Návrat domů s třetí rotou kolem světa

Letos v červnu uplynulo sto let od osudných výstřelů v Sarajevu, které odstartovaly válečnou vřavu, jakou do té doby naše planeta nepoznala. Mezi sedmdesáti miliony vojáků 34 států, kteří se často proti své vůli tohoto globálního konfliktu zúčastnili, stálo v císařské rakousko-uherské armádě odhadem i téměř půldruhého milionu Čechů. Mnozí z nich se nikdy nevrátili. Snad v každé – i té nejmenší – vesnici stojí na návsi či u kostela pomník se jmény těch, kteří se z Velké války nevrátili a jejichž kosti práchniví na vojenských hřbitovech kdesi v daleké cizině. U některých jmen je připsáno ruský, francouzský nebo italský „legionář“.

Kdo to vlastně byli ti legionáři a proč se o nich dnes tak málo ví?!

V následujícím vyprávění nabízím pár úryvků ze života jednoho z nich. Snad tyto útržky vzpomínek v kontextu s historickými skutečnostmi zapadnou jako malé střípky do mozaiky povědomí o tomto legendárním vojsku. Zájemcům o hlubší poznání této historické epopeje našich novodobých dějin je k dispozici nepřeberné množství jak naučné literatury faktu, tak i více méně čtivé beletrie.

Vladimír Rogl, Stehelčeves 2014

Cesta z moravské podhorské vesnice až na Ukrajinu

Na Hromnice 2. února roku 1895 se manželům Františku a Nepomuceně Roglovým v malé horské obci Březsko nedaleko Konice na Prostějovsku narodil syn Jaroslav. Rodina patřila spíš k těm chudším, přestože otec byl zkušený a zřejmě i šikovný řemeslník. Konec devatenáctého století znamenal totiž útlum domácího tkalcování a upadala i kdysi velmi ceněná a vážená profese „člunkaře“ (výrobce člunků do tkalcovských stavů). Přesto se rodina ještě několik roků domácím tkalcovstvím živila.

Ve většině světnic tehdy stávaly veřtaty (tkalcovské stavy) a děti po škole často místo běhání a her čekalo „soukání“, tedy převíjení nití na cívky vhodné k dalšímu zpracování na stavu. To se týkalo jak Jaroslava, tak i jeho o pět let starší sestry Anežky.

Školu miloval a také se dobře učil, ale stejně dobře věděl, že na studie nemůže ani pomyslet. Po otci byl šikovný a „uměl to se dřevem“ – toužil tedy po tom, aby se mohl vyučit truhlářem. Ale ani toto jeho skromné přání nebylo vyslyšeno a v den svých čtrnáctých narozenin opouští vesnickou jednotřídku se samými jedničkami na propouštěcím vysvědčení. Na druhý den už musel nastoupit jako pomocný dělník u zednického mistra v Konici, aby skromným nádenickým výdělkem finančně pomohl rodině splácet dluh na chalupě.

Do práce – a to i na vzdálenější stavby – se denně chodilo výhradně pěšky, často i několik hodin. Vždyť i docela obyčejné jízdní kolo, nad kterým by dnešní mladí ohrnovali nos, bylo nedostižným luxusem. Ještě že se v silně religiózním kraji důsledně světily neděle a po kostele zbyl čas na odpočinek. V časech letních poutí či o zimním masopustu i příležitost k zábavě.

Přenesme se však o pět a půl roků dál – do července roku 1914. Svátek svaté Anny tentokrát připadl na poslední červencovou neděli a na mnoha místech se konaly anenské poutě. Na Konicku však věřící i tancechtiví mladí lidé směřovali do Jesence, kde stojí kostel zasvěcený svatému Liborovi, a pouť k tomuto světci připadla v tomto roce rovněž na poslední červencovou neděli. Přestože tradiční jesenská pouť patřila k nejslavnějším v širokém okolí, ta letošní – stejně jako ty anenské – jakoby byla přikryta těžkým mrakem neblahého očekávání hrozivé bouřky.

A bylo tomu tak – v úterý 28. července se krutě „zablýsklo“ a vzápětí byly po celé zemi vylepeny pozvánky, které nelze odmítnout. V obšírném textu příznačně nazvaném „Mým národům“ zval císař František Josef I. své poddané k účasti na velkém válečném dobrodružství. Následující dny odcházejí nejen záložáci, ale i dvacetiletí kluci s černým kufříkem ke svým útvarům a odtud po krátkém výcviku přímo na frontu.

Přestože na ročník 1895 se v prvním roce války ještě branná povinnost nevztahovala a noviny slibovaly, že nejpozději do švestek slavná císařská armáda utluče Srby čepicemi, proslýchalo se, že válka určitě hned tak neskončí a že budou velmi brzy do zbraně povolávány další ročníky. Není proto divu, že se potenciální rekruti snažili předpokládanému nástupu na vojnu jakýmkoliv způsobem vyhnout. Byli i takoví, kteří se sami zmrzačili, ale někdo vymyslel, že by šlo se někde – a to co nejdále od domovských obcí – „zašít“.

A tak ještě na podzim odjíždí Jaroslav do Ostravy, kde jsou tamní ocelárny zahlceny zakázkami pro válečné účely. Mladé pracanty ochotně přijímají jak v hutích, tak i v dolech, kde mají značné mezery po těch, kteří v letních měsících narukovali a jejichž návrat je v nedohlednu.

Jaroslav poměrně snadno nachází místo jako vozač na jámě Hubert v Hrušově, kde už pracoval i v předchozím zimním období. Se slušným výdělkem je mu nabídnuto i lůžko v jakési hornické noclehárně. Snad se naivně domníval, že na vojenské pány vyzrál a vojně tak utekl. Povolávací rozkaz jej však krátce po dvacátých narozeninách dostihl a už v dubnu 1915 odjíždí z konického nádraží s černým kufříkem, který mu vlastnoručně vyrobil otec, do Šumperku, kde sídlily jednotky 93. pěšího pluku. Tento severomoravský pluk byl součástí 9. pěší brigády, která patřila pod 5. pěší divizi, velitelství brigády i divize sídlilo v Olomouci. Šumperská posádka podle dochovaných pramenů vyslala na bojiště první světové války téměř dvacet tisíc mužů.

S Jaroslavem rukuje i jeho o rok mladší kamarád a pozdější švagr Lojzek Rozsíval, který je však s dalšími odeslán k infanternímu regimentu č. 15 do Opavy, a jejich osudy se na dlouhých šest let rozcházejí. Do obou pluků rukovali muži ze Zábřežska, Litovelska, Šumperska a Rýmařovska. V prvním válečném roce muži ze Šumperska bojovali na ruské frontě, ale v dalších letech odjížděli i na bojiště v Itálii.

Šumpersko patřilo na začátku dvacátého století k typickým národnostně rozděleným oblastem, a podle toho to vypadalo i v kasárnách. Víc než polovina mužstva byla německé národnosti, stejně tak jako důstojníci a většina poddůstojníků, kteří vedli intenzivní výcvik nováčků. Během osmi týdnů válečného „přijímače“ museli novopečení branci porozumět německým povelům, naučit se zacházet s puškou a dlouhé hodiny strávit na cvičáku i na přilehlých lukách se cvičnými zákopy, které měly názorně představovat skutečné bojiště. Většina vojáků měla pušku poprvé v ruce a nevěděli, jak se puška nabíjí a jak se s ní střílí.

Ještě 28. května posílá Jaroslav ze Šumperku pohlednici svému příteli Lojzkovi a nechává se v rakouské uniformě s bajonetem na opasku zvěčnit u místního fotografa, jak to dělali snad všichni rekruti. V následujících dnech ale byly narychlo zformovány v Šumperku pochodové roty (tzv. marschbatalion) k doplnění bojujících útvarů.

Na nádraží v Šumperku 1. června nastupují novopečení vojáci, aniž by stačili dokončit osmitýdenní základní výcvik, do vlaku směřujícího na bojiště v Haliči, kde probíhají těžké boje vojsk centrálních mocností, Rakouska-Uherska plus císařského Německa, s ruskou carskou armádou. I ta slavnostní přísaha, kterou se rekruti zavazovali před Bohem všemohoucím, že zůstanou věrni Jeho apoštolskému Veličenstvu a svému nejosvícenějšímu panovníkovi, se odbyla v rychlosti a chvatu na cvičišti.

Prostí vojáci samozřejmě nemohli znát vojenskou situaci na frontách širokých několik desítek kilometrů a nemohli tušit, že v pohybu jsou stotisícové armádní sbory několika armád a že situace na frontě se mění den ze dne. Nehledě k tomu, že o skutečném stavu často nic nevěděli ani jejich nadřízení. S odjíždějícími vojáky se na nádraží neloučilo žádné nadšené obyvatelstvo ani nevyhrávala dechovka, jak tomu bylo v prvních válečných měsících.

Květen 1915 byl ve znamení řady úspěchů rakouských a německých zbraní, a i když ruské protiútoky na čas zastavily postup vojsk Ústředních mocností, začátkem června byla znovu prolomená fronta a Rusové ustoupili ke Lvovu.

Do této nepřehledné situace přijíždějí vlaky s čerstvými rakouskými posilami. Na rozstřílených nádražích vystupují z vagonů i unavení rakouští vojáci ze Šumperka. Byly jim vydány pušky a s plnou polní se vydávají na pochod směrem kamsi na východ, odkud bylo slyšet vzdálené dunění děl.

Kromě opakovací manlicherovky a bodáku se sumkami s ostrou municí na koženém opasku si každý pěšák nesl na zádech na „teleti“ deku s nepromokavou stanovou celtou a uvnitř zimní i letní prádlo, jídelní polní misku (ešus) s aluminiovou lžící, polní láhev, polní lopatku, obvazy a konzervu. V torně i brotsaku neboli chlebníku se musel ještě najít prostor pro minimálně 120 ostrých patron. Maršálskou hůl bys v tornách však hledal marně. Jen po kapsách pár vzpomínek na domov – fotky či dopisy. Taková plná polní vážila úctyhodných 27 kilogramů.

Pěšáci doprovázeni důstojníky na koních pochodují dnem i nocí jen s krátkými přestávkami na trochu jídla, kávy a sporadický odpočinek. Polní kuchyně s mináží k unaveným vojákům přijíždí jen velmi zřídka. Vojáci usínají vsedě v příkopech podél rozježděných cest, které jsou lemovány troskami vozů, do nichž jsou ještě zapřaženi mrtví koně. V granáty rozrytých polích zůstaly opuštěné zákopy a na mnoha místech vyrostly i stovky křížů z bílých březových kmínků na čerstvých hrobech. Jen jejich tvar – jednoduché či dvojramenné kříže pravoslavné – dává tušit, zda pod nimi leží mrtví naši či Rusové.

V následujících dnech má zalehnout do zákopů i tato šumperská marškupačka a odtud vyrazit do útoku a pronásledovat ustupující Rusy. Po týdenním úmorném pochodu naráží vysílený útvar na polorozbořenou vesnici, jejíž obyvatelé většinou už dávno uprchli. Jen ojediněle v některých chalupách zůstali staří lidé, snad aby hlídali zbytky svých usedlostí. Každý z vojáků fasuje půlku komisárku a velitelé jim dovolují, aby si odpočinuli v prázdných dřevěnicích a stodolách na zbytcích loňské slámy.

Nikdo se už nedozví, zda byly postaveny hlídky, ale do vesnice, ve které odpočíval téměř celý prapor vojáků ze Šumperka, se s ranním rozbřeskem přihnala jako uragán setnina ruských kozáků a po několika výstřelech z vintovek a naganů začali z chalup i stodol vyhánět rozespalé „austrijáky“. Křikem, ale daleko více ranami nahajkami a plochými šavlemi řadili zajatce na volných prostorách do trojstupů. Nikdo se Moskalům nepostavil na zbytečný odpor a vojáci jen chabě protestovali, když jim sebrali peníze (i když to byly peníze rakouské) a hodinky. Bez zbytečného odporu se vzdávali i jejich oficíři, ačkoliv ještě před několika hodinami nabádali mužstvo ke statečnosti před nepřítelem.

Také Jaroslav po výzvě „Davaj časy!“ – což byla vlastně první ruská slova, která slyšel – přišel o hodinky, které si koupil ze svých úspor krátce před odjezdem na frontu. Pak kozáci začali přepočítávat zajatce a zdálo se, že umí počítat jen do čtyřiceti, protože vždy, když napočítali „sorok“ maníků, začali počítat nanovo. Někteří Rusové mávli nad jejich počty rukou a se slovy „čjorti vás znájut“, pobízeli zajatce k chvatnému pochodu na východ. Podle všeho se muselo jednat o ojedinělý průlom, protože Rusové v těchto dnech spíše ustupovali.

Tato malá válečná epizoda se odehrála 15. června u městečka Monastar, ale na mapě se toto místo marně hledá. Buď je v „poslužném“ vojenském výkaze chybný zápis o zajetí, nebo se jedná jen o údaj informativního charakteru, že k ruskému nečekanému průlomu a následnému vzetí do zajetí došlo u některého z bezejmenných klášterů (neboli monastyrů), kterých bylo v této západní výspě carského Ruska bezpočet.

Pobyt v zajetí

Přesun do zajateckého tábora

Přesun od místa zajetí k železniční trati ve vnitrozemí připomínal zmatený ústup a potvrzoval, že se zřejmě opravdu jednalo o ojedinělý průlom na tomto úseku fronty, kde jinak postupovaly do nitra Ukrajiny rakousko-uherské jednotky. To si byli vědomi i ruští vojáci a kozáci, kteří dnem i nocí popoháněli zajaté Austrijáky. Podle odhadu ušli zajatci každý den čtyřicet až padesát kilometrů. Udržovat v tomto tempu trojstupy bylo prakticky nemožné.

Ke krátkému odpočinku v noci se ulehalo v nejrůznějších hospodářských staveních, stodolách a kůlnách, ale nejčastěji pod širým nebem. Naštěstí byly teplé noci. Ráno dali strážci zajatcům někdy trošku suchého čaje a dvě kostky cukru, ale s upozorněním, aby si čaj raději nevařili, protože studny jsou špinavé a mohou být i otrávené. Ostatně, stejně nebylo v čem cokoliv uvařit, protože jen málokomu zůstala v jeho skromné výbavě jídelní miska neboli ešus. Na noc dostávali kousek chleba někdy vylepšený neslanou a nemastnou kaší z prosa. Kaši zajatcům většinou plácli jen tak do dlaně nebo do čepice.

Zajatci, které takto popoháněli kamsi do vnitrozemí, potkávali naopak ruské vojáky táhnoucí na bojiště. Vzájemně na sebe pokřikovali, ale k nějakým šarvátkám naštěstí nedocházelo, naopak – občas ruští vojáci hodili kus chleba nebo slaniny i hladovým Austrijákům.

Proti nim projelo několik dělostřeleckých baterií – děla táhli koníci, ale z bláta jim musely pomáhat nejen jejich obsluhy, ale ruští strážní často přinutili i zajatce, aby pomohli kanóny vyprostit. Za tuto pomoc hodili ruští kanonýři mezi zajatce hrst papiros a několik kusů chleba. Není proto divu, že se vyhladovělí zajatci na tuto almužnu ve formě naturálií vrhali jako hladoví psi. Vždyť svíravý hlad byl stále krutější, skrovné zásoby komisárku rychle mizely z chlebníků a slíbená ruská mináž stále nepřicházela.

Žízeň se hasila, jak se dalo, pilo se i z kaluží, různých vodních nádrží a potoků. Pozornosti hladových zajatců neušly ani polámané ovocné stromy, na kterých visela nezralá jablka či hrušky. Nebylo proto divu, že řada zajatců dostala průjem a neustále „odskakovali“. To se zase nelíbilo strážcům, kteří tak ztráceli přehled o opozdilcích a bavili se tím, že je s chutí plácali knutami či dokonce plochou šavle po holých zadnicích a pokřikovali neustále: „Davaj!“ „Bystro!“ nebo „Stupaj!“

O hygieně se nedalo mluvit vůbec, protože nejenže se nebylo možné nikde opláchnout, natož pak umýt.

Spalo se v tom, co měli zajatci na sobě, nehledě k tomu, že ve spánku byli často okradeni. Kradly se především boty, protože ty se začaly během dlouhého pochodu v neschůdném terénu na nohou doslova rozpadat. Zajatci se okrádali nejen navzájem, ale často kradli i majetek místních obyvatel, zvláště jídlo. Krádeže strážci neřešili, ale s dopadenými zloději se vypořádávali zajatci sami. Budiž řečeno, že často velmi krutě.

Asi po týdnu se zřejmě bojové linie na čas uklidnily a zajatci si mohli trochu odpočinout v jedné polozbořené vesnici. Nikdo už nebyl schopen si zapamatovat, zda se jmenovala Stěpanovka, Fjodorovka či Nikolajevka, nehledě k tomu, že tabulky s označením názvu obce, jak byli zajatci zvyklí z rodných Čech, vlastně nikde neexistovaly.

Důležité spíš pro ně bylo to, že v děrevnách zůstala i část obyvatel, kteří hlídali svá polorozbořená stavení a byli ochotni nabídnout unaveným a hladovým zajatcům chleba, brambory, slaninu, mléko nebo čaj, a dokonce i nějaké buchty či koláče plněné mákem, ořechy nebo slunečnicovými semínky. Samozřejmě, že ne z dobroty srdce či náhlé dobročinnosti, ale za peníze. Ruské ruble nikdo z nich sice ještě neměl, ale vesničané ochotně brali i peníze rakouské nebo se spokojili s nejrůznějšími cennostmi, které zajatcům zůstaly. Peníze měl jen málokdo, protože podstatná část jejich peněz skončila v kapsách ruských kozáků a vojáků, kteří je zajali.

Naštěstí však přece jen po několika dnech přijelo několik povozů s jídlem. Kromě chleba přivezli i obrovské kotle, ve kterých ruští vojenští kuchaři uvařili hustou polévku ze zelí, brambor a kousků nějakého – snad skopového – blíže neurčeného masa, které říkali „zupa“. Zajatce pak odpočítali po deseti manících, polévku nalili do velkých mís a každý vyfasoval pořádný kus černého chleba. Z této mísy, která připomínala lavór, se pak společně jedlo. Ve výhodě byli ti, kteří neztratili lžíci a k mísám se prodrali jako první. Ostatní, kteří tento základní prostředek neměli, hladově čekali, až se jejich movitější spoluzajatci nasytí a lžíci jim zapůjčí. Otázka byla, kolik toho v míse vůbec zbylo.

Z Jaroslavova vyprávění vyplynulo, že on sám aluminiovou lžíci naštěstí měl – i když z ostatní válečné „výbavy“ mu toho v teleti stejně moc nezůstalo. Často vzpomínal i na nekonečné lány zrajících slunečnic a na to, jak se jejich zrnka hladoví zajatci učili chroupat. Zdaleka se však nemohli vyrovnat Rusům, kteří si do pusy nacpali plnou hrst slunečnicových semínek, zuby je požvýkali a slupky pak vyprskávali na všechny strany.

To už se zajatecké „pochodové“ potůčky slévaly v obrovskou mnohatisícovou řeku směřující dál na východ. V tom neskutečném zmatku se promíchali vojáci původně z nejrůznějších regimentů a o jejich skutečném počtu ztrácelo ruské velení přehled. O pologramotných soldátech, kteří rakouské zajatce hnali jako stádo, ani nemluvě.

Čím dál od fronty – tím víc přibývalo nerozbořených vesnic, kde přežívali i jejich obyvatelé, což byli převážně starci, ženy a děti. Do značné míry se zlepšilo i zásobování.

Většinu rakouských zajatců čekal zajatecký tábor v Dárnici ležící poblíž hlavního města Ukrajiny Kyjeva, kde měli nějaký čas strávit v karanténě a posléze být odesláni na práci dále na východ, kde měli nahradit muže, kteří narukovali do ruské armády.

Usilovný pochod trval dlouhých sedm týdnů. Začátkem srpna se zajatci přiblížili k jakémusi bezejmennému nádraží, kde vyčkávali na příjezd vlaku, který je měl odvézt dál do vnitrozemí – do zajateckého tábora.

Dlouhé vlaky přijížděly zpravidla dvakrát denně. Lokomotivy doplnily vodu do svých kotlů a uhláky se naplnily topivem, což byla silná dřevěná polena namísto černého uhlí, jak tomu bylo v Rakousku. Po přešíbování lokomotiv nahnali zajatce do vagonů.

Vagony byly – dá se říci – každý pes jiná ves. Od osobních vagonů (snad třetí třídy), které byly určeny především šaržím, až po dobytčáky či dokonce plošinové vozy bez střech, na kterých doprava znamenala v mnoha případech zranění či dokonce smrt nedobrovolných pasažérů. Ruské železniční koleje měly jiný – širší – rozchod, a proto i vagony byly rozměrnější a prostornější než u vlaků ve staré vlasti. Všechny vozy však byly k zoufání přeplněny a několikadenní cestu v neuvěřitelných hygienických podmínkách zajatci přežívali jen velmi těžko.

Přetížený vlak se jen pomalu sunul krajinou a při krátkých zastávkách zajatci nesměli vystupovat. Ve vagonech byli sice konve s pitnou vodou, ale ty byly po krátkém čase prázdné, na rozdíl od kbelíků k vykonávání potřeby, které však zdaleka nestačily. Jaroslav vzpomínal i na to, že několik zajatců z jeho vagonu transport nepřežilo. Mrtvé neměli možnost pohřbít a museli je vyložit podél železnice.

