Znění tohoto textu vychází z díla Jak hotoviti mapy plastické tak, jak bylo vydáno Ústředním nakladatelstvím a knihkupectvím učitelstva českoslovanského v roce 1922 (PAPÁČEK, Pavel. Jak hotoviti mapy plastické. 2. přeprac. vyd. Praha: Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, 1922. 36 s. Sbírka časových spisů pedagogických ke školské praksi, sv. VIII).

 

Text díla (Pavel Papáček: Jak hotoviti mapy plastické), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

 

Citační záznam této e-knihy:

PAPÁČEK, Pavel. Jak hotoviti mapy plastické [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/09/46/99/jak_hotoviti_mapy_plasticke.html

 

Vydání (grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 14. 11. 2014.

Upozornění pro čtenáře

Pro zobrazení obrázků doporučujeme otevření tohoto dokumentu ve formátech pdf, epub či prc.

 

Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které jsou hypertextově provázány.

 

Poznámku pod čarou zobrazíte kliknutím na hypertextový odkaz, který je umístěn na pozici číslice na konci slova nebo odstavce, ke kterému se poznámka vztahuje (např.: Text0).

 

Hypertextový odkaz je jednosměrně nebo obousměrně přesměrován na text poznámky pod čarou, která je umístěna průběžně v textu nebo na konci dokumentu.

 

Případný návrat na původní místo v textu e-knihy provedete kliknutím na hypertextový odkaz, který je umístěn na pozici číslice na začátku řádku textu poznámky pod čarou (např.: 0 Text poznámky pod čarou).

OBSAH

Upozornění pro čtenáře

Úvod

I.

II.

III.

IV.

V.

Dodatek

 

 

Úvod

Práce tato pod stejným hlavním názvem vyšla po prvé r. 1899. Vydání dnešní jest značně změněno. Předně vynechal jsem celou první část, t. j. ‚Několik slov o učení zeměpisu vůbec‘. Nejedna věc, za níž jsem tam bojoval, dávno již dostala se do školské prakse; snad mám o to i kousíček zásluhy. Jiné tam že pronesené myšlénky vyložil jsem znovu a šíře ve svém ‚Průvodci k Nástěn. mapě Českoslov. republiky‘, vydaném nakladatelstvím této knihy r. 1921. Tam čtenáře odkazuji. Druhá část původního spisu, o vlastní výrobě map jednající, jest rozšířena. Nabylť jsem zatím nových zkušeností při hotovení reliefů a viděl nejeden krásný exemplář v cizině (zejména ve Švýcarsku a v Anglii). Obojího jsem využil, snaže se však i teď, aby knížka vyhověla praktické potřebě a aby dle mého popisu dovedl zhotoviti mapu také ten, kdo nemá vědecké přípravy kartografické. Rozumí se, že výrobky různých jednotlivců nebudou stejné. Zručný pracovník i napoprvé vykoná dílo lépe než méně obratný. Ale prvním nezdarem nikdo nedej se odstrašiti! Zkušenostmi se učíme. Poskytnouti radu vždy jsem ochoten.

P. P.

 

I.

Mapy plastické zhotovují se ponejvíce na základě map vrstevnicových. O tom, co lze mapou znázorniti, rozhoduje měřítko její. Při větším možno přirozeně spíše přihlédnouti k podrobnostem než při měřítku malém. Pro počáteční vyučování ovšem jest potřebí takových map plastických, aby na nich mohly býti umístěny modelky budov i některých jiných předmětů. K tomu hodí se původní nebo dvojnásobně větší měřítko mapy katastrální (tedy 1:2880 nebo 1:1440). Ale na katastrálních mapách není vrstevnic. Jen některá města doplnila jimi své mapy. Proto musíme vrstevnice na mapu nakresliti dle map vrstevnice obsahujících nebo podniknouti vlastní měření. (O tom dále více.)

Vrstevnicové mapy zhotovuje náš Československý voj. zeměp. ústav (v Praze III.) a to ve dvojím měřítku, to jest 1:25.000 a 1:75.000. Těmto říká se mapy speciální,[1] ony slovou listy původního vyměřování nebo kratčeji topografické sekce a jsou v širších kruzích poměrně málo známy. Prvé jsou na prodej v každém knihkupectví,[2] druhé nutno jest objednávati v samotném ústavu, při čemž doporučuje se udati účel objednávky (tedy: na výrobu plastické mapy, pro školní potřebu).[3]

Na jednu mapu speciální (1:75.000) připadají čtyři listy mapy měřítka 1:25.000 (topogr. sekce). Listy speciálek objednáváme písemně určujíce list dle některého většího města aneb dle ‚Přehledu‘ (vydaného Čsl. vojen. zeměp. ústavem), jejž každý větší venkovský knihkupec na požádání nám předloží neb objedná. Tam označen jest každý list a) větším městem, b) číslem řadovým a kromě toho ještě c) číslovány jsou zvlášť ‚sloupy‘ (římskými číslicemi) a zvlášť ‚pásy‘ (arabskými číslicemi), na něž ‚Přehled‘ jest rozdělen. Speciálka Rychnova n. K. má ku příkladu číslo 3956 a leží v sloupci XIV., v pásu 5. (krátce píše se jen: Rychnov, č. 3956, XIV. 5.). Objednávajíce topografickou sekci, udejme číslo (neb sloupec a pás) speciálky a k němu připojme číslo sekce. Za první považuje se čtvrtina sz., za druhou sv., za třetí jz., za čtvrtou jv. Pro Rychnov n. K. tedy dle ‚Přehledu‘ čís. 3956/2. Možno také – pro jistotu a vyvarování omylu – nakresliti do objednávky obdélníkem list speciálky a žádanou z něho sekci vyčárkovati. Často bývá potřebí sekcí několik; to tenkráte, leží-li krajina, již chceme plasticky zobraziti, uprostřed nebo na krajích speciálky.

