Tato malá knížka byla vydána
také proto, aby
připomněla a oslavila 10. výročí vzniku České společnosti
Sherlocka
Holmese
Předmluva
Na počátku bylo slovo. Slovo,
které si navzájem dali
Sherlock Holmes a doktor Watson na Nový rok 1881, když se
dohodli na
společné prohlídce bytu v Baker Street 221B. Pak následovalo
další slovo,
které si navzájem dali, a to druhého
ledna – o tom, že spolu budou
byt sdílet a svorně se podílet na placení nájemného.
A pak
následovala slova, která si doktor Watson zaznamenal o svém
spolubydlícím,
o jejich společném soužití a hlavně
o podivných Holmesových
zálibách. A díky těmto slovům se nám dostalo možnosti seznámit
se s touto
velkou postavou viktoriánské doby a vůbec prvním soukromým
detektivem na
světě i jeho podivuhodnými případy – jinak
by vše zcela jistě
upadlo do zapomenutí. Ta slova byla věčná a znamenala počátek
nesmrtelného
holmesovského Kánonu.
A ještě další slova
byla na počátku – přednáška
monsignora Ronald Arbuthnotta Knoxe, kterou pronesl roku 1911
v Oxfordu.
Nazval ji Studies in the Literature of Sherlock Holmes
a položil jí
základy velké hry a vědy zvané holmesologie. Zakrátko se
k němu
připojila řada dalších významných spisovatelů tehdejší doby. Byla mezi
nimi Dorothy
Leigh Sayersová, proslulá svými detektivkami, Alan Alexander Milne,
autor
například Medvídka Pú, a mnoho dalších. U nás pak
například Rudolf
Čechura a nyní se k nim přidává i autor této
publikace. Do rukou
se vám tak dostává tak trochu ojedinělá práce. Rozsahem sice nevelká,
obsahem
však rozsáhlá ukázka holmesologie. Je projevem autorova vřelého vztahu
ke
slavnému detektivovi i úcty k celému holmesovskému
Kánonu a výsledkem
jeho píle, smyslu pro detail a suchý, anglický humor.
Z lásky
k literární postavě největšího ze
všech detektivů a z četby příběhů o něm, jak
je pro nás
zaznamenal jeho druh a kronikář doktor John H. Watson,
a ke kterým se
autor této publikace opakovaně vrací, neboť podléhá jejich kouzlu,
vzniká
postupně vztah nový, hloubavější. Vztah nejen prostého čtenáře, ale tak
trochu
badatele – holmesologa. Tedy vědce pátrajícího ve
stovkách (sic!)
stran holmesovského Kánonu po tom, co právě jeho
zaujalo –třeba po
zmínkách o představitelích zvířecí říše nebo
o používaných dopravních
prostředcích. Vždyť nová pročítání Kánonu přinášejí další zajímavá
témata,
nápady a myšlenky, objevování dosud nepovšimnutého.
Vyhledávání zmínek
a zachycení místa, kde se v Kánonu
nachází, je jedna stránka věci. Pro objevitelský přístup
k látce je
důležitá a pracná, nicméně teprve druhá stránka
věci – ta
tvůrčí, kterou představuje spojení předchozího materiálu do výsledného
textu,
nepostrádajícího spád detektivního příběhu – teprve
tato druhá
stránka věci dává dílku tvář. Autorovi se podařilo zachovat půvab doby,
atmosféru
příběhů geniálního detektiva, a ukázat jejich novou dimenzi
a kouzlo,
kterého si dosud možná čtenář nevšiml.
Přeji příjemné
a podnětné čtení. Možná vám tato
knížečka pomůže se na chvilku vytrhnout z uspěchané
každodennosti a zasnít
se. Možná připomene stále platná pravidla gentlemanského chování. Možná
se
poprvé či již poněkolikáté s chutí začtete do podmanivých
a vzrušujících
příběhů holmesovského Kánonu.
Autorovi pak přeji
hodně dalších tvůrčích
počinů.
Aleš Kolodrubec
president České společnosti Sherlocka Holmese
Úvod
Až se milý čtenáři začteš do
této útlé brožurky, záhy
objevíš, že se skládá ze dvou poněkud odlišných celků. Celek první,
zvířecí, je
přitom projevem autorova okouzlení světem zvířat vyskytujícím se
v nejrůznějších
souvislostech v případech Velkého Detektiva,
a protože okouzlení je
vždycky nesoustavné a těkavé, je taková i tato první
část. V další
části si pak již ale přijdou na své milovníci četby systematické
a faktografické.
Tato knížečka si však vytkla cíl pouze jediný a ambiciózní,
a to
pobavit své čtenáře.
A ještě jedna věc. Při
čtení holmesovských
studií, různých časopisů a textů zahraničních holmesovských
společností se
můžeme běžně setkat se zvláštními, tzv. kanonickými zkratkami. Jsou to
zavedené, všeobecně známé a všemi holmesology používané
zkratky názvů
jednotlivých opusů Díla, tedy holmesovského Kánonu (jsou to názvy oněch
šedesáti kmenových děl, jejichž autorem je sir Arthur Conan
Doyle – řečeno
úplně přesně, které napsal doktor John H. Watson a které sir
Arthur Conan
Doyle uvedl do světa jako jeho literární agent). Bližší podrobnosti
o těchto
zkratkách lze nalézt v příloze 20. čísla zpravodaje České
společnosti
Sherlocka Holmese Bohemian Newsletter a jejich výčet je uveden
na konci
tohoto úvodu. I já se přidržuji zavedené a osvědčené
tradice a odkazy
na Dílo realizuji prostřednictvím uvedených zkratek.
Nejstarší české překlady
holmesovských textů vznikaly
takřka paralelně se vznikem jejich originálů, a to
v roztodivných
podobách a vydáních. První vážnější pokus
o systematičtější rozvíjení
vědy zvané holmesologie byl nesměle a krátce uskutečněn již
v roce
1968, přitom ovšem první skutečně reprezentativní souborné
a úplné vydání
Díla v češtině bylo realizováno až v sedmdesátých
letech minulého
století, konkrétně v letech 1971 až 1975, a to
v pětisvazkovém
společném projektu nakladatelství Mladá fronta, nakladatelství Smena
a nakladatelství
Naše vojsko, a to v edici Máj prvně jmenovaného
nakladatelství.
Skvělé překlady pořídil kolektiv překladatelů, který vedl Jan Zábrana,
a jehož
dalšími členy byli Vladimír Henzl, Zora Wolfová, Eva Kondrysová,
František Gel
a František Jungwirth. Všechny texty pak opatřil citlivými
a duši
textu ctícími ilustracemi Josef Hochman.
Při používání výše uvedených
tzv. kanonických zkratek
v dalším textu vždy uvádím, pokud je to účelné,
i příslušnou stránku,
na které lze skutečnost, o které je řeč, najít
v příslušném svazku
uvedeného českého vydání Díla.
Kanonické
zkratky
ABBE – Opatské
sídlo
BERY – Berylová
korunka
BLAC – Černý
Petr
BLAN – Voják
bílý jako stěna
BLUE – Modrá
karbunkule
BOSC – Záhada
Boscombského údolí
BRUC – Bruce – Partingtonovy
dokumenty
CARD – Lepenková
krabice
CHAS – Charles
Augustus Milverton
COPP – Dům
u měděných buků
CREE – Šplhající
muž
CROO – Mrzák
DANC – Tančící
figurky
DEVI – Ďáblovo
kopyto
DYIN – Umírající
detektiv
EMPT – Prázdný
dům
ENGR – Inženýrův
palec
FINA – Poslední
případ
FIVE – Pět
pomerančových jadérek
GLOR – Gloria
Scottová
GOLD – Zlatý
skřipec
GREE – Řecký
tlumočník
HOUN – Pes
baskervillský
IDEN – Případ
totožnosti
ILLU – Vznešený
klient
LADY – Nezvěstná
šlechtična
LAST – Poslední
poklona
LION – Lví
hříva
MAZA – Mazarinův
drahokam
MISS – Zmizelý
hráč ragby
MUSG – Musgraveský
rituál
NAVA – Námořní
smlouva
NOBL – Urozený
ženich
NORW – Stavitel
z Norwoodu
PRIO – Škola
v Priory
REDC – Rudý
kruh
REDH – Spolek
ryšavců
REIG – Reigateské
panstvo
RESI – Domácí
pacient
RETI – Barvíř
na penzi
SCAN – Skandál
v Čechách
SECO – Druhá
skvrna
SHOS – Na
starém zámku v Shoscombe
SIGN – Podpis
čtyř
SILV – Stříbrný
lysáček
SIXN – Šest
Napoleonů
SOLI – Osamělá
cyklistka
SPEC – Strakatý
pás
STOC – Makléřův
úředník
STUD – Studie
v šarlatové
SUSS – Upír
v Sussexu
THOR – Záhada
na Thorském mostě
3GAB – Dům
U tří štítů
3GAR – Tři
Garridebové
3STU – Tři
studenti
TWIS – Ohyzdný
žebrák
VALL – Údolí
strachu
VEIL – Podnájemnice
v závoji
WIST – Vila
Vistárie
YELL – Žlutá
tvář
I.
Zvířecí svět v povídkové části Díla
Periodicky pročítám Dílo celý
život a seznamuji
se s jeho detailnějšími prvky, a tak ve starorůžovém
odstínu příběhů Velkého
Detektiva, korektních a mužných
jako on sám, jsem nalezl další svět – barvitý
a nevázaný. Je to
svět zvířat
zabydlených v Díle.
Svět překvapivě barevný a vzrušující, připomínající rovníkový
prales.
Nade vší pochybnost je Dílo
nejhustěji zabydleno koňmi,
a to nejen koňmi
dostihovými (SHOS, SILV). Jen
přítomnost různých kočárů, fiakrů a landauerů tažených koňmi je
tak hojná, že těmto dopravním
prostředkům věnuji samostatný příspěvek. Jen upozorňuji na nejkrásnější
pár koní,
jaké kdy dr. Watson spatřil
(alespoň podle mínění Velkého
Detektiva) – ti
koně
patřili českému králi
(SCAN, 205). V Díle pak nalezneme i nejlepšího koně
v Anglii (SHOS, 374).
Nejzajímavější ve zvířecím
světě povídkové části Díla
jsou pochopitelně hlavní zvířecí
hrdinové – především ti záporní, zabijáci. Není jich
mnoho, ale jsou
hroziví. Zmije
bahenní,
nejnebezpečnější indický had,
jehož uštknutí způsobuje smrt do deseti sekund (SPEC, 350), je
nejstrašlivější
z nich. Trýznivěji než kobra
zabíjela Cyanea
capillata, lví
hříva, žahavá mořská medúza
(LION, 356). Zabijákem se stalo
i zvíře
celkem mírumilovné – dostihový
kůň
(SILV, 28–30) a zabíjet
se naučil i organismus okem nepostřehnutelný, mikrob
(DYIN, 109). Měl se nakonec
stát i vrahem samotného Velkého
Detektiva. Kromě zabijáků je ve zvířecím
světě povídkové části Díla ústřední postavou i mrtvá husa
(BLUE), upír,
i když jen domnělý (SUSS),
a poněkud těžko zařaditelný člověk s opičími
zvyky (CREE), kterými
neobyčejně dráždí přítomného psa,
vlčáka
(CREE). V tomto
příběhu je také řeč o gorile
a himálajské opici
zvané
hanuman (CREE, 338).
Hned po koních
je nejčastějším obyvatelem Díla pes.
Například obrovské vyhladovělé zvíře,
pes
veliký jako tele,
žlutohnědý, s převislým
podbradkem a hladový jako vlk,
s černou mordou, zahryzlou do hrdla (COPP, 422, 429).
