Rokle šeré smrti

Rokle šeré smrti

Praha 2015

1. vydání

Městská knihovna v Praze

Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy

Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce

www.mlp.cz

knihovna@mlp.cz

www.facebook.com/knihovna

www.e-knihovna.cz

Text díla (Rokle šeré smrti), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy:

Rokle šeré smrti [online]. Sest. Míla LINC. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2015 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-024-7 (html). Dostupné z:

http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/14/93/76/rokle_sere_smrti.html.

Vydání (grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 7. 2015.

OBSAH

Vážení čtenáři,

máme za sebou již 10. ročník soutěže Rokle šeré smrti a vy držíte v rukou sborník deseti vítězných povídek.

Tento rok byl na hororové povídky velmi bohatý a my doufáme, že se Vám těchto deset kousků, které porotci vyhodnotili jako nejlepší, bude líbit.

Literární soutěž existuje již několik let pod hlavičkou Sdružení Prague by Night, které je v současné době dobrovolným nevládním neziskovým občanským sdružením, jehož základním a hlavním cílem je podporovat děti a mládež v jejich volnočasových aktivitách, vést tak mladé a případně i dospělé lidi prostřednictvím zážitkové pedagogiky, zejména organizací her a herních akcí, k aktivnímu přístupu k vlastnímu životu. Dále pak podporovat rozvoj fantazie dětí, mládeže a dospělých, šíření ideálů svobodné společnosti a inspirace dětí, mládeže a dospělých k samostatnému pokračování v podobných aktivitách i mimo akce organizované Sdružením. Více se dozvíte na našem webu www.praguebynight.eu.

Je velmi milé vidět dosud nepříliš známé, nebo úplně začínající autory, jak dokáží pomocí slov vybudovat atmosféru mrazivého strachu. Znamená to, že literatura není v dnešní době ještě odsouzena k zániku, a že se stále můžeme těšit z objevování nových textů, které stojí za přečtení.

Přejeme vám příjemné počtení – snad ve vás povídky našich autorů vyvolají plíživý pocit strachu z věcí mezi nebem a zemí. Snad uslyšíte ten slabý, mrazivý hlásek, který vám kdysi jako dětem našeptával, že máte pod postelí strašidlo. Možná se budete pokradmu rozhlížet, až příště budete za tmy kráčet domů zapadlými uličkami.

Kdo ví, co čeká za nejbližším rohem?

Prague by Night

leden 2015

Pražský syndrom

Miloslava Erika Veselá

Pršelo. Bylo mlhavo a lezavo. Po kožené bundě mi stékala voda. Klouzala po tvářích a lepila mi vlasy k obličeji. Zítra to bude sedm let, co žiju v tomhle městě. Nebo vlastně ne, zítra už to sedm let nebude. Vracel jsem se ze Smíchova domů na Pohořelec. Zastavil jsem u kláštera Sacré Coeur a přemýšlel jak dál. Cestu jsem znal. Nechtělo se mi však přes Petřín.

To kvůli těm ohňům. Kdyby tu se mnou byla Anna, zase by mi vynadala. Na Petříně podle ní žádný ohně nejsou. Je možný, že tam občas nějaký bezďák zapálí popelnici nebo natahaný dřevo, aby se ohřál, ale nic tam pravidelně nehoří. Jenomže já je z okna svýho bytu vidím. Skrytý ohně. Pozdě v noci. Když se pečlivě zadívám do tmy, rozeznám dokonce dým, jak se vznáší nad stromy.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo devět večer. I když Prahu zahalovala pravá, vlhká, listopadová tma, na ohně bylo ještě brzy. Myslel jsem na Annu a taky na Matthewa. Došel jsem k bráně, abych se vydal nahoru zahradou Kinských na Petřín, ale zastavil jsem se. Co když tam ty ohně přece jenom budou? Oni musí moc dobře vědět, co chci udělat!

Zítra už to NEBUDE přesně sedm let, co žiju v tomhle městě.

Když jsem přijel poprvé do Prahy, bylo to jako najít na polici v kuchyni ztracené rodinné album po babičce. Město mě doslova opíjelo. Bylo starší než cokoliv, co jsem do té doby viděl. Doma v Texasu jsme moc starých památek neměli. Kdykoliv se snažím popsat, jak jsem se v Praze cítil první rok, zoufale selhávám. Bylo to nepopsatelné. Neuvěřitelná směs magie a víry, krve a boje, lásky, naděje, zoufalství, umění i barbarství. To vše bylo zavřené v kamenné skříňce, jejímž centrem se jako hedvábná stužka vlnila Vltava.

Do Prahy jsem přiletěl pozdě večer a než jsem se dostal do centra, byla už noc. Táhl jsem velký lodní kufr z Pohořelce do svého nového bytu. Na kostele sv. Panny Marie ve Strahovském klášteře odbíjela jedna. Bylo po dešti. Proti mně šel po ulici chlap s obrovským psem. Přes velkej, černej klobouk s širokou krempou jsem mu neviděl do obličeje. Celý byl zachumlaný v dlouhém, nepromokavém plášti. Když kolem mě procházel, na chvíli se zastavil, jakoby chtěl něco říct nebo ukázat. Pes se zastavil taky a podíval se na něj. V tlamě držel něco, co ve tmě připomínalo starý, potrhaný kopačák. Trpělivě čekal. Chlápek beze slova pokračoval zase dál. Dlouho jsem se za ním díval. Ten pes se mi líbil. Byla to mohutná, chlupatá obluda se srstí tak rezavou, že se místy zdála až oranžová.

Do Prahy jsem dorazil v listopadu v devadesátém šestém, v době, kdy už z revoluce zbylo jenom jméno a vzpomínky. Ale můj spolubydlící Matthew si ji pamatoval, protože do Prahy přijel hned v devětaosmdesátém. Vyprávěl mi o tom na moje první Vánoce v Praze. Původně plánoval, že odjede domů do Toronta, ale nakonec tu zůstal se mnou. „Vzduch byl tehdy plný rušivého prachu z pádu železné opony,“ vzpomínal rozvalený na křesle vedle Vánočního stromku. V ruce držel sklenku s punčem. Místo svého obvyklého propoceného trička měl na sobě košili a vypadalo to, že je dost naměkko. „Nebyl to zrovna Wind of Change, jak to cíliti Scorpions v Moskvě. S větrem to nemělo nic společného. Byla to tichá bouřka, vzduch nabitý energií – bez větru, bez deště, bez hromobití – jenom všudypřítomná energie.“

Smraďoch Matthew. Tak si ho pamatuju. Jenomže tu noc byl úplně jiný než obvykle. „Dám ti radu. Sbal se a vypadni odsud,“ řekl mi a v jeho hlase znělo něco naléhavého, co nedokázal nebo nechtěl vyslovit.

Matthew byl tehdy už taková malá, lidská tragédie. Měl sice slušnou práci, ale to bylo všechno. Téměř o sebe nepečoval a tak kolem něj vždycky visel smrádek ze směsi špíny a potu. Pracoval jako IT specialista pro jednu nadnárodní korporaci, která se hned po revoluci vydala dobývat východní trh. A ve svém volném čase nedělal vůbec nic – teda kromě toho, že hrál videohry, jedl nebo hleděl na telku. A nadával. Nadával fakt hodně. Nejvíc ze všeho na tohle město. Matthew mluvil každou chvíli o tom, že odjede pryč. Ale stejně jako jeho plány na Vánoce v Torontu, selhávaly jedna za druhou i cesty z Prahy. Jakoby si na tohle město vypěstoval návyk. Stejně jako kuřák opakuje, že od zítřka už s tím nadobro sekne, opakoval i Matthew pořád dokola, že odsud odejde, protože „kdekoliv, do prdele kdekoliv, se žije líp než tady“.

Nechápal jsem ho. Vrhl jsem se do pražského života jako do divoké řeky. Našel jsem si práci v jazykovce, nové přátele a užíval si města, které pro mě jako pro amerického expatriota bylo směšně levné. Miloval jsem to. Doma ve Státech jsem se nikdy necítil tak volný a svobodný jako tady. Noc byla věčně mladá a rána lehká jak pírko. Přihlásil jsem se do nově vzniklého tenisového klubu, čtvrtky chodil tančit salsu s Alejandrinou odněkud z předměstí Buenos Aires a v pátek se nás sebralo tak pět až šest expatů a šli jsme na pivo. O víkendech občas někdo pořádal výlet, grilování nebo pitku.

Věřil jsem, že mi tohle město patří. Vrátil jsem se do něj po dvou generacích jako ztracený syn. Tady jsme dřív žili. Tohle je naše vlast, náš domov, naše země zaslíbená, co mlékem a čímsi oplývá, jak vždycky říkávala babička Ester Goldstein, rozená Prikrylova, když brala do vetchých prstů staré fotky. Babička Prahu opustila v srpnu roku 1939, když jí bylo osmnáct, pod záminkou, že by někdo z rodiny měl navštívit tetu Juditu, která žila v New Yorku. Skutečným důvodem byl jistý mladý lékař jménem Efreim Goldstein, se kterým se potkala v květnu 1939 v nemocnici na Karláku. Dědeček tam právě dokončoval něco jako pracovní stáž po Evropě a babička se léčila se zápalem plic. Na konci června se děda Efreim vracel domů do New Yorku a babička už měla připravený plán, jak ho následovat.

Ve Státech měla strávit dva měsíce a vrátit se do Prahy, aby zde nastoupila ke studiu medicíny. Ty dva měsíce se však poněkud protáhly. Na začátku září jí přišel telegram, „že nemá jezdit domů, situace je vážná, nechť vyčká, dokud se to neuklidní“. Potom ještě pár dopisů a pak už nikdy nic. Kdykoliv mluvila babička Ester o Praze, měla v očích slzy.

Druhá babička – Mirka, provdaná Cerny, rozená Sipkova, takovou nostalgii k Praze nechovala. Československo opustila se svým mužem Viktorem a dětmi v srpnu 1968. Tátovi v té době bylo třináct. Praha pro ni prostě byla „ten komunistickej bordel“. Ale jak pravil Jiránek: „Já vím, že je tady bordel, ale domov máš vždycky jen jeden, synáčku.“ A mě si ten domov zavolal.

Jenomže tohle všechno bylo před sedmi lety. A ze mě se stal postupně Matthew. Teda stal by se, kdybych neměl Annu a kdyby mě každou chvíli nestavěla na nohy. Potkal jsem ji kousek do Husových sadů asi čtrnáct dní poté, co Matthew zemřel. Stalo se to v červnu 1999, dva a půl roku po mém příjezdu. Stokrát jsem uvažoval, že se od toho smraďocha odstěhuju, jenomže mi ho bylo líto. A taky jsem měl rád náš byt na Pohořelci. Vlastně jsem ani většinu času nebyl doma. Takže jsem Matthewa celkem snášel, i s tou jeho příšernou povahou a s chybějícíma hygienickýma návykama. Když ho strčili do kovový bedny a odeslali do Toronta, byl jsem jediný, kdo ho šel vyprovodit.

Pořád jsem ještě přešlapoval u kláštera Sacré Coeur a vzpomínky na předchozích sedm let mého života mi vířily hlavou. Nakonec jsem Petřín vzdal, protože vím, co jsou ty ohně zač. Vzal jsem to spodem přes Újezd a Karmelitskou, abych se bezpečně vyhnul parku. Nade mnou se majestátně tyčil Hrad. Vrhl jsem na něj nepřátelský pohled. Ztratil jsem tam Alejandrinu.

O tom, co se s ní stalo, kolovaly různé zvěsti. Měl jsem svoji teorii, kterou jsem řekl jenom Anně a rozpoutal tím obrovskou hádku. O Alejandrině jsem s ní od té doby už mluvit nechtěl. Anna na ni žárlila tak strašlivě, že ze sebe udělala její nejlepší kamarádku, aby ji mohla líp ovládat a kontrolovat. Tohle Anna uměla skvěle. Je to takový můj bourec morušový. Třikrát se otočí kolem a jste zamotaní do tak hebkého hedvábí, že se vám ani nechce ven. Člověk do toho spadne jako do hluboké vody. Sám bych mohl vyprávět.

Na rohu Karmelitské a Mostecké jsem to chtěl vzít nahoru na Nerudovku. Nakonec jsem to ale stočil dolů ke Karlovu mostu. Přesel jsem po něm až k soše sv. Jana z Nepomuku. Ještě pořád pršelo a světci stékaly po smutné tváři obracené k nebi velké slzy. Na druhé straně mostu, v Karlově ulici, se kdysi stalo něco, co mě donutilo dívat se na Prahu jinak.

Potkal jsem tam ve dvě hodiny ráno chlapa v orvaných šatech. V ruce držel nůž a třásly se mu ruce. Mně se třásly taky, když jsem ho viděl. V bledé, nevýrazné tváří vynikal jenom vytřeštěný, těkavý pohled. Byl jsem přesvědčený, že na něčem jede. A že půjde po mně. Určitě bude chtít prachy, aby si mohl obstarat další dávku. Ulice byla prázdná. Úzká ulička sevřená mezi dvě řady vysokých baráků. Podělaný dvě hodiny v noci. A já jsem tam byl úplně sám se zfetovaným chlapem, který možná ani nevěděl, kde je, nebo kdo je, ale chce prachy a udělá pro to cokoliv. Přiznávám, že jsem se fakt bál. Ten chlap za mnou přišel a řekl mi, že mě oholí. Musel jsem se ho zeptat ještě jednou, co chce, protože jsem nevěřil vlastním uším. Nevěděl jsem, jestli slovo „oholit“ nemá v češtině ještě nějaký jiný význam, než ten, který mě naučily babička Ester a Jude, moje matka. Oholit pro mě znamenalo zbavit vousů. Podíval jsem se na toho chlapa, na to, jak se mu klepou ruce. To, co v nich držel, skutečně vypadalo trochu jako břitva. Odpověděl jsem mu, že oholit nechci, že si nechám růst knír. Byla to lež. Ale prošla a on mě nechal jít.

Pár dní na to, jsem se sešel s ostatníma expata v hospodě. Vyprávěl jsem jim, co se mi stalo. Friedrich, s kterým jsem občas chodil na box, se tehdy zasmál: „Der wahnsinnige Frisör.“

„Cože?“ zeptal jsem se.

„Takovej pražskej Sweeney Todd. Šílený holič.“

Chtěl jsem vědět víc, ale nikdo tu legendu neznal. Jenom Friedrich se dušoval, že Pražáci mají nějakou pověst o šíleném holiči z Karlovy ulice. Kvůli tomu (a nejen kvůli tomu) jsem si pak koupil knížku Pražské legendy. A začal se bát. Anna mi ji jednou při hádce spálila v krbu. Od té doby v tom krbu nezapaluju oheň, ani v zimě. A obzvlášť ne, když je u mě Anna. Když se naštve, byla by v něm schopna spálit moji duši. „Hořkost je jak rakovina. Sežere svého hostitele. Ale vztek, to je oheň. Vypálí to dočista.“ Tohle jednou řekla Maya Angelu. Ale ženský jsou všechny stejný. Alespoň silný ženský, jako byla Maya, Betty Friedan, Ayn Rand a jako je Anna.

Friedricha – toho jsem taky už pěkně dlouho neviděl. Nevím ani, jestli je ještě v Praze. Na box už nechodím. Ani tančit. Ani běhat. A můžou za to oni. Tím „oni“ myslím tohle město. Když se doma dívám do zrcadla, ze skla na mě kouká Matthew. A řve na mě: „Zdrhej! Uteč!“

Ale Matthew, já nemůžu. Stejně jako jsi nemohl ty. Jsme oba po krk ve stejný bažině. Kdyby se ke mně někdo přistěhoval, řeknu mu, ať odsud vypadne. Jako jsi to řekl ty mně. Ale u mě je na to pozdě. Mě už dostali. Tak strašně rád bych byl někde jinde. Kdekoliv.

Vracel jsem se přes most zase zpátky na Malostranské náměstí a snažil se nedívat na Čertovku. Nemám ji rád, je plná divných věcí. Pomalu jsem se coural nahoru Nerudovou ulicí. Hrad mě sledoval. Pěkně ošklivý, nepřátelský sídlo. Kdysi jsem ho měl rád. Tehdy jsem už začínal trochu tušit, co se děje kolem. Můj život byl jako pískovcová socha, ze které už odpaly první zrnka písku. Ale já to nevnímal, protože kolem a kolem jsem měl pořád ještě zatraceně hezký kontury.

Kdysi jsem se byl podívat vevnitř. Vylézt si na věž Sv. Víta. Kouknout se na okno, u kterého začala třicetiletá válka. Podívat se na klenoty. A taky do Zlaté uličky. Pokaždé, když si vzpomenu na Zlatou uličku, naskočí mi husí kůže. Tam zmizela Alejandrina. U domu U Poslední lucerny, jestli vám to něco neříká. A jestli ne, tak buďte rádi. Nemůžete na jedno místo vměstnat všechny pražský alchymisty a myslet si, že ho to vůbec nezmění. Prý tam někde bydlel Kafka. Nedivím se tomu, jak psal. Musel být tím příšerným místem prosáklý až do morku kosti. Jednou jsem to řekl Anně. Odpověděla, že jsem kretén.

Alejandrina zmizela až později, v říjnu 2001. Ale Hrad jsem navštívil mnohem dřív – někdy na jaře 2000 i s oběma holkama. Cítil jsem se jako král. Po pravici jsem měl divokou, vášnivou Alejandrinu a po levici andělskou, hrdou Annu. Možná proto mě to napadlo – vyzkoušet si korunovační korunu. Samozřejmě jsem to neudělal, protože byla schovaná za sklem. Dívali jsme se na ni a mě napadlo, jak by mi asi seděla.

„Asi by ti seděla,“ prohlásila tehdy Anna, „ale zaplatil bys za tu parádu dost draze.“

„No jasně, musel bych rozbít sklo, určitě by to vyhodnotili jako krádež…“ vypočítával jsem.

„Třeba bychom zdrhli,“ zasmála se Alejandrina. Měla v angličtině stejný přízvuk jako Anna. Je to divný, ale španělský a český přízvuk jsou si dost podobný.

„Tak to je to poslední,“ řekla Anna ponuře, „policajtům bys zdrhl, ale jí ne.“ Ukázala prstem na korunu. „Zabila by tě.“

„Máte ji napuštěnou jedem?“ zeptala se Alejandrina.

„Máme ji napuštěnou kletbou,“ Anna se zatvářila hrozně důležitě. „Takže pokud nejsi zrovna právoplatný následník trůnu, tak tě sejme.“

„A funguje to?“

„Líp než český soudy.“

„Fakt,“ řekl jsem dost pochybovačně.

„Poslední, kdo měl tu drzost to zkoušet, byl říšský protektor Heydrich. Nasadil ji na hlavu svému nejstaršímu synovi Klausovi. Do dvou let byli oba mrtví.“

Půl roku na to, jsem potkal toho holiče v Karlově ulici. A do roka a půl byla Alejandrina pryč. Není mrtvá. Myslím si, že ještě pořád není. Jenom se nešťastně nachomýtla na blbý místo. U domu U Poslední lucerny je totiž brána do jiného světa. Prastará. Vytvořili ji kdysi dávno Asijští bratři a vede do sféry neviditelného města…

Ten den s ní byl na Hradě Friedrich. Byl překrásný, teplý víkend. Nešel jsem s nima, protože jsem byl se svou jazykovkou v Českém Krumlově. Pamatuju si to jako dnes. Friedrich mi volal na mobil někdy kolem čtvrté odpoledne, jestli nevím, kam mohla Alejandrina odejít. Chvěl se mu hlas. Naposledy ji viděl ve Zlaté uličce. Prošel půl Hradu, byl se podívat i u ní doma. Alejandrina se už neobjevila.

Stoupal jsem Nerudovkou. Mokrá dlažba mi podjížděla pod nohama. Zastavil jsem se u rumunské ambasády, abych popadl dech. Nerudovka je v dešti kluzká a leskne se, jako by bylo její dláždění pokryté tenkou, skleněnou vrstvou.

Než jsem v červnu 1999 potkal Annu, tak jsem chvíli chodil s Rumunkou – Mihaelou. Byl to zvláštní vztah. Nikdy třeba nechtěla jít ke mně domů. Scházeli jsme se buď venku, nebo u ní. Pracovala na ambasádě a vyprávěla mi, že v jednom ze salónů mají obrovský lustr z českého křišťálu. Kus tak překrásný, že ho chtěl Ceausescu u sebe v paláci a přikázal, aby mu ho z Prahy dovezli. Rumuni ho sundali ze stropu a zabalili do krabic. Den před odjezdem vtrhla na ambasádu tajná policie a poručila jim ten lustr zase rozbalit a zavěsit. A tak zůstal v Praze. Mihaela byla ráda. Prý kdyby byl v Rumunsku, tak už je teď někde v trapu.

Stejně jako Mihaela, která na jedné recepci potkala Nicka Terryho z Kanady. Měl už podepsaný odvolání z Prahy a do tří týdnů měl lovit medvědy na kanadském ministerstvu někde v Ontariu. Mihaela mi nic neřekla a den před jeho odjezdem se sbalila a odjela s ním. A Terry-ble story. Tentokrát tajná police nějak selhala. Teď už jí to nemám za zlý. Jsem rád, že je pryč. Možná jsem měl polknout hrdost, zatnout zuby a odjet s nima. Terry by chodil do práce, Mihaela se starala o domácnost a já bych hrál Amíka z intelektuální rodiny, který dává hodiny kreativního psaní a anglické literatury. A žilo by se nám ve třech celkem fajn.

Minul jsem dům U Dvou slunců a pokračoval nahoru po Úvoze. Spěchal jsem, protože jsem se tam necítil ve své kůži. Nalevo ode mě se rozkládala Velká strahovská zahrada. Díval jsem se, jestli za ní na Petříně neuvidím v kopcích ohně. Ale bylo na ně opravdu ještě brzo. Stejně jako na toho chlápka s obrovským, oranžovým psem, kterého jsem potkal hned první den po svém příjezdu. S ohnivým psem, jestli to chcete říct na rovinu.

Tohle jsou ty věci, které Anně povědět nemůžu, protože si myslí, že mi přeskočilo. Zkoušel jsem to, ale nechápe mě. Já se v tomhle městě dusím. Není horší místo, kde bych mohl být. Když jsem sem přijel, bylo všechno tak skvělý! Ale nějak se to zadrhlo, jako kolo, co se přestává pomalu točit. Už roky stojím na stejném místě. Už roky nedýchám. Chtěl bych odejít, ale nemůžu. Tohle město si mě drží. Stejně jako drželo Matthewa. Jenomže on si neuvědomoval, co se děje. Já to vím. Tohle město je prosáklý divnýma věcma od hlavy k patě. Anna se tu narodila. Vyrostla v tom. Nevidí to. Stejně jako spousta jiných, protože přiznat si v dnešní době vědy a pokroku, že jsou věci mezi nebem a zemí, to chce fakt kuráž.

I moje tělo se tomuhle městu vzpouzí. Občas se mi na ulici stává, že se nemůžu nadechnout. Jako by mi něco sevřelo krk. Noc za nocí ležívám na posteli a spánek nepřichází. Jsem šedý, unavený a rozteklý, jako stará, zaprášená svíčka.

Stokrát si říkám, že vypadnu ven. Prostě jednoho dne koupím letenky. Nikomu nic neřeknu, ani Anně. A odletím pryč. Klidně tu nechám půlku svých věcí. Jo, přesně tak to udělám, řeknu si ráno a jsem úplně rozhodnutý. Ale plyne večer za večerem a já ty letenky stejně nemám koupený. Nevím proč. Prostě to neudělám. Místo toho hledím z okna na druidský, obřadní ohně na Petříně. Chodím krmit jednoho bezďáka, vlastně upíra, do Stromovky. Nebo sleduju toho chlápka s ohnivým psem.

Prý tu někde na Pohořelci zakopal poklad. To byl ještě chlap z masa a kostí. Schoval ho, aby ho nenašla jeho žena. Údajně ho zabila, aby se dostala k penězům, a za to teď s ním musí v podobě psa putovat Pohořelcem a v tlamě nese jeho hlavu. Zatímco on se snaží pocestným nenápadně naznačit, kde poklad ukryl. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Možná to taky byl pěkný hajzl a ona s ním měla peklo. Nebo byl prostě jenom obyčejný chlap. Oscar Wilde jednou řekl, že muži nedokážou ocenit své vlastní ženy, to přenechávají jiným. A měl sakra pravdu.

Stál jsem před svým domem. Zítra už to nebude sedm let, co žiju v tomhle městě. Vzal jsem za kliku a vešel na chodbu, stejně jako v pátek 13. srpna 1999 – jedinej pátek třináctýho v celým tom mizerným roce.

Tehdy jsem dorazil domů dost pozdě. Otevřel jsem dveře a do nosu mě udeřil známý odér nemytého nádobí, pivních lahví a zpoceného, obtloustlého Matthewova těla. V bytě bylo ticho. Z Matthewova pokoje se jen občas ozvalo podivné klapnutí. Ucítil jsem průvan. Matthew si u sebe otevřel okno a vítr se teď proháněl skrz jeho otevřený dveře celým bytem až do kuchyně, kde rozehnal mouchy, co si hověly na nevyneseným odpadkovým koši. Domníval jsem se, že Matthew spí, protože neměl puštěnou telku ani videohry. Kupodivu však nechrápal. Jindy jeho spánek rezonoval celým bytem, jako spánek každého člověka, který váží 120 kilo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Od Matthewa se občas ozvalo klapnutí. Poslouchal jsem ten zvuk, který se opakoval pokaždé, když trochu víc zafoukal vítr. Dal jsem si sprchu a vlezl k sobě do postele. „Klap“ a za chvíli znovu „Klap“. Přemýšlel jsem, co to může být. Po půl hodině marných snah o usnutí jsem prohrál svůj boj se zvědavostí a šel se podívat. Na háku po lustru, který už tam dávno nebyl, visel Matthew. Průvan s ním občas jemně zakýval ze strany na stranu. Šklebil se na mě a vyplazený modrý jazyk mu visel ze rtů. Jeho nohy následovaly křivku těla určovanou větrem a čas od času narazily podrážkami bot o skříň. „Klap“ a po chvíli zase „klap“.

Necelý rok po Matthewově smrti mi Friedrich ukazoval fotky z prvního Silvestra, který strávil v Čechách. Rok 1992. Friedricha tehdy přijela navštívit jeho mladší ségra. To byl taky ten důvod, proč vytáhl sedm let starý fotky z krabice. Jeho ségra byla fakt kočka a Friedrich mi na nich chtěl demonstrovat, že Němky nejsou škaredý. Silvestra trávili s pár expatama na horách. Bodlo mě u srdce, protože jsem na jedné z fotek poznal Mihaelu. Seděla na klíně nějakýmu dost hezkýmu, hnědovlasýmu klukovi. Věděl jsem, že nemá cenu žárlit. Fotka byla pořízená dlouho předtím, než byla Mikhaela moje, a viděl jsem ji dlouho poté, co už moje nebyla. Ale to majetnické zvíře někde uvnitř mně si to odmítalo připustit. Díval jsem se na svého soka a cítil, jak se vztekám. Krásný chlap se štíhlou atletickou postavou se na mě provokativně zubil a držel Mihaelu velkou prackou kolem pasu.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se Friedricha.

„Matthew.“

„Kterej Matthew?“

Friedrich se na mě podíval. „Ten Matthew, se kterým jsi bydlel.“

„Cože? To si děláš srandu. Tohle je ten Matthew, co vážil 120 kilo, nemyl se a celý odpoledne hleděl na telku s pivem v ruce?“

„Jo.“

„Co se s ním proboha stalo?“

Čekal jsem nějakou srdceryvnou story. Kdybych ji měl tehdy napsat, byla by určitě o tom, jako ho Mihaela opustila a on kvůli tomu ztratil smysl života.

„Nevíme, nikdo z nás. Vyvíjelo se to postupně. Nejdřív začal být unavený, bez energie, často naštvaný. Pak si začal stěžovat na všechno kolem sebe. Ze všeho nejvíc na Prahu. Bylo to s ním k nevydržení. Byl přesvědčený, že kdyby byl kdekoliv jinde, tak se jeho život ubírá k lepšímu. Začal ztrácet zájem o to, co se děje kolem něj. Pak o sebe přestal pečovat. Mihaela se mu snažila pomoct, ale bylo toho na ni moc. Myslela si, že když ho opustí, tak se Matthew vzpamatuje, ale nezabralo to. Dost dlouho kvůli tomu pak měla výčitky svědomí. Že mu možná nepomohla dost.“

„To by mě zajímalo, jestli měla výčitky svědomí, i když opustila mě.“

Friedrich nic neříkal.

„K těm Kanaďanům ji to očividně docela táhlo,“ podotkl jsem zahořkleji, než jsem měl v úmyslu. „Nejdřív Matthew, pak Terry… No jo, lásce neporučíš.“

Friedrich se poškrábal na nose. „Hele, nevím, jestli ti to mám říct,“ zaváhal. „Ale v tomhle Mihaele dost křivdíš.“

„Křivdím?“

„Jo, Terry z ní byl paf, ale ona do něj nijak zvlášť zamilovaná nebyla. Prostě potřebovala vypadnout, tak toho využila.“

„Jak vypadnout? Vždyť tu měla mě?“

„No právě, hele neřeš to. Nemyslela to zle.“

„Počkej, co bych měl vědět a nevím?“

„Nechej to plavat. Tohle tě jenom naštve.“

„Tak sem s tím.“

Friedrich si povzdechl a ještě jednou se nervózně poškrábal.

„Mihaela říkala, že se začínáš měnit. Přesně tak, jako se začal měnit Matthew. A dostala strach, že za to může ona.“

Musím přiznat, že měla Mihaela dost dobrý čich. V té době moji změnu postřehl málokdo. Já třeba vůbec. A neuvědomoval jsem si ji ještě dlouho poté, co mi Friedrich vysvětlil, proč mě Mihaela opustila. Teď však vím, jak moc dopředu viděla. Jsem jako Matthew – nešťastný, zoufalý, vzteklý a naprosto neschopný opustit tohle město. Ale copak můžu, když mě tu drží oni. Praha je plná magie. Stačí otevřít oči a uvidíte ji na každém rohu. Z nějakého důvodu si mě vybrali. Drží mě tady a už mě nepustí ven.

Proč zrovna já? Proč zrovna Matthew? V tomhle městě se přece žije a umírá po staletí. Tak proč jsme to zrovna my dva, koho Praha sevřela do spárů a vysává z nich život. Babička Ester tu žila osmnáct let; šťastná. Anna tady strávila celý život…

Anna. Když Matthew zemřel, dost to se mnou zamávalo. Nějakou dobu jsem nerad zůstával večer v bytě, a když jsem zrovna nenašel nikoho, s kým vyrazit ven, toulal jsem se sám Prahou. Potkal jsem ji čtrnáct dnů po jeho smrti u Husových sadů na Erbenově. Zaujala mě na první pohled. V bílých šatech a s dlouhými blond vlasy vypadala jako anděl. A to ona ve skutečnosti taky je. Můj soukromý anděl. Jenomže žít s andělem, je někdy pěkné peklo. Zvláště pokud je to anděl tak přísného ražení jako Anna.

Vešel jsem k sobě do bytu. Venku pořád pršelo. Kdybych tak mohl jít ven a nechat ze sebe všechno smýt. Ale mně už nepomůže ani voda, ani oheň – jenom provaz. Napsal jsem Anně dopis na rozloučenou a vložil jí ho do schránky na Erbenově. Až ho najde, budu už mrtvý. Moc často ji nevybírá. Naštěstí.

Sundal jsem ze sebe promáčené boty a koženou bundu a vešel jsem do bývalého Matthewova pokoje, ze kterého jsem po jeho smrti udělal obývák. K sobě do pokoje jsem nechtěl. Vešel bych dovnitř, zapnul počítat, lehl si na postel a všechno by zase bylo v háji… odloženo na neurčito. Na stolku už jsem měl nachystaný dvě nadepsaný obálky s penězi. První byla pro toho chudáka, který mě najde, a druhá pro ještě většího nešťastníka, který mě bude odřezávat. Za něj i za sebe jsem doufal, že to bude umět a neskončí na něm obsah mýho mrtvýho žaludku.

Překontroloval jsem obálky a zhasl v místnosti. Myslel jsem na Matthewa, který to taky zvládl po tmě. Vylezl jsem na stoličku a zatahal za krátký provaz visící z háku po dávno sundaném lustru. Zítra už to nebude sedm let, co žiju v tomhle městě.

Uchopil jsem smyčku a chtělo se mi smát. Napadlo mě, že po mý smrti nebude nikdo, kdo by chodil krmit chudáka upíra do Stromovky. Myslet v hodině svý smrti na nemrtvýho je poněkud absurdní. I když v poslední době jsem si na něj vytvořil téměř až návyk. Anně jsem o tom nic neřekl. Všechno začalo na podzim 2001, těsně po Alejandřině zmizení, kdy jsem začal ve velkém pozorovat, co se kolem mě děje a porovnávat to s knihou Pražských legend. S Annou jsme se kvůli tomu tehdy dost hádali. Někdy po Vánocích mi pak tu knížku vztekle spálila v krbu.

Tehdy, v listopadu 2001, jsem se vracel v noci přes Stromovku domů s kusem srnčí nohy v batohu. Mohl za to Friedrich. Byl dost vyklepaný z toho, jak se Alejandrina ztratila. A proto jsme se my, expati, dohodli, že ho nebudem nechávat samotnýho, dokud se z toho nedostane. Ten večer jsem se o něj měl starat já. Šli jsme spolu k nějakýmu jeho známýmu do Tróje. Vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem. Stejně jako se mi vůbec nechtělo žít v tomhle městě, ale nic jinýho mi nezbývalo. Z Friedrichova známého se nakonec vyklubal lovec a každému z nás vnutil pořádný kus masa. Vůbec jsem nevěděl, co s tím budu dělat, ale neměl jsem sílu se s ním hádat, tak jsem poděkoval a strčil kus srnčí kýty do batohu. Nejdřív jsme pili pivo, pak začaly padat panáky… Fridrich se hrozně sťal, což se mu od Alejandřina zmizení stávalo dost často. Známý ho uložil k sobě do postele. Mně nabídl přespání taky, ale chtěl jsem domů. Nejkratší cesta vedla přes Stromovku. Nebral jsem to moc po cestičkách, ale přímo, abych byl co nejrychleji pryč. A navíc jsem měl dost upito. Dorazil jsem do půli parku k rybníku a snažil se ho obejít. Nohy se mi bořily do bahna a boty jsem měl jako prase. Vůbec jsem si nevšiml, že mi maso promáčelo látku v batohu a na zemi za mnou zůstávají kapičky srnčí krve.

To ho asi muselo vyprovokovat. Bloudil jsem tam po břehu a hledal místo, kde není tolik bahna, abych mohl přejít na druhou stranu. Odhrnul jsem větve a v tu chvíli jsem ucítil, jak po mně něco zezadu hmátlo. Snažil jsem se tomu vytrhnout, ale rvalo mě to obrovskou silou k zemi. Nohy mi podklouzávaly v mazlavém bahně. Vykřikl jsem, ale bylo to marné. Celá Stromovka byla prázdná a nahoru k domům můj hlas nedosáhl. Útočník za mnou byl děsivě tichý a rychlý. Srazil mě na zem a táhl mě za batoh do vody. Dostal jsem strach, že se mě chystá utopit. V poslední chvíli jsem se mu vytrhl a téměř instinktivně našel břeh. Vyběhl jsem nahoru na cestičku a podíval se dolů pod sebe. V tu chvíli vyšel měsíc a ozářil celou děsivou scénu. Ve vodě stál nahý chlap s dlouhými urousanými vlasy. Jeho oblečení jsem zahlédl pedantsky složené na břehu kousek od místa, kde po mně chňapl. Na tu dálku jsem rozeznal něco, co vypadalo jako starý vojenský kabátec. Chlap si mě už nevšímal. V rukou svíral můj batoh a zubama rval kusy syrového masa a hltavě je polykal.

Musím se přiznat, že když jsem se ráno probudil u sebe v posteli, měl jsem pochyby, jestli to všechno nebyl opilecký sen. Ale můj batoh byl v trapu, já sám jsem byl od bahna, a co mě vyděsilo nejvíc, vzadu na krku jsem mě pálila kůže. Podíval jsem se tam pomocí zrcátka a našel zřetelné škrábance po lidských nehtech.

V první chvíli jsem si myslel, že jsem narazil na nějakýho hodně vyhladovělýho bezďáka, ale pak jsem si prolistoval svoji knížku legend a našel jsem ho. Pobočník generála Windischgrätze, podivín rodově údajně spřízněný s hrabětem Drákulou, který se ještě za života rád koupal při měsíčním svitu v rybnících ve Stromovce. Někdo ho umlátil holí a pohodil jeho tělo do bahna, kde teď živoří. Bylo mi ho líto. Musím přiznat, že jsem se v něm trochu viděl. Stejně jako já byl daleko od domova a nemohl se dostat z toho zatracenýho místa. Čas od času jsem se chodil v noci podívat do Stromovky, jestli tam je, a když jsem ho objevil, hodil jsem mu z bezpečné vzdálenosti kus masa. Sympatizoval jsem s ním, ale dával si na něj bacha. No co, někdo chodí do parku krmit holuby, já tam chodil krmit upíra.

Věnoval jsem tomu nebožákovi poslední myšlenku a pomalu roztáhl smyčku a přiblížil jí k hlavě. V tu chvíli mě oslepilo prudké světlo.

„Mohl bys mi laskavě říct, co to tady děláš?“

Anna stála ve dveřích u vypínače, který rozsvěcel zářivky na stropě. Na sobě měla jenom tričko a kalhotky. Musela se rozhodnout, že u mě neplánovaně přespí, a vzbudily ji zvuky z vedlejší místnosti. Balancoval jsem na stoličce a v ruce jsem dál svíral smyčku. Neodpověděl jsem. Napadla mě tak absurdní výmluva, že jsem se musel zasmát.

„Měním žárovku,“ prohlásil jsem suše a schoval smyčku za záda.

Anna na mě vytřeštila oči. Lustr na tom háku nevisel už přinejmenším sedm let.

„Tohle není vůbec vtipný, padej dolů z té stoličky.“

„To jsem měl taky v plánu,“ zakřenil jsem se. Uchopil jsem smyčku do ruky a zadíval se na ni jako Hamlet na lebku. Stolička mi byla improvizovaným jevištěm. „Příčinou každé sebevraždy bývá nešťastná láska – někdy k ženě, a vždy k životu. Fjodor Michajlovič Dostojevskij.“

Anna pode mnou vztekle skopla stoličku, takže jsem dopadl na zem na všechny čtyři. „Přesťaň do prdele s těmi svými věčnými citáty,“ zařvala, „Thomasi, ty vůbec nevíš, co se s tebou děje.“

„Milá Anno, ty vůbec nevíš, co se děje v tomhle městě.“ Opatrně jsem vstával a třel si bolavé koleno.

„Aha,“ Anna na mě ukázala prstem, „jenom mi pověz o všech těch nadpřirozených bytostech, které tě tady drží, abys nemohl uniknout.“ Kroužila kolem mě jako dravá šelma. „Přestal jsi o tom mluvit. Ale jestli si myslíš, že jsem ti to sežrala, tak to jsi na omylu. Nepotkal jsi dneska Golema?,“ ušklíbla se jízlivě.

„Golema nikdy,“ přiznal jsem. „Hele, to mně nikdy nedošlo, že jsem nepotkal Golema.“ Zamyslel jsem se. „Možná je to proto, že jsem Žid, sice nepraktikující, ale přece. Tak po mně prostě nejde.“

Anna vydechla. Po tvářích jí začaly téct slzy. „Thomasi, ty jsi hlavně strašný pitomec a potřebuješ pomoc sbalit věci. Protože zítra jedeš pryč.“

„Pryč?“

Anna se posadila na pohovku a já jsem si sedl vedle ní. Stočila si mě tak, abych měl hlavu v jejím klíně. Hladila mě po vlasech. „Byla jsem se poradit s odborníkem. Pražský syndrom – Prague Delusional Reality Syndrom. Je to to samé, čím asi trpěl Matthew. Postihuje to hlavně expaty. Pocit, že jsi ve špatnou dobu na špatném místě, že je tvůj život zablokovaný. Ztráta zájmu o všechno. Fyzické potíže jako nespavost, únava, někdy závratě, halucinace, zvracení… mám pokračovat?“

Kývl jsem.

