Na tahu je trpaslík

„Trpaslík nebude větší, i kdyby se na horu postavil.“

Seneca

* * *

„Nemyslím, že tu dneska vydržím dlouho,“ vykřikovala a běžela někam směrem ke školní jídelně a potom dál, dolů, do malého sálu v suterénu budovy, „čeká nás nuda, možná průšvih a kdoví co ještě, dělej, nebo přijdeš pozdě!“ ani se neohlédla, pomudlaná sukně za ní vlála jako fangle.

Bože, už zase, napadlo mě, vždycky říká totéž, a pokaždé tam nakonec sedí jako hřib až do konce. Srab, úplně stejnej srab jako já, jako všichni, ale teď si zase, bůhvíproč, myslí, že ví o něco víc, nebo chce alespoň vzbudit to zdání, a někteří jí to po léta žerou, já ne, já teda ne…, znám ji dlouho, ne dost, jen dlouho…

„Už by sis měla vymyslet nějakou lepší a vtipnější repliku nebo bys mohla třeba opravdu odejít předčasně, to by bylo něco, jenže to ti strach nedovolí, nikomu to strach nedovolí, tak co pořád meleš?“ hulákala jsem jí do zad ve chvíli, kdy za rohem mizel poslední cíp její sukně. Zřetelná skvrna od šmíru jasně potvrzovala, že ještě krátce před poradou spěchala na kole pro něco, za někým nebo jen tak někam.

Zábavu na přežití dlouhého odpoledne si Hanka, nakonec jako vždycky, přinese s sebou. Bude mít písemky nějakého ze současných nebo budoucích maturitních ročníků, protože s jejich opravou se nejvíc spěchá, bude mít papíry, na které vždycky během dlouhých schůzí kreslí složité geometrické útvary, které s přibývající délkou jednání stihne obvykle i parádně vyšrafovat, aby vynikly matematicky dokonalé průniky ploch, bude mít i sudoku, bude prostě líp vybavená než mnozí jiní. Zná to, ví, že nás čeká neradostné martýrium, a to je teda fakt.

Snáším tuhle kolegyni docela dobře. Umí být vtipná, a to zejména tehdy, když o nic vážného nejde, dokáže najít meritum věci vždycky, když má pro svoje závěry alespoň jeden, byť zdánlivě bezvýznamný, důkaz. Ve sporech i tvrdých hádkách je jako ryba ve vodě, ale umí na ně i okamžitě zapomenout. Má dost přátel a ještě víc nepřátel. Je výbornou kantorkou, ve svém oboru nemá ve škole vážnější konkurenci. Taky je ztělesněním faktu, že to, co je matematicky řešitelným a pragmaticky jednoznačně zdůvodnitelným příkladem, nebývá vždy spolehlivým algoritmem pro rodinný, přátelský, společenský či politický život…

Vím, o čem mluvím, taky mám máslo na hlavě…

Teď ale musím uznat, že má pravdu, taky to tu ze strachu vydržím jen s nasazením rezerv, které, jak doufám, ještě nějaké někde snad najdu.

Sedí mi v zádech v kabinetě už mnoho let, taky má vnouče a to ji polidšťuje, jinak by ta její matematika byla nesnesitelná, možná kromě okamžiků, kdy sčítání není matematicky zrovna problémové a navíc hraje pro mě: například já mám vnoučata dvě, ona jedno, tohle umím spočítat i já, výsledek je jasný, jsem lepší, tedy minimálně babička…

„Počkej na mě, taky spěchám, musím domů,“ zkusila jsem ji přibrzdit, „mám doma ty…“

„Nezačínej zase, já to přece vím, máš doma zedníky, to tu ví každý,“ zahulákala v plném běhu odněkud ze spodního schodiště.

Tak každý, napadlo mě, jsem už s tím asi únavná, každý má svých starostí dost, to je, sakra, jasné…. Ježíšmarjá, co všechno vlastně teď hned potřebuju…?

Statistiku docházky, přehled prospěchu a chování, …, doprčic, co ještě? Nakonec celou hromadu nepořádně a nevzhledně připravených papírů chytám do podpaží a mažu za ní. Cestou s potěšením sleduju, jak z okolních schodišť a rohů chodeb přibíhají další opozdilci. Fajn, když to nestihnu, nebudu sama. Jenže hned v první zatáčce směrem ke schodišti narážím do zad kolegyně, kterou bych tu nechtěla míjet ani teď, ani jindy. Přitlačila jsem ji bolestivě na zábradlí a vyrazila jsem jí z ruky všechny papíry a doklady k poradě. Každá jiná by řekla něco o tom, co blbnu a proč letím jako splašená sardel, ale tahle to docela určitě neřekne.

„Promiň, Nino, moc mě to mrzí, jsem úplně pitomá,“ začala jsem s omluvami a ohnutá víc, než bych za normálních okolností připustila, jsem se snažila volnou rukou alespoň něco posbírat.

„Nech to, já to seberu,“ řekla přidušeně a já jsem hned věděla, že je hůř, než by se mohlo zdát. „Nevím, co pořád dělám tak špatně,“ pokračovala na můj vkus velmi rychle, „ale faktem je, že se i běžně snesitelné situace stávají v mém případě opravdu monstrózními a jen těžko stravitelnými, věřila bys tomu? Včera mě někdo přihlásil do soutěže Nahá jsi krásná!“

Proboha, proč neřekneš, že jsem tě jednoduše naštvala, co to meleš? Tlustá přece jsi, míváš problémy s trávením, protože moc jíš, tak o co jde? Nikdy jsem přece nevyzradila průpovídku, kterou jsi pronesla na víceméně povinných exkurzích našich studentů.

Nikdo o exkurze nestojí, tváří se jako skvělý doplněk učiva, ale studenty stojí peníze a nás především nervy. Vždycky se těšíme domů, všichni, učitelé docela určitě víc. Při jedné ze zpátečních jízd jsi na pumpě, kousek za Prahou, byla zase v zažívací nouzi. Všichni už ty tvoje potíže znají, všude o nich přece vyprávíš, průjem nebo zácpa, no a co? Umíš ale být s tímhle svým problémem vtipnější, než si sama přiznáš, často ani nevíš, jak moc dokážeš pobavit.

Záchody a jejich okolí připomínaly jako obvykle spíše obkakaný a kompletně občůraný kousek východního světa a tys tehdy po návratu z nich naštvaně poznamenala, že už konečně víš, co je to observatoř. „Tahle ale nemá s hvězdami společného vůbec nic, zkontroluj mi prosím tě podrážky,“ prohlásilas tehdy otráveně a já jsem myslela, že se smíchy počůrám. Kdybys to neřekla ty, taková baculatá sucharka, stokilová housenka postavená na ocas, řekla bych, že to je úžasný a vtipný pohled na jistou část českého podnikatelského snažení, napadlo mě, ale současně mně jedovatý pocit jakéhosi ničemného zločinu seděl v zádech ještě v okamžiku, kdy jsem brala za kliku dávno plného sálu.

Tahle korpulentní, mírně nahrbená, ale ne nevzhledná žena, které ještě není ani pětačtyřicet, má věčný problém – nikdo, po celá léta skutečně nikdo, nevidí, jak je dobrá kantorka, manželka, matka…

Mockrát museli mnozí přímo z jejich úst vyslechnout smutnou poznámku o tom, že ředitel řekne víc spíš kdekomu jinému než jí, mnohokrát si někteří kolegové postěžovali, že jim ve třídě, kde taky učí, dělá podivnou osvětu, přestože by se měla věnovat práci ve svém předmětu. Celá léta se snaží přesvědčit studenty čtvrtých ročníků, že umí málo, že kdyby tam učila ona, věděli by k maturitě rozhodně víc. V hektickém období, pár týdnů před maturitou, straší čtvrťáky otázkami z češtiny, i když by měla věnovat čas vyučovací hodiny především němčině.

„No ne, tohle jste v češtině vážně ještě nebrali? Vy skutečně nevíte, že manželkou Bohumila Hrabala byla Eliška Plevová, a vážně neznáte ani přezdívku, kterou jí sám dal? Doopravdy vám vyučující neřekla, že se Zbabělci odehrávají v několika květnových dnech roku pětačtyřicátého? Co tu vlastně při těch hodinách děláte?“

Jsou třídy, zejména ty plné kluků, které se baví, vědí, že by měli znát víc, že je jim hospoda a kamarádi bližší než školní učebnice, do jisté míry chápou z vlastní zkušenosti i touhu po ukojení ega víc, než by si autorka těchto replik jen pomyslela, ale jsou třídy průměrných, i když pracovitých dívek, zejména v oborech obchodních akademií, a tady se jí daří vyvolat skutečnou paniku.

Není to tak dávno, kdy jsem, nevím pokolikáté, musela v jedné z těchto tříd hasit oheň, který byl ve své podstatě legrační, ale pravdou je, že nejspíš jen pro mě. Zíraly na mě upřímně vyděšené tváře studentek, z nichž některé, aniž by o tom věděly, mohly v mnoha ohledech paní kolegyni školit. Přesto na mě toho dne hleděly s upřímnou hrůzou v očích: Tolik toho ještě nevíme, co budeme, paní učitelko, dělat?

Tehdy mě napadlo, že na ni dojdu. Strašit by mohla mě, to ale nikdy neudělala a ani neudělá, na to nemá odvahu. Nedostatek sebedůvěry a malá, kdoví čím vším ponížená duše ji nutí vyhledat slabší, snadněji zranitelná místa. To je ale podpásovka, kterou jen tak nenechám, už kvůli těm šprtkám a Hujerkám, které se tak snaží. Mnohokrát jsem si v duchu říkala: lituju tě, vážně, kdo ví, jaké to máš doma, musíš mít problémy, o kterých se mně nejspíš ani nezdá. Kdo ví, v čem jsi jako dítě vyrůstala a co tě nakonec přivedlo až k tomu, chorobně a slepě se poměřovat s těmi „lepšími“.

Mně bylo vždycky absolutně jedno, kdo je štíhlejší nebo kdo koupil lukrativnější parcelu či má lepší kostým než já. Mám obvykle docela jiné problémy, nějak je řeším, možná ne nejlíp, docela určitě ne vždycky tak, jak by si zasloužily, ale hojit se na úkor těch, které mám taky vychovávat? Tentokrát ti to vyložím, to si teda piš, vlastní nedostatečnosti a potíže si řeš doma, v soukromí, tihle nehotoví chovanci ti nadlouho nepomůžou, říkala jsem si mnohokrát během školního roku, ale u toho obvykle taky zůstalo.

„Vorvani mají podle italského Corriere… della Sera osmdesát tun, víš, co to znamená?“ zeptala se Hanka pološeptem, sotva jsem dopadla na židli vedle ní, a bez mrknutí oka pokračovala dál ve své tradiční výtvarné zábavě.

Chce mě kdoví z čeho zkoušet, napadlo mě, vorvani to nejspíš nebudou, jsou jen záminkou pro nějaký matematický příklad nebo hádanku, ale nejpravděpodobnější je, že se jen jako všichni tady úporně brání tomu, co nevyhnutelně musí přijít. Ještě jsme kloudně ani nezačali, nicméně zkušenosti praví, že tahle porada bude nakonec stejně paralyzovat všechny, mě nevyjímaje, jenom nástupy i finální stavy toho očekávaného duševního debaklu jsou u každého různé.

„Manta atlantská měří osm metrů a váží dvě tuny!“ přisolila jsem si ke hře, která nám byla pravidelnou zábavou v průběhu mnoha let, a rychle jsem vytlačila i přídavek: „Plejtvák obrovský má přes dvě stě tun a živí se drobnými korýši, sežere jich čtyři miliony denně! To koukáš, a to ještě kloudně ani nesedím!“ šeptem jsem hloupě vyzradila i to, co jsem během dne čirou náhodou našla na internetu.

Ve skutečnosti se mi nejvíc ze všeho chtělo na celé kolo zařvat něco velkého, něco, co změní průběh nadcházejících věcí. Jenže to někdy nejde, teda nejde to spíš nikdy, a tak jsem jen otráveně odtušila: „Jdi se vycpat, Hanko, kašlu na vorvaně, já mám radši chobotnice, naučí se prý odšroubovat pet láhev do několika vteřin, naše studenty by asi strčily do kapsy…, notabene do soutěže s nimi by ale možná nešel rád ani mnohý z nás… Panebože, já chci domů!“ úpěla jsem teď už víc do vlastního nitra a rozhlédla jsem se po tvářích a kulatých zádech kolem v bláhové naději, že někde zahlédnu něco veselého, něco optimisticky naladěného. Marně, ale to se dalo nakonec čekat.

V malém, nově vybudovaném školním sále pro zhruba sto lidí šuměly lamely okenních žaluzií, které ventilace bývalého skladu na uhlí vždycky uvede do ne nehlučného pohybu, ozýval se tlumený hovor neukázněných pedagogů, teda ne všech, ale docela určitě minimálně těch, kteří tu už aktivně nějakou chvíli sedí a ještě si jako obvykle nestihli, nebo nechtěli, všimnout, že už je to, sakra, zase tady. Posmrkávání, pokašlávání a šustění papírů provází jejich narychlo sdělované zprávy ze života školy, rodiny, mileneckého či jiného zákulisí.

Pedagogická rada…, už zase, už zase je další půlrok za námi. Kolik porad a jiných povinných akcí za ta léta bylo?

Ty základní, klasifikační, jsou čtyři ročně… krát třicet šest mých odpracovaných let…, to je sto čtyřicet čtyři…, těch ostatních bylo ale nejmíň desetkrát víc, a to se držím hodně při zemi: porady třídních učitelů, předmětových komisí, školení všeho druhu, schůzky s rodiči, příprava přijímacích zkoušek, maturit, školení k využívání audiotechniky či posilovacích strojů v tělocvičně, referenční a protipožární školení, účast na sezeních stravovací komise a veselicích ke Dni učitelů či závěru školního roku. Poslední dvě mi tolik nevadí, těch by mohlo být i víc, jsou požehnáním, pokud se i na nich nemluví o problémech toho či onoho studenta, kolegy nebo rodiče.

„Měli byste věnovat zvýšenou pozornost těmto otázkám, protože významně ovlivňují prestiž školy a rozhodujícím způsobem ovlivňují naši existenci,“ ředitel zvýšil hlas a přinutil osazenstvo v sále zmlknout.

„Klidně spi, tohle v různých obměnách řekl počtvrté, bože, jsme snad blbí, nebo co?“ poznamenala tiše Hanka a pragmaticky dodala: „Vzbudím tě, až řekne něco nového.“

„Nespím, jenom jsem si trošku počítala, ale zdaleka ještě nejsem u konce,“ přiznala jsem barvu a rychle jsem nasadila výraz hlubokého soustředění, protože zrovna ji by to počítání určitě mohlo zajímat.

Shakespeare kdysi řekl, že moudrý je ten, kdo mluví málo. Takový ředitel však nikdy neřídil školy, na kterých jsem učila. Možná jsem se měla narodit o nějakých čtyři sta či pět set let dříve, šéf by možná byl trochu komisní a zdánlivě studený, ale byl by jistě stručný, s břitkým smyslem pro humor. Já bych volně nakládala s tělesnými tresty, facek během jediného vyučovacího dne by bylo víc než třešní v nejúrodnějším roce. Společenská výchova by měla své místo v systému školství, studenti by věděli, že existují pojmy jako pozdrav, poděkování či požádání o cokoliv, a znali by i obsah a situace vhodné k jejich využití. Ze základní školy by uměli číst a psát a já bych na tuto elementární znalost navázala. Slovo vůl by se ve slovníku puberťáků objevovalo jen výjimečně a ve slově řízek by bylo automaticky psáno „í“… Ach jo, taková alžbětinská éra, to musela být selanka.

„Nevzdychej a začni! Prospěch, chování a absence první A,“ dloubla mě do žeber Hanka. Podívala jsem se na hodinky. Skoro čtvrthodiny jsem tu nemusela být, ale teď se na mě obracejí tváře kolegů, angličtinář Ruda kouká jako vrah, musí ještě dnes s tátou do lesa na dříví, měla bych začít…

„Ve třídě první A je třicet dva žáků, samí chlapci. Průměrný prospěch třídy je 2,62, prospělo dvacet devět studentů, neprospěli tři: Kerlík, Lobkovic a Novák, všichni mají nedostatečnou z elektronických počítačových systémů. Ve třídě bylo zameškáno celkem tisíc dvě stě čtrnáct hodin, z toho je šest neomluvených. Sníženou známku z chování navrhuji Volfovi a Kerlíkovi, kteří v době tradičního předvánočního zpívání v tělocvičně školy zalezli do šatny a tam předstírali, že jsou zamčeni. Každý tak získal tři neomluvené hodiny.

Důtku ředitele školy navrhuji studentu Kalabovi, který porušil zdravotní režim a v době nemocenské prodával jako dealer po škole voňavky. Na výzvu ředitele školy, který studenta při této aktivitě načapal a celkem logicky ho pak vyzval, aby se na zbytek vyučovacích hodin vrátil do třídy, Kalaba jednoduše prohlásil, že se do třídy nevrátí, protože mu stále ještě není úplně dobře, a že mu za chvíli jede vlak. Pochvalu žádnou nenavrhuji, protože zatím není důvod. To je ke třídě vše,“ ukončila jsem svou bleskovou zprávu o stavu unie.

„Myslím, že to není všechno,“ ozvala se zeměpisářka Jitka, „hrabě…, totiž, omlouvám se, student Lobkovic má zápis v třídní knize. Je neukázněný a drzý, má hloupé poznámky, nenosí sešit, háže po třídě papíry, jí při vyučování, každou chvíli chce na záchod…“

Musela jsem se usmát, přezdívku „hrabě“ jsem Lobkovicovi dala já hned na začátku školního roku, přímo se nabízela a studenti i učitelé ji taky hned přijali. Myslela jsem tehdy, že s takovým jménem je nejlepším adeptem na funkci předsedy třídy. Byla to chyba, rozhodně to nebude žádný šlechtic, propadá a má neustále drobné i větší rozmíšky s některými učiteli. Budu ho muset vyměnit. Na zápis v třídnici jsem úplně zapomněla. Co teď?

Hrabě je ve skutečnosti v podstatě hodný kluk, na bramborách pracoval jako šroub, za vyorávačem běhal, na konci řádku byl vždycky první, nebylo ho třeba kontrolovat, pracoval rychle a čistě, holkám z jiných tříd nosil košíky, protože mu i při kvalitní práci zbýval čas na tuto dojemnou gentlemanskou exhibici, pro kamarády ve třídě by se rozdal. Udělá, co mu řeknu, ani jednu z výše jmenovaných neřestí mi při hodině nedělá. Pomaleji mu to myslí, živit by se měl nejspíš jiným způsobem než hlavou, často se pohybuje na hranici slušnosti a občas i za ní, ale to jen proto, že o tom neví.

Jeho obyčejné „dobrý den, pane učiteli“ vytáčí některé kolegy k šílenství. Slyší v tom pozdravu poťouchlou drzost a jakousi familiárnost, které by ale hrabě ve skutečnosti nebyl schopný. Asi jsem hluchá k podivným skrytým nuancím jeho hlasu, ani by mě nenapadlo je hledat, jeho veselý pozdrav mě skoro každé ráno pobaví, přestože ho odbývám poznámkou, že se mi přitížilo, sotva jsem ho spatřila. Jak se znám, neslyšela bych nic, i kdybych možná někdy měla. Věřím v jeho jistě ne vždy povedený, ale dobrý úmysl…, jenže zápis v třídní knize je zápis v třídní knize. Musí se řešit.

„Tak tohle by se, vážení kolegové, nemělo stát, zápis v třídní knize je vážná věc a musí se spravedlivě, ale rozhodně trestat,“ hlas ředitele zvedl hlavy všech, i těch, kteří se domnívali, že si krátkým šlofíkem poradu zkrátí, „nemusím přece připomínat…“

Okamžitě jsem vypnula, bude následovat dlouhá přednáška o tom, jak musíme být důslední, znám to nazpaměť, mohla bych mu klidně napovídat. Kromě toho zápis v třídní knize není vážnou věcí, je spíš úředně potvrzenou neschopností poradit si jinak a rozhodně je velmi často jen projevem čirého zoufalství toho, kdo ve třídě právě učí.

Je s podivem, jak určité typy studentů ve školních lavicích stále přežívají bez ohledu na politický systém, bez ohledu na cokoliv. Koneckonců stejným způsobem přežívají i tradiční typy učitelů, ředitelů škol, inspektorů a ministrů. Nepružný, zkostnatělý a určitě i nudný moloch tak připravuje dál budoucí generace bez ohledu na pragmatické úvahy o tom, jak riskantní, hloupý, krátkozraký a smutný podnikatelský záměr státu to je. Finální „produkt“ bude totiž tomuto stavu přesně odpovídat.

Pomáhej pánbůh takovému národu, pomáhej bůh těm, kteří si budou muset zase poradit sami.

Lobkovic se možná ve škole dlouho neudrží, má špatný prospěch, neumí v „tom“ chodit, šedé buňky mozkové v jeho případě není kde brát, bude to mít těžké. Do dějin podobných pedagogických porad se už ale přesto zapisuje stejně jako tisíce dalších.

„Takže třídní by měla navrhnout adekvátní trest a pedagogická rada se k tomu následně vyjádří,“ ředitel si zřejmě všimnul mého nepřítomného výrazu, a tak svou všemi očekávanou poslední větu skoro zařval.

Sakra, musím mu navrhnout trest…, jenže jaký – důtku třídního, ředitele školy, dvojku z chování? Hlavně rychle, nejlíp hned…

„Za zápis v třídní knize tedy navrhuji důtku třídního učitele, se studentem ještě promluvím a zkusím ho poučit o základních zásadách chování ve třídě i mimo ni, výsledek ovšem v jeho případě nemůžu předem zaručit, protože velmi složitá a bez výsledků je i komunikace s rodiči.“

No uvidíme, pomyslela jsem si, snad to bude stačit, všichni chtějí domů, nemíní tu kvůli Lobkovicovi přece sedět další hodinu. Navíc jsem poznámkou o nejistém výsledku domluvy tomu neotesanci zavřela pusu těm, kteří by mě chtěli podezřívat z případného nadržování obžalovanému.

„Má někdo jiný návrh?“ tón ředitelova hlasu zněl takřka výhružně, i když jsem přesně nechápala proč, každopádně se rozhostilo ticho, které mohlo znamenat jenom jediné, půjdeme k další třídě.

„Nikdo nemá jiný návrh, dobrá, posuneme se ke třídě první B, prosím třídního, aby se ujal slova,“ oznámil ředitel a otočil se k zástupkyni, aby se ujistil, že je za námi opravdu teprve první A.

Přijdou ještě mnohem horší situace, mnohem horší přestupky, mnohem horší rozhodnutí, bude mnohem více propadajících i problémů, to věděli všichni, a tak se s pofidérním ulehčením vrátili do pozice mrtvého brouka s nejasným vědomím, že to nejspíš nebude nadlouho.

Bezbarvá, monotónní a chvílemi s obtížemi fungující ventilace, pološeptem vedené a jaksi vzdálené rozhovory kolegů někde za mnou mě pomalu, jako klidné vlny na moři, odhoupaly někam zpátky, někam hodně zpátky…, protože tyhle kázeňské přestupky studentů jsou věčné.

* * *

„Nebudete mi věřit, ale uklidil jsem celý vokolí školy! Teda… vyklidili jsme s Kučerou všechny vajgly do košů! Teda, možná ne všechny, ale skoro,“ hulákal na mě zbytečně nahlas Nováček, kterého jsem míjela o přestávce na chodbě. Zastavila jsem se, protože se mi nechtělo věřit tomu, co slyším.

„Cos to řekl?“ zeptala jsem se a zabodla jsem oči do jeho rozjásané tváře.

„No, řekla ste jednou při hodině, že s některejma kolegama taky hulíte u školy, ale že byste vajgl, na rozdíl od nás, vepřů, nikdy nehodili na zem, řekla ste, že je nosíte do koše. Šli sme do sebe, fakt, uklidili sme to…“ dodal poněkud rozpačitěji, jako by se za svou záslužnou činnost styděl.

Dívala jsem se na něj a v duchu jsem přehodnocovala veškeré svoje pedagogické snažení. Vážně se v mojí hodině našel čas i na výchovu? A tématem byl boj proti vajglům? Je to možné? A tenhle prototyp studentského záškodníka, tenhle lišák v rouše beránčím udělal něco tak bohulibého? To se teda vážně dějou věci.

„Něco ti řeknu, Martine, nevěřím ti ani nos mezi očima, ale abys neřekl, že nemám dobrou vůli, zkontroluju vaši chvályhodnou aktivitu a pak za tebou zajdu. Řekls, že ti pomáhal Kučera? No to mě podrž, byl v pořádku? Teda tomu bych nevěřila ani v tom nejfantastičtějším snu,“ odcházela jsem od něho a v duchu zpytovala svědomí. Nemýlíme se někdy, nekřivdíme jim? Nejsou naše předsudky vůči této generaci už tak zakořeněné, že nakonec nevidíme ani to, co zaslouží uznání a pozornost?

Po návratu do kabinetu jsem vytočila Mančino číslo.

„V kolik končíš? Počkám na tebe a dáme ještě jednu kouřovou, co říkáš?“

Souhlasila, a tak jsem nakonec pro svou inspekci měla i svědka. Obě nejoblíbenější místa pro kouření, za dílnou a školní kuchyní, byla čistá, bez jediného vajglu.

„Chápeš to? Je to vůbec možné, že ti dva uklidili sami od sebe celý tenhle prostor? Pamatuješ, jak to tu vypadalo ještě včera?“ spustila jsem úžasem takřka bez sebe.

„No, já nevím,“ začala Manča opatrně, „tohle je vážně divný, kdyby hodně spěchali, museli by vajgly sbírat jako diví alespoň půl hodiny. Ostatní šli do hospody nebo na rande a zrovna tyhle dva sbírali vajgly? No to se buď zbláznili oni, nebo my, fakticky, to nedává smysl!“

Měla pravdu, jenže prostor byl čistý jako slovo boží a já jsem musela uznat, že se stalo něco, čemu sice nerozumím, ale stalo se.

Druhý den jsem zašla za Nováčkem.

„Je tam skutečně čisto, měls pravdu, nikde ani památky po vašem neomaleném chování, Martine. Překvapils mě víc, než si umíš představit, vážím si toho, vážně, zmíním se o vašem záslužném chování vaší třídní, třeba vám to oběma v něčem pomůže, beztak máte spoustu průšvihů a kázeňských debaklů, co?“ dodala jsem a měla jsem se k odchodu.

„To nemusíte, to vážně není potřeba, ztratilo by to ten punc nezištný aktivity, vážně, nám stačí, že to voceňujete, opravdu,“ mlel jako o závod, mával rukama a křenil se jako šťastný vítěz televizní soutěže fair play.

„Dobrá, nechme toho, třeba bude váš bohulibý skutek takhle ještě cennější,“ mrkla jsem na něj a odebrala se po své práci. V kabinetě jsem si k tomuto datu udělala v kalendáři poznámku – Nováček s Kučerou jen tak, z ničeho nic, uklidili vajgly!! Připojila jsem smajlíka a hned jsem na celou věc zapomněla.

O pár týdnů později jsem třídní této třídy doslova visela na rtech, když na krátké poradě třídních učitelů mluvila o neomluvitelném chování svých dvou studentů, kteří odešli ze školy v průběhu dopoledního vyučování, někde se dvě hodiny ulejvali a ještě ke všemu se přidrzle brání, že sbírali zbytky cigaret kolem celé školy.

„Nevím, jestli mám navrhovat dvojku, nebo trojku z chování,“ dodávala na závěr nešťastná třídní, „oba dva mají přestupků a drobnějších kázeňských prohřešků každoročně celou řadu…“

Aha, napadlo mě, zapomněla jsem se tehdy zeptat, kdy celou tu chvályhodnou operaci vykonali. Taky proto jsem mlčela jako hrob, ale pokud šlo o oba viníky, nic jsem za skončené nepovažovala.

Manča poslala během schůze jen krátkou SMS: „Jsme to ale blbky, viď? Nebo to jsou větší grázlové, než jsme tušily, co? Já myslím, že to druhé je správně! Nedá se jim věřit!“

Ano, nedá, ale chce se, přece není možné k nim přistupovat neustále s obezřetným očekáváním toho nejhoršího, někdy jim přece musíme dát najevo, že jim věříme, co by z nich jinak bylo?

„Díky za vlídnou SMS, mohlas nás označit i hůř,“ odpověděla jsem Manče a začala jsem přemýšlet o tom, jak si ty dva vychutnat. V kabinetě jsem prozatím upravila v kalendáři výraz původně šťastného smajlíka.

Bohužel už si nepamatuju, jak jsem se jim tehdy pomstila, ale jak se znám, trest v pravou chvíli je docela určitě neminul.