Pro oblasti turisticky zajímavé a častěji navštěvované vydány byly vrstevnicové mapy i soukromými nakladatelstvími. Některá okresní zastupitelstva dala si pro svou potřebu zhotoviti mapy okresů. (Provedl je většinou rakouský c. k. geogr. ústav v měřítku 1:25.000, nebo l:50.000.) Na těchto mapách vrstevnice snadněji lze rozeznati, poněvadž bývají zakreslovány barvou hnědou a kromě toho pomáhá při určování i tok modře provedených řek a potoků, kteréž na obyčejném fotografickém snímku původní sekce obyčejně nebývají viděti, ježto fotografie čáry modré nereprodukuje anebo jen málo zřetelně. Pokud běží o české krajiny, jsou tyto mapy opatřeny českým názvoslovím, čehož není při topografických sekcích ani při většině speciálek, jež náš ústav zdědil po c. k. rak. geograf. ústavu a ovšem dosud nestačil počeštiti.[4]

Na mapě měřítka 1:25.000 zakresleny jsou vrstevnice od 20 k 20 metrům. Říká se jim tedy 20metrové. Pro lepší přehled vrstevnice, v jejichž čísle výškovém jsou rovná sta, tedy vrstevnice 100metrové,[5] naznačují se silnými čarami čerchanými( – – – ) ostatní vrstevnice, 20metrové, slabými čarami plnými ( ― ); někde bývá mezi dvě 20metrové vrstevnice vsunuta ještě jedna, 10metrová, jež však obyčejně bývá necelá (netvoří uzavřené křivky). Jest provedena tenkou čarou čerchanou ( – – – ). K 10metrovým vrstevnicím přihlíží se až při modelování. Na mapě speciální jsou jen vrstevnice 100metrové. Nakresleny jsou slabou čarou plnou ( ― ). Pouze v krajinách méně zvlněných bývají naznačeny i vrstevnice 50metrové a to slabou čarou čerchanou ( – – – ).

Na obrázku 1. viděti část mapy měřítka 1:25.000 (topogr. sekce čís. 4054/1, t. j. sz. čtvrtiny speciálky ‚Vlašim-Ledeč‘) s Blaníkem. Čtenář dobře na něm rozezná vrstevnice 100metrové, 20metrové i 10metrové od značek cest a hranic lesů.

Obrázek 2. podává stejně velkou část téže krajiny v měřítku 1:75.000 (tedy v měřítku mapy speciální) s dobře viditelnými vrstevnicemi 400, 500 a 600metrovou. Mapka tato jest novější (poslední opravy jsou z r. 1913) než topografická sekce, jejíž výsekem jest obrázek 1. Dosvědčuje to výraznější terén a v lesích naznačené průseky.

Dříve než budu mluviti o vlastní výrobě plastických map, chci upozorniti na jednu věc. Mnozí výrobcové map zvětšují několikráte vertikální měřítko, t. j. převyšují, aby prý nerovnosti terénu lépe vynikly. Vyniknou ovšem, ale mapa nepodává správný, se skutečností se shodující obraz. Udělám-li měřítko vertikální dvojnásobně větší horizontálního, jest věc snesitelná, ale přílišným převýšením stávají se z mírných svahů těžko přístupné stráně, z příkřejších svahů skoro kolmé stěny, z kopečků – tovární komíny, z hlubokých údolí – propasti[6] a z mapy – karikatura krajiny, nikoliv její správný obrázek.

Ale někdo řekne: V našem okolí nemáme patrnějších vyvýšenin, musíme si tedy pomoci zvětšením vertikálního měřítka. Odpovídám: Nezhotovujme plastických map krajin neplastických! Vyrobme si místo nich plastickou mapu ideální aneb mapu některé na kolmou členitost bohaté skutečné krajiny, ku př. Krkonoš, Brdů a p.

Také sluší dobře uvážiti velikost příští mapy. Nedoporučuji dělati větších map nežli nejvýše ¹⁄₃ m². Zaujímala-li by mapa větší plochu, pak jest lépe rozděliti ji na dva neb i více dílů.

Při menším měřítku představuje plocha mapy větší kus skutečného povrchu zemského než tatáž plocha při měřítku větším. Snadno vypočteme, že ku př. na obdélník 60 cm dlouhý a 40 cm široký vymodelujeme v měřítku [mapy katastrální (1:2.880) asi 2, v měřítku 1:25.000 asi 150 a v měřítku 1:75.000 asi 1.350 km² rozlehlé území. Náš obrázek čís. 1., ježto představuje kraj dlouhý 2,59 a široký 1,79 km, má tedy plochu 4,636 km².

Že hledíme k tomu, aby mapa obsahovala látku pro výklad pokud možno největšího počtu zeměpisných pojmů, rozumí se samo sebou.

 

II.

Promluvím teď nejprve o výrobě mapy plastické (čili reliefu) na základě vrstevnicové mapy měřítka 1:25.000. Na listu (po případě listech) topografické sekce naznačím si přesně příští její hranice. Pak otisknu pomocí příslušně velkého velmi průhledného přenášecího papíru s ohrazené části listu (neb listů) topografické sekce všeckny vrstevnice. Při tom jest třeba míti dobrý pozor, abychom nespletli si vrstevnici se značkou cesty nebo s hranicí lesů. Výhodné jest provésti nejprve a to červeně vrstevnice 100metrové, jež jsou téměř všude dobře znatelny. Podle nich najdou se pak snadněji vrstevnice 20metrové.

