§

Text díla (Literáti z naší čtvrti), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Citační záznam této e-knihy:

Literáti z naší čtvrti [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/09/63/62/literati_z_nasi_ctvrti.html.

 

Vydání (citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 19. 12. 2014.

 

 

OBSAH

Úvod do sborníku

ČRTA

Má obec Praha 6 za 100 let

Jak bude vypadat moje město za sto let

Můj den

Dovolená v Praze

Jak bude vypadat místo, kde bydlím / Praha 6 za sto let?

FEJETON

Nirvána II / Ráj na dohled

Desáté narozeniny mého pra-pra-pravnuka

Puškinplatz

O projektu

 

 

Úvod do sborníku

Literáti z naší čtvrti
Století literatury v Praze 6

Vítáme Vás na virtuálních stranách sborníku, který vychází v rámci multimediálního literárního projektu Literáti z naší čtvrti. Cílem prvního ročníku bylo představit „literáty ze sousedství“, tj. zmapovat první z čtvrtí hlavního města, jíž je Praha 6, a najít zde v rozmezí sta let spisovatele, básníky a jiné publicisty, kteří zde žili či působili. Další ročníky podobně „odkryjí“ svá literární bydliště a doplní vznikající literární mapu Prahy.

Kromě výstavy v Památníku národního písemnictví, která prostřednictvím osobních věcí a dokumentů doprovázela výstavní část ve Skleněném paláci, bylo možné se s mnoha „šestkovými“ autory setkat. Hojně navštívené besedy s literáty (Ondřej Suchý hovořil s bratrem Jiřím, Jiří Stránský a Zdeněk Mahler vzpomínali, Petra Šabacha doprovodil nejen Ivan Hlas, ale i Petr Jarchovský, online z New Yorku se zúčastnil také Petr Nikl), střídaly komentované procházky po místech „literárních bydlišť“, či vědomostní test. K dispozici je i literární průvodce propojený s webovými stránkami literatiznasictvrti.cz. Přirozeným finále celé akce pak bylo vyhlášení literární soutěže. Téma Jak bude vypadat místo, kde bydlím / Praha 6 za sto let? umožnilo účast zájemců bez ohledu na bydliště. Pohybovali jsme se ve dvou věkových kategoriích a literárních formách – črta byla určena pro 12 až 16 leté, fejeton pak autorům od 21 let a výše. Soutěžících, z jejichž příspěvků vybírala devítičlenná komise pomocí anonymního bodování ty nejlepší, bylo celkem 80. A vítězů nakonec 8, ačkoli se v každé kategorii oceňovala tři místa. U črty se na třetím místě sešli hned tři autoři se stejným počtem bodů. Sborník, kterým tedy nyní virtuálně listujete, obsahuje pět črt a tři fejetony. Literáty z naší čtvrti se v roce 2014 stali:

ČRTA

3. místo

Anna Gottová / Má obec Praha 6 za sto let

Jana Hrádková / Jak bude vypadat moje město za sto let

Ivana Štencová / Můj den

2. místo

Vojtěch Keprta / Dovolená v Praze

1. místo

Sandra Benešová / Jak bude vypadat místo kde bydlím / Praha 6 za sto let?

FEJETON

3. místo

Marek Šálek / Nirvána II. Ráj na pohled

2. místo

Ladislav Láznička / Desáté narozeniny mého pra-pra-pravnuka

1. místo

Tereza Mácová / Puškinplatz

 

ČRTA

Má obec Praha 6 za 100 let

Anna Gottová

Otevírám oči, zase se mi slunce vpíjí do pokožky. V duchu zakleju a protáhnu se. Slezu z postele a pousměju se, když vidím svého spícího bratra. „Ahoj,“ zašeptám, i když vím, že mě neuslyší. Vydám se směrem do jídelny, stůl je už prostřený pro 4 osoby. V čele stolu jako vždy sedí otec, a čte novinky na svém notebooku. Posadím se na své obvyklé místo. Matka dolévá čaj do hrnečků, jen ten můj nechává prázdný. Povzdechnu si, tak to dělá poslední tři roky.

Do pokoje se vřítí bráška a rozvalí se na gauč před televizi, mamka mu nasype do misky müsli a zalije mu je mlékem. Talíř přede mnou stále zůstává nenaplněný, znuděně se opřu o loket a zadívám se na sněhově-bílou stěnu. V tom Sam vyhrkne: „Dneska na mě Julča zase promluvila!“ Udiveně se na něj zadívám, a láskyplně se usměju. V tom mi úsměv ztvrdne na tváři, otočím se a uvidím, že má matka začala vzlykat. Otec k ní ihned přiběhne a začne ji tisknout v náručí. „To nic, to nic,“ utěšuje ji, pak se obrátí na Sama: „Samíku, synu, tohle nesmíš mamince přece dělat. Vždyť víš, jak je citlivá.“ Bratříček zaboří obličej do dlaní, a po tvářích i po rukou mu začnou stékat malé slzičky.