„To všechno je spojené s neschopností odejít a s pocitem, že tě tady něco drží,“ políbila mě na čelo, „u tebe se k tomu navíc díky tvé fantazii přidaly mystické a legendární vize.“

„Takže jsem se podle tebe zbláznil?“

„Tak trochu,“ přiznala Anna. „Nějaký bezďák si udělá oheň na Petříně a ty v tom vidíš druidské obřady. Potkáš feťáka v Karlově ulici a máš ho za šíleného holiče. Víš ty vůbec, že oholit v češtině znamená taky připravit o peníze? A ten chlap, co tady bydlí, má maďarského ohaře, ne ohnivého psa. Je to fena a jmenuje se Agáta. Včera jsem si ji hladila a fakt nepálí.“

„A co Alejandrina?“ oponoval jsem.

„Moc dobře víš, jaká byla,“ Anna mi prohrábla vlasy a přitom za ně trochu silnější zatahala. Hlavou mi projela bolest i rozkoš a došlo mi, že na ni pořád žárlí. „Z Buenos Aires přece zmizela zrovna tak. Ze dne na den, bez varování. Možná měla nějaký důvod, proč to udělat znovu.“

„Dejme tomu,“ vzpomněl jsem si na upíra, ale tušil jsem, že co by mi Anna řekla. Pravděpodobně něco o tom, že chodím do parku krmit tuláka. „Co se mnou hodláš dělat?“

„Doktor říkal, že nejlepší léčba je zmizet pryč. Musíš domů. Už jsem ti koupila letenky.“

„Miluju tě, Anno Degenová.“

Pohladila mě po vlasech.

„A ty máš sbaleno,“ zeptal jsem se po chvíli.

„Nemám, poletíš sám.“

Chtěl jsme něco říct, ale položila mi prst přes rty. Dole na dlažbě pod otevřeným oknem jsem slyšel lidské kroky. Zřetelně jsem rozeznal zvuk velkých psích drápů, které škrábaly o dlažbu z kočičích hlav. Nepřestávalo pršet.

O sedm let později:

Prahu jsem opustil před sedmi lety. A s ní i Annu. Když mě líbala na letišti, tekly jí slzy. Věřil jsem, že za nějakou dobu přijedu zpátky, nebo ona přiletí za mnou, ale Anna tehdy tušila své. Doma ze mě začalo všechno padat, jako bych se vynořil z bažiny, a Prahu jsem nechal definitivně za sebou. Nakonec měla s Pražským syndromem pravdu. Po pár měsících v Texasu mi bylo moje pražské extempore k smíchu.

Anně jsem se ozval až za dva roky. Poslal jsem jí dopis na její smíchovskou adresu. Psal jsem v něm o sobě, o tom, co dělám, a taky jsem jí děkoval, za to, co pro mě udělala. Na internetu jsem si našel nějaké informace o Pražském syndromu a najednou mi připadlo neuvěřitelný, že to nikoho nenapadlo dřív. Zval jsem ji, ať se za mnou přiletí podívat. Dopis se mi bohužel časem vrátil zpátky s poznámkou „adresát neznámý“. Žádná Anna Degenová na dané adrese už nebydlela

Sedm měsíců na to jsem potkal Alejandrinu. Vyprávěla mi, jak utekla z Prahy, protože ji tam dohnala její minulost. V šestnácti se zapletla v Buenos Aires s nějakým gangem a musela zmizet ze země. Chvíli se potloukala po Evropě, než konečně našla útočiště v Praze, kde se cítila bezpečně. Do doby, než při návštěvě Pražského hradu potkala ve Zlaté uličce jednoho ze „starých známých“ z Argentiny. Zpanikařila a utekla pryč. Doma si sebrala jenom pár nejnutnějších věcí a přespala u Anny, která jí pomohla zmizet. Alejandrina nechápala, proč mi o tom Anna nikdy neřekla. Ale já jsem Anninu skrytou žárlivost znal moc dobře.

Jak šel čas, začaly se moje vzpomínky na Prahu postupně vyjasňovat, jako když ve vodě sedá kal. Teď po letech je pro mě znovu tím překrásným, tajuplným městem na Vltavě, se kterým mě pojí tolik krásných vzpomínek. S mou ženou Alejandrinou jsme se rozhodli, že necháme děti na čtrnáct dní u mých rodičů, a po letech si zajedeme do Prahy na dovolenou. Brouzdal jsem po netu a hledal stará, známá místa, i zajímavosti, které mi při mém pražském pobytu unikly. Náhodou jsem narazil na článek o starém Malostranském hřbitově. Vzpomněl jsem si na Annu, která bydlela v ulici vedle něj. Už sedm let o ní nemám žádné zprávy. Jenom jeden vrácený dopis.

Jen tak halabala jsem pročítal informace o náhrobcích od Ignátze Michaela Platzera a Emanuela Maxe, když jsem došel k odstavci o pověstech spojených s místem. A tam to bylo. Nevěřícně jsem se díval na fotku náhrobku legendární „svaté holčičky“ a cítil jsem, jak se mi zrychlil tep. Pod fotkou stálo: „Anna Degenová † 1851“.

Poznámka autora: Všechny pověsti, na které povídka odkazuje, skutečně existují, stejně jako termín „Pražský syndrom“ (Prague syndrome), který se používá k popisu pocitu, že se život člověka neubírá dobrým směrem, protože žije ve špatné době na špatném místě. Tento pocit může přerůst v psychickou poruchu.

Nelze minout

Filip Varner

Na náměstí I. P. Pavlova přijel o čtvrt hodiny dříve. Když to sečetl s Michalovou dochvilností, měl tak půlhodinu času výhradně pro sebe. Mohl se realizovat jen dle svého svobodného rozhodnutí, samozřejmě v striktních mantinelech všeobecně uznávané slušnosti. Měl odhadem třicet minut na to stát se lepším člověkem.

Zkrátka, musel nějak zabít čas.

Rozhodl se, že si dá něco dobrého u Paula. Dveře kavárny byly sice zavřené, ale vůně čerstvého pečiva mu i tak lákavě šimrala chloupky v nose. Vešel dovnitř. Prohlédl si slečny v bílých pracovních šatech, kochal se sladkými i slanými lahůdkami, nasával směs vůní všech dobrot a v duchu porovnal ceny pečiva s obsahem své peněženky.

Vyšel zpět na chladnou ulici. Prokličkoval špalírem lidí vystupujících z tramvaje a trpělivým zástupem čekatelů na gyros. V Levných knihách koukl na brak a v trafice si koupil lískooříškovou čokoládu a tvrdé chesterfieldky.

V chladu listopadového podvečera po kostičkách snědl teplem obchodu rozteklou čokoládu dřív, než stačila ztuhnout. Obal nacpal do přeplněného koše u tramvajové zastávky mezi zmuchlané papírové pytlíky a nápojové kelímky. Rychle se otočil, aby neviděl, jak fólie společně s ostatním odpadem vypadává na zem a je větrem unášena směrem k magistrále.

Zapálil si.

Odmalička špatně viděl. Dle svých bohatých zkušeností popošel přesně na místo, kde bude alespoň dobře viděn, natož v červené bundě. Při pohledu z větší výšky připomínal v záplavě černé a šedé střed terče. Michal nemohl minout!

Rozhlížel se kolem sebe a potahoval z cigarety.

Kolem se rojili nervózní muži s květinami, muži bez květin čekající na další muže, naštvané ženy netrpělivě vyhlížející muže a veselé ženy očekávající jiné ženy. Každý druhý telefonuje a každý první má v uších či na uších sluchátka. Sem tam někdo kouří.

Bylo zarážející, že tolik lidí pohromadě ještě na někoho čeká. V zásadě se všichni už sešli. Je však smutným osudem každého člověka, že slepě čeká na toho pravého.

S řinkotem přijížděly a odjížděly tramvaje rozličných linek mířících různými směry. Byl uprostřed dopravních i lidských uzlů.

Když si všiml, že ho zaměřila, uvědomil si, že jeho pozice má kromě nesporné výhody i zásadní slabiny. Postarší obtloustlá žena s pultem plným plyšáků zavěšeným na statných ramenech mířila přímo k nejviditelnějšímu a nejpřístupnějšímu bodu v okolí. Nemohla minout!

Když stála přímo před ním, ovanul ho štiplavý pach několikrát uschlého a opět přiživeného potu. Říz nasládlému aroma dodávala ještě laciná voňavka ve spreji. To vše však nebylo nic proti tomu, když otevřela ústa. V tu chvíli ho opustila poslední chuť s ní jakkoli konverzovat. Nejdřív se jí pokusil odradit odmítavým natočením hlavy do strany a ukázáním dlaně, ovšem žena i přesto spustila naučenou formuli. Bez toho, aby ji vnímal, otočil hlavu i na druhou stranu a snažil se vyhnout očnímu kontaktu.

Žena nereagovala na jakékoli snahy o nepřístupná gesta, a tak jí zalhal, že na vodící psy rád přispěje, ale chce se nejprve seznámit s celou organizací a poté zaslat neurčitou částku na bankovní účet.

Páchnoucí paní mu pečlivě hláskovala webovou stránku, jejíž název okamžitě zapomněl. Při rozloučení se pyšně rozplýval nad sebou samým. Výraz buclaté tváře ženy se totiž nezměnil a tak si myslel, že mu věří. Další možnost byla, že je na výmluvy zvyklá. Z jeho pohledu však šlo o totožný výsledek.

Chtěl se od ženy odvrátit na důkaz toho, že je rozhovor u konce, ovšem v tu chvíli mu tělo nečekaně ztuhlo.

Najednou se nemohl ani hnout.

Vyděšeně očima pátral po ženině obličeji. Poprvé se jí podíval přímo do očí.

Její smutné pomněnkové zornice se začaly měnit přes širokou paletu šedých odstínů až k sytě černé.

Zíraly přímo na něj.

Zvláštně, bez účasti očí se usmála.

„Už je pozdě.“

Žena zmizela.

Strnule stál, jak přimražený k zemi, a hleděl tupě do prázdna. Pátral očima po nicotě před sebou. Když se otočil, zahlédl její mohutná záda, tísnící se v rybářské vestě, v houstnoucím davu na Tylově náměstí.

Hlavou se mu stále točila ta slova. Řekla to ona? Jestli ano, jak to myslela?

Chtěl okamžitě dohnat její mizící obrys, ale cestu mu zastoupil oblak hustého šedobílého kouře. Stále neprůhlednější koule se ještě více zvětšovala, ale jakoby odnikud nevycházela. Kouř se nešířil z přijíždějící tramvaje, z fastfoodu, ani z kanálu. Zkrátka se objevil a visel ve vzduchu.

Mozek mu sepnul a začal analyzovat situaci.

Stále nikde neviděl zdroj.

Oheň.

Prasklé potrubí.

Cokoliv.

Mohl to klidně být teroristický útok. Jak se má zachovat při teroristickém útoku? Má přestat dýchat? Lehnout si na zem? Dělat mrtvého? Zakousnout se do nejbližšího stromu a předstírat větev? Nebo klasicky běžet co nejdál? A co když to útok není a on si vybere jednu z nabízených možností? Bude vypadat jako idiot, jenž hryže do větve, bezdůvodně padá na zem nebo vyděšeně sprintuje napříč náměstím. Sakra, různých útoků jsou každý den plné zprávy, ale nikdo nikdy neřekne, jak se při těchto situacích zachovat a jak je vůbec rozpoznat!

Jak přišel, tak odešel.

Dým byl pryč.

Před očima se mu zjevil Michal.

„Co je, draku? Lekl ses?“

Odmítavě zakroutil hlavou.

* * *

Na Letnou jeli metrem. Na Vltavské zahlédli jen přeplněné tramvaje, a proto se do kopce vydali pěšky. V podzemí na podivnou ženu a následný mrak ještě myslel, ale chůze na promrzlém vzduchu mu udělala dobře.

Šli přes Strossmayerovo náměstí a dále příkrým stoupáním ulice Milady Horákové. Cestou nahoru stále více houstnul dav. Hospůdky v postranních uličkách pravidelně vpouštěly do shluku pochodujících další a další alkoholem upravené fotbalové nadšence. Šedý zástup postupně začala barvit rudá na šálách, čepicích, dresech a tričkách. Modro-žluto-červené vlajky lemovaly oba chodníky okolo silnice a tramvajových kolejí. Na křižovatce u letenského tunelu se do davu zamotali policisté se štíty a obušky, někteří s uvázanými psy a dokonce i na koních. Sílící dav zákonitě zpomalil tempo.

Zapálil si.

Dokouřil těsně před vchodem na stadión. Z batohu vyndal plastovou láhev, dopil zbytek pramenité vody a prázdný obal se ze tří metrů snažil hodit do koše. Láhev se odrazila od hrany kovové nádoby a zamotala se pod nohy stovky párů nohou. Podrážky netečných lidí perfektně lisovaly plast k recyklaci.

U brány byl osahán.

Odkryl obsah batohu.

Nechal si přetrhnout vstupenku.

Vešli na zaplněný plácek pod ochozy. Cestou k správnému sektoru si u stánku vystál frontu na klobásu v rohlíku a nealkoholické pivo. Kde jsou časy klobásy na tácku a pravého piva, pomyslel si. Vzhledem k divokosti opilých fanoušků rozuměl absenci alkoholu v národním moku, ale proč ty klobásy vkládají do rozříznutého rohlíku, nechápal. I taková drobnost člověku zkazí zápas.

Klobása se v následujících pětačtyřiceti minutách ukázala jako to nejmenší zlo. Zážitek z kvalitního sportovního večera rozhodně nepodpořili ani samotní fotbalisté. Oba týmy se poslušně držely na své polovině hřiště a neměly tu drzost vniknout na posvátné území soupeře. V zásadě se na zeleně zářícím trávníku pod světly umělého osvětlení nic zvláštního nestalo. O nechtěnou zábavu se jim tak staral především zarostlý chlápek, který měl potřebu nahlas opakovat výplody jeho alkoholem limitovaného mozku.

„Rrrudý peklóóó, bííílej průůůůůjééém!“

„Žabožroutiiiiiiiiii!“

„Dejte jim bůrrrrrrááááááá. Prachsprostýho bůrrrrrrááááááá.“

Při poslouchání těchto hlubokých sdělení si prožil hned několik etap. Nejdříve ho výkřiky vyrušovaly a vadily mu, poté je na čas přestal vnímat a těsně před závěrečným hvizdem se jim společně s Michalem jen od srdce smál.

Opřený o zábradlí sledoval rozkopaný a nákladními vozy rozježděný letenský park, který se rýsoval za dvouproudou silnicí. Podzemní tunel je rozestavěný tak dlouho, že už si ani nepamatoval, jak sady vypadaly v původním stavu. Tma v dálce naštěstí civilizační ekologické katastrofě ubírala na detailech.

Osvětlený bulvár pod stadiónem byl během zápasu prázdný. Jen tu a tam se mihnul pořadatel v reflexně žluté vestě.

Michal šel o poločasové přestávce naivně zkusit štěstí do fronty na toalety, on stál stranou davu a vypouštěl za ochoz obláčky cigaretového kouře.

Dolů z balkónu vysypal na opuštěný chodník žhavý tabák a zmačkaný filtr vhodil do koše. Oblak z posledního vydechnutí mu však zůstal před očima. Začal se zvětšovat. Narůstal do obřích rozměrů. Vypadalo to, jako by mu někdo z místních chuligánů hodil pod nohy dýmovnici.

Byl celý zahalen v kouři, snažil se šedobílý neprůhledný mrak rozprášit rukama, ale když je natáhl, neviděl dál než po předloktí. Byl pohlcen děsivou, nevysvětlitelnou mlhovinou.

Do nosu mu vnikl obludný pach potu. Drásal mu sliznici a přes hrtan se mu nezadržitelně snažil sklouznout až do žaludku.

„Už máš dost?“

Polknul.

Páchnoucí žluč mu projela celým tělem a do žaludku mu vrazila jako pěst. V tu chvíli za tabákem volným pádem letěla i napůl strávená klobása. Slyšel plesknutí. Znělo jak dobře mířená facka na nebráněnou tvář.

Vyčerpáním zavřel oči a pevně se chytil zábradlí.

„Seš v pohodě, divochu?“

Neodpověděl.

„Nesedla ti ta klobása?“

Souhlasně potřásl hlavou. Vzal si od Michala nabízený papírový kapesník a otřel si ústa. Otevřel oči a zjistil, že dým je pryč.

Na tribunu se vrátili pár minut po začátku druhého poločasu. Neviděli tak vedoucí gól francouzského týmu. Sice ho to už moc nezajímalo, ale Sparťané alespoň konečně začali běhat. Hra uprostřed arény začala připomínat fotbal. Živou vodou pokropení diváci se měnili ve fanoušky. Na stadiónu zavládla ta správná atmosféra. Po krátkém územním tlaku navíc Přikryl utekl obráncům po pravém křídle, na malém vápně střílenou přihrávkou našel Hušbauera, který poslal míč přímo do sítě.

Sedmnáctitisícový dav vybuchl nadšením.

Lidé stáli s rukama nad hlavou, řvali jeden přes druhého, plácali se vzájemně po ramennou, tleskali a poskakovali. Radovali se.

Z kotle domácích začaly zářit římské svíce.

Stadiónem se šířil kouř z dýmovnic.

Odešel.

* * *

Nemohl a nechtěl o tom přemýšlet. Chtěl se jen nejrychleji dostat domů a tam teprve celé věci přijít na kloub. Na nic víc v tu chvíli neměl energii.

Rozhodl se, že nejsnazší bude projít za stadiónem na Korunovační, pak pod Letenským náměstím sejít Veletržní a následně Strojnickou až k Výstavišti, odkud mu měla jet tramvaj. Celou cestu se neustále ohlížel za sebe. Aby se odreagoval, nahlížel v chůzi velkými okny do špinavých holešovických lokálů, kde opuštění a na smrt znavení jedinci popíjeli jednu desítku za druhou. V některých barech bylo tak zakouřeno, že musel strachy odvrátit zrak. Děsily ho i výpary z kanálu, kouř z výfuků projíždějících vozidel a zapálené cigarety.

Několikrát ho vystrašil telefon, na který se neustále snažil dovolat Michal.

Nezvedl to.

Co by mu asi tak řekl? Pronásleduje mě stará ženská s děsivým mrakem, který vidím jen já? Už tak vypadal jak blázen. Celý večer jen vyděšeně koukal, zvracel a ztratil se ve chvíli, kdy Sparta začala konečně něco hrát.

Na Výstavišti si při pohledu na jízdní řády vzpomněl, že trasa dvanáct je odkloněná a patnáctka je pro jistotu úplně zrušena. Došlo mu, že musí přestupovat na Palmovce.

Další komplikace.

Neustále drnčící telefon vypnul a stepoval na zastávce. Po pěti minutách se ze zatáčky pod železničním mostem konečně vyřítil vytoužený červený zázrak. Nástupiště tlumeně zadunělo.

Nastoupil.

V zadním vagónu došel až na konec plošiny. K ostatním pasažérům se otočil zády a sledoval nové a nové metry ubíhajících kolejí před sebou. Nikoho si nevšímal a totéž čekal od ostatních.

Dostal žízeň. Jazyk měl suchý a horní patro se téměř natrvalo spojilo s dolním. Připadalo mu, že se mu zuby slily v jeden vápencový kvádr. Třesoucími dlaněmi se raději chytil za tyč vedoucí po celé délce zadního okna.

Cesta vůbec neutíkala.

Silou vůle tlačil oba vagóny tramvaje blíž a blíž cíli.

Vystoupil na Palmovce a rozhodl se dojít domů pěšky. Prošel pod vzácně tichou dálnicí a kolem benzínové pumpy přeběhl hlavní ulici do Ocelářské. Už byl jen pár kroků od bezpečí domova.

Skokem zasunul klíč do určené škvíry, když v tom ucítil odpudivý puch. Sklonil hlavu, aby se nadechl čerstvého vzduchu, ale pach už byl všude kolem něj. Zatočila se mu hlava.

Za sebou slyšel, jak pár prošlapaných bot drtí kamínky na chodníku. Kulhavé kroky se zastavily jen dva, možná tři metry za ním.

„Tak už si přestaneme hrát?“

Strnul.

Bál se otočit. Ústa měl slepená suchem. Nemohl mluvit.

„Myslím, že už jsi natolik zkrotnul, že si můžeme znovu popovídat.“

Tušil její pohled, jak se mu zabodává do zad. Byla sice zima, ale cítil, jak mu po páteři tečou kapky potu.

Věděl, kdo to je. Kdyby tu bábu s plyšovými obludami nepoznal podle hlasu, zakyslý pach rozpoznal bezpečně.

„Tu bábu si vyprošuji, ale jsi ještě slušný. Čekal jsi snad někoho jiného?“

Strnule stál. Ruku měl pořád opřenou o klíč v zámku. Těžce oddechoval a z úst mu vycházely syté obláčky páry.

„Nebyla jsem jiná. Dřív mi lidé, jako jsem teď já, také přišli k smíchu. Ale prodej plyšáků tě změní. Mně už chybí jen kousek a budu opět volná. Konečně budu připravená žít.“

Hlas byl klidný, sebevědomý a smířlivý. Jako když se matka naštve na své dítě a po celém dnu mlčení a hraného naštvání s ním začne opět mluvit.

„Nezávidím ti, máš před sebou celou cestu. Není to jednoduché, víš?“

Hleděl na sebe do skleněných dveří. Viděl jen vyděšené oči a kolem křídově bílé pozadí z kůže a masa. Vše za ním pokrývala neprostupná mlha.

„Ale s odstupem musím uznat, že taková lekce přijde člověku k duhu. Jako prodejce poznáš lidi a poznáš sám sebe. Už bych nechtěla být taková, jaká jsem bývala.“

Nerozuměl tomu. Chtěl se zeptat na spoustu otázek. Chtěl jí nelítostně vpadnout do řeči.

Vlastně by stačilo, kdyby přes slepené rty mohl alespoň promluvit.

„Pořád tomu nerozumíš?“

Klidně a upřímně se zasmála.

„Plyšový pejsek je daň, víš? Poplatek za úspěch. Přidané clo k nákupu pohodlného života pro spokojené a určené pro ty, co takové štěstí neměli. Pokud nedáš, musíš těm nešťastným pomoci jinak, jestli mi rozumíš.“

Nerozuměl.

„Pejska si nemusíš koupit. Na tom nic není. Ale když zalžeš, je to, jako bys lhal přímo těm, komu je příspěvek určen. To už je drzost. Celý život se nad ně povyšuješ a pak se jim ještě vysmíváš lží. Takovou hrubou neúctu jim musíš vynahradit.“

Netušil, co tím vším myslela. Vždyť nebyl lhář!

„Ne? Pověz mi název internetové stránky, kterou jsem ti nadiktovala?“

Zamotala se mu hlava.

Pustil klíč a o vchodové dveře se opřel oběma rukama.

„Asi bys měl konečně pochopit, že nikdo plyšové pejsky neprodává dobrovolně. Copak už jsi je viděl prodávat někoho upřímného? Přesvědčil tě někdy prodejce, že mu jde o blaho slepeckých psů, politických vězňů nebo dětí z dětských domovů?“

Měla pravdu.

Znovu se na sebe podíval do skel, tmou proměněných v zrcadla.

Otočil se.

Klíče zůstaly osamocené v zámku.

* * *

Stál s pultem připevněným popruhy na ramenech vedle květinářství na severní straně Tylova náměstí a pozoroval kolemjdoucí. Slepě se pohybovali od jednoho konce ulice k druhému. Někteří v klidu postávali, jiní nervózně podupávali po chodníku.

Z nebe padal první prosincový sníh. Zatím to bylo jen takové zimní lechtání. Řídce padající vločky po nárazu o dlažbu mizely.

Vyhlédl si sympaticky vypadající slečnu v zimní čepici s bambulkami. Proklestil si k ní cestu přes špalír zaslepených pomatenců s nákupními taškami.

Pohlédl jí do očí.

„Ne, děkuji. Už mám pejska od kolegy.“

Otočila se zády.

Začala mizet v hlubokém, stále houstnoucím kouři.

Nemohl minout!

Cylindr

Vít Martin Matějka

Auto nechal u silnice jen pár metrů od konečné zastávky tramvaje. Z přihrádky vytáhl baterku a sirky. Igelitovou tašku měl raději v kufru, aby mu nenasmrádly sedačky.

Točna tramvaje zela dvě hodiny po půlnoci prázdnotou. Všichni slušní a dokonce většina neslušných lidí dávno spala. Připadal si na prázdné zastávce nepatřičně. Jako by tím popíral její význam. V okolních panelácích svítilo jen několik oken. Většina jich však byla úplně temných. Náhrobky na obřím hřbitově. Obešel nízkou oprýskanou budovu a vydal se mezi stromy.

Cesta byla po horkém dni suchá a prašná. Baterku nakonec vůbec nepotřeboval, protože poloviční srpek měsíce vrhal dostatek světla, aby se cesty klikatící se mezi stromy a keři držel. Občas zakopl o kořeny, ale již po deseti minutách se před ním otevřel výhled na hladinu rybníka.

Přešel po hrázi na druhou stranu. Město sem nechalo navézt několik tun písku a udělat umělou pláž. Zašel mezi borovice o kus dál a našel vyhaslé ohniště, ohraničené očouzenými cihlami. Suchou trávu a listí přikryl drobnými větvemi a podpálil. Plamínek chvíli hravě váhal, ale potom začal rychle polykat nabízenou stravu. Přihodil ještě několik silnějších větví a chvíli se díval do poskakujících plamenů.

Ještě se mohl vrátit. Ještě mohl nechat oheň dohořet a odejít. Věděl ale, že to neudělá. Konečné rozhodnutí už udělal.

Otevřel igelitku. Pach krve a hnijícího masa ho udeřil do nosu. Než aby sáhl dovnitř, raději obsah tašky jen vysypal na hořící větve. Kus látky dopadl doprostřed ohniště. Plameny zaváhaly jen na chvíli. Když začaly olizovat krvavé a zažloutlé skvrny sraženin, otočil se k ohništi zády. Z kouře se mu chtělo zvracet.

Vrátil se zpátky na pláž, sedl si do písku a čekal.

…

„Dobrý večer.“

Trhl sebou. Nemohl přece v takové chvíli usnout. Na ohništi ještě praskalo dřevo, takže jestli zaklimbal, tak opravdu jen na chvíli, ale ani to se mu nezdálo. Vedle něj však seděl muž.

„Snad jsem vás nevylekal,“ pokračoval muž tichým hlasem. Nepříjemně protahoval sykavky a ráčkoval.

„Ne, kdepak. A dobrý večer také Vám.“

Muž se uchechtl. Obličej mu stínil okraj komicky vysokého cylindru, takže byla patrná jen brada pokrytá několikadenním strništěm. Košili s utrhnutými rukávy měl rozhalenou a na špinavou hruď mu padala světlá kravata. Dlouhé kalhoty měl nažehlené, ale byl bosý a nehty na nohou se kroutily do podivných obrazců.

„Slušný, to se mi líbí. Takových už moc nechodí.“

„Chodí jich hodně?“

Další uchechtnutí. Měsíční světlo dopadlo na prožrané zuby.

„Už to není jako dřív, ale víc než bys čekal, Pavle.“

Přeběhl mu mráz po zádech. Chtěl se zeptat, odkud zná jeho jméno. V duchu se okřikl. Vždyť ví kde je a co dělá, proboha. Od ohniště se ozvalo cinkání lahví a smích. Pavel se podíval tím směrem, ale muž jen mávl rukou.

„Toho si nevšímej. Kamarádi. Dávají si druhou večeři. Já mám raději, když je práce hotová, než zasednu k jídlu. O svůj díl stejně nepřijdu.“

Chvíli seděli tiše.

„Takže?“ zeptal se muž.

„Přišel jsem prosit o život. O život své ženy.“

„Vzkříšení nedělám,“ zamumlal muž přes cigaretu. Pavel by dal ruku do ohně, že před chvílí jí v ústech ještě neměl.

„Znáte moje jméno a přitom nevíte, proč přicházím?“

Od ohniště zazněl ženský vzlyk plný bolesti. Pavel sebou trhnul.

„Jídlo se musí nejprve připravit,“ muž si zamnul čelo pod okrajem cylindru. Ruku pak oklepal a to co mu z ní spadlo do písku, rychle zmizelo směrem k vodě. „Jistě, že vím, proč přicházíš. Ale musíš to říct. Definovat svůj požadavek, abychom se mohli pobavit o ceně. Postup musí zůstat zachován.“

Od ohniště se opět ozval nářek, následovaný bujarým smíchem. Dostat se sem bylo zdlouhavé a drahé. Musel toho hodně obětovat a vykonat, aby vůbec k tomuto setkání došlo a zaplatil nejen v penězích. Jen poslední pokyny kdy, kde a co provést musel vymlátit z křehkého těla stařeny pěstmi. Teď nemohl cuknout. Zhluboka se nadechl.

„Moje žena umírá. Má rakovinu v posledním stadiu. Žádám tě, abys ji uzdravil. Chci, abys jí z ní dostal do poslední buňky. Chci, aby žila, abychom měli dítě, chci…“ hlas se mu zlomil.

Muž típl cigaretu do písku a odkašlal si. V jeho hrudi to divně zachrčelo.

„To je dost požadavků najednou. Ale nic nereálného. Co mi nabízíš za protislužbu?“

Pavel nezaváhal.

„Sebe!“

Muž se rozesmál. Smál se tak dlouho, až jeho smích skončil v záchvatu kašle.

„Vy mladí muži jste všichni stejní. Se vším tím svým patosem a hrdinstvím. Za zvuku fanfár a s vlajkou na rameni byste se na bílém koni vrhli smrti vstříc. Ale kdybych ti řekl, ať si teď a tady podřežeš žíly, tak se začneš kroutit jak červ.“

V měsíčním světle bylo vidět, jak černý jazyk oblízl rozpraskané rty.

„Víš, co bylo tohle?“ pokynul rukou k cihlovým základům, které se notně zarostlé drolily asi dvacet metrů od nich.

Pavel jen pokrčil rameny. Ani si jich předtím nevšiml.

„Tohle byla léčebna pro děti s dýchacími obtížemi. Jeden zřízenec byl silný kuřák. Rád si odskočil za budovu, aby si vykouřil cigaretu, nebo dvě. Jednou byl horký den. Hodně horký v hodně horkém létě. Nedopalek zapálil suchou trávu a od ní se přenesl oheň na budovu. Zbytek si dovedeš asi představit,“ Cylindr si olízl rty. „Moc pěkný den to byl. Hodně pečeně jsme měli tehdy s kamarády.“

Zase se rozchechtal.

„Tvou nabídku přijímám. Vyměním její život za tvůj, ale jak si ho vyberu, to rozhodnu sám,“ vrátil se najednou Cylindr zpět k tématu. Pak mávl rukou k rybníku.

Na klidné hladině se odrážel měsíc. Nejprve se ani nepohnula, ale pak se něco změnilo. Jen několik náhodných vlnek. Ty však začaly nabírat na pravidelnosti a Pavel poznal, že se od středu rybníka něco blíží. Pomalu, ale jistě to připlouvalo ke břehu.

První se z vody vynořila hlava. Dětská hlavička prorazila hladinu a upřela vypoulené oči s rozpitými zorničkami na Pavla. Několik zplihlých vlasů se lepilo k hlavě, pod jejíž kůží se vlnily bizarně velké žíly. Z úst se při jejich otevření vyhrnula černá slizká hmota.

„Tata,“ zachrčelo to a z vody se zvedla oteklá ručka, která mířila jeho směrem.

Pavel zděšeně vyskočil. Jeho veškeré sebeovládání vzalo za své.

„Co to sakra je?“ vykřikl zhnuseně.

Dítě, nebo co to bylo, se pomalu sunulo ven z vody. Tělo bylo pokryté řasami a nohy okousané od ryb. Plazilo se po nafouklém břiše směrem k oběma mužům a stále opakovalo to slovo.

Muž s cylindrem se zase rozchechtal.

„Přece vaše dítě!“

„Co?“ Pavel nemohl z toho stvoření spustit oči, ale z představy, že by se toho měl dotknout, se mu chtělo zvracet. „To ani náhodou!“

Cylindr ho chytil pod krkem, a přitáhl si jeho obličej ke svému, i při téhle vzdálenosti stále ukrytému ve stínu. Do nosu ho udeřil zápach shnilého masa.

„Obchod byl uzavřen! Chceš ho zrušit? Neradil bych ti!“ poslední slova zasyčel. „Tohle je vaše dítě. V něm je celá naše dohoda, takže se ho neopovažuj odmítnout.“

Pak Pavla pustil tak prudce, že spadl na zadek.

„Tady jsme hotový. Jdu na gáblík,“ pronesl Cylindr zvesela a zamířil k ohništi.

Dítě mezitím dolezlo až k Pavlovi. Jeho pohled se konečně zaostřil. Pavel si nakonec sundal triko a opatrně do něj studené tělo zabalil. Naposledy se ohlédl směrem k ohništi, odkud se ozýval bujarý řehot, a rychle zamířil ke hrázi.

Snažil se nevnímat křečovité pohyby tělíčka. Skrz triko prosakovala voda a pach bahna a hniloby mu hýbal žaludkem. Při každém zvuku, který se z balíčku ozval, sebou trhl.

Když se konečně vyškrabal do kopce a vyšel na konečnou, překvapili ho čekající lidé. Teprve teď si uvědomil světlý pruh nebe na východě. Nepřišlo mu, že by tam strávil tolik času.

Několik ještě rozespalých tváří se k němu otočilo. Jen stěží si dovedl představit, jak asi musí vypadat. Udýchaný, zpocený a špinavý, k nahé hrudi tisknoucí uzlíček, ze kterého kapala voda a z kterého se ozývaly dětské vzlyky. Co nejrychleji se mezi lidmi propletl a rozeběhl se k autu.

…

Dům byl ztichlý. Jana prospala většinu dne, a když už se probudila před osmou, bylo to zpravidla bolestí. Teď měla určitě ještě půlnoc. Pavel došel k ložnici a potichu otevřel dveře. Do tváře ho udeřil vydýchaný vzduch, ve kterém bylo i přes snahu desinfekce velmi dobře cítit puch hniloby. Jana oddechovala pravidelně, léky na bolest odváděly dobrou práci. Když přišel blíž, uviděl tmavý vlhký flek na peřině. Zahnívající nádor prsu zase prosákl obvazy.

V náruči se mu neklidně pohnulo dítě. Odhrnul cíp trika a s překvapením se díval do modrých očí. Tělo mělo normální narůžovělou barvu, a když se ho dotknul na suché jemné kůži zjistil, že i teplotu. Hodil triko na podlahu, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Ničím se neodlišovalo od normálních lidských dětí. Začalo natahovat ručičky ke spící Janě.

Nejprve zaváhal, ale pak si připomněl slova Cylindru a položil ho k ní. Dítě zvedlo hlavičku a nasálo vzduch. Mnohem hbitěji, než by od něj vůbec čekal, se vrhlo k Janě a zmizelo pod peřinou.

Pohyb rozvlnil peřinu. Jana ze spánku vykřikla, ale oči neotevřela. Sebral odvahu a poodkryl cíp přikrývky. Nasládlý pach se vyvalil a nahrnul se mu do nosu a úst. Dítě se přisálo k prsu obludně zvětšenému nádorem. Obvazy byly stažené bokem, takže se odhalil vřed, ze kterého vytékal nažloutlý hnis. Dítě tiše vrnělo a lačně sálo prs.

To už Pavel nevydržel a vyběhl z pokoje. Rozrazil dveře do koupelny a jen tak tak stačil přiskočit k umyvadlu. Pak jím projely první křeče a na porcelán přistál obsah jeho žaludku. Dopadl na kolena, z nichž se svezl na chladné dlaždice. Chlad prostupující mu celým tělem ho trochu uklidnil. Vypětí noci si vybralo svou daň a Pavel se rozbrečel jako malý kluk.

…

Doktor se posadil za stůl a před sebe položil úhledně srovnaný štos papírů. Jeden vytáhl a chvíli se do něj díval. Přitom si stále něco mumlal pod vousy.

„Takže?“ Jana nervozitou drtila Pavlovu ruku. Tomu na tváři hrál vědoucí úsměv. Doktorův výraz byl sám o sobě vypovídající.

„Nerozumím tomu,“ začal pomalu doktor. „A nerozumí tomu ani nikdo z mých kolegů. Ale je naprosto nepopiratelné, že všechna ložiska jsou pryč. Několikrát jsme se nad vaším CT sešli se specialisty a porovnávali jsme ho s minulými vyšetřeními. Nikdo ale nebyl schopný najít jakoukoliv známku onemocnění.“

Jana vydechla a začala se smát. Nejprve zlehka, ale čím se smála déle, tím hlasitější byla. Doktor s Pavlem se na ni chápavě dívali. Cukaly jim koutky a netrvalo dlouho a smáli se všichni.

„Je všechno v pořádku?“ do dveří nakoukla sestra a zmateně těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Ale jistě, sestři,“ snažil se doktor popadnout dech. Sestra raději zase zmizela.

„Už dost, prosím,“ doktor nakonec dokázal získat zpět ztracené sebeovládání. „Je to tak. V tuto chvíli jste bez známek onemocnění. Nikdy jsem o ničem podobném ani nečetl, natož abych to viděl na vlastní oči. A musím říct, že jsem po tom CT vyšetření hledal velmi urputně.“

„Takže jsem zdravá.“

Doktor se ošil.

„Víte, tuto formulaci používáme velmi neradi. Pořád je tu riziko, že tam někde je mikroskopické ložisko, které čeká na svou příležitost. Měla byste zůstat v naší péči. Budeme vás sledovat, jednou za pár měsíců to zkontrolujeme nějakým zobrazovacím vyšetřením. Rozhodně bych to nenechával náhodě.“

„Ani nevíte, jak jsem se těšila, že už do téhle budovy nikdy nevkročím,“ zaváhala Jana.

„To chápu. Naprosto to chápu.“

…

Začali se líbat hned, jak zastavili před domem. Nejprve zlehka, z čiré radosti. Pak lehkost a něžnost nahradila vášeň, a když se za nimi zavřely dveře, šmátraly už jejich ruce po těle toho druhého.

„Jak to dopadlo?“ přerušil je dívčí hlas.

Odtrhli se od sebe. Za tu krátkou dobu, co byla s nimi, si na ni pořád ještě nezvykli. Pavel se otočil ke dveřím ve snaze zakrýt erekci.

„Jsem zdravá. Zdravá jak řípa!“ vykřikla Jana a objala dívku.

…

Poprvé, když se probrala k vědomí a zjistila, že má k nemocnému prsu přisáté dítě, vykřikla zděšením. A nepřestávala křičet, dokud od ní Pavel drobné tělíčko neodtrhl úplně. Bylo kolem toho i dost krve. Vysvětlení bylo zdlouhavé a sotva mu zprvu věřila, ale když už druhý den bylo patrné, že se největší vřed zatáhl, strach z bolesti a smrti překonal i její pochyby a nedůvěru. Druhý důkaz pro ni byl růst děvčete, která během pár týdnů krmení přešla přes batolecí věk do brzké puberty. To už se Jana nebránila vůbec. Naopak. Snažila se ji mít u sebe co nejvíc ve své zběsilé touze dostat ze sebe i tu poslední zhoubnou buňku. Tehdy o tom mluvili poprvé a naposled. Stela, jak ji pojmenovali, se stala součástí rodiny a tabu, o němž se nemluvilo nahlas.