Pamatovati dlužno také, že vrstevnice bývají někdy vynechány (zúmyslně) a to jdou-li přes města a vesnice, přes širší, dvěma čarami označené řeky, podél zdí, podle břehu stojatých vod, komunikací, rozhraní kultur, suchých příkopů a roklí a na příkrých svazích, kde by jedna byla vedle druhé. Doplnění na většině těchto míst netvoří obtíží, nejtěžší jest v osadách. Pomůckou jsou svažnice (šrafy) a osobní znalost krajiny. Do otisku zakreslíme také všecky výškové body (koty) a připíšeme k nim čísla absolutních výšek. Podle kot není nesnadno určiti výšková čísla všech vrstevnic. Je-li ku př. na obrázku čís. 1. u koty číslo 638 m, tu nejbližší ji obklopující vrstevnice má výšku 620, další 600, 580 atd. 600metrová vrstevnice označena jest silnou čarou čerchanou ( – – – ), druhé tenkou plnou ( ― ), 500metrová zase silnou čerchanou atd. Některé vrstevnice protínají na dvou i více místech rámeček mapy. Pro přehled připisuje se k vrstevnici číslo její výšky. Ve skutečnosti jest od vrstevnice k vrstevnici 20 m; tem v měřítku 1:25.000 odpovídá 20 m/25.000 = 0,8 mm, čili skoro 1 mm. Stejně silný musí býti papír, z něhož budeme zhotovovati vrstevnice pro náš relief. Může býti i o něco silnější, třeba i 1,6 mm tlustý; pak ovšem jest vertikální měřítko dvakráte větší horizontálního. Že nesmí býti jeden arch lepenky slabší, druhý silnější, jest samozřejmo. Proto zaopatřme si přiměřenou zásobu.

Na lepenku správné tloušťky pomocí své kopie a modrého otiskovacího papíru otiskneme zvlášť každou vrstevnici, již pak lupenkou vyřízneme a číslem výškovým označíme. Na jednu každou vrstevnici nakreslíme buď v celku nebo aspoň částečně nejbližší vyšší vrstevnici.

Měl bych teď vlastně pokračovati v další práci na základě obr. 1., ale vrstevnice jsou tam příliš husté a proto nakreslil jsem jednoduchou vrstevnicovou mapku ideální krajiny měřítka 1:25.000 (Obr. 4.) a na jejím základě provedeme relief. Nejnižší vrstevnice jest tu 260metrová, nejhořejší 420metrová. Nad ní (o 12 m) vyčnívá kota 432, nejvyšší bod celé mapky. Uprostřed nepravidelným mnohoúhelníkem naznačen jest zhruba půdorys osady O; přes něj tečkovou čarou nakreslen jest doplněk vrstevnice 340metrové. Nižší než 260 m n. m. jest pouze výkrojek obklíčený touto vrstevnicí a přímkou em. Je tudíž první vrstevnice tak veliká, jako celá plocha mapy bez řečeného výkrojku. Druhá vrstevnice obsahuje celou plochu bez výkrojku obklíčeného vrstevnicí 280metrovou a přímkou no. Vyšší a vyšší vrstevnice jest menší a menší. Vrstevnice 360metrová jest rozdělena na dva díly. První (severozápadní) omezen jest kraji mapy ha, ar a úsekem vrstevnice mezi r h, druhý (východní) omezují přímky tb, bd, ds a úsek vrstevnice mezi t s. Uzavřenou křivku krajů se nedotýkající tvoří jediná vrstevnice 420metrová.

Vyřezané vrstevnice budeme nalepovati na sebe. Za tím účelem dali jsme si u truhláře zhotoviti ze silných (aspoň 3 cm) a důkladně vyschlých prken desku opatřenou pevnými dubovými svlakami a asi o 6 cm delší a širší než bude příští mapa. Místo jednoho silného prkna možno zhotoviti desku i ze tří nebo čtyř slabších přes líto na sebe nalepených prkének na užších stranách svlakami opatřených. Není-li deska dosti silná, kroutí se a tím deformuje se relief vzniklý z nalepených na sebe vrstevnic.

Na toto prkno otiskneme hranice mapy a nejnižší vrstevnici, tedy dle našeho obrázku 260. Pak počneme lepiti vyřezané vrstevnice natírajíce je vespod dobrým horkým klihem. První vrstevnice přilepí se na desku dle nakresleného obrysu. Jak položiti na sebe vyšší a vyšší vrstevnice, poví nám celkový neb částečný nákres vrstevnice vyšší na vrstevnici předcházející, o němž jsem se výše zmínil. Vrstevnice přimačkujeme přichystaným prknem, jež zatěžujeme závažím, nebo přitahujeme šrouby, nebo konečně přibíjíme jednotlivé vrstvy hřebíčky. Nejvyšší body vyznačíme si malými kousíčky lepenky přilepenými na příslušná místa nejvyšší vrstevnice. Tloušťka jejich nechť odpovídá skutečné výšce bodu nad poslední ji obkličující vrstevnicí. Vyniká-li tedy bod nad ni 10 m, třeba lepenky 0,4 mm, při výšce 18 m 0,7 mm silné. Při dvojnásobném převýšení užijeme lepenky v tloušti 0,8, po případě 1,4, čili skoro 1½ mm.

Nalepením vrstevnic na sebe obdrželi jsme jaksi kostru mapy; zbývá vyplniti neb vyrovnati stupně mezi vrstvami. To se děje křídovým tmelem. Hodláme-li však mapu rozmnožovati, usnadníme si práci vyplňovací tím, že použijeme modelářského vosku nebo plasteliny[7], s nimiž mnohem snáze a čistěji se pracuje. Pevný tmel upravujeme takto: Rozetřeme v třecí misce, nebo na prkně rozdrtíme zásobu plavené křídy.[8] Vezmeme jí asi lžíci a použivše velmi řídkého klihu (klihové vody), upravíme si z ní na hladkém tvrdém prkénku nebo na silném skle dosti hustý, ale přece kašovitý tmel. K míchání a nanášení tmele užijeme nože, držadla lžíce, ploché kosti, ale nejlépe tak zvané ‚špachtle‘. Vyrobeným tmelem vyplňujeme stupně reliefu, takže povstanou šikmé svahy. Aby tmel lépe chytal a se držel na papírových vrstvách, natřeme před prací celou kostru jednou neb dvakráte klihovou vodou a necháme zaschnouti. Nelze se ovšem vyhnouti tomu, aby povrch svahů nebyl hrbovitý, anebo aby nevniklo mezi vrstevnice příliš tmele. Nadbytečný tmel, dokud není ještě docela tvrdý, seškrabeme škrabátkem a uhladíme; při tom leckde možno provésti i opravy dle 10metrových vrstevnic a dle svažnic (šrafování). Poněvadž tmel rychle tuhne, vyplňujeme vždy jen malou část stupňů a hned provádíme opravy. Kdyby tmel přes to ztvrdl, navlhčíme jej vodou; pak možno zase pracovati škrabátkem.

