Lurdy

Když v rozejetém vlaku poutníci a nemocní, tísnící se na tvrdých lavicích vagonu třetí třídy, dopěvovali píseň Ave maris stella, kterou zanotovali při odjezdu z Orléanského nádraží, Marie, napolo vztyčena na svém strastném loži, zmítána horečkou netrpělivosti, spatřila opevnění.

„Ach, hradby!“ zvolala radostným hlasem, přes své utrpení. „Už jsme z Paříže, konečně jsme vyjeli!“

Její otec pan de Guersaint, sedící před ní, usmíval se její radosti, kdežto abbé Pierre Froment, pohlížeje na ni s bratrskou něhou, zapomenuv se řekl nahlas ve svém znepokojeném soucitu:

„Až zítra ráno, teprve ve tři čtvrti na pět, budeme v Lurdách. Více než dvaadvacet hodin cesty!“

Bylo půl šesté, právě vyšlo slunce, záříc v jasnotě nádherného jitra. Byl čtvrtek, dne 19. srpna. Ale na obzoru věstily již těžké mráčky strašlivě horký den. A šikmé sluneční paprsky vnikaly do oddělení vagonů, plníce je tančícím zlatým prachem.

Marie, podlehnuvši opět své úzkosti, zašeptala:

„Ano, dvaadvacet hodin. Můj bože, jak je to ještě dlouho!“

A její otec jí pomohl opět ulehnouti do těsné skříně, jakéhosi žlabu, v němž žila sedm let. Výjimečně dovoleno vzíti mezi zavazadla dva páry kol, která se dala připínati a odepínati. Stísněna mezi prkny této pohyblivé rakve, zaujímala tři místa na lavičce; tak ležela chvíli se zavřenýma očima, tvář měla vyhublou a ustrašenou, a přece dětsky něžnou na jejích třiadvacet let, přese vše rozkošnou v rámci nádherných zlatých vlasů, vlasů to královny, jichž se nemoc neodvážila dotknouti. Oděna byla velmi prostě v šat z lehké černé vlny, na krku měla zavěšený lístek se svým jménem a řadovým číslem, který ji opravňoval k léčení. Sama si vyžádala tuto poníženost, chtějíc ostatně uspořiti výdaje své rodině, která znenáhla upadla do značné tísně. A tak jela v třetí třídě bílého vlaku, vlaku těžce nemocných, nejbolestnějšího ze čtrnácti vlaků jedoucích toho dne do Lurd, v němž se tísnilo vedle pěti set zdravých poutníků na tři sta ubožáků, vysílených a bolestmi se svíjejících, odvážených plnou parou z jednoho konce Francie na druhý.

Nespokojen, že ji zarmoutil, Pierre na ni stále hleděl něžným bratrským pohledem. Byl asi třicetiletý, bledý, štíhlý, širokého čela. Postarav se o všechny podrobnosti cesty, rozhodl se, že pojede též, a dal se přijmouti za člena útulny Notre Dame de Salut; a na sutaně měl rudý, oranžově vroubený kříž ošetřovatele. Pan de Guersaint měl na svém kabátci ze šedého sukna připnutý jen malý šarlatový křížek poutnický. Zdál se býti okouzlen cestou, stále vyhlížeje z oken, nedrže ani okamžik v klidu svou malou hlavu velmi mladě vyhlížející, ač již překročil padesátku.

V sousedním oddělení, přes prudké otřesy, při nichž Marie vzdychala, vstala sestra Hyacinta. Zpozorovala, že děvče leží v plném slunci.

„Pane abbé, zatáhněte přece záclony… Hleďme, hleďme, musíme se tu přece zařídit jako doma.“

V černém hávu sestry řádu Assomption, s bílým čepečkem, bílou rouškou, velkou bílou zástěrou, se sestra Hyacinta usmívala ve své neúmorné činnosti. Mladost jí zářila na malých, svěžích ústech, zářila jí z krásných modrých očí, stále něžných. Nebyla právě krásná, ale roztomilá, jemná, svižná, s hrudí hocha pod čistou náprsenkou, hodného hocha s pletí sněhobílou, oplývajícího zdravím, veselostí a nevinností.

„Ale to sluníčko nás už sní! Prosím vás, paní, zatáhněte také svoji záclonu.“

Paní de Jonquièreová, sedíc v koutku vedle sestry, držela svůj malý vak na klíně. Zvolna zatáhla záclonu. Byla snědá a silná, ještě dosti příjemná, ač měla čtyřiadvacetiletou dceru Raymondu, již usadila ze slušnosti se dvěma ošetřovatelkami, paní Désagneuxovou a paní Volmarovou ve voze první třídy. Ona, ředitelka jednoho sálu v Nemocnici Notre Dame des Douleurs v Lurdách, neopouštěla svých nemocných; a na dveřích oddělení, zvenčí, houpala se obvyklá tabulka, na které napsána pod jejím jménem jména obou milosrdných sester, které ji doprovázely. Ovdověvši po muži, který přišel na mizinu, žila skromně se svou dcerou z renty čtyř až pěti tisíc franků ve skromném nádvorním obydlí v ulici Vaneau. Její lidumilnost neznala mezí; věnovala všechen svůj čas milosrdnému dílu útulny Notre Dame de Salut a jsouc jednou z nejhorlivějších jejích pracovnic, nesla i ona rudý kříž na svém šatě ze světle hnědého popelínu. Jsouc povahy poněkud hrdé, ráda slyšíc chválu a důkazy lásky, projevovala radost z této každoroční cesty, která uspokojovala její ctižádost i srdce.

„Máte pravdu, sestro, zařídíme se tu. Nevím, proč se nezbavím toho vaku.“

A položila jej vedle sebe na lavičku.

„Počkejte,“ pokračovala sestra Hyacinta, „máte pod sebou konev s vodou. Překáží vám.“

„Ale ne, ujišťuji vás. Nechte toho. Někde musí být.“

A obě jaly se, jak řekly, zařizovati, aby co nejpohodlněji přestály se svými nemocnými ten den a noc. Škoda, že nemohly vzíti do svého oddělení Marii, ježto chtěla, aby u ní zůstal Pierre a její otec; ale konečně nízká přepážka nevadila a přes ni bylo možno pohodlně se stýkati a hovořiti. A ostatně celý vagon s pěti odděleními po deseti místech tvořil vlastně jedinou světnici, společný pohyblivý pokoj, který bylo možno jediným pohledem přehlédnouti. Mezi holými, žlutě natřenými dřevěnými stěnami, pod bílým stropem byla to skutečná nemocniční síň, s nepořádkem improvizované ambulance. Napolo skryty pod lavicemi povalovaly se hrnce, mísy, košťata, mycí houby. Ježto pak vlak nepřijímal zavazadel, kupila se více méně všude: vaky, krabice z bílého dřeva, krabice na klobouky, pytle, žalostná halda chatrných předmětů svázaných provázky; a nejinak tomu bylo nahoře: šaty, balíky, koše, visící na měděných skobách a bez ustání se houpající. Uprostřed této veteše se třásli těžce nemocní na svých úzkých žíněnkách, zaujímajíce vždy několik míst, zmítáni otřesy rachotícího vozu; ti, kdož mohli seděti, opírali se o pažení, sinalé tváře kladouce na podušky. Dle předpisu měla býti v každém oddělení jedna dáma ošetřovatelka. Na druhém konci byla druhá sestra téhož řádu, sestra Claire des Anges. Zdraví poutníci již vstávali, jedli a pili. Vzadu bylo oddělení jen pro ženy, kde se tísnilo deset poutnic, mladých, starých, stejně politováníhodně ošklivých a smutných. A ježto z ohledu na souchotináře, kteří tam byli, neotevřena okna, záhy nastalo horko a vznikl zápach, zdánlivě následkem nárazů při prudké jízdě.

V Juvisy odříkán růženec. Bilo šest hodin, když projížděli nádražím v Brétigny jako bouře; sestra Hyacinta vstala. To ona řídila pobožnost, jejíž pořad sledovala většina poutníků v malých knížkách s modrou obálkou.

„A teď Angelus, mé děti,“ řekla usmívajíc se s mateřským svým výrazem, který činilo velké její mládí tak roztomilým a sladkým.

Znovu následovalo jedno Ave po druhém. A když skončili, Pierre a Marie obrátili svůj zájem na dvě ženy, jež seděly v ostatních dvou koutech jejich oddělení. První seděla u Mariiných nohou, hubená, světlovlasá, patrně měštka, několik let přes třicet, předčasně uvadlá. Téměř mizela ve svém koutku, i se svým tmavým šatem, vybledlými vlasy, tváří dlouhou a bolestnou, z níž dýchalo bezmezné strádání a nekonečný zármutek. Proti ní, na Pierrově lavici, seděla dělnice asi téhož stáří s černým čepečkem na hlavě; tvář měla rozrytu utrpením a nepokojem a na klíně držela děvčátko asi sedmileté, tak bledé a nepatrné, že se nezdálo ani čtyřleté. Nosík majíc špičatý, víčka zamodralá, zapadlá ve voskové tvářince, dítě nemohlo mluviti; vydávalo jen tiché sténání a vzdechy, které rozdíraly srdce matky, nad ním se sklánějící.

„Nejedla by hrozny?“ nabízela ostýchavě dáma, jež byla doposud mlčela. „Mám zde v koši…“

„Děkuji, paní,“ odvětila dělnice, „pije jen mléko, a to ještě… Mám ho s sebou v láhvi.“

A poddávajíc se sdílnosti ubohých, vyprávěla svou historii. Jmenovala se Vincentová, ztratila svého muže, zaměstnáním pozlacovače, jejž sklály souchotiny. Zůstala sama se svou malou Rosou, svou vášní, a pracovala ve dne v noci (byla švadlenou), aby ji slušně vychovala. Ale přišla nemoc. Čtrnáct měsíců již ji tak nosila na rukou, stále více chřadnoucí a trpící. Jednoho dne, ač nikdy nechodila na mši, vešla do kostela, puzena zoufalstvím, a prosila za uzdravení svého dítěte; a tam slyšela hlas, který jí radil, aby odvezla svou dcerku do Lurd, kde se nad ní svatá Panna smiluje. Nikoho neznajíc, nevědouc ani, jak jsou poutě pořádány, měla jen jedinou myšlenku: pracovati, střádati peníze na cestu, koupiti lístek a odjeti s třiceti sou, které jí zbývaly, vzíti s sebou jen láhev mléka pro dítě; ani ji nenapadlo, aby pro sebe koupila kousek chleba.

„A jakou nemoc má to děvčátko?“ tázala se ona dáma.

„Ach, madame, je to jistě zácpa. Ale lékaři pro to mají svoje jména… Nejdřív měla jen bolesti v bříšku. Potom jí naběhlo a tu trpěla, oh, tak hrozně, že byste byla nad ní plakala. Teď jí bříško splasklo; ale chřadne, nemůže na nohy, tak zhubla, a bez ustání se potí…“

Pak, ježto děvčátko zasténalo otvírajíc oči, matka se nad ní sklonila, uděšena a blednouc.

„Můj poklade, drahoušku, co je ti…? Chceš pít?“

Ale děvčátko, jehož oči, zakalené jako zachmuřená obloha, se opět zavřely, neodpovědělo, upadnuvši opět do své malátnosti, bílé jako jeho bílý šat. Byla to poslední marnivost její matky, která se odhodlala k tomu zbytečnému výdeji doufajíc, že Panna bude laskavější k malé nemocné tak pěkně a docela bíle oblečené.

Po chvíli mlčení řekla paní Vincentová:

„A což vy, paní, jedete do Lurd kvůli sobě…? Je na vás vidět, že jste nemocná.“

Dáma se ulekla, a krčíc se s bolestným povzdechem do koutka, zašeptala.

„Ne, ne! Nejsem nemocná… Kéž by Bůh dal, abych byla nemocná! Méně bych trpěla.“

Jmenovala se madame Mazeová a srdce jí svíral nezhojitelný žal. Vdala se z lásky za veselého, silného hocha, a po líbánkách, trvajících sotva rok, byla opuštěna. Stále jsa na cestách, její muž, jenž byl zástupcem klenotnického závodu a vydělával mnoho peněz, zmizel vždy na šest měsíců a klamal ji po celé Francii, voze dokonce své stvůry s sebou. Zbožňovala jej a trpěla tím tak hrozně, že se vrhla na náboženství. Konečně se rozhodla vydati se do Lurd a prositi Pannu, aby napravila jejího manžela a jí ho vrátila.

Paní Vincentová, ač nechápala, přece vycítila velikou její mravní bolest, a obě ženy na sebe pohlížely, žena opuštěná, jež klesala pod svým utrpením, a matka, jež zmírala, vidouc umírati své dítě.

Pierre všechno slyšel, Marie rovněž. Ihned se přiblížil a vyjádřil svůj úžas, že dělnice nedala své dítě vypraviti zdarma. Sdružení de Notre Dame de Salut bylo založeno po válce otci Augustiniány, aby pracovalo pro zdar Francie a církve všeobecnou zbožností a konáním skutků milosrdenství; oni to byli, kdož vyvolali poutnický ruch a založili a po dvacet let neustále rozšiřovali každoroční národní pouti do Lurd, vždy koncem měsíce srpna. Celé toto zřízení se znenáhla zdokonalilo, almužny docházely z celého světa, nemocní byli přihlašováni v každé obci, se železničními společnostmi byly uzavírány smlouvy, nemluvě o účinné pomoci milosrdných sester a založení Sdružení de Notre Dame de Salut, neomezeně se přijímala každá ochota, kde muži a ženy, většinou z lepších kruhů, podřizujíce se rozkazům ředitele poutnických výprav, pečovali o nemocné, o jejich dopravu a zajišťovali dobrou kázeň. Za účelem bezplatného zaopatření měli nemocní podati písemnou žádost, načež byli zproštěni všech cestovních a ubytovacích výloh; byli z domova odvezeni a opět domů dopraveni; zbývalo jim tedy jen opatřiti se na cestu potravou. Ovšem, největší počet jich byl doporučen kněžími anebo milosrdnými osobami, které pečovaly o vyšetření, o sestavování listin, dokladů totožnosti a lékařských vysvědčení. Potom nemusili se již nemocní o nic starati, byli jen smutným, trpícím tělem očekávajícím zázrak, v bratrských rukou hostitelů a hostitelek.

„Ale, paní,“ vysvětloval Pierre, „měla jste se jen obrátiti na faráře své čtvrti. Toto ubohé dítě zasluhuje plné péče. Bylo by bývalo ihned přijato.“

„Nevěděla jsem o tom, pane abbé.“

„Jak jste to tedy zařídila?“

„Pane abbé, šla jsem si koupit lístek, kam mne poslala sousedka, která čte noviny.“

Mínila lístek za sníženou cenu, jaký vydáván poutníkům, kteří mohli platit. A Marie naslouchajíc byla jata hlubokou soustrastí a poněkud i studem: ona, jež nebyla naprosto bez prostředků, domohla se bezplatného zaopatření, díky Pierrovi, kdežto tato nešťastná matka se svým ubohým dítětem vydala své chudé úspory a zůstala bez groše.

Ale prudší náraz vagonů vyloudil jí výkřik.

„Oh, tatínku, prosím tě, pozdvihni mne trochu. Nemohu už ležet na zádech.“

A když ji pan de Guersaint posadil, hluboce si oddychla. Sotva přejeli Étampes, půl druhé hodiny od Paříže, a již se dostavovala únava, následek to prudšího slunce, prachu a hluku. Paní de Jonquièreová vstala a přes pažení povzbuzovala dívku. Sestra Hyacinta vstala rovněž a tleskajíc vesele, aby ji každý ve voze slyšel a poslechl, zvolala:

„Nu, nu, nemysleme na své bolesti. Modleme se a zpívejme, svatá Panna bude s námi.“

A sama začala růženec, dle slov Matky Boží Lurdské; a všichni nemocní a poutníci ji následovali. Byl to první růženec, pět radostných mystérií, Zvěstování, Navštívení, Narození, Očišťování a Nalezení Ježíše v chrámu. Poté všichni zanotovali zpěv: „Hle archanděl nebeský…“ Hlasy se tříštily v hukotu kol a bylo slyšeti jen neurčitý zvuk, zanikající v uzavřeném vagoně, stále ujíždějícím.

Ač pan de Guersaint zpíval s sebou, nikdy nedozpíval. Hned vstal, hned opět usedl. Konečně se opřel o pažení a dal se do hovoru s nemocným, sedícím ve vedlejším oddělení. Pan Sabathier byl asi padesátník, zavalitý, hlavy velké a dobré, nadobro holé. Již patnáct let byl stižen ataxií[1], trpě pouze záchvaty, avšak naprosto nemohl na nohy; a jeho žena, jež jej doprovázela, překládala mu je, jako by byly mrtvé, když jej počaly příliš tížiti jako dvě olověná závaží.

„Ano, pane, jsem bývalým profesorem lycea Karla Velikého. Z počátku jsem myslil, že je to pouze ischias. Pak přišly příšerné bolesti, jako by mi někdo vrážel do těla rozžhavený meč. A to trvá skoro deset let; radil jsem se se všemi lékaři, byl jsem ve všech možných lázních; nyní trpím méně, nemohu se však hnouti z lenošky… Ač jsem žil bez náboženství, nyní mne přivedla k Bohu myšlenka, že jsem příliš ubohý člověk, než aby se Matka Boží Lurdská nade mnou nesmilovala.“

Pierre, jejž to zajímalo, vstal a poslouchal.

„Viďte, pane abbé, utrpení nejlépe probouzí duše? Již sedmý rok jezdím do Lurd a nepozbývám naděje na uzdravení. Jsem přesvědčen, že letošního roku mne svatá Panna uzdraví. Ano, doufám opět choditi a žiji nyní jen v té myšlence.“

Pan Sabathier se odmlčel chtěje, aby mu jeho žena posunula nohy více vlevo; a Pierre naň pohlížel podivuje se, že nalézá víru tak neústupnou u člověka inteligentního, u jednoho z členů univerzity, kteří obyčejně bývají voltairiány. Jak mohla vzklíčiti a vyrůsti víra v zázrak v tom mozku? Jak byl sám řekl, jen veliké utrpení vysvětlovalo potřebu iluze, tohoto květu věčné utěšitelky.

„A jak vidíte, moje žena i já jsme se oblékli chudě, neboť jsem toužil býti letos jen chudým, žádal jsem z pokory o bezplatné zaopatření, aby mne svatá Panna vzala mezi ubohé své dítky… Nechtěje však zaujmouti místo některého skutečného chudáka, věnoval jsem Společnosti padesát franků, což, jak víte, poskytuje právo míti s sebou na pouti jednoho nemocného… Znám dokonce toho svého nemocného. Byl mi představen na nádraží. Je to souchotinář, a dopadá to s ním, jak se mi zdá, velmi špatně…“

Opět se odmlčel.

„Konečně, ať jej svatá Panna, jež může všechno, také zachrání, a budu tak šťasten, tak přešťasten!“

A tito tři muži mluvili spolu dále, stranou od ostatních, zprvu o medicíně, později o románské architektuře, vzhledem ke kapli, kterou shlédli nedaleko dráhy a kterou všichni poutníci pozdravili znamením kříže. Uprostřed těch trpících ubožáků, prostých duchem a mučených bídou, se mladý kněz a oba jeho společníci zapomínali, úplně zabráni proudem svých vědomostí. Tak uplynula hodina, přezpívány jiné dvě písně, vlak projel stanicemi Toury a Aubrais; teprve u Beaugency skončili svou rozmluvu, slyšíce svěží a zvučný hlas sestry Hyacinty, jež zatleskavši rukama, sama počala:

„Parce, Domine, parcepopulo tuo…“

A znovu zazněl zpěv, všechny hlasy splynuly v přívalu modlitby tlumící bolest, povzbuzující naději, vlévající ve všechny ty zmučené duše naději v milost a uzdravení, které šly hledat tak daleko.

Když však Pierre opět usedl, viděl, že Marie velmi zbledla a zavřela oči, a přece dle bolestně se svírající tváře shledal, že nespí.

„Trpíte stále?“

„Oh, ano, strašně, nikdy tam nedojedu. To ty neustálé nárazy.“

Zasténala a opět zavřela oči. A zůstala na svém loži, nemohouc viděti ostatních nemocných. Právě se v protějším oddělení proti panu Sabathierovi zdvihla Grivottová, dosud ležící bez dechu jako mrtvá. Byla velké postavy, více než třicetiletá, zkřivená v bocích, tváře kulaté a rozryté, kterou kadeřavé vlasy a plamenné oči činily téměř krásnou. Byla tuberkulózní v nejvyšším stupni.

„Nu, slečinko!“ řekla Marii svým bezzvučným, sotva slyšitelným hlasem. „Kdybychom si tak mohly trochu pospat. Ale nejde to, všechna ta kola hučí člověku v hlavě.“

Nedbajíc námahy, kterou jí působilo mluvení, umínila si vypravovati o sobě. Byla žíněnkářkou a dlouho dělala se svou tetou v Bercy žíněnky, dům od domu; a právě tomu, že v mládí česala nakaženou vlnu, připisovala svou nemoc. Po pět let chodila v Paříži z nemocnice do nemocnice. O všech slavných lékařích mluvila jako o dobrých známých. Lariboisierské sestry, vidouce její náboženské zanícení, ještě ji v něm utvrzovaly a přesvědčily ji, že na ni svatá Panna v Lurdách čeká a že ji uzdraví.

„Však toho mám zapotřebí; řekli mi, že mám jednu polovinu plic pryč a s druhou že to není o mnoho lepší. Hnisavé dutiny, víte… Nejdřív mne bolelo jen mezi rameny a plivala jsem hleny. Pak jsem hubla, až běda povídat. Teď se neustále potím, kašlu, div mi to srdce neutrhne, ale plivat už nemohu, tak je to husté… A vidíte, ani se na nohou neudržím, nejím.“

Tu ji schvátila záducha, až zesinala.

„Ale ať, jsem na tom líp, než kdybych byla v kůži bratra, který je tam vedle, za vámi. Má totéž co já, ale je to mnohem pokročilejší.“

Mýlila se. Ležel tam vskutku, zády obrácen k Marii, mladý misionář, ležící na žíněnce; nebylo ho viděti, ježto nemohl hnouti ani prstem. Netrpěl však tuberkulózou, nýbrž zánětem jater, který si ulovil na Senegalu. Byl velmi dlouhý, velmi hubený, tvář měl žlutou, suchou a mrtvou jako pergamen. Nádor, který se utvořil na játrech, provalil se konečně ven a nyní vysilovalo jej neustále hnisání, vrhnutí, stále se třásl v horečce a třeštil. Jediné jeho oči ještě žily, oči plné nezdolné lásky, jichž plamen ozařoval jeho zmučenou tvář Krista na kříži, obyčejnou tvář venkovana, již však víra a nadšení činily chvílemi velebnou. Byl Bretonec, poslední a nejslabší dítě příliš četné rodiny; doprovázela jej jedna z jeho sester, Marta, o dvě léta mladší, která přišla do Paříže sloužit, a ve své obětavosti šla tak daleko, že opustila místo, aby jej následovala, žijíc ze svých skrovných úspor.

„Stála jsem dole, na peroně, když ho skládali do vagonu,“ pokračovala Grivottová. „Čtyři muži ho nesli…“

Nemohla dopověděti. Nával kašle ji srazil na lavičku. Dusila se a zarůžovělé její lícní kosti zmodraly. Sestra Hyacinta jí ihned pozdvihla hlavu a otřela jí rty šátkem, který se zbarvil krví. Paní de Jonquière pečovala právě o nemocnou, která jí seděla naproti. Jmenovali ji paní Vêtuová, byla ženou malého hodináře ze čtvrti Mouffetard, který nemohl zavříti svůj krámek, aby ji doprovodil do Lurd. Proto se přihlásila o bezplatné zaopatření, aby byla jista, že se jí dostane ošetření. Strach před smrtí ji přivedl do kostela, kam nebyla vkročila od prvního přijímání. Věděla, že je ztracena, neboť trpěla žaludeční rakovinou; její tvář prozrazovala již pokročilou nemoc. Po celou cestu nepromluvila ještě ani slova, majíc zuby zaťaty, hrozně trpíc. Pak počala zvraceti a pozbyla vědomí. Když otevřela ústa, šířil se hrozný zápach, až každý zatajil dech.

„To je nesnesitelno,“ zašeptala paní de Jonquièreová cítíc, že na ni jdou mdloby, „nutno trochu vyvětrat.“ Sestra Hyacinta právě uložila Grivottovou na její podušky.

„Ovšem, otevřeme na několik minut. Ale ne na této straně, bála bych se nového záchvatu kašle… Otevřete na své straně.“

Vedro se stále vzmáhalo, všichni se dusili v tom těžkém a hnusném vzduchu; každý si oddechnul, když do vagonu vnikl čerstvý vzduch. Nastala jiná práce: sestra brala hrnce a nádoby, jednu po druhé, a vylévala obsah oknem; zatím ošetřovatelka utírala houbou podlahu. Bylo nutno řádně uklidit. Pak nastala nová starost, o čtvrtou nemocnou, jež se dosud nepohnula; bylo to hubené děvče, s tváří zahalenou černým šátkem; ozvala se, že má hlad.

Paní de Jonquièreová byla se svojí klidnou ochotou ihned pohotově.

„Nenamáhejte se, sestro, rozkrájím jí chléb na malé kousky.“

Marie, toužíc se rozptýliti, zajímala se o tuto nehybnou postavu s tváří černě zahalenou. Řekli jí jen, že je to služka. Ubožačka, Pikarďanka, jménem Elisa Rouquetová, byla nucena opustiti své místo a žila v Paříži u sestry, jež s ní surově nakládala, protože ji nechtěli v žádné nemocnici přijmouti; nemělať jiné nemoci. Jsouc velmi zbožná, již dlouho si vroucně přála odebrati se do Lurd. A Marie čekala, s tajným strachem, až se šátek odhrne.

„Jsou ty kousky tak dost malé?“ tázala se paní de Jonquièreová mateřským hlasem. „Můžete jej tak dát do úst?“

Pod černým šátkem se ozval drsný hlas:

„Ano, ano, paní.“

Konečně se šátek odhrnul a Marie se hrůzou zachvěla. Byl to lupus[2], který zachvátil nos a ústa a stále se zvolna šířil pod strupy, niče sliznice. Hlava děvčete nabyla psího vzhledu, s hrubými vlasy a velkýma kulatýma očima, hrůza na pohled. Chřípí nosu byla téměř zničena a ústa byla zkřivena na stranu následkem otoku hořejšího rtu; podobala se strašnému, beztvárnému otvoru. Krvavý pot, smíšený s hnisem tekl stále z té ohromné modravé rány.

„Oh, podívejte se, Pierre!“ zašeptala Marie chvějíc se.

Kněz zachvěl se rovněž, vida, jak Elisa Rouquetová opatrně vkládá malé kousky chleba do otvoru, který jí sloužil za ústa. Celý vagon ustrnul nad tím pohledem. A jediná myšlenka tanula ve všech těchto duších plných naděje: ach, svatá Panno, mocná Panno, jaký zázrak, uzdraví-li se toto děvče!

„Milé děti, nemysleme na sebe, chceme-li, aby se nám dobře vedlo,“ opakovala sestra Hyacinta.

A jala se odříkávati druhý růženec, pět bolestných mystérií: Ježíš v zahradě Olivetské, Ježíš bičován, Ježíš korunován trním, Ježíš nesoucí kříž, Ježíš umírající na kříži. Pak následoval zpěv: „K ochraně tvé se utíkám, ó, Panno přemocná!“

Vlak minul Blois, jeli již tři dlouhé hodiny; Marie odvrátivši oči od Elisy Rouquetové, upřela je nyní na muže, sedícího v rohu druhého oddělení, ve kterém ležel bratr Isidor. Již několikráte si povšimla toho muže, velmi chudobně oděného ošumělým, černým kabátem, muže ještě mladého, s řídkým vousem, již šedivějícím; když pozorovala jeho tvář, úzkou a vyhublou, pokrytou potem, zdálo se jí, že velmi trpí. Seděl však nehybně ve svém koutě, s nikým nemluvě, upřeně před sebe pohlížeje široce otevřenýma očima. Pojednou zpozorovala, že oči zavřel a že omdlel.

Ihned na to upozornila sestru Hyacintu.

„Sestro, zdá se mi, že tam tomu pánu není dobře.“

„Kterému, drahé dítě?“

„Tam tomu, co má skleslou hlavu.“

Nastalo pohnutí, všichni zdraví poutníci vstali a dívali se. Paní de Jonquièreovou napadlo zavolati na Martu, sestru bratra Isidora, aby onoho muže zatáhla za ruku. „Zeptejte se ho, co ho bolí.“

Marta jím zatřásla a ptala se ho. Muž však neodpovídal, jen chroptěl, maje oči stále zavřeny.

Kdosi ustrašeně zvolal:

„Myslím, že umírá.“

Strach se vzmáhal, slova se křížila, každý měl nějakou radu. Onoho muže nikdo neznal. Jistě nebyl přihlášen, neboť neměl na krku bílý lístek, lístek barvy vlaku. Někdo vyprávěl, že jej viděl přijíti teprve tři minuty před odjezdem, že se dovlekl do onoho koutku, kde klesl s výrazem nesmírné námahy. Pak již ani nevzdechl. Ostatně nalezen jeho lístek, zastrčený za stuhou jeho starého cylindru, nad ním pověšeného.

Tu zvolala sestra Hyacinta:

„Ach, opět dýchá! Zeptejte se ho, jak se jmenuje.“ Leč znovu tázán Martou onen muž jen bolestně zasténal a sotva srozumitelně zalkal:

„Ó, ta bolest!“

A více neřekl ani slova. Na všechny otázky, kdo je, odkud přišel, jakou má nemoc, čím by mu mohli přispěti, neodpovídal, jenom sténal:

„Oh, ta bolest…! Oh, ta bolest!“

Sestra Hyacinta se chvěla netrpělivostí. Kdyby aspoň byla v jeho oddělení! Umínila si, že si přesedne. Ale vlak nestavil před Poitiers. Bylo to tím hroznější, ježto hlava nemocného opět klesla.

„Umírá, umírá,“ opakoval týž hlas.

Bože, co dělat? Sestra věděla, že ve vlaku jede člen Sdružení, otec Massias, se svatým olejem, hotov zaopatřovati umírající; neboť každoročně bylo po cestě několik úmrtí. Netroufala si však dáti poplašný signál. Ve vlaku byl též vagon s kantýnou, obsluhovanou sestrou Saint-François, a také lékař s malou lékárnou. Vydrží-li nemocný až do Poitiers, kam měli doraziti v půl hodině, dostane se mu všemožné péče. Horší by bylo, kdyby zemřel dříve. Leč záhy se všichni upokojili, neboť nemocný počal pravidelněji dýchati a zdálo se, že spí.

„Zemříti dříve,“ zašeptala Marie chvějíc se, „zemříti před příchodem do zaslíbené země…“

A když ji otec těšil, dodala:

„A já trpím též, och, tak hrozně trpím!“

„Důvěřujte,“ řekl Pierre, „svatá Panna nad vámi bdí.“

Marie nevydržela déle na svém sedadle, nezbývalo, než ji opět uložiti do její úzké rakve. Její otec a kněz musili si při tom počínati s nekonečnou opatrností, neboť při nejmenším otřesu bolestně vykřikla. A nyní ležela bez hlesu jako mrtvá, se svou zesinalou tváří uprostřed záplavy královských zlatých vlasů. Jeli brzy čtyři hodiny, jeli stále a stále. Příčinou, že se vagon tak nesnesitelně zmítal, bylo, že byl připnut na konec vlaku: řetězy skřípaly, kola rachotila. Okny, která musili nechati pootevřená, vnikal prach, ostrý a palčivý; a hlavně vedro stávalo se nesnesitelným, hrozné vedro před bouří, pod siným nebem, na němž se počínala kupiti velká mračna. Vyhřáté vozy měnily se v žhavé pece, v pohyblivé pece, v nichž se jedlo, pilo, v nichž nemocní vykonávali všechny své potřeby, s otráveným vzduchem, za stálého naříkání, modlení a zpívání.

Marie nebyla jediná z nemocných, jejíž stav se jízdou zhoršil, jiní trpěli rovněž. Malá Rose, spočívajíc na kolenou své zoufalé matky, která na ni pohlížela zrakem slzami zakaleným, se ani nehýbala a byla tak bledá, že se paní Mazeová dvakrát naklonila a sáhla jí na ručky bojíc se, že je shledá vychladlé. Paní Sabathierová překládala každou chvíli nohy svého chotě, neboť, jak říkal, byly tak těžké, jako by měl kyčle vyvráceny. Bratr Isidor vydával ve své neustálé strnulosti skřeky a jeho sestra nemohla mu jinak ulehčiti, než že jej zdvihala a držela v náručí. Grivottová se zdála spáti, ale zmítaly jí neustále křeče a z úst jí vytékal pramének krve. Elisa Rouquetová nesnažila se již zakrýti hroznou ránu na tváři. A onen muž neznámý stále chroptěl, jako by měl každou vteřinu skonati. Nadarmo se paní de Jonquièreová a sestra Hyacinta namáhaly, nemohly samy ulehčiti tolika ubohým. Ten vagon bídy a bolesti, unášený hroznou rychlostí, otřásající se a kolísající v záhybech, až se přehazovala zavazadla, staré šaty a košíky spravované provázky, toť bylo hotové peklo; a v zadním oddělení oněch deset poutnic, starých i mladých, vesměs ohyzdných, zpívalo bez ustání hlasy pronikavými, žalostnými a falešnými.

Tu vzpomínal Pierre i na ostatní vozy vlaku, toho bílého vlaku, který vždy vezl nejtěžší nemocné: všechny jely za stejného utrpení se svými třemi sty nemocných a pěti sty poutníků. Pak myslil i na jiné vlaky, které odjížděly toho rána z Paříže, na vlak šedý a modrý, které odjely před bílým vlakem, na vlak zelený, žlutý, růžový, oranžový, které vyjely za ním. Z té i oné strany odjížděl vlak každé hodiny. A pak vzpomínal ještě na vlaky, odjíždějící téhož dne z Orleánsu, z Mans, z Poitiers, z Bordeaux, z Marseille, z Carcassonne. Celou Francií ujížděly oné chvíle všemi směry podobné vlaky, směřující všechny tam, ke svaté jeskyni, vezoucí třicet tisíc nemocných a poutníků k nohám svaté Panny. Vzpomínal též, že takový příval hrne se i v ostatní dny roku, že nemine ani týdne, aby Lurdy neviděly přicházeti nějakou poutnickou výpravu, že takové výpravy nevysílá jenom Francie, nýbrž celá Evropa, celý svět, a že v některých letech za velkých pobožností sešlo se na tři sta tisíc, na pět set tisíc nemocných a poutníků.

Pierrovi se zdálo, že je slyší, ty kolísající se vlaky, ty vlaky směřující ze všech stran, směřující všechny k témuž skalnímu otvoru, ozářenému plápolajícími svícemi. Všechny hučely za výkřiku bolesti a zvuku písní. Byly to pohyblivé nemocnice zoufalých nemocí, příval lidského utrpení k naději na uzdravení, zuřivá touha po ulehčení za stoupajících záchvatů, za hrozby blížící se smrti hrozné, v tlačenici davu. Jely, stále jely, bez konce jely, svážejíce bídu tohoto světa na cestu k božské vidině, uzdravující choré a utěšující trpící.

Pierrovo srdce překypovalo nekonečným soucitem, touto lidskou vírou, při tolika strastech a tolika slzách sžírajících slabé a bezmocné tvory. Byl k smrti truchliv a žhoucí milosrdenství v něm plápolalo jako neuhasitelný plamen jeho bratrství ke všem věcem a ke všem bytostem.

V půl jedenácté, když vlak vyjel z nádraží Saint-Pierre des Corps, sestra Hyacinta dala znamení k třetímu růženci, pěti slavným mystériím: zmrtvýchvstání Spasitele, nanebevstoupení Spasitele, seslání Ducha svatého, nanebevzetí nejsvětější Panny, korunování nejsvětější Panny. Pak zazněl chvalozpěv Bernadetty, nekonečná litanie o šedesáti verších, končících vždy andělským pozdravem, kolébavě protahovaným, při čemž každá mysl byla konečně zaujata a ukolébána slastným spánkem v blahém očekávání zázraku.

II.

Nyní míhaly se kolem oken zelené pláně provincie Poitou a abbé Pierre Froment, dívaje se z okna, pozoroval nazad ubíhající stromy, které sotva rozeznával. Objevil se kostelík a zase zmizel. Všichni poutníci se pokřižovali. V Poitiers měli býti až po půl jedné. Vlak stále jel v rostoucí únavě toho parného dne, který hrozil bouří. A mladý kněz, pohříživ se v hluboké snění, slyšel zpěv jen jako vzdálenou ukolébavku příboje.

Celou jeho bytost zabralo zapomenutí přítomnosti a vzbouzející se minulost. Vracel se ve vzpomínkách, jak daleko mohl. Viděl v duchu svůj rodný dům v Neuilly, v němž ještě bydlil, tento dům míru a práce, se zahradou posázenou několika krásnými stromy a oddělenou živým plotem od zahrady domu sousedního, zcela podobného. Byla mu tři léta, snad čtyři léta; vzpomínal, jak jednoho letního dne sedli kolem stolu ve stínu velikého kaštanu při obědě jeho otec, matka a starší bratr. Tvář svého otce Michala Fromenta neviděl jasně, jen neurčitě jako v mlhách, s pověstí slavného chemika a titulem člena Akademie, jenž se zavíral do své laboratoře, kterou si zřídil v této opuštěné čtvrti. Jasně však viděl svého bratra Viléma, tehdy čtrnáctiletého, jenž měl toho dne dovolenou z lycea, a hlavně svou matku, tak nežnou, tak tichou, s očima tak plnýma účinné dobroty. Později seznal úzkosti této zbožné duše tak plné víry, jež se odhodlala z úcty a vděčnosti provdati se za nevěřícího, o patnáct let staršího muže, jenž prokázal její rodině velké služby. On, pozdní dítě tohoto svazku, narodiv se, když otci bylo již k padesáti létům, znal svou matku jen uctivou a oddanou svému choti, jejž hluboce milovala s bolestným přesvědčením, že je ve stavu zatracení. A pojednou uchvátila jej jiná vzpomínka, hrozná vzpomínka onoho dne, kdy jeho otec skonal, usmrcen ve své laboratoři nešťastným výbuchem křivule. Tehdy mu bylo pět let, ale rozpomínal se na nejmenší podrobnosti, na výkřik své matky, když nalezla rozervané tělo uprostřed trosek, pak její zoufalství, její pláč, její modlitby, když byla přesvědčena, že Bůh zdrtil bezbožníka navždy zatraceného. Neodvažujíc se spáliti jeho papíry a knihy, spokojila se s tím, že zavřela jeho pracovnu, kam od té doby nikdo nevkročil. A od toho okamžiku mučena vidinou pekla, měla jen jedinou myšlenku, zachrániti svého mladšího syna ještě tak malého, vychovati jej v přísném náboženství jako výkupné, jako orodovatele za otce. Starší, Vilém, přestal jí už náležeti, vychován v ústavu a podlehnuv duchu století; mladší však, neopouštěje domova, měl míti kněze za vychovatele; a tajný její sen, žhoucí naděje byla viděti jednoho dne i jej knězem, viděti, jak slouží svou první mši, vysvobozuje duše z věčného trápení.

Pak před ním vyvstal jiný obraz, mezi zelenými větvemi, jimiž prosvítalo slunce. Pierre viděl pojednou Marii de Guersaintovou, jak ji byl spatřil jednoho jitra otvorem živého plotu, který dělil jejich sousedící zahrady. Pan de Guersaint, malý normandský šlechtic, byl architektem a zároveň vynálezcem; právě se zanášel projektem dělnických čtvrtí, s kostelem a školou: velký plán špatně prostudovaný, do kterého vložil celé svoje jmění třikrát sto tisíc franků, s obvyklou svojí ukvapeností a nepředložeností polovičního umělce. Týž cit zbožnosti sblížil paní de Guersaintovou s paní Fromentovou; leč první byla bystrá a rázná, dokonalá hospodyně, jejíž železná ruka jedině zachránila dům před katastrofou; obě své dcery, Blanche a Marii vychovávala v přísné zbožnosti. Hlavně starší byla již vážná jako ona, kdežto mladší, ač velmi zbožná, nadmíru ráda si hrála, jsouc plna života, a obveselovala celý dům svým zvonivým smíchem. Od nejútlejšího mládí hráli si Pierre a Marie společně a živý plot, stále otevřený, činil z obou rodin jednu. A jak ji spatřil onoho jasného jitra, rozhrnující větve, byla již desetiletá. On, již šestnáctiletý, měl vstoupiti příštího úterka do semináře. Nikdy se mu nezdála tak krásnou. Její zlaté vlasy byly tak dlouhé, že ji celou zahalovaly, když je rozpustila. Jasně zřel před sebou její tehdejší tvář, s neobyčejnou přesností, její oblé líce, modré oči, rudé rty, hlavně pak skvělou, sněhobílou pleť. Byla veselá a zářící, jako slunko, oslňovala, měla však pláč na krajíčku, vědouc o jeho odjezdu. Oba usedli ve stínu besídky, v pozadí zahrady. Tiskli si ruce a srdce jim překypovala. A přece za jejich her nikdy nedošlo k nějaké přísaze lásky, tak úplná byla jejich nevinnost. Ale v předvečer rozchodu jejich láska se vtělila v slova, která jim bezděčně plynula z úst; přísahali si, že budou bez ustání na sebe myslit a že se jednoho dne setkají, jako se setkávají v nebi duše blažených. Pak, nevědouce, jak se to stalo, sevřeli se do náruče, líbajíce si tváře a plačíce horké slzy. A slastnou tuto vzpomínku nosil Pierre stále v duši a cítil ji dosud tak svěže, po tolika letech a po tolikerém bolestném odříkání.

Prudší náraz jej vyrušil ze snění. Rozhlédl se vagonem a spatřil nejasné postavy trpících bytostí, paní Mazeovou, nehybně sedící, zničenou žalem, malou Rose, slabě sténající na kolenou své matky, Grivottovou, dusící se drsným kašlem. Na chvíli vynikla vlídná tvář sestry Hyacinty, s bělostnou zástěrkou a čepečkem. Stále pokračovala ta hrozná cesta za paprskem božské naděje tam v dáli. Pak znenáhla vše opět splývalo v novém přívalu vzpomínek, plynoucích z minula; zbyly jen konejšivé zpěvy, neurčité hlasy, přicházející jakoby z nekonečna.