Jana vstala z postele již za dva dny. Na konci prvního týdne už nepotřebovala prášky na bolest a z domu zmizel hnilobný zápach. Na konci druhého týdne ji našel v ložnici, jak stojí nahá před zrcadlem a prohmatává si prsa, která kromě drobných krvavých ranek kolem bradavek nejevila žádné známky onemocnění. Čtvrtý týden dorazili na kontrolu a provedlo se CT.

…

„To je paráda,“ zavýskla dívka. Pavel měl pocit, že od jejich odjezdu zase trochu povyrostla.

„To je,“ pohladila ji Jana po vlasech. „Uděláme si oslavu. Pořádnou. Sladkosti a dorty dle libosti.“

„Jo! Jo! Jo!“

„Tak jo. Teď si ale skoč do obýváku a pusť si televizi. Jen s tátou něco probereme a hned potom vyrazíme do cukrárny.“

Děvče odběhlo do obýváku. Jana chytla Pavla za ruku a táhla ho do ložnice. O tohle se nehodlala nechat připravit.

Když se blížilo druhé Pavlovo vyvrcholení, všiml si, že dveře do ložnice jsou pootevřené a škvírou je sledují modré oči. Než ale stačil zareagovat, ztratila se jeho myšlenka v návalu orgasmu.

…

„Dnes ne. Bolí mě hlava,“ odstrčila Jana Pavlovy ruce.

„Proč ne? Už jsme se nemilovali skoro dva týdny,“ odpověděl rozhořčeně.

„Opravdu ne. Zítra už budu mít sílu. Slibuju,“ otočila se Jana zády k Pavlovi.

Ten se ale dnes nehodlal jen tak vzdát. Objal ji zezadu kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Něco neurčitě zamumlala. Sjel jí rukou nahoru a pokusil se sevřít do dlaně prso. Nic však nenahmatal. Zato Jana vykřikla bolestí a prudce ho nabrala loktem do břicha.

„Co děláš?“ vykřikla už zase plně probuzená.

„Co já dělám? Proboha, co se to stalo? Vždyť jsi jen kost a kůže! Jano, co se to děje?“ chytil ji za rameno a snažil se ji k sobě otočit. Vytrhla se mu a s překvapivou hbitostí vyskočila z postele.

„Nic. A nech mě bejt. Nerozumíš tomu! A nikdy nebudeš!“ s těmi slovy si sebrala peřinu a vyběhla ze dveří.

…

Potom, co se Jana uzdravila, si užívali každý den. Ale ten stav trval jen chvíli. Poslední měsíc to začalo jít zase od desíti k pěti. Jana začala trávit čím dál víc času v posteli, kde na sebe nenechala sáhnout. Opakovaná kontrola v nemocnici neprokázala, že by se nemoc vrátila. Doktor podle rozboru krve jen určil, že je podvyživená. Na to nemusel dělat rozbor krve, pomyslel si kysele Pavel. Stačilo, kdyby se ho zeptal.

Když přišel domů z práce, pořád jen ležela a pospávala. Tváře se jí propadly a oblečení na ní viselo jako na hastrošovi. Prsa si urputně chránila a několikrát ji přistihl, jak si je převazuje. Podle toho, co zahlédl, tak bradavky byly rozkousané do krve. Zkusil ji navrhnout, že už by s tím mohla přestat, ale vysloužil si jen hysterický záchvat, že si nedovede představit, jaký to je mít v sobě něco, co tě požírá zevnitř.

To Stela už dospěla do ženských tvarů. Rychlost jejího růstu se sice zpomalila, ale i tak je nepřestala udivovat. Většinu dne trávila v domě. Hrála si s panenkami, které ji nakoupili, nebo se dívala na televizi. Večer ji občas pouštěli na zahradu, kde vždy zamířila rovnou k bazénu, do kterého bez zaváhání skočila. Když to udělala poprvé, zvedl se Pavlovi žaludek při vzpomínce na její původ, ale zvykl si na to. Dívčí úsměv byl dostatečným důvodem, proč se přemoci.

…

Dva dny s ním doma nemluvila ani klika u dveří, takže když přišel třetí den domů, ticho v domě ho vůbec nepřekvapilo. Došel do patra do ložnice. Překvapivě bylo ustláno, což, jak se stav Jany zase zhoršoval, nebylo pravidlem. Péče o domácnost a své okolí mizela do nenávratna.

Venku svítilo slunce a teplota přesáhla třicítku. Sundal si propocenou košili a vyhlédl z okna na dvůr. U bazénu seděla postava a cachtala si nohy ve vodě. Hodil na sebe triko a sešel ven.

Jak se blížil k bazénu, začal se mu zrychlovat dech. Viděl, že postava je do půl těla nahá a i když si namlouval, že to třeba bude jeho manželka, v hloubi duše věděl, kdo tam sedí.

„Ahoj.“

Stela se otočila a její modré oči se rozzářily. Otočila se k němu a vyskočila na nohy. Pavel se snažil dívat jinam, ale její plná prsa a ztvrdlé bradavky s tmavým dvorce kolem, k sobě jeho pohled neúprosně přitahovaly.

„Ahoj, čekala jsem na tebe,“ řekla tiše a přistoupila blíž.

„Co děláš venku? A kde je máma?“ snažil se ustoupit, ale když došla až k němu, nohy mu najednou připadaly jak z olova.

„Já nevím. Někam šla.“

„Stelo, neměla bys být venku v tuhle dobu.“

„Proč bych neměla? Proč mě držíte pořád uvnitř? Bojíš se, aby někdo neviděl tohle?“ přejela si rukama přes prsa. Pavlovi po zádech přejel mráz a v podbřišku ucítil tlak.

„Nebo snad tohle?“ pokračovala rukama po plochém břiše dolů až ke kalhotkám, jejichž okraj stáhla bokem. Odhalila tak jeho pohledu zastřižené blonďaté chloupky, které prstem rozčísla a zajela jím hlouběji.

„Tak dost!“ zachraptěl a chytl ji a ruku a táhl do domu. „Co si myslíš, že děláš?“

Nebránila se. Dotyk její kůže ho pálil na prstech. Dotáhl ji, až ke schodům a tam jí řekl, ať jde nahoru a obleče se. Vyšla do prvního patra a pak před ním najednou přistály kalhotky.

„Ty!“ vyrazil za ní nahoru. Zavýskla a zmizela v ložnici.

Rozrazil dveře. Ležela na posteli. Na zádech. Nohy roztažené. Na místě se zarazil. Stál udýchaný u dveří, neschopný se pohnout.

„Nebo mě chceš takhle?“ zeptala se, otočila na břicho a klekla na všechny čtyři.

Udělal krok k ní. Pak další. Ve chvíli, kdy ji na zadek položil ruku, už nevnímal nic jiného než tělo, které se mu nabízelo.

…

Probral ho křik. Chvíli mu trvalo, než se dokázal alespoň trochu zorientovat, ale to už se na něj ode dveří sápala rozzuřená Jana. Vedle něj se spokojeně usmívala Stela. Vyklouzla zpod peřiny, prosmýkla se dveřmi a zmizela na chodbě.

To Pavel zaregistroval jen okrajově, protože měl plné ruce práce s tím, jak se snažil uchránit ranám pěstí, které na něj dopadaly. Nemohly mu příliš ublížit, ale občas trefily oko, nebo zuby a to bylo nepříjemné. Chytil Janu za ruce a trochu s ní zamával.

„Přestaň!“

„Ty hajzle. Zkurvenej parchante!“ kapičky slin mu dopadly do tváře.

„Nech mě bejt!“ odhodil ji na stěnu. „Udělal jsem pro tebe všechno a jediný co mi doma zůstalo je šílená hysterka.“

Zvedl se a začal si natahovat kalhoty.

„Proto sis jí sem přitáhl? Abys ji mohl šukat v naší posteli?“

„Ne, přitáhl jsem jí sem, abych tě zachránil. A výsledek? Abych si zašukal ve svý posteli, tak si tam musím vzít ji,“ nechtěl to říct, ale vylétlo to z něj s takovou samozřejmostí, že toho vlastně ani nelitoval. Vlastně se mu ulevilo.

Zůstala sedět u stěny a hlasitě plakala. Sešel dolů. Stela někam odběhla a on poslední co potřeboval bylo, aby tady teď někde ta divoženka pobíhala. Našel ji tak, jak už dneska jednou. Seděla u bazénu, tentokrát celá nahá, nohy ve vodě. Prodlužující se stíny byly jejím jediným oblečením.

Došel až k ní a najednou uviděl, že se po hladině vody v bazénu šíří rudá skvrna.

„Je ti něco?“ přiskočil k ní. S hrůzou si všiml, že z nohou už jí toho moc nezbývá. Jakoby se ve vodě rozpouštěly. Zvedla k němu pohled.

„Je čas se rozloučit,“ zašeptala a sklouzla z okraje do vody.

„Ne!“ vykřikl a pokusil se ji zachytit, ale nedosáhl. Zmizela ve stále rychleji se zvětšující skvrně. Nahnul se nad bazén a volal její jméno, ale bez výsledku.

…

Ráně se vyhnul jen se štěstím. Jana, vyzbrojená jeho golfovou holí, mířila na hlavu. Lehce ji chytl za ruku a provizorní zbraň jí vytrhl. Vřískala, jak smyslů zbavená.

„Přestaň!“ snažil se jí zklidnit.

Místo aby se uklidnila, zatnula mu do hrudi nehty. Vrazil jí facku. Zapotácela se. Nohy jí podklouzly a Jana spadla zátylkem na okraj bazénu. Pak se svezla do vody.

„Sakra!“ vrhl se po hlavě za ní. Snažil se jí nahmátnout, ale šero a rudá skvrna mu znemožňovaly orientaci. Když ji po deseti minutách vytáhl ven, už ji ani nezkoušel oživovat. Z uší jí pomalu vytékala krev smíchaná s vodou.

Nechal ji ležet tak jak byla a rozeběhl se k telefonu. Dispečerka záchranné služby mu oznámila, že na danou adresu už míří policejní hlídka. Někdo hlásil hádku a křik. Na její otázku, jestli je vše v pořádku, neodpověděl. Praštil vztekle telefonem o zem.

Vyšel před dům. O kus dál stál hlouček sousedů. Něco si mezi sebou šeptali a ukazovali na něj. Stál před vlastním domem, z kalhot a trika mu crčela voda, růžová krví. Netušil jestli krví Stely, nebo jeho manželky. Několika skoky se ocitl v předsíni. Z botníku shrábl klíčky od auta. Když zatočil na hlavní silnici a rozjel se po ní, zahlédl ve zpětném zrcátku modrá blikající světla.

…

K rybníku se tentokrát prodíral z druhé strany. Asi kilometr od města zajel s autem do lesa, aby ho nebylo vidět hned ze silnice. Pak se bos prodíral borovým lesem, až se konečně ocitl na pláži u rybníka.

Nalámal malé větvičky a chvíli mu trvalo, než se mu třesoucími prsty povedlo škrtnout zapalovačem, který naštěstí našel v autě. Po chvíli konečně zapraskal oheň. Zprvu se bál, že triko nebude hořet. Když ho hodil na oheň, vyvalil se nejprve jen bílý dým. Po chvíli ale červené skvrny nahradily hnědé a pak na několika místech látka zčernala a oheň se do trika hladově zakousl.

Věděl, že už mu moc času nezbývá. Svědectví sousedů i nález u nich v domě policii jistě nenechá na pochybách o jeho vině. A v tuhle dobu se již rozbíhá i těžkopádný policejní moloch na plné obrátky. Pozorná hlídka nebude mít problém najít auto, a pak se sem po hrázi povalí desítky mužů s nervózními prsty na spouštích.

Mezi stromy se mihl stín. Pak druhý.

„Přišel jsi dřív, než jsem čekal,“ zaskřehotal známý hlas ze tmy.

„Nemáme moc času,“ odsekl Pavel. „Policie tu může být každou chvíli.“

Ze tmy se ozval několikahlasý smích.

Do kruhu světla kolem ohniště vstoupily tři postavy. Vedle Cylindra přešlapoval nahý, monstrózně tlustý chlap. Převislé břicho spadalo až pod kolena. Kulatý obličej s očima utopenýma v tuku pokrýval hrubý vous, slepený něčím, co zrovna přežvykoval. Chlupatou rukou si otřel pusu.

Poslední postavou byla vyzáblá stařena v šatech baleríny. Pod vytahanou kůží jí bylo možné vidět každou kost. Když se usmála, vykoukly jí z úst dva poslední zuby.

„Ale my máme tolik času, co se nám zlíbí. Tak proč by nás měla zajímat nějaká policie,“ Cylindr si sedl k ohni.

Ostatní následovali jeho příkladu. Tlusťoch vytáhl igelitový pytlík, ve kterém se chvíli přehraboval. Pak vytáhl něco vlhkého. Připomínalo to přerostlého slimáka. Nebo lidskou slinivku. Roztrhl to na tři kusy, dva podal svým kolegům a třetí si strčil do pusy a začal žvýkat. Upřel na něj svá prasečí očka.

„Jdou po mně. Myslí si, že jsem zabil svoji ženu.“

„A nezabil?“

„Ne, byla to nehoda.“

Další smích.

„Tak nebo onak, nás se to netýká,“ pokrčil Cylindr rameny.

„Když budu sedět, těžko vám budu moct vrátit dluh,“ zkusil to Pavel.

„My svoje dostaneme vždy. Jedno jestli dnes, zítra nebo za rok. To my rozhodujeme, kdy nám splatíš dluh. Ne ty!“ Cylindr už měl zase v ruce zapálenou cigaretu. „Ledaže…“

„Ledaže co? Řekni to, sakra! Udělám cokoliv! Jen mě nenechte veřejně pranýřovat. Vždyť jsem to myslel dobře,“ Pavlovi se v očích zaleskly slzy.

„Pamatuješ si na zřízence s cigaretou?“ pohodil hlavou směrem k zarůstajícím troskám budovy.

Pavel beze slova přikývnul.

Cylindr se zvedl a došel až k němu.

„Dostanu tě z toho. Nikdo se na tebe nebude dívat skrz prsty. A budu chtít jen takovou drobnost. Až přijde čas, tak si prostě jen zapálíš cigaretu a nedopalek odhodíš. Kdy to bude, poznáš sám.“

Pavel znovu mlčky přikývl.

„Sám nevím, proč to dělám. Asi mám pro tebe zvláštní slabost. Dobrá tedy. Ujednáno!“ Cylindr si povzdechl. Pak zvedl ruku k hlavě, uchopil okraj klobouku a sundal ho.

…

Ležel připoután na lůžku a snažil se najít řád v prasklinách ve stropě. Pořád mu unikal. Před chvílí dostal další injekci a po ní se mu soustředění tříštilo. Nebyl schopný udržet jedinou myšlenku vcelku. Za mřížovaným oknem viděl na větve stromu, jehož listy žloutly každým dnem víc a víc.

Když ho našli nad ránem ležet v písku u rybníka, nekopl do něj nakonec ani jeden policajt. Nikdo si nepotřeboval nic dokazovat na pomočené a pokálené blábolící trosky. Výsledek soudu byl jasný od prvního přelíčení, kam byl slintající v poutech na vozíku přivezen. Dny se slily do šedého bloku, který vyplňovaly praskliny ve stropě a škrábání na zeď z vedlejšího pokoje.

Moc lidí nepotkával, i když je cítil. Byl jich plný barák, ale on zatím zůstával sám v pokoji. Jediné návštěvy byli muži a ženy v bílém, kteří mu píchali injekce, převlékali ho a myli. Ten vousatý si s ním hodně povídal. Ne, že by mu dokázal odpovědět, ale i tak to bylo od něj vcelku milé. Slíbil mu, že už v létě by ho mohli dát na pavilon s volnějším režimem. Prý méně injekcí a více zahrady.

Prý si bude moct i zakouřit, kdyby chtěl.

V bludném kruhu

Otakar Nechvátal

„Takové nehody se stávají, paní Málková.“

„Ale… Takže moje sestra…,“ koktala Iveta mezi dveřmi.

„Ano. Stejně jako její manžel,“ pokyvoval účastně hlavou policista mezi dveřmi. „Rozbor krve z předního světlometu potvrdil, že vozidlu do cesty vběhla srna. Manžel vaší sestry prakticky nebrzdil a vozidlo narazilo v plné rychlosti do stromu. Oba na místě zahynuli. A pokud vás to trochu uklidní, netrpěli. Smrt přišla rychle a nečekaně.“

Iveta najednou nevěděla co říct. Sestru neviděla dobrých osm let. Ani si nevzpomínala, že by si poslední roky poslaly alespoň pohled k vánocům. Hlavou se mihla vzpomínka na dětství a po tváři se skulila slza. Jana se vdala, odstěhovala na druhý konec republiky a od té doby se neviděly.

„Víte,“ přetrhl mlčení policista. „Nechci být neurvalý. Ale tu bouračku přežil jejich syn a vy jste teď jeho jediná žijící příbuzná.“

„Netušila jsem, že měla děti. Já sama je mít nemohu.“

„Přesněji řečeno, jedno dítě. Péťa je roztomilý, sedmiletý kluk, který nechápe, co se kolem děje. A když se o něho nepostará jeho teta, zaklapnou za ním dveře děcáku.“

– – –

Není jednoduché, být posledním svého druhu. Možná někde ve světě nějací příbuzní žijí. Ale pokud ano, nevím o nich. Se svým prokletím se protloukám tímhle nepřátelským světem sám už víc než sto let. Možná by to nebylo tak těžké, kdybych mohl dospět.

– – –

Od chvíle, kdy strážmistr Macák oznámil Ivetě Málkové autonehodu její sestry, uplynulo téměř půl roku.

„Péťo, my musíme do práce. Dospěláci prázdniny nemají, víš?“ pohladila synovce po hlavě Iveta. Chlapce jako by jí seslalo samo nebe. Zprvu se trochu ostýchala, ale netrvalo to ani čtrnáct dnů, a jí to připadalo, jakoby s nimi Péťa žil odjakživa. Pravda. Trochu ji trápila jeho nechuť k jídlu. Ale Tonda, její manžel, se jenom usmál, když si občas posteskla, že jí jako vrabeček.

„Neboj,“ stiskl ji ruku. „On to dožene. Taky jsem se vždycky v jídle nimral a táta se zlobil, že se to prý jako nevyhodí, a tak.“

A pak ji trápily jeho toulky. Když zmizel poprvé, šílela hrůzou. Dávno se setmělo, když se objevil ve dveřích domu, který Tonda zdědil po rodičích. Místo aby hocha vypeskovala, objala ho a plakala.

„Tohle mi nemůžeš dělat. Celou tu dobu jsem umírala strachem.“

„Vrátí se moje maminka?“ odpověděl tehdy.

Iveta si otřela oči, pohladila synovce po vlasech a smutně se usmála.

„Víš, maminku odnesli do nebe andělé.“

„Chtěl bych za ní,“ řekl úplně vážně Péťa.

„Jednou se s ní určitě potkáš. Ale až za hodně dlouho. Ona na tebe počká.“

„A ty jsi teď moje maminka?“ zeptal se bezelstně.

„Vyrůstala jsme s tvojí mamkou a měly jsme se moc rády. A místo ní mám teď tebe.“

„Taky tě mám rád.“

Iveta s bláhovou nadějí čekala, že jí řekne „mami“. Ale to se nestalo. Ani jednou za toho půl roku, co s nimi žil. Občas v noci přišel, aby se přitulil ke své nové mámě. Ne moc často. Ona ho k sobě vždycky přivinula, i když jí pak druhý den bolelo za krkem. Snad z přeležení, jak se v noci mačkali pod jednou dekou.

A zítra to bude poprvé, co Péťa zůstane doma sám. Chodil do druhé třídy, ale číst i počítat uměl báječně. I psát uměl skvěle. Měl sice tak trochu rozmáchlý, chtělo by se říci starodávný rukopis, ale jedno písmenko jako druhé. Skoro se jí nechtělo věřit, že má za sebou pouhý jeden školní rok.

Dům, který patřil její sestře s manželem, zůstal prázdný. Prodej svěřili realitní kanceláři, že pak uloží Péťovi peníze do nějaké bezpečné banky. Trh s realitami živořil a na dům skoro zapomněli.

„Já to tady zvládnu,“ prohlásil dospělácky Péťa. „Než se vrátíte, udělám si úkoly.“

„Ale slib mi, že nikam nezmizíš. Kdyby se ti něco stalo, nepřežila bych to.“

„Já přeci nikam nemizím,“ upřely se na Ivetu bezelstné oči.

„No dobrá. A až přijdeme z práce, mohli bychom vyrazit na výlet. Co vy na to?“ otočila se na manžela.

„Mám lepší nápad,“ mrkl Tonda. „Zítra je pátek. Tak to odpoledne pořádně naplánujeme a vyrazíme na celou sobotu.“

– – –

Nedokážete si představit, jaké to je. Fyzicky mi je devět let. Pořád. Už tři sta čtyřicet osm roků. Kodex zakazuje transformaci dětí, ale v mém případě to prý jinak nešlo. Polibkem věčnosti mě matka poctila krátce po devátých narozeninách. A o dalších devět let později ji Turci nabodli na kůl, když roku 1683 táhli na Vídeň.

Dokud žili ostatní, proplouval jsem životem mnohem jednodušeji. Napovídalo se o nás sousta nesmyslů. Že nemůžeme na slunce. Že nás zabíjí česnek, a dokonce stříbro. Musím se v duchu smát, jak jsme všechny tyhle hlouposti podporovali. Nevědomost nás chrání. Tedy chránila. Poslední čistka – čtvrcení těl a odřezávání hlav, plnění úst česnekem a zatěžkávání ostatků balvany – se odehrála na sklonku roku 1898. Nějakým zázrakem se mi podařilo uniknout. Tehdy jsem mluvil o štěstí. Dnes už si to nemyslím. Je mi devět pořád. Umím se tvářit o dva roky mladším a umím se maskovat, abych vypadal o tři roky starší. Ale i kdybych se stavěl na hlavu, nedokážu nikomu namluvit, že je mi třináct. A víc už vůbec ne.

– – –

Domem se rozlehl zvonek. Péťa, který listoval knihou vypůjčenou ze strýcovy knihovny, zpozorněl. Dospěláci jsou v práci a ve škole kamarády nemá. Tak kdo se to sem dobývá?

Další zazvonění bylo ještě naléhavější. Chlapec zaklapl svazek s nápisem „Katarze v Antické filozofii“ vyraženým zlatem v plátěné vazbě. Tvářil se rozmrzele, protože ho kniha zaujala. Nevzpomínal si totiž, že by kdy o takovém díle slyšel. Vstal a vydal se po schodech do přízemí. Když sahal po petlici, aby odemkl dveře, zadrnčel zvonek zase. Zámek cvakl, veřeje vrzly a Péťovy oči se upřely do obličeje muže, který jej převyšoval téměř o metr.

„Chlapče, ty jsi Petr Valášek?“

„Ano. Ale rodiče ještě nepřišli z práce.“

„To nevadí. Mám pro tebe dopis.“

„Dopis?“ vytáhl obočí chlapec. „Ale já ještě moc číst neumím.“

„To nevadí. Tak ho, prosím, neotevírej a řekni pěstounům, až se vrátí.“

„Pěstounům?“ zarazil se kluk. „Vlastně ano,“ vzpomněl si a pokračoval. „Maminka s tatínkem jsou prý v nebíčku. Teta Iveta je moc hodná a já jí mám rád skoro jako maminku.“

„A umíš se podepsat?“ přinutil se ke strojenému úsměvu úředník. „Musel jsem přijít osobně. Poštu nepřebíráš, a exekuce začne v pondělí.“

Péťa nechápavě zíral na podivnou obálku, přes kterou se táhl široký modrý pruh. Pak mužovou propiskou napsal kostrbatým písmem Petr.

„Ještě příjmení,“ ukázal zpátky na obálku ten protivný chlapík. A tak sedmiletý kluk, co chodil do školy teprve druhým rokem, připojil slovo Málek. Nic pro něho neznamenalo. Teprve si zvykal.

„Ježíšmarjá!“ obrátil oči v sloup úředník. „Jmenuješ se snad Valášek, ne? Málkovi jsou tvoji pěstouni!“

„Promiňte, pane,“ přeškrtal Péťa jméno a napsal Valášek.

Chlap si něco brblal, když trhal odchlipující se papír s kostrbatým podpisem. Obdélníček s modrým pruhem si nechal a odrbanou obálku vrazil chlapci do ruky.

„V pondělí nashle,“ zavrčel a s mumláním jakýchsi nesrozumitelných nadávek zmizel.

– – –

V moderním světě je těžké přežít. Dneska se dítě nemůže jen potloukat po ulici. Moc lidí se stará. Policajti, sociálka, útulky pro opuštěné děti a bůhví jaké další instituce. Ten koloběh je ve své podstatě nekonečný. A tak únavně jednotvárný.

V jedné rodině se můžu usadit maximálně na pět let. Z toho pátý rok musím vytipovat nové bezdětné manžele, co mají příbuzné se sedmiletým dítětem. To dítě ještě navíc musí být kluk, a jiné příbuzné mít nesmí. K tomu všemu, se ti bezdětní manželé nesmí s rodinou toho kluka stýkat, a nesmějí ho znát. A taky musí bydlet hodně daleko, aby někdo z okolí nové rodiny neznal podobu jejich svěřence. No, a navenek se musíte chovat jako skutečný třináctiletý kluk.

Před takovýma sedmdesáti roky opuštěné děti nikoho nezajímaly. A za války? To jsem se k lidské krvi dostal bez problémů. Prostě, hlt potřebuji alespoň jednou do měsíce. Jinak jíst vlastně ani nepotřebuji.

Snažím se vyrovnat s dobou a internet je přesně to co mi chybělo. Základy jsem se naučil ve škole. Ale jak se nabourat do státní správy představovalo tvrdý oříšek. Ti hackeři se odmítali s dvanáctiletým klukem bavit. Ale když z té jejich partičky pár jedinců zmizelo, pochopili.

– – –

„Tak jak se vám líbil výlet?“ zeptal se u večeře Tonda.

„Skvělé,“ zářila Iveta.

Péťa se taky usmíval, když se vidličkou nimral na talíři. Pak zvedl hlavu, upřel oči k Ivetě a zašeptal: „Mám vás rád.“ Zvedl se od stolu, objal svou pěstounku a šeptl: „Mami“.

Iveta se rozplakala.

Venku se stmívalo a do Péťova pokoje dolehly hlasy, které v obýváku přehlušily televizi.

„Iveto!“ volal strýc. „Honem, pojď sem.“

„Hoří snad?“

„Ztratil se nějaký exekutor.“

„Ježíši, každou chvíli je v televizi nějaká vražda.“

„Kdo tady mluví o vraždě? Jen se pohřešuje.“

„To je skoro stejný. Parchanti jsou to, ti exekutoři. Když jsem slyšela, co si dovolí a jak jsou na ně všichni krátcí. Nic jiného si nezasloužil.“

„Ten exekutor se prý ztratil tady někde u nás.“

Dál už Péťa neposlouchal a ponořil se do dopisu před sebou. Četl ho už po několikáté a snažil se pochopit. Přelétl hlavičku, ale výraz Exekutorský úřad mu nic neříkal. Exekuce ano. Někdy hodně dávno už ho slyšel, a teď se snažil vzpomenout. Tušil, že to je blbý a v danou chvíli udělal, co musel. Na nic jiného čas nezbýval.

Na internetu by určitě našel, co exekuce znamená. Ke strýcovu počítači se však dostane nejdřív zítra. A to si bude muset vymyslet nějakou báchorku. Třeba, že hledá něco do školy. Napadlo ho však, jestli sedmileté děti běžně používají internet. Jistější bude počkat do pondělka, až pěstouni budou v práci. Trochu ho mrzelo, že to nestihl už v pátek. Ale to měl jiné starosti.

A v pondělí se žádný úředník nedostavil.

– – –

Dokážu být skvělým synem. Tajemství tkví v umění vystihnout okamžik, kdy poprvé zašeptat „mami“. V tu chvíli máte své lidičky přesně, kde potřebujete. Během následujících pěti let k nim přilnete a opustit je, je stejně bolestné, jako jejich utrpení ze ztráty milovaného adoptivního dítěte. Ale jinak to nejde. Jednou jsem podlehl pokušení zůstat déle, a vyvázl jsem taktak. Nejhorší je zbavit se rodiny s dítětem, a zaujmout jeho místo. Zbavit se těla zas není tak složité. Nikdo ho totiž nehledá. I když tím to pořád ještě nekončí. Musím doladit spoustu detailů. Od fotografií za posledních pět let až po nepadnoucí oblečení.

Za ty roky mám na kontě hodně životů. Každých pět let tři. Na jedno devítileté dítě až dost.

– – –

„Doktor Novák,“ zvedl se postarší muž od svého pracovního stolu a natáhl ruku před sebe. „Takže vy jste ta nová posila?“

„Ano,“ usmál se příchozí a stiskl podávanou ruku. „Doktor Jarolím. Těšilo mě.“

„No konečně. Váš předchůdce po sobě nechal spoustu neuzavřených kauz. Už vás ministr oficiálně jmenoval? Jinak tu vaše přítomnost nemá smysl.“

„Jmenování jsem obdržel už předevčírem. Práce bych se rád ujal, co nejdříve.“

„Dva měsíce, co kolega zmizel, leží jeho kauzy netčené. Já těch svých mám ažaž a nové jdou všechny za mnou. Tak vzhůru do práce. Kdybyste si nevěděl rady, jsem tady.“

Doktor Jarolím se do práce těšil. Když začínal se studiem práv, snil o ohnivých proslovech státního zástupce v soudní síni. O pět let později ho čekala realita advokátního koncipienta. A po třech letech ponižování a potupné práce za minimální mzdu advokátní zkoušky. Dva roky hledání uplatnění v advokacii skončilo novou koncipienturou. Tentokrát exekutorskou. Nakonec, po třech letech, nové zkoušky, a pak zázrak v podobě jmenování exekutorem.

„Pane doktore,“ osmělil se Jarolím asi po týdnu práce v úřadu.

„Posaďte se, pane kolego,“ ukázal směrem k židli Novák, aniž by zvedl oči od spisů. „Co pro vás můžu udělat?“

„Mám tady jeden případ. Dlužníkem je sedmiletý kluk, který po rodičích zdědil dům a hypotéku, kterou samozřejmě neplatí.“

„Tak ten barák prodejte!“

„To stihl před svým zmizením udělat doktor Hájek.“

„Tak v čem je problém?“

„Úroky, poplatky…,“ poškrábal se mladý právník na hlavě. „Prodej ani nepokryl požadavky banky. A to nejsou vyčíslené úroky, smluvní pokuty, soudní výlohy a o výdajích na exekuci ani nemluvím.“

„A co je s tím klukem?“

„Žije u sestry své matky, které jej soud svěřil do poručenství.“

„Tak to musíte řešit s nimi. Dluhy se platit musí!“

„A neselhala notářka, když nechala za dítě rozhodnout poručníky?“

Doktor Novák pokrčil rameny. „Jsme exekutoři. Žádný zaopatřovací ústav. Ukažte,“ natáhl ruku. Očima přelétl papír od shora dolů, pak zase zpátky nahoru, otočil ho v rukou, oči se druhé strany jen letmo dotkly, a už zase studovaly přední stranu dokumentu.

„Tady to je. Poručníci v dědickém řízení rozhodli, že dědictví za chlapce přijmou. Podepsali, že se vzdávají práva na případné odvolání. Takže exekuce je v pořádku.“

Jarolím mlčel. Když usiloval o tuhle práci, vůbec jej tyhle aspekty nenapadly.

„Tak díky za konzultaci,“ zvedal se od stolu.

Novák ještě něco bručel, ale Jarolím už neposlouchal. Vrtalo mu hlavou, proč jeho předchůdce exekuci už dávno neprovedl. Nebo provedl a pak se vypařil? Co věděl, policie si neví rady. Zneužil snad doktor Hájek nevědomost malého chlapce?

Po zmizelém kolegovi zdědil spoustu případů. Rozhodl se pustit se nejprve do nich. Ale stejně věděl, že jednou do toho kyselého jablka bude muset kousnout.

– – –

Víte, Iveta je skvělá náhradní máma. Asi nejlepší, kterou jsem měl. Občas je mi líto, že jí budu muset opustit. Ten koloběh se však nedá zastavit.

Když mě přijala za vlastního syna, cítil jsem se šťastný. Ale pak přišel ten chlap. Nechápu příliš dnešní dobu. Mnohem více mě zajímá lidská duše a otázky jsoucna. A on vyhrožoval exekucí. Myslel jsem, že když zmizí, samo se to nějak vyřeší.

Vyřešilo. Téměř další čtyři měsíce jsem žil šťastný život s milujícími pěstouny.

– – –

Školní rok se překulil do druhé poloviny, když se u venkovních dveří Málkových rozezněl zvonek. Téměř osmiletý školák zvedl hlavu od knihy, které věnoval únorové prázdniny. Teta se strýcem se ještě nevrátili z práce. Právě si rozebíral Hérakleitův výklad jednoty a síly protikladů a cítil, že se ocitl blízko nějaké dávné, i když prakticky bezvýznamné, pravdy. Druhé, mnohem důraznější, zazvonění jej zastihlo na schodišti, kterým se loudal ke dveřím. Poslední tři schody zdolal jediným skokem, aby toho otravu měl co nejdříve z krku.

Dveře vrzly a Péťa viděl záda muže na odchodu. Ten se otočil a opětoval bezelstný úsměv.

„Ty jsi Péťa, že? Můžu dál?“

„Nesmím domů pouštět cizí lidi,“ zavrtěl hlavou.

„Nejsem cizí. V kapse mám příkaz k provedení exekuce. Mohl bych si promluvit s tvými poručníky?“

Pokud Péťovi slovo exekuce něco řeklo, nedal na sobě nic znát. „Taťka i mamka přijdou z práce až v pět hodin.“

„Co kdybys mě pozval dál? Je tu trochu chladno,“ promnul si ruce doktor Jarolím a pak na ně dýchl. „Můžeme si povídat, než vaši vrátí.“

Chlapec se nedůvěřivě zamračil a pustil muže dovnitř.

Seděli u stolu už skoro dvě hodiny. Doktor Jarolím se vyptával na Péťovo dětství, na školu a nakonec se zeptal i na nehodu a vlastní rodiče. Hoch odpovídal tiše a jednoduchými větami. Hodiny na stěně odbily třetí hodinu.

„A vy nám chcete něco vzít?“ přerušil Jarolímův monolog Péťa.

„Proč myslíš?“ zarazil se úředník.

„Jste z toho eskalačního úřadu, přece.“

„A ty víš, co je exekuce?“ zasmál se soudní vykonavatel.

„Eskulátoři, říkala mamka, „ožebračují obyčejné lidi, jako jsme my.“

„To je hloupost. Jen pomáháme těm, co se nemohou domoci svých práv.“

„Ale my jsme nic neukradli. Naši všechno poctivě koupili,“ hájil pěstouny Péťa. „Chcete si prohlédnout náš dům?“

„To bych moc rád, chlapče.“

„Ukážu vám vinný sklep. Rád tam chodím, i když tam nesmím. Je to tam tak… tak… tajemné,“ zasnil se chlapec. „Skoro strašidelné…“

– – –

Už jsem říkal, že jednou za čas potřebuji alespoň doušek lidské krve? Nejjednodušší je pít ze spících bezdomovců. Ale náhradním rodičům se většinou noční toulky nezamlouvají, a tak jsem vyvinul metodu sání ze zadní části krku. Z krční tepny je to jednodušší. Samozřejmě. Ale tam to každého praští do očí. Vzadu, zvláště u žen, se podlitina schová pod vlasy. A navíc, jsem jenom dítě, které té krve nepotřebuje moc. A hostitel ráno cítí za krkem jen bolest „z přeležení“.

Možná si řeknete, že využívám lidi, co mě mají rádi. Lidi, kterým jsem zavraždil příbuzné. Je to kruté, uznávám. Někdy, když se něco zvrtne, se za to i nenávidím. Třeba jako poslední „autonehoda“, která se proměnila v noční můru.

Zvíře, s jehož pomocí se mi podařilo vozidlo nasměrovat do stromu, zmizelo v lese a já otevřel dveře auta. Petrova máma zírala zakrváceným obličejem na mrtvolu svého manžela za volantem vedle sebe a vřeštěla hrůzou. Kdyby neměla zapnuté pásy, mohla to mít za sebou. Takhle jsem ji musel popadnout za vlasy a několikrát jí hlavou praštit o palubní desku.

Vřískot skutečného Petra Valáška utichl děsem, když si uvědomil, co se děje. Jeho oči prosily o smilování, když se moje ruce sevřely kolem jeho krku. Ale jinak to nešlo. Potřeboval jsem jeho místo v autosedačce.

– – –

Když doktor Jarolím nedorazil do úřadu dva dny po sobě, doktor Novák znejistěl. Zdráhal se uvěřit zmizení dalšího kolegy.

Když se ale neukázal čtvrtý den, rozhodl se nahlédnout do jeho spisů. Co může přimět exekutora, aby se nechal připravit o možná nejlepší džob v téhle zemi?

Listoval jednou složkou za druhou. Všechny se tvářily jednoduše a přehledně.

„O tomhle jsme mluvili,“ lekl se vlastního hlasu. Ani nevěděl, proč a komu to řekl. Skutečnost vyslovená nahlas však získala reálnější obrysy.

„Doprčic!“ zamumlal a četl dál. Všechno se zdálo korektní. Návrh na nařízení exekuce, soudní usnesení, exekuční příkazy. Hájek před svým zmizením učinil veškeré kroky ke zjištění zaměstnavatele kvůli srážkám ze mzdy. Zjistil, že Petr Valášek navštěvuje základní školu, a že z této činnosti mu neplyne žádný příjem. Zaslal tedy povinnému několik výzev, vydal exekuční příkazy, ale poštovní doručovatel nikdy v místě trvalého bydliště nikoho nezastihl.

No a co. Když si nepřebereš obsílku, je to tvoje věc. Pro nás je to stejné, jako když přebereš. Na to je zákon!

Takže dražba. Tak jak to má být. Veřejná vývěska, zúčastnit se může každý. Majitel v místě trvalého bydliště nezastižen – doklad o nedoručení přiložen u záznamu o exekučním výkonu – tudíž nikoho nepřekvapilo, že se nedostavil. O nemovitost projevila zájem pouze realitní společnost, která dům měla ve správě.

Následuje výčet položek k exekuci:

Nesplacená částka stavebního úvěru: 378.653,40 Kč

Neuhrazený úrok 27.378,15 Kč

Úrok z prodlení 126.582,30 Kč

Smluvní pokuty a penále 285.462,62 Kč

Poplatek za vedení úvěrového účtu 795,43 Kč

Poštovné 323 Kč

Náklady exekuce:

Náhrada hotových výdajů 1.321 Kč

(vyčíslení hotových výdajů v samostatné příloze)

Náhrada za doručování písemností 4.623,58 Kč

Náhrada ztráty času při provádění exekuce 32.497,40 Kč

Odměna exekutora 122.879,24 Kč

(15 % z vymáhané částky – vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 330/2001Sb.)

Odměna exekutora za vyklizení nemovitosti 10.000 Kč

Odměna exekutora za vykonané exek. tituly 36.000 Kč

(6.000 Kč za každý – seznam v samostatné příloze)

Daň z přidané hodnoty 31.098,18 Kč

– – –

Celkem 1.057.614,30 Kč

Prodej movitého majetku 12.321 Kč

(úplný soupis v samostatné příloze)

Prodej nemovitosti 415.625 Kč

(viz záznam o exekuci nemovitosti formou veřejné dražby)

– – –

Proplacené náklady exekuce 238.419,40 Kč

Vyplaceno oprávněnému 189.526,60 Kč

Neuspokojené požadavky oprávněného 641.989,30 Kč

Následovalo pár dalších dokumentů, díky kterým se doktor Hájek dopracoval ke zjištění, že Petr Valášek v současné době bydlí u poručníků několik stovek kilometrů od svého původního bydliště. Tady Hájkovy záznamy končily. Doktor Novák ještě přelétl krátký úřední záznam jeho nástupce o potřebě zjištění současného stavu a tím spis končil.