Na obr. 5. jest viděti na ¼ délky zmenšené nástroje a to ‚špachtli‘ (a) a škrabátko na klihový tmel (d) a mezi nimi škrabátko (b) a hladítko (c) na plastelinu a hlínu.

Natřeme relief řídkou bílou barvou připravenou z klihové vody a plavené křídy. Když nátěr uschl, uhlaďme povrch přesličkou nebo jemným skelným papírem. Tím jest hlavní část práce hotova a nechceme-li relief rozmnožovati, zbývá nakresliti na něj značky.

Vyplňujeme-li stupně plastelinou nebo modelovacím voskem, činíme to prostě prsty, uhnětše předem vždy kousek hmoty v kuličku, kterou pak snadno roztíráme. Nadbytečné seškrabujeme a hladíme obyčejnými železnými modelovacími škrabátky a dřevěnými hladítky. Model zůstává ovšem měkký a z něho teprve pořizují se pevné otisky, o čemž dále více bude pověděno.

Obrázek 6. představuje jižní profil vyrobené plast. mapy, ovšem se značným převýšením.

‚A‘ jest průřez základní deskou, 1, 2 atd. jsou průřezy vrstevnic, svisle čárkované obrazce pak značí průřezy tmelem vyplněných stupňů.

Neběží-li nám o to, abychom znázornili plasticky pokud možno veliký kus krajiny, radím kopii s mapy 1:25.000 fotograficky, pantografem nebo pomocí čtverečkové sítě dvojnásobně zvětšiti (na měřítko 1:12.500). Tu rovná se 20 m skutečnosti (vzdálenost dvou sousedících vrstevnic) 20 m/12.500 = 1,6 mm a netřeba vůbec převyšovati, leda snad že bychom místo lepenky tlusté 1,6 mm použili dvoumilimetrové.

Naopak zase, když totiž mám zobraziti větší kus krajiny a nechci relief děliti na několik částí, zvolím měřítko menší. Nejsnáze dvakráte menší původního, t. j. 1:50.000. Zmenšení děje se opět fotograficky, pantografem nebo pomocí sítě. Vrstevnic použiji ob jednu, takže od jedné k druhé jest 40 m. Této skutečné výšce odpovídá papír v síle 40 m/50.000 = 0,8 mm, čili skoro 1 mm.

Třikráte zmenšené měřítko topogr. sekce jest rovno měřítku mapy speciální. Na té však jsou naznačeny jen vrstevnice 100metrové ( ― ), kterým v měřítku 1:75.000 odpovídá výška 100 m/75.000 = 1,33 mm, či přibližně 1,5 mm.[9] Ježto při takové vzdálenosti vrstevnic plastika půdy dosti nevyniká, hledíme i tu raději zmenšiti (pantografem nebo čtvercovou sítí) mapu 1:25.000, kreslíce zase vrstevnice ob jednu (tedy 40metrové), anebo opatříme si jinou mapu měřítka 1:75.000, na kteréž jsou vrstevnice hustší, ku př. 50metrové.

 

III.

Obraťme se teď k výrobě map v měřítku mapy katastrální (1:2.880).

Potřebnou kopii všeho toho, co chceme na reliefu naznačiti, učiníme si dle katastrálních map u obce uložených aneb zakoupíme si, jsou-li na skladě, litografované snímky v Katastrálním archivu (Praha III.). I tu nejprve stanovíme si rozlohu příštího reliefu. Z osady velké naznačíme jen část, pokud možno tu, kde jest škola a kde v blízkosti jest terén rozmanitější. Vesnici s nevelkým počtem domků pojmeme do mapy celou. Poněvadž obvod obce nemá nikdy tvaru pravidelného, nýbrž velmi často sousední katastry dosti hluboko se do něho vřezávají, bývá potřebí zakoupiti i některý list obce sousední a tak mapu doplniti. Všechny potřebné listy nejlépe jest slepiti a co nepotřebné odstřihnouti, tak aby mapa naše měla podobu čtverce nebo obdélníku se severem nahoře. Tutéž plochu, kterou představuje naše slepená originální mapa anebo učiněná prvá kopie příštího reliefu, vymezíme si co nejpřesněji na listu (neb listech) topografické sekce a učiníme si otisk odpovídající ploše znázorněné mapou katastrální. Při tom jest si počínati velmi opatrně, aby hranice byly opravdu na stejných místech. Toho se docílí nejlépe, když odměřuji od některého bodu, jenž na obou mapách jest zcela přesně určen, ku příkladu od průseku dvou cest, od průseku říčky s cestou, od určité koty a p. Je-li od tohoto bodu svisle k jižnímu kraji našeho výseku mapy katastrální na př. 25 cm, – což se rovná ve skutečnosti 720 m – , musí tatáž vzdálenost na mapě 1:25.000 se rovnati 720 m/25.000 = 2,88 cm a v této tedy vzdálenosti od daného bodu určíme si čarou od západu k východu běžící jižní hranici. Podobně stanovíme i ostatní strany (severní, západní a východní). Pomůckou při kresbě a jaksi kontrolou správnosti jsou ovšem hranice lesů a zejména i hranice katastru, které na topograf. sekci a také na speciálkách jsou naznačeny kratičkými tenkými čárkami, střídajícími se s třemi tečkami ( – … – …).