* * *

„Potřebuju znát názor ostatních vyučujících! Třídní druhé B navrhuje sníženou známku z chování za opilství na školní akci studentu Adamu Čížkovi,“ zaslechla jsem čirou náhodou ředitelova slova, která mě rychle uvedla do stavu aktuální pozornosti. Druhá B! Už? To jsme se pohnuli až k nim? K partě podivných hochštaplerů všeho druhu, z nichž snad jen třetina může za dva roky obstát u maturity?

Šanci studovat dostalo v prvním ročníku opravdu mnoho těch, kteří neměli ani ponětí o tom, co to je aktivně používat hlavu, myslet na vlastní budoucnost, pracovat a učit se taky proto, že je to dobré k uskutečnění snů a tajných představ o světě, který po skončení školy nutně přijde. Nakonec, kdy jindy by se sny měly opravdu začít plnit?

Jsou tu tací, kteří myslí na oběd, odpolední vycházku do místní hospody, na to, jak přežít den, který je náročný už jen tím, že vyžaduje pětačtyřicetiminutové soustředění hned několikrát za sebou. Je jich v této třídě třicet tři, samý kluk, a většina z nich myslí stejně. Náročná práce pro toho, kdo by přes zcela zjevně beznadějnou skutečnost a stav věcí, možná jen z těžko pochopitelného učitelského optimismu, rád téhle tlupě nějak pomohl, pokusil se je vzdělat či jim jen občas něco vysvětlit. Takový učitel tu musí na začátku každé hodiny nejdřív minimálně pět minut aktivně výchovně působit, vyždímat ze sebe i to, co by sám nečekal, než třída vůbec pochopí, že bude muset během této hodiny něco dělat, že se bude muset učit, a dokonce soustředit na práci.

Každý takový kantor ale taky ví, že jsou tu tři čtyři studenti, kvůli kterým stojí za to se rozdat a zkusit i nemožné. Těch několik studijních typů by mohlo možná jednou přitáhnout i pár dalších a potom, kdo ví…?

„Stojíte za houby, lenost z vás přímo kape, soutěž O největšího tuponě byste rozhodně vyhráli, vsadím se, že vás polovina v pololetí propadne,“ pronesla jsem se smíchem někdy v únoru ve snaze je nějak vyburcovat. Začali radostně povykovat, že to teda ne, že teprve uvidím, co jsou zač, že tuponi asi jsou, ale ne největší…

„Dobrá, co byste ode mě chtěli, když prohraju?“ pustila jsem se na nejistou půdu a byla jsem si toho vědoma.

„Zařídíte, abysme mohli jet na celodenní exkurzi jako každá jiná třída,“ ozval se Adam Čížek a s mírným zpožděním znělo i souhlasné mručení celé třídy. Věděla jsem, že jejich třídní učitelka s nimi odmítala z pochopitelných důvodů kamkoliv vyrazit, a tak jsem se toho chytla.

„Dobrá, dodržím slovo, ale v případě, že prohrajete, budete celý následující týden po pedagogické radě chodit do školy ve společenském obleku. Všichni, kompletně celá třída, tedy i ti, kteří nemají problém s propadáním,“ pronesla jsem bez mrknutí oka a jen jsem čekala, jestli se můj předpoklad splní. Splnil, se smíchem souhlasili a v domnění, jak mě dostali, se všichni ve svých židlích zaklonili, abych mohla lépe sledovat vítězoslavný výraz v jejich tvářích.

Sama jsem nakonec v této třídě dala jen jednu nedostatečnou z češtiny, ale pětek z jiných předmětů tam bylo jako máku, propadlo celkem sedmnáct studentů.

V pondělí následujícího týdne jsem už doma vstávala s jedinou myšlenkou: Co udělají, přijdou v oblecích?

Před první vyučovací hodinou už jsem byla tak napnutá, že jsem se tam běžela podívat, i když učit jsem u nich měla ten den až mnohem později.

Přeplněná třída na mě dýchla noblesou a gentlemanstvím, oblek je přinutil chovat se klidněji, nějak dospěleji. Vzduchem nic nelétalo, řvaní, které je obvykle provází od okamžiku, kdy se ráno ve škole sejdou, bylo pryč. Kohoutek, který neumí říct ani jednu českou větu bez toho, aby v ní nebylo sprosté slovo, mlčky seděl „zapíchnutý“ ve své lavici a cenil na mě plnou pusu bezvadných zubů. Zbytek třídy na mě pohlédl s pobaveným úsměvem a čitelným výrazem ve tvářích: To koukáš!!

„Tak jo, jste formáti, umíte držet slovo a to není jen tak, jsem jen zvědavá, kdo z vás to do konce týdne vzdá,“ přisolila jsem si ještě a odešla ze třídy.

Vydrželi všichni, dokonce ti, kteří na začátku týdne chyběli, nosili oblek i v následujících dnech nového týdne. Opravdu zralé pro každou školní kroniku, nebývalý a zábavný jev jinak šedivého školního koloběhu, říkala jsem si pokaždé, když jsem třídu po hodině češtiny s pobaveným úsměvem opouštěla.

A teď je na programu student této třídy – Adam Čížek. Ten se podle všeho opil ihned po školním filmovém představení. Jeho stav byl dokonce takový, že zapomněl na pokračující vyučování, někdo ho odvlekl na internát a tam už opilec zůstal až do druhého dne. Pozvracel schody, vychovatelce ztěžklým jazykem říkal paní průvodčí a údajně se domáhal lístku, který mu prý automat odmítl vydat. Nikdo neví, jak to mohl po skončení představení tak rychle stihnout. Třídy přece odcházejí z takových akcí společně, byl vůbec v tom kině, nebo odešel v průběhu filmové produkce? No každopádně je dobře, že nevyhráli tu exkurzi, kdo ví, kolik takových by bylo.

„… je to třída těžko zvladatelná, řada studentů sem určitě nepatří, ale Adam Čížek zrovna z těch nejhorších není,“ zaslechla jsem ještě bezbarvá slova třídní. Má pravdu, blesklo mi hlavou, mnohý jiný z téhle třídy určitě, ale Čížek, ten jednooký mezi slepými? Není hloupý, pochopil dřív než ostatní, že už není na základní škole a že bude muset něco dělat se svou příslovečnou leností. Na pár vteřin jsem si vybavila scénu z prvních dnů tehdy ještě prvního roku studia této povedené třídy…

Adama Čížka v druhé lavici u okna nebylo ani vidět. Maličký kluk jako by přestal v osmi letech růst. Polodlouhé vlasy asi měly, ale beznadějně nezakrývaly dětskou tvář a velké, odstávající uši, které se tlačily ven z řídkých špinavě blonďatých pramínků. Bude dobře slyšet, napadlo mě a hned jsem se v duchu za tu nehezkou jízlivost sama sobě, ale hlavně jemu omluvila.

Droboučký, rtuťovitý neposeda neklidně těkal očima po novém prostředí i po mně a bez přestání při tom nadskakoval nohama pod lavicí, jako by byl na útěku. V drobných prstech žmoulal papírovou kuličku, kterou občas lehkým, nenápadným cvrknutím posílal bez úspěchu sousedovi vedle sebe.

„Jsi nějak neklidný, kloučku, pojď sem k tabuli, snad těm nohám trochu ulevíš,“ vyzvala jsem ho na první, tehdy ještě rozhodně mírumilovný souboj. Vyděšeně se ohlédl, doufaje, že moje výzva patří někomu jinému.

„Není třeba nikoho hledat, chci tu tebe, no tebe, pojď sem,“ sledovala jsem jeho váhavý posun z lavice ke katedře, ztichlá třída nováčků, které jsem tou dobou ještě vůbec neznala, čekala, co se bude dít.

„Jak se jmenuješ?“ zahájila jsem vlídný výslech. „Ty rozhodně budeš podle všeho povedený ptáček,“ dodala jsem, aniž bych ho chtěla nějak zvlášť dusit.

Mírně sklonil hlavu, přešlápl z nohy na nohu a skoro zašeptal: „Čížek.“ Třída pobaveně zašuměla, zatímco já jsem přemýšlela, jak z toho nenadálého maléru rychle ven.

„Čížek! Že mě to nenapadlo hned, máš hezké příjmení, ale v lavici by ses mohl chovat třeba jako mrož, šlo by to?“ pokusila jsem se o chabý vtip. Skoro nezřetelně kývl hlavou a tělem naznačil ústup směrem ke své lavici.

„Tak fajn, vrať se na své vyhřáté stanoviště,“ dodala jsem a pobaveně jsem sledovala, jak hopká zpátky.

Čížek. Teď, na konci druhého ročníku, má skoro metr osmdesát, a kdyby se chtěl dnes po mně ohnat, rozmázl by mě jako moučného červa. Patří k těm lepším ve třídě, je milý a občas překvapivě vtipný, vyrostl v zajímavý objekt spousty dívčích snů, jenže teď má průšvih, nezřízeně se opil…

Bože, všechno se to tak notoricky opakuje…

* * *

Tomášek, student tehdy ještě socialistického školství, způsobil na chmelu potíže celému pedagogickému dozoru. Porada, která následovala po návratu třídy zpátky do školy, trvala několik hodin.

Obvykle nebývá a ani nebývalo zvykem tahat potíže z mimoškolních akcí na porady. Důvodů je mnoho. Jednak se často najdou jiné cesty a způsoby, jak studenty za průšvih potrestat přímo na místě, jednak představa, jak celá pedagogická rada, především ale ti kolegové, kteří se tváří, že během svého života nikdy žádný průšvih neudělali, nebo ti, kteří je páchali jak na běžícím pásu, ale dnes se pasují do rolí mravokárců, kteří jen nevěřícně kroutí nad tou nevychovanou a nevzdělatelnou bandou hlavou, taková představa mnohým kantorům brání „tahat“ potíže z exkurzí, chmelů, lyžařského kurzu či brambor na pedagogickou radu. Často, ne vždy, tomu tak je a ne vždy je dobrý úmysl takového mimoústavního vyrovnání správně pochopen.

Byli jsme tehdy na chmelu s několika třídami, ale jen od jedné z nich bylo třeba očekávat všechno – možné, ale hlavně i to nemožné.

Samozvaným velitelem byl Tomášek. Mazaný vůdce, který vždy dokázal strhnout na svou stranu liknavé jedince a v případě neúspěchu se stáhnout a v pravý čas zmizet jako pára nad hrncem.

Nechtěli jsme tuto třídu pustit na dočesnou, věděli jsme, s kým máme tu čest, navíc byli teprve ve druhém ročníku. Třetí ročníky už za sebou mívají první alkoholická opojení, nemají zapotřebí ten první pokus šetřit až na nějakou třídní akci. Ne tak ročníky druhé. Mezi studenty těchto tříd bývají tací, které nijak zvlášť nepoznamená skutečně úctyhodná míra alkoholu, ale byli a jsou i tací, které dvě piva zlomí, panák tvrdého alkoholu přiotráví.

„Dobré ráno, soudružky profesorky, já jsem klepala, asi jste mě neslyšely,“ ve dveřích, které sotva držely ve futrech, stála Anežka, nejlepší studentka třídy, jinak mluvčí Tomáškovy jednotky. „Chtěla jsem za celou třídu poprosit, jestli byste nás přece jenom taky nepustily večer na tu dočesnou,“ něžný hlásek slábl s každým slovem, Anežka věděla, že to nebude jen tak.

„Slyšet jsme tě nemohly, protože ty dveře klepou samy od sebe celé dny,“ Eva vedle mě si odkašlala, protože malá kamínka v rohu nevábné místnosti opět vypustila další dávku dýmu, a ani nezvedla oči od jehlic. Pletla ponožky. Vždycky na chmelu pletla ponožky, mockrát jsme to všichni ocenili. Byla to klidná vyrovnaná žena, dokonalý parťák na mnohadenních školních anabázích. Spousta zkušeností a jakási jasnozřivost ji neomylně navigovala v kalných vodách studentských šarád. I teď tušila, že něco nehraje, a tak Anežku jen suše upozornila: „Než se pustíš na nejistou půdu, bude lepší, když sem pošleš toho, kdo si z tebe udělal vyjednavače.“

Dívka jen mírně zaváhala, ale rozhodovala se rychle: „Ano,“ špitla bez zbytečných poznámek a v zápětí zmizela.

„Co uděláme, pustíme je? Je to přece jenom předposlední den, snad se tak moc nestane?“ Ani jsem se nepoznávala, jít do takového rizika je přece zbytečné, ale nechat je v té příšerné ubytovně, když celý týden vcelku bez problémů makali a navíc jsme na dočesnou pustily všechny ostatní třídy?

„Stane, to si piš, určitě se něco semele a pojede v tom Tomášek,“ konstatovala suše Eva, „hele, už je tady!“

Ve dveřích stála postava jako vystřižená z nějakého slamu na okraji Rio de Janeira. Slepené mastné vlasy, užvaněné trenýrky, roztrhané špinavé tílko, rezavé prsty od cigaret i drátů, na které celý týden naváděl chmel, velké bosé nohy neviděly vodu celý týden.

„Nejradši bych tě požádala, abys svou řeč zahájil z chodby, mohl ses alespoň umýt, když jdeš vyjednávat,“ neodpustila jsem si výchovnou poznámku.

„Nějak jsem to nestih, omlouvám se,“ začal nezvykle pokorně, „ale eště to udělám, umeju se, vážně, nebo možná potom, chci říct zejtra, až se vrátíme z pole. Já vím, Anežku jsem drobet nastrčil, ale já sem vážně nevěděl, jak to zařídit. Makáme celej tejden, to musíte uznat, a dnes budeme nejlepčí ze všech, to slibuju, to nám přece neuděláte,“ přešel do tónu, že by se ustrnul i peň.

Podívala jsem se na Evu. Všechno na ní i kolem ní křičelo –„NEDĚLEJ TO!!“ –, přesto jsem nakonec, bůhvíproč, prohlásila: „Dobrá, slibuješ velkolepý výkon na poli, ručíš za všechny a hned po příchodu z pole se umyješ, to nelze neslyšet. Přijď odpoledne, uvidíme,“ nechala jsem si zadní vrátka, ale stín pochyb nezmizel, naopak, narostl jako houba.

Ten den byli nejlepší, jejich výkon označily kvalitářky za nejlepší v historii brigád a mně bylo jasné, že z prekérní situace, kterou jsem si sama připravila, není úniku.

„Splnili sme, co sem slíbil,“ volal na mě odpoledne, když pelášil s úplně čistým, dosud nepoužitým ručníkem do sprch, „můžu potom přijít?“ zeptal se ještě, ale to už za ním zapadly dveře provizorních sprch…

O šest, možná sedm hodin později mi Eva, po návratu ze suchých záchodů, které byly umístěny několik desítek metrů od ubytovny, neměly dveře, a tak umožňovaly jen zdánlivě klidný výhled na chmelnice a na vycházející či zapadající slunce, oznámila, abych se došla podívat, v jakém stavu přišla Tomáškova parta.

„Ten kluk dovlekl na zádech o mnoho těžšího Nováka, jiní v o málo lepším stavu pomohli pěti dalším, kteří courali nohy za sebou, protože se na ně nemohli postavit, viděla jsem je,“ dodala a já jsem zřetelně slyšela vítězný tón. „Tuhle noc ti na mou duši nepřeju,“ dodala ještě, aniž zvedla oči od jehlic. Dala mi jasně na srozuměnou, kdo bude držet noční stráž u opilců.

„Ten prevít!“ zařvala jsem a několika skoky jsem opustila místnost.

Obraz, který se mi naskytl po vstupu do Tomáškova doupěte, není možné jen tak popsat.

Proboha, jako bychom sem vůbec nechodily! Vždyť jsme je obě denně nutily uklízet! Co se to tu děje? Němá úžasem jsem nejdřív nakopla holínku, která se válela hned přede dveřmi, ostatní ležely roztroušené kolem postelí, pod nimi i na nich. Vaťáky plné hlíny ležely všude kolem, mezi tím spodní prádlo, batohy, ešusy, montérky a láhve. Otevřené prázdné skříně sloužily jen jako kulisa pro nic. Neskutečný zápach staré špíny, nemytých nohou, alkoholu a kouře z kamen plnil místnost k prasknutí.

Uprostřed toho všeho stál v mohutném předklonu Zmatlík a pokoušel se spořádaně umístit obsah svého žaludku do jedné z volných holínek.

„Tak co se to tu, sakra, děje?“ zahulákala jsem jako na lesy, ale během několika vteřin jsem si uvědomila, že tady mi nejspíš už nikdo kloudně neodpoví.

Na Tomáškově posteli seděl Voráček, jemuž původně patřila vrchní postel na palandě. Pomalu se klátil dopředu a zpět, koulel očima, podivně chrčel, hlava se mu se zpožděním pohybovala dopředu a zpátky, jako by neměl krk, svaly, páteř.

Tomášek, opíraje se o schůdky palandové postele, na mě obrátil unavené, podivně vyhaslé oči: „Ssedíí mi na… na posssteli, hajzl,“ řekl, bůhvíproč tak tvrdě, a mávl skoro bezvládnou rukou směrem k Voráčkovi, „eště mmi ji po… po… pobleje,“ dodal a otočil se směrem k žebříku, po kterém se pro dnešek chystal vylézt nahoru. I v té těžké opici si uvědomoval, že nahoře to bude dnes přece jenom bezpečnější.

„Blbna!“ pronesl do ticha chraplavým hlasem Voráček. „Bl-obna…, blbo-na…“

Lekla jsem se. Co to říká? Mluví úplně z cesty, bože, snad abychom zavolali doktora, jenže až tohle praskne, to bude mela!

„Blbna…, blo… bna…, blb… ona,“ monotónně a úplně bezbarvě opakoval opilec, který za běžných okolností patřil ve školní lavici zatím k těm lepším a bezproblémovým.

„Nebojte se,“ ozval se ze třetího stupínku svého žebříku Tomášek, jako by mi viděl do hlavy, „von říká, že bude blejt z vokna, jen to spojil dohromady,“ překládal, tentokrát bez větších potíží, a pokračoval ve svém úsilí nějak se dostat nahoru.

Celou noc jsem nespala, chodila jsem kontrolovat, jestli dýchají a jsou-li vůbec naživu. To mi zaplatíte, říkala jsem si každou půlhodinu ve chvíli, kdy jsem otvírala dveře do toho neskutečně smrdutého zátiší.

Ráno přišel Voráček, bílý jako křída, požádat, jestli by nemohl zůstat na ubytovně, když už odpoledne jedeme domů.

„Ani ty, ani nikdo jiný, všichni jdou na pole, užili jste si podle všeho dostatek zábavy, takže čerstvý vzduch a práce vám jenom prospěje,“ odtušila jsem a tentokrát jsem si byla jistá, že mám pravdu.

Náročné dopoledne je vyléčí a v jeho závěru, kolem poledne, se jídelníček mnohých z nich docela určitě obejde bez dvaceti knedlíků a dvou kusů masa. Musí přece cestovat domů a nemůžou si dovolit další potíže. Hloupé výmluvy, že je někomu v autobuse špatně, by nikdo z nás nebral vážně, nebo bral, a pak jim pomáhej pánbůh.

Ne, nebudeme incident tahat do školy, spokojenost bude na všech stranách, pomyslela jsem si s nejistým pocitem, že ta spokojenost bude spíš jen na jedné straně.

Tři dny nato si do školy přišla stěžovat maminka Anežky. Dcera údajně doma vyprávěla divné věci, prý co tam vlastně dělal dozor, jak byli viníci těch opileckých orgií potrestáni, kdo rodině zajistí, že se nic podobného nebude opakovat?

Narychlo svolaná porada nakonec nebrala konce. Tomášek, který pomohl dopravit studenta na ubytovnu, dostal důtku ředitele a já výtku, že bych při svých zkušenostech už mohla vědět, jak v podobných situacích vystupovat.

Tomáškovi nepřišli do školy nikdy. Nepřišli, když jsme si to přáli, nepřišli ani tehdy, když synovi hrozilo vyloučení ze školy za to, že přinutil učitelku ekonomiky s pláčem opustit třídu. Někdy ve čtvrtém ročníku přesvědčoval s věčným úsměvem na tváři svou vyučující, že podle čísel statistických ročenek a podle všech normálních a snadno spočitatelných zákonitostí něco s tou socialistickou ekonomikou nehraje…

* * *

„… šikana je častým námětem debat na poradách, ale problém sám nikdo neřeší, několikrát jsem připomínal, že…“ ředitelova slova ke mně doléhala jako z jiného světa. Jen nerada jsem periferním viděním registrovala mírný pohyb zad kolem.

Něco se děje. Hanka vedle mě divoce škrtala to, co namalovala přes vyřešené sudoku, atmosféra v sále je nějak jiná, houstne, nebo co… „Jestli se s tímto problémem nevypořádáme rychle, bude případů šikany přibývat. Ve třídě, jakou druhá D je, je tento jev opravdu zarážející a svědčí o málo pozorné a nekvalitní práci všech. Rezervy má práce třídní učitelky, která jistě dělá, co může, ale je to, jak se zdá, evidentně málo, ale i vyučujících, kteří jsou nevšímaví k těmto zavrženíhodným projevům. Znovu, ač velmi nerad, opakuju…“

„Tak se neopakuj, to je jednoduchý, a bude tobě i nám všem líp,“ ozval se za mnou Vohmatlík a mě napadlo, že učitelka, která dělá, co může, a je to přesto evidentně málo, je nejspíš špatná, ale neplatí to možná vždycky, možná ani v tomto případě…

Zabránit šikaně je oříšek, který nerozlouskli mnozí před námi, a že jich od počátku pokusů systematického vzdělávání generací bylo!

Učitelé Jiráskových časů jistě neměli ve třídě více než dvacet žáků. Snadno při dobré práci věděli o svých svěřencích mnohdy víc než rodiče. Kantor byl uznávanou autoritou a odměna za záslužnou práci během každé vyučovací hodiny byla adekvátní jeho společenskému postavení.

Dnešní středoškolský učitel má buď další, druhou práci, nebo úspěšnou podnikatelku za manželku. V každém případě to není ideální stav.

Ten, kdo vykonává dvě práce, protože jinak by rodinu nezajistil, určitě netráví těch pár hodin, které mu do druhého dne zbývají, přípravou na kvalitní výuku, a ten, který má doma úspěšnou podnikatelku, s největší pravděpodobností vykonává domácí práce za ni a docela určitě vnímá svůj plat ve škole jen jako kapesné, dobré tak k uspokojení koníčků, bez kterých by se zbláznil.

Ti, kteří jsou závislí výhradně na odměně za práci, kvůli které studovali osm a více let, jsou dvojího druhu. Schopní a neschopní. Jako všude, stejně jako v každé jiné profesi. Neschopný učitel vychová mrzáka, stejně jako to udělá neschopný lékař špatným zákrokem na operačním stole. Rozdíl je snad jen v tom, že špatný lékař to stihne dřív, učitel potřebuje čas…

„Dělej, prober se, máš říct, co si jako vyučující v té třídě o tom myslíš,“ naléhala Hanka a zcela bezostyšně do mě strkala loktem. Nevím, jak dlouho do mě takhle bušila, než jsem přišla k sobě. O kom je vlastně řeč? Kdo je v této třídě šikanován?

„O koho jde?“ zeptala jsem se šeptem a jen jsem doufala, že alespoň ona to ví.

„Nevím, tu třídu neznám, neučím tam, ale nějaký… Koláček?“ řekla a nechala mě v tom.

Poláček! Ano, kluk, který si o to říkal od prvního dne ve škole! Malý, tichý, nenápadný, studijní typ. Sedí sám v první lavici před katedrou jistě jen proto, že je tohle místo z hlediska útoků během hodiny docela určitě tím relativně nejbezpečnějším.

Tušit se to dalo, ale jak tyhle věci řešit, když je ve třídě tolik práce? Pětačtyřicet minut na opakování, výklad nové látky, hru a pokusy zbavit hodinu nudy je tak strašně málo! Koneckonců učí tu občanku i výchovný poradce, co dělal, že to neviděl? pomyslela jsem si a hned jsem se zastyděla nad takovým dětinským odpálkováním problému někam jinam.

Stejný kolega mě před několika dny, ve škole zrovna řádila školní inspekce, zastavil na chodbě a s výrazem člověka, kterému vymřela polovina rodiny, mě informoval o špatném stavu výchovné práce v mé třídě: „Musím ti říct, že to bylo hrozné. Přišel jsem s inspektorkou do třídy, nesmazaná tabule, nepořádek kolem košů na odpadky, naschvál mi nenahlásili, kdo všechno chybí, do třídy se bez pozdravu courali ti, kteří byli dopoledne na praxi…, věř mi, byla to hrůza.“

Koukala jsem na jeho mladou a už ustaranou tvář a v duchu jsem přemýšlela nad tím, co po mně vlastně chce. To, co říká, je přece klasickým obrazem v každé třídě, nebo to tentokrát bylo jinak?

„Mám potrestat službu? Chceš, abych navrhla nějaké důtky či tvrdší trest? Udělám to, jestli to považuješ za nutné,“ zeptala jsem se a byla jsem pevně rozhodnutá tak učinit. Jeho odpověď mě překvapila: „Ne, to si nějak vyřeším, jen mě mrzelo, že si i inspektorka všimla jejich úšklebků a škodolibých poznámek.“ Otočil se a jaksi sklesle, přihrbeně a velmi pomalu odcházel.

„Cos tam vlastně ten den učil?“ zeptala jsem se spíš jen proto, abych projevila nějakou účast. „Etiku,“ dodal přes rameno. Tak etiku, neznám lepší prostor pro změnu některých postojů, napadlo mě, ale večer jsem doma přemýšlela, a dlužno říct, že dlouho marně, co po mně tenhle v podstatě milý kolega vlastně chtěl. Až hodně pozdě v noci mi to došlo. Bylo to strašidelně jednoduché. Měla bych podle všeho udělat něco, aby on tam mohl bez problémů učit. Kdyby to nebylo absurdní, přál by si, abych do třídy chodila s ním a dělala to, co ale musí každý učitel zvládnout sám. Docela pikantní představa, jenže čas učitelských pomocníků ještě zdaleka nenastal.

A teď je tu šikana, neměl by mluvit někdo jiný? A co se tomu kloučkovi vlastně stalo? Kdo a jak ho šikanoval? Měla jsem dávat větší pozor, alespoň chvílemi, bože, nebyla bych teď v takové bryndě.

„Nutil ho nějaký spolužák, aby šel vedle do třídy říct holkám z prvního ročníku, že si mají vzít zítra do školy plavky, protože se prý zúčastní módní přehlídky v tělocvičně,“ šeptla Hanka s tichým, smíchem podloženým zaškytnutím, ale pro mě to byla zpráva snad přímo z nebe. Byla jsem doma.

„Přeslechla jsem jméno toho, kdo Poláčka šikanoval, taky mi unikl způsob, jakým si student vynucoval uposlechnutí svého, jistě hloupého, nápadu,“ začala jsem čiperně, aby nebylo poznat, že jsem nedávala pozor, ale mýlila jsem se, dalo se to konečně čekat.

„A je to tady, paní kolegyně!“ v ředitelově hlase zněl kromě oprávněné zloby i zcela zjevný, nefalšovaný a snad i trochu pobavený tón vítězství. „Před chvílí jsem myslím dostatečně a několikrát vysvětloval, že…“

„Prosím tě, Hanko, až skončí, dej mi vědět, tohle bude asi delší, ježíšmarjá, kolegové mě sežerou za tu neopatrnost,“ skuhrala jsem skoro nahlas.

„Dám ti vědět,“ špitla, „ale smysl to nemá, dlouho se ze života radovat nebudeš, po poradě tě někteří za to zdržování roztrhají na kusy, nemohla sis něco vymyslet, jsi tu dnes poprvé, proboha?“ neodpustila si jízlivou poznámku a začala listovat v knize plné ještě neřešených sudoku.

Šikana, co to vlastně je? Kruté fyzické násilí, urážející a ponižující slovní přestřelky? A kde je hranice mezi šikanou a docela nevinnou studentskou recesí? Kdo rozezná zlý a podlý úmysl od nepovedeného, bezelstného vtipu? Kdo je povolán říct, že to či ono je jasná šikana a zaslouží nemilosrdné potrestání? Učitel, který třídu vzdělává tři hodiny v týdnu? Třeba já? No nevím…, netroufla bych si ani hlasovat, natož vznést obvinění, které může pro nedospělého puberťáka tolik znamenat.

Pravda, jsou případy, kdy je to jasné, ale jsou taky situace, které jsou jasné jen někomu. Zpravidla bohužel jen tomu, kdo o celém případu ví málo, nebo dokonce skoro nic a třeba jenom spěchá domů nebo touží po pofidérní gloriole rychlé rozhodnosti. Jenže kde je potom spravedlnost? Nebo tady o ni nejde?

Šikanoval celou třídu dívek kluk, který vymyslel plán, jak konečně uvidět jejich půvabná dívčí těla v plavkách? A jak vlastně šikanoval autor tohoto nápadu svého spolužáka, který měl být tím vyslancem za vedení školy?