Exekuční úředník zavřel desky, sepnul ruce opřené lokty o hranu stolu a přemýšlel.

Takže nám zbývá vymoci skoro šest set padesát tisíc. Chvíli ještě uvažoval, pak znovu otevřel spis a pomalu obracel list po listu.

„Á, tady to je,“ uklouzlo mu nahlas. „Jasně. Poručníkem povinného je jeho teta, která u notáře podepsala plnou odpovědnost za svěřeného chlapce, včetně majetkových.“

Bez tohoto prohlášení by nemohla žádat adopci.

„Rodina je dobře situovaná. Paní Málková s manželem vlastní rodinný dům a jejich příjem je nadstandardní,“ zaradoval se exekutor.

„Takže věc je zcela jasná. Těm už nepomůže vůbec nic.“

– – –

Když jsem vylákal toho úředníka do sklepa, cítil jsem se naprosto bezradný. A to jsem ještě neušil, jak šílená dokáže být justiční mašinérie.

Sestupovali jsme do sklepa, kam na návštěvu za pavouky, mými jedinými přáteli, chodím jenom já.

Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Propadal jsem zoufalství z vidiny útulků pro bezdomovce, Armády spásy a sociálních pracovnic. Bydlel jsem tu sotva rok a neměl jsem kam pláchnout. Exekutor skončil v haldě uhlí a já příjemně nasycený nad další ze strýcových knih. V domě se dávno topí plynem a tak jsem si s tělem starosti nedělal.

– – –

„Jste si jistý, pane doktore?“ mračil se strážmistr Macák. „Není to ani rok, co jsem paní Málkové oznamoval, že se její sestra zabila.“

„Dluhy se platit musí. Asistenci policie požaduji proto, že se ztratili dva moji kolegové, kteří na případu pracovali přede mnou.“

„Pochybuju, že by s tím měli Málkovi něco společného. A moc se mi nezdá ani oprávněnost té exekuce.“

„To nechte na nás. Vy zajistěte mou bezpečnost.“

„Jak myslíte,“ zabručel policista, zvedl se od stolu na služebně a pokynul exekutorovi ke dveřím.

„Pane doktore,“ osmělil se strážmistr Macák před budovou za městem. „Myslíte, že tenhle dům, Málkovi, že to nějak souvisí s těmi pohřešovanými?“

„Samozřejmě. S úřady nekomunikují, nepřebírají poštu, na výzvy doručovatelů nereagují.“

„No, já nevím. V tuhle dobu bude ten jejich klučina doma sám. Nepočkáme na jeho rodiče? Vlastně pěstouny?“

„Já bych to neodkládal. Prostě tam vlítneme, a zjistíme situaci. Aspoň se připravíme na Málkovi, než se vrátí z práce.“

„Dobrá. Tím vlítnutím jste myslel, že mám vyrazit dveře?“

„A vy máte povolení k domovní prohlídce?“ zvedl obočí exekutor.

„Ne. Jen vám asistuju. Jako soudní vykonavatel můžete vniknout do domu i bez povolení k prohlídce, ne?“

„To jo. Ale násilný vstup je až poslední možností.“

„Tak co budeme dělat?“

„Prostě zazvoňte, strážmistře.“

Macák stiskl zvonek a oba muži nervózně přešlapovali přede dveřmi. Policista se nervózně pohupoval ze špiček na paty a s propletenými prsty rukou sledoval tkaničky svých bot. Soudní vykonavatel, s rukama za zády studoval atiku nad vchodem. Oba mlčeli. Strážmistr zazvonil ještě jednou. Sepjal ruce za zády a připojil se ke studiu atiky. Pak znalecky pokýval hlavou:

„Násilný vstup?“

„Zvonek,“ odpověděl právník. „Ještě jednou.“

Za dveřmi však něco zarachtalo a ty se s vrznutím pootevřely. Škvírou mezi zárubněmi na ně koukal asi osmiletý kluk.

„Naši jsou v práci,“ šeptl. „Nesmím domů pouštět cizí lidi.“

Strážmistr tázavě zvedl obočí a úkosem se podíval na doktora Nováka. Ten však nehnul ani brvou. Sáhl do náprsní kapsy a vyndal složený arch papíru.

„To nevadí. Tady je příkaz k exekuci. My tady se strážmistrem u vás doma označíme movitý majetek. Od teď nikdo nesmí s označenými předměty jakkoliv nakládat, zejména je odnášet z domu, zničit, či prodat.“

„Co je to ten novitý majetek?“ pověsily se obrovské dětské oči do právníkova obličeje.

„Hele, prostě nás pust konat úřední povinnosti,“ odstrčil jej exekutor, a prošel dveřmi.

Policista si sedl do podřepu, a lehce stiskl hochovo rameno.

„Víš, Péťo,“ usmál se. „Jmenuješ se tak, že? Je mi to líto, ale musím s tím chlapem dovnitř. Prý, aby mu tady někdo neublížil. To je blbost, co?“

„A vy mi nechcete ublížit?“

„Ne, to jistě ne. Jenom někomu něco dlužíte, a ten někdo ty peníze chce.“

„Jak vám naši můžou dlužit nějaké peníze?“

„No, oni ani tak ne, jako ty.“

„Já?“ vykulil oči Péťa. „Nic nemám. Rodiče jsou mrtví a stará se o mě maminka Iveta a tatínek Tonda.“

„Já vím, ale tohle budeme muset probrat s nimi. Zatím jsi moc malý, abys takovým věcem rozuměl.“

„Jakejpak malej,“ ozvalo se z domu. „Pojďte sem oba. Ať to má úřední váhu.“

Péťa nevěřil vlastním očím. Úředník se skutečně činil. Za tu chvilku stačil olepit papírky s razítkem „Exekučně zabaveno“ úplně všechno. Každou skleničku, každý hrnek. Skříně i police. Ivetiny boty, after shave i hřeben. Péťovu brašnu do školy a školní penál.

Péťa zíral na papírový obdélníček vlepený do otevřené knihy v místě, kde studium Teorie předsókratických otázek přerušil, když šel otevřít dveře. Ty lístečky na něho koukaly odevšud. A uprostřed toho si úředník v křesle poklepával prsty na područku v rytmu, který si pobrukoval. Zarazil se, uhladil lísteček, který přitom trochu pomuchlal, a pokračoval v poťukávání do polstrované opěrky.

Strážmistr Macák přešlapával necelé dva metry od něho. Nevěděl, co dělat, a tak tam jen stál a zkoumal policejní čepici v rukou. Péťa se posadil do druhého křesla, založil ruce na prsou a mračil se na celý svět.

„Kde tady máte záchod?“ přerušil ticho policista.

Chlapec seskočil z křesla a ukázal do chodby.

Když se strážmistr Macák vrátil, nikoho v pokoji nenašel. Rozhlížel se a zkoumal, kam mohli zmizet. Nebo ten vydřiduch přišel ještě na něco, co by mohl zabavit?

„Doktore!“ zavolal. Ale dům odpověděl mlčením.

„Doktore!“ zopakoval, tentokrát trochu důrazněji. „Tak hergot, neblbněte. Kde jste? Péťo! Haló!“

Macák se rozhlížel prázdným pokojem a pak vkročil do chodby.

– – –

Už nemůžu, pane doktore. Když se za dveřmi objevil další exekutor, a ještě k tomu s policistou, propadl jsem zoufalství. A když jsem viděl, jak olepil celý dům těch nejskvělejších lidí, co jsem kdy poznal, ztratil jsem hlavu.

Věřte, že jsem vám vypověděl všechno podle pravdy a svého nejlepšího svědomí. Já skutečně nevím, jak dál. Připravte kolíky, sekyry, stříbrný kulky, ať to ukončíme. Jo, ještě česnek. Na ten nezapomeňte.

– – –

Strážmistr Macák pomalu postupoval chodbou. Ještě před chvíli obdivoval hochovu statečnost. Z banální asistence při výkonu exekuce se začal klubat problém v podobě otevřených dveří na konci chodby.

Něco nebylo v pořádku. A to něco čekalo asi za tou skulinkou otevřených dveří. Vytáhl pistoli z pouzdra na opasku a tichým, plíživým krokem sestupoval po schodech. Zaslechl šramot a štrachání provázené funěním. Nebo spíš chroptěním a padl na něho strach. Opatrně vstoupil do sklepa. V mouru se tam válel postarší právník v zuřivém objetí se sotva osmiletým klukem. Ono ani tak nešlo o objímání. Exekutor vleže na zádech chrčel, ruce křečovitě tápaly kolem a oči mu lezly z důlku. Pod ním se svíjel Péťa, s prsty zarytými do paží muže nad sebou a zuby zaťatými do jeho krku.

„Zbláznil jste se, doktore?“ zastrčil pistoli zpátky do pouzdra. „Nechte toho kluka na pokoji!“

„Chrra chch“, sípal úředník.

„Můžeš ho pustit,“ usmál se Péťu. „Už ti neublíží.“ Ten toho chlapa ale pustit nehodlal.

„Slyšels? Už ti neublíží. Pusť ho!“

Úředník přestal chrčet a jeho ruce zpomalovaly zoufalé pohyby.

„Nech toho!“odstrčil chlapce policista.

Péťa temně zavrčel a vycenil zuby v krví zalitých ústech. Obličej se proměnil v grimasu šelmy zahnané do kouta.

„Proboha!“ zděsil se Macák, když mu došlo, co se vlastně stalo. Policejní reflexy jej vyburcovaly k akci. Skočil a ještě než dopadl, držel v rukou pouta. V dalším okamžiku se už Péťa svíjel s rukama spoutanýma za zády.

– – –

„Pane doktore. Jak to vypadá s naším chlapcem?“

„Paní Málková. Váš svěřenec trpí těžkou schizofrenií se sklony k paranoidnímu chování, zatíženého originárními bludy a bludy eternity. Díky lékům se tyto projevy daří potlačovat. Nicméně ukončení ústavní léčby nedoporučuji.“

„Ale Péťa je hodný a bystrý chlapec.“

„Přesto doporučuji, abyste si adopci ještě rozmyslela. K psychickým poruchám se přidala porucha růstu spojená s mongolismem, navíc doplněná chronickou anemií. Bez umělého doplňování vitaminů a hemoglobinu není schopen života. Tato kombinace je vzácná, ale ne nemožná. Péťův růst se zastavil a jeho vývoj po všech stránkách zůstane na úrovni devítiletého dítěte. S tím se budete muset smířit.“

Tvář Ivety Málkové zkameněla v ledovém výrazu: „Je to dítě mojí sestry a já se o něho postarám.“

– – –

Někdy mě budí děsivé sny. Sny plné krve, požárů, bezhlavých těl a hlav naražených na kůlu, plačících dětí v havarovaných autech a jejich prokousnutých hrdlech. A já uprostřed těch hrůz chrochtám blahem a cachtám se tou krví, šplíchám jí po sobě a vychutnávám její nasládlou chuť.

To mě pak uprostřed noci ovládne panika a já se musím vplížit do ložnice svých rodičů. Teprve když se přitulím k mámě Ivetě, cítím se šťastný v bezpečí pod jejími ochrannými křídly.

Vzteky bez sebe

Tom Hadrava

Mlha si v podvečerním lese žije vlastním životem, převaluje se v obludných smyčkách a zahušťuje se nad silnicí. Ze zatáčky se vynoří červená Škoda Fabia. Jede rychle a její světla rozkrajují kusy mlhy na cáry.

Tak jakou pohádku si vymyslíme tentokrát, aby nám všichni uvěřili, holka? Abys tomu uvěřila ty, vrátila se, objala ho a tvářila se jako by nic?

Katka se podívá do svého pravého oka ve zpětném zrcátku. Není namalovaná. Nevidí žádnou podlitinu, alespoň zatím ne.

Královna s pětiletou princeznou a tajnou schránkou s živým pokladem prchá před běsnícím králem v kočáře taženém kouzly. Co třeba takhle?

Další rychlý pohled do zpětného zrcátka. Kristýnka v autosedačce popotahuje, ale zdá se už klidnější. Rukama vytváří po zamlženém okně stopy skřítků – spodní hranou pěsti drobné chodidlo a k němu ukazováčkem čtyři pečlivé tečky jako prstíky. Protože skřítci mají jen čtyři prsty, jako Mikymaus, né, mami?

Utíká do světa pohádek, kdykoli se opravdový svět obrátí a kousne ji jako vzteklý pes. Dvě povídání s paní učitelkou v jejím miniaturním kabinetu, Kristýnka bývá často zamyšlená a straní se kolektivu. Sama v sadu se sukní promáčenou od rosy, malá holčička s rukama nad hlavou, jako by zaklínala neviditelné jednorožce a víly. Utíká tam i před ním, když běsní. Za brány jejího světa zlý drak nemůže.

Katka vytočí zatáčku bez přibrždění a pneumatiky změní zvuk, když přejedou přes štěrk. Za zatáčkou se silnice zdá rovnější, stromy natahují pokroucené větve, ale bojácně ustupují před světlomety. Sundá jednu ruku z volantu a dlaní přejede přes bříško. Je tam. Dnes se od rána moc neozývalo, ale je tam a ona to ví. Třicet týdnů spolu.

Tohle je teď to hlavní. A on jako by si to ani neuvědomoval.

Tvář a levé ucho ji pálí, ale krev neteče.

Kolik jich přilítlo?

Vypadá jako Brad Pitt, když začínal hrát. Silný a hezký, s hbitýma rukama a úsměvem, při kterém se Katce vždycky podlomila kolena. A ty oči. Kouzelný pohled, svět v blankytně modré hlubině, který tolik sliboval. Obočí nad očima. Husté a měnící se podle nálady, denní doby, počasí. Když je pokrčené, svraštělé a spojené do jedné chundelaté čáry, tak lítají rány.

Kdy to bylo poprvé, pamatuješ si to ještě? Pamatuješ si na první facku stejně dobře jako na první milování?

Znovu se podívá na Kristýnku dozadu. Hlavu má teď opřenou a zdá se, že bude spát. Tvářičky ještě mokré od slz od toho, jak řval a vyváděl jako pominutý. Nějaký hloupý důvod k zlosti se vždycky najde.

Kam utečeš ty, až tě pes pokouše tak, že nebudeš moct vstát, hm?

Zkusí přepnout potkávací světla na dálková a zase nazpátek. Mlha se v mžiku promění v neproniknutelnou mléčnou stěnu přímo před kapotou auta a hned se zase zklidní do bělavé pavučiny, přes kterou lze alespoň trochu rozeznat okolní svět.

A máme nějaký záložní plán pro dnešní večer, panstvo?

K matce, kam se chtěla vydat původně, nakonec nepojede. Udělá okruh po okolních vesnicích, pak se vrátí a bude doufat, že doma zatím vychladnul? Zvládly by s Kristýnkou přespat v autě a vrátit se až ráno?

Najednou si uvědomí, že si není úplně jistá, kde se nacházejí. Nahrbí se a snaží se najít nějaké značky nebo poznávací znamení. Mlha se začíná míchat s tmou jako koktejl z mléka a čokolády. Vypadá to, jak by byly s Kristýnkou samy v jiném světě.

Svět v mlze vypadá o dost jinak než ten obyčejný.

Les nemíní ustoupit, zdá se snad ještě blíž autu. Katka přibrzdí před horizontem a z kopce dolů podřadí. O kus dál se silnice narovná jako natažená násilím. Katka přidá plyn a škodovka poskočí jako nakopnutý podvraťák. V břiše se Katce něco začne horlivě převalovat. Ve stejnou chvíli se ozve ječivý skřípot a bez varování se vysypou obě postranní zrcátka a přes přední sklo se objeví prasklina široká jako prst.

* * *

Z Fabie je jen pár červených světlušek topících se v mléčné pěně. Zmenšují se, až se do mlžné hlubiny ponoří docela.

Není možný, že ujela. ’prdele!

Silnice před garáží je plná malých kamínků, které vržou pod podrážkami žlutých farmářek. Vrata jsou blízko, vší silou jimi prásknout ale člověka neuspokojí. Popelnice hned za nimi schytá kopanec a ránu pěstí do plechového víka.

Tohle si fakt dovolila hodně. Tohle si schytá!

Když prudce otevře dveře od domu, průvan zatáhne za záclonu v kuchyni, takže to vypadá, jako by se něco nehmotného prodralo dovnitř. Hněv se v něm hromadí jako v tlakovém hrnci. Nepřezul se, jak ona vždycky chce. V pracovních botách vtrhne mezi hračky v koutku, který má Kristýnka v rohu pracovny hned za kuchyní, a rozkopává je do všech stran. Koník tupě bouchne do dveří skříně, panence odlétne hlavička, tělíčko udělá kotrmelec a skončí rozhozené na koberci. Klaun se strašidelně zubí i zpod podrážky, která mu drtí vnitřnosti. Přítmí pokoje vytváří na zemi zlověstné hračkové vrakoviště. Po pár vteřinách je odražený míček to jediné, co se ještě hýbe.

Ne. Neživé věci se nebrání. Neodtahují se, necukají sebou po každé ráně. Nevřískají.

Za kanapem je nízká skříň na peřiny a sezónní oblečení. Na oloupané překližce stojí domeček pro domácí zvířátko.

Chci pištění, chci poslušnost. Chci, co mi patří.

Klec vypadá opuštěně, ale on ví, že morče se v tuhle dobu rádo schovává v domečku. Spustit padací dvířka, odstrčit krabici od bot, která funguje jako přístřešek. Chlupatá věc sebou rychle cukne, popoběhne, pískne a rozvlní piliny. Chytit mazlíčka je snadné. Vrtí se, ale ze stisku špinavé ruky nemá šanci uniknout. Stisk sílí, morče sebou začne mrskat a vytřeští oči. Ruka se třese vypětím, ale nepovolí.

Už víš, kdo je tady pán domu? Kdo je tady chlap?

Koutky se mu roztáhnou do úsměvu. Je to úsměšek pološíleného komiksového Jokera. Když se to legrační, slabé tělíčko přestane hýbat, ucítí, že tímhle činem něco uvedl do pohybu.

* * *

Super, holka. Pyšná.

Katka je ráda, že nezpanikařila a nedupla na brzdy jako hysterická ženská. Zastaví u krajnice a vypne motor. Svět se ztiší a mlha jako by se se zájmem přikradla blíž.

Ve zpětném zrcátku zkontroluje Kristýnku. Hlavu má na stranu, modrá kukadla zavřená, neprobudila se.

Z obou postranních zrcátek jsou teď jen kusy plastu, které neplní svou funkci.

Jak se to mohlo stát?

Katka přejede prstem po předním skle. Široká puklina probíhá odshora až dolů, z hlavního pramene se oddělují postranní ramena a vše je orámováno sítí drobných prasklinek.

Co teď? Můžu takhle pokračovat dál?

Nechápe, co se mohlo stát, na silnici nic neviděla. Přes obrys volantu hledá kontrolky, světýlka paniky, která by jí prozradila víc.

Človíček schovaný v její břišní dutině sebou zamele, je to jako letmé vnitřní pohlazení. A pak, zlehka a nepatřičně, se Katce něco otře zezadu o krk. Ruka jí instinktivně vystřelí, aby se podrbala. A pak znovu – ten samý vjem, jako když se o holé lýtko pod letními šaty otře cizí pes pod kavárenským stolem. Srst nebo něco podobně měkkého, dotyk ze světa za zrcadlem. Něco, co by tu nemělo být.

Divný pocit někde kolem žaludku se přikrade bez varování. Katka se rychle rozhlédne kolem sebe. Trochu se zastydí, že se začala bezdůvodně bát. Pak jí hrudník sevře něco mohutného. Zalapá po dechu, chvilka, kdy se nemůže nadýchnout, krátký pocit na zvracení, potom tlak povolí stejně náhle, jako se objevil.

Nezačíná takhle infarkt?

Dlaní přejede po hrudi, pak sjede na vypouklé bříško. A znovu, dvouvteřinové zmáčknutí, jako by jí někdo sevřel hrudník do obřích kleští. Pocit tlaku v mořské hlubině.

Co když rodím? Můjtybože, co když rodím…?

Sáhne po mobilu na sedačce spolujezdce.

Jak to bylo? Jaký je to zatracený číslo?

Ruka se jí klepe a na dotykové klávesnici nejdřív vyťuká 154, rychle smazat, pak 155. Vytáčení je zběsile pomalé.

Dělej.

Rychle koukne po Kristýnce, vypadá to, že spí, to snad není možný, jestli není v bezvědomí, natahuje se přes sedadlo nazpátek, prohnutá jako gymnastka s přejedeným pupkem. Pět centimetrů od okraje autosedačky ji se škubnutím zastaví bezpečnostní pás. Přimhouří oči a prsty šmátrá ve vzduchu, takovej kousek, kruci…

„Záchranná služba rychlé pomoci, jak vám mohu pomoci?“ ozve se jí najednou u ucha a ona ze sebe rychle sype jméno a to, že je těhotná a možná zraněná a malá dcerka taky. Kristýnka sebou škubne a probudí se, mžourá do přítmí auta a začíná natahovat.

Díky bohu, tak fajn, bleskne Katce hlavou.

„Kde se nacházíte, prosím?“

Katka zpanikaří a zakoktá se. Pak si uvědomí, že před chvílí někde viděla nějakou ceduli.

Kde to jen bylo?

Vzpomínka se vrátí s takovou rychlostí, že cukne rukou. Ukazatel přece minuly v opačném směru. Začne se soukat nazpátek a zoufale se snaží nepustit telefon z levé ruky. Pás jí stejně nedovolí dostat se na dotyk k dcerce, bude ho muset úplně rozepnout. Písmena v zrcátku jsou poskládána pozpátku, ale Katka místní názvy zná.

„Koukám na ceduli Hlavatce doleva a Dolní Skrýchov doprava. Takže jsem blízko Krhavého rybníka.“

Chvilka ticha na druhé straně, pak ujištění, že je výjezdové vozidlo najde a bude tam co nejrychleji. Následuje dotaz na první pomoc, se kterou by mohla dispečerka pomoci po telefonu.

„Ne, ne, já nevím. Vlastně… Ne. Zatím to zvládnu.“

Jsem totiž super holka.

Z druhé strany se ozve přerušovací tón a Katka řekne rychlé „Díky“ už jen do prázdna.

Pás ji tlačí do podbřišku a když jej odjistí, nechce se navinout nazpátek. Vymotá se ven z auta, s heknutím se postaví na nohy a rychle otevře dveře u Kristýnky. Holčička natahuje ruce, začíná vzlykat. Katka chytne její hlavičku do náruče a políbí jí do zlatých vlasů. Dřepne si vedle ní a utišuje jí tichým broukáním a opakováním konejšivých vět. Pocit tlaku na hrudníku se nevrátí.

Dveře se přivřou jako by samy od sebe. Mlha se venku kroutí a před kužely světla se rozděluje do proudů, které auto obtékají jako vzduch v aerodynamickém tunelu. Tma přebírá vládu a rve se s mlhou.

Katka nevidí na digitální hodiny na palubní desce a nedokáže odhadnout, jak dlouho takhle sedí v objetí, královna a princezna v osamělém kočáře.

Přední sklo exploduje a se zvukem, který Katka zná jen z akčních filmů. Desítky letících drobných drahokamů zaplní vnitřek vozu. Katka zalapá po dechu, Kristýnka se zhroutí do sedačky, rukama si zakryje obličej. A pak úpěnlivé:

„Maminko, nemám vzduch.“

Katce přeběhne mráz po zádech.

„Malá moje… Jak to myslíš?“

Je si ale děsivě jistá, že ví. Holčička si dlaněmi svírá útlý hrudník a lapá po dechu.

Co se to děje? Co se to doprdele děje?!

Sklepne z rukávu a ze sedačky studené kousky bezpečnostního skla a popadne dcerku pod rameny.

Co když to vybouchne?

Rychlá představa bolestivé smrti v plamenech, ruka marně hmatající po kličce, hořící jako poleno v táboráku. Rychle ven.

Závoj mlhy ustoupí před otevřenými dveřmi, před zmateně utíkajícíma nohama, před očima zoufale hledajícíma záchranu. Silnice je prázdná, stromy na obou stranách se tyčí do výše s vrcholky mizícími někde v jiném světě. Všechny zvuky jsou zvláštně zvýrazněné – křísnutí kamínku na silnici, pleskání kecek o vozovku.

Zmateně běží s Kristýnkou přitisknutou v náruči. Bříško je zátěž, která se ihned ozve, a Katka zpomalí.

Když utečeme pryč, nenajdou nás.

Zastaví se. Dojde jí, že právě uběhla kus přesně po středové přerušované čáře.

Umím vyjmenovaná slova po b. Vím, kdo byl Palacký a Verlaine, vím, co je vlnová délka. Ale nikdo nás nenaučil, jak se chovat v situaci, kdy máte vy a vaše dcera náběh na infarkt a něco divného se děje s věcmi kolem vás. Nebo jak daleko se má stát od auta, které může každou chvíli vybuchnout.

Posune si holčičku do levé ruky a pravou přejede po břiše.

Musí být v pořádku. Prostě musí.

Stojí tu spolu, obklopené pásy mlhy, s temnotou lesa na obou stranách, s vůní jehličí a studeným závanem mechu a hub. Nerozhodnost, co dělat dál, Katce cuká ve svalech a v krku vytvoří knedlík, který se nedá spolknout. Kristýnka si zakrývá obličej a tiše vzlyká.

Obě vykřiknou ve stejnou chvíli, když autu do stran explodují všechna zbývající okna. Skleněné střípky cinkají na metry daleko do všech stran a nemíní se zastavit. Les zadusí ozvěnu, mlha jako by tomu všemu tleskala průsvitnými dlaněmi.

Katka ustoupí o krok, dva, tři. Srdce jí bije se zběsilostí, kterou nikdy předtím nepoznala. Pak pneumatiky. Pravá přední bouchne s intenzitou stovky prasklých balónků. Něco zuřivě syčí – ještě není konec – a levé předního kolo také povolí.

Další nával hrůzy je rychlý jako soukromý blesk – Katka si uvědomí, že svůj telefon nechala někde v autě.

Obě zadní pneumatiky explodují zároveň. Něco syčí jako podrážděná kobra, Kristýnka brečí a Katka chce pryč, chce utíkat a být pryč. Někde uvnitř karoserie s plechovým zaúpěním něco povolí a škodovka poklesne na jednu stranu.

A pak, někde na mlžném obzoru, záchrana plná světel. Jako starodávná plachetnice připlouvající k Robinsonovu ostrovu se v dálce objeví sanitka.

* * *

Myšlenka na králíky uvězněné v králíkárně se objeví někde v podvědomí. Něco chce víc a vede jeho kroky ven. Po domě se pohybuje bez rozsvícení, v předsíni zahlédne zšeřelý odraz svého obličeje v zrcadle na stěně – rysy zkroucené zlostí, žíly naběhlé jako při nakládání klád v lese.

Nevážíš si mě. Co by jiná dala za takovýho chlapa?

Vchodové dveře se nedovřely a úzkou mezerou dovnitř proudí neklidná chapadla mlhy. Střádá se na dvorku a převaluje se jako neklidné mlžné zvíře.

Pořád nespokojená. Stěžuješ si po vsi.

Nohy klade přesně na kameny vsazené do cestičky na zahrádku. Mohl by tudy jít poslepu. Vzduch je chladný a plný vlezlé vlhkosti. Někde ve vesnici začne štěkat pes, ale hned ztichne, jako by se bál.

Je Ti nepříjemný, když to děláme s tím Tvým břichem. Mně je nepříjemný, že je Ti to nepříjemný. Tak kdo má pravdu, ha?

Králíkárna v rohu zahrádky je zahalena do stínů. Za pletivem ve dvířkách občas problesknou světlá těla králíků. Některý z nich varovně dupne, v tichosti okolí to zní jako rána klackem.

Chlap se stará. Chlap vydělává. Chlap má pravdu.

Kličkou jde otočit ztuha. Když s ní nervózně zaviklá, vytrhne se z dřevěného lůžka a dvířka se otevřou skoro sama. Králíci se krčí u zadní stěny. Levou rukou jednoho vytáhne ven za volnou srst za hlavou; packy volně visící, pohled, který říká já to nebyl.

Chce to klacek, násadu od rýče. Cokoli.

Rychle se rozhlédne a uvědomí si, že kůlna je celý den zamčená.

Ne. Udělej to rukou. Vlastníma zbraněma. Těma rukama, co umějí potrestat. Co trestají, když je třeba.

Stínů přibývá. Ovzduší jako by zhoustlo. Chvilku se mu zdá, že cítí čpavek – náhlé svědění v nose. Ale trvá to jen pár vteřin, pak to zmizí.

Pravačka se zvedne vysoko nad hlavu – síla je vždycky v rozmachu – a udeří malíkovou hranou těsně za uši velkého samce. Králík sebou jednou dvakrát silně škubne, ale pak znehybní, jako když se otočí vypínačem. Z čumáku se mu spustí tmavě červená krev, řine se ven ve velkých kapkách.

Chlap je síla. Síla je třeba.

Když sahá pro dalšího králíka, dlaní narazí na hřebík. Sykne, ale ani se na ruku nepodívá. Tenhle králík je menší, ale hází sebou jako pominutý. Po prvním úderu nepřestane, jen kvičí. Chce to další dvě rány, aby sebou tělo přestalo škubat. Svalstvo zadních nohou sebou i tak cuká a z čumáku se mu spouští krev.

Hned chňapne po dalším, netrefí se a zlomí si dva nehty o hrubý okraj prkna. Bolest láká a přesvědčuje to něco, co pomalu přebírá vládu. Každý králík je obětí, která krmí a posiluje to, co je staré stejně jako celý lidský druh.

Náhlý poryv větru sem přinese opět ten čpavý vjem. Stiskne si nos dvěma prsty, ale nepomůže to.

Ani později vlastně plně neporozumí tomu, co vlastně rozpoutal, ale když si všimne, že kapky krve z králičích čumáků se pohybují po stéblech trávy tam a zpět proti gravitaci, dojde mu, že je svědkem něčeho, co ještě nezažil. Zápach čpavku se vrací a zase mizí a na tmavé trávě se převalují stíny, které nic nevrhá.

Něco je venku.

* * *

Dvojí bouchnutí dveří zní zlověstně. Kristýnka sebou cukne a zavzlyká. Katka nevidí přes auto, ale podle hlasů pozná dva muže. Blíží se, reflexní bundy svítí ve tmě jako pár zmutovaných světlušek. Zvuk vysílačky se ozve jako špatně naladěné rádio. Katka si uvědomí, že má rameno celé mokré od slz.

Muži ze sanitky obcházejí Fabii, volají na pasažéry. Mlha víří kolem nich, hraje si s nimi v mléčných pletencích. Vzduch chladne a nečekaně přinese závan něčeho, co donutí Katku zamrkat a Kristýnku chytnout se za nosík.

První záchranář upadne a natáhne se na silnici. Katka zalapá po dechu s výkřikem stlačeným uvnitř. Muž se zvedá, ale je stlačen zpět. Snaží se vzepřít na rukou, ale je zlomen a lámán zpět. Celé tělo se prohne jako na středověkém skřipci – nebo při operaci, je to šílená operace, tady a teď – a muž hlavou buší o vozovku. Po desátém, patnáctém nárazu už se nezvedne. Katčiny nohy jako by vážily půltunu.

Druhý zdravotník, menší, ale rychlejší, se vrhne zpět k zářící sanitce. Je slyšet náraz, jako by vší silou vběhl do neviditelné zdi. V kuželech světla pak roztáhne obě paže do stran, držen silou z jiného světa. Řve a naříká. Kdesi v hloubi lesa se ostře ozve nějaký pták. Pak zvuk, jako když se rve zip. O silnici plesknou utržené končetiny. Trup se sesune o vteřinu později a hlava hlasitě narazí o zem. Není to plesknutí, prostě bouchnutí, jako když člověk upustí těžkou bednu ze schodů.

Záchranáři bejvaj pořádný chlapi. Hodný chlapi. Kdys naposledy viděla opravdovýho hodnýho chlapa, holka?

Katce se zdá, že má pusu plnou vaty. Mysl odmítá přijmout to, co právě viděla. Tělo přestalo sloužit.

Je to film. Jsme ve filmu.

Cáry mlhy ji sekají kolem nohou jako ocasy neklidných koček. Donutí ztuhlé končetiny ke kroku a v tu chvíli se reálný svět zuřivě vrátí.

Co teď? Kdo zachrání záchranáře?

Kristýnka ječí a neartikulovaně ze sebe vydává útržky slov. Její oči jsou dva rozpité výkresy ze školky.

Musíme pryč.

První záchranář – tělo záchranáře – se najednou pohne, hlava cukne, paže vylétne dopředu. Celé tělo se s příšerným drhnutím posune o pět metrů do strany. Popojede o další metr. Pak o dva. O vteřinu později – je to tak rychlý – se s lupnutím promáčkne kapota Katčina auta.

Kristýnka zaboří hlavu do mámina ramene a prsty má zaťaté do svalů, ztuhlá jako k smrti vyděšené zvířátko. Srdce jí bije jako zblázněný hodinový strojek, ale přestala už ječet a pískat. Už dávno se naučila, že vřískání jí nepomůže. Ječení jen rozdráždí bestii.

Jak se asi má, ta naše domácí bestie? prolétne Katce hlavou.

Když se s třesknutím otevřou dveře od kufru, utrhnou se a vylétnou do vzduchu, Katka se otočí a vyběhne směrem ke krajnici. Za nimi se po nárazu o vozovku roztříští dveře v imitaci plechového orchestru.

Jurský park, duch Tyrannosaura. Démon. Stádo neviditelných upírů.

Najednou se Katce chce zoufale, šíleně smát.

S Kristýnkou a s namoženým břichem natáhne nohu a překročí příkop u silnice. Teniska jí sjede, překvapivá ztráta rovnováhy ji zaskočí a po zadku sjede o půl metru níž.

Ty jedna akční hrdinko.

Hlas v její hlavě se směje a pomalu se obléká do růžové svěrací kazajky s krajkami.

Kristýnka je téměř nehybná, ztuhlé tělíčko přimknuté k vystrašené, poblázněné matce. Když se Katka zvedá ze skrčených kolen, píchne ji někde v oblasti žaludku a stehna se bolestivě napnou.

Kristýnka a miminko. Miminko a Kristýnka. Až pak já.

Překročí padlý kmen a šlápne do něčeho měkkého. Ztemnělý les se zdá být jediným útočištěm.

Telefon je v autě. U tamtoho. U té věci, ať už je to cokoli. Krávo blbá.

Koleny se prodírá mazlavým kapradím. Levou nohou šlápne do ostrůvku mechu a cítí, jak jí teniska nasaje studenou vlhkost.

Brzy někdo dorazí. Zůstaneme poblíž, schováme se.

Obejde skupinku malých smrčků, uklouzne po klacku, který s lupnutím praskne.

Nebudou se hlásit a dispečink pošle někoho dalšího.

Cestu hledá instinktivně, mezi stromy už skoro není vidět na krok. Ostružiny nebo něco pichlavého, co ji chytá za nohavice. Chlad, bláto a pařezy.

Pak ucítí čpavek. Zasvědí ji v nose. Kristýnka zakňourá a pak kýchne, s dlouhým nádechem a táhlým h-čúúú jako trpaslík ze Sněhurky od Disneyho. Zvuk protne vzduch jako prásknutí bičem.

Někde za nimi zaúpí dřevo a k zemi se poroučí strom.

To si děláš srandu.

Několik stromů se rozkymácí. Na různých místech všude kolem padají větve, celý les šustí tím pohybem.

Jde to po nás. Ať už je to cokoli, jde to po nás.

Katka prudce zahne, překročí velký pařez, pak si uvědomí, že změna směru vůbec nedává smysl.

Je to zkouška. Je to trest.

Desítky šišek pár metrů od Katky se vznesou do vzduchu a krouží jako hejno komárů. Katka zastaví. Panika se v ní vrství jako nátěry hustých akrylových barev. Nemá smysl utíkat. Přitiskne se ke Kristýnce a šeptá jí do ucha uklidňující mantru, sousloví opakované stokrát dokola.

Budemevpořádkubudemevpořádkubudemevpořádku.

Hlas v její hlavě jako by se k ní naklonil a zašeptal jedno slovo.

Oběť.

Potřebuješ oběť, abys vyhrála.

Nějakým zvráceným způsobem to začne dávat smysl. Zmučená hlava se toho proudu myšlenek chytne jako tonoucí stébla.

Hoď něco šelmě, obětuj svačinu. Hoď ji vzteklému zvířeti, aby ses zachránila.

Změť vytrhaného kapradí a klacků krouží ve vzduchu. Je těžké rozeznat, co dalšího se vznáší všude kolem.

Poslední myšlenka je mrazivá a donutí Katku polknout na prázdno.

Obětuj kus sebe.

Jednou rukou stiskne Kristýnku, druhou si rychle a netrpělivě přejede po bříšku.

Na břehu řeky je vlk, ovce a zelí. Koza sežere zelí, vlk sežere ovci. Jakým způsobem se dají převézt na druhý břeh, když v loďce je jen jedno místo pro náklad?

Smrčky pár metrů před nimi jsou vytrženy z kořenů a vyletí vysoko mezi koruny jehličnanů. Stíny se přeskupují. Štiplavý pach je silný a nedává smysl. Katku bolí celé tělo. Strach a zoufalství se usídlily v každém svalu a nic je nedostane ven.

Slzy jí zakryjí okolní svět.

Dobředobře. Dobře. Vezmi si tamto. Ale tohle nech.

* * *

Z králíků jsou pomalu chladnoucí kožíšky rozházené po zemi všude kolem.

Až teď si uvědomí, že je mu chladno. Přejede bolavou dlaní po husí kůži. Na předloktí mu zůstane krvavá stopa. Polámané nehty náhle začnou pálit, jako by se tělo až teď vrátilo ke kontrolnímu panelu a všimlo si červeně blikajících kontrolek.

Únava na něj přijde jako anestetikum vstříknuté přímo do žíly. Zhluboka se nadechne, zavrávorá. Otočí se k domu a očima přejede zápraží – zahradní stolek s deskou počmáranou dětskými kresbami, zapomenutý ručník, její svetr, ve kterém má vždycky tak nádherně vykreslená ňadra, gril, přežívající venku už dávno po sezóně. Udělá první krok ke dveřím a začne slzet.

Lítost je druhým příchozím hned po únavě, přijde pomalu a plíživě a už se ho nepustí.

* * *

Na silnici stojí druhá sanitka, žlutá skříň se spoustou barevných světel. Modré a oranžové záblesky se v mlze roztékají do barevných cákanců jako kousky soukromého ohňostroje. O kus dál ještě jedno vozidlo, policejní, spousta vzrušených hlasů a kužely svítilen. Bouchnou dveře a mlhu na silnici rozčeří siluety mužů s pažemi nataženými přímo před sebou, ozbrojené, přikrčené a obezřetné.

Jak dlouho to proboha všechno trvá?

Někdo něco vykřikne, kovově zachřestí pojízdné lehátko. Kristýnka se nehýbe, srdce jí stále bije na pátý rychlostní stupeň a hrudník se přerývavě zvedá a zase rychle klesá.

Nejspíš je v šoku. Ale je v pořádku. Díkybohujvpořádku.

Katka se pomalu zvedne z dřepu. Nohy ji brní a má pocit, že přišla o cit v konečcích prstů. Světel mezi stromy přibývá, přehlídka roztančených reflektorů jako na nějaké bláznivé diskotéce. Z nejasných tvarů se stávají postavy a všechny mají namířeno sem.

„Je to pryč,“ hlesne a hladí Kristýnku po jemných vláskách.

Světelné kužely baterek se rozeběhnou po okolí a ustálí se na matce a dítěti. Je oslněná, ale mžourá dál a zvedne ruku na pozdrav, jako by mávala. Světlo znamená lidi a pomoc. Světlo je oheň v jeskyni, kde v teple a v bezpečí žije celý kmen.