Dárnice

Po několika dnech vlak zastavil poblíž Kyjeva. Zajatce upoutaly obrovské báně tamních chrámů, které do daleka svítily svými pozlacenými střechami. Místo pozvánky na exkurzi po kyjevských památkách však byli nahnáni do obrovské ohrady se spoustou dlouhých dřevěných baráků. První baráky stavěli ještě před válkou trestanci, a protože zdaleka nemohly stačit počtu zajatců, další se dostavovaly průběžně.

V táboře opět začíná jakási evidence a registrace zajatců. Vzhledem ke značné pologramotnosti ruských vojáků a absenci znalostí jakékoliv organizace, prováděli většinu „papírování“ samotní zajatci. Někteří zde byli od podzimu 1914 a uměli „v tom už chodit“. Zajatci se tak ocitli ve světě lágrů se zvláštními pravidly a vlastními zákony, které do značné míry vytvářela jakási zajatecká samospráva. Ruskému velení zřejmě do značné míry tento stav vyhovoval. O tom, že toto prostředí bylo živnou půdou pro korupci a nekalé obchody, nebylo pochyb.[1]

V zajateckém komitétu převažovali rakouští a němečtí důstojníci, kteří spolu s písaři, což byli vesměs opět poddůstojníci, rozhodovali o zařazení zajatců na jednotlivé bloky a po karanténě i převedení na práce v zázemí. Do značné míry se respektovala národnost zajatců, podle níž byli většinou i ubytováni, pokud se tak vůbec dalo o primitivních barácích mluvit.

Je třeba připomenout, že část velitelů zajateckého tábora patřila ke germanofilské šlechtě, která slovanským zajatcům příliš nakloněna nebyla. Často docházelo k národnostním třenicím a noční bitky Čechů s Němci a Maďary byly poměrně časté. Šarvátky poněkud ustaly v době Vánoc, kdy se v barácích tu a tam objevily zelené jedličky a smrčky a o Štědrém večeru zazněly v mnoha jazycích i koledy. K žádnému zlepšení sváteční večeře však nedošlo, protože Rusové – jakožto pravoslavní – slaví Vánoce o dva týdny později než ostatní křesťané. Vlastně ani netušili, proč jsou zajatci najednou tak naměkko.

Pokud si zajatci mysleli, že zajatecký tábor je jakási „konečná“, že se vyhnuli bojům na frontě a že budou mít čas na odpočinek a rekonvalescenci po dlouhém strastiplném pochodu, byli velmi brzy vyvedeni z omylu. Přelidněný zajatecký tábor v Dárnici totiž představoval to nejhorší, co mohlo zajatce v Rusku čekat. Hlad a absence základních hygienických podmínek byly živnou půdou pro nakažlivé nemoci, především úplavici, která kosila vysílené zajatce doslova po tisících. Ke zmírnění útrap naštěstí přispěl zásah Červeného kříže, který do tábora poslal spolu se zdravotníky i potřebné léky a dohlédl na zlepšení stravování.

Češi, jak známo, se rádi spolčují a nejinak tomu bylo i v zajateckých podmínkách. V táboře se našli obětavci, kteří začali organizovat zábavu, nacvičovat divadlo a nějakým záhadným způsobem se zde objevily i hudební nástroje. Mnozí se začali učit rusky. Této osvětové činnosti nebo spíš služby se ujali vlastenecky smýšlející čeští důstojníci, učitelé a cvičitelé Sokola. Do značné míry touto kulturní osvětou zmírnili zajatecké strasti, nicméně podzim s plískanicemi a krutou zimu nepřežily další tisíce zajatců.

Podle nějakých mezinárodních úmluv měli zajatci nárok na posílání zpráv rodině jednou za měsíc. Doručování lístků polní pošty měl snad zajišťovat Červený kříž. Jaroslavovi rodiče, přestože lístků odeslal na dvě desítky, dostali prý jen dva.

Práce všeho druhu

Postupně začalo ruské velení posílat zajatce, kteří nebyli totálně vysílení, na práci do uhelných a rudných dolů a na výstavbu železniční trati mezi Murmaňskem, ležícím na poloostrově Kola, a Petrohradem. Pro zajatce, aniž to předem tušili, to ve skutečnosti znamenalo dostat se „z deště pod okap“, protože těžkou práci v primitivních podmínkách a silných mrazech mnozí z nich opět nepřežili.

Jaroslav byl na sklonku první zajatecké zimy vybrán na hornickou práci v uhelném hlubinném dole. Jelikož do ostravských dolů fáral už před válkou, měl s touto prací určité zkušenosti. Tato jeho hornická mise trvala však jen krátce, protože už v červnu byl přidělen spolu s dalšími zajatci k ruským mužikům na žňové práce. Na místa určení byli zajatci dopravováni nejdříve vlakem v dobytčích vagonech a zbytek cesty šli zcela samozřejmě opět pěšky.

V Kirilince – jak se podle Jaroslavova vyprávění snad tato obec jmenovala – byli zajatci rozděleni na práci do jednotlivých chalup, kde přespávali ve stodolách nebo chlévech a stravu dostávali od svých „zaměstnavatelů“. Vzhledem k tomu, že většina hospodářů narukovala do ruské armády, usedlostem šéfovaly jejich manželky a vyprávělo se, že nejeden Austrijec kromě práce na poli a ve stodole stačil uspokojovat i touhy opuštěných hospodyň. Ostatně, nejedné ženě prý zůstala po odchodu zdatného pomocníka z Čech trvalá vzpomínka.

Přestože Jaroslav byl z domova na polní práce zvyklý, s úsměvem vzpomínal na zcela odlišný způsob práce u ruských zemědělců. Veškerá práce se prováděla ručně, o nějakých – byť i primitivních a jednoduchých – strojích zde nebyla ani řeč. Nicméně, s kosou se ohánět uměl dobře a svou stravu, která se s šizeným jídlem v táboře nedala vůbec srovnat, si plně zasloužil. Také svou mnohokrát látanou a vyspravovanou austrijáckou uniformu Jaroslav postupně doplnil a nahradil ruskou rubáškou i odloženými brjukami (kalhotami). Zatímco v jeho rodné podhorské dědině měli tamní chalupníci pouze kravky, zde se naučil zapřahat koně, které si doslova zamiloval.

Zarážející byl ovšem stav a vzhled obytných stavení. Až na výjimky byly domy postaveny z dřevěných trámů s malými okénky, ale zatím co v Čechách i ty nejprostší chalupy měly dřevěné podlahy, v ruské vesnici bylo zcela běžné, že i usedlosti relativně bohatých mužiků měly podlahy v kuchyni a obytných místnostech z udusané hlíny. Střechy domků byly ze slaměných došků a jedinou poněkud výstavnější budovou byl příbytek místního popa, o pravoslavném kostele (cerkvi) nemluvě.

Pokud se týká náboženského cítění, stojí za zmínku, že snad v žádné chalupě nechyběly na stěnách pod dřevěným stropem obrázky svatých malované na dřevěných deskách. Hlavním motivem těchto ikon byl podobně jako u nás Čechách Ježíš Kristus, Panna Maria (Bohorodica) a na jiných zajatci rozeznávali i patrony Čechům velmi blízké – jako byla sv. Ludmila, sv. Jiří nebo sv. Václav (Vjačeslav). Tyto světce místní velice uznávali, aniž tušili, že pocházejí z Čech. Ostatní ruské svaté a světice čeští zajatci neznali. V neděli se v cerkvi (kostele) scházela celá vesnice a vždy bylo odtud slyšet mnohohlasý zpěv věřících.

V rodině, do které byl Jaroslav v Kirilince, či jak se tato ves vlastně jmenovala, přidělen, pracoval a bydlel ještě s jedním zajatcem – rovněž Čechem Jožkou, který pocházel odněkud od Hodonína. Hospodář Ivan byl starý a nemocný a o hospodářství se vlastně starala jeho snacha s malými dětmi, jelikož její manžel narukoval zřejmě hned na začátku války. Zajatci nocovali zpravidla ve stodole na seně nebo na slámě a pochvalovali si, že tu nejsou ani vši či všudypřítomné štěnice, kterých jinak bylo na Rusi – a zvláště v zajateckých lágrech – přehršel.

Učenliví Češi si pozvolna osvojovali ruštinu a zvykli si i na to, že jim Rusové k jejich křestním jménům přidávali jméno po otci (otčestvo) – a tak se z Jaroslava stal Jaroslav Francevič. Ruštinu se učil poměrně snadno a po několika týdnech mohl číst texty psané azbukou. Obstojná znalost ruštiny se mu stala nejednou velmi užitečná i v následujících měsících a letech, která v Rusku prožil. Tehdy netušil, že návrat domů je v nedohlednu.

Ve vsi bylo českých zajatců víc. Dost často se po večerech scházeli a snad ze stesku po domově si společně zpívali naše národní písničky, jak tomu bývalo v tehdejších časech zvykem i na českých a moravských návsích. Netřeba snad podotýkat, že podmanivé melodie se zalíbily i místní omladině, která zase na oplátku zanotovala písničky ruské.

A Bůh suď, zda zůstávalo jen u písniček. Po stoletém odstupu by se mohlo nezasvěcenému pozorovateli zdát, že to byla vlastně idyla za humny válečné vřavy, ale zajatci užívající si dočasné relativní svobody netušili, co bude dál. Do vsi nepravidelně přijíždívala na koních ruská vojenská hlídka, která zkontrolovala početní stavy zajatců.

V září, kdy se začalo s dobýváním brambor, bylo už obilí pod střechou stodol, kde čekalo na podzimní a zimní výmlat. Samozřejmě, opět ruční, protože o žentourech nebo mlátičkách a fukarech zde ještě neměli ani zdání. Zajatci se utěšovali, že v Kirilince zůstanou i přes nastávající zimu, ale kdosi z velení zajateckých lágrů usoudil, že „odpočinuté a vykrmené“ muže pošlou na těžší práci, než byla ta zemědělská u mužiků.

Do vsi přijeli brzo ráno kozáci a zajatci museli narychlo i se svým skrovným zajateckým majetkem opustit dočasné domovy. Ani se nemohli rozloučit se svými hospodáři či hospodyněmi i jejich rodinami, se kterými se během letních měsíců téměř spřátelili. Na Austrijáky z Čech prý ráda vzpomínala i leckterá Nataša, Marusja, Irina či Taťana.

Křížem krážem po širé Rusi

Zajatce čekal opět další nekonečný přesun, během kterého byli nuceni denně urazit o hladu přes třicet kilometrů. Trochu najíst jim dávali pouze ráno a večer. S pokročilým podzimem přicházely i nevlídné plískanice a nebylo kam se před vytrvalým deštěm ukrýt. Jen velmi malou ochranu jim poskytly ošuntělé deky a celty. Vyhladovělí a promrzlí zajatci nevěděli, kam je vedou, ani na jakou práci budou posláni.

Po úmorném pochodu došli na nádraží u městečka, které se jmenovalo Rava Russkaja. Tam byli opět naloženi do vlaku a převezeni do zajateckého tábora u Kyjeva. Děsili se toho, že je opět přesunou do neblaze proslulé Dárnice, kde zahynula před rokem celá řada jejich kamarádů. Byla to však jen jakási přechodná stanice, kde se koncentrovali staří zajatci i ti čerství, kteří padli do zajetí teprve při Brusilovské ofenzivě v létě 1916.

V listopadu se konal další přesun do Moskvy a odtud dále na východ přes Jaroslav, Čeljabinsk a Omsk do Novonikolajevska na Sibiři. Dlouhé, několikatýdenní přesuny mezi tábory vlakem a nezřídka i pěšky křížem krážem napříč Ruskem byly příznačné pro život zajatců, kteří tak byli ponecháváni v neustálé nejistotě, co bude za týden či dokonce už zítra, protože postupně ztráceli pojem nejen o místě, ale i o čase.

V Novonikolajevsku je opět čekal ostnatým drátem obehnaný zajatecký tábor. Poloshnilé dřevěné baráky plné nejrůznějšího hmyzu se v třicetistupňových mrazech vůbec nedaly vytopit. Zajatci měli zřejmě podle původního plánu kácet v lese stromy, ale vlivem nedostatečné a nekvalitní stravy vypukl v táboře tyfus, který opět celá řada zajatců nepřežila. Tyfu podlehl kolem Nového roku i Jaroslavův přítel Jožka. V nevlídném prostředí tak proběhly i druhé Vánoce v ruském zajetí.

Teprve s příchodem jara dlouhou nemocí vysílené zbylé vojáky ze zdecimovaného tábora přidělili na polní práce k ruským mužikům v okolních ruských vesnicích. Jaroslav vzpomínal, že byl spolu s několika desítkami dalších zajatců přidělen do obce Čulín. Jméno této vesnice si zapamatoval, protože nedaleko jeho rodiště byla obec podobného jména – Čunín.

Při přesunu vyslechl rozhovor ruských poddůstojníků o tom, že ve velkých ruských městech propukla jakási revoluce a že se jedná o brzké ukončení války. Nová ruská vláda prý vymění austrijské a německé zajatce za vojáky ruské, kteří byli pro změnu zase v zajateckých táborech v Rakousku a Německu. Byly to však informace tak říkajíc z druhé ruky a obrovská vzdálenost od domova vlastně nedávala ani jiskřičku naděje na návrat do vlasti. Nehledě k tomu, že pracovní rytmus zajatcům nedovolil o návratu příliš přemýšlet. Ani Jaroslav tehdy netušil, že cesta k domovu bude trvat ještě dlouhé čtyři roky.

I když oproti předchozímu roku v Kirilince byly prý pracovní poměry těžší, z mladých nezkušených kluků se během dvou let stali ostřílení mazáci a dokázali leccos překonat. Hodně jim pomáhalo i to, že se už dokázali docela slušně dorozumět jak s vojáky, tak i s místními „pa ruski“. Čeští zajatci měli svým způsobem po celou dobu zajetí vlastně jakési výhody, protože se velmi často jednalo o zručné řemeslníky i hospodáře, navíc zcela gramotné, což se o místních nedalo vždy říct.

Nejasné poměry na frontě, která byla tak neskutečně daleko, i úpadek kázně a disciplíny ruských vojáků umožnily také větší volnost zajatců. Nehledě k tomu, že stejně nebylo prakticky kam uprchnout. Do vesnic, kde zajatci pracovali a přespávali, je nepravidelně jezdili kontrolovat.

V letních měsících se do Čulína vrátilo několik ruských vojáků, kteří podle všeho utekli z fronty, a ačkoliv byli podle vojenských pravidel vlastně zběhy, ani se příliš neskrývali. Měli za sebou dlouhou cestu přes celou východní Evropu a Ural. Netajili se tím, že mají války až po krk a že je na frontu už nikdo nedostane. Přestože jejich rodiny měli dostatek půdy a byli tedy relativně bohatí, hovořili o tom, že zaberou půdu a majetek velkostatkáři, který měl výstavní obytné i hospodářské budovy na samotě za obcí a žil si podle jejich slov jako kníže. Navrátilci dokonce přemlouvali zajatce, aby jim při tomto plánovaném spravedlivém „znárodňování“ a přerozdělování cizího majetku pomohli.

Koncem léta do Čulína zavítal český komisař – důstojník v ruské uniformě s červenobílou stužkou na furážce, který českým zajatcům nabízel možnost vstoupit do českého vojska, o kterém až doposud vlastně žádné informace neměli. S nedůvěrou poslouchali jeho vyprávění o tom, že v Rusku vzniklo české vojsko, které chce osvobodit českou zemi z rakouského poddanství. Vyprávěl i o Tomáši Masarykovi a bitvě u Zborova na Ukrajině, kterou v červenci vítězně svedlo právě toto nové vojsko. Jeho vystoupení bylo podrobeno přísné kritice německy mluvících zajatců a nesetkalo se – po pravdě řečeno – ani s příznivou reakcí českých zajatců. Teprve po jeho odjezdu začali o jeho slovech zajatí Češi přemýšlet a diskutovat.

Omsk

Na podzim dochází k dalším masivním přesunům. Velká část zajatců ze Sibiře byla soustředěna do města Omsk, které patřilo mezi největší a neprůmyslovější sibiřská města. Díky tomu zde pracovalo a žilo i velké množství dělníků, kteří – jako potřební pro válečný průmysl – nemuseli narukovat a namnoze byli aktéry mnoha společenských i revolučních změn v této oblasti.

Zajatecký tábor v Omsku existoval už od roku 1915 a fungoval jako obrovský rezervoár levných pracovních sil nejen pro továrny, ale i pro práci v lesích, na polích a v dolech – podle toho, jak o to byla správa tábora požádána. V táboře byla celá řada baráků, které zajatci v průběhu předchozích roků sami postavili, a byl rozdělen na část důstojnickou a baráky pro mužstvo. Jelikož v táboře neustávaly národnostní třenice, byli Češi ubytováni v samostatném baráku, kterému říkali Eldorádo. Podle čeho si barák Češi takto pojmenovali, nikdo už nedokázal vysvětlit.

Zajatci, kteří čekali na pracovní zařazení, využili relativního dostatku volného času a založili jakousi samosprávu podobné té v Dárnici, která prosazovala pro zajatce určitá práva a vymoženosti. Hnacím motorem v této činnosti byli opět Češi, resp. jejich inteligence, kterých v Omském táboře bylo soustředěno několik tisíc. Ruské velení se z počátku těmto snahám bránilo, ale později je samo začalo podporovat, protože mu usnadnily nejen práci, ale do značné míry na samosprávu – podobně jako tomu bylo v Dárnici – mohlo přesunout i část odpovědnosti.

Samosprávě se tak mimo jiné podařilo vyjednat umísťování zajatců do továren a na statky za přijatelnějších podmínek. Díky tomu zajatci získali mnohé výhody, které spočívaly například v tom, že nemuseli trávit veškerý čas v mnohatisícových sběrných táborech, ale mohli se rozptýlit do okolí a měli postaráno i o lepší jídlo. Učitelé a sokolští cvičitelé začali organizovat také spolkovou, kulturní, osvětovou a tělocvičnou činnost, aby zajatcům zpříjemnili dlouhé čekání na práci či další přesun neznámo kam. Kde se vzaly, tu se vzaly i hudební nástroje a v táboře vznikla docela obstojná česká kapela.

Nevýhodou bylo, že se informace, hlavně k těm vzdálenějším, dostávaly pomalu nebo vůbec. O Říjnové revoluci a událostech v Petrohradě se zajatci dovídali poměrně opožděně z ruských novin. Z potrhaných stránek se dočetli i o vůdcích revoluce Leninovi a Trockém.

S příchodem krutých mrazů byl Jaroslav spolu s dalšími desítkami zajatců – většinou Čechů – poslán do tajgy na kácení stromů. Kromě pil a seker byli vybaveni válenkami, ušankami, kožešinovými palčáky a teplými kožichy, snad dokonce z vlčí kůže. A právě kožichy se staly příčinou jedné nepříjemné epizody v Jaroslavově zajatecké historii.

Na místo určení jeli „dřevorubci“ nejdříve vlakem, později na saních a do cíle pěšky. U zasněžené boudy je čekal muž, který stručně vysvětlil, co a kde mají kácet. Pak odjel na saních někam i s ruskými strážci, kteří sem zajatce dovedli. Na hlídání zajatců zůstal jediný voják, kterého by zajatci ve své početní převaze snadno přemohli a utekli. Ale kam by utíkali?

Dřevorubci byli ubytováni v jakési zemljance, kde sice mohli v noci topit, protože dřeva měli dostatek, ale potíže brzy nastaly se zásobováním potravinami. Hluboký sníh tuto pracovní skupinu zcela odřízl od vzdálené výspy „civilizace“ a nebýt strážce, se kterým se zajatci docela spřátelili a který občas zastřelil srnce či jinou zvěř, byli by snad umřeli hlady. Když byl v dobrém rozmaru, půjčil zajatcům i svou pušku. V mrazu a sněhu tak „oslavili“ i další, Jaroslav už třetí, Vánoce v zajetí.

To, co nezvládlo ruské velení v Omsku, se podařilo trojici ruských mužiků, kteří se podle všeho zabývali i lovem kožešinových zvířat a kteří ze vzdálené samoty přijeli na saních do této lidmi i Bohem opuštěné zemljanky. Jejich malí koníci si prorazili sněhem cestu a na saních kromě čerstvě stažených kožešin měli i chleba, mouku, slunečnice, zmrzlé ryby a vodku. Toto své bohatství hladovým zajatcům nabízeli, ale také jako zkušení kramáři začali vyjednávat o ceně. Peníze zajatci neměli a k tomu, aby nečekané příchozí okradli, se nesnížili. Tak tedy výměnný obchod! Potíž byla v tom, že zajatci prakticky nic cenného neměli a lovcům kožešin se zalíbily kožichy zajatců. Nakonec se dohodli.

Dnes je už lhostejné, v jakém kurzu výměna proběhla, ale faktem je, že o svůj kožich přišel i Jaroslav. Náhradou dostali nějaké potraviny a kožichy si později při práci zřejmě vzájemně půjčovali. Nevadilo to nejspíš ani jejich strážci, potíže však nastaly v okamžiku, kdy se zajatci měli z rubání dřeva vrátit do tábora.

Přes neskutečný nepořádek, který jinak v evidenci a veškerém papírování vládl, kožichy chyběly (možná měl na ně zálusk někdo jiný) a Jaroslav spolu s dalšími, kteří své kožichy vyměnili za jídlo, šli do basy. Vězení neboli ťurma v zajateckém táboře vypadá spíš jako paradox, ale znamenalo to černou díru s omezenými dávkami jídla i vody.