Založím si ruce na hrudi: „Ale no ták, to je toho! Taky se potřebuju s někým bavit!“ Naštvaně rozhodím rukama. Nikdo z rodiny si mě ale nevšímá. Zvykla jsem si. „Zlatíčko, nikdo neříkal, že to bude lehké, ale zvládneme to.“ Pousměje se táta a pohladí maminku po vlasech, ta k němu vzhlédne a zanaříká: „Ale už jsou to dlouhé tři roky, co tu s námi není, a mě se tak moc stýská.“ Táta přikývne: „Všem nám chybí, ale nic už nenaděláme, je pryč navždy.“ Zamračím se na ně, vždyť jsem tady! Celou dobu! To je toho, že jsem mrtvá! Protočím panenkami a rozhodným krokem vyjdu z domu. Oči se mi začínají zalévat slzami, takže nevidím, kam jdu. Stejně to vidět nepotřebuju, znám to tu celé nazpaměť.

Po chvíli projdu okolo rozlehlého parku, až k hřbitovu. Posadím se na lavičku a čekám. Zanedlouho se k místu, kde sedím, přibelhá stará babička. Posadí se vedle mě. „Volala jsi mě?“ zeptá se, aniž by se na mě podívala. Podivím se a rozhlédnu se, zda tu není nikdo jiný, na koho by mohla mluvit. „Mluvím na tebe, ty hloupá,“ pousměje se a spočine na mě svým pohledem. „Ehm,“ odkašlu si. „Chtěla jsem mluvit se svou prababičkou Lindou.“

„Ano, to jsem já,“ přátelsky se usměje. „Copak jsi chtěla vědět?“ Zvláštní, pomyslím si, vypadá mnohem živěji, než ta žena, co jsem ji viděla v rodinném albu. „Jaký to tu bylo, když jsi tu žila?“ Prababička udiveně pozvedne obě obočí a zkoumavě se na mě zadívá. „Jsi moc zajímavá mladá dáma,“ podotkne. „Jiná už ani nebudu,“ posmutněle si povzdechnu a sklopím oči ke svým téměř průhledným nohám.

Babička mě vezme za ruku a usměje se: „A teď tedy k té historii,“ odmlčí se a pokračuje, „Když jsem byla malá, znala jsem všechny tyto ulice, jako své boty. Bylo tu spoustu parků a stromů, žili tady moc milí lidé a venku si hrálo spoustu dětí. Ale jak se začala doba měnit, děti už ven nechodily, protože si mohly hrát se svými počítači doma. Všichni měli své mobily a i v těch nejkrásnějších dnech seděli zalezlí ve svých pokojích. Se mnou to nebylo o nic lepší. Místo toho, abych si užívala bezstarostného dětství, lozila po stromech a chodila na hřiště, jsem jen vysedávala u televise nebo u počítače,“ babička si povzdechne a pokračuje, „takhle to pokračovalo i dalších pár desítek let, to už jsem vyrostla a pochopila, že jsem své dětství promrhala. Když si starosta všiml, že parky zůstávají nevyužity, začaly mohutné přestavby. Stavěly se obchodní domy a stromy se kácely. Pak ale přišel rok, kdy se to všechno zastavilo. Lidé z Prahy 6 vypsali petici, že přeci nemůžou všechno zbořit a vykácet. Díky těmto lidem, mezi kterými byla i tvá babička tu příroda byla ještě částečně zachráněna,“ zakončí prababička s úsměvem své vyprávění. Rozhlédnu se: „Ale tady to vypadá celkem staře a zachovale,“ namítnu. „To ano, tahle část Prahy 6 je nejstarší, skoro nic se tu nestihlo zbourat, můžeš být vděčna za to, že bydlíš právě na Hanspaulce.“ Nejistě se pousměju, ale pak mě něco napadne: „Myslíš, že se tady za dalších 100 let něco změní?“ „Tím jsem si jistá,“ potvrdí mi bez váhání. „No a teď, milá, zlatá už budu muset letět.“ A prababička se opravdu vznesla z rozviklané lavičky a odletěla ven z hřbitova. Taky se to jednou musím naučit, pomyslím si, pak se trochu nejistě zase postavím na nohy a odpochoduji pryč.

 

Jak bude vypadat moje město za sto let

Jana Hrádková, 12 let

Jo, to jsem si takhle jednou stála v tom prázdném parku – tedy vlastně, já zapomněla, já pořád stojím. Jsem celá bílá, jsem totiž socha. Sama už si moc nepamatuji, proč mi lidi postavili sochu, nejspíš jsem jim to nařídila, a jakmile jsem zemřela, vlezla jsem do sochy, abych mohla nenápadně pozorovat lidi.