Nalezneme též psa
pošlého žalem nad smrtí svého pána
(LION, 350) či pozoruhodnou psí
rasu shoscombských kokršpanělů
(SHOS, 373). Nechybí ani pes
mazlíček (SHOS, 374), schlíplý psík
(SILV, 23), spálená psí
či králičí
mrtvola, předstírající, že je
mrtvolou lidskou (NORW, 32, 49), bohužel ale ani pes politý
benzínem a pak
zapálený a trápený takto sadistickým lotrem (ABBE, 250),
a ani malý psík,
airdalský teriér,
vyhozený zavřeným oknem
rozběsněným zuřivcem (CREE, 343, 350). Pes
může být obyčejný hlídací (REIG, 121), vynikající slídič
s jemným a ostrým
čichem (MISS, 239), zlý pes
pobíhající po zahradě a chránící odporného vyděrače (CHAS,
153), či prostě
potvora vypuštěná, aby zahnala Velkého
Detektiva (MISS, 235), případně nevinného nešťastníka
(BLUE, 325). Na psovi
je též zkoušen účinek jedu
(SUSS, 271, 277).
Z běžných úvah
o psech
se pak vymyká úvaha Velkého
Detektiva o psu jako
zrcadle, ve kterém se odráží
život rodiny, ve které pes
žije,
a zajímavá je jeho myšlenka, že by sám napsal monografii
o využití psů
v detektivní práci (CREE, 321,
322). Ani bezprostřední zkušenost se psem
Velkému Detektivovi
nechybí, neboť se
mu za studentských dob zakousl bullteriér
do kotníku (GLOR, 72). Nepochybně účinná je výhrůžka předhození psovi,
zejména mladé dámě (COPP, 425).
Zvířata
jsou v Díle často používána jako přirovnání. Hubený mužík
nápadně podobný fretce,
který působí lstivým až
úskočným dojmem (BOSC, 262), houževnatý jako buldok, ač
bez jakýchkoliv rozumových
schopností (CARD, 49), a přesto mrštný a obratný
čmuchal – toť
nikdo jiný než sám inspektor Lestrade. To policejní detektiv Jones je
statečný
jako buldok,
a když se mu
podaří někoho dostat do spárů, drží se ho jako klíště
(REDH, 236). Velký
Detektiv vychází takto – liška
podšitá (MAZA, 240), prapodivný
vychrtlý pták
s mdle šedým
peřím, černou chocholkou (DANC, 51), mimořádně citlivými čidly (BLAN,
221) a vyšlehující
intuicí (CREE, 321), s tím, že někdy se zdá hubenější
a vychrtlejší
než dřív a jeho tvář s orlím
nosem má mrtvolně bledý nádech (EMPT, 12) a může být
v rámci převleku
přizdobena i kozí
bradkou
(CHAS, 150, LAST, 174). Poposedává nedočkavě na židli jako starý ohař, když
zaslechne zahlaholit
loveckou trubku (DEVI, 146), mizí jako ohař,
když se rozběhne za liščím
pachem (DEVI, 156), hledá v trávě a listí jako honicí
pes,
když pátrá po zraněném ptákovi
(DANC, 66), šelmovsky
či čtverácky se mu blýská v očích
(MISS, 230, NOBL, 380, BERY, 403, 3GAR, 280), neboť je raráškem,
který rád občas žertuje na
cizí účet (MAZA, 244). Pobíhá kolem mrtvoly jako pes, když
větří stopu (BOSC, 269),
skáče jako tygr
na vrahův krk
(RETI, 397) či ven z postele (DYIN, 110), případně
o sobě tvrdí, že
byl slepý jako netopýr
(TWIS,
307) nebo že je slavný rybář
(SHOS,
378). Nejraději líčí na ptáčky
v houštinách
společenských rubrik novin (3GAR, 284) a jedenkrát dokonce
označuje nejen
sebe, ale i dr. Watsona jako zkušené ohaře
(PRIO, 102); jinde pak ironicky označuje
dr. Watsona za ptáka
bouřliváka,
jehož přítomnost neklamně ohlašuje zločin (NAVA, 189) nebo také za
pilnou včelku
a nezmara zároveň (CREE,
329). Koníčkem
Velkého Detektiva
je hlavně jeho práce, ale
i jiné věci – například středověká hudba
(BRUC, 78). Někdy ale
jde z Velkého
Detektiva skutečně
strach. Pustí-li se po stopě, stane se z něj úplně jiný
člověk. Kdo by ho
znal jako tichého myslitele a logika z Baker Street,
teď by ho určitě
nepoznal. Tvář se mu zardí a potemní. Obočí se stáhne do dvou
tvrdých
černých linek a oči pod nimi svítí ocelovým leskem. Obličej má
skloněn k zemi,
ramena ohnutá, rty stisknuté a na dlouhém šlachovitém krku mu
vyvstávají
žíly jako řemínky od biče. Nozdry jakoby se mu rozšiřovaly
v čistě živočišné
touze po lovu a mysl
byla tak naprosto soustředěna na to, za čím se žene, že by snad ani
neslyšel,
kdyby se ho někdo na něco zeptal nebo mu chtěl něco oznámit,
a nanejvýš by
na něj v odpověď prudce a netrpělivě zavrčel (BOSC,
268).
Občas si také stěžuje na
londýnské podsvětí a nazývá
jej líhní tupohlavců,
pociťuje
napětí jako lovec, který čeká u napajedla na příchod žíznivé šelmy
(BLAC, 134), stěžuje si jako
myslivec, kterého zklamala lovná zvěř
(BRUC, 79), či jindy s uspokojením chytá dravce
v temné džungli
londýnského podsvětí (EMPT, 16) a roztahuje sítě, aby
v nich uvízly ryby
(MAZA, 232).
Barvitého přirovnání se dostalo
také baronu Grunerovi,
který miluje koně
(ILLU, 190),
je jedovatý jako kobra,
přede
spokojeně jako kocour
a hroty
jeho navoskovaného kníru havraní
barvy připomínají tykadla brouka
(ILLU, 192). Kromě toho sbírá ženské jako jiný brouky nebo
motýly
(ILLU, 195) a je čistotný
jako kocour
(ILLU, 196). Jeho
uhrančivý pohled se však brzy mění v pohled leklé ryby (ILLU,
207).
Jiný záporný hrdina pak má
povahu zlomyslné a prohnané
opice,
když mimo jiné pustil kočku
do zavřeného holubníku
(NORW, 39), aby o kus
dále vybíhal z tajných dveří jako králík
z nory (NORW, 46). Drobný mužíček může obličejem připomínat krysu
(BLUE, 324), obrovský černoch s lososovou
vázankou se zase chová jako
rozzuřený býk
(3GAB, 246, 247),
mohutnou postavu podpírá pár pavoučích
nohou a agresivní opilec si počíná divoce jako nebezpečný dravec
(BLAC, 129). Násilník může být
též lítým a surovým tygrem
s vyceněnými tesáky a vystrčenými drápy, kterého lze
zdolat teprve po
tuhém boji, anebo tiše se plížícím šakalem,
nebezpečným pouze slabochům a hazardérům (BLAC, 134). Rozhodně
není
sympatický člověk s divokou buldočí
tváří, odkud z huňatého, rozcuchaného a převislého
obočí vyhlíží prasečí
očka (BLAC, 140), a který
navíc řve a zápasí jako rozzuřený býk
(BLAC, 141). Přítomnost slavného vyděrače zase připomíná pobyt
u hadí
klece s kluzkými, slizkými plazy se
zploštělou, potměšilou hlavou
a zlovolnýma očima (CHAS, 146), a navíc ještě tento
zloduch přede
jako kočka
(CHAS, 149) a pobíhá
hbitě jako krysa
(CHAS, 150).
Když se zloději a vrazi toulají po Londýně jako tygři po
džungli (BRUC, 79), stává se
osamělá žena na cestách zbloudilým kuřátkem
ve světě plném lišek
(LADY,
125). K nakousnutí je mladá dáma se svěžím bystrým obličejem
připomínajícím
vejce kulíka
(COPP, 412) a lítost
jistě vzbudí žena se zuboženým obličejem a orlím nosem
(WIST, 31), a naopak,
je-li nějaká žena vysoká a bledá s očima jako fretka
(LADY, 134), je nabíledni, že
nemá vypravěčovy sympatie a nejspíše ani vysoká hubená žena,
podobná velké
rozdurděné slepici,
kterou kdosi
celou načepýřenou a kdákající vleče z kurníku (3GAB,
250, 251). Pravý
opak lze říci o mateřském typu ženy připomínající malou bílou
lidskou myšku
(BLAN, 214). Naproti tomu
sympatie jistě získá urostlý sportovec zdravý jako rybička
(MISS, 229). Dvojice lotrů je
přirovnávána k rybám – jeden
ke žralokovi
a lvu
salónů s orlím
zobanem místo nosu a druhý
k velkému svalnatému, tupohlavému sumci
(MAZA, 233, 238). Ozbrojený a nebezpečný člověk pak k dravci
(3GAR, 291), ke strašidelnému dravci
s kostnatýma rukama
podobnýma pařátům, který má sílu jako lev
(RETI, 397) nebo jako tažný kůň
(WIST, 26), případně připomíná zuřivé nebezpečné divoké zvíře
(REIG, 123) nebo divokého
dravého ptáka
(SPEC, 340). Dva
omámení muži blábolí jako opičáci
(DEVI, 150), lstivý vrah má lišácký
obličej (DEVI, 160) a muž hbitě šplhající po zdi je
přirovnáván k velikánskému
netopýrovi
(CREE, 336), aby se
posléze ukázalo, že než netopýrem
je spíše opicí
(CREE, 338).
Pachatelé nešlechetného skutku jsou označeni za zbabělé psy (SOLI,
88) a v jiném případu
pak dopadený pachatel ťapká jako schlíplý psík po
boku svého pána (SILV, 23).
Vyloženě nesympatický je mužíček s krysím
obličejem (SHOS, 384) i muž,
jemuž trčí z tváře nos jako supovi
zobák (BLAN, 214), a ani s mužem připomínajícím
statného kance
(VEIL, 363), vepře
v lidské podobě (VEIL,
367), případně opici
s výčnělkem
na tváři, připomínající čenich paviána
(SIXN, 168), nebo označeného za grobiána, tyrana a zvíře
(VEIL, 367), se mužský čtenář
asi neztotožní. Těžko též někdo uvěří vyhlášenému vyděrači, že by
neublížil ani
mouše
(CHAS, 158), a zajímavé
je, že útlocitnost podezřelého z vraždy je připodobňována
rovněž tak, že
by neublížil ani mouše
(BOSC,
274). Odolnost jiného lumpa je zase demonstrována na odolnosti kočky
(ABBE, 262), lidská zuřivost je
přirovnávána ke vzteku smečky teriérů
pobíhajících kolem klece s krysou
(CROO, 144) a usvědčený lump kouká jako krysa
lapená do pasti (IDEN, 253).
Pohledná dívka by zase raději viděla, aby se potulovala kolem zámku
divoká šelma
nežli její nevzhledný a agresivní
nápadník (SOLI, 86); jinde poťouchlý lump hledí baziliščíma
očima (BOSC, 274) nebo
kráčí plavně jako jelen,
přesněji
řečeno jako kocour – tichošlápek
(WIST, 28). Jiný muž zase po ráně nožem klesá jako býk na
porážce (RED, 71). Mladé
vyděšené ženě těkají oči jako štvanému zvířeti
(SPEC, 332) a legendární žena všech žen, Irena Adlerová, zase
skáče jako laňka
(SCAN, 217). Lidi drcené
nepříznivým osudem nazývá Velký
Detektiv
ubohými a bezbrannými červíčky
(BOSC, 276) a bez půvabu není ani přirovnání Londýna ke krtčí
hromádce, a to při bouření
přírodních živlů (GOLD, 200), nebo přirovnání dvou křídel domu
k račím
klepetům (SPEC, 342) či sloupce
dýmu k pštrosímu
peru
(ENGR, 367). Jinde jsou obrovské živelní síly dorážející na lidstvo
mřížemi
jeho civilizace přirovnávány k nezkrocenému zvířeti
v kleci (FIVE, 277).
Podivnou roztomilostí svého synka se chlubí jeho otec, když
s láskou líčí,
jak umí potomek střevícem zabíjet šváby
(COPP, 414) a navíc je velmi šikovný v chytání myší,
malých ptáčků
a hmyzu
(COPP, 420). Závan nevolnosti pak
vzbuzují uřezané lidské uši konzervované v dobytčí
soli (CARD, 41). Chce-li někdo
popsat svůj obrovský strach, řekne, že mu bylo jako chudákovi zajíci,
když se k němu plazí had (FIVE,
284), nebo se ohlíží jako
vyplašený kůň
(ENGR, 361). Vlnit
se jako hadi
mohou ovšem i kučeravé
vlasy (RETI, 391). Kouzlo a síla logické dedukce je Velkým Detektivem
přirovnávána k přesnému
určení živočicha
na základě jeho
jediné kosti (FIVE, 286), přičemž ruka jeho bratra Mycrofta připomíná tulení
ploutev (GREE, 170). V Díle
je rovněž vzdáván hold laskavosti manželky dr. Watsona, neboť
se prý k ní
lidé mající nějaké soužení uchylují jako ptáci
k majáku (TWIS, 293).