Nyní byl Pierre v semináři. Před jeho očima jasně se vynořovaly učebny a dvůr stromovím vysázený. Leč pojednou viděl, jen jako v zrcadle, postavu mladíka, jakým tehdy byl; a pozoroval ji a rozbíral jako podobu cizího člověka. Byl velký, útlý, měl dlouhou tvář, vysoké čelo jako věž, čelisti vybíhající v jemnou bradu. Celá jeho bytost se zdála býti mozkem, jen ústa, poněkud silná, podržela něžnost. Výraz tváře byl vážný, jen ústa a oči vyjadřovaly nekonečnou něžnost, nenasytnou touhu milovati, obětovati se a žíti. Stále pak vynořovala se v něm intelektuální vášeň, která jej vždy sžírala, touha chápati a věděti. A na svá seminární léta vzpomínal jen s údivem. Jak mohl tak dlouho ve slepé víře přijímati tuto tuhou kázeň, s takovou poslušností všemu věřiti, bez důkazů? Žádali od něho, aby se vzdal veškerého rozumování, a on dal se k tomu nutiti a konečně dospěl tak daleko, že v sobě úplně udusil touhu po pravdě. Jistě jej obměkčily slzy jeho matky, a proto choval v sobě jen jedinou touhu, splniti její vysněné štěstí. Přece však vzpomínal si v té chvíli na mnohé náběhy vzpoury, vzpomínal mnohých nocí proplakaných, aniž by byl věděl proč, nocí oživených nejasnými obrazy, v něž se vtíral zvenčí volný život muže a v nichž se stále vracel obraz Marie, tak jak ji spatřil onoho jitra, oslňující a uplakanou, vroucně jej líbající. A tento obraz utkvěl mu v duši samojediný; léta jeho zbožných studií s jednotvárnými vyučovacími hodinami, s cvičeními a ceremoniemi stále stejnými, vše zmizelo v téže mlze, v nejasném pološeru, plném smrtelného ticha.

Pak, když vlak projížděl plnou parou jednou stanicí, při ohlušujícím rachotu kol, táhly jeho hlavou spousty různých věcí. Viděl se ve velké, pusté ohradě, zdálo se mu, že je dvacetiletý. Jeho snění se mátlo. Choroba dosti povážlivá, jež jej zdržela ve studiích, přiměla jej odebrati se na venkov. Marii neviděl dlouho: dvakráte, za prázdnin, které trávil v Neuilly, nemohl se s ní setkati, ježto byla stále na cestách. Věděl, že utrpěla poranění pádem s koně, ve třinácti letech, právě když se stávala ženou; její matka, zoufalá, podrobující se protichůdným lékařským výrokům, jezdila s ní každého roku do jiných lázní. Pak zvěděl o jiné těžké ráně, která ji stihla, o náhlé smrti její matky, tak přísné, ale své rodině tak užitečné, která skonala za tragických okolností: v pěti dnech sklál ji zánět plic, který si ulovila při večerní procházce v Bourboule, sejmuvši svůj plášť a zahalivši jím Marii, jež tam dlela na léčení. Otec musil přijeti a odvézti tělo své mrtvé ženy a svou dceru, jež byla pološílená. Nejhorším bylo, že se po matčině smrti poměry rodiny opět zhatily a stále horšily v rukou architekta, který bez počítání vrhal své jmění do propasti svých podniků. Marie se již nemohla hnouti se své lenošky, a tak spočívala celá domácnost jen na Blanche, jež sama byla zabrána posledními zkouškami, od nichž nechtěla upustiti předvídajíc, že jistě jednoho dne bude na ní vydělávati chléb.

Pojednou zjevila se Pierrovi jasná představa, oddělující se od všech těchto nejasných, polozapomenutých událostí. Bylo to za dovolené, kterou si musil vyžádati vzhledem k svému dosud chatrnému zdraví. Bylo mu již čtyřiadvacet let a byl velice pozadu, obdržev dosud jen čtvero nižších svěcení. Leč po svém návratu mělo se mu dostati podjáhenství, závazek to provždy, nezrušitelný slib. A opět měl jasně před očima celou scénu, v malé zahrádce Guersaintových v Neuilly, kde si svého času tak často hrával. Pod velké stromy, na blízko živého plotu přinesli Mariinu lenošku; v smutném klidu podzimního odpoledne byli opět sami. Marie, v hlubokém smutku za matku, polo ležela, majíc nohy nehybné; Pierre, rovněž černě oděn, již v sutaně, seděl vedle ní na železné židli. Marie trpěla již pět let. Bylo jí osmnáct let, v tváři byla bledá a přepadlá, stále však půvabná, s královským diadémem zlatých vlasů, jichž nemoc ušetřila. Pierre se ostatně domníval, že ví, že je provždy mrzákem, odsouzena nikdy nebýti ženou, ježto trpělo její ženské ústrojí. Lékaři ji opouštěli, ježto si nevěděli rady. Onoho chmurného odpoledne, v dešti odumřelého žlutého listí, mu řekla vše. Nepamatoval si její slova, viděl jen její smutný úsměv, její tvář stále mladistvě půvabnou, a přece již ztrpčenou lítostí nad zkaženým životem. Pak pochopil, že vzpomínala dávného dnu jejich rozchodu, na tomže místě, u živého plotu, jímž prokmitalo slunce; a to vše připadalo mu jako mrtvé, jejich slzy, jejich oběti, jejich slib, že se jednou v jistém štěstí setkají. Setkali se, ale což jim to bylo platno? Vždyť ona byla jako mrtva a on na cestě odumříti tomuto světu. Jakmile ji lékaři odsoudili, že nikdy nebude ani ženou, ani manželkou, ani matkou, mohl on sám vzdáti se myšlenky státi se mužem, a věnovati se Bohu, jemuž jej již jeho matka zaslíbila. A při vzpomínce na toto poslední setkání cítil dosud sladkou trpkost; Marie se bolestně usmívala jejich dřívějšímu dětinství a mluvila o štěstí, jehož se mu jistě dostane ve službě boží, a byla myšlenkou tou tak pohnuta, že jej přiměla k slibu, že ji pozve, až bude sloužiti první mši.

Ve stanici Sainte-Maure nastal hluk, který obrátil Pierrovu pozornost opět do vagonu. Domníval se, že opět někdo byl stižen záchvatem nebo omdlel Ale bolestiplné tváře, s nimiž se setkal, se nezměnily, zachovaly tentýž strnulý výraz sklíčenosti, úzkostného očekávání božské pomoci, tak zvolna se blížící. Pan Sabathier marně se snažil snesitelně umístiti nohy, bratr Isidor stále tiše sténal jako umírající děcko, kdežto paní Vêtuová, napadena strašnými bolestmi v žaludku, téměř ani nedýchala, křečovitě svírajíc rty, tvář majíc ztrhanou, téměř černou a zděšenou. Tu způsobila paní de Jonquièreová hluk; čistíc plechovou nádobu, upustila ji na zem. Nemocné to přes všechnu sklíčenost rozveselilo, činíť utrpení prosté duše dětinskými. Sestra Hyacinta, jež je právem nazývala svými dětmi a vedla je jediným slovem, ihned vybídla k pokračování růžence, než dojde na řadu velký Angelus, který měl býti odmodlen dle programu až v Chatelleraultu. Následovalo jedno Ave za druhým; bylo to jen šeptání, nejasné mumlání zanikající v rachotu a lomozu kol.

Pierrovi bylo šestadvacet let a byl knězem. Několik dní před vysvěcením, tak pozdě, zachvátily jej pochybnosti, nejasné tušení, že se váže, sám sebe důkladně nevyzkoušev. Neučinil toho však, žil v omámení svého rozhodnutí domnívaje se, že jedinou ranou sekery ubil v sobě vše lidské. Jeho tělo odumřelo s nevinným románem jeho dětství, touto bílou dívkou se zlatými vlasy, již viděl jen ležící na svém loži utrpení, s tělem právě tak mrtvým jako jeho. Pak obětoval svůj rozum, což tenkráte pokládal za věc zcela lehkou, domnívaje se, že stačí nechtě mysliti. A pak, bylo příliš pozdě, v posledním okamžiku nemohl couvnouti; a cítil-li se v okamžiku, kdy skládal poslední slavný slib, zmítán tajnou hrůzou, lítostí bezmeznou a obrovskou, zapomněl na vše a byl za svou oběť božsky odměněn onoho dne, kdy připravil své matce velikou radost, tak dlouho očekávanou, že jej viděla sloužiti první mši. Viděl ještě svoji ubohou matku v malém kostelíku v Neuilly, který sama zvolila, neboť odtamtud se konal pohřeb otcův; viděl ji, jak onoho chladného listopadového jitra, téměř sama v setmělé kapli, klečí s tváří do dlaní vloženou a tiše pláče, zatím co on zdvihá hostii. Tenkráte zažila své poslední štěstí, neboť žila o samotě a v smutku, nikdy nevidouc svého staršího syna, jenž přijav jiné názory, odešel, když se jeho bratr odhodlal jíti na kněžství. Říkalo se, že Vilém, velmi talentovaný chemik jako jeho otec, leč zvlčilý a pomatený revolucionářskými vidinami, bydlí v malém domku na předměstí, kde se oddává nebezpečným studiím výbušných látek; a což nadobro přervalo všechny svazky mezi ním a jeho matkou, tak zbožnou, tak pořádnou, byla zpráva, že žije v divokém manželství s jakousi ženou, o níž se nevědělo, odkud přišla. Pierre, jenž v dětství zbožňoval Viléma jako staršího bratra a otcovského přítele, dobrého a veselého, neviděl jej tři léta.

Pak se jeho srdce krutě sevřelo: spatřil svou matku mrtvou. Její náhlá smrt, po sotva třídenní nemoci, byla právě takovou hromovou ranou, jako smrt paní de Guersaintové. Jednoho večera, po šíleném shánění lékaře, nalezl ji mrtvou za jeho nepřítomnosti, nehybnou, bílou; a provždy cítil na rtech ledové poslední políbení. Na nic jiného se nepamatoval, ani na noci strávené u mrtvoly, ani na přípravy, ani na pohřeb. Vše to zaniklo v noci jeho omámení, v kruté bolesti, která jej div nezabila. Po návratu ze hřbitova byl zachvácen třasavkou, dostavila se horečka sliznic a v stálém deliriu vznášel se mezi životem a smrtí. Jeho bratr přišel, ošetřoval jej, pak se zaměstnával dědictvím a rozdělil je, celkem nepatrné, tak, že jemu ponechal dům a skrovnou rentu, svůj podíl si pak vzal v penězích; když viděl, že je bratr mimo nebezpečí, opět odešel do svého neznáma. Ale jak dlouhé bylo to zotavování v opuštěném domě! Pierre se nikterak nesnažil zadržeti Viléma, neboť chápal, jaká propast mezi nimi zeje. Zprvu trpěl tou samotou. Posléze však stala se mu milou, milým mu bylo hluboké ticho panující v prázdných pokojích, nerušené hlukem z ulice, ve stínu malé zahrady, kde mohl stráviti celé dny, aniž by spatřil živou duši. Jeho útočištěm byla zejména bývalá laboratoř, pracovna jeho otce, kterou matka po dvacet let pečlivě zavírala, jako by tam chtěla zazdíti minulost s nevěrou a zatracením. Snad, přes svou mírnost, přes bývalou uctivou svoji oddanost, byla by konečně jednou zničila papíry a knihy; ale smrt tomu předešla. Pierre dal zotvírati okna, oprášiti psací stůl a knihovnu, usedl ve velkém koženém křesle a trávil tam blahé chvíle; jako znovuzrozen nemocí, přenesen nazpět do mladých let, pociťoval při čtení knih, které mu padly do ruky, zvláštní duševní radost.

Nepamatoval se, že by byl za ty dva měsíce pomalé rekonvalescence přijal ještě někoho mimo doktora Chassaignea. Byl to starý přítel jeho otce, lékař vskutku obratný, jenž se skromně omezoval na svou praxi, maje jedinou ctižádost: uzdravovati své nemocné. Bezvýsledně léčil paní Fromentovou, mohl se však honositi, že mladému knězi pomohl z těžkého případu; nyní jej občas navštěvoval a hovoře s ním snažil se ho rozptýliti, vyprávěje mu o jeho otci, vynikajícím chemiku, o němž věděl zásobu rozkošných příběhů, v nichž z každé maličkosti dýchalo opravdové, vroucí přátelství. Ve slabosti zvolna se pozdravujícího vyvstávala tak znenáhla před synem postava úctyhodné prostoty, něžnosti a dobrosrdečnosti. Takový byl jeho otec, a ne muž přísné vědy, jak se domníval, soudě dle slov své matky. Ovšem, vždy jej učila jen nejvyšší úctě k drahé otcově památce; nebyl-li však nevěřícím, mužem negace, nad nímž andělé plakali, strůjcem bezbožnosti, odporujícím božímu dílu? A tak zůstal temnou vidinou, přízrakem odsouzence, obcházejícím po domě; kdežto nyní stal se světlým, vlídným zjevem, pracovníkem zaujatým touhou po pravdě, který nikdy nechtěl než lásku a štěstí všech. Doktor Chassaigne, rodem z pyrenejské vesničky, kde se ještě věřilo v čarodějnice, byl by se spíše klonil k náboženství, ač za těch čtyřicet let, co žil v Paříži, nevkročil do kostela. Měl však skálopevné přesvědčení: je-li někde nějaké nebe, je tam Michal Froment a sedí na trůně, po pravici Boží.

A Pierre prožil v několika minutách hroznou krizi, kterou protrpěl ve dvou měsících. Ne, že by byl nalezl v knihovně svého otce spisy protináboženského směru nebo že by jeho otec, jehož listiny rovnal, byl se odchýlil od svých vědeckých, technických studií; ale znenáhla, bezděky došel vědecké jasnosti, souhrnu to dokázaných úkazů, které zvrátily dogmata a nenechaly v něm ničeho z toho, čemu měl věřiti. Zdálo se mu, že se nemocí obrodil, že počíná znovu žíti a učiti se zcela znova ve fyzické slasti rekonvalescence dosud v slabosti, což však propůjčovalo jeho mozku prozíravé jasnosti. V semináři, na radu svých učitelů, držel vždy na uzdě svého zkoumavého ducha, svou touhu věděti. Velice jej překvapovalo, čemu jej učili; ale konečně obětoval rozum, když toho žádali na jeho zbožnosti. A v tuto chvíli celé pracně postavené lešení dogmat se řítilo drtivou silou všemocného rozumu, který volal po svých právech, který se již nedal umlčeti. Pravda vřela, vystupovala z břehů tak neodolatelnou záplavou, že pochopil, že již nikdy nedovede uvésti opět svůj mozek v omyl. Bylo to úplné a nenapravitelné zřícení jeho víry. Ač dovedl své tělo umrtviti, vzdávaje se románu svého mládí, ač v sobě přemohl smyslnost, takže přestal býti mužem, nyní věděl jasně, že je nemožno dáti v oběť svůj rozum. A nemýlil se, neboť v jeho bytosti ozýval se jeho otec a konečně zvítězil v tomto dědičném dualismu, v němž tak dlouho převládala matka. Jeho dlouhá tvář, čelo, vysoké čelo jako věž, zdálo se ještě vyšším, kdežto spodní část, jemná brada a něžná ústa se ztrácely. A přece trpěl, byl zkrušen zármutkem, že již nevěří, a někdy v chvílích soumraku opět touhou znovu věřiti, když se v něm probouzela jeho dobrota a potřeba lásky; a pak musila přijít lampa, musil jasně viděti kolem sebe a v sobě, aby opět nalezl energii a klid svého rozumu, sílu mučednictví, pevnou vůli všechno obětovati poklidu svého svědomí.

Tu krize propukla. Byl knězem a nevěřil. Pojednou to zelo před ním jako bezedná propast. Byl to konec jeho života, zřícení všeho. Co měl počíti? Nevelela-liž mu prostě poctivost odhoditi sutanu a vrátiti se mezi lidi? Znal však několik odpadlých kněží a pohrdal jimi. Jeden z nich, který se oženil, budil v něm hnus. Byl to zajisté jen pozůstatek jeho dlouholetého náboženského vychování: lpěl na víře v neochvějnost kněžství, na názoru, že kdo se jednou oddal Bohu, nemůže vzíti své slovo zpět. Snad se též cítil již příliš znamenaným, již příliš odlišným od ostatních, aby jej přijali mezi sebe rádi jako sobě rovného. Byv zbaven svého mužství chtěl zůstati stranou, v bolestné své hrdosti. A po dnech plných úzkosti, po zápasech stále se obnovujících, kdy v něm zápasila touha po štěstí a energie vrátivšího se zdraví, učinil hrdinné rozhodnutí zůstati knězem, a to knězem poctivým. Bude míti sílu k tomu odříkání. Umrtviv své tělo, ač nemohl umrtviti rozum, přísahal si, že dodrží svůj slib čistoty; a život, který žil, byl dle jeho nejpevnějšího přesvědčení čistý a poctivý. Co mu bylo po všem ostatním, co po tom, že trpí sám, jen když nikdo na světě netušil požáru v jeho srdci, nicotu jeho víry, strašnou lež, v níž zápasil. Jeho pevnou oporou bude jeho počestnost, bude vykonávati své kněžské zaměstnání jako počestný muž, neruše ani jediného ze slibů, které složil, pokračuje dle předpisů ve svém úřadě sluhy Božího, jejž bude hlásati, jejž bude oslavovati od oltáře a jako chléb života rozdávati. Kdo by se odvážil mu za zločin vykládati, že pozbyl víry, kdyby toto velké neštěstí vyšlo najevo? A co více mohl by kdo od něho žádati, když celý život obětoval svému slibu, úctě svého úřadu, vykonávání skutků milosrdenství, bez naděje na odměnu v budoucnosti? Tak se upokojil a hrdě nesl hlavu vzhůru v zoufalé velikosti kněze nevěřícího, jenž stále bdí nad vírou jiných. A zajisté nebyl sám, tušil bratry, ubohé kněze, trpící pochybností, a přece setrvávající u oltáře, jako vojáci bez vlasti, mající přesto odvahu přispívati k lesku božského klamu nad klečícím davem.

Jakmile se uzdravil, Pierre opět nastoupil službu v malém kostelíku v Neuilly. Každého jitra sloužil svou mši. Byl však pevně odhodlán odmítnouti každé jiné postavení, každé povýšení. Uplynuly měsíce, léta: umínil si býti jen prostým knězem, nejneznámějším, nejnižším z kněží, kteří jsou trpěni ve farnosti, kteří se objeví a zmizejí, splnivše svou povinnost. Každá přijatá důstojnost byla by se mu zdála zhoršením jeho lži, oloupením někoho záslužnějšího. A bylo mu brániti se proti častým nabídkám, neboť jeho zásluhy nemohly zůstati nepozorovány: na arcibiskupství se velice divili této svéhlavé skromnosti a rádi by byli využili síly, jakou v něm tušili. Jen někdy pociťoval trpkou lítost, že není ničím užitečný, že nemůže působiti při nějakém velkém díle, které by přineslo na svět mír, národům spásu a štěstí, po čemž horoucně toužil. Na štěstí měl mnoho volného času a trávil jej v horečné práci; pročet všechny svazky otcovy knihovny, prostudovav všechny jeho studie a hloubav o nich, oddal se s vášní studiu historie národů, touže dopátrati se kořene vší sociální a náboženské bídy, touže vyzkoumati, není-li tu vskutku pomoci.

Jednoho rána nalezl Pierre, prohrabávaje velké zásuvky pod knihovnou, celý svazek listin, týkajících se lurdského zjevení. Byly tam úplné dokumenty, opisy výslechů Bernadety, úřední protokoly, policejní zprávy a lékařská dobrozdání, nepočítaje soukromé dopisy, svrchovaně zajímavé. Jsa velice překvapen tímto nálezem vyptával se doktora Chassaignea, jenž si vzpomněl, že jeho přítel Michal Froment se svého času živě zajímal o Bernadetin případ; a on sám, pocházeje z vesnice nedaleko Lurd, zaopatřil chemikovi část těchto listin. I Pierre se svého času asi měsíc zabýval velmi horlivě toutéž věcí, velice se zajímaje o poctivou a čistou osobu jasnovidky, všechno se však v něm bouřilo nad tím, co vzniklo později, nad barbarským modlářstvím, žalostnou pověrčivostí a triumfujícím svatokupectvím. V krizi jeho nevěry zdála se ovšem tato historie jen k tomu stvořená, aby dovršila zánik jeho víry. Zároveň však též podráždila jeho zvědavost: byl by rád podnikl pátrání, stanovil nezvratnou vědeckou pravdu a prokázal čistému křesťanství službu odstraněním tohoto škváru, této báchorky tak dojemné a tak dětinské. Pak zanechal svého studia, obávaje se nezbytné cesty k jeskyni, chápaje převeliké obtíže, s nimiž by se setkal, snaže se opatřiti scházející dokumenty; a zůstala v něm jen něžná láska k Bernadetě, na niž nemohl pomysliti bez pocitu rozkoše a bez nekonečné soustrasti.

Čas plynul a Pierre žil stále osaměleji. Doktor Chassaigne odejel náhle do Pyrenejí, zachvácen smrtelným nepokojem: opustil svou klientelu, odvážeje do Cauterets svou nemocnou ženu, již on a jeho dcera, velké, rozkošné děvče, viděli s úzkostí den ode dne zhasínat. Od té doby zavládlo v malém domku v Neuilly ticho a samota. Pierre neměl jiného potěšení, než že chodil občas navštěvovati Guersaintovy, kteří se přestěhovali ze sousedního domku; nalezl je v zastrčené uličce nejchudší čtvrti, v těsném obydlí. A vzpomínka na první jeho návštěvu byla dosud tak svěží, že cítil, jak se mu srdce svírá při vzpomínce na pohnutí, které se ho zmocnilo, když spatřil ubohou Marii.

Procitnul ze svého snění a rozhlédnuv se, viděl Marii ležící na lavici tak, jak ji tenkráte nalezl, již upoutanou v těsné rakvi, ke které připínali kolečka, když měla jeti na procházku. Ona, dříve tak plná života, tak čilá a veselá, byla nyní odsouzena k nečinnosti a nehybnosti. Zbyly jí jen její vlasy, které ji halily jako zlatý plášť; ona sama byla tak vyhublá, že se zdála menší, tělem děcku podobna. Nejbolestněji však působil z té bledé tváře její prázdný a strnulý pohled; jako by byla duchem nepřítomná, úplně zaujata svým utrpením. A přece zpozorovala, že na ni pohlíží, a chtěla se naň usmáti; leč ze rtů vydral se jí sten a jaký byl úsměv toho ubohého, ochromeného stvoření, jež bylo přesvědčeno, že zemře, než dospěje místa zázraku! Pierre byl tím hluboce dojat, slyšel pouze ji, viděl pouze ji mezi vším utrpením, které naplňovalo vagon, jako by všechno bylo zahrnuto v dlouhém skomírání její krásy, její veselosti a jejího mládí.

A znenáhla, nespouštěje Marii z očí, vracel se Pierre opět do minulosti. Okoušel opětně hodin plných trpkého a smutného půvabu, které prožil v její blízkosti, kdykoli ji navštívil v jejím malém, chudobném obydlí. Pan de Guersaint došel úplné zkázy, umíniv si zlepšiti výrobu svatých obrazů, jichž prostřednost jej popuzovala. Jeho posledních několik grošů bylo pohlceno pádem barvotiskového závodu; a ve své roztržitosti, neprozíravosti, odevzdávaje se do vůle Boží a stále tona v přeludech své dětsky prosté duše, nepozoroval rostoucí bídu a znova se pokoušel o problém řiditelnosti balonů; ani toho nepozoroval, jaké zázraky dělala jeho starší dcera Blanche, aby zaopatřila chléb pro svou malou rodinu, své obě děti, jak nazývala otce a sestru. Blanche zaopatřovala rovněž potřebný náklad na Mariino léčení, vyučujíc franštině a pianu, běhajíc po Paříži od rána do večera, v prachu a blátě. Marie byla často blízka zoufalství, obviňujíc se v hořkém pláči, že ona jest hlavní příčinou úpadku rodiny, neboť kvůli ní bylo nutno již tolik let platiti lékaře, a co pohltily návštěvy všech možných lázní, Bourboule, Aix, Lamalou, Amélie les Bains. Konečně ji lékaři opustili, po desetiletých diagnózách a léčebných metodách. Jedni mínili, že jde o přetržení širokých svazů, druzí, že jde o nádor, jiní věřili v paralýzu původu míšního; ježto pak se bránila každému podrobnějšímu ohledání z panenského studu a lékaři se ani neodvážili podrobněji se jí vyptávati, držel se každý svého výkladu tvrdě, že ji nemůže uzdraviti. Ostatně Marie doufala již jen v Boží pomoc, neboť se stala za dobu své nemoci velice nábožnou. Velmi ji rmoutilo, že nemůže chodit do kostela a každého rána četla mši. Její ochromené nohy zdály se odumřelými a občas zachvacovala ji taková slabost, že ji Blanche musila krmit.

V tom okamžiku si Pierre opět na něco vzpomněl. Jednou večer, ještě než se rozsvítilo, seděl v šeru vedle ní; pojednou mu Marie sdělila, že se chce vydati do Lurd, ježto jest přesvědčena, že se vrátí zdráva. Pierre pocítil při těchto slovech nevolnost a zapomenuv se volal, že je šílenství věřiti v taková dětinství. Nikdy s ní nemluvil o náboženství, odmítnuv nejen státi se jejím zpovědníkem, nýbrž i vyváděti ji z občasných náboženských rozpaků. Zdržoval jej od toho jistý stud a soucit, neboť by byl velice trpěl, jsa nucen ji obelhávati, a na druhé straně byl by platil za zločince, kdyby byl jen dechem porušil tu velkou čistou víru, jež ji tak posilovala v utrpení. Proto jej tak mrzelo zvolání, jehož již nemohl zadržeti, a byl hrozně zmaten, ucítiv studenou ručku nemocné na své ruce; šero dodalo jí odvahy a hlasem něžným, zajíkajíc se, odvážila se mu říci, že zná jeho tajemství, že zná jeho neštěstí, toto hrozné utrpení kněze, jenž již nemůže věřiti. V následující rozmluvě řekl jí bezděky vše; pronikla až na dno jeho svědomí jemnou prozíravostí trpící přítelkyně. Hrozně ji to za něho rozčilovalo a pro smrtelnou jeho duševní chorobu litovala jej více než sebe. Když pak, hluboce dojat, nenalezl již slova odpovědi, doznávaje mlčením pravdu, jala se opět mluviti o Lurdách a šeptem dodala, že i jej chce svěřiti svaté Panně a prositi ji, aby mu vrátila víru. A od onoho večera již od toho neupustila opakujíc, že se uzdraví, pojede-li do Lurd. Zdržovala ji však peněžní otázka, a proto neodvážila se o tom se sestrou mluviti. Tak uplynuly dva měsíce a Marie slábla den ode dne, vysilujíc se tímto sněním, obracejíc zraky tam, k zářící zázračné jeskyni.

Pierre prožíval trapné dny. Zprvu rozhodně odmítl Marii doprovázeti. Jeho odhodlání utrpělo první otřes myšlenkou, že by mohl cesty, kdyby se k ní odhodlal, použíti k pokračování v pátrání o Bernadetě, jejíž osoba, tak půvabná, utkvěla v jeho srdci. A konečně pocítil jakous něžnost, jakous bezděčnou naději, že snad Marie měla přece pravdu, že snad Panna se slituje i nad ním a vrátí mu slepou víru, víru malého dítěte, které miluje a nerozumuje. Ach, věřiti celou duší, pohroužiti se do víry; jistě není vyššího štěstí! Dychtil po víře celou radostí svého mládí, celou láskou, kterou cítil ke své matce, celou horoucí touhou, která jej naplňovala, uniknouti trýzni poznání a vědění, provždy usnouti v božské nevědomosti. Byla rozkošná a zbabělá tato naděje nebýti již, býti pouze věcí v rukou Božích. A tak dospěl k žádosti podniknouti poslední pokus.

Za týden byla cesta do Lurd rozhodnuta. Leč Pierre žádal poslední lékařskou poradu, aby se přesvědčil, je-li možno Marii transportovati; a opět vynořila se před jeho vnitřním zrakem scéna, jejíž některé podrobnosti měl jasně a zřetelně v mysli, kdežto jiné již zanikají. Dva z lékařů, kteří nemocnou ošetřovali již dříve, jeden v domnění, že jde o natržení širokých svazů, druhý, že jde o ochromení následkem úrazu míchy, shodli se konečně na tomto ochromení, snad prý vzniklého následkem úrazu svazů. Všechny příznaky k tomu dosvědčovaly a případ zdál se jim tak jasný, že neváhali vystaviti vysvědčení téměř souhlasného znění. Ostatně prohlásili, že cesta je možná, ač bude velmi bolestná. To přimělo Pierra k rozhodnutí, neboť shledával tyto pány velmi moudrými a horlivými, když šlo o zjištění pravdy. Jen nejasnou vzpomínku zachoval na třetího lékaře, jménem Beauclair, vzdáleného to svého příbuzného, mladého muže, velmi inteligentního, ještě málo známého a dle pověsti podivína. Tento, dlouho Marii pozorovav, velice se zajímal o její předky a s napětím naslouchal, co se mu vyprávělo o panu de Guersaintovi, architektu a nešťastném vynálezci, slabé vůle a přepjaté povahy; pak chtěl měřiti zorné pole nemocné a přesvědčil se, opatrně ji ohledav, že se bolest konečně omezila na levý vaječník, a když tam přitlačil, že se zdála stoupati k hrdlu jako těžká dusivá masa. Na ochromení nohou nezdál se klásti váhy. Na přímou otázku pak prohlásil, že je nezbytno odvésti ji do Lurd, kdež se jistě uzdraví, věří-li v to. Mluvil o Lurdách zcela vážně: víra prý stačí; dvě z jeho pacientek, velmi zbožné dámy, jež poslal minulého roku do Lurd, vrátily se kypíce zdravím. Dokonce prohlašoval, jak se zázrak stane: při probuzení schvátí nemocnou jako bleskem nesmírné vzrušení, kdežto choroba, ta ďábelská tíha, dusící dívku, se naposled vzbouří a zmizí, jako by unikla ústy. Rozhodně však odepřel vystaviti vysvědčení. Neshodl se se svými oběma kolegy, kteří s ním zacházeli chladně jako s šarlatánem; a Pierre si nejasně zapamatoval jednotlivé věty rozmluvy, která nyní se opět v jeho duchu ozývala, jednotlivá místa Beauclairova dobrozdání. Vymknutí orgánu, za lehkého natržení svazů následkem pádu s koně, pak zvolné napravování, návrat jednotlivých částí na své místo, pak prý následovalo několik nervových záchvatů, takže nemocná žila jen pod tlakem prvního strachu, obracejíc nyní veškeru pozornost jen na zraněné místo a ležíc nehybně za rostoucích bolestí, neschopna přijímati nové představy, kdyby se tak nestalo náhlým působením prudkého pohnutí. Ostatně připouštěl též chyby ve výživě, jichž dosah a průběh se neodvažoval naznačiti. Ale myšlenka, že Mariino utrpení je jen vysněné, že strašné bolesti, jimiž trpěla, jsou následkem dávno zhojeného zranění, zdála se Pierrovi tak neuvěřitelnou, když ji viděl bezvládnou a s nohama již odumřelýma, že se u toho nezastavil, šťasten jsa jen tím, že všichni tři lékaři souhlasně přivolili k cestě do Lurd. Stačilo mu, že může být uzdravena; byl by ji doprovázel až na konec světa.

Ach, v jakém vzrušení strávil poslední dny v Paříži! Národní poutnická výprava měla záhy odjeti a tu mu napadlo, aby zaopatřil Marii bezplatné ošetření, tím že se uspoří velké výlohy. Pak se ještě naběhal, aby sám byl přijat do Sdružení de Notre Dame de Salut. Pan de Guersaint byl nadšen, neboť miloval přírodu a planul touhou poznati Pyreneje; ovšem se o nic nestaral, klidně přijal, že zaň mladý kněz zaplatil cestu a staral se oň jako o dítě; když pak jeho dcera Blanche mu v poslední chvíli podstrčila napoleondor[3], pokládal se za boháče. Ubohá, hrdinská Blanche měla tajný poklad, uspořených 50 franků, které musili přijmouti, aby se nezlobila, neboť chtěla též přispěti k uzdravení své sestry, nemohouc ji provázeti; zdržovaly ji v Paříži její hodiny, za nimiž bude běhati, zatím co její lidé budou v dáli klečeti před divotvornou jeskyní. A tak odjeli a jeli, jeli stále.

Na stanici Chatellerault vytrhl Pierra ze snění náhlý lomoz hlasů. Co jest? Přijeli již do Poitiers? Ale nebylo ještě poledne, sestra Hyacinta dala znamení k modlitbě Angelus s trojnásobným Ave na konci. Hlasy doznívaly, ozval se nový zpěv a prodloužil se v litanie. Ještě pětadvacet minut měli do Poitiers; půlhodinová zastávka měla tam ulevit všem trpícím, jak se zdálo. Všichni se nacházeli ve smutném stavu, tak krutě zmítáni v zamořeném a horkém vagonu. Utrpení bylo nesmírné; velké slzy stékaly po tvářích paní Vincentové, pan Sabathier, jindy tak trpělivý, tlumeně zaklel, kdežto bratr Isidor, Grivottová a paní Vêtuová zdáli se ani nežíti, podobni troskám proudem unášeným. Marie již neodpovídala, majíc oči zavřeny a nechtějíc jich otevříti, pronásledována hrůzným zjevem tváře Elisy Rouquetové, této rozežrané, zohyzděné tváře, která pro ni byla obrazem smrti. A zatím co vlak, vezoucí toto lidské zoufalství, zrychloval svou jízdu pod těžkým nebem, rozžhaveným krajem, nastala ještě jedna hrůza. Onen neznámý muž nedýchal a kdosi vykřikl, že skonal.

III.

Jakmile vlak stanul v Poitiers, sestra Hyacinta spěšně sestoupila mezi dav železničních zřízenců, kteří otvírali dvířka, a poutníků, kteří se hrnuli ven.

„Počkejte, počkejte!“ Opakovala. „Nechte mne vystoupiti první, chci se přesvědčit, je-li konec.“

Vystoupivši do druhého oddělení, pozdvihla hlavu neznámého a v prvním okamžiku se skutečně domnívala, že zemřel, vidouc jej tak bledého, s očima v sloupu. Zachytila však slabý dech.

„Ne, ne, ještě dýchá. Rychle, pospěšme si.“

A obracejíc se k druhé sestře, jež byla na druhém konci vagonu, zvolala:

„Sestro Claire des Anges, prosím vás běžte rychle pro otce Massiase, je asi ve třetím nebo ve čtvrtém voze. Povězte mu, že tu mám nemocného ve velkém nebezpečí, ať ihned přijde s posledním pomazáním.“

Neodpovídajíc sestra zmizela v tlačenici. Byla malá, štíhlá a jemná, zamyšlené tváře a záhadných očí, ale velice činná.

Pierre, jenž to sledoval, stoje ve vedlejším oddělení, dovolil si poznámku:

„Což kdyby se poslalo též pro lékaře?“

„Ovšem, myslila jsem na to,“ odpověděla sestra Hyacinta. „Oh! Pane abbé, buďte tak laskav a běžte sám!“

Pierre právě hodlal jíti k vozu s kantinou a přinésti pro Marii bujon. Nemocná, cítíc poněkud ulehčení, jakmile ustalo to hrozné otřásání, otevřela oči a požádala otce, aby ji posadil. Toužíc horoucně po čerstvém vzduchu, byla by si přála, aby ji na okamžik vynesli na peron. Cítila však, že žádat to by bylo příliš mnoho a že by bylo příliš obtížné opět ji vynésti do vozu. Pan de Guersaint, jenž poobědval ve vlaku jako většina poutníků a nemocných, zůstal na peroně, vedle otevřených dvířek, chtěje vykouřiti cigaretu, zatím co Pierre běžel k vozu s kantinou, v němž se rovněž nalézal lékař službu mající a malá lékárna. Ve vagoně zůstali ještě jiní nemocní, u nichž nebylo pomyšlení na vynesení. Grivottová se dusila a třeštila; a zadržela dokonce paní de Jonquièreovou, jež si byla smluvila u bufetu dostaveníčko ke společnému obědu se svou dcerou Raymondou, s paní Volmarovou a s paní Désagneuxovou. Jak měla však nechati tuto ubožačku, jež se zdála umírati, samotnou na tvrdé lavici? Marta se rovněž nehnula, neopouštějíc svého bratra, misionáře, jenž neustal bolestně sténati. Pan Sabathier, upoután na své místo, očekával paní Sabathierovou, jež mu šla koupit hrozen vína. Ostatní, kteří mohli chodit, tlačili se ke dveřím, aby— byť jen na okamžik — unikli z toho příšerného vozu, v němž jejich údy ztuhly za těch dlouhých sedm hodin jízdy. Paní Mazeová se ihned odplížila stranou do opuštěného koutku nádraží, kde se oddala opět svým melancholickým myšlenkám. Paní Vêtuová, všechna zmámena bolestí, měla ledva síly udělati několik kroků a klesla na lavičku v nejprudším slunci, necítíc ani jeho žáru; Elisa Rouquetová, zahalivši si opět tvář černým šátkem, hledala všude studni, hrozně žízníc. Paní Vincentová přecházela pomalými kroky, držíc malou Rose v náručí, snažíc se na ni usmívati, ji obveselit, ukazujíc jí živě malované obrazy, na něž dítě vážně pohlíželo, nevidouc jich však.

Pierre razil si s velkou námahou cestu davem, který zaplavoval peron. Bylo neuvěřitelno, jak ohromné množství chorých a zdravých vychrlil ten vlak, více než osm set osob, které běhaly sem a tam v tlačenici. Každý vagon vydal svůj bídný obsah, jako nemocnice, kterou vyprazdňují; a nyní bylo zřejmo, jak nesmírně mnoho trpících vezl ten strašlivý bílý vlak, který ostatně nabyl dávno hrozné pověsti. Zde se vleklo několik mrzáků, tam jich několik nesli, a mnoho jich zůstalo v hloučcích na peroně. Ozývaly se prudké výkřiky a panovala prudká tlačenice k bufetu a k výčepu. Každý se tlačil, maje žízeň a hlad. Tato půlhodinová zastávka, jediná před příjezdem do Lurd, zdála se všem tak krátká! A jediným obveselujícím pohledem uprostřed černých sutan a nuzných oděvů neurčitých barev byla veselá bělost malých sester z Assomption, úplně bíle oděných a čile sem tam pobíhajících ve svých rochetkách, náprsenkách a sněhobílých zástěrkách.

Když se konečně Pierre prodral k vozu s kantinou, který byl asi uprostřed vlaku, nalezl jej už obležený. Stála tam petrolejová kamínka a úplné kuchyňské zařízení. V železných nádobách ohřívala se polévka z výtažku; zhuštěné mléko v litrových nádobách bylo zřeďováno jen dle potřeby. Jiné zásoby byly narovnány v jakýchsi příhradách: byly tu suchary, ovoce, čokoláda. Leč při pohledu na spoustu rukou, které se k ní lačně vztahovaly, sestra Saint-François, jež měla službu, žena asi pětačtyřicetiletá, malá, tlustá, dobráckého zdravě vypadajícího obličeje, počínala ztráceti hlavu. Bylo jí pokračovati v rozdílení a poslouchati Pierra, jenž volal lékaře, umístěného s cestovní lékárnou v jiném oddělení téhož vozu. Když pak mladý kněz podával bližší zprávy o umírajícím nešťastníku, vyžádala si zastoupení a chtěla se naň jít podívat.

„Milá sestro, přišel jsem také žádat vás o polévku pro nemocnou.“

„Dobrá, pane abbé, přinesu ji sama. Jděte jen napřed.“

Lékař a abbé pospíchali, vyměnivše po cestě několik kvapných otázek a odpovědí; sestra Saint-François je následovala, nesouc tlačícím se davem velice opatrně šálek s polévkou. Lékař byl muž asi osmadvacetiletý, tmavovlasý, silný, velmi hezký, s hlavou římského Césara; takové exempláře rodí se ještě na žhavých pláních Provence. Jakmile jej sestra Hyacinta spatřila, s úžasem zvolala:

„Jak! To jste vy, pane Ferrande?“

Oba byli velice udiveni tím setkáním. Sestry z Assomption mají těžký úkol ošetřovati nemocné, a to jedině chudé nemocné, kteří nemohou platit, kteří zápasí v nuzných podkrovních světnicích se smrtí; a tak tráví život s těmito nešťastnými. Nehýbají se od chudobného lůžka, prokazují nemocnému nejdůvěrnější služby, obstarávají kuchyni, domácnost, žijí u něho jako služky nebo jako příbuzné, dokud se neuzdraví nebo dokud nezemře. Tak se jednoho dne sestra Hyacinta, tak mladá, se svou svěží tváří a modrýma usměvavýma očima, ubytovala u tohoto hocha, tenkráte ještě studenta, zachváceného tyfovou horečkou. Ježto byl nadmíru chud, obýval v ulici de Four jakousi půdu, pod střechou, do níž se lezlo po žebříku. Již jej neopustila, ve svém vášnivém odhodlání žíti jen pro jiné jej zachránila; tato dívka, nalezená kdysi u kostelních dveří, neměla jiné rodiny než své trpící, jimž se věnovala s celou svojí vášnivou touhou milovati. A jak rozkošný měsíc to byl, jak znamenité přátelství následovalo, vzniknuvši z čistého bratrského poměru v utrpení! Nazýval-li ji „milá sestro“, mluvil skutečně ke své sestře. Byla však zároveň jeho matkou, zdvihajíc a ukládajíc jej jako své dítě, aniž by bylo mezi nimi vzniklo něco jiného než nejvyšší soucit, božská náklonnost milosrdenství. Byla vždy veselá, zdajíc se bez pohlaví, nemajíc nic jiného na mysli než pomáhati a utěšovati; a nemocný ji uctíval, přímo zbožňoval, a zachoval si na ni nejcudnější a nejvřelejší vzpomínku.

„Ó, sestro Hyacinto! Sestro Hyacinto!“ šeptal rozradostněn.

Pouhá náhoda je svedla, neboť Ferrand nebyl věřícím a dostal se tam v posledním okamžiku, ochotně se uvoliv zastupovati kolegu, jenž byl nucen náhle odejeti. Již skoro rok byl výpomocným lékařem u Pitié. Tato cesta do Lurd, za okolností tak mimořádných, jej velice zajímala.

Leč radostí nad shledáním zapomínali na nemocného. Sestra se záhy upamatovala.