Jest patrno, že má-li náš výsek délky 50 a šířky 40 cm, – což jest ve skutečnosti 1,44 a 1,152 km, – bude výsek topografické sekce stejnou plochu zaujímající míti rozměry 5,76 a 4,60 cm (neboť 1,44 a 1,52 km skutečnosti odpovídá v měřítku 1:25.000 právě řečeným číslům). Za pomoci čtvercové sítě přeneseme všecky vrstevnice mapky 1:25.000 na naši velkou mapu měřítka 1:2.880 a náležitě je na příslušných místech (v půdorysu osad a jinde) doplníme. (Srovnej viz text „Promluvím teď nejprve…“.)

Další postup práce jest úplně týž jako předešle, jenže tu jedna vrstevnice má při měřítku 1:2.880 výšku 20 m/2.880 = 6,9, čili skoro 7 mm, pročež místo lepenky použijeme na vrstevnice příslušně silných prkének a v míře mnohem větší, než prve to bylo možno, pokusíme se relief dle přírody opraviti a doplniti. (Šířka silnic ku př. dá se v měřítku 1:2.880 zcela dobře vyznačiti neboť 6 m skutečnosti znamená už něco málo přes 2 mm.)[10]

Nezáleží-li nám na velké přesnosti a má-li originál sloužiti jen k výrobě sádrových odlitků, provedeme jej celý z modelářské hlíny.[11] Za tím účelem vystřihneme si z tenké lepenky všecky vrstevnice. To budou, abych tak řekl, střihy, podle nichž budeme přikrajovati hliněné vrstevnice. Na prkno podobně upravené a před prohnutím chráněné, jak výše bylo pověděno, naneseme vrstvu dosti tuhé hlíny 7 mm (vlastně 6,9 mm) silnou téže délky a šířky jako příští mapa, na vrstvě dle prvního střihu naznačme si výkrojek omezený vrstevnicí 260 a přímkou em a přiměřeně jej proberme. Připravme jinou vrstvu hlíny stejně vysokou, dejme jí zase velikost mapy, ale vyřízněme úplně část omezenou přímkou em a křivkou značící vrstevnici 260 a položme ji přesně na první vrstvu tak, aby k ní přilnula. Na tuto druhou vrstvu nakresleme si podle střihu čís. 2. ostrým hrotem (jehlou, sídlem) obrys vrstevnice 280. Pak modelářským škrabátkem nebo ještě lépe tak řečeným kroužkem čili ‚očkem‘ modelovacím pozorně seškrábněme hlínu mezi nakresleným obrysem 280metrové vrstevnice a spodní hranou, čímž obdržíme šikmý svah mezi 260metrovou a 280metrovou vrstevnicí. Novou (třetí) vrstvu upravíme dle střihu čís. 2., umístíme ji na druhou vrstvu a na ni naznačíme obrys vrstevnice 300metrové. Seříznutím upravíme svah a tak pokračujeme i s dalšími vrstvami. Dobrý pozor jest míti na vykrojení nejvyšších vrcholů. Svažnice (šrafování) pomohou nám tu rozhodnouti, máme-li učiniti vrchol špičatý či plochý.

Stejné tloušťky vrstev docilujeme tím, že je válíme mezi dvěma prkénky o výšce 7 mm. Od prkna, na němž jsme vrstvu vyvalovali, odřízneme ji tenounkým mosazným drátkem. Poněvadž první vrstvy jsou tuze veliké, rozdělujeme je tenkým ostrým nožem na několik dílů a pak po kouscích přenášíme na desku. Není-li možno celou práci vykonati v jednom dni, pokrýváme nedohotovený relief vlhkým hadrem, aby hlína na povrchu nezaschla.

Pro lepší porozumění připojuji sem obrázek 7., na němž znázorněn (jako u obr. 6.) jižní profil reliefu. ‚A‘ znamená zase základní desku, 1, 2 atd. jsou průseky hliněných vrstevnic, svisle čárkované obrazce však znamenají zde průseky odškrabanou hlinou.

Relief v měřítku naší mapy katastrální, na němž přirozeně (zaujímáť jen malou část krajiny) není terén příliš rozmanitý, může si ten, kdo osvojil si jistou znalost v zeměměřictví, zejména v nivellování,[12] zhotoviti i bez pomoci mapy vrstevnicové. Učiňme si zase z mapy katastrální kopii území, jež chceme plasticky zobraziti, a vykoličkujme pomocí tyčí v přírodě nejprve jeho hranice. Kolíky (číslované) zarazme pokud možno tam, kde terén patrněji se láme a současně na místech, jež na mapě snadno dají se určiti (tedy k cestám a mezím). Na příslušných místech své mapy (kopie) označme místo každého kolíku znaménkem a číslem. Stanovme pak nivellováním výšku všech kolíky poznamenaných bodů nad nejnižším bodem celého obvodu, který označíme číslicí 0. Absolutní výška tohoto bodu při výrobě reliefu nerozhoduje.

Pro zjištění výšek uvnitř rámce mapy provedeme nivellaci několika dobře volených průseků nebo postupujeme podle potoků, cest nebo mezí. Každý znivellovaný bod označený v přírodě číslovaným kolíkem má zase své místo na mapě pod stejným číslem řádným, k němuž se připojuje ještě číslo výšky jeho nad 0. K jednomu a témuž bodu můžeme dospěti z různých stran. Při správném měření musíme obdržeti pro něj stejnou výšku; rozcházejí-li se čísla příliš, bylo špatně měřeno a nutno měřiti znova, při malém rozdílu přidržíme se průměru z dvou neb i více čísel nalezených. Abychom při primitivním svém nivellování přesvědčili se o správnosti, dobře jest vždy nivellovati jak od dola nahoru tak i obráceně. Tak pomalu získáme pro mapu celou síť výškovou.[13]