Nevím, nebyla jsem u toho, když se ti dva domlouvali, nevím, jestli kluk, který měl zprávu do třídy donést, plakal, nebo se smál, nevím nic. Vím jen, že podobných případů musí být tisíce, příliš se nemění a nemění se ani postupy pedagogických rad při jejich řešení, protože ani lidé se nemění…

* * *

Před mnoha lety a na jiné škole byl režisérem podobné akce student Kotápiš…

Přesvědčil spolužáka Kaňku, vysokého, štíhlého a na svůj věk vyspělého maturanta, aby se stal hlavní postavou představení, jehož scénář nedal studentovi Kotápišova kalibru příliš práce…

Anička Holíková byla důchodkyní již mnoho let a v této třídě učila, jak se často velmi nerada přiznávala, filozofii a dějepis. Je pravděpodobné, že kdysi, v časech dávno minulých, měla svůj předmět ráda a tomu přirozeně odpovídala i atmosféra ve třídě.

Teď to byla stará paní, která neměla ráda nic, snad jen svůj klid, a tak nebylo nijak výjimečné vidět ji mnoho minut po zvonění postávat u některého z mohutných pilířů staré školní budovy. Čekala, v domnění, že o tom nikdo neví, až se zase přiblíží čas školního zvonku.

Studenti nemívají pochopení pro slabosti těch, jejichž autoritu musí v nějaké podobě chtě nechtě respektovat, a tak není divu, že se po svém brání…

„Je to jednoduchý, ty vole, zahraješ si na doktora,“ tak nějak jistě zahájil tehdy Kotápiš svou režisérskou lekci, „stetoskop a bílej plášť už mám, ty si jen pučíš vod Janáčka brejle, protože jen ty maj skla jak dno vod jogurtu a to přesně potřebujeme, ty vole!“

„Seš blbej, vole, přes takový brejle vůbec nic neuvidím,“ opatrně a váhavě začal v mnoha směrech zodpovědnější Kaňka.

„To je vono, ty vole, voni tě ale taky neuvidí, úplně za nima zmizíš!“ Režisér přesně věděl, jak má scéna i jeho star vypadat. Kaňka mlčel, moc z toho nechápal, a tak čekal, co ze samozvaného šéfa ještě vypadne.

„Zejtra ráno, před začátkem vyučování, pudeš do první bé a upozorníš ty vyplašený prváky, že se ve středu, čtvrtou hodinu, to mají Holíkovou na dějepis, zúčastní povinný lékařský prohlídky. Tajdle sem ti napsal, co řekneš, musiš, vole, mluvit spisovně, jasný?“

„Jasný,“ potvrdil Kaňka a podíval se na text své první větší životní role, zapsaný na kousku ušmudlaného papíru.

„Tos napsal ty? Ty vole, to je snad úplně spisovný!!“ tiše hvízdnul Kaňka.

Každý z vás přijde zítra do školy v hygienicky bezvadném stavu a všichni budete mít dopoledne, pozor, před čtvrtou vyučovací hodinou, na lavici připravenou skleničku s ranní močí! Pokud někdo z vás zapomene, může si rovnou hledat přestup na jinou školu. Nejste sami, máme toho moc, a tak není možné nějakého lempla vyšetřovat v jiném, náhradním termínu.

„Na pravopis se mi podíval Benda, na to se teď vyser, vole, je to jednoduchý, ne? S výrazem zjevně přepracovanýho doktora pak jenom vodejdeš, to zvládneš a tu rašpli vyškolíme,“ dodal pyšný adept na budoucí povolání, o kterém sice v té chvíli ještě neměl ani tušení, ale už nyní veškeré jeho pokyny najatému herci vykazovaly jasnou představu o scéně a konečném emocionálním účinku představení. Pozorně se zadíval do ustarané Kaňkovy tváře s jasným příkazem i povzbuzením v očích. Nemohl teď na poslední chvíli potřebovat nějaké potíže.

„Dobrá,“ reagoval váhavě Kaňka, „jenom nechápu, ty vole, proč si to nezahraješ sám?“

„Blázníš, podívej se na mě, do prdele, přemejšlíš vůbec? Potřebuju přece důstojnýho doktora, ty blbe!“ Kotápiš zářil nadšením, o absolutním úspěchu svého představení neměl nejmenších pochyb.

Druhý den stála ohromená Anička Holíková před tehdy teprve prvním ročníkem, který z ní, podle jejího soudu, udělal šaška způsobem, jaký za třicet pět let v kantořině ještě nezažila.

Nevěřícně zírala na mlčenlivé a vážné tváře studentů, kteří před sebou vystavovali skleničky různých rozměrů s mokem, o jehož původu nemohlo být pochyb.

Vyběhla ze třídy a drobnými rychlými krůčky vyrazila za vedením školy s ukvapenou, ale nekompromisní žádostí – okamžitě ukončit studium celé třídě.

Sbor se tehdy při narychlo svolané poradě rozdělil na skupinu starších a zodpovědnějších a menší skupinku mladších a shovívavějších. Nastaly slovní přestřelky, během kterých zaznělo snad všechno, jenom ne pochopení pro studentovo, možná ne zcela původní, počínání. Smysl pro studentskou recesi, a jistě i kvalitní herecký výkon studenta Kaňky, však nebylo možné celé události upřít.

Zdlouhavé a pečlivé vyšetřování, které podnikla třídní učitelka potrefeného prvního ročníku, nakonec přineslo své ovoce. Studenti dodali dokonalý popis „lékaře“ a ten rychle prásknul i toho, kdo stál za opovrženíhodným nápadem. Oba studenti byli tehdy ve čtvrtém ročníku, a protože Kaňka neměl až dosud nejmenší škraloup, patřil k prospěchově nejlepším na škole, svezl se s ním i Kotápiš. Dnes si myslím, že i tohle měl tento reprezentační vzorek studentstva předem promyšlené.

Kdo ví, kde by dnes byl, kdyby se tehdy podařilo „zodpovědnější“ skupině pedagogické rady tohoto studenta, těsně před maturitou, vyloučit…

* * *

„To snad není pravda, prober se!“ zaslechla jsem rozčilenou Hanku. „Máš se taky vymáčknout, přece tam učíš, ne? Kluk nijak netrpěl a všechno to vypadá, že sice nerad, ale souhlasil,“ ve spěchu dodala tak, aby nebylo vidět, že napovídá.

Tak ještě pořád druhá D, no to tu budeme do zítřka, napadlo mě, nesmím to zase zvorat, tak do toho…

„Šikana je podle mého názoru opravdu vážnou věcí, pokud je ovšem nějakým způsobem prokazatelná. Protože to ale není tento případ, navrhuji, abychom souhlasili s jistě zodpovědnými a promyšlenými výchovnými opatřeními třídní učitelky.“ Tak, to by mohlo stačit a snad se pohneme z místa, dodala jsem, ale už jen pro sebe.

„To ale není všechno, problémů ve druhé D je víc…,“ tenký a skřípavý hlas třídní všechny rázem ubezpečil, že domů se dnes opravdu jen tak nepůjde.

„Ještě ke všemu se ztrácejí čepice,“ polohlasem pronesla Hanka svoji oblíbenou cimrmanovskou repliku ze Ztráty třídní knihy, „Zuzana bude exhibovat a předvádět svou starostlivost o třídu, vsaď se.“

„Domnívám se, že morální a mravní úpadek, tedy měla bych spíše říct devastace morálních hodnot, se v této třídě projevuje na každém kroku, takřka každou vyučovací hodinu, o přestávkách pak tento problém jen kulminuje…“

„Panebože,“ ozvalo se za mnou a vzápětí bylo slyšet tiché vyťukávání SOS do klávesnice mobilu. Kolega Vohmatlík informuje manželku, aby večeři odložila na neurčito.

„… někdo z mých studentů ubytovaných v domově mládeže házel igelitové pytlíky plněné vodou na správce školy, který se vracel ze své pravidelné obchůzky budovy. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdo to byl. Před několika dny se navíc na pokoji podpálil student Drda.“ V hlase inženýrky Kubcové zněla směsice hněvu a beznaděje.

Doma má představitelka téhle části pedagogického sboru dvě vycepované děti, obě studují na gymnáziu bez nejmenších problémů, obě jsou vedené tak, aby je ani ve snu nenapadlo polemizovat s autoritativním názorem matky. Trochu jsem jí záviděla, ale taky jsem vždycky intuitivně tušila, že si jednou její děti, stejně jako všechny děti, nejspíš svoje období průšvihů taky vyberou nebo možná budou mít jen potíže s tím, nějak se v životě prosadit, ale o tom Zuzana nechtěla nikdy ani slyšet. Nechápala, jak je možné, že domácí výchovné metody jaksi nefungují, že jsou ve třídě, plné různých individualit, k ničemu.

Dívala jsem se jí na záda a přemýšlela jsem o tom, co mi o její důkladnosti vyprávěl na jednom z maturitních plesů její, tehdy už mírně občerstvený, manžel.

„Neumíš si představit, co se u nás děje, když moje žena oznámí, že tam či onam odjíždíme. Já jsem sbalenej hned, děti během pěti minut. Ona potřebuje půl dne. Když jsme konečně před domem, třikrát se vrátí zkontrolovat vypnutou žehličku, plyn, zavřenou vodu či okna. Nebudeš tomu věřit, ale když konečně zařadím a chci se rozjet, něco zadrmolí a znova vyleze, protože potřebuje čůrat. Jednou ji přejedu, to se vážně nedá vydržet. Jo, počkej, jednou se to stalo, jednou jsme opravdu odjeli od domu skoro hned, ale po dvaceti kilometrech jsem se musel vrátit, protože všechny tašky zůstaly na chodníku před domem. Nikdo je nenaložil do auta, ale naštěstí ani neukradl,“ dodal s tichým, jízlivým smíchem jako ten, kdo už dávno hodil flintu do žita.

„Drda si, vážení kolegové, plnil benzínem na pokoji zapalovač, chytla na něm košile, a kdyby ho spolubydlící neuhasili, mohli jsme v tuto dobu sedět v krematoriu,“ dodala Zuzana skoro plačtivě.

„No já bych řekl, že by to sezení bylo určitě kratší,“ drsně zavtipkoval Vohmatlík, „tam mají zaplaťpánbůh nějaký časový harmonogram, na rozdíl od nás,“ šeptal, ale slyšet ho bylo v celém nejbližším okolí, které okamžitě zareagovalo tichým pochechtáváním.

„Opravdu nevím, jakými tresty zabránit podobným zavrženíhodným činům. Trojky z chování pro mnohé nejsou žádným trestem, vyhodit ze školy je můžeme až po složitých správních úkonech, jsem vážně zoufalá,“ Zuzana rozhodila rukama a rozhlédla se kolem jako člověk, který našel meritum věci, ale v této chvíli neví, co s ním.

Čeká nějakou souhlasnou reakci? Doufá, že ji někdo podpoří v té zoufalé a bezedné bezvýchodnosti? Marně. Neříká nic z toho, co by osazenstvo tohoto sálu nevědělo, nic nového pod sluncem.

„Víte, já chodím učit do druhé B a taky třetí B vždycky po tělocviku,“ ozvala se náhle do ticha ze zadního koutu sálu němčinářka Jaruška Pouzarová, „jsou vždycky po té hodině strašně zpocení a neuvěřitelně smrdí, zvedá se mi žaludek, skoro tam nemůžu učit, nedalo by se s tím rozvrhem něco dělat?“ žádala naléhavě, jako by spadla z vesmíru, jako by nic neslyšela, jako by tu celou dobu ani nebyla, jako by chtěla vyřešit problém, který ve své podstatě brání otáčení zeměkoule.

Drobná útlocitná žena je po léta v nemilosti vedení školy. Je vzdělaná víc, než by bylo pro středoškolské poměry potřeba, ve svém oboru by těžko hledala konkurenta. Tato bezelstná a zranitelná bytost ale nikdy neměla být učitelkou. Často ještě v květnu neví, kde má učit, občas netrefí do svého kabinetu, plete si patra i třídy, ve kterých má učit, pro studenty je častým objektem veselí, které ani po mnoha letech její pedagogické praxe nebere konce. Do školy jezdí na kole, které drží pohromadě jen silou nějaké cizí vůle, řídí jednou rukou, protože druhou si střídavě přidržuje klobouk nebo deštník, nikdy ničím nesvítí, takže je jen otázkou času, kdy ji někdo z řidičů vytlačí ze silnice. I to už tu několikrát bylo, ale Jaruška odvážně jezdí dál a asi doufá ve slušnost těch, kteří ji s nevybíravými nadávkami dnes a denně míjejí.

A teď si zase naběhla…

„To snad nemůžeš myslet vážně, Jarmilo!“ zaburácel ředitel, snaže se přehlušit nespoutané veselí a teď už zcela zjevný řehot pobavených učitelů.

Na každé poradě je jen otázkou času, kdy Jaruška vystoupí s příspěvkem, který všem vyrazí dech. Myslí to vážně, je tak odvážná a vtipně rozleptává hloupé, zdlouhavé a nikam nevedoucí řeči svých předřečníků, nebo se zase toulá někde ve svém světě a netuší, která bije? napadne na pár vteřin každého v sále, než si zase všichni postupně uvědomí, že ta druhá varianta je bohužel tou pravou.

Chudák Jaruška, nikdy se nepoučí.

„Kde jsi, proboha, celou tu dobu zase byla? Zdržuješ, jsi nesoustředěná, takhle to není dál možné, říkám to už po sté, to není jen dnes!“ ředitel hledal slova, která by zůstala v rovině elementární slušnosti.

„Jak můžeme vychovávat a vzdělávat studenty, když sami nemáme dostatek kázně a soustředěnosti…? Vrátíme se k původnímu tématu,“ dodal odevzdaně a obrátil se k třídní učitelce: „Jaký navrhujete trest, paní kolegyně, pro studenta Drdu?“

„Třetí stupeň z chování za porušení režimu v domově mládeže, pokud proti tomu pedagogická rada nic nenamítá,“ řekla Zuzana unaveně a odmlčela se. Měla toho už i ona dost? Posuneme se konečně k další třídě?

„Je tu ještě zápis v třídní knize,“ ozvala se přece jenom znovu, „studentka Žáčková opisovala při hodině angličtiny, tahák měla pod řemínkem hodinek. Nebylo to poprvé, minulý týden při stejné hodině měla tahák pod piercingem na pupíku. Navrhuji důtku třídního učitele,“ už jen víceméně poznamenala a zaklonila se, aby naznačila, že definitivně končí.

„Sakra, to je teda věc,“ ozval se věčný komentátor Vohmatlík, „kdo tam učí, není to Karel? Ani by mě nenapadlo kontrolovat holkám pupíky, asi s tím taky začnu, teda pokud mě někdo nenapadne za sexuální harašení, co myslíš?“ strkal loktem do sousedky, protože nejbližší chlap, se kterým by toto téma mohl zevrubněji probrat, seděl až o dvě místa dál.

„Ježišmarjá, Fando, mě ty jejich pupíky vůbec nezajímají,“ opáčila Zdena, která narychlo dopisovala poznámky ke kázeňským trestům své třídy. Pravidelné „kolečko“ se blížilo k její třídě.

„To sem si mohl myslet,“ poznamenal nakvašeně Vohmatlík, „když se tu konečně probírá něco pořádnýho a důležitýho, nikoho to nezajímá. To mě podrž, tak tahák na pupíku!“ sepnul ruce a poslední slovo šeptal už do sevřených dlaní.

Taháky!

Někdy skoro umělecká díla, jindy narychlo stvořený, ubohý pokus zmást učitele cizími vědomostmi…

Žádná osvěta v tomto smyslu nefunguje, tahák patří ke škole stejně jako pes k boudě. I mnozí dospělí dálkového studia dorazili až k maturitě jen díky těmto věčným berličkám.

Loni byl ve čtvrtém ročníku dálkového studia hasič, který podobně jako mnoho dalších potřeboval získat maturitu z čistě existenčních důvodů.

Při písemném opakování z češtiny si položil mezi stehna na židli tahák, který svou velikostí odpovídal plakátu upoutávajícímu na show Lucie Bílé. Musela bych být úplně slepá, abych něco tak obludně velikého, a bez špetky obvyklé tvořivosti, neviděla.

Zahájila jsem tehdy hodinu, zadala jsem otázky k písemnému opakování a nevěřícně jsem koukala, jak tento dospělý muž hasí své neznalosti.

Po několika minutách jsem tu ostentativní drzost už nevydržela, stoupla jsem si před jeho lavici, pomalu jsem se předklonila a průzorem mezi vrchní deskou lavice a její odkládací plochou jsem se mu nevybíravě zahleděla mezi stehna. Mylně jsem se domnívala, že tento dospělý muž pochopí, že takhle asi ne, tohle že je opravdu moc. Opak byl pravdou, intenzivně opisoval dál, aniž by si všimnul, že ho sleduju.

Pro ostatní ve třídě to byl ale signál, aby zvedli hlavy a soustředili se na moje podivné počínání. Hasič bez mrknutí oka opisoval dál.

Dotklo se mě, že je mu úplně jedno, jestli ho vidím, a tak jsem se tomuto dospělému muži ještě jednou zahleděla mezi stehna a bez obalu jsem spustila: „Vyndejte ho, já ho vidím!“ Ve chvíli, kdy jsem pronášela tuto osudovou průpovídku, jsem si uvědomovala, že něco nehraje, že pronáším jakýsi salát eroticky zabarvených ingrediencí, ale zastavit záplavu slov, která se ze mě řinula jako vodopád, už nějak nešlo.

Hlasitý smích celé třídy a muž rudý až na záda mi dali vzápětí za pravdu. Trapas, trapas jako hrom, nezbylo nic jiného než se smát taky.

Nějakou dobu potom zlí jazykové vyprávěli po škole, že u dálkařů učím místo češtiny sexuální výchovu.

Maturita se pak tomuto muži opravdu nepovedla, propadl hned z několika předmětů.

Našla jsem ho v místnosti pro maturanty krátce poté, co se dozvěděl smutný verdikt maturitní komise. Bylo mi ho líto, nakonec je to člověk, který jistě vykonává záslužnou práci, a tak jsem se ho jala uklidňovat v tom smyslu, že jistě uspěje při opravné zkoušce na podzim, že není sám, kdo to bude zkoušet podruhé…

Podíval se na mě skoro vesele a pusou plnou chlebíčků konstatoval to, co pro něho bylo opravdu důležité: „Mně to nevadí, hlavně, že nepropad velitel!“

Tak tomu říkám jasné priority, napadlo mě tehdy při odchodu z místnosti.

* * *

„… a to by měly být priority veškerého našeho snažení,“ zaregistrovala jsem slova ředitele a musela jsem se usmát nad tím, jak daleko k sobě mohou priority mít.

„Co říkal?“ dloubla jsem do Hanky.

„Ale, jako vždycky přece,“ skoro si odfrkla, „nedržíme dozory na chodbách, chodíme pozdě do hodin, někteří prý zase odcházejí před zvoněním ze třídy, nepronásledujeme ty, kteří se nepřezouvají, přehlížíme kuřáky za školou…“

„Dobrá, dobrá, už mlč, znám to nazpaměť,“ ukončila jsem její snahu připomenout mi to, co slýcháme na každé poradě, „která třída je na programu téhle málo zábavné taškařice?“ zeptala jsem se ještě, aniž bych se jakkoli snažila skrýt bláhovou naději v hlase, že snad přece jen dojdu domů před televizními zprávami. A jak si doma počínají zedníci, kteří mi tam teď uprostřed zimy vyměňují okna? Už tam jistě nejsou, mají klíče, přijdou zase zítra a pozítří…, včera mi jeden z nich, jistý pan Klokočka, řekl, že by učitele nechal vystříkat hadicí, protože jsme samé prázdniny, pořád nám někdo přidává prachy a dohromady nic neděláme.

„Tak to byste zrovna vy, pane Klokočka, bez naší práce ještě seděl na stromě a prstem dloubal do kůry, abyste našel nějakého červíka, nemyslíte?“ poznamenala jsem jedovatě. Chvíli na mě civěl, pak se přezíravě usmál, odhalil jediný černý zub vlevo dole, posunul si do čela malý špinavý klobouček a s pobaveným výrazem šel po své práci. Ví svoje o výplatních páskách a z toho pohledu je s podivem, že v korunách stromů nesedíme spíše my, a to s celými třídami těch, kteří budou jednou vážně rozhodovat o tom, jestli se tam opravdu nevrátit.

„Taky ředitel říkal něco o naší absenci ve škole,“ nedala se Hanka odbýt mou zamlklostí, „prý moc chybíme, a tak si některé hodiny budeme muset všichni bez rozdílu po návratu z nemocenské nahradit. Tematické plány se přece musej plnit za každou cenu, to říkal, vážně, je prej jedno, jestli během roku chybíš pár dnů, nebo celý týdny či měsíce, to je ale kravina, viď? Přijdeš po nemocenský a do úplnýho vyčerpání budeš svý hodiny nahrazovat, pokud opět nepadneš. To je ale kravina, viď?“

Když byla rozčílená, mluvila chvílemi nespisovně, i když o sobě ráda všude roztrušovala, že je jednou z posledních nositelek hezké češtiny.

„Jo, to teda jo, nemění se v té škole vážně vůbec nic,“ přisolila jsem si.

„Počkej, jak to myslíš?“ dorážela Hanka uklidněna mým souhlasem a posunovala přede mě papír plný prasátek, koček a zadků nejrůznějších zvířat.

Jedním tahem jsem přikreslila zajíce zezadu, protože jiné zvíře neumím, ale pak už jsem byla zase o několik desítek let zpátky, protože i tohle, trest za nepřítomnost, byť odůvodněnou, už tu přece taky byl – totáč, nebo svoboda, žádná překotná změna se nekoná…

Vyrazila jsem před lety s manželem a známými, kteří měli u nás ve škole syna, do hor. Cílem byla Velká Fatra a Roháče. Všichni jsme vláčeli na zádech obrovské batohy, protože bylo jasné, že budeme chodit místy, kde kromě výkalů medvědů, málomluvných bačů, hledajících zatoulaná jehňata, a překrásné přírody, která měla být především naplněním našich snů o ráji, nepotkáme celé dny ani živou duši, ani její exkrementy. Měla jsem na zádech zátěž asi dvacetikilovou.

Už na peróně nádraží jsem upadla a hned jsem věděla, že něco nehraje. Lehce se mi podvrtla noha, za normálních podmínek bych snadno vybalancovala ztracené těžiště, ale teď jsem byla ve vteřině na zemi a těžký batoh mě do ní doslova přibil. Zvedali mě dva lidi.

Ve vagónu mi museli pomáhat batoh sundat, protože v okamžiku, kdy se váha přenesla jen na jeden popruh, jsem naprosto bezbranně následovala směr, který rozhoupaný batoh vyznačil.

Ještě před výstupem do hor jsem musela v Zazrivé, která se stala základním táborem, polovinu věcí nechat. Domů jsem ji pak vezla, aniž bych se spousty čistého prádla během celého pobytu vůbec dotkla.

Manžel, který mě ještě doma při balení mnohokrát varoval, dokonce měl tendence nenápadně z mé hromady ubírat, naštěstí mlčel. Nesmál se nahlas, ale ani nepomáhal. Neříkal nic o tom, že to věděl, že se snažil moje balení nějak usměrnit, že jsem k jeho varováním byla hluchá. Neříkal nic, pomáhal mi vstát, když jsem upadla, a držel mě, když jsem startovala, řízena batohem, někam směrem k jinému kupé. Myslím, že se docela určitě dobře bavil.

Byla polovina srpna, horko a nádhera všude kolem nás. Hořci zmodralé louky byly protkané uzoučkými klikatými horskými pěšinkami, které spojovaly oblé a z dálky jakoby chundelaté homole obřích horských velikánů. Temné stíny někde dole na úbočích kopců střídaly prosluněné plochy o pár set metrů výš, ticho rušil jen občasný křik dravce někde ještě mnohem, mnohem výš nad námi.

Čas se zastavil, po několika dnech už jsem nevěděla, jaký den v týdnu právě je, dokonce mi bylo úplně lhostejné, jaký je letopočet. Celé hodiny jsme kráčeli beze slov, každý doslova zavalen přemírou dojmů i posvátným, okouzlenou duši balzamujícím tichem. Měla jsem pocit, že Bůh je blízko, že nám kráčí po boku někam do zaslíbené země, pokud už to nebyla právě ona.

Pocit sounáležitosti sílil v malé skupince každým dnem. Dělili jsme se o zážitky, vodu i poslední suché tričko. Spali jsme pod širým nebem jen ve spacích pytlích, vyrovnaní v řadě jeden vedle druhého jako housky na krámě.

Když nám jeden z bačů řekl, že včera v noci roztrhal medvěd jen nedaleko od nás pět ovcí, vyděsila jsem se k smrti. Od té doby jsem hledala místo na spaní vždy uprostřed řady a tajně jsem doufala, že si medvěd vybere toho prvního nebo posledního. Spala jsem velmi špatně, rozjitřená fantazie mi nabízela hrůzné obrazy… Obrovský medvěd se potácí mezi spacími pytli a evidentně hledá ten můj. Tlapami jako lopaty, ostrými drápy, dlouhými a tlustými jako lidský prst, rozhazuje těla všude kolem, jako by nic nevážila. Hrozivě mručí, země pod ním duní, měsíční světlo nesnesitelně přibližuje studené oči a tlamu plnou ostrých zubů, jeho řádění provází hluboké, zlověstně zastřené funění …

Každé ráno jsem se za své ničím neomluvitelné chování styděla, a abych své nekalé myšlenky nějak odčinila, tiše jsem šeptala po probuzení svému muži do ucha, že dnes v noci ležím na kraji já. Smál se a večer mi jen nabídl místo vedle sebe. Vždycky bylo někde uprostřed.

Krátké chvíle oddechu na některé z náhorních plošin provázely občasné stesky tehdy skoro sedmnáctiletého Tomáše: „Mám pořád hlad, mami, nemáš v batohu eště něco? Sem ve vývinu, musím se pořádně nacpat, podívej na ty puchejře,“ dodával, jako by bolavé paty přímo souvisely s hladem.

„Jo, synku, boty sis vybral sám a na zádech neseš přece vlastní proviant,“ komentovala synovy potíže matka. Bylo ale jen otázkou času, kdy se zvedne a ze svého batohu vyloví alespoň nějaký pamlsek. Měla svého jedináčka moc ráda a netajila se tím, že je na něho hrdá, protože se kluk nechová jako klasický puberťák. Neměl problémy ve škole, dobře se učil, nedělalo mu potíže pomáhat doma s vařením nebo se jen tak toulat po horách s dospělými.

„Nevím, jestli je to úplně dobře,“ říkávala občas zadumaně, „co myslíš, je to normální, že chce v tomhle věku ještě jet s náma na dovolenou?“

„Normální to je, i když ne běžné,“ odtušila jsem obvykle, „asi se mu tyhle výlety líbí, co jiného? Nedělej si starosti, jednou přijde s tím, že jede jinam s někým jiným, to je jisté, tak se tím, proboha, netrap už teď.“

Jednou z posledních zastávek se měl stát krátký pobyt na Oravě. Seděli jsme na břehu řeky, Tomáš si ve studené vodě chladil krvavé ostrůvky na patách, ostatní se stejným způsobem zbavovali mnohadenního zapaření noh a pocitu nikdy a ničím nevyřešitelného smradu z pořád stejných, nevětraných bot. Až někdy, kdoví kdy, přijdu domů, budu muset svoje i manželovy boty několik týdnů větrat, nebo je možná radši vyhodím, napadlo mě ve chvíli, kdy ostatní vzpomínali na nejhezčí partie naší pouti a spřádali plány na příští akci.

Klidnou rozmluvu přerušil výrazně hlasitěji, a kdyby ho nepálily puchýře, skoro vesele Tomáš: „To je teda fakt sranda, my tady, s nohama v týhle úžasný řece, a ve škole se smaží kámoši úplně jinak! Jsem šťastnej muž, nejsem mezi nima!“

Jako by mě ovanulo samo peklo. Něco tu nehraje, něco je špatně, zamrazilo mě až u kostrče.

„Cos to řekl? Jací kámoši a proč ve škole? Jsou přece prázdniny, ty blázínku, hrabe ti?“ poslední slova jsem už ale skoro zašeptala.

„Jo, sou prázdniny, ale jak pro koho,“ dodal blahosklonně, „ty, co rupli, a já to naštěstí nebyl, dělaj přece dneska a zejtra opravky, je konec srpna, nebo ne?“

„Kterého je dnes, Luboši? Já vím, je srpen, ale kterého dnes, proboha, je?“ hlas se mi asi třásl, tušila jsem odpověď, a příšerně jsem se bála, že mám pravdu.