„Pane Ferrande, zde je ten ubožák. Chvíli jsme již myslili, že je mrtev… Již od Amboise působí nám velké obavy a právě jsem poslala pro kněze s posledním pomazáním… Myslíte, že jest s ním zle? Nemohl byste jej poněkud posíliti?“

Mladý lékař již nemocného prohlížel; a ostatní nemocní, kteří zůstali ve vagoně, přihlíželi s velkým zájmem. Marie, jíž sestra Saint-François podala šálek s polévkou, držela jej rukou tak chvějící, že Pierrovi nezbylo než chopiti se ho sám a dát ji jí píti; nemohla však polykati, nedopila polévku, upírajíc oči na neznámého, v napjatém očekávání, jako by šlo o její vlastní život.

„Nuže,“ tázala se sestra Hyacinta, „jak jej shledáváte? Jakou nemoc má?“

„Oh, jakou nemoc?“ zašeptal Ferrande. „Má všechny!“

Pak vyňal z kapsy malou lahvičku a pokusil se vpraviti nemocnému zaťatými zuby do úst několik kapek. Tento vzdychl, pootevřel oči a ihned je opět zavřel; jiných známek života nejevil.

Sestra Hyacinta, vždy tak klidná, nikdy nezoufající, počínala býti netrpělivou.

„Ale to je strašné! A sestra Claire des Anges se nevrací! Přece jsem jí dobře popsala vůz otce Massiase… Můj Bože! Co máme dělat?“

Vidouc, že je zbytečná, sestra Saint- François se měla k odchodu ke svému vozu. Dříve se však zeptala, neumírá-li onen muž prostě hlady, což se stávalo, a nabídla své zásoby. Pak odcházejíc slíbila, potká-li sestru Claire des Anges, že jí doporučí, aby si pospíšila; neušla ani dvacet metrů, když se obrátila a ukazovala na sestru, jež se vracela sama, svým tichým a volným krokem.

Sestra Hyacinta, naklonivši se z vagonu, hlasitě na ní volala:

„Pojďte, pojďte rychle…! A co otec Massias?“

„Není tam.“

„Jak! Není tam?“

„Ne. Pospíchala jsem, nelze však jíti rychle tou hroznou tlačenicí. Když jsem se dostala k vagonu, byl již otec Massias pryč; patrně odešel z nádraží.“ Dále vysvětlovala, že kněz prý si umluvil schůzku s farářem ze Sainte-Radegonde. V dřívějších letech zdržela se zde poutnická výprava vždy čtyřiadvacet hodin, nemocní dopraveni do městské nemocnice a ostatní ubírali se procesím do Sainte-Radegonde. Toho roku však pro jistou překážku měl vlak jeti přímo do Lurd; a otec Massias jistě navštívil faráře za nějakou záležitostí.

„Slíbili mi, že mu to vyřídí, a pošlou jej sem se svatými oleji, jakmile jej naleznou.“

Pro sestru Hyacinta bylo to opravdovým neštěstím. Nezmohla-li ničeho věda, myslila si, snad by nebožákovi ulehčil svatý olej. Již několikráte se o tom přesvědčila.

„Oh, sestro, sestro, nevíte, jakou mám starost…! Nebyla byste tak laskava, nevrátila se tam a nečekala na otce, abyste jej ihned přivedla, jakmile přijde?“

„Ano, milá sestro,“ odpověděla poslušně sestra Claire des Anges a odešla opět se svým vážným a záhadným výrazem, proplétajíc se mezi davem jako stín.

Ferrand pohlížel stále na nemocného zoufaje si, že mu nemůže pomoci a sestru Hyacintu tím potěšiti. Vidouc jeho beznadějný posunek, prosila znovu.

„Pane Ferrande, zůstaňte u mne, počkejte, až otec Massias přijde… Budu tak klidnější.“

Zůstal a pomohl jí vyzdvihnouti nemocného, jenž se byl svezl z lavice. Pak vzala sestra šátek a otřela mu tvář, na níž stále vyrážel hustý pot. A čekání se stále protahovalo k nelibosti nemocných, kteří zůstali ve vagoně, a zvědavců, kteří se skupili venku.

Davem se prodrala mladá dívka a vystoupivši na stupátko, volala na paní de Jonquièreovou:

„Maminko, kde jsi? Ty dámy u bufetu již čekají.“

Byla to Raymonda de Jonquièreová, již poněkud zralá na svých pětadvacet let; byla matce nápadně podobna temnou pletí, silným nosem, velkými ústy a plnou, hezkou postavou.

„Ale vidíš, milé dítě, že nemohu opustit tuto ubohou ženu.“

A ukazovala na Grivottovou, zachvácenou právě prudkým kašlem, který jí hrozně zmítal.

„Oh, maminko, to je škoda! Paní Désagneauxová a paní Volmarová se tak těšily na ten společný oběd!“

„Co chceš, ubohé dítě…! Jen obědvejte beze mne. Řekni těm dámám, že přijdu, jakmile mi to bude jen poněkud možno.“

Vtom měla nápad.

„Počkej, je tu lékař, pokusím se mu svěřiti svou nemocnou… Jen jdi, přijdu hned za tebou. Umírám hlady!“

Raymonda se spěšně vracela k bufetu, zatím co paní de Jonquièrreová prosila Ferranda, aby se podíval, nemohl-li by Grivottové ulehčiti. Již dříve na Martino přání prohlédl bratra Isidora, jenž neustále naříkal, a poznovu bylo mu s truchlivou tváří doznati, že je bezmocný. Přece však si pospíšil a zdvihl nemocnou chtěje, aby usedla, neboť doufal, že tak zastaví kašel, což se vskutku do jisté míry podařilo. Poté pomohl paní de Jonquièreové vpraviti jí do úst utišující lék. Přítomnost lékaře ve vagoně nemocné rozrušovala. Pan Sabathier, jenž zvolna pojídal hrozen, který mu jeho žena přinesla, neptal se lékaře na nic, znaje předem odpověď, unaven, jak říkal, poradami se všemi kapacitami vědy; nicméně však cítil úlevu vida, jak lékař zdvihá to ubohé děvče, jehož blízkost mu byla nepříjemná. I Marie sledovala jeho počínání se zájmem, neodvažujíc se ho však zavolati, rovněž pevně přesvědčena, že jí nemůže pomoci.

Tlačenice na peroně vzrůstala. Zbývalo již jen čtvrt hodiny. Paní Vêtuová, jako bez citu, s očima otevřenýma, ničeho nevidoucíma, uspávala své bolesti v žáru pražícího slunce; před ní stejnoměrným, volným krokem přecházela paní Vincentová, téměř ani necítíc v náručí malou Rose, lehounkou jako choré ptáče. Množství lidí běželo ke studni naplnit své džbány, konvice, láhve. Paní Mazeová, velmi čistotná a pečlivá, chtěla si u studny umýti ruce; když tam však došla, nalezla Elisu Rouquetovou, právě pijící, a ucouvla před touto příšerou, touto psí hlavou s rozežraným čenichem, ve které zela místo úst ohromná rána s vyčnívajícím jazykem; a všichni pocítili stejné zachvění hrůzy, stejně váhali naplniti své nádoby ze studny, z níž ona pila. Mnoho poutníků se usadilo na peroně a jedlo. Stále se ozýval cvakot berlí jedné ženy, jež bez ustání přecházela mezi skupinami poutníků. Po zemi se těžce vlekl beznohý ubožák, stále jako by něco hledal. Jiní, sedící v houfech, se nehýbali. Celý tento dav nemocných, na krátkou dobu půl hodiny vypuštěných, tato pohyblivá nemocnice vdechovala čistý vzduch v parném poledním slunci, mezi davem zaražených poutníků: pohled hrozný a hrozně smutný!

Pierre již neopustil Marii, ježto pan de Guersaint se ztratil, váben kouskem zeleně na konci nádraží. A mladý kněz znepokojen, že děvče nemohlo dopíti své polévky, snažil se s usměvavou tváří vzbuditi mlsnost nemocné nabízeje se, že jí půjde koupit broskev; leč Marie odmítla, trpěla příliš a nic ji netěšilo. Pohlížela naň svýma velkýma smutnýma očima, kolísajíc mezi netrpělivostí nad touto zastávkou, která oddalovala její uzdravení, a mezi hrůzou před další cestou, novým, nekonečným otřásáním. Tu se dotkl Pierrova ramene silný pán. Byl již prošedivělý a jeho široká, dobrácká tvář byla vroubena plnovousem.

„Promiňte, pane abbé, v tomto voze jest onen nešťastný umírající?“

Když pak kněz přisvědčil, pokračoval dobrácky a důvěrně:

„Jmenuji se Vigneron, jsem náměstkem v ministerstvu financí a vyžádal jsem si dovolenou, abych mohl se svou ženou doprovázeti našeho syna do Lurd… To drahé dítě skládá veškeru naději ve svatou Pannu, k níž se zaň modlíme od rána do večera… Sedíme v tomto vagonu před vaším, máme oddělení druhé třídy.“

Pak obrátiv se pokynem zavolal svou rodinu.

„Pojďte sem, pojďte sem, je to zde. S ubohým nemocným je opravdu velmi zle.“

Paní Vigneronová byla malá, obličeje úzkého a bledého, měšťanka bezvadného zevnějšku, ale nesmírně chudokrevná, což se hrozně jevilo zejména na jejím synu Gustavovi. Tento patnáctiletý hoch vyhlížel sotva jako desetiletý, byl zkřivený, hubený jako kostlivec, a pravou nohu měl tak zakrnělou, že byl nucen choditi o berli. Jeho tvář byla malá, jemná, poněkud křivá, a vynikaly z ní jen oči, leč oči ty zářící inteligencí, zbystřené bolestí, pronikaly zajisté až na dno duší.

Za nimi šla stará dáma, s napudrovanou tváří, těžce vlekoucí nohy za sebou; a pan Vigneron, vzpomenuv, že ji nepředstavil, přikročil opět k Pierrovi řka: „Madame Chaiseová, starší sestra mé ženy, jež chtěla též doprovoditi Gustava, neboť jej má velice ráda.“

A nakloniv se k němu blíže, dodal šeptem, důvěrně:

„Je vdova po obchodníku hedvábím, nesmírně bohatá. Trpí srdeční chorobou a velmi se proto znepokojuje.“ A celá rodina, skupivši se u dvířek, pozorovala se živou zvědavostí, co se děje ve vagoně. Ježto se stále hromadili zvědavci, otec vyzdvihl syna na chvíli do výše, aby lépe viděl, zatím co teta držela berlu a matka rovněž vystupovala na špičky.

Ve vagonu jevil se stále týž pohled: nemocný seděl stále strnule ve svém koutě, opíraje hlavu o tvrdou dřevěnou stěnu. Byl sinalý, oči měl zavřeny, ústa zkřivena ve smrtelném zápase, stále tona v potu, který mu sestra Hyacinta chvílemi stírala šátkem; již nemluvila ani se nerozčilovala; nabyla duševního klidu, spoléhala na pomoc Boží a jen chvílemi se rozhlédla po peroně, nepřichází-li dosud otec Massias.

„Podívej se dobře, Gustave,“ řekl pan Vigneron svému synu, „to je prý souchotinář.“

Dítě stižené krticemi, kyčel majíc rozjitřenou vředem, u něhož se počínal jeviti kostižer obratlů, zdálo se velice zajímati o tohoto umírajícího. Nebálo se, usmívalo se úsměvem nekonečně truchlivým.

„Oh, to je hrozné!“ zašeptala paní Chaiseová, blednouc při pomyšlení na smrt ve svém stálém strachu, že ji sklátí náhlý záchvat.

„Eh, což!“ řekl pan Vigneron filozoficky, „na každého dojde, jsme všichni smrtelní.“

Tu se změnil Gustavův úsměv v jakýs bolestný pošklebek, jako by byl slyšel jiná slova; ozývalo se v něm bezděčné přání, naděje, že stará teta zemře dříve než on, že po ní zdědí slíbených pětkrát sto tisíc franků a nebude pak již své rodině na obtíž.

„Postav ho na zem,“ řekla paní Vigneronová svému choti. „Unavíš ho tím, že ho držíš za nohy.“

A ihned spěchala s paní Chaiseovou ku pomoci, by hoch byl ušetřen každého otřesu. Chudinka, potřeboval tolik péče! Každé minuty se obávali, že jej ztratí. Otec byl názoru, že by bylo lépe ihned se s ním vrátit do vagonu. A když jej obě ženy odnášely, obrátil se znovu k Pierrovi a dodal pohnutým hlasem:

„Ach, pane abbé, kdyby nám jej Pánbůh vzal, vzal by nám zároveň život… Ani nemluvím o jmění jeho tety, které by připadlo jiným synovcům. A bylo by to proti přírodě, viďte, kdyby odešel před ní, hlavně vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu… Co chcete! Jsme všichni v rukou Prozřetelnosti a doufáme, že nám svatá Panna jistě pomůže.“

Konečně mohla paní de Jonquièreová, upokojena doktorem Ferrandem, opustiti Grivottovou. Ještě však starostlivě pošeptala Pierrovi:

„Umírám hlady, zaskočím si k bufetu… Ale prosím vás, kdyby moje nemocná dostala zase záchvat kašle, hned pro mne pošlete.“

Když se jí konečně podařilo s velkou námahou prodrati se peronem, dostala se u bufetu do nové tlačenice. Zámožnější poutníci vzali útokem stoly, hlavně mnoho kněží pospíchalo za klapotu nožů, vidliček a nádobí. Tři nebo čtyři sklepníci nestačili všechny obsloužiti, ježto jim překážel dav, tlačící se ke stolu, kde se prodávalo ovoce, chleby, studené maso. Tam v pozadí jídelny seděla u malého stolku Raymonda s oběma dámami.

„Ah, maminko, konečně!“ zvolala. „Už jsem tě chtěla jít ještě jednou hledat. Přece se musíš najíst!“

A vesele se smála, potěšena těmi cestovními příhodami i tou kvapnou zastávkou a bídným jídlem.

„Podívej se, schovala jsem ti půl pstruha se zelenou omáčkou, a zde tě očekává kotlet… My jsme již u artyčoků.“

Bylo to roztomilé; radost byla podívati se na ten veselý koutek.

Hlavně rozkošná byla mladistvá paní Désagneauxová, něžná blondýnka s neposlušným, stále poletujícím vlasem, malou, bělostnou tvářinkou, s dolíčky ve tvářích, nadmíru veselá a dobrá. Bohatě se provdavši, nechávala svého muže již po tři roky za nejkrásnějších srpnových dnů samotna v Trouville, a provázela národní pouť do Lurd jako ošetřovatelka: byla to její vášeň, úplně ji pronikající milosrdenství, potřeba věnovati se úplně těm nemocným v těch pěti dnech, opravdové hýření v naprostém sebeobětování; vracela se vždy k smrti znavena, ale blažena. Jediným jejím žalem bylo, že dosud neměla dítě, a často v komickém vzrušení litovala, že zneuznávala své povolání milosrdné sestry.

„Ach, drahoušku,“ oslovila živě Raymondu, „nelitujte své matinky, že ji nemocní tak zaměstnávají. Alespoň má co dělat…“

A obracejíc se k paní de Jonquièreové, dodala:

„Kdybyste věděla, jak dlouhé jsou nám hodiny v té naší krásné první třídě! Ani nejmenší prací se nemůžeme zaměstnávati, je to zakázáno… Prosila jsem, aby mne dali k nemocným; ale všechna místa byla již obsazena, a tak mi nezbude, než se dnes v noci snažit ve svém koutku usnout.“

A se smíchem dodala:

„Viďte, paní Volmarová, budeme spát, když se zdá, že vás hovor unavuje?“

Tato dáma, již přes třicet, velmi snědá, s tváří podlouhlou, tahů jemných, znavených, měla velké, nádherné oči, jako dva žhavé uhly, přes které se zdál chvílemi přecházeti jakýs černý závoj, hrozící je uhasiti. Na první pohled nebyla nikterak hezká; leč při delším pozorování stávala se okouzlující, výbojnou, žádoucí až k vášni a k neklidu. Ostatně se snažila zůstati co možno nepozorovanou, jsouc velmi skromná, zdrženlivá, stále se šatíc černě a nenosíc šperků, ač byla chotí obchodníka s démanty a perlami.

„Oh, já,“ zašeptala, „jsem spokojena, jen když není velká tlačenice.“

Vskutku, vypravila se již dvakráte do Lurd jako výpomocná ošetřovatelka, ale nikdy jí nikdo nespatřil tam, v nemocnici Notre Dame des Douleurs; jakmile přijela, byla schvácena takovou únavou, že byla nucena, jak říkala, zůstati ve svém pokoji.

Paní de Jonquièreová, ředitelka sálu, chovala se k ní ostatně s roztomilou shovívavostí.

„Ach, můj bože! Ubohé přítelkyně, vy teď máte dosti času si odpočinouti. Jen spěte, můžete-li; však na vás přijde řada, až já nebudu moci stát na nohou.“

A obracejíc se ke své dceři, dodala:

„A ty, drahoušku, uděláš nejlépe, nebudeš-li se tuze rozčilovat, chceš-li zůstat svěží.“

Ale Raymonda na ni pohlédla vyčítavě a s úsměvem řekla:

„Maminko, maminko, proč mi to říkáš…? Což nejsem rozumná?“

Nepřeháněla, neboť pevná vůle, rozhodnutí zaříditi si svůj život sama, jevilo se v jejích šedých očích, v celé její bytosti zdánlivě bezstarostně mladistvé, prostě se těšící ze života.

„To je pravda,“ šeptala matka poněkud zmateně, „to děvče má někdy víc rozumu, než já… Prosím, podej mi kotlet, ujišťuji tě, že mi bude vítán. Bože, měla jsem ale hlad!“

Oběd pokračoval za stálého smíchu paní Désagreauxové a Raymondy. Tato oživla a její tvář v očekávání ženicha již poněkud uvadlá, zarděla se ruměncem dvaceti let. Jedly po dvou soustech, neboť jim zbývalo již jen deset minut. V celém sále nastal ještě větší hluk, neboť mnozí se obávali, že nebudou moci dopíti kávu.

Tu se objevil Pierre, Grivottová dostala opět záchvat kašle; paní de Jonquièreová dojedla svůj artyčok a vrátila se do vagonu, políbivši svou dceru, jež jí žertovně přála dobré noci. Pierre, spatřiv paní Volmarovou s rudým křížem ošetřovatelky na černém šatě, stěží zakryl výraz překvapení. Znal ji, navštěvovalť ještě občas starou paní Volmarovou, matku obchodníka diamanty, dávnou známou jeho vlastní matky: byla to nejhroznější z žen, přehnaně nábožná, tvrdá, přísná tak, že zavírala okenice, aby se její snacha nemohla dívat na ulici. A Pierre znal historii mladé ženy: od svatby žila jako vězeň mezi svou tchyní, jež terorizovala, a mezi svým mužem, netvorem to hnusně ohyzdným, jenž ji dokonce bil, šíle žárlivostí, ač si sám vydržoval holky. Vyjímaje na mši, nepouštěl ji ven ani na okamžik. Pierre odhalil jednoho dne u chrámu sv. Trojice náhodou její tajemství: viděl, jak za kostelem spěšně vyměňuje několik slov s mužem bezvadného zevnějšku; byl to poklesek nevyhnutelný a tak omluvitelný, pád v náručí mlčenlivého přítele, jenž se naskytl, tajná a sžíravá vášeň, jíž nelze ukojiti, jež tak pálí, rendez-vous s největší námahou umožněné, na něž nutno dlouhé neděle čekati, jehož se pak lačně užívá v prudkém vzplanutí žádosti.

Nyní zmatena podávala mu svou malou, teplou ručku.

„Aj, jaké setkání, pane abbé… Tak dlouho jsme se neviděli!“

A vysvětlovala, že již třetí rok jede do Lurd; její tchyně ji donutila přistoupiti ke Sdružení Notre Dame De Salut.

„To je ku podivu, že jste ji neviděl na nádraží. Sama mne usazuje do vlaku a očekává mne při návratu.“

Řekla to prostě, ale s takovým hrotem tlumené ironie, že Pierre se domníval rozuměti. Věděl, že je nevěřící a že nábožnost jen předstírá, aby si občas zjednala na chvíli volnost; a pojednou v něm vzniklo tušení, že je tam v Lurdách očekávána. Jde asi za svou vášní s tou žhoucí tváří a planoucíma očima, jichž žár tlumí pod závojem lhostejnosti.

„Já,“ řekl, „doprovázím svou přítelkyni z dětství, ubohé nemocné děvče… Doporučuji vám ji, mohla byste ji snad ošetřovat…“

Zarděla se poněkud a Pierre již nepochyboval. Raymonda zatím vyrovnávala účet s jistotou osůbky, jež se vyzná v počtech; a paní Désagneauxová odvedla paní Volmarovou. Sklepníci ztratili hlavu nadobro, stoly se prázdnily a všichni pospíchali, zaslechnuvše zvonění.

Pierre pospíchal rovněž do svého vagonu, když tu byl poznovu zadržen.

„Ach, pane faráři!“ zvolal. „Viděl jsem vás při odjezdu, ale nemohl jsem se vám přiblížit a stisknout vám ruku.“

A podával pravici starému knězi, jenž naň pohlížel s úsměvem dobrácky. Abbé Judaine byl farářem v Saligny, malé to obci departementu Oise. Byl velký, silný, měl širokou, růžovou tvář, vroubenou bílými kadeřemi. Bylo zřejmo, že to jest zbožný muž, jejž nikdy netrápilo ani tělo, ani rozum. V klidné nevinnosti věřil pevně, nezvratně, bez jakéhokoli zápasu, klidnou dětskou vírou, neznající vášní. Od té doby, co jej svatá Panna v Lurdách uzdravila z oční choroby, vysloveným zázrakem, o němž stále vypravoval, stala se jeho víra ještě slepější a vroucnější, jako by svlažována božskou vděčností.

„Jak jsem rád, že jste s námi, příteli,“ řekl mírně, „ježto mladí kněží mohou mnoho při těchto poutích získati… Slyšel jsem, že mezi nimi někdy vyvstává vzpurný duch. Nuže, uvidíte všechny tyto ubožáky při modlitbě, to je pohled, jenž pohne k slzám… Jak se neodevzdati v ruce Boží při pohledu na tolik utrpení uzdraveného nebo utěšeného!“

On též doprovázel nemocnou. Ukázal na oddělení první třídy, na němž byl lístek s nápisem: Pan abbé Judaine, vyhrazeno. A tlumeným hlasem dodal:

„Je to paní Dieulafayová, víte, žena velkého bankéře. Jejich zámek, opravdové královské sídlo, patří do mé farnosti; a když zvěděli, že svatá Panna ráčila být ke mně tak milostiva, prosili mne, abych přispěl k uzdravení té ubohé paní. Sloužil jsem za ni mše, skládal sliby… Hleďte! Vidíte ji, tam, na zemi. Chtěla rozhodně, aby ji na okamžik vynesli, nedbajíc obtíží a bolestí při přenášení.“

Na peroně, ve stínu, ležela vskutku v jakési dlouhé truhlici žena, jejíž krásný obličej, bezvadného oválu, s čarovnýma očima svědčil o stáří ne více než šestadvaceti let. Byla stižena hroznou chorobou, mizením vápenatých solí, čehož následek byl měknutí kostí, pomalé rozrušení kostry. Před dvěma roky, po porodu mrtvého děcka, počala trpěti neurčitými bolestmi v páteři. Pak znenáhla ztenčovaly a křivily se jí kosti, obratle měkly, kosti pánevní se zplošťovaly, kosti v rukou a nohou se pak zmenšovaly; a jakoby zmenšena, sražena, stala se jakýmsi lidským cárem, něčím zplihlým, bezejmenným, co nebylo možno vztyčiti, co přenášeli s tisícerou opatrností, v obavě, že se jim to rozplyne v prstech. Jen hlava zachovala svou krásu, hlava nehybná, výrazu zděšeného, slaboduchého. A protivou tohoto žalostného zbytku ženy, nad nímž se srdce svíralo, byl nesmírný přepych ji obklopující; její lože bylo potaženo modrým hedvábím, ona sama byla pokryta drahocenným vyšíváním a účes její byl ozdoben valenciánskými krajkami: bohatství sáhající až na smrtelné lože.

„Ach, jak žalostné!“ pokračoval abbé Judaine tlumeným hlasem. „A je tak mladá, tak krásná, tak nesmírně bohatá! A kdybyste věděl, jak je milována, jak je dosud zbožňována…! Ten velký pán, jenž stojí vedle ní, jest její manžel; a ona dáma, toť její sestra, paní Jousseurová.“

Pierre si vzpomněl, že často četl v novinách jméno paní Jousseurové, choti diplomata, jež hrála velkou roli ve vznešené katolické společnosti pařížské. Kolovala též pověst o velké vášni, vybojované a přemožené. Ostatně byla velmi hezká, oděna s podivuhodnou prostotou, a obsluhovala svou nebohou sestru s výrazem dokonalé oddanosti. Manžel, jenž v pětatřiceti letech zdědil ohromný závod svého otce, byl krásný muž, jasné pleti, velmi uhlazený, oděný v bezvadný černý redingote; měl však oči plny slz, neboť zbožňoval svou ženu; a stál na tom odvézti ji do Lurd, opustil své záležitosti, skládaje poslední naději v božské smilování.

Ano, Pierre viděl od rána mnoho hrůzy a bídy v tom bolestiplném bílém vlaku. Nic jím tak neotřáslo jako pohled na tuto ženskou kostru, rozplývající se uprostřed svých krajek a svých milionů.

„Ubohá!“ šeptal, chvěje se.

Abbé Judaine zašeptal mu s výrazem svaté naděje:

„Svatá Panna ji uzdraví, tolik jsem se jí naprosil!“

Leč znovu se ozvalo zvonění, a tentokráte bylo to znamení k odjezdu. Zbývaly již jen dvě minuty. Nastala poslední tlačenice: lidé se vraceli s potravinami v papíře zabalenými, s láhvemi a džbány, které byli naplnili u studny. Mnozí byli bez sebe, nemohouce nalézti své oddělení a ustrašeně běhali podél vlaku; nemocní se vlekli za cvakotu berlí a jiní, kteří těžce chodili, snažili se pospíchati za podpory dam ošetřovatelek. Čtyři muži vynášeli s nesmírnou námahou paní Dieulafayovou do jejího oddělení první třídy. Vigneronovi, kteří se spokojili druhou třídou, seděli již ve svém oddělení, mezi překvapujícím množstvím košů, vaků a krabic, které nedovolovalo ani malému Gustavovi natáhnouti jeho ubohé údy zakrnělého broučka. Znenáhla se všichni objevili; paní Mazeová svým tichým krokem; paní Vincentová, nadnášejíc v náručí svou drahou dcerušku, obávajíc se, aby nevykřikla; paní Vêtuová, již musily vésti, probudivše ji z bolestného omámení; Elisa Rouquetová, všechna umáčena hltavým pitím, utírajíc si ještě znetvořenou tvář. A zatím co každý usedal na své místo a vagon se plnil, Marie naslouchala vyprávění svého otce, jenž byl okouzlen procházkou až na konec nádraží, k výhybkářskému domku, odkud bylo viděti krajinu skutečně hezkou.

„Máme vás ihned uložit?“ tázal se Pierre, jejž zarmucoval úzkostlivý výraz Mariiny tváře.

„Oh, ne, ne, až později!“ odpověděla. „Mám ještě dost času slyšet ta hrozná kola rachotit v hlavě, jako kdyby mi drtila kosti v těle!“

Sestra Hyacinta prosila Ferranda, aby ještě jednou prohlédl onoho muže, než se vrátí do svého vozu. Stále očekávala otce Massiase, nemohouc si vysvětliti jeho nepřítomnost; přece však si nezoufala, ježto se sestra Claire des Anges dosud nevrátila.

„Pane Ferrande, prosím vás, povězte mi, hrozí-li tomu nešťastníkovi opravdu bezprostřední nebezpečí.“

Mladý lékař znovu prohlížel, proslýchal, proklepával. Pak s beznadějným posuňkem zašeptal:

„Jsem přesvědčen, že jej živého do Lurd nedovezete.“

Všichni vztyčili ustrašeně hlavy. Kdyby aspoň byli znali jméno ubožákovo, odkud přichází, čím je! Ale nebylo možno z nešťastníka dostati ani jedno slovo, a nyní umíral v tomto vagoně, aniž by byl kdo mohl vepsati jméno na jeho náhrobek!

Tu napadlo sestře Hyacintě prohledati jej. Za těchto okolností nebylo v tom vskutku nic nemístného.

„Pane Ferrande, podívejte se mu do kapes.“

Tento jal se obezřetně prohlížeti kapsy neznámého. Nalezl v nich jen růženec, nůž a tři sou. Zase nevěděli o nic více.

V tom okamžiku hlásil někdo, že se blíží sestra Claire des Anges a otec Massias. Tento se prostě zdržel, hovoře v čekárně s farářem ze Sainte-Radegonde. Nastalo živé vzrušení, vše zdálo se na okamžik zachráněno. Ale vlak měl již odejeti, průvodčí zavírali již dvířka, bylo tudíž nezbytno uděliti poslední pomazání co nejrychleji, nemělo-li nastati příliš velké zdržení.

„Zde, zde je to, důstojný otče!“ volala sestra Hyacinta. „Ano, ano, vstupte sem! Náš ubohý nemocný je zde.“

Otec Massias, o pět let starší Pierra, ač byl v semináři jeho spolužákem, byl velký, hubený, měl tvář askety, vroubenou světlým vousem, z níž svítily pronikavé oči. Nebyl ani knězem pochybami trpícím, ani knězem dětské víry, nýbrž apoštolem unášeným vášní, stále pohotovým bojovati a vítěziti jen pro čistou slávu Panny. Pod černou řízou s velikou kapucí, kterouž přečníval široký, huňatý klobouk, planul neustále žhavou bojechtivostí.

Ihned vyňal z kapsy stříbrnou krabičku s lahvičkou svatého oleje. A obřad započal za přirážení posledních dvířek, za úprku opozdivších se poutníků; přednosta stanice netrpělivě pohlížel na hodinky vida, že nezbude než povoliti několikaminutové zdržení.

„Credo in unum Deum…,“ šeptal spěšně kněz.

„Amen,“ odpovídala sestra Hyacinta a s ní celý vagon.

Kdo mohl, poklekl na lavičce, ostatní sepjali ruce, hojně se znamenajíce křížem; a když po modlitbách následovaly litanie obřadu, pozdvihly se hlasy a s Kyrie Eleison zněla vroucí touha po odpuštění hříchů, po tělesném i duševním uzdravení neznámého. Budiž mu celý život, jehož nikdo neznal, odpuštěn a nechť vejde viny prost do království Božího.

„Christe, exaudi nos.“

„Ora pro nobis, sancta Dei Genitrix.“

Otec Massias vyňal stříbrnou jehlu, na jejímž konci tkvěla kapka svěceného oleje. V tlačenici a za netrpělivého čekání všech zvědavců, kteří strkali hlavy do vagonu, nebylo pomyšlení, aby mohl vykonati obvyklé pomazání na všech smyslových ústrojích, těch branách, jež vpouštějí zlo. Jak mu předpis dovoloval pro případ nutnosti, omezil se na jediné pomazání, a to na ústa, na ta sinalá ústa, pootevřená, z nichž sotva vycházel slabý dech, kdežto tvář s uzavřenými očima, již úplně ztuhlá, zdála se obrácená v prach zevně.

„Per istam sanctam unctionem et suam piissimam misericordiam indulgeat tibi Dominus quidquid per visum, auditum, odoratum, gustum, tactum deliquisti.“

Ostatek obřadu byl ztracen, zanikl v hluku a zmatku odjezdu. Kněz měl sotva čas setříti kapku kouskem vaty, kterou sestra Hyacinta držela pohotově. A ihned opouštěl vagon a pospíchal co nejrychleji do svého, schovávaje na cestě nádobku se svatým olejem, zatím co přítomní končili závěrečnou modlitbu.

„Nemůžeme již déle čekati,“ opakoval přednosta stanice všecek bez sebe. „Hleďte si pospíšiti!“

Konečně mohl vlak odejeti. Každý zaujal své místo. Paní de Jonquièreová, již stav Grivottové stále znepokojoval, změnila si místo a usedla poblíže ní naproti panu Sabathierovi, jenž stále rezignovaně mlčel. Sestra Hyacinta se nevrátila do svého oddělení, odhodlána zůstati u umírajícího, bdíti u něho a sloužiti mu; zároveň mohla též pečovati o bratra Isidora, jemuž nedovedla Marta v záchvatu ulehčiti. A Marie blednouc cítila již v ubohém svém těle otřesy vlaku, ještě než se rozejel v žáru olověného slunce, veza svůj náklad nemocných v dusných vagonech se žhavým, otráveným vzduchem.

Ozvalo se pronikavé zapískání, stroj zasupal a sestra Hyacinta vstala řkouc:

„Magnificat, milé dítky!“

IV.

Než se vlak hnul, v posledním okamžiku se otevřela dvířka a průvodčí strčil do oddělení, kde byla Marie a Pierre, čtrnáctileté děvčátko.

„Hle, zde je místno, rychle!“

Všechny tváře se protáhly a každý se chystal odporovati. Leč sestra Hyacinta zvolala:

„Jak! To jste vy, Sofie! Jedete opět navštívit svatou Pannu, jež vás loni uzdravila?“

A paní de Jonquièreová řekla zároveň:

„Ach, má milá Sofie, to je dobře, že jsi tak vděčná!“

„Ovšem, milá sestro! Ovšem, madame!“ odpovědělo děvčátko zdvořile.

Ostatně dveře byly již zavřeny a nezbylo než přijmouti novou poutnici jako z nebes spadlou, právě kdy vlak již již odjížděl a který by byla málem zmeškala. Byla velice útlá a nezabírala mnoho místa. A pak, tyto dámy ji znaly, a všechny pohledy byly na ni upřeny, když se ozvalo, že ji svatá Panna uzdravila. Ale vlak již vyjel z nádraží, lokomotiva supěla za rostoucího rachotu kol a sestra Hyacinta opakovala, tleskajíc do rukou:

„Nuže, nuže, děti, Magnificat!“

Zatím co se jásavý zpěv mísil do hukotu vlaku, Pierre si prohlížel Sofii. Byla to zřejmě venkovanka, dcera chudého rolníka z okolí Poitiers, kterou její rodiče rozmazlovali a vychovávali jako slečinku od té doby, co se stala předmětem zázraku, vyvolenou, na niž se chodili dívati duchovní z celého okolí. Měla slaměný klobouček s růžovými stuhami, šedý vlněný šat s volánky. Její oblá tvář nebyla hezká, ale roztomilá, velmi svěží, s jasnýma, čipernýma očima, které jí dodávaly výrazu veselého a skromného.

Když dozpíváno Magnificat, Pierre neodolal, aby se Sofie nevyptával. Dítě toho stáří, tak nevinného vzezření, nemohlo býti lhářkou a velmi jej zajímalo.

„Milé dítě, málem byste tedy byla zmeškala vlak?“

„Ano, pane abbé, bylo by mne to velice mrzelo… Byla jsem na nádraží již od dvanácté. Najednou mne spatřil pan farář ze Sainte-Radegonde, jenž mne dobře zná; zavolal mne k sobě, políbil mne a řekl mi, že jsem hodná holčička, že se vracím do Lurd. Vtom se již chystal vlak k odjezdu a mně nezbylo než běžet… Oh, jak jsem běžela!“

Smála se, ještě poněkud udýchána, litujíc, že by se byla z lehkomyslnosti málem dopustila chyby.

„A jak se jmenujete, milé dítě?“

„Sofie Couteau, pane abbé.“

„Ale nepocházíte přímo z Poitiers?“

„Nikoliv… Jsme z Vivonne, asi sedm kilometrů dále. Rodiče tam mají malou usedlost; ale nebylo by to nejhorší, kdyby nás dětí nebylo doma osm… Já jsem pátá. Na štěstí počínají už čtyři nejstarší vydělávat.“

„A co děláte vy, milé dítě?“

„Já, oh, pane abbé, já mnoho nepomohu… Od loňska, od svého uzdravení, jsem neměla ani den klidu, protože, víte, lidé se na mne chodili dívat, vedli mne k monseigneurovi, pak po klášterech a všude… Předtím jsem byla dlouho nemocná, bez hole jsem nemohla chodit a noha mne bolela tak, že jsem při každém kroku křičela bolestí.“

„Tedy vám svatá Panna uzdravila nemocnou nohu?“ Sofie neměla času odpověděti. Sestra Hyacinta, jež naslouchala, se vmísila do hovoru.

„Měla kostižer v levé patě, tři léta. Noha jí opuchla, znetvořila se a z otevřených vředů tekl stále hnis.“

Rázem se vzbudil zájem ve všech nemocných celého vagonu. Nespouštěli očí ze zázračné dívky, jako by na ní chtěli viděti ten div. Kdo mohl stát, vstal, aby ji lépe viděl; nemocní, ležící na lavicích, snažili se aspoň zdvihnouti a otočiti hlavu. V opět se vracejícím utrpení, po odjezdu z Potiers, v malomyslnosti, kterou je naplňovalo zbývajících ještě patnáct hodin jízdy, připadal jim náhlý příchod této dívky nebem vyvolené jako božská úleva, paprsek naděje, který jim dodá sil k přetrpění zbytku cesty. Nářky se již tišily a každá tvář planula vroucí touhou věřiti.

Marie se zvláště oživila, napolo se vztyčila a sepjavši chvějící se ruce, dojemně prosila Pierra:

„Prosím vás, vyptávejte se jí, požádejte ji, aby nám vše vypravovala… Uzdravena, můj bože! Vyléčena z tak strašné choroby!“

Paní de Jonquièreová, hluboce pohnuta, naklonila se k dívce přes přepážku a políbila ji.

„Zajisté, naše malá přítelkyně nám poví vše… Viď, miláčku, že nám budeš vypravovat, co pro tebe svatá Panna učinila?“

„Oh, zajisté, madame… Co si budete přáti.“

Skromně se usmívala a její rozumné oči zářily. Chtějíc ihned začíti, zdvihla pravou ruku a roztomilým pohybem tím si vyžádala ticho. Bylo zřejmo, že si zvykla na veřejnost.

Nebylo ji však viděti z celého vagonu a sestra Hyacinta měla nápad.

„Vystupte na lavičku, Sofie, a mluvte poněkud hlasitěji, neboť je tu hrozný hluk.“

To ji bavilo, a než začala vypravovati, bylo jí opět sebrati veškeru vážnost.

„Tak tedy moje noha byla ztracena, mohla jsem chodit jen do kostela, s velkou námahou, s nohou vždy zabalenou do plátna, protože z ní stále tekla nečistota… Pan Rivoire, lékař, který mně nohu rozříznul, aby se podíval dovnitř, říkal, že bude asi nutno mi vyjmouti kousek kosti a že jistě budu kulhat… Tu jsem vroucně prosila svatou Pannu a v Lurdách jsem si koupala nohu ve vodě s takovou touhou po uzdravení, že jsem si ani nevzala čas vybalit ji z plátna… A pak to všechno zůstalo ve vodě, a když jsem nohu vytáhla, neměla jsem na ní již docela nic.“

Vagonem proběhl šepot úžasu, překvapení a touhy při této krásné povídce, tak mile znějící všem zoufalým. Leč děvčátko ještě nedomluvilo. Po krátké přestávce vyžádala si opět posuňkem ticho a pokračovala:

„Ve Vigonne, když pan Rivoire opět spatřil mou nohu, řekl: „Ať uzdravil toto dítě Bůh či ďábel, na tom nezáleží; leč pravdou je, že je uzdraveno.“

Ozval se smích. Vypravovala patrně svou historii po tolikáté, že ji uměla zpaměti a bylo to zřejmo z jejího přednesu. Věděla, že opakování doktorových slov nezůstane bez účinku, a sama se dala první do smíchu. Přitom však zůstala prostá a dojemná.

Patrně však zapomněla podrobnost, neboť sestra Hyacinta, upozornivši celý vagon na doktorova slova, jí zlehka pošeptala:

„Sofie, a co jste řekla paní hraběnce, ředitelce svého sálu?“

„Ach, ano… Nevzala jsem si s sebou mnoho plátna na svou nohu a řekla jsem jí: Svatá Panna byla tak dobrotivá, že mne uzdravila hned prvního dne; druhého dne byla by mi došla zásoba.“

Posluchači měli opět radost. Shledávali roztomilým býti takto uzdraveni! A na otázku paní de Jonquièreové bylo jí ještě vypravovati o botkách, krásných, zcela nových botkách, které jí darovala paní hraběnka, a v nichž v nejvyšší blaženosti běhala, skákala, tančila. Považte přece! Botky, ona, jež přes tři roky nemohla obléci ani papuče!

Pierre zvážněv, zblednuv jakousi tísní, nespouštěl ji z očí. Pak jí kladl další otázky. Rozhodně nelhala, měl ji však v podezření, že znenáhla pravdu poněkud pozměnila, pochopitelně ji vykrášlila, v radosti, že se uzdravila, a tím stala důležitou osobností. Kdo mohl nyní věděti, zdali k dokonalému zajizvení, které nastalo, jak ona tvrdila, v několika vteřinách, nebylo zapotřebí mnoha dní? Kde vzíti svědky?

„Byla jsem tam,“ vyprávěla paní de Jonquièreová. „Nebyla v mém sále, ale potkala jsem ji téhož rána, kulhající…“

Pierre ji živě přerušil.

„Ach, viděla jste její nohu před koupelí a po ní?“

„Ne, ne, myslím, že jí nemohl nikdo viděti, neboť byla úplně obvázána… Řekla vám přece sama, že jí obklady spadly v nádržce…“

A obracejíc se k děvčátku, dodala:

„Ale vždyť vám může nohu ukázati… Že, Sofie? Svlékni střevíc.“

Děvče již svlékalo střevíc a stahovalo punčochu s hbitostí a lehkostí, která svědčila o velkém cviku. Pak natáhla nohu, velmi čistou a bílou, dokonce pěstěnou, růžové nehty majíc dobře ostřihány, ochotně ji nastavujíc, aby si jí mohl kněz pohodlně prohlédnouti. Pod kotníkem byla velká jizva, jejíž bělost svědčila o velikosti neduhu.

„Oh, pane abbé, stiskněte mi patu ze všech sil: necítím již zcela nic!“

Podle Pierrova posuňku bylo by se dalo souditi, že jej moc svaté Panny okouzlila. Leč zůstal ve skutečnosti neklidným ve svých pochybách. Jaká neznámá síla tu působila? Či spíše, jaká chybná lékařská diagnóza, jaké spolupůsobení omylů a přehánění vytvořilo tuto krásnou povídku?

