
i zvonů v bázni hřmících na poplach
viděl jsem skleslost davu stupidního,
žvýkajícího novinářský tlach.
Z divadel dvorních
nuda vyhnala mne,
z promenád žebrající mrzáci.
Z chansonet laxních bída řvala na mne
a z grimas duše, která krvácí.
Doufal jsem v
lásku, jež by sopkou vřela,
a v něžnou přízeň duší citlivých,
čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý
smích.
Naděje lhavé duši
otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.
Mé srdce divě
životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje.
1810–1836. Představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Jeho vzorem byl anglický básník a dramatik Byron. Psal sonety i lyrickoepické skladby, v próze se věnoval historickým tématům. Stěžejním dílem je báseň Máj, jediná kniha, která mu vyšla za jeho života. Musel ji však vydat vlastním nákladem v r. 1936. Brzy po vydání Máje zemřel.
Znění tohoto textu vychází z díla Máj tak, jak bylo vydáno Dr. Františkem Bačkovským v roce 1905 (MÁCHA, Karel Hynek. Máj. Praha: Dr. František Bačkovský, 1905. 48 s.).
Čechové jsou národ
dobrý!
Nešťastný, jenž v nouzi lká,
nechť se k Čechovi obrátí,
ten mu rychlou pomoc dá;
byť i Čecha nepřítelem,
nešetří Čech jeho vin.
Čechové jsou národ dobrý,
a Ty Čechů věrný syn!
Sbor.
Věrný syn i bratr
náš,
dobré Čechů srdce máš.
Čechové jsou národ
statný,
nepřemožen Český voj.
Nechť se s vítězstvím rozloučí,
proti němuž Český boj.
Čech kde stojí, krutá bitva
tamť, i mnohý slavný čin.
Čechové jsou národ statný,
a Ty Čechů věrný syn!
Sbor.
Věrný syn i bratr
náš,
Statné Čechů srdce máš!
Čechové jsou národ
věrný,
věrnost jejich první čest;
vlasti své i svému králi
Čech i v smrti věrný jest.
Bůh můj – král můj – vlasti moje!
Poslední je Čecha vzdech,
Čechové jsou národ věrný,
a Ty syn jich – věrný Čech!
Sbor.
Věrný Čech i bratr
náš,
věrné Čechů srdce máš!
Věrný syn jsi
Čechů kmene,
věrný bratr bratřím svým;
jazyk Český je i Tobě
otců drahým dědictvím.
České hory – České doly –
české luhy – Český háj –
šírá vlasť – ta Česká země
nejmilejšíť Tobě ráj.
Sbor.
Věrný Čech jsi –
vlastenec,
protož vděčný u věnec
květ Ti vije Čecha máj!
Byl pozdní večer –
první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Úplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela,
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá.
Dívčina krásná, anjel padlý,
co Amaranth na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina, jenž jí všecko vzala,
ta v ústa, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes
dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde! – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u
skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko
sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se čile –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lilie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v
modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! Blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
Klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člun pod skalou víže.
Vzhůru po skále
lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé;
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ V tom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“
plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé údy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanu jeho, za vinu svou,
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. –
Utichl hlas
po skále slezl za krátký čas,
při skále člun svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lilie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny,
temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer
první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
Klesla hvězda s
nebes výše,
mrtvá hvězda sinný svit;
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot hrůzný kvil.
„Kdy dopadne konce svého!“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kameny složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
„Hluboká noc! Ty
rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí?– pro mě? – pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“
Umlknul; po
sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té
temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To zpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem
hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán
v loupežnickém tam roste zboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až posléz láska k růži svadlé
nejvýš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznámého.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kameny
složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polo sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
„Sok – otec můj!
Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych strestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůlí svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
„Ach – ona, ona!
Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Leč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot,
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Úplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc ! Jak krásný svět !
Jak světlo – stín se střídá!
Ach zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak –“ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám
mraku stín –
ohromná ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! Za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční času
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne !“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá
noc
kol kolem vše přikrývá.
Shasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i libý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč myšlenko!!“– – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z
mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jakoby noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc –
jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
„Temnější noc! – –
– Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
Bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
Toť co se „nic“ nazývá.
A než se příští skončí den.
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si
vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného zbudil
strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nezbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vždy bledší – bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jakby jej ještě halil mrak –
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čirá.
On na kameny složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch
můj – a duše má!“
tak slova mu jednotlivá
ze sevřených úst plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce,
a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot a krev;
v ústech spí šepot – tichý zpěv.
Tu k ústům vězně
ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jakby lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vždy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž,
až ucho s ústy vězně spojí.
Ten šepce tiše – tíš a tíš,
až zmlkne – jakby pevně spal.
Leč strážný
nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. –
Dlouho tak stojí přimražen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě žil –
co slyšel nikdy nezjevil,
než na vždy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět
temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný
stůl
složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.
PŮLNOC.
(Krajina.)
V rozlehlých
rovinách spi bledé lůny
svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stihá.
Sbor duchů:
„V půlnočních
ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V Zenithu stojí šedý mrak,
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas:
„Teď pravý čas! –
připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundavaje lebku):
„Z mrtvého kraje
vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi se točíc):
„Jaké to údů
toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen!“
Jeden hlas:
„Připraven jestiť
jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Sbor duchů:
„Připraven jestiť
jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Jeden hlas:
„Rozlehlým polem
leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá každý mi zjev!“
Čekan s kolem:
„Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny:
„My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru:
„Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v Zenithu:
„Já bílý příkrov k tomu dám.“
Mlha po horách:
„Já truchloroušky obstarám.“
Noc:
„Já černá roucha doručím.“
Hory v kolo krajiny:
„Roucha i roušky dejte nám.“
Padající rosa:
„A já vám slzy zapůjčím.“
Suchopar:
„Pak já rozduji vonný dým.“
Zapadající mračno:
„Já rakev deštěm pokropím.“
Padající květ:
„Já k tomu věnce uviji.“
Lehké větry:
„My na rakev je donesem.“
Svatojánské mušky:
„My drobné svíce ponesem.“
Bouře z hluboká:
„Já zvonů dutý zbudím hlas.“
Krtek pod zemí:
„Já zatím hrob mu vyryji.“
Čas:
„Náhrobkem já ho přikryji.“
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva:
„My na pohřební přijdem kvas.“
Jeden hlas:
„Slavný mu pohřeb
připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
jitřena brány otvírá,
již je den! Již je den!“
Sbor duchů:
„Již je den; již je den!“
(Zmizí.)
Nad temné hory
růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však nad
modré temno hor
brunátné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člunků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – libé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání.
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem zmáhá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vždy větší zástup ten –
vždy větší – větší jest – vždy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vždy větší jeho hluk.
nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města
bran vojenský pluk
vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo stráň;
a větší vždy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera
malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce
rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory vroubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu kvetoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera vroubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor
a malých člunků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
vmodré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věž – město – bílých ptáků rod
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno ve lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
kvetoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. –
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a raní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec
ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl Šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohledl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv jej zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňadra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle
pak blýskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blýskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlast jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po údu lámán úd,
až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných
hor poslední požár
plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – O krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer –
druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“
Stojí hory proti
sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Úvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozstupují –
v temné dálce, něco níže
kolmé skály k sobě blíže
než hory se sestupují,
takže sinným pod oblakem
skály úzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce
pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamene záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jakoby plamenou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.
V hlubokém úvalu
klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí,
Zahalení v pláště bílé,
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí.
beze slova, bez pohnutí,
jakby kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění,
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“
V kotouči jak vítr
skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! Vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy
dálné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ –
Krásný máj
uplynul, pohynul jarní květ,
s léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok,
poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
právě se počínal. V okolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
poprvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozšířený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal;
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh
v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vždy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer –
první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jakby se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky spod se rděly,
jakoby lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až
vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá,
po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
Časem se zdaleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé – co hvězdy létající –
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
v brzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku
mém dvě vřelé slzy
stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
takť jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouf, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější
ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka,
an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer –
první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“
1820–1862. Významná česká spisovatelka, považována za zakladatelku novodobé české prózy. Měla těžký osud, přesto její dílo patří k nejcennějším. Psala básně (Ženám českým), povídky (Divá Bára, Chyže pod horami, Karla) i větší prozaická díla (Babička, V zámku a podzámčí). Sbírala a zpracovala také pohádky (Národní báchorky a pověsti, Slovenské pohádky a pověsti). Za stěžejní dílo je považována kniha Babička, ve které částečně vzpomíná na své dětství na Starém Bělidle a částečně si jej idealizuje. Je také autorkou cestopisů o Uhrách a Slovensku.
Znění tohoto textu vychází z díla Babička tak, jak bylo vydáno Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v roce 1955 (NĚMCOVÁ, Božena. Babička. 1. vyd. ve Světové četbě. Praha: SNKLHU, 1955. 291 s.).
Elektronické publikování díla Boženy Němcové je společným projektem Městské knihovny v Praze a www.digiBooks.cz.
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila.
Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.
Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním. přátel provázena odejela k novému domovu.
Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku, jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti vybíhaly každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly. „Dnes přijede naše babička!“ Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly. „Jakápak asi ta babička bude?“
Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě pletly, nevěděly však, ke které tu svou babičku připodobnit. Tu konečně přijíždí k stavení vozík! „Babička už jede!“ rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku.
Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily!. Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: „Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ještě jaktěživi neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely ji kolem dokola a prohlížely od hlavy do paty.
Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mošince, kterou babička drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapců, zpolehounka zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář. Jan by byl také rád věděl, co v něm je, ale nejstarší z dětí, Barunka, odstrčila ho šeptajíc mu: „Počkej, já to povím, že chceš sahat babičce do kapsáře!“ To šeptnutí bylo ale trochu hlasité - bylo je slyšet za devátou stěnou. Babička si toho všimla, nechala řeči s dcerou, sáhla do kapsáře řkouc: „No podívejte se, co tu všecko mám!“ A na klín vykládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Poslední věci byly pro děti; když jim to babička podala, doložila: „Ještě něco vám babička přivezla!“ a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z pytlíku osvobodila koťata, z košíku kuřátka. To bylo radosti, to bylo skákání! Babička byla nejhodnější babička! „To jsou koťata májové, čtyř barev, ty chytají výborně myši; dobré jsou v domě. Kuřátka jsou ochočeny, a když si je Barunka naučí, budou za ní běhat jako psíčkové!“ povídala babička a děti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, hned byly s babičkou dobří kamarádi. Matka je okřikovala, aby daly babičce pokoj a nechaly jí oddechu, ale babička zase řekla: „Přej nám tu radost, Terezko, vždyť jsme rády, že se máme, na děti poslechly babičku. Jeden sedí jí na klíně, druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí před ní a dívá se jí do tváře. Jednomu je divno, že má babička bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babička scvrklé ruce, třetí povídá: „Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!“ Babička se usmívá, hladí tmavohnědý vlas Baruščin řkouc: „Kdyť jsem stará; až vy budete staří, budete taky jinaké!“ a děti to nemohou pochopit, že by ty jejich bělounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštělé být jako ruce staré babičky.
Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, babiččin zeť, jehož ona také nebyla dříve osobně znala, dobyl si srdce jej í na první setkání milou svojí srdečností a pěknou tváří, v níž se jevila dobrota a upřímnost. Jedna věc jen jí při něm vadila, a sice to, že neuměl česky. A ona prý to, co někdy německy rozuměla, už dávno zapomněla. A přece by byla tak ráda s Janem si pohovořila! - Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; babička slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. Děti a služky mluvily na pana Proška česky, a on jim odpovídal německy, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, že se časem také srozumí, a zatím si pomáhala, jak mohla.
Dceru svoji by byla babička již skoro ani nepoznala; viděla ji vždycky před sebou co veselé selské děvče, a tu shledala se s paní málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, panského mravu! To nebyla její Terezka! — Babička viděla také hned, že ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona posud byla navyklá. První dni byla radostí a překvapením jako omámena, ale poznenáhla začlo jí být nevolno, nepohodlno v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila.
Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla hospodářství i děti jako matce.
Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: „Já vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně, jestli se nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí.“
„To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; víš, že já jsem takové práci zvyklá,“ odpověděla babička všecka potěšena. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko.
První, co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí „boží dar neuhranul“, i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci: „Pánbůh požehnej!“
Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablky plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička, když smítala ze stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: „Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou.“ Také se mrzela vidouc, že se chléb při krájení nerovná: „Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi,“ říkala. Jednou prosil Jeník, aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád jí; babička to ale neudělala řkouc: „Neslyšel jsi, když se zakrojuje do chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechť je jak je, ty se neuč vymýšlet v jídle,“ a pan Jeníček musel si nechat laskominky zajít.
Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: „Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce.“ Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila.
Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: „Shýbni Barunko!“ Barunka byla mnohdy líná a říkala: „Ale babičko, copak je o jedno pírko?“ Z toho ji babička ale hned kárala: „Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit.“
Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek, babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí člověk strach, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozlámalo. Na pohovku sedla všeho všudy jednou; když poprvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla: „Jděte mi k šípku,“ povídala, „kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás.“
Na lesklé stolky a skříně bála se co postavit, aby se lesk nepokazil, a ta skříně se skleněnými stěnami, za nimiž bylo všelijakých heblat narovnáno, stála v pokoji jen pro hřích, jak babička říkala. Děti si velmi rády okolo ní skákaly a obyčejně něco vyvedly, začež se jim dostalo od matky notného hřešení. Ráda ale sedla, když chovala malou Adlinku, ke klavíru, neboť dítě když rozplakané bylo, umlklo, když mu babička začala zpolehounka na klapky břinkat. A Barunka někdy učila babičku jedním prstem hrát. „To jsou koně, to jsou koně“ a babička kývala hlavou a notovala si a vždy říkala: „Co si ti lidé všecko nevymyslejí! Člověk by myslil nic jinak, než že je v tom ptáče zavřené; jako hlásky to zní.“
Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku, ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději ve své sedničce, která byla hned u kuchyně a čeledníku.
Sednička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých kamen byla lavice, podél babiččino lože; hned u kamen za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým kuželem, v kuželi zastrčené vřetánko; na hřebu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V šuplíku ve stolku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, křížová cesta, svazek šňůr do zásoby na kolovrat, tříkrálová křída a hromničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla a v čas bouřky rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním. V pokoji sice užívali k rozžehnutí lahvičky fosforem naplněné, ale babička nechtěla s tím šlakovitým nástrojem nic mít. Jen jednou to zkusila, a kdoví jak se stalo, propálila si fěrtoch, který měla již pětadvacet let, a ještě prý se div nezadusila. Od té doby nevzala lahvičky do rukou. Hned si zaopatřila troudník, děti přinesly hadrů na troud, dělaly sirky, omáčely špičky v siře, a babička když měla svoje obvyklé křesací nádobí na kamnech, s uspokojenou myslí lehala. Dětem to bylo také milejší, a každý den se ptaly babičky, jestli nepotřebuje sirky, že jí jich nadělají.
Co se dětem v babiččině sedničce nejlépe líbilo, byla malovaná její truhla. Rády si prohlížely na červené půdě namalované modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a červenožluté ptáčky mezi tím; ale větší radost měly, když babička truhlu otevřela. Bylo se však nač dívat! Spodní strana víka celičká byla polepena obrázky a modlitbičkami, samé to dárky z poutí. Pak tam byl přítruhlíček a v něm jakých to věcí! Rodinné spisy, listy od dcer z Vídně, malý sáček plátěný, plný stříbrných peněz, poslaných to babičce na přilepšenou od dětí, jichž ona ale nepouživši pro radost si nechávala. Dřevěná škatulka, v ní pět šňůrek granátů, na nich pak zavěšený stříbrný peníz s podobiznou Josefa císaře a Marie Terezie. Když tu škatulku otevřela, a ona to vždy udělala, kdy ji děti žádaly, říkávala: „Vidíte, milé děti, ty granáty dal mi nebožtík váš dědeček k svatbě a ten tolar dostala jsem od Josefa císaře vlastnoručně. To byl hodný pán, pánbůh mu dej věčnou slávu! No, až jednou umru, bude to vaše,“ doložila vždy, škatulku zavírajíc. - „Ale babičko, jakpak to bylo, když vám císař pán dal ten tolar, povězte nám to!“ ptala se jednou Barunka.
„Až jednou mi připomeňte, pak vám to povím,“ odpověděla jí babička.
Mimo tyto věci měla babička v přítruhlíčku dva růžence dotýkané, fábory k čepcům a mezi tím vždy nějaký pamlsek pro děti.
Dole v truhle leželo babiččino prádlo a šatstvo. A všecky ty mezulánky, fěrtochy, kabátky letní, šněrovačky i šátky ležely v nejlepším pořádku a navrchu byly dva škrobené bílé čepce, vzadu s holubičkou. V tom se děti babičce přebírat nesměly, když ale dobrou chvíli měla, zdvihla kousek po kousku říkajíc: „Vidíte, děti, tuhle kanafasku mám už padesát let, tenhle kabátek nosívala vaše prababička, tento fěrtoch je tak starý jako vaše matka, a všecko jako nové. A vy máte šaty hned zmýcené. Ale to je to, že neznáte, jak drahé jsou peníze! Vidíte, tenhle hedvábný kabátek stál sto rýnských, ale tenkráte platily bankocetle,“ a tak pokračoval a babička dále a děti poslouchaly tiše, jako by tomu rozuměly.
Paní Prošková chtěla sice, aby babička se převlíkala do jiného šatu, jak v dobrém úmyslu se domnívala, pohodlnějšího, ale babička nezměnila na sobě ani té nejmenší lemovky a vždy říkala: „Pánbůh by mne, starou ženu, trestat musel, kdybych se chtěla chytat světa. Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil.“ Zůstalo tedy při starém. Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval „babičko“, a co babička řekla a udělala, bylo dobře.
V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin. První její bylo požehnat a políbit křížek, visící na klokočovém růženci, jejž ona vždy při sobě nosila, v noci pak pod hlavou měla. Pak s Pánembohem vstala, a jsouc ustrojena, pokropila se svěcenou vodou, vzala vřetánko a předla, prozpěvujíc si přitom ranní písně. Ona sama, chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným. Asi za hodinu, když vstala, bylo slyšet odměřené klapkání pantoflíčků, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky; kdyby se byla nechránila byli by ji zajisté porazili a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka bývalo. „Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, spánembohem zabte to, jen ne mučit,“ říkávala. Děti ale nesměly se dívat, ani když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je litovaly, a ono pak umřít nemohlo.
Jednou se ale na oba psy, Sultána a Tyrla, převelice rozhněvala; bylo se ale proč hněvat! Vždyť se podkopali do chlívku a roztrhali za jednu noc deset kačátek, pěkných žlutých, které se měly k světu až milo. Babičce ruce sklesly, když otevřela ráno chlívek a husa s třemi pozůstalými kačaty ven se vyhnala, zděšeně kejhajíc, jako by naříkala Pro svoje zavražděná mláďata, která vyseděla na místě jich nestálé, toulavé roditelky. Babička měla v domnění kunu škůdnici, ale přesvědčila se podle stopy, že to udělali psi. Psi, ti věrní hlídači! Babička ani svým očím nevěřila. A ještě přišli a lichotili se, jakoby nic, a to babičku nejvíc rozhněvalo! „Pryč ode mne, vy zloto! Co vám udělaly ty kačátka? Máte snad hlad? Nemáte; z pouhé svévolnosti jste to udělali! Pryč ode mne, ani vás vidět nechci!“ Psi schlípli ohony, loudali se do bud, babička ale zapomenouc, že je časně, šla do pokoje povědít dceři svoji žalost.
Pan Prošek myslil nejinak, než zloději že vykradli komoru, anebo že Barunka mrtva, když viděl babičku uslzenou, bledou do pokoje vcházet. Když ale vyslechl celý případ, musel se babičce smát! Což jemu bylo o pár kačátek! On je nenasazoval, on neviděl, jak se z vajíček klovají, jak roztomilé jsou, když na vodě plynou, hlavičky pod vodu strčí a nožkama nad vodou capají. Panu Janovi bylo jen o několik pečínek! Proto udělal ale právu a spravedlnosti zadost, vzal bejkovec a šel ven dát psům pamětného. Babička zastrčila si uši, když slyšela ten rámus venku, ale myslila: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“ Když ale ani za hodinu ani za dvě psi z bud nevylízali, musela se jít podívat, zdali se jim příliš neublížilo: „Co je tam, to je tam, a je to přece jen němá tvář!“ povídala si, nahlížejíc do bud. Psi začali skučet, žalostně na ni pohlíželi, skoro po břichu k jejím nohám se plazíce. „Je vám toho teď líto, viďte? Vidíte, tak se stává nezdámíkům! Pamatujte si to!“ Psi si to pamatovali. Kdykoliv se housata neb kačata na dvoře batolily, obrátili raději zraky své na stranu nebo odešli, a tak nabyli zase úplně babiččiny náklonnosti.
Když babička obstarala drůbež, vzbudila, jestli už nevstaly, služky; po šesté hodině teprv přistoupila k loži Baruščinu, zaťukala jí zlehka na čelo - to prý se duše nejdřív probudí a šeptala: „Vstávej, děvečko, vstávej, je čas,“ pomohla jí ustrojit se, pak šla se podívat, je-li ta malá drůbež vzhůru; jestli se jeden neb druhý na loži povaloval, poplácala ho po zádečkách pobízejíc: „Vzhůru, vzhůru, kohoutek už devětkrát smetiště obešel, a ty ještě spíš, což se nestydíš?“ Umýti se dětem pomohla, ale se strojením jí to nechtělo chodit. Do těch knoflíčků, háčků a tretek na bundičkách a šatičkách nemohla se veznat, obyčejně, co patřilo vpřed, obrátila vzad. Když byly děti ustrojeny, poklekla s nimi před obraz Krista Pána žehnajícího maličké, pomodlila se otčenášek, pak šlo se k snídaní.
Když nebylo právě důležitého zaměstnání v domácnosti, seděla babička v zimě ve své sedničce při kolovrátku, v létě ale s vřetánkem svým na dvoře pod lípou neb v sad, aneb si vyšla s dětmi na procházku. Přitom sbírala byliny, které pak doma sušila a schovávala pro potřebu. Zvláště do sv. Jana Křtitele chodívala na byliny za rosy, to prý jsou nejlepší. Když byl někdo nemocen, to už babička hned měla některé koření přihotově, hořký jetel pro vytrávení, řepíček pro krku bolení a pod.; lékaře ona jaktěživa neměla.
Mimo to přinášela léčivé koření do domu jakás baba z Krkonošských hor, a to babička ve zvláštní opatrnosti měla a množství ho odkoupila. Baba kořenářka přicházívala každý podzim v určitou dobu, a to byla na Starém bělidle hospodou, kdež ji vším dobrým častovali přes den i noc. Každý rok dostaly děti od baby kornout čemerky pro kýchání, domácí paní rozličné vonné kouřidlo a mech, a mimo to povídávala baba celý večer dětem o Rybrcoulovi, jaký je to ferina a co on provádí na těch horách. Líčila dětem hrůzy, když se stěhuje Rybrcoul k své Kačence princezně, tam kdesi na Kačenčiny hory, kde ona přebývá. Ale ta jistá princezna, ona ho u sebe dlouho netrpí a zase za čas ho odhání, a to on prý tak přeukrutně pláče, až všecky potoky v horách se rozvodní. Ale když ho k sobě volá, to se k ní stěhuje s takovým spěchem a s takovou radostí, že všecko, co na cestě mu leží, kácí, vyvracuje a odnáší. Lesy vyvrací, kameny metá z vrchů, střechy snáší, slovem: na cestě, kudy táhne, bývá všecko jako božím dopuštěním vniveč uvedeno.
Kořenářka přinášela každý rok stejné koření a stejné pohádky, ale dětem zdály se vždy nové být a vždy se na babu těšily. Jak se ukázaly na louce naháčky, to říkaly. „No, už přijde brzy bába z hor,“ a jestli se několik dní opozdila, babička říkala: „Copak se stalo babě, snad na ni pánbůh nedopustil nemoc, aneb snad dokonce umřela?“ A bylo povídání o ní, až se opět octla s košem na zádech ve dvoře.
Začasté chodila babička s dětmi na delší procházky, třebas do myslivny, nebo do mlýna, nebo si zašly do lesa, kde ptáčkové líbezně zpívali, kde byly pod stromy nastlané měkounké podušky a tolik vonných konvalinek rostlo, petrklíčů, podlések, kohoutků celé kříčky lýkovce a ten pěkný zlatohlávek (Lilium martagon). Ten jim přinášela bledá Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a v kytice vážou. Viktorka bývala vždy bledá oči jí svítily jako dva uhly, černé vlasy měla vždy rozcuchány, nikdy neměla pěkné šaty, a nikdy nepromluvila. U paty lesu byl veliký dub, tam stávala Viktorka celé hodiny upřeně dívajíc se dolů k splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšený pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci. „Ale babičko,“ ptaly se děti babičky, „pročpak nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli? A pročpak nikdy nemluví?“
„Když je bláznivá!“
„A jak je to, babičko, když je bláznivý?“ ptaly se děti.
„Inu, když nemá člověk dobrý rozum.“
„A co to dělá, když nemá dobrý rozum?“
„Kupříkladu Viktorka na nikoho nemluví, chodí otrhaná, zůstává v lese v jeskyňce v létě v zimě.“
„A v noci také?“ ptal se Vilím.
„I ovšemže také; vždyť ji slýcháváte, že do noci u splavu zpívá, pak jde do jeskyně spat.“
„A nebojí se světýlek ani vodníka?“ s velikým udivením ptaly se děti.
„I vždyť není žádný hastrman,“ pravila Barunka; „tatínek to povídal.“
V létě přicházívala Viktorka málokdy k stavení prosit, ale v zimě přicházela jako ta vrána, zaťukala na dvéře neb na okno a jen ruku natáhla, dostavši pak kus chleba neb cos jiného, mlčky odcházela. Děti vidouce na zmrzlém sněhu krvavou stopu její nohy, běžely za ní, volaly: „Viktorko, pojď k nám, maminka ti dá bačkory, můžeš u nás být!“, ale Viktorka se ani neohlídla, utíkajíc k lesu.
Za letních krásných večerů, když nebe jasné, krásné bylo, hvězdy požáry házely, sedla si babička ráda s dětmi ven pod lípu. Dokud byla Adelka maličká, posadila si ji na klín, Barunka s chlapci stáli u kolenou. To ani jinak být nemohlo; jak babička cosi vypravovat začala, musely se jí dívat všecky přímo ve tvář, aby jim ani slůvko neušlo.
Babička jim povídala o světlých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytěly tisíce tisíců světel, malých mihavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších. „Kterápak z těch hvězdiček je asi moje?“ ptal se jednoho večera Jan.
„To jen Pánbůh ví. Ale pomysli si jen, bylo-li by možno mezi těmi milióny hvězdiček ji nalézt?“ odpověděla babička.
„Komupak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou?“ povídala si Barunka.
„To jsou oněch lidí, jež si Bůh zvlášť zamiloval, vyvolených to božích, kteří mnoho dobrých skutků vykonali, pánaboha nikdy nehněvali,“ odpověděla babička.
„Ale babičko,“ ptala se Barunka opět, když zazněly od splavu žalostné zvuky nesouvislé písně. „Viktorka má také svoji hvězdu?“
„Má, ale je zakalena; a nyní pojďte, ať vás uložím, je čas k spaní,“ dokládala, když se už hodně setmělo. Pomodlila se s nimi. „Anděli boží, strážce můj“, pokropila je svěcenou vodou a uložila na hnízdečko. Ty malé spaly hned, ale Barunka mnohdy ještě přivolala babičku k loži a prosila: „Sedněte si ke mně, babičko, já nemohu usnout,“ a babička vzala ruku vnuččinu do své ruky a začala se s děvčátkem modlit a modlila se, až oči zavřelo.
Babička chodila spat v deset, to byla její hodina, tu ona cítila na očích. Do té doby měla úkol, který si ráno dala, udělaný. Než šla spat, nahlédla, zdali vše uzavíráno, svolala kočky a zavřela na půdu, aby na děti do pokoje se nedostaly a je nedusily, ulila v kamnech každou jiskřičku, uchystala si na stůl troudník a louč. Byl-li strach před bouřkou, uchystala si hromničnou svíčku, do bílého šatu zaobalila bochník chleba, a kladouc jej na stůl, říkala služebným: „To si pamatujte, v čas ohně má být nejprvnější, co člověk k sobě vzít má, chléb, pak se nezmate.“
„Ale babičko, vždyť neuhodí,“ říkaly služebné; ale to jí nepřišly vhod.
„Jen pánbůh je všemohoucí, co vy můžete vědět. Opatrnosti nikdy nezbývá, to si pamatujte.“
Když bylo vše v pořádku, klekla před krucifix, pomodlila se, pokropila sebe i Barunku ještě jednou svěcenou vodou, klokočový růženec položila si pod hlavu a s pánembohem usnula.
Kdyby člověk zvyklý na hlučný život velikých měst putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok. Já bych tu nechtěl být, leda co růže kvetou. Bože, jakýchpak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebývala spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, například odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě.
Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka plná růží, fial, rezedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlašťovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za tím táhlo se chrastí a křoví až k splavu nahoru. Okolo stavení vedly dvě cesty. Jedna vozová, kterou mohl nahoru podél řeky k rýznburskému dvorci a na Červenou Hůru aneb dolů ke mlýnu a vždy podél řeky až do nejbližšího městečka, malou hodinku cesty vzdáleného. Řeka ta je divoká Úpa, která utíká z hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplítajíc se úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc z jedné strany vysoké stráně porostlé rozličným stromovím.
Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna. Na podzim, když v sušírně byly plné lísky švestek, křížal a hrušek, to běhával Jan a Vilém velmi často přes můstek; dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale což to bylo všecko platno, babička jak do sušírny vešla, už viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl. „Jeníku, Vilíme, pojďte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Mně se zdá, že jste mi přidali na lísku švestek?“ - „I ne, babičko,“ zapírali chlapci zardíce se.
„Nehrdlouhejte!“ hrozila babička, „nevíte, že vás pánbůh slyší!“ Chlapci mlčeli a babička už věděla všecko. Děti se tomu divily, jak to ta babička hned ví, když něco udělají, a kterak to může být, že jim to na nose pozná. Proto také netroufaly si ničeho před ní tajit. V létě, když bývalo velmi horko, svlékla babička děti do košilky a veda je do struhy koupat; to muselo být ale vody jen po kolínka, sice měla strach, aby se jí neutopily. Anebo sedla s nimi na lávku, která ve vodě k máchání prádla přidělána byla, a dovolila jim nožky koupat a zahrávat si s rybkami, které se co střely ve vodě míhaly. Nad vodou klenuly se temnolisté olše; děti rády trhaly proutky, házely je do vody, dívajíce za nimi, jak je voda dál a dále unáší.
„Musíte hodit proutek hezky do proudu, u břehu když zůstane, zachytí jej každá travička, každý kořínek a dlouho, dlouho by to trvalo, než by přišel k cíli,“ poučovala je babička přitom.
„Ale jak potom, babičko, když připluje k stavidlu, nebude moci dále?“ ozval se Vilém.
„Může,“ tvrdil Jan; „nevíš, jak jsem onehdy hodil proutek do vody před samé stavidlo, točil se, točil, a najednou byl pod ním, sjel přes vantroky na kola, a než jsem mlejnici přeběhl, byl v potoku a plynul do řeky.“
„A kam potom plyne?“ ptala se Adelka babičky.
„Od mlýna pluje k žličskému mostu, od mostu pod stráněmi k požiradlu, od požiradla přes splav dolů, okolo Barvířského kopce k pivovaru; pod skálou převleče se přes hrubé kameny pod školu, kamž budete napřesrok chodit. Od školy pluje přes splav, k velkému mostu do luk a ke Zvoli, od Zvole k Jaroměři do Labe.“
„A kam potom ještě plyne, babičko?“ ptalo se děvčátko.
„Daleko plyne po Labi, až přijde do moře.“
„Ach je, do moře! A kde je a jaké je to moře?“
„Ach moře je široké, daleké, stokrát dále je k němu než do města,“ odpověděla babička.
„A co se tam stane s mým proutkem?“ smutně otázalo se děvčátko.
„Bude se houpat na vlnách a ty jej vyhodí na břeh; na břehu bude mnoho lidí a dětiček a nějaký chlapeček proutek zdvihne a pomyslí si: „Odkudpak ty, proutečku, asi plyneš? Kdopak tě pustil po vodě? Zajistě tam kdesi daleko sedělo děvčátko u vody a ta tě utrhla a pustila po vodě!“ A chlapeček donese si proutek domů, zasadí do země; z proutečku vyroste hezký stromeček, ptáčkové budou na něm zpívat a stromeček se bude radovat.“
Děvčátko si zhluboka vzdychlo, upustilo v zamyšlení vykasané sukénky do vody, a babička je musela ždímat. Pan myslivec šel právě kolem a přezděl Adelku, „že je malá hastrmanka“. Adelka zakroutila rusou hlavinkou a povídala: „Však ne, hastrmanky žádné není.“
Když šel pan myslivec kolem, tož babička vždy říkala: „Stavte se, pane kmotře, jsou doma!“ a chlapci vzali ho za ruce a vedli k stavení. Někdy se pan myslivec bráníval, vymlouvaje se, že musí dohlížet na mladé bažanty, že se mu líhnou, nebo do lesa a kdovíco, ale tu zahlídl ho pan Prošek nebo paní a chtě nechtě musel se zastavit.
Pan Prošek rád měl skleničku dobrého vína v domě pro hosta milého a k těm pan myslivec patřil. Babička hned přinesla chléb a sůl a co tak právě bylo, a pan myslivec rád zapomínal, že se líhnou bažanti. Když pak zapomněl, zaklel si notně na svoji zapomenutost, rychle přehodil pušku přes rameno a šel. Na dvoře pohřešil psa. „Hektore!“ křikl, ale psa tu nebylo. „Po kterých peklích lítá zase!“ hněval se a chlapci ochotní běželi, že ho přivedou, že běhá někde se Sultánem a Tyrlem. Chlapci šli, pan myslivec se posadil zatím na lavičku pod lípou. Konečně když už na cestě byl, zastavil se ještě, volaje na babičku: „Dejte se přece vidět nahoře, má stará schovává pro vás vejce od tyrolek k násadce.“ Pan myslivec znal slabé stránky těch hospodyň! - Babička hned také přisvědčila. „Pozdravujte doma, že přijdeme!“ Tak se pokaždé přátelé rozcházeli.
Pan myslivec chodíval, ne li každý den, zajisté přes den okolo Starého bělidla, celý rok a po roce zase.
Druhá osoba, kterou každý mohl den jak den potkat okolo desáté na chodníku u Starého bělidla, byl pan mlynář. To byla jeho hodina, kdy chodil dohlížet k stavidlu nad stavením u splavu. Babička říkala o panu mlynáři, či lépe o panu otci, jak ho vůbec každý nazýval, že je rozšafný člověk, ale čtverák.
To bylo tím, že pan otec rád škádlil, rád si zažertoval; ale on sám málokdy se smál, jen se tak „šklíbil“. Oči ale zpod visutého hustého obočí vesele se do světa dívaly. Byl prostřední výšky, zavalitý a celý rok nosil bělavé spodky, čemuž se chlapci jednou divili, až jim pan mlynář řekl, že je to mlynářská barva. V zimě nosil dlouhý kožich a těžké boty, v létě modravou kamizolu, bílé kopice a pantofle. Na hlavě nosil všední den nízkou čepici s beránkem; spodky měl vždy vyhrnuty, ať bylo sucho nebo bláto, a bez piksly neviděl ho nikdo ještě. Jak ho děti zahlédly, běžely mu naproti, dávaly dobré jitro a šly s ním k stavidlu. Na cestě škádlil obyčejně pan otec Vilímka a Jana, ptaje se jednoho „ví-li, kam pěnkava nosem sedá?“, druhého „ví-li, kde je z vola kostel?“ anebo se ptal Jeníka, umí-li už spočítat, zač bude krejcarová houska, když bude korec pšenice deset rýnských platit. Když mu chlapec směje se dobře odpověděl, říkal: „No, už vidím, že jsi kos. Mohli bytě už udělat na Kramolně rychtářem.“ Vždy dával chlapcům šňupat, a když pak hodně kýchali, šklíbil se. Adelka se vždy schovávala za babiččiny sukně, když viděla pana otce; ona neuměla ještě dobře mluvit a pan otec ji pokaždé zlobil, aby říkala po něm:„Naše lomenice je mezi všemi lomenicemi ta nejlomenicovatější!“ a hodně rychle, třikrát po sobě. Věru, bylo té malé chudince mnohdy až k pláči, že ji ten pan otec tak zlobí. Za to dostala od něho začasté košíček jahod nebo mandlové oříšky nebo jiný mlsek, a když jí pan otec hodně chtěl polichotit, říkal jí malá čečetko!
Také chodíval denně v soumraku okolo Starého bělidla dlouhý Mojžíš, panský hlídač. Byl velmi vysoký, jako tyč, škaredohledý a nosil přes rameno pytel. Bětka služka povídala dětem, že do toho pytle sbírá neposlušné děti, a od té chvíle zůstaly děti, kdy zhlídly dlouhého Mojžíše, jako by je krví polil. Babička sice takové tlachy Bětce zakázala, ale když Vorša, druhá služka, řekla, že je Mojžíš poberto, že mu zůstane všecko pod prstem, neřekla babička na to pranic. Musel to být tedy přece nekalý člověk, ten Mojžíš, a dětem zůstal hrozným, byť již i byly nevěřily, že má v pytli děti. - V létě, když byla vrchnost na panství, vidívaly děti mnohdy krásnou kněžnu jeti na koni a v průvodu jejím panstvo, pan mlynář vida ji jednou povídal babičce: „Mně to přichází, jako když vyjde metla boží (hvězda kometa) a vleče za sebou ohon.“
„To je ale rozdíl, pane otče, že metla boží světu zlé zvěstuje, to panstvo ale, když se tu ukáže, lidem k radosti bývá,“ odpověděla babička.
Pan otec točil pikslou mezi prsty jako mlýnským kolečkem, což byl jeho zvyk, a šklíbil se, neříkaje již tak ani tak.
Kvečeru přicházívala babičku a děti navštívit Kristla, dcera z hospody u mlýna, děvče jako karafiát, čerstvá, čiperná jako veverka, veselá jako skřivánek; babička ji vždy ráda viděla a říkala jí smíšek, protože se Kristla velmi ráda smála.
Kristla přiběhla vždy na skok, na slovíčko, pan myslivec se zastavil, pan mlynář přicházíval jen na okamžení, paní mlynářka, když za čas jednou se vybrala na Staré bělidlo, přišla s vřetánkem na přástvu, paní myslivcová chodila na táčky, neboť mívala k chování malé děcko s sebou, ale když paní správcová ze zámku poctila svojí přítomností Proškovic stavení, říkala paní Prošková: „Dnes dostanu vizitu!“
To babička s dětmi odešla; ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkná v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla. První čas, když babička k dceři přišla a ještě v domácnosti ani s okolními lidmi obeznámena nebyla, přišla jednoho dne paní správcová se dvěma ještě paničkami na vizitu. Paní Prošková byla právě kdesi na stráni. Babička dle svého obyčeje pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jako by chtěly říci: „Ty sprostačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledabylo!“ Paní Prošková přijdouc viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvyklé.
„Víš ty co, Terinko,“ řekla jí babička popuzena, „kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím.“
Z výročních hostů, kteří na Staré bělidlo přicházeli, byl to nejprve kupec Vlach; přijel vždy s vozíkem o jednom koni, na vozíku měl plno sladkého zboží, mandle, rozinky, fíky, voňavky, pomeranče, citróny, drahé mýdlo a podobné. Paní Prošková zjara i na podzim mnoho kupovávala, začež on dětem vždy kornoutek sladkostí podstrčil. Babička měla z toho radost a říkala: „To je zdvořilý človíček, ten Vlach; jen to se mi nelíbí, že by vymámil od jalové krávy týle!“
Babička raději kupčila s olejkářem, který také dvakrát za rok přišel; babička koupila vždy od něho lahvičku jeruzalémského balzámu na rány a přidala k platu ještě kus chleba.
Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností; byli to vždy ti samí a tudy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: „S užitkem bývá, vyprovodili je člověk až na rozcestí.“
Nejmilejší však ze všech těch výročních hostů byl dětem i celé rodině pan Beyer, myslivec to z hor Krkonošských, který přicházel každé jaro dolů, jsa dozorcem při plavení dřeva, které se pouštělo po Úpě dolů.
Pan Beyer byl člověk vysoký, suchý, sval jen a kost. Měl vysmáhlý dlouhý obličej, veliké jasné oko, prohnutý podlouhlý nos, kaštanové vlasy a velikánské kníry, které si hladil dolů. Rýznburský pan myslivec byl zavalitý, červený v tváři, měl malé knírky a byl vždy hezky učesán; pan Beyer měl vlasy rozdělené nad čelem a vzadu viset až přes límec. Děti to hned viděly. Rýznburský šel vždy pohodlným krokem, pan Beyer jako by přes propasti kráčel. Také nenosil rýznburský tak vysoké těžké boty až nad kolena, měl pěknější ručnici i řemen i mošnu, nosil čepici a na ní sojčí pírka; pan Beyer měl ale vyrudlý šat, silný řemen u ručnice a na zeleném plstěném klobouku jestřábí, luňáčí a orlí péra.
Tak vypadal pan Beyer. Děti ale, jak ho poprvé viděly, měly ho rády a babička tvrdila, že děti a psi hned poznají, kdo má je rád. Tenkráte to babička trefila. Pan Beyer měl děti velmi rád; miláčkem jeho byl Jan, rozpustilý Jan, jemuž všickni láli, že je luciper; pan Beyer ale tvrdil, že bude z něho hodný hoch, a kdyby se mu zalíbilo myslivectví, že by si ho vzal sám na starost. Rýznburský pan myslivec, který vždy také na Staré bělidlo přišel, když se dostavil pan bratr z hor, říkal. „Nu, což je o to, kdyby se mu zachtělo být myslivcem, vezmu já ho k sobě, můj Frantík musí beztoho také myslivcem být.“
„Nic to, pane bratře, zde by měl domov u huby, a za druhé bývá lépe, když se naučí mladý člověk znát i obtížnosti stavu svého, a vám, myslivci tu dole, je hej, vy nevíte nic, co je zle.“ A tu začal lesník vyličovat obtížnosti stavu svého zimního času, mluvil o vichřicích a vánicích, o příkrých cestách, o propastech, ohromných závějích a mhách. Vypravoval, kolikráte byl již v nebezpečenství života, když noha jeho sklouzla na srázné cestě, kolikráte zbloudil a o hladu dva tři dni se v horách toulal, nevěda kudy z labyrintu toho ven. „Zato ale,“ dokládal, „neznáte, dolané, jak krásně je být v horách v létě. Jak sníh ztaje, zazelenají se údolí, kvítí úprkem rozkvétá, lesy plné vůně a zpěvu, všecko to je pojednou jako učarováním; pak je radost chodit po lese, chodit na čekání. To si dvakrát za týden zajdu na Sněžku; když vidím slunce vycházet a ten boží svět pod nohou mi leží rozprostřen, tu si myslím, že bych přece z hor nešel, tu zapomínám na všechny obtíže!“
Pan Beyer přinášel dětem pěkné krystaly, povídal jim o horách a jeskyních, kde je nalézá, přinesl jim mech vonný co fialky a rád jim vypravoval o Rybrcoulově zahrádce, která je překrásná a do níž pan Beyer bloudě jedenkráte v hrozné vichřici a sněžné vánici po horách přišel.
Celý den, co býval myslivec u nich, nehnuli se chlapci od něho, chodili s ním u splavu, dívali se, jak se dřeva plaví, jezdili na vorách. Když se pak druhý den ráno pan Beyer rozloučil, plakali a šli ho na kus vyprovodit s babičkou; paní Prošková dala mu vždy na cestu jídla, co jen unést mohl.
„No, napřesrok, dá-li Bůh, uvidíme se zase; buďte zdrávi!“ tak se loučíval, odcházeje dlouhými kroky. Děti pak kolik dní si povídaly o divech a hrůzách v Krkonoších, o panu Beyerovi, a těšily se už zase na druhé jaro.
Mimo výroční svátky byla to každá neděle, na kterou se děti zvláště těšívaly. V neděli, to je babička nebudila, když měly vstávat; to bývala dávno již v městečku v kostele, na ranní, na kteroužto mši ona co stará hospodyně chodit uvyklá byla. Matka, a když byl otec doma, i on chodili na hrubou, a to šly, bylo-li pěkné počasí, děti s nimi, babičce naproti. Zdaleka jak babičku spatřily, na ni volaly, úprkem k ní se ženouce, jako by rok ji byly neviděly. V neděli se jim zdála babička vždy trochu jinačí, tvář jasnější, laskavější; také bývala pěkněji přistrojena, na noze nové černé pantofíčky, na hlavě bílý čepec s holubičkou ze škrobených bílých kalounů. Seděla ji v týle jako opravdová. Děti si povídaly, že je babička v neděli „hrozně hezká!“ - Obyčejně, když k babičce přišly, chtěl každý něco nést. Jeden dostal tedy růženec, druhý šátek, Barunka ale co nejstarší vždy nesla mošinku. Z toho ale povstaly vždy nechvalné křiky, poněvadž chlapci všeteční byli a do mošinky nahlídnout chtěli, a Barunka zase dovolit to nechtěla. Přišlo pokaždé k žalobě, Barunka musela se obrátit na babičku, aby chlapcům vylála. Ale babička sáhla místo lání do mošinky, podělila děti buď jablky, buď něčím jiným, a byl hned svatý pokoj. Paní Prošková říkala sice každou neděli: „Prosím vás, babičko, nenoste jim ničeho více!“, babička každou neděli jí odpovídala: „Jakpak by to bylo, abych jim z kostela ničeho nepřinesla. Vždyť my nebývaly lepší!“ Zůstalo tedy při starém.
S babičkou přicházívala zároveň panímáma, to jest paní mlynářka, a leckdy ještě některá kmotra ze Žernova, vesnice to, kteráž nejblíže nade mlýnem leží. Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec. Byla to ženka nízká, buclatá, s černýma veselýma očima; měla krátký rozpláclý nosejček, přívětivá ústa, malou bradičku a pod bradou lalůšek. Na krku nosívala v neděli drobné perle, všední den granáty. Na ruce měla košík, v němž bylo trochu toho koření krámského, co panímáma pro domácnost potřebovala.
Za ženskými chodíval pan otec, obyčejně s některým kmotrem. Bylo-li horko, nesl si kabát světlošedý na španělce přes rameno. V neděli míval vyleštěné boty do půl lejtek a nahoře střapce na nich, což se chlapcům velice líbilo. Nohavice měl úzké do bot. Na hlavě vysokou černou beranici, na niž po jedné straně odhora až dolů modré mašličky byly. Druhý kmotr byl též tak ustrojen jako pan otec, jenže dlouhý kabát, vzadu s faldy a velikými olověnými knoflíky posázený, byl zelený, a ne šedý, jakoužto barvu pan otec co mlynář miloval.
Lidé jdoucí na hrubou vítali je od slova božího, oni je pak k slovu božímu. Někdy se zastavili, optali se jedni druhých, jak se mají tu, jak tam, co se přihodilo na Žernově, co ve mlýně. V zimě potkal málokterého Žernovského, aby šel do městečka do kostela, cesta byla po příkré stráni nebezpečná, v létě si z toho ale nic nedělali, zvláště mladá chasa. V neděli dopoledne se cesta po lukách k městečku netrhla. Tu jde volným krokem stařena v kožichu a plachetce a vedle ní podpíraje se o hůl kráčí starý muž; baže starý, vždyť pak nosí v hlavě hřeben, tu módu mají jen stařečkové. Ženy v bílých čepcích s holubičkami, muži v beranicích neb furiantských vydrovkách je předhoní, ženouce se přes dlouhou lávku k stráni. Shůry dolů ale přicházejí tancujícím krokem děvčata jako laně a za nimi pospíchají bujní jeleni. Tu prokmitne stromovím nadýchaný rukávec bílý, tu zachytne se na křoví červený vlající od ramene fábor, tu strakatí se vyšívaná kamizolka chlapce, až konečně celý veselý sbor vyžene se na zelený pažit.
Přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na se kanafasku šukala po domě. Po obědě bylo jí nejmilejší sednout, položit hlavu Barunce do klínu a nechat si hledat živé vlasy, které prý ji velmi svědí. Obyčejně při tom vískání usnula, ale nikdy nadlouho. Když se probudila, vždy se divila, že usnula, říkajíc: „Inu to nevím ani, že se mi ty oči tak sklížily!“
Odpoledne chodívala s dětmi do mlýna; to bylo už jako vyjednáno, děti se na to půl dne velmi těšily. Mlynářovic měli také dcerku, v stáří Barunky, říkali jí Mančinka, a to bylo děvče dobré a hravé.
U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lípama; tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Pan otec stál před nimi pohrávaje pikslou, cosi ženám povídaje. Jakmile zahlídli babičku s dětmi okolo struhy přicházet, běžela jim Mančinka vstříc, a pan otec, maje již zase pantofle a vyhrnuté nohavice i šedou kamizolu na sobě, šoural se pomalu za ní s žernovskou kmotrou. Panímáma ale obrátila se do mlýna, „těm dětičkám něčeho přichystat, aby to dalo pokoj,“ přitom dokládajíc. A než ty dětičky přišly, už byl přichystán stolek, buď v zahradě nebo na ostrůvku, aneb v zimě v sednici; na stolku byly dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana, a ještě nakonec přinesl pan otec v košíku čerstvě načesaného ovoce, anebo panímáma přinesla ošatku suchých křížal a švestek. Káva a podobné panské pití, to nebylo tenkráte ještě mezi lidem v módě.
„To jste hodná, babičko, že jste přišla,“ říkala panímáma, podávajíc jí židličku; nevím, kdybyste k nám nepřišla jednu neděli, mně by se neděle nezdála být. Teď ale pojezte, čeho pánbůh udělil!“ -
Babička málo jídala, také prosívala, by panímáma dětem takové porce nedávala, ale tomu se tlustá panímáma jen smála. „Vy jste stará, nedivím se, že mnoho nejíte; ale děti, och bože, to má kachní žaludky! Koukněte se na naši Manču, kdy chcete, ona vám řekne vždycky, že je lačná.“ Děti se ušklíbily a dávaly panímámě zcela za pravdu.
Když jim panímáma naložila po buchtách, odklidily se za stodolu; tam o ně babička starost mít nemusela, tam si házely míčem, hrály na koně, na barvy a podobné hry prováděly. Čekali tam na ně vždy už jedni a ti samí společníci, šest dětí to, jeden menší než druhý jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad hospodou; otec jejich chodil po okolí s flašinetem, matka na ně prala a záplatovala a podělkovala za kousek stravy. Neměli svého jmění více než těch šest pandurů, jak jim pan otec říkal, a trochu té muziky. Navzdor tomu nebylo ani na dětech ani na flašinetláři a jeho ženě vidět jakou nouzi; děti měly tváře jako slabikáře a mnohý den vycházela z pazderny vůně, že se až okolojdoucím laskominy dělaly, a když děti s mastnými, lesklými ústy ven vyšly, mysleli si sousedé: „Copak to Kudrnovic pekou?“ - Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle.
„Zajíce,“ myslila si panímáma, „kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil.“
Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: „Copak jste měli dobrého k obědu?“ - „I nic; jen bandory,“ odpověděla Cilka. - „Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?“
„I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.“
„Spaste duši! Ono to jí kočky!“ zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc.
„Och, kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, i někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to ...“ Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řkouc: „Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima pochází! - Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš,“ takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří.
Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala.
Pan otec přišel a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: „Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!“ šklíbil se pan otec.
„S takovou mi zůstaňte za dveřmi, pantáto, přestaňte s tlachy!“ hněvala se panímáma, a pan otec mhouřil očkem a smál se. Nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmout, ba vzít je za ruku, a to jediné proto, že jedli kočky a všelicos prý, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiky z bažantů, nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi hrát. Věrně s nimi rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. Cilka, děvče to již desítileté, strčilo malému děcku, jež chovat mělo, kus buchty do ručiček, položilo je do trávy a hrálo zároveň s druhými, anebo pletla z lodyh jitrocelových chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se do umdlení vydováděly, táhla celé pásmo do dvora a Mančinka zvěstovala mamince, že mají všecky velikánský hlad! Panímáma se tomu pranic nedivila a nakrmila všecky, i ty, jichž úst se štítila. Pan otec ji ale vždy škádlil, a když se přihnaly děti, začal: „Já nevím, ňákou tíži mám na prsou; jakpak Cilko, nemáte doma kousek zajíčka, mohla bys -“ Ale panímáma se vždy uplivla a šla pryč, a babička panu otci zahrozíc říkala: „Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče; já být panímámou, upekla bych vám, namoutě věru, hodnou vránu na hrách!“ Pan otec zatoče pikslou přimhouřil oko, šklíbě se potutelně.
Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek, a to se povídalo o ranním výkladu a kázání, povídalo se, jaké byly vyhlášky, za koho bylo modlení, s kým se kdo na mši sešel; z toho se přišlo na úrodu zvlášť i vůbec, na povodeň, bouřky a krupobití, na tkaní a bílení plátna, jak se leny daří, a konečně se začalo o kramolenských zlodějích a o kriminálu. Stárek byl velmi povídavý, ale kvečeru, když se sjížděli mleči pamatující na přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“, musel stárek do mlýna, pan otec šel se po dívat trochu, jak se daří v hospodě, a paní kmotry jsouce samy, pověděly si ještě něco o tom a o onom.
V zimě, to bývaly děti skoro celého půl dne na peci za kamny, pec byla veliká, bylo tam lože služčino a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo, při čemž obyčejně některý šlápl psovi na nohu, až zaškvěkl a společnost v sednici z rozprávky vytrhl. Panímáma křikla na děti: „Prosím vás vy čeládko, nezbořte mi pec, vždyť chci zítra péci!“ Ale na peci bylo už zase ticho, děti hrály už zase na tatínka a maminku, té mladé mamince přinesl čáp děťátko a Adelka, která neuměla strojit hody, musela být jako paní bába a Vilém a Jan byli jako kmotři a dali mu říkat Honzíček. A byly zase hody, jídel bylo přepodivných a pes byl také hostem, aby se na ně udobřil. Honzíček hned vyrostl a tatínek ho vedl do školy a Jan byl panem kantorem a učil ho slabikovat. Ale jeden žák, to nešlo, musely se všecky učit, a usneslo se: „Budeme hrát na školu.“ Chodily tedy k Janovi do školy, ale žádný nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to ale pes, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flakám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na vykonalo. Pověsily mu na hrdlo desku, rozhněvaný chlupáč skočil z pece dolů s hrozným rámusem, trhaje ze sebe hanlivé znamení. Stárek skočil leknutím z lavice, babička si odplivla a pan otec pohroze pikslou na pec volal: „Sak na ryby, pytel na raky, půjdu-li na vás!“ a zatoče jí zase v prstech, usmál se, ale aby to děti neviděly.
„To udělal zajisté ten náš luciper!“ mínila babička; „nejlepší, když se domů sebereme, ještě by mlýn vzhůru nohama obrátily ty děti!“
Ale mlynářovic bránili; ještě nebylo ukončeno vypravování o té francouzské vojně a o těch třech potentátech. Babička je znala všecky tři, ona měla mnoho zkušenosti, vojenský stav, jí každý věřil.
„A kteří to byli, ti tři ledoví mužové, které poslal Rus na Bonaparta?“ ptal se babičky mládek, hezký to, veselý hoch.
„Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor,“ vysvětlil mu stárek. „To je v Rusích taková zima, že musejí lidé na tvářích nosit futrály, sice by jim nosy zmrzly. Francouzové nejsou na zimu zvyklí, jak tam přišli, hned to všecko pomrzlo. A Rus, ten to dobře věděl, že to takové bude, proto je zdržoval. Ach, to je kos!“
„A Josefa císaře jste osobně znala?“ ptal se jeden z mlečů babičky.
„Jakpak bych byla neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhleten tolar vlastní svou rukou dal,“ řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky.
„I prosím vás, a jak se to stalo, kde vám jej dal?“ ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly z pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely.
„Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,“ namítla babička. „Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte,“ pravila panímáma.
„Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte.“ Děti se hned usadily a tiché byly jak pěny. „Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice?“
„I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?“ ozval se stárek.
„Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce.
Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená vařená a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík stál jejímu synu kmotrovstvím. Když jsem už kousek práce zmoci mohla, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla: „Pojď sednout k stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk z mládí naučí, k stáru jak by našel.“ Já byla jakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k nižádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se tomu řemeslu tak naučila, že jsem je dobře zastat mohla. Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho.
Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, bych se ráda podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: „Jdi můžeš pomoci kmotře nést.“ Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá: „Kampak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?“ Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvilku po chvilce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. „I podívejte se, kmotra,“ povídám, „to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tomu točí.“
„Hloupá holka, to není floutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit. To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.“
„Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?“ povídám.
„Nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého,“ smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám. Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval.
„Kam jdete, co to nesete?“ ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo. „Jaké je to dílo?“ ptal se dále. „Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila,“ řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná.
„To dělá tvůj muž, ne?“ zeptal se jí zase pán.
„Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbyti. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát a teď je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.“
„Je to tvoje dcera?“ ptal se zase pán.
„Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, zato je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama.“ Pán mně poklepal na ramena a pěkně se na mne podíval; jaktěživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, jinak než jako chrpa.
„A ty nemáš žádných dětí?“ obrátil se pán na kmotru. „Mám jednoho hocha,“ pravila kmotra, „dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter.“
„A což nebude-li chtít jím být,“ řekl pán.
„I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!“ povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: „Ty bys asi ráda věděla, skrze ten dalekohled vidět, ne?“
Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: „Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste.“
„A ty to víš?“ smál se pán.
„Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?“
Pán se smál, až se za boky bral. „No,“povídal, „to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,“ obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala: „Copak si myslíš, to by se pěkně slušelo pro mne, starou ženu, abych si hrála.“
„Ale to není k hraní, to je k potřebě, matko,“ řekl jí pán.
„Inu nechť si je, ale pro mne se to nehodí,“ řekla kmotra a mermomocí se podívat nechtěla. Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla.
„Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?“ zeptal se mne pán.
„Bodejť bych neměla,„povídám, „když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě.“
Pán se jako usmál a povídá: „Chtěla bys s ním také mluvit?“
„I zachraň pánbůh, kampak bych oči dala?“ povídám.
„Vždyť se mne také nestydíš, a císař je přece člověk jako já.“
„Ono to přece není takové, panáčku,“ ozvala se kmotra; „císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to.“
„Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí, a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí,“ řekl pán a psal přitom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar řka: „Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!“- Dořekl a rychle odešel. My klekly a žádná nevěděly jsme, co děláme leknutím a radostí. Kmotra začala mi lát, že jsem se tolik opovážila, a sama se opovážila také dost. Ale kdopak by si to byl pomyslil, že je to císař pán. Těšily jsme se z toho, že snad přece nemusel se mrzet, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všickni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem se ho nevzdala. - Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje!“ dokončila babička svoje vypravování s povzdechem.
„Ba škoda,“ dotvrdili ostatní. Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely a teprv se jim stal znamenitý. Babička pak stála všem ve světle ještě vyšším od té doby, co věděli, že mluvila s císařem Josefem.
Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden. Mleči se sjížděli, mlýny začaly pomalu svým obyčejným taktem hrkotat, stárek chodil po mlejnici, přehlížeje znatelským okem, kde by co chybělo, mládek zpívaje běhal shora dolů, zdola nahoru, od koše ke koši, a pan otec stál před mlejnicí, vítal veselou tváří své lidi, kteří mu přinášeli výdělek, podávaje jim šňupec tabáku.
Panímáma s Mančinkou vyprovodily letního času babičku až k hospodě. Byla-li tam právě muzika, zastavily se trochu u plotu, kamž obyčejně k nim postoupilo několik kmoter, dívajíce se na tancující chasu. Dovnitř se podívat nebylo možná, bylo tam nabito; sama Kristla, když nesla pivo ven do sadu, kde páni seděli, holby nad hlavou nést musela, aby je nevyrazili.
„Vidíte je, pány,“ říkávala panímáma, ukazujíc hlavou k sadu, kde seděli zámečtí pánové, a kdykoliv Kristla k nim přišla, zadržovat ji chtěli, „vidíte je! To věřím, to by bylo děvče, takové hned nenajdete. Ale nemyslete si, že je nechal pánbůh schválně pro vás vyrůst a vy abyste mu svět zkazili!“
„Není strach, panímámo, že se dá Kristla těm zbalamutit,“ mínila babička. „Ta jim ukáže, kudy cesta ze dveří.“ - Zdálo se tak. Jeden z těch panáčků, na deset honů pižmem zavánějících, šeptal děvčeti cosi do ucha, ale ona mu se smíchem odsekla: „Jen složte, panáčku, složte, nekoupíme!“, skočila do síně a s veselou tváří položila ruku do mozolovité pravice vysokého junka, nechala se obejmout a vést k tanci, nedbajíc na volání: „Kristinko, pojďte nalívat!“
„Ten je jí milejší než zámek se všemi pány i poklady,“ usmála se babička, dala panímámě dobrou noc a ubírala se s dětičkami domů.
Jednou za čtrnáct dní neb tři neděle, když byl právě krásný den, říkala babička: „Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům,“ děti těšily se od rána až do té chvíle, kde babička vzavši vřetánko na cestu se vydala. Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem pak šlo se topolovým stromořadím ustavičně až do Rýznburku. Babička ale volila cestu pod stráněmi podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý vrch, na němž rostla vysoká divizna, pro kterou Barunka ráda lezla. Za pilou se údolí víc a víc úžilo a řeka v těsnějším korytu bystřeji utíkala přes veliké kameny, které jí v cestě ležely. Vrchy porostlé byly jedlemi a smrčinami, které svým stínem skoro celou šíři údolí zatemňovaly. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zbořeniny hradu rýznburského, které z temného stromoví čněly, porostlé mechem.
Opodál hradu, nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo vstoupit nemohl pro vlhkost a zkažený vzduch, vystavěn byl altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když na lovu byla, držívala tam druhé snídaní. K tomu altánku děti zaměřily, lezouce po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, sotva se vyškrábala; vpravo i vlevo stromků se chytala. „No, vy jste mi daly, sotva že dechu popadám,“ povídala jsouc konečně nahoře.
Děti ale vzaly babičku za ruce, vedly do altánu, kde byl pří jemný chlad a pěkná vyhlídka, a posadily ji na židlici. Na pravé straně altánu viděly děti na zbořeniny hradu; pod hradem točilo se do polokruhu údolíčko, jež zavíraly při dolním i horním konci vršky porostlé jedlemi. Na jednom z těchto vršků stál malý kostelíček. Šum vody a zpěv ptactva oživoval jedině panující vůkol tichost.
Jan vzpomněl si na silného Ctibora, ovčáka pána rýznburského; tam dole na louce to bylo, kde ho pán přistihl, jak nesl na ramenou celou i s kořeny vytrhnutou jedli, kterou byl v panském lese ukradl. Když se ho pán ptal, kde ji vzal, upřímně ze své viny se vyznal, pán mu to odpustil, ba ještě ho pozval na hrad, s dodáním, aby si vzal s sebou pytel, že mu dá tolik poživy, co unese. Ctibor byl neomalený, vzal ženě devítiloketní cíchu a šel do zámku, kde mu hrachu a uzených kýt do ní naložili. Pro jeho sílu a upřímnost rytíř si ho zamiloval, a když v Praze veliký turnaj od krále vypsán byl, vzal ho s sebou. Ctiborsilou svojí zvítězil nad jedním německým rytířem, nad kterým nikdo zvítězit nemohl, a král udělal ho též rytířem.
Dětem se ta povídka velice líbila a od té doby, co jim starý ovčák ji povídal, měly hrad i louka větší pro ně zajímavosti.
„A jak se to tam jmenuje, co ten kostelíček je, babičko?“ ptal se Vilím.
„To je na Boušíně. Dá-li nám pánbůh zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť !“, řekla babička.
„A co se tam stalo, babičko?“ ptala se Adelka, která by byla babičku poslouchala od rána do večera.
„Zázrak se tam stal. Nevíte již, jak to jednou Vorša povídala?“
„Nevíme už nic. Povídejte vy nám to, pěkně vás prosíme,“ škemraly děti a babička nedala se dlouho prosit.
„Tedy sedněte hezky na lavici a nevyhýbejte se mi z okna, ať nepřepadnete dolů a nesrazíte vaz. Za tímto vrchem a těmi lesy jsou vesnice Turyň, Litoboř, Slatina, Mečov, Boušín; ty všechny před dávnými časy patřily jednomu rytíři, který se jmenoval Turynský a na Turyni v hradu svém bydlel. Pán ten měl paní a jedinou dcerušku, hezkou dívčičku, ale bohužel byla hluchá i němá, čeho bylo rodičům veliký žal.
Jedenkráte procházela se po hradu ta holčička, a tu si usmyslila podívat se, co dělají ti malí beránkové v boušínském dvorci a jak as vyrostli od té doby, co je neviděla. Musím vám říci, že tenkráte ještě ten kostelíček tu nebyl, ani vesnice, jen dvorec tu byl, v němž čeleď bydlela Turynského pána a kde se chovala jeho stáda. Kolem dokola byl samý les a v lese mnoho divoké zvěře.
Dceruška Turynská byla kolikráte ve dvorci, ale to jela vždy s otcem; myslila bláhová, že když se tam rozběhne, také hned tam bude. Šla tedy, šla, kam ji oči vedly; myslela, cesta jako cesta, byla ještě mladá, nerozumná, jako vy jste. Když ale dlouho už šla, a ještě bílý dvůr neviděla, začínalo jí být ouzko; napadlo jí teprv, co řekne otec a matka, že utekla ze zámku, dostala strach a vrátila se nazpět. Ale když je člověk ve strachu, lehko se pomate, dokonce takové dítě. Spletla si holčina cestu a nepřicházela ani domů, ani do dvorce, dostala se do hustého lesa, kde nebylo ani stopy, ani světla. Teprv poznala, že zabloudila!
Můžete si myslit, jak jí bylo! - Vám by ale přece tak zle nebylo, máte sluch a mluv, čeho děvčátko nemělo. Běhala ve zmatku kříž a kříž, a tím více se pletla. Nakonec i žízeň i hlad ji trápil, nohy ji také bolely, ale to vše nebylo tak hrozné jako strach, který mělo děvče před nocí, zlou zvěří, a ouzkost, která ji tížila, že se otec a matka na m octla se najednou u studánky; dychtivě klekla si k ní a napila se; když se pak okolo sebe ohlédla, viděla dvě ušlapané cestičky. Ale nevěděla, kterou se dát ji bloudění přestrašilo a naučilo, že nevede každá cestička k domovu. Tu si vzpomněla, že její matka, když v strachu a úzkosti je, vždy do své komůrky jde a se modlí; i klekla tedy na zem holčinka a modlila se, aby ji Pánbůh vyvedl z lesa.
I slyší najednou divný zvuk, hučelo a znělo jí to v uších víc a víc, jasněji a jasněji, děvče nevědělo, co se s ní děje, jaké to jsou zvuky; začala se strachy třást a plakat, chtěla utíkat a tu hle, běží k ní z lesa po cestičce bílá ovce, za ní druhá, třetí, čtvrtá, a šestá a více jich, vždy více, až je u studánky celé stádo. Každá ovce měla na krku zvonec, ty zvonce zvoní a děvčátko je slyší! To jsou ovce otcovy a tu běží ovčákův bílý pes a tu přichází Barta ovčák, a děvčátko vykřikne „Barto!“ a běží k němu. Zaradoval když slyšel, že slečna mluví a slyší, vzal ji do náručí a pospíchal k dvorci, od něhož nebyli daleko vzdáleni. Byla tam paní Turynská, všecka sklíčená; nevěděli, kam se jim dcera náhle z hradu byla poděla a co se s ní stalo. Rozeslali po lese kdekoho, otec také hledal a paní čekala v bílém dvoře. Můžete si myslit, jakou radost ta maminka měla, Barta dceru přinesl, a ke všemu tomu ještě uzdravenou. Když se i otec vrátil a dcera všecko pověděla, umínili si rodiče, že u té studánky na poděkování Bohu vystaví kostelíček. A to také udělali. Ten kostelíček, co tamto vidíte, je ten samý a ta studánka u něho ta samá studánka, u níž děvče pilo a se modlilo a zde v těch lesích bloudilo. Ale děvčátko už dávno dávničko umřelo, a pan Turynský umřel i paní Turynská, a Barta umřel a zámek na Turyni je zbořen.“
„A kam přišly ovce a pes?“ ptal se Vilím.
„Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly, mladé vyrostly a měly zase beránky. A tak to na tom světě chodí, milé děti, jeden zajde, druhý přijde.“
Děti obrátily zraky do údolí, viděly v mysli rytíře jezdit, děvčátko bloudit - a tu hle, najednou vyjíždí z lesa paní na krásném koni, jedouc údolím dolů, za ní podkoní. Paní má tmavý kabátek, dlouhá hnědá sukně visí jí přes třemeny dolů, na hlavě černý klobouček, od něhož vlaje zelený závoj okolo havraních kadeří.
„Babičko, babičko, rytířka, podívej se!“ vykřikly děti.
„I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,“ řekla babička, podívajíc se z okna dolů.
Děti se skoro mrzely, že to nebyla rytířka, jak si ony myslily. „Paní kněžna jede k nám nahoru!“ volali všickni.
„Kdoví co vidíte; jak by sem kůň vylezl,“ řekla babička.
„Opravdu, Orland leze jako kočka; jen se podívej!“ volal Jan.
„Dej mi pokoj, ani to vidět nechci. Ty vrchnosti mají divné vyražení,“ povídala si babička, zdržujíc děti, aby se nevyhýbaly z okna.
Netrvalo to dlouho, kněžna byla nahoře. Lehce svezla se z koně, hodila dlouhou sukni přes rámě a vešla do altánku. Babička vstala, uctivě ji vítajíc.
„To je rodina Proškovic?“ ptala se kněžna, přehlédnouc tváře dítek.
„Ano, milostivá paní, jest!“ odpověděla babička.
„Tys jistě jejich babička?“
„Jsem, milostivá paní, matka jich matky.“
„Můžeš mít radost, máš to zdravá vnoučata. Jestlipak ale, vy děti, také posloucháte svou babičku?“ ptala se kněžna dětí, které z ní oka nespouštěly. Na její otázku ale sklopily oči šeptajíce: „Posloucháme.“
„No, ujde to s nimi; někdy ovšem ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyly,“ řekla babička.
Kněžna se usmála; vidouc stát na lavici košíček jahod, ptala se, kde je děti nasbíraly. Babička hned pobídla Barunku řkouc: „Jdi, děvečko, podej milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je po cestě nasbíraly, snad přijdou milostivé paní k chuti. Když jsem mladá byla, také jsem to ovoce ráda jídala, ale co mi děcko umřelo, nevzala jsem žádnou do úst.“
„A proč?“ ptala se kněžna, berouc od Barunky košíček s jahodami.
„To je tak mezi námi, milostivá paní, jak umře matce dítě, nejí do svatého Jana Křtitele ani třešně, ani jahody. To prý chodí Panna Maria po nebi a rozdává to ovoce těm malým dítkám. Kterého dítěte matka ale zdrženlivá nebyla a od toho ovoce jedla, tomu řekne Panna Maria: „Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla.“ Proto se zdržujou matky od požití toho ovoce. No, a když se zdrží do Jana, zdrží se po Janě taky,“ doslovila babička.
Kněžna držela v prstech jahodu, sladkou, červenou jako její krásný ret, ale při babiččině řeči položila ji mimovolně nazpět do košíku řkouc: „Nemohu nyní jíst, a vy, dítky, neměly byste ničeho na cestu.“
„I to nic nedělá, paní kněžno, jen jezte, anebo si je vezměte domů i s košíčkem, my si nasbíráme jiných,“ rychle namítla Barunka, odstrkujíc podávaný jí košíček.
„Přijímám tedy váš dárek,“ řekla kněžna usmívajíc se prostosrdečnému děvčeti, „zítra ale přijďte si pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, rozumíte?“
„Přijdeme, přijdeme,“ přisvědčily děti právě tak, jako to dělaly, když je zvala panímáma do mlýna. Babička chtěla cosi namítat, ale už nebylo platno nic, kněžna zlehka babičce se uklonila, usmála se na děti a z altánu vystoupila. Košík podavši podkonímu vyhoupla se na Orlanda a zmizela mezi stromovím jako krásné zjevení.
„Babičko, já se těším do zámku! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy!“ řekla Barunka.
„A je tam prý papoušek a ten mluví. Počkejte, babičko, to se podivíte!“ zvolal Jan tleskaje si do rukou.
Malá Adelka se ale podívala po sobě a povídala babičce: „To si nenechám tyhle šaty, viďte že ne, babičko?“
„I pro pána krále, vždyť pak jsem si toho děvčete ani nevšimla. Ty jsi krásná, co jsi dělala?“ křižovala se babička vidouc, jak je děvče zmazané.
„Já za to nemohu, Jan mne strčil, upadla jsem do jahod,“ omlouvala se malinká.
„Vy dva se jen kočkujete vždy. To si paní kněžna pomyslila o vás čistou věc, řekne, že jste diblíci. Teď ale pojďte, ať přijdeme k myslivcovům. To vám ale povídám, vy chlapci, budete-li zase dovádět, jako to děláváte, nevezmu vás vícekrát s sebou,“ přikazovala babička.
„I my budeme hodní, babičko,“ ujišťovali chlapci.
„Uvidíme,“ povídala si babička, kráčejíc za dětmi lesním chodníkem k myslivně.
Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec a myslivnu před sebou. Před stavením bylo prostranství zelené, ohražené, posázené lípami a kaštany, pod nimiž bylo několik laviček a stolků v zemi upevněných. Po trávě procházeli pávi, o nichž babička říkala, že mají andělské peří, ďábelský křik a zlodějský krok, hejno kropenatých, krhavých perlin a bílí králíci seděli v trávě, stříhali ušima, na každý hluk bojácně se rozprchnuvše. Pěkná srna s červeným obojkem ležela na zápraží a několik psů toulalo se po dvoře. Sotvaže na ně děti křikly, radostně zaštěkli, přiskákali k dětem, začali do kruhu běhat a div je samou radostí na zem nepovalili. Také srna na zavolání Adelčino přišla a svým modrým okem tak mile na děvčátko hleděla, jako by chtěla říci: „Ach, tys to, co mně dobrá sousta nosíš, vítám tě!“ Adelka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala, kterou tato vzala, běžíc pak děvčátkem.
„Co vás všickni všudy berou, vy roto!“ volal odkudsi hlas a za chvíli vyšel z komory myslivec v lehkém zeleném kabátu, domácí čepičku na hlavě. „I toť jsou milí hosté,“ zvolal vida babičku; „vítáme - jen dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není svého slova slyšet,“ obořil se na psy. Babička vešla do stavení, nad jehož vchodem byly veliké jelení parohy. V síni viselo několik pušek, ale hodně vysoko, aby jich dítě dosáhnout nemohlo. Babička se velmi bála pušky, i když nabita nebyla, a když se jí pan myslivec smál, říkala: „Kdož může vědět, co se mu stane, čert nespí!“ - „Pravda,“ říkal myslivec, „když pánbůh dopustí, i motyka spustí.“
Babička odpustila panu myslivci, když ji začasté poškádlil, jen když nebral v její přítomnosti jméno boží nadarmo a když neklel; to babička nemohla slyšet, hned si uši zacpala řkouc: „No, nač je to potřeba, ta nevymáchaná huba - aby člověk po vás vykropil.“ Pan myslivec měl babičku rád, a proto se před ní měl na pozoru, aby nezavadil o čerta, který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete.“ A kde máte paní kmotru?“ ptala se babička, když vešli do světnice a nikoho tam nebylo.
„Jen se posaďte, hned ji zavolám; to víte, ona vždy jen jako kvočna mezi kuřaty se batolí,“ řekl myslivec, jda zavolat ženu.
Chlapci se postavili u skříně, v níž se leskly pušky a lovecké nože, a děvčata hrály se srnou, která s nimi do pokoje vběhla; babička ale přehlídnouc jedním pohledem celý ten přívětivý, čistě uspořádaný pokoj, povídala si. „To je pravda, ať sem přijde člověk ve svátek nebo v pátek, vždy je všecko jako sklo,“ a když jí padla do oka příze, která svázána a znamením opatřena u kamen na lavici ležela, přikročila blíže a prohlížela předivo.
Vtom se otevřely dvéře a do nich vkročila paní ještě dost mladá, v čistém domácím obleku, bílý čepeček na hlavě; na ruce nesla malé rusovlasé děvčátko. Srdečně babičku i děti vítala a na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má vskutku radost. „Byla jsem polívat plátno. Mám radost, letos bude bělounké jako labuť,“ pravila myslivcová, omlouvajíc se ze své nepřítomnosti.
„To je vidět pilnost,“ řekla babička, „kus na bělidle, a tu se už zase chystá tkalcovi.
Tuhleto bude pláténko jak pergamen. Jen aby vám je dobře udělal a neošidil vás. Jste spokojena se svým tkalcem?“
„I to víte, milá babičko, on každý ošidí,“ pravila myslivcová.
„I vy ženské, rád bych věděl, jak by vás tkadlec ošidil, vždyť to máte všecko vypočteno,“ smál se myslivec. „A přece si sedněte a nestůjte!“ pobízel babičku, které se nechtělo od příze.
„I vždyť je dost času,“ pravila babička, berouc za ruku malou Aninku, kterou byla paní myslivcová k lavici postavila, by nepadla, neboť začínala teprv běhat. Jak paní domácí ode dveří odstoupila, objevili se za jejími zády dva opálení chlapci, jeden světlovlasý po matce, druhý černohlávek po otci. Byli se sice s matkou s celou chutí do dveří přihnali, ale když se pustila matka s babičkou do řeči, nevěděli honem jak a co dětem říci, začali se stydět a schovali se za máminy sukně. „Copak vy sojáci,“ začal otec, to je způsob vlézt za mámu, když máte hosty vítat? Hned podejte babičce ruku.“
Hoši ochotně postoupili k babičce, ruce jí podávajíce; babička jim do nich naložila jablek. „Tu máte a hrejte si, a podruhé se nestyďte; to se na hochy nesluší, držet se máminých faldů,“ napomínala babička a hoši sklopili oči a koukali na jablka.
„A teď alou ven,“ rozkázal táta; „ukažte dětem výra a hoďte mu sojku, co jsem dnes zastřelil; ukažte jim mladá štěňata a mladé bažanty. Ale ať mi mezi tou drůbeží nelítáte jako jestřábi, sice vás –“ Tento dodatek děti již neslyšely, neboť sotvaže řekl otec: „Alou ven!“, již se to hrnulo jedním valem ze dveří.
„To je hon!“ smál se myslivec, ale bylo vidět, že mu ten hon není proti mysli.
„Děti jsou děti, mladá krev!“ řekla babička.
„Jen kdyby ti chlapci tak diví nebyli. Ale věřte, babičko, že mi sedí strach celý den v zádech. To vám to jen po líčkách leze, po stromech, kotrmelce dělá, kalhoty trhá až hrůza povídat. Děkuju Hospodinu za to dobré děvče, to je dobrá hodina,“ povídala paní myslivcová.
„Co chcete, paní kmotra, po matce dcera, po otci syn se poznává,“ prohodila babička. Paní domácí s usmáním podala dcerušku manželi, aby ji trochu pochoval; „jen co bych přinesla něco k snědku, hned tu budu,“ dodala.
„Dobrá žena,“ řekl myslivec, když vyšla ze dveří, „hřích jí ublížit, jen kdyby neměla ustavičně strach, že se ti kluci zabijou; co do hocha, když není v něm ohně?“
„Všeho moc škodí, pane kmotře, kdyby jim dal člověk celou vůli, ono by to po hlavách chodilo,“ povídala babička, ačkoliv se ne vždy dle těch slov zachovávala.
Netrvalo dlouho a do dveří vešla hospodyně s plnýma rukama. Na dubovém stole octnul se bílý ubrousek, majolikové talíře, nože se střenkami ze srnčích parohů, octly se tam jahody, vaječníky, smetana, chléb, med, máslo i pivo.
Hospodyně vzala babičce vřetánko z rukou řkouc. „Teď nechte přádla, babičko, a berte si. Ukrojte si chlebíček, namažte. Máslo je dnes tlučené, pivo je nekřtěné. Vaječníky nejsou tuze kalé, upekla jsem je dnes jen nazdařbůh, ale když přijde cos člověku znenadání, chutná to. Jahody vy nejíte, ale děti rády, když jim je poleju smetanou.“ Tak pobízí paní myslivcová a přitom krájela krajíc za krajícem, mazala máslem, kapala medem.
Babička náhle, jako by si na něco byla vzpomněla, plácla se do čela řkouc: „To je stará hlava nepamětlivá! Vidíte, ani mi ještě nenapadl povědít vám, že jsme mluvily v altánku s paní kněžnou.“
„Není divu, vždyť pak ty děti člověka tím křikem zpitomí,“ řekla paní myslivcová. ale hned se ptal, co jim paní kněžna říkala.
„Nepovídejte, babičko, dokud se nevrátím,“ prosila myslivcová; „musím dříve děti spokojit, aby trochu poseděly.“
Děti zrejdily zatím kde co a chlapci myslivcovi, Franěk a Bertík, všude v čele a všecko jim vykládali. Právě stály před domem na trávě a malá Amina prováděla před nimi svoje umění, skákajíc přes hůl a přinášejíc hozené jí věci v tlamě, když se zjevila na prahu matka, volajíc je k svačině. Nedaly se dvakrát volat. „Sedněte hezky pod stromy, jezte a neumažte se příliš!“ napomínala je, rozkládajíc jim jídlo na stolky. Děti sedly a okolo nich postavili se psi a čuměli jim do tváře.
Když přišla paní myslivcová zase do světnice, prosila babičku, aby povídala o kněžně, a babička pověděla vše slovo od slova, jak a kterak v altánku bylo.
„Vždycky to říkám, že má dobré srdce,“ ozvala se myslivcová. „Kdykoliv sem přijede, vždy se ptá, co dělají děti, a malou Anušku políbí na čelo. Kdo má děti rád, je dobrý člověk. Ale to služebnictvo ji roznáší, jako by kdovíjaká byla.“
„Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží,“ ozvala se babička.“
Tak, tak, babičko,“ pravil myslivec, „pravdivé to přísloví. To je má řeč, nemuseli bychom si lepší paní přát, kdyby neměla těch drábů okolo sebe, ti ji štvou a lhou jí. A není ta čeládka k ničemu na světě, než-li Pánubohu den ukrádat. Když to tak všecko, babičko, na světě pozoruju, myslím si kolikrát: kdyby do vás tisíc- karlátek uhodilo! - Není-li to k zlosti, když si pomyslím, když takový halama, který nic neumí, k ničemu není, než aby za vozem stál jako dřevěný panák a v pokoji dřepět, že ten tolik má co já; že ten více platí než já, který musím v dešti, v blátě, v sněhu cachtat po lesích, ve dne v noci s pytláky se hrdlit a za všecko tu stát a všecko obstarávat. Nemám nač naříkat, jsem spokojen, když mi ale přijde takový fouňa sem a vyhrnuje po mně nosem, tu bych mu, namoutě kuši - ale darmo se zlobit.“ A pan myslivec vzal sklenici a napil se na zlost.
„Ale jestlipak ta paní o všem ví, co se děje, a proč si nevezme někdo to srdce a neřekne jí, když se mu křivda stane?“ zeptala se babička.
„I šlaka, kdožpak se rád spálí? Já s ní mnohdy mluvívám a mohl bych říci to, ale vždy si myslím: Fraňku, mlč, ať se to na tebe nesveze. A konečně ona by mi to nemusela věřit, zeptá se těch vyšších, a tu to máte, je po všem. Ti drží při sobě, to je nerozdílná ruka. Mluvil jsem s ní před několika dny, chodila po lese s tím cizím knížetem, co tu je. Potkali kdesi Viktorku a ptali se mne na ni; kněžna se jí lekla.“
„A co jste jí řekl?“ ptala se babička.
„Inu, co jsem měl říci; řekl jsem, že je bláznivá, ale že nikomu neubližuje.“
„A co na to řekla?“
„Sedla do trávy, kníže sedl k jejím nohám a mně kázali, abych přisedl a povídal jim o bláznivé Viktorce a kterak se to stalo, že se zbláznila.“
„A tys rád povídal, viď?“ usmála se myslivcová.
„To víš, ženo; kdož by nebyl rád k službám krásné paní. A naše kněžna není sice už mladá, ale šlakovitě krásná paní. Ostatně co dělat, musel jsem povídat.“
„Vy jste čtverák, pane kmotře; dvě léta tomu, co jsem zde, a to mi slibujete povědít zevrubně, jak se to s Viktorkou přihodilo, a posud to nevím, jen tak páté přes deváté. Krásná paní nejsem, poručit vám nemohu, to já se toho asi nikdy nedovím, viďte?“
„Och babičko, vy jste mně milejší než ta nejkrásnější paní na světě, a je-li vám libo poslouchat, povím vám tu historii třebas hned.“
„Když pan kmotr chce, umí hedvábný polštářek podložit, to je pravda,“ usmála se babička. Jestli je to paní kmotře vhod, vezmu vás za slovo. Starý člověk podobá se dítěti, a děti, jak víte sami, rády mají povídačky.“
„I, já nejsem ještě stará a také ráda poslouchám. Jen povídej, tatíku, povídej, hezky nám ujde chvilka,“ odpověděla paní myslivcová.
„Maminko, prosím tě, dej nám ještě chleba, my nemáme už ani kouska,“ ozval se ve dveřích Bertíkův hlas.
„To není možná, kam by to ty děti byly kladly! divila se babička.
„Polovic snědly, polovic daly psům, srně a veverkám; to máte vždycky tak. Och, já mám s nimi peklo,“ vzdychla myslivcová krájejíc poznovu chléb. Co podruhé děti venku dělila a malou dcerušku chůvě na starost dávala, cpal si pan myslivec dýmku. „Můj nebožtík, dej mu Pánbůh nebe, měl také ten zvyk; než co povídat začal, musela být dýmka přichystána,“ povídala babička a zář blahé vzpomínky zaleskla se jí v oku.
„To já nevím, ti muži jako by si řekli, všickni mají ten ošklivý zvyk,“ povídala myslivcová, zaslechnouc ve dveřích babiččina slova.
„Jen se nedělej, jako bys to ráda neměla, sama mi z města tabák přinášíš,“ řekl myslivec, zapaluje si dýmku.
„Inu, jaká pomoc. Chce-li mít člověk od vás pěkné oko, musí vám pomyšlení udělat.
Začni tedy povídat,“ řekla hospodyně, sedajíc s vřetánkem vedle babičky.
„Jsem hotov, tedy poslouchejte!“ To řka pustil myslivec první obláček dýmu vzhůru ke stropu, položil nohy křížem, podepřel se pohodlně o židli a začal vypravovat o Viktorce. –
„Viktorka je sedlákova dcera ze Žernova. Rodiče její jsou už dávno pochováni, bratr a sestra žijou podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovně. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si byl lepší ženy přát. Takové děvče, a když má ještě podíl na statku k očekávání, nezůstane pod pokličkou, to se samo sebou rozumí. Také o Viktorce šla pověst po celém okolí a námluvníci podávali si dvéře. Tatíkovi a matce by se mnohý byl líbil, nejeden byl hospodář zámožný, a dcera by byla přišla, jak se říká, do plného, ale ona tomu nechtěla rozumět; jen ten měl u ní dobré oko, kdo nejpěkněji tancoval, a to jen při muzice.
Někdy to přece vrtalo tátovi mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabylo odbývá, spustil na ni zhurta, aby se pro jednoho rozhodla, sice že jí sám ženicha vybere a přinutí, aby si ho vzala. Děvče ale pustilo se do pláče, prosila, aby ji z domu nevyháněli, že nemá zmeškáno, že jí teprv dvacet let, že neužila světa a bůh že ví, komu se dostane a jak povede. Tatík měl děvče velmi rád, a když slyšel takovou lamentaci, bylo mu jí líto, a vida její krásnou tvářičku, myslil si: „Na tebe je dost času, ty ženichů ještě dost najdeš.“ Lidé si to ale všecko jinak vykládali; povídali si, že je Viktorka hrdá, že čeká, až pro ni přijedou v kočáře, prorokovali, že pýcha předchází pád, kdo dlouho vybírá, že přebere, a podobné pranostiky.
Toho času leželi ve vsi myslivci; jeden z nich začal chodit za Viktorkou. Šla-li do kostela, šel za ní, v kostele stál zajisté nedaleko ní, a místo co měl koukat na oltář, koukal na ni. Šla li na trávu, zajisté se vyskytnul nablízku, zkrátka ať šla kam šla, všude ji následoval jako stín. Lidé si povídali o něm, že nemá dobrý rozum, a Viktorka když vešla mezi kamarádky a stala se zmínka o něm, říkala: „Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem.“
Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty na nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali řkouce: „Můj bože, kdopak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát.“ Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlédl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě ve vesnici i zastonalo, už říkaly, že je uřknul černý myslivec. Konečně uvykli lidé na tu pošmournou tvář a mezi děvčaty ozývaly se i hlasy, že by nebyla ošklivá, kdyby přívětivější byla. Všeobecné jejich mínění ale bylo to: „Co s takovým podivínem. Bůhvíkdo a odkud je; snad ani to není člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: pánbůh s námi a zlý pryč! Vždyť netančí, nemluví, nezpívá; nechme ho!“ I nechaly ho. Ale což to bylo všecko platno! Jim bylo lehko říci: nechme ho, když za nimi nechodil; ale Viktorka s ním měla peklo.
Už ji mrzelo vycházet, kam právě nemusela, jen aby na chvíli těch očí se zprostila, které ji všady pronásledovaly. Už ji přestala muzika těšit, protože vždy z některého kouta v sednici pošmúrný obličej na ni se díval; už nechodila tak ráda na přástvy, neboť věděla: jistě, jestli nesedí ve světnici, že stojí venku u okna černý myslivec, a děvčeti vázl hlas v hrdle a nit se ji trhala. Trápilo ji to. Každý pozoroval změnu na ní, ale nikdo si nepomyslil, že by myslivec snad tím vinen byl; považovaliť ho za blázna a myslilo se, že ho nechává Viktorka za sebou chodit, protože si právě jiné pomoci neví. Jednou ale povídala Viktorka kamarádkám: „To mi věřte, děvčata, kdyby teď právě ženich pro mne přišel, ať by si byl chudý nebo bohatý, pěkný nebo ošklivý, hned bych si ho vzala, jen kdyby byl přespolní.“
„Co ti to vlezlo do hlavy? Máš snad doma zlou vůli, že ses tak zbrkla a že by se ti už ani u nás nelíbilo?“ ozvaly se děvčata.
„Nemyslete si to o mně. Ale já tu nemohu vydržet, dokud tu bude ten černý voják. Vy si to nemůžete ani pomyslit, jak mne ten člověk dotěravý trápí a zlobí. Už se ani s pokojem vyspat ani pomodlit nemohu, všude mne ty oči pronásledujou,“ žalovala s pláčem Viktorka děvčatům.
„Ale božínku, pročpak mu to nezakážeš, ať za tebou nechodí? Proč mu neřekneš, že ho nemůžeš vystát, že je ti sůl v očích?“ radily jí holky.
„Copak jsem to neudělala? S ním jsem nemluvila; jakpak naň promluvit, když jde za mnou jako stín. Ale vzkázala jsem mu to po jeho kamarádu.“
„No, a neposlechl?“ ptaly se děvčata.
„Baže ne; povídal tomu jistému, že mu nemá nikdo co poroučet, že on si může chodit, kam chce a ke komu chce. Ostatně že mně ještě neřekl, jestli mě má rád, abych mu tedy nevzkazovala, že ho nechci!“
„Považme nezdvořáka,“ durdily se holky; „copak si o sobě myslí? Měly bychom se mu pomstít za to.“
„Jen si s takovým nic nezačínejte, mohl by vám udělat,“ mínily povážnější.
„Láryfáry, co nám může udělat. K tomu by musel mít něco, co jsme na těle nosily, a to žádná z nás nedá, a od něho také ničeho nepřijmem, jaképak tedy strachy? - Jen ty se, Viktorko, nic neboj, však my budem s tebou chodit a jednou toho čerta přece vyplatíme,“ křičely smělejší z děvčat.
Ale Viktorka bázlivě kolem sebe se ohlížela a nepotěšena jejich domluvou vzdychla si: „Kdyby mi jen Pánbůh z toho kříže pomohl.“
To, co Viktorka děvčatům svěřila, nezůstalo tajemstvím, rozneslo se dost brzy, až přes pole do sousední vsi. Za několik dní octnul se jakýsi úslužný člověk ze sousedství ve dvoře Viktorčina otce. Mluvilo se o tom a onom, sem a tam, až vylezl s barvou ven, že by totiž soused syna svého rád oženil a ten syn že by rád Viktorku, že ho poprosili za starosvata, aby jim vyjednal, zdali by směli přijít námluvy držet nebo ne.
„Sečkejte chvilku, já se zeptám Viktory; ona ať vám řekne. Co se mne týče, já znám Šímu i syna jeho Tondu a nemám nic proti tomu; mají pořádnou živnost,“ řekl starý námluvčímu a šel zavolat dceru do komory, aby se s ní poradil.
Jak to Viktorka slyšela, beze všeho rozmyšlování řekla: „Ať přijdou!“
Otci se to zdálo divné, že se tak najednou rozhodla, ptal se jí, jestli Toníka zná, aby je darmo neondala; ale Viktorka zůstala při svém slovu a řekla ještě otci, že ona Toníka Šímovic dobře zná, že je hodný hoch.
„Já mám radost z toho,“ řekl otec, „ostatně jak sis udělala, tak máš. Spánembohem tedy, ať přijdou.“ Když otec šel, by starosvata odbyl, přišla matka k Viktorce do komory, dělala jí křížek a přála štěstí.
„Co mne přitom nejvíc těší, že nepřijdeš ke tchyni ani k švakrové, že budeš sama hospodyně,“ dodala.
„I mamičko, já bych si ho vzala, kdyby měl dvě tchyně,“ odpověděla Viktorka.
„Inu to je tím lépe, když se máte tak rádi.“
„I to ne, mamičko, já bych i jinému hodnému hochu byla slovo dala.“
„Prosím tě, co to mluvíš, vždyť se jich dost hlásilo a žádného jsi nechtěla.“
„Tenkráte nechodil za mnou ještě ten voják s těma zlýma očima,“ šeptala Viktorka.
„Tyť nemáš všech pět pohromadě; co to mluvíš o vojáku, co je ti do něho, ať si chodí kde chce, nech ho, ten tě přece nevyžene z domu?“
„Ba mamičko, ten, jen ten, já se trápím, soužím, nemám nikde stání ani pokoje,“ zaplakalo děvče.
„A proč jsi mi to už dávno neřekla, byla bych s tebou šla ke kmotře kovářce, ta umí od takových věcí pomáhat. Jen to nech, zítra k ní dojdem,“ potěšila matka dceru.
Druhý den šla matka s dcerou k staré kovářce. Ona zná prý mnoho věcí, co jiní lidé neznají. Když se někomu něco ztratí, když krávy nedojí, když kdo koho uhrane, ode všeho pomáhá kovářka, ona umí všecko uhádnout. Viktorka důvěrně všecko kovářce pověděla, jak a co jí je, zkoumala na ní kovářka.
„A tys nikdy s ním nemluvila, ani jediného slovíčka?“
„Ani slovíčka.“
„Nedal ti také, anebo neposlal po vojácích ničeho k jídlu, jablko nebo marcipán?“
„Nic, kmotra, nic; ti ostatní vojáci ani s ním nedrží, on prý je tuze pyšný a jakživ je takový samotář. Povídali to u nás.“
„To je už ten pravý morous,“ tvrdila s jistotou kovářka; „ale ty se nic neboj, Viktorko, však já ti pomohu, prozatím není ještě zle. Přinesu ti zítra něco a to budeš nosit ustavičně při sobě. Ráno když vyjdeš z komory, nikdy se nezapomeň pokropit svěcenou vodou a řekni: pánbůh se mnou a zlý pryč. Když jdeš polem, nikdy se nedívej ani za sebe, ani kolem sebe, a kdyby i voják k tobě promluvil, nic nedbej, a kdyby mluvil jako anděl. On dovede i hlasem učarovat; raději si hned uši zacpi. Pamatuj si to. Nebude-li ti za několik dní lépe, musíme se pokusit o něco jiného, jen ty ke mně zase přijď.“
Viktorka odešla s radostnější myslí a doufala, že jí bude zase dobře a lehko, jako jí bývalo kdy jindy. Druhý den přinesla jí kovářka cosi v červeném klocu zašitého a zavěsila to sama děvčeti na krk, přikazujíc, aby to od sebe nedávala, aniž komu ukazovala. Navečer, když žala trávu, zhlídla sice, že tam nedaleko u stromu kdosi stojí, cítila, že se jí krev do tváří hrne, ale vzmužila se, ani jednou neohlédla se kolem sebe, a hotova jsouc s prací, chvátala domů, jak by za n í hořelo. Třetí den byla neděle. Matka pekla koláče, tatík šel pozvat pana kmotra a několik starých sousedů na odpoledne, a po vesnici sestrkovali hlavy, povídajíce si: „U Mikšů budou držet námluvy!“
Odpoledne přišli do dvora tři muži ve svátečních kabátech, dva měli rozmarýnu na rukávech. Hospodář přivítal je na prahu a čeládka stojíc na zápraží přála: „Dej vám pánbůh mnoho štěstí!“
„Dejž to pánbůh!“ odpověděl tlampač za otce i syna.
Ženich vešel poslední přes práh a venku ozývaly se ženské hlasy. „Čistý to hoch, ten Toník, hlavu nese jako jelen, a jaký to má krásný prut rozmarýny na rukávě, kdepak ji asi koupil?“ a zase mužské hlasy na to odpovídaly. „Což je o to, ten může hlavu vypínat, když si odvede ze vsi nejlepší děvče, nejlepší tanečnici, dobrou hospodyni a k tomu i možnou. Tomu je hej!“ Tak si myslili i po vsi mnozí rodiče a hněvali se, proč právě přespolního si Viktorka volila, proč jí nebyl ten a onen dobrý dost, k čemu ten spěch a ty vrtochy a kdesi cosi, jak to už při takových příležitostech bývá.
Do večera bylo po námluvách. Pan kantor napsal svatební smlouvu, svědkové a rodiče podepsali ji třemi křížky místo jmen, jež pan kmotr připsat musel, a Viktorka slíbila Toníkovi rukoudáním, že bude za tři neděle jeho ženou. Druhý den přišly kamarádky přát štěstí, a když vešla Viktorka na náves, všude ji pozdravovali: „Dej ti Bůh štěstí, nevěsto!“ ale mladá chasa když začala: „Škoda tě bude od nás, pročpak odcházíš, Viktorko?“ tu jí vstoupily slze do očí.
Několik dní byla Viktorka veselejší, a když musela jít za ves, šla bez ouzkosti, kterou byla vždy obtížena, dokud ještě škapulíř od kovářky neměla a nevěstou nebyla. Zdálo se jí, že všecek strach z ní spadl, a děkovala za to Bohu a kovářce, která jí tak dobře poradila. Ta její radost však neměla dlouhého trvání.
Jednoho dne seděla s ženichem podvečer v sadě. Povídali si o budoucím hospodaření spolu a o svatbě. Tu se náhle Viktorka zamlčela, oči měla upřené na křoví před sebou a ruka se jí třásla. „Co je ti?“ ptal se jí ženich podiven.
„Podívej se mezi ty ratolesti naproti, nevidíš tam nic?“ šeptala Viktorka.
Ženich se podíval řka: „Já nevidím nic, a cos ty tam viděla?“ „Mně se zdálo, že se na nás černý voják díval,“ šeptala nevěsta ještě tišeji.
„Nu počkej, tomu uděláme konec,“ vykřikl Toník; vyskočil a všecko prohledal - ale darmo, nikoho neviděl. „Já mu to přece nedaruju, jestli se bude pořád na tebe koukat ještě teď, zasolím mu notně!“ zlobil se Toník.
„Nezačínej s ním žádné hádky, Antoníne, za to tě prosím, to víš, voják je voják. Sám otec byl na Červené Hůře a byl by i něco za to dal, kdyby ho tamější důstojník z naší vsi byl dal, ale on řekl, to že nemůže udělat, i kdyby chtěl, a že prý to není žádné provinění, když se dívá muž na děvče. Otec tam slyšel mezi vojáky, že prý je ten voják z velmi bohatého rodu, že prý se dal sám mezi vojáky a že může jít pryč, kdy chce. To bys pěkně pochodil, s takovým si něco začít.“ Tak řekla Viktorka Toníkovi a on jí slíbil, že nechá vojáka být vojákem.
Na Viktorku ale přicházely od večera zase předešlé těžké chvíle, a jakkoli s důvěrou škapuliř k srdci tiskla, kdykoli nešťastné oči nablízku byly, ono nepřestalo přece jen nepokojně tlouci. Viktorka šla zase na radu ke kovářce. „Já nevím, to je snad už trest od Pánaboha na mne uložený, že mi to nic platno není, co jste mi dala. Já vás přece ve všem poslechla,“ naříkala si Viktorka.
„Nech jen, holka, nech, však já mu posvítím, a kdyby i sám ancikrist byl. Musím ale dříve od něho dvě věci mít. Než si je zaopatřím, chraň se ho, co můžeš. Modli se k andělu strážci a za ty duše v očistci, za které se nikdo nemodlí. Když některou vykoupíš, bude za tebe orodovat.“
„Však to je to nejhorší, kmotra, že se nemohu už s pokojnou myslí pomodlit,“ plakalo děvče.
„Vidíš, vidíš, holka, proč jsi to tak dlouho nechala, až tě ta zlá moc přemohla. No, ale dá Pánbůh, že toho ďábla přemůžem.“
Viktorka sebrala všecku svoji sílu, modlila se vroucně, a když chtěly myšlenky jinam zabíhat, hned si myslila na umučení Páně, na Pannu Marii, aby jen zlá ta moc odstoupila. Chránila se jeden dva dni; třetí den ale vyšla i na nejzazší cíp otcova pole, na jetelinu; čeledínu přikázala, by záhy přijel za ní, že si s kosením popílí. Šla tam, jako srna si kráčejíc lehkým krokem, až se lidé zastavovali, dívajíce se za ní, jak pěkně jí to sluší. Tak šla tam, a domů přivezl ji čeledín na zelené jetelině, bledou, poraněnou. Měla nohu zavázanou tenkým bílým šátkem a museli ji snést z vozu a do stavení. „Rodičko svatohorská!“ bědovala matka, „holka, co se ti stalo?“
„Zabodla jsem si do nohy trn, hluboko, přišlo mi od toho zle. Doneste mne do komory, já si lehnu!“ prosila Viktorka.
Donesli ji na lože a otec běžel hned pro kovářku. Kovářka přiběhla jako na koni a s ní houf nezvaných kmoter, jak to už bývá. Jedna radila mateří líčko, druhá psoser, třetí zaříkat, čtvrtá kouřit, kovářka ale nedala se mejlit a přikládala na oteklou nohu bramborový škrob. Pak poslala všechny pryč, uvolujíc se, že bude sama Viktorku hlídat, a že bude co nevidět zase všecko v pořádku.
„Pověz mi pak, holka, jak to bylo, tys nějaká zlekaná? A kdopak medle zavázal ti nohu tím bělounkým, hebounkým šátkem? Já ho raději schovala, aby si ho ty trajdy nevšimly,“ pravila opatmá kovářka, ukládajíc jí nohu na lůžku.
„Kam jste ho dala, kmotra?“ ptala se kvapně Viktorka. „Máš ho pod poduškou.“
Viktorka sáhla pro šátek, prohlížela krvavé na něm skvrny, prohlížela vyšité jméno, jež neznala, a tvář její měnila se z bleda do červena.
„Holka, holka, ty se mi nelíbíš, co si mám o tobě myslit?“
„Myslete si, že mne pánbůh opustil, že jsem ztracena na věky věkův, že mi není pomoci.“
„Snad má horkost a blábolí?“ myslila si kmotra, sahajíc Viktorce na tváře, ale ty byly studené a ruce také byly studené, a jen oči děvčete hořely, obráceny jsouce na šátek, který před sebou oběma rukama držela.
„Slyšte, kmotra,“ začala tiše, „ale nikomu to nepovídejte, všechno vám povím. Ty dva dni jsem ho neviděla, však víte, koho myslím - ale dnes, dnes mi od rána v uších znělo: Jdi na jetelinu, jdi na jetelinu, jako by mi to někdo pošeptával. Já věděla, že je to nějaké pokušení, neboť on tam nejvíc bývá, blízko pole, sedává pod stromem na stráni, ale přece mi to nedalo pokoje, až jsem vzala loktuši a kosu. Na cestě přišlo mi na mysl, že jsem sama svým škůdcem, ale v uších jen vždy šeptalo: Jdi jen, jdi na jetelinu, kdoví jestli tam bude; proč by ses bála, přijde za tebou Tomeš. Tak mne to pohánělo až na pole. Koukla jsem k stromu, nikdo tam. No když tam není, to už je vyhráno, myslila jsem, vzala kosu a chtěla jsem žat. Tu mi napadlo, abych zkusila svoje štěstí, chtěla jsem nalézt čtverolistý jetelíček a přitom myslila jsem: Najdeš li ho, budeš s Antonínem šťastna! Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla. Tu mi přišlo podívat se na stráň, a koho tam pod stromem vidím - vojáka! Rychle se obrátím pryč, ale v tom okamžení šlápla jsem na tmí, co u cesty leželo, a nohu jsem si poranila. Nekřikla jsem, ale bolestí dělaly se mi před očima mžitky a já sklesla na zem. Jako ve snu viděla jsem, že mne bral někdo do náručí a odnášel, až mne pak silná bolest probudila. U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho okolo nohy. Panebože, myslila jsem, co se bude s tebou dít, teď nemůžeš těm očím utéci. Nejlepší, když se nebudeš do nich dívat! Dost mne bolest trápila, hlava se mi až motala, ale ani jsem nešpetla, oči neotevřela. Kladl mi svou ruku na čelo, bral mne za ruku; mne mráz pocházel - ale mlčela jsem. Pak mne pustil a začal mně kropit vodu do obličeje, zdvihal mi hlavu; co jsem měla dělat, musela jsem přece oči otevřít. - Ach, má milá kmotra, ty jeho oči na mne zasvitly jako to boží slunko; já musela svoje oči zakrýt! Ale což to bylo všecko platno, když začal na mne mluvit! Och, vy jste měla pravdu, milá kmotra, že učaruje i hlasem; mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe!“
„Jaká to hříšná slova, to je vidět ďábelské líčky, kterémupak člověku by takové řeči napadly! - Nešťastná holka, cos to myslila, žes mu uvěřila,“ bědovala kmotra.
„Bože, jakpak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!“
„Leda povídali, copak je do toho, samé balamutění. Chce tě o rozum připravit.“
„Já mu to také řekla, ale on se mi Bohem a duší dokládal, že mě miloval hned od prvního uvidění se a že se jen proto vyhýbal se mnou mluvit a říci mi to, protože nechtěl připoutat mne k nešťastnému svému osudu, který ho všude pronásleduje, který mu nedovolí štěstí jakého požívat. Och, já nevím již ani, co mi všecko povídal, bylo to až k pláči. Já mu všecko věřila, řekla jsem mu, že jsem se ho bála, že jsem ze samého strachu se nevěstou stala; řekla jsem mu, že nosím na srdci škapulíř, a když ho žádal, dala jsem mu jej,“ řekla Viktorka.
„I ty můj spasiteli,“ bědovala kovářka, „ona mu dá svěcený škapulíř, ona mu dá věc na těle svém zahřátou! Už jsi v jeho moci, už ti ani pánbůh z jeho drápů nepomůže, už ti učaroval dočista!“
„On řekl, to kouzlo že je láska a jinému abych nevěřila,“ ozvala se zase Viktorka.
„Ano, ano, povídali - láska; já bych mu pověděla, co je láska; ale už je všecko darmo, co jsi to jen udělala; vždyť je to morous, a on ti bude nyní krev z těla sát, až ti všecku vysaje, zadáví tě a duše tvoje nebude mít ani po smrti pokoje. A jak jsi mohla být šťastna!“
Viktorka se kmotřiných slov zděsila, za chvíli ale povídala: „Už je darmo; já za ním půjdu, a kdyby mne i do pekla vedl. Už je darmo. Přikryjte mne; mrazí mne!“ řekla po krátkém pomlčení.
Kmotra naházela na ni peřin, kde jaká, a Viktorce vždy zima bylo a slovíčka již více nemluvila.
Kovářka měla Viktorku opravdu ráda, a byť se i na ni rozhněvala, že dala škapulíř z rukou, přece ji osud děvčete, jež za ztracené měla, velice rmoutil. O všem tom, co jí Viktorka pověděla, nesvěřila se nikomu.
Viktorka ležela od toho dne jako zabitá. Nemluvila, leda jako ve snu nesrozumitelná slova, nežádala si ničeho, nevšímala si nikoho. Kovářka se od ní nehnula a všechno umění svoje vynaložila na to, aby děvčeti pomohla. Ale nic nebylo platno a rodiče každým dnem byli smutnější a ženich odcházel každým dnem tesklivější. Kovářka kroutila hlavou a myslila si: „Tohle není samo sebou; jakpak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl, co už kolika jiným pomohlo. Ale ten voják jí udělal, a to je to!“- Takové byly myšlenky její dnem i nocí, a když jednou v noci náhodou vykoukla z okénka u komory a viděla v sadu u stromu stát zahaleného muže, jehož oči k n í obrácené svítily jako žžavé uhly - ona se alespoň na to dušovala -, byla jista, že domnění její pravdivé.
Měla tedy velikou radost, když jednoho dne Mikeš zprávu tu domů přinesl, že dostali myslivci rozkaz k odchodu. „Pro mne si tu mohli zůstat všickni, ten jeden ale že odejde, jsem radši, než kdyby mi někdo stovku vysázel. Toho nám tu byl čert dlužen. Mně se všecko zdá, co u nás je, že Viktorka není, jako bývala, a že jí snad přece udělal!“ řekl otec a matka i kovářka mu přisvědčily. Kovářka ale doufala, že se po odstranění té ďábelské moci všecko k dobrému konci obrátí.
Vojáci odešli. Tu samou noc bylo Viktorce tak zle, že kovářka pro kněze poslat chtěla; ale k ránu bylo jí líp a vždy líp, až za několik dní sama z lože vstala. Kovářka ovšem sama u sebe přičítala zlepšení tomu, že se ďábelské moci zbavila, ale ráda přece slyšela, když lidé povídali: „Ta kovářka, to je metr, kdyby té nebylo, už by Viktorka víc nechodila.“ A když to tak všude slyšela, uvěřila konečné i sama, že svým uměním děvče zachovala.
Ale nebylo ještě vyhráno. Viktorka sice chodila, šla už i na dvůr, ale každému zdála se cizí být. Posud nemluvila a nikoho si nevšímala a pohled její byl matný. Kovářka ale těšila všecky, to že se poddá, a neuznávala již za potřebné u ní bdít; sestra Mařenka spala s ní v komoře zase jako dříve.
První noc, když byly děvčata samy, sedla si Mařenka k Viktorce na lože a lichotným hlasem - je to velmi dobrá duše ptala se jí, proč je tak divná a jestli jí něco schází. Viktorka se na podívala a neříkala nic.
„Vidíš, Viktorko, já bych ti ráda něco řekla, ale netroufám si, abys nebyla zlá.“
Viktorka zakroutila hlavou a řekla: „Jen povídej, Mařenko!“
„Večer než vojáci odešli,“ začala Mařenka; sotva ale doslovila, popadla ji Viktorka za ruku, kvapně se tázajíc: „Vojáci odešli? A kam?“
„Pryč, kam - to nevím.“
„Chvála bohu,“ vzdychla si Viktorka a položila se nazpět do podušek.
„Tak poslouchej, Viktorko, ale jen se na mne nehněvej; já vím, že tys toho černého vojáka vystát nemohla a že mi to budeš za zlé mít, že jsem s ním mluvila.“
„Ty jsi mluvila s ním?“ zase kvapně vyvstala Viktorka.
„Inu, jakpak jsem mu mohla odepřít, když mne tak prosil; ale já na něho ani jedenkrát nekoukla, bála jsem se. On často obcházíval okolo stavení, já ale vždy utekla, až mne v sadě dostihl. Dával mi jakési koření a prosil, abych ti je uvařila, že ti bude líp; já mu ale řekla, že nic od něho nepřijmu; bála jsem se, aby ti neposlal laskavce. Když jsem nechtěla a nechtěla koření vzít, řekl: Tedy mi alespoň to udělej a vyřiď Viktorce, že odcházím, nikdy ale nezapomenu na svůj slib; ať také ona nezapomíná, že se shledáme! To jsem mu slíbila a teď ti to vyřizuju. Ale neboj se nic, však on víc nepřijde a budeš mít pokoj před ním,“ mínila Mařenka.
„Dobře, Mařenko, dobře, jsi hodná; zdrávas vyřizovala. Jdi teď spat, jdi!“ řekla jí na to Viktorka a pohladila jí buclaté rámě. Mařenka urovnala jí pod hlavou podušku, dala dobrou noc a lehla si.
Ráno, když Mařenka se probudila, bylo Viktorčino lože už prázdné. I myslila, že snad šla do světnice ke své obyčejné práci, ale ona nebyla ani ve světnici a ve dvoře jí také nebylo. Rodičům to bylo divné, poslali hned ke kovářce, jestli snad k ní nešla; ale ani tam jí nebylo. „Kampak se poděla?“ ptal se jeden druhého, prohledajíce každý kout. Také běžel čeledín k ženichovi. Když nikde nebyla a když i ženich přišel ze sousední vsi a také o ní nevěděl, tu teprv vylezla kovářka s barvou ven, řkouc. „Já myslím, že utekla za vojákem!“
„To není pravda!“ křičel ženich.
„To se mejlíte!“ mínili rodiče; „vždyť pak ho nemohla vystát; jak by to mohlo být!“
„No už je to tak a nejinak,“ tvrdila kovářka a vypravovala poněkud, co jí byla Viktorka svěřila. Také Mařenka začala povídat, co byla sestře večer vyřizovala, a konečně když se přidalo jedno k druhému, vysvítalo všem, že šla Viktorka za vojákem, nemohouc odolat tajné moci ďábelské, která nad ní vládla.
„Jí vinu nedávejme, ona za to nemůže, leda to, že se mi měla dříve svěřit, dokud bych jí byla mohla ještě pomoci. Ale teď je pozdě, on jí udělal, a dokud on bude chtít, musí za ním chodit. A kdybyste nyní nakrásně za ní šli a domů ji přivedli, musí zase za ním,“ rozhodla kovářka.
„Já přece jen za ní půjdu, ať je to již jakkoli. Snad si dá říci, ona byla vždy tak hodná holka,“ mínil otec.
„Já jdu s vámi, táto!“ zvolal Toník, který vše poslouchal jako vyjeven.
„Ty zůstaneš doma,“ určitě zakázal sedlák. „Když je člověk v hněvu, neradí se s rozumem, snadno mohl bys dostat se do chládku nebo do bílého kabátu. K čemu by to vedlo; tys zkusil dost, ten poslední čas i s námi, nedělej si větší bolesti. Tvou ženou už být nemůže, to vypusť z hlavy. Chceš-li si počkat rok na Mařenku, dám ti ji, je to dobrá hodina. Rád bych tě měl za syna, ale nutit tě nebudu, dělej, jak ti rozum káže.“ Všecko to plakalo, otec ale je těšil: „Neplačte, už je darmo; nepřivedu-li ji nazpátek, musíme ji poručit Pánubohu.“
Tatík vzal si na cestu několik rýnských na útratu, nařídil domácím, co se má stát, a vydal se na cestu. Po cestě ptal se všude, jestli viděli lidé takovou a takovou osobu, popsal dceru od hlavy do paty, ale nikdo podobné neviděl. V Josefově řeklo se mu, že odešli myslivci do Hradce, v Hradci ale mu řekli, že tam černý voják k jinému oddělení se dostal a že chtěl i dokonce vystoupit. Kam přišel, to nemohl říci ten myslivec; byl to ten samý, co ležel v Mikšovic statku. To ale jistil, že Viktorku nikdo neviděl. Radili mu mnozí, aby šel na úřad, to že bude nejlíp, ale sedlák nechtěl mít s ouřady nic co dělat. „S úřadem nechci ničeho začít,“ pravil, „nechci, aby mi ji přivedli šupem co poběhlici a prstem na ni ukazovali. Tu hanbu jí neudělám. Ať je kde je, všude je v rukou božských, bez jeho vůle nespadne jí z hlavy vlas. Má-li se vrátit, vrátí se, nemá-li, Bohu poručíno. Roztrubovat po světě ji nedám.“
Na tom se rozhodl. Myslivce poprosil, aby Viktorce, kdyby ji viděl anebo o ní čeho se dopátral, vědět dal, že on, otec, ji hledal, a kdyby chtěla domů, aby ji zaopatřil za dobré slovo a za peníze člověka, který by ji domů dovedl. Myslivec mu vše slíbil, vždyť užil u něho dobrých časů, a sedlák vrátil se domů, upokojen ve svém svědomí, že vše udělal, sečkoli ho jen bylo.
Plakali pro Viktorku všickni, dávali na mše a na modlení, ale když přešlo půl roku, třičtvrti roku a ještě o ní ani sluchu ani vidu nebylo, vzpomínalo se na ni co na nebožku. Uplynul i rok!
Jednoho dne přinesli ovčáci novinu do vsi, že viděli v panském lese ženskou, která je zrovna tak velká a takové černé vlasy má jako Viktorka. Hned běžela Mikšovic čeládka do lesa, proběhali jej kříž na kříž, ale o podobné osobě ani památky.
Byl jsem tenkráte první rok mládencem zde u mého předchůdce, nebožtíka tchána. Slyšeli jsme ovšem také o tom a starý mi řekl, když jsem šel do lesa druhý den, abych se poohlédl, jestli bych neviděl takovou osobu. Vskutku také ještě tentýž den viděl jsem na stráni, zrovna nad Mikšovic polem pode dvěma jedlema, které se dohromady splétají, sedět prostovlasou ženskou. Já Viktorku dříve znal, ale v té zpustošené, zvlčené postavě ztěžka jsem ji jen poznat mohl. Ale byla to ona! Šat její měl panský kroj a musel bývat pěkný, ale teď byl všecek zedrán. Na postavě její shledal jsem, že je matkou! - Tiše jsem se uklidil ze svého stanoviska a pospíšil domů k svému starému. Ten zase šel to zvěstovat na Žernov. Rodiče náramně plakali a raději byli by ji poručili Pánubohu. Než co dělat. Umluvili jsme, že budem po ní pást, kam chodí, kde spí, abychom ji ukrotili. Jednoho dne přišla podvečer na Žernov až k otcově živnosti do sadu. Sedla pod strom, kolena obejmula oběma rukama, bradou se o ně opřela a tak seděla, dívajíc se upřeně na jedno místo. Matka k ní chtěla přistoupit, ale ona se rychle vzchopila, přeskočila plot a tatam v lese. Můj starý“ řekl, aby se jí položilo jídlo a nějaký šat do lesa k jedlím, že si toho snad všimne, a Mikšovic přinesli hned, co za potřebné uznali. Já to sám tam položil. Druhý den jdu se podívat- chybělo tam z jídla chléb jen a ze šatstva sukně, lajblík a košile. Ostatní bylo tam vše, i třetí den ještě. Vzal jsem to pryč, aby to jiný nepovolaný neodnesl. Dlouho jsme nemohli vyzkoumat, kde nocuje, až jsem já vyčíhal, že pod třemi jedlemi v jeskyňce snad tam někdy kámen vylamovali. Vchod je chrastím zarostlý, že by to nepovědomý nenašel, a ještě ho zatarasila chvojem. Vlezl jsem tam jednou. Jeden neb dva lidé mají tam místa, a Viktorka nemá tam ničeho než trochu suchého stlaní a mechu. To je lože její. - Známí a příbuzní, a dokonce otec její a Mařenka, která už byla Toníkovou nevěstou, číhali na ni leckdes, rádi by s ní přec byli mluvili a ji do stavení přivedli, ale ona se lidem tuze vyhýbala a ve dne bylo ji málokdy vidět. Když zase jednou podvečer ke statku si přišla sednout, tichounce k ní Mařenka přistoupila a svým lichotným hláskem ji prosila: „Pojď, Viktorko, pojď se mnou do komory spat, už jsi dávno se mnou nespala; stýskalo se mi po tobě, a všem. Pojď se mnou!“ Viktorka se na ni podívala, nechala se vzít za ruku, nechala se vést až do síně; najednou se ale uškubla a pryč. Kolik dní ji potom u statku neviděli.
Jednou v noci stál jsem na čekání, na stráni nad Starým bělidlem; měsíc svítil jako ve dne. Tu vidím vycházet Viktorku z lesa. Když jde, nese ruce pod prsami přes sebe položené, hlavu k předu schýlenou, a běží tak lehce, až člověku se zdá, země že se nedotýká. To utíkala tak z lesa a zrovna k splavu. Já ji vidíval již tenkráte začasto u vody i jsem si toho hned nevšimnul. Ale sedět, aneb na stráni pod tím velikým dubem, a tudy jsem si toho hned nevšimnul. Ale když jsem dobře přihlídl, vidím, že cosi do vody zahazuje, a slyším ji tak divoce zasmát se až mi vlasy se zježily. Pes můj začal hrozně výt. Já se tenkráte hrůzou třásl. Viktorka sedla si ale potom na pařez a zpívala; nerozuměl jsem ani slova, ale nota byla k ukolébavce, co zpívají matky dětem:
Spi,
děťátko, spi,
zamhuř očka svý,
Pánbůh bude s tebou spáti,
andělíčky kolébati
spi, děťátko, spi!
Ta nota tak žalostně zaznívala v noci, že jsem sotva úzkostí na místě vydržel. Dvě hodiny seděla a zpívala. A od té doby je každý večer až do noci u splavu a zpívá vždycky tu ukolébavku. Ráno jsem to starému mému povídal, ale tomu hned napadlo, co asi do vody hodila - a vskutku tak bylo. Když jsme ji zase viděli, byla postava změněna již. Matka se děsila i ostatní, ale co platno. Nevědomost hříchu nečiní! - Pomalu se navykla chodit i k našim dveřím, obyčejně když ji hlad dohnal; ale jako nyní dělá, tak i tenkráte; přišla, postavila se jako statue a nic. Ale moje žena - tenkráte ještě byla holčina - hned jí dala něco k jídlu; vzala to mlčky a utíkala do lesa. Když jdu lesem a potkaje ji chleba jí podám, vezme ho, ale kdybych s ní chtěl mluvit, uteče a nevezme ničeho. Květiny má zvláště ráda; jestli nenese kytku v ruce, má ji za lajblíkem, ale když vidí dítě nebo někam přijde, rozdá je. Ví-li, co dělá, kdož to může vědět? Rád bych sám věděl, co se v té pobloudilé hlavě její děje, ale kdož by to mohl vysvětlit, a ona - stěžkem kdy!
Když měla Mařenka s Toníkem svatbu a ke kopulaci na Červenou Hůru odjeli, přiběhla Viktorka - bůhví jestli náhodou, nebo o tom slyšela - do statku. Měla v klíně květiny; jak přišla k prahu, rozhodila květiny po dvoře. Matka se pustila do pláče, přinesla jí ven koláče a co dobrého měli, ale ona se obrátila a utekla.
Otec se nad tím tuze trápil; měl ji rád. Třetí rok umřel. Já byl právě ve vsi, Toníkova žena i on s pláčem se mne ptali, jestli jsem neviděl Viktorku. Rádi byli by ji přivedli do statku, a nevěděli jak. Otec prý nemohl skonat a všickni soudili, že ona mu duši drží. Vrátil jsem se do lesa, jestli bych ji kde viděl, a myslil jsem, že jí to řeknu, ať mi již rozumí nebo ne. Seděla pod jedlemi; já okolo ní jakoby nic a jen tak mimochodem, abych ji nesplašil, povídám: „Viktorko, tatík tvůj umírá, mohla bys jít domů.“
Ona nic, jako by neslyšela; myslím si, to je darmo, a jdu jim to do vesnice vyřídit. Ještě mluvím s Mařenkou na prahu, volá čeledín: „Viktorka jde opravdu do sadu!“
„Toníku, vyvolej kmotry a schovejte se, ať ji nesplašíme!“ řekla Mařenka a šla do sadu.
Za chvíli vedla Viktorku mlčky do sednice. Ta hrála si s petrklíčem a ty krásné, ale matné černé oči ani se z něho nepozdvihly. Mařenka vedla ji jako slepou bábu. V sednici bylo ticho. Z jedné strany lože klečela matka, u nohou jediný syn; starý měl ruce složené přes prsa, oči byly obrácené již do nebe, zápasil se smrtí. Mařenka přivedla Viktorku až k samému loži; umírající obrátil oči po nich a blahé usmání přelítlo mu tvář. Chtěl ruku zdvihnout, ale nemohl. Viktorka snad myslila, že něco chce, položila mu do ruky petrklíč. Ještě jednou na ni nemocný se podíval, vzdechl - a byl mrtev. Přinesla mu šťastnou hodinku. Matka se pustila do nářku; a jak Viktorka slyšela tolik hlasů, divě se kolem sebe ohlídla a ze dveří tatam.
Nevím, byla-li kdy více uvnitř svého rodinného statku. Za těch patnácte let, co tu již v lese obývá, uslyšel jsem ji jednou mluvit. Nezapomenu to do smrti. Šel jsem jednou dolů k mostu; po silnici jeli panští pacholci s dřevem, po louce vidím jít Zlatohlávka. To byl písař ze zámku; děvčata přezděly mu tak, protože si jeho německé příjmení pamatovat nechtěly a že měl velmi krásné vlasy, polodlouhé, zlatové barvy. Byl Němec. Šel po louce, a že bylo teplo, sundal si čepici a šel prostovlasý.
Tu najednou, jako by z nebe spadla, vyřítí se naň odkudsi Viktorka, vjede mu do vlasů, začne ho trhat a lomcovat jím, zrovna jako by to mudínek z marcipánu byl. Němec křičel, co hrdla měl, já letím z kopce dolů, ale Viktorka jen soptila, kousala mu do rukou a hlasem plným vzteku křičela: „Teď mám tebe v moci, ty hade, ty ďáble! Já tě roztrhám! Kams dal mého hocha, ty ďáble, ďáble, dej mi ho!“ a tak se rozvzteklila, že jen sípala, že jí ani rozumět nebylo. Němec nerozuměl jí, on byl jako zmámen. Ale nebyli bychom ani my oba dva s ní čeho pořídili, kdyby pacholků nebylo. Viděli tu rvačku, přiběhli na luka a teprv jsme chudáka písaře jí vyrvali z rukou. Když jsme ji ale chtěli sevřít, vytrhl nám vší mocí, utíkala k lesu a od lesa házela na nás kameny a zlořečila, až se oblaka otřásaly. Potom jsem ji kolik dní ani neviděl.
Němec dostal z toho nemoc a tak se Viktorky bál, že raději odtud odešel. Děvčata se mu vysmály, ale co z toho, kdo uteče, vyhraje, a i bez něho se rodit bude na polích. Nezastesklo se nám ještě.
„Nu tak, babičko, to máte celou tu historii o Viktorce, jak jsem to slyšel od nebožky Kovářky dílem, dílem od Mařenky. Co se jinak dělo, kdož to ví, ale muselo se zle dít podle všeho, a kdo tu duši na svědomí má, těžko nese!“
Babička si utřela uslzenou tvář a pravila s přívětivým usmáním: „Tedy vám pěkně děkuju; zdrávi povídali. To se říci musí, že umí pan kmotr vykládat jako písmař, člověk by ho poslouchal a poslouchal a zapomněl by, že slunce za horami.“ Přitom ukázala babička na stíny, které se v pokoji dělaly, a sklá dala vřetánko.
„Malou chvilku se zdržte, co nasypu drůbeži, abych vás mohla z kopce vyprovodit, prosila myslivcová a babička ráda posečkala.
„A já jdu s vámi až k mostu, musím ještě do lesa,“ řekl myslivec, vstávaje od stolu.
Paní myslivcová běžela pro zrno a v malé chvilce ozvalo se na dvoře hlasité volání „na puť, puť, puť púť!“ a drůbež sletovala se ze všech konců. - Nejprvnější bylo hejno vrabců, jako by jim to volání platilo. Paní myslivcová také povídala: „No, vy jste nejpřednější!“, ale oni si toho ani nevšimli.
Babička stála na prahu a držela děti při sobě, aby drůbež nesplašily, na kterou ona s patrným zalíbením se dívala. Co tu bylo drůbeže! Bílé i sivé husy s housaty, kachny s kačaty, černé kachny turkyně, krásné slípky domácího chování i tyrolky na vysokých nohách, chocholaté s rozčepejřeným okružím. Pávi, perliny, ťopky s ťopanem, který hudrkoval a se nadíral, jako by na něm kdovíco záleželo, holubi obyčejní i rousní. Všecko se to strkalo na jednu hromadu, hnalo se to po zrnu, šlapali si na paty, jeden skákal přes druhého, podlízal a prolízal, kde se dalo, a vrabci, ti uličníci, když měli plné žaludky, skákali hloupým husám a kachnám po zádech. Nedaleko seděli králíci, ochočená veverka dívala se na děti z kaštanového stromu, majíc ocas nad sebou jako přilbici přehrnutý. Na plotě seděla zase kočka, dívajíc se chutiplným okem na vrabce. Srna nechala se od Barunky škrábat na hlavě, psi ale seděli tiše okolo dětí, neboť paní myslivcová držela v ruce proutek. Přece ale když černý kohout se hnal po houseti, které mu vzalo zrno u samého zobáku, a house utíkajíc okolo samého čumáku Hektorovi proběhlo, nemohl se zdržet, by po něm nechňapl.
„Vidíme ho!“ křikla hospodyně, „starého osla, jak si bude zahrávat. Tu máš pamětného!“ a švihla ho proutkem.
Zastyděl se Hektor před svými mladšími kolegy za to pokárání a se sklopenou hlavou šoural se do síně. Babička ale řekla: „Bodejť by byl lepší syn než táta.“ Hektor byl totiž táta Sultánův, který zakousl babičce tolik krásných kačátek.
Bylo po krmení. Drůbež odebrala se na hřad. Děti dostaly od Frantíka a Bertíka krásné páví péra, paní myslivcová dala babičce násadky od tyrolek, vzala Anušku na ruku, pan myslivec přehodil pušku přes rameno, zavolal na Hektora a vybrali se z přívětivého stavení. Srna šla také s nimi jako psík.
Pod kopcem dala paní myslivcová všem dobrou noc, šla s dětmi nazpět, u mostu podal pan myslivec babičce opálenou pravici a šel do lesa. Jan se za ním dlouho díval, pak povídal Barunce: „Až budu ještě trochu větší, půjdu s panem Beyerem a také budu chodit na čekání.“
„Ale to aby s tebou ještě někoho poslali, vždyť ty se bojíš lesních žen a ohnivých mužů,“ posmála se mu Barunka.
„I copak ty víš,“ hněval se Jan na ni; „až budu větší, nebudu se bát!“
Babička ale, jdouc okolo splavu, ohlédla se na omšený pařez a pomyslíc na Viktorku vzdychla: „Ubohé děvče!“
Druhý den před polednem vyhrnula se babička s dětmi ze dveří.
„Ať se mi slušně chováte,“ přikazovala matka, přes práh je vyprovázejíc; „ať mi v zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně ruku políbíte.“
„Vždyť my to nějak spravíme,“ ujišťovala babička.
Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; mezulánku hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paždí nesla si plachetku s sebou.
„Nač máte plachetku s sebou, pršet nebude, je vybráno,“ mínila paní Prošková.
„Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla,“ řekla babička.
Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku.
„Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adelku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu,“ rozkazovala babička, berouc Adelku za ruku, která s velikým zalíbením po sobě se dívala. V sadě skákala Černá, Adelčina to slepice, jedna z těch čtyr, co babička dětem z pohorské vesničky přivezla. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adelce pro kousek žemle, který jí děvče od své snídaně nechávalo.
„Jdi si k mamince, Černá, já jsem ti tam nechala žemli, já jdu k paní kněžně,“ volala Adelka na slípku; ta ale jako by nerozuměla, hnala se úprkem k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty.
„Copak nevidíš, hloupá, že mám bílé šaty? Vššša!“ odhánělo ji děvčátko, ale slípka nechtěla odejít, až ji pak babička plácla přes křídla plachetkou.
Šli zase kousek dále. Tu, nastojte, nová nehoda hrozila bílým šatům. Ze stráně ženou se oba psi, přebrodí struhu, na břehu se trochu otřepou a jedním skokem jsou u babičky.
„I vy zatrolenci, kdo pro vás poslal! Hned se mi kliďte!“ hněvala se babička, hrozíc jim. Psi slyšíce hněvivý hlas babiččin a vidouce napřaženou ruku s plachetkou, zarazili se, myslíce: copak to má být? Děti také na ně lály a Jan zdvihl kamének, chtě jej po nich hodit, ale kamének zalítl do struhy. Psi, uvyklí přinášet hozené jim věci i z vody, domnívali se, že chtějí děti s nimi jen tak zahrávat, hnali se radostně do vody, v okamžení ale byli zase venku a vesele začali okolo dětí rejdit. Děti křičely, schovávaly se za babičku a babička nevěděla si rady. „Já půjdu domů a křiknu na Bětku,“ mínila Barunka. „Nevracej se, nepřináší prý to štěstí na cestu,“ pravila babička. Tu naštěstí přicházel pan otec a ten psy odehnal. - „Kampak se ženete, na svatbu či na hody?„ ptal se pan otec, otáčeje pikslu v prstech. - „Není komu, pane otče, zatím jen do zámku,“ odpověděla babička. „Do zámku, totě něco. Co tam?“ divil se pan otec. „Paní kněžna nás pozvala,“ vyjely děti a babička vypravovala hned, jak se s paní kněžnou sešla v altánku. - „Tudy na to,“ řekl pan otec, šňupna si; „no, tedy jděte, a pak mi Adelka poví, co tam viděla. A co ty, Jeníku, bude-li se tě paní kněžna ptát, kam pěnkava nosem sedá, ty to nevíš, vid?“ - „Však ona se nebude ptát,“ mínil Jan a utíkal napřed, aby ho pan otec už nezlobil. Pan otec se ušklíbl, pozdravil babičku a šel k splavu.
U hospody hrály si Kudmovic děti, dělaly mlýnky a Cilka chovala. „Co tu děláte?“ ptala se jich Barunka. „Nic,“ odpověděly, prohlížejíce vystrojené děti. - „Hečte, my jdeme do zámku,“ začal Jan. - „Hm, to je toho,“ hodil hubou Vavřínek. - „A budeme tam vidět papouška!“ řekl zase Vilím. – „Až jen budu veliký, budu ho také vidět; tatík mi povídal, že půjdu do světa,“ zase na to odpověděl rozpustilý Vavřínek; ale druhý hoch, Václav, a Cilka řekli: „Kýž bychom mohli se tam také podívat.“ - „No mlčte, já vám něco přinesu,“ řekl jim Jan, „a povíme vám, jak to tam bylo.“
Konečně se přece dostala babička s dětmi k parku, kde na ně pan Prošek už čekal.
Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídkakdy tam vešla, zvláště když tam vrchnost byla. Obdivovala se sice vkusnému spořádání všeho, překrásným květinám, vzácnému stromoví, vodotryskům i zlatým rybičkám v rybníku, přece ale šla raději s dětmi na louku neb do lesa. Tam se mohly směle provalovat po měkkém zeleném koberci, tam mohly si přivonět ke každému kvítku, třebas i natrhat si jich na kytice a věnce. V poli nerostly sice pomeranče ani citróny, ale sem tam stála košatá třešně ptáčnice aneb planá hruška, ovoce bylo na nich obsypáno a mohl si každý načesat do vůle. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků dost a dost. Vodotrysků žádných nebylo, ale ráda zastavila se babička s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spoje v proudu jednom tiše dále plynou. Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby naučené žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adelce zástěrky chlebové drobečky, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmykla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlavé mníky vidět byl.
Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali „Pochválen buď Ježíš Kristus“ aneb „Dej Pánbůh dobrý den“. Kteří se zastavili, zeptali se: „Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?“ a hned od nich se něčeho dověděla.
Ale v zámku? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu pán a zase pán, a každý nesl hlavu výše než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jedině právo měli na trávníku se procházet. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně „Guten Morgen nebo „Bon jour“ a babička se začervenala a nevěděla, má-li říci „Až na věky“ nebo „Dejž to Pánbůh“. Vždy říkávala doma: „Tam v tom zámku je pravý babylón!“
Před zámkem seděli dva premovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl složené ruce na klíně a chytal lelky, ten vpravo měl složené ruce přes prsa a zevloval pánubohu do oken. Když pan Prošek k nim došel, pozdravili ho po německu, každý jiným přízvukem. Předsíň byla vyložena bílými mramorovými dlaždicemi, uprostřed stál vkusně pracovaný kulečník. Okolo zdí stály na zelenomramorových podstavcích bílé sochy sádrové, představující mytologické osoby. Čtvero dveří vedlo do panských pokojů. U jedněch seděl v lenošce komorník v černém fraku; spal. - Do té síně vedl pan Prošek babičku s dětmi. Komorník slyše šust, trhl sebou; vida ale pana Proška, pozdravil a ptal se, jaká záležitost pána do zámku přivádí. „Paní kněžna přála si, aby ji tchyně moje s dětmi dnes navštívila. Prosím, pane Leopolde, ohlaste je,“ pravil pan Prošek. Pan Leopold vyhrnul obočí, pokrčil rameny řka: „Nevím, bude-li je chtít přijmout, je ve svém kabinetu, pracuje. Mohu je ale ohlásit.“ Vstal a volným krokem vešel do dveří, u nichž byl seděl. Za chvilku vrátil se, a nechav dvéře otevřené, pokynul milostivou tváří, aby vešli. Pan Prošek šel zpět a babička s dětmi vstoupila do skvostného salónu. V dětech se tajil dech, nožky se jim sklouzaly na podlaze hladké co led. Babička byla jako u vidění, rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty protkávané koberce. „Je toho věčná škoda,“ povídala si. Než co dělat, ležely všude a pan komorník také po nich chodil. Vedl je skrze koncertní salón a knihovnu až ke kněžninu kabinetu, pak se vrátil do své lenošky, bruče si pod nos: „Ty vrchnosti mají divných libůstek; aby člověk byl k službě sprosté babě a dětem.“
V kněžnině kabinetu byly čalouny světlozelené, zlatem protkané, též takové byly záclony u dveří a u jediného okna, jež skoro tak velké bylo jako dvéře. Po zdech viselo mnoho větších i menších obrazů, představujíce naskrze jen podobizny. Proti oknu byl krb z šedého, černě a bíle žehaného mramoru, na něm pak stály dvě vázy z japonského porcelánu a v nich byly překrásné květiny, jichž vůní kabinet nadchnut byl. Po obou stranách byly přihrádky z drahého dřeva, vkusně pracované, a na nich vyloženy byly rozmanité věci, vzácné dílem umělou prací, dílem drahocenností, i přírodniny, jako krásné lastury, korále, kameny ap. Byly to samé památky z cest a dárky drahých osob. V jednom rohu u okna stála socha Apollona z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale velmi vkusně pracovaný psací stůl. U stolu v lenošce tmavozeleným aksamitem potažené seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky, když babička s vnoučaty do dveří vstoupila. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila uctivě se pokloníc. - „Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!“ odpověděla kněžna. - Děti byly všecky omámeny, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo, a pokynuvši na krásné sedátko, aksamitem potažené, zlatými třásněmi zdobené, zvala babičku, aby se posadila. „Děkuju, milostivá paní, nejsem ustálá,“ upejpala se babička, a to jen proto, že se bála na sesličku se posadit, aby s ní neujela anebo se neprobořila. Paní kněžna ale určitě pobídla: „Sedni jen, stařenko!“, a babička prostřevši bílou plachetku přes sesli, opatrně sedla řkouc: „Abychom neodnesly milostivé paní spánek.“
Děti stály jako pěny, oči jejich ale skákaly z jedné věci na druhou; kněžna se na ne podívala a s úsměchem ptala se jich: „Líbí se vám zde?“ - „Ano,“ pokynuly všecky najednou. - „Což je o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby zde ostaly,“ pravila babička. - „A tobě by se tu nechtělo líbit?“ ptala se kněžna babičky. - „Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla,“ zakroutila hlavou babička. - „A proč ne?“ tázala se kněžna s podivením. - „A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte, s peřím ani s kolovratem bych se tu rozložit nemohla, co bych si tu počala?“ - „A nechtěla bys bezstarostně živa být a na stará léta si pohovět?“ - „Však to bude dříve než déle, že bude slunce nad mojí hlavou vycházet a zacházet a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a pánbůh mi zdraví popřává, náleží, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý. A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá,“ pravila babička. Vtom rozhrnula bílá ručka těžkou záclonu u dveří a mezi ní objevila se rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými pletenci. „Smím?“ ptala se lahodným hlasem. - „Jen dále, Hortensie, najdeš milou společnost,“ odpověděla kněžna.
Do kabinetu vstoupila komtesa Hortensie, schovanka to kněžnina, jak se povídalo; postava její byla štíhlá, nevyvinutá ještě. Oděna byla v jednoduchý bílý šat, slaměný klobouk kulatý nesla si na ruce, kytici růží držela v hrsti. „Ach, jaké to roztomilé dětičky!“ zvolala; „zajisté to jsou Proškovic, od nichž jsi mi přinesla ty dobré jahody?“ Kněžna přisvědčila. Komtesa shýbla se, podala každému dítěti po růži, jednu podala babičce, jednu kněžně, poslední zastrčila sobě za pas. „To je takové čerstvé poupátko jako vy, milostslečno,“ řekla babička, povoněvši si k růžince. „Pánbůh vám ji, milostivá paní, zachovej,“ dodala, obrátíc se ke kněžně. - „To je také moje nejvroucnější přání,“ řekla kněžna a políbila jasné čelo milené schovanky. - „Smím ty dětičky trochu odvést?“ zeptala se komtesa kněžny i babičky; kněžna přisvědčila, babička ale mínila, že budou milostslečně za obtíž, ti chlapci že jsou jako ohaři a Jan, to že je ten pravý. Ale Hortensie usmávši se podala obě ruce dětem, ptajíc se jich: „Chcete se mnou?“ - „Chceme, chceme,“ zaradovaly se děti a hned se chopily jejích rukou. Poklonivši se kněžně a babičce, zmizela s nimi ve dveřích. Kněžna pak vzala stříbrný zvonek ze stolu a zazvonila; v okamžení ukázal se ve dveřích komorník Leopold. Kněžna mu poroučela, aby kázal přichystat v salónu snídaní, a odevzdala mu balík listů k obstarání dalšímu. Leopold se uklonil a odešel.
Tu chvíli, co mluvila kněžna s komorníkem, ohlížela se babička po podobiznách v čele kabinetu visících. „Ty můj pane bože!“ povídala, když komorník odešel, „jakých tu přepodivných krojů a tváří. Tuhleta paní je zrovna tak ustrojena jako nebožka Halašková, dej jí Pánbůh nebe. Ta se také nosila na vysokých špalíčkách, sukně vyduté, v půli jak by ji bičem přeťal a na hlavě kokrhel. Její pán byl v Dobrušce radním pánem, a když jsme tam přicházívali někdy na pouť, vidívali jsme ji v kostele. Chlapci naši říkali jí „maková panenka,“ protože tak vypadala v těch sukních a v napudrované hlavě, jako když makovičce přehrne sukýnky. Povídali, že je to francouzský kroj.“ - „Ta paní je moje babička,“ řekla kněžna. - „Nu pročpak ne; to je pěkná paní,“ odpověděla babička. „Vpravo, to je děd, vlevo otec,“ dále ukazovala kněžna. - „Čistí lidé; milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma?“ - „Tamto moje matka i sestra,“ řekla kněžna, ukazujíc na dvě podobizny nad psacím stolem. - „Pěkné to paní, radost se na ně dívat,“ mínila babička; „ale sestřička není podobna ani otci, ani matce; to už někdy bývá, že se děti zvrhnou po někom z kolikátého kolena. Ale ten mladý pán tuhle je mi povědom, nemohu se ale vzpamatovat odkud.“ - „To je ruský císař Alexander,“ rychle odpověděla kněžna, „toho tys neznala.“ - „Ano, jakpak bych neznala, stála jsem od něho asi dvacet kroků. To byl krásný člověk, jenomže tuto je mladší, ale přece jsem ho poznala. Ten a Josef císař, to bylo pár čistých lidí.“ - Kněžna ukázala na protější zeď, kde visel obraz, poprsí to životní velikosti. „Josef císař!“ spráskla ruce babička, „jako by mu z oka vypadl. Vidíme, jak je tu máte hezky pohromadě. To jsem si nemyslila, že uvidím dnes Josefa císaře. Pánbůh mu dej věčnou slávu, byl to hodný pán, zvláště na chudý lid. Tuten tolar dal mi svou vlastní rukou,“ řekla babička, povytáhnouc ze záňadří tolar. Paní kněžně zalíbila se babiččina prostosrdečnost a trefné nápady, i požádala ji, aby vypravovala, kterak a kde ji císař tím penízem obdaroval. Babička se nedala prosit a vypravovala paní kněžně, což jsme již ve mlýně slyšeli. Paní kněžna zasmála se tomu srdečně. Když se tak babička po pokoji rozhlížela, vidí podobiznu krále Bedřicha. „I totě pruský král!“ zvolala, „toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já strávila v Slezsku patnáct let. Dal si Jiříka nejednou z řady vyvolat a obdaroval ho. Měl rád velké muže a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nenadála jsem se, že se jemu do hrobu dívat budu; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tu,“ vzdychla stařenka a slza splynula po vráskovité tváři. - „Padl tvůj muž v boji?“ ptala se kněžna. - „Ne právě, ale od střelné rány umřel. Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. Je to Johanka, co je nyní ve Vídni, a snad proto je tak kurážná, že od narození všemu přivykat musela jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky přinesli mi Jiříka do táboru na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu. - Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. - Když se z toho trochu vykřísal, poslali ho zpátky do Nisy. - Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho co mrzáka nebudou chtít a že budem moci vrátit se do Čech. Ale naděje mne zklamala. Začal najednou chřadnout a nebylo rady ani pomoci, musel umřít. Kde jaký groš byl, dala jsem za léky, a přece to nic nepomohlo. Myslila jsem tenkráte, že o rozum přijdu, že mi srdce žalostí se rozpukne. Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní! - Zůstali mi tři sirotci, na penězích ani haléře, jen trochu těch kloců. V tom samém pluku, co Jiří sloužil, byl šikovatelem jistý Lehotský, a to byl Jiříkův nejmilejší přítel, ten se mne ujal, zaopatřil mi stav, když jsem řekla, že bych dělala húně, a vše ostatní, čeho jsem potřebovala k tomu. Pánbůh mu to zaplať! Hodilo se mi dobře, čemu jsem se z mládí od nebožky tchyně naučila. Dílo mi šlo dobře na odbyt a brzy zaplatila jsem Lehotskému dluh a ještě s dětmi pořádně se živila. Musím říci, že tam byli hodní lidé v tom městě, ale mně se přece přenáramně stýskalo; od té doby, co Jiřího nebylo, cítila jsem se tak opuštěná a osamělá jako hruška v poli. Pozdávalo se mi, že by přece lépe mi bylo doma než v cizině, a posteskla jsem si Lehotskému. On mne ale zrážel z toho a ujišťoval, že dostanu zajisté nějakou penzi a že král se bude o moje děti starat. Já byla tomu povděčna, ale umínila si, že se pak přece jen vrátím domů. -Také mi vadila německá řeč. Dokud jsme byli v Kladsku, bylo mi líp, to jsem byla jako doma, tam se mluvilo více česky než německy, ale v Nise už převládala němčina a já se nikterak německému jazyku naučit nemohla. - Sotva jsem si trochu pomohla, přišla na nás povodeň. Je to zlý živel ta voda, když se rozbouří, a člověk mu ani na koni neuteče. Byl to takový kvap, že lidé sotva živobytím ušli. Já sebrala narychlo, co nejlepšího bylo, vzala uzlík na záda, nejmladší dítě do náručí, starší dvě za ruce a tak jsem s nimi utíkala, brodíc se po kůtka vodou. Lehotský nám přišel k pomoci a vyvedl nás do hořeního města, kde nás dobří lidé přijali pod střechu.
Rozneslo se to hned po městě, že jsem skoro o všecko přišla, a tu mi ti dobří lidé hned přispěli k pomoci; také si mne ten pan generál dal zavolat a řekl mi, že budu dostávat ročně několik tolarů a stálou práci z milosti královské; chlapec že přijde do vojenského ústavu a děvčata že mohu dát do královského ústavu pro ženské. To mne nic netěšilo, i prosila jsem, aby mi dali raději pár zlatých peněz, chtějí-li mi nějakou milost prokázat, a že půjdu domů do Čech. Děti ale že od sebe nedám, Že si je vychovám podle své víry a ve své řeči. To mi ale nechtěli dovolit a řekli mi, když tam nezůstanu, že nedostanu nic. „Když nic, tak nic, vždyť mi pánbůh nedá hlady umřít,“ myslila jsem a poděkovala se panu králi za všecko.“
„Myslím ale, že by děti tvoje dobře tam bývaly zaopatřeny,“ namítala kněžna.
„Dost možná, milostivá paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam byl učil milovat svoji otčinu a mateřskou svoji řeč? Nikdo. Byly by se cizí řeči, cizím mravům naučily a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jakpak bych se mohla z toho před pánembohem zodpovídat? Ne, ne, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku. - Žádala jsem o propuštění, sebrala těch pár kloců, co mi zůstaly, vzala děti a rozloučila se s městem, kde jsem zakusila tolik trpkých i šťastných dnů. Hospodyně naložily dětem plné klíny pečiva a mně daly kolik tolarů na cestu. pánbůh zaplať těm lidem na dětech, co mi dobrého udělali. Lehotský, chudák, vyprovázel mne na míli cesty a Johanku mi nesl. Byl nerad, že jsem odešla, u nás byla jeho Praha. Plakali jsme oba dva při loučení. Dokud byl v Nise, chodíval se modlit na Jiříkův hrob otčenášek, oni se měli rádi jako rodní bratří. Ve francouzské vojně vzal zasvé. Pánbůh mu dej lehké odpočinutí.“
„A jak jsi se dostala s těmi dětmi do Čech?“ tázala se kněžna dále.
„Mnoho jsem zakusila, milostivá paní, po cestě. Nebyla jsem povědoma cest, a tudy jsme blouděním mnoho času zmařily. Nohy měly jsme plny krvavých mozolů, děti i já, a mnohdy plakaly hladem, umdlením a bolestí, když jsme dlouho na místo dorazit nemohly. Šťastně dostala jsem se s nimi do Kladských hor, a to jsem už byla jako doma. Já pocházím z Olešnice, ze slezských hranic, ale milostivá pani nebude beztoho vědět, kde je Olešnice. Když jsem se ale blížila k domovu, tu mi padl jiný kámen na srdce. Myslila jsem, zdali ještě rodiče naživu zastihnu a jak mne asi přijmou. Dali mi s sebou hezké vybytí, a já se vracela skoro s holýma rukama a přiváděla si tři sirotky. Co mi asi řeknou? To mi celou cestu zaznívalo v uších. Bála jsem se také, jestli se smutná změna nestala po ty dvě léta, co jsem o nich neslyšela.“
„A což jste jim nikdy nepsali, aspoň tvůj muž, když ty ne?“ divila se kněžna.
„Ten způsob mezi námi není, abychom si posílali listy. Vzpomínáme na sebe, modlíme se jeden za druhého a při příležitosti, když se trefí známý člověk, pošleme vzkázání, jak se komu vede. Takový lístek, člověk neví, kdo ho do rukou dostane a kam se octne. Můj tatík psával někdy listy vojákům rodilým z naší vsi, co leželi kdesi až daleko za hranicemi, když se chtěli rodiče dovědít, jsou-li přece živi neb ne, anebo jim pár zlatých peněz poslali. Ale když se pak vrátili, říkávali, že nic nedostali. A tak to je, milostivá paní, když přijde takhle psaní od sprostého člověka, to leckdes uvázne.“
„To si nemysli, stařenko,“ vskočila jí do řeči kněžna, „každý takový list, buďsi od kohokoliv, musí přijít do rukou toho, na koho je nadepsán. Nikdo jiný nesmí si jej podržet ani jej otevřít, je na to veliký trest.“
„Slušná věc to a já milostivé paní věřím, ale což je to všecko platno, když my se přece raději svěříme dobrému člověku. Na takový kousek papíru nedá se přece všecko důkladně napsat, člověk by se ještě rád zeptal na to a na ono, a nemá koho; ale když přijde takhle handlovní člověk neb ti poutníčkové, ti už povědí všecko spravedlivě od slova k slovu. Byla bych já se také o našich více dověděla, ale že byly ty nepokoje, málo lidu přecházelo.
Svečeřívalo se, když jsem dorazila s dětmi do vesnice; bylo to v létě, a v tu dobu věděla jsem, že jedí. Šla jsem zadem skrze sady, aby mne lidé nepotkávali. Z našeho statku vyběhli psi a štěkali na nás. Volala jsem je, ale oni ještě více štěkali. Polily mne slze, tak mi to bylo líto. - Já jsem, blázínek, nevzpomněla, že je tomu patnáct let, co jsem z domova odešla, a to že nejsou ti psi, jež jsem krmívala. - V sadě bylo mnoho mladých stromků vysázeno, plot byl opraven, na stodole byl nový kryt, ale hrušku, pod kterou jsem s Jiřím sedávala, zasáhl boží posel (blesk), měla sražený vršek. U vedlejší chalupy nezměnilo se nic; tu přejmul tatík od nebožky Novotné za výminek. Novotná byla ta, co dělala ty húně, a můj nebožtík byl její syn. U chaloupky byla maličká zahrádka, nebožka vždy mívala záhon petrželky, cibule, nějak kříček kadeřavého balšámu, šalvěj, a jak toho třeba bylo v domácnosti, a ona byla milovnice koření jako já. Jiří upletl jí z proutí plot okolo té zahrádky. Ještě to byl ten samý plot, ale zahrádka byla trávou zarostlá, jen trochu té cibule tam bylo. Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. „Chlupáčku, znáš mne?“ volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslila, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala. Děti se na mne, chuděrky, dívaly, proč pláču, já jim totiž neřekla, že jdu k bábě jejich, myslila jsem, jestli by se na mne přece hněvali, aby to ty děti nevěděly.“ Kašpar, nejstarší, povídal: „Proč pláčeš, mámo, což nedostaneme zde nocleh? Sedni si a odpočiň, my počkáme, a já ponesu ti uzlík. Hlad nemáme.“ Johanka a Terezka přisvědčily, že nemají hlad, a měly, neboť jsme šly kolik hodin lesem a na žádné stavení jsme nepřišly. „Ne, děti,“ povídám, „tady v tom stavení narodil se váš otec a tu vedle narodila se vaše matka a zde zůstává vaše bába a děd. Pomodleme se Pánubohu, že nás šťastně až sem doprovodil, a prosme ho, aby nám zde dopřáno bylo otcovského přijmutí.“ Pomodlily jsme se otčenášek, pak jsem šla k chalupě ke dveřím. Tatík a máma byli na výminku, statek měl bratr; to mi bylo povědomo. Na dveřích byl ještě přilepen obrázek, který byl Jiří mámě z Vambeřic přinesl, Panna Maria a čtrnácte pomocníků. Jako by mi od srdce odpadlo, když jsem je viděla. „Vy jste mne vyprovodili, vy mne zase vítáte,“ myslím si a s celou důvěrou vešla jsem do sednice. Tatík, máma i stará Bětka seděli u stolu, jedli polívku z jedné mísy - byla to hladká Ančka, vím to, jak by dnes to bylo. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravím. – „Až na věky,“ odpověděli. – „Prosila bych vás, hospodáři, o nocleh s těmi dětmi. Jdeme z daleka, jsme lační a ušlí,“ povídám, ale hlas se mi třásl. Nepoznali mne. Bylo v sednici šero. „Odložte si břemeno a posaďte se za stůl,“ řekl otec a odložil lžíci. „Bětko,“ kázala máma, „jdi uvařit ještě trochu polívky. Zatím si sedněte, matko, a ukrojte si chleba a dejte dětem. Pak vás uložíme na hůru. Odkudpak jdete?“ „Až ze Slezska, z Nisy,“ povídám. – „Tam je naše Madlena,“ zvolal tatík. „Prosím vás, osobo, neslyšela jste o ní?“ ptala se máma a přistoupila blíž ke mně. „Madlena Novotná, její muž je voják. Je to naše holka, a už jsme dvě léta neslyšeli, jak se s ní děje. Mám pořád ošklivé sny; onehdy se mi zdálo, že mi vypadl zub, a bolelo mne to, tak mám jen vždy tu holku a ty děti na mysli, a jestli se Jiříkovi něco nestalo, když jsou pořád ty patálie; to pánbůh ví, že si ti lidé nedají pokoje.“ - Já plakala, ale děti, když slyšely bábu tak hovořit, potáhly mne za sukni a ptaly se: „Mamičko, je to naše babička a dědeček?“ jak to řekly, tu mne hned máma poznala, vzala okolo krku a tatík vzal děti do náručí a tu jsme si teprv pověděli jak a co. Bětka běžela hned pro bratra a pro sestru, švagrovou a švagra, a netrvalo to dlouho, byla celá ves pohromadě, a nejen moji příbuzní a vrstevníci, ale každý mne vítal, jako bych mu rodná sestra byla. „Dobřes udělala, žes přišla domů s těmi dětmi,“ řekl tatík; „je pravda, všude je zem páně, ale svá vlast je každému nejmilejší a nám naše, a tak to má být. Dokud nám Pánbůh chleba dává, nebudeš ani ty, ani tvoje děti nouzi mít, i kdybys pracovat nemohla. To ostatní, co tě potrefilo, je těžká rána, ale i to odlož na vrchní poličku. Mysli si: koho Pánbůh miluje, křížkem ho navštěvuje.“ - Tak jsem byla zase mezi ně přijata a jako jejich. Bratr chtěl mi postoupit sedničku, ale raději zůstala jsem s rodiči v chaloupce, kde někdy Jiří přebýval. Děti byly záhy jako doma a rodiče měli s nimi radosti dost. Posílala jsem je do školy pilně. Za mého mládí se děvčata v písmě neznala, dost na tom, uměla-li trochu číst, a to jen městské holky. A je to přece jen škoda a hřích, když má člověk dar ducha svatého a nechává ho bez úroku. Ale když není k tomu příležitosti, co si může člověk pomoci. Můj nebožtík, to byl člověk světa zkušený, znal se i v písmě, zkrátka ten se hodil do vozu i do kočáru. A to je dobře; mohl by tak každý být!
Já dělala húně jako dříve a hezký groš jsem vydělala. Byly tenkráte zlé časy, vojny a nemoce i hladu dost. Korec žita stál sto zlatých na bankocetlích. To je něco říci! - Ale Pánbůh nás miloval, že jsme vše jakž takž přestáli. Tak bylo zle, že chodili lidé s penězi v hrsti, nemohouce koupit. Náš tatík, to byl člověk, aby ho pohledal, ten pomohl jaktěživ každému, kde a jak jen mohl; k němu také každý přišel, když nevěděl kudy kam. Když přicházeli chudší sousedé prosíce: „Přenechte nám korec žita, nemáme na chléb ani zrna,“ říkal: „Dokud mám, rád dám; až nebudu já mít, dá jiný,“ a hned musela máma naměřit do pytle obilí. Peníze ale nevzal, to to. – „Vždyť jsme sousedé,“ říkal, „jestli my si nevypomůžem, kdopak by nám měl vypomoci. Až vám Pánbůh obrodí, splaťte mi zrnem a budeme spraveni.“ A tak to bylo. Za to měl tatík tisíceré zaplať Pánbůh; matka, jestli nepřišel jeden den žebráček, byla by ho šla hledat na rozcestí, to byla její radost. Proč by také nebyli pomáhali lidem; najedli jsme se dosyta, v čem chodit bylo, proč by z toho přebytku se nebylo udílelo? To ještě není tak velká zásluha, jen povinnost křesťanská, ale když si od úst utrhne a dá, to je pěkná ctnost. Však to přišlo i s námi tak daleko, že jsme jídali jednou za den, aby měli jiní lidé také co jíst. No, i to jsme přestáli a zase slunce zasvitlo. V zemi byl pokoj a bylo vždy líp a líp.