Modrým otiskovacím papírem přenesme svůj snímek mapy katastrální se všemi označenými body na desku, připravenou pro zhotovení reliefu. Na obyčejný malý trojúhelník narýsujme si od vrcholu pravého úhlu na delší odvěsnu zmenšené měřítko. Poněvadž 1 m skutečnosti rovná se v měřítku 1:2.880 asi 0,347 mm, převýšíme poněkud; budeme totiž 1 m skutečnosti počítati za 0,5 mm. Zaopatřme si hřebíky bez hlaviček a rozmanité délky a zatloukejme je kolmo do desky na místech číslicemi označených a to tak, aby každý hřebík vyčníval nad desku dle zmenšeného měřítka o tolik, oč leží v přírodě výše nad nejnižším bodem krajiny. Ke správnému odměření slouží přichystané trojúhelné pravítko, jež ke kolíčku přistavujeme. Tak se zároveň přesvědčujeme, stojí-li kolíček kolmo. Přichystaná kostra vyplní se modelovací hlínou, podrobnosti upravíme dle přírody. Práci počneme u nejvyššího bodu. Doporučuje se však nezatloukati všech kolíčků najednou, nýbrž postupně a postupně též modelovali. Hladinu vodní (zejména rybníku), pokud není nejnižším bodem mapy – v té případnosti tvoří ji základní deska – nejlépe jest naznačiti sklem, jež v náležité výšce vodorovně upevníme.

 

IV.

Z originálu, ať tím neb oním způsobem zhotoveného, vyrábíme pak odlitky. Věc jest dosti obtížná. Kdo si na ni netroufá, nechť dá si je zhotoviti u štukatéra.[14] Pro toho, kdo chce celou práci sám provésti, buďtež vodítkem následující řádky. Nejprve běží o zhotovení negativu, jinak řečeno, kadlubu. Štukatéři zhotovují jej z gelatiny anebo klihu,[15] my přidržíme se nejjednoduššího způsobu, t. j. uděláme jej ze sádry. Pro výrobu ‚odlitků‘ papírových ostatně ani jiný kadlub se nehodí. Originál, ať pevný (ze ztvrdlého tmele křídového) nebo plastelinový či hliněný, musíme upraviti tak, aby bočné strany jeho svahovaly maličko dovnitř. Toho docílíme přidáním tmele, u plastelinových originálů plasteliny, ke stranám modelu a uhlazením pomocí nože, nebo ještě lépe plechové nebo dřevěné šablony. U modelu hliněného strany dle potřeby seškrábeme a uhladíme. Naklonění stran jest potřebí proto, aby jednak kadlub dal se s modelu snadno sejmouti, jednak odlitky z kadlubu lehce zdvihnouti. Pak model i s prkénkem, na němž jest umístěn, natřeme několikráte šelakem, až se povrch leskne. Při modelech měkkých, zejména hliněných jest třeba opatrnosti, abychom nesetřeli jemnější hrany originálu. Každý nátěr musí řádně zaschnouti, ježto jinak se následujícím strhne. Pak ohraničme model lehce sbitým rámcem ze čtyř prkének, jež musí sahati asi o 1 cm výše než nejvyšší bod reliefu. Dvě prkénka jsou dlouhá jako kratší protilehlé strany základní desky, dvě jsou o něco delší než druhé dvě strany. Přečnívající konce budou nám, jak dále uslyšíme, sloužili za rukojeti. Na vnitřní stranu prkének přibili jsme (ne do jedné výše a raději blíže k spodní straně) na každé prkénko rámce dva, tři špalíčky v podobě komolých, asi 1 cm vysokých jehlanců obdélníkové základny (1:2 cm). Rámec připevníme hřebíky na postranní hrany desky. Kdyby byla mezera mezi modelem a krajem desky větší než 3 cm, položíme rám na desku a přibijeme hřeby po straně, aby se neklouzal. Hřebíky v tom i onom případě zarazí se jen tak, aby bylo možno snadno je vytáhnouti. Úzké skulinky mezi deskou a rámcem vymažeme zvenčí hlínou. Pak natřeme povrch i šikmé strany reliefu, okraje desky a vnitřní i hořejší strany prkenného rámce pomocí houby nebo měkkého štětce směsí petroleje a řepkového oleje a tím jest vše připraveno k lití kadlubu.

Do staré mísy nebo velkého hrnce nalijme asi do polovice vody a sypme do ní po celé ploše (při tom rukou drobíce hrudky) přichystanou a vyzkoušenou sádru[16] tak dlouho, až zůstává místy nad povrchem vody suchá. Potom zamíchejme ji ze spodu (aby nedostalo se do těsta mnoho vzduchu a tím neutvořily se bubliny) vařečkou nebo lžicí a pak lejme ji zvolna a opatrně na relief počnouce u nejhlubšího místa. Sádra mějž hustotu dobré smetany. Zatím připravil nám pomocník v druhé míse novou sádru, již dolejeme až k hornímu kraji rámce. Při větších mapách nestačí ovšem často ani druhá ‚várka‘. Povrch, dokud sádra jest ještě měkká, pravítkem nebo prkénkem dle hran rámu zarovnáme. Do negativu (a ovšem i do odlitků) mohou se zalévati také pruhy řídké pytloviny neb organtinu, čímž se stává výrobek pevnější, soudržnější.

Když sádra náležitě ztvrdla (nemaže se už nýbrž dá se škrábati), vyzdvihneme ulitý kadlub. Za tím účelem odstraníme hřebíky, jimiž rámec byl přibit k desce, chopíme jej dva za přečnívající konce prkének a opatrně zvolna nadzdvihneme a položíme na stůl. Kadlub z rámce nevypadne, neboť drží jej kolíčky, jež jsme k stěnám prkének přibili. Potom rozebereme a odstraníme rám, otvory po kolíčcích vyplníme sádrou, kadlub obrátíme a necháme schnouti. Když, zaťukáme-li naň, zvoní, natře se uvnitř a po krajích několikráte šelakem, až se leskne. Originál uschováme pro případ, že by se nám kadlub nějak porouchal a bylo třeba ulíti nový.