„Co je? V klídku, je srpen, dvacátýho sedmýho, nic se neděje,“ zakřenila se moje polovička, „nebo chceš vědět i rok a století? Vážně tě ty hory tak vzaly? To je skvělý, budeš mít čistou hlavu nejmíň do Vánoc!“

„Dvacátýho sedmýho?“ opakovala jsem tiše po něm. „Už tři dni jsem měla být ve škole!!! Včera i dnes jsem měla zkoušet ty, kteří na konci roku propadli. Proboha, co budu dělat? Vyhodí mě, určitě mě vyhodí, neodůvodnitelná absence, bulka…, hákuju, jsem horší než naši studenti!“ mlela jsem pořád dokola. „Co budeme dělat, už pár dnů jsem měla být ve škole?!“

Koukali na mě a nejspíš ničemu nerozuměli. Jen Tomáš tušil, o čem mluvím: „No jo, nechala ste propadnout pár kámošů, asi ste je měla včera a dneska zkoušet, že jo?“

„Musím okamžitě do školy, hned,“ začala jsem nahlas překotně řešit beztak ztracenou situaci, „musím si něco vymyslet, bože, s čím můžu za ředitelkou přijít? Kdo mi náhle umřel, kdo mě málem zabil, kdo mi zapálil dům…?“

„Aha,“ pochopil manžel, „sedíš tady, a přitom máš bejt už pár dní ve škole? No, stihneš to do dvou dnů, sme daleko od domova,“ dodal pragmaticky.

„Do dvou dnů?“ zaskučela jsem, hlas mi přeskočil, vnitřnosti se mi tlačily ven. Proboha, máme dva syny, dluhy, potřebujeme pracovat, vydělávat, splácet! To je náš konec, ředitelka neměla a nemá slitování nikdy a s nikým. Vládne škole železnou rukou staré panny, která nezná jiné povinnosti, ale ani potěšení než obětavou práci pro školu a bezvýhradnou spolupráci s řídícími orgány KSČ.

Jsem na dlažbě, manžel to sám nemůže zvládnout, měla bych se rovnou nějak odpravit.

Jenže máme dva krásné kluky, já nemůžu jen tak něco balit! Musím si něco vymyslet, já to musím zkusit, musím být chytřejší, já to nějak, sakra, musím zvládnout. Než dojedeme domů, něco vymyslím, uzemním ji historkou, která by dojala i vraha, napadlo mě těsně předtím, než se ostatní začali zvedat, balit věci a chystat se na dlouhou cestu domů vlakem.

„Neboj,“ ozvala se Tomášova matka, „jsou horší věci na světě, nějak jí to vysvětlíš, přece tě kvůli tomu nevyhodí!“

„Vyhodí, Olinko, klidně, už to udělala a udělá to klidně znova, věř mi, znám ji a vím, o čem mluvím,“ poznamenala jsem při zapínání poslední přezky na batohu, „napaří mi neomluvitelnou absenci ve škole v době, kdy to bylo z mé strany nekolegiální, ale i společensky a lidsky nejodpornější, protože kolegové museli za mě zkoušet moje propadlíky, které ani neznali… Hrůza!“

Cestu vlakem domů jsem protrpěla. Zoufale jsem se snažila vymyslet něco, co mě v konečném důsledku osvobodí, ale marně. Nespala jsem celou noc a k ránu jsem pochopila, že se zázrak už nejspíš nestane. Nestal.

Nestal se ani poslední noc, už doma. Nevymyslela jsem vůbec nic. Vždycky jsem se zarazila ve chvíli, kdy už nebylo snad ani lidsky důstojné vymýšlet něco dál, něco, za co bych se nemusela později stydět a mohla s tím žít.

Ráno jsem vylezla z postele rozlámaná, nevyspalá, ale smířená. Skoro se mi zdálo, že se mi z nějakého podivného důvodu ulevilo. Nic už nevymyslím, ani se o to nebudu snažit, dojdu si hrdě pro vyhazov. Nedovolím, aby si jen na chvíli ředitelka myslela, že mě dostala. Ne, dnes už ne, už to není pravda, už jsem si to protrpěla, nenechám se ponížit, nějak to zvládnu a práci si najdu.

Do školy jsem toho rána vstupovala s tím, že ta dlouhá cesta vlakem a včerejší noc měly svoje přednosti, přišla jsem na to, že se mám natolik ráda, že nepůjdu za hranice vlastní důstojnosti. Byl to báječný, osvobozující pocit.

Za kliku do ředitelny jsem brala jako chirurg, který ví, jak chladnokrevně oddělit zhoubné a nezdravé od toho zbytku.

„Dobrý den, přišla jsem pozdě, já vím,“ začala jsem klidně svůj očekávaný vstup do světa nezaměstnaných a smířená se vším jsem jen čekala, kdy se ozve ono nechvalně známé: „Nic už nevysvětlujte, paní kolegyně, je pozdě.“

Bylo ale ticho, koukala do papírů, a tak jsem pokračovala: „Nemám pro svůj opožděný nástup do školy žádnou relevantní omluvu.“

Zvedla hlavu od papírů až na konci mé zpovědi, dívala se na mě skoro se zalíbením a pak k mému údivu řekla: „Jsem strašně ráda, že jste tu. Před chvílí jsem s KV KSČ řešila útěk jednoho z vašich kolegů do Německa, strašně jsem se bála, že jste to udělala taky. Nic nevysvětlujte, nic si nemusíte ani nahradit, jsem ráda, že jste tady.“

Stála jsem za dveřmi ještě chvíli, než mi došlo, že kolegovi, který odmítl zůstat v zemi bez lidských práv, budu muset poděkovat.

Utekl nejdříve do Německa, později, jak se ukázalo, na několik let do Rakouska s tím, že musí připustit fenu zvláštního a v Čechách dosud ne příliš často vídaného plemene. Odjížděl bez zavazadel a na nohou měl pověstné „vietnamky“. Nikdo ho nepodezříval, a tak zůstal v Rakousku až do revoluce v roce 1989. Celkem dvanáct let.

Vrátil se v roce 1991 s tím, že to byla obrovská zkušenost, boj i zábava, vše v jednom pytli. Nikdy ani na chvíli ničeho nelitoval, vždycky hledal chyby především v sobě, jen v sobě uměl najít i odvahu k tomu, čeho se jiní báli, a tak v sobě našel i to, čeho si může člověk vážit. Šťastný muž. Řekla jsem mu mnohem později, že mě vlastně v jednu chvíli zachránil. Smál se a říkal, že si tím není docela jistý. Co ví docela určitě, je to, že jsem ho mnohokrát přece zachraňovala já v Dolním Kubíně.

Ano, sena a pomoc slovenským soudruhům. Ano, byli jsme tam spolu několikrát a vždycky to mělo stejný průběh.

„Pojedeme do Kubína, Bohunko!“ hulákal na školní chodbě pokaždé, když se od ředitelky školy dozvěděl, že je čas odjet na Slovensko pomáhat se sušením sena. Nějak si myslel, že jsem stejně nadšená a nemůžu se dočkat.

„No…, to nevím, Míro, letos je toho na mě vážně nějak moc, to víš, rodina, děti, přestavujeme bydlení a tak, třeba by jel rád někdo jiný, ptal ses?“ zkoušela jsem změnit běh událostí, ale vzápětí jsem byla vytrestána neskutečně zklamaným výrazem jeho tváře. Měla jsem ho ráda a nechtěla jsem zrovna jeho jakkoli šidit, jenže… desetidenní pobyt v Dolním Kubíně s poměrně početnou skupinou studentů třetích ročníků nebyla žádná procházka růžovým sadem…

„Jestli nepojedeš, nejedu taky,“ říkával a tvářil se tak, jako by jeho život náhle nabral nesprávný směr, a v mnohém nespravedlivý běh životních událostí mu docela určitě nelítostně lámal srdce.

„Ježišmarjá, počkej, ještě to zkusím, třeba to nějak zvládnu,“ říkávala jsem skoro monotónně každý rok a pak jsem několik let po sobě neodolala a jela s ním.

Míra měl malou, drobnou a nezajímavou ženu. Byla to šedivá pracovitá myška bez fantazie. Laskavá žena a docela určitě dobrá máma. Hospodyně, která léta pracovala na lisu v místní automobilce, se o děti starala většinu času sama, protože obě babičky žily shodou náhod na jižní Moravě a manžel nebyl věčně doma. Věřila tomu, že obrovským přínosem pro rodinu je vlastní zahrádka. Králíci, zelenina a slepice, to měl být podle ní hlavní zdroj obohacení už tak dost chudého rodinného rozpočtu. Po manželovi posílala do školy velká a zdravá slepičí vejce, která si mnohý z nás rád kupoval, protože věděl, kde a jak slepice vyrůstají a snášejí.

Byla jsem se tam jednou podívat. Šla jsem Míru upozornit, že druhý den supluje za někoho ve třetím ročníku, a znala jsem ho natolik dobře, že jsem si mohla být skoro jistá, že přijde do školy pozdě. Změny na rozvrhu ho zajímaly jenom ráno, přes den už se na něj ani nepodíval.

Malý domek byl obklopen zahrádkou jako dlaň. V jednom z jejích rohů byla i slepičí voliéra. Pletivo zakrývalo i horní část. Vypadalo to spíš jako klec na papoušky, kanáry či nějaké dravce, ale uvnitř byly slepice, jaké jsem v životě neviděla, přestože jsem na venkově vyrůstala. Popelavé peří, které měly po těle, jako by naráz skončilo u krku. Tělo spojoval s hlavou naprosto hrozný, holý pahýl, ale hlava už zase byla normálně opeřená, jako by někdo slepice skalpoval jen od horní části krku k tělu. Hrůzný pohled, ale neřekla jsem tehdy ani slovo.

Následující den jsem se Mírovi nespisovně přiznala: „Jsou vážně neskutečně hnusný, myslím ty vaše slepice, nezlob se, ale něco tak morbidního a skutečně šerednýho jsem snad, Míro, ještě nikdy neviděla, jak to můžeš dovolit?“

„Snadno ti to vysvětlím,“ řekl a pobaveně se na mě zadíval, „mohla bys tomu rozumět. Nejsem si úplně jistý, ale znám svou ženu,“ zadíval se z okna, jako by mě ani nevnímal, a pomalu pokračoval, „víš, nemá to lehký, je dost sama a moc si nevěří,“ odmlčel se, jako by se chystal k velké zpovědi, ale pak jednoduše, a poněkud naráz, přiznal barvu.

„Slyšel jsem ji, myslela si, že sem už dávno ve škole, slyšel sem a viděl sem, jak se při odchodu z domu po jediným krátkým pohledu směrem k slepičí voliéře úžasně narovná a vzápětí, a podle všeho každodenně, říká: ,Pchááááá,… děte se vycpat, stejně vypadám líp než vy, škaredý holokrčky!‘“

„To má smysl, nezdá se ti? Vtom okamžiku ty slepice přece mají své místo v zahradě, nezdá se ti?“ dožadoval se smíchem mého minimálního souhlasu a já jsem nemohla než kývnout. Až do té doby jsem si myslela, že slepice jsou fajn kvůli vejcím. Teď si ale myslím, že si je taky pořídím, ale hodilo by se možná docela klidně i jiné, stejně hnusné zvíře. Jedno je jisté, má to nápad, to teda jo, každá by to uvítala a je to legrace, ať už se tomu říká jakkoliv…

Jela jsem s ním do Kubína a bylo to stejné jako vždycky. Míra už ráno snídal borovičku, protože měl ve městě spousty známých. Nemohl odmítnout nabídky těch, které znal už léta, a všichni se těšili na společné chvíle. Nikdy ale nestíhal naše shromáždění před výstupem do hor, sbírala jsem ho s pomocí několika nejsilnějších studentů obvykle až v pozdních večerních hodinách v nějaké kolibě, často v době, kdy už většina unavených studentů tvrdě spala nebo seděli všichni na nedaleké faře a s otevřenou pusou poslouchali vyprávění místního faráře.

Laskavý a vzdělaný muž vládl faře, a jak se brzy ukázalo, i našim studentům. Vítal je s otevřenou náručí, krmil je borůvkovými kompoty, ve kterých bylo kvůli kvalitní sterilizaci i dost rumu, dovolil jim koukat na fotbal v televizi, ale ještě častěji jim ukazoval staré mapy a zasvěceně vyprávěl o zrůdné podstatě komunistického režimu a jeho sídelní říši, která o mnohé připravila a ještě připraví nás, Poláky a další.

Věděla jsem už po několika prvních dnech, že studenti na faře tráví spoustu volného času, vyhovovalo mi to, měla jsem o nich přehled, pana faráře jsem měla ráda, brigádníci se nevraceli opilí z hospody. Jen jsem se bála, aby nepřijela na nenadálou inspekci Kublaj, někdy jsme zašifrovaně zkracovali její jméno na Chán, protože to by byla skutečně mela. Studenti socialistické školy tráví chvíle osobního volna s farářem! Bylo nad slunce jasnější, že bychom oba letěli ze školy dřív, než bychom se do ní stihli vrátit.

Stoupala jsem dennodenně celých deset dnů nahoru na poloniny s pětačtyřiceti našimi studenty a čtyřmi neuvěřitelně čipernými místními babičkami.

Úzké stezky, klikatící se po úbočích neuvěřitelně vysokých kopců, nás vedly nahoru a zhruba po hodině a půl místy krkolomného stoupání jsme byli na místě. Fascinovalo mě, jak ty čtyři staré ženy výstup zvládaly. Naši studenti nadávali na kopec, na počasí, ať už bylo jakékoliv, nadávali krávám, které jsme v nižších polohách potkávali, dávali nevybíravá jména celému světu, stěžovali si na obrovské převýšení, které museli denně překonávat, komentovali často hrubým slovníkem všechno a všechny kolem sebe.

Naše čtyři průvodkyně, s hráběmi volně opřenými o ramena, ale stoupaly horou bez řečí, bez jediného slova stížnosti na cokoliv. Udivovalo mě to natolik, že jsem to nakonec nevydržela a jednu z nich jsem oslovila: „Vůbec nechápu, jak tohle můžete zvládat celé dny, týdny, měsíce? Jak to, že nepadáte únavou, já bych ve vašem věku snad nevylezla ani z postele.“

„A ako ste stará vy? Koľko rokov do dôchodku mate vy, moja milá?“ zeptala se ta nejupovídanější z nich.

„Já si ještě počkám, do důchodu mám vážně daleko, je mi teprve čtyřicet,“ přiznala jsem se a ani jsem netušila, do jaké situace svoji průvodkyni dostanu. Nic se ale nestalo, ta nejstarší z nich jen suše poznamenala: „No vidite, ja tiež.“

Zestárly podle všeho velmi rychle. Vítr, déšť, slunce, mráz, sena a nelítostná hora a to všechno dnes, denně a celé roky… Na co si, sakra, já můžu stěžovat? Ani nevím, musím si to promyslet.

* * *

„Teda to byla fakt sranda, i když možná, když o tom teď přemýšlím, jak pro koho, ale s odstupem času, a já to teď vidím stejně jako tehdy, byla to vážně obrovská prča,“ ulevila jsem si skoro nahlas, ale hned jsem se lekla síly vlastního hlasu.

„Co blbneš, jaká prča, sranda asi není ani to, co se tu teď děje, dávej chvíli pozor, je to docela napínavé, ve škole už zase byli policajti,“ ozvala se Hanka a otočila se na druhou stranu k Rudovi, který se už delší dobu marně snažil o vyřešení úplně jiného problému.

Bál se táty, dobře věděl, že už několik hodin měli řezat dříví na panství paní baronky a zajistit si tak klidnou zimu, jenže táta nebere mobil.

„Bohuna celou dobu nedává pozor, je nemožná, za chvíli se zeptá, co se děje, uvidíš!“ vtírala se do jeho přízně Hanka. „Sakra, co to děláš, vůbec mě neposloucháš, snad se zase nebojíš táty?“ zeptala se, když si všimla mobilu v jeho rukách.

„Bojím, ani nevíš jak,“ poznamenal Ruda a dobře věděl, co říká.

V téměř pětapadesáti letech stále ještě svobodný a pořád se bojí toho, co řekne a rozhodne táta.

Tenhle jedináček, absolvent dvou vysokých škol, moudrý a velmi sečtělý muž s úžasnou schopností nejen vyjmenovat staré francouzské či anglické šlechtické rody, ale i líčit barvité osudy jejich dynastií, schovával knížky, které si objednal z nějakého katalogu, ve stodole, na půdě, za nejrůznějším harampádím v domě nebo v kabinetě ve škole. Bojí se, že táta tuhle neřest objeví…, stoprocentně by se zlobil, že jeho jediný syn rozhazuje a zbytečně utrácí.

Táta si nestihl v běhu překotných životních událostí uvědomit, že jednou přijde okamžik, kdy bude synovu akceschopnost potřebovat. Starý a životem unavený muž a jeho životní partnerka zákonitě musí jednoho dne postrádat synovu samostatnost, rozhodnost při organizované péči nejen o ně, ale i o dům, pozemky, zvířata či v okamžiku, kdy bude muset najít sílu pro přestavbu domu již nevyhovujícího pro staré lidi.

Trest za všechna naše nepovedená rozhodnutí, za naši, byť neúmyslnou, nedostatečnost připomíná dřímající vřed. Nenápadně zakládá svoje hnisající hnízdo, tiše se po nějakou dobu skrývá v marasmu našeho každodenního lopocení za něčím a pro něco, mívá obvykle dost času, ale nakonec vždycky uzraje a pak náhle vyhřezne v ten nejnevhodnější okamžik.

Zatím všechno řeší táta, táta ho pětapadesát let zbavuje nejen té opravdu velké zodpovědnosti, táta ví, jak si poradit se vším, táta rozhoduje o všem, táta nejlépe ví i to, jakou rychlost zařadit, když jedou společně autem. I když to není nejlepší, je to pohodlné a malý prostor, prostor pro samostatné drobné podnikání v zemědělství, chovatelství či květinářství tu stále zatím je… Jak dlouho ještě?

Ruda je kamarád a dobrý přítel, je tím, kdo ochotně pomůže v nouzi bez ohledu na denní či roční dobu. Školu a problémy s ní spojené rád nemá, ale intuitivně cítí, že mu paradoxně umožňují vymanit se na pár hodin ze stereotypního života na malé vesnici a koneckonců i ze světa starých a nemocných rodičů.

Domek, ve kterém žijí, je obklopen malým Rudovým hospodářstvím. Drobná políčka, která osazuje tradičními i vskutku netradičními plodinami, jejichž semena shání přes internet po celém světě, koza, slepice, kočky, pes, houbaření a shánění dříví na zimu z lesa vedle chalupy, to vše je jeho relaxační arénou. Po večerech vaří a peče, čímž mnohé z nás zahanbuje. Výsledky svého kulinářského umění nosí hrdě jako ochutnávky do školy a dělá nám tím nejen radost, ale nutí nás i k zamyšlení nad vlastními možnostmi.

Bývaly doby, kdy se odvážně pouštěl i do chovu jiných domácích zvířat. Míval berana, dvě ovce, pštrosa a dvě pštrosice. Události, které ho přinutily nepouštět se do přílišných experimentů, akcelerovaly v několika dnech…

Pštros se projevil jako útočný a v podstatě zlý pták. Malého, kulatého a nesportovního Rudu proháněl po dvoře tak dlouho, až se mu ho podařilo dostihnout. Nakopl svého hospodáře tak mocně, že si zlomil nohu a jeho pomalý chovatel si ještě dlouho potom léčil pohmožděniny.

Špatně léčený pštros pak po většinu dne polehával na dvorku. Mohutný, statný beran ho poté jednoho dne z blíže nezjištěných příčin zašlápl, pštrosice se utrápily steskem, ovce chcíply, protože se přežraly hrušek, a berana otrávili nepřející lidi ve vsi. Zbyla koza, ale ani s ní to nebylo jednoduché.

Říkal jí, bůhvíproč, Stuartovna a jezdíval s ní pravidelně ke kozlovi o několik vesnic dál. Všichni jsme věděli, že nastal čas pro kozu, protože Ruda ustaraně chodil po škole a svým nejbližším líčil starosti s tím spojené.

„Něco ti řeknu, nevím, proč to dělám,“ začínal obvykle a i ve stresu vždy spisovně, „Stuartovna je klidná a jistě to zvládne, ale já z toho mám noční můru. Co když někdo ze školy uvidí, jak jedu s kozou? Musím tou Blatnou přece do Skaličan projet! Stuartovna je zvyklá sedět vedle mě, dozadu ji v žádném případě nedostanu, klidně snáší bezpečnostní pás a opravdu v klidu sedí, asi ví, kam ji vezu, nebo co, a neptej se mě, jestli koza opravdu může sedět, může, mám takovou společenskou kozu doma, bohužel, nebo bohudík? Nevím, ale nejhorší je, že musím jet kolem ředitelova domu, něco ti řeknu, kdyby mě měl takhle vidět, myslím s kozou na místě spolujezdce, asi bych se zbláznil, když o tom přemýšlím, určitě neznám nic horšího. Jeho jedovaté poznámky a rádoby vtipné repliky na mou adresu, znáš ho, ne, to bych vážně nesnesl.“

„Najednou seš háklivej, Rudo, vždyť tě všichni známe, na sedadlech v autě máš bordel, kterej nejde ani jen tak rukou vodhrnout. Kozí bobky, papíry, desítky tašek, krabic, hadrů, květináčů, pet flašek a kelímků všeho druhu, to je přece tvůj svět! Každej to ví, tak vo co de?“ spustila Manča, která jednu z jeho posmutnělých zpovědí taky vyslechla, i když ne od začátku, ale chtěla za každou cenu Rudu nějak potěšit, a snad proto i rychle pokračovala: „Pamatuješ, cos mi řek, kdyžs mě vez domů a já sem i na zadním sedadle, kam sem si chtěla původně vodložit tašky s písemkama, našla kozí bobky? Řeknu ti to, chceš? Co? Chceš to slyšet? No bóže, řekls tehdy, aspoň si můžeš připadat jako princezna na hrášku, jen si sedni, řekls klidně, a najednou seš podělanej?“

Manča má svůj slovník a ráda ho užívá mezi přáteli. Bleskově pojmenovává polosprostými i sprostými výrazy svět kolem sebe, protože ví, že je to nejkratší cesta k dorozumění. A to teda je.

„Jenže já nechci, aby všichni věděli, že jezdím s kozou ke kozlovi, jsem přece učitel, mám dvě vysoké školy,“ poznamenal Ruda a pokračoval, „já sice o tom pořád mluvím, ale říkám jen něco, nechci, aby mě lidi spojovali víc s kozím královstvím než se školou, to dá přece rozum. Teď jste tu jen vy dvě, něco vám řeknu a běda, jestli to rozkecáte dál,“ řekl to tónem, kvůli kterému ho neznalí věcí podezřívali z toho, že je přihřátý anebo k tomu má blízko.

„Blázníš? Tajemství udržíme, to si piš!!“ přidala jsem se a byla jsem v té chvíli přesvědčená o tom, že velké tajemství v sobě snad pár let nějak udržím.

„Seš blbej? To je jasný, že mlčíme,“ špitla Manča, které bylo jedno, co se má zamlčet, ale chtěla jednoduše a rychle vědět, co bylo dál.

„Je to pár měsíců, co jsem musel se Stuartovnou zase ke kozlovi. Táta řekl, že se s ní musí jet bezpodmínečně zítra, a tak jsem si to ve škole domluvil s tím, že musím na pravidelnou prohlídku kvůli cukrovce. Potíž byla v tom, že jsem tam musel být před osmou,“ zklamaně se nadechl a pokračoval, „to znamenalo, že mě nejspíš někdo uvidí a ve škole to rozkecá. Nejhorší bylo, že jsem musel projet kolem ředitelova domu, a tak jsem jen doufal, že On už bude ve škole, stejně jako většina studentů.“

„Ježišmarjá, Rudo, dělej, to je jako seriál na pokračování,“ ozvala se netrpělivě Manča.

„Nic jsi nepochopila,“ Ruda zklamaně ztišil hlas a změřil si ji pohledem inkvizitora, „nevíš, co je pořádná ostuda a strach z ní. Já jsem ten den ráno přemýšlel, jak se vyhnout nejhoršímu, a nakonec mě napadlo, že bude nejlepší, když nikdo nerozezná, kdo vedle mě sedí.“

„No a?“ Manča se netrpělivě podívala na hodinky, protože za chvíli měla učit a bála se, že konec příběhu už neuslyší.

„Dal jsem jí na hlavu zmijovku,“ řekl rychle a ohlédl se jako člověk, který vyhlíží vzdálené příbuzné.

Ani jedna z nás nevěděla, která bije.

„Cože?“ neudržela jsem se tentokrát já.

„Nechápete? Dal jsem Stuartovně na hlavu kulicha, kterému se říká zmijovka. Seděla vedle mě, na hlavě čepici, myslel jsem si, že nejhorší jsem zažehnal, a pokud pojedu rychle…, jenže já nikdy nejedu rychle a ředitele vyprovázela před dům manželka, která je od minulého roku v důchodu. Katastrofa, to mi teda věřte, viděli mě a už slyším ty jeho kecy,“ dodal a apokalypticky se odmlčel.

„Rudo,“ skoro zařvala Manča, „to je moc hezkej fór, kdo tě nezná, nevěřil by ti ani slovo, jenže my víme, že to byl opravdu tvrdej oříšek, já ti teda věřím každý slovo, vážně!!“

„Aby ne, všechno je pravda,“ šeptal si pod nos Ruda a opatrně se rozhlížel, jestli nás přece jenom někdo neslyšel.

Teď tu sedí vedle mě a zase v duchu řeší, jestli udělal všechno tak, jak měl a jak si to přeje táta. Možná přemýšlí i o tom, jestli se nezbavit kozy, která mu už tolikrát zavařila. Budu to muset probrat s tátou hned, jak přijdu domů, napadlo ho ve stejné chvíli, kdy si uvědomil, že sedí na poradě a Hanka na něho už delší dobu doráží.

„Na co že se tě zeptá?“ přerušil její úporné vyzvídání, aby se vymanil z vlastních potíží. „Co a kdo že udělá?“

„Ježišmarjá, Rudo, jenom chvíli poslouchej, během několika vteřin se mě Bohuna zeptá, co se děje, nedává pozor, celou dobu je někde mimo, vůbec netuší, která třída je právě na programu dne, uvidíš, dávám jí dvě minuty a bude se ptát, co se děje, vsaď se,“ řekla a na vteřinu úplně znehybněla pod tíhou jistoty svých úvah.

„A co se děje?“ zeptala jsem se, protože jsem jejich rozhovor napůl vyslechla a taky jsem tak trochu chtěla udělat radost její věštecké schopnosti.

„Ha, já jsem to věděla, přesně to jsem věděla!!“ usmála se, odhalila plnou pusu nádherných zdravých zubů a s neskrývaným potěšením pokračovala: „Na pořadu dne je třetí A, z dvaceti šesti jich devatenáct propadá,“ informovala mě pološeptem. Nadšení, že se splnilo její věštecké očekávání, bylo tak mocné, že ho nebylo možné v jejím hlase přeslechnout, i když překotně pokračovala, „je tu hustá atmosféra, radím ti, dávej pozor!“

„Městská policie už tráví v naší škole většinu své pracovní doby, jak tomu rozumíte, pane kolego, velmi často přece řeší případy týkající se právě vaší třídy. Já to vážně nerad opakuju,“ ředitel se teď už zcela evidentně zoufale snaží ovládat svoje hlasové fondy, nicméně příliš se mu to nedaří, „ale ujišťuji vás, že není povinností uklízečky odstraňovat takový chlív, jaký právě studenti vaší třídy po sobě denně zanechávají, kromě toho kradou, nepřezouvají se, kouří v areálu školy, neučí se skoro všichni a skoro nikdy, do školy chodí jen sem tam, na co ještě, sakra, čekáte?“ ředitelova slova rychle ztrácejí glanc, atmosféra houstne.

Bude ještě větší dusno, to je jisté, ale jaký směr to všechno nabere? Kdo to ve finále nejvíc odnese?

„Rád bych přece jenom dodal,“ začal ne zcela šťastně třídní třetí B, pětatřicetiletý pohledný otec asi dvanáctileté dcery a manžel majitelky místní restaurace.

„Nemůžete nic dodávat, pane kolego, můžete jenom řešit, co jste měsíce neviděl, osobně můžu ledacos pochopit, ale vaše postupy ve třídě asi neodpovídají byť jen běžným třídnickým opatřením a zásadám soustavné práce třídního učitele,“ neodpustil si jedovatou poznámku ředitel a pokračoval, „leda že byste měl nějaký rozumný důvod, chci říct plán, jak ten chaos ve své třídě budete rychle odstraňovat.“

„Víte, mám tu žáky nejrůznějších sociálních skupin,“ začal Karel, ale jeho dobře míněné slovo mu bylo hned vzato.

„To mají všichni třídní, pane kolego, nic nového pod sluncem, k věci prosím!“ nekompromisní tón šéfa hnal Karla k zoufalému a upřímnému doznání…

„Na třídních schůzkách jsem chtěl s rodiči promluvit. Měl jsem úplně jasno, s kým a jak budu mluvit, jenže rodiče největšího fluktuanta a průšviháře Brože mě hned zkraje odzbrojili.