Nemocní chtěli všichni viděti zázračnou nohu, tento viditelný důkaz božského uzdravení, kteréž všichni jeli hledati. První se jí dotkla Marie, sedíc na svém loži, trpíc o něco méně. Pak ji podala paní Mazeové, vytržené ze své melancholie, paní Vincentové, jež by ji byla líbala za radostnou naději, kterou v ní vzbouzela. Pan Sabathier naslouchal s blaženým výrazem; paní Vêtuová, Grivottová, dokonce i bratr Isidor otvírali oči a jevili zájem; a tvář Elisy Rouquetovy se vírou úplně změnila, stala se téměř krásnou: zmizela-li taková rána, nemůže-liž zmizeti rána její, nemůže-li se její tvář, s nepatrnou jizvou, opět podobati tvářím jiných lidí? Sofie, stále stojíc, držela se železné tyče a zdvihala nohu přes přepážku, bez únavy, velmi šťastna a velmi pyšna na stále se ozývající výkřiky obdivu a nábožné úcty, kterou projevovali této malé části její osoby, její malé noze, nyní jakoby posvěcené.

„Patrně jest nutno míti velkou víru,“ myslila Marie nahlas, „nutno míti duši naprosto čistou…“

A obracejíc se k panu de Guersaintovi, řekla:

„Tatínku, cítím, že bych se uzdravila, kdyby mi bylo deset let, kdybych měla duši úplně čistou jako malé dítě.“

„Ale vždyť ti není více než deset let, drahoušku! Viďte, Pierre, že desetiletá děvčátka nemohou míti čistší duši?“

Ve své živé obrazotvornosti zbožňoval přirozeně zázračné historie. Kněz, hluboce pohnut horoucí touhou její po čistotě duše, neodpověděl a nechal ji pohřížiti se do těšivých iluzí.

Od odjezdu z Poitiers se dusno ještě zvětšilo; po měděném nebi se blížila bouře a zdálo se, jako by vlak jel žhavou pecí. Okolo se míhaly pusté a prázdné vesnice jako vymřelé žárem. V Couhé-Verac opakován růženec, pak zpíván chorál. Leč zbožnost počínala jaksi ochabovati. Sestra Hyacinta, jež dosud neobědvala, rozhodla se pojísti kousek chleba a ovoce, stále ošetřujíc neznámého muže, jehož dech se zdál pravidelnějším. Teprve v Ruffecu, ve tři hodiny, modlili se nešpory svaté Panny:

„Ora pro nobis, sancta Dei Genitrix.“

„Ut digni efficiamur pro missionibus Christi.“

Když byl konec, obrátil se pan Sabathier, jenž byl pohlížel na malou Sofii, oblékající si punčochu a střevíc, k panu de Guersaintovi:

„Zajisté, případ tohoto dítěte jest zajímavý. Ale to není ještě nic, jsou případy daleko podivnější… Znáte historii Pierra de Ruddera, belgického dělníka?“

Všichni jali se opět naslouchati.

„Tento muž si zlomil nohu pádem ze stromu. Po osmi letech oba konce kosti ještě nesrostly a bylo je dobře viděti na dně stále hnisající rány; noha visela ovšem bezvládně… Nuže, stačilo vypíti sklenici zázračné vody, noha rázem srostla, takže mohl choditi bez berlí a lékař mu řekl: „Vaše noha je jako noha novorozeného dítěte. Vskutku, noha byla jako nová!“

Nikdo nemluvil, jen vyměňovány nadšené pohledy.

„Nebo historie Louise Bourietta, skalníka,“ pokračoval pan Sabathier; „jeden z prvních lurdských zázraků. Slyšeli jste o něm…? Byl poraněn při výbuchu podkopu. Pravé oko bylo nadobro ztraceno a levé bylo ohroženo… Jednoho dne poslal svou dceru pro láhev kalné vody z pramene, který sotva prýštil. Pak si omyl oko touto vodou, vroucně se modle. Pojednou vykřikl, neboť viděl, pane, viděl tak, jako vy nebo já… Lékař, jenž jej ošetřoval, napsal o tom obšírné pojednání, takže není nejmenší pochyby.“

„To je báječné,“ šeptal pan de Guersaint, okouzlen.

„Chcete ještě jiný příklad, pane? Je pověstný, je to případ Françoise Macaryho, truhláře z Lavaur… Osmnáct let měl na vnitřní straně levé nohy hlubokou městkovitou hlízu, provázenou povážlivým ucpáváním buničiny. Nemohl se již vůbec pohybovati a věda jej odsoudila k věčné nehybnosti… Jednoho večera se uzavřel s lahví lurdské vody. Sňal obvazy, omyl si obě nohy a zbytek vypil. Pak ulehl a usnul; když se vzbudil, ohmatával se, prohlížel se: nebylo mu nic! Hlíza, opuchlina, vše zmizelo… A kůže jeho, pane, byla opět tak hladká jako před dvaceti lety.“

Tentokráte následoval výbuch úžasu a obdivu. Nemocní a poutníci vcházeli do čarovné říše divů, kde se nemožnosti uskutečňují za každým rohem, kde člověk kráčí od zázraku k zázraku. A každý se vytasil s novou historií, planul touhou podati svůj důkaz, podepříti svou víru a svou naději příkladem.

Mlčenlivá paní Mazeová byla první, jež se dala tak unésti, že vypravovala.

„Mám přítelkyni, která znala vdovu Risanovou, dámu, jejíž uzdravení vzbudilo svého času takovou pozornost… Od čtyřiadvaceti let byla ochrnuta na celé levé straně. Zvracela, co pojedla, a byla jen bezvládným tělem, které v posteli obraceli; a časem se ještě proležela. Jednoho večera prohlásil lékař, že se nedožije rána. Za dvě hodiny se probrala ze své strnulosti a slabým hlasem žádala svou dceru, aby jí přinesla od sousedů sklenici vody z Lurd. Dostala ji však teprve ráno; zvolala: „Och, mé dítě, toť život, co piji; omyj mi tvář, ruku, nohu, celé tělo!“ A jak dcera vyhovovala jejímu přání, viděla, jak oteklina mizí, jak ochromené údy nabývaly pružnosti a přirozeného vzhledu… To není vše: paní Risanová volala, že je uzdravena, že má hlad, že chce chléb a maso, ona, jež téměř nejedla celých čtyřiadvacet let. Pak vstala a oblékla se, zatím co její dcera odpovídala sousedům, kteří ji litovali, že osiřela, vidouce ji tak vzrušenou. „Ne, ne, maminka neumřela, maminka vstala z mrtvých!“

Paní Vincentové vstoupily slzy do očí. Bože, kdyby tak mohla viděti svou Rose, zdravou, s chutí pojídající a běhající! A vzpomněla si na jiný případ, který jí vyprávěli v Paříži a který značně přispěl k jejímu rozhodnutí vypraviti se do Lurd. V tomto případě šlo o mladé děvče.

„Také já jsem slyšela o jedné ochrnuté jménem Lucie Druonová, chovance to sirotčince, ještě zcela mladé, která již nemohla ani pokleknouti. Její údy byly úplně zkřivené; pravá noha, kratší, se konečně úplně obtočila kolem levé; a když ji některá její přítelkyně nesla, bylo viděti, jak se jí nohy klátí jako mrtvé… Pozorujte, že nejela do Lurd. Postila se jen devět dní a její touha po uzdravení byla tak velká, že strávila i noci na modlitbách… Konečně devátého dne, když vypila trochu lurdské vody, pocítila v nohou prudký otřes. Zdvihla se, upadla, opět povstala a šla. Všechny její přítelkyně byly překvapeny, téměř zděšeny a volaly: „Lucie chodí! Lucie chodí!“ a bylo to pravda, v několika vteřinách se její nohy narovnaly, byly opět zdravé a silné. Přešla dvůr, vstoupila do kaple, kde se celá obec shromáždila a vděčností proniknuta zanotovala Magnificat… Ach, to ubohé dítě, jak asi byla šťastna. Bože, jak šťastna!“

Dvě slzy skanuly jí z očí na bledou tvářinku jejího dítěte, kterou vášnivě líbala.

Leč zájem rostl stále, nadšená radost nad těmito krásnými příběhy, v nichž nebe triumfovalo nad lidskou skutečností, vzrušovala tyto dětské duše, takže i nejtíže nemocní vstávali a jeden po druhém mluvili. A po každém vypravování uvažovali nemocní o vlastní chorobě, doufali, že budou též uzdraveni, když tatáž nemoc v tom a v tom případě zmizela božským dechem jako zlý sen.

„Ach,“ koktala paní Vêtuová, ústa majíc ochromená utrpením, „jistá Antoinetta Thardivialová měla žaludek rakovinou zničený, právě jako já. Tvořily se jí na něm nádory zvící slepičího vejce, a po osm měsíců vrhla krev… Již také byla na umření, na kost vyhublá, umírající hlady, když tu se napila lurdské vody a dala si jí umýti žaludeční jamku. Její lékař, jenž ji minulého dne opustil téměř umírající, nalezl ji po chvíli sedící u krbu a s chutí pojídající kuřecí křídlo. Její choroba zmizela; smála se, jako by jí bylo dvacet let, i ve tváři omládla… Ach, jísti, co je člověku libo, omládnouti, netrpěti již!“

„A což uzdravení sestry Julienne!“ řekla Grivottová, opřevši se o loket; oči se jí horečně leskly. „Začalo to rýmou, jako u mne; pak začala plivat krev. Vracelo se to každých šest měsíců a vždy musela ulehnouti. Naposled bylo zřejmo, že již nevstane. Marné byly pokusy se všemi možnými léky, s jodem, s různými náplastmi, s leptadly. Konečně se vyvinuly opravdivé souchotiny, šest lékařů to prohlásilo… Dobrá! Tu přišla do Lurd, se strašnými bolestmi, takže v Toulouse myslili, že skoná. Sestry ji nesly na rukou. U nádržky jí dámy ošetřovatelky nechtěly ani koupati. Byla jako mrtvá… Konečně ji přece svlékly, a v bezvědomí, všechnu pokrytu potem jí ponořily do vody; když ji vytáhly a položily na zem, byla tak bledá, že myslily, že je tentokráte jistě konec. Pojednou se její tváře zarděly, otevřela oči a hluboce vydychla. Byla uzdravena, sama se oblékla a po dobrém obědě šla k jeskyni poděkovat svaté Panně… Nu? Byla to souchotinářka, a uzdravila se obratem ruky.“

Bratr Isidor chtěl mluvit, nemohl však, a jen s největší námahou zašeptal své sestře:

„Marto, vypravuj jim historii sestry Dorotey, kterou jsme slyšeli od faráře ze Saint-Sauveur.“

„Sestra Dorotea,“ počala venkovanka ostýchavě, „vstala jednou ráno s opuchlou nohou; a od té chvíle nemohla jí vládnout, měla ji studenou a těžkou jako kámen. K tomu měla strašné bolesti v zádech. Lékaři si s tím nevěděli rady. Prohlíželo ji jich asi půl tuctu, píchali do ní špendlíky a pálili jí kůži spoustou lektvarů. Ale nevedlo to k ničemu… Sestra Dorotea pochopila, že jen svatá Panna ji může uzdraviti; vydala se do Lurd a dala se ponořit do nádržky se zázračnou vodou. V první chvíli myslila, že zemře, tak byla voda studená. Pojednou zdála se jí vlažnou, příjemnou jako mléko. Nikdy nezakusila nic tak rozkošného: její žíly se otvíraly a vnikala do nich divotvorná voda. Víte, život se jí vracel do těla, jakmile se do toho vložila svatá Panna… A již netrpěla ani dost málo, procházela se, večer snědla celého holuba a blaženě spala celou noc, buď sláva svaté Panně! Věčná vděčnost všemohoucí Matce a jejímu božskému Synovi!“

Elisa Rouquetová byla by též ráda uplatnila jeden zázrak. Mluvila však svými znetvořenými ústy tak špatně, že se posud nemohla dostati na řadu. Nyní využila nastalého ticha a odhrnuvši poněkud šátek, zakrývající hroznou její ránu, promluvila:

„V případě, o kterém jsem já slyšela, nešlo o vážnou nemoc, ale je to tak směšné… Jakási Célestine Duboisová si vrazila při prádle jehlu do ruky. Měla ji tam sedm let a žádnému lékaři se nepodařilo ji vytáhnout. Ruka ztuhla, takže ji nemohla otevřít… Přijela konečně do Lurd a ponořila ruku do nádržky. Ihned ji však s křikem vytáhla. Ponořili jí ji do vody násilím a drželi ji: naříkala a tvář měla pokrytu potem. Třikrát jí ruku ponořili a vždy bylo viděti, jak jehla postupuje; konečně vyšla špičkou palce… Přirozeno, že křičela, protože jehla postupovala masem, jako by ji někdo tlačil, chtěje ji vytáhnouti… Célestine již nikdy neměla bolestí a na špičce prstu jí zůstala jen malá jizva, důkaz zázraku svaté Panny.“

Tento příběh měl ještě více účinku než předchozí zázračná uzdravení. Jehla pohybující se, jako by ji někdo tlačil! To byl vyšší zázrak, důkaz pro každého nemocného, že za každým stojí strážný anděl, ku pomoci pohotový na božský rozkaz. A pak, jak to bylo hezké dětinné, tato jehla, sedm let vzdorující, pohybující se v divotvorné vodě! A všichni vykřikovali, obveseleni, smějíce se, záříce při pomyšlení, že nebi není nic nemožného, a kdyby nebe chtělo, že by všichni byli opět zdraví, mladí a šťastní. Stačí věřiti a horoucně se modliti, aby příroda byla překonána a neuvěřitelné aby se uskutečnilo. A pak to bylo také věcí štěstí, neboť nebe se zdálo vybírati si.

„Ó, tatínku, jak to je krásné!“ šeptala Marie, jež byla poslouchala, oživena vzrušením a něma zaujetím. „Vzpomínáš si ještě, jak jsi mi vypravoval o jisté Joachine Dehautové z Belgie, jež projezdila celou Francii se svou zkroucenou nohou, pokrytou vředy, jichž hrozný zápach každého zaháněl… Nejdříve se zahojily vředy: bylo možno stisknouti bezbolestně koleno, pak se srovnala noha. Ve vodě řvala, zdálo se jí, že se jí lámou kosti, že se jí vyvrací noha; zároveň však viděla ona i žena, která ji koupala, jak se křivá noha narovnává, jako ručička pohybující se na ciferníku. Noha se narovnala, svaly se natáhly, koleno se vrátilo do správné polohy; při tom trpěla Joachime takové bolesti, že omdlela. Když se však vzpamatovala, vyskočila rovná a svěží, aby odnesla své berle do zázračné jeskyně.“

Také pan de Guarsaint se smál v úžasu nad tímto divem a kývnutím dotvrzoval toto vypravování, kteréž byl slyšel od jistého kněze z Assomption. Byl by mohl, jak řekl, vypravovati dvacet podobných případů, jeden dojemnější a podivnější než druhý. Dovolával se svědectví Pierrova a tento nevěře jen zavrtěl hlavou. Zprvu, nechtěje Marii zarmoutiti, snažil se baviti, dívati se z okna na pole, stromy a domy, prudce ubíhající nazad. Vlak minul právě Angoulême, ve vůkolí se rozprostírala luka s dlouhými řadami vysokých topolů podél cesty. Vlak byl jistě zpožděn, neboť se řítil plnou parou, doslovně pohlcuje kilometr za kilometrem. A Pierre bezděčně slyšel přece úryvky vypravování, zajímal se o tyto neuvěřitelné historie, přehlušující lomoz kol; zdálo se, jako by lokomotiva, ponechána sama sobě, unášela všechny do božské říše snů. Vlak jel a stále jel, a Pierre konečně se přestal dívati ven, odevzdav se zcela uspávajícímu vlivu tíživé atmosféry ve vagoně, kde nadšení stále vzrůstalo, úplně odlučujíc od skutečného světa, jímž tak prudce ujížděli. Oživená Mariina tvář jej plnila radostí. Podal jí svou ruku, které se chopila, aby mu dala vroucím stisknutím najevo všechnu naději, která v ní vznikala. Proč by jí byl bral naději svou pochybností, když si přál, aby se uzdravila? A s nekonečnou něžností držel její malou, chorobně vlhkou ruku, naplněn soucitnou bratrskou láskou a rád by byl uvěřil v nějaké slitování, v nějakou vyšší milost, odnímající utrpení ubohými.

„Ó! Pierre,“ opakovala, „jaké to krásné, jak je to krásné! A jaká sláva, bude-li se svatá Panna ve své milosti pro mne obtěžovati…! Myslíte opravdu, že jsem toho hodna?“

„Zajisté!“ zvolal. „Jste ze všech nejlepší a nejčistší, duše zcela čistá, jak řekl váš otec, a v ráji není dosti dobrých andělů, aby vás doprovázeli.“

Leč vyprávění nebyl ještě konec. Sestra Hyacinta a paní de Jonquièreová sdělovaly nyní všechny zázraky, které znaly, dlouhou řadu zázraků, které za třicet let vykvetly v Lurdách, jako nevyčerpatelné bohatství růží na kouzelném keři. Bylo jich na tisíce, vyrůstaly každoročně vždy skvělejší a skvělejší, a nemocní, naslouchajíce těmto divům se stoupajícím horečným vzrušením, podobali se malým dětem, které chtějí po krásné pohádce slyšeti novou, a ještě jednu a ještě jednu. Oh, jen stále takové pohádky, ve kterých zaniká zlá skutečnost a nespravedlivá příroda je zahanbována, ve kterých Bůh vystupuje jako nejvyšší lékař, jenž nedbá vědy a rozdává zdraví a štěstí dle své vůle.

Nejprve přišli na řadu hluší a němí, kteří opět slyšeli a promluvili: Aurelie Bruneauová, nevyléčitelná, majíc protržený bubínek, jež pojednou byla okouzlena nebeskými zvuky varhan; Louise Pourchetová, pětačtyřicet let němá, jež při modlitbě před jeskyní pojednou zvolala: „Zdrávas Maria!“; a jiní, na sta jiných, kteří se rázem uzdravili, kápnuvše si trochu vody do ucha nebo na jazyk. Pak následovali slepci: páter Hermann, jenž cítil, jak měkká ruka Bohorodičky snímá závoj, zahalující jeho zrak; slečna de Pontbriandová, jíž hrozila ztráta obou očí a jež po modlitbě dostala lepší zrak než kdy předtím; dále dvanáctileté dítě, jehož rohovky se podobaly mramorovým koulím a jehož oči byly ve třech vteřinách čisté, jasné a hluboké, že se zdálo, jako by se z nich andělé usmívali. Hlavně však byla spousta ochromených, mrzáků, bezvládně ležících na loži, jimž Pán řekl: „Vstaň a choď!“ Delaunoy, jenž trpěl ataxií, byl pálen, leptán, patnáctkrát pobyv v pařížských nemocnicích, odkud měl svorná vysvědčení dvanácti lékařů, pocítil, když kolem něho nesli velebnou svátost, jak jej cosi pozvedá, a připojil se k průvodu jako zdravý. Marie-Louise Delponová, čtrnáctiletá, jež měla obě nohy ochrnutím strnulé, ruce zkroucené, ústa zkřivená, pozorovala pojednou, jak nabývá v údech vlády, jak se jí ústa srovnávají, jako by neviditelná ruka rušila pouta, která zkřivení působila. Marie Vachierová, po sedmnáct let upoutána na křeslo, nejenže vyběhla z nádrže, ale nenalezla na těle ani stop po ranách, jimiž bylo pokryto následkem dlouhé nehybnosti. A Georges Hanquet, jenž trpěl měknutím míchy a byl již naprosto necitelný, rázem přešel z agonie v dokonalé zdraví. A Leonie Chartonová, trpící touže chorobou, jejíž obratle tvořily ohromný hrb, cítila pojednou, že hrb jako kouzlem mizí a nohy jako by byly nahraženy nohama novýma.

Pak přišly na řadu všechny možné choroby. Předně všeliké skrofulózní[4] případy, kdy uzdraveny bezvládné nohy: Marguerita Gehierová, od sedmnáctého roku trpící koxalgií[5], majíc kyčel zcela zničenou a pravé koleno ochromené, klesla pojednou na kolena, aby svaté Panně děkovala za uzdravení; Philomena Symonneauová, mladá Venďanka, měla na levé noze tři strašné rány, v nichž bylo viděti hnijící kosti, pojednou odhodila berle a její kosti, maso a kůže se úplně zahojily. Potom přišli vodnatelní: paní Ancelinová, jejíž nohy, ruce, celé tělo oplasklo, aniž by kdo mohl říci, kam se všechna voda poděla; slečna Montagnonová, jíž na několikrát odňali dvaadvacet litrů vody, oplaskla prostým obkladem, namočeným do zázračného pramene, a po zmizelé vodě nenalezeno ani stopy v posteli nebo na podlaze. A rovněž tak neodolala žádná žaludeční choroba, všechny zmizely při první sklence. Marie Souchetová vrhla krev a byla hubená jako kostlivec: pojednou dostala chuť k jídlu a ve dvou dnech ztloustla. Marie Jarlandová, jež si popálila žaludek vypivši omylem žíravinu, cítila, jak vzniklý nádor okamžitě zmizel. Ostatně všechny nádory, i největší, mizely tímto způsobem v koupeli, nezanechávajíce nejmenší stopy. Nejvíce však překvapovalo, že vředy, rakovina, všechny nejhroznější rány se hojily pouze božským dechem. Jakýsi žid, komediant, jenž měl ruku celou rozežranou vředy, jen ji ponořil do vody a byl uzdraven. Jakýs mladý cizinec, nesmírně bohatý, stižen na pravém zápěstí lupusem zvící slepičího vejce, viděl jej rázem zmizeti. Rose Divalová, jež následkem vředů měla v levém lokti otvor zvící ořechu, mohla sledovati, jak rána zarůstá novým masem. Vdova Fromondová, jejíž ret byl z polovice rozežrán rakovinou, jen si ústa opláchla a po chorobě nebylo ani stopy. Marie Moreauová, hrozně trpíc rakovinou v prsu, usnula, přiloživši si obkladek s lurdskou vodou; a když se za dvě hodiny probudila, bolesti zmizely a prsa byla čistá, svěží, růžová.

Konečně začala sestra Hyacinta vyprávěti o okamžitém a naprostém vyléčení souchotin. To byla koruna všeho. Tuto strašnou nemoc, metlu člověčenstva, o níž byli nevěřící přesvědčeni, že ji ani svatá Panna nevyléčí, uzdravovala, jak se vyprávělo, pouhým pokynutím malíčku. Bylo na sta případů, jeden neuvěřitelnější než druhý. Marguerita Coupelová, od tří let nemocná, jíž tuberkulóza zničila polovinu plic, vstala a chodila, záříc zdravím. Paní de la Rivièreová, jež plivala krev, stále byla pokryta studeným potem, jejíž nehty již modraly, takže ji pokládali za umírající, vypila jen lžičku vody, kterou jí vlili do úst. Chropot ihned ustal, nemocná se posadila, odpovídala na litanie a prosila o polévku. Julie Jadotová potřebovala čtyři lžíce; byla však tak slabá, že již ani neudržela hlavu a zdála se nemocí úplně zničena: v několika dnech byla dokonce tlustá. Anna Catryová, jež měla souchotiny v nejvyšším stupni, plíce téměř úplně zničeny, ponořila se pětkrát do studené vody, což by byl každý považoval za neprozřetelné, a byla zdráva. Jiná mladá dívka, kterou patnáct lékařů odsoudilo, neučinila ničeho více, než že jdouc okolo jeskyně poklekla, a byla pak velice překvapena, že se uzdravila; beze vší pochyby přišla právě ve chvíli, kdy svatá Panna ve svém milosrdenství rozdávala zázraky svýma neviditelnýma rukama.

Zázraky a opět zázraky! Pršely jako luzné květy z jasného nebe. Některé byly zcela dětinné. Jakási stará žena, jež třicet let nemohla hnouti pravou rukou, umyla se a ihned se pokřižovala. Sestra Sofie, jež štěkala jako pes, se vykoupala a vyšla z lázně s čistým hlasem, notujíc chorál. Mustafa, Turek, vzýval bílou Paní, a přiloživ si na pravé oko obklad, ihned prohlédl. Africký důstojník u Sedanu a jeden kyrysník u Reichshoffenu byli by bývali zastřeleni; ale kule se zarazila o obrázek Lurdské Matky Boží, který měli v náprsní kapse. A děti, ubohé trpící děti, rovněž došly milosti: pětiletý hoch, na celém těle ochromený, držen pět minut pod ledovým pramenem, vstal a běhal; jiný, patnáctiletý, jenž bezvládně ležel v posteli a jen řval jako zvíře, vyskočil z koupele s radostným voláním: „Jsem uzdraven.“ Jiný, dvouletý, zcela maličký, který nikdy nechodil, zůstal čtvrt hodiny ve studené vodě, a když byl vytažen, s radostným úsměvem udělal první kroky. U všech, u malých i u velkých, nastaly prudké bolesti, zatím co zázrak působil; neboť uzdravení nemohlo se státi bez prudkého otřesu celého lidského ústrojí: kosti se obnovovaly, svaly dorůstaly, vypuzená choroba unikala za posledních křečí. Ale jak blahý pocit následoval! Lékaři nevěřili očím, dávali při každém uzdravení najevo svůj úžas, vidouce nemocné, u nichž se vzdávali naděje, běhati, skákati a s nesmírnou chutí jísti. Všechny tyto vyvolené, tyto uzdravené ženy, ušly tři kilometry, pak pojedly kuře a spaly dvanáct hodin bez přestání. Nenásledovalo žádné znenáhlé pozdravování, byl to náhlý skok z agonie do plného zdraví; údy se obnovily, rány se zavřely, všechna ústrojí byla opět bezvadná, vše to nastalo rychlostí blesku. Věda byla pokořena a nedbalo se ani nejprostší opatrnosti; ženy koupány za každé měsíční doby, zpocení souchotináři ponořováni do ledové vody, rány ponechávány hnisání, bez jakékoliv antiseptické péče. A jak radostné chvalozpěvy se ozývaly po každém zázraku, jaké výkřiky vděčnosti a lásky! Zázrakem uzdravená padá na kolena, všichni kolem pláčou, nevěřící se obracejí na víru, protestanti a židé přestupují ke katolické víře a ještě jiné zázraky víry, při nichž nebe triumfuje. Obyvatelé vesnice jdou hromadně uzdravené naproti, zvony slavnostně hlaholí; a když ji vidí svižně seskočiti z vozu, rozlehne se volání, radostný pláč a všichni zanotují Magnificat. Sláva svaté Panně! Vděčnost a věčná láska Matce Boží!

Ze všech těchto splněných nadějí, ze všech těchto vřelých důkazů díků vyzírala nejhlubší vděčnost k nejčistší, zázračné Matce. Byla vášnivou láskou všech duší tato mocná Panna, milostivá Panna, Zrcadlo spravedlnosti, Trůn moudrosti. Všechny ruce se vztahovaly k ní, tajemné Růži ve stínu kaplí, Věži slonové na obzoru snů, Bráně nebeské, otvírající se do nekonečna. Od ranního úsvitu každého dne zářila, tato jasná jitřní Hvězda, šíříc novou naději. Nebyla-liž rovněž Zdravím chorých, Útočištěm hříšných, Těšitelkou zarmoucených? Francie byla vždy její milovanou zemí, uctívali ji tam zvláště vroucně jako ženu a matku a zahrnovali ji božskou láskou a oddaností; a hlavně ve Francii se ráda zjevovala malým pasačkám. Byla tak dobrá k maličkým! Stále o ně pečovala, a proto se k ní obraceli tak rádi, ježto věděli, že je zprostředkovatelkou mezi nebem a zemí. Každého večera plakala zlaté slzy u nohou svého božského Syna, prosíc jej o skutky milosti; a on jí dovoloval činiti zázraky, to krásné pole zkvetlé divy, vonící jako rajské růže.

Vlak stále jel a jel. Bylo šest hodin, právě minuli Coutras. A sestra Hyacinta vstala a zatleskavši, opakovala ještě jednou:

„Angelus, milé děti!“

Nikdy neznělo Ave s vroucnější vírou, povzbuzovanou touhou býti v nebi uslyšenu. A Pierre pojednou pochopil, nalezl jasné vysvětlení těchto výprav, všech těchto vlaků, sjíždějících se z celého světa, těchto sbíhajících se davů, samotných Lurd, zářících tam jako spása těla i duše. Ach, co ubožáků viděl od tohoto jitra, chroptících a sténajících v bolestech, vystavujících svá smutná těla útrapám takové cesty! Všichni byli vědou odsouzeni a opuštěni, všechny omrzelo raditi se s lékaři, trápiti se léky, které nepomáhaly. A tak bylo pochopitelno, že v žhavé touze žíti ještě dále a nepodrobiti se soudu nespravedlivé a lhostejné přírody, oddali se snu o nadpozemské moci, všemocném božstvu, které snad v jejich prospěch zruší ustálené zákony, změní běh osudu a opět vystoupí v tvůrčí síle. Což jim nezůstal Bůh, nechala-li je Země v bídě? Skutečnost byla jim příliš strašná, proto v nich vznikla neskonalá touha po přeludu, po lži. Och, věřiti, že je někde nejvyšší soudce, jenž vyrovnává zřejmé křivdy bytostí a věcí, věřiti, že jest spasitel, utěšitel, jenž jest svrchovaným pánem, jenž může rozkázati řekám, aby tekly zpět k prameni, starcům vrátiti mládí, křísiti mrtvé! Říci si, co na tom, je-li tělo pokryto ranami, údy znetvořeny, vnitřnosti plny vředů a plíce zničeny; všechno může zmizeti a zhojiti se na jediný pokyn svaté Panny, stačí ji prositi, pohnouti ji, aby člověka obšťastnila svou milostí! A pak, jaký je to pramen božské naděje, vypustí-li se příval těchto krásných pověstí o uzdravení, těchto rozkošných pohádek, které konejší, opojují horečně rozdrážděnou obrazotvornost nemocných a trpících! Od té doby, co do vagonu přistoupila malá Sofie Couteauová se svou uzdravenou nohou, otvírajíc nebe plné božského a nadpřirozeného, každý cítil osvěžující dech, zdvíhající znenáhla i nejzoufalejší z jejich bídných loží, plníc leskem všechny zraky: vždyť ještě mohou žíti, snad mohou znovu započíti život!

Ano, tak tomu bylo. Proto jel tento žalostný vlak, stále jel, proto byl tento vagon plný, proto byly plné ostatní; proto ujížděly Francií z celého světa, i z nejzazších končin podobné vlaky; proto se po celý rok sjížděly davy tří set tisíc věřících, vezoucích s sebou tisíce a tisíce nemocných: zázračná jeskyně planula tam v dáli ve své slávě jako maják naděje a přeludu, jako vzdor a triumf nemožného nad neúprosnou hmotou. Nikdy nebyl napsán poutavější román, jenž by tak povznášel duše nad všechny životní útrapy. Sníti tento sen, v tom záleželo ono velké, nevýslovné štěstí. Kněží, členové Assomption viděli rok od roku rostoucí úspěch těchto výprav jen proto, že prodávali shromáždivším se davům útěchu, klam, tento rozkošný chléb naděje, po němž trpící lidstvo neustále lační a nikdy lačniti nepřestane. A nevolalo jen fyzické utrpení po uzdravení, ale i muka duševní a smyslová žalovala svou bídu a neuhasitelnou žízeň po štěstí. Býti šťasten, klásti jistotu života ve víru, míti možnost až do smrti se opírati o tuto pevnou a jedinou berlu, tato touha stoupala ze všech srdcí, před ní padala všechna duševní muka v prosbě o další milost, o spásu sama sebe a všech drahých. Nekonečné volání se, šířilo, vystupovalo a plnilo prostor: šťastným býti provždy, v životě i ve smrti!

A Pierre dobře viděl, že všichni trpící, kteří jej obklopovali, necítí již nárazů, že nalezli novou sílu, rostoucí každou mílí, o kterou byli zázraku blíže. I paní Mazeová se rozpovídala, jsouc jista, že jí svatá Panna vrátí manžela. Paní Vincentová usmívajíc se, hýčkala lehce svou malou Rose shledávajíc, že ani není tak nemocná, jako ony děti, které ponořovali polomrtvé do ledové vody a které si potom hrály. Pan Sabathier vesele hovořil s panem de Guersaintem, vykládaje mu, že v říjnu, až bude míti nohy zdravé, vypraví se do Říma, na kterouž cestu se již chystá patnáct let. Paní Vêtuová, jež se rovněž poněkud upokojila, cítíc poněkud menší bolesti, pocítila hlad a požádala paní de Jonquièreovou, aby jí dovolila namočiti suchar do mléka; Elisa Rouquetová, zapomenuvši na svou ránu, pojídala s odkrytou tváří hrozen. A Grivottová, sedíc na svém loži, a bratr Isidor, jenž přestal sténati, dostali se krásným tím vypravováním do takového radostného rozčilení, že se jich zmocňovala netrpělivost při pomyšlení, kolik hodin je ještě dělí od uzdravení. Dokonce i neznámý přišel k sobě, byť jen na chvíli. Když mu opět sestra Hyacinta stírala studený pot z obličeje, otevřel oči a jeho tvář se na okamžik rozjasnila úsměvem. Ještě jednou se mu vrátila naděje. Marie držela stále Pierrovu ruku ve své vlažné dlani. Bylo sedm hodin a do Bordeaux měli doraziti teprve v půl osmé; a vlak, maje zpoždění, ujížděl šílenou rychlostí, aby dohonil ztracené minuty. Bouře přestala hroziti a z čisté, jasné oblohy snášel se na zemi sladký mír.

„Och, Pierre, jak je to krásné, jak je to krásné!“ opakovala znovu Marie, tisknouc mu něžně ruku a naklonivši se k němu, dodala šeptem:

„Pierre, právě jsem viděla svatou Pannu, prosila jsem ji za vaše uzdravení a ona mi to slíbila.“

Mladý kněz porozuměv, byl všecek zmaten božským jasem jejích očí, které naň upírala. Nemyslíc na sebe, modlila se za jeho obrácení; a toto přání, vycházející z čisté duše tohoto drahého, trpícího stvoření, pohnulo jeho duši. Proč by nemohl jednoho dne věřiti? I on byl zmaten při líčení tolika divů. Dusivé vedro ve vagoně jej omámilo a při pohledu na všechnu tu bídu krvácelo jeho soucitné srdce. A nákaza působila: nevěděl již, kde končilo skutečné a možné, byl neschopen činiti rozdíl v této záplavě úžasných skutků, vysvětliti některé a některé zavrhnouti. Jednoho okamžiku, když se znovu ozval zpěv, dal se strhnouti, nenáležel již sám sobě, domníval se, že konečně přece věří, v závratném víru této jedoucí nemocnice, jedoucí stále a stále plnou parou.

Vlak opustil Bordeaux po několikaminutové zastávce; kdo dosud nevečeřel, pospíšil si koupiti něco k jídlu. Ostatně nemocní dostávali chvílemi trochu mléka a neustále žádali za suchary, jako děti. Jakmile se vlak opět rozjel, sestra Hyacinta zatleskala.

„Nuže, pospěšme si večerní modlitbu!“

A čtvrt hodiny trvalo potom nesrozumitelné šeptání, Otčenáše a Zdrávas; bylo to zpytování svědomí, pokání, úplné odevzdání se Bohu, svaté Panně a svatým děkování za šťastně prožitý den a konečně modlitba za živé a za v Pánu zesnulé.

„Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého… Amen!“

Bylo čtvrt na devět, již se snášel soumrak nad krajinou, nekonečnou to plání, ještě větší se zdající večerní mlhou, a v dáli objevovala se sem tam světla. Svítilny ve vagonu plápolaly a osvětlovaly žlutým plamenem spoustu zavazadel a poutníků, neustálými nárazy otřásáných.

„Víte, milé děti,“ pokračovala sestra Hyacinta, jež neusedla, „že v Lamothe, asi za hodinu, nařídím klid. Ještě hodinu se tedy můžete baviti; ale buďte rozumní, nerozčilujte se příliš. A slyšíte, za Lamothe již ani slova; chci, abyste všichni spali!“

Všichni se rozesmáli.

„Ano, to je nařízení a jistě jste příliš rozumní, než abyste neposlechli.“

Skutečně, od rána dodržován přesně program pobožností, jak byly ustanoveny pro každou hodinu. Nyní, když byly všechny modlitby odříkány, růžence odmodleny, litanie odzpívány, denní úkol tedy vykonán, zbývala před spaním ještě hodina k zotavení. Nevěděli však, co dělati.

„Milá sestro,“ navrhovala Marie, „což kdybychom požádali pana abbého, aby nám něco přečetl? Umí výtečně předčítati a mám tu právě velmi hezkou knížku o Bernadettě…“

Nenechali ji domluvit. Všichni volali s dychtivosti malých dětí, jimž byla slíbena hezká pohádka:

„Och, ano, sestro, ano, sestro, ano!“

„Ovšem,“ pravila tato, „souhlasím, jelikož jde o dobrou četbu.“

Pierre souhlasil rovněž. Chtěl však seděti pod lampou, i bylo mu vyměniti si místo s panem de Guersaintem, jenž byl vyhlídkou na zajímavou četbu potěšen právě tak jako nemocní. Když pak konečně mladý kněz usedl a prohlásiv, že uvidí dosti dobře, otevřel knihu, prolétlo celým vagonem zvědavé rozechvění a všichni nedočkavě natahovali krky. Na štěstí měl jasný a silný hlas, který vítězně zápolil s rachotem kol, nyní ostatně mírnějším, neboť jeli po rovině.

Než začal čísti, Pierre knížku prohlížel. Byla to jedna z knížek kolportačních, jaké vydávají katolické knihtiskárny a prostřednictvím náboženských spolků rozšiřují po celém křesťanském světě. Byla špatně tištěna, na bídném papíře; na modré obálce byl obrázek Lurdské Matky Boží, naivní to kresba strnulého, zvláštního půvabu. Pierre shledal, že možno býti s četbou pohodlně za půl hodiny u konce.

A počal čísti svým krásným hlasem jasného, nosného zvuku.

„Bylo to v Lurdách, malém pyrenejském městečku ve čtvrtek dne 11. února 1858. Bylo zima a trochu zataženo. V domě chudého, ale poctivého mlynáře Françoise Soubirousa nebylo dříví k uvaření oběda. Mlynářova žena Louise řekla své druhé dceři Marii: ‚Jdi nasbírat dříví na břeh Gave nebo do obecního lesa.‘ Gave jest jméno horského ručeje, který protéká Lurdami.

Marie měla starší sestru, zvanou Bernadetta, jež teprve nedávno přišla z venkova, kde sloužila u hodného sedláka jako pasačka. Bylo to děvče útlé a něžné, velmi nevinné, jejíž všechny vědomosti záležely v tom, že se uměla modlit růženec. Louisa Soubirousová ji nechtěla poslat se sestrou do lesa kvůli zimě; leč na prosby Marie a děvčete ze sousedství, jménem Jeanne Abadieová, ji konečně dovolila.

Tři děvčata, ubírajíce se podél potoka a sbírajíce suché klestí, ocitla se u jeskyně, zející ve velké skále, kterou tamější lidé nazývali Massabielle…“

Dospěv v četbě až sem, Pierre obraceje list pustil knížku do klína. Dětinskost a strojenost tohoto vypravování naň působila nepříjemně. Vždyť měl v rukou celý svazek dokladů o této historii, jež jej zaujala tak, že se jal studovati ty nejmenší podrobnosti a jež zanechala v hloubi jeho srdce něžnou lásku a nekonečnou soustrast s Bernadettou! Právě si řekl, že s pátráním, o němž dříve snil a které chtěl v Lurdách podniknouti, mohl by započíti již druhého dne. To byl jeden z důvodů, který jej pohnul k cestě.

A znovu se vzbudila všechna jeho zvědavost, pokud se týče zázračné dívky, kterou miloval, protože cítil, že byla nevinná, pravdomluvná a nešťastná, jejíž případ však by byl rád rozebral a vysvětlil. Zajisté, nelhala, měla ono vidění, slyšela hlas jako Johanka z Arku a dle mínění katolíků vysvobodila Francii jako Johanka z Arku. Jaká to byla tedy síla, jež vytvořila ji a její dílo? Jak mohlo vzniknouti vidění u tohoto ubohého dítěte a pobouřiti všechny věřící duše až k obnovení zázraků dávných dob a založiti téměř nové náboženství uprostřed svatého města, najednou od milionů vystaveného a zaplavovaného davy, jakých — tak nadšených a tak četných — od dob křižáckých výprav nikdo neviděl?

Přestal tedy čísti a vyprávěl, co věděl, co uhodl a ještě sám zkombinoval v této historii stále ještě tak temné, přes proudy inkoustu, které pro ni prolity. Znal kraj, mravy a obyčeje, neboť o tom často a dlouho hovoříval se svým přítelem, doktorem Chassaignem. A pak měl vzácný dar plynné výřečnosti, mluvil s ohněm a jímavě, kteréžto vlastnosti byli u něho známy již v semináři, jichž však nikdy neužíval. Když ve vagoně viděli, že zná příběh daleko lépe a daleko podrobněji, než byl uveden v knížce, a že vypravuje tak lahodně a ohnivě, všecky tyto duše zkrušené bolestí a utrpením naklonily se k němu s rostoucí pozorností.

Nejprve líčil Bernadettino dětství, jež strávila v Bartrès. Vyrůstala tam u své kojné, paní Laguesové, jež ztrativši novorozené dítko prokázala velmi chudým Soubirousovým službu, živíc jejich dítě a vychovávajíc je u sebe. Tato vesnice mající asi čtyři sta duší, od Lurd vzdálená asi míli, ležela v úplné samotě daleko od živých cest skryta v zeleni. Cesta byla strmá, domy stály daleko od sebe, uprostřed svěžích stromů, lísek a kaštanů; po svahu, podél pěšin řinou se jasné potůčky nikdy nemlčící a nad vesnicí ční jen uprostřed hřbitůvku starý románský kostelík. Na všech stranách zdvíhají se porostlé pahorky; vesnička jest jako mezera v tom bujném rostlinném koberci, svlažovaném nesčetnými ručeji tryskajícími na všech stranách do země. A Bernadetta, jež když vyrostla, se odměňovala za stravu pasením ovcí, vodila je celé měsíce na pastvu na lesnaté svahy, kde nepotkala živé duše. Jen občas spatřila s vrchu některého pahorku vzdálené hory, Pic du Midi, Pic de Viscos, hmoty skvělé nebo ztemnělé dle počasí; a jako se stává ve snech, často se jí zdálo, že mlhou zahalené vrchy obrovsky rostou a blíží se. Dům, kde ještě stála její kolébka, byl úplně osamocený na konci vesnice. Obklopovala jej louka, posázená hrušněmi a jabloněmi, ohraničená jen malým potůčkem, který bylo možno lehce přeskočiti. V nízkém stavení, napravo a nalevo od dřevěných schodů vedoucích na půdu, byly jen dvě velké místnosti, kamenem vydlážděné, z nichž v každé stály čtyři nebo pět postelí. Děvčata spala společně, usínala při pohledu na krásné obrazy, přilepené na zdích, zatím co se v tichu ozýval jen tepot kyvadla velkých hodin v dřevěné skříni.