Jenže to už bylo jaro a nová bolševická vláda uzavírá s centrálními mocnostmi – Německem a Rakousko-Uherskem – tzv. Brestlitevský mír, který umožnil rakouskému a německému vojenskému velení vrhnout své armády proti spojencům na západní frontě.

K nepředstavitelnému zmatku došlo i v celém Rusku, kde v té době byla v rozkladu nejen carská armáda, ale byly zde na mnoha místech statisíce rakouských, maďarských, českých i německých zajatců. Ruská nádraží byla přeplněna nejen vlaky, ve kterých prchali ruští vojáci z fronty, ale i vlaky směřující na západ plné německých a maďarských zajatců, kteří se chystali znovu narukovat proti Francii a Velké Británii. Mnozí Němci a Maďaři ale též hromadně vstupovali do nově utvářených Rudých gard, jakéhosi nového bolševického vojska, které mělo jediný cíl: nastolit v Rusku – a později v celé Evropě – bolševické pořádky.

Aniž by pisatel těchto řádků chtěl suplovat odbornou historickou literaturu, musí se alespoň několika větami zmínit o složité situaci, ve které se na přelomu roků 1917/18 ocitlo československé vojsko, které v té době bojovalo jako součást ruské armády na východní frontě. Po vyhlášení příměří jim hrozilo nebezpečí, že by je bolševici mohli vydat svým novým spojencům – Němcům a Rakušanům –, což by pro ně znamenalo popravy za vlastizradu. Jelikož Rusko už s Německem a Rakouskem nebojovalo, rozhodlo se československé velení přesunout vojsko na západní frontu do Francie. To ovšem přes bývalou frontu na Ukrajině a východním Rusku pochopitelně nebylo možné, a proto se po ruských železničních kolejích rozjely desítky dalších vlaků, tentokrát obsazených československými legionáři, kteří chtěli pokračovat v bojích za osvobození vlasti. Přesun měl být uskutečněn formou tzv. „ozbrojené neutrality“ přes Sibiř a Vladivostok, s následnou přepravou přes oceán buď okolo Asie, nebo kolem světa přes Ameriku. Překážky se daly očekávat, ale díky bolševické proradnosti nabyly v květnu 1918 tak obrovských a nečekaných rozměrů, že poznamenaly na další dlouhé dva roky osudy více než padesáti tisíc českých a slovenských dobrovolníků.

Chaos nastal i v omském zajateckém táboře. Spousta zajatců se rozprchla, protože ruské velení a ostraha prakticky přestaly fungovat. Mnozí se však samovolně opět vraceli, aby měli kde přespat a dostali něco k snědku. Jen díky zajatecké samosprávě se podařilo jakž takž udržovat pořádek a zajistit sporadické zásobování.

Ve městě se téměř denně na náměstích shromažďovali lidé, kde na improvizovaných tribunách stávali řečníci nejrůznějších politických směrů. Jedni slibovali ráj na zemi, až bolševici zatočí s pány, kdežto jiní zase naopak bolševiky proklínali. Lidé kolem tleskali a radostně volali „Právilno!“ vlastně čemukoliv.

Do zajateckého tábora stále častěji docházeli agitátoři z Rudé gardy, kteří slibovali jak okamžité propuštění ze zajetí, tak i vysoký žold a podíl na kořisti při zabírání majetku ruské šlechty a buržoazie. Do gard se hlásilo poměrně dost ochotně hodně Němců a Maďarů, Češi spíše jen výjimečně.

Současně však v Omsku fungovalo i náborové středisko československého vojska, které do tábora vysílalo náborové emisary a důstojníky, aby české a slovenské zajatce informovali o důvodech, proč čsl. armáda vznikla, a o podmínkách vstupu. Na rozdíl od bolševických slibů však čeští agitátoři nemohli zajatcům zaručit ani brzký návrat domů a netajili se tím, že domů je ještě čeká daleká a dlouhá cesta. Je proto pravda, že se zajatci do řad našeho vojska hlásili poměrně opatrně. Nové dobrovolníky často provázely nadávky a výhrůžky Němců, kteří je označovali za zrádce a ukazovali jim šibeniční oprátky. A nejednou je i fyzicky napadli.

S bolševickými komitéty udržovalo české středisko jakousi nepsanou neutralitu. Vše se však změnilo po protibolševickém vystoupení československých legií v květnu 1918.

V červnu byla Čechoslováky obsazena všechna ruská města na celé transsibiřské magistrále, a tím i zajištěna bezproblémová cesta našich vojsk do Vladivostoku a odtud přesun do Francie. Rovněž Omsk byl 7. června 1918 dobyt dvěma legionářskými pluky a dostal se tak plně pod československou kontrolu.

I když se v ulicích ještě střílelo, nic už nebránilo tomu, aby se Jaroslav spolu s několika desítkami dalších přihlásili jako dobrovolníci do československého vojska.

Bouřlivý rok 1918

Začátek anabáze

Aby bylo možné se alespoň trochu orientovat v situaci, ve které se československé vojsko v polovině roku 1918 nacházelo, považuji za nutné uvést několik faktických doplňujících poznámek.

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, čs. armádní sbor se měl na frontu ve Francii přesunout přes Sibiř a Vladivostok s následnou plavbou přes Ameriku nebo okolo Asie. Zatímco Čechoslováci (podle některých pramenů se jednalo o 63 ešelonů po 40 vagonech, ale tento údaj není pravděpodobně zcela úplný) mířili na východ, vraceli se na západ zajatci německé a rakousko-uherské armády. Na ruských železnicích se tak míjeli Češi s Němci a Maďary a docházelo zde k celé řadě krvavých konfliktů, do kterých se zapojovali i bolševici, kteří současně požadovali, aby Čechoslováci odevzdávali zbraně, což znamenalo projíždět válkou zmítaným územím bez možnosti obrany. Československé ešelony tak byly sověty zadržovány dlouhé týdny v železničních stanicích, kde bolševici agitovali a přeběhlíkům do internacionálních Rudých gard nabízeli vysoký žold.

Čechoslováci byli bolševiky napadáni – a to nejen slovně. K největším střetům došlo v Čeljabinsku a Marijanovce, ale i v Krasnojarsku, Irkutsku a Omsku. Stalo se i to, že na neozbrojené legionáře zahájili bolševici zákeřnou palbu z kulometů. Čechoslováci se bránili klacky a kameny a za cenu mnoha lidských životů se jim podařilo nad bolševiky zvítězit.

Vše vyvrcholilo telegramem Lenina a vrchního bolševického komisaře Lva Trockého, který zachytili českoslovenští spojaři. Všechny sověty podél železniční trati dostaly nařízeno Čechoslováky odzbrojit a „každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železné trati, budiž na místě zastřelen. Každý ešelon, ve kterém se ukáže třebas jen jeden ozbrojený Čechoslovák, budiž vyhozen z vozů a zavřen do tábora zajatců!“– to byl zřejmě poslední impuls k protibolševickému vystoupení v mnoha ruských městech podél magistrály. Špatně ozbrojení Čechoslováci se nejen znovu zmocnili svých zbraní, ale řadu těchto měst prakticky obsadili a dostali pod kontrolu.

Nejinak tomu bylo i v Omsku, který obsadilo československé vojsko 7. června. Během následujících týdnů se dostala pod kontrolu legií podstatná část sibiřské magistrály, což mělo umožnit bezproblémový průjezd vlaků, které evakuovaly československé vojáky do Vladivostoku. O tom, že to až tak bezproblémové nebylo, hovoří události horkého léta roku 1918.

Vstup do československého vojska – novobranci

Po dobytí Omsku dvěma československými pluky už nic nebránilo českým a slovenským zajatcům, aby se jako dobrovolníci přihlásili do našeho vojska. Tato událost z prvních červnových dnů roku 1918 je zachycena neznámým válečným fotografem na snímku s názvem „Demonstrativní pochod 2. a 6. pluku Omskem spolu s novobranci z místního zajateckého tábora“.

Sled následujících událostí probíhal v neskutečném tempu. Jaroslav spolu s několika stovkami dobrovolníků byli odvedeni do prázdných kasáren, kde vyfasovali ruské vojenské uniformy a byli rozděleni do čet k výcviku. Výcvik prováděli čeští poddůstojníci doslova za pochodu a vzhledem k tomu, že se československé jednotky už dva týdny nacházely ve válečném stavu, byl velmi intenzivní – dokonce daleko intenzivnější než ten, který prodělali jako rakousko-uherští nováčci před odchodem na frontu před třemi lety. Daleko víc než pořadovému cvičení a kopání zákopů se nováčci učili taktice pouličního boje, dobývání strategických bodů ve městě a házení bomb (ručních granátů) na cíl. Velkým překvapením pro nováčky bylo to, že se legionáři mezi sebou oslovovali „bratře“, jako tomu bylo v Sokole, a všichni si tykali – a to i s důstojníky.

Mezitím co novobranci, jak byli nazýváni, intenzivně cvičili na dvoře kasáren i za městem na polním cvičišti, formovaly se a doplňovaly početní stavy jednotek, do kterých měli být nováčci zařazeni. To se neustále měnilo a k definitivnímu zařazení docházelo vlastně až těsně před odchodem na frontu.

Týden po vstupu do čs. vojska byl Jaroslav 16. června 1918 zapsán do seznamu 2. roty 11. střeleckého pluku, ale ještě než se stačil zabydlet na svém kavalci, byl už 20. června zařazen jako úderník do 3. roty 1. úderného praporu. Úderný prapor byl určen především k prolamování nepřátelské obrany a k bleskovým útokům. Úderníci proto už v té době byli považováni za elitu naší armády a byli do jeho řad zařazováni pouze nejschopnější vojáci.

To, že se stal úderníkem hned v prvopočátku i Jaroslav, mohla být otázka buď výběru, ale možná i náhody. Kdož to dnes ví?! Skutečností ovšem je, že 3. úderná rota sloužila v mnoha případech k ochraně štábu celého československého armádního sboru a velmi často, zvláště v průběhu bojů s bolševiky v roce 1918, působila i v bojovém nasazení samostatně – odloučena od hlavního kádru ostatních rot praporu. Třetí údernou rotu proslavil svým způsobem ve své trilogii i legionářský spisovatel Josef Kopta, který se s jejími příslušníky několikrát sešel později v Jekatěrinburgu.

Nováčky velmi mrzelo, že jim někteří dobrovolníci, kteří už v řadách našeho vojska prodělali řadu bojů – ať už na protirakouské či protiněmecké frontě nebo se zúčastnili prvních bojů s bolševiky –, říkali hanlivě „upocení“ – to jako, že tak horlivě spěchali do našeho vojska, až se zapotili. Vojenský humor byl někdy krutý a teprve následné boje, ve kterých se i tito nováčci plně osvědčili, smazaly počáteční nedorozumění.

Nicméně, byl červen 1918 a v armádě se stále ještě všeobecně věřilo tomu, že československé vojsko odjede na bojiště do Francie, kde bude pokračovat v boji za osvobození vlasti. Této cestě však stáli v cestě bolševici, a proto bylo – a vojáci o tom byli skálopevně přesvědčeni – nutno si tuto cestu na východ tvrdě proklestit.

Výstroj a výzbroj

V kasárnách nováčci rovněž vyfasovali ruské uniformy, které v té době patřily k základní výstroji našeho vojska. Byly to kalhoty s blůzou zvanou gymnasťorka (jindy nazývanou jako rubáška), furážka (čepice) s červenobílou lentočkou (stužkou), brjuky (kalhoty) s opaskem, sapogy (holínky) a šiněl (plášť, který se nosil přes rameno zabalený do stanového dílce – tzv. palatky). K výstroji patřila i velmi důležitá kotělka (obdoba polní misky neboli ešusu), půlka stanové tyčky se dvěma kolíky a věrovkou (provázkem) na případnou stavbu stanu, polní láhev, sumky na munici, polní lopatka nebo sekera a věcměšek s popruhem (batoh, který svým vzhledem spíš připomínal jakýsi pytel). K výstroji patřily i onuce, které se používaly do bot místo ponožek. Dělaly se zpravidla z plátna, v zimě z nějaké teplejší látky, ale jejich údržba (aby zůstaly čisté a hlavně příliš nepáchly) bývala často nad lidské síly.

Pušek bylo v prvních týdnech málo, cvičilo se spíše s tyčemi a ty skutečné se používaly jen při ostrém nácviku střelby. Vintovky (ruské pušky Mosin, často nazývané také jako trechlinějky) s dlouhým špičatým bodákem (štyk) dostali nováčci se zásobou střeliva vlastně až při definitivním zařazení k bojovým jednotkám. Přilby (francouzského typu) dostávali vojáci velmi často až v průběhu bojů.

Až na označení červenobílou lentočkou (stužkou) na čepici se legionářské uniformy nijak zvlášť nelišily od oblečení, které nosili nejen bývalí carští vojáci, ale i příslušníci Rudých a Bílých gard. Nejednou se tak na železničních stanicích promíchali vojáci nejrůznějších směrů. Ke cti našich vojáků však lze poznamenat, že si zakládali na upravenosti a čistotě uniforem, zvláště na to dbali i jejich velitelé – na rozdíl například od členů Rudých gard, kteří často svou příslušnost k proletariátu zdůrazňovali a demonstrovali okázalou nedbalostí. Nebyli by to však Češi, aby si pro takto zanedbané vojáky nevymysleli nepříliš lichotivé pojmenování – bagáni.

Těplušky a ešelony

Zároveň byli vojáci odvedeni na nádraží, kde stálo několik dlouhých vojenských vlaků – ešelonů. Ešelon byla vlastně jakási pojízdná kasárna, ve kterých jednotlivé vagony sloužily nejen jako ubikace mužstva a důstojníků, ale i jako sklady všemožných zásob, ošetřovna nebo kuchyň. Ve vagonech ešelonu se přepravovaly i těžké zbraně a dokonce i koně. Vojáci se v první řadě pochopitelně zajímali o to, kde budou v následujících týdnech při své cestě přes rozvrácené Rusko do Vladivostoku bydlet. Ešelony s těpluškami často hrály důležitou roli při přesunech za nepřítelem i přímo v bojích a nezřídka byly přirovnávány k husitské vozové hradbě.

Ve vojenském vlaku, který stál na nádraží, byli ubytováni v krytých nákladních železničních vagonech se širokými posuvnými dveřmi, které byly původně určené na přepravu dobytka. Naši vojáci však v nich přebývali už od března po bitvě u Bachmače. Bachmač byl i důležitým železničním uzlem a většina těchto vozů byla v této válečné době získána nejrůznějším způsobem – často i konfiskací neboli prostým zabavením a obsazením.

Během následujících tří měsíců si zaneřáděné a nevlídné vagony naši vojáci zútulnili a zabydleli. Vlevo a vpravo od vstupních zasunovacích dveří umístili do dvou nebo i do tří pater palandy (neboli „nary“) na spaní, stlučené ze silných prken. Jelikož první týdny po nakvartýrování do těplušek panovala ještě poměrně krutá zima, stala se jejich nezbytnou součástí také kamínka – což byly zpravidla plechové nebo litinové „bubínky“ – velmi často zrekvírovaná v železničních či továrních budovách. Pravděpodobně právě díky těmto kamínkům se začalo obytným vagonům říkat „těplušky“. Na plotýnce bubínku se dala ohřát konzerva nebo uvařit čaj, ale téměř na všech ruských nádražích byla cestujícím k dispozici horká voda – tzv. kipjatok. Topilo se všemožným dřevem, které se nacházelo na nádraží i podél trati. Topit se muselo vlastně nepřetržitě, protože jinak se těpluška změnila v pojízdnou ledničku. Však také pod vagonem byla zavěšená důkladná bedna se dřevem, které se při každé příležitosti neustále doplňovalo.

Přestože podle nějaké normy byly vozy určené zpravidla pro šestnáct mužů, bývalo jich v jednotlivých vagonech – alespoň ze začátku – ubytováno zpravidla dvacet, ale v případě nouze a potřeby se jich muselo někdy směstnat i třicet. Záleželo pak především na nich a jejich šikovnosti a nápaditosti, jak svoje „cimry“ vylepšit a vyzdobit.

Kromě pryčen a kamínek si zpravidla nejdříve vyrobili stůl a několik lavic nebo stoliček. Určitou výhodou byl i širší rozchod kolejí ruských železnic, díky čemuž byla i větší podlahová plocha těplušek, a tím i „obytný“ prostor. Na pryčnách byly matrace nebo slamníky, případně složené pokrývky. Nad pryčnou na stěně vozu byly pak malé poličky na různé osobní maličkosti, jako byl čajník, jídelní miska nebo lžíce. Místo polštářů zpravidla posloužil chlebník nebo tlumok a místo přikrývky – hlavně ze začátku – musel postačit jen vojenský plášť. Pušky byly pověšeny na zasouvacích dveřích těplušky nebo na policích u stropu. Pod spodní palandou se uložily bedny se střelivem, granáty, kulomety a kufříky se skromnou výbavou dobrovolců. Petrolejová lampa zavěšená u stropu vozu nad jeho středem skromně těplušku osvětlovala, ale zpravidla nestačila ani na pořádné čtení.

Aby byly těplušky a jejich dočasní obyvatelé ochráněny před zimou, přitloukali vojáci na jejich stěny další prkna. Ta poměrně známá vyobrazení těplušek ozdobených různými vlasteneckými obrázky, pocházejí ale vesměs až z následujícího roku, kdy legionáři dostali za úkol hlídat magistrálu a jejich vlaky zůstávaly v jednotlivých stanicích stát delší dobu. Tehdy se mohli jejich obyvatelé více věnovat i dalšímu vylepšování a zušlechťování svého obydlí na kolečkách.

Určité problémy ovšem byly s osobní – takříkajíc nejintimnější – hygienou, protože možností a míst, kde by se mohlo několik stovek chlapů umýt, bylo minimum. Daleko největší problém byl se záchody. Nádražní záchody zdaleka nemohly stačit, a proto se narychlo musely vykopat latríny nebo se jen tak „odskakovalo“ do přírody. Osobní vozy určené pro důstojníky toto zařízení sice měly, ale mužstvo v těpluškách se jen nerado smiřovalo se zapáchajícím kbelíkem. Odvážlivci proto nezřídka vykonávali potřebu pootevřenými dveřmi i z jedoucího vlaku.

Konec června – první boje na magistrále

Velitelem 3. úderné roty, do které byl Jaroslav v Omsku zařazen, byl podkapitán Miloš Žák. Toto hodnostní označení zřejmě pocházelo z ruské vojenské terminologie „štabskapitán“. Sedmadvacetiletý Žák – předválečný právník – byl sice menší postavy, ale vynikal nesmírnou energií a odvahou. Vojáci jeho roty mu bezmezně důvěřovali a cenili si zvláště toho, že v následných bojích a šarvátkách šel ostatním příkladem.[2]

Třicet novobranců, kteří byli koncem června přidělení ke třetí úderné rotě, se muselo nejprve přesunout do Zlatústu, kde právě tato rota dobyla Kuzinský závod a bolševici utekli. V té době už československé legie postupně obsazovaly uzlové stanice na magistrále, aby si zajistily volný průchod svých ešelonů do Vladivostoku.

Těplušku, do které se Jaroslav nastěhoval, obývalo dvacet maníků. Moc místa tam nebylo, ale když se všichni uložili na pryčny, ani si příliš navzájem nepřekáželi. Většinou se skamarádili už v kasárnách, a tak v těplušce dál napjatě poslouchali vyprávění o sice krátké, ale o to víc napínavé historii posledních týdnů, zvláště o bojích v Petropavlovsku, který posledního května dobyly dvě roty Čechoslováků.

Tamní Rudá garda, ve které hráli prim Maďaři a Němci, si byla až příliš jistá svou přesilou a po předchozích výhrůžkách se rozhodli naše vojáky odzbrojit a internovat. Rozebrali koleje směrem na Omsk i na Čeljabinsk, aby Čechoslovákům znemožnili ústup a aby jim nemohly osádky vlaků z jiných stanic přijet na pomoc. Jenže se přepočítali, protože železničáři, kteří v Rusku patřili k inteligentnější části národa a bolševiky neměli příliš v lásce, jejich plány československému velení prozradili.

V noci proto Čechoslováci obsadili nádraží a úderná rota dobyla továrnu, ve které byli bolševici soustředěni. Na pomoc přispěchali i kozáci, kteří obsadili místní sovět. Nedostatečně ozbrojení legionáři tak obsadili významné body ve městě a znovu získali nejen své zbraně, ale zmocnili se i velkých zásob zbraní a munice. Tento bojový úspěch byl ovšem draze zaplacen krví. Tři muži padli a další byli zraněni. Ztráty nepřátel však byly daleko vyšší. Řada bolševiků byla zabita kozáckými šavlemi, protože – jak se zdálo a později i prokázalo – kozáci měli s bolševiky nevyřízené účty.

Zkušenosti z dobytí Petropavlovska i dalších míst střetů s bolševiky v červnu 1918 jasně prokázaly, že aby byly úspěšné relativně malé útvary, velmi často jen o síle několika set mužů, musí proti mnohonásobné přesile zvolit úplně jinou taktiku a jiný způsob boje, než jakému se vojáci dříve učili a cvičili. Jednalo se vlastně o pouliční boj a dobývání jednotlivých domů. Tato taktika spočívala především v rychlém útoku malých skupinek i jednotlivců na nepřátelská kulometná hnízda a opevnění, které s nasazením vlastního života vojáci likvidovali granáty. Neméně důležitou roli pak hrál i moment překvapení.