Otec mi zamotal hlavu už při vzájemném představování. Oznámil totiž, že se jmenuje Jirsák, syn, na kterého se ptá, studuje ve třetím ročníku a jmenuje se Brož, zatímco jeho bratr, který studuje taky na této škole, ale už ve čtvrtém ročníku, se jmenuje Novotný. Když jsem oba rodiče upozornil, že se jejich syn chová mírně řečeno velmi nestandardně, je vulgární a neslušný v každém svém vystoupení vůči spolužákům i dospělým, otočil se otec na svou polovičku, které jsem se mimochodem radši ani nezeptal, jak se jmenuje, protože jsem se bál, že bude mít ještě jiné, dosud neřečené příjmení, a to teda musím bez obalu přiznat, že to bych už asi nestrávil, a tenhle otec řekl, cituji úplně přesně: „Vidíš, mámo, kolikrát sem řikal, že bych tomu grázlovi dal nejradši jednu pořádnou přes držku, nemělas mi bránit, teď to máš!“

„Musím se přiznat, že v těchto chvílích opravdu ztrácím půdu pod nohama,“ doznával se Karel, „jak má mít úspěch moje dobrá vůle pokárat kluka, že se chová špatně, když jeho vlastní rodič o společenské výchově neví vůbec nic a je ve skutečnosti ještě mnohem horší než syn? Znovu opakuju, někdy je opravdu těžké poznámky a průpovídky rodičů byť jen rozdýchat, natož po nich chtít nějakou smysluplnou spolupráci,“ pokračoval posmutněle třídní ve své nezvykle dlouhé řeči, jenže další minuty jeho projevu už mu neměly být umožněny, rozhodně ne v tom rozsahu, jaký si představoval.

„Nechte stranou podobné soudy, pane kolego, jsem si jist, že vaše reflexe většinu z nás v této chvíli opravdu nezajímá, teď řešíme případ studenta Kováře, tedy studenta vaší třídy, třetí B, kvůli kterému tu minulý týden zase byla policie,“ ředitel přinutil třídního učitele rychle zapomenout na toho, kdo by si to možná zasloužil mnohem víc, a vynutil si přesunutí pozornosti jinam, k jinému objektu – ke Kovářovi.

„Ano, student Kovář…“ Karel se odmlčel, nevěděl, jak pokračovat a rychle ukončit své trápení. Měl mluvit o klukovi, o kterém toho moc nevěděl.

Nevěděl, že tenhle problémový grázl nádherně maluje, hraje na klávesy, píše poezii a má v tomto smyslu bezesporu talent od boha, který jednou stoprocentně zúročí. Je zvědavý, má nápady, které ze sebe sype jako na běžícím pásu, umí být velmi pracovitý, když chce, a mívá skvělé, samostatné a na jeho věk vyzrálé úvahy o čemkoliv. Vždy, když náhodou chce vědět, není ochotný jen tak poslouchat a neříct si k problému to své. Na druhé straně má nepořádek úplně ve všem. Sešit nosí jen někdy, a i tak je to jen něco mezi skicářem, sešitem na matiku, češtinu či elektroniku a milostným deníčkem dohromady. Jen někdy si něco píše, a to jen proto, že zrovna nemá nic jiného, mnohem zajímavějšího, na práci. Přesto tvrdím, že takových tu máme jako šafránu, takových bychom si měli asi vážit, jenže přesně tihle bývají i zdrojem potíží, a tím pádem i ztělesněním veškerého zdržování těch, kteří by možná zase měli být lepší a chápavější než nepovedení rodiče.

Karel mlčí. Ví, že má máslo na hlavě. Jako třídní učitel toho o své třídě ví vcelku pochopitelně málo, protože peníze za třídnictví vždycky vnímal, stejně jako nakonec celý svůj plat, jen jako kapesné, protože manželka nosí domů mnohem víc než on.

Peníze, které za svou práci získáváme, zrovna jeho tedy rozhodně nemotivují, to ani náhodou, výdělek neuhradí ani jeho nároky na značkové vybavení pro sport, natož výdaje spojené s chodem náročné rodiny. Teď ale v nastalé prekérní situaci doufá, že ho někdo z kolegů podrží. Nějak. Jakkoliv.

Ticho, které se po jeho slovech rozhostilo, je ale více než výmluvné. Bude muset nejspíš pokračovat sám…

„Policie tu byla v posledních dnech hned několikrát,“ začal nakonec pomalu a nejistě, dalo se čekat, že se mu tahle jeho skoro laskavá sebelítost každou chvíli stoprocentně vymstí, „vyšetřovali Kováře a několik dalších studentů jako svědky. Kovář prý nabízel na internetu kopírování cédeček ve velkém. Myslím, že si tak nějak představoval svoje podnikání, a pokud vím, byl na svůj podnikatelský záměr tak pyšný, že o tom bez obalu všude mluvil, spolužáky ohromoval horentními sumami, které ho bezesporu čekají. Myslím, že byl jeho osud podnikatele vcelku jasný, nakonec i to, že si pro něho brzy přijdou, bylo jen otázkou času…,“ ukončil třídní svoje smutné a k fiasku předem odsouzené vysvětlení.

„Chcete říct, že jste o tom všem věděl? Do jaké míry jste, kolego, vlastně naučil své studenty zcela nezbytné, řekl bych zásadní, poznatky z oblasti výpočetní techniky? Chodil jste přece do té třídy tři až čtyři hodiny v týdnu, dohromady celé stovky hodin, co jste tam, proboha, dělal?“ ředitelova slova padala na hlavy všech, skoro každý měl najednou solidární pocit, že se ho to sice nějak divně, ale přece jenom týká. „Pokud vím, jste nejenom třídním v této třídě, ale učíte tu přece výpočetní techniku a programové vybavení, co tam v těch hodinách vlastně děláte, když student třetího ročníku neví, co je nelegální způsob podnikání v tomto oboru? Jak jim chcete zabránit v kšeftaření s tím málem, které jste je podle všeho naučil?“

„Ani ve snu by mě nenapadlo,“ bránil se třídní, „že…“

„Na snění není čas, pane kolego,“ ředitel svraštil čelo, kysele se pousmál a vypálil do přímého útoku, „vychováváme a vzděláváme mládež, která kašle na naše snění a často bohužel i na obecně platné morální hodnoty. Neučíte prvním rokem, jste zkušený učitel, měl byste to vědět a přizpůsobit tomu svoje výchovné působení ve třídě, jestli víte, o čem mluvím…“

„Jako sršni na ostrově Snopek,“ zaslechla jsem Rudu, který – sehnutý nad novinami, které ho ve skutečnosti vůbec nezajímaly – suše glosoval dění kolem.

„Co blbneš, jací sršni, to jako on, myslíš šéfa, nebo koho, sakra?“ vyzvídala Hanka, přestala šrafovat už kdoví kolikátý kosočtverec a zahleděla se na Rudu.

„Dobrý příměr, vážně,“ přidala jsem se šeptem, „ví, co říká, přečetl Nazí a mrtví,“ informovala jsem rychle tuhle neodbytnou úču, „Amíky za druhé světové války k smrti vyděsili a vyhnali sršni z jedné z posledních akcí proti Japoncům. Teda to nemá chybu, jestli sis nevšimla, je docela vtipný tenhle náš kolega, kromě přehledu o složitých rodokmenech šlechtických rodů středověku ví i tohle, zdá se, že se vyzná i v peripetiích tohohle bláznivého světa, chci říct i téhle porady, no teda…, ale jo, na tom něco je, to mi věř…, a buďte zticha, je to napínavé,“ přisolila jsem si šeptem a ani jsem nečekala, že se ještě na něco zeptá. Mohla jsem ale tušit, že tenhle matematický mozek jen tak nezkolabuje, když něčemu úplně nerozumí…

„Počkej, není to nijak zvlášť důstojné, viď? Myslím ty kapky, které teď Karel dostává, viď? Tak jste to mysleli, že ano?“ domáhala se vytrvale nějaké reakce z mé a možná i Rudovy strany.

Důstojnost? V kantořině? Jak ta Hanka, v jejím věku a s jejími zkušenostmi, uvažuje? Důstojnost a snad i určitá noblesa, bože, to tu přece nebylo nikdy, tedy v žádné ze dvou epoch, které pamatuju, nebyl kantor tím, koho by si vážili rodiče i nadřízení. Nectí ho, i když se to nabízí, byť jen proto, že prostá vzdělaná existence národa vede přece jedině přes učitele, jenže…

Nadřízeným často chybí obyčejná slušnost, odpovědné hodnocení výsledků práce a často bohužel i schopnosti dobrého manažera. Taky proto řeší tyto nedostatky různě, ale většinou koukají přikrýt vlastní nedostatečnost tlakem směrem dolů. Nepřiznat chybu, nepustit podřízeného ke slovu, neustále upozorňovat na jeho chyby, to je sice pofidérní, ale běžná cesta k umlčení těch, kteří by snad chtěli protestovat nebo jen něco změnit. Nízké nebo žádné odměny i za dobře vykonávanou práci, diskriminace žen, protože jinak by nebylo ani možné těch pár mužů, ne vždy skutečných kantorů, ve škole udržet, to jsou důsledky…, ach jo, cesta k lepší budoucnosti, snad kromě zapomenutého bači někde v odlehlé části Beskyd, řemeslníka a dělníka kdekoliv, doktorů, vědců, inženýrů i umělců se nejspíš točí kolem vzdělání, ale v nějakém přihlouplém, bludném kruhu. Pravda, nejsme na počátku obrození, nicméně obrozenecké nadšení by se někdy hodilo, jak se zdá… Nebo, a to by bylo ještě lepší, uvěřit myšlenkám Roberta Kiyosakiho. Jenže, to jsme měli udělat všichni už dávno.

Měla jsem vědět už před desítkami let, jestli chci stavět vodovod, anebo celý život běhat s kýbly. Měla jsem už dávno znát rozdíl mezi aktivy a pasivy, a tím pádem si i snadno vybrat mezi ovcí a jejím střihačem. Už dávno jsem mohla mít svůj byznys, zaměstnance, soukromou školu nebo cokoliv jiného. Už velmi dávno jsem měla něco dělat se svou finanční inteligencí a teď bych možná mohla nějakou mít…

Neudělala jsem nic a jako většina jsem se dala na stranu těch, kteří ve svém komplexu vedou mladé lidi ke stejné zabedněnosti.

Trestáním za každou chybu jim vymýváme mozky, i když víme, že jedině chybami, pády a zklamáními se člověk ve skutečnosti doopravdy učí. Neučíme je, že po třech nezdařených pokusech je třeba pustit se do stovky dalších. Málo jsme jim vtloukali do hlavy, že je dobré hledět si svého a najít cestu ven z toho, co je pro většinu lidí, aniž by si to někdy uvědomili, oním nechvalně známým krysím závodem. Ne vždy se nám dařilo zbavit studenty pocitů beznaděje, zklamání a obviňování z vlastní nedostatečnosti všechno kolem, nespravedlivý svět a lidi, stejně tak jako špatně se naplňující osud. Systém není dobrý, je šílený, i když se pod ním, na druhé straně, všechno schová. Osnovy, katalogy, plány, třídní knihy a zápisy do nich, dvojnásobné zaznamenávání chyb i dobrých a běžných výsledků práce i chování studentů, sledování a pravidelné zaznamenávání komunikace s rodiči i dospělých studentů, nebo cokoliv stejně nablblého, je tím, čemu bychom měli říkat průšvih, úřednický moloch, fatální pohroma. A ta už tu je dávno a nemění se vůbec nic.

Ustrašený, mlčenlivý, pokorný a vždycky tak trochu nesnesitelný blázen, kterému se říká učitel, si tím vysloužil to, co po celá dlouhá léta poctivě a ukázněně střádal…, a tak mu to vlastně patří. Sám se o to svou nerozumnou, nesnadno vysvětlitelnou pokorou a přihlouplou, ničím nezdůvodnitelnou loajalitou notně zasloužil.

Jedno je jisté, žádný bača od Beskyd k Alpám, ale nejspíš i daleko za ně, nemá větší stádo ovcí než české ministerstvo školství. Nikdy a ničím už si nebudu víc jistá, desítky a desítky let totéž, totalitní nebo dnešní kantor, ředitel anebo ministr, v čem je rozdíl? Vyměň ovci za ovci, výsledek je nasnadě, stádo je stejné a na lepší vyhlídky si počkáme.

Ne, trpaslík opravdu nebude větší, i kdyby se na horu postavil…

A přesto jsem kromě těch, kteří do školství neměli nikdy nastoupit, poznala i dost takových, jejichž zásluhou se tento moloch nestal jen zhoubným nádorem, který paralyzuje všechno životaschopné a optimisticky zahleděné do budoucna. Znám takové a i tady a teď sedí tací, jimž se povolání učitele stalo posláním a naplněním vlastních snů. Poznala jsem skvělé učitele, kteří bez ohledu na režim dělali vždycky dobře svoji práci, našli si cestu k těm, kvůli kterým léta studovali a prostřednictvím kterých chtěli své sny v nejlepším slova smyslu naplnit.

Vědomostmi vybavený šašek, herec a psycholog, to je ideální kombinace pro dobrého učitele, protože jen takový asi ví, že vidět může jen to, čeho je schopen, a bude bezpečně stavět na tom, že každá lidská bytost může dokázat cokoliv. Jestliže bude chtít, může mnohé mít, a proto by bylo dobré chtít jen dobré věci…

Moudrý učitel taky ví, že civilizovaní jsme jen do té chvíle, než se necháme proměnit na dav, protože ten může chtít cokoliv a může se chovat jakkoliv. Ne, já opravdu nechci do davu, nechci do stáda, přestože už v něm hezkou dobu nejspíš jsem, chci být sama sebou, i kdyby to mělo být uprostřed té těžko vzdělavatelné bandy. Jenže, jsem tu…

„Davové chování některých našich studentů zůstává mnohým třídním učitelům velkou neznámou, o svých třídách vědí málo a taky velmi málo, řekl bych skoro nic, vědí o sociálním zázemí studentů a jejich rodin…,“ ředitelův hlas měnil tón, vše nasvědčuje tomu, že už i on chce domů.

Koneckonců má rodinu a taky svoje zájmy. Možná ho ještě dnes čeká fotbalové utkání s kamarády v tělocvičně školy a večer bude jistě řešit složitý svět filatelie přes počítač a ještě později bude uvažovat o pozvánkách na první žabí tažení přes dálnice a po půlnoci i o charitativní akci pro záchranu sov pálených. Nic proti tomu, naopak, jen kdyby stejně dobře věděl, jak vést školu a chovat se k podřízeným. Pozdravit včas a jako první ženu, kterou na školní chodbě potká, nebo ji nenechat hloupě stát ve své úřadovně, aniž by jí nabídl židli, napadlo mě těsně předtím, než se ozval Slávek, který má na starosti problematiku drog a drogových závislostí na naší škole…

„Ve čtvrtek minulý týden vyslechl kolega Jordán na chlapeckých záchodech rozhovor, který jasně svědčí o tom, že marihuana zakotvila i ve zdech této budovy…,“ Slávek byl plný tohoto poznání už několik předcházejících dnů, a tak se chtěl právě teď asi připojit k důležitějším okamžikům porady, věděl, že problém tu je a že je vážný, ale ve skutečnosti už dávno přestal sledovat fádní, stále stejnou atmosféru schůze.

Celou dobu v duchu připravoval utkání studentů s pedagogy ve volejbale, vytvářel tabulky jednotlivých utkání, odběhl dokonce barevně vyšperkovat i plakát na dveřích tělocvičny, v jediném krátkém okamžiku, kdy ho všichni podezřívali nanejvýš z toho, že záchod hledá zbytečně dlouho, udělal spoustu užitečné práce.

Koukala jsem na něj a bez ohledu na pokročilou dobu jsem si opět připomněla, jak ráda tohohle kluka mám.

Má chyby a přednosti všech dobrých kantorů…, je neskutečně roztržitý, zapomíná jako všichni ostatní, ale umí to, na rozdíl od mnohých, uznat, má rád svou práci, je ochoten strávit spoustu hodin přípravou večerní zábavy pro studenty na chmelu, na lyžích či na sportovních dnech školy. Už dávno se mohl živit za podstatně větší odměnu někde jinde, je přesně tím, koho by si škola měla vážit a odměňovat jeho školní i mimoškolní aktivity mnohem výrazněji. Nikdo to ale neudělal, a tak se Slávek začal postupně zbavovat všeho, do čeho vkládal víc než jen vlastní volný čas. Oženil se, postavil dům, pořídil si dceru a změnil životní hodnoty. Není divu, že zrušil svůj baseballový dívčí oddíl, není divu, že vidí hodnoty taky někde jinde…, nakonec zkuste říct zedníkovi či jinému řemeslníkovi, aby dělal, byť jen hodinu, zadarmo, myslel by si, že jste spadli z višně.

„… výměna informací a bohužel nejspíš i obchod proběhly velmi rychle. Než stihl kolega opustit kabinku a překvapit oba výtečníky, bylo po všem. Jako by se po nich slehla zem,“ Slávek se odmlčel, a protože to ani zdaleka nebyla první informace toho druhu, nečekal už ze strany vedení či kolegů žádnou větší odezvu. Nemýlil se.

Ředitelova poznámka zazněla jako evergreen každé schůze a nikoho už nepřinutila ani zvednout oči: „Kdybychom byli všichni důslední, vážení kolegové, kdyby se běžně nestávalo, že si nešvarů všímají jen někteří, výsledek by se jistě dostavil. Malá zodpovědnost a jakási laxnost vašich přístupů k chování našich studentů…“

Přestala jsem poslouchat, zase to bude pel-mel všeho možného.

Upoutal mě tlumený smích vzadu za mnou. Vohmatlík ukazoval tělocvikářce Líbě nějaký kus textu v Mladé frontě. Dusil se zadržovaným smíchem, pravou rukou si otíral zpocené čelo, ukazovákem levé ruky vyznačoval prostor, který ho zjevně pobavil víc, než bylo momentálně zdrávo. Netrvalo to snad ani minutu a jeho sousedka na text reagovala: „Ježišmarjá, to snad není možný,“ kapesníkem si přikryla ústa, přidušeně kvílela a zjevně nevěděla, jak svoje bezostyšné veselí skrýt. Složila ruce do klína, opřela si čelo o stůl a stejně jako pštros v písku doufala, že si jí snad nikdo nevšiml.

Byla jsem strašně zvědavá, ale text článku jsem viděla až o několik dnů později. I tak mě pobavil. Ve chvíli, kdy ředitel planě horlil proti nedostatkům, kterých se učitelé dopouštějí při suplování společenské výchovy, kterou studenti z nejrůznějších důvodů nestihli získat z rodiny, článek v Mladé frontě toto téma dokonale doplňoval z jiného úhlu.

Autor v první části detailně připomínal všechny aspekty společenského protokolu anglické královské rodiny. Čtenář se dozvěděl, co znamenají dva kroky zpět při setkání s Jejím Veličenstvem, kdy ji lze a nelze oslovit a podobné, pro normálního smrtelníka těžko pochopitelné podmínky při komunikaci s královnou. Ve druhé části ale musel autor textu připustit, že je hlava ostrovního království neustále vystavována nejrůznějším druhům porušování protokolu, a to i ze strany pomazaných státnických hlav, přestože ty mají kolem sebe celé štáby odborníků na etiketu královských a jim podobných dvorů.

Při setkání s nejmenovaným státníkem odněkud z východu musela královna opět čelit zcela zásadním chybám a prekérním situacím. Ne tak muž, který ji přijel navštívit.

Při projížďce Londýnem otevřeným koňským několikaspřežením si jeden z koní nehorázně a velmi hlasitě prdnul. Královna, vědoma si svých povinností, se okamžitě a bez nejmenší pohnutky ve tváři svému společníkovi omluvila. Bodrý státník reagoval spontánně a velmi rychle: „Ale já myslel, že to udělal ten kůň!“

To je Fandovi podobné, napadlo mě, v každé situaci hledá něco, čím by sebe, případně jiné, pobavil. Vtipy a nejrůznější historky trousí, kudy chodí, věří v terapii humorem.

Užil si taky své. Krátce po svatbě přišla jeho žena Jana po komplikovaném porodu o dítě a brzy se ukázalo, že už dalšího potomka mít nemohou. Oba jsou jedináčkové, a tak bylo jasné, že k stáru zůstanou odkázáni jen jeden na druhého. Tragická událost je nerozdělila, naopak, žijí spolu přes třicet let a mnohé páry by jim mohly závidět. Každý má své koníčky, hodně cestují, Šumavu znají lépe než místní. I teď, ve zralém věku, se vodí za ruce, oba rozdávají úsměvy na všechny strany, nikdy nezkazí atmosféru dobré společenské zábavy. Ani jeden z nich se nikdy nestal terčem drbárny maloměsta, o nějaké nevěře nebylo nikdy ani slechu, po celá léta chybí byť jen zdánlivě pikantní informace, a ta obvykle nemine nikoho.

Pokud měl Fanda nějaké výhrady vůči své ženě, týkaly se vždy a takřka výhradně jen nesrozumitelné ženské logiky.

„Viděla jsem, jak se loučíš se ženou před školou, vypadáte pořád jako dvě hrdličky,“ začala jsem konverzaci u oběda. Seděli jsme sami, manželka tentokrát zcela výjimečně poobědvala dřív, protože spěchala zpátky do své kanceláře na druhém konci města, kolegové buď učili, nebo seděli u jiných stolů, studentů bylo v jídelně málo, protože jejich hlavní nápor už odezněl, čekala nás docela poklidná polední pauza.

„No, nemysli, taky mě umí naštvat,“ řekl pomalu a strčil si do úst první kousek plněného bramborového knedlíku. Mlčela jsem, i když jsem byla příšerně zvědavá, co z něho tentokrát vypadne.

Pomalu zvedl oči od talíře, zadíval se na mě, jako by odhadoval, jestli jsem ta pravá pro následující zpověď, a pak s nepřehlédnutelnou dávkou jakéhosi mužského uličnictví v očích pokračoval v nakousnutém tématu a mě, bůhvíproč, napadlo, že by stál za hřích. Je to fešák, to je teda fakt.

„Vy ženský máte občas podivné myšlenkové pochody,“ řekl pomalu a ubrouskem si jemně setřel kousek dušeného zelí z brady, „mě dokáže moje žena naštvat málokdy, ale když už to udělá, je to skoro vždycky ze stejného důvodu. Představ si situaci, která je myslím běžná v každé domácnosti. Chlap přijde domů dřív, otevře si pivo, svalí se do křesla a čte noviny. Po nějaké chvíli vstoupí do pokoje jeho letitá životní družka a zahlásí: ,Ahoj! Co děláš?‘ Chápeš to?“ zeptal se mě a zcela zjevně mě v té chvíli považoval za chlapa, který ví, o čem je řeč.

„No a?“ špitla jsem a veškeré svoje úsilí jsem zaměřila na špagety před sebou. Cítila jsem, že jsem nějak mimo, že mu v jeho filozofování nějak nestačím.

„No vidíš, jsi stejná! Bože, já to věděl, ta vaše logika je vážně někde jinde. Copak ta ženská nevidí, že SEDÍM a ČTU noviny? Jediným pohledem přece vidí, co dělám, tak proč se, sakra, ptá?“

„No přece jen tak, aby řeč nestála nebo aby jen tak nějak začala,“ zkusila jsem obhajovat svoje plémě, ale hned mě zmrazil.

„To ne, mluvil jsem o tom s Karlem Toufarem, řekl, že to dělá jen proto, aby mě nasrala. Promiň ten výraz, ale tak to Karel řekl. Zavalil mě celou řadou příkladů, které to jasně potvrzujou. Jemu například manželka nosí veškeré jídlo až pod nos, do lednice si chodí sám jen pro pivo. Přesto se ho pokaždé zeptá, když se k lednici jen přiblíží: ,CO chceš z tý lednice?‘ Je to jasné, chce ho nasrat, promiň, teď je to slovo na místě.“

Dívala jsem se na něj a jasně jsem si uvědomovala, že i přes tvrdá slova, která běžně neužívá, se docela dobře baví, očima mi pobaveně jezdil po tváři, poslední sousto knedlíku záměrně přidržel před ústy a čekal, jestli se přiznám, že k tomuhle vzorku ženské populace taky patřím.

„Jo, něco na tom je,“ začala jsem váhavě, „já to, člověče, asi taky dělám, nikdy mě nenapadlo, že i tak běžná otázka musí mít nějakou logiku.“

„Otázka je dobrá, jen chvíle, kdy ji položíš, musí mít logiku, chápeš?“ zasmál se a dodal: „Odneseme ty talíře, pojď.“

„Stěžovat si na nedostatky zapříčiněné nedobrou výchovou v rodině je, paní kolegyně, laciné a i vy víte, že nám to příliš nepomůže…“ ředitelova nic neříkající, bezobsažná, i když zjevně všemi s obavami očekávaná slova mě proti všem očekáváním vrátila zpátky do hry.

„Co se děje? O kom mluví? Která třída je na programu?“ obrátila jsem se k Hance, která už zase pilně šrafovala průniky ploch jednoho z mnoha geometrických útvarů, které na začátku porady pracně nakreslila. Strašně jsem si přála, aby nás čas už konečně přenesl někam ke čtvrtým ročníkům. Mýlila jsem se, krátkodobé snění bylo tatam.

„Moc jsme se neposunuli, řešilo se tu zase všechno možné, jako obvykle, ale teď je tu nějaký problém s holkou ze třetí D, neznám ji, neučím tam a ty asi taky ne, má nějaké problémy doma. Sakra, poslouchej chvíli pořádně a budeš v obraze. Taky mám hlavu plnou jiných starostí, měla bych pomoct Jitce s Janíčkem, vnouček mi odroste dřív, než si toho pořádně stihnu všimnout, už před hodinou jsem měla být na úplně jiném místě s úplně jinými lidmi, fakt už mě to štve.“

„Já vím,“ přiznávala jsem rychle nejen její potíže, „jenom mi ještě řekni, jaké problémy holka má, a začnu dávat pozor, vážně, co se teda vlastně stalo?“

„Zemřel jí otec,“ poznamenala a odmlčela se.

Táta. Tak to poznamená celý její život. Ještě to neví, ještě netuší jak moc, ale bude to tak…

* * *

„Je pololetní porada, jestli si někdo nestihl všimnout, a my tady řešíme staré hříchy, vážení kolegové, každý může udělat chybu, ale jen odtud potud,“ ředitel opět upozorňoval na naši nedůslednost a já jsem se nedozvěděla, jak zemřel otec dívky, která měla a docela určitě stále má následné a těžko zvládnutelné potíže.

„Poslouchej, Hanko, jaké staré hříchy a jak zemřel otec té Báry, jmenovala se tak, ne? Nečekám ochotnou odpověď, stačilo by mi alespoň něco, jenže podle toho, jak naštvaně vypadáš ty i všechno kolem tebe, musím asi teď čekat cokoliv, viď?“ Byl to velmi chabý pokus ji pobavit a reakce na sebe nenechala čekat.

„Víš, kolik je hodin? Sakra, víš ty vůbec, že už tu sedíme tři hodiny a konec je nejspíš někde v nedohlednu? Na pořadu jsou vytrvale třetí ročníky, ty chytrá, a teď už se konečně naštvi jako každý pořádý kantor v téhle díře!“

Bylo to horší, než jsem čekala, ale nakonec z ní přece jenom ještě vypadlo: „Otec se upil k smrti, když končila devátou třídu, matka se zhroutila, mladší sourozenec je někde v ústavu… a už mi dej pokoj, nejsem tvojí osobní tiskovou mluvčí a kromě toho, něco ti řeknu, stejně si myslím, že tě to ani až tak nezajímá, pořád jseš někde mimo,“ zafuněla jako překrmená kobyla a zmlkla.

Informace byla v prvním bodě jasná. Bára to bude mít v životě těžší než mnohá jiná dívka stejného věku a my bychom se měli pokusit jí nějak pomoct, bude to potřebovat. Udělá to někdo? Kdo je v té třídě vlastně třídním učitelem a kdo tam učí?

„Díky, jsi fajn, příště ti to vrátím, jen mi ještě řekni, jaké staré hříchy a čí se tu řeší, prosím,“ skuhrala jsem, vědoma si vlastních neomluvitelných výpadků ze scénáře této porady.

„Starý hřích je starý hřích, pácháme ho přece všichni, sedíš tu poprvé? Bára už není na pořadu, je tu už zase ta obehraná stará písnička. Mluví o tom, že chodíme pozdě do hodin, už dvacet minut opakuje totéž, řekl už všechno možné, jenom ne to, koho se to týká, takže nejspíš všech. Pěkně mě to štve, já to rozhodně nedělám, nechápu, proč to tu mám poslouchat,“ zahučela nebezpečně nahlas, odhodila kosočtverce a přitáhla si hromádku papírů s matematickou prověrkou nějakých druháků.