Nastává teď další práce: výroba odlitků neb positivů, jež možno poříditi ze sádry nebo z papíru. Z toho zhotovují se hlavně otisky map velkého měřítka (1:1.440, 1:2.880 i 1:12.500), kde není příliš mnoho drobných tvarů, špiček a ostrých hran. Ze sádry lépe jest vyráběti mapy menšího měřítka a vůbec takové, na něž nebudeme upevňovati žádných předmětů (modelů domků, mostů a p.). Papírové positivy vynikají nad sádrové lehkostí, pevností a i snadnou přenosností. Také se nepoškodí, nerozbijí tak snadno, jako sádrové, ovšem zase ve vlhku rády bobtnají a tím se deformují.

Rozumí se, že naše výrobky papírové budou poněkud hrubé. Musímeť papírovinu (papier-mâché), ze které nejlépe by se reliefy vyráběly, nahraditi jinak. Připravme si asi 6 až 10 cm široké pruhy bílého filtrovacího papíru. Položme jeden takový pruh na kadlub, navlhčujme jej houbou a přitlačujme jemně, pokračujíce ke krajům. Vedle prvního pásu položme druhý, aby sahal nemnoho přes něj a pokračujme, až celý kadlub pokryt jest papírem a to tak, že papír sahá poněkud i přes vodorovné kraje negativu.[17] Aby pásy všude dobře přiléhaly, přiťukáváme je velkým štětcem nebo měkkým kartáčem. Smíchejme klih s trochou plavené křídy. Dosti hustou touto tekutinou natírejme nové pruhy papíru a lepme je napříč na první vrstvu, opětně je přiťukávajíce. Spodní vrstva nesmí býti při tom však suchá. Když jsme ještě jednu bílou vrstvu stejným způsobem přilepili, můžeme na další užíti lacinějšího hnědého ssavého, pak i novinového papíru, při čemž lze již natírati sám relief a papír ve větších kusech nalepovali. Šest až sedm vrstev postačí úplně. Pak se nechá relief schnouti, při čemž jest nutno na vodorovné kraje položiti prkénka a náležitě je zatížiti, jinak by schnoucí papírový positiv snadno vylezl z kadlubu a se zkroutil. Uschlý positiv vyndáme, kraje na stejnou šířku přistřihneme a za ně dobrým klihem přilípneme na přichystané slabší prkno. Kde papíry první vrstvy nedokonale přiléhají a se odchlipují, dodatečně je namázneme křídovým klihem a přilepíme. Úplně opravený relief natřeme nejprve řídkým klihem a pak plavenou křídou, v něm rozdělanou. Tím docílíme, zejména když náležitě uschlý relief jemným papírem skelným vybrousíme, hladšího povrchu.

Rychlejší jest výroba positivů sádrových.

Omezme negativ prkénky asi o centimetr jej převyšujícími. Pak vymažme i relief i jeho hrany i vnitřní stranu prkének výše popsaným mazadlem a vylejme sádrou. Do měkké ještě sádry položíme na dvou protilehlých stranách kousky silného drátu, na které jsme uvázali kličky z provázku udělané.

Pomocí jich, až sádra ztvrdne, vyzdvihneme odlitek, položíme jej na rovnou plochu a necháme řádně uschnouti.

Poněvadž positiv takto upravený přece jen snadno se na krajích otluče, jest lépe zalévati jej hned do dřevěného rámu.

K tomu účelu dáme si zhotoviti u truhláře z prken aspoň 2 ½ cm silných pevné rámy téže světlosti, jako jest vnitřní obvod negativu. Aby docíleno bylo větší pevnosti, spojí se strany na kříž ještě dvěma příčkama. Všecky strany vnitřní opatří se po délce zářezy 1 cm vysokými, u kraje 5, uvnitř 8 mm širokými. Položme rámec na negativ tak, aby strany zářezy opatřené byly dole. Na vysvětlenou stůjž zde obrázek 8., kde K značí kolmý průřez kadlubu (negativu), R rámce se zářezy. Pak lijeme do kadlubu sádru tak dlouho, až vyplní i zářezy. Vyčkavše ztvrdnutí zdvihneme rám a s ním i odlitek, který držen zářezy nemůže z něho vypadnouti. Neporušil-li se kadlub (kraje se rády roztrhnou), očistí se, natře znovu mazadlem a lije se další positiv. Bylo-li nutno negativ sádrou opravovati, slepovati, musíme porušená a náležitě uschlá místa znovu šelakem natříti.

 

V.

Poslední prací naší jest položití relief barvami a nakresliti na něj různé značky, aneb je-li dostatečně velkého měřítka, opatřiti jej modelky domků, lesů, mostů atd.

Kresba v širším slova smyslu může býti provedena krycími barvami vodovými (zhotovenými z barevných hlinek a klihové vody) aneb olejovými. Tyto jsou ovšem stálejší, ale popis jest obtížnější; kromě toho se relief leskne, což ruší plastiku. Barvy vodové zase snadno se rozmazávají a někdy odprýskávají. Také se relief obtížněji čistí. Pro různé barvy jest potřebí i různě upraviti reliefy. Pro vodové natíráme relief řídkou klihovou vodou (teplou), pro olejové barvy šelakem nebo fermeží.

Značné obtíže působí nakreslení kontur na. relief. I tu si pomáháme nakreslením na něj sítě dle původní mapy. Čáry musí se kresliti měkkou tužkou (aby se nezarývala do odlitku), při čemž dobrý jest míti pozor, aby tužka dle pravítka vedena byla přesně ve směrech severojižním a východozápadním (svislém a vodorovném). Konturujíce pak hledíme vždy kolmo na příslušné místo reliefu. Vzdálenosti možno jen odhadovati, ne měřiti.