Je to pryč. Odehnáno zpátky do tmy.

Udělá první krok, ale zasténá a zase poklesne v kolenou.

V rozkroku ucítí vlhkost, kalhotky se na ni přilepí. Les kolem ní se zatočí a po vnitřní straně stehna jí začne stékat teplý pramínek krve.

Lov

Sabina Dudová

Stojí přede mnou. Nádherný stejně jako všichni ostatní. Jeho nehmotné tělo se lehce vznáší nad dřevěnou podlahou oděné do čistě bílého trička a kalhot z látky, která působí jako upředená nebesa. Bosý. Dlouhé, světle hnědé vlasy má rozpuštěné na ramenou, bezchybně učesané a poddajné sebemenšímu pohybu. Hledí na mě velkýma modrýma očima. Bezbarvé rty má pootevřené. Světlo měsíce s největší něžností hladí jeho pleť odstínu alabastru. Labutí křídla o rozpětí téměř tří metrů má složená na zádech.

Naklání hlavu ke straně coby nevyřčenou otázku. V levé ruce svírám masivní kapesní nůž, jehož ostří pokrývá černá prašná blanka. Přesto se mi dívá do tváře. Uvědomuji si, že mi tečou slzy po tvářích. Jako pokaždé, když pozoruji jejich nevinou, dokonalou krásu s těmi nejzavrženíhodnějšími úmysly.

„Musím,“ šeptám pomalu, protože bych nerada znesvětila tuto chvíli zbytečným hlukem.

Zvláštní. Přesto, že se chodidly nedotýkají země, při přemístění dělají kroky. Jako by šli po vlastní půdě, která je nám nehodným odepřena. Kráčí mi vstříc, pomalu rozpíná perutě a když stojí jen loket ode mě, schová mé tělo mezi křídla. Zkříží je za mými zády, jako by mě jimi chtěl obejmout. Ale nedotkne se mě.

„Prosím, opusť ho, jak jsem řekla.“ Kroutí hlavou.

„Prosím, prosím tě, padni.“ Stejná odpověď. Polknu zklamání.

„Jak se jmenuješ?“ Bezhlesně pohne rty, jeho utěšující a vyrovnaný hlas mi zazní v mysli.

Zavřu oči, jediným rychlým pohybem ruky mu bodnu nůž do levého křídla a vedu ho přes hruď na druhou stranu. Plynule, s obřadní úctou, neochvějně. Ostří se nic nestaví na odpor. Je to jako prsty pročesávat ranní mlhu.

„Mea culpa.“ Ještě před chvílí bytost bez poskvrnky, anděl, strážce, se pod mou čepelí ve zlomku sekundy rozpadne ve stříbřitý prach, který zmizí, než stihne dopadnout na zem.

Otřu si slzy do rukávů, stydím se za svou slabost. Co to bylo kurva zase za divadlo? Musí to být něco jako ochranné kouzlo těch božích bastardů, jinak si nikdy nedokážu ospravedlnit takový výlev nesmyslně patetických emocí.

Vcházím do tetovacího salonu a zvonek na dveřích přívětivě cinkne. Zpoza černého sametového závěsu vykoukne kamarádova hlava.

„Koho to sem čerti nesou, tebe jsem neviděl ani nepamatuju.“ Jo, kamaráde, kdybys věděl, jak jsi s těmi čerty blízko.

„Musím se přeci občas stavit za svým oblíbeným tatérem.“ Plácneme si. Známe se dlouhé roky, patřím k jeho nejmilejším zákazníkům.

„No a přišlas mě jen pozdravit, nebo jsi přišla s dalším jménem?“

„Se jménem.“

„Tak se posaď, vždyť to znáš, jsem jenom slušnej.“ Vyhrnu si levou nohavici a odhalím tak sedmijmenný seznam všech andělů, kteří díky mně ztratili svatozář – Aberal, Furiel, Eralti, Siriel, Rail, Abchiel a Morvi. Čas přidat další zářez.

„Tak, jméno jaké literární postavy to bude dnes?“

„Rafael,“ odpovím.

Nejsou zlí. Jsou přesně takoví, jací mají být. Neviní, ochranitelští, laskaví, obětaví, nádherní, čistí. Skvostná stvoření. Děti Boží. Bohužel s inteligencí třináctileté holky. Neví, jak to na světě chodí, a přitahují je hajzlové. Každý nemá vlastního strážce, možná jen v medailonku na krku. Pravých andělů je pomálu. A v devadesáti procentech případů se rozhodnou stát za největším parchantem v okolí. Zámožným a mocným člověkem, který jejich přítomnosti umí využít.

Překlápí tím misky vah na špatnou stranu. A všichni se hrozně diví, proč nějaký politik ještě neskončil v base nebo tamten právník bez peněz či tenhle zločinecký boss s prostřeleným okem.

Proto to dělám. Jsem ta, kdo je loví. Chci svět navrátit do rovnováhy, protože se nám do lidských záležitostí sere vyšší moc a přitom nemá tušení, co je tady ve skutečnosti špatně.

Většina střežených však jen podkopává nohy ostatním. Nevyužije příležitosti pro pomoc bližnímu, jak si ta okřídlená děcka myslí. Nevykonají pro své okolí kýžené dobro.

Takže existují tři možnosti. Donutit anděly, aby se ochrany svých svěřenců vzdali, na což jsou mnohdy příliš loajální. Nebo zapříčinit, aby padli, tedy je donutit k projevu emoce. Či přiznat vinu a dokázat jim, že i jejich nehmotná těla jsou smrtelné.

Když se řekne A, musí se říct i B. Andělé nejsou jediná havěť, která se nám po Zemi promenáduje.

Démoni jsou, na rozdíl od astrálních bytostí s nezištnou myslí, bastardi bez duše i možnosti cítit vinu bažící jen po tělesných pokušeních – sex, násilí, drogy, alkohol. Nic nedělají zadarmo a na nikom jim nezáleží. Nemají city, neumí je.

Kdyby se lidé v jednom kuse nepřetvařovali, nepředstírali zájem, nesmáli se vtipům, které jim nepřipadají směšné, říkali přesně to, co si myslí, a srali na své zdraví a okolí v plné míře, byla by majorita z nich od démonů k nerozeznání. Ale naštěstí má náš druh sebeovládání, svědomí a emoce.

Stejně jako andělé nejsou vyloženě dobří, ani démoni nejsou vysloveně špatní – to spíš v našich měřítkách. Někteří jsou mi dokonce sympatičtější než pár mých známých.

Kiel ne! Kiel je sráč. Cynik, sexista, šovinista, narcis a prospěchář. Ale jako jedinému, koho znám, mu nevadí si to rozházet s Bohem i Ďáblem naráz.

Bůh nestvořil nebe a zemi a člověka už vůbec ne. Velký třesk, nadpřirozená energie, obrovská želva, spousta keců okolo, nikdo neví. Boha si stvořilo samo lidstvo vlastní silnou vírou. Potřebovalo oporu a tak si upletlo okovy na vlastní zápěstí. Odtud to, čemu říkáme zázraky a neštěstí. Ale není to šedivý stařeček sedící na obláčku a kibicující Petra u brány, ani nedřepí na Olympu s ženou Hérou a neshlíží na své nemanželské děti. Ďábel neřve na čerty, aby přikládali pod kotel, ani nechová tříhlavého Kerbera. Bůh i Ďábel jsou zvláštní nedefinovatelné síly, a nezáleží na tom, jestli je náboženství i jedinci vnímají samostatně nebo jako plejádu – jsou obojím. A jejich projevem na Zemi jsou právě andělé a démoni.

Obě tyto entity však mají jedno společné, ať už kopou za nebe či očistec – nesnáší, když člověk získá nadpřirozenou moc. Tím, že se mnou Kiel obchoduje, ze sebe dělá terč svého stvořitele.

Démoni se živí hříchem. Pasou po něm. Bordely, drogová doupata, bary a vězení, to je jejich. Čerpají energii z lidské hříchem ověšené mysli. Jeden se ani nemusí cítit provinile, démoni mají vlastní měřítka. Navíc je to baví. Nikoho nenutí, jen nás ponoukají a provokují. A mnozí se necháme, protože jsme často špatní sami o sobě.

S Kielem máme dohodu. On mně schopnosti, já jemu těžké svědomí.

„Zkažené lidské nevědomí je mňamka, ale svědomí obtížené vinou, to je jako ta nejsladší poezie,“ řekl mi tři roky zpátky před podáním ruky.

„No pojď, už na tebe čekám,“ vítá mě ve dveřích vysoký, štíhlý muž s ostrými rysy tváře. Černé vlasy má nagelované dozadu a prohlíží si mě onyxovýma očima. Džíny a upnutá tmavá košile s vyhrnutými rukávy. Typicky nenápadné, ale pro potenciální chudinky přitažlivé.

Jeho brloh, luxusně velký byt ve dvanáctém patře uprostřed města, by mohl být nádherný, kdyby nebylo tak očividné, že v něm bydlí démon a navíc chlap. Šedé stěny, odrbaný koberec, nevkusné fotografie a divné grafiky na stěnách, uschlé rostliny po předchozích nájemnících, kteří už jsou nepochybně dávno mrtví, všude prach, neumytá okna, sem tam zaschlé stopy krve a ohněm ošlehané zdi? To tu posledně nebylo, doufám, že jen lovil komára plamenometem.

„Našel jsem si živý terč, abych zase jednou potrénoval střelbu energií.“ Neptej se, neptej se, neptej se!

„Kočku,“ dodá. Nesnáším jeho schopnost číst myšlenky. Ne, že by ji opravdu měl jako nadpřirozený um, prostě má jen výborný odhad na myšlenky lidí.

„Tak, co pro mě máš?“ Čelem ke mně přistoupí, bříška ukazováčků a prostředníčků mi přiloží na spánky, vydechne a přivře oči. Udělá se mi mdlo, jako vždy, když proseje celou moji paměť, vědomí i nevědomí a zkontroluje, jestli jsem byla hodná holčička.

„Tys přestala kouřit!“ vyjekne a spustí ruce podél těla, „Říkal jsem si, že z tebe necítím žádný kouř.“

„Už nezvládnu krabičku denně. Leze to do peněz a chutná to odporně. Vadí mi ten smrad ve vlasech. Je tolik věcí, ze nichž můžu mít špatný pocit nebo se jimi likvidovat, proč tenhle sajrajt?“

„Tak flašku vodky denně?“

„Těžko budu mít z něčeho těžký svědomí, když budu tři dny v lihu a potom pod drnem.“

„Co bití dětí?“

„Ty mě už nikdy nechceš vidět, že ano?“

„Jsi moc vybíravá. Krádeže a ničení majetku, má poslední nabídka.“

„Fajn, lepší to nebude.“ Tímhle platím za schopnost vnímat anděly, jinak je vidí pouze jejich svěřenci.

„Tak se svlékni.“

„Cože?“ Věděla jsem, kam tohle směřuje, z toho se nevykecám. Ale za pokus nic nedám.

„No tak, nemám na tebe celý den.“

„Za co?“

„Máš za sebou dva andílky, ten nůž na dalšího nemusí stačit a já ho zadarmo poprašovat nebudu.“

„Risknu to.“

„Už půl měsíce nekouříš, porušila jsi dohodu. Ber to jako sankci.“

„Co kdybych ti tady místo toho uklidila?“

„Ne, dík, jsem se svým bytem spokojený. A už šest hodin jsem neměl sex. Svlíknout.“ Ach jo, už zase. Spálená záda, modřiny na zápěstí, kousance na krku a neschopnost dát nohy k sobě. Dýchej, bude to trvat jen chvilku, jako vždycky.

Celou dobu mě sleduje s neutrálním výrazem ve tváři, skoro jako bych ho nudila. Ale ty černé oči. Hlad, zájem, obdiv a pocit vlastní nadřazenosti v jednom.

„Šup.“ Zuju si boty, sundám džíny a spodní prádlo. Čekám.

„Jsem snad gynekolog? Celá!“

„Máš tu klendru jak v márnici!“

„Neboj,“ zavrní s hranou něžností, „zahřeju tě.“

„Vždy mám záda sedřená od koberce.“

„Nezájem. Dnes jsi děsně ukecaná, samé výmluvy, víš to vůbec?“ Co zbývá. Svléknu si i košili, tričko s motivem Nine Inch Nails a rozepnu podprsenku. Vše odhazuji co nejdál od sebe, nechci, aby mé oblečení přišlo k úhoně.

„Ale vem si kondom.“

„Cože prosím?“

„Nechci být zadělaná tím černým bordelem.“

„Zapomeň, zpomaluje mě to. Máš tu přece k dispozici sprchu.“

Udělá ke mně několik rychlých kroků, podkopne mi nohy, zepředu zatlačí na ramena a svalí mě na zem. Lehne si na mě. Je mnohem těžší než obyčejný muž jeho tělesné stavby. Syčí mi do ucha slova v jazyce, jemuž nerozumím. Jediným pohybem mě bolestivě popadne za ruce, přitlačí mi je k hlavě a vklíní se mi mezi nohy. Bolestivější sex než s ním neznám. Žádný muž není dominantnější a silnější, žádný démon nekompromisnější a sobečtější.

Pohybuje se nesnesitelnou rychlostí, drtí mi pánevní kost i kůstky v zápěstí. Kouše mě ostrými zuby. Tři dny nebudu moct vyjít mezi lidi.

Když si s mým tělem po svém dostatečně vyhraje, zvedne se ze mě, nechá mě ležet na zemi a nevšímá si, že mi po tváří stéká slza. Zapne si zip kalhot a zapálí cigaretu.

Slzu setřu, sčítám škody. Rozkousnutý ret, teče mi z něj krev. Na obou zápěstích náramky nabíhajících pohmožděnin. Jsem ráda, že se vůbec hýbu. Nohy mám ztuhlé. Posadím se a sáhnu si na záda. Pálí. Krk mám oslintaný a na dotek přecitlivělý.

Projdu kolem Kiela do zdevastované koupelny. Vrazím do něj ramenem. Úmyslně a naprosto zbytečně. Jen aby nezapomněl, že mě sere.

Ve sprše na sebe pustím vlažnou vodu. Spláchnu všechnu špínu, kterou na mě ten bastard zanechal a cukám sebou bolestí pokaždé, kdy voda přestane být ohleduplná k nevyhnutelným následkům sexu s démonem.

Bylo to už i horší. Lékaři se špatně vysvětlovalo celkem sedm zlomených zápěstních kůstek a hluboko prokousnutá kůže na krku. Měla jsem štěstí, že se tehdy Kiel netrefil do tepny.

A to se pořád držel zpátky.

Když vylezu ze sprchy, hodí po mně ručník. Stojí v rámu dveří a sleduje mě. Na nějakou stydlivost už si před ním dávno nehraji. Vidí mě jednoduše a takových, jako jsem já, viděl spousty.

„Dal bych si repete,“ zavrní.

„Polib si.“

„Nebuď taková, jen proto jsem byl tentokrát opatrný. Dnes jsem při chuti.“

„Ty nevíš, co je to opatrnost. A i kdyby ano, ani by ses neobtěžoval na ní plivnout. Nech mě projít, oblíknu se a mizím odtud. Přijdu zase za měsíc.“

„Dostanu aspoň pusu na rozloučenou?“

„Trhni si, démone.“

Když hledám anděly, nelze očekávat, že za mnou přiletí a zaťukají mi na okno. Ale mohu do jisté míry vsadit na to, že ten, koho následují, bude mediálně známá osoba. Podnikatel nebo politik. První mě nezajímají, pokud nevydělávají na vykořisťování ostatních. Výjimečně jsou ochraňováni i dobří lidé, ani ty neřeším.

Anděly bohužel není možné zachytit na žádném zařízení. Projíždět na internetu fotky nebo televizní zpravodajské programy a kontrolovat, komu za zády trůní okřídlené stvoření, je ztráta času. Holka musí do terénu.

Osvědčila se mi taktika číhání před budovami státní správy, parlamentem, senátem, soudy nebo státním zastupitelstvím.

„Hej, Dakerová,“ ozve se mi za zády. Jistě, Steve, půjdu udělat rozhovor s nejmladší výherkyní binga v domově důchodců. Jasně, Steve, ten komentář k včerejšímu dešti budeš mít na stole do půl hodiny, bude to bomba! Spolehni se, natočím děti hrající si na hřišti, abychom ukázali, že písek v pískovišti je v natolik katastrofálním stavu, že bábovičky z něj se kácejí. Určitě, přinesu ti sklenici napůl vychlazené vody, hned to bude!

Zapomněla jsem, že sedím v kanceláři za klávesnicí. Asi mu bylo podezřelé, že neslyšel klapání stroje.

„Ano, šéfe?“

„Potřebuju tě na Roadsový, je tam naplánovaná poklidná demonstrace proti premiérovi. Poklidná ani hovno. I kdys měla hodit dlažební kostku po policajtech a svést to na babičku o holi, chci, aby se tam něco dělo a ty z toho udělala otvírák.“ Jo, premiér teď asi zažívá kariérní krizi. Jeho andělíček strážníček před pár dny natáhl brka a jeho magicky okouzlující aura, kterou působil na všechny v premiérově dosahu, zmizela. Kdysi charismatický politik mi asi nepoděkuje.

„Proč tam nepošlete Petera? Horký zprávy z terénu píše on.“

„Peter se kousnul v dopravní zácpě, bude ve městě nejdřív za tři hodiny. To už bude dávno po všem. Vem si Matta, ať z toho máš pár pořádných fotek a nevyčnívej z davu. Už tu děláš nějakou dobu, tohle snad zvládneš.“ Výborně, takže šéf mi svěří první pořádný článek, protože nepočítám přepisování svodek a tiskových zpráv, a to protest, na který se sleze dvacet lidí jen proto, aby naštvaně konstatovali, že náš premiér je, kdy že to vezme kolem a kolem, docela zmrd. Paráda. Policie ta děcka samozřejmě rozežene dřív, než to vůbec začne.

„Tak di! A do uzávěrky text na osm set slov.“

„Jasně, šéfe.“

Kamarád a fotograf Matt nebyl dvakrát nadšený, že ho tahám od oběda, ale když jsem mu nabídla, že si tedy místo něj půjčím jen jeho foťák, zvedl se okamžitě. Profi miláčka prý nedá z ruky, stopro bych ho rozflákala. Pravděpodobně ne, ale byl nervózní už jen když jsem si ho půjčila na jednom večírku u něj v bytě.

Budova redakce stála dva bloky od podzemky. V centru nemělo smysl manévrovat autem po jednosměrkách a přes nasrané řidiče v zácpách. Taxi to samé, navíc za zbytečně vysokou cenu.

Tři stanice metrem a vynořili jsme se sto metrů od ulice, z níž měl vést průvod demonstrujících.

Místo srazu bylo výrazně zaplněnější, než bych předtím čekala. Mladému, zkušenému fotografovi jsem nechala volnou ruku, měl to v oku a jeho snímky byly většinou fantastické, občas jen dobré. Rozešli jsme se uprostřed davu, slíbil mi, že se vrátí do redakce hned, jak to celé skončí.

Mně postačí jen vytáhnout pár vět z nějakého policisty. Podél ulice jich postávalo přibližně třicet a kontrolovali demonstranty. A několika účastníků se poptám, proč že se tu vlastně všichni sešli.

Mezi domy stálo na sto padesát lidí. Nic moc zájem, jak se zdá. Většinou studenti a lidé, co neměli v jednu hodinu odpoledne v pracovní den naplánovaného nic užitečnějšího. Mizerný nápad, jak mohli organizátoři očekávat, že sem někdo přijde v tak hloupý čas.

Jako vždy – policie je skálopevně přesvědčená, že má vše pod kontrolou, navíc je natolik zaneprázdněná obhlížením okolí, že na dotěrné otázky novinářů prostě nemá kdy. Protestující se také zmůžou jen na fráze. A z tohohle mám udělat otvírák? Vždyť ani nemají pořádné transparenty.

Doufám, že se Mattovi podaří vykouzlit pořádnou fotku, protože já budu vařit z vody.

Průvod se líným tempem vydal směrem k budově parlamentu. Než dorazí na místo, potrvá mu to maximálně deset minut. Snad se k tomu nějak vyjádří sám premiér, jinak nemám o čem psát.

V cíli demonstrace není jediná politická noha. Dokonce ani náhodní kolemjdoucí se o mrňavý protest nezajímají a jen za ním pochybovačně otočí hlavu. Vyřvávaným heslům není rozumět, bodejď by ano, když se na jejich skandování podílí jen pár nesesynchronizovaných lidí. Předpokládám, že se postupně všichni rozejdou sami od sebe, protože je znechutí postávání a nijaký výsledek celého snažení.

Vzduchem letí láhev. Zapálená. Molotov! Rozbíjí se ve vzduchu dva metry nad zemí nad hlavami několika lidí. Všichni vyděšení a s křikem odbíhají co nejdál a nepřestávají sledovat plameny tančící ve vzduchu, které i se střepy jen o zlomek sekundy později dopadnou na chodník.

Takhle Molotov nemá fungovat. Pochybuji, že by byl nějaký policista takové eso, aby dokázal láhev prostřelit v letu.

Nemohlo v ní být moc benzínu, oheň zabírá jen malou plochu a vypadá o poznání méně hrozivě, když jsou zúčastnění z jeho dosahu, a jen se líně rozvaluje na asfaltu. Třetina demonstrantů se rozprchla úplně, jiná skupinka zůstala očumovat, ostatní zvažují rychlý odchod. S létajícími flaškami asi nikdo nepočítal.

Policisté se „okamžitě“ chopili své povinnosti zjistit, kdo zápalnou láhev hodil. Rozeběhli se za několika podezřele vypadajícími lidmi, protože ten, kdo má na sobě černou bundu, ještě s kapucí, je automaticky podezřelý číslo jedna. S vyholenou hlavou navrch je přeci jasně vinný, to dá rozum.

Hledala jsem Matta a doufala, že se nenechal zranit. Nebo že se mu podařilo vyfotit letící láhev. A že nezdrhl hned poté, co jsme se rozdělili.

Těžkooděnci se vyptávali lidí, zda někdo neviděl revoltujícího demonstranta, a hned nato přikázala, ať se všichni okamžitě klidí. Jeden policista byl dokonce natolik duchaplný, že zastaralým hasicím přístrojem, který patrně vzal z nějaké nedaleké budovy, začal hasit oheň na ulici. Poměrně úspěšně.

Matt mě našel první.

„Jsi celá? Tohle mohlo být nebezpečný.“

„Jsem, byla jsem od toho dost daleko. Ty?“

„V pohodě, možná mám i fotku.“ Na celé demonstraci zůstali jen strážci zákona, kteří obhlíželi situaci po bitvě, několik čumilů, kteří chtěli přídavek, a samozřejmě dva novinářští supi.

„Co vy dva tady ještě děláte,“ obořil se na nás ramenatý těžkooděnec, „představení je u konce, běžte si napsat svůj článek.“

„Byl někdo zraněn?“

„Ne, nebyl, a teď prosím –“

„Víte, kdo tu zápalnou láhev hodil?“

„Bez komentáře, prosím, máme tady práci.“

„Jak je možné, že se ta láhev rozbila ve vzduchu? Mohl za to zásah policie?“

„S tím nemáme nic společného.“

„Mohla být nějak –“

„Slečno, už žádné otázky. Běžte pryč, tahle akce je u konce.“ Nezdvořák. Vypnula jsem diktafon a schovala ho do kapsy. Zbytek obstará pár telefonátů.

V redakci Matt zmizel do svého fotografického brlohu, aby mi dal k výběru ty nejdramatičtější snímky. Já zapadla k počítači, abych podala takzvaně realistický obraz o proběhlé demonstraci. Pro šéfa to znamená, že ze zbytečné sešlosti znuděných lidí na počkání vykouzlím trhák. Ve skutečnosti mám co dělat, aby ta akce nevyzněla tak zoufale bezbarvě, jak probíhala, dokud vzduchem neproletěl Molotovův koktejl.

Mattova fotka musí být trochu dramatická.

„Tady pro tebe mám čtyři perly, vyber si,“ mrskne mi z výšky na stůl tenoučký svazek obrázků. Při hlasitém dopadu na desku se rozhodí. Shrábnu je levou rukou a prohlédnu si jeden po druhém. Na prvním je dav ploužící se ulicí zachycený z pozoruhodné výšky.

„Jak ses dostal tam nahoru?“

„Stál jsem v okně jednoho paneláku.“ Lže. Schopnost od Kiela. Nepravdy mi zní jako promluvy, na něž dotyčnému nestačí dech. Sípavě a provinile.

Nechám to být. Jeho věc, jak pracuje.

Na druhém jsou demonstranti z čela průvodu. Všichni do jednoho se tváří stejně nezaujatě. Jestli tohle mají být perly, pak já jsem škeble. S takovými snímky bude ten článek vypadat ještě zbytečněji.

Jackpot! Třetí zabírá ve vzduchu vybuchující láhev. Miluju tě, Matte! Tohle jsem potřebovala.

Explodující Molotov zabírá přesný střed fotografie. Pod ním se krčí bruneta ve středním věku, rukama si kryje hlavu a křičí. Všude kolem stojí vyděšení, překvapení lidé. Ale nic z toho neuvěřitelného záběru nepoutá pozornost tolik jako okřídlená postava sedící v pozadí na rameni pouličního osvětlení.

„Matte, jak se ti povedlo tohle vyfotit?“

„Jsem prostě borec.“ Bezpochyby.

„Jak funguje Molotov?“

„Ty to nevíš?“ Mlčím. „Vezmeš flašku, naliješ do ní benzín a nasoukáš hadr. Hadr zapálíš, flašku někam mrskneš, ta se rozbije, benzín se rozlije kolem a chytne. Co tě sakra učili na škole?“

„OK, tak jak se může láhev rozbít při letu?“

„Co já vim. Možná ji někdo sejmul před dopadem.“

„Nebo tu ženu ochránil anděl, co dřepí v pozadí na pouliční lampě?“ Zachytím jeho nechápavý výraz. Tohle nevykryješ, Matte, ať budeš zatloukat sebevíc.

„O čem to mluvíš?“

„O tom, že se ti povedlo něco, co jsem považovala za nemožné – vyfotit anděla.“ Nepochybuji, že o tom dobře ví. Tohle člověk nedokáže nedopatřením. Takže daný strážce patří k němu. Musel stát nebezpečně blízko explozi, pravděpodobně by ho zranila. Matt byl tím, koho ochraňoval, ne ta bruneta. Jen se s ním svezla.

Pak ale zbývá otázka – proč tu není? Anděl následuje svého svěřence na každém kroku, chrání ho, zametá před ním chodníček a drží nad ním deštník. Tak kde sakra vězí?

„Kde je, Matte? Kde je tvůj anděl strážný?“

„Teď fakt, co to meleš?“ Zvednu se ze židle.

„Když ti teď hned dám pěstí, zlomím si o tebe ruku. Ale klidně to risknu, aby se ten parchant ukázal.“

Vzduch za Mattovými zády se zformuje v božského tvora. Vysoká mohutná postava, dokonale krásná tvář, lehké, na pohled hebké hnědé vlasy, křídla majestátně rozepjatá do šíře pěti metrů pokrytá popelavým peřím. Jeho výraz se ale liší od těch, jejichž jména mám vytetovaná na kůži. Nekompromisní, tvrdý, výhružný. Na rozdíl od jiných neklopí hlavu, ale drží bradu zvednutou. Shlíží na mě pohrdavě, jako by jej urážel pouhý pohled na mě.

Vypadá děsivě. Kdyby jen trochu chtěl, nejspíš by mě seškvařil pohledem. Nikdy jsem neměla ze strážce strach. Vždy jsou klidní a něžní, ale z něj sálá chlad a nenávist. Je to vůbec anděl?

Tak jsem zde, ozve se mi v hlavě. Nejsem schopna odpovědět. Připadám si ohrožená, nemám u sebe nůž. Tohle nebylo v plánu. Pozoruje mě jako lev zebru, jíž dává najevo, že stále žije jen díky jeho milosrdné vůli. Chci něco říct. Svírá se mi hruď. Mám vyschlo v krku.

Ale zdá se, že zbytečně, poznamená stvoření a opět se rozplyne.

Konečně vydechnu. Matt ze mě po celou dobu nespustil oči. Změnil se jen jeho pohled. Předtím hrál nechápavého, teď se má ve tváři zklamaný odpor. Myslím, že neslyšel totéž co já. Ten strážce mu mohl říct cokoliv. Jeho výraz je rozhodně jiný.

„Takže to ty vraždíš anděly na potkání,“ konstatuje se zrakem zabodnutým do země s potlačovaným rozčílením v hlase. Jak reagovat? Znělo mi to příliš tvrdě. Jako bych já byla ta špatná. Matt mě tak ale viděl, poznala jsem to na něm.

Já a vrah? To přeci ne. Ani zabiják. Možná lovec, ale spíš obránce…

Ach jo… Jsem to ale úžasný pokrytec, co si nevidí na špičku nosu, účelem světí prostředky, nenazývá věci pravými jmény a kord skrývá v kytici lilií. I když nejsou lidmi, žijí a vnímají a proto jsem vrah a tak to musím brát. Ne hrdinové, nýbrž padouši mění svět podle svého. Hrdinové ho napravují jen kvůli nim, bez padouchů není hrdinů.

Věděla jsem, co fotografovi odpovědět, ale byl pryč. Snímky nechal na stole a zmizel z kanceláře.

Vyřeším to ještě dnes.

Odevzdám článek s obrázkem davu, najednou mi na mé práci vůbec nezáleží. Nehodlám riskovat, že anděla někdo v novinách spatří.

Jen co moje přítomnost v redakci přestane být vyžadována, sbalím si tašku a zmizím. Na názor šéfa nebo editora na zprávu o demonstraci nečekám.

Musím to nějak uzavřít. Neříkám, že chci toho strážce zlikvidovat, Matt je dobrej kluk a na jeho ochraně není nic špatného – nevyužije jí, aby profitoval z neštěstí druhých. Vsadím se, že zásluhou nadpřirozené bytosti jen dělá výborné fotografie. Nic víc.

Ale tenhle anděl je jiný. Nezvykle mohutný s výrazem plným nepřátelství a panovačnosti. Nechápu, proč si Matt drží u těla takovou bytost.

Chci s ním mluvit. Zjistit, co je zač, nemůžu to nechat být.

Doma vyzvednu vystřelovací nůž upravený k zabíjení andělů, jen ze zvyku, a vyrazím směrem k Mattově bytu. Žije ve vysokém paneláku v centru města. Všechno do sebe zapadá, na takové místo by si nevydělal jen z polovičního úvazku v novinách.

Naneštěstí nemusím zvonit od vchodových dveří, postarší muž opouštějící dům mi je gentlemansky podrží otevřené. Osmé patro. Po schodech ani náhodou.

Zmáčknu tlačítko přivolávající výtah. Čekám. Matt mě neuvidí rád. Tvářil se pohrdavě, než se bez rozloučení vypařil z kanceláře. Jeho společník mu o mně určitě neřekl nic pěkného. Povím mu vlastní verzi pravdy.

Nastoupím do kovové krabice a stisknu devítku. Špatné číslování.

Rozjede se vůbec ne hladce. Po chvíli zastaví a světla zhasnou.

Čas panikařit? Ne, bude to jen obyčejná porucha, už se mi to tady stalo.

Rozsvítí se, ale výtah stojí. Zkontroluji se v zrcadle, od rána jsem neviděla svou tvář. Vypadám o poznání hůř, než když jsem odcházela do práce. Matt to přežije, chci s ním mluvit, ne spát.

Opřu se zády o zrcadlo, otrávená, že se nikam nehýbu.

Trhnu sebou a srdce mi začne zběsile bít.

Mattův strážce stojí přede mnou, křídla složená na zádech. Dívá se stejně jako v redakci, nahání hrůzu. Už tam jsem si s ním nepřipadala bezpečně, v uzavřeném prostoru kovové krabice několik pater nad zemí je to ještě mnohem horší. Stojí ode mě půl metru a převyšuje mě o dvě hlavy. Ať jde pryč!

Je to anděl, sakra! Má ochraňovat lidi a být tou nejčistší bytostí na světě, proč se bojím?

Proč zabíjíš ty z nás, promluví mi do hlavy, aniž by hnul rty. To nedělají. Cítí, že to lidem není příjemné, a předstírají vyslovování. Polknu.

„Proč se pletete do záležitostí lidí?“

Nepleteme, chráníme předurčené. To je smyslem naší existence.

„Předurčení jsou podle tebe ti, co vykořisťují ostatní a zajímají se jen o sebe?“

Vše je dáno. Jednáme tak, abychom střežili napříč časem celý svět. Ty jednáš tak, jak si myslíš, že chráníš současnost. Jsi mladá a o světě a čase nevíš nic. Zabíjíš čemu nerozumíš, protože se toho bojíš. Bojuješ se zlými draky a bráníš bezmocné, že? Ironie v hlase, jak to sakra dělá?

„To netvrdím, ale co je sakra dobrého na podporování těch hajzlů, co penězi ovládají ostatní a šplhají po jejich zádech po společenském žebříčku?“

Jsi člověk a tvůj život je krátký. Vysvětlit ti souvislosti je nemožné. Tvůj pohled je zkreslený délkou tvého bytí a nedostatečnými znalostmi o okolí. Nedokážeš uvažovat neemocionálně, byť víš, co by sis měla myslet. Proto nezasahuj do běhu toho, čemu nerozumíš.

„Ne, nepřesvědčíš mě. Možná nedělám správnou věc. Ale vím, že vy děláte špatnou. I nadále budu vyrovnávat misky vah.“

Dobrá, nepřesvědčím tě. Víš, Matt není jako člen společnosti na významné pozici a proto nebude vadit, že jeho strážce přestane existovat. Chránil jsem ho, protože jsem dal slib. Mám to brát jako souhlas k popravě?

„Dokud chráníš Matta, nejsi ve středu mého zájmu. Matt je dobrý člověk.“

Ovšem ty také nejsi z širšího hlediska důležitá. Moji bratři se tebou nechali raději zabít, než by se ti bránili. Čistota je pro anděla čest, padnout, byť pro ublížení člověku v sebeobraně, je horší než smrt. Ovšem pro ně a pro další to břemeno budu nést. A kurva. Hovno souhlas k popravě! Zavřená ve výtahu s andělem odhodlaným mě odstranit, aby ochránil ostatní. Teď je teprve čas panikařit.

Pomalu stáhnu ruku za sebe a sáhnu po noži v kapse kalhot. Vystřelím čepel a oženu se po jeho hrudi. Beze změny výrazu zachytí mé zápěstí a stiskne. Silně. Cítím, jak se mi v něm hýbou kosti. Má stisk silnější než Kiel. Vystřelovák mi vypadne z ruky.

Vzápětí anděl vykřikne, jeho křídla vzplanou, změní se v prach a zmizí. Rukama obejme své tělo a padne na kolena. Jeho vlasy zčernají a zhrubnou, pleť ztmavne, oblečení ztěžkne a bílá barva se zašpiní. Z jeho kůže sálá dým, jako by hořel zevnitř. Teď je mi nůž k ničemu, s démonem si neporadí.

Proběhnu kolem padlého a zběsile tisknu tlačítko do přízemí. Výtah se rozjede. Anděl přestal křičet, už jen sípe, sténá a svíjí se na zemi. Zní jako umírající zvíře. Trpí. Nabíhá mi husí kůže.

Dveře se otevřou. Jde o čas, kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se vzpamatuje. Zmáčknu nejvyšší poschodí a vyběhnu do chodby. Neotáčím se, jen slyším zavření kovové krabice a doufám, že novorozený démon zůstal uvnitř.

Na ulici se zarazím. Všude v ulici stojí auta, vzít si taxi nepadá v úvahu. Metro je odtud vzdálené dva kilometry.

Dostat se co nejdál odsud. Pryč. Zmizet.

Rozeběhnu se.

Přežít.

Lituji, že jsem odjakživa kašlala na svojí fyzičku. Už po třech minutách běhu málem vyplivnu plíce. Musím se zastavit, po zádech padnu na stěnu domu v úzké uličce a zhluboka oddechuji. Dívám se směrem z jakého jsem přiběhla. Zasraný cigarety, cítím, že se mi špatně dýchá kvůli tříletému kouření.

Démon za mnou neběží. Ani netuším, co všechno dokážou. Mohl by se zjevit přímo přede mnou, jako to umí andělé, nebo má nohy za trest přikované k zemi jako člověk? Kiel se myslím přemístit neumí. Ale ví, jak mě najít. Cítí mou přítomnost, ať jsem kdekoli.

Kiel!

Jeho byt leží kousek od přestupní stanice metra na druhé lince.

Čas dát se opět na útěk.

Zazvonila jsem. Nic. Zabušila na dveře. Ignorace. Asi někde vymetá bary. Nezájem.

Přes kouli na dveřích se nedostanu. No, holka, teď ukaž, co v tobě je. V televizi přece klaďas vždycky vykopne dveře nebo je vyrazí ramenem.

Prudce vrazím tělem do masivního dřeva. Odhodlání je na hovno, rameno mě bolí jako čert. Přehodnocuji situaci a kašlu na vykopávání, nehodlám se zmrzačit celá, přece to tomu démonovi nebudu usnadňovat.

Nemám představu, kde Kiela hledat. Může být kdekoli a vrátit se až za několik dní.

Najde mě. Ten démon mě do hodiny má a já se nemám jak bránit.

Potřebuji ochranu. Kiel za ni bude chtít nevím co, ale každý jiný démon, kterého znám, se na mě vykašle. Co blbnu, i Kiel se na mě vysere, pokud nenabídnu dostatečně vysokou cenu.

Zaťukám na dveře protějšího bytu a požádám o papír a tužku, protože potřebuji nechat vzkaz příteli. Kiel nevede mobil ani záznamník. Zkurvený tradicionalista.

Paní za kukátkem nezní moc ochotně, ale nakonec mi skrze škvíru podá malý zápisník a propisku. Vytrhnu list a v rychlosti Kielovi naškrábu nejnutnější jádro problému.

Potřebuji pomoc. Jde po mně démon. Najdi mě. Řekni si cenu. Moje číslo máš.

N. D.

Zprávu vsunu pod dveře, blok s propiskou nechám na protějším prahu a zmizím.

Stále v pohybu. Jediná šance, jak prchat před démonem.

Zastavím se doma na pět minut. Sbalím několik kusů nejnutnějšího oblečení, hotovost a doklady, jedu podzemkou na nádraží a koupím lístek na první vlak. Po bývalém andělovi ani stopa.

Stále kontroluji čas na mobilu a čekám na hovor od Kiela, jakkoli je nepravděpodobný.

Cesta vlakem zabere pět hodin, než dojede na konečnou stanici. Pět hodin přemýšlení a plánování, pokud ten démon není ve vlaku nebo jeho blízkosti. V opačném případě je po mně do několika minut.

V kupé sedím sama, zírám z okna. Hraju si s přívěskem na krku a těkám očima k uličce. Snažím se uklidnit tlukot srdce. Vidím, jak mi zběsile nadzdvihuje hruď. Koušu si ret.

Stín ve dveřích. Cuknu sebou.

„Kontrola jízdenek.“ Jistě. Planý poplach. Jen klid. Zatraceně, ženská, vzpamatuj se! Hraj si na hysterickou, až se ti přestanou klepat ruce!

Jsem bezbranná a nevím, co dělat. Unavená a na pochybách.

„Takhle se utíká před démonem?“ ozve se vedle mě známý hlas.

Kiel!