Ach, v jak sladkém opojení prožila Bernadetta těch několik let v Bartrès! Rostla pomalu, stále postonávala, trpíc záduchou, která ji zachvacovala při nejmenším zavanutí větru; a ve dvanácti letech neuměla ani číst, ani psát, mluvila jen místním nářečím, zůstala dětinskou, pozadu ve vývinu jak na duchu, tak na těle. Bylo to dobré děvče, velmi něžné, velmi hodné, ostatně dítě jako jiné, ale málomluvné, raději naslouchající než mluvící. Ač nebyla příliš inteligentní, přece dávala někdy najevo mnoho přirozeného důvtipu, někdy měla i bystrou odpověď pohotově, veselou a vtipnou. S velkou obtíží se konečně naučila růženec. Když jej uměla, zdálo se, že na to chce omeziti cele svoje vědění; odříkávala jej od rána do večera, a když ji někdo potkal na pastvě, viděl, že má růženec v ruce a opakuje bez konce Otčenáše a Zdrávas. A co hodin tak prožila na travnatých svazích pahorku, obklopena tajemným šelestěním listí, nevidouc chvílemi z celého světa nic mimo vrcholy vzdálených hor, oblité světlem a unikající jako sen! Den následoval za dnem a stále byla provázena jen svým zamilovaným snem a modlitbou, kterou opakovala a která jí poskytovala jedinou průvodkyni a přítelkyni v této svěží, dětsky naivní osamělosti, jen svatou Pannu. A pak, jak krásné byly zimní večery v rozsáhlé místnosti nalevo od schodů, když planul v krbu oheň! Její pěstounka měla bratra, jenž byl knězem a někdy předčítal obdivuhodné příběhy o svatých mužích a ženách, o neuvěřitelných dobrodružstvích, při nichž se posluchači chvěli bázní a radostí, o rajských zjeveních na zemi, kdy otevřeným nebem bylo možno spatřiti slávu andělskou. Knihy, které přinášel, byly často plny obrázků, představujících Boha v celé jeho slávě, něžnou a tak krásnou postavu Ježíše se zářící tváří, hlavně však svatou Pannu, jež se neustále vyskytovala, zářivá, oděná bíle, modře a zlatě a tak milostná, jak ji vídala ve snách. Leč nejčastěji se četlo z Bible, staré, zežloutlé Bible, která byla v rodině již přes sto let; a vždy večer při přástkách vzal muž její pěstounky, jenž jediný se naučil čísti, špendlík, nazdařbůh jej vsunul mezi listy a jal se čísti od shora pravé stránky za napjaté pozornosti žen a dětí, které konečně uměly text zpaměti a byly by mohly bez chyby pokračovati.

Bernadetta dávala přednost zbožným knihám, v nichž se vyskytovala svatá Panna se svým blahosklonným úsměvem. Zalíbila se jí však ještě jiná četba, a sice podivuhodná historie o Čtyřech synech Aimonových. Na žluté obálce malé knihy, kterou tam zanechal nějaký kolportér, bylo viděti prostou, naivní rytinu, představující čtyři reky, Renauda a jeho bratry, sedící na pověstném svém válečném koni Bayardovi, jímž jim učinila víla Orlanda královský dar. Dále bylo viděti krvavé boje, stavění a obléhání tvrze, strašlivý souboj Rolanda s Renaudem, jenž se konečně vydal osvoboditi Svatou zemi. Dále černokněžník Maugis se svými neuvěřitelnými kouzly, princezna Clairse, sestra krále akvitánského, nejkrásnější žena pod sluncem; s obrazotvorností tak vzrušenou nemohla někdy Bernadetta usnouti, hlavně když někdy večer byly knihy odloženy a někdo vyprávěl nějaký strašidelný příběh. Byla velmi pověrčivá a za nic na světě nebyla by šla po západu slunce kolem nedaleké věže, kde se prý objevoval ďábel. Ostatně obyvatelé celé krajiny, zbožní a prostého ducha, věřili v tajemné zjevy, ve zpívající stromy, v kameny, z nichž prýští krev, v křižovatky, kde se nutno pomodliti třikrát Otčenáš a třikrát Zdrávas, nemá-li se zjeviti zvíře se sedmi rohy, vrhající dívky ve zkázu. A jaké bohatství strašidelných povídek! Bylo jich na sta, za večer nebylo možno je vyčerpati. Předně to byly příhody s vlkodlaky, ubohými to lidmi, které zlý duch přinutil vzíti na sebe psí kůži: střelí-li se na takového psa a zasáhne-li jej jediná koule, je ten muž vysvobozen; zasáhne-li však koule jen stín, muž ten okamžitě zemře. Pak přišla nekonečná řada čarodějů a čarodějnic. Hlavně jeden z těchto příběhů měla Bernadetta nade všechno ráda, a to pověst o písaři z Lurd, jenž chtěl vidět ďábla a jejž čaroděj vedl o půlnoci na Velký pátek na pusté pole. Ďábel přišel oděn ve skvostný rudý šat. Ihned písaři nabídnul, že koupí jeho duši, načež tento na oko přistoupil. Ďábel měl právě pod paží seznam obyvatel města, kteří se mu již zaprodali. Leč chytrý písař vytáhl z kapsy lahvičku, v níž byla místo inkoustu svěcená voda a pokropil jí ďábla, který se dal do strašného křiku, zatím co písař odnášeje seznam se dal na útěk. I nastal divý útěk, jehož popis mohl trvati celý večer, hon přes hory, doly, lesy a řeky. „Vrať mi seznam! – Ne, nedostaneš ho!“ A to se opakovalo stále. „Vrať mi seznam! – Ne, nedostaneš ho!“ Konečně měl písař, uštvaný a udýchaný, výtečný nápad: doběhl na hřbitov, posvěcenou to půdu, a odtamtud se ďáblu vysmíval, mávaje seznamem; tímto způsobem vysvobodil duše všech nešťastníků, kteří tam byli zapsáni. A za takových večerů než ulehla, Bernadetta modlila se v duchu růženec radujíc se, že bylo peklo zesměšněno, chvějíc se však při pomyšlení, že by se mohl ďábel vrátiti a pokoušeti ji, jakmile by zhasla světlo.

Celou jednu zimu se konaly přástky v kostele. Farář Ader to dovolil a mnoho rodin přicházelo, aby ušetřily světla; nemluvě o tom, že jim bylo tepleji, když byly tak pohromadě, četlo se v Bibli a konaly se společné modlitby. Děti konečně obyčejně usínaly. Jediná Bernadetta se bránila spánku až do konce jsouc šťastna, že smí dlíti v této úzké lodi chrámové, jejíž úzká žebra byla natřena červeně a modře. V pozadí zářil oltář rovněž omalovaný a pozlacený, s točitými sloupy a oltářními obrazy, představujícími Marii u Anny a Stětí svatého Jana; skvělá ta nádhera působila dojmem poněkud barbarským. A v ospalosti, kterou stále přemáhalo, vidělo děvče vystupovati mystické zjevy z těchto pestrých obrazů, vidělo téci krev z ran, zářiti svatozáře a stále se před ní vznášela postava Panny, pohlížejíc na ni očima blankytné barvy, a vždy se jí zdálo, že již již otevře své korálové rty a osloví ji. Tak trávila po celé měsíce večery v polospánku, před oltářem, který se před ní vznášel jako v mlhách, v počátcích božského snu, který si odnášela domů, aby jej snila dále, ležíc tiše pod strážným křídlem svého dobrého anděla.

A v tomto starém kostelíku, tak chudobném a tak plném vroucí víry, počala se Bernadetta učit katechismu. Šlo jí na čtrnáctý rok, a bylo tudíž na čase, aby šla poprvé k přijímání. Její pěstounka, která platila za lakomou, neposílala ji do školy, zaměstnávajíc ji od rána do večera v domácnosti. Pan Barbet, učitel, jí nikdy nespatřil ve své třídě. Když však jednoho dne vyučoval katechismu místo abbého Adera, jenž churavěl, povšiml si jí pro její zbožnost a skromnost. Kněz měl Bernadettu velice rád a často o ní učiteli vyprávěl; říkal, že na ni nemůže pohlédnouti, aniž by si vzpomněl na děti ze Salette, jež byly jistě stejně skromné, dobré a zbožné, že se jim svatá Panna zjevila. Jindy vyšli si ráno kněz a učitel na procházku za vesnici, a když ji z dáli spatřili s jejím stádem mezi stromy, kněz se po ní několikráte ohlédl a pak řekl svému průvodci: „Nevím, čím to je, ale kdykoli vidím toto děvče, zdá se mi, že vidím malou pastýřku Mélanii, družku malého Maximina.“ Byl cele zaujat touto zvláštní myšlenkou, jež se osvědčila býti proroctvím. A téměř každého dne, či spíše každého večera po katechismu, vyprávěl tuto zázračnou historii, již dvanáct let starou, o Dámě v oslňujícím rouchu kráčející, aniž by travičku sehnula, o svaté Panně, jež se zjevila Mélanii a Maximinovi na pahorku na břehu potoka a svěřila jim velké tajemství o hněvu svého syna. Od onoho dne pramen vzniklý ze slz Panny léčil všechny nemoci, tajemství pak napsané na pergamenu a opatřené třemi pečetěmi je uloženo v Římě. Bernadetta naslouchala podivuhodné této historii s horečným napětím, mlčky, s výrazem ze spánku vyrušené, pak si ji odnášela do své lesní samoty, kde trávila celé dny, prožívajíc ji znovu mezi svými ovečkami, zatímco zrnko růžence za zrnkem klouzalo mezi jejími útlými prsty.

A tak jí uběhlo dětství v Bartrès. Nejvíce však překvapovaly u této slabé a chudobné dívky její blouznivé oči, krásné oči jasnovidky, v nichž táhly sny jako ptáci po jasném nebi. Ústa byla příliš velká a silná, svědčící o dobrotě; hlava, poněkud hranatá, s rovným čelem a hustým černým vlasem byla by se zdála obyčejnou, bez výrazu jakési roztomilé umíněnosti. Kdo však se jí nepodíval do očí, nezpozoroval jí; byla pak jen obyčejným dítětem z ulice, nedostatečně vychovaným a zanedbaným. V jejím pohledu, v němž abbé Ader zajisté ve zmatku četl, co v ní mělo vzkvésti, mohl čísti i utrpení, zdržující ve vývoji její dětské tělo, i osamělost, ve které vyrostla, celou duševní úroveň, která se omezovala na zájem o posvátná vypravování a slepou víru, jevící se v ustavičném opakování jediné modlitby, kterou znala.

Dne 7. ledna dospěla Bernadetta čtrnácti let a její rodiče vidouce, že se v Bartrès ničemu nenaučí, rozhodli se vzíti ji nadobro domů, do Lurd, aby se tam pilně učila katechismu a řádně se připravila k prvnímu přijímání. A tak byla v Lurdách asi čtrnáct dní nebo tři neděle, když za chladného, mlhavého zimního dne, ve čtvrtek dne 11. února…

Leč Pierre musil umlknouti, neboť sestra Hyacinta vstala a prudce zatleskala.

„Děti, děti, je dávno devět hodin… Ticho! Ticho!“

Vskutku právě minuli Lamothe, a vlak s temným hukotem ujížděl mořem soumraků, nekonečnými rovinami departementu Landes, zahalenými již temnotou. Již deset minut byli by měli všichni ve vagoně umlknouti, spát nebo trpěti. Leč vzbudil se odpor.

„Och, milá sestro,“ volala Marie se zářícíma očima, „ještě čtvrt hodiny! Jsme právě v nejlepším.“

Na to se ozvalo deset, dvacet hlasů:

„Ano, buďte tak hodná! Ještě čtvrt hodinky!“

Všichni chtěli slyšeti pokračování, hoříce zvědavostí, jako by to vůbec neznali: tak je uchvátily podrobnosti té jímavé, milé lidskosti. Všechny pohledy lpěly na Pierrovi, všechny hlavy se k němu obracely, podivně osvětleny čadícími lampami. A nejen nemocní, oněch deset žen v posledním oddělení vagonu obracelo sem se zájmem své ubohé, ošklivé tváře, zkrásnělé naivní vírou a šťastné, že jim neujde ani slovíčka.

„Ne, nemohu!“ prohlašovala sestra Hyacinta. „Předpis je určitý, nutno zachovati klid.“

Přece však váhala, neboť jí samotnou to zajímalo tak, že cítila, jak mocně jí buší srdce. Marie znovu naléhala a prosila; naproti tomu její otec, pan de Guersaint, jenž naslouchal velice napjatě, prohlásil, že se všichni roznemohou, neuslyší-li pokračování; a ježto se paní de Jonquièreová shovívavě usmívala, sestra konečně povolila.

„Nuže dobrá! Tak ještě čtvrt hodiny, ale nic více; nechci porušiti příkaz.“

Pierre čekal pokojně, nemíse se do toho. A po rozhodnutí pokračoval tímže jasným hlasem, v němž se jeho pochybnost měnila v soucit ke všem trpícím a doufajícím.

Nyní počal své vypravování o Lurdách, o ulici des Petits-Fossés, smutné, tmavé a křivolaké to ulici, vinoucí se mezi chudobnými domy a hrubě ohozenými zdmi. V přízemí jednoho z těch smutných stavení obývali Soubirousovi na konci tmavé chodby jediný pokoj, v němž se tísnilo sedm osob, otec, matka a pět dětí. Bylo tam málo světla, neboť do malého a vlhkého dvorka vnikal jen zelenavý denní přísvit. Tam spali, tam jedli, bylo-li co. Otec, mlynář, měl v poslední době málo práce. A z této tmavé, ubohé díry vyšla onoho zimavého únorového čtvrtka Bernadetta se svou mladší sestrou Marií a Jeanne, kamarádkou ze sousedství, nasbírat klestí.

A zvolna se rozvíjela ta krásná povídka: jak ty tři dívky šly po břehu bystřiny Gave na druhé straně zámku, jak se konečně octly na ostrově Calet proti skále Massabielle, od níž je dělila jen úzká mlýnská strouha. Bylo to opuštěné místo, kam obecní pasák často honil vepře, kteří se při náhlých přívalech skrývali pod touto skalou, v níž byla vyhloubena nehluboká jeskyně, zarostlá šípkovím a ostružinami. Klestí bylo málo, Marie a Jeanne přebrodily tudíž strouhu, neboť spatřily na druhé straně celou haldu roští, které tam nanesla a nechala velká voda; Bernadetta, útlejší, jež se chovala trochu jako slečna, zůstala na druhém břehu bojíc se, že by si smáčela nohy. Měla na hlavě lehkou vyrážku a matka jí doporučila, aby se pořádně zabalila do svého velkého, bílého šátku, který se odrážel od starého obleku z černé vlněné látky. Když viděla, že ji její družky opustily, odhodlala se vyzouti si dřeváky a svléci punčochy. Bylo již ke dvanácté, devět úderů k Andělu Páně mělo se již záhy ozvati z kostelní věže a hlaholiti pod klidným zimním nebem, zahaleným lehkými mraky. Tu se jí zmocnilo prudké vzrušení, v uších jí tak hučelo, že se jí zdálo, jako by se kolem ní od hor hnala bouře; pohlédla na stromy a užasla, neboť se nehnul ani lístek, domnívajíc se, že se mýlila, chtěla zdvihnouti své dřeváky, když tu se jí zmocnil týž pocit; tentokráte však cítila ten vír v očích, neviděla již stromů, jsouc oslněna jasnou září, která se zdála vycházeti z úzké a vysoké skalní trhliny nad jeskyní podobné oblouku katedrály. Poděšena klesla na kolena. Bože, co se s ní děje! Někdy, za špatného počasí, když ji trýznila záducha, mívala po celé noci zlé sny, jichž tísnivý účinek cítila ještě po probuzení, ač se na nic nepamatovala. Plameny ji obkličovaly, slunce stálo těsně před její tváří. Což měla předešlé noci takový sen? Bylo to pokračování nějakého zapomenutého snu? Znenáhla stávaly se viditelnými jakési obrysy, zdálo se jí, že rozeznává nějakou postavu, všecku bílou v tom ostrém světle. V bázni, že to je ďábel, neboť měla plnou hlavu strašidelných příběhů, jala se modliti růženec. A když záře znenáhla zhasla a ona se setkala s Marií a Jeanne, přebrodivši strouhu, divila se, že ani jedna, ani druhá ničeho neviděly, ač sbíraly před jeskyní klestí. Když se dívky vracely do Lurd, mluvily o tom: ona tedy vskutku něco viděla? Bernadetta nechtěla odpověděti, jsouc znepokojena a poněkud se hanbíc. Konečně řekla, že viděla něco bíle oblečeného.

Pověst o tom se šířila a rostla. Soubirousovi, zvěděvše o tom, horšili se nad tím dětinstvím a zakázali své dceři chodit ke skále. Ale všechny děti celé čtvrti si již o tom vypravovaly a rodičům nezbylo, než dovoliti Bernadettě jíti v neděli s lahvičkou svěcené vody k jeskyni, aby se určitě rozhodlo, není-li to ďábel. Opět se jí zjevila záře, ona postava byla zřetelnější a usmívala se na ni přesto, že měla s sebou svěcenou vodu. Následujícího čtvrtku vrátila se provázena několika osobami, a teprve toho dne viděla jasnou postavu ženy, jež jí řekla: „Buď tak hodná a choď sem po čtrnáct dní.“ Znenáhla stala se z nejasného světelného zjevu žena, Panna, krásnější než královna na obraze. Z počátku odpovídala Bernadetta na otázky, jimiž ji sousedé zasypávali od rána do večera, velmi zdráhavě a neurčitě. Pak se zdálo, jako by vlivem těchto otázek postava před ní vystupovala jasněji, životněji, nabývajíc obrysů a barev, od kterých se již děvče při svých popisech neodchylovalo. Oči byly modré, něhyplné, ústa růžová a smavá, oblá tvář dýchala zároveň půvabem mládí a mateřství. Pod závojem, který pokrýval hlavu a spadal až na paty, bylo stěží viděti nádherné, plavé vlasy. Šat, zcela bílý, oslňující, byl asi z nějaké látky na zemi neznámé, setkané z paprsků slunečních. Páska, blankytné barvy, lehce uvázaná, splývala dvěma dlouhými, poletujícími konci. Růženec, ovinutý kol pravé ruky, měl zrna mléčné bělosti, kdežto sponky a kříž byly ze zlata. A na bosých nohou, na rozkošných nohou panensky sněhobílých, vykvétaly dvě zlaté růže, mystické růže neposkvrněného těla Matky Boží. Kde viděla Bernadetta svatou Pannu, v tomto – dle podání – prostém úboru, bez jediného šperku, v primitivním půvabu na dětské úrovni stojícího lidu? Ve které obrázkové knize faráře své pěstounky jí shlédla, toho dobrého faráře, jenž tak krásně předčítal? Snad viděla podobnou sošku, podobný obraz na oltáři nebo na oknech kostela, v jehož blízkosti prožila dětství? A hlavně tyto zlaté růže na jejích bosých nohou, toto rozkošné označení lásky, tento zbožný květ ženského těla – ze kterého rytířského románu jí to utkvělo v paměti, ze kterého vypravování abbého Adera, ze kterého snu prosněného v lesní samotě v Bartrès, zatím co bez konce opakovala sloky Andělského pozdravu?

Pierrův hlas stal se ještě něžnějším; neboť ač nevyprávěl vše těm prostým duším, které mu naslouchaly, přece dodávalo lidské vysvětlení, jehož se snažila pochybnost v jeho srdci připojiti k těmto zjevům, vypravování jeho bratrského soucitu. Miloval Bernadettu tím více pro půvab jejích vidění, miloval toto vidění, svatou Pannu, jež k ní byla tak vlídná, objevujíc se a mizejíc. Nejprve se objevila jasná zář, pak zjev, jenž vyjasniv se chodil, ukláněl se, lehce se pohyboval; a když mizel, zář ještě chvíli trvala, až konečně uhasla, jako zmírající hvězda. Žádná Panna tohoto světa nemohla míti tvář tak bílou a tak růžovou, krásnou, jako tváře dětí před prvním přijímáním. A trny šípkových keřů nezraňovaly těchto zbožňovaných bosých nohou, zlatými květy zkvetlých.

A Pierre ihned vyprávěl o dalších zjevech. Čtvrté a páté zjevení událo se v pátek a sobotu; leč jasně ozářená Panna, jež dosud neřekla svého jména, jen se usmála a mlčky kynula na pozdrav. V neděli plakala a řekla Bernadettě: „Modli se za hříšné.“ V pondělí jí způsobila veliký žal neobjevivši se, patrně, aby ji zkoušela. Leč v úterý svěřila jí osobní tajemství, jehož nikdy nikdo nesměl zvěděti, poté pak jí oznámila poslání, jímž ji pověřila: „Jdi a řekni kněžím, že zde nutno vystavěti kapli“. Ve středu několikráte šeptem opakovala slovo: „Pokání! Pokání! Pokání!“, jež děvče opakovalo, líbajíc zemi. Ve čtvrtek řekla: „Jdi k prameni, umyj se v něm a pojez rostliny, která roste vedle,“ kterážto slova Bernadetta pochopila, teprve když v jeskyni vytryskl pramen pod dotekem jejích prstů; a to byl zázrak čarovného pramene. Uplynul druhý týden: nezjevila se jen v pátek, ostatních pět dní se dostavila, opakujíc své rozkazy, s úsměvem pohlížejíc na svou vyvolenou, jež při každém zjevení odříkávala růženec, líbala zemi a po kolenou se plazila k prameni, pijíc z něho a omývajíc se. Konečně ve čtvrtek čtvrtého března, v poslední to den tajemných schůzek, žádala naléhavěji za postavení kaple, k níž by putovali v zástupech lidé ze všech končin země. Až dosud však přes všechny prosby odpírala říci, kdo jest; teprve ve čtvrtek dne 25. března, za tři neděle, sepjala Panna ruce a pohlédnuvši k nebi, řekla: „Jsem Neposkvrněné Početí.“ Zjevila se ještě dvakrát, po dlouhých přestávkách, sedmého dubna a 16. července; poprvé stal se zázrak se svíčkou, s hořící svíčkou, nad níž děvče z nedopatření dlouho drželo ruku, aniž by se spálilo; po druhé, aby se rozloučila posledním úsměvem a posledním vlídným pokynem. Dohromady bylo všech zjevení osmnáct; od té doby se nezjevila nikdy již.

Pierrův duch byl jako v rozkladu. Pokračuje ve vypravování své krásné, čarovné povídky, tak lahodící ubohým, vyvolával v sobě obraz politováníhodné a drahé Bernadetty, jejíhož utrpení květ tak nádherně vykvetl. Dle drsného výroku jednoho lékaře bylo toto čtrnáctileté děvče v pozdní své dospělosti, trápeno záduchou, jen tvorem hysterickým, chorým, zrůdou. Netrpěla-li prudkými záchvaty, při nichž by tuhly svaly, pamatovala-li se přesně na své sny, bylo to prý jen důkazem jejího nevšedního případu; nevysvětlitelným zůstává prý jen zázrak, věda prý ví dosud tak málo o podobných zjevech! Kolik pasaček vidělo svatou Pannu před Bernadettou, v téže dětinské mysli! Nebylo-liž to vždy totéž, postava zalitá světlem, svěřující tajemství a dávající vytrysknouti pramenům, ukládající úkol, zázraky mající obrátiti tolik lidí na pravou víru? A vždy to byl sen chudého dítěte, tatáž příprava ze strany duchovního, vždy ideál, utvořený z tradicionální krásy, dobroty a vlídnosti, naivnost prostředků a totožnost cíle: osvobození národů, stavba kostelů, výpravy věřících! A pak všechna ta nebeská slova byla si podobna, nabádajíce k pokání a slibujíce božskou pomoc; jen v tomto případě bylo novým zvláštní prohlášení: „Jsem Neposkvrněné Početí,“ jež znělo jako souhlas svaté Panny k dogmatu, před třemi roky Římem prohlášeného. Nezjevila se Neposkvrněná Panna, nýbrž Neposkvrněné Početí, abstraktní pojem, věc, dogma, takže bylo možno uvažovati, byla-li by sama Panna mluvila taktéž. Ostatní slova Bernadetta snad slyšela a zachovala je v některém neuvědomělém koutku své paměti. Leč odkud přišlo toto slovo, propůjčující dogmatu ještě nerozluštěnému zázračné dosvědčení samotné Matky, bez hříchu počavší?

V Lurdách nastalo ohromné vzrušení, lid se valil ze všech stran, počaly se díti zázraky, ovšemže nastalo nevyhnutelné pronásledování, dovršující vždy vítězství nového náboženství. Abbé Peyramale, lurdský farář, učený, čestný muž, ducha přímého a bystrého, mohl s dobrým svědomím prohlásiti, že tohoto dítěte nezná, že ho nikdy neviděl při vyučování náboženství. Odkud tedy přišel popud, kde se naučila tu lekci? Nebylo jiné možnosti, než že v Bartrès, kde strávila své mládí, kde se jí dostalo prvního vyučování od abbého Adera, snad byla na to přivedena rozmluvami, náboženskými ceremoniemi na počest nového dogmatu nebo prostě jednou z oněch medailí, které se tehdy hojně rozdávaly. Abbé Ader, jenž prorokoval Bernadettino poslání, se nikdy neměl objeviti. Měl zůstati vzdálen této historie, ač byl první, jenž pozoroval, jak se tato dušička rozvíjí ve zbožných jeho rukou. A všechny neznámé síly této zapadlé vesničky, toho zeleného zákoutí, omezeného a plného pověr, dále se uplatňovaly, matouce mysli a jako nakažlivou chorobu rozšiřovaly novou záhadu. Někdo si vzpomenul, že jakýsi pastýř z Argeles, mluvě o skále Massabiele, předpovídal, že se tam stanou velké věci. Jiné děti, upadnuvše ve vytržení, s očima široce rozevřenýma a údy zmítajícími se v křeči viděly, leč viděly ďábla. Zdálo se, že příval šílenství zachvátil celou krajinu. V Lurdách prohlásila jistá stará dáma, že Bernadetta je pouhá čarodějnice; že viděla v jejím oku nohu ropuchy. Leč pro ostatní, pro tisíce poutníků, kteří se tam hrnuli, byla světicí, jejíž šat líbali. Když klesla na kolena před jeskyní, v pravé ruce držíc svíci, levou probírajíc růženec, ozýval se hlasitý vzlykot a všichni byli schváceni náboženskou zuřivostí. Což když pak náhle zbledla, pojednou byla velmi krásná, jako by změněná. Její tahy se pozvolna oživovaly, nabývajíce výrazu nesmírné blaženosti, oči se jí plnily jasem a pootevřená ústa se pohybovala, jako by pronášela slova, jichž nikdo neslyšel. Bylo naprosto zřejmo, že nemá vlastní vůle, jsouc zcela zaujata svým snem a ovládána jím do té míry v úzkém a zvláštním prostředí, v němž žila, že snila dále i ve stavu bdělém, že považovala svůj sen za nezvratnou skutečnost, hotova dotvrditi jej za cenu své krve, bez konce jej opakujíc a na něm trvajíc, s nezměněnými podrobnostmi. Nelhala, neboť nedovedla, nemohla, nechtěla chtíti nic jiného.

Pierre nyní odbočil a jal se líčiti rozkošný obraz starých Lurd, toho zbožného městečka, snícího na úpatí Pyrenejí. Svého času byl zámek, vystavěný na skále, kde se křižovalo sedm údolí Lavedanských, klíčem k horstvu. Nyní však zbývá z celé stavby jen několik polorozvalených zdí, u vchodu neprostupného údolí. Zde narazil moderní život jako na strašlivou hradbu zasněžených horských obrů; a jedině Pyrenejská dráha, kdyby byla bývala vystavěna, mohla vnésti život do společenských poměrů tohoto ztraceného koutu, kde se podobaly stojaté vodě. Tak zapomenuty, Lurdy snily šťastný a dlouhý sen ve staletém míru, se svými úzkými uličkami, oblázkovým dlážděním, začernalými domy s mramorovými obrubami. Staré domy kupily se všechny u východního úpatí zámku; ulice k jeskyni, která se tehdy zvala du Bois (lesní) byla jen pustá, neschůdná cesta; žádný dům nesahal až ke Gave, jež tehdy valila své zpěněné vlny v naprosté osamělosti mezi vrbami a vysokou travou. Na náměstí du Marcadal bylo mezi týdnem zřídka kdy viděti chodce, jen hospodyně nebo soukromníci tudy prošli; a teprve v neděli nebo o jarmarku bylo možno nalézti na tržišti svátečně oděné obyvatelstvo a dav obchodníků, kteří přišli z daleka se svými zvířaty. Za lázeňské sezóny se město také poněkud oživilo, neboť projížděli tudy lázeňští hosté z Cauterets a Bagnères; dvakrát denně projel poštovní vůz; přijížděl z Pau po hanebné cestě a bylo mu projeti brodem říčku Lapaca, která byla často rozvodněna; dále vedla cesta po příkrém svahu ulice Basse, která vedla podél terasy kostela, zastíněného vysokými jilmy. A jaký mír panoval kolem a uvnitř tohoto starého kostelíka, polo španělského, plného starých skulptur, sloupů, obrazů a soch, obývaný zlatě zářícími a malovanými vidinami časem tak vybledlými, jako by byly ozářeny světlem mystických lamp! Celé obyvatelstvo sem často chodilo, plníc svůj zrak tajuplnými sny. Nebylo tu nevěřících, lid zachoval si ještě primitivní víru; každý sbor skupil se pod korouhví svého patrona, bratrstva všeho druhu pojila za svátků celé město v jedinou křesťanskou rodinu. A jako nádherný květ, vyrostlý ve vyvolené nádobě, panovala tam největší čistota mravů. Hoši neměli ani příležitosti zkaziti se a dívky rostly ve vůni a kráse nevinnosti, před očima svaté Panny, Věže Slonové, Trůnu Moudrosti.

Pochopitelno, že Bernadetta, zrozena v této zbožné krajině, vykvetla jako přirozená růže, vypučevši na šípkovém keři u cesty! Byla květem této země starodávné víry a bezúhonnosti, jinde by jistě nebyla vyrostla; mohla vzniknouti, mohla se rozvinouti jen tam, uprostřed tohoto opožděného kmene, v míru spícího lidu, nepřekročivšího dosud dětský věk, v mravní kázni církve. A jaká láska hned vzplanula kolem ní! Jak slepá víra v její poslání! Jak nesmírná útěcha a jaká naděje hned po prvních zázracích! Jásot úlevy přivítal uzdravení starého Bourietta, jenž nabyl zraku, a malého Justina Bouhohortse, jenž obživl v ledové vodě pramene. Ano, svatá Panna ujímala se nešťastných, nutíc macešskou přírodu býti spravedlivou a milosrdnou. Nastala nová vláda božské všemohoucnosti, rušící světské zákony ku blahu trpících a ubohých. Zázraky se množily a den ode dne vynikaly jako nezvratné důkazy Bernadettiny pravdomluvnosti. Bernadetta byla růží božské zahrady, naplňující vzduch sladkou svojí vůní, vidoucí kolem sebe vzkvétati všechny ostatní květy milosti a spásy.

Pierre dospěl až sem a jal se vyprávěti o nových zázracích; právě chtěl líčiti triumf jeskyně, když tu vyskočila sestra Hyacinta, procitnuvší z očarování, jímž ji vyprávění mladého kněze opředlo.

„Opravdu, to už přestává všechno… Brzy bude jedenáct hodin.“

Měla pravdu. Vlak minul Morceux a blížil se k Mont-de-Marsant. Prudce zatleskala.

„A teď ticho, děti, ticho!“

Tentokráte neodvážil se nikdo odporovati, neboť měla pravdu, bylo toho již dosti. Ale jak všichni litovali, že se nedočkali konce, že bylo nutno v nejlepším přestati! Oněch deset žen v posledním oddělení dokonce potichu reptalo, kdežto nemocní, s tváří stále napjatou a s očima nadějí rozjasněnýma zdáli se ještě naslouchati. Tyto zázraky, na něž nepřestali mysliti, naplňovaly je nekonečnou, nadpozemskou radostí.

„A teď,“ dodala sestra vesele, „ať už neslyším ani slova, sice budu trestat!“

Paní de Jonquièreová se přívětivě usmála a řekla:

„Poslechněte, milé děti, spěte, hezky spěte, abyste měly dosti sil modlit se zítra před jeskyní z celé duše.“

Nastalo ticho, nikdo již nepromluvil; ozývalo se již jen hučení kol a rachot vlaku, unášeného prudce černou nocí.

Pierre nemohl usnouti, vedle něho chrápal již lehce pan de Guersaint s blaženou tváří, ač ležel na tvrdé lavici. Mladý kněz viděl dlouho otevřené Mariiny oči, plné ještě odlesku zázraků, které právě líčil. Dlouho je naň vřele upírala; pak je zavřela; nevěděl, zda spí, či zda prožívá ještě jednou se zavřenýma očima všechny divy. Mnozí z nemocných mluvili ze spaní, smáli se nebo bezděčně sténali. Snad se jim zdálo, že archandělé jim řežou těla, by vyrvali choroby. Jiní nemohouce usnouti stále se obraceli a dusíce vzlykot upřeně hleděli do tmy. Pierre, jenž se nesmírně vzrušil vyprávěním, jako by vyšinut z kolejí, nemohl se vzpamatovati v tomto šíleném prostředí trpících bratří, proklínal konečně svůj rozum v úzkém spojení s těmito pokornými nebožáky a byl odhodlán věřiti jako oni. K čemu toto fyziologické pátrání po Bernadettě, tak složité, tak plné trhlin? Proč ji nepřijmouti jako posla z onoho světa, jako vyvolenou neznámého božstva? Lékaři byli nevědomci, hrubci, když by bylo bývalo tak krásné s vírou malého dítěte usnouti v čarovné zahradě nemožnosti! Konečně nadešel mu slastný okamžik úplného odevzdání; nepokoušel se již něco si vysvětlovati a přijímal zázračnou dívku, jak byla, s celým průvodem divů a zázraků, ponechávaje zcela Bohu, by místo něho myslil a chtěl. A vyhlížel oknem, které musilo zůstati zavřeno z ohledu na souchotináře; viděl hlubokou noc, zahalující celý kraj, jímž se vlak řítil do dálky. Bouře zde asi zuřila též; nyní bylo noční nebe podivuhodně čisto, jako by umyto prudkým přívalem. Jasné hvězdy se třpytily na tomto temném sametu, ozařujíce samy tajemným svitem osvěžené a němé lány, na nichž spočívala nekonečná samota nočního spánku. Přes pole, údolími, mezi pahorky ujížděl stále tento vlak bídy a utrpení, bez ustání se hnal, pln nářku a žalosti, touto jasnou srpnovou nocí, tak krásnou a tak vlahou.

O jedné hodině z rána minul vlak Riscle. Panovalo hluboké ticho, přerušované jen otřesy vagonů a občasným zasténáním: Ve dvě hodiny, ve Vic de Bigorre nastalo žalostné sténání: špatný stav tratě byl příčinou prudších otřesů a kolísání, které nemocní těžce snášeli. Teprve v Tarbes, o půl třetí, přerušeno konečně ticho a odříkávána ranní modlitba, ač byla ještě čirá noc. Odříkáván Otčenáš, Ave, Credo, byla to prosba k Bohu, aby byl šťastným následující významný den. Ó můj Bože, dej mi dosti síly, abych se vyhnul všemu zlému, abych konal jen dobré, abych mohl snášeti všechny strasti!

Nyní měl vlak zastaviti až v Lurdách. Ještě necelé tři čtvrti hodiny a Lurdy zazáří s nekonečnou svojí nadějí v temnu této noci tak kruté a tak dlouhé. Při probuzení zmocnilo se všech prudké vzrušení, poslední rozčilení za ranní nevolnosti v hrozném utrpení, které se rovněž probouzelo.

Hlavně byla znepokojena sestra Hyacinta; kvůli neznámému muži, jehož tvář zbrocenou potem neustále otírala. Dosud byl živ; bděla nad ním, nezamhouřivši oka, přesvědčujíc se chvílemi, dýchá-li, chovajíc horoucí touhu dopraviti jej aspoň až k jeskyni.

Pojednou se jí zmocnil strach; obrátivši se k paní de Jonquièreové, řekla:

„Prosím vás, rychle mi podejte láhev s octem… Neslyším již dech.“

Vskutku, neznámý již chvíli nedýchal. Jeho oči byly zavřeny, ústa pootevřena; jeho tvář nemohla více zesinati, byla studená, popelavě šedá. A vagon, jehož jednotlivé části následkem otřesů skřípaly a rachotily, zdál se letěti stále rychleji.

„Potřu mu spánky,“ řekla sestra Hyacinta. „Pomozte mi.“

Pojednou, při prudším nárazu, neznámý padl na tvář.

„Ach, můj Bože! Pomozte mi, zdvihněte ho přece!“

Zdvihli jej; byl mrtev. Nezbylo než usaditi jej do jeho kouta a opříti o pažení. Tělo zůstalo vzpřímeno, již tuhnouc, jen hlava se lehce kývala při každém nárazu. Vlak unášel jej dále za téhož rachotu, a lokomotiva jako by se radovala z blížícího se cíle, vysílala tichou nocí ostré pískání, jako radostnou, pronikavou fanfáru.

Následovala nekonečná půl hodina ve společnosti mrtvého a cesta byla u konce. Velké slzy kanuly po tváři sestry Hyacinty; sepjavši ruce, jala se modliti. Celý vagon se chvěl hrůzou ve společnosti tohoto mrtvého, jejž příliš pozdě přiváželi k svaté Panně. Leč naděje byla silnější než hrůza; všechny boly, které tu byly pohromadě, mohly se vzbuditi, růsti a horšiti se ve vzrůstající únavě, radostný zpěv nezněl proto méně nadšeně při triumfálním vjezdu do země divů. Nemocní zanotovali Ave Maris Stella, za pláče, k němuž je nutilo utrpení; a zoufalý nářek, stále hlasitější, skončil konečně ve výkřicích naděje.

Marie se chopila horečně se chvějící ručkou Pierrovy ruky.

„Oh, můj Bože! Tento muž je mrtev a já jsem se tolik bála, že zemřu dříve, než dojedu cíle!… Ale teď jsme dojeli, konečně jsme dojeli!“

Mladý kněz se chvěl nevýslovným dojetím.

„Uzdravíte se, Marie, a i já se uzdravím, budete-li se za mne modlit.“

Modrající temnotou se ozval pronikavější hvizd lokomotivy. Blížil se cíl cesty, světla Lurd se objevovala na obzoru. A celý vlak se ozýval chvalozpěvem, historií Bernadetty, nekonečnou litanií o šedesáti verších, končících vždy andělským pozdravem, uchvacujícím, nadšeným to refrénem, otvírajícím nebesa extáze.

Nádražní hodiny, jichž reflektor byl osvětlen, ukazovaly tři hodiny dvacet minut. A pod skleněnou střechou, chránící peron o délce asi 190 metrů, přecházelo několik stínů, trpělivě očekávajících příjezd vlaků. Daleko za nádražím bylo viděti jen červené světlo signálu.

Dvě z přecházejících postav stanuly. Větší, důstojný otec Fourcade, člen Assomption, ředitel národních výprav, jenž přibyl předešlého dne, byl muž asi šedesátiletý, hrdý zjev ve své černé kutně s dlouhou kápí. Jeho krásná hlava s jasnýma, velitelskýma očima a hustou, prošedivělou bradou podobala se hlavě generála, planoucí sebevědomým vítězstvím. Jednu nohu však vlekl poněkud za sebou, napaden záchvatem dny, a opíral se o rámě svého společníka doktora Bonamyho, lékaře přiděleného kanceláři ke konstatování zázraků, malého zavalitého muže s oholenou tváří, s očima jakoby zastřenýma, tahů klidných a hrubých.

Otec Fourcade zastavil přednostu stanice, jenž právě spěšně vyběhl ze své kanceláře.

„Pane přednosto, má bílý vlak velké zpoždění?“

„Ne, důstojný otče, nejvýše deset minut. Bude zde v půl… Znepokojuje mne však vlak z Bayonne, který zde již měl býti.“

A spěchal dále, aby dal rozkazy; pak se vrátil, znavený a rozčilený horečným vzrušením, neboť v době hlavních výprav byl ve dne v noci na nohou. Toho dne očekával osmnáct mimořádných vlaků s více než patnácti tisíci poutníků. Vlak šedivý a modrý, které odjely z Paříže první, dojely již v pravidelnou hodinu. Ale opoždění bílého vlaku ztěžovalo situaci, tím spíše, že rychlík z Bayonne rovněž nebyl dosud signalizován; bylo tudíž pochopitelno rozčilení, v jakém žil nádražní personál, maje býti každé chvíle pohotově.

„Tedy v deseti minutách?“ opakoval otec Fourcade.

„Ano, v deseti minutách, ovšem nebudu-li nucen zavříti trať!“ odtušil přednosta stanice, spěchaje k telegrafu.

Kněz a lékař pokračovali zvolna ve své procházce. Právem se divili, že se v takovém zmatku dosud nikdy nepřihodilo vážnější neštěstí. Hlavně dříve panoval neuvěřitelný nepořádek. Páter si vzpomínal na první výpravu v roce 1875, kterou sám uspořádal a vedl: na strašlivou, nekonečnou jízdu bez podušek, bez slamníků, s nemocnými, polomrtvými, jichž nedovedli křísiti; a pak ten příjezd do Lurd, zmatek při vystupování! Nic nebylo připraveno k přepravě, ani nosítka, ani popruhy, ani vozy. Dnešního dne existuje rozvětvená organizace, nemocnice očekávají nemocné, jež není již nutno ukládati v kůlnách na slámu. Jaká muka to byla pro ty ubožáky. Jak silnou vůli měli asi ti věřící, kteří jí byli přivedeni v tento zázračný kraj? A páter se jemně usmíval při myšlence na vykonané dílo.

Nyní se vyptával lékaře, o jehož rameno se opíral.