No tedy, abych byla upřímná, není co pozorovat. Sice si ze svého života moc nepamatuji, ale moc dobře si vzpomínám na to, jak jsem si jako malá myslela, že za sto let lidé už žít nebudou, protože planeta přestane být k žití, kvůli potravě, vzduchu, či vodě, nebo lidstvo zahubí další světová válka.

Myslela jsem si, že na planetu spadne meteorit, nebo ji zničí mimozemská civilizace. Tyhle možnosti jsem si tedy myslela méně, to mi připadalo víc sci-fi, ale pokládala jsem to za pravděpodobnější, než aby lidstvo přežívalo dál.

Taky mě napadalo, že bude moc velké množství lidí, co nedokončí ani základní školu a ti se pak vzbouří proti všem možným (a někdy i nemožným) systémům lidské společnosti a zavládne chaos. Sice to není, jako to bývalo, když jsem byla živá, ale chaos se tomu opravdu říkat nedá. Jak jsem již říkala, opravdu není co pozorovat. Ano, stojím v krásném městečku. A tím myslím, opravdu krásné městečko. To se musí uznat – za mých mladých let nikde nic tak krásného nebylo. A ten park, v kterém stojím, je také úžasný. Jsem hned vedle malé fontánky pouštící průzračnou vodu a kolem mě jsou čisté lavičky, nejsou na nich žádné nalepené žvýkačky, nebo graffiti jako za mého života. Potom tu je cesta a nechybí keříky, stromky, ptáčci motýlci a sem tam i zajíc, nebo veverka.

A to město, je plné moderních technologií, v nádherném podání. Doopravdy, nikdy by mě za života napadlo, že místo těch šedých lamp na ulici budou svítit zářivé hvězdy přidělané na plotech, a že chodníky budou modré, červené a gumové. Přestože jsou chodníky gumové, je tu dost zvířat i rostlin, lidé si totiž uvědomili, jak je příroda důležitá pro jejich životy. Vážně, je to tu úplně kouzelné.

První dny, kdy jsem vlezla do těla téhle sochy, jsem byla nadšená! Vážně jsem nikdy nebyla na tak nádherném místě, jakým se stala Praha po mé smrti. Cože? Že se to nemohlo tolik změnit? No, víte, já si posledních deset let před svou smrtí absolutně nepamatuji – tak se nedivte! A asi třicet let, jež se odehrálo před těmi deseti roky, si taky téměř nevybavuji, vždy jsem měla špatnou paměť a smrt ji ještě zhoršuje. Poslední, na co si vzpomínám pořádně, bylo z doby, kdy mi bylo sedmdesát, a koupila jsem si dávku prodlužovače života a mohla se dožít sto deseti let. Ale co se dělo po mých stých narozeninách… to už opravdu nevím.

Byla jsem nadšená a pozorovala ten úžasný park, všechny stromky, motýlky, ptáčky, zajíčky a tu průzračnou vodu, byla jsem šťastná, že tahle planeta vůbec ještě existuje. Po několika dnech, kdy mě omrzelo sledovat park, vydala jsem se do města. A tam opět sledovala s obrovskou pozorností každý plakát, každou reklamu, lampu, popelnici, dům, no zkrátka všímala jsem si úplně všeho a byla nadšená úplně ze všeho.

Ani nevím proč. Vždyť to nebylo velkým důvodem k radosti – byla to jen novější verze mého města. Kdyby moje nadšení, z pouhé existence planety viděl někdo z lidí, nejspíš by si myslel, že mám mezigalaktické myšlení a upadla mi anténka. Že jsem se zbláznila. Jenže já byla vážně šťastná!

A tak plynuly dny, kdy jsem se jen toulala po Praze, prohlížela si všechny ty věci a zkoumala, jak moc se toho změnilo. A potom mi došlo, jak jsem celou tu dobu byla slepá. Celou tu dobu mi unikala ta nejpodstatnější věc! Celou tu dobu, co jsem si prohlížela svět ve svém „duším Já“ jsem se dívala na reklamy, chodníky, lampy, domy, květiny, popelnice, stromy, zajíce, na všechno, na co jsem se dívat mohla, ale nikdy jsem neviděla lidi. Nikde nebyl nikdo.

Ani noha. Za celou tu dobu jsem neviděla žádné auto, ani člověka. Copak lidé vymřeli? Trápilo mě v hlavě. To jsem měla takovou radost a přitom tu už nikdo není? A jak vlastně všichni vymřeli? Najednou jsem si připadala osamělá. Přestože by mě oni neviděli, já bych viděla je. Vnímala bych je a mohla je pozorovat, stejně jako reklamy.