„Co tady děláš? Jak ses sem dostal tak rychle?“

„Zaregistroval jsem tě před svým bytem a hryzla mě zvědavost. Že by se ti stýskalo už po dvaceti hodinách, co jsme se tak hezky pobavili, mi přišlo nepravděpodobné. A teď, soudě podle zavazadla, utíkáš z města, což se mi vůbec nelíbí. Beru si to osobně.“

„Jeden démon mě chce zabít.“

„Takže neutíkáš přede mnou?“ Zakroutím hlavu. „Během těch dvaceti hodin, co jsme se neviděli, jsi stihla někoho nasrat?“

„Je to padlý. Chce moji hlavu za lov andělů.“

„To nebude tak horký, démonům jsou andělé u prdele.“

„Stal se z něj démon, protože mě napadl.“

„A tím se z něj stala flegmatická nemorální kreatura bez emocí. Pochybuju, že se za tebou požene. Je to tak osvobozující, půjde si zašukat, ne se mstít.“

„Život na to nevsadím.“

„A přesto žádáš o pomoc mě? Na rovinu, z takových, jako jsi ty, se mi v ložnici tvoří fronta do koupelny, proč bych měl ztrácet čas a riskovat kvůli tobě?“

„Řekni si cenu.“

„Až tak lpíš na životě? Ach, vy lidi.“

„Zbav mě ho a řekni si cenu,“ zopakuji. Zamyslí se jen krátce.

„Dobře. Budeš u mě. Chci tě mít pořád po ruce, když se budu nudit. Dodal bych, že bez keců, ale je to tak rozkošné, když se vzpouzíš, že to připomíná lov. Nedá se tomu odolat.“

„Fajn.“ Nejspíš si zatím plně neuvědomuji, co po mně vlastně chce na oplátku. Ale nechat se zabít je rozhodně horší.

„Vystoupíme na další stanici. Jestli po tobě jde, brzy tam dorazí, takže tam pár hodin počkáme. Démoni vycítí lidi, ale ne sebe navzájem. Nebude o mně vědět a tebe najde bez problému. Otázky?“ Zavrtím hlavou, opřu se a zavřu oči. Jsem vyčerpaná. Je těžké si přiznat, že jsem za Kielovu přítomnost ráda. Ve skutečnosti má docela uklidňující hlas, zvlášť, když neprovokuje a tváří se sebevědomě.

Půl hodiny nato do mě Kiel šťouchá.

„Vzbuď se.“ Následuji ho z kupé jako pejsek, ale mám náladu zpráskaného psa.

Obejde nádraží a sedne si na obrubník na té straně, kde nečeká publikum.

„Počkáme.“ Kývnu a sednu si vedle něj. Teď se ukáže, jak silně touží anděl po pomstě. Možná přeháním. Možná má Kiel pravdu a jakmile ten padlý přišel o veškeré emoce, zamířil ke strip baru a na mě zapomněl.

Nic to nemění na tom, že se pořád třesu.

Kiel mlčí. Nejspíš cítí, že jsem vystrašená a aspoň předstírá takt. Ne, nesmysl, spíš se mu nechce mluvit.

„Tak tady jsi,“ řekne postava v zašedlém oblečení, jen co se nám zjeví v zorném poli. Hned se zarazí, chytne se rukou za krk a vytřeští oči.

„To je poprvé, co se slyšíš, mám pravdu?“

„Tak tady jsem, jsi rád, že mě vidíš?“ skočí nám do konverzace Kiel. Postaví se mezi mě a novorozeného démona a provokativně schová ruce do kapes.

„Kieli? Málem jsem tě nepoznal, jen podle hlasu. Máš tmavší oči.“ He? Něco mi uniklo?

„My se známe?“ zeptá se zmateně Kiel. Nejspíš nejsem jediná, komu něco nedochází.

„Ale ovšem. Už jsi padlým dlouhou dobu, přeci si nemůžeš pamatovat staré známé,“ pronese smířeně bývalý anděl. Padlým? Kiel není čistokrevný?

„Vindisius. Vzpomínám si. My dva se nikdy nemuseli. Teď konečně můžeme změřit síly.“

„Chráníš ji?“ Vyplivl to označení s absolutní nechutí.

„Máme dohodu.“

„Nebo je to tím, že zvyk je železná košile?“ Kielův úsměv spadne a nahradí ho vyzývavý odpor.

„Do mých zvyků ti nic není,“ stáhne ruku za záda, na kratičký moment zavře oči a vymrští ji před sebe, čímž Vindisiovým směrem vyšle ránu koncentrované energie. Vindisius se nestačí vyhnout a Kielovo míření je přesné – zasáhne ho do středu hrudi.

S Vindisiem to kopne dozadu o několik kroků. Zakašle se.

„Ještě jsem si nezvykl na fyzickou formu.“ Kiel mu vyběhne vstříc nezaznamenatelnou rychlostí a skopne ho na zem. Vindisius dopadne tvrdě na záda a sykne.

„Tak tohle je bolest.“ Kiel se nad ním sklání s výrazem psychopata.

„Necháš ji na pokoji, nebo ti garantuju, že je do minuty po tobě, Vindisie.“

„Stará láska nerezaví?“ Kiel ho chytne za tričko a pravou rukou mu vrazí pěstí. Vindisius vyplivne černou krev a dva zuby.

„Zkus to popřít, Kieli. Pořád u svého svěřence. Jsi pozoruhodně loajální.“ Dalších několik ran pěstí jako výmluvná odpověď.

„Jsem démon, pro mě je loajalita prázdné slovo,“ zasyčí u jeho ucha. „A ty máš možnost volby, jen ze starý známosti – kliď se, nebo tě čeká likvidace. Jak jsi řekl, nejsi na hmotné tělo zvyklý, natož na bolest. Zničit tě bude hračka. Tvoje rozhodnutí.“

„Pozabíjela mé bratry a…“

„Chápu tvou myšlenku,“ prohlásí Kiel klidně, napřáhne paži k další ráně, ale místo toho vrazí dlaň Vindisiovi do tváře. Náraz energie mu zarazí hlavu pár centimetrů do země.

Bolestně vydechne. „Zajímavá věc, tahle bolest. Ale tím mě, Kieli, nezabiješ.“

„O tom nikdo nemluvil – potřeboval bych kontrární moc, abych tě mohl zabít, a tu nemám. Já tě hodlám vymazat. Vezmu si tvé vědomí.“ Sedne Vindisiovi na hruď a přiloží mu prsty na spánky. Ten se vyděsí a začne sebou mlátit.

„Ne, to nesmíš! To…“ a ztichne. Po chvilce se Kiel postaví, ale Vindisius zůstane nehybně ležet.

„Vracíme se,“ prohlásí mým směrem a jde před nádražní budovu. Následuji ho.

Sedíme ve vlaku na cestě zpět to města. Kiel zírá do krajiny a nevšímá si mě.

„Cos mu udělal?“

„Osobnost tvoří mysl, vzpomínky, vědomí i nevědomí. To všechno jsem mu vzal. Jako když kontroluju tvoje splácení,“ řekne, otočí se ke mně a přiloží mi prsty na spánky jako při každém setkání. „Vytvořím most mezi tebou a mnou a proseju tohle všechno přes mřížku v mé hlavě. Nic si nenechám, jen se podívám a vše dám zase na místo. V jeho případě jsem nevrátil nic.“ Pro něj přednáška končí, otočí se zpět k oknu a zírá do ubíhajícího okolí.

„Neřekls mi, že jsi padlý anděl.“

„Protože ti do toho nic není.“

„A co měly znamenat ty jeho kecy? Stará láska nerezaví, zvyk je železná košile, že jsi loajální. Co?“ Mlčí. „Nejsem blbá, Kieli. Řekni mi pravdu.“ Rozesměje se.

„To si děláš prdel, tak to byl nejlepší fór dne. Ty, že nejsi blbá? Kotě, ty se mi snad zdáš. Tři roky za mnou chodíš a obchodujeme spolu a tebe nikdy za tu dobu nenapadlo se zamyslet nad tím, jak jsme se poznali, jak jsi se dostala do komunity démonů, nebo jak vůbec víš o tom, že nějací démoni a andělé existují a všechny ty řeči okolo. My jsme totiž celkem uzavřená společnost, víš? A lidi mezi sebe sice pouštíme, ale oni o nás ví kulový. Jestli chceš pravdu, zamysli se teď.“

„Nechal sis nějaké mé vzpomínky.“

„Dobře.“

„Ale nechal jsi mi vědomí toho, že tě znám, takže ti šlo jen o všechny vzpomínky na tebe z doby před třemi lety.“

„Výborně, protože?“

„Protože jsi byl můj strážný anděl.“ Podívá se mi do očí a pomalu kývne.

„Proč jsi mě chránil? Podle Vindisia jsem nepodstatná a chráněni jsou jen ti důležití.“

„Tak to lhal, andělé chrání, koho se jim zachce bez jakéhokoli důvodu nebo vyššího smyslu.“ Lhal, aby dosáhl svého cíle. Myslela jsem, že lhát nedokáží. Neobyčejný strážce.

„Chci ty vzpomínky zpátky.“

„To nepůjde, už jsou mojí součástí. Není možné ti je předat.“

„Tak mi to vysvětli.“ Zhluboka si povzdechl. Věděl, že umím být protivná, netrpělivá a tvrdohlavá. Zvažoval své možnosti.

„Doprovázel jsem tě od tvých dvanácti. Byli jsme si blízcí. Normální vztah mezi andělem a člověkem je neosobní. Anděl chrání nebo poslouchá rozkazy, ale tys mě chtěla poznat. Ráda jsi poslouchala příběhy o lidech, které jsem doprovázel před tebou, a o nadpřirozených jevech. Žádala jsi o rady, když jsi nevěděla, co dělat, utěšoval jsem tě při pláči, chodil jsem s tebou všude. Ne za tebou jako otrok, ale po tvém boku. Občas jsi předstírala, že s někým mluvíš po telefonu, abys mi mohla odpovídat. Mělas mě ráda, ale já tě miloval.

Potom ti začalo docházet, že ochraňovaní lidé zneužívají své strážce a sobecky ovládají vše kolem sebe. Odjakživa jsi měla silný smysl pro spravedlnost a pravdu, ale nedokázala jsi vidět její odstíny ani různé úhly pohledu, nebo přistoupit na kompromis a dialog. Zeptala ses mě, jestli andělé mohou zemřít a navzdory tomu, jak dobře jsi znala mě, jsi je chtěla začít likvidovat všechny. Nedokázal jsem ti to rozmluvit a bylo mi jasné, že přes svou lásku k tobě budu tvou první obětí. Domníval jsem se, že bez tebe nedokážu žít, a proto jsem tě nedokázal opustit. A nechtěl jsem přijmout myšlenku, že bys zůstala nechráněna. Nevím, jestli bys mě zabila, ale myšlenky andělů jsou zvláštní. Čisté bytosti, nemá cenu snažit se je pochopit. Tak jsem… tak jsem padl. Políbil jsem tě. Projev emoce je pro anděla zapovězený.“

Bylo divné vyslechnout si vlastní životní příběh vyprávěný tak něžným tónem tímhle parchantem. Nepoznávala jsem ho. Mluvil klidně a oddaně. Asi proto, že vzpomínal na své čisté já. Dojal mě, nevěděla jsem, co říct. Nic z toho nedošlo dřív! Proč mi vzal vzpomínky…

„Ježiš nebul mi tady, ženská. Nemysli si, že tohle všechno snad pořád platí. Jsem přesně takový, jakýho mě ty tři roky znáš – provokující vypočítavý hajzl. Ačkoli předtím jsem si naivně myslel, že má láska k tobě zůstane nedotčena a neposkvrněna. Můj poznatek za tu dobu? Je mnohem lepší tě šukat, než milovat.“

„Ty jsi fakt cynik.“

„Jsem démon. Jo, a to stěhování necháme na zítra, večer ještě něco mám.“

Zrůdné hry

Kristina Haidingerová

Helsinky, Švédské království, 1640

Jak velký může být trest za krádež šedesáti Dalerů? Tak jo. Možná to dohromady hodilo skoro sedmdesát. A stříbrných; měď neberu.

Mé komplice vyhnali z města. Jestli se vrátí, čeká je smrt.

Co čeká mě? Nikdy jsem si nedělala iluze. Nikdy…

„Sestřičko, jsi z toho venku!“ zavolal mladík, který se náhle objevil u Miijiny cely.

Miija nemohla uvěřit vlastním očím a uším. Plácla sebou na mříže a stiskla bratrovy ruce. „Ville, co tady děláš? Jak ses sem –“ Zahlédla dámu stojící opodál. Ta pomalu vyšla ze stínů. Byla krásná. Dlouhé rudé kadeře jí splývaly až k pasu, výrazně nalíčenou tvář měla právě tak světlou jako splývavý šat.

„Kdo je to?“

Zrzka přikročila ještě blíž do záře louče.

Až nepřirozeně hezká, pomyslela si Miija. A měla by si dát pozor, aby si tady tu příšerně bílou řízu nezamazala.

„Má paní – zaplatila stříbro za svobodu – tebe, holubičko,“ řekla žena chraplavým hlasem a tak lámanou švédštinou, že celý její projev vyzněl jako ranní chrchlání nějakého ochmelky. V jejím rádoby vlídném úsměvu Miija cítila chlad.

„Já ti říkal, že tě z toho zase vysekám,“ hnětl Ville sestřiny prsty a usmíval se jako triumfující karbaník. Pak její ruce pustil. To už se k mřížím hnal strážný se svazkem klíčů.

„Prosím, slečno,“ uklonil se žalářník, když vycházela z cely.

Připadala si jako ve snu.

Ještě před chvílí se třásla strachem, jaký trest jí udělí.

Chvět se ale nepřestala, ani když opouštěla vězení. Ta rusovlasá žena ji děsila. Ville byl ovšem bez sebe štěstím a pýchou a oblažoval zrzku zářivými úsměvy.

„A kam vůbec jedeme?“ zeptala se Miija, když se s nimi rozjel kočár.

„Do bezpečí. A do krásného domu,“ ujišťoval ji Ville. „Už nebudeme muset šmátrat v cizích kapsách, sestřičko. Nikdy! Tady paní –“

„Já – Brigita,“ představila se zrzka, přičemž zavřela své oči do dlouhých řas a mírně se uklonila.

„Brigitina dobrá paní nás prý ráda přijme,“ zářil Ville.

„A co z toho ta dobrá paní bude mít?“ Miija měla vážnou obavu, že jejího bratra tahle uhrančivá rusovláska připravila o soudnost.

„Vaše… služby,“ odpověděla zrzka. „Nemáš strach, holubičko. Usni, jedeme zatraceně času.“

Miija se unaveně stočila do kožešin sedačky.

Jeli celou noc. Nejprve po silnici podél pobřeží, k ránu vjeli do lesů. Rozhrkaný kočár skřípal a natřásal se, Miijino zmožené tělo sténalo spolu s ním. Ani přes veškerou únavu se jí nepodařilo usnout. Byla otlačená z týdenního bdění na kavalci. A měla hlad. Tam, kam jedou, je prý čeká hostina. To byl jediný důvod, proč Miija nevyskočila z kočáru a nevydala se raději po svých. Zrzka neustále líbala Villeho na krku tak vášnivě, že z toho sténal jako panna o svatební noci.

Páchlo to tu krví a smrtí. Dům byl ještě studenější než Miijina cela.

A prázdný.

Brigita mladé sourozence odvedla do malé komnaty a usadila ke skrovné tabuli nabízející něco ryb, o něco větší množství plátků sobího masa a hodně džbánů piva. Pak se odporoučela a už se neukázala. Místnost, kde je zanechala, byla bez oken, a krom krbu, stolu a prostorného lůžka s hromadami kožešin tu už nebylo vůbec nic.

„Tak, Ville, a s pravdou ven!“ udeřila Miija.

Ville vypadal smrtelně unavený a apaticky přežvykoval sousto, jako by měl usnout ještě před jeho polknutím.

„Co se to tu děje?“ tahala ho Miija za ruku. „Co je ta ženština zač?“

„Brigita,“ vydechl Ville se zavřenýma očima. Miija si všimla krvavých skvrn na jeho košili a měla za to, že se její povedený bratříček zase někde popral. „Je nádherná…“

„Kde jsi k ní vůbec přišel? Co po nás bude chtít?“

„Vyspíme se, sestřičko. Pak ti všecko povím.“ Ville se malátně zvedl od stolu, plácl sebou do kožešin a v tu ránu spal.

Jakkoli byla Miija rozrušená, teplo a měkkost kožešin ji také hned ukolébala do tvrdého spánku.

Probudil ji něčí pláč. Posadila se a pohledem chvíli tápala v naprosté tmě. Poslepu se jí podařilo najít křesadlo a za tichého klení nakonec oživila oheň v krbu. Přiložila pár polínek a jedno užší použila jako pochodeň. Úzkost, která se jí usadila na hrudi, ji přesvědčovala, že se nedostane ani z komnaty; překvapilo ji, že našla dveře odemčené. Vyšla do zvláštní místnosti s několika divany a velkými zrcadly na třech ze šesti stěn. Na jedné z nich visel portrét ženy. Byla tmavovlasá a stejně jako Brigita výrazně nalíčená a oděná v křiklavě bílých šatech. Miija se chvíli dívala do jejích velkých, černých očí. Zachvěla se. Kamkoli se hnula, ty dva uhle ji pozorovaly.

Prošla okolo dvou dalších dveří do komnat. – Ne, ani z jedněch z nich ten pláč nevychází. Ozýval se odněkud zdola.

Dveře na schodiště byly otevřené, a tak se Miija pomalu vydala dolů. V zádech stále cítila černý pohled z obrazu.

Rozeběhla se.

Jak očekávala, vchodové dveře domu byly zamčené. Perkele! zaklela jako starý námořník.

Znovu uslyšela sténání. Ozývalo se v něm tolik bolesti, až se jí rozdrnčely zuby. Přesto křečovitými kratičkými krůčky sešla až do sklepení.

Byly to cely. O tom nebylo pochyb. Sedm po každé straně kamenné chodby. Miija si připadala jako v noční můře. Jak podél nich procházela, téměř z každé se ozýval pláč, nebo snad i milostné sténání.

Miija se otočila zpět, rozhodnutá zburcovat bratra a vylézt odsud snad i střechou, když to bude nutné. Vtom ji ale někdo zezadu popadl za ústa a strhl k sobě.

„Á – holubička – nová,“ chraptěl neznámý, z jeho dlaně byl cítit hlinitý pach. Omotal si její dlouhé vlasy kolem ruky a zatáhl, až si její hlavu opřel zátylkem o své rameno, rukou na ústech tlačil její tvář od sebe. Pak dlouze olízl její krk.

„Tibore!“ zachraptěl někde za nimi Brigitin hlas. Do Miijiných uší se vplížilo zvláštní bzučení. Muž ji ihned pustil. Miija s očima nepříčetnýma děsem a neschopna sebemenšího pohybu sledovala, jak se ti dva o něčem dohadují, ale nerozuměla jedinému slovu. Mluvili jí zcela neznámou řečí.

„Nebát, holubičko,“ oslovila ji Brigita a vzala ji pevně pod paží. „Tibor – zvíře. Naše paní… milá.“ Nesmlouvavě pak vedla Miiju zpět nahoru.

Šestihranná místnost byla nyní ozářena několika svícny, které stály na holé zemi. Brigita Miiju usadila na jeden z divanů a jala se zapalovat další svíčky. Dívka si uvědomila, že jí po tvářích tečou slzy a nejspíš se i pomočila.

Kde to ksakru jsem?!

Za malou chvilku zrzka vyvedla z komnaty ospalého Villeho a posadila ho na protější divan. Dala jim oběma po džbánu piva a přivinula se k mladíkovi. „Sestra – má strach,“ zasmála se.

„Ville,“ vysoukala Miija ze staženého hrdla konečně, „co se to tu děje? Kam jsi nás to zavedl?“

„Neboj se, sestřičko, tady… je to… báječné…“

On je omámený! Nebo mám ze strachu z uvěznění noční můry a ve skutečnosti jsem pořád ve vězeňské cele…

Obraz černovlasé ženy se pohnul.

Ve chvilce vedle něj stála vyobrazená dáma osobně.

Toto musí být jen sen!

„Vítám vás,“ přesvědčil Miiju o opaku nepříjemně chraptivý hlas. „Jmenuji se Marína a budu se teď o vás starat. A vy se na oplátku budete starat o mě a o všechny mé děti.“ Její tvář svou bledostí předčila obličej zrzky, její oči byly strašlivé, černější než dehet. Rty měla fialové jako umrlec. Pohybovala se trhaně, a jak se odrážela v zrcadlech, připomínala loutku zrůdného divadla.

„Cestuji často,“ vysvětlovala, „takže cestuji nalehko. Doufám, že vás skrovné vybavení tohoto poněkud rozpadlého sídla neuráží.“

Přistoupila k Miije, ukazovák jí zabořila pod bradu a zdvihla její tvář k sobě. „Och, jak jsi půvabná,“ zašeptala. Miije se v uších opět usadilo to zvláštní bzučení a celé její tělo jako by náhle ztěžklo. Byla si jista, že se propadla tak hluboko do sametového divanu, že už by ani s vypětím všech sil nedokázala vstát.

Profesionální zlodějka, která už třikrát vyvázla z vězení, se nyní cítila jako prominentní mazlíček nějaké zámožné šlechtičny.

„Vy seveřané jste tak okouzlující!“ pokračovala děsivá neznámá a posadila se vedle Miiji. „Ale ty, ty jsi ještě půvabnější, než jak mi tě vylíčili. Vypadáš… jako víla.“ Studená, bílá ruka té ženštiny se sunula podél Miijina kotníku dál přes lýtko a vyhrnovala jí ušmudlanou sukni. Miija se nedokázala ani pohnout. Měla pocit, že přese všechnu hrůzu co nevidět usne. To už se jí studené prsty zrůdy sunuly po hrdle a pak až do vlasů. „Tak světlounké…“ vískala je kreatura a otírala si jimi našedlou, suchou tvář, dokud se její kůže nezačala odlupovat. Pak je sevřela v dlani a začala Miiju líbat na hrdlo. Prsty druhé ruky vklouzla mezi její stehna. Se zručností zkušené milenky odhalila skulinku v jejím pohlaví a třela malý hrbolek, dokud Miija nevzdychala. Podivný pach šimral dívku v nose, zatímco třeštila oči ve snaze konečně procitnout.

Probuzení přišlo brzy. Strašlivá bolest proťala její hrdlo, ze kterého se jí vyvalilo horko. S hrůzou zjistila, že se v sevření té ženy nemůže ani pohnout.

Začala křičet.

Kdosi opodál se chechtal.

„Ještě, má milovaná,“ žadonil někde Villeho hlas. Pak začal sténat také.

Najednou bylo všechno příjemné. Miija si uvědomovala, že ji ta žena nakonec skutečně jen líbá. Měkce a smyslně a dlouze…

„Hračička – panáček – hračička!“ výskala nedaleko zrzka a Miijin bratr zakřičel bolestí.

Dívka už nevnímala nic než slast, která v ní postupně narůstala, jako když si hladívala komáří štípnutí, dokud nezačalo bolet.

A v té slastné bolesti se roztříštila na miliardu sotva patrných střípků.

III

Probudila se zpět na kožešinách vedle svého bratra.

Cítila se skvěle. Odpočatá a plná síly. Najednou všechno dávalo smysl. Byla si jista, že i její bratr je na tom stejně. Dívala se, jak spí. Byl půvabný. Vždycky měl štěstí na děvčata, ale stejně jako ji, i jeho už znásilnili. Teď byly všechny trable ulice pryč. Ville spokojeně chrápal, což v kontrastu s jeho až dívčí tváří působilo legračně. Byl pobledlý, světlé vlasy rozházené po kožešině. Dívka se zadívala na jeho krk. Už tři kousnutí! Věčně neukojitelný bratříčku! To ses musel dát i ďábelské děvce? vyčinila mu v duchu. Nijak jí to ale už nevadilo. Těšila se na Paní. Byla tak uhrančivě zrůdná! Miija si mimoděk pohladila jizvu na krku, a ta začala okamžitě svědit. Zatoužila po Maríniných nelidských rtech. Violeti, vzpomněla si na staré rybářské legendy o bludných mrtvých. A já je vidím na vlastní oči! Co víc, jsem milenkou jednoho z nich! Dívka se protáhla v nepopsatelném osvobozujícím vzrušení.

V tu chvíli do dveří houkl nějaký mužský. Plešatý, malý, úlisný. Takových Miija znala… „Kdo jsi?“ štěkla na něj.

„Tarmo, jméno mé,“ odpověděl mužík perfektní švédštinou. „A mám se…“ opřel se o dveře, „prej se mám o vás postarat.“

Tarmo byl nadmíru nepříjemný a hrubý muž. Jako jediný živý člověk měl klíče od domu, ale nikdy se nezmínil, že by pomýšlel na útěk. Jediné, co ho zajímalo, byly peníze. Sloužil Maríně jen kvůli nim. A netajil se počtem mrtvých, které za sebou pro mamon zanechal. K Miije i Villemu se ale choval až s posvátnou úctou. Připravil jim koupel a upekl zvěřinu. Miija se přejedla a na chvíli zdřímla.

Probudil ji křik.

Když vyšla z komnaty, čekalo ji představení, ze kterého jí zmrzla krev v žilách. Místnost byla plná dalších Violetů a většina z nich byly ještě děti! Brigita mezi ně právě dovlekla nějakou ženu. Nejspíš žebračka, usoudila Miija dle oděvu. Sedm zrůdných chlapečků různého věku křivilo zubatá ústa, přičemž černé oči nepouštěli z nebožačky. Brigita ji přivázala k řetězu visícímu ze stěny mezi zrcadly, a jakmile ustoupila, děti se na ženu vrhly.

Před jejím vřískotem se Miija schoulila a zacpala si uši.

Když se z pokoje vypotácel Ville, vytřeštil oči a zůstal v němé hrůze stát. Brigita byla hned u něho a strhávala veškerou jeho pozornost na své vnady.

Někdo Miiju zdvihl ze země. Nechtěla vědět, kdo to je, prostě se bezděčně schoulila do jeho náruče.

„No, tak, maličká,“ šeptal chrastivě mužský hlas. „Oni ji nezabijí.“ Podle perfektní švédštiny Miija poznala, že to není ten pobuda ze sklepení. Když vzhlédla, skláněl se k ní vysoký pohledný muž s černými loknami kolem uší a úzkým knírkem. „Doufám,“ dodal a zasmál se. Ano, i on měl zostřené zuby a okolí očí začerněné. „Maríno,“ otočil se, přičemž k sobě dívku stále tiskl, „drahoušku, utěš ji, nebo se neovládnu a dám si doušek.“

Marína se koketně uculila. Od předchozího setkání nabyla téměř lidské podoby, teď byla krásná. Černé vlasy měla vyčesané do perlových spon, šaty čistě bílé a vyšívané stříbrem. Tleskla a děcka se naráz otočila. Z jejich zkrvavených úst vytékala krev, žena, strašlivě potrhaná a krvácející, se modlila a třásla v bolestné agónii.

Marína pohladila Miiju po tvářích a zadívala se jí do očí.

Všechna hrůza se z její duše najednou vytratila.

„Miijo, andílku, postarej se o tu paní, nechceš přece, aby zemřela.“

Miija kývla a z očí se jí spustily slzy.

Tak to měl být Miijin nový úděl.

Starat se o lapenou kořist.

Oběti dětí umíraly rychle. Jejich rány nebyly zaceleny, takže většinou brzy vykrvácely. Těm ostatním Violeti všechna zranění léčili svým fialovým fluidem z jazyka, tak, jak to dělala Paní Miije samotné. Jim měla jen vařit, připravovat koupel a krmit je, když už byli z opakovaných ztrát krve příliš zesláblí. Dominik – vysoký, tmavovlasý elegán, který ji utišoval – měl jedinou milenku už celé měsíce. Ovšem Tibor – pobuda, se kterým se setkala ve sklepení –, ten jich měl spousty. Každou z nich po svém posledním a smrtelném hodování namaloval. Zdi jeho cely byly ověšeny hrůznými portréty mrtvých žen i mužů. Jaké to asi pro všechny nově příchozí musí být, přijít do místnosti plné obrazů mrtvol? To si Miija nedokázala vůbec představit.

Těla obětí, které zemřely, měl na starosti Dominik. Prý je dával sežrat vlkům, co hlídali sídlo, ale to Miija naštěstí nikdy neviděla.

Mimo své poněkud nepříjemné povinnosti se dívka už jen bavila. Popíjela pivo i vybraná vína a oddávala se smilstvu se svojí čím dál krásnější milenkou. Bylo zřejmé, že pitím většího množství krve Violeti nabývají zcela lidské podoby. Marínina tvář postupně pozbyla fialových stínů, zorničky se jí zúžily a objevila se oříškově hnědá duhovka. To byla cena za Miijinu krev. Zatímco Brigita a Ville se oddávali smilstvu v jejich komnatě, Miiju si Marína vždy uložila mezi zrcadla. Dívka tak měla krásný výhled na své štíhlé tělo a kochala se, když ji Marína laskala prsa bílým jazykem, když rozevírala její lůno a vnikala dovnitř štíhlými prsty; dívala se na svoji tvář v milostné agónii.

„Chci, aby – dívala, holubička!“ zaskřehotala jedné noci Brigita a vedla Miiju ven z domu.

Ven! Jak dlouho Miija necítila čerstvý vzduch?

Ale ani tady nebyl čerstvý. I zde, před polorozbořeným a nejspíš i dávno zapomenutým sídlem, byla cítit krev. A bylo tu ještě něco. Pach šelem. Miija si uvědomila, že celou dobu slyší jejich vrčení.

Ve velké ohradě nervózně pobíhalo na tucet šedých vlků. Brigita se k nim přiblížila a zvířata se dala na ústup. Vrčení však neustávalo.

Rusovláska zavolala na svého milence. Ville, strašlivě pobledlý a evidentně bez špetky vlastní vůle, poslouchal každý Brigitin příkaz. I tehdy, když mu poručila vejít do ohrady mezi vlky. Stála opodál, takže zvířata se měla na pozoru, ale pak se zničehonic vzdálila a vlci zaútočili.

Bratrův strašlivý řev.

Tesáky, trhající jeho šaty i maso.

Brigitin slastný pohled…

A pak protivné bzučení v uších a vlci se zkrvavenými tlamami dávající se na ústup…

Miije se spustila krev z nosu. Ztratila vědomí.

Když procitla, Marína ji utěšovala a něžně laskala. „Neměj o bratříčka strach,“ šeptala jí a studenou rukou vnikala mezi její stehna. „Brigita se o panáčka dobře postará.“

Zamlženým pohledem Miija pozorovala, jak zrzka olizuje Villemu rány a z úst jí při tom vytéká hnusná fialová tekutina.

,Už nebudeme muset šmátrat v cizích kapsách, sestřičko…‘ Ty už nebudeš, Ville! Miija vzlykla. Já se odsud dostanu pryč! křičelo kdesi její vědomí. Pak jí ale do lůna pronikl Marínin dlouhý studený jazyk a vír rozkoše ji vtáhl zpět do sladkého nevědomí.

Vlčí cirkus, jak nazvala své představení Brigita, se opakoval každou noc. Miiju hrůza pokaždé přivedla k plnému vědomí. Každé ráno prosila bratra, aby se pokusili utéct. Krásný Ville však už jen zíral do neznáma a nezavíral oči, ani když spal. Nemluvil. Na tváři měl strašlivou jizvu a chyběly mu tři prsty.

Dominik chtěl Brigitě její představení zakázat. Dlouho na sebe syčeli, div, že na sebe nezačali útočit. Vlci mezitím Villeho úplně roztrhali.

Jsem v pekle, vzlykala Miija, schoulená a třesoucí se.

Ani všechno Marínino laskání už v dívce nedokázalo potlačit touhu utéct.

A právě v ten čas se objevili noví vězňové. Byli Marínini, nikdo jiný se jich nesměl dotknout. A pokud byla Miija dosud přesvědčená, že její paní je milosrdnější než Brigita, nyní se měla přesvědčit o opaku.

Nejprve přivedli mladou ženu s dlouhými vlasy barvy havraních křídel. Tou Marína nahradila Miiju jako svoji milenku, a dokonce ji též proměnila ve Violeta. Jak, to ale Miija nezjistila. Druhou noc přivlekli blonďatého, dlouhovlasého mladíka, jeho malého, stěží pětiletého bratra a jejich rodiče. Museli Maríně nějak ublížit, protože osud, který pro tu rodinu Paní připravila, byl ještě bídnější, než jaký potkal Miijina bratra.

Miija měla hlídat, aby mladý vězeň nezemřel, ale nesměla mu dát pít ani jíst. Jak to měla dokázat? Vždyť se tolik podobal jejímu bratrovi! Měl být též proměněn, a pokud by snad do té doby zemřel, čekal Miiju i ostatní Violety strašlivý trest.

„Stáhnu vás z kůže,“ usmála se Marína. Mezitím vískala dlouhé vlasy své nové, vnadné přítelkyně. „On nesmí zemřít jinak než mojí rukou a před očima své drahé matičky. Tak to bude. Rozumíte?“

Tehdy Miija poznala, jak strašlivý strach mají z Maríny i ostatní Violeti.

K mladému vězni přicházela vždy, pokud přestal křičet o pomoc a v cele zavládlo podezřelé ticho. Byl tak strašlivě zřízený, jako by ho předhazovali vlkům celé týdny. Ale stále dýchal. Žil. Tak jako Villemu, i jemu zacelovali rány fialovým fluidem. Miija viděla jeho zbytky ve všech jizvách. Měla podezření, že právě tato medicína udržuje oběti Violetů při životě a zároveň je více či méně zbavuje vlastní vůle.

Toho nešťastníka Marína zabila až po dvou nocích krvácení a třech dnech žíznivění. Jeho rodiče a dokonce i ten maličký chlapec se museli dívat, jak mu nakonec proklála hrdlo dýkou a pila jeho krev.

Po té hrůzné popravě se Miija zavřela ve své komnatě a zas a znovu zpívala sobě samé ukolébavku. Ale křik neustával. Naopak, celé sklepení jako by se proměnilo v peklo plné hříšníků prosících o vysvobození.

Takový trest si nezasloužím, i kdybych snad samotné královně ukradla korunu přímo z hlavy! pomyslela si zlodějka.

A to Marínino představení teprve začalo.

Jakmile byl mladík vzkříšen ve své ďábelské podobě, zavřeli k němu do kobky celou jeho rodinu, aby se jí živil. Strašlivý křik jeho matky rval Miijinu duši na cáry a dívka už doufala, že nadobro ztratí vědomí, aby už dál nemusela být svědkyní tohoto utrpení.

Kéž by mě tam ve městě byli raději rozlámali v kole, zoufala si. Seděla na lůžku a nepříčetně se pohupovala s očima upřenýma do tmy.

Žena tam dole konečně přestala křičet.

„Kde to jsem?“ ptala se jí Marínina nová favoritka. Zdálo se, že i tato vnadná černovláska už také Paní omrzela. Toulala se domem sem a tam, zoufalá a naprosto zmatená. Dokonce ani nemluvila. Miija ale slyšela její žal ve své duši. I ona sama jí mohla odpovídat jen pouhou myšlenkou. Bylo to zvláštní. Jako by spolu proplouvaly na pomezí snu a strašlivé skutečnosti…

„Jak se jmenuješ, drahá?“

„Katia. Myslím. Nevzpomínám si! Ach, já nevím! Kde to jsme?“

„Jsme v pekle, dušinko,“ promluvila Miija nahlas. Bezděčně černovlásku objala a začala plakat na jejím rameni. „Jsme v pekle.“

V tu chvíli začal uvězněný mladík bít do dveří.

„Pomozte mi!“ chraptěl jeho hlas. „Mám spoustu zlata! Dám vám všechno! Víc, než kolik byste mohli unést! Jenom Adama pusťte! Je… je to jen malé dítě! Je nevinný!“ Hlas mladého Violeta selhával žalem. Miije se nahrnuly do očí další slzy.

„Prosím! Vy tam! Alespoň jeho ušetřete! Dám vám cokoliv! Prosím!“

A tehdy Miije konečně svitla naděje. „Pomůžu,“ šeptla do špehýrky, „Pomůžu!“

Jak očekávala, chamtivý Tarmo byl jejím návrhem nadšen.

„Všechno s ním napřed pěkně domluv, zlodějko,“ poučoval ji horlivě. Mělo to znamenat dorozumět se s uvězněným Violetem přes dveře, protože Marína Miije klíče vzala hned po jeho smrti. Ani o jeho rodinu se už dál starat neměla; ta teď byla vydána napospas vězňově nelidské žízni. Marína se rozplývala štěstím, jakmile se dozvěděla o prvním úmrtí.

Tarmo měl hlavní klíč od domu. Teď bylo zapotřebí nějak získat zpět klíč od cely mladého Violeta. Ten měla jedině Marína. A jediná osoba, která měla přístup do její komnaty, byla její milenka Katia.

„Ta holka,“ vysvětloval Tarmo a očička mu svítila vidinou zlatých mincí, „bývala zaláskovaná do toho zazobaného holobrádka.“ Pak vytáhl z kapsy smotek kůží se dvěma zakrvácenými přívěsky. „Tohle,“ tiskl je Miije do dlaní, „je náš klíč ke svobodě. Našel jsem to v jeho kobce. Jmenuje se Samuel a je to Žid. A jak jsem si zjistil, má víc zlata než kdokoliv na tomhle studeným kusu země! Když dokážeš tu jeho prsatou křepelku přesvědčit, aby mu otevřela celu… voalá – jsme oba venku a ještě s rancem peněz na zbytek života! S takovým obnosem si můžeš odejít tak daleko na jih, že tahle čarodějnice nebude mít nejmenší chuť se za tebou pouštět!“

„Ale je to Violet. Co když na nás zaútočí?“

„Nedávno pil. A chce za každou cenu zachránit toho malýho. Rozhodně toho kloučka musíme mít pořád u sebe.“

Miija nejistě kývla. Ticho v domě ji tísnilo. Proč měla stále pocit, že je někdo poslouchá? Že ji ta divná medicína v její krvi hlídá?

„Musíme ho přimět nás ochraňovat,“ pokračoval Tarmo, „hlavně odehnat vlky, který jsou přes den volně puštěný kolem domu. Přesvědč ho, mluv na něj! A na tu ženskou taky. Dej jí tyhle přívěsky,“ stiskl Tarmo Miijiny ruce. „Byla to jeho milenka, takže ať mě vezme čert, jestli si nevzpomene, že se nad ní klimbaly i s jeho bimbasem!“ Plešatý mužík se vilně uculil.

Miija přívěsky stiskla jako svůj škapulíř.

Katia je ale nepoznávala, a jak zaslechla jméno Samuel, byla jen ještě zmatenější. Zřejmě si po svém znovuoživení – jak akt proměny nazýval Tarmo – nedokázala vzpomenout na svůj předchozí život. Už jenom hrůza z představy, že by něco takového potkalo i ji samotnou, Miiju donutila za žádnou cenu svůj plán nevzdávat. „Chceš ven z tohoto domu, že ano, Katio?“

Dívka kývla. Na rozdíl od ostatních Violetů neměla tak šedou pleť, ani oči nebyly tolik propadlé. Byla stále lidská. Miija ji objala.

„Nevím, co se tu děje,“ štkala černovláska na dívčině rameni. „Nevím, co se to se mnou stalo! Chci se probudit! Prosím, já chci pryč!“

Miija vnímala její prosby jen jako monotónní proud slov. „Kati, drahá, tvá zrůdná paní má klíč ke svobodě. Jedině ona. A jedině ty jí ho můžeš vzít – je to klíč od této cely.“

Katia kývla.

„Když ho získáš, můžeme obě ven! Dokážeš to pro nás, že ano?“

Dívka znovu kývla a usmála se.

Miija cítila, že má vyhráno, a políbila Katiu na tmavá ústa.

Dominik i Tibor byli právě zaměstnáni svými milenkami. Brigita si stále užívala křiku své nové oběti. Děti spaly po další strašlivé hostině. Maríniny klíče držela Katia v ruce.

Tarmo ji popostrčil ke dveřím cely mladého Žida.

Odemkla.