Jako posledního pak představuji
Napoleona zločinu,
profesora Moriartyho, sedícího nehybně jako pavouk
uprostřed sítě (FINA, 223) a podivně
se přitom svíjejícího ze strany na stranu jako nějaký plaz (FINA,
225). Třeba ovšem
podotknout, že i Velký
Detektiv
přede jako pavouk
svoji pavučinu,
ve které mají mouchy,
totiž zločinci, uvíznout
(FIVE, 285, 290).
V povídkové části Díla
se také nacházejí zvířecí
názvy hostinců – U zeleného
draka
(SHOS, 378), U červeného
vola,
U bojovného kohouta
(PRIO, 105), U černé labutě
(COPP, 419) a U býka (WIST,
21). Jen pro zajímavost – epikurejskou
studenou večeři si Velký
Detektiv
objednává v podobě studených sluk,
bažanta
a pavučinami
potažených lahví vína
(NOBL, 382), či v prostším provedení studených koroptví
(VEIL, 365).
Velký Detektiv
odkazuje i na své předchozí případy – případ
obrovité krysy
ze Sumatry, případ úhoře
namodro, případ ústřic
(SUSS, 264), nechutný případ
červené pijavky
(GOLD, 199),
případ jistého politika, majáku a cvičeného kormorána
(VEIL, 360), případ
Ricolettiho s koňskou
nohou
(MUSG, 93) nebo případ s neznámým druhem hmyzu
(THOR, 296). Někdy má co činit
se zvířaty
povolání účastníků.
Je to pěstitel kanárů
(BLAC,
126), lovec tuleňů
a velryb
(BLAC, 128), krotitel šelem
v cirkusu (VEIL, 363) nebo
lovec lvů
(DEVI, 153) a divokých
šelem
(MAZA, 233, 236).
Zvířata
ovšem plní v povídkové části Díla další roztodivné úlohy.
Zmínka o umírající
kryse
(BOSC, 261) a nápadná
fyzická svěžest tažného koně
(ENGR,
359, 367) se stávají důkazem, či v Anglii poněkud neobvyklá zvířata, gepard
a pavián,
volně pobíhají po zámeckém
parku (SPEC, 335). Velmi tajemná je v imitovaném jantaru
zalitá imitovaná muška
(YELL, 35) a bažanti
se stávají součástí šifry
(GLOR, 72). Samo o sobě záhadné je zvíře zvané
Ichneumon
a přezdívané hadožrout
(CROO, 146). Najdete ale i zraněného
tygra
lidožrouta (EMPT, 25), luk
na ptáky
(SUSS, 277), nemoc
zvanou houser
(CREE, 326),
rostlinu zvanou psí
víno (CREE,
332), parník s názvem Mořský jednorožec
(BLAC, 128–130, 137, 142, 144), monografii o rybách
mořských hlubin (SCAN, 207), ovčí stopy
(PRIO, 108), kulhavé ovce
(SILV, 25), ovčáckou
šálu (MUSG, 105), kravské
šlápoty (PRIO, 108, 109), koně
okované tak, aby zanechávali
otisky kravských
kopyt (PRIO,
124), poetickou osamělou labuť
(ABBE,
258), lidská záda zkřivená jako záda velblouda
(CROO, 144), zvířecí
oči (REDC, 75),
váček na tabák z tulení
kůže
(BLAC, 127, 131, 144), bažanty
v bažantnici
(MUSG, 96), dva racky
křičící a kroužící
nad hlavou (LION, 351), řvoucího lva
(VEIL, 363), pstruhy
a štiky
(SHOS, 378), úhoře,
bělice
a štiky
(SHOS, 381) a také obětinu – bílého
kohouta,
dále jehně,
kůzle,
černého kozla
(WIST, 23, 24, 36, 37), kozinkové
rukavice (REDC, 71), kozí
bradku (3GAR, 285), čejky
a kulíky
(PRIO, 106), divoké kachny
(GLOR, 73) nebo třeba krysy
a šváby
(GLOR, 84), ale i obyčejnou
kočku,
která řádně vyděsí dr. Watsona
na společné „loupežné“ výpravě s Velkým
Detektivem (CHAS, 154), či kočku
stočenou a odpočívající (YELL, 44, LAST, 173).
A samozřejmě!
Nezapomeňme na legendární včely,
jejichž chovu se Velký
Detektiv věnuje po odchodu na
odpočinek (SECO, 267, LAST, 180). Co říci závěrem? Vypůjčuji si
z Díla
trochu moudra. I mezi orly
se občas připlete vrána (SHOS, 380).
V nebezpečenství se
vydává ten, kdo z tygřího
doupěte mládě odebéře, avšak i ten,
kdo ženu o sen připraví – zde ovšem Velký Detektiv
cituje staré perské přísloví
(IDEN, 255).
II.
Zvířecí svět v románové části Díla
1. Pes
baskervillský (HOUN)
Kdo to vlastně je ten hlavní
hrdina románu Pes
baskervillský? Co je to za
obrovského psa,
temného netvora,
černou bestii, vychrtlé a dravé satanské zvíře
veliké jako menší lvice,
kterému srší z otevřené tlamy
oheň, oči mu žhnou řeřavou září, se srstí na krku, hrudi
a mordě lemovanou
plápolajícím ohněm, při jehož spatření vyráží inspektor Lestrade skřek
hrůzy a který
způsobuje již při svém spatření ohromené ochrnutí doktoru Watsonovi
i odolnému
Velkému Detektivovi
(HOUN, 101, 149,
150)?! Co je to za psí
rasu,
jejíž představitel je tak hrůzostrašný? Mluví se o pyrenejské doze,
dánské doze
či vlkodavu
(HOUN, 150). Ve zpravodaji České
společnosti Sherlocka Holmese Bohemian Newsletter v číslech 74
a 75
byla otištěna Zpráva o pátrání po původu psa
baskervillského, kterou napsal
člen této společnosti pan Josef Klimeš. Můžeme se zde dočíst, že pyrenejskou dogou
může být míněn pyrenejský
mastiff nebo pyrenejský
horský pes. Obě tato
plemena jsou obrovského vzrůstu a jsou schopna bojovat
i s vlky,
tedy lze u nich použít
termínu vlkodav.
Dánská doga
je pes
obrovského vzrůstu, po kterém by pes
baskervillský mohl tuto vlastnost
zdědit. Po výše jmenovaných plemenech by tedy pes
baskervillský mohl nabýt
schopnosti zabít člověka, byla by to jen otázka výcviku. Po výše
uvedených
plemenech ovšem nemohl zdědit kvalitní čich, neboť jde o psy
pastevecké či strážní. Rozluštění přinesl
až originál textu románu. Po zastřelení psa pronesl Velký Detektiv
výrok v tom smyslu, že
to není čistý bloodhound
ani
čistý tarač,
ale zřejmě kříženec
obou. Bloodhound
je jedno z nejlepších
stopařských psích
plemen. Je
velkého vzrůstu i hmotnosti a je zbarven
v odstínech kakaové a červené.
Po tomto plemeni by pes
baskervillský byl schopen stopovat na blatech svou oběť zcela bez
problémů. Tarač – mastiff je
název psa
mosoloidního původu (tedy
chovaného jako válečný a strážní pes),
obrovského vzrůstu, agresivního a s velkým osvalením.
V úvahu
tedy přichází plemeno anglický
mastiff,
jehož zbarvení je tzv. „srnčí“
v různých
odstínech. Neobjasněná tedy zůstává pouze tmavá barva psa
baskervillského, protože černá
barva se při křížení těchto plemen neměla kde vzít. Jisté naopak je, že
psí
bestie byla zakoupena v Londýně
u firmy Ross & Mangles a v skrytu
převezena Severní
devonskou železnicí na utajené místo v bařinách nedaleko zámku
(HOUN,
158), kde o něj pečoval nejen zlotřilý Stapleton (o kterém už
víme, že se
ve skutečnosti jmenoval Vandeleur), ale i Stapletonův starý
věrný sluha
Antony (HOUN, 162).
A ještě jeden pes sehrává
malou, epizodní a smutnou
roli v příběhu. Je to dlouhosrstý
kokršpaněl doktora Jakuba Mortimera, venkovského lékaře
působícího na
baskervillském panství (HOUN, 10). Pejsek
se zaběhl v bažinách (HOUN, 106), aby pak byly jeho ostatky
nalezeny na
místě utajeného pobytu jeho krvelačného psího
společníka (HOUN, 154).
A nyní hádanka. Kdo že
to je ten neveliký,
podsaditý, šlachovitý, leč nepříliš bystrý mužík připomínající buldoka?
Ano, správně, je to inspektor
Lestrade osobně (HOUN, 143)!
Není celkem divu, že vzhledem
k zájmům klíčové
postavy románu entomologa Jacka Stapletona, je v příběhu hojně
zastoupen hmyz.
Dokonce i jako přirovnání:
senzitivní, mrštné a neklidné prsty jako tykadla hmyzu
lékaře Jakuba Mortimera (HOUN,
12), Stapleton pronásledující můru
a sám přitom můru připomínající (HOUN, 71), či tentýž
Stapleton viděný
Holmesovýma očima již jen jako bezmocně se v síti třepotající motýl
(HOUN, 138), nebo třeba v pouhém
Stapletonově nadšení nad existencí vzácných motýlů
(HOUN, 70). V románu se
ovšem vyskytují i zcela reální zástupci hmyzu. Cyclopides,
kterého Stapleton tak
nadšeně honí (HOUN, 71), je prostě motýl,
kterému se česky říká soumračník
a kterého existuje kolem tří tisíc druhů. A chlubí-li
se Stapleton dr. Watsonovi,
že má nejúplnější sbírku lepidopter
v jihozápadní Anglii (HOUN, 74), mluví prostě
o sbírce motýlů.
Obsáhlost sbírky pak nepřímo
potvrzuje i dr. Watson, když ve finále příběhu při
násilném vniknutí
do Stapletonovy pracovny přirovnává místnost plnou zasklených vitrín
s motýly
a můrami
k malému muzeu (HOUN,
151). Jistý druh můry
se navíc
stal Stapletonovi osudný, neboť byl klíčem, kterým Holmes
v Britském muzeu
odhalil jeho skutečnou totožnost (HOUN, 157, 158).
Pokud se týká dalších zástupců zvířecího
světa v románu,
nalezneme zde koně,
ptáky,
pokusného králíčka,
štiku
a kočku.
Koně
v románu,
ale i v celém Díle, hrají především roli dopravního
prostředku, a to
buď sami o sobě, nebo jako tažná zvířata.
Ať již při šílené opilecké štvanici na uprchlou zajatkyni (HOUN, 16,
17), jako
poklidná zvířata
přepravující v malém
otevřeném dostavníku dědice baskervillského panství z nádraží
na zámek
(HOUN, 58), či jako součást vojenské výstroje při hledání uprchlého
trestance
(HOUN, 58, 59), který sám je ovšem charakterizován jako napůl zvíře
a napůl běs (HOUN, 135).
Mihne se i jakýsi cikán Murphy obchodující s koňmi,
který snad mohl být důležitým
svědkem smrti sira Baskervilla, kdyby ovšem nebyl tehdy příliš zmožen
alkoholem
(HOUN, 20). Smutný konec pak potkává polodivokého ponyho,
který spadl do Velké
grimpenské bařiny a utopil se tam (HOUN, 69).
Ptačí říše
je v románu zastoupena dvěma představiteli. Hlasitě krákajícím
párkem havranů
na vysoké skále (HOUN, 70) a pak
ptákem
s velmi podivným
hlasem (HOUN, 71, 95, 96). Tento pták,
bukač velký,
je velmi zvláštní a tajemný
pták.