Co dělat? Vrátila zpátky do sochy a sledovala očima své sochy, jestli někoho neuvidím. Nikde nikdo. Stojím tu dál a dál a nechce se mi vylézt. Dokud je neuvidím. Nevylezu! Kde jste, lidi? A moje naděje, že vás uvidím, je menší a menší…

Před deseti lety:

Spisovatelka z Prahy vydala celosvětově úspěšnou knihu – “Město bez lidí”, která náramně popisuje současnou situaci! Přečtěte si úryvek a kupte si ji! Vaše úžasné nakladatelství Knihotvor!

Jdu ulicí. Ulicí, která kdysi bývala plná aut, dětí hrajících fotbal a šťastných lidí. Srazilo mě auto. A tak jsem se ocitla v nemocnici. Teď se po dvaceti letech vracím zpátky domů. Kde jsou ale lidi? Ulice jsou prázdné, protože všichni jsou s nimi. Auta nejezdí, protože všichni jsou s nimi. Děti si nehrají, protože jsou s nimi. A lidé si nepovídají. Kdo by si potřeboval povídat s lidmi, když má možnost si povídat s nimi. Nikdo netráví svůj čas s lidmi, protože ho může trávit s nimi. S umělými lidmi bez duše, s nádhernou tváří a dokonalou komunikací.

 

Můj den

Ivana Štencová

„Crrr! Je sedm hodin, pondělí, 4. 6. 2114!“ vzbudí mě budík. Začne vyhrávat mou oblíbenou písníčku. Vstanu z postele a půjdu se po něm podívat. Mám totiž budík, který se sám přes noc někam schová, abych ráno musela vylézt z postele. Naleznu budík pod skříní. „No vida, to se mi hodí.“ pomyslím si. Položím budík na poličku a otevřu skříň. Juknu na obrazovku, která ukazuje předpověď počasí, a zjistím, že je slunečno, 25 stupňů a během dne se bude ještě oteplovat. Obleču si tedy oblečení, které mě bude chladit, a půjdu na snídani. Dojdu do kuchyně a u ledničky si řeknu o palačinky s javorovým sirupem. Během minuty jsou hotové. Po snídani bude třeba vyčistit si zuby. Dám do pusy tabletku, která mi je sama a rychle vyčistí. Rozčešu se, hřeben mi na vlasech automaticky uplete cop. Už je třeba vyrazit do školy. Naskočím na vznášedlo (létající kulatou placku) a vylétnu ze dveří. O ty už se nemusím starat, zamknou se samy.

Po cestě potkám kamarádku, která bydlí na Hůrce. Ta nemá vznášedlo, má jetpack. Má to přece jen dál a vznášedlo je na krátké lety.

Během cesty vidíme krásné stromy, zelenou trávu a záhonky. Všichni jsou šetrní k životnímu prostředí, auta jsou létající, a tak jsou jen parkoviště, silnice byly zrušeny, místo nich jsou zde hřiště, jezírka a zelená plocha. Odpadky nejsou na skládkách, ani se nevozí do spaloven. Vyrábí se z nich speciální palivo, které neznečišťuje životní prostředí. Po domech se plazí všemožné popínavé rostliny, ve kterých žijí drobná zvířátka.

Už jsme skoro ve škole. Ta je z velké části skleněná, popínavé rostliny jsou na ní jen místy. Zato uvnitř to vypadá jako ve skleníku. Každá třída se stará o svou učebnu, a protože každá třída je jiná, jsou různé i učebny. V jedné je spousta různých kaktusů, v jiné můžeme narazit na záhonky mrkve, salátu a ředkviček. Nejhezčí místností školy je podle mě šatna, která je uzavřená ve skleněné bublině a kolem plavou mořské ryby.

Jsme už v naší třídě, na svém místě, do zvonění zbývá deset minut. Zapneme si lavice (celá lavice je jedna velká obrazovka), ve kterých máme všechny učebnice i žákovskou. Zbytek času strávíme povídáním si se spolužákem o výhodách a nevýhodách státní hromadné dopravy.

První hodina je dějepis. Zrovna píšeme test z pozdního novověku – posledních sto let. Učitelka nám rozdá tenké skleněné destičky. Když už je mají všichni, stoupne si dopředu a řekne nám: „Bude tam dvacet otázek.“

V tu chvíli se destičky rozsvítí a zobrazí se otázka. Ještě že jsem se učila. V jakém roce bylo definitivně rozhodnuto o zrušení silnic? To je přece jasné, 2074. Kdo vynalezl vznášedla? Hmmm… Mé přemýšlení vyruší učitelčina slova: „A za pět! Kolikrát vám mám říkat, že napovídátka jsou zakázaná?“ Naštěstí žádné nemám.