První boje pod dělostřeleckou palbou

Po krátkém oddychu dostala třetí rota rozkaz přesunout se na ufimskou frontu, aby dosáhla co nejrychlejšího spojení se samarskou skupinou, která pod velením poručíka Čečka sváděla u Ufy tvrdé boje s bolševiky. Údernický vlak se proto vydal po hlavní trati přes Berďauš až ke stanici Ust-Katav.

Jako první jel pancéřový vlak, kterému velel podkapitán Žák. Velení roty po dobu přepravy převzal poručík Dvořák. Na trati byl i ešelon prvního praporu třetího pluku s podplukovníkem Vojcechovským. Vlaky byly před stanicí zastaveny nepřátelskou palbou z přilehlých svahů, a úderníci proto vyskákali z vozů a podél trati postupovali plížením a přískoky ke stanici. Ve vlaku zůstali jen ranění.

Vojáci praporu 3. pluku se mezitím rozvinuli v rojnici. Úderníci se zatím dostali k našemu obrněnému vlaku, který byl ostřelován bolševickým dělostřelectvem z broněviku, stojícího na nádraží. Jedna četa se však musela vrátit, protože po opuštění vlaku byl jejich ešelon přepaden českými a německými komunisty. Ranění, kteří zůstali ve vlaku, pod velením zraněného poručíka Halbicha útok odrazili a spolu s vojáky, kteří přispěchali zpět, zahnali bolševiky na útěk. Zatímco třetí rota dostala rozkaz obejít stanici a granáty zneškodnit bolševický broněvik, který stál ve stanici, ostatní mužstvo postupovalo podél trati. Když se legionáři přiblížili k nádraží, bolševický obrněný vlak se dal na ústup a ze stanice urychleně ujel. V boji bylo ze třetí roty zraněno 7 bratří, jeden z nich později zemřel na následky zranění. Byl to vlastně první přímý střet s bolševiky, kterého se zúčastnil i Jaroslav.

Po jednodenním odpočinku se bojové uskupení Čechoslováků vydalo na další cestu za nepřítelem. Je třeba mít na paměti, že v této etapě se většina bojů odehrávala buď přímo na železniční trati, nebo v její bezprostřední blízkosti. Proto také bolševici využili skutečnosti, že trať, po které se československé ešelony pohybovaly, stoupala do vrchu, a poslali proti našim vlakům tři nákladní vagony plně naložené kameny, železnou rudou a traverzami. Naštěstí však byl před obrněným vlakem připojen prázdný plošinový vůz, o který se nepřátelské vagony roztříštily. Trosky vagonů byly za pomocí obyvatel nedaleké osady a železničářů rychle odstraněny z kolejí a vlaky i legionáři, kteří se rozvinuli do rojnice, postupovali ke stanici. Obléhání stanice trvalo s krátkou přestávkou celou noc až do časných ranních hodin, kdy bolševici zjistili, že se od Ufy přibližují ešelony poručíka Čečka. Rozutekli se na všechny strany a ve stanici zanechali nejen opuštěný obrněný vlak, ale i vagony se zásobami potravin, šatstva, zbraní a střeliva.

Také následující dny byly rušné. Ešelon úderné roty dojel do stanice Urkunda, do které ustoupilo několik československých vlaků před mnohonásobnou bolševickou přesilou. Jak zjistili českoslovenští rozvědčíci, byla železniční stanice obklíčena nepřátelskou pěchotou a dělostřelectvem. Odvážnou průzkumnou akcí se podařilo identifikovat místa, kde byla umístěna kulometná hnízda i palebná postavení děl. Kolem stanice bylo soustředěno více než čtyři tisíce bolševických bojovníků, kteří byli dobře ukryti v neprostupném terénu a chystali se udeřit na stanici.

Následujícího dne – 10. července – dochází proto k protiútoku, aby byl zajištěn hladký průjezd na trati. Boj si opět vyžádal několik raněných a jeden z úderníků padl. Po uvolnění trati odjíždějí úderníci do stanice Berďauš, odkud mají nastoupit k osvobození nedalekého Njazepetrovska. S velkou úlevou přivítali vlak s vagonem přileb (kasky), protože až doposud bojovali s nechráněnými hlavami – buď prostovlasí, nebo s čepicemi.

Železniční nádraží Njazepetrovsk bylo přeplněno bolševickými vlaky a velké množství gardistů bylo i v přilehlém městečku. Boj o tuto stanici se rozehrál za úsvitu 14. července opět pod velením podkapitána Žáka. Úderníci dostali za úkol rozebrat trať, znemožnit tak příjezd dalších bolševických posil a obchvatem se dostat k nádraží.

Frontálně proti nepříteli postupovala část prvního praporu 3. pluku a na pomoc Čechoslovákům přispěchali i kozáci, kteří postupovali za 3. údernou rotou. Proti nim vyslali bolševici obrněný vlak, který zasypal naše přibližující se vojáky palbou z děl i kulometů. Přestože naši vojáci neměli dělostřeleckou podporu, donutili palbou ručních zbraní obrněnec k ústupu do stanice. Mezitím se ke stanici dostali naši i z druhé strany a zasypali bolševické vlaky – včetně vlaku obrněného – granáty. Aby vlaky na nádraží Čechoslovákům nepadly do rukou, polili bolševici před svým útěkem vagony petrolejem a vlaky zapálili. Jelikož v některých vozech byly zásoby munice, došlo při požáru k celé sérii výbuchů.

Zatímco 3. rota vyháněla z městečka zbytky prchajících bolševiků, ostatní legionáři se pokoušeli za účinné pomoci železničářů hasit hořící vlaky. Smutnou bilancí požáru bylo však to, že v některých vagonech měli bolševici uzamčené zajatce, kteří uhořeli dříve, než se jim dostalo pomoci. Ve vagonech uhořel i přepravovaný dobytek. Při osvobozování stanice a města padli tři úderníci a šest dalších utrpělo zranění.

Je zajímavé a vůbec příznačné pro tuto etapu bojů, že Čechoslováci zajaté bolševiky po skončení boje propouštěli, protože pokud byla celá naše armáda v těchto dnech a týdnech doslova „na kolečkách“ a neustále v pohybu a zajatecké tábory neexistovaly, braní zajatců do vlastních ešelonů by se bylo rovnalo sebevraždě. Samozřejmě, že zajaté bolševiky odzbrojili, ale po slibu, že upustí od další nepřátelské činnosti, je propouštěli. Zač takový slib stál, si asi dovede každý představit. Už v příštích týdnech bolševici ani zdaleka neocenili toto gentlemanské gesto legionářů – svědčili o tom desítky zastřelených či krutě umučených zajatých Čechoslováků.

Třetí rota byla momentálně bez svého ešelonu, který se přes množství překážek do stanice nemohl dostat, a úderníci museli provizorně přenocovat v ukořistěných vagonech vyproštěných z ohně. Celý následující den trvaly odklizovací práce na nádraží. Večer pak na místním hřbitově pochovali za velké účasti místních obyvatel legionáři své padlé.

Ani další dny nepřinesly odpočinek. Stanici za stanicí bylo třeba dobývat, opravovat poničenou trať i poškozené mosty. Velitelé bolševiků byli na tomto úseku převážně Němci, kteří své gardisty nutili k tvrdému odporu, a střety byly stále těžší a krvavější.

Jaroslavův osobní spis se tak rozrostl o další místa bojů – Kourovka, Arastanov, Kuzino. Během pouhého měsíce, který uplynul od jeho vstupu do československého vojska, prožil dva týdny v dennodenních šarvátkách s bolševiky. Stal se – stejně jako dalších třicet „novobranců“, kteří v polovině června doplnili početní stav roty – právoplatným úderníkem.

Chrompik

V dalším postupu do hlavního opěrného bodu bolševiků – Jekatěrinburgu, kde byla mj. držena v zajetí i carská rodina – stála stanice Chrompik, do které bolševici ustoupili po porážce u Kourovky přes řeku Šušovou, když předtím poškodili železniční mosty. Je třeba ovšem po pravdě poznamenat, že rozebírání kolejí, aby byl znemožněn pohyb vlaků, se dělalo vzájemně – byla to taktika vnucená touto zvláštní formou boje na kolejích. Ačkoliv Jaroslav na jednotlivé boje jen nerad vzpomínal, střetnutí s bolševiky u Chrompiku se mu zřejmě vtisklo do paměti natolik, že o něm hovořil několikrát.

Stanici Chrompik dobyli legionáři 2. pluku spolu s úderníky a ruskými kozáky v ranních hodinách 23. července. Bolševici chvatně ujížděli ze stanice v několika vlacích. Ujíždějící vlaky se proto snažili úderníci dohonit a oddělit od sebe.

V tom znenadání vjel mezi vojáky Žákovy úderné roty bolševický obrněný automobil, jehož osádka považovala tuto rojnici za vlastní muže. Jakmile posádka obrněnce zjistila svůj omyl, zahájila bezhlavou kulometnou palbu kolem sebe z obou věží. Naštěstí pro Čechoslováky už byl vůz v tak bezprostřední blízkosti, že bylo možno se v „hluchém“ prostoru přiblížit až k němu. Kulomet v jedné věži velitel úderníků Žák zablokovat bodákem na pušce a dalšímu z úderníků se podařilo úzkou střílnou druhého – stále střílejícího – kulometu vhodit dovnitř granát, který zapálil benzínovou nádrž. Následný výbuch změnil obrněný vůz doslova v obrovskou plamennou výheň, ale také vymrštil železný poklop jedné z věží, který dopadl Žákovi na nohu. Střepiny granátu ho poranily na ruce a na prsou. Posádka vozu byla zabita a podle pozdějšího zjištění byla vskutku internacionální – Němec, Maďar, ruský námořník, ale také Čech.

Velitel roty se nechal přenést do svého vagonu, odkud přes svá zranění dál pokračoval v organizování boje. Přes obrovskou převahu byl nepřítel poražen, sto padesát bolševiků zahynulo a tři sta se jich vzdalo. Několik dalších stovek nepřátel se rozeběhlo do okolních lesů. O život ze 3. roty tenkrát nepřišel nikdo, ale 3 muži byli zraněni. Na nádraží zůstaly tři vlaky naložené zásobami, zbraněmi a střelivem. Teprve po boji se přiblížila z Jekatěrinburgu bolševikům ve dvou vlacích posila. Jakmile posádka zjistila, že stanice je v rukou Čechoslováků, vlaky se chvatně od Chrompiku vrátily nazpět.

Po skončení boje se musel s úderníky rozloučit jejich velitel a velení předal poručíku Dvořákovi. Po vyléčení ze svých zranění byl Miloš Žák pověřen vyššími velitelskými posty.

Obsazení Jekatěrinburgu

Po dobytí Chrompiku stál před Čechoslováky úkol obsadit další důležité uralské centrum – Jekatěrinburg, který bolševici považovali za nedobytnou baštu. Důležitost města podtrhovala i skutečnost, že ve městě bylo několik velkých nádraží s prostorným kolejištěm. Když se však československé ešelony přiblížily k městu na necelých šest verst, přešlo k legionářům několik ruských důstojníků a sdělilo, že bolševici ve velkém chaosu a zmatku vyklízejí město. Velení našeho vojska nechalo proto střílet na železniční stanice, trať i na několik dalších strategických míst ve městě svá dvě dalekonosná děla, aby bolševiky v jejich útěku z města „povzbudilo“.

K útoku na město dochází 25. července. Třetí rota má za úkol obsadit stanici Jekatěrinburg, ale nádraží bylo už opuštěno. Boj se strhl o stanici Jekatěrinburg II., kterou dobývaly jednotky 3. pluku, a bojovalo se i ve městě. Tam kromě dalších obětí padl i velitel poddůstojnické školy, ale už v poledne bylo celé město v československých rukou.

Krátce nato uspořádali obyvatelé tohoto více než stotisícového města svým československým osvoboditelům slavnostní přivítání. Městem procházely jásající davy a vyhrávala i vojenská hudba 3. pluku. Radost ze svobody však kalila zpráva o popravě uvězněného ruského cara Nikolaje II., kterého bolševici zavraždili s celou rodinou včetně dětí.

Volno dostali i unavení Čechoslováci, kteří se – až na nutné hlídky na nádraží a u důležitých objektů – rozešli po městě, aby se rozptýlili po předchozích bojích a útrapách. Na mnoha místech je lidé hostili a krásná děvčata je zvala na „progulku“ po městských parcích.

Úderníci se však ještě nestačili po městě porozhlédnout, když zjistili, že je „nahánějí“ kozáci, aby se urychleně vrátili ke svému ešelonu. Do Jekatěrinburgu přišel naléhavý telegram, že nepřítel znovu ohrožuje Kuzino a československá posádka potřebuje nutně pomoc. Po dobytí Jekatěrinburgu se ustupující bolševici znovu soustředili k útokům na slabší stanice a jejich němečtí důstojníci vypracovali plán, podle kterého měl být Jekatěrinburg znovu dobyt.

A tak místo oddychu a guljání s báryšňami se úderníci chvatně vracejí do nepříliš hostinných míst, která opouštěli před několika dny. Kuzino, kam přijíždějí i další posily, bylo obklíčeno čerstvými bolševickými internacionálními silami, které začaly kolem stanice i města kopat zákopy. V bolševických oddílech se kromě Rusů a Maďarů objevili i Číňané. Do města se vrátil i zraněný podkapitán Žák, aby řídil obranu.

Potyčky a přestřelky trvaly celý týden, aniž bolševici přes svou početní převahu zaútočili. Proto se po průzkumu rozhodli Čechoslováci bolševické obklíčení prolomit. K útoku na bolševické pozice dochází 5. srpna a přes jejich výhodné postavení jsou nakonec přes tvrdý odpor poraženi a rozprášeni.

Boj probíhal v těžkém rašelinovém terénu a nejednou došlo ke střetnutí muže proti muži s nasazenými bodáky na puškách. Do boje zde velmi účinně zasáhli ruští dělostřelci podkapitána Kulikovského, který s jedním dělem pronikl až do první linie a přímou kartáčovou palbou ničil kulometná hnízda bolševiků. Kulikovská jízdní baterie pak v celé řadě dalších bojů byla přímou součástí prvního úderného praporu.

Čechoslováci zde utrpěli těžké ztráty, padli i čtyři úderníci včetně nového velitele poručíka Dvořáka, který třetí rotě velel pouhé dva týdny. Jen malou útěchou jim byla skutečnost, že mnohem větší ztráty utrpěli bolševici a že padl i jejich vysoký komisař.

Hned následující dny se odehrály střety s bolševiky u osad Baltina a Pižma. 13. srpna se vrací ešelon třetí roty do Jekatěrinburgu, aby zde úderníci pohřbili své padlé. To tam bylo nadšení z osvobození města koncem července, ale daleko těžší boje a smutnější ztráty na úderníky teprve čekaly.

Místo odpočinku další boje

Přestože úderníci nutně potřebovali odpočinek, odjíždějí druhý den po pohřbu svých padlých bratří z Jekatěrinburgu s Kulikovskou baterií a kozáckou jízdní hlídkou chránit stanice na železniční trati u Jegoršina. I této expedici velel – vzdor svému dosud nevyléčenému zranění od Chrompiku – podkapitán Žák.

V čele útoku proti bolševikům, kteří byli rozmístěni podél trati, se rozjel obrněný vlak, do kterého nastoupil i podkapitán Žák. Za obrněncem se pohybovaly další československé ešelony. Jelikož vlak popojížděl po železničním náspu, měli Čechoslováci z vozů lepší přehled o nepříteli a mohli z jedoucího vlaku i střílet. Také byli schopni z vozů okamžitě vyskákat a bolševiky pronásledovat – tak říkajíc – po vlastních pěšky. Vlak třetí roty jel v těsném závěsu za naším obrněncem a po navázání prvního kontaktu s nepřítelem vyběhli úderníci z vlaku a spolu s kozáky zahnali bolševiky na útěk.

Vysílené úderníky bylo už nutné poslat alespoň na krátký odpočinek, aby se nejen vyspali, ale konečně i najedli, vyprali a usušili si své promáčené uniformy. Vždyť celé dny se museli spokojit jen s kusem chleba či studenou konzervou. Sotva se však stačili trošku zregenerovat, byli opět posláni na další těžký úsek protibolševické fronty u Bisertského závodu, aby podpořili vojáky 3. pluku, kteří několik dnů odolávali bolševické přesile. Úderníkům 3. roty teď velel po padlém poručíkovi Dvořákovi nový velitel podporučík Halbich.

Čechoslováci po třech měsících nepřetržitých bojů poznávají, že bolševici si v řadě případů osvojili jejich způsob boje a stávají se mnohem nebezpečnějšími, než tomu bylo v prvních týdnech. Jako velmi urputní bojovníci se pak jevili zvláště maďarští a němečtí komunisté. Nicméně spojenými silami několika rot 3. praporu, úderňáků třetí roty, ruských kozáků a Kulikovských kanonýrů se podařilo bolševiky opět zahnat na útěk. Ovšem ani to, že ukořistili další děla a kulomety s velkým množstvím střeliva, nemohlo zastřít bolest nad ztrátou dalších bratří.

Tragické dny třetí roty – Pyrrhovo vítězství u Utkinského závodu

Začátkem září se vrátila 3. úderná rota znovu do Jekatěrinburgu ke slíbenému odpočinku a nabrání nových sil, ale už po dvou dnech jsou úderníci odvoláni na západo-uralskou dráhu, kde bolševici donutili Čechoslováky k ústupu. V Rudé gardě byli převážně maďarští a němečtí komunisté – bývalí zajatci, kteří se houževnatostí značně odlišovali od bolševiků ruských a dávali zřetelně najevo svou nenávist vůči všemu slovanskému. Tak také vystupovali často i proti ruskému obyvatelstvu a netajili se ani svou nenávistí k Čechům a Slovákům.

Bolševici při svém postupu obsadili několik železničních stanic a vytlačili i naše hlídky z Utkinského závodu, čímž bezprostředně ohrozili nejen důležitou železniční křižovatku u Kuzina, přes kterou projížděly vlaky do Jekatěrinburgu, ale i novoperskou dráhu, na které rovněž stály československé ešelony. Velitel frontu plukovník Vojcechovký vydal proto rozkaz Utkinský závod znovu dobýt.

Tentokrát zřejmě selhala naše rozvědka a byl podceněn nepřátelský potenciál. Třetí rota se při útoku stala nejen terčem bolševického dělostřelectva, které mělo pozorovatelnu na vodárenské věži, ale i smrtonosné křížové kulometné palby, která úderníky doslova přibila k zemi. Teprve po příchodu posil se zdecimovaná rota znovu zvedla a společným útokem z posledních sil vyhnali bolševiky z jejich zákopů.

Na nádraží se ke svému vlaku úderníci vrátili až v nočních hodinách. Výsledná bilance tohoto vítězství byla však více než smutná. Šestnáct úderníků padlo – mezi nimi i velitel podporučík Halbich (druhý mrtvý velitel roty během několika málo týdnů) – a dvě desítky dalších utrpělo zranění. Lehké zranění utrpěl i Jaroslav, když v jeho blízkosti vybuchl nepřátelský granát.

Druhý den se vrací rota zpět do Jekatěrinburgu. Přivážejí i své padlé, kteří byli pohřbeni na tamním hřbitově ve společné bratrské mohyle. Do Jekatěrinburgu však přijíždějí i ostatní roty úderného praporu a po několika měsících tak znovu dochází ke sloučení celého praporu.

Přesun na uralskou frontu

Zatím co magistrála byla prakticky celá v rukou Čechoslováků, situace na Urale vyžadovala nové posily. Poměry na zdejších bojištích se však dost značně lišily od bojů na magistrále, které se většinou odehrávaly v bezprostřední blízkosti železnice, a vlaky byly v řídce osídleném a nekonečném území vlastně jediným dopravním prostředkem k nástupu k boji i ústupu jak pro Čechoslováky, tak i pro bolševiky. Také velká sibiřská města nebyla ještě tolik zasažena bolševickým revolučním jedem a jejich obyvatelé Čechoslováky vítali jako své osvoboditele. Po prvotním šoku se vzpamatovávala i ruská protibolševická opozice a její vojenské síly, které však v následujících měsících bolševické přesile čelit nedokázaly. Snad i proto, že v jejím čele se ocitli bývalí carští velitelé a začala vznikat i různá další vojenská uskupení samozvaných vládců a atamanů, mj. i pod velením admirála Kolčaka, která nakonec svou činností – i nečinností – přivedla bolševiky k vítězství.

Docela jiná situace byla na Urale, který byl protkán spoustou různě dlouhých tratí mezi řadou průmyslových a hornických měst a městeček, kde mezi dělníky a horníky měli svůj nesporný vliv i četní bolševičtí agitátoři. Veškerý odpor proti bolševickému živlu však opět ležel na bedrech Čechoslováků, protože národní ruská armáda, která se měla postavit na odpor bolševikům, se rodila jen velmi pomalu a sporadicky, zatímco bolševikům se dařilo úspěšně formovat řádné pluky, které postupně nahrazovaly dřívější neukázněné tlupy krasnogvardějců.