Když Kašpar školu odbyl, chtěl se učit tkalcovství, a já mu nebránila. Řemeslo je pán. Vyučiv se musel do světa. Jiří vždy říkal, že řemeslník za pecí válený ani za babku nestojí. Za několik let se vrátil, usadil se v Dobrušce a dobře se mu vede. Děvčata přidržovala jsem ke vší práci domácí, aby se mohly dát do pořádné služby; tu ale přijela sestřenice moje z Vídně do vsi, Terezka se jí zalíbila, a hned že si ji vezme a o ni starat se bude. Bylo mi dost těžko, ale myslila jsem, že bych nedobře udělala bránit jí v štěstí, když má chuť do světa jít. A Dorotka je hodná žena, mají pořádnou živnost ve Vídni a žádné děti! Starala se o Terezku jako matka a pěknou věc jí dala, když se vdávala. To mne trochu mrzelo, že si ta holka vyvolila Němce, ale teď si z toho nic nedělám, Jan je člověk na místě dobrý a rozšafný, nyní již dobře si rozumíme. Nu, a vnoučata, ty jsou moje. - Na místě Terezky šla do Vídně Johanka. Líbí se jí tam a má se prý dobře. - Ten mladý svět má již jiný rozum; mně se jaktěživo z domu nechtělo, dokonce mezi cizí lid.
Po kolika letech zemřeli mi rodiče, v šesti nedělích po sobě. Tiše šli ze světa, jako by svíčku zhasil. Pánbůh je trápit nenechal a nemuseli si po sobě zastesknout; byli spolu šedesát let. Měkce si ustlali, měkce budou spát. Pánbůh dej jim věčnou slávu!“
„A nestýskalo se ti po dětech, když ti všecky tři odešly?“, ptala se kněžna.
„Inu, milostivá paní, krev není voda. Dost jsem mnohdy plakávala, ale nezmínila jsem se dětem, abych jim štěstí nekalila. A sama jsem nikdy nebyla, děti se rodit nepřestávají, a tak má člověk vždy čím se obírat. Když jsem to viděla u sousedů vyrůstat od kolébky a kaše, zdálo se mi, že jsou to moje vlastní. Musí mít člověk k lidem srdce, tak ho mají také rádi. - Naprosili se mne dost, abych přijela do té Vídně; inu, já vím, že bych tam byla našla hodných lidí jako jinde a že bych tam byla dobře schována, ale je to kus země a se starým člověkem není na cesty nic, ten je jak pára nad hrncem. Mohl by Pánbůh na mne vzpomenout, a já bych přece ráda kosti svoje v domácí zemi složila. -Ale milostivá paní, já se pustila do povídání, jako bych na přástvě tu byla; promiňte mé sprostnosti,“ doložila babička, dokončíc své vypravování, a vstala ze židličky.
„Tvé vypravování, stařenko, bylo mi velmi milé, nevíš ani, jak ti jsem za ně povděčna,“ řekla kněžna, položíc ruku na babiččino rámě. „Nyní ale pojď se mnou k snídaní, myslím, že i děti nabyly chuti k jídlu.“ - To řkouc, vyvedla babičku z kabinetu do salónu, kde byla přichystána káva, čokoláda a rozličné lahůdky. - Komorník čekal na pokynutí; na rozkaz kněžnin hned běžel pro komtesu a děti. - V malé chvíli se to přihnalo, komtesa jako dítě s nimi dováděla. - „Dívejte se, babičko, co nám slečna Hortensie dala!“ volaly všechny najednou, ukazujíce rozličné drahé dárky. - „I považme, co jsem na své nohy vstala, jsem to neviděla; jestlipak jste se ale pěkně poděkovaly?“ Děti přisvědčily. - „Copak ale bude říkat Mančinka, až to uvidí, a Cilka a Václav?.“ - „Kdopak je ta Mančinka a Cilka a Václav?“ ptala se kněžna, ráda chtíc věděti všemu konec i začátek. - „To já ti povím, milá kněžno, vím to od dětí,“ rychle řekla komtesa. „Mančinka je mlynářovic dcerka a ta Cilka a Václav jsou děti jistého flašinetláře, a má ještě čtyry. Barunka mi povídala, že jedí kočky, veverky a vrány, že nemají co jíst a žádného oděvu a že se jich lidé štítí!“ - „Proto snad, že jsou chudí?“ ptala se kněžna, „či že jedí kočky a veverky?“ - „Proto,“ dosvědčila babička. - „Nu, veverka není špatné jídlo, sama jsem jí okusila,“ mínila kněžna. - „Inu, milostivá paní, ono je jinak jíst něco z pouhé rozkoše a jíst to z hladu. Flašinetlář je od pánaboha obdařen zdravým žaludkem, děti samo sebou se rozumí že mnoho spotřebujou, a to má všecko s tou muzikou vydělat. Kam by se tedy dělo, není na sebe ani do sebe mnoho a v stavení jak na dlani!“
Mezi řečí sedla kněžna ke stolu, Hortensie rozesadila děti okolo sebe a babička musela také přisednout. - Komtesa chtěla nalít jí kávy aneb čokolády, ale babička se děkovala řkouc, že nepije kávu ani to druhé. „A co snídáš?“ ptala se kněžna. - „Jsem od malička naučena snídat polívku, nejvíc kyselo, na to my v horách držíme. Kyselo a brambory k snídaní, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakbysmet; v neděli kousek ovesného chleba. To je strava chudého lidu v Krkonošských horách celý rok a děkujou pánubohu, když o to nouze není, ale bývá často, že se ani otrubů nenajedí. Více do kraje, to už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelicos, také kousek masa do roka; těm je už hej. Ale na panská jídla se nesmí sprostý člověk navykat, to by brzy ve psí byl. Také by mu ty lahůdky málo síly dodaly.“ - „To se mejlíš, stařenko, taková jídla jsou velmi silná, a kdyby ti lidé mohli mít každý den kus masa a dobrého napití, myslím, že by jim to více síly dodalo než všecka ta jídla, co za celý den snědí,“ řekla kněžna. - „No vidíme, člověk se vždy něčemu přiučí; jáť vždy myslila, že jsou ti velcí páni jen proto tak bledí a mnohdy i suší, že jedí takové lahůdky, co nepřidá žádné síly.“ - Kněžna se usmála, neříkala nic, ale podala babičce malý kalíšek naplněný sladkým vínem, řkouc: „Pij, stařenko, to žaludku tvému prospěje!“ - Babička pozdvihnouc kalíšek, pravila: „Na zdraví milostivé paní,“ a trochu se napila; také přijmula kousek pečiva, aby hostinnost neurazila.
„Co je to v těch skořápkách, co paní kněžna jí?“ ptal se Jan Hortensie pošeptmo. - „To jsou mořská zvířátka a jmenují se ústřice,“ řekla komtesa hlasitě. - „To by Cilka nejedla,“ mínil Jan. - rozličných je na světě krmí, rozličných chutí, milý Jene,“ odpověděla slečna. - Co se tak mluvilo, Barunka, sedící vedle babičky, strkala jí něco do kapsáře a šeptala: „Schovejte to, babičko, jsou to peníze; slečna mi je dala pro Kudrnovic děti a já bych je třebas mohla ztratit.“ - Paní kněžna ale zaslechla, co Barunka šeptala, oko její s nevýslovnou radostí utkvělo na sličné tváři komtesy. - Babička nemohla radost svoji přes srdce přenést; pohnutým hlasem pravila: „Pánbůh vám to, milostslečno, zaplať.“ Slečna se zarděla a pohrozila Barunce prstem, která se zase nad tím zarděla. „To bude radosti!“ pravila babička; „teď se to bude moci ošatit!“ - „A přidáme něco k tomu, aby si i jinak pomohli,“ mínila kněžna. - „Udělali byste dobrý skutek, milostivá paní, když byste těm lidem pomohli, ne ale almužnou,“ řekla babička. - „A jak tedy?“ - „Tak, aby měl Kudrna po čas svého dobrého chování jistou práci, a to myslím, že by bylo u něho stálé, neboť je člověk poctivý a přičinlivý. Zaplať Pánbůh za všecko, ale almužna, milostivá paní, takovým lidem spomůže jen na čas. Koupí se to a to, někdy i nepotřebná věc, když jsou peníze v rukou, a když se to sní a roztrhá, sedí zase na holičkách, podruhé přijít si netroufá. Ale když má denně své jisté, tu mu je spomožíno a milostivé paní též, když získá pracovitého dělníka aneb věrného služebníka, a ještě k tomu udělá milostivá paní dobrý skutek.“ - „Pravdu máš, stařenko, ale jakou službu mu dám, muzikantovi?“ - „I milostivá paní, to se snadno najde. Já vím, že by rád byl hlídačem nebo poklasným. Když by tak po těch polích chodil, mohl by nosit flašinetl s sebou; beztoho když jde po poli, hraje si cestou, aby prý se vyrážel. Je to veselá kopa,“ doložila babička s usmáním. - „Tedy se o něho postaráme,“ řekla kněžna. - Ty moje draná, milá kněžno!“ zvolala komtesa a vstala, by políbila kněžně překrásnou ruku. - „Jen při dobrých lidech stojí andělé!“ pravila babička, pohleděvši na kněžnu a její schovanku. - Kněžna se odmlčela chvilku, pak tiše povídala: „Že mi ji Bůh dal, za to mu nepřestanu děkovat,“ a hlasitěji doložila: „Takového přítele, který by mi vždy pravdu přímě a upřímně řekl jako ty, stařenko, přála bych si mít.“ - „I milostivá paní, když budete chtít, najdete ho. Přítele snadněj najde, než udrží.“ - „Ty si myslíš, že bych si ho neuměla vážit?“ - Proč bych si to o milostivé paní myslila, to se tak vůbec stává; někdy bývá upřímné pohovoření milé, ale maně přijde vnehod, a je po přátelství.“ - „Máš zase pravdu. Ty ale máš ode dneška právo přijít ke mně kdykoli a říci mi cokoli, vždy tě ráda vyslechnu, a přijdeš-li s prosbou a bude-li mi jen poněkud možná, buď jista, že ti ji vyplním.“ -Tak řekla kněžna vstavši od snídaně. Babička chtěla jí ruku políbit, ona ale shýbla se, políbila stařenku v líce, a ruku políbit si od ní nedala. - Děti sebraly svoje krásné dárky, ale ani se jim od milé komtesy nechtělo. „Přijďte také k nám, milostslečno,“ zvolá babička berouc jí Adelku z rukou. - „Přijď, přijď, slečno Hortensie!“ prosily děti, „my ti nasbíráme zase jahody.“ - „Přijdu jistě,“ usmála se slečna. „Děkujeme za všecko, milostivá paní, a buďte tu s Pánembohem!“ loučila se babička. - „Jdi s Bohem!“ pokynula kněžna a slečna šla s nimi přes práh.
Komorník přicházeje sklízet ze stolu, ohrnul nos a myslil si: „Divný to rozmar takové dámy, bavit se se sprostou babou.“ Kněžna ale stála u okna a dívala se za odcházejícími, dokud vidět bylo bílé šaty děvčat a bílou holubičku babiččinu zelenem prokmitat. Odcházejíc pak do kabinetu, šeptala si: „Šťastná to žena!“
Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateřídoušky jak by nastlal. V mateřídoušce jako v podušce sedí Adelka; dívá se po malé berušce, která jí běhá po klíně sem tam, z klína na nožku, z nožky na zelenou botku. „Neutíkej, malá, zůstaň u mne, vždyť já ti nic neudělám,“ povídá děvčátko berušce, berouc ji do prstů a opět si ji na klín sázejíc. - Nedaleko od Adelky u mraveneční hromádky sedí na bobku Jan a Vilém. Dívají se na hemžení mravenců vůkol sebe. „Koukej se, Viléme, jak to běhá, a vidíš, tenhle mravenec ztratil vajíčko a tuten druhý je vzal a běží s ním do hromádky.“ - „Počkej, já mám kousek chleba v kapse, já jim dám drobeček, copak budou dělat.“ Vzal z kapsy chléb a kousek ho položil na cestu. „Podívej se, podívej se, ti se okolo toho hrnou a myslejí, kde se to asi najednou vzalo. A hlehle, oni strkají ten kousek dál a dál; vidíš, jak se to žene ze všech stran; ale jak to jen vědí ti druzí, že tu něco je?“ Vtom byli vytrženi ze svého dívání jasným hlasem, který se ptal: „Co tu děláte?“ - Byla to komtesa Hortensie, která přijela na bílém koníku skoro až k nim, aniž ji byli slyšeli. „Já mám berunku!“ řekla Adelka, ukazujíc zavřenou pěst komtese, která byla z koně slezla a k ní přistoupla. - „Ukaž mi ji!“ - Adelka rozevřela ručku, ale byla prázdná. „Och je, ona mi utekla,“ zamračilo se děvčátko. - „Počkej, ještě neutekla, ale chce,“ pravila slečna a vzala opatrně berušku děvčeti z holého ramínka. „A co s ní budeš dělat?“ - „Nechám ji uletět. Počkej, jak poletí; dívej se!“ Adelka položila berunku na plochou dlaň, zdvihla ruku vzhůru říkajíc: „Pinka linka, pinka linka, uletěla Pánubohu do okýnka.“ - rozlila tam hrnec mlíka!“ doložil Vilém, klepna Adelku zlehka do ruky. Vtom pozdvihla berunka černý červenokropenatý pláštík, rozhrnula pod ním složená hebounká křidélka a uletěla do povětří. - „Počkej ty, pročpak jsi ji postrčil,“ hněvala se Adelka. - „Aby dříve uletěla,“ smál se chlapec, a obrátě se k Hortensii, vzal ji za ruku rca: „Pojď, slečno Hortensie, pojď se podívat, já jsem dal mravencům kouštíček chleba, a to ti jich na něm je!“ doložil s posuňkem velikého divení se.- Komtesa sáhla do kapsičky černého aksamitového kabátu, vytáhla kousek cukru a podala Vilémovi řkouc: „Ten jim polož tu do trávy, a budete vidět v okamžení, co se jich naň sesype. Sladké věci mají rádi.“ - Vilém poslechl, a když viděl, že v malém okamžení mravenci přibíhají ze všech stran, na cukru leptají a drobty jak puntíčky malé si odnášejí do hromady, svého to stavení, bylo mu to divné a ptal se komtesy: „Ale pověz mi, slečno, jak to ti mravenečkové vědí, že zde něco dobrého, a co to dělají s těmi vajíčky, že je ustavičně vynášejí a odnášejí?“ - „To jsou jejich dětičky a ti, co je nosí, jsou jejich chůvy a opatrovnice. Když slunce svítí a horký den je, vynášejí je na slunce z tmavých komůrek, aby se vyhřály a lépe rostly„ - „A kde jsou jejich maminky?“ ptala se Adelka. - „Jsou v domečku, sedí a snášejí vajíčka, aby mravenečkové nevymřeli. A tatínkové chodí okolo nich, všelicos jim povídají a je veselí, aby se jim nestýskalo, a ti ostatní mravenci, co tu vidíte běhat, to jsou pracovnice.“ - „A co pracujou?“ ptal se Jan. „Snášejí pokrm, staví a opravují stavení, opatrují pupy, ty rostoucí děťátka, čistí dům; když umře některý mravenec, odnesou ho, dávají pozor, aby je nepřátelé nepřepadli, a když pak se to stane, brání proti nim společnou svoji obec; to všecko musí zastat pracovnice.“ - „A jakpak si rozumějí, když neumějí mluvit?“ divily se děti. - „Třebas neuměli takovou řeč jako rozumnější tvorové a dokonce lidé, přece mezi sebou si rozumějí. Viděli jste, jak ten první, co našel cukr, hned ostatním běžel povídat, a jak se to sbíhalo; vidíte, jak se jeden s druhým zastavuje, tykadly jak se dotýkají, jako by si mimochodem chtěli pohovořit, a leckdes jich hromádky stojí, kdoví o co se radíce.“ - „A mají v těch hromádkách také pokoje a kuchyň?“ ptala se Adelka. - „Kuchyně nepotřebujou, protože nevaří, ale komůrky mají v těch hromádkách pro děťátka a maminky, sály pro pracovnice, a mají dům na kolikero pater rozdělený a uvnitř chodby z jednoho patra do druhého.“ - „Ale kterakpak si to tak vystaví, že se jim nesesype?“ ptaly se zase děti. - „Však oni pevně staví, a když jim to silnější moc nezkazí, tak snadno se jim stavba nezhoří. Zdi si udělají a krovy, a vše z drobouninkých tříštěk, stébel, jehličin, suchých lístečků, trávy a země, kterou v malinké kuličky schoulí, a je-li suchá, v ústech slinami svlaží, uhnětou a tak jí potřebujou jako zedníci cihel. Nejmilejší je jim stavět při drobném dešti, když zem vlhká.“ - „Ale kdopak ta zvířátka tomu naučil?“ ptal se Vilém.- „To už Bůh dal zviřátkům přirozeností takový pud, že vědí hned od malička, jak se živit, že vědí, čeho jim k zachránění potřeba, a některá zviřátka s takovou umělostí a chytrostí potřeby svoje dobývají a domácnost svoji si zřizují, že se to skoro rozumu lidskému podobá. Až budete chodit do školy a knihám rozumět budete, pak se o zviřátkách a jejich živobytí mnoho dovíte, jako já se dověděla,“ doložila komtesa.
Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtesa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. „I milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín, ten se usuší a semínko potřebuje se v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného.“ - „A což tu není v městečku lékárny?“ zeptala se komtesa.- „V městečku ne, ale hodinu cesty odtud. Ale což je to všecko platno, kdyby i nakrásně v městečku byla; latinská kuchyně je drahá kuchyně, a proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme.“ - „A to vám napíše recept lékař a řekne, jak to máte uvařit?“ - „I toto, milostslečno, kampak by člověk přišel, aby hned při každém malém stonku měl doktora. On je odtud hodinu cesty, trvá to půl dne, než se ho člověk dočká, zatím by mohl někdy umřít, kdyby nebylo domácí pomoci. A když přijde, tu je toho: hned léky na kolikero, a flastry a pijavice, a toto ono, že neví člověk, kde mu hlava stojí, a nemocný se z toho teprv pořádně roznemůže. Já, milostslečno, nic na ně nevěřím, a když mi něco je anebo těm dětem, dostačí moje koření, proto ale, když se lidé rozstůňou, říkám: „Pošlete si pro doktora.“ Ale co, když vzpomene Pánbůh s těžkou nemocí, jsou doktoři s rozumem v koncích a přenechají to nátuře, aby si pomohla. Pánbůh zůstane tedy přece nejlepším lékařem; má-li člověk žít, i bez doktora se uzdraví, má-li umřít, nepomůže ani celá apatyka.“ - „A to si nesete v klíně samé koření?“ ptala se komtesa. - „I ne, slečno Hortensie,“ rychle odpověděla Barunka. „V klíně neseme kvítí na věnce. Zítra je Božího těla a já a Mančinka budeme za družičky.“ - „A já taky, já půjdu s Hélou,“ doložila Adelka. - „A my budeme sedláčkové!“ vykřikli chlapci. - „A kdo je ta Héla?“ ptala se komtesa. - „To je Héla paní kmotry z města, z toho velikého domu, co je na něm lev.“ - „Musíš říci z hostince,“ poučovala babička děťátko. „Půjdeš také na procesí?“ - ptala se Barunka komtesy.“ Ovšemže půjdu,“ přisvědčila tato, a sednouc do trávy, pomohla rovnat babičce a Barunce květiny. - „Ty, slečno, nebylas ještě nikdy za družičku o Božím těle?“ ptala se Barunka. - „Nikdy. ale když jsem ještě u své pěstounky byla ve Florencii, byla jsem jednou o slavnosti Madony za družičku, nesla i sem Madoně růžový věnec.“ - „Kdo je ta Madona?“ - „Madona se říká v Itálii Panně Marii,“ odpověděla komtesa.- „A milostslečna pochází z Itálie?“ To je tam, co naši vojáci leží?“ ptala se babička. „Ano; jenže v tom městě, odkud já pocházím, ve Florencii, neleží. Ale tam pletou se ty krásné klobouky, co máte, z rejžové slámy. Tam roste na polích rejže a kukuřice, na pahorcích sladké kaštany a olivy, jsou tam cypřišové a vavřínové háje, krásných květin, bezoblačné modré nebe.“ - „Ach, já už vím!“ vskočila jí do řeči Barunka, „to je to město, co máš namalované ve svém pokoji, vid, slečno?“ Vprostřed je široká řeka a nad řekou je do vrchu vystavené město. Ach babičko, tam vám jsou krásné domy a kostely! Na druhé straně jsou samé zahrady a domečky a u jednoho domečku hraje si děvčátko a vedle ní sedí stará paní to je slečna Hortensie se svou pěstounkou; viď, slečno, tys nám to povídala, když jsme byly v zámku.“ - Slečna hned neodpověděla, byla se zamyslila, ruce její ležely nepohnutě v klínu, po chvíli teprv vzdychla zhluboka: „Oh bella patria! Oh cara amica!“ a krásné oči zvlhly jí.
„Cos to povídala, slečno Hortensie?“ ptala se jí zvědavě Adelka, lichotivě se k ní tulíc. Hortensie podepřela hlavu o hlavinku děvčete a nebránila slzám, které jí splynuly po tváři na klín. – „Milostslečna vzpomněla si na svůj domov a na svoje přátele,“ pravila babička; „to vy děti ještě nevíte, jak to je, když musí opustit člověk místo, kde vyrostl! Kdyby se mu i dost dobře vedlo napotom, přece na ně nemůže zapomenout. Však to jednou také pocítíte. A milostslečna zajisté tam má příbuzné?“ -“Nemám na světě žádných příbuzných, o nichž bych věděla,“ odpověděla komtesa smutně; „moje dobrá pěstounka, moje přítelkyně Giovanna žije ve Florencii, a po té se mi mnohdy zasteskne a po mém domovu. Ale kněžna, moje dobrá matka, slíbila mi, že se tam brzy zase podívám.“ - „A kde paní kněžna až tam daleko vás, milostslečno, našla?“ ptala se babička. - „Paní kněžna znala dobře moji matku, byly si přítelkyně; můj otec v bitvě u Lipska těžce byl poraněn, a když se na svoji vilu do Florencie navrátil, za několik let umřel, následkem té rány; Giovanna mi to mnohdy povídávala. Matka se nad tím trápila a umřela též. Mne, sirotka malinkého, tu zanechali. Když se o tom paní kněžna dověděla, přijela tam a byla by si mne s sebou vzala, kdyby mne Giovanna nebyla milovala jako matka. Nechala mne u ní, zámek a vše, co v něm, dala jí pod moc a ona mne vychovala a ve všem vyučila. Když jsem vyrostla, vzala si mne paní kněžna k sobě. Och, já ji velice miluju, tak jako bych svoji matinku byla milovala!“ - „Však i vás paní kněžna nejinak miluje než jako svoji vlastní dcerušku,“ pravila babička; „já to dobře viděla, jak jsem to v zámku byla, a to se mně od té paní velmi líbilo. - Ano, abych nezapomněla milostslečně povědít o Kudrnovic. Když jim Barunka peníze od vás odevzdala, div radostí do stropu neskákali; ale když dostal starý službu za hlídače panských polí a dvojnásobný deputát se mu vykázal, to bylo takové podivení a radost, že to vypovědít nemožno. Do smrti nepřestanou se za paní kněžnu a milostslečnu modlit.“ - „To mají jen tobě co děkovat, babičko, tvému dobrému slovu,“ odpověděla slečna. - „I milostslečno, copak je to všecko platno, kdyby to dobré slovo nebylo padlo na dobrou půdu, bylo by nevzešlo z něho požehnání,“ pravila babička.
Kytice byly urovnány, babička sebrala se s dětmi na cestu k domovu. „A já s vámi půjdu až na rozcestí,“ řekla slečna, vezmouc koníka, který se byl popásal, za uzdu. „chcete-li, chlapci, posadím vás každého na kousek cesty na koně.“ chlapci radostí poskočili a Jan byl v okamžení navrch koně. „což, to je kacafírek!“ mínila babička vidouc, jak směle si Jan počíná. Vilím dělal také, jako by se nebál, ale zčervenal až po uši, když ho slečna vysadila, a teprv když se mu Jan smál, vzmužil se. Také malou Adelku komtesa vysadila na Ponynka, šla ale při ní a držela ji; děvčátko mělo radost, chlapci ale se mu smáli, že sedí nahoře jako úkropek, jako opička, a kdovíjak na ni pokřikujíce, až jim to babička zakázat musela. Na rozcestí vyhoupla se komtesa sama na svého bílého koníka, spustila modrou suknici přes třemeny dolů, připevnila si černý klobouček, pokynula ještě jednou dětem bičíkem, a jak zaslechl koník hlasité poručení „avanti!“, letěl s ní stromořadím nahoru jako vlašťovka. Babička pak s dětmi pomalu ubírala se k Starému bělidlu.
Druhý den bylo krásné ráno, obloha čistá jak by vymetl. Před stavením stojí kočár, na kočáře stojí Jan i Vilím v bílých kalhotkách, červených kamizolkách, věnce na rukou. Pan Prošek obchází si krásné koně, poplacuje jim po lesklých kýtách, přebírá bujnou hřívu a prohlíží znaleckým okem těla jejich i náčiní. Chvilkami popojde k stavení, volaje do oken: „Ještě nejste hotovy? Dělejte pak už!“ - „Hned, tatínku, hned!“ ozvou se zevnitř hlasy. To hned trvá ještě hodnou chvilku, ale konečně vyhrnou se ze stavení děvčata, mezi nimiž i Mančinka, za nimi paní Prošková, babička, Bětka i Vorša. - „Dejte na všecko pozor, ohlídněte se po drůbeži!“ přikazuje babička. Sultán chce Adelce se lichotit, čuchá k věncům, které nese v ruce, ale ona zdvihá obě ruce vzhůru a babička odhání ho řkouc: „Nevidíš, ty hloupý, že je Adelka družičkou?“
„Jako andílkové jsou,“ povídá Bětka Vorše, když děvčata do vozu sedají. Pan Prošek sedá na kozlík vedle kočího Václava, vezme uzdu do ruky, mlaskne jazykem, koně vyhodí hlavy pyšně do povětří a vůz ujíždí ke mlýnu, jak by ho vítr unášel. - Psi pustili se za ním, když jim ale pán pohrozil, vrátili se nazpět, mrzutě lehli do slunce na zápraží a pustili se konečně do chrápání.
Jaká to krása v městečku! Na domkách ratolesti, pod celým podloubím okolo náměstí jako v háji. Po silnici i po všech cestách nastláno zeleného rákosí. Na čtyrech stranách náměstí oltáře, jeden krásnější než druhý. Uprostřed, kde statue sv. Jana Nepomuckého, pod zelenými lípami, uchystán moždíř, okolo něhož houf výrostků stojí. „Z toho budou střílet!“ ukazuje pan Prošek dětem. - „Ale já se budu lekat!“ starala se Adelka. - „I copak by si se lekala, to bouchne jen asi tak, jako když spadne z police hrnec,“ těšila ji Mančinka. Takové rány slýchala Adelka doma začasté, to ji tedy upokojilo.
U velkého domu, na němž visel štít s bílým Ivem a velký hrozen, zůstal kočár stát. Na prahu ukázal se pan kmotr Stanický, smekaje s vlídným pozdravem aksamitovou čepičku s dlouhým třapcem. Paní kmotra v stříbrném čepci a v krátkém hedbávném kabátku neméně vlídně na příchozí se usmívala, a když se malá Héla chtěla za ní schovávat, vzala ji za ruku, Adelku za druhou, postavila je podle sebe pravíc: „No, tak se pak okažte, jak vám to přísluší!“ - „Jako dvojčátka,“ usoudila babička. Děvčátka po očku na sebe koukly, pak ale zase stydlivě hlavy sklopily. Pan Stanický vzal pana Proška pod paždí, a obrátě se do stavení, pobízel ostatní, aby šli dále. „Než začne procesí, povíme si něco při sklenici vína,“ doložil vesele. Paní Prošková šla, babička ale zůstala s dětmi venku, řkouc paním: „Vy máte vždy dost času, když jdete při panstvu, já bych se ale mezi lidem do kostela později nedotlačila. Zůstanu tu při dětech.“ Zůstala s nimi stát na prahu. Zanedlouho otočili okolo rohu z ulice dva chlapci v červených kamizolkách, za nimi zase, a dva a dva, a Jan vykřikl: „Už jdou!“ - „Adelko a ty, Helenko,“ napomínala babička, „až půjdete procesím, dávejte také pozor na cestu, abyste neupadly. Barunko, ty se po nich ohlídni. Vy, chlapci, jděte slušně, abyste neudělali neštěstí se světly. A také se v kostele a u oltářů modlete, aby měl Pánbůh z vás radost!“ Mezi tímto napomenutím došel u se školními dětmi. – „Pozdrav Pánbůh, pane učiteli; přivedla jsem vám ještě trochu chasy, mějte už s těmi malými strpení!“ oslovila babička starého učitele. - „I vždyť je dobře, paní babičko, mám to tu, jak stádo běží, velké malé,“ smál se učitel, řadě chlapce I chlapcům, děvčata k děvčatům.
Babička zůstala v kostele u dveří mezi starými sousedkami, děti seřadily se okolo oltáře. Potřetí začalo se zvonit, lid hrnul se do kostela, kostelník přinesl chlapcům sedláčkům rozžaté třínožky, malý zvonek zazněl, kněží vstoupili k oltáři začala mše. Holčinky sepjaly ruce a dívaly se dlouho upřeně na oltář; když se ale dost vynadívaly, zatočily hlavy vlevo vpravo, a tu setkaly se zraky jejich s líbeznou tváří komtesy, která seděla v oratoriu. Musely se na ni usmát, jakpak jinak. Ale za komtesou seděla matka a tam stál a ten děvčatům přísně pokynul, aby obrátily se k oltáři. Adelka tomu nerozuměla, ona se také na tatínka smála, až ji Barunka potáhla za šaty a šeptala. „Dívej se na oltář!“
Bylo po pozdvihování. Kněz vzal do ruky velebnou svátost, lid začal v chóru: „Beránku boží, Kriste, smiluj se!“ a zvony slavně přizvukovaly. Vpředu šly děti, sedláčkové s hořícími třínožkami, ověnčená děvčátka, stelouce po cestě o závod kvítí. Za nimi kněžstvo, přednostenstvo města, honorace celého okolí, za těmi městský i selský lid obecný; mezi těmi šla babička. Korouhve rozličných cechů šuměly nad hlavami lidu, vůně kadidla mísila se s čerstvou klestí a rozházených květin, zvuk zvonů roznášel se povětřím. Ti, kteří na průvod jít nemohli, stavěli se na zápraží a k oknům, aby ho alespoň viděli.
Jaká pastva očím, ten strakatý průvod! Co tu krojů! Co tu nádhery! Tu vystrojené děti, tu skvostný ornát kněžský, tu pán v moderním fraku, tu poctivý soused v kabátu padesátiletém, tu junák ve vyšívané kamizole, tatík v dlouhém po paty kabátu. Paní jednoduše, ale elegantně ustrojené vedle vyšperkovaných, nevkusně přistrojených. Měšťanky v krajkových čepcích i v zlatých a stříbrných, selky v škrobených čepcích a v bílých plachetkách, děvčata ve vínkách i v červených šátkách. - Jako každý poznal, že je Stanických dům hostinec, podle štítu, tak byl šat toho lidu vývěsním štítem jejich smýšlení a dílem i zaměstnání. Najisto byl k rozeznání kapitalista a řemeslník od ouředníka, se od chalupníka, a dle kroje bylo vidět, kdo starých mravů a obyčejů se přidržuje, a světa nového se chytá, jak babička říkala.
Při oltářích hleděla babička vždy, aby přišla nablízko dětem, by při ruce byla, kdyby se něco šustlo. Ale vše se dobře skončilo, ačkoliv při každém vystřelení Adelka se trhla a po každé první ráně uši si zacpala a oči zavřela.
Po slavnosti sebrala babička děti a vedla je do hostince, kde již kočár čekal. Kristinka šla také z kostela a babička hned jí nabídla, aby jela s sebou. „Naši tu zůstanou přes oběd, máme dost místa,“ doložila. - ráda bych s vámi jela, a také bych ráda šla s děvčaty,“ odpověděla Kristla a oko její zapolétlo do řady junáků, kteří stáli na hřbitově, čekajíce na děvčata, by je vyprovázeli domů. Jeden byl mezi nimi, urostlý jak sosna, velmi sličné tváře a milého pohledu. Zdálo se, že se po někom ohlíží, a když se - náhodou - sešly oči jeho s očima Kristly, zarděli se oba. - Babička zavedla Helenku k paní kmotře a paní kmotra zdržela hned děti i babičku, častujíc je pečivem a babičku vínem. Že nechtěla Kristinka do sednice vejít, kde seděli samí páni, vynesla jí babička zavdanou do mnohem rychlejší než babička byl štíhlý junek. Vklouzl do šenkovny, dal si nalít sladké rosolky a přinesl Kristince zavdanou. Děvče se upejpalo, když ale hoch skoro řekl: „Tak ty nechceš ode mne přijmout poctu?“, vzala rychle kalíšek a napila se na zdraví. Vtom přišla babička a museli si oba i od ní zavdat. „Přišel jsi jako na zavolanou, Mílo,“ pravila babička a okolo úst pohrával jí dobrotivý úsměšek; „já se právě starala, kterému z těch hochů bych řekla, aby s sebou jel; já s těmi divými koňmi bojím se jeti, když není s sebou Jan aneb někdo rozumný. Kočí Václav nepovážně jede. Pojeď s sebou.“ - „I s radostí,“ řekl Míla, a obrátě se na opatku, běžel zaplatit. - Děti s Hélou, paní kmotrou a rodiči, sedaly do kočáru; Kristla k nim přisedla, Míla vymrštil se k Václavu na kozlík a ujížděli. „Vidíte Mílu, jakého dělá pána!“ volali chlapci jdoucí po chodníku, když okolo nich kočár jel. - „To věřím, vždyť se mám nač pyšnit!“ zvolal Míla rozjařen a hodil okem nazpátek do vozu. Hoch ale, který byl na Mílu volal a jeho nejmilejší kamarád byl, hodil čepičku do povětří, zpívaje si: „Láska, bože, láska, kde ji lidé berou? Na hoře neroste, v poli ji nesejou.“- Ostatek v kočáře nedoslechli, neboť koně rychlým cvalem domů utíkali.
„Jestlipak jste se ale přece modlily?“ ptala se babička malé chasy. - „Já se modlil, ale Vilím se myslím nemodlil,“ ozval se Jan. - „Nevěřte mu, babičko, já se modlil otčenáš pořád, ale Jan mě šťouchal, nedal mi pokoje na cestě!“ vymlouval se Vilím. - „Jeníku, Jeníku, tys bezbožný hoch, letos budu přece muset svatému Mikuláši žalovat na tebe!“ kývnula babička přísně hlavou na hocha. - „A nedostaneš nic vázaného, počkej,“ hrozila Adelka. - „Vždyť je pravda, máme za několik dní Jana Křtitele, váš svátek,“ ozvala se Kristinka. - „A co mi dáš vázaného?“ ptal se Jan, jako by se nic nebylo přihodilo. „Dám vám vázaného povříslo, když jste takový neposeda,“ smála se Kristla. - „To nechci,“ zamračil se hoch a děti se mu vysmály. - „Copak ty dostáváš vázaného?“ ptala se Barunka Kristly. - „Nic; to není u nás způsob, jenom u pánů. Jednou jsem ale dostala vinč od jednoho preceptora, co byl v zámku u správců. Však ho tu mám v knížkách,“ - a vyndala z knížek složený list, na němž bylo přání psané ve verších, okolo nichž byl malovaný věneček z růží a z pomněnek špendlíkem vypíchán. „Schovala jsem si ho kvůli tomu věnečku; tomu vinči beztoho nerozumím.“ - „Cožpak není český?“, ptá se babička. - „Je to česky, ale hrozně učeně; poslyšte, jak to začíná: „Slyš mne, drahá krásotinko, Lady schovanko!“ - Prosím vás, tomu já za mák nerozumím, a takové hamonění máte ustavičně. Já nejsem schovanka, vždyť mám chválabohu mámu; ten člověk měl z těch knih rozum všecek zmodrchaný.“ - „To si nesmíme myslit, milá holka, to byl člověk vytřelého rozumu, v školách zběhlý, takový se už ovšem s naším rozumem neshodne. Když jsem byla v Kladsku ještě, býval vedle nás také takový mistr písmař; jeho hospodyně - oni se tací písmaři prý odříkají ženění - chodívala začasté k nám a povídávala nám 0 něm, jaký je bručivý podivín. Celý den byl zahrabán v knihách jako krtek, kdyby mu byla Zuzanka neřekla: „Pane, pojďte jíst,“ nebyl by jedl celý den. Zuzanka ho musela na všecko pamatovat, kdyby jí nebylo, byli by ho moli sežrali. Každý den šel hodinu na procházku, sám a sám, on společnost nemiloval. Když odešel, zaskočila jsem někdy k Zuzance, ona milovala sladkou rosolku, a já, ačkoliv o to pálené nedbám, musela jsem jí to k vůli udělat a kalíšek vypít. To mi vždy říkala: „Náš starý to nesmí vidět, on pije jen vodu, ledaže kápne si do ní trochu vína; mně vždy říká: Zuzanko, voda je nejzdravější nápoj, zůstala vždy při vodě, bude zdráva a šťastna - a já si myslím: Vždyť je dobře, mně jde rosolička také k duhu. Chtěl by, abych živa byla jako ptáče; jíst a pít je mu nic, jen tak aby člověk živ byl. On má žaludek zasycen těmi knihami, pěkně děkuju za takovou stravu.“ - Tak vedla Zuzanka vždy svou. Jednou mne vedla také do jeho pokoje; jaktěživa jsem neviděla tolik knih co tam, jako stohy dřeva jich tam bylo nahromaděno. „No vidíte, Madlenko,“ říkala mi vždy, „tohle má ten náš starý všecko v hlavě; já se divím, že se z toho ještě nezbláznil. - To máte tak: kdyby mne nebylo, že ho hlídám jako malé dítě, bůhví co by z něho bylo; já musím mít rozum ze všeho, on nerozumí ničemu než těm jeho lejstrám. A svatou trpělivost musíte s ním mít. No, někdy si na něj ale také houknu, a to jde, jak by ho pes kousl, ani nemukne, až mně ho je líto. Ale někdy je potřeba vypeskovat, když s ním není k vydržení; pomyslete si, Madlenko, měl vám v tom svém pokojíku prachu jako uprostřed návsí a pavučin všude jako v staré zvonici, a myslíte, že jsem mu směla přijít se smetákem? Ne. I myslila jsem si: však já tě vyčíhám; copak o něho, ale šlo tu o moji i pověst; moje to hanba, když k němu někdo vešel a viděl ten pořádek. Poprosila jsem jednou známého pána, s kterým on nejraději bývá, aby ho zdržel, a zatím jsem všecko všude umyla, osmejčila, že to bylo k světu podobno. A vidíte, Madlenko, jaký to člověk! Ani nepoznal, že je umyto, až třetí den. To se mu prý zdálo, že je v pokojíku světleji bodejž ho, aby nebylo světleji. Tak vám musí člověk umět s těmi podivíny zacházet.“ Pokaždé, když jsem k ní přišla nebo ona k nám, měla co na starého žalovat, ale pro celý svět nebyla by se od něho odloučila. Jednou jí ale nahnal strachu. Vyšel si také na procházku, a tu se potká s tím svým známým, který byl na cestě do Krkonošských hor. Nabídl mu, aby jel s ním, že se brzy vrátí, a milý pán jel s ním, tak jak byl. - Zuzanka čeká, čeká, pán nepřichází; noc přišla, on nikde. Přiběhla k nám celá poplašená, plakala a měli jsme s ní co dělat. Ráno teprv dověděla se, že odjel; to činila a lála mu až hrůza. Asi šestý den přijel, a ona pro něho každý den vařila oběd i večeři. - Když byl doma, přiběhla k nám a povídala: „Nu vidíte, to máte tak, když jsem se do něho pustila, povídal mi; No, no, nekřičela, šel jsem na procházku a stavil jsem se na Sněžce, proto nemohl jsem hned přijít.“ - Jednou nám přinesla několik knížek a povídala, že to její starý sepsal, abychom to četli. Můj nebožtík Jiří byl dobrý čtenář, četl tedy, ale my tomu pranic nerozuměli; také verše dělat uměl, ale ani těm jsme nerozuměli, bylo to všecko tuze učené. Zuzanka ale povídala: „No, to stojí za to, že si tím hlavu láme!“ Ale lidé ve městě měli před ním velikou vážnost a každý říkal, že ten jeho rozum ani k pochopení není.“
„Já jsem jako ta Zuzanka,“ pravila Kristla; „pranic mi na té učenosti nezáleží, když tomu rozumět nemohu. Když slyším hezky zpívat a vás, babičko, vypravovat, to je mi milejší než jakýkoli výklad. Ale jestlipak jste slyšela tu píseň, co udělala Barla z Červené Hůry?“ -“ Milá holka, mně ty světské písně už teď nejdou do hlavy, ani se o ně mnoho nestarám; ty časy, kde jsem pro písničku kus cesty běžela, už pominuly, teď já jen ty moje pobožné zpívám,“ pravila babička.
„Jaká je to, Kristlo?“ ptala se Mančinka a Barunka. - „No počkejte, však já vás jí naučím, začíná se: Copak ten ptáček povídá, co na dubě sedá?“ - „Tu mně, Kristinko, musíš dnes zazpívat, až k vám přijdem,“ obrátil se Míla do vozu. - „Třebas dvakrát. Byly jsme na robotě na panském hrabat, Barla také přišla, a když jsme odpočívaly pod strání, povídá Anča Tichánkovic: „Barlo, udělej nám písničku!“- Barla se chvilku rozmejšlela, pak se usmála a začala zpívat: „Co ten ptáček povídá, co na dubě sedá? Která panna hocha má, že je vždycky bledá.“ Anča se ale o to skoro rozhněvala, myslila, že to padá na ni; to víte, že má Tomše, že je nevěstou. Ale Barla jak to na ní pozorovala, jen to fiklo, udělala druhý verš na udobřenou: „Mlč, ptáčku, mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: já také hocha mám, a mám přece barvu.“ - Líbila se nám dost a dost a notu tak pěkně k ní vzala, až milo. Žernovská děvčata budou poslouchat, ony ji ještě neznají,“ doložila Kristla. Mančinka a Barunka si notovaly poněkud novou písničku, a vtom jeli okolo zámku. Před vraty stál nejmladší komorník v černém obleku, chlapisko nevelké, vyzáblé; jednou rukou pročesával si černý vous, druhá ruka palcem zavěšena byla v zlatém řetízku, který mu na šíji visel, aby vidět bylo třpytící se na prstech prsteny.
Když jel kočár okolo něho, zasvítily mu oči jako mackovi, když vidí vrabce, usmál se milostně na Kristlu a pokynul rukou. Ale ženské sotva se po něm obrátily a Míla s nechutí vydrovku popošinul. Raději bych věru čerta viděla než toho Taliána,“ povídala Kristla. „To už zase číhá, až by šlo několik děvčat samotných, aby mezi ně vletěl jako jestřáb.“ - „No, onehdy ve Žliči dostal na hřbet,“ začal Václav. „přišel si tam k muzice a hned, k těm nejhezčím děvčatům, jako by pro něho je tam byl kdo přivedl; a chlap neumí promluvit česky, ale „esky olka, mám rád“, to si hned pamatoval.“ - - „To mně také v jednom repetí, když přijde na pivo,“ vskočila do řeči Kristla, „a kdybych mu desetkrát po sobě řekla: „Já vás ne ráda“- přece nejde z krku jako ta zimnice.“ - „No, hoši mu vyprášili kanduš notně, a kdyby mne nebylo, teprv byl by zvěděl, po čem perník v Pardubicích.“ - „Ať si dá pozor, aby mu to na jiném místě nepověděli,“ řekl Míla, pohodě hlavou.
Kočár zastavil u hospody. „No, zdrávi jste svezli,“ děkovala se Kristla, podávajíc ruku Mílovi, který jí pomáhal z kočáru. „Ještě slovíčko,“ zadržela ji babička; „nevíš, kdy půjdou Žernovští a kdy Červenohůrští do Svatoňovic?“ - „Snad jako kdy jindy: Červenohůrští mezi matičkama a Žemovští na první mariánský svátek po Janu. Já jdu také.“ - „To chci také,“ mínila babička. - „Já jdu letos také s sebou,“ smála se Barunka. „Já také,“ přisvědčila Mančinka. Ostatní děti pravily, že také, ale Barunka je odbývala, že by tři míle cesty neušly. Zatím švihl Václav zase do koňů a jeli ke mlýnu, kde složili Mančinku a kde odbyla babička svěcených několik věnečků, pro panímámu přichystaných. Když dojížděli domů, přiběhl jim Sultán a Tyrl velikými skoky vstříc a nemohli se radostí ani ustanovit, že mají babičku zase doma. Babička ale děkovala Pánubohu, že šťastně domů dojeli, ona stokrát raději pěšky šla, než se vezla, neboť na tom voze, a když ti bujní koně v jednom cvalu uháněli, zdálo se jí ustavičně o sražení hlavy.
Bětka i Vorša čekaly na zápraží. „Co vy, Václave, kde máte věneček?“ ptala se mluvná Bětka kočího, když babička s dětmi do sednice vešla. - „I holka, to jsem já dávno zapomněl, kde jsem ho nechal,“ ušklíbl se potutelně Václav, otoče povoz k silnici. - „Nemluv s ním,“ potáhla Bětku Vorša; „to víš, ten si nevidí do huby ani na Boží hod!“ - Václav směje se švihl do koňů a hned ho tam nebylo. Čerstvé věnečky pověsila babička mezi okno a na obrázky loňské hodila „božímu ohníčku“.
V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí a mezi tím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije veliký věnec. Na lavici u kamen sedí Adelka s chlapci a odříkávají si přání.
Je předvečer svatojánský, druhý den otcův svátek, slavný to rodině den. Ten den sezval pan Prokeš své nejmilejší přátele na hostinu, to byl už obyčej. Proto byl takový rámus po celém stavení; Vorša drhla a smejčila, aby nebylo ani prášku nikde, Bětka pařila drůbež, paní pekla koláče a babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba. Barunka prosila, aby babička zavolala Jana ven, že jim nedá pokoje, a když byl venku, naříkala Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohama. Vilém chtěl, aby ho babička vyslýchala, Adelka chytala ji za faldy, škemrajíc o koláč, a na dvoře krákaly slepice, dávajíce znamení, že chtějí na hřad. „Pro pána krále, vždyť pak nemohu všem všudy najednou posloužit!“ naříkala si ubohá babička. Tu volá Vorša: „Pán jde domů!“ - Pletačky se zamknou, paní uklízí, co ještě tajemstvím zůstat má, a babička přikazuje dětem: „Ne potom abyste tatínkovi všecko vybreptaly!“ - Otec přichází na dvorek, děti jdou mu vstříc, ale když jim dává otec dobrý večír a po matce se táže, zůstanou zaraženě stát, nevědí, co mají říci, aby nevyzradily tajemství. Adelka ale, tatínkův mazánek, jde přece k němu, a když ji béře na rámě, šeptá mu: „Maminka peče s babičkou koláče, zítra bude tvůj svátek. - „No počičkej,“ přetrhnou jí chlapci slovo; „ty dostaneš, povědít to,“ - a běží žalovat mamince. Adelka zčervená, zaražena sedí na otcovu loktu, až konečně se pustí do pláče. „No neplač,“ chlácholí ji otec; „vždyť já to vím, že je můj svátek a že peče matka koláče.“ - Adelka si utře rukávkem slze, dívá se ale se strachem na matku, kterou chlapci vedou. Než ono se to všecko vyrovná a chlapci dovědí se, že Adelka ničeho nevyzradila. To tajemství ale všecky tři tak tlačí, že otec slyše nesmí slyšet a vidě nesmí vidět. Barunka musí při večeři ustavičně na ně mrkat a štochat je, aby se dokonce neprozradili, a Bětka se jim potom posmívá, že jsou „slepičí trepky“.
Konečně je vše uděláno, přichystáno, i vůně pečiva se rozešla; služky ulehly, jen babička ještě klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech, a rozpomenouc se, že se topilo také v peci na stráni, že by tam byla mohla nějaká jiskřička zůstat, nevěří ani své opatrnosti a jde se raději ještě podívat.
Sultán a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají; v tu dobu ona nebývá venku, ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno, jen se mi do chlívku nedobývejte,“ povídá jim, jdouc na stráň. Psi v parách za ní Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popelu, a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. „O něčem se jim zdá,“ povídala si a šla dál. - Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? Či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojánských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? - Pod strání nad loukou vznáší se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných, stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní ženky, a dívá se na jejich divý tanec při svitu měsíce? - Ne, ani tak, ani tak; babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. „Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,“ povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící měsíc a hvězdy - byl to ten samý měsíc i hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí -, ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal Pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička té dětinské chtivosti, s jakou před slunce východem do zahrady pospíchala k jabloni, by nazpátek přes jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, Ze věneček daleko přes jabloň přelítl a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. -V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolně ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?“ - Tu převěje větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.
Děti vyhlížely z oken, kdy rodiče přijedou; byli v městečku v kostele. Otec dal ten den na mši svatou a babička dala ten den na modlení za všecky Jany svého rodu, počítajíc od kolikátého kolena. Krásný věnec, přání, dary - všecko leželo na stole přichystáno; Barunka vyslýchala jednoho i druhého, ale samým chvatem vynechalo se tu slůvko a tam slůvko a musela začít znova. Babička měla díla plné ruce, ale chvilkami otevřela dvéře, nahlídla do pokoje a s napomenutím: „Buďte hodné, nic tu nevyvádějte!“ zase odešla.
Právě šla babička nařezat čerstvé petržele do zahrádky, tu běží Kristla po stráni, nesouc něco v šátku zabaleného. „Dej Pánbůh dobré jitro, babičko,“ pozdravuje s tváří veselou, zářící, že se babička na ni až zakoukala. - „Tyť vypadáš, děvče, jako bys na růžích se byla vyspala,“ povídá jí babička, usmívajíc se. - „Uhodla jste, babičko, moje podhlavničky jsou samý květ,“ odpověděla Kristla. - „Ty čtveračko, nechceš rozumět, ale nechť je tak nebo tak, jen když bude dobře, viď, holka?“ - „To to, babičko,“ přisvědčila Kristla, ale dovtípíc se smyslu babiččiných slov, trochu se zarděla. - „Copak to neseš?“ - „Nesu vázaného Jeníkovi; vždy se mu líbí naši rousní holubi, přinesla jsem mu pár mladých, ať si je hledí!“ - „Ale což sis dělala škodu, vždyť ono to nemuselo být,“ mínila babička. Rádo se stalo, babičko; já mám děti ráda a děti mají zase z takových věcí radost, tedy jim ji nechme. Ale mně se všecko zdá, že jsem vám nepověděla, co se na včerejšek v noci u nás dělo.“ - „Včera bylo u nás jako na pražském mostě, nepřišly jsme ani k řeči, ale vím, že jsi mi chtěla něco povídat o tom Taliánu. Tedy povídej, ale musíš vzít z každého verše slovo, čekám naše už z kostela a hosté budou tu co nevidět,“ pobízela babička Kristlu. - „Tak si pomyslete, on ten obejda, ten Talián, přicházel k nám každý den na pivo - to by nebylo zle, hospoda je pro každého člověka -, ale ne aby jako pořádný člověk za stolem seděl, vysmejčil jako pometlo celý dvorek, i do kravína vlezl, zkrátka, kam se já vrtla, tam byl v patách. Tatík se na to mračil, ale znáte ho, je dobrý člověk, nerad ublíží kuřeti a nerad si také hosty odrazí, zvlášť zámecké. Spolehl se tedy na mne; já ho několikrát zhruba odbyla, ale on, jako bych mu nejpěkněji řekla, a vím, že rozumí česky, třebas i mluvit neuměl. Vedl ustavičně jen svou: „Esky olka, mám rád“, ruce přede mnou spínal, ba i klekl.“ - „To je kůže!“ povídala babička. - „I to máte tak, babičko, ti páni, ti vám toho nahamoní, až vás uši brní; kam by člověk přišel, aby jim to věřil, takové řeči se mi v hlavě ani neomží. Ale ten Talián mne domrzel. Předevčírem byly jsme na louce hrabat, tu se tam namátl Míla (babička se tomu namátnutí usmála), mluvili jsme všelicos, řekla jsem mu taky, jaký to máme s tím Taliánem kříž. – „No, jen to nech, však já se postarám, aby k vám nešel.“- „Ale abyste tatíka nerozhněvali,“ povídám, neboť já znám žernovské hochy, to jsou prošívané podšívky.- Večer přijde milý Talián zase; ale za malou chvilku přihrnuli se hoši, byli čtyři, mezi nimi Míla a jeho kamarád Tomeš - znáte Tomše, ne? Dobrá kopa, bude si brát Anču Tichánkovic, moji kamarádku. Já měla radost, když přišli, jako by mi na nové šaty někdo dal. Běžím s chutí nalívat a každému jsem připila. Talián se zamračil zle; jemu já nikdy nepřipiju, šlak mu věř, aby člověku něčeho nedal. Hoši sedli za stůl a začali hrát v karty, ale to jen naoko, přitom se ustavičně Taliánovi pošklebovali. Vítkovic povídá: „Koukejte se na něho, vyhlíží jako sůva z nudlí!“ - Tomeš zas na to: „Já se ustavičně na něho dívám, brzo-li si neukousne zlostí nos. Mnoho práce by mu to nedalo, sahá mu beztoho až na bradu!“ Tak vám to šlo; Talián všecky barvy přeměňoval zlostí, ale ani necekl. Konečně přece hodil peníze na stůl, nechal pivo stát a bez pozdravení odešel. Já udělala za ním kříž, hoši ale povídali: „Kdyby nás byl mohl pohledem probodnout, bylo by po nás.“ Když odešel, šla jsem po svých; to Talián chtěl křičet, ale Tomeš položil mu dlaň na ústa a držel ho jako v skřipci. „Takovým lenochům, jako tys,“ povídal, „neškodí hnáty trochu natáhnout, beztoho se ti žíly zkrátí.“ – „Hoši,“ poroučel zase Míla, „svažte mu botky, hoďte mu je přes rameno a vyvedem ho na silnici; ať jechá, odkud přišel“ – „Počkejte, dáme mu kytku za knoflík, aby přece viděli, že jde od holky“ řekl Vítkovic, utrhl kopřivu a bodlák a zastrčil mu to na frak. – „Tak, teď to máš, jsi celý pěkný, můžeš jít s dary!“ smál se Míla; vzali ho s Tomšem pod paždí a šourem ho vyvedli tiše ze sadu. Za chvilku přišel Míla ještě k okénku, povídal, jakou měl chlapík zlost a jak s bidlem utíkal. „Ale jak jste ho vyčíhali?“ ptám se Míly. – „Inu,“ povídá, „já ti chtěl dát dobrou noc, řekl jsem tedy hochům, aby na mne posečkali ve mlýně, sám jsem stál v sadě. Tu vidím přes stráň dolů někoho se plížit jako zloděje a krást se k tvému okénku. Jakmile jsem ho poznal, tichounce vyjdu ze sadu a pro hochy. Tak se nám to dobře podařilo. Mně se zdá, že se bude pást vícekrát sem přijít.“ Včera jsem se té pozitúře celý den smála, ale večer byl u nás ponocný Kohoutek, on je u nás každý den, rád si zavdá a pak, co ví, to vykokrhá. Ten nám začal vypravovat, jak přišel Talián v noci domů. „To byly nějaké šelmy, ti ho zdělali,“ povídá a začal ho popisovat až hrůza; to víte, že udělal z komára velblouda. Psi se prý na něho sápali, jaký byl hrozný, - a žena měla prý do rána co drhnout, aby mu kolomaz smyla. Dal jim stříbrný tolar, aby nic neříkali v zámku, a zaříkal se prý strašně, že se těm chlapům pomstí. Já se teď bojím o Mílu; povídá se, že jsou ti Taliáni zlí lidé. A ještě to povídal Kohoutek tátovi, že chodí Talián k Mariánce správcovic a že si myslejí staří, když ho má paní kněžna ráda, že mu dá dobrou službu na panství a pak že by si mohl dceru vzít. No a vidíte, babičko, Míla chce do dvoru se dát za pacholka na rok, aby nemusel být vojákem; to víte, jak to chodí, když by Talián ale na něho přištíval, správec ho nevezme a bude v bryndě. To jsem si všecko rozmyslila a už mne to nic netěší, co ti hoši vyvedli; - dnešní sen mne ovšem zase potěšil, ale což je to platno! Co vy tomu říkáte, babičko?“ - „Moudré to nebylo od těch hochů, ale dejme chase rozum, dokonce když se do toho láska vplete. Můj Jiří také vyvedl takový kousek a trpěl za to.“ - „Copak, babičko?“ - „Inu snad bys nechtěla, abych se pustila do rozprávky; až při příležitosti povím ti to. Beztoho jsme se zapomněly a zdá se mi, že slyším dusot koňů; to jsou už naši. Pojďme! Já si to musím všecko rozmyslit, cos mi řekla, snad budu vědět pak nějaké rady,“ doložila babička vcházejíc přes práh.
Děti slyšíce Kristinčin hlas, vyběhly do síně, a když Jan dostal krásné holoubátka, popadl děvče okolo krku a tak ji radostí silně tiskl, že jí zůstala na bílém hrdle červená pruha. Byl by si je také nejraději hned sám do holubníku donesl, kdyby nebyla Barunka zavolala: „Už je tatínek zde!“ Skoro zároveň s kočárem došli k Starému bělidlu i pan otec a pan myslivec. Pan Prošek vida se v kole milých přátel a rodiny, kterou on tak vroucně miloval a jíž tak málo do roka užil, byl velice pohnut, a když začala Barunka přát, polily ho slze. Děti vidouce otce plakat, i matku i babičku, zajíkaly se v řeči a pustily se také do pláče. Bětka a Vorša, poslouchajíce u dveří odříkávání, přikryly si oči modrými zástěrami a plakaly též jedna víc než druhá. Pan otec točil pikslou jako mlýnským kolem, pan myslivec šoustal rukávem krásný lovecký nůž (neboť byl v celé parádě), aby své pohnutí, zakryli; Kristinka ale stála u okna a pranic se za slze nestyděla, až pan otec k ní přistoupna, pikslou na rameno jí klepl, šeptaje: „Viď, to ty si myslíš: až mně budou tak přát!“ - „Vy, pane otče, vždycky musíte člověka škádlit,“ povídalo děvče a oči utřelo. Slze v oku, ale radost a spokojenost v srdci, přistoupil pan Prošek ke stolu, nalil do poháru vína. „Na zdraví všech!“ pravil, vyprázdniv první pohár. Nato pili všickni na zdraví hospodáře, a brzy zářily jim tváře veselostí. Jeník byl nejblaženější: on dostal od myslivce dva králíky, od panímámy velikánský koláč vším kořením mazaný, co on rád, od babičky jeden z těch dvacetníků, co měla schované v plátěném pytlíčku v truhle, od rodičů dary a po obědě se tu znenadání vyskytla v sadě paní kněžna s komtesou, a když pan Prošek i paní s babičkou a s dětmi ven vyběhli přivítat je, dostal Jeník krásnou knihu od komtesy, v níž byla rozličná zviřata vymalována.
„Já se přijela podívat, Jene, jak se dnes veselíš,“ přívětivě oslovila kněžna svého štolbu.
„U mé rodiny a s několika dobrými přáteli vždy dobře, Osvícenosti,“ odpověděl pan Prošek. - „Kdo je u tebe?“ - „Sousedé moji, mlynář se svou rodinou a rýznburský myslivec.“ – „Nenechej se mnou zdržovat, vrať se mezi ně, já též hned odjedu.“ - Pan Prošek se poklonil, netroufaje si velitelku svoji zdržovat, ale prostosrdečná babička začala hned. „I to by bylo krásné, abychom milostivé paní kněžně a milostslečně ani koláč nepodaly. Jdi, Terezko, jdi, přines; co přijde znenadání, přijde k chuti. Barunko, ty odběhni pro košíček, načešu trochu třešní. Snad by milostivá paní také trochu smetany nebo vína?“ - Jan i Terezka byli v rozpacích, báli se, aby to prosté pobídnutí kněžnu neurazilo, ale naopak, a přívětivým usmáním skočila z koně, podala uzdu Janovi a sedajíc na lavičku pod hrušku pravila: „Vaše pohostinství bude mi milé, nechci však, abyste hosti zanedbali; ať tedy přijdou mezi nás.“
Paní Prošková odběhla, pan Prošek, uvázav koně u stromu, donesl ven stolek a za chvíli přišel pan myslivec s velikou poklonou a pan mlynář s velikým upejpáním, když se ho ale paní kněžna ptala, jak se mele, mnoho-li užitku mlýn mu nese, byl ve svém živlu a tak dalece se osmělil, že podal kněžně šňupec tabáku. Když byla s každým vlídně slovíčko promluvila, přijmula od paní Proškové koláč a od babičky sklenici smetany.
Děti zatím obklopily Jana, který jim ukazoval svoje zvířata, a komtesa stála u nich, těšila se z radosti a z obdivu jejich, mileráda odpovídajíc na každou jejich otázku.
„Maminko, podívejte se, to je naše srnka!“ volal myslivcův Bertík na matku, když jim Jan ukazoval srnu, a matky i děti sestrčily hlavy do knihy.
„Sultán! To je Sultán!“ zvolal Vilém, a když na to vykřiknutí Sultán mezi nimi se vyskytl, ukazoval mu Jan knihu řka: „Vidíš, to jsi ty!“ I velikánský slon tam byl, jehož se Adelka až lekla; kůň tam byl i krávy, zajíček, veverky, slepice, ještěrky a hadi, ryby, žáby, motýlci, berušky i ten mravenec; to všecko děti znaly, a babička si povídala vidouc štíry a hady. „Co ti lidé všecko neudělají, i tu havěť vymalujou.“ Když ale paní mlynářka chtěla vidět zlou saň, které z huby oheň srší, povídala komtesa, takové zvíře že není, to že je vymyšlená potvora. Pan mlynář ale zaslechl to, zatočil pikslu v prstech, ušklíbl se řka: „I milostslečno, není to vymyšlenost, takových jedovatých zlých saní s ohnivými jazyky je dost na světě, ale patří k člověčímu pokolení, proto nejsou mezi těmito nevinnými zviřaty.“ Komtesa se usmála, panímáma ale klepnouc pana otce přes ruku, pravila: „Mnoho řečí, pantáto.“
Kněžna zatím s myslivcem a Janem o všeličem mluvila, až se ptala také, je-li v okolí mnoho pytláků.
„Ještě mám dva takové taškáře; byli tři, ale toho nejhloupějšího jsem několikrát i pokutoval, teď sedí doma; ale ti dva jsou po šlaku chytří, není možná jich dostihnout, leč bych jim trochu broků do těla vehnal. Pan nadlesný mi to ovšem vždycky poroučí, ale je to na pomyšlenou, kvůli zajíci člověka zmrzačit.“
„Nechci, abyste to kdy udělal,“ řekla kněžna.
„Já si také myslím, že pro tu maličkost milostivá vrchnost nezchudne, a na vysokou zvěř se pytlák neodváží v revíru.“
„Slyším ale, že mi lid v lesích mnoho krade,“ ptala se kněžna.
„Inu,“ řekl myslivec, „já sloužím milostivé vrchnosti hezkých pár let, ale škoda, co mi lid za ten čas v lesích nadělal, nestojí za mnoho. Ono se mnoho mluví; kupříkladu já bych mohl dát pokácet kolik stromů do roka, prodat, a když bych to nemohl fortelně zúčtovat, řekl bych: ukradlo se. K čemu si ale obtěžovat svědomí lží a podvodem. Na podzim, když přijdou hrabačky na stlaní, chudý lid na dříví, jsem vždy nablízku, hromuju až se les otřásá, aby měli strach a žádnou škodu mi netropili; ale což mám takovou starou babku napolo zabít, když si někdy ňáké tlustší topůrko přibere, jako to někteří dělají? Proto milostivá vrchnost živa bude, myslím si, a chudý lid se také obživí a řekne tisíckrát zaplať Pánbůh. To vše já nepočítám za škodu.“
„Dobře tak děláte,“ přisvědčila kněžna. „Než ale musí tu být nablízku přece jen zlý lid. Předevčírem v noci šel Piccolo z městečka a v bažantnici chtěli ho obrat; když se ale bránil a křičel, zbili ho, až zůstal ležet; posud je churav. Tak se mi řeklo.“
„To se mi zdá víře nepodobno, Osvícenosti,“ kroutil hlavou pan Prošek.
„Jaktěživi jsme neslyšeli, aby tu bylo zbojníků jakých v bažantnici, aniž kde nablízku,“ ozvali se myslivec i mlynář.
„Cože se to mělo stát?“ ptala se babička, přistoupnouc blíže. Myslivec jí to pověděl. „I totě kůže prolhaná,“ povídá babička, podeprouc si v rozhorlení ruku o bok „Že pak se nebojí Pánaboha. Povím já to milostivé paní jinak.“ A tu začala povídat, co jí byla Kristla ráno svěřila. „Ne snad abych chválila, co ti chlapci udělali, ale což je platno, každý hájí své. Kdyby kdo byl toho větroplacha viděl stát u okna děvčete v noci, rozneslo by se to jako po troubách a děvče by mělo dobré jméno a štěstí zkažené; už by se řeklo: „I což ta, chodili k ní páni, nehodí se mezi nás.“ Děvče má ale strach, aby se jim ten člověk nemstil,“ doložila babička.
„Ať se nebojí, já to srovnám,“ řekla kněžna; nato pokynula komtese k odjetí, obě vsedly na koně, a vlídně pozdravíce společnost, rychlým cvalem ujížděly k zámku.
„To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička,“ mínila paní Prošková.
„I ono je někdy lépe mluvit s císařem nežli s písařem a dobré slovo najde dobrého místa. Kdybych se byla nezmínila, kdo ví, co by z toho pošlo,“ pravila babička.
„Vždyť já to říkám, že je ta paní bledě v tom, že ji obelhávají kdekdo,“ mínil myslivec, jda s panem Proškem a mlynářem nazpět do světnice.
K večeru přišel Kudrna, a jak slyšely děti flašinetl, pustily se s Kristlou, Bětkou i Voršou do tance. Také šampaňské se pilo, paní kněžna je poslala hospodáři, aby pili na její zdraví. Ani na Viktorku se nezapomnělo, babička nesla, když se smrklo, ke splavu na omšený pařez dobrou výslužku.
Druhý den ráno žalovala babičce, že měl pantáta mnoho řeči a že po cestě šněroval, ale babička s usmáním povídala: „I panímámo, vždyť je to jednou do roka, a není kapličky, aby nebylo jednou do roka kázáníčko!“
Po Žernovském kopci nahoru kráčí pět poutnic; je to babička a panímáma, Kristla, Mančinka a Barunka. První dvě mají bílé plachetky přes hlavu, nad obličej jako stříšku stáhnuté; děvčata kulaté klobouky. Také si sukničky vykasaly jako Kristla a starší ženy a na zádech nesly si malé ranečky, v nichž měly potravu. „Mně se zdá, že slyším zpěv,“ řekla Kristla, když došly na vrch kopce. - „Já také slyším.“ - „Já také,“ ozvaly se děvčata; „pojďte rychle, babičko, aby nám neutekli,“ pobízely babičku a chtěly se pustit do běhu. „I vy bloudkové, když vůdce o nás ví, nepůjde bez nás,“ zdržela je babička a děvčata upokojeny kráčely s ostatními stejným krokem. Na vrchu pásl ovčák ovce a zdaleka je pozdravoval. „Nezmoknem, Józo?“ ptala se ho panímáma. - „Buďte bez starosti, do pozejtří to vydrží. Vzpomeňte i na mne s otčenáškem. Šťastnou cestu!“ - „Dejž to pánbůh, vzpomeneme.“ - „A babičko, jakpak to Józa ví, když má pršet a když má být hezký čas?“ ptala se Barunka. - „Když má pršet, tu lezou červíci ze země k vrchu a vyrývají budky; černí štíři (mloci) vykukují z děr, ještěrka se ale schovává, i pavouk, a lašťovičky lítají až u samé země. Ovčáci jsou celý boží den venku, a když nemají co dělat, tu oni ta zviřátka pozorujou, jak to žije a tyje. Nejlepší můj kalendář jsou hory a obloha. Podle jasnosti hor a barvy oblohy poznám, kdy nastává pěkný, kdy špatný čas, kdy větry, kroupy a sněhy přijdou,“ doložila babička.
U žernovské kapličky stojí houf poutníků, muži, ženy i děti, nejedna matka nese si dítě v peřince s sebou, by je obětovala matce boží a buď zdraví ztracené, buď štěstí pro ně vyprosila.
Vůdce Martinec stojí na prahu kapličky; jeho vysoká postava vyniká nad všechny ostatní, takže jedním pohledem svěřený sobě houfek přehlídnout může. Vida babičku i s ostatními přicházet, povídal: „Nyní jsme všickni, můžeme se tedy vydat na cestu. Dříve se ale pomodleme otčenáš za šťastnou cestu.“ Poutníci před kapličkou klekli, modlíce se, a vesničané stojíce po návsi, modlili se s nimi. Po modlitbě pokropili se svěcenou vodou, jeden z výrostků vzal vysoký kříž, na nějž nevěsta Tomšova pověsila věnec a Kristla červený fábor obětovala, muži sestavili se s vůdcem okolo něho, za nimi ženy, spolčujíce se k sobě dle stáří. Ale ještě se nehnuli, ještě měly hospodyně cosi k vyřizování, hospodáři napomínali chasu, aby dala pozor na oheň a statek, děti škemraly „přineste nám pouti“, babičky prosily „obětujte za nás zdrávasek“ tu zazpíval Martinec zvučným hlasem: „Zdrávas, dcero Boha otce,“ poutníci vpadli plným chórem do jeho noty, mládenec vyzdvihl do výše ověnčený kříž a houf putoval za ním na cestě k Svatoňovicům. Při každém kříži neb kapličce drželo se zastavení, obětoval se Otčenáš a Věřím ke cti a chvále boží u každého stromu, na nějž zbožná mysl obraz Panny Marie zavěsila, u každého kříže, kde se nějaké neštěstí kdy stalo, modlili se.
Barunka i Mančinka dávaly dobrý pozor na Martince a zpívaly zároveň s druhými. Když ale přišly za Červenou Hůru, začne se najednou Barunka ptát babičky: „Prosím vás, babičko, kde byla Turyň, odkudž bylo to němé děvčátko?“ Ale tenkráte nepochodila dobře; babička jí odpověděla: „Když jdeš na pouť, musíš mít obrácenou mysl k Bohu a nemyslit na jiné věci. Zpívejte, anebo se tiše modlete.“ - Děvčata zase chvilku zpívaly, ale tu přišly do lesa, leckdes červenaly se ještě v trávě jahody, bylo by škoda bývalo nechat jich; děvčata si je raději zutrhaly, přitom se jim pošinuly klobouky a sukně spadly, bylo zase co spravovat, a konečně si vzpomněla jed na i druhá na buchty v mošničce a po kousku je vytahovaly. Babička i panímáma si jich tak nevšímaly, byly všecky v pobožnost pohříženy, ale Kristla, jdouc s Ančou, leckdys po nich se ohlédla a pokárala je. „Vy jste mnoho platny na pouti a velikou zásluhu získáte si, to je pravda,“ usmála se jim. S večerem došli poutníci k Svatoňovicům; před městečkem se zastavili, ženské se obuly, upravily si trochu šat a teprv šly do městečka. Nejprv se šlo pod kostel k studánce, která vytéká sedmi prameny zpod stromu, na němž obraz Panny Marie. U té studánky poutníci kleknou, modlíce se; pak se každý z pramene napije a třikrát přetře oči a líce. Ta čistá, studená voda je voda zázračná, jejíž moci tisíce lidu zdraví svoje děkuje. Od studánky šli poutníci nahoru do osvětleného kostela, z něhož se ozýval hlahol rozličných melodií, neboť přicházely procesí z rozličných stran a každé z nich mělo jinou píseň. „Ach babičko, zde je krásně!“ šeptá Barunka. „Jakž by nebylo; klekni a modli se,“ odvětuje jí babička. Děvče kleká k stařeně, která hlavu až na zem kloní, vroucí modlitbu zasílajíc k nejsvětější rodičce boží, jejíž obraz na oltáři se skví ozářen množstvím světel, ozdoben věnci a kyticemi, jež nejvíce obětovaly nevěsty a panny, by nejsvětější Panna zdaru přála jejich lásce, oděn v drahé roucho, ověšen skvostným šperkem, obětmi to těch, kdož stísněni chorobou pomoc u jejích nohou hledali i také našli. Po skončené modlitbě zařídil si vůdce u sakristiána, co měl k pořízení, a pak vedl svoje ovečky na nocleh. Objednávat jim jej nemusel; jako vlaštovice, když zjara přilítnou a do svých starých hnízd zasedují, tak šli i poutníci tam, kde našli rok co rok byť i ne štědré uhoštění, ale přece vlídnou tvář, chléb a sůl a čisté lůžko. Panímáma a babička bývávaly u správce uhelných dolů; byli to staří lidé, babička říkala „ze starého světa“, a proto cítila se u nich jako doma. Paní správcová zaslechnouc, že přišli žernovští poutníci, obyčejně už k večeru na lavičce před stavením na ně čekala, aby si je domů zavedla. Než šly spat, ukázala hospodyně panímámě svoje poklady, celé vrchy plátna, kanafasu a příze, co nejvíce sama napředla a rok co rok rozmnožovala. „Pro koho, vzácná paní, to všecko chystáte, když už dceru jste vdala?“ divívala se panímáma. - „Ale mám tři vnučky, a to víte, plátno a vinutí je základ vybytí.“ - S tím byly panímámy ovšem zcela srozuměny; když se k tomu ale trefil pan správec, říkal: „No maminko, vykládáte už zase; mám nechat vybubnovat na trh?“ - „Och pantáto, to je jak plech, z toho nebude trh ani za padesáte let.“-To bylo ale paní správcové líto, že nemohla babičku ničím lepším uctít než chlebem, neboť babička když putovala, žila jen od chleba a vody. Takový slib ale byl svatý a nedalo se proti němu ničeho namítati. Panímáma si též velice u správců libovala v noclehu, a když lehala do prachových podušek, vždy si říkala s velikou rozkoší: „Milé poleženíčko, jako by člověk do sněhu zapadl.“
Kristla s Ančou byly u jedné vdovy, domkářky, spávaly na půdě na seně, kam jim hospodyně ustlala. Ony by byly na kameně také dobře spaly. Tu noc ani nezůstaly na půdě, nýbrž slezly po žebříku dolů do sadu. „Není-li pak tu tisíckrát lepší než nahoře; zahrada je naše komora, hvězdičky naše svíce a tráva zelená naše peřina,“ notovala si Kristinka, zabalujíc se do sukně a lehajíc pod strom. - „Tam budeme spávat, holka rozmilá,“ odpovídala jí Anča, lehajíc podle ní. „Ale jen poslouchej, stará Fousková chrápe, jako když kamení sype,“ smála se. - „Ba, to je roztomilé pospání vedle ní. Ty Frantino, co myslíš, přijdou zejtra?“ ptalo se děvče, obracejíc se ke své družce. - „Bodejť by nepřišli,“ tvrdila s jistotou Anča; „Tomeš je tu jako na koni, a Míla aby nepřišel, je víře nepodobno, vždyť tě má rád.“ - „Kdo ví, nebyla ještě řeč o tom mezi námi.“ - „A k čemu potřeba řeči, to se pozná; ani nevím, jestli mi Tomeš kdy řekl, že mne má rád, a máme se přece rádi dost a je už před svatbou.“ - „A kdy bude přece najisto svatba?“ - „Tatík nám chce předat živnost a jít do chalupy, až ji bude tedy mít dostavenou, bude svatba; někdy ke Kateřině. Hezké by to bylo, abychom měly svatbu jeden den.“ - „I jdižiž, ty mluvíš, jako by už byla ruka v rukávě, a ono je to ještě za horami.“ - „Co není, může být. Mílovic budou rádi, když se Jakub k vám přižení, a tvůj tatík by dostal šikovného syna; lepší by se nikdo k vaší živnosti ani nehodil, a k tobě také ne. Co je pravda, to je pravda, Jakub je nejhezčí hoch z celé vsi a Lucina rychtářovic by tuším naříkala pro něho.“ – „Vidíš, to je také jeden kámen, který nám v cestě leží,“ vzdychla Kristla. - „Holečku, to je víc než jeden kámen, či myslíš, že Lucina málo váží, ta je dost vydatná o sobě, a tatík jí přihodí na váhu ještě pytlík renčáků.“ – „Tím hůř.“ - „Proto si ale hlavu nelam, byť byl i tatík rychtářem, to není ještě pánbůh, a Lucina i se všemi penězi přece ti vody nepodá. Však on má Míla zdravé oči.“ - „Ale jestli se to na něho sesype a jestli ho nepřijmou do dvora a bude muset být vojákem?“ - „Nemysli si na takové věci; když bude pan správec černě koukat, zamažou se mu oči, rozumíš?“ - „Což, to by se spravilo, ale vždycky to také nejde. Ovšem v svatojánské noci se mi zdálo, že Míla ke mně přišel, a tedy bychom se měli sejít, ale sen je sen a babička říká, že pověrám nesmíme přikládat víry, aniž se chtít od Pánaboha dovídat, jak s námi naloží.“ - „Vždyť není babička evangelium.“ - „Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda svatosvatá.“ - „Vždyť já ji též za to mám, ale chci se vsadit o malík, že když mladá byla, věřila to, co my. To už ty staré lidi takové máš; naše máma ustavičně nad námi naříká, to prý ta mládež teď jen do radosti, do tance a veselosti, a rozumu ani za mák. To prý za jejích let nebývalo, a já vím bezpečně, že prabába naše ani o vlas lepší nebyla v mladosti, a my až budem báby, budeme také tak zpívat. Teď ale poručme se pod ochranu matky boží a spěme,“ doložila Anča, schoulila se do sukně a za chvilku, když se jí podívala Kristla do tváře, byla již v limbu.
Na půdě také ještě konejšila jedna z žen, co tam spaly, dítě, ale ono se nedalo upokojit. „A což, matko, vám to dítě každou noc tak dovádí?“ ptala se druhá, ze spaní se probudíc. – „Ba už po čtrnácte dní každou. Vařila jsem mu, kdo co radil, makovice, božcovo koření, nic platno. Kovářka povídala, že se mu vrazily úročky na střívka. Umínila jsem si obětovat je na oltář matky boží, buď ať se uzdraví, buď ať si je Pánbůh k sobě vezme.“ - „Položte je zítra pod prameny, aby se voda třikrát přes ně přehrnula, to pomohlo mému též,“ poradila žena, obrátila se na druhou stranu a spala.
Ráno když si poutníci před kostelem shromáždění ruce podávali s obyčejnými slovy a „odpusťme si“, neboť šli ke stolu páně, ozvaly se za Kristlou a Ančou dva známé hlasy: „I nám budiž odpuštíno.“ - „I bez zpovědi dáváme vám rozhřešení,“ odpověděla Anča, podávajíc ruku Tomšovi, Kristla pak s uzarděním podala svoji Mílovi. Chlapci dali se pod vůdcovství Martine a šli s ostatními do kostela.
Po kostele šli se všickni do lázní vykoupat, při čemž si starší ženy a muži dávali obyčejně baňky sázet, to patřilo k celku. Po koupeli kupovalo se pouti. Panímáma nakupovala celé balíky obrázků, růženců, figurek a rozličných jiných dárků. „Mám tu čeládku, přijdou mleči, každý kouká, abych mu dala pouti,“ povídala babičce. Vedle babičky stála stará Fousková, také babička, ráda byla by koupila klokočový růženec, ale když jí řekl kupec, že stojí dvacet krejcarů dobrých peněz, smutně ho položila zase na krám pravíc, že je drahý. - „Drahý, ten drahý,“ rozhorlil se kupec; „to jste neměla, osobo, jaktěživa klokočový růženec v ruce. Kupte si perníkový!“ - „Inu pantáto, jinému nebude drahý, ale mně je, poněvadž nemám víc než půl zlatého šajnu svého jmění.“ - „Za to nekoupíte klokoč,“ řekl kupec. Fousková odešla, ale babička šla za ní a povídala jí, aby s ní šla k jinému kupci, ten že má velmi laciné zboží. A vidíme! Ten kupec dával všecko za pac, jak to babička sama chtěla, takže Fousková za půl zlatého nejen klokočový růženec, ale i obrázky a jiné drobotiny dostala. Když ale od krámu odešly, povídala Barunka: „Viďte, babičko, vy jste tomu kupci to zaplatila, co scházelo; však já dobře viděla, jak jste na něj mrkala, aby Fousková neviděla.“ - „Když jsi viděla, viděla, ale nepovídej dále; co dává pravice, nesmí vědět levice,“ odpověděla babička. Kristla koupila si stříbrnou obroučku, na níž byly dvě hořící srdce; Míla hned koupil si také obroučku, na níž dvě v sebe složené ruce byly. Všecky ty dárky dali si poutníci dotýkat a světit a růženec, obroučku, obrázek aneb knížku dotýkanou choval každý co relikvii.
Majíce vše to zařízeno, poděkovali poutníci svým hostitelům, ještě jednou se pomodlili u divotvorné studánky, a pod ochranu matky boží se poroučejíce, vydali se na cestu k domovu. Ve Rtýnském lese, nedaleko devíti křížů, u studánky se odpočívalo; žíznivi jsouce, shrnuli se okolo pramene, a když viděli, že dává Kristla Mílovi pít z dlani, přišli, aby jim také nalila, což ona ráda udělala. Nato staří rozsadili se do trávy, povídali si, co a zač nakoupil kdo pouti, a o těch procesích, co tam zároveň s nimi byly. Děvčata rozešly se po lese trhat kvítí na věnce a chlapci opravovali zatím velký hrob a dřevěné na něm křížky. - „Povězte mi, Ančinko, proč je zde těch devět křížů?“ ptala se Barunka, rovnajíc Anči kytice na věnec, jejž uvíjela. - „Poslouchejte, já vám to povím. Nedaleko odtud je starý hrad rozbořený, na Vizmburku tam říkají. Před dávnými časy byl na torr hradě panoš a ten se jmenoval Heřman. Měl on rád děvče tu nedaleko z jedné dědiny. Chodil za ní ještě jiný, ale ten se jí nelíbil, a ona dala slovo Heřmanovi. Měla být svatba. Ráno ten den přišla Heřmanova matka k němu a přinesla mu červená jablka a ptala se ho, proč je tak zamyšlen, a on na to, že sám neví. Matka prosila ho, aby nejezdil, že se jí nehezky snilo, ale on vyskočil, dal matce spánembohem a vyskočil si na brůnu. Ale brůna nechtěla s ním ze vrat; matka ho zase prosí. „Synu, zůstaň doma, zlé to znamení, nedobře se ti podaří,“ on ale neposlechl, bodl koně a vyjel přes most. Brůna se vzepnula a nechtěla dál, a matka ho do třetice prosila; ale Heřman na nic nedbal, a přece jen jel k nevěstě. A když jeli na svatbu a sem na toto místo dojeli, zaskočil je ten druhý hoch, co se o nevěstu ucházel, se svými kamarády. Začali se bít ti dva sokové a Heřman byl zabit. Když to nevěsta viděla, vrazila do sebe nůž, svatebníci zabili toho soka, a tak prý tu devět lidí zahynulo. Pochovali je všecky do jednoho hrobu a dali jim na památku devět křížů. Od té doby se ty kříže vždy opravujou, a když tudy jdeme letního času, zavěsíme někdy věneček na ně a každý obětuje otčenáš za jejich duše.“ Tak dokončila Anča; stará Fousková ale, která byla nablízku houby hledala a vypravování částečně poslouchala, zakroutíc hlavou pravila: „Tomu není tak, Anče; Heřman byl panoš z hradu litobořského, a ne z vizmburského, a nevěsta byla ze Svatoňovic. A to byl zabit, dříve než přijel k nevěstě, s mládkem a starosvatem; nevěsta ho čekala, ale nedočkala se ho. Sedli ke stolu, a tu zvonili hrana; nevěsta se ptala potřikrát matky, komu zvoní hrana, matka se vždy vymlouvala, tu že tomu, tu že onomu, až nevěstu dovedla do komory, kde ležel Heřman zabitý. Nevěsta, když to viděla, probodla si srdce. Pochovali je tu všecky. Tak jsem to já slýchala,“ doslovila Fousková. - „Kdož to může rozsoudit, která z nás má pravdu, když se to stalo před pradávnými časy. Konečně ať se stalo jak stalo, dost zle, že se stalo, lépe kdyby se byli mohli vzít a šťastně žít.“ - „Pak by ale nikdo o nich byl nezvěděl, nevzpomínali bychom na ně, ani jim hrob nevěnčili,“ ozval se Tomeš, opravuje jedlový křížek, který byl porouchán. - „I což je to platno, já bych přece nechtěla být takovou nešťastnou nevěstou,“ mínila Anče. - „Ó já také ne,“ pravila Kristla, přicházejíc ze zástromí s věnečky. – „Inu, já bych si také nepřál v svatební den být zavražděn,“ přece byl Heřman šťastnější než ten jeho sok. Velké to musely být muka, když tu, kterou miloval, jiný domů si veze. Za toho patří nám tím vroucněji se modlit, umřel ve zlém a v neštěstí, Heřman v štěstí a v milosti boží.“
Děvčata pověsily věnce na kříže, rozházely ostatní kvítí po rovu mechem a pomodlivše se vrátily se k poutníkům. Zanedlouho vzal vůdce hůl, chlapec zvedl a zpívajíce ubírali se poutníci k domovu. Na rozcestí nedaleko Žernova čekali na domácí lidé; jak zaslechly zpěv a zdaleka viděly vlát červený fábor, matkám vstříc, nemohouce se dočkat pouti. Než došlo procesí do vesnice, chlapci na nové trubky, pískali na píšťalky, proháněli se s dřevěnými koníky, nesly si panenky, košíčky, obrázky a srdéčka z marcipánu. Po modlení v kapličce poděkovali poutníci svému vůdci, mládec postavil svěřený kříž do kapličky, věnec s fáborem pověsil se na oltář a pak se rozešli všickni do svých obydlí. Když podávala Kristla Anči ruku při rozchodu, podívala se tato na stříbrný kroužek, jenž se Kristle na prstu třpytil, a s usmáním povídá: „To není ten, cos koupila.“ - Kristla se trochu zarděla, ale než odpověděla, přišeptal Míla Anči: „Ona mi dala srdce, já jí ruku.“ - „Slušná to výměna; dej Pánbůh zdaru,„ přisvědčila Anče.
U štatue pod lípami u mlýna seděla Proškovic rodina a pan otec; chvilkami dívali se na Žernovský kopec. Čekali poutníky. A tu když slunce poslední paprsek na vrch zasílalo a koruny širokých dubů a ztepilých jasanů zlatým světlem polívalo, zabělely se v stínu níže rostoucího křoví bílé plachetky a slaměné kloboučky rychle míhaly se mezi zelenem. „Již jdou!“ zvolaly děti, které se byly nejpilněji na stráň dívaly, a všecky tři pospíchaly k lávce, která vedla přes řeku k stráni. Proškovic s panem otcem, který si točil pikslou a trochu oči přimhuřoval, šli za nimi babičce a panímámě naproti. Děti babičku líbaly a obskakovaly, jako by ji rok nebyly viděly, Barunka zase chlubila se rodičům, že ji ani trochu nohy nebolely. Babička ptala se dětí, jestli si na ni přece vzpomínaly, a panímáma ptala se pana otce: „Co je nového?“ – „Že ostříhali holého; byla to rána, milá panímámo,“ odpověděl pan otec s velmi opravdickou tváří. - „Od vás se člověk nikdy pravdy nedoví,“ zasmála se panímáma a plácla pana otce přes ruku. - „Když jste doma, to vás škádlí, a když jste pryč, chodí zamračen a nemá nikde stání,“ povídala paní Prošková. - „To máte tak, paní kmotra, muži nás jen tenkráte znají ocenit, když nás pohřešujou.“ Tak se povídalo sem tam, vypravování nebylo konce. Svatoňovská pouť byla obyvatelům malého údolíčka byť i ne vzácnou událostí, neboť se rok co rok opakovala, ale vždy tak znamenitou, že bylo co mluvilo ní celých čtrnácte dní. Jestli se někdo ze sousedství do Vambeřic vypravil, mluvilo se o tom čtvrt roku před a čtvrt roku potom, a o poutnici marucelské vypravovali si lidé od leta do leta.
Paní kněžna odjela, s ní komtesa Hortensie, odjel i otec, a švitorné vlaštovice zpod střechy se také odstěhovaly. V Starém bělidle bylo kolik dní jako po vyhoření; matka plakávala, a děti když ji viděly plakat, plakaly také. „No, Terezko, neplač,“ říkala babička; „což je to všecko platno, toť jsi věděla, co tě čeká, když sis ho brala, tedy musíš trpělivě snášet. – A vy, děti, mlčte; modlete se za tatínka, aby zůstal zdráv, a dá Pánbůh jaro, vrátil se zase k nám.“ - „Až přiletí vlaštovičky, viďte?“ ptala se Adelka. - „To víš,“ dosvědčila babička a děvčátko utřelo si slze.
I v okolí bělidla začínalo být smutno a ticho. Les byl světlejší; když přicházela Viktorka z vrchu dolů, bylo ji zdaleka vidět. Stráň žloutla, vítr a vlny odnášely chumáče suchého listí bůhví kam, ozdoba sadu uschována byla v komoře. V zahrádce kvetly jen astry, měsíčky a umrlčí kvítka, na louce za splavem růžověly se naháčky a v noci prováděly tam světélka svoje rejdy. Když šla babička s dětmi na procházku, nezapomněli chlapci papírové draky, které pak na vrchu spouštěli. Adelka honila se za nimi, chytajíc na proutek hebounká vlákna babího léta v povětří proletujícího. Barunka sbírala po stráni babičce červené kaliny a trnky, které potřebovala za lék, nebo trhala šípky pro domácí potřebu, aneb klátila jeřáby, z nichž dělala Adelce korále na ruce i hrdlo. Ráda s nimi seděla babička na vrchu nad zámkem; tam odtud viděly do údolí na zelené lučiny, kde se páslo panské stádo, viděly až k městečku a zámek na malém návrší uprostřed údolí a pěkný park okolo něho ležel jim u nohou. Zelené žaluzie u oken byly uzavírány, na balkóně nebylo květin, růže okolo bílého kamenného zábradlí povadly, místo premovaných sloužících a vrchnosti chodili po zahradě dělníci, přikrývali chvojem záhony, na nichž nebylo pestrobarevného kvítí, ale símě odpočívalo ke krásnějším ještě květům, jež těšit měly oko velitelky, až by se zase k nim navrátila. Vzácné cizokrajné stromy, zbavené zeleného šatu, zatočeny byly v slámě, fontána, vystřikující stříbrné proudy, zakryta byla prkny a mechem a zlaté rybičky ukryly se na dno rybníčku, jehož hladina, jindy tak čistá, všecka byla pokryta listím, žabincem a zeleným šlemem. Děti dívaly se dolů, vzpomínaly na ten den, když s Hortensií po zahradě chodily, když snídaly v salónu, jak to bylo všecko krásné, a myslily si: „Kdepak asi ona nyní je!“ Babička ale dívala se ráda přes protější žlickou stráň, přes vesnice, obory, háje, rybníky a lesy k Novému Městu, k Opočnu až k Dobrušce, kde bydlel její syn, a za Dobrušku, mezi hory, kde byla malá vesnička a v ní tolik jí milých duší. A když zraky obrátila k východu, tu ležel před ní krásný polověnec Krkonošských hor, od dlouhého hřbetu Hejšoviny až k vrcholu do oblak čnějící Sněžky pokryté sněhem. Babička ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.“ Zamyslila se, Barunka ale vytrhla ji otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibyla na tom mramorovém koni, viďte?“ - „Povídá se, že u Varty na jednom vrchu. Sedí prý na mramorovém koni, sama též z mramoru vytesaná, a drží ruku zdviženou k nebesům. Až se prý celá do země propadne, že nebude vidět ani konce prstů, pak se proroctví její vyplní. Můj otec říkával, že ji viděl, a to že byl již kůň po prsa v zemi.“ - „A kdo byla ta Sibyla?“ ptala se Adelka. - „Sibyla byla moudrá žena, která uměla předpovídat budoucnost.“ - „A co předpověděla?“ ptali se chlapci. - „Nejednou jsem vám to již povídala,“ řekla babička. - „My to už zapomněli.“ - „To si ale máte pamatovat.“ - „Já si, babičko, mnoho z toho pamatovala,“ pravila Barunka, která babičku velmi pozorně poslouchávala; „viďte, Sibyla prorokovala, že přijde na českou zem mnoho bídy, že budou vojny, hlad, mor; nejhůř ale že bude tenkráte, až nebude otec synu, syn otci, bratr bratru rozumět, až nebude platit slovo ani slib, pak že bude nejhůř, pak prý česká země má být na koňských kopytech roznesena.“ - „Dobře jsi to pamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to kdy bylo,“ vzdychla babička. Barunka klečíc u nohou babičky, sepjaté ruce na jejích kolenou, jasné oči důvěrně na vážnou tvář upřeny majíc, ptala se dále: „Jaké to je proroctví, co jste nám povídala, víte, o blanických rytířích, o svatém Václavu a svatém Prokopu?“ - „To je proroctví slepého mládence zase,“ odpověděla babička. - „Ach babičko, já mám někdy takový strach, že vám ho ani vypovědít nemohu; viďte, vy byste také nechtěla, aby česká zem na koňských kopytech byla roznesena?“ - „Bláhová, jak bych mohla takové neštěstí chtít, vždyť se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. No, tedy když bych viděla matku ve zkázu upadat, mělo by mi to být jednostejné? Což byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo maminku zabít?“ - „Křičeli bychom a plakali,“ ozvali se chlapci a Adelka. - „Jste děti,“ usmála se babička. - „To bychom jí pomáhat museli, viďte, babičko?“ řekla Barunka a oko jí zahořelo. - „Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nespomáhá,“ pravila stařena a položila ruku na hlavu vnučky. - „Ale babičko, my jsme malí, jak bychom mohli pomoci?“ mínil Jan, jehož mrzelo, že babička málo o něm soudí. - „Nevíte, co jsem vám povídala o malém Davídkovi, který skolil Goliáše? Vidíte, i ten malý mnoho může, když má pevnou důvěru v Boha - pamatujte si to. Až vyrostete, přijdete do světa, poznáte zlé i dobré, budou vás svádět, přijdete do pokušení. Pak si vzpomeňte na svou babičku, co vám říkávala, když s vámi chodívala. Víteť, že jsem zanechala dobré živobytí, které mi pruský král podával, a raději pracovala do úpadu, než bych si byla nechala děti odcizit. Milujte tedy i vy českou zem co matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní. Já se vás co mužných nedočkám, ale naděju se, že na babiččina slova pamatovat budete,“ dořekla babička pohnutým hlasem. - „Já je nikdy nezapomenu,“ šeptala Barunka, schovávajíc tvář do babiččina klínu. Chlapci tu stáli mlčky, oni slovům babičky nerozuměli tak jako Barunka, Adelka pak, přitulíc se k babičce, plačtivě povídala: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ - „Všecko je na světě do času, milá děvečko, i na mne Pánbůh zavolá,“ odpověděla babička Adelce, vroucně ji k sobě přivinouc. Mlčky tak chvíli zůstaly, babička se zamyslila, děti nevěděly, jak začít. Tu slyšely nad sebou šumot křídel, a když pozdvihly zraky vzhůru, viděly povětřím veslovat hejno ptáků. „To jsou divoké husy,“ pravila babička; „těch neletí nikdy mnoho, jedna rodina jen, a mají v letu jiné řadění; podívejte se, dvě letí napřed, dvě vzadu, ostatní vždy jedna vedle druhé, na délku nebo na šířku, ledaže se někdy do půlkola zatočí. Kavky, vrány, vlaštovice letí ve velikých hejnech, několik jich letí napřed, ti hledají místa k odpočinku pro druhé, a vzadu a po stranách letí stráž, která hájí v čas nebezpečenství samičky a mláďata, neboť se mnohdy setkají s nepřátelským hejnem a pak začne vojna.“ - „Ale babičko, jakpak mohou vést ptáci vojnu, když nemají rukou, aby mohli držet šavle a flinty?“ otázal se Vilím. - „Ti vedou vojnu svým způsobem a přirozenou jim zbraní. Zobáky sekají se a křídly tlukou do sebe tak krutě jako lidé ostrou zbraní ; pokaždé jich při takových vojnách mnoho spadne.“ - „To jsou hloupí,“ povídal si Jan. – „Inu, milý hochu, lidé mají rozum, a také se perou pro málo a pro nic, až se uperou do smrti,“ odpověděla babička, vstanouc z lavičky a pobídnouc děti k odchodu.
„Podívejte se, slunce je na sklonku a zachází v šarlatu, bude zítra pršet;“ obrátíc se pak k horám dodala: „A Sněžka má čepec.“ - „Chudák pan Beyer, ten zase vystojí, když musí chodit do lesa,“ útrpně řekl Vilím, vzpomena si na krkonošského myslivce. - „Každý stav má své obtíže, a kdo si jaký zvolí, musí už snášet zlé s dobrým, kdyby tu i o krk šlo,“ řekla babička. „Já budu přece myslivcem a půjdu k panu Beyerovi vesele,“ řekl Jan, a pustě do povětří draka, hnal se z vrchu dolů a Vilím za ním, neboť se ozývalo sezvánění stáda, jež kravař z louky domů hnal, a děti měly radost z těch krásných krav, zvláště z těch, i co šly vpředu stáda a na červených kožených obojkách mosazné zvonce nesly, které měly každý jiný hlas. Však to bylo na nich vidět, že tomu vyznamenání rozumějí; pyšně hlavami pohazovaly ze strany na stranu a rozhoupané zvonky si mile přizvukovaly. Adelka vidouc je jít, hned si začala notovat: „Hou a hou, krávy jdou, nesou mléko s smetanou,“ a táhla babičku z vrchu; babička ale ohlížela se po Barunce, která stála ještě na vrchu. Ona se byla zahleděla na oblohu, na níž se tvořily blíže západu ty nejkrásnější obrazy. Tu vystupují na světlé půdě tmavé hory v ohromných rysech podivných forem, tu dlouhé hřbety lesů, tu malé vrchy, na nich hrady a kostelíčky; tu na rovině zdvihají se štíhlé sloupy a oblouky bran jako řecké stavby, západu pak rudá zář lemována je zlatými hieroglyfy a arabeskami. A ty hory, lesy i hrady se rozcházejí a podivnější ještě formy se na jich místě tvoří. Děvčeti se to tak líbí, že volá babičku nahoru, babičce se ale nechce ještě jednou na vrch, I praví, že nemá již mladé nohy, a děvče musí sejít k ostatním.
O Všech svatých ráno šly děti babičce jak obyčejně naproti a povídaly si po cestě: „Dnes nám přinese babička z kostela svíčičky.“ A přinesla babička svíčičky. „Když nemůžem jít na hřbitov obětovat za dušičky, rozsvítíme je doma,“ pravila. Tak slavila každý rok slavnost za zemřelé s dětmi jen v domácnosti. Na Dušičky u večer přilepila rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. Ke konci přilepila několik ještě beze jména řkouc: „Ty ať hoří za ty, na něž nikdo nepamatuje.“-“Babičko, já také jednu rozsvítím za tu nešťastnou svatbu v Hertinském lese.“ - rozsvěť, rozsvěť, děvečko, modlitba naše bude jim snad milá.“ Rozžala se ještě jedna, babička přiklekla s dětmi ke stolu a modlily se, dokud svíčky hořely. „Světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji,“ dokončovala babička modlení, děti pak musely říci „amen.“
Za týden po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí, běžely k oknu - a hle, všude bílo. Na stráni o zeleném listu ani památky, ani na vrbách u řeky, na olších u potoka. V lese jedině zelenaly se jedle a smrky, ale větve jejich byly pod tíží sněhu dolů shýbené. Na jeřábu, který stál blíže stavení a na němž viselo několik zmrzlých stručků, seděla vrána a drůbež na dvoře stála tiše a dívala se s podivením na tu novotu. Jen vrabci skákali vesele po záspí, sbírajíce ještě, co byly slepice ležet nechaly. Kočka vracejíc se z lovu oklepávala při každém kroku tlapky a rychle pospíchala na pícku. Psi ale, zarousaní po kolena, vesele se proháněli ve sněhu.
„Sníh, sníh, to je dobře, budeme jezdit na saních,“ zavejskly si děti, vítajíce zimu, která jim přinášela zase jiných radostí. Svatý Martin přinesl jim dobré rohlíky a po svatém Martinu držely se dračky. Ony měly ovšem přástvy mnohem radši, měly při přástvách více svobody. Když zasedly dračky v kuchyni okolo dlouhé tabule a na tabuli se octla vysoká hromada peří jako závěj sněhu, tu odháněla babička Adelku a chlapce ustavičně od tabule dále. Ono se totiž přihodilo jednou, že Jan jsa mezi dračkami, do té hromady upadl; jaký to byl rámus, snadno si pomyslit. Od té doby říkala babička o těch malých, že není radno vzít to ke stolu. Ba ani pořádně zadovádět si nesměly okolo stolu, ani fouknout, ani dvéře příliš otevřít, hned dostávaly lání. Ta jediná radost při těch dračkách byla ta pučálka a ty pohádky o strašidlech a drábech, o světýlkách a ohnivých mužích. Za dlouhých mlhavých večerů, když dračky a přástevnice z chalupy a mnohdy ze vsi do vsi přecházely, bývalo začasté slyšet: tu přestrašilo něco tam, tu zase tam, a jak se jednou začalo o tom předmětu mluvit, nebylo konce, neboť věděla každá několik podobných příkladů. I kramolenští zloději, jdouce z jara do kriminálu a na zimu domů přicházejíce-lidé říkali, že, jdou ze studií“, neboť se tam prý vždy něčemu přiučí -, začasté zavdali příčinu, že lidé o nich mluvili. A mluvíce o nich, začalo se mluvit o zlodějích vůbec a pak se vypravovaly pohádky o drábech čili lesních loupežnících. Děti seděly jako úkropkové, ani nedutaly, ale ani za svět nebyly by šly za dvéře, tak se bály. Proto babička neměla ráda, když se podobné rozumy vykládaly, ale nebyla někdy s to proud těch řečí zastavit.
Po Martině býval v městečku zimní trh; to šla paní Prošková s Bětkou i Voršou do městečka nakoupit zásoby nádobí a rozličných potřeb na celou zimu. Děti se sotva dočkat mohly matky, neboť jim vždy přinesla nějakou hračku a dobrý marcipán, a babička dostala každý rok vlněné punčochy, bačkory a půl tuctu šňůr na kolovrat, jarmarku“. - Když si je ukládala do šuplíku, říkala Janovi: „Kdyby tebe nebylo, měla bych jedné dost.“ Adelka dostala tenkráte jarmarku dřevěnou desku, na níž byla abeceda. „Až přijde zítra pan učitel, můžeš se začít učit; je ti beztoho chvíle dlouhá, když se ostatní učí. A když si pamatuješ otčenáš a písničky, budeš si pamatovat i abecedu,“ pravila matka. Děvče si radostí poskočilo a hned bedlivě písmenky prohlíželo, ochotný Vilím nabízel se, že ji naučí: i, e, a, o, u, ale ona, schovajíc tabulku za záda, povídala: „Já nechci od tebe, ty to neumíš jako pan učitel.“ - „Bodejť, nebudu umět abecedu, když čtu z knihy,“ horšil se chlapec uražen. - „Ale v knize to není tak,“ odbývala ho sestřička. - „Jej, jej, tys hloupá!“ spráskl ruce chlapec. - „Nešťsi,“ pohodila hlavou Adelka a šla s tabulkou ke světlu. Co se ti dva o učenost hádali, dělal Jan v kuchyni Sultánovi a Tyrlovi koncert, troubil na trubku a spolu také bubnoval na bubínek, co mu byla matka z jarmarku přinesla. Psům nemusela být ta hudba velmi příjemná; měli čumáky zdviženy, Sultán štěkal, ale Tyrl vyl, až bylo hrůza poslouchat. Babička byla s dcerou v komoře, ukládaly nakoupené věci, zaslechnouc pak tu muziku, úprkem přiběhla. „Vždyť pak jsem si to myslila, že jeto ten luciper; v tobě není žíly dobré, chlapče! Budeš mlčet!“ Jan vzal trubku z úst, ale jako by byl neslyšel, co babička povídala, pustil se do smíchu řka: „Jen se podívejte na ty psy, jak se zlobí, že jim dělám muziku!“ - „Kdyby měli ti psi rozum, tak by ti řekli, takovou muziku aby kozel poslouchal, rozumíš? Hned mi to ulož! Věru, budeš li takový nezbeda, že povím letos svatému Mikuláši, aby ti ničeho nenaděloval,“ hrozila babička, ukazujíc Janovi cestu do světnice. - „No, to bude čistá věc, a v městě povídali, že svatý Mikuláš nakoupil plný vůz darů a že bude letos štědrý, to jest tomu, kdo poslouchá!“ pravila Vorša, zaslechnouc ve dveřích babiččina slova. Jakmile druhý den pan učitel přišel, vytasila se Adelka se svojí tabulkou a přisedla k druhým; dávala dobrý pozor a po hodině přiběhla k babičce s velikou radostí, že už umí všecky písmenka na prvních řádcích, a hned je také babičce říkala i se známkami, jaké jim pan učitel přivěsil, aby si je lépe pamatovala. Matka i babička byly s ní spokojeny, zvláště když i druhý den je uměla; protože je ale často babičce ukazovala a vyslýchána od ní být chtěla, uměla je konečně babička jako vnučka. „Vidíme,“ povídala si, „jaktěživa jsem si nemyslela, že bych já se abecedě ještě kdy učit mohla, a teď na stará kolena se mi to stává. Inu, člověk chce-li být s dětmi, musí se někdy stát dítětem s nimi.“
Jednoho dne vrazil Jan do světnice s křikem: „Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla z půdy kolovrat!“ - „Je to jaký div?“ -„ kárala matka děti, vidouc, že se všecky ze dveří ženou, i Barunka. Ovšem, div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jakých radostí babička s kolovrátkem do sednice přinesla. S kolovrátkem přišly přástevnice a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Matku ovšem, tu netěšily ani ty pohádky, ani písně, ona raději seděla ve svém pokojíku a četla v knize ze zámecké knihovny, a když babička říkala: „Povídej pak nám jednou něco z těch kronik,“ a matka povídala, nezajímalo to děti ani ostatní tak, jako když začala popisovat vídeňský život, to se všem líbilo, a jestli řekly přástevnice: „To musí být krása v takovém městě,“ aniž by více si přály, děti zajistě myslely: „Kýž jsme již velké, bychom se tam podívat mohly!“ - Ale nade všecko milo jim bylo všem, mimo matku, která je nerada poslouchala, když začala babička povídat pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích a princích zakletých ve lvy a psy, aneb dokonce v kameny, o oříškách, v nichž složeny byly celé drahé obleky, o zlatých zámcích a mořích, na jichž dnu krásné vodní paní přebývají. Matka netušila, když se Barunka mnohdy při pletení zamyslila a oknem ven dívala na holé stráně a zasněžené údolíčko, že tam vidí rajskou zahradu, palác z drahého kamení, ptactvo ohnivých barev, paní, jimž zlaté vlasy od hlavy splývají, a zamrzlá řeka že se jí proměnila v modravé vlnící se moře, na jehož vlnách krásné víly v lasturách perlových se houpaly Sultánovi, který i natažen na podlaze chrápal, nesnilo se o té cti, kterou mu chlapci mnohdy prokazovali, držíce ho v zamyšlení za nějakého zakleného prince. A jak milo bylo v sednici, když se smrklo! Vorša okenice zavřela, v kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice vysoký dřevěný svícen se postavil, do železných ramenou plápolající louče se zastrčily a kolem dokola lavice a stoličky se postavily přástevnicím, pro něž mimo to babička pokaždé vošatku křížal a švestek uchystala, pro poslinku. S jakou dychtivostí čekaly děti, brzo-li dvéře u síně klapnou a přástevnice ve dveřích se ukážou!“ Neboť o přástvách babička dříve nezačala povídat, až se přadleny sešly. Přes den prozpěvovala si adventní písně. Dokud děti ještě babičku tak dobře neznaly, její dobré a špatné chvíle, myslily, že musí a musí na ní vymořit povídačky. Babička ale byla hnedlinko s nimi hotova. Buď začala jim povídat o pastýři, kterak měl tři sta ovec, a žena je na pastvu, k lávce přišel, která byla tak úzká, že nemohly ovce jinak než jedna za druhou přes ni jít. „Teď musíme počkat, až přejdou,“ doložila umlknouc; když se po chvíli děti ozvaly: „Babičko, už přešly?“ říkala: „I co vás napadá, to bude dobré dvě hodiny trvat, než přejdou.“ Děti věděly už, co to znamená. Buď zase začala: „No, když nechcete jinak, budu povídat. Myslete si, že mám sedmdesát sedm kapes a v každé jednu pohádku; z kolikáté kapsy pohádku chcete, abych povídala?“ - „Třebas z desáté!“ volaly děti. „Tedy z desáté; v desáté kapse je pohádka taková: Byl jeden král, ten měl na pecivál; na tom vále kocoura, poslouchejte, bude dlouhá.“ A bylo zase po povídce. Nejhůř ale bylo, když se babička zmínila o Červené karkulce. To děti slyšet nemohly, hned utekly; při každé jiné by byly mohly babičku uprosit, ale to nesměly ani špetnout, nechtěly-li poslouchat opakování vlastních slov. Znajíce již babičku, že jinak nedá, čekaly trpělivě na přadleny. Nejdříve přišla vždy Kristla, za ní Míla, pak Cilka Kudrnovic ze dvora, Bětčiny a Voršiny známé, někdy přišla i panímáma s Mančinkou a paní myslivcová a jednou za týden přivedla Kristla s sebou mladou Tomšovou, pro niž si pak obyčejně Tomeš přišel. Než se ženské ohřály a ke kolovratům usedly, rozmlouvalo se chvíli o všeličem. Jestli se přihodilo které cos nového v domácnosti nebo slyšela-li novinu jakou, povídalo se o tom; byl-li jaký svátek, s nímž byl národní jakýs obyčej neb pověra spojena, aneb byl-li to svátek zasvěcený, zavdalo i to příčinu k rozprávce. Kupříkladu večír před svatým Mikulášem hned se ptala Kristla Adelky, má-li již za oknem punčochu, že se již Mikuláši v okolí potloukají. „To mi babička dá, až půjdu spat,“ řeklo děvče. - „To si ale nedávejte svoji maličkou punčošku, řekněte babičce, aby vám půjčila velkou,“ naváděla Kristla. - „To nejde,“ ozval se Jan, „to bychom byli my ošizeni.“ - „Vám beztoho Mikuláš nadělí jen metlu,“ škádlila Kristla. - „Však on ví svatý Mikuláš, že má babička metlu ještě od loňska schovanou a že nás nikdy nebije,“ řekl Jan; babička ale mínila, že by to mnohdy Jeník zasloužil.
Lucie den byl dětem velmi nemilý. Byla pověra, že chodí tu noc Lucie, bílá to, dlouhá rozcuchaná žena, a strašily se jí děti, že je vezme, pakli jsou neposlušné. „Bojácnost je pravá nemoudrost,“ říkala babička a neměla ráda, když se děti strašily něčím; ona je učila nebát se ničeho, leda hněvu božího, ale vymlouvat jim některé pověry, jako to otec vždy činil, když mu začaly povídat o vodníku, prašivci, světýlkách, o žžavých mužích, kteří se mnohdy před člověkem kutálejí jako otep slámy, jimž ale za takové posvícení na cestě pěkně poděkovat se musí, a podobně to neuměla, poněvadž víra na ně příliš v ní vkořeněna byla. U ní byla veškerá příroda oduševněna dobrými i škodnými duchy; ona věřila i v zlého ducha pekelného, kterého Bůh na svět posílá, aby zkoušel lid boží, ona to vše věřila, ale nebála se, majíc v srdci pevnou, nezvratnou důvěru v Boha, v jehož moci celý svět, nebe i peklo a bez jehož vůle člověku vlas z hlavy nesejde. Tu důvěru hleděla také vštěpovat v srdce dětské. Proto, když Vorša na den Lucie začala mluvit o bílé ženě, babička ji hned okřikla, dokládajíc, že Lucie jen noci upije. Nejlepší to uměl Míla, on vždy chlapcům vyřezával buď sáňky, pluhy, vozíčky, nebo dělal louče, a chlapci se od něho nehnuli. Když byla o něčem strašlivém řeč a Vilím se k němu tiskl, říkal: „Nic se nebojte, Vilímku, na čerta vezmem kříž, na strašidla hůl a vymlátíme jim.“ To se chlapcům líbilo a s Mílou byli by šli třebas o půlnoci kamkoli; a babička mu přikývnouc říkala: „Inu což je to všecko platno, muž je přece jen muž!“ - „To je pravda, a Jakub nebojí se ani čerta, ani pana správce, který je horší než čert,“ pravila Kristla. - „No jakpak,“ vzpomněla babička, „že mluvíme o panu správci, máš přece, Jakube, čáku přijít do dvora?“ - „I myslím, že z toho nic nebude, žene se to na mne ze dvou stran a plete se do toho mnoho zlých ženských a ty mi odzpívají.“ - „I nemluv tak, snad se to dá ještě spravit,“ řekla Kristla zarmouceně. - „Přál bych si to jako ty, ale nevím. Slečinka správcovic se přeukrutně na mne hněvá, že jsme vyvedli ten kousek tomu Italiánovi. Ona si prý naň myslila, a když ho paní kněžna kvůli tomu poslala narychlo pryč, zkazila se jí všecka osnova. Leží ustavičně správci v uších, aby mne do dvora nebral. To je jedna; druhá je rychtářovic Lucie. Ta vzpomněla si, abych byl jejím králem při „dlouhé noci“, a poněvadž jí tu poctu nemohu udělat, bude mít rychtář zlost, a jak dá Pánbůh jaro, budu si myslím zpívat: Háj - háj - háječku zelený - už jsem já na vojnu chycený,“ - a Míla začal zpívat, děvčata spustily také, jen Kristla pustila se do pláče. „No mlč, holka, do jara ještě daleko, kdoví co pánbůh dá,“ těšila babička. Kristla si ovšem oči utřela, ale přece jen byla smutná. „Nemysli na to, však on to tatík snad nějak spraví,“ pravil Míla, přisedna k ní. „A což bys nemohl přece tím králem být bez všelikých závazků?“ zeptala se babička. - „Inu ovšem, babičko, oni chodí někteří chlapci u nás ke dvěma, ke třem děvčatům, než si nadobro jednu vezmou, a děvčata dělají to také tak. Nebyl bych já Luciin první šviháka nemusel bych posledním být, ale u nás nebylo slýcháno, aby hoch sváděl dvě děvčata najednou, a když jde za krále, je tolik, jako by šel na svatbu.“ - „Pak ovšem dobře děláš, že nejdeš,“ přisvědčila babička. - „Co tu Lucku napadlo, že zrovna jen tebe chce, jak by nebylo dost jiných hochů u vás,“ hněvala se Kristla. - „Pan otec řekl by: proti gustu žádný dišputát,“ usmála se babička.
Před vánočními svátky střídalo se povídání pohádek a zpívání písní s rozprávkami o pečení vánoček, jak má která bílou mouku, mnoho-li dá másla, děvčata povídaly o „slívání“ (olova), děti pak těšily se na vánočky, spouštění svíčiček, na Jezulátko a na koledu.
Byl to zvyk jak ve mlýně, tak v myslivně i na Starém bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, jíst a pít dostal do sytosti, a kdyby nikdo byl nepřišel, babička byla by šla hledat hosta na rozcestí. Jakou radost měla ale tenkráte, když znenadání přišel před Štědrým dnem syn Kašpar a bratrův syn z Olešnice. Celého půl dne radostí plakala a přes chvíli od pečení vánoček odběhovala do sednice, kde příchozí mezi dětmi seděli, aby se na syna podívala, aby se bratrovce zeptala, co dělá ten neb ta v Olešnici, a dětem opakovala nejednou: „Jak tuhle vidíte strejčka, tak byl v tváři také váš dědeček, jenže vzrůst po něm nemá.“ Děti prohlížely strejčky ze všech stran a velice se jim líbili, zvláště to, že mile na každou jejich otázku odpovídali. - Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo, vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kdekdo, i drůbež a dobytek dostaly vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čistá a zdravá zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila „ohni“, aby „neškodil. Za chlívem třásla Bětka bezem volajíc: „Třesu, třesu bez, pověz ty mi, pes, kde můj milý dnes;“ a v světnici slívaly děvčata olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. Jan tajně postrkoval mísu, v níž voda byla, aby se hnula a skořápky, představujíce loďky života, od kraje ke středu se houpaly; pak volal radostně: „Dívejte se, já se daleko, daleko dostanu do světa!“ - „Ach milý hochu, až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny, až budou vlny loďkou tvého života smejkat, pak budeš vzpomínat toužebně na tichý přístav, z něhož jsi vyplul,“ řekla si tiše matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo „na štěstí“ ve příční polovice. Jádra tvořily hvězdu, tři čisté paprsky, dva pak byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou, povídala si „Tedy ani jeden, ani druhý nebude úplně šťasten!“ Rozkrojila ještě pro Vilímka i Adelku, a v těch byly zdravé hvězdičky o čtyrech paprscích. „Ty snad,“ myslila matka, a Adelka vytrhla ji z myšlení, stěžujíc si právě, že její lodička nechce plout od kraje a svíčička že už dohořívá. - „Však moje také zhasíná a nepřišla daleko,“ pravil Vilím. Vtom trkl zase někdo do nádoby voda se rychle rozhoupala a lodičky uprostřed plující se potopily. „Hečte, hečte, vy dříve umřete než my!“ zvolala Adelka s Vilímkem. - „Co je víc, jen když jsme byli daleko,“ odpověděla Barunka a Jan přisvědčil, matka ale smutně dívala se na ta zhaslá světla a předtucha zmocnila se její duše, není-li přece ta nevinná dětská hra věštbou jejich budoucnosti. - „Přinese nám Jezulátko něco?“ ptaly se děti babičky potajmo, když se začalo uklízet ze stolu.- „To já nemohu vědět, uslyšíte, jestli zazvoní,“ řekla babička. Děti menší postavily se k oknu míníce, že Jezulátko musí jít Což nevíte, že není Jezulátko vidět ani slyšet okolo oken a že je uslyší. „Což nevíte, že není Jezulátko vidět ani slyšet?“ pravila babička. „Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neslyšíte nic než zvonků hraní.“ Děti se dívaly do oken, nábožně babičku poslouchajíce. Vtom kmitla okolo Adelka pak šeptala tiše: „Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?“ Babička přisvědčila, vtom také matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných darů! Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil se jí; dlouho před vánocemi vždy už sama pamatovala na strom a dceři okrašlovat ho pomohla. „V Nise a v Kladsku panuje vesměs ten způsob; víš-li pak se pamatovat, Kašpare, byl jsi tenkráte, když jsme tam byli, už hodný hoch,“ pravila babička synovi, nechajíc děti těšit se s dary a usednouc vedle něho ke kamnům. - „Jak bych se nepamatoval; hezký to zvyk a dobře, Terezko, děláš, žes ho zavedla; budou to někdy dětem krásné vzpomínky, až se octnou v trudech života. Na ten den si člověk dokonce v cizině nejraději vzpomíná, já to zkusil po kolik let, co jsem ve světě byl. Dost dobře jsem se mnohdy měl u mistra, ale vždy jsem si myslil: Kýž bych seděl raději u matky a měl kaši s medem, buchtičky s makovou odvárkou a hrách se zelím, všecka ta dobrá jídla bych vám za to dal.“ - „Naše jídla,“ usmála se babička a přikývla hlavou;“ ale ještě jsi zapomněl sušenou míchaninu (ovoce).“ - „To víte, o to jsem nehrubě dbal; v Dobrušce říkají tomu muzika. Na něco jiného jsem ale vzpomínával, co jsme všickni rádi poslouchávali.“ - „Však já vím, co myslíš: pastýřskou koledu, to je zde také, počkej, uslyšíš to zanedlouho,“ pravila babička, a sotva to dořekla, ozvala se zvenčí u okna pastýřská trouba. Nejdřív odtroubil melodii pastýřské písně kolední, pak začal zpívat:Vzhůru vstaňte, pastýřkové, hlasná novina, Spasitel se nám narodil v Betlémě v chlívě“ - Máš pravdu, Kašpare, kdybych neslyšela tu píseň, ani by mi Boží hod nepřicházel tak veselý,“ pravila babička, poslouchajíc s potěšením. Pak ale šla ven a naložila pastýřovi do mošny výsluhu.
Na Štěpána šli chlapci na koledu do mlýna a do myslivny; kdyby nebyli přišli, paní máma byla by myslila, že na ně strop spadl, a sama by byla na Staré bělidlo přiběhla. Bertík a Frantík zase navzájem dolů přišli koledovat. Uběhly vánoční hody; děti povídaly si už zase, že přijdou Tři krále a pan učitel že přijde psát tři krále na dvéře a koledovat, a po Třech králích slavily přástevnice teprv „dlouhou noc“. Ovšem na Starém bělidle a ve mlýně nebylo to jako ve vsi, kde bylo mnoho chasy; tam si volili královnu a krále, byla muzika, strojila se přeslice a vrkoč se dával. Na Starém bělidle vystrojila se dobrá večeře, přástevnice sešly se, zpívalo se, jedlo, pilo, a když tu najednou za dveřmi ozval se flašinetl, začalo se v kuchyni tančit. Přišel také Tomeš, pan otec i myslivec, přišli ještě někteří a taneček byl spořádán. Kuchyň byla ovšem cihlami vyložena, ale děvčata si z toho nic nedělaly, a kterým líto bylo střevíců, tancovaly bosy. „No jakpak, babičko, mohli bychom spolu trochu faldy provětrat?“ šklíbil se pan otec, přijda ze sednice, kde staří seděli, do kuchyně mezi tancující, kdež i babička byla, neboť musela dohlížet na tu malou drůbež, která se pletla vprostřed kole spolu se Sultánem a Tyrlem. „I milý pane otče, bývaly časy, kde jsem nedbala, třebas plné nohy krvavých mozolů byly, jen když jsem tančila. Jak jsem se v hospodě nebo v létě na mlatě ukázala, už křičeli hoši: Madlena je tu, hrajte kalamajku, vrtáka! Hajdy, Madla letěla do kola. Ale teď, ty můj milý bože, jsem jako pára nad hrncem.“ - „Což je o to, vy jste ještě jako křepelka, babičko, mohli bychom přece zkusit taneček,“ mínil pan otec, zatoče pikslu mezi prsty. - „Tuhle je tanečnice, pane otče, ta zná se točit jak vřeteno,“ smála se babička, berouc za ruku mladou Tomšovou, kteráž právě stála za panem otcem a rozmluvu jejich poslouchala. Vesele vzala mladá žena pana otce za ruku, Kudmovi řekla, aby zahrál tu první zvolna. Kudma drže v jedné ruce kus jahelníka, z něhož pro ukrácení chvíle jedl, spustil sousedskou, a pan otec musel chtěj nechtěj do kola a chasa pustila se do tleskání, až panímámy vyšly ze sednice podívat se, co se to bylo přihodilo. Když tam byly, vzal Tomeš paní mlynářku k tanci, pan otec roztancován provedl hospodyni a tak si chvíli i ti staří proskočili, babička pak se panu otci smála. -A sotva bylo po „dlouhé noci“, již byly zase hody ve mlýně, zabíjeli prase, smažili šišky, při čemž museli být přátelé ze Starého bělidla a pan myslivec; pan otec poslal pro ně sáně. Později byla ta sláva v myslivně a nejposledněji u Prošků. A tu zase přišli jednoho dne s Dorotou. Králem Diokleciánem byl Kudrnův Václav, Dorota panna byla jeho sestra Lída, dva dvořenínové, soudce, kat a jeho holomci byli chlapci, snad ze Žernova. Holomci a dvořenínové nesli mošinky na dary. Před Proškovic byla dlouhá sklouzačka, tam se obyčejně páni herci zastavili a trochu se klouzali; Dorota panna se na ně dívala zkroušeně, zimou se třesouc. Pobízela je sice, aby šli, ale její hlas proti tolikerým hlasům nevystačil, a musela mnohdy být svědkyní jejich hrudování se, jestli jeden druhého při klouzání strčil. Konečně vešli do stavení, kde je psi s náramným štěkotem vítali, děti ale s radostí. U kamen si spravovali šat a složili mošny. Byl to jednoduchý oblek; Dorota panna měla bratrovy boty, přes svoje sukně bílé kamrtuchové šaty vypůjčené od Mančinky, na krku korále, místo roušky máminu bílou plachetku a na ní papírovou korunku. Chlapci měli přes oblek bílé košile, okolo pasů strakaté šátky, papírové čepice. Dioklecián měl také korunu a měl plášť přes ramena viset, máminu květovanou nedělní zástěru, kterou mu ze zvláštní ochoty zapůjčila. Když se trochu ohřáli, postavili se doprostřed sednice a začali svůj kus provozovat; děti ho sice slyšely každičký rok, ale vždy se jim velice líbil. Když pak král Dioklecián pohan Dorotu pannu křesťanku odsoudí, aby umřela rukou katovskou, vezmou ji holomci pod paždí a vedou ji na popraviště, kde na ni kat s napřaženým mečem čeká a s hrozným patosem zvolá: „Doroto panno, klekej, nic se mého meče nelekej, skloň jen hlavu hrdinsky, setnu já ti ji mistrovsky!“ Dorota panna klekne, skloní hlavu a kat setne jí korunku z hlavy, již holomci zdvihnou. Pak se všickni pokloní, Dorota panna dá si korunu zase na hlavu a postaví se ke dveřím do kouta. „Vidíme, jak to ty děti hezky umějí, až milo poslouchat,“ povídá Vorša. Babička je také velice pochválí a hojně obdarováni vyhrnou se herci ze dveří. Za stavením prohlídnou si, co dostali; potravu král rozdělí hned, ale peníze strčí do své kapsy, poněvadž on co ředitel celé výpravy jediné právo k tomu měl a také výlohy a odpovědnost na sobě jedině nesl. Po takovémto spravedlivém rozdělení pustili se herci k Rýznburku. Proškovic děti průpovědi opakovaly si po kolik dní z těch deklamací a provozovaly Dorotu. Jediná matka nemůže pochopit, jak se komu taková hloupost líbit může. - A tu už zase byly „ostatky“ a v neděli přijely z města pěkné sáně, na koních rolničky, které na dvorku tak silně zazvonily, kdykoli sebou koně pohnuli, že vrána, zimní to navštěvovatelka Proškovic záspí, rychle uletěla na jeřáb, a kury i vrabci s velikým podivením na spřežení se dívali, myslíce si asi: Pro pána krále, copak to má být! Přijeli pro rodinu Proškovic, aby jeli na masopust ke kmotrovi Stanickému do městečka. Babička ale nikdy nechtěla jeti, říkala: „Co tam, nechte mne doma, já se mezi panstvo nehodím.“ Stanických byli hodní, vlídní lidé, ale že tam byl hostinec, přišlo rozličných hostů, i na kolik mil, a to nebyla společnost pro skromnou babičku. Když večer přijely domů, vypravovaly děti babičce, co měly dobrého, přinesly jí výsluhu, chválily hlučnou muziku, kterou slyšely, a povídaly, kdo tam všecko byl. „A hádejte, koho jsme tam ještě viděli?“ pravil Jan. - „Nu, kohopak?“ babička na to. „Kupce Vlacha, co k nám jezdí a co nám dává vždy fíky. Ale vy byste ho nepoznala, nebyl tak špinavý, jako když k nám přijede; ustrojen byl jako kníže pán a měl zlatý řetěz u hodinek.“ - „Čeho dost, snadno tím plýtvati,“ řekla babička; „ostatně,“ doložila, „vy také nejdete mezi lidi v šatech, v nichž se doma válíte, to je dlužen člověk společnosti i sobě chodit si v čistém šatu, když to může být.“ - „Ale ten musí být bohatý, viďte?“ mínily děti. - „Nevím, nebyla jsem v jeho truhle, ale může být, umíť on dobře prodávat.“ Poslední den masopustu přišly ještě s velikým povykem maškary, v čele sám masopust; byl celý ověšen hrachovinou jako medvěd. V každém stavení utrhly z něho hospodyně kousek a schovaly. Ten kousek hrachoviny z masopustu dávaly husám do hnízd, když je nasazovaly, aby prý dobře seděly.
Pochoval se masopust a s ním konec učiněn zimním radovánkám. Babička zpívala u kolovrátku postní písně; když děti k ní přisedly, povídávala jim o životu Pána Krista, a první postní neděli oblékla smutkový oděv. Dni byly delší a slunce mocnější, teplý vítr sežíral sníh na stráních. Slepice již zase vesele krákoraly po dvoře, hospodyně, když se sešly, mluvily o nasazování vajec, o setí Inu, hospodáři chystali pluhy a brány. Pan myslivec, když chtěl z protějšího lesa přímo na Staré bělidlo, nemohl již přes řeku, led pukal a pomalu se kus po kusu poroučel, jak pan otec říkal, když ráno k stavidlu dohlížet chodil a na záspí Proškovic chvilku u babičky postál. Přešla neděle Černá, Družebná, Kýchavná a pátou neděli, Smrtnou, zaradovaly se děti: „Dnes budem vynášet smrt,“ a děvčata dodaly. „Dnes je naše koleda!“ Babička udělala Adelce líto, na které shromážděla kolik dní výdunky, navěsila je na ně, navázala červených fáborů, aby veselé bylo. Děvčata šly koledovat. Odpoledne se všecky děvčata shromáždily ve mlýně, kdež se strojila smrt. Cilka udělala slaměný došek, každá z děvčat dala něco ze šatstva na něj ; čím byla Mařena pěknější, tím větší chlouba. Když byla ustrojena, vzaly ji dvě děvčata pod paždí, ostatní do páru seřadily se za nimi a lítami točíce zpívaly „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi,“ jdouce ode mlýna ke splavu. Starší chasa šla opodál za nimi, chlapci ale s posměšnými posunky je obskakovali, chtíce Mařeně strhnout čepec; děvčata ale ji bránily. Přijdouce ke splavu, rychle smrt odstrojily a s velikým jásotem hodily došek do vody; nato sebrali se chlapci s děvčaty a společně začali zpívat „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede s červenými vejci, žlutými mazanci.“ Nato zase děvčata začaly. „líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky u vody mylo ruce i nohy. Fiala, růže kvésti nemůže, až jí Pánbůh spomůže.“ A zase chlapci spustili: „Svatý Petr z Říma, pošli flaši vína, abychom se napili, Pánaboha chválili.“ - „No pojďte dále, koledníci,“ volala paní Prošková, poslouchajíc na záspí chasu; „pojďte dále, víno vám nedáme, ale něco přece, abyste se obveselili.“ Chasa vešla s domácími děvčaty do sednice a Kristla i ostatní šly za nimi, veselíce se a zpívajíce s nimi.
Na Květnou neděli ráno běžela Barunka k řece natrhat kočiček, ony vždy již kvetly, „jak by věděly, že jich na ten den třeba,“ myslilo si děvče. Když šla s babičkou do kostela na hrubou, nesly si jich každá hrst k svěcení. Na Škaredou středu, když dopředla babička svůj úkol a kolovrat vynášela na půdu, volala Adelka: „Och je, už jde kolovrat na půdu, babička bude příst na vřetánko!“ - „Až dá-li pánbůh do zimy, pak ho zase sneseme,“ povídala jí babička. Na Zelený čtvrtek věděly děti, že nebudou snídat nic jiného než jidášky s medem. Na Starém bělidle nebylo včel, ale pan otec poslal vždy plást medu, když přehlížel. Pan otec byl včelař a měl mnoho úlů; slíbil také Proškové, až se mu podaří roj, že dostanou, poněvadž nejednou slyšel od babičky, že by si ničeho nepřála u toho stavení než úl, že je veselo člověku, když vidí ty včeličky celý den lítat z úlu do úlu a pilně pracovat.
„Barunko, vstávej, slunce hned vyjde!“ budila babička na Velký pátek ráno vnučku, zpolehoučku ji klepajíc na čelo. Barunka měla lehké spaní, hned se probudila, a vidouc stát babičku u postele, vzpomněla, že byla prosila večer, aby ji vzbudila k rannímu modlení. Vyskočila, přehodila přes se sukýnku a šátek a šla s babičkou. Voršu a Bětku také vzbudila; „děti necháme spát, ještě tomu nerozumějí, budeme se modlit za ně,“ povídala. Jak dvéře u síně zavrzly, hned se ozývala drůbež i dobytek a psi vyskočili z bud. Babička je vlídně odstrčila a ostatním pravila: „Mějte strpení, až se pomodlíme!“ Když se byla Barunka na babiččin příkaz v struze umyla, šly na stráň modlit se „devět otčenášů a zdrávasků, aby jim pánbůh popřál po celý rok čistotu těla,“ jak to byl obyčej. Stará babička klekla, vroucně sepjala scvrklé ruce přes prsa, mírné oko její důvěrně obrátilo se k růžovým červánkům, které na východě zvěstovaly příchod slunce. Barunka klečela vedle ní, čerstvá, růžová jako poupátečko. Modlila i ona se chvíli nábožně, ale pak se její jasné, veselé oči od východu točily po lese, po lukách a stráni. Rmutné vlny pomalu plynuly, unášejíce s sebou vždy ještě kusy ledu a sníh, v roklích na stráni bělel se také ještě sníh, ale sem tam zelenala se i již tráva, rané chudobky vykvétaly, stromy a křoviny začínaly pučet, příroda probouzela se k radostnému životu. Růžové červánky rozcházely se po obloze, ze záhor vystupovaly zlaté paprsky výše a výše, pozlacujíce vrcholky stromů, až pomalu slunce v celé své velebnosti se ukázalo a světlo svoje po celé stráni rozlilo. Protější stráň byla ještě v polosvětle, za splavem padala mlha níže a níže a nad jejími vlnami bylo vidět na vrchu nad pilou klečet ženské pilařovic. „Koukejte jen, babičko, jak krásně slunce vychází,“ povídala Barunka, všecka pohroužena v podivu světla nebeského, „kýž bychom nyní klečely na Sněžce!“ - „Chceš-li Boha vroucně vzývat, všude k tomu místo, zem Páně celá krásná,“ řekla babička, udělavši kříž a vstanouc ze země. Jak se ohlédly, viděly nad sebou nejvýše na stráni Viktorku, opřenou o strom. Kučeraté vlasy od rosy zvlhlé visely jí kolem tváří, šat měla pocuchaný, hrdlo odhalené, černé oči planouce divým ohněm upřeny byly k slunci, v ruce pak držela rozkvetlý již petrklíč. Nezdálo se, že babičku vidí. „Kdepak ta ubohá zase chodila,“ povídala stařenka útrpně. - „A hle, kdepak našla již petrklíč!“ - „Někde vrch lesa, vždyť ona tam zchodí každý kout.“ – „Já ji oň poprosím!“ řeklo děvče a již běželo na stráň; tu se Viktorka ze svého zamyšlení probudila a rychle k odchodu se obrátila, když ale Barunka volala: „Prosím tě, Viktorko, dej mi ten kvítek,“ zůstala stát a se zrakem k zemi obráceným podala jí petrklíč. Pak se ale uškubla a jak šipka letěla po stráni dolů. Barunka sběhla k babičce. „Už dávno, co si nepřišla pro potravu,“ mínila babička. – „I včera, když jste byla v kostele, byla u nás, maminka jí dala bochník chleba a jidášky pravila Barunka. „Teď bude zase chudákovi lépe v létě; ale bůhví, ona jako by neměla cit. Celou zimu jen v lehkém šatu, bosa; vždyť pak krvavé stopy po ní zůstávaly na sněhu, a ona jako by nic. Jak ráda by jí byla paní myslivcová každý den teplého jídla dala dosyta, avšak nepřijme ničeho než kousek pečiva. Nešťastné stvoření!“ - „Ono jí není snad zima v té jeskyňce, babičko, sice by někam šla; vždyť jsme ji mnohdykráte prosily, aby zůstala u nás.“ - „Pan myslivec povídal, že je v takových podzemních dírách zimě teplo, a poněvadž Viktorka nikdy do vytopené sednice nepřijde, že zimu tak jako my necítí. To už pánhůh tak řídí; on sesílá anděle strážce dítkám, aby střehli jich ode všeho zlého a Viktorka je také ubohé dítě,“ pravila babička vcházejíc do stavení.
Jindy zaznívalo klekání a poledne z Žernovského vrchu z vížky nad kaplicí; ten den ale vyběhl Jan a Vilém s řehtačkami do sadu a řehtali, až vrabce ze střechy vyplašili. Odpoledne šla babička s dětmi do městečka k božímu hrobu, stavily se pro panímámu a Mančinku. Panímáma vždy vedla babičku do komory a ukazovala plnou vošatku barevných vajec koledníkům, ukazovala celou řadu mazanců a tučného beránka. Také podala dětem vždy po hnětance, babičce nikoli, ona věděla, že stařenka od snídaně na Zelený čtvrtek do večeře po vzkříšení do úst nevezme; ona sama také se na Velký pátek postila, ale přísný půst jako babička, to, říkala, že by nevydržela. „Každý dle svého svědomí, milá panímámo; já myslím, má-li být půst, ať je půst.“ Prohlížejíc pak panímámino umění a pochválíc kde co, dokládala: „My se zítra do pečení pustíme, uchystáno je vše; dnešní den ať je obětován modlitbě.“ A takový způsob byl v Proškovic domácnosti, neboť babiččino slovo platilo. Na Bílou sobotu bylo ale na Starém bělidle od časného jitra jako na pražském mostě: v sednici, v kuchyni, ve dvoře, u pece, všude se potkávaly dělné ruce, a ke kterékoli z ženských se děti se svými záležitostmi obracely, každá si naříkala, že neví, kde jí hlava stojí, i Barunka měla tolik práce, že zapomněla jedno pro druhé. Zato bylo ale kvečeru v stavení všecko všude v pořádku a babička s Barunkou i matkou šly na vzkříšení. Když pak v ozářeném, nábožnými naplněném chrámu zaznělo ze všech úst slavné „Vstaltě této chvíle ctný vykupitel Hallelujah!“, tu se cítilo děvče uneseno mocným citem, prsa se jí dmula, pudilo ji to ven, ven do šíré prostory, kde by mohla dát průchod nevýslovnému jásotu, který jí v duši hlaholil. Celý večer bylo jí neobyčejně milo, a když jí dávala babička dobrou noc, vzala ji okolo krku a pustila se do pláče. „Co je ti, proč pláčeš?“ ptala se jí babička. - „Nic mi není, babičko, v sobě mám radost, že musím plakat,“ odpovědělo děvče. A stařenka sehnula se, políbila vnučku na čelo a pohladila jí líce, neříkajíc ani slova. Znalať svoji Barunku!
Na Boží hod vzala babička k svěcení s sebou do kostela mazanec, víno a vejce. Když to pak domů přinesla, rozkrájelo se svěcené, každý z domácích dostal od obého po kousku a trochu vína. Drůbež a dobytek dostaly zase od obojího jako na vánoce, aby prý byly domu příchylné a hojný užitek dávaly, povídala babička. V pondělí byl ale na ženské zlý den, byla dynovačka a koleda. Sotva byly Proškovic ráno vstaly a se ustrojily, již ozývaly, se za dveřmi hlasy: „Já jsem malý koledníček“ atd., a tu najednou zaklepal kdosi na dvéře; Bětka šla otevřít, ale opatrně otvírala, mohli to být i chlapci, neboť jisto bylo, že žádný ze známých vyšlehání nedaroval. Byl to pan otec, nejranější ze všech. Přišel jako svatoušek, přál „šťastné a veselé hody“, pod kabátem měl ale schovanou vrbovou dynovačku; tu najednou s ušklíbnutím vytáhl a začal ženské šlehat. Dostaly všechny, i hospodyně, Adelka, i babičku šlehl přes faldy, „aby blechy neštípaly“, dodal se smíchem. A jako každý jiný koledník, dostal také pan otec po vajíčku, po jablíčku. „Co hoši, jak jste koledovali?“ ptal se pan otec chlapců. - „To jsou pěkní, jindy se jim nechce z lože, dnes ale sotva jsem vstala, už byli v sednici, aby mně vyšlehali,“ žalovala Barunka a pan otec i chlapci se jí vysmáli. Přišel i pan myslivec dolů dynovat, i Míla i Tomeš, zkrátka nebyl pokoj celý den a děvčata, jak zhlédly chlapce, schovávaly holá ramena pod zástěry.
Jara skokem přibývalo; lidé pracovali již v polích, nahoře na stráni vyhnívali se ještěrky a hadi, že se jich děti, jdouce na podzámecký vrch fialky a konvalinky hledat, vždy lekly, babička jim ale říkala, že se nemají co bát, že do svatého Jiří žádné zvíře není jedovaté, že se může vzít do ruky, „ale pak, když slunce už vysoko, pak je v nich jed,“ dokládala. Na louce za splavem rozkvítalo buličí očko, pryskyřník, na stráni modraly se podlésky a zlatově leskly se petrklíče. Děti sbíraly mladá lupénka do polívky, kopřivy přinášely housátkům, a kdykoli šla babička do chléva, slibovala Stračce, že už co nejdřív půjde na pastvu. Stromy úprkem obalovaly se listem, komáři vesele hráli ve vzduchu, skřivánek vznášel se vysoko v povětří, děti ho slyšely, ale málokdy malého zpěváčka viděly také, žežulku poslouchávaly a křičely do lesa: „Žežulko, pověz nám, jak dlouho budeme živy?“ Někdy zakukala, někdy se ale na ni Adelka zlobila, že nechce schválně zakukat. Chlapci učili Adelku otloukat vrbové píšťalky; když pak jí nechtěla píšťalka pískat, dávali vinu, že nedobře při otloukání říkala. „Vy holky neumíte ani píšťalku udělat,“ vysmívat se Jan. - „To není naše věc, ty ale zase neuděláš takovýto klobouček!“ -„ pravila Barunka, ukazujíc bratrům klobouček z olšových listů, okrášlený chudobkami, který byla celý jehlinami sešpendlila. - „Hm, to je kunšt!“ pohodil hlavou chlapec. - „Pro mne ne, ale pro tebe,“ smála se Barunka, jdouc dělat ještě šaty ke kloboučku a tělo panenky z bezové duše. Jan ale položil proutek na koleno, a povídaje Adelce: „Teď poslouchej a dívej se, jak to budu dělat,“ a začínaje otloukat říkal: „Otloukej se, píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu, a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému džbánu. Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.“ píšťalka byla otlučena, udělána a pěkně pískala. Vilém ale mínil, že dalece tak pěkně nepíská jako Václavova pasácká; omrzelo ho dělat píšťaly, udělal si z proutku vozík, připřáhl se k němu a začal rejdit po louce a psi za ním. Barunka dávajíc sestře udělanou panenku, povídala: ,Na, ale uč se to dělat sama, kdo s tebou bude hrát, až začneme my chodit do školy, budeš tu sama.“ - „Bude tu babička,“ odpovědělo děvče s tváří, v níž bylo vidět, že jí ta samota byla nemilá sice, ale když jí babička zůstane, že jí zůstane všecko. V tom šel kolem pan mlynář, podávaje Barunce list pravil: „Běžte s ním k mamince, řekněte, že byl prášek v městě a že mu ho na poště dali.“ - „To je od tatínka!“ zajásaly děti běžíce do stavení. Paní Prošková čtla s radostnou tváří list, dočtouc zvěstovala všem, že přijede tatínek v polovici máje i paní kněžna. „Kolikrát se to ještě vyspíme!“ ptala se Adelka. - „Asi čtyrycetkrát,“ řekla Barunka. - „Och je, to nebude ještě dlouho,“ mračilo se děvče. - „Víš co,“ radil Vilém, „já si udělám čtyrycet čárek na dvéře, a vždycky když ráno vstanu, jednu smažu.“ - „To udělej, uběhne ti čas, nasmála se matka.
Pan mlynář šel od splavu a stavil se. Tvář jeho byla starostlivá, nešklíbil se ani nemžoural, pikslu držel v ruce, ale netočil jí jen někdy dvěma prsty uhodil na víčko. „Víte-li, co nového, lidičky?“ pravil vcházeje do sednice. - „Co se stalo?“ ptala se babička i paní jednohlasně vidouce, že není pan otec, jako bývá. - „Máme tu horskou vodu.“ - „Bože, rač chránit, aby nebyla náhlá a zlá,“ pravila babička uleknuta. - „Bojím se toho,“ řekl mlynář; měli jsme po kolik dní už polední větry, nato přišly deště v horách, jak mleči tam odtud přišli povídají, jsou prý všecky potoky rozvodněné a sníh úprkem taje. Bude to letos myslím nekalé. Já jdu nyní rychle domů a uklidíme hned všecko zlému hostu z cesty. Radil bych, abyste se také přichystali, opatrnosti nikdy nezbývá. Odpoledne přijdu se podívat. dávejte pozor na přibývání vody - vy ale, malá čečetko, nechoďte k vodě,“ doložil pan otec, štípna Adelku do tváře; poté odešel ze stavení. Babička šla se podívat k splavu, po stranách splavu byly hráze stavené z dubových dřevců, mezi nimiž vyrůstalo kapradí. Na stěnách hráze viděla babička, že vody přibylo, nejnižší sazeničky kapradin byly již ve vodě. Kusy dřev, drnu a ratolesti stromů unášel špinavý proud řeky přes splav. Starostlivé vrátila se babička domů. Když šly kry, stalo se mnohdy, že se nastavěly u splavu a proud řeky, struhou se žena, stavení zatopil; vždy býval strach, když začal led pukat, mlynářští chodívali ustavičně na stráži, aby se kde možná nebezpečenství předešlo roztrhováním krů stavících se v hory. Ale proti horské povodni nebylo úbrany. Jako na divém koni přihnala se z hor, vzala na cestě vše s sebou, co se jí v cestu stavilo, roztrhala hráz a břehy, vyvrátila stromy i stavení, a to vše v takovém kvapu, že se lidé ani vzpamatovat nemohli. Proto také babička, zkušená toho, jak domů přišla, hned radila, aby se děly přípravy k odklizení věci ze sednic na hůru, co se také ihned dělo. Mezitím přišel pan myslivec, který jda z lesa okolo pily byl již slyšel, že přichází velká voda, a stoupání řeky pozoroval. „Ty děti by vám jen překážely, a když by zle přišlo, co s nimi, já je vezmu s sebou nahoru,“ pravil a hospodyně byly jeho nabídnutí rády. Odnášelo se, uklízelo, drůbež se odstěhovala na stráň, Stračka se odvedla k myslivcovům. „A vy jděte nyní za dětmi, aby ta paní neměla vše na starosti,“ pravila babička dceři a Bětce, když bylo vše uspořádáno, „já tu s Voršou zůstanu. Přijde-li voda do stavení, vylezeme na hůru, a tak zle, snad dá Pánbůh, nebude, aby nás vzala i se stavením; není sem tak spádno jako ke mlýnu, ti chudáci jsou hůře na tom.“ Paní Prošková nechtěla dlouho přivolit, aby tam matka zůstala, ale když si říci nedala, musela jít. „Aby vám psi nezaběhli,“ upozornila odcházejíc ze stavení. - „Neboj se o to, ti vědí dobře, kde ochrany hledat, ti se nás nespustí.“ Vskutku také chodil Sultán i Tyrl v patách za babičkou, a když si sedla s vřetánkem k oknu, z něhož bylo vidět na řeku, lehli k jejím nohám; Vorša, zvyklá jsouc na ustavičné šukání, mytí a smejčení, dala se do poklízení prázdných chlívků, aby něco dělala, nepomyslíc, že za hodinu snad vodou a bahnem naplněny budou.
Smrklo se, vody víc a více přibývalo, sotva již koryto struhy postačovalo; louka za splavem byla již pod vodou, a kde tomu vrboví nepřekáželo, viděla babička z okna, ačkoliv stavení nízko leželo a břeh řeky vysoký byl, kolísání se vln. Odložila vřetánko, sepjala ruce a začala se modlit. Vorša přišla také do sednice. „Voda hučí, až je člověku ouzko poslouchat; zvěř jako by cítila, že se něco bude dít, je schována, ani vrabce není vidět,“ povídala, oprašujíc u oken lavici. Vtom se ozval koňský dusot, po silnici od splavu pádil jezdec; u stavení zarazil a křikna: „Chraňte se, lidé, voda jde!“ pádil jedním cvalem podél břehu ke mlýnu, ode mlýnu k městečku. „Pánbůh s námi, nahoře je zle, poslali věštbu,“ pravila babička zblednouc. Než ale přece Vorše domlouvala, aby se nebála; šla ještě jednou podívat se, zdali vše v bezpečí a voda se ještě nevylívá. Zastihla u řeky pana otce. Měl vysoké boty nad kolena a ukazoval babičce, že již z řeky se vylívá i ze struhy. Přišel také Míla a Kudrna nabídnout se babičce k pomůcce, by sama v stavení zůstat nemusela; babička ale poslala Kudrnu domů. „Vy máte děti, kdyby pánbůh dopustil neštěstí, dělala bych si z toho svědomí. Má-li kdo s námi zůstat, ať zůstane Jakub, jemu se to lépe přísluší; a v hospodě ho nepotřebujou, tam není strachu, leda by se jim voda do chlíva dostala.“ Rozešli se. Do půlnoci bylo již stavení obklopeno vodou. Po žernovské stráni, pan myslivec přišel také k stavení na stráň, a věda, že babička sotva spát bude, volal a hvízdal, chtě se dovědět, jak je. Jakub se mu ozval z okna ze sednice, že bdí, aby se paní Prošková o matku nestarala, načež pan myslivec odešel. Ráno bylo vidět teprv, že je celé údolí jedno jezero. V sednici museli chodit již po prknech a Míla stíží jen se dostal na stráň k drůbeži, voda se takovou prudkostí hnala přes cestu, že mu div nohy nepodrazila. Mezi dnem přišli se všickni z myslivny podívat dolů. Děti vidouce stavení ve vodě a babičku chodit v sednici po prknech, pustily se na stráni do takového pláče a křiku, že sotva k upokojení byly. Psi se dívali z vikýře, a když na ně Jan volal, štěkali a vyli a rádi byli by dolů skočili, kdyby je Míla byl nedržel. Kudrna přišel, vypravoval, jaká spousta dál dole. Ve Zliči že vzala voda dvě stavení, v jednom že byla stará žena, která nechtíc poslechnout volání posla, aby se vystěhovala, otálela, až bylo pozdě. Mosty, lávky, stromy že bere voda, zkrátka vše, co jí v cestě leží. Ve mlýně že již jsou v hořejších sednicích. Kristla se přišla podívat, mohla-li by zatopeným přinést něco teplého k jídlu, ale, nebylo možná, a když smělý Míla přece k ní přebrodit se snažil, sama ho prosila, aby zůstal, kde je. Dva dni trval ten strach; třetí den teprv začala voda opadávat. Jak se divily děti, když se z myslivny vrátily; zahrádka byla zaplavena, v sadě bylo vysoko nánosu, místy, hluboké výmoky, vrby a olše byly do polovice obaleny bahnem. Lávka strhaná, chlívky podemleté, psí boudy odnesené. Chlapci šli s Adelkou podívat se za stavení. Měli tam sazené stromky, které si byli před rokem z lesa přinesli a jež babička jim zasadila, břízy děvčatům, chlapcům jedle. Stály tam beze škody. Pod hruškou byli si vystavěli malinkou chaloupku, udělali u ní zahrádku a plot, stroužku a na ní mlýnky, které se točily, když pršelo a stroužky se vodou naplnily. Byla tam i pícka, do níž dávala Adelka koláče a buchty z hlíny uplácané. Po celé malé živnosti nebylo ale ani památky. „Dětiny!“ usmála se babička slyšíc, jak toho litují; „jak by mohla obstát vaše hračka před proudem rozkaceného živlu, který stověké stromy a pevné domy vyvracel.“
Za krátký čas vysušilo slunce pole, luka i cesty, vítr roznesl nánosy, tráva svěžeji ještě se zelenala, škoda se všecka napravila a málo zůstalo památek zhoubné povodně; jen lidé si o ní dlouho povídali. Vlaštovičky zase přilítly; děti s radostí je vítaly, těšily se již, že brzičko přijde pan Beyer a po něm otec že přijede. Byl večer filipojakubský. Babička, když byla tříkrálovou křídou na všecky dvéře zvenku u stavení, u chlívku a kurníku tři kříže udělala, šla s dětmi na zámecký holý vrch. Chlapci nesli na ramenou stará košťata. Na vrchu byla již Kristla, Míla, všecka chasa ze dvora, ze mlýna, také Mančinka. Václav Kudrnův s bratry pomáhal Mílovi smolit košťata a ostatní rovnali do hranice dřeva a chvoj k pálení ohně. Noc byla krásná; teplý větřík vlnil zelenou osivu a roznášel vůni květin z parku a z kvetoucího sadu po celém vrchu. Z lesa ozývalo se houkání sovy, na vysokém topole u silnice štěbetal kos a z křoví v parku zanášely se líbezné zvuky slavíkovy písně až nahoru. Tu najednou vyšlehl plamen na Žlickém kopci, v okamžení nato na Žernovském vrchu a po stráních začaly se míhat a skákat plameny větší menší. A dále na vrchách náchodských, novoměstských vzplanuly ohně, tancovaly světla. Také Míla rozžal smolou napuštěné koště, hodě ho do hranice, která v malé chvíli vzplanula. Chasa začala výskat, každý uchvátil nasmolené koště, zapálil, a jak vysoko mohl, do povětří vymrštili křiče: „Leť, čarodějnice, leť!“ Pak seřadili se a začali s hořícími pochodněmi tance provádět, děvčata však držíce se za ruce a zpívajíce točily se kolem hořící hranice; když spadovala, rozházely oheň a začaly přeseň skákat, jak která daleko mohla.
„Dívejte se, tahle stará čarodějnice musí nejvýše vyletět!“ zvolal Míla, a popadna pometlo, tak prudce jím vyhodil, že v letu až zafičelo, vysoko vyletělo a skoro k zelenému osení zaletělo, kde stáli diváci. - „Ta prská!“ smála se chasa, běžíc pro praskající nasmolené pometlo. Chlapci tleskali pochvalu. Také ze Žemovského i Žlického vrchu ozýval se výskot, smích a zpěv. Okolo rudého ohně kmitaly se v divém kolování postavy jako fantastické; chvíli po chvíli z jejich středu diblík do výše vyletěl, zatřásl v povětří ohnivou palicí, až tisíce jisker spršelo, a zase dolů padal při jásotu lidstva. „Hlele ta vysoko letěla!“ zvolala Mančinka, ukazujíc prstem na ruku dolů stáhla, napomínajíc, aby neukazovala na čarodějnice, že by jí mohla některá střelu do prstu.
Bylo již pozdě, když se vracela babička s dětmi domů. „Babičko,“ neslyšíte nic?“ šeptala Barunka, zastavíc babičku uprostřed kvetoucího sadu, blíže stavení, „jako by něco šumělo.“ - „Nic to není, větřík zahrává listím,“ odpověděla stařenka, doložíc: „Tem větřík dobře dělá.“ - „Proč dobře?“ - „Protože stromy k sobě sklán í. Říká se, když stromy ve květu se líbají a objímají, že bude hojná úroda.“ - „Och babičko, to je škoda, teď když začnou třešně, jahody, když tu bude veselo, musíme sedět celý den ve škole,“ smutně řekl Jan. - „To jinak nejde, hochu, vždy doma nemůžeš být, ani vždy hrát. Nyní vám nastanou jiné starosti a jiné radosti.“ - „I já ráda budu chodit pravila Barunka, „jen po vás, babičko, se mi bude stýskat, - „I mně budete chybět, milé děti, ale což je to všecko platno, stromek kvete, odkvétá strom, ovoce odpadne, odroste dítě, rodičům odběhne. Tak to Bůh chce. Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho stráví, popelem zmrví se zem, na níž vyrůstají zase jiné stromky. Také babička vaše dopřede a uložíte ji k věčnému spánku,“ polohlasitě dodala stařenka. V křoví u slavík začal zpívat; děti říkaly, že to jejich slavíček, poněvadž každý rok do hrádky přiletěl a hnízdo si tam stavěl. Od splavu zaznívala smutná melodie ukolíbavky Viktorčiny. Děti chtěly ještě zůstat venku, babička ale nutila domů: „Víte, že zejtra už nastane škola a časné vstávání, pojďte spat, ať se matka nehněvá,“ pravila, pobízejíc jednoho po druhém přes práh.
Ráno při snídaní kázala matka dětem, vyjmouc Adelku, která ještě spala, jak se mají učit, pana učitele poslouchat, na cestě jak mají slušně se chovat, dávala jim samé dobré naučení, až bylo dětem do pláče. Babička chystala jim potravu. „Tu máte každý svoji porci,“ pravila, kladouc na stůl tři velikánské krajíce chleba, „tu máte každý kudličku, co jsem vám schovávala; vidíš, Jeníčku, ty bys ji byl dávno ztratil a nyní neměl bys čím chleba ukrojit,“ řekla, vytahujíc z kapsáře tři kudličky s červenými střenkami. Pak udělala do každého krajíce jamku, nacpala do ní másla, přikryla ji vydlábnutou střídou a položila jeden krajíc do rohožové mošinky Barunce, druhé dva do kožených kabelí chlapcům. K chlebu přidala ale ještě sušeného ovoce. Nasnídavše se, vydaly se děti na cestu. „Jděte tedy s Kristem pánem a nezapomeňte, co jsem vám řekla,“ napomínala matka ještě na prahu. Děti líbaly matce ruku a oči se jim zalily, Babička nedávala jim sbohem, ona je vyprovázela přes sad a Sultán s Tyrlem běželi též s sebou. „Poslechněte, chlapci, Barunku, když vás napomene, ona je starší z vás,“ kázala babička; „nevyvádějte na cestě žádné takové skotáctví, až byste si ublížili. Ve škole neseďte nadarmo, sice toho budete jednou litovat. Každého slušně pozdravte; vozům a koňům se vyhněte. Ty, Vilímku, neobjímej kdekterého psa, některý je zlý, kousl by tě. Nelezte k vodě a uhřátí nepijte. Ty, Jeníku, nesněz chléb před časem a pak na ostatních nemám! Nyní jděte s Pánembohem, navečír vám přijdem s Adelkou naproti.“ - „Ale babičko, nezapomeňte nechat nám oběd a ode všeho, co budete mít,“ prosil Jan. - „I jdi, bloudku, bodejť bychom zapomněli,“ usmála se babička. Pak požehnala děti křížkem a již chtěly jít, tu ještě vzpomněla na něco. „Kdyby měla přijít bouřka, myslím ale, že nepřijde, tedy nebojte se, jděte tiše svou cestou, modlete se, ale nestavte se pod strom, neboť do stromů rád hrom bije, rozumíte?“ rozumíme, babičko, tatínek nám to také jednou povídal.“ - „No tedy jděte s Pánembohem a vyřiďte pozdravení.“ Nato se babička rychle obrátila, aby neviděly děti slze, které se jí do očí draly. Psi obskakovali děti velikými skoky myslíce, že půjdou s sebou na procházku, ale Jan pověděl jim, kam jde cesta, žena je nazpět. Na babiččino zavolání vrátili se k ní, ale ohlídli se několikrát, jestli je přece některý nezavolá. Také babička se ohlížela,~ když viděla, že děti už za mostek zacházejí, kde na ně Mančinka již čekala, kráčela bez přítrže domů. Byla celý den jaksi zamyšlená, chodila po stavení, jak by někoho hledala. Sotva kukačka v sednici odkukala čtvrtou hodinu, vzala vřetánko pod paždí a pravila Adelce: „Pojď, děvečko, půjdeme školáčkům naproti; počkáme na ně u mlýna.“ Šly. U statue pod lípami seděla panímáma, pan otec a několik mlečů tam stálo. „Jdete naproti chase, viďte,“ volala panímáma zdaleka; „také čekáme na naši Manču. Posaďte se mezi nás, babičko!“ Babička sedla.