Po škole jsme se dohodli, že si půjdeme zalétat po okolí. Vezmeme si své jetpacky, míč a letíme na hřiště na Vypich. Rozhodneme se, že budeme hrát moderní košíkovou. Hřiště vypadá tak, jako vypadalo před sto lety, ale koše se vznáší deset metrů nad zemí. Ten, kdo má míč, se snaží dostat ho do soupeřova koše. Mimo hřiště na košíkovou je v areálu ještě závodní dráha, překážková dráha, hřiště na airball - hru, při které létá speciální míč po celém hřišti a hráči se ho snaží chytit, místo pro akrobaty a spousta dalších.

Večer jdu ještě s rodiči na procházku a cestou potkáváme hejno dronů, kteří naši čtvrť přes noc uklidí, aby byla ráno zase čistá a krásná. Naše sídliště je jedno z prvních, které tuto službu má.

Uléhám a poslouchám audiovzpomínky pradědečka z doby před sto lety.

Usínám a poslední, co slyším, je budík, který se plíží někam schovat…

 

Dovolená v Praze

Vojtěch Keprta

„Ach, konečně čerstvý vzduch,“ slyšel jsem z davu vystupujících na letišti v Praze. Po únavné cestě z Marsu jsem se pořádně protáhl a pomalu se vydal k autobusu, který mě měl odvézt do hotelu. Po cestě nás průvodkyně měla seznámit s částí Prahy, města, ve kterém dříve žili mí rodiče, než se přestěhovali na Mars, kde jsem se narodil. Země byla mnohem pokročilejší než Mars, protože ten byl relativně mladou kolonií.

Nastoupil jsem do autobusu a ten se rozjel po silnici, kolem níž stály velké mrakodrapy z těch nejlepších materiálů. Na Marsu nic takového zatím není. Kolem silnice stála i spousta dobíjecích stanic pro auta, kde ležely hromady vybitých baterií, které se zde vyměňovaly za baterie nabité. Bylo zde také hodně zvláštních obchodů, které měly zboží vystrčeno tak daleko, že by se dalo sebrat až z okénka autobusu. „Toto je nový způsob prodeje, který zde byl zaveden teprve nedávno. Pokud zboží seberete, odečte se vám cena z vašeho bankovního účtu.“ „A jak se pozná, že se peníze odečítají zrovna z mého účtu?“ otázal se jeden z cestujících. „Na zboží je snímač DNA, který zjistí vaši identitu,“ vysvětlila nám průvodkyně.

O kus dále jsme přijeli k velkému kruhovému náměstí. „Toto náměstí je celé vydlážděno speciálními dlaždicemi, na které je možné promítat různé obrazy. Nyní tam můžete vidět všechny vlajky světa, protože se zde nedávno konal mezinárodní kongres o využití vesmírného bohatství.“

Řidič autobusu se nejspíše také zadíval na vlajky. Všichni jsme sebou trhli, když se autobus náhle zarazil. Podíval jsem se před sebe a viděl jsem, že jsme vjeli do protisměru. Naštěstí měl autobus zařízení, které automaticky zastaví, pokud se blíží srážka.

Po tomto incidentu jsme všichni vystoupili z autobusu a šli jsme na oběd do restaurace. Nyní jsem se mohl konečně pořádně rozhlédnout kolem. U nás na Marsu ven můžeme vycházet pouze ve skafandrech, zatímco tady jsem se mohl volně pohybovat bez něj. V restauraci jsme si sedli ven ke stolům, které stály na vyvýšené dřevěné plošině. Když nám přinesli jídlo, čekalo mě další překvapení. Jídlo bylo rozděleno na přílohu, maso a oblohu a bylo krásně upraveno na talíři. Na Marsu se jí jenom rozmixované jídlo z plechovek. Když jsme dojedli, plošina se pomocí horkovzdušných balónů, umístěných v každém rohu, vznesla, takže jsme měli úžasný výhled na Prahu. Po chvíli jsme se měkce snesli zpátky na zem. Dali jsme si ještě sladký dezert, chlubili se navzájem pořízenými fotografiemi a všichni jsme se tvářili, jako bychom se té výšky před tím vůbec nebáli.

Vrátili jsme se do autobusu a pokračovali jsme na Petřiny, kde jsem uviděl hodně zvláštních dopravních prostředků podobných vlakům. „Toto je jedna z nejdůležitějších částí pražské dopravy – tramvaje.“ Tramvaje byly velmi rychlé a byly členěny na malé vagony, aby vybraly zatáčky i ve velké rychlosti.

Z Petřin jsme se vydali k našemu hotelu a já se již po prvním dnu nemohl dočkat, až budeme mít takové věci i na Marsu. Zároveň jsem se těšil na další dny dovolené, které mě zde ještě čekaly.

 

Jak bude vypadat místo, kde bydlím / Praha 6 za sto let?