Pach krve a moči donutil Miiju zakrýt si ústa. Matka mladého Violeta měla rozervané hrdlo. Z jejích šatů by se dal vyždímat soudek krve, pomyslela si Miija a znovu si uvědomila, jak strašlivou noční můru to prožívá. Mladíkův otec umíral, ale ten malý klouček – ten chlapeček, co rozehrál tuto beznadějnou hru – stále žil. Spinkal v koutě cely, ručky pod tvářemi, blonďaté vlásky rozcuchané.

„Samueli!“ oslovila dívka Violeta. „To jsem já, Miija!“

Ten, jako by si teprve vzpomněl na uzavřenou dohodu, vzal dítě a předal jí je do rukou. Pak zdvihl svého otce do náruče a vyrazil ze své smrduté kobky ven, ke svobodě.

Tarmo se činil, aby byli co nejrychleji pryč: vystrkal oživené z domu a kryl se za nimi před hladovými vlky.

Miija, která nesla malého chlapce, se ocitla bez ochrany. Jedno ze zvířat se jí zakouslo do sukně a trhalo, dítě jí padalo z rukou. Jen ještě zahlédla, jak plešatý mužík zbaběle utíká do stodoly –.

- Náhle vše kolem utichlo, Miija slyšela jen svůj vlastní dech.

„Neboj se,“ ozval se jakoby odevšud Katiin hlas. Tmavovlasá Violetka převzala děcko do své náruče, vlci se před nimi dali na ústup. Cesta byla volná.

Zlodějka Miija zanedlouho seděla v kočáře s ostatními uprchlíky a konečně se vzdalovala od sídla hrůzy.

Kamenné stavení nejprve zakryly smrky. Pak zmizel i poslední výčnělek probořené střechy a hustý les tvrdil, že tu žádné doupě ďáblů nestojí.

Ale Miija si velmi dobře uvědomovala jeho přítomnost.

Věděla, že Dominik, Tibor, Brigita i Marína už jsou na nohou. V uších stále slyšela ten podivný bzukot.

Volá mě. Paní mě volá zpět…

Miija se rozhlédla po kočáře a zjistila, že Samuel upírá hladový pohled na jizvu na jejím hrdle.

Neuteču, uvědomila si dívka. Já vím, že neuteču.

A Marína to ví také.

* * *

O osudech Samuela, Katii, Miiji a ostatních se dočtete v románu Ti Nepohřbení. Vydalo 1. 11. 2014 nakladatelství Netopejr.

Vrať mě zpátky

Koreček Martin

Na hřbitově se pohybovaly jen dvě postavy. Obě ženského pohlaví, s šátkem na hlavě a minimálně sedmi křížky. A potom já s mámou.

Protančili jsme se mezi hroby až k tomu našemu, kde odpočívala babička s dědou. Bylo dva dny před Velikonocemi a tak se skoro slušelo odstranit Vánoční stromek a opadané smrkové větvičky, na kterých se smutně houpal stříbrný zvonek a několik koulí.

Ozdoby máma schovala do tašky. Stromek jsem složil já. Vše ostatní putovalo do kontejneru.

„Hele tady je modřenec i s cibulkama,“ divil jsem se, „myslíš, že když je píchnu k nám do skalky, že vzejdou?“

„Měli by,“ odpověděla máma celkem bez váhání.

Modřenec jsem uložil do prázdného květináče a za pár minut už jsme jeli domů.

Mámu jsem vysadil před panelákem a po krátkém rozloučení vyrazil k sobě domů, do malé obce asi tak dvacet pět kilometrů za městem.

To se ví, kdybych manželce přiznal, že modřenec pochází ze hřbitova, skončil by nejspíš v popelnici. V rámci zachování přírody jsem se tedy uchýlil k malé lži.

„To je z práce. Likvidovali jsme jeden záhonek a mně těch cibulek bylo líto,“ řekl jsem a vlastně to byla i pravda. Bylo mi jich líto.

„Kam ho dáme?“ zeptala se Magda.

„K tomu červenýmu křemenu?“ navrhl jsem a modřenec měl rázem své místo. Slušelo mu to tam a já se těšil, jak se pěkně rozroste. Dostal plnou konvičku vody a pár slunečních paprsků.

Večer začalo pršet. Utekli jsme nakvap do domu a já se ještě ohlédl po skalce. Na okamžik se mi zdálo, že okolo červeného křemene vidím podivnou mlhu, a v té mlze obličej se zvláštním šklebem. Ale hned ta představa zmizela, takže jsem zabouchl vchodové dveře a zamkl.

V noci mě probudilo slabé ťukání. Nechal jsem to být a strčil hlavu pod polštář, tak jako v dětství, když jsem se bál bouřky.

Hned ráno jsem zasedl k počítači. Byla sice sobota, kdy jsem ráno obvykle nevstával dříve než v půl osmé, ale něco mně nedovolovalo spát déle než do pěti.

Do vyhledávače jsem vyťukal hesla modřenec a duchové. Nevím, co jsem si od toho sliboval, snad že zjistím něco o tom, že modřenec je květinou duchů a vrací mrtvé zpět na zem, podobně jako vrána ve stejnojmenném filmu.

Nic takového. Dozvěděl jsem se jen, že latinský název rostliny je Muscari, že je známo asi třicet druhů a patří do čeledi hyacintovitých. Tedy nic znepokojivého.

„Asi už blbnu.“ Zaklapl jsem notebook s úmyslem vyhnat duchy z hlavy, jenže další noc se ťukání ozývalo znovu a to už jsem vstal.

„Co se děje?“ zeptala se Magda, kterou jsem svojí neopatrností vzbudil.

„Nic. Spi klidně dál. Jen jsem něco slyšel. Znělo to jako ťukání na okno, ale asi to byl jen vítr.“

„Tak pusť psa. Asi chce ven,“ řekla ještě Magda, než se otočila na bok a znovu usnula.

Měla pravdu. Max, kříženec švýcarského salašnického psa, byl opravdu neklidný. Přebíhal z obýváku do ložnice a zase zpět. Tak jako vždy, když se potřeboval vyvenčit.

„Vydrž, hned tě pustím,“ slíbil jsem mu a poodhrnul záclonu. Ťukání rázem ustalo. Natlačil jsem se na okno tak těsně, až se nos dotýkal chladného skla. Snažil jsem se prohlédnout tmu. Díval jsem se napravo, kde ležel rudý křemen a u něho modřenec. Vítr foukal, větve tújí se kývaly ve stejném rytmu. Byl klid. Nikdo venku nechodil.

Potom se čísi dlaň nečekaně přilepila z druhé strany na okno přímo v místech, kde mžoural můj obličej.

Tep mi stoupl, Instinktivně jsem uskočil o dva kroky dozadu a těžce dýchal. Neodvažoval jsem se pohlédnout znovu na okno a pes chtěl ven.

„No, to víš, že jo. To určitě. Teď se tak poženu ven,“ řekl jsem mu šeptem a hlas se mi mírně chvěl. Jenomže zvědavost pomalinku vítězila nad strachem. Podíval jsem se na okno. Dlaň zmizela. Zůstal jen slabý otisk na skle. Malý, drobný, nejspíš ženský. „Třeba někdo potřebuje pomoct,“ pohladil jsem psa po hlavě, „tak pojď Maxi. Jdeme to obhlídnout.“

Jakmile jsem otevřel vchodové dveře, Max vyběhl rovnou k červenému křemenu, kde zůstal strnule stát. Opět se mi zdálo, že vidím tu podivnou mlhu, ale zmizela stejně rychle jako předtím.

Stál jsem na verandě. Bylo mi chladno a ven se mi moc nechtělo. Pes pořád nehnutě stál a nereagoval ani na opakované zavolání.

Nazul jsem gumové pantofle a vyšel do trávy. Rosa nepříjemně studila, ale teplý vánek noci chlad vyrovnával. Došel jsem až k Maxovi a položil mu ruku za krk. S trhnutím se na mě otočil. Bylo to tak nečekané až jsem se leknutím málem počůral.

„Co je s tebou?“ zíral jsme na psa. Oči mu rudě žhnuly. Tlamu plnou pěny, tesáky vyceněné.

Skočil po mně. Stihl jsem dát ruce před sebe a odhodit ho. Dopadl na hřbet hned vedle tulipánů. Dal jsem se do běhu. Jen bůh ví proč jsem nevběhl do domu. Místo toho se mým cílem stala branka. Po jejím rozražení jsem se hnal k dětskému hřišti a odtud rovnou k hospodě. Max za mnou.

Hospoda už byla zavřená, ale ne dlouho, neboť hospodská, mladá, drobná dívčina s tetováním po celém těle, zrovna zamykala.

„Co tady strašíš v pyžamu?“ všimla si mě.

„Já nestraším. To on,“ ukázal jsem na slintajícího Maxe, který se mezitím přiblížil k nám na necelý jeden metr.

„Zdrhej,“ doporučil jsem Anetě. Ta však stála jako prve Max. Otočila se až tehdy, když Maxík bojácně zakňučel, stáhl ocas a přikrčil se k zemi.

Anetin obličej zbledl. Místo duhovek jen bělmo, což mi připomnělo scénu z filmu Exorcista.

„Vrať mě zpátky,“ řekla temným hlasem a s rukama napřaženýma jako zombie šla pomalu ke mně.

Znovu jsme se rozeběhl. Okolo hospodských zdí, přes hlavní silnici.

Běžel jsem k obchodu, který kdysi patřil Jednotě a dnes se díky Vietnamské péči, mohl pyšnit statusem večerky.

Nečekal jsem, že bude otevřeno, ale bylo. Vstoupil jsme opatrně dovnitř a zavřel za sebou dveře. Skrz výlohu se mi naskytl dokonalý rozhled po silnici až k hospodě. Aneta už přecházela vozovku a šla neomylně za mnou.

Ozval se šramot. Někde mezi regály s pivem a cukrovinkami někdo chodil. Po pozvolném otočením se v mém zorném poli objevila Vietnamka, jejíž jméno jsem sice stokrát slyšel, ale ani jednou nezapamatoval. Také mladá holka, jenom v tváři trochu více strhaná. Na jazyk mi skákalo tisíc druhů omluv, ale z hrdla mi nevyšla ani jediná, to když jsem si všiml bělma v jejích očích a žluté pěny u úst. Bylo mi jasné, že je zle.

Aneta už stála přede dveřmi obchůdku a Vietnamka kousek vedle mě. Obě dvě stále dokola drmolily: „Vrať mě zpátky.“

Jediná cesta k úniku vedla okolo nich k otevřeným dveřím. Sebral jsem všechnu svojí sílu, odvahu a vyběhl. Jako bowlingová koule se moje tělo vřítilo mezi ně. Odskočily a já vyběhl před obchod. Můj útěk bohužel neměl dlouhého trvání. Na kluzké dlažbě se mi smekla noha a já zůstal ležet s vymknutým kotníkem na zemi a při marných pokusech vstát, jsem se plácal jako kapr na suchu.

Žluté světlo pouliční lampy osvětlovalo děsivé tváře žen. Naběhlé žíly po celém obličeji se černaly temnotou. K tomu ty bílé oči a pěna stékající přes spodní ret a bradu k dekoltům. Už neříkaly nic. Chrčely a skláněly se nade mnou.

Vietnamka mě chytla pod krkem a Aneta za vlasy. Scházel mi vzduch a nenápadně mě opouštělo vědomí.

Jakoby uvnitř hlavy mi stále zněl prosebný hlas, který říkal: „Vrať mě zpátky,“ a než jsem ztratil vědomí, několikrát jsem poníženě zopakoval: „Vrátím. Určitě vrátím.“

Dobrotivý chlad mě probral ještě před svítáním. S prvním kokrháním nejzodpovědnějšího kohouta v obci, z čehož jsem usoudil, že nemohou být více než čtyři hodiny. S námahou jsem vstal. Dveře obchodu zavřené. Vietnamka s Anetou pryč. Na nohu jsme nemohl došlápnout. Přesto se mi podařilo vstát a došourat se až domů, kde mě s radostným vrtěním ocásku přivítal Max. Jinak všechno ještě spalo. Žena, tchán i tchyně.

Dobelhal jsem se pro rýč, cestou vypustil slepice z kurníku a nasypal trochu zrní na dvorek.

„Tak a teď s tebou skoncuju,“ slíbil jsem modřenci, dřív než se rýč zavrtal do měkké půdy. Potom jsem ho zkušenými pohyby vyrýpl a položil na trávník.

V domě jsem si před zrcadlem prohlédl krk, ale kromě dvou nepatrných škrábnutí na něm nebylo nic, co by potvrzovalo noční příhodu.

Kvapně jsem natáhl kalhoty přes pyžamo, bundu také a s klíčky od auta v ruce pajdal ven.

„Kam jdeš?“ probudila se Magda.

„Musím na rychlo odjet. Za hodinku to vyřídím.“

„Teď?“ divila se, „není ani půl pátý.“

„Vždyť ještě nevstávej. Lehni si a já budu za momentík zpátky a koupím někde čerstvý pečivo k snídani,“ slíbil jsem.

„A šunku,“ doplnila Magda.

„Šunku taky,“ přikývl jsem a byl rád, že se už na nic víc neptala.

Modřenec našel dočasné místo vedle kanystru na benzín a klíčem na kola v kufru mého auta, které už nadrženě bručelo připravené vyrazit na cestu.

Květinu jsem přikryl dekou, abych jí o půl hodiny později mohl zase odhalit a bez újmy na zdraví vhodit zpátky do kontejneru.

Když dopadl, měl jsem pocit, že slyším slabé vzdychnutí.

„Sbohem a omlouvám se, že jsem tě vyrušil,“ omluvil jsem se, aniž bych tušil komu a bez zbytečného zdržování odjel do hypermarketu koupit tu snídani.

Akce trvala déle než hodinu, ale vrátil jsem se v okamžiku, kdy Magda teprve vcházela do koupelny, ještě s rozcuchanými vlasy a s ospalky v koutcích jejích nevšedně modrých očí.

„Tak hotovo?“ zeptala se, jakoby věděla všechno.

„Hotovo,“ vydechl jsem s úlevou.

Na modřenec se nikdo neptal. Prázdné místo u kamene jsem uhladil a modré květy nikomu nechybí.

Aneta mě zdraví s poťouchlým úsměvem a u Vietnamky mám dojem, že se mi vyhýbá. Pokaždé když jdu něco koupit zmizí a obsluhuje mě její manžel. No, možná se někdy osmělím a zeptám se jestli si něco z té noci pamatují a nebo to nechám být, ať si děvčata myslí co chtějí.

Hodinky

Jaroslava Lainesová

Babička mi zavolala jen chvilku před tím, než jsem měl vyrazit do školy. Měla štěstí, že nám ten den nečekaně odpadla první hodina, jinak by mne už doma nestihla. Byl jsem rád, že jí slyším. Vždycky mi zvedla náladu. Třeba její vzpomínání na staré časy bych mohl poslouchat celé hodiny, ale tentokrát si jen tak povídat nechtěla.

„Ahoj Radime,“ zahlaholila do sluchátka jako vždycky, „jak se vám vede? Co vaši? Dobrý?“ Společenské řeči si odbyla během pár vteřin a hned přešla k věci. To jsem měl na babi moc rád. Jiní lidé vykládali hodiny o všem možném, než se člověk dozvěděl, proč vlastně volají.

„Vzpomínáš na ty hodinky, co jsi mi tuhle koupil k narozeninám?“

Jasně, že jsem si vzpomínal. Babička si už delší dobu stěžovala na zrak. A také na to, že kvůli špatným očím nepozná dobře čas na ručičkových hodinkách. Kolikrát se spletla i o celou hodinu – ona, která byla tak pyšná na svoji dochvilnost. Tenkrát jsem se rozhodl koupit jí digitálky s hodně velkými číslicemi. Zběhal jsem kvůli tomu celé město, než jsem našel takové, který by byly zároveň praktické i elegantní. Babi z nich měla obrovskou radost. Říkala, že je nebude sundávat snad ani v noci.

„Jo, pamatuju si“ přerušil jsem tok vzpomínek, „něco s nima je?“

„Nevím. Najednou se chovají divně.“

„Jak divně? Trochu to specifikuj, babi:“

„Víš přece, jak brzo já vstávám. Co nám tu pod okny udělali konečnou pro autobus, budím se už v pět ráno. No a dneska jsem se zase vzbudila, za okny ještě tma, tak se chci kouknout na hodinky a, tomu bys nevěřil, mám tam 23:59:59.“

„Tak to asi došla baterie, prostě se zastavily vteřinu před půlnocí. Ale ten čas je fakt srandovní.“

„Právě, že se nezastavily.“

„Cože?“

„Říkám, že se nezastavily. Ony jdou, jenže pozpátku. Teď je na nich přesně 21:00.“

„Tak něco takovýho jsem ještě neslyšel. Hele, babi, jestli chceš, večer se u tebe stavím a zítra ti ty hodinky zajdu reklamovat. Je to půl roku, co jsem je koupil, takže v záruce ještě jsou.“

„To není nutné. Vždyť si tam můžu dojít sama.“ Odbyla mě babička. „Nejsem ještě tak stará, abych si nedokázala vyřídit obyčejnou reklamaci. Navíc je krásně, svítí sluníčko, aspoň mám důvod si odpoledne udělat krásnou procházku. Beztak bych jen seděla celý den doma na zadku…“ vychrlila jedním dechem.

„No, když myslíš,“ nakousl jsem, ale babička mě ani nenechala domluvit.

„To víš, že jo. Jen počkej, jestli se budou kroutit, já jim ještě ukážu! Hele, ale jestli se chceš večer stavit, víš, že můžeš přijít i jen tak. Koupím venku nějakou dobrou baštu a povím ti, jak jsem dopadla.“

Mělo mě napadnout, že babi si to bude chtít zařídit sama. Všem se chlubila, jak jí tělo i mysl dobře slouží i po osmdesátce. Kdybych trval na tom, že do toho obchodu zajdu místo ní, smrtelně bych jí urazil. I když tentokrát jsem to asi riskovat měl…

„Tak jo,“ kapituloval jsem, „máme odpolední, tak přijdu až po šesté. Hodí se ti to?“

„Skvěle. Aspoň stihnu něco uklohnit. Dáme si do nosu,“ smála se babička.

„Už se těším. A držím palce.“

Babička položila telefon s tím, že má ještě fůru práce. Přemýšlel jsem, co může osmdesátiletá důchodkyně celý den dělat, ale v případě naší babi bych se nedivil ničemu. Ještě jsem měl v dobré paměti její brigádu z předminulého roku. Vypomáhala v místním učňovském řeznictví. Porcovacím nožem se oháněla stejně zdatně jako mistr a chudáky učně proháněla snad ještě víc než on.

Zůstal jsem ještě chvíli s úsměvem hledět na telefon, než jsem si uvědomil, jak je pozdě. Moje hodinky rozhodně pozpátku nešly a urputně mi připomínaly, že jestli nechci přijít pozdě, mám nejvyšší čas vyrazit do školy.

Na návštěvu u babičky jsem se opravdu těšil. Neviděli jsme se už víc jak týden. Navíc mě zajímalo, jak dopadne její dobrodružství s reklamací pozpátku jdoucích hodinek. Při vyučování jsem díky tomu moc pozor nedával. Ještě že koncem června už byly známky rozhodnuté. Jinak bych kuli určitě neunikl.

Kolem čtvrté jsem už hypnotizoval hodiny nad tabulí. Každá vteřina se táhla jak napůl ztuhlá pryskyřice. Vyrazil jsem ze třídy s prvním cinknutím zvonku ohlašujícího konec vyučování. Čekala mě ještě cesta domů, tam odložit učení, popadnout tašku s knížkami, které jsem babičce dlužil už hezkých pár týdnů a pak jet přes celé město na slíbenou návštěvu.

Telefon jsem slyšel vyzvánět už z chodby. Drnčel vytrvale celou dobu, co jsem odemykal a pak sprintoval do obýváku. Při zpětném pohledu bych mohl říct, že zněl výhružně, až děsivě, ale v tu chvíli mě nic takového ani nenapadlo. Stihl jsem to. Zvedl jsem sluchátko a automaticky se ohlásil. Na druhé straně aparátu se ozval ženský hlas.

„Dobrý den, tady nemocnice U milosrdných bratří, sestra Vyhnálková. Hovořím s panem Bělickým?“ Ten účastný hlas nemohl přinášet dobré zprávy.

„Ano, tady Radim Bělický,“ hlesl jsem „Co se stalo?“ Kolem žaludku se mi šířil nepříjemný chlad.

„Dnes odpoledne k nám přivezli paní Františku Bělickou. Stala se obětí automobilové nehody. Leží u nás na oddělení intenzivní péče. Bylo by asi dobré, kdybyste sem přijel. A také informoval zbytek rodiny,“ dodala sestřička po krátkém zaváhání.

Bylo to jak rána palicí. To přece nemůže být pravda!

„A-ano, přijedu hned,“ vykoktal jsem. „Je to s babičkou vážné?“

„Pan primář vám vše vysvětlí. Promiňte, po telefonu nemůžeme podávat podrobnější informace.“

Ten laskavě účastný hlas jen vystupňoval mou paniku. Položil jsem telefon a hned vytočil číslo taxislužby. Pak jsem běžel do pokojíčku vybrat z kasičky peníze na odvoz. V obýváku na stole jsem naškrábal na papír vzkaz pro rodiče a v duchu přitom nadával na tátovu neústupnost ohledně mobilů. Jeden sice měl, ale odmítal ho nosit u sebe. Že prý se nenechá zotročit technikou. No, teď by se mi ta technika hodila. Táta i máma jsou už určitě na cestě z práce domů, takže volat jim do kanceláře nemá cenu. Snad dorazí brzy. Bráchu jsem se ani nesnažil sehnat. Podle hodinek měl být zrovna uprostřed konkurzu na roli kadeřníka ve Splašených nůžkách, a mobil měl natuty vypnutý.

Když jsem dorazil před dům, taxi už tam na mne čekalo. Těch pár minut cesty k nemocnici se mi zdálo nekonečných. Rodiče dorazili jen chvilku po mně. Stál jsem trochu stranou, když primář vysvětloval, co se stalo. Babičku srazilo na přechodu auto. Klasická situace. Na dvouproudové silnici řidič v prvním pruhu zastavil, ale ten druhý ne. Vrazil do ní v dost velké rychlosti. Vyhlídky byly špatné. Těch zranění bylo na tak starý organizmus zkrátka moc. Bylo vidět, že lékaři se snaží, co mohou, ale mnoho šancí babičce nedávali.

Doktor odešel. My stáli zaraženě na chodbě, nevěděli jsme co dál. Každý chtěl s babičkou zůstat, ale zároveň měli všichni své povinnosti. Nakonec se mi podařilo rodiče přesvědčit, aby odjeli domů a nechali v nemocnici mne.

Seděl jsem vedle babiččiny postele. Poslouchal tiché, pravidelné pípání přístrojů, sledoval nehybně ležící postavu pod bílou přikrývkou a v duchu se ptal proč. Proč musela přecházet zrovna v onen nešťastný moment? Proč se nemohla o pár vteřin zdržet nebo přijít o pár vteřin dřív? Proč jsem jí nepřemluvil, aby na mne počkala? Nevraživě jsem se podíval na hodinky ležící na nočním stolku. Minuty a vteřiny ubíhaly pozpátku, jakoby se mi posmívaly.

Poznal jsem, když přišel konec. Moment před tím, než se přístroje zběsile rozpípaly a na displejích se objevily rovné čáry, se babiččin obličej jakoby vyjasnil. Najednou vypadala tak klidně, spokojeně, jako by i přes zavřené oči viděla něco nevýslovně krásného. Přiběhly sestřičky, odstrčily mne od postele a já si všiml hodinek na očním stolku. Na displeji bylo 00:00:00. Číslice stály a ani se nehnuly. Měl jsem obrovskou chuť ten nebohý strojek popadnout a praštit s ním o zem.

Jedna ze sestřiček mne s účastí vzala kolem ramen a vyvedla z pokoje. Koutkem oka jsem ještě zahlédl lékaře snažícího se bezvládnou pacientku oživit. Pak se dveře zavřely. Brečet jsem začal až na chodbě. Zrovna jsem telefonoval rodičům, když z pokoje vyšel lékař. Na první pohled jsem poznal, že nenese dobré zprávy. Ten výraz, kamenný a přesto účastný, se snad vyučuje na školách. I když jsem dopředu tušil, jak to dopadne, rozbrečel jsem se znova. Vešel jsem do již ztichlého pokoje, abych se s babičkou rozloučil. Věděl jsem, že mi babička bude moc chybět. Stejně jako všem v rodině.

Hleděl jsem na tu podivně klidnou tvář a myslí mi letěly střípky zážitků – tu veselé, tu vážné. Chtěl jsem mít něco, co by mi babičku navždy připomínalo, a zrak mi padl na hodinky na nočním stolku. Rozhodl jsem se, že si je nechám. Dám je opravit a budu je nosit. Za ní.

Uběhlo něco přes půl roku. Své předsevzetí jsem splnil. Hodinky šlapaly – no, jako hodinky, a já si při každém pohledu na ně na milovanou babičku vzpomněl. Prosinec už byl za námi, ve škole jsme psali pololetky, já i rodiče jsme vyšilovali z blížícího se vysvědčení, když se mi ozval brácha. Chystal se na hory a jako vždy něco potřeboval. Vzal jsem telefon a v duchu přemýšlel, co všechno mě ten jeho telefonát bude stát.

„Čau brácho, co se děje?“

„Co by, nemůžu snad zavolat rodině a poptat se, jak se daří?“

Jo, to tak, uchechtl jsem se v duchu, „Tak to vybal, co potřebuješ?“ zaútočil jsem rovnou.

„No, když to bereš takhle,“ úplně jsem ho viděl, jak se do telefonu šklebí. „Víš, jak jedeme teď o víkendu s klukama z divadla na hory, tak mě klekly hodinky. Jsem zvyklej si na nich nastavovat budík kvůli měření, inzulínu a tak, vždyť víš.“

Brácha byl diabetik. Už od malinka. Vlastně, co ho pamatuju, tak si píchal inzulín a hlídal, kolik toho sní. No, hlídal si to sám až v poslední době. Když byl mladší, tak se s ním naši dost navztekali.

„A to si to nemůžeš nastavit na mobilu?“

„To je blbý. Na sjezdovce budu nabalenej. Přes ty haldy oblečení kolikrát nepoznám, že někdo volá, budík bych určitě taky přeslechl. Navíc může odejít baterka a budu v háji. Tak mě napadlo, jestli bys mi nemohl půjčit ty tvoje hodinky po babičce. Pípaj hodně hlasitě a dá se na nich nastavit několik alarmů najednou.“

A bylo to venku. Jinak byl brácha super, ale když telefonoval, tak pokaždé jen proto, že něco chtěl. Lepší bylo se s ním potkat osobně. To člověka kolikrát sám od sebe pohostil, nebo pozval do kina. Jenže, co jsem s ním měl dělat? Kontrolu mít musí, zvlášť na horách, kde se může dostat do problémů jedna dvě.

„Tak jo, ty loudile. Ale dáš mi na ně bacha.“

„To víš, že jo. Hele, co takhle malej revanš? Nechceš se večer sejít? Zvu tě do kina.“

„Jen počkej, tak snadno se nevyplatíš,“ špičkoval jsem ho, „půjčovný za ty hodinky si ještě u tebe vyberu.“

„Dobrá, tak kino a večeře?“

„To zní jako rande…“ zašlebil jsem se na sluchátko pro změnu já.

„Seš blbej?“ zakuckal se brácha. „I kdyby, nejsi můj typ!“

Tentokrát naše kočkování stopnul první. Pak mi ještě přišla smska: „V šest u Atlasu.“ Vždyť říkám, z oka do oka je Petr skvělej, ale telefon je lepší mu nebrat, teda pokud si člověk chce zachovat svůj majetek. Loudit umí fakt skvěle.

Večer se vyvedl. Pátý element je film, který můžu vidět kdykoliv. Ještě jsme nad pizzou probrali, jestli Mila Jovovich vypadá líp jako zrzka nebo bruneta, pak jsem bráchovi dal hodinky a každý se vydal svou cestou. Měl jsem trochu divný pocit z nezvyklé prázdnoty na levém zápěstí. Nebo že by to byla předtucha? Kdo ví.

V sobotu jsem si vyjel na kole. Bylo sice zima, ale ve městě byly chodníky i silnice vymrzlé, takže paráda. Párkrát jsem si na Petra vzpomněl, jak mu asi na horách je. No, možná jsem myslel spíš na to, aby mi nezničil babiččiny hodinky.

Večer mi ještě přišla od bráchy smska. Objevil jsem jí ale až v neděli kolem poledne. Stálo v ní: „Hodinky jdou pozpátku. Jinak o.k. Pozdravuj naše. P“

V tu chvíli ve mně zatrnulo. Hodinky jdou pozpátku?! Vzpomněl jsem si na babičku. A na to, jak skončila. Hned jsem vytočil Petrovo číslo. Nedovolal jsem se. Ze sluchátka se ozvalo jen: „Volaný účastník je momentálně nedostupný, opakujte volání později.“

Zkoušel jsem to několikrát po sobě, pokaždé se stejným výsledkem. Přemýšlel jsem, jestli znám někoho z těch jeho kamarádů, se kterými na hory brácha jel. Nebo jestli některého z nich neznají rodiče. V krku jsem cítil knedlík, kterého jsem se nemohl zbavit. Jako na potvoru museli zrovna dneska naši odejít někam na návštěvu! Snažil jsem se nepanikařit, ale když jsem se ani po dvou hodinách Petrovi nedovolal, vytočil jsem číslo na tátu. Obsazeno!

Zavěsil jsem a nerozhodně si sedl do křesla. Když se mi mobil nečekaně rozezněl v ruce, docela slušně jsem se lekl. Byl to táta. Co může chtít? Asi volá, že se s mamkou zdrží.

„Ahoj tati, co se děje?“ nadechl jsem se, abych se táty zeptal na Petra, ale začal první.

„Radime, Petrovi se na horách něco stalo…“ třásl se mu hlas.

„Cože, co se stalo s Petrem?“ doufal jsem, že jsem se přeslechl.

„Vlastně nevíme. Volali mi ti jeho kamarádi. Prý šel včera večer ven a celou noc byl venku. Našli ho až dneska ráno. Vrtulník ho vzal k Milosrdným bratřím.“

„Jedu tam,“ nenechal jsem tátu domluvit. „Potkáme se v nemocnici.“

Měl jsem neodbytný pocit deja-vu. Další sterilní nemocniční pokoj, pípání přístrojů a nehybná postava ležící na posteli. Dokonce i ty hodinky na stolku ležely stejně jako tenkrát. Seděl jsem na židli, tupě hleděl na pozpátku ubíhající číslice a jakoby z dálky jsem slyšel doktora, který mluvil s rodiči.

Podle jeho informací si bratr v sobotu pozdě večer vyšel na procházku a s největší pravděpodobností dostal hypoglykemický záchvat. Jak byl dezorientovaný, sešel z cesty a nakonec upadl do sněhu, kde zůstal celou noc. Našli ho až ráno němečtí turisté, co šli kolem. Divné bylo, že si jeho zmizení nevšimli kamarádi, ale i to se vyjasnilo. Prý tam pálil za jednou holkou no a oni mysleli, že u ní zůstal přes noc.

Kvůli blbé souhře náhod tu teď ležel v kómatu a nikdo nevěděl, jestli se probere. Vlastně, já věděl, že ne. Číslice na hodinkách se kvapem blížily nule. Ještě naposledy jsem stihl Petra vzít za ruku, když se ozvalo táhlé pípání přístrojů oznamující zástavu srdce.

Popadl jsem hodinky, vyběhl z pokoje a zastavil se až na nemocniční zahradě. Řádka nul se na mne výsměšně šklebila. Nevěděl jsem, co s tím zpropadeným strojkem udělat. Už podruhé ohlásil smrt v mé rodině. Měl jsem strašnou chuť hodit ho na zem a dupat po něm, dokud z něj nezůstane jen změť kovových plíšků a úlomků plastu. Zabil mi babičku a teď i bráchu!

Nebo ne? Přivolávaly hodinky smrt, nebo jí jen ohlašovaly? Kdyby si tenkrát babi nemyslela, že potřebují opravit, tak by tu ulici nepřecházela zrovna ve chvíli, kdy tam jel ten pirát. I když – bylo krásně, třeba by šla na procházku i tak. Petr taky nevylezl z horské chaty kvůli hodinkám. Šel se projít. Že mu prudce klesl cukr a on s sebou neměl nic, co by snědl, byla prostě blbá smůla. Stejně jako to, že si všichni mysleli, že je s holkou a tak nikdo neměl potřebu ho hledat…

Soustředil jsem se na záhadu. Pomáhala mi překonat bolest. Když jsem přemýšlel o tajemných hodinkách, nemusel jsem myslet na ztrátu bratra. Zkusmo jsem nastavil správný čas a digitálky znovu spustil. Bez problémů se rozeběhly. Teď ale jak zjistím, jestli opravdu předvídají smrt? Nechtěl jsem to zkoušet na nikom z rodiny nebo kamarádů, co kdybych zjistil, že mám přijít o další blízkou osobu? Na to jsem fakt neměl odvahu.

Nakonec jsem dostal nápad. Jsem přece na zdrávce! V druhém pololetí třeťáku nás čekala týdenní praxe v nemocnici. Sice se nedalo předpokládat, že by nás, ucha, pustili k těžkým případům, ale třeba se mi podaří proklouznout na JIPku. Představa dělat si z cizích nemocných lidí pokusné králíky byla značně morbidní, navíc bez jejich vědomí, ale já jsem prostě musel VĚDĚT.

Uběhlo pár těžkých měsíců. Rodiče byli jak mátohy, já taky pořádně neměl na nic náladu. Brácha nám všem moc chyběl. Bylo to ještě horší, než když umřela babička. Byl jsem stále zaujatý tajemnými hodinkami. Neustále, a přiznávám, trochu se strachem, jsem je kontroloval, jestli jdou správně. Zatím s nimi bylo vše v pořádku. Nemohl jsem se dočkat, až nám ve škole začne praxe.

Bylo mi jasné, že tam, kde bych hodinky vyzkoušel nejlépe, nás studenty oficiálně nevezmou. Na druhou stranu jsem měl oproti spolužákům obrovskou výhodu. Už od prváku jsem v nemocnici brigádničil každé léto. Sice jen jako uklízeč a pomocná síla pro všechno, ale měl jsem dobré oko u sestřiček, skvěle jsem se tam vyznal a tak byla reálná šance, že se dostanu, kam budu potřebovat.

Konečně přišel květen. V pondělí ráno jsme místo do školy dorazili do fakultní nemocnice. Bylo nás celkem šest, čtyři holky a dva kluci – jediní zastupitelé mužského rodu z naší třídy. Neomylně jsem vedl naší skupinku na místo, kde jsme měli dostat instrukce a být rozděleni mezi personál. Jako bych se vracel domů. Zatímco spolužáci se zakřiknutě rozhlíželi, ke mně se hnala vrchní sestra oddělení chirurgické ortopedie s rozevřenou náručí.

„Nazdar Radime. Tak jsme si říkaly, jestli tě pošlou k nám!“

„Dobrý den, paní Šťastná! Jak se tu máte?“

„No to víš, doktoři zlobí, pacienti jakbysmet,“ usmívala se korpulentní dáma rozverně, „takže tentokrát nám pomůžeš víc, než jen s úklidem, co?“ potřásla si se mnou rukou a pak se obrátila k ostatním.

„Dobrý den mládeži, jmenuji se Jarmila Šťastná, jsem vrchní sestrou lůžkové části chirurgického oddělení ortopedické kliniky a budu vás mít tento týden na starosti. Tady Radim k nám chodí už několik let na brigádu, takže kdyby něco, můžete se ptát na radu i jeho.“

Nevěřícnost v pohledu pěti párů očí dosáhla ještě vyšší úrovně. Ve třídě jsem se se svými brigádami nechlubil, takže to, jak jsem se sestřičkami zadobře, bylo pro všechny slušné překvapení. Dál to šlo ráz na ráz. Paní Šťastná nám vysvětlila, co budeme v následujících dnech dělat. První den jsme měli strávit v kartotéce a dozvědět se víc o fungování oddělení. Na ty další už každému přidělila pokoje a sestru, která na nás měla dohlížet.

Byl to docela náročný týden. Sestřičky nám neulehčily ani o kousek. Roznášeli jsme léky, pomáhali s očistou a krmením pacientů, kteří na to sami nestačili, kontrolovali teplotu, měřili tlak a podobně. Neměli jsme ani chvilku volnou. Ve středu dopoledne jsem se začal strachovat, že nakonec ani nebudu mít čas hodinky vyzkoušet. Samozřejmě, jsem je stále nosil na ruce a pravidelně kontroloval, jestli neprovádějí nic divného.

Po poledni jsem obcházel „své“ pokoje a odnášel nádobí po obědě pacientů. Najednou na mne někdo volá:

„Radimku, co tady děláte? Vždyť ještě není léto!“

Z postele v koutě pod oknem se na mne smála paní Kropáčková. Hnědé oči se jí ve vrásčité tváři jen blýskaly. Tu starou paní jsem si pamatoval z minulého roku. Ležela u nás tenkrát po operaci kolene. Celé oddělení jí milovalo. Neustále se usmívala, vtipkovala se sestřičkami a házela očkem po všech mužských, co se kolem ní mihli.

„Paní Kropáčková! Tak nevím, jestli mít radost, nebo ne, že vás tady zase vidím. Copak se vám stalo?“

„Ále, stará ženská, to víš,“ pomrkávala koketně, „minule koleno, teď zase rameno. Já si prostě nedám pokoj.“

„Jaká pak stará. Vy nás ještě všechny přežijete.“ Mračil jsem se na ní na oko. Odměnou mi bylo rozpustilé chichotání.

„Teda Radimku, vy jste mi lichotník. A copak že pořád sledujete hodinky? Čekáte, až vám skončí služba, abyste mohl za děvčaty?“

„Ale ne, to je památka po babičce. Rád se na ně koukám, alespoň si na ní vždycky vzpomenu.“

„To je hezké, chlapče. Věci po starých se dneska nenosí. Dnešní kluci chtějí mít všechno nové, cool a high-tech…“

Valil jsem oči nad tím slovníkem. Kde ty výrazy paní Kropáčková brala? Byla zářnými příkladem toho, že mladá mysl může sídlit i ve starém těle.

„Víte, paní Kropáčková, byl to poslední dárek, který jsem babičce stihl dát, než zemřela. I tak je nosila jen pár měsíců.“

„To mě mrzí, Radimku. Chybí vám, viďte?“

„To víte, že ano. Byla tak trochu jako vy…“

Musel jsem zamrkat, abych vyhnal zrádnou vláhu z očí. Opravdu mi ta stará paní babičku připomínala. Stejně nezdolná, stále dobře naložená a ochotná pomoci alespoň slovem, když už ne činem. Takové vrásčité sluníčko, co prozářilo den každému, kdo jej potkal.

„A ukážete mi ty hodinky?“

„To víte, že jo,“ rozepínal jsem rychle řemínek, „vidíte? Chtěl jsem, aby tam byly velké číslice, budík a málo čudlíků. Však z nich babička měla velkou radost. Škoda, že si je neužila déle.“

„Ty jsou krásné,“ obdivovala hodinky stará dáma, „podívejte na ta velká čísla! To je něco jiného, než ty pidižvíci, co dneska dělají. Jo, takové by se mi taky líbily. Konečně bych si byla jistá, že vím, kolik je hodin. Vždyť já už nedohlédnu ani na hodiny tady na pokoji.“ Ukazovala nade dveře, kde visel klasický kulatý nemocniční ciferník.

„Víte co, paní Kropáčková,“ rozhodl jsem se najednou, „půjčte si je. Jsem tu teď týden na praxi, tak si je od vás vyzvednu, až půjdete domů.“

Ani jsem pořádně nepočkal na poděkování a utíkal sklidit nádobí z ostatních pokojů. Díky tomu, že jsem se zapovídal, jsem měl slušné zpoždění. Takhle se tedy volného přístupu, kam chci, nedopracuji. Větší část odpoledne jsem strávil běháním po pokojích, roznášením léků, kontrolou pacientů a přípravami na operace. Pod dohledem sester jsem dokonce píchal injekce. Přiznám se, že poprvé se mi docela třásly ruce. Ono je to něco jiného do živého člověka, než do figuríny.