Co máte nového?“ ptala se pana otce a ostatních. - „Právě tu vypravuju, že musí chasa ten týden k odvodu,“ ozval se jeden z mlečů. - „No, potěš je pánbůh,“ pravila babička. - „Ba milá babičko, bude to zase nářku dost; myslím, že je v Mílovi malá duše,“ řekla panímáma. - „Tak to bývá, když je člověk k světu podoben,“ ušklíbl se pan otec, mžouraje okem; „kdyby toho u Míly nebylo, byl by vojny svoboden, ale ta šlakovitá žehravost rychtářovic Lucie a zlost správcovic slečinky mu posvítily.“ - „Snad to otec jeho spraví,“ mínila babička, „na to alespoň Jakub doufal, když mu o vánocích pan správce službu odřekl.“ - „Inu,“ začal jeden z mlečů, „on by starý Míla jednu nebo dvě stovky za to dal.“ - „Dvě stovky, milá brachu, je ještě málo,“ - řekl pan otec, „a tolik Míla dát nemůže, živnost není velká a kolik dětí na ní. Nejlíp by si ovšem pomohl, kdyby rychtářovic Lucii chtěl, ale proti gustu žádný dišputát. Já vím, jestli bude muset Míla jít k odvodu a bude mít ještě na vybranou, že raději bude vojákem, nežli by rychtářovým synem byl.“- „Inu, bič jako bič,“ hodil hlavou jeden z mlečů, „kdo Lucii dostane, nemusí říci „Bože, mne netrestej,“ ten bude trestán dost.“ – „Mně je nejlítěji toho děvčete Kristly,“ pravila babička, „ta bude dělat!“ - „Což děvče,“ zamžoural pan otec, „popláče, poheká a dost; Jakubovi bude hůř!“ - „Toť je jisto, kdo není rád vojákem, těžko přivyká, ale konečně by přece přivykl, jako každý jiný. Vím já dobře, pane otče, jak to chodí; nebožtík Jiří, dej mu pánbůh nebe, musel horšímu zvykat a já s ním, ale u nás bylo to jinaké a s Kristlou je to také jiné. Jiří dostal dovolení k ženění, vzali jsme se a žili jsme spokojeně. Zde to ale být nemůže; a není se čemu divit, že Míla s nechutí jde, když si ti dva pomyslí, čtrnácte let na sebe čekat! No, snad se přece podaří, že tomu ujde,“ dodala stařenka a celá tvář se jí pojednou vyjasnila, neboť zahlídla zdaleka přicházet děti. Ty opět, spatřivše babičku, pustily se do běhu. - „No Mančo, nemáš hlad?“ ptal se pan otec, když ho byla dcerka pozdravila. - „Baže mám, tatínku, a všecky máme hlad, vždyť jsme neobědvaly,“ odpověděla. - „A ten krajíc chleba, křížaly, buchty to byla rosa?“ mžikl pan otec, zatoče pikslu. „Copak, tatínku, to není žádný oběd,“ usmálo se děvče. - „A taký kus cesty klusat a tolik se učit, není-li pravda, děti, to se dostane hlad?“ zasmála se babička, a kladouc si vřetánko pod paží, dodala: „Půjdeme tedy, abych si vás zachovala a hladem jste mi neumřeli.“ Dali si dobrou noc. Mančinka povídala ještě Barunce, že bude zase ráno čekat na můstku, pak pospíchala za matkou do mlýna, Barunka chytila se babičky za ruku. „Povídejte mi tedy, jak se vám vedlo, čemu jste se ve škole učili a jak jste se chovali,“ ptala se babička po cestě. - „Hečte, babičko, já jsem bankaufsér,“ vyjel rychle Jan, před babičkou poskakuje. - „Prosím tě, hochu, co je to?“ ptala se babička - „Víte, babičko, kdo sedí na kraji ve škamně, ten dává na ostatní pozor, co vedle něho sedí, a který se nepořádně chová, toho si zapíše,“ vysvětlovala Barunka Mně se zdá, že tomu u nás říkají dohlížitel, ale to musel dávat pozor vždy jen ten nejhodnější a nejpilnější hoch z celé lavice, a pan učitel ho neudělal hned dohlížitelem.“ - „Však nám to Kopřivovic Toník vyčítal, když jsme šli ze školy, že prý kdybychom nebyli Proškovic, že by s námi pan učitel tolik nenadělal,“ žalovala Barunka. „To si nemyslete,“ pravila babička, učitel nebude s vámi dělat výminky, když toho zasloužíte, potrestá vás jako Toníka; to proto dělá, abyste si té pocty vážili, rádi do školy chodili a hleděli. A co jste se učili?“ - „Diktando,“ odpověděla Barunka i chlapci. - „Co je to vlastně?“ - „Pan učitel nám předříkává z knihy, my píšeme a pak to musíme překládat z německého do českého, z českého do německého.“ - „A což rozumějí ty děti německy?“ ptala se babička, majíc při všem svoje zvláštní mínění a vše ráda dopodrobna vyzvídajíc jako kněžna. „I babičko, žádný neumí německy, jen my trochu, protože jsme se doma již a tatínek na nás německy mluví; ale to nic neškodí, třebas tomu nerozuměli, přinesou úlohy dobře,“ vykládala Barunka. - „No ale jakpak je udělají, když na ně německy ani koukat?“ - „Však oni jsou dost trestáni, že je nedělají dobře; učitel jim buď udělá čárky do černé knihy, nebo někdy také dostanou fláky na ruce. Dnes měla také stát u černé tabule, co vedle mne sedí, Anina, ona nikdy diktando německé neumí. Ona si mi v poledne stěžovala, když před školou seděly, že neumí úlohu udělat a dostala jsem od ní dvě homolky za to.“ - „Tos ale neměla brát,“ řekla „Vždyť já jsem je nechtěla vzít, ale ona povídala, že má ještě dvě; byla tolik ráda, že jí úlohy napsala, a slíbila, že mi přinese každý den něco, jen abych jí s tou němčinou pomohla. Proč bych jí to neudělala, viďte?“ - „Pomoci jí můžeš, ale ne dělat, sice se to nenaučí.“ - „I copak z toho, to nemusí umět, to se učíme jen tak, že pan učitel chce.“- „Protože pan učitel chce, aby z vás něco bylo, a čím více umíte, tím snáze projdete. A německá řeč je přece jen potřebná; vidíte, ani nemohu s vaším otcem si pohovořit.“ - „Ale tatínek vám přece všecko rozumí a vy tatínkovi, a nemluvíte německy. Ale ve Žliči mluví se jen česky, tedy nemusí Anina umět německy; povídala, když bude chtít umět, že může jít do Němec. Pan učitel ale jinak nedá. A holečku, babičko, on se žádný rád neučí německé diktando, je těžké; kdyby české bylo, och je, to by šlo jako otčenáš.“- „Inu, když vy z toho ještě nemáte rozum, ale máte poslechnout a rádi učit. Jestlipak chlapci poslouchali?“ - „I ano, jenže Jeník začal, když pan sednice odešel, s chlapci dovádět, až skákali po lavicích. Já jsem mu ale řekla ...“ - „Tys mi řekla, ty, já jsem sám přestal, protože jsem slyšel pana učitele!“ - „To se dovídám hezkých věcí, máš dohlížet na jiné, a sám tropíš; jak to?“ řekla babička. „Babičko,“ ozval se Vilém, který byl posud tichý, ukazuje Adelce velký kus sladkého dřeva a knížtičku pozlátka, co vyměnil ve škole od jakéhos hocha za krejcar, „I babičko, to jsou rozpustilí ti kluci ve škole až hrůza. Kdybyste viděla, oni skáčou po škamnech a dohlížitelové také s nimi.“ - „I pro pána krále, co tomu říká pan učitel?“ - „To když pan učitel odejde ze školy ven. Když má přijít, to honem skákají na svá místa, dají ruce na škamnu a je ticho.“ - „Nezbedové!“ - pravila babička. - „A holky si zase hrajou s pannami ve škole, však já jsem to dobře viděl,“ žaloval Jan. - Jste vy to kvítkové z raráškovy zahrady, aby měl učitel s vámi svatou trpělivost,“ pravila babička. Děti jí povídaly ještě mnoho o škole, a jak se jim po cestě dařilo; byla to první jejich cesta a nemálo se na svoji samostatnost pyšnily, jak by z Paříže se byly vrátily. „A kde máš homolky, snědli jste je?“ ptala se ještě babička, zkoumajíc, co vše děti jedly, neboť o jejich zdraví starost měla. - „Jednu jsme snědli, druhou jsem si chtěla nechat domů, ale když jsem u tabule psala, vyšantročil mi ji Kopřiva z mošinky. On sedí za mnou. Kdybych mu byla co řekla, byl by mně, až bychom šli ze školy, nabuchcoval, ten je pěknej.“ Babička nedala dětem za pravdu, ale v duši si myslila: Vždyť jsme my nebyly lepší. Děti dobře věděly, že je babička shovívavější než matka, ona k mnohému dětskému šelmovství, co chlapci provedli, oko zamhouřila, nebránila, když si někdy Barunka zaskotačila, proto se jí také se vším svěřily spíše než matce, která dle své přísné povahy vše přísněji brala.
Bylo to za několik dní po prvním máji; byl čtvrtek, děti neměly školu a pomáhaly babičce v zahrádce zalívat květiny a víno, které se již po zdi zelenalo. Šly si také zalít svoje stromky; ony měly ten čtvrtek vůbec mnoho práce, neboť tři dni neprohlížela Barunka svoje panny, chlapci nemohli prohnat koníky, vozy, flinty a míče ležely v koutku. V holubníku také nebyli a králíky krmila Adelka. Ve čtvrtek muselo se vše vynahradit. Babička, hotova jsouc se zalíváním, nechala děti hrát, sedla na drnové sedátko pod modrý bez a pustila se do přádla, neboť nebyla zvyklá ani chvíli zahálet. Byla smutná, ani si nezpívala, ani si nevšímala černé slepice, která vešla otevřenými vrátky do zahrady, a když nikdo nebránil, na záhonku si hrabat začala. Sivá husa pásla se u plotu, žluté její housátka prostrkovaly hlavičky plotem, všetečně do zahrady nahlížejíce; babička měla je velmi ráda, ty housátka, a teď si jich ani nevšimla. Na kolikero stran myšlenky její zabíhaly. Přišel zvěst z Vídně od Jana, že nepřijedou v polovici máje, komtesa Hortensie že se těžce roznemohla. Dá-li jí Bůh zase zdraví, pak že by snad pan í kněžna se podívala na panství, jisto však že to není. Paní Terezka, když list přišel, plakala, děti také plakaly. Vilím měl na dveřích jen několik čárek ještě k smazání, a tu najednou bylo všecko těšení nadarmo. A ta dobrá, milá Hortensie aby měla umřít, to jim nešlo ani do hlavy; nezapomněly při žádném modlení obětovat otčenáš za její uzdravení. Ale což děti spokojily se zase, paní Terezka však, beztoho málomluvná, ještě méně mluvila, a kdykoliv babička do pokoje k ní přišla, viděla ji uplakanou. Posílala ji tedy raději na návštěvy, aby se vyrazila; ona byla babička vůbec ráda, když Terezka někam si vyšla, neboť viděla předobře, že se přece jen dceři v osamělém staveníčku mnohdy stýská a že by raději živa byla v hlučném světě, jemuž po mnohá léta byla uvykla. V manželství byla velmi šťastna, ale to zlé bylo při tom, že Jan největší část roku ve Vídni trávit musel a ona ve strachu a stesku bez něho žít musela. A nyní neměla vidět manžela, děti otce snad celý rok. „Pro život zas život,“ povídala si babička. S Janem chtěla přijeti Johanka, druhá dcera babiččina; chtěla se přijít na matku podívat, s ní se potěšit a také poradit, neboť se měla vdávat. Velice se již babička těšila, a nyní měla též po naději. Mimo to vše trápil ji Mílův odvod. Míla byl švarný, upřímný hoch, Kristla byla hodné děvče, babička je měla oba velmi ráda, byla by přála, aby se za sebe dostali. „Když se rovný k rovnému sejde, bývá shoda a pánbůh sám radost má z takového manželství!“ říkala. Avšak i té radosti hrozila těžká rána. Míla šel ráno s ostatními k odvodu. To všecko leželo babičce v hlavě, a proto byla smutná.
„Babičko, jen se dívejte, Černá tu hrabe. Počkej, ty opice! Vššša!“ ozval se Barunčin hlas, a babička pozdvihnouc hlavu, viděla slepici letět ze zahrady a na záhonku vyhrabaný důl. - „To je kůže, jak si chytře přišla! Vezmi hrábě, Barunko, a oprav záhonek. Hleďme ji, a husy jsou tu také. Ono mne to volá, je čas, šlo by to na hřad, já se trochu zapomněla. Musím jim nasypat.“ To řkouc odložila babička vřetánko a šla si nakrmit drůbež. Barunka zůstala v zahrádce, srovnávala záhon. Za chvíli přišla Kristla. „Jste tu sama?“ ptala se, nahlídnouc přes plot. - „Jen pojď dále, babička přijde hned, šla sypat drůbeži,“ zvala Barunka. - „Kdepak je matka?“ - „Šla do města navštívit kmotřinku; to víš, maminka pláče, poněvadž tatínek snad ani letos nepřijede, proto babička maminku raději posílá, kde by se trochu vyrazila. My se všecky tolik na tatínka těšily a na komtesu také, a všecko nám sklaplo. Chudák Hortensie!“ Po těch slovech Barunka, klečíc na jednom koleně na cestičce, opřela loket o druhé koleno, a položíc si hlavu do dlani, zamyslila se. Kristla sedla pod bez, ruce sepjaté položila v klín, hlava jí sklesla na prsa. Byla všecka ztracena, oči od pláče opuchlé. - „To musí být zlá nemoc, ta hlavnice; jestli ona umře, ach bože! Kristlo, ty jsi neměla nikdy hlavnici?“ ptala se po chvilkovém pomlčení Barunka. - „Ne, já jsem jaktěživa nestonala; ale teď bude po mém zdraví veta,“ smutně odpověděla Kristla. Tu se teprv Barunka dobře na ni podívala, a vidouc změněnou její tvář, vyskočila, popošla k ní ptajíc se: „Co je ti? Což je Míla odveden?“ Kristla místo odpovědi pustila se do štkaní. Vtom přišla babička nazpět. „Už se vrátili?“ ptala se rychle. - „Nevrátili ještě,“ zakroutila Kristla hlavou; „ale vždyť je darmo dělat si naděje. Lucka se prý zapřisáhla, že když ona Mílu nedostane, ani já ho dostat nemám. Co ona chce, to rychtář udělá, on je na ni tuze pyšný, a pan správce udělá zase mnoho kvůli rychtáři. Správcovic slečinka nemůže zapomenout, že byl milovník její od Míly pohaněn, přilívá též žluči, a je všeličeho ještě, milá babičko, co mi naději bere.“ - „Ale vždyť pak tatík Mílův byl na kanceláři, a jak slyším, nesl s sebou hezkých pár zlatých; byla by tedy přece čáka.“ - „Pravda, to jediná naše naděje, když ho vyslechli, že snad přece pomohou; ale stalo se již nejednou, že vyslechli a nepomohli; řekli zkrátka, že to nešlo, a člověk musel být spokojen.“ - „Snad se to Mílovi nestane; a kdyby přece, myslila bych, aby otec jeho ty peníze, co obětuje na úplatky, když by se nepodařilo, sebral, tvůj tatík aby ostatní přidal a Mílu vyplatili dle práva; měli byste po starosti.“ - „Kdyby nebylo kdyby, milá babičko. Zajedno jsou peníze, co starý Míla již nyní dal, tytam, zadruhé nemá můj tatík na hotovosti víc, než co potřebuje do živnosti, a byť měl i Jakuba dost rád a vzít si ho mi dokonce nebránil, přece by mu bylo milejší, aby mu zet do živnosti přinesl, a ne odnesl. A konečně dejme tomu, že by je i chtěl sehnat, Míla je hrdé nátury, nechce ode mne čehož přijmout, nedopustil by, aby ho můj tatík vyplatil.“ - „On si snad myslí: „Dostaneš-li velikého věna, bude ti, muži, poroučet žena,“ a tomu se každý hrdý muž vyhýbá, milá holka; tu by mu ale povolnost k necti nesloužila. Ostatně nač mluvit o něčem, co snad udělat potřeba nebude, a kdyby byla, stěží se vykonat dá.“ - „Chyba, veliká chyba, že se to stalo s tím Taliánem; já se tomu tenkráte smála, teď ale nad tím pláču,“ pravila Kristla. „Kdyby toho nebylo, byl by se dostal Míla do dvora, dvě léta byl by tam sloužil a zprostil se vojny. To mne nejvíc trápí, že já vlastně vinna jsem.“
„Bláhová, proč bys vinila se, jako by tuhle ta sedmikráska za to mohla, když bychom obě ji chtíce mít, o ni se pohádaly. Tož bych já se musela též vinit, že jsem přivedla mého nebožtíka do podobné nesnáze; byla to skoro podobná případnost jako u tebe. Milá brachu, cožpak člověk, když ho hněv, žehravost, láska aneb jakákoli vášeň uchvátí, má tolik kdy, aby se s rozumem radil? Tu chvíli kdyby po něm bylo, nebude dbát. A což je to všecko platno, i ten nejdokonalejší člověk podléhá slabostem.“ - „Babičko, vy jste již loňský rok o svátku pana Proška řekla, že váš nebožtík podobného cos dokázal, zač utrpěl, a nyní jste se zmínila zase; já zapomněla jako na smrt tázat se vás od té doby, povězte mi to nyní. Ujde chvíle, přijdem na jiné myšlenky, a sedí se tu pod tím bezem až milo,“ prosila Kristla. - „Třebas,“ řekla babička; „ty Barunko, jdi a dej mi pozor po těch dětech, ať mi to nejde k vodě!“ Barunka odešla a babička začala: „Byla jsem děvčice vyrostlá již, když začala Marie Terezie s Prusem vojnu. O něco se nepohodli. Císař Josef s vojskem přitáhl k Jaroměři a Prus položil se u hranic. V celém okolí bylo vojsko rozloženo i po vesnicích. V naší živnosti měli jsme několik sprostých vojáků a jednoho důstojníka. Byl to člověk lehké mysli, z těch, jimž se zdá, že hned každé děvče do svých tenat vpletou jako pavouk muchu. Já ho zkrátka odbyla, ale on si z mých slov ničeho nedělal, střásl je ze sebe jako rosu. Když řeč nic neprospěla, zařídila jsem si všechny pochodky tak, abych se s ním nikdež potkat nemusela samotná. To víš, jak to je, že musí děvče kolikrát za den běžet tu na pole, tu na trávu, že odejdou domácí a nechají ji samotnou, zkrátka, že není zvyk ani potřeba, aby kdo děvčata hlídal, že se musí hlídat samy, a tu naskytne se příležitosti dost pro svůdného člověka k pronásledováni. Ale Pánbůh mne chránil. Na trávu chodívala jsem časninko zrána, když ještě všecko spalo. Já od mladosti časně ráno vstávala, matka mi vždy říkala: „Kdo časně vstává, tomu pánbůh dává.“ Měla pravdu, kdybych ani jiný užitek z toho byla neměla, tedy radost. Když jsem vešla zrána do sadu nebo do pole a viděla travičku pěkně zelenou, porosenou, srdce se mi na ni smálo. Každé kvítečko stálo jako panna, s pozdviženou hlavičkou, s vyspalýma očkama. Všude čpěla vůně, z každého lístečku, z každé travičky. Ptáčkové, chudinci malí, nade mnou se vznášeli, zpěvem Pánaboha chválíce; jinak všude svaté ticho. Když pak začalo slunce za horami vycházet, bývalo mi vždy, jak bych v kostele stála, zpívala jsem si a práce mi šla od ruky jak by hrál. Jednou tedy zrána kosím, bylo to v sadu, tu slyším za sebou: „Pomáhej pánbůh, Madlenko!“ Ohlídnu se, chci říci: „Dejž to pánbůh!“ ale nemohla jsem leknutím promluvit, srp mi vypadl z ruky.“ - „Byl to ten důstojník, ne?“ vskočila jí do řeči Kristla. „Počkej jen, pomalu,“ pokračovala babička; „nebyl to důstojník, sice bych byla srp nepustila. To bylo radostné leknutí. Jiří stál přede mnou! Musím ti říci, že jsem ho tři léta neviděla. To víš, že byl Jiřík syn naší sousedky Novotné, té samé, co se mnou byla, když jsme s císařem Josefem mluvily?“ - „Ano, to vím; také jste nám povídala, že místo kněze z něho se stal tkadlec.“ - „No ano, to byl jeho strýc vinen; hochovi šlo učení jak by hrál, kdykoliv tatík pro něho do Rychnova jel, vždy slyšel jen chválu o něm. V neděli, když byl doma na vakacích, čítal místo mého tatíka, který byl přece výborný čtenář, sousedům z bible, a tak mu to šlo, že jsme s radostí poslouchali; Novotná říkávala: „Jako bych toho hocha už viděla kázat.“ My se všickni k němu chovali, jako by již vysvěcen byl, kde která co dobrého dělala, poslala mu, a jestli se omlouvala Novotná: „Ale bože, co my vám zase dáme,“ říkaly. „Až bude Jiřík panem páterem, dá nám požehnání.“ My spolu rostli, co jeden to druhý, ale když přišel o druhých, třetích vakacích, neměla jsem už k němu té smělosti, styděla jsem se ho, a když mnohdy za mnou přišel do sadu a mermomocí mi pomohl trávu nést, dělala jsem si z toho hřích, že mu v tom povoluju, opakovala jsem mu, že se to pro pana pátera nesluší, ale on se mi smál; to prý ještě kolik košů vody uteče, než on kázat bude! Bývá tak, že lidé míní, a pánbůh mění. Najednou, když byl na třetích vakacích, přišlo vzkázání z Kladska od strýce Jiříkova, aby tam k němu přišel. Byl ten strýc tkadlec, tkal krásné činované věci; tím si vydělal hezkých pár zlatých, a že neměl žádných dětí, vzpomněl si na Jiříka. Kmotra nechtěla ho poslat, ale tatík sám jí domlouval, aby ho nechala jít, že to může být k jeho štěstí a bratr otcův že má přece jakési právo k němu. Šel; kmotra a můj tatík ho provázeli, jdouce spolu do Vambeřic na pouť. Oni přišli zpátky, Jiřík tam zůstal. Stýskalo se po něm všem, mně ale a kmotře nejvíce, jenže ona o tom mluvila a já se nikomu nepochlubila. Strýc slíbil, že se bude o něho starat jako o svého. Kmotra myslila tedy, že chodí v Kladsku do škol; těšila se již, že dostane co nevidět první posvěcení, a medle Jiří za rok přišel domů se podívat co vyučený tkadlec! Kmotra plakala až hrůza, ale co dělat, Jiří ji prosil a přiznal se, že neměl pražádnou chuť na kněžství jít, ačkoliv by byl rád dále studýroval. Ale strýc že mu to vymluvil, že mu představil, jak dlouho by se musel nuzovat a potloukat po školách, po úřadech, nežli by došel kousku chleba, domlouval mu, aby se chopil řemesla, to že ho uživí záhy, řemeslo že je zlaté dno, a tím lepší pro něho, když i jinak je cvičen. Zkrátka, Jiří dal si říci, učil se tkalcovství, a že se všeho s celou chutí uchopil, prospíval i v řemesle. Strýc mu dal v roce za vyučenou; pak poslal ho do světa na zkušenou, a sice nejprve do města Berlína k svému známému, kde se měl ještě dotvrdit. Jiří ale stavil se dříve ještě v Čechách u nás. Tenkráte mi přinesl tuten růženec z Vambeřic.“ To řkouc vytáhla babička ze záňadří klokočový růženec, který nikdy neodložila, chvilku se na něj z pohnutím dívala, pak zas políbíc ho, schovala a pokračovala dále: „Můj otec neměl Jiřímu za zlé, že se dal na řemeslo, domlouval Novotné, aby si z toho nic nedělala, že ji naděje zmehla. „Kdo ví, k čemu to dobré,“ povídal; „nechte ho, jak si udělal, tak bude mít. Třebas cucky přepřádal, jen když svému dílu bude rozumět a zůstane poctivým, hodným člověkem, pak zaslouží takovou čest jako kterýkoli pán.“ Jiří byl rád, že se kmotr na něho nehněval, neboť ho měl co vlastního otce. I Novotná si dala říci - jakpak by nedala, vždyť to bylo její dítě, které milovala, nemohla tedy chtít, aby se cítilo nešťastné ve svém stavu. Pobyl u nás Jiří několik dní, pak odešel do světa a tři léta jsme ho neviděli a hrubě ani o něm neslyšeli, až se to ráno přede mnou vyskytl. Můžeš si myslit, jakou radost jsem měla. Hned jsem ho poznala, ačkoliv se velice změnil; vysoký byl neobyčejně, přitom tak pěkně urostlý, že by těžko bylo rovně mu pohledat. Sehnul se ke mně, vzal za ruku a povídá, proč jsem se ho tak lekla. ,Jak se neleknout,‘ řku, „vždyť jsi se tu octnul, jak bys z oblak spadl. Odkud jsi přišel a kdy?“- „Jdu přímo z Kladska, strýc se bojí, poněvadž všude tam verbujou, aby mne někde nesebrali verbíři; poslal mne, sotva jsem se ze zkušené vrátil, do Čech a myslí, zde ze se snáze skryju. Protloukl jsem se šťastně přes hory, a tu jsem.“ – „Ale propánaboha,“ povídám mu, „jen aby tě tu nesebrali; co říkala máma?“ – „Já ji ještě neviděl. Ve dvě hodiny s půlnoci jsem dorazil na místo. Nechtěl jsem mámu budit. Lehneš si na trávu pod Madlenino okno, ona je raná, počkáš, až vstane, pak půjdeš, myslil jsem a lehl jsem si na zelenou peřinu. Opravdu o tobě se darmo neříká ve vsi: Než skřivan zpívat začne, Madlena nese trávu domů. Sotva svítá, a ty už kosíš. Já tě viděl u studně mýt, česat se, a sotva se jsem zdržet se mohl, abych k tobě nepřiskočil; když jsi se ale modlila, nechtěl jsem tě vytrhovat. Ale teď mi pověz, jestli mne máš ještě ráda?“ Takovou řeč vedl; jak jsem měla jinak říci, nežli že mám, vždyť pak jsme se měli rádi od mladosti a jaktěživa mi na jiného myšlenka nepřišla. Trochu jsme povídali, pak vklouzl Jiří do chalupy k mámě, já zase šla povědít tátovi, že přišel. Tatík byl moudrý člověk, jemu se nelíbilo, že Jiří přišel v takovou nebezpečnou dobu. „Nevím,“ povídal, ,jestli zde ujde bílému kabátu; co možného bude, uděláme, abychom ho uklidili; jen žádnému neříkejte, že je tu. Novotná, ačkoliv měla velikou radost, měla přitom přece hrozný strach, neboť byl Jiří k rekrutýrce vypsán a jen tím ušel, že nevěděl nikdo, kde je. Tři dni seděl ukrytý na hůře v seně. Přes den byla u něho máma, navečer vklouzla jsem i já k němu a vespolek jsme si potom o všeličem povídali. Měla jsem takový strach o něho, že jsem chodila celé dni jako zmámená ovce a zapomněla důstojníku se vyhýbat, takže jsem mu několikrát přišla do rány. On, mysle snad, že se chci dobřit, začal hned zpívat starou notou; nechala jsem ho mluvit, ani jsem nu nepřišla tak zhruba jako kdy jindy, protože jsem se bála o Jiříka. Jak povídám, Jiří byl ukryt; mimo mne, jeho mámu a mé rodiče nevěděl nikdo o něm; třetí večer jdu z chalupy, trochu jsem se u Jiříka déle zdržela, bylo už ticho všude a hodně tma, tu mi vběhne do cesty důstojník. Vyčíhal mne, že chodím večer ke kmotře, a tu si u sadu na mne počkal. Co dělat? Mohla jsem jen křiknout, ale Jiří na hůře každé hlasité slovo byl by zaslechl a svolat ho jsem se bála. Spolehla jsem se na svoji sílu, a když si nedal důstojník říci po dobrém, pustili jsme se spolu na pěst. Nesměj se, holka, nesměj, nekoukej na mne, jaká nyní jsem; bylať jsem ovšem nevelká, ale sporá, ruce moje, zvyklé na těžkou práci, byly tvrdé. Byla bych mu dobře odolala, kdyby byl ve vzteku nezačínal na mne lát a hřešit. Tím se prozradil, a najednou jako hromová rána octl se mezi námi Jiří, popadna ho za chřtán. Slyšel hřešení, vykoukl z vikýře, v polotmě mne poznal a také hned vikýřem dolů skočil, div to věru, že hlavu nesrazil. Ale což on pomyslil nač, nedbal, kdyby pod ním i hranice byla hořela. – „Je to způsob, s poctivým děvčetem se tu v noci prát, pane?“ křičel Jiří. Já ho chlácholila, prosila, aby pomyslil, v čem je, ale on držel pána jako v kleštích, zlostí se třesa. Přece si ale dal říci. „V jiné chvíli a na jiném místě bychom si něco jiného pověděli, ale není zde k tomu čas, tedy slyšte a pamatujte. To děvče je mojí nevěstou; nebude-li mít budoucně před vámi pokoj, promluvíme spolu jinak. Nyní jděte!“ Poté přehodil pána přes vrátka jako hniličku; mne pak vzal okolo krku a povídá: „Madlenko, pamatuj na mne, pozdravuj mámu a buďte tu zdrávi, musím tu chvíli pryč, sice mne chytí. Nebojte se o mne, já znám každou stezku a jistě se protluču do Kladska, kde se přece nějak ukryju. Prosím tě, přijď do Vambeřic na pouť, tam se shledáme!“ Než jsem se vzpamatovat mohla, byl tentam. Já běžím hned k Novotné povědít, co se stalo; jdeme k našim, všichni jsme byli jako beze smyslu. Každého šumotu jsme se lekali. Důstojník rozeslal vojáky na všecky cesty, nepoznaje Jiřího myslil, že je přespolní a že ho někde natrefí, ten ale jim šťastně uklouzl. Vyhýbala jsem se pánovi, jak jsem jen mohla, on ale nemoha se jinak pomstít, ostouzel mne po vsi, jako bych špatné děvče byla. Znali mne všichni, nepodařilo se mu. Naštěstí přišel rozkaz, aby se vojsko hnulo zpět, Prus vtrhl přes hranice. Ono z celé té vojny nic nebylo, sedláci říkali jí „koláčová“, protože prý vojáci, když snědli po vesnicích koláče, domů se vrátili.“
„A jak se dělo s Jiřím?“ ptala se Kristla s napnutostí poslouchajíc. - „Nevěděli jsme o něm ničehož až do jara, poněvadž s těmi nepokoji nikdo nepřecházel. Byli jsme jako na trní. Přišlo jaro - a ještě nic; vydala jsem se na pouť, jak jsem byla Jiříkovi slíbila. Šlo více známých a naši mne jim dali na starost. Vůdce náš byl kolikráte v Kladsku a tatík mu nařídil, aby mne tam dovedl, on tam znal každý kout. „Stavíme se u paní Lidušky, abychom se trochu spořádali,“ řekl vůdce, když jsme přišli do města. Vešli jsme do malé hospody na předměstí. K paní Lidušce zacházeli všickni, kteří z Čech přišli; ona byla z naší krajiny. Tenkráte se ještě v Kladsku mluvilo všude česky, než to bývá tak, že se lidé rodilí z jedné krajiny rádi hledají. Paní Liduška nás s velikou radostí přivítala, museli jsme do její sedničky. „Jen se posaďte, já tu jsem hned, jen trochu vinné polívky vám přinesu,“ pravila ochotně a ztratila se ze dveří. Já měla srdce jako v kleštích, byla to radost, že se s Jiřím shledám, i strach, že se mu snad cos přihodilo zatím, co jsme o něm neslyšeli. Tu najednou zaslechnu venku známý hlas pozdravovat paní Lidušku a ji zase volat: „Jen dále, pane Jiříku, jsou tam poutníci z Čech!“ Dvéře se rychle otevřely a v nich se ukázal Jiří, avšak zhlídnouc ho, zůstala jsem jako hromem omráčená. Byl ve vojenském šatu. Mně se dělaly mžitky Jiří mně podal ruku, vzal do náručí a skoro s pláčem povídal. „Vidíš, Madlenko, já jsem nešťastný člověk; sotvaže jsem uchopil se řemesla a střásl ze sebe, co se mi nelíbilo, již mám zase nové jho na krku. Z deště jsem utekl a dostal se pod okap. Kdybych v Čechách byl, alespoň bych sloužil svému císaři pánu, a zde sloužit musím cizímu.“ – „Proboha tě prosím, cos to dovedl, Ze tě vzali?“ povídám mu. – „Inu milá, mladost nerozum. Nevěřil jsem zkušenému strejci, když jsem od vás utekl, všude se mi stýskalo, všecko bylo mi proti mysli. Šel jsem jednou v neděli s několika kamarády do hospody, nedbaje na žádné domluvy. Pili jsme, až jsme se opili, tu přijdou do hospody verbíři.“ – „Ti lotři,“ vskočila mu do řeči paní Liduška, která právě polívku přinesla; „kdyby pan Jiřík byl u mne býval, nebylo by se mu nic stalo; já ty jejich klamy mamy netrpím u mne; však pan strýc jinam nejde než k Lidušce. Inu, člověk má svědomí, ten mladý lid - inu co je dělat, když to nemá rozum. Už si z toho nic nedělejte, pane Jiříku, jste čistý hoch, náš král má rád velké vojáky, nenechá vás dlouho bez hůlky.“ – „Ať je to již jak chce,“ začal Jiří, „co se stalo, stalo se. My nebyli svoji, verbíři nás obalamutili, a když jsem vystřízlivěl, byli jsme já a Lehotský, můj nejmilejší kamarád, vojáky. Myslil jsem, že si hlavu strhnu, ale co dělat. Strýc také naříkal dost; konečně přemýšlel, jak by se alespoň celá ta věc zlepšit dala, když ne napravit. Šel ke generálovi a to uprosil, že jsem zůstal zde, že se co nejdřív kaprálem stanu a - no, to si povíme ještě. Jen mi teď nedělej těžké srdce, jsem rád, že tě vidím.“ Museli jsme se potěšit, jakkoli se dalo. Později dovedl mne Jiří k strýcovi, který nás rád viděl. Večer přišel také jeho kamarád Lehotský, hodný to člověk. Však si zůstali s Jiřím věrni až do smrti. Jsou už oba na věčnosti, a já tu ještě jsem.“
„Vy jste se už domů nevrátila, babičko, viďte, dědeček si vás vzal?“ vytrhla Barunka, která se byla dávno již vrátila, babičku ze zamyšlení, do něhož padla při vzpomínce na ony blaženě strávené chvíle při tomto shledání. - „Inu ovšem, nechtěl jinak dát. Dovolení k ženění, to bylo to, co mu ještě strýc vymohl. Čekali jen, až přijdem na pouť. Jiří na noc odešel, já zůstala noclehem u strýce. Byl to dobrý staroušek, pánbůh mu dej nebe. Druhý den časně ráno Jiří přiběhl a dlouho se strýcem se o něco radili. Pak přišel ke mně a povídá: „Madlenko, řekni mi upřímně, na dobré svědomí, máš mne tak ráda, abys se mnou i zlé snášela, otce i matku opustila?“ Jářku, že mám. „Když ano, tedy zůstaň zde a buď mojí ženou,“ povídá a uchopí mne za hlavu a líbá. Nikdy mne nelíbal, není ten zvyk mezi námi, ale to samou radostí nevěděl chudák ani, co dělá. „Ale co řekne máma, co řeknou naši?“ povídám a srdce se mi třáslo radostí a teskností. – „Co by říkali, vždyť nás mají rádi, vždyť nebudou chtít, abych se usoužil.“ „Ale můj bože, Jiříku, přece nám musí dát rodiče požehnání.“ Jiří neříkal na to nic, ale strýc přistoupil k nám, poslal Jiříka ven a povídá: „Madlenko, tys nábožná děvčice, líbíš se mi, vidím, že bude Jiří šťasten a že ne darmo po tobě si naříkal. Já bych mu bránil, kdyby to byl jiný člověk, ale on má svoji hlavu. Kdyby mne nebylo, byl by si zoufal, když ho odvedli, já trefil ho potěšit, a sice tím, že jsem mu vymohl dovolení k ženění. Nemohu zůstat ve lži. Do Čech nesmí; a kdybys ty zase domů šla, kdožví zdali by tě vaši nepřemlouvali. Až budete svoji, pak pojedem spolu do Olešnice a rodiče ti požehnání neodeprou. Poutníkům dáme s sebou list. Pozejtří budete mít oddavky ve vojenské kapli, já budu zastávat místo vašich rodičů a beru si to zodpovídání na svědomí. Madlenko, podívej se na mne, mám hlavu jak sníh, myslíš, že bych něco udělal, z čeho bych nemohl před Bohem odpovídat?“ Tak mi řekl strýc a slze mu tekly po tvářích. Svolila jsem ke všemu. Jiří div se nezbláznil radostí. Neměla jsem více šatstva, než co jsem měla na těle. Jiří mi hned koupil sukni, kabátek a granáty na krk k oddavkám, ostatní mi zaopatřil strýc. Jsou to ty samé granáty, co mám, mezulánka naháčové barvy a oblakové barvy kabátek. Poutníci odešli, strýc jim dal s sebou list, že tam několik dní zůstanu a s ním přijedu, více nepsal nic. „Lepší bude, když si to povíme,“ mínil. Třetí den ráno jsme měli oddavky, vojenský kněz nás oddával. Paní Liduška byla starosvata, Lehotský byl mládkem, jeho sestra družice, strýc a ještě jeden měšťan svědky, ostatně tam nebyl nikdo. Paní Liduška nám vystrojila snídani, a tak jsme ten den v bázni boží a v radosti strávili, vzpomínajíce jen na naše domů. Paní Liduška škádlila Jiříka u stolu, ustavičně mu říkala: „Vy, vy, pane ženichu, ani vás nepoznávám, to není ten zamračený pan Jiřík; ale není divu, že vám tvář září!“ Mluvilo se sem tam, jak to už bývá. Jiří chtěl hned, abych u něho zůstávala, strýc tomu ale nedopustil, až se prý vrátíme z Čech a z vambeřické pouti. Za několik dní jsme jeli do Olešnice, já a strýc. To divení, že jsem ženou, a matčin pláč, že je Jiří vojákem, nemohu vám popsat. Moje máma lomila rukama a ustavičně naříkala, že ji chci opustit, do ciziny jít za vojákem, až mi přitom vlasy vstávaly. Tatík ale vždy rozumný a moudrý rozhodl. „Teď konec,“ prál; „jak si ustlali, tak budou i spát. Mají se rádi, ať spolu zkoušejí; ty, mámo, víš, žes pro mne opustila také otce i matku, a to je určení každého děvčete. Kdo za to, že Jiříka potrefila ta nehoda. Ostatně tam není služba dlouhá, až si tu robotu odbude, může přijít sem. A vy, kmotra, upokojte se, Jiřík je moudrý hoch a stýskat se mu nebude, o to se už postaral. Ty, Madlo, neplač, pánbůh ti dej štěstí, a s kým jsi šla k oltáři, s tím abys šla do hrobu.“ Těmi slovy dal mi tatík požehnání a slze ho polily. Mámy také plakaly. Moje máma, jakživa o vše starostlivá, měla hlavu plnou. „To je rozum od tebe,“ kárala mne, „nemá tam kouska peřin, ani nářadí, ani šat, a vdá se. Co jsem na své nohy vstala, jsem neviděla takový obrácený svět.“ Dostala jsem pořádné vybytí, a když jsem měla všecko v pořádku, vrátila jsem se k Jiříkovi a neopustila ho až do smrti. Ta nešťastná vojna, kdyby té nebylo, mohl tu být ještě. Vidíš, že vím, milá holka, co je radost i co je žalost, že vím, co je mladost i nerozum,“ dokončila babička, položíc s mírným usmáním suchou ruku na Kristlino kulaté rámě.
„Mnoho jste zkusila, babičko, ale byla jste přece šťastna, dostala jste to, co srdce žádalo. Kdybych věděla, že budu i já po všem trápení šťastna, ráda bych je snášela, a byť musela i na Mílu čtrnácte let čekat,“ pravila Kristla. - „Budoucnost má Bůh v rukou. Co bude, to bude, tomu se, holka, nevyhneš, a nejlíp, když se odevzdáš pevnou důvěrou do vůle boží!“ - „Jakpak jinak; ale člověk se nemůže mnohdy vzpamatovat, a jestli mi Jakuba odvedou, budu naříkat. S ním odejde všecka radost, s ním moje jediná podpora ztracena.“ - „Jak to mluvíš, Kristlo, nemáš-li otce?“ - „Mám otce hodného, pánbůh mi ho zachovej, ale je přece již starý, broukavý. Již letos ustavičně chtěl, abych šla za muže, by ho měl kdo zastat; což budu dělat, až jestli Jakuba odvedou?“ A já si přece jiného nevezmu, a kdyby se všickni na hlavu postavili, pracovat budu do úpadu, aby neměl tatík co broukat, a když to nepůjde - nepůjde, vdávat se nebudu. Ach babičko, vy ani nevěříte, jaké já mám trápení v té hospodě! Nemysletež na práci, bože zachraň, z té já si málo dělám, ale to, co musím mnohdy přeslechnout, to mne mrzí.“ - „A od toho si nemůžeš pomoci?“ - „Prosím vás, jak? Kolikrát jsem řekla otcovi: „Vidíte, tatíku, tak a tak to je, netrpte takových hostů,“ ale on nerad komu co řekne, nerad by si hosty zradil, a tu mně vždy říká: „Prosím tě, holka, řekni co chceš, jen nebuď hrubá, ať se hosté nezradí, víš, že je to naše živnost.“ Nemám být hrubá a nevlídná; jsem-li přívětivá, stanu se v lecjaké hubě ohryzkem; veselá, zpěvavá, jak jsem vždy byla, sotva budu, co si tedy počnu? Kdyby to byli jen nějací darmotlachové, já bych je brzy sklidila, to jsou hořcí hosté, těch mám plný žaludek. Já se vám to stydím říci, jak mne kozel pronásleduje, a jako by mi to někdo šeptal, že on si dá záležet, aby dostal Mílu protože ví, to že je můj obránce, že se bojí, aby se mu nestalo to, co by chtěl rychtářovi udělat vděk, ba zase za dceru mstí se, vždy ale, filuta, myslí na sebe. Tatík se ho bojí a máma chudák, to víte, jako by již na světě nebyla, víc leží než nemohu s takovou věcí přijít. Kdybych vdaná byla, všecko by to bylo jinačí; když se mi někdo nelíbil, řekla jsem jen Mílovi, a jestli ho nemohl vystrnadit, pozoroval ho, že se netroufal ten člověk hrubě na mne kouknout. Ach babičko, kdybych já vám to vypovědít, jak on mne má rád a já jeho, ale to se nedá,“ a děvče podeprouc lokte o kolena, vložila tvář do dlaní a zamlčela se.
V tom samém okamžení vstoupil tiše, nepozorován Míla do zahrádky. Jeho krásná tvář byla bolestí rozryta, jasné oči zkaleny; tmavokaštanové kučery, okolo čela se točící, byly ustřihány, místo furiantské vydrovky měl na hlavě vojenskou čepici, na ní struček jedličí. Barunka se Míly lekla, babičce sklesly ruce do klínu, tvář jí zbledla a tiše zašeptala: „Potěš tě Pánbůh, hochu!“ Když ale Kristla hlavu pozdvihla a Míla ruku jí skoro bezzvučným hlasem řekl: „Jsem voják, za tři dni musím do Hradce!“, padla mu bez smyslu do náručí.
Druhý den, když šla babička dětem jak obyčejně naproti, bylo její první slovo: „Hádejte, děti, kdo u nás je?“ Děti se trochu zarazily, nenapadlo jim hned, až Barunka zvolala: „Pan Beyer, viďte, babičko?“ - „Uhodlas, a přivedl s sebou svého synka.“ - „I jé, to jsem rád, poběhněme k němu!“ vykřikl Jan a již také utíkal a Vilím za ním, že jim kabely jen tak od boku odskakovaly. Babička volala, aby šli jako lidé a neletěli jako zvěř, ale kdežpak hoši byli. Skoro bez dechu vrazili do sednice; matka chtěla je kárat, ale pan Beyer natáhl po nich své dlouhé ruce, vyzdvihl jednoho po druhém a objav je, líce jim políbil. „A co jste celý rok dělali, jak jste se měli?“ ptal se hlubokým hlasem, který se v malé prostoře silně odrážel. Chlapci hned neodpovídali, zraky jejich utkvěly na chlapci, as v Barunčině stáří, který stál vedle pana Beyera. Byl to hezký z hoch, zcela otci podoben, ovšem že údy jeho neměly té hranatosti co otcovy, tváře že měl kvetoucí a z očí že zářila jen dětinská radost. „Aha, vy koukáte na mého hocha, no tedy se na něj podívejte a podejte si ruce, abyste byli dobří kamarádi. To je ten můj Orel.“ Tak mluvě strčil synka kupředu, který bez ostýchání chlapcům ruce podával. Vtom přišla Barunka s babičkou i s Adelkou. „No, a tu vidíš Barunku, o níž jsem vám doma povídával, že mi vždy nejprvnější přijde dát dobré jitro, když tu nocuju. Letos ale, jak vidím, je to jinaké, chodíte již do školy, a tu musí Jeník zároveň vstávat s Barunkou. A jak se vám líbí ve škole, nechtěl bys, Jene, raději po lese? Vidíš, můj Orlík musí se mnou na číhání, na hory, on bude umět pomalu tak střílet jako já,“ vyptával se a spolu vyprav oval myslivec, jsa obklopen dětmi. - „Ó, ani jim to nepovídejte,“ pravila babička; „Jeník se hnedle poplaší a bude chtít Orlovu ručnici vidět.“ - „Nu což, ať se na ni podívá; jdi, Orlíku, přines mu ji, vždyť není nabitá.“ - „Není, tatínku; poslední ranou střelil jsem, jak víš, po káněti,“ řekl chlapec. - „A zastřelil jsi je; tím se můžeš pochlubit. Jdi je chlapcům ukázat.“ Chlapci vyběhli radostně s Orlem ven; babičce to ale nedalo, ačkoliv ji pan Beyer ujišťoval, že Orlík pozor dá, přece šla za nimi. „Ale ty se jmenuješ jako pták?“ ptala se Adelka Orla, když byli venku a Jeník i Vilím zastřelené káně prohlíželi. - „Já se jmenuju vlastně Aurel,“ usmál se synek na Adelku, „ale tatínkovi se lépe líbí říkat mi Orel a mně se to též líbí; orel je pěkný pták. Náš tatínek zastřelil jednou orla.“ - „To si myslím, povídal Jan; „já ti ukážu orla a mnoho zvířat, mám je namalované v knize, co jsem dostal vázaného; pojď se mnou.“ To řka, táhl Orla do sednice, kde mu hned Orlovi se zvířata velmi dobře líbila a pan Beyer též s velkou libostí list od listu prohlížel. „To jsi vloni neměl?“ ptal se Jana. - „To jsem dostal vázaného od komtesy, a ještě jsem dostal pár holubů od Kristly a králíčky od myslivců, a od babičky dvacetník a od rodičů na šaty!“ chlubil se Jan. - „Ty jsi šťastný hoch,“ začal pan Beyer, dívaje se do knihy, a vida právě lišku, usmál se: „Jako živá; počkej, kůže, tobě musím posvítit!“ Vilím mysle, že to platí vymalované, divně se na něho podíval, až pan Beyer s usmáním řekl: „Neboj se, této lišce nic neudělám, ale jedné v horách, která jí je podobná, tu musíme skřípnout, dělá nám mnoho škody.“ - „Snad ji Petr chytne, já s ním byl pasti klást, než jsme odešli,“ mínil Orel. - „I hochu, liška je desetkrát chytřejší než Petr, ta má spády, že by si to člověk ani nepomyslil, a dokonce byla-li už jednou v pasti, jako ta, co na ni číhám. Mrcha, nalékli jsme na ni pečeni, mínili jsme, že ji musíme dostat; měla hlad, i co neudělala, kůže, ukousla si přeraženou nohu a utekla. Teď ji sotva dostanem, škodou člověk zmoudří a liška má věru tolik rozumu jako člověk,“ vypravoval ji myslivec, ustavičně listy obraceje. „Vždyť se nadarmo neříká chytrý jako liška,“ pravila babička. - „Tu je orel, tu!“ volali dívajíce se na krásného ptáka s roztaženýma křídlama, jak se vrhá na lup. „Právě takového jsem zastřelil; byl to krásný pták, skoro mi ho bylo líto, ale co dělat, taková příležitost se hned nenaskytne člověku. Trefil jsem ho dobře; a to je hlavní věc, jen zvíře mořit.“ - „To já také říkám,“ ozvala se zase babička. - „Ale že vám zvěři není líto té zvěři, pane Beyer, já bych nemohla žádné zvíře zastřelit,“ povídala Barunka. „Ale zaříznout můžete,“ usmál se pan myslivec, „a co lepší, když zvíře netušíc nebezpečenství jednou ranou padne, anebo když je dříve chytáním uplašíte, přípravami ustrašíte a pak teprv podřezáte, mnohdy ještě tak nešikovně, že vám polozabité uletí.“ - „My nezařezujem drůbež,“ upírala Barunka, „to Vorša, ta je nelituje, a pak je hned po nich.“ Chvíli ještě bavily se děti se zvířaty, pak je volala matka k večeři. Jindy vyptávaly se děti pana Beyera na hory, chtěly vědět, zdali nezabloudil do Rybrcoulovy zahrádky a všelicos jiného, tenkráte ptaly se ustavičně jen Orla, poslouchají se s velikým podivením, když jim mladý chlapec povídal o nebezpečenstvích, co s otcem již přestál, o zvířatech, které zastřelil, když jim popisoval ohromné balvany sněhové, které v horách leží, jak zasypou celé vesnice, takže jako pohřbeny pod nimi jsou, a lidé chtějí-li na povrch, obyčejně komínem ven vylízají a každý od svého stavení cestu klestit si musí. To vše ale Jana neodstrašilo, on si přece jen přál být již v tom stáří, kde by mohl k panu Beyerovi jít. „Až ty budeš u nás, pak mne dá tatínek na výměnu k rýznburskému myslivci, abych i lehčího myslivectví okusil.“ - „To je škoda, že nebudeš doma,“ mrzel se Jan. - „Nebude se ti stýskat, máme ještě dva mládence, bratr Čeněk je tak velký jako ty a sestra Mařenka bude tě mít ráda,“ pravil Orel. Co zatím děti sedíce na dvorku poslouchaly Orlova vypravování a skrze krystaly, které jim byl přinesl, do světla nahlížely, poslouchal pan Beyer babičku, vypravující o povodni a o všelikých novinkách, které se byly za celý rok přihodily. „A rodina mého pana bratra na Rýznburku, zdráva?“ ptal se myslivec. - „I zdráva,“ povídala paní Prošková. „Anuška hodně roste; chlapci chodí na Červenou Hůru do školy, mají tam blíž nežli do města; divno je mi, že tu ještě pan myslivec není; řekl, že se staví vás přivítat, až půjde na čekanou. Byl tu ráno a přinesl mi zprávu ze zámku, že došel z Vídně list. Šla jsem hned do zámku a dověděla se, že je komtese lépe, že snad kněžna na obžinky přijede, as čtrnácte dní zde se zdrží a pak do Florencie odjede. Mám tedy naději, že nám tatínek přes zimu zde zůstane; nevezme prý kněžna komonstvo s sebou. Za kolik let jednou budem zase delší čas pohromadě.“ Dávno byla již paní Prošková tolik nemluvila, dávno tak spokojena nebyla jako ten den, co dostala potěšitelnou novinu, že manžel přijede.
„Chvála Pánubohu, že ta slečinka z té nemoci vyvázla, byla by věčná škoda toho mladého, dobrého stvoření. Všickni jsme prosili Pánaboha, aby jí pomohl; včera tu ještě Cilka Kudrnovic pro ni plakala.“ – „Měla by proč plakat,“ mínila paní Prošková. Pan Beyer ptal se, jak to míněno, a babička vypravovala mu svoji návštěvu v zámku, při čemž ovšem komtese přičtla zásluhu, kterou o dobrobyt Kudrnovic rodiny měla. „Já slyšel,“ ptal se myslivec, „že je komteska dcera - V tom zaťukal někdo na okno. - „To je pan kmotr, znám ho po ťukání; jen dále!“ hodně hlasitě zavolala paní Prošková. - „Lidé mají zlé huby,“ odpověděla babička na myslivcovu otázku; „a kdo v slunci následují, stíny ho následují, to jinak není; co na tom, ať je čí je.“ Pan kmotr rýznburský vešel do dveří a oba myslivci srdečně se vítali. „Kde jste se zabavoval, že tak dlouho nejdete?“ ptala se babička, ouzkostně hodíc okem po ručnici, kterou pan myslivec na hřeb zavěšoval.- „Měl jsem roztomilého hosta, pana správce, přišel pro dříví; prodal si deputát, teď by rád měl zase dříví a chtěl by člověka svádět k partykám. Ten by mi vypadl. Já hned čul, že s něčím podobným jde, poněvadž přišel jak milius. Ale pověděl jsem mu do pravdy! Také jsem mu dal ťafku za Mílu; toho hocha je mi líto a Kristly též. Dnes ráno stavě se holbičku, ulekl jsem se, jak vypadá. To má ten safraport,“ pan myslivec se plácl přes ústa, vzpomena, že sedí u babičky, „na svědomí.“ – „Co se to stalo?“ ptal se Beyer a babička ráda vypravujíc pověděla mu Mílův odvod i příčiny jeho. - „Tak to je na tom světě kam se člověk obrátí, všude najde trápení a bídu, mezi velkými i malými, a který žádné nemá, ten si je udělá,“ povídal Beyer. - „Neštěstím a bolestí očišťuje se člověk ode všech šlaků, jako zlato ohněm. Bez bolesti není radosti. Kdybych věděla jak, bych ráda tomu děvčeti, ale nemožno. Musí prozatím snášet, jak se dá. Nejhůř jí bude zítra, až Míla odjede.“ - „Tedy zítra už odjede, divil se myslivec; „no, toť mají naspěch. Kam přijde?“ - „Do Hradce.“ - „Konáme tedy stejnou cestu, jenže já s plavci po vodě, a on po zemi.“ - Chlapci přiběhli do sednice, Jan a Vilím ukazovali panu myslivcovi káně, jež byl Orlík zastřelil, Orlík pak otci povídal, že byli u splavu a tam že viděl bláznivou Viktorku. - „Ještě je živa ta osoba?“ divil se pan Beyer. „Ba ubohá, lépe by jí bylo v zemi, nežli jí na zemi je,“ odpověděla babička. „Ale schází již, stárne; málokdy je ji slyšet zpívat, leč za světlých nocí.“ - „Ale u splavu přece sedí, kouká do vody, mnohdy přes půlnoc,“ pravil myslivec. „Včera jsem šel okolo ní, trhala a házela je do vody; bylo již pozdě. „Co tu děláš?“ povídám. Ona nic, ptám se jí podruhé, tu se po mně obrátí, zajiskří očima; myslil jsem, že po mně skočí, ale snad že mne poznala nebo co jí hlavou prolítlo, obrátila se zase k vodě a proutek za proutkem házela přes splav. Někdy s ní nemůže člověk ničehož pořídit. Je mi jí líto, přál bych jí ukončení toho bídného živobytí, ale kdybych ji neviděl sedět u splavu, kdybych neslyšel, když stojím načekání, její písničku, chybělo by mi cosi; stýskalo by se mi,“ řekl myslivec, drže káně ustavičně v rukou. -“Když člověk na něco zvykne, těžko odvykat,“ pravil Beyer, klada rozžatou hubku do krátké hliněnky drátované, a když si několikrát pořádně zabafčil, pokračoval: „Ať to již na člověka, zvíře nebo věc. Tak já jsem zvyklý, když jdu na cestu, na tuto dýmku; moje matka z podobné kouřívala, jako bych ji viděl sedět na zápraží.“ - „Cože, vaše matka kouřila?“ s podivením zvolala Barunka. - „V horách ženské mnoho kouří, zvláště staré babičky, jenže místo tabáku bramborovou nať, a dostanou li, višňový list“ - „Nemyslím, že je to chutné,“ pravil myslivec, nakuřuje si též, ale do malované porcelánky. - Tak mám i jistá místa v lese rád,“ začal zase Beyer, „na nichž se vždy mimovolně zastavím, které jsem si zamiloval, že mne upomínají buď na jisté osoby, aneb na milé neb nemilé okolnosti mého života. Kdyby chyběl na těch místech jediný strom, jediný keř, chybělo by mi cosi. Na jednom místě, je to srázná výše, stojí osamělý smrk, je to starý strom, ratolesti jeho se z jedné strany chýlí nad hlubokou propastí, v jejíchž rozpuklinách sem a tam kapradí aneb kříček jalovce roste, a v dole žene se potok přes skaliska a tvoří samé vodopády. Nevím sám, jak se dělo, ale k tomu vždy jsem zabloudil, když mne něco soužilo a nějaké neštěstí mne potkalo. Tak když jsem chodil za mojí ženou a se domníval, že ji nedostanu; rodiče její bránili a později teprv svolili. Tak když mně umřel nejstarší synek, i když mi stará matka zemřela. Vždy jsem vyšel z domu, šel bez cíle, nekoukal se ani vpravo, ani vlevo a mimovolně nesly mne nohy do divokého dolu, a když jsem se octnul nad propastí u zasmušilého smrku, když jsem viděl před sebou vrchole hor, jeden nad jako by ze mne tíže spadla, já se nestyděl plakat. Když jsem drsné tělo stromu obejmul, zdálo se mi, že je v něm život, že rozumí mým žalobám, a ratolesti jeho chvílemi nade mnou zašuměly, jako by se mnou vzdychaly a povídat mi chtěly o stejných bolestech.“ Beyer se zamlčel, velké jeho oči byly obráceny na světlo na stole hořící, z úst hrnuly se místo slov lehounké obláčky dýmu ke stropu, provázené jeho myšlenkami.
„Ba věru, člověku se někdy zdá, jako by ty stromy živy byly,“ řekl rýznburský myslivec. „Vím to ze zkušenosti. Jedenkráte je tomu již několik let - vykázal jsem stromy k porážení. Hajný nemohl jít, já šel ke kácení dohlížet. Drvoštěpové přijdou a hotují se porazit nejdřív krásnou břízu; ani poskvrnky na ní nebylo, pěkně stála jako panna. Zahleděl jsem se na ni, a tu se mi zdálo - je to k smíchu, ale bylo mi tak -, jako by se mi k nohám skláněla, ratolestmi jak by mne objímala, a do uší mi znělo: „Proč chceš usmrtit můj mladý život, co jsem ti udělala?“ Vtom zaskřípělo ostří pily po kůře a vjelo do těla. Já nevím, jestli jsem vykřikl, ale to vím, že jsem chtěl zdržovat drvoštěpy, aby dále neřezali, když se ale na mne s podivením dívali, zastydl jsem se, nechal je pracovat, ale utekl jsem do lesa. Celou hodinu jsem bloudil a ustavičně mne ta myšlenka pronásledovala, že mne bříza prosí, abych jí život nekazil. Když jsem se konečně přemohl a na místo došel, byla poražena, ani lístečku se na ní nehýbalo, jako mrtvé tělo ležela. Mne pojala lítost, jako bych byl vraždu spáchal. Kolik dní do mne nic nebylo, ale nezmínil jsem se nikomu, a kdyby právě dnes řeč o tom se nebyla strefila, nebyl bych se nikdy zmínil.“ - „Také se mi jednou podobně vedlo,“ začal svým hlubokým hlasem Beyer. „Měl jsem odvést zvěř do důchodu. Jdu na lov. Tu mi přijde do rány srna. Pěkné zvířátko, jak by je vysoustruhoval. Vesele se ohlíželo po lese a popásalo. Napadla mne lítost; i myslím: nejsi-li blázen, k čemu je to? Střelím, ale ruka se mi třásla, trefil jsem srnu do běhu, sklesla, nemohla utéci. Pes se k ní hnal, já mu ale nedal, cosi mi bránilo nedat jí ublížit. Šel jsem k ní, a nemohu vypovědít, jak bolestně se to zvířátko na mne podívalo, prosebně a žalobně. Vytrhl jsem nůž a vrazil jí do srdce; zatřásly se jí údy, bylo po ní. Já se ale pustil do pláče a od té doby - no, co bych se za to styděl.“ - „Tatínek nechce střelit na srnu,“ rychle vyjel Orlík. „Dobřes pověděl. Kdykoli mířím, vidím před sebou raněnou srnu, žalobné její oči, bojím se, že chybím, že zvíře poraním; raději nechám tak.“ - „Měl byste jen tu zlou zvěř zastřelit a ty dobré zvířátka nechat, těch je škoda,“ ozval se Vilím, který skoro slzel. „Ono není žádné zvíře tak dobré, aby nebylo zlé, jako zase žádné tak zlé není, aby dobré nebylo, jako to u lidí bývá. Je to mýlka, když myslíme, že to zvíře, které má hezkou, mírnou tvář, musí být také dobré, a které se nám nelíbí, že je zlé. Tvářka je mnohdy lhářka ve světě. Bývá tak, že člověk to, co se mu protiví, co ho nedojímá, snáze oželí, ani tak nelituje jako to krásné, co se mu líbí, a proto bývá mnohdy k onomu nespravedlivý. Byl jsem jednou před popravou dvou zločinců v Hradci. Ten jeden byl krásný člověk, druhý ale byl ohyzdný, nevlídný, divoký. První zabil svého kamaráda, poněvadž měl i domnění, že mu svedl milou. Druhý byl rodič z naší krajiny; šel jsem k němu, když už byl odsouzen, do žaláře, abych se ho zeptal, nepřeje-li si čeho vzkázat domů, že bych mu to milerád vyřídil. Podíval se na mne, divoce se zasmál, pak zatřásl hlavou a povídá: „Já vzkázání, pozdravení, komu? Já neznám nikoho.“ Odvrátil se ode mne, položil tvář do dlaní a chvíli zůstal tak sedět, pak vyskočil, postavil se se založenýma rukama přede mne, ptaje se: „Člověče, uděláš mi, oč tě požádám?“ „Udělám, milerád,“ povídám a podal jsem mu ruku. V tom okamžení ležela v jeho tváři taková přenáramná bolest, že bych pro něho byl všecko udělal; tvář jeho ztratila všecku odpornost, jen útrpnost vzbuzovala a účastenství. Musel mi dobře nahlídnout do srdce, poněvadž mi ruku prudce popadl, stiskl a pohnutým hlasem pravil: „Kdybyste mně byl před třemi lety takto ruku byl mohl podat, nebyl bych tu. Proč jsme se nepotkali? Proč mne potkávali jen lidé, kteří mne v prach šlapali, kteří si z mé tváře posměch tropili, kteří mne pelyňkem a jedem krmili! Matka mne nemilovala, bratr mne vyhnal, sestra se za mne styděla, a ta, o které jsem myslil, že mne má ráda, pro niž jsem život nasadil, za jejíž jediné milé usmání modré z nebe bych byl strhl, pro niž mi tolikráte líto bylo, že nemám deset životů, abych je obětoval za její lásku, ta si jen blázny ze mne dělala, a když jsem chtěl slyšet z jejích úst, co si všickni povídali, vyštvala mne ze dveří psem,“ a divoký ten člověk plakal jako dítě. Za chvíli setřel slze, vzal mne za ruku a tiše doložil: „Až přijdete do Maršovského revíru, jděte do divokého dolu, nad propastí stojí osamělý smrk, tomu doneste moje pozdravení a těm dravým ptákům, co okolo něho lítají, a těm vysokým horám. Pod jeho větvemi spával jsem celá léta, jemu jsem řekl, co nikdo neví, pod ním nebyl jsem takovým bídným lazarem, byl jsem. Zamlčel se, sedl zase na lavici a víc nepromluvil, ani se na mne nepodíval. Odešel jsem s lítostí od něho; lidé láli, proklínali toho ošklivého, že zaslouží smrt, že mu lotrovství z očí kouká, že nechce ani kněze, ani koho jiného vidět, že na lidi jazyk plazí a že jde k smrti jako na posvícení. Toho krásného litovali, drali se o písničku, kterou složil v žaláři, a každý přál, aby dostal milost, protože zabil jen ze žárlivosti kamaráda, ten ale že z pouhé zlomyslnosti děvče zastřelil, které prý mu nic neudělalo, a že zabíjel lidi. Tak soudí každý podle svého citu; kolik hlav, tolik smyslů; každému oku věc jiná, proto také těžko určovat: tohle je takové a nesmí být jinaké. Bůh jedině zná svět, on nahlíží v nejtajnější skrýše lidského srdce a soudí je; on rozumí mluvě zvířat, před ním je světlý kalíšek každé bylinky, on zná cestičky každého broučka, šum větru řídí se jeho rozkazem, vody proudí, kam on jim vykázal cestu.“ Myslivec se zase zamlčel, dýmka mu byla vyhasla; oko jeho krásné svítilo, obličej podobal se hornímu údolíčku, osvětlenému mírným svitem podzimního slunce, na němž ale ještě zelena dost i kvítků, byť i na vrších sníh ležel. Všickni se na pana Beyera zahleděli, až se babička ozvala: „Máte pravdu, pane Beyer; milo vás poslouchat, jako svatý výklad. Ale čas uložit chasu; váš synek bude od cesty umdlen, vy též; zítra si ostatní povíme.“
„To káně mi, Orlíku, dej pro výra, co a ním?“ řekl myslivec, bera ručnici na rameno. - „I s radostí.“ - „My ho k vám časninko ráno donesem,“ prosili chlapci. - „Vždyť musíte do školy.“ - „Zítra odpustila jsem jim školu, aby užili hosta,“ řekla matka. „No, já moje sojáky nechám také doma, abyste měli dobrý den. Přijďte tedy. dobrou noc! Buďte zdrávi!“ - Přívětivý pan bratr dolňan, jak mu pan Beyer někdy říkal, podal přátelům ruku, zavolal Hektora, který se Orlíkovi velmi líbil, a vyšel ze dveří. Ráno než se děti oblékly, stál již Orlík na vorech, s kterými ke břehu připlouli. Po snídaní šel pan Beyer s chlapci do myslivny, babička s Barunkou i Adelkou šly do hospody dát Mílovi spánembohem. Sednice v hospodě byla nabita; matky a otcové loučících se vojáků, kamarádi, sestry i známé tam byli. Ačtě jedni druhým domlouvali, ač i hospodský i Kristla nestačili nalívat, ba i Míla nalívat pomáhal, ačtě i chasa zpívala rozličné vojenské i veselé písně, aby si srdce dodali, přece to všecko nic platno nebylo; ani se žádný neopil, jako když šli k odvodu. Tenkráte si nastrkali zelených chvojí na čepice, výskali rozpustile, pili, zpívali, aby zatopili, ohlušili strach a bázeň. Vždyť měl přece hrstku naděje i ten nejrovnější, ten nejhezčí hoch. Pak jim lichotilo litování děvčat, těšila je láska rodičů, která v takových okamženích jako vroucí proud, ukrytý v lůnu země, na povrch se vyřinuje, pyšnili se úsudky známých: „Och, ten se nevrátí, takový hoch - urostlý jak sosna i všecek jak by ho ulil - z takových vojáků mají radost.“ Takovými sladkými kapkami mírnila marnost hořký nápoj, který nutná povinnost před ně stavěla; a naopak to, co oslazovalo zdravým, pěkným hochům trpkou tu cestu, to ji ztrpčovalo těm, kterým netřeba míti strachu, kteří si vědomi byli tělesné chyby, mnohý marnivý ji ale zato tak těžce nesl, že by raději vojákem se byl stal, než pokřiky poslouchal: „Nemusí pro tě máma plakat, však na buben přísahat nebudeš, jsi psu do podvazku“; anebo: „Hochu, dej se k rejtarům, máš nohy jak vůl rohy!“ a podobné žehavky, jimiž je šlehali. Babička vešla do hospůdky, nešla ale do sednice; ne proto, že tam byl vzduch dusný, ale těžké mračno bolesti, které dusilo srdce všech a jako povlak na tvářích se jevilo, to ji zaleklo. Ona cítila, jak těm zarmouceným matkám je, z nichž tu jedna rukama lomila v němé bolesti, tu jiná tiše plakala neb hlasitě si naříkala. jak je těm děvčatům, které se ostýchají zármutek svůj najevo dáti, a přece bez pláče se podívat nemohou na ty bledé hochy, kteří pitím smutnějšími se stávají, a když zpívat chtějí, hlasu vynutit nemohou. Ona cítila, jak je těm tatíkům zasmušile za stolem sedícím, kteří o ničem nemluví, na nic nepřemýšlejíce, nežli kde budoucně vzít náhrady za pracovité hochy, kteří jim byli co pravá ruka, jak bez nich si nestýskat, jak jich čtrnácte let pohřešit. - Babička sedla s dětmi do sadu. Za chvíli tam přišla Kristla, usoužená, uplakaná, bledá jako stěna. Chtěla mluvit, ale na prsou ležel jí kámen a hrdlo měla jak stažené, nemohla slova promluvit. Podepřela se o kmen kvetoucí jabloně. To byla ta samá jabloň, přes niž o Janu věneček házela. Přelítl, a nyní, kde se jí měla vyplnit naděje, že s miláčkem spojena bude, musela se loučit. Přikryla si tvář bílou zástěrkou, pustíc se do hlasitého pláče. Babička jí nebránila. Přišel Míla. Kam se poděla ta kvetoucí tvář, ta živost očí! Jak by ho z mramoru vytesal. Mlče podal babičce ruku, mlče obejmul milené děvče a vytáhna ze náprsí vyšívaný šátek, který každý hoch co důkaz lásky od svého děvčete dostává, utíral jí ním oči. Nepovídali si, jak hluboký jejich zármutek, ale když zazněla z hospody sloka písně:
Pak až my
se rozloučíme,
dvě srdéčka zarmoutíme,
dvě srdéčka, čtyry oči
budou plakat ve dne v noci,
objala Kristla prudce svého hocha a štkajíc ukryla tvář na jeho prsou. píseň ta byla ozvěnou melodie, která i v jejich srdcích neustále zněla. Babička vstala, po tváři hrnula se jí slza, také Barunka plakala. Stařena položivši ruku na Mílovo rámě, pravila pohnutým hlasem: „Sprovázej a utěš tě pánbůh, Jakube. Konej, co musíš, rád a nebude ti to přicházet zatěžko. Dá-li Bůh zdaru mému úmyslu, nebude loučení vaše nadlouho. Doufejte. Ty, holka, když ho máš ráda, nepřitěžuj mu svým nářkem. Spánembohem!“ To řkouc udělala Mílovi kříž, stiskla mu ruku, rychle se odvrátila, a vezmouc děvčátka za ruce, odcházela k domovu s tím sladkým vědomím, že potěšila zarmoucené. Milenci, do jejichž srdcí babiččina slova jako rosička na vadnoucí kvítek padla, k novému životu je vzkřísíc, drželi se v obejmutí pod kvetoucí jabloní, jejíž květy, od vánku střásané, shůry na ně padaly. Před hospodou zarachotil žebřinový vůz, přijížděje pro vojáky, ze dvora voláno: „Mílo! - Kristlo!“ Ale oni to neslyšeli. Drželi se v náručí - což jim bylo do světa, jeden v druhém objímal celý svůj svět. –
Odpoledne rozloučil se i pan Beyer s vlídnými hostiteli. Paní Prošková jak obyčejně naložila otci i synovi plné tašky jídla na cestu. Chlapci dali Orlovi každý něco na památku, Barunka pásku okolo klobouku, Adelce poradila babička, když se jí ptala, co má dát, aby dala růžičku, co dostala od komtesy. „Ale vy jste povídala, že ji budu nosit za pasem, až budu velká, pravilo děvčátko. „Je tak pěkná.“ - „To, co ti milo a vzácno, musíš dát milému hostu, chceš-li ho poctít. Dej mu ji, děvčatům přísluší nejlépe podat kvítko.“ Adelka zastrčila pěknou růžičku Orlovi za klobouk. „Och, milá Adlo, nevím, jak dlouho ta růžička krásu svoji podrží, Orel je divoký pták, celý den lítá po skalách a vrších, v dešti a větru,“ pravil pan Beyer. Adelka tázavě obrátila očka po Orlovi. „Nestarej se, tatínku,“ řekl chlapec, dívaje se s potěšením na dárek; však já ji všední den, když budu v horách, dobře uschovám, jen ve svátek se s ní budu honosit, a to mi zůstane vždy pěkná.“ Adelka byla ráda. Žádný netušil, že ona sama je ta růžička, po níž někdy Orlík zatouží, kterou si odnese na sněžné hory a v úkrytu lesním pěstovat a chovat bude k svému potěšení, láska její že bude svit a blaženost jeho života.
Bylo již po svatodušních svátcích, jimž babička „zelené“ říkala, snad proto, že májemi z břízy okrášlila celé stavení, vnitř i zevnitř, takže i u stolu i v posteli všickni pod zelenem byli. Již bylo i po krásném Božím těle i po Janu Křtiteli. Slavíček již v křoví nezpíval, vlaštovičky vyváděly mláďata zpod střechy, na peci u koček leželo májové kotě, s kterým se Adelka ráda mazlila. Černá její slepice vodila již odrostlá kuřátka a Sultán i Tyrl skákali zase noc co noc do vody po myších, což zavdalo starým přadlenám příčinu k povídačkám, že straší na lávce u Starého bělidla „hastrman“. Adelka chodila s Voršou zavádět Stračku na pastvu, chodila s babičkou po bylinách aneb seděla vedle ní na dvorku pod lípou, jejíž květy také již babička sušila, a odříkávala jí z knihy. A večer, když šly spolu naproti dětem, zašly si přes pole; babička si dohlížela k lenu, ráda se dívala po širých panských polích, jejichž bohaté klasy úprkem žloutly, a když vítr po nich vlnky házel, nemohla z nich ani oka spustit. Říkala Kudrnovi, který obcházeje pole obyčejně k ní se připojil: „Radost je z toho božího požehnání, nedopouštěj, Bože, pohromy!“ – „Ba máme veliká parna,“ říkával Kudrna, obraceje přitom oči po obloze. Když šli okolo hrachu, neopomenul natrhat Adelce do klínu mladých lusek a vždy upokojil si svědomí tím, že by ani kněžna proti tomu nic neměla, „protože má babičku i dětičky ráda“. Barunka nenosila již sestře kousky sladkého dřeva neb sladké smůly, co si buď za krejcar koupila anebo od děvčat dostala za dělání německých úloh. Jakmile se prodavačka nedaleko školy rozložila s třešněmi, pravidelně každé poledne krejcar za ně utratily. Když šly domů dubinou, sbíraly jahody; Barunka udělajíc z kory březové kabelku, vždy sestře plnou nasbírala, a když jahod nebylo, paděrkovala trávnice a později borůvky a oříšky lískové přinášela. Babička pak přinášela z lesa houby, jež děti dobře rozeznávat učila. Zkrátka, bylo konec července a na začátku srpna měla přijeti paní kněžna i otec, a mimo to těšily se děti, že bude konec škol. Paní Prošková dohlížela již zase celé dni v zámku, aby ani koutečku nezůstalo nevysmejčeného, a pan zahradník nohy si mohl uběhat po zahradě, dávaje pozor na každý záhůnek, zdali mu kvítka rostou, jak on chce, přehlížeje trávníky, jestli by přece některá travička bujněji nebyla vyhnala, aby ji mohl hned zároveň s druhými sestříhnout, prolízaje keř od keře, zdali tam podělkyně nezapomněly kopřivu, aby ji vytrhl a přes plot hodil. Všude bylo chystání k příjezdu velitelky. Mnozí, jimž příjezd paní užitek přinášel, těšili se na ni; mnozí se mrzeli a správcovic každý den o píď hlavy ponižovali, a když se po dvoře mluvilo „zítra jsou tu“, pan správec tak se snížil, že i na ponížené pozdravení poklasného poděkoval, čehož nikdy v zimě nečinil, když byl první osobou v zámku. Babička přála paní kněžně všecko dobré, modlila se za ni každodenně; kdyby ale s jejím příjezdem nebyl spojen býval i příjezd zeťův, bylo by jí to jednostejně bývalo, vidět ji nebo nevidět. Tenkráte ale babička i paní kněžny sotva dočkat se mohla; měla cosi za lubem, o čemž se ale nikomu nezmínila.
Na začátku srpna začínaly pomalu žně a paní kněžna vskutku také hned první dni přijela s celým komonstvem. Slečinka správcovic čekala Italiána, avšak se jí hned doneslo, že ho nechala paní kněžna v hlavním městě. Paní Prošková zářila radostí, děti měly zase svého milého tatínka; babičce se ovšem tvář trochu zasmutila, když neviděla přijíždět s Janem dceru Johanku. Přinesl jí ale list, v němž jí dcera vzkazovala tisíceré pozdravení od tety Dorotky i od strýce a vědomost dávala, že pro churavost strýce přijeti nemůže, poněvadž tetě hospodářství i hlídání chorého nechat nelaskavé by bylo. - Psala, že je ženich její hodný člověk, že je teta srozuměna, aby si ho vzala, a že jim chce o Kateřině svatbu vystrojit, že čekají jen na babiččino svolení. „Až budem svoji, jakmile to bude možno, přijedem do Čech, abyste nám dala, mamičko, požehnání a poznala mého Jiřího, jemuž ale Jura říkáme. On také není Čech, je kdesi až z tureckých hranic, ale dobře se s ním srozumíte, já ho naučila česky dříve než Terezka Jana. Ráda bych si byla vzala Čecha, já vím, že by vás to bylo více těšilo, ale co dělat, mamičko, srdce si nedá někdy poroučet, mně se zalíbil ten můj Krobot.“ Tak se list končil. Terezka list předčítala, Jan byl přítomen a povídal si: „Jako bych ji slyšel, tu veselou Hanu, ale hodné děvče, a Jura je pořádný člověk, znám ho, je to první tovaryš u strýce, co Hana je, a kdykoliv jsem k nim do kovárny vešel, měl jsem radost z Jury. Chlap jak hora a řemeslník aby ho pohledal.“ - „Ale jedno slovo tam bylo, Terezko, tomu jsem nerozuměla, někde tady dole, to mi ještě jednou čti,“ a babička ukazovala v listu na konec. - „To je Krobot, ne?“ - „Co je to, prosím tebe?“ - „To tak přezdívají ve Vídni Chorvátům.“ - „Takové to tedy je. No, pánbůh jí dej štěstí. Ale kdo by si to pomyslil, z jakých to končin se ti lidičky k sobě dostanou. A Jiří se jmenuje, jako nebožtík její otec!“ S těmi slovy složila babička list, utřela slzu z oka a šla si ho uchovat do přítruhlíčku. Děti byly nevýslovně blaženy, že měly mileného otce doma. Nemohly se ani dost na něho vynadívat a jeden přes druhého dral se o slovo, chtíce otci vypovědít, co se za celý rok zběhlo, což mu ale všecko z listů matčiných dávno známo bylo. „Ale zůstaneš u nás přes celou zimu, viď, tatínku?“ ptala se Adelka lichotně, hladíc otci vousy, což bývalo vždy jejím zalíbením. - „A viď, tatínku, až bude sanice, že nás svezeš na těch krásných saních a že na koně rolničky zavěsíš? Pan kmotr z města pro nás jednou poslal v zimě, byli jsme tam s maminkou, babička nechtěla jeti, ale to se jelo a to to zvonilo, každý v městečku vyběhl dívat se, kdo to as jede,“ vypravoval Vilím; otec ale nemohl přijít k odpovědi, protože již zase Jan začal: „Víš-li pak, tatínku, že budu myslivcem? Až vyjdu ze školy, půjdu k panu Beyerovi do hor a Orel půjde na Rýznburk.“ - „Dobrá, jen se dříve pilně uč ve škole,“ usmál se otec, nechaje chlapci svobodu mínění. Přišli i přátelé, pan myslivec i pan mlynář, vítat milého hosta. Staveníčko se obveselilo; i Sultán s Tyrlem s jakousi neobyčejnou divou radostí se hnali proti Hektoru, jako by mu chtěli povídat novinu. Vždyť je měl pán rád; výprask nedostali od té doby, co kačátka zakousli, a kdykoli mu přišli naproti, pohladil je po hlavě. Babička také povídala, vidouc jejich radování, že zvíře dobře si všimne, kdo je má rád, a že si to dlouho pamatuje.
„A je-li pak komteska úplně zdráva?“ ptala se paní myslivcová, přijdouc s dětmi přivítat pana kmotra. „Povídá se, že je, ale já myslím, že není. Něco ji musí trápit. Ona byla jakživa subtilná, ale nyní jí není než duch a ty oči se již jako z nebe dívají. Plakal bych, když ji vidím, ona je anděl. Však je paní kněžna všecka utrápena, a co se komtesa roznemohla, přestaly v našem domě radovánky. Právě před nemocí měla být zasnoubena jednomu hraběti. Je z bohatého rodu, paní kněžna je zadobře s jeho rodiči a přeje si prý velmi ten sňatek. No nevím,“ doložil pan Prošek s nedověřivým povrtěním hlavy. - „A co tomu hrabě říká?“ ptaly se ženské. - „Co by říkal, musí být spokojen a čekat, až se děvče uzdraví; a jestli umře, může nosit smutek, má-li ji opravdu rád. - Chce prý jeti za kněžnou do Vlach.“ - „A má slečna hraběte ráda?“ zeptala se babička. - „Kdož to může vědět. Nemá-li jiného v srdci, mohl by se jí zalíbit, je pěkný člověk,“ odpověděl Jan. –“Však to, jestli se jí jiný lépe nelíbí,“ řekl pan mlynář, podávaje panu Proškovi otevřenou pikslu; „proti gustu žádný dišputát.“ Bylo to jeho oblíbené přísloví. „Tuhle naše šenkýřka měla by už po svatbě a nechodila by jako pod vodu spuštěná, kdyby jí šlaci nebyli odvedli to, co se jí líbilo,“ dořekl mlynář, bera, když všem podal, i sám šňupec a mžikna přitom stranou po Kristle, která tam také byla.
„Litoval jsem vás oba, když mi to Terezka psala,“ pravil pan Prošek, pohleděv na bledé děvče; „jestlipak se již Míla trochu vpravil do svého stavu?“ - „Co má dělat, chudák! Musí, ač mu těžko dost,“ odpověděla Kristla, obrátíc se k oknu, aby ukryla slze. - „To věřím,“ ozval se myslivec; „zavřete ptáka třebas do zlaté klece, les mu bude přece milejší.“ - „Dokonce když tam samička po něm touží,“ ušklíbl se po straně mlynář. „Já byl také vojákem,“ začal pan Prošek; úsměv pohrával okolo pěkných úst, když to řekl, a modré jeho oči obrátily se na paní Terezku. Usmála se též pravíc: „Tys byl hrdina, ty!“ - „Jen se nesměj, Terezko; když jsi chodila se dívat na hradby s tetou Dorotkou, jak se exerciruju, plakaly jste obě dvě.“ - „A ty s námi,“ zasmála se paní Terezka. „Tenkráte nám ale žádnému nebylo do smíchu, leda těm, co se na nás dívali.“ - „Musím se přiznat,“ řekl dobrosrdečný hospodář, „že jsem si pranic z toho nedělal, má-li mne kdo za babu nebo hrdinu, nebyl jsem té cti žádostiv. Celých těch čtrnácte dní, co jsem byl vojákem, provzdychal a proplakal jsem, hrubě nejedl ani nespal, takže mne nebyl než stín, když jsem dostal propuštění.“ – „Tedy jen čtrnáct dní jste byl vojákem - no, to by si nechal Míla líbit, když by se mu počítaly i dni za léta,“ řekl mlynář. - „Však bych já se byl netrápil, kdybych to byl napřed věděl, že dobrý přítel jedná o moje vyplacení a že se za mne staví. Přišlo mi to z čista jasna. Bratrovi se vojenský stav líbí a také se všecek všudy lépe k němu hodí nežli já. Nemyslete však, že jsem zbabělec. Kdyby třeba bylo hájit rodinu a domov, byl bych první v řadě. Nu, nejsme všickni lidé stejní, jeden se hodí k tomu, jiný k jinému stavu. Viď, Terezko?“ - „To povídaje položil pan Prošek ruku na rameno paní Terezky a upřímně se jí podíval do očí. „Ano, ano, Jene, vy patříte jen mezi nás,“ odpověděla babička místo dcery a všickni jí v duchu přisvědčili, znajíce útlocitnou povahu hospodářovu.
Když se přátelé rozcházeli, vklouzla Kristla do babiččiny sednice a vytáhnuvši ze záňadří psaníčko, na jehož pečeti byl odtisk vojenského knoflíku, pravila tiše: „Od Jakuba!“ - „No to je hezky, co píše?“ řekla babička, těšíc se spolu s děvčetem. Kristla rozevřela list a pomalu četla: „Má drahá Kristinko! Nastokrát tě pozdravuju a líbám. Ach bože, je to platno! Já bych tě raději jednou opravdu políbil než tisíckrát na papír, ale tři míle cesty leží mezi námi a k sobě nemůžem. Já vím, že ty si kolikráte za den myslíš: „Co asi Jakub dělá? Jak se mu as vede?“ Dělat mám dost co, ale jaké je to dílo, tělo při práci a mysl všecka jinde. Zle se vede. Kdybych byl svoboden, jako je Vítkovic Tonda, snad by se mi vojenský stav zalíbil; kamarádi zvykají a pomalu nebude jim nic těžké. I já se všemu učím, nereptám proti ničemu ..., ale mne nic netěší a místo přivykání je mi den ode dne krušněji ... Od svitu do mraku myslím na tebe, má milá holubičko, a kdybych jen věděl, žes zdráva, kdybych jediné pozdraveníčko od tebe dostal, byl bych spokojen. Když stojím venku na stráži a vidím ptáky letět k vaší straně, myslím vždycky, proč nemají mluv, aby ti vzkázání moje vyřídili, aneb raději sám abych byl ptáčkem, tím malým slavíčkem, abych k tobě zaletěl. - Neříká ti babička Proškovic nic? Co tím jen myslila, že nebude snad loučení naše nadlouho? Nevíš? Já si, když mi je nejhůř, vždy na její poslední slova vzpomenu, a jako by pánbůh do mne vstoupil, tak mne občerství naděje, že ona poradí, jak a co dělat. Ona nemluví nadarmo. Jen mi pár řádečků pošli, abych se potěšil, však ti to někdo napíše; piš mi všecko, rozumíš? Sklidili jste sena za sucha? A co žatva? Tady již začínají sklízet. Když vidím žence jít do pole, praštil bych vším a utekl. Prosím tě, nechoď sama i na robotu, já vím, oni se tě budou ptát, budou ti dělat těžké srdce - nechoď; a ten darmotlach, ten písák -“
„To je blázen, on se bojí, že bych já snad -,“ zahněvala se Kristla, hned ale četla dále: „- nedal by ti pokoje. Jen se drž Tomše, já ho prosil, aby ti byl pravou rukou. Pozdravuj ho, i Anču. Dojdi také k našim a vyřiď jim pozdravení, a vaše také že nastokrát pozdravuju i babičku a dětičky i všecky známé a přátele. Měl bych ti ještě tolik co povídat, že by se to ani na takový kus papíru nevešlo, co by s ním Žernovský kopec se potáhl, ale už je čas na stráž. Když v noci chodím na stráži, zpívám si ,Vy krásné hvězdičky, což jste vy maličký‘. Zpívali jsme ji spolu vpředvečer, než jsme se rozloučili; tys při ní plakala. Ba bože, těšívaly nás ty malé hvězdičky, těšívaly, ale Bůh ví sám, budou-li těšit kdy více. Zůstávej s Pánembohem!“ Kristla složila list, tázavým okem dívajíc se babičce do tváře. - „No, můžeš mít radost, hodný hoch; vyřiď mu pozdravení, aby doufal v Pánaboha, že nebylo ještě tak zle, aby nebylo dobře; i jemu slunce vysvítí. Abych ti ale řekla určitě tak a tak to je, to nemohu, dokud nemám jistoty. Na robotu ale jdi, když bude třeba; ráda bych, abys podala paní kněžně o obžínkách věnec, beztoho že jiná ho nepodá, když budeš chodit na panské, než ty.“
Kristla byla těmi slovy dost potěšena a slíbila ve všem zachovat se dle babiččiny rady. Co se Jan vrátil, tázala se ho babička několikrát, kdy bývá paní kněžna doma, kam vychází, až se pan Prošek podivil. „Babička nebyla nikdy zvědavá dovědít se, co se v zámku děje; zámku pro ni jak by nebylo, a nyní se ptá a zase ptá. Co chce?“ Ale babička neřekla, tázat se nechtěli, tedy se ničeho nedověděli a přičtli zvědavosti.
Za několik dní vyjel pan Prošek s paní a se všemi dětmi do městečka; chtěl jim udělat dobrý den. Vorša a Bětka šly na pole, babička hlídala dům. Sedla s vřetánkem pod lípu na dvorek, jak to býval její způsob. Přemýšlela na cosi, ani si nezpívala, vrtěla hlavou chvílemi, zase si na něco přikývla, až konečně jakoby ustanovena si řekla: „Tak to uděláme“ V tom viděla jít po stráni dolů okolo pecí na lávku komtesu. Měla bílý šat, na hlavě kulatý klobouk slaměný; lehounce vznášela se po cestě dolů jako víla, nožka její, v atlasovou botku vtěsněna, sotva země se dotýkala. Babička rychle vstala a s velikou radostí ji vítala; ale srdce ji zabolelo, když se podívala děvčeti do tváře bleďounké, skoro průhledné, v níž ležela taková mírnost a spolu hluboká bolest, že nemohl bez útrpnosti nikdo na ni pohledět.
„Sama, a tak ticho zde?“ ptala se Hortensie, když byla babičku srdečně pozdravila. - „Sama, sama, odjeli mi do městečka. Děti nemohou se otce ani nabažit, když ho tak dlouho neviděly,“ pravila babička, utírajíc fěrtochem čistou lavičku, dříve než by slečnu k posezení zvala. - „Ba ovšemže dlouho; toho jsem já vinna.“ - „I jakpak, milostslečno, když pánbůh nemoc dopustí, co si může člověk přitom pomoci. Litovali jsme všickni a modlili se, aby pánbůh milostslečně zdraví navrátil. Je to velký poklad a člověk si ho teprv váží, když ho ztratí. Bylo by vás škoda, milostslečinko, jste mladinká, a milostivá paní kněžna měla by velikou lítost.“ - „Já to vím,“ povzdechla komtesa, kladouc sepnuté ruce na pěkně vázané album, jež si byla na klín položila. - „Jste bleďounká, milostslečno, co je vám?“ ptala se s velikým účastenstvím babička děvčete, které vedle ní sedělo jako vtělená žalost. - „Nic, babičko,“ odpověděla slečna nutíc se k úsměvu, který ale právě bolest srdce prozrazoval. Babička netroufala si ptát se víc, ale že slečna není jen tělesně chorá, to pozorovala.
Po chvíli začala se komtesa vyptávat, jak se všem v malém staveníčku dařilo, zdali děti vzpomněly i na ni, což jí babička všecko ráda pověděla, zase navzájem se ptajíc, jak se paní kněžna má a co dělá. „Paní kněžna jela do myslivny,“ odpověděla komtesa; „já ji prosila, že zůstanu, abych si údolíčko okreslila a vás navštívila. Staví se tu pro mne paní kněžna.“ - „I toť jako by ji pánbůh poslal,“ zaradovala se babička; „musím si jít pro čistý fěrtoch, člověk se od toho pazdeří všecek upráší. Poshovte, milostslečno, hnedlinko se vrátím!“ To dořekši vešla babička do stavení, a netrvalo dlouho, přišla v čistém fěrtochu a čistém šátku na hlavě i na krku, nesouc s sebou bílý chléb, med, máslo a smetánku. „Snad by vděk přišlo milostslečně ukrojit si kousek chleba, je včera pečený. Ale sedneme si do sadu, je tam zeleněji. Lípa sice dává stín, já pod ní ráda sedávám, proto již, že tu drůbež okolo sebe vidím hrabat, běhat a se batolit.“ - „Tedy jen zůstaňme zde, dobře se mi sedí,“ vskočila jí do řeči komtesa, odebírajíc přinesená jídla. Neupejpala se pranic, ukrojila chleba, jedla i pila; věděla již, že by zamrzelo babičku, kdyby ničehož nepožila. Mezitím ale rozevřela knihu a ukazovala babičce, co nakreslila. „I pane božíčku, totě celé údolíčko nad splavem, luka, stráně, les, splav, a namoutě věru, tu je i Viktorka,“ zvolala babička udivená. - „Ona se hodí do té samoty. Potkala jsem ji na stráni, je hrozně sešlá. Což není možná pomoci jí?“ útrpně ptalo se děvče. - „Och, milostslečno, tělu bylo by pomoci; ale což je to platno, když hlavní věc chybí, rozum. Duše její je zbloudilá, co dělá, dělá jako ve snu. Snad je to milost od Pánaboha, že jí vzal paměť na bolest, která zajisté hrozná musela být; kdyby přišla k vědomí, snad by v zoufání i svoji duši utratila, jako no, pánbůh jí odpustí, jestli zhřešila, také za to trpěla,“ přetrhla babička svoji řeč, obrátíc list. Nové podivení! „Spasiteli, toť je Staré bělidlo, dvorek, lípa - to jsem já, děti, psi, všecičko; ty můj Ježíši, čeho jsem se to nedočkala. Kdyby to naši viděli!“ přetrženě vykřikovala babička. „Nezapomenu já nikdy,“ pravila komtesa, „na lidi, kteří mi jsou milí, ale aby mi podoby jich jasněji v duši zůstaly, tváře jejich si vykreslím. Tak i krajiny, kde jsem trávila milé dni, přenáším ráda na papír pro milou památku. A to údolíčko zde je rozkošné. Kdybys k tomu svolila, ráda bych tě, babičko, vymalovala, aby měly děti památku.“ Babička se začervenala, za kroutila hlavou, namítajíc s upejpáním: „Mne, starou osobu; to by se ani, milostslečno, nehodilo.“ - „Jen nech, babičko, až budeš zase sama doma, přijdu sem a vymaluju tě; udělej to pro vnoučátka, aby měly tvoji podobu.“ - „Když tomu chcete, milostslečno, buďsi tedy,“ odhodlala se babička; „ale za to prosím, aby se toho nikdo nedověděl, řeklo by se, že se babička chytá marnosti. Dokud jsem živa, netřeba jim obrazu; až mne nebude, pak se děj co děj. „Slečna přivolila. „Ale kde se jen milostslečna tomu naučila, já jsem jaktěživa neslyšela, aby ženská malovala?“ ptala se babička, obrátíc opět nový list. - „V našem stavu musíme se mnohým a mnohým věcem učit, abychom věděly, čím dlouhé chvíle ukrátit. Mně se malířství obzvláštně zalíbilo,“ odpověděla slečna. - „Hezká to věc,“ mínila babička, dívajíc se na malovaný obrázek, který do knihy jen vložen byl. Na obrázku byla stromovím porostlá skála, od jejíž paty se odrážely vlny moře. Na skále stál mladý muž, držel v ruce růžové poupě a díval se na moře, na němž v dáli vidět bylo roztažené plachty lodi. - „To také milostslečna dělala?“ ptala se babička. - „Ne, malíř, od kterého jsem se učila malovat, dal mi ten obraz,“ odpověděla slečna polohlasně. - „To je snad on sám?„ - Komtesa neodpověděla, ruměncem polila se jí tvář; povstala. „Zdá se mi, paní kněžna že již jede.“ - Babička se dovtípila, ona věděla již, co slečně chybí. Nebyla to ještě paní kněžna. Komtesa se zase posadila a babička po několika výtočkách začala mluvit o Kristle a o Mílovi; svěřila se komtese, že by stranu toho ráda s paní kněžnou promluvila. Komtesa pak schválíc její úmysl slíbila ochotně přimluvit se. Kněžna se vrátila; přišla po stezce, prázdný kočár jel po silnici. Velmi srdečné pozdravila babičku; Hortensii podala kytku řkouc: „Ty miluješ divoké karafiátky! Natrhala jsem je po cestě.“ Komtesa se uklonila, políbila kněžně ruku, kytku zastrčila za pás. - „To jsou slzičky,“ pravila babička, pohlídnouc na kytku. - „Slzičky?“ divily se dámy. „Ano, slze Panny Marie. Povídá se tak o tom kvítku. Když pána Krista Židé na Kalvárii vedli, Panna Maria ho následovala, ačkoliv jí srdce pukalo. Když viděla na cestě krvavé stopy ran Kristových, hořce zaplakala a z těch slzí matky boží a krve syna jejího vyrůstaly po cestě na Kalvárii prý takovéto kvítka,“ pravila babička. - „Je to tedy kvítí bolesti a lásky,“ řekla kněžna. - „Milenci netrhají jeden druhému slzičky, myslí, že by museli plakat,“ začala zase babička a podávala paní kněžně sklenici smetany, prosíc spolu poníženě, aby přijala zavděk. Paní kněžna babičce neodepřela. „Ty můj bože,“ pokračovala babička v předešlé řeči, „ono je vždy proč plakat, i kdyby slzičky se netrhaly, při lásce bývá hoře i radost. Jestli jsou milenci šťastni, jiní lidé jim pelyňku přisypou.“ - „Drahá kněžno, babička chce také orodovat za nešťastné milence, vyslyš ji a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Komtesa sepjala ruce a prosebně vzhlédla ke kněžně. - „Mluv, stařenko, já ti již jednou řekla, abys obrátila se ke mně, že ráda vyslyším tvoji žádost; znám tě, že bys neprosila za nehodné,“ řekla kněžna, hladíc bohaté vlasy milené schovanky a dívajíc se přitom přívětivě na babičku. - „To bych se neopovážila, milostivá paní, kdybych věděla, že toho nezasluhují.“ A babička začala povídat o Kristle a o Mílovi, jak přišel k odvodu, jediné to zamlčela, že pan správec ustavičně děvče pronásleduje. Nechtěla mu škodit víc, než by třeba bylo. - „To je to samé děvče a ten hoch, co měli s Piccolou hádky?“ - To samé, milostivá paní.“- „Je tak hezká, že se o ni mužští derou?“ - „Děvče jak jahoda, milostivá paní; o obžínkách ponese věnec, to ji milostivá paní uvidí. Ovšem bolest krásy nepřidá; láska děvče trápí, sklopí hned hlavinku jako zvadlý kvítek. Kristly je teď jen stín, ale jediné slovíčko ji vzkřísí, že bude brzičko, jak bývala. Milostslečna je také bleďoučká; ale dá pánbůh, až uvidí svůj kraj a co srdci milo, že jí tvářinky rozkvetou jako růžové lístečky,“ dodala babička schválné a na slova „co srdci milo“ položila takový důraz, že děvče do rozpaku přišlo. Kněžna bystře pohlídla na komtesu, pak na babičku, ale poslední dělala jakoby nic, chtěla jen kněžnu upozornit, o více jí tu nešlo. „Jestli jí na štěstí toho děvčete záleží, bude si dalšího hledět,“ myslila si v duchu. Kněžna po chvilkovém pomlčení vstala, položila ruku na babiččino rameno a pravila svým příjemným hlasem: „O milence se postaráme. Ty ale, stařenko, přijď zejtra v tu dobu ke mně,“ doložila polohlasně. - „Milá kněžno,“ pravila komtesa, berouc knihu pod paži, „babička svolila, abych ji malovala, ale chce, by to zůstalo tajné, dokud je živa. Jak to udělat?“ - „Přijď ty jen do zámku, stařenko, Hortensie tě vymaluje a obraz zůstane u mne, dokud budeš živa.
Vymaluje ti také vnoučata, a ten obraz si necháš ty babičko, až ti odrostou, abys měla památku.“ Tak rozhodla kněžna, poklonila se přívětivě a vstoupla s Hortensií do kočáru. Babička všecka potěšena šla do stavení.
Ráno bylo parné; kdekdo, staří mladí pracovali v polích, aby se odvezlo alespoň to, co bylo sžato. Hospodáři noci nastavit museli, aby stačili svému hospodářství i robotě. Slunce jen pražilo, div že pod jeho žhoucími požáry zem nepukala. Lidem bylo dušno, kvítí vadlo, ptactvo lítalo při samé zemi, zvířata hledala stín. Od rána již vystupovaly na obloze mráčky, zpočátku maličké jen, šedé, bělavé, sem tam roztroušené, čím dále na den, tím více jich přibývalo, hromadily se, výše postupovaly, srážely se, tvoříce dlouhé šmáhy, barva jejich byla tmavší - a k polední hodině byla celá obloha na západě potáhnuta černým těžkým mrakem, který se k slunci táhl. Se strachem dívali se ženci na oblohu, ačkoliv sotva dechu měli, přece se každý do práce hnal, byť i nebyl písař ustavičně křičel a nadával. Byl to již tak jeho zvyk, hulákat, aby nezapomněli lidé, že jim má co poroučet, a měli před ním respekt. Babička seděla na zápraží; ouzkostně dívala se na mračna, která stála již nad stavením. Chlapci s Adelkou hráli za stavením, ale tak horko jim bylo, že by byli ze sebe všecko sházeli a do struhy skočili, kdyby je byla babička nechala. Adelka vždy švitorná, skákavá jak čečetka, zívala, nechtělo se jí do hraní a konečně se jí očka zavřela. Také babička cítila na očích tíži. Vlašťovičky nízce lítaly, ba schovávaly se do hnízd; pavouk, na kterého se babička ráno dívala, jak mouchy opřádá a dáví, zalezl do pavučiny; drůbež stavěla se po dvoře do chladu ve hromádky, psi leželi u nohou babiččiných, a jako by po divém honu bývali, rychle oddychovali, plazíce jazyky ven. Stromy stály nepohnutě, ani lísteček se nehýbal. Pan Prošek s paní přišli ze zámku. „Lidičky, žene se hrozná bouře, je všecko doma?“ ptala se hospodyně zdaleka již. Plátno z bělidla, drůbež, děti, všecko se bralo domů a sklízelo, babička položila na stůl chléb, uchystala hromničnou svíčku, okna se zavřela. Mrtvo bylo, slunce bylo zakryto mrakem. Pan Prošek stál na silnici, rozhlížel se kolem dokola. V lese pod stromem viděl stát Viktorku. Tu prudce zavál větřík, zhluboka zahřmělo, černým mračnem prolítl blesk. „Bože, ta osoba, ona stojí pod stromem!“ řekl Prošek sám sobě a začal na druhou stranu volat a kývat, aby odešla. Viktorka ale při každém zablesknutí zatleskala do rukou, a chechtajíc se, pana Proška si ani nevšímala. Veliké krůpěje začaly padat, blesky křižovaly se v černých mračnech, hrom začal burácet, bouře rozpustila se s celou zuřivostí. Pan Prošek vešel do stavení. Babička měla rozžatou hromničnou svíci; modlila se s dětmi, které při každém blesku a udeření zbledly. Pan Prošek chodil od okna k oknu, dívaje se ven. Lilo se jako z konve, nebe bylo ustavičně otevřené, blesk za bleskem, hrom za hromem, jako by vzteklice v povětří lítaly. Okamžení ticho - tu zase modrožluté světlo v oknech se zakmitlo, blesk křížem a délkou projel oblohou a – prásk prásk - zrovna nad stavením. Babička chtěla říci: „Pánbůh s námi!“, ale slovo jí uvázlo v ústech; paní Prošková chytla se stolu, pan Prošek zbledl, Vorša a Bětka padly na kolena, děti se pustily do pláče. Bouře jako bytím udeřením byla vztek svůj zchladila, přestávala. Slaběji a slaběji zaznívalo rachocení hromu, mračna se rozcházely, měnily barvu, a již zase mezi šedými obláčky prokukovala modrá obloha. Blesky se ztrácely, přestalo i pršet, bouřka se zatáhla. Jaká to změna venku! Země ještě jako zemdlená odpočívá, údy se jí posud třesou, a slunce dívá se na ni zaroseným ještě, ale zářícím okem; tu a tam vidět ještě na jeho tváři mráček, pozůstatek to vášnivého rozhárání. Tráva, kvítí, všecko jako k zemi přitlučené, po cestách tekou struhy, v potoku voda zkalená, stromy-střásaly-ze sebe tisíce krůpějí, třpytících se na jejich zeleném šatu. Ptáčkové již zase v povětří krouží, husy a kachny těší se z louží a stružek, kterých jim déšť nadělal, slepice honí se po broucích, jichž se zase dost po zemi hemží, pavouk vylízá ze skrýše, všecko živočišstvo zotaveno spěchá k novému požívání rozkoší, k novému potýkání se a vraždění. Pan Prošek vyšel ven, obešel stavení dokola - a tu hle, stará hruška, co svými letorostmi po tolik let střechu přikrývala, byla od blesku roztříštěna. Polovice jí ležela na střeše, polovice schýlena byla k zemi. Nerodila již mnoho let ta stará planá hruška, ovoce její nebylo valné, ale měli ji rádi, poněvadž střechu od jara do zimy zelenem krášlila. Na polích nadělal liják také škody, ale přece si lidé ještě libovali, že není tak zle, hůř že by bylo, kdyby kroupy byly padaly. Odpoledne již zase cestičky vysýchaly, pan otec šel k stavidlu jak obyčejně v pantoflích, babička ho potkala, jdouc do zámku. Povídal jí, že mu liják škody trochu nadělal na ovoci, dal babičce šňupnout, zeptal se jí, kam jde, a když slyšel, že do dvora, šel svou cestou a babička také svou.
Pan Leopold musel dostat rozkaz, aby babičku ke kněžně dovedl, až přijde, poněvadž jí hned bez všelijakých rozpaků a roztahů, sotva se v předsíni ukázala, dvéře otevřel do malého salónu, kde kněžna seděla. Kněžna byla samotna. Pobídla babičku, aby se vedle ní posadila, a babička zpolehounku sedala.
„Tvoje prostosrdečnost a upřímnost je mi velice milá; věřím v ni s celou důvěrou a myslím, že mi upřímně řekneš, oč se tě tázat budu,“ začala kněžna. - „Jakpak jinak, milostivá paní, jen se ptejte,“ řekla babička, nemohši si pomyslit, co by kněžna od ní vědět chtěla. - „Tys včera řekla: až slečna do svého kraje přijde a uvidí, co srdci milo, že jí tváře zrůžoví. Položilas na ta slova důraz takový, že mi bylo nápadno. Mýlila jsem se, či jsi to zúmyslně řekla?“ Kněžna takto mluvíc bystře na stařenu hleděla. Babičku to nezmátlo. Chvilku přemýšlela, pak řekla upřímně: „Schválně jsem tak pověděla; co mi na mysli leželo, padlo mina jazyk; chtěla jsem milostivé paní něco napovědít. Někdy bývá slovo v čas a k místu prospěšné,“ odpověděla babička. - „Řekla ti to komtesa?“ pátrala kněžna. - „Bože chraň; milostslečinka není z těch, jak vidím, kteří slze na ulici nosí, ale kdo sám zkusil, rozumí. Nedá se vždy utajit, co člověkem hýbe, já se dovtípila sama.“ - „Čeho jsi se dovtípila, cos slyšela? Pověz mi to, není to zvědavost, ale péče o moje dítě, které miluju jako vlastní, co mne donucuje vědět to,“ úzkostně pravila kněžna. - „Mohu to říci, co jsem slyšela, není to nic zlého, ani jsem se na smlčení zapánbovat nemusela,“ řekla stařenka a povídala, co slyšela o zasnoubení a nemoci komtesy. „Myšlenka přivádí myšlenku,“ dokládala; „nač se člověk zdaleka dívá, přijde jinak než zblízka, a co hlava, to rozum. Tak, milostivá paní, i mně přišlo na mysl, že by snad milostslečna toho pana hraběte nerada si brala, snad jen z povolnosti k milostivé paní. Včera pozorovala jsem milostslečnu, byla bych plakala nad ní; dívaly jsme se na ty pěkné obrazy, co malovala - je to ku podivu -, a tu mi přišel do ruky obrázek, který, jak milostslečna pověděla, učitel její maloval a jí dal. Ptala jsem se, zdali ten hezký pán on sám - starý člověk jako dítě všecko rád ví -, zarděla se jako růže, vstala, neřekla tak ani tak, ale oči se jí zalily. Však mi toho dost bylo, a milostivá paní nejlépe bude vědět, jestli měla stará babička pravdu.“ - Kněžna vstala, přecházela po pokoji a jako sama sobě povídala: „Nepozorovala jsem ničeho, vždy veselá, povolná. Nikdy o něm nemluvila.“ - „Inu,“ ozvala se babička na toto hlasité myšlení, „každá nátura jiná. Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost, každou žalost nemohl světu na odiv postavit; jiný nosí ji za ňadry po celičký život a vezme ji s sebou do hrobu. Těžko získat takové lidi, avšak láska lásku rodí. Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu, na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa, musím ji hledat pod lístečky, nesmí zatěžko mi přijít lézt přes vrchy a kameny, nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi cestu brání. Za to mě bylinka stonásob odmění. Bába kořenářka, co k nám chodí z hor, vždy říká, když nám přináší vonný mech: „Mnoho práce mi dá, než ho najdu, ale odslouží se.“ Mech ten voní jako fialky a ta vůně člověku v zimě jaro připomíná. Odpusťte, milostivá paní, já vždycky přijdu z cesty. Chtěla jsem ještě říci, že milostslečna snad proto veselá byla, že měla naději, a nyní, když ji zcela ztratila, že teprv dvojnásob lásku svoji poznává. Bývá tak, že nevíme, co máme, až když to ztratíme.“ - „Děkuju ti za pravdu, stařenko,“ řekla kněžna; „jestli já při ní získám, nevím, jen když ona bude šťastna. Tobě bude mít co děkovat, bez tebe nebyla bych na pravou stopu přišla. Nebudu tě déle zdržovat. Zítra chystá se komtesa k malování, přijď sem i s vnoučaty.“ Těmi slovy propustila kněžna babičku, která odnášela v srdci vědomí, že dobrým slovem ku blahu člověka. Přicházejíc ke stavení potkala se babička s myslivcem, byl všecek polekán, krok chvatný. „Poslyšte, co se stalo!“ pravil babičce. - „Nelekejte mne a povězte rychle co?“ - „Viktorku zasáhl boží posel!“ Babička spráskla ruce, nemohla chvíli ani promluvit, až se jí pak dvě slze jako bohaté hrachy z oka vyhrnuly. „Pánbůh ji měl rád, přejme jí věčný pokoj,“ pravila tiše. -“ Měla lehkou smrt,“ řekl myslivec. Vtom děti, paní i pan Prošek vyšli ven, a slyšíce od myslivce smutnou novinu, zůstali všickni jako omráčeni. „Vždyť mi bylo před bouřkou o ni ouzko, když jsem ji viděl stát pod stromem. Volal jsem, kýval jsem, ale ona se jen smála. Naposled jsem ji tedy viděl. Dobře jí.“ - „A kdo ji našel, kde?“ ptali se. - Šel jsem až na vrch k srostlým jedlím, více, co stojí nad jeskyňkou Viktorčinou, vidím tam cosi ležet pod chvojem. Zavolám - ono nic, kouknu vzhůru, kde se ta chvůj vzala, obě jedle na vnitřní straně, jak by jim letorosty i s korou sloupl odhůry až dolů. Odhrnu rychle chvoj, pod ním leží Viktorka, zabita. Hýbám jí, byla už studená. Od ramena až k noze na levé straně šaty spáleny. Nejspíš že měla z bouře radost - ona vždy se smála, když blýskalo -, že vyběhla na vrch, od jedlí je pěkný rozhled, pod ně sedla a tam ji smrt zasáhla.“ - „Jako naši hrušku,“ povídala si babička. „A kam jste ji dali?“ - „Nechal jsem ji odnést do myslivny, je to nejblíže; já jí vystrojím pohřeb sám, ačkoliv přátelé tomu brání. Byl jsem na Žernově, oznámil jsem to. Nemyslil jsem, že ji tak brzy ztratíme. Bude se mi stýskat!“ řekl myslivec. Vtom zazněl k nim z Žernova hlas zvonku. Udělali kříž - začali se modlit. Byl to umíráček za Viktorku.
„Půjdeme se na ni podívat,“ prosily děti rodiče a babičku. „Až zítra přijďte, až bude ležet v rakvi ustrojená,“ řekl myslivec, pozdravil a smutně odešel. „No, už nebude k nám chodit Viktorka, už nebude více u splavu zpívat; už je v nebi!“ povídaly si děti odcházejíce k svému zaměstnání, aniž by se byly samým překvapením ptaly babičky na komtesu. „Ba jistěže v nebi, vždyť zkusila dost na zemi,“ myslila si babička.
Zpráva o Viktorčině smrti roznesla se rychle jako po troubách v celém údolíčku; každý ji znal, každý ji litoval, a proto smrt přál. Zvláště smrt takovou, kteréž prý Bůh jen málo lidem dopřává. Mluvívalo-li se o ní dříve s útrpností, mluvilo se pak s úctou. Když babička druhý den s dětmi do zámku šla, aby se nechaly od komtesy vykreslit a malovat, začala paní kněžna také o Viktorce mluvit. Komtesa slyšíc, jak ji měli v myslivně i v Starém bělidle rádi, slíbila, že obkreslí onen obrázek, jejž babička viděla, kde Viktorka pod stromem stojí, pro pana myslivce i pro Proškovic. „Ona by každého ráda potěšila, než odjede, všecky by vás ráda s sebou odvedla,“ usmála se kněžna. - „A kde je lépe než mezi lidmi, kteří nás mají rádi; jaká lepší radost než radost činit jiným?“ řekla babička.
Děti těšily se velice na svoje podobizny - o babiččině nevěděl nikdo -, těšily se i na dary, co jim komtesa slíbila, když budou pokojné, a seděly jako pěny. Babička s radostí dívala se, jak pod umělým štětcem děvčete rysy milených tváří vždy živěji a živěji vystupují, a sama napomínala vnoučata, kdykoli hověly svým návykům. „Poseď, Jene, nepřešlápni, aby tě milostslečna dobře trefila. Ty, Barunko, nekrč nos jako králík, k čemupak bys byla. Vilímku, nezdvihej ustavičně ramena jako husa křídla, když jí vypadne brk.“ Když se Adelka ale tak zapomněla, že ukazováček pravé ruky do úst strčila, to ji babička kárala řkouc: „Styděla se, taková panna, že by si mohla už chleba krájet; já jí musím jednou na něj pepře nasypat.“ Komtesa měla velkou radost při tom malování a mnohdy se dětem zasmála. Ona vůbec byla den ode dne růžovější; babička mínila, že jí připadá milostslečna ne jako růžička, ale jako jabloně květ zarůžovělý. Byla i veselejší, oko měla jasnější a krásně jí svítilo; na každého se mile usmívala, s každým mluvívala jen o tom, co věděla, že ho těší. Někdy zahleděla se na babičku, oko jí zvlhlo, a to odhodila štětec, vzala babiččinu hlavu do svých rukou, líbala jí svraskatělé čelo, hladila bílé vlasy. Jednou shýbla se po její ruce a políbila ji. Toho se babička nenadála, zůstala, jako by ji spařil. „Co děláte, milostslečno, to se pro mne nepatří!“ - „Já vím, co dělám, stařenko, zač ti mám co děkovat, tys byla mým andělem!“ a komtesa klekla k nohoum staré babičky. - „Tedy vás Bůh žehnej a dej vám štěstí, jakého si přejete,“ řekla babička, položíc svoje ruce na čelo klečícího děvčete, čelo bílé, čisté jako list lilie. „Budu se modlit za vás i za paní kněžnu. Je to dokonalá paní!“
Pan myslivec stavil se druhý den po bouři na Starém bělidle, oznámil, že se mohou přijít s Viktorkou rozloučit. Paní Prošková nemohla vidět umrlce, zůstala doma; paní mlynářka se štítila, anebo jak pan mlynář nešetrně vyzradil, že se bojí, aby se jí v noci nezjevila. Kristla byla na panském, nešel nikdo s dětmi a s babičkou než Mančinka. Na cestě trhaly kvítí a z domácí zahrádky vzaly s sebou rezedky, chlapci vzali svěcené obrázky, co jim babička ze svatoňovské pouti přinesla, babička růženec, Mančinka nesla také obrázky. „Kdo by se toho byl nadál, že budeme strojit pohřeb, viďte?“ povídala paní myslivcová, vítajíc babičku na prahu. - „Jsme tu všickni na čas; ráno vstáváme, budeme-li večer lehat, nevíme,“ odpověděla babička. Sama přiběhla, strkala oči Adelce do klínu, chlapci myslivcovic a psi obskakovali je. „Kde ji máte ležet?“ ptala se babička vstoupnuvši do síně. - „V zahradním domku,“ odpověděla myslivcová, vzala Anušku za ruku a vedla hosty do zahradního domečku. Domeček, vlastně jen salónek, byl uvnitř chvojem vyložen, uprostřed na márách z neotesaných březovcí stála jednoduchá rakev otevřená a v ní ležela Viktorka. Paní myslivcová dala jí bílý rubáš. Čelo ovinula jí věncem ze slziček, pod hlavu ustlala zeleného mechu. Ramena složila jí pod prsa jedno přes druhé, jak je zaživa ráda nosila. Rakev i víko byly otočeny chvojem, u hlavy hořela lampička, u nohou byla v kalíšku svěcená voda a v ní kropáček ze žitných klasů. Paní myslivcová všecko sama ustrojila, přichystala, kolikrát za den v domečku byla, jí to už zevšednělo, ale babička, přistoupíc k rakvi udělala kříž nad umrlou, klekla vedle na zem a modlila se. Děti dělaly co ona „Tak mi povězte, jestli se vám to líbí a jestli jsme to všecko dobře udělali?“ ptala se paní myslivcová starostlivě, když babička od modlení povstala. „Více kvítí ani obrázků nedali jsme, protože jsem myslila, že vy jí budete chtít dát také nějaký dárek s sebou do hrobu.“ - „Dobře jste to udělala, pan í kmotra, dobře,“ pochválila babička hospodyni.
Paní myslivcová vzala od dětí kvítí a obrázky, kladouc to okolo těla zesnulé. Babička zatočila růženec okolo ztuhlých rukou zemřelé, dívala se jí dlouho do tváře. To nebyla již tvář divoká! Černé žhavé oči byly zavřeny, svit jejich uhasl. Černý zcuchaný vlas ležel sčesán a kolem čela co mramor chladného vinul se červený věneček jako páska lásky. Na tváři nebylo vidět divoké cukání, co ji v hněvu ošklivou činilo; ale na rtech ležela poslední její myšlenka, jako by zaleknuta na nich byla umřela, - trpký úsměšek.
„Co tě asi bolelo, ty ubohé srdce? Co ti udělali?“ povídala si babička tichým hlasem „No, už ti nikdo nenahradí, cos utrpěla; kdo je vinen, Bůh ho bude soudit, tys ve světle a v pokoji.“ – „Kovářka chtěla, abychom jí dali pod hlavu tříšky, muž jí ale dal mech; bojím se jen, aby nás lidé nepomluvili, a její příbuzní dokonce, že jsme si ji vzali na starost a jen tak ledabylo odbyli,“ starala se paní myslivcová. - „Nic nepomůže malované lůže. Milá paní kmotra, nemějte žádnou starost a nechte lidi mluvit. Po smrti zaobalili by do zlatohlavu, a zaživa se nezeptají: člověče, co je ti? Nechte jí jen tu zelenou podhlavničku, vždyť patnácte let na jiné nelíhala,“ doslovíc vzala babička kropáček, pokropila ji od hlavy do paty třikrát svěcenou vodou, udělala kříž, kázala dětem totéž učinit a tiše opustili zahradní domek. Za Rýznburkem v romantickém údolí u boušínského kostelíčku, jejž někdy Turynský pán za uzdravení své němé dcery vystavět dal, je hřbitov; tam pochovali Viktorku. Na hrob zasadil jí pan myslivec jedli. „Ta je v zimě v létě zelená, a ona je měla ráda,“ řekl babičce, když o ní mluvili spolu. Nezapomnělo se na Viktorku, ač nezněla víc její ukolíbavka u splavu, ač byla jeskyňka prázdná, jedle poražené; Viktorčino nešťastné jméno znělo v okolí dlouhá léta v smutné písni, kterou složila o ní Bára žernovská.
Komtesa podržela si babiččinu podobiznu a podobizny vnoučat jí odevzdala, z nichž měli rodiče velkou radost, ale babička největší; komtesa znala vložit do těch tváří duši, a bylo pravda, co babička každému, komu je ukazovala - a musely je vidět všecky známé -, říkala: „Jen ústa otevřít a mluvit.“ Mnohdy říkávala po letech, když už vnoučata z domu byly. „Není to ovšem mezi sprostým lidem způsob, aby se dávali malovat, ale nadarmo to není. Já sice dobře pamatuju, jak který vypadá, ale přijdou léta, člověku paměť bledne, podoba se ztrácí z mysli. Pak je to radost, když se mohu na ten obrázek podívat.“
Vozily se poslední pšeničné mandele z panských polí. - Poněvadž se vědělo, že paní kněžna dlouho zdržet se nemíní na panství, spěchajíc komtesou do Itálie, určil pan správec slavení obžínek ke konci pšeničních žní. Kristla byla nejkrásnější děvče v celém okolí, všecka způsobná; babička dobře hádala, zvolili ji, aby podala paní kněžně věnec. Za dvorcem bylo veliké prostranství dílem trávou porostlé, dílem byly na něm vyrovnány vysoké stohy slámy. Na trávník vztyčili chlapci vysokou tyč okrášlenou chvojem, pentlemi, vlajícími červenými šátky jako praporečky . Mezi chvojem bylo plno polního kvítí a obilních klasů. Okolo stohů udělali lavice, z chvoje besídky vystavěli, okolo okrášleného stromu udupal se mlat k tanci. „Babičko, babičko,“ pravila Kristla, „vy jste mne po celý čas těšila, já v slovu vašem jen žila; Mílovi poslala jsem plnou náruč nadějí, máme už obžínky, a posud nevíme, čeho se nadít. Povězte mi, prosím vás, nebyla to jen těšínská jablka, jež jste nám ukazovala, abychom snáze odvykli?“ - „Bylo by nemoudré chtít vás na ten způsob těšit, bláhové děvče. Co jsem řekla, v tom stojím. Zítra se pěkně přistroj, paní kněžna to má ráda. Beztoho, budu-li živa a zdráva, že se tam přijdu podívat, pak, když se mne budeš ptát, budu ti moci povědít pravdu,“ odpověděla babička děvčeti a usmála se. Ovšem, ona věděla, jak se s Mílou ustanovilo, a kdyby nebyla kněžně slíbila mlčet, nebyla by meškala zbavit Kristlu trapného myšlení.
Všickni, kteří chodili na robotu, a chasa ze dvoru shromáždili se druhého dne svátečně ustrojeni na zeleném trávníku. Na vůz naložilo se mandelů trochu, koně samý fábor se připřáhli, jeden z hochů sedl za koně, vrch na mandele sedla pak Kristla a několik děvčat, ostatní mládež seřadila se pár a pár okolo vozu, staří za nimi. Ženci nesli srpy i kosy, ženské srpy a hrábě. Každá za šněrovačkou kytici z klasů, z chrpy a jiných polních kvítků, chlapci okytili si klobouky a čepice. Pacholek práskl bičem, pohnul koně, ženci pustili se do zpěvu a zpívajíce ubírali se k zámku. Před zámkem zůstal vůz stát, děvčata slezly, Kristla vzala na červeném šatu položený věnec z klasů, chasa seřadila se za ní a zpívajíce vešli do předsíně, kamž kněžna zároveň s nimi vstoupila. Kristla strachem se třásla, studem se zapýřila, se sklopeným okem a zajíkavým hlasem odříkávala paní přání k hojnému a šťastnému sklizení, přejíc spolu bohatou žeň na budoucí rok a kladouc s poklonou velitelce věnec k nohám. Ženci zdvihnouce klobouky vyvolávali paní, aby dlouho živa a zdráva byla, začež se jim kněžna přívětivě děkovala, odkazujíc je k jídlu, pití na pana správce. „Tobě ale, milé děvče, jsem za hezké přání a věnec zvláště povděčna,“ pravila Kristle, zavěšujíc si věnec na rámě; „vidím, že všecko v páru a ty sama, zavděčím se ti snad nejlíp, když ti zaopatřím tanečníka!“ Usmála se, otevřela dvéře salónu, a z nich vyšel Míla v selském šatu. „Ježíš Maria, Jakube!“ vykřiklo děvče a bylo by padlo radostným uleknutím překonané na zem, kdyby je byl hoch neuchytil pod paží. Kněžna vešla tiše do salónu. „Pojďte, pojďte,“ pobízel Míla, „paní kněžna nechce, abychom jí děkovali,“ a když byli venku, zdvihl plný měšec do výše řka: „To mi dala milostslečna, abych vám rozdělil. Vezmi, kamaráde, a rozděl sám!“ dodal podávaje peníze Tomšovi, který též celý udiven jako všickni ostatní na Mílu se díval. Teprv za zámkem výskli si z plného hrdla a Jakub upřímně svoje děvče objal a vypravoval všem, že svoje vykoupení paní kněžně děkuje. „A babičce,“ dodala Kristla; „kdyby jí nebylo, nebylo by ničeho.“ Šlo se k tanci. Přišli mezi žence i úředníci se svými rodinami, Proškovic, myslivcovic i mlynářovic; babička ale byla nejprvnější, radost nad shledáním dvou milých jí lidí popoháněla ji tam. Kristla i Míla div že ji neobjímali. „Mně neděkujte; já se jen zmínila, paní kněžna pomohla, pánbůh dal svého požehnání.“ - „Ale vy, babičko,“ hrozila žertem Kristla, „věděla jste včera, že Míla přišel, že je u Václava schován, a neřekla jste!“ - „Nesměla jsem. Ostatně mělo ti moje slovo dostačit, že ho záhy uvidíš. Pamatuj, holka, že trpělivému všecko na dobré vyjde.“
Hudba, výskot, zpěv a smích ozýval se okolo okrášleného stromu. Páni písaři brali k tanci selská děvčata a úřednické dcerky nestyděly se vstoupit do kola s chlapci selskými, jedni i druhé libujíce si tanečnice i tanečníky. Hojnost piva, sladké rosolky, tanec rozohnilo hlavy všech, a když paní kněžna s komtesou podívat se přišla a chasa před ní národní tanec prováděla, dosáhla radost nejvyššího stupně, přestalo všecko ostýchání, čepice, klobouky lítaly do povětří, každý křičel: „Ať je dlouho živa naše paní kněžna!“, pilo a pilo se na její zdraví neustále. Kněžna a komtesa měly radost, promluvily s tím a s onou několik slov; komteska přála také Kristle, když jí ruku líbala, štěstí k sňatku, oslovila pana mlynáře i myslivce; důvěrně obrátily se k babičce, nad čímž paní správcová zlostí zežloutla i slečinka; nemohly vystát babičku, která všecky jejich zámysly překazila. Když ale u stolů sedící tatíkové, majíce hlavy již pod víchy, nadávat začali, nejvíce písařům a panu správci, a když jeden z nich holbu popadl, že dá paní kněžně zavdanou, a nadávat začal, když mu Tomeš zbraňoval, nebylo tam paní kněžny více - Za několik dní po obžínkách odjela s komtesou do Itálie; komtesa odevzdala před odjezdem babičce krásné granáty pro Kristlu k svatbě.
Babička byla spokojena, všecko se podařilo dle jejího úmyslu. Ještě jedna starost ji tížila, ta byla list Johance dceři. Terezka by to byla také vyřídila, ale ono by to nebývalo takové, jak to chtěla babička. Proto také jednoho dne zavolala Barunku do své sedničky, zavřela, a ukazujíc na stůl, kde byl přichystán arch papíru, inkoust a péro, pravila: „Posaď se, Barunko, budeš psát tetě Johance.“ Barunka se posadila, babička vedle ní, tak aby viděla na papír, a začala diktovat: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ - „Ale babičko,“ namítla Barunka, „to se tak nezačíná psaní, to musí se nahoru napsat: Milá Johanko!“ - „Nic to, děvečko tvůj pradědeček i tvůj dědeček vždycky tak psávali a já dětem jinak nepsala. Přijdeš-li k někomu do dveří, tak dáš nejdřív pozdravení. Tedy jen začni: Pochválen buď Ježíš Kristus! Nastokrát tě pozdravuju a líbám, milá dcero Johanko, a vědomost ti dávám, že jsem chvála Pánubohu zdráva. Trochu mne sice kašel moří, ale není divu, vždyť budu pomalu počítat mého věku osm křížků. Je to hezký věk, milá dcero, a Bohu zač děkovat, když ho kdo tak ve zdraví tráví jako já; slyším dobře, vidím, mohla bych si ještě záplatovat, kdyby mně to Barunka neudělala. Na nohy jsem také dost čerstva. Doufám, že i tebe tento list při dobrém zdraví vynatrefí, i Dorotku. Jak jsem z tvého listu vyrozuměla, je strýc nemocen; je mi toho líto, ale doufám, že to nebude dlouho trvat. On často postonává, a říká se: časté stonky nepřivádí zvonky. - Také mi píšeš, že se chceš vdávat, a žádáš moje svolení. Milá dcero, co mohu říci, když jsi už podle srdce svého zvolila, než aby ti dal pánbůh štěstí a požehnal vás oba, abyste ke cti a chvále boží živi byli a světu prospívali. Proč bych ti bránila, když je Jiří hodný člověk a ty ho ráda máš; nebudu s ním já živa, nýbrž ty. Myslila jsem si ovšem, že alespoň ty Čecha vyvolíš, svůj k svému nejlépe se hodí, ale nebyl ti souzen, nelaju ti. Jsme všickni děti jednoho otce, jedna matka nás živí, a máme se tedy milovati, bysme i krajané nebyli. Pozdravuj Jiřího, a dá-li vám pánbůh zdraví, až si živnost zařídíte a nic vám překážet nebude, podívejte se k nám. Děti se také již na tetku těší. Dej vám pánbůh všem zdraví a boží požehnání. Spánembohem!“ Ještě jednou musela Barunka babičce list přečíst, pak ho složily spolu, zapečetily a babička schovala si ho do přítruhlíčku, až by šla do kostela, by si ho sama na poštu dala.
Několik dní před svatou Kateřinou k večeru scházela se do hospody mladá chasa, děvčata i chlapci. Celé stavení zevně i v nitru jen se lesklo; okolo dveří věnce z chvoje, za každým obrázkem v sednici zelený struček, záclonky u oken jako sníh a podlaha jako křída. Dlouhý lípový stůl, pokrytý bílým ubrusem, a na něm plno rozmarýny, bílých a červených fáborů, okolo něho pak družičky, jak by nasázel růží a karafiátů. Sešly se k vití věnečků. Kristle, mladé nevěstě, která hore stolu v koutku mezi nimi seděla, nejpěknější ze všech. Ona byla zproštěna všech domácích povinností, byla dána pod poručnictví tlampače a starosvaty, kteréžto čestné úřady zastávali jeden vůdce poutníků Martinec a druhý babička. Nemohla to Kristle odepřít, ačkoliv se podobným veřejnostem vyhýbala. Panímáma zastávala místo staré, na nohy sešlé hospodské a Kudrnová i Cilka přisluhovaly jí. Babička seděla mezi družičkami, a byť i neměla byla co vít ani vázat, byla její pomoc i rada ustavičně potřebná. Nevěsta vázala fábor na krásný prut rozmarýny družbovi a tlampačovi, mladší družička měla na starosti uvití věnečku pro nevěstu, starší pro ženicha, ostatní družičky každá svému mládenci. Z ostatní rozmarýny měly se uvázat proutky s mašlemi pro hosty, ba i koňům, co nevěstu vézt měli, chystala se rozmarýna a fábory na okrášlení hlav a náčiní. Nevěstino oko zářilo láskou a radostí, kdykoli zapolétlo na statného ženicha, který popocházel okolo stolu s ostatními mládenci, z nichž každý větší svobody měl se svou milou si pohovořit nežli on s nevěstou, na niž jen toužebně chvílemi pohlédl. Nevěstu obsluhoval družba a ženich musel si hledět starší družice. Všem bylo dovoleno být veselými, dovádět, zpívat, dělat vtipy, čehož se ovšem především na tlampači požadovalo, jen nevěsta a ženich nesměli svoji radost příliš ukazovat. Kristla také málo mluvila, seděla s očima sklopenýma na stul, poházený zelenou rozmarnou. Když pak mladší a starší družice začaly vít svatební věnečky a všickni zpívat počali:
Kdes,
holubičko, lítala,
ach lítala,
žes bílé peříčko zmáchala,
ach zmáchala
tu si přikryla obličej bílou zástěrkou a pustila se do pláče. Ženich se na ni skoro úzkostně podíval, řka tlampačovi: „Proč tak pláče?“ - „To víš, ženichu,“ odpověděl mu tento vesele, „radost i žalost v lůžku jednom spějí, proto i mnohdy jedno druhé budí. Jen nech, dnes pláč, zítra radost.“ - Po této úvodní následovala píseň za písní, směšné i vážné po sobě; zpívala se chvála mladosti, krásy a lásky, chvála svobodného stavu junáckého, konečně ale přece mládenci i panny začali prozpěvovat, jak krásný je stav manželský, když se dva milujou jako ty hrdličky, když svorně žijou, jako zrnka v jednom klásku. Do jejich chvalozpěvů se jim ale vždy vmísil posměšný hlas tlampače. Když začali o manželské svornosti, poručil si dokonce sólo sám pro sebe, že prý on jim zazpívá zbrusu novou. „Ode mne samého na světlo vydanou, potmě vytištěnou,“ dodal - „Tedy kokrhejte!“ křičeli chlapci, „uslyšíme, umíte.“ Tlampač, postaviv se doprostřed sednice, spustil posměšným hlasem, který mu byl o svatbě tak přirozený jako o pouti vážný:
Ó andělská
radost,
není přes manželskou svornost!
Pravím-li. Uvař hrách,
uvaří kroupy;
pravím-li o mase,
uvaří z mouky.
O andělská radost,
není přes manželskou svornost!
„Nedáme za písničku i se zpěvákem ani zlámaného haléře!“ volaly děvčata a hned začaly samy zpívat, aby překazily chlapcům radost, kteří si přáli slyšet pokračování. Při ustavičném zpěvu a žertování uvázaly se kytice, upletly věnečky, děvčata vstaly od stolu, popadly se za ruce a točíce se v kole zpívaly:
Už je to
uděláno,
už je to hotovy,
koláče jsou napečeny,
věnce jsou uvity.
A v tom se již také do dveří panímáma přihnala, nesouc s ostatní ženskou čeládkou plné ruce jídel. Pan otec a družba přinášeli pití. Sedlo se zase ke stolu, který pokryt byl na místě rozmarýny vařením a pečivem. Mládenci seděli vedle družic, ženich uprostřed starší družičky a starosvatky, nevěsta uprostřed družby a mladší družičky, která jí také jídlo sama krájela a předkládala, jakož starší družice ženichovi. Tlampač ustavičně stůl obskakoval, nechal se od družic krmit, nechal se od nich i vylát, ony ale mu prominout musely každý žert, byť i hrubý trochu býval. Konečně když se všechny mísy odklidily ze stolu, přinesl tlampač tři mísy na stůl, co dar nevěstě od něho podaný. V první byla pšenice, kterou jí podával s přáním, aby „úrodná“ byla, v druhé bylo trochu popele s prosem smíchaného, a třetí byla mísa „tajná“, celá který musela nevěsta vybírat, aby se cvičila v „trpělivosti“, zakrytá. Nevěsta ovšem neměla být zvědavá, měla přijmout mísu a nedívat se do ní, ale kterápak by to byla vydržela, i Kristle nedalo to pokoje; zpolehounka, když ji nikdo nepozoroval, odkryla růžek bílého šatu, jímž mísa přikryta byla, a – frrrr vrabec tam ukrytý vyletěl do stropu. „Vidíš, milá panno nevěsto,“ pravila babička, klepnouc jí na rameno, „tak to je s tou zvědavostí. Člověk by raději umřel, než aby nezkoumal, co před ním ukryto, a když pod roušku nahlídne, nechytl přece nic.“ Pozdě do noci byla mládež pohromadě, neboť se po jídle tancovalo ještě. Ženich s družbou vyprovázeli starosvatku domů, připomínajíce při rozchodu, že se časně zrána zase dostaví.
Ráno byli obyvatelé údolíčka i Žernova záhy na nohou. Část šla s sebou do kostela, část jen ke stolu a k tanci, a kteří nešli, nemohli přece zvědavosti odolat, podívat se na svatbu, o níž se již kolik neděl mluvilo, jak hlučná bude, a že pojede nevěsta na panském kočáře s panskými koňmi do kostela, že bude mít drahé granáty na krku, vyšívaný bílý fěrtoch, z růžové dykyty kabátek a barvy oblakové sukni, to všecko věděli již na Žernově dříve snad ještě, než nevěsta na to pomyslila. Oni věděli všecko dopodrobna, mnoho-li a jaké jídla při svatbě budou, v jakém pořádku na stůl přijdou, kolik kusů košil, kolik kusů peřin, jaké nářadí nevěsta věnem dostala, všecko věděli, jak by jim to byla psala. Na takovou hlučnou svatbu nejít se podívat, nepodívat se, jak nevěstě věneček sluší, mnoho-li slzí vylije, jak hosté ustrojeni jsou, nebylo by nikomu ani k odpuštění bývalo. Toť bylo zase kus děje v historii jejich, toť zavdalo látky k řečem na půl léta nejméně - jak toho prominout ?
Když Proškovic a myslivcovic, kteří se byli na Starém bělidle stavili, k hospodě přišli, museli se na dvorku tlačit nastavěným lidstvem. V hospodě byli již hosté z nevěstiny strany shromážděni; pan otec byl vyfintěn, botky se mu leskly jako zrcadlo a v ruce držel stříbrnou pikslu. Byl nevěstin svědek. Panímáma byla v hedbáví, pod lalouškem bělely se jí drobné perličky, na hlavě třpytil se jí zlatý čepec. Babička měla též svatební svoje šaty, na hlavě sváteční holubičku. Družičky, mládenci, tlampač nebyli v hospodě, ti šli pro ženicha na Žernov, a nevěsty také nebylo v sednici, byla schována v komoře. Najednou se rozlehl na dvorku křik: „Už jdou, už jdou!“ a ode mlýna zaznívaly tóny klarinetu, fléten a houslí. Přiváděli ženicha. Mezi diváky nastal šepot. „Dívejte se, dívejte!“ strkal jeden druhého. „Mílova Téra je mladší družičkou, Tichánkovic starší. Inu ovšem, kdyby Tomšova byla svobodná, jiná by nebyla starší družičkou.“ - „Tomeš je ženichův svědek!“ - „A kde je Tomšová, není ji vidět.“ - „Pomáhá nevěstě se strojit. Do kostela ona nepojede, vždyť je na každou chvíli,“ povídaly si ženy mezi sebou. - „No, může chystat nevěsta hned do vínku, však nebude jiná kmotrou, ony jsou nerozdílná ruka.“ - „Toť se ví.“- „Ale hlehle, rychtář také jde; toť je divná věc, že ho Mílovic pozvali, však byl jen on vinen, že ho odvedli!“ nastalo zase divení. - „Což, rychtář není tak zlý člověk; Lucka ho naváděla, pan správec přisoloval, není divu. Dobře udělal Jakub, to ho nejlépe vytrestal, když mu nesplácí, a Lucku dokonce, ta žlučí pukne.“ - „Vždyť má také po námluvách,“ ozval se jiný hlas. - „Jakpak by to bylo, vždyť jsem o tom neslyšela?“ ozvala se opět jiná. - „Předvčírem, s Josefem Nývltovic.“ - „Však dávno za ní už chodí.“ - „Bodejť, jenže ho nechtěla dříve, dokud myslila, že dostane Jakuba.“ - „Ale je to chlapík ten ženich, sakulajda, milo se na něho podívat.“ - „Krásný šátek mu dala nevěsta, to je pravda, desítka asi naň praskla,“ mínily zase ženské. Takové a podobné hlasy se ozývaly na dvorku, když ženich k prahu přicházel, kde hospodář s plnou sklenicí ho vítal. Když si ženich svoji nevěstu v komoře našel, kde plakat musela, předstoupli před rodiče, tlampač říkal místo nich dlouhou řeč, poděkování to za vychování a prosbu o požehnání. Všecko to plakalo. Když dostali snoubenci po žehnání, vzal družba nevěstu pod jednu paži, mladší družičku pod druhou, ženich vzal starší družičku, svědkové připojili se k starosvatce, družice k mládencům a tak pár za párem, jen tlampač v čele všech sám a sám, vystoupli ze stavení, berouce se k vozům a kočárům, které na ně čekaly. Družice točily šátky, zpívaly, chlapci jim přizvukovali, jen nevěsta tiše plakala, chvílemi se ohlídajíc za sebe, kde v druhém voze ženich se svědky a se starosvatkou jel. Diváci se rozběhli a sednice zůstala na chvilku prázdná, jen stará matka seděla u okna, dívala se za odjíždějícími, modlíc se za dítě, které již tolik let místo její zastávalo a se svatou trpělivostí rozmary její mrzuté snášelo, přičítajíc je pouze její nepřemožitelné, dlouhotrvající chorobě. Avšak brzy začaly se stoly sestrkovat, přikrývat, kam se kdo podíval, stála kuchařka aneb alespoň kuchtička. První osoba ale, které vše svěřeno bylo, to byla mladá Tomšová. Přijala starost zastávat hospodyni mileráda na se, jakož to paní mlynářka při vití věnečků učinila. Když se svatebníci z kostela vrátili, přivítal je hospodář opět na prahu s plným pohárem. Nevěsta se převlíkla do jiných šatů a sedlo se ke stolu. V čele v šech seděl ženich vedle nevěsty, družba staral se o družice, které mu dělaly na svých talířích výsluhu, mimo to mu nejlepší sousta předkládajíce. Tlampač mu také vyčítal, že se má jako „Pánbůh v ráji“. Babička byla též veselá a mnohým vtipným slovem odsekla tlampači, který všude uši nastrkoval, všudy se pletl a všude svojí velikou hranatou postavou narazil. Doma by byla babička nedopustila, aby se zrnko hrachu bylo na zem hodilo, ale když začali hosté po sobě házet pšenicí a hrachem, i sama hrstku vzala a na ženicha a nevěstu je hodila pravíc: „Aby je pánbůh také tak obsypal božím požehnáním.“ - Však se ten hrách ani pšenice ani nerozšlapaly; babička viděla dobře, jak ochočení holubi pod stolem to vyzobávají.
Bylo po jídle; mnohá hlava těžká od pití klímala ze strany na stranu, každý měl před sebou velikou výsluhu vyrovnanou, a kdo by ji byl si neudělal, zajisté by mu ji byla Tomšová vyrovnala; hanba by to bylo přijít ze svatby bez výsluhy. Vždyť bylo všeho dost, kdo šel kolem hospody, dostal jíst a pít, všecky ty děti, co přišly „na čumendu“, nesly plné klíny pečiva domů. Po jídle dávaly se nevěstě dary „na kolíbku“ a nevěsta se až lekala, když jí i křížové tolary do klínu padly. Mládencům zase, když přinesli na mísách vodu a bílé ručníky a děvčatům podávali, by si ruce umyly, hodila každá z družic do vody peníz. Žádná se ovšem nechtěla dát zahanbit, proto se lesklo ve vodě jen stříbro; to zase chlapci s družicemi druhého dne protancovali a propili.
Nato šla se nevěsta opět převléknout do jiných šatů, a tak i družice, neboť měl nastat tanec. Babička použila té chvíle a odvedla si domů děti, které hodovaly v Kristinčině sedničce; ona sama musela k svatebníkům se vrátit, neboť později v noci nastalo „čepení“ a při tom jí bylo třeba. Vzala si také z domu čepec, který byla s dcerou Terezkou pro nevěstu koupila, jak to její povinnost co starosvatky byla. Když se už dost vytancovali všickni a nevěsta sotva dechu popadat mohla, neboť s ní musel každičký tancovat, a kdyby se byl měl jen jednou zatočit, pokývla babička ženám, že je po půlnoci, že patří nevěsta „ženám“. Začaly se trochu hádat, trochu tahat o ni, ženich i družba opírali se proti tomu, aby nevěstu zbavily krásného věnce, ale nic platno, ženy si jí dobyly a odvedly do sedničky. Děvčata za dveřmi zpívaly smutným hlasem, aby si nenechala brát vínek zelený, jak si ho jednou sundat nechá, že se s ním více neshledá.
Ale darmo bylo. Už seděla nevěsta na stoličce, už jí rozplétala Tomšová žíhon, už ležela květinová koruna i zelený věneček na stole a babička chystala čepec s portama. Plakala nevěsta; ale bylo darmo. Ženy zpívaly, výskaly, jen babička zůstala vážná a chvilkami přelítl přes její mírnou tvář blažený úsměv, oko jí zvlhlo, vzpomněla na dceru Johanku, která snad také svatbu slavila. Nevěsta měla čepeček na hlavě, slušel jí výborně, paní mlynářka tvrdila, že v něm vypadá jako „míšeňské jablíčko“. „A nyní půjdem k ženichovi; která z vás půjde ho poškádlit?“ ptala se babička. - „Ta nejstarší,“ rozhodla panímáma. - „Počkejte, já mu jednu přivedu,“ rychle se ozvala Tomšová, vyběhla ven a přivedla mu starou přadlenu, která v kuchyni umývala. Přehodily jí bílou plachetku přes hlavu, starosvatka ji vzala pod paží a vedla k ženichovi, „aby ji koupil“. Ženich si ji obcházel, prohlížel tak dlouho, až se mu poštěstilo zdvihnout plachetku; viděl starou svraštělou tvář, všecku zapopelenou. Bylo trochu smíchu, ženich nechtěl se k takové nevěstě znát; starosvatka strkala se s ní ze dveří. Přivedla mu druhou. Ta zdála se ženichovi i tlampačovi onačejší, už ji chtěli koupit, tu ale tlampač rozhodně se ozval: „Ech což, kdo bude kupovat zajíce v pytli!“, zdvihl jí plachetku, a ukázala se jim tlustá tvář paní mlynářky, jejíž černá očka se na tlampače potutelně smála. - „Kupte ji, kupte, dám vám ji lacino,“ šklíbil se pan otec a točil pikslu v prstech, ale zvolna, buď že byla těžká, buďže měl neohebné prsty. - „I mlčte, pantáto,“ smála se tlustá panímáma, „dnes prodal byste, zítra byste rád koupil. Kdo haní, rád má.“ - Do třetice všeho dobrého. Ta třetí byla štíhlá, vysoká postava nevěsty. Tlampač dával za ni starý dantes, ale ženich hned sypal stříbro a dostal ji. Ženy přihrnuly se do sednice, zatáhly kolo, ženicha vzaly mezi sebe a vesele začaly zpívat: „Už je to uděláno, už je to hotovy, nevěsta je očepená, koláče jsou snědeny,“ atd.
Nevěsta patřila ženám. Peníze, které ženich za ni dal, ženy prohodovaly druhý den před polednem, když se k „stlaní postele“ sešly, přičemž ovšem zase bylo mnoho zpěvu a žertu. Tlampač povídal, že „pořádná svatba osm dní trvat má“, a ono to obyčejně při každé hlučné svatbě tak bylo. Vití věnečků před svatbou, svatba, stlaní postele, přátelský oběd u nevěsty, druhý zase u ženicha, propíjení věnečku: a tak se pomalu vypořádal celý týden, než přišli mladí manželé k oddechu, aby mohli říci: „Nyní jsme sami.“
Za několik týdnů po Kristlině svatbě dostala paní Prošková list z Itálie od komorné, v němž jí psala, že komtesa Hortensie sňatek slavit bude s mladým malířem, svým někdejším učitelem, že je všecka blažena, že jako růže zase kvete a paní kněžna že je nad ní všecka potěšená. - Babička slyšíc tu radostnou novinu, přikývla hlavou řkouc: „Chvála Pánubohu, všecko se to dobře spořádalo!“
* * *
Není účel tohoto spisku vyličovati život mládeže, která okolo babičky žila, aniž chci čtenáře nudit voděním ho od myslivny ke mlýnu a zase zpět malým údolíčkem, v němž panoval vždy stejný život. Mladí dorůstali a dorostli; někteří zůstali doma, vdaly se, oženili a starší ustoupili jim místa, tak jako na dubu starý list upadává, když mladý vyráží. Někteří opustili tiché údolíčko, hledajíce štěstí svoje jinde, jako semínka od větru zavátá, od vody daleko zanešená, by na jiných luzích a březích kořínky svoje založila.
Babička neopustila malé údolíčko, kde našla druhý domov. S klidnou myslí dívala se, jak to vše okolo ní roste a kvete, radovala se nade štěstím bližního, těšila zarmoucené, pomohla, komu možno bylo pomoci, a když ji vnoučátka jeden po druhém opouštěly, odletujíce jako vlaštovice zpod střechy, pohlížívala za nimi uslzeným okem, těšíc se: „Snad dá Bůh, že se zase shledáme.“ A shledali se zase. Rok co rok přicházeli zase domů se podívat, a tu babička stará zářícím okem se dívala, když jinoši mladí před ní obrazy světa rozkládali, přisvědčovala jich plánům ohnivým duchem malovaným, promíjela pokleskům mladosti, kterých před ní netajili, oni pak, byť je i ne vždy zachovali, přece rádi zkušené její rady poslouchali, ctili babiččino slovo i mrav. Vzrostlá děvčata svěřovala babičce svoje tajemství, svoje tajné sny a vzdechy, vědouce, že najdou shovívání a vroucí slovo. Tak i Mančinka mlynářovic u babičky útočiště hledala, když jí pan otec bránil milovat chudého, ale hezkého mládka. Babička dovedla nasadit panu otci „hlavu na pravé topůrko“, jak sám se vyjádřil, a když po letech dcera jeho šťastna byla a živnost pod vedením usilovného zetě zkvétala, který pana otce ctil a miloval, říkal vždy. „Babička měla pravdu, za chudým chodí s pokladničkou Pánbůh!“ Děti pak mladých žen milovala babička, jako by její vnoučátka byly, vždyť ji také jinak nejmenovaly než babičko. Také paní kněžna, když po dvou letech po Kristlině svatbě na panství se vrátila, hned babičku k sobě volat kázala, ukazujíc jí s pláčem krásného chlapečka, památku to po komtese, která po roce svého manželství zemřela, zanechajíc zarmoucenému manželi a kněžně to děcko. Babička chovajíc je zkropila hedbávnou pokrývku slzami; tanula jí na mysli mladinká, dobrá, krásná matka jeho, ale kladouc je do náručí kněžně, pravila mírným svým hlasem: „Neplačme, přejme jí nebe, pro ni svět nebyl, proto jí Bůh z něho vzal. Toho má Bůh zvláště rád, koho vezme k sobě, kdy je nejšťastnější. A milostivá paní neosiřela.“
Lidé ani neviděli, jak babička stárne a schází, jen ona sama to cítila. Mnohdy říkala Adelce, z níž se stalo pěkné děvče, ukazujíc na starou jabloň, která rok co rok více schla a spořeji zelenem se odívala: „My jsme si rovny, půjdeme asi zároveň také spat.“ A jednoho jara všecky stromy zelenaly se, jen stará jabloň smutně stála bez listu. Museli ji vykopat a spálit. Babička to samé jaro velice kašlala, nemohla už dojít do městečka do božího kostelíčka, jak říkala. Ruce víc a víc schly, hlava byla jak sníh, hlas slabší a slabší. Jednoho dne rozeslala paní Terezka listy na vše strany, aby se děti sešly. Babička ulehla, nemohla už vřeténko udržet. Z myslivny, ze mlýna, z hospody i ze Žernova chodili kolikrát za den ptát se, jak je babičce; nebylo jí lépe. Adelka se s ní modlívala; musela jí povídat každé ráno, každý večer, jak je v sadu, v zahradě, co dělá drůbež, co Stračka, musela babičce počítat, za kolik dní ještě by měl pan Beyer přijít. „Snad s ním přijde Jan,“ říkávala přitom. Paměť ji opouštěla. Často volávala místo Adelky Barunku, a když jí Adelka připomínala, že není Barunka doma, vzpamatovala se vzdychnouc si: „Baže není, tu já už neuvidím. Je-li pak šťastna?“ A dočkala se jich babička. Přijel pan Prošek a s ním študent Vilím i dcera Johanka; přišel syn Kašpar a z Krkonošských hor přivedl starý pan Beyer statného mládence Jana; také Orlík přišel z lesnické školy, kamž ho paní kněžna dala, poznajíc v něm znamenité vlohy pro lesnictví. Vždyť ho počítala babička také mezi svoje vnuky, vzrůstající lásku mezi ním a Adelkou a ušlechtilý jeho mrav. Všichni sešli se babiččina lože, nejprvnější ale ze všech byla Barunka, ta přišla zároveň se slavíkem; ve svém hnízdečku u babiččina okna. Barunka se ubytovala v babiččině sednici, kde stávalo kdys její lůžko, kde poslouchávaly spolu líbezné zpěvy blízkého zpěváčka, kde ji babička vstávajíc lehajíc žehnala. Byly zase spolu, ty samé tóny k nim zaznívaly, byly to ty samé hvězdičky, na něž se kdysi spolu dívávaly - ty samé ruce spočínaly na hlavě Barunčině, byla to ta samá hlava, ale jiné myšlénky se v ní rodily a jinými byly ty slze vyroněny, které viděla babička nyní téci po tváři své milené vnučky, než ty slzičky, které s usmáním milým utírala z růžového líce, tehdáž kdy ještě děvče v malé postýlce líhalo. Ty zrosily jen, ale nezkalily oči. Babička cítila dobře, že života jejího namále, protož si jako dobrá, moudrá hospodyně všecko v pořádek uvedla. Nejdříve smířila se s Pánembohem a s lidmi, pak rozdělila svůj malý stateček. Každý dostal památku. Pro každého, kdo k ní přišel, měla milé slovo, každého, kdo ji opouštěl, provázel její zrak, když i paní kněžna s Hortensiiným synem navštívivše ji odcházeli, dlouho se za nimi dívala; ona věděla, že se s nimi na světě více nesetká. I tu němou tvář, kočky a psy, k sobě zavolala, pohladila je a nechala si od Sultána ruku lízat. „Hleďte jich,“ pravila Adelce služkám; „každé zvíře, když je má člověk rád, je vděčné.“ Voršu ale zavolala k sobě a přikazovala jí: „Až umru, Voršilko - já vím, že to nebude už dlouho se mnou trvat, zdálo se mi dnes v noci, že Jiří pro mne přišel -, až tedy umru, nezapomeň říci to včeličkám, aby vám nepomřely. Ostatní by třebas zapomněli.“ Babička věděla, že Vorša to udělá, poněvadž věřila, nač ostatní nevěřili, a tehdy snadno by udělat opomenuli včas, byť i babičce k vůli udělat chtěli.
Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“. Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní. Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko.
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala:
„Šťastná to žena!“
Znění tohoto textu vychází z díla Pan učitel a jiné povídky tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím L. Mazáče v roce 1940 (NĚMCOVÁ, Božena. Pan učitel a jiné povídky. Redigoval prof. František SEKANINA; ilustroval a vazbu navrhl Josef VODRÁŽKA. Praha: L. Mazáč, 1940. 231 s.).
Elektronické publikování díla Boženy Němcové je společným projektem Městské knihovny v Praze a www.digiBooks.cz.
Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu, u kostela je fara, podle ní chalupa kostelníkova, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře. Za chalupou táhlo se dlouhé údolí, ohrazené z obou stran vršinami, porostlými nejvíce jehličím. Sem tam bylo vidět mejtiště nebo zelený palouk, na němž porůznu bělokoré, světlolisté břízy stály, ty dívky mezi stromovím, jako by je tam byla příroda vyrůst nechala k obveselení těm zasmušilým smrkům a jedlím, vážným dubům a bukům. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka, zrovna okolo pastýřové chalupy; břehy její vroubené byly olší a vrbou.
Obecní pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě. Jakub byl již šedesátník, Bára jeho prvorozené dítě, a jedinačka. Přál si ovšem syna mít, dědice svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval; milejší mu byla než syn a mnohdy si myslil: Ať si je děvče, přece je mé dítě; umru jako člověk a mám stupeň do nebe.
Jakub byl rodič z vesnice; jsa sirotek, musel odmalička sloužit. I sloužil co husopas, co honák, skoták, co kravař, volař, co pacholek i oráč, až došel nejvyššího stupně hodnosti, až se obecním pastýřem stal. To byla již dobrá služba, mohl se oženit. - Chalupu dostal k doživotnímu bydlení, dříví mu přivezli sedláci až na dvorek, mohl si držet i krávu; chleba, másla, vajec, mléka, vařiva, to vše dostával na týden. Plátna každý rok na tři košile a dva páry nohavic dostal, k tomu dvoje střevíce, šerku, kamizolu i širák, a každý druhý rok kožich a húni. Mimoto o každé svátky božíhodové a o posvícení pečiva a výsluh, že ani na faře víc nebylo. - Zkrátka byla to dobrá služba, a Jakub jakkoli byl nehezký, nemluvný, zamračený, byl by přece dostal ženu, hned ale nedbal. V letě vymlouval se, že nemá kdy ohlížet se po děvčatech, že je pastva, a v zimě vydlaboval dřevěnky a večer, když šli chlapci do společnosti děvčat, šel raději posedět do hospody. Když se pak trefilo, že některá z hospodyň pro hospodáře do hospody si přišla, libovával si Jakub, že nemá pro něho kdo chodit. Ani z toho si ničehož nedělal, když se mu vysmívali, že je starý mládenec, že bude muset po smrti v předpeklí písek do otýpek vázat. Tak mu prošel čtyřicátý rok. Tu mu kdosi napískal, že když umře, nemaje dětí, že nepřijde do nebe, děti že jsou stupně do nebe. - To vrtalo Jakubovi dlouho mozkem, a když se mu to rozleželo, šel k rychtářovům a vzal si děvečku Báru.
Bára byla hezká děvčice - za mladých let. Rádi ji brávali chlapci do kola, i několik jich chodilo k ní na zálety, ale byli to hoši z Drážďan, a ne z Berouna, žádný si ji nevzal. Když se jí Jakub zeptal, nechtěla-li by jeho ženou být, spočítala, že má tři křížky za sebou, a ačkoliv se jí Jakub příliš nelíbil, dala mu slovo, myslíc si: Lepší za svým snopem než za cizím mandelem. Sebrali se a rychtář vystrojil veselku. Narodilo se jim po roce děvče, jemuž dali říkat po mámě Bára; Jakub škrábal se za ušima, slyše, že je děvče, a ne chlapec, ale bába ho potěšila tím, že je mu podobné jako vejce k vejceti. Několik dní po narození děvčete stala se v Jakubově chalupě nehoda. Sousedka zaskočila k šestinedělce v pravé poledne a našla ji pod komínem u ohniště polomrtvou ležet. Udělala povyk, kmotry se sběhly, přišla i bába a vzkřísily Báru. Dověděly se od ní, že vařila mužovi oběd, a zapomenouc, že šestinedělka nemá v pravé poledne ani po klekání ze sednice vykročit, zůstala stát v kuchyni pod komínem a vařila. Tu prý to okolo uší jí zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky. Něco ji začalo krákat za vlasy a na zem porazilo. „To byla polednice!“ křičely všechny. „Jestlipak nepodložila divé dítě místo Barči,“ vzpomněla jedna a šla ke kolíbce. Hned se všecky okolo shlukly, vzaly dítě z kolébky, rozbalily, prohlížely, jedna řekla: „Je to divé dítě, je, má velké oči!“, druhá: „Má velkou hlavu!“, třetí přiřkla jí krátké nohy a každá něco jiného. Matka se lekala, bába ale svědomitě prohlídnouc dítě, rozhodla, že je to její vlastní, co pod srdcem chovala. Nicméně nejedna z kmoter zůstala při svém, že je dítě od polednice podstrčené.
Od té nehody nemohla se ale Jakubova žena více pozdravit a za několik let po ustavičném churavění umřela. - Zůstal Jakub se svou dívčí sám; jakkoli ho pobízeli, aby se oženil kvůli děvčeti mladičkému, přece toho více učiniti nechtěl. - Hlídal si ji jako malou ovečku, sám a sám, a dobře ji vyhlídal. Když byla trochu povyrostla, vzkázal mu pan učitel, aby ji přece také do školy posílal, a jakkoli Jakub čtení a psaní za zbytečné držel, přece poslechl. Celou zimu chodila Barča do školy, zjara ale, když nastala pastva a práce v poli, tu se nemohl bez ní obejít. Od jara do jeseně bývala beztoho škola větší část týhodne na petlici zavřená, pan učitel pracoval v poli a děti též, seč každého síly stačily. - Druhou zimu Bára už školy chodit nemohla, musela se učit příst a tkát. Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jako pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném letu, nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávaly. - Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. - Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má „oči buličí.“ - Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak chrpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí.
- Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. - Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se až do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: „Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. A nech si jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!“ Přitom obyčejně ukázal holí k dědině. - Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak dobyla pokoje.
Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké „divé dítě“, a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod moc svoji. - Tím vyřknutím bylo všecko počínání děvčete vysvětleno a omluveno, ale mělo ten následek, že se jí vesničané buď štítili, buď báli, a jen několik duší ji opravdu milovalo. Kdo ji chtěl hodně pozlobit, řekl jí „divá Báro!“ – ale byl každý na omylu, kdo mněl, že ta přezdívka ji víc než každá jiná mrzí, tím jí právě neublížili, každá jiná přezdívka více ji zabolela než ta. Ona slýchala sice povídačky o polednicích, večernicích, o vodním muži, o žhavém muži, který je v lese, o světýlkách, čertu a strašidlech, slýchala o tom mezi dětmi, ale nebála se ničehož. Dokud byla malá, bral ji otec s sebou na pastvu a tu hrála celý boží den s psem Lišajem, který jí byl po tátovi nejmilejší kamarád. Táta s ní mnoho řečí nenadělal, seděl a vydlaboval dřevěnky, chvílemi pozdvihl hlavu po stádu, a jestli nebylo pohromadě, poslal Lišaje, by krávu neb jalovici navrátil, což pes jak náleží vyvedl. Když bylo potřebí, vstal sám a několikrát stádo obešel. Když byla Bára větší, vyprovázívala vždy Lišaje, a jestli která kráva po ní čmuchat chtěla, hned ji Lišaj odehnal. Jsouc větší, mnohdy v čas potřeby za tatíka stádo vyhnala; krávy znaly její hlas tak dobře jako Jakubovu troubu, zlý býk, jehož se statní chlapci báli, poslechl, když mu Bára zahrozila.
Když chtěl Jakub stádo vybrodit a přes řeku je hnal, posadil Báru některé krávě na hřbet, řekl jí „drž se“,- sám pak plaval za stádem. Jednou se Bára dobře nedržela, smekla se do vody, tu ji za suknici Lišaj vytáhl a táta ji hodně vypeskoval. Ptala se tedy táty, co se musí dělat, když chce plavat, táta jí ukázal, jak musí rukama i nohama pohybovat, Bára si to pamatovala a tak dlouho zkoušela udržet se nad vodou, až to dokázala. Zalíbilo se jí plavání tak, že v letě zrána i večer se koupávala, a nejen dlouho plavat vydržela hlavou nad vodou, ale i pod vodou. - O tom umění ale kromě táty nikdo nevěděl. Od svitu do desáté hodiny večer nebyla doba, kde by Bára se nebyla koupala, a nikdy vodního mužíka neviděla; nevěřila tedy naň a vody se nebála. – Jak v pravé poledne, tak v pravou půlnoc bývala Bára pod šírou oblohou, v letě spávala nejvíce na stáji u otevřeného vikýře, a přece ji nikdy nepřestrašilo, aniž by se jí cos neobyčejného bylo ukázalo. Jednou, když byla na pastvě a pod stromem na kraji lesa ležela, Lišaj vedle ní, vzpomněla si na báchorku o vandrovním, jak ležel také v lese pod stromem, jak si přál být v zámku u krásné princezny a za vyplnění toho přání čertu zadat se chtěl. Jen si na čerta vzpomněl, a už stál před ním.
„Co bych já si přála, kdyby se tu nyní přede mnou vzal?“ ptala se sama sebe v myšlénkách, škrábajíc Lišaje na hlavě „Hm,“ usmála se, „já bych ho poprosila, aby mně dal takovou loktuši, do které kdybych se zaobalila, by mne nikdo neviděl, a kdybych řekla: ať jsem tam a tam, abych tam hned byla. To bych hned chtěla být u Elšky.“ I myslila, dlouho myslila, ale ticho bylo, ani strom nezašuměl; konečně jí všetečnost nedala, zavolala tichounko: „Čerte!“ - Ono nic. - Pak hlasitěji - a ještě hlasitěji, že to daleko zaznělo: „Čerte, čerte!“ - Mezi stádem pozdvihla hlavu černá jalovička, a když hlas ještě jednou zazněl, oddělila se od stáda - běžíc vesele k lesu. Tu ale vyskočil Lišaj a chtěl ji zvrátit, dle své povinnosti; černá se zarazila, Bára ale pustila se do smíchu: „Nech ji, Lišaji, nech, ona je poslušná, myslela, že volám ji. Vyskočila, pohladila čerta po krku a od té doby na báchorky o čertu nevěřila.
U lesa, několik set kroků za řekou, byl hřbitov; po klekání neradi chodili lidé tou stranou a mnoho bájí bylo o umrlcích, kteří tam v půlnoční dobu rejdy tropí. Ale Barča i noční dobou tamtudy šla, a nikdy aby se jí cos strašného bylo přihodilo. Nevěřila tedy, že by zemřelí vstávali, lidi strašit chodili a na svých hrobech se veselili.
Když šla chasa do lesa na jahody neb na borůvky a zhlédli kdes hada, tu bylo útěku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a žíhadlo jim ukázal, tu běželi všickni k vodě, aby tam dříve byli než had a on žádné moci k nim neměl. - Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřkuli hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho. Zkrátka, Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vylévala, nechvěla se Bára. Ba naopak, když vesničané okna i dvéře zavírali, hromničné svíce rozsvěceli, strachem třesoucí se modlili, by se na ně Pánbůh nehněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: „Já nevím, děvče, jakou to radost máš dívat se do nebe, když se Pánbůh hněvá.“- „Právě takovou, jakou mám, když se směje,“ odpověděla. „Podívejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!“ - „Neukazuj!“ okřikoval ji Jakub, „ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se Pánaboha, nevíš to?“ - „Elška z fary mi četla jednou knížku, tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost božskou. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvejš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju Pánaboha, a proto se nebojím jeho posla.“
Jakub nerad mnoho řečí nadělal, a nechal Báru být. Sousedé ale, vidouce dívčinu neohroženost a že se jí nikdy nic zlého nepřihodí, tím více potvrzeni byli v mínění svém, že je dítě chráněné nějakou nadpřirozenou mocí. Mimo otce milovali ji jedině Elška a Jozífek, její vrstevníci. Jozífek byl syn kostelníka, Elška byla neť pana faráře. Jozífek byl chlapec malého vzrůstu, bledotvárný, rusovlasý, dobrosrdečný, ale velice bojácný. Bára byla o hlavu větší než on a při pračkách schoval se Jozífek vždy za její sukně, Bára pak se ho statně ujmula proti chlapcům, s nimiž by byl ničehož nesvedl. Za to ji Jozífek velice miloval, nosíval jí křížaly a každou sobotu bílý oplatek. Jednou v neděli, když byla Bára ještě menší, přivedl si ji domů, chtěl jí ukázat svůj oltářík a jak umí hrát na pana pátera. Vedli se pěkně za ruce a Lišaj cáral za nimi.
U všech selských statků byly dvéře na petlice zavřené, v noci na závorky; na faře byly dubové dvéře pobité železem vždy zamčené, a kdo šel do fary, musel zazvonit. U kostelníka měli také u dveří zvoneček, jako na faře, a vesničtí hoši začasté, když šli okolo, pootevřeli dvéře, aby slyšeli zvonek zazvonit a kostelníkovou hřešit. - Když je hodně vyhřešila, pokřikovali na ni: „Jedubabo! Jedubabo!“ - Když Bára s Jozífkem do dveří vešli a zvoneček zazněl, vyběhla kostelníková do síně; majíc konec dlouhého nosu skřípnutý v brejlích, křikla huhňavým hlasem: „Co si to tu vedeš?“ - Jozífek zůstal, jako když ho spaří, sklopil oči a mlčel. Bára také oči sklopila a mlčela. Za kostelníkovou ale vyběhl i kocourek a vida Lišaje začal ježit hřbet, prskat, očima svítit; Lišaj začal vrčet, pak zaštěkal a po kocourku se rozběhl. - Kocourek skočil pod almárku, a když i tam se Lišaj po něm hnal, vyskočil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlostí mu každý chlup se ježil. Lišaj nemotomě vyskakoval na polici a štěkal, až uši zaléhaly. – Kostelník vyběhl ven; vida ten rámus, nepřátele na sebe dorážející, rozhněvanou ženu, rozhněval se též, a otevřev dvéře, křikl na děti: „Hned se mi s tou mrchou šikujte, odkud jste přišli!“ - Bára nedala si dvakrát kázat, zavolala na Lišaje, kterého ještě kostelník rákoskou notně švihl, a utíkala, jako by za ní hořelo. Jozífek jí volal zpátky, ale ona zavrtěvši hlavou pravila: „A kdybys mi jalovici dával, k vám více nepůjdu,“ a také nešla, ač se jí dost Jozífek naprosil a sliboval, že ji bude matka ráda vidět, dokonce kdy nechá doma psa. Nešla a ne; od té doby ztratila také před kostelníkovou všecku uctivost a lásku - vyjmouc Jozífka. - Ona myslívala vždy, že se kostelník rovná panu páteru a měla před ním velikou vážnost, vždyť chodíval oblečen jako pan páter, v kostele měl všecko pod sebou, když dal některému chlapci nepovedovi v kostele pohlavek, nesměl ani hlesnout, a sousedé když chtěli cosi u pana faráře, vždy se stavili dříve na poradu u kmotra kostelníka. „Musí být ten pan kostelník už přece něco hodného,“ myslilo si vždy děvče, ale od té doby, co jí tak nehezky dvéře ukázal a Lišaje švihl, že kňuče kus cesty po třech skákal, od té doby si myslívala, kdykoli ho viděla: „Nejsi, pane, nic hodného.“
Jak zcela jinak to bylo, když si vzala Elška Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Jak zvoneček zazněl, děvečka otevřela, pustila děvčata, třebas i Lišaje, domácí pes dobře s ním se znal. Potichounku šly děvčata do čeledníku a vlezly na pec, kde měla Elška svoje hračky a panny. Pan farář, starý pán již, sedával na lavici za stolem, měl před sebou ležet pikslu, modrý šátek kapesní, a hlavu opřenou o zeď maje, vždy dřímal. Jen jednou byl vzhůru; tu mu běžela Bára políbit ruku, a on ji pohladil po hlavě řka: „No jsi hodná; jděte si hrát, jděte, děvčátka!“ - Také panna Pepinka, sestra pana faráře, byla hodná. Ona velkých řečí s Bárou nenadělala, ačkoli se sousedkami ráda mnoho mluvila, ale vždy jí dala veliký kus chleba s medem nebo buchtu k svačině, větší než Elšce. Panna Pepinka byla nízká osobička, ujímaly se na ní dary boží, byla tlustá, červená, na bradě měla bradavici a trochu plačtivé oči, ale za mladých let - jak sama říkala - bývala prý hezká, což vždy kostelník dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (panské) s krátkým životem, zástěru na celé kolo, s velikými kapsami, po boku náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždy pěkně uhlazené a na hlavě ve všední den hnědý šátek s žlutým okolkem, v neděli žlutý šátek s hnědým okolkem.- Panna Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli; předla nebo s brejlama na nose záplatovala, v neděli po obědě si také vždy trochu dřímla a po nešporu hrávala s panem bratrem a kostelníkem mariáš. Ona ale málokdy říkala „pane bratře“, obyčejně „velebný pane“ Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtěla, to se dělo, co řekla, měl každý v domě za neomylnou pravdu, komu ona přála, tomu přáli všickni.
Elška byla mazánek panny Pepinky i velebného pána, a co Elška chtěla, to chtěla i panna Pepinka, koho Elška si zamilovala, toho i Pepinka náviděla. Proto nedostala Bára na faře škaredého oka, proto byl i Lišaj trpěn, ba kostelník, nemoha psy jinak vystát, Lišaje pro dobrou vůli mnohdy pohladit chtěl, ale Lišaj nemohl kostelníka vystát a vždy naň vrčel.
Bára byla všecka šťastná, když mohla být na faře V pokojích se vše jen lesklo, bylo tam nastlaných do stropů postelí, krásných obrázků, vykládaných truhel; v zahradě plno květin, zeleniny a dobrého ovoce. Na dvoře drůbeže, jaké by si kdo přál, a v chlívě dobytek, že se bylo radost naň podívat. Pastýř Jakub měl z farského dobytku největší potěšení. A v čeledníku na peci, co tu pěkných hraček, a Elška nikdy neplácala koláče z hlíny, nesypala cihlou a vápnem, měla vždy dobrých věcí na vaření, a co se ustrojilo - snědlo se.
Jak neměla být Bára v takovém domě ráda, ale jí byla nadevšecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala. Elška ani jedenkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a často vzala Báru okolo krku a říkala: „Báro, já tě mám tuze ráda.“ - „Ona mne má tuze ráda, a je přece tak krásná, je farářovic, všickni lidé říkají jí vy, i pan kantor i kostelník, - a ti druzí se mně posmívají,“ opakovávala si Bára a v duchu vždy Elšku za laskavost její objímala a líbala, ale v skutečnosti se ostýchala, ačkoliv by ráda byla vroucí svůj cit najevo jí dala.
Když se po louce honily a Elšce se rozpletl vrkoč, tu prosívala Bára: „Nechte, Elško, bych vás zapletla, vy máte hebounké vlásky jako len, já vás ráda zaplítám.“ Když to děvče rádo dovolilo, s libostí se probírala v hebkých vlasech, krásu jejich obdivovala, jsouc pak s pletením hotova, přehrnula svůj hrubý vrkoč kupředu, přirovnala k Eliščinu řkouc: „To je rozdíl.“ - Ano, Eliščiny vlasy podobaly se vedle Bářiných zlatu vedle kaleného ocele. A přece nebyla Eliška s nimi spokojena a přála si mít tak černé jak Bára.
Když přiběhla Elška k Báře někdy a jisty by byly, že je nikdo nevidí, šly se koupat. Elška byla ale bojácná, a jakkoli Bára ujišťovala, že se jí pranic nestane, že ji bude držet a naučí plavat, přece nešla do hlubší vody, než co po kolena dosahovala.
Po koupání utírala jí Bára ráda nohy svojí hrubou zástěrou, sevrouc pak malé bílé nožky do silných pěstí, políbila je a se smíchem říkala: „Bože, jsou to nožky, měkounké, maličké! Kam by se to dělo, kdyby to mělo boso chodit. - Hle!“ doložila, přirovnávajíc svoji opálenou, rozedranou nohu, plnou mozolů k Eliščině bílé nožce. „A nebolí tě to ?“ ptala se Eliška, sahajíc po tvrdé kůži zpod nohy s outrpným citem. „Dokud nebyla kůže jak podešev, bolívaly mne nohy, ale teď ani oheň pod nohou necítím,“ skoro s hrdostí Bára odpověděla a Eliška se jí velice divila.
Tak se ty děvčata mile těšily; často se Jozífek k nim přidružil, když strojily hody, musíval přinášet, co potřeba bylo, strouhat a krájet, kdy hrály na vlka, musel být ovcí, při výměnách hrnce vozit. Ale on si ze všeho nic nedělal a přece jen nejraději u děvčat byl.
Přešel dětem dvanáctý rok a konec učiněn dětinským jich radostem; Jozífka dal kostelník do města na studie, chtěl mít z něho pana pátera; Elšku dala panna Pepinka do Prahy k bohaté, bezdětné tetě, aby se naučila způsobům, a teta aby nezapomněla venkovské přátele. Bára zůstala s tatíkem a Lišajem sama.
Život na venkově plyne tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok; tři léta minuly, co Elška do Prahy odjela. Zprvu ani panna Pepinka, ani pan farář odvyknout nemohli - stýskalo se jim nesmírně, když ale kostelník namítl, proč se Elška z domů posílala, říkala panna Pepinka velmi moudře: „Milý Vlčku, člověk nesmí žít pro dnes, musíme myslet na dále. My - nu copak - my už, dá Pánbůh, ten život nějak protlučem, ale Elška je mladá, na tu dlužno myslet. Peníze zachovat, ty můj milý bože z čehopak! - Trocha peřin, vybytí - to je všecko, co někdy po nás dostane, - a to je málo. Svět se ohlíží po těchto (přitom rozevřela Pepinka dlaň a druhou rukou dělala na ní pantomimu počítání) - a pražská teta jich má - nepočítaných. Snad se jí Elška zalíbí; jen k jejímu dobru ji tam necháváme.“ Pan kostelník dal panně Pepince zcela za pravdu.
Paní teta pražská stonala mnoho let; od té doby, co jí manžel zemřel, -vždy psala panu švagrovi a panně švagrové, že je živa jen na lékách, a kdyby neznal lékař její předobře její náturu, že by dávno ležela na svatém poli. Najednou ale psala Elška, že má paní teta jiného lékaře, ten že jí radil, aby se každodenně koupala v studené vodě, hodně chodila, dobře jedla a pila, že bude hned zdráva. Paní teta že ho poslechla a že je zdráva jako rys. „Hm, jaké to novoty. - No, když je tomu tak, může Elška hnedle domů přijet.“ - Jak panna Pepinka chtěla, tak se stalo. Ještě ten samý den musel pacholek vytáhnout kolesku z kolny, dovézt ke koláři a panna Pepinka umínivši si sama pro Elšku jet. - Vynesla si z komory klobouk, aby si ho prohlídla, jestli škodu neutrpěl. Ano, panna Pepinka měla také klobouk, dostala ho před desíti léty, když byla v Praze, od paní tety, ve Vestci nikdo ji v něm neviděl, ale když jela do blízkého města na děkanství na pouť s panem bratrem, to si ho nasadila, a do Prahy musela ho vzít též s sebou, aby, jak říkala, neplodila paní tetě v šátku ostudu.
Druhý den byla koleska spravena, třetí den poručila Pepinka, aby ji namazali, koně dali okovat, čtvrtý den loučila se s hospodářstvím, poslala pro Báru, by za její nepřítomnosti dohlídla, pátý den časně zrána nakládal se na kolesku obrok pro koně, strava pro pacholka, částečně i pro pannu Pepinku, koš vajec, hrnec másla a podobné dárky pro paní tetu, škatule s kloboukem, uzel šatů, a po mši svaté schovala se po dlouhém loučení a nařizování do kolesky i panna Pepinka, pacholek švihl do koní a s Kristem pánem vydali se na cestu. Kdo zhlídl starožitnou kolesku, která se podobala křídlatému kotli, visícímu mezi čtyřmi koly, zdaleka smekal, ačkoliv pannu Pepinku, zavinutou v kolikero šátkách, v hluboké kolesce, mezi všelikým nářadím, a kupě sena, která nad ní čněla, ani vidět nebylo. Ale sedláci znali kolesku, jich otcové již znali ji a povídávali si, že ta koleska Žižku pamatuje.
Nikdo se vroucněji na příjezd Elščin netěšil jako Bára, nikdo na ni také vroucněji nemyslíval než ona, nikdo více o ní nemluvíval; když neměla s kým, hovořila s Lišajem, slibovala mu, až se Elška vrátí, jak se bude mít zase dobře, ptala se ho, zdali se i jemu nestýská. Panna Pepinka i pan farář věděli, jak Bára Elšku miluje, a přáli jí též. Když se jednou panna Pepinka trochu roznemohla a Bára ji s největší ochotností obsluhovala, přesvědčila se o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti tak, že si ji v čas díla na faru brala na pomoc k své ruce, a konečně tolik důvěry do ní měla, že i klíč od špižírny jí svěřila, což byl u panny Pepinky největší důkaz náklonnosti. Proto také odevzdala jí dohled nad domem, když odjela, čemuž se všecky hospodyně náramně divily a začež se kostelníková na Báru ještě více popudila. Hned se zase povídalo: „Vidíme, takoví nepodařenci mají z pekla štěstí, jak se tam na faře uhnízdila.“ - Myslely tím Báru. Nepominul předsudek proti ubohému děvčeti; ona se ani nestarala, mají-li ji lidé rádi, čili nemají, nedotírala se mezi chasu ani k hraní, ani k tanci, hleděla si své práce, svého starého táty a fara byla její Praha.- Ozývaly se po vsi hlasy, které pravily: „Ta čest se musí tomu děvčeti dát, že jí není v obratnosti a síle málokterý chlapec roveň, děvče pak žádné. Kterápak by unesla tak plná vědra vody a ještě si s nimi šla, jak by jí hráli. - A s dobytkem, kdo tak umí? - Kůň i býk, kráva i ovce, všecko ji to poslouchá, ona zmůže všecko. Taková děvka je v hospodářství pravé boží požehnání.“ Ale kdyby se byl kterýkoliv chlapec ozval: „Já bych si ji i za ženu vzal,“ tu hned křičely mámy: „Nene, chlapče, tutu nám nevoď do rodiny, člověk nemůže vědět, kterak to dopadne, a divous je.“
Opravdu se tedy o děvče ucházet žádný z chlapců nesměl a žertem si netroufal. Bára nedala s sebou vládnout, aniž si dala pěknými slovy oči zasypat. Nejvíce ji nenáviděla kostelníková, ačkoliv jí Bára jaktěživa na kříž stéblo v cestu nevložila, ba naopak dobře činila tím, že Jozífka přede mstou chlapců chránila. Jak dostal který chlapec v kostele od kostelníka pohlavek, zajisté ho vrátit chtěl Jozífkovi. Ale kostelníková měla zlost na Jozífka, že je bluma a nechá se bránit od děvčete, že má to děvče rád; měla zlost, že chodí Bára na faru a že ji mají i tam rádi. Ona by zajisté byla ji z fary vypíchala, kdyby panna Pepinka nebývala pannou Pepinkou, - ale Pepinka si nedala do kaše foukat - nanejméně od kostelníkové. Jednou udělala kostelníková s učitelkyní na pannu Pepinku klep a od té doby spolu dobře nevařily, ačkoliv dříve jedna ruka bývaly. - Pana Vlčka panna Pepinka mnohdy za to sekla řkouc: „Ach špičatý nůsek rád podrývá,“ což padalo na kostelníkovou, - ale Vlček býval na faře vždy beránkem a jen doma pravým Vlčkem.
Přešly dva, tři, přešly čtyři dni, co Pepinka odjela, Bára nemohla se dočkat. „Bože, jemnostpane, jakpak daleko je do té Prahy?“ zeptala se Bára pana faráře; když se byl odpoledne vyspal, to býval v nejlepším rozmaru. - „Měj strpení, děvče, ještě tu být nemohou. Dvacet mil, to je kus země, - tři dni potřebujou tam, dva dni se tam Pepinka zdrží, a tři dni na zpáteční cestu - spočítej si to.“ Bára počítala dny, a když čtvrtý den nastal bylo na faře chystání a Bára čítala již jen hodiny. Konečně po desáté ven vyběhla vyhlížet, slunce již zapadalo a táta domů hnal, ukázala se na silnici koleska. - „Už jedou!“ křikla Bára, že to po celé faře zaznělo. Pan farář vyšel před vrata, pan kostelník za ním; Bára byla by letěla ráda přijíždějícím vstříc, ale ostýchala se, běhala z místa na místo, a když se koleska již k samé faře blížila, přišla na ni ouzkost, srdce ji tlouklo, hrdlo se ji stahovalo, horko i zima ji pocházela. - Koleska se zastavila u vrat; nejdříve se z ní vyvalila panna Pepinka a za ní skočila štíhlá postava růžotvářného děvčete, na něž farář, kostelník i chasa se zahleděla. Kdyby byla panu faráři nebyla okolo krku padla a strejčkem ho nazvala, nebyli by věřili, že to Elška. - Bára z ní oka nespustila, když se ale Elška strejčkovi z náruči vyvinula, k ní přistoupla, za obě ruce ji uchytla, a vzhůru do oči ji hledíc, svým lahodným hlasem pravila: „Báro - Báro - stýskalo se mi po tobě! Jak jsi se měla - je Lišaj ještě živ?“ - tu se pustila Bára do pláče a plakala, až ji srdce usedalo a nemohla ani odpovědít. - Po chvíli teprv si vzdychla: „No, jen když jste zde už, milá Elško!“ vzdychla. Pan farář opakoval po Báře: „No jen když jste již tu. Stýskalo se nám.“ - „Chtěli mě tam zdržet ještě den,“ povídala panna Pepinka, kladouc kostelníkovi, Báře i služce všeliké věci z kolesky do náruči, „ale šlo mi tu o vás, pane bratře, abyste tu nebyli sami. Také bychom nebyli vystačili s obrokem,“ dodala. - Kolesku dali zase do kolny na odpočinek, panna Pepinka uložila si klobouk do komory, tak neposkvrněn, jak ho byla vzala, - uložila, co byla s sebou přinesla, a rozdala dárky. Bára dostala pěkné pentle k sukni i do vlasů a od Elšky korále na krk. - Elška si také pěkného oděvu přinesla, ale tím by se byla nezalíbila, kdyby nebyla nazpět z Prahy přivezla svoje nezkažené, dobré srdce. - Nezměnila se.
„Ach Báro, tys vyrostla!“ bylo první, čemuž se Elška divila, když měla kdy s Bárou promluvit a jak náleží si ji prohlídla. - Bára byla o hlavu větší než Elška
„Ach Elško, vy jste ještě taková hodná, jako jste bývala, ale jste ještě hezčí; kdyby to nebyl hřích, řekla bych, že jste podobná k Panence Marii na našem oltáři.“
„Jdi jdi, co to mluvíš?“ okřikla ji Elška nikoli ale přísně, „ty mi lichotíš.“
„Bože chraň, mluvím, jak srdce velí, já se nemohu pohledu na vás ani nasytit,“ upřímně řekla Bára.
„Milá Báro, kdybys přišla do Prahy, tam je pěkných děvčat!“
„Ještě krásnější než vy?“ divila se Bára. „Baže krásnější,“ vzdychla Elška.
„Jsou hodní lidé v Praze? - Je tam krásně? - Líbilo se vám tam?“ ptala se po chvíli Bára.
„Ke mně byli hodní všickni, tetinka, učitelka, všechny mě rády měly. - Ráda jsem tam byla mezi nimi, ale také se mi stýskávalo po vás a přála jsem si, abys ty u mě byla. Ach milá Báro, tam je krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! - Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady - strnula jsem. A lidu chodí po ulicích jako o procesí, někteří vystrojení i všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku, že neví člověk, kdo je s kým. No, počkej, až přes rok pojedem tam spolu na pouť,“ doložila Elška.
„Co bych já tam činila, lidé by se mi vysmáli,“ mínila Bára.
„Nevěř tomu; tam si na ulici jeden druhého nevšimne, jeden druhého nepozdraví.“
„To se mi nelíbí, to je divný svět,“ divila se Bára. Druhý den - byla neděle - ustrojila se Elška pěkně, na hlavu posadila si červenou aksamitovou čepičku, což právě v módě bylo a velice jí slušelo, a šla na hrubou. Všech zraky byly v kostele jen po ní obráceny a mnohý z chlapců si myslel: Za tebe, děvče, sloužil bych třebas dvakrát sedm roků, kdybych věděl, že tě dostanu.
V kostele bývala Elška vždy pobožná, nevšímajíc si nikoho kolem sebe, tak i tenkráte, ale když šla z kostela po vsi, teprv ohlížela se kolkolem, pozdravovala se s vesničany, kteří se k ní hrnuli, vítajíce ji z Prahy, poptávala se, jak se jim vedlo po všecky časy, a zodpovídala jejich otázky. Mnoho se přece za ty tři léta změnilo, jakkoli se to vesničanům ani nezdálo. - Tu i tam nebylo stařečka neb stařenky, kterýchž vidívala Elška nedělního času sedět na záspí neb v sadě a vyhřívat se na slunečku. V kole veselé chasy chyběl nejeden párek, staraje se již o svoje hospodářství. Děti batolily se v trávě, jichž Elška neznala, - mnohá hlava zbělela, jež šedivá jen byla, - vrstevnice pak Elščiny s chlapci se vodily, nejsouce považovány již za nedospělé. -Avšak i Elšku žádný neoslovil již „Elško“, každý přidal k jménu i název „panno“.
Když se slyšela Elška takto oslovena, zbarvila se jí výše tvář tímto názvem - vyslovili prostí vesničané, co Elška posud sama nevěděla, totiž že není více dítě. V Praze říkali jí zpočátku slečinko, později slečno. Zprvu měla, že to posměch, slyšíc ale, že to obecní titul pro děvčata, nechala si tu módu líbit. - Titul „panno“ ji ale více ctil, výše ji povznášel, to dobře cítila, proto jí polil růměnec panenského studu.
Také kostelníková vyšla na práh, a když šla Elška kolem, zvala ji dovnitř. Elšku měla ráda, ačkoliv pannu Pepinku nehrubě náviděla. Vyptávala se Elšky, jak se měla v Praze, jak vyhlíží oltář svatého Jana na Hradě, zdali to pravda, že most zlatem dlážděn, a když jí Elška na vše odpovídala, prohlížela si ji od hlavy do paty, ani nitka neušla těm jedovatým očím. Elška se ptala na Jozífka „Ach ten se dobře učí, první je ve škole, a roste jako z vody. Mnoho - mnohonáctekrát vzpomněl na vás, panno Elško, kdykoli tu na prázdninách býval; stýskalo se mu, neměl ani s kým se povyrazit. S chasou zdejší, to se pro něho,“ mínila kostelníková; „už nesluší, když je žákem“. Elška byla sice jiného mínění, ale mlčela. Odpoledne šla Elška navštívit Báru.
Pastýrna byla malá chalupa, nejmenší z celé vsi, ale snad nebyla mimo fary nikde větší čistota jako tam. Stůl, lavice, dvě židlice, lože, truhla a stav byl všecek nábytek, byl ale čistý jako sklo.- Zdě bílé jako křída, strop udrhnut leštil se, jak by z ořechového dřeva byl. -Na zdi několik obrázků a za nimi zelené letorostě, v poličce lesklo se několik žbánečků a talířů, všecko to památky matčiného věna. Malá okénka byly v letě vždy otevřené a v nich ve střípkách kvetly bazalky, fialy i rozmarýna. - Podlaha nebyla dřevěná, byl to jen utlučený mlat, ale Bára pokryla si ji rohoží, kteroužto sama si upletla.
U chalupy bylo kousek sadu a malinká zahrádka květná, jež si Bára pěstovala; všude a na všem bylo vidět, že obyvatelé chyžky málo potřeb znají, stvoření ale, které v ní vládne, že není prosto krasocitu.
Ani jediné děvče ve vsi, nevyjímajíc služebné, nechodilo si tak prostě jako Bára, ale ani jediné nevyhlíželo celý týhoden při práci tak čistě jako ona. Košile její, u krku a u rukou sebraná, velmi hrubá byla, ale bílá vždy jak padlý sníh. Suknice tmavá, vlněná, zástěra též hrubá, plátěná, byl celý její oděv, v neděli jen se obula a vzala šněrovačku, v zimě přidala vlněný kabátek. Ozdoba její byla lemovka na sukni, červený kaloun u zástěry, červené stužky v černých vrkočích, které jí po zádech dolů visely, skoro pod kolena. Děvčata jí mnohdy vytýkaly, že chodí po celý týhoden rozpasaná, ale ona je přece neposlechla, bylo jí volno tak, a Elška jí vždy říkala, že jí to lépe sluší bez šněrovačky. - Bez marnosti není nikdo, ani Bára bez ní nebyla!
Veliké potěšení měla Bára, že ji Elška navštívila; vodila ji všude, chlubila se jí s zahrádkou, vedla ji do sadu, na pole i na louku k tátovi, který se nemohl Elšce vynadivit, jak vyrostla, zkrátka pochodily všecka místa, kde se před třemi roky honívaly. Pak se usadily do sadu, Bára přinesla na misce smetany, v níž nadroben byl černý chléb, postavila ji do trávy a jedly s Elškou jako před časy. Přitom jí vypravovala Bára o svojí černé krávě, o Lišajovi a přišla řeč na Jozífka. - „A ještě tě nemůže Vlčková vystát?“ ptala se Elška.
„Ba nemůže, jako by jí sůl do očí sypal, když mne vidí, a když neví nic jiného, haní moje oči, že prý koukám jako pulec.“ - „Nehodná za to!“ hněvala se Elška. - „Ba nehodná, dokonce když jí neubližuju. Onehdy jsem ale dostala zlost: poslala jsem jí zrcadlo, aby se dříve na svoji krásu podívala, nežli jiného haní.“ - „Dobřes udělala,“ smála Elška, „ale proč se jen na tebe hněvá?“ - „Ech habrovina, ona svým baziliškovým okem každého uštkne, nejen mne. Ale snad se proto hněvá, že jsem u vás v pěknějším světle než Jozífek a že mne Jozífek rád má. - Chudák vždy je bit, když se doví matka, že byl u nás. Dost se mu namluvím, nechoďte k nám, a přece přijde, nemohu tedy za to.“
Elška mlčela, po chvíli se ale ptala: „A máš ty Jozífka rád a?“
„Proč bych ho neměla mít ráda, každý kdáče na něho, chudáka malého, jako na mne, a on se bránit neumí, je mi ho líto.“
„Což je posud takový, jaký byl? Vždyť řekla Vlčková, že vyrostl.“
„Lišajovi do podvazků,“ usmála se Bára, hned ale pravila útrpně: „Kterak má růst, když dostane od mámy víc buchet do zad než do žaludku.“
„A co tomu říká Vlček, vždyť je to jejich syn?“
„Vlček a Vlčková jedno pásmo. Mají zlost, že by nerad Jozífek panem páterem byl. - Ty můj panebože, jako by za to mohl, že se mu to teď nelíbí; - vždyť nevolná služba Pánubohu milá by nebyla.“
„Pravda že ne,“ dosvědčila Elška. - Ještě se za některou chvíli děvčata bavila, pak vyprovodila Bára Elšku domů a od té doby chodívaly zase k sobě, ačkoliv více na peci s pannami nehrávaly.
Přátelství těch dvou děvčat nebylo ale sousedkám vhod, začaly si povídat, proč se panna Elška jen s pastýřovic druží, že se to pro ni nesluší, že by měla spíše s rychtářovic, konšelovic a jinými se družit. Schválně se o tom mluvilo hlasně, aby se to doneslo panně Pepince k uším. - Pannu Pepinku to domrzelo. - Radno nebylo sousedky popudit; mezi chasu nechtěla ale zase panna Pepinka Elšku poslat, děvčata zvát k sobě na faru nebylo též jaksi slušné, i mluvila o tom s Elškou. Elška krátce rozhodla, že půjde někdy vesnická děvčata navštívit, že však Bára zůstane její nejmilejší družkou. Panna Pepinka neměla ničeho proti tomu, neboť měla Báru z mnohých příčin ráda. Měla za to, že se Bára sotva kdy provdá, že tudy zůstane ona její pravou rukou, když by se Elška provdat měla. - Panna Pepinka měla pro Elšku ženicha za lubem, ale nikdo o tom nevěděl, ani sám pan farář. Byl to správčí ze sousedního panství, panně Pepince se ten človíček líbil, i zdálo se jí, že by to bylo pro Elšku šikovné zaopatření - Panské pole hraničily se zádušními a pan správec, když zašel až na ten konec, vždy se stavěl na faře. - Elška neměla o štěstí, které jí tetinka v duchu chystala, ani zdání a její hlavinkou probíhaly zcela jiné plány nežli ten, státi se paní správcovou; nepověděla o nich posud ani Báře. - Než Bára vidívala Elšku často zamyšlenou, smutnou a z toho hádala, že jí cosi na srdci leží; myslela si ale: Však se trefí doba, kde mi to poví. - Nemejlila se Bára. - Navzdory tomu, že sousedky Báru v špatném světle Elšce ukázat se snažily, rozpustilých jí spílajíce, přece Elška Báře více věřila než jim a ji ráda měla jako kdy jindy. Před svatým Janem Křtitelem večír sešly se děvčata a Elška ptala se Báry: „Budeš házet zítra věneček?“ - „Neházela bych sama, chcete-li ale, přijďte před sluncem východem k nám, půjdeme spolu.“ - „Přijdu!“
„Ráno před sluncem východem stála Elška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. „Na koho budeš myslet?“ ptala se Elška Báry.- „Milý bože, nemám na koho,“ vzdychlo si děvče. „Hodím nazdařbůh věneček, popluje-li za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi „
jít. Elška se zamlčela, růměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře. „Tu moje ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu,“ doložila s povzdechem. - „Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, - vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče - a měla bych myslet na muže a vy ne?“
„Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?“ - „Nene,“ zavrtěla Bára hlavou, usmavši se, „na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!“
„Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád, a ty jeho, pak bys přece vázat se?“ ptala se Elška. „Což nevíte Elško, jak to chodí? - dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se ním kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. - Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. - Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem jaká jsem, kytici mám za pasem,“ dodala zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: „Svrchovaný čas!“
Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchaly k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. - Uprostřed mostku se zastavily. „Hoďme zároveň,“ pravila Elška, držíc věneček nad vodou. - „Tedy!“ zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. - Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, pak ale odhodlaně pohodila hlavou řkouc: „Nechť tam visí; pěkně to kvítí, vrbě sluší.“ - Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spouštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům z očí.
Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. „A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!“ ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. „Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.“
„Ovšem,“ řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.
„Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?“ ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiné tváře.
„Což si to myslíš,“ šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, „líbí se mi tu, ale...“
„... ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?“ doslovila Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče. „Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,“ pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholem zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. - Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šly domů.
„Po cestě si to povíme,“ pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
„Ale kterak jsi to poznala na mně?“ ptala se Elška.
„I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná, a zase vám líčko září; jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.“
„Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,“ ouzkostlivě pověděla Elška; „ona by se hněvala, nelíbil by se jí,“ doložila.
„Zná ho?“
„Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.“
„Ten doktor? Vidíme; vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?“
„Nevím, ona jen na něho laje, a že jí protivný,“ skoro plačtivě povídala Elška.
„Což není libný?“
„Ach Báro,“ vzdychlo si děvče, „tak krásný člověk není v celém okolí jako on.“
„Snad není bohatý?“
„Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství.“ „To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila“
„Nene, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.“
„No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, - že ho máte ráda.“
„Já jim to nesmím povědít, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. - Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.“ - „Vy si píšete?“ - „To je tak; pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek - tak se jmenuje - viď, že to je pěkné jméno?“ - „Podivné, ještě jsem takové neslyšela,“ mínila Bára a Elška dále povídala: „Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji popohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.“ - „A jak když strejček list čte?“ „I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.“
„Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.“
„I tomu bys lehko se naučila,“ mínila Elška.Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: „Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen ze srdce spadl. - Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,“ doložila s důvěrným přízvukem hlasu, „ty, Báro, nemáš mi co říci?“
„Já?“ zajikla se Bára a sklopila velké oči, „já nic.“ - „Přece snad slovíčko?“ - „Nic, Elško, nic, pouhé sny!“ - „Pověz mi je tedy.“ - „Až někdy!“ zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: „Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.“
„Eh, ať si mluví, vždyť nedělám nic zlého. Poslechnu tě, jdu, ale co nejdřív si povíme více,“ pravila Elška a zmizela mezi ploty.
Dvě noviny roznášely se po vesnici; v každém statku, každé chalupě se o ničem jiném nemluvilo než strašidle v zádušním lese a o svatbě panny Elšky panem správčím.
„Tedy tak záhy zapomněla na první svoji lásku?“ po myslí si čtenář. - Nedělej Elšce křivdu, ona se nezpronevěřila ani myšlénkou a umínila si, že raději vše podstoupí, než by se stala paní správcovou. I kdyby nebyla již milovala, pan správec nebyl člověk ten, do něhož by se zamilovat mohla.
Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách. Červené tváře jak pivoňky, i nos takový. Na hlavě humence, jež ale zakrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Oči byly masem zarostlé a měly tu dobrou vlastnost - zvlášť pro správce -, že se dívaly zároveň na dvě meze. Nosíval v letě slaměný klobouk se zelenou pentlí, rákosku se střapcem, nankinky, vestu zimní přes prsa sepjatou, aby se nezastudil a košili neušpinil, na krku kartonový šátek a řebíčkové barvy frak, se špičatými šosy a žlutými knoflíky. Z kapsy visel mu vždy růžek modrého šátku - nebot pan správčí šňupal. Povídalo se mezi vesteckými sedláky, že poddaní sousedního panství panu správčímu řebíčkový frak nejednou za větrem vyprášili, než nepřišlo to nikdy k soudu. Správce byl velmi bojácný, ale navzdory tomu se ho sedláci přece báli, on totiž nahrazoval bojácnost svou lstí a mstivostí, kterou jim pak splácel; k lidem, od nichž jakéhož užitku očekávat mohl, byl velmi úlisný a zdvořilý, jinak hrubý člověk. Byl také velice skoupý., jedinou dobrou vlastnost mu nemohl nikdo upřít, totiž tu, že byl bohat. Ano, bohat byl pan správčí Kilián Sláma, a to byla ta pěkná vlastnost, která se panně Pepince při něm líbila; ostatně nemínila také, že by jeho postava byla nepěkná - jaktěživi se jí velcí suší lidé nelíbívali; i to velmi jí lichotilo, že jí pan správce vždy ruku políbil. Myslila, že se Elšce konečně také zalíbí, že mu přivykne; a říkala panu bratru, který o tom plánu nechtěl slyšet, takový muž že si umí ženu vážit více než mladý hejsek, že ji bude na rukou nosit, Elška že bude paní, dobře se mít, a kdyby měl umřít, že bude bez starosti. „A já, kdyby měl pan bratr zemřít,“ rozumovala v duchu dále, „budu mít kam jít.“ Zkrátka, panna Pepinka uměla to pěkně navléknout, aby pan správec začasté na faru přišel, že konečně i pan farář proti němu ničehož neměl; přivykl mu, a když nepřišel správec k večeři a po večeři měl hrát mariáš s Pepinkou a kostelníkem nebo učitelem, jako by mu něco chybělo. Elška o Pepinčiném plánu zpočátku ani zdání neměla, slyšela jen chvalořeči na jeho dobrotu a bohatství, jichž si ale tak málo všímala jako dvoření, jež pan správec dosti nemotorně najevo jí dával čím dále, tím byl správec úsilnější a tetinka zjevnější, takže porozuměla Elška, oč se tu jedná. Bylo jí to k smíchu; když ale tetinka žertům rozumět nechtěla, přísně domlouvat jí začala, i pan farář k tomu radil, aby si správce vzala, tu začala být smutná, začala se správci vyhýbat, utíkajíc se s těžkostí svojí k milé Báře. - Bára znala plán panny Pepinky od ní samé, neboť Pepinka chtěla, aby jí Bára nápomocná byla a Elšce domlouvala. Tenkráte ale uhodila na nepravou žílu; kdyby ani byla Elščinu lásku neznala, k tomu by jí nebyla domluvila. Ona sama nevážila si pana správce víc než prachu v očích a nebyla by ho chtěla, kdyby jí panství byl podával. - Neřekla Pepince tak ani tak, ale tajně s Elškou se spolčila a sama list, v němž Elška pražské tetě vše vypsala, do města na poštu donesla. Od té doby, co věděla Elška, oč se správci jedná, neslyšel od ní vlídného slova, neviděl libého pohledu, - a nikdo by byl neřekl, že dobrá, ke každému vlídná Elška úsečně mluvit dokáže a škaredě hledět. Pokaždé, když pak přicházel na faru, slyšíval po návsi neb kdesi u plotu hanlivé písničky, které jakoby schválně na něho složené a pro něho schválně zpívány byly. On si ale všecko nechal líbit, když ale jednou Báru potkal a ona tu zčistajasna spustila:
Lecjakýs
trpaslíček
na krátkých nožičkách
chtěl by sobě vybírati
v hezounkých holčičkách
tu se zlostí všecek nadrchal a nos mu zčervenal jako ťopanu, když vidí před sebou červeno. - Ale což to bylo všecko platno, pan správec zakousl již všelikou hanbu a posměch, - zakousl i posměch děvčat, mysle si: Jen počkej, děvče, až tě budu mít - a tvoje peníze, - však já všem vytřu zrak!
- Ale pan správec zapomněl, že ani v Hloupětíně dříve zloděje nevěší, až když ho chytí.
Jednoho rána roznášelo se po celé vsi, že straší; bílá ženská prý že šla od zádušního lesa, k vesnici, po celé návsi, po lukách, a kdesi u hřbitova že zmizela. Kostelníková se z toho roznemohla, neboť prý to na její okno zaklepalo, a když on k oknu přistoupil, nevěda, kdo by to byl, viděl prý patrně bílou postavu s umrlčí hlavou, která prý se na něho ušklíbla a prstem mu zahrozila.Divže to i Vlček neodstonal; ale kostelníková nemyslila jinak, než že smrt se jí ukázala, že musí do dne a do roka umřít. - Podruh, co v noci noční stráž měl, též se dušoval, že strašidlo to bylo a že ze zádušního lesa vyšlo. - Lidé vzpomínali, zdali se tam kdo neoběsil, když ale ničehož vymyslit nemohli, mínili, že tam kdysi kdosi zakopal poklad, duše jeho že nemá pokoje a hledá vysvoboditele. Hádalo se všelijak a mluvilo se jen o strašidle.
„Já tomu nevěřím,“ řekla Bára Elšce, když k ní ten samý den přišla na palouk do lesa, kde Jakub pásl.
„Nechť tak nebo jinak, já jsem tomu povděčna, zbavilo mne to na několik dní snad nenáviděného hosta. Psal sice strejčkovi, že mají žně a tuze mnoho práce, že nebude moci po několik dní přijít, ale chtěla bych krk vsadit, že slyšel o strašidle a že se bojí. On je hrozný strašpytlík a skrze zádušní les jít musí.“
„Kýž by ho to tam bylo zaválo, aby více do Vestce nepřišel. Já bych vás raději v rakvi viděla než s tím plecháčem u oltáře,“ hněvala se Bára. „Já nevím, kam poděla panna Pepinka rozum, že vás chce k němu nutit, ona je přece dobrá.“
„Ona se o mne stará, abych se měla dobře, to je ta příčina, a proto se na ni nehněvám, ale vzít si ho nemohu, děj se co děj.“
„Tak nesmíte; Bůh by vás trestal, když jste slib dala panu Hynkovi, byste ho nedržela. Víte jak se říká: Kdo ty sliby lásky ruší, běda, běda jeho duši!“
„Já je nikdy, nikdy nezruším, a kdyby to léta trvalo,“ tvrdila Elška; „ale on - on - zdali nezapomene! V Praze je krásných děvčat, jemu rovných. - Ach Báro, kdyby mě zapomněl, já bych se utrápila!“ A Elška dala se do pláče.
„Vy jste bloudeček, že sama sebe trápíte. Včera jste mi povídala, jak hodný člověk pan Hynek je, jak vás má rád, a dnes byste chtěla o něm pochybovat?“ - Elška si utřela oči, usmála se a vrhnouc se vedle Báry do zelené trávy, pravila: „Vždyť to byla jen okamžitá myšlénka. Já mu věřím jako Pánubohu. - Ach, kdybych byla tím ptáčetem, abych k němu letět mohla a požalovat si mu,“
Báře napadla hned píseň Kdybych byl slavíčkem i pustila se do zpěvu, ale nešlo jí to vesele a vpolovic písně náhle přestala, jako by se něčeho byla lekla. Také jí tváře zčervenaly. „Čeho jsi se lekla, proč jsi přestala zpívat?“ ptala se Elška, ale Bára neodpovídala, hledíc do lesa.
„Báro, Báro,“ hrozila Elška, „ty přede mnou vše skrýváš, a já nemám tajné myšlénky před tebou, to není hezké od tebe.“
„Nevím sama, co bych povídala,“ odpověděla Bára. „Proč jsi se nyní ulekla, vždyť ty se nebojíš nikoho. Kdo to byl v lese?“
„Snad myslivec,“ vyhýbala Bára.
„Však ty dobře víš, kdo byl, nadarmo tvoje leknutí nebylo. - Snad jsi viděla strašidlo!“
„Nene, toho bych se nelekla,“ hlasitě se zasmála Bára a chtěla začít o jiném, ale Elška vždy jen starou nit napřádala, až konečně se zrovna ptala, zdali by Bára chtěla si vzít Jozífka kostelníkovic, kdyby neměl být pánem páterem. - Bára se pustila do většího smíchu ještě než předtím „Bože mne uchovej!“ zvolala, „kostelníková by mi hada uvařila první den. Jozífek je dobrý chlapec - ale mezi nás se nehodí. Není k stádu ani k pluhu, a k vřetenu se nesluší. - Leda bych si ho vsadila za rámeček pod sklo pro podívanou.“ - Elška se také svému nápadu zasmála, po chvíli pak upřímně se ptala Báry. „Tedy se ti opravdu ještě nikdo nezalíbil?“ - „Poslechněte, Elško!“ po krátkém rozmyslu řekla Bára. „Loňskou jeseň trefilo se mi nejednou, že jsem sama s Lišajem pásla. Táta měl bolnou nohu, nemohl dostupit. - Jednou tedy odpoledne pasu, tu se Plavka rychtářovic a Březina Milostovic cosi na sebe rozzuřily a strašně začaly rohy se klát. - To se nesmí nechat rozvzteklit, sice by si rohy zvyvracely. Chapnu tedy vědro, běžím k řece pro vodu, abych jim hlavy polila; než se k stádu vrátím, přichází z lesa jakýs myslivec, a vida, že se krávy perou- chce je rozhánět. „Pryč, jděte pryč!“ křičím na něho. „Já si je rozeženu; ať vás býk nezhlídne, je zlý!“ - Myslivec se obrátí, ale vtom již také býk po něm se dívá.Naštěstí se krávy rozeběhly, když jsem vodu na ně chlístla, sice bývalo by myslivci krušno utéci. Měla jsem býka co držet a chlácholit, sotva že by tatík ho byl udržel, mne ale poslechne, když mu hrozím. - Myslivec se v lese schoval za strom a díval se; když se pak zase stádo popásalo, vystoupil na pokraj lesa, kde jsem stála, a ptá se mne, čí jsem a jak se jmenuju. Pověděla jsem mu. - Podíval se na mne divně jaks, posmekl, poděkoval za moji ochranu a odešel do lesa. - Vidívala jsem ho napotom ještě mnohonáctekráte, ale více s ním slovíčka nemluvila, leda jestli jda okolo pozdravil. - Stával na pokraji lesa, okolo řeky chodíval v zimě, i do vsi přicházíval; a to celou zimu, celé jaro. Na svatého Jána zrána, když jste vy domů odešla, já pak tátovi vyhánět pomohla, vidím ho přicházet přes luka k mostku Zůstal stát, kde jsme my stály, ohlížel se, pak ale sešel z mostku, vlezl do křoví a viděla jsem patrně, že vzal věneček, co na vrbě uvázl, a za kabát zastrčil. - Před chvílí viděla jsem ho dole u lesa jít, nevím, čím to je, ale když ho vidím, leknu se.“
„A opravdu jsi s ním nikdy nemluvila?“ - „Jak to poprvé, více ani slova,“ jistila Bára. - „Ale máš ho ráda, viď?“ vyptávala se dále Elška. - „Ráda - jako každého hodného člověka, který mi není křiv.“
„Vždyť nevíš, je-li hodný, kdyžs s ním nemluvila?“ - „Ten zajisté zlý není, ani mu to z očí nekouká.“ - „Tedy se ti líbí?“ vyzvídala Elška. - „Hezčích chlapců ve vsi, ale když musím pravdu říci, tedy řku, že se mi přece žádný tak nelíbí jako on. - Často se mi o něm zdá!“ - „Nač člověk myslívá, o tom se mu snívá.“ - „I ne vždy; sny jsou také od Pánaboha.“ - „Řekni tedy upřímně, kdyby ten myslivec řekl: ,Báro, já si tě vezmu,' dala bys mu slovo?“ „Kterak to mluvíte, Elško; on si na mne nikdy nepomyslí, dokonce aby si mne chtěl vzít - to jsou samé marné sny a řeči - zapomeňte to. - Hou hou, Plavko, kam to lezeš. - Lišaji, kde sháníš - nevidíš Plavku v březině!“ vytrhla se Bára v řeči, vyskočila z měkkého pažitu, by zatím krávu zavrátila. - Kdykoliv pak později o myslivci začít chtěla, Bára vždy uhnula, začínajíc o Hynkovi; tou vzpomínkou věděla že odvrátí Elšku od jakéhokoli předmětu.
Pan správec byl za několik dní zase na faře; nic neodstrašilo ho. Přišel ale ve dne. - I na faře povídalo se o strašidle, ačkoliv pan farář nevěřil na podobné pověry, přece myslilo se, že něco v tom vězet musí, neboť se každý třetí den od jedenácté do půlnoci procházelo, jak to hodnověrní lidé tvrdili. - Leckomu pohrozilo, a do oken se podívala umrlčí tvář. - Lidé byli tak poplašení, že zvečera již, mimo smělejších mužů, nikdo přes práh jít si netroufal. Litovali svých hříchů, dávali na modlení za duše v očistci, zkrátka strach před smrtí dohnal je k pokání. - Pan farář sice v kázání proti pověře a bludu mluvil, ale to všecko nic platné nebylo.
Pan správec, ač se nepřiznal, tak byl všecek přestrašen, že vůčihledě bledl; a kdyby ho nebyla chtivost po sličné nevěstě a bohatém věnu lákala, nebyli by ho na faře více viděli. Chtěl mít tedy co nejdřív jistotu; promluvil s Pepinkou i panem farářem, a maje ujištění jejich, umínil si promluvit i s Elškou, aby hned po žních svatbu slavil. Panna Pepinka oznámila Elšce příchod pana správce na druhý den a domlouvala jí, aby dělala moudrou a poslouchala rozumu. Elška plakala a prosila tetinku, aby ji nenutila k té netvoře, ale Pepinka se velice na ni rozmrzela; i pan farář, ač jí nedomlouval tak jako sestra, přece ji káral z nevděčnosti a nerozumu. -Z Prahy list nepřicházel, ani žádná zpráva, Elška nevěděla, co si počít. Radila se s Bárou; ta ji potěšila, poštvala proti správci, ale to vše nebyla pomoc.
Nastal druhý den - den to, kde domnělá smrt nestrašila -, pan správec přišel nastrojen, vyfintěn na námluvy. Panna Pepinka vařila a pekla od svítání již, aby hosta co nejlepší uctila, přišlo i víno na stůl k zasvěcení slavného dne. Bára byla též na faře, a jen domluvě její se podařilo, že Elška jakžtakž na nohou se udržela. Všecka nemocná byla z toho. - Když přišlo k řeči, vyjádřila se Elška, aby si pan správce přišel za týden pro slovo, doufala, že do té doby zprávu z Prahy obdrží. - Správcovi se ta odpověď vytáčející a ta chladná nevěsta nelíbila, viděl, že to není v pořádku, ale co měl dělat, mlčel a doufal ve svou příznivkyni, pannu Pepinku. - Navzdory mrzutosti chutnalo mu jídlo i pití jak náleží a tváře mu jen hořely. Ten den měl modrý frak, a tudy mu to ještě lépe slušelo. - Schyloval se večír, pan správec chtěl domů, ale pan farář nechtěl ho ještě pustit - a po hodině, když zase odejít chtěl, řekl pan farář. „Jen počkejte ještě, Vlček vás půjde vyprovodit, a třebas také pacholek, může přece být, že nějaká spřež v tom našem lese je.
Pana správce jak by studenou vodou polil; už mu ani nechutnalo a raději by se byl viděl doma na posteli. Jen to ho zdrželo, že s ním půjdou průvodčí. - Vlček ale měl již trochu v hlavě, pacholek při nalejvání si přihnul, myslil si: Není to každý den, - i nedbali jít, až bylo již po desáté.- Tu teprv se vypravili na cestu. Správec, strachem vystřízlivělý, pozoroval, že oba jeho průvodčí ochmeleni jsou; šněrovali po cestě jeden sem a druhý tam. Nebylo s nimi řeči, - a pan správec byl v smrtelných ouzkostech, ačkoliv si ještě naději dělal, že strašidlo ten den nechodí.- Ach on se na ten den tak těšil, všecko měl pěkně vypočteno, a všecko se mu zbryndalo.
Noc byla jasná dost, bylo vidět od vesnice až k lesu; už byli pocestní nedaleko, když tu najednou z lesa vystupuje vysokánská - alespoň se jim tak zdála - bílá postava, přímo k nim. - Správec vykřikl a jako špalek na zem se převalil; kostelník mžikem vystřízlivěv, dal se na útěk, jen pacholek zůstal jako sloup stát, - když ale postava bílou rukou odhrnula zahalení a umrlčí obličej mu ukázala a zuby naň vycenila, vlasy mu vystaly úlekem, hrůza ho obešla i sklesl vedle správce na kolena. Postava si ho ale nevšimla, silnou rukou pozdvihla správce ze země a zahoukla mu dutým hlasem do uší: „Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“ - To dopovědíc, kráčela dlouhým, zvolným krokem k dědině.
Zatím Vlček, přiběhnuv bez dechu na náves, dopadl ponocného; i vyvolali půl vsi. - Srdnatější se osmělili ven, vzali kyje i cepy, kostelník musel na faru pro něco svěceného. - Vzali ho doprostřed a brali se na cestu k zádušnímu lesu. Viděli hned u vsi bílou postavu zvolna kráčet, ne ale ke vsi, nýbrž stranou na luka ke hřbitovu. Zarazili se na okamžik, pak ale křikem srdnatosti si dodávajíce, postupovali všickni v jedné hromadě za bílou postavou, která vidouc je, krok zrychlila. - Najednou ale i ona se dala do běhu, k řece, a na můstku jim zmizela z očí. - Dali se tedy za ní, majíce již více smělosti. U mostku se zastavili. „Něco tu leží bílého!“ křičeli. - Kostelník udělal kříž nad mostkem, a když se jim na zvolání: „Chval každý dobrý duch Hospodina!“ nic neozývalo, přistoupl jeden ze sedláků blíže a viděl,- že tam leží jen šat. - Kyjem celý ten balík nakydl a tak to nesli do vsi; na cestě ale vzali s sebou polomrtvého správce, kterého pacholek skoro nést musel, šli zrovna do fary. - Pan farář ještě nespal, a ochotně jim dvéře otevřel. - Prohlíželi, co našli, a všickni zůstali, jak by z oblak spadli. Byly to dvě bílé plachty a hnědá suknice vlněná s červenou lemovkou. - Suknici znali: „To je divé Báry!“ zvolali všickni. „Proklatě!“ kleli někteří. „Totě pravý drak!“ nadávali jiní, nejhůř ale řádil správec a kostelník, ti se pomíjeli. - Pacholek jediný smál se řka: „Snáze bych se byl smrti nadál, než že v tom strašidle vězí Bára, je to zatrolená ženská!“
Vtom také do společnosti panna Pepinka přibyla; hluk a lomoz vyvábil ji z komůrky, kdy již na lůžku odpočívala. - Zahalena byla v šátku, na hlavě měla žlutý prošívaný kominíček (čepec noční); musela na sobě vždy něco mít žlutého.- Přišla s kahancem v jedné ruce a náručí klíčů v druhé ruce. „Propánakrále, lidi, co se stalo?“ ptala se ulekaná. - Z několika úst slyšela neslýchanou událost. - „Oh bezbožná, nevděčná holka!“ plna ustrnutí zvolala Pepinka. „No počkej, ta nahrabe ode mne, té vyložím evangelium; kde ji máte?“ - „Kdopak ví, zmizela nám prostřed i slehla.“ - „Snad u mostku, jak by se zem pod ní slehla.“ - „Snad skočila do vody,“ řekl pan farář. - „Neslyšeli jsme žblunknutí ani jsme nikoho ve vodě neviděli; ale copak to, velebný pane, takové divé dítě, to se umí udělat neviditelné, tomu je ve vodě jako v ohni, v povětří jako na zemi, všude stejně,“ pravil jeden soused.
„Nevěřte takovým báchorám, lidé,“ káral pan farář. „Bára je odvážné děvče a prováděla rozpustilosti, to je vše, a za to musí být pokáraná. Musí ke mně zítra přijít.“
„Přísně pokáraná, veledůstojný pane,“ mínil pan správce, chvěje se zlostí a posud mu v kostech lámajícím strachem, „přísně, to je trestu hodno, celou obec mít za blázny.“ - „Tak zle to nebylo, vzácný pane,“ mínili sedláci, „to se jen ženský splašily!“ „Moje žena chudák to odstůně, je to bezbožnost k neodpuštění,“ stýskal Vlček, nepočítaje svůj strach jako sedláci. - Z toho měla panna Pepinka takovou radost, že by hned byla Báře odpustila - Pacholek ji ale zase popudil, povídaje: „Co bych zapíral, já se opravdu bál, ač se hned neleknu, - a báli jsme se všichni. Vy, pane kostelníku, jste sotva domů dolezl a vzácný pan správec padl na zem jako hnilička. Když na mne zuby vycenila, myslil jsem vskutku, to je smrt není divu, měl jsem trochu hlavu pod víchem - a už jsem čekal, že mne chňapne za krkošku, ale ona popadla vzácného pána, vyzdvihla ho vzhůru a křikla mu do uší: Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“ - Pacholek chtěl ukazovat, jak ho Bára popadla, ale pan správec se uhnul a obličej jeho hrál z červena do fialova. - To pannu Pepinku hrozně urazilo, sedláci ale odpustili Báře svoje zahanbení za to, co panu správci udělala. - Celé vyjednávání odložilo se na ráno; pan správec zůstal na faře, ale za svítání byl již přes meze.
Když slyšela Elška ráno, čeho se byla Bára pro ni odvážila, prosila strejčka i Pepinku, aby jí odpustili, že to jen kvůli ní udělala, aby ji pana správce zprostila. - Panna Pepinka nechtěla od plánu upustit, a že Bára správce tak pohaněla, to nemohlo se lehce jen odpustit. - „A když si pana správce nevezmeš, ani nit ode mne nedostaneš,“ hrozila Elšce, ta ale jen rameny pokrčila. - Pan farář nebyl tak svéhlavý; nechtěl neti domlouvat, ale aby Báře zcela odpustil, to nemohl sám o sobě učinit. Ráda byla by Elška k Báře šla, ale nesměla.
Jakub nevěda praničeho o spádech svého děvčete, ráno jak obyčejně vzal troubu a šel svolávat stádo. - Ale kupodivu, jako by přes noc byl všecek dobytek popadal anebo všechny děvky zaspaly, nikde se vrata neotvírala. Šel až k samým stavením, troubil, že by mrtvé z hrobu vyvolat mohl, - krávy řvaly sice, ale nikdo je nešel pouštět. Děvky přišly a povídaly. „Nebudete, Jakube, vyhánět, bude vyhánět jiný!“ - „Co je to?“ myslil si Jakub a šel k rychtáři. Tu slyšel, co se děje. „Proti vám nemáme ničehož, ale vaše Bára je divá a selky se jí i bojí, že jim učaruje.“ - „Což se už někdy stádu škoda stala?“ - „Nestala, ale Bára mohla by se mstít.“ - „Nechte moje dívčí na pokoji,“ rozhněval se Jakub, „chcete-li mne ve službě mít, budu vám sloužit, ne-li, také dobře, svět je široký - Pánbůh nás neopustí.“ - „Nedělalo by to dobrotu.“ „Tedy si dejte do pastýrny koho chcete a buďte tu spánembohem!“ Snad jaktěživ Jakub tolik nemluvil a tak se nerozhněval jako tehdy. - Odešel domů. - Báry tam nebylo. Šel odvázat Lišaje; krávu i býka, jež měl na starosti, nechal bučet a šel na faru. - Bára stála před panem farářem. „Dělala jsi to strašidlo?“ vyslýchal pan farář. „Dělala, velebný pane,“ neohroženě řekla Bára. - „A proč?“ „Věděla jsem, že je pan správec strašpytel. Chtěla jsem odstrašit pana správčího, aby netrápil pannu Elšku, ona ho nemůže vystát a umřela by, kdyby si ho musela vzít.“ - „Pamatuj si, abys nehasila nikdy, co tě nepálí; i bez tebe bylo by se to spořádalo. Jak jsi mohla z můstku zmizet?“
„Dobře, velebný pane; shodila jsem plachty i šaty ze sebe, skočila do řeky a pod vodou jsem kus plovala, tudy mne nikdo neviděl.“ „Pod vodou plovala!“ spráskl ruce pan farář, „jaké to děvče! A v noci! Kdo tě tomu naučil?“ - Báře bylo divení farářovo skoro směšné. „I velebný pane, táta mne navedl, jak musím se pohybovat, ostatně jsem se naučila sama. To není žádný kumšt. - Já znám v řece každý kámen, čeho bych se byla bála.“ Pan farář ještě dlouhé napomenutí Báře dal, pak ji poslal do čeledníka, by tam čekala na rozsudek. Poradil se pan farář s rychtářem, konšely i panem učitelem a usoudili tak, když udělala Bára takové všeobecné pohoršení a tolik se odvážila, aby veřejně potrestána byla.Uložil se jí trest ten, aby jednu celou noc zavřena byla v kostnici venku na hřbitově. Zdál se to být všem hrozný trest, ale když prý je tak smělá, že se ničeho a nikoho nebojí, ať prý pozná, co je to bát se.
Panně Pepince se ten rozsudek nelíbil, Elška se zděsila a kdejaká ženská se otřásla hrůzou nad tím trestem; ba i kostelníkova byla volna odpustit Báře a myslila, že bude dosti trestaná pouhým návěštím, jen Báru samu to nepohnulo - trápilo ji více to, že tátu obec vyhání. - Slyšela již, co se mu stalo. - Když jí pan farář řekl, kde má příští noc noclehovat, vyslechla vše zcela pokojně, pak ale políbila knězi ruku řkouc: „Což je o nocleh, spím-li tu nebo tam, já spím i na kameně dobře, hůř je o tátu, kde ten bude, když mu vzali službu. A táta bez stáda živ nebude, jaktěživ mu je zvyklý - on mi umře. Zprostředkujte to nějak, velebný pane.“
Každý se divil, kde to děvče té neohroženosti nabralo, a tu přece jen věřili, že to s ní není samo sebou a že není Bára jako každý jiný člověk. - „Však jí hřebínek spadne, jen až večír,“ mysleli mnozí, ale zmýlili se. Bára byla jen tak dlouho smutná, dokud se nedověděla, že sedláci Jakubovi zase pastýřství vrátili, což pan farář zprostředkoval, odevzdaje mu svoje.
Po obědě, když pan farář dřímal a panna Pepinka také trochu klímala po nočním rámusu, vykradla se Elška z pokoje a dolů k Báře. - Byla všecka uplakaná, ustrašená; prudce popadla Báru okolo krku - a plakala zase. - „Inu, buďte tichá,“ těšila ji Bára, ,~en když vám ten cvrček více nepřijde, a musel by to být člověk beze vší cti, aby přišel, - ostatní se spraví.“ - „Ale ty chudáku, dnes v kostnici, ach bože, já nebudu mít pokoje!“ - „I z toho si pranic nedělejte; spala já jsem u samého hřbitova nejednou a mám ho celé noci a dni před nosem. - Jen vy spěte! - Prosím vás, dejte vzkázat tátovi, aby neměl o mne pražádný strach a Lišaje uvázal v noci, aby za mnou nešel. - Až zítra vám povím celý ten rámus a jak jsem správci nahnala, nasmějete se. Snad dostanete záhy zprávy od pana Hynka. Až se ale vy, Elško, odtud dostanete, pak mne tu nenecháte!“ smutně otázala se Bára. Elška ale stiskla jí ruku, šeptajíc: „Jsme svoji.“ - Tiše odešla - a Bára si pozpěvovala a byla pokojná.
Když se hodně setmělo, přišel kostelník a ponocný, by odvedli Báru na hřbitov. Panna Pepinka mrkla na ni, aby prosila pana faráře, chtěla také dobré slovo dát za ni, ale Bára nechtěla rozumět; a když pan farář sám řekl, že by se dal snad trest ten uprosit, pohodila vzdorně hlavou řkouc: „Když jste ráčili usoudit, že jsem trestu hodna, tedy si ho podstoupím!“ - a šla s muži.- Lidé vybíhali ven - mnozí i ji litovali, ale Bára si žádného ani nevšimla a vesele kráčela k hřbitovu, který ležel u paty lesa, nedaleko obecné pastvy. Otevřeli malou komoru, kde kosti a máry složené byly, přáli jí: „Pánbůh tě tu opatruj,“ a odešli domů. - Z komory bylo malé okénko s dlaně, kterým bylo vidět do údolí a na les. - Bára se postavila k tomu okenečku a dívala se dlouho, dlouho ven. - Smutné musely to být myšlénky, které jí hlavu probíhaly, neboť slza za slzou padala z krásného oka na brunátnou tvář. - Výše vystupoval měsíc, jedno světlo za druhým haslo, tišeji a tišeji bylo kolkolem; přes hroby kladly se stíny vysokých jedlí, jež u zdi stály, nad údolím vznášely se lehounké mlhy. - Jedině štěkot a vytí psů přerušovalo tichost noční. - Bára dívala se na hrob matčin, připomínala si osamělé mládí, nenávist a opovrhování lidí a poprvé cítila všeho toho tíži, poprvé přišla jí myšlénka: Kýž tu, matko, vedle tebe ležím! - Myšlénka rodila myšlénku, jeden obraz stíhal druhý - objímala v duchu krásnou Elšku a na lesní stezce vykouzlila jí obrazotvornost vysokého, ramenatého muže s ráznou tváří v mysliveckém oděvu. - Ale konečně se odvrátila od okénka, mlčky zavrtěla hlavou, a rukama zakrývajíc si tvář, klesla s hlubokým povzdechem na zem. Plakala a modlila se.Umírněna konečně vstala ze země a chtěla si lehnout na máry, když tu u okénka zaštěkne pes a hrubý hlas se ozývá: „Báro, spíš?“ - Byl to Jakub a Lišaj. - „Nespím, táto, ale budu hned spát; pročpak jste sem přišel? Já se nebojím.“ „Dobře tedy, děvče, spi; já budu spát zde, vždyť je teplá noc!“ a otec ulehl si s Lišajem pod okénko. - Spali dobře až do rána. Ráno, když začalo svítat, přicházel lesem muž v mysliveckém oděvu; Jakub vidíval ho chodit v lese i po údolí začasté; nevěděl ale, kdo je. „Co tu děláte, Jakube?“ ptal se myslivec, když ho byl došel. - „I pane, zavřeli mi tu moji dívčici přes noc, a tu nedalo mi to doma být.“ - „Báru? - Co se stalo?“ ptal se s podivením myslivec. Jakub v krátkosti pověděl vše. - I zaklel myslivec; pak strhl ručnici z ramena, pověsil na strom, vyšinul se hbitě přes zeď hřbitovu, a vypáčiv silnou paží dvéře kostnice, stál před Bárou, kterou byl hřmot probudil. Vidouc myslivce před sebou, měla za to, že ještě ve snu; slyšíc ale jeho hlas, divila se, jak tam přichází, a nemohla rozpačitostí ani na jeho pozdrav poděkovat. - „Nediv se, Báro, že jsem tak sem vrazil; jdu okolo, vidím tvého otce, slyším, co se s tebou dělo; žes tu, to mne rozhněvalo. Pojď pryč z té umrlčiny,“ pobídl myslivec a vzal Báru za ruku. - „Ne tak, pane zůstanu zde, až sem pro mne přijdou, - řekli by, že jsem utekla. Vždyť mi tu nebylo tak zle,“ zdráhala se Bára, vytáhnouc zlehka ruku z ruky myslivcovy.
„Tedy zavolám otce a zůstaneme zde oba,“ řekl myslivec a zavolal přes plot na Jakuba. Vlezl tedy i Jakub přes plot a vešel k Báře a Lišaj nevěděl ani co dělat radostí, když Báru zase viděl - Jakub vida, kde Bára spala, byl by se hned pustil do pláče; by tedy slze zakryl, šel na hrob své nebožky.- Myslivec sedl si na máry; Bára hrála si s Lišajem, ale viděla přece, že myslivec neodvratně na ni hledí; rděla se a bledla a mocněji tlouklo jí srdce než v noci, kdy sama v kostnici byla.
„A což není ve vesnici nikdo mimo otce, který by sem k tobě byl dohlídl?“ ptal se po chvíli myslivec. - „Mimo Elšky a otce nikoho; otec přišel, Elška přijít nemůže, a jiného není, kdo by mne tak miloval. - A ty, viď?“ pravila, dívajíc se psovi do očí. „A k hřbitovu se přiblížit každý se v noci obává,“ doložila ještě - „Divím se tvé smělosti, jako jsem se divil tvé síle. Vždy jsem matce o tobě povídal,“ řekl myslivec. - „Vy máte, pane, ještě matku?“ ptala se Bára důvěrně. - „Ano, starou matku; bydlíme spolu vysoko na vrchu, tři čtvrtě hodiny odtud, v lese v myslivně. Já jsem myslivec. Matka moje přeje si dceru, viděla by mne ráda šťastného. Nenašel jsem nikde ženu, jakou bych si přál, až jsem tebe viděl. - Báro, já nejsem přítel dlouhých řečí; mám tě rád, od té chvíle, co jsem tě viděl, - já se tě naučil i znát, třebas s tebou byl nemluvil, - a jestli jsem posud ničehož ti neřekl, stalo se tím, že jsem si netroufal dojít tvého slova. Nyní víš vše; řekni i ty, jestli se ti líbím - a chceš-li být mou ženou. Ve Vestci nyní být nemůžeš; seber si tedy, co máš, a pojďte hned s otcem ke mně do lesa, kde tě budou lidé milovat.“ - Bára stála jako socha, ani sebou nehnula, ani promluvit nemohla - Myslivec nevěděl, jak to vyložit si má, ale chtěje se dovědět pravdy, a byť by i trpká byla, ještě jednou Báry se ptal, zdali chce být jeho ženou. - Tu se pustilo děvče do pláče a zvolalo.“Bože, což je to pravda, že mne máte rád?“ Myslivec jí to ústy i rukoudáním dosvědčil, a tu teprv vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku. - Jsouce srozuměni, vyšli ven, přiklekli k Jakubovi a myslivec pravil: „Znáte mne, tatíku, víte, že mohu ženu zaopatřit, dávno již. Žádná se mi ale nelíbila, až jsem viděl vaši dceru, tu jsem si zamiloval. Právě jsme se spolu domluvili; dejte nám tedy vaše požehnání. Třebas to bylo na hřbitově, všude zem páně, všude Bůh!“ - Jakub se neptal co a jak, jen když Bára spokojena byla; požehnal je a pak se domluvili. - Jak se podivil kostelník, když po klekání přišel pro Báru a v kostnici ji našel v společnosti otce a ženicha, za jakéhož se ihned myslivec vydal.
Větší ještě podivení bylo na faře; a po celé vsi. Lidé mysleli, bůhvíjak Bára zkrotne, jak bude ponížená, a ona se vrátila co nevěsta a ještě k tomu takového muže. - Ani věřit tomu nemohli, že by to možná bylo, že by se mohla divá Bára komu tak zalíbit, - a ono se to stalo. - „Ta má z pekla štěstí!“ povídala si děvčata. Opravdovou, velikou radost měla Elška, když jí Bára svého ženicha přivedla. „Vidíš, Pánbůh ti splatil službu, kterous mně prokázala a za kterou jsi tolik zkusila.- Já věděla, že najdeš i ty člověka, který tě bude milovat. Jen ji mějte hodně rád, ona toho zaslouží,“ obrátilo se dobré děvče k myslivcovi, podávajíc mu ruku, kterou on upřímně stiskl.- Rád by si byl vzal myslivec Báru hned s sebou, ale ono to přece tak rychle nešlo a panna Pepinka nechtěla připustit, aby Bára před svatbou odcházela; raději prý všecky tři ohlášky najednou, když je ženich nedočkavý. Jakub se také nemohl od pastýrny hned odtrhnout. - Bára želela nejvíc Elšky; když ale druhý den na pana faráře došel list z Prahy, v němž paní teta píše, že ona celé svoje jmění věnuje Elšce, ale jen pod tou výminkou, když vezme toho mladého lékaře, který ji (paní tetu) vyléčil - ať se pan farář zeptá, chce-li nebo nechce -, když i pro Elšku mimo to lístek přiložen byl, pln nejkrásnějších nadějí na brzké shledání, tu neměla Bára žádných přání více.
Před svatbou se všichni lidé s ní smířili, i kostelníková jí přála štěstí a odevzdala jí od Jozífka lístek. Elška ho Báře přečetla, a tu teprv se dověděla, co Elška dávno věděla, že Jozífek ji miluje, kvůli ní jen že knězem být nechtěl; když se ale vdá, že rád přání rodičů vyplní. Po týdnu vystrojila panna Pepinka Báře svatbu a stará myslivcová přišla také a odvedla si do lesa dceru, na kterou se byla dávno již těšila. Jakub šel s nimi. Když si myslivec svoji mladou ženu po stavení prováděl a do pokojíka přivedl, kde bylo jeho lože, sundal nad ním zavěšený suchý již věneček. „Znáš ho?“ ptal se Báry. Byl to ten samý, co na vrbě uvázl na svatojanské ráno. Bára se usmála.- „A na koho jsi myslela, kdyžs ho do vody házela?“ ptal se myslivec, přivina si ji k srdci. Bára neodpověděla, ale obejmula ho a pozdvihla k němu s usmáním milým oči, jež lidé nazývali buličí, myslivec však za nejkrásnější měl na celém šírém světě.
1834–1891. Významný český básník z období realismu, novinář, člen družiny májovců. Pocházel z pražské Malé Strany. Začínal v Národních listech, listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova, Čas, Květy a Lumír. Je zakladatelem českého fejetonu, které podepisoval svým charakteristickým trojúhelníkem.
Znění tohoto textu vychází z díla Povídky malostranské tak, jak bylo vydáno vvydavatelstvím Mladá Fronta v roce 1954 (NERUDA, Jan. Povídky malostranské. 1. vyd. Praha: Mladá Fronta, 1954. 255 s. Národní klasikové, sv. 14.).
Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parasol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval –jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže se střechy nejstaršího fiakra.
Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s „ďjó!“, což mělo význam potakující.
Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s výhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité výhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvih prst a hvízdnul: „Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!“ Pak šel za nimi do hradu, a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul po druhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!“ Víc jim neřekl nikdy.
Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to „moře!“ říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé nízké, čtyřhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů – tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní – myje se podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděli dětem Šajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: „Ten kouří maminčinu vatýrku!“ Od té doby pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice zámožní.
Takto se procházel „hastrman“ – ale ne, neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! – vždy jen po bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi – poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí – slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“
Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybáři měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! –
Bylo to v sluneční den srpnový, tak as ku třetí hodině odpolední. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, kráčejícím dolů.
„Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,“ řekl pan Herzl, šenkýř u Dvou slunců. Podotýkám, že druhý pád množného počtu pro slovo „slunce“ je dle malostranského jazyka zcela určitě „slunců“.
„O jé!“ volal pan Vitouš, kupec na rohu, „musí být zle, nese na prodej!“ Je mně líto, musím-li říci, že pan Vitouš netěšil se přílišné vážnosti u sousedů. Vypravovalo se o něm, že jednou už byl blízek bankrotu, a podnes se dívá dobrý malostranský soused na „bankrotáře“ naprosto jinak než svět ostatní.
Ale pan Rybář kráčel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levým páždím nesl jednu z těch čtyřhranných škatulí černých, o nichž tolik povídáno. Tisknul ji pevně k tělu, takže smeknutý klobouk v ruce dole byl jakoby k noze přiklížen. V pravé ruce měl španělku s placatým knoflíkem ze slonové kosti, znamení to, že pan Rybář jde někam na návštěvu, nikdy jindy nenosil hole. Pozdravován zdvihal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy.
Sešel Ostruhovou ulicí, přešel svatomikulášským náměstím a vesel do domu Žambereckého. Tam bydlel v druhém patře gymnasijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodozpytec. Tedy muž vzdělání trochu tenkráte neobyčejného. Návštěva netrvala dlouho.
Pan profesor byl v dobré míře. Jeho hřmotné, podsedlé tělo bylo sobě právě odpoledním spánkem odpočinulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi porvány a zavdávaly panu profesoru příčiny k stálému vtipu. „Tak je to na světě,“ říkal, „když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké; já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý.“
Pokynul panu Rybářovi k pohovce a ptal se: „Čím tedy mohu sloužit?“
Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal svršek. Pestré kamínky zářily.
„Já bych – já jen, co tadyhleto tento – jakou to má asi cenu –“ koktal.
Posadil se pak a opřel bradu o knoflík hole.
Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden temný, vážil v ruce a prohlížel proti světlu. „To je moldavit,“ pravil.
„Jak?“
„Moldávit.“
„Ďjó, moldavit,“ hvízdnul pan Rybář. Na tváři jeho bylo tak trochu vidět, že slovo to slyší po prvé v životě.
„Ten by se hodil pro naši gymnasijní sbírku, jsou už řídký. Moh byste nám jej prodat.“
„To by se vidělo. – Co tak asi –“
„Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?“
„Tři zlaté!“ hvízdnul tenounce pan Rybář. Brada se zdvihla a sklapla pak zas na knoflík. „A ostatní?“ šeptnul po chvilce z náhle stísněného hrdla.
„Chalcedony, jaspisy, ametystky, záhnědy – to nic není.“ –
Za nějaký okamžik byl pan Rybář zas již u rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Po prvé ho sousedé spatřili, an měl klobouk na hlavě. široká střecha byla stažena do čela. Španělka se vlékla koncem po zemi a harašila o dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul ani jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíd. Patrně dnes nedováděla žádná z jeho myšlenek venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko.
Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den!
Bylo již k půlnoci. Nebe se modralo jako za rána, měsíc zářil nejpyšnějším, nejkouzelnějším leskem svým, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokryt nádhernou stříbrnou mlhou, stříbrná záplava ležela na celé Praze.
Veselé světlo lilo se do pokojíku páně Rybářova oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoho okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, ztrnulý. Z dáli hučely jezy vltavské, táhlým, mohutným tónem. Slyšel je stařeček?
Náhle sebou trhnul. „Moře! – Proč tu není moře!“ šeptnul a rty se mu zachvěly.
Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící moře.
„Eh!“ škubnul sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a zrak jeho se jich dotknul. Vzal pomalu nejbližší z nich a vyndal z ní kamínky do hrsti. „Fi – oblázky!“ a mejknul jimi oknem ven.
Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník.
„Strýčku, copak děláte?“ ozval se příjemný mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna.
Pan Rybář mimovolně ustoupil o krok nazpět.
Dvéře vrzly a vesel pan Šajvl. Snad ho byla krásná noc zdržela u okna. Snad byl zpozoroval na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouho trvající šukot. Snad vylehly i některé starcovy vzdechy hlasitě z okna ven.
„Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?“
Starec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky –“
„Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste sobě je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat –“
„Mysleli jste snad,“ šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohat, a já vskutku –“
„Strýčku,“ pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, „copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě –“
Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jakoby rozpuštěný démant, vše se vlnilo – až k samému oknu – až do jeho oka – moře – moře!
Dál už povídat nebudu, dál už neumím.
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
Včera mně bylo třicet let. Cítím, že jsem jiný člověk. Teprv od včerejška jsem celým mužem, krev se proudí v přísném taktu, každý nerv je ocelový, každá myšlénka opravdová –je to zázračné, jak muž vyzraje přes noc, ba mžikem, a jakou sílu má vědomí: Teď jsi třicet let! – Takhle se sobě opravdu líbím, cítímť, že mohu něco zdárného vyvést a že vyvedu. Hledím na vše se vznešenou klidností. Teď – ano teď budu si psát zas s chutí svůj deník, abych se viděl portrétovaného, jak vypadám. Vím, že po letech budu čítat stránky toho svého deníku s pýchou. A kdo jej čisti bude po smrti mé, každý zvolá: Ejhle muž!
Jsem pojednou tak jiným člověkem, že předvčerejšek zdá se mně být už šedou minulostí. Ani pochopit nedovedu minulost svou. Psal jsem sice skoro denně zápisky své, ale teď čtu ty zanesené myšlénky a nerozumím jim více. Kroutím hlavou: pročpak jsem to tak napsal? – „Nač ideály? Nač se učíme ideálům?“ – „Vychládání slunce – okeány ledové.“ – „Mně je tak smutno, ne k smrti, ale k samovraždě.“ – „Mračno hrozícího velkého neštěstí, nebo pocit, že svět se zřítil.“ – „Možno, že jsem se zmýlil.“ – „Před úkolem životním a po něm; ale ne radostný pocit, smutná otázka.“ – Ukrutné hlouposti! Nezdravý cit. To vyplynulo, že jsem neměl jasného cíle a pevné vůle, že jsem zapadl do klusu nejobyčejnějšího života a uspávajících návyků. Jak vysoko stojím pojednou teď!
Předně: teď si odbudu advokátní zkoušku; úžasně rychle ji odbudu. Za druhé: oddám se těm studiím zcela. Do kanceláře nevkročím, pokud zkouška nebude odbyta; můj šéf mne nevymaže z kancelářského seznamu, ztratilť bych tím kus předepsané sedmileté praxe. Za třetí: obmezím se zcela na svůj byt, do hostince nevkročím, ani navečer ne, je to hříšné, co jsem prohrál peněz v každodenním hloupém ramšlu. Ani v neděli na Příkopy nepůjdu, do divadla také ne, vůbec nikam, ať si slečna Františka vykroutí krk! Řekla u Loukotů, že prý vypadám tak zpustle – počkej!
– Výtečná myšlénka! – Líbal bych se za ni! – Ano, na Malou Stranu se přestěhuju. Na tu poetickou klidnou Malou Stranu, mezi tiché, milé sousedy, někam do zákoutí odlehlé ulice. Ba, pro můj povznesený nynější duševní stav je naprosto nutno okolí poetického. To bude rozkoš! Tichý dům, vzdušný byt, výhlídka na dumavý Petřín, výhlídka do tichounké domácí zahrádky – zahrádka musí při domě být – práce a mír. Zrovna cítím, jak se mi prsa šíří.
Hned do toho – svatý Jiří je přede dveřmi! –
Nemýlím-li se, jsou na Petříně slavíci?
Mám štěstí. Byt, že bych si nemohl lepšího ani přát, v tiché Oujezdské ulici. Tam se schoulím jako dítě do svého tajuplného koutečka, nikdo se o mně nedoví, nikdo!
Už zevnějšek dvoupatrového domku se mi líbí. Jenže nebudu samostatným nájemníkem, jen podnájemníkem, ale co na tom! Moje nastávající „paní“ je konduktorkou, pana konduktora –je někde u dráhy –jsem ještě neviděl, jezdí skoro pořád. Mají v prvním patře byt tak velký, jakého nepotřebují. Velký pokoj do ulice, pak kuchyň, pak dva pokojíky v křídle nazad, ty jsem najal. Tři okna jdou do svislého dvora, jedno, z pokojíku zadního, do zahrádky a na Petřín. Pěkná zahrádka – konduktorka pravila, že tam může každý nájemník; no, já tam nepůjdu, budu studovat. Ale příjemná je mně zahrádka ta. Že je dům přistaven zrovna k úpatí Petřína, je dvůr svislý a zahrádka as ve výši prvního patra, takže moje okno jest tam tedy skoro přízemni. Když jsem přistoupil k oknu, slyšel jsem s Petřína skřivánci zpěv. Rozkoš! Ptal jsem se, jsou-li tam také slavíci? Jsou!
Konduktorka je mladá, as dvaadvacetiletá žínka. Je hezká, tak zdravě hezká. Obličej není sice klasicky pravidelný, brada je trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči, trochu vypoulené, jsou jako chrpa modry. Chová dítě – sedmiměsíční holčičku, Kačenku, – od těch lidí člověk slyší hned celou biografii. Kačenka dojímá komicky. Hlava je jako koule, vypoulené oči, po matce, jako by seděly na šťopce a hledí neskonale blbě. Ale když se člověk na to přívětivě zahledí, začne se koule smát a v tupých očích je najednou plno jisker, a ty oči mají náhle tak příjemný výraz, že – (napíšu to až později, teď mně to dobře nenapadá). Pohladil jsem Kačenku po tváři a řekl: „To je hezké dítě, tohleto.“ Matky si získat chválou dětí je vždycky dobře. „A tichá je, skoro ani nezapláče,“ libovala si matka. To je mně velmi příjemno, kvůli studiím.
Když jsem řekl, že jsem doktorem práv, byla konduktorka patrně potěšena. A když jsem řekl, že se jmenuju Krumlovský, zvolala: „I jeje, to je hezké jméno!“ Ti lidé řeknou všechno hned tak upřímně. Smluvili jsme nájemné a posluhu a snídani, konduktorka mně bude prát a posluhovat a vařit snídani. Vpravo dole u vchodu je hostinec, čistý, jak jsem viděl, odtamtud budu brát obědy a večeře. „My, když je muž doma, berem taky odtamtud; mají tam stravu domácí!“ To je výborné, já miluju stravu domácí. Já pranic nestojím o tu kořeněnou kuchyň restaurační, mně jsou škubánky a jahelník a maštěné nudle stokrát milejší než všechny karbonády. A vlevo dole u vchodu má švec svůj krám a zrovna nade mnou, v druhém patře, bydlí krejčí, co chci ještě víc? Musím podotknout, že o kousek dál stojí dům, kde se narodil Mácha. Ale já pranic nedbám poesie psané, mně je ta poesie, kterou tvoří život sám, stokrát milejší, a proto to o Máchovi podotýkám jen tak. Já sám jsem nepsal nikdy žádných básní – totiž – co studentík jsem arci také začal. Možno, že jsem měl talent. Alespoň se pamatuji na zcela pěknou jednu báseň svou, baladu, se vzornou aliterací. Už vím z ní ale málo víc než tu aliteraci –
podle stráně
štěkotem svým přizvukuje
pískotu pes páně.
Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc, a od té doby místo „aliterace“ říkali vždycky „pískotupespáně“. Oslové!
Když jsme ještě jednali s konduktorkou, vstoupil do otevřených dveří kuchyně as čtyřicetiletý muž s dýmkou v ústech. Nějaký soused, zcela po domácku oblečený. Zůstal stát, opřel se o veřeje a bafal.
„Ten pán je pan doktor Krumlovský,“ pravila konduktorka s patrným důrazem na slově doktor.
Muž bafnul. „Nu to mne těší. Na dobré sousedství, pane doktore!“ A muž mně podával masitou, měkkou ruku. Potřásl jsem, člověk musí umět se sousedy vyjít, vždyť jsou zde beztoho tak hodní lidé! Muž je zavalitý, krevnatého obličeje, modrých, vodnatých očí, jako by plavaly ve slzách. Opět tak upřímné oči! Ale takováhle upřímnost vodnatých očí bývá také od chlastu – jsem znalec lidí –. A svrchní pysk má tlustý, každý piják má svrchní pysk tlustý.
„Hrajete šístku?“
Rád bych řekl, že teď studuju, teď že nehraju praničeho, ale – nač hned kazit sousedstvo! „Kterýpak Čech by neznal šístky!“ povídám se zdvořilým úsměvem.
„To je dobře, uděláme si den.“ (Hotový germanism, myslím, „udělat si den“; náš český jazyk se po městech ukrutně kazí! Budu v rozmluvách nenápadně se snažit, abych jim chyby opravoval.) „My umělci máme učené lidi rádi. Člověk se od nich něčemu naučí.“
Ti toho chytnou ode mne! Cítím však, že teď zas já musím pronést něco lichotivého. Kdopak je ale ten muž? Umělec – vodnaté oči, krevnatá tvář, masitá ruka – vsázím se, že má na koncích prstů mozoly, nevidím tam, ale on musí mít na koncích prstů mozoly, hraje kontrabas –jsem znalec lidí. – „No, vy co hudebník zajisté nemáte nikdy dlouhé chvíle,“ povídám.
„Paní konduktorko, slyšela jste?“ rozchechtal se muž tak, že rameno šlo o veřej nahoru dolů, jako když se nosorožec o kládu tře. „Já takový bláznivý muzikant jako ten –“ ukázal přitom palcem přes rameno na prostřední dvéře chodby a smích jeho přešel v silný, harašivý kašel.
„Pan Augusta je malíř,“ mínila konduktorka.
Teď přiběhl z pozadí chodby kluk as osmiletý, vylákán z bytu nejspíš tím smíchem a kašlem. Opřel se o malíře a hleděl na mne.
„To je váš syn, pane Augusto?“ pravím poněkud v rozpacích.
„Můj Pepík. Bydlíme tamhle v pravém dvorském křídle, jako vy zde v levém, budem si vidět zrovna do oken.“
„Kdopak je to?“ ptal se Pepík a ukázal prstem na mne. Miluju prostou, bezohlednou řeč dětskou.
„To je pan doktor Krumlovský, nezdvořáku.“
„A ten tady bude zůstávat?“
„Poslouchej, Pepíčku, chceš krejcar?“ a hladím kluka po světlých kadeřích. Kluk natáh mlčky ruku.
Myslím, že jsem učinil na všechny dojem dobrý.
Byl to perný den! Stěhování a rovnání a přendá vání, že šla hlava kolem. Nestěhoval jsem se ještě Často a stěhování je mně nemilé; jsou prý lidé, kteří mají docela zálibu v něm – zvláštní choroba, musí to být lidé povahy nestálé. Ale upřít se nedá, že i ve stěhování je poesie. Když starý byt začne se prázdnit a pustnout, zmocní se nás náhle jakás lítostná tesknota, je nám, jako bychom opouštěli ochranný přístav a vydávali se na zvratké vlny. A nový byt se dívá na nás cize, nevypravuje nám ničeho, je chladný. Bylo mně, jako bych co malé dítě v nenavyklé místnosti chytati se měl matčiny sukně a volat: „Bojím!“ Ale zítra ráno vstanu a zajisté už řeknu: „Dobře se to spí.“ – Kolikpak máme už hodin? Půl jedenácté. – A po domě už ticho jako v studni.
To je dobrý obraz: jako v studni, mnohem lepší než „jako v kostele“, alespoň ne tak otřelý.
Moc jsem se nasmál konduktorce. Všemu se divila, všechno ohmatávala, prohlížela; taková naivní zvědavost neuráží. Pomáhala pilně, ihned sestavovala a stlala mou postel, nejvíc obdivovala se velké srnčí poslámce a srnčí koží potaženému polštáři. Když to byla uložila, nemohla odolat a položila se na postel, jak prý se to leží; smála se na posteli samou radostí jako veverka – totiž jestli se veverka směje. Pak položila na postel Kačenku a smála se zas. Má zvláštní smích, jako když drobným zvonkem zvoní. A když rozestřela na podlaze k posteli huňatou lišku, ovroubenou červeným suknem, měla novou radost, že Kačenka se liščí hlavy s těma skleněnýma očima bojí. „Budu ji tím strašit, když nebude hodná!“ Ti lidé jsou z maličkosti hned šťastni.
Ale pak bych se byl brzy zlobil. Když jsem přibyl s druhou forkou nářadí, viděl jsem otevřenými dveřmi, že v druhém pokojíku klečí Pepík na sesli u akvárium a má na dlani vylovenou zlatou rybku. Přiskočil jsem rychle. „Ježíš Maria!“ slyším za sebou neznámý hlas ženský, a když jsem se ohlíd, utíkala nějaká ženská ze dveří. Konduktorka stála u postele a smála se, až se za boky brala. „To byla paní malířka. Lehla si, aby viděla, jak se to leží. Domácí slečna taky si libovala, že se leží dobře.“ Myslím, že konduktorka přivede celý dům sem, aby si lehnul – na čempak ti lidé líhají? Ale Pepík mně nesmí bez dohledu do bytu, ještě by mi jednou akvárium převrh. Ostatně pěkný kluk, kadeře jako len a oči jako trnky – ty oči nemá po otci, snad po matce.
Pořád poslouchám, tluče-li slavík. Neslyším nic, snad je mu příliš ještě zima. Pěkné jaro, už máme jaro šest neděl a chodíme pořád ještě v zimnících! Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budeme nosit letní kožichy – hehe, dobrý nápad: „letní kožichy“.
Ale slavíkovi trochu zimy přec nevadí? – Naslouchám marně – žádný klokot! – Kroky! Mužské, těžké kroky, a přicházejí po chodbě blíž. Vrzly dvéře, to jsou dvéře naší kuchyně – ženský hlas, mužský hlas – patrně přibyl konduktor z cesty. Honem zhasím a lehnu si, ona by ho přivedla, aby zkusil, jak se to leží. A konduktor, když přijede z cesty, je tak špinavý.
Zákon občanský. Řád směneční. Zákon obchodní. Řízení soudní. Patent sumární. Patent o řízení v rušení držení. Patent o řízení v rozepřích o nájmu. Zákon horní. Zákon vodní. Zákon trestní. Řád trestní. Zákon o řízeni ve věcech nesporných. Zákon obecní. Řád notariátni. Řád živnostenský. Řád knihovní. Řízení směnečné. Zákon o spolcích. Zákon o myslivosti. Zákon o poplatcích.
Tak! Každé ráno si ten seznam přehlídnu, abych viděl, jak je toho mnoho, co ještě mně schází, a v píli neustál. Však píle potrvá, jsem teď zcela jiný člověk. Ale kdykoliv a jakékoliv budu mít dobré předsevzetí, po každé si je napíšu, a každý den číst, každý den! Člověk zapomíná mimovolně.
Dobrá snídaně. Káva bez cichorie, kyprý rohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. „Dobrá káva, výborná,“ pravím, abych si ji zcela naklonil. – „Nu to mne těší, pane doktore, jen když vám chutná. – Neporoučíte nic?“ Teď si vzpomínám na konduktora. „Váš pán je doma? Musím se s ním přec honem seznámit.“ – „Šel na nádraží s raportem, přijde až k obědu.“ Zas se směje, ona se směje pořád. „Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenku jsem zrovna vykoupala a ona usnula,“ dodává; „překáží-li to panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje.“
Jdu do druhého pokoje a dívám se z okna na dvůr. V obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenní Flora česká. Vonná bazalka s tím velkým, šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne –„pomilovaná dívka“. Balzamina, bez vůně, ale s četným květem; každý si ji ročně pěstuje z loňského semene. Protivná pelargonie s koženým smutným listem a křiklavě červeným květem. Růžovec s vystříhaným listím; snese už trochu mnutí. Muškát, rozmarýna, to se rozumí. Rozmarýna, květina svatební, květina pohřební. Vůně: láska; stálá zeleň: věrnost. Rozmarýna sílí prý paměť, musím si jí koupit několik hrnků. Rozmarýnu pouštějí po vodě –
Kytka jede
po potoce,
snad ji, Jene, chytneš v roce –
i ne, nechytnu, to tak, brzy se oženit!
Zahrádka už je pěkně urovnána. Moc besídek v ní, snad pro každou rodinu v domě jedna. Po besídkách se nejspíš budou pnout malvy, aby Pepík mohl trhat syrečky. A na záhonech bude kopr, na omáčku ke knedlíkům.
„Už je uklizeno, pane doktore,“ směje se konduktorka ve dveřích. Okna v prvním pokoji otevřela dokořán. Musím je zas zavřít, ale raději až odejde. „Neporoučíte nic?“ Pravý vzor úslužnosti, musím s ní alespoň přívětivě porozprávět. Od malířů sem zalehá křik malého dítěte a několikačárkovaný dorostlý soprán ženský. „Mají tam nemluvně, ne?“ – „Ročáčka, vřeští celý den. (Okna do dvora se budou odvírat málokdy.) A malířka taky pořád křičí. Ta má ty panty u své chlebárny dobře namazány!“ (Okna do dvora se neodevrou nikdy, okno do zahrady může být celý den dokořán.)
Pozoruju, že konduktorka se salonně právě nevyjadřuje – no, jednoduchá ženská. Podobá se však, že existují zvláštní malostranská pořekadla, budu si je zapisovat, na př. hned o těch pantech. Vidouc, že si něco zapisuju, praví: „Snad nevytrhuju pana doktora, snad má pan doktor práci?“ – „I ne – jen tak –“ pravím. „Kdopak to bydlí nad malířem?“ – „Nějaký podivín, starý mládenec. Provazník se jmenuje, ani nevím, čím byl. Nedělá celý den pranic, nevychází, dívá se jen jako vejr z okna a kouká se jedovatýma očima, co dělají sousedé. Aspoň kdyby kočku hladil po zádech.“ Směje se. (Zapisuju: kočku hladit po zádech.) „V prvním patře do ulice bydlí domácí pán se svou slečnou a v druhém patře do ulice bydlí pán a paní Vejrostková, úřadnická rodina. Musí být teprv krátce svoji, mají ještě zcela žluté prsteny. – Ale já tu plácám a kdo ví, neprobudila-li se už má Kačenka.“ Smích a už je ze dveří.
Teď znám už všechno. Honem okna zavřít a začnem studovat.
Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob –
„Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noc spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! duc! (Dělá, jako by ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím, na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Vid mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (Zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)
Pěkná žínka, luzné podívání, ale –! Dívám se upřeně do zákoníku.
„Pojď, Káčo, pan doktor má co dělat, nesmíme překážet.“ A už je se smíchem venku. Naivní k neuvěření!
Tedy! Nejprv s rozvahou každý paragraf přečíst! Úvodní prohlašovací patent necháme být. Úvod. O zákonech –
Kočka! Bílá kočka! Stojí u dveří a mňouká. Já ji přec posud nespatřil, je to naše kočka? – Jakpak se dělá honem na kočku? Aha: „čičí!“ Když ale budu dělat na ni „čičí“, bude mňoukat třeba ještě víc!
Ne, když je zde, nemohu studovat! Nemám kočky rád, jsou zlé, falešné a chytají myši. Také škrabou a kousají! A když někdo spí, položí se mu na krk a udusí ho. Předsevzetí: Každou noc, než si lehnu, dělat „čičí!“ Že prý se také rády vzteknou – to by tak bylo – musím se konduktorky šetrně – snad je to její miláček – zeptat, nepozoruje-li dle něčeho, že je trochu vzteklá.
Už zase mňouká. – Pootevřel jsem dvéře, kočka vyběhla. Konduktorka: jestli prý si něčeho přeju. Že nic. Vždyť prý jsem ale pootevřel dvéře. Jen kvůli kočce tento. A tak! – smích.
Úvod –
Klepání. Malíř. Že prý nechce vytrhovat, že ale, když byla prve moje okna otevřena, viděl na stěně obrazy viset, a to prý mu nedá. Mám dvě kvaše od Navrátila, jednu: Moře v bouři, ráz temný, druhou: Moře v slunečním jasu, ráz veselý. Malíř se před ně postavil. Je oblečen k vycházce, má šosatý, sousedský černý kabát, hůl a šišatý klobouk. Kdyby z toho klobouku vyrůstala kalina, byl by to kozáčky kurhan. To prý musí být Navrátil. „Ano.“ Takových Navrátilů že ještě neviděl. Kdy prý si uděláme šístku? „No však se stane, stane.“ S panem domácím prý mužem hrát ve třech, a kdybych si pozval nějakého svého známého, mohli bychom hrát ve čtyřech. Že mně ale musí říci, jeho žena že se přede mnou stydí. Překvapil jsem ji včera zde, jak ležela na mé posteli, paní Vilhelmová že ji ale byla vyzvala. Usmívám se zdvořile – „no, však já vaši ctěnou paničku uchlácholím, není tak zle“. – „Ty ženské!“ Potřásáme si ruce, on jde.
Konduktorka ve dveřích. Že prý je hned deset, nepřej u-li si zdola snídani na vidličku. „Děkuju, nesnídám nikdy na vidličku.“ –
Úvod. O zákonech občanských vůbec. Pojem práva občanského.
Dostal jsem se do příjemné zimnice. Tak jsem se zabral do paragrafů, že mně bylo líto, když přišel oběd. Dosti slušný, ale neobjemný – nu, beztoho není zdrávo se nacpat, když člověk pořád teď sedí. – Černou kávu? – „Ne, paní konduktorko, až do večera, takhle do osmi hodin, nepotřebuju praničeho.“ Zdali ani doutníků ne? „Nekouřím nikdy doma.“
Výborně! Jako když bystřina unáší člun v závratném spěchu a předměty na břehu se jen míhají. Paragraf za paragrafem, jako když růženec běží skrz prsty. Ani bych si byl nepomyslil, že tolik znám a že to tak lehýnce půjde. Zabral jsem se tak do studia, že jsem nic neviděl a neslyšel. Myslím, že tu byla v pokoji konduktorka as šest– nebo desetkrát. Je mně taky, jako by byla Kačenku as dvakrát strašila srnkou. Mluvila-li na mne, nedal jsem jí zajisté odpovědi. Aspoň vidí, že nemám být vytrhován.
Jsem náramně spokojen. 135 paragrafů! Teď večeři a pak dál. Ať mně někdo řekne, že práce není rozkoš! Chvěju se rozkoší na celém těle.
Roštěná trochu tvrdá. – To jsem to vyved! Zapomněl jsem zcela na konduktora. „Ano, ještě půl litru, paničko. Mohu teď s vaším pánem mluvit? – abychom se přec trochu poznali!“ – „Už je pryč na nádraží, jede v devět hodin. Jsem zase vdovou.“ A směje se. Snad konduktora ani jaktěživ nepoznám.
Půl jedenácté. Jsem unaven; chuti neubylo, ale čivy popouštějí. – Občanský zákon má 1502 §§ – za osm dní jsem s ním hotov. Počkejme, hrajme si trochu! –
Spočítal jsem všechny paragrafy ostatních zákonů – jednoduchá divise – nejdýl za měsíc jsem připraven úplně!
Ještě se sice po těle chvěju, tepny bijou a spát as nebudu hned moci, ale lehnu si, kvůli odpočinku. Dám si svítilnu a zápisník na stolek k posteli. Budu dumat. –
To jsem se lek – fuj! Jdu k posteli a na posteli něco leží. Dva malé vzpřímené trojhránky – kočka! Leží, má jen hlavu vzhůru a dívá se na mne.
Co teď dělat? Kdybych věděl, jak se kočka plaší – ne, plašit ji nechci, ale jak se na ni dělá, když má jít pryč. – Huš! – Heja, heja! – Dívá se na mne jakoby nic. Kalhoty, kalhoty – pardon, tak se volá na zajíce! – Jdeš? – Meteš! –– Liduška, liduška! – Kšaven! – Teď se už na mne nedívá. Položila hlavu a spí. – Co teď?
Dravá zvířata prý se bojí ohně. Dávám svítilnu blíž – skoro až k ní –– kočka se ani nehne, jen oči trochu mžourají, myslím že mrzutě.
Střevíc! Netrefil jsem ji, ale už je dole a u dveří. Pootevřel jsem – zaplať pánbůh!
Za dveřmi hlas, poroučím-li něco. – Ne. – Že jsem ale otevřel dvéře. – „Vyháněl jsem jen kočku!“ –Jen abych řekl, chci-li něco. Že prý, když je sama, nemůže dobře spát a má beztoho dlouhou chvíli. – Neodpovídám. – Tajený smích venku.
Ježíši, to je rozkoš! – Tyun tyun tyun tyun, spe tyu ckva – slavík!–
Jak sladký to zpěv! Jaké divoucí hrdélko! – Božská Filomelo, tisíci poetů oslavovaná! Pěvče jara, pěvce lásky, pěvče rozkoše!
Tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyx –
Kutyo kutyo kutyo kutyo –
Tyranové lidé, že takové ptáče zbavují svobody! Jen když je úplně volné, plyne volně také jeho píseň. Velebím zákony –
Gy cy cy cy cy cy cy cy cy ci
Kvorror tyu ckva pipikvi – jako med! – velebím zákony, které jsou na ochranu opeřených pěvců.
Ckvo ckvo ckvo ckvo –
Tohletoje trochu pronikavé – jinač, démante!
Cak cak cak cak cak cak –
Eh kuš! Vždyť to jde mozkem jako rozžhavený drát!
Cak cak cak cak… cak cak cak cak cak cak… cak cak –
Už jsem na podlaze. To bych se zbláznil – jsem beztoho ještě rozechvěn! Aha, když zavru dvéře druhého pokoje, nebude ho slyšet… Cak cak cak… Nic plátno! Ten proklatý cvočkář musí být někde směrem dvora… Cak cak… Ručnici, ručnici! Kdybych měl ručnici, vystřelím oknem, a kdyby mělo celé sousedstvo z toho dostat psotník! Že se takový hmyz nevystřílí!
Cak cak cak cak cak cak… Ježíš Maria Josef! Můj mozek je jako podebraný! Ne, tohleto nevydržím. Kdybych věděl, kde sedí, nelenil bych, oblík bych se – cak cak… Už to mám!
Vytrh jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh podšívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo. Teď si štěkej!
Cak cak – zas nic platno! – Všechnu vatu ven! Na uši, na hlavu, a tlustý šátek kolem.
Pramálo platno, ten chlap metá své ohnivé cvočky skrz pevnostní zeď! –
To bude děsná noc! –
Deset hodin a já teprv vstávám! Hlava jako škopek. Nevím, kdy jsem usnul, myslím, že asi ku třetí. Mezi druhou a třetí jsem zimničně dřímal, slavík štěkal pořád. Na Starém Městě slavíci neštěkají. A nejspíš že mám rýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose Šimrá. Nebe je černé, vzduch zimavý. Bývá léto, kdy je i červenec jako listopad. Studené pršky, listy opadávají a člověka mrazí.
Konduktorka mne žene do druhého pokoje, že prý bude poklízet. Nechá zas okna otevřena a rýma by se zvětšila – to ne! Půjdu zatím naproti k malířům. Jsem tím povinen malířce, aby se už nestyděla, člověk musí mít outlocit. A když malíř navštívil mne, musím zas navštívit jeho; vím, co se sluší.
„Dnes to jde, navštívit Augustovic,“ míní konduktorka, „dnes Augustka šišlá.“ Mluví divné věci, ta moje konduktorka, co je to: dnes šišlá? Když někdo šišlá, šišlá přec pořád. –
Zaklepal jsem. Naslouchám. Nic. Klepu zas. Opět nic. Vzal jsem opatrně za kliku, dvéře se pootevřely. Hned v předním pokoji je celá rodina pohromadě. „Račte odpustit –“ Nikdo si mne nevšímá. On sedí u malířského rámu a má podepřenou hlavu, ona stojí s hlavou sklopenou u nízkého prádelníka a drží hadr v ruce. Jen Pepík se po mně ohlíd, vypláznul jazyk a zas se odvrátil; dívá se s otce na matku. Musím se tvářit, jako bych nezbednost Pepíkovu ani nezpozoroval; on pak přestane sám. Malý, černý psík mne očuchává; ani neštěká, je patrně příliš mlád.
„Račte odpustit –“ silnějším hlasem.
„Ah, pan soused – odpusťte, já myslil, že to služka. Ženo, pan doktor odnaproti! Máme dnes bramborovou polívku – já bych jedl bramborovou polívku třikrát za den – a přemýšlíme tady, máme-li dát do ní také krupky. Račte sednout.“
Musím začít co možná feš. „Prosím, vždyť nejsem cizí, pána už znám a tady synka už taky znám a jemnostpaní už jsem taky spatřil. Představuju se, jemnostpaní, doktor Krumlovský.“ Fádní, suchá blondýnka se nemotorně ukloní. Vypadá to, jako když se dřevěná, kloubová loutka náhle z polovice nahne. Chce něco říci. „Prosím, prosím, pan Augusta mně řekl, že ráčíte se na mne trochu hněvat – hehe! mezi sousedy to přec nic nedělá!“ Zas tak, jako by se někde v půli přelomila.
Abych si sedl a jak prý se mně v novém bytu líbí. Že výborně, ale dnes v noci – a vypravuju o slavíku.
„I jeje, slavík, a já ho neslyšel!“
„Bodejť bys ho byl slyšel, když jsi byl jako kanón!“ vřízne se do rozpravy soprán ostrý jak břitva. „Já? No trochu –“
„Tohle je také trochu? Podívejte se, pane doktore!“ Augustka vyhrnuje rukáv, vidím modřiny. „Já, pane doktore, jsem měla na vybranou, všichni mužští se po mně bláznili, a já si vzala toho – ty!“ Paní malířova má patrně vzdělání jako nějaká krámská. Jsem v rozpacích. Ale pozoruju, že vskutku šišlá. Teď utírá po nářadí prach, jako bych tu nebyl.
„No, byl trochu malér, pane doktore,“ mínil malíř a namáhá se do úsměvu. Nejde mu to dobře. „Byl jsem arci v šesti hostincích, ale vypil jsem vždy jen jednu sklenici a hned jsem šel domů. Nemám štěstí v té věci. Jsem dobrý člověk, ale když se napiju, stane se ze mne člověk jiný, a ten pije dál a dělá pak hlouposti. Co je mně do toho, že ne?“ Chechtá se nucené.
„Někdy to neškodí, občas je to i zdravé, Luther praví –“, ale leknul jsem se náhle své řeči a nedomluvil jsem. Teď mně bylo, jako by užuž měl hadr mně letět na hlavu. „Ten slavík mne včera přivedl k zoufalství,“ obracím opatrně. Pes mně ožírá dole kalhotu. Nechci ho kopnout, ale nemohu pohodlně sedět.
„To byste měl slyšet teprv mne – to je jux, viď, Anno?“ Anna nic. „Já umím tlouci jako slavík. Někdy jich svolám pět šest, to je pak koncert. Přesvědčíte se.“
Začne-li jednou svolávat, zastřelím ho.
„Já myslil, že ráčíte být krajinářem, a vy jste figurální.“ Má na rámu nějakou figuru.
„Musím dělat samé svaté, kvůli živobytí. Tři řízy, červené neb modré, trochu masa a je to; také to nic nenese. Jsem vlastně portretista. Bývalo dost práce, celé Židovské Město jsem jednou měl – mnoho to arci neneslo, celý žid za dvacet zlatých – ale přišel Němec a odloudil mně je. – Co mně napadá! Mám teď malovat svatého Kryšpína, pan doktor by mně mohl sedět modelem. Pan doktor se zcela hodí za svatého Kryšpína, on má tak něco!“ Copak mám, kradu snad? Obrátím řeč jinam, na Pepíka, získám si Pepíka.
„Pepíčku, pojď ke mně, pojď!“
„I jdi, vždyť jsi hloupý!“
Otcovský pohlavek. Já cítím, že se červenám. Kluk bečí: „Vždyť to řekla dnes paní konduktorka mamince, že je ten doktor nějak hloupý! Viď, maminko?“ – „Mlčíš!“
Já že jsem hloupý! – „Pojď sem, Pepíčku, pojď!“, hlas se mně ale nějak zadrhuje. Kluk přichází bečky a staví se mezi mé nohy.
Jakpak se jen honem s dětmi hraje? – „Ukaž ruku! – Ten vaří – ten smaží – ten peče – ten říká: dej mi kousek! – ten odpoví: matlá – matlá – matlafousek!“ Kluk se nesměje. „To je táta – to je máma – to je dědek – to je bába – to je „Nevím dál. Kluk jako poleno. „Počkej, Pepíku, dám ti nějakou hádanku. Co je to: Zelená jsem, tráva nejsem; pleš mám, kněz nejsem; žlutá jsem, vosk nejsem; ocas mám, pes nejsem. Co je to?“ – „Já nevím.“ – Chci mu říci, ale nevím to teď sám. Pamatoval jsem si jen hádanku, a nevím, co znamená. „Tak říkej ještě něco hloupého,“ vybízí mne Pepík.
Seberu se, jako bych nebyl slyšel. Poroučím se: „Musím ku svým studiím. Už jde asi na dvanáctou.“ – „I toto,“ míní malíř, „tolik! Naše hodiny musí jít napřed alespoň o půl hodiny.“ – „Nejdou,“ řeže Augustka, „včera, když bily s věže, nařídila jsem je smetákem.“ – Že prý náramné potěšení a abych přicházel hodně často. Že budem zajisté dobří sousedé!
Teď bych rád věděl, proč jsem hloupý!
Na chodbě jsem pozdravil nějakou ženskou, nejspíš slečna domácí. Už hezky stará.
„Šišlala?“ ptá se konduktorka. – „Šišlá.“ – „To mají tedy dnes peníze. Když nemají groše, mluví zcela dobře.“ Patrně má konduktorka hrozně pomlouvačnou hubu. „Když šel pan doktor po chodbě sem, vyhnul se Provazník z okna a díval se za ním.“ Hledím nahoru. Zdá se mně, že tam vidím voskově žlutou, tenkou tvář; víc nevidím. Zdali prý ničeho neporoučím. Trochu mrzutě: Ne. Zdali prý by si nemohla dát Kačenku trochu sem do mého pokoje. Musí ke kupci, hned je ale zas zde; a Kačenka se rozpláče, když je sama. „Vždyť ji přec neumím chovat!“ – „Položím ji jen na postel.“ – „A jakpak, když se rozpláče?“ – „O ne, dokud někoho vidí.“ – „Nebo když mně tu vyvede něco…?“ – „Taková chudinka!“ – Ano, taková chudinka! – Jsem náramně mrzut.
Předsevzetí: působit na Pepíka mravně.
Četl jsem jednou Burnandovy Dobré myšlénky. Moje „předsevzetí“ jsou ale něco naprosto jiného, já ho neimituju.
Ani bych si byl nepomyslil, že se dnes přec zase tak do studií vpravím, jsem spokojen, ale strašně unaven – půjdu spat.
Slavík neštěká, snad zmrznul. Dej to pánbůh!
To bych přec rád věděl, proč jsem hloupý!
„Tedy napřed už mou gratulaci! Myslím si, že od starého přítele přijmeš přec nějakou radu, an mám za svou bratrskou povinnost, vím-li radu dobrou, sdělit Ti ji. Především ku zkoušce chladnou krev! Vědít budeš dost, o tom jsem přesvědčen, ale chladná krev má, abych tak řekl, dvakrát větší cenu než všechny vědomosti. Páni vrchnozemští radové dávají nejvíce otázky rozumové, a nenapadne-li Ti už pranic jiného a pan rada Ti řekne: ‚Když někdo s takovou věcí k Vám co advokátu přijde, co budete dělat?‘ – „odpověz důvěrně: ‚Budu žádat od něho peněžitou zálohu‘. Věř, rada to za…“
Hlupák! Nemohu to vystát, když chce být někdo pořád duchaplný a pomáhá si starými anekdotami. Neříkali jsme mu už ve škole nadarmo Jindra Plácal. Je plácal! Ale zcela to jen vina má, proč jsem mu psal o přípravách svých a byl tak zdvořilý, že jsem připsal: „Máš-li, příteli, nějakou dobrou radu –.“ Já nepotřebuju od nikoho na světě rad, nejmíň od něho. Ani mu víc neodpovím! –
Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice běhá po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou. Divím se, že se přitom dobře ještě studuje a také chuti k jídlu že ani neubývá.
Do práce!
Pan domácí byl u mne. Zvláštní člověk, tak šedesátník. Tenká figurka, která se zdá být menší, než je, pro zapadlá prsa a tak silně spadající ramena, jako by v každé ruce nesl konev s vodou. Oholená suchá tvář, pysky zapadlé, protože zuby už vypadaly, bradička jako krejcárek, malý ušňupaný nos, šedivé vlasy. Ale černé oči planou jako v zimnici. Také suché, vráskovité ruce hmatají nepokojně po vzduchu a někdy to škubne celou postavou. A když mluví, skoro šeptá. Člověku není zcela volno při něm, jako by se pořád mělo něco stát.
Že prý přichází se ptát, zdali je už moje změna bytu ohlášena na policii. Já na to zapomněl, to se rozumí. No, abych to tedy učinil. Že prý mu malíř řekl o nastávající šístce a on že se těší. Kloním se. Pozoruje, že mám rýmu, a míní: „Mnohý člověk, když je zdráv, ani neví, co má.“ Není to zvláště duchaplné a odpovídám se zdvořilým úsměvem jen: „Ba!“ Pausa. Nato vyslovuju naději, že on se těší stálému zdraví. Ne prý zvláště, pořád má s krkem tento, musí se šetřit. Zakašlal trochu a plivnul mně zrovna na botu. Jsem rád, že to nezpozoroval, bylo by hloupé omlouvání, a schovávám nohu pod sesli. Zdali prý jsem muzikální? Nejsem sice, co kluk jsem arci hrával piano, ale ničemu jsem se nenaučil; přec pravím s úsměvem, jako by se samo sebou rozumělo: „No, myslím, že není ani žádný Čech, který by nebyl alespoň trochu muzikantem.“ – „To je dobře, to je dobře! Mužem hrávat čtyrručně. Stavím si vždycky na leto spinet do zahrady, starý, ale dobrý, mužem se tam bavit. To je dobře!“ Cítím, že musím couvat. „Piano? To já ne – já housle.“ – „Máte dobrý nástroj?“ a rozhlíží se po stěnách. Couvám dál. „Teď už jsem dávno nehrál – člověk je zabrán praktickým životem – člověk –“ – „Škoda.“ Vstává, aby prý nezdržoval. Není prý z těch domácích, kteří nešetří všech práv nájemníkových. Ale ještě má něco na srdci. Zdali prý nemyslím, že tam ve Španělsku vězí za tím Bismarck, a postavil se s výrazem chytrosti ve tváři až zrovna přede mne. Pravím, že cesty diplomatů jsou nevyzpytatelný. „Ba,“ přizvukuje domácí, „kládou se nešoupe jako sirkou.“ Teď mně šlápnul řádně na pravou nohu a dodává: „Já vždycky říkám: To je to, že králové nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají.“ Nenamítám ničeho, jen zdvořile se usmívám. Poroučí se.
Naivní výklad – ale vlastně pravdivý. Ti lidé mají své mudrosloví v pořekadlech, člověk by neměl nevrle podceňovat pořekadla ta, je do nich složen vždy celý, třebaže nevelký názor jednotlivcův. Byla by zcela zajímavá sbírka: „Pořekadla osobní“.
Vcelku se dnem spokojen. Jdu spat.
Slavík štěká, ale někde vzdáleněji. Tam ať si štěká třeba. – Ale začne-li ho malíř přivolávat, svedu rámus. – Totiž zdvořilý rámus, jen tak aby bylo vidět, že sobě člověk nenechá všechno líbit. – Doufám však, že malíř někde po hospodách spěchá domů – včera aspoň Augustka šišlala.
Zdá se mně, že konduktorka se dnes už tak často neptala, poroučím-li něco. Všechno se časem svým dostane do pravé míry. Také je možno, že se mýlím – když je člověk do studií zabrán!
Rýma a studie. O světě nevím praničeho, tak jsem se zavrtal.
Jenom pozoruju, že konduktorka vskutku se už ptá mnohem řidčeji, poroučím-li něco. Dnes pravila, že prý jsem z gruntu dobrý člověk a že mně pánbůh jistě požehná. Byla totiž u ni v kuchyni nějaká ševcová, vdova, matka dvou dětí, naříkala na svou bídu a já jí dal zlatku. Nevídáno, aby se měl pánbůh o každou zlatku starat!
Kočka už ke mně nevchází, ani když jsou dvéře dokořán. Jen se postaví vedle a mňouká. Nedůvěřuje mně patrně.
Vzpomínám si, že jsem konduktora posud nespatřil. Byl mezitím doma?
Cichorie v kávě! – Já se nemýlím, cichorie – to je děsné! Musí se něco stát.
Letím ku konci občanského zákona se spěchem zvýšeným, jako závodní kůň poblíž cíle.
Opět cichorie, a myslím že víc než včera, a konduktorka se už neptá ani jednou. Mám alespoň pokoj. – Včera mně přivedla zase jinou ševcovou, vdovu, matku. Ze prý jsem tak nadmíru dobrý člověk. Opět zlatka.
Pepík byl nesmírně bit, řval, že se domem rozlehalo. Ptám se konduktorky, co udělal. Vlastně nic, koupil si ořechy, otec mu je sněd – „nikdo by neuvěřil, jak ten muž je mlsný!“ – Pepík se bránil, otec mu natlouk. Lituju Pepíka. „I co takový kluk,“ beztoho prý za nic nestojí. O minulý Velký pátek kradl prý v kajetánském kostele u božího hrobu Kristu pánu z talíře krejcary.
Ano, musím na Pepíka mravně působit! Jen až bude trochu času. Škoda by bylo toho hezkého klučiny, otec je patrně divný chlap, nestačí na dobrého vychovatele.
George Washington nestál co kluk také za mnoho, ale George Washington měl moudrého otce. Bůh by byl měl děti obmyslit darem, aby záhy poznaly, je-li jejich otec podoben otci George Washingtona; a v případu opačném aby se dlouho netahaly s nezdárným otcem a obrátily se jinam. (Pokyn pro Marka Twaina, který si také chováním se á la G. W. chtěl vychovat otce.)
Byl u mne malíř, jen tak na skok. Zdali prý bych mu nechtěl sedět tedy modelem k svatému Kryšpínu. Odpověděl jsem, že teď musím sedět u kněh. – Stávám se ráznějsí.
Jsem s občanským zákonem hotov! – Zítra se dám do řádu směnečného. – To se to bude dnes spát!
Takhle bylo snad Puškinovu teleti, když zvolalo: „ó á osel!“ – Děsný okamžik!
Dal jsem si ráno u vědomí, že jsem s občanským zákoníkem hotov, otázku. Nevěděl jsem ani muk!
„Ježíš Maria Josef!“ vykřikl jsem mimovolně a chytil se za hlavu. Cítil jsem, že jsem rázem zblednul.
Konduktorka veběhla. Co prý se mně stalo. „Já nic neumím!“ volám pitomě. – „To se mně také podobá,“ praví ona a běží s hlasitým smíchem zase ven. – Veskrz naskrz impertinentní žena! –
Teď ale už jsem klidnější. Vždyť vím dle studování dřívějšího, že se děje vždycky tak. Člověku se naučené musí trošičku uležet. –
Nesouviselo to s onehdejším tvrzením, že jsem hloupý? – Ne, to už není naivnost, to je hotová impertinence!
Dvě ševcové, vdovy – jedna z nich ale vlastně krejčová. Zdá se, že mně chce konduktorka přivést všechny vdovy, mnoho-li jich pláče po levém břehu vltavském!
Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i v společnosti.
Za prvé: Vlažné, usměvavě krásné dny, a při nastalém teple prchla rýma. Za druhé: Cichorie konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuju milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji. Tolik a tolik denně studovat, dokud trvá tak ta první a nejčilejší chuť, pak se trochu pobavit. Však mne as zábava mezi těmi klidnými lidmi dole moc nevzruší! A do zahrádky také budu denně chodit, alespoň trochu. Už se tam procházejí po dva dny. Jakpak, kdybych si každého rána časně přivstal a šel tam studovat? Studuje se pak rozkošně, pamatuju se dobře z gymnasijních let.
Předsevzetí: vstávat každého rána časně, hodně časně.
Právě jsem vyhodil novou ševcovou, vdovu.
Takový hostinec se mně líbí! Nevzrušuje, a přec se člověk dobře baví, to se hodí zcela pro mou nynější potřebu. Nemusíš se namáhat, abys mluvil duchaplně, jen pozoruješ a posloucháš. Prostí lidé, ale přec samé individuality, přirozeně rozumní, nehledaně vtipní, spokojení i s vtipem nejmenším. Smějí se srdečně všemu. Ale člověk musí, aby se zároveň i vznešeněji mezi nimi bavil, být psychologem, rozumět individualitám. Mám talent pro to.
Přívětivá, čistá místnost, jen trochu málo osvětlená. Uprostřed pozadí kulečník a tam kolem stěn stolky menší; v popředí několik stolů, z nichž asi čtyry obsazeny. Dle zkušenosti celého večera společnost as věčně stálá, snad už po několik let nezměněná. Poznal jsem to vlastně hned, jak jsem vešel. Všeobecné okamžité odmlčení, zraky všech obráceny na mne.
Pozdravil jsem na všechny strany. Pod mýma nohama skřípal bílý, čerstvě nasypaný písek. Usedl jsem k stolu, u něhož seděl jediný muž. Ten na můj pozdrav jen němě kývnul. Hned tu byl malý, složitý hostinský. „Ah pan doktor! No to nás těší, že nás pan doktor také jednou zde dole navštíví. Jakpak, spokojen s obědy a večeřemi?“ Povídám, že zcela spokojen; měl bych sice leckterou výtku, ale člověk si musí lidi získat, někdy i malou lží. „Nu to mne těší, jen když jsou moji hosté spokojeni, já nic jiného na světě nechci. Ti pánové se zajisté už znají?“ Dívám se na neznámého mně pána, který s nehybně zaškareděnou tváří hledí před sebe. „Že ještě ne? Ale vždyť ti pánové jsou sousedé a bydlejí nad sebou! Pan doktor Krumlovský, pan krejčí Sempr.“ Pravím: „No tak vida,“ a podávám panu Semprovi ruku. Krejčí jen trochu hlavu nadzdvih, posunul oči po stole o kousek dál a podává ruku svou neohrabaně jako slon tlápu. Divný člověk! Ale už je tu sklepník, aby obsloužil. Miluju mužskou obsluhu. Sklepnice má vždycky alespoň jednoho milého, a s tím pak zasedá v koutcích a šušlají; host aby pořád klepal.
Dokud večeřím, nevidím a neslyším. Ale když jsem hotov a zapálím si cigáro, hledím jasně kolem a jsem velmi vnímavý. Naproti u stolu několik pánů v živém hovoru. O stůl dál dva mladí lidé. Vlevo od nás pán, paní, dvě slečny, vojenský nadporučík, ale ne příliš mladý a trochu tlustý. U všech stolů se hlasitě smějí, zvlášť u stolu vlevo. Mladší slečna se na mne dívá. Má pěkné zoubky, veselé oči, ať se tedy dívá! Pan otec její má hlavu zcela zvláštní, samý pravý úhel a nahoře všechny šedé vlasy sebrány do šťopky. Vypadá to jako čtyrstěnná skleněná láhev, naplněná pivem, a nahoře hrdlo s pěnou. Hlavičky dcerušek jsou také lahvičkami, ale baňatějšími.
Jen u našeho stoluje ticho. „Jakpak se daří obchod, pane Sempře?“ začínám. Trochu sebou pohnul, pak mu skáplo se rtů: „Nu – tak.“ Příliš výmluvným se nezdá. „Máte mnoho tovaryšů?“ – „Jen dva – doma – dávám práci mimo.“ Vida, přece celá řada slov! „Máte rodinu, pane Sempře, to se rozumí.“ – „Ne.“ – „Aj – mládenec?“ – „Ne.“ Nějak to jím pracuje, konečně dodává: „Vdovec – už tři leta.“ – „To je vám teskno bez ženy a dětí.“ – Zase namáhání, konečně: „Mám holku – sedmiletou.“ – „Měl byste se tedy zase oženit.“ – „Měl.“
Hostinský přisedá k našemu stolu. „To je hezké,“ pravím, „že pan hostinský nás ctí svou návštěvou.“ – „Moje povinnost, žádá toho obchod. Hostinský musí od stolu k stolu, hosté to vidí rádi, vykládají si to za ukrutnou čest.“ Chci se smát, jakoby vtipu, ale pohlédnu mu do očí – mžourají líně bez jakéhokoli záblesku myšlenkového – mínil to doopravdy? Zdá se být hlupák. Ale ty oči! Jaktěživ jsem tak světle zelených neviděl. A pleť rudá a vlasy zrovna tak rudé jako pleť, takže se zdají jen jako roztřepené pokračování kůže. Jakmile se na něho dívám jen o kousek dál, rozechvívá se kontura jeho hlavy. „Máme teď pěkné počasí,“ míním, aby řeč neusnula. – „Eh co, když je pěkně, jdou lidé na procházku a hostince jsou prázdny. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se zas vrátil. Slunce mně hřálo do zad, a když mně hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla.“ Hryzu si rty. „No ve městě,“ míním zas, „neškodí procházečům bouřka nebo déšť. Deštník pomůže.“ – „Já neměl deštník.“ – „Tedy sejde trochu rychleji domů.“ – „Když jdu rychleji, tak se přec neprocházím!“ – „Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu.“– „Když stojím v průjezde, tak se přec neprocházím také!“ Vskutku hlupák! Teď si zívnul. „Jste unaven?“ – „I já šel včera časně spat a tu pak druhého dne záhy zas zívám.“ – „Nebylo hostí nejspíš.“ – „I seděli tu dlouho. Ale já měl včera špatné pivo, nechutnalo mně – nač bych se mořil?“ Originální typ!
U stolu vlevo nadporučík se dostal do ohně. „To já pravím, že neví tisícátý, kolik je druhů šimlů! Sedmnáct druhů, ano! Atlasový je nejvzácnější, musím vám říci. Krásný kůň! Kolem očí a úst růžově bílý. Kopyta má světle žlutá –“
Vtom vešel nový host. Dle odmlčky a zraků vidím, že nahodilý cizinec. Host jde k zadním stolkům a sedne. Hovor jde dál. Nadporučík vykládá, že „šiml se rodí černý“. Ta mladší se na mne pořád dívá – copak jsem nějaká brůna?
Dopil jsem. Hospodský jakoby nic. Sklepník Ignác také jakoby nic. Klepám a Ignác přiletí jako bláznivý. Mne Ignác zajímá, sleduju ho stále zrakem. Je už asi čtyřicátník, nosí knoflíčkové stříbrné náušnice v uších a v pravém uchu má bavlnku. Vypadá tak trochu jako Napoleon I., ale jako ukrutně hloupý Napoleon I. Velké klapky oční zavírají se vždy teprv po delších časových mezerách; vypadá to jako vážná interpunkce myšlenek, ale vsázím se, že Ignác nemyslí nic. Postaví se sem tam a stojí zadumán; když někdo klepe, Ignác sebou náhle škubne a letí.
U stolu naproti mluví se teď o polštině. Tam pozoruju napořád divný způsob řeči ve „vtipném“ vzájemném se oslovování. Samé „nose!“, „ucho!“ a před tím nějaké zvířecí epitheton –je to divné. Tvrdí tam teď kdosi, že kdo umí česky a německy, umí také polsky. Polština je prý jen smíšeninou obou těch jazyků. Na př.: „Co se fraguje pan?“
Zas někdo vchází. Postava zavalitá, jako kořenatý pařez. Patrně každodenní host, usmívá se a přisedá k našemu stolu. „Také pan soused,“ míní přistupující zas hostinský, „pan doktor Krumlovský, pan Klikeš, obuvník.“ Pan Klikeš mně podává ruku. „Hezký chlapík, jak náleží hezký! Po vás se musí děvčata bláznit, pane doktore!“ Jsem v rozpacích, myslím docela, že se trochu červenám. Rád bych se tvářil nenuceně a s úsměvem se rozhlíd, na př. na tu mladší, ale nejde to. „Hezčí je než ty,“ směje se hostinský, „ty s tou doličkovanou tváří jako formička na pokroutky!“ – „Safra, safra,“ míní Klikeš a šoupe nohama po písku, „copak jsi dostal od obce rozkaz, abys také jednou umyl podlahu?“ Smích. „Ano, pane doktore, tady se dřív nemyje. A jednou za rok přijdou dva policajti a odvedou ho do koupele. Někdy musí přijít tři, jak se brání.“ Všeobecný, hlučný smích. Patrně je Klikeš humorista společnosti. Kousat umí, musím se sám smát s sebou. Ale jeho hrbolovitá, drsná tvář není zlá, oko je chytré, avšak upřímné. „Má pravdu, že šetří,“ dodává teď, „potřebuje mnoho, nestačím na něho pít.“ A už je sklenici na dně. „Teď bych také něco večeřel.“ Mluví s živými posuňky, ruce jsou skoro pořád nad hlavou a pan Klikeš vypadá pak jako pařez s kořeny vzhůru.
Ti dva mladí lidé, kteří sedí osamělí, poroučejí sobě nyní, aby se jim postavila na kulečníku pyramidka, a vstávají.
Dokud seděli, byli tak stejně velcí; ale teď je jeden kratičký a druhý až neslušně dlouhý. Znám jednoho, který, dokud v hostinci sedí za stolem, není nápadný pranic; když ale vstává, nemá to vstávání konce a všichni přítomní se rozesmějou. Cítí se nesmírně nešťastným.
„Pořád nic,“ hubuje Klikeš hledě na jídelní lístek, „guláš – paprika – zadělávané drobečky – to jsou zadělávané drobečky z kapsy, ne, hospodo?“ – „I mlč!“ – „Takhle kdyby bylo vařené kuře!“ – „To tak! Aby v kuchyni vařili jen pro tebe.“ – „Což je to tak těžké? Vezme se vařené vejce a nechá se vysedět – hehehe!“ – „Dej si vlasy s čela!“ Ironie, Klikeš má pleš jako církevní otec Quintus Septimius Florens Tertullianus.
„Pst! Karlíček chytá blechu!“ zní to naproti. Všeobecné ticho, obracení hlav a napnutost. Ten, jenž se zove Karlíček, má vstrčenu ruku za košili na prsou. Na obličeji jeho sídlí klidný, sebevědomý úsměv. Teď ruku vyňal, zamnul palcem o ukazovač a položil něco na stůl. Smích, potlesk, ženské kousají do svých kapesních šátků. „On vám chytne každou blechu, ale každou,“ informuje mne Klikeš. Divím se slušně a ptám se: „Každou?“ – „Ano, každou! – Ale, Ignáci, copak je s mou večeří? A mou sklenici mně přineste, já neměl ještě dopito! Já nemám nikdy dopito,“ obrací se zas na mne. Patrně vtip. „Hehe, vy jste čtverák,“ pravím a směju se. Ignác přichází z kuchyně. Jeho tvář má teď výraz stupňovaně hloupý. „Prosím, pane Klikeši, co jste si ráčil k večeři poručit?“ – „To je strašné! Chlap to zapomene! Něco podobného není na světě! Já –“ ale Klikeš už taky zapomněl; teď to nevědí oba.
Vyniká hlas paní matky. „Když má matka dvě dcery, nemá je nikdy přes dvacet let oblíkat stejně; sic z nich neprovdá žádnou.“ Vypočteno, aby poslouchající věděli, že žádné z její dvou stejně oděných dcer není ještě přes dvacet. Nevěřím.
„Dejte si pozor, pane doktore, aby vám tu nepřipisovali,“ míní Klikeš polykaje guláš. „Náš hostinský býval vojákem – tenkrát si po hospodách čárky s tácku tajně umazával – teď je tajně na tácek připisuje – aby si to se svědomím vyrovnal.“ Směju se, to se rozumí. Chci zavést rozmluvu zas se Semperem, ale dovím se jen, že dopoledne chodí vždy do vinárny.
Ignác je ke kulečníku jako přišpendlen. Sleduje hru co nejživěji, patrně ale přeje menšímu. Někdy si poskočí. Teď skáče docela o jedné noze.
Klikeš je po večeři. Nacpal dýmku a zapaluje si; v šlehajícím světle vypadá jeho tvář jako stará kovárna. Bafnul a rozhlíží se spokojeně kolem. Teď spočinul jeho zrak na cizinci, sedícím poblíž kulečníku. „To musí být švec,“ praví pro sebe s úsměvem. „Hade!“ volá pak hřmotně. Cizincem to škublo, ale nepohlídl sem. „Ševče!“ volá zase Klikeš. Cizinec obrací pomalu sem svou tvář, je pohněván. „Nejspíš nějaká hospodská moucha – pořád ožralá,“ praví pomalu a plivne. – „Co? Po mně plivat?“ rozzuřil se náhle Klikeš doopravdy, „po mně, pražském měšťanu?“ a chce vstávat. Hostinský ho tlačí zas na sedadlo a jde pak k cizímu. Klikeš tluče do stolu. Ze prý ho neviděl jaktěživ nikdo ožralého, a když prý někdy pro nějakou velkou mrzutost trochu přebral, nebylo a nebude nikomu nic do toho. Hospodský vyvedl mezitím ochotně se sebravšího cizího kuchyní ven. Klikeš hubuje dál. Náhle venku v průjezde hádka a šramot. Po chvilce vchází hostinský: „Teprv venku se nějak dopálil,“ povídá, „a chtěl zas sem, ale já ho vypravil na ulici. Hodil jsem jím jako uzlem do zastavárny.“
Brzy je zas dřívější ruch. Pojednou u protějšího stolu potlesk. „Bravo, bravo! Löfler bude dělat mouchu – Löfleře, dělej mouchu!“ Potlesk všude. Klikeš se mne ptá, zdali jsem už viděl dělat mouchu. Já že ne. Informuje mne, to že je nesmírná švanda, že prý puknu smíchy. Já už to viděl tisíckrát; myslím, že v každém pražském hostinci je někdo, kdo „dělá“ mouchu. Nemohu to ani cítit. Löfler, který sedí zády ke mně, brání se. Ze prý není dost ticho. „Ticho – ticho – pst!“ Je ticho a Löfler začíná bzučet. Nejdřív, jako by moucha letěla jizbou, pak jako by ducala po okně, nakonec ji chytne do sklenice, kde se bzučivě tluče. Potlesk, tleskám s sebou. Zraky jsou na mne obráceny, jak se mi to líbí. Klikeš míní: „Sakyventský chlapík! Tomu se hned tak někdo nevyrovná! My můžem někdy puknout smíchy.“ A vlívá sklenici za sklenicí do sebe, je patrně uvnitř rozehřát svou aférou. Někdy si klepne na žaludek a praví jakoby na omluvu: „Pořád ještě deset coulů pod normálem – hehe!“
„Ale vy hrajete hloupě!“ zní to pojednou od kulečníku a hlavy se tam rázem obrátily. Nešťastný Ignác! Menší hráč, kterého protěžoval, nezachoval se mu nějak a Ignác nemohl svou nelibost spolknout. Všeobecné vzbouření. Hráč praštil tágem na kulečník. Nadporučík křičí: „To je přílišné – ven s ním!“ Hostinský zuří, že vyžene Ignáce hned zítra ráno po účtu. Klikeš se mu směje do očí a ptá se: „Po kolikáté?“
Zas se vlny utišily. Vešel podomní obchodník. Suchá, špinavá, neoholená postava v svítivě umouněném šatu. Nic neříká, jen staví krabici svou na stůl a podává hřeben – portmoné – špičku – každý zavrtne jen záporně hlavou. Obchodník obejde němě všechny stoly, zavře krabici, zavěsí ji do řemenu a jde. Potlesk – „Pst, pst, ticho!“ a Löfler teď dělá jitrnici, jak se peče a syčí. Potlesk a smích. Jen Ignác zdrcen stojí opodál a mžourá očima bázlivě po místnosti.
Ještě dělá Löfler zpívajícího volatého Tyroláka. Protivné, ale tleskám. A nadporučík se právě u stolu rozpovídal do hlasita a mluví tak, že já být otcem a mít vedle sebe ženu a dcery – vyhodil bych ho! Dá se vysvětlit leda tím, že už je s nimi dávno znám – ale pak ho měli už dávno vyhodit.
Já se teď poroučím a jdu.
Bavil jsem se vcelku dobře. Člověk musí mít zdravý smysl pro ty malé lidi.
Nevstal jsem časně. Jak jdu večer do hostince, spím ráno pak dlouho – já ráno spím vlastně vždycky dlouho, ale jsou prý lidé, kteří s největší chutí vstávají. Neškodí: dobře se prospat, dobře pak studovat!
Překrásný den! Nemohl jsem odolat, sedím při dokořán otevřených oknech. Přitom ovsem zalehne každý zvuk z celého domu ke mně, ale vidím, že mne mnoho neruší – působí to celkem jako vzdálený jez a je alespoň změna naproti únavné monotonii zavřeného pokoje. U krejčího Sempra nade mnou někdo zpívá, nejspíš tovaryš; zpívá prostě a neuměle. Komická píseň! „A to pro tu příčinu – že nemá žádnou manýru-u“ – hehe!
Vploužil se ke mně Pepík. To si nesmí navykat, ale mírně se mu to naznačí. „Pojd sem, Pepíčku, umíš také zpívat?“ – „Baže“ – „Tak mně zazpívej něco, něco hezkého, víš?“ Kluk začal: „Měla jsem holoubka.“ Ale pak si to spletl a místo „doubek“ zpíval na „zelený zoubek“, jemu je to jedno. Copak ví takové pražské dítě o doubku! „Tak a teď jdi. Víš, já musím být pořád sám, nesmíš sem chodit.“ Pepík šel. Líbí se mi.
Studuju teď řád směnečný a míchám to příjemně se zákonem obchodním.
Strašný rámus u malířů. Veliká výplata Pepíka. Chci zavřít okno, malíř to pozoruje a volá přes dvůr: „Prokletý takový kluk! Nedá a nedá pokoje!“ – „Copak udělal Pepíček?“ – „Šibeničník mně sežral psaní od bratra faráře, a já teď nevím, co odpovědít!“ Zavřel jsem okno, beztoho také tovaryš nade mnou pořád ještě „nemá žádnou manýru-u“.
Obědval se Semprem a hostinským dole. Pozoroval Ignáce, jux! Chvilku rovnali spolu u vedlejšího stolku účet po včerejšku. Ignác pohlíží stranou s hloupým výrazem neskonalého strachu na pána, patrně očekává každou chvíli výpovědi včera slíbené; roztřepená kontura pánova kýve se sem tam, oči líně mžourají, patrně neví pán o včerejšku už ani muk. Ukončili účet a Ignác si poskočil.
Hostinský přisedl. „Dobrá polívka,“ povídám. – „Jakpak ne!“ míní hostinský. – „A copak bych si dal takhle k masu, Ignáci?“ – „Co je libo.“ – „Trochu červené řípy mně dejte.“ – „Ne.“ – „Co ne? Vždyť je napsána na lístku.“ – Ignác mlčí. Hostinský se drží smíchy v boku, konečně vykucká: „Přinesu sám, pane doktore. On nemůže – on nemůže-.“ Dívám se udiveně. – „Ano, on, jak vidí červenou řípu, padne do mdlob; trulda si vzpomene vždycky na ssedlou lidskou krev.“ – Dobré chutnání!
Takto oběd bez oživující zábavy. Hostinský není k ničemu. „Co je dnes v novinách?“ ptám se. – „Já je nečtu. Já si zajdu někdy naproti ke kupci a zeptám se, jak to stojí.“ – Pozoruju, že stěna kolkolem hostince je dole jakoby nepravidelně pokopána. „Co je to?“ – „I to zde bývala přede mnou tančírna a vykopali to při tanci.“ – „A jak jste vy zde už dlouho?“ – „Já? Na dvanáctý rok.“ A Sempr nemluví skorem nic. „Eh“ a „m“ jsou jeho hlavní slova.
Byl jsem k večeru v zahrádce. Půl domu tam bylo; teď znám už, mimo mladý párek z druhého patra a svého konduktora, obyvatele všechny, a když si na ně vzpomenu, jde mně trochu hlava kolem. Panu Provazníkovi, který bydlí nad malířem, nerozumím nadobro. Spatřil jsem ho dřív několikrát u okna, zdálo se mně, že má žlutý, tenounký obličej jako nudličku. Teď vidím proč. Kolem tváře má kratičký černý vous, vyholený na rtech a na bradě, odtud zdaleka ta čára. Vlasy má už skoro šedivé, je tak as padesátník a chodí silně shrblý.
Když jsem vystoup po několika schůdcích do zahrádky, chodil Provazník pozadím, a v pravém koutě, v altánu, byla celá společnost: pan domácí, slečna domácí, malíř, malířka, Pepík. Černé, zimničné oči domácího hleděly na mne jako na člověka zcela cizího. „Tatínku, vždyť je to pan doktor Krumlovský!“ zazněl lahodný alt. – „Ah pan doktor – ano, zapomněl jsem,“ a podává mně svou suchou, horkou ruku. – „S vaším dovolením hodlám zde také v zahrádce pookřát.“ – „Prosím,“ zakašlal a plivnul mně na botu. Sedli jsme si. Já nevěděl co mluvit; ticho nastalé bylo ostatním snad lhostejné, mně ale bylo trapné; zdálo se mně, že čekají, jakým se pan doktor osvědčí být zábavným chlapíkem.
Nevidím pomoci jinde než v Pepíkovi. „Pojď sem, Pepíčku, jakpak se más?“ – Pepík se mně přitulil k nohoum a opřel loktem o koleno. „Povídej mně zase něco,“ vybízí mne. – „Já ti mám něco povídat? Hehe, čtveráku, on si pamatoval, že jsem mu ondyno všelicos vypravoval.“ – „Povídej nějakou pohádku.“ – „Pohádku? Já ale žádnou neumím, – počkej, já ti přece jednu povím.“ A začal jsem hlasem opravdovým: „Byl jednou jeden král. Dobře. Ten neměl žádných dětí. Dobře. Tu napadlo najednou nejstaršímu jeho synu, že půjde na vandr.“ Všeobecný smích. Malíř míní: „Pan doktor je nějaký čtverák!“ a stírá si dvě velké slzy, které mu vyhrkly z vodnatých očí. Malíř je patrně rozumný člověk a mně lichotí jeho uznání. Je vždycky dobře, když člověka považují za vtipného. „No ale, povídejte dál, ta pohádka je také pro velké děti,“ pobízí malíř. Jsem v nových nesnázích. Pohádka ani nejde dál, je tou pointou ukončena, ale ti dobří lidé toho nechápou. Odvažuju se co vtipná hlava na improvisaci, snad to nějak půjde. Povídám – povídám – ale nejde to, cítím znenáhla, že mluvím už hloupě. Společnost přestává naslouchat, rozhovořuje se mezi sebou, jsem ukrutně rád. Jen Pepík naslouchá, hladím ho po vlasech. Ale nějaký konec musí pohádka mít, už koktám. Šťastná myšlénka! Pojednou vezmu Pepíkovu ruku, jako bych ji teď teprv pozoroval, a povídám: „Pepíčku – koukni se –jak más špinavé ruce!“ – Kluk se podíval na ruce. „Sehni se, já ti něco pošeptám!“ A šeptá mně: „Dej mi dva šestáky, tak si je umyju!“ Vyndám tajně dva šestáky a strčím mu je. Kluk odhopkoval do zahrady, kde se objevila sedmiletá holčička Semprova.
Dívám se na slečnu domácí, sedící vedle mne. Velmi otci podobna! Suchá tvář, tenounká, průsvitná ruka, malá bradička, malý nosíček, tak malý – může-li pak se za něj chytnout? Ale nehyzdí jí ten nosíček, tvář je dost ještě příjemná, oči jsou černý. Altový hlas její je věru sympatický. Podotýkám jen, že mám černé oči velmi rád, ženská s modrýma očima připadá mně vždycky jako slepá. „Jste muzikální, pane doktore –“
„Krumlovský,“ vskočila dcera otci do řeči.
„Ano, Otylko, já vím: pan doktor Krumlovský.“
„Když jste mne ráčil navštívit, mluvili jsme už o tom. Hrával jsem kdysi na housle, ale i tomu už je ukrutně dávno.“ Neumím na housle ani sáhnout – ale vidím, že pan domácí mne více ani neposlouchá. Slečna se nakloní trochu ke mně a šeptá smutně přidušeným hlasem: „Tatínek má to neštěstí, že odpůldne vždycky ztrácí paměť.“ Domácí pán se sebral a mluví, jako by byl náhle ochraptěl: „Pojď, Otylko, chci se trochu tady procházet. – Ah tak, pane doktore – prosím, tadyhle cedulka.“ Podal mně podlouhlou bílou ceduličku, na níž stálo napsáno: „Churavím dnes krkem, prosím, abych byl omluven, mluvím-li ne dost hlasitě.“
Teď přistoupl k nám Provazník. Usmívá se na mne, ale jeho úsměv je nějak ironický. Podává mi ruku.
„Servus, pane doktore Kratochvíle.“
„Jmenuju se Krumlovský.“
„To je divné – já myslel, že každý doktor se jmenuje Kratochvíl – hehehe!“ A jeho smích je sípavě ostrý. Vytřešťuju na něho zrak.
„O čempak se pánové bavili? – Jakpak se máte, pane Augusto?“
„I nějak omrkaně! Skoro nic co dělat.“
„Tak tak – a kdykoli vás na schodech potkám, máte alespoň jeden mokrý obraz pod páždím. Vám musí být hračkou udělat denně dva!“
Malíř se samolibě usmívá. „To je pravda – ať to zkusí někdo, někdo z těch ‚profesorů’ –“
„Tedy byste mohl malovat podobizny do zásoby, hehehe! Ostatně je portretista tak něco jako nejzbytečnější člověk na světě. Kdyby neexistoval ani jediný portretista, obličejů by bylo na světě přece dost, a to prapodivných! – Pročpak nemalujete něco jiného?“
Rád bych se smál, kousavá satira Provazníkova je neodolatelná, ale vidím, že malíř jev rozpacích – nač chudáka trápit!
„Já byl původně historik,“ koktá malíř, „nic to neneslo, lidé nerozumějí historii. Jednou si objednal u mne jistý farář kapucínské kázání z Valdštýnova tábora, a udělal jsem mu obraz výtečný, to musím sám říci; ale když jsem byl hotov, nechtěl jej farář vzít a nevzal – chtěl mít kapucínské kázání bez kapucína – nu ano, farář! – A pak jsem měl pro radnici v Kuckově namalovat obraz Žižky. Ukrutný kříž! Poslal jsem jim nákres. Nelíbily se jim boty, abych prý se zeptal pana Palackého, jsou-li historické. Pan Palacký dal mi arci vysvědčení dobré. Ale v Kuckově měli znalce, jmenoval se Malina, a znalec Malina rozhodnul, že prý můj Žižka nevyhovuje požadavkům vojenským. Tahal jsem se s nimi dlouho a nakonec mně psali, že prý mému Blahorodí vynadají veřejně v novinách. Je nebezpečno být historikem.“
„Malujte tedy žánry. Na příklad, jak dráteník spravuje opilému flautistovi flautu. Nebo „myš v dívčí škole“. Myš nemusí být vidět, ale děvčata i s učitelkou jsou všechny nahoře po škamnách – ta různost zděšených tváří!“
„Hehe – i já žánry maloval taky. Já měl jeden i ve výstavě, pěkný. Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj žánr se jmenoval Häusliche Arzenei. Muž leží v posteli, žena mu nese horkou pokličku –“
„Efuj!“
„No pročpak? Pokličku nebylo ani vidět, byla obalena ubrusem, aby nevychladla.“
Rád bych pomohl malíři z nesnází, ale nevím hned jak. „Jakýpak máme dnes den?“ pravím k Provazníkovi dosti neobratně.
„Moh jste se podívat našemu domácímu na límec u košile, pane doktore Kratochvíle,“ ušklíb se Provazník: „převléká se týdně jen jednou – dnes je dle límce už čtvrtek.“
Impertinentní chlap! „Chudák – to je zcela zvláštní neštěstí, odpůldne ztrácí prý vždy paměť?“
„Ano, nejspíš že kdysi prodával slaměné klobouky. Kteří prodávají slaměné klobouky, jsou konečně celí pitomí tou sírou – zvlášť Tyroláci – nedovedou pak už ani adici.“
„Ale zdá se, že je dobrý člověk, ctihodný člověk.“
„Ctihodný, ale hloupý, má tak as pět korců horizontu. Znám ho už přes dvacet let.“
„Jeho dcera chudáka as ošetřuje dobře. Je to příjemná ženština, arci ne už zcela mladá.“
„Pouhá zvědavost od ní. Ze ženské zvědavosti přišla o dvacet let dříve na svět, a teď ji to mrzí. Upřímná holka, vynadala mně už často.“
Není mně volno při impertinencích Provazníkových. „Pojďme se trochu pobavit s panem domácím,“ pravím. – „Pojďme,“ praví ochotně malíř a klepe Provazníkovi na záda. Provazník se při každém klepnutí lekavě zachvěje a rychle se sbírá.
Oba se zdvihli. Odchod mužův náhle vytrhnul malířku z hlubokého přemýšlení, kterému se byla oddala, stojíc opřena o veřej altánu. „Víš co, muži, já udělám k večeři míchané vejce!“ – „Dobře,“ dí malíř a jde dál. Příležitosti té používá Augustka, aby mne šišlajíc ubezpečila, že měla jinaké ženichy, a že se všichni mužští po ní bláznili. Chci jí nějak zalichotit a pravím, že je to teďještě vidět. – Co že je ještě vidět? –Já teď nevím, jak to mám říci, konečně vypravím ze sebe, že je vidět, že bývala krásna. Augustka vyhrnuje nos –– no, že prý ještě není tak stará. A když se oblíkne – najednou spustila rychle jako kávový mlýnek – „teprv ondy řekl někdo, který šel za mnou: ‚Ta je jako k nakousnutí.‘ Nu a zpředu nepotřebuje se nikdo na mne dívat.“ Koktal jsem něco, ale už byla pryč.
Vystoupil jsem do zahrádky k ostatním. Domácí se na mne usmívá, jako že mne zná, a podává mně ještě jednou svou cedulku s tímtéž zas nápisem. Mluvilo se něco o cukrovarech. Chci se rehabilitovat stran vtipnosti své. Ptám se: „Rozumí slečinka snad cukrovarům?“ – „Ó ne!“ – „Ale cukrlatům jistě ano?“ Směju se hodně, neboť je známo, že když jeden srdečně začne se smát, strhne ostatní s sebou. Nestrh jsem ale nikoho. Zdá se, že vtipu neporozuměli.
Domácí se mne ptá, jsem-li muzikální, a šlápnul mně přitom na nohu. „Ne,“ pravím omrzele, ale hned nato je mně ho líto a dodám: „Ráčíte nejspíš často chodit do opery?“
„Nechodím, není to pro mne. Já slyším na pravé ucho o půl tónu výš a to nejde.“ Podivný člověk, odpůldne ztrácí paměť a slyší na pravé ucho o půl tónu výš! „Já sedím raděj při pianě doma a pracuju.“ – „Komponujete?“ – „Teď ne, teď už několika let opravuju pořád Mozarta. Až budu hotov, uvidíte, jak bude Mozart vypadat!“ A plivnul Provazníkovi na botu. Provazník otírá botu o trávník a míní: „Já nechodím taky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marty.“
Domácí mne vzal za ruku a odvedl od ostatních. Chce mně něco sdělit, ale nemůže s tím nějak ven; pořád slyším jen „sss“, jako když se vypouští pára z kotle. Třikrát koktal „s“ kolem zahrady, pak z něho vyšlo, že „v kapustě není fosfor“. On tedy také někdy koktá, a sice na „s“. Dal mně pak zase cedulku.
Nato mne chytil a odvedl malíř stranou do kouta. Zdali prý jsem pozoroval, jak klepal Provazníkovi na záda? Kdyby mne také někdy Provazník zlobil, abych ho poklepal po zádech, zcela lehýnce jen, on že hnedle zkrotne. Zlý člověk prý, ten Provazník.
A hned po něm mne odvedl zas Provazník stranou. Co prý říkám myšlénce, aby se založila společnost na dělání ostrovů po Vltavě. Pohlédl na mne vítězoslavně. Povídám, to že je myšlénka přímo brilantní. „Nu tak vidíte, a takových já mám víc! Ale není teď lidstvo pro myšlénky. Tamhle s těmi hlupáky bych o tom ani nepromluvil.“
„Teď bychom si mohli tady zahrát šístku,“ nutí malíř. Dobrá, zahrajem, hodinku. Karty jsou v šupleti v malířově altánu. Usedli jsme k malému stolku a rozhodili se, já hraju s domácím, malíř a Provazník proti nám. –
Pěkná hra! Domácí se ptá po každé ještě při posledním štychu, jaké jsou trumfy. Nikdy neví, jakou barvu jsem nadhodil, a nepřinese mně jí. Vsázím se, že má figury, ale nehlásí ani jedné. Když se na něco ptám, podá mně cedulku přes stůl. Provazník a Augusta, to se rozumí, vyhrávají a řehtají radostí jako koňové. Vidím, že nezbývá než prostě odhazovat karty a platit krejcary. Otylie platí za otce, sic bychom nebyli hotovi ani s jedinou hrou, on pořád tvrdí, že už platil, a přitom mně šlape pod stolem na nohy. Stáhnul jsem nohy zpět a bavím se pozorováním, jak zimničně pracuje pod stolem jeho noha, hledajíc, na co by šlápla.
Náhle se do mne domácí pouští, že hraju špatně, na špádské eso že prý jsem mu nepřidal krále. Zatím ale se špády ani ještě nehrály a eso mám já sám. Domácí křičí dál, hlas jeho zní jako pozoun – a já mám v kapse patnáct cedulek! Otylie na mne hledí prosebně a bolestně – nu, rozumím a mlčím.
Hráli jsme malou hodinku a prohrál jsem přes šedesát krejcarů.
Domácí šel s Otylií domů, večerní chlad prý „neslouží jeho krku“. Provazník jde také. Služka malířova přináší rodině večeři. Žádám ji, aby mně přinesla z předu také něco k večeři a pivo.
Pojedl jsem a malíř mne baví. Vypravuje, že prý nikdy nebyl náležitě uznán. Přinutili prý ho už v akademii, aby vystoup před koncem studií; umělť víc než profesoři.
Sedím zas doma a hlava mně jde kolem.
Nenechám nikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus. Hlas paní Augustky měl sólo – hlas, že by jím pařez rozříz. Vyrozuměl jsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se na dvéře a čekal – až si rozsvítí. To se rozumí, že stoje usnul a hřmotně padl.
Při té příležitosti se mně vysvětlilo, proč už neslyším slavíka. Spouští teprv pozdě po půlnoci; snad přichází také teprv z hospody.
Spatřil jsem domácího a slečnu v zahradě. Chtěl jsem jednou domácího zas vidět, když je při dobré paměti, a sešel jsem tam. Bohužel nalezl jsem tam také Provazníka, kterého jsem oknem nebyl spatřil.