Chápala jsem ji. Podivná zvrácená ohleduplnost vede k tomu, že obviněni jsou nakonec všichni.

Naštvaní jsou taky úplně všichni, paradoxně i ti, kterých se to opravdu týká. Jenže právě pro ně je tak snadné přidat se k pobouřené nevoli nevinných a po poradě v klidu pokračovat v zaběhnutých zlozvycích.

Těch několik, kterých se to opravdu týká, protože ani jedna vyučovací hodina v jejich provedení nemá pětačtyřicet minut, může být klidných, jejich jména zde zase nepadnou, přestože jsou notoricky známá celému osazenstvu tohoto sálu, včetně vedení školy. Podivný, netaktický fakt, nebo jen takticky nezdařený tah?

Kublaj, ředitelka socialistické školy, ve své době postupovala jinak. Číhala, sbírala materiál přestupků pracovního řádu a pak, když se jí to hodilo a kdy už to nikdo nečekal, zaútočila. Jmenovala, uváděla datum i číslo vyučovací hodiny. Bez obalu a sebemenšího taktu napadala i ty, kteří se opozdili jen proto, že skutečně potřebovali vyřídit vážný problém studenta nebo nestihli včas ukončit návštěvu rodiče ve škole či důležitý telefonát. Okolnosti ji nezajímaly, věděla, že případná nespravedlnost nikoho nezabije, počítala s příslovečnou učitelskou pokorou a chladnokrevně pro své plány využívala především slabších, bezbranných článků…

Těžko říct, co je horší, zdá se, že výsledky kontroly nadřízených jsou směšné a vždycky ničemné. Tedy k ničemu. Paradoxně se změnou systému nic příliš nemění a ještě dlouho nezmění, to je už dnes jisté. Jedno je ale neoddiskutovatelné, strachu ubylo. To, co se ze strachu kdysi dělo, jsou dnes jen sotva uvěřitelné věci…

* * *

„Kamarádi, nemáte náhodou dost vřící vody na čaj? My jsme všechny učily a teď si nestihneme ani vypít tradiční šálek, je jen desetiminutová přestávka,“ žadonila inženýrka Malířová, vsunujíc polovinu své požehnané výšky do kabinetu jazyků.

„Pojď dál, nestyď se, Dášo, to víš, že máme, my máme skoro všechno,“ smála se češtinářka Holíková. Přestože svou kolegyni neviděla celou, okamžitě zaregistrovala, že má opět nový elegantní kostým. Malířová byla pověstná vybraným vkusem a noblesou, kterou jí mnohá z členek sboru záviděla. Měla výšku i váhu manekýny, pohyby gazely, ale taky vlídnou a natolik půvabu zbytečně skromnou, až pokornou povahu.

„Kolik tý vody chceš?“ lákala Holíková Dášu dovnitř. „Stačí ti to?“ odklopila víko staré konve na čaj a natočila se tak, aby nepřehlédla nic, až se Dáša narovná a vstoupí.

„No jo, tak na tohle žádná z nás nemá,“ vyhrkla Holíková a těžko říct, jak to vlastně myslela, „nádhera, jsi první dámou sboru, to je bez debaty, my ostatní budeme vždy jen druhé,“ pokračovala, sotva se její předpoklad splnil. Bezpečně věděla, do jakých rozpaků tuhle křehkou ženu přivede, ale nemohla si pomoct. Malířová mírně sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak se jí po tváři nezadržitelně rozlévá neklamná známka studu, a tiše řekla: „Děkuju, nevím co říct, nikdy nevím, co na tohle říct.“

„Neříkej nic, Dášo,“ ozval se z rohu kabinetu starý lišák Suk. Byl to jediný muž v jinak kompletně dámském osazenstvu, výborný češtinář, moudrý a respektovaný velitel místnosti, „ženským stejně nejvíc sluší, když neříkají nic. Proto je tak málo těch, kterým to opravdu sluší, ale tobě to dnes opravdu moc sluší, kdybych nebyl takový dědek…“

„Tos říkal, už když jsem sem před patnácti lety přišla, je mi pětačtyřicet, Jirko, a mimochodem, někteří tvoji kolegové říkají, že vypadám jak oteklá žížala,“ odbyla skromně poklonu, vzala konev a pomalu plula místností zpět do svého kabinetu.

„Poslouchej, Jiří,“ ozvala se z protějšího rohu pronikavým, skřípavým hlasem důchodkyně Koblížková, sotva za Dášou zapadly dveře, „nezdá se ti, že ty ekonomky od vedle slaví pětačtyřicet už takřka nepřetržitě? Několik let nepřidaly ani půlrok, potvory, viď? No teda Dáša vypadá dobře, ale jinak jsou všechny nějak přepracované, nebo co, vypadají utahaně, nezdá se ti?“

Pronikavý zvuk školního zvonku osvobodil Suka od nechtěné, byť jistě šalamounské, odpovědi.

„Dámy, zvoní! Do procesu, do procesu! Rád si od vás odpočinu, mám okno, tak rychle, fidlátka a hajdy na panské!“

Jedním prstem si posunul brýle vysoko nad čelo a s pobaveným úsměvem sledoval, jak jeho harém mizí do výuky. Za několik minut už byl, nikým nerušen, ponořen hluboko do problematiky české literatury dvacátého století.

Za dveřmi, v kabinetě ekonomek, bylo stále ještě rušno. Inženýrky Malířová a Pavlíčková mají plnou hlavu starostí.

Kublaj vyžaduje aktualizaci ekonomického učiva, požaduje nové materiály pro ústní maturitní zkoušku, chce skoro nemožné. Vše musí být připraveno tak, aby úspěchy socialistické ekonomiky byly zjevné a jednoznačné. Opravdu těžký úkol.

Měli jsme to jako češtináři mnohem jednodušší, stačilo nemluvit příliš nahlas o těch, kteří byli na indexu, mohli jsme hledat a občas i trošku konspirovat, nedělat, že nevidíme a neslyšíme, mohli jsme i leccos zkoušet, lecčemu se vyhnout, mohli jsme kličkovat.

Málo platné, ekonomky to měly horší, o hodně horší. Měly dokazovat nemožné, měly hledat pozitiva tam, kde žádná nebyla, měly a musely studenty přesvědčovat, že se z hlediska ekonomického narodili v tu pravou chvíli, do nejlepších komunistických zítřků.

Jenže mezi studenty byli tu a tam i koumáci, kteří věděli, co je statistická ročenka, uměli porovnat čísla, poslouchali zakázaná vysílání rozhlasu a nemínili se smířit se vším, co je jim předkládáno. O to zapeklitější úkol před našimi kolegyněmi dnes a denně byl.

„To je úžasné! Panebože, tos musela dělat celý víkend! Všem jsi nám usnadnila práci, Dášo!“ Pavlíčková hltala jednu kostičku čokolády za druhou a současně nadšeně listovala papíry v pěkných kožených deskách. „To je nádhera, konečně máme přehlednou názorninu, aktualizaci učiva! Tabulky, grafy, výstřižky snad ze všech novin… a tady… doprava, zemědělství…, a všechno barevně! Teda, Dášo, ta bude koukat!“

„Obávám se, že se mýlíš, patnáct let se pořád o něco snažím a patnáct let je to všechno špatně. Ve mně musí být něco shnilého, nebo co. Kublajovi páchnu, přestala jsem si věřit, bojím se. Pokaždé, když ji potkám, očekávám útok. Neumím se bránit, cítím se jako myš, na kterou si s chutí kdekdo šlápne, a ona? Ta si ještě povyskočí. Jestli někdy vypadám důstojně, je to jen díky tomuhle elegantnímu oblečení a maximálnímu úsilí. Hrdost už dávno nemám.“

Pavlíčková položila kostičku čokolády zpátky na papír a v neskrývaném úžasu se zahleděla na svou přítelkyni. Takhle dlouhou řeč o vlastním trápení od ní ještě nikdy neslyšela. Vždycky si myslela, že je Dáša povznesena nad spoustu podobných problémů, že už si na věčné útoky zvykla. Nikdy a s nikým o ničem podobném nemluvila, ani tehdy ne, byla-li Kublajem nevybíravě napadána před plným kabinetem. Chudák holka, co na to říct, kam bychom šly, kdyby nás vyhodila?

„Na, vem si ten zbytek čokolády, vykašli se na ni, víš přece, že v tobě vidí nějaký páchnoucí pozůstatek buržoazního světa, protože se oblíkáš nejlíp z celého sboru. Dášo, nikdo tě přece z ničeho neviní, máš tu spoustu přátel, vykašli se na ni, je to stará zakyslá panna. Sakra, už by mělo asi zvonit, kolik je vlastně hodin? Kruci, Dášo, je deset minut po zvonění!“

„To není pravda, neslyšela jsem zvonění!“ poznamenala Dáša spíš jen po sebe.

„Podívej, nikdo tu není, všechny holky už dávno učí!“ Pavlíčková jen pojmenovala nastalou situaci, a přesto její slova účinkovala jako vybuchlý granát.

„To je hrůza! Co budeme dělat? Kublaj jistě stojí u rozvrhu, bože, to bude průšvih!“ Inženýrka Malířová dobře věděla, o čem mluví. Ředitelka jí mnohokrát naznačila, že čeká už jen na poslední selhání, malou chybičku a zahájí kárné řízení…

„Počkej, neplaš, připrav si fidlátka, podívám se klíčovou dírkou, a jestli tam není, vyběhneme do třídy. Kde učíš?“

„Dole, v pětatřicítce, myslím…,“ špitla Malířová, zaklonila se a vydechla jako člověk, který bezpečně ví, že to bylo naposled.

Pavlíčková se pomalu a obezřetně přiblížila ke dveřím. Bylo ticho, jen zběsilý, sípavý dech Malířové míchal hustou atmosférou v kabinetě.

Opatrně odsunula kryt na klíčové dírce a zadívala se do prostoru dlouhé chodby. Nemusela příliš přivykat šeru, obrovitou postavu u rozvrhu nemohla přehlédnout.

„Bože, je tam!!“

„Ne, jenom to ne!“ Malířová zbledla jako stěna a zhroutila se na židli.

„Něco musíme rychle vymyslet…, přes češtináře nemůžeme, jejich dveře vedou taky na chodbu, čím déle tu zůstaneme, tím hůř…,“ Pavlíčková přemýšlela nahlas, a aniž si to uvědomila, přiváděla kolegyni k šílenství.

„To bude můj konec, je mi špatně…,“ šeptala Malířová, zavřela oči, zkřížila ruce na prsou a odevzdaně bez hnutí čekala poslední ránu osudu.

„Pssst, tiše, ať nás neslyší! Jenom aby ji nenapadlo jít sem!“

Nezbývalo než se opět potupně sehnout ke klíčové dírce a zkontrolovat postavu u rozvrhu. Pavlíčková pomalu odsunula kryt, zaostřila a naráz se zprudka narovnala: „To ne, pro pánaboha, Dášo, ona jde sem! Je jí plná dírka!!“

Inženýrka Malířová už vůbec na nic nečekala. Vyrazila směrem ke dveřím do kabinetu jazyků: „To je konec, to je docela určitě můj konec, schovejte mě někdo, udělejte něco, prosím…,“ proběhla kabinetem, vrazila do kuřárny a jedním skokem se vrhla do skříně plné starých bot a plášťů.

Místnostmi zavládlo hrobové ticho.

František Suk němě sledoval celý výjev a nic nechápal. Teď asi vypadám, jako když nadloube volovi, napadlo ho.

„Františku, není tu někde Dáša?“ strčila do kabinetu hlavu Pavlíčková.

„Jo, myslím, že je ve skříni, nevíš proč?“

„Dášo, vylez, neboj, ona sem nešla, šla na záchod!“ s neskrývanou úlevou skoro huláká Pavlíčková. „Dělej, musíme vypadnout do třídy!“

„Aha,“ konečně pochopil Suk, „držím palce, snad bude naše vedení čůrat na výdrž.“

* * *

„Ve třídě čtvrtá A je k dnešnímu datu dvacet čtyři studentů. Rozhodnutím ředitele školy, číslo jednací 1326/2006, bylo ukončeno studium Jakubu Klímovi na jeho vlastní žádost,“ úvodní slova třídního mě okamžitě vrátila na zem a nebyla jsem sama.

„Klíma? Není to ten, co chtěl odejít už loni?“ vzpomněla si Hanka na příběh kluka, jehož osud nebyl tak docela typický.

Studenty jsme obvykle přinutili odejít my, ale Jakub byl jiný případ.

„Jo, to je bohužel nejspíš on,“ odpověděla jsem a tentokrát mě ani ve snu nenapadlo zaradovat se nad tím, že porada konečně dospěla ke čtvrtým ročníkům.

Rodiče se rozvedli, když byl Jakub v sedmé třídě základní školy. Matka se pak v neuvěřitelně krátkém čase třikrát vdala a zase rozvedla, porodila několik dětí a jejich výchovu svěřila s ulehčením až do rukou školních zařízení.

Když k nám Jakub nastoupil, byl to hyperaktivní bystrý neposeda s takřka nepřetržitými průšvihy. Výčet jeho drobných i větších přestupků vůči školnímu řádu zabíral třídnímu na každé poradě víc času než jinému třídnímu celá třída. Každou chvíli zaspal, nenosil omluvenky, pomůcky, nepřezouval se, četl pod lavicí nebo na ni něco vyryl. Na internátě zlobil, neuklízel, byl drzý a nevychovaný. Rozbil několik oken, odmontoval plomby hasicích přístrojů, kouřil v areálu školy…

Někdy ve druhém ročníku se začal zajímat o buddhismus a Nietzscheho. Na stole v kabinetě se mi začaly, nevím proč, nebyla jsem jeho třídní, objevovat zabavené Nečasové úvahy I a pak i II, protože kolegové nevěděli, jak jinak ho přinutit, aby dělal to, co má, a asi se mylně domnívali, že Jakub studuje pod lavicí něco na hodinu češtiny.

Obvykle za mnou o přestávce přiběhl a s vědomím, že já mu za čtení pod lavicí moc lát nebudu, se dožadoval vrácení knihy s tím, že už ji musí vrátit.

„Už by ses mohl na ty věčné problémy vykašlat, nemyslíš?“ pronášela jsem obvykle, aby si nemyslel, že jsem jen na jeho straně. „To vážně nechápeš, že si děláš do vlastních gatí?“

„Ale jo, nemůžu si pomoct, spousta věcí mě nebaví, ty hodiny jsou strašně nudný, asi bych se na to měl vykašlat,“ dodával posmutněle a jaksi mnohoznačně, jako by skrýval jiný problém.

„Mám nápad,“ oslovila jsem ho, když si zase přišel vyzvednout zabavenou četbu, „máš už tolik načteno, že jsi zralý pro nějaký druh literární soutěže. Společnost Franze Kafky vypsala nový ročník soutěže, jedno z témat literární eseje je Rodiče a děti, láska a boj. Jako dělané pro tebe, nemyslíš? V případě, že se v této celostátní soutěži umístíš do třetího místa, je za to i slušná finanční odměna,“ dodala jsem rychle, abych obrousila hroty případného protestu.

„Kolik?“ zeptal se stručně a krk bych dala za to, že se na mě poprvé po měsících vážně a zamyšleně zadíval.

„Pět, tři a dva tisíce korun podle umístění, bereš?“

„Teda já nevím, nebylo by to nic veselýho…“

„Nemusí to být nic veselého, musí to být chytré a přesvědčivé, dá to spoustu práce, to mi věř, ale mohlo by to být téma, které tě bude bavit a které ti umožní i leccos si ujasnit.“

„Myslíte to vážně? Fakt si myslíte, že na to mám? Jsem nespolehlivej, lajdák a flink, já teda nevím…, jak já se donutím…“

„Ale já to vím, já tě donutím. Budeš sem za mnou chodit, kdykoliv to budeš potřebovat, najdu si na tebe čas, stokrát ti to hodím na hlavu, mockrát tě budu nutit něco předělat, ale pomůžu ti, nepošleme tam žádný škvár, za který by ses musel stydět, to si piš! Máme tři měsíce, to není moc, ale je to šance, Jakube, co říkáš?“

„Budete se zlobit, když z toho vycouvám, někdy… třeba později…?“

„Nepokračuj, budu, a nedělej si žádná zadní vrátka, vím, že to dokážeš, když překonáš svou příslovečnou lenost. Než teď něco řekneš, dobře si to promysli, protože já ti uvěřím a zradu neberu.“

Chvíli mlčel. Byl šokovaný tím, že mu někdo věří? Nebo hledal slova, která by ho dostala z této debaty rychle ven? Co se mu vlastně žene hlavou, napadlo mě těsně předtím, než se vymáčkl.

„Dobrá, zkusím to, o tom tématu něco vím, možná máte pravdu. Říkáte Rodiče a děti, láska a boj? To mě podrž! Otec, matka, všichni ti otčímové a sourozenci, no řek bych, že budu mít o čem psát!“ poznamenal skoro vesele a měl se k odchodu.

„Počkej,“ zastavila jsem ho ve dveřích, „nejpozději koncem příštího týdne naběhneš s prvními nápady, s jakousi první představou! Práce začíná, je třeba chytit toho býka za rohy, jasné?“

„Přijdu, myslím, že přijdu, a možná i dřív, třeba hned po víkendu, na shledanou!“ zmizel za dveřmi a mě napadlo, že to s ním nebylo až tak těžké, překvapilo mě, jak poměrně snadno se nechal přesvědčit k ukázněné a ve své podstatě skutečně náročné práci. Asi neví, co ho čeká, uvidíme…

Přes všechny potíže, které s ním následující tři měsíce byly, napsal nakonec velmi dobrou šestistránkovou esej, která mu vynesla druhé místo v republice, a tak mohl z rukou Arnošta Lustiga osobně převzít cenu i peníze.

Pro mě se ale práce s tímto klukem stala zdrojem častých úvah po večerech doma. S přibývajícími odstavci jeho práce jako by se otvírala temná a neveselá historie jednoho dětství.

„Nejradši bych z intru ani nejezdil domů,“ řekl jednou úplně mimo téma, které jsme spolu řešili, „žádný domov vlastně nemám, nerad poslouchám spolužáky, když se dají do keců o tom, jak nemožný maj rodiče. Nevědí, vůbec netušej, co říkaj, nevědí, co je to bejt věčně sám.“

„Počkej, Jakube, ty přece nejsi sám,“ začala jsem váhavě a byla jsem si vědoma toho, jak chatrná útěcha ze mě nejspíš vypadne. Už jsem věděla dost na to, abych teď byla opatrná.

„Nemusíte mě utěšovat, vím, co říkám,“ spustil, „vod tý doby, co vodešel táta, sem si přestal rozumět i s mámou. Vodila domů pořád nový náhradní táty, s kterejma sem si ani náhodou nerozuměl, a myslím, že sem je ani nezajímal. Nutila mě přizpůsobovat se pořád novejm manýrám cizejch lidí a přiváděla s nima na svět pořád nový děti, který asi měly bejt mejma sourozencema. Nebudete mi věřit, ale lež a podvody se pro mě staly úplně nezbytnou součástí života. Někdy už ani nevím, jestli lžu nebo jestli to, co dělám nebo říkám, je normální. Věřila byste tomu?“

„Jasně, že ti věřím, nemám důvod ti nevěřit, ale…“

„Já vím,“ skočil mi do řeči, i když to běžně nedělal, „já přece vím, že to budu muset nějak vyřešit sám. Měl bych vodejít ze školy, postavit se na svoje nohy a nebejt už přece vůbec na nikom závislej!“

To bylo poprvé, co jsem od něho slyšela úvahu o odchodu ze školy. Ve třetím ročníku tuhle šanci zařídit si život podle svého zopakoval a několika kantorům dalo hodně práce přesvědčit ho, aby zůstal.

Povedlo se, ale zřejmě jen nakrátko, protože teď je to tu znova, a jak se zdá…, definitivně…

Odešel pár měsíců před maturitou, aby se základním vzděláním nějak vyzrál nad životem, který se k němu otočil zády.

„Jsme na tomhle světě prý proto, abychom dělali dobré skutky. Nějak jsme to nestihli nebo je prostě neděláme,“ podotkla jsem polohlasně.

„Jaké dobrý skutky? Na co zase myslíš?“ otočila se ke mně Hanka, aniž by nějak zvlášť předstírala zájem o moje radosti, natož starosti.

Doba pokročila do stadia, kdy neslyšet vůbec nic je normální, touha po docela jiných aktivitách v posledních večerních hodinách je tak silná a přirozená, že docela logicky neladí s pokryteckým a nic neřešícím děním v tomto sále…

„Ale tak, řeknu ti, ten ranec, který si neseme z dětství, to je teda věc…“

„Dětství? Jak jsi k němu došla a co je na tom? Já na dětství strašně ráda vzpomínám…“

To já taky, napadlo mě…

* * *

Můj táta byl nejlepší. Starostlivý, pracovitý, laskavý i přísný. Uměl pochválit, ale i tvrdě trestat, vyznal se ve spoustě věcí, vymýšlel pro nás hry, vyráběl loutková divadla, nic nebylo nemožné. My tři holky jsme brzy pochopily, že jediné, co se doopravdy nesmí, je lhát, přesto jsme z různých důvodů občas toto jasné zadání porušily.

Byla jsem prvorozená, a i když jsem měla být kluk, táta velmi brzo vsadil na to, že jsem mu nejen podobná, ale i chytrá jsem po něm, a že si kluka na převzetí truhlářské živnosti ještě udělá. Měl ale jen další holky a ty už to neměly tak dobré jako já.

Jednoho dne jsem slupkami z pomeranče ucpala záchod. Vzala jsem si pomeranč s sebou, protože jsem věděla, že mi ani otec, ani maminka nedovolí sníst ho před obědem. Když na to otec přišel, zahájil výslech. Bez mrknutí oka jsem tvrdila, že já jsem to nebyla. O rok mladší sestra tátu zlobila věčnou tvrdošíjností a neochotou litovat svých činů. Nevěřil jí ani teď a tvrdě ji potrestal dřevěnou násadou zvonu na prošťouchnutí ucpaného odtoku . Ani nepípla, byla tak tichá, že to otce zmátlo. Přerušil výprask a vyzval nás, abychom ukázaly ruce. Za mými nehty byl dostatek důkazů, a tak jsem ještě před první ranou začala jako obvykle smlouvat: „Já už to nikdy neudělám, tati, nebudu lhát ani jinak podvádět, prosím tě, věř mi,“ skuhrala jsem, zatímco moje sestra jen pohrdlivě přihlížela. Dostala jsem tři týdny domácího vězení.

O trestu i o svém provinění jsem mohla přemýšlet celé hodiny, zatímco moji kamarádi běhali volně po lese. Dodnes si myslím, že lež nesnáším kvůli těmto zážitkům z dětství, dodnes jsem na slupky v záchodě a tichý, zarputilý výraz ve tváři své sestry nezapomněla.

Otec nás naučil i spoustu dalších důležitých dovedností. Byl to on, kdo se mnou a o rok mladší Janou dělal vždy úkoly, s ním jsme pomalu začínaly chápat, že je dobré nebýt hloupé, umět hezky a bez chyb psát, naučil nás užívat si pochval, ty uměl udělovat zvlášť obřadně a nezapomenutelně.

Když mně bylo osm let, náhle a nečekaně zemřel na infarkt. Svět se zhroutil zejména pro maminku, protože my jsme byly příliš malé na to, abychom fatálnost jediného krátkého okamžiku dokázaly domyslet.

Maminka musela vzít těžkou a náročnou práci ve stříkárně dílů určených pro pletací stroje, aby dokázala splácet stále ještě velký dluh na domě, ve kterém jsme žily, a aby nás sama uživila. Pracovala na směny a trávila ve své dílně často i dvanáct hodin denně.

Začalo úplně jiné období dětství. Nezřízenou a nikým nekontrolovanou svobodu kalila jen povinnost starat se o nejmladší, ještě ne pětiletou sestru. Když se nám nepovedlo nechat ji pod nějakou záminkou u sousedů, musela všechno absolvovat s námi. Brzy uměla sjet po zádech více než třímetrový jez, aniž by ji někdo učil plavat. Zmizela v hloubce pod jezem, chvíli ji nebylo vidět a pak se objevila o mnoho metrů dál, v místě, kde jí voda v řece sahala jen ke krku. Smála se, prskala vodu, předloktím si utírala nudli jako opratě a drala se šikmo proti proudu ke břehu s tím, že jede znova.

Kdyby tohle viděla maminka, myslím, že by to jen tak nepřežila. Těžko by nám trpěla i nezodpovědné jízdy na saních v lese. Pouštěly jsme svou malou sestru samotnou ze strmého kopce a pištěly jsme radostným očekáváním, jestli dojede. Stoleté duby a jen o něco mladší smrky míjela v divoké jízdě jen o milimetry, hrůza domyslet, jak by vypadal pád, kdyby malinkými botami neuřídila saně řítící se z kopce mimo jakoukoli lesní cestu.

Občas jsme ji někde zapomněly anebo se ztratila sama. Jednou ji přivedl traktorista, který vidlemi nabíral ze stohu krmivo pro dobytek, a jen náhoda tomu chtěla, že si všiml podivné výduti uvnitř obrovské hromady slámy. Na jejím konci ke svému překvapení našel i naši sestru. Osud rozhodl, že ji uviděl dřív, než do toho místa vrazil s příslovečným fortelem svoje pracovní náčiní.

My už jsme tou dobou byly dávno pryč, oddíl asi deseti dětí ze sousedství už operoval daleko od místa, kde jsme ji nechaly. Skákání ve stohu, krkolomné pády, salta a přemety, budování složitého systému chodeb u paty stohu, to všechno byla jen malá část toho, co se během dne či jen odpoledne dalo stihnout. Vždycky tu byly cizí zahrady a jejich zajímavé výpěstky, třešně v alejích kolem silnic, bunkry a nejrůznější stavby v korunách stromů, bitvy a boje s cizími skupinami.

Večer pak bylo nutné rychle zahladit stopy po celodenním řádění, uklidit pod postele všechno, co nemělo být vidět, až se maminka vrátí, napsat úkoly, nějak se nakrmit a v posteli plánovat dobrodružství pro příští den.

Až mnohem později, někdy kolem dospívání, jsem si skoro denně uvědomovala, jak moc mi táta chybí a že bych dala nevímco za to, aby mi poradil, aby se mnou probral to, co se zdálo být nepřekonatelným problémem. Vím, že by mi v jistých oblastech poradil líp, než by při nejlepší vůli dokázala maminka, jenže tu nebyl a s tím jsem se myslím úplně nevyrovnala nikdy.

Ano, vyrůstaly jsme v dětství všechny tři jako dříví v lese, ale naučily jsme se jakési samostatnosti, i když za cenu permanentního ohrožování života, všudypřítomného nepořádku a často proti přáním a představám maminky. Té jsme svými vyprávěními zážitků z dětství vyrážely dech na rodinných setkáních až o mnoho let později.

„Přeháníte, tomu nevěřím,“ říkávala se smíchem v domnění, že ji chceme jen pobavit. Než zemřela, nestihly jsme jí převyprávět ani setinu z toho, co se skutečně událo, a to je dobře, stačilo už jen to, čemu uvěřila nebo co jí stihli donést už tehdy sousedi.

Všechny jsme ale nakonec dospěly, vystudovaly, založily vlastní rodiny. Na rozdíl od jiných rodičů nás možná jen mnohem víc zajímá, co dělají naše děti ve volném čase, dobře víme proč.

* * *

„To je teda něco, poslouchej, Kotrč má řeč, už zase rozvláčně a neskutečně pomalu mluví o tom, proč má za celé pololetí ze svého předmětu jedinou známku, a to ještě těsně před poradou, je to líný prevít, už zase dává kuli klukovi, který má jinak skoro samé jedničky,“ Hanka mluvila téměř nahlas, levým loktem do mě strkala a současně pravou rukou škrtala všechno, co do této doby stihla vytvořit. Měla už počmáraných několik papírů, opravila písemky, vyluštila sudoku a poradě pořád není konec…

Má pravdu a všichni v tomhle sále to cítí stejně. Kotrč je veskrze zvláštní druh nepochopitelně hájeného kantora.

„Předmět, který učím, vyžaduje zvláštní přístup, je náročný a klasifikovat studenta je možné až po několika měsících práce, musí nejdřív ukázat, že něco umí,“ hájil se kolega, který sázel všechno na jedinou kartu. Věděl, že nikdo nerozumí tomu, co učí, a tak se roky živil tím, co ho baví, aniž by byl schopen a ochoten něco z toho předat těm, díky kterým každý měsíc bral jeden z nejlepších platů na škole.