Žije v rákosí, je velmi
plachý a má vynikající ochranné zbarvení. Bukač má
vole, do kterého nafoukne
vzduch, a ten potom prudce vypustí, takže se ozve mohutný
dunivý a bučivý
hlas, který se nese po hladině do veliké vzdálenosti a za
určitých
okolností by mohl být považován i za vytí psa.
Pokud jde o pokusného králíčka,
žádné takové zvíře
sice v románu nepobíhá, ale
je k němu pro svou logickou nedovtipnost přátelsky přirovnáván
dr. Watson
svým přítelem Velkým
Detektivem
(HOUN, 30). Stejně tak nenaleznete plout v bařinách dravou štiku,
neboť je k ní přirovnáván
zloduch Stapleton (HOUN, 138), kolem něhož se stahují Holmesovy štičí sítě
(HOUN, 138, 141). Dokonce
nenaleznete ani kočku
jako
takovou, byť je o kočičí
oháňce
řeč. Beryl Stapletonová tak pouze nazývá rostlinu s velice
chlupatým
stonkem (HOUN, 72).
2. Údolí strachu
(VALL)
Pokud se týče asi nejméně
známého románového
dobrodružství Velkého
Detektiva a jeho
věrného druha dr. Watsona, neoplývá toto nijak mimořádným
výskytem
zástupců zvířecího
světa a neoplývá
jím ani časově předcházející dramatický příběh o zločinné
tlupě Brakýřů ve
Vermisském údolí. Vlastně jsou zde zvířata
používána ponejvíce jako přirovnání.
Hned v úvodu příběhu,
kdy se Holmes snaží dr. Watsonovi
demonstrovat zlověstnost profesora Moriartyho srovnáním
s jinými méně
hrozivými lotry, používá srovnání makrely
se žralokem
a šakala
se lvem
(VALL, 169), případně ho popisuje
jako jedovatého tvora ve středu pavučiny,
kam se sbíhají tucty nepatrných nitek (VALL, 181). Pokud jde
o ta
přirovnání – pružný Holmes při práci připomíná kocoura
(VALL, 215), zatímco okresní
vedoucí v organizaci ponuré lóže je potměšilý šedovlasý mužík
připomínající
krysu
(VALL, 294). Tajemník lóže
Harraway má výrazně supí
tvář
(VALL, 275, 308), zatímco Ted Baldwin, druhý nápadník Ettie Shafterové,
zase
nos zahnutý jako jestřábí
zobák
(VALL, 258), a arcilotr McGinty pro změnu řve jako raněný medvěd
(VALL, 319). A pokud se o někom
řekne, že je to zbabělá krysa,
je
názor na něj pevně dán (VALL, 314). Jelen
se v příběhu vyskytuje dvakrát. Sám sebe takto označuje
inspektor Douglas
po Holmesově brilantním odhalení skutečné identity vraha
a oběti (VALL,
237), a dále když je popisováno nadšení pověřených vrahů po
smrtící práci,
připomínající jim pouze lov na jelena
(VALL, 300). Vodní živočichové
jsou
zastoupeni v podobě ryby, když
je to ranec vytahovaný z vody, který rybu
připomíná (VALL, 233), a v podobě
úhoře,
ke kterému je přirovnáván
mrštný zločinec (VALL, 239). Ptačí
říše zde má zástupce v podobě novinářské kachny,
symbolu to novinářské
prolhanosti (VALL, 319), dále ve známých štěbetajících vrabcích,
zde ovšem nikoliv na střeše,
ale rovnou po celé Americe (VALL, 245), a v sýčkovi,
který nahání spíše strach
(VALL, 276).
V příběhu se vyskytuje
i tygr.
Buď někdo jako tygr
skáče (VALL, 265, 292), nebo má
duši nemilosrdného tygra
(VALL,
270), případně se mu pro jeho divokost dostalo přezdívky Tygr (VALL,
273, 274). Lev
se pak zde nalézá v erbovní
podobě, a to ve zbytcích hlavice na kamenných sloupech (VALL,
198).
Dobrodružně pak působí lehká bryčka tažená ve tři hodiny ráno udýchaným
koníkem
(VALL, 194), i za
soumraku se plahočící kůň
vezoucí ovšem svého pána, majitele dolů Halese, vstříc jeho vrahům
(VALL, 298).
Zvířecí
mozaiku pak doplňuje
hladový vlk,
který je zde dáván
za příklad vytrvalosti (VALL, 239).
Mozaiku doplňuje i pes. Pes slídící
(VALL, 238), pes
rozběsněný (VALL, 247) a divoký
pátrací pes
(VALL, 291). A úplně
nakonec kuriozita – štětiny
jako vedlejší produkt snahy Velkého
Detektiva rozřešit šifru pomocí Whitakerovy ročenky (VALL,
174).
3. Studie v šarlatové
(STUD)
Tento příběh je zvířaty
zalidněn bohatě, a není
divu. Vždyť se hlavní zápletka odehrává v bujné přírodě
dalekého Utahu, v jeho
drsných horách, polopouštích a pouštích, ale
i v utěšených
úrodných nížinách. Tu se křovím plíží kojot
(STUD, 57), onde těžce mávají křídly luňáci,
tito supi
Západu, které ovšem
vyčerpané děvčátko považuje za kohouta
se slepicí
(STUD, 57, 60, 62), nebo
se neohrabaně kolébá medvěd
(STUD,
57, 81). A navíc, pokud si nedáte pozor, mohli byste být
rozdupáni
zdivočelým stádem hovězího dobytka
(STUD, 66, 67), roztrháni dravými zvířaty
(STUD, 64, 84) nebo rovnou zajít jako pes
(STUD, 85). Pokud jde ještě o ptactvo,
uslyšíme i naříkavě znějící houkání horské sovy
a volání lelka,
obojí ovšem jako spiklenecký
signál (STUD, 78). Najdeme i Orlí
rokli (STUD, 77, 78, 83) a hospodu U bílého jelena
(STUD, 35, 39). Zajímavé ovšem je,
že když chce vypravěč demonstrovat bezútěšnost krajiny nebo ulice,
řekne, že po
nebi nepřeletí ani pták
(STUD,
57) nebo že venku nebyl ani pes
(STUD, 36). I zde jsou zvířata
používána jako přirovnání, které lépe přibližuje nějakou vlastnost nebo
jev.
Jefferson Hope má díky dlouhému pobytu v prérii sluch jako rys (STUD,
78), příslušníci mormonské
církve pracují pilně jako včely
(STUD,
66) a Holmesovi pomocníci, mladí chlapci, peláší ze schodů
jako myši
(STUD, 45). Dr. Watson se
zase po návratu z Afghánistánu cítil sice zdravotně mizerně,
ale jinak
volně jako pták
(STUD, 11),
Holmes připomíná při práci dobře vycvičeného foxteriéra
(STUD, 31) a hubený
inspektor Lestrade zase pro změnu lasičku
(STUD, 28). Nechybí ani stáda ovcí
(STUD, 66) přičemž mormonská náboženská obec je přirovnávána k ovčinci
(STUD, 63, 73). Zmíněna jsou
stáda buvolů
(STUD, 27, 61), opice
(STUD, 28, 38), krysa
(STUD, 20), zajíc
(STUD, 34) a jakési
nepojmenované zvíře
podobající
se ovci
s obrovskými rohy,
jedná se patrně o kamzíka
(STUD,
81). Vlk
se v příběhu
vyskytuje podvakráte. Poprvé, když Velký
Detektiv odmítá sám sebe označit za vlka
a trvá na tom, že je lovecký
pes
(STUD, 36), a podruhé jsou
za vlky
označeni nevěřící, kteří
by si snad troufli žít v mormonské náboženské společnosti
(STUD, 63). Jako
vyloženě nerozumná činnost se pak jeví strkání hlavy do vosího
hnízda (STUD, 77).
Pokud jde o další zvířecí
zástupce v příběhu, budou
již jen dva, jsou však zastoupeni velmi hojně. Jde o psy
a koně.
Pokud jde o psa, zde
mne nejvíce překvapilo, že
dr. Watson byl v době, kdy se seznámil
s Sherlockem Holmesem,
majitelem psa,
konkrétně buldoka
(STUD, 16). Nikdy poté se již
o ničem takovém nezmiňoval. Buldok
se vyskytuje ještě na jednom místě – v podobě buldočí
hlavy s rubínovýma očima
ve zlaté jehlici, nalezené u zavražděného v opuštěném
domě (STUD,
29). Z dalších psích
plemen
najdeme ještě teriéra,
stařičké
a nemocné zvíře,
jehož
trápení je ukončeno při zkoušce jedu (STUD, 53, 54). Za stavěcího psa
v lidské podobě je označen
mstitel Jefferson Hope (STUD, 85, 86), za lovecké psy
Gregson, Lestrade a Holmes,
kteří se na tohoto obra v závěru příběhu vrhají
a s vypětí všech
sil jej přemáhají (STUD, 56).
Myslím si však, že takové
sympatické a věrné zvíře jako
je pes
si nezaslouží, aby jeho jménem
spílal jeden člověk druhému, jako to činí výkřikem „Pse!“
Jefferson Hope na adresu Enocha
J. Drebbera krátce před tím, než dokonává svojí pomstu (STUD, 92).
Kůň pak
v době, kdy se odehrává náš příběh, tj. někdy
v padesátých a v šedesátých
letech devatenáctého století, plnil nejen funkci dopravního prostředku,
ale i jakéhosi
bojového vozidla. A tak se setkáváme s koňmi
klusajícími (STUD, 80), s koňmi
naopak přivázanými (STUD, 81), s koňmi
čekajícími (STUD, 78), s koněm
táhnoucím drožku (STUD, 87), a setkáme
se i s koňmi
ve
společnosti mezka
(STUD, 77).
Zabýváme se také koňskými
podkovami
(STUD, 32, 33, 75) a dokonce je tu i pohovka vycpaná koňskými
žíněmi (STUD, 35). Nanejvýš
hrdě pak zní prohlášení Jeffersona Hopa: „Jezdit s koňmi nebo
na koni
umím tak dobře jako chodit!“
(STUD, 89).
4. Podpis čtyř
(SIGN)
Možná proto, že se děj tohoto
příběhu odvíjí od
událostí v orientální a pestrobarevné Indii, je
zabydlen neobyčejným
množstvím druhů zvířat.
Napočítal
jsem těch druhů třicet! Někdy jsou sice zvířata
použita jen jako přirovnání,
ale velmi často jsou to reálně existující živočichové.
Samozřejmě – sám
Velký Detektiv
je inspirací do zvířecího
světa! Jeho ostře řezaná
tvář připomíná jestřába
(SIGN,
110), jeho dychtivý obličej má orlí
rysy (SIGN, 170), jeho jasné oči připomínají svojí zapadlostí oči ptáka
(SIGN, 135) a on sám
připomíná čilými, tichými a kradmými pohyby cvičeného ohaře
čenichajícího po stopě (SIGN,
135), což mu ovšem nebrání, aby lezl po hřebenu střechy jako obrovská svatojánská muška
(SIGN, 143). Ovšemže
nechybí ani hojné zastoupení nejpopulárnějšího zvířete
celého Díla, totiž psa.
Psím
hrdinou tohoto příběhu je
prapodivný kříženec s fantasticky vyvinutým čichem, šeredný pes
s dlouhou srstí a převislýma
ušima, napůl křepelák
a napůl
pytlácký slídič,
zbarvený
dohněda a doběla, jménem Toby (SIGN, 139, 142). Holmes si ho
sice cení
více než všech detektivů z celého Londýna, ale nakonec se
tohle psisko
paradoxně ukáže – právě
z důvodů svých úžasných čichových
schopností – jako nepoužitelné
(SIGN, 149). Vyskytuje se zde rovněž novofoundlandský
pes (byť jen jako přirovnání) (SIGN, 170), jsou zde
toulaví psi
(SIGN, 148), psí
smečka (SIGN, 135) a dochází
zde patrně k největšímu soustředění psů
v celém Díle, když majitel psa Tobyho
i celého psince,
vycpavač ptáků
Sherman, vyhrožuje zpočátku dr. Watsonovi,
že na něj pustí „všech třiačtyřicet čoklů“
(SIGN, 141). A nesmíme zapomenout ani na Psí ostrov,
který v šíleném tempu
míjejí při vzájemné honičce dva parní čluny (SIGN, 170).