„Kolik jste měli loňského roku poutníků?“

„Asi dvakrát sto tisíc. Je to obvyklý průměr… V roce korunování Panny stoupl počet na pětkrát sto tisíc. Ovšem byla to výjimka a následek značného úsilí a propagandy. Takový nával se jistě nebude tak hned opakovati.“

Chvíli mlčeli, načež kněz zašeptal:

„Nepochybně… Dílo jest požehnané, vzkvétá den ode dne, almužnami jsme sebrali již téměř dvě stě padesát tisíc franků na tyto výpravy. Bůh bude s námi a jsem přesvědčen, že budete zítra konstatovati četná uzdravení.“

Zamlčev se dodal:

„Otec Dargelès nepřišel?“

Dotor Bonamy naznačil posunkem, že neví. Tento otec Dargelès byl pověřen redigováním časopisu Journal de la Grotte. Přináležel řádu otců Neposkvrněného Početí, kteří sídlili se svolením biskupství v Lurdách a byli tam neomezenými pány. Když však kněží řádu Assomption pořádali národní výpravy z Paříže, k nimž se připojovali věřící z měst Cambrai, Arras, Chartres, Troyes, Reins, Sens, Orleáns, Blois, Poitiers, zdálo se, jako by byli naprosto zmizeli: nebylo jich viděti ani v jeskyni, ani v basilice; zdálo se, jako by byli s odevzdáním všech klíčů ze sebe svalili veškeru zodpovědnost. Jejich představený otec Capdebarthe, vysoký, kostnatý muž, ostřihaný jakoby zahradnickými nůžkami, vyhlížející jako sedlák, jehož zvětralá tvář měla červenavou, matnou barvu země, vůbec se neukazoval. Jen malý, přívětivý otec Dargelès byl všude, sháněje látku pro časopis. Leč ačkoliv otcové z Neposkvrněného Početí zmizeli, bylo je přece znáti za vším a ve všem, jako sílu skrytou a svrchovanou, hromadící peníze a bez únavy pracující na vítězném zdaru domu. Byly užitečnými až k vlastnímu ponížení.

„Ovšem,“ pokračoval páter Fourcade vesele, „bylo nutno časně vstáti, ve dvě hodiny… Chtěl jsem tu však býti. Co by byly řekly moje ubohé děti?“

Tak nazýval nemocné, látku to k zázrakům; a také nikdy neopomenul dostaviti se na nádraží, ať to bylo v kteroukoli dobu denní nebo noční, když měl přijeti bílý vlak, ten nejžalostnější vlak s nejtěžšími nemocnými.

„Tři hodiny dvacet pět, ještě pět minut,“ řekl doktor Bonamy, potlačuje zívání a dívaje se na hodiny; ač se tvářil vlídně a ochotně, přece byl v nitru velice rozmrzen, že musil tak časně z postele.

A přecházeli dále po pokrytém peroně, co noha nohu mine, uprostřed temné noci, v níž vrhaly plynové plameny žluté pruhy. Mimo ně procházeli se tam v malých skupinách jiní kněží, pánové ve svrchnících, jeden dragounský důstojník, hovoříce šeptem. Jiní, sedíce na lavičkách podél zdí, rovněž hovořili nebo hleděli do tmy v trpělivém očekávání. Ve tmě se jasně odrážely dveře živě osvětlených úřadoven a čekáren; v restauraci, rovněž již osvětlené, bylo viděti mramorové stolky a bufet, plný košíků s chlebem a ovocem, lahví a sklenic.

Na pravém konci nádražní střechy panoval hluk. Tam byla vrata, jimiž bývaly vynášeni nemocní. Chodník byl zatarasen spoustou nosítek a vozíků, hotovou barikádou podušek a žíněnek. Stála tu tři oddělení nosičů nosítek, mužů to všech tříd, zejména mladíků z lepších kruhů; všichni měli na kabátech rudé kříže, oranžově vroubené, a popruhy ze žluté kůže. Mnozí měli na hlavě pohodlné, kulaté baskické čapky, jaké nosívají tamější venkované. Někteří, vypraveni jako na dalekou cestu, měli krásné kamaše až po kolena sáhající. Jedni kouřili, druzí, ležíce na svých vozících, spali nebo četli noviny ve světle plynových plamenů. Stranou stála skupina horlivě probírající nějakou služební záležitost.

Pojednou všichni zdravili. Blížil se starší pán dobrotivého vzezření, bílých vlasů i vousů, široké, dobrácké tváře, očí modrých, dětsky důvěřivých. Byl to baron Suire, veliký boháč z Toulouse, předseda Sdružení Notre-Dame de Salut.

„Kde je Berthaud?“ tázal se každého starostlivě. „Kde je Berthaud, musím s ním mluvit.“

Každý odpovídal, tvrdě něco opačného. Berthaud byl ředitelem nosítkářů. Jedni viděli pana ředitele s důstojným otcem Fourcadem, jiní ujišťovali, že je jistě na nádraží a prohlíží ambulanční vozy.

„Kdyby si pan prezident přál, šli bychom pana ředitele hledat…“

„Ne, ne, díky! Vyhledám si jej sám.“

Berthaud zatím seděl na druhém konci nádraží, hovořil se svým mladým přítelem Gérardem de Peyrelonguem a očekával příjezd vlaku. Byl to muž asi čtyřicetiletý, s tváří širokou a pravidelnou, zdobenou pečlivě pěstěnými licousy. Pocházeje z bojovné legitimistické rodiny a sám jsa názorů velice reakcionářských, byl státním zástupcem v jednom jižním městě, až do dne vydání dekretu proti kongregacím, kdy sám zavrhl svůj úřad, zaslav ministerstvu práv vyzývavý přípis. Neodložil však zbraň a jako k protestu vstoupil do sdružení Notre-Dame de Salut, každoročně přijížděl do Lurd přesvědčen, že poutnické výpravy jsou republice nepohodlny a škodlivy a že jedině svatá Panna může opět upevniti monarchii podobným zázrakem, jaké koná v jeskyni. Jinak byl mužem velice rozumným, rád se smál a jevil vlídnou útrpnost pro ubohé nemocné, o jejichž dopravu pečoval vždy po ony tři dny národní poutě.

„Tedy letos, milý Gérarde, hodláš slavit svatbu?“ řekl mladému muži, sedícímu vedle něho.

„Zajisté, naleznu-li ženu, jakou potřebuji,“ odpovídal tento. „Poraď mi, bratránku!“

Gérard de Peirelongue, malý hubený muž s rudohnědou tváří, mocně vyvinutým nosem a vystupujícími lícními kostmi, pocházel z Tarbes, kde před nedávnem zemřeli jeho rodiče, zanechavše mu roční rentu sedmi až osmi tisíc franků. Jsa velice ctižádostiv nenalezl ve svém rodném kraji ženu, jakou hledal, ženu z dobré rodiny, která by mu pomohla hodně se povznésti. Dal se rovněž zapsati do Sdružení a každoročně přijížděl do Lurd, chovaje neurčitou naději, že v davu věřících, mezi nábožnými dámami a dívkami nalezne rodinu, jaké potřeboval k zamýšlené kariéře na tomto světě. Byl však ve velkých rozpacích, neboť ač seznal již mnoho dam a dívek, žádná jej dokonale neuspokojila.

„Viď, bratránku, že mi poradíš; jsi tak zkušený… Předně je tu slečna Lemercierová, jež přijíždí se svou tetou. Je velice bohatá, prý má přes milion. Není však z našich kruhů a myslím, že toho v hlavě mnoho nemá.“ Berthaud kýval hlavou.

„Již jsem ti řekl: já bych si vzal malou Raymondu, slečnu de Jonquièreovou.“

„Ta ale nemá ani vindry!“

„To je pravda, nemá ani na domácnost. Je však sama sebou dokonalá, bezvadně vychovaná, hlavně pak velmi šetrná; a to padá na váhu, neboť k čemu si vzít bohaté děvče, které samo sní, co ti přineslo? A pak, vidíš, znám tyto dámy velice dobře, setkávám se s nimi v zimě v nejvlivnějších pařížských kruzích. A konečně nezapomínej na strýce, toho diplomata, jenž měl smutnou odvahu zůstati ve službách republiky a jenž může ze svého synovce udělati, co mu bude libo.“

Gérard, zviklán, upadl opět v rozpaky.

„Ale nic nemá, nic nemá, ne! To je nemožno… Budu o tom ještě přemýšlet, ale mám z toho strach!“

Berthaud se dal do hlasitého smíchu.

„Jen se toho neboj, jsi přece ctižádostivec! Povídám ti, to znamená vyslanecké tajemnictví… Obě dámy přijíždějí v bílém vlaku, který tu bude každou chvíli. Jen se rozhodni a jdi je uvítat.“

„Ne, ne…! Až později, rozmyslím si to.“

Tu byli vyrušeni. Baron Suire, jenž byl již jedenkráte přešel kolem nich, nezpozoroval jich, neboť seděli ve stínu, v zákoutí, zaslechl veselý smích bývalého státního zástupce. A ihned dal mu několik zřetelných příkazů vzhledem k vozům a dopravě lituje, že nelze nemocné hned po příjezdu dopraviti k jeskyni, z ohledu na příliš časnou hodinu. Proto měli býti zatím dopraveni do nemocnice Notre-Dame des Douleurs, kde se mohli zotaviti po namáhavé cestě.

Zatím co se baron umlouval s ředitelem nosítkářů o nezbytných přípravách, stiskl Gérard ruku knězi, jenž si přišel k němu sednouti na lavici. Abbé des Hermoises, asi osmatřicetiletý, měl krásnou hlavu světského duchovního, byl pečlivě učesán a navoněn, jsa miláčkem dam. Byl velmi roztomilý a jezdil do Lurd z vlastního popudu, jako tam mnozí jezdili jen pro zábavu: na dně jeho krásných očí zářila jiskra zdravého rozumu a kolem jeho rtů pohrával úsměv skeptika, povzneseného nad všechno modlářství. Ovšem, věřil, klaněl se; leč církev se dosud nevyslovila určitě o zázracích a on zdál se býti hotov je popírati. Žil v Tarbes a znal Gérarda.

„Nuže,“ řekl, „nepůsobí toto očekávání nočních vlaků hlubokým dojmem…? Jsem zde kvůli jedné dámě, jejímž zpovědníkem jsem byl v Paříži; nevím však určitě, kterým vlakem přijede; a jak vidíte, čekám přece, neboť mne to nadmíru zajímá.“

Po chvíli přisedl jiný kněz, starý venkovský farář, a jal se s ním přívětivě hovořiti o krásách lurdské krajiny; je prý to jako na divadle, když se při východu slunce objeví hory, jako právě v oné chvíli.

Opět nastal ruch. Přednosta stanice běhal sem tam a hlasitě udílel rozkazy. A otec Fourcade, nedbaje choré své nohy, pustil rameno doktora Bonamyho a hbitě přistoupil.

„Eh, je to ten bayonneský rychlík, který se tak opozdil,“ odpovídal přednosta na všechny otázky. „Rád bych měl jistotu, velmi mne to znepokojuje.“

Tu však se ozvalo zvonění, jeden zřízenec běžel, mávaje lucernou, do tmy, zatím co se v dáli objevil signál. A přednosta zvolal:

„Ach, konečně bílý vlak. Doufejme, že bude dosti času odnésti nemocné, než přijede rychlík.“

A opět odběhl. Berthaud zavolal Gérarda, jenž byl náčelníkem jednoho oddělení nosítkářů, a oba pospíchali, aby se připojili ke svým lidem, u nichž nalezli již barona Suireho v plné činnosti. Nosítkáři se sbíhali ze všech stran, horlivě se chápajíce svých vozíčků a nosítek, a pospíchali na peron, dosud pustý a temný, k místu, kde měl vlak zastaviti. Záhy tam byla připravená spousta podušek, žíněnek a nosítek; páter Fourcade, doktor Bonamy, kněží, pánové i dragounský důstojník přispěchali rovněž, aby pomohli nemocným vystupovati. A ještě v dáli, ve tmě, zjevil se rudý bod, stále rostoucí, podobný hvězdě: svítilna na lokomotivě. Nocí se ozvalo pronikavé hvízdání. Záhy však umlklo a bylo slyšeti jen syčení páry a hukot kol, zvolňujících běh. A zřetelně zalehl sem zpěv, Bernadettina píseň, kterou notoval celý vlak, se stále se opakujícím Ave. A konečně tento vlak, plný utrpení a víry, sténající a zpívající, vjel do lurdského nádraží a zastavil se.

Ihned byly zotvírány všechny dveře a příval zdravých poutníků a nemocných, kteří mohli choditi, zaplavil peron. Řídké plynové plameny osvětlovaly jen chabě tento nebohý dav v šatech neurčitých barev, obtížený zavazadly všeho druhu, košíky, vaky, krabicemi; a z tlačenice tohoto poplašeného stáda, hledajícího východ, ozývaly se výkřiky, volání členů rodiny, kteří se ztratili, vítání těch, kteří byli očekáváni příbuznými nebo přáteli. Jedna žena prohlásila spokojeně: „Vyspala jsem se dobře.“; jakýsi kněz, odcházeje se svým vakem, řekl chromé dámě: „Mnoho štěstí!“ Většina přibylých měla tváře zděšené, unavené, a přece radostné, jako když zábavní vlak přiveze výletníky na neznámé nádraží. Konečně nastala taková tlačenice, takový zmatek v tom polotemnu, že poutníci neslyšeli zřízence, do ochraptění křičící: „Tudy! Tudy!“, aby se nádraží co nejdříve vyprázdnilo.

Sestra Hyacinta seskočila svižně, odevzdavši mrtvého v ochranu sestry Claire des Anges, a ztrativši poněkud hlavu, běžela k vozu s kantinou doufajíc, že jí Ferrand pomůže. Naštěstí nalezla tam otce Fourcada, jemuž šeptem vylíčila případ. Tento, nedav své rozmrzení najevo, zavolal barona Suireho, jenž právě šel okolo, a naklonil se k jeho uchu. Několik vteřin si šeptali. Baron se pak prodral zástupem se dvěma nosiči, nesoucími uzavřená nosítka. A mrtvý muž byl odnesen jako kterýkoliv jiný nemocný, který prostě omdlel, aniž by si toho byl povšimnul kdo z poutníků, vzrušených příjezdem; oba nosiči, vedeni baronem, postavili zatím nosítka ve skladišti zavazadel, za sudy. Jeden z nich, malý, světlovlasý hoch, syn generálův, zůstal u mrtvoly.

Sestra Hyacinta se zatím vrátila do vagonu, požádavši sestru Saint François, aby ji očekávala před nádražím u vyhrazeného vozu, který je měl dopraviti do nemocnice de Notre-Dame des Douleurs. Než odešla, chtěla nemocným pomáhati při vynášení, Marie však nechtěla připustiti, aby se jí zabývala.

„Ne, ne, nestarejte se o mne, milá sestro. Zůstanu poslední… Otec a abbé Froment šli již pro kola k mému lehátku; počkám na ně, dovedou kola připevnit a sami mne odvezou. Jen buďte klidná.“

Rovněž pan Sabathier a bratr Isidor si přáli, aby nebyli odnášeni, dokud nepomine nával. Paní de Jonquièreová, jež si vzala na starost Grivottovou, slíbila, že se postará, aby též paní Vêtuová byla dopravena do ambulančního vozu.

Sestra Hyacinta se tedy rozhodla ihned odejeti, aby mohla v nemocnici vše připraviti. Vzala s sebou malou Sofii Couteauovou, jakož i Elisu Rouquetovou, jejíž tvář pečlivě zahalila. Paní Mazeová šla před nimi, kdežto paní Vincentová se prodírala zástupem, nesouc v náručí svou polomrtvou holčičku, ovládána jedinou myšlenkou, běžeti přímo k jeskyni a položiti ji k nohám svaté Panny. Nyní panovala nejhorší tlačenice u východu. Nezbývalo než otevříti ještě vrata skladiště, aby se usnadnil odchod, a zřízenci nevědouce, jak odebírati lístky, nastavovali konečně jen své čepice, které se plnily přívalem lístků.

Před nádražím, na velkém čtverhranném prostranství ze tří stran uzavřeném nádražní budovou, panoval rovněž zmatek a tlačenice. Omnibusy hotelů, stojící podél chodníků, nesly na velkých štítech největší jména, jako Marie, Ježíš, svatý Michael, Růženec, Nejsvětější srdce. Pak následovalo ohromné množství ambulančních vozů, kočárů, vozíků, kolesek, bryček s oslím potahem; všichni kočové křičeli a nadávali uprostřed všeobecného zmatku, který tma jen zhoršovala, neboť osvětlení bylo nedostatečné. V noci zuřila bouře a nyní vystřikovaly proudy bláta pod kopyty koní a chodci se v něm brodili až pod kotníky. Pan Vigneron, následován svou chotí a paní Chaiseovou, jež obě byly plny starostí, zdvihl Gustava i s jeho berlí do omnibusu hotelu „U zjevení“, kamž usedly i dámy. Paní Mazeová, chvějíc se jako čistotná kočka, jež se bojí pošpiniti si tlapky blátem, pokynula kočímu starého kočáru, vstoupila a nepozorovaně odjela, udavši jako cíl klášter Modrých sester. A konečně mohla sestra Hyacinta usednouti s Elisou Rouquetovou a Sofií Couteauovou do prostorného dostavníku s lavicemi podél, kde již seděli Ferrand a sestry Saint-François a Claire des Ages. Kočí práskali do svých čilých koníků a vozy odjížděly v nekonečné řadě za křiku lidí a v moři bláta.

Při pohledu na hrnoucí se příval lidstva paní Vincentová váhala jíti dále se svým drahým břemenem. Chvílemi se ozýval kolem ní smích. Ach, to bláto! A všechny ženy vykasaly sukně a brodily se dále. Teprve když se nádvoří poněkud vyprázdnilo, odvážila se též. Jak hrozné by bylo vyklouznouti a upadnouti v té tmě! Když došla k příkře se sklánějící cestě, zpozorovala skupiny místních žen, jež očekávaly cizince a nabízely jim byt nebo stravu dle toho, jak kdo vypadal.

„Madame,“ tázala se jedné staré ženy, „prosím vás, kudy se jde k jeskyni?“

Tato jí místo odpovědi nabídla laciný pokoj.

„Všechno je přeplněno, v hotelu nenajdete místečka… Snad dostanete něco k jídlu, ale postel jistě ne.“

Jísti, spáti, ach! Bože, což na to paní Vincentové myslila? Ostatně zapravivši všechny cestovní výlohy, měla v kapse třicet sou!

„Madame, prosím vás, kudy se jde k jeskyni?“

Mezi čekajícími ženami bylo též velké, silné děvče, oblečené jako lepší služka, s příjemným obličejem a pěstovanýma rukama. Pokrčila jí jen lehce rameny. Vtom šel okolo kněz širokých prsou a zarudlé tváře. Děvče k němu ihned přiskočilo, nabízejíc mu pokoj s nábytkem, a šlo za ním, cosi mu šeptajíc.

„Dejte se touto cestou,“ slitovalo se konečně jiné děvče nad paní Vincentovou, „zahněte napravo a přijdete přímo k jeskyni.“

Na peroně ve vnitřním nádraží byla ještě stále tlačenice. Zdraví poutníci a nemocní, kteří mohli na nohy, udělali již místo, ale těžce nemocní, které bylo nutno odnášeti, se opozdili. A nosiči, bezradně pobíhajíce se svými nosítky sem tam, nevěděli, koho dříve.

Berthaud, jda v živém hovoru s Gérardem, zpozoroval pod svítilnou dvě dámy s děvčetem, jež patrně někoho očekávaly. Poznal Raymondu a ihned zadržel svého soudruha.

„Ach, slečno, jak mne těší, že vás vidím! Paní matka zdráva? Měly jste příjemnou cestu?“

A nečekaje na odpověď, představoval:

„Můj bratranec, pan Gérard de Peyrelongue.“

Raymonda upřela na mladého muže své jasné, veselé oči.

„Och, mám potěšení toho pána již trochu znáti. Setkali jsme se již v Lurdách.“

Gérard pozoruje, že jeho přítel jedná velmi zhurta, rozhodnut nezavazovati se k ničemu, omezil se na zdvořilou poklonu.

„Čekáme na maminku,“ pokračovalo děvče. „Je velmi zaměstnána, má na starosti nejtěžší nemocné.“

Malá paní Désagneauxová se svou hezkou, rozcuchanou plavovlasou hlavou namítla, že se paní de Jonquièreové děje zcela dobře, neboť odmítla její pomoc; netrpělivě dupala, hoříc dychtivostí býti též nějak užitečnou, zatím co paní Volmarová mlčky stála v pozadí, hledíc svýma zářivýma očima do tmy, jako by někoho hledala.

Leč vtom nastala velká tlačenice. Vynášeli právě paní Dieulafayovou z jejího oddělení první třídy a paní Désagneauxová se neudržela soustrastného povzdechu.

„Ach, ta ubohá žena!“

Vskutku byl srdcelomný pohled na tuto mladou ženu, obklopenou největším přepychem, ležící bezvládně mezi krajkami ve své rakvi, postavené na chodníku a čekající, až ji odnesou. Její choť a sestra stáli vedle ní, oba velmi elegantní a velmi smutní; sluha zatím běžel obstarati zavazadla a přesvědčiti se, zda telegraficky objednaný velký vůz čeká před nádražím. Abbé Judaine stál rovněž u nemocné; a když ji dva muži zdvihli, naklonil se k ní, poroučel se, a pronesl několik utěšujících slov, jichž však asi nezaslechla. Pohlížeje za ní, obrátil se k Berthaudovi, jejž dobře znal, řka:

„Ubozí lidé! Kdyby si tak mohli zaplatit uzdravení! Řekl jsem jim, že v očích svaté Panny je modlitba drahocennější nad zlato; a doufám pevně, že se nebe slituje… Vždyť jsem se sám tolik namodlil. Přece však přinášejí drahocenný dar, zlatou lampu do baziliky, báječné dílo poseté drahokamy… Kéž by je Neposkvrněná Panna oblažila úsměvem!“

Tak bylo přivezeno ještě mnoho darů, ohromné kytice neseny okolo, hlavně pak vynikala trojnásobná koruna z růží na dřevěném podstavci. A starý kněz vysvětloval, že by rád před odchodem z nádraží převzal korouhev, dar krásné madame Jousseurové, sestry paní Dieulafayové.

Tu se objevila paní de Jonquièreová a spatřivši Berthauda a Gérarda zvolala:

„Prosím vás, pánové, pospěšte tam do toho vagonu. Potřebují tam několik mužů, je nutno vynésti tři nebo čtyři nemocné… Jsem zoufalá, již nemohu.“

Gérard, ukloniv se Raymondě, odběhl, zatím co Berthaud radil paní de Jonquièreové, aby se déle nezdržovali na peroně, přísahaje, že naprosto již nebude zapotřebí její pomoci, že si všechno vezme sám na starost, a než uplyne tři čtvrtě hodiny, že budou všichni nemocní v nemocnici. Konečně povolila a vstoupila do vozu s Raymondou a paní Désagneauxovou. Paní Volmarová zmizela v posledním okamžiku, jako by byla náhle pozbyla trpělivosti. Viděli, jak přistoupila k jakémus pánovi, patrně na něco se ho tázajíc. Ostatně se s ní shledají v nemocnici.

Berthaud dohonil Gérarda před vagonem, právě když pomáhal dvěma mužům snášeti pana Sabathiera. Byla to krušná práce, neboť byl tlustý, velmi těžký, a již se vzdávali naděje, že jej pronesou úzkými dveřmi. A přece se nějak dostal do vagonu. Konečně musili druhými dveřmi vstoupiti ještě dva nosiči a spojenými silami se konečně podařilo snésti jej na peron. Již svítalo a v bledém jitřním světle jevilo nádraží žalostný pohled improvizované nemocnice. Grivottová, v bezvědomí, ležela již na peroně na žíněnce čekajíc, až ji odnesou, kdežto paní Vêtuovou bylo nutno posaditi pod plynovou lucernu, neboť byla stižena takovým záchvatem, že křičela při nejmenším otřesu. Špitálníci, majíce na rukou rukavice, namáhavě tlačili před sebou své vozíky se špinavými, ubohými ženami, jimž ležela u nohou ošumělá jejich zavazadla; jiní se nemohli prodrati s nosítky, na nichž ležela strnulá těla, němá, s očima plnýma úzkosti; a mezi nimi namáhavě se proplétali chromí a ochromení, kulhavý mladý kněz, malý hoch o berlích, hrbatý a jednonohý, jako přízrak. Jeden muž, ochromený, jako ve dví zlomený, nemohl dále a nezbylo než odnésti jej tak zkrouceného na obrácené židli.

Zmatek dosáhl vrcholu, když tu přiběhl přednosta stanice, volaje:

„Přijíždí rychlík z Bayonne… Rychle! Rychle! Zbývají jen tři minuty.“

Otec Fourcade, opíraje se stále o rámě doktora Bonamyho, s veselou tváří dodával nemocným odvahy; nyní zavolal k sobě pokynem Berthauda a řekl mu:

„Rychle je všechny vyneste na peron; odnésti je můžete potom.“

Rada byla dobrá; konečně se vlak vyprázdnil. Jediná Marie zůstala ve vagoně, trpělivě čekajíc. Leč již se vraceli pan de Guersaint a Pierre, nesouce dva páry kol; a Pierre, jemuž pomáhal jen Gérard, rychle vynesl mladou dívku. Byla lehká jako ubohý, nemocný ptáček; jen její lože jim dalo práci. Pak přidělali kolečka a nebýti davu, který zatarasoval cestu, byl by ji mohl Pierre ihned odvézti.

„Rychle! Rychle!“ opakoval přednosta.

A pomáhal sám, podpíraje nohy jednoho nemocného, jejž vynášeli z vagonu. Onde zase strkal vozíky, které stály příliš blízko okraje chodníku. Ve vedlejším vagoně zůstala poslední nemocná, a když ji chtěli vynésti, byla stižena nervózním záchvatem. Řvala a bránila se. Nebylo pomyšlení vynésti ji v tom okamžiku. A rychlík se blížil, ohlašován nepřetržitým řinkotem elektrických zvonků! Nezbývalo než se rychle rozhodnouti, zavříti dvířka a přesunouti vlak na vedlejší kolej, kde měl čekati, cele sestaven, tři dny, aby opět převzal náklad svých poutníků a nemocných. Když se vzdaloval, bylo ještě slyšeti křik ubohé ženy, u níž zůstala milosrdná sestra, křik stále slábnoucí, podobající se nářku bezmocného dítěte, jež se konečně utišuje.

„Díky bohu!“ šeptal přednosta stanice. „Bylo na čase!“

A vskutku, rychlík z Bayonne se blížil plnou parou a přejel jako blesk kolem tohoto žalostného peronu, přeměněného v dočasnou nemocnici. Malé vozíky a nosítka se zatřásly, ale neštěstí se nepřihodilo žádné, ježto zřízenci dávali dobrý pozor a ukazovali cestu těm, kteří nemohouce nalézti východu zmateně se tlačili. Ostatně záhy byl pořádek a konečně mohla býti nosítka odnášena.

Stále bylo více světla, nebe zbělelo a vrhalo jasné odlesky na zem, dosud černou. Znenáhla bylo možno rozeznávati lidi a předměty.

„Ne, až za chvíli!“ opakovala Marie Pierrovi, jenž se chtěl davem proplésti. „Počkejme, až pomine nával.“

A se zájmem pozorovala muže asi šedesátiletého, vojenského vzezření, jenž procházel mezi nemocnými. Hlavu měl hranatou, vlasy bílé a krátce stříhané; vypadal zcela zdravě, ale vlekl za sebou levou nohu, obraceje ji při každém kroku dovnitř. Levou rukou opíral se o tlustou hůl.

Pan Sabathier, jenž jezdil do Lurd již sedm let, byl velmi potěšen, spatřiv jej.

„Ach! To jste vy, pane Commandeure!“

Snad se jmenoval Commandeur. Ježto však měl vyznamenání, které nosil na široké červené stuze, snad to byla jen přezdívka, ač byl prostým důstojníkem. Nikdo neznal určitě jeho minulosti; jistě měl někde rodinu, děti: leč zůstalo to tajemstvím. Již tři léta byl zaměstnán na nádraží jako dozorce nad skladišti, nepatrné to zaměstnání, jehož se mu dostalo velikou přízní; skrovný plat dovoloval mu žíti úplně spokojeně. V pětapadesáti letech byl stižen prvním záchvatem mrtvice, za dva roky potom druhým, následkem čehož měl částečně ochrnutou levou polovinu těla. Nyní očekával s naprostým klidem třetí záchvat. Říkal, že by s radostí zemřel téhož večera, zítra, třeba hned. A celé Lurdy jej dobře znaly pro jeho mánii býti přítomen příjezdu každé výpravy, choditi mezi nemocnými a opíraje se o hůl, v největším údivu činiti nemocným prudké výčitky, že tak dychtí po uzdravení.

Pana Sabathiera viděl již třetí rok a vylil si na něm všechnu zlost:

„Jak? Vy jste tu zas? Cožpak lpíte na tom proklatém životě…? Jděte k šípku! Umřete raději doma, na své posteli! Není to to nejlepší na světě?“

Pan Sabathier se nehněval, naopak, dal se do smíchu; byl však vyčerpán obtížným vynášením z vozu.

„Ne, ne, mně je uzdravení milejší.“

„Uzdravení, uzdravení! To si přejí všichni! Ujedou na sta mil, přijedou jako rozbití řvouce bolestmi a všechno jen proto, aby se uzdravili, aby mohli znovu očekávat všechno to trápení a všechny bolesti… Podívejte, pane, vy, ve vašem stáří, s tím zničeným tělem, co by vám to pomohlo, kdyby vám svatá Panna uzdravila nohu? Co byste dělal, pro pána boha? Jakou útěchu byste z toho měl, kdyby se o několik let prodloužilo vaše ohavné stáří…? A když už tu jste, dodělejte raději hned! To by bylo štěstí!“

Nemluvil jako věřící, jenž doufá v odměnu na onom světě, nýbrž jako člověk životem znavený, jenž chce upadnouti v zapomenutí, utonouti ve věčném klidu smrti.

Pan Sabathier krčil rameny, jako by měl před sebou dítě; abbé Judaine, jenž konečně nalezl svou korouhev, se zastavil, aby Commandeura jemně vyplísnil, neboť jej rovněž dobře znal.

„Nehřešte, milý příteli, nevážíte-li si života a zdraví, urážíte Pána Boha. Vy sám, kdybyste mi byl uvěřil, byl byste již prosil svatou Pannu za uzdravení své nohy.“

Commandeur se rozhorlil:

„Moje noha! S tou nesvede pranic, to je jisté! I jen ať přijde smrt, aspoň bude všemu jednou provždy konec! Člověk se obrátí ke zdi, škytne a umře… to je náramně jednoduché!“

Tu jej kněz přerušil a ukazuje na Marii, jež vše slyšela, ležíc opodál ve své truhle, řekl:

„Doporučujete všem našim nemocným, aby šli umřít domů, i zde slečně, pohleďte, jež je v květu mládí a chce žít?“

Marie široce rozevírala oči v žhavé touze žíti, v touze míti též něco z toho širého světa; a Commandeur, jenž k ní přistoupil a na ni pohlížel, byl pojednou jat hlubokým pohnutím.

Chvějícím se hlasem řekl:

„Uzdraví-li se slečna, přeji jí ještě druhý zázrak: aby byla šťastna!“

A odešel, pokračuje ve své procházce chmurného filozofa, vleka za sebou nohu a tluka do dlaždic okovaným koncem své hole.

Peron se znenáhla vyprazdňoval; paní Vêtuovou i Grivottovou již odnesli. Gérard sám odvezl pana Sabathiera na malém vozíku, kdežto baron Suire a Berthaud již dávali rozkazy a činili přípravy, neboť za chvíli měl přijeti další vlak, zelený. Konečně tam zbyla již jen Marie, o niž péči Pierre žárlivě nechtěl nikomu jinému ponechati. Zapřáhl se do vozíku a odvezl ji před nádraží, když tu pojednou zpozorovali, že pan de Guersaint zmizel. Leč ihned jej opět spatřili v živé rozprávce s abbém Des Hermoisesem, s nímž se seznámil. Sblížil je týž obdiv pro přírodu. Již bylo úplné světlo a okolní horští velikánové se objevili v plné kráse. A pan de Guersaint, okouzlen, volal:

„Jaký to kraj, pane! Již třicet let toužím navštíviti tyto hory. Jsou však ještě daleko a tak drahého výletu bych si nemohl dopřáti.“

„Mýlíte se, pane; nic není snazšího. Při větším účastenství jsou výlohy nepatrné. A právě letos hodlám se tam opět podívati; když byste se chtěl zúčastniti…“

„A jak rád, pane! Ještě si o tom promluvíme. Tisíceré díky!“

Ježto jej Marie volala, srdečně se rozloučil a připojil se k ní. Pierre se rozhodl, že doveze Marii až do nemocnice, aby jí ušetřil překládání na jiný vůz. Dostavníky, kočáry a vozíky se zatím již vracely a opětně naplňovaly prostor před nádražím, očekávajíce zelený vlak; nebylo snadno proplésti se s malým vozíkem, jehož nízká kola zapadala do bláta až po nápravy. Policejní zřízenci, kteří měli na starosti udržování pořádku, proklínali toto hrozné bahno, ve kterém se jim bylo broditi. Jen ženy, staré i mladé, jež chtěly pronajmouti své pokoje, ničeho si nedělaly z bláta a brodily se jím ve svých dřevácích v honbě za poutníky.

Když se konečně vozík dostal na volnější cestu, zdvihla Marie hlavu a tázala se svého otce, jenž šel vedle ní:

„Tatínku, jaký den je dnes?“

„Sobota, miláčku.“

„Opravdu, sobota, den svaté Panny… Zdali pak mne dnes uzdraví?“

A za nimi v uzavřených nosítkách tajně nesli dva nosiči mrtvolu muže, kterou vyzdvihli ve skladišti zavazadel, ukrytou za sudy, a nesli ji na skryté místo, které otec Fourcade naznačil.

II.

Nemocnice de Notre-Dame des Douleurs, založená dobročinným kanovníkem, leč pro nedostatek peněz nedokončená, jest rozsáhlá čtyřpatrová budova, příliš vysoká, takže jest obtížno tam nemocné vynášeti. Obyčejně tam obývá asi sto chorých starců a chudáků. Leč v době národních výprav se tito starci na tři dny někam odstěhují a nemocnice jest pronajímána sdružení Assomption, které tam někdy umístí pět až šest set nemocných. Je vsak nutno je tam velice tísniti, ježto jsou síně nedostatečné. Ze zbývajících tří nebo čtyř set nemocných jsou muži ubytováni v nemocnici Du Salut, ženy v městském chorobinci.

Toho rána při slunce východu panoval nesmírný zmatek na pískem posypaném dvoře před vraty, u nichž stáli dva kněží. Od včerejšího dne zaujal personál prozatímní správy místo v kancelářích, opatřených množstvím registrů, map a tištěných formulářů. Letošního roku mělo být vše zařízeno lépe než loni: přízemní sály měly býti vyhrazeny nejslabším nemocným; též rozdělování lístků, nesoucích číslo sálu a lože, mělo býti pečlivěji kontrolováno, neboť se přiházely časté omyly v osobách. Leč v přívalu těžce nemocných, které přivezl bílý vlak, selhávaly všechny plány a nové formality byly příčinou takových zápletek, že nezbývalo než uložiti část těch ubožáků na dvoře, dle pořadu, jak byli přinášeni, kde jim bylo čekati, až na ně přijde řada. Opakovalo se totéž, co bylo na nádraží, žalostný pohled na choré ležící pod širým nebem, zatímco nosiči a zřízenci sekretariátu, mladí seminaristé, běhali bezhlavě sem a tam.

„Chtěli jsme mnoho dobrého najednou!“ volal zoufale baron Suire.

A měl pravdu; nikdy nebylo učiněno tolik zbytečných opatření. Shledáno, že nevysvětlitelným omylem byli v nejvyšších sálech uloženi nemocní, jež bylo nejtíže přenášeti. Rozdělení toto přepracovati nebylo možno; pokračováno tedy nazdařbůh; a počalo rozdílení lístků, při čemž mladý kněz zapisoval do seznamu jména a adresy, za účelem kontroly. Ostatně každý nemocný měl se vykázati svým průvodním lístkem, barvy příslušného vlaku, na němž uvedeno jeho jméno, řadové číslo, nyní pak připojeno číslo sálu a lože. Tím protahovalo se přijímání nemocných.

A ve všech čtyřech poschodích rozsáhlé budovy nastalo nekonečné pobíhání. Pan Sabathier, byv přinesen jeden z prvních, umístěn v přízemním sále, tak zvaném rodinném, kde směli nemocní mužové míti u sebe své manželky. V nemocnici Notre-Dame des Lurdes nebyly ostatně přijímány svobodné ženy. Ale ač byl bratr Isidor provázen svou sestrou, bylo dovoleno, aby jako manželé byli umístěni v přízemním sále, vedle lože pana Sabathiera. Po straně byla kaple, ještě čerstvě omítnutá, s okny prostě zabedněnými. Rovněž mnohé sály byly dosud nedokončeny, a na podlahy nakladeny prostě slamníky, na něž narychlo ukládáni nemocní. Ale již obléhal dav poutníků, kteří mohli choditi, refektář, dlouhou to galerii s okny vedoucími na vnitřní dvůr; a sestry řádu Saint-Frai, jež obyčejně vedly správu nemocnice a zůstaly na svých místech, neboť obstarávaly kuchyni, jaly se rozdávati šálky kávy a čokolády ubohým ženám, vysíleným hroznou cestou.

„Odpočiňte si, posilněte se,“ opakoval baron Suire, jenž jako kouzelník byl současně na třech místech. „Máte před sebou dobré tři hodiny. Ještě není pět a důstojní otcové nařídili, aby se k jeskyni nechodilo před osmou, jinak byste byli příliš znaveni.“

V druhém poschodí se paní de Jonquièreová jako jedna z prvních ujala vlády v sále Sainte-Honorine, jehož byla ředitelkou. Raymonda, jež byla přidělena službě v refektáři, musila zůstati dole, neboť řád nedovoloval dívkám vcházeti do sálů, kde by byly mohly spatřiti nepatřičné a příliš strašlivé věci. Ale malá paní Désagneauxová, prostá ošetřovatelka, neopustila své ředitelky a již na ní žádala rozkazy, šťastna, že může býti užitečnou.

„Madame, jsou všechny postele v pořádku? Což kdybych je se sestrou Hyacintou prohlédla?“

Místnost, světležlutě malovaná, špatně osvětlená, neboť vedla na vnitřní dvůr, měla patnáct postelí, ve dvou řadách postavených podél zdí.

„Hned se podíváme,“ odpovídala paní de Jonquièreová, zamyšlena.

Počítala lože a prohlížela tento úzký a dlouhý sál. Pak zašeptala:

„Nebudu zde míti dosti místa. Mám ohlášeno třiadvacet nemocných; nezbude než klásti na zem slamníky.“

Sestra Hyacinta následovala obě dámy, zanechavši sestru Saint François a sestru Claire des Anges ve vedlejší místnosti, přeměněné v zásobárnu prádla; nyní pozdvihovala pokrývky a podrobovala jednotlivá lože bedlivé prohlídce. Pak konejšila paní Désagneauxovou:

„Všechno je v pořádku a čisté. Je znáti péči sester Saint-Frai… Zásoba slamníků je zde vedle a chce-li mi madame pomoci, mohly bychom bez čekání položití hned řadu zde mezi postelemi.“

„Ale ovšem!“ zvolala mladá žena, nadšena myšlenkou, že bude nositi těžké žíněnky ve svých slabých rukou.

Paní de Jonquièreová ji musila krotiti.

„Zatím to nespěchá. Počkejme, až přijdou nemocní… Nemám ráda tento sál, špatně se větrá. Loňského roku jsem měla sál Sainte-Rosalie, v prvním poschodí… Ostatně, co dělat, zařídíme se zde, pokud to bude možné.“

Zatím se hrnuly jiné ošetřovatelky jako roj pracovitých včel, horlivě shánějících práci. Tento nadbytek ošetřovatelek, pocházejících většinou z lepších a měšťanských kruhů a přicházejících s nesmírnou horlivostí, nikoliv úplně bez marnivosti, byl mnohdy příčinou ještě většího zmatku. Bylo jich přes dvě stě. Ježto každá při vstupu do nemocnice musila složiti nějaký dar, nebylo možno některou odmítnouti z obavy, že se zmenší almužny; a tak počet jich rok od roku ještě vzrůstal. Naštěstí mnohé z nich se spokojily červeným křížem na prsou a od příjezdu do Lurd dělaly jen výlety. Leč ty, které pracovaly, měly opravdové zásluhy, neboť strávily pět dní hrozně namáhavě, spíce sotva dvě hodiny, žijíce neustále uprostřed divadla mnohdy nesmírně odporného a hrůzného. Viděly smrtelné zápasy, ovazovaly hnijící rány, vyprazdňovaly mísy a nádoby, vyměňovaly pokálené prádlo, obracely nemocné – úkol hrozný a drtivý, pro ně nezvyklý. Však také potom odcházely všecky schvácené, polomrtvé, s očima horečnýma, lesknoucíma se nadšeným milosrdenstvím, jímž planuly.

„A paní Volmarová?“ tázala se paní Désagneauxová. „Myslila jsem, že ji tu naleznu.“

Paní de Jonquièreová jí jemně pokynula, aby mlčela, jako by věděla, oč jde, ve shovívavosti něžné ženy k lidské bídě.

„Je slabá, šla si odpočinout do hotelu. Nechme ji vyspat se.“

Pak rozdělila postele mezi dámy, každé dvě. A všechny se měly k práci, pobíhajíce sem a tam, informujíce se, kde je kancelář, prádelna, kuchyně.

„A lékárna?“ tázala se ještě paní Désagneauxová.

Nebylo tam však lékárny. Ani lékařů nebylo po ruce. K čemu? Vždyť všichni nemocní byli dávno lékařskou vědou opuštěni a přicházeli prosit Boha o uzdravení, jež jim lidé odpírali. Přirozeně bylo lékařské ošetřování za doby výpravy přerušeno. Umírala-li některá nešťastnice, byla zaopatřena. A jeden mladý lékař, jenž vždy doprovázel bílý vlak, byl přítomen se svou příruční lékárničkou, aby se pokusil o úlevu, kdyby některý nemocný v záchvatu potřeboval pomoci.

Sestra Hyacinta právě přiváděla Ferranda, jenž zůstal u sestry Saint François, a uvedla jej do sousedního pokojíka, kde hodlal býti pohotově.