Domácí seděl u spinetu a hrál. „Počkejte, pane doktore Krumlovský, zahraju vám jednu ze svých skladeb starých, píseň beze slov.“ A hrál. Nebylo to zlé, pokud rozumím, a hrál i na špatném nástroji virtuosně a s citem. Aplauduju. „A jak se vám to líbí, pane Provazníku?“ – „No – já mám ze všeho nejraději Martu – ale vaše písnička je hezká, moh byste ji na hnůj hodit. – Poslouchejte, kdybyste takhle složil něco pěkného, co by bylo dobré proti štěnicím, já bych to pořád zpíval, souží mne ukrutně.“ A s chechtem se obrátil. Domácí dává mně posuňkem znamení, že v Provazníkově hlavě není vše v pořádku. Nato se Provazník ke mně sehne a šeptá: „Dal bych něco za to, kdybych se jednou mohl podívat do hlavy nějakého muzikanta. Tam to musí vypadat – ty hlavičky se šťopkami – mozek jakoby pokrytý samými červy!“ Domácí pozoruje, že se mluví o něm, a bručí, že „kládou se nešoupe jako sirkou“. Chci vše napravit a ptám se nahlas: „Vy, pane Provazníku, jste se nezanášel nikdy hudbou?“ – „Já? I ano! Tři leta jsem se učil houslím, flautě a zpěvu najednou, to je vlastně tedy devět let – a přec rozumím hudbě jen tak vcelku.“
Obracím se k slečně s dvornou otázkou, jak spala. „Dobře – ale ráno, když jsem vstala, bylo mně nějak teskno, já nevěděla, co to je, a tedy jsem plakala.“ – „Zcela bez příčiny to jistě nebylo! Moudrá dáma –“ – „Vy myslíte, že jsem moudrá? Tatínku, pan doktor myslí, že jsem moudrá!“ a rozesmála se až zas do uslzení. Začal jsem vykládat, že slzy, dokud žijem, tekou vlastně stále, člověk že to ale necítí. Jsem přesvědčen, že bych byl mluvil velmi zajímavě, ale když jsem byl as tak v polovici a mluvil o lesku lidského oka, vstal náhle domácí: „Otylko, pojď už, musíš přihlídnout k obědu!“ šli a nechali mne v rukou Provazníkových.
Bylo mně nevolno vedle toho podivína. Hleděl na mne se zcela zvláštním úšklebkem a nepříjemný můj pocit rostl. Přece jsem nechtěl utéci a začal jsem sám konečně řeč. „Domácí musí být přece jen dobrý muzikant,“ povídám. – „Je, je, zvlášť prý umí dobře – no, jak se tomu říká? – když se dává něco do rozličných klarinetů?“ – „Instrumentovat?“ – „Ano. Ostatně, copak může být na tom těžkého! Flašinet a pes, když to jde dohromady, je to taky pěkné.“ Musil jsem se smát. Provazník se na mne zadíval a pronesl se: „Pane doktore, vy dnes vypadáte nějak špatně!“ – „Já? Nevěděl bych –.“ Ale Provazník si přejel rukou čelo, jako by se chtěl vzpamatovat, a začal hlubokým hlasem pomalu a zcela opravdově:
„Vy jste rozumný člověk, vás nebudu mít za blázna! – Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem – moc mně v životě ublížili – tuze moc. – Po celou řadu let nevycházím už ani z domova. Ustával jsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. S kýmkoli mluvíš, každý ti řekne jakoby v největším udivení: ‚Ale poslouchejte – na mou pravdu – vždyť vy už šedivíte!‘ Oslové! – ne? Teď arci jsem už šedivý jako německá myš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně,“ a Provazník se počal blaženě usmívat. „Nežli někdo mohl jen ústa otevřít, pravil jsem k němu, jakoby všecek uděšen: ‚Pro pánaboha – copak je vám – vy vypadáte špatně!‘ Každý, ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. – Ó, já je uměl prohánět! – Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenat si všechno a všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecedním pořádku – navštivte mne jednou, ukážu vám celou registraturu malostranských lidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahoval jsem balíček po balíčku a psal anonymní listy – lidé se mohli zbláznit, čeho všeho se dočtli o sobě od neznámého jim člověka – na mne nepřipad nikdo, nikdo! Vám to mohu říci, už se tím beztoho nezanáším. Chci napsat už jen jediný list – ten šťastný párek vedle mne mě mrzí – něco jim musím vyvést – ale posud bohužel nevím ničeho.“
Zachvěl jsem se. Provazník vesele pokračoval a mluvil teď vždy rychleji. „Já vám byl chlapík! Co já jsem se ženských nasváděl, když jsem byl mlád! Necukejte sebou – vás nesvedu! Co se týče vdaných, mám čisté svědomí; ale na svobodné jsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčích škol zapisoval ty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechny studentské lásky – jak se dva rozhněvali, už jsem tu byl, pohněvaná milenka je snadný lup. –“
Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. „Odpusťte, musím domů –“ a už jsem pádil.
Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot.
Měl mne za blázna? –
Konduktorka poklízí u mne teď, když sejdu dolů k obědu. Vidím ji jen někdy, když jdu kuchyní. Dobře tak!
Odpůldne rámus u malířů. Velká výplata Pepíka a způsobil ji včerejší můj dvoušesták. Pepíka přivedl veřejný posluha za ruku domů. Bylť si ho Pepík najímal, aby ho vzal na krk a dělal mu po ulici koníčka, zrovna před naším domem.
Vyšlo najevo, že Pepík si byl pozval Semprovu malou Márinku, aby se na něho dívala. Tedy parádní jízda. Snad první láska? Možná; já byl po prvé zamilován, když jsem byl tři leta stár, a byl jsem také pro to bit. – Pepík je ale rozhodně příliš mnoho bit.
Navečer hospůdka. Titéž lidé a na těchže místech. Z počátku vzájemný hovor všech o českém divadle. Tlustý nadporučík sděluje, že byl také jednou v českém divadle a že se mu hra líbila jak náleží. Dávali tenkráte „Die Tochter des Bösewichts“, ale on neví, jak to znělo po česku. Ptá se. Nikdo to neví. Nakonec tvrdí nadporučík zcela určitě, že se kus nazýval po česku „Huncvutova dcera“. Tajtrlík! A pak se mluvilo o divadle ještě dál, o rozdílu mezi hrou veselou a opravdovou. Zcela určitě zas tvrdil nadporučík, že opravdové drama musí mít pět aktů. Je prý to jako při regmentu, čtyry bataillony polní a jeden depot.
Rozprava skoro doslova pak, jaká předevčírem. Klikeš mluví o zadělaných drobečkách z kapsy, o dvou policajtech, kteří ročně jednou vedou hostinského do koupele, o vařeném kuřeti z vařeného vejce, a hostinský mu nadhodí formičku na pokroutky. Ale smích při každém vtipu jako předevčírem.
Mladší slečna lahvička se zas pořád na mne dívá. Pije mne zrakem, jako když slunce pije vodu.
Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá při tom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat.
Pak chytá Karlíček za všeobecné napnutosti blechu. A pak aplaus Löflerovi a bzučí moucha a syčí jitrnice. Patrně jsem celý program zdejší seznal hned napoprvé.
Přec něco nového. Karlíček najednou vyzval Löflera: „Dělejme čuňata!“ Aplaus. A dělají čuňata. Oba vstrčí proti sobě pěstě pod stolní ubrus, pohybují jimi, jako když čuňata hýbou se v pytli, a kvičí k tomu tak přirozeně, že obraz je úplný. Vidím jen Karlíčkovi do tváře, oči se mu radostí nad děláním čuňat jenjen jiskří.
Dnes jsem, myslím, studoval až příliš málo.
Strašná bouře v noci, teď ráno balzámový vzduch. Seběhnu s knihou do zahrádky, nikdo tam. –
Přec tu někdo, ale jen Pepík. Pepíka nějak vyhodím a bude dobře. „Vidíš, Pepíčku, tedy jsi o ty dva šestáky přišel,“ a hladím ho po vlasech. Kluk se na mne podívá a pak se chytře usměje. „I ne – já je tatínkovi zase vzal!“ – „Tak – a co teď s nimi uděláš?“ – „Já vím –– ale neřekneš to nikomu?“ – „To přec víš, že neřeknu.“ – „Bedříšek mně slíbil, že mně řekne numera.“ – „Kdopak je ten Bedříšek?“ – „No, tady od lutristky kluk. – On dlouho nechtěl, ale slíbil jsem mu šesták a on mně teď řekne numera, jaká vyjdou.“ Půvabná naivnost dítěte! „A co uděláš se všemi penězi, až vyhraješ?“ – „Ó, moc udělám – tatínkovi koupím pivo, mamince koupím zlatohlávkové šaty, a tobě koupím také něco.“ Pepík je kluk dobrého srdce.
Pepík je holomek! – Celý se třesu zlostí.
Když začalo být teplej, vrátil jsem se domů. Bylo mně tak příjemno – darebák! Usednu a probíraje v myšlénkách, co jsem byl dole studoval, maně se rozhlížím po pokoji. Náhle se zarazí zrak na Navrátilově kvaši: Moře v slunečním jasu. Sluneční jas ten tam – sbalené oblaky, tmavé nebe! Přistoupím blíž – obraz je samá hliněná kulička a stěna kolem také. Patrně Pepík z protějšího okna střílel sem dřevěnou rourou!
Vzal jsem obraz a šel k malíři žalovat. Malíř se rozzlobil, Pepík nemilosrdně zbit hned přede mnou. Přihlížel jsem s rozkoší – takový kvaš!
Že prý mně malíř obraz spraví.
Jen žádnou-lenost! – Z pouhé lenosti jsem si objednal černou kávu hned při obědě dole, abych si ji sám pak nemusil vařit. A teď si musím sám kávu uvařit ještě jednu, abych tu první strávil.
Dnes se studuje zase špatně. – Slyším pojednou v kuchyni řinčet šavli. Copak nosí konduktoři teď šavle?
Volají na mne, nepřijdu-li dnes dolů do zahrádky, že prý si zase zahrajem šístku.
Neodpovídám. – Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. „Počkejte, já ho vyzpívám,“ slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravým hlasem:
„Tážete se,
proč já knedle
nejraději s mlíkem jím,
počkejte, to já vám hnedle,
ale hnedle vypovím –“
zakuckal se smíchy a naslouchá. „Není tam,“ rozhodnul, „můj hlas by ho vytáh jako z láhve zátku.“
Přec mně nedalo a sešel jsem tam o něco později.
Mluvilo se o bouřce. Malířka nás ubezpečuje asi desetkrát po sobě s nesmírnou důležitostí, že by jí nikdo nevěřil, jak ona se bojí bouřky. Malíř přisvědčuje: „Má žena se strašně bojí bouřky. Dnes v noci jsem musil do kuchyně a vzbudit služku; musila vstát, kleknout a modlit se. No ano, načpak ji máme? – Mrcha usnula! Dnes ráno jsem ji vyhnal.“ – Provazník míní, že prý je to s modlením někdy těžká věc. Praví: „Já umím desatero, jen když začnu jako dítě odříkávat hned od počátku otčenáše, ale otčenáš si spletu vždycky u ‚tak i na zemi‘ a musím pak vždy zas začít znovu.“ – Malířka tvrdí, že věděla hned, že se musil někdo oběsit, takový vítr! a ráno vypravovala prý mlíkařka, že se oběsil vysloužilec ve Hvězdě. – „Takový samovrah!“ – Provazník neposlouchal a ptá se, koho ten samovrah zabil? „Nu ano, pak vím také, kdo to byl!“
Oslovil jsem slečnu domácí, zdali se také bála? „Já o bouřce ani nic nevím, já ji zaspala,“ a zazvonila příjemným svým smíchem. Slečna upravuje velkou, čerstvě natřenou klec. Klec má podobu starobylého hradu, můstek zdvihací, vížky, arkýře. Zdali prý myslím, že se taková klec hodí pro kanára. Povídám: „Zajisté!“ a začnu něco vykládat, co zní asi jako, že kanár a středověký hrad a tento – strašně hloupé! Bůh ví, co to je – s jinými, i s nejduchaplnějšími ženskými zacházím jako s hračkami, s tou zde, přec jen jednoduchou, nedovedu mluvit! Jakpak je asi stará? Když se směje, vypadá jako devatenáct, když se dívá opravdově, je jí plných třicet – čert může člověka vzít!
Provazník domlouvá vedle malířovi, aby, když maluje podobiznu, hleděl alespoň vždy také trochu k podobě, že prý je to skutečně dost důležité. Velké obecenstvo prý nerozumí pravému umění a žádá takových hloupostí. Pak mu sděluje, že ve Vídni teď malují portréty válcem; velký pokrok, za čtvrt hodiny je obraz vyválený. Malíř začíná Provazníkovi klepat po zádech a Provazník se odmlčuje.
Přistupuje domácí a rozdává cedulky. Chraptí slabým hlasem.
Provazník mne po chvíli bere stranou. Pro chudý pražský lid že se nedělá nic, pranic. Pořád prý se říká: nebohý lid! žádná práce!, a přece se nic nedělá. On prý by dovedl se o to postarat. Má na př. myšlénku, neříká, že je slavná, ale pomohla by mnohému chudákovi. Není pro ni ani snad zvláštních peněz potřebí, na malém ručním vozíčku malý kotýlek na stálé vyrábění páry a dost. S tím by mohl jezdit od domu k domu a parou čistit troubele od dýmek. Počítá, kolik je kuřáků v Praze, vyplatilo by se prý výborně. Co že té myšlénce říkám? Obdivuju se jí.
Zase šístka. Že prý zůstanem, jak jsme se rozhodili včera, kvůli zvyku. Všechno jako včera, dnes ale sedmdesát krejcarů prohry. A ku konci domácí zase řve.
Domácí se slečnou odejdou. Malíř a malířka se zadumají. „Zítra je neděle,“ praví konečně malíř, „víš co, kup husu!“
Klikeš nesmírně dopálen. Je u městské kavalerie, dnes jim umřel rytmistr a měli kvůli pohřbu schůzi. Klikeš navrhnul, aby telegrafovali do Vídně a vyprosili sobě milost, aby zemřelý byl teď ještě po smrti jmenován majorem, pohřeb že pak může být mnohem slavnější. Byl ve schůzi přec někdo rozumnější, zradil jim to a Klikeš zlostí ani nemluví.
Rozpráví se dále o smrti. Také kupci na náměstí prý někdo umřel. Kdo? Hostinský sděluje: „I jenom otec, a ten už byl tak stár, že se sám za to styděl.“ Na co prý umřel? Na souchotě, jako před ním také zas jeho otec. To prý je tak, jak je to v které rodině zavedeno.
Handlíř. – Ten chlap musil učinit slib!
Takhle by to věru nešlo! To je studování? Pokračuju jako hlemýžď, myšlénky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsem vzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky, moji sousedé; cítím, jak se tam hemží všechny najednou, a hned vynikne ta, hned ona, učiní před mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svého způsobu. Nic plátno, změna se musí stát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhoval na Malou Stranu.
Jedenáct hodin. Slyším v kuchyni řinčení šavle; nejspíš je ten voják náš příbuzný. Kavalerista?
Pláč, pronikavý nářek malířčin; bolestný křik, kňučení a vytí malířova psa. Vyrozumím, že pes spáchal něco strašného: sežral malířčino portmoné i s obsaženými v něm rodinnými památkami, vlasy nebožtíka otce, cedulkou od svatební zpovědi a bůhvíčím.
Půl hodiny poměrného ticha, nato nový rámus u malířů. Malíř přišel domů, nejspíš z vinárny. Slyším ho hlasitě mluvit, pak nějak nadávat, konečně se rvavým hlasem rozlehají slova: „Tak! Já ti povídám, zkrnělý lunte, že husí játra patří hlavě rodiny! Celý svět ti to řekne, mizerná ošklebo!“ Malíř se celý rozkacený objevil u okna. Rychle jsem se sehnul pod okenní zídku. Po okamžiku slyším: „Pane Sempře, mám pravdu nebo nemám, že husí játra patří hlavě rodiny!?“ Sempra neslyším, ale malíř křičí pak zas: „No tak vidíš, ty –.“ Nejspíš sobě malířka upekla játra z bolesti nad ztrátou rodinných památek. Naproti hlučí a zápasí hlasy dál, pojednou vynikne zas hlas malířův: „A ty dvě desítky taky sežral? – Copak budem teď jíst?“
Krásné, tichounké odpoledne. Nedělní klid, při jakémž je člověku tak volno. Nedalo mně a musil jsem dolů do zahrádky; je prázdna, posvátné ticho v ní.
Procházím se volně, pohlížím na každý keř, na každou rostlinu, na všem jako by ležel pel nedělní. Je mně znenáhla blaze až do tesknoty, rád bych si poskočil jako dítě, ale někdo by mne mohl z okna vidět. Vzduch je tichý a přec člověk naslouchá a je mu, jako by slyšel zvuky neskonale vzdáleného, bájně šumného světa. Zašel jsem do besídky a – poskočil jsem si – ah, jak je mně blaze! Ještě jednou – tak!
Jdu z besídky do besídky. Zadívám se, zamyslím – myslím si zde tu, zde onu rodinu, všechny členy její, všechny jejich zvláštnosti – úsměv se rozhošťuje na tváři, bavím se.
Špinet! Ten stařičký špinet s tím zastaralým slabounkým hlasem. Co as by mohl stařeček povídat. Kolikrát se u něho smálo, kolikrát vzdychalo, kolikrát duch letěl do sfér netušených harmonií!
Přisednu a odklípnu jej. Pět oktáv – chudáčku! – Když jsem sám ještě hrával – ach, tomu už je dávno! Nechtěl jsem se učit, učitel také nedbal, přicházel jen kolem prvního pravidelně – ty časy mladé – zlaté! – Zadumal jsem se.
Přec ještě musím něco umět? – Alespoň akordy. – Cis – E – A– zní to! A – D – Fis – výborně! Trochu výš – D, Fis, A – Fis, A, D –
„Vždyť pan doktor hraje piano – to je hezké!“ slyším najednou hlas malířův. Trhnu sebou – za mnou stojí veškeré občanstvo zahradní naší republiky. Ztrnul jsem a ztrnut zůstal jsem sedět.
„Zahrajte něco, pane doktore, prosím!“ šveholí slečna Otylie.
„Já opravdu neumím pranic, slečno, ale pranic! – Jaktěživ jsem na piano nesáh – housle jsem hrával, je pravda –“
„Ó, to je tím zajímavější – vždyť jsem slyšela čisté akordy – půjde to, věřte, prosím, prosím!“ a žmolí prosebně ručičky. Vypadá teď devatenáctiletá.
Ďas ví, proč jsem od špinetu neutek! Člověk je ukrutně samolibý tvor a tím až směšný. „Neumím doopravdy nic, slečno – ale já vás tedy přesvědčím – nevysmějete se mi?“ Pamatoval jsem se, že jsem uměl zpaměti pochod z Normy – ještě před málo lety jsem si ho kdesi zahrál a šlo to, pochod z Normy musím ještě umět! První úhoz je ve violině i v basu stejný – G, H, D – jedná se jen o první úhoz. Zařídil jsem si prsty na G, H, D a uhodil jsem. Po desátém taktu jsem nemoh dál –
„Vy neumíte vskutku nic,“ syčel Provazník.
„Štípání dříví,“ bručí pan domácí. Vyvstal na mně pot studu.
„Ale vždyť je to znamenité,“ horlí slečna. „Pan doktor nehrál nikdy piano a přec to dovede – pan doktor musí mít znamenitý talent pro hudbu.“ Obejmul bych ji – jak dobré srdce má! „Já už to vím dávno, že má pan doktor znamenitý talent. On tak pěkně hvízdá – pane doktore, dnes ráno jste hvízdal Traviatu, já vás slyšela.“
Ona si všímá všeho! – Ta ženská zvědavost! – Nebo snad – snad by ne… – Ježíš, Maria, Josef –
Ale – vlastně – pročpak Ježíš Maria Josef? Já neříkám, že bych ji chtěl, že by se mně na chtění jen přibližně líbila – ale neštěstí právě by – –
„Počkejte, já vám zahraju zas jednu svou píseň beze slov,“ míní domácí, jenž byl k špinetu zasedl.
Hraje. Po chvilce ale také nemůže dál – vždyť je odpůldne! Já přece tleskám. Provazník se ušklíbá: „Ostatně příjemná melodie! Pěkně by se při ní žebralo!“
Teď přichází malířova. Byla na honbě za Pepíkem a našla ho konečně v blízké zahradní restauraci u kuželníku; byl klukovi, který stavěl, dal dva krejcary a smluvil se s ním, že za to smí křičet, mnoho-li padlo. Pepík teď obdržel před tváří obecenstva bohatě odměřenou část pohlavků a musí poslouchat ještě ostré matčino kázání. Teď malířka nešišlá ani dost málo – léčivá moc žravého psa! „A teď mi zůstaneš doma, ani se nehneš! Dojdi mi pro dítě.“ Pepík líně jde.
Za chvilku se rozlehá domem dětský křik. Pak se objeví nad schůdky Pepík, nese dítě – drží je oběma rukama za krk jako štěně. Dítě už nekřičí, zmodralo. Malířka běží mu vstříc, chytne dítě, pohlavkuje Pepíka.
Také malíř je dnes v špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnosnost svého umění.
„Pročpak tedy nezačnete řezbářství nebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil,“ míní Provazník.
„To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst – aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!“
Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídáme si. Vlastně povídám já skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě – neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkou a věcnatě. Pozoruju, že Otylie mne obdivuje. Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha.
Příjemná ženská!
Klikeš navečer mluvil nápadně pilně do Sempra, a bylo patrno, že Sempr naslouchá s pozorlivostí u něho neobyčejnou. Vyrozuměl jsem, že Klikeš mu domlouvá, aby se znovu oženil, a že má také už nevěstu pro něho. „Šestadvacet let“ – „tři tisíce“ – „má velké známosti mezi pány“ – „mají ji rádi“. – Abych se zde takhle nějaké svatby dočkal!
Nadporučík se dnes po mně nápadně ohlížel. Alespoň dvacetkrát se ohlíd. – Copak chce?
Studuju, ale divně. Raděj bych seděl hned teď ráno dole v zahradě, sám nebo s ostatními, to by mně bylo jedno. Myšlénky se rozbíhají jako… (už zase nevím jako co).
Aj aj – dnes si malíř odbývá svůj rámus časně! Pozoroval-li jsem dobře, byla bita a) žena, b) Pepík, c) pes. Pes ještě kňučí.
Malíř přišel teď ke mně. Mám-li prý nějaký pěkný kus papíru na dopis. Že musí psát bratru faráři a nemá takových věcí doma. Nerád prý píše, tuze nerád, někomu psát podobá se mu smrti. Ale když jednou psát má, musí mít ticho, sic prý jeho myšlénky nestojí za nic – „u mne ale ticho, pane doktore, v tom pekle u mne! Napřed si musím udělat pořádek – ztlouk jsem to všechno, nebude-li to ticho, ztluču to ještě jednou –– a děvečku jsem vyhnal, má hubu jako šlejfírnu.“ – To už je čtvrtá, co jsem zde.
Dal jsem mu papír a odešel. Za chvilku přišel ubřečený Pepík, že otec dává prosit o nějaké dobré péro. Dal jsem mu péro.
Malíř chodí po pokoji, nejspíš přemýšlí.
Byl jsem u kupce vedle. Když teď něčeho potřebuju, jdu si pro to prostě sám. Vracím se a tu potkám náhodou zrovna u domu dobrého svého známého, doktora Jensena, primáře v blázinci. Landa se pomalu a dívá po ulici.
„I servus, doktore, copak vy zde?“
„Náhodou, procházím se. Rád se procházím Malou Stranou. A vy?“
„Já zde teď bydlím. Přestěhoval jsem se před nedávnem.“
„A kde?“
„Zrovna zde.“
„A to se na chvilku k vám podívám, dovolíte-li.“
Mám doktora Jensena rád, muž inteligentní, chladný, příjemný. Můj byt se mu líbí, na všechno se dívá, o všem něco podotkne. Nutím ho, aby usednul; nechce, že prý raděj trochu stojí, a u okna stát je prý teď tak příjemno. Postavil se k oknu, zády k zahrádce, obličejem k chodbě prvního patra. Mám zde zrcadlo hned u okna na stěně – pozoruju, že se doktor Jensen stále v něm zhlíží – podobá se mně teď, že je doktor trochu tělesně samolibý vzdor vší opravdovosti své. Jak prý jsem přišel sem na Malou Stranu? Sděluju, že puzen nadějí na klidné studium, a dodávám, že jsem se trochu mýlil, obyvatelé že nejsou zcela klidni. Kdo všechno prý zde bydlí? Začnu vyprávět hned o Provazníkovi – Provazník ho musí co psychiatra rozhodně zajímat. Vypravuju živě, líčím podrobně – ale pozoruju, že Provazník ho nezajímá. Dívá se do zrcadla. Náhle sebou škubne a vyhne se z okna ven. To prý je tam na chodbě domácí slečna? Překvapen tážu se zpět, zdali ji zná? Ze prý zná rodinu tu už dávno. Teď mně otázka, podivná otázka nechce přes jazyk – vzpomínám si na podivínství domácího, někdy až příliš nápadné – konečně vykoktám otázku přec. Doktor se usměje: „I pánbůh zachraň! Jen hypochondrem je, však již i hypochondrií svou dosti trpí. Znám ty lidi takřka od dětinstva, má matka byla s nimi spřátelena. Ku podivu, že se Otylie ještě neprovdala! Je dost hezká, velmi příjemná, pro domácnost vychována a má peníze. Ten dům zde je bez dluhů, mimo to mají značné kapitály – bylo by škoda té ženské, výtečná partie! Však ještě –“ Vtom se vyhnul z okna ven, usmívá se a kývá.
Aha! Tedy žádná nahodilá procházka! Jen já mu náhodou přišel vhod! Cítím najednou jakous nechuť k doktoru Jensenovi.
Po chvíli se teď poroučí a slibuje, že přijde zas, až půjde náhodou kolem. Nemusí přijít! Myslím, že jsem mu na to ani slušně neodpověděl.
On je mládencem zrovna tak jako já! – Ne – vskutku ne –nemyslím si pranic, to tak – ale pravda je, že když mladý advokát začne s nějakým kapitálem – hehe! – hehehe! Nač takové hloupé myšlénky, a teď!
Myslím, že Neruda má pravdu, když tvrdí, že my mužští jsme na každou ženskou žárliví, i když nemáme pražádného interesu.
Malíř chodí naproti pořád sem tam po pokoji. Ještě přemýšlí.
Neštěstí při obědě. V polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztržitosti spolk; pak tam ale plavalo ještě muší embryo a to jsem už nemoh. Já mouchy, Pepík dopisy, pes rodinné památky – bůh ví, co se v tom domě zde všechno sní!
Už vím kdo! – Stál jsem náhodou právě u okna, když na schodech zařinčela šavle. Vyhnu se ven – tlustý nadporučík zdola! Tentýž, který má v mých zápiskách zaznamenaný vyhazov.
Příbuzný konduktorčin?
Podvečerní tácky v zahrádce. Provazník mně šeptá s velkým gustem, že prý dnes na té mladé paničce vedle něho po prvé pozoroval červené oči. Provazník je mně už protivný. Pak se ptá domácího, byl-li dnes na pohřbu rytmistra od městské kavalerie. „Nebyl! – Já nechodím na pohřby – už od pohřbu svého otce jsem na žádném nebyl. Tenkrát zpívali u rakve – zpívali falešně – strašný tón! – ten děsný, falešný jeden tón pronásleduje mne po celé další živobytí!“ – Není to poetické?
Přichází malíř. Krevnatý jeho obličej jeví známky starostlivého přemýšlení. „Hotov s dopisem?“ ptám se. – „Ne. Až zítra. U mne to nejde tak rychle.“ – „Takhle kdyby chtěl bratr farář poslat několik stovek, ne?“ ptá se Provazník. – „Prosím vás, několik stovek – takový bagatel člověku dnes nepomůže!“ – „Oho!“ durdí se Provazník zcela doopravdy, „protože nemáte vy lidé žádných myšlének! Já bych dovedl i ze stovky žít! Hračka! Najmu si poblíž Prahy pole a zasiju je – víte čím? – samými jen bodláky! Snad přijde nějaký ptáčník a najme si pak pole zas ode mne, aby na něm chytal stehlíky – ne-li, schytám je sám.“ – „Nezapomeňte dát plot kolem!“ – „Proč?“ – „Kvůli průvanu, aby bodláky nedostaly revma!“ – Malíř začíná být vtipný.
Domácí je dnes neskonale smutný. Cedulek dnes nerozdává, ale má jiný trud. Myslí si, že mu upadne nos. Četl dopoledne v jakéms článku od Vogta, že to začíná rýmou. Vzpomíná si, že má rýmu už po několik dní, a cítí zcela bezpečně, že jedna dírka „se mu už začíná kývat“. Jenže je teď odpůldne a on si plete, která.
Otylie pohlíží smutně na otce a sotva že dovede udusit hlasité vzdechy. Sesedli jsme si zas stranou do besídky a povídáme si. Ale dnes je poměr jiný. Dnes mluví hlavně ona, vylívá srdce své, stýská sobě – já naslouchám, sám tím poněkud rozteskněn. Cítím, že jí soucitem ulevuju.
Odešli. Sedím v zahrádce sám. Dnes do hostince nemohu, nehodím se mezi lidi, je mně naprosto nezvykle. Tesknota a přec jakás slast zároveň.
Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jenže – budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlénky volně poletují, a když se v zlatém polosnu zatřepetá zvláště příjemná, držím ji a snuju dál.
Abych nelhal: studií se myšlénky ty dotýkají jen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodným kutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedle Otylky, dělá myšlénka kolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. –
Pozoruju, že jsem napsal „Otylka“. Pozor – pozor!
U malířů neobyčejné ticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výse a přemýšlí.
Odpůldne – doktor Jensen! Ten to žene!
Myslím, že se nechovám k němu příliš vlídně, ale jemu je to patrně jedno. Zdá se, že si mne ani mnoho nevšímá.
Už stojí zase před zrcadlem u okna. Není smutnějšího podívání nad – nad muže před zrcadlem.
Vidí domácího a slečnu, jak jdou dvorem do zahrady. Mluví na ně s okna. Zcela familiárně s nimi mluví. Jsou lidé, kteří ze staré známosti sobě osobují skutečně všelijaká práva. – Zvou ho do zahrádky – on mne vybízí – no pojďme – uvidíme, kdo s koho ne, neuvidíme, vždyť já přec ničeho nechci! – Cítím skutečně, že nechci praničeho.
Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizá. Jiný vzduch, myslím, jiní lidé. – Když ale myslím hloub, vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká: mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhla jsou tu všichni mimo Provazníka, a naslouchají Jensenovi, jako by mluvil bůhvíco. Nedělám si věru pranic z toho, že já nemluvím „zajímavě“.
Slabý pokus, abych vedl rozpravu sám. Ptám se malíře: „Už hotov s dopisem?“ – „Ne, zítra – musím to nechať ještě slehnout.“ A hned zas oslovuje Jensena: „Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!“ – „Jak to?“ – „No, v blázinci musí být ohromný jux. Prosím vás, povídejte nám něco.“ Jsem zas odstrčen stranou – aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co „si každý o sobě myslí“, jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že „je skoro každý člověk trochu duševně chorý“. To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavou a míní: „Mnohý člověk, když je zdravý, ani neví, co má.“
Jensen se konečně poroučí. Že prý zas brzy přijde. Myslím si: jen abys nepřišel pozdě!
Provazník dnes mezi námi vůbec ani nebyl.
O Jensenovi mluvilo se ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otylie mně šeptala: „Já se ho bojím!“ Odpovídám: „Přirozený takt je někdy znamenitá věc!“
Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinský přistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout.
Devět hodin a Jensen je zde. Vykukuje do zahrádky, na chodbu, a mezitím se zahledí vždy alespoň třikrát do zrcadla, a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídám jednoslabičně: „Ne!“ Konečně zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyšší čas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Aťsi!
K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu.
Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkách zůstává stát a pohlíží zamyšleně na svůj duševní výrobek. Snad cítí jakous pýchu.
Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčností se mně zdá, než se dostavují ostatní.
Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácí se mnou zapřádá politický hovor. Brzy došel resultátu, že všechno pochází z toho, králové že „nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají“. Dávám mu vřele za pravdu. Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrného hovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé ctnosti. Otylie vychvaluje se zápalem mou „ctnost“. A mluví pořád dál o ctnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, takže ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalo moji ctnost?
Malíř, malířka. Malíř s obličejem spokojeným, skoro vítězným. Malířka s jazykem zas jako meč. „Hotov s listem?“ ptám se. – „Ó, to se rozumí,“ praví malíř, jako by mu bylo hračkou odbýt celou evropskou korespondenci za půl dne.
„Měls tam připsat o konduktorce,“ míní se smíchem malířka, „faráři mají takové věci rádi!“ – Copak měl psát o konduktorce? – „Musím psát ještě jeden list, druhému bratrovi v Tarnově. My bratři si píšem ročně dvakrát, už je to tak mezi námi zavedeno.“ Nikdo si toho nevšímá, ale o konduktorce se mluví dál. Vypravují o nadporučíkovi, a jak konduktorka vystrkuje vždycky hlavu, jde-li už nadporučík; vypravují tak divně, a přitom se na mne dívají a smějí. Náhle se mně rozbřesklo mozkem. Tedy proto jsem byl „hloupý“? Dopálil jsem se a něco jsem řek. Ani už nevím co.
Pak jsme hráli šístku ve třech. Co nejtrpělivěji snášel jsem při hře všechny chyby domácího a dával mu za pravdu ve všem. Také jsem natáh nohu pod stolem schválně až k němu, aby si pochutnal; šlapal po nijako varhaník.
Provazník dnes zase nepřišel.
Něco podobně hloupého nepřihodilo se mně jaktěživo!
Šel jsem k příteli Morouskovi na večeři. Bydlí až na konci Smíchova a vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborně pozdě do noci, pak jsem šel zvolna domů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujících myšlének. Málokde, myslím, človíček, jen nějaký ospalý drožkář jel se svou zemdlenou klisnou domů; klisna sotva že nohy vlékla, vůz se drkotal pomalu a monotónní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: „Copak si nesednou, mladý pane?“ – Moje drožka! Zapomněl jsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. – Tři zlatky jsem musil hanebníkovi vyplatit!
Není pochyby – jsem zamilován!
Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: „Panu doktoru Krumlovskému a jeho spanilomyslné nevěstě, slečně Otylii ––“! U těch chlapů je každá „spanilomyslná“! – Nikdo na světě nesmí mít ani zdání – ač –
Musí být jasno mezi námi!
Pěkný výjev – ještě se zlostí třesu! Žaludek by mohl člověk vyplivnout!
Řinčení šavle venku. Klepání na mé dvéře. „Dále!“ A vejde vojenský poručík – ne nadporučík, jak jsem udiven očekával. Vstávám a tázavě pohlížím na příchozího. Poručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje.
„Prosím – pan doktor Krumlovský?“
Kývnu.
„Přicházím, od pana nadporučíka Rubackého.“ – Rubacký je ten tlustý nadporučík zdola a od konduktorky. „Čeho si přejete?“
„Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávce zde v zahradě o něm samém a o paní konduktorové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od vás řádného zadostiučinění.“
Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Rozpomínal jsem se na včerejšek – něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevím co.
Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínám třást. „Prosím“ – zakoktávám se – „to je nějaká mýlka. Kdopak řekl panu nadporučíkovi –“
„Nevím.“
Klepal někdo? Či naslouchala konduktorka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem?
„Mluvilo se něco – pamatuju se skutečně – ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíka ani neznám – jen tak od vidění –“
„Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán, abych žádal zadostiučinění.“
„Když vás ale ubezpečuju! Copak bych já mohl říci proti panu nadporučíkovi – já si, myslím, pana nadporučíka velice vážím a –“
„Prosím, už jsem řekl – žádám zcela určité odpovědi.“
„No – myslí-li pan nadporučík na základě nějakého klepu, že je mnou uražen – což mně, bůh ví, ani nenapadlo, tedy mu řekněte, prosím, že ho žádám za odpuštění.“
„To nestačí.“
„A co tedy chce? Mám snad zas před těmi lidmi –“
„Pan nadporučík Rubacký žádá zadostiučinění zbraní.“
„Pan nadporučík Rubacký je blázen,“ vyhrknul jsem. „Já jsem se nikdy nebil a nikdy se bíti nebudu!“
„Vyřídím.“ Salutoval a bouch dveřmi.
Ať si jde!
Celý se zlostí třesu! Souboj – neumím šavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv – budoucí advokát! Trestní zákon – § 57 vřaďuje souboj mezi zločiny – § § 158-165 mluví o následcích a ty jsou pěkny!
Blázni, z blázince uteklí!
Teď jsem si vysel ke konduktorce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl. „Jdou domů tloustnout!“ praví vzpurně, obrátí se ke mně zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu „domů tloustnout“! Divná pořekadla!
Zahrádka dnes zcela zvláštní. Jsem rozhodně rozčilen, nemohu za to.
Provazník zas jednou mezi námi. Hledí jako sůva a říká každému: „Ale vy dnes vypadáte špatně!“
Sedím s Otylií v besídce. Je mně, jako bych dnes musel začít mluvit o lásce. Už se k tomu mám – ale slova váznou v hrdle, nemohu ze sebe nic mimoobyčejného vypravit. Nechám dnes rozpravy té tedy být.
Přistupuje k nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: „Vy se oženíte, pane doktore?“
Nepříjemná otázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám: „Ano, pane Provazníku, ožením se.“
„Máte pravdu – musí to být přece jux – děti baví; dítě je ještě mnohem komičtější než mladý řeznický pes.“
Proklatý chlap! –
Zábava dnes skoro pořád vázla. O své vojenské návštěvě jsem ani nemuknul.
Tu máš! Čert mne nesl na Malou Stranu!
No – co naplat! Vyved jsem to! Moh jsem zcela dobře říkat „ne!“ – však on by byl svou hrozbu asi nesplnil – když se ale krev i v jehněti rozkypí! – Že mne poraní, je jisto – já mu neudělám zajisté nic! Budu raněn ležet, studie zaváznou pro čas, snad pro tak dlouho, že promeškám lhůtu. Snad by bylo líp, kdyby mne zabil!
Zas řinčela šavle, klepalo se a vešel včerejší poručík v plné parádě. Salutoval a že prý pan nadporučík Rubacký nehodlá věc jen tak zakončit, že žádá naposled zadostučinění zbraní. Poněkud rozmrzen pravím, že už jsem včera řekl: „Ne,“ a dnes že říkám: „Ne a ne!“ Poručík na to, že prý lituje, ale že prý mně pan nadporučík bičem zmrská tvář, kdekoli mne spatří. Vyskočil jsem zlostně a postavil se před poručíka. „Mne nezmrská, za to mu stojím!“ – „Zajisté zmrská. Sbohem!“ – „Počkejte. – Na jakou zbraň?“ – „Na šavle.“ – „Dobrá, přijímám!“ Poručík se na mne dívá překvapen. „Přijímám,“ dodávám zlostí se třesa, „ale pod výminkou. Za prvé mne opatříte sami zbraní a sekundantem, za druhé mně dáte za sebe a za všechny ostatní čestné slovo, že o věci té se nedoví nikdo na světě a že také pro souboj vyberete místo naprosto bezpečné.“ – „Slibuji čestným slovem.“ Poroučel se zdvořile, až nápadně zdvořile. Dnes nebo zítra přijde prý, aby projednal ostatek.
Tak, teď to mám! Ono je možno, že věc přec nějak propukne;– snad poslouchala naši až příliš hlasitou rozpravu konduktorka – ba vsázím se, že poslouchala –já vím, že beztoho ona je příčinou všeho. Jak věci se mají, vidím ovšem teď, že jsem původně urazil její ženskou samolibost. Ale „hloupý“ jsem proto nebyl! Teď jsem! A prozradí-li nás – sbohem, advokaturo! Do smrti být koncipientem! –No, nějaký kapitálek mám, a Otylie má –– vždyť ale nevím ani, zda by si mne vzala!?
Rozumí se samo sebou, že nestuduju pranic. Jen se tak dívám do knihy a v myšlénkách si nadávám.
Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malostranská – list je anonymní – proklatý Provazník!
„Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ – korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám. Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“ No počkej, tobě dám! Na tobě se pomstím místo na nadporučíkovi. Beztoho vjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral.
Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strach přijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům –jakživ jsem na žádný ani nepomyslil – strach musí přijít. A budu nervosně rozechvěn – každá čiva se bude chvít – každý sval třást – nebude okamžiku bez zimnice – a strachy budu zívat.
To bude děsné!
Bavíme se v zahrádce, ale jak! Vyznání dnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii! Budu-li mrtev, je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat – myslím si aspoň – a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech.
Ale nutká mne to, abych začal přec nějakou pořádnou rozpravu. Nevím o čem. Konečně se ptám, půjde-li zítra do českého divadla. Co prý se dává? Dává se Tylův Jan Hus; je 6. červenec, pamětní den upálení Husa. „Ráda bych šla – ale nepůjdu na ‚Husa.“ – „Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?“ – „No – ale zítra je pátek – půst – a to přec nejde!“ – Hanebný Provazník by v tom viděl „horizont“. Já vidím naivnost – a naivnost má vždy své půvaby – zajisté!
Teď přichází Provazník! Jdu mu rychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. „Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymních listů, jimiž celé sousedstvo znepokojujete! Zodpovězte se mně!“
„Kdopak vám řekl o mých anonymních listech?“ ptá se Provazník, zblednuv jako křída.
„Vy sám ondy, hanebníku!“
„Já vám to řekl?“ a v obličeji jeho je tak blbé udivení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál.
„To vám povídám, stane-li se cos podobného ještě jednou, spráskám vás jako štěně!“ a jdu. Naučil jsem se od nadporučíka alespoň něčemu. –
Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena.
Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semprově Márince.
Nemůžem hrát a já jsem s tím náramně spokojen.
Mluvíme, mluvíme, ale nic kalého. Chodím pak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něco je? Jsem zaražen, ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkou a opakuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být.
Má – má sympatii ke mně – je to zcela patrné!
Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel – však on přijde!
Nevěřím snad posud, že souboj bude? Ale zítra!
Vida, dnes jsem vstal! Probudil jsem se už před třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově.
S časem ale nevím, co začít. Už jsem byl dnes dvakrát dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil.
Nemohu se poručíka ani dočkat.
Mám, nemám už strach? Rozechvěn jsem, zívám, ale připadá mně, jako bych zíval zimničnou nedočkavostí.
Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním saloně. Myslím si: „Tedy tě odnesou ze salonu!“ a musím se tomu v duchu smát, jakoby nějakému neslýchanému, nevídanému vtipu.
Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že „by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala“. Vyhrknul jsem: „Není třeba!“, ale sotva jsem to vyhrk, byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák!
Eh –co!
Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit.
Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a – on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!“ pravím pohněván. – „No tak uvidíš!“
Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! – teď takhle! – ne takhle! – pozor na konec špadónu! – tak – a můj špadón leží na zemi. „Musíš zbraň pevněj držet,“ a směje se. – „Když je špadón těžký.“ – „Šavle nebude mnohem lehčí – no, znovu!“ – Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! „Odpočiň si trochu,“ a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. „Mluví z tebe tréma,“ míní. – „Oho, já nemám pražádného strachu – na mou čest ne!“ – „No tak začněm znovu!“ Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. „Nesmíme to přehnat,“ míní Morousek, „nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.“ Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajem, a směje se. U těch lidí je smích za grešli!
Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku – buď a nebo!“ Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerád.
Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje. Mohu já za to? „K obědu!“ volá Morousková a já jsem rád.
Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel!
Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!“ Natru se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou!
Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama?
Nalézám doma lístek. Od Otylie!
„Ctěný pane doktore! – Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. – Otylie.“
Už konduktorka mluvila! – To bude scéna!
Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam.
Přecházím. – Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu – tedy z Traviaty! – Pánbůh ví, co to je – hvízdám ten škvár po celý den – a teď –! Kdyby mne někdo zabil – já si nevzpomenu! – Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než „Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?“ Hvízdám tedy „Pepíku“.
„Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,“ zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. „Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si.“
Postava z chodby zmizela. „Eh vždyť já už jdu taky domů!“ volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána!
Jdu hlasitě si hvízdaje – vida, teď mně Traviata napadla – pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam – na schodech nikdo, na chodbě nikdo – rozhněvala se Otylie pro mého „Pepíka“?
Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! – A zítra?
Malíř leží v okně. Rád bych se podíval k chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony.
Poslední vůle! – Není nic platno, pořádek musím učinit. – Jen krátký, jasný, několikařádkový, všechno jmění sestře a basta!
Tak, a teď zkusím spát. Jsem klidný, až nápadně – ale zítra se budu třást jako osika, já to vím! Ještě budíček narovnat! Malíř leží v okně – lež si, mazale!
Sotva jsem dvě hodiny spal a přec jsem vyspalý. Je šero – v červenci je už o třetí hodině den – a ranní chlad mne mrazí. – Ukrutně zívám! – Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně.
Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se. Beztoho mne ruce od včerejška bolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu?
Půl šesté – tak jsem se zabral. Rozhlížím se po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copak jsem moh zapomenout! –
Tedy sbohem!
Vylít jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven – poskočil jsem si – je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly – zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu! škubnu sebou vpravo, vlevo – nevím, kam chci. –
„Krumlovský – no?“
Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. „No – budeš se bít?“ – „Už je po všem!“– „Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku.“ Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu – ještě jedno stisknutí!
„Vlezme zde do drožky – najal jsem ji. Už jsi snídal?“ – „Snídal? – Ne, nesnídal.“ – „Tedy zajedem do vinárny.“– „Ano – ne! Napřed domů, pak do vinárny.“ Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv.
Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet.
Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš!
Domov mne přivádí k sobě. „Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?“ praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku.
Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti.
Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě – souboj se stane – ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?“ – „Dobře,“ pravím. „Dobře,“ praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také.
Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. „Rychlý – překvapující útok“ – v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky – vtom vzkřikli oba sekundanti „Dost!“ a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoup o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník – ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnké poranění!“ A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divoký chlap!“ – Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění – čestné slovo – nikdo ani nemukne. A to mám tobě co děkovat, příteli miloučký!
Morousek se směje. „No – buď není dobrým šermířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mně napoprvé držel!“
Cítím se jaksi hrdinou. Přecházím pádnými kroky sem tam a teď se stavím před zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát, ale úsměv vypadá blbě.
Morousek vstává. „Ale už mám velký hlad, teď pojďme do vinárny!“ Ku podivu, já ještě nemám hladu! „Tys také ještě nesnídal?“ ptám se. – „Kdypak?“
Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázal Morousek. „Kde jsi dostal tak časně drožku?“ – „Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl u mne.“
„Zlatý, zlaťounký Morousku!“ a už mu visím na krku. Měl co dělat, aby mne setřás. Já mám někdy ukrutnou sílu.
Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský. Podávám jim ruku. „Cože – náš pan hostinský zachází také jinam?“ – „I už jsem nebyl alespoň deset let nikde, až dnes!“
My usedli k jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Morousek mně šeptem dokazuje, že se musím vystěhovat, a sice hned. S konduktorkou prý by to nedělalo žádnou dobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojován a času přec nemám nazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraději zas zpátky do dřívějšího bytu. „Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat.“ Morousek je výtečný přítel! Vůbec muž naskrze znamenitý, mám ho ukrutně rád – ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný.
Hostinský se patrně dostává do ohně, mluví vždy hlasitěji. Domlouvá Semprovi, aby se neženil, ne a ne! Klikeše pomlouvá jako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Teď si vyšel Sempr pro doutníky a interpeluju hostinského. „Ale poslouchejte, pane hostinský, pročpak zrazujete Semprovi?“ – „Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hostů a musím si je udržet!“ – „Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku.“ – „Ne – dobrý host! – on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých –“ Sempr je zde.
Byt prázdný, a dali mně jej rádi. Hned pozejtří, v pondělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? – Myslím, že vše nahlídne, vždyť s ní promluvím – výklad a vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda – zvěst o souboji se přece trochu rozšíří, obdivovali by mne, ale – existence předchází.
Morousek mne zavezl k sobě na oběd. Bavíme se při jídle o mém souboji. Morousek je v růžovém rozmaru, ale myslím, že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, nerozumné a zbytečné.
K večeru jsem si pospíšil domů a hned do zahrádky.
Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídá mně, vyhýbá se. – Myslil bych, že by měla mít vlastně radost. Ženské vrtochy nejsou vždycky příjemny!
Byl jsem navečer v bývalém svém hostinci na Starém Městě. Výborná zábava! Sršel jsem vtipem, abych tak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano – a před necelým dnem mohl jsem být na márách!
Dnes, doufám, bude se to dobře spát!
Vzbudil jsem se velmi časně – reminiscence po včerejšku! Ale bylo mně volno, tak volno jako novorozeněti ve vlažné lázni, a protah jsem tělíčko a natáh ručičky a hajal blaženě dál až do devíti.
A doktor Jensen je zde. Le pourquoi? – No ty se podivíš, a to ještě dnes!
Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno – a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla – pravá mužská koketa!
„Tady naproti vám,“ začíná, „bydlí v druhém patře Provazník –vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle – stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.“
Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? – Jen to?
Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale – zároveň také něco jako zklamání.
Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: „Vidíte – kdybyste byl snad tento – já – totiž co se mne týče – já bych vám nebyl –“
Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel.
Ba je mně jako – ach, mužský je přec jen divný tvor!
Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil!
Ale ku podivu – konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak – ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto.
Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. – Ženská je také divný tvor!
Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky“.
Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! – po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život!
Jsem v plném stěhování.
U malíře všeobecný výprask, děsný rámus – příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je.
Domácí slečna řeže v zahrádce salát.
Pozorujuji chladně. Ta je už zvadlá!
Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „Povídkou malostranskou“!
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Dne 16. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám U zeleného anděla. – „Du Poldi, hörst,“ pravila paní setníkova v patře nad námi ku své slečně dceři, která šla právě do trhu a byla již venku na chodbě, „krupici kup tady u toho nového, můžem to zkusit.“
Mnohý lehkovážný sobě snad pomyslí, že odevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo na př. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil. Krám se dědil s otce na syna, a přešel-li někdy přece na nějakého přistěhovalce z Prahy neb z venkova, nedívali se domorodci na tohoto příliš cize, neboť se byl jaksi podrobil navyklému pořádku jejich a nepletl je novotami. Ale on pan Vorel byl nejen člověk naprosto cizí, nýbrž zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece jaktěživ nebyl krám žádný, a dal kvůli tomu také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice! Tam bývalo vždy jen obloukové okno a u toho sedala od rána do večera paní Staňková před modlitební knihou se zeleným stínidlem na očích, a každý, kdo šel kolem, mohl ji vidět. Stařičkou vdovu odvezli před čtvrt rokem do Košíř a teď – nač jen ten krám! Krupař v Ostruhové ulici byl již jeden, arci až zcela dole, ale nač druhého? Tenkráte měli lidé ještě peníze a kupovali si většinou zásoby přímo z mlýna. Snad si myslil pan Vorel: „Však ono to půjde!“ Snad si také myslil samolibě, že je mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, snivě modrých očí, štíhlý jako panna, k tomu svobodný, kuchařičky že tedy přijdou. Ale to jsou samé divné věci.
Bylo tomu právě také tak asi čtvrt roku, co se pan Vorel byl přistěhoval do Ostruhové ulice; přicházel odněkud z venkova. Nevěděli o něm ničeho, než že je synem mlynáře; snad by jim byl sám pověděl víc, a to ochotně, ale neptali se ho. Jevili naproti němu veškerou pýchu domorodců, byl jim cizí. Večer sedal v Žlutém domku při džbánku piva, na rohu stolku vedle kamen sám a sám. Ostatní sobě ho ani nevšímali, ledaže kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel pozděj než on, podíval se na něj, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes po prvé; přišel-li on později, stalo se, že hovor utichnul. Ba ani včera si ho nikdo nevšimnul, a byla tu přec tak srdečná slavnost! Slavilť pan Jarmárka, poštovní úřadník, stříbrnou svou svatbu. On byl sice pan Jarmárka posud jen starým mládencem, ale zrovna dne 18. února bylo tomu pětmecítma let, co by se byl bezmála oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou, pan Jarmárka víc už pak na žádnou ženitbu nemyslel, zůstal své nevěstě věren a mínil to včera s tou stříbrnou svatbou zcela doopravdy. Také ostatní sousedé, samí dobří lidé, neviděli v tom pranic zvláštního, a když pak na konec obyčejné denní pitky vyndal pan Jarmárka tři láhve mělnického, připíjeli si upřímně. Sklenky kolovaly – paní hospodská měla v celé zásobě své jen dvě sklenky vinní-, ale žádná nezavadila o pana Vorla. A přec měl pan Vorel dnes zcela novou pěnovku, kovanou stříbrem, a byl si ji pořídil jen proto, aby vypadal jako soused.
Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. –
„Jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.
O deváté hodině pak vstoupil skoro až mezi dvéře a vyhlídl netrpělivě do ulice, nejde-li konečně počinek ten první. Tu šla ulicí vzhůru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla dámička buclatá, nevysoká, ale silných ramen a boků, tak něco přes dvacet let stará. Vypravovalo se o ní již asi čtyřikráte, že se bude vdávat, a světlé oči její měly onen výraz lhostejnosti, vlastně unavenosti, jaký se vkrade do očí všech dam, když čepec nejde trochu dlouho. Její chůze byla poněkud batolivá, ale přitom měla ještě příznak svůj zvláštní. V určitých rozměrech časových totiž slečna Poldýnka vždy klopýtla a sáhla si přitom vždy po šatech, jako by si byla na ně šlápla. Mně se chůze její podobala dlouhé epické básni, rozdělené v zcela určité sloky po stejném počtu stop. Zrak krupařův spočinul na slečně Poldýnce.
Slečna přišla s košíčkem v ruce až ke krámu. Pohlédla vzhůru na krám, jako by se něčemu divila, pak klopýtla přes schůdek a již stála mezi dveřmi. Nevešla zcela, přitiskla si šátek honem k nosíčku. Bylť pan Vorel z dlouhé chvíle bafal upřímně a v krámě bylo kouře dost.
„Poníženě ruku líbám. Čím posloužím?“ tázal se ochotně pan Vorel, ustoupil na dva kroky zpět a položil pěnovku na pudl.
„Dva žejdlíky prostřední krupice,“ poručila slečna Poldýnka a obrátila se napolo z krámu ven.
Pan Vorel se činil. Naměřil dva žejdlíky, přidal skoro půl a vsypal to do papírového sáčku. Bylo mu, jako by něco přitom mluvit měl. „Ráčíte být, jemnostslečinko, tuze spokojena,“ koktal. „Tak – prosím zde!“
„Mnoho-li?“ tázala se slečna Poldýnka s jaksi zadrženým dechem a kuckla se do šátku.
„Čtyry dobráky. – Tak! Poníženě ruku líbám! První počinek od krásné slečinky – to budu mít nějaké štěstí!“
Slečna Poldýnka podívala se na něho chladně a vyvaleně. Takový cizí krupař! Mohl by být rád, kdyby si ho vzala tamhle mydlářovic zrzavá Anuše, a dovoluje si –. Neodpověděla a vykročila ven.
Pan Vorel si mnul ruce. Vyhlídl zas do ulice a zrak jeho spočinul na panu Vojtíškovi, žebráku. Okamžik nato stál pan Vojtíšek, modrou svou čepici v rukou, na prahu.
„Zde je dobrák,“ prál pan Vorel lidumilně, „přijďte si každou středu.“ Pan Vojtíšek se usmívavě poděkoval a šel. Pan Vorel ale si zase zamnul ruce a mínil: „Zdá se mně, když se na někoho tak ostře zadívám, on že sem do krámu musí. Ono to půjde!“
Ale u Hlubokého sklepa stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci.
Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně Vorlově zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař“ – osud jeho byl rozhodnut.
Pan Vorel netušil ničeho. První den byl chudičký, dobře. Druhý, třetí den – no však to ještě půjde! Na konci téhodne neměl strženy ani dva zlaté šajnu – to je přec jen –!
A šlo to pořád stejně. Ze sousedů nepřišel nikdo a také málokdy zabloudil do krámu nějaký venkovan. Pravidelně přicházel pouze pan Vojtíšek. Jedinou těšitelkou páně Vorlovou byla jeho pěnovka. Čím byl mrzutější, tím mohutnější kotouče dýmu vinuly se mu z úst. Tváře páně Vorlovy bledly, čelo se svrašťovalo, ale pěnovka byla den co den červenější a leskla se zdarem. Policajti Ostruhové ulice dívali se jedovatě dovnitř krámu na toho neúnavného kuřáka – kdyby byl, s dýmkou v ústech, jen alespoň jednou vystoupil přes práh do ulice! Zvláště jeden z nich, malý pan Novák, byl by dal nevím co za to, kdyby mu byl mohl hořící dýmku vyrazit z huby. Instinktivně sdíleli nechuť sousedův k cizákovi. Ale pan Vorel seděl mrzutě za pudlem a ani se nehnul.
Krám pustnul a chudnul. As po pěti měsících začly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Po každé pak přivřel pan Vorel skleněné dvéře krámské. Sousedé si povídali zcela určitě, že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se židy spustí!“
K svatému Havlu již se vyprávělo, že pan Vorel bude vystěhován a domácí pán že z krámu udělá zase byt. Konečně, den před stěhováním, zůstal krám zavřen již nadobro.
Následujícího dne bylo ale před zavřeným krámem páně Vorlovým od devíti hodin zrána až do večera pořád plno lidí. Vypravovalo se, že pan domácí dal, když nemohl nikde pana Vorla nalézt, krám násilně otevřít, do ulice že vypadla dole dřevěná stolice a nahoře že se vyhoup nešťastný krupař, oběšený zcela ve výši na skobě.
O desáté hodině přišla soudní komise a vešla do krámu domem. Sňali samovraha a pan Uhmuhl, malostranský policejní komisař, pomáhal.
Sáhnul do kalmuku nebožtíkova a vyndal z něho dýmku. Držel ji k světlu a pravil: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl – podívejte se!“
Cítíme, že jsme v místnosti zcela uzavřené. Čirá, hluboká kolem nás tma, ani nejmenší skulinou nevniká odnikud šero ; všude jen tma taková, v níž domníváme-li se přec na okamžik míti něco světlého před očima, je to pouze rudý kruh vlastní naší myšlenky.
Napnutí smyslové pozorují i nejdrobnější známky života. Čich náš zvěstuje nám, že místnost naplněna je mastným jakýms vzduchem, sprostou směsicí výparů. Je nám hned, jako bychom hlavně cítili smrkové nebo jedlové dříví, hned zas jakoby lůj a sádlo, a zas jakoby suché švestky, kmín, ba i kořalku, česnek atd. Sluchu se dotýká tykot hodin. Musí to být staré nástěnní hodiny s dlouhým kyvadlem, na jehož konci tenký plechový a zajisté že trochu zkřivený kruh; někdyť se kyvadlo v jednozvučné své povídačce zakoktne a kruh se lehýnce otřese. I to zakoktnutí opakuje se v pravidelných rozměrech a stává se jednozvučným.
Mezitím slyšíme dýchání spících. Musí jich tu býti více. Dýchání se všelijak proplítá, zcela se neshodne ani jednou, někdy jako by jedno usínalo, kdežto druhé se sesiluje, jedno jako by se s kývadlem hodin zakoktávalo, kdežto druhé sobě přispišuje, a v to zas zahučí odjinud náhlé oddechnutí silnější, jako by to odstavec nové kapitoly spací.
Také hodiny si nyní pojednou zhluboka oddychly a zahrkly. Zdá se, že po hrčivé té uvozovce kyvadlo šepotněji se pohybuje. Jeden ze spáčů se pohnul a zašustnul pokrývkou; dřevěné jeho lože prasklo.
V hodinách hrklo to znovu, jedna – druhá zazní to rychle po sobě zvučným hlasem kovovým, jedna – druhá hned nato zakuká to hlasem temným. Spáč se znovu pohne. Je slyšet, že se na loži vzpřimuje, že odhrnuje pokrývku. Teď zavadil nohou o pelest – teď zašramotil těžkou trepkou – patrno již, že obut v obě trepky. Pohne sebou a učiní několik opatrných kroků. Již zase stojí; ruka jeho hmatá po dřevěné ploše, pod rukou mu něco zaharaší, jistě že to sirky.
Několikrát sirka škrtne, několikrát zasvitne fosforový dým, zase škrtnutí, dřívko prasklo, člověk zabručí. Nové škrtání, konečně zavíří plamínek a rozlije se přes postavu košilatou. Plamínek se opět zamrkal, ale kostnatá stará ruka přiložila jej již ku sklenici vodou a olejem naplněné, na jejímž povrchu plave černý knůtek v korku. Na knůtku to zasvitlo jako malá hvězdička. Sirka odletěla na zem, hvězdička se znenáhla zvětšuje. Nad ní stojí košilatá postava, stará ženská, zívajíc a mnouc sobě prospalé oči.
Postava stojí u stolku, přiléhajícího k jakés tmavě natřené dřevěné stěně, jež celou místnost dělí na dvě části. Až za stěnu síla lampičky nestačí, vidíme jen jednu část místnosti – Čich náš ale nemýlil se, jsme v skladišti hokynářském. Patrno, že tu jediné místnosti užito za byt i krám. Krám ten jest po hokynářsku zásoben dosti bohatě, pytlů rozestaveno hojně se zbožím prostým, nad pytli pnou se plné košíky a ošatky, se stěn visí pletence a chumáče.
Žena se zachvěla nočním chladem, vzala lampičku se stolu a postavila ji na pudl, na němž plno krajáčů s čerstvým i přepoustěným máslem a nad nímž houpají se váhy a pletence česneku i cibule. Usedla za pudl, schoulila nohy až k bradě a vyndala ze šuplete škatuli naplněnou nitěmi, nůžkami i jiným haraburdím. Vyndala nitě i ostatky a dostala se konečně na dno škatule, kde byly papíry a knihy. Papírů ciframi vesměs pokrytých sobě nevšímala, vzala jednu z knih a rozevřela. Byl to snář, tak zvaný „velký“. Zabrala se upřímně v obracení listů, pak čtla, pozivovala si a zase čtla.
Za stěnou slyšet již jen jedno odměřené dýchání spáčovo; druhý spáč, probuzen bud šramotem neb kmitem světla, pohybnul se na svém loži.
„Copak je to?“ zabručel náhle odtamtud starý, sípavý hlas mužský.
Žena neodpovídala.
„Stará – je ti něco?“
„I jen lež,“ odpovídala žena, „nic mi není, zima mi je!“ a zívla.
„Co tam tedy kutíš?“
„Zdálo se mně o nebožtíku mém otci, do rána bych to zapomněla. Byl to krásný sen, jaktěživo se mně nic takového nezdálo. To je ale zima, a v červnu!“ Čtla dál a vrtěla hlavou. Chvilku bylo ticho.
„Kolikpak je to hodin?“ zaznělo pak zase za stěnou.
„Dvě pryč.“
Dýchání třetího spáče stávalo se nepravidelné, hlasitý hovor spáče budil.
„Tak tedy dělej, ať se vyspíme! Ty nemyslíš než na lutrii!“
„To je pravda, tady člověk nemá ani chvilku pokoje. Spi si a nech mne.“
Dýchání za stěnou zakončilo se mocným oddechnutím; také na třetím loži spáč se již probudil. Stařec bručel dál: „Fláma syn mně přijde domů teprv k půlnoci a po půlnoci zas mne budí lutrie, achich to je život!“
„Ty nemůžeš dát pokoje, viď že ne? Ano, dři se, ženo, dostaneš za to. Když i vlastní muž pořád bručí – kdybys dovedl synovi poroučet, to by bylo dobré. Co já udřená žena dělám, je už věru poslední!“
„Poruč mu, máš ho tu taky, poruč flámovi!“
„Copak mně už zase chcete, tatínku?“ tázal se mladý hlas mužský.
„Mlč, ani mi nemukej, tys ten pravý!“
„Ale já přec nemohu pochopit –“
„On nemohe,“ posmíval se stařec, „to je darebák!“
„Ale – “
„Mlčíš?!“
„On ti bude ještě odmlouvat, máme to hodného syna, to jsme si vychovali potěšení!“ mínila zas žena a zívla znovu.
„Syna? To není syn, to je zloděj našeho zdraví!“
„Když ale spím, jakpak kradu?“
„I ty lumpe, ty!“
„To je kvítko!“
„Darebák je!“
„Darebák!“
Syn začal na loži zlehka hvízdat „O Matyldo!“
„Koukej se na něho, on se nám naposled ještě posmívá!“
„Však on ho nemine trest boží,“ pravila žena, píšíc křídou na dřevěnou stěnu čísla 16, 23 a 8. „My se toho ještě dočkáme, ale přála bych si, abych pak už nebyla živa.“ Složila škatuli, sfoukla světlo a hrabala se zas k svému loži. „Ten bude pykat, ale bude už pozdě. Budeš-li pak mlčet?“
Syn umlknul.
„Špendlíčkem bys nás pak kopal, ale nevykopeš, špendlíčkem ti povídám, špendlíčkem!“
„Prosím tě, ženo, nech ty špendlíky být a usni, já bych spal!“
„Nu já to musím odnést, to se rozumí. Bože, bože, ty mne navštěvuješ!“
„Já se ještě zblázním s vámi!“
„To jsou lidé, to jsou lidé!“
„V noci jsou všichni lidé zlí,“ podotýkal mladík.
„Co to tam povídá?“
„Kdopak to ví, on má vždycky něco, ten bohaprázdný!“
„Sval tam na něho tu armaru, nebo ho vyžeňme, hned ho vyžeňme!“
„Prosím tě, dej ty už taky pokoj! Mám já peklo!“
Stařec zabručel, stařena zabručela v odpověď, mladík mlčel.
Chvilkami ještě nějaké zabručení, odplivnutí, konečně bylo vždy tišeji a tišeji; stařena usnula, stařec ještě jednou sebou zavrtěl, pak usnul také. Tichým bzukem jako medák začal mladík ještě jednou „O Matyldo!“ Nedobzučel, usnul též.
Mastným vzduchem cvakalo a zakoktávalo se kyvadlo jako dřív. A mimo ně slyšet jen to oddychování tří spících osob. Proplítalo se všelijak, neshodlo se ale ani jednou.
II. Dům se z větší části probudil
Rané slunce červnové bylo již hezky dlouho osvěcovalo dvůr domu, než lidé se probouzeli. Vzdor šramotu těžkých vozů, zalehajícího sem průjezdem a přes střechu z ulice, duněly první kroky přece silně jakoby v klenbě. Jednotlivě, jako by jedna čekala, až druhá zajde, vycházely ženštiny z rozličných bytů, buď prostovlasy a posud neučesány, buď se šátkem hluboko do čela vtaženým, takže chránil ospalé oči před sluncem. Nebylo jich mnoho, všechny vypadaly ale jako nedbalé služky; šat jejich nebyl ani řádně obvázán, sešlapaný střevíc táhl se jim za nohou, v rukou nesly hrnky buď prázdné buď již mlékem naplněné.
Znenáhla stalo se přece živěji. Bílé opony mizely s oken, leckteré okno se odevřelo, objevila se v něm postava, rozhlídla se po nebi a vrchu Petřínu i mluvila pak něco dovnitř k ostatním spolubydlícím o pěkném ránu. Na schodech a pavlačích se setkávali a přáli sobě „dobrého jitra“.
V prvním patře přední, do ulice vedoucí části domu objevil se v krajním oknu vysoký muž s rudou, trudovitou tváří a rozcuchaným šedým vlasem. Opřel se těžce o zídku okenní a vyhnul se ven, tak daleko, že košile na prsou rozevřená zcela obnažila mohutná jeho, vzdor červnu ještě také ve flanel se halící prsa. Podíval se na vedlejší, posud zastřené okno. Zase se uhnul zpět a pravil dovnitř: „Ještě není sedm.“
Vtom však prasklo vedlejší to okno a odevřelo se dokořán. Objevil se v něm jiný muž vysoké taktéž postavy, avšak mladší. Byl vlasů černých, pečlivě přičesaných v slušnou a pevnou formu, jaká hlásala, že je každodenně a na vlásek asi tatáž. Obličej jeho byl kulatý, hladce oholený, jak se ale zdálo, bez zvláštního výrazu. Tělo se krylo v elegantní šedivý župan, ruce držely hedbávný žlutý šátek a vytíraly jím skla zlatých okulárů. Ještě jednou dýchl na skla, ještě jednou setřel s nich mlhu, nyní nasadil brejle a obrátil se zcela k nám. Tvář jeho, dříve neurčitá, nabyla pod skly náhle pevnějšího rázu, jakž se vždy u krátkozrakých stává. Byla to tvář dobrácká, oko pohlíželo nyní přívětivě i dosti vesele; přec však lze z každého rysu čísti, že ta tvář již hezky dlouho přes čtyřicet let na svět se dívá. A když se podíváme na ni tak jen trochu znaleckým okem, jsme skoro jisti, že to tvář staromládenecká. Tvář kněze a tvář starého mládence poznáš i v přístroji.
Starý mládenec položil se do okna, sněhobílým, pěkně vyšívaným polštářem opatřeného. Podíval se do modré oblohy, pohledl na lesknoucí se zelený Petřín a úsměvné jitro zazrcadlilo se i na tváři jeho. „To je krása – musím časněji vstávat,“ šeptal. Hned nato sklouzl zrak jeho do druhého patra zadní části domu. Mihl se tam za zavřeným, čistým a průhledným oknem ženský šat. Úsměv starého mládence stal se zřejmější: „Nu to se rozumí, Pepička – Josefinka už v kuchyni,“ šeptal zase. Přitom pohnul trochu rukou, z velkého, prst pravé jeho ruky zdobícího brilantu vyšlehl proud skvělé záře, což svábilo zrak starého mládence na vlastní zas osobu. Stočil trochu prsten, tak aby brilant trůnil zrovna nad prostředkem kloubu, povytáhl pěkné manžety a s patrným zalíbením díval se pak na své tučné, bělostí se skvoucí ruce. „To nic neškodí, opálí-li se trochu, to je zdravé,“ i zašeptav to, pozdvihl pravici k nosu, jako by chtěl čichem přesvědčit se o rostoucí její zdravotě.
Dvéře v druhém, protějším patře na pavlač vedoucí zavrzly a vyšlo z nich pěkné, as osmnáctileté děvče. Vtělené ráno! Vzrůst dívky té byl půvabný, štíhlý. Tmavý, kadeřavý a přehustý vlas vlnil se jí s čela až k šíji, poután prostou aksamitovou stužkou. Obličej její byl oblý, oko jasně modré, upřímné, tvář růžová a pleti hebounké, rtíky malé, až tmavorudé, celá ta tvářnost činila dojem nanejvýš příjemný, aniž by vylučovala tajné vědomí, že není vesměs rysů akademicky pravidelných. Jenže kde hned tu malou nepravidelnost při tom příjemném celistvém dojmu najít! V tom maličkém, rozkošném oušku jistě nevězela, vždyť právě to ouško bylo k líbání vzdor tomu, že v něm vězely jen zcela chudé a malé náušnice stříbrné. A mimo ty náušnice žádné ozdoby víc. Kolem bělostného krku vinula se arci tenká černá šňůrka, ale skvost, jejž snad nesla, skrýval se dnes v pučících ňadrech. šat měla dívka až ke krku upjatý, světlý a jen tence pruhovaný. I ta jednoduchost barvy a střihu byla vábná.
Děvče neslo v ruce hnědý, plechovou pokryčkou opatřený hrneček.
„Dobré jitro, Josefinko!“ zaznělo zvučným hlasem tenorovým.
„Dobré jitro, pane doktore!“ odpovídala Josefinka a pohledla s přívětivým úsměvem do protějšího okna.
„Kampak s tou snídaní?“
„Dolů k slečně Žanýnce. Je nemocna a nesu jí trochu hovězí polívky. Schovala jsem ji od včerejška.“
„Žanýnka je nemocna? Jakýpak div, vždyť to musí u ní vypadat jako v žaláři! Po celý rok neodevře ani okna a k tomu má tam u sebe ještě toho ošklivého psa; dnes zase celou noc štěkal a vyl. Musíme rasa navést!“
„I toto,“ horšila se Josefinka, „slečna by se zbláznila!“
„A co jí vlastně je?“
„Stáří,“ odpovídala Josefinka smutně a ubírala se k točitým schodům.
„Dobračka, ta Pepička –Josefinka!“ mručel pan doktor a zrak jeho utkvěl na východu schodů v patře prvním, a když děvče i tu zašlo, očekával ji zrak jeho již dole u východu na dvůr.
Josefinka přešla dvorem i přistoupila k přízemním dveřím. Vzala za kliku, dvéře byly zavřeny. Rachotila klikou, klepala na dvéře, uvnitř se nikdo nepohnul. „Zaklepejte na okno!“ radil doktor z okna svého.
„To nebude nic platno, bouchat se musí, ne klepat, a bouchat Pepička neumí. Počkejte, já zabouchám!“ zaznělo se schůdků z průjezdu do dvora vedoucích a dvěma skoky octnul se mladík as dvacítiletý přes schody dole a již stál vedle Josefinky. Byl oděn v lehký, šedý šat letní, neměl ale na hlavě ani klobouku ani čehož jiného. Vlasy jeho byly samý černý prstenec, tvář jeho byla ostrá, oko živé.
„Tedy mně pomozte, pane Bavore!“ prosila Josefinka.
„Dřív se podíváme pod pokryčku,“ škádlil mladík a vztahoval ruku k Josefince.
„No – no – no,“ bručel nahoře pan doktor, zamlčel se ale zas, když viděl, že se děvče mladíkovi obratně vyhnulo.
„Já si zaklepu sama!“
Mladík ale stál již u okna a bubnoval na ně prstem. Uvnitř se ozval pronikavý štěkot psa, pak zas vše utichlo. Čekali chvilku. Když ale žádná další známka života se nejevila, popošel mladík k druhému oknu a začal do rámce vší silou mlátit. Pes se opět ozval, štěkal zuřivě a dlouho, pak zakončil pronikavým vytím.
„Slečna nás vyhubuje!“
„Eh co!“ mínil mladík a bouchal znovu; pak přiložil ucho k rámci a naslouchal. Slyšel jen kňučivé vytí psa.
Způsobený hřmot vyrušil již celý dům. Vedle doktorova okna vyhlížel již zase vysoký muž s tou rudou trudovitou tváří a s ním dvě hlavy ženské, jedna starší, druhá mladší. Na pavlač v protějším druhém patře vyšla Josefinčina matka, žena to vysoké postavy, a za ní připlížila se nemocná a nahrblá malá postavička starší sestry Josefinčiny. Na pavlač prvního patra vyšli tři lidé, muž napolo oblečený, s hlavou olysalou, ženská taktéž starší a jen napolo oblečená, konečně as dvacítiletá mladice v pouhé spodničce, s nedbale přehozeným šátkem a hlavou plnou papilotů. Se schůdků od průjezdu sestupovaly pak ještě dvě ženské, zcela oblečené v šat jen prostý. Menší z nich, postava živá a pohyblivá, volala sestupujíc do průjezdu zpět: „Márinko, zůstaň v šenkovně, ať nám tam nikdo nevejde!“ Ve větší, druhé, poznáváme noční vykládačku snů z předešlé své kapitoly. Snad že bílý a čistý čepeček její dobře jí sluší, snad že ve světle slunečním všichni lidé jsou i jeví se co mírnější, její celá tvářnost zkrátka zdá se nám nyní býti příjemná.
„Co je to tu, Václave!“ oslovuje mladíka.
„Mně se zdá, že nám slečna Žanýnka umřela! Zabouchám ještě jednou!“ i bubnoval se vší silou.
„Není nic platno, musíte pro zámečníka, pane Bavore, ale rychle!“ volal shora pan doktor. „Přijdu hned sám dolů!“
Mladý Bavor již zmizel ze dvoru. Se všech stran se křižovaly otázky a odpovědi, vše mluvilo, ale hlasem vždy jaksi ztemnělým.
Pan doktor byl právě, zcela k vycházce oblečen, sešel dolů, a sotva byl ustrnulé Josefince sdělil, že nemusí stále ten hrnek v ruce držet, když mladý Bavor dostavil se tu již se zámečnickým učedníkem.
Zámek byl brzy odtržen a odevřené dvéře nebránily více vstupu. Okamžik nechtělo se jaksi nikomu dovnitř. Tu se sebral Václav a vkročil mužně, za ním hned pan doktor, mezi veřeje se vetlačily ženské.
Velký pokoj byl temný, až příšerný. Okna do dvora i na Petřín vedoucí byla hustě ověšena, a nedovolovala světlu vyniknout nad jakés šero. Vzduch byl starý, puchem a plesnivinou naplněný. Se stropu visely mocné, černé a prachem těžké pavučiny, po holých šedivých stěnách bylo několik tmavých obrazů, ovinutých prastarými a na prst zaprášenými umělými květinami. Nářadí tu nebyl sice žádný nedostatek, avšak vše jen přestárlé, staromódní, nesoucí na sobě znak, že se dlouhá a dlouhá léta ničeho neužilo. Na nízkém, špinavě žlutou peřinou pokrytém loži bylo vidět dvé zubožených, vychrtlých rukou a suchou, lysou hlavu. Vyhaslé odevřené oči dívaly se sklenně do výše. Starý, ošklivý a chundelatý černý pes přebíhal od hlavy k nohoum po loži a štěkal na příchozí zoufale.
„Kuš, Azor!“ promluvil Václav dušeně, jako by v tom vzduchu oddechnout se bál.
„Myslím, že je mrtva, pes by tak nevyl,“ podotýkal pan doktor temně.
„Ba ta už je na věčné pravdě! Bůh jí odpusť hříchy a odpusť nám všem naše viny. Oroduj za nás, svatá boží rodičko!“ koktala Bavorová a bohatá slza kanula jí po líci.
„Když je v domě zakrátko po sobě funus a veselka, bývá nevěsta šťastna,“ podotknula malá paní hospodská ztrnulé Josefince.
Tato, na smrt ubledlá, náhle se celá zapálila, pak zase zbledla; obrátila se a odešla, aniž by odpověděla.
„Musíme ale nejdřív psa odstranit, – aby nás jen nepokousal – snad má v zubech již jed z mrtvoly,“ mínil pan doktor a ustoupil o dva kroky zpět.
„Bude brzy venku,“ mínil Václav a blížil se k divokému strážci mrtvoly. Pes, ač tu měl samé známé tváře před sebou, rozzuřoval se vždy víc a víc. S ohlušujícím štěkotem skočil k hlavě lože zpět, když se konejšící ho Václav blížil. Václav přikročil až k loži, vztáhl levou ruku k peřině a v tom okamžiku, když pes po ní skočil, chytil ho pravicí v týle a vyzdvihl ho do výše. Pes sebou vztekle házel, Václav ho ale držel pevně.
„Kam s ním?“
„Dejte mně, maminko, klíče od našeho dřevníka, vstrčím ho tam zatím do bedny,“ a odcházel s vyjícím psem.
„Tedy prý je nebohá hundsfrajle mrtva?“ zaznělo harašivým hlasem ve dveřích. V promluvivším poznáváme lysohlavého muže, jehož jsme byli na pavlači prvního patra spatřili. Lysé témě je pokryto až do opalisování ušumělým a vyrudlým cylindrem, jehož forma svědčí o celou řadu let co do módního času zpět. Slabé světlé vlasy na skráních jsou vodorovně přičísnuty k oku. Tváře jeho jsou opatřeny koží v mocné řízy se skládající, jako bývá u lidí zeschlých z dřívější mocné tlouštky; každá tvář jako by byla vyprázdněným po cestě vakem. Postávaje hranatá, s vpadlýma prsoma, s rukama jaksi bezvládně se klátícíma.
„Ano mrtva!“
„Tedy jen honem s ní do kaple, ať nemáme mrtvolu v domě, nebo ať nám nepojdou výdaje!“
„Toho se nebojte, pane domácí,“ odmlouval pan doktor, který se byl zatím probíral v škatuli na stole vedle lože stojící a papíry naplněné, „nebožka sobě zaplatí všechno sama. Patrno, že si připravila všechno na smrt a že se včera ještě v papírech svých probírala. Zde pod tou chundelatou spečenou vlásenkou našel jsem tento lístek znějící Žanýnce co členu svatohaštalského spolku dekretářského a zde knihu strahovského ‚spolku lásky‘. Dostane peníze na pohřeb, i má již také rekviem zaplaceno.“
„Chudák hundsfrajle, a měla přec jen pensičku as osmdesáti zlatých ročně; můj syn jí psával čtvrtletní kvitance!“ obdivovala se paní Bavorová. Patrno, že lidičkám těm platila „hundsfrajle“ as již dávno co název pouze historický, nikoliv co nadávka.
„To dostane as padesát zlatých, pěkný příkrov a svěcené, pozlacené tabule,“ mínila paní hospodská.
„A co je v těch ostatních papírech?“ tázal se vrátivší se Václav zvědavě.
„Nic cenného. Patrně soukromé listy, několik desítiletí staré,“ odpověděl zkoumající pan doktor.
„Půjčte mně je, může být zajímavo číst vzpomínky staré panny. Já si s nimi vylezu pak nad okap a přečtu si je tam. Dnes je pondělek, celý dům pere a pro zápach mydlinek a hráchu – při prádle se všude vaří hrách – nelze v celém domě vydržet jinde než na střeše. Novelista musí všechno číst a já chci být novelistou. Času mám dost, mám z úřadu dovolenou až do čtvrtka, – je-li pravda, pane domácí?“
„Jen ať žádný z těch listů neztratíte, dejte je zas všechny hezky sem!“
„Ale kdo upraví všechno?“ tázal se pan domácí. „Měl byste se toho ujmout vy, pane doktore! Denn diese Leute kennen’s nicht!“
„Jen kdyby můj syn nebyl s tebou v úřadě, já bych ti řekla ‚kennens-nichť!“ bručela Bavorová pro sebe.
„Nezbude as jiného!“ mínil pan doktor dobrosrdečně. „Dojdu sám do konskripce, do záduší a na faru, – ale, pane Bavore, vy musíte hned pro fysika; až zde podepíše cedulku, přineste ji za mnou do kanceláře!“
Václav ochotně odkvapil.
„A já s paní hospodskou umyjem a upravíme mrtvolu. Prokážem jí poslední službu!“
„To jste hodny!“ chválil pan doktor. „Ale já už musím jít!“
„Půjdu s vámi.“ Páni odešli.
„Copak děláte, paní sousedko?“
„Rozjímám svět.“
„A cože se vám zdálo, paní sousedko?“ tázala se dále hospodská. „Chtěla jste vypravovat –“
„Tak ano! To byl krásný sen! – Zdálo se mně, že přišel ke mně nebožtík můj otec, dej mu pánbůh nebe, už hnije přes dvacet let, a když matka umřela před ním, neměl pokoje a chodil denně na hřbitov, až sám také umřel. Měl lehkou smrt. Ti se měli rádi jako děti! Jako bych je viděla, když oba nad námi dětmi plakali. Bylo to v té nouzi za francouzských válek a neměli nám co dát jíst –“
„Jakpak se jmenoval pantáta?“
„Šestnáctka – byl Nepomucký. Tak tedy najednou stojí jako přede mnou – u nás v krámě. Chci říct: ‚Kdepak jste se tu vzal, pantáto?‘, on mně ale – byl celý bílý – podává plnou náruč tlustých buchet – dvacet tři, znamená to štěstí – a povídá: ‚Naverbovali mne na vojnu, musím jít!‘ Vojenské verbování má osmičku a znamená veselost. Obrátil se a šel –“
„To bude šedesát jedna, když se obrátil!“
„Věru, na to bych byla ani nevzpomněla. Tedy 61, 23 a 8.“
„A dejme na ně celých padesát krejcarů, když je to tak živý sen, jak?“
„Mohly bychom.“
„Vyhrajem víc a pak – pan Václav a moje Márinka – má se to rádo!“
Již je čas, abych určitěji naznačoval dějiště a osoby. Při těchto visím na náhodě, jak která v průběhu začínajícího právě téhodne pošine se sama v popředí; o dějišti ale mohu hned říci, že to jeden z nejtišších domů tiché Malé Strany. A dům to stavby divné, jakých arci ještě více na nejpříkřejším svahu Ostruhové ulice.* Dům má poměrně značnou hloubku, prostým průčelím svým dívá se v ulici Ostruhovou, kdežto zadní část budovy hledí do hluboké a mrtvé uličky Svatojanské. Tím svahem se stává, že zadní část vzdor svým dvěma patrům je přec nižší než jednopatrová část přední. Obě ty části nejsou budovami spojeny, zdi sousedních domů trčí mezi nimi do výše, ale slepě, bez oken.
V přední části lze z ulice vidět vlevo krám hokynářský, vpravo hospůdku. Do prvního patra nechodí se schody z průjezdu temného, nýbrž musí se vyjít na schůdky do dvora vedoucí, odtud vpravo po krátké pavláčce k točitým schodům, těmi nahoru zas na krátkou pavláčku, z ní do malé chodby. Patro to tvoří do ulice i do dvora jediný byt, obydlený hospodářským úřadníkem, žijícím na odpočinku zde se ženou a dcerou. Pan doktor, vlastně pan Josef Loukota, praktický amanuensis bez doktorátu, má u nich pokojík v podnájmu a musí skrz kuchyň do obydlí svého.
Točité schody jdou ještě o něco výš, až k půdě.
Vpravo i vlevo od schůdků dole jsou dřevníky. Dvorek je značně svislý. V přízemí zadní části domu je známé nám již obydlí nebožky slečny Žanýnky, vedle něho schody do sklepa, vedle těch zas točité schody do dvou, dlouhými pavlačemi opatřených pater a opět dál na půdu. V druhém patře bydlí Josefinka s nemocnou starší sestrou svou i s matkou, vdovou to po úřadníku panském. Byt jejich, taktéž celé, ostatně dost skrovné patro zaujímající, má okna do dvora i na Petřín.
V prvním patře bydlí pan domácí se svou rodinou, již jsme byli už zběžně na pavlači spatřili. Učiňme zde slušným způsobem přední návštěvu.
Kuchyní, v níž spatřujeme nyní starou Bavorovou opět, a sice u pracích necek co posluhovačku paní domácí, vkročíme do prvního pokoje. Nářadí je tu dosti jednoduché a nemoderní. Vlevo ustlané lože, pokryté pletenou přikrývkou, vpravo prádelník a vysoký šatník, zde onde několik sedadel, uprostřed kulatý, potrhaným trochu a vybledlým kobercem pokrytý stůl, v oknech po šicím stolku a sedadle i podnožce, na stěně mezi okny velké zrcadlo, na stěnách ostatních, zeleně malovaných, prázdno. Na prádelníku a zrcadelním rámci nasadil se prach; avšak to neškodí, teprv druhý pokoj je pokojem parádním, proto také říká Bavorová pokoji prvnímu jen „parádní vorzimmer“. V druhém, parádním tedy pokoji je na stěnách několik iluminovaných litografií, a nářadí skládá se z piana, kanape, stolu před ním, as šesti, bílými pokrývkami opatřených, v kruhu kolem stolu nastavených sedadel a opět lože. Lože to je odestláno a povaluje se na něm holčice, druhá dcerka to domácí. Třetí pokoj je ložnicí rodičů.
U jednoho okna prvního pokoje sedí paní domácí, u druhého sedí slečinka. Matka je posud jen napolo oblečena, dcera posud jen ve spodničce, ač jde již na jedenáctou.
Paní domácí je dáma velmi ostrých tahů, obličeje až stlačeného a v špičatou bradu vybíhajícího. Má nasazeny brejle a šije velmi pilně na hrubém jakéms plátně. Černé, na plátnu vytištěné marky ukazují, že to prádlo vojenské. Slečna je, abychom vyjádřili se krátce, blondýnkou nejfádnějšího druhu. Její obličej činí ji matce podobnou, jenže ostrost tahů je trochu zmírněna a špičatá brada že má pro sebe alespoň jakýs ten půvab mladosti. Oči její jsou světle modry, vlasy nezdají se být hustý, jsou ale posud v papiloty svinuty. Vidíme nyní, že je přec již značně přes dvacet let.
Košík se šicím náčiním stojí na okně a bílé, tenké jakés prádlo leží na sedadle vedle slečny. Červené, na prádle ležící klubíčko dokazuje, že slečna buď prádlo znamenat začala neb alespoň začít chtěla. Na uprázdněném stolečku, při každém pohnutí se kývajícím, stojí miska s kalamářem, vedle něho je odevřené album s rozloženými a popsanými pamětními lístky, před slečnou na podložených starých novinách jeden lístek bílý, a na okně je po ruce rozložený sešit, popsaný samými německými verši. Slečna chce zajisté kus poesie na ten bílý lístek vkouzlit, ale je patrno, že nemá péro ještě dost připravené; zkouší je na pokraji novin, i pomáhala mu již všelijak, jak její inkoustem počerněné rty svědčí.
Matka vyzdvihla hlavu, pohledla k dceři a zavrtěla hlavou.
„To se ti té práce chce! – Slyšíš?“
„I vždyť budu!“
„Tys byla v kuchyni, Matyldo, když ráno Loukota se k nám díval? To je vždy jeho ranní modlitba!“
„Copak je mně do něho, ať se dívá!“ odpovídala Matylda hlasem ostře pronikavým.
„No věř mně, že by mně byl vždycky milejší než ten nadporučík!“
„Mně ne.“
„Je také mladší a je hodný, známe ho už léta. Musí mít hezky peněz našetřeno!“
„Ale, maminko, ty jsi fádní!“
„A tys husa!“
„Copak jsem ručník, že se pořád o mne utíráš? Nech mne přec dělat, co chci!“
„I vždyť já tě nechám, ty bys mi stála za zlobení!“ pravila matka, odložila šití a šla ven do kuchyně.
Bylo patrno, že by slečně také za to nestálo, aby se zlobila. Rovnodušně položila sešit s verši před sebe, namočila ještě jednou péro a začala na bílý lístek klást písmenku vedle písmenky. Kladla je pomalu a s patrnou obtíží. Konečně byla první řádka dovršena, po slušné časové mezeře pak řádka druhá, třetí, až po půlhodinném namáhání skvěla se již celá sloha na papíru. Zněla věrně takto:
Roszen
verwelken Mirthe bricht
Aber wahrer Freundschaft nicht;
Wahrer Freundschaft soli nicht brechen
Bis man einst von mir zvird sprechen.
„Sie ist nicht mer.
Čtveroverší bylo napsáno švabachem, emfatický konec latinkou. Slečna Matylda dívala se na poetické dílo své velmi spokojeně, přečtla sobě verše ty dvakrát nahlas a po druhé pronesla krásný konec hlasem tuze dojemným. Pak začala podepisovat jméno. Napsala celé „M“ a polovic „a“, vtom péro z nedostatku potravy selhalo. Slečna namočila znovu, přiložila ruku zas k podpisu a v tomtéž okamžiku byla vedle začatého „a“ velká kulatá kaňka. Energicky zdvihla slečna lístek a slízla kaňku jedním rázem.
Patrno, že jí ta kaňka nespletla a že kvůli ní nezačne psát znovu; drželať lístek proti světlu a čekala, až mokrý pruh nebude více mokrý. Vtom však vkročila matka z kuchyně spěšně do pokoje.
„Baurovic jdou k nám – a ty nejsi ani ještě oblečena,“ volala již mezi dveřmi. „Vezmi honem něco na sebe!“
„Copak tu zase chtějí ty sůvy!“ mrzela se slečna a schovala lístek ještě nedopsaný do podložky. Vstala a šla k posteli, na níž ležel bílý domácí živůtek. Paní domácí mezitím rychle sebrala své hrubé šití a hodila je do druhého pokoje za dvéře. „Valinko, teď nevstávej, jde sem někdo,“ zavelela dovnitř a zavřela zas dvéře.
V kuchyni bylo již slyšet tázající se ženské hlasy. Slečna Matylda běžela na své místo a vzala červené klubko do ruky, paní domácí taktéž skočila k oknu a začala se v šicím košíčku hrabat.
Na dvéře se zaklepalo.
„Kdo to?“ tázala se paní domácí.
Dvéře se odevřely a za nimi se objevily dvě ženské, kvůli dojmu jakoby se vstupem váhající.
„Ach – paní Baurová – Matyldo, podívej se, kdo to k nám jde!“
„Ale ale, to je radost!“ zvolala dobrá slečna Matylda a tleskala radostně. „Marie, tys hodna, počkej, tak dlouho nepřicházet!“ a obejmula vřele mladší z příchozích.
„Jen na skok jsme tady, Frau von Eber,“ vysvětlovala starší. „Jdem nahoru k panu strýčkovi kanovníkovi a Marie nedala pokoje, chtěla vidět slečnu Matyldu. Pročpak nás tak dlouho nenavštěvujete? To je vidět, kdo o koho stojí, my přicházíme přece častěji, dnes jsme tu ale věru jen na skok. Povídala jsem Marii, že snad ani nepřijdem vhod, v pondělí, když se pere –“
„Ale toto,“ odmítala paní domácí, „copak to překáží, že se v kuchyni pere! Snad si ale přec u nás sednete?! Vida, děvčata se ani nepustí, ty se mají rády! Jen slečinku neudus, Matyldo!“
Podala dámám poblíž oken sesle. Starší z přišlých, velmi elegantně oblečených dam byla as padesátiletá, mladší byla as třicetiletá, mající ale v suché, matčině podobné tváři vzdor dvornému nyní úsměvu výraz již nevýslovné unavenosti. Jen oko mladší té dámy svědčilo o jakés pichlavé živosti a bloudilo pátravě po předmětech.
Rozmluva se zapředla a vedla se hned česky, hned zas německy, podle vzletu.
„Jen prosím, není-li tu nikde průvan,“ mínila stará dáma sedajíc. „Moje zuby trpí tuze rheumou! – Krásné nebe nás dnes vylákalo, – slečinko Matyldo, to je dnes krásné nebe venku!“
„Já je vidím, je skutečně krásné, elegantní.“
„Velmi elegantní,“ přisvědčila slečna Marie.
„Paní Ebrová snad už dnes šila?“ ptala se zas paní Baurová a zdvihla ze země ostřižek plátna. „To je přec – komisní plátno?“
„Ano to je plátno – komisní plátno,“ nutila domácí paní ze sebe v okamžitých rozpacích. „Naše posluhovačka, chudá žena, šije do komise, a když mně pere, pomohla jsem jí trochu. Mně je jí líto, co se napíchá, než si asi padesát krejcarů za týden vydělá! Ten lid se musí dřít!“
„Ano, chudáci!“
„A copak ty děláš, Matyldko! Ty vyšíváš známky do prádla? Ukaž, jaké děláš písmenky!“ zapřádala slečna Marie hovor. „M-K? Ach, teď se pamatuju, vždyť já slyšela, že jsi nevěstou, to ti musím tedy štěstí přát!? Slyšela jsem, že je to nadporučík Kořínek? Sešla jsem se s ním u strýce jednou, znám ho trochu – máš ho ráda?“
Slečna Matylda se ani nezačervenala, naproti přítelkyni toho také není třeba. „Ano, odhodlala jsem se! Prosím tě, čehopak se člověk dočká! On je hodný a má mne rád, nač bych taky zakysala?“
„Nevšimla jsem si ho dobře – mně se zdá, že je blondýn – nebo by to měl snad už šedivé vlasy?“ mínila slečna Marie nevinně a zahrávala si s lístky pamětního alba.
„O, Kořínek není tak stár!“ červenala se Matylda zlehýnka. – „On měl jen – povídal mně to už – v štýrském Hradci vždycky tak nezdravé byty a ležel hlavou zrovna u vlhké zdi. On není opravdu tak stár!“
„Tedy se jen tak dělá, čtverák! Těm mužským není v ničem co věřit!“
„O ten je prohnaný! Včera jsem se mu nasmála! škádlila jsem ho, že tak mnoho kouří, a ptala se, proč. On mně odpověděl, že chce mít pysky už navykly práci, až začne jednou doopravdy hubičkovat. Der ist witzig!“
Slečna Marie prozrazovala nevinným zachechtnutím, že sdílí náhled o vtipu páně Kořínkově. „Ale proč šel tedy z řadového pluku k oděvní komisi, když je ještě dost statečný?“
„Chtěli ho poslat až do Dalmácie, dal se tedy přesadit z řadové služby proto, že ho už opouštěla paměť –“
„A nebyl by trefil pak až z tak daleka domů, chudák!“ mínila slečna Marie soucitně.
„Nějakou chybu má každý muž a Kořínek má peníze!“ rychle podotýkala slečna Matylda. „Otec jeho si jich vydělal ve francouzských válkách.“
„Ano, slyšela jsem, kupoval tenkrát zlámané nohy nebo co – ale tomu my děvčata nerozumíme!“ dodala zas slečna Marie zcela nevinně. „Vida, vida, jaký ti to napsal krásný pamětní lístek“ – a čtla polohlasitě verse lístku.
Na lístku stálo:
Dein treues
Herz und Tugend Pracht
Hat mich in dich verlibt gemacht,
Mein Herz ist dir von mir gegeben
Vergissmeinnicht in Todt und Leben.
W. Korzineck
Oberlieutenant.
„Pročpak ale nevypsal celé jméno, jmenuje se Wolfgang nebo Viktor nebo jak?“
„No – on se jmenuje Václav, ale nelíbí se mu to. Říká, že se chtěl dát o každé kostelní parádě překřtít!“
„A zdehle máš celý cahier veršů!“
„Půjčil mně Kořínek.“
„Aha, abys mu z nich také něco vypsala! To je pěkné! – Mamá, nepůjdem ještě?“
Matky se byly rozhovořily o věcech domácích. „Půjdem, máš pravdu! Škoda ale, že nevidíme pana z Ebrů, nu arciť, on je v kanceláři! Ale, kdepak je můj malý andílek, má Valburga, není doma?“
„Je, ještě však leží. Nechávám ji dopoledne vyležet, to prý je dobré pro hlas! Valinka bude zpěvačkou, no, každý se jí diví. Jako čertík je do hudby, když vstane od piana, kouří se až z něho!“
„Ale já musím svého andílka obejmout, to by bylo pěkné, abych šla bez hubičky domů! Je tady vedle, je-li pravda?“ a paní Baurová blížila se dveřům druhého pokoje.
„Ale vždyť tam nemáme ani ještě ustláno,“ bránila paní domácí.
„Prosím vás, paní Ebrová, mezi námi! Vždyť je to u nás taky tak!“ a již byla ve dveřích.
Nezbývalo ostatním, než aby šly za ní. Paní Baurová spatřila na podlaze hromadu komisního šití. Lehýnký úsměv přeletěl hubenou její tvář; ani však nemukla a šla rychlým krokem k posteli.
„Nechte mne –já nechci!“ bránila se Valinka obejmutí.
„No, buď přece slušná, copak je to!“ kárala ji matka. „Ale co mne napadá! Ve čtvrtek večer máme tu u nás malý koncert, přijďte přec taky, paní z Baurů! Matyldko, domluv slečně Marii, aby ve čtvrtek zcela jistě přišla!“
„Přijdem, přijdem obdivovat se našemu andílkovi,“ slibovala laskavě paní Baurová.
Druhý, parádní pokoj byl tak veliký jako kuchyň a první pokoj dohromady, měl tedy také dvě okna do dvora. Slečny přistouply, vedouce se za ruce, k jednomu z nich. Viděly právě mladého Bavora, an ubíraje se ze Žanýnčina bytu a drže chumáč listů v ruce kvapil k prvním točitým schodům.
„Kdo je to?“ tázala se slečna Marie.
„Náš špaček, syn naší posluhovačky, hokynářky. Ale strašně nadutý, on nosí i kabát přes ruku!“
„Špaček se jmenuje?“
„Ne, Bavor, ale my mu přezdíváme špaček. Jednou nám ulít špaček a papá myslil, že ho vidí na střeše. Když ale papá vylez nahoru, nebyl to špaček, nýbrž cíp od kabátu mladého Bavora; mladý Bavor tam vždy na střeše studoval. Teď tam jde zas, podívej se!“
„On tedy studuje?“
„Ne! Teď je v úřadě u mého papá, ale papá říká, že z něho nic nebude, že prý by udělal nejlíp, kdyby skočil s mostu do vody jako svatý Jan.“
„Děvčata, děvčata, rozlučte se přec – vždyť už musíme jít, Márinko!“ volala paní Baurová.
Slečinky se začaly objímat. Trvalo dlouho, než se nasytily hubiček, trvalo dlouho, než se konečně vykomplimentovaly všechny skrz pokoj, kuchyň až ke schodům.
Paní domácí se slečnou Matyldou zůstaly stát na pavlači.
„Slyšelas, Matyldo, jak se bála rheumy?“ tázala se paní domácí, když paní a slečna Baurovy již scházely s prvního poschodí do dvora. „A nemá snad ani jediný pravý zub!“
„Baže ne, děvečka jí myje zuby po obědě vždy zároveň s nádobím!“
Paní Baurová obrátila se u průjezdu a kývala ještě jednou na rozloučenou přívětivě rukou. Slečna Marie poslala slečně Matyldě ještě několik třepetavých hubiček. Pak zmizely v temném průjezdu.
„Bůhví, po kolikáté již si znamená ta Matylda prádlo na jiného vždy ženicha a kolikrát už zas párala,“ mínila slečna Marie, urovnávajíc sobě mantilu. „A snad bude pořád párat!“
„Což ale Kořínek? Viď, že strýc jednou o něm s tebou mluvil? – Co tomu říkáš?“
„Mhm – no!“ mínila slečna Marie a vyhoupla se na ulici.
Bylo jitro a je nyní večer dne prvního. Je večer a na dějišti našem je jako v staroruské písni: „na nebi měsíc – v jizbě měsíc“. Po nebi táhne vysoko měsíc plný a tak jasný, že hvězdičky kolem něho vyhasly a teprv v světové dálce od něho bázlivě se rozsvěcovaly. Pyšně rozestřel měsíc světlý svůj plášť po zemi, pokryl jím vody řek i zeleň břehů, širý kraj i rozložené město, vlekl jej náměstími a ulicemi, kdekoliv vůbec místo nalezl, a spatřil-li někde odevřené okno jizby, hodil i do ní cíp zlatého pláště.
Také do jizby páně doktorovy vplynul odevřeným dokořán oknem a v pečlivě upravené, čistotné, ba elegantní jizbičce té byl dlouho pánem sám a sám a líbilo se mu zde. Políval květiny na květinovém stolku poblíž okna, že se zdály jakoby stříbrným jíním pokryty, položil se na bělostné lože, že se zdálo ještě bělejší, usedl do pohodlného křesla a svítil si na rozmanité náčiní psacího stolku, ba roztáhl se i po celé délce podlažního koberce.
Trvalo tak hezky dlouho do noci. Konečně cvakla klika, dvéře ospale vrzly a majitel bytu vstoupil.
Do stojanu u dveří se nalézajícího vstrčil hůlku, na stojan zavěsil slaměný klobouk a pak zamnul sobě pan doktor ruce. „I vida, vida,“ bručel hlasem přidušeným, „máme tu návštěvu! Pěkně vítám, pane měsíčku, přišli jsme už na letnice? Zdrávo všechno doma? A což – proklaté koleno!“ zabručel hlasitěji, sehnul se a mnul sobě koleno. Obličej jeho, do měsíční záře nahnutý, jevil napolo rozmrzelost, napolo úsměv.
Vzpřímil se zas a počal svlékat se z kabátu. Když odvíral šatník, aby tam kabát zavěsil, zabručel znovu, avšak prozpěvuje sobě: „Doktor Bartolo – doktor Bartolo – doktor Bartolololo – lolo – lo – Bylo to E nebo F – ano, F to bylo – Bartololo – lolo – lolo –“ Sňal mezitím se stojanu šedivý župan svůj, oblékl se do něho, opásal červenou hedvábnou šňůrou a kráčel volně a stále ještě „lolo –“kaje k odevřenému oknu.
„Ach Josefinka asi už spí – pa, koťátko, nechala si něco pěkného zdát! Je to roztomilé kotě – a tak dobrosrdečna!“ náhle se sehnul, mnul koleno zas, ale nezaklel tentokrát. Položil se do okna. „Byt mají dosti velký, ani ho teď nepotřebují. Zůstanem tam – jen trochu nového nářadí! –– No, matku a tu nemocnou Katušku budem mít rádi, jsou hodny. Takto nemá nikoho, – ten bavorský bratranec bude družbou, ovsem, Josefinka musí mít na svatbě družbu, to se rozumí – kotě! Odbudem to ve vší tichosti – Bartolololo – Copak mně dnes sevillský doktor nejde ani s mysle, co je to! Bartolo – Bartolo –– nejsem tak stár a jsem zachovalý, zachovalý dost, o je! U mne není ještě ,periculum in Morea‘. Nepotřebuju se bát, že ‚hezčí, než jsem nyní, v celém svém živobytí více nebudu‘. Bude to pro mne nové živobytí, budu spokojen, a když je člověk spokojen, omladne.“ Zadíval se do kulatého měsíce. „Zdalipak se teď kotěti něco zdá! Jakpak by, takové dítě spí, jako by je do vody hodil. – Já bych jí pošeptal, co by se jí zdát mělo!“
Obrátil se zpět a sňal se stěny nad květinovým stolkem kytaru. Postavil se s ní zas do okna a zkusil několik akordů. Dole ve dvoře zaznělo duté zavytí psa.
„Ach, Azor se jim odněkud vyškrábal!“ pravil pan doktor a vyhnul se z okna. „Azor – buď hodný, ticho!“ Pes se neozval. „Nesmím ho dráždit,“ chudáka,“ pravil pan doktor zas k sobě, pověsil kytaru, zavřel okno a zastřel je.
Přikročil k psacímu stolku a rozžehl svíčku. Pak usedl do křesla. Když byl pan doktor sám, mluvil vždy polohlasitě pro sebe. A nyní pokračoval hned, kde byl dřív přestal.
„Jsem přece už dost stár, abych nebyl už dost hlup. V mém věku musí se taková věc odbýt rychle, ale ne příliš rychle, ne beze vší poesie. Můj plán je dobrý – proklaté koleno, musil jsem se přec jen notně drcnout!“ Rozhrnul župan a prohlížel světlé spodky. Na pravém kolenu byly spodky rozraženy.
„Nové spodky!“ bědoval rozmrzele. „To má člověk z útlocitu! Stáli vlevo v průjezdě –jistě že to byl Václav s Márinkou, kdopak jiný – vyhnul jsem se vpravo a drcnul do manglu! Kletý Václav! – Tu známost mu ale musím zradit, je teprv praktikant, kampak by to vedlo! – Škoda je ho, má talent, musí se mu to nechat, a nejlíp by bylo, kdyby mohl dostudovat. Když ale není prostředků! Musím mu také zradit to jeho básnění, nevede také k ničemu, ať se drží úřadu, když už je v tom! Až si přijde pro můj úsudek, řeknu mu, aby to všechno zahodil, že to nic není.“
Vzal z psacího stolku silný sešit papíru i začal se v něm probírat. Měl v něm čítací známky a rozložil sešit u první z nich.
„Můj plán je hotov,“ pokračoval v samomluvě, „potřebuju básní, sám jich nedovedu a tyto mně náhodou poslouží. Kdybych jich nevzal odtud, vzal bych odjinud, co na tom. Josefinka se toho nedoví, on také ne, na mou radu je zahodí. Tedy zítra pošlem první, prozatím anonymní, však ona uhodne! – Tahle bude první!“
I četl ze sešitu:
Tys jako
horská krajina,
jak její mladý, jarní čas!
Tvůj vlas jak tmavý, bájný les,
tvůj zrak jak živých bystřin ples,
po rtech a lících samý květ
a rozsetý slavíkův hlas –
jsi pro sebe jiz celý svět,
jsi jako horská krajina
hned mračna a hned jasna,
jsi jako horská krajina
jen pro poetu krásna!
O rci mně,
zdaž pro píseň mou
máš ozvěnu ty vděčnou,
či zdaž jak horská krajina
máš v prsou skálu věčnou!?
„To je kluk! Zcela tak jako u nás v horách, a já vím, že jaktěživ ani horskou krajinu neviděl, kdepak taky! ‚Les – ples‘, dobrá! ‚Rozsetý slavíků hlas‘ – to je přec jen trochu mnoho! Já vím co, podškrtnu hodně tlustě ‚jen pro poetu krásna‘, – pro mne jako jenom, pro jednu osobu. Děvčatům pletou básně příliš hlavu! – A za týden druhou pumu, snad už s podpisem, dle potřeby! Tahle bude tedy ta druhá!“
A četl dále:
Tvá tmavá
plet, Tvůj tmavý vlas
rozsily v dny mé dumný sen,
Tvůj žářný zrak, Tvůj mladý hlas
z mých nocí činí palný den!
O moje
slunko tmavé!
Rci, zda chceš býti v nočních tmách
mně světlo jasně žhavé?
O měsíčku
můj černý!
Rci, zda chceš býti v žářných dnech
můj klidný soudruh věrný?
„Ten to umí, hehe! Ten by spletl holek! Ale snad to psal na nějakou židovku, Josefinka není tak černa! – Nic neškodí, ona si toho nevšimne, jen když je jako sluncem a když to klinká! Ta báseň jí dodá! Samý žár a plamen! – Kdyby ale byla neslušně tvrdá, tedy ještě pak třetí, pak už nemilosrdně do toho!“
Obrátil několik listů a četl:
Což střelná
rána do srdce,
což na tom, hned-li zajdu!
leč – vím, že v srdci zhynulém
též Tebe mrtvu najdu.
Což o
bolestný okamžik
a o tu cestu temnou!
leč – ze srdce mně nemůžeš
a musila bys se mnou!
„To má něco omamujícího, tak zastřelujícího do sebe! Děvče neodolá, když milenec hrozí zastřelením se. Ať je tak nebo tak, dáme Josefince na všechen způsob také tu pilulku třetí. Utuží se v lásce – ale, jako kdyby to na mne hodil – musím už do postele – musím!“
Zazíval si upřímně a začal se svlékat.
„Nejhezčí je přec jen to: ze srdce mně nemůžeš a musila bys se mnou!“ bručel mezi svlékáním, skládaje části šatstva v pedantickém pořádku na křeslo a pak na sedadlo vedle lože. „To chce jako říct, že ji má v srdci zavřenu, a kdyby se do srdce střelil, že by ji tam zároveň trefil, hehe, jakpak by ji tam netrefil, když je tam!“
„Ven ze srdce – dnes je teplo, nepotřebuju trepek –“ bručel zas a zouval boty. Odkryl pokrývku, zhasil svíčku a ulehl.
Spokojeně si na loži oddychl.
„Bartolo –– achich! – ven mně – či ze srdce – mně nemůžeš – a –“ a spal.
Dole na dvoře zavyl Azor. Po chvíli bylo slyšet, jak škrabe na Žanýnčiny dvéře. Jako by žalu přemoci nemohl, přec ale se bál někoho probudit, vyl a vyl pes přidušeně po celou noc.
V. Starý mládenec – všeho štěstí vejlupek (Pořekadlo)
Hospodářský úředník, u něhož pan doktor bydlel, jmenoval se Lakmus. Žil teprv as tři leta v Praze a svého podnájemníka byl převzal od svého předchůdce v bytu tom.
Brzy po jeho přistěhování se do našeho tichého domu věděli všichni ostatní nájemníci, že mají Lakmusovic nahospodařené kapitály, že dostávají pěkné výslužné, deputát, a měli k nim úctu. Takto nebylo mnoho styku s nimi. Paní Lakmusová, hlava rodiny, nebyla tuze přístupna. Dožádána učinila sice, seč byla, dávala domácím ochotně napřed činži, kdykoliv toho požadovali, půjčovala ostatním mouky, másla ze zásob svých, kdykoliv jejich kuchyň toho náhle potřebovala, pozdravována děkovala, ba pozdravovala i sama napřed, do dlouhých řečí se ale nepouštěla. Proto ale nebyla právě mlčeliva, důkazy řečnické letory její rozléhaly se někdy otevřenými okny po celém domě.
Paní Lakmusová, ač také již přes čtyřicátku, byla ještě plna života. Buclatá postava její byla posud svěží, tvář její leskla se bez vrásek, oko její svítilo vesele, zkrátka vypadala jako bojechtivá vdovička, ač dcerka její byla také již dávno na vdavky. Slečna Klára, dvacet a několik málo přes to stará, nebyla jí podobna. Vytáhlá jako proutek neměla oblých, příjemných forem; oko její jasně modré hodilo se ostatně dobře k plným plavým vlasům a na podlouhlých tvářích červenalo se ještě kus zdravého venkova. Slečna Klára byla ještě nepřístupnější než matka; domácích dcerka, slečna Matylda, proto také již dávno nevyhledávala žádného přátelství s ní.
Pana Lakmusa sousedé málokdy spatřili jinde než v okně. Měl zlou nemocnou nohu, kteráž žádala pilného domácího ošetřování. Sotvy že za několik měsíců jednou vybelhal se z domu; čas celý trávil doma, vyhlížeje bud z okna na ulici, buď se ošetřuje na pohovce, obalen ve flanely a mokré šaty. Pravili o něm, že popíjí mnoho vína; trudovitá tvář jeho tomu neodpírala.
Čas byl se již pošinul druhého dne našeho vypravování daleko k poledni, když pan Lakmus pracně se vyzdvihnul z křesla při oknu jizby, jež do ulice šla; byl v něm dopolední hodiny trávil a pomalu se ubíral nyní k pohovce. Zde usedl zase, natáhnul nohu na pohovku a s netrpělivým jaksi povzdechem podíval se na velké, hlasně cvakající zásklenní hodiny, které byly jako vše ostatní nářadí sice nenovy, avšak taktéž o jistém nákladu svědčící. Rafije ukazovala několik minut před dvanáctou.
S hodin sklouzl zrak jeho na Klárku, která u druhého okna pilně šitím se zanášela. „Dnes mně ani nedáváte polívku!“ prál s mrzutým úsměvem, jako by jen připomenouti chtěl, nikoli pohněvati.
Slečna Klára pozdvihla hlavu, vtom však otevřely se dvéře a do pokoje vstoupla paní Lakmusová, nesouc kouřící se koflík na talíři. Obličej pana Lakmusa se vyjasnil.
„Jdi, Klárinko, do kuchyně zadělat na nákyp!“ velela matka. „A dej si naň dobrý pozor, aby se ti doktor nevysmál!“
Klárinka vyšla. „Udělala jsem ti dnes vinní, ty věčné hovězí se musí znechutit, ne, mužíčku?“ pravila paní Lakmusová přívětivě a postavila talíř před muže. Pan Lakmus zdvihl hlavu a podíval se jaksi nedůvěřivě na svou choť, jako by mu ta šetrnost byla podezřelá. Patrno ale, že byl vždy k poddajnosti připraven, neboť místo další nedůvěry začal se ihned zanášet s poskytnutou mu lahůdkou.
Paní Lakmusová vzala sedadlo a postavila si je k stolu u manželovy pohovky. Usedla si na ně, položila ruce na stůl a zadívala se na manžela.
„Prosím tě, muži, co budem dělat s Klárkou?“
„S Klárkou? – A co bychom s ní dělali?“ odpovídal pan Lakmus, srkaje polívku.
„Ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Je celá blázen do Loukoty, víš –“
„Mně neřekla nic!“
„Copak by tobě říkala, ale mně řekne všecko, je upřímna. Dnes v noci jsem musila ji vytáhnout z kuchyně. Slyšela prý tam doktora v pokoji něco tak pěkného říkat, že se nemohla hnout z místa. Jak ti povídám, ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Ať si ho raději vezme, že ne?“
Pan Lakmus setřel sobě rukou pot, jejž mu byla silná polívka v krůpějích na čelo nasázela. „Je na ni stár,“ podotknul po chvílce.
„Stár! Tys také nebyl mlád a vzala jsem si tě!“
Manžel se ani nezamuk.
„On je zachovalý, zdravý člověk a ani nevypadá staře a také není tak stár. Raděj jeho, známe ho, než čekat na nějakého flouska, zvlášť když už to s Klárkou nelze vydržet. Víš, že má několik tisíc zlatých a dovede ženu uživit, proč bychom mu dceru nedali, – že ne? – nu tak mluv přece!“
„Ale – kdo ví, chce-li ji –“ odvážil se pan Lakmus zase podotknout.
„Nu to se rozumí, že mu ji nemůžem vnutit, když nechce,“ horšila se choť, „to by bylo pěkné! Promluvím si s ním – Klárka je hezká, vždycky se na ni směje, ona mu drží pokojík v pořádku a on má pořádek tak rád – myslím, že by mu tuze scházela a že si jenom nedůvěřuje, protože už není – nu že není z mladších. Ovšem, tak je to – však já to vyvedu!“ kývala si spokojeně hlavou. Náhle ale ustala zase v kývání a naklonila hlavu ke dveřím. „Věru,“ pravila pak zase, „on je dnes už doma – neobyčejně časně! Mluvil v kuchyni s Klárinkou, už ale vešel do pokoje. Musím do kuchyně – hned to bude spraveno!“
Paní Lakmusová vyběhla do kuchyně. Slečna Klára stála u kuchyňského stolu a mísila v nádobě těsto. Matka k ní přistoupla, vzala ji za hlavu a obrátila tvář její k sobě. „Začervenala jsi se jako růže,“ pravila mírně, „a celá se třeseš – holka, holka! Nu jen se neboj, už bude dobře.“
Podívala se do malého nástěnního zrcátka, přitáhla si čepec, shrnula rukávy a přikročila k doktorovým dveřím. Zaklepala. Uvnitř se nic neozvalo. Zaklepala zas, nyní silněji. –
Pana doktora to dnes v kanceláři dlouho netrpělo. Byl roztržit, skoro mrzut, prochvíval ho jakýs nepokoj, polopříjemný, polotrapný. Chvěl se jakýms pocitem poetickým, a kdo měl kdys v životě pocit ten, ví, že nelze v něm pracovat dle pravítka obyčejného života. Nejasná jakás myšlénka leze nám v mozku jako housenka sem a tam, lechtá i škrabe, rozčilí jednu čivu, druhou, třetí, až je celá čivní soustava v rozčilení. Není nic platno, musíme se vzdát práce, musíme veškeru pozornost soustředit na myšlénku tu, až se tato konečně někde pevně usadí a znenáhla v pevný kokon zapřede. Je-li slunko fantasie dosti teplé, pukne pak kokon a do světa vyletí motýl – báseň.
Motýl, skvějící se v barvách „horské krajiny“, byl panu doktorovi vyletěl hned ráno; pan doktor ho připevnil perem na růžový papír, vstrčil do papírového pouzdra, zalepil voňavou oblatou a svěřil městské poště. Ono rozčilení ale dostavilo se mu teprv později, vzmáhalo se však po příkladu pozdní lásky, až ho vyhnalo z kanceláře.
Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jako by byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl sobě, krev se mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jak předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
Zavřel dvéře. Hlava se mu schýlila k prsoum. Svlékl jako maně pravý rukáv kabátu, pak se zamyslil. Mimovolně ho to hnalo k oknu. Nevěděl, kdy ráno poslaný list as se odevzdá, má-li neb nemá-li jej Josefinka již. Jako by se bál nějakého trestu, zůstal as na tři kroky od okna stát a díval se skulinou mezi oponou a okenním rámcem k protějšku. Náhle jím škublo, – na protější pavlač vcházel právě listonoš.
Skočil nazpět, vtom však zaslechl klepání na dvéře. „Dále,“ vypravil namáhavě ze sebe a rozpálil se jako francouzská růže.
Dvéře se otevřely a v nich se objevila paní Lakmusová.
Pan doktor rychle chytal svlečený rukáv a na obličeji jeho zahrál sobě nucený úsměv stočený svůj rej.
„Snad vás nevytrhuju, pane doktore?“ tázala se paní Lakmusová zavírajíc za sebou.
„I toto – pěkně vítám – drahá moje paničko,“ koktal pan doktor, uloviv klátící se rukáv.
„Přišel jste dnes tak brzy domů, pane doktore, tak nad obyčej – snad nejste nemocen?“
„Jak to, drahá moje paničko?“ tázal se pitomě v stálé své ještě duševní nejistotě.
„Ale věru –“ pokračovala panička, přistoupla až k němu a položila mu ruku na čelo, „dovolte! Ne, pane doktore, vám opravdu něco schází. Jste rozpálen jako panna, snad –“
„Běžel jsem, já běžím vždycky – já už tak, drahá moje paničko –“ koktal pan doktor.
„Snad nějaký obkladek?“
„I ne ne, mně není nic, pranic! Račte si přec u mne usednout, drahá moje paničko, abyste mně spaní tento –“ pobízel pan doktor a vedl paní Lakmusovou ku křeslu. Paní Lakmusová usedla, pan doktor sedl na sedadlo naproti ní.
„Pořád mně jen říkáte ‚drahá moje‘, jako bych byla skutečně vaše drahá,“ usmála se panička tak koketně, že by se jí byl pan doktor jindy podivil. „Nu kdyby nebylo muže – můj muž je skutečně dobrák – kdo ví! Tak ale vás už musím přenechat jiným a mladším,“ žertovala dále.
Pan doktor se trochu usmál, nevěděl ale, co by řekl, a mlčel.
„Nemyslíte, pane doktore, že je to hezké, když má člověk někoho, komu může říci ‚můj drahý‘?“
„Inu ano – jakpak by ne – když se tak dvě srdce spletou – zvláště z jara –“ namáhal se pan doktor.
„Ale – ale, jak to dnes mluvíte – vy jste čtverák! Kdopak by se vám mohl divit, kdybyste pomýšlel! Jste v nejlepších letech, kvetete zdravím, byl jste hospodářský –“
Doktor vězel v trní. Myslil, že ví paní Lakmusová již všechno o tajné lásce, o Josefince, o básni. Rozhodnutím takovým se náhle vzmužil. „To alespoň sobě mohu říci, že jsem hospodařil i zdravím i penězi,“ prál hrdě.
„To se rozumí,“ chválila paní Lakmusová. „Vy můžete pomýšlet na zcela mladou!“
„Nu, starou bych sobě nevzal, je již příliš hotova, nelze ji učinit jinak, než jak ji již jiní učinili –“ mínil pan doktor již opatrně. „Myslil bych ale jen na takovou mladou, která je hodna, poslušna, měkka, která by se člověku zcela ještě přizpůsobila –“
„To se rozumí,“ souhlasila paní Lakmusová, „jen na takovou! Nu a řekněte – ale upřímně, rozumíte, zcela upřímně – tak upřímně, jako byste třeba mluvil s matkou, jejíž dceru chcete –“ a vzala pana doktora za ruku i zadívala se mu hluboko do očí – „řekněte, nepomýšlíte už na to?“
„Prozrazeno je prozrazeno, nač se stydět!“ zpovídal se pan doktor upřímně. „Ano!“
„Ale vždyť jsem to muži povídala!“ spráskla paní Lakmusová radostně ruce.
„Jak – pan Lakmus –“
„Inu toť! ‚Kdo ví, bude-li ji chtít,‘ povídal, považte si!“
„A proč bych ji nechtěl!?“
„Ale já všechno věděla! Vy čtveráku, za matčinými zády, aby matka nevěděla!“
„Matka? Nač, když jsem myslil, že vůbec nikdo nic neví, ani dcera ne!“
„Dcera nevěděla, ale matky vidí všechno! Byla ta holka nešťastna! Celá spletena; ve dne mluví jen o vás, v noci mluví ze snů, já vám povídám, byla jsem také mlada, ale jakživa jsem to neviděla!“
Doktorovi se udivením odevřela ústa. Z oka mu hleděla nevědomost a rozpačitý, trochu samolibý úsměv.
„Ale je to dobře tak,“ mínila zas paní Lakmusová. „Z počátku jsem nechtěla nikoho v podnájem, teď jsem ráda, Klárka bude šťastna.“
„Slečna Klárka –?“ zadivil se náhle pan doktor a povznesl se ze sedadla.
„Jak vám povídám, celá zblázněná! Ale, to vám povídám, svatba musí být brzy; bydlíte u nás, lidé by si povídali, a nač taky čekat! Známe vás, vy znáte nás – víte, že máme boží požehnání, bude všem dobře.“
„Ale dovolte,“ koktal pan doktor zas nanovo, a přecházel dlouhými kroky, „vždyť já vím, že měla slečna Klárka nějakého pana adjunkta venku –“
„Měla, ale už docela nemá. Oženil se, vzal si vdovu, mlynářku. Myslíte, že ho litovala? Pánbůh zachraň, už vás měla ráda, jako by ji předělal! Já jí sice říkala: ale nepomýšlej na to, pan doktor nebude chtít ohubičkovanou, ona však ne a ne! Nu to se rozumí, jeden milenec žádný milenec!“
Pan doktor nevěděl, co má dělat, paní Lakmusová ale pokračovala hned zase sama dále.
„Viďte, že nebudem odkládat? Máte všechny papíry beztoho pohromadě; viďte, doktore? Tak pořádný pán!“
Doktor potřásl hlavou. Paní Lakmusová rozuměla potřesení ve svém smyslu. „Tedy si napište všechny spisy, vždyť to umíte. – Dnes budete přec obědvat u nás?“
„Ne, ne!“ vyhrkl doktor mocně ze sebe. „Prosím – zde jen!“
„Ale vy jste ještě jako mládeneček,“ usmála se spokojená tchýně. „Klárka beztoho nebude moct vzít ani do úst, až jí to všechno řeknu!“
„Prosím vás proboha, neříkejte nic, pranic, to vám povídám,“ kvapil pan doktor rozhorleně.
Paní Lakmusové to bylo velmi k smíchu. „Kdyby nebylo rozumnějších,“ pravila, „ráda bych viděla, jak byste se dostali ku konci. Jen si spořádejte tedy spisy, doktore. Nechcete už nic?“
„Ne!“
„Pa tedy, doktore!“
„Já se vám poroučím!“
Doktor stál uprostřed pokoje dlouho jako přimražen.
Konečně sobě zhluboka oddechl a hodil hlavou. „Nu tohle by bylo pěkné!“ zabručel zlostně. „Ano, zřídím si spisy, nenadálá paní tchýně, ale ne pro vaši dceru, paní tchýně už zase na odpočinku! –– Nezbývá pomoci než u velkém spěchu! Zejtra druhou báseň, pozejtří třetí a popozejtří – ne, to je pátek, kdo ví, co by se stalo – tedy hned pozejtří odpůldne námluvy! Pak honem jiný byt, nebo, ty můj bože, to bude pěkná cesta domů a z domova, – a pak“ –
Nedomluvil. Dvéře se odevřely a sprovázena služkou vkročila zas paní Lakmusová, nesouc stolní přístroj.
„Vyndala jsem pro vás přístroj stříbrný, pane doktore,“ pravila kladouc to na stolek, „nač bychom své stříbro pořád schovávali!“ Přistoupila k doktorovi, položila mu ruku na rameno a šeptala polohlasně: „Já to Klárce už přece řekla!“
V tomtéž okamžiku, co skončila kapitola předešlá, začíná kapitola nynější návratem pana Ebra, domácího pána, z kanceláře. Paní domácí, právě v kuchyni přikládáním do kamen zaměstnaná, téměř se ulekla z příchodu manželova. Přicházelť jindy teprv k třetí hodině odpolední, dnes byl zde hned po dvanácté a k tomu vypadal tak divně, jak ho snad již dávno neviděla.
Začínaje od ošumělého cylindru, který byl stisknut skoro až na samé husté a pichlavé obočí a zvadlé řízy tlustých kdys tváří hlubšími ještě stíny prorýval, bylo vše na něm jiné než zrána. Vlasy dřív rovně přičísnuté byly kolmo vyhnány pod cylindr, oko takto bezvýznamné snažilo se patrně něco vyznačovat, široká ústa byla pevně sevřena, takže brada stála o něco výš, vpadlá prsa byla trochu vypnuta a pravá ruka držela skoro vodorovně jakýs podlouhlý svitek papíru, kdežto levá se zaklátila chvilkou jako ruka marionety, když principál právě neví, co s ní.
Paní domácí pohledla na něho, mžikem jí prolétla jakás myšlenka a ostrý obličej její se zdélil.
„Snad tě nevyhnali z úřadu?“ pravila hlasem náhle ochraptělým.
Manžel pohnul trochu hlavou, jako by se ho takové oslovení co nejprotivněji dotklo. „Dojdi mně pro Bavorovou!“ pravil hlasem trochu ztemnělým.
Jindy by as sotva byla snesla paní domácí odpověď tak nepřímou, výminečné vzezření manželovo působilo ale také na ni a kyselost neměla času vyvinouti se. Vyhlídla z okna. „Zrovna jde sem,“ pravila spatřivši sestupující do dvora Bavorovou.
Pan Eber vstoupil do pokoje. Postoupil až doprostřed ku stolu a zůstal zde stát. Upřel oko na stůl jaksi jen proto, že vůbec někam dívati se musil, nesejmul klobouku, neodložil svitku – patrno, že byl upraven na dojem, o kterýž se připraviti nechtěl a nemohl.
Slečna Matylda zadívala se udivena na otce. Konečně vypukla v hlasitý smích. „Ale, tatínku,“ zvolala, „ty vypadáš napnutě jako holub, když se nažere vikve!“
Jen lehce sebou pan domácí pohnul, ale zračila se v tom nejvyšší nevrlost.
Vtom však odevřely se již dvéře a vešla paní domácí, za ní Bavorová.
„Tady je – řekni jí tedy, co jí chceš!“ podotkla paní domácí.
Pan domácí napolo se obrátil k příchozí. Zrak jeho zakotvil se v zemi, ústa se rozevřela a začal hlasem slavnostně monotónním: „Je mně líto, paní Bavorová, ale nemohu pomoci – ode mne to už nezávisí! S vaším synem bude zle! Ano zle! Je lehkomyslný, je nedbalý, je všechno! Teď je zle! Opovážil se něco napsat o celém úřadě, něco hanebného o nás všech, ba i o panu presidentovi! – Ano! A psal to v kanceláři a měl to tam v šupleti, a když šel teď na dovolenou, nechal to tam, a našli to tam, je nedbalý, ani klíček si nevytáh. Začli to číst, je to české a hanebně psáno. Pan president ví, že umím nejlíp česky, i dal mně tu hanbu do referátu. Jsou prý tam věci strašlivé, nevím – nevím, může se stát i nejhorší, jste matka, měl jsem za povinnost, buďte na všecko připravena! Ženo, dej mně do pokoje lavor, čerstvou vodu k pití, nikoho mně tam nepouštěj, leda by přišel někdo z úřadu, ani k obědu mne nevolej, až přijdu sám. Sbohem, matko!“
Paní Bavorová byla bledá jako stěna; ústa se jí chvěla, oko rozpalovalo. „Pro pánaboha, prosím, jemnostpane, jsme chudi –“ vykřikla teď pronikavě.
Pan domácí přerušil ji odmítavým kývnutím ruky. „Nemohu a nesmím! Už je pozdě a všechno ztraceno! Povinnost je povinnost, spravedlnost musí být! To by bylo pěkné, aby kluci – no! Teď nemám více času!“
Učinil několik drobných nucených kroků a zmizel do druhého pokoje.
Zavřel za sebou vážně dvéře, zakýval se ještě jednou vpravo vlevo, pak teprv odložil klobouk. Přikročil k psacímu stolku a položil svitek opatrně naň, jako by se bál, aby se mu nepřelomil.
Jindy, přišed domů, uvolnil sobě v šatu; dnes upravoval se ještě více a jakoby slavnostně před zrcadlem. Pak prohledl všecka péra, oprášil podložku a přešoupnul sedadlo několikráte, než sobě usedl.
Když konečně vzal svitek do ruky, aby jej rozbalil, vytáhl obočí až na samý vrch čela a oko jeho sledovalo opatrně každý záhyb papíru.
VII. Kousky zápisků praktikantových
Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.
Budu si psát feuilletonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana presidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.
Tamhle na toho ulízaného pana akcesistu nebudu musit přijít s filosofií sférickou, jen tak s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten „krásný“ pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní –jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úřadníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je „duševní“ jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřadní normále. Je jim to patrně jedno, vyšlapují-li akta aneb užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyslapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojanští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové. Odevřem si je!
Jen pan rada sobě přeje odpočinku a čte noviny. Teď je odložil –
Ten se na mne podíval, když jsem ho prosil, aby mně také noviny ku přečtení půjčil! Nepromluvil ani slova, ale já jen hořel a studem se mně až oči zalily, když jsem zase k svému stolku zasedal. Neviděl jsem ničeho, ale cítil jsem, že jsou ústa všech přítomných ustrnutím odevřena nad tou smělostí praktikantovou!
Kéž jsem zase v koleji s tou nadějnou výhlídkou na všechno ve světě a na nic! Tady se mně výhlídka ouží, nevím – nevím, jak vysoko to přivedu!
Co stylistickou zkoušku dali mně první den úkol, abych popsal city při pohledu na lokomotivu. Zapřáh jsem před lokomotivu Pegasa a vyjel jsem sobě směle do říše lidských pokroků. Pan president prý vrtěl tuze hlavou a řek, že jsem divný člověk.
Ještě jsem s nikým nemluvil a už jsem zaslech, že mně říkají ‚Svornostr‘. Na všechen způsob půjde to ztuha! Kéž jsem zase v koleji! – Nejde to ale!
To je vzduch! Prométheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.
Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík, když jsem ještě špačka tlouk a německé myši za nožičky tahal. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona; „Insel“, myslel jsem, že je totéž co „Inslicht“, a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojanským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho, jak chceš, nic než dřevo!
Včera jsem jim řek, že pařížské dámy nosí péra z braziliánských opic, předevčírem jsem jim řek, že arcibiskupský slavnostní kočár je stavěn podle ekypáže svatého Eliáše, zítra ustřihnu Azorovi kus chlupů z ocasu a řeknu jim, že jsou to ty vlasy, které sobě trhala Isis, když umřel Osiris.
Mají mne za nesmírně učeného a baví se rádi se mnou. Ale neodvažují se vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip, kdežto pak nastane všeobecný tělocvik v smíchu. Když ale pan rada vyjde na chvilku ven, začne hned všeobecné „hejbejte se, škatule“, a každá tvář se rozšíří a každý ponížený hrb narovná. Patří to k dennímu pořádku a tajně vytahují hodinky, nevyjde-li již ve všem pravidelný pan rada.
Pověst o mé učenosti šíří se dál a dál. Dovedl jsem přečíst kyrilikou psaný přípiš srbský, to je ohromilo. Pan rada pátého oddělení mimojda mně zaklepal na ramena a povídal: „Všechno se může někdy potřebovat, držte se ale praktického!“ Ten pan rada těší se pověsti, že umí psát. Vydal prý také nějakou knihu, myslím že onucologii, totiž návod, jak nejpraktičtěji onuce na noze skládat.
Takového něco jaktěživ více nespatřím!
Pan president přišel do našeho oddělení pro nějaký akt. Vystoupil jednou nohou sám na žebřík, a když ji zas sundal, vstoupl na nohu pana Hlaváčka. Starý ten osel nechtěl ze samé úcty říci panu presidentovi, že mu stojí na noze. Připadal mně jako druhý Laokoon; v jeho tváři byla nesmírná bolest a přec nezmizel s ní povinný, akademický úsměv nízkého úřadníka. Konečně zpozoroval pan president, že někdo těsně za ním stojí; chtěl se na neslušného obořit, tu ale viděl, že nemá pod sebou cíp aktového balíku, nýbrž jen poníženou cizí nohu. „Ah pardon!“ řekl s milostivým úsměvem. Pan Hlaváček se ale belhal ku svému stolku, usmívaje se v bolestech svých velkých, pravý vzor ušlechtile dojemné plastiky. Ostatní mu jistě záviděli; kdo ví, kdy mu to prospěje!
Pan president se mne ráčil zeptat, nemám-li žádné sestry. Porozuměl jsem tomu starému mládenci, – ale počkej, ta otázka ti bude drahá! Vždyť já vím, pane presidente, kde ráčíte holdovat lásce; nejkrásnější ze všech akcesistů mně to řekl! Je prý opravdu hezka ta vaše milenka; snad bude o to pro mne hezčí, oč já jsem mladší vás. Až ji uvidíme! Nebude-li pro nás, snad bude pro pana akcesistu, který se má za samého Narcisa. Něco se stane!
Pan president ráčil nás všechny svolat k sobě do presidiálního svého pokoje. Bylo nás mnoho co do kusů a před námi stáli páni radové v polokruhu. Páni radové špitali mezi sebou, my ostatní, učinivše každý zádům páně presidentovým slušnou poklonu, stáli jsme bez pohnutí.
Pan president seděl a psal, dlouho sobě nás nevšímaje. Vedle mne stál druhý exemplář praktikantské mé mizérie, v dosti slušném a lidském vydání. Řekl jsem mu nějaký vtip do ucha, už nevím jaký, jistě ale špatný, neboť se ani nezasmál. To mne dopálilo, opakuju mu vtip a sprovázím jej zalechtáním. Garnitura mého vtipu působí, soupraktikant vyhrkne jako raketa – všeobecné ustrnutí, nejvšestrannější opštkování – pan president vstává.
Vstal, postavil se a mluvil:
„Dal jsem si vás zavolat, abych vám řekl, že děláte slohem svým hanbu našemu úřadu u všech vyšších instancí. Jeden rodí samé slony a druhý samá půlčata, prostředně a tedy slušně dlouhou a vypracovanou periodu jsem od vás nečetl již mnoho let, vlastně nikdy. To pochází z toho, že píšete pořád dál, aniž byste myslili, nebo zas, že vás každá myšlénka ihned omrzí, žádná vážnost, žádná opravdovost. Pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: protože žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě sloh svůj zlepšit. Jděte zas ku své práci, pánové, a pamatujte sobě, že nikdo nepostoupí výš, kdo nebude mít sloh!“
Nastalo kruté polování po celém úřadě i obcházel pilně každý od muže k muži, aby sobě opatřil potravy z kuchyně německé. Kdo měl doma nějaký starý ročník Bohemie, byl považován za něco.
Rozmluvy české přestaly. Ledaže dva zcela důvěrní, z nichž jeden ví, že druhý není udavačem, slůvko po česku sobě řeknou na chodbě nebo v mrtvém archivu. Připadají mně jako tajní šnupáci.
Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí.
Je konec prvního aktu dnešní úřadní činohry. Pan rada vyšel, jako Moliérův „Le Malade imaginaire“ na konci prvního aktu vychází. Zábava v meziaktí.
Rozprava u stolku vpravo ode mne:
„Dnes máme pátek, už se těším na knedlíky, moje žena je dělá, že se jen rozpadávají.“
„Maso nemíváte v pátek?“
„I ano, půl libry pro všechny jako vždy. Co bychom vařili! My světíme jen největší posty a pak si popřejem ten kousek ryby. Aspoň jednou za čas kousek ryby slouží ku zdraví!“
„Takhle kousek černé s knedlíkem a kousek smažené! Pro děti – vy arci nemáte dětí – musí být něco z mouky. Vloni poslala nám švakrová kopu hlemýžďů, žena je udělala šlampet.“
„Že se o postu jedí divoké kachny, tomu rozumím, žijou ve vodě; ale hlemýžď leze přec po zahradách!“
„Nechal jsem si říct, že jednou byli hlemýždi jenom ve vodě. Ostatně lezou tak, jako by plavali, a jsou němi jako ryby, to to bude! – Ale to je divno, že ryby nejedí žádné maso, ony to vědí, že samy jsou postním jídlem!“ –
Rozprava u stolku vlevo ode mne:
„Pan president má pravdu. To jsou beztoho samí blázni! Ne, co se ti lidé namluví hloupostí! Němčiny potřebujem a dost, jakpak bychom psali! A kdo chce děti nechat trochu frančtiny naučit, dobře!“
„Nemůže jim to škodit!“
„Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená a řekne mně: ‚Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš!‘ „
„Ano, ano, tak je to!“
„Ondyno jsem četl v novinách, že chtějí nalézt nějakou řeč universální. To je pitomost!“
„Pánbůh by to ani nedovolil!“
„Ať se naučí každý německy a je to!“
„Ba!“
Dveřím nejbližší zahvízdne „pšt!“ Vše je hned u svých stolků.
Pan rada vkročil s rozepjatou vestou.
„Zdá se mně, že puknu, jak tloustnu,“ praví, „musím buď k doktorovi nebo k babičce!“
Tělocvik v smíchu.
Kde je taková duševní chudoba, musí být také chudoba hmotná. A je! Podivil jsem se, jaký ti lidé žijou život povrchně klamný, uvnitř bídný.
Snad dvě třetiny z nich mají gážovní archy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce. Chodí k nám baba rohlíčkářka, té prvního zaplatí a druhého od ní zase na dluh berou. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by byl jeden druhého k návštěvě zval; nejspíš že se stydí za domácnost svou.
Člověk porozumí pak ledačemu!
Dnes jsem dostal presidiální přípis, abych sobě dal ostříhat trochu dlouhé své vlasy. To bych byl blázen!
Mám teď spojence. Nejkrásnější ze všech akcesistů začal se mým návodem podpisovat Wenzl Narcis Walter. Jeden takto okrášlený akt dostal se do rukou pana presidenta a ten na nejkrásnější ho přiletěl. Prál mu, aby dojista zanechal všechny takové hlouposti a raději pilně pracoval, že prý beztoho leností až smrdí. Narcissus poeticus a smrad!
Však já vím, co panu presidentovi u spojení s nejkrásnějším nevoní. Je to ten chodník pod jistými okny!
V důvěře že mne pan Eber neprozradí, vylhal jsem si dovolenou. Řekl jsem, že mně babička, po níž dědit mám, k smrti stůně.
Pan rada mně dovolenou sice dal, podotknul ale přísně, že by praktikant ani neměl mít babičku.
Je s poledne dne třetího, středy, a dům se připravuje, aby vypravil a sprovodil mrtvolu staré Žanýnky.
Na stinném dvoře stojí na márách černým suknem pokrytých jednoduchá sice, avšak dosti pěkná umrlčí truhla, černě a leskle natřená, s čtyřmi medvědími, pozlacenými pazoury. Na víku je pozlacený kříž, kolem něho rozkládá se zelený myrtový věnec, s něhož visí široká bílá stuha. Ku každé podélní straně mar jsou pro ozdobu přistaveny černé, as dvě stopy vysoké a čtyřhranné tabule, na nichž vypuklé, stříbrné ozdoby figurové, znaky to pohřebního bratrstva.
Vyjímaje pana Lakmusa, jenž se dívá z okna hořejšího, a Josefinčinu chorobnou sestru, jež stojíc na podnožce hledí přes zábradlí druhého patra, jsou všichni nám již známí obyvatelé domu dole na dvoře shromážděni a všichni jsou v obleku slavnostním. Mezi nimi spatřujem tváře několika nám zcela neznámých pánů a paniček. Není právě mnoho ostrovtipu potřebí, abychom na jejich chladně opravdových a zvykově napnutých tvářích poznali, že jsou to příbuzní Žanýnčini. Síla žen a dětí ze sousedstva stojí po dvoře a na schůdcích.
Právě byl přišel kněz s kostelníkem a ministranty a modlitby začaly. Skoro až u dveří Žanýnčina bytu stály podle sebe Bavorová a paní hospodská. Hned první slova monotónního recitativu pohřebního pohnula Bavorovou tak, že se jí oči zalily a zčervenalá náhle brada se chvěla v upřímném pohnutí. Paní hospodská dívala se chladně; bez ohledu na slzy své sousedky náhle se k této sehnula a začala rozkládat.
„Ti se přihnali jako židé na licitaci! – Nikdy se o ni živou nestarali, teď honem přiběhli pro dědictví! Pán bůh jim je požehnej, však my bychom jim nebyly ničeho ukradly, a nemusili zavřít všecko a máry postavit na dvůr. Dali vám něco z pozůstalosti za vaše služby? Že nedali?“
„Ani nitku!“ šeptala Bavorová chvějícím se hlasem.
„A nedají!“
„Já také ničeho nežádám. Dej jí pánbůh nebe, já jí posloužila z lásky křesťanské.“
Modlitby byly skončeny, rakev vykropena. Černý „bratr“ sebral ozdobní znaky, obecní sluhové chopili se rakve a vynesli ji průjezdem ven na ulici.
Za pohřebním vozem stálo tu několik fiakrů. Do prvních vlezli příbuzní Žanýnčini, do ostatních paní domácí, pan domácí a slečna Matylda, Josefinka se svou matkou, do posledního paní Lakmusová, slečna Klára. Paní Lakmusová zavolala pana doktora, aby přisedl k nim, a že bylo ve voze místo pro jednu ještě osobu, rozhlížela se, kdo ještě místa vyhledává.
Stáli tu ještě pohromadě paní hostinská, Bavorová a Václav.
„Paní hostinská, paní Bavorová,“ volala paní Lakmusová, „přisedněte si některá k nám!“
Obě se hnuly zároveň k vozu. Paní hostinská pohledla kosou na Bavorovou. Obě přistouply k vozu zároveň a chtěly nohu vyzdvihnout na stupátko. To bylo paní hostinské již příliš mnoho. Chytila rukou kliku dvířek a obrátila se v zlostném udivení: „Nu já jsem snad přec měšťanka?!“ pravila ostře a vstoupila do vozu.
Bavorová zůstala mimovolně stát. Myšlénky se jí zarazily. Václav to byl vše pozoroval a slyšel a přistoupil k matce. „Maminko,“ pravil hlasem nuceně pevným, „my dva půjdem spolu za vozem, beztoho by sic nikdo nešel! A u brány mužem si vzít drožku, budem-li chtít až na hřbitov s sebou!“
Od včerejšího úřadního sdělení pana domácího nebyla matka na syna ani promluvila. Teď jí nechtělo slovo z úst, avšak jen okamžik trval zápas, pak přisvědčila: „To se rozumí, že půjdem! Mně nesvědčí jízda a drožku si nevezmem. Budeš-li chtít s sebou, nadejdem si od brány ke Košířům pěšinou. Já ji doprovodím nebohou pěšky, udělala jsem jí v životě mnoho dobrého a posloužila jsem jí po smrti. Proč bych jí neobětovala těch několik kroků z lásky křesťanské!“
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést – ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím – zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. –
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
Večerní hodina letních „táček“ blížila se. Denní světlo bylo sice ještě bílé, ale již se zdála to být bělost znenáhla a opatrně se blížícího spánku. Lidé se takřka nehýbali, byl právě tak okamžik, kdy práce již ustála, chuť k večerní rozpravě a zábavě ještě se nedostavila.
Pan doktor seděl u psacího svého stolku. Na jeho tváři jevila se opravdová zamyšlenost. Přemýšlel o něčem vážném a chtěl patrně něco vážného vykonat; pošupovalť kalamář hned sem a tam, překládal péra s pěknými kostěnými držátky, prohlížel opět a opět pružné jich nožičky. Teď odevřel šuple a vyndal z něho půl knihy tenkého papíru. Sňal jeden arch, držel jej chvilku před sebou ve vzduchu, konečně se poodevřená ústa jeho odevřela dokořán, hlasité „ano“ vyplynulo z plných prsou a pan doktor složil arch úřadně podél ve dví.
Patrno, že to byl vážný čin a že stál namáhání, neboť pan doktor hned nato vstal a začal se jaksi v odpočinek procházet pokojem. Chodil jím divně, jako by se motal, někdy dva kroky kupředu a jeden nazad, při čemž hlava hned skleslá na prsou, hned zase s vynucenou smělostí se vztýčila.
„Ano,“ vydechl přitom zase ze sebe. „Když to má být – a být to už musí, ať jde všechno co nejčerstvěji! –Jsem v takových klepetech, že třeba rozhodného spěchu. O, ta stará Lakmusová by mne nepustila – a Klárka taky ne – hodná holka – rozhodl jsem se ale! Tady už nemohu zůstat, vše musí být vyřízeno v několika dnech. – Zítra donesu třetí báseň osobně k Josefince. Zapředu hovor, dám jí báseň ku čtení, budu pozorovat každé zachvění se svého koťátka, pak to hned doděláme. – Uřadní zadání napíšu si ale dnes – hned –jsem v tom humóru –“
Pan doktor zahalil se v župan a otočil šňůrou, jako by se před zimou chrániti chtěl. Usedl rozhodně k stolu, namočil péro, zavířil jím několikrát na svršku archu, pak je spustil a na papíru začernalo se obrovské, krásně točité S.
Hned nasadil zas dál a písmena se kladla hbitě a správně k druhé. Psal, jak následuje:
„Slavný magistráte královského hlavního města Prahy!
V úctě podepsaný oznamuje, že ve stav manželský vstoupiti hodlá s pannou –“
Zadíval se na to a zavrtěl hlavou. „To nejsou brejle – tmí se, zandám okna a rozsvítím!“
Vtom zaslechl lehké klepání na dvéře. Rychle chytil pan doktor nepopsaný arch papíru a položil jej na začaté písmo. Pak vynutil ze sebe slabé: „Vstupte!“
Do dveří vkročil Václav.
„Nevytrhuju, pane doktore?“ a zavřel za sebou dvéře.
„I ne – jen dál –“ mručel pan doktor v rozpačitém ochraptění náhlém, „chtěl jsem sice právě něco začít – ale jen si sedněte! – Copak mi nesete?“ Otázku tuto položil tak ze zvyku a bez vztahu k papírovému závitku, jejž Václav v ruce držel; nebylť sobě vůbec pro rozpačitou mlhu před očima Václava důkladněji posud všimnul.
Václav usednul. „Nesu vám, pane doktore, něco pro chvíle rozechvělé, ač budete-li tím chtít nervy svoje ukojit. Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka. Jednoduchá myšlénka, snad až chudá, ale původní provedení – mně se hnusí užívat posud běžných novelistických forem i předmětů. Uvidíme, co tomu prvnímu novelistickému pokusu řeknete –“ a položil závitek na stolek páně doktorův. Každý pohyb Václavův byl mladě svěží.
„Vy si pořád hrajete – nu, jste mlád!“ usmál se pan doktor. „A jak se máte, pane Václave?“
„Teď zle a mám naději, že bude hůř! – Vyženou mne nejspíš z úřadu – přišli na jakés zápisky moje, v nichž jsem pana presidenta satirisoval. Pan domácí má moje vyhnání v referátu.“
„Nešťastný, neopatrný mladíku!“ spráskl pan doktor ruce. „A co hodláte dělat?“
„Co hodlám dělat? Nic! – Stanu se spisovatelem!“
„No – no – no!“
„Později bych tomu beztoho neušel – myslím, že jsem už dozrál! – Či míníte snad, pane doktore, že nemám dostatečného talentu?“
„Na velkého spisovatele je třeba velkého talentu a malí spisovatelé našemu národu nepomohou. Malí jsou jen svědectvím duševní naší nedostatečnosti, zeslabí lid myšlenkově, a cítí-li se potřeba něčeho vydatného, sáhá se pak do ciziny. Jen ten, kdo je schopen veskrz původních a nových myšlének, má právo vstoupit do literatury. Obratných nádeníků máme víc, než je nám zdrávo!“
„Pravdu máte, pane doktore, a že chováte tak zralé náhledy, mám také tak neobmezenou důvěru k vám. Souhlasím – a měřím dle toho sebe. Nechme těch slov ,veliký‘ a ‚malý‘ a pak vyslovím směle, snad i drze, že znám velikost cíle, a kdo tu dobře zná a přece se odváží, má kus oprávněnosti v sobě a dovede něco alespoň. Nebudu se zanášet vyplňováním literárních mezer, nebudu pracovat podle šablony. Stanovisko evropské literatury vůbec bude mým stanoviskem. Budu psát moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo řeknu, co myslím a co cítím. Jakž bych takto neproniknul?“
„Hm – máte peníze?“
„Míníte, mám-li něco při sobě? –Jen as dvě zlatky, nemohu vám vydlu –“
„Ne – ne! Míním, máte-li nějaké kapitály!“
„Ale vždyť víte –“
„Nu tedy neproniknete! Ano, kdybyste měl kapitál dost veliký, aby vás uživil a mimo to aby vám zbývalo na náklad pro každý řádně dozralý spis váš, za deset let dobyl byste sobě uznání a vycházely by pak vaše spisy snad i jiným nákladem než vaším vlastním. Ale tak nedojdete nikam. První takový veskrz samostatný spis vytisknete na dluh a nerozprodáte ho, k druhému ani nedojdete. Sesypou se na vás, za prvé za vaši samostatnost, která se v malých rodinách a malých národech netrpí, za druhé za to, že líče pravdu kopnul jste do malého světa a do malých lidí. Jizlivější řeknou, že jste bez talentu neb přímo blb, dobrosrdečnější, že jste blázen. Reklamy pro vás nebude –“
„Kdožpak by stál o reklamu?“
„Její přece z počátku třeba, lid náš věří tištěnému, co se mu neschválí, o to se nestará. Zato ale budou vám navzdor činit reklamy pro jiné. Ti porostou, vy zůstanete trčet, roztrpčíte se, snad budete vyvádět spisovatelské hlouposti, snad vás pero vůbec omrzí. Mimo to zůstane otázka hmotná stále naléhavá. Nebude pomoci, musíte se ohlednout po literárním nádenictví. Z toho vyplyne opět nechuť k psaní. Obmezíte se na práce nejnutnější, zakysáte neb zpohodlníte, jste hotov, znovu začít je nemožno!“
„No zcela tak jistě nebude! Slibuju sobě výsledek hned od prvního vystoupení. – Prosím, přečetl jste již podaný vám svazek mých básní?“
„Přečetl.“
„A co, prosím, říkáte tedy?“
„Inu, čte se to dobře – některé písničky jsou hezky – ale prosím vás, co s písničkami pro nás! – Snad byste dobře udělal, kdybyste to spálil!“
Václav vyskočil ze sedadla; mimovolně vstal také pan doktor a opřel se rukou o stůl. Chvilku bylo ticho. Václav přikročil k oknu a položil čelo na ně. Brzy ale zas promluvil hlasem stísněným:
„V neděli půjdete na svatbu, pane doktore?“
„Na svatbu? – Na jakou svatbu?“
„Vždyť mně přec povídala Pepička, že budete svědkem! – Já budu mít hodnost družby.“
„A kdo se žení‘?‘
„Cožpak nevíte, že Pepička má se strojmistrem Bavorákem v neděli oddavky?“
Panu doktorovi zčernalo vše před očima, hlava se mu zavířila, těžce sklesl do křesla.
Václav přiskočil a nahnul se nad ležícím.
„Schází vám něco – co je vám?“
Neobdržel odpovědi – jen opakované silné zachroptění poučilo ho, že třeba pomoci. Odskočil rychle ke dveřím a volal ven: „Paní Lakmusová – slečno Klárinko – honem sem dejte vodu a světlo – panu doktorovi přišlo zle!“ Pak zas přistoupil k ležícímu a jal se mu sjímat nákrčník a rozhalovat župan.
Paní Lakmusová přiběhla s hořící svítilnou, za ní vstoupila slečna Klárka. „Vodu – jen rychle vodu sem!“ velel Václav.
Pan doktor byl ale již zase odevřel oči. Zaslechl slova Václavova. „Ne – ne – žádnou vodu!“ jal se s přemáháním mluvit. „Mně už je dobře! – To bylo jen tak od dnešního parna – v letě se mně to někdy stává!“
„Jen běž!“ velela paní Lakmusová, „přines honem šumivku a trochu malinové šťávy – máme to všechno doma – běž, Klárinko!“
Slečna Klára odkvapila.
„No už je dobře,“ mínil Václav, „ale lekl jsem se! – A dnes přec ani nebylo tak strašné parno! – Ale teď je dobře a jste v dobrých rukou, mohu se vám poroučet! Sbohem, pane doktore, sbohem, jemnostpaní!“
„Sbohem,“ usmíval se nuceně pan doktor, „a co jsem vám řekl, bylo dobře míněno!“
„Vždyť já jsem přesvědčen a děkuju vám. Sbohem!“ Václav zmizel.
Slečna Klárka přinesla na tácku vodu se šťávou a práškem. Pan doktor se vzpouzel, musel ale popít ochlazujícího nápoje.
„Jen pijte, milý zeti,“ nutila paní Lakmusová. „Zůstanem tu nějakou hodinku u vás. Beztoho jsem vás chtěla s Klárkou dnes překvapit a navštívit. Vy jste oba jako děti, bojácní a nesmělí. Kdyby mne nebylo, ani byste se za sebe nedostali. – Ale, ale – já postavila v strachu svítilnu panu doktorovi zrovna na bílý papír, ani jsem neviděla, kam ji stavím!“
Zdvihla svítilnu a dávala papíry stranou. Svrchní arch se svezl, paní Lakmusová zadívala se na písmo. Pan doktor nemohl vypravit slova, byl nanovo ohromen.
Obličej paní Lakmusové rozjasnil se jako slunce. „Ale to je pěkné, to je pěkné!“ začala. „Podívej se, Klárinko, pan doktor píše už o dovolení k ženitbě! Podívej se, přišel zrovna až k tvému jménu! – Ale tu radost musíte udělat Klárince, že před ní vepíšete jméno její! – Vezměte pero, prosím!“ Pan doktor seděl jako přimražen.
„Nu neupejpejte se přec tak!“ Paní Lakmusová namočila péro a dala je panu doktorovi do ruky. „Klárinko, pojď se dívat!“
Blesk náhlého rozhodnutí projel panem doktorem. Stiskl péro, hřmotně přitáhl křeslo, nasadil a připsal „Klárou Lakmusovou“.
Paní Lakmusová spráskla radostí ruce.
„A teď si dejte po hubičce! – No vždyť už můžete! – Neupejpej se, hloupá důro!“
Nad Petřínem stojí měsíc, jasný a skvoucí se. Lesnatá stráň vrchu je zaplavena mlhavým světlem a poskytuje snivý, básnický pohled, jako bychom jasnou mořskou vodou hleděli na les podvodní. Mnohý as zrak těká neb zakotvil se někde na stráni té, jistěže každý v hluboké dumě nebo cituplném rozechvění!
Z druhého patra zadní budovy hledí k ozářenému Petřínu Josefinka, položena do okna; vedle ní je ženich její. Jasné světlo měsíční dobře nechává nás rozeznat pěkné tahy mladého muže; oblý obličej je vrouben hustým plavým vousem, oko září životní silou. Josefinka hledí upřeně a mlčky do záplavy světla, ženich její obrací častěji zrak na dívku, jejíž tílko byl pravicí ovinul, a při každém takovém pohledu přitiskne dívku lehce, lehýnce k sobě, jako by se bál setřít pel krásného okamžiku.
Nyní se naklonil a dotknul se rty svými kadeří dívčiných. Josefinka se obrátila k němu, vzala jeho ruku a přitiskla ji k ústům svým. Pak vztáhla ruku svou a dotkla se pěkné, husté myrty, která stála podle na okenní zdi.
„Jak stará by teď byla tvá sestřička?“ tázala se hlasem ztemnělým.
„Právě by byla tak rozkvetlá jako ty.“
„Matka tvá ani neví, jakou radost mně učinila, že mně poslala myrtu k svatbě, a tak z daleka!“
„Ba ví! U nás pevně věří každý, že myrta zasazená z mrtvé ruky a dochovaná až k svatbě je zárukou štěstí. Od toho okamžiku, kdy jsem vzal sestřičce v rakvi ležící myrtu z ruky a do země ji zasadil, jistě že se matka každého dne nad ní modlila a slzami ji kropila. Matka je neskonale dobra.“
„Jako ty –“ vzdechla dívka a přitulila se ještě blíže k svému ženichovi.
Odmlčeli se zase oba a hleděli do jasného vzduchu jakoby do snů o budoucnosti své.
„Jsi dnes nad obyčej mlčeliv,“ šeptala konečně zase dívka.
„Pravý cit nemá jazyka, jsem blažen, tak blažen, že ani nikdy později nenaleznu slov k naznačení nynějšího svého blaha. Tobě není tak?“
„Ani nevím, jak mi je. Zdá se mně, že jsem jiná než jindy, vznešenější. Kdyby neměl mít cit ten trvalosti, chtěla bych nyní v něm umřít.“
„A pan doktor by plakal nad hrobem písničky,“ škádlil ženich. „Vidíš,“ dodal zase hlasem opravdovým, „ať je tomu, jak chce, já myslím, že kdo opravdu miluje, ani nedovede nic takového napsat. Já bych ovšem nedoved také jindy – ale myslím, že hraje doktor s tebou komedii.“
„Ne, on je dobrý.“
„Vida, jak se zastává! Říkej, co chceš, ty písně tě přec jen těší!“
„Nu –“
„Aha, vždyť jsem to věděl! Vy ženské jste všechny stejny. Musíte a musíte mít své cukroví, své pochoutky vedlejší. Rád bych věděl, čím jsem sobě toho zasloužil.“
„Karle!“ promluvila Josefinka zděšeně a podívala se mu ustrnulá do očí, jako by ho nepoznávala.
„I vždyť je to pravda!“ pokračoval mladý muž rozhorlen. „Kdybys se nebyla k němu i ke mně obojetně chovala, nebyl by se směl odvážit.“ Pošinul Josefinku trochu od sebe. Pravice jeho, jíž ji byl ovíjel, svezla se zpět k tělu, jen levá ruka jeho zůstala v rukou dívčiných. Mrtvě ležely ruce v sobě.
Oba se zadívali mlčky do vzduchu. Trvalo to dlouho, co pohlíželi ven do neurčita, co stáli tak tiše, sotva že oddychujíce. Náhle ucítil Karel na ruce své palnou slzu, která byla skanula s očí Josefinčiných. Trhl sebou a při tulil ji vzlykající pevně k sobě.