Jdi se vycpat, na ty kecy už ti dávno kašlu, jsi líný, nechce se ti neustále něco opravovat, napadlo mě, je to jen pár měsíců, co jsem s tebou vedla rychlou rozmluvu na chodbě školy, navíc ke všemu po zvonění…

„Ještě jednou, Stando, přineseš první známku za celý půlrok až těsně před poradou a jednoduše tě prásknu. Nevěřím, že můžeš mít první známku až těsně před klasifikační poradou. Buď jich budeš mít víc, jak to přikazuje klasifikační řád, nebo se budeš zpovídat na poradě. Navíc je směšné, že hlásíš jako neklasifikované ty kluky, kteří chodí normálně do školy. To, že chybí v den, na který jsi naplánoval svou jedinou a poslední prověrku za celý půlrok, není jejich chyba, ale jednoznačně tvoje. Kromě toho hlásit jako slabého, propadajícího kluka, u kterého máš jedinou známku, je nehorázné. Jestli tenhle přístup okamžitě nezměníš, dám si záležet, aby to vešlo ve všeobecnou známost, to si piš!“ dala jsem si záležet, abych ani jen příliš zvednutým obočím nějak nezlehčila veskrze vážnou debatu.

„Počkej, nevíš, o čem mluvíš…,“ pokusil se chabě odporovat argumentem, který nebyl tak docela od věci. Opravdu jsem nevěděla, jaká je náplň předmětu a jaký je nejlepší postup ze strany učitele. Naprosto jasně jsem ale věděla, jak má vypadat výstup takového pedagogického působení. Studenti musí mít šanci opravovat chyby, musí mít dostatek známek, musí mít nějakou možnost se z toho srabu vyhrabat.

„Nikdy jsem si nebyla ničím jistější, chci, abys to věděl,“ dodala jsem víceméně na okraj a vyrazila jsem ke dveřím třídy, která na mě možná ani nijak zvlášť nečekala. V zádech jsem cítila přinejmenším hodně zaražené oči.

V následujícím období měli moji kluci víc známek než všichni ostatní v celé škole.

Teď ho ale evidentně vyhmátl i někdo jiný, někdo, kdo ho předem nevaroval, ale rovnou zaútočil, sakra, není to s námi ještě tak zlé.

Kotrč je figurka k pohledání. Chytrý, ve svém oboru výpočetní techniky možná jedinečný, ale jako ten, kdo má předat alespoň něco ze svých vědomostí třídě budoucích programátorů, je nepoužitelný. Líný, velmi pomalý v každém přesunu kamkoliv a kdykoliv, do školy, v ní a jinam nevyjímaje. Bříško, klídek, nezájem o duši a vzdělání studenta. Šedesátiletý ve třiceti.

Do školství, respektive do naší školy, nastoupil, ale po dvou letech odešel s tím, že snad někde jinde finančně líp ocení jeho vědomosti. Po dalších dvou letech se vrátil. Pro každou firmu by byl jistě přínosem, kdyby byl ochoten pochopit, že úspěch přináší až tvrdá, týmová, práce, jenže ta byla nad síly muže, který hledal před vlastní slabinou ideální úkryt. Tím se stala, jak jinak, opět škola… bohužel.

„Chovali se dnes nějak podivně,“ zastavil mě jednoho dne na chodbě, aby mě informoval o stavu svého pedagogického působení a vzdělávání v mé třídě, „nevíš, co se to tam děje?“ v levém rameni mu podivně cukalo, nakláněl se nepříjemně až těsně k mému obličeji, za každým druhým slovem neuvěřitelně dlouhá pomlka a upřený, těžko snesitelný, ale i vysvětlitelný pohled.

„Nevím, před hodinou jsem tam byla a všechno bylo v pohodě,“ odtušila jsem po pravdě, ale hned mě napadlo, že ten věčný nepořádek, který tenhle kolega ve třídě má a který je slyšitelný i přes dveře na chodbě a často i o patro níž, zřejmě už dospěl do svého kritického bodu, „máš tam nějaký problém?“ zeptala jsem se jako nekolegiální potvora.

„Ne, jen se ptám, byli nějak rozjívení,“ odtušil a pomalu se rozpohyboval směrem ke školní jídelně.

Byli nějak rozjívení? To tedy znamená, že to bylo horší než jindy? Co se to tam, sakra, v těch hodinách děje?

Druhý den jsem místo kvalitní výuky zahájila ve třídě rádoby mazaný výslech. Ani jsem netušila, že se nakonec dozvím věci, které bych radši nevěděla.

„Něco vám řeknu,“ začala jsem hned po zapsání do třídní knihy, „někdy si myslím, že z nějakého důvodu s vámi nejspíš nemluvím česky, i když to tak zdánlivě vypadá. Většina z vás, jak se zdá, vůbec nechápe, proč tu je, a i když vypadáte jako docela normální a občas i milí kluci, opak bude asi pravdou. Potkala jsem na chodbě kolegu Kotrče, říkal, že jste nějak rozjívení, může mi někdo vysvětlit, co to znamená? Kolikrát už jsme mluvili o tom, že na image, kterou si vytvoříte, doplatíte zase jenom vy? Pokaždé se mnou souhlasíte, ale pokaždé se na to zase vykašlete. Tak čím myslíte? Hlavou ne, tu máte nejspíš jen na čepici.“

„To byste musela vidět,“ začal pomalu Lobkovic a odmlčel se, zatímco třída ožívala, ze zadních lavic se ozývalo přidušené chichotání.

„My pana učitele nezajímáme,“ skočil do Lobkovicovy řeči Kalaba. Je o pár let starší, po druhém ročníku odešel někam na učiliště a teď se zase rád vrátil, znovu do prvního ročníku, je o hodně zkušenější a umí promluvit rozumně. „Já vůbec nepochybuju, že je pan učitel vážně moc chytrej, ale nás nenaučí vůbec nic…“

„Jemu je to jedno, něco si u tabule povídá a ve třídě si každej dělá, co chce, nikdy nám nevysvětlí, co znamenaj ty čísla ve vzorcích a proč tam vůbec sou, asi si myslí, že to víme, jenže my vůbec netušíme a on o tom neví!!“ začal propadlík Novák.

„Počkej, počkej,“ spustila jsem v ostřejším tónu, „od tebe to teda sedí! Neučíš se, máš problémy všude, kam se podíváš, a ještě nedáváš pozor, jak můžeš zrovna ty někoho soudit?!“

„Ale on má pravdu,“ vložil se do debaty Kokoška, „vy si to vážně neumíte představit, hrajou tu mobily, na pana učitele lítaj papírový koule. Já se přiznám, taky sem si hodil, a on se jen podívá na zem a řekne: ,Ale ale, co to sem přilítlo?!‘“

„Všichni se nahlas baví, vážně, každej si dělá úplně, co chce, jíme, pijeme, jdeme se projít na záchod,“ přidal se Kerlík, „já myslím, že si to tu pan učitel odsedí, sebere peníze a jde,“ dodal přidrzle. Vzápětí se ozvalo souhlasné povykování.

„Ale aspoň je tu sranda,“ ozvalo se odněkud ze zadní lavice.

„Tak dost!“ utla jsem debatu, která se živelně rozjížděla. Dozvěděla jsem se až příliš, nastal čas zaútočit ze zálohy.

„Tomáši,“ vyzvala jsem premianta třídy, „máš samé jedničky, jak je možné, že ty nemáš stejný problém?“

Podíval se na ruce, chvíli mlčel a pak do ticha skoro zašeptal: „Mě to učí doma táta.“

Koukala jsem jako vrána. Tak táta. Kdo takového nemá, je ztracený? Co budu dělat, tohle je věcí vedení školy, ale to asi neví, jak se věci mají, nebo nechce zasáhnout. Rozhlédla jsem se po třiatřiceti tvářích. To, co jsem viděla naprosto jasně, bylo třiatřicet otazníků.

„Chcete říct, že to tu takhle vypadá každou jeho hodinu?“ zeptala jsem se spíš jen proto, abych získala čas.

„Ne, v pondělí ráno máme Kotru, chci říct pana učitele, hned první hodinu,“ začal Burda a hned pokračoval, „všichni eště spíme, je tu docela ticho, pan učitel ale většinou mlčí taky, škube ramenem a občas se zeptá, jestli se něco děje.“

Zazvonilo, zaplať pánbůh. Potřebuju čas, abych mohla něco vymyslet, tuhle poučnou hodinu češtiny myslím jen tak nezapomenu…

Cestou do kabinetu mi běžela hlavou jako krátký dokumentární film situace, která mě zaskočila před několika dny.

Běžela tehdy sedmá, už odpolední, vyučovací hodina. Měla jsem volno, a tak jsem se rozhodla opravit písemné opakování jednoho z třetích ročníků.

Několik minut po zvonění zavládlo školou ticho, které je jako balzám na nervy, je příjemné každému, kdo by rád chvíle ticha aktivně využil. Po několika minutách se ale z mé třídy, s níž kabinet sousedí, ozýval hluk, který neustále sílil a s přítomností učitele ve třídě nemohl mít nic společného. Nemám tam být? Nezapomněla jsem na suplování? napadlo mě. Neochotně jsem se zvedla a šla jsem se do třídy podívat, abych zjistila, kdo tam má učit.

Ani jsem se neobtěžovala zaťukat, bylo mi jasné, že tam nikdo z kantorů nemůže být. Prudce jsem otevřela dveře a pak jsem strnula…

Před tabulí stál kolega, o jehož existenci třída podle všeho neměla ani tušení. S křídou v ruce něco maloval, zatímco za jeho zády pokračovala zřejmě nejveselejší část uplynulé přestávky.

Po třídě se procházel student Klokočka. S chlebem v ruce se zastavoval tu či onde u některého ze spolužáků a bodře s nimi rozmlouval. Novotný povykoval do mobilního telefonu, Hora, který sedí v první lavici, na mě otočil nepřítomný pohled, protože mu ze sluchátek na uších běžela do hlavy nějaká hiphopová čtyřtaktová duc, duc, duc…

Po zemi se válely papíry, zbytky jídla, odněkud zezadu bylo slabě slyšet rockovou muziku z nějakého přehrávače.

„Co se to tu, proboha, děje?“ zařvala jsem hlasem, kterým jsem kdysi byla zvyklá ovládat stadiony plné spartakiádních cvičenek.

Novotný hodil mobil do tašky, Hora bleskově sundal sluchátka, Klokočka upustil chleba a rychle zmizel v lavici.

Rozhostilo se hrobové ticho. Teprve teď mi konečně v celém rozsahu došla prekérnost nastalé situace.

„Omlouvám se, pane kolego,“ drmolila jsem rychle, „potřebuju vedle pracovat a měla jsem dojem, že tu nikdo není.“ Rychle jsem se otočila a plná zmatků jsem mazala do kabinetu uvařit si silné kafe. V uších mi zněla jeho nabubřelá slova, která jsem čirou náhodou zaslechla nedávno u oběda.

Sedělo nás ten den kolem stolu víc, ale debata se točila kolem problémů s výukou nějakého programování ve třetí B.

„Jsem s nima docela spokojenej, problémy tam jsou, ale ne s nima,“ halasil Olda Novák pusou plnou plněných bramborových knedlíků a pokračoval, „máme tam spíš nějaké problémy s návazností učiva, ne s klukama, nevím, na co sis stěžoval, jsou docela dobrý, snažej se a pracujou.“

„Taky jsem je loni nijak nešetřil, byla s nima práce, ale teď můžeš slíznout smetanu,“ pomalu a pyšně hlásil Kotrč.

To jo, to určitě, co by říkal, kdybychom společně obědvali dnes? říkala jsem si v okamžiku, když jsem vstupovala do kabinetu…

„Je povinností každého vyučujícího dodržovat klasifikační řád,“ zaslechla jsem ředitelova slova, „všichni by měli mít dostatek známek z ústního i písemného zkoušení, jsou to nezbytné předpoklady pro seriózní klasifikaci.“

„Prosím tě, Hanko,“ obrátila jsem se na sousedku, „dostal už konečně svůj díl?“

„Blbneš? Copak neslyšíš? Jana velmi přesně pojmenovala, co se děje v její třídě v hodinách toho pseudokantora, a výsledkem je tahle obecná přednáška o klasifikačním řádu. Jako vždycky, nic nového pod sluncem,“ cedila slovo za slovem a otráveně natočila levé předloktí, aby zkontrolovala čas.

Už se ani nevzteká, že celou dobu nedávám pozor, napadlo mě. Má toho jako všichni tady plné zuby.

„Salman Rushdie někde řekl, že svět je plný vzájemně nekompatibilních lidí, a má recht, viď?“ pokusila jsem se trochu odlehčit dusnou atmosféru.

„To je teda fakt, vidíš to na každém kroku, na každém patře i v tomhle baráku. Potřebovala bych vypadnout, už dávno jsem měla být pryč, jenže tady to vypadá nejmíň na hodinu,“ dodala ještě a neklidně poposedla.

„Říkalas, že se do Kotrče pustila Jana, to znamená, že jsme u čtvrťáků, ne?“

„To jo, ale pak přece přijde jejich pár organizačních pokynů na prd, ty samy o sobě vydají na hodinu, přestože všechno uslyšíme ještě několikrát a posléze to přijde všechno ještě mailem,“ usadila mě s přehledem člověka, který na poradách sedí už taky pár desítek let.

Zadívala jsem se na ni. Zestárly jsme, má milá, pomyslela jsem si, jenže tvoje stárnutí je možná kapitolou samo o sobě. Ve skutečnosti se nijak zvlášť neměníš, svým způsobem jsi mladší a aktivnější než někteří čtyřicátníci, docela určitě se ani povahově nijak neměníš, trošku jsi sešla fyzicky jako všichni, a dál?

Dneska důchodkyně, která si návyky, ctižádost a neutuchající aktivitu nese bez přerušení z dětství. Jako nejlepší žákyně jedné z pražských základních škol nechyběla na Hradě při každé významnější politické události, angažovala se v mládežnických organizacích, léta reprezentovala zemi v basketu. Naučila se žít velmi rychle, stihnout i zdánlivě nemyslitelné. Vychovala společně s manželem dvě děti, aniž přerušila, byť jen nakrátko, svůj úprk životem. Přestěhovali se z Prahy do malého města, netušíce, že má maloměstský život úplně jiné zákonitosti a že tak zvaná „náplava“ musí o své místo na slunci bojovat jinými zbraněmi.

Po listopadu se oba aktivně zapojili do pravicové orientace země, Petr se stal na několik let poslancem, Hanka starostkou města. Získali nové kontakty, zapojili se do celé řady organizací a institucí v českém i evropském regionu. Žijí střídavě v rodinném domku, který před mnoha lety postavili, ale často taky v autě, vlaku či v letadle.

Ale štěstí a pocit z dobře konané práce jí po léta kalí nevděk malého města a těžko pochopitelná averze jeho obyvatel.

Pracovitost a aktivita jsou jistě dobrým vkladem pro případnou politickou, ale ve skutečnosti nejspíš pro každou úspěšnou práci, jenže samy o sobě nestačí. Nemůže chybět smysl pro detail, čas na dokonalé zvládnutí řešených problémů, cit pro argumenty protivníka, umění naslouchat a psychologie taktického tažení ve složitých situacích náročných jednání.

Matematická přímočarost, otevřenost a dobrý úmysl jsou bohužel jen jednou stranou stejné mince. Nikdy to nechtěla nebo nemohla pochopit, podvědomě toužila nastolit nový druh politické práce bez zákulisních tahanic a čachrů, jak často říkávala, a tak nutně čas od času stála zklamaně před poznáním, že nevděk vládne světem. Z obecního úřadu musela jako starostka odejít a nakonec opustila dobrovolně i svou funkci v radě města.

Vrátila se do školy. Ponechala si řadu aktivit v nejrůznějších spolcích, zavedla nové projekty ve škole, stále hraje basket. Učí, jezdí po republice i po světě a stejně jako vždy se snaží stihnout i to, co je občas předem odsouzené k nezdaru. Jiná už nebude, nebyla by to ona.

Podívala jsem se na ni. Nedávno se stala k tomu bláznivému frmolu taky pyšnou babičkou. Teď tu nervózně nadskakuje, protože měla ze Strakonic přivézt dceři někam do Volyně balík speciálních plenek.

Máš toho všeho vážně dost, napadlo mě, něčeho by ses měla zbavit, jinak si ani těch vnoučat v klidu neužiješ, klepne tě dřív, než odrostou.

Věšák v kabinetě je plný jejích sukní, halenek a dalších doplňků, které by si nestihla převléct, kdyby před nějakým důležitým tažením do světa měla jet ještě domů. Do školy jezdí často na kole, každou chvíli si šmírem zašpiní sukni, a tak je přehazování sukní jakýmsi každodenním rituálem před začátkem vyučování. Já jsem si zvykla už dávno, Ruda ale pokaždé, když vstoupí do našeho kabinetu v tuto dobu, kroutí hlavou a pod nos si ve chvíli, kdy ho Hanka vyhazuje, bručí něco o tom, že striptýz patří úplně jinam.

„Jak dopadli moji kluci v tý matematický soutěži?“ zeptala jsem se jí, protože porada se stále ještě neubírala k závěru.

„Myslíš v Klokanovi? Nebyli špatní, vešli se do první desítky, myslím,“ zašeptala a podívala se na hodinky, „Tomek byl ale myslím pátý, sakra, potřebovala bych odejít, budu se muset nějak vypařit.“

Matematiku učí velmi dobře, musela jsem v duchu uznat, má úspěchy ve škole i mimo ni, má přirozenou autoritu, problémy řeší na místě a rychle, třídního učitele svými stížnostmi na chování žáků nikdy neobtěžuje, poradí si sama a takových kantorů je docela určitě čím dál míň. Jak rychle přibývá grázlů, tak rychle ubývá těch, kteří si s nimi skutečně profesionálně poradí.

„Tak jdi, něco si vymyslím. Je ti blbě nebo tak něco, jsi přece ve věku, kdy ti mohl zrovna teď někdo umřít,“ nabídla jsem se k nekalé spolupráci.

„Dobrá, počkám ještě půlhodiny a jdu,“ přiznala přidušeně, nešťastná z toho, že jí chybí odvaha, a pomalu a nevesele zvedla oči, aby stejně jako já zachytila poslední slova zástupce.

Kolem nás bylo neklidno, něco se zase děje.

„Vážení kolegové, máme tu nový fenomén,“ ředitelova slova zněla jako ne zcela povedené apokalyptické kázání, „přibývá sociálních problémů mezi studenty a matka jednoho z nich, tentokrát matka studenta Jonáka ze čtvrté D, upozorňuje na to, že jsme neudělali nic pro to, aby se alespoň ve škole rozdíly smazaly. Osobně se domnívám, že můžeme jenom těžko udělat víc než vystavit pro sociální úřad klukovi potvrzení o tom, jak nákladný bude příští rok jeho studia.“

„To je pravda, tak co tu budem teď ještě řešit?“ Vohmatlík za mými zády zcela evidentně neusnul, a tak zkusil tiše a jen mezi nejbližšími vedle sebe uvést věci na pravou míru.

„Víte,“ ozvala se Marie Drábová, „dětí s finančními problémy opravdu přibývá, já mám potíže z některých dostat peníze do třídního fondu…“

„Jéžišmarjá, ta snad myslí prdelí,“ kolega Petiška už tak dost nesnesitelnou situaci alespoň přímo pojmenoval. Všem v nejbližším okolí se na chvíli zase ulevilo, bohužel jen nakrátko.

„Ano, je to pravda,“ ozvala se jinak mlčenlivá Johana Slívová, „rodiče často říkají, že podnikají a na svoje děti nemají čas. Často vidí svoje ratolesti až v době, kdy už spí.“

„Asi to nejsou ratolesti,“ poznamenal suše Ruda a Hanku tak přinutil, aby si ve svém nejbližším okolí přisolila: „To si teda piš, blíží se éra vydírání, budeme kromě učení řešit i sociální situaci rodičů, možná budeme z našich směšných platů přispívat těm sociálně, ale i jinak nejslabším, už to vidím, jak platím studia lemplovi Kubešovi, znáš ho? Je z toho nemožného třeťáku Slívové, sakra, já už vážně musím jít…“

„Možná bychom měli zavést uniformy, na západě je to běžné,“ ozvala se, jak je jejím zvykem, nečekaně Jaruška Pouzarová.

Všichni v té chvíli museli uznat, že nápad není tak docela od věci, jenže, a to věděli taky všichni, Jarmila není tím správným propagátorem.

„Jarmilo, už jsem tě jednou upozorňoval, abys laskavě zůstala na zemi, tedy, když ne jinak, alespoň po dobu této schůze,“ ředitel cedil slova přes takřka zavřenou pusu, funěl, a kdyby to šlo, myslím, že by ji zabil. Jaruška ale má v této chvíli větší pravdu než on při mnoha předešlých několikahodinových exhibicích, má nápad, který stojí minimálně za debatu. Pravda, ne teď, je pozdě. Zase to spletla, po chodbách školy se ještě dlouho bude mluvit o tom, jak byla Jarmila zase mimo.

Je to tak, jsou studenti, kteří nevědí, co s penězi, do školy jezdí autem, jiné než značkové oblečení na sebe nevezmou a zvou občas do hospody ty, kteří mají s bídou po týdenním pobytu na intru na vlak. Je to tak, pomalu ale jistě se nám sociálně rozdělujou. Bohužel, jen sociálně.

Materiální nedostatky ale taky motivují, můžou pomoct spoluvytvářet kus života, který dítě vybaví pro budoucí život mnohem víc než všechny prachy světa.

Vím, o čem mluvím, pamatuju si, jak složité v mém dětství bylo všechno, co vyžadovalo peníze. Vím, že mě to ale o nic neochudilo, vím, jak pevná pouta mezi sourozenci se takto vytvořila, nic je jen tak nezničí, a i po létech jsou kromě jiného taky důvodem soudržné a pevné rodiny, to je fakt. Všichni vědí, že kouzlo dobré rodiny je jinde, věří tomu, protože tomu věřit chtějí, a tak ani nezávidí. Není co, peníze nemá nikdo, a přesto rodina funguje, jen v trochu jiné dimenzi. Smích, legrace, radost ze života, spoluúčast a nezištná a rychlá pomoc. Lze tohle za něco koupit?

* * *

„Já se na to vykašlu, ty seš fakt nemožná,“ zaslechla jsem za sebou vychovatelku Kalábovou, píchla mě bolestivě tužkou pod lopatku a pokračovala, „Bohuno, už se čeká jen na tebe!“

Rozhlédla jsem se kolem. To je teda den, už zase nevím, která bije a proč se čeká na mě. Tváře všech zúčastněných na mě civěly, jako bych měla udělat nějakou díru do světa, jenže já nevím jakou.

„Bořil urazil na horách Mráčkovou a tys to neřekla,“ šeptal teď solidárnější Eda, „dělej, už pár minut se to tu řeší!“

No jo, Bořil. To se tu ale řešit nemělo, byli jsme přece domluveni, kdo to teda prásknul? Podívala jsem se na Mráčkovou, byla to snad ona? A proč teď? První ročníky už jsou přece dávno za námi, co se to tu, sakra, děje?

Květa Mráčková je zvláštní případ. Ač se o to hodně snaží, nikdo jí nevěří. Ani teď nevypadá tak, že by za ni dal někdo ruku do ohně. Já teda určitě ne. Její tvář obvykle barví růžový make-up, jenže ani on teď dostatečně nepřekrývá červené skvrny na spáncích a tvářích. Je to jasné, někde něco řekla, nápadně tmavé lalůčky uší mluví za ni, lže. Lže. Zradila mě, kolegu, rodiče kluka, který se provinil…, je to vůbec možné?

Sedí mírně nahrbená, ruce sepnuté před ústy, asi dvě řady stolů přede mnou, mám ji jako na dlani.

Dnes třiapadesátiletá členka početného pedagogického sboru je schopnou organizátorkou školních akcí, úzkostlivě pečlivá, neuvěřitelně, až sterilně čistotná. Několikrát denně se sprchuje, po nikom by se nenapila, skleničky v jejím kabinetě vypadají, jako by právě vyjely z myčky, pitnou vodu si vozí z domova.

Štíhlá, nepříliš vysoká, vždy upravená, zářivá rusovláska v krátkých sukních či průhledných bílých kalhotách, které poodhalují, jaká tanga dnes budou svou nositelku provázet, je prototypem mnohých z nás. Mužská část kolegů občas jízlivě poznamená, že se chodbou školy právě prohnal klimakterický diblík.

Sbor se až na drobné výjimky po léta nijak razantně nemění, a tak jsou některé jeho figurky v osazenstvu čitelné jako v každé větší rodině.

Květa si postupně vypracovala pozici ženy, která o každém hodně ví, koneckonců hodně ví i o představitelích městského zastupitelstva, vždycky má po ruce zaručeně ověřenou informaci i z jednání parlamentu. Časem se obvykle ukáže, že informace nebyly přesné, že se jedná spíše o zbožné přání autora nebo jeho tlumočnice.

„Kdybych ti měla říct, že…, ale ne, o tom nechci mluvit, jsou věci, které se nehodí jen tak plácnout,“ začíná často tajemně a pokračuje, „já bych nechtěla nikomu ublížit, ale mám informace, které by mohly změnit spoustu věcí,“ dodává a tváří se jako předseda soudu před konečným verdiktem.

Koukám na ni a pokaždé si říkám, proč to teda, sakra, neuděláš? Už jsem ji ale ve skutečnosti přestala nabádat, aby svých znalostí využila, když je to pro dobrou věc, protože odpověď už znám.

„Blázníš? Neznáš lidi? Všechno otočí proti tobě! Ne, ne, hledět si svýho, to je jediná cesta, jak to tu přežít.“

Tak, teď ještě nějaká lichotka a můžeme jít po svém, mihne se mi hlavou těsně před tím, než začne: „Jo, počkej, chtěla jsem ti říct, že teda ta Manča je vážně formát. Mladá holka, ale fakticky dobrá, má angličtinu u mě ve třídě, a ty víš, co je to za bandu, učí skvěle, má tam kázeň, je vážně dobrá.“

Ví, že mám Marii ráda, je to schopná, pracovitá a vtipná holka, dobrá kamarádka. Květa jistě ví i to, kolik času společně trávíme, a tak teď používá svoji tradiční, i když málo srozumitelnou metodu jak se zalíbit mně. Až jí řeknu, aby to Manče řekla, bude se kroutit.

„Pověz jí to, bude mít radost,“ říkám prohnaně a čekám…, v zápětí je to tady.

„To ne, myslela by si, že jí lichotím, ne, to se nedělá, ne, ne, tak zatím, musím jít učit,“ dodá a zmizí za prvním rohem.

Nemáš to lehké, napadne mě v takových chvílích skoro vždycky. Soužití s mužem, o kterém při každé příležitosti mluvíš v superlativech, vylepšuješ jeho image, jak se dá, protože intuitivně cítíš, že každý hochštapler je dříve či později prozrazen, to vážně není snadné.

Tvrdá domácí výchova syna, které nechyběly ani rány a facky, měla zajistit, že vaše dítě nikdy neztratí místo ve všech směrech dokonalého třídního premianta. Neztratil, vystudoval nakonec i vysokou školu, ale někde na cestě za dokonalostí, o které by mluvilo celé město, ztratil rodiče. Dnes je ženatý a domů takřka nejezdí. Na běžnou otázku, jak se syn má, jakou má rodinu, odpovídáš překotně a rychle, aniž by ses na toho, komu to říkáš, zpříma podívala: „Skvěle, jsou šťastní, jezdí po světě, vydělávají fůru peněz, nic jim nechybí, letos byli dvakrát na Mallorce, vědělas, že je to oblíbené místo i toho Fischera, co má tu cestovku?“

Člověk nemusí být zrovna psychologem, aby pochopil, že tu něco nehraje.

A teď Bořil. Novodobý prototyp studentstva. Chytrý, ale drzý, sebevědomý kluk, jemuž puberta a ne zcela důsledná výchova v rodině dává křídla. Přesto je zvládnutelný, dá si říct, pokud se střetne s přirozenou autoritou a pokud vnímá ochotu a dobrou vůli k dohodě. Nechce toho moc, přesto čas od času naráží. Proč? Nejspíš chybí jedna nebo druhá, nebo dokonce obě nezbytnosti korektních vztahů. A co pak? Průšvih, který máme právě na stole.

Porada se zjevně vrací zpět k prvním ročníkům kvůli prohřešku Bořila na horách. Nenavrhovala jsem mu trest, protože jsme se už tam rozhodli, jak kluka potrestáme, a jasně jsme si řekli, že tím budeme považovat celou věc za vyřízenou, na poradu to tahat nebudeme. O takové řešení stála paradoxně nejvíc ta, jíž se problém týkal, ale zřejmě změnila názor…

Byli jsme letos na horách hodně pozdě. Jaro už nekompromisně nastupovalo svou vládu, sníh mizel před očima, a tak nám před koncem kurzu nezbývalo nic jiného než v odpoledních hodinách, kdy sjezdovka přestávala být bezpečnou, hledat jinou zábavu. Soutěže v jízdě na igelitových pytlích byly vždycky úspěšné, a tak na ně došlo i letos. Zbytky sněhu, vlhká tráva a nepříliš dlouhý kopec stačí k zábavě, která některé účastníky kurzu přivede do varu. Rozvášnění závodníci a početné publikum, které nešetřilo hurónským povzbuzováním, nakonec vytvořilo atmosféru obrovského fotbalového stadionu někde ve Španělsku.