První úderný prapor proto odjíždí 7. září opět z Jekatěrinburgu směrem na Tagil, kde se setkává s jízdní Kulikovskou baterií, která stála v předešlých bojích především po boku 3. úderné roty. Ta zatím zůstává v Jekatěrinburgu, aby se alespoň částečně vzpamatovala ze ztrát a ran utrpěných u Utkinského závodu. Následující dny jsou ve znamení menších bojů a šarvátek, během nichž úderníci dobývají a obsazují železniční stanice i města a závody na Urale. Nepřítel ustoupil do Šejtanovky, což byla poslední stanice před důležitým městem této průmyslové oblasti – Nižním Tagilem. I tuto stanici Čechoslováci 20. září obsadili a chystali se k útoku na Nižní Tagil. Do Šejtanovky přijíždí i odpočinutá třetí rota a 1. úderný prapor je opět kompletní.

Nižní Tagil i s železniční stanicí byl dobře opevněn a kolem města bylo v lesích vybudováno několik pásem zákopů a opevnění. Z jižní strany bylo město chráněno rozlehlým jezerem. Naše rozvědka také zjistila, že se k městu, kde bylo osm tisíc bolševických vojáků s mnoha děly a kulomety, blíží další dobře vyzbrojené pluky Rudé armády, které byly vycvičené německými důstojníky. Snahou velení československých legií proto bylo dobýt toto město v co nejkratším termínu před jejich příchodem.

Houževnatá bolševická obrana však protáhla boje o Nižní Tagil na dlouhé dva týdny. K útoku na město se soustředily prapory a roty z několika československých pluků spolu s ruskými dělostřelci podkapitána Kulikovského. Na kolejích před Nižním Tagilem stály připraveny k boji i dva obrněné vlaky. Legionáři však tentokrát narazili na mimořádně silného nepřítele a přes svou odvahu byli za těžkých ztrát donuceni k ústupu. Na straně legionářů bylo více než sto raněných.

Protože bleskový útok na město nevyšel, musela se změnit i taktika a začaly se urychleně kopat zákopy. Na pomoc přišli i mladí ruští vojáci, kteří však dosud nebyli pro tento způsob boje řádně vycvičeni. Zdálo se, že v nastávajících podzimních plískanicích dojde k dlouhé poziční válce. Naštěstí 30. září přijel až z Vladivostoku odpočinutý 8. Slezský pluk a eskadrona 1. jezdeckého pluku. Na scéně se znovu objevily také ruské kozácké jednotky, a proto už 4. října byl podniknut generální útok na město v součinnosti všech pěších jednotek, jezdectva, dělostřelectva a obrněných vlaků. Byly překonány zákopy, legionáři vnikli do města a úderníci dobyli i skalnatý kopec „Lysa gora“ uprostřed města, kde byla bolševická pozorovatelna a také poslední nepřátelská bašta ve městě. Po dobytí nádraží bylo celé město v rukou Čechoslováků.

Místní obyvatelé, kteří se dlouhé dny ukrývali ve sklepích, si oddechli a byli rádi, že nejen boje, ale i bolševická vláda ve městě je u konce. O těžkých bojích svědčilo množství zabitých v ulicích – podle zachyceného hlášení bolševického komisaře ztratil nepřítel přes tisíc mužů.

Těžké ztráty ale utrpěli také Čechoslováci. Jejich mrtvoly se nacházely v lese, na lukách i v dobytých zákopech. Někteří z nich padli hned v prvních dnech a zůstali tak po dva týdny nepohřbeni, vystaveni slunci a dešti – většinou svlečeni a oloupeni. Smutný pohled byl i na devět Čechoslováků, kteří byli bolševiky zvěrsky umučeni. Štykem vypíchané oči a probodané tváře, některým bylo uřezáno přirození a nacpáno do úst. Na tento otřesný zážitek vzpomínal Jaroslav do konce svého života.

V nádražních prostorách byly zřízeny provizorní polní lazarety a obvaziště. Velké množství zajatých bolševiků nebylo tentokrát možné propustit, a byli proto arestováni v prázdných vagonech, které hlídali ruští vojáci. V troskách jednoho z ukořistěných vlaků byla nalezena velká zásoba bílých zaječích kožešin, ze kterých byly posléze ušity typické papáchy pro 1. úderný prapor.

Třetí rota se po ukončení bojů u Nižního Tagilu vrátila do Jekatěrinburgu, bohužel opět se smutným nákladem – dvaačtyřicet mrtvých bratří, z toho třiadvacet příslušníků 1. úderného praporu. Na jekatěrinburském hřbitově tak vyrostla další bratrská mohyla.

Znovu na frontu – tentokrát na Samarskou

Po návratu do Jekatěrinburgu doufali předchozími vyčerpávajícími boji unaveni úderníci, že budou mít dostatek času na odpočinek a regeneraci, a začali si proto znovu zabydlovat své těplušky, které museli tak často opouštět. Prořídlé řady všech rot byly doplňovány nováčky, kteří přijeli z Novo-Nikolajevska a ve městě prodělávali základní výcvik. Bylo mezi nimi i hodně Slováků.

Svého volna využili úderníci nejen k úpravě těplušek a opravám a praní oblečení, ale i k vycházkám do města a návštěvám kina či čajoven a kaváren. Zdálo se, že blížící se krutou sibiřskou zimu přezimují v tomto vlídném a pohostinném městě.

Tato idyla však bohužel netrvala dlouho, protože na západní frontě ostatní jednotky byly nepřetržitými boji s bolševickou přesilou vyčerpány a unaveny. Nebylo proto divu, že někteří vojáci začali podléhat rozkladným řečem bolševických agitátorů a svou neposlušností doslova dohnali koncem října oblíbeného velitele plukovníka Švece k sebevraždě. Generál Gajda se proto rozhodl posílit morálku vyčerpaných pluků a tento nelehký úkol svěřil právě údernému praporu, který dostal rozkaz odjet do této kritické oblasti.

Dvacátého devátého října odjíždí proto ešelony úderného praporu směrem na Samaru do stanice Belebej. Projíždějí i stanicí Aksakovo, kde vojáci 1. pluku pohřbívali a doslova oplakávali svého velitele Švece. Na tomto úseku jsou některé československé jednotky téměř v rozkladu a na několika místech dokonce samovolně opustily frontové linie. Valící se bolševické pluky zde získávají převahu a chystají se na těžký úder proti Čechoslovákům.

Do této situace přijíždějí vojáci úderného praporu s nesnadným úkolem povzbudit poraženeckou náladu jednotek, které na frontě zůstaly. V pravý čas přicházejí zprávy o vzniku samostatného Československa, díky kterým se však na druhou stranu nutně nabízela i otázka: „Co tu tedy děláme, když už máme tu republiku?!“

Bojová morálka se však přece jen pozvedla a bolševický útok byl i díky osvědčené Kulikovské baterii odražen. Druhý den zjišťují Čechoslováci, že na včerejší opuštěné bojiště se vydali místní tatarští vesničané, kteří padlé bolševiky svlékli a nechali je ležet nahé a oloupené. Takový hyenismus rozzlobil Čechoslováky natolik, že nařídili starostům těchto obcí, aby padlé bolševiky řádně pohřbili.

Drobné i urputnější boje se střídavým úspěchem probíhaly za silných mrazů vlastně až do konce listopadu. Taktika nepřítele se měnila den ze dne. Několikrát bolševici ustoupili, aby dalšího dne znovu vyrazili k překvapivému úderu, který Čechoslováci jen stěží odráželi. Nehledě k tomu, že na frontu přicházely bolševikům stále čerstvé posily. Velké množství Čechoslováků trpělo omrzlinami a bylo pro ně velkou úlevou, že se mohli na několik dnů ubytovat v teplých chalupách v několika tatarských vesnicích. Trvalou památku na tehdejší kruté listopadové mrazy měl i Jaroslav, kterému se i po mnoha letech občas omrzlé prsty na nohou „ozývaly“.

I když na frontu dorazily postupně také ruské a dokonce i polské posily, hlavní tíhu bojů stále nesli Čechoslováci. Údernému praporu však začátkem prosince 1918 zůstalo už jen 150 bojeschopných mužů, a proto úderníci dostávají rozkaz odjet ve svých ešelonech přes Čeljabinsk do Jekatěrinburgu k zaslouženému odpočinku. Své padlé pochovali v den svátku sv. Mikuláše v Ufě a 13. prosince přijíždějí do Jekatěrinburgu. Pozice na samarské frontě – alespoň z části – převzaly pluky nové ruské armády.

Magistrála

Odjezd ze samarské fronty do Jekatěrinburgu

Jak jsem se už zmínil v závěru předchozí kapitoly – v polovině prosince 1918 se do Jekatěrinburgu postupně sjíždějí ešelony všech částí 1. úderného praporu. Od května byly jednotlivé roty zařazovány na frontu podle momentální potřeby jako samostatné útvary, což se týkalo především třetí roty. Je pravda, že úderníci si za své více než půlroční „angažmá“ na protibolševické frontě vysloužili pověst spolehlivých vojáků – ale za jakou cenu!? Téměř stovka padlých a více než dvě stovky raněných. Mezi padlými a raněnými bylo i několik velitelů.

Na frontě se úderníci při svých bojových akcích setkávali také s vojáky jiných pluků a společně se bránili, útočili i obsazovali nádraží a města. Byli to vojáci 3. pluku, Hanáci (6. pluk), Slezané (8. pluk) i Jiskrovci (dragouni 1. československého jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa). Nejčastěji však „spolupracovali“ s ruskou jízdní baterií kapitána Kulikovského. Mezi vybledlými fotografiemi, které si Jaroslav z legií přivezl, byla kromě obrázku padlého velitele roty podporučíka Halbicha i fotografie tohoto dělostřeleckého kapitána. S úsměvem vzpomínal na to, jak kulikovští dělostřelci velmi často obratně odpojili od kanónů koně, které osedlali, a bolševiky honili se šavlemi v rukou jako kozáci.

Po soustředění všech rot si mohli všichni úderníci udělat názornou představu o rozsahu své vlastní jednotky: kromě štábu měl prapor rovněž telefonní, zdravotní a hospodářský oddíl, kulometnou rotu a čtyři pěší roty. Velitelem praporu byl v této době major Rudolf Hásek a velitelem třetí roty, ve které byl i Jaroslav – a která v bojích posledních několika měsíců přišla o své tři velitele – se stal praporčík Hanák.

Dříve než si budeme vyprávět o životě úderníků v zasněženém Jekatěrinburgu, je potřeba si opět říci pár slov o aktuální situaci v Rusku na sklonku roku 1918.

Na území, které Čechoslováci od bolševiků osvobodili, byla moc předána Všeruské národní vládě, které podléhala ruská národní armáda, ta však – až na čestné výjimky – neměla ani motivaci, ani morálku – a to se týkalo i mnohých bývalých carských důstojníků. V listopadu navíc došlo k násilnému převratu v Omsku a dalších sibiřských městech, kde se k moci dostal admirál Kolčak, jehož ruská vojska přebírala hlavní tíhu bojů proti bolševikům. Díky tomu mohly být vyčerpané československé pluky staženy z fronty do týlu, aby si mohly odpočinout a přeorganizovat se. Bylo nutné zvednout upadající morálku některých jednotek, což měli na svědomí nejen bolševičtí agitátoři, ale i únava z bojů a ztráta víry v jejich ukončení. K tomu, že se v různých oblastech nekonečného Ruska ujímají vlády samozvaní vojevůdci či atamani, se ještě dostaneme.

Sibiřský Ježíšek

V prvních dnech po příjezdu na nádraží v Jekatěrinburgu zůstávají vojáci prvního úderného praporu ve svých těpluškách. Zdravotní stav mužstva byl po prodělaných bojích velmi neutěšený. Kromě toho, že mnozí úderníci nebyli ještě vyléčeni ze svých zranění, velká většina trpěla i omrzlinami.

Velení praporu se podařilo po usilovném vyjednávání se správou města zajistit zimní ubytování v ženském gymnáziu, a tak ještě před vánočními svátky se úderňáci stěhovali z těplušek do školních tříd a chodeb svých nových „kasáren“. Nikoho proto nepřekvapí, že se na Štědrý den těšili jako malé děti. Snad v každé nebývale uklizené třídě se objevil vším možným ozdobený zelený smrček a občas se nesměle ozvaly koledy. Radoval se také Jaroslav, který tři válečné zimy – a s nimi i Vánoce – prožil v Rusku jako bezprávný rakousko-uherský zajatec.

Přestože Vánoce jsou především svátky míru a pokoje, postaral se hospodářský důstojník se svými lidmi o bohatou nadílku a pro potěchu žaludku i o štědrovečerní hostinu, která překvapila všechny bez rozdílu. Smažený kapr sice nebyl, ale zato každý úderník dostal velikou porci pečené husy, celou vánočku, cukr, půl litru likéru vlastní výroby, tabák, 100 cigaret, čokoládu a sýr. I když v improvizovaných údernických kasárnách převažovala dobrá štědrovečerní nálada, ke které vyhrávala praporní hudba, myšlenky většiny vojáků byly doma v Čechách, kde jejich rodiče, sourozenci, ženy a děti slavili první Vánoce v osvobozené zemi. Při společné večeři vzpomenul ve své řeči velitel praporu těch, kteří během uplynulého roku nenávratně opustili řady úderníků.

V dalších dnech však došly až do Jekatěrinburgu zprávy, že zdaleka ne všechny pluky měly Vánoce tak klidné a pohodové. V Omsku, kde Jaroslav spolu s dalšími zajatci v červnu 1918 vstoupil do československého vojska, vypuklo v neděli před Štědrým dnem ozbrojené povstání bolševiků, které mělo svrhnout zdejší vládu. Ozbrojenci přepadli krajskou věznici, zmocnili se budovy, odzbrojili stráže a osvobodili vězně. Pak zamířili k táboru, kde byli uvězněni další krasnoarmějci a komisaři. Současně vypuklo povstání i v nedaleké Kulomzině. Proto následujícího dne obklíčili Čechoslováci centrum bolševického povstání a boj o důležité budovy a objekty vzplanul rovněž v ostatních částech města. Po krátké bitvě byli povstalci rozehnáni a o Štědrém dnu byl v Omsku už zase klid; ovšem opět draze zaplacený československou krví.

Sníh však byl v těchto svátečních dnech zbarven krví i na jiných místech podél magistrály. Dobrovolci sedmého střeleckého pluku „tatranského“ museli i v těchto krutých mrazech zaujmout obranné pozice na permské frontě. Ke střetu s bolševiky zde došlo právě na Štědrý den. V šest hodin ráno se rozpoutal silný boj československých pěšáků za podpory děl a kulometů. Jejich štědrovečerní hostina se skládala z čaje a kousku zmrzlého chleba.

Horké chvíle navzdory silným mrazům prožívali také vojáci osmého pluku Slezského u Kunguru, kde kulomety vypovídaly službu, protože v chladičích při více než čtyřicetistupňových mrazech zamrzala voda. Na pozice „Slezanů“ přitom nepřetržitě útočil bolševický obrněný vlak. Teprve na Boží hod, kdy je posílila dvě polní děla, prorazili rudé obklíčení a spolu s „Tatranci“ očistili trať do Permu od bolševiků.

Zimní „prázdniny“

Dá se říci, že svůj oddych v Jekatěrinburgu si úderníci jak se patří užívali, i když obyvatelstvo se chovalo k Čechoslovákům chladněji, než tomu bylo v červenci, kdy je nadšeně vítalo jako své osvoboditele od bolševiků. Ve více než stotisícovém průmyslovém městě a centru důlní činnosti se totiž dostávalo často i sluchu nenávistným řečem neúnavných bolševických agitátorů.

Konec roku oslavil prapor v družné zábavě, a protože v tuto dobu panovaly tak kruté mrazy, že by nikdo nevyhnal ani psa, měli úderníci dočasně pokoj i od výcviku. I když se muselo chodit do stráže, měli ostatní dost času na docela mírovou zábavu. Ve městě mohli navštěvovat nejen čajovny a kavárny, ale i „Americký“ klub, kde se konaly různé besídky, a v knihovně byla k dispozici spousta časopisů.

V Jekatěrinburgu bylo i několik muzeí s bohatými sbírkami a zájemci mohli navštěvovat i přednášky pořádané ruskou lidovou univerzitou nebo zajít do některého kina. Přednášky o české historii se konaly přímo i v budově gymnázia. Zatímco do Amerického klubu nebo do knihovny byl vstup zcela volný, do biografu si museli kupovat vstupenky – stejně jako každý jiný návštěvník – ze svého nepatrného služného, které obnášelo pro mužstvo dvanáct rublů měsíčně. Ani malé „šarže“ – jako například desátníci či četaři – neměly o mnoho víc, teprve velitel roty by se mohl pochlubit příjmem 130 rublů. Při výplatě těchto žoldů vzpomínali úderníci, kteří se do československého vojska hlásili v Omsku v červnu 1918, že jim bolševičtí agitátoři slibovali až tisíc rublů měsíčně a podíl na kořisti, kdyby vstoupili do Rudé gardy.

V místních čajovnách odkoukali naši vojáci i zvláštní způsob pití čaje. Místo toho, aby se čaj osladil cukrem ve sklenici, dali si hosté cukr do pusy – případně ho stiskli mezi zuby – a horký čaj přes něj prolévali do krku. Prý to bylo způsobeno nedostatkem cukru a někteří si dokázali jednou kostkou bravurně osladit i několik sklenic čaje.

V rotách se dokonce pořádaly taneční kurzy, aby se úderníci mohli zúčastnit v době plesů ruských tanečních zábav, kde bývali vždy vítanými hosty zvláště proto, že dávali přednost tanci s místními krasavicemi před vodkou. Zdokonalovali se tak i ve znalosti ruštiny.

Uplatnění našli rovněž cvičitelé Sokola, kteří nabídli své služby místním dětem a mládeži. Jaroslav, který si léčil omrzliny na nohou, se stal členem šachového kroužku a velmi si tuto královskou hru oblíbil. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i v pozdním věku hladce porážel na čtyřiašedesáti polích šachovnice soupeře mnohem mladší.

S kulturou pro naše vojáky přišli také čeští divadelníci a právě v Jekatěrinburgu bylo zřízeno ve Společenském domě stálé divadlo pro Čechoslováky, kteří se ve městě střídali v odpočinku. Česká představení rádi navštěvovali i Rusové. Teprve v Jekatěrinburgu byl soubor doplněn o dvě mladé ženy, aby nemusely být ženské role obsazovány muži. V divadelním souboru hrál i známý herec Zdeněk Štěpánek – rovněž legionář. Od jara 1919 pak kočující soubor putoval v železničním voze po ruských městech, kde navštěvoval legionářské posádky – a to až do května roku 1920.

V Jekatěrinburgu bylo ve stejné době také sídlo redakce „Československého deníku“. Jeho redaktor a spisovatel Josef Kopta si brzy našel cestu do údernických ubikací, kam chodil na kávu i na šachovou partičku. Od úderníků si nechával vyprávět o událostech, které prožili. Zajímaly ho nejen zážitky z bojů na všech frontách, ale i příběhy z těplušek a útržky jejich krátkodobých milostných příhod. Některé příběhy zapracoval později do své slavné trilogie o třetí rotě (Třetí rota, Třetí rota na magistrále, Třetí rota doma). Na tato setkání vzpomínali úderníci i po mnoha letech, kdy se s úsměvem přiznávali, že slavného spisovatele někdy tak trochu „houpali“.

Se šesti – dnes už velice vzácnými – čísly Československého deníku, který otiskoval na poměrně kvalitním papíru s malým zpožděním dokumentární fotografie ze života Čechoslováků na Sibiři, si Jaroslav přivezl i šest sešitků humoristického časopisu Houpačky. Houpačky vycházely v Irkutsku v roce 1919 a přinášely do těplušek trochu zábavy. Z jejich stránek se dá vyčíst význam tehdy velmi rozšířené nadávky či zakletí „do-bot“, což mělo v přeneseném slova smyslu význam asi jako do háje či někam jinam. Tam posílali Čechoslováci vše, co se jim nelíbilo – ať to byli bolševici, strava nebo nejčastěji celá Sibiř: „Dobot Sibir!“. Tato poměrně jemná kletba zřejmě korespondovala s poněkud drsnější, ale zcela běžnou ruskou nadávkou – „Job tvoju mať!“ apod.

Někteří úderníci se dočkali také prvních dopisů z domova. Ty ovšem byly velmi vzácné, protože v průběhu bojů polní pošta prakticky nefungovala a ve víru válečných událostí se mnohé zásilky neznámo kde a kam ztratily. Teprve po návratu domů se Jaroslav dozvěděl, že jeho rodičům přišel jeden jeho lístek na sklonku léta 1918 – to už pohlednici posílal jako legionář – a po vsi se hned nato rozneslo, že se jako „zrádce“ císaře už nikdy nebude smět vrátit domů. Zprávy z domova byly sice milé, ale ne vždy radostné a potěšující. Z dopisů se vojáci dovídají nejen o řádící španělské chřipce, ale i o hladu, bídě a keťasích.

Mezi mužstvem se šíří i další – ne vždy pravdivé – zprávy o situaci v Rusku a zvláště na jeho tak pestrých frontách. Jednou jsou to „zaručené“ informace, že na pomoc proti bolševikům přijedou až na Ural americké, francouzské, italské či japonské divize – jindy zase o atamanu Semjonovi či admirálu Kolčakovi. Ze všech těchto informací však zůstává pravdivá jen ta, že Čechoslováci se hned tak domů nedostanou, protože i kdyby všechny ešelony odjely ihned do Vladivostoku, nebylo by k přepravě takového počtu legionářů přes oceán ani dost lodí.