Tak se stalo, že se mi podařilo znovu nakouknout do pokoje paní Kropáčkové až po páté hodině. Teď už vlastně ve statutu návštěvy, protože pracovní doba praxe končila přesně v pět. Seděla tam, klábosila s ostatními pacienty, na stolku vázu s kyticí frézií, bonboniéru a na posteli vedle sebe polštářek s vyšitým koťátkem. Evidentně jsem nebyl prvním návštěvníkem.

„Radimku,“ ozvala se rozpačitě a nervózně si pohlédla na ruku, „já vám nevím, co se děje, ale ty hodinky, co jste mi půjčil, jsou asi rozbité…“

Po zádech se mi rozlil chlad. S napětím jsem se ke staré dámě naklonil a podíval se na nastavené zápěstí. Hodinky ukazovaly 19:23. Rychlý pohled nade dveře mě ujistil, že skutečný čas je 17:25. Podíval jsem se zpět na digitálky a zjistil, že ukazují o minutu méně. Horečně jsem vzpomínal, na kolik hodin má paní Kropáčková naplánovanou operaci. Mělo to být v půl jedné nebo v půl druhé?

„No jo, to je divné, zdá se, že jdou pozpátku“ vypravil jsem ze sebe roztřeseně.

„Jen jestli jsem vám je nerozbila“ starala se ta milá paní.

„Ale ne, tuhle chybu už jednou udělaly.“ Neměl jsem odvahu jí povědět, za jakých okolností k tomu došlo. „Mohu vás o něco požádat? Nechala byste si ty hodinky zatím u sebe? Zítra po poledni je vezmu do hodinářství přes ulici, ale dneska už mají zavřeno.“

„Samozřejmě, chlapče, to je přeci maličkost. Schovám vám je u mě ve stolečku,“ rozepla řemínek a uklidila ten zpropadený strojek. „Tak co, vyrážíte za děvčaty?“ ptala se ještě s úsměvem, když jsem byl na odchodu.

„Kdepak, domů a učit se. Hned jak skončí praxe, čekají nás pololetní písemky.“

„To je přece škoda. Takový krásný den a vy ho strávíte zavřený někde nad knížkou,“ káravě vrtěla hlavou.

Jen co se za mnou zavřely dveře pokoje, opřel jsem se o zeď a zoufale přemýšlel. Jestli se ty hodinky chovají opravdu tak, jak si myslím, zbývá paní Kropáčkové necelých 24 hodin života. Co mám dělat? Měl bych jí to říct? Má na to přece právo. Ale k čemu to bude? Jen bych jí tím zkazil těch pár chvil, co ještě má. Nakonec jsem se rozhodl, že se alespoň pokusím jí je udělat co nejradostnější.

Věděl jsem, jak moc má paní Kropáčková ráda návštěvy. Obzvlášť ty mužské. Vydal jsem se na pouť nemocnicí, abych našel všechny, kdo starou paní znali. Oběhal jsem doktory, sanitáře i sestry z ostatních oddělení a řekl jim, že zítra v půl jedné jde paní Kropáčková na operaci, tak ať se u ní dopoledne zastaví, aby jí udělali radost. Cestou domů jsem pak ještě u novinového stánku koupil nejnovější vydání Harlequinských příběhů. Plánoval jsem jí je druhý den ráno věnovat. Na červenou knihovnu si opravdu potrpěla.

Celý večer jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správnou věc. Ale jestli hodinky nelhaly, tak víc, než zpříjemnit staré dámě poslední chvilky, jsem opravdu nemohl. Zároveň jsem vroucně doufal, aby tentokrát předpověď selhala.

Ráno jsem zabalil knížku do růžového papíru a převázal mašlí. Vzpomněl jsem si na babičku, jak milovala rozbalování dárků. Nejdřív balíček protřepala, potěžkala, pomalu a pečlivě rozvázala mašli, chvilku si hrála s izolepou, načež s teatrálním gestem papír rozškubla. Když jsem se jí jednou ptal, proč začíná tak pomalu, když stejně nakonec papír roztrhá jak nedočkavé děcko, odpověděla:

„Protože nejhezčí na dárku je právě to těšení se na něj. Ta chvilka nejistoty a neukojené zvědavosti, co je uvnitř. A trhání papíru – to přece k dárkům patří, ne?“

Ten rituál je asi vlastní všem starším dámám. Nebo alespoň těm s mladým srdcem. Když jsem totiž dorazil k paní Kropáčkové a předal jí svůj dárek, bylo to, jakoby babička na chvilku znovu ožila. Byl jsem svědkem stejného postupu jako tenkrát. Jen místo hnědě obarvených kudrn se nad balíčkem skláněla stříbrná hlava naší oblíbené pacientky.

„Radimku, to jste neměl,“ upejpavě podotkla, ale oči jí zářily, když knížku uviděla. „Tuhle ještě nemám, přečtu si jí hned, jak budu mít chviličku volnou,“ odložila spokojeně harlekínku na stoleček. „A víte, že za mnou přišli snad všichni, kdo tady pracují? Tolik kytek jsem nedostala snad ani k padesátinám…“ culila se rozverně a já zvládl jen tiše přikývnout.

V krku jsem měl knedlík. Zpropadené hodinky! Raději jsem se o nich paní Kropáčkové ani nezmiňoval. Pohled na pozpátku ubíhající číslice by byl na mne moc. Rychle jsem pokračoval v obchůzce ostatních pokojů. Před polednem jsem se zastavil na sesterně, abych si od sestřiček vyžádal práci na odpoledne.

„Tak co, Radime, jak se ti líbí v první linii?“ vítala mě s úsměvem paní Šťastná. „Nenakládají ti toho moc?“

„Ani ne,“ odvětil jsem, „občas mám dokonce pocit, že jste tu na mne hodnější než za spolužáky.“

„Co tě to napadá? Naopak, už to tu znáš, tak ti můžeme svěřit i složitější věci. Ta děcka od vás ze školy jsou sice dost šikovná, ale občas koukají jak vyorané myši,“ smála se vrchní sestra, „je vidět, že představu o tom, jak to v nemocnici chodí, mají tak akorát z Doktora House.“

„Tak to pro ně musí být občas docela šok, co?“ rozchechtal jsem se naplno. „My se teď moc nepotkáváme, tak jsem ani neměl možnost se jich zeptat, jak se jim daří. Mimochodem, kdo bude operovat paní Kropáčkovou?“

„No přece primář. Slíbil jí to. A já tam budu také.“

„To je skvělé. Že na ní dáte pozor?“

„Copak, Radime, snad se o starou paní nebojíš? Vždyť je to jen jednoduchý zákrok, do půl hodiny bude hotová.“

„No, víte, mám takový divný pocit,“ neodvážil jsem se zmínit o hodinkách, „Dohlédněte na ní, ano?“

„Neboj, je to naše nejmilejší pacientka, i když bychom žádné oblíbence mít neměli,“ dodala spiklenecky, „bude mít péči jako královna.“

Přeci jen jsem dokázal na tváři vyloudit úsměv. Nemělo cenu vrchní sestru znervózňovat, ještě bych to neštěstí sám přivolal. Raději jsem se pustil do práce. Bylo poledne, čekalo mě roznášení obědů. Celou chodbou voněl guláš s hovězí polévkou. Vím, co se povídá o nemocniční stravě, ale u nás vařili opravdu dobře.

Bral jsem jeden pokoj po druhém, rozdával talíře, občas přemlouval starší pacienty, aby alespoň ochutnali, takže do pokoje paní Kropáčkové jsem se dostal, až když už byla pryč.

„Radime, právě jí odvezli,“ volala pohledná blondýnka z vedlejší postele, „těsně jste se minuli.“

„Já vím, měla jít na sál přesně v půl jedné, ale obvykle se pro pacienta chodí o něco dřív. Kvůli přípravě.“

„Jo, jo, mě to čeká zítra. A co máme k jídlu? Guláš?“ nakrčila dívka nos, „to jde na váhu, ne?“

„Nebojte, tady ho dělají odlehčený,“ uklidnil jsem jí, „a mimochodem, je moc dobrý. Navíc, nemusíte sníst všechny knedlíky, ne?“

„No dobře, tak já ho zkusím,“ dloubla do oběda s pohledem odsouzence na smrt. „Jo, paní Kropáčková vám na stolku nechala nějaké hodinky, prý budete vědět,“ dodala s plnou pusou.

Vrtěl jsem hlavou nad myšlením holek. Ta jejich posedlost figurou a „správným“ jídlem. Jakoby se klukům líbily vyzábliny trpící nechutenstvím. Trochu mě to rozptýlilo od myšlenek na paní Kropáčkovou. Ovšem jen do chvíle, než jsem pohlédl na její noční stolek. Ležely na něm ty mé hodinky a čas na nich se neúprosně blížil nule. Zbývalo už jen necelých třicet minut. Ztěžka jsem dosedl na postel, srdce mi bušilo a v hlavě jsem měl náhle prázdno. Jediné, co jsem dokázal, bylo zírat na ubíhající číslice.

„Haló, Radime, je vám něco?“

„Co?“

„Jste v pořádku?“ něčí ruka mi třásla ramenem. Vzhlédl jsem a uviděl tvář té blondýnky.

„Promiňte, jsem trochu mimo,“ zvedl jsem se z lůžka, sebral hodinky a slepě vykročil do chodby.

Ani nevím, jak se mi podařilo dokončit roznos obědů. Naštěstí už mi zbývaly jen dva pokoje. Když jsem odevzdal poslední podnos, nechal jsem stát vozík na chodbě a schoval se v sesterně. Věděl jsem, že v tuhle dobu tam nikdo nebude. Potřeboval jsem být sám. Zapadl jsem do prvního křesla, které jsem potkal, vytáhl z kapsy hodinky a sledoval ubíhající čísla. Celou dobu jsem přitom myslel na paní Kropáčkovou. Na její rozpustilý smích, kterým i ve svých osmdesáti letech připomínala mladou holku. Na to, jak házela očkem po doktorech a sanitářích, a jakou měla radost, když se k ní pánové chovali galantně, jako k pravé dámě. A ona dámou byla ve všech ohledech. Vždy krásně upravená, usměvavá a nevýslovně laskavá. Nestyděl jsem se za slzy, které mi vyhrkly, když se na číselníku objevilo šest nul.

Pár minut poté vešla do dveří paní Šťastná. Tentokrát svému jménu věrná nebyla. Zarudlé oči, absence úsměvu a stopy vlhkosti na tvářích mi potvrdily, že ani dnes hodinky nelhaly.

„Radime,“ tiše vydechla mým směrem.

„Paní Kropáčková, že?“ vstal jsem a hodinky položil na stůl.

Na můj dotaz jen bezhlesně pokývala hlavou. „Zástava srdce, chvilku po podání anestesie. Nedalo se nic dělat. Primáš se tak snažil…“ vzlykla, neschopná mluvit dál.

„Já vím,“ objal jsem jí, hledaje oporu stejnou měrou, jakou jsem jí nabízel.

Po chvilce mne od sebe jemně odstrčila.

„Jsem ráda, že jsi všem rozhlásil, že tu starou paní máme. Ani nevíš, jakou měla z těch všech návštěv radost. Ještě na sále, před tím, než usnula, se chlubila, co kytek a dárečků dostala. Jakobys něco tušil.“

Na to jsem neměl odpověď. O hodinkách jsem jí říct nemohl. Ostatně, pochybuji, že by mi uvěřila. Vyloudil jsem na tváři něco jako úsměv, nadechl se – a najednou to na mne všechno padlo. Musel jsem pryč, daleko od lidí, od záhady. Namísto připravených slov útěchy jsem jen zamumlal: „Promiňte“ a vyběhl z místnosti. Její napůl udivený napůl chápající pohled mne sledoval až na chodbu.

Toulal jsem se přilehlým parkem a vzpomínal na starou paní. Zůstal jsem venku skoro celé odpoledne, chvilku před koncem pracovní doby jsem zašel do nemocniční kaple. Tak nějak jsem doufal, že v domě páně naleznu klid, i přesto, že nejsem věřící. Částečně se mi to i podařilo. Přinejmenším jsem se dokázal vrátit do sesterny, abych se omluvil za svůj útěk.

Sestřičky se na mne nezlobily. Věděly, že jsem měl paní Kropáčkovou moc rád, že mi připomínala babičku. Ostatně, smutek byl cítit ze všech zaměstnanců oddělení.

„To je v pořádku, Radime, běž domů, my už si tady poradíme,“ poplácala mne mateřsky po zádech paní Šťastná, „a zítra bude líp. Uvidíš,“ dokázala se na mne i trochu usmát.

Až doma jsem si uvědomil, že jsem tam nechal ty hodinky. No co, zítra je taky den, řekl jsem si. Večer proběhl jako obvykle, navečeřeli jsme se, chvíli jsem si povídal s rodiči a pak jsem v posteli ještě chvíli četl Pána prstenů. Kupodivu jsem usnul docela rychle.

Paní Šťastná měla pravdu. Ráno mi bylo vážně líp. Ano, smrt paní Kropáčkové mne stále mrzela, ale už mě opět zajímala záhada hodinek. Po tomto zážitku bylo jasné, že opravdu předpovídají posledních čtyřiadvacet hodin v životě člověka. Cestou do nemocnice jsem přemýšlel, co s nimi mám dělat. Svěřit se někomu? Použít je? Ale jak?

Na oddělení mne čekalo nepříjemné překvapení. Hodinky zmizely. Pátral jsem po nich všude, vyptával se sestřiček i doktorů, ale nikdo o nich nevěděl. Jakoby se vypařily. Nejspíš je někdo ukradl. Zaměstnance nemocnice jsem nepodezíral, ale věděl jsem, že do sesterny občas zajdou i pacienti, případně nějaká návštěva – i když se to správně nesmí. Vzít je mohl kdokoliv. Nakonec jsem nad tím mávl rukou. Vlastně se mi tím vyřešil problém, co s tajemnými hodinkami udělat.

Zbytek praxe už proběhl bez jakýchkoliv zvláštních událostí. V pátek, když jsme se loučili se sestřičkami, jsem si předběžně domluvil, že se u nich v létě opět ukážu na brigádě. Od pondělí začínala opět škola a s tím maraton zkoušek a pololetních písemek. Na nějaké mudrování nad tajemnými hodinkami mi nezbýval čas a já na ně postupně zapomněl.

Uběhl téměř rok. I ve čtvrťáku nás na jaře čekala praxe. Spolužáky jsem tentokrát jistě překvapil. Nejspíš čekali, že půjdu opět do fakultní nemocnice, ale já si zvolil práci ošetřovatele v domově důchodců. Vždy jsem si se staršími lidmi rozuměl a těšilo mne, když jsem jim mohl svou péčí a pozorností vrátit alespoň kousíček ztraceného mládí.

Z naší třídy jsem tam byl jediný. Ani se tomu nedivím. Péče o staré, mnohdy nemocné, případně nemohoucí osoby je vyčerpávající. Já to ale dělal rád. Dokonce jsem si pohrával s představou, věnovat se podobné práci i po škole.

Po prvním rozkoukávacím dni se rozeběhl klasický kolotoč kontrol zdravotního stavu, pomoci s očistou těm, kteří na to nestačili sami, asistování u oběda, pomoci při přípravě zábavných aktivit. Bylo toho hodně. I tak zbýval čas si se stařečky a stařenkami popovídat. Pak se ale stalo něco zvláštního. Pan Lazebník, osmaosmdesátiletý bývalý středoškolský profesor ze čtyřky, měl velké potíže s chůzí a často odmítal vyjít z pokoje. Ani myšlení už neměl tak bystré, jako kdysi a tak s ním občas bylo těžké pořízení. To dopoledne se opět nechtěl ze svého útočiště hnout. Musel jsem proto za ním.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem u něj na pokoji potkal neznámého muže. Byl to nevysoký chlapík s krysí tváří, v dokonale padnoucím obleku. Právě dával panu Lazebníkovi podepsat nějaké dokumenty, důležitě se při tom oháněl ekonomickými termíny a tvářil se, jako když starému pánovi prokazuje bůhvíjakou službu. Když mne uviděl, shrábl papíry a klidil se z místnosti.

„Tak já se u vás ještě zítra zastavím, pane Lázničko, a dokončíme tu transakci.“ Prohodil ještě ve dveřích a zmizel.

„Co jste to tu měl za návštěvu, pane profesore?“

„Ale, takový milý mladík. Nabízel mi možnost, jak rozmnožit mé úspory.“

V mysli se mi rozblikaly varovné kontrolky. „Pane profesore, pozor na podvodníky.“

„Jen nebojte, chlapče, já si umím dávat pozor! Vždyť jsem tolik let učil na gymnáziu, na mne si žádný vykuk nepřijde!“ odbyl mě starší pán, evidentně v dobrém rozmaru. „A podívejte, dal mi i dárek. Takové krásné hodinky!“ strčil mi na vteřinku před oči štíhlé zápěstí. „Jen mají trochu divně nastavený čas…“ zaťukal na displej digitálek prstem.

Já zůstal koukat jako opařený. On měl na ruce babiččiny hodinky! Zrovna ukazovaly sedm hodin, čtyřicet dva minut, sedmnáct sekund a pomalu ukrajovaly čas pozpátku. Než jsem vzhlédnul ke starému pánovi a vrátil zrak k hodinkám, bylo na nich o pět vteřin méně.

„Pane Lazebník, co jste mu to vlastně podepsal?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

„No, nějaké investování. Ještě mi to zítra vysvětlí podrobněji, až přijde. Teď mám ale hlad. Že mi pomůžete do jídelny, hochu?“

Víc jsem z profesora nedostal. Doprovodil jsem ho do jídelny a začal pátrat, kdo byl onen „milý mladík“. Nikdo v domově ho neznal. Jen vrátný mi řekl, že se s panem Lazebníkem musel asi seznámit někde venku. Prvně ho totiž viděl, když doprovázel pána z procházky. To bylo před několika dny. Od té doby byl u něj na návštěvě několikrát, naposledy prý včera odpoledne.

Zatímco jsem roznášel obědy nechodícím klientům, lámal jsem si hlavu, jak se moje hodinky mohly dostat k tomu podvodníčkovi. Vždyť o co jiného mohlo jít – nabízel starému pánovi investování, ale evidentně nechtěl, aby o tom někdo jiný viděl. Ještě jsem měl v paměti, jak rychle sbalil své dokumenty, když jsem vstoupil do pokoje. A navíc mu dal ty hodinky. Zajímalo by mne, jestli věděl, co dělají. Nakonec jsem usoudil, že nejspíš ano.

Vlastně to bylo geniální. Najít si oběť krátce před smrtí (že je to tak mu potvrdí hodinky) a vymámit z ní podpis na nějaké peníze. Podvedený zemře dřív, než bude mít možnost podvod prohlédnout. To jsem nemohl nechat jen tak.

Pana profesora jsem už asi zachránit nemohl. Hodinky odpočítávaly a při všech třech příležitostech, kdy jsem se s jejich hrůznou schopností setkal, byly neomylné. Ani onoho obchodníka jsem neměl jak najít. Nikdo na něj neznal kontakt, dokonce ani pan Lazebník. Co jsem ale mohl zařídit, bylo nechat zmizet ty proklaté hodinky. Aby je už nikdy nikdo nemohl zneužít.

Celé odpoledne jsem se ometal kolem pana profesora. Snažil jsem se mu zpříjemnit poslední chvíle života a zároveň doufal, že tentokrát se už hodinky spletly. Vždyť na něm nebyly znát žádné potíže. Až na tu bolestivou chůzi to byl vcelku zdravý stařík.

Hráli jsme karty, poslouchal jsem jeho historky z doby, kdy učil na gymnáziu. Docela jsme se nasmáli. Studenti tenkrát byli stejní rošťáci, jako my. Dokonce jsem mu propašoval štamprličku oblíbené borovičky.

Vedoucí domova se divil, že jsem neodešel domů s koncem pracovní doby, ale vymluvil jsem se, že mám schůzku s děvčetem a raději půjdu rovnou od nich. Slyšel mne při tom pan Lazebník a tak jsem měl zaděláno na další příliv vzpomínek, tentokrát na téma dívky. Jestli si minulost nepřikrášloval, byl pan profesor za mladých let pěkný proutník.

Když už jsem tam zůstal, pomohl jsem v pět s večeří a pak rozdal léky. Nezapomínal jsem přitom čas od času nenápadně kontrolovat hodinky na profesorově zápěstí. Zbývalo už méně jak hodinu a půl. Bylo to to nejtěžší čekání, jaké jsem do té doby zažil. Stydím se přiznat, že jsem si oddechl, když se pan Lazebník v šest rozhodl jít si na chvilku lehnout. Pomohl jsem mu do pokoje, a když jsem ho šel za půl hodinky zkontrolovat, klidně spal.

Původně jsem měl v úmyslu zůstat u něj až do konce. Pokusit se ho zachránit. I když jsem přesně nevěděl, před čím a jak. Osud tomu však nechtěl. Když už na hodinkách zůstávalo pouhých deset minut, strhnul se v pokoji o patro výš povyk. Paní Zelená, diabetička, dostala hypoglykemický záchvat. Díky bratrovi jsem věděl přesně, co dělat a tak jsem vyrazil na pomoc. V lékařském pokoji jsme v ledničce skladovali injekce glukagonu, tu jsem cestou popadl a přibral i lahev stoprocentního džusu. V pokoji staré paní byl pěkný zmatek. Než se nám podařilo píchnout jí injekci a trochu jí probrat, uběhlo víc jak patnáct minut. Jakmile byla stabilizovaná, utíkal jsem zpátky do profesorova pokoje. Spěchal jsem, i přesto, že jsem věděl, že jdu s největší pravděpodobností pozdě.

Mé tušení mne nezklamalo. Bohužel. Pan Lazebník byl již po smrti. Hleděl jsem starému pánovi do tváře a v duchu mu sliboval, že tohle musí skončit. Už žádné předpovězené smrti a žádní podvodníci zneužívající této znalosti. Sklonil jsem se nad něj, odepl hodinky z bezvládného zápěstí a schoval je do kapsy. Teprve poté jsem přivolal lékařský dozor, který měl ten den v domově službu. Poté, co jsem mu vylíčil, co se stalo a jak jsem pana profesora nalezl, odešel jsem z budovy.

V recepci jsem se málem srazil s tím obchodníkem v značkovém obleku, který byl to odpoledne u zemřelého. Srdceryvně tam líčil recepční, jak nutně potřebuje starého pána vidět. Překvapení z jeho smrti hrál opravdu dobře. Jen chladné oči pečlivému pozorovateli naznačovaly jeho skutečné myšlenky. Sevřel jsem hodinky ukryté v kapse a bez ohlížení vyšel ven.

Od budovy jsem zamířil ke skalám v blízkém lese. Na mýtině pod žulovým srázem jsem položil hodinky na veliký balvan. Do ruky jsem vzal větší kámen, rozmáchl se a uhodil. Balvan při dopadu rozdrtil zrádný strojek na maličké kousky. S potěšením jsem chvíli hleděl na své dílo. Pak jsem se otočil a vyrazil domů.

Zvědavá straka, která mne opatrně pozorovala z povzdálí, se po mém odchodu osmělila a přiletěla se podívat, zlákána stříbřitým leskem kovových střepů. Párkrát klovla do rozbitých hodinek a pak si ten největší úlomek odnesla jako trofej do svého hnízda.

Naposledy jsem se ohlédl. Pár střípků se ještě blýskalo ve slunci. Byl jsem pevně rozhodnutý na celou záležitost zapomenout, když v tom mne napadla děsivá myšlenka. Co když mé hodinky nebyly jediné? Co když je jich víc?

Knihomol

Jiří Sivok

Shlížel na zažloutlou papírovou bednu před Domem umění na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Patřila k antikvariátu, který se nacházel v kamenných útrobách letitého domu. Krabice vypadala, že zažila spoustu zim, a stejně tak i cedule z kartonu, jež hlásala: PROSÍM, PLAŤTE UVNITŘ.

Nebyl tady poprvé, a tak věděl, že uvnitř nalezne pouze tituly, které by nadchly jen málokoho. Krabice většinou splývala se šedým okolím, ale dnes ne. Jako by poutala Markovu pozornost nějakým zvláštním kouzlem.

Černá obálka s obrázkem namalovaným Luisem Royo ho udeřila do obličeje jako rána baseballovou pálkou.

Noční klub! To je přece Noční klub!

Vytáhl knihu na světlo jarního slunce a opravdu. Noční klub Jiřího Kulhánka. Nesehnatelná kniha. Lidé, kteří tento skvost vlastnili, si ho pečlivě střežili v bezpečí svých knihoven, a pokud už jej nějaký blázen chtěl prodat, tak se na internetových aukcích cena vyšplhala až do dvou tisíc.

Marek sám vlastnil první díl. Dostal ho od přítelkyně k narozeninám, a byl to od ní skutečně luxusní počin, za který by se nestyděl kdejaký zkušený podvodník. Zřídila si v budějovické městské knihovně průkazku a vypůjčila si dvě knihy. První byl právě Kulhánkův nejlepší počin a druhá nějaký román od Barbary Erskinové.

Za měsíc se do knihovny vrátila pouze s jednou knihou. Sypala si popel na hlavu, že neohlídala psa (žádného neměli), a ten s radostí rozsápal příběh Tobiáše i s jeho klubem. Samozřejmě, že s chápavým pokýváním zaplatila pokutu pět set korun a ještě se pro jistotu omluvila.

Marek byl nadšený, když roztrhl balicí papír a pod ním uviděl Royovu spoře oděnou dívku. Fakt, že uvnitř se skvělo razítko knihovny, na tom nic neměnil. Jenže to byla jednička. Dvojku v knihovně neměli, navíc by bylo krajně podezřelé, kdyby imaginární čokl rozkousal i pokračování, takže stejný trik stejně nepřicházel v úvahu.

Jak ale bude ten příběh pokračovat?

Měl samozřejmě možnost si knihu stáhnout do počítače v pdf, ale on ji chtěl mít. Vlastnit. Otáčet stránky a být tak příběhu co nejblíže to půjde.

Bude to omyl. Někdo sem hodil jenom obal.

Blbost! Je to přece brožovaná knížka, takže jediný obal je ten…

„…na knížce.“ zašeptal a vytáhl knihu z krabice.

Musí to bejt jednička, protože takový štěstí mít prostě nemůžu!

Jenže detailně zpracovaná sexyžena, která znuděně posedávala na trůnu, říkala něco jiného. Přesto mu to jako důkaz nestačilo, a tak knihu naklonil hřbetem k sobě.

NOČNÍ KLUB 2

„Kurva!“

Co teď?

Není možné, že by antikvář nevěděl o Kulhánkově klenotu. Marek s ním několikrát mluvil a nechával si od něj doporučovat klasiky žánru. Díky tomuto prodejci se dostal k bratřím Strugackým i báječnému Orwellovi a podobným klenotům světové fantastiky.

Takže to musela být chyba. Dal sem tu knihu omylem, a když teď půjdu dovnitř, řekne mi šílenou cenu a já budu v háji!

Byl to mžik. Kniha se za pár sekund válela na dně baťohu a Marek odcházel směrem k hlavní poště. Zub studu ho po celou cestu na zastávku hryzal a on se zcela paranoidně otáčel, jestli za ním někdo neběží.

V autobusu už už sahal po novém nájemníkovi své knihovny, aby se pořádně pokochal, jenže si to na poslední chvíli rozmyslel. Něco mu říkalo, že s tím má počkat až na klid svého pokoje. Absurdní pocit, že se do něj zabodávají hladové oči, hledající právě knihu českého velikána žánru, neustával.

Když autobus dorazil na sídliště Máj, vystartoval ze sedadla mezi prvními. Vystoupil na zastávce Milady Horákové a svižnou chůzí (aby nevypadal podezřele) zamířil k nejbližšímu paneláku.

Dveře bytu číslo jedna musel odemknout, což znamenalo jediné. Adéla ještě nedorazila z práce. V kuchyni se podíval na nerezové dveře chladničky. Byly pokryté společnými fotografiemi a taky rozpisem služeb Markovy přítelkyně.

„Dlouhá!“ okomentoval Adélinu dnešní směnu.

Takže mám celý tři hodiny na čtení!

* * *

Spustil pressovač, který dostali jako společný dárek od Adéliných rodičů. Aroma čerstvě semleté kávy pro něj ke čtení žánrové literatury neodmyslitelně patřilo. Kupoval silnou, kofeinem prolezlou robustu. Hořkou chuť zjemnil mlékem (což by mu kdejaký kafař vyčetl), a pak už zamířil do postele.

Na noční stolek položil šálek vedle připravené knihy. Lehl si a vzal Noční klub do rukou. Ohmatával jeho obálku, jako by se dotýkal ženské kůže. Hladil ji, a kdyby se viděl v zrcadle, zjistil by, že se usmívá.

Idylku na chvilku zkalila vzpomínka na krádež, protože to nebylo nic jiného. Prosím, plaťte uvnitř, stálo přece na té ceduli. A on neokradl někoho cizího, ale člověka, který mu radil s výběrem knih a se kterým se vždycky hezky povídalo.

Nejsem o nic větší zloděj než Andy. Ta přece první Klub taky ukradla!

Jenže to nebyla pravda, jak si náhle uvědomil. Adéla byla spíše vychytralou podvodnicí než zlodějkou. Zaplatila za první díl přesně tolik, kolik v knihovně chtěli, takže by se dalo říct, že šlo jen o velmi výhodný obchod.

Vytěsnil tyto vzpomínky a vrátil se ke své nové knize. Přivoněl si k ní. Nebyla ještě tak moc stará, ale novotu měla taky už za sebou. Přejel palcem po stránkách a vlna slabého vánku mu rozhodila ofinu. Zalistoval na konec, aby vyhledal rok vydání.

2003, četl v duchu. Jedenáct let stará knížka a už není k dostání! Sakra, jak je tohle vůbec možný? Nechal stránky zase klouzat po bříšku palce, a pak přejel hranu obálky.

Dobrá, tak jdeme na to.

Začal číst.

Kulhánek navázal přesně v té samé chvíli, kde přestal. Ostatně Marek někde četl, že to původně měla být jedna kniha, ale editor se rozhodl rozdělit ji do dvou dílů. Bavil se hláškami Tobiáše a cítil se, jako by nalezl starého přítele. Pravidelně si dopřával doušky své pomalu chladnoucí kávy a nořil se hlouběji do příběhu. Když se dostal k přestřelce v městské hromadné dopravě, sykl bolestí a zároveň leknutím. Na kůži ho pálila drobná ranka. Zřejmě se omylem řízl, když chtěl otočit na další stránku.

Vsunul si palec do úst a nasál kovovou chuť krve. Nebyla to žádná velká rána, ale trochu mu to kazilo vytvořenou atmosféru. Vytáhl prst opět na světlo. Zdálo se, že krev už neteče. A tak se vrátil na pražské ulice, které Tobiáš měnil v cirkus plný kulek, kouře a krve.

Nedočetl ani odstavec, když mu z úst vypadlo: „No, kurva!“ Patřilo to malé, zahnědlé skvrnce na bílém papíře. Ranka přece jenom ještě neskončila se svou rudou prezentací. „Ale né,“ politoval nově získanou knihu, kterou právě tak ohavně znehodnotil.

Vstal a odebral se do koupelny. Rozevřenou knihu položil přes polštář, aby se nezaklapla. Nepoužíval žádné záložky. Netrvalo by sice dlouho najít stranu, kde skončil, ale každá minutka byla dobrá a Adéla měla přijít už za dvě a půl hodiny.

Z toaletní skříňky vytáhl lékárničku a v ní vyhledal náplast. Byla dětská s polštářkem a s obrázky barevných zvířátek. Růžový slon se na něho smál.

Jen se směj, až ti pytlák uřeže kly, už se smát nebudeš!

Vrátil se do pokoje. Napadlo ho, že je otevřené okno. Kniha byla totiž otočena stránkami vzhůru a listy se mírně chvěly, jako nadlehčované průvanem. V tu chvilku se ani nepodivil, že Noční klub nezůstal v takové pozici, v níž ho zanechal, a že se dokonce rozevřená kniha navzdory všem fyzikálním zákonům sama nezaklapla.

Přistoupil blíž, nikterak neznepokojen – až do té doby, než chtěl sáhnout po knize. Zahlédl tu nešťastnou tmavou kaňku a právě ze syté skvrny zaschlé krve, jako z vody, trčely drobounké chlupaté drátky.

Hýbaly se a Marek pochopil, že se jedná o nohy nějakého hmyzu. Nedovedl si to vysvětlit, ale z té skvrny se opravdu jako z bahna vynořoval jakýsi brouk. Po štětinatých nožkách se objevila chlupatá hlava, od níž se táhla tykadla, jejichž konec nebyl společně s tělem zatím vidět. Ukrývala je stále hlubina tmavé skvrny na stránkách plných vět a souvětí. Končetiny se zdály černé, ale ve skutečnosti byl brouk celý rudý, zvlášť chundelatá hlavička byla celá od krve.

Ano, krev. Vypadá to jako zasychající krev. Jasně červené chloupky pokrývaly hmyzí hlavu. Dále zahlédl i malé černé perly po stranách, což mohly být oči, ale i trojúhelníková kusadla.

Marek stál ztuhlý před postelí a pozoroval, jak se brouk vyhrabává z kaňky jako kůň uvízlý v bažině. Náhle tu byl celý. Záda měl potažená tenkou blánou, pod níž si mladík všiml dalších dvou párů nohou. Tvoreček se pohyboval celou dobu velmi pomalu, ale když se zbavil břemena, jež pro něj zřejmě znamenala skvrna na stránce Nočního klubu, dostal se do tempa. Kráčel po papíru a dlouhými tykadly ohmatával Kulhánkova slova a zanechával u nich interpunkčním znaménkům podobné skvrny. Tyhle ale měly nahnědlou, až červenou barvu.

V jedné chvíli byl brouk maličký a pak bum! Rozevřela se blána na jeho zádech a najednou byl dvakrát takový.

Křídla! Je to motýl! Blanitá členitá křídla pokropila listy knihy sprškou nové krve, a to Marka probralo z letargie. Rukou se pokusil rozplácnout mola, protože tento brouk měl do motýla daleko, ale ten se rychle vznesl a zamířil k záclonám.

„Jen počkej, ty hmyze!“ procedil mezi zuby a vysunul šuplík u svého nočního stolku. Vytáhl jednu z Pevností, časopisu, který měl předplacený, a sroloval ho do ruličky.

Knižní mol narážel do záclon v marných pokusech prolétnout na druhou stranu. Na zvlněném bílém závěsu zanechával další a další skvrnky.

Rozmáchl se a brouk se rozmázl mezi záclonou a oknem na jedné straně a magazínem fantastiky na straně druhé. Mrtvolka chvilku schlíple visela přilepená maličkými vnitřnostmi k cíše, pak se volně snesla k zemi.

„A máš to, hajzle lítavej!“ hodil Pevnost na postel a odběhl si do chodby pro smeták a lopatku. Nebyl nikterak hajsavý, ale představa, že by se toho odporného tvora dotkl, mu zvedala žaludek. Jeho mozek si už i vyhledal ve studnici nápadů reálné vysvětlení.

Mol. Byl to mol šatní. Když žere hadry, proč by nežral knížky?

Vracel se s náčiním do pokoje, ale šustivý zvuk dával na vědomí, že boj s hmyzem ještě zdaleka není vyhraný.

Jak je to možný?

Po místnosti létali teď dva rudí moli. Jeden narážel v rohu do stěny a stropu pokoje, další znečišťoval deku na posteli. Marek si všiml pohybu a uvědomil si, že ze skvrnek v zácloně vylézali stále noví brouci. Jasně zahlédl, jak i z obálky Pevnosti na posteli vyletěl karmínový motýl a zamířil k němu.

Máchnutím smetáčku ho srazil a obtížný hmyz pod tlakem dopadl na podlahu. Stále se hýbal, a tak ho šlápnutím bačkorou přilepil k zemi.

Ve vzduchu to šustilo a Marek si uvědomil, že na tohle stačit nebude.

Musím zavolat deratizátora, nebo někoho, kdo se o to postará. V tý knížce museli bejt nějaký vajíčka nebo larvy, a teď jsem si tím zamořil bejvák!

Kurva, Andy mě zabije! Honilo se mu hlavou, když na mobilu prohledával internetové stránky s firmami zabývajícími se odstraňováním hmyzu. Po ruce mu proběhla ta potvora, a tak s ní mrštil, aby brouka setřásl. S leknutím však odhodil i telefon.

Povedlo se. Mol se ladně snesl k zemi. Těsně nad linoleem jako padák roztáhl křídla. Krůpěje krve z letek Markovi ulpěly na kalhotách, ale toho si nevšiml.

Musel se nějak dostat do toho smetáku, sakra! A teď mi lezl po ruce, no fuj!

Svědění na předloktí začalo zvolna přecházet v pálení. Namlouval si to, anebo ho opravdu štípalo místo, kde odporný mol cupital? Přeběhl odhodlaně do koupelny, rozhodnut pořádně si celou paži vydrhnout. Šustění blanitých křídel vedle v pokoji se zdálo všudypřítomné a začínalo ho vyvádět z míry.

Není přece možný, aby se takhle rychle rozmnožovali!

Mocně za sebou zabouchl dveře. V zrcadle nad umyvadlem zahlédl svůj zhnusený výraz – vypadal naprosto šíleně. Bledý obličej, vyvalené oči a ve světle žárovky se mu zdálo, že zahlédl pár bílých vlasů ve své udržované černé kštici. Nedbal na to a urychleně pustil horkou vodu. Mírně ji zchladil, než si začal dlaň vehementně omývat.

Byla tam tahle piha?

Odpovědí byla chlupatá noha, která se ze skvrnky vynořila jako z vody. Vykřikl děsem i bolestí. Kůže mu nepraskla. Neviděl jinou krev, než kterou zanechal smetákový brouk na jeho předloktí.

Reflexivně připlácl dlaní místo, odkud se vynořila malá střapatá hlava. Polovina brouka ležela rozpláclá na kůži a tmavá skvrna pod ním se zvětšila. Marek hřbetem ruky s odpudivým gestem smetl hmyzího škůdce. Kůže na místě, odkud se mol vydral, byla stále stejně hladká jako předtím, což bylo zvláštní, ale on neměl čas si tím dělat hlavu.

Ozval se slabý, klapavý zvuk narážejícího létavce do dveří. I šustot zesiloval a on si v návalu hysterie uvědomil, že moli jsou i s ním uvnitř koupelny. Zvedali se z jeho skvrnami pokrytých kalhot a bačkor. Nalétávali na něj jako můry na rozžehnutou žárovku. Jasně viděl, jak se nový mol vyklubal z nohavice a dopadl na dlaždičky, protože měl křídla ještě slepená.

Mnozí už létali v malé umývárně, a tak je odháněl, seč mohl. V narůstající panice si všiml, že z dlaně, kterou před chvílí usmrtil jednoho z hmyzích nepřátel, mu raší chlupatá hlavička s kusadly kmitajícími k sobě a od sebe, jako malé nůžky. Bolest se ozývala z mnoha míst na těle, ale nejvíce trpěl chvíli poté, co se mu nějaký z molů odrazil od levého oka a zcela nový se z oka začal klubat. To byla chvíle, kdy na levé oko přestal vidět.

Ve vzduchu to houstlo a Marek viděl jedinou záchranu v útěku z domu.

Ven! Ven na ulici!

Otevřel s nadějí dveře. Ve stejné chvíli ho spolklo temně rudé mračno a šum tisíců páru křídel utopil jeho bolestivý jekot.

Rokle šeré smrti

Sestavil Míla Linc

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 3. 7. 2015

ISBN 978-80-7532-024-7 (html)