Zajímavé ovšem je, že na rozdíl
od psů
se koně
v příběhu výslovně vyskytují
pouze jedenkrát, a sice když se tryskem rozjíždějí
s kočárem,
unášejícím Velkého
Detektiva, dr. Watsona
a slečnu Morstanovou od Divadla Lyceum do mlhavých ulic vstříc
nočnímu
dobrodružství (SIGN, 116, 117).
Na zvířatech
lze také velmi dobře demonstrovat lidské chování a vlastnosti.
Umí-li někdo
šplhat jako kočka
(SIGN, 196),
bude nejspíše neobyčejně mrštný. Řekne-li se o někom, že
skřípe zuby s téměř
zvířecí
zuřivostí (SIGN, 171),
je jasné, o co jde, stejně tak, když se o téže osobě
řekne, že je
zákeřný a nebezpečný jako jedovatý had (SIGN,
194). A má-li tento
člověk ke všemu ještě „ksicht hnědý jako vopice“
(SIGN, 151), je úplně všem
jasné, že je třeba se mu nejméně na míli vyhnout.
Pojďme zakončit tento živočišný
příspěvek bezdechým pestrým
leporelem, složeným ze zvířat,
která
lze v různých podobách a souvislostech
v příběhu dohledat. Vždyť
zde najdeme tygra
(SIGN, 184), tygří
mládě (SIGN, 117), tygří
kůže (SIGN, 119), lva
(SIGN, 184), myš
(SIGN, 186), zajíce
(SIGN, 187), astrachánskou kožešinu
i čapku z králičí
kůže (SIGN, 125), králíka
(SIGN, 139, 187), králíkárnu
(SIGN, 139, 187), holubici
(SIGN, 119), krtky
(SIGN, 129), lasičku
(SIGN, 139), jezevce,
hranostaje
(SIGN, 142), plameňáka
(SIGN, 147), orla
(SIGN, 149), draka
(SIGN, 158), tetřívky
(SIGN, 165), ryby
(SIGN, 172, 198), ústřice
(SIGN, 165), moskyty
(SIGN, 179), včely
(SIGN, 181) i škorpióny
a stonožky
(SIGN, 182).
A úplně na závěr něco
k přemýšlení: „Kdosi tvrdí,
že člověk je duše ukrytá ve zvířeti,“
říká dr. Watson (SIGN, 169). Souhlasíte?
III.
Dopravní prostředky používané v příbězích Díla
Časově se v příbězích
Díla pohybujeme ve druhé
polovině devatenáctého století a na začátku století dvacátého,
a tak
i výběr dopravních
prostředků
používaných Velkým
Detektivem a dalšími
účastníky jím řešených případů tomu odpovídá. Nicméně patrně tehdy
nejrychlejším dopravním
prostředkem
byl vlak.
Sám Velký Detektiv
s dr. Watsonem hojně
používají tento způsob přepravy
a ve
vlakovém
jízdním řádu si listují
stejně často, jako si my vyhledáváme dopravní
spojení na internetu. A bohužel již tehdy se stávala tragická železniční
neštěstí (SPEC, 334).
Železnice
a železniční
doprava je do
značné míry anglickým dítětem, a pokud se začteme do historie železnice,
objevíme, že veřejná železniční
doprava se v Anglii
provozovala již od samého počátku devatenáctého století.
V době působení Velkého
Detektiva to tedy již je dobře
propracovaný a zavedený fenomén. Vlaková
spojení byla tehdy shrnována v periodicky vydávaném
Bradshawově jízdním
řádu, který Velký
Detektiv s dr. Watsonem
rovněž používají.
V případu
Bruce – Partingtonových
dokumentů (BRUC) sehrává vlak,
resp. londýnská podzemní
dráha,
klíčovou úlohu, a pokud se týká napínavého vlakového
stíhání Velkého
Detektiva a dr. Watsona
profesorem Moriartym v Posledním případu (FINA), jakoby toto
stíhání již
předznamenávalo legendární filmové vlakové
honičky v podání Bustera Keatona, zvaného Frigo, ve filmu
Frigo na mašině.
Kombinací železnice
a tradičního metra,
tak jak
jej dnes chápeme, je londýnské metro.
Je to kolejový systém městské hromadné dopravy,
přičemž v současné době vede ovšem pouze 45 % délky
tras pod zemí.
Londýnské metro
je nejstarší podzemní
dráhou na světě – jeho
první vlaky
projely dne 10.
ledna 1863 mezi stanicemi Paddington a Farrington
a hned první den
přepravily 40 tisíc cestujících! V roce 1880 to však
již v průběhu
celého roku bylo 40 miliónů cestujících! Tehdejší vlaky byly
poháněny párou, což
vyžadovalo účinný systém ventilace a až pokrok
v elektrické trakci
umožnil v roce 1890 ukládat trasy hlouběji do podzemí, přičemž
devět z dvanácti
v současnosti provozovaných tras bylo vybudováno už do roku
1907. S parním
pohonem se však londýnské metro
definitivně
rozloučilo až v roce 1971. Dnes má londýnské metro 273
stanic a 408 kilometrů
tratí a počet cestujících, které ročně přepraví, se blíží
k jedné
miliardě.
Účastníci případů Velkého
Detektiva, včetně jej samého, se ovšem nepřepravují pouze
po zemi, nýbrž
hojně i po vodě. A tak se co chvíli prohánějí
v nějaké té lodi,
člunu,
parníku,
parolodi,
jachtě,
brize,
bárce
či plachetnici.
Sortiment vodních dopravních
prostředků je vskutku
pestrý.
V příbězích Díla již
ovšem není dominantním vodním
dopravním
prostředkem plachetnice,
protože od počátku
devatenáctého století přestaly být plachetnice
konkurenceschopné vůči parníkům
a v dopravě
jsou používány již jen
doplňkově. Mimochodem, skutečnosti spočívající v rozdílné
rychlosti plachetnice
a parníku
použil brilantně Velký
Detektiv při dedukci v případu
Pěti pomerančových jadérek (FIVE). Jedním z druhů plachetnic
vyskytujících se v Díle
je briga.
Briga
byla středně velká univerzální plachetnice
používaná v různých
námořních oborech od rybolovu až po válečné využití. Byla dlouhá 30 až
50 metrů
a široká přibližně 10 metrů. Měla dva třídílné stěžně
s plachtami ve
třech úrovních.
Naproti tomu jachta
je dnes označení pro široké spektrum lodí,
dnes především sportovních a rekreačních. Původně byl tento
typ lodi
používán pro boj proti pirátům a byl
vyvinut v první polovině sedmnáctého století. Loď byla
dlouhá přibližně 20 metrů a byla
vyzbrojena lehkými děly. Termín „jachta“
přitom pochází z holandského „yacht“,
což znamená lov. Do výzbroje anglické královské armády zařadil jachtu král
Karel II. Stuart (1630–1685),
a protože i jednu z jachet
používal, stala se tato loď
známá i jako plavidlo
pro
vysoce postavené osobnosti.
V Díle je však
základním vodním dopravním
prostředkem parník, a to
buď parník
kolesový, nebo parník
s pohonem lodního
šroubu. Kolesový parník
je loď,
která je poháněna buď dvěma
bočními kolesy, nebo jedním kolesem na zádi. Kolesa jsou pokaždé
poháněna
pákovým převodem od parního stroje nacházejícího se v útrobách
lodi.
Začátkem dvacátého století byly
však i kolesové parníky
vytlačeny
v námořní dopravě parníky
s účinnějším
pohonem lodního
šroubu. Kolesové
parníky
se nicméně dodnes
udržely v říční dopravě,
protože
kolesa nepoškozují dna mělčích toků, nejsou ohroženy vodními rostlinami
a umožňují
jemnější a operativnější manipulaci s lodí. Podle
názvu parníku
je pojmenován i jeden z příběhů
Díla, a to Gloria Scottová (GLOR). V této povídce je
rovněž řeč o osmiuzlovém
nákladním parníku,
čímž je
přiblížena rychlost tohoto plavidla.
Uzlem se nazývá jednotka rychlosti používaná v mořeplavbě,
protože
rychlost je zjišťována pomocí provazu opatřeného ve stanovených
vzdálenostech
uzly. V jiném případu – Domácí pacient
(RESI) – je pro
změnu řeč o námořní míli, tedy o jednotce
vzdálenosti. Námořní míle
měří 1 852 metrů a je odvozena z délky jedné
obloukové minuty
zemského poledníku, tedy z jedné minuty zeměpisné šířky.
A teď přicházejí na
řadu skuteční šlechtici mezi dopravními prostředky.
Jsou někdy
zcela prostí a prozaičtí, ale jindy zase nádherně přepychoví
a zdobení,
ale vždy tažení koňmi – jsou to kočáry, drožky, bryčky, fiakry, landauery
a omnibusy.
Kočár je
komfortní odpružený čtyřkolový, případně dvoukolový, osobní vůz tažený
koňmi. V historii
patřily kočáry
především k majetku
majetnějších vrstev. Až do nástupu železniční
dopravy se jednalo o převažující dopravní prostředek.
Dnes už kočáry
najdeme jen v expozicích
specializovaných muzeí nebo jako turistickou atrakci, nicméně
v příbězích
Díla se různými druhy kočárů
přepravuje
Velký Detektiv
se svým přítelem dr. Watsonem
stejně běžně jako my dnes tramvají
či taxíkem.
Kočárů
existovalo a existuje
mnoho druhů.
Nejoblíbenějšími venkovskými
cestovními kočáry
byly bryčky,
které v různých
provedeních vyráběli místní řemeslníci – koláři,
kováři a sedláři.
Existovaly ale i různé varianty, například bryčka
řeznická, sloužící k cestám
řezníků za obchodem a umožňující převoz jatečních zvířat.
Naproti tomu klasickým
příkladem dobře použitelného dopravního prostředku
v Londýně
plném přeplněných uliček je drožka
neboli Hansom
Cab. Je to
jednoosý kočár
s kočím
vzadu, konstrukčně řešený pro krátkou zápřež a umožňující
otáčení na malém
prostoru, pojmenovaný podle svého vynálezce
J. A. Hansoma, který si
jej nechal v roce 1835 patentovat.
Kočáry
typu landauer
se zase vyznačují
posuvnou střechou umožňující příjemnou jízdu i za nepohody
a špatného
počasí.
Omnibus
je označení pro nekolejové potahové vozidlo
tažené koňmi určené pro veřejnou hromadnou dopravu po
stanovené trase a podle
jízdního řádu – je to jakýsi předchůdce dnešního
linkového autobusu.
V Londýně pak začal v roce
1847 jezdit dokonce omnibus
patrový.
Pokud se v Díle sem
tam někdo prohání fiakrem,
pak vězte, že fiakr
je nájemný dvouspřežný kočár
pro čtyři cestující a název
tohoto kočáru
je odvozen od
jména křesťanského světce uctívaného především ve Francii, svatého
Fiakra,
žijícího v sedmém století. Svatý Fiakr proslul především svými
léčitelskými a zahradnickými schopnostmi. Je považován za
patrona
zahrádkářů a taxikářů.
Tu a tam se
v Díle mihne ten či onen
účastník případu na byciklu,
neboli jak dnes říkáme jízdním
kole.
Bycikl
byl jako dvoukolé
jednostopé vozidlo
vynalezen v roce
1817, nejdříve bez pedálů s pohonem odrážením nohama od země.
K vybavení
byciklu
pedály došlo okolo roku
1861 a začalo se mu říkat velocipéd.
Velocipéd
se velmi rychle
osvědčil a kupříkladu Britská královská pošta jím byla
vybavena již v roce
1880. Důležitou roli sehrál velocipéd
v případu Osamělá cyklistka
(SOLI) i v případu Škola v Priory (PRIO)
a svoji cyklistickou
suverenitu pak Velký
Detektiv osvědčuje v případu
Zmizelého hráče ragby (MISS). Zajímavým způsobem je jízdní kolo
vpleteno do jednoho z případů,
které Velký Detektiv
vyšetřuje, a to
do případu Pěti pomerančových jadérek (FIVE). Jeden ze zavražděných,
Josef
Openshaw, má malou továrničku a po vynálezu jízdního kola
si dává patentovat
nezničitelné Openshawovy pláště. Jízdní
kolo značky Rudge – Whitwort se zase
vyskytuje v případu
zvaném Údolí strachu (VALL).