„Madame,“ oslovil paní de Jonquièreovou, „jsem vám úplně k službám. Kdybyste mne potřebovala, hned pro mne pošlete.“

Slyšela jej jen napolo, neboť se právě přela s mladým knězem, členem správy, ježto pro celý sál bylo pouze sedm nočních nádob.

„Zajisté, pane, kdyby bylo zapotřebí utišujícího léku….“

Leč nedomluvila a opět se obrátila ke knězi.

„Zkrátka, pane abbé, hleďte mi obstarat ještě čtyři nebo pět… Co máme dělat? Je to tak trapné!“

A Ferrand naslouchal a rozhlížel se, udiven tímto nezvyklým světem, do něhož jej náhoda zavedla. On, jenž nevěřil, jenž tu byl jen z obětavosti, žasnul nad tím hrozným přívalem bídy a utrpení, ženoucím se za vratkou nadějí. Hlavně pak byly vzbouřeny jeho lékařské názory, když viděl tuto bezstarostnost vzhledem k nutným opatřením, nedbání nejprostších pravidel vědy, v jistotě, že bude-li tomu nebe chtíti, nastane uzdravení bez ohledu na přírodní zákony. K čemu tedy tento poslední ústupek v ohledu na svět, k čemu bráti s sebou lékaře, když jej tak špatně používají? Vrátil se do svého kabinetu, téměř se stydě, cítě, že je zbytečným a poněkud směšný.

„Připravte pro všechno opiové pilulky,“ řekla mu sestra Hyacinta, jež jej doprovodila až ke dveřím. „Budeme jich asi potřebovat: Mám starost o několik nemocných.“

A pohlížela naň svýma velkýma modrýma očima tak laskavě, tak dobrotivě, s nemizejícím božským úsměvem. Horlivou prací se zarděla její svěží, mladistvá pleť. A dodala jako dobrá přítelkyně, jež ráda sdílí a společně podniká zamilovanou práci:

„A kdyby bylo nutno zdvihnouti nebo uložiti nějakou nemocnou, pomůžete mi, viďte?“

Tu byl Ferrand rád, že přišel, že tam jest, potěšen myšlenkou, že jí může pomoci. Vzpomenul si, jak seděla u jeho lože, když téměř umíral, jak jej sestersky ošetřovala, jako dobrý, vlídný anděl, spíše přítel než žena.

„Kdykoli vám bude libo, sestro! Jsem váš a budu tak šťasten, dovolíte-li mi posloužiti vám! Vždyť jsem vám tolik dlužen…“

Roztomilým posunkem přiložila prst na rty, kázajíc mu mlčeti. Nikdo jí nebyl ničím povinován, bylať služkou trpících a ubohých.

V té chvíli dopravována do sálu Sainte-Honorine první nemocná. Byla to Marie, již nesl za Gérardovy pomoci Pierre v její dřevěné truhlici. Nádraží opustila poslední, všechny však předhonila díky nekonečným komplikacím, které zdrževše ostatní, jim pomohly náhodou při rozdělování lístků. Pan de Guersaint opustil svou dceru před nemocnicí na její žádost: Bála se, že budou hotely přeplněny a stála na tom, aby v čas si zajistil dva pokoje, pro sebe a pro Pierra. A byla tak znavena, že ničeho nenamítala, když ji odnesli sem, ke krátkému odpočinku, smířivši se s tím, že nemůže ihned k jeskyni.

„Hleďte, milé dítě,“ opakovala paní de Jonquièreová, „máte před sebou tři hodiny. Uložíme vás na vaši postel. Odpočinete si, nemusíc déle ležeti v té truhle.“

A zdvihla ji za ramena, kdežto sestra Hyacinta ji držela za nohy. Postel stála uprostřed sálu nedaleko okna. Nemocná ležela chvíli bez hnutí, se zavřenýma očima, jako schvácena tím přenášením. Pak se musil Pierre opět vrátit, neboť se rozčilovala, chtějíc mu něco sděliti.

„Neodcházejte, příteli, prosím vás. Odneste mou bednu na chodbu, ale neodcházejte, neboť chci býti ihned odnesena, jakmile to bude dovoleno.“

„Je vám lépe, když ležíte?“ tázal se mladý kněz.

„Ano, ano, zajisté… A ostatně, nevím… tak už pospíchám, Bože! tak bych už ráda ležela u nohou svaté Panny!“

Když však Pierre odnesl truhlici, přinášeny již jiné nemocné a to ji poněkud zabavilo. Paní Vêtuová, již přinesli dva nosiči, držíce ji pod paží, uložena, jak byla, v šatech, na sousední lože; ležela bez hnutí, bez dechu, se žlutou, bezvýraznou tváří rakovinou chorého. Vůbec žádnou nemocnou nesvlékali. Jen je položili a poradili jim, aby si zdřímly, mohou-li. Některé si nelehly a spokojily se s tím, že usedly na svých postelích a hovořily, uvádějíce své věci do pořádku. Elisa Rouquetová, jež byla rovněž umístěna poblíž Marie, otvírala svůj košík, aby si vzala čistý šátek, a velice litovala, že nemá zrcadla. Ani ne za deset minut byly všechny postele obsazeny, a tak když se objevila Grivottová, podporována sestrou Hyacintou a sestrou Claire des Anges, bylo nutno počíti s obsazováním slamníků.

„Zde, sem!“ volala paní Désagneauxová, „zde se jí bude dobře ležet, zde nepotáhne od dveří.“

Záhy přibylo sedm dalších slamníků, zabírajících střed sálu. Nebylo již možno volně procházeti, neboť mezi slamníky a postelemi zbyla jen úzká ulička. Každá nemocná podržela si svůj balík, vak nebo krabici; a u každého slamníku ležela halda takových chudičkých zavazadel. Byl to žalostný pohled, jako po požáru nebo po zemětřesení, kdy ranění a chudí prchli na ulici.

Paní de Jonquièreová přecházela po sále stále opakujíc:

„Nu, milé děti, jen se nerozčilujte a pokuste se trochu usnout.“

Leč nepodařilo se jí uklidniti je; ona sama, jakož ostatní dámy jí přidělené zvětšovaly jen zmatek vlastním rozčilením. Několika nemocným bylo nutno vyměniti prádlo, jiné opět měly potřeby. Jedna žena s vředem na noze tak naříkala, že se jí paní Désagneauxová jala vyměňovati obvaz; byla však neobratná a přes všechnu odvahu div že neomdlela nesnesitelným zápachem. Ženy, jimž bylo lépe, žádaly si polévky. A tak kolovaly šálky a talíře za křížících se otázek a odpovědí, rozkazů často protichůdných, s nimiž si nikdo nevěděl rady. A malá Sofie Couteauová, nadmíru veselá, jež zůstala u sester, považovala to za zábavu a pobíhala, poskakovala, tančila, ode všech oslovována, milována a zahrnována lichotkami, pro naději v zázrak, kterou jim dodávala.

Za tohoto zmatku ubíhal čas. V sedm hodin vešel abbé Judaine. Byl almužníkem sálu Sainte-Honorine a zdržel se jen hledáním volného oltáře, u něhož by odsloužil mši. Jakmile se objevil, ze všech stran ozvalo se netrpělivé volání.

„Oh, pane faráři, pojďme, pojďme hned!“

Mocná touha, stále rostoucí, od minuty k minutě žhavější, dodávala všem sil, a zdálo se, že všichni trpí stále palčivější žízní, kterou může utišiti jen zázračný zdroj. Hlavně Grivottová, sedíc na svém slamníku, spínala ruce žadoníc, aby ji dovedli k jeskyni. Nebylo-liž počátkem zázraku toto probuzení vůle, tato horečná touha po uzdravení, jež ji vzpružila? Přijela v bezvědomí, bezvládná, a nyní seděla na svém loži, obracejíc na všechny strany své černé zraky, očekávajíc blažený okamžik, kdy pro ni přijdou; její sinalá tvář se oživila, byla jako vyměněna.

„Prosím vás, pane faráři, ať mne odnesou! Cítím, že se uzdravím.“

Abbé Judaine, s dobráckou, usměvavou svojí tváří laskavého otce, naslouchal a mírnil netrpělivé vlídnými slovy. Vyjdou za okamžik. Nutno však míti rozum, sečkati, až bude všechno připraveno; a pak svatá Panna nevidí ráda, když se lidé tlačí, a oblažuje svou milostí jen ty nejrozumnější.

Když šel okolo Mariina lože a spatřil ji s rukama sepjatýma šeptající prosbu, znovu stanul.

„Vy též, má dcero, jste tak nedočkavá! Buďte klidná, milosti se dostane všem.“

„Otče,“ šeptala, „zmírám touhou. Srdce mi překypuje modlitbou; dusím se.“

Abbé byl velice dojat vášnivostí tohoto ubohého, sešlého dítěte, tak kruté stiženého v nejkrásnějším květu mládí. Chtěl ji upokojiti a ukázal na její sousedku, paní Vêtuovou, jež se nehýbala, upírajíc jen široce otevřené oči na každého, kdo šel okolo.

„Podívejte se na tuto paní, jak je klidná! Odpočívá a dobře činí, že se jako malé dítě odevzdává v ruce Boží.“ Leč paní Vêtuová šeptala sotva slyšitelně:

„Ach! Jak trpím, jak trpím!“

Konečně ve tři čtvrti na osm dala paní de Jonquièreová nemocným znamení, aby se připravily. Za pomoci sestry Hyacinty a paní Désagneauxové zapínala šaty a oblékala boty těm, které se nemohly hnouti. Bylo to opravdové šňoření, neboť každá nemocná chtěla se objeviti před svatou Pannou v nejlepším úboru. Mnohé měly tolik citu, že si umyly ruce. Jiné rozbalovaly svá zavazadla a oblékaly čisté prádlo. Elisa Rouquetová konečně odkryla kapesní zrcátko u své sousedky, ohromné, vodnatelné ženy, velmi však samolibé; vypůjčila si je a opřela o polštář; a horlivě a velmi pečlivě ovazovala si šátek kolem hlavy, aby zakryla tvář znetvořenou strašlivou ranou. Vedle ní stála malá Sofie a s nesmírným zájmem pozorovala její počínání.

Konečně dal abbé Judaine znamení k odchodu k jeskyni. Chtěl tam doprovoditi své drahé, trpící sestry v Bohu, jak pravil; sestry a dámy ošetřovatelky měly zůstati v nemocnici, by vše zatím uklidily a připravily. Sál se vyprázdnil v okamžiku a nemocné sešly nebo byly sneseny za nového zmatku. Pierre, jenž byl opět připevnil kola k Mariině truhlici, šel v čele průvodu, sestávajícího asi z dvaceti vozíků a nosítek. Právě tak se vyprázdnily i ostatní sály a záhy bylo přeplněno nádvoří, kde sestavován průvod za velkého zmatku. Záhy se pohyboval nekonečný průvod po dosti srázné cestě k jeskyni, takže když Pierre již dospěl k návrší Merlasse, poslední nosítka stála ještě na dvoře před nemocnicí.

Bylo osm hodin – slunce již stálo vysoko, vítězné srpnové slunce, planoucí na obloze obdivuhodně čisté. Po noční bouři vypadala jako umytá, modravý vzduch jako nový, dětsky svěží. A hrozný ten průvod, snůška lidských běd, ubíral se zvolna po bídně dlážděném svahu ve svitu zářivého jitra. Nebral konce, stále se prodlužoval. Nebylo tu pořádku; změť nejrůznějších chorob, které, jak se mohlo zdáti, vychrlilo peklo, kde byly uzavřeny všechny tyto hrůzné nemoci, vzácné a příšerné případy, nad nimiž se srdce chvělo. Bylo viděti hlavy rozežrané vyrážkami, čela pokrytá svrabem, nosy a ústa prašivinou znetvořená v netvorné rypáky. Objevovaly se zapomenuté nemoci, jakás stařena měla malomocenství, jiná byla pokryta lišeji, jako strom ve tmě hnijící. Pak přišli vodnatelní, s životy nadmutými do neuvěřitelných rozměrů; z některých nosítek vyčnívaly ruce revmatismem zkřivené nebo nohy tak zbubřelé, že se podobaly pytlům hadrů. Jakás dívka s vodou v hlavě seděla na nízkém vozíku snažíc se udržeti v rovnováze ohromnou hlavu, nabývající převahy na tu nebo onu stranu. Jiná, stižena tancem sv. Víta, neustále zmítala všemi údy, křivíc v hrozných grimasách levou polovinu tváře. Opět jiná, ještě dítě, vyrážela žalostné zvířecí skřeky, kdykoli ji schvátila bolestná křeč, stahující jí ústa. Pak šli souchotináři, třesoucí se v horečce, vyčerpáni průjmy, vychrtlí jako kostlivci, s pletí popelavou, barvy země, v níž měli záhy spočinouti; mezi nimi jedna žena měla tvář nápadně bílou, oči plamenné, podobna lebce, v níž zažehli pochodeň. Dále bylo viděti znetvořeniny všeho druhu, zkroucená těla, vyvrácené údy, zkřivené krky, ubohá stvoření, zlomená a znetvořená jako tragické loutky: hlavně jedna z nich byla nápadná, majíc pravou ruku zkroucenu za kyčel a hlavu nahnutou až k levému rameni. Vezeny tam ubohé rachitické děti s voskovými tvářemi a krky rozhlodanými krticemi; ženy s bolestnou strnulostí v sinalých tvářích, jichž lůna ničila rakovina; a jiní a jiní, ležíce s očima upřenýma vzhůru, jako by naslouchaly pohybu vnitřností utlačovaných nádory zvíci dětské hlavy. A stále nové a nové případy, vždy hroznější předcházejících. Děvčeti asi dvacetiletému, se zploštělou ropuší hlavou, viselo pod bradou ohromné vole, spadající jako zástěra až k pasu. Následoval slepec s tváří bezkrevnou, jako mramorovou, jehož zanícené oční důlky byly krvavými, hnisajícími ranami. Šílená stařena, úplně zblblá, jejíž nos byl rozežrán nějakým venerickým vředem, příšerně se stále smála, dokořán otevírajíc černá ústa. Pojednou dostal kterýs nemocný záchvat padoucnice a s pěnou u úst se zmítal na nosítkách; leč průvod se tím nedal zadržeti, spěchaje jako vichrem bičován v horečné touze, která jej pudila k jeskyni. Nosítkáři, kněží i nemocní zanotovali píseň, chvalozpěv na Bernadettu, a všechno se valilo ku předu za neustávajícího Ave; vozíky, nosítka i pěší sestupovali po srázné cestě jako rozvodněný, z břehů vystoupivší potok, s hukotem valící své vlny. V záhybu ulice Saint-Joseph, nedaleko návrší Merlasse, stála na pokraji chodníku v hlubokém úžasu rodina výletníků z Cauterets nebo z Bagnères. Byli to asi bohatí měšťáci, otec i matka bezvadného zevnějšku, obě dospělé dcery ve světlých šatech s veselými tvářemi šťastných, dobře se bavících lidí. Leč po úžasu, který vzbudila první skupina, následovala rostoucí hrůza, jako by viděli otvírající se nemocnici ze starých časů, jednu z oněch pohádkových nemocnic, vyprazdňovanou po nějaké epidemii. Obě dívky zbledly, otec i matka stáli jako strnulí před tímto nepřetržitým proudem tolika hrůz, z nichž morový dech jim vál do tváře. Bože, tolik hnusu, tolik špíny, tolik utrpení! Zdaž to bylo možno v paprscích toho krásného slunce, pod jasným nebem vyzařujícím světlo a radost, ve svěžím ranním vánku, přinášejícím vůni hor!

Když Pierre, ubíraje se v čele průvodu, zabočil na pláň Merlasse, cítil, jak tone v záři tohoto jasného slunce a ve vlnách svěžího, vonného vzduchu. Ohlédl se a něžně se usmál na Marii: a oba, za svěžího toho rána přišedše na Place du Rosaire, byli okouzleni nádhernou vyhlídkou, která se před nimi rozvinula.

Před nimi na východě ležely staré Lurdy v širokém záhybu půdy. Za vzdálenými horami vyšlo slunce a šikmými paprsky barvilo temně fialově osamělou skálu, k níž bylo staré město přimknuto, skálu, na níž čněly ještě trosky hradeb a věže starého zámku, svého času důležitého to klíče k sedmi údolím. Ve zlatém, vířícím prachu bylo viděti jen mohutné cimbuří, kyklopské zdi, za nimi pak nejasně vybledlé, často polozbořené střechy starého města; napravo a nalevo od zámku smálo se v zeleni nové město s bílými průčelími hotelů a krásnými domy s nádhernými obchody, celé město bohaté a hlučné, vyrostlé v několika letech, jakoby zázrakem. Potok Gave s hukotem valil své jasné vody na úpatí skály, vody jasné, modrozelené, hluboké pod starým mostem, tříštící se pod mostem novým, postaveným otci, aby spojoval jeskyni s nádražím a novým bulvárem. A jako pozadí tohoto rozkošného obrazu s touto svěží vodou, zelení, tímto omlazeným, rozptýleným a veselým městem, zdvihaly se k nebi malý Gers a velký Gers, dva ohromné hřbety s holými skalisky, řídce travou porostlé; v dlouhém stínu, v němž tonuly, nabývaly něžných odstínů od slezové a světlezelené barvy až do růžové.

Pak na severu, na pravém břehu Gave, za pahorky, podél nichž jde dráha, zdvihaly se výšiny Buala, zalesněné svahy, zaplavené ranním svitem. Tím směrem ležela vesnice Bartrès. Více nalevo, pod Miramonte, bylo viděti soutěsku Julos. Jiné vrcholy, velmi vzdálené, ztrácely se v mlze. A na travnaté pláni na druhém břehu Gave byly četné kláštery, nejrozkošnější to pohled na této straně obzoru. Zdálo se, že vyrostly přes noc jako přirozené rostlinstvo z této zázračné půdy. Předně tam byl sirotčinec, založený sestrami de Nevers, jehož rozsáhlá budova zářila v slunci. Pak karmelitky, proti jeskyni u cesty do Pau; a sestry z Assomption, výše, na pokraji cesty do Poueyferré; a dominikáni, zcela o samotě, z nichž bylo viděti jen střechu; konečně sestry Neposkvrněného Početí, zvané Modrými sestrami, jež zřídily zcela na konci údolí útulnu, do níž přijímány pouze osamělé dámy, bohaté poutnice, toužící po samotě. Právě byla doba služeb Božích a všechny zvony těchto klášterů jásavě zvučely čirým vzduchem; a na druhém konci obzoru, na jihu, odpovídaly jim zvony jiných klášterů zvukem stejně radostným. Hlavně zvon Klarisek, blíže Starého mostu, vydával celou stupnici tak jasných tonů, že se to podobalo ptačímu šveholení. Také na této straně města se křížila další údolí a vrchy čněly svými holými boky; byla to příroda v mukách se usmívající, celé moře pahorků, mezi nimiž bylo možno rozeznati Vissenské výšiny, rozkošně karmínově a bleděmodře zbarvené.

Když pak Marie a Pierre obrátili pohled k západu, zarazili se oslněni. V plné sluneční záři stál tam velký a malý Bêout, se svými kupolemi nestejné výše. Bylo to jako purpurové a zlaté pozadí, zářící hora, na níž rozeznávali jen cestu, vinoucí se mezi stromovím na kalvárii. A tam, na tomto osamělém pozadí, jako svatozář planoucím, odrážely se tři kostely, jeden nad druhým, které slabý Bernadettin hlas vyvolal ze země k chvále nejsvětější Panny. Nejdoleji stál kostel svatého Růžence, nízký a okrouhlý, zpola ve skále vytesaný, v pozadí volného prostoru, vroubeného vysokými rampami, jako párem obrovských paží, stoupajícími až ke kryptě. Bylo to obrovské dílo, celý lom vydobytých a otesaných kamenů; klenuté oblouky, vysoké jako kostelní lodi; dvě aleje obrovského cirku, aby se mohla nádhera procesí plně rozvinouti, a vozík nemocného děcka aby mohl bez námahy vyjeti k Bohu. Pak přišla krypta, podzemní to kostel, z něhož bylo viděti jen nízká vrata nad kostelem svatého Růžence a jehož dlážděná střecha, sloužící procházkám, souvisela s rampami. Konečně přišla bazilika, poněkud štíhlá a drobná to stavba, příliš nová, příliš bílá, ve slohu jemného šperku, vytrysklá ze skály Massabielle jako modlitba, jako vzlétlá holubice. Nad mohutnými rampami podobala se útlá věž plamenu svíčky v ohromném tom obzoru, nekonečném moři hor a údolí. Vedle husté zeleně vrchu kalvárie zdála se křehkou, nepatrnou jako víra ubohého dítěte; a při pohledu na ni vtíraly se myšlenky na útlou, slabou ručku chorého děvčátka, vztahující se k nebi ve své lidské bídě. Jeskyně nebylo viděti, ježto vchod do ní byl více vlevo, pod skalou. Za bazilikou bylo viděti jen obydlí otců, těžkopádné, čtverhranné stavení, pak biskupský palác, mnohem dále, uprostřed stinného, rozšiřujícího se údolí. A všechny tři kostely zářily v ranním slunci a déšť zlatých paprsků snášel se na celý kraj, za radostného hlaholu zvonů, jenž se zdál býti součástí toho jasu, melodickým probouzením toho krásného dne.

Když Pierre a Marie přecházeli Place du Rosaire, vrhli pohled na Esplanade, zahradu to s dlouhým pruhem trávníku uprostřed, vroubeným dvěma souběžnými alejemi, sahající až k novému mostu. Tam, obrácena k bazilice, stála velká, korunovaná socha svaté Panny. Všichni nemocní se poznamenali křížem. A strašný průvod zpíval a hrnul se dále touto skvělou přírodou. Pod zářícím nebem, mezi horami skvícími se purpurem a zlatem, ve stínu staletých stromů, ve věčné svěžesti tekoucích vod pohyboval se tento průvod odsouzených, stižených kožními chorobami, s vyžraným tělem, stižených vodnatelností, revmatismem ochromených, bolestí skroucených. Všichni nebožáci míjeli za stálého Ave, Ave, Ave, Maria! Neustávající žalozpěv se vzmáhal a strašný proud utrpení a bídy směřoval k jeskyni, k úděsu a hrůze okolojdoucích, kteří strnuli, vidouce kolem sebe postupovati tento průvod přízraků.

Pierre a Marie první prošli pod vysokou arkádou. A když se ubírali po nábřeží Gave, pojednou se ocitli před jeskyní. Marie, již Pierre dovezl co možno nejblíže k zábradlí, mohla se jen stěží pozdvihnouti, šeptajíc:

„Ó nejsvětější Panno… Nejmilejší Panno…“

Neviděla ničeho, ani ovrub nádržek, ani pramene se dvanácti rourami, kolem něhož jeli; ničeho neviděla, ani krámů s posvátnými předměty vlevo, ani kamenné kazatelny vpravo, na níž již stál kněz. Oslňovala ji jen záře jeskyně; zdálo se jí, že plane sto tisíc svící tam za mříží, naplňujíc plamennou září nízký otvor, ozařujíc jako svatozář sochu Panny, umístěnou o něco výše, u skalní trhliny. Neviděla nic jiného než světlý tento zjev, ani berle, jimiž vyložili část klenby jeskyně, ani hromady kytic, vadnoucích uprostřed břečťanu a šípkoví, ani oltář, stojící uprostřed, vedle pokrývkou zastřených varhan. Když však zdvihla oči, spatřila nad skalou k nebi čnící štíhlou baziliku, nyní z profilu, se štíhlou věží, ztrácející se v blankytném nekonečnu jako modlitba.

„Všemocná Panno… královno Panen… svatá Panno Panen…“

Zatím se poštěstilo Pierrovi umístiti Mariin vozík v první řadě, před dubovými lavicemi, které v četném počtu stály tu pod širým nebem jako v chrámové lodi. Již byly plně obsazeny nemocnými, kteří mohli seděti. Prázdné prostory byly vyplněny nosítky na zem postavenými, malými vozíky, jichž kola do sebe zasahovala, a kupami podušek a žíněnek, na nichž svorně sousedily všemožné choroby. Pierre ihned spatřil Vigneronovy, s jejich ubohým Gustavem, ležícím na lavici, na dlaždicích zpozoroval krajkami ozdobené lože paní Dieulafayové, u něhož v modlitbě klečel její choť a sestra. Ostatně objevili se tam všichni nemocní z vagonů, pan Sabathier a bratr Isidor, těsně vedle sebe, paní Vêtuová, bezvládně ležící ve vozíku. Elisa Rouquetová, Grivottová, zdvihající s nadšením obě ruce. Pierre spatřil i paní Mazeovou, klečící stranou a pohříženou v modlitbě; paní Vincentová, klesnuvší na kolena, držela na rukou svou malou Rose a zoufalým mateřským pohybem odevzdaně ji podávala Panně, chtějíc pohnouti k smilování Matku Boží. Dav poutníků kolem tohoto omezeného místa stále vzrůstal a v tlačenici se rozšířil až k zábradlí Gave.

„Milostivá Panno,“ šeptala Marie, „nejsvětější Panno… neposkvrněná Panno…“

A vysílena, se rty ještě se pohybujícími tichou modlitbou, zoufale pohlížela na Pierra. Tento domnívaje se, že mu chce něco říci, se k ní sklonil.

„Přejete si, abych tu zůstal s vámi a pak vás dopravil k lázni?“

Leč Marie zavrtěla hlavou. A horečně zašeptala:

„Ne, ne! Nechci dnes ráno do koupele… Zdá se mi, že musím jíti čistší, světější, hodnější zázraků…! Celé dopoledne budu o to prosit sepjatýma rukama, ze všech sil, celou duší…“

Pozbyla dechu; po chvíli dodala:

„Přijďte pro mne až v jedenáct hodin, dovezete mne pak laskavě do nemocnice. Nehnu se odtud.“

Pierre však neodešel, zůstal na blízku. Klesl též na kolena a přál si rovněž se modliti s tak horoucí vírou, prositi Boha za uzdravení toho ubohého dítěte, jež miloval jako sestru. Leč od okamžiku, kdy se ocitl před jeskyní, cítil, jak se v něm vzmáhá jakási nevole, jakýsi odpor, jenž tlumil nadšenost jeho modlitby. Chtěl věřiti, doufal celou noc, že opět vzkvete víra v jeho duši jako nádherný květ nevědomosti a prostoty, jakmile poklekne na zázračné půdě. Cítil však jen stísněnost a nepokoj, ocitnuv se před touto nádherou, před touto tvrdou, mdlou sochou v nejasném světle svíček, mezi krámkem s růženci, kolem něhož se tlačili koupěchtiví, a mezi velkou kazatelnou, na níž stál kněz z Assomption, hlasitě se modle Ave. Což jeho duše tak velice vyprahla? Nemohla by ji žádná nebeská rosa svlažiti nevinností, učiniti ji opět podobnou duši dítěte, jež se úplně odevzdává lichotivé legendě?

Po chvíli přes svou roztržitost poznal v knězi, stojícím na kazatelně, otce Massiase. Kdysi se s ním setkal a nyní byl překvapen jeho chmurným žárem, tou vyhublou tváří s jiskřícíma očima a výmluvnými ústy, jimiž se snažil donutiti nebe, aby sestoupilo na zemi. A když jej takto pozoroval v úžasu nad změnou, která se s ním udála, shlédl pod kazatelnou otce Fourcadea v živé rozmluvě s baronem Suirem. Tento se zdál roztržit; nakonec však přisvědčil pokývnutím hlavy. Byl tam rovněž abbé Judaine, jenž otce ještě na okamžik zdržel; jeho široká, otcovská tvář vyjadřovala taktéž úžas; leč konečně i on přikývl.

Tu vstoupil otec Fourcade na kazatelnu a stanul vzpřímen, nedbaje pakostnice, jež poněkud skláněla vysokou jeho postavu; nechtěl, aby otec Massias, nejmilejší mu ze všech bratří, sestoupil z kazatelny; zadržel jej na nejvyšším stupni a opřel se o jeho rameno.

A jal se mluviti mocným a vážným hlasem, přízvukem tak mocným, že si ihned zjednal ticho.

„Drazí bratři, drahé sestry! Promiňte mi, že vás ruším v modlitbě; chci vám však něco sděliti a vyžádati si pomoc všech vašich věřících duší. Dnes ráno zarmoutila nás smutná nehoda: jeden z našich bratří zemřel ve vlaku, který přivezl i mnoho vás, právě když se již blížil zaslíbené zemi…“

Na několik vteřin umlkl. Zdál se ještě růsti a krásná jeho tvář zazářila v královských vlnách dlouhého plnovousu.

„Přesto však, drazí bratři, drahé sestry, myslím, že ještě nesmíme zoufati… Kdož ví, nepřál-li si Bůh této smrti, aby dokázal světu svou všemohoucnost…? Jakýsi hlas, jenž mne přiměl vystoupiti na tuto kazatelnu, mi praví, abych vás prosil o modlitbu za toho, jehož již není, a jehož spása spočívá v rukou nejsvětější Panny, jež může o smilování prositi svého Božského Syna… Ano, ten mrtvý muž je zde, dal jsem přinésti jeho tělo a snad záleží na vás, aby velkolepý zázrak oslnil zemi, budete-li se modliti s vroucností dostatečnou, aby pohnula nebesa… Ponoříme mrtvé tělo do nádržky a budeme prositi Pána, vládce světa, aby je vzkřísil a podal nám tento význačný důkaz své neskonalé dobroty…“

Ledový dech, z neviditelna přicházející, ovanul přítomné. Všichni zbledli, a ač nikdo neotevřel rtů, zdálo se, že se davem rozlehl zděšený šepot.

„Leč jak vroucně jest se nám modliti!“ pokračoval otec Fourcade ohnivě, unášen opravdovou vírou. „Drazí bratři, drahé sestry, chci vaše duše celé, vložte ve svou modlitbu svá srdce, svou krev, svůj život, a vše, co jest ve vás nejšlechetnějšího a nejněžnějšího… Modlete se ze všech sil, modlete se, abyste ani nevěděli, kde jste, modlete se tak vroucně, jak se modlí umírající; neboť to, zač chceme prositi, jest milost tak ohromná, tak vzácná, tak úžasná, že jen neobyčejná síla našeho vzývání může Boha přiměti, aby nám odpověděl… A aby naše prosba byla účinnější, aby měla čas rozvinouti se a vznésti se až k patě trůnu Všemohoucího, ponoříme mrtvé tělo do nádržky až dnes odpoledne, ve tři hodiny… Drazí bratři, drahé sestry, modlete se, proste nejsvětější Pannu, Královnu Andělů, Těšitelku zarmoucených!“

A sám, přemožen vzrušením, jal se modliti růženec; otec Massias vzlykal. Tu bylo přerušeno úzkostné ticho, dav propukl v křik, v pláč, ve zmatené, žhavé modlitby. Jako by byl nával šílenství schvátil celý zástup, pozbavil je vůle, slil všechny v jednu bytost, unášenou blouznivou touhou po nemožném zázraku.

Pierrovi se na okamžik zdálo, že mu země mizí pod nohama, že klesne a pozbude smyslů. S námahou povstal a vzdálil se.

III.

Když se tak Pierre vzdaloval, schvácen nevolností a zmožen nepřekonatelným odporem déle tam setrvati, zpozoroval pana de Guersainta, klečícího opodál jeskyně, ponořeného v horoucí modlitbu. Nespatřil jej od rána a nevěděl ani, podařilo-li se mu najmouti dva pokoje; první jeho myšlenka byla přistoupiti k němu. Leč potom, váhal, nechtěje jej rušiti ve zbožnosti, domnívaje se, že asi se modlí za svou dceru, kterou zbožňoval, přes stálou těkavost svého nepokojného mozku. A přešed nepozorovaně kolem něho, zašel mezi stromy. Bylo právě devět hodin, měl tedy plné dvě hodiny času.

Pustý břeh, kde dříve se pásávala stáda vepřů, přeměněn velkým nákladem v nádhernou třídu, sledující běh potoka. Řečiště bylo nutno posunouti, aby se nabylo místa ke zřízení velkolepého nábřeží, vroubeného širokým chodníkem a zábradlím. Třída, dvě až tři sta metrů dlouhá, končila u návrší, a tvořila takto krásné místo k procházkám, vroubena lavičkami a stíněna prastarými stromy. V té chvíli nebylo tam živé duše, bylo viděti jen zadní řady zástupu obléhajícího jeskyni. Bylo tam mnoho osamělých zákoutí mezi porostlou zdí, omezující prostoru z jižní strany a mezi širými prostorami na druhém břehu Gave k severu se prostírajícím, zalesněnými svahy, mezi nimiž se obrážela bílá průčelí klášterů. Za žhavých srpnových dnů bylo příjemno tam dlíti v rozkošném chladu, ve stínu na břehu svěží říčky.

Pierre cítil se ihned uklidněn, jako by byl procitl z trapného snu. Tázal se sám sebe a pociťoval starosti vzhledem ke svým dojmům. Což nepřijel dnešního rána do Lurd s touhou věřiti, s přesvědčením, že již počíná věřiti jako ve dnech poslušného dětství, kdy jej matka učila spínati ruce a báti se Boha? A nyní, jakmile se ocitl před jeskyní, naplňovalo jej modlářské vzývání, násilná víra a útoky na zdravý rozum takovým odporem, že div neomdléval! Kam to mělo vésti? Což se nemohl odvážiti pokusu potlačiti svou pochybnost, využíti své cesty, aby viděl, aby se přesvědčil? Tento začátek pozbavil jej odvahy a hluboce jej znepokojil; proto vítal tyto krásné stromy, ten jasný proud, tuto klidnou a svěží alej, kde se doufal zotaviti ze svého otřesu.

Když Pierre došel konce aleje, došlo k neočekávanému setkání. Již chvíli pozoroval velkého starce, jenž přicházel proti němu, pečlivě upjat v černém kabátě, na hlavě maje klobouk se širokým okrajem; a Pierre se snažil upamatovati se na tu bledou tvář s orličím nosem a černýma, pronikavýma očima. Dlouhá bílá brada a šedé kadeře dlouhých vlasů jej mátly. Tu stanul stařec, rovněž překvapen.

„Jak? Pierre, vy v Lurdách!“

A pojednou poznal mladý kněz doktora Chassaignea, přítele svého otce, i svého dávného přítele, jenž jej uzdravil a vyléčil ze strašné tělesné i duševní krize, schvátivší jej po úmrtí jeho matky.

„Ach, milý doktore, jak mne těší, že vás vidím!“

A pohnutě se objali. Vida sněhobílý vlas i vous, volnou chůzi a nesmírně smutnou doktorovu tvář, Pierre si nyní vzpomněl na trpký osud, pod jehož tíhou tento muž zestárl. V několika letech uplynulých od posledního setkání jej osud úplně zničil.

„Nevěděl jste, že jsem zůstal v Lurdách, viďte? Ovšem, nepíši již, nejsem již mezi živými, neboť obývám v kraji mrtvých.“

V jeho očích se objevily slzy a zlomeným hlasem dodal:

„Pojďte! Sedneme si tam na lavičku; budu tak rád, prožiji-li opět s vámi chvilku jako druhdy!“

I kněz cítil, jak mu slzy stahují hrdlo. Nenalézal slov, mohl jen zašeptati:

„Ach, můj dobrý doktore, můj starý příteli! Litoval jsem vás z celého srdce, z celé duše!“

Bylo to neštěstí, životní katastrofa. Doktor Chassaigne a jeho dcera Marguerita, velké, rozkošné dvacetileté děvče, dopravili do Cauterets paní Chassaigneovou, vzornou manželku a matku, jejíž zdraví zavdávalo příčiny k obavám. Asi po čtrnácti dnech vedlo se jí mnohem lépe, těšila se na výlety, a pojednou, jednoho rána, našli ji na loži mrtvou. Zdrceni strašnou ranou, otec a dcera byli jako omámeni zrádným osudem. Doktor, původem z Bartrès, měl na lurdském hřbitově rodinnou hrobku, v níž spočívali již jeho rodiče. Přál si, aby tam bylo uloženo i tělo jeho ženy a sám hodlal ji brzy následovati. Zdržel se tam asi týden s Margueritou, když pojednou dostala horečku, jednoho večera ulehla a do rána zemřela, aniž by zděšený otec byl mohl zjistiti nemoc. A na prázdné místo vedle matčiny rakve uložil svou kvetoucí mladou dceru, zářící krásou a zdravím. Včera byl šťastným člověkem, milovaným a zbožňovaným od dvou drahých bytostí, pro něž žil, a obratem stal se z něho ubožák, zničený stařec, zmrazený samotou. Všecka radost k životu v něm zanikla; záviděl nádeníkům, roztloukajícím kamení na silnici, když viděl, jak jim bosé ženy nebo dcery nesou oběd. A rozhodl se zůstati v Lurdách, vzdal se všeho, svých prací, pařížské praxe, odhodlán žíti na blízku hrobu, ve kterém jeho žena a dcera dřímaly věčný sen.

„Ach, drahý příteli,“ opakoval Pierre, „jak jsem vás litoval! Ten hrozný žal…! Ale proč jste si nevzpomněl na ty, kdož vás mají rádi, proč jste se uzavřel v samotu se svým žalem?“

Doktor mávl rukou, ukazuje na celý obzor.

„Nemohu odtud, jsou zde, poutají mne zde… Je konec, čekám jen, až je budu následovati.“

Oba umlkli. Za nimi v korunách stromů poletovali ptáci, před nimi šuměly vlny Gave. Na úbočí pahorku chvěl se sluneční svit jako zlatý prach. Leč pod košatými stromy, na této osamělé lavičce, byl lahodný chládek; byli jako na poušti, ač na dvě stě kroků od nich tísnil se dav kolem jeskyně; ale nezahlédli ani živé duše.

Pak dlouho hovořili. Pierre vypravoval, za jakých okolností přijel do Lurd, s národní výpravou, v průvodu pana de Guersainta a jeho dcery. Pojednou udiveně zvolal, uvědomiv si obsah stručných doktorových poznámek:

„A což, doktore, nyní věříte v možnost zázraků? Vy, můj bože! Vy, jejž jsem znal jako nevěřícího, či aspoň naprosto lhostejného!“

A s úžasem naň hleděl, naslouchaje jeho slova o jeskyni a o Bernadettě. Doktor, muž tak učený a bystrozraký, hlava tak jasná, jehož schopnosti analyzovat se druhdy tak obdivoval! Jak může rozum člověka tak hlubokého a bystrého, zbaveného veškeré víry, pojednou připouštěti zázračná uzdravení, účinek to božského pramene, jemuž dala svatá Panna vytrysknouti pod dotekem dětské ruky?

„Ale, příteli drahý, jen si vzpomeňte! Vždyť vy sám jste opatřil mému otci zprávy o Bernadettě, své krajance, jak jste sám říkal; a později, když mne celá ta historie na chvíli zaujala, sám jste mi tolik o ní vypravoval. Dle vašeho názoru bylo to jen nemocné, duševně nenormální děvče, nerozumné, vůle neschopné, dětinské stvoření… Vzpomeňte si na naše rozmluvy, na mé pochybnosti, vzpomeňte, jak jste mi pomohl nabýti zdravého rozumu!“

Rozčiloval se; nebyl-liž to nejpodivuhodnější případ? On, kněz, jenž přestal věřiti, pozbyv posledních zbytků víry stykem s tímto mužem, tehdy již nevěřícím, nalézá jej nyní změněna, věřícího v nadpřirozené zjevy, kdežto on sám trpí nedostatkem víry!

„Vy, jenž jste uznával jen přesná fakta, jenž jste zakládal vše jen na pozorování…! Což se odříkáte vědy?“

Chassaigne, mírně a smutně se dosud usmívaje, učinil prudký, pohrdlivý posuněk.

„Věda! Což něco vím, což něco zmohu…? Před chvílí jste se mne ptal, čím zemřela moje ubohá Marguerita. Nevím! Nevím! Považují mne za tak učeného, tak ozbrojeného proti smrti, a nevěděl jsem ničeho, nesvedl jsem ničeho, nemohl jsem ani o hodinu prodloužiti život své dcery. Moje žena ulehla zdravá a veselá, a ráno nalezl jsem ji na loži již ztuhlou; což jsem byl schopen jen předvídati, co se mělo dělati…? Ne, ne, v mých očích udělala věda úpadek. Již nechci věděti o ničem, jsem jen hloupý, ubohý stařec.“

Mluvil v zuřivém odporu k celé své pyšné a šťastné minulosti. Když se upokojil, dodal:

„Hleďte! Zbyly mi jen hrozné výčitky svědomí. Ano hlodají ve mně a stále mne štvou sem, nutí mne obcházeti mezi těmito modlícími se lidmi… Jen proto, že jsem se nepřišel pokořiti před touto jeskyní, že jsem k ní nepřivedl své drahé… Byly by poklekly, jako všechny ženy, které tu vidíte, já bych byl poklekl vedle nich a svatá Panna by mi je snad byla uzdravila a zachovala… Já hlupák, dovedl jsem je jen ztratit. V tom je moje chyba.“

A slzy se mu řinuly s očí.

„Vzpomínám si, jak za mého dětství, v Bartrès, mne učila moje matka, venkovanka, spínati ruce a prositi každého jitra Boha o pomoc. Jasně vzpomněl jsem si na tuto modlitbu, když jsem osaměl, jsa slabý a opuštěný jako dítě. Co chcete, příteli? Mé ruce se sepjaly jako tenkrát, cítil jsem se příliš ubohým, příliš opuštěným a příliš jsem potřeboval nadlidské pomoci, božské moci, která by za mne myslila, za mne chtěla, která by mne ukolébávala a povznášela ve své věčné vševědoucnosti… Ach, jaký zmatek, jaké zděšení zuřilo za prvních dní v mé ubohé hlavě, zdrcené strašnou ranou, která na ni dopadla. Dvacet nocí jsem strávil beze snu doufaje, že zešílím. Všemožné myšlenky vířily mou hlavou, chvílemi jsem zuřil, zdvihaje k nebi zaťatou pěst, pak jsem opět pokorně prosil Boha, aby i mne k sobě povolal… Konečně mne uklidnila jistota, že jest jakási spravedlnost, láska, a to mi navrátilo víru. Podívejte, znal jste přece mou dceru, velkou, krásnou, kypící životem; nebylo by nejohavnější nespravedlností, kdyby pro ni, jež dosud nezačala žíti, nebylo ničeho za hrobem? Jistě ožije, jsem o tom naprosto přesvědčen, neboť mnohdy slyším, jak mi praví, že se opět shledáme, že se opět uzříme. Oh, spatřiti opět své drahé bytosti, svou zbožňovanou dceru, svou zlatou ženu, někde jinde opět s nimi dlíti, toť jediná naděje, jediná útěcha, převyšující všechny žaly tohoto světa…! Odevzdal jsem se Bohu, ježto jen Bůh mi je může vrátit.“

Starcovo tělo se zachvělo a konečně Pierre pochopil tento převrat: tento bystrý učenec vrátil se k víře po mocném pohnutí mysli. Kněz shledal u tohoto syna Pyrenejí, dosud toho netušiv, jakýs atavismus víry; vychován v legendách vracel se k nim opět po padesáti letech pozitivních studií. Byla to duševní únava muže, jemuž věda nepřinesla štěstí, muže bouřícího se proti ní, když shledal její omezenost, její neschopnost zabrániti jeho slzám. A konečně byla tu ochablost, pochybování o všem, jež vyústilo v touhu po jistotě u tohoto starce, stářím dotčeného, šťastného, že může usínati ve víře.