„Odpusť –Josefinko – odpusť!“ prosil.
Děvče štkalo.
„Prosím tě, jen neplač! Hněvej se na mne, ale neplač! – Mlč – já chybil, vždyť vím, že nejsi klamu schopna, že mne miluješ upřímně, jako já tebe!“
„Ale v tom okamžiku jsi mne zajisté nemiloval, když jsi mne odstrčil od sebe!“
„Je pravda – byl to zlý okamžik! Ani jsem netušil, že jsem tak hloupé žárlivosti mocen! – Divno, mně bylo skutečně tak, jako bych byl náhle lásku utlačil! – Zapomněl jsem, žes mlada a hezká, já blázen, vždyť vím, že každé děvče, které má vůbec jen zdravé tělo, která není zkřivena a příliš ohyzdna –“
Vtom zašustlo něco za milenci a oba se náhle obrátili.
Churavá sestra Katuška byla stále v světnici za nimi seděla. Ani se nebyla pohnula při celém výjevu a milenci byli na nebohou zapomněli. Při posledních slovech Karlových se náhle vzchopila, učinila ale jen několik kroků a sklesla usedavě plačíc do blízkého křesla.
„Katuško – proboha, drahá Katuško!“ zabědovala Josefinka.
Oba milenci stáli s třesoucím se srdcem vedle choré, plačící Katušky. Oči jejich byly zality slzami, ústa se chvěla, ale netroufala si pronést ani slůvka útěchy.
XI. Prvotina novelistická, která prosí za laskavé shovění
Podivno bylo panu doktoru Josefu Loukotovi, když se dne následujícího probudil, líbán tím nejkrásnějším slunkem na světě. Hlava mu vířila, bylo mu, jako by se mu mozek rozskočiti měl, čivy jeho se chvěly zimničně. Divné postavy splítaly se v jeho obrazotvornosti, Josefinka, Bavorák, Klárka, paní Lakmusová, Václav míhali se sem a tam, mezi nimi ještě jiní lidé, jemu zcela cizí, pak zvířata atd.
Náhle zasvitla mu první myšlénka souvislá a jasná, vzpomněl si, že je ženichem. Mráz ho projal; pan doktor se vzpřímil na loži. V tomtéž okamžiku padl zrak jeho na stolek podle lože, na němž rozloženy byly jakés popsané papíry – nyní rozbřesklo se panu doktorovi již úplně, věděl, že byl ve včerejším rozechvění, v noční bezsennosti užil odporučené mu novelistické šumivky, novely Václavem přinesené.
Nehodlám psát podrobný popis nervosního rozechvění páně doktorova, moji čtenáři jsou dosti důmyslní, že dovedou dle povahy páně doktorovy a dle zběhlých se událostí vše sami dobře si myslit. Avšak, abych jim byl trochu nápomocen, mám za svou povinnost sdělit zde lekturu páně doktorovu: pak má čtenář všecky pomůcky po ruce a dovede sobě třeba i pestrý sen doktorův domyslit.
Zde je ta novela!
O NĚKTERÝCH DOMÁCÍCH ZVÍŘÁTCÍCH
Poloúřadní idyla od Václava Bavora
Zápisníku pana Ondřeje Dílce stránka právě sedmnáctá
…… nickému mistru strhnu něco, na všechen způsob strhnu, je taky pravda, copak ho může ta obmítka stát a jednomu zedníkovi taky nedá pětku, beztoho bych byl nedal dělat nic, kdybych byl věděl, a taky už nedám. To já vím, že by konečně, když ale nic nemá než tu šenkovnu a jedno dítě, a ta moc nenese, já bych dovedl zvelebovat, ale její kluk a můj kluk jsou už dvě děti a člověk neví, kolik by jich ještě přijít mohlo, a když si člověk bere vdovu, musí hledět do budoucnosti. Arci je můj dům dosti veliký a kdo ví, co bych neučinil ještě až pozděj, teď ale neučiním nic a celou noc jsem nemoh spát, ačkoli se mně znechutila, je pravda. Chce mne přinutit tím holobrádkem, to se jí ale nepodaří, taková usedlá ženská měla by mít už víc rozumu, na tom nezáleží, že dostudoval, copak z něho bude, doktor, profesor nebo redaktor, a to víme. škoda že má smlouvu na pololetní výpověď, hned by se musela stěhovat, on si ji jistě nevezme, to ona taky ví, ale chce zlobit. Počkej, avšak ale já ti odtrumfnu a když chce domácí pán, může vždycky a já už taky vím, co udělám ještě dnes. Pak si volej pip pip puti puti, když půjdu přes dvůr, abys mne nemusila jako vidět a pozdravit a dobrýtro vykoktat, dnes…
Soukromý list Jana Střepeníčka, praktikanta u magistrátu, Josefu Písčíkovi, koncipistovi tamtéž
Drahý příteli a vážený příznivce můj! Zajisté že mně ráčíte odpustit, obracím-li se k Vašnosti s prosbou. Slíbiti jste mně ráčil, že mne budete při ouřadnické kariéře mé podporovat vplyvem svým i vzácnými svými zkušenostmi. Odpusťte ale, že nepřicházím se svou záležitostí oustně k Vám; vždyť víte, že páni radní tuze neradi to vidí, když praktikant zabíhá do jiného bureau a nezůstává u svého stolku sedět!
Nyní ale, abych zbytečně nezdržoval, již ku záležitosti a žádosti mé! Pan sekretář uložil mně, abych všechny včerejším dnem došlé spisy roztřídil dle referátu, do kterého náležejí. Považuje to, myslím, za jakous zkoušku a já jsem při své nezkušenosti pro to s jedním číslem v opravdových rozpacích. Račtež dovolit, abych Vašnost seznámil s obsahem spisu záhadného.
Pražský domácí pán, pan Ondřej Dílec z č. pop. 1213-1., žaluje hostinskou paní Helenku Velebovou, že tato drží pro zbytečnou zábavu svou velké množství slepic, kapounů a kohoutů, kteřížto poslední nepoměrně časně zrána kokrhajíce nájemníky zmíněného domu ze sna plaší. Žalobník tedy žádá, aby obžalované zakázáno bylo držení drůbeže.
Toť obsah spisu, o němž nevím, do kterého bych jej vřadil referátu. Poslal bych Vašnosti spis k osobnímu nahlédnutí; ráčíte ale sám dobře vědít, že nemohu odvážiti se vypůjčení spisu ouřadního. Prosím o laskavou, dle uznání třeba jen krátkou radu a neračte se horšit, žádám-li, abyste mně odpověď svou poslal zapečetěnu. Vašnosti nejoddanější
Jan Střepeníčko.
Ouřadní přípis N. C. 13211, znějící pánu a panu Med. & Chir. dru. Edvardovi Jungmannovi
Z nařízení presidiálního vědomost se Vám dává, že máte dne 4. srpna dostaviti se na radnici do čísla 35., abyste odtud co člen komise spolu ještě s jedním Vám přiděleným ouřadníkem vybral se do čísla pop. 1213-1. k vyšetření záležitosti, do odboru zdravotního náležející.
V Praze dne 2. srpna 1858.
Veřej m. p.
Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi
Milá sestro!
Pozdravuju a líbám Tě tisíckrát a taky Toníček Ti posílá moc hubiček a abys mu něco poslala. Zeptej se svého muže, pamatujete-li se ještě na Kalhotkovic Jeníka, toho nejmenšího, ten už je teď velký a studovaný a chce být taky profesorem. Snad se bude na něho pamatovat, protože chodil domů na vagace, já už jsem ho neměla v paměti a Ty bys ho taky nepoznala, jak výrost a sesílil. Chodil ke mně přes dva měsíce na stravu a pak jsme se teprv smluvili, když neměl peníze, to víš, jak to bývá u studentů, zvlášť u těch, co za něco stojí, on ale není darebákem a je už se studováním hotov a nechává Tebe a muže pozdravovat. Kalhotka je tuze veselý a moc se mu nasměju, protože je upřímný. Udělal na mne tištěné básně, to víš, takové bláznovství, však Ty tomu co profesorka taky rozumíš, napsal tam, že jsem jako hvězdnatá noc a takové hlouposti, že jsem myslila, že se z toho perplezíru až rozstůňu smíchy, bylo to ale tuze pěkně vytištěno v časopise a nad tím stálo tlustýma písmenama JÍ a to jsem byla já.
Svému muži řekni, že mu není pranic do toho, vdám-li se zase a aby mne neškádlil. To se rozumí, že jsem tuze mlada na stav svobodný a moje dítě potřebuje taky otce a ženichů je taky dost. Náš domácí Dílec taky by mne chtěl, ale je nešika a taky rád by hodně peněz a ty nemám, protože jsem jen tak živa. Dílec není tuze chytrý a žárlí na Kalhotku a proto mne žaloval u magistrátu, že prý chovám moc slepic a kohoutů a ti prý nájemníkům překážejí zvláště zrána kokrháním. Byli páni u mne a dost jsem se nasmála, když pořád chtěli vidět ty hejna kohoutů a já je neměla, protože mám jen tak drůbeže pro domácí potřebu a pro své hosty. Domácí pán bude mít vztek, ale ať má, proč je takový, já o něj nestojím. Taky už není zrovna boubelatý mládeneček.
Posílám Ti ten klobouček pro Fanynku, místo růží dala jsem naň dát ale třešně, snad Ti to nebude tuze křičet a buď tak dobra a piš mně, zač bys mně mohla opatřit přepouštěné máslo, snad by mně přece přišlo laciněji než v Praze, nehněvej se na mne, že Ti toho tolik napovídám, komu bych to měla ale všechno povídat, když nikoho nemám a to je už tak, že jsem veselá. Zpomínej na svou upřímnou sestru
Helenku.
P. S. Ve spěchu.
Čtvrtá stránka protokolu, sepsaného v senátním posedění dne 15. srpna 1858
…přijat denní pořádek na návrh pana radního Veřeje, protože před senát patří jen předměty důležité. Nato přikročeno k číslu sedmému. Pan radní Veřej referuje o žalobě pana Ondřeje Dílce, majitele domu č. pop. 1213-1., proti paní Helence Velebové, hospodské tamtéž. Pan Ondřej Dílec stěžuje sobě, že hospodská paní Velebova chová mnoho drůbeže, která je ranním svým kokrháním na obtíž ostatním nájemníkům. Předčítá zprávu komise, která sestávala z pánů Edvarda Jungmanna, doktora lékařství, a pana Josefa Písčíka, ouřadníka konceptního. Ze zprávy vysvítá, že komise zmíněná důkladně věc na dotyčném místě vyšetřila a nalezla, že obžalovaná hospodská měla na dvoře jen dvé slepic, jednoho kohouta a jednoho kapouna, a to jen pro své hosty, kdyby se zachtělo někomu drůbeže.
Předsedající pan měsťanosta míní, že tu nelze ničeho činit, zvláště vzhledem k tomu, že je obžalované drůbeže tak málo a že se hospodské nemůže přikázat, aby měla všechno v mrtvém stavu.
Referující pan radní Veřej podotýká, že žalobník pan Dílec také trochu nedoslýchá, že tedy to s tím kokrháním není asi tak zlé. Činí návrh, aby žalobník byl odmrštěn.
Návrh se jednohlasně přijímá. Nato přikročeno k číslu…
Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi
Sestro!
Pozdravuju a líbám Tě tisíckrát a taky Toníček Ti posílá moc hubiček, a opravdu se na Tebe hněvám, protože děláš tak starou a přece jsi jen mladší, a kdybys byla stokrát profesorkou, copak je z toho, proto nejsi přece rozumnější než já, ani se tak nedělej, vždyť to známe a kdo ví, co bys dělala, kdybys byla vdovou. Já Dílce nechci a nechci a nenechám si ho vnutit. Ty bys taky nechtěla člověka, který by Ti ublížil. Copak je mu po tom, jsem-li tlustá nebo sucha a nepotřebuje mi říkat, že by ze mne moh udělat tři kadety. Když se mu nelíbím, ať za mnou nechodí, já ho nechci, to Ti povídám. A musel mě žalovat, když mě má rád? Beztoho prohrál proces a teď se na mne ani podívat nemůže. Však já se mu pomstím a všechno je už navlečeno. Jeden pán, nemusíš se bát, že zase Kalhotka, já nejsem žádná větroplachá mladice, abych měla známosti se studenty, ačkoli by nebylo nikomu nic po tom, já jsem svá paní, a nenechám si poroučet, Kalhotka je taky lepší než vy si myslíte, zpomněl si, že prý je v Praze zákonem zakázáno chovat vepřový dobytek a Dílec má v zahradě dvě prasátka, celý den běhají po zahradě. Toníček si s nimi hrává, to ale nic nedělá a žalobu už jsme zadali, Dílec se bude tuze zlobit, ať se zlobí. Ty se na všechno horšíš a mne to mrzí, že Ti klobouček křičí, víš co, křič zas na něj! Ale nehněvej se na mne, to víš, co na srdci, to na jazyku, já už jsem taková a pak mezi sestrami, to se rozumí. Zpomínej na svou upřímnou sestru
Helenku.
P. S. Ve spěchu.
Připis soukromý, psaný purkmistrem král. hlavního města Prahy a znějící panu Veřejovi, magistrátnímu raddovi
Vážený pane raddo!
Poněvadž dnes se již s Vámi nesetkám, bych oustně o záležitosti jisté s Vámi pojednati mohl, zejtra pak na své ville zůstanu, píšu Vám list tento. Jedná se o žalobu hospodské paní Heleny Velebové proti Ondřeji Dílci, majiteli domu č. p. 1213-1., jehož žaluje pro zákonitě zakázaný chov vepřového dobytka. Ad manus inclitissimi praesidii došla žaloba ta nyní znovu, napsaná panem advokátem Zajíčkem, jenž, jak Vám známo, náleží k protivníkům nynější městské správy. Jednou již jednalo se tedy o věci té, jakž nyní zpraven jsem, avšak nedůkladně. Vyšetřeno prý panem čtvrtním a panem okresním lékařem, že pan Dílec chová jen dvé podsvinčat, jež připravuje k vlastní potřebě; dále neučiněno ničeho. Nebylo dobré, pane raddo, že jste věc tak důležitou vyříditi ráčil brevi manu,* o své újmě a bez senátu. Je nade všechnu pochybnost povzneseno, že podsvinčata také jsou vepřovým dobytkem, a chov takového dobytka je ovšem v Praze přísně zakázán. Nyní pak, kdy na podzim obyčejně vždy cholera morbus* se vyskytuje, mohli bychom těžké míti z té věci sodpovídání, an advokát Zajíček při svou zajisté provede. Pro pilnost a nebezpečnost věci račtež tedy, pane raddo, ihned naříditi nové té věci ohledání a vyšetření, račtež o tom pak ihned nechat jednat v senátě u přítomnosti mé a sřídit návrh svůj tak, aby ex senátu concluso* nařízeno bylo odstranění závadného dobytka v osmi dnech.
V Praze dne 17. září 1858.
Soukromý list Jana Kalhotky, kandidáta profesury, příteli Emilovi Blažíčkovi, suplujícímu učiteli v Písku
In nomine domini zvěstuji Ti přeradostnou zvěst, že určen jsem co suplent pro Hradec Králové, pevnost, město a místo gymnasijní. Ej tedy půjdu a budu vochlovat českou budoucnost a pracovat jako Ty „na národa roli dědičné“, kterýž citát jsi snad už někde četl. Těším se srdečně na vznešené své povolání, na novou dráhu svou, zvlášť proto, že prý jsou v Králové Hradci hezké holky, jichž jsem vůbec velký milovník. Moje štěstí je u ženských báječné, myslím, že bych nemusil ani nic jiného dělat než milovat a ostatní že by z toho samo pošlo a že bych se měl dobře. Neměl jsem v poslední době ani groše, což se mně už tak někdy stává, a přece jsem žil jako baron, nebo spíš jako spokojený hospodský. Víš, mladá hospodská (vdova), k tomu krajanka, já chlapík jako květ, – no žil jsem zkrátka velmi lacině, velmi. Ale nevede se mé krajance tuze dobře, její domácí si ji chtěl vzít, ona nechtěla proto, že měla ráda mne, teď jí dal výpověď a ona neví kudy kam. Mám srdce v těle a poněvadž jsem si pomohl k trochu penězům, nechodím už k ní, abych nestál jejímu štěstí v cestě. Ženské jsou obratny, zvlášť vdovy, však ona si pomůže. Konečně bych nemohl tvrdit, že by se k tomu domácímu dobře nehodila; bude to slušný párek a vidím je už v mysli, jak budou v neděli svorně pojídat ledvinu se salátem. Ty poznáváš, že jsem nehrál s ní komedii a že mně nebyla lhostejná, sic bych tak mnoho o ní nepsal. Ale – co s ní – to je to!
Končím svůj list se srdečným přáním, aby se Ti také dobře vedlo. Tvůj –
Výnos místodržitelský, daný panu Ondřeji Dílci, majiteli domu č. pop. 1213-1., na jeho rekurs proti výnosu magistrátnímu
…důvodům uvedeným nemožno přiložiti váhy, neboť chov vepřového dobytka v Praze zákonitě jest zapovězen a okolnost, že pan purkmistr chová dva koně, kteří ještě více hnoje a nepřiležitosti způsobují, naprosto s případem tímto nesouvisí. Pan Ondřej Dílec odsuzuje se tímto k pokutě pěti zlatých rak. č., jakož se mu zároveň nařizuje, aby prasátka svá ve třech dnech buď utratil buď jinak z Prahy odstranil, sic by se ouřadně k utracení neb odšupování jich přikročiti musilo.
Dáno v Praze dne 14. října 1858.
Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi
Milá sestro!
Máš pravdu, vidíš, já se k tomu přiznám, a to pochází od toho, že Ty jsi moudrá a učená od svého muže a já jen tak hloupá ženská po nebožtíkovi. Ale Kalhotku mně nevyčítej už, vždyť je po všem, utek, vždyť víš, že ta celá jejich rodina byla taková a naše matka že je neměla nikdy ráda, já ale nejsem tím vinna, on mluvil a mluvil, a to víš, jaké my ženské jsme a že mám dobré srdce. Taky s Dílcem máš pravdu a jen kdybych chtěla, když ale teď nevím, jak do toho. On se ti seschnul, no! Je vidět, že ho to trápí, ale má tvrdou palici a myslí si, kdo ví, co je, když je domácí pán, ačkoli je pravda, že je bez dluhů a že je takto z gruntu dobrý člověk. Ondyno jsem si hrála s jeho klučíkem, to je ti roztomilý kluk, má takové velké modré oči a tváře k uštípání, je jen o půl roku mladší než můj Toníček a už si zase spolu hrajou a Toníček k nim chodí nahoru, a tu šel zrovna Dílec domů, ale já se tvářila, jako bych ho neviděla a líbala jsem kluka, on zůstal stát, nepromluvil ale a šel dál, ale pro kluka neposlal, jako jindy dělá. Děkuju Ti za to máslo, nedostala jsem ho sice lacino, avšak má spravedlivé jádro. Do svaté Kateřiny máme ještě pět neděl a zejtra ponesu sama Dílcoví činži, ale já Ti povídám, že se budu stydět, vidíš, to je přece hezké od něho, že mne ani neupomíná. Toníček Ti posílá moc hubiček a abys prý mu taky něco hezkého poslala. Líbám Tě i tvého muže a zůstávám na věky tvoje věrná sestra
Helenka.
P. S. Ve spěchu.
Zápisníku pana Ondřeje Dílce stránka právě třicátá první
…že jsem neměl ještě tak spokojené vánoční svátky. Helenka je dobrá hospodyně a dobrá kuchařka a tuze mne miluje, ani není tak zlá, jak jsem si ji myslil, poslouchá mne na slovo a je skoro lepší než nebožka má první žena, dej jí pánbůh nebe, teď tomu už zcela věřím, že toho studentíka neměla ani dost málo ráda, tak jsou ty ženské divný, když chtějí někoho zlobit, koho mají vlastně v lásce. Bude-li pořád tak a ona bude, to je už vidět, nebude toho pykat, vsak uvidí, jak budu jejímu dítěti dobrým otcem a že jsem na ně nezapomněl, kdybych dnes zejtra umřel, zjara dám taky dům obílit a ze zahrady uděláme restauraci s muzikou, už teď jde živnost jinak, když má člověk holé ruce, nejde arciť nic. A teď už budu mít taky snad s těmi procesy pokoj, přišli mně dnes dva páni a ti povídali, že následkem mé appelace do Vídně, já už na to zapomněl a díval jsem se na ně dlouho a nerozuměl jsem, oč se jedná, přišel z Vídně rozkaz, aby se celá záležitost znovu a gruntovně vyšetřila, jakpak se ale bude vyšetřovat, když jsem sněd poslední jitrničku dnes k snídaní. Helenka se nasmála jako blázen a má notně omastku v kuchyni, teď ale nevím, kdo by byl vyhrál a…
Slabý dětský soprán zakniknul sobě do strašné výšky, slečna Valinka sevřela noty, sprovázející hudebník uhodil ještě několik zakončujících akordů a pěkně naučený úsměv s příslušnou poklonou zvěstoval, že je po koncertu.
„Ale to je radost – to bude nějaká umělkyně – no pane z Ebrů, vy budete šťastný člověk!“ jásala paní Baurová, ustála v tleskání a vstala ze svého sedadla, aby Valinku v nelíčeném nadšení svém důtklivě obejmula. Za ní vstávali ostatní přítomní, jichž se bylo na dvacet sešlo a po dvou řadách zde v parádním pokoji zasedlo, a na Valinku pršely hubičky, a zvelebovaná Valinka sotva že měla dosti dechu, aby zvolala: „Ale – moje vlasy – maminko!“
Pan Eber, jenž byl po celý koncert nepohnutě stál mezi pilířem a oknem, polykal pohnutí, odvíral a zavíral oči a prál pak se záchvěvem: „No ještě tak dvě leta ji musíme přece nechat se cvičit, pak ale ať ji mají. Bude sice teprv čtrnáct let a lidé se budou divit, ale co na tom, když talent je tak rozhodný. Zdalipak byste věřila, paní Baurová, že ve frančtině učinila za dvacet lekcí takový pokrok, že se pak už zcela dobře se svým učitelem smluvila?“
Paní Baurová spráskla udivením ruce: „Je-li možná! Valinko – je pravda?“
„O ouj, madame!“ svědčila Valinka.
„Nu tak vidíte, já jsem se díval také jako blázen. Ale to dělá také, že má dobré učitele. Zvlášť učitel zpěvu je dobrý! Má tuze dobrou methodu, hledí na každou maličkost, i palec jí strká do huby, když ji špatně odvírá. Ale v Praze s ní nezůstanu!“
„To by byl pravý hřích!“ svědčila paní Baurová a usedla zas vedle své dcery.
Slečna Marie, po jejímž levém boku seděl pan nadporučík Kořínek, ženich přítelkyně její, byla po ukončení koncertu schválně obě rukavičky svlékla, aby mohla hodně silně tleskat. Pan Kořínek, muž to postavy slabé, chorobného výrazu, stálého ale, jakoby zkamenělého úsměvu kolem holozubých úst, tleskal s ní.
„Až je mně horko,“ pravila slečna něžně po ukončené práci své k svému ještě dále se namáhajícímu sousedu. „My děvčata nemáme ale žádnou sílu. Pěkně zpívá to dítě, je-li pravda?“
„Jakpak by ne!“ svědčil pan nadporučík. „Zvlášť to C na konci bylo tuze pěkné.“
„Ale to bylo jen F – snad?“ podotýkala slečna.
„I ne, C to bylo a předtím bylo také jednou C; když to je tak vysoké, je to vždycky C.“
Obličej slečny Marie zdélil se a zkameněl. „Ráčíte být tedy také muzikální?“ tázala se, snad aby vůbec něco řekla.
„Já? Ne, neměl jsem prý talentu k tomu, říkali. Ale můj bratr hrál i z not a každý kousek hrál dopodrobna jednou jako po druhé.“
„Měla jsem také takového bratra,“ vzdychla slečna, „chudák je už mrtev. Krásný tenor! Od vysokého C, jak jste ráčil prve povídat, až dolů do A, povídám vám, až dolů do A!“
„To musila být krása!“
„Jste velkým milovníkem hudby?“
„O to se rozumí!“
„A chodíte nejspíš často do opery?“
„Já? – To ne! Stojí to mnoho peněz a člověk má jen dvě uši. Jednou jsem slyšel operu, ta se mně líbila – jakpak se jen jmenovala – to je prožluklé – ale líbila se mně. Jindy mne opera netěší, jsem příliš vojákem a zlobím se, když vidím takového silného chlapa, který by moh turecký buben tlouct, housličky hrát. Pak mne také netěší, když dělá zpěvačka svoje cirkumflexy nebo jak se to jmenuje.“
Slečna Marie odvrátila se náhle k matce své.
„Nu jak se s ním bavíš?“ zašeptala tato.
„Dobře – myslím, že nepozná sirky, když jsou hlavičkami dolů!“
„To neškodí.“
„To se rozumí, že ne,“ došeptala slečna Marie a obrátila se zas k sousedu svému. „Ale hezké je to jenom přec, že dávají své dítě tak cvičit. Zvlášť když se uváží, že vlastně sami ničeho nemají. Jsou zadluženi až strach, my máme také kapitály na tomto domě a já říkám vždycky matce, aby byla opatrná, ale matka je tak dobra!“
Panem Kořínkem patrně to trhlo, chtěl něco říci, po něčem se poptat, ale v tomtéž okamžiku zvěstoval šramot, že se společnost chce odebrat. Také slečna Marie a paní Baurová vstaly.
„Máme tak daleko domů a jdem samy,“ stěžovala si slečna Marie panu nadporučíku. „Já neměla nikdy žádných známostí a opravdu galantních pánuje tak málo!“
„Kdybych směl snad –“ usmál se pan nadporučík dvorně a ochotně.
„Ah, to by bylo hezké – maminko, pan Kořínek nás doprovodí!“
„Takový kus cesty! Ale pan Kořínek může už pak u nás zůstat na večeři, je pravda, a to se budem dobře bavit!“
Domácí paní Ebrová byla se s hostmi po řadě již loučila, slečna Matylda, která byla musila na okamžik pana Kořínka opustit, aby zdvořile se s hostmi pobavila, rozdávala právě hubičky, ana jí tu paní Ebrová něco pošeptala. Slečna Matylda přikročila k panu nadporučíkovi a šeptala mu:
„Vy tady zůstanete, viďte, maminka vás dává na kousek šunky zvát –“
„Já – já jsem –“
„Ach Matyldo moje,“ přikročila slečna Marie a začala přítelkyni vřele objímat, „to jste nám připravili zábavu! Škoda, že to netrvalo dýl, neboť když nejdem samy domů, nebojím se, a pan Kořínek nám právě slíbil, že nás doprovodí, když tak daleko odtud bydlíme! Nu pa, andílku, dej mně ještě jednu hubičku, tak! Služebnice, jemnostpaní!“
Slečna Matylda zbledla ztrnutím.
„No vyprovoď přec slečnu Marii,“ nutila paní domácí, „copak je ti? – Ach –“ vzdychla mimovolně, vidouc pana nadporučíka chystajícího se k odchodu s Baurovými.
„Pa, andílku,“ kývla slečna Marie a vznášela se ke dveřím.
Slečna Matylda zůstala jakoby přimražena stát.
Paní Bavorová seděla za pudlem ve všem pohodlí, neboť v pátek odpůldne, než přijde něco těch večeřících kupců, nebývá ani v hokynářském krámě práce. Muž byl někde za obchodem v městě, Václav beztoho jen zřídka kdy trávíval doma a paní Bavorová seděla sama zde a bavila se s rozloženými snáři, archy čísly popsanými atd. Bavila se ale dobře, pozivovala si sice někdy, avšak patrně v plné spokojenosti, tváře její svítily, oko zářilo skly měkce obšitých okulárů.
Náhle pokoukla k vchodu, bylť se tam někdo na prahu objevil. Byla to paní hospodská. Bavorová tvářila se, jako by příchodu jejího nepozorovala, a zabývala se dále se svými numery. Nemůžem ani dost málo pochybovat, že výjev při pohřbu nebožky Žanýnky také ještě na dnešek vrhá temné stíny své.
Paní hospodská pokročila dál dovnitř. „Pochváleno budiž jméno páně,“ pravila.
„Až na věky,“ odpověděla Bavorová, hlavy ani nezvednouc.
„Tedy jsme vyhrály něco?“ zapřádala paní hospodská hovor.
„Nu mnoho toho není, co jsme vyhrály spolu,“ odvětila zas chladně Bavorová, kladouc na poslední své slovo okázalý důraz.
„Spolu – hm – je pravda, vždyť mně povídal kupec, že jste vsadila tu řádku ještě jednou, ale tak, jak jste sama mně dřív povídala, než jsme se smluvily, a že jste udělala na to terno.“ Každé slovo bylo ostré, pátravé.
„Ano – když poslechnu vlastní starou hlavu svou, činím vždycky dobře.“
„A mám já jako taky podílu na ternu?“
„Nu to bych nevěděla proč!“
„Ale je to faleš!“
Bavorová zbledla jako stěna. Přec však nepozvedla hlavy, a odpovídala pomalu hlasem ledovým. „Připlatila jste mně něco na mou řádku? Radila jste, abychom numera změnily, přisadila jste si na ty změněné a vyhrála jste půl amba. Jsme spolu hotovy.“
Chladnost Bavorové ač vynucena, imponovala paní hospodské přec. „Vždyť se nemusíme proto pohněvat,“ pravila s mírností, rovněž nucenou, „já přeju každému, co mu bůh nadělí – proč bych nepřála vám, pan Václav a moje Márinka – má se to rádo –“
„Není naspěch – jsou mladi a nač něco nutit – mimo to, já nemiluju pýchu, můj syn je syn hokynářský a co z něho bude, to bude. Tak je to!“
„Nu snad nemyslíte, že bych se měla nabízet? Není toho třeba, má dcera je přec jednou dcera měšťanská a to jí nevezme nikdo!“
„Ať se toho nají,“ přála Bavorová jizlivě a sundala skla s očí.
„Čest je čest a kdo jí nemá, tomu se nedá,“ zasyčelo z úst paní hospodské, „já můžu všudy a mám přístup všudy, z drvoštěpa ale neuděláš pána, kdybys ho pozlatil. Takové je moje mínění a víc neříkám – poroučím se!“ a paní hospodská vyletěla ven.
„Ponížená služebnice,“ volala Bavorová a pozdvihla teprv nyní hlavu.
Dívala se chvilku ven. Její tváře nabývaly znenáhla zas dřívější své barvy, oko se zase rozzářilo. „Ty si na mne přijdeš!“ promluvila hlasitě; byla patrně sama s sebou spokojena, že se nebyla nechala unést k zbytečné náruživosti.
Pak nasadila zase okuláry a začala se znovu probírat ve svých snářích a numerech, neboť Bavorová byla lutristkou s dusí s tělem, lutristkou nejvznešenějšího druhu, jenž již o samu vědu zavazuje, a požívala v oboru svém nejchvalnější pověsti po celé čtvrti. Dokonalá lutristka není ale nikdy s prací svou hotova, chce-li se udržet na stejné výši, a musí užít každé prázdné chvíle.
Nikdo by neuvěřil, jak rozsáhlých je třeba příprav, než se jednou jedenkrát může najisto do lutrie vsadit! Dobré numero nevypočteš chladným rozumem svým, aniž se ti zjeví bleskem, ledaže velkou náhodou, jížto nikdo rozvážný dbáti nebude; dobré numero není žádnou matematickou veličinou, aniž jakousi netělesnou vidinou, nevyrůstá ani z rozumu ani z obrazotvornosti a přirovnal bych je květině nebo ještě spíše křišťálu, jenž potřebuje času na rozkvět a dozrání, jenž potřebuje také pevnou půdu pod sebou, a tou půdou je numeru lidské srdce. Ano, srdce je vlastí numera, a jakož srdce lidské souvisí s celým světem ostatním, jakož na srdce to působí i nejvzdálenější hvězda magnetickou silou svou, takž souvisí také numero se světem celým. Pro ten původ svůj je také numero nepopiratelným majetkem pohlaví ženského, a kdykoli se muž do toho vplete, přijde ihned na scestí, zabředne i utone v bahně rozumového vypočítávání.
Všeho toho, třeba by nedovedla se rovněž krásně vysloviti jako my, byla sobě Bavorová plně vědoma. Pěstovala numera, jako zahradník pěstuje ze semene květiny své, byla stejně vzdálena nahodilé hry s „trhačkami“ u kupců vyvěšenými i výpočtů zapletených, a základem obsáhlých její operac byl snář „kumbrlík“.
Mystické to zajisté jméno, mystické při pouhé své tradicionálnosti jako celý tištěný nápis vzácného toho spisu, jenž zní: „Výklady o důmělém zdání snů některých přirozeností, které od rozličných příčin snův plémě se vykládají a numera, která dle vyznamenání snův do loterie sázeti se můžou.“ Úvod cituje některé staré mudrce, mluví o Aristotelu i o manželce Hektorově, o Severovi a matce Virgilově, o žebříku Jakobově i o kravách faraonových, o snu tří králů na východě i Nabuchodonozora v Babylonu, a o všem tom tímtéž jasným slohem, jaký ve sděleném nápisu, slohem, jehož pouhý rozum nepronikne, jemuž ale cit rozumí.
Správný výklad snů je základem lutrie a výkladu tomu slouží „kumbrlík“. Avšak každý sen se nehodí k výkladu. Jsou zajisté měsícové, kteříž mají jen málo dnů rozhodně šťastných; tyto jsou každé zkušené pěstitelce dobře známy, neboť jsou to „důměnlivosti od starých hvězdářů vyznamenané, avšak od řiditele nejvyššího všech planet potvrzené“. Šťastný den nerodí ale také hned perlu svou, neboť jen nezkušenec neví, že je osm rozdílných „plemen“ snů a z těch že je jen páté plémě to pravé. Nejdřív sluší vyloučiti z luterního výkladu všechny sny, které pocházejí od zlého ducha (plémě osmé), jakož také ty, které se lidem bohumilým udělují co přímá zjevení (plémě sedmé). Snové, kteří pocházejí „od kmene nějaké nemoce“, z horkosti krve a myšlení, z vody v játrech neb plících, nemají taktéž váhy. Plémě páté ale rodí se těm, „kteří na noc málo neb docela žádných pokrmů nepožívají a přitom také zdravé a uspokojené mysli jsou“. Lutristka spravedlivá musí sobě tedy zřídit zvláštní způsob života kvůli plemenění snů a Bavorová sobě jej zřídila.
K povedenému takto snu dává potřebné numerové výklady tedy „kumbrlík“ (jsou sice ještě mnohé jiné druhy snářů, mezi nimi i obrázkové, avšak, ač každý má cenu svou, vyniká „kumbrlík“ přece nad snáře jako Sněžka nad hory). Vybraná takto numera nejsou sice nade všechnu pochybnost vznesena, ale vsadí se jednou přec pro tah nejbližší, jaksi aby se pec prohodila. Vyjdou-li hned, dobrá, nevyjdou-li, neškodí; reškonda se nezahodí, nýbrž dobře schová. Majíť totiž lutristky dobu snů rozdělenou na čtyry časové díly, každou po třech hodinách; sedmá hodina večerní je jim hodinou první, což má arciť ráz poněkud starobylý. Dle toho ale, ve kterém časovém dílu sen se zrodil, ví se zas najisto, kdy lze ve vyplnění doufati, zda do osmi dnů neb do třetího tahu, do tří měsíců, do tří let, ano až i do dvanácti let. Je tedy velmi důležito, aby lutristka měla svou pečlivě pořádanou sbírku reškond vyprubovaných.
Tím arciť není řada pomůcek lutristčiných ještě v konci. Bavorová sice nedbala podobných hloupostí, jaká je na př. ta, když si dá někdo devadesát nastříhaných čísel do sklenice a k nim velkého křížového pavouka, aby je pavučinami svými vytáh, – na to byla příliš rozumná; měla ale dlouhý plátěný sáček a v něm devadesát kuliček a z těch tahala sama každého dne pravou rukou tři a levou rukou tři. Vytažená takto čísla psala se zaznamenáním dne pečlivě na zvláštní archy a připsala k nim „já“, protože dávala také denně tahat muži a synovi, jakož i jiným jí sympatickým lidem, vše vytažené zapisovala a ku každé řádce jméno toho kterého připojovala. Čísla v tazích veřejných vyšlá zapisovala zase na jiný arch, neboť seznam takový má svou důležitost; nelze sice s určitostí vyslovit zákon, dle kterého se tažená čísla opakují, avšak když v určitých dobách seznamy přehlížíš, trhne to tebou najednou u jisté řádky, a to je to vnuknutí.
A konečně, když přijde ta doba, kdy vyložený sen dobrého dne a plemene dojíti má svého vyplnění, když pak v době té zároveň se tatáž čísla tahají pravou a levou, když k tomu připojuje se také ještě to vnuknutí, nuže pak jdi a vsaď, neboť není již pražádné pochybnosti o jisté výhře. Dle toho všeho řídila se Bavorová, vsadila si řádku dle svého nezměněnou, vsadila ji v plné jistotě své bez amba a také vyhrála. –
Pravil jsem, že dokonalá lutristka není nikdy s prací svou hotova; chce-li se udržet na stejné výši, že musí užít každé prázdné chvíle. Kvůli jednomu ternu nehodlala se Bavorová vymknout z proudu, loterie byla jí potřebou, brusem jejímu duchu, útěchou jejímu srdci, proto také nalézáme ji v plné zase práci.
Psala a přepisovala a srovnávala, když tu vkročil Václav. Pozdravil a zůstal stát před pudlem.
Bavorová kývla hlavou, pracovala ale klidně dál. Po nějakém okamžiku vzala plátěný sáček s většími kuličkami, míchajíc jím potřásala a podala jej pak Václavovi.
„Tys dnes ještě netahal, – napřed pravou! Zdalipak víš, že jsi z úřadu dnes už vyhnán?“ mluvila hlasem zcela klidným.
„Co –“ zajektal se Václav a pohlédl ostře na matku, jejíž klidný hlas ho pletl.
„Jedno jsi vytáh jako já, podivno, pořád tu třicítku tahám! – Ano, domácí tu byl a vzkazuje ti to. Prosím tě, copak to bylo včera s vlásenkářem? Byla tu o polednách ta bláznivá domácích a říkala, že ti nechává mnohokrát děkovat a žes jí prokázal velkou službu.“
„I nic to nebylo! Měli tam včera domácí koncert a vlásenkář, který měl slečnu nakadeřit, padl v tmavém průjezdě za mangl a nemoh ven. Hodil jsem se k tomu a vytáh jsem ho, Márinka byla při tom –“
„To ti povídám, ať mně s tou Mančou přestaneš, – neptej se, já to nechci a dost, její matka není hodna a není upřímná,“ kázala Bavorová hlasem již hybnějším, zapisujíc Václavem vytažená numera. „Tak – a teď táhni levou! A ta domácích se tu taky pořád točila. Abys prý odpustil, že tě včera nepozvali; ona prý se styděla ta se tak stydí! – a stará prý zapomněla a dost je to pak mrzelo. Však já vím, co chtějí; nevědí pro dluhy kudy kam a slyšeli dnes už od toho plácala kupce, – ano, ty ještě nevíš, že jsem vyhrála terno –“
„Terno –“ zajektal se zase Václav.
„Ano – terno secco na padesát – dostanem několik tisíc –“
„Pravda, maminko?“ zajásal Václav sprásknuv ruce.
„Copak už tvá matka někdy lhala?“
Václav zaskočil za pudl a začal matku objímat a líbat.
„No – no, bláznivý, ty nebudeš mít nikdy rozum,“ bránila se Bavorová. „Já věděla, že to jednou přijít musí! Ale ty – ty se teď drž a dostuduj!“
Václavovi se zajiskřily oči. Poskočil si a sňal svazek klíčů se stěny.
„Kampak půjdeš?“
„Na půdu.“
„A co tam?“
„Dělat životní plány!“
Pan domácí chodil pokojem sem a tam. Byl ještě v nejrannějším obleku a teprv v spodky bez šlí oblečen. Prsa jeho byla rozhalena, vlasy ještě neučesané trčely divoce sem a tam. V hranatém a říznatém obličeji jeho jevila se rozpačitost, klátivé ruce jeho houpaly se při chodu bezúčelně kolem těla.
Paní domácí, v obleku taktéž velmi soukromém, stála u prádelníku s hadrem v ruce. Dělala, jako by stírala prach, avšak každý pohyb, který učinila, svědčil taktéž o rozpačitosti.
Příčinou těch rozpaků byla osoba třetí, sedící tu na sesli u stolu. Znalec mohl okamžikem situaci prohlednouti. Neznámý dle tvaru obličeje svého rozhodně náležel onomu národu, z něhož posud nám známa jediná osoba, která nabyté jednou peníze zase vrátila, osoba biblická, Jidáš. Neznámému byla domácnost páně Ebrova patrně necizí, neboť klobouk svůj ošumělý, jako by doma byl, hned sázel si na lysou, řídkými šedinami vroubenou hlavu, hned zase sjímal; bubnoval po stole a odplivoval zcela bezohledně na podlahu. V očích jeho sídlela uvědomělá nadvláda a pohrával sobě impertinentní úsměv, jehož také svislé rty nezapíraly.
Najednou sebou trhnul, opřel se o stůl a vstal.
„Nu já vidím, že jsem také tady peníze svoje vyhodil,“ pravil hlasem zvučným, „však já si pomohu, nedám ale ani krejcaru více!“
Paní domácí se obrátila k němu a pravila s úsměvem nucené milostným: „Jen padesát zlatých ještě, pane Menke, pomůžete nám a budem vděčni, uvidíte!“
„Co je to , vděčni‘, co?“ ušklíb se žid. „Já bych byl také vděčný, kdyby mně někdo padesát zlatých daroval.“
„Ale vždyť vám přece za to stojíme, pane Menke, je tady náš dům a –“
„Dům! V Praze je mnoho domů a taky mnoho domácích, to vím; ale víte vy, kdo je ve vašem domě domácím? Mám váš služebný arch, hm, co je mně pláten, když z něho ani na percenta nevyberu! Nebudu-li do úterka mít svoje úroky, půjdu k panu presidentovi!“ a šel ke dveřím.
„Ale pane Menke –“
„Ne – já mám děti a nemohu se nechat připravovat o peníze. Poroučím se!“ Odešel a nechal dvéře za sebou dokořán otevřeny.
Pan domácí zaklátil rukama a pohnul ústy, jako by něco říci chtěl; paní domácí zlostně přiskočila ke dveřím a bouchla jimi.
Dvéře do druhého pokoje, posud poodevřené, odevřely se zcela a vyšla jimi slečna Matylda. Byla pouze spodničkou oděna a pozivovala si, rozhlížejíc se mdle po světnici.
„Já nevím, proč s takovým člověkem mluvíte,“ poznamenala lehce, „já bych ho vyhodila.“
Pan Eber stál před zrcadlem a česal se. Slova dceřina ho rozzlobila a rychle se k ní obrátil. „Mlč! Ty tomu nerozumíš!“ odsekl jí ostře.
„To se rozumí!“ mínila slečna Matylda, aniž by se nechala z klidu svého vyrušit. Vstoupla k oknu a zívala co nejspokojeněji do krásného rána.
Paní domácí nápadně mlčela. Stírala nyní prach s prádelníku tak upřímně, že prádelník až vzdychal.
Nastalo ticho dosti dlouhé, mezi nímž se pan Eber oblíkal a choť jeho po světnici lítala a tu i tam něco do ruky brala a zase odkládala. Pan Eber věděl, že situace taková nadlouho se neudrží, a začal konečně sám.
„Dej mně přec kávu, ženo – víš, že už musím skoro do úřadu!“ pravil hlasem co možná klidným.
„Ještě není ohřátá,“ odvětila suše paní domácí a odevřela dvéře vysokého šatníku.
„Ohřátá – nu snad mně nebudeš chtít dávat ohřívanou kávu od minulého dne? To snad přece ne!“
„A proč ne! Žeť nám toho tak vyděláš, aby se mohlo v kuchyni celý den vařit! Vydělej si na čerstvou!“
Slečna Matylda odvrátila se od okna, usedla a složila ruce v klín. Pohlížela střídavě na otce a na matku a bylo patrno, že se počíná bavit. Pan Eber znal choť svou a začal jinak, nechtěje právě nyní ještě do hádky. „Cožpak budem mít dnes k obědu?“ prál, jako by se byl po snídani ani nezeptal.
„Knedlíky s mlíkovým křenem,“ znělo ostře.
Knedlíky s rulíkovým křenem nemohl pan Eber ani vidět. Pozoroval schválnost a začal se roztrpčovat.
„A proč právě dnes to zpropadené jídlo, smím-li se jemnostpaní zeptat,“ vypravil namáhavě ze sebe.
„Protože! – Dnes se bude celý den mýt, a když se myje, nevařím nic jiného!“ Domácí paní hledala něco v šatníku a nemohouc to dost brzy najít, začala vše škubat násilně s hřebíků a házet na zem.
„Tak – celý den mýt! A kampak já zatím mám jít?“
„Asi kam chceš! Beztoho jsi krásný otec, celý rok nevyvedeš naše dítě na procházku, jdi tedy někam s Valinkou na půl dne.“
„A nic víc?“ zachraptěl pan Eber v největším již vzteku.
„Inu můžeš se třeba někam na roh postavit a žebrat!“ přitom, nemohouc dosáhnout, vystoupla do samého šatníku. „Při tvém rozumu už nám brzy nic jiného nezbude; uvidíš, já se ještě otrávím, a kdybych se měla otrávit sklem! Teď abychom s Matyldou napravovaly, podaří-li se vůbec Matyldě, aby se do ní zamiloval, – musils Bavorovic vykousat z úřadu? Hrát si na velkého pana úřadníka a nebýt ničím –“ Nedomluvila; pan Eber, nemoha se déle opanovat, přiskočil, vstrčil svou choť hloub do šatníku, spráskl dvéře a otočil klíč.
Slečna Matylda spráskla radostí ruce.
V šatníku nastal hřmot a tlučení, že se šatník až kýval. Pan Eber chytil sklenici a mrštil jí po šatníku, až se rozstříkla. Slečna Matylda znovu si radostně zatleskala.
Hluk uvnitř se ještě zvyšoval. Pan Eber oblekl se honem do kabátu, vzal klobouk do ruky, a zase se zarazil. Patrně nevěděl, má-li šatník sám zase odevřít.
Slečna Matylda pozorovala jeho rozpaky a pravila rychle: „I jen ji tam nech! Proč nemlčí!“
„Máš pravdu,“ přisvědčoval otec, „odevři jí, až budu někde na ulici. Já jdu!“
A šel. V tomtéž okamžiku však projela slečnu Matyldu myšlénka. Přiskočila k šatníku, odevřela a pravila k matce rychle vystupující a zlostí na smrt ubledlé: „On utíká – honem!“ Nebylo třeba teprv pobídnutí k spěchu, paní domácí ku dveřím jenjen letěla, za ní v patách slečna dcera, aby jí nic neušlo.
V kuchyni chytla paní domácí koště a vyřítila se na pavlač. Pan Eber ubíral se právě již po schodech kolem posluhovačky, zaměstnané mytím schodů. „Skopněte ten škopek na něho, polejte ho!“ křičela paní domácí.
Pan manžel zrychlil kroky až k nebezpečnému spěchu. Již vynikl na dvůr, vtom mu zafičelo koště kolem uší, minulo se ho však šťastně. Vidouc to strhla si paní domácí čepec s hlavy a mrštila také jím po ubíhajícím manželi. Rozkřikla se, až se domem rozlehalo. „Vražedníku, lupiči! Vypadáš, viď, jak bys ale vypadal, kdybys neměl šest loket flanelu na sobě – mizero! To mám muže, má tři sta zlatých ročně a je prý pán. Fi na takového muže! Nechoď mně týden domů, to ti povídám!“
Pan Eber ale neslyšel již dobrou tu radu, bylť zmizel průjezdem.
Celý výjev byl tak rychle se ukončil, že nájemníci k oknům spěchající neviděli nic více z něho, než že slečna Matylda, která se dveřmi byla dívala, vracející se matku radostí objímá.
Ač byla svatba Josefinčina v neděli časně zrána, byl přece dvůr a průjezd plný zvědavých sousedek, ještě před domem jich stál četný houf. Pozorovaly vše co nejbystřeji a úsudek jejich byl, že to byla „bledá svatba“.
Nemínily tím výrazem jednoduchost, neboť ženich Josefinčin nedal se zahanbit, nevěsta měla od něho pěkné hedvábné šaty a kočárů bylo také dost, avšak sousedky měly přece pravdu. Známé sousedkám tváře všech oučastníků byly skutečně dnes nápadně bledy, jako by se bylo zrovna před výjezdem bůhvíco stalo. Že byla nevěsta na smrt bledá, tomu se nedivily, neboť „bledá nevěsta – veselá žena“, ale za ní šel bledý pohnutím ženich s bezbarvou vždy slečnou Klárkou, družičkou, a náhoda tomu chtěla, že i ostatní obličeje vyznačovaly se toutéž barvitostí. Ba i kulaté tváře páně doktorovy, svatebního svědka, jež přece vždy jasně svítily, byly dnes nápadny. Jen Václav, družba, smál se a laškoval jako obyčejně; o něm ale bylo každému známo, že mu není nic svato.
Odpůldne stál pan doktor před domem, oblékal si rukavičky a ohlížel se chvilkami do průjezdu, jako by na někoho čekal. Tu vyjde Václav, úplně oblečen, z krámu a přistoupí k němu.
„Na procházku, pane doktore?“
„Ano – do Stromovky.“
„Sám?“
„Ano – totiž paní Lakmusová tam také jde!“
„Aha, a slečna Klárka! Dnes jí to slušelo.“ Pan doktor pohlídl rychle ulicí dolů. „A kam vy, pane Václave?“
„Do Šárky.“
„Ještě s někým, to se rozumí, – snad s Márinkou?“
„Inu, to vlastně ne,“ usmál se Václav, „ale s domácími.“
Průjezdem ozvaly se ženské hlasy; na konci jeho byly se sešly Lakmusovy s domácími.
„S domácími?“ divil se doktor. „Snad se nechcete zaplést doopravdy, – člověče, člověče!“
„Ale ale, pane doktore, vždyť vím, co činím – já jen mstím teď naše pohlaví. Vy snad mstíte také, pane doktore?“
Panu doktorovi zakmitly oči v rozpacích. Odevřel ústa jakoby k odpovědi a nehlesnuv zase je zavřel. Odkašlal si lehce a pravil pak: „Tiše, už přicházejí!“ ––
Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divná, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promovován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní.
Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku dr. Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím, že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Jozífek, byl můj kamarád – už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Jozífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak.
Dr. Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a pozděj se i posmívali: „Ah doktor, ano – ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé – podle nové míry měl jen as tak půl druhého metru – a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu, a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejisté jakoby na slabé stopce. V letě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale dr. Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova. Pak ho už nechali zcela. Ano tak daleko to přivedl dr. Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprv asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna.
Najednou se ale přihodilo něco – jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat.
Byl překrásný den červnový. Takový den, kdy se nám zdá, že úsměv nejvyšší spokojenosti rozkládá se po nebi, zemi i po tvářích všech lidí. A v den ten pohyboval se pozdě odpůldne nádherný pohřeb Oujezdem k bráně. Pochovávali pana Schepelera, radu oučtárny zemské či stavovské, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale věru se zdálo, že i po tom pohřbu je rozestřen onen úsměv spokojený! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět, neníť u nás zvyk jihu, kde nosí mrtvé k hrobu v rakvi otevřené, aby se naposled ještě, než sklouznou do jámy, ohřáli v slunci. Ale odpočtem-li jistou slušnou opravdovost, nemohla se jakás všeobecná spokojenost upřít. Ležela za překrásného toho dne lidem jakoby ve všech údech – pomozme si!
Nejspokojenější byli as ti praktikanti zemských úřadů, kteří pana radu na márách nesli. Nedali si to vzít. Dva dny byli v rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře; teď šli hrdě a odměřeně pod nákladem svým, každý přesvědčen, že spočívají na něm zraky světa a že svět ten si šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!“ Spokojen byl dále dlouhý pan doktor Link, který pojen osmidenní nemoci zesnulého pana rady byl od téhož vdovy obdržel dvacet dukátů honoráře, celá Malá Strana o tom již věděla; šel teď s hlavou trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Spokojen byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný páně radův. Za živa ho sice pan strýček zanedbával, ale teď už věděl Ostrohradský, že v kšaftu je mu přiřknuto pět tisíc zlatých, a několikrát byl již k sládkovi panu Kejříkovi mezi průvodem se pronesl: „Přec měl dobré jádro!“ Petrohradský šel hned za rakví a vedle něho obtloustlý, zdravotou svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíkův. Zrovna za těma dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann, vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler; také ti byli patrně spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová, sedící samotná v prvním fiakru, neubránila se všeobecné spokojenosti, že ale bohužel ta její spokojenost z červnové nálady přímo nevyplývala. Dobrá panička ta byla ovšem ženskou, a být již třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Pak také štíhlému jejímu vzrůstu slušely černé smuteční šaty zrovna roztomile a vždy trochu bleďounká její tvář vyjímala se v rámci černého závoje zvláště pěkně.
Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec a jak již praveno nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel. Bylať mu mladá vdova již včera zřejmě vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí svého manžela byla – tak věrna. Když k němu soused Ostrohradský po prvé dnes pronesl své: „Přec měl dobré jádro!“, odvětil pan Kejřík smutně: „Ba neměl, sic by byl vydržel dýl.“ A pak Ostrohradskému více už ani neodpovídal.
Průvod pomalu došel Oujezdské brány. Tenkráte ještě nebyla brána ta tak k přefouknutí lehýnká jak je dnes, vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským.
Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost – náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven.
Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál – doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova.
To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.
„No, copak je to?“ houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?“
Někteří mládenci vztahovali ruce.
„Pozor!“ vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. „Ten muž není mrtev!“
„Nesmysl! – Vy jste blázen!“ hučel pan doktor Link.
„Kdepak je policie!?“ volal do toho Ostrohradský.
Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi. „A co se má stát?“ tázal se dychtivě: „Není – opravdu není mrtev?“
„Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!“
„Nejhotovější bláznovství!“ křičel pan doktor Link. „Když ten není mrtev, tedy –“
„Kdopak je to?“ ptal se Ostrohradský.
„I prý doktor –“
„Doktor Kazisvět! – Policie!“ řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.
„Doktor Kazisvět,“ opakovali páni radové Kdojek a Mužík.
Ale již nesl obětovný přítel pan Kejřík s několika mládenci rakev pomalu do vedlejšího hostince U Vápenice.
Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý. Pohřební vůz obracel, fiakři obraceli, pan rada Kdojek zvolal: „Pojďme – vždyť se dozvíme všechno!“, ale nikdo nevěděl, co má činit. „Dobře že jdete, pane komisaři!“ volal Ostrohradský na přicházejícího teď policejního úřadníka. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie – prznění mrtvol za bílého dne – před půl Prahou –“ a následoval komisaře dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku, za ním komisař. „Rozejděte se, prosím,“ pravil tento k shromážděným, „nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.“
Paní radová chtěla z kočáru ven, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď vyšel chvatně pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky s omdlelou paní radovou obíraly. „Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,“ radil. A pak zabručel pro sebe: „Je přece příjemná – tuze příjemná!“ Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho byl doktor Heribert poslal.
Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd byl u brány pořád pln lidí a policejní stráž musila před domem dbát pořádku. Vypravovali si v kupách nejdivnější věci. Hned jedni zlořečili doktoru Linkovi a vypravovali si o něm pomluvy, hned zas jiní posmívali se Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a prohodil něco se zářícím obličejem: „Máme nejlepší naději!“ – „Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!“ – „Dýchá!“ zvolal posledně všecek u vytržení a vrhnul sebou do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové.
Konečně pozdě navečer, již k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař.
Ale nebylo jediné malostranské hospody, kde by nebylo bývalo natlučeno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se zimničně.
„Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!“
„Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný – výborný lékař! To se dědí.“
„Ale že nechce praktikovat? –– Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!“
„Má asi peníze, to je to.“
„A proč mu říkají doktor Kazisvět?“
„Kazisvět? Já to neslyšel.“
„Dnes jsem to slyšel stokrát.“ –
Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zas jako dřív. „Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!“ říkal. A jindy zas: „Kejřík je diamant!“ –
Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšná. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata hleděli si prý získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král italský mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil s pavlače vodou.
Zas bylo vidět, že o lidi nestojí. Pozdravovali ho, on ale neděkoval nikdy. Jako dříve kormidloval ulicemi a průsvitná, suchá jeho hlavička potřásala se bojácně jako chmýří. Nemocného nepřijal nikdy. Ale přec se mu teď říkalo všeobecně „doktor Kazisvět“. Spadlo to jako s nebe.
Již jsem ho neviděl přes deset let; ani nevím, žije-li. Jeho malý domek na Oujezdě stojí posud nedotknut. Musím se jednou poptat.
Znění tohoto textu vychází z díla Kosmické písně tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím F. Topiče v roce 1905 (NERUDA, Jan. Kosmické písně. Praha: F. Topič, 1905. 60 s.).
PODŘIPSKU
věnováno
Vlnek jsem chtěl
nabrat z hbitých proudů,
z oceánu v bouřné jeho době,
donesl jsem ale sobě domů
tichou vodu jenom ve nádobě.
Leander
Letní Ty noci
zářivá,
jakž tebou srdce okřívá –
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!
Z oblohy bílý
měsíček,
starobný nebes tatíček,
stříbrné světla pýří
po celém světě šíří.
Dokola jeho
dětičky,
drobounké, smavé hvězdičky
dukátkovými hlasy
zvoní na krásné časy.
Když k vám vesel
hledím, zlatá Vy
Kuřátka,
slyším naše písně, česká zřím děvčátka.
Naše dívky slunce
ranější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.
V noci krásné
hvězdy do vody naprší –
běda hochu, na nějž oči Ty zasrší!
Ach, jaké to
blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!
Ty třepotné, smavé
hvězdičky
tak čiperně na mne hledí –
ach prosím vás, je to pravda vše,
co lidé prý o vás vědí?
Že maličké Vy prý
hvězdičky
jste obrovská samá těla –
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá?
Což nevidím, jak
jste drobounky
a v jakém jste k sobě skladu? –
já – nahoře být – bych kamenem
vás přehodil celou řadu!
A že prý jste
věčném ve reji
a přes steré skokem míle? –
Ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!
A zatím tak němě
spřádáte
svou života tichou dumu –
když vesele prstem zaluskám,
je věru v tom více šumu!
Což třepotá se to
tu hvězdiček,
jak včeliček ve vzlétlém roji! –
Proč asi ta jedna jediná
tam samotná povzdál stojí?
Tak dumavě
chvílemi v dáli zří
a bleďoučké její jsou tváře,
je patrně hvězda mlaďoučká
dle dětinné v očku záře.
Jen někdy svůj
doufavý vyšle hled
a stoudně zas do sebe mrká –
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!
Snad jiní jinak
uvidí –
já myslím nebe širé si jak naši zemi
a při hvězdách si myslím na lidi.
Vidím tam různotu
skupení,
velkosti, tvarů a záře –
to musí různé osoby být,
kde jsou různé tváře!
Planetoidek tam
havěť zřím
– uličnických to zmetků –,
jež hvězdám nám již stárnoucím
bab nadává a dědků;
hvězdičky na šňůře
pupečně –
embrya – mléčné símě –
též nebe je zas v naději
a nosí sladké břímě;
panenky růžově
planoucí,
mládence hledů zbrklých,
roj mužů světla klidného,
roj babic žlutě scvrklých.
Běhají spolu, a
přece je
každý svých práv si bdělý,
jak lidi nás zde chladná zášť
je chladný éter dělí.
Životem různým se
nebe skví
– dosti však tam též rovů
a svaté ticho v koutečkách,
jak sluší na hřbitovu.
Co světů Svět as
pohrobí,
jež – jako naši velcí mrtví – zraku zmizí,
a přec svou váhou dále působí!
Věřte, že také
hvězdičky
mnoho, ba mnoho bolí,
každá si s námi naříká
slzavé na oudolí.
Mají svou drsnou
lopotu,
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.
Do únavy se lopotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
ze vznešeného čela.
Po nebi hvězdic je
rozseto
lesem jak zvonců vřesných,
dech času je měrně provádí
v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp –
zkoumej a čítej sebelíp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!
Vesele se Zemí
Měsíc jde,
Země zas v mocném kruhu
se okolo Slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké Slunce zas
kolem většího vede nás –
a toto slunce jeho
kde jde? – a kolem čeho?
Mysli se nejvýš –
a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců -,
a kdybys byl jako Slunce stár,
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc -
vysoko – převysoko –
a slza vhrkla v oko.
Poeto Světe, co
jsi aeón prožil,
než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,
než každé slunce s planet květem různým
jsi v sloku sloučil uměním svým luzným,
než z chaosního myšlének svých víru
jsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru –
než mladé Zemi řekl´s: „Oživuj!“,
poprvé nechal mladé srdce tlouci,
odevřel oko lidské: „Obdivuj!“
Poeto Světe!
Hymnus tvůj je věčný!
Tvá každá sloka má svůj život pučný,
a když jej výkvěte, dá mrtvol zvučný
v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.
Poeto Světe! Kam se hymnu křídla
přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,
kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!
Když mořem vanou, moře z dna se bouří,
když zemí vanou, země k nebi kouří,
když nebem vanou, světům dech se tají!
Poeto Světe, co
tvůj hymnus kryje,
co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!
Ba není krásy, by v něm nekvítala,
a není zoře, by v něm nesvítala,
a není jasu, by se jím nešířil,
a není květu, by se v něm nepýřil,
ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,
ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, –
a není slz, by jím se neronily,
ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,
a není boje, by v
něm neburácel,
ne mučedníka, by v něm nekrvácel, –
a není touhy, by jím nevanula,
a není lásky, by v něm neplanula,
a není srdcí se vším citem svojím,
by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím!
Poeto Světe! Poetů
jsi bohem,
a přec – jsi poetou jen všech poetů slohem.
A byť tvůj hymnus velký jako nebe,
co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe!
A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,
my cítíme: poeta cítil více!
Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu –
a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu!
Stárnoucí lidstvo
čte ve hvězdách
jak dědeček ve kronice,
vždyť čteme tam samou jen minulost,
co bylo, co není snad více.
Čtem o nesmírnosti
prostory
a mysl nám trne, žasne,
že papršlek světla než sletí k nám,
snad hvězda již zhasla, snad hasne.
Čeho my ještě se
dožili!
Ba na stará kolena divy:
nám minulé vidět lze přítomně
a mrtvy zřít jakoby živy!
Paprsku z Alkyony
mé,
světelný šípe, znáš-li,
čím si tvá paní líbezná
luznou svou líci krášlí?
„Ach snad už líc
ta povadla,
snad už je po všem vděku,
vždyť já k Vám světla s poselstvím
letím již na šest věků!“
Poslíčku říše
Mlékové,
po jakém po zákonu
kupí se světů milion
světelných do záhonů?
„Ach snad už
zhasly světy Ty,
snad už je po všech veta,
od mého vzletu vrší se
v tisíce věků leta!“ –
Jako ta lidská
myšlénka:
po věcích teprv hřímá,
po věcích lidstvem zachvěje –
myslitel dávno dřímá.
V pusté jsme
nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!
My když i nožičky
vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
přece jen trojici roků.
„Paničko Alfo
Kentauři,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také.
Nás je vám, stydno
až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má ‚hvězdáře‘,
kteří jí sčítají děti.
Některé z nás, ty
už umřely,
některé ještě se rodí,
některým mladicky do skoku,
jiné jak o berlách chodí.
Uran a Neptun –
tak pro příklad –
dávno jak rampouch jsou tuhy,
vedle nich v posledním tažení
Saturn i se svými kruhy.
Jupiter také už
zvadlý kmet,
pleť jeho žlutě tak září,
ledové ruce, líný chod,
široké vrásky ve tváři.
Promrzely je to
kolohnát!
ač že vám sotva se plazí,
my když se nejpěkněj točíme,
on nám to, habán ten, kazí.
Mars – no ten
ještě by prošel přec,
jen kdyby nebyl tak rudý –
to je to: hbitým že pijákem
voják as po světě všudy.
Země – ach Země!
Toť ženuška!
při práce věčně jen hravá,
plna je květů a písniček
mladá jak lípečka zdravá.
Ještě pak:
holčička Venuše,
kypící, bující poupě,
a skoro matce až na klíně
Merkur, to nemluvně hloupé.
Je Vám to pečlivá
matička,
kol sebe drží nás mladší,
ale i postárlé propouští,
jen až kam zraky jí stačí.
A jsou i planety
takové,
které už před časy zvadly,
jejichžto trouchnivé mrtvoly
v komety již se rozpadly.
Odlétly, ve
hvězdách zmizely,
už se i rozprchlé zdály,
matička na ně jen vzpomíná
v světové myšlének dáli.
Někdy se po nich
však roztouží,
náhle je stáhne až k sobě,
ohnivé slzičky žíhají
po nebi v němé té době.“
Všechny ty vířivé
planety,
s měsíci přílepky,
vylétly do světa širého
ze Slunce z kolébky.
Všechny ty vířivé
planety
za svoji za dobu
slétnou zas ze světa širého
do Slunce do hrobu.
Také to Slunce
ohnivé
pomalu pousíná,
přijde i jeho hodinka,
zhasne a mrtvě zsiná.
A jen když za čas
planeta
na prsa zpět mu skane,
zase pak dávným plamem svým
na chvíli ještě vzplane.
Ach což ta láska
mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš jí na horách,
neuhasíš jí v moři!
Matičce dáš-li do
hrobu
na prsa dítě její,
ještě se vpadlé, ztlelé rty
radostí pozachvějí.
Zem byla dítětem;
myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a kvůli ní Slunce i obloha
a celý širý Svět.
Přišlo jí také už
poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes
a je jí jak panence rozkvetlé,
když vešla v první ples.
Po sále hvězdy se
chechtají:
„Velký svět není jí ještě znám,
však – hezounká, milounká panenko –
tys zato známa nám!
Na tebe my jsme už
hleděly,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy – samý sen
a sobě celý svět!“
Měsíček čekal hned
u vchodu:
„Panenko, žádám vás – ať tak dím –
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!“
Měsíček, pěkný
mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.
Když ji hled jeho
políbí,
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.
Přece se věčně
upejpá,
ret její vždy zas chladne,
stoudně si vede vpovzdálí
a Měsíc schne a vadne.
Znej Ty panenky
jako já,
budeš si vést jinače:
ve dne se každá upejpá –
a v noci blahem pláče.
Panenka Zem po
celou noc
hledí k Tvé sličné tváři –
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.
Báječně krásný to
přec byl sen,
vše že se Zemi koří,
tisíce světů že kolem ní
se točí a láskou hoří.
Krásný to sen, a přec jen sen,
ze světů zbyl nám jeden jen –
jen Měsíček náš věrný.
Měsíček ze všech
sám a sám
okolo nás se točí,
sprovází Zemi životem
a nespouští ji z očí.
Děvčátko, lidské
poupátko,
Měsíčku sobě všimni:
snad se Ti tisíc kořit zdá –
jen jeden je upřímný.
Měsíček že je
mrtvý muž?
A jeho pilné zaměstnání
při svaté lidstva osvětě?
Pak není širém ve světě
nad takové skonání!
Chtěl bych, až
jednou dokonám
– odpusťte hvězdné touze – ,
jak Měsíc svítit lidstvu dál –
tak dlouze – ach tak dlouze!
Měsíc mrtev. Při
něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvě mnichů,
jak dvě mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.
Střídají se v
svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček:
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,
nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů –
mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavé v
černém visí nebi,
dolů z něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů z něho prší,
ohně okeán se dolů lije –
mrtvá půda příšerně se šklebí,
s žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.
Kdyby bylo oko tam živoucí,
jediné je sžehne slunce políbení,
ale není tam to oko – není!
A ta noc – to hrob
v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.
Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějné bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé lebi,
jak když z černé země bílé svítí kosti.
Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
Jedním dechem plamy v ledy tvrdí –
zima, zima, mráz až v báj rostoucí –
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce – není!
Měsíc mrtev. Siná
jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří –
Měsíčku, by bylo citného Ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.
Oblaky Země jsou
synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobně vrásky,
mladí jí líce a svěží jí vlásky,
ve světů závratně vířivém honu
od věků přes věky do časů skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.
Oblaky, oblaky,
labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy –
zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!
(Mluvíval člověk:)
Čím člověk já ve
světů kruhu jsem?
Mně skromnost má jazyk víže, –
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
Já Slunci a Siriu
říkám „Ty“,
a ony? – Vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.
(A mluví člověk:)
Jak lvové bijem o
mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z
hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“
My přijdem!
Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.
My přijdem! Duch
náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem blíž,
my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
Seděly žáby v
kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.
Vysvětloval jim
oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je „Světa krtky“.
Pravil, že jejich
hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
teprv jim loket jeden.
Tedy že, řekněm
pro příklad
- věříme-li v ty krtky –,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.
Rozmluvil se pak o
Slunci
- žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.
Slunce že velmi
slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.
O kometách že
těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.
Nejsou snad všecky
nešťastny,
nejsou snad zhoubný všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:
sotva se její
paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.
O hvězdách potom
podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.
Vezmem-li pak pod
spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm nálezném kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.
Umlknul. Kolem
horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráči.
„Jen bychom rády
věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!“
Že skály již Země
plameny
v nezdolná pouta kují?
Vždyť já je zřím, ty plameny,
vrch Země poskakují!
Vidím je svítit po
keřích
ve vonných růží tvaru,
slyším je v ptačích hrdélcích
klokotat v plném varu.
Děvčátko když si
mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.
A když si lidstvu
nahlédnu
do vzníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboká;
do oka, ježto
v mžiknutí
rekovným ohněm zjásá,
volá-li voj svůj do boje
svoboda, pravda, krása;
v něž při slově
lidsky šlechetném
vpryskne hned slzná něha:
cítím, jak vlastní plamen můj
vzhůru až k nebi šlehá.
Dík budiž vám,
zlaté hvězdičky,
dík za jeden ze všech darů,
že umím lidmi zatočit
vesele do rozmaru!
Že dovedu někdy
alespoň
mžik mladistvé ranní záře
a živý poblesk radosti
do české vkouzlit tváře.
Což – což je ta
mysl národa
tak ztýrána, potrápena,
bojácná jako děťátko,
tichounká jako pěna!
Což – což je ta
lidu mého líc
tak zsínale, mrtvě bledá,
kdo jednou na ni pohlédnul,
více mu spáti nedá!
Ach když po té
tváři dojemné
jen okamžik úsměv skáče –
co na tom, že pak humorist
do koutku jde a pláče!
„Vlast svou máš
nade vše milovat!“
to ve hvězdách zlatě psáno
a krasšího hvězdám nad zákon ten
zákona není dáno.
Proto má planeta
slunce své,
jež k druhům ji měkce pojí,
a každý má hvězdnatý nárůdek
odvěkou oblast svoji.
Proto i kometa
jiskrná
tak dlouze své tělo plouží,
že do světa zahnané atomy
po vlasti nazpět touží.
Vzhůru již hlavu,
národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.
Troufám, že při té
myšlénce
srdce ti povyskočí –
nuž – buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hled
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!
Kdo měkkým je, ten
bídně mře!
Aj, lide, vzhůru k nebi zrak:
velká ta světla – samý drak –
had hada-li nepozře,
drakem se nestane!
Boj, všude boj,
kam oko zře!
I věčné slunce, chce-li žít,
musí se kolem s slunci bít –
had hada-li nepozře,
drakem se nestane!
Klam, v národech
že láska vře!
Ach neposlouchej hravých vnad,
živ-li chceš být, bud lačný had –
had hada-li nepozře,
drakem se nestane!
Slunce je hvězda
proměnná
a člověk jeho tvorem –
jak krásný je ten člověk přec
s svým ideálním vzdorem!
Vždyť i to Slunce
oslnné
je samá, samá skvrna –
a člověk sám chce v světě být
jak z křišťálného zrna!
V jistém vždy
Slunce období
se širším cloní kalem –
a člověk zas čím dál tím víc
chce stát se ideálem!
Měsíček mrtvý –
budoucnost,
a Slunko – minulost naše,
mezi oběma polétá
myšlénka života plaše.
Vířivě časy se valí,
minulost, přítomnost, budoucnost –
ach jedna se ve druhou halí.
Někdy se mezi
Měsíček
a Slunko stavíme směle,
rouškou zastřem si budoucnost,
žijem až převesele;
někdy zas vráží se klínem
Měsíček před Slunko života,
a mysl je zastřena stínem.
Děj Země je krátce
jen vyprávěn,
jak píseň se krátce skládá:
vylétla jiskřička z plamenu,
a zčernalá zpět zas padá.
A v jediném světem
tom mihnutí,
v tom kratičkém jiskry plání
všecken si vyžije lidstvo boj,
ba všechno i milování.
Tak krátká to,
kratičká písnička,
a může být ještě kratší,
veliký lidské je lásky bol
a několik slov naň stačí.
Snad stačila sloka
by jediná,
snad jediné slůvko pouze,
do písně se to tak krátce dá –
a žije se to tak dlouze.
Zelená hvězdo v
zenitu,
sviť vesele, vesele!
Když si tak někdy vzpomenu,
jak staří jsme přátelé!
Před lety jsi mne
slyšela,
jak jasně jsem zavýsknul,
když jsem své děvče poprvé
si na prsa přitisknul.
Před lety jsi mne
viděla,
jak děsně jsem ublednul,
mrtvou když její ručinku
jsem k ústům svým pozvednul.
To jsou jen drobty
života,
jen bubliny pramene,
člověk si na ně během let
tak náhodou vzpomene.
Radost i žal my
přežijem,
my přežijem cokoli! –
Nač ale náhlá slza ta –
vždyť mne to už nebolí?
Myslím, že malý
Měsíček
poety měl jen malé,
naše že Země veliká
poety má již krále.
Až i to Slunce obrovské
života květ pokryje, –
jaká tam budou srdce as,
jaká v nich poezie!
Jací tam velci
tvorové,
jaké jich touhy vzdorné,
jaké v jich očích myšlénky
nezdolné, světoborné!
Jaké tam citů záchvěvy,
jaké tam v prsou běsy,
jaký zas výblesk radosti,
výskavé, šlehavé plesy!
Jaká tam slova
hluboká,
jaká v nich nadšení záře!
Jaká tam bujnost mladých těl,
jaké tam oslnné tváře!
Jaké tam jásavé naděje,
jaká tam lásky tíseň –
chtěl bych za cenu života
procítit slunečnou píseň!
Již vyznám se ze
všech hříchů svých,
rád dívky že za pas beru,
a miluju-li já k smrti rád,
že ještě se raděj peru.
Vím, vím, že je
krásným celibát,
též humanistů ctím víru,
již myšlénkou čistou pracují
ku „věčnému“ v lidstvu míru.
Však mateřské
Slunce prajinak
náš osud kdys upravilo
a Zem mezi Marsa, Venuši
tak doprostřed postavilo.
A marno je všechno
kázání
a marná je všechna práce,
nám hvězdami provždy souzeno
ach! milovat se a prát se.
Promluvme sobě
spolu,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
Kde rozvoj je, je
boj – po světě boj je
všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary,
i hudba sfér jen války píseň hude
a věčně v útok znějí fanfáry!
Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí
a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,
než šťastna, vítězná se domovině těší;
tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebes klenu hlubokém –
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A naše Zem? Kde
nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvých oudolí,
skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine –
kdo doved zde by sčítat mrtvoly!
Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,
tvor tvora bere v plen i jeho celé žití
a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.
Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti,
a čas v ni hází ve dnů běhu divokém
mrtvolu na mrtvolu –
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A člověk – člověk!
Štědrá byla ruka,
jež ohně vrhla lidských do stanů, –
co srdce cit, to žhoucí lidská muka,
co myšlének, to lidstva katanů!
Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí.
A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem
a obě srdce letí v propast dolů –
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
Přijdou dnové,
léta, věky, věků věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude siná, tichá, němá.
Dávno bude po
všech lidstva synech –
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech –
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň –
všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,
bol i radost v kámen ztuhly spolu.
K příkrovnímu,
lhostejnému nebi
povrch Země příšerně se šklebí,
Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný éter do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere –
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. –
Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.
Šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slábnouc, slábnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsně obrovité
dolů letí – letí – letí –
Dopadne Země k
Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamů květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled – naposled
líbají matka a dítě.
Aj, tamhle
dřímavých jiskerek,
jak když rukou rozhodí květů,
to letí prostorou kometa,
kostnice umrlých světů.
Hvězdo, oděná rubášem,
dumnou nám píseň hudeš,
v ní veliký obsah, málo slov:
„Ty popel jsi, popel budeš!“
A tamhle zásvit
zas jako sen,
jak když den se rozbřesknout bojí,
tam prach se k novému životu
v nebeském zákoutí pojí.
Příštích světů ty zábřesku,
mlžino mladě žhnoucí,
jakž ku srdci sáhá píseň tvá:
„Zas vstanete s lící skvoucí!“
O hvězdy, hymny vy
zářivé,
naslouchám vám v roznětu svatém,
nechť smrt, či vzkříšení hlásáte,
duši mi plníte zlatem!
Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím –
co potřebuju já věčným být,
když věčnost již teď procítím!
Ty věčné hlasy
proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to –
my Světa nepřebudem!
Co rozkvétá, to
odkvětá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlým
jak bílá růže zvadne.
Však proto smrti
myšlénkou
my srdce nezbodáme!
My vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!
Dřív Světa původ
seznáme
a sil všech tajné zdroje,
dřív na dno časů sestoupnem
a sečtem světů roje!
Před žádnou,
žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!
My umřem, avšak
dříve si
hrob vysteleme slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.
Až planety
sklesnou k Slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí,
až drobty ty, smrtí poštvány,
si v divokou elipsu zabočí,
až pohřební, truchlý průvod ten,
pln hrůzy, prost života vděků,
se vesmírem dalekým promete
přes milion, milion věků;
až konečně někde
v koutečku
se po letu dlouhém zastaví
a prášek z nás světů bývalých
se ve nový chaos tam rozžhaví,
až v chaosu tom boj plamenný,
boj titánský poznovu vzplane
a z plamenů zářných až nový svět
jak čarovný fénix zas vstane;
až na novém,
kyprém světě tom,
boj ustoupí mladu životu
a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní:
pak snad zase drobounký atom můj
tam zazvoní kosmickou písní!
1891–1942. Český prozaik, dramatik a filmový režisér, původním povoláním lékař. Byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil (zal. r. 1920) a spolutvůrcem programu avantgardní literatury. Jeho prozaické dílo je ovlivněno 1. světovou válkou, expresionismem, obsahuje řadu experimentů, nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny.
Znění tohoto textu vychází z díla Rozmarné léto tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Československý spisovatel v roce 1955 (VANČURA, Vladislav. Rozmarné léto. 3. vyd., v Československém spisovateli 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955. 108 s. Spisy Vladislava Vančury, sv. 8).
Elektronické texty publikovaných děl Vladislava Vančury byly získány ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR.
Mnozí odvážlivci, kdys se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným. Hle, větvoví a vysoký sloupec rtuti, jež se zdvíhá a opět klesá, připomínajíc oddech spáče. Hle, kyv slunečníku a tato tvář, kdysi hrůzná. Ať poshoví nos a odulý ret, jenž vyrazil z obličeje tak prudce, ať se mírní, neboť, probůh, město je klidné.
Uprostřed žírných polí je dosti dvorců bílých ve smyslu národního básnictví, z býčků jsou voli, jalovice jsou stelné a ten tam je máj.
Pokud možno, buďte oděni bíle a seďte váhavě před svým hotelem. K ďasu! Což není dosti dobrý příklad praotců, kteří se přepásali a kabát na lokti krok co krok se blíží k podjezdům sadů, aby usedli na stoličku již připravenou?
Tehdy markytánky léta v kapotu, ve střevících ploských a růdušných, ve střevících, jež nezrývají cest, chodily muž od muže, stolici od stolice a vyňavše blok z vydutého kapsáře, trhaly lístek po lístku. Chocholík jejich nosu se zarděl, kdykoliv mluvily k svému hosti řkouce:
„Dobrý den, pane. Není dnes krásné jitro? Není vám vhod tato desátá hodina, jež právě slétá se starobylé věže basiliky svatého Vavřince? Domníváme se, že čas propůjčuje více vděku než cokoliv jiného, a vskutku, deset je více než devět. Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znaly jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil, jakkoliv byl poněkud prostopášný.“
„Jakže, děl starý pán, tento kostel je pochyben a proti předpisům dobrého stavitelství? A tuto věc jsem zpozoroval až dnes!“
„Zpozoroval jste ji velmi správně,“ pravila dáma, „avšak uhodnete, že tento můj klobouk sloužil devatero sezón jako výstřední bouřlivák? Ach, můj milý, on i basilika se vžily, a jejich provinění se stala řádem světa. Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.“
Hola, hola! Nestojí tyto hovory za opakování? Přivádějí snad z míry potivý krok? Nejsou dosti pravdivé a nepáchnou téměř naprostou prostřednosti?
Na podivuhodné řece Orši leží město dobré pověsti a dobré vody. Voda vyvěrá na stinných místech a devět nejmohutnějších pramenů, zachycených devaterou studnicí, je označeno jmény devíti Múz. Jde o lázně Krokovy Vary. Jde o město otevřené, vystavené zpola z cihel, zpola z bláta a z kamene, o město pochybeného stavitelství a stálého zdraví.
Ha, říkává varský starosta, snímaje karty, u nás se nezahálí. Hej rup! naše osada v pospěchu a v ušlechtilém závodění přichází k červnu šestého měsíce nezpozdivši se a vyčkávajíc pravidelné lhůty.
Nuže v těchto koninách účelnosti a kvapícího času (ach, kdepak se zhurta nestárne a kde je obyvatelstvo, jehož prostředky nejsou posvěceny) bylo několik usedlostí a něco majetku dosti starobylého. Byl získán z největší části ve hře, jež se nazývá MALÁ - VELKÁ nebo MALÁ BERE. Je to majetek požehnaný a je dobře spravován, neboť, namoutě, zdejší měšťané jsou kovaní kupci a nic jim nepřekáží, že jsou Krokovy Vary lázně jen deváté velikostí, nevhodné oblačnosti, chabého záření slunečního, neprosákavé půdy a zřídel nikoliv vroucích. Nechť si! Třebas nemá kanalisace, je to přece město bodré a počestné.
Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.
Stáří a poloha ústavu Antonína Důry
V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravován v plovoucím domě Důrově. Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, zachovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé. Nikdo jich neštípí, a těm, kdo jdou k řece, nezbývá než maličko stezek, žel, úzkých. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně.
„Ach ovšem,“ děl purkrabí, jemuž se kdysi v století čtrnáctém namanulo jednati zpříma, „ach ovšem, koupejme se!“ Řka to, prošel křovisky až k písčině a vykonal, co byl již řekl. Od těch dob, pokud paměť sahá, se užívalo těchto míst podle jejich určeni.
Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet.
„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným.
Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?
Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“
Řka to ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal:
„Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“
V tu chvíli kanovník Roch, muž, jenž lépe než kdokoliv jiný znal cenu mravnosti, vkročil na říční hráz vroubící druhý břeh. Odříkávaje báseň či modlitbu vhodnou pro tento denní čas, měl dosti pokdy, aby se díval na všechny strany, a tu nebylo nesnadné spatřiti mistra Antonína Důru, jenž maje jazyk ven vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou.
„Hej,“ vykřikl kanovník, „hej, pane, počínáte pozdě svůj sabat, což nezní zvony dosti silně? Sesedněte se svého koštěte, vidím je zřetelně mezi vašimi stehny. Zanechte ohavnosti, jež vás zahubí. Vemte si plášť nebo utěrku, která visí na zábradlí vaší ohavné stoky, jinak, u všech všudy, přejdu na druhý břeh a vyprázdním vaši láhev do Orše.“
„Budiž,“ děl Antonín měně tělesné držení, „čiňte si po libosti a přejděte. Spěchejte a vizte všechny podrobnosti svého omylu, poohlédněte se po koštěti v mých koutech a jste-li dosti zručný, abyste nalezl obsah v láhvi, nebudu vám pro to činiti výčitek. Nuže vykročte, udeřte sandálem do tohoto proudu. Chtěl bych říci několik pravd, jež je nutné slyšeti v pravý čas.“
Kněz zavřel knihu, zanechav mezi listy sevřený ukazováček, usedl na kamenný náhon a jal se odpovídati, poněkud spílaje a přece nepřekročuje mezí ušlechtilého hovoru.
„Jaký jste to,“ řekl, „nečistý hmyz, jenž odkládá kalhoty tak snadno, jako poctivý člověk svoji čepicí? Kdo byl váš učitel? Kdo vám vštípil tyto mravy?“
„Dobrá,“ děl Antonín, zapaluje si doutník, který mimo nadání nalezl v kapse pláště, jejž zapomněl zákazník z minulého dne, „dobrá, mohu vám vypravovati o svých učitelích, kteří vesměs byli dobráci a lidé učení. Avšak nesměšujte mne s nemravy. Odložil jsem své spodky z dobrých důvodů. Neboť kůže, jak se doposud vykládá v týchž školních místnostech, kam jsem chodíval za svým obecným vzděláním, je uzpůsobena k dýchání a velmi si ho žádá.
Byly mi vštípeny názory zdravotnické, přijal jsem je a jsem jich dbalý s velikým prospěchem svého těla. Jděte mi k šípku se svou knihou ód a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemoha se dobrati smyslu. Jděte, vy vykladači ohavnosti, klábosících liter a dýchavičných řádků, jimž se zmanulo kulhati podle pravidla.“
Řka to, jal se plavčí mistr sestupovati po schůdcích a vhroutil se do bazénu.
„Jsem zde, mluvil dále snášeje chlad vody jako statečný člověk, abych vám odpověděl na všechna utrhání, jimiž mne zahrnujete od pěti let, avšak smočil jsem si ruce a je příliš pozdě, abych vyňal z úst doutník, a příliš záhy, abych jej odhodil.“
„Jakže,“ zvolal abbé, „vy byste chtěl opakovati příhodu z bajky o vráně, jež ztrácí sýr! Probůh, podržte si svůj doutník a buďte němý.“
Za těchto hovorů líté vybroušenosti vešel na plovárnu Důrovu muž asi padesátiletý, jehož lýtka prozrazovala střehy šermířské a jehož ruce vězely v rukavicích. Byl oděn jako anglický myslivec a jeho royalistická tvář bez jizvy nesla tukový nádorek zvící ořechu nad úhlem levé čelisti.
„Dobrý den,“ řekl z oblaku vybraných stájových vůní.
„Dobrý den,“ odtušil mistr Důra, „konám cvičení, s nimiž jste obeznámen a jež už sdostatek rozvzteklila kanovníka. Poshovte mi, abych obeplul nádrž.“
„Zajisté, nepohněvá-li můj souhlas abbého, nechci vám překážeti,“ odpověděl příchozí a usedl na stoličku, co plavčík, nesa doutník v ústech, čeřil hladinu bazénu.
Duchovní na druhém břehu založil stránku a odloživ knihu, opětoval pozdrav.
„Dobré jitro, majore. Domníváte se doposud, že shovívavost, již osvědčujete vůči tomuto pošetilci nevýrazného ducha, je správná?“
„Ano,“ děl myslivec, „tělocvik mistrův se zdá příhodným a jeho duch, jakkoliv je jen plavčíkem, je dosti hbitý, aby vám rozmanitě odpovídal. Mohl bych zabrániti, aby nevstoupil do lázně, avšak přišed, spatřil jsem jej již pohroužena do vody a plovoucího. Proč mám rušiti věci, jež trvají?“
„Pah,“ vykřikl abbé, „býval jste vždycky nadšenec času, ačkoliv je jisté, že pomíjíte věcí věčných. Nu dobrá, bude se vám odpovídati z těchto chyb. Kniha, kterou jsem odložil, je dosti blízká, aby nám připomenula, co jest trvání. že stará 2. 000 let. Majore, dejte pozor, co chci říci.“
„Pane,“ děl Důra, vylézaje z vody, „major nečetl vaši knihy a nebude jí čísti, ani kdyby byla ještě starší. Což je tak pošetilý, aby věřil, že staří oslové hýkají lépe Přišel loviti ryby a vy, křiče ze všech sil, je zaháníte.“
Zatím major otevřel skříňku, již přinesl z komory Důrovy, navlékl dešťovku na udici a vmetl ji do proudu.
„Nikoliv,“ děl, „shledávám jakési zaujetí v těchto hovorech, a třeba by nebyly dosti ušlechtilé, připouštím je, neboť zaujetí jsou odlesk vášní. Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé?“
„Snad vám abbé odpoví, chcete-li to věděti,“ pravil plavčí mistr, oblékaje košili, „avšak nevěřím, že se vám podaří udržeti tvrzení o modré obloze. Neboť tento červen úhrnem nestojí za nic. Vím, že jste chtěl uvésti barvu blankytu v blízkosti krve, avšak tato snaha, jakkoliv jste šlechtic, je přílišná. Přihlédněte blíže, majore, nezdá se vám, že počasí je prožlukle mizerné a div že neprší? Vidím hromadu mračen a škvírami modř, jež se mi nezdá ani původní.
Rozhlédněte se po všech čtyřech stranách tohoto nebe,“ hovořil dále Antonín maje tvář skrytu v košili a opisuje veliký vzdušný kruh rukávem, v němž paže vězela jen zpola. „Rozhlédněte se a nespatříte nic než vyzdviženou mlhu, vodorovně vrstvenou. Hle, výstupné proudy, unášející páru od povrchu zemského k rosnému bodu. Těch sloh a oblačných stěn a těch pletichářských mlžinek! Žel, pánové, jsem příliš chud, než aby mi bylo dovoleno býti hněvivým. Avšak chtěl bych zaklíti téměř bezprostředně.“
„Odkud tyto rozpaky,“ vykřikl kanovník, „cožpak jsem vás neslyšel láti celou hodinu?“
Antonín odpověděl, že se kanovník může mýliti, neboť prodlévá na druhém břehu a Orše v tomto období je široká.
„Vaše uši,“ děl, „zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny. Co jsem vypouštěl dva nebo tři vzdechy, slyšel jste některého z církevních otců.“
Řka to oblékl si plavčí mistr kalhoty již bez nesnází a zapjav je usedl vedle majora. Royalista, jehož trpělivost nebyla nepřeberná, trhl prutem a odepjav udici složil rybářské náčiní. Potom vstal a pokojně odzátkoval láhev.
„Kdybyste nevyřizovali pře křikem,“ pronesl nalévaje tři číšky, „mohl bych vám býti tu a tam užitečným, avšak pokud mohu souditi, vaše zadostiučinění je, máte-li poslední slovo.“
Nato pravil Antonín Důra: „Je lépe míti poslední slovo než poslední pánu, neboť mi nenamluvíte, že schladím svoji zlost, jestliže mi někdo protne lýtko až k holenní kosti. Lékařské knihy, které čítávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti. Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let.“
Když to Antonín řekl, napil se a právě v tu chvíli vešla na plovárnu jeho žena Katuška nesouc hrnec, z něhož se kouřilo.
„Ach, ty nikdy nezahálíš,“ pravila neusmívajíc se na Antonína.
Rozmlouváme o odtažitých věcech, jež zaměstnávají kanovníka, odtušil mistr a došed k ženě nadzvedl poklici nad hrncem, aby zvěděl, není-li uvnitř něco dobrého k jídlu. Potom dal opět dopadnouti pokličce na staré místo a pohlížeje na hrnec a na tvář paninu, řekl:
„Jak si mohu, majore, za tohoto stavu věcí vážiti vašich králů, kanovníkových knih a svého zdraví?“
„Můj manžel plkává dosti často,“ pravila paní Důrová, „ach! Je mi to snášeti od sedmnáctého roku, neboť vězte, že jsem se provdala mláda. Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky, než je mistr, avšak Antonín zbil ženichy a zmocniv se klíčů, jež jako s uděláním se hodily k mým dvířkám, obtěžoval mě tak dlouho, až bylo nutné slaviti svatbu. Je to pravda, Antonín býval velmi zamilován a velmi zdráv, chci se vsaditi, že toho měli ti kluci dost, když je zmlátil.“
Zevrubnost a obšírnost (na radu kritiků)
Abbé, jemuž výjev s hrncem připomenul obraz na rubu peníze popsaného v Begerově „Observationes et coniecturae in numismata quaedam antiqua“ se odmlčel a v zamyšlení metal kámen po kameni v proud Orše.
„Jednání tak živé a hra tak upřílišněná,“ děl Antonín nakláněje se k majorovi, „nepřísluší knězi a abbé by jí měl zanechati. Viděl jsem dosti bláhovců, již činili jako on a vposled litovali svého rozjitření, neboť kdokoliv se jme, nejsa vycvičen ve vrhání, metati břemena malá či velká, činí to tak nedobře, že si pohne hmotou mozečku nebo prodlouženou míchou.
Vypravuje se o některých historicích, že cvičívali své tělo,“ hovořil dále Antonín zvedaje hlas, „a slýchávám, že mezi ctiteli literatur byli běhouni. Je to však důvod, aby se kanovník štval polem a přeskakoval ostnaté keře?“
„Co chcete říci, mistře,“ zeptal se kanovník, „zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“
„Srozuměla jsem,“ pravila paní Důrová, „že se hádáte o jakési nesmysly a že křičíte, jako by šlo o peníze.
Můj manžel je otevřhuba.
Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce.“
Řkouc to paní vstoupila do lodičky a odvázavši ji přeplavila se na druhý břeh Orše k abbému.
„Můj muž,“ pravila, „je nevyrovnatelný osel, pojďte pane, převezu vás a vy mu to řeknete zblízka.“
Vstoupiv na plovárnu abbé pozdravil a přisedl k majorovi.
„Vaše sklenice,“ děl Hugo, „je příliš dlouho plná. Nebylo by lépe ji nepíti?“
„Vylévati víno?“ odvětil kanovník, „vylévati víno a kaziti knihy jsou těžká proviněni, pane!“
„Pokud jde o víno, je tomu tak,“ přisvědčil Antonín, „znám příběh o hostinském, jenž byl potrestán temnicí, protože vyrazil čep z vinárníkovy bečky.“
„To mi připomíná tažení italské. Víte proč byla prohrána prvá bitva na Piavě?“ otázal se major Hugo vzrušen jsa hrůzami válek.
Potom, když znamenal, že nikdo z obou přátel nechce slyšeti jeho vypravování, jal se mluviti o postaveni vojsk a o vinných sklepích horní Itálie.
„Vězte,“ děl obrácen jsa k paní Důrové, „vězte všichni, že armáda neměla nádob a že se pilo víno z hrsti. Bylo nutné, aby voják otevřel sud bodákem hezky dole a aby víno crčelo proudem. Tu se stalo, že sklepní prostory byly zaplaveny vínem, a že v nich utonuly některé pluky. Způsob otvírati bečku bodákem není hospodárný a bývá při něm rozlito mnoho nápoje. Nápoje, jenž je na výsost vhodný, aby roznítil statečnost již potuchlou.“
„Statečnost!“ děl Antonín, „bekavou statečnost řvounů, kteří praží na nepřítele z krytů! Zvedněte pěkně v tichostí metrický cent, jste-li statečný, majore.“
„Pah, mohu vám přednésti několik veršů, jež se nezabývají ani jatkami ani vzpíráním břemen a přece dobyly světa,“ vykřikl abbé.
V tu chvíli nastal kolem láhve zmatek a mužové mluvili jeden přes druhého.
„Neopakujte těch tlachů z pisklavých knihoven!“ „Dejte si říci!“ „Nechte na hlavě! To jest, to jest ta čveračina štábu s obvazkem a s podvázanou bradou!“
„Chci vás upozorniti,“ řekl Hugo, „že vše, čeho bych si mohl vážiti u lidí špatných řemesel, je špetka klidu. Avšak vy pokřikujete! Ticho! Vezmu si tuto zbraň a postavím se, abych vám odpovídal.“
Řka to major uchopil bidélko, jehož se udívá k rovnání údů při vyučováni plavbě, a zaujav postavení podřepu pěkným útokem srazil vyprázdněnou láhev.
„Kulatý světe!“ vykřikl Antonín, „co to činíte? Hle, abbé zemře strachem.“
Zatím však kanovník obracel listy v své knize a našed místo, jež hledal, řekl:
„Dobrá, dobrá, rozmetejte tuto skrýši pornografie pěsti nebo toporem. Zasluhuje svého osudu. Čiňte se ze všech sil, znám prostředek, jenž vás usadí.“
Potom přistoupil k majorovi, jenž neustával předváděti lítý zápas, a povýšeným hlasem četl VII. knihu ód Horatiových, co veliký Antonín neznaje jiných výrazových prostředků síly, jež tryská a dere se ze zdravého těla, popadl jakýsi špalek a zvedl jej sto a jedenkrát do výše.
Paní Kateřina Důrová, naslouchajíc kanovníkovi, jenž sypal krásné verze jako z rukávu, zkřížila ruce na prsou a pravila:
„Jsem zde a slyším vás, pane. Latina jest prý jazyk Římanů a vypravuje se, že tento jazyk zemřel a že je mrtev. Jaké nesmysly, abbé, mluvil jste dosti hbitě a dosti dlouho, abychom je odsoudili.
Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.
Ach, ovšem! Bývaly to časy, když jsme si krátily chvíli šprýmovnými průpovídkami, zpěvem a hrou na hudební nástroje. Ouvej, pane, byl byste se posedl, slyše jakéhosi varhanáře, jenž mě štípal do boků prozpěvuje si písničku za písničkou. Jsem si jista, že jeho vynalézavost nezadá v mnohém vaší řemeslné dovednosti, jakkoliv jste vy shlédl cizí země a navštěvoval školy až po svůj zralý věk.“
Řkouc to paní smetla s lavice udičky, niti i ostatní součástky nezbytné k rybolovu a překračujíc valchu, jež spadla na zemi, vlékla lavici na jiní stranu plovárny.
„Nuže, pane,“ mluvila dále Kateřina Důrová, když usedla, „pojďte sem, pojďte za mnou, toto sedadlo není tak nepohodlné, jak se vám zdá, a obejdeme se zde bez latiny.
Ti dva,“ doložila ukazujíc na mistra a na majora, „nepostihnou ani jediného slova. Vsadím se, že si navzájem vypravují o střelných zbraních a o jakémsi bláznivém závodění. Ach, vizte mého manžela, drží levici upaženu a zajisté chce namluviti majorovi, že je v tomto úkonu nesmírná sila. Ach, co si mám počíti, jestliže tento neomalený člověk křičívá jen proto, aby si cvičil dech a zvětšil objem hrudníku? Co mám činiti, jestliže den co den jej vidím, jak hopsá a skáče o tyči až do výše stropu?“
„Mistr,“ odtušil kanovník, „se stará a pečuje o svoje tělo snad příliš, avšak nikdy jsem jej neponoukal ani jsem ho nepovzbuzoval, aby to činil bez výhrady. Mistr, vy a já, paní, jsme v létech, kdy se již nekřičí z plných plic a kdy můžeme minouti plot sousedův bez pokušení, abychom jej přeskočili. Nelibuji si v okázalých kouscích.“
„Tak jest, tak jest, abbé,“ přisvědčila paní vstávajíc se svého místa, „avšak, uvážíme-li váš věk, měl byste býti shovívavější. Nevinná hra, již, jak vidíte provozuje můj manžel, je snad pošetilá, ale není neřestná a nezasluhuje odsouzení tak prudkého. Nevím, jaké záští jste pojal a z jaké příčiny tropíte poplach. Probůh! Dáte se do latiny, jež se ukáže nesmyslem tak popuzujícím.“
Řkouc to, Kateřina se obrátila k svému manželovi a pravila, že kanovník je zvrácený muž, na nějž Je míti pozor.
„Ach,“ děl Antonín Důra, „to mne nehne, to se mne netýká.“
A zanechav ženu bez obšírnější odpovědi, povzbuzoval majora, aby ukázal obrat, o němž mluvil.
„Zde jest, zde jest,“ vykřikl Hugo, bodaje bidélkem do škvíry mezi prkny, jež zdaleka připomínala mezižebří.
„Jste zlověstný, majore,“ pravila paní Důrová. „Vždy zpocený, vždy rozkročený, s napřaženou rukou, s dvěma či třemi blesky pohledů, podobáte se málem strážmistrovi, jejž jsem znávala dosti důvěrně za mladých let. Ach, byl to švihák, o němž je třeba vypravovati obšírně. Byl svárlivý jako vy a bylo mi často mírniti jeho prudký hněv. Nabízela jsem mu vše, co jsem pokládala za vhodné, aby to ukrotilo jeho prudkost. Nicméně kroutil knoflíky v svých prstech příliš nedočkavých a píval láhev za lahví. Sloužil u vozatajstva na rozdíl od vás, který jste byl u dělostřeleckého pluku a nenosil červených kalhot.“
„Nenosil jsem jich,“ děl major, „na svůj prospěch, neboť tyto pluky jsou pluky pohůnkovské.“
„Vskutku?“ pravila paní, „neslyšela jsem nikdy podobného mínění. Tito lidé šli na dračku v naší ulici.
Vy víte, pane; že jsem měštka; a že jsem odcházela jen nerada do tohoto prokletého místa. Mám husí káži, vzpomenu-li si na naše nynější hosty. Pěchota, jež pokud jde o zbraně a pokud jde o odění, ani zdaleka se nerovná jízdě, stokrát a tisíckrát je lepší tohoto obyvatelstva. V zástupu neduživců, již sem pílí každého léta, švarný desátník od osmadvacátého je více než pozoruhodný a tu jsem ztracena.
Za mých časů byl abbé již stár, avšak vysvětlete mi, jakou nepřízní náhod jsem se nesetkala s vámi.“
„Ale, ale, ale,“ děl major upadaje do mírného hněvu, „snad se vyskytl nějaký neostřílený nováček u mých houfnic, jenž mohl vzbuditi svým housečím vousem zájem kuchařek a jehož jsem týral.
Nepředhazujte mi těch věcí. Neměl jsem záměru vzhledem k jejich volbě. Ostatně, pokud vím; váš manžel, jemuž jste povinna veškerou úctou již proto, že vás odvedl z ohavného předměstí, nesloužil ani u závozníků ani u dělostřelectva, nýbrž byl zákopníkem.“
„Abych to nevěděla! Abych nevěděla, kde sloužil,“ odpověděla paní. „Chcete-ti vyvolati spor, opakujte něco jiného a mistr Antonín vás zvalchuje, třeba máte klacek, o němž se domníváte, že jest to rapír. Holečku, můj Antonín nestrpí, aby se s jeho manželkou mluvilo lehkovážně.“
Zatím se neděle blížila k deváté a na plovárnu vešlo několik dam, jež za každého počasí byly pamětlivy péče, jíž vyžaduje dobrá tělesná správa. Antonín je pozdravil co nejokázaleji.
„Vejděte,“ řekl, „vejděte bez zdráhání. Nedejte se odstrašiti chladem, jejž pociťujete. Abbé a major označili dnes koupel za vlahou.“
„Dobrý den,“ pronesl Hugo, „dotýkaje se svého klobouku.“
„Dobrý den,“ odpověděly s nyvým úsměvem, neboť major měl pověst prostopášníka.
„Odebeřte se na vyhrazená místa,“ děl plavčík, „zde jest kytlice; jíž potřebujete, žínka a mýdlo. Kdyby se vám něčeho nedostávalo, volejte třikrát, abych vešel včas.“
„Můj muž,“ pravila paní Důrová, „je potrhlý, nicméně zná svá práva a ví, jak jich ostříhati.“
„Kdyby svá práva ustřihl, kdyby je oddělil řezem, kdyby je spálil nebo utopil a kdyby se jich krátce zbavil; byl by mistr, ale takto je jenom Antonín.“
„Zajisté,“ odtušila opět paní, „je Antonín, neboť já jsem Kateřina.“
„Hurá,“ děl abbé, „vidím, že jste si osvojila něco logiky, jež mne odzbrojuje.“
Zatím se přišlé ženy svlékly a stenajíce vstoupily do vody, jež dolehla na jejich hyždě jako prut.
„V tomto společenství,“ pravil Antonín, usedaje zkusmo na kanovníkovu knihu, „se nám bude lépe rozmlouvati. Jsem jist, že abbé zapomene svých metamorfos, patře na ženštiny; které po celé pětiletí nepřekročily třicátého roku: Vaše trvání v stavu, majore; je přítomno co nejdokonaleji.“
„Odejdu,“ děl major, „neboť je pravidlo, že některá z těchto dobrých-plavkyň tone právě před námi. Buďte řízní v případech nutnosti a opatrní; pokud jde a nezletilé.“
Kanovník namítl, že si není třeba někoho všímati, nicméně Hugo složil své krabice a nepomýšlel již na rybolov:
„Majore,“ děl Antonín, „nechoval jsem se k vám nikdy příkře, avšak bojím se, že teď budu nucen, abych vás zdržel násilím. Je třeba, aby tyto lázně, tento prokletý vor, byly zalidněny aspoň zvenčí. Jste mi vhod svou tváří statného padesátníka, pokud tu sedíte. Mohu přehlédnouti prut a vaši honbu za rybami v svém okrsku, avšak nesnáším vás na druhém břehu. Snad byste nechtěl, aby tyto ženské vylezly z vody a aby moje plovárna zůstala prázdna až do večera! Snad byste nechtěl přivoditi zkázu mému podnikání!“
„Zdá se mi,“ pravil major, čině odmítavý posuněk, „že nás ztotožňujete s volavkami, s nimiž se setkáváme v hostinských živnostech. Zdá se mi dále, že jste si příliš jist naší snášenlivostí!“
„Snášenlivost,“ děl mistr, „je vlastnost všech vojevůdců.“
Za těchto hovorů šel proslulými vrbinami kouzelník Arnoštek, jenž právě přibyl do Varů Krokových.
Znamenaje, že je zmlácen dalekou cestou a špinav, a spatřiv koupadlo dosti útulné, po krátkém váhání slezl na cestičku, přešel uzounké prkno a mimo nadání se octl na plovárně.
„Vidím,“ že se vyjasňuje a k polední že bude vedro, řekl Antonín, „svlékejte se, pánové. Avšak vy, který jste přišel, posečkejte, pokud se neochladíte, neboť jste uřícen.“
„Tak,“ odvětil Arnoštek, „tak, vy jste, pane, ťal do živého. Víte, že jsem se po celý týden neohřál leda u své svíčky? Jsem kouzelník Arnoštek a vzhledem k drsnému podnebí (neboť přicházím z jihozemska) každého večera se dotýkám plamenem různých míst svého tělesného povrchu.“
„Ach,“ pravila paní Důrová, „to jste vy, o němž od včerejška mluví celé město? To jste vy! Vy, pane, jak se dovídám, jste polykač ohně a týž, jenž pobýval v Paříži a přichází z Nizozemska.“
„Byl jsem tam všude,“ odpověděl kouzelník poněkud nejistě, „ale, jestliže se zde o někom vypráví, nejsem to asi já! Přijel jsem o deváté vozem. Naše stanoviště je na náměstí. Odtud, pobyv jen několik chvil v úřadovně páně strážmistrově, jsem šel do těchto říčních lázní. Je-li zde však podvodník, který se vydává za kouzelníka, budu nucen, abych odešel, aniž uspořádám představení, a aniž se vykoupu.“
„Nebuďte netrpěliv,“ pravila paní. „Kdo říká něco takového? Jste zde a zůstaňte na svém místě.
Ti mužští,“ doložila, odnášejíc kartáč a štětičku dámám, které jích požadovaly na svoji pleť, „ti mužští jsou nedůtkliví. Sotva jsem řekla kouzelníkovi, že je kouzelník, již vyvádí, jako by jim nebyl.“
„Kouzelník, jako kouzelník,“ pravily dámy, užívajíce kartáče. „Je to vždy chlupáč, který před obecenstvem žvýká střepy a z rukávu tahá devět paruk.“
„To nevím, pravila Kateřina Důrová, avšak na rozdíl od zdejšího lidu pan Arnoštek je kadeřavý a nezdá se, že má zálibu ve zbraních ani v učenostech.“
Zatím si Arnoštek rozepjal kabát a svlékl se odkládaje oděv část po části na hřebík a na petlici.
Konečně vyšel, zjevuje útlá bedra a hrudní koš, vyvstávající na zad o půl pídě. Byl oděn krásným trikotem flanderským a nepotřeboval plavek.
„Tento oblek je snad vhodný pro jiné chvíle,“ pravil major, „avšak proč bychom ho nepřipustili?“
„Je příliš rozpustilý,“ odtušil abbé, „a ve vašem zájmu je, Antoníne, abyste svému hosti navlékl nohavice. Což nevidíte jak zpod trika vyvstávají všechny údy a nevidíte, že je triko růžové? Růžová barva je barva selat.“
Antonín odnášel zbytky jakéhosi oběda, maje na širokém prkně hrnec na hrnci a talíř na talíři, avšak jak uslyšel řeč kanovníkovu, obrátil se se svým nákladem, aby mu odporoval.
„Tu to máme,“ děl, uzavíraje svoje vypravování, „je-li růžová barva barva selečí, je učenecká šeď a čerň barva potkanů.“
„Proklatě!“ pravit major. „Mistře, vy se nedáte jen tak zhola. Čím to je, že jste tak výmluvný?“
„To jest,“ odpověděl, „z mnoha důvodů. Mohu vám z nich říci nejvážnější: je to proto, že nejsem knihomol.
Před pěti nebo šesti léty bydlil zde profesor Karlovy university, muž rozvážlivý, písemný půtkář a člověk, jenž potřásat literaturou starou i novou, a víte-li pak, že nedovedl říci souvisle číslo kabiny, kde se svlékl. Od těch dob soudím, že vzdělání tohoto druhu je na obtíž, chceme-li se vyjadřovati.“
Na těchto hovorech kouzelník Arnoštek neměl účasti. Stál, jsa opřen o brlení plovárny, stál, maje nohu přes nohu, díval se a mohl si pokuřovati. Krátce, stál dívaje se a díval se stoje.
„Vidím,“ děl major, „že křivý hrudník nezbavuje kouzelníků sebevědomí.“
„Nejsem si jist, jak se věc má s kouzelníky, ale je pravda, že Byron kulhal. Je pravda, že Homeros byl slep. Sokrates že měl zvířecí tvář a zemští inspektoři že jsou koktaví,“ pravil abbé.
„To jest podivuhodná libovůle,“ doložil Antonín, „což nelze stanoviti typu jednou a navždy?“
Rozprava kouzelníkova s paní Důrovou
Zatím Kateřina, jíž nebylo více třeba v oddělení dám, přišla, vlekouc kbelík špíny. Když jej vylila, dala se do hovoru.
„Toto léto je málo podivuhodné. Včera pršelo a jestliže se nemýlím, bude dnes pršeti rovněž. Je v Nizozemí také tak mizerné počasí, pane?“
„O něco lepší,“ odpovědět Arnoštek, „avšak v neděli, jak by smet, pršívá. O desáté se déšť spustí a trvá až k poledni. Nato se vyčasí a všechno obyvatelstvo spěchá na představení, neboť v těch končinách lid tuze baží po vzdělání.“
„Hleďme,“ pravila paní, stavíc nádobu, „je toto pravidlo bez výjimky? Což nejsou v Nizozemí lázeňští mistři, kteříž by obchodovali co nejvydatněji právě tehdy, když se vyčasí? Což pak je dovoleno, což pak se smí, pokud se týče ztrát, jež z toho plynou, opouštěti plovárny? Můj manžel by nešel. Můj manžel by nešel, ani kdyby se bubnovalo na buben posledního soudu. Můj manžel je hrabivec!“
Kouzelník mínil, že je to trestuhodné a paní přisvědčovala.
„Tak jest! Tak jest! Nepřestávám to opakovati den co den. Avšak víte snad, která z příčin to zavinila?
Dožil se padesátky neopouštěje Krokových Varů, čte a píše téměř bez obtíží, ale zvláště je vzdělán v cvicích tělesných, neboť neustává v cvičení ani na večer, kdy je čas na spaní.“
„Zde,“ děl Arnoštek, „je kámen úrazu. Chtěl bych se vsadit, že se cvičí prostě, bez oduševnění, na vlastní škodu a na prospěch nezdravé vášně, aby vydělal.“
Řka to Arnoštek se přiblížil k majorovi, jenž vyňal svůj chronometr.
„Hle,“ děl zastavuje se nad hodinkami, „zabývám se cviky, jež jakkoliv jsou tělesné, mají přece do značné míry povahu duchovní. Hle, dám zmizeti této věci, aniž postřehnete, jak a kam zmizela. A přece nebude to více než hmat, hmat, jehož jsem se dobral dlouhým rozmýšlením a mnohou úvahou.“
Tu kouzelník kýchl a pánové odstoupili o půl kroku.
„Nuže,“ mluvil dále, zíraje do prázdné dlaně, „mohl byste mi říci, pane, kolik je hodin?“
A než Hugo zaklel a než se kanovník mohl obšírněji vysloviti, Arnoštek nadýmaje tváře vytáhl chronometr z úst.
„Br,“ dodal osušuje stroj loktem, „cítím mražení na šešulce mezi oběma polokoulemi mozkovými a slyším rány nikoliv nepodobné velikonočním zvonům, neboť tyto hodinky ze skla a z kovu mi zachladily lebeční nitro a vzbouřily je svým tikáním.“
„Ouvej,“ vzkřikla paní Důrová nezachovávajíc míry v svém obdivu. „Vy jste měl tyto hodiny uvnitř hlavy? Tyto cibule ukrutníkovy?“
„Vaše umění je dostatečné a zasluhuje si odměny,“ pravil Hugo. Znamenaje pak posunek Arnoštkův a nevoli kanovníkovu, dodal: „Je to moje mínění, jehož nesdílíte aniž ho můžete změniti.
Pokud jde o dnešní dopoledne,“ děl obraceje se opět k Arnoštkovi, „můžeme vám nabídnouti leda něco uzeného zboží, to jest pět vuřtů a hlt rumu.“
„Zmínil jste se o vuřtech, pravila paní přicházejíc rovnou ze špižírny Důrovy, a chcete je platit. Zde jsou.“
Kouzelník letmo naznačil, že tomuto jídlu uvykl a že je miluje. Potom obkročiv lavici, snědl třikráte po dvou kusech prudce a bez rozpaků. Nakonec, když si byl utřel ústa, napil se rumu.
„Ach, ach, ach,“ řekl stíraje špetku cibule, „nemyslil jsem, že v těchto odlehlých končinách se shledám s muži tak pokročilými. Moje obecenstvo; pokud jde o projevy uznání, bývá toporné a někdy rozdává, co se nejí.
V Mülhausenu a v Schenewidenu byli by mě málem ztloukli pokřikujíce, že jsem zcizil prstýnek paní starostky, jenž nebyl k nalezení. Nicméně nezavinil jsem tohoto nedopatření. Přišel vniveč jako mnoho jiných věcí veřejného statku.“
„Jděte,“ pravila paní Důrová, „jak to bylo?“
„Takto,“ odpověděl:
„Schenewiden je štýrské město a Štýřané jsou národ, který si věčně prozpěvuje a věčně se štíří. Stanuv podle starobylého obyčeje všech kočovných herců na náměstí, jal jsem se hotoviti několik kouzel, přistupuje ke skupinám dam a dítek, kteréž jsem vesměs chválil pro útlá hrdla, neboť byla volatá. Někteří netrpěliví chlapíci mluvili o počasí, avšak hleděl jsem si svého a vyvaroval jsem se hádek.“
„Hleďme,“ pravila paní Důrová, „je zřejmé, že nejste práč, avšak co bylo s prstenem?“
„S prstenem?“ odtušil. „Vzal jsem jej lehce, kradí a bez okázalosti. Vmetl jsem jej v prostor a znikl. Ale Štýřané, ta chamraď věčně nedůvěřivá, ačkoliv arcibiskup sídlí dosti blízko, mě šacovala po dvě hodiny. Byl určen policista, jenž měl sledovati všechny moje tělesné kony. Na štěstí jsem ho zapudil právě včas. Zbyl jsem se svého strážníka pozměniv ho v pouhý chochol.“
„Ach ovšem, lidé jsou hrubci,“ pravila Kateřina a vztahujíc prst proti své jemnocitné hrudi a proti prostomyslné hlavě dodala:
„Nechte jich. Jen jich nechte, ať se zalknou svými chybami. Ať se chovají neslušně před arcibiskupem, o němž jste pravil, že je blízko! Nakonec je spraží a zanechá jich bez útěchy!“
„Trest kráčí vzápětí za hříchem, řekl major, avšak vraťte mi moje hodinky, nepřeji si nic méně, než abych byl hrubý, jako jsou občané mülhausenští.“
Arnoštek měl na jazyku dvě nebo tři souvětí, jež zvolna plynou, ale když nebylo zbytí, vyňal stroj z nejhlubší kapsy.
„Hodiny prchají,“ pravil, „a není v mé moci, abych je zadržel.
Pojďme, blíží se poledne a moje nástroje leží doposud svázány na voze.“
Když to Arnoštek řekl, natáhl si nohavici a kabát na flanderský trikot, doposud suchý, dal se do důtklivého zvaní a rozloučil se uctivě se ukláněje.
Abbé a major vyšli za ním.
„Hle, hle,“ pravila paní Důrová, co kouzelník zapínaje svůj šat procházel vrbinami na městskou cestu, „hle, hle!“ Tvoje opičáctví s tyčí, skákání, hluboké vdechy, knižní hatlanina kanovníkova a kobylkářství majorovo, to vše je na hromadě. Pan Arnoštek je švarný chlapík! Kdepak, kdepak by se vzalo ve vás tolik roztomilosti.
Všiml sis, Antoníne, jeho rozpaků a jeho ruměnce, když mu major nabízel tak neomaleně jídlo?“
Mistr vzal láhev a neodpovídaje, zvedl ji proti obloze. „Ano, děl po chvíli zevrubného šetření, ano, je to zdatný člověk. Najedl se, hojné se napil a nezaplatil vstupného.“
V krajině Krokových Varů se nadcházející noc opovídá obvyklým šeřením, jako tomu bývá v končinách daleké Prahy. Místa od přírody stinná, soutěsky a úžlabiny ztemnějí, co starosta obce, jda touže dobou otevřeným prostranstvím náměstí (jestliže městské hodiny nepředbíhají) neznamená krásných znaků večera.
Podle ročního období, v svůj čas, noční temnot slétnou s korun stromů, kde hřadovaly od včerejška, kout chladu se otvírají a prostor, který má černá křídla, se hrne do městské nádoby.
Rozšafní lidé mlknou a nepromluví, dokud nepojedli. Je noc a starosta doznává, že nastal večer a že došlo na jeho slova, neboť to předvídal.
Je noc. Před domy usedají vyžlovité panny a hledajíce v zenitu večernici praví: Omnia sumus sine sole.
Ale chválabohu, všude jsou dobré útvary hostinské, jež ve dne zívají dveřmi, večer však jsou dočista dokořán a dobře osvětleny.
Pan Důra, major a abbé vešli do staré hospody U čtrnácti pomocníků a vedli si vesele.
„Jezme a pijme,“ řekl Hugo. „Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu bývá obyčej jísti.“
„Majore,“ děl abbé, „stal jste se žroutem nebo mluvkou? Chcete ukázati zuby nebo jazyk?“
„Kdybych se vyznal v řeči, mlčel bych, jako mlčíte vy, abbé,“ odvětil Hugo. „Budiž, nenutím vás, abyste se ujal svého nástroje, avšak jezte!“
Kanovník poznamenal, že mu není volno, mluví-li se příliš, a Antonín nabíraje sběračkou polévku řekl: „Není vám volno? Vždyť jsme sotva počali s večeří.
To jest,“ dodal obraceje větve svého kníru k abbému, „následek špatné životosprávy. Příliš přemýšlíte! Přemýšlíte i při večeři a to jest druh nepřiměřeného obžerství.“ „Tak mi to promiňte,“ řekl kněz, „proč počínati novou hádku?“
„Proto,“ odpověděl plavčí mistr, „proto, že se zahubíte. Protože je vám padesát let. Protože setrváváte v špatných zvycích.
Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže; smím vás aspoň napomenouti, jestliže se vy topíte v omylu daleko horším, než je voda?“ „Vaše představivost,“ děl major, „je obludná, Antoníne. Cožpak vám tato vinná láhev připomíná Orši?“
„Ne, ne, ne. Nebo ano, ano.“
„Kdepak je asi sůl?“ „A ocet?“
„Pamatujete se, jak jsme solívali za starých časů topinky se sádlem?“
„Ach, ouvé!“
„To jsou, to jsou ty jazyky ciceronské s uzdičkou a bez uzdičky, když se přešmikne!“
Major, abbé a Antonín jedli a zapíjeli vínem. Rybu, mísu skopového, talíř špenátu, srnčí kýtu s trochou brusinek, chřest, špetku salátu, koláč, drobet kompotu; ovoce (hrome, hrozny doposud neuzrály) a devět sýrů.
„Platit!“
„Dejte sem účet, sklepníku, a novou láhev. Nespěchejte z přílišné ochoty, neboť víno je nositi dobře!“
„Dejte to sem! Dobrá. Zde jsou peníze.“
„Pánové, můžeme jíti,“ řekl major, „neboť pokud se pamatuji, jdeme na představení kouzelníkovo.“ „Hleďme,“ pravil Antonín, „byl bych na to zapomněl, právě jako vy, abbé. Chci se vsaditi, že Arnoštek čeká a že se ohlíží po vašich kloboucích, postrádaje i mé čepice.“
„Byl bych na to zapomněl jen z ochoty k vám, „doložil abbé,“ neboť jsem viděl, že jste pili více než s chutí.“ „Vypil jste půl láhve, a jestliže jste ji vypil bez chuti, tím hůře pro vás,“ řekl major.
„Tím lépe, tím lépe. Nechci ani mysliti na to, jak by věc šla vpřed, kdyby měl abbé žízeň.“
Řka to, Antonín si rukávem utřel vousy a zmocnil se kytice, jež trčela uprostřed stolu.
„Pojďme,“ pravil Hugo. A vyšli.
Náměstí, tento výtvor století XVIIL., doplňovaný hrůzyplným stavitelstvím škol uměleckého průmyslu, s temnými kupami platanů a se zářícími stromy svítilen, majíc korunu z hvězd, bylo málem krásné.
„Kdyby za námi stál váš ďábel, abbé,“ pravil Antonín, „mohl by kteréhokoliv z nás napíchnouti na vidle, neboť není pochyby, že se nám líbí ženské a že spěcháme ke kouzelnické kratochvíli.
Ejhle toho darebáka Arnoštka, běhal po celém městě vychvaluje své řemeslo, neboť odkud by se vzalo tolik lidí?“ „Čeho se to domýšlíte, Antoníne,“ odpověděl kanovník, „nemám ďábla a ďábel nemá vidlí.“
„Proklatě! vy zpustlíku,“ vykřikl major, „představujete si všechno zvráceně. Mistr se nemýlí. Ďábel drží pevně násadu vidlí a Arnoštek opravdu zběhal celé město.
Tak jest,“ dodal, když jakési děvče přešlo přes cestu tří přátel vzbuzujíc touhu smíšenou s bolestí, „hezkých holek je rovněž šlakovitě málo, avšak jsou. Každá z nich. má svůj nástroj a všechny, pokud se vyskytují v Krokových Varech, jsou tu přítomny.“
Ženské nestojí za řeč, nicméně mistr a major mluvili o nich obšírně a bez ustání.
„Hleďte,“ děl Antonín pozoruje dívku, jež spěchala mimo, „chtěl bych závazně a pro věčné časy stanoviti poměry lýtka vzhledem k stáří a vzhledem k tělesným objemům.“
„Nechte toho, nechte těch darebáckých úvah a spěchejme; představení se již počalo.“
Tu si přátelé podali ruce a zachovávajíce krok, šli jako se chodívalo, dokud platilo dobré pravidlo:
levá, levá, levá!
Antonín kráčel uprostřed. Antonín dosti veliký, aby zhášel lucerny bez žebříku, nepřehlédnutelný, vzpupný pro své rozměry, mluvka, nedočkavý a bez peněz. Antonín, jemuž mlčení nebylo příkazem, jal se tu uvažovati o kouzelnících, přepínaje trpělivost svých přátel a hrubě se mýle v podstatných věcech.
Není pochyby, že měchatá veřejnost a boby obojího pohlaví lají podivuhodným kouzelníkům, kteří chodí v pustinách a na křižovatce točí kloboukem. Není pochyby, že těmto lidem jest utíkati, kdykoliv je někdo honí, že se neobracejí a že jsou mdlí, když dojde na pěsti.
Kdo jste je viděl, jak ve veselém zápolení vytnou políček obecnímu starostovi? Kdo jste je viděl, jak jedí z hluboké misky primátorovy?
Jsou na útěku po lesích hledajíce dobrodružství ve skupinách ženců, kteří odpočívají u pramene vody. Jsou na útěku pustou vsí provádějíce v chůzi a v běhu dvě nebo tři kouzla před ženami, jež o žni hlídají hejna a nepřestávají počítati svých kuřat. Jsou na útěku až do dne, kdy jejich nevinná ztřeštěnost se skončí pěknou krádeží, vědeckou prací, odbojem nebo vládou.
A tu, majore, a tu, abbé, kouzelník, jenž zmoudřel, si obuje rukavice a vsadě si vydutý a tuhý klobouk na hlavu, konečně učesanou, stává se, čím se mu zachtělo být. „Vaše šlechtictví, majore, bylo vynalezeno jakýmsi potrhlým šejdířem, jenž byl bit více než zasluhoval a více než by snesl obyčejný člověk. Praotec vašeho stavu byl silniční kouzelník, jenž si pomohl vhodnou zlodějnou a později se rozmnožil legální cestou.
Žel, majore, vy nejste již dosti vynalézavý, abyste mohl býti baronem. Žel! vaše statečnost opakuje leda několik postojů ze starých kousků těch darebů, pro které mluvím. Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nerobíce ani knih ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled? Abbé, nevidíte, že Arnoštek jež rodu Publia Ovidia Nasona, jehož jste zhnětl svým ukazovákem?“
„Proklatě,“ odpověděl kněz, „cožpak si, mistře, myslíte, že podstata básnictví je krádež?“
„Kdo mluví o krádeži,“ řekl opět Antonín,“ takových věcí jsem si nevšiml, ani když se udály v mé přítomnosti. Chtěl jsem však říci toto:
Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti stopou - a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!“
„Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, „vám se, Antoníne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro básnictví.“
„Snad ne! Snad ne!“ vykřikl Antonín postrašeně. „Neměl jsem nic podobného na mysli. Zapomeňte, abbé, jestliže jsem přece něco takového řekl.“
Zatím přátelé došli na stanoviště kouzelníkovo. Bylo tu hodně lidí. Nad zástupem, připomínajíce zkřížené meče, stály dvě vidlice, mezi nimiž byl napjat provaz. Konce tohoto provazu, stažené dolů, připevňovaly kolíky jen velmi ledabyle. Hugo, jenž viděl tuto závadu, chtěl ji opraviti, avšak abbé ho zadržel a řekl: „Nechte toho, nechte toho, majore. Obratnost kejklířská nevyžaduje solidnosti, po níž bažíte. Mám pro to jakýsi skrytý smysl a domnívám se, že tento lehký uzel je pro Arnoštka s výhodou.“
Abbé ještě nedomluvil, když se ozvaly hlasy kolovrátku, jenž po věky bude připomínati harfy, bubny; píšťalky a puklice andělského kůru. Tu kanovník zvážněl, major čekal bez znepokojení a Antonín se jal poklepávati nohou.
Některé ženské měly naspěch a vedly si neslušně šťouchajíce se lokty. Byla z toho tlačenice, při níž tu a tam nezletilá děcka vylezla na stromy, aniž hodlala platiti vstupného a býti zticha.
Blížila se devátá a soumrak se stával tmou. Arnoštkovy lampy, podobajíce se okovu, do něhož kovář strká žhavé železo, syčíce prskaly něco jisker málo zápalných. Kolovrátek vřeštěl, zástup ropotal a Antonínovi bylo do zpěvu. Zatím Arnoštek znamenaje, že lidí více nepřibývá a že je nutno počíti s představením, vyskočil ze svého vozu a čekal jako dveřník, co zvolna sestupovala dívka, jejíž tvář byla skryta pod maskou.
„Žil jsem dosti klidně,“ řekl Antonín, „a nesnáším vzruchu. Cožpak není hezká? Chybí jí něco? Probůh, snad to není karcinom!“
„Jděte k šípku se svým oslovstvím,“ děl abbé vystupuje poněkud na špičky, „vy entuziastický lékaři, jděte mi k šípku!“
„Víte co, Antoníne,“ řekl major, „vidím, že slečna má v ruce dvě misky a že vybírá peníze. Až k nám přijde, požádáme ji, aby sňala své pouzdro.“
„Sláva,“ odpověděl Antonín, „abbé, připravte si drobné!“ Dívka, jež neměla jiného jména než Anna, šla ulicí diváků přijímajíc mince, jež nepadaly zhusta a jejichž hlas pravil, že nejsou ze zlata a že je nouze. Došedši pod strom, kde se usadili kluci, zdvihla své misky až k nim a tak, že její údy tvořily přímý úhel, jenž je prubířský kámen krásy. Tu bylo zřejmé, že má dokonalá ramena, chlapeckou hruď, dobře utvářené nohy a že je útloboká. Avšak některé staré ženské, které ničemu nerozumějí, pravily, jako by ji poznávaly:
„Ach, ta se jmenovala za svobodna Nezválková a její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně.“
Dívka zachovávajíc půvab, nepříslušný chvíli, kdy se jí nedostalo ani měďáku, kráčela k Antonínovi, který byl nejpřívětivější a zřejmě šlechetný.
„Tyto stromy,“ děl ukláněje se, „jsou pouhá pláňata a nenesou ovoce. Naštěstí můžeme opraviti divokou přírodu. Pánové, máte přichystán svůj tolar?“
Abbé nebo major byli by Antonínovi zajisté podstrčili peníz, jejž mohl spustiti okázale do dlaně Anniny, avšak mistrovo zdraví nebylo rozpačité. Nedávaje nic poklepal prstem na plech misky a usmíval se nad nesnází, o níž je lépe mlčeti než mluviti.
Anna poděkovala zdvořile a rozumně všem třem pánům, a nežli ji major požádal, aby odložila svou masku, učinila tak sama. Dívala se nikoliv bez zalíbení a bez vhodných rozpaků z jednoho na druhého a pravila: „Barva této škrabošky, jak vidíte, je červená. Byla zvolena namátkou, ale podržím si ji, neboť se mi zdá, že vám nepůsobí nelibosti.“
„Byl jsem to právě já,“ odpověděl Antonín, „kdo si stěžoval do tohoto způsobu úpravy tváře. Je dostatek zdravotnických námitek a někteří auktoři je uvádějí v přesvědčujícím množství, avšak je dosti času, abych je vyjmenoval?“
Řka to, Antonín se naklonil k uchu Anninu a jal se jí prudce a naléhavě cosi šeptati.
Mluviti šeptem je neřest odsuzovaná všemi dobrými knihami mravoučnými. Bylo jí po zásluze vyspíláno v katechismech a od těch dob kdekdo se varuje mluviti šeptem mimo chrám a veřejné místnosti.
Když se Antonín dopustil tohoto poklesku, měl jej přejíti mlčením ustanově se, že se na příští časy vystříhá všeho podobného. Avšak bylo souzeno, aby klopýtl dvakrát. „Dosti,“ pravil major poklepávaje mocně na mistrovo rameno, „slečna, jak vidím, pospíchá a nemůže odpovídati.“
„Věru,“ přisvědčila Anna, „čas je příliš krátký, popilme si.“
Řkouc to, povzdechla, a dotekši se zlehka Antonínova lokte, odcházela s miskami ke skupině mladíků, jež ji přijala stejně vlídně a s dvorností.
Několik starých pánů, kteří stáli vpovzdálí hovoříce o změnách povětrnostních, zanechalo svých rozprav a blížilo se zvolna a odhodlaně k divadlu.
Kolem žen, jež sem přišly s nahými lokty, se úžily prstence přátel, neboť tma houstla. Počínaly se pěkné rozhovory, lidé si zjednávali místo vpředu a maličký zástup se pokyvoval v bocích.
Zatím se Anna vrátila k vozu a Arnoštek oděný proslulým flanderským trikotem zamával paličkou a rozvířil buben tak silně a tak obratně, že zněl po čtyřicet vteřin úvalem Orše až k okrajovým pahorkům. Potom vmetl svůj nástroj do veliké výše a tak, aby jej Anna mohla zachytiti, když padal. Sotva se to stalo, Arnoštek nečině již okolků vylezl po žebříku a usedl na vidlici, kde měl pěkné sedátko, aby popadl dechu.
„Jen zvolna, pane. Všeho moc škodí,“ řekl jakýsi pochybovač, ale byl okřiknut, aby mlčel, že se kouzelník vyzná v své věci.
V tu chvíli se opět ozval kolovrátek, a co si abbé a major s trochou lítosti uvědomovali, že jeho klikou otáčí Anna, Arnoštek povstal, a uchopiv tyč (již je držeti v rozpažených rukou), přeběhl rozhněvaně provaz po celé délce.
„Tato dovednost,“ pravil Antonín, „je málo podivuhodná. Chcete se vsaditi, abbé, že to provedu stejně dobře bez cviku a bez přípravy?“
Kanovník Roch zavrtěl hlavou neprojevuje úhrnem zájmu ani o představení ani o hovor. Měl hlavu zvrácenu nazad a jeho tvář byla jasná, neboť sledoval některá souhvězdí a některé stálice, s jejichž jmény se obeznámil a jimž uvykl. „Co vidíte na konci mého prstu, je Sírius,“ řekl. „Snad,“ odpověděl major, „ale Arnoštek asi spadne. Vidíte ho, je nucen přikleknouti, aby spustil své lýtko a zamával jím. Tento kousek patří k dobrému představení, avšak svedou jej snáze lidé lordotičtí a kdož mají v pořádku stehenní natahovače.“
Nicméně kouzelník vstal aniž se zapotácel. Potom vykonav několik pochůzek, vyňal z krabice, již připravené, třírohý klobouk, vrátil se do středu své úzké cesty a hrůzně ji rozkmital.
„Vizte,“ děl abbé vzhlédnuv na kouzelníka, „není posedlý? Nepodobá se čertu, jenž skáče na svém ohonu?“ Sotva to dořekl, Arnoštek neustávaje v pohupování jal se kouzliti líbezné ohnivé květy v kytice ohňů.
A to vše vylétalo z jeho klobouku na odiv lidí, již hlučeli a vřeštěli, tleskali, báli se, povykovali a tajili dech. „Vstal jsem velmi záhy,“ řekl kterýsi starý pán, „ale neodejdu před koncem, neboť hrome, byl by v tom ďas, aby se náš kouzelník nezřítil. Buď má ten chlapík vruby na podešvích a provaz je spleten z provazů oběšencův anebo sletí, jak se říká, jako slíva.“
Arnoštek čaroval ze všech sil a za ustavičného poskoku, jakkoliv byl znaven a jakkoliv z jeho skrání padaly kapky zvící hruškovitého palce, přece měl dost času, aby se rozhlédl a spatřil majora, kněze i Antonína. Přátelé stáli, loket na roubení studně, do které z kruhovitých úst obludné ryby tryská pramének vody, aby zněl v konvích a aby dělil vypravování děveček i myšlenky kanovníka Rocha, jenž nyní sní.
„Zde jsou,“ řekl si Arnoštek, a míře na hlavu Antonínovu, jal se ze svého klobouku vyluzovati mnohohlasou střelbu. Při této práci kouzelník všecek zrudl a z jeho nitra prosvítal jas.
Krátce, z kouzelníka šel strach, a přece nepřestal! Naopak, vydávaje se ve veliké nebezpečí, dal se do kozelců a metal je k vidlici západní a odtud k vidlici východní. Teprve když znovu dospěl k svému žebříku, sestoupil a klopýtaje téměř bez důstojenství vlezl do vozu.
„Chci se vsaditi,“ pravil Antonín, „že tento člověk nás podvádí a že si poznamenal čarou šípovou rovinu, která probíhá podélnou osou tělesnou. Chci se vsaditi, že si takto usnadnil odhadování středu, a že se neřídí podle svého nosu, neboť tento úd je vždy poněkud uchýlen buď vpravo nebo opět vlevo.“
„Cítím živě,“ děl major, „že žvaníte, mistře, zdály se vám snad kozelce nedokonalými?“
„Hledáte-li dokonalost v kozelcích,“ odvětil Antonín krče rameny, „nemám, co bych řekl.“
V tu chvíli zazněl opět buben a zástup ohmatávaje si šíji (neboť je obtížné státi se zvrácenou hlavou) se rozestupoval tvoře stříkance a cípy hvězd, na jejichž hrotech kráčí dvojice těsně u sebe.
„Představení je u konce, je čas jíti,“ řekl abbé. A vyšli.
Doma Antonín seznal, že se paní Důrová právě vrátila z téhož divadla a že pomýšlí na spánek.
„Dnes,“ pravil zíraje oknem k jasnému měsíci, „je tmavá noc a spousta ničemníků má asi zálusk na tvoje podušky, na tvoje pláště, utěrky, mýdla a na ostatní pomůcky plovárenské. Lehni si bez starostí. Půjdu je hlídat. Strávím noc ve veliké kabině na loži, které je tvrdé, ale nechť, budu spát lehounce a na půl oka.“
Když Antonín zavřel dveře, paní Kateřina Důrová usedla na okraj postele a pohrávajíc si střevícem nikoliv nejmenším jala se uvažovati:
Protimluvy tohoto lehkomyslníka jsou dosti zábavné, avšak úhrnem mě můj manžel trápí a působí mi hoře. Jsem nešťastná pro nepatrnost jeho rozumu, jenž se zbřídil v službách odporného těla, avšak je rovněž pravda, že můj manžel chrápe od večera do rána, aniž chvíli před spaním uvažuje, co bude zítra. Je to spáč a nadto nemírně pije.
Tu se paní Důrová rozpomněla na několik poklesků, jež byly dosti mrzké, aby ji rozhněvaly, a pohodivši svůj střevíc jala se tlouci do peřin.
„Nuže,“ děla si volným jazykem lidu, „kdo by mi zazlíval, když majíc ducha rozjitřeného příkořím a truchlivou nedostatečností hledám a pídím se po maličké přísaze, po kratičkém horování, jehož se mi (na věčnou pohanu) ve svazku manželském nedostává.“
Potom obrátivši se ke zdi v poduškách, jež byly pruhovány, jakož se sluší praporu tygřic, budovala si několik představ o dokonalosti Amoštkově.
Spatřila jej, jak se usmívá zpod svého klobouku, jak kráčí maje hlavu pěkně schýlenu k rameni a konečně jak si opírá přemýšlivé čelo dávaje zářiti prstenu na ukazováku.
Některé živé milostné sny se snášejí v úsecích nocí jako rána a dopadnouce působí rušivě až do svítání. Tím se vysvětluje, že spánek lidí zamilovaných bývá přerýván a že není vydatný. Milenci procítají již za kuropění, a byť si mnou oči až k slzám, a byť se nutí počítati od jedné do sta a od tisíce do padesáti, přece neusínají.
Naštěstí starší školy básnické učinily milencům úsvit dosti krásným a ti z nich, kdo znají cenu dobré literatury; čas od času jej vyhledávají.
Nuže paní Důrová zdvihla svoje střevíce, a oblékši plášť, přistoupila k oknu. Bylo na třetí hodinu zrána a šedé svítání se sotva započalo. Nábřeží bylo pusté a řeka tmavá, neboť do ní právě vstupovala noc.
Paní otevřela vyhlídku jsouc na pochybách, není-li mýlka a nesmysl, že se vstává tak záhy.
Důrův přístřešek stál v řadě domů málo významných a neúhledných, vyznačuje se samojediný pěkným žlabem a vraty s kovaným zámkem. Tento zámek hlučně zapadal a otvíral se klíčem o málo menším, než je kotva. Věru, bylo obtížné nositi jej v kapse a Antonín odcházeje nechával vrata nezamčena a ženu v nebezpečí.
Paní Důrová znala dopodrobna zvyky manželovy a tu, když se jí zachtělo vyjíti a když mimo nadání nalezla vrata zavřena, zabušila do nich pěstí a řekla:
„Ach, toho starého pošetilce, toho osla, jenž se domnívá, že mě zavře, aby mohl bez zasloužené odplaty tropiti své výtržnosti! Jenž mě zavře, aby se mohl toulati po nocích! Ba co dím, aby smilnil! Neboť jsem si jista, že tento ohavník nalezl poběhlici, jež se s ním dorozuměla. Nu ovšem! Nu zajisté! Tím jedině lze vysvětliti jeho bezbožné manželství.“
Řkouc to, paní nemařila času hledáním druhého klíče, neboť bylo jisté, že ho nenalezne, a měla se k odchodu: Sňala kořenáč z okna, vylezla nahoru a odvažovala se skoku.
„Buď proklet tento stav,“ pravila si sedíc nejmenší částí těla na okně a kývajíc nohama, co smutná a chabá její sukně splývala podél zdi, „buď proklet tento stav, v němž se mi nedostává všeho mimo potupu a ukřivďování. Mohla jsem voliti z pěkné smečky chlapíků a hle, co jsem si vyvolila. Chlupatce, jehož kníry trčí jako plátenický loket, když jej pes nese v hubě. Ňumu, který miluje rozpálená kamna, nunváře shánějícího cizí peroutku, třebaže je doma plno peří!“
Tyto myšlenky přiměly Kateřinu k činu. Skočila dolů, a jakkoliv podezdívka nebyla vysoká, dopadla na ruce. Maličká oděrka, již pokládala za pohromu, znovu však Kateřinu rozzuřila.
Roku 1891 v kterési osadě poblíže východní hranice se urodilo hojnost zemčat. A bylo jich takové množství, že se pod jejich tíhou třáslo bezpočet vozův a že dva páry volků, krav či jiných tahounů jimi nehnulo z místa.
„Hleďme!“ pravili sedláci zvedajíce ostrý nos zpod štítku své čepice, „hleďme, hleďme! To jsme se dočkali. pěkných časů! Ať nás husa kopne! Vždyť to zmrzne! Vždyť budeme na mizině!“
„Ach, ach, ach! Kdopak nás zachrání? Kdo se nás ujme? Kdo nám to vrátí?“
„Co?“ odpověděl starý a dobrácký žid, jenž obchodoval polními plodinami, „co jste to vymňoukli, miláčkové?“ Nicméně když se venkované statečně drželi, vyplatil jim po měřici zlaťáků.
A sotva se to stalo a sotva sedláci přijali svůj peníz, jali se bažiti po vyražení, jež by bylo případné a vhodné k jejich majetku a k jejich novému postavení.
Byli by je bezpochyby nalezli v ušlechtilé četbě a po hostincích, avšak kterýsi osadník jménem Blažej Okurka dal všem špatný příklad. Oblíbil si vdovu, kterouž zahrnoval přízní a penězi, vyměřiv jí měsíční důchod dvaceti zlatých.
Tehdy paní Okurková na věčnou paměť a na výstrahu všem špatným manželům svátečně se oděla, a došedši k představenému obce, jenž sázel málo zemáků, měla jej k tomu, aby obeslal a pohnal oba viníky. Nezbednou vdovu i zlého manžela.
Když přišli, paní se velmi rozhněvala a jala se volati plným a jasným hlasem: „Vizte nestoudnici! Vizte marnotratníka!“
Lomila rukama a její pláč drásal starostovu duši. Bylo třeba mnohých laskavých slov představeného, aby se uklidnila, avšak sotvaže se to stalo a sotvaže nabyla vlády nad svým žalem (s očima třpytícíma se doposud slzami), jala se ošemetnici pleskati po tvářích, po hezounkém důlku v bradě a po hyždích. Přejela manželovu čelist starobylým právem rychtářským, jehož se zmocnila strhši je se zdi, kde viselo, a mazala, prala a bušila do nich hlava nehlava a byli biti jako žito.
„Dost!“ děl starosta znamenaje, že uplynulo půl hodiny, „jsme staří lidé, odpusťme si, co jsme si. Dejme si hubičku.“
Řka to políbil vdovu.
Přišed domů, sedlák Okurka, jakkoliv bylo před polednem, ulehl nežádaje si píti ani jísti, avšak paní, pamětliva jsouc zrady a újmy, co jí osýchaly slzy v záhybech a rýžkách úhledného podbradku, přilehla k němu a nutila ho k věrnosti tak dlouho, až ji odprosil a až jí slíbil, že se napraví.
Tato příhoda je obecně známa, avšak paní Důrová v prudkém hnutí své mysli neměla dosti trpělivosti, aby se dobrala naučení, jež skýtají starší vypravování.
Tak jádro ořechu zůstalo uvnitř a čiš v kosti. Procházejíc vrbovím Kateřina zaslechla několik vzdechů, jež zřejmě nepocházely z hrdla Antonínova. Zrychlila krok.
Luna, hvězda milenců, doposud zářila, u porostech se ozývali ptáci a zdálo se, že bude krásný den.
Paní Důrová nehleděla však na nic. Kráčela krátkým a hněvivým krokem, vstoupila na most, přešla jej vratkou nohou a stanula přede dveřmi velké kabiny, kde byla Antonínova postel.
Leckteré průpovídky jsou s to, aby zchladily hněv a prudká vzplanutí mysli, ale žena mistrova jich nevzpomněla, právě jako neuvážila příběhu o zemčatech.
Za dveřmi bylo slyšeti dva hlasy, a protože pouze jediný z obou mohl náležeti Antonínovi, paní Důrová zabušila na dveře křičíc z plna hrdla:
„Otevři! Otevři, ty zpustlý a namlouvačný hanbáři! Otevři, proudníku, sice vyrazím dveře“
Řkouc to jala se opravdu hledati kopáč, sochor či sekeru.
V kabině nastalo ticho. Míjela hrůzyplná chvíle a Kateřinino srdce udeřilo devadesátkrát.
Pojednou bylo slyšeti pád a jasný cinkot skla. „Propánaboha“ vykřikla paní. „Vy pijete! Pánové! Jste to vy? Jste to vy, pane majore? Jste to vy, pane kanovníku?“
Vedle plovárenského vchodu stávala od nepaměti stará stolice. Kateřina pobíhajíc a udeřivši se do kolenního kloubu o její roh spatřila ji pozdě a tu, aniž zaklela, vzala do náruče tento nábytek a nesla jej ke dveřím kabiny. Potom, sotva židle stála, vystoupila na ni, a zachytivši se horních okrajů prken, s dychtivostí vznesla svoje velikolepé tělo do výše, aby mohla nahlédnouti horním otvorem do vnitra kabiny.
V tu chvíli otevřel Antonín dveře.
„Chutě, chutě,“ pravil zachovávaje vážnost, ačkoliv z jeho kalhot crčela voda, „co otálíš, co tu prodléváš. Běž! pospíchej i přines tomuto nebohému děvčeti krapítek teplého mléka a suché prádlo! Obávám se, že je dočista utopeno.“
„Jakže,“ děla paní mistrová přistupujíc k loži Antonínovu, na němž spočívala Anna majíc oči obráceny v sloup a košili přilepenu k růžovému tělu.
„Hrome, vidím, že je mokrá.“ dodala po chviličce ticha hrubě přehlížejíc Anninu krásu, jež prosvítala.
Na druhý den, když abbé a major přišli na Důrův ostrov, otázali se Antonína, kdo to v noci tonul a koho zachránil.
„Oho,“ řekl mistr mezi prozpěvováním (neboť Kateřina byla již odešla po nákupu), „vytáhl jsem z Orše maličkou chudinku, děvčátko nikoliv starší než 20 let.
Byla by se, pánové, dočista utopila.“
„Dnes při snídani jsem zaslechl jakési řeči,“ pravil kanovník. „Mluví se, Antoníne, že to byla Anna z vozu kouzelníkova a že jste ji vlekl vrbinami až sem. To nešťastné děvče, majore, bylo prý nuceno vrhnouti se do vody, aby uniklo návrhům nestoudníkovým! Vy mlčíte, Antoníne, souhlasíte, abyste byl veřejně označen za svůdníka a jmín lumpem.“
„Máte zcela pravdu,“ odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.“
Řka to, major zřejmě jsa pohnut se odmlčel a po chvíli dodal: „Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.
Vy, Antoníne,“ děl obraceje se k mistrovi, „jste si počínal hůře než lancknecht v městě, jehož bylo dobyto, a abbé vás nazval právem darebákem.“
„V mém dobrodružství,“ pravil Antonín, „není nic ošklivého, neboť Anna je naživu, dýchá a chodí. Slíbil jsem ji něco ryb, a vy, majore, byste mi měl přispěti, neboť – jak jsem si úkradkem všiml – je to opravdu hezké děvče.“
Slyše to, kanovník vyňal z kapsy Ars amandi P. O. Nasona a udeřil knihou o zemi, takže se zdvihl obláček prachu.
Potom se jal abbé spílati a mluvil špatně o literatuře a o knihách řka, že básníci jsou lidé nesmělí, že to řemeslo nezjednává cti a že platí u ženských za onuci.
Když se vylál, zdvihl opět svoji knihu a pravil:
„Výtky, které jsem vznesl proti krásnému písemnictví, neplatí bez výhrady a neplatí obecně. Avšak je nezvratná pravda, že ženské jsou hlupačky a že nikdy a nijak nebyly účastny velikých věcí aniž rozkoší duševních.“ „Právě tak,“ poznamenal major zapaluje si doutník, „nesloužily nikdy ve vojště, a jakkoliv se jim líbí přiléhavé spodky a barevné kabátce, nerozumějí vojenství ani za mák. Víte-li pak, abbé, že jsem se nesetkal s dámou, která by znala základy balistiky nebo taktiky a která by měla jakékoliv mínění o těchto věcech?
Pah,“ doložil, „dovedou kaziti staré rody křížíce se s největší snadností s potomky šlechty a přivádějíce na svět čtenáře poštovních knížek.“
Zatím paní Důrová spořádala špíži a vrátila se k Orši. Antonín ji spatřil, jak přichází, a dal se ihned do velikého poklízení. Popadl štoudev, nabral vodu, vylil ji na podlahu plovárny a potom, ujav se provazového víchu, jal se vytírati louži vkládaje do práce velikou sílu.
„Tento člověk,“ pravila paní Důrová, „je můj manžel a podvádí mě! Dnes v noci jsem přistihla v jeho posteli holku.“
„Což nebyla mokrá“ odvětil Antonín.
„Byla,“ vece opět paní, „poslyšte však, jak se to zběhlo. Ve veliké kabině je dřez plný vody. A do tohoto dřezu, majore, či do této kádě, abbé, schováváme láhve, aby si nápoje, které jsou u nás na prodej, uchovaly svěžest a náležitou teplotu.“
Když paní zevrubně popsala způsob uchovávání potravin a způsob svého obchodování, postavila se ke dveřím, jako stála ráno, a opakujíc všechno své počínání jala se bušiti na dveře.
„Slyšela jsem třesk a zvonění skla, slyšela jsem, jak crčí voda padajíc zpátky do kádinky. Pohříchu teprve teď vidím, pohříchu teprve teď je mi jasné, že crčela z Antonínových kalhot a že si tento cizoložník sedl do vody jen proto, aby mě oklamal a zmátl: Té nestoudnosti! Podvedli mě, smočivše si košile a spodky.“
„To by byla zlá a neodpustitelná prorada,“ děl abbé, „avšak podívejte se na Antonína, myslíte, a je pravděpodobné, že by tento mamlas získal děvče tak hezké? Jste si jista, že se nemýlíte? Poznala jste opravdu Annu kouzelnici.“
„Kanovník Roch má pravdu,“ dodal major „Byla ta snad nějaká babka z hub či z roští. A víte co, paní, snad ji Antonín opravdu vytáhl z Orše, neboť kdepak máte jistotu, že se věc přihodila, jak ji vypravujete, a že s tou ženskou Antonín spal. Váš manžel býval necuda, ale teď je to již starý člověk.“
„Vím nejlépe, jak je stár,“ odpověděla paní mistrová, „vím to dobře, ale ta děvka nebyla ani z hub ani z roští, nýbrž z vozu. Vy jste na to káp, byla to Anna!“
„Tak“ pravil major; když paní Důrová vyběhla z plovárny, „vaše lítice vypráší Anně kůži. Vidíte ji, jak utíká? Vidíte, jak se vzteká?“
„Moje žena,“ děl Antonín, „je potrhlá a zlá baba. Nezbývá mi nic, než abych vzal čepici a hůl a šel za ní. Obávám se, že nebude vyhnutí a že budu nucen, abych jí natloukl.“
Náměstí Krokových Varů je důkladný čtverec obehnaný měšťanskými stavbami. Je tu plno travin, několik stromů a kašna. Dvě pěkné cesty po stranách velikého pivovaru spojují toto místo s parkem a procházejíce jím stoupají po utěšeném návrší k chrámu zasvěcenému svatému Vavřinci. Vypravuje se, že zde býval před dávnými časy klášter a že jeho mnichové byli opilci: Od dob založení kláštera jsou cesty vedoucí k bazilice vroubeny hlohovým plotem a podle něho místo od místa stojí lavice, jež jsou natírány každého jara.
Přišed do těchto míst, Antonín usedl na jednu z lavic, takže nemohl býti spatřen z vozu Arnoštkova a přesto dosti dobře viděl, co se děje. Obydlí stálo v středu silniční vidlice, zde byl vůz, provaz, hrazda a koberec.
Antonín naslouchal, avšak vůkol vládlo ticho, pohoda a mír.
„Je zřejmé,“ řekl si, „že moje žena upustila od svého úmyslu a že nechá Annu na pokoji. Dvě hodiny, jež zatím minuly. otupily snad její hněv a ulomily mu špičku.“ Řka to, Antonín jal se pokukovati k vozu jinak a odvážněji, avšak jeho dveře zůstávaly zavřeny a Anna se neobjevovala. Některé staré zkazky vstoupily mistrovi na mysl a tu, pohrávaje si krupkami, jež nalezl v kapse, byl by málem usnul.
„Projděme se,“ děl zapuzuje nevhodnou ospalost. Potom vstal a zamířil k pocestnému domku.
Obešel jej nepozoruje nikde života. Zdvihl dřevěnou palici kouzelníkovu, zavěsil se na hrazdu, dotkl se tyče, pohladil psíka vida, že je hladov a že kulhá.
Když byl hotov s okolím, jal se Antonín prohlížeti věci, které visely zevně na voze: chomout, jakousi pánev a konečně párek slepic. Ptáci byli spolu svázáni za nohy a přehozeni přes kolík. Jejích křídla visela dolů jevíce tři barvy.
„U ďasa,“ děl Důra prohlížeje drůbež zblízka a pozorně, „tato kuřata se velmi podobají kuřatům, která pobíhají po našem dvoře. Jsem zvědav, má-li slepice zastřižené letky a má-li kohoutek měděný prsten na pravém běháku.
Oho!“ vykřikl nalézaje oba znaky velmi zřetelné, neboť do mědi byl vyryt křížek a zastřižení bylo nepravidelné.
Potom zvedl hůl, a zaklepav na zastřené okno, odcházel chechtaje se z plných plic. Zdálo se mu, že paní Kateřina Důrová, jež má tak tlustý břich, jež se leskne potem a jež se hádává tak ostře, pozbyla poslední špetky rozvahy. „To jsou ty veliké a žaluplné zmatky zralého věku,“ řekl si. „To je láska přicházející za děsivé střídy dvou období. Vidím svoji tučnou, ale ctihodnou manželku, jak pronásleduje po dvoře kuřata, jak je s nevolí zařezává, jak je klade na střechu kurníku hlavou dolů a jak je uzardělá nese pod zástěrou k Arnoštkovi. To vše jí odpouštím, aniž mrknu okem, avšak chtěl bych míti záruku, že její cit je pevný a stálý.
Jděte, milenci,“ dodal, „jděte loket v paži, prchejte nohy na ramenou a probůh, ať se nevracíte!“
Na druhý den, když byl čas večeře, městský strážník skrojil bochníček chleba, pojedl sýra, na nějž byl zvyklý, a napil se. Potom vstal, popadl břitkou poboční zbraň a vyšel na ulici.
„Mějte na paměti,“ děl dětem, které si pohrávaly na pokraji chodníku, „že máme choditi vždy po pravé straně.
Mějte to na paměti, vy klackové, nebo vám vytnu políček, ani se nenadějete.“
Když je pokáral, rozpomenuv se na svá dětinská léta, mávl rukou a chtěl jíti v pořádku na kouzelníkovo představení. A tu major, jenž přicházel s knězem a s Antonínem, se dotkl jeho řemení.
„Pane,“ pravil zhurta nevzdávaje mu více než náležitou poctu, „pane, co jste popíjel u Zelené panny, co jste mrhal úředním časem, byl zloupen občanský majetek! Dobře počítáno, chybějí v městě dvě kuřata.“
„Tak,“ děl strážník, „tak vida! Máte kurník se zámkem nebo bez zámku? Byl otevřen nebo zavřen?“
„Byl otevřen,“ pravil Antonín, „neboť se to stalo ve dne.“
„Tím hůře,“ odpověděl opět strážník, „kdo krade ve dne, je dvojnásobný lump. Avšak víte co, pánové? Znal jsem zvrhlíka, jenž si počínal při těchto věcech ještě hůře. Vycházel na svůj lup o polednách a prozpěvoval si přitom veselé písně. Tento člověk byl ovšem nenapravitelný.“
„Takové počínání,“ řekl abbé, „jest pokládati za pusté a zvrácené, ale cožpak nevíte, že je na pokání vždycky dost času a že těm, kdo vzpomínají s lítostí svých zločinů, kdo jich želí a kdo se z nich vyznávají ve zpovědnici, bývá odpuštěno? Mám živou naději, že váš chasník nebude zatracen, ovšem s tou podmínkou, nezpíval-li písně nemravné, a jen tehdy, když se polepší.“
„Obsah těchto písní neznám,“ děl strážník, „neboť chlapík byl vykutálený a nechytili jsme ho.“
„Mistrův případ není tak složitý,“ pravil major, „zdá se, že jeho slepice zmizely mlčky.“
„To jste tedy vy,“ pronesl strážník obraceje se k Antonínovi, „to vy jste zapleten do té krádeže.“
Řka to odcházel pokyvuje hlavou.
Městský lid pospíchal na představení ze všech koutů, a když tři přátelé přišli na náměstí, bylo tam plno. Buben a píšťala zněly dnes krásněji než včera, ovzduší bylo jasné a na nebi svítily hvězdy.
„Noci,“ pravil Antonín, „vyznačují se lahodou a dny nestojí za nic. Čím to je, abbé?“
„Myslím,“ odpověděl kněz, „že jste veliký hříšník a že tato zlá denní povětrnost je trest nebes.“
„I čerta,“ odvětil. Antonín, „byly doby, kdy jsme hřešili ostošest, a přece svítilo slunce! Myslím, že to v tom nevězí.”
Někteří výrostkové tropili všelijaké šprýmy s děvčaty. Ti chlapíci měli ztřeštěné myšlenky a na holky byli jako ostříž. Antonín jich napočetl asi deset. Slečinky na ně pohlížely přivřenýma očima a zdály se přitom kořistí velikého blaha. Mrazilo je rozechvěním, a kdykoliv svým přátelům odpovídaly, kladly si dlaň před ústa. Antonín, abbé a major, sedíce opět na okraji o něco vyvýšené kašny, mohli bez obtíží viděti tuto hru, neboť všechno se dálo prostě a bez skrývání.
„Příchylnost obou pohlaví,“ děl Antonín, „je starší než skály a moře, proto, abbé, nepřichází potopa, kdepak! Vizte tato přátelství stará i nově uzavřená,“ děl ukazuje majorovou holí z dvojice na dvojici, „nezdají se vám žádoucími a bohulibými? Necítíte nutkání, abyste vstoupili v účastenství, ve spojení a ve styk s touto tvořivou silou, byť by vás z toho srážela řehole kartuziánská.“ Abbé pohyboval hlavou a zdálo se, že přisvědčuje.
Zatím bylo načase, aby Anna, dívka kouzelníkova, pomýšlela na svoje misky. Vystoupila z vozu nesmírně půvabně a poklepávajíc růžovým prstem na plech, jak to včera činil Antonín Důra, a chřestíc penězi chodila po skupinách muž od muže, od děvčete k paní a nevynechala ani starců ani dítek.
„Drahý pane Antoníne,“ pravila před kašnou Důrovi, „drahý pane, jsem vám zavázána tolikerými díky za vaše přispění.“
„Nu, nu,“ děl Antonín, „vaše povaha je velmi jemná, nestalo se vám nic, nemáte rýmu?“
„Ach,“ odpověděla, „vypila jsem šálek čaje a vaše choť, paní Důrová, mě ošetřovala po celé hodiny.“
„Moje žena vede plané a bouřlivé řeči,“ odtušil Antonín a vzal dívku kolem pasu.