V únoru 1919 poněkud zmírnily mrazy a byl obnoven výcvik včetně pořadových cvičení, protože se jednak očekávala návštěva vládce Sibiře – admirála Kolčaka – a pak měl úderný prapor převzít dlouho slibovanou bojovou zástavu. Napilno měly i šicí stroje v hospodářském oddělení, kde se upravovaly pláště a hlavně šily papáchy z kožešin sibiřských bílých zajíců. Touto vycházkovou parádou se nemohl pochlubit žádný jiný československý útvar na celé Sibiři.

Velký rozruch způsobila tragická událost, při které Kolčakův strážce zákeřně bodákem zabil československého důstojníka – kapitána Tichého. Ani omluva a okázalý pohřeb za účasti představitelů ruské posádky nemohly zabránit vznikající nedůvěře našich vojáků k nové ruské armádě a její bojeschopnosti. Pozdější události jim daly plně za pravdu.

Úderníci přebírají prapor

K slavnostnímu předání slibovaného a zaslouženého praporu došlo 22. února 1919. Ve sváteční atmosféře nastoupily nejen všechny roty úderného praporu, ale i jednotky dalších československých útvarů, které zimovaly v Jekatěrinburgu. Na slavnost přijeli i nejvyšší velitelé naší armády v Rusku, včetně generála Gajdy a podplukovníka Medka, inspektora armády generála Šochorova a vrchního velitele československého vojska na Rusi generála Syrového.

Úderníci nastoupili v plné zbroji oděni v přešitých pláštích a s novými bílými papáchami na hlavách. Prapor byl předán generálem Syrovým veliteli 1. úderného praporu majoru Háskovi. Syrový ve svém projevu mimo jiné řekl: „Odevzdávám tento prapor nejchrabřejším z chrabrých částí našeho vojska – údernému praporu. Jsem přesvědčen, že on jej přinese se ctí a slávou do osvobozené vlasti. Věřím, že do osvobozené vlasti přijdeš buď pod ním, nebo na něm!“

Velitel úderného praporu poděkoval slovy: „S opravdovou radostí a s velkým pohnutím přijímám prapor, který bude naší chloubou a naší pýchou a ještě víc posílí naši lásku k národu a rodnému kraji. S tímto praporem vstoupíme na půdu naší drahé vlasti a slibuji, že jej přineseme čistý a pokrytý slávou!“

Prapor byl vyroben českými dámami v Kyjevě a byl původně určen československým kornilovcům. Nese na sobě velice výrazný symbol lebky se zkříženými hnáty na pozadí husitského kalichu. Lebka byla v tehdejší době naprosto běžným symbolem úderných jednotek. K této symbolice údernického znaku dodal velitel praporu, že ruka nepřítele může prapor vyrvati z rukou praporečníků jen tehdy, když zhasnou jejich srdce.[3]

Po dalších proslovech, československé hymně a přehlídce byl prapor vystaven v budově gymnázia, aby si ho každý z úderníků mohl prohlédnout zblízka. Nechybělo ani fotografování jednotlivých rot a čet. Pohlednice s fotografií 3. čety 3. roty, na které je Jaroslav s lehkým kulometem, byla doručena na jaře roku 1919 i rodičům v jeho rodném Březsku.

Slavnostní atmosféra se přelila i do prvních březnových dnů, kdy se v Jekatěrinburgu chystala slavnostní akademie na počest narozenin prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. S vědomím, že každým okamžikem skončí jekatěrinburská zimní „idyla“, se ještě horečněji rozvinul společenský život úderníků.

Byl uspořádán šachový turnaj, kterého se zúčastnil i Jaroslav, a uskutečnilo se několik přednášek, mezi kterými byla i aktuální přednáška o vzniku a následcích venerických nemocí. S velkým úspěchem se konala také sokolská akademie, na které vystoupili jako cvičenci nejen příslušníci praporu, ale i ruské děti s českými cvičiteli. Toto vystoupení s dojetím sledovali jejich rodiče a bylo zřejmé, že Čechoslováci si opět získávají sympatie jekatěrinburských občanů.

V předvečer narozenin TGM byla v městském divadle uspořádána na jeho počest slavnostní akademie s bohatým kulturním programem a i ti nejotrlejší úderníci zde zaslzeli při zpěvu prosté národní písně „Tatíčku starý náš…“. Následující den (7. března) se konala na Senném náměstí velkolepá přehlídka všech vojenských jekatěrinburských útvarů, které se kromě československé generality a velitelů ruské národní armády zúčastnili i angličtí a francouzští diplomaté.

Konec velké dovolené – Sbohem Jekatěrinburgu

V březnu se mezi úderníky rozšířily poplašné zprávy o neutěšeném stavu v některých částech československých legií, které začínaly podléhat demagogii a jejich velitelé museli čelit rozkladu a vzrůstající nekázni. Touhu po návratu domů neskrývali ani úderníci, ale nenacházelo se žádné rozumné řešení. Přístupové cesty k domovu směrem na západ byly beznadějně zablokovány bolševickou vládou, která se k našim legiím chovala více než nepřátelsky, a jedinou nadějí proto zůstala cesta na východ do Vladivostoku. I proto bylo nutné za každou cenu udržovat magistrálu, která byla permanentně ohrožována nejen bolševiky, ale i nejrůznějšími bandami samozvaných vládců a někde i docela obyčejných lupičů – vlastně železničních pirátů – v provozuschopném stavu.

Na jaře roku 1919 se československé legie na Rusi staly nedílnou součástí spojeneckých armád a magistrála – jako jediná a životně důležitá tepna spojující uralská města s Dálným východem – byla Čechoslovákům svěřena pod ochranu.

V dubnu úderníky do značné míry rozrušily zprávy z domova o vpádu maďarských bolševiků na Slovensko. Znovu se tak přesvědčili o bolševické věrolomnosti a litovali, že nejsou doma, aby této intervenci zabránili.

V tomto měsíci došlo i k očekávané evakuaci 1. úderného praporu, který se měl přestěhovat do Nižně-Udinska. Třetí rota dostala za úkol připravit údernické ešelony stojící na jekatěrinburském nákladovém nádraží k odjezdu a na nádraží přepravit množství zásob a materiálu. 27. dubna se úderníci rozloučili s budovou gymnázia a nastěhovali se znovu do svých těplušek. Mnozí navštívili hřbitov, kde v bratrských mohylách odpočívali jejich spolubojovníci padlí v loňských bojích. Tehdy ještě netušili, že bolševici po svém opětovném návratu do města – stejně jako ve všech městech podél magistrály – pomníky zhanobí a zlikvidují. Podivná úcta k padlému – byť i nepříteli. Na nádraží vyhrávala praporní kapela a s úderníky se chodili loučit místní obyvatelé, kterým přece jen došlo, že po odchodu legionářů se brzy promění i město – bohužel k horšímu!

Znovu na kolejích – ochrana magistrály před povstalci

Z jekatěrinburského nádraží ve čtyřech ešelonech odjíždí směrem na Tjumeň tentokrát celý prapor. Podél trati byly všude patrny stopy po loňských bojích. Z Tjumeně vlaky pokračovaly rychlým tempem dál na východ přes Omsk, Novonikolajevsk a Mariinsk ke Krasnojarsku. Ačkoliv byl už květen, krajina byla pokryta sněhem a v noci klesal teploměr opět hluboko pod nulu. Ve většině stanic, kterými úderníci projížděli, stály další vojenské vlaky a u všech mostů i důležitějších míst byly postaveny hlídky, protože trať byla ohrožována různými povstaleckými oddíly.

O této skutečnosti se přesvědčila československá posádka v Tajšetu, která byla – krátce před příjezdem údernických ešelonů – přepadena silným oddílem povstalců. Útok byl sice odražen, ale současně to bylo připomenutí, že hlídat magistrálu nebude zdaleka tak jednoduché.

O tom, že legionáři to míní s ochranou železnice vážně, se přesvědčili i samotní povstalci, kteří v následujících týdnech změnili taktiku a místo hromadných útoků volili menší diverzní akce. Soustředili se především na rozebírání kolejí mimo stanice, a pak z úkrytu ostřelovali vojáky a traťové dělníky, kteří trať opravovali. Pokud byli v přesile, stávalo se, že dělníky zajali a odvlékli do některé ze vzdálených vesnic. Tam také prchali po svých diverzních akcích.

Nezodpovězenou otázkou zůstávalo, zda je vesničané ukrývali ze sympatií nebo ze strachu. Lidem bylo nakonec už jedno, kdo jim bere jejich skromnou obživu a utiskuje je ve vlastních domech – jednou to byli „rudí“, jindy „bílí“, a atmosféru strachu zde šířili i zmínění povstalci a nejrůznější tlupy. Není proto divu, že už namnoze nedůvěřovali – díky permanentní propagandě – ani Čechoslovákům. „Čert, aby se v tom vyznal,“ říkával i po mnoha letech Jaroslav.

Město Tajšet i železniční stanici obklopovaly hluboké lesy, které povstalcům poskytovaly nejen dobrý úkryt, ale mohli se odtud nepozorovaně přiblížit a na Čechoslováky zaútočit. Ti se proto rozhodli nejbližší pásmo lesa vymýtit. Při této práci se dobře osvědčili především legionáři, kteří jako zajatci rubali stromy v tajze. A nebyli by to šikovní Češi, aby si z vykáceného pralesa nepřitáhli mladé stromky, ze kterých si vytvořili kolem ešelonů a těplušek zelené hájky a lesíky.

Povstalecké hnutí nicméně neustále sílilo a proti ochráncům magistrály už nestály jen jednotlivé tlupy, ale vytvářely se dobře organizované oddíly vedené důstojníky nejrůznějšího politického zaměření a národnosti. Jejich cílem bylo zmocnit se dráhy, protože dobře věděli, že ten, kdo ovládne tuto důležitou spojovací tepnu, stane se i pánem celé Sibiře. Později se bezpečně prokázalo, že celé povstání bylo organizováno a řízeno přímo ze sovětské Moskvy.

Po několika útocích na železniční stanice a ešelony došlo velení legií k názoru, že nepostačí jen odrážet útoky a přepadení, ale že je nutno povstalcům zasadit silnější úder. Naše rozvědka zjistila, že v tajšetském regionu operuje přes tisíc povstalců, jejichž podstatná část se usadila ve vesnici Birjusi, odkud většina obyvatel raději uprchla. Velení praporu se rozhodlo tento oddíl rozprášit a alespoň na čas omezit jejich útoky na železniční trať a stanice.

K prozkoumání situace přímo na místě byli vysláni dva dobrovolníci jako rozvědčíci. Jedním z nich byl i Jaroslav. Oba úderníci se v převleku za ruské mužiky dostali až do vsi, kde se vmísili mezi povstalce a podařilo se jim spočítat jak jejich počet, tak i odhadnout množství zbraní. Podle zápisu v Jaroslavově „poslužném“ spise, byl za „ostražitost a hrdinství“ v této úspěšné rozvědce oceněn velitelem praporu.

Do Tajšetu přijíždí i velitel 4. pluku podplukovník Miloš Žák, který před rokem – ještě jako podkapitán – velel 3. rotě, aby tuto operaci řídil. Výprava proti povstalcům byla tentokrát dobrovolná, ale stejně se přihlásila většina úderníků – ze třetí roty snad všichni, protože měli v dobré paměti Žákovo příkladné hrdinství.

Po dvouhodinovém pochodu došli úderníci až k obsazené obci, která však byla liduprázdná, jelikož ji povstalci krátce před příchodem Čechoslováků opustili a před svým odchodem několik chalup zapálili. Ve vesnici zůstala proto jen 4. rota, aby zabránila případnému útoku z týlu, a ostatní se vydali za prchajícím nepřítelem cestou i necestou. A znovu bylo slyšet: „Davajtě běgať, Čechoslovaki idut!“ Povstalci v běhu odhazovali pušky, aby si útěkem zachránili život.

V dalších týdnech nepřítel opět změnil taktiku a v neproniknutelných lesích si vybudoval opevněné základny pro menší záškodnické oddíly. Úderníci proto vykonali ještě několik výprav k odhalení a zničení těchto postů. Odpor povstalců byl zuřivý a jejich nenávist se opět projevila v mučení zajatých Čechoslováků, jejichž těla úderníci nacházeli zvěrsky zohavená. Připomenulo jim to předchozí rok, kdy se stejných zvěrstev na zajatcích dopouštěly bolševické Rudé gardy.

Zpočátku se zdálo, že nejsilnější povstalecké oddíly v okolí Tajšetu byly zdecimovány, ale neustálé ničení železničního zařízení a zákeřné přepady československých hlídek svědčilo o opaku. Vesnice v bezprostředním okolí trati bývaly zpravidla po příchodu některé z československých jednotek opuštěny a bylo zřejmé, že začíná fungovat i nepřátelská rozvědka. Tehdy se podplukovník Žák spolu s velením československých částí v Tajšetu rozhodl zasadit povstalcům zdrcující úder.

Povstalecké centrum se mělo nacházet v obci Šalajevo, vzdálené 150 verst od magistrály. K této výpravě bylo 12. června vysláno na 400 Čechoslováků – z toho téměř tři sta úderníků – a 30 jezdců. Čechoslováci měli k dispozici stovku selských povozů a vezli sebou i polní kuchyně. Cesta po širokém, tzv. Moskevském traktu směrem na Kontorku byla však po předchozích deštích silně rozbahněná a špatně sjízdná. Pokud přední hlídky narazily na povstalecké „zástavy“, docházelo sice k přestřelkám, ale nebylo síly, která by mohla tento nekonečný proud povozů a koní zastavit.

V celé řadě vesnic, jejichž jména jako Tremino, Buzikanovo či Šitkin se brzy vykouřila z hlavy a ze kterých povstalci většinou uprchli buď bez boje, nebo po krátké přestřelce, zůstávali místní obyvatelé ve svých chalupách. Bylo zřejmé, že s bolševiky ani povstalci příliš nesympatizovali. V některých vsích byli osvobozeni i ruští občané, které povstalci odvlekli až do těchto vzdálených končin. Osvobození občané se rádi k postupujícím Čechoslovákům přidávali s důvěrou, že se s nimi budou smět bezpečně vrátit domů.

Mužici nejenže ochotně sdělili, kam hlavní síly povstalců prchají, ale stejně ochotně Čechoslovákům zapůjčili padesát osedlaných koní k jejich snadnějšímu pronásledování. Koně byli přiděleni dobrovolníkům, ke kterým se přihlásil také Jaroslav, protože – jak říkal – koně si oblíbil už v zajetí. Na tuto krátkou jezdeckou epizodu rád vzpomínal i po letech, kdy si doma od sedláků půjčoval koně na zorání zahrady. Československá – teď už téměř stočlenná – kavalerie postoupila až do povstaleckého hnízda v Šalajevu, ale našli už jen opuštěné okopy, které ve spolupráci s vesničany zbořili a zasypali.

Při zpáteční cestě byli koně vráceni mužikům, v což po předchozích zkušenostech s povstalci a bolševiky ani příliš nedoufali. Celá výprava trvala téměř dva týdny, během kterých tato údernická „karavana“ projela desítkami vesnic, často nedotčených civilizací, kulturou či zdravotnickou osvětou.

Bylo až k neuvěření, v jakých podmínkách vesničané žili. Jejich domky nebo spíš chatrče měly většinou jen jednu místnost, ve které žila rodina zpravidla pospolu i s domácími zvířaty. Nejodpornější však byla spousta hmyzu, zvláště štěnic a tarakánů (švábů). Panovala zde téměř naprostá negramotnost a mnozí z domorodců nic nevěděli ani o válce či revoluci, protože už za cara byli osvobozeni od vojenské služby. Ve své prostotě byli ochotni věřit i tomu, že Čechoslováci pojídají pečená nemluvňata, jak se jim snažili namluvit povstalci a bolševici. Ze zajetí úderníci osvobodili na 40 ruských občanů, a co bylo nejdůležitější – sami se tentokrát obešli bez ztrát na životech.

Nižně-Udinsk

V červenci 1919 – tedy téměř tři měsíce po odjezdu z Jekatěrinburgu – odjíždějí konečně vlaky 1. úderného praporu do místa svého původního určení – do Nižně-Udinska. Ještě před odjezdem přijel do Tajšetu vrchní velitel spojeneckých vojsk na Sibiři generál Janin, aby pozdravil celou posádku.

V novém působišti vystřídali úderníci vojáky rumunské dobrovolnické armády, kteří až doposud hlídali magistrálu v této oblasti. Nižně-Udinsk se stal na další dlouhé týdny jejich hlavní základnou. Na ochranu trati na tomto úseku byla kromě 1. úderného praporu vyčleněna i eskadrona Jiskrovců (1. jezdecký pluk) a dva pancéřové vlaky Orlík I. a Orlík II.

O důležitosti této základny snad nikdo nepochyboval, zvláště proto, že toto menší město leželo mezi Krasnojarskem a Irkutskem, kam se přestěhovalo i hlavní velení československých vojsk na Sibiři. A pak – Vladivostok – byl tak říkajíc už jakoby na dohled, vždyť to bylo už jen pár tisíc verst!!

Pokud se však někdo těšil na oddych, jaký si úderníci užili v Jekatěrinburgu, byl událostmi následujících týdnů a měsíců notně zklamán. Ostatně, socha sedícího lva, věnovaná sochařem Bílkem padlým Čechoslovákům, která stála nedaleko nádraží, byla dostačujícím mementem. Snad netřeba připomínat, že i toto umělecké dílo bylo brzy po vstupu bolševiků do města barbarsky rozvaleno.

V každém případě však počátek zdejšího pobytu začal velmi příjemně. Byl zřízen osvětový sbor, který pečoval o vnitřní život úderného praporu. Obnovily se odbory zábavní, tělocvičný, dramatický a dokonce i pěvecký. Tělocvičný odbor spolu ve spolupráci s odborem zábavním se rozhodl uspořádat v Nižně-Udinsku velkou sokolskou slavnost. Kromě příprav na tento malý slet se hrála kopaná a v železničním parku poblíž stanice koncertovala i praporní kapela. Cvičení i muzika přilákala místní obyvatele, kteří se k našim úderníkům chovali velmi přátelsky. Pro velký úspěch tanečních kurzů v Jekatěrinburgu se zábavní odbor rozhodl pro jejich opakování. Jejich frekventanti tak opět slavili úspěchy u místních děvčat na tanečních večírcích, které čas od času pořádali jak Rusové ve městě, tak i Čechoslováci.

Na nižně-udinském nádraží našel útulek i „strejček z Ameriky“. Tito strýčci byli vlastně dobrovolní pracovníci americké charitativní organizace YMCA, která pro československé vojáky na Sibiři zřizovala v místě jejich dočasných posádek kluby, čajovny a čítárny, aby jim alespoň trochu ulehčila nesnadné postavení. Vzhledem k očekávané repatriaci do vlasti přes Ameriku či Kanadu se pozornosti těšil i kurz základů angličtiny a francouzštiny

Není bez zajímavosti, že v Nižně-Udinsku získali úderníci od potulného lovce roztomilé medvídě. Přes určité potíže byl medvěd zařazen do stavu úderného praporu s tím, že bude přivezen až do Prahy jako dar panu prezidentovi.

Přestože situaci ve městě i na přilehlých kolejích měli Čechoslováci pevně v rukou, znovu se začalo – i když se proti tomu dost brblalo – s výcvikem. Do města totiž měla přijet delegace z vlasti, která objížděla směrem od Vladivostoku na západ všechny československé posádky, aby pozdravila naše legionáře a posílila jejich morálku. Velení praporu této vzácné návštěvě chtělo předvést i názorné ukázky bojů – což mnozí označovali více méně příhodně jako „divadýlko“.

Očekávaný příjezd delegace však přiměl úderníky i k pilnému okrašlování a výzdobě těplušek. Ve srovnání s loňskou výzdobou bylo letošní okrašlování prováděno v daleko větším rozsahu. Dnes už jen fotografie dokumentují plejádu obrazů, kterými byly ozdobeny vnější stěny vagonů. Nejčastějšími náměty byly vlastenecké motivy zobrazující historické postavy našich dějin (Jan Žižka, Jan Sladký Kozina), obrazy sokolských borců a nechyběly ani nostalgické obrázky české krajiny doplněné postavami v národních krojích.

Není od věci poznamenat, že – i když nechyběly ani obrazy malované na plátně – většina těchto obrazů na stěnách těplušek byla vytvořena z přírodního materiálu – ať už se jednalo o mech, kamínky či kůru – z bezprostředního okolí nižně-udinského nádraží. Na posuvných dveřích těplušky Jaroslavovy 3. čety byl v březovém rámu obraz muže v sokolském cvičebním úboru stojícího na vysoké skále – doplněn heslem: „Až na nejvyšší metu, bratři!“ Ozdobené těplušky lákaly k prohlídce i místní ruské obyvatele, kteří se rádi dávali s Čechoslováky do řeči.

Ačkoliv ve městě vládla zdánlivá pohoda, nepřítel nezahálel. Zatímco na jih od Nižně-Udinska převládala pustina, lesy na severu poskytovaly povstaleckým tlupám dostatek úkrytu i prostoru k záškodnickým výpadům proti trati. O jejich plánech i úkrytech se českoslovenští legionáři dozvídali většinou přímo od místních obyvatel, kteří chtěli už mít konečně pokoj od nekonečných šarvátek. Do těchto míst pak byly posílány zesílené hlídky, ale povstalecká hnízda zela většinou prázdnotou, protože povstalci raději vzali nohy na ramena.