Automobil
se v Díle vyskytuje pouze jedenkrát, a to až
v časově posledním
příběhu Díla, v Poslední pokloně (LAST). A není divu.
Vždyť se zde
nacházíme na samém prahu první světové války a teprve až po ní
začíná automobil
jako masově rozšířený dopravní
prostředek rychle vyrůstat z plenek.
To už se však Velký
Detektiv
definitivně odebral na odpočinek, aby se nadále věnoval výhradně jen
a pouze
chovu včel.
IV.
Sportovní aktivity Velkého Detektiva
Motto:
„Vzpomeňte si, jak vypadá
lovecký pes, když se s ušima
svěšenýma a ochablým ohonem potuluje kolem psince,
a porovnejte ho s týmž
psem, když zachytí pach a s planoucími zraky
a všemi svaly
napjatými se řítí
za kořistí – a
stejně tak se od rána změnil i Holmes.“ (BRUC, 89).
Je známo, že Velký Detektiv
má některé nectnosti, z nichž
nejodsouzeníhodnější je jeho sklon k užívání kokainu
v době, kdy nemá
k řešení žádný intelektuální problém hodný své velikosti. Na
druhou stranu
se ovšem vyznamenává řadou pozoruhodných fyzických aktivit.
Myslím, že mohu
prohlásit, že je rozeným sportovcem
a neplatí tak doslova, že se nejraději pouze líně povaluje
v Londýně
uprostřed pěti miliónů lidí (RESI, 149, CARD, 39). Holmesův přístup ke sportu asi
nejlépe charakterizuje on
sám větou: „Já jsem mozek, Watsone. Zbytek mé tělesné
podstaty je pouhý přívažek.“
(MAZA, 232).
Holmes sice uznává, že
amatérský sport
je zdravý (MISS, 224), ale
samoúčelné cvičení
považuje za
zbytečné mrhání energií,
ba
přímo s radostí konstatuje, že jeho vlastní působení nikdy
nezasahuje do
oblasti amatérského sportu
(MISS, 224). Může-li však jeho aktivita
sloužit nějakému účelu spojenému s jeho profesí, pak ovšem
neví, co je
únava a vyčerpání, a je schopen v rámci udržení formy
držet i dietu
(YELL, 34), ve vypjatých chvílích nejíst vůbec (NORW, 42, FIVE, 290,
291) a v krizové
situaci pak dokonce až pět dnů a nocí, ba i týden
nespat a neodpočívat
(REIGH, 111, TWIS, 306). Holmesovu fyzickou
konstituci označuje dr. Watson za železnou
(REIGH, 111, DEVI, 144),
jindy zase označuje jeho kondici
za dokonalou s nevyčerpatelnými zdroji energie
(SOLI, 87) nebo dokonce
označuje Holmesovu energii jako planoucí (DEVI, 156) či utajenou (PRIO,
107).
Velký Detektiv
je nadán neobyčejnou silou. Dr. Watson dokonce použil
v této
souvislosti výraz „démonická“ (SECO, 282). Vždyť jedině Holmes dokáže
jediným
napřením sil
zpět vyrovnat
ocelový pohrabáč zkroucený do oblouku (SPEC, 340) a stisk jeho
ruky, je-li rozčilen,
připomíná dr. Watsonovi svěrák (SPEC, 348). Nicméně ani jeho
výjimečná síla
v prstech nestačila na
ohnutí berylové korunky (BERY, 401).
Když se dr. Watson
s Velkým
Detektivem seznámil, charakterizoval
jeho sportovní
vlohy tak, že znamenitě šermuje
a boxuje
(STUD, 19). To potvrzuje i sám
Velký Detektiv,
když říká, že s výjimkou
šermování
a boxu
ho tělocvik
v mládí moc nebavil
(GLOR, 72). Výslovně však uvádí, že do okruhu jeho zájmů nepatří ragby
(MISS, 238), na rozdíl od dr. Watsona,
který ragby
dokonce aktivně
hrával, a to za Blackheath (SUSS, 267).
Jak vyplývá ze záznamů
dr. Watsona, má Holmes svižnou
postavu (PRIO, 107), což mu umožňuje provádět kousky nedostupné
průměrným
smrtelníkům – šplhat po
střeše a okapu (SIGN, 143, 144) nebo se při útěku snadno přehoupnout
přes šest stop vysokou zeď
(CHAS, 159). Velký
Detektiv je
skvělým cyklistou,
který je
schopen při pronásledování ujet v ostrém
tempu mnoho mil (MISS, 236). A spíše jako
perlička působí Holmesovo
mistrné ovládání jezdeckého bičíku, kterým na dálku vyráží
revolver z rukou
pronásledovaného zločince (REDH, 238).
V další části
příspěvku se budu zabývat čtyřmi
okruhy fyzických
dovedností, které
jsou u Velkého
Detektiva patrné.
Jsou jimi již zmíněný box
a šerm
a dále střelba
z pistole a běh.
Pokud jde o box, zdá
se, že zájem o tento sport neměl
u Velkého
Detektiva jen ráz příležitostných zkušeností.
Z jeho vlastních slov vyplývá, že se účastnil nejméně jednoho
benefičního utkání,
a to boxera
McMurda, který
i po letech výslovně ocenil jeho vynikající dvojitý direkt
(SIGN, 127). Dr. Watson
hodnotí Holmesovy boxerské
dispozice
tak, že byl nepochybně jedním z nejlepších boxerů své
váhové kategorie (YELL, 34).
V Díle nalezneme i Holmesův vlastní,
v lehkém tónu vedený popis
jeho boxerského
střetu ve
venkovské hospodě, který absolvoval v rámci svého pátrání
a který
skončil u Velkého
Detektiva
roztrženým rtem a boulí na čele a u jeho
omdlelého protivníka
potupným odvozem místním povozem (SOLI, 84, 85).
Je těžké přiřadit
k nějaké sportovní
disciplíně Holmesovy výkony,
které nelze nazvat jinak než
rvačkami, ale k boxu
mají
patrně nejblíže. Jde o tvrdá silová
střetnutí, která Velký
Detektiv
absolvoval při řešení svých případů. Ať již jde o neobyčejně
urputný střet
Velkého Detektiva,
inspektora Lestrada a policisty
Gregsona s Jeffersonem Hopem, který byl nadán abnormální fyzickou silou
(STUD, 56), ať jde o střet na
život a na smrt s Josephem
Harrisonem, kde Holmes pomocí boxerských
zkušeností nadvakrát sráží zločince k zemi (NAVA, 216), ať jde
o zdánlivě
drobnou epizodu pro Holmesovu pravici, která sráží na zem (tentokrát
napoprvé)
nebezpečného hromotluka s obuškem (FINA, 227) nebo
o rvačku s Patrickem
Cairnsem, při které výbuch násilí zastavuje až hlaveň revolveru
dr. Watsona
přiložená na spánek zlotřilého harpunáře (BLAC, 141). Nejznámější je
ovšem pro
milovníky Velkého
Detektiva jeho souboj
s profesorem Moriartym na
poutním místě všech holmesologů, u Reichenbašských vodopádů
(FINA, 237). Zde
za sebou Velký
Detektiv po vítězném
ukončení zápasu
zametá stopy tak
důkladně, že jsou o jeho smrti přesvědčeni nejen čtenáři jeho
příběhů, ale
i jeho nejvěrnější přítel dr. Watson.
Pokud jde o šermování
holí, konkrétní ukázku
Holmesovy dovednosti v tomto oboru najdeme jen jednu,
a to když se Velký
Detektiv brání současně dvěma
útočníkům ozbrojeným taktéž holemi, zahání je na útěk, ale sám je
přitom zle
pošramocen (ILLU, 200). Nepočítám Holmesovo cvičení
s ozubeným oštěpem,
kterým ze všech sil bodá
v řeznictví do zavěšeného
vepře, aby si ověřil některé své předpoklady (BLAC, 126, 127).
I když se dá
z Díla vytušit, že střelba
z pistole je patrně rovněž
Holmesova oblíbená disciplína, je zajímavé, že v přímé
akci – při
řešení konkrétních případů – spoléhá Velký Detektiv
takřka vždy na dr. Watsona.
Podle mého názoru proto, že považuje jeho rozvahu
a chladnokrevnost
získanou při vojenských taženích v Afghánistánu za spolehlivý
bezpečnostní
faktor.
Nejznámějším Holmesovým střeleckým
číslem je projev jeho
svérázného vlastenectví, při kterém – ke zděšení
svého spolubydlícího
dr. Watsona – vyrábí stovkou výstřelů na zdi
pokoje v Baker
Street královské vlastenecké iniciály V.R. (MUSG, 92).
V akci samé pak použil
Holmes revolver ke střelbě
pouze dvakrát, a to vždy
společně s dr. Watsonem. Jednak při vyvrcholení lodní
honičky na
Temži, kdy otázku, kdo bude rychlejší – zda odporný
trpasličí divoch
s úděsnou tváří a silnými žlutými zuby se svou
foukačkou na otrávené šípy,
nebo Velký Detektiv
s dr. Watsonem
se svými revolvery – rozhodla naše dvojice ve svůj
prospěch (SIGN,
171). Podruhé pak při střelbě
na
legendárního psa ženoucího
se
potemnělými blaty s tím, že zraněnou bestii zblízka osobně
dorazil Holmes
zbývajícími pěti náboji svého revolveru (HOUN, 149). V obou
případech byli
při společné střelbě
naši
přátelé úspěšní, zůstává ale nejasné, zda jen jeden z nich,
nebo oba
současně. Pouze k zastrašení pak použil Velký Detektiv
revolver při osvobozování
půvabné cyklistky ze spárů jejích únosců (SOLI, 89) a pro
zastrašení agresivního
zloděje berylové korunky (BERY, 408).
Velký Detektiv
je vynikající běžec,
což
osvědčuje v Díle několikrát. Krátkým, ale kromobyčejně rychlým
sprintem
v čele svých přátel při
pronásledování (VALL, 234), sprintem
po Regent Street (HOUN, 41), dlouhým namáhavým úprkem
z místa akce (CHAS, 159),
ale především stíháním zraněného a smrtelně nebezpečného psa
baskervillského. Dr. Watson o tomto pronásledování
později prohlásil,
že nikdy neviděl člověka běžet
tak,
jako tenkrát Holmese (HOUN, 149).
Aktivitu a sportovního
ducha Velkého
Detektiva lze myslím shrnout do
jediné věty, kterou pronesl jeho fyzicky lenivý bratr Mycroft: „Do
Sherlocka se
vtělila veškerá energie
naší
rodiny.“ (GREE, 178).
Hádankou pro holmesology však
i nadále zůstává
Holmesova znalost japonského způsobu zápasu
zvaného „baritsu“, pomocí kterého se mu definitivně podařilo zbavit
jeho
úhlavního nepřítele profesora Moriartyho, kterého při vzájemné potyčce
svrhl do
propasti Reichenbašských vodopádů (EMPT, 13).
V.
Intelektuální potenciál Velkého Detektiva
Psát o intelektu
Velkého Detektiva
je na jednu stranu
snadné a na stranu druhou neskonale obtížné. Lze snadno
klouzat po povrchu
a popisovat jeho kombinační a matematické schopnosti,
jeho oblíbené kousky s metodou
zvanou dedukce
nebo žasnout nad
rozmanitostí jeho znalostí.
Přitom je nemožné postihnout
Holmesovu osobnost
v celé šíři a komplexnosti,
a to prostě proto, že pro to není dostatek stavebního
materiálu. Velký
Detektiv je tajnůstkář, což je jednak
nezbytný předpoklad pro dosažení úspěchu v jeho práci (HOUN,
145), a jednak
je to jedna z podstatných součástí jeho osobnosti.
O sobě hovoří vždy jen
nesměle a zřídka (MUSG, 94). A tak se alespoň my
pokusme zarámovat s pomocí
Díla duševní
velikost největšího
detektiva všech dob.