Sandra Benešová

Dobrý den vážení cestovatelé,

vítáme Vás na letišti Václava Havla. Nacházíte se ve střední Evropě, kolonii EU 234154, původně nazývané Česká republika, v hlavní správní buňce Prague. Těší nás, že jste dali přednost fyzické návštěvě místo virtuální prohlídky. Pásy nechte prosím zapnuté, pravou rukou se přidržte unášeče, levou rukou stiskněte tlačítko „exit“. Budete přepraveni do nadzemního rychlovlaku. Cestou k nejstarším částem hlavní správní buňky (dříve „hlavní město“), významné archeologické lokalitě Pražský hrad, projedeme nádhernou částí Prague, part 6, se zachovalou dobovou architekturou.

Part 6 je velmi bezpečná, pro život příjemná část správní buňky. Obyvatelé hovoří univerzální mandarínštinou a anglicky. Zbytky původního obyvatelstva se dorozumívají starým slovanským jazykem, češtinou. A nyní jsme již ve vyhlídkovém rychlovlaku. Poznávací okružní trasa vás povede přes part 6. Jestliže bude panovat příznivá smogová situace, budeme moci vystoupit i bez kyslíkových přístrojů. Upozorňujeme vás, že stromy i ostatní zeleň jsou v této lokalitě pravé a je přísně zakázáno se jich dotýkat.

Po vaší levé straně teď míjíme přírodní rezervaci Divoká Šárka. Jde o pozoruhodnou přírodní oblast, kde i skály, které vidíte, jsou pravé a původní. Před 100 lety zde byly zakázány umělé zásahy. Dnes je povoleno tuto rezervaci osobně navštěvovat a procházet se po vyhrazených chodnících i mimo chodníky pojízdné, které jsou k prohlídkám určené.

Blížíme se k hlavnímu centru. V předminulém století zde byl takzvaný kruhový objezd, původními obyvateli nazývaný Kulaťák. Z historických pramenů však víme, že nešlo o oficiální název, ten se však nedochoval. Pod námi je stále funkční podzemní doprava, které se v  této části Evropy říká metro. Je to překvapivě spolehlivý a rychlý způsob dopravy, přestože je starý 140 let. Obyvateli je stále oblíben a využíván.

Projedeme Kampusem a Areálem vzdělání až k velmi dobře zachovalé budově Národní technické knihovny. Některé exempláře takzvaných knih, což byly informace vytištěné na papíře, se stále dochovaly a můžeme si je prohlédnout. Po prohlídce se opět vraťte do svých unášečů. Budete vyzdvihnuti do vyhlídkové věže.

Vyhlídková věž je záměrně prosklená prakticky celá. Po vyzdvihnutí do výše 700 m máte part 6 jako na dlani. Chcete-li si určité místo prohlídnout blíže, aktivujte optický systém. Na západním okraji vidíte luxusní rezidence, způsob bydlení navazuje na více než stoletou tradici. Ve střední části pak vidíte takzvané ekonomické bydlení pro obyvatele upřednostňující bydlení po jednom. A dále část rodinná: model rodina – tedy dva dospělí a dvě děti, zůstává v kolonii EU 234154 stále zachován.

Nyní máte představu o způsobu života ve střední Evropě a blížíme se k archeologické části Prague, která Vás nejvíce zajímá. V zóně Pražský hrad si Vás převezme průvodce KP890 a já se s Vámi loučím. Fyzickému cestování zdar!

 

FEJETON

Nirvána II / Ráj na dohled

Marek Šálek

Starosta ukončil poradu vedoucích odborů a vyšel na terasu. Mezi vzrostlými stromy a liánami byl příjemný chládek. Voněly tu vistárie, ve voliérách štěbetali papoušci, golfová jamka jako kdyby tiše vzdychala: „Jen jednou, pak zase půjdeš pracovat!“

Je to tady jako v ráji, pomyslel si starosta a vzpomněl si, kolik urážek se tehdy sneslo na jeho hlavu. Podobné relaxační zahrady plné zeleně přitom vznikly na střechách všech veřejných budov v Praze 6. „A komu za to můžeme být vděční, ha!“ vyhrkl si pro sebe v návalu rozrušení.

Vybavil si, jak za ním ten tajemný muž přišel poprvé. „Každý, kdo se vydal cestou spolupráce s naší společností, na nás dnes vzpomíná s vděčností,“ pronesl dotyčný významně. Načež přednesl návrh, který od základů změnil nejen starostův život, ale i podobu celé čtvrti.

Krátce na to zastupitelstvo odhlasovalo projekt „Revitalizace Strahova“ a změnu územního plánu, spočívající v převedení pozemků na známém pražském kopci z kategorií SP a SO (sport, oddech), PS a ZP (sady, parky, zahrady), LR a ZMK (lesní porosty, městská zeleň) na OB (čistě obytné).