Velká sokolská slavnost byla uspořádána 7. září a byla zahájena průvodem v čele s vyhrávající hudbou. V průvodu byly nejen masopustní maškary, šašci, komediantské a cikánské vozy, ale i alegorické vozy s výjevy z české minulosti. Každý vůz táhly čtyři páry koní Kulikovské baterie. Průvod zabočil na „dětskou ploščadku“, která nabídla spoustě návštěvníků pravý staročeský jarmark se všemi možnými pouťovými atrakcemi i dobrotami. Všeho bylo dostatek – ba až nadbytek.

Zvláště děti byly doslova nadšeny a potleskem nikdo nešetřil ani při sokolských vystoupeních. Při představení ruských dětí, které připravovali čeští cvičitelé Sokola, měli v očích slzy nejen jejich rodiče, ale i mnozí tvrdí vojáci, když zavzpomínali na vzdálený domov. V provozu bylo i armádní kino, kde se promítaly ukázky z příjezdu T. G. Masaryka do Prahy v prosinci 1918.

O pár dnů později přijíždí očekávané poselstvo, kterému se dostalo velkého přivítání a pohoštění. S delegací, kterou vedl spisovatel Krejčí, přijel i plnomocník československé vlády Bohdan Pavlů a vrchní velitel československých vojsk na Rusi generál Syrový. Odpoledne pak z postavené tribuny shlédli údernické cvičení spočívající v simulaci útoku na nepřátelské zákopy v součinnosti s dělostřelci kapitána Kulikovského, kteří rozhodně municí nešetřili. Obyvatelé města byli předem na kulometnou i dělostřeleckou palbu upozorněni, aby zbytečně nepanikařili.

Ke konci září se konaly v Irkutsku československé armádní tělocvičné závody, na které bylo zcela samozřejmě vysláno soutěžní družstvo úderníků a v těžké konkurenci velmi dobře obstálo. Není na škodu připomenout, že už v červnu 1919 bylo československé vojsko v Rusku vyzbrojeno japonskými puškami a vojáci dostali i nové uniformy ušité v Japonsku.

Mnohý čtenář těchto řádků se může domnívat, že letní měsíce prožívali úderníci v Nižně-Udinsku jako velké bezstarostné prázdniny, ale dennodenně bylo nutno stavět stráže a vysílat menší výpravy do okolí, aby včas zahnaly povstalecké choutky. Zářijové a zvláště říjnové dny však sebou přinášely chladný podzim a po ránu těžkou mlhu. Bylo zřejmé, že krutá sibiřská zima je už opět za dveřmi těplušek. Před nastupující zimou se zvýšila i aktivita povstalců, kteří se ve velkém počtu soustředili na řece Čuně, odkud chtěli přepadnout a přerušit trať.

Krátce po oslavách prvního výročí vzniku samostatného Československa 28. října 1919 bylo proto vysláno pod velením velitele praporu majora Háska 160 úderníků spolu s kozáky irkutského kozáckého pluku do tohoto povstaleckého centra. Jelikož byla už všude vysoká nadílka sněhu, výprava se uskutečnila na saních. Ve více než dvacetistupňových mrazech narazili několikrát Čechoslováci na povstalecké hlídky. Po krátké přestřelce byli povstalci buď zabiti, nebo utekli.

V krutých mrazech nocovali Čechoslováci ve vesnicích, které povstalci opustili. Vesničané našim vojákům žalovali, jak je povstalci okrádají nejen o jídlo, ale hlavně o koně. Svůj štáb měli povstalci v bohaté obci Nevanskaja, ale před příchodem Čechoslováků sebrali sedlákům šedesát saní i s koňmi a zmizeli. Po uprchlých velitelích povstalců zůstala armádní kovárna a rozházené spisy.

I tato několikadenní výprava, při které úderníci absolvovali na saních a na koních téměř 350 verst, se obešla bez ztráty na životech a těžkých zranění. Bohužel, omrzlinám se v krutých mrazech zabránit nedalo. Také této výpravy se Jaroslav zúčastnil.

Opět považuji za nutné, několika větami přiblížit alespoň rámcově situaci Čechoslováků v roce 1919.

Při osvobozování ruských měst předpokládalo velení československých vojsk, že vládu i odpovědnost převezmou Rusové a proti bolševikům nastoupí ruská národní armáda. Situace na jaře 1919 byla celkem nadějná, protože proti bolševikům úspěšně nastoupila armáda generála Denikina, armáda generála Judeniče a v neposlední řadě sibiřská armáda admirála Kolčaka. Jejich bojová morálka však nemohla dlouho odolávat bolševikům. Z původních špatně organizovaných tlup se stávala pravidelná dobře vyzbrojená Rudá armáda se zkušenými veliteli. Ruská národní armáda admirála Kolčaka už v létě vyklízí Zlatoúst a Jekatěrinburg před bolševiky, kteří nezadržitelně postupují na východ k Omsku.

Na Čechoslováky, které obyvatelé ještě před nedávnem vítali jako své osvoboditele, se snáší hněv a rodí se nenávist. Místo toho, aby se sami postavili postupujícím bolševikům se zbraní na odpor, chtěli, aby je – ač tisíce kilometrů od své vlasti – i nadále ti „proklatí“ Čechoslováci před bolševiky chránili. Ruská sibiřská armáda byla na ústupu a Čechoslovákům byla nařízena evakuace. Jejich ešelony odjíždějí po magistrále na západ a leckde si musí tvrdě probojovávat cestu, protože povstalecké tlupy zavětřily příležitost a znovu na mnoha místech zaútočily na trať.

Hrstka Čechoslováků – byť se jednalo o téměř sedmdesátitisícovou armádu – se oprávněně mohla uprostřed nevypočitatelných vojsk cítit jako „ostrov v bouři“ – jak pojmenoval jeden z dílů své pentalogie legionářský spisovatel Rudolf Medek. Zatímco „levé“ strany jim vyčítaly, že svou přítomností brání spravedlivému lidovému povstání, „pravým“ stranám vadila malá angažovanost vůči postupujícím bolševikům. Průjezd našich ešelonů do Vladivostoku byl navíc zdržován oddíly atamana Semjonova, které ovládaly území za Bajkalským jezerem.

Poslední Vánoce na Sibiři

Od počátku prosince 1919 projížděly Nižně-Udinskem téměř denně československé ešelony směrem na východ. Další přeplněné vlaky odvážely na východ tisíce uprchlíků i s rodinami před bolševiky, kteří v obrovské přesile znovu dobývali sibiřská města, ve kterých ještě před několika měsíci či týdny byli Čechoslováci a které ruská národní armáda nedokázala uhájit. V této nepřehledné situaci přestalo být bezpečno i v Nižně-Udinsku. Povstalecké tlupy se vracely do vesnic, ze kterých je poslední výprava úderníků vyhnala, a stále častěji útočily na železniční zařízení magistrály. Ta byla při evakuaci našich jednotek životně důležitá.

Na Štědrý den bylo tentokrát – na rozdíl od loňské bohaté večeře v Jekatěrinburgu – jen velmi skromné jídlo v prostorách nádraží. Nicméně se konala v atmosféře očekávání a s nadějí, že ty příští Vánoce už úderníci oslaví doma u svých drahých.

Hned následujícího dne – na Boží hod – dostal velitel praporu od vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Janina rozkaz zadržet vlaky prchajícího admirála Kolčaka, včetně vlaku, který převážel i carský ruský poklad.

Této složité operace, kdy všechny koleje nižně-udinského nádraží byly přeplněny ešelony včetně obrněných vlaků, se zúčastnily všechny roty 1. úderného praporu, které obsadily strategická místa a neponechaly nic náhodě. Jaroslavova třetí rota byla jako záloha připravena ve svém vlaku přímo na nádraží a po příjezdu kolčakovových ešelonů zůstala uzavřena mezi nimi. Naštěstí – díky složitému vyjednávání velitelů obou vojsk – nedošlo ke krveprolití, ale byla vyjednána jakási křehká neutralita. Přesto tyto dny seděli úderníci na pomyslném sudu se střelným prachem. Na nádraží stály vlaky dvou – ještě nedávno spojeneckých – armád, které na sebe cenily zuby jako vlčáci utržení ze řetězu, ze západu se blížil rudý příval, kterému z posledních sil čelili polští legionáři, a v okolních lesích číhaly tlupy nevypočitatelných povstalců.

Na Nový rok 1920 dorazil na nádraží i očekávaný vlak s osmadvaceti vagony obsahujícími zlatý ruský poklad. Zlaté slitky a mince byly uloženy v bednách, pytlích a vojenských tornách. Ke komisionelnímu předání pokladu pod ochranu vojáků 1. úderného praporu došlo 4. ledna. U každého vozu stály ozbrojené hlídky a čekalo se na další rozkazy, jak s touto nečekanou nadílkou naložit. Po čtyřech dnech byly vagony se zlatem připojeny k vlaku 6. pluku a zlato bylo odvezeno dále na západ. Z Nižně-Udinska odejel i Kolčak.

Je až neuvěřitelné, že i v tomto nepředstavitelném mumraji se ve městě uskutečnil 30. prosince sokolský večer, na kterém kromě českých cvičenců vystoupila i ruská děvčátka v růžových šatičkách s českými národními tanečky a písničkami, které s nimi nacvičili čeští učitelé a cvičitelé.

O zlatě se dozvěděly samozřejmě povstalecké tlupy a chystaly se Nižně-Udinsk napadnout. Ve městě samém se mezitím připravovalo i bolševické povstání, které by usnadnilo postup Rudé armády, a v neposlední řadě začali z Kolčakovy armády ve velkém dezertovat vojáci. Zlatý poklad byl proto odvezen vojáky 6. pluku do Irkutska a z města odjel ve svých salonních vagonech i bývalý vládce Sibiře admirál Kolčak. V dalších dnech došlo v Nižně-Udinsku k bolševickému převratu, ale k útoku na nádraží, které bylo pevně v rukou Čechoslováků, si přece jen bolševici netroufli. Naopak se podobně jako v roce 1918 vyjednala ozbrojená neutralita.

Úderníci, kteří měli tvořit zadní voj ustupujících Čechoslováků, dostali však nečekaně rozkaz přesunout se do Irkutska k ochraně štábu, protože i v Irkutsku se schylovalo k dalšímu bolševickému povstání. Irkutské nádraží bylo stejně jako Nižně-Udinsku přeplněno vojenskými ešelony i vlaky s rodinami uprchlíků a ešelony úderníků musely zůstat 3 versty před městem. Bylo nutné hlídat muniční sklady, které se chystali povstalci vyhodit do vzduchu.

Zde se také setkali se zbytky oddílů generála Kappela, které před bolševiky ustupovaly pěšky podél trati na východ. V čele tohoto smutného, na kost promrzlého průvodu vezli Kappelovci na saních svého mrtvého velitele.

Boje s bolševiky však ještě nebyly zdaleka u konce, protože k Irkutsku se rychle blížily jednotky Rudé armády, které zajaly část polského legionu a po tomto úspěchu se vrhly i na Čechoslováky. Úderníci jim však znovu dokázali, že ještě nezapomněli bojovat, a útoky odrazili. Bolševické velení pochopilo, že bude rozumnější uzavřít s Čechoslováky příměří a nebránit jim v odjezdu na východ.

A zde se opět na scéně objevuje carský poklad. Poklad si v žádném případě Čechoslováci nemínili ponechat, ale posloužil jim jako pádný argument při vyjednávání s bolševickou Rudou armádou, která postupovala od západu. Dohoda o příměří byla podepsána 7. února 1920 a vlastní poklad o celkovém množství 5143 beden a 1678 vojenských vaků byl předán v úplném pořádku a celistvosti představitelům a zákonným činitelům místní ruské vlády v Irkutsku a posléze novým sovětským úřadům. Dodržování dohody oběma stranami pak vedlo v konečném důsledku k relativně volné cestě československých oddílů z Ruska. I sověty tehdy uznaly, že to byly právě čs. vojenské oddíly, kdo zlato uchránil před rozkradením ve válečné vřavě občanské války.

Nesmysly o údajné krádeži ruského zlata čs. legiemi šířili už za 1. republiky komunisté ve snaze poškodit dobré jméno našich legionářů a „zaručené“ informace o této ničím nepodložené krádeži se tu a tam objevují i po téměř sto letech. Skutečností ovšem je, že z původních 500,6 tun zlata, kterých se legie společně s bělogvardějci zmocnily při obsazení města Kazaň v srpnu 1919, bylo vráceno „jen“ 319,7 tun. Chybějící část pokladu využilo jednak vedení ruských antibolševických sil pro financování nákupu zbraní v zahraničí, a část byla bělogvardějci jednoduše rozkradena.

Od Bajkalu po Vladivostok

Pobyt 1. úderného praporu v Irkutsku trval jen velmi krátce, protože už 18. února 1920 byl odeslán ke střežení bajkalských tunelů. Krátce po odchodu úderníků z Irkutsku tam dochází k bolševickému převratu. Venkov přestal město zásobovat a hladové davy začaly drancovat obchody. Na město zaútočily i povstalecké oddíly, kterým nová sovětská moc jen stěží čelila. Mezitím byl 1. března 1920 irkutskému sovětskému komitétu předán ruský státní zlatý poklad. Bolševici byli do posledního okamžiku přesvědčeni, že jim Čechoslováci poklad nevydají, a když se tak stalo, byl to moment, který usnadnil další jednání se sověty.

Vraťme se však k bajkalským tunelům, kterých bylo celkem 39, a zničení každého z nich by znamenalo na dlouhou dobu vyřazení magistrály z provozu. V létě roku 1918 probíhaly na Bajkale těžké bitvy mezi bolševiky a československými oddíly generála Gajdy, kterým se podařilo tyto důležité tunely obsadit a uchránit před zničením. Zadní voj Čechoslováků před postupující Rudou armádou v prvních březnových dnech roku 1920 tvořili už jen úderníci spolu s Kulikovskou baterií a dvěma obrněnými vlaky. O tom, že se jednalo spíš o jakýsi nárazník, svědčí řada drobných i větších konfliktů, které jen díky trpělivému vyjednávání nepřerostly v ozbrojený střet.

První úderný prapor dostal za úkol doprovázet a střežit přepravovaný štáb československých vojsk po vyklizení Irkutska. Současně bylo potvrzeno, že úderníci se budou se štábem ve Vladivostoku naloďovat společně. Je až neuvěřitelné, že i v této napjaté situaci téměř denně probíhal výcvik na zamrzlém jezeře.

Na řadě stanic, kterými pak naše ešelony projížděly, stály vojenské vlaky – opět nejrůznějších uskupení. Někde to byli Japonci, kteří společně s oddíly atamana Semjonova hlídali další bajkalské tunely, jinde už měli města v rukou bolševici. Naštěstí se dodržovala jakási nepsaná neutralita a vlaky celkem nerušeně projížděly dalšími stanicemi na východ.

V Čitě, která byla v držení oddílů Semjonovců, se trať rozděluje na větev severní a jižní, aby se posléze opět spojila ve Vladivostoku. Jelikož při jarních záplavách byla rozvodněna řeka Amur, musely se ešelony vydat jižním směrem přes čínské území.

Za stanicí Adrianovka, kde se naše ešelony musely na krátký čas zastavit, uviděli úderníci opuštěné hromadné popraviště, kde semjonovci pod ochranou Japonců zvěrsky umučili a popravili stovky zajatých bolševiků. Jejich mrtvoly zůstaly naházené v roklích za městem. Smutný obrázek nelítostné, kruté a krvežíznivé občanské vojny. Provždy zůstane nezodpovězena otázka – kde byl začátek a kdy bude tomuto běsnění konec?

Čínské území, kterým dál ešelony projížděly, mělo úplně jiný ráz a charakter, než bylo nekonečné Rusko. Na několik dní zůstaly vlaky stát ve stanici Mandžurie a úderníci měli možnost si toto město prohlédnout. Zaujal je nejen čilý obchodní ruch na spoustě bazarů, ale i neskutečná špína a zápach.

V bazarech bylo možné nakoupit všechno možné i nemožné a mnozí Čechoslováci zde chtěli pořídit nějaké dárky či upomínkové předměty. Většinou se nakupoval tabák, ale i různé drobnosti jako hedvábné šátečky nebo dřevěné pagody. Před bazary byly stolky „bankéřů“, kteří směňovali všemožné peníze – americké, ruské, čínské i japonské. Do centra města se však nedoporučovalo chodit jednotlivě, ale jen ve skupinkách, protože tam řádily lupičské bandy, které neváhaly ani za bílého dne své oloupené oběti zbavit i života. Docela jiný ráz měla ovšem evropská čtvrť – jaký to kontrast v jednom městě!

Naši v čínských městech potkávali také čínské vojáky v pestrobarevných svérázných uniformách, kteří na nohou nosili papuče. K Čechoslovákům, kteří v jejich očích zřejmě vypadali stejně exoticky, se však chovali celkem přátelsky.

K otřesným zážitkům však patřila návštěva čínského hřbitova, kde rakve s nebožtíky byly uloženy na povrchu hrobů hlavami k východu. Nikdo však prohlídku tohoto svérázného pohřebiště nedokončil pro všudypřítomný otřesný puch.

Přestože dlouhé, plně naložené vlaky se jen velmi pomalu šinuly po stoupající trati, všichni se už těšili, že brzy dojedou na konečnou – do Vladivostoku, odkud měli odplout lodí „President Grant“ současně s generálem Syrovým. V tomto radostném očekávání tak úderníci „přetrpěli“ i dlouhé zastávky, kdy je jejich velitelé – aby se snad příliš nenudili – posílali cvičit do stepí u nádraží.

V jedné ze stanic však došlo k přestřelce mezi Japonci hlídající zajaté bolševiky a úderníky. Japonci dokonce žádali Čechoslováky, aby jim vydali svůj obrněný vlak Orlík, a stálo to opět hodně úsilí a diplomatického vyjednávání, aby hrozící konflikt mezi „spojenci“ byl zažehnán a mohlo se pokračovat v cestě. O tom, že ani poslední úsek magistrály nebyl tak úplně bezpečný, se úderníci mohli přesvědčit v některých pustých a opuštěných železničních stanicích, kde chunchuzští loupežníci tamní nádražní personál povraždili a stanici vyloupili.

Poslední versty před Vladivostokem si začali úderníci balit svých „pět švestek“ do dřevěných kufříků a bedniček, které pobíjeli plechem. Tato sporá zavazadla se totiž musela přeložit do samostatného vagonu, aby mohla být naložena do lodních prostor jako samostatný náklad.

V den svátku sv. Jiří, 24. dubna 1920, přijíždějí vlaky 1. úderného praporu na vladivostocké nádraží, ale místo naloďování natěšené úderníky čekalo zklamání. Loď musela odjet druhého dne v ranních hodinách a na nalodění nebylo dost času. Místo naloďování byl 1. úderný prapor za přítomnosti československé a francouzské generality dekorován francouzským válečným křížem. I když si toto vysoké ocenění úderníci plně zasloužili, zklamání z odloženého odplutí přece jen převažovalo a poněkud kalilo slavnostní okamžik.

Pokud bychom se však na toto zdržení dívali z té lepší stránky, dostali úderníci příležitost prožít ještě jeden měsíc na ruské půdě. A dlužno říci, že Vladivostok, ležící na nejvýchodnější výspě Ruska, patřil k nejkrásnějším ruským městům.

Z Vladivostoku domů přes dva oceány

Z Vladivostoku bylo od konce roku 1919 až do září roku 1920 vypraveno 42 lodních transportů, které převezly celkem 72 644 osob, z toho 3 004 důstojníků, 53 455 vojínů a poddůstojníků, 4 914 invalidů, 717 dětí, 1 726 žen a civilistů. Mezi civilisty byla i řada českých a slovenských občanů, kteří z různých důvodů nevstoupili do legie, dále pak Rusové (někdy i s rodinami), kterým hrozilo od bolševiků pronásledování, případně i smrt. Pokud se týká dětí, jednalo se často o bezprizorné sirotky, kterých se legionáři ujali (něco na způsob známého filmového „Práčete“) a kteří s nimi žili v ešelonech. Českoslovenští legionáři zanechali v Rusku 3 652 padlých a 739 nezvěstných. Ze stavu 1. úderného praporu, jenž měl 800 mužů, padlo v bojích 13 důstojníků a 120 úderníků.

Na tomto místě si neodpustím malou poznámku o tom, že československé rudoarmějce, kteří zradili naše legie a stali se jejich černou můrou, posílala sovětská vláda daleko příjemnější cestou domů, aby tam mladou republiku rozvraceli. To je, ostatně, i případ rudého komisaře města Bugulmy Jaroslava Haška.

Lodě pluly nejčastěji kolem jihoasijských břehů směrem k Suezskému průplavu a odtud do Terstu. Menší počet transportů se přepravoval přes Tichý oceán k Panamskému průplavu a dále přes Atlantik do Evropy. První úderný prapor, ve kterém sloužil Jaroslav, se přepravoval do Evropy přes Kanadu.