„Ať zůstane v arše Arnoštkově,“ doložil, „ale vy se tam nevracejte.“
„Ach,“ odpověděla Anna, „Arnoštek je kouzelník jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun“
Potom, nepřijavši peněz než od majora, zmizela ve shluku lidí.
„Všimněte si dobře těchto kouzel,“ děl Antonín zdvíhaje tři prsty. „Arnoštek stojí před svou boudou, Anna obchází vybírajíc peníze, a přece, jak je dobře slyšeti, jejich kolovrátek vyhrává. Bojím se, že kouzelníkovi slouží ďábel.“
„Často jsem se bál o váš zdravý rozum a vidím, že moje strachy byly důvodné. Jak můžete žertovati o tom, že vám utekla žena“ pravil Hugo.
Než se tato rozmluva skončila, Arnoštek dávaje zaznívati bubnu jal se křičeti, že se představení počíná. Potom opatrně vylezl na svůj provaz a prováděl podivné a neuvěřitelné kousky. Podobal se postupně luciperovi, sirce, šaškovi, opici, hasanovi, jablíčku, cvočku, pedelovi, opilci, bláznovi a nakonec, stanuv pěkně při kraji, měl tvářnost kazatele, když křičel, že jsou vzadu lidé, jimž lezou oči z důlků a kteří neplatili.
Odpočinuv si, postavil se pěkně na konečky ukazováků, a nesa všechnu tíži tělesnou na těchto prstech, za hlučného potlesku a volání slávy přešel přes provaz.
„To je kluk kakraholtská. To je štvanec. Ten se vyzná v tlačenici,“ pravilo několik příchozích z okolních osad, kteří v nadšení užívají rčení, úsloví a obrazů obecné mluvy.
Když bylo k desáté hodině, Arnoštek přinesl stolek, rozsvítil čtyři lampy a hotovil se, že provede několik triků a dovedností kouzelnických. Stůl a ruce kouzelníkovy byly prázdné, avšak sotva luskl prsty, stála uprostřed stolu pěkná nebroušená sklenice plná vody. Sotvaže pak Arnoštek tleskl do dlaní, nadul tváře a foukl, voda ve sklenici se počala čeřiti a chlístla na zem v mohutném proudu, jenž tekl drahný čas.
Kdyby byl tento šprým trval déle, mohla býti osada všecka zaplavena, neboť tato pramenitá sklenice, jež se někdy nazývá sklenicí dešti, je s to, aby vydala 129 hektolitrů vody za hodinu. Toto množství se rovná právě výkonnosti městského potrubí a není ani větší ani menší.
„Dobrá,“ pravili divákové, „dejte s tím pokoj, pane kouzelníku, a zavřete kohoutek. Chvála pánubohu, u nás je dost vláhy, cožpak jsme nemokli dnes a včera po celý den.“
Když bylo po produkci, Arnoštek se pěkně uklonil a zmizel ve voze. Lidé šli domů. Někteří se stavěli v hostincích, aby vypili dvě nebo tři sklenice ležáku či piva budějovického, někteří zamířili k sadu a jiní šli k lukám; ale tam bylo vlhko.
Antonín zívl a řekl majorovi, že je unaven a že půjde spat.
„Pojďme,“ přisvědčil Hugo, „je právě čas, neboť co nevidět bude jedenáctá.“
„Já,“ děl abbé, „zůstanu chvilku na náměstí, rád bych viděl, jak si Arnoštek ustele, jak si lehne, a rád bych viděl, co učiní obě ženštiny, neboť vůz je malý a zdá se mi, že v něm není tré ložnic.“
„Umíte pískati na prsty“ otázal se Antonín, „nuže, kdyby se vám přihodilo něco zlého, pískejte hodně silně.“
Abbé přecházel po chodníku a tu, když se opětně blížil k vozu, spatřil, že jeho dvířka se otvírají a že sestupují dvě postavy. Jedna z nich byla drobná a druhá, pokud jde o objem; živě připomínala paní Důrovou.
„Vidím a rozeznávám,“ řekl si kanovník Roch, „hubená lýtka a křivá stehna kouzelníkova. Vidím, že se panička spouští boha.“
Potom vyňal z kapsy knížku a drže ji v ruce přistoupil k oknu Arnoštkova příbytku. Třpytilo se rusým jasem.
„Dnes,“ řekl, když se okénko pootevřelo, „dnes je již pozdě honiti bycha. Měl jsem býti opatrnější a měl jsem vám dáti tuto knihu hned prvého dne, jsou v ní krásná vypravování a některé cudné příběhy milostné, jež se hodí pro váš sluch.“
„Poshovte mi chvilku,“ odpověděla Anna, „mám na pánvi ryby a bojím se, aby se mi nespálila večeře.“
„To jsou,“ děl abbé, „to jsou věru zbytečné okolky. Ty ryby nejsou čerstvé a dnes není pátek.“
„Nuže,“ odpověděla Anna, „otevru vám a vy budete obraceti pánev pěkně po ohni.“
V hostinci tohoto pěkného jména několik pijáků přebralo míru, a protože to byli lidé hádaví a popudliví, jali se pokřikovati na hostinského pravíce, že je to starý brynda a pepřil.
„Jakže, vy mátonoho, chcete nás popuzovati? Pročpak před nás přistrkujete pinku? Vy šňupko, vy špatný živnostníku, vy smrdivko!“
Když to všechno řekli a když byli u konce, složili karty a hajdy ven na náměstí. Chodili sem a tam, a přišedše konečně ke kouzelníkovu vozu, jali se jím pohybovati, popojížděli s ním, vyrazili zákolníček, pleskali psíka po kýtách, bušili na okna, bubnovali na stěny, křičeli, že je Arnoštek stará opice a že se chtějí s Annou oženiti.
Jeden z těchto lidí, jménem Petráček, vylezl po žebříku k oknu, a otevřen je, strčil hlavu dovnitř. Avšak dříve než se rozhlédl, dostal takovou a tak prudkou ránu za ucho, že zavřel oči. Podruhé byl zasažen pěstí do svalů žvýkacích, potřetí do kyvačů, počtvrté do svalíku tragického a tu se dal do křiku a spadl pod vůz.
Ostatní vidouce svého kumpána takto zhanobeného velmi se rozhněvali. Vypáčili dveře, vnikli do vozu, rozbíjeli nádobí, křičeli, tloukli, hartusili a byli vztekli. Z toho vzešel povyk, který probudil u Čtrnácti pomocníků městského strážníka. Tento starý voják sotva se přepásal a již pílil k místu neštěstí maje hořící dýmku v zubech a v hrsti červenou sedmu.
Zatím kanovník vyvázl z chumlu, a slyše volání po stráži, rozbil městské osvětlovací těleso. Tu se mu podařilo přikrčiti se do tmy. Čekal, a jak byla chvíle příhodná, dal se do útěku podél zdi, přeběhl náměstí, a zahnuv do ulice Primátorské, hupky pospíchal k domovu.
Zmatení hlupáci a lidé slabého ducha bývají 'nepokojní, avšak moudrost skýtá jistotu. Vykračujíc si s rukama za zády nespěchává a třídí nehody přihlížejíc k věcem věčným.
Kterýsi biskup královéhradecký překypoval chutí a schopnostmi štváti zajíce. Honil je v stinných končinách hájů, v místech slunných, po brambořištích, strnisky a podél struh, na koni pečlivě osedlaném, sedě pěkně zpříma a uvažuje o štvanici se svým myslivcem, který se držíval o koňskou délku za ním.
„Festina lente!“ říkával, „festina lente, pane myslivče! Zajíc je hbité a malé zvíře. My naopak jsme dospělí a rozšafní mužové. Jen pošetilci se řítí vpřed skákajíce, opisují kličky, rudnou, brunátněji, popadají dechu, avšak ten, kdo věc uvážil, jde zvolna. Jen ať nám ten ušák uteče, vsadím se, že co nevidět vyrazí jiný, a věřte mi to nebo ne, třeba se to všechno rozutíkalo a třeba všechna zvěř zalezla do děr, budeme dnes přece míti k večeři zaječinu.“
Naučení, jež čerpáme z knih a z rozhovorů
Mistr Antonín na rozdíl od své manželky, jež byla hlupačka, měl schopnost, aby si v pravý čas uváděl na mysl zkušenosti cizích lidí, a vzpomínaje na biskupa řekl majorovi:
„Je mi zřejmé, že moje manželka odejde s Arnoštkem do širého světa. Je mi zřejmé, že kanovník vlezl včera večer k Anně do vozu, že se k ní lísal, a užívaje zhurta své výmluvnosti (která, jak víte, je veliká), ji obloudil; ale na světě je mnoho ženských!
Moudrost kráčívá s věkem. Paní Důrová dosáhla čtyřiceti pěti let v dobré společnosti a vzdělávala se naslouchajíc vašim rozpravám; jsem jist, že ví, co činí, jsem jist, že uvážila všechny důvody, než se rozhodla, že odejde; a jsem jist, že zná nepatrnost své ceny. Avšak abbé je zhýralec!“
„Byl jsem dnes ráno u něho,“ řekl major, „má natržené ucho a zpuchlý obličej. Četl dvě knihy a byl vesel.“
„Hleďme,“ opakoval Antonín, „byl vesel! Snad si nezpívá? Cožpak to neví, cožpak ta nevíte, majore, že celé město je vzhůru a že kdekdo mluví o jeho noční výtržnosti? Myslím, že by měl kanovník jeviti lítost a že by se měl nešvihati bičíkem, jako to činívali v dobrých klášteřích. Což není mnich?“
„Není,“ odpověděl Hugo, „a vy, Antoníne, byste mu neměl raditi věcí tak škodlivých. Vzal již odplatu za svůj čin. Jeho ušní boltec visí jen na kůžičce a zdá se mi, že je třeba jej upevniti několika láty. Chopte se své jehly.“
„Dobrá,“ pravil Antonín, „chci mu přispěti, ale neschvaluji jeho hříchů.“
Řka to, mistr jal se hledati náčiní k šiti ran; a zotvírav několik skřínek, konečně je našel. Byla to pěkná lesklá jehla zhotovená z udičky a hedvábná nit, na kterou se dobře líčí, když se zatíží olůvkem. Antonín si tedy omotal hedvábí na prst, vzal jehlu do špetky, a nestaraje se o plovárnu, vyšel za majorem, jenž měl naspěch.
Kanovníkův dům stál uprostřed stinné zahrady, jež se otvírala malou brankou. Přátelům bylo jí projíti. Když šli po pěšině k domu, vyběhli na ně dva malí křivonozí psici a mistr ukazuje na ně řekl, že si kanovník libuje ve zrůdách. Potom vystupovali po schodech a hlučeli.
„Lékař,“ řekl major, když se pozdravili s kanovníkem, „by vás roznesl po hospodách a navštěvuje nemocné mluvil by obšírně o vašem úrazu. Je zvyk tohoto stavu činiti z komára velblouda, Rochu, a protože jste neztratil svého ucha háje církevní pravdy a protože je lépe o věci pomlčeti, bude vás léčiti pan Důra.
Nechtějte, abych ho chválil, neboť víte sám, že pracuje jehelcem a jehlou obratně i šetrně.“
„Antonín Důra,“ řekl kněz, „je nadaný člověk. Budete, pánové, píti víno.“
„Chtěl bych,“ odtušil mistr, „trochu lihu nebo hrnec vroucí vody, abych očistil z nástrojů špínu, která, jak se zdá, je letitá. Přineste to, abbé.“
Když bylo náčiní vyvářeno, Antonín si vykasal rukávy, a umyv si pečlivě ruce v devaterých vodách, jal se povzbuzovati kanovníka k trpělivosti křiče:
„Jen vesele, pane abbé, jen vesele! Nevyhrožujte! Nastavte ucho s hrdinnou odhodlaností, a probůh, neklejte, nebo se zmatu.“
Bylo třeba čtyř stehů. Mistr očistil ránu a vykonal je protknuv čtyřikrát hbitým máchnutím oba ranné okraje, protáhnuv nit a zauzliv ji. Potom přiložil obvazek z pěkného krajkového kapesníku a upevnil jej nákrčníkem.
„Vaše dobrodružství,“ pravil major usedaje, „vzalo na se nečekanou tvářnost bitky. Vy jste se, abbé, pral, ale jak se to stalo?“
„Ach,“ odpověděl kněz, víte, že se vzdaluji půtek, a vězte, že mám-li natržené ucho, není to proto, že bych byl změnil své mínění o nich.“
„Zůstal jsem na náměstí, a nevida odnikud námitek, jal jsem se hovořiti s Annou, jež si upravovala večeři smažíc ryby.“
„Jedl jste tuto krmi s ní“ zeptal se Antonín s pochmurnou tváří.
„Okusil jsem něco okouního masa,“ děl abbé, „a byl to týž, jehož jste vytáhl včera o polednách z Orše.“
„Nuže,“ odtušil opět Antonín a vybuchl v hněv (neboť nemohl snésti představy, že abbé večeřel s Annou jeho ryby), „nuže ponechte si svoje ostudné vypravování. Nechci ho slyšeti. Vím to.
Ach, toho smilného básníka! Ach, té literatury!“
„Kdypak opět uslyším o slušných strastech duševních, kdypak se dočtu o vnitřních svárech? Kdypak vyjde krásné písemnictví z hampejzu? Kdy zanechá zpívání a hrubých všedních témat? Kdy se přikloní k ušlechtilým ctnostem občanským?
Kdypak se shledám ve vašich knihách aspoň se stránkou o prodeji a koupi, se stránkou, jež pojednává o škodlivosti zaviněného úpadku, o lásce k vlasti, o zpeněžování dobytka a o melioraci? Kdy vyjdou nová Georgica? Kdy vyjde básnická kniha o síle tělesné a o zásadách agitačních v správném smyslu třídním? Kdy se to stane a jak je ta doba vzdálena?
Slýchal jsem vás, jak drolte verše, jež nemají žádné ceny naučné a z nichž hrká zpěněná krev a ukrutenství odborníkovo, který za cenu hladu a nepaměti prosazuje novou a nesrozumitelnou krásu. Major a já pravíme o ní, že je nesmyslná a sprostá.
Hledal jste po nocích výraz toho, co není, a opět toho, co se vyskytuje v přemíře u pohůnků. Honil jste se po slovích a učinil jste svět podnoží kratičké věty zapomínaje na sousedská vypravování příběhů.
Nemluvil jste ani známě ani slovutně a při tom všem vaše mravy zpustly, že se perete!“
„Ano,“ děl abbé, „utržil jsem si ránu a vy jste mi ji sešil. Rovněž je pravda, že jsem chodil s knihami podél Orše a že jsem s nimi přicházel na plovárnu. Byl to Shakespeare, Rabelais a Cervantes; chtěl bych za ně položiti hlavu, jako jsem za Annu položil málem ucho.“
„Pak,“ děl major, „vznešené a krásné jest umírati jedině na bojištích, básníci však bývají špatní vojáci. Mistr má pravdu.“
Téhož dne kolem páté se začalo nad výšinami, jež na severu ohraničují úval Krokových Varů, hřímati a zdálo se, že se strhne bouře.
„Hleďme,“ pravili občané, „není bezpečnějšího přírodního zákona nad zákon Medardův. Opravdu, jeho kápě kape čtyřicet dnů! Dnes bylo krásně, avšak mraky jsou již přichystány a bude pršet co nevidět. Arnoštek zmokne.“
Kouzelník seděl na lavičce a vyhlížel oknem znamenaje s nevolí tuto pravděpodobnost.
„Milá paní,“ děl Kateřině, která spravovala opatrnou jehlou díru v jeho kabátci, „když jsme byli jednou v zimě v Tyrolích, stahovalo se k sněhové bouři. Bylo zima, vůz promrzal a komínek nikoliv nepodobný tomuto netáhl. Tyrolská země je prostoupena mohutným horstvem, na jehož vrcholcích ležívá sníh a fičí severák.“
„Ach,“ pravila paní Důrová odkládajíc jehlu, „vy jste byl v dalekých končinách a užil jste nepohody dost a dost. Chvála pánubohu, dnes, jakkoliv prší, přece nemrzne a tato kamna jsou v pořádku.“
„Ovšem,“ řekl opět Arnoštek, „ale tehdy byla chumelenice a cesty se staly neschůdnými.“
„Chtěla bych se vás otázati,“ děla paní přerušujíc vypravování, „měl-li jste za takových okolností ve voze čisto, neboť je-li domov poklizený, stává se pobyt uvnitř příjemný a dobře se snáší. Až slátám tento kabát a až pospravím vaše spodky, mám v úmyslu zhotoviti několik přikrývek a podušek. Tyto věci; Arnoštku; zkrášlují příbytek.“
„To je dobře,“ děl kouzelník, „ale nezapomeňte na koberec, kterého užíváme při představení. Anna jej propálila cigaretou a je v něm díra větší než dlaň.“
„Napomínala jsem ji právě včera. To děvče kazí náš majetek ze svévole, ale ať si nezahrává, ať mne neponouká, nebo ji propustím nevyčkávajíc ani lhůty služebných děvčat“ odpověděla paní Důrová.
Zatím se dalo do deště. Veliké krůpěje odskakovaly od oken a bubnovaly na střechu vozu. Kouzelník se díval, jak venku houstne soumrak, a nedbal již toho, co říká Kateřina. Mezi Arnoštka a pečlivou paní se kladl stín nadcházející noci. Kouzelník naslouchal hukotu větru a rachocení deště. Tu se mu zdálo, že kdesi uvnitř jeho těla v nepostižném koutku útroby vzniká tajemný hlas lítosti.
„Pane,“ děl major přicházeje k Antonínovi, „dnes večer je bídné počasí.“
„Máte pravdu,“ přisvědčil Antonín, „myslím, že za této nepohody nevyleze Arnoštek ani z vozu a že jdete nadarmo na představení.“
„Tak,“ pravil opět major, „vidím, Antoníne, že chcete zůstati doma, vidím, že jste se rozhněval a zatvrdil. Cožpak jste nikdy předtím nedostal od děvčete košem? Což bylo málo těch, které vás opustily? Zanechte trpkosti, smiřte se s kanovníkem, jenž není více než nástroj prozřetelnosti.
Cožpak jste zapomněl, jak jsme chodívali podél Orše hledajíce v zemi pod křovinami kustovnicovými, pod šípky, trnkami a pod ostružím dešťovky, které tak milují vlhkou půdu?
Těch příjemných rozhovorů, za nichž nám ušel den! Těch večerů strávených nad vlascem, kdy jste, pohlížeje tu a tam na splávek, poslouchal krásné a vybroušené hovory kanovníkovy! Těch utěšených a půvabných hádek, jež se dobře končívaly!
To všechno se opět vrací! Vezměte si kabát, Antoníne, a pojďme.“
„Jsem rád,“ odpověděl mistr usmívaje se, „že jsem vaší řečí zmoudřel a že jsem poznal pravdu. Na mou věru, pane, byla to nehezké, že jsem se hněval na abbého jen proto, že se mu líbí hezké děvče. Byl přece vždycky namlouvačný, právě jako vy, který se chystáte vyhoditi jej ze sedla.
Ale nevzpomínejme si na nic zlého. Abbé neměl ovšem jísti okouna, avšak odpusťme mu to.“
Řka to, Antonín vstal a objal majora potřepávaje ho po zádech.
Potom rozmlouvajíce jako za starých časů brali se na náměstí a došli tam právě tehdy, když ustával déšť.
V průjezdech a podél domů severní strany náměstí stálo několik lidí, z platanů padala kapka za kapkou a soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor. Kouzelník se neměl k dílu a jeho děvče bylo mdlé.
„Pravím,“ děl mistr, „a řeknu to tisíckrát, že se Anna nehodí do těchto míst. Vizte ji, jak rozpačitě si vede. Vizte ji, jak se přebírá v miskách, které jsou prázdné.
Myslím, že byste se s ní měl oženit, majore, neboť paní Důrová ji asi týrá.
Slečno,“ řekl potom, když Anna přišla až k nim, „svažte si uzlík a nechte vůz vozem. Pojďte k nám! Vezměte si moje lázně a knihy kanovníkovy.“
„Avšak co učiníme s majorem“ otázala se dívka.
„Já zabiji kouzelníka a půjdu do vězení,“ řekl Hugo.
Tu, právě včas, Arnoštek se uchopil trubky a dul do ní ze všech sil. Nicméně zvuk padal jako kroupy z pytle.
Víno a nesmysly Jak se to dělá
Když se pije po práci víno, snad napadne některého muže, aby nadzvedl dlažební kámen a házel kostku po kostce na lucerny.
Někdy bývá čas na nesmysly. Někdy se stává, že důstojné kníže církevní se popadá za břicho a řičí smíchy opakujíc znovu a znovu jakýsi vtip či říkánku z předměstí.
Dobrá. Kdo se směje, nepozbývá proto vážnosti (leda by se smál příliš dlouho), avšak běda těm rukodílným šaškům, kteří robí své potivé šprýmy po tři dny, aby potom mohli nastaviti klobouk, noty nebo talířek.
Běda Arnoštkovi; jenž setrval v Krokových Varech příliš dlouho.
Náměstí bylo téměř prázdné, ale ubohý kouzelník chodil po provaze sem a tam, metal kozelce, jezdil s trakařem, prohýbal se a zdvíhal nohy.
„Hleďme,“ řekl Antonín, „nikdo netleská, nikdo nevykřikuje a bojím se, že nás nerozveselí ani sklenice dešťů, ani rána či lépe pšouk, až se ozve z Arnoštkova klobouku.“
Zatím kouzelník stanul na palci pravé nohy a velikou rychlostí se otáčel kolem podélné tělesné osy. A tu, když to činil nejhorlivěji, vyšel z hospody U zelené panny povážlivý dědeček a maje ruce na holi a pokyvuje hlavou stanul pod vysokým provazem kouzelníkovým a jak se volati:
„Slezte dolů, pane Krištůfku! Slezte dolů a nepokoušejte prozřetelnosti! Natlučete si a z těchto krvelačných zevlounů, kterýmž je příjemné viděti i popravy na soudním dvoře, vám nikdo nic nedá. Slezte dolů, Ježíš Maria, slezte dolů!“
Arnoštek dědečka po vojensku pozdravil, potom vystřídal palce a hleděl si svého.
Starý pán přistoupil pomalu k lanu, jež podél vidlice viselo dolů a tu, aniž se rozhněval, jal se škubati a cloumati provazem opakuje, aby kouzelník nedělal hloupostí a slezl.
Několik sousedů výtržníka napomenulo a Antonín s majorem k němu běželi chtějíce zabrániti nehodě, avšak dříve než mohli zachytiti ruku bláznovu nebo posměváčkovu, spadla veliká tyč kouzelníkova a za ní, vyraziv zděšený výkřik, střemhlav se řítil ubohý kouzelník.
Při všech svatých I tehdy někteří lidé, již měli Arnoštka za pošetilejšího, než byl, se domnívali, že tento hrůzyplný pád je část představení, a jali se mu jako na posměch tleskati.
Bylo nutné, aby Antonín vlepil několika výrostkům po políčku a aby vdmychl smíškům pravé mínění. Bylo nutné, aby se dala do práce majorova hůl, jež jediná je s to, aby držela hlupáky na uzdě.
Poznav pravdu a povzbuzen byv tímto příkladem, městský lid dal se do dědečka, a nazývaje ho darebným nestydou, tloukl ho do zadnice a přes hřbet.
Věru, nezbývalo mu, než vzíti nohy na ramena a utíkati. Když byla příhodná chvíle a když mohl starý pán vyraziti, dal se do běhu a upaloval až k horní bráně Kotlářské, kde bylo stanoviště vozů. Lidé odsuzujíce horlivě jeho chybu běželi za ním až do těchto míst. Avšak nikoliv dále! Nikoliv dále, neboť navraceti se od zmíněné brány je starý městský zvyk, jenž se zachovává i při křesťanských pohřbech.
Tlum kolem Arnoštka se rozptýlil teprve za dlouhou chvíli, a tu bylo zříti kouzelníka, an se sbírá se země a vstává maje tvář bolestně staženu. Byl velmi smuten: Nicméně odmítal rámě Důrovo a hůl majorovu.
Za svých úspěchů, kdy se nad městem oháněl bidlem, kouzelník zpychl a tato pýcha učinila jej schopným, aby ustal, aby se vzpřímil a aby šel neohlížeje se ani napravo ani nalevo až k vozu, jehož otevřenými dvířky bylo viděti paní Kateřinu, jež štká majíc na očích šátek.
Hřímalo, na nebi se křižovaly blesky a přece, kde kdo byl, vybíhal z domů a lidé spěchali na náměstí k provazu Arnoštkovu. Někteří zvědavci se ptali, co se to přihodilo, a jiní odpovídali:
„Kouzelník je zabit.“
„Kouzelník je zchromen.“
„Ale jděte, ale jděte! cožpak to nevíte? Má utržené ucho právě jako kanovník Roch!“
„Stržil si bouli. Nu, proč byl hlupák, neboť kdo jej posílal na provaz? Proč tam lezl?“
„Víte co, vybéřeme mezi sebou několik krejcárků a koupíme mu slepici, aby si uvařil polévku. Tato krmě, jež se podává šestinedělkám, skrývá a tají v sobě velikou schopnost léčivou.“
„Nu ovšem, nu ovšem, pane soused, jenže my nedržíme na pitomé sbírky. Toť se ví, to byste nakupoval! To byste se poměl!“
„A na mou těl a na mou duši, je to pravda! Už je to tak! Ten si dal, ten si natřel záda.“
Takto a jinak zděšeně hovoříce lidé se strkali lokty a koleny. Byla tam taková tlačenice, že ženské začaly ječeti a výskaly jako na voze o obžínkách. Byla tam taková tlačenice, že zástup vymáčkl nad svoje hlavy vzrušenou tvář starostovu, šlápl na lékaře a tísnil strážníka, jenž zdvíhal poboční zbraň v obnažené pravici, neboť byl bez kabátu.
„Mluvím-li teď s vámi, majore,“ děl Antonín, „je to hlavně proto, abych opět slyšel lahodné zvuky rozumu. Bojím se, že tento útrpný zástup se zbláznil a že žvástá. Kdysi jsem znal několik veršů, jež se hodí říkati za okolností pohnutých a hrůzných, pohříchu neuchoval jsem u své paměti více než slovíčka, jež znějí takto:
S Vaňkem se raď – nevíte, jak je to dál?“
„Ne,“ odtušil Hugo, „ale abbé to asi ví.“
„Snad,“ děl opět mistr, „abbé není přítomen a neužije své znalosti. Avšak všiml jste si, majore, jak trest kráčí vzápětí hříchu? Kanovník má ucho ve dví, protože se dopustil zrady, a Arnoštek si zhmoždil krajinu pánevní. Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec; kdykoliv pak se pádem nebo rázem proti sobě pošinou, vzniká bolest, jejíž jsme svědci! To jest odplata křivd, to jest dotek horoucího nebe.“
„Zdá se mi,“ odpověděl major, „že nehody tohoto náměstí vás naplňují uspokojením a že je schvalujete.“
„Nikoliv. Odpustil jsem knězi, a nepřeji mu jeho úrazu,“ řekl Antonín, „ale podivuji se spojitosti věcí, jež obráží moudrost opravdu kakraholtskou. Měl byste si z toho vzíti, majore, příklad a výstrahu.“
Anna neviděla kouzelníkův pád. Před počátkem představení, když vybrala peníze a když je spočítala, vzala nádobu na mléko, a majíc ucho v pěsti a palec vzhůru, šla pro mléko do statku bohdalského.
Tento statek je vzdálen dvacet minut od městského náměstí a stihnete jej dříve, jestliže běžíte a máte-li dobré nohy a dobrý dech. Brala se vpřed nezakoušejíc povědomé tísně, jež předchází před pohromami. Šla městem, silnicí, lesíkem, loukou, dvorem a stanula konečně na prahu stáje, co sedlák si kroutil knír a selka s hněvivou tváří tiskla koleny dojačku. Mléko crčelo a dížka zněla.
Anna pozdravila a cinkajíc penězi, žádala o žejdlík mléka.
„Co vás to napadá,“ pravila hospodyně, „mléko se neprodává! Neměli bychom co jíst, ani kdyby toto vemeno bylo dvakrát tak veliké jako je letos, kdy se neurodila píce a kdy jetely stojí sotva za facku. My jsme bídně živi, ale jděte si, slečinko, po chalupách, tam je všeho hojnost.“
Řkouc to, selka vstala ze stoličky a odnášela mléko do sklepa.
Hospodář přisvědčoval, avšak sotva jeho žena odešla, uchopil Annin hrnec, a vběhnuv do kuchyně, nabral z krajáče smetany. Škraloup, jenž byl dozajista tlustší než prst a jenž připomínal svým obrysem měsíc, visel přes zevní stěnu hrnce a z něho odkapávala smetana.
„Tu máte mléko, dceruško,“ řekl sedlák podávaje Anně hrnek.“ Přijďte zítra až po deváté, neboť v tu dobu míváme pokdy a můžeme hovořiti.“
Tato slova dodal hospodář s velikým důrazem, avšak sotva je řekl, již mu bylo pospíchati do světnice. Utíkal, vrhl se skokem ke krajáči, a ponořiv ret do bílé smetany; předstíral, že vypil všechno, co chybí.
Anna se vracela domů bez vzrušení a přešla pomezí hrůzné události téměř klidně. Vidouc zástup před zeleným domkem Arnoštkovým domnívala se, že některý zatrachtilec nebyl uspokojen příliš krátkým představením a že se lidé sběhli, aby žádali zpět svých peněz. Tyto bědné zvyky se vyskytovaly dosti často a byl v nich zhusta důvod, že vůz opouštěl stará místa a vydávat se na další pout.
„Hle,“ pravila si Anna procházejíc řadou, jež zmlkla, „nikde není slyšeti spílání, co se to stalo.“
Potom vystoupila po třech schůdcích a otevřela dveře.
Kouzelník ležel pěkně na bříšku zvolna a pravidelně dýchaje. Jeho tvář nebyla bledší než jindy, vládl údy a byl živ.
Znamenajíc to vše, Anna se zastavila před paní Důrovou, jež hlasem pláčem přerývaným vypravovala o neštěstí, a řekla:
„Můj prostomyslný názor jest, že brečíte příliš. Třesky plesky. Můj příbuzný si nepotrpí ani na vražedné skoky ani na pláč, který ho dopaluje. Vezměte si pěkně Arnoštkovy kalhoty, čepici a, chcete-li, masku. Já se obléknu do krátkých sukýnek a uspořádáme nové představení, neboť venku je lidí jako mraku. Vzhůru, oblékejte se a pospíchejte, než se rozejdou.“
„Já,“ pravila paní Důrová, ustávajíc v štkaní a povstavši, „já, správná měštka dbalá cti; bych měla obléci tyto kalhoty a před tváří nebe a před tváří svého lidu bych měla bráti podíl na šalbě a klamu, neboť ať tak dím, vaše představení je založeno a záleží v ubohých a směšných podvodech. Chvátala jsem, abych vás vytrhla z tísně, a jedli jste moje slepice a moje ryby. Slátala jsem košile a všechny cucky, jež věru nezasluhují jména prádla, ale teď je špižírna prázdna a není v ní nic jedlé ho. Moje ruce uvykly pocestné práci a již se nedotknou hadříků, které čpí potem kotrmelců a líčidlem. Snad jste si, pane, všiml, že se křižuji, když klejete, a že se odvracím majíc se otříti o tuto kuběnu. U všech rohatých, přece mi nenamluvíte; že je to vaše neteř nebo sestřička! Chválabohu, uvykla jsem pletouc punčochu sedati před poctivým domem a budu tam sedati opět, neboť Antonín mě volá a kyne mi, abych se vrátila. Dvakrát či třikrát jsem ho viděla, jak stojí před vozem s tváří vzrušenou, bledý, rozháraný a hotov roztlouci na prášek a rozštípati na tříštičky tento vozík. Ha, ha, střezte se, aby nepřišel! Jen si myslete, že jsem omezena na úzké prostory tohoto chlívce! Jen si to myslete! Jen se spalte, vy strašpytle, pan Důra stojí za dveřmi!“
„Máte pravdu,“ odpověděl Arnoštek, „vzdálila jste se maličko od svého krbu v zájmu veřejného pořádku a trpíte pro svoje přesvědčení, ale teď se již sypte domů nebo vytáhnu hůl. Mé trpělivosti ubývá, jak roste vaše ctnost, a jestliže se do toho dám, ztluku vás a dám vám za vyučenou. Jděte po svých a děkujte bohu, že vás učinil opět řádnou a počestnou ženou bez výprasku.“
Když paní Důrová vyšla, Anna si oblékla krásné hedvábné nohavice, jež jí nesmírně slušely (neboť měla dokonalá stehna, drobná kolena, ušlechtilá lýtka, útlý kůrek a půvabnou nohu; pro niž král francouzský ještě před pěti sty lety by byl vedl válku až do vyhlazení lidu a zkázy krajin přilehlých k Španělsku), potom zapjavši všechny knoflíky a opásavši se pěkným páskem, na němž byli uměle vyobrazeni dva hadi, jak se navzájem požírají, Anna přistoupila k zrcátku a shledala; že je hezká.
„Mladší Dohnálková,“ pravila kouzelníkovi, „tančila kdysi v cirkuse ferdinandském s hruškou v ústech. Ně kteří lidé pokládali její vynalézavost za výstřední a opravdu se domnívám, že jí to neslušelo. Nejvhodnější jsou nahá růžová ústa bez ozdob, kdyby však nebylo vyhnutí, zvolila bych nikoliv hrušku, nýbrž růži, již držíme v zubech třenových, zlehka jí pohybujíce.“
Městské obyvatelstvo, jsouc vesměs chmurné povahy, rádo prodlévá na místech, kde se událo neštěstí, a na věčnou paměť označuje je všelijakými znameními: stromy, soškami, malbou nebo křížky podle zámožnosti obce a podle vkusu faráře, jemuž jest se dohodnouti s jednatelem okrašlovacího spolku (a pane, za takových slavnostních chvil bývá jednatel zticha, neboť farářský mrav je maršálský). Nešťastná místa jsou v uctivosti, a proto lidé stáli na náměstí pěkně v oblouku. Rozmlouvalo se o Arnoštkovi a o provaze. Vyskytovala se podivná a překvapující mínění, a jakkoliv měli všichni lež v ošklivosti (neboť to jim bylo vštípeno ve školách a důstojnými bohoslovci), zdálo se, že někteří nemluví pravdu. Říkali o Arnoštkovi, že je čert a chudinka, sprosťák, filuta a kulhavec, říkali, že se mu kolena stýkají po způsobu písmena X, a vzápětí, že přijela na melounu, má nohy do O. Někteří pravili; že je simulant, jiní, že zemřel, a opět jiní, že by zasluhoval pětadvacet, aby byl mír v obci.
Za těchto hovorů Anna vyšla z vozu, a vstoupivši na koberec opět rozestřený, zjednala si záhy ticho. Byla již málem hluboká noc, trochu měsíčního světla kanulo z nebe propůjčujíc něco krásy i ohavníkům. Mihotavá krůpěj jasu a záře, jež se bezpochyby dotkla úst andělských, padala na Anniny rty vzbuzujíc takovou lahodu a takovou krásu, že se nikdo neodvážil dýchati. Mužové potlačili všechny kony tělesné, nekašlali a nikdo nekýchl.
V podivuhodném osvětlení, jež tvořilo jeskyni v nočních temnotách, Anna se jala přecházeti, napodobujíc chůzi provazolezcovu. A jakkoliv chodila po ohavném koberci a jakkoliv provaz Arnoštkův se kýval devět sáhů nad ní, bylo v této chůzi veliké a svrchované umění.
„Jsem pravověrný člověk,“ děl kterýsi soused, „a vím, že dno tohoto náměstí nepovolí ani při dobytčích trzích (a bývá tu bezpočtu těžkého dobytka), avšak všimněte si, nestalo se teď propastí, nad níž po slunečním paprsku, po útku baladické přadleny sem a tam kráčí líbezný zjev ženský?
Ano, ano, ano. Tak se to patří. Na mou tě pravdu, ta holka se vznáší! Chtěl bych se vsadit, že to není obyčejná ženská a že se u ničem nepodobá mé Verunce, která vyniká spořivostí, ale má ploské nohy.“
Když se Anna sdostatek naprocházela, jala se zlehka otáčivými pohyby naznačovati mrtvičné, hulvátské a krkolomné cviky Arnoštkovy. Byla přitom ještě krásnější. Bubnovala si na bubínek, zhusta se ukláněla, smála se, stříhala očima, měla všechny přítomné za blázny, vodila je za nos a šlo to jako po šňůře.
Nakonec jí pánové nasypali veliké množství peněz do Arnoštkova klobouku. Bylo mezi nimi dost měďáků, ale zaplať pánbůh, malé ryby jsou také ryby.
„Tento krásný úspěch,“ řekl Antonín, „nepochodí z ničeho jiného než z nestydáctví, jež ostatně schvaluji. Jednou jsem na jevišti v Polích Elysejských viděl hasiče, jenž vytrvale po celé představení přeléval vodu z putýnky do putýnky, a později jsem spatřil osvobozeného herce, jak opět přelévá vodu ze sklenice do sklenice. Pozdrav pánbu, majore, ta voda nebyla táž, avšak hasič a herec byli stejně velikolepí. V přelévání vody, děje-li se nikoliv v soukromí, nýbrž veřejně, tkví veliký důmysl. (Vy a já, kteří tak často bryndáme z láhve do sklenice, pro všednost a ustavičnost těchto úkonů nepostřehujeme krásy, jež se v nich tají.)
A tak, majore, Anna ukazujíc nám mechaniku kloubů, smrštění a stah svalových vláken, jež zvedají nohu, ukazujíc nám pravidelné a volné dýchání, jímž se dme hruď a při kterém maličko a v náležitém poměru se pohybuje i břicho, skýtá nám utěšený obraz prostého jsoucna a závažných akcí, jež jsou kořen divadla. Zde vidíte člověka správného oběhu krevního, důkladné vnitřní sekrece, jenž před námi uvádí v činnost poziční smysl kloubový chvále tím vším boha, o němž se praví, že stvořit tělo k svému obrazu.
Jsem pravdě zavázán, abych prohlásil,“ dodal Antonín snímaje klobouk, „že má Anna pevné hyždě nepřenáhleného tvaru, že je velmi dobře uzpůsobena a že je vybavena ušlechtilými orgány.“
„O tom,“ odpověděl major, „nepochybuji a zdá se mi, že jste měl pravdu hovoře i o funkcích tělesných. Vídal jsem vojáky, jejichž nohy jsou spíše důkladné než krásné, a přece, když vykročili, jejich střevíce lahodily mému oku a na pochodech zvuk kročejů nás měl k zpěvu.“
Sotva to dořekl, Anna se naposledy uklonila a chtěla obléci plášť, jehož rukáv se zmítal uprostřed zad. Byl to pěkně střižený kabát z pruhovaného harasu, lemovaný sobolinou kanadskou (touž, která od několika let jen zřídka se vyskytne na trzích kožišinových, neboť byla zatlačena napodobeninou, jež, žel, není než králičina).
Major, spatřiv vlající rukávec a znamenaje, že není vhodné, aby se Anna oblékala jako služka, která pospíchá k dostavníku, seskočil s okraje kašny, spěchal a podržel kabátec, usnadňuje tak Anně krušnou chvíli. Potom jí podal rámě a odvedl ji za vůz, kde spolu rozprávěli po pět minut o některých starých citech lidských, dotkše se jen letmo pořadových cviků a pochodování.
Přišed domů, mistr Antonín nalezl dveře otevřeny a paní Důrovou uprostřed světnice.
„Tak se podívejme.“ pravila zakládajíc si ruce. „Kudy chodíš, kde se touláš? Byla jsem na plovárně, je všechna špinavá a zanešena proutím i listovím, jež připlouvá s proudem Orše. Co jsi dělal, Antoníne?“
„Ach,“ děl Antonín, „vy jste se vrátila pro své věci. Vezměte si je. Nakládejte, balte, stěhujte se, pakujte.“
„Vrátila jsem se,“ pravila Kateřina, „protože ti chci odpustiti. Byl jsi již sdostatek potrestán za svoji nevěru, neboť žiješ tři dny v nečištěném a pustém příbytku, jíš neupravená jídla a snad ani nespáváš. Nemohu se na tebe déle hněvati, Antoníne.“
„Tím lépe,“ odpověděl mistr, „nehněvej se, avšak pokud jde o moje chyby, jsou nenapravitelné. Viděl jsem dnes pradlenu, jež stála po kolena v Orši. Byla daleko ošklivější než Anna, a přece mi bylo jasné, že jsem se nepolepšil. Vezmi si tedy svoje nádobí a jdi za Arnoštkem, je to vzorný kouzelník a řádný manžel.“
„Když tě slyším tak hovořiti,“ pravila paní, opásavši se starou zástěrou a vyškrabujíc hrnec, „zdá se mi, že ses s ním smluvil, aby mě odvlékl.“
„Nutíš mě, abych se vyjadřoval určitěji,“ děl Antonín, „nuže, jsi záletná ženská a spala jsi dnes v noci u Arnoštka. Dobrá, nevyčítám ti těla, ačkoliv je tučné a škaredé, ale potrestám tě za pomlouvačný způsob omluv.
Ticho,“ dodal, když paní chtěla odpovídati, „připouštím, abys zůstala, ale nestrpím tvé řeči.“
Potom si mistr vykasal rukávy a vykonal, co naznačil.
Kolem půlnoci, kdy se spáči obracejí z boku na bok, hořela ještě v Arnoštkově voze lampa a kouzelník bděl. Bylo ticho, Zelená panna podřimovala a Čtrnáct pomocníků mlčelo. Kdesi rachaly pantofle venkovanovy mírně připomínajíce svátky vánoční, kdy se hází touto obuví za záda, aby se předpovídala budoucnost. Kouzelník však poslouchal bez zvláštních představ a hleděl do plamene. Neměl chuti k žertům, nýbrž byl rozvzteklen. A tu, jako to činívají právoznalci, přemítal v mysli události posledních dnů, hledaje křivdy, bezpráví a věci škaredé.
„Kateřina Důrová,“ řekl si, „je domýšlivá opice. Abbé je osel. Antonín si to odskáče doma, ale major je nebezpečný chlap.“
Řka to, přese všechnu bolest slezl z postele, vzal si kabát, boty a hůl. Otevřel dveře, sestoupil, zavřel, zamkl a dal se na cestu přidržuje se prvé myšlenky, jež ho napadla.
Šel opatrně cítě škubání hněvu a bolest v bedrech. Šel ulicí Hálkovou, Hradební a Dlážděnou kulhaje jako škarohlíd až před majorův dům, kde usedl pod mladý doubek. (Bylo jich tu hojnost, neboť od ulice až k domovním dveřím vedlo stromořadí, jež vzroste a stane se velikolepým podle majorova vkusu.) Arnoštkovi bylo příjemné seděti, a aby jeho hněv nebyl vystřídán náladou smírnou a aby si zachoval prudkost, kouzelník se štípal do stehen. Přitom se díval mezi listovím na hvězdy, ale protože nebyl pobožnůstkář, aniž čítal dobrých knih, bylo mu to jedno.
Nežli svítalo, když šlo asi na třetí hodinu, otevřely se konečně dveře. Arnoštek vstal, a zachvácen byv novým hněvem a zvedaje hůl, vyrazil proti příchozím. Anna a major se zastavili. A tu se do nich kouzelník dal bez trubače, bez bubeníka a bez vojenského pořádku. Tloukl je, mlátil a bušil do nich, co mu stačily síly.
Anna křičela opakujíc do omrzení majorovo jméno, avšak Hugo si založil ruce a řekl:
„Probůh, vy skřítku z hor, snad jste si nepřinesl vidličku, abyste mě píchal do lýtek? Snad mě nechcete prokláti hůlkou, jíž se přehrabává oheň?
K čertu,“ dodal vida, že část ran se snáší na Annina záda, „miřte lépe nebo zraníte moji dámu.“
„Vaši dámu“ vykřikl Arnoštek, popadnuv Annu za vlasy, „vaši dámu! Což jste pozbyl rozumu.“
„Ne,“ odpověděl Hugo, „neboť Anna zůstane se mnou a vy odejdete.“
Kouzelník řekl, že udělá, co bude chtíti, a Anna, patříc z jednoho muže na druhého a srovnávajíc krásné skutky Arnoštkovy s nečinností majorovou, rozhodla se pro prvého.
„Je nezbytné, abychom byli shovívaví k slabosti svých přátel,“ pravila dotýkajíc se ruky kouzelníkovy, „nechte majora naživu, nezabíjejte ho.“
Nakonec jsouc postrašena a plna obdivu odešla s Arnoštkem jako panna, jež podpírá hrdinu slavkovského. Neboť vznešenost, která se nerve s chudáky, není dostupná ženskému rozumu.
Nazítří ráno abbé si upravil obvazek a šel na Důrovu plovárnu.
„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“
„Ach,“ odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny k stížnosti, než je moje, neboť vězte, že se Kateřina vrátila.“
„U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste jí nevyhnal.“
Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
Epizoda o smířlivých a přísných lidech
Některé skutky příliš přísné a opět některá shovívavá rozhodnutí jsou mimo hranici rozumu a mimo obecnou chápavost, která, žel, je méně než oslí.
Víte, proč to je? Někdo se vyučil kominíkem, vyřezává lupenkou sirníky nebo klece na ptáky, zahradničí, miluje lidnaté pivnice a slunné dny. Je to bezúhonný muž, a vylosují-li jej za porotce na hrdelní soud, bude vždy mluviti pro odpuštění viny snaže se v tomto krásném světě po svém o spravedlnost.
Jiný muž, je-li vyučen právu, u pláči chystá vražedníkovi provaz a omdlévaje, od večera do svítání myslí na hrůzyplný nůž a na sekeru nešťastníkovu. Tento člověk se posedl pravdou zákona a blázní stejně jako dobráček, jenž všem odpustil.
Ukrutný soudce a spravedlivý kominík se nepoznají, ani kdyby se sešli na kuželkách. Ale lid na ně ukazuje stejným prstem řka: hleďte dva potrhlé.
Mistr, abbé a major sloužíce bez výhrady svým názorům a disciplínám mohli se navzájem shodnouti. Ale ti, kdož vyznávají poměrné týdenní pravdy a milují hned tu, hned onu práci jen případ od případu, nemohou jich pochopiti. Mistr, abbé a major jsou sami.
Ticho, jež nastalo po kanovníkově otázce, plynulo jako Orše. Major si svlékl rukavice, a ujav se skřínky, vyňal láhev.
„Anna odchází,“ řekl, „ale Kateřina se vrátila. Anna byla krásná, Kateřina je ošklivá, a přece se sobě podobají. Slyšel jsem Annu, že se sdílí o své mínění s paní Důrovou. Nazývala Antonína hrubcem, Rocha plytkým knihomolem a o mně soudila snad ještě hůře, neboť odešla s Arnoštkem domnívajíc se, že mě přemohl.“
„Vy jste spolu zápasili“ zeptal se Antonín.
„Dnes ráno,“ odpověděl major, „v stromořadí doubků mě kouzelník sešvihal španělkou.“
„Slyšte“ vykřikl kanovník a postavil sklenici, „vy jste to strpěl! Vy jste se nebránil“ Řka to, abbé zaťal pěst, a přistoupiv co nejblíže k oběma přátelům, jal se vypravovati o svém odhodlání při nočním dobrodružství s Annou.
„Když jsem viděl,“ řekl, „že opilci od Zelené panny vnikají oknem do vozu, pojala mě tak veliká zuřivost, že bych byl roztál ničemníkům hlavy, a lituji, že moje pěst nebyla ani řežavá ani ostrá ani dost mohutná.“
„Počínal jste si dobře,“ řekl Antonín, „neboť jste neužíval svých zbraní a neusazoval jste výtržníků citátem. Vy a major jste vzácní mužové. Avšak co s tím? Pijte!“
Když vyprázdnili sklenice, kanovník se zamyslil a řekl:
„Antonínův zájem je dosti široký. Proč mu Anna před ostatními nedala přednosti?“
„Zvolila mě dosti brzy,“ děl mistr, „ale právě proto je tomu již dávno.“
Potom, nehodlaje již mluviti o Anně, jal se majorovi ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce. Abbé otevřel knihu, a když byl mistr dokončil výklad, dal se do své hry i major kroutě zápěstím a zachovávaje důstojné mlčení.
Co se Kateřině líbí a co odsuzuje
V tu dobu paní Důrová stanula ve vrbinách. Potemnělá Orše se bystře sunula mimo ni a nad hlavou poletovali ptáci, jichž Kateřina neznala, byla však klidná. Na věži svatého Vavřince odbíjely hodiny. Když dozněly, paní si vzpomněla na oběd, a změnivši místo, uviděla nad střechami kabin hlavu manželovu.
„Hle,“ pravila s nevolí, „Antonín v soukromí cvičí tělesné síly. Jsem si jista, že někde v koutku svírá abbé knihou svoji tvář; kdybych jej poslouchala, nikdy se nedovím, kde je počátek jeho knižních řečí, a nikdy se nedopočítám konce. Ti dva jsou úchylní náruživci a major se svou topornou důstojnosti, jež se nebojí výsměchu, jim nezadá ani v nejmenším, neboť jen blázen slouží minulým věcem a neužívá toho, co jest.“
Řkouc to, rozhlížela se paní Důrová na všechny strany a tehdy, sledujíc cestu k obci Studené, která stoupá po druhém břehu od řeky vzhůru do veliké výše, spatřila zelený vůz, jejž vlekl selský kůň. Arnoštek seděl na kozlíku a práskal bičem. Anna šla podle vozu opírajíc se dlaní o jeho stěnu a vzadu běžel maličký psíček.
„Ach,“ vydechla cítíc, že je na chvíli veta po její občanské jistotě, a setřela si hřbetem ruky slzu. „Ach, ach, ach. Jak je krásné kouzliti ohně a po šírém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!
Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákově, jak oděna jsouc trikotem, flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.“
Znění tohoto textu vychází z díla Marketa Lazarová tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Československý spisovatel v roce 1953 (VANČURA, Vladislav. Marketa Lazarová. Vyd. 6. Praha: Československý spisovatel, 1953. 163 s. Spisy Vladislava Vančury, sv. 5).
Elektronické texty publikovaných děl Vladislava Vančury byly získány ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR.
Jiří Mahenovi
VĚNOVÁNÍ
Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic. Co na tom sejde, jiné bývaly opět krásné a jiné opět bláznivé. Slýchával jsem, že jsi strávil celé noci u řek chytaje ryby, ale nešlo ti o úlovek, rybáři jmen. Stával prý jsi málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém nerozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu, směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem. Neviděl jsem rovněž smyslu v těchto zoologických zálibách, ale hra mi bývala srozumitelná. Tím lépe. Strop těchto dní je očazen a přichází podzim. Je ovšem zevrubná noc, a na okna mé světnice bubnuje větvoví lesa. Je mi útěchou mysliti na tvoje kousky a rád bych znal veselé darebnosti, jež mi zůstaly utajeny. Žel, můj otec, který by o nich mohl mnohé vypravovati, zemřel. Můj otec, jemuž se tak příliš podobáš! Je mi drahé mluviti právě s tebou, a protože z věcí, jež se tě dotýkají, znám méně, než bych si přál a než mně dostačuje, dovol mi, abych začal o loupežnících, s nimiž máme společné jméno. Nehoráznost tohoto příběhu je mi více než vhod a mám pevnou naději, že nepohorší ani tebe.
Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.
Praví se, že bylo bezpočet podobných randabasů, ale v této povídce nejde leč o rodinu, jejíž jméno připomíná Václava zajisté neprávem. To byli vykutálení šlechtici! Nejstarší za tohoto krvavého času byl pokřtěn líbezným jménem, ale zapomněl je a nazýval se až do své ohavné smrti Kozlík.
Stalo se to zajisté proto, že mu křest nevnukl lepších myšlenek, ale zčásti má na věci podíl i způsob jeho odívání se. Chlap vězel všecek v kožích, a protože byl lysý, nosíval kolem hlavy omotanou kozí kožišinu. Měl věru proč tak pečovati o svou lebku, neboť byla rozražena a srostla jen tak halabala.
Je více než jisto, že kterýkoliv vojenský pán za dnešních časů by zašel od té rány dříve, než by mu zdravotnický sbor podal lžičku čaje, avšak Kozlík! Naplískal si na hlavu jíl a dojel domů na koni, jemuž zkrvavil bok barbarskou ostruhou. Věnujte mu vzpomínku méně přísnou za to, že byl tak statečný a nevřískal. Nuže, Kozlík takto poznamenaný měl osm synů a devět dcer. Žel, toto požehnání nepovažoval za přízeň boží a chvástal se před sobě podobnými, když v sedmdesátém prvém roce jeho věku se mu narodil nejmladší syn. Jeho manželce, paní Kateřině, bylo o krtinách právě padesát čtyři leta.
Té plodnosti! Jestliže tehdy ani na chvíli neoschl nůž od krve, dostávalo se vrahounům tolik zdrojů života, že jste nuceni představiti si anděly zvěstování, již stávají za hlavou manželských postelí, jako baculáče v těsných šatech, jejichž tvář zbrunátněla a jimž vystupují na čelech žíly.
Za časů Herkulových krev se rychle obnovuje. Někteří ze starších synů Kozlíkových byli rovněž obdařeni dítkami. Pět dcerušek se již provdalo a čtyři byly doposud dívenkami. Starý je sotva znal, byly méně než služtičky.
Cožpak jalová krása stojí za zmínku? Až budou mezi jejich stehny vrněti děti, až budou míti plný prs, až vykonají něco úměrného svému zdraví, pak bude Kozlíkovi vhod s nimi mluviti jako s dcerami. Až se to udá, jednu po druhé nazve škaredkou a přitáhne si ji k chvostnatému uchu.
Zbývá mi zmíniti se o synech a pověděti jejich jména. Je jich tak mnoho! Prvorozenému říkali Jan, po něm následovali Mikoláš, Jiří a Adam, tuto řadu vystřídaly dcery Marketa, Anna, Salomena a opět synové: Smil, Burjan a Petr a opět dcery: Katuška, Alena, Eliška, Štěpánka, Iza, Drahomiř, jež byla sťata v devátém roce svého věku. Syn poslední ze sedmnácti dětí byl pokřtěn jménem Václav.
Za časů povídky byla země žírná a louky věčně zelené. Sekáčům vykukovala z trav sotva hlava. Avšak hrdlořeza nic nepřiměje, aby se obrátil k líbezným polím. Dvě či tři krávy s plytkým vemenem proháňkami jsou již více uzpůsobeny k běhu než k popásání se. Bezpočtukrát měly plnou hubu pupenců a travnatého pýří, když je divouští pacholci Kozlíkovi za hrozného povyku schytali a horempádem vlekli k vozu. A již je opět uvazují za rohy!
Chudinky, bude jim klusati za ztřeštěnou nápravou jako koníkům.
Proč tato stěhování a útěky? Kozlík a všichni jeho synové jsou loupežníci. Obávám se, že toto označení platí i pro paní a dívky jejich rodu. Je to lupičská banda. Práce jim nevoní. Na rozkošných polích pustnou lesíky a jejich utěšená tvrz Roháček je vymlácena a shoří každého desetiletí. Budou se skrývati po lesích. Co na tom sejde, zastihne-li rodičku její hodinka právě u ohně? Nic! Dostane se jí slepičí polévky a nudlí ze zlodějského kotlíku! Potom přivlekou kněze, jejž popadli u chrámových vrat či rovnou v posteli. Uvidíme, zachce-li se mu námitek. Ať koná svoje řemeslo, neboť tito loupežníci si potrpí na náboženství. Což kdyby maličký byl zabit jako nekřtěňátko! V roce našeho vypravování udeřily v prosinci zimy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanstvo. Roh koňských kopyt připražoval se mrazem jako rozpálenou podkovou a na cecíku krav byly ledové krupky. Za takových dní je dobře býti u ohně, ale u všech všudy, oč se mají lépe ti, již budou spáti v domech či na otýpce klestí v chlévě. Naneštěstí se král rozhněval na poberty a poslal po saských silnicích pluk, aby je stínal a věšel. Kozlík se chtěl brániti na Roháčku, avšak rybniční příkop rázem zamrzl a led zesílil do té míry, že by jezdcové mohli přijíti málem pod okna tvrze. V otevřeném poli mohla Kozlíkova smečka státi proti padesáti lidem, avšak kolik jich přicházelo?
„Mikoláši,“ řekl starý nezvolňuje vlčího kroku, „vezmi dva koně a turecké látky, co jich máme, a dárek, který vybereš pro paní. Jeď k Lazarovi!“
A rozmilý syn, jemuž mráz poměďoval obličej beztak brunátný, nebyl již s to, aby zadržel pohyby, jež ho táhly již k stáji.
„Osedlej mého hřebce,“ zvolal na pacholka přinášejícího pánev. Bylo vždy naspěch, kdykoliv poslední z těchto pánů si něco zamanul. Sloužící udeřil kotlíkem. Měď doposud chrastila, a byl již ve stáji. Zlořečený kůň, bije a vzpíná se a klisny obracejí své hlavy a hříbata kvikajíce se melou v klubku.
Zatím Mikoláš svýma velikýma rukama, svýma chlupatýma rukama, svými drápy se hrabe v pokladu a drtí jej, nenalézaje to, co hledá. Konečně zvedne smotek nádherné tkaniny. Byla pocuchána, neboť arménský kupec, jenž ji vezl z Persie do Nizozemí, nepopustil a tiskl ji zkříženýma rukama k své ptačí hrudi. Na tkanivu je stříkanec krve. Dobrá, to zajisté mého beránka neznepokojuje. Toť skvostný hlídač pokladů či plenitel pokladů, jejž nic nevyruší. A přece! Dva větrné nárazy na dveře jej přimějí, aby se poohlédl a přirazil víko truhlice. Hle, jakási čelenka je málem vedví. A již je rozhodnuto o daru; jako vše v těchto bouřlivých časech byl označen ranou.
Mikoláš se přepásá a narazí si železnou přílbu, zoban na zoban. Zoban na hákovitý a skobatý a pyšný nos.
Zblázni se ve svém kloboučku! Ať ti ozebe mozek!
Již jsou přichystáni koně, loupežník obkročí hřebce a jeho dobrý mistr a vlídný tatíček za ním houká to, co si žádá, aby vyřídil v pelechu sousedově. Není to více než deset slov. Rozvážnému pánovi se vidí s výhodou brániti se ve spolku s chamradí, jíž nastokrát vylál a vyspílal. Jak jinak, Lazarovi straší na silnicích, suší své košile ve vrbinách a za soumraku kradou koně, nic nedbajíce na dobrý rytířský mrav, jenž nás má k tomu, abychom jasně dali najevo svůj úmysl a záměr, než počneme stínati.
Obraceti kapsy chlapům, jež jsme odzbrojili! Jaký nevkus. Nicméně, zdá se více než prospěšno přimhouřiti nad sprosťáky oko. S čeledí bylo Lazarových dvacet tři, loupežníků pak třicet devět. Mohli přejeti přes záda ospalé pěchoty, která se štráchá po silnicích s klevetnými bubeníky, s pyskatými trubači, s ožralými markytány a děvkou se sukní nad kolenem. Och, kdyby přicházela pěchota stlučená z dobrodruhů! Ale jde-li hejtman se stráží v týle, se stráží v čele, se stráží v bocích! Jdou-li družiny jízdné a družiny pěší, zachovávajíce obrazce a tvary, jež se ježí zbraněmi a jež jsou řadovány v rovině čelní a šípové!
Ti holomci se vyznají ve své věci a každý z nich se rve za šest!
Myslete si však, že je bystrý den a že věje vítr do sněhového mračna. Unáší je, zmítá jím, trhá je a rozptyluje, až nebesa a čas opět září. Led na rybnících praská a na kalužinách zvoní tříšť. Je slyšeti v keříčcích zmrzlé chřestění, neboť větévky se lámou. Sníh je sypký jako sůl a práší se za koňskými kopyty a ulpívá na chomáčcích srsti ztužuje ji v ledové bodliny. Mráz splétá hřívu v copany. Mráz, mráz, mráz! Mráz či léto, loupežník nemyslí, leč jak by prolil krev. Podobá se bubeníkovi, jemuž se v trysku samovolně rozezní buben, podobá se bubeníkovi, který neudeřil k bubnování, a přece slyší svůj nástroj.
Loupežníci! Což nejsou všechna jejich podnikání krvavá?
Mikoláš jede opět na výboj a hřebci, které pohání, jsou pouhý stín jeho zuřivosti. Uprostřed cesty dal ušlechtilý jezdec vydechnouti koním a zbytek, aniž dobrák pospíchal, dojel opět tryskem.
Tvrz Lazarových se jmenovala Obořiště. Fí, ustrašené hnízdo! Lazar a jeho chasníci, jakmile spatřili Mikoláše, pobíhali, jako by jim spadl klíček do rybníka. Starý Lazar, který má bradu jako kouř, vyšel před branku. Je na příchozím, aby začal mluvit.
Mikoláš raději pozdravil, než by něco řekl. Zloděj nemohl nečichati stěhování. Po chviličce mlčení otázal se Lazar, nepotkal-li Mikoláš jeho posla. „Vypravil jsem ke Kozlíkovi chlapce,“ řekl, „aby se ho otázal o pomoci. Roháček je pevné místo!“
„My vám pomůžeme,“ řekl zbojník nikoliv bez veselosti, „my vám pomůžeme, chcete-li státi před Boleslaví. Roháček, můj rytíři, vymrzl nadranc. Postavíme se v ohbí silnice, kde je blízko les. Spěchej, Lazare, je svrchovaný čas a královo vojsko je nablízku. Kdyby tě jali vojáci, ty přepadavači pocestných, nevyvázneš se zdravou kůží.“
„Král,“ odpověděl Lazar, „král je spravedlivý, ale ty, kdo budou zastavovati jeho vojsko, zvěší při silnicích.“
Tu sesedl zbojník z koně a vzápětí se počala váda, z níž chlístá krev. Maličká pohrůžka, maličká zmínka o šibenici vehnala Mikolášovi krev do hlavy, rozpřáhl se, aby dodal důrazu svým slovům, a řekl:
„Král stojí za svými hejtmany a všichni jsou vzdáleni na tři dny cesty. Král tě neslyší, Lazare, ale já tě slyším. Hlupáku, byl bys učinil lépe, kdybys odpíral cti a pokory a lásky králi, který je vně tvojí ohrady, než nám, kteří jsme uvnitř. Připrav se, holomku!“ Řka to vytrhl zdvořilý vyslanec bičík z pěsti kteréhosi pacholete a jal se jím švihati Lazara do tváře a přes plece a po bocích.
Domníváte se, že lidé z Obořiště měli ve jménu našeho Pána napomenouti hosta a domluvou mu vštípiti úctu k starcům?
Stalo se, že se na něho vrhli ze všech stran. Bodali ho a pokryli mu tvář škrábanci a zpruhovali mu záda holemi. Octl se na zemi a tu k němu přiklekli a řvali mu do uší nadávky a hrozná prokletí. Byli by ho zajisté utloukli, ale jedna z bodných ran otevřela mu žílu; krvácel jako býk.
Tratoliště pod jeho hlavou se zvětšovalo, nabývajíc tvaru stínu, jejž vrhá helmice. Byla to velikolepá podívaná pro zlodějíčky, kteří nedovedou leč posmejčit křížek a opět dukátek, když jej malá dívenka sňala ze svého krku. Je to velikolepá podívaná a chlapi se zastavují s otevřenou hubou. Jsou bez dechu a odstupují po půlkrocích. Srdce jim cukají za jazyky, lítostivá srdce zlodějů, již nejsou hrdlořezy.
„Pane Bože,“ dí zbitý Lazar, „nebyl bych o nic bohatší, kdybych ho zahubil. Ať si vstane, ať si jde po svém, ať si scípne po správě boží. Věru, dopustili jste se veliké chyby, že jste ho ubodali tak prudce. Bylo by s výhodou, kdyby byl zemřel na cestě či v loži a měl čas litovati svých skutků. Ach, darebáci, darebáci, cožpak nevíte, že má pan Kozlík více synů než ovcí? Mohli jsme prositi spravedlivého krále. Mohli jsme se oddati pokojnému řemeslu při silnicích, až by byl odešel. Avšak, co učiníme teď? Připravte se na proháňku. Budeme utíkati na koních, jimž spěch natáhne nohy, až budou nízcí jako kozičky. Sesedneme v lesích a budeme utíkati, bijíce se patami do zad.“
Na mou čest, to, co Lazar řekl, bylo včas připomenuto.
Mikoláš zatím za boží pomoci zvedl hlavu. Jeho krásný nos je odulý a jeho rty jsou odulé, z oka mu vytéká krev a jeho vousy jsou zervány. Opře se dlaněmi o zem a dopolou se vztyčí. Žel, je příliš sláb a opět se rozprostře jako na kříž.
Ach, vy poseroutkové, vy lazarští zlolajníci! Snad se nedomníváte, že se něco prihází mimo boží úradek? Snad se nedomníváte, že se Mikolášovi dostalo tak znamenitých kostí a tolik krve jen ze svévole, jen z rozmaru Prozřetelnosti, jíž se utrhla ruka? Události jsou plny záměrů a my, kteří zhlédneme věc v jejím konci, snad porozumíme aspoň zlomku veliké moudrosti boží.
Mikoláš neumírá, chraň bůh. Vybavil z mdlobného područí svoji hlavu, vstává, otřásá se a sníh bezvědomí a sníh slabosti se sype z jeho pláště.
Kdyby byla přítomna jediná hodná holka či rytířský chlap, jenž ví, co nám ukládá ušlechtilost a křesťanské milosrdenství, zajisté by Mikolášovi přiložili obvazy a podali vodu. Ale ďas ví, napadla by ho dobrá? Přijal by podobné změkčilosti? Prosím vás, je dovoleno je přijímati?
Rád bych uvedl všechno, co řekl, ale žádné slovo není dost pravděpodobné. Ten zarputilec asi mlčel. Vytrhl z opasku nůž, a zhusta se otáčeje, vyšel.
Před brankou mrzli spoutaní koně. Hlupáci a hlupáci, lazarská neviňátka, východní tkanivo, tkanivo nesmírné ceny, je doposud přivázáno na hřebcově sedle! V Obořišti pro kratochvíli zapomněli na dobré zvyky.
Jen k vlastní škodě, neboť Mikoláš se již nerozpomněl, že přišel s dary. Mračí se jako kříž. Chvála Bohu, že byl s to nasednouti na kůň, v sedle se již udrží.
Není nesnadné uhodnouti to, co následovalo po této příhodě. Hněv Kozlíkův, bědování ženských a řvaní pacholků. Vedli si jako ďáblové a ďáblice.
Mikoláš ležel s nosem rozplesklým na polštářích, chodili mimo něj sem a tam a nikdo s ním nevyměnil slova. Rozeznávám v této zdrželivosti stud a pohrdání.
Býti zbit jako podkoní! Proč se jen Mikoláš lépe nebránil? Bratříčkové a devět sestřiček bylo by pocítilo útěchu a jejich duše by se zaradovaly, kdyby byl v oné šarvátce zabil aspoň jediného člověka.
Kdyby byl sám usmrcen, zvedli by křik, zakoušejíce slavný smutek. Lomili by rukama, Obořiště by vzápětí lehlo popelem a Lazarovi by byli postínáni. Nyní z rozpaků odložili vše na zítřek.
Když se rozednilo, odejel Kozlík s dvaceti jezdci k Obořišti, zanechav zraněného Mikoláše a ostatní na Roháčku.
Špatný začátek nedodává ducha. Kozlíkův kůň se vzpínal, jeho dobrý rozum prchl a nechtěl vyraziti na cestu. Věru, nebylo radno se rozdělovati, neboť králův pluk se již blížil. Jaká pošetilost, loupežníci, majíce v týle vojáky, dali se do stíhání, a jejich pelech je vydán téměř napospas. Nebylo to uváženo.
Kozlíkova smečka se podobala dobytku, který se zaběhl. Jeli zostra, mráz je poblazňoval, mráz a vojenská chyba, či lépe vědomí o této chybě. Kdyby se někdo vypravil na řeku s děravou lodí, nepočínal by si nerozumněji.
Kozlík mlčel, Jan nemluvil a pacholci byli zasmušilí. Když dojeli, rozeslal starý stráže. Vrátily se s novinou, jež byla nabíledni: Obořiště je prázdné. Ptáčkové vylétali.
Jan znechucen skutečností, kterou předvídal, se obrátil. Pacholci zažehli tvrz. Počínali si netečně, ale plameny rozveselují. Nic naplat, za tohoto převelikého mrazu je utěšené slyšeti praskání a syčení ohně.
Všechno, co je smrtelné a co je uděláno rukama, hyne, nejlépe je míti své majoráty a statek na nebesích. Kdo je toho pamětliv, zřídka plakává. A nejméně, hoří-li dům, který je cizí a který jste sami zapálili.
Loupežníci se radovali a výskali a pobíhali kolem spáleniště, budou tak pravděpodobně činiti vždy, dokud zůstanou naživu. Jejich koně se vzpínali, nastavujíce břicha horkému vánku. Do jejich hřív zapadaly jiskry a Kozlíkův kabátec přihoříval. Pohříženi do své zábavy setrvali loupežníci před Obořištěm až do poledne, potom se rozjeli, spěchajíce nalézti něco k jídlu. Konečně vyštráchali někde vepříka, ale nesnědli ho! Kozlík již pískal na píšťalu, a shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měla k odchodu. Přeťal sám provaz, za nějž chlapi vlekli kvičícího pašíka, a popojel za ním, až pelášil jako zajíček. Loupežníkova starostlivá úvaha se nesla za jinými cíli, než je kuchařství a rožeň. Myslil na vojáky, kteří vidí na obzoru záři. Kozlík znal královského hejtmana a zevrubně věděl, jaká je to liška.
Byl to syn jakéhosi sedláčka, ale pěstí, vojenským rozumem a jinými zvláštními milostmi byl urozený jako kterýkoliv pán. Kdysi žil na Kutných Horách jako počestný kupec a služebník boží, stal se věřitelem jednoho z velmožných milostpánů, a naráz byl na vojně, naráz mu svěřili hejtmanství. Slynul nebázní a poslouchal jenom krále.
Panečku, zakousne-li se takový ohař do lýtka, je veta po punčochách! Sebéře vám všechno, co jste si nashromáždil, a ještě je mu to málo, ještě nevěří, že bohatí lidé nejezdí každý den se zlatými náklady!
Toť se ví, že vám jde při tom o život, chlap je ochoten vás stíti či pověsiti a rozhodne se jen podle toho, jak se vyspí.
Kozlíkovi byl tento voják z duše protivný a byl by se mu rád dostal na kobylku. Jednou se mu velmi přiblížil, ale nenalezl mezery v jeho krunýři. Nebyla s ním boží vůle a sotva sám unikl. Tehdy jej hejtman, který se jmenoval jménem Pivo, pro temnotu nepoznal, ale bylo nasnadě, že to uhodne, jestliže se zamyslí. Kdo jiný by na něho mohl vzkřiknouti: Braň se, kupečku! Kdo by to byl mimo tohoto bláznivého dědouška?
Běda, máme-li u svých soudců zvláštní účet! Nicméně Kozlík věřil v Boha, jenž mu prokázal mnohá milosrdenství a jenž poznovu ráčí zvelebit jeho tlupu, aby byla hbitá a rázná a uvedla ve skutek všechna dobrá vnuknutí. Věděl, že nemůžeme na světě žíti bez velikých obtíží, bez almužen a mnichů, bez soudců a šibenic, bez krále a výběrčích, bez patálií, v nichž se vydáváme v nebezpečí porážky a smrti.
Přemýšleje o podobných věcech zřekl se Kozlík vepřové kýty a s velikou opovážlivostí zahnul na hlavní cestu. Šlo mu o to, aby popadl nějakého poutníčka přicházejícího z jihu. Buď si kdokoli, jen když spravedlivě řekne, kde stojí Pivo s vojskem.
Ale silnice byla zcela vymetena, ať Kozlíkovi lidé hledali jak hledali, nebyl k nalezení ani žebravý mnich, ani mniška. V takových mrazech se sedí leda za kamny, kdopak by vycházel na cestu?
Táhlo ke třetí, mráz leptal zbojníkům na tváře růžičky a rozvěšel jim po nosech hýly. Již byli netrpěliví, a tu, jako na zavolání, je viděti jezdce. Sklání se ke koňskému krku. Pokud lze rozeznati, není ozbrojen. Jeho kůň nemá uzdy. Mladý pán zřejmě utíká. Když zhlédne loupežníky, nezdá se býti poděšen a kyne jim, snad aby mu přispěli.
Jan se již rozjíždí, uchopil koně za nozdry a zastavil jej otočiv mu hlavu. Kdo je ten příchozí? Již mluví.
Mluví a mluví, ale to není náš jazyk! To je německá řeč.
Loupežníkům je příhoda k smíchu, cení své tesáky a pošklebek pozvedá jim vousy. Kdo by mu rozuměl! Avšak Němcův kůň je ušlechtilý, snad stojí za něco i jezdec.
Tehdy se zalíbilo Bohu vnuknouti hrdlořezům něco milosrdenství. Vzali nebožátko domů, vrátili se, a na silnici zůstal jen Jan s pacholkem.
Asi po třech hodinách viděla opět Kozlíkova stráž kvapící jezdce, polapila z nich toho, který měl koně nejvíce unavena a jenž se opožďoval. Byl to jeden z čeledi, jež pronásledovala německého pána. Chlap byl snad odkudsi z pomezí, či byl tak velmi učený? Buď jak buď, mluvil oběma jazyky a bylo obtížno rozeznati, který z nich je jeho mateřštinou. Jan mu vykloubil ruku v zápěstí a odzbrojil ho.
Žel, cizinec nemohl nic říci o královském vojště. Němečtí oděnci ujeli pouhé dvě míle po říšské silnici stihnuvše ji po honičce v polích. Když se jim nedostalo odpovědi, loupežníci poodešli se zbrojnošem do lesa, a svázavše mu nohy, vrhli ho na zem. Janovi bylo čekati na lepší zprávy.
Silnice jsou zajisté k potřebám vojsk, ale chodívají po nich i sedláci. Hle, jeden z nich se vrací na svůj stateček. Prodal ve městě vlnu a nyní pospíchá stísněn starostí o svůj peníz, neboť pro něho není bezpečí. Chuděra, má váček na nahém těle.
Ach, Holinečko, rozluč se se svým jměníčkem! Vzácný pán ti rozbije hlavu a peníze budou v pekle!
Nikoliv. Snad se sedláček modlil k svatému Martinovi, který bývá orodovníkem ve věcech přepadů, či samému Bohu, jenž viděl jeho duši proniknutou žádostí po penězích, se zlíbilo, aby odešel v míru a neobrán?
Je jisto, že odpověděl na otázky a že se jeho zevrubnost do jisté míry shodovala s pravdou. Když domluvil, pokynul Jan pacholkům, aby pustili otěže, a chlapi, přetáhnuvše koně provazem, vzkřikli mu do uší: Jeď! Jeď!
Jan se vrátil samým večerem na Roháček. Zatím sedlákova korba všechna šťastná a chlupatá od vlny rachotila domů.
Bylo řečeno, že beránek přináší štěstí, a nám se to rčení líbí.
Kozlík měl pro svůj poklad skrýš na těžko přístupném místě v bažině uprostřed dubiny. Bývala mu dobrá v neklidných časech, kdy na něho král nebo sousedé dotírali. Dnes opět vybrakoval svůj poklad a vše, co nemohlo býti naloženo na koně, uložil do lesní pokladnice. Obcházeje známé místo, čekal, až se setmí, a tak se stalo, že se zdržel venku o chviličku déle než Jan. Vešel pomazán blátem a jeho strašná tvář byla dvojnásob strašnější.
Mladý německý pán, který si tak dobře vedl na koni, byl nyní bledý, jako je rouška. Stál u ohniště a Kozlíkovi synové a jejich sestřičky a ostatní dámy věnovali mu všechen svůj zájem. Jiří mu svítil do tváře a měl jej k tomu, aby se obracel hned tak a hned onak. Podobá se, že věc nebyla příliš vzdálena od trápení, ale Bůh věděl, že se tak dálo proto, aby se stalo skutkem andělské dílo. Pán čas od času propůjčuje lidem, nechť jsou jakkoliv divocí, skvoucí bláhový a ušlechtilý cit, který je připodobňuje Jeho velebnosti. Vdmychuje v lidská srdce lásku, o níž se praví, že je korunou života.
Louč sežehla mladému Němci brvy, nicméně viděl, co mu Bůh ukazoval. Spanilou Alexandru.
Kozlík byl zuřivý hrdopýšek, jeho synové se mu podobali, avšak jak mluví vypravování o jeho dcerách?
O nic lépe! Žel, proslýchá se, že měly povahu litic, že byly hrubé a že jejich spanilost nic nebránila politováníhodným zálibám. Místo dívek je u ohně, avšak tyto divošky měly na mysli spíše kolbiště než pokorné práce v kuchyni. Věru nezasluhují se radovati, ale jejich smích a jejich chechtot netichne, ačkoliv nadešla noc. Mluví o zajatém Němci a posmívají se mu a není ani slechu o nějakém mravu. Kateřina se vzteká a opakuje jméno příchozího: Kristián, Kristián, Kristián. Druhé jsou k smíchu cizincovy bělostné ruce. Nenechají bez zmínky ani jeho způsob odívání a drahocenný prsten je ponouká k chechtotu. Copany, rulíky a záplava vlasů připomínají temnotu, z níž se vynořují běloskvoucí a dokonalé údy čarodějnic.
Kéž vás příliš nepohorší tato šklebící se krása, snad právě jim bude dáno, aby uzřely boží tvář, a my písaříčkové možná zahyneme.
Alexandra se neodlišovala od svých sester, byla však útlejší. Její tvář připomínala sníh, který barví večerní červánek. Nyní pak byla přespanilá, neboť ji již zastiňovalo křídlo milosti. Smála se s ostatními, ale uprostřed smíchu ji přepadl smutek a opět stesk. Bála se, že přichází nemoc, neboť jí byla neznáma nejistota a cit, v němž se směšuje toužení s odmítáním a něha s cudností.
Kozlík, ani milostní bratříčkové, ani sestřičky nemají tušení o lásce. Avšak její anděl, přišed znenadání, již vyřezává srdce do kůry jilmu. Přitakává si, vpisuje počáteční písmena dvou jmen: Alexandřina a Kristiánova.
Roháček spí. Kozlík chrápe tak, jak se sluší na milostpány, kteří jsou v bezpečí. Je přikryt kožemi, má roztažené ruce a nos vzhůru.
Mikoláš spí na lavici, ale nestojí za mnoho ten jeho spánek. Chtivost pomsty mu brání, aby spal, a nedá mu pokoje. Hrome, kdyby tak prohlédl na levé oko, kdyby se mu tak vrátily síly, ten by pospíchal za Lazarem! Ale, vážení pánové, nevidí ani zbla, div nemá hlavu vedví a na víčkách a kolem očnice mu roste otok jako těsto v díži.
Nahlédněte však do ženské světnice.
Některé paní mají v loktech dítky, je zde horko, pach nemluvňátek a mléka.
Alexandra doposud bdí. Její duše pociťuje závrať a trne. Ubožátku není již pomoci, to právě jsou příznaky lásky. Kéž se její touha naplní!
V kolně, která sloužila za skládku steliva, mrzl Kristiánův pronásledovatel. Jakže? Byl to přece sluha, který chodí za svými pány. Sám neměl proti němu zhola nic. Ale již se stává, že sloužící sdílejí s barony a s hejtmany jejich nenávist. Převaloval se z boku na bok, nemoha se domysliti, odkud přichází neštěstí na chudinky, jako je on sám. Zebe ho, protože poslouchal. Bolí ho ruka, protože je Jan hromotluk, protože je Kristián sličný.
Ach, Kristián! Zapomněli na něho, nikdo se ho na nic neotázal, neřekli mu, kam má jít spat. Zbrojnoš z kolničky mohl o něm mnoho vypravovat. Je rytířem a jeho rytířství vstrčí do kapsy zdejší pány čpící konírnou. Cítil rozpaky pro pomoc, které se mu dostalo tak mimochodem.
Kristián se dočkal rána posedávaje po stoličkách a byl by s chutí utekl. Před okny však přecházel stín loupežníkův. Tu se mrzel na neuznalé Čechy; láska k Alexandře se opovídala nespokojeností.
Kristiánem se končí výčet všech živých tvorů na Roháčku.
Druhý den nastalo stěhování. Byla ještě tma, a již Kozlík vykřikoval své rozkazy:
Utáhni popruhy! Koně sem! Bedny a sudy! K vozům!
Chlapi pobíhají a každý se činí, seč jest. Ani paní, ani slečinky nezahálejí. Ta přináší koš, ta přikrývky a nářadí kočovníků.
Konečně nasedají na koně a na vozy. Dívky obkročují koně jako lancknechti, paní s dětmi na rukou usedají pod plachtovím, pacholátka se derou na kola a Alexandra se opožďuje.
Vyzve Kozlík Kristiána, aby je následoval? Rozpomene se na cizince z Němec?
Nikoliv, nedbá než svého zboží a své tlupy. Slečna poznává Kristiánův neblahý osud. Bude ztrestán jednoručkou, který se prodere z kolny a stihne nešťastníka již na pokraji lesa. Žel, nepodobá se, že by se ubránil. Kdoví zdali někdy zdvíhal meč a napínal luk, jeho ruce jsou bílé, snad je to kněz.
Její úzkost se zvětšuje pro toto pomyšlení, a nakonec je přinucena vybídnouti cizince posunkem, aby následoval jejího koně. Dnes poprvé jest jí skrývati vlastní vůli a kradí se ohlížeti za svým otcem.
Jan jede z brány poslední, ale neuzdá se mu, aby se divil, když spatří Kristiána na cestě. Pro něho není Němec zhola nic. Zanechati však nepřítele ve vlastním domě je povážlivé. Jan se vrátí, otevře dvířka kurníku a vyvleče cizince na sníh. Snad jej nezahrdlí? Má namále, avšak Alexandra znamená Janovo omeškání a vrací se za ním. Její kůň obíhá v skocích a každý z nich znamená slečnin hněv.
„Přeji si, aby šel s námi, přeji si, aby tlumočil řeč, kterou neznám. Chci tomu. Ať jde!“ pravila Janovi. Její převaha je zjevná a bratříček byl beztak na rozpacích, nuže, ušetří ho. Snad se přihodí, že bude k užitku.
Mnohé věci se vymykají lidskému rozumu. Dva nepřátelé, z nichž jeden byl kníže a druhý prosťáček, se již nerozloučili. Stalo se, že za své strázně nalezl jeden ve druhém zalíbení, že si pomáhali, že měli všechno společné a tak se milovali, jako se dříve měli v nenávisti.
Jan připoutal loket Kristiánův k levici sluhově a rozkázal jim jíti mezi dvěma vozy. Kráčeli nablízku Mikoláše, který již seděl na koni. Měl hlavu omotánu plátnem a nevšímal si poutníků, kteří pospíchají v oblaku zvířecího dechu, neboť za nimi klusalo koňské spřežení. Když se uráčil ohlédnouti se, viděl, že jsou oba bez dechu. Raněná ruka zbrojnošova zpuchla a ozábla. Nešťastník zaťal zuby do rukávce a nesl ji, jako ohař nosí zvěř. Kristián klopýtal, na tváři střídala se mu bledost s červení. Zdálo se, že upadne, aby nevstal.
Tu se udala nevídaná věc. Mikoláš pokynul, aby nasedli na vůz.
Nebyl tak zcela neútrpný, a jestliže se jednou jeho duše nezřítí do propasti, bude to zajisté pro tento skutek.
Podivno, Alexandra přála cizinci málem od prvého pohledu, ale nepřišlo jí na mysl, že by mu mohla býti cesta za obtíž. Byla se svojí kobylou kdesi vpředu, opatrnice, předstírá, že je jí Němec lhostejný.
Loupežnická tlupa směřovala na východ, k hvozdu a k hlubokým lesům. Královský hejtman zajisté zmrzne, kdyby je chtěl se svým plukem pronásledovati. Nehne se z místa a bude zmrzati, neboť horlivost vojska je závislá na kuchařském kotlíku. V bezcestí Šerpinského hvozdu uvízne markytánův vůz, děvky si ováží hubu a dají se do nářku, tu padne kůň, tu jako s uděláním se rozsype kolo, bubeník klímaje bude tlouci hlavou o svůj buben, chlapům se otevrou rány na nohách, vlk přijde blíže a mezi kopími budou hřadovati havrani. Již si otírají zobák, již vzlétají.
Na druhý den se zastavil hejtman nad Kozlíkovou stopou, jež se hroužila do středu těchto revírů smrti. Chviličku váhal, jeho vojsko se neskládalo nikterak z nováčků, byla to pěchota k dobývání pevností, pěchota, jež dobře útočí na hradby, ale v poli postupuje jen zvolna. Tím hůře bude v lesích, v této krajině plné závějí, tam, kde jiskří mráz místo táborového ohně, kde jsou rysové místo čuníků a kde ulovíte poštolku, nikoliv však tučnou husu.
Ve vojště, jež přitrhlo s hejtmanem Pivem na lesní cestu, byl mladičký rytíř jménem Sovička. Odkud se vzal? To věru nevím. Snad mu šlapal na paty nejstarší bratr, snad mu nasolili někde v klášteře, snad provedl něco nekalého, či kdoví nemyslil-li si, že i chudý a prostý rytíř může dojít ve vojště a ve válkách hodností.
Tento Sovička byl ošklivec, jeho rady nestály za mnoho, ale Pivo mu přece propůjčoval sluchu.
„Proč bys, hejtmane, otálel, proč bys váhal vejít mezi to chrastí,“ řekl tlusťochovi. „Pravíš, že půjdeme jen zvolna, budou však křoviny ustupovati z cesty lapkům? Což nevidíš, že mají těžké vozy? Rozděl své vojáky po stu, zůstaň při silnici a my je obchvátíme. Do tří dnů budou sehnáni na cestu.“
Pivo mu odpověděl, že pošetilost nemůže vnuknouti horšího mínění. „Zvíš, kdo je Kozlík, zvíš to, dudáčku,“ řekl nasedaje opět na kůň. „Kdybych proti němu poslal sto jezdců, nikdo se nevrátí. To jsou královi jezdci a já o ně dbám. Nepošlu je, aby na ně najížděl, když budou spát, pobíjel by jejich stráže, a když by zemdleli hladem a mrazy, odvážil by se krátkých bitev, sám unikaje na koních.“
Pivo obrátil koně k pevnosti Roháčku, kde ležel jeho pluk. Jezdci se dali za ním, jenom Sovička se domníval, že má důvody k pochybnosti, a vjel na sám pokraj lesa.
Nešťastník! Kéž by to byl nečinil. Dva Kozlíkovi synové, dva hanobitelé královských práv, dva zhoubcové jeho vojska, stáli v záloze a viděli ho.
Zatímco se Pivo vzdaluje, sestupují z návrší. Je to Jiří a Jan. Již jsou opět na koních, již se neskrývají. Jakže, samotinký voják by měl pohrdati nařízením a královskou službou? Pluk by slavně zdechal a ten, komu je dáno spatřiti nepřítele, se vzdá? Co sejde na jediném hlupáčkovi. Avšak býti mrtev! Necítiti již nikdy kouřů tábora ani líbezného doušku, býti zapíchnut, zatímco doma předou! Býti sprovozen z krásného světa jen proto, že jste kdysi viděli přecházeti pluk pod prapory, jen proto, že zvoní podkova, jen proto, že jezdec zakládá ruku v bok, jen proto, že si dívky zacláněly oči, když řičel kůň prožluklého korneta!
Ach, ustrňte se, vzácní pánové! Pro lásku boží se vám vzdávám na milost. Slitování, slitování, slitování!
Sbohem, Sovičko, můj škaredý příteli, zvedni svůj meč a aspoň trošíčku se braň!
Pivo se zastavil a volal rytíře jménem. Když mu nikdo neodpovídal, sáhli jezdci po zbraních a krok co krok se rozhlížejíce šli, až přišli k Sovičkově mrtvole. Ležel s rozpolcenou hlavou.
Tu se stalo, že se hejtman rozlítil a křičel, aby jej bylo daleko slyšeti: „Že jsem tě neposlechl, nešťastníče, hle, Bůh nám ukazuje, že trest nesnáší odkladu. Nedám odpočinouti vojákům, ani dobytku, ani zbraním, dokud loupežníky nepřivedu v poutech před krále. Budu je stíhati tak urputně, jak nebyl dosud nikdo stíhán, a kdyby bráníce se byli pobiti ve šrůtkách, zjímám jejich děti.“
Na tuto přísahu se z lesa neozval ani hlásek. Snad již Jiří a Jan prchli, či slyšeli hejtmana ukazujíce prstem na jeho břicho?
Zbrojenci, kteří byli s Pivem, zvedli Sovičkovu mrtvolu a pochovali ji na nádvoří Roháčku. Téhož dne pevnost shořela až do základů.
Plameny jsou vojenská kytice. Nad Sovičkovým hrobem srší ohnivé palmety a růže. Chudičký voják hejtmanův se ještě narychlo přehrabává v naloupených skvostech, ještě zhltne, kde je co k jídlu, ještě si sváže uzlíček, ale střecha již přihořívá, prchejte, než se zřítí.
Potom pluk vytrhl na pochod a Roháček lehl popelem až do základů. Chci pomlčet o trampotách lesní cesty. Byl zběsilý mráz, ach bože, to se to kráčelo! Pivo se ovšem nemohl obejíti bez vozů, avšak jezděte lesním bezcestím! Hned je tu kopec, hned příkrý sjezd, sotva zavřete kolo a podsunete valovec, již stojíte opět pod vrchem. Nezbývalo než zrobiti pod nápravu sanice.
Navečer druhého dne došli královští vojáci na mýtinu a hejtman rozkázal rozbíti tábor. Nebylo pomyšlení na další cestu a nikdo nedoufal snésti jejích svízelů déle než krátkou hodinku. Nastala noc, noc loupežníků. Slidičský Kozlík měl všude oči, byl na číhané. Vojáci již ztratili devět svých druhů. Byli plni omrzlin a vší, které provázejí regimenty důsledněji než veselost a dobrá mysl. Pod vozovými plachtami, ba i pod saněmi, byla tlačenice. Usínající stráž zapadala po pás do sněhu. Běda! Na tu chvíli čekal nejzákeřnější z loupežníků. Jeho tlupa stála pohotově. I oni byli zkřehlí, oni rovněž jídali jen na půl huby, avšak lze srovnati zbojníky s pupkatým vojskem, jež si válí kýty po hrazených městech a vydírá ve jménu královském? Odepře jim někdo droby při porážce? Jen ať se krčmář opováží ukázati jim dveře, když nezaplatili svůj řád. Ti zlostní loupežníci oloupili pluk o všechno blaho a dočista jej zbavili ušlechtilé kratochvíle.
A nejen to, a nejen to! Již se hrnou na olbřímích koních, meče napříč tváří, nože v tesácích. Jejich pěsti jsou kloubnaté, jejich pěsti jsou žilnaté, jejich pěsti jsou samá kost a síla.
Divouští nosáči, ach divousové, jste strašní, ale daleko nejstrašnější je Mikoláš! Mikoláš, kterému krvavý příškvar pokrývá škrábance a jízvy. Již se rozjíždějí, již dopadli na ležení.
Plátno se trhá, stany padají, je slyšeti řev a houkání, řev a naříkání. Kéž by svatý Jiří vnukl umírajícím spasitelnou modlitbu.
Zbytek noci uplynul vojsku v straších. Stáli ve čtverhranu, kopí na ramenou prvých řad, meče v pěstech, jež pootvíral mráz, meče v pěstech, přílbice na hlavách. Obtočili si jílce koudelí a čelo hadry. Báli se, praštění v korunách a lesní stíny je děsily.
Kozlík se však nevrátil a pospíchal raději obnovit zásoby. K ránu vyjela jeho smečka z lesa, a rovnou do vsi, rovnou na slepice a na krmníky. Již po pět dnů neviděli loupežníci ani kozičku, ani kohoutka, vzali tedy zavděk i hubeným zbožím. Sedláci se tahali za vousy, ale selky pištěly svolávajíce na zloděje boží trest. To věřím, bylo by nám hej, kdyby nebeské mocnosti bojovaly po boku těch, kdož jsou okrádáni. Ale nezlíbilo se jim to, hoví si po oblacích uprostřed modři a zlata, dočista nepozorni k tomu, co se děje v údolí. Kozlík vzal, co chtěl, vyptal se, kdo stojí při cestách, co je s Roháčkem a jak se mají v Obořišti.
„Což, chytli Lazara?“
„Urozený pane,“ odpověděl sedlák, „když se ti špinavci dali za vámi, pan Lazar se vrátil. Proč by zmrzal někde po lesích, když se hejtman křížkuje s vámi? Vy i Pivo mu naháníte strach, ale nikoli když jste pospolu.“
Kozlík se smál, sedlákova řeč se mu líbila a vešel do jeho světnice. Na římsičce peci seděla hrdlička a hned zavolala „cukrů!“ Ach, ptáku, ptáku, kdybys nevýskal, však jsme nevyzráli na toho halamu dočista, chybí nám telátko!
Kozlík zvedl nohy proti ohništi a bylo mu opět do řeči. „Vypálili jsme Obořiště v sobotu, nuže, jestliže víš, proč se mě Lazar bojí, pak panáček stál na druhý den před chrámem a naříkal.“
Sedlák mu přisvědčoval: „Ach, kdybyste ho, pane, viděl, měl plášť a ten byl samá díra, kde jej mohl vyštráchat? Takových nenosí ani krysaři. Chodil od saní k saním. Nevím, co pánům vypravoval, ale chtěl bych se vsadit, že jste uhodl. Bylo to dozajista o vás.“
Tihle sedláci! Chlapík má na jazyku, jak se daří panu Mikolášovi, kterého Lazar potloukl, ale pro jistotu se raději nezeptá. Čert Kozlíkovi věř, což kdyby ho to dopálilo. Tato pohana je v příliš živé paměti. Zajisté, Mikoláš nepřemýšlí o ničem jiném, než jak by se pomstil.
Když se chtěl Kozlík vrátiti do tábora, kde zanechali ženské a zbytek zboží, předstoupí sličný synáček Mikoláš a prosí, aby mu dovolil jíti za Lazarem. „Slyšel jsem,“ praví, „že je opět na Obořišti. Nakladl trámů na ohořelé zdi, pokryl je senem a plachtovím, spí opět ve své díře.“
Kozlík chviličku rozvažoval, než přikývl a postoupil Mikolášovi deset ze svých jezdců. „Zakazuji ti,“ řekl na rozloučenou, „abys sváděl nebezpečné půtky a řež, dost na tom, když přivedeš starého Lazara.“
Asi za hodinu, když se dostalo koním obroku a pití, vytrhl Mikoláš k Obořišti.
Lazarovi nechybělo ani opatrnosti, ani rozumu, avšak kdo by se nadál troufalosti tak neuvěřitelné? Starý lišák se cítil v bezpečí, jedl, uvažuje, jak velikou pokutu zaplatí asi králi za svá provinění, neboť i on loupil na silnici. Zde ho tlačil střevíc, avšak pokud jde o Kozlíka, věřil, že je v úzkých a že mu spadl hřebínek. Zdálo se mu, že královský hejtman vykoná nejlépe a nejspěšněji spravedlnost, zahubí-li nejprve v lesích Kozlíka a potom přijme od pána z Obořiště nádherného koně s postrojí krumplovanou zlatem. Byl hotov vyslechnout vlídnou domluvu a složiti slib, že se polepší. Věrolomník, chtěl se odpřísáhnouti silnic, a dvojnásob prahl po kořisti. Jak jinak! Kdo zaplatí toto pokání spojené s tak velikou újmou na majetku? Lazar počítal a hlava mu padala na rameno. Učinil zadost svému hladu poobědvav zajíčka a nyní klímá.
Ach, toho vyrušení! Hromotluk Mikoláš stojí před ohništěm a rozmetává ohořelá polena na všechny strany, hází jimi a jedna z ran Lazara zasáhne. Jak je zuřivý! Pohružuje svůj meč do břicha tu po jílec, tu, kam až zachází naraziv na páteř, rozrušuje kosti a otvírá útroby, stíná.
Ti, kdož zůstali naživu, jsou již spoutáni, Mikolášovi lidé je svazují vždy po dvou a zády k sobě.
Mikoláš si utírá meč a praví: „Náš pán mi dopřál, abych mohl splatiti svůj dluh, Lazare, jsme vyrovnáni. Avšak protože jsi tak snášenlivý a protože chceš býti mým věřitelem, dopřej mi jedné ze svých dcer. Dopřej mi té, kterou vidím nasazovati si klobouk.“ Řka to označí Mikoláš špičkou svého meče spanilou dívku. Je to Marketa, čtvrtá Lazarova dcera. Vidíte ji postoupiti o krok a třásti se hrůzou. Již ji odvlékají a nemůže dáti ani spánembohem svým sestřičkám. Po chvíli unášejí loupežníci Marketu k lesu svázanou v síť mezi dvěma hřebci. Lazar se potácí a hrozné dvojice pochodují na svých místech. Lazar se válí po zemi a s jeho lidmi je velmi zle. Až do soumraku trvala tato muka. Již vzcházela večernice, již bylo slyšeti dupot vracejícího se stáda, když spadla pouta z rukou dvou pacholků. Vzápětí byli všichni vysvobozeni. Není to pozdě? Nezemře Lazar od svých ran, ustanou paní v pláči?
Za tohoto truchlivého postavení nemohly nešťastnice než plakati. Nemohly leč vypraviti posla pro vozy a s nářkem odjeti do Boleslavě.
Mikoláš dojel ke Kozlíkovu táboru kolem půlnoci. V řeži s Lazarovými pozbyl jednoho ze svých vrahů a pyšné bláznovství jej mělo k lítosti nad touto ztrátou, nikoliv snad pro nesmrtelnou duši, která skanula rovnou do pekel, ale pro vojenskou škodu a pro smích loupežníků. Od chvíle, kdy vnikli do lesa, byla půda tak nerovná, že nemohli dva koně jíti vedle sebe, přiměli tedy Marketu, aby vsedla na hřebečka. Byla jim po vůli, činíc bez hlesu vše, co si přáli. Pokorná křesťanka nepřestane doufati v Boha. Ví, že není uniknutí z tohoto lesa, a všechnu naději skládá ve smrt. Snad se jí podaří nalézti pohozený nůž a vetknouti si jej do srdce, snad bude tento hrozný skutek na nebesích shovívavě posouzen.
Loupežníci se zatím zařídili v lese podomácku. Kolem tábora již byly záseky. Uprostřed mýtinky stály dvě chýše vystlané klestím, rovněž na stropě a kolem zdí byla čečina. Rozehřívající se sníh, kterým poházeli střechu, po kapičkách stékal na obludné spáče; byli syti a nepostrádají míru.
Kozlík se opřel o loket, aby vyslechl Mikolášovy zprávy.
„Až se vrátíme na Roháček, požádám kněze, aby vysvětil hrob,“ pravil a politoval svého pacholka.
Kateřina a Burjanova žena vyměnily několik slov s Marketou. Odpovídala jim zakoušejíc zbytek naděje. Nastojte, co ji však očekává! Přítelkyně od ní odešly pochechtávajíce se, je sama ve tmě a dotírá na ni mráz, je samotinká v táboře ukrutníků, v přesmutném lese mezi vlčí cháskou. Naposledy sebéře své síly, žehná se křížem, zvedne plachtu, která visí ve dveřním otvoru, a stanouc před chlapy praví:
„Nemám nic na svou obranu a jsem vám vydána, nemám na pomoc leč boží hrůzu. Můžete ze mne učiniti kuběnu svých pacholků či mě zabíti, můžete naložiti s mým tělem podle libosti, má duše bude však znovu krváceti před Bohem. Má hříšná duše bude jísti prach Jeho nádvoří jako všechny duše, které zemřely z křivdy a neočištěny, má hříšná duše bude míti na krku pásek jako hrdlička, má hříšná duše bude obletovati vaše hlavy, má duše způsobí, že se Vševidoucí oko pootevře, abyste trnouce v nesmírných straších se obraceli v zříceném hrobě a bez přestání mřeli.“
Ach, kdyby noc byla méně utěšená, kdyby Marketa byla škaredá, jako bývají věštkyně, kdyby nebylo právě po vítězství, kdyby dívenka nespustila zničehonic, snad by se loupežníci aspoň pokřižovali. Teď si toho sotva všímají a Kozlík odpovídá ani nepovstav:
„Bůh vede obezřetně moji ruku. Propůjčil šlechticům meč, aby sváděli bitvy. Žádá si statečnosti na svých baronech, jsou povinni dbáti jeho pořádku a nesnesou pohany. Je to jeho vůle, abys byla tím, čím tě učiníme.“
Nikdo se jí neujímá, nikdo ji nepolituje, nedbají o ni a je jim zcela lhostejné, co řekne. Marketa tedy umlká a sama sobě se zaváže přísahou, že nepromluví, děj se co děj.
Neuplyne ani hodina a loupežníci usínají, táborem procházejí stráže a z koňského stanu je slyšeti frkání. Tu přichází Mikoláš, přetne dívčino pouto a objímá ji. Jeho ruce jsou palčivé, pod jeho polibky tryská krev, dech pekelníkův žhne a mámí jako pára.
Černidla noci, skryjte toto lože a ty, nepaměti, rozptyl tuto hodinu do povětří! Pomněte, pánové, že Marketa chtěla kdysi býti nevěstou Kristovou, litujte ji, kdo máte trochu něžnější srdce.
Vstává, aby byla vždy znovu sražena, brání se v závrati, jež cloumá vrcholkem sosen a oblohou. Je jí obzírati hvězdy tikající jako kyvadla. Pláče. Vysloužila si smrt a pláče.
Když svítalo, přiběhl Janův levoboček, který strávil noc nablízku královského vojska, se zprávou, že se Pivo hýbe na cestu. Jakmile to Kozlík uslyšel, svolal ty ze svých synů, na jejichž rozum bylo spolehnutí, a uvnitř stanu se vespolek radili. Nechtělo se jim opustiti toto místo. Kozlík se ptal, co asi ten kupec zamýšlí. Odpověď na tuto otázku byla zajisté nesnadná a darebové musili doznat, že jsou v koncích. Snad myslí na útok, snad chce loupežníky obejít po cestách ze severu? Kdož ví, kdož se v něm vyzná?
Sezení se protahovalo, na Kozlíkových skráních vystupovaly žilní keříky a opovídal se vztek, jenž znenadání propukne.
Zatím venku pacholci a dítky podpalovali hraničku, aby se rozehřál sníh a bylo čím napojiti koně. Marketa všechna uplakaná stála opodál. Ach, jak jí bylo smutno. Činila si tisíceré výčitky. Proč? Cožpak se mohla ubrániti? Díky Bohu za to, že je naživu.
Nikoli, není tak obmyslná, aby se přelstívala. V propastech, do nichž jí bylo sestoupiti, zhlédla jakýsi přísvit rozkoše, bludičku, která ji zavádí, vydechnutí, za něž se kaje.
V tuto ranní chvíli nikdo si nevšímal zajatců a stalo se, že se mohli sejíti opodál ohně. Kristiánovo srdce přetékalo útrpností, poklonil se jí a řekl, že je hotov učiniti všechno, aby mohla vyjíti z truchlivého stanu. Marketa však neodpověděla ani slovíčko. Němec zavolá pomocníka, který mu od dob společného neštěstí přeje všechno dobré, a pro lásku boží naléhá, aby věrně přetlumočil to, co si přeje.
Víte, že Marketu vázal slib, aby nepromluvila, ale prohřeší se, otevře ústa a praví:
„Děkuji ti. Chtěla bych podstoupiti všechny nesnáze útěku, ale jak věc provésti? Bůh mi nevnuká žádnou myšlenku. Řekni mi, kdyby se ti vedlo lépe. Ohlížej se po noži a dej mi znamení, kde bych jej nalezla.“
Za této řeči vyvstal Kristiánovi na tváři ruměnec, tak usilovně přál chudince štěstí, do té míry byl zmaten její příhodou, neboť jako stráže a jako ti, kdo v noci vyšli před stan, věděl i on o sněhovém loži. Kdyby však byla Marketa méně zoufalá, neztajila by pousmání nad touto pomocí. Vždyť byl Kristián tak útlý jako ona sama. Jak by chtěl státi proti Mikolášovi, jehož srdce je bez bázně?
Ubohá Marketa, nesdílela již trošíčku divokost loupežníkovu?
Alexandra, pozorná na svého zajatce, obrátila se od kopy dětí a nemohla neviděti, že spolu ti tři rozmlouvají. Přistoupila k nim, avšak právě v tu chvíli se rozlétla plachta a Kozlíkovi synové vybíhali ze stanu. Jejich tváře jsou zkřiveny vztekem, Kozlíkův hněv však všechny překonává. Všechny podmaňuje. Zastaví se ve svém běhu až před zajatci a spouští, jako by zapomněl, co mu včera Mikoláš tak poslušně říkal:
„Odkud se vzala ta děvka? Obujte jí škorně s hřebíky, ať si v nich běží za svým vojskem! Chtěl jsem, abys přivedl Lazara, proč jsi to nevykonal?“
Mikoláš odpovídá, že starý Lazar div na místě nezemřel. Odpovídá, ale nemůže neposlechnouti. Pacholci strhli slečniny střevíce a již připravují tři destičky, probíjejíce je hřeby. Marketa stojí ve sněhu bosa, již shledávají provaz, a tu se zajíkavě a polohlasem ozve německý zbrojnoš. Kozlík se směje, ale poslouchá.
„Urozený pan Kristián žádá, abys slečnu propustil, a chce ti za to dáti tolik peněz, oč požádáš.“
Loupežník neodpověděl a dva pacholci se hotovili přiložiti hrotnatou dlahu na holeň slečninu. Nezbývá než okamžik. Kristián lomí rukama a s ošklivostí se odvrací, chce odejíti, chce prchnouti, jakkoli neví, co si v lesích počne. Tak jak byl prostovlasý, rozběhne se směrem k houštině. Jak je útlý, jak je bláhový! Kozlík pokynul a jeden z chasníků jej srazí k zemi.
„K dílu! Konejte, co jsem rozkázal! K dílu, k dílu!“ křičí na dareby. Avšak před Marketou stojí Mikoláš; zvedne mučidla a zahazuje je daleko mezi smrčiny. Je hotov brániti milenku.
To byla nevídaná věc! Postaviti se proti svému pánu, proti vrchnosti, nad níž nebyl ustanoven ani král, ani biskup! Odporovati otci! Ostatní synáčkové se k němu sběhnou se zbraněmi.
Zasluhuje smrt, zasluhuje, aby jeho hlava byla naražena na hrot sudlice!
Ale tu přichází Alexandra a z hrozných křiků je slyšeti její hlas, jenž opakuje: „Láska! Láska! Láska!“
Vážení pánové, Kozlík netrval na utracení svého syna, odpustil mu, neboť časy byly příliš neklidné. Spokojil se jen maličkým naučením. Ztrestal Mikoláše a Alexandru posměchem ostatních dítek a posměchem svých halamů. Spoutal v souvislý řetěz oba Němce, Marketu, Mikoláše a Alexandru. Spoutal je a nedovolil, aby se vzdálili z tábora. Sám však nasedl na kůň a vyjel v čele svých darebů.
Janův levoboček, který se jmenoval Simon, podkoní a jeden ze sluhů doslova utržených ze šibenice bděli nad ženami a střežili opuštěný tábor.
Loupežníci chtěli napadnouti pluk při pochodu a chtěli jej znepokojovati tak, aby se ani nezastavil, ani nedošel k jejich stanovišti.
Kdoví kdy se Kozlík vrátí, kdoví nebudou-li všichni pobiti v zásecích, neboť Pivo není jen ledakdo a dovede si poraditi. To by v tom byl ďas, aby dvě stě vojáků nezatočilo s Kozlíkovou bandou! To se podíváme, kdo se bude naposledy smáti!
Král je přece jenom král! Jde-li po vsích ve jménu královském pět biřiců, tu se jim každý směje. Někteří z nich jsou sušší než věchýtek a jiní jsou vypaseni, jako bývají nájemci daní. Podobní žráči jsou k smíchu, avšak jakmile pronesou svoje zaklinadlo, schlípnete uši a jdete svou cestou.
Ve jménu krále! Panečku, to zvolání působí jako zvon, který vám strhuje při večerním ave klobouk z hlavy.
To je ovšem pravda, Pivovi vojáci se podobají více maškarám než hrdinům, ale jejich praporec má barvy, které zastrašují i loupežníky. Kozlík může chviličku vzdorovati, aby mu věc nebyla tak trpká, avšak vésti válku? Dříve než se nadá, vzkřiknou mu do uší královo jméno. Je nasnadě, že přijde k rozumu a že mu vypadne loupežnický nůž z pěsti.
Někdy se přihází, že vojenská chasa, která je vzdálena svých žranic, osvědčuje na obrátku statečnost, již vdmychuje nouze. Stíná potom jako kat a není k zadržení.
Hejtmanovo vojsko mělo ještě před několika dny řemení v tříslech a meč mezi stehny; jedny řemeny v tříslech a druhé nad žaludkem. Chlapi nedopínali kabát a v klínku mezi šosy jim vykukovalo bříško šedavé jako bříško vrabečků. To byly časy! Ale nyní jim je zle a zle. Budou statečni? Jejich hněv a žádostivost hověziny slouží záměrům krále více než hejtmanovo povzbuzování. Kozlík je blízko, nuže, to bude pěkná bitva, neboť i loupežníci jsou odhodláni podejmouti se zápasu. Dají se do sebe se stejnou vlohou.
Avšak zanechme jich, nechť si nastavují nos proti větru, nechť jim severák ohýbá ušní boltec a rozplameňuje krev. Nechť vrhá jedny na kopí druhých, nechť si rozparují břicha, z nichž valem uniká potrhaná útroba. Zájem sličných paní se zajisté odnáší k líbezným příhodám milenců. K Alexandře a Kristiánovi, k nešťastné Marketě, a kdoví nemají-li drobet shovívavosti s tím proklatcem Mikolášem.
Nemohu zatajiti, že se ho rovněž dotkla láska.
Ach, ten nešťastník! Kdyby se byl otci nezprotivil, mohl nyní seděti na koni, mohl nazítří uloupiti krásnější dívku, než je Lazarova slečna. Nikdo by mu nepřekážel a splnila by se mu všechna přání. Nyní stojí rozkročen, hlavu má málem na prsou a přivírá oči před tímto neštěstím. Je potemnělý, jako bývají hrozby, za ním se třpytí sněhová pláň, vůkol je krásný den a schyluje se k bitvě, ale Mikoláš je spoután a může jíti sotva krok co krok. Proboha! Vyčetl, že při neústupnosti Kozlíkově a při neústupnosti vlastní může zahynouti na tomto řetězu lásky. Styděl se za kolísající řadu, v níž dva Němci klinkají hlavami, nemohl snésti tlamatého obličeje zbrojnošova a byl by jej s chutí zabil. Mikoláš byl připoután k své sestře Alexandře, vedle ní stála Marketa a opět vedle ní Němci v takovém pořádku, že zbrojnoš stál na nejzazší pravici.
Bylo usouzeno, že dva a dva z této pětice se budou milovati, ale vizte je, jak jsou nedůvěřiví, jaké uhrančivé pohledy na sebe metají. Ach, příznaky lásky, kdo má tolik jemnosti, aby rozeznal ruměnec hněvu od milostného uzardění! Vidím jen krev ve tváři, jen krev, ale, přisámbohu, to není nic nepatrného!
Ze všech těchto nešťastníků byl zajisté nejušlechtilejší Kristián. Zdálo se mu, že se Marketě přihodilo bezpráví a křivda, o svých příhodách smýšlel jinak.
„Sdílíme s ní nepřízeň osudu tak, jak nás k tomu zavazuje zdvořilost,“ řekl své duši, „sdílíme s ní nepřízeň osudu a Bůh nás za to někdy pochválí. Tito kobylkáři nejsou tak zpustlí, jak by se zdálo, hle, dva z nich, dcera a syn, kteří si zvolili ústrk a půst, jen aby mohli přispěti své přítelkyni.“
Kristián se chtěl s ostatními sděliti o tyto myšlenky a přiměl konečně sluhu, aby je přeložil do českého jazyka. Kdo mu však měl odpověděti, Mikoláš? Nikdy mu nepřišlo na mysl, aby užíval jazyka jinak než k rozkazům. Mlčel, jen ať si Kristián žvastá.
Kdysi se říkalo, že se hněv podobá ptáku káněti, jež si zraňuje zobanem hruď. Okrouhlé oko mu vystupuje a jeho žlutý terček proniká krvavé žilkoví, na krku mu vstalo peří, ale potvora sklání vždy znovu zoban plný krve. Je puzen vášní, jež provede svou, byť by mu stálo v cestě vlastní srdce.
Mikoláš nebyl o nic menší zuřivec, nemohl Marketě říci jediného slova. Mlčeli přecházejíce pláň od severu k jihu, a když došli před loupežnickou skrýš, oslovila je paní Kateřina:
„Dobře se vám stalo, vy spratkové, proč jste Kozlíka rozhněvali, proč jste byli neposlušní! Dnes či zítra bude hejtman poražen a vrátíme se na Roháček. Bojím se však, že půjdeme bez vás. Budete hladověti, jak se sluší na nezdary, avšak doposud mi nikdo nerozkázal, abych vám nedala jísti. Máme něco mléka a masa, vezměte, ale hajdy, hajdy od stavení, ať si nestržím výtku, že chci něco jiného než Kozlík. Ach, vy hrdopýškové, Bohu a nám se líbí, abyste pykali za svá provinění. Jděte, kliďte se k ohni.“
Na to vyzvání se průvod otáčí do středu mýtiny, levoboček přihodí několik polen do ohně a podá Mikolášovi nádobu s mlékem. Je třeba, aby mu ji přidržel před ústy, avšak zbojník odvrací hlavu. Nikdo nepije a nikdo nejí leč Kristián a zbrojnoš Reiner.
Toho pohoršení! Mikoláš škube za své pouto, aby jim vyrazil nádobu od žravých úst. A podaří se mu to! Již má levici volnou, již hrdlí nešťastníka a již všechny odvléká do nejzazšího kouta tábora. Tam se Reiner uložil na sníh a Kristián k němu přiklekl. Pokud setrvávali v této poloze, nebylo vyhnutí, než aby se obě dívky schýlily, jedna tak učinila o dílec a druhá o dva dílce. Mikoláš však hledí do lesa a praví:
„Ten, kdo nás přivázal, má právo trestati po libosti, sdílíme teď s vámi nepohodlí vazby, ale kdo je ten bloud, který doufá dojíti Kozlíkova odpuštění zároveň s jeho synem a dcerou? Kdo jste vy, chamradi tak živá na mísu?“
„Pane,“ odpověděl Reiner, „Kristián, jehož jste se neprávem a na vlastní škodu zmocnili, je říšský hrabě. Řekl jsem o tom vašemu otci, avšak nic nedbá a ničeho si nevšímá. Jedná bez rozumu, neboť sám císař se bude ptáti po tomto zajatci. Váš král se rozhněvá a přikáže, aby srazili hlavu všem, kdo činili Kristiánovi příkoří.“
„Ať se děje co se děje, Kozlík se nebojí,“ řekl Mikoláš. „A pokud jde o trest na hrdle? Bůh mu udělil takovou pevnost, že se směje rozsudkům. Kozlíka bude nesnadno přivésti ke katovu špalku. Avšak kdo ochrání tebe? Nestíhal jsi Kristiána dříve, než jej Jan přivedl na Roháček?“
„Nejsem leč biskupův sluha a činím nyní, seč jsem, abych ho ochránil,“ odpověděl Reiner a jal se vypravovati Kristiánův příběh.
Slyšte tlachavého vypravěče, který rozděluje vratkou pozornost mezi řeč a strázeň.
„V německém městě Henavě sídlí biskup, jemuž se zlíbilo založiti na vršíčcích zvaných Vršky ostrovní klášter. Podjal se prvých prací a prosil pány, aby zároveň s ním sloužili tomuto záměru. Hrabě Kristián, otec tohoto urozeného vězně, byl horlivější než ostatní a zaručil klášteru důchod. Byl hotov zříditi oltář chrámový a vedle toho se zavázal, že do všech oken a podél všech schodišť zasadí kované mříže. Zajisté by byl dostál svému slovu, avšak převorové a převorky starých klášterů přišli k biskupovi s nářkem, že jejich řeholníci nemají co dáti do úst a že je biskup dočista ožebračí, setrvá-li při svém úmyslu. Stavěli mu před oči sváry a žehravost mnichů tam, kde horlivost zakladatelů byla větší než horlivost dárců.
Ke klášteru přísluší zboží a zvonice, jinak se věc mine cílem a ještě je div, nepřivodí-li se pohoršení.
Můj biskup uvažoval, a nakonec dal opatům za pravdu. Rozhodl se, že přenese svůj úmysl do vzdálenější krajiny, a odložil jej. Asi dvanáct mil na jih od biskupského sídla leží utěšená krajina, kterou protéká potok. Na hony cesty není vůkol kláštera. V údolích a na mírných svazích leží bohaté statky a městečka slynoucí řemesly. Můj pán byl rozhodnut vystavěti klášter v těchto končinách, ale doposud nepospíchal. Založil sad a dvorská stavení. Nyní bylo na hraběti Kristiánovi, aby splnil, k čemu se uvázal. Ale neměl se k tomu ani zdaleka!
Sliboval jsem obdarovati klášter, nikoliv biskupa, vzkazoval mému pánovi, co mi sejde po prasečincích a po chlévech, které si staví? Nedám mu nic a nic!
Opakoval toto slovo tak často, že se biskup rozlítil a počal mu škoditi. Nazval jej křivopřísežníkem a ze všech sil hraběte nutil, aby podle závazku složil peníze. Čeleď biskupská a čeleď hraběcí sváděly šrůtky a nejeden chlap si stržil pěknou ránu.
Konečně se mému pánu doneslo, že se mladý hrabě vrací ze Švábska. Zvěděl, kdy dojede do Prahy a kdy se opět vydá dále. To byla vhodná příležitost, aby získal rukojmí pro svůj dluh. Rozkázal, abychom stáli při silnici a polapili Kristiána, dříve než překročí říšskou hranici.
Jsem jist, že by mu biskup nezkřivil vlasu, kdyby se to bylo stalo. Žel, poslechl jsem svého pána, vyjel jsem z domu v spravedlivé věci kláštera, a hle, jsem zajat a zraněn. Tato zkouška je těžší, než si zasluhuji.“
Vzácní pánové, za této řeči uplynulo daleko více času než pouhá hodina. V pomlkách sál biskupův zbrojnoš na své ruce a vzdychal a stenal. Nescházelo mnoho, aby se dal do vyhrožování. Mikoláš nebyl zvědavý na osudy takového chudinky, takového broučka, jenž ať dělá co dělá, neplechu nebo dobré skutky, vždycky je bez viny a bez zásluhy. Mohl umlčeti, avšak slečna Alexandra si přála, aby mluvil.
Již se smrákalo, vězňové byli trápeni potřebou, jež doléhá na naši přirozenost. Co činiti? Mikoláš se nezdráhal, avšak Lazarová a Kristián zakoušeli muku, o níž jen stěží můžeme uvěřiti, že má tak nepatrnou příčinu.
Nastal soumrak, noc a opět ráno.
Před polednem se vrátil Kozlík z výpravy. Spěchal, neboť jeho lidé a jeho zvířata potřebovali odpočinku. Dříve však než sám sesedl, vyptal se Simona, jak prošla noc a je-li okolí tábora bezpečno. Potom se rozpomenul na své zajatce.
Hle, Mikoláš má volnou levici a nic mu není snazšího, než aby přerval pouto a byl svoboden.
Kozlík se smiřuje, neboť kdo by nebyl polichocen takovou poslušností? Přetíná provaz a nechává spadnouti řetězy.
„Jdi, ujmi se své práce,“ praví synáčkovi, „to bylo na pamětnou, aby ses mě bál. Jdi, avšak co učiníme s Marketou Lazarovou a s Němci?“
„Nedbej jich, či je utrať, či je pusť na svobodu, avšak za Marketu prosím co nejsnažněji. Dej mi ji!“
Kozlík přisvědčuje, Kozlík souhlasí. Je mu lhostejné, co se se slečnou stane, avšak Kristiána ani Reinera nepropustí. Mohli by prozraditi jeho skrýši.
Alexandra poodchází, a tu je líbezno viděti, jak se stydí, jak se po očku dívá za Kristiánem a jak mu kyne, aby ji následoval. Trest je přetrpěn, kdo má odvahu, aby se hněval déle než Kozlík? Alexandra je nejsličnější z dívek a přísluší jí mnohá výhoda. Vešla do stanu a přináší kouřící mísu.
Když ji podávala Kristiánovi, dotkla se jeho ruky. Německý hrabě jí s povděkem a Alexandra je šťastna. Rád by jí něco řekl, odstrkuje svůj oběd, miska padá a rozbíjí se na dva kusy. Shýbají se a jejich hlavy se dotknou.
Och, té řežavosti, jež je v letmých dotecích milenců! Dukát za jediné slovo! Žel, Kristián neumí než opakovati Alexandřino jméno, a říká je tak, až mu vytrysknou slzy. Políbili se.
Kristián je opět sám a diví se a vzpomíná si, jak je jeho přítelkyně krásná. Krásná a statečná. Po celou dobu jejich věznění nezavzdychla, stála podpírajíc Marketu a sotva zavadila očima o rytíře, avšak ten pohled padá jako síť. Je ztracen, je přitahován k této divošce. Ach, proč si raději nezamiloval Marketu Lazarovu! Je mírná, je plačící a podobá se šlechtičnám, jež pobývají při dvorech.
Stalo se, že mu Bůh určil tuto tmavovlásku.
„Reinere, můj Reinere,“ praví přešťastný vězeň, „jakými příhodami jsme navštíveni! Přál bych si, aby se vrátila noc, za níž jsme byli uvázáni týmž řetězem, přál bych si, aby se neskončilo toto zajetí.“
„Pane,“ odpověděl zbrojnoš, „Bůh ví, že s vámi smýšlím lépe než vaše vlastní srdce. Zanechte té čarodějky, nevidím při vás žádné štěstí. Jdětež! Štěstí u skotáků a loupežníků! Má-li litice o něco delší vlas, než se vyskytuje v Němcích, je to jen proto, aby lépe skryla svůj hmyz. Je přiboudlá jako kovář a silná jako kovář. Vemte si naučení z mého neštěstí. Vizte, přišel jsem o ruku, a vy ztrácíte hlavu o své vůli. Každé náhlé vzplanutí je bláhové, ale toto dvojnásob. Uvažoval jste, co by řekl hrabě vaší volbě a co by jí řekla paní hraběnka?“
Ale Kristián chvalořečil dál své přítelkyni, a místo aby odpovídal, mluvil jen o tom, jak je krásná. Prosím vás, bylo mu devatenáct let.
Nyní mi jde o to, abych uvedl omluvu pro Mikoláše, avšak nenalézám nic leč jeho divokost. Bylo to pošetilé, očekávati, že se z loupežníka stane naráz beránek. Nikoliv, láska jej rozplameňovala k novým násilnostem. Tento cit je planým důvodem k hříchu. Mikoláš jej měl přijímati s pokorou, měl děkovati Bohu za to, že mu dopřává, aby cítil tak výrazně svoji duši. Láska je lék od násilí a klíček k tajemství světa, který náš Pán udílí jen těm, v nichž se mu zalíbilo. Snad se někdy usmál na Mikoláše, vida jeho vojenský mrav. Kdysi spal náš chlapík v poli, maje ruce složeny na luku sedla. Zdál se mu líbezný sen a věru není nemožno, že se mu za jeho ryzost nyní dostává tak velikého štěstí. Ach, obdarovati hříšníka! Cítí se přeblažen, únava noci z něho padá. Nelení a nemá pokoje, dokud se neshledá s Marketou Lazarovou. Nešťastná slečna opět pláče. Obejme ji, a noc třetí plyne jako noc prvá.
Biskupovi sluhové se hnali kamsi až do horoucích pekel. Ptali se sedláků a ptali se kupců, avšak nikdo neviděl jezdce, který by se podobal Kristiánovi. Jezdci počali váhat a zvolnili svůj běh. Podobalo se, že hrabě sešel z cesty a že ho nedostihnou.
„Co učiníme?“ ptal se ten, který je vedl, „naše kořist je za horami a Reiner je někde v prachu. Snad se ten ničema zaběhl, či nás snad zradil? Ať je tomu jakkoliv, cítím, že nám jde o kůži. Po vesnicích se mluví o královském vojsku, panečku, to má na loupežníky spadeno! Nechtěl bych se s ním setkat, neboť, koneckonců, copak jsme něco jiného než lapkové? U všech všudy! Viděl jsem po českých městech mnoho šibenic a nechci nic míti s jejich spravedlností! Lépe je býti vypráskán od biskupa než popraven od krále. Neřekl bych nic, kdyby se naše služba skončila ve třech dnech, ale štráchati se týden v cizí zemi? Poptávati se a buditi pozornost? Není to totéž, jako bychom prosili o oprátku? Vraťme se, pro lásku boží, k biskupovi a řekněme mu, že nás honili královští sem a tam a že jsme sotva vyvázli životem.“
Kdežpak věrnost u takových budižkničemu! Chlapi se vraceli, co noha nohu mine, zato před Henavou dali koním ostruhy a hnali je, až byli říční a až z nich stříkala pěna.
Když přišli a když je biskup vyslechl, bylo zle. Rozhněvaný pán si chviličku třel čelo a potom poručil, aby mu osedlali koně. Jel k hraběti Kristiánovi. Zastihl jej, an sedí blízko ohně a rozmlouvá se svým myslivcem. Biskup si všiml, že kožišina na hraběcím kabátci líná, až je všude samý chlup. Myslivec měl kalhoty nadranc. Tu biskupa napadlo, že má třeba Kristián lepší důvod k šetrnosti, než je pouhá umíněnost. Toto pozorování propůjčilo mu sebedůvěru a počal málem zvysoka.
„Moji lidé se vrátili z Čech, pane hrabě, a tu mi přinesli zprávu o vašem synovi. Víte, jak si cením přátelství, víte, jak jsem byl sklíčen, že vaše vlídnost ke mně doznala změn, bojím se tedy dvojnásob, abych nepřišel nevhod. Posuzujte, prosím, vážnost zprávy podle bázně, kterou neodkládám. Váš syn byl zadržen v Čechách!“
Řka to, jal se licoměrný biskup vypravovati příhodu skoro tak, jak se udála. Jeho předvídavost byla znamenitá. Bál se, že mladý hrabě upadl mezi zlé lidi.
Ach, biskupe, biskupe! Obrátil jsi svůj úklad, jako by ti nešlo než o spravedlivou péči. Budeš se odpovídati o soudném dni a Pastýř ti přisolí drahná léta v očistci za to, že jsi se zalíbením patřil na otce, jenž siná strachem.
Sotva se skončila rozmluva a sotva hrabě biskupovi poděkoval, již se roznesla neblahá novina.
Kristiánův hrad se nazýval Freiheit. V tomto Freiheitu, či jak by se česky řeklo, v této Svobodě, bylo rázem všechno na nohou. Sluhové vyváděli koně z koníren a snímali z hřebů sedla, služtičky naříkaly, Kristiánovi bratři se měli k činu a narychlo si vyměňovali za čapkou péro. Všude bylo naspěch a všude se pospíchalo. Podkoní křičel ve stáji na pacholky: Pospěš si, dělej a hni se, ty loudo! Za chviličku bylo všechno naruby až po kuchtíka.
Téhož dne vydal se hrabě Kristián na cestu do Čech. Měl zamířeno ku Praze, a protože spěchal, seč stačily síly jeho zvířatům, dojel tam čtvrtého dne. Nyní nastalo poptávání a věc došla králova sluchu.
Král! Králův hlas je jako hlas polnice a hýbe srdcem. Nedej Bůh, aby se rozhněval!
Káže, a hned je vyhotoven list. Jeden z písařů jej odevzdá nádhernému zbrojnoši. Zatím Kristián čeká před řadami rytířů. Hle, zlato kotrkálů a zlaté nitky v čabrakách. Na převysokých kopích, na kopích, která se hodí k lovu na orla, se třpytí praporce. Na brni a na mečích se blýská slunce. Mráz a slunce.
Kristián přijal list a odchází s pochýlenou hlavou. Ach, střez se, Kozlíku, král chce, aby ten, kdo svévolně zadržel mladého hraběte, byl potrestán. Vojenské pluky před Boleslaví mají býti Kristiánovi ku pomoci.
Stalo se, že na druhý den hrabě dorazil na známá místa. Pivo zatím stáhl své vojsko ze Šerpinského hvozdu. Čekal na oddíl jízdy, aby skončil honičku bez hanby. Nebylo nesnadno jej vyhledati. Poslouchal však jenom na půl ucha a nebylo mu do řečí. Tvář mu odula mrazem, byl mrzut, díval se na krk svého koně a krčil rameny.
„Nevím, neslyšel jsem nic o německém hraběti,“ řekl v odpověď na Kristiánovy otázky. „Vezl zboží? Nikoliv? Nuže, proč se domníváte, že byl přepaden loupežníky? Ti chlapi nemají sporů s Němci a nejde jim leč o peníze. Jsou to šlechtici, ale kradou.“
Hrabě si již nevěděl rady. Co má počít? Kam se obrátit? Sesedl a procházel vojenským táborem, čekaje snad na vnuknutí, jež by ho osvítilo. Svěřil se Bohu a tato důvěra byla více než rozumná. Chodil zachmuřen sem a tam, a tu, co se tak dívá, spatří na hřbetě jednoho Pivova chudinky plášť, který jej vábí. Plášť praznámé barvy, plášť se stříbrnou nitkou, která se v poskocích ztrácí a objevuje. Plášť svého syna!
Nastalo vyptávání a vyšlo najevo, že jej vojáček zvedl na nádvoří Roháčku.
Kristián se zaradoval a nechtěl leč setrvati u Pivova pluku. Měl pevnou naději, že se dostanou loupežníkům na kůži a potom že se shledá se svým synáčkem. Pivo neříkal nic, nic a nic.
Ten výtečný hejtman byl jako lítý na erb a nic ho tak nedopalovalo, jako když se hrabě motal mezi vojáky a tahal je za opasek ze samé radosti, že je na dobré stopě. Namouduši, abyste pohledali šlechtice! Věru, že jím není leč ten, koho povyšuje vlastní zásluha a hodnost. Hleďte na hejtmana, jak je důstojný a jak by mu slušela medvědí kůže! To je právě znak, o který, až se udá čas, požádá krále. Konečně přitrhli do tábora očekávaní jezdci. Bylo to dvacet koní a dvacet holobrádků, kteří mnoho nevydají. Pivo byl mrzut.
Ať se na ně dívá, kdo chce, hejtman šel spat.
Na druhý den zrána vniklo vojsko do lesů. Pivo postupoval zvolna. Zřídili tři stanoviště a jízda se vracela z místa na místo, zajišťujíc pochod pěchoty a přenášení břemen. Nemohli přece jíti jen tak s holýma rukama. Nemohli se znovu vystaviti divouské zimě a hladu.
Žel, tato opatrnost snad nasytí loupežníky. Hle, vlekou se podle vojska jako stíny. Někdo přichází velmi blízko a slídí. Je to opět Mikoláš. Mikoláš se zjasněnou tváří, Mikoláš, na něhož čeká milenka. Jakže, milenka? Toť složitá věc. Marketa je doposud smutná, doposud pláče. Nechť si pláče! Rozeznávám štěstí v jejím vzlykotu. Chudinečka, čeho želí? Jaká naděje ji minula? Chtěla vstoupiti do kláštera.
Někdy nás milost boží spaluje. Dopřála Marketě lásky, díky za horoucí křídla, díky za proud dechu, v němž se zachvívá její duše. Díky a žel! Její láska má ozubí pekelníkovo, má ve sličné hubě psí tesák! Vidím pootvírati se propast a strašný dráp drásá její okraj. Slyším hvizd, který zaléhá uši. Nešťastnice, za tvými zády skučí ďábel. Neblahá nevěsta tajila dech, byla polomrtvá a strach roztřásal její milostné rozkoše. Láska a zoufání se strašily v její duši, strašily se jako dvě děti v temném sklepení.
Vzácní pánové, dohadujete se již, jaké byly Marketiny noci? Hnusí se sama sobě, hnusí si své tělo, své hříšné tělo, své ruce a nohy, své nohy, svá stehna, jimiž objímá pekelného milence. Obviňuje svou duši, že je malátná, obviňuje duši, že zapadá do rozkoše jako slunce do moře.
Slyšte posléze něco málo o její povaze a posuďte věc po svém.
Žila v Obořišti u svého otce Lazara, který měl mysl nestálou a vratkou. Špatní příkladové působí příliš mocně. Stalo se, když měla Marketa přijíti na svět, že stál její otec poprvé v záloze při ohbí cesty. Ďas ví, koho tenkráte obral, zmocnil se několika grošíků, platily méně, než je cena ovce. Ale rub jednoho penízu byl vyhlazen a místo obrazu králova byla do stříbra vyryta dvě slova: Boží strach.
Lidé bývají nakloněni vztahovati věci divné a nevídané v souvislost s domácími událostmi. Lazar se bál, že jej toto znamení vyzývá k účastenství na bědném údělu. Byl obtěžkán hříchem, a když se mu narodila dcera, zaslíbil ji Bohu.
Stalo se, že byla Marketa plavá a krásná. Lazar ji střežil jako oko v hlavě. Bratři s ní mluvili přívětivě a pomlčeli o všem, co by dívenku mohlo pohoršiti. Dítě myslilo na klášter. Pahorky kolem Obořiště jsou pruhovány lesíky, hle, nádherný háj, který stoupá, který se vine podle cesty, podle cesty starých procházek. Marketa byla svobodna od všech prací. Učila se čísti. Nevíme, že by tehdy plakala. Byla přešťastná. Osmahla a častý půst úžil její tváře. Chodila, jako chodí líbezní ptáci, a kdybyste ji viděli, řekli byste, že kráčí snadninko. Nablízku chamtivého starce, který byl spíše bázlivec a lišák než přepadavač, nablízku sprostých zlodějen zůstávalo její okouzlení bez mráčků. Zůstavovala všechny daleko za sebou, dospívala bez příhod, a jestliže se přece událo, aby to či ono vykonala, počínala si tak, že každý viděl, jak zhola nic se nepodobá otci a svým bratřím. Byla zbožná a pokorného srdce.
Dle božího úradku se stalo, že jí jednoho dne bylo prozříti. Tu viděla bídné řemeslo otcovo.
Tehdy ji jala hořká lítost. Dala se do pláče a nebyla k utišení. Tento den a toto poznání ji poznamenalo. Ach, hoře bylo silnější než býk. Nemohla se zříci svého otce, nemohla zrušiti svazek, jenž přetrvá všechnu zlost, všechna zřeknutí se a všechny zločiny. Byla Lazarova. Tlumila svoji krev, nic naplat, její příboj zasahoval jí hned srdce, hned tvář. Modlívala se, a Bůh ji naučil zbožnosti, která nekráčí po výsluní, ale hledá místečko v úkrytu.
Buď požehnán, Bože, na věky věkův, že vnukáš naději ještě na sklonku neštěstí. Ty rozbíjíš duše jako hrnčíř a opět je hněteš. Neznám Tvých záměrů, ale Tvá láska láme Tvou spravedlnost. Zatřeseš Obořištěm. Způsobíš, aby se můj otec a moji bratříčkové obrátili. Propůjčíš nehodné děvečce milost, aby byla živa a zemřela tak, jak se Ti líbí. Dopřej tedy síly, abych, sama nevinná, nesla část viny. Šíje hříchu je mocnější než šíje zvířecí, dopřej mi vytrvalosti, abych jí uhýbala, dopřej mi ušlechtilé smrti, jež by vážila jako jediná slza hříšníkova, jako jediná slzička lítosti.
Nešťastná Marketa! Není tato modlitba rouhavá? Rozeznáváte, jak se prosebnice vynáší? Nešťastné dítě, samo si přivodí pád.
Nuže, Marketa byla taková, jak řečeno, zbožná a prohřešující se i při modlitbě. Byla taková a nebyla o nic lepší, neboť, jak se zpívá ve starých koledách, jsou lidské slabosti mocné.
V onen památný den, když se hrabě Kristián blížil s Pivovým vojskem k ležení loupežníků, v onen den trhajícího se mrazu, vrátil se Mikoláš z číhané, a jakkoliv byla jeho zpráva důležitá, přece se zastavil u Markety, aby jí řekl, že zhlédl mezi stromovím Lazara a jeho dva syny.
Marketa se zachvěla. Můj Bože, nadchází to, čeho se bála, nadchází smrt, kterou volávala.
Nebožátko, nevidím nic v její duši, co by bylo připraveno na příval smrtelného času. Jaký úžas ji očekává.
Marketa myslila po celý čas, co byla v táboře, na Lazara a na své bratry. Věřila, že po hrozné Mikolášově návštěvě nikdo nezemřel, neboť jí napovídalo srdce, zmenšujíc vinu přítelovu. Znala velmi dobře způsoby svého otce, nebylo jí nesnadno domysliti si, jak všichni pospíchají z Obořiště, jak chodí po sousedství opakujíce, že trest kromě krále a držitelů země záleží od Boha. Znala způsob jejich nestatečnosti a soudila, že se přiženou, až bude bitva z poloviny již rozhodnuta.
Teď zbledla, slyšíc novinu, že přicházejí. To byla lhůta, kterou si určila, a déle nemohla již odkládati s propuštěním nesmrtelné duše z tohoto těla, ze sloupu masa, který se zachvívá rozkoší lásky.
Sotva Mikoláš odešel, zmocnila se žalostná nevěsta dýky a pohroužila si čepel do prsou.
Ach, myslí, že umírá, myslí, že je veta po jejích nadějích, neboť toto zbloudilé dítě má ještě v hodince smrti horoucí přání.
Žel, touhy příliš pozemské! Ale Bůh posuzuje lidské skutky jinak, než je s to náš rozum a naše srdce. Náš Pán ustanovil, aby Marketa žila dále, a co více, ukázal jasně svoji vůli a náchylnost projevovati takovým chudáčkům více milosti než pomatencům, jimž od pobytu v kostelích rezaví kolena a vlhne nos.
I stalo se, že Marketa si vbodla dýku do šestého mezižebří blízko k srdci. Jenom kousíček, a byla by na místě mrtva. Nač mluviti o nebezpečí, když slečna dýchá? Nechť se jí zdá cokoliv strašného, bude zdráva.
Mikoláš, vida svoji přítelkyni zkrvavenu, udeří mečem a zanechá koně, ať si běží. Přiklekne k zraněné a uniká mu výkřik, jenž vzbouří celý tábor. Loupežníci se sbíhají a slečna je v mdlobách. V té chvíli se jal Mikoláš hovořiti a láska mu kladla na jazyk přívětivá slova.
Loupežníci se trošíčku usmívají, neboť zranění je málo významné a Marketa již prozřela. Již se ohlíží po Kozlíkovi, již se červená pro Mikolášovo políbení. Líbá ji na ústa. Ale Kozlíkovi není vhod, že se zbůhdarma maří čas.
„Přiložte ruku k dílu, do práce! Mějte se k činu, neboť královo vojsko jde blíž a blíž!“
Kozlík zamýšlel zříditi jakési opevnění. Rozhodl se pro místo těžko přístupné v lese, kde není cest. Na vrata Roháčku mohli udeřiti beranem, avšak do Šerpinského lesa nelze přinésti bořidel.
Marketa je raněna, pah, Kozlík se o to nestará a volá Mikoláše.
„Mikoláši, vezmi si čerstvého koně a deset jezdců. Jeď pobít hejtmanovy stráže.“
Milenec zanechá Marketu na sněhu a ani se neobrátí. Zatím loupežníci opevňují ležení, porážejí nové stromy, robí záseky, kopají vlčí jámy, přehazují sníh a ostří špice, které zakládají do výše koňského břicha. Marketa vstává. Hle, do jaké míry činí zadost loupežnickému obřadu. Zanechává na sněhu krvavou stopu. Z její rány odkapává krev, hle poznamenanou pannu! Pláče? Pláče!
K ďasu! Rozptylme jednou provždy pochybnosti o její nevině. Je to děvka Mikolášova, saje na jeho rameni, zraňuje loupežnický chřtán, svíjí se v divé rozkoši na sněhu. Nic naplat, bývala to kdysi tichá panna, avšak od nějaké doby je tomu jinak. Stala se z ní nádhernější milenka, než se proslýchá, neboť purpurový plášť, v nějž láska odívá milenky, byl podšit zhrzeným blankytem. To není bez významu, to není bez truchlivé krásy.
Za nynějších časů jsou milování i vášně chabé. Náš chřtán je pln vzlyků, skučíme a poštěkáváme chtíčem, uchvacujeme se zuby, a co z toho vznětu zbude nazítří? Budeme říkati jeden druhému, že jsme měli kolem půlnoci přivřená víčka a znuděnou tvář. Posléze všechno zevšední a budeme spáti jako sochy. Avšak Marketa? Její strach je jadérkem jádra. Je duší lásky!
Nešťastnice prošla táborem, hledajíc Alexandru. Shledala se s ní u příkopu, jejž Kozlíkovi darebové hloubili proti vojsku. Alexandra a její přítel Kristián nosili náruče chrastí. Byli přešťastni a usmívali se.
Jste mi, urození pánové, povinni věřiti, že tuto změnu přivodila láska. Ona je počáteční příčina všech štěstí. Hovoříce mateřštinou lásky, nepotřebovali jiného jazyka. Nosili čečinu jako nádeníci, ale co sejde dvěma milencům po denní práci. Byli šťastni při této robotě. Viděli se odcházeti od jam k lesu, odcházejíce jako do nebe.
Tu oslovila příchozí Alexandru a dívka se polekala. „Alexandro,“ řekla, „co to děláte?“ Pronesla ještě několik slov, jimiž mluvíváme bez vzrušení, pronesla jen tak něco do větru, ale nepozasteskla si. Co říci šťastlivcům oddaným lásce s takovou rozumností? Marketě se zdálo, že jí Bůh dal tuto dvojici za spojence, lnula k nim pro všelijakou shodu jejich příhod, přála si s nimi promluviti, ale žel, Alexandra i Kristián byli oděni do svých štěstí jako do krunýřů. Ach, bytosti tak nesnesitelně šťastné! Marketin zármutek nemá konce. Aspoň slovíčko o něm, aspoň slovíčko. Zakouší trnutí jazyka a závrať. Sápe se na smrt, omdlévá.
Vážení pánové, Marketina rána není tak docela nevýznamná. Sahá až do plic, vy ji litujete, ale tábor nedbá, tábor je posměvačný a líbí se mu v bratrských nadávkách. Kvapí a pospíchá. Je jim tak dobře v hněvech, ve zvířecích choutkách a v naději na vítězství; hle, růžice samolibých úsměvů ve vousatých hubách.
Toho dne udeřila náhlá obleva, sníh se rozbředal v ohavnou jíchu a lepil se pod kopyta koní. Spustil se déšť, věru toť počasí jako stvořené k pochodu lesní necestou. Vozy se boří a smekají, kůň padá za koněm, vojáci žehrají. Cožpak si myslíte, že lze od srdce útočit, jsme-li zkřehlí a promočení? Co ponouká královské pluky?
Žádostivost slávy.
Nu dobrá, vdmychneme jim něco statečnosti za víření kotlů a poplachu polnic, až vojandy, ruku na ústech, budou v oknech, až se zablýsknou zsinalé meče před jejich pánem, až zachřestí pražky na dobrém odění. Až půjdou prostranstvím bezduchého města, pak dozajista jejich bystrý krok a cval nesčetných koní způsobí vítr, který vzdouvá šerpu a rozkývá chochol. Královo vojsko si nezadá! Je mu vhod ukázati se v hadrech a s okrvavenou hlavou, miluje kořist a hejtmanství, jež ho dozajista mine, je statečné, však, probůh, v pravý čas! Dejte si zajít chuť na řeči o válečné slávě, když se pluk rachá ve špíně a po jedenáct dní s omrzlým čenichem stíhá loupežníky, aniž zabil víc než jediného. A kořist? Pah, domníváte se, že ten mizera Kozlík s sebou vláčí poklady? Jděte k šípku! Na ty zuřivce je škoda dobromyslného vojska, uvidíte, co padne nádherných chlapů, neboť loupežníkům jde tak či tak o hlavu a ještě ranění se budou brániti jako kanci. Koho zajmete? Fi, není o tom řeč.
Pan hrabě Kristián jel podle Piva a povzbuzoval ho. Bylo to nevýslovně protivné. Pivo, můj drahý tlusťoušek, rozumí sotva desátému slovu, vojáci kráčejí jako kozy na most, a ještě na něm chtějte, aby uctivě odpovídal. Jakže? Má poklonkovat chlapisku na hubené herce? Podobá se, že je to ledajaký chudý příbuzný, který si mezi dvojím výbuchem souchotin vyprosil doporučující list a nikdy víc již nesmí panu strýci na oči. Hrome, podaří-li se nám, abychom chytili jeho zmetka, bude nám děkovati hlasem tak tklivým, až si kůň sedne na zadek. Bude nás zváti důtklivě do Saska a dá nám ostruhu, která prý přináší štěstí. Ten chlap se jakživ nesejde s někým, na němž by hejtmanovi mohlo něco sejít, a jeho vděčnost je zpívající kohout. Vem ho ďas! Pivo se ušklíbl, jako činí nezbeda za vašimi zády, a jako nezbeda si opakoval německy: něněně-ňaňaňa. Posmíval se mu až hanba.
Dojeli na pokraj výmolu a hejtman zastavuje své vojsko, nechce vstoupiti do soutěsky, neboť loupežníci jsou již nablízku.
Dva větrové, vítr ledový a vítr vlahý, ženou proti sobě dva kotouče mraků, všechna obloha je rozdělena vedví a z tohoto sváru padá sníh a déšť. Hle, stín lijáku pruhovaný kosým přísvitem, hle, břicho povětrné závěje, jež rozsápala vichřice. V tu chvíli se zvedne vítr s nebývalou silou, kopí se pohnula, vojsko se sklání, vojsko si přidržuje plášť a protírá si oči plné slzí. Ve škvírách mraku se jeví olivový klín bouře. Je skoro tma. Lidé se lekají, lidé se lekají, a vzniká zmatek.
Ach, přepodivné jsou úradky boží. V tu chvíli Mikoláš ucítil dotknutí na svém rameni, ďábel jej pobádal bodlem času, aby vyrazil proti králi.
Vzácní pánové, uvažte, oč šlo, a nepouštějte ze zřetele ani čas, ani místo. Hejtman se obával, že by mohl býti zaskočen v roklině, a poručil, aby se vojsko rozdělilo ve dva proudy.
„Postupujte po svazích strže,“ řekl svým lidem, „postupujte obezřele, jedna ze stráží zahlédla na dně propasti jezdce, jsou to loupežníci. Nuže, přátelé, Bůh nám je vydává. Přišel čas, abychom je zdrtili a zbili do jednoho. Vzhůru, vzhůru na vrahouny!“
Pivo opakoval tato slova a ani chviličku neustal v povzbuzování. Zdál se býti obezřelým hejtmanem, neboť všechna znamení ukazovala, že boží shovívavost s loupežníky je u konce. Nyní nastalo setmění slunce a dole v roklinách, kam nikdo nedohlédne, bylo slyšeti výkřik a hlas. Zpupníci! Mikoláš a Janův levoboček zardousili jednoho z královských stráží. Tato příhoda utvrdila hejtmana v domnění, že Kozlíkova smečka je dole a že ji zaskočí. Dal se na cestu s tou částí vojska, jež přešla na druhou stranu prohlubně. Hrabě Kristián setrval v oddílu prvém. Lesní pustina nebyla za tehdejších časů nevídanou věcí. Němec šel bez údivu, šel, jako chodí spravedlivý voják, v milosti krále, v úhlu vševidoucího oka, jež bdí nad svými robátky.
Ach, jak často zaměňujeme své přání s božím záměrem! Stalo se, že byli přepadeni na nejvyšším místě, tam, kde břeh úžlabiny spadal nejstrměji, tam, kde je úzký prostor, tam, kde se říká V krupech. Stalo se, že byl muž proti muži.
Na druhé straně průrvy stál Pivo. Třásl se vztekem. Vítr, zběsilý přechovavač nářků, se řítil přes údolí. Bylo slyšeti sten a hulákání, jako by ranění řvali hejtmanovi do uší. To byl bláznivý den! Blýskavice mečů zastírala tváře. Bylo viděti než kožišinu Mikolášovu, neboť stál na vyvýšeném místě. Bylo viděti Kristiána, jak padá z koně. Kristiána a nakonec Lazara.
Vojáci utíkají, někteří se vrhají dolů po svazích propasti, někteří se zachránili v lese, někteří unikli podél rokliny. Žel toho vojska, těch dobrých chlapů, kteří tak velice milují vepřové hody!
Říkává se, že loupežník nesmí poleviti strachu ani hrdinnosti. Toto pravidlo je dobré a Mikolášovi lidé se jím řídili. Dali se na ústup v pravý čas.
Přišed na místo srážky, napočítal hejtman devět mrtvých. Jeden raněný ležel mezi životem a smrtí a tři byli neschopni válečného tažení. Ti, kteří padli, byli pohřbeni ve sněhu, avšak co s raněnými? Hejtman plný vzteku dal vyprázdniti jeden z vozů a rozkázal, aby se vrátil s děsnými pocestnými do Boleslavě. Kdo má říditi koně? Volba padla na sedláčka, jejž včera přiměli, aby zanechal svých prací a táhl s vojskem proti loupežníkům. Chlapík se jmenoval Kulíšek. Bude se modliti po celou cestu. Znamenaje se křížem ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, vylezl na kozlík a zapráskal bičem. Vůz se hnul a ranění se dali do stenání.
Neblahý Kulíšek, strach a útrpnost vedly svár o jeho duši, byl váben bolestí a přidržován hrůzou. Již stokrát se chtěl obrátit, chtěl se zeptat těch hrozných chudinků, kde je co bolí, ale rarach mu bránil, aby obrátil hlavu. Cítil na šíji jeho morový dech. Děsil se ticha v svém voze a zaúpění mu projelo kostmi. Sňal čepici, aby si otřel ledový pot. Jede prostovlasý, dešť a sníh jej oslepuje, dešť mu stéká po vousaté tváři a umrlec uvnitř vozu pokyvuje hlavou, tak jak se vine a jak drkotá šílené bezcestí.
Ach, Kulíšku, král tě učinil strážcem spáčů a vozkou hřbitova, jeď zvolna, ať nevyrazíš duši poslednímu z jeho vojáků.
Vypravuje se, že za této cesty sedláček zešedivěl, kdož ví, co je na tom pravdy.
Pivo zatím přehlédl a spočetl své ztráty. Střežil se přikládati před vojskem význam nehodě, která je stihla, ale u všech všudy! Jak má královský hejtman utajiti rozmrzelost? Klel a klel.
Mrtví vojáci měli v opascích a v sedlech něco zlata; jakže? Domníváte se, že hejtmana utěšuje sirotčí peníz? Rozdá část vojsku a za zbytek budou slouženy svaté mše. Nyní na kůň a po stopě loupežníků!
„Vždyť je ten Kozlík pouhý dareba, z kalhot mu leze zadnice a nemá nic k jídlu.“
„Pak,“ odpovídá Pivo, „tím hůře pro nás, kornete, budou ukazovati prstem na můj pluk, na pluk, který honil mravence, aniž jej zabil. Fi, fi, fi! Vždyť mi ten prašivec ukradl hraběte Kristiána!“
Starší z vojska se shlukli kolem Piva. Co dělat, co říci královi? Kterýsi chlap viděl, že byl německý šlechtic jat zároveň s Lazarem. „Byl to Mikoláš, který je strhl z koně,“ praví Lazarův syn a zlořečí loupežníkům.
Dosti! Hejtman je již syt proklínání. Káže, aby si hleděli svého místa a šli s obezřetností před se. Les temněl, les temněl a v smrčinách se mihl stín. Co byste tomu řekli, duch vojska se ponenáhlu zvedal. Zbrojnoši byli mdlí, a nyní jsou rozzuřeni. Sníh, jenž do sebe vsákl něco krve, má konečně pravou barvu, hrome, to místo se podobá místu, kde tanečník rozbil o veselých křtinách láhev vína. Ohlížejte se na obě strany, ať kůň nezařehtá, ať nezazvoní podkova, ať přazka necinkne o jílec meče. Jděte zticha, jděte, kuřátka králova, a učiňte zadost jeho hněvu.
Toť se ví, že ani Kozlík nezahálel. Vše bylo připraveno k obraně. Pán loupežníků dal zabíti koně, aby se jedlo, jak se sluší před bitvou. Chlapi se leskli mastnotou a olizovali si prsty. To se to jí, to se to čeká nacpán. To se to čeká, levici v podpaždí a druhou ruku na jílci meče. Sníh taje, voda stéká na nízká místa, nastává obleva, země jako hranostaj a severní zajíc ztrácí svůj plášť, kopečky prorážejí sníh jako pigmentované hroty prsů. Nic jinak, než že se blíží jaro. Tak časně? Probůh, což jste neslýchali, že na den Narození Páně rozkvetl strom? Nepřestaneme se divit, byť jsme žili sto let.
Po zimě tak kruté nastalo rázem jaro. Jižní svah Kozlíkovy pevnosti byl již prost sněhu. Kozlík hned postřehl tuto nevýhodu a rozkázal, aby shrnuli závěj na úbočí. Pahorek byl tak kluzký, že bylo třeba, aby loupežníci táhli koně vzhůru po provazci houžví. Konečně jsou na místě, sníh je shrabán, kůly naostřeny, závory zabity a již se dojídá nádherný oběd.
Je čas vyslechnouti zajatce. Přivádějí Lazara, jehož vousy jsou bílé jako kouř. Kozlík se opírá o meč a poslouchá.
„Jsem uprostřed tvé čeledi a nasloucháš mi jako hejtman, jsi pánem všech, kteří jsme blízko tebe, a rozumím, že mě budeš trestat na hrdle. Tvoje svévole je ukrutná svévole, právo nemá u tebe zastání. Spálil jsi Obořiště, zmordoval jsi mi lidi, zavlekl jsi Marketu, nesmiloval ses nad ní. Nebojíš se, nemohu tě postrašit, avšak vojsko, které jste viděli nad úvozem, není než část vojska. Budeš chycen za hlavu. Padneš, či budeš oběšen.
Nic se neudá mimo jedno z těchto neštěstí. Mysli na Boha, Kozlíku, snad ti skýtá příležitost, abys naposled byl přívětivější.“
Loupežník odpověděl Lazarovi po chviličce ticha:
„Ach, ty pane Lazare, což ty se mnou mluvíš, jako kdybys byl doma u nás na Roháčku. Kdo jsi? Strašidlo ze silnice, jež klepe holí o štít, aby postrašilo kupce s ranečkem příze. Moje hříchy jsou veliké. Ostříhal jsem špatně božích příkazů a bídná přirozenost lidská mě vedla k hříchu. Často mě unesl hněv, litoval jsem pozdě svých činů, ach Bože, sahával jsem příliš snadno po meči, ale ani jedenkrát jsem nenapadl člověka, jenž nebyl ozbrojen, nečíhal jsem při silnici, ale vedl jsem drobnou válku s pány a s jejich čeledí a s kupci, na něž jsem křičíval v zátočinách, aby se bránili. Moje hříchy jsou hříchy šlechtice, moji skutkové jsou smrtelně bledí, někteří se tmí pekelným stínem a z jiných stříká krev. Moji skutkové mě zděsí při posledním soudu. Půjdou pochmurnou řadou a budu se báti, patře v jejich tvář. Budu se báti, ale nezastydím se. Nikoliv. Vedli jsme války a vítězili jsme. Vedli jsme války proti vůli krále. Od desíti let nás napomíná skrze hejtmany a nepřátele, kteří přicházejí s mečem. Odpovídal jsem jim, jako se odpovídá nepřátelům. Nevyslechl jsem je, neposlouchám. Můj meč není o nic kratší než meč hejtmanů. Snad bych byl kdysi šel před právoznalce a na soud králův, teď však je válka, válka, v níž vítězím.“
Lazar se zasmál. Bůh ví, kde se v něm vzala odvaha smáti se tak nevhod. „Ty chceš vésti válku s králem?“ děl, sípaje a pohlcuje slova, „ještě teď, nešťastníče?“
Chlapi v radě ztichli, očekávajíce výbuch Kozlíkova hněvu, bylo viděti, že mu vztek nadouvá tvář, již vstává, a Lazar tichne. Ach, drazí páni, již je po něm veta! Kozlík je popuzen a nezná slitování. Můj bože, jak osvětliti duši, po níž přechází stín za stínem? Jak učiniti srozumitelným rasovského loupežníka, jenž má jakousi hrdost a jakési slitování? Nevím. Je to zuřivec, ale někdy mu uniká úsměv pro věci nicotné a plné něhy. Někdy je smuten pro ubožátko, jež obdaroval či které pominul. Buďte mu ku pomoci, svatí andělé, vidím na jeho surové tváři malé znaménko lásky, pramalé znaménko milosti, pihu, sluneční tečku, vějířek vrásek, jejž vyhloubil úsměv nad ptačím hnízdem a nad psíčkem, který se batolí podle psice.
Kozlík měl již napřaženou ruku a v ní se leskla čepel, byl by Lazara zabil, ale Marketa padá na jeho ruku, tak jako padáme v uzdu koně. Nepláče, nezavzlyká. Je odhodlána zemříti před svým otcem. Neprosí, je však krásná.
Hle, jak se stravuje a mizí pýcha loupežnického srdce. Kozlík se zastavuje, Kozlík váhá, jako váhají venkované, než zasednou ke svatebnímu koláči.
Dívejte se však na Marketu. Pod záplavou nádherného vlasu se svíjí její žalostící mozek, mozek, v němž jako zoban štípe strach. Strach, strach a zoufání. Marketa chce zemříti.
Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, že mu důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává nádherné srdce. Marketa si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže, vizte ty prsy. Jak jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to královské držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice!
Marketo, vy světačko, z vašeho záměru býti Kristovou nevěstou nezbyl než cár závoje. Plačte. Kozlík je překonán a všichni mužové jsou překonáni. Plačte, vedla jste si jako nevěstka a váš otec se díval.
Nevěstka! Proklaté jméno, jež se vždy vrací. Což je krásnější sochařství než sochařství údů? Znáte dokonalejší zrcadlo, než je údiv? Marketo, vedla jste si, jako si vedou dívky. Žel, váš otec se zarmoutil, neboť nepočítá vašich sedmnáct let a vroucně si přeje mluviti s vámi jako s dítětem.
Když minula kratičká chvíle mlčení, přistoupil Mikoláš k svému otci a řekl mu: „Otče, ty jsi mi dal Marketu Lazarovu, dej mi i Lazara. Nepřivedl jsem jej proto, abych jej vydal na smrt, nechci se s ním svářit.“
Kozlík se obrátil skrývaje úsměv, ale přece jen se nezdržel, aby neudeřil starocha po rameni.
„Jdi, kam je ti libo,“ řekl Mikoláš, „Marketa je moje žena, a jak se skončí tažení, přivedu kněze, aby jí dal toto jméno před Bohem i před lidmi. Strhl jsem tě z koně a vedl na toto místo, aby si Marketa nestýskala. Proč však nemluvíš, proč se hněváš?“
Lazar mlčel a nepohlédl na svoji dceru.
„Vrať se zpátky k hejtmanovu vojsku, jdi kamkoli, vezmi si koně a jdi.“
Mikoláš domluvil a stařec propuká v pláč: „Viděl bych tě raději mrtvou, dceruško.“
Pláče, a jeho pláč je jako mračno, mlha jej zastírá, mlha mu brání, aby viděl, že si Mikoláš vzpomíná na laskavé slovo, že zrývá ostruhou zemi a že překládá meč z ruky do ruky, jako kdyby hořel.
Co dělá Marketa? Co jiného, než že se stydí. Jak by si nyní přála léku mučidla, jak by si přála, aby bolest svědčila o její dětinské lásce. Co učiní? Rozbíhá se za svým otcem.
V tu chvíli se otevřelo nebe a shůry dolů crčel lijavec, mračno ošleháváno větrem přehnalo se v divokém úprku. Zaváhání a slastné rozpaky Mikolášovy již míjejí a totam je Kozlíkovo rozněžnění. Huláká opět z plných plic. Bylo to bláhové, civěti na zajatce, který se protiví, věru, prabídně jsme se tázali, já i Mikoláš. Kozlík se ohlédl za vzdalujícím se Lazarem, fi, byl by na něho s chutí poštval psici a vetknul mu šíp mezi lopatky. Lazar pospíchá a vedle Lazara běží Marketa.