Vyplatilo se to. Území, na kterém se kdysi nacházel rekreační areál Ladronka a obora s chátrajícím a nevyužitým letohrádkem Hvězda, dnes připomíná splněný sen všech, kterým leze krkem to věčné kverulantství ochránců žabiček, památkářů a dalších nespokojenců a křiklounů.

Na hřebeni mezi Pražským hradem, Petřínskou věží a Bílou horou se nyní díky tomuto vítězství zdravého rozumu rozprostírá vkusný bytový areál pro deset tisíc spokojených rezidentů. Čerstvý vzduch, unikátní výhledy na město. Blíž památkám, kultuře, zeleni. Blíž lidem.

Jedné věci bylo starostovi líto. Na Ladronce se naučily jeho děti jezdit na kole, on sám tam kdysi každou středu hrával fotbálek. Do Hvězdy chodíval se svojí ženou, později tam venčil psy. Ale chápe to, není dnešní. V přírodě je člověk díky soustavě nedávno zprovozněných tunelů autem za dvacet minut.

Ostatně není to první příklad zdařilé transformace tak rozsáhlého území. Podobně se v minulosti povedlo rekultivovat takzvaný „pás břevnovských usedlostí“ podél potoka Brusnice: Petynka, Vincentinum, Malovanka… Na jejich místě vznikly hotely, kanceláře, byty. Stát zůstala jen Kajetánka.

„Proč mě tak třeští hlava?“ zamračil se starosta a promnul si dlaněmi spánky. Dostal chuť zajít hlouběji do útrob střešní džungle, odkud ho nerušily výhledy do jámy staveniště na centrálním náměstí. Zhluboka dýchal a snažil se rozvzpomenout, jak vypadá jogínská poloha ze včerejší lekce.

Nic, bolest nezmizela. Rozhodl se, že večer zajde k pítku v Tejnce. Od té doby, co se s rodinou přestěhoval do strahovského komplexu Nirvana II., to sem má kousek. A pokaždé znovu ho překvapí, jaké má to místo zvláštní půvab. Přitom kdysi se to tu prý mělo celé bourat…

Vlastně jsou to obyčejné domky, dvorky a zahrádky. A musí se tu blbě parkovat, pomyslel si. Taky slyšel, že tady každou chvíli někoho vykradou a po nocích tu lidi hodně vysedávají na lavičkách přímo na ulici. Ale stejně. Někdy se bude muset přeptat, jestli tady není něco ke koupi.

Konec

 

Desáté narozeniny mého pra-pra-pravnuka

Ladislav Láznička

Bylo to koncem dubna roku 2114. Můj pra-pra-pravnuk Ladislav slavil toho dne své 10. narozeniny. Oslava se povedla. Se svým dědečkem v jeho aerohoumu zaletěli si po ránu zalyžovat do Grónska, na oběd přijali pozvání Ládíkovy kamarádky princezny Viktorie z Londýna a večer – unavení, ale spokojení – přistáli v Praze, poblíž Písecké brány.

„Tady, v té Písecké bráně,“ pravil dědeček, „se před 100 léty scházeli starší lidé z okolí a bavili se tím, že besedovali s herci, zpěváky a jinými zajímavými lidmi. A tehdy někoho napadlo, že by mohli udělat takovou soutěž – každý by napsal, jak si představuje Prahu a vůbec svět za 100 let – tedy dnes. Nedávno jsem některé ty fejetony četl a řeknu ti, byla to velká legrace.“

„A dědečku, tehdy svět nevypadal jako dnes?“

„Ale to víš, všechno bylo jinak. Ale co jsem ti zapomněl říci, jedním z těch, kdo se té soutěže zúčastnili, byl i tvůj pra-pra-pradědeček Ladislav, který se narodil ve stejný den jako ty, ale o 167 let dříve. A proto ti rodiče také dali jméno Ladislav.“

„A budeš mi někdy vyprávět, jak tehdy v tom 21. století lidé žili?“

„Určitě. Ještě, když jsem byl malý, jezdily vlaky, auta a lodě a lidé žili v domech z cihel a u domu měli zahrádku a měli kočičky a pejsky a chodili někdy i do divadla.“

„To muselo být hezké! Škoda, že už to teď není!“

„Máš pravdu, proto té době říkáme Staré zlaté časy. Byla to nejlepší doba v dějinách. A představ si – ty tomu nebudeš věřit – někteří lidé nepoznali, že žijí v tak báječné době.

Ale teď už spi – dobrou noc.“

„Dobrou noc, dědečku, moc bych chtěl, aby se mi o tom krásném 21. století zdál nějaký sen.“

 

Puškinplatz

Tereza Mácová

/Tereza sedí na lavičce a ťuká do tablemobilu./

– Sedim na lavicce u Puskina, ctu si. Kde jste vy? PÍP.