Také lze použíti tohoto způsobu: Otiskněme si svou původní kopii mapy na slabou lepenku, která je o něco větší než relief. Nejdůležitější body propíchněme sídlem. Vyřízněme v lepence otvory odpovídající předposlední nejvyšší vrstevnici. Položme tuto lepenku správně na relief. Nad ni budou vyčnívati místa vyšší než vystřižená vrstevnice. Jestliže předposlední vrstevnice neopakuje se na reliefu aspoň dvakrát, anebo není-li v prostředku, musíme zvoliti některou nižší. Lepenka sedí pak skoro pevně na reliefu. Aby se však vůbec neohýbala, podepřeme ji po stranách prkénky stejné výšky nad základní deskou reliefu, v jaké leží vystřižená vrstevnice. Měkkou tužkou (bez dřeva), již ovšem jest držeti přesně kolmo, propíchanými otvory v lepence nanesme na relief nejdůležitější body mapy. Toť jsou pak pevná stanoviska, jež pomáhají kresbu správně umístiti na zprohýbané ploše. Kresba části reliefu nad vyříznutou vrstevnicí (bývá vždy malá) nezpůsobí již obtíží.

Když nakresleno vše, co hodláme na mapu umístiti, počneme malovati. Na reliefu malého měřítka provádíme půdu barvou žlutavou, lesy šedivou neb hnědošedou, vody modře, v osadách půdorysy domů karmínem, zahrady zelení, cesty a různé značky jakož i popis černě. Na reliefu velkého měřítka můžeme naznačiti mnohem více. Tam lze rozeznávati barvou také luka, znázorniti rozmanitost spojovacích prostředků atd. Máme-li více odlitků, naznačíme na jednom pouze osady, na druhém vše, co právě bylo vyjmenováno, na třetím geologické poměry (při čemž na stranách možno nakresliti i průseky vrstvami).

Pro výklad na nižších stupních školních (přechod s krajiny k zmenšenému jejímu obrazu a konečně k mapě) umístíme na jednom odlitku (k tomu hodí se ovšem jen papírový odlitek velkého měřítka) skutečné modely předmětů, tak domečky, kostely, kapličky, boží muka, zdi, mosty, lávky atd. Půdorysy poznáváme z mapy katastrální, výšku odhadneme nebo změříme (dendrometrem). Stromy a lesy zhotovíme z různých mechů nebo papíru. Tyče telegrafní z jehel, jejichž uchy provlékneme černou nit. Půda dostane barvy pokud možno podobné barvám skutečnosti. Aby se dětem stalo jasnější, co jest půdorys, některou větší budovu (neb i několik budov: školu, kostel, továrnu) nepřilepíme, nýbrž upravíme tak, aby se dala nadzdvihnouti, při čemž objeví se růžově naznačený půdorys.

Rámy (venkovské), do kterých reliefy zasazujeme, ať jsou barvy tmavé (černé) a zřízeny tak, aby relief do nich nezapadal, nýbrž vyčníval nad jejich kraji. Na rám upevní se měřítko mapy, ač ovšem zcela dobře může se spolu s názvem zobrazené krajiny umístiti do některého, plastikou méně význačného kouta mapy, rozumí se na rovnou plochu, nejlépe na samu základní desku.

Velmi zajímavé jsou fotografie map plastických. Usnadňujíť značně porozumění mapám svažnicovým (šrafovaným). Reliéfy fotografují se při šikmém[18] osvětlení od severu a tak, aby přímka středem aparátu fotografického myšlená dopadala kolmo na střed mapy. Běží-li však většina vypuklin (hřbetů) od severu k jihu, pak odporučuje se spíše osvětlení západní nebo východní. V žádném případě neužijeme osvětlení jižního, ježto pak na fotografii zdá se vyvýšenina dolíkem a nízké části mapy (údolí, rokle) planinami (hřbety) nebo kopci.[19]

Fotografovati jest nejlépe reliefy nekolorované (jen bílé nebo bleděšedé), na nichž všecky předměty naznačeny jsou jen černě a týmiž značkami jako na mapách speciálních. Podobně při fotografování plast, map geologických jest nutno různá pásma vyznačiti různým čárkováním a nikoliv barvami. Mapy kolorované nehodí se k fotografování jednak z toho důvodu, že fotografie některé barvy (ku př. modrou) špatně reprodukuje, ale hlavně proto, že i svahy, na něž padá světlo, jeví se temné, když náhodou jsou položeny tmavou barvou. Tím ovšem mizí plastika půdy.

 

Dodatek

Všecky mapy tímto způsobem zhotovené jsou prostředním článkem v řetězu názorných učebných pomůcek zeměpisných, jichž neměla by žádná škola postrádati. První články tvoří rozkladný model učebny postavený na prkénku, na němž jest nakreslen půdorys její, dále podobně upravený model školní budovy s příslušenstvím a konečně bezprostřední plastické okolí školy (u obou na podstavci zase plán). Další články řetězu tvoří naše mapy, jejichž hlavní účel jest naučiti žáka rozuměti terénu a jeho znázorňování na mapě ploché.

Poslední články představují plastické mapy zvláštních rázovitých krajin anebo jednotlivých zjevů neb předmětů zeměpisných jako ledovců, sopek, hřbetů horských, průsmyků, rozvodí, peřejí, průplavů se zdymadly a p. Všechny tyto zeměpisné pojmy mohou býti vysvětlovány i jednotnou ideální mapou plastickou. Ale tu doporoučím spíše až k opakování.

Pro náležité vysvětlení vrstevnic nejlépe poslouží dva modely vrchu zdvihajícího se přímo z moře; první model budiž rozkladný, druhý pevný s vyplněnými stupni ale s nakreslenými na hladkém povrchu vrstevnicemi a svažnicemi (šrafami). Týchž modelů použije se i k vysvětlení ploché mapy téhož ostrova rovněž vrstevnicemi vybavené.