„Můj rozum
je jako rozjetý stroj, sám sebe ničí, protože nevykonává práci, ke
které je
předurčen,“ říká Velký
Detektiv ve
chvíli, kdy takřka hyne nudou (WIST, 10) a téměř zoufale volá:
„Toužím po duševní
námaze!“ (SIGN, 104). I dr. Watsonem
je Holmes přirovnáván k nejdokonalejšímu myslícímu
a pozorovacímu stroji
na světě (SCAN, 201). Velký
Detektiv
si je vědom svého speciálního talentu
a považuje své schopnosti
dedukce
a logické
syntézy za svoji zcela
zvláštní doménu (COPP, 410). Nicméně nemá-li tento talent kde
uplatnit, jeho mozek, ostrý
jako břitva, se nečinností otupuje a pokrývá rzí (VALL, 183).
Zdravého a chladného
rozumu
si Velký Detektiv
cení nade vše a odmítá
proto i cit a lásku, protože jsou s ním
v rozporu (SIGN, 113,
197), ba dokonce o nich mluví s pohrdáním. Nicméně si
jich jako
pozorovatel nesmírně cení, protože se mohou výtečně hodit
k odhalování
záhadných lidských činů a jejich motivů (SCAN, 201).
U Velkého
Detektiva totiž vždy mozek vládne
srdci (LION, 347). Spousty silných dojmů nepochybně přispěly
k jisté
okoralosti jeho citů, jeho intelekt
však zůstává mimořádně bystrý (VALL, 177). Holmes prožívá radost
pravého umělce
nad každým svým lepším výkonem (VALL, 175), neboť má v sobě
uměleckou
žilku, která se stále bouří a vytrvale se domáhá dobře
zrežírovaného
představení (VALL, 232, 233). Je to vůdčí osobnost
(HOUN, 145), ale ovládá i umění
odpoutat mysl
od problému (HOUN,
45, BRUC, 102), a ticho a samota jsou pro něj při
krajním soustředění
nadmíru nutné (HOUN, 29),
přičemž návaly energie se u něj střídají
s letargickou reakcí (MUSG,
92).
O pozorovací
a deduktivní
metodě Velký
Detektiv často nemluví a když,
tak se málokdy rozhovoří podrobněji (STUD, 17–24, 96, IDEN, 249, 250,
SIGN, 106,
107, BLUE, 314–317, CARD, 39–41). Základem všeho je podle něj mít
nejdříve fakta
a pak teorii, ne naopak (SCAN, 204). Stane-li se pak, že je
nějaká
skutečnost v rozporu s logickým
výkladem, je třeba ji vyložit jinak (STUD, 54), přičemž když vyloučíme
všechno
nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoliv a ať je to
jakkoliv
nepravděpodobné, musí být pravda (SIGN, 134). Přitom Velký Detektiv
vždy dává přednost jemnému a bizarnímu
výkladu i tam, kde se nabízí všední a jasnější
vysvětlení (SIGN,
161). Holmesovy deduktivní
schopnosti
jsou přitom tak neobyčejné, že v praxi někdy připomínají
projevy šílenství
(REIG, 116), a dr. Watson se dokonce domnívá, že by
byl ve středověku
upálen jako čaroděj (SCAN, 202). Prostě tam, kde utrpěl Holmes nezdar,
neuspěl
již zpravidla nikdo jiný a problém byl navždy odložen
s otevřeným
koncem (YELL, 33).
K tomu všemu ale Velký Detektiv
vládne obrovskými vědomostmi
z různých oborů, protože
ví, že vzájemná souhra myšlenek
a nepřímého užitku z rozsáhlých vědomostí
přináší mimořádně dobré
výsledky (VALL, 230). Jednou z osobitých vlastností jeho hrdé
a uzavřené
povahy je, že si jakoukoliv novou informaci vtiskne rychle
a dokonale do paměti,
ale zřídkakdy projeví
informátorovi nějak svůj vděk (SUSS, 265). Holmesovy znalosti
nabyté studiem i zkušenostmi
jsou olbřímí a i ve své nesoustavnosti a nesourodosti
obdivuhodné.
Jejich charakter dobře vystihl Holmesův známý z nemocniční
chemické
laboratoře jménem Stamford, který také seznámil Velkého Detektiva
s dr. Watsonem,
když označil Holmesovo studium za povrchní a výstřední, neboť
nashromáždil
mnoho neobyčejných vědomostí,
které
by asi udivily i jeho učitele (STUD, 13).
Dr. Watson si na
začátku své známosti s Velkým
Detektivem vypracoval jakýsi seznam
jeho znalostí
a naopak
nevědomostí, který byl ve svém souhrnu tak kuriózní, že ho hodil ze
zoufalství
do ohně (STUD, 19). O Holmesově rozhledu
a přitom neobyčejné specializaci
svědčí i zmínka dr. Watsona o konverzačních
tématech, která
Holmes probíral při společné večeři: …náboženské divadelní
hry, středověká
keramika, stradivárky, buddhismus na Cejlonu, válečné lodě budoucnosti…
(SIGN, 165).
Sám Velký Detektiv
k tomuto
tématu doslova říká: „…já si představuji, že lidský mozek je zpočátku
jako malé
prázdné podkroví a vy v něm máte uskladnit nábytek,
který jste si
vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu přijde do ruky,
a tak na
vědomosti,
které by mu byly
užitečné, už nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými věcmi, takže je
jaktěživ
nenajde. Šikovný řemeslník si velmi opatrně vybírá věci, než je
uskladní v tom
svém podkroví – mozku. Nechce tam mít nic než nářadí,
které potřebuje
ke své práci, má ho však velký výběr a všechno je
v bezvadném stavu.
Je omyl myslet si, že ta maličká místnost má gumové stěny, které můžeš
roztahovat donekonečna. Věřte mi, jednou se stane, že každá nová vědomost
vám vypudí z paměti
něco, co jste si kdysi zapamatoval.
Proto člověk nesmí dovolit, aby neužitečné věci vytlačily věci
užitečné…“ (STUD,
18, 19).
Konkrétně lze v Díle
samém bezprostředně
vysledovat znalosti
Velkého Detektiva
z trigonometrie
(MUSG, 104, 105), grafologie
(REIG, 125, 126), typografie
(HOUN, 35, 36), trasologie
(STUD, 33, 96), ale třeba i znalosti
o tom, jak otevírat nedobytné pokladny
(CHAS, 155, 156).
Šíře Holmesových znalostí
se
však rozlévá do mnohem větších vzdáleností. Vždyť napsal monografii
o různých druzích
doutníkového popelu (STUD, 33, SIGN, 106), monografii
o sledování a zkoumání
stop a pořizování sádrových odlitků a monografii
o vlivu povolání na
tvar ruky (SIGN, 106). Dále malou monografii
o popelu ze sto čtyřiceti
druhů lulkového, doutníkového a cigaretového tabáku
(BOSC, 272),
menší monografii
o druzích tajného
písma (DANC, 67), dvě krátké stati
v Antropological Journalu o osobitosti lidských uší
(CARD, 50) a přispěl
též k literatuře
o tetování
(REDH, 223). Kromě toho se také v době svého dlouhého
inkognita literárně
projevoval vlastními cestopisy
jako norský cestovatel Sigerson (EMPT, 15). Velký
Detektiv je také autorem monografie
o polyfonních motetech Orlanda di Lasso
(BRUC, 102, 105) a rovněž
rozpracoval teorii
o tom, že
starobylý cornwallský jazyk je příbuzný chaldejštině, která se na
Cornwallském
polostrově rozšířila především vlivem Féničanů, připlouvajících sem za
obchodem,
a o tom, že jeden z chaldejských kořenů lze
bezpečně odvodit z cornwallské
větve slavné keltštiny (DEVI, 145, 166),
z kteréhož objevu se
nepochybně průměrně inteligentnímu
čtenáři jeho příběhů orosí čelo.
Literární plány Velkého
Detektiva jsou nicméně stejně vzrušující jako jeho již
hotové dílo.
Vždyť se chystá napsat menší monografii
o vztazích psacího stroje ke zločinu (IDEN, 252),
krátkou monografii
o využití psů v detektivní
práci (CREE, 321, 322), monografickou
zprávu o případu psa baskervillského (HOUN, 143)
a na sklonku života
pak učebnici,
v níž bude v jednom
svazku shrnuto celé umění detekce (ABBE, 244). Co se
z toho Velkému
Detektivovi podařilo realizovat,
není ovšem známo.
Nebudeme si nic namlouvat
o skromnosti Velkého
Detektiva ve smyslu, v jakém
je tato vlastnost tradičně chápána. Taková skromnost u Velkého Detektiva
prostě neexistuje. Sám
Holmes k tomu podotýká, že nemůže souhlasit s těmi,
kdo řadí
skromnost mezi ctnosti, protože logicky uvažující člověk by měl vidět
věci
přesně takové, jaké jsou, a podceňování vlastních schopností
je právě takovou úchylkou
od pravdy jako jejich zveličování (GREE, 168). Na jiném místě
v jiné souvislosti
dodává, že prostřednost neuznává nic než sebe, ale člověk s talentem
vždycky pozná člověka geniálního,
čímž v tomto případě
míní jednak inspektora Aleca McDonalda, a jednak sám sebe
(VALL, 176). Za
sobě rovného z hlediska intelektuálních
dispozic považuje Velký
Detektiv
pouze démonického profesora Moriartyho, jehož zločiny sice vnímá, ale
není
schopen jim sám čelit. A pak ovšem ženu všech
žen – Irenu
Adlerovou, která jej dokázala přelstít a o které pak
hovoří už jen s úctou
(SCAN).
Velký Detektiv
je ale velkým detektivem také proto, že je schopen sebereflexe
a je schopen
se poučit z vlastních chyb. Po jednom z mála
utrpěných neúspěchů říká
svému příteli zkroušeně: „Watsone, až budete mít někdy dojem, že
poněkud
přeceňuji své schopnosti
nebo že
na některý případ vynakládám menší úsilí, než si zaslouží, zašeptejte
mi laskavě
do ouška „Norbury“! Budu vám neskonale vděčný.“ (YELL, 51). Přičemž
Norbury je
ono anglické městečko, kde Velký
Detektiv
nezdar utrpěl.
Ať je to se skromností Velkého Detektiva
jakkoliv, o naprosté
nezávislosti jeho osobnosti
svědčí
fakt, že odmítl povýšení do šlechtického stavu, které mu bylo nabídnuto
za jeho
služby (3GAR, 279). Nicméně i přesto všechno neváhá
dr. Watson
označit za jisté situace svého přítele jako samolibého (COPP, 410)
a marnivého
(SIGN, 105), ale s tím, že občas mívá soucitné srdce (CARD,
60).
Mezi Velkým
Detektivem a dr. Watsonem však existuje
zcela zvláštní vztah.
Jen zdánlivě je dr. Watson pro svou logickou
prostomyslnost jen a jen
objektem Holmesova žertování, když například v jednom svém
vyprávění Velký
Detektiv doslova ironicky uvádí: „…začínám
nejvíce postrádat přítele Watsona, neboť ten svými důmyslnými
otázkami a hlasitými
projevy úžasu dokázal vždy pozvednout mé prosté schopnosti,
jež nejsou ničím jiným než
projevem logického
rozumového
uvažování, na rovinu zázraku.“ (BLAN, 226). Dr. Watson naproti
tomu
charakterizuje svůj vztah k Velkému
Detektivovi těmito slovy: „Byl jsem nepostradatelný jako
jeho housle,
řezaný tabák a stará černá lulka, odborné příručky
a ty další, méně
chvályhodné záliby. Šlo-li o práci, kdy potřeboval druha, na
jehož nervy
se mohl poměrně spolehnout, byla moje úloha zřejmá. Rád přemýšlel
nahlas v mé
přítomnosti. Sotva se dalo říci, že jeho promluvy jsou určeny
mně – mnohé
by mohl stejně dobře pronášet třeba ke své
posteli – jelikož si však
utvořil takový zvyk, pomáhalo mu v jistém smyslu, že jsem
naslouchal a přerušoval
ho poznámkami a dotazy.“ (CREE, 321).
Skutečností ale je, že mezi
oběma muži existuje pevné
přátelské pouto, byť je ze strany Velkého
Detektiva dáváno najevo jen vzácně (3GAR, 293). Většinou
se dr. Watson
dočká na svoji adresu spíše přátelského špičkování (THOR, 296, 297).