– Jsme s Ondrou na jednom na Urale. PÍP.

/Daniel a Ondra v hospodě na Urale/

– Hele, koukej na ty domy kolem. Jak jsou vlastně starý?

– No.

– Ještě jednu desítku?

– Jo, děkuju.

– Myslíš, sto, sto pade?

– No, hele to nevim.

PÍP.

– Hele, píše mi Tereza, že sedí u Puškina, koukej, tamhle je, zamáváme jí.

– Jak tady vlastně dlouho bydlíte?

– No dost dlouho. Bydlel tu táta i děda. A myslim, že jeho táta…

– No tak to budou aspoň sto padesát let starý, ne?

– To asi jo, možná víc. Hele a prej tu dřív bylo parkoviště.

– To je tady pořád, ne?

– No, ale bylo tady kolem celýho Puškiňáku, normálně všude dokola stály auta.

– Tak tomu nevěřim.

– Můžu ti ukázat fotky. Koukej. Tohle je z roku 2020, fotil to můj praděda na telefon.

– Hm. Dost mizerná kvalita teda. Ty jépégéčka byly tenkrát asi dost poruchový…

– A na čem to jezdili?

– Děda jezdil na hlavně na kole, byli s babičkou dost moderní, na tu dobu.

– A co to tenkrát měli za kola? Ještě elektro nebo už solar?

– Zaplatíme.

/Zaplatili a šli z hospody za Terezou na lavičku./

– Co to čteš?

– Deník mojí prababičky. Dostala jsem ho od babičky k pětadvacetinám. Prababička si ho psala celou dobu, co tu s pradědou bydleli, skoro 60 let. Je to celý ještě tím starým písmem z 20. století.

– A co tam píše?

– No třeba, že bydleli tady na Puškiňáku, hned tady kousek v čísle 11. Už v roce 2011.

– Tyjo, to je asi tamhle, kde je ta komunitní prádelna?

– Jo, přesně tam. Píše. že tam otevřeli obchůdek s květinama, když se sem přistěhovali…

– Hele, koukejte!

– Co?

– Pšššt! No to okno.

– No jo, zas tam něco je.

– Půjdem se tam mrknout?

/Tereza, Dan a Ondra vidí pečlivě vyskládané věci na okenním parapetu v přízemí domu./

Knihy v portugalštině. Starý tablet. Sada nabíječek na mikroprocesory. Piksla knoflíků. Kabelka a deštníky. Potrhané fotografie Prahy z počátku 21. století. Taška ručníků. Starý diktafon.

– To vypadá, že se tu asi někdo stěhoval…

– Víte, co je zajímavý? Že v tom deníku tady o tom prababička taky píše.

– O čem?

– No o tomhle. O tom okně a parapetě. Že sem lidi dávají věci, který už nechtěj a zároveň je nemají srdce vyhodit… Píše, že je to takový tajemný. Prý sem s pradědou taky sem tam něco dali.

– Už před sto lety, jo?

– Jo, sto let se to tady děje…

– Koukejte, je tady něco jako mobil nebo co. Starý rádio?

– Ne, to bude něco jinýho. Je k tomu nabíječka?

– Ne, ale já mám s sebou univerzál čtečku.

– Supr, tak to zkus přečíst. Je tam něco?

– Jo, je tam nějaká stopa, je to dost starej formát.

Sedim na lavicce na Puskinaku. Kde vy?

My jsme s Ondrou na jednom na Urale.

 

 

O projektu

Koncepce: Klára Voskovcová, Vladana Rýdlová

Kurátorky výstavy v PNP a autorky textů: Michaela Kuthanová, Veronika Boháčová

Produkce: Vladana Rýdlová, Porte o.s.

Koordinace: Klára Voskovcová, Vladana Rýdlová

Grafická úprava: Martina Černá, Anna Issa, Imagery

 

Sborník vydává Městská knihovna v Praze ve spolupráci s Porte o.s. v Praze roku 2014.

www.literatiznasictvrti.cz, www.porteos.cz

 

Projekt pořádá Porte a Městská část Praha 6 ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví. Výstavám i celému projektu významnou měrou přispěla Městská knihovna v Praze. Záštitu projektu udělilo České centrum Mezinárodního PEN klubu.

 

Partneři: Státní fond kultury ČR, Městská knihovna v Praze, České centrum mezinárodního PEN klubu, Rosteme s knihou, Fra, Ferdinand, Taktum, Albatros, Paseka, Boxed – IT ve škole. Mediální partneři: Šestka, Radio 1, Tvar, Host, A2, Literární noviny

 

 

 

Literáti z naší čtvrti

 

Sestavila: Klára Voskovcová

 

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

 

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 19. 12. 2014