„Stůjte! Stůj!“ volá Mikoláš a již jim je v cestě. Mluví; co tak drkotavě mluví? Hněvá se, avšak Marketa nechtěla odejíti zároveň s Lazarem, neprchá, ach, nakládejte s ní méně zuřivě. Což se vám znelíbila tato krasavice tak náhle? Zběsilý loupežník ji rve za vlasy. Ach, to je bláznivá podívaná! Hleďme, abychom při svém vypravování zvážněli! Dále již ani slova! Co nám sejde na lásce, která se rve, co nám sejde po kejklířské vloze rabiátů, kteří trápí své milenky a opět je líbají, jako kdyby neměli zdravý rozum?
Jakže, vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů? Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o mrazech tak pořádných, o prudkých chlapech a sličných dámách? Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury? Nedojímá vás ani poněkud, ani pramaličko, ani se zpožděním, jehož bývá třeba vaší pronikavosti? Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?
Není mi nesnadno představiti si mudrce, jenž skotačí, stýskajícího si anděla a milence, který dává své dámě za vyučenou holí, aniž ji jen na chviličku méně miluje. To vše se přihází buď jako skutečnost, či jako smyšlenka, které jsme přivykli a jež v nás nyní vzrůstá.
Všechny věci jsou podrobeny změnám a mnohá barva obsahuje barvy dočista vzdálené. Avšak buďme snášenlivější, udeřte knihou a slyšte dále vypravování, jež spěje vpřed.
Poshovte mi, vzápětí povím, co se stalo s Alexandrou a co se přihodilo Kristiánovi. Vypovím zevrubně i to, co učinil, i to, co řekl Kristiánův otec, když přišel mezi loupežníky. Avšak dříve jest mi mluviti o královských vojácích a o jejich hejtmanovi Pivovi.
Po Mikolášově přepadu se pluk zastavil jenom na maličkou chvíli. Když se Pivo zhostil vzteku a když zvážil příhodu, nemohl neshledati, že je nicotná. Těch několik vojáků, co padlo? Nu, selský národ obrůstá jako vrba a vždy znovu naplňuje svými těly propasti válek a vždy znovu a vždy vesele orá na starých bojištích. Vezmi ďas těch několik mrtvých a vezmi ďas i hraběte Kristiána.
Což jsem ho nenapomínal, aby se nevzdaloval od mé osoby? – řekl si hejtman – to ovšem není hádání se s biskupem, ale šlechtická bitka. Panečku, Kozlík se v tom vyzná, to není jen tak ledaskdo, vy saská hrabátka! Abych byl tak dlouho živ, kolik vám nasolí ran! Ať platí pět za jediný rok, pět za jeden! Ech – řekl si hejtman vposled – co bych se staral o všelijaká vyžlata a o tatíčky ze saských zemí, shledají se o něco dříve u Kozlíka, posedí si do druhého dne, neboť zítra je vyvedu na silnici.
Tu se hejtman obrátil na své vojáky, aby si dodal ducha a aby mu přisvědčili, že se vše přihodí, jak byl řekl. Starší z vojska jako na znamení k němu přistupovali a radili se, co by měli učiniti, a jmenovali hned to a hned ono. Někteří příchozí se počali mezi sebou hádati, a věru padla tvrdá slova. A tehdy se ujal slova sám Pivo a řekl: „Nedbám na vaše hádání, mlčte! Půjdeme po stopě loupežnického vlčete bez zastavení. Jezdci, již nám vjeli do kožichů, to byl jen Kozlíkův podjezd, chlapík sám sedí někde na hůrce a opevňuje se zásekami. Dojdeme do jeho ležení zajisté před večerem. Není třeba něčeho se obávat. Až Kozlík přehlédne naše vojsko, vydá svůj meč a nepomyslí na bitvu!“
Kéž by tomu tak bylo! Ti, kdo šli za Kozlíkem, přisvědčovali, ale proto nebyla jejich pozornost méně bdělá. Šli opatrně a pluk sám byl ještě opatrnější. Stopa Mikolášova je zaváděla všelijakými necestami, tu se vracejíc k potokům a k houštinám, tu k srázu, tu k propasti.
Kolem čtvrté hodiny stanuli pod Kozlíkovým táborem. Již se ozývá křik, křik loupežníků a křik vojska. Kozlík a Pivo čekají, co si počne nepřítel. Loupežníci jsou ve výhodě, avšak je jich tak málo. Královský pluk je pětkrát tak četný. Mikolášův čin nad hlubokou cestou, čin, který takovou měrou povzbudil vojsko k hněvu a k boji, je dosud v živé paměti. Chtěli by ztrestat drzouny a ukončiti toto žertování. Pivo však váhá. Má nocovati v lesních podrostech za přívalu dešťů, má rozbíti stany v této bažině, či má dáti pokyn k útoku? Za dvě hodiny nastane soumrak.
Hejtman velmi dobře věděl, co dluží svým vojákům, a rozhodl se učiniti to, co si sami přejí. V jeho pluku sloužili dva či tři chlapíci, již se měli jak náleží k světu. Rozmlouvali právě mezi sebou a hejtman k nim přistoupil, aby naslouchal.
„Zdá se mi,“ řekl prvý z nich, „že náš hejtman nebude otálet. Vezmi to hnízdo útokem, hejtmane. Je čas učiniti konec s posměváčky. Noc nám nedopřeje spánku a jitro bude horší večera.“
„Jakže,“ odpověděl druhý zbrojnoš odvazuje helm od luku sedla, „chceš říci, že nás budou ta chlapiska zaměstnávati déle než dnes? Ti mají již na kahánku a věru na tom nesejde, kdy se nám uráčí jim odzvonit.“
Pivo poodešel k lučištníkům a odtud k oddílu vozů; duch vojska byl lepší, než tažení zasluhovalo. Ovšem, vozatajové toužili po domově a chtělo se jim spát. Jak jinak, vždyť to jsou sedláci.
Pivo rozeznával, že má vojáky k rozhodnosti spíše stud a přání, aby se již nazítří rozešli po noclezích královského města, než statečnost. Viděl své chlapy chátrati a bylo mu jich málem líto. Leckdo měl namrzlé ucho, poleptanou kůži, bělavé konečky prstů a sněhovou růžičku na nose. Břicha jim splaskla, bývaly to nádherné kokardy a uváděly v úžas krčmáře a sedláky při špižování a běhny v kostelích, když si chlapisko zasunulo palce za opasek. Bývaly to nádherné kokardy! Skýtají dost místa pro řádné sele, a zatím se v nich prohání ubohý pšouk. Pivo byl rozhodnut a rozkázal kornetovi, aby zatroubil.
Vzápětí se ozve hlas trubky a Pivo ve jménu krále má loupežníky k tomu, aby vydali své zbraně. Kozlík neodpovídá.
Čemu důvěřuje, nač se blázínek spolehl? Druhé vyzvání hejtmanovo zůstalo rovněž bez odpovědi.
To vše je jenom protahování smrti, toť mazanina hrůz, neboť poslední hodinka již nastává. Obraťte svůj meč, nešťastníci, za Pivovým bachorem stojí právo a holomci práva. Doufejte v spravedlivé odsouzení a vrhněte dolů své meče. Vždyť to, co nastává, není bitva, ale jateční řež a jateční porážka. Vojáci jsou chtiví krve, vidím pod pancíři a pod brní škubati se jejich srdce. Některá poskakují a zlost jimi hýbe, jako hýbe vítr plamenem svíce.
Vojáci, vojáci ze řemesla! Ach, věrnosti, která na sklonku týdne přicházíš na svůj peníz, vy nádeníci meče, vy žráči vepřů, vy krysy v špižírnách, vy, jejichž hříchové platí za čest a slávu zakřivujíce se podél helmice jako ohnivé péro. Vy prodavači smrti, vy loupežníci, jejichž svévole byla učiněna právem! Vám se vzdáti? Nikoliv! Bůh nedopřál Kozlíkovi ani jeho synům smrti, jaké si přáli. Nepadnou v bitvě, kde běží o říšské věci, nepadnou v šarvátce při únosu dívky, ani pro svaté náboženství, nepadnou bojujíce pro urážku. Tato bitva je sprostá, jako jsou sprosté rvanice s pacholky. Ale nic naplat, nikdo z nás si zajisté nevolí způsoby smrti. Kozlík a mnozí z jeho synů padnou poněkud znechuceni vojskem, jež nezasluhuje svého jména. Doufejme však, že se jim dostane po dobrých ranách.
Zatím se hejtmanovo vojsko rozdělilo na šest sborů. Pivo chtěl, aby polovina postoupila na úbočí a vryla do svahu tolik zářezů, kolik dostačí. Byla sháňka po lopatách, avšak nalezly se snad tři, snad šest, ale nikoliv více.
„Nezbývá, než abyste užívali mečů a sudlic. Hrabte a kopejte vším, co je způsobilé k hrabání. Vezměte kůly, vezměte palice, budete zarážeti do země dřeva tak, aby mezi nimi nebyly delší mezery, než je loket.“
Vojsko se hnulo. Bylo slyšeti bezpočet hlasů. Oběma tábory se ozýval hluk a vykřikování. Žebř a provaz! Tu někdo přináší bidla, tu vlekou klády. Je viděti jakéhosi holobrádka, který se šklebí jako potvůrka, jiný vzdychá a opět jiný mává rukou a vykřikuje rady, na něž nikdo nedbá.
V povaze válek je hluk, Pivo řve nejvíce, řve a jeho hlas vrhá vojáky hned sem, hned tam, jeho hlas vypravuje o obludnosti útoku. Hejtmanství! toť skvostná záminka učiniti sprosťáka pánem.
Nuže, již se stalo, že první skupina vojska stojí u paty vrchu. Již stoupá vzhůru. Nejvyšší řada se krčí za pavézy, ostatní pracují. Hle, kůl nad hlavami lidí, hle, řetěz oblehatelů a opět koníčka, který se vzpíná větře smrt.
Zdá se mi, že slyším hukot prokleté vůle vražditi, odkud vzchází ten hlomoz?
Rach, rach, rach! Krá a krá a krá! Svatý Ježíši, kdyby se někdo zeptal vojáků, co to činí, nemohli by mu odpověděti. Kdyby se někdo zeptal loupežníků, vycenili by v údivu své tesáky. Všichni jsou skloněni k své zbrani, jsou přitisknuti na svoji zbraň, zajíkají se záštím a jejich duše říhá, nemohouc již plakati, a jejich duše drápe do spodiny mozku a do stěn ubohého těla jako jaguár, jehož klec přihořívá.
Hle, uzda války se obrací vzhůru. Vojsko padá a vstává, padá a vstává. Již stojí dvacatero dřev, již vlekou dvacatero žebříků. Slyšte to řvaní a hulákání, ó zpívající chřtán, ó chraplavá píseň, ó píseň. Ejhle, pole bláznů, pole králových holomků, pole nejknížečtějšího vojska. Jsou v ohni vzteku a tento vztek je přepadá vždy v pravý čas, vždy, kdykoliv se uzdá hejtmanům, kdykoliv kornet přiloží svůj roh k ústům.
Vážení pánové, dříve než si krkavci a vrány naplní vole rozpojenými údy a těly tohoto vojska, vyslechněte kratičkou úvahu bláznovu.
Ten chlapík se narodil mnohem později a za časů, o nichž povídka vypravuje, pobýval na houbách hluboko mezi azurovými skalami a lesy. Nechtěje nikomu sloužiti zůstal chud, otrhán a bez cti. Platí za ztřeštěnce, byl však moudrý a napsal knihu, jež se dochovala.
Nuže, co praví tento jasný duch?
Praví, že prvopočáteční příčinou všech válek je nezměrná a zvířecí blbost. Ve veliké nouzi, praví dále náš zedraný mudrc, se bráníváme, jako se brání medvědice, a opět jindy ve veliké nouzi se vrháme na své bližní, a tu jsme podobni rysu. Vy a já chválíme za tyto počestné schopnosti Boha, ale on mu klne. Jakžpak by potom neklnul lidem, kteří si osobují právo oblékati nás jako rysy a přiostřiti naše drápy, aby se tím více podobaly rysím drápům? Jakž by jim neklnul, když vychrstli na toto odění něco slavných barev a smočili korouhve ve džberu krve a vdmychli ubohým vojskům vědomí slávy?
Copak to máte se slávou? Slavný je život či lépe dílo, a smrt je hnusná. Špatný hospodář mýtí lesy na pahorcích, špatný král vede války, špatný básník mluví o zkáze. Mír, mír, mír! Dejte si zajít chuť, vy duše příliš hrubé, vy směšní troupové s mečem při stehně, dejte si zajít chuť. Pravíte: buben, a já odpovídám: svatba! Ba, namouduši, přiznám vám něco básnivosti, neboť stínajíce a zažehujíce a rozbíjejíce nástroje míru zakoušíte něco ze závrati tvoření, ó básnící ďáblové. Když se vaše samičky nasytily vosku na knírech, budou olizovati s tím větší chutí rány a krev na jizvách, neboť krev je nádherná! Toť pars pro toto, toť obraz v špatném sledu, který jste ukradli loupežníkům. Oni jsou nutkáni k rvačkám a vy se rvete na pobídku, oni budou ztrestáni na hrdle a vy se obohatíte a budete povýšeni a chváleni za své zabíjení. Oni jsou zvěř a vy jste pacholci katovi. Lépe je býti loupežníkem, jenž má duši rysí a čest rysí, než hejtmanem, jehož tvář je lidská a chrup psovský. Hra loupežníků je sprostá, avšak nazýváme ji pravým jménem, nuže přiznejte barvu i vy.
Jen strpení, vidím, jak se naparujete a mluvíte nosem, říkajíce, že jste vykonavateli králova soudu a spravedlnosti. Jde o bezpečnost silnic!
Bah, vy jste všichni stejní pobertové! Jen ozbrojte chlapy po vesnicích, neboť především chlapům patří zbraň, a uvidíte, jak vám i loupežníkům jednou ranou spadne kohoutek. Jen se netvařte tak ctnostně, jste všichni jednoho stavu.
Onen bosácký mudřec, který toto vše řekl, namluvil mnohem více řečí, ale aby ho ďas sledoval na jeho cestách. Vraťme se k vypravování.
Pivo útočil a Kozlíkovi lidé se bránili ze všech sil. Loupežníci i vojáci dobře umírali, tu vydechl duši někdo na straně králově, tu na straně zbojníků. Šlo jim to k duhu a ještě umírajíce pořvávali. Sníh na svazích ustoupil černi prsti a rudé barvě krve. Krev se pěnila vystupujíc z úst a stékala crčkem podél chromých údů.
Vojáci již stáli v polovině svahu a prvý žebř dosahuje již k zásekám. Loupežníci přidržujíce se lana a houžví sbíhají dolů. Již si leží ve vlasech, již leží v strašném objetí. Je viděti blýskavici mečů, okrouhlé oko, blýskavici mečů, ohbí lokte, zveselenou tvář mrtvoly a dvojici rukou, z nichž pravá láme prsty levici.
Dva z Kozlíkových synů již padli. Slečna Štěpánka byla zabita probodávajíc jakéhosi ryšavého vojáka. Simon se zřítil zasažen kamenem vymrštěným z praku. Dopadl mezi vojáky s roztříštěnou hlavou, ach, bylo mu patnáct let.
Staly se věci strašné a věci žalostné, avšak daleko nejžalostnější je smrt nejmladší Kozlíkovy dcery. Chudinka! Jan jí rozkázal, aby svalila několik kamenů z pokraje srázu. Byly přichystány, a jakkoliv nemělo děvčátko valné síly, přece jimi mohlo pohnouti z místa. Žel, opřela se do nich, jako se opíráme do zdi.
Ejhle amazonku, ejhle nešťastnou holčičku, padá střemhlav, padá na místě, kde není leč skála.
Vykřikla, jako křičívají děti, ale již ji vidím vstávati, již se zdvíhá, již běží proti stráni. Jakýsi voják ji udeřil do ramene, je příliš slabá, aby mohla zápasiti, a pláče. Vojáci ji vlekou, mají plné hrsti jejích vlasů a vlekou ji k jízdě, jež stojí opodál.
Jak s ní naloží? Bude přivázána.
Maličká loupežnice neslýchala leč o loupežnických věcech, přeje si účasti na krvavém díle a zvedá nůž. Zvedá nůž, jejž kterýsi voják pohodil ve spěchu bitvy či v úzkostech poslední hodinky. Nikdo ji nevidí, nikdo si nevšímá maličké holčičky, která se zajisté bojí.
Jakže? Není ta maličká ďáblice? Nepodobá se svému otci a svým tetám? Hle, již drží nůž, již si vyhlédla, jak se obrátí, již se vrhá na hrdlo vojákovo. Nešťastník, přijímá smrt z ruky housete právě tak, jako náš starý soudce přijme a strpí vyplísnění od nejmladšího andělíčka a bude zbit pranepatrnou peroutkou.
Toť se ví, chlap s výkřikem padl a válí se po zemi. Vražednice klečí a odříkává slova modlitby, zdá se mi, že pozbyla síly, aby se bránila. Zdá se mi, že nevidí. Prostor kolem ní je zprohýbán jako šátek. Vojáci křičí. Vidím meč, který míří na krk pacholátka. Ach, odvraťte se, vážení pánové! Skoro padesát lidí bylo tehdy zabito, padesát vojáků a loupežníků, ale není truchlivější smrti nad smrt tohoto dítka. Bylo sťato.
Nyní se udál třetí a čtvrtý a pátý výjev této bitvy. Pivo byl raněn a vyplivoval drť zubů, nyní padl Jan, nyní se zřítil Kristián a zůstal ležet. Ó hodinky bitev, ó lkáníplné hodinky! Komu je třeba krve a hrůz? Jste sběř! Jste sběř! Nebesa burácí ošklivostí a svatý Jiří podupává. Fi na vás, vy lůzo!
Kolem šesté hodiny, když se snesl soumrak, byla bitva pro loupežníky ztracena. Pivo stál na pahorku. Mor na něj, mor na starého práče! Loupežníci zanechali všechno své zboží a utíkají. Utíkají na koních. Leckterý chlap chová v náručí pacholátko, leckteré dítě se přidržuje opasku loupežníkova sedíc na koňském zadku. Paním byli dáni koně nejbystřejší. Kozlík a všichni ostatní zdržují vojáky bráníce se z posledních sil. Konečně se i oni vrhají ze stráně.
Poslední rána, poslední bodnutí. Kozlíkův hřebec se vzpíná, jezdec jej nestrhl, a již se s ním válí a již se lámou údy loupežníkovy a hřebcův hnát. Toho nešťastného skoku! Kozlík chtěl býti poslední, jako se sluší na dobrého vůdce, a hle, co se mu přihodilo, upadne do zajetí! Bude jat a oběšen!
Jeho synové jsou dávno pod vrchem, utíkají, nic nevědouce o zlém neštěstí. Mikoláš je již daleko napřed, ale zastavuje se, aby zvedl dítě, které spadlo z koně. Míjí chvilička. Mimo dívku a loupežníka se již přehnala utíkající smečka, pravím mimo dívku a loupežníka, neboť Marketa Lazarová je se svým milencem.
V kterési knize stojí psáno, že je láska učitelem úsměvů, to není hloupé, na mou čest! Mikoláš si osvojil jakési usmívání a otíraje krev z obličeje malého chudáčka činí podle nového zvyku.
Marketa zabalila chlapci hlavu do šátku a teď již nasedají na kůň. Ach, doposud nebylo prolito dost krve. Právě když nasedli, stihli je dva vojáci. Mikoláš bodl jednoho z koní a nestaral se již o jezdce, jenž se zřítil zároveň se svým zvířetem. Druhého pohůnka králova Mikoláš však ťal přes stehno a rozdrtil mu přesilnou kost. Ten raněný člověk pak již nikdy zpříma nechodil ani zpříma nestál.
Teď věru mají naši milenci nakvap, neboť vidím jiné dvojice spěchati na místo srážky. Mikoláš je postřehl ještě včas, zmocnil se nepřítelova koně a rozkázal Marketě, aby ujížděla ze všech sil. „Pospěš si,“ vykřikl loupežník na svoji nevěstu a sám dopadl na hřbet koníčka, až se ten chudáček zatřásl. Sotva byl Mikoláš v sedle, již zvedl meč, aby se opět bránil proti těm, kdo na něho najížděli. Hnul se jim v ústrety, jeho kůň cválal a koně vojáků běželi tryskem. Ty náš dobrotivý Pane, bojím se, že bude rozdrcen jejich vahou, bojím se, že bude zabit dříve, než došel spásy a poznání pravdy. Je to loupežník a žil, jako žije rys a vlk. Dopřej mu, aby zvítězil, aby vyrazil duši z těch chlapů!
U všech všudy, kdo by se toho nadál, že královi vojáci mají tak nezměrnou chuť zůstat naživu? Vy chlupáči, vy byste zhltli kajícího se hříšníka i s ostruhami. Ale kdežpak! Ještě držíme svůj meč a náš obličej rudne silou.
Mikoláš uskočil jezdcům z cesty a tu, jak jeli příliš rychle, se stalo, že nemohli naráz zastaviti svůj běh. Bůh dopustil, že se rozptýlili a že je Mikolášova zuřivost zbíjela jednoho po druhém. Onoho dne upadl do zajetí Kozlík a mnozí jeho synové byli pobiti; mimo tato neštěstí se již nepřihodilo nic pamětihodného ani těm, kdo byli na útěku, ani těm, kdo je pronásledovali, ani těm, kdo setrvali sbírajíce kořist. Mikoláš schytal vojenské koně a odjel za svými bratry.
Vypravování jej neprovází.
Pozornost, kterou skýtáte těmto příhodám, nechť se vrátí znovu do bitvy k onomu okamžiku, kdy Mikoláš se svými lidmi přepadl část hejtmanova vojska. Vzpomínáte si, že hrabě Kristián a Lazar byli zajati v jednu chvíli. Nuže, co se s nimi stalo? Vzácní pánové, oba starci klusali podle koní majíce na krku smyčku. Loupežníci se pranic neohlíželi, že se provaz napíná, a spěchali za svým cílem. Pomoz Bůh nešťastným dědečkům! Nikdo s nimi nemá slitování. A přece! Mikoláš se ohlédl, a vida je pokryty blátem a sněhem (neboť padali jako děti nenavyklé chůzi), poručil, aby přeťali jejich pouto.
„Řekni mi svoje jméno,“ děl, přibližuje se Kristiánovi.
Hrabě mu odpověděl vkládaje do svého hlasu všechnu naději. Tu se stalo, že se loupežník rozpomněl na noc, již prodlel v poutech. Zjevil se mu řetěz vězňů, mladičký Kristián a Marketa Lazarová. Byl šťasten jako rybář, jehož síť se naplnila. Byl šťasten, že se věci změnily, že vleče mezi svými hřebci ty, kdož jsou očekáváni. Vracel se jako muž, který přináší dar. Byl šťasten a obrátil Lazarovu hlavu k sobě, opakuje Marketino jméno. Avšak Lazar byl blízek pláči. „Dejte jim koně,“ děl vposled udivený loupežník, „dejte jim koně, ať se rozveselí, dejte jim jísti, dejte jim vše, co jejich srdce ráčí!“
Ach, vy blázne, copak to máte ve svém pytli? Ohryzanou kost! Cítíte se bohat rozdávaje a spravedlnost rozšiřuje vaše čelo. Vy bloude, váš výklad zkrušuje čtenáře, který zná lidské mysli.
Slýchávám, že jsou mořští živočichové, kteří vůkol sebe zbarvují vodu tak, že je po chvilce modrá či růžová či hnědá. Barviti moře! Barviti čas! Jakže? Nepropůjčuje duch svůj odstín lidským skutkům? Kdeže jest čirost pravdy?
Jistota, s níž jsem počal vypravovati, se ztrácí a věru již nevím, smím-li přikyvovati jarosti loupežníků, neboť Lazar pláče. Smrt ve rvačkách nerozteskňuje, slzičky milenek, které oplakávají panenství, vámi nehnou, avšak nářek starců? Není to vaše pře? Nebyla vaše naděje vykradena právě tak jako naděje tohoto Lazara?
Básník, jehož se znovu dovolávám, řekl, že se mnozí z nás podobají povříslu, které zachovává tvar a podobu kruhu, jako by dosud obkružovalo pas ztraceného snopku.
Věru nevím, jak se věc zalíbí poraženeckému vkusu, ani jak se zavděčím mudrcům u kamen, ale přidržuji se Mikoláše, přidržuji se toho sveřepého chlapa, abych pocítil nádherné žilobití pod jeho kůží. Nastokrát žel všech nešťastných, avšak tomuto vypravování se zalíbilo v Mikolášovi, ať je třebk ukrutník.
Když byli loupežníci již blízko tábora, sesedli z koní a stoupali do příkrého vrchu. Již je zhlédla Kozlíkova stráž. Již je slyšeti hluk zbojníků. Hrabě poslouchal, a rozeznávaje veselost v těchto zvucích, nabýval znovu naděje. Přidal trošíčku do kroku a předešel Lazara, který na rozdíl od tohoto otce váhal. Chudinku stisňoval loupežnický hluk, byl věru strach, že se Marketě vede zle.
Vážení pánové, dočista nevím, jak se přihází, že vraha děsívá vražda a zloděje zlodějny. Lazar byl přece poberta, bůhví, kolik posmejčil dukátků a kolik objal dívek, když byl ještě mlád, ale teď z upřímného srdce vzývá Ježíše Krista a volá po královských zákonech. Nechť si však je takový či onaký, slyšeli jste jej mluviti. Nyní je řada na hraběti Kristiánovi. Ať se zvedne a ať dí svému synovi i loupežníkům vše, co se jim rozhodl říci.
„Můj synu,“ pravil přemáhaje bolest, „nalézám tě na zlověstném místě jako pekelníka, nalézám tě nezraněna a bez pout. Vidím jasně a rozeznávám jasně? Jsi to ty? Jakási běhna se dotýká tvého ramene a co chvíli tě líbá.“
Mladý hrabě odpověděl tak, že z jeho odpovědi snadno poznáváme nevinnost mladistvých lásek a tělesného obcování. „Tatínku, ty jsi se zmýlil!“ řekl Kristián, „to není nikdo jiný než Alexandra! Je to moje žena.“
Jak snadno uzavíráme sňatky, je-li nám devatenáct let.
Chtěli byste slyšeti, co na to odpověděl starý pán? Rozumí se, že lál a že se synáčka pěkně zřekl. Vidím, jak se mu otřásají ramena a jak jím zmítá hněv a samolibost starců. Co naplat, svět nic nedá na jeho rozvahu ani na zlost. Stalo se, že je Alexandra těhotná. Nezaměňujte věci života za vřavu hříchu, nestrašte milenců! Hle, Kristián neví, co by odpověděl, stydí se, a Alexandra je tichá, je tichá a čeká, co se stane. Potlačuje svou hrdost a slyší chvatný krok hněvu, jenž jde blíž a blíž. Ještě jen maličko milenec pochybí, stařec maličko zvedne ruku, a Alexandřin obušek dopadne na jejich hlavy. Věřte mi, že se zlomí tou ranou, neboť Alexandra je loupežnická dívka a dobře vládne zbraní loupežníků.
Bylo rozkoší viděti, jak postihuje smysl cizí řeči, bylo rozkoší viděti, jak jí stoupá krev do tváře, bylo rozkoší viděti její paži, rameno a zápěstí. Je připravena.
V tu chvíli Kozlík a Lazar právě domluvili a Kozlík se chce otázati Kristiána a volá sem i biskupova sluhu.
„Pověz ve svém jazyku, že chci, aby hrabě odpovídal, proč chodí s hejtmanovým vojskem.“
Alexandra se nadála, že vyslechne dobrou omluvu, a váhá s pomstou. Všichni poslouchají a tři Němci, střídajíce se v řeči, rozprávějí mezi sebou. Nyní pak mluví sluha:
„Pane, hrabě Kristián přichází s královským listem. Král káže, aby hejtmané a města a vesnický lid a všichni, kdo mu jsou povinni poslušností, byli hraběti ku pomoci. Hledá svého syna. Hledal jej dlouho a nalezl právě u tebe. Nebude ti odpovídati, dokud jej nepropustíš.“
„Král,“ řekl opět Kozlík, „je pánem nás všech, ale válka je pánem králů. Válka je soudcem mojí pře. Viděl jsi biřice, který mě hledal s půhonem, či vojáky? Nebuď pyšnější, než se zajatci sluší. Rozbiji pluk a budu mluviti s královými vyjednavači před Boleslaví. Možná že budu poražen a zabit, nevíme, co nás čeká. Stane se po právu vítěze, avšak ty roztrhni a pusť svůj list, ať jej unáší vítr. Řekl jsem, že je válka, a nemám písaře.“
Tu se Alexandře vysmekl obušek z ruky, nechť si leží, kam dopadl. Byla si jista svým Kozlíkem, jenž nepopustí a odvrátí od dcerušky neštěstí i pohanu.
Hrabě se skrze svého sluhu opět otázal, co pán loupežníků zamýšlí učiniti s poddanými císaře, a Kozlík mu odpověděl týmž prostředníkem:
„Král vládne krajem až k pomezí. V tomto lese, který je můj, uslyšíš jeho trouby, avšak co vím o císaři? Nic! Neposlouchám!“
Hrabě Kristián byl vzteklý muž a nad jiné vyhlášený hrdopýšek, rozhněval se a hněv ho vrhal proti Kozlíkovi, jako nás vrhá hlad na sýpky. Mluvil páté přes deváté a věru se nesluší, abychom poslouchali, co říká.
Nyní však nastala chvíle Alexandřina milence; pobádán ostruhou otcova hněvu chtěl něco říci, ale sluha se zdráhal opakovati to, co si přál. Jak se zachová? Políbil svou milenku na ústa, vzal meč a stojí po Kozlíkově boku. Je zajedno s loupežníky.
Starému hraběti svázali ruce. Stál opodál svého syna, který překládá zbraň z pravice do levice a hledá tiché slovíčko usmíření. Je viděti Lazara a Marketu Lazarovu. Hle, truchlivý výjev, hle, zhřešivší dceru a otce, jenž jí klne.
Náš duch je tak snadno šálen. Rozpoznávám vzrůstající přátelství pro oba starce, ale není křivda, která se jim děje, klam? Zasluhují lepšího osudu? Ach, cožpak my víme, jest však nad pochybu, že jeden byl licoměrník a druhý hnidopich.
Za nedlouhou chvíli po těchto rozmluvách a nedlouho potom, co byl Lazar odešel, uviděla Kozlíkova stráž, že se blíží vojsko. Loupežníci na obrátku zapomněli na zajatce a s křikem a spěcháním se měli k bitvě. Jejich srdce přihořívala horlivostí. Již je viděti jízdu, již se královská pěchota řadí pod návrším a již zaznívá hlasatelův roh.
Zbojníci tisknou úžeji své zbraně, luk k prsům, meče na tváře. Dech litice jim zkalil rytířská hledí a po jejich brni bych mohl psáti prstem. Slyšte, lučištník se dotkl tětivy, jež zní jako muška vašich snů, jako čekání a bzukot kostky, která v hernách se otáčí kolem vlastní osy. Vypadněte již proti sobě.
Vypravování se vrací k tomu, co již bylo řečeno.
Nyní se stane vše, co se stalo.
Ušlechtilý Pivo se blíží k pahorku a tasí meč, meč králův. Srdce starého hraběte Kristiána se šíří. Vizte s ním tu dobrou pěchotu. Jejich břicha vydechují zároveň s hrudí jako břicha mlynářů a břicha příslušníků jiných počestných cechů. Mají mastné kapsy a kolem límců políčka potu. Jsou švarní jako krčmář od Svatého Apolináře. Toť vojenský lid, v němž se hraběti zalíbilo. Toť lid nesoucí ve svém volátku naději, tak jako ptactvo nosívá zrní.
Ach, vy pupkáči, vy měchy křiků a chrápajícího spánku, jak jste líbezní! Jaká záruka práv!
Kristián se nezdržel úsměvu vida úpatí vrchu pokryto pracemi těchto chlapíků a znovu si přál, aby jim Pán Bůh dal vítězství a vnukl takovou sílu, jíž se nic nevyrovná.
Tohle je podařený žert! Loupežníci mě jali, a dříve než uplyne hodina, budou sami jati hejtmanovým vojskem. Bůh pevně drží svoji vladařskou hůl a dobře vládne nad svými hrabaty! Vidím, jak Pivo útočí. Vidím, že ten spratek, který mi vázal ruce, je zabit. (Vězte, pánové, že to byl Simon.) Vidím, jak jeho zpřeházená útroba kouří. Vidím trojnásobný pád chlapů a svištící meče vojska, jež bijí jejich hlavy. Vidím vyžlátko řítící se shůry dolů do středu vojska. Vztyčuje se jako opovržený hmyz a mává dýkou. Pošlapte ji koněm. Ať scípne rod čarodějnic a chocholatých bláznů!
V tu chvíli padla hlava devítileté slečny Drahomíry.
Kristián na chvíli ztichl, a když se obrátil, spatří svého syna, jenž napíná luk a nevypouští šípů. Jest mi vypravovati věci, které se nezdají uvěřitelny. Ale nechť se stane zadost pravdě. Lučištník plakal. Po jeho tváři stékaly slzy a Alexandra se od něho odvrátila nikoli snad s pohrdáním, ale se strachem. Zdálo se jí, že jde o truchlivé třeštění, jež přeskakuje z člověka na člověka. Před krátkou chvílí viděla Marketu Lazarovu, která pohlíží se sladkým úsměvem na zkrvavený sníh. Alexandra se pokřižovala a vzavši meč do obou svých rukou vběhla do vřavy vojáků. Zabila nejednoho za této bitvy.
„Bože,“ řekl starý hrabě, „chceš, aby tato litice byla tvou ženou? Kdybych měl ruce volné, prohnal bych jejím hrdlem oštěp.“
Kristián nic nedí, otvírá svoji pěst a pouští hrst šípů. Jeden jediný se zabodl do sněhu a zbytek se válí na zemi. Kristián je pošlapal a jsou již věru k nepotřebě.
Nyní mluví otec k svému synovi, jako mluvívá dospělý muž s dospělým mužem. Chválí mu saskou zemi a saské hrady. Slovo za slovem mu ukazuje otcovskou lásku a panny, jež žijí v mlčení.
„Nešťastníče,“ praví, „nastup v dědictví a nedej, abych zemřel zděšen.“
Dobrá, tvůj syn tě slyší a učiní ti po vůli.
Boj zuřil s novou silou, hrabata měla tedy pokdy. Kristiánovo pouto je přeťato, ale stařec si žádá, aby provaz ovinutý na zápěstích zůstal nedotčen. Což kdyby vzbudil pozornost loupežníků? Věc je hotova, ale její strůjce utíká pryč a nechce se vrátit. Popadl luk a šíp, který mu vyhradila smrt čekající na jednoho z královských vojáků. Teď vypustil střelu. Vizte ten crček krve, vizte to užaslé oko a pád. Již zítra Kristián v neskonale traplivém vyšetřování svých činů se rozpomene na tuto chvíli a bude křičeti úzkostí. Přejte mu útěchy, neboť je na svá mladá léta velmi nešťasten.
Boj se chýlil k svému konci. Paní Kateřina viděla, že přišel čas odděliti od pokladu věci nejpotřebnější, a rychle to učinila. Ženy vázaly svá pacholátka do roušek a do sítí. Obkročovaly koně a Kozlík jim ukázal cestu. Nejpříkřejší svah vrchu byl mimo válečné pole. Hle stezičku záchrany, kterou střeží dvě řady chlapů. Dvě řady! Není jich více než právě šest. Alexandra poslouchá a Marketa poslouchá, avšak Kristián se nemá k činu. Jeho otec se zmocnil meče a neskrývá, že je prost pouta. Zdržuje synáčka, křičí a mává loupežnickou zbraní. Alexandra však nutí svého milence k pospěchu, tu starý neduživec zvedá ruku, aby ji zabil. Dívka je rychlejší a udeří hraběte obuškem rovnou do prsou. Kristián padá a milenci utíkají.
Bože, jaký žal počítati mrtvé! Alexandřin hřebeček se jich děsí a skáče popuzen. Tři bratři leží tváří k nebi, ach, podoba třikrát opakovaná, tři brady rozdělené důlkem, tři velikolepé nosy, jež snadno poznáte. Kdo jich nelituje? Kristián! sveřepý hrabě, jenž vstává z mrákot.
Jeden z posledních sestoupil Mikoláš, jeho kůň padl na zadek a zůstavuje za sebou závratnou stopu. Toť pekelný sráz, ale u paty svahu je nad něj děsnější místo. Pod úbočím se černá nové tratoliště a podle něho leží dětská mrtvolka s rozhozenými údy. Mikoláš přejel, Bůh jej provázej!
Stalo se, že mladý hrabě Kristián seskočil dolů na zem dříve, než Alexandřin kůň dosáhl pokraje skaliska.
Žel, Alexandra se již nemůže zastaviti, neboť v tom okamžiku cítí svist prostoru a mráz, který běží po páteři až k mozku. Cítí závrať pádu, dopadnutí a smyk, z něhož se procítá jako ze mdloby.
Jaký žár a jaká živost byla v tomto útěku, jaké odhodlání! Po několika skocích, když kůň opět dosáhl rovné země, Alexandra poznala, že se Kristián vrátil.
Domníváte se, že mocné dojetí stráví sílu dívčina srdce, bojíte se, že jí dojde dech? Nikoli, jede dál a dál. Je plna zármutku, ale protože je dcerou Kozlíkovou, necítí nežli hněv a její obraznost beztak obludná se rozjitřuje představou pomsty. Ach, porušená podoba Kristiánova bude vytržena z tohoto srdce.
Amazonka bije koně, který klopýtá, bije koně a ponouká ho k běhu ještě bystřejšímu. Oč je šťastnější než její milenec! Kdo ho utěší, kdo mu řekne povzbudivé slovíčko. Tuším ve skloněné hlavě opět rozjímání, ale neváhal bych rozraziti tlum pochyb, neváhal bych vysoliti mu zároveň s loupežníky pěkných pár ran na zamyšlenou zadnici. Zraditi milenku! Vy byste, pane hrabě, zasluhoval!
Ale nechte jej, ať si posedává po kamenech a žižlá prsty.
Hle, šlechtic vší měrou dokonalejší, než je Kristián, hle, Kozlík! Leží opodál mladého pána a má již duši na jazyku. Ušlo mu mnoho krve, je bledý a má stažená ústa.
Nevím, jsou-li zaznamenány příklady větší neoblomnosti. Kozlíkovi byla zlomena ramenní kost. Kůže a svaly byly roztrženy kopytem, bok rytířův mokval krví, nešťastník se nemohl pohnouti bez hrozných bolestí, ale to vše nezastrašuje jeho ducha. Mocná přetvářka zadržuje výkřiky, mocná vůle jej budí opět k životu, mocná vůle jej má k činu, jehož by se měl varovati.
Po děsném úsilí nalezl nůž. Již vidí přicházeti královské vojáky. Ech, bude mrtev, než dojdou. Opírá nůž o to místo na svých prsou, kde je slyšeti srdce. Nedostává se mu však sil. Tato chvilička tak rozhodná pro další vypravování byla zajisté předvídána a strůjce osudů k ní přivedl po křivolakých cestách Kristiána, snad aby aspoň jedenkrát se zasloužil beránek o vlka. Hrabě svedl s nešťastníkem o nůž zápas a vyrval mu jej.
V tu chvíli dojeli královi oděnci, a vrhnuvše se na Kozlíka, svázali ho. Nikdo nedbá ani bolesti, ani krve chlístající z ran a loupežník jim odplácí stejnou měrou. Spílá králi i jeho vojsku a nežádá si, leč aby ho některý zuřivý voják probodl. Ale co se tak vzteká a co se tak brání, vyvstane v jeho mysli pranepatrná tečka, zrnečko zubatého rozsévače, který je vmetává do lidských mozků, aby vzklíčilo, vydalo lodyhu, listoví a stín. Stín Smrti. To vše netrvá leč krátkou chvíli. Sloupce krve klesají k nižšímu místu a růžový mozek zbělá, jako zbělely zahrady mezopotámské.
Kozlík snad zemřel. Čtyři vojáci si zhotovili nosítka z kopí a z plášťů. Nalili mu něco vína do zprahlých úst a snášejí jej dolů. Jdou tak opatrně, jako chodí služtičky s nemocným neviňátkem, a ti dva, kteří stojí výše než dvojice prvá, přisedají na zemi a plouhají se po zadcích, aby zůstala neporušena rovina úmrtního lože. Složili loupežníka na vůz.
Žije, či zemřel? Žije! Hejtman přiložil čepel před jeho ústa a zaradoval se, vida mlhu, kterou způsobuje lidské dýchání. Zaradoval se a řekl vojákům, že se raduje. Všichni viděli, že tomu tak jest, a měli o raněného dvojnásobnou péči. Starali se a počínali mnohou práci a mnohou rozprávku o věcech loupežníkových, neboť bylo po bitvě, a jako se stává po bitvách, na vojsko přikvačila rozpačitost a roztržitá péče.
Ti dobří chlapi! Teď by z nich nikdo nepromluvil o statečnosti, ani kdybyste mu slibovali ubytovací lístek do královské komory. Zdá se mi, že by se nejraději chopili košťat a do vůle zametali bojiště.
Pryč s krví, pryč s válečným řemeslem! Dejte jim opět spáti podle všelijakých ženušek, ať se vyptávají, zač platí v kraji pšenice, ať si vedou jako moudří lidé. Skýtněte jim času, ať se rozpomenou na slávu praporců a polnic, dovolte, aby se jim v míru zase zježily vousy, aby se rozkročili a aby do nich vešel chvastavý duch.
Vojáci pochovávali mrtvé a mezi ostatními pochovali malou slečnu Drahomíru, která byla sťata.
Nastal již soumrak a první tma. Hejtman rozkázal rozbíti tábor a kuchaři měli připraviti večeři. Byla zabita jedna z loupežnických kravek.
V tu chvíli Kozlík procitl a štěrbinou mezi plachtovím viděl temnou obrubu lesa a vycházející měsíc. Slyšel krok krávy a znenadání spatřil její rohatou hlavu s očima homérských žen. V paměti, jež se hrouží do časů jako studniční okov, v paměti tetované jehlou horeček, v paměti polovědomí, v paměti srdce uviděl shon kolem boků této krávy. Hle, smějící se děti, hle rozpustilce, kterak se tahají a prou o růžový cecík. Každý se ho chce zmocnit, ale nikdo není nad malou Janu.
Vidíte, kravička teď stojí bez pohnutí a obrací hlavu k maličké děvečce. Vemeno hovádka se pod její ručičkou prodlužuje a opět zkracuje, již vyrazil crček mléka a zní o okraj nádoby, již stéká po dětských tvářích. Kozlík zaslechl sten zvířete a probral se k jasnějšímu myšlení. Vzpomněl si, že děti volávaly na zvíře jménem Lasička, a opakoval je jako chlapec.
Jeho vousatá huba vyslovila to jméno potřetí, a hle, přicházejí stádce krav, sbližují se a trou bok o bok, sbližují a opět se rozptylují chřestíce zvonkem a růžky.
Probůh, jsme na Roháčku, vidím čápa klapajícího zobákem a rybníčky plné vody, vidím chlupatý stoh, nepořádnou zástěru sadu, vidím domovní průčelí, průčelí, na němž slunce ukazuje devátou hodinu zrána. Loupežník je doma. Věru, není zde žádných znamení hrůz a nástroje míru se válejí po nádvoří. Vidím hubenou kočku, jež pokukuje po ptačátkách, a loupežník za ní hází hrudkou a tleská. Potom usedne na rybniční hráz, aby lovil ryby. Je slunečno a chlapík mžourá a zkracuje svůj hákovitý nos a dýchá, jako dýše usínající stáj. Vidím hanebně zauzlený poplavek a prstence drobných vln. Vidím, že loupežníci bývají tiší a mírní. Vidím, že bývají lítostiví, neboť víte, co učiní s ouklejem, jenž se třpytí na konci vlasce? Vrhá jej do vody!
Vzácní pánové, byla-li Kozlíkova duše narudlá, měla zajisté blankytný pás a na jejím rameni zůstal jasný dotek mlynáře, jenž nás vine k svým ústům.
Ech, vezmi ďas vypravování o bláznivinách, kdopak má chuť sledovati loupežníka, jenž má takto uzpůsobenou duši. Toť se ví, teď, když trest již tasil svůj služební meč, bude se odvolávati na své rybičky! Vizte zakukleného holomka po boku právoznalců. Stojí tam, meč mezi stehny a tlapu na jilci. Dejme si zajít chuť na volookou krásu!
Když byl již večer, stalo se opět, že Kozlík procitl k plnému vědomí. Chviličku poslouchal, rozeznávaje ruch tábora. Mimo vůz přešlo několik oděnců a jeden z nich se zastavil, aby zvedl plachtu. Kozlík zavřel oči, chlap postál, jako lovci stávají nad medvědem, a jako oni kýval hlavou. Byl usmířen.
Po krátké chvíli uviděl Kozlík opět hlavu, jež se hrouží do jeho temnoty. Věru, mimo tři či čtyři bručouny, jimž není pomoci, zhlédne celý pluk loupežníka. Jeden o něm dí, že nadmíru dobře vládl mečem, jiný, že vodil nevyrovnatelně podjezdy, a opět jiný, že se dovedl ztratit jako špendlíček v žírné louce.
Kozlík chtěl vstát, ale jeho sil ubylo do té míry, že se sotva pohnul. Nemohl již věřiti na útěk, a tu mu bylo útěchou představovati si, jak jeho synové utíkají a jak jeho ženské utíkají.
Viděl kypící a rozpleskující se zadek, cíp pláště, vlající vlasy a koneček povijanu, viděl svou chasu utíkati, jako by ji andělé vedli za ruku. Tyto myšlenky křísily starobylé nadšení loupežníkovo, usmíval se a přes úpění zhroutivšího se těla byl vesel.
Prozřetelnost drží vždy ve svých rukou vlákno osnovy, kdoví k čemu je to dobré, kdoví jak vzácnou smrt nechystá těm, kdo utíkají, a snad právě jejich pronásledovatelé bídně zahynou. Odmyslíme-li si neblahou ránu a zákon, jenž trestá na hrdle Kozlíkovy skutky, pak věru není proč naříkati, neboť všechna vítězství loupežníkova předvídala tuto porážku. Porážku, jež není beze cti.
Již neobnovíme výbojů, za něž se sedí v šatlavě, již jich neobnovíme, ale ani v míru není veta po statečnosti, Kozlík se dá přemoci leč smrtí.
Zatím noc pokračovala a bylo již deset hodin. Tábor spal. Nechť si tedy spí. Nechť stoupá povodeň noci.
Hrabě Kristián a mladý hrabě Kristián seděli ten večer a tu noc po bitvě u ohně. Starý si rovnal záda a třel si nos. Proklatě, kterýsi neomalený loupežník jej natřel jednou ve směru padajících slzí a podruhé v rovině huby. Bůh ví, že si toho ani nevšiml! Ach, tato povrchnost neučiní bolest méně palčivou. Hrabě stenal, a když bylo slyšeti jeho naříkající dech, jeho syn potrhl rameny a vstával. Bylo jasně viděti, jak mu rudnou uši. Potlačoval jen stěží vztek. Takhle se, hrome, fňuká?
Pan hrabě Kristián by nejraději posadil pana hraběte staršího Kristiána do štoudve s vodou. Milý hochu, učiňte, aby vám hněv neprodlužoval pravice do nemožných délek, vidím, že máte předlouhou paži byzantské světice. Svědí vás ruka? Přiznejte se, že se stydíte spíše za sebe než za svého otce. Vy lehkomyslníče, vy licoměrníku, hledá vás milenka! Její oči jsou rozšířeny tmou. Chodí po nočním lese a volá: Kristiáne! Kristiáne!
Když táhlo k půlnoci, vzal mladý hrabě svůj meč, a s nikým se nerozloučiv, odešel z hejtmanova tábora. Chtěl vyhledati loupežníky.
Není mi nejasno, že Bůh zmátl mysl tohoto Kristiána a proměnil ji právě tak, jako hospodář proměňuje kohoutky na kapouny. Kristián jakživ nevěděl, co má udělat. Hned si přál to, hned ono. Býti hodným synem a opět milencem. Rytířem v krásné brní a na obrátku loupežníkem, jenž nemá leč obušek a loupežnickou pýchu. Hned by chtěl býti líbezným malířem, hned mnichem, hned poustevníkem či vojákem svatého hrobu či španělským otrokem, jenž pije ze skořepiny, či tulákem či králem v Sasích. Kdo se vyzná v bláznivé mysli?
Kristián jde lesem a pláče, křičí a pláče. Vykřikuje Alexandřino jméno a naslouchá, kdy se již ozve radostné zavolání: Kristiáne! Jsem zde, můj miláčku!
Hrabě chodil až do bílého dne a nenalezl věru nic k snědku. Hanebná končina! byl na cestě od půlnoci do svítání a od svítání opět do noci. Zemdlel a chtělo se mu pít, a žízně přibývalo víc a víc. Slyšel, jak se lesní zvířata smýkají po kmenech stromů, slyšel sýčky a stoletého havrana, jenž je jednonohý. Vřeštivý strach se houpal na haluzích a skákal shůry dolů a skákal dál a dál.
Jak se Kristián bál! Tu padla rána, tu to žuchlo, jako by se byl přetrhl provaz s oběšencem. Děs zaváděl hraběte dále, než uhadujete. Zbavil jej rozumu. Jakže? Nebyl tento nešťastník spíše nemocen? Což by se zbláznil ze svého bolestínství? Což byl opravdu takový strašpytel? Nevím, toho času leželo v lese ještě něco sněhu. Kristiánova stopa byla patrná, podobalo se, že je to stopa bláznova, vedla od stínu k stínu jako stopa polednic a divých ženek. Bojím se, že Kristián zešílel či že onemocněl nemocí, jež jej učinila rovna bláznu. Řekl jsem již, že jeho duch býval mdlý a kolísavý. Zajisté se neudály věci příliš strašlivé a nebylo proč schnouti zděšením. Kristiánovi se však nedostalo přízně jíti a pískati si cestou. Ať tedy již se pominul rozumem, či ať onemocněl nějakou zlou horečkou, je jisto, že chodil po tři dny po Šerpinském hvozdě a že byl velmi zubožen.
Zatím se stalo, že paní Kateřina a Kozlíkovi synové a Kozlíkovy dcery se sešli na místě, jež bylo určeno. Útěk je rozptýlil po vší končině lesa, ale znali převýtečně ten hvozd. Převýtečně znali všechny stezky v tom lese, a když se podobalo, že je bezpečná chvíle, obrátili své hřebce k dubině, které se říká Opojení. Blížili se ze všech stran a jako myslivci šli opatrně.
Je slyšeti soví houkání a hlas holuba, neboť loupežníci se dorozumívají řečí zvířat a ptáků. Neskrývejte se, místo je dočista chráněné a vůkol je bažina, k níž nikdo nepřichází. Jan stojí při kose přechodu a mává šátkem, aby vjeli do potoka a hnali koně proti proudu. Země byla toho času velmi vlhká a kopyta se hluboko vrývala. Kdyby deset koní projelo touž cestou, zůstala by stopa po této jízdě až do příštích dešťů.
Žel, loupežníci jsou vzdáleni stavu milosti, ale Bůh vložil do všech lidí něco ze svého srdce. Všichni ti synové a všechny dcery milují svoji maminku. Jsou nevýmluvní a místo laskavého slova se každý škaredí, ale prosím vás, jen na to nic nedejte. Sešli se pod záminkou pomsty, ale možná, že je svádí láska, možná, že každý z nich chce viděti paní Kateřinu, jež pokyvuje hlavou a je smutná.
Změnivše Roháček za pustý les jsou loupežníci strašnější, než jak bylo vypravováno. Leckterý je poznamenán novým škrábancem, leckomu zhnisala rána, ten se šklebí, obnažuje bezzubou dáseň a onen pozbyl oka. Jsou na vychrtlých koních a slyším, že nejkrásnější klisnička pokašlává.
Vážení pánové, ti chlapi se zřídili, ti zřídili svá zvířata! Jejich rány planou jako znamení při cestách a jsou strašlivé. Jan byl nejstarší z bratří, a když nastalo ticho a když všichni poslouchali, mluvil na místě Kozlíkově.
„Náš otec byl chycen a čeká jej strašná smrt. Poznávám, že jej hejtman povleče k soudcům, aby mu přiřkli potupná trápení a popraviště. Pluky královy se rozmnožují a nás zbývá jenom maličko. Jenom maličko nás zbývá a maličko nás dělí od smrti. Již se rozlučme, neboť je čas se rozloučiti a skrývati se po tři týdny.
Jeden pacholek a synové Burjanovi spatřili, jak se Kozlík zřítil do rokliny. Jeho zranění jsou zajisté těžká a sotva se uzdraví do tří týdnů. Kdyby Kozlík mohl vsednouti na kůň, neváhal bych udeřiti hned na vězení. Ale nevěřím, že je tomu tak, Kozlík nevládne rukou a nemůže obkročiti koně, neboť jinak by nebyl zajat a nezůstal by naživu. Pamatujte na moje vyzvání: Třetí neděle vytrhnete ze svých skrýší ozbrojeni tak, jak nejlépe se udá. Vejděte různými branami a každý buďte sám až do hodiny útoku.“
Když paní Kateřina vyslechla tuto řeč, zalomila rukama a řekla Janovi:
„S jakou zaslepeností to mluvíš, Jene, jak zvráceně prokazuješ svou synovskou lásku. Jakže? Chceš udeřiti na vězení, které je kamenné a pevné? Chceš na ně udeřiti se svými bratry a nedbáš, co se stane s pacholátky? Proč jste nás měli k tomu, abychom utíkali? Ach, přála bych si nebýti s vámi! Přála bych si zůstávati po boku Kozlíkově, ale štěstí od nás odstoupilo. Štěstí a slavná smrt s otcem. Vím, co by Kozlík tobě a tvým bratřím rozkázal; řekl by vám, abyste se rozptýlili po sousedstvích a nevraceli se, pokud by trval hněv králův, avšak nikoliv déle! Nikdo by nesměl zůstávati déle mimo Roháček, jenž pustne, jenž byl rozvalen. Učiňte, aby byl opět zřízen, aby byl obnovován. Jděte a vraťte se v přikázaný čas.“
Ale synáčkům se věru nechtělo zůstaviti Kozlíka napospas sudím. Nemohli vyhostiti ze svého srdce žádostivost bojů a šrůtek a láska jim vnukala novou zuřivost.
Domnívali se, že dostačí, aby sekali svými meči do vězeňské brány, domnívali se, že dostačí, budou-li šílení koně hněvu mávati kopyty nad strážcovou hlavou. Brána? Věž? To vše se jim nezdá ani trochu těžké. Jan chce provésti svou, a všichni bratři mu přisvědčují a není slyšeti leč souhlas a řinčení zbraně a svist zbraně. Srdce Kateřinino se zkormoutilo, vidí, že nezadrží svých synů a že budou všichni pobiti. Vidí, že se přihodilo veliké neštěstí, a její lítost poodlétá jako holubice. Věru, jak může plakati, když zbývá několik chvil, za nichž snad pohne těmi duby.
Je to již naposled, co paní mluví k svým synům:
„Ach, poslouchejte mě. Kozlík zemřel, a nezemřel-li, bude zabit sekerou. Žádná síla jej nevytrhne ze smrti, žádná síla, leč síla boží. Věřím v Ježíše Krista a bez přestání po něm toužím. Kéž by byl svatebčanem na mojí svatbě, kéž bych na nebesích žila v starém manželství. Kéž bych zemřela zároveň s Kozlíkem, kéž bych zároveň s ním stála před Pánem, kéž bych mohla svědčiti o jeho laskavé duši. Kozlík je stařec a já jsem stařenka, což naplat, čeká nás smrt, avšak vy, moji synáčkové, se zachovejte naživu a pečujte o své děti. Kozlík hřešíval, jako hřešívají vojáci, dopřejte mu smrti, jež je odplatou za všechna provinění. Jeho duše bude stoupati vzhůru a s dušemi spravedlivých usedne na plášť laskavého soudce, jako včely usedají na plášť včelařův.“
Jakže? Mluviti loupežníkům o božím království? To věru nevím, toť studnice, z níž není radno vážiti těmto chlapům. Zrývají zemi patou a mečem a nikdo z nich nezvedne oči od země. To je sveřepá chasa, hle, jak jsou jejich hřebci nepokojní, hle, jak touha prolévati krev otřásá celou smečkou. Vidouc kvap, s nímž přivolávají zkázu, kvap a žádostivost po krveprolití, vidouc hnusnou horlivost stínati, přistoupila Marketa Lazarová k paní Kateřině a řekla jí zvučným hlasem:
„Proč jim nevyčítáš, proč nemluvíš, proč jsi ustala tak záhy? Tvoje láska se upokojuje příliš rychle. Byla bys šťastna, kdyby zůstali, a jsi šťastna, protože odcházejí. Zaměňuješ lásku ke Kozlíkovi za lásku k dětem a odtud, co byl tvůj muž jat, žiješ, jako bys nežila. Chval nebesa a o světě mluv s pohrdáním. Mně však nebylo dopřáno dokončiti modliteb, odvrátila jsem se od tichosti nebes a moje duše uvízla v křovinách tohoto hvozdu jako Samson. Děsím se hlasu, jenž nám vládne z veliké výše, děsím se zavolání. Hle, kolem trůnu pobíhá kuřátko, jež vzroste v orlici, slyším otázku, která se mění v burácení, a v hloubi srdce slyším sykot. Proč jsem to učinila!“
Řkouc to, vrhla se Marketa Lazarová do Mikolášovy náruče. Plakala a mezi vzlykáním bylo slyšeti jen slova zpola pohlcená, jen kvil a skřípění hlasu.
Loupežníci nezamlčují svůj údiv a s trapností odstupují. Mikoláš zrudl a hněvá se. Hněvá se, ale přece se mu neuzdálo žalostící dívku odstrčiti. Je tak spanilá, je tak nešťastná a Mikoláš ji miluje. Poslouchá, co chce však Marketa říci?
Chce říci, že se neodloučí od hříšného štěstí, chce říci, že se již nevzdálí od Mikoláše. Příliš mnoho ztratila a již se všeho odváží. Půjde za milencem, jako chodívá psík. Zatracení a nezatracení, čest a nečest, hřích a nehřích, strázeň, rodina, hlad, pohroma, jež kvačí, vše je jí lhostejné! Vše se ztrácí, vše se propadá v propadlišti lásky. Objímá svého Mikoláše a láska ji víže, jako kotevní provazy vížou loď.
Ach, nešťastné duše, které pohlédnuvše na sebe se zděsily, nešťastné poznání, jež rozběsňuje. Mohla láska roznítiti toto zoufalství? Marketa se podobá hořící ženě. Mikoláš roztrhne milenčiny ruce a káže jí, aby mlčela. Chce mluviti s bratřími, neboť čas naléhá. Jednají sami. Když se rozhodli, vystoupí Jan a hlasitě označí místo, kde jsou ukryty Kozlíkovy poklady. Nechť si je vezme ten, kdo zůstane naživu, nechť si je vezme ďas!
Potom se nevýmluvně rozloučí. Jeden tře svůj meč a druhý uvazuje třemen, který je uvázán. Jdou po svých cestách, na východ, k severu, k jihu a na západ. Je viděti, jak sešli, hlad zvětšil jejich oči a koně div nechřestí kostmi.
Paní Kateřina jde za Janem a Alexandra s Marketou Lazarovou následují Mikoláše. Schylovalo se k večeru, když došli na křižovatku. Loupežník se zastavil a praví k Marketě:
„Marketo, vrať se domů, vrať se po této cestě. Odvedl jsem tě z Obořiště proti tvé vůli, ale Bůh učinil, abych tě miloval. Kráčej s jistotou. Obměkči Lazara a čekej, až přijdu. Vidím nazpět vše, co se stalo, vidím, že mě návidíš a že jsi smutná. Jsi moje žena. Avšak nám, kteří jsme zbyli, je sváděti boj a vytrhnouti Kozlíka z vězení.“
„Vaše jména,“ odpověděla Marketa, „jsou počítána v pekle. Buďte prokleti, vy i váš meč, buďte mnohonásob prokleti!“
„Buďte prokleti,“ opakovala, a lkajíc a naříkajíc zlořečila dni, za něhož se setkala s Mikolášem, a zlořečila i sobě a svému srdci. Tu sestoupili z koní. Marketě se uvolnil vlas a oslepil ji. Pronášela zlověstná a žaluplná slova, krákala jako pták letící v temnotě.
Mikoláš jí položil ruku na ústa a přikázal jí, aby utichla, řka:
„Proč se rouháš? Zmlkni! Zmlkni, nešťastnice, Bůh ti naslouchá.“
Na jeho skráních naběhly žíly a to věru bylo zlé znamení. Podobalo se, že jej ovládne hněv. Odhodil meč na zem a vztáhl ruku, aby stiskl milenčin chřtán. Marketa již neměla promluviti.
Ach, ze všech serailů, ze všech kůrů, ze všech knížectví žen žádná nebyla tak krásná, jako je Lazarova dcera. Mikoláš ji miluje. Vine ji k sobě blíže a blíže. Vdechl výpar její hlavy, dotýká se jejích rukou, zkrvavených rukou, mdlých paží, rukou, ručiček, jež zešlehala lesní houština. Ani zbožnost, ani rouhání, žádný zvyk a žádná myšlenka je nerozloučí. Loupežník se nakloní k milenčinu uchu, aby jí řekl slůvko. Jaké slůvko? Bláhové, marné, nicotné. Slovíčko bez významu pro všechny, kdož nejsou zamilováni.
Probděli poslední noc a Alexandra jim byla nablízku. Ráno se rozloučili a Marketa Lazarová se měla dáti na cestu a vyjíti z lesa. Ale opět se jí nechtělo, opět prosí a opět žádá, aby mohla zůstati či doprovoditi Mikoláše aspoň ke skále, jejíž jméno je Divina. Milenec svolil. Jejich koně popásajíce se šli zvolna, avšak kůň Alexandrin spěchal. Netrpělivá jezdkyně jej pohádala vpřed, pranic se neohlížejíc, kde je její přítelkyně. Alexandra pospíchá, aniž by chtěla někam dojíti. Její duše byla zachmuřená.
Tam, kde je nám hledati jadérko bytosti, jadérko podvědomí, citu, vidění a slyšení, jadérko řeči, jež u každého člověka je jiná, jadérko zabarvení, odlišnosti a shod, v tom místě, v té tajuplné končině těla, slyšela šumění a marné slovo, jež opakuje zobák malomoci. Jak často bychom chtěli vysloviti nevyslovitelné, jak toužíme vtěsnati v jedinou chvíli to, co nemá času! Vy starodávné povídky o výpravách k vlastnímu srdci, vy povídky, přispějte jí, ať se zvedne stavidlo řeči! Ať skane zajíkavé slovíčko na její jazyk!
Ach, Alexandra mluví sama k sobě a vše, co mluví, je plno příhod, které se udály velmi daleko. Toť bájivé hoře milenců.
Asi po hodině jízdy zaslechla Alexandra jakýsi zvuk. Naslouchá, věru, není to ani chrochtání kance, ani vlčí kvil. Podobá se, že to pláče člověk. Sevře obušek a popojíždí k houštině.
Probůh, toho nenadálého setkání!
Domníváte se, že uzřela srnu okusující pupence jívy? Či včelařícího medvěda? Či rysa nad zbytkem havraních vnitřností?
Je to Kristián! Zešílevší Kristián, jenž si okusuje prsty.
Alexandra se zastavila a čeká, co se stane. Změť strachu, příval lásky, příval hněvu, hněvu a lásky mění nešťastnici, jako mračno a slunce měnívá skálu. Podobá se, že chce obejmouti svého ženicha, chce si jej podržeti navždy.
Říká se, že lidský skutek je výrazem duše. Jaká odporná lež! To, co je v naší mysli neznámé a ukrutné a vlčí, to krvavé strašení se mozku, jež způsobuje, že tělesná socha sama mává mečem, to zuření mysli a těla vedlo Alexandřinu ruku.
Stalo se, že Kristián zešílel. Válí se v ostruží. Horečka pokryla mu ústa boláky. Křičí a sípá, ale tyto zvuky nezní jako řeč a neslyším mezi nimi jména Alexandřina. Nešťastný Kristián! Jeho tvář se podobá tváři zatracencově. Je bledý, upírá oči na jedno místo. Toť pohled vrahů a bludařů a bezbožníků, toť pohled sýčka. Má psí koutky a chlemtavou hubu kancovu, má ostrý a pohybující se nos proklatce, jenž pozbyl jasného rozumu. Lomí rukama a křičí co křičí.
Zajisté nepochybujete, že se shovívavost svaté Trojice odvrátila od toho člověka. Alexandru pak šálil hněv a zhrzení. Je ukrutnější než vy o sílu svého hněvu. Pokročila zvedajíc obušek, neptala se a nic neuvažovala a v úžasu či vzteku vedla ránu na neduživcovu hlavu. Kristián padl a leží, drže sepjaté ruce u svých úst. Za krátkou chvíli zemřel.
Ach, jak byly osudy obou milenců v sebe zapleteny! Chtěli žíti pospolu, ale nedostatečná stálost a nepevnost manželova způsobila, že paní propadne peklu. On pak věc již zaplatil pozemským životem.
Sotva však zemřel, úděsné okouzlení bylo zrušeno. Alexandra prohlédla a vidí opět Kristiána tak, jak býval. Vidí, že je spanilý a přesličný, vidí, že zhřešila, a hrozné trápení a něžná láska ji vrhá k nohám mrtvoly. Objímá bezduché tělo a pláče, mrtvý pokyvuje hlavou a dvě slzy se derou ze štěrbiny jeho víček.
Jaká prohra, ó géniové řeči! Ti dva milenci nerozmlouvávali, neboť jeden neznal mateřštiny druhého, byli němí, a držíce se v loktech, mluvívali jen vzdycháním a polibky a stiskem těla. Jak nevýmluvný je jazyk, jak nevýmluvné je básnictví lásky!
Slyšte však varhany žalu. Smrt vytrhla jejich jazyky jako ovečky z ostruží. Vdova a vražednice rozmlouvá jazykem národů a mrtvý píše své odpuštění prstem na rubáš.
Po chvíli Mikoláš a Marketa Lazarová došli na místo neštěstí. Zvedli Alexandru a měli ji k životu a k řeči. Nedovedla však odpověděti na otázky a plakala. Mikoláš jí svázal ruce a pohřbil Kristiána proti její vůli. Nemohl jinak. Předříkal modlitbu, kterou neopakovala, vzpomněl příhod skýtajících útěchy, ale žádná zhola nic nepomohla. Tu se mu zdálo, že lesní stíny skrývají tajemný prostor, plný oblud. Jeho duše se strašila a bála. Vyměnil několik vět s Marketou a ta s ním souhlasila. Hrozila se tohoto obcování živé s mrtvým a bylo jí úzko, jako je úzko spáči, do jehož těsného lože přilehl vlkodlak. Modlila se nahlas.
Les neustal ve svém stavitelství a kladl stín k stínu, dokončoval kopuli temnot a rušil ji. Bylo k desáté a zvedla se světelná vlna, podobná radosti. Mikoláš, Marketa a Alexandra opakovali jméno boží a jméno Kristiánovo. Tu se vyskytla ve světelném sloupu srna, držíc v hubě trs zimní trávy. Patřila chviličku na hříšníka, postála a vzápětí, ukazujíc svěžest lesního zvířete, zmizela tichým skokem.
Mrtvý byl pohřben. Marketa odtáhla přítelkyni od čerstvého hrobu a pravila: „Pojd se mnou do Obořiště, Alexandro, žal a neštěstí je naším učením. Vykonala jsi ukrutný čin, ale není můj hřích ukrutnější? Pláčeš a tvůj pláč je tišší a tišší, pláčeš pokorně, ale moje srdce není očištěno. Vrať se se mnou, půjdeme jako slepci, kteří chodívají ve dvojicích. Tvůj hřích je skončen, a já v něm setrvávám. Jsi silnější, nalezneš cestu, nalezneš příkoří a trest, ale já budu souzena znovu a znovu.“
Mikoláš se vyšvihl na koně, a cítě zvíře mezi svými stehny a vdechnuv vítr chřípěmi, byl opět loupežníkem.
„Ještě jsme se nepoddali, ještě se bráníme,“ řekl v odpověď, „nemluv o trestech a připravuj svatbu. Vzkazuji Lazarovi, že tě ubráním, vzkazuji Alexandřiným soudcům, že válka rozsévá smrt, neboť je učiněna hospodářem smrti. Kdo držívá meč, umírá od meče. Kdyby stál Kristián s námi, mohl být usmrcen svým otcem.“ Marketa se poznamenala křížem, cítíc, že nemá dosti sil, aby přidržela Mikolášovu duši.
Byl čas, aby se dívky daly na cestu. Vzdalovaly se mlčky a jenom Marketa se ohlížela. Mikoláš připoutal tři koně a obrátil se do hloubi pralesa.
Nitečka po nitečce se splétá v provaz. Vidím, že přemnohé vlákno je rudé a přemnohé že je černé, ale nastojte, copan v rukách provazníka se stříbří! Není nad laskavé srdce tohoto dělníka osudů.
Co vypravovati? Cesta jako cesta! Při všech stezkách jsou utěšené roviny a ostruží a stromy přímé a stromy nerovného těla, jež zkazil vítr.
Dvě dívky jdou k Obořišti. Bůh je provázej! Naříkají, ale vy a já nic nedáme na jejich pláč a budeme je pobízeti k šťastnému konci.
Ach, vy děvečky, jak jste bláhové, cožpak vy si myslíte, že jsou skutky, jež by mohly zděsiti strůjce skutků? Vy hrdopýšky, vy jehňátka hříchu, z uragánů zkázy se oddělil sotva větříček, aby pohnul vláskem nad vaší skrání. Vidíme, že je vaše vina pramaličká. Není větší, než kdybyste z neopatrnosti upustily koroptví vajíčko, v němž je zárodek života. Jaká je vaše cena? Jaká je cena vašich přátel? Jaká je cena lidí?
Nechci odpovídati. Viděl jsem umírající dítě, dělníka, který dokonával, blázna zavěšeného na mřížoví, slepce tápajícího po stěnách, škubající se útrobu, do níž lidé hroužili ruce, viděl jsem zoufalce, a nemoha uvěřiti na majestát smrti, ohlížel jsem se po andělu života. Kde prodlévá?
Nikde! Viděl jsem muže a ženy konající omrzelou a trapnou práci u hlav umírajících. Sotvaže se odtrhli, sotvaže přišli k hlavám nemocného. Jejich láska byla k nepoznání a jejich žal byl k nepoznání. Žal? Láska? Ano! Ano! Ano! Bůh vetkl za bláznivé čapky po jednom z andělských peříček. Nuže, lidský život má nesmírnou cenu lásky. Jaké štěstí, že Marketa s Alexandrou milovaly, jaké štěstí, že jim bylo dopřáno trpěti, neboť duše nemohou žíti bez bolesti. Krajina, kterou poutnice procházely, se již třikráte proměnila. Les a kopčité louky byly již za nimi. Vynořoval se dým selských ohnišť, komíny, střecha a vposled, a přece znenadání vesnická stavení. Cesta klesala. Učinily ještě několik kroků a tu se Alexandra zastavila, žádajíc, aby se vyhnuly vesnici, která dozajista je nepřátelská.
„Jakže,“ pravila Marketa, „skrývati se? Což jsme se neskrývaly již dosti dlouho? Vejděme, nechť se stane to, co nás očekává.“
Podivno, loupežnice, jež nebyla opatrného ducha, váhala, a Marketa Lazarová šla beze strachu vpřed. Odkud se vzalo toto odhodlání? Z pokory! Když vyšla z lesa, když přestoupila pohraniční písky, když se octla v kraji, v němž vládne slunce a hlas zvonic, nešťastnice nemohla necítiti dvojnásob svoji vinu. Přála si trestu a prahla po něm. Prahla po trestu, neboť trest byl pro tuto křesťanku tak příjemný a sladký, jako je lože a lázeň pro toho, kdo zemdlel.
Trest je úhelným kamenem odpuštění a vy, ó lehkověrnice, se kloníte na stranu jistot a milosrdenství. Nerozeznávám v tom pevnosti. Právě tak jako jste se rouhavě modlívala, nyní se rouhavě kajete. Zdá se vám, že klečíte v hanbě a ponížení před svým otcem, bijete hlavou o zemi, avšak na dně slzavého džbánu je odporný štír! Vidím ve vašem srdci slasti a blaho těch, kdo se ponižují, vidím štěstí milenek strádajících pro milence, vidím palčivé a hanebné štěstí, které skrýváte. Jste tak bláhová! Avšak Bůh se usměje vaší slabosti.
Marketa vešla do vesnice prvá a Alexandra ji následovala jen zpovzdáli, loupežnická opatrnost ji vedla stínem. Ale stalo se, že potkaly selku vedoucí dítě. Stalo se, že žena vykřikla a schvátivši svého synáčka do náruče běžela ke dveřím. Byly zamknuty. Tu se jala do nich bušiti pěstí a volala Kozlíkovo jméno, jako kdyby přicházel sám loupežník.
Netrvalo to déle, než je potřebí, aby se sedláček poohlédl, není-li nablízku nějaký chlapácký jezdec. A hrome! Shledav, co se to děje, a vida, že je vesnice jako když vymete, popadl lískovici a hajdy na náves.
„To bych se na to podíval, jářku, to si dám líbit! Slečinky z lesa kradou děti!“
Toť se ví, že si vykasal rukávy a že se do nich dal a bušil do nich ostošest. A co tak do nich bušil, přibývalo před stavením lidí a holí a sudlic. Byla z toho pěkná řež. Marketa Lazarová má, co si přála. Ach, Ježíši a Maria, ach Ježíši, kéž by se všechna přání splnila s takovou rychlostí! Jeden jí leží ve vlasech, druhý ji kráká za ucho, třetí ji maže přes záda a na zadek jim dopadá rána za ranou. Žel, uvědomujeme si jen zpola svou přirozenost!
Pokání a nepokání, fí na to! Slečny by se rády zřekly vytoužené odplaty za hřích.
Alexandra se zmocnila jakéhosi kůlu či kyje a bije jím hlava nehlava. Vzápětí má kosu, jež vypadla z chrapounovy ruky. Vážení pánové, šaškoviny předcházívají děsným věcem. Sotva se to stalo, ťala loupežnice po rameni výrostka, který byl nejblíže. Alexandra opět prolévá krev!
V témž okamžiku pozbyla její přítelkyně vědomí a zhroutila se k nohám pasáčka, jenž vykřikl lítostí. Krev a tento výkřik učinily, že jeden sedlák loupá svůj klacek, druhý se opírá o hůl, kterou mával, třetí si utahuje řemen, kdosi kašle a kdosi posmrkává. Stalo se utišení a ticho. Ten, kdo byl tak krvavě zraněn, se nazývá Čepela. Jeho tvář bělí a jeho duše proniká k ústům.
Co si počneme, co učiníme s bezděčným vojákem?
Vzali pavučinu a blanky z čerstvých vajec, jež lpějí na skořápkách, a přiložili je na ránu. Bylo slyšeti nevrlý ropot. A středem zevlounů a zarytých diváků, jejichž lítostivost je nesrozumitelná, středem rasíků, již by s vámi rozdělili srdce, se prodírá vesnický posměváček, věčný starosvat, právoznalec, šprýmař a lidový soudce.
„To si pamatujte, co vám povídám,“ praví a přivírá oči, „pamatujte si, že nemáme kupovati to, co potřebujeme, ale bez čeho být nemůžeme. Kdo překoupí, ten prohloupí.“
Nu dobrá, dobrá, čekáte však na rozumné slovo? Vzácní pánové, náš mudrc neřekl nic podobného. Moudrý člověk ví, že je všude plno drábů a zaprodaných syslů. Soudce je pán, král je pán a šlechtici jsou páni. Kdo by si pálil prsty? Toť se ví, že nikdo nebude nic namítat, prožene-li jim sedláček někde v závětří kůži, ale dovolávati se jejich soudů? Ó ne, ó ne, ó ne!
Tento nepodobný žert, o němž si třeba myslíte, že je tupohlavý, tento zásah mudrcův způsobil, že lidé mohli opět mluviti a smáti se a že skryli svá překypující srdce.
Čepela dýchal a jeho duše opět sestupovala doprostřed prsou. Ach, onoho dne nikdo nevěděl, že je mu přisouzen jen měsíc života a že přece jen zemře od této rány.
Čepela dýchal, Marketa Lazarová byla opět na nohou, a tak si sedláci řekli, že toho namluvili dost a že přestanou. Vzali Alexandře kosiště a hnali obě slečny pěkně před sebou a ze vsi ven. Vedli si věru vesele, tu tleskajíce do dlaní, tu zpívajíce posměšné písničky. A všude se rozléhal hlas, že tvrdošíjné duše kašlou na pány, byť by i činili pokání. Namouduchu, bojím se, že při té cestě padlo ještě několik záhlavků, a je mi to líto.
Sotvaže byly slečny za humny, hrabě Kristián projížděl vesnicí, která proslula touto šrůtkou a dodnes se nazývá nikoliv Rybničná, jak jí bývalo jméno, ale Hávin Plůtek. Hledal svého syna. Kdyby byl přijel o hodinku dříve! Kdyby byl zastihl vražednici! Ale netušil zhola nic. Podřimoval si v sedle, a když ho dobrá napadla, rozmlouval s Reinerem. Byl mrzut, ale nikoliv rozezlen. Zdálo se mu, že jeho švihák zatočil jak náleží s otcovskými zlaťáky. Vsunuv ruku do měšce, počítal, kolik jich zbývá.
Královští vojáci spali v městě a Pivo se zdráhal poslati je s hrabětem na obchůzku. Kristián se vzdálil o své vůli a vojsko je vojsko! Hraběti nezbývalo, než aby přijal do svých služeb tři halamy a chodil s nimi sám. Reiner byl pátý. Podobalo se, že milenci nezůstali v lese a že se přičiňují, aby nalezli chrám a kněze. Hrabě si snadno vypočítal, že spěchají se svatbou. Střehl kostely a kvapil, aby přistihl milence, ani vcházejí právě do vrat. Byl by jim dal co proto, neboť otcové se pranic nezdráhají nazvati lásku smilnictvím a hrubou žádostí.
Když se hrabě zastavil na návsi Rybničné, nemohl si nevšimnouti pobořeného plotu, holí, džbánků, kamení a hrud. To vše leželo v cestě. Tu nařídil Reinerovi, aby se otázal, co se zběhlo. A Reiner se dal do vyptávání, řka:
„Sousedé, odpovězte mi, kdopak to prošel vaší vsí? Koho jste tloukli holemi, na koho jste házeli kamením? Nebyl to mnich, který pro lásku boží prosívá po staveních? Nebyl to zlatník vracející se se svým zbožím?“
„Nikoliv, urozený pane,“ odpověděl ten, který měl pověst nejchytřejšího člověka, „nebyl to ani mnich, ani mistr nějakého řemesla. Prvému bychom naplnili brašnu a košíček. Druhému bych ukázal cestu, kterou se chodívá. Navážil bych mu vody a přál šťastný návrat. Nebyl tu nikdo, leda dvě děvečky, na které se nevyptáváte.“
„Jakž by ne!“ děl opět biskupův sluha, jenž se pokristiánil.
Co zbývalo než jíti s pravdou ven? Oděnci poslouchali, ale sotvaže padlo jméno Alexandřino, již obraceli koně. Nečekali, až sedlák domluví ani až hrabě pokyne na cestu. Vyrazili tryskem a za několik chvil nešťastnice dostihli.
Marketa Lazarová zemdlela a nemohla již jíti. Tu se hrne pět jezdců. Koně se zastavili, mužové seskakují na zemi a hrabě Kristián, otec zavražděného, stojí před Alexandrou.
Zdráháte se uvěřiti, že bylo slyšeti amazončino srdce, které se ozývalo jako dupání šermířů? Zdráháte se uvěřiti, že loupežnice, tak snadno zadržující hřebce, byla bez dechu? V každé paměti žije strach, který nás přikovává před tím, koho jsme zradili a komu bylo ukřivděno ze svévole. Rozpomeňte se na nesmírnou hanbu a na strach nevypověditelný, v němž jste stáli. A znásobte jej, znásobte jej tisíckráte, neboť Alexandřina tvář je pokryta stříkanci věčně se obnovujícími.
Kristián se ptá a ptá. Jeho cizí jazyk je palčivě srozumitelný jako pláč a vzlykání. Jeho řeč se vrhá přes slovíčka, duní, blekotá, tichne a je slyšeti jenom šeptání. Konečně se odvrací. Od této chvíle neděl již ani slova a propukl v pláč. Reiner, žalostný prostředník tohoto hledajícího otce, vyslechl ostatní. Marketa mluvila za Alexandru. Bylo již pozdě, najatí pacholci se omrzele potloukali podél tohoto sousoší žalu, chřestili železem a řemením a jejich koně pořehtávali.
Táhlo na čtvrtou. Hrabě se opírá o strom a nikdo neví a nikdo neuhodne, co hodlá počíti. Zabije Alexandru? Půjde hledati synův hrob? Vrátí se domů? Tu vstane vražednice ze země a dí:
„Dopustila jsem se skutku nejhroznějšího. Žal nezastírá vinu, jměte mě. Přeji si trestu stejně hrozného. Uchýlila jsem se do jediné myšlenky, do myšlenky, která je přepevná, do myšlenky lásky. Přeji si smrti, ať stře přede mne svůj plášť! Toť převozník a loď, toť hřebec, který mě unáší ke shledání.“
Jaké žáry, jaké peklo citů bylo v tomto srdci? Poznavši, že ji Kristián miloval, poznavši svůj omyl, byla zachvácena přívalem lásky, který ji vrhl na kolena. Křičela před tímto plačícím otcem a před chlapy, jejichž uši jsou hrubé a oči necudné. Zírala na blednoucí čelo Kristiánovo, do středu jeho mysli, která již nemá síly porozuměti této věrnosti. Drala se do mrtvého srdce, toužíc, aby její krev skanula do Kristiánových žil.
To vše jsou však blázniviny, na něž starci nepřistupují. Hrabě vstal a nevšímaje si její bolesti udeřil mezi sluhy váčkem s penězi a kázal, aby odvedli Alexandru do hejtmanova tábora.
Reiner a Marketa Lazarová měli jej doprovodit k lesnímu hrobu.
Nuže, vizte dva průvody. Alexandra jde svázána mezi dvěma koňmi a neobrací se a ani o trošíčku nepochýlí hrdopyšnou hlavu. Snad doposud vidí tu sladkou tvář. Vášnivé poblouzení, poblouzení, jež setrvá až do chviličky smrti, pečetí její ústa. Nechť jde, nechť se shledá se svým milencem.
Ďábel je rozmarnější strůjce příhod než Prozřetelnost. Zajisté on ponukl hraběte, aby vlekl Lazarovou do lesa, jehož se děsí. Zajisté ďábel našeptal Kristiánovi, aby rozkázal té, která si přála zhlédnouti aspoň sosnu nad milencovým hrobem, jíti na opačnou stranu. Marketa šla, jevíc poslušnost, jež odzbrojuje. Zatajovala svůj děs, děs!, neboť se strašila, že se setkají s Mikolášem. Jakže, bála se svého milence? Nemohla jinak. Šerpinský hvozd byl jeho hvozd, toť les loupežníků a prostorné doupě svévole.
Kdež by se Mikoláš ptal, koho oplakáváte. Což vás neviděl státi po boku vojáků? Dal by dopadnouti svému meči, nepociťuje hříchu ani výčitek, dal by dopadnouti meči, jako žnec dává dopadnouti kose na stvoly trávy v čase senoseče.
Ach, toto strašení se není věru bez podstaty a nové krveprolití a nový hřích je blízko.
Hle, obrysy lesa, již se stmívá, nesvěřujte se noci, hrabě.
Co však odvrátí otce, jenž ztratil syna, co jej odvrátí, aby nešel dál a dál až k hrobu, jenž prosvítá mezi černavými kmeny?
Šli a Marketa prosila Boha, aby odvrátil kroky Mikolášovy od tohoto místa a aby přispěl její paměti. Zdálo se, že sešla z cesty a že bloudí.
Blížila se již půlnoc. Opět houkala sova, opět bylo slyšeti šelestění v křovinách a poštěkávání povětrných psic. Temnota prolamovala temnotu, koně se třásli a světélkující oči rysa žhnuly mezi větvovím. Marketa Lazarová se zastavila a s úpěním prosí, aby se vrátili. Je veta po jistotách, je veta po bezpečí, kdy obzírala noční oblohu, již mřížkují větévky korun. Je veta po okouzlení, jež nad vlčími doupaty stře pohodu a mír. Ach, měsíc tehdejších nocí je rozbit a jako ponuré strašidlo sklání zsinalou hlavu a vleče plášť svitu. Jak mohla Marketa pobývati v této strašidelné stavbě lesa, v této úděsné lodi? Taková jest však síla lásky, že se nebála. Viděla líbezný háj, v němž chodívá zvěř po svých cestičkách, v němž si stáda vyhledávají pastvinu, v němž se ozývá nádherný bažant a jímž prochází tvrdošíjný pán. Tomu pánu se všechno uhýbá.
Asi po dvou hodinách bloudění rozeznala Marketa průrvu v korunách sosen. Vzápětí spatřila bělavé kameny. Bylo jí to trošíčku povědomé, vzpomněla si, že v blízkosti někde překročili potok, šla vpřed, potom se obrátila, a tu znenadání cítí pod nohou zkypřenou půdu. Stála na Kristiánově hrobě.
Její poslání bylo skončeno. Co však učiní, setrvá, či vyjde sama z lesa? Hrabě se po ní neohlíží, klečí a křižuje se ve jménu Otce i Syna i Ducha. Přikleká k němu a trvají na modlitbách. Plyne hodina třetí a čtvrtá a pátá. Již svítá a Marketa děkuje Bohu, že přečkala noc. Dotkne se Kristiánova ramene a praví:
„Vstaňte, pane, vraťme se domů, je čas. Je čas, neboť přílišné naříkání působí mrtvým jen strázeň. Nebožákům jest pohlížeti na nás, pokud pláčeme, a ani se nevznášejí, ani nepadají.“
Hrabě však potřásá hlavou a jme se hrabati a rozmetá hrobovou hlínu na všechny strany. Jakou naději ještě v sobě živí? Naději, jež neutuchá, naději otcovskou. Myslí si, že ten, kdo zde leží, není jeho syn. Myslí si, že tyto prokleté děvky říkají všem jinochům miláčku a Kristiáne. Dal se do hrabání a neodpovídá. Z jeho starých rukou teče krev, nepřeje si užívati nástrojů, aby nezranil tvář, jež snad je blizounko pod povrchem. Káže Reinerovi, aby se vzdálil.
Ach, noci, ach, úsvite! jakým šálením jste odpovídaly jeho horlivosti, jakým úsměvem mu odpovíte. Úsměvem, mezi jehož zuby zasychá pěna!
Marketa vykřikla, vidouc strašné počínání starcovo, a jata strachem dala se do běhu a utíkala dál a dál. Nebránili jí, ať běží. Reiner za ní mávl rukou. Nešťastnice utíkala ze všech sil, černé stíny se hýbaly pod jejíma nohama jako hadové, neboť slunce se již vyhouplo nad obzor. Někdy se přiházívá, že jarní a jitřní pohoda je oslnivá. Tehdy právě bylo lahodné počasí, nad poli se vznášelo něco par a něco jinovatky leželo na svazích. Marketa již šla zvolna. Zmáhala ji únava tak veliká, že se podobá spánku. Slyší zvonění a její údy vedou vlahé teplo.
Asi za dvě hodiny jel sedlák orat na vzdálené pole. Pole bylo u lesa, je to políčko věčně ve stínu. Tu se v něm válejí dva kanci a tu je zdupá jelen; je to políčko pro zlost.
Sedlák sije pro lesní havěť, činí to poslušně, ale věru, že si přitom nezpívá. Nezpívá, ba ani se neohlíží, spěchaje za svým díIem. Byl tak nevšímavý, že nezbylo, než aby před ním Prozřetelnost sypala cestičku příhod. Uviděl zajíce, jenž skáče o třech, slyšel přesilně zpívati ptáčka, rozhlédl se a tu spatřil Marketu Lazarovou. Spala. Nevěděl, kdo to je, a nikoho mu nepřipomínala. Mrzel se, že ztrácí čas, mrzel se na zpropadené čertoviny, jež nám posílají do cesty tulačky, ale protože byla chladná země a protože je člověku horko, když oře, hodil na chudinku plášť a přikryl ji. Toť se ví, že nepospíchal, aby ji odvedl domů. Oral, a když dooral, vrátil se pro svůj kabát. Vzal, co bylo jeho, a zatřásl dívčiným ramenem, řka:
„Vstávej, nebo zmrzneš. Copak tě má, abys spávala v polích?“ Tázal se, ale věru nečekal odpověď. Nebyl lačný příhod.
Marketa vypravovala co a jak a sedlák pokyvoval hlavou, bůh ví, že poslouchal na půl ucha.
Prosím vás, příhody slečen, které si zedraly svoje šatečky! Cožpak les stená? V lese roste dříví, na něž mám zálusk! A jelen! Kdyby mi nehrozila oprátka, počkal bych si na šesteráka, jenž mi škodí.
Dojeli do vsi. Sedlák otevřel lísku, což jsou vrátka v plotu, a zajel ke stavení. Marketa poděkovala a chtěla jíti dále.
Kam by šla? Nastává opět noc, den se schýlil a je čas klekání. Tu vyjde selka a vyptává se konajíc porůznu večerní práce. Má napilno a není laskavá. Konečně je všechno hotovo a muži a ženě zbývá chvilička k hovorům.
„Ty časy!“ praví selka, „člověk si není jist střechami nad hlavou. Však vím, že Obořiště vyhořelo.“ Řkouc to, zve Marketu do světnice a ke stolu. Rozdmýchává oheň, uhlíky rudnou a záhy šlehají veselé plameny. Je slyšeti skřípění studničních vah a v prachu první tmy se jeví hvězda večernice. Rozpačitý sedlák, rozpačitý, neboť je po díle, vyšel na zápraží a čeká, až slečna usne. Potom se vrátí a ulehne při komínu, na místě, jež je nejteplejší.
Druhý den se Marketa probudila, když svítalo. Na stole byla připravena její snídaně. Upila něco mléka a ulomila kousek z krajíce, zakoušejíc stud, jenž nás přepadává, když prosíme. Hospodář již vyšel po své práci a Marketa nemohla poděkovati leč selce. Jak s ní mluví? Mluví jako malé děvčátko. Ale ta, které děkuje, jí přeuctivě odpovídá a prokazuje jí čest málem vévodskou. Kdož ví? Snad se trošíčku posmívá.
Nocleh a spaní Marketu neosvěžily. Šla vrávorajíc. Brala se poli a nevstoupila na silnici, která se stáčí k Obořišti. Šla, jako se vracel marnotratný syn.
Po říšské cestě, která se v těchto místech přibližuje lesu, tam, kde kdysi stál Lazar, aby se poprvé vrhl na pocestného, v té zátočině, jež je tak památná, uviděla jezdce. Byli to královští.
A tu ji přepadl strach o Mikoláše. Tázala se svého srdce, co učiní, bude-li její ženich jat, tázala se svých úst, budou-li dbáti o potravu, a svých nohou, zdali jí budou potom sloužiti. Tázala se, proč odešla a proč se skrývá. Její duši uchopila vlna žalu a zmítala jí, jako příboj zmítá poplavkem.
Všechny šípy, jež bázeň smáčí ve své palčivé jíše, zasáhly Marketino srdce. Bylo tak veliké rozdvojení v její mysli, že nešťastnice současně pociťovala lásku k Mikolášovi a děs před Bohem. Její myšlenky stály proti sobě a vedly válku. Vlasy její duše již přihořívaly. Ach, Marketa je jediná, kdo bude poražen v těchto válkách a kdo v nich shoří. Třásla se. Bylo jí lhostejno, co se stane před otcem a před hejtmany. Bylo jí lhostejno, jaké mučidlo jí přisoudí a jaká kletba ji oděje. Třásla se pro Mikoláše.
Doposud chodila po stezičkách, teď vystoupila na hlavní cestu a šla rychle před se. Minuli ji dva cizinci a žebračka v kraji příliš dobře známá. Zastavila se poznávajíc Marketu Lazarovou. Marketa chtěla přejíti co nejrychleji, ale žel, její nohy váznou a stud a únava ji poutá. Stojí a žebračka stojí před ní.
Zajisté jsou obě laskavé, zajisté jsou hodny milosrdenství, ale řeč není z věcí srdce. Máme jen chabou znalost svých citů! Naše slovíčka krákají jako ptactvo, jež zpovzdálečí sleduje koráb.
Ó plavby srdce, ó nevýmluvná ústa! Všechny deště, všechny lijavce smáčely žebraččina záda, měla rozežranou tvář a v útrobě jí kysaly chlebové kůrky, jež sebrala blízko prasečince. Což mohla učiniti něco jiného než se vzpřímiti před touto kajícnicí? Mohla jí nehroziti holí a nespílati?
„Ty děvko,“ pravila tlukouc mošnou, „ty souložnice katova, ty souložnice katových pacholků, jdi, pospíchej si pro požehnání!“
Tu se dala do křičení a křičela jako ďáblice. Marketa si zastřela tvář rukama a klopýtajíc šla blíže k Obořišti. Žebračka a zlořečení ji následovaly.
Vážení pánové, tento výjev se vám nelíbí? Žel! Bylo to poprvé, co se neblahá chudačka setkala se slečnou, jež je poníženější a více neblahá než samo žebráctví. Uvnitř našich myslí podřimuje čaromocná touha po spravedlnosti, jež nás má často k bezpráví. Nechť mluví, nechť se ozývá! Přehlédněte maličkou křivdu, jež ukazuje na převeliká bezpráví.
Marketa kráčí a pláče. Obořiště není již daleko a žebračka neodstupuje a neumlká. Hle, otcovský dům! Jakže, dům? Rozeznávám jen spáleniště. Vidím Kozlíkovo dílo, loupežníka, jehož, Marketo, milujete.
Stalo se, že onoho dne byli všichni Lazarovi doma. Bylo předjaří a čas mysliti na obnovu domu. Pokuta králi byla již zaplacena. Je mír, nuže Lazarovi služebníci vozili lesní kmeny. Jiní z jeho čeledi přitesávali kámen a opět jiní pracovali jako dělníci kopajíce. Lazar stál v jejich středu.
Kdyby se Marketa vracela sama, byla by posečkala až do soumraku, byla by samým večerem postála před zápražím, čekajíc, až ji zhlédne někdo z bratří, avšak křik zlolajné babizny ji štve, jako psí štěkot štve laň.
Lidé ustávají v práci a dívají se, kdo to přichází. Ach, oči starců vidí předaleko. Lazar ji zhlédl a již ji poznává.
Zdaližpak se hněvá? Zdaližpak ji přijme, zdali se usmířil?
Již se ozývá její jméno, lidé udeřili prací a hrnou se k vrátkům, služky vybíhají, ale Lazar se obrací. Nechce svou dceru viděti. Zavře se ve světnici, jejíž krb je pobořen, a káže všechněm, aby mlčeli.
„Buďte zticha,“ praví čeledi a svým synům, „buďte zticha, neboť se nevrací ten, před nímž se zavírá, ani nepřichází ten, jemuž bych mohl poslati někoho v ústrety. Buďte zticha, ať činí ta žena to, co si žádá.“
Ruce služek klesají a leckterá mezi nimi pláče. Ti, kdo se rozběhli, nemají, co by učinili.
Ach, návraty ztracených synů, ach, návraty dcer! Marketa padne na kolena. Je viděti její zedrané střevíce a šaty plné bláta. Přikloň se, Lazare, k úpěnlivým prosbám své dcery, kéž bys ji slyšel, kéž bys přikývl hlavou. Ale nestalo se nic podobného. Lazar nevyšel.
Marketa měla tři bratry a tito bratři měli opět ženy a dítky. Nuže, zotaví se jejich láska? Dají maličkým, aby objali svoji přítelkyni?
Nikoliv. Nádvoří je prázdné, nikdo jí nedbá, nikdo k ní nepřišel a dítky váhají vidouce tvář zcela nepodobnou blažené tváři Marketině. Kdyby měla nešťastnice matku, zajisté by jí přinesla plášť a nádobu s vodou, zajisté by mluvila, a kdyby to bylo slovíčko pláče, Marketa by přece poslouchala plna útěchy, neboť i výčitka bývá ojíněna láskou.
Prvou noc probděla Marketa kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Marketa milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.
K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!
Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Marketa pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť si na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?
Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.
Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?
Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Marketa je z počtu těch nešťastníků, Marketa je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Marketa umře. Marketu sežehlo peklo!
Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Marketě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadálé neštěstí?
Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.
„Marketo,“ praví Lazar, „zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Marketo?“ A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem:
„Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí.“
„Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení.“
Marketa naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.
Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, který obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!
Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Marketa, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!
Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy počestní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Marketo! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.
Ach Bože, Ježíši a Maria, Marketa Lazarová pláče a pláče. Nic jí nedodá ducha, nic ji nevzmuží a všechny síly od ní odstoupily. Je oděna jako děvečka a béře se vpřed malátným krokem. Hle, toť cesta jejích procházek, vlna lesíků a vlna polí, svažující se kraj, přeznámý kraj, do jehož nesličnosti Bůh zaklel sladký úsměv a líbeznost, jež navždy bude vyrážet z vašich prsou šťastný vzdech. Váš kraj, kraj Marketin! Hle, toť cesta bláhového blouznění, stezička studu, místečko poskakujícího stromu, mez hrabošova, doubek s ohništěm, vše, co jste milovali. Vše, co je ztraceno a co se opět vrací. Radujte se, přeběda těm, kdož se nemohou radovati v končinách své mladosti. Přeběda Marketě, neboť kráčí a nic nevidí a nic neslyší hledajíc prsten mezi kořeny neštěstí. Nezvedá hlavu, a kdyby ji potkala její přítelkyně, která ji velice miluje, zajisté se nepoznají.
Toho dne se přiblížilo jaro o pěkný kus cesty. Pastýři a pocestní lidé si vypravovali, že vzrůstá hlasem, neboť opravdu bylo slyšeti rohy větrů, do nichž dují sluneční andělé. Na loukách a na pastvinách nebeských se válela oblaka, jako se válí skot na pozemských loukách. Vál větérek, země osychala a v struhách a podél plůtků pučela prvá kvítka. Mysliti na vězení za tohoto probouzejícího se času? Toť truchlivé, toť věru smutná věc.
Asi po šesti hodinách cesty přišla Marketa na místo, kde stoupá cesta do mírného návrší, odtud bylo již viděti horu, na níž se tyčí klášter Nanebevzetí. Zde bydlily řeholnice. O mnohé z těchto sester se vypráví, že je panna přečistého života a že ostříhá božích přikázání s velikou pečlivostí. Marketa sestoupila a opět vystupovala, neboť mezi prvým pahorkem a svatou horou bylo údolí. Zastavila se před brankou a její oči byly omámeny líbezností a její uši byly omámeny tichem a spanilými hlasy zvonu.
Marketa padla na tvář a modlí se, slyšte, co se modlí:
„Bože, kterýž ses slitoval nad nepodobnými hříšníky, slituj se nad Mikolášem. Sešli anděla, aby se dotkl jeho ramene a zaťukal na helmici, v niž vězí urputná hlava. Dej, aby se mohl vyznati ze své lásky, dej, aby přemohl lvice v svém srdci a mohl si vésti podle dobroty. Mně pak dej, můj Bože, abych směla věřiti, že na konci svých trestů zhlédnu práh ráje, motýlka či mušku, jež ku potěšení duše letí nad pekelným ocúnem.“
Marketa se takto modlila ležíc na zemi a tu šla mimo ni klíčnice a přišedši mezi ostatní sestry pravila:
„Sestry, sestřičky, před brankou, která je vedle východní brány, leží dívka. Viděla jsem, že má selské šaty a neselskou tvář. Bude to nějaká kajícnice a její zpovědník ji zajisté posílá, aby plakala před naším chrámem. Pojďme, otažme se představené, zdali se jí líbí, abychom ji vedly do chrámu, či do světniček.“
Dvě nebo tři řeholnice se ihned oddělily od ostatních a šly k představené onoho kláštera Nanebevzetí a řekly jí všechno, co řekla klíčnice. Představená pak, o níž se vypravuje, se nazývala jménem Blažena. Nebylo jí více než dvacet šest let. Podobá se, že je velmi urozená, neboť každé její léto vydá za léta dvě, pokud běží o moudrost a vládu ducha. Řezenský arcibiskup slyše kdysi její přesladkou řeč, snadninko jí prominul nezletilost, a stala se představenou kláštera Nanebevzetí již před třemi roky. Bylo to nevídané štěstí. Jářku, to je představená! Ta se mi líbí!
Nedej bůh, abyste se snad domnívali, že jí spanilost ubírá něco na přísnosti. Má oči dokořán. V jejím stánku vládne Bůh a jeho libý rozum. Nedějí se tu věci nenadálé a strašné. Zahrada zvolna vzrůstá, je tu mír a pohoda míru. K této převorce Blaženě přišly onoho dne řeholní sestry a řekly jí:
„Převorko, před klášterní mříží leží dívka a váhá vejíti. Co jí máme říci? Nejde ani k nám, ani neodchází.“
„Řekněte jí, ať vejde.“
Když sestry slyšely, co představená odpověděla, šly k Marketě a zvedly ji a měly ji k tomu, co platí za rozumné. Šla po boku dvou řeholnic, ale žádná z nich nepoznala, že přivádějí Marketu Lazarovou. Byla tak nepodobna sama sobě! Byla tak nepodobna blažené dívce, jež přichází zhlédnouti místo, kde zanedlouho bude sama řeholnicí.
Marketa se ocitá ve světnici a všechny se jí vyptávají a dorážejí na ni otázkami. Dvě či tři babizny mají bezbožné tváře modlářek a ptají se přísně, jako by byly božími písaři. Ale ostatní? Jsou přívětivé, jako bývají přívětivé přítelkyně. Marketa se stydí říci své jméno. Není však třeba, aby je říkala. Převorka žádá, aby sestry odešly, a když se to stane a když jsou s Marketou samy, praví: „Poznala jsem tě, Marketo Lazarová, v tu chvíli, kdy tvá ústa stála v postavení tvého jména. Překonala jsi hanbu. To dostačí Bohu, jenž mi napověděl, kdo jsi, a dvojnásob to dostačí mně. Jsem Jeho služka. Nemluv o svém provinění. Znám je. Klášter Nanebevzetí je v kraji Obořiště a Roháčku. Zvěděly jsme již, co se stalo. Žel, nejsem zpovědníkem a neposkytnu ti útěchy ani místa. Jdi k svému biskupovi či k vikářům a ptej se, co máš činiti.“
„Převorko,“ odpověděla Marketa, „slyším, že tvůj hlas je plný milosrdenství, mluv déle, mluv o chviličku déle, neboť se mnou nemluvívá než zatracení a hříšná láska.“
„Nešťastnice, co jsi to řekla! Jsi doposud tím, čím jsi byla?“
„Stalo se,“ vece opět Marketa, „že jsem nevykořenila ze svého srdce tělesnou lásku.“ Řkouc to propukla nešťastná milenka loupežníkova ve vzlykání a přála si, aby byla uvržena v okovy a žalář.
Převorka poodstupuje a poznamenává se křížem. Potom hledá moudrost v modlitbě. Již vstává z klekátka a mluví:
„Čeho je ti třeba, Marketo Lazarová? Ach, zoufalkyně, ty voláš po trestu? Chceš býti puzena mukami, ty, která jídáš hoře jako chléb? Jakého potkana mám pustiti do tvého žaláře? Jdiž mi! Bůh ti odepřel pravou lítost a skýtá ti vědomí viny. Vědomí, jehož zuby jsou ostřejší než zuby havěti, která sužuje vězně. Tvoje slzy tě poskvrňují. Volej na pomoc Boha. Nechť ti propůjčí lítost, bez níž není odpuštění. Nechť ti ji dá, nechť ti ji propůjčí!“
Kdo chce naslouchati déle tomuto hovoru? Nikdo! Souhrn celičké řeči je Bůh. Ale vy a já nevěříme na tohoto vládce časů. V noci nepřetržitého trvání, v noci bez konce bylo učiněno toto slovo a vládne duším, které se otřásají při jeho zvuku, jako se otřásá holub a kurové, když se blíží jestřáb.
Ó pochybovači, i ty bledneš, i ty se zachvíváš? Neboj se! Nebe je prázdné. Nekonečno je prázdné. Nekonečno, tento blázinec bohů, na jehož okrajcích bloudí hvězdička.
Zželelo se nám všech strastí a dnem i nocí přemítáme o jistotě, která by byla tak mocna, jako je tento šílený hlas básníků. Ach, pomatenci! Jakou hrůzou jste zalidnili čas, jakou hrůzu jste vmetli do podvědomí maličkých dítek. Jaké běsnění pochyb! Věčně se budete tázati, proč je kohoutí oko okrouhlé? Proč má chlupáč u vašich nohou vlastnosti psa? Věčně budete obzírati kolébku a hrob? Věčně budete mluviti o tajemství, zanedbávajíce věcí života?
Mluvte cokoliv. Nebe je prázdné! Prázdné a prázdné!
Převorka Blažena mluvila s Marketou do pozdní noci. Když byl čas, aby všechny spaly, vzala klášternice neblahou dívku za ruku a vedla ji do světničky, jež je nejmenší ze všech světniček. Když vešly, tu ukázala na lože a řekla Marketě:
„Setrvej zde, dokud tě nezavolám.“ Potom zavřela komůrku zvenčí a odnesla klíče.
Marketa ulehla na zemi zhrdajíc ložem, ulehla na tvrdé kameny, ale Bůh, jak praví vypravování, učinil, aby spala.
Řeholnicím nikdo neřekl, kdo to vešel a kdo to spí v klášteře Nanebevzetí, ale sama od sebe povstala řeč a vešlo ve známost, že bědná tulačka a kajícnice je Lazarova dcera. Některé sestry mluvily o ní špatně a jiné ji litovaly. Chudačky, což ony vědí o milování!
Jaké štěstí, že příhody nekončí tímto smutkem a tímto odevzdáním se. Jaké štěstí, že Marketa nesetrvá v této tuposti. Jaké štěstí, že Mikoláš chystá nové výpravy. Jaké štěstí a jaký žal, neboť to, co chystá, je opět zbojnictví.
Plyne den po dni. Mikoláš spává v lese a jí koňské maso. V noci, která byla pátá, vypravil se k místu, na němž leží Kozlíkův poklad. Jde rozhlížeje se, opatrně překročí bažinu, a již je na místě. Odhrnuje kamení a hlínu a pozvedá a vleče z hlubiny přetěžkou truhlici. Tvář loupežníkova přihořívá leskem kovu a drahocenného kamení. Světélko hvězdy zanítilo tuto záři. Hvězdná záře a skvosty! Loupežník hrouží chvostnatou ruku až ke dnu truhlice a naplní si sáček dukáty. Potom smete vše zpátky a přitlačí víko, neboť poklad, jakkoliv se zmenšil, přibyl na objemu. Již je hotov s dílem a vrací se, maje bedlivý pozor, aby nezůstavil stopy. Konečně vsedá opět na kůň.
Tato noc je poslední nocí v Šerpinském hvozdě. Na úsvitě vyjel Mikoláš na otevřenou cestu, jež vede k severu. Čekal na měšťanský vůz, až se namane v těchto končinách. Čekal, že mu nějaký břicháč, nějaký měštěnín, kteří zrána tak těžce kašlají, zavadí o meč. Kdež by! Kolem sedmé zastihl jakéhosi zakrslíka, jeho plášť nebyl delší, než je košile nekřtěňátka, neměl kordu a chtělo se mu spát. Mikoláš jej pominul. Rozveselil se však, a když se setkal s pořádným chlapíkem, udeřil jeho koně na zadek, až přidřepl.
„Dolů, můj městský sousede,“ řekl hromotlukovi, „potřebuji tvůj plášť, tvoje škorně a tvůj klobouk! Sesedni, chci, abys mi předal uzdu své klisničky. Vezmi zavděk dvojicí těchto koní a třemi dukáty. Nuže, měj se k tomu, oč jsem tě žádal. Zde je křovisko, které tě skryje, aby ses nestyděl.“
„Kdožpak jsi ty?“ otázal se jezdec a na jeho tváři bylo viděti, že se spíše hněvá než bojí. Ale Mikoláš vytrhl meč a opakoval vyzvání s takovou pevností, že se náš měšťák sesmekl z koně jako lasička. Měl sice tesák a snad mu nebylo neznámo umění potýkati se, ale z jeho protivníka vanul dech válek a takového nemilosrdenství, že v něm bylo snadno poznati člověka, který se nezdráhá zanechati vedle klobouku, o který požádal, bezduché tělo jeho pána. I dal pocestný Mikolášovi vše, co na něm chtěl. Byl to kupec, přijal tedy peníze a řekl si: „Tohle bláznovství není špatné, namoutě! Koupím si plášť až na paty a své ženě koupím ještě zlatohlav. Kéž by vystupovali hustěji takovíto hlupáci. Platí zlatem a sami jsou odřeni jako měďák. Platí zlatem a nadto se rvou. Ach, ty zvrácený chasníku, budeš-li takto kupovati, dostaneš za své zlaťáčky leda kohoutka.“ Kupec podobně k sobě promlouval a vedl Mikolášova zvířata za uzdu, nemaje chuti se vyšvihnouti do sedla.
Mikoláš však jel spánembohem dál. Podobal se teď kupci? Nu, maličkou měrou, pranepatrně, ale o tom, že z něho čiší zbojník a že čpí na dvě míle lesem, o tom Mikoláš nic nevěděl. Bral se rychle vpřed po hospodách, kde se přepřahává, po chmurných haluznách při rozcestí, po chýších, nad nimiž les dosahuje lesa. Hledal holomky, zoufalce a ničemy, jež stíhá právo.
Za všech časů jich bývá na těch místech plno. Hrají v kostky, či majíce huby ve dlaních, dívají se do plamene krbu. Krčmář sedí před svými vraty a jeho žena škube slepici, která se nevydařila. Šibalka krčmářka, kdoví z jakého hnízda ta slepice je. Kdoví který nezbeda s ní zaplatil řád. Ale nechť, hospoda se mi líbí. Vidím zčernalý strop, řádný stůl, prostorné ohniště a vedle ohniště lísku s housátky klubajícími se z vajec. Mikoláš se zastavil před vraty a sesedá. Krčmář mu běží v ústrety, a jak je zvykem tohoto lidu, ptá se v svém srdci, kdo by to byl. Ptá se a odpovídá svému údivu: je to kníže; a nedůvěřivosti: je to dobrodruh.
Mikoláš si však nevšímá hospodského ani za mák a vchází do světnice. Zastavil se před povalovači, jichž je tu tré, a praví jim:
„Proč se skrýváte? Jaká provinění vás tíží?“
Jali se mu odpovídati, jako by byli počestní lidé.
„Ech,“ děl bráně jim, aby mluvili déle, „co mi sejde na vašich hříších! Vidím, že jste pokryti strupy a vyrážkou hladu, vidím, že se vaše čelist třese na jídlo. Zde je hrst zlaťáků. Berte! Ale nerozdávám marně po dukátech. Chci, abyste po dva týdny stáli při mně. Udeřím na boleslavskou věž!“ Tu řekl Mikoláš své jméno. Chlapi se tomu podivili a jal je strach. Strach z krále a strach z loupežníků.
Nic naplat, cožpak hladový člověk odolá jídlu, které se mu nabízí? Na dosah ruky je zlato, vy je zamítnete? Nikoli! Všichni tři slíbili Mikolášovi poslušnost a šli za ním.
Takovýmto sprostým způsobem verbířů získal Mikoláš dvacet tři lidi. Šla z nich hrůza. Jeden měl tvář mrtvoly a druhý měl tvář krkavčí. Jeden byl vyhublý až na kost a druhý byl břichatý a tučný. Mikoláš se smál vida tyto vojáky ze šibenice, tyto vrahouny, již se odváží věcí doslova posledních. Mohou něco ztratiti? Nižádný nemá nic než hrdlo, jímž dávno propadl.
A duše?
Ustaňte se sličností zpěvu, říkají tito halamové, neboť ze zpívání nic a nic nepovstává. Duše je neviditelná, ale hlad nám hněte střeva a zauzluje je ve veliké uzliny. Co nám sejde po povětrné holubici, jejíž křídla nejsou křídla, jejíž zobáček není zobáček. My tomu nevěříme!
Vedle hmyzu a bídy nemůžeme těmto zatracencům upříti něco sebevědomí, ale bojím se, že ani tento znak svobodného ducha jim nezjedná vážnost. Jejich rozum prchl a usídlila se v nich bláznivost.
Mikoláš je vedl do Šerpinského hvozdu a založil v něm tábor na místě, jež byl smluvil s ostatními bratry. Loupežník nevedl si již po loupežnicku. Domníváte se, že se polepšil? Nikoliv, bylo však třeba, aby se vystříhal vaděnic a křiku. Posílal své halamy na vzdálené trhy a oni kupovali jalůvky a telátka a skopečky. Jací z nich byli skotáci a řezníci a kuchaři!
Vážení pánové, šlacha nešlacha, všechno zmizelo za jejich tesáky. Hřál je oheň, a protože chlapi nejsou samotáři, vznikala mezi nimi jednota, jako se přiházívá ve vojště. Kdož ví? Na každé tváři se zjevuje záblesk krásy, snad to nejsou takoví hanebníci, jak se domníváme.
Zatím z vřetena událostí se odvíjela poslední nit. Paní Kateřina byla poznána a jata. Stalo se to poblíž vesnice Písečné Lhoty v turnovském kraji. Zároveň s Kateřinou bylo jato několik malých děvčátek a syn Václav, který byl nejmladší ze všech Kozlíkových dítek.
Jak k tomu došlo? Paní prchala na sever, plníc synovu vůli, a potom se uchýlila do krajiny, kde jsou sluje a propasti. Nikdo ji v těch končinách neznal, a tak mohli choditi po cestách a spáti po domech, kde jsou útrpní lidé. Desátého dne přišli k stavení a mlýnu, jenž stál na pokraji lesa. Byl to dobrý dům a dobrý mlýn při stálých vodách, jež stékaly žlábkem na otáčející se kolo. Hospodář prodléval před stavením. Byl chud, měl ženu a jediného pacholka. Jeho mlýn se podobal klášteru o dvou řeholnících. Pozdravil jménem Páně a paní Kateřina mu pochválila dům a řekla:
„K tobě přicházejí mleči a spí u tebe. Učiň nám tu laskavost a nech nás spáti v komoře, kde oni spávají. Jdeme již dlouho a děti jsou maličké.“ Tu vyšla mlynářka a vedla je do domu a učinila vše, co vy sami byste učinili.
Prositi o nocleh nebylo za těch starých časů nic divného. Vedou si jako doma. Děti se sotva pokřižovaly a vzápětí ta havěť spí oddechujíc jako andělé po dobrém díle.
Paní Kateřina zajisté ví, jak máme ceniti svět, ale tento dům je tak líbezný. Je slyšeti klapání mlýna a všechno vůkol je pokryto bělostným práškem. Kdo by se bál?
Paní Kateřina odkládá plenu za plenou a tu je viděti drahé látky. Ovšem jsou potrhány, ale pod vrstvou bláta září nádherná barva. Odvinula plenu svrchní a spodnější, a tu vypadla ze šatu přeskvostná spona. Udeřila o zem a zazněla.
„Mlynářko,“ děla Kateřina, „zdvihni tu sponu, podrž si ji. Chci ti ji dáti, neboť jsi laskavá ke mně a k dětem.“ Selka zvedne ten šperk, obrací jej v rukou, a odtud je její řeč nejistá a její pohled klouže po stěnách a chodí po zemi. Konečně vyjde za svým manželem a jme se hovořiti:
„Co říkáš, to není venkovanka, která jde ke svým příbuzným, to není ledakdo!“
Radili se hodnou chvíli, co mají učiniti, a nakonec vyšel z této rady pekelný úradek. Byli tito lidé zlí, či snad nikoliv? Nevím, podobá se však, že se přestrašili.
Ještě téže noci vsedl mlynář na koně, který věru neuvykl nositi jezdce. Kde vzíti sedlo? Bah, sedláček se drží za ohlávku a sedí jen tak na holé srsti. Před desátou je již u turnovské brány a volá na branného:
„Branný, vpusť mne!“ To se ovšem potázal se špatnou, kdežpak by vpustili takového otrhánka v noci do města. Nechť vypoví u malé branky všechno, co si žádá, a nechť se vrátí.
„Dnes samým večerem,“ dí mlynář, „přišla do mého mlýna paní, která se praví býti selkou. Ale není jí! Přisámbohu, pane, dám svoji košili, jestliže se mýlím. To není vdova, která jde na krk příbuzným. Hned jsem ji poznal! Je to jakýs blázen, jenž, aby zapomněl na svou urozenost, se toulá po lesích a vláčí s sebou děti. A není-li to blázen, pak, na mou čest, to bude přechovavač či přechovavačka, neboť ta příchozí je žena. Jsem jist, že jsem ji poznal. Je ověšena šperky, má bláto ve vlasech a je tak podivná, jako bych já měl meč a pukléř ze zlata.“
Když to sedláček vypověděl, vsedl opět na svoje zvíře, které pošvihovalo ohonem, a spěchal domů dvakrát rychleji než k městu.
Branný v městské bráně je velký pán před mlynáři, kteří vozívají do města mouku, ale není tak velký pán, aby mohl zapomenouti na lidské tlachy. Druhý den zrána jde ke krajskému písaři a vypravuje, co v noci slyšel. Ach, turnovský písař, ten je jako vítr. Je maličký a potrhlý a běhá sem a tam. Má v ruce brk a za uchem má druhý, a sotva vezme něco do ruky, již mu to padá na zemi. Má měšec u pasu a dýku, toť se ví, ale nevěřte, že tato dýka bodá, ne, je to nástroj práv a pokoje. Písař s ní ořezává jen pera, pranic víc.
Jak ten písař uslyšel, co se stalo, běžel ven a zase se vrátil, otevřel okno, křičel na vozku, jenž stál na krajském dvoře, aby se hnul a ihned zapřahal. „Kdypak již předjedeš?“ volal naň po chvíli, a sotvaže to řekl, již na vše zapomněl a psal a psal.
Ach, neblahý písař, neblahá jeho potrhlost. Před mnoha lety poznal jakousi dámu, jež se znenadání octla v nesnázích, a postoupil jí svého koníčka. Panebože, to byl skvělý čin! Ten oblek, který nosí, ten dostal za mzdu a dvakráte byl za to pochválen a nadto dostal peněžitý plat. Toť se ví, že by si písař přál, aby paní Kateřina byla nejméně bloudící kněžna.
Nu, dej mu pánbůh zdraví, již jede v důkladném hrčáku k Písečné Lhotě.
Ale nač vypravovati obšírně; věc, která se vleče, za nic nestojí.
Písař chtěl příměti paní Kateřinu, aby jela s ním, ale ta mu odpověděla tak rozhodně, že se podivil. Vkradla se mu do srdce pochybnost o vévodství této tulačky a křičel, jako křičívají písaři. Nic naplat, vrátil se sám. Tu jej ovládl hněv a šel k městskému hejtmanovi a vypověděl mu zevrubně vše, co se přihodilo, a především vše, co sám řekl a co zamýšlel.
Tak se stalo, že byli posláni za paní Kateřinou biřicové a že ji jali na lesní cestě, neboť paní po písařově odchodu hned odešla ze zrádného mlýna. Nuže nyní sedí ve vězení a měšťané a chasníci si opakují její jméno. Nešťastná paní, nešťastné dítky!
Čas rychle plyne, ani se nenadějete a již rozkvétá stromoví a již se vracejí ptáci. Minuly tři týdny a blíží se den, na který čekáme. Kozlíkovi synové se scházejí dle úmluv. Jdou se ženami a s dětmi a s čeledí. S čeledí? Vedli si jako Mikoláš, ale počet chlapů, které oni sebrali, je věru malý. Přinášejí však hojně mečů a sekyrek. Sekyrek, neboť to jim přikázal Mikoláš. Čekají po celý den. Mikoláš prohlíží kování koní, popruhy, uzdy a opět meče. Každou zbraň zkouší, každou vezme do ruky a vše, co se nehodí a co je opotřebováno, letí k čertu.
Jan byl nejstarší z bratří, avšak ve věcech válek a přepadů se vyzná nejlépe Mikoláš. Jeho obezřetnost byla k nesrovnání. Je nejstatečnější a byl ustanoven, aby vedl zástup.
„Nepřidržím se Janovy rady,“ řekl ve shromáždění, „vejdeme do města za svítání a houfem. Já a pět mých lidí vyjdeme před bránu, až spadne most, zmocníme se stráží. Pak bude cesta volná až k věži.“
Vojsko, či lépe chamraď, kterou zbojníci sebrali, ležela ve stanech zírajíc do otvorů, jimiž uniká kouř, byli napohled smutni a ne nepodobni dravým ptákům, již hřadují po lesích. Byli nehybní a leckterý z těch klacků se loučil s krajinou a se světem, který je přesličný. Ať třeba strádáte, ať si vás honí z místa na místo, ať máte na sta soudních půhonů, přece je přesličný.
Že vám teď spadla prška do vlasů? Že máte hlad, že chcete za nevěstkou? Drazí pánové, to vše se napraví! Žalářník ztratí jednoho dne klíče a svatý klíčník ráje udeří dlaní o dlaň. A sotva tleskne, vyjde sluníčko. Ten lidský psinec bude opět krásný a zas si najdeš svoji jehničku. Ukousneme leckde skývu z žírných polí a zajíme svůj hlad červeným jablíčkem. Poslouchej, jářku, co se povídá! Budeme zase pásti beránky, již chodí po obloze, a budeme držeti krok s vodními ručeji.
Jakápak přísnost na tuláka a jaká přísnost na ten boží svět!
Ach žádná, žádná, jen se mějte dobře, jak ale uniknete tomu randabasovi, jehož vůle je jako sekera? Bude vám zatěžko odepříti mu maličkou službičku a nedati se zapíchnouti. Včera si jeden chasník zamanul utéci a vedl si tak neobratně, že byl chycen. Co se s ním stalo? Jen si vzpomeňte, Mikoláš rozkázal, aby jej utratili. A tu jsme všichni želeli přepychu v jídle a vedlo se nám jako svatebčanům na vznešené svatbě. Sousto nám vázlo v hrdle.
Věru, na tyto úvahy jest již pozdě. Nyní nezbývá než sedati na kůň.
Ve vesnicích znělo v tu chvíli Anděl Páně, ale nad Šerpinským hvozdem poletuje krahulík a krouží jako srdce zvonu. Mikolášovo vojsko je na pokraji lesa a loučí se. Sbohem a sbohem! Ženy zůstaly v táboře a budou čekati, až se oděnci vrátí, a kdyby se nevrátili, utekou do Saska. Již se rozloučili, již se rozjíždějí. Vojsko směřuje z lesů, ale Mikoláš se vrací. Vyhledá jedno z pacholat, s nímž se přátelil, a praví mu:
„Jeníku, kdybych se zítra nevrátil až do večera, vyhledej Marketu Lazarovu a řekni jí, co budou vypravovati bratři, kteří se vrátí.“ Tu přijal Mikoláš slib a zanedlouho stihl svoji tlupu.
Jdou. Jdou podél travnatých pahorků, po nichž přebíhá ustrašený zajíček, mimo topol s tíkajícím ptákem, po břehu vody pohybující sítinou. Jdou a klusají, a tu opět cval rozhodí hřívu klisny a rozkývá meče. Nebe srší hvězdami a rouno beránků se stře z místa na místo, dosahujíc v tu chvíli Orióna. Pahorky se odívají světlem hvězd v ryšavý plášť, v plášť a v suknici, jež má barvu strachu.
Bojím se o tuto výpravu. Pod nohama koní se hemží stíny a vedou válku. Oděnci jsou vyčáplí a hnusní. Kdo jim protahuje údy? Smrt!
Již jsou před městem a čas jitra je blízko. Hle oddíl Janův a oddíl mladšího bratra.
Již se srazili v tlum, již se odděluje Mikoláš se svými jezdci od ostatního lidu, již popojíždí k bráně.
Již se zastavil a stojí. Jeho nohy jsou podobny nohám mosazným a nohám železným, jeho ruce nabíhají hřebeny svalů. Jeho nohy a jeho ruce jsou jako živá lvíčata a jako údové sochy. Béře se zvolna vpřed a jeho pohled jde rychleji než pohled krahujce a vidí lépe. Vidí strážného, který se rozhlíží na vše strany. Loupežníci a ti, kdo s nimi přicházejí, čekají v ohbí hradeb přitisknuti ke zdi a vidí Mikoláše, nikoliv však toho, který stojí před ním na hradební vížce.
Hle, loupežník přikládá k ústům roh, a již je slyšeti hlas, který burácí a nezná odmluvy a nesnese prodlévání. Mikoláš volá, a tu je viděti, že branný sestupuje dolů, a jeho mírná tvář se čtyřikrát zjeví v okénku, jež klesá níž a níže.
Již padá můstek a klíč rachotí v zámku.
Mikoláš neměl svého koně ani pobídkou, ani bičíkem k chvatu, jel zvolna. Setkal se s klíčníkem brány a s jeho pomocníky, aniž by řekl slovíčko, jež by je zděsilo. A přece jsou zděšeni! A přece trnou, zírajíce do této tváře, která se neusmívá ani neškaredí.
Jako piják, jemuž zprvopočátku nechutná víno, a jako hráč, jenž šetří svých sil na hru příliš dlouhou, jako býček, jemuž se nechce a jenž se zdráhá, jako káně, jež létá, aniž hnulo železnou perutí, jako divák poodstrkující toho, kdo zaclání, jako učitel kárající žáka, nic hůře a nikoliv násilně dotkl se loupežník strážce brány svým mečem. Nešťastník padl tváří k zemi. Jeho výkřik poděsil holuby. Vzlétli tleskajíce křídly a kroužili nad hláskou.
Blankyt ticha je rozerván. Odevšad zní křik. Oděnci přibíhají z vnitra věže, a znenadání přichází stráž.
Hejtman je opatrnější než loupežníci! Hejtman zná vaše skutky a počítá vše, co učiníte. Zná vás a zná zbojníky vám podobné. Spí, zabíráte mu maličko ducha, ale tito přítelíčkové, tato ospalá a bezvousá stráž, mnoucí si víčka, stará se za něho. A zemře za něho. Již zvětřili něco nekalého, jejich kopí se pohnula jako uši zajícovy, již se chápou mečů, již se rozjíždějí.
Mikoláš se ohlédl k bráně, most byl doposud spuštěn a třpytil se jako řeka. Byl prázdný! Kde je tvé dobrodružné vojsko? Utíká!
Tu se ozval šťastný zvon a volá a hlaholí. To není jitřní hlas, to není vyzvánění k slavnosti.
Ten blažený zvuk, ten šťastný zvuk, toť rolnička zapomenutí, toť rolnička nicoty, toť smrt! Kdo to vyzvání? Maličké pacholátko. Vidělo posupné koně a opovržlivý pohled loupežníka, který zabíjí, aniž se hněvá či straší. Patronka bašt a hlásek a věží, patronka hrazených měst vmetla do jeho srdce statečnost. Pocítil, že přišla chvíle chlapců, kteří dospívají. Chce odvrátiti vraždění neviňátek a kývá zvonem. Visí v provazišti zvonice a houpá se a srdce zvonu se houpá. Toť hra. Toť líbezné vyhrávání. Toť závoj na tváři litice, jež stíná a stíná.
Hle, výtrysky krve! Zježený knír a ozubí vražedníkovo! Hle, meč vlahý teplotou těl.
Mikolášovi nezbyla ani chvilička, aby se obrátil. Couvá, brání se, a jeho kůň jde pozpátku a drtí údy těch, kteří padli. Loupežníci ustupují, ale otvor brány se temní novou bitvou, temní se jezdci, jež Mikolášovi bratři vehnali s tasenými meči do této soutěsky.
Zbojníkův kůň narazil zadkem na tuto chasu. Nemohl vpřed a nemohl ani zpátky. Ještě uslyšel zvon, ještě zhlédl utíkajícího chasníka, jemuž dal bílého koně, koně milejšího nad ostatní, ještě jej zhlédl, jak pádí po trávnících, zůstavuje město za sebou, ještě jej zhlédl, či měl již vidění?
To se mu jenom zdálo, neboť v bráně byla hlava na hlavě a most se již zvedal.
Ach, hlava na hlavě, a ve všech těchto hlavách jsou vzkypělé mozky a do všech mozků je zaťat dráp smrtelného děsu.
Jan, který byl o tři koňské délky za svým bratrem, zabil pacholka, a jak ho zabil a jak padl jeho kůň, vzniklo místečko a jiný z bratří mohl vklíniti svého hřebce po bok Mikolášovi. Stalo se, že tento strůjce krveprolití mohl vydechnouti a nabral dechu. Tu vykřikl, jako křičívají ti, jejichž játra klove zoban šílenství, a jeho meč dopadá s novou silou. Vánek roznáší pokřik zoufalcův a on sám, samojediný se dere vpřed. Je bledý, smáčí jej krev a mdlobný pot. Je strašný!
A tu u velikém zmatku vpadnou do tohoto vřískání zděšené zvony a vzniká nářek a volání, jako by Bůh položil dlaň na své slunce. Brána se otřásá, město se budí a je slyšeti hlas volající: Hoří, hoří, hoří!
Ach, blázni! Řada strážců se obrací, halapartníci odhazují svoje halapartny, vojáků ubývá, cesta je volnější a volnější. Ti, kdo tu zbyli z těch, kteří měli Mikolášovi pomáhati, tisknou se jako potkani ke zdem a strachují se. Pláčí nad svojí hanebností a prosí měšťáčka, který u nich stojí, aby jim dosvědčil, že nevešli o své vůli.
„Bylo nás třicet devět a všichni utekli, jen nás, hrstičku chudinku, vehnali loupežníci do brány. Ti, kdo padli, byli zabiti nikoliv obránci, ale loupežníky. Jsou to běsové, pane!“
Měšťák, ruku na bradě, jim přikývne, ale vtom se ozývá nový ryk a lazebník udělá lépe, když se ztratí.
Mikoláš s bratry projel městem až k věži, v které jest vězení. Potkali několik břicháčů, již si přidržují v běhu klobouk a padající spodky, potkali chlapiska mávající holemi a řvoucí vybídnutí, jichž nikdo nedbá.
„Hlupáci, tahle má rada by zachránila naše hezoučké město. Ale shořte si na troud, vy lůzo nevědomá. Já se hněvám! Já se na vás hněvám a peláším domů hlídat vlastní střechu. Namoutě! Ta jediná z celého vašeho hnojníku za něco stojí.“
Ach, náš předobrý kapounek vtiskne ženě do ruky vědro a zároveň s ní bude veleti dvěma zjevencům, kteří mu dluží peníze.
Stráž jednou již poražená a uvedená do zmatku pronásledovala loupežníky jen mdle. Stalo se, že nikdo nic nesvedl proti zuřivosti Mikolášově a proti zuřivosti jeho bratří. Nepomohl leč úradek boží, jenž se stře jako propast. Vidím již konec nešťastníkův. Vidím smrt jeho bratří.
Když se loupežníci dobrali k vězeňské věži, bylo zde dosti vojenského lidu, aby jim zabránili otevříti. Vrata se leskla železem. Udeřili na ně! Vystavili na odiv svoje šílenství. Nádherné šílenství neúčelného a marného boje. Majíce za zády tlupu oděnců, majíce hroty kopí málem na svém těle, zatímco královský hejtman se opásává, zatímco vyjíždí skupina jezdců, aby je přibila k zemi meči, v takové chvíli myslili na útok. Jaké bláznovství! Naposled je zkrášluje jejich krunýř. Naposled zvednou meč. Ještě ránu, jednu jedinkou ránu.
Co zbývá, abych pověděl? Vrhli se na ně. Hle, vlna prvá a druhá a třetí. Meč nastupuje po meči. Toť blýskavice mečů a znění mečů. Vidím smrt vsedati na kůň. Stoupá z levého boku a soudcové jí přidržují třmen. Vaše smrt, loupežníci. Tvá smrt, Mikoláši. Stojíš opřen o veřej věznice a tvoje hlava se naklání a padá k rameni. Tvá paže je těžší a těžší. Umdléváš, v tvých očích je mlha. Všechno se stává tmou a vládne tma. Tma, střed zřítelnice boží, tma, široširá tma, místečko užší než bod astronomů. Slyším polnice času, kvapícího času, jenž naléhá. Všude nad městem jsou zavěšeny barvy, ale ty je nevidíš. Nastává jitro, Roháček plane přísvity slunce. Hle, již se vyhouplo na obzor, ale ty jsi slepý. Umíráš? Nikoliv! Nikoliv, je ti vyhrazena hanba umříti potupněji. Viz břevno šibenice! Viz je, prohlédni!
V té chvíli se ozvalo troubení. Přicházeli oděnci královi. A jako vítr zmítá smítkem sem a tam a jako vlk rozráží stádo a jako shromáždění v chrámu se tiskne ke zdi, aby měl biskup volný průchod, tak se rozestoupila vojenská lůza, jež bije do raněných. Trubačův nástroj zní jako slunce. Na jeho hrdle vlaje praporec a na něm se střídá s nachem králův znak. Je mnoho těchto oděnců, ale králův znak zvětšuje jejich počet desateronásob. Jdou nespěchajíce. Blíží se, ale kdo to před nimi stojí? Kdo stojí proti nim?
Vidím krvavá těla váleti se před branou sotva dotčenou, vidím jednoho loupežníka, který chce vstáti, vidím jiného, který vrávorá podél zdi. Vidím rozťaté hlavy a krev odkapávající od ran. Vidím zkázu a smrt těch lidí, kteří byli loupežníky a kteří vedli odbojné bitvy.
Zatím Kozlík slyšel ve své kobce vyzvánění a řev. Poznával své synáčky! Jeho srdce ochořelo nadějí, smál se, lomcoval závorou a bušil do dveří křiče: „Jsem zde! Jsem zde a čekám!“
Hluboko v temnotách žaláře naslouchala i Alexandra.
Avšak hlomoz slábne. Nastalo utišení. Kozlík uvnitř věže přiložil ucho ke zdi a poslouchal, neozve-li se zabušení a spěšné kročeje oděnců. Nic. Míjí chvilička ticha, ticha uhrančivého, ticha, které sviští, jako kdyby ten, kdo poslouchá, padal do propasti.
Nadarmo čekáte, rytíři, nadarmo se vaše srdce škube nadějí. Vaši synové jsou zbiti a leží pod nohama vojska. Jejich helm se valí před prahem a chřestí na holi šviháckého měšťáka. Jejich údy jsou rozhozeny v prachu a městská lůza jimi smýká sem a tam. Jen naslouchejte, vy kouzelníku bitev, vy básníku divokých scén, vy hráči příliš prostomyslný, vy hrdopýšku, vy hrdlořeze, vy blázne bláznivý! Jen naslouchejte, ucho na zčernalé zdi, prst mezi zuby, v hlavě šumění a v srdci, v srdci náprstek krve, která se nezvedá. Naslouchejte, až se ozve slavný hlas trubky. Již zní, již vzlyká, vzlyká, vzlyká.
Blíží se konec vypravování a sladká útěcha usedá k vyprázdněné misce příhod jako holubice utěšující vdovu.
Smrt! Ach, to šílené jméno marnosti straší a straší. Nedám nic na tvoje slovo, ty výmluvný hlupáku, bojím se smrti, děsím se jí a všechno, co mám, obrátím na modlení!
Jděte mi k šípku se svým štěbetáním. Život a smrt. Toť líc a rub penízu, za nějž kupuji. Dej Bůh stálé zdraví našemu zákaznictvu, bude se báti, jen pokud zůstane naživu!
Všichni budeme jedné noci na mrazivé stráži, všichni budeme ležeti pod zsinalou lunou a budeme pískati svou písničku štěrbinkou, která pooddálí naše tesáky, toť se ví, že se neubráníme. Vážení pánové, podívejte se však, jak je ta kmotřička sama bídná a uondaná. Vidím na jejím pařátu vřídek, který se má bujně k životu!
A že jí nikdo neodolá? Slyšeli jste, že by přemohla milence? Nikoliv! Nikoliv! Hle, anděla zvěstování, jenž má brunátnou tvář! Je nádherného těla a směje se z plna hrdla. Slídí za vlnami křovisk, po ložnicích, podél řek, sněhu a píscích, a všude, kde jsou otisky těl, prodlí a zhusta zvedne svoji pravici a dlaň ruky levé přikládá k srdci. Říká slovíčka života. Miluje muže a ženy, ale nadmíru se mu protiví panenství a osamocení samci.
Vážení pánové, příhody Markety Lazarové se nekončí! Nezemře, ale povije syna, kterému bude dáno jméno Václav. Tento Václav bude míti šest synů. Děti Burjanovy, děti Janovy, děti ostatních bratří a bezpočet levobočků budou rovněž nadáni dítkami. Ale nadevše je mi milé, že zůstal naživu strýc těchto dětí, nejmladší synáček Kozlíkův, jemuž rovněž nebude odepřena plodnost.
Podobá se, že všichni loupežníci, kteří se odvážili útoku na vězeňskou bránu, padli. Žel, nebylo tomu tak. Mikoláš a dva jeho bratři se pozdravili z hrozných ran.
Byli uvrženi do věže. V bolesti a v mukách tráví svůj čas. Jejich zranění kvasí a kyše jedy. Jejich krev je otrávena a jejich dech je otráven. Nešťastníci leží v hadrech, na bídném lůžku, v hadrech porážky a opovržení. Nad jejich hlavou se spouští pavouk křižák a seká nohama a spíná nohy a souká hnusný útek. Ó našeptavač zoufalství, ó hnusný tkadlec!
Obraťte svoji tvář ke stěně, která je černá jako freska zkázy. Oživte svoji chtivost příhod, kráčejte vzhůru! Ta stěna plná plísně a škrábanic šílené beznaděje, to jest krajina! Hle, Roháček, hle, blízká dubina, hle jezdec, který krouží mečem nad hlavou. Žhněte radostí, žhněte silou, která se kdysi přitiskla na vaše údy.
Ach, síla, nebylo třeba ničeho menšího než této porážky, aby se rozplynula, ale duch je nepřemožen a radost je síla ducha.
Zběsilá jízda démonů prchá z vaší temnice. Učinili jste, co jste učinili, a vedli jste si jako ti, jimž nebyl zbůhdarma svěřen meč. Slyším klepání a podobný zvuk mu odpovídá. Toť mluva věznic, toť hlasy bratří. Bůh vám dopřává slyšeti Kozlíka a vy mu nasloucháte s úsměvem.
V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Marketě a vše jí vyjevila.
„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Marketo, není mu třeba ani přísahy lásky, ani polibků, ale připomínky soudu.“
„Převorko, převorko!“ vykřikla Marketa a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku! Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!“
„Bezbožnice,“ pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním svědkyní své moci.“
Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Marketu do komůrky, jež nemá okno.
Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.
Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a hořký mír.
Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, ó pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?
Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jakási myšlenka, snad božská a snad z vnuknutí nečistého, aby šla a otevřela Marketino vězení. Zastihla nešťastnici na kolenou. Převorka ujala ji za ruku a pravila:
„Odkud přichází lidská myšlenka? Ty ani já nic o tom nevíme. Zabodávají se jako šípy do naší mysli, kdo však je vypouští, kdo je ten lučištník? Má milá přítelkyně, nesmím si osobovati přísnost bez pokory. Kdyby Bůh chtěl, uchýlil by myšlenku, která tě posedá, a padla by do hlavy berana či psíka. Nemám práva ptáti se, proč to neučinil, nemám práva překážeti skutkům, jimž Bůh pokynul, aby se udály. Nač ještě váháš? Vstaň a jdi, kam tě vábí tvé srdce. Cítím, že se blíží chvíle, aby se naplnilo neštěstí tvoje i neštěstí Mikolášovo. Snad tě volá Bůh, aby vás přikryl rouchem pokání, snad ustanovil, abyste oba k němu volali jediným hlasem.“
Řkouc to, otevřela dveře.
Marketa jí poděkovala a vše, co řekla, bylo tak jímavé, že se převorka nezdržela slzí.
Plakaly jako sestřičky.
Potom se dala nešťastnice na pochod a šla jiskřící nocí až k městské bráně. Když docházela, právě svítalo. Bylo jí čekati, až vyjde branný a až se jí otáže, co přišla prodávat či co si žádá. Byla oděna jako venkovanka, plakala, její spanilost byla porušena a její břicho bylo těžké těhotenstvím. Jakž by mohl branný vpustiti tuto chudinku bez otázky?
Již se sjíždějí povozy a sedláčkové z blízka i z dáli si vypravují o svých pracích a o bezpečí, neboť král vysmejčil silnice tak dobře, že malé děvčátko donese krajáč dukátů z města do města.
Konečně se otevřela brána. Hle, stopy zápasu, hle, trysky krve, změnivší barvu. Marketa stojí jako očarována a bojí se slyšeti vše, co se vypráví. Ach, tu ji poznají, tu ji poznají zlí sousedé a vlekou ji před hejtmanský dům. Prokletí chlapi, prokletá horlivost! Po chvíli stojí mezi písaři a soudci a praví:
„Co jsem vám učinila? Neporušila jsem světských zákonů.“
„Jakže,“ odpovídají, „neprotivila ses otci? Nesetrvala jsi s loupežníky, nestála jsi na jejich straně?“
Jali Marketu a ponechali ve vazbě pět dnů, dávajíce jí jísti chléb a píti vodu.
Ale tolikátého dne došel do Boleslavě královský posel a oznámil to, co se má státi.
Kůň poslův byl bílý, jeho čabraka byla nachová a vše, co bývá na rytířských postrojích železné, třpytilo se zlatem. Před jezdcem jeli jiní jezdcové, držíce v nikách kopí s praporci. Posel králův nebyl ozbrojen a neměl helmice. Nesestoupil z koně, a dokud mluvil, sám hejtman držel uzdu jeho bělouše. Tu se dají trubačové do slavného troubení, a když umlknou, vstane královské páže ve třmenech a praví:
„Král odměňuje věrnost a tresce bezpráví. Káže vám mír a pokojné časy! Nikdo, ať šlechtic, ať stavu duchovního, ať sedlák, nikdo ať nesáhne ke zbrani ve věcech neshody a pře! Nikdo ať nevychází, aby bažil po zboží kupců či po úrodě, která je cizí! Nechť je bezpečen sedlák platící desátek a kupec, který odvádí tržní peníz! Nechť je v bezpečí! Král káže volnost cest a smrt těm, kdo vystupují v zátočinách. Odtud budete choditi v závorách králova hněvu a zlato na odiv vystavené v lesích bude jisté. Král je rozhněván, že jste jej přinutili, aby opakoval, co byl již řekl. Rozhněván káže, aby šlechtici, kteří upadli do rukou vojska, byli zvěšeni na náměstí. Hlava nejstaršího pak padne sekerou.“
Tu vyjmenoval sličný posel jména loupežníků, a když doznělo nové troubení, mluvil dále:
„Trest uložený ženám je tento: Buďtež přivedeny k špalku a k šibenicím a buďte učiněny svědkyněmi všech smrtí. Potom budiž vzat všechen jejich majetek a dáno jim místo, aby se svými dětmi žily po zemansku. Roháček nemá býti obnoven, jeho příkop zůstane bez vody a stavení rozvaleno. Bude obrácen v louky a v lesík a nikdo tam nebude bydliti. Dále pak praví král, aby ta z dcer zbojníkových, které je jméno Alexandra, byla utracena jako vražednice, a cizí pán, pro křivdy na něm spáchané, nechť zvolí způsob smrti a vhodný čas. Ta věc se odkládá. Žena samodruhá nemá býti dříve trestána, než slehne. Dále nechť rozsoudí saský hrabě Kristián.“
Řka to obrátil spanilý posel svého bělouše a vyjel z města. Nepřijal pokrmu ni odpočinku, ba ani jeho koni se nedostalo obroku. Odpočinul vně hradeb, pod stany a v samotě na znamení, že král je pohoršen.
Sbohem, vy kovová ústa, ty sokolníku hněvu, kéž bys byl nucen vykonati to, co jsi vyřkl. To by se ti, brachu, třásla ručička!
Z odsouzenců nemohl nikdo slyšeti králova posla leč Kozlík a Mikoláš. Starci spoutali ruce a vyvedli jej z vězení na boží slunce. Kozlík byl stár. Jeho oči zeslábly a mžikaly proti záři. V jeho kožiše hnízdila tma, v jeho vlasech a v keříčcích jeho vousů hnízdila tma, hnusná tma, kterou střásá. Zachvívá se jako nezkrocené zvíře, jako lvice, na jehož šíji vložili ruku. Zachvívá se a střásá tmu a slabost stáří, nemoci a mdlobu a strašení se. Držením těla prozrazuje pýchu. Jeho tvář nese stopy pohrdání. Je bled. Ta děsná jizva! Ta ústa vykroužená jako holubičí křídlo! Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji.
Když došel, poklonil se králi a naslouchal, pozorný na slovíčko. Slyšel, že zemře. Jaká hnusná smrt! Jaká podívaná pro tyto měšťany, jimž přebíhá po hřbetech mražení, již sykají, přitahujíce čelist k čelisti, již stěží drží moč a slzy!
Kéž bys potlačil výkřik, kéž bys zadržel vzdech! Buď ti ku pomoci tvá pýcha! Kozlík složil ruce na prsou a přitiskl levou dlaň k lokti a pravici na své srdce. Neděl slova, nevykřikl a nebylo slyšeti leč zachřestění řetězů příliš volných. Tu zazní polnice, a shromáždění trne a ukazuje prstem na odsouzencovu tvář a na ruce prorvané ranami. Paní si utahují ňadra pláštíkem a poodstupují. Tu se zástup srazí, tu se rozptýlí, a vzniká hluk a ropotání.
Stůjte! Jen chvíli, malou chviličku. Otvírají se dveře vězení a tři pacholci na jezdeckém plášti vynášejí Mikoláše. Ach, hrůzo příliš zjevná! Ó divadlo příliš viditelné! Kam se obrátíte, kde najdete místo? Řada zešílevších diváků vás vrhá na toto tělo a vy jim odpíráte, nakročujíce nohou. Cítíte hlavu krejčího a loket lazebnice na svém rameni. Průvod jde blíž a blíž a zastaví se před Kozlíkem.
„Můj pane,“ praví Mikoláš, „udeřili jsme na vězení, ale milost boží při nás nestála.“
Tu Kozlík přiklekne, a schýliv se nad strašného syna, odpovídá:
„Jakž by nestála? Bůh si přeje, abychom zemřeli společnou smrtí. Vy i já. Ale tvá matka a tvoje sestry budou žíti.“
Pouto Kozlíkovo leželo na synových prsou a jeho ruce se opíraly o zem po jeho paži pravé a levé.
„Ty jsi můj nejmilejší syn,“ děl opět Kozlík po chvíli mlčení. Stráže stály nad tímto výjevem a příkaz držel jejich nohy. Toť příkaz příkazů a proti němu slovo královo platívá méně než slovo pohůnka. Vztek proti loupežníkům chrčel mnohým divákům v chřtánu, avšak nikdo se nepohnul, jen hejtman Pivo sňal svůj plášť a přikryl Mikoláše. Vykonav to, vstal a řekl vojákům:
„Vyveďte Marketu Lazarovou z vězení. Král jí odpustil.“
To právě vnukl hejtmanovi Bůh, to byla odpověď na otázku, již šeptal Mikoláš. Nedořekl ji, slyše hejtmana, a jal ho úžas a blaženství nad spravedlivou správou boží.
Hle, vrata vězení jsou opět dokořán, hle, ostatní průvod. Ejhle Marketu. Správce vězení ji béře za ruku a praví:
„Jsi volna, jdi, kam chceš. Král buď zapomněl, anebo mlčky odpustil.“ Ale Marketa Lazarová neodchází. Je jí lhostejno, co se s ní stane a kdo jí naslouchá. Rozhlédne se a praví jasným hlasem:
„Veďte mě zpátky. Neodejdu před svým manželem. Chci čekati, a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekat na tomto prahu, jako čekává žebračka.“ Oblak ticha unáší tato slova. Jsou krásná? Nikoliv. Či snad vás jímají?
Ach ne, ach ne, nás jímá Marketa a Marketina láska.
Zděšené holubice a holubi pestrých hrdel vzlétli nad náměstí a kroužíce snesli se na vrcholky střech. Je krásný den, je krásný den a blažená hodina v polích, chvíle, kdy nasloucháte neviditelnému nástroji, který vyhrává ve světnici sousedčině. Chvíle jasu a slavné poledne. Tu se ozve klinkání zvonku. Vstaňte, na vašem okně skáče nezbedný vrabec. Kdež by to byla holubice! Vyhlédněte! Hle, Boleslav, hle, město našeho příběhu. Na tomto místě, označeném kamenem, se shledala Marketa Lazarová se svým milencem. Ach, časy netrvají, ale místo trvá. Zde slyšeli lidé její pláč a vášnivé přísahy. Na tomto náměstí byla oddána se svým Mikolášem za svědectví lidu, jenž zuřil a poplakával. Zbývá mi vypravovati o hraběti Kristiánovi, o Alexandře, o ženě Kozlíkově a o jejich dítkách.
Hrabě Kristián? Pláče a obviňuje Boha a ohavně se rouhá. Ale síla srdcí je převeliká. Žal padá ke dnu vědomí. Konáte mrzuté práce a ve vašich tepnách stoupá opět sloupeček neporušené krve. Tu je nutno odpovídati biskupovi, který je přece jen mizera, tu jest vám konati cestu domů a opět do Čech. Ba, namouvěru, když se Kristián setkal s Alexandrou, bylo její mateřství již nepopiratelné. Měl ji souditi! Ach, nikoliv, odpustil vražednici svého syna a matce jeho dítěte. Žel, královské slovo platí buď jak buď. Jel s Reinerem znovu ke králi. Slyšel opět bubny a troubení a slyšel ticho, jež se stře po královských cestách. Nezhlédl však královy tváře. Tu se vrátil a plakal.
Zatím přišla Marketa Lazarová na Obořiště, a vešedši do obnoveného domu, pravila svému otci:
„Otče, Bůh tě učinil mým přítelem a mým ochráncem a dal ti do ruky důtky, abys mě trestal, když pochybím. Ty ses o mne starával, a já jsem pohrdla tvým domem a pohrdla jsem i domem božím. Jsem tak hříšná! Řekni mi slovíčko, abych i já nabyla řeči. V mé útrobě se hýbe syn. Jak s ním budu mluviti, nezbavíš-li mne mlčení? Ulož mi trest a pokání a měj mě k věrnosti, abych mohla býti živa a nezemřela se svým manželem. Měj mě k věrnosti, neboť o moji duši se sváří smrt a sípá: Hrob, hrob, hrob!“
Lazar, jehož brada je bílá jako kouř, se poznamenal znamením kříže a odpověděl. „Nepřestala jsi být mojí dcerou. Jen nakrátko jsi byla mimo dům a zítra ovdovíš.“ Tu ji ujal za ruku a chtěl ji vésti do světnice, kde byla shromážděna všechna čeled. Ale Marketa se vrhá na kolena a dí:
„Můj manžel mi přikázal, abych žila s jeho sestrami. Manžel mi káže, abych se rozloučila! Můj manžel!“
Ach, jaké truchlivé loučení, jaké truchlivé odpírání otcovské vůli! Tu vešli Lazarovi synové a v pohnutí a mlčky zírají na tuto kajícnici, jež se nekaje, na tuto služku lásky.
Vážení pánové, všichni, kdož poslouchají vášnivou milenku, se kdysi domnívali, že jim moudrost říká bratře a sestro. Oslnila je láska. Toto oslnění působí zajisté jen pouhopouhý prášek živoucího světla, a ten prášek dostačí, aby zmátl jejich jistoty a zhroutil jejich pevnost. Vrhá je na kolena. Nikdo z nich neproklíná, jsou překonáni. Bůh změnil jejich srdce a dal jim pocítiti, že jejich moudrost je pouhá pleva.
Což mohou ti břidilové něco jiného? Včera se chichotali, že jejich obchůdky proklouzly pod královskou rukou, a dnes by chtěli soudit? Nu, budiž jim přičteno k dobrému, že obrátili.
Starý Lazar vyvedl koníčka a na voze, s nímž kdysi jezdíval do chrámu, jel s Marketou k městské bráně.
Nazítří pak byl stanoven den popravy. Paní Kateřina, Alexandra, žena Kristiánova, Václav a ostatní dítky Kozlíkovy byli již shromážděni v hejtmanském domě. Spali v čeledníku.
Kateřina si přála probdíti noc před vězením, ale bylo jí to odepřeno. Babizny, litice, posměváčkové a chamraď vylezlá ze všech koutů přicházela k ní a zblízka jí křičela do uší svá hulákání a jeky. Vedlo se jí tak již cestou z Turnova. Šla a stála v katedrále hanby, jež byla učiněna z plamenů a žhne jako plameny. Nebohá paní, nebyla zkrvavena a její hoře je málo viditelné. Nezastrašuje, necloumá těmito spratky jazyka a smíchu.
Vy zvědavci a divákové, jen blíž, jen blíž! Popadněte dívky kolem pasu a poskakujte podle jejich vážného kroku. Vyprázdněte svůj mozek v té vřavě spravedlnosti. Toť jeden z trestů, bez něhož není míru.
Posměch padal jako krupobití a déšť na hlavu poutníků. Když přišli do města, zástup vzrostl. Bylo slyšeti řehot a výskání. Před průvodem metá kozelce jakýsi chlapík v rudé kápi a jiný píská ze všech sil a opět jiný si přidržuje hroty střevíců a pitvoře se praví k Alexandře:
„Má panno, panno, po níž srdce plá!“
Bylo potřebí síly soch a síly lví, aby loupežnice zanechaly urážky bez povšimnutí. Neděly slova, šly. A jejich mlčení bylo kolem nich jako stan. Konečně se donesl k hejtmanovi ten křik, a tu zhlédnuv, co se děje, vyšel pod svými odznaky. Pohroužil se do shromáždění a křičel, jako se křičívá na ústupu: „Zpátky! Zpátky!“ Odcházeli praneochotně a ještě rozptýleni povykovali v uličkách, žádajíce si práva pranýře. Potom byly loupežnice odvedeny do domu hejtmanova a k jejich dveřím postavena stráž.
Kolem půlnoci stanul Lazar se svojí dcerou před městem a byli vpuštěni. Ach, toho shledání! Kdo vypoví radost plnou studu, důvěru, vítání, žal, hrdost a smutek? Slova nejsou tak mnohoznačná a ten, kdo mluví, nemluví jen slovy.
„Ty jsi přišla, Marketo! Hle, tolik ztrácejíc, získávám dceru. Mé dítě, neopakuj tak příliš často běda! a běda! Nehořekuj. Vše, co se děje, nutno přijímati. To skýtá Bůh. Jeho srdce je laskavé i nesrozumitelné. Ke všem skutkům je přimísená láska. Co na tom sejde, že teď pláčeme? Co sejde po králově hněvu? Je královštější soudce a bude souditi rytíře rytířsky a sedláka selsky. Můj manžel vyučil své syny ctnosti, kterouž mu kázal jeho čas. Žel, čas se mění! Můj manžel byl nalezen zbojníkem, jeho srdce však nikdo nepotěžkal.“ Řkouc to Kateřina se zamlčela, trhajíc tkáň svého zlatohlavu. „Již ani slzu, ani slzičku,“ děla vposled. „A věrnost, věrnost starým časům!“
Noc se vlekla a prchala bijíc do zvonu, jenž křápe hodinu po hodině. Jeho prasklý hlas je podoben zvuku řetězu, s nímž sestupuje žalářník a jejž vleče dolů stupeň po stupni. Již svítá, vzhůru, krkavci, vzhůru, čeládko nerovných křídel, vzhůru, havěti s ocasy ujetými, s narudlým zobanem, smrdutým dechem a se zjeveným okem! Ach, jenom hrdlička si sedí na věži a volá a volá.
Jaký den! Hle, růžek měsíce, hle, šípy svítání. Všechno se děje bez hlesu. Opatrná stráž přechází náměstí a míří k věži. A za stráží jde průvod žen a dítek. Toť paní Kateřina a všichni ostatní. Vidím Marketu Lazarovu, pak Alexandru a vposled Václava. Ten chlapec není umyt a vzlyká do dlaně. Teď vešli. Hlídka zrychlila svůj krok, snad není její srdce uchváceno? Proč počítá? Jakým myšlenkám se brání? Ach, na mou čest, to čekání je strašné. Od brány podél zdi až k hradebnímu úhlu je patnáct kamenů a pouze třináct jsem napočetl směrem opačným. Hle psici, jež se vleče, a žebračku, dnes málem vzpřímenou. Náměstí se již plní. Dav přebíhá a stojí jako lesy. Dav dobráčků, dav starodávných přátel, již jsou loupežníkům dlužni prokletí za noční přepady. Ten člověk se nadýmá, ten tluče na svůj opasek a břich, ten se naježí a od nohou a po stehnech mu běží mráz. Starcům nabíhají na skráních žíly, a jejich šat je teplý a týly studené. Ty oči v sloup, ten vyvrácený pohled! Slyšte teď buben. Slyšte patero bubnování a patero ran na dveře vězení. Podél zdi se řadí kopiníci. Jejich stín se láme a stoupá vzhůru olizuje římsoví. Kopiníci a opět bubeník, jenž hlásá smrt. Na kůži jeho bubnu je přehozen závoj, buben zní temně a jeho hlas je jako stín zvuku. Nyní září slunce, a všechna ta bída plane nádherou, všecičko zbrunátní a na obrátku se stane třpytem. Horko stoupá. Kat si setře pot a tlouštík v krunýři se šije jako žák. Teď vyšel Kozlík s paní Kateřinou a se svým kaplanem. Dotkl se rouch Pána, jenž se vezdy usmívá, a jde jako vinař, když mu vypršel čas smlouvy. Rozhlíží se po shromáždění, a vida na jeho tváři zpustošení a zoufalost, polituje se a dí: „Již za chviličku budu zbaven tíhy času. Jsem věru stár.“
Dále nemá, co by řekl, a vida tepající oči svojí ženy, usměje se trošíčku, aby ji povzbudil. Za ním kráčí Mikoláš. Je sláb a vratkých nohou. Ta, která jde po jeho boku, ta, která jej podpírá, je Marketa. Jeho pobodaná tvář je bledá, jeho ramena budí vzpomínku síly, jeho pravice budí vzpomínku síly, pravice, kteráž se klade na rameno ženino, aby ji úžeji přivinula. Je očarován smrtí, jež, suďte jakkoliv, jest mír. Je očarován láskou a životem. Nikoho nevidí leč ty, kdož kráčejí touž cestou, nezaslechne hlas zástupu a nemá strach. Jeho duše je blízká jeho srdci a hvězdný prach, který jí ulpěl na křídlech, padá teď do krve a stoupá do všech žil. Toť pokora, bez níž je statečnost divá jako zuření.
Jen pokora? Toť věru málo! Což se nekaje? Což nelituje hříchů?
Ne. Byl příliš loupežníkem a býval vždy pyšný.
Za Mikolášem šly dvě dvojice bratří podpírajících se navzájem. Jejich zranění byla děsná a ženy nad nimi hořekovaly, patřivše jim tváří v tvář, a mužové vyráželi vzdechy vidouce stopy mečů. Kam se poděly štěbetalky, babice a zlé jazyky?
Není jich. To bylo letmé vzkypění a maska slabosti a radost z nekrvavé hry. Však toto divadlo je velikolepé.
Kozlík se rozloučil. Jeho hlava padá do koše a jeho týl je krvavý. Mikoláš stojí pod šibenicí a vdechl naposled. Za ním jdou čtyři bratři a kat jim klade oprátku a láme vaz. Buďte mi s Bohem.
Ti, kdo viděli tu smrt, ti všichni stáli bez dechu. Bylo pak zapsáno, že ženy loupežníků stály jako sochy, na nichž hoří šat. Jediná Marketa Lazarová se zhroutila a její pláč zněl jako vítr, jenž nás strašívá.
Marketa Lazarová! Ale to jméno není již její jméno. Tato paní povila syna jménem Václav. V témž čase slehla i Alexandra. Slehnuvši vzala si vlastní rukou život a Marketa kojila obě děti. Vyrostli z nich chlapáčtí chlapi, ale, žel, o jejich duši se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi. Ó, krvi Kristiánova a Marketina!
Můj básníku, toť příběh sestavený málem zbůhdarma. Vždyť jej tak dobře znáš! Vypravoval jsem jej bez umění a stěží si zasloužím tvou chválu. Což naplat. Proutek proutkařův se stále ohýbá nad těmito spodními vodami. Nenalezl jsem pramen, vyhlub sám na popsaném místě jámu a vykruž cisternu, z níž pijí jehničky.
Knížky nejen do školy v kostce
Čtenářská edice
Editor Michaela Losíková
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 20. 12. 2013