Květa fandila jako my všichni, ale dopustila se chyby, kterou si později musela, ač nerada, připustit, alespoň v duchu.

Obvykle se fandí všem, Květa ale fandí vždycky holkám, snad proto, že jsou ve sportovních soutěžích tak trochu fyzicky v nevýhodě. Bývá ovšem i nekritická, a tak se v jednom okamžiku stalo, že stála na straně holky i v momentě, kdy dojezd soutěžní dvojice byl více než sporný.

Křičela, že to holka měla těžší, protože ji na trati zbrzdila tráva. Bořil, který měl pocit, že je v cíli dřív a trávu měl na cestě taky, zařval: „A vy ste kráva!“

Sám se lekl tak, že zbělel jako křída, a hned na místě a potom ještě několikrát během večera se přišel omluvit.

Koukala jsem na to jako blázen. Něco takového si student nemůže dovolit, nikdy, to je jasné, ale… nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, to je taky jasné, tak jak z toho ven?

Potrestáme kluka, pozveme rodiče, aby si ho okamžitě z kurzu odvezli s tím, že řešení celého problému necháme na poradu ve škole. Ano. Ale na poradě nebude kromě nás sedět nikdo, kdo celou situaci viděl, těžko budeme zpětně všechno vysvětlovat, pach jakéhosi stínu pochyb zůstane minimálně mezi některými z nás.

Byla jsem štěstím bez sebe, když Květa večer po rozmluvě s rodiči prohlásila, že si nepřeje, aby celý problém řešila pedagogická rada, stačí jí, když si rodiče syna dnes odvezou, na ničem jiném netrvá.

Byla jsem přesvědčena o tom, že ví, cítí, že nebylo všechno tak, jak možná mělo, jenže… teď je to tu zas. Proč? Cítila povinnost informovat vedení školy dřív, než to udělá někdo z nás dvou? Nevěřila nám? Nebo jí doma poradil manžel, že si takhle získá větší úctu a snad i autoritu? Bůh suď, ale je to tu a co s tím?

Rozhlédla jsem se kolem. Vypadá to, že všichni už slyšeli z úst ředitele školy o nehorázném průšvihu kluka z prvního ročníku. A já jsem jeho rodičům, po jejich velmi rychlé návštěvě školy, už řekla, že řešení, které jsme na horách udělali, je konečné.

Není. Zasmrádajících věcí se prostě jen tak nezbavíš. Vždycky nesou stopy lidského selhání, problémů a potíží, které jsou neprůhledné, protože za nimi obvykle stojí spousta nejen subjektivních trampot, ale i ničím nepodložených pocitů o vlastní nedostatečnosti a hlavně keců a pochybných rad, až to v konečném důsledku vede k pohromě. Teda alespoň symbolické, tím jsem si jistá, protože teď tu něco takového zase máme.

Musím si zachovat alespoň tvář, budu bojovat za kluka, o jehož budoucnosti nemám tentokrát tolik pochyb. Slušní rodiče, ochotní spolupracovat se školou, kluk, který se dobře učí a umí uznat chybu, možná se mýlím, ale zkusím to, musím… kvůli němu a hlavně i kvůli sobě.

Přišel za mnou hned ten večer, omlouval se, že to tak nemyslel, a já jsem měla chuť mu věřit.

„Nejsi pro mě žádný hňup, i když to tak občas vypadá,“ zahájila jsem výchovnou lekci, „jsi partner, kterého beru vážně, rozumíš?“

„Ano.“

„Tak se podle toho chovej, já se rozhodně budu snažit, tedy alespoň do té doby, než zjistím, žes nepochopil vůbec nic, souhlasíš? Víš, o čem s tebou teď mluvím? Víš, že nejde jen o to, cos dnes provedl?“

„Ano, myslím, že vím, děkuju,“ řekl tiše.

Kluk to, zdá se, pochopil, jak si ale povedou ti, kteří o jeho osudu taky rozhodují?

„Vážení kolegové,“ začala jsem opatrně, „někde jsem četla, že síla ničení nemůže být posledním slovem civilizace. Moudrá a nadějná slova byla určena zřejmě úplně jiným cílům. Jenže někdy se mi zdá, že v tom malém, lokálním, chcete-li školním, slova smyslu taky občas ničíme i to, co je v podstatě zdravé, neškodné a normální…“

„Paní kolegyně, čas je neúprosný, zkraťte svou řeč, rádi bychom taky někdy domů,“ ozval se ředitel, a přesto, že jsem něco takového čekala, ranila mě především vlastní neschopnost předvídat, v duchu bych se nejradši nakopala někam, a tak jsem svou moudrost rychle ukončila: „Přiznám se, že jsem celou věc považovala za ukončenou, protože problém, a teď mám na mysli chování studenta, byl na horách vyřešen po dohodě všech, kteří tam tenkrát byli. Osobně nevidím jinou možnost než tu, která se tehdy, stejně jako dnes, zdála z pedagogického hlediska nejsprávnější. Bořila jsme vyloučili z kurzu, rodiče uznali chybu syna a především ji uznal on sám. Nevidím nejmenší důvod celý problém tady znovu otvírat už proto, že vysvětlení není jednoduché. Chtěla bych věřit tomu, že se pedagogická rada nakonec spolehne na správné řešení těch, kteří u toho byli.“

„No já nevím, je to vážná věc, student si opravdu dovolil příliš,“ ozvala se inženýrka Krbcová.

Bože, napadlo mě, ta tu radši bude do rána jen proto, aby si někdo z vedení všiml, jak vážně a zodpovědně přistupuje k pedagogickým problémům. Zajímavé je, že muži se v podobných situacích příliš často neozývají, jsou pragmatičtější, víc si váží času, taky proto by jich, tedy těch, kteří učiteli opravdu jsou, mělo být ve školství mnohem víc.

„Já si myslím,“ pokračovala Krbcová, „že by pedagogická rada měla zvážit, jestli je potrestání Bořila dostatečné a jestli bychom neměli celou věc ještě přehodnotit, protože takových přestupků přibývá.“

„No,“ ozval se kolega Palouš, „pedagogická rada na horách nebyla, já bych těm, kteří tam byli, prostě věřil,“ dodal, a protože seděl šikmo vlevo přede mnou, všimla jsem si, že kouká na hodinky.

Má rodinu, šestiletou dceru, náročnou manželku, spoustu práce s programy, které tvoří pro nějakou soukromou firmu, a tak by rád vše urychlil. Ani se nedivím a mám ho teď radši než jindy.

„Ježišmarjá, já musím domů, Jana mě zabije,“ ozval se mi v zádech přidušeně Vohmatlík a znovu se ozvalo bušení jeho prstů do mobilu. Ta mu asi vyčiní, je těmi večeřemi pověstná, důsledná a přesná, nakonec jako ve všem, známe ji všichni, Bůh ti pomáhej, Fando!

„Domnívám se,“ začal ředitel o poznání opatrněji, snad ta chlapská solidarita sehraje svou roli, „možná bychom měli celou věc uzavřít s tím, že podobným situacím je třeba především předcházet, to se týká všech, musíme postupovat jednotně a potlačit tak už v samém zárodku výstřelky, které nejsou slučitelné se školním řádem. Má někdo ještě něco? Ne? Uzavřeme tedy tento problém s tím, že Bořilův trest byl dostatečný. Dobrá, ale než se rozejdeme, no nakonec je už spousta hodin,“ podíval se na hodinky a na svou zástupkyni, která ještě nepromluvila, povytáhl si kalhoty a pokračoval, „mám tu ještě několik organizačních poznámek a pokynů, které vám samozřejmě pošlu mailem, ale teď…“

Kašlu na tebe, mistře dlouhých monologů, já už to znám. Teď je před námi přinejmenším další hodina jistě důležitých věcí, ale ty si, sakra, klidně přece přečtu zítra v poště, po léta stejný scénář, vím, co nás čeká, napadlo mě a už jsem se zase ani nesnažila vnímat význam slov, která budou mít smysl docela určitě, ale mnohem, mnohem později, a všechna ještě mnohokrát uslyším. „… příprava maturitních témat pro obě části písemné maturitní zkoušky…, připomínám, že zůstal otevřený a dosud nepotrestaný přestupek studentky Novotné ze třetí D…“

Ano. Katka Novotná, uvědomila jsem si, to je vážně složitý a těžko jednoduše vyřešitelný případ, jenže ten se tu poctivě a s pochopením teď probírat nebude, i když by si to zasloužil úplně nejvíc. Je pozdě, případ bude odložen.

Katka velmi lpěla na otci, protože jí od dětství dělal obětavého osobního trenéra ve stolním tenisu. Prožili spolu spoustu tréninkových hodin, zápasů, únavného cestování, ale taky radostí z vítězství a pláčů z proher a nesplněných přání. Byl to táta, kdo ji přesvědčil o tom, že kromě sportu musí myslet na budoucnost.

Domluvili se a Katka nastoupila k nám na obchodní akademii. Nějakou dobu měla i individuální studijní plán, učila se, otec se školou výborně spolupracoval. Když byla ve druhém ročníku, otec vážně onemocněl a během několika měsíců zemřel.

Z usměvavé a veselé dívky se ze dne na den stala mlčenlivá, do sebe uzavřená bytost. Přestala komunikovat s kamarádkami, začala chodit za školu, mluvilo se o drogách. Teď, ve třetím ročníku, je jen špatnou napodobeninou sebe samé. Bledá, věčně unavená a často neupravená se plouží chodbami školy, pokud vůbec přijde. Na každou otázku, co se to s ní děje, odpovídá všem vždycky stejně: „Nic, to si musím vyřešit sama.“

Sama na to ale evidentně nestačí a škola, respektive třídní učitelka, musí řešit její absenci ve třídě. Dostane dvojku nebo trojku z chování za neomluvenou absenci. A dál? Dál nic, hodnota snížené známky z chování bude nepřímo úměrná ochotě hlouběji se zabývat jejím rodinným zázemím i odhodlání pedagogů dobrovolně se na poradě zdržet déle, protože si to kauza asi zaslouží.

Zkušenosti jsou jen mírně optimistické. Několikahodinové porady po pracovní době berou elán i těm, které by za jiných okolností problematika zajímala. Ochota nastavovat čas, na úkor vlastní rodiny, volného času s ní nebo bez ní, bez nároku na honorář, ta se v tržním hospodářství vytrácí, ze školství zjevně taky.

Řeči o kantorově poslání zvedají obočí zejména mladým kolegům a není divu. Zejména oni se pochopitelně cítí být profesionály na svém místě a nemíní se smířit s tím, že to bude zadarmo nebo skoro zadarmo. Mají pravdu, jenže někde se pomalu vypaří mladý lidský osud, a i když je jen jedním z tisíců podobných, měl by asi získat pozornost těch, kteří kromě rodiny mohou nejvíc pomoct.

Dnes už to ale nebude, bude se znovu připomínat špatná pracovní morálka učitelů, nedůslednost v dodržování školního řádu, to, že studenti kouří v areálu školy, že služba ve třídě neplní svoje povinnosti, že někdo použil nějaký sprej a na omítce domova mládeže vysvětloval svou životní filozofii…

„Je tu ještě několik, opravdu jen několik poznámek, které by spíše patřily na provozní poradu, ale, ještě než začnu, dovolte mi, abych krátce připomenul závěry školské inspekce,“ zaslechla jsem v okamžiku, kdy už se mi chtělo brouzdat zase jinde, někde v mém minulém životě, „výsledky nebyly špatné, ale pokud by si někdo z vás chtěl myslet, že bylo všechno v pořádku, mohu ho ujistit, že tomu tak není,“ pokračoval ředitel a mně se zdálo, že nějak ožil a že si tu nejspíš ještě posedíme. „Nebudu teď připomínat tragikomickou událost, o které nejspíš všichni víte, já bych se rád zaměřil na jiné oblasti,“ trochu ztišil hlas, zdálo se, že by konečně mohla přijít závažná informace, rada, pomoc hledajícím nějakou nápravu v systému, jenže zkušení matadoři tohoto sálu věděli své, a tak se uchýlili k tradiční metodě jak přežít. SMS zprávy domů o tom, že návrat hned tak ještě nebude, noviny, šrafování průniků geometrických ploch, tvoření seznamu prací na zítřek, nenápadná úprava zevnějšku a opětovné zouvání bot pod stolem, křížovky a sudoku, plány na víkend, to všechno bylo vidět a slyšet kolem.

Zmínka o tragikomické události mě ale zaujala víc. Jarmila. Už zase. Vzdělaná drobná žena bez zvláštní fyzické krásy či zajímavosti, která by ve svém oboru mohla konkurovat komukoliv, má ve škole plno těžko pochopitelných problémů nejen proto, že jí smrdí nemytí studenti po tělocviku, ale taky proto, že má jednoduše svůj osobní život, svůj svět, který k ní nebyl vždy milosrdný.

Manžel je alkoholik, pronásledovaný pocity nepochopení ze strany své ženy, muž, který byl kdysi označován za ozdobu města, budoucího velkého malíře, je troskou, která není schopna vyjít bez doprovodu z domu, a pak syn, který jen s obtížemi studuje architekturu a hledá cestu životem ne vždy podle klasických regulí, protože k tomu nemá to průvodní rodinné zadání.

Je zpravidla jen v omezené míře možné očekávat, že je v lidských silách zvládat náročné životní situace tak, aby nepoznamenaly profesní výkon. Je možné velkohubě mluvit o poslání učitele, a přitom nevidět a neslyšet nic o tom, že bylo třeba manžela, po často náročném dni ve škole, v noci dotáhnout do postele, svléknout, trochu ho umýt, postavit kýbl poblíž jeho hlavy a pak si sednout k opravám písemek.

Jarmila si nikdy nestěžuje, na nic a na nikoho, ani na toho, kdo by si to zasloužil, je neschopná jakéhokoliv zdržování se zajímavým drbem nebo jen informací někde na chodbě po zvonění, v době, kdy už má být ve třídě. Je možná příliš chytrá a ne vždy, nebo právě proto, neumí studentům předat to, co ví, ne vždy s nimi umí jednat, protože se nevyzná ve studentských, ale i obecně běžných praktikách slovních přestřelek, jízlivostí a pochybných argumentů, a tudíž se nevyhne občasným následným sporům. Možná i proto bývá zdrojem obveselení ostatních, nejčastěji těch, kteří jí po stránce vědomostní a snad i jen obecně lidské nesahají ani k prvním prstům noh.

Pravdou je, že ji složitý osobní život často přivádí na hranici příčetnosti. Střídá okamžiky naprostého soustředění pro práci s okamžiky, kdy neví vůbec nic. Ani to, kde má právě učit, přestože ve stejné třídě byla během školního roku už mnohokrát, občas neví, před kterou třídou právě stojí. Studenti jásají, diktují neexistující jména absentérů do třídní knihy, Jarmila si zoufá. Běžný kolorit každého školního roku.

Během letošní inspekce udělala spoustu chyb, o kterých věděla, ale o té největší se dozvěděla až z narážek kolegů mnohem později.

Když jí ředitel oznámil, že se obávaná inspektorka chystá jít příští vyučovací hodinu k ní, propadla panice.

„Nemohl byste to, pane řediteli, ještě změnit?“ zeptala se a rychle pokračovala. „Měla jsem náročný víkend, manžel mi přípravu do školy zrovna neusnadnil a…, do které třídy chce ta inspektorka se mnou jít?“ ptala se skoro šeptem, protože se obávala, že to bude ta třída, ve které měla poslední hodinu co dělat, aby ji až do konce alespoň nějak důstojně ustála.

„Čtvrtá A, paní kolegyně,“ usmál se ředitel, „jsou skoro dospělí, to zvládnete, s nimi se dá mluvit,“ pokračoval, aniž by si všiml studeného, naprosto bezvýrazného pohledu členky svého pedagogického sboru a aniž by věděl, že dospělí snad skoro jsou, ale především dokonale rozlišujou, kdy může být během hodiny náramná legrace a kdy se musí tvrdě pracovat.

Jarmila byla rozhodně dobrým důvodem k zábavě, přesně věděli, jak se jí dostat na kobylku. Zdánlivě neškodně se jim tak dařilo odpravit někoho, kdo je spíše obtěžoval a koho ve skutečnosti považovali za úplně zbytečného.

„Bála jsem se, bála jsem se, že to budou oni,“ už jen špitla a běžela do kabinetu pro nezbytné pomůcky.

Hodina začala ve výjimečném klidu, i studenti pochopili, že je mimořádná situace a že veškeré srandičky musí stranou. Nadiktovali správná jména do zápisu a chovali se tak, jako by inspekce přišla zkontrolovat je, jejich znalosti. Problém nastal v okamžiku, když se Jarmila rozhodla napsat na tabuli téma hodiny. Na stole ani v žlábku pod tabulí nebyl ani jediný kousek křídy. „Kde je křída?“ zeptala se, hlas se jí chvěl. Ačkoli čekala, že jí studenti něco provedou, nechtěla věřit, že tou záludností bude tentokrát křída.

Inspektorka sedící vzadu v jedné z posledních lavic, aniž by jedinkrát povzbudivě zvedla hlavu, usilovně něco zapisovala na papíry volně položené v tvrdých kožených deskách.

„Jdu pro křídu, hned jsem zpátky,“ vyhrkla Jarmila a vyběhla ze třídy. Nikdo neví, jak si inspektorka se třídou poradila v čase, než se vyučující zjevně udýchaná běháním po škole znovu vrátila do své třídy.

„Promiňte, že ruším, máte tu křídu, chci říct víc křídy?“ zeptala se, aniž pohlédla směrem ke školním lavicím. Nervózně a rychle prohrabala po celé délce úzký žlábek pod tabulí a cestou zpět ke dveřím jen poznamenala: „Nemáte, to vidím, moc jste mi nepomohli, copak v tomhle baráku není třída, která má křídu?“ Znovu vyběhla ze třídy a za minutu, možná méně, v ní byla zpátky.

„Nikde křídu nemají,“ prohlásila zadumaně, protože to byla neuvěřitelná záhada i pro ni, „co budeme bez křídy dělat?“ zeptala se spíš jen proto, aby inspektorce naznačila, že jsou okolnosti, za které opravdu nikdo nemůže.

* * *

„Bohuno, prý jsi taky odevzdala špatný plán exkurzí, prober se,“ ozvalo se za mnou, protože Hanka asi už rezignovala a rozhodla se nechat mě v tom vymáchat, „máš ho alespoň upřesnit, nebo nepojedete nikam,“ šuškal kolega Jirsák a nohou pod stolem kopal do mé židle.

Ani jsem se nikam nechystala, moji studenti to věděli, měli vysokou absenci, špatné studijní výsledky a to byla přece podmínka schválení exkurzí třídy, tak nám to řekli na začátku školního roku a tak jsme to všichni pochopili, proč to tu tedy ještě řešit?

„Jsou třídní, kteří ani do této chvíle necítili povinnost nějakým způsobem plány exkurzí upřesnit. Proto jsme se rozhodli tyto třídy nikam na exkurze nepustit,“ ředitelova slova jen monotónně opakovala to, co už před časem několikrát řekl, tak co, proboha, ještě chce?

Pojedu se třídou, až jejich absence a studijní výsledky nebudou ostudou školy, teď se nebudu ani náhodou snažit upřesňovat to, co je dávno upřesněné a vedení školy by to ve statistice absence a studijních výsledků mělo vidět, mají to i v této chvíli před sebou.

„Ty s nima nikam nepojedeš?“ vyklonil se přes Hanku Ruda. „Vážně?“

Bože, jako by tu ani on v září neseděl. Nechtěl uvěřit, že jsem odvážně nevyplnila všechny kolonky plánu exkurzí.

Přitom jsem splnila jen přání vedení školy, nic víc. Problém je v tom, že ani vedení netuší, co nám řeklo před několika měsíci.

„Ne,“ odpověděla jsem stručně a zkusila jsem chvíli dávat pozor, snažila jsem se sledovat to, o čem jsem byla přesvědčená, že mě ještě do konce porady několikrát naštve. Hned následující slova mi dala za pravdu.

„Rodiče studenta Bláhy ze čtvrté A si stěžovali, že pojišťovna odmítla vyplatit náhradu za ztracené boty ve školní šatně, osobně jsem vás několikrát upozorňoval, že nebude-li šatna zamčená, ztrácí student nárok na jakoukoli náhradu. Je povinností třídního šatnu kontrolovat, bohužel, neděláte to, a tak není divu, že musíme řešit i zpětně takovéto případy.“

„Není dost dobře v mých silách šatnu neustále kontrolovat,“ ozval se jeden z těch nejpoctivějších třídních – kolega Palouš, „mám ve třídě třicet čtyři žáků, musel bych v té šatně sedět celý den, abych to uhlídal, kromě toho všichni studenti mají od šatny klíč a byli mnou informováni, že nebude-li šatna v okamžiku krádeže prokazatelně zamčená, mají smůlu, nedostanou od pojišťovny nic. Myslím, že nemůžu dělat víc, jestliže studenti nemají každý svou vlastní skřínku,“ dodal naprosto správně a všichni třídní mu s chutí dali za pravdu souhlasným mručením.

„Pane kolego,“ ozval se podrážděně ředitel, „otázku skříněk jsme tu několikrát probírali, netahejte na poradu staré téma, na skříňky nemáme momentálně dost místa a vy to dobře víte!“

„Nechte toho, to nemá cenu, kolikrát už to tu bylo,“ ozvala se ze zadu zcela zřetelně kolegyně Podžárková, „mám doma nemocnou nepohyblivou matku, musím domů, hned,“ dodala zbrkle v bláhové naději, že věci uspíší. Ani ve snu ji nenapadlo, že ji kromě kolegů kolem uslyší i vedení.

„Paní kolegyně, musíte si svoje soukromé věci nějak zařídit, porada je jednou za čas, je včas ohlášená, je vaší povinností se s tím nějak vypořádat,“ ředitel ukrajoval slova a dával teď najevo, že má času dost…

I on má děti, na kterých mu neskutečně záleží. Má je rád, rád by je viděl tam, kde by to podle jeho názoru bylo nejlepší. Bezvadný otcovský záměr. Stačí jen vědět, jaký sen potomci mají, a pak ho citlivě modifikovat, protože je možné, a dokonce velmi často i pravděpodobné, že představa syna či dcery je docela jiná.

Děti ovšem znají svou cestu líp, než by otec jen tušil. Docela přirozeně se bouří, chtějí uskutečnit svůj sen a otcovy rady jsou pak jen plácnutím do vody. Obvykle vědí víc než starostlivý otec, pokud je to právě on, kdo o jejich osudu rozhoduje, a tak je to velmi často.

Otec ale obvykle spoustu věcí vůbec nevidí. Má sen, který by rád vnutil svým potomkům, na rozdíl od matky. Ta to nedělá, miluje svoje potomstvo, i kdyby otcem byl sám ďábel, a v tom je docela určitě skrytá záchrana lidské existence.

I když ne všichni a všechno z toho, co ředitel právě konstatoval, brali, myslím, že ho chápou, znají ho léta, což nakonec po léta dokazují tím, čím mají. Učí, ne sice vždy s nadšením, ale docela jistě s pochopením, za jiné i za něho, snaží se rozumět i jeho rodině, přestože si ji neumí, a v tom věčném chvatu ani nemohou, nijak zvlášť důvěrně představit. Stačí přece vědomí, že problémy jsou v každé rodině, s každým potomkem, tak kde je, sakra, snaha o alespoň minimální lidskou soudržnost? Tady ne, jak se zdá z opačné strany, soukromé starosti jiných opravdu nikoho nezajímají. Každý jich má přece dost, notoricky se opakují, někdy se jeví jako potíž, která už tu přece mnohokrát byla. Bohužel…

Lhostejnost a nezájem o věci druhých je průvodním znakem naší novodobé civilizace. Škoda, protože i v relativně malém školním kolektivu by, za jiných okolností, tento fenomén nemusel být zřetelným na každém kroku, ne, to by vážně nemusel…

„Protože se k tématu exkurzí už nikdo zřejmě vyjádřit nechce, dovolte mi, abych vám znovu připomněl…“

Jako když vedou prase na porážku, něco na ten způsob je tu všude kolem nás cítit, stejně jako ono je i každý druhý rozumný návrh tady bez šancí a to teda není nic hezkého, napadlo mě a dobře jsem věděla, na co myslím…

* * *

„Je tu už jen pár posledních informací,“ ředitel naladil chlácholivý tón, „a pokud nic nemáte, budeme končit.“ Kdo by něco namítal, pomyslela jsem si, i tak je už, sakra, pozdě.

„Je tady ta neomluvená absence Katky Novotné,“ ozvala se k překvapení všech její třídní učitelka, „nemyslím, že bychom měli tenhle problém vnímat stejně jako obyčejné záškoláctví, je to mnohem složitější případ a myslím, že si zaslouží pozornost.“

V sále to zašumělo a téměř současně se ozvalo ze všech stran tiché, ale slyšitelné mačkání klávesnic mobilů. Vohmatlík za mnou docela jistě vyzýval manželku, aby ho po příchodu domů rovnou zabila. Věděl, že než dojde domů, zapomene skoro všechno. Ani teď si nemohl ve změti stejných a neustále se opakujících frází vzpomenout na nic, co by ho v očích jeho ženy omilostnilo. Těšila se na pétanque, domluva byla jasná, v sedm večer s přáteli, jenže teď je, do prdele, podle všeho definitivně po všem.

Katka Novotná si ale náš čas zaslouží, pomyslela jsem si, jestli za něco stojíme, nenecháme ji jen tak padnout. Smrt otce byla vážným zásahem do jejího světa, potřebuje pomoc, je skoro dospělá, dětství je dávno pryč, dobře si uvědomuje, co je to smrt a jak strašně definitivní je. Ano, bude potřebovat pomoc, někdo jí musí vysvětlit, že to není jen ona, koho život tvrdě zkouší, že se s tím musí poprat a musí zkusit uvěřit tomu, že ji ještě plno krásných okamžiků čeká. To ovšem nebude lehké a bude to vyžadovat trpělivost…

* * *

„Bohuno, zvedni se, je konec,“ Hanka už se na mě tlačila, aby mohla projít do uličky a pak rychle ven ze sálu, „no, je po všem, můžeme domů, můžeme se přesunout k domácím pracím, mám tam nějaké praní, naštěstí žehlení už dávno neberu vážně, dělej, padáme odsud!“

Rozhlédla jsem se kolem. Všichni vstávali, sbírali svoje věci, polohlasně a nevybíravě komentovali právě vyslechnuté informace a rychle opouštěli sál.

„Hanko, počkej,“ zastavila jsem ji tím, že jsem ucpala únikovou cestu z uličky, „jak to dopadlo s Katkou?“

„Dobře, líp, než bys čekala, mladí se jí zastali, dostane další šanci a ujme se jí Helena. Ta to umí, děcka jí věří, tohle zvládne, fakt, dopadlo to líp, než by člověk řek,“ drmolila a současně mě bez obalu odstrkávala stranou, „uhni, spěchám, ahoj zítra!“

„Jo, ahoj zítra a díky!“ volala jsem už zase někam do jejích zad a s obrovskou úlevou jsem začala pomalu sbírat svoje věci. Ano, tahle mladá šikovná holka to docela určitě zvládne, je dobrá, je na tom správném místě, rozhodně je opravdu tou nejlepší z výchovných poradců, pokud jde o průšvihy studentů.

Tak jo, není to špatné, Katka se ještě sebere, utěšovala jsem se a pomalu jsem stoupala do schodů. Otevřeným oknem v mezipatře jsem zaslechla Jarmilu, která někomu před školou vysvětlovala, proč s ním nemůže jet, i když by to nejradši udělala.

„Někde tady se mi rozptýlila část rodiny, nemůžu ji najít, a přitom musíme odjet hned teď!“

Mužský hlas, který jsem nepoznala, se jen krátce nakřáple zařehtal a pak už jsem s pobavením vyslechla jen jeho krátkou poznámku: „Tobě se rozptýlila rodina a nemůžeš ji najít? Byla ses, Jarmilo, podívat na hřbitově?“

Někteří šprýmují, i když je pozdě, napadlo mě ve chvíli, kdy jsem unaveně hledala cestu ke dveřím svého kabinetu. Musela jsem pro dosud neopravené písemky třetí C a taky pro kabát.

Jak to, že už jsou někteří venku, jak to stihli, kde měli čepice, bundy? Kdy vypnuli počítače a zavřeli okna v kabinetu? Ach jo, zase byli připravenější než já, prevíti.

Za pár týdnů, v lepším případě měsíců, se tu zase jako v krátkém filmovém sestřihu odehrajou příběhy některého z nich nebo některého z nás…, kinoautomat to ale nebude, to je jisté, leda že by hlavním hrdinou byl – trpaslík.