Vladivostok

Po počátečním rozčarování se úderníci smířili s tím, že se jejich pobyt na ruské půdě o nějaký ten týden zřejmě pozdrží. Naštěstí je už nečekaly žádné boje, ale celkem příjemný pobyt v přístavním městě. Ještě téhož dne byl jejich prapor slavnostně dekorován francouzským válečným křížem a po hymnách i defilírce se úderníci znovu vrátili do svých těplušek, kde byli podrobeni lékařské prohlídce. Údernické ešelony byly přesunuty do předměstské stanice Gnilyj-Ugol, kde se s těpluškami, které jim více než dva roky byly pojízdným domovem, museli úderníci definitivně rozloučit a ubytovat se v kasárnách „Na Valech“. Úderníci vyfasovali z intendantských skladů nové prádlo, letní uniformy, nové pláště a také americké torny.

Blíže města byla zakotvena celá řada spojeneckých křižníků. Z vlajek na stožárech se daly poznat plavidla francouzská, americká, britská, japonská i čínská. Ve městě se pak naši vojáci setkávali s námořníky nejrůznějších národností, ale domluva s nimi byla dost těžká kvůli jazykové bariéře.

Program v následujících dnech měli úderníci poměrně jednoduchý – dopoledne se cvičilo a odpoledne bylo volno, které využívali k procházkám po městě, nákupům drobných dárků i k návštěvě místního hřbitova, kde bylo pohřbeno několik desítek Čechoslováků padlých v bojích v roce 1918.

V květnu teplé počasí umožnilo i koupání v klidných zátokách za městem, ale všichni netrpělivě očekávali, kdy budou zařazeni do příslušného transportu a která loď pro ně přijede. Evakuační oddělení armádního sboru zařadilo úderný prapor do transportu, který měl plout přes Ameriku. S úderníky se měla na nákladní lodi „Ixion“ přepravovat také Kulikovská baterie a vojáci sedmého pluku.

Bratři, kteří se během anabáze stačili oženit s ruskými děvčaty, byli do Evropy i se svými ženami odesláni jinou lodí kolem Indie, protože podle nějakých předpisů nesměla jet přes Ameriku s vojáky žádná žena.

Přes svou pochopitelnou netrpělivost se stačili úderníci ještě zúčastnit ve Vladivostoku oslav Svátku práce a dokonce i mezinárodních atletických závodů, ale vybraní námořníci byli pro ně přece jen silná konkurence a těžký oříšek.

Přes Tichý oceán a Kanadu

Dvacátého druhého května konečně připlula do přístavu nepříliš vzhledná černá loď „Ixion“, do které se následujícího dne postupně nalodily dvě tisícovky Čechoslováků. Jejich zavazadla byla v sítích vytahována jeřáby na palubu a končila v obrovských lodních skladech.

Loď se pomalu vzdalovala od Vladivostoku a úderníci se po dlouhých měsících prožitých v těpluškách definitivně loučili s ruskou pevninou, kde zůstala kromě vzpomínek a mnohdy i ztracených iluzí též celá řada padlých bratří, kteří se svobody, za kterou bojovali, už nedočkali. „Sbohem Rusko!“ „Praščaj Rossija!“

Zatímco pro důstojníky byly na palubě stlučeny jakési prkenné kabiny, mužstvo bylo ubytováno v podpalubí na nepohodlných visutých síťových lůžkách v několika patrech nad sebou. Jídlo, které vařili čínští kuchaři, bylo špatné a navíc nepříliš chutné.

První hodiny po vyplutí se loď musela proplétat mezi stovkami malých rybářských japonských džunek i větších člunů. Pronikavý zvuk lodní sirény varoval tato malá plavidla, aby se v husté mlze navzájem nesrazila. Poslední květnové dny bylo moře poměrně dost rozbouřené a mnozí pasažéři začali trpět mořskou nemocí. Mořská nemoc postihla zřejmě i ročního medvěda Míšu, kterého vezli úderníci jako dar pro pana prezidenta, protože jen nečinně a smutně ležel přivázán ke kůlu na první palubě.

Pro ty, kteří mořské nemoci odolávali, se pořádaly na palubách přednášky, zájemci se doučovali angličtinu, zpívalo se i debatovalo o tom, co budou dělat po návratu domů.

Po dvou týdnech plavby se konečně 6. června v časných ranních hodinách objevila na obzoru pevnina a kolem sedmé „Ixion“ zakotvila před přístavem Vancouver, kde byla provedena zdravotní kontrola kanadskými lékaři a teprve potom mohla být loď vpuštěna do přístavu, kde čekali shromáždění čeští krajané žijící v Kanadě.

K velkému zklamání legionářů však byl přístav zprvu policejně uzavřen, protože anglické úřady měly obavy z bolševické nákazy, kterou naši vojáci měli přivézt ze Sibiře. Teprve později se vysvětlilo, že to byli právě Čechoslováci, kteří se s tímto rudým morem jako první utkali.

Po konečném vylodění se vydali Čechoslováci na pochod přes město na nádraží, kde bylo připraveno k dalšímu transportu pět vlaků. Do pochodu vyhrávala praporní kapela v čele s tureckým bubnem taženým ochočeným Míšou, který se už zotavil z mořské nemoci a budil všeobecnou a zaslouženou pozornost. Po cestě Čechoslovákům srdečně mávaly nejen špalíry českých krajanů, ale i spousta Kanaďanů, na které ukázněné a spořádané vojsko udělalo silný dojem.

Po rozchodu se snažili naši vojáci dorozumět s kanadskými vojáky, kteří se vrátili ze západní fronty ve Francii. Byli příjemně překvapeni, že o anabázi Čechoslováků po transsibiřské magistrále zde bylo poměrně dost informací.

Téhož večera se stěhovali českoslovenští legionáři do připravených vlaků, které byly sestaveny z dlouhých Pullmanových spacích vagonů. Pohodlné vozy se jen velmi těžko daly srovnat s těpluškami, ve kterých ještě zcela nedávno Čechoslováci křižovali Sibiř. Také stravování ve velkém jídelním voze hned za lokomotivou bylo daleko příjemnější než na lodi.

Cesta vlakem trvala bezmála celý týden a byla jen trochu zpestřena zastávkou ve Winnipegu, kde silná česká menšina připravila legionářům vřelé přivítání. Během krátké přestávky se snažili krajané ukázat město i s okolím, kam je odvezli svými auty. Někteří navštívili i indiánské rezervace, které však zdaleka nesplňovaly romantické představy o hrdých a svobodných obyvatelích amerických prérií.

Dvanáctého června se vlaky přiblížily ke Quebecu, kde měli Čechoslováci počkat na lodě určené k transportu do Evropy. Ubytováni byli ve stanech v bývalém koncentračním táboře, kde během války bylo soustředěno na padesát tisíc kanadských vojáků. Vím, že už samo slovo „koncentrační“ evokuje u současníků neblahou představu o těchto táborech ve druhé světové válce, ale jednalo se opravdu jen o normální vojenský tábor.

Přestože i v Kanadě probíhal normální výcvik, legionáři měli dost času na nejrůznější sporty a koupání v řece svatého Vavřince. Čechoslováci se skamarádili i s anglickou posádkou. 18. června přijela do tábora kanadská delegace vedená kanadským místokrálem. Na počest tohoto vzácného hosta byla uspořádána velká přehlídka všech československých vojenských jednotek. K této parádě se sjelo obrovské množství lidí ze širokého okolí. K další velké slavnosti došlo při příležitosti kanadského národního svátku 1. července a v den výročí upálení Mistra Jana Husa bylo uspořádáno i sokolské cvičení.

I když si Čechoslováci získali přízeň, obdiv a dá se říci, že i lásku nejen českých krajanů z Kanady, ale i ze Spojených států, každý už byl myšlenkami stejně doma.

Poslední úsek dlouhé cesty

Osmého července přirazila do přístaviště bílá loď se zlatým nápisem „Caritza“ a do večera byly na její palubu naloděny dvě tisícovky Čechoslováků. Ve srovnání s nákladní lodí „Ixion“ se jednalo o téměř přepychové plavidlo. I na spaní mělo mužstvo vyhrazeno vzdušné prostory v podpalubí.

Vše se zdálo krásnější a jasnější, protože i na rozdíl od poněkud ponuré plavby Tichým oceánem, bylo počasí vesměs jasné a slunečné. Volný čas na palubě trávili vojáci povětšině v zábavě, ale hlavně v debatách o tom, co bude, až se vrátí domů.

Dvacátého července konečně proplouvá loď „Caritza“ kanálem La Manche a přistává v německém přístavu Cuxhaven, kde Čechoslováky přivítal československý konzul Hugo Vavrečka, dědeček pozdějšího prezidenta Václava Havla.

V přístavu museli uložit legionáři své zbraně do zvláštních vagonů a téhož večera odjíždějí ve vlacích přes Drážďany do Československa. Snad netřeba připomínat, že jen málokdo dokázal tuto noc zavřít oči a spát.

Dvacátého prvního července přejel vlak s 1. úderným praporem státní hranici v Podmoklech, kde byl přivítán vojenskou delegací v čele s armádním generálem Syrovým a velkým množství občanů v sokolských a národních krojích. Pro úderníky byla českými dámami připravena i skutečná česká večeře. Druhý den už byla provedena dislokace a rozvoz rot do určených posádek.

Jaroslav se svou 3. rotou odjíždí do Trhanova, kde byli ubytováni na Lamingerově zámku. Krátce nato byl úderný prapor sloučen s domácím 6. mysliveckým praporem v Domažlicích, čímž vznikl 6. hraničářský prapor „sibiřských úderníků“, který převzal po 1. úderném praporu vlajku a tradici.

Epilog

Do civilu se chystal i Jaroslav, který byl mezitím povýšen na desátníka a k válečnému kříži dostal ještě revoluční a spojeneckou medaili.

Krátce před propuštěním z armády odjel Jaroslav ještě na krátkou dovolenou, aby mohl po více než pěti letech navštívit rodiče a podívat se do rodné obce Březsko na Prostějovsku. Nezapomněl navštívit ani svého starého kamaráda Lojzka, který se vrátil z ruského zajetí už koncem roku 1918 a hned si povšiml Jaroslavovy hezké sestry Kristy. Zdálo se, že ani Kristě bratrův kamarád v legionářské uniformě nebyl lhostejný. Tehdy ovšem známosti neměly tak rychlý spád jako dnes, a tak teprve po několika letech dopisování, schůzek i dlouhém odloučení – kdy jako „četník na zkoušku“ sloužil na různých četnických stanicích – uzavřeli v červenci 1925 sňatek.

Na Pamětním listu legií, který se spolu s hrstkou zažloutlých fotografií v rodině pietně uchovává, je uveden kromě míst bojů a vojenských vyznamenání i dovětek – „Zůstal ve službách vlasti!“ Není to prázdná fráze, protože Jaroslav byl v tom nejlepším slova smyslu „služebníkem první republiky“, i když v ní žil vlastně pouhých osmnáct let. Brzy po návratu do vlasti se přihlásil k četnictvu, v jehož řadách – po absolvování nejrůznějších četnických škol – sloužil až do začátku nacistické okupace, kdy ho jako legionáře protektorátní úřady poslaly do předčasné penze.

Četnickou uniformu (vlastně teď už uniformu SNB) oblékl znovu v prvních květnových dnech roku 1945, ale brzy po tzv. Vítězném únoru ho komunisté „vyakčnili“. Tentokrát – podle revoluční spravedlnosti – bez jakéhokoliv nároku na důchod. Při svých návštěvách Prahy se v šedesátých a sedmdesátých letech ještě několikrát sešel i se svými sibiřskými spolubojovníky na jejich pravidelných schůzkách, které se konaly navzdory rozpuštění historických legionářských sdružení. V Praze se setkal několikrát i s legendárním velitelem třetí roty – generálem Milošem Žákem.

Není bez zajímavosti i to, že velitel 1. úderného praporu major Rudolf Hásek v roce 1948 emigroval do Kanady a se svými úderníky si pravidelně dopisoval. Dočkal se i sametové revoluce a v roce 1990 byl jako stoletý veterán vyznamenán prezidentem Václavem Havlem řádem Milana Rastislava Štefánika.

Na svou legionářskou minulost byl Jaroslav vždycky hrdý a vlastenecké cítění se snažil vštípit i svým třem dětem. Přestože začátkem padesátých let okusil na pár měsíců i vězeňskou stravu, vždycky věřil, že to jednoho krásného dne praskne a komunisté půjdou od válu. Nedočkal se toho ani v nadějném roce 1968 a umírá krátce před svými sedmaosmdesátými narozeninami v roce 1982.

A na úplný závěr snad dva veršíky ze zdravice, která Jaroslavovi došla od kamarádů úderníků k jeho šedesátinám:

Mládí prchlo, doba divná,
my se máme rádi dál,
kdo z nás by moh´ zapomenout,
Sibiř, Bajkal, na Ural?

Na báryšny, a tak dále,
na té dlouhé magistrále,
na vintovku, strojní pušku,
na kipjatok, na těplušku?

Použitá literatura a dokumenty

Poslužný list příslušníka 3. roty 1. úderného praporu Jaroslava Rogla.

ÚDERNÝ PRAPOR – Kronika 1. úderného praporu Sibiřských legií. Vyd. 1930 nákladem Hraničářského praporu č. 6 „Sibiřských úderníků“.

Kronika Čsl. legie na Rusi „ZA SVOBODU“ 1914–1920. Praha: vyd. Památník národního osvobození, 1926.

VÁCHA, Dalibor, PhDr. Život v legiích – Českoslovenští dobrovolci na Rusi 1914–1918. České Budějovice, 2011. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.

KUTHAN, Pavel J. 1. samostatný úderný prapor a další články. Časopis Legionářský směr.

KRŮTA, Václav, a kol. Českoslovenští legionáři okres Kladno. Okresní úřad Kladno a Státní okresní archiv Kladno, 2002.

Slang ruských legionářů

Není nic neobvyklého, že si lidé v určitém prostředí vytvářejí vlastní specifické názvosloví pro nejrůznější předměty i situace. Týká se to pochopitelně i prostředí vojenského, kde žijí pohromadě mladí muži, jejichž výrazivo je svéráznější a do jisté míry i poněkud hrubší než u vrstevníků žijících v tzv. „civilu“. Jestliže se to týká vojenské služby v době mírové, je zcela logické, že daleko více se promění mluva mužů v období válečném – navíc v daleké cizí zemi.

A právě naši ruští legionáři, kteří se z prostředí, kde se velelo německy, dostali nejdříve do zajetí a pak i do našeho vojska, postupně převzali z ruštiny celou řadu výrazů a pojmů – nebo si je dokonce vytvořili –, které sice tak zvaně „seděly“, ale nemusely se vždy shodovat se slovníkem chovanek klášterních škol. Ruské legie – hlavně z prvopočátku – přebíraly ruštinu a ruské vojenské názvosloví jako velící řeč. Je logické, že svou ruštinu se neučili z učebnic ani ve škole, ale velmi často ji odposlouchali od vojáků, mužiků, dělníků nebo od děvčat, se kterými se rádi seznamovali. Součástí legionářského slovníku byly také nadávky, které ochotně přebírali od Rusů. Přímo klasické je větné rčení „job tvoju mať“, které většina Rusů používala v každé druhé větě, aniž by to považovala za urážku.

Z češtiny a ruštiny nakonec vznikl jakýsi hybrid, kterému můžeme i téměř po sto letech říkat „čechoslovácká ruština“. Pro ilustraci vybíráme alespoň pár základních a nejběžnějších pojmů.

Slovníček legionářské ruštiny

Austrijáci: hanlivý název pro všechny obyvatele rakousko-uherské monarchie

Bagán: civilista, ale taky hanlivé pojmenování negramotných mužiků nebo vojáků

Baňa: koupelna, sauna, lázně

Báryšnja: slečna, dívka

Batajlon: prapor

Báťuška: kněz, otec

Bratr: oslovení mezi legionáři

Bronírák, broněvik: obrněný vlak

Brjuky: rajtky, kalhoty

Bukvár: slabikář

Bulka: houska z bílého pečiva nebo přezdívka ruských vojáků

Bumagy: dokumenty

Buržuj: označení nejen pro boháče, ale často i pro člověka, který byl lépe oblečen

Cerkev: kostel

Časy: hodinky

Čechodámy: manželky legionářů, většinou ruské národnosti

Čechovojska: československá vojska na Rusi

Dálnobojka: dalekonosné dělo

Davaj: dej, ve spojení davaj + infinitiv = imperativ, např. davaj běgať! = utíkej!

Děvočka, děvojka: dívka, děvče

Děžurnyj: dozorčí

Děžurstvo: služba

Dobot, Do bot: jdi s tím někam, jdi s tím do …

Durák: hlupák

Ešelon: vojenský vlak

Funt: ruská váhová míra, cca 40 dkg

Furažka: letní čepice

Gavrilo: průvodčí, popř. strojvůdce

Gazeta: časopis, noviny, tisk všeobecně

Geroj: hrdina

Golubčik: holoubek, něžné oslovení vojáků od ruských dívek

Gorodok: městečko, vojennyj gorodok: velká kasárna

Gramotnyj: znalý čtení a psaní

Guláňje: lidová slavnost nebo procházení se

Gymňastorka: vojenská blůza

Houpačky: humoristický legionářský časopis

Houpat: klamat, dělat si legraci

Chalát: plášť

Internacionalist: označení pro vojáky Rudé armády, kteří pocházeli ze všech končin světa

Izvoščík: drožkář

Japuški: Japonci

Jazyk: zajatec chycený pro výslech, pro zjištění důležitých informací

Jevrej: Žid

Jiskráci: původně příslušníci jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa, později příslušníci jakéhokoliv jízdního oddílu

Karaul: polní stráž

Kipjatok: vřelá voda na čaj

Klasňák, též klasný vagon: osobní vagon

Konná hlídka: jízdní hlídka

Korpus: armádní sbor

Krásná armáda, krasnyje: Rudá armáda

Kreposť: pevnost

Kulometná lenta: kulometný pás

Kuritělná bumážka: cigaretové papírky

Kytajci: Číňani

Lávka, lávočka: prodejna

Lentočka: bíločervená stužka na čepici Čechoslováků

Machorka: tabák

Monastyr: klášter

Nabljudat: pozorovat

Nabludatěl: pozorovatel, např. dělostřelecký

Načalstvo: důstojníci, vyšší vrstva, velení apod.

Nahajka, nagajka: bič, důtky

Nary: pryčny v těpluškách

Nastoupit: zaútočit

Nagan: ruský bubínkový revolver

Obmotky: onuce, ovinovačky

Obmundírovka: stejnokroj

Oboz: trén, vojenský zásobovací oddíl

Očereď: pořadí, popř. zástup

Opásno: nebezpečno

Palatka: stan

Papácha: zimní čepice

Papirosa: smotaná cigareta

Parovoz: lokomotiva

Pimy: plstěné boty

Píšča: polévka

Plennyj, pleňas: zajatec

Ploščaď: náměstí

Padaždí: počkej

Pogony, též pohony: nárameníky, na nichž se nosí odznaky hodnosti

Pojezd: vlak, případně vagon

Polkovoděc: velitel pluku

Pomateriť: vyslovit nadávku, např. „Job tvoju mať!“

Po očeredi: po pořadí

Praščaj: sbohem

Právilno: vyjádření souhlasu

Prazdnovat: slavit

Progulka: procházka

Pud: ruská váhová míra, cca 16 kg

Rjumka, rjumočka: likérová sklenička, též označení husitského kalichu na výložkách čs. vojáků

Rubaška: bluza

Sablja: šavle

Sapogy: vojenské vysoké boty

Smirno: povel „Pozor!“

Sobor: chrám

Sobrání: zábava

Sojuzníci: spojenci

Sorok: čtyřicet, ale velmi často i nejzazší číslo, které někteří ruští vojáci znali

Sotňa: eskadrona (jízdní)

Stakan: sklenice na vodku

Šiněl: vojenský plášť

Šrapák: šrapnel

Štěkačka: kulomet

Štyk: bodák, bajonet

Štykový útok: útok na bodáky

Těpluška: železniční vagon určený pro přepravu vojska

Ťurma: věznice

Ubitěl: vrah

Učonyj: inteligent, i v pejorativním slova smyslu člověk v brýlích

Udarnik: úderník, voják úderného praporu

Užinať: snídat, ale i jíst

Versta: ruská délková míra, 1066,78 m

Vintovka: puška, ručnice

Vodokačky: staniční vodojemy na napájení kotlů lokomotiv

Vojennoplenej: vojenský zajatec

Vor: zloděj

Zaňátí: termín pro vojenské cvičení i učení

Zapasný batalion: záložní oddíl, v tomto případě prapor

Zástava: polní stráž

Zemlják: označení ruských pěšáků, spíše hanlivé

Zemljanka: obydlí částečně zapuštěné pod úroveň okolního terénu

[1] Ruské vojenské předpisy sice stanovily pro zajatce i dávky potravin – pro mužstvo a poddůstojníky denně 2 funty (819 gramů) chleba, 24 zolotniků (102 gramů) krup, ¹/₄ funtu (100 gramů) masa – vepřového, skopového nebo ryby, ale tyto předpisy zdaleka nebyly dodržovány. A týkalo se to i důstojníků, kteří měli dostávat například dávku masa dvojnásobnou.

[2] Pisatel těchto řádek poznal osobně generála Miloše Žáka v šedesátých letech minulého století. Byla to charismatická osobnost, kterou nezlomil ani nacistický koncentrák a prodělaný pochod smrti, ani degradace na vojína a vypovězení z Prahy komunistickým ministrem Čepičkou.

[3] Originál praporu je v současnosti umístěn ve vstupní hale Národního památníku v Praze na Vítkově.

Vladimír Rogl

Návrat domů s třetí rotou kolem světa

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 24. 4. 2015

978-80-85041-89-7 (html)