Nepochybně
také z přátelství dává Velký
Detektiv
málokdy najevo svoji netrpělivost vůči pomalu chápajícímu
příteli, kterou jinak vůči
méně bystrým
hlavám projevuje
(BRUC, 88). Krátce řečeno – pevné přátelské pouto
mezi oběma muži
bylo nezbytným předpokladem i průvodcem jejich společného
působení. Vždyť
se Velký Detektiv
aktivně věnoval svému
povolání třiadvacet let, a z toho sedmnáct let
s ním
spolupracoval dr. Watson (VEIL, 359).
VI.
Případy Velkého Detektiva
Kolika případy se to vlastně Velký Detektiv
zabýval nebo se na nich
alespoň podílel? V Díle samém několikrát padají velká čísla. Velký Detektiv
hovoří o pěti stech
hrdelních nebo jinak osudových případech, kterými se zabýval (HOUN,
47), a o tom,
že měl za svou kariéru co činit s padesáti vrahy (CHAS, 146),
a i Dr. Watson
uvádí, že rozhodně netrpí nedostatkem materiálu a má poznatky
o stovkách
případů, o nichž se ještě ani nezmínil (SECO, 266).
I na jiném místě
se zmiňuje o stovkách případů, ve kterých Velký Detektiv
sehrával význačnou roli, a to
v letech 1894 až 1901 (SOLI, 75). Na toto téma pak doslova
říká: „Nikdy mi
nedělalo starosti, kde něco vyštrachat, ale co vybrat. Dlouhá řada
šanonů
zabírá celou polici; jsou tam desky naplněné dokumentačním materiálem,
hotový
zlatý důl pro zvídavého ducha, který by se chtěl poučit nejen
o zločinu,
ale i o veřejných a společenských skandálech
pozdního
viktoriánského období.“ (VEIL, 359, 360). Sám Velký Detektiv
se ovšem k archivaci
své činnosti staví rezervovaně a své ledví v tomto
smyslu odhaluje
jen jednou, a to když před svým přítelem otevírá veliký
plechový kufr se
štosy lejster, týkajících se ukončených případů, svázaných do
jednotlivých balíčků
červenou stužkou – ve skutečnosti tak ale činí jen
proto, aby odlákal
přítelovu pozornost od oprávněných výtek na svoji adresu, aby uklidil
neuvěřitelný
nepořádek, který kolem sebe již po měsíce vrství (MUSG, 92, 93).
Pokud se týká výběru případů,
které jsou posléze
zveřejňovány, k tomu dr. Watson uvádí, že se snažil
vždy volit pokud možno
ty nejméně senzační, které však poskytovaly široké pole působnosti
talentu jeho
přítele, což byl ale problém, protože nelze oprostit zločin od vší
senzačnosti,
a tak se musely obětovat podstatné dějové detaily
a představit tak
problém ve falešném světle, anebo použít materiál získaný náhodou
a nikoliv
promyšleným výběrem (CARD, 38, 39).
V Díle samém
jsou hojné zmínky o jednotlivých,
dosud veřejnosti neznámých případech, na kterých se Velký Detektiv
podílel, ale velmi zřídka s nějakými
dalšími podrobnostmi. Domnívám se ale, že i tak bude prospěšné
si tyto
odkazy alespoň zběžně shrnout. Vždyť kdo může vědět, zda někdy
v budoucnu nebudou
v zapadlém a zaprášeném koutě nějaké půdy objeveny
zažloutlé listiny,
aby se pak k radostnému překvapení všech holmesologů ukázalo,
že se týkají
některého z dále uvedených případů nebo událostí.
Jedná se například
o tyto případy a události:
-
případ vatikánských kamejí (HOUN, 20),
-
případ, kdy je jedno
z nejváženějších a nejuctívanějších
jmen Anglie tupeno a ohrožováno (HOUN, 50),
-
skandál kolem herny klubu Nonpareil (HOUN,
156),
-
odhalení hanebných machinací plukovníka
Upwooda (HOUN, 156),
-
obhajoba nešťastné Francouzky paní
Montpensierové před obviněním
z vraždy a před obžalobou, která jí hrozila
v souvislosti se
smrtí její nevlastní dcery, jež pak byla o půl roku později
nalezena živá,
zdravá a provdaná v New Yorku (HOUN, 156),
-
případ Trepofovy vraždy (SCAN, 201),
-
případ neobyčejné tragédie bratrů
Atkinsonových v Trincomalee
(SCAN, 201),
-
poslání, jímž Holmese pověřila holandská
královská rodina (SCAN,
202, IDEN, 242),
-
rozvod manželů Dundasových (IDEN, 242),
-
vyhledání ztraceného manžela paní Etheregeové
(IDEN, 243),
-
dobrodružství v paradolské komoře
(FIVE, 277),
-
případ amatérské žebrácké společnosti, která
si zařídila
přepychový klub ve sklepení skladu s nábytkem (FIVE, 277),
-
události související se zmizením britské
bárky Sofie Andersonové
(FIVE, 277),
-
neobyčejné zážitky Grice Patersona na ostrově
Uffa (FIVE, 277),
-
travičský případ v Camberwellu
(FIVE, 277),
-
případ opálové čelenky paní Farintoshové
(SPEC, 333),
-
případ šílenství plukovníka Warburtona (ENGR,
352),
-
nepatrný problémek se stěhovacím vozem na
Grosvenor Square (NOBL,
372),
-
případ podnájemníka pana Fairdala Hobbse
(REDC, 60),
-
případ obrovité krysy ze Sumatry (SUSS, 264),
-
případ plavby lodi Ulrika Scottová (SUSS,
264),
-
případ padělatele Viktora Underwooda (SUSS,
264),
-
případ úhoře namodro (SUSS, 264),
-
případ zmizelého pana Jamese Phillimora
(THOR, 296),
-
případ zmizelého jednostěžníku Alicia (THOR,
296),
-
případ zešílení žurnalisty a šermíře
Isadory Persana (THOR,
296),
-
případ, který se týkal jistého politika,
majáku a cvičeného
kormorána (VEIL, 360),
-
případ mrtvého policisty v St.
Pancrasu (SHOS, 372),
-
případ penězokaze usvědčeného podle zinkových
a měděných
pilin ve švu jeho rukávu (SHOS, 372),
-
případ vrahů z Tarletonu (MUSG, 93),
-
případ Vamberryho (MUSG, 93),
-
dobrodružství staré Rusky (MUSG,93),
-
unikátní případ s aluminiovou berlou
(MUSG, 93),
-
případ Ricolettiho s koňskou nohou
a jeho bestiální
ženy (MUSG, 93),
-
případ
Nizozemsko – Sumaterské společnosti
a kolosálních
plánů barona Maupertuise (REIG, 110),
-
dobrodružství unaveného kapitána (NAVA, 186),
-
mimořádně závažný úkol, kdy Holmes hájí
z pověření
francouzské vlády zájmy Francouzské republiky (LAST, 221, 222),
-
případ, kdy Holmes hájí zájmy švédské
královské rodiny (LAST,
222),
-
případ listin bývalého prezidenta Murilla
(NORW, 29),
-
děsivá aféra holandské parolodi Friesland
(NORW, 29),
-
vyšetřování příčin nenadálé smrti kardinála
Tosky (BLAC, 126),
-
zatčení proslulého pěstitele kanárů Wilsona
(BLAC, 126),
-
tragédie v Lesníkově závětří (BLAC,
126, 127),
-
nechutný případ červené pijavky (GOLD, 199),
-
případ hrůzné smrti bankéře Crosbyho (GOLD,
199),
-
tragédie Addletonových (GOLD, 199),
-
případ neobvyklého obsahu starodávné britské
mohyly (GOLD, 199),
-
proslulý případ dědické posloupnosti
Smith – Mortimer
(GOLD, 199),
-
vypátrání a zatčení vraha Hureta
z Boulevardu des
Italiens, za což obdržel Velký
Detektiv
Řád Čestné legie a vlastnoruční děkovný dopis francouzského
prezidenta
(GOLD, 200).
Závěr
„Nu,“ řekl Lestrade, „viděl
jsem vás pracovat už v mnoha
případech, pane Holmesi, ale myslím, že odbornější práci jsem ještě
nepoznal.
My ve Scotland Yardu na vás nežárlíme. Nikoliv, pane, jsme na vás
velice hrdí,
a kdybyste zítra přišel, nenajde se od nejstaršího inspektora
až po
nejmladšího strážníka jediný muž, který by vám s radostí
nestiskl ruku.“
„Děkuji vám!“ řekl Holmes,
„děkuji vám!“ A když
se odvrátil, zdálo se mi, že zjihl dojetím víc, než jsem to
u něho kdy
zažil. Za chvíli však už byl zase tím starým, chladně
a prakticky uvažujícím
logikem. (SIXN, 181)
Poděkování
Děkuji tímto panu Martinu
Horkému za cenné rady, pomocí
nichž se mi podařilo oživit tento spíše úřednický text.
Z ohlasů
předchozích vydání
„Holmesologie“ patří mezi
nejpozoruhodnější pseudovědy,
svérázné intelektuální hry, z nichž u nás známe
především „cimrmanologii“.
Do zatím velmi chudé pokladnice české holmesologické literatury přispěl
Richard
Ulman tenkou, ale informačně velmi hutnou brožurkou. Obsahuje velmi
pečlivě
sestavené komentované rejstříky (kupodivu čtivé!), zaměřené na výskyt
nejrůznějších zvířat v detektivových případech, dále na
dopravní
prostředky tamtéž, a na Holmesovy sportovní aktivity
a intelektuální
potenciál. Vše je korunováno soupisem jeho „dosud nepublikovaných“
případů,
zmiňovaných v Doyleových knihách. Zdánlivě úzce zaměřená
publikace pobaví
čtenáře svou hravostí a nadhledem a navodí atmosféru
staré dobré
Anglie v čase plynových lamp…
Dějiny
a současnost
říjen 2010
*
Řeklo by se, že téma
Sherlock Holmes je již
vyčerpané, ale teď mám před sebou práci, která tu těžce chyběla.
Podivuhodné na
ní je, že těch pár stránek má váhu, úplnost a přesnost
encyklopedie.
Do zvířecí kapitoly by patřil
ještě pojem „vlky“ (ne „vlci“),
jímž houslisté označují (a proklínají) jistou vadu na houslích.
Ilja Hurník
3. prosince 2010
*
Děkujeme za Vaši
holmesologickou publikaci. Nabídneme
ji k seznámení našim čtenářům.
Městská knihovna Egona
Hostovského v Hronově
*
Mnohokrát děkujeme za Váš dar,
který obohatí náš
knižní fond. Knížku využijeme již v Týdnu
knihoven – chystáme
totiž pro naše čtenáře „krimi večer“.
Městská knihovna Sedlčany
*
Vaše publikace je příliš
specifická, proto o ni
nemáme zájem.
Knihovna Jana Drdy Příbram
*
Děkujeme za útlou, ale velice
zajímavou a poučnou
knížku, a věříme, že zaujme i naše čtenáře.
Knihovna města Olomouce
*
Děkujeme za zaslání publikace.
Protože nejsme
klasickou centrální knihovnou, ale virtuální, předáváme ji knihovně
Filosofické
fakulty Univerzity Karlovy.
Univerzita Karlova
v Praze, Ústřední knihovna
*
Děkujeme za zaslání Vaší
publikace. Bude předána do
našeho fondu.
Jihočeská vědecká knihovna,
České Budějovice
*
Děkujeme za projev podpory
a přízně projeveného zasláním
Vaší publikace.
Studijní a vědecká
knihovna Plzeňského kraje,
Plzeň
*
Děkujeme Vám za Vaši
holmesologickou publikaci, kterou
u nás rozhodně využijeme.
Ústav pro českou literaturu,
Akademie věd České
republiky
*
Přijměte naše poděkování za Váš
dar knihovně Památníku
národního písemnictví. Vaše publikace již byla zpracována a je
součástí jejího
fondu.
Památník národního
písemnictví, Praha – Strahov
Richard Ulman
Dílo a Sherlock Holmes,
letmá pitva
Vydala Městská
knihovna v Praze
Mariánské
nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP
1. vydání
Verze 1.0
z 30. 7. 2014