Pierre mu neodpíral, neposmíval se, neboť tento zhroucený stařec ve své bolestné sešlosti mu rval srdce. Není-liž srdcervoucí viděti, jak takový silný, bystrý člověk stává se ranami osudu opět dítětem?

„Ach,“ vzdychl tiše, „kéž bych mohl jednou také tolik vytrpět, aby můj rozum rovněž umlkl, abych směl pokleknouti mezi tím davem a všemu věřiti!“

Na rtech doktora Chassaignea objevil se mdlý úsměv.

„Zázrakům, viďte? Jste knězem, milý hochu, a znám dobře vaše neštěstí. Zázraky se vám zdají nemožnými. Co o nich víte? Povězte přímo, že nevíte ničeho, a že nemožnosti, dle našeho názoru nemožnosti, se každé chvíle uskutečňují… Ale dlouho již hovoříme, brzy bude jedenáct, abyste se již vrátil k jeskyni. Ale očekávám vás o půl čtvrté a zavedu vás do lékařské kanceláře, kde vám ukáži mnoho zajímavého… Nezapomeňte, v půl čtvrté.“

Propustil jej a zůstal na lavičce sám. Vedro vzrostlo, vzdálené pahorky zdály se žhnouti ve slunečním žáru jako rozpálené pece. A doktor, zapomenuv na vše, snil v zelenavém stínu staletých stromů, naslouchaje hukotu vln Gave, jako by k němu zazníval z neznáma drahý hlas.

Pierre chvátal k Marii. Dostal se k ní bez přílišné námahy, ježto se dav již rozcházel a většina poutníků odešla již k obědu. Na blízku děvčete spatřil klidně sedícího pana de Guersainta, jenž ihned chtěl vysvětliti svoji dlouhou nepřítomnost. Ráno přes dvě hodiny běhal po Lurdách, ptal se ve dvaceti hotelech, aniž by kde nalezl volný pokoj: i pokoje služebných byly pronajaty a nezbývaly ani slamníky, které by bývalo možno položiti na chodbě. Byl již zoufalý, když tu nalezl dva pokoje, velmi malé, ale ve slušném hotelu, „U zjevení“, jednom z nejlepších v celém městě. Osoby, jež pokoje měly zamluveny, telegrafovaly, že jejich nemocný zemřel. Byla to velká náhoda a pan de Guersaint měl z toho velikou radost.

Odbíjelo jedenáct hodin a žalostný průvod dal se opět na pochod přes náměstí a vyhřáté ulice; když se ocitla u nemocnice Notre-Dame des Douleurs Marie, prosila svého otce a mladého kněze, aby se šli klidně naobědvat do hotelu, pak aby si odpočinuli a asi ve dvě hodiny, až budou nemocní opět odnášeni k jeskyni, aby pro ni přišli. Leč v hotelu „U zjevení“, po obědě, když se oba muži odebrali do svých pokojů, pan de Guersaint, k smrti unaven, usnul tak tvrdě, že bylo Pierrovi líto jej vzbuditi. A k čemu? Jeho přítomnosti nebylo zapotřebí. Vrátil se tedy sám do nemocnice a po chvíli vydal se opět průvod k jeskyni; dav stále vzrůstal, chvěl se a křižoval v slavnostní hodině tohoto krásného srpnového dne.

Když byla Marie znovu umístěna před jeskyní, tázala se:

„Otec přijde za námi?“

„Ano, na chvíli ulehl.“

Marie, naznačujíc posuňkem, že dobře činí, dodala pohnutým hlasem:

„Poslyšte, Pierre, přijďte pro mne až za hodinu, doprovodit mne k nádržce… Nejsem ještě hodna milosti, chci se ještě modlit, hodně modlit.“

Tak horoucně si tu přála býti a nyní pojednou zmocňovala se jí pochybnost, bázeň, v okamžiku, kde se měla přiblížiti zázraku; když pak řekla, že nemohla ničeho pojísti, přikročilo k ní mladé děvče.

„Drahá slečno, kdybyste se cítila příliš slabou, nezapomeňte, že zde máme dobrou polévku…“

Poznala Raymondu. Ještě s několika děvčaty měla za úkol rozdávati u jeskyně nemocným polévku a mléko. Minulého roku odívala se některá marnivá děvčata při tomto zaměstnání v hedvábné zástěrky krajkami zdobené, vydán tedy rozkaz, že všechny musí míti zástěry stejné, prosté, z bíle a modře čtverečkovaného plátna. Přesto však vyhlížela Raymonda v prostém tomto úboru rozkošně, jako pečlivá svěží hospodyňka.

„Viďte,“ opakovala, „kývnete na mne a posloužím vám.“

Marie děkovala řkouc, že nebude ničeho potřebovati; obrátivši se pak opět k Pierrovi, dodala:

„Ještě hodinu, příteli, ještě hodinu.“

Pierre chtěl zůstati u ní. Leč všechno místo bylo vyhrazeno nemocným, ani nosiči tam nesměli zůstati. Nesen vlnícím se davem dostal se až k nádržkám, kde jej upoutal prazvláštní výjev. Před třemi staveními, v nichž byly nádržky, vždy po třech, šest pro ženy a tři pro muže, byla široká prostora, obklopená stromy, uzavřená silným provazem na kmenech uvázaným; nemocní čekali tu ve svých vozících, až na ně přijde řada, kdežto na druhé straně se tlačil nadšený zástup. Kapucín, stoje uprostřed volné prostory, řídil právě modlitby. Ozývalo se nekonečné Ave, mnohdy nesrozumitelné. Když pak se konečně dostala na řadu paní Vincentová, jež v úzkosti již dlouho čekala se svým drahým břemenem, svou holčičkou podobnou voskovému Ježíškovi, kapucín klesl na kolena, a skříživ ruce, volal: „Pane, uzdrav naše nemocné!“ A opakoval toto volání desetkrát, dvacetkrát, s rostoucím rozohněním, dav je opakoval po něm, stále více vzrušen, vzlykaje a líbaje zemi. Jako by byl zavál dech šílenství a sklonil všechna čela. Pierre stál zmaten, slyše bolestný pláč, vycházející z davu, z počátku prosebný, čím dále tím však netrpělivější, zlostnější, zběsilejší, jako by chtěli nebe přinutiti k milosti. „Pane, uzdrav naše nemocné…! Pane, uzdrav naše nemocné…,“ a volání neustávalo. Tu se udál trapný výjev. Grivottová prolévala horké slzy, protože ji nechtěli připustiti do koupele.

„Řekli mi, že jsem souchotinářka a že souchotináře nemohou ponořiti do studené vody… A dnes ráno jsem viděla na vlastní oči, jak jednu ženu koupali. Proč tedy ne mne… Už půl hodiny se tu trápím a ujišťuji je, že zarmucují svatou Pannu. Uzdravím se, cítím to, uzdravím se…“

Ježto počínala vzbuzovati pohoršení, přiblížil se jeden z duchovních, jenž měl dozor u nádržek, a snažil se ji upokojiti. Hned prý se to rozhodne, až co řeknou důstojní otcové. Bude-li rozumná, snad prý ji připustí.

Volání neustávalo: „Pane, uzdrav naše nemocné… Pane, uzdrav naše nemocné…“ A Pierre, jenž právě spatřil paní Vêtuovou, rovněž čekající u nádržky, nemohl odvrátiti zraků od této tváře vyjadřující trýznivou naději, od těch očí, upřených na dveře, jimiž vycházeli šťastní uzdravení. Za stále hlučnějšího a zběsilejšího modlení objevila se paní Vincentová, nesouc na rukou svou ubohou, zbožňovanou holčičku, kterou v bezvědomí ponořili do studené vody; její tvářinka, dosud vlhká, byla stejně bledá, oči zavřeny, stále vyhlížela jako mrtvá. A matka, zoufalá tímto dlouhým umíráním, zoufalá, že svatá Panna odepřela uzdravení jejímu dítěti, hlasitě plakala. A když vstupovala paní Vêtuová, s dychtivostí umírající, která jde píti život, vypuklo volání ještě hlučnější a ještě naléhavější: „Pane, uzdrav naše nemocné…! Pane, uzdrav naše nemocné!“ Kapucín padl tváří na zem a dav jej následoval, hltaje přímo zemi polibky.

Pierre chtěl přistoupiti k paní Vincentové a potěšiti ji několika slovy; ale nový příval poutníků jej zanesl ku prameni, rovněž obleženému hustým davem. Bylo to zcela nízké stavení, dlouhá kamenná zeď opatřená stříškou; a ač vytékala voda do nádržky z dvanácti rour, bylo nutno nemocné seřaditi. Mnozí si tu naplňovali láhve, plechové poháry a hliněné džbány. Aby se předešlo ztrátě vody, byla každá roura opatřena kohoutkem. Kdo neměl nádoby, jen se napil nebo si omyl tvář. Pierre si povšiml mladého muže, jenž vypil sedm sklenek a sedmkrát si omyl oči, neotíraje jich. Jiní pili z lastur, z cínových kalíšků nebo z kožených pohárů. Hlavně jej zajímal pohled na Elisu Rouquetovou, jež, nechtějíc pro ohavnost své rány jíti do koupele, spokojila se tím, že si omývala tvář každou hodinu. Poklekla, odhalila šátek a přiložila na ránu šátek namočený do zázračné vody; dav kolem byl tak horečně rozechvěn, že si nikdo nepovšiml jejího zohaveného obličeje a pili i omývali se z téhož kohoutku, u kteréhož namáčela svůj šátek.

V té chvíli jel okolo Gérard, veza k nádržce pana Sabathiera, a zavolal jej ku pomoci vida, že nemá ničeho na práci; nebyloť lehké ochromené nemocné zdvihati a ponořovati do vody. A tak zůstal Pierre asi půl hodiny u mužské nádržky s nemocným, zatím co se Gérard vrátil k jeskyni pro jiného. Zařízení zdálo se mu velmi dobré. Sestávalo ze tří nádržek, zdí oddělených, k nimž se sestupovalo po několika schodech: vchod u každé byl zastřen plátěnou záclonou, kterou bylo možno zatáhnouti, měl-li býti nemocný osamocen. Vpředu byla společná síň, dlážděná, opatřená jen lavicí a dvěma židlemi, sloužící za čekárnu. Tam se nemocní svlékali a oblékali. Právě tam byl jeden muž, ještě nahý, zpola zahalený do záclony, třesoucíma rukama si opět upevňuje obvazek. Jiný, souchotinář, hrůzně vyhublý, tělo maje poseto fialovými skvrnami, jektal zuby a chroptěl. Právě vynášeli z vody bratra Isidora a Pierre se zachvěl: nemocný byl bez sebe, jako mrtvý, po chvíli pak počal opět sténati; byl hrůzný pohled na toto velké tělo, utrpením vyhublé, se strašnou ranou na kyčli. Oba ošetřovatelé, kteří jej koupali, oblékali mu košili s nesmírnou opatrností obávajíce se, že jim zemře v rukou při prudším otřesu.

„Pane abbé, byl byste tak laskav a pomohl mi?“ tázal se opatrovník, jenž svlékal pana Sabathiera.

Pierre byl ochoten; a bedlivěji pohlédnuv, poznal v ošetřovateli markýze de Salmon-Roqueberta, jejž mu pan de Guersaint ukázal, když vystupovali z vlaku. Byl to muž asi čtyřicetiletý, s dlouhou tváří a orlím nosem. Byl poslední ratolestí jednoho z nejstarších a neslavnějších francouzských rodů, velice zámožný, měl v Paříži v ulici de Lilie nádherný palác, v Normandii ohromné pozemky. Každoročně přicházel takto do Lurd, na ty tři poutnické dny a z ryzího milosrdenství, bez jakékoli zbožnosti zde pomáhal. Stál na tom vykonávati nejprostší práce, a toho roku bylo mu přiděleno koupání nemocných; od rána do večera svlékal a oblékal ubožáky, snímal a upevňoval obvazy, nedbaje hrozné únavy.

„Dejte pozor,“ doporučoval, „pomalu mu stáhněte punčochy, právě před chvílí se otevřela muži, jejž tamto oblékají, stará rána.“

Pak opustil na okamžik pana Sabathiera, aby pomohl onomu nešťastníkovi obléci střevíce; tu zpozoroval, že levý střevíc je vlhký: byl plný vyteklého hnisu. Nezbývalo, než jej venku vyčistiti a pak teprve s nesmírnou opatrností obouti na nohu, rozjitřenou hrozným vředem.

„A teď,“ řekl Pierrovi, vrátiv se k panu Sabathierovi, „stáhneme mu spodky.“

V čekárně nebylo nikoho mimo nemocné, ošetřovatele a jednoho kněze, jenž neustále odříkával Otčenáše a Ave, neboť modlitby neměly ani na okamžik ustati. Ostatně na prostranství před lázněmi nevedly dveře, nýbrž rovněž pouhá záclona; a tak bylo stále slyšeti volání davu, z něhož vynikal pronikavý hlas kapucínův: „Pane, uzdrav naše nemocné… Pane, uzdrav naše nemocné…“ Vysokými okny vnikalo studené světlo, panovalo tu stálé vlhko a mdlý zápach mokrého sklepa.

Konečně byl pan Sabathier svlečen. Kolem boků, kvůli slušnosti, mu ovázali jen úzkou zástěrku.

„Prosím vás,“ řekl, „ponořte mne do vody jen zcela pomalu.“

Studené vody se děsil. Vyprávěl, že po prvé zažil pocit tak hrozný, že si přísahal nikdy více se již o to nepokusiti. Dle jeho řeči nebylo možno si představiti hrůznějšího utrpení. A pak prý lázeň nebyla nikterak lákavá, ježto otcové vyměňovali vodu v nádržkách jen dvakrát denně, z obavy, že by prameny nestačily; a když se v téže vodě vykoupá přes sto nemocných, lze si představiti, jak ta voda nakonec vypadá. Plave v ní vše možné, sedlá krev, kousky kůže, kusy obvazů a bandáží, strupy, hrozná směs všemožných chorob, ran, hnilob; opravdové plemeniště nejhroznějších nákaz a otrav, takže mohl o zázraku mluviti již ten, kdo živý vyšel z toho lidského bláta.

„Zvolna, jen zvolna,“ opakoval pan Sabathier Pierrovi a markýzovi, kteří jej zdvihali a nesli k nádržce.

A s dětským strachem pohlížel na vodu, hustou a šedivou, na které plovaly lesklé, podezřelé šupinky, tu onde zkrvácený kousek obvazu, stroupky, jakoby kousky odumřelého masa. Leč jeho hrůza před studenou vodou byla tak veliká, že mu přece byla milejší tato špinavá, odpolední lázeň, poněkud ohřátá četnými těly poutníků.

„Spustíme vás po stupních,“ vysvětloval markýz šeptem.

Pak připomínal Pierrovi, aby držel nemocného pevně pod rameny.

„Nic se nebojte,“ řekl kněz, „nepustím jej.“

A pomalu spouštěl pana Sabathiera. Již bylo viděti jen jeho záda, ubohá záda, chvějící se jako v zimnici. Když byl ponořen, zvrátila se mu hlava jako v křeči, a bylo slyšeti jakoby praskot kostí; oddychoval těžce, namáhavě.

Kněz, stojící před nádržkou, jal se modliti se zdvojenou horlivostí:

„Pane, uzdrav naše nemocné…! Pane, uzdrav naše nemocné…“

Pan de Salmon-Roquebert opakoval toto volání, jak bylo ošetřovatelům při každé koupeli uloženo. I Pierrovi bylo je opakovati, a v pohledu na tolik utrpení cítil takovou soustrast, že se mu z nepatrné části vrátila víra: již dlouho, dlouho se tak nemodlil jako nyní, přeje si, aby bylo v nebi Boha, jehož všemohoucnost by mohla uleviti trpícím. Leč za tři nebo za čtyři minuty, když s velkou námahou vytáhli z lázně pana Sabathiera, sinalého a chladem se třesoucího, pocítil opět větší smutek, vida toho nebožáka jako zničeného, bez jakéhokoliv ulehčení: opět marný pokus! Svatá Panna neráčila jej vyslyšeti, po sedmé. Zavřel oči a dvě velké slzy stékaly po jeho tvářích, zatím co nemocného oblékali.

Po té poznal Pierre malého Gustava Vignerona, jenž se vbelhal o berličce, aby se poprvé vykoupal. U dveří poklekla jeho rodina, otec, matka, teta, paní Chaiseová, všichni tři zámožní a velmi zbožní. V davu si o nich šeptali a říkali, že pan Vigneron je vysokým úředníkem v ministerstvu financí. Když však počínali hocha svlékati, nastal šum a objevil se otec Fourcade a otec Massias, přikazujíce zastaviti koupání. Měl býti učiněn pokus o velký zázrak, o neobyčejnou přízeň nebes, za niž se všichni od rána tak horlivě modlili, o vzkříšení mrtvého muže.

Venku se v modlitbách pokračovalo a horkým odpolednem rozléhal se ohlušující lomoz hlasů. Do koupelny vnesena zakrytá nosítka, jež nosiči postavili doprostřed čekárny. Pak se dostavil baron Suire, předseda Sdružení, a Berthaud, ředitel dopravy; zpráva o pokusu zaujala kdekoho. Oba pánové vyměnili pošeptmu několik slov s oběma kněžími, kteří poté padli na kolena, a skříživše ruce, horoucně se modlili s nadšenými tvářemi, ozářenými usilovnou touhou viděti prokázánu Boží všemohoucnost.

„Pane, slyš nás…! Pane, vyslyš nás!“

Pana Sabathiera právě odnesli a zůstal tam jediný nemocný, malý Gustav, zpola svlečený. Pokrývka z nosítek odhrnuta a objevilo se mrtvé tělo, již ztuhlé, jakoby seschlé, zmenšené, s očima dokořán otevřenýma. Bylo však nezbytno je svléci, neboť bylo ještě v šatech, a před touto strašnou úlohou ošetřovatelé váhali. Pierre zpozoroval, že markýz de Salmon-Roquebert, tak obětavý vůči živým, naprosto neznaje hnusu nebo odporu, ustoupil nyní stranou a poklekl, aby se nemusil těla dotknouti. Pierre jej následoval a poklekl vedle něho, aby nebyl nápadným.

Otec Massias se stále rozohňoval a jeho stoupající hlas přehlušoval hlas jeho představeného, otce Fourcadea.

„Pane, vrať nám našeho bratra…! Pane, učiň tak pro svou slávu!“

Jeden z ošetřovatelů se konečně odhodlal svléci mrtvému kalhoty; leč ztuhlé nohy nepovolily a bylo by nezbylo než tělo pozdvihnouti; a jiný ošetřovatel, jenž rozpínal starý kabát, poznamenal polohlasitě, že by bylo nejkratší šaty na mrtvém rozstřihnouti. Jinak že se nedostanou ke konci.

Tu přiběhl Berthaud, šeptem vyměniv s baronem Suirem několik kvapných slov. Jsa praktický muž, neschvaloval, že se otec Fourcade odvažuje takového pokusu. Nebylo však již možno od něho upustiti: dav čekal a vzýval Boha již od rána. Rozum kázal ukončiti to co nejrychleji, s největšími ohledy k mrtvému tělu. Proto se domníval Berthaud, že bude lépe ponořiti mrtvého do nádržky v šatech: tak odpadne námaha, spojená se svlékáním a nezbytné otřásání tělem. Vstane-li z mrtvých, bude vždy dosti času jej převléci; v opačném případě, můj bože, málo na tom sejde. Spěšně to vysvětlil ošetřovatelům a pomohl jim vpraviti popruhy pod kolena a pod ramena mrtvého.

Otec Fourcade dal kývnutím hlavou svůj souhlas, zatím co otec Massias s neutuchajícím zápalem opakoval:

„Pane, dechni naň, aby oživnul…! Pane, vrať mu duši, aby tě mohl oslavovati!“

Oba ošetřovatelé s namáháním zdvihli na popruzích mrtvolu, donesli ji nad nádržku a zvolna ponořovali, se stálou obavou, že jim vyklouzne. Pierre, jat hrůzou, jasně viděl, jak se tělo hrouží pod vodu, jak se na ně lepí chudičký šat, dávaje vystoupiti obrysům vychrtlého těla. Příšerné bylo, že hlava se zvrátila nazad, ač bylo tělo úplně ztuhlé; a byla úplně pod vodou, zatím co ošetřovatelé se marně snažili vyzdvihnouti popruh pod rameny. V jednom okamžiku byla by jim mrtvola málem sklouzla na dno nádržky. Jak se jí měl vrátiti dech, když měla ústa plna vody a oči, široce rozevřené, zdály se po druhé umírati?

Koupel trvala tři nekonečné minuty a zatím oba kněží z Assomption a kněz přidělený koupadlu, u vytržení, šílíce přímo v nadšené víře a v touze po zázraku, neustávali nebe k němu nutiti.

„Pane, jen naň pohlédni a jistě procitne…! Pane, ať vstane na tvůj rozkaz a přesvědčí svět…! Pane, vyslov jediné slovo, a celý svět bude oslavovati tvé jméno!“

Otec Massias, jako by mu byla pojednou v krku pukla žíla, umlkl, a stěží popadaje dech, padl na lokte, nemaje ani sil políbiti dlaždice. A zvenčí zaléhalo neustálé volání davu, jejž kapucín stále povzněcoval: „Pane, uzdrav naše nemocné…! Pane, uzdrav naše nemocné…!“ Znělo to tak nepřirozeně, že Pierre stěží potlačil výraz nevole. Cítil, že markýz se chvěje. A všichni si oddychli, když Berthaud, zřejmě celou věcí pohoršen, prudce řekl ošetřovatelům:

„Vytáhněte jej, vytáhněte jej již!“

Mrtvola uložena opět na nosítka, se šaty přilnulými na tělo, jako u utopence. Z vlasů se řinula voda a tvořila záhy na dlaždicích kaluž. Ale mrtvý zůstal mrtvým.

Všichni vstali a za trapného mlčení naň pohlíželi. Když pak jej přikryli a odnášeli, otec Fourcade, opřen o rameno otce Massiase, šel za ním, vleka za sebou chorou nohu, na niž byl na okamžik zapomněl. Sebral opět veškeru svou duševní sílu a jasným hlasem oznámil davu, jenž rázem umlkl:

„Drazí bratři, drahé sestry, Bůh nechtěl nám jej vrátiti. V nekonečné svojí dobrotě rozhodl podržeti jej mezi svými vyvolenými.“

To bylo vše, a více se o zemřelém nemluvilo. Znovu přinášeni nemocní; obě sousední koupelny byly přeplněny. Malý Gustav, jenž byl celou scénu sledoval svýma bystrýma, zvědavýma očima, beze všeho strachu, se zatím svlékl. Objevilo se ubohé tělo krtičnatého dítěte, s vyčnívajícími boky a zkřivenou páteří, tak vyhublé, že se nohy podobaly hůlkám, zvláště levá, vyschlá, až na kost. Měl dvě rány, jednu na kyčli, druhou na stehně, hroznější než první, úplně otevřenou. Přesto však se usmíval. Utrpením nabyl rozumu a patnáctiletý hoch, vyhlížející sotva jako desetiletý, měl filozofickou rozvahu dospělého muže.

Markýz de Salmon-Roquebert, jemně jej pojav do náručí, odmítl Pierrovu pomoc.

„Díky, není těžší než ptáče… Neboj se, hošíku, budu s tebou zacházet jemně.“

„Och, pane, nebojím se studené vody, jen mne ponořte.“

A byl ponořen do nádržky, z níž před chvílí vytáhli mrtvého muže. Paní Vigneronová a paní Chaiseová, jež neměly přístupu, klečely u dveří a vroucně se modlily: otec směl dále a křižoval se velkými kříži.

Pierre odešel, ježto ho více nebylo zapotřebí. Byly již tři hodiny; myšlenka, že jej Marie očekává, přiměla jej ke spěchu. Prodíraje se zástupem, byl jí pojednou zadržen: Gérard, jenž neustále dovážel nemocné ke koupeli, strkal její pohyblivé lože. Zmocnila se jí netrpělivost, ježto pojednou pocítila jistotu, že konečně je hodna milosti. Vyčítavě pohlédla na Pierra:

„Och, příteli, vy jste na mne zapomněl!“

Nevěděl, co odpověděti, a pohlížeje na ni, jak se vzdaluje davem, klesl na kolena, k smrti zarmoucen. Tak ji chtěl očekávati, kleče v prachu, a doprovoditi ji k jeskyni, zajisté uzdravenu, pějící chvalozpěvy. Jakže by se neuzdravila, je-li o tom tak pevně přesvědčena?

Pierre marně hledal slova modlitby ve své pobouřené mysli. Trpěl strašlivými dojmy, jichž byl svědkem, zdrcen tělesnou únavou, duševně zničen, nevěda již, co vidí, ani co věří. Zbývala mu jen neskonalá láska k Marii a budila v něm potřebu pokorně prositi, v myšlence, že všichni malí dosáhnou konečně milosti velkou láskou a horoucí prosbou. A překvapil sám sebe, opakujícího s davem, hlasem zkroušeným, vytrysklým z hloubi jeho bytosti:

„Pane, uzdrav naše nemocné…! Pane, uzdrav naše nemocné…!“

Trvalo to deset minut, snad čtvrt hodiny. Pak se Marie objevila ve svém vozíku. Tvář měla zoufalou a bledou, nádherné její vlasy sepjaté ve zlatý uzel; voda jich nesmočila. Nebyla uzdravena. Neskonalý úžas zoufalosti sevřel její ústa a přiměl ji odvrátiti oči, aby se nesetkala s pohledem mladého kněze, jenž se srdcem sevřeným se rozhodl zavézti ji opět před jeskyni.

A věřící, na kolenou, s rukama sepjatýma, líbajíce zemi, pokračovali v šíleném volání, z něhož vynikal ostrý hlas kapucínů:

„Pane, uzdrav naše nemocné…! Pane, uzdrav naše nemocné…!“

Když Pierre dovezl Marii před jeskyni, pokoušely se o ni mdloby. Gérard, jenž tam byl, viděl, jak ihned k nim spěchá Raymonda se šálkem polévky; jeden předstihoval druhého v horlivosti. Hlavně Raymonda ji nutila, aby se posilnila polévkou, roztomile jí nabízejíc šálek s lichotivou tváří vlídné ošetřovatelky; a v tom okamžiku pochopil Gérard půvab této dívky bez věna, již tak zkušené, schopné vésti domácnost pevnou rukou, stále roztomilé. Berthaud měl pravdu: to byla žena, jaké potřeboval.

„Slečno, přejete si, abych ji poněkud nadzdvihl?“

„Díky, pane, jsem dosti silna… a pak, bude lépe, podám-li jí polévku po lžičkách.“

Leč Marie, setrvávajíc stále v mlčení, se zatím vzpamatovala a odmítala polévku. Chtěla, aby ji nechali v klidu a nemluvili na ni. Teprve když s Pierrem osaměla, po odchodu těch dvou, usmívajících se na sebe, tázala se temným hlasem:

„Tatínek tedy nepřišel?“

Pierre okamžik váhal, poté doznal pravdu.

„Nechal jsem vašeho otce spát, asi se ještě nevzbudil.“

Potom Marie opět upadla v malátnost, a odmítajíc veškeru pomoc, pokynula Pierrovi, aby též odešel. Ležíc bez hnutí, nemodlila se, jen pohlížela široce rozevřenýma očima na mramorovou Pannu, bílou sochu v ozářené jeskyni.

Tu bily čtyři hodiny a Pierre si vzpomněl, že si umluvil s doktorem Chassaignem schůzku. A s krvácejícím srdcem se ubíral do kanceláře, kde potvrzovány zázraky.

IV.

Doktor Chassaigne očekával Pierra před kanceláří. Byl tam shromážděn velký zástup, rozechvěný, pozorující nemocné, kteří vstupovali, vyptávaje se jich, pokřikuje na ně, když vycházeli, jásotem oslavuje každou zprávu o novém zázraku. Jeden slepý prohlédl, hluchý opět slyšel a úplně ochromená žena mohla opět choditi. Pierre se s velkou námahou prodral.

„Nuže!“ tázal se doktora. „Udál se nějaký zázrak, ale skutečný, nepopiratelný zázrak?“

Doktor se usmál, jsa shovívavým ve své vrátivší se víře.

„Ach, zázraky se nedějí na rozkaz. Bůh je činí, jen kdy mu je libo.“

Ošetřovatelé přísně hlídali dveře. Leč doktora všichni znali, a uctivě se rozestoupivše, vpustili jej i jeho průvodce. Kancelář, kde potvrzovány zázraky, byla velmi bídně umístěna, v prosté prkenné boudě sestávající ze dvou místností, malého předpokoje a vlastní kanceláře, naprosto nedostatečné. Ostatně se již mluvilo o nápravě: pro příští rok připravovány již nové, rozsáhlé místnosti, pod jednou z ramp pod sv. Růžencem.

V předpokoji, kde byla jen dřevěná lavice, seděli dva nemocní, pod dozorem mladého opatrovníka, čekajíce, až na ně přijde řada. Když však Pierre vešel do druhé místnosti, byl překvapen množstvím osob tam vměstnaných. Ze sluncem rozpálených stěn sálalo omamující teplo. Místnost byla čtverhranná, holá, žlutě natřená, s jediným oknem, jehož tabule byly bílým nátěrem neprůhlednými učiněny, aby venku se tlačící dav neviděl dovnitř. Ani okno otevříti nebylo možno, by vniklo trochu čerstvého vzduchu, neboť se v něm ihned objevilo padesát zvědavých hlav. I nábytek této místnosti byl nadmíru prostý: dva stoly ze smrkového dřeva, nestejně vysoké, konci k sobě přiražené, prostě kobercem pokryté; dále jakási skříň, naplněná papíry všeho druhu, svazky listin, seznamy, brožurami; konečně stálo kolem zdi asi třicet slámou vypletených židlí a dvě stará, roztrhaná křesla pro nemocné. Doktor Bonamy ihned spěchal vstříc doktorovi Chassaigneovi, jenžto byl jedním z posledních a nejslavnějších vítězství jeskyně. Vynašel pro něj židli, rovněž pro Pierra, prokazuje úctu jeho sutaně. Pak řekl velmi zdvořile:

„Drahý pane kolego, dovolíte mi pokračovat… Právě jsme prohlíželi slečnu…“

Šlo o hluchou, asi dvacetiletou venkovanku, sedící na pohovce. Pierre, jenž byl k smrti znaven a jemuž v hlavě hučelo, neposlouchal, nýbrž prohlížel si přítomné osoby. Bylo jich tam asi padesát, mnozí stáli, opřeni o stěnu. U obou stolů bylo pět pánů: uprostřed ředitel služby u nádržek, skloněn nad objemným seznamem; dále otec řádu Assomption a tři seminaristé, zastávající úřad tajemníků, zapisujíce, probírajíce akta a po každém vyšetření je opět ukládajíce do příslušných oddělení. Pierre se chvíli díval se zájmem na otce Dargelèse z řádu Neposkvrněného Početí, redaktora orgánu jeskyně, jejž mu ráno někdo ukázal. Jeho drobný obličej s mhouravýma očima, ostrým nosem a úzkými ústy se stále usmíval. Sedě skromně na nižším konci obou stolů, dělal si chvílemi poznámky pro svůj časopis. Z celého řádu on jediný se objevoval za tří poutnických dní. Leč za ním bylo možno tušiti jiné, skrytou, zvolna rostoucí moc, všechno řídící a všechno zahrnující.

Ostatní byli jen zvědavci, svědci, asi dvacet lékařů a čtyři nebo pět kněží. Lékaři, kteří se sešli ze všech stran, zachovávali mlčení, jen občas se některý odvážil otázky a chvílemi se vzájemně po straně prohlíželi, více zaměstnáni vzájemným pozorováním než konstatováním fakt, která jim byla předložena. Kdo asi byli? Jména jejich byla naprosto neznámá. Jen jméno slavného lékaře jisté katolické univerzity vzbudilo pozornost.

Doktor Bonamy, jenž nikdy neusedl, řídě schůzi, věnoval toho dne nadobyčejnou pozornost malému, světlovlasému pánovi, talentovanému spisovateli, vlivnému redaktoru jednoho z nejčtenějších pařížských žurnálů, jenž onoho dne náhodou přišel do Lurd. Nebyla-liž tu příležitost obrátiti nevěřícího na víru, příležitost užíti vlivu a veřejnosti? A doktor jej usadil do druhého křesla, choval se k němu nad pomyšlení roztomile, na vše jej upozorňoval a dokládal, že lékaři ničeho neskrývají, že se vše děje zcela veřejně.

„Světla si jen přejeme,“ stále opakoval, „neustaneme zváti k těmto prohlídkám lidi dobré vůle.“

Ježto pak domnělé uzdravení hluché dívky bylo velmi pochybné, řekl jí poněkud drsně:

„Nu, nu, dívčino, to je teprv začátek… Přijďte ještě jednou.“

A šeptem dodal:

„Podle jejich řečí by byl každý uzdraven. Přijímáme však jen uzdravení dokázaná, nad slunce jasnější… Všimněte si, že říkám uzdravení, ne zázraky; my lékaři nepřipouštíme výkladů, jsme zde, jen abychom konstatovali, zda se na nemocném, jenž se podrobuje naší prohlídce, nejeví již ani stopy choroby.“

Vypínal se, stavil na odiv svou poctivost, nejsa o nic větším hlupákem ani lhářem než někdo jiný, věřící bez víry, pokládaje vědu za tak temnou, tak mnoho překvapení skrývající, že nemožnost je vždy možná; a tak dosáhl v podvečer svého života výjimečného postavení u jeskyně, které mělo své výhody i nevýhody, celkem však bylo šťastné a příjemné.

Nyní vysvětloval na otázku pařížského žurnalisty postup prohlídek. Každý nemocný poutník přijížděl s listem, na němž připojeno téměř vždy dobrozdání ošetřujícího lékaře; někdy byly tu úsudky několika lékařů, vysvědčení z nemocnic, hotový popis celého průběhu nemoci. Nastalo-li pak uzdravení a dostavila-li se uzdravená osoba v kanceláři, stačilo nahlédnouti do listiny, dle vysvědčení se přesvědčiti, jakou nemocí ona osoba trpěla, a prohlídkou konstatovati, zda je vskutku zdráva.

Pierre pozorně naslouchal. Co tu seděl a odpočíval, uklidnil se a nabyl opět jasné mysli. Nyní trpěl již jen horkem. Zaujat výklady doktora Bonamyho, chtěje si utvořiti vlastní úsudek, byl by se též vmísil do rozmluvy, jsa jinak oděn. Ale sutana jej stále nutila k zdrženlivosti. Byl potěšen, slyše poznámky malého, světlovlasého pána a jeho námitky, s nimiž plně souhlasil. Není-liž to zvráceností, že jeden lékař konstatuje nemoc a jiný uzdravení? V tom byl stálý zdroj možných omylů. Měla by býti ustavena stálá lékařská komise, jež by každého nemocného hned po příjezdu do Lurd prohlédla, sepsala protokol, a sama aby též konstatovala každé uzdravení. Leč tomu doktor Bonamy odpíral řka, zcela právem, že nikdy by komise nestačila na tak obrovskou práci: „Jen uvažte! prohlédnouti za dopoledne tisíc různých případů! a co by tu bylo různých teorií, sporů, navzájem si odporujících diagnóz, jen zvětšujících nejistotu! Předchozí prohlídka, téměř neuskutečnitelná, vedla by ke stejně četným zmatkům. V praxi nutno se držeti vysvědčení lékařů, kteří dotyčné nemocné ošetřovali, a dáti jim víry.“

Doktor vybral z listin na stole ležících několik lékařských vysvědčení a dal je přečísti pařížskému žurnalistovi. Mnohá z nich byla pohoršlivě stručná, jiná opět obšírná, jasně vyličující nemoc. V některých případech byl dokonce lékařův podpis ověřen starostou obce. Zbývaly však přesto četné, těžce odstranitelné pochybnosti: jací to byli lékaři? Měli dostatečné odborné vědomosti? Nedali se zviklati neznámými okolnostmi, snad čistě osobními zájmy? Nezbývalo by ničeho než vyžádati si o každém z nich informace. Ježto se všechno zakládalo na listině nemocným přinesené, bylo by to podmiňovalo nanejvýš pečlivou kontrolu dokumentů, neboť všechno by se zhroutilo, kdyby přísná kritika nestanovila naprostou jistotu fakt.

A doktor Bonamy, všecek zardělý, zpocen, dodal ještě toto:

„To je to, co děláme! To je právě to! Jakmile se nám zdá nějaké uzdravení nevysvětlitelným přirozenou cestou, provádíme úzkostlivě pečlivé pátrání, požádáme uzdravenou osobu, aby se přišla dát prohlédnout ještě jednou… a vidíte, že pracujeme s osvícenými lidmi. Tito pánové, kteří nám naslouchají, jsou téměř všichni lékaři a sjeli se ze všech konců Francie. Žádáme je, aby se netajili se svými pochybnostmi, aby s námi rokovali o jednotlivých případech, a o každé prohlídce je sepisována velice podrobná zpráva… slyšíte, pánové, jen se ohraďte, kdyby se tu dělo něco proti vašemu přesvědčení.“

Ani jeden z přítomných se nehnul. Většina z lékařů, kteří asi byli katolíky, se uklonila, jakž se dalo očekávati. Ostatní, nevěřící, učenci bez předsudků, se zájmem pozorovali některé úkazy, ze zdvořilosti se vyhýbajíce diskusím, beztoho zbytečným; a když, jako rozumní mužové, nemohli přemoci odpor a počínali se zlobiti, prostě odcházeli.

Nikdo nenamítl ani to nejmenší: doktor Bonamy triumfoval. Když pak se ho žurnalista tázal, je-li sám na tu ohromnou práci, řekl:

„Zcela sám. Ostatně můj úřad jako lékaře jeskyně není tak složitý. Jak jsem řekl, záleží prostě v konstatování případů uzdravení, pokud se udají.“

Po chvíli dodal s úsměvem:

„Ach, zapomněl jsem na Raboina, který mi tu pomáhá dělat trochu pořádek.“

A ukázal na silného muže, asi čtyřicetiletého, již šedivějícího, se širokou tváří a čelistmi dogy. Byl přemrštěně věřící nadšenec, jenž nedovoloval pochybovati o zázracích. Ve svém úřadě byl často nespokojen a jen tak tak, že někdy nevybuchl, když byl přítomen diskusi o nějakém pochybném případě. Doktorovo vyzvání k lékařům jej popudilo, že nezbylo než jej ukonejšiti:

„Nu, Raboine, mlčte, příteli! Každé upřímné slovo nutno připustiti.“

Nyní však přicházeli na řadu nemocní. Přivedli muže, jehož celý trup byl pokryt vyrážkou; když svlékl košili, sypala se z jeho kůže šedá moučka. Nebyl uzdraven, tvrdil však, že každoročně odjíždí z Lurd zdravější, než byl přijel. Pak přišla dáma, jistá hraběnka, strašlivě hubená; její historie byla prazvláštní: před sedmi lety vyléčila ji svatá Panna ze souchotin; měla čtyři děti, načež byla opět tuberkulózou stižena; byla morfinistkou; již první lázeň jí tak pomohla, že se hodlala večer zúčastniti pochodňového průvodu se sedmadvaceti členy své rodiny, které měla s sebou. Pak přišla dáma stižená neurózní ztrátou hlasu, jež, jsouc přes měsíc úplně němá, pojednou nabyla hlasu, právě když odpolední procesí s velebnou svátostí šlo okolo ní.

„Pánové,“ prohlásil doktor Bonamy dobrotivým tónem učence velikého rozhledu, „víte, že se nepozastavujeme nad případy, kde jde o nervové afekce. Uvažte však, že tato žena byla po šest měsíců marně ošetřována v nemocnici Salpêtrière, jakmile pak přijela sem, rázem se jí jazyk rozvázal.“

Byl však poněkud rozladěn, neboť by byl rád posloužil pánovi z Paříže krásným případem, jaké se vyskytovaly za odpoledních procesí, v hodině milosti a nadšení, ve které se svatá Panna ujímala svých vyvolených. Dosavadní případy byly pochybné a všední. A zvenčí bylo slyšeti dupot nesčíslných nohou, hluk davu, rozněcovaného zpěvem, horečně toužícího po zázracích a netrpělivého dlouhým čekáním.

Tu se otevřely dveře a objevilo se děvčátko, veselé, skromné, s jasnýma očima, rozumně pohlížejícíma.

„Ach,“ zvolal doktor radostně, „zde máme naši malou přítelkyni Sofii… pozoruhodné uzdravení, pánové, jež se událo loni touže dobou, a jež mi zajisté dovolíte vám předvésti.“

Pierre poznal Sofii Couteauovou, zázrakem uzdravenou, jež vstoupila v Poitiers do jeho oddělení. A nyní byl svědkem opakování scény, kterou již jednou viděl. Doktor Bonamy podával žurnalistovi, jenž jevil veliký zájem, podrobné vysvětlení: šlo o kostižer levé paty, počínající sněť, jež vyžadovala vyříznutí; hrozná, hnisající rána se zhojila naráz, jakmile ponořila nemocná nohu do nádržky.

„Sofie, vypravuj to pánům.“

Děvčátko, vyžádavši si naučeným posuňkem ticho, vyprávělo:

„Tak tedy moje noha byla ztracena, mohla jsem chodit jen do kostela, s velkou námahou, s nohou vždy zabalenou do plátna, protože z ní stále tekla nečistota… Pan Rivoire, lékař, který mi nohu rozřízl, aby se podíval dovnitř, říkal, že bude asi nutno mi vyjmouti kousek kosti, a že jistě budu kulhat… Tu jsem vroucně prosila svatou Pannu a v Lurdách jsem si koupala nohu ve vodě s takovou touhou po uzdravení, že jsem si ani nedala čas vybalit ji z plátna… A pak to všechno zůstalo ve vodě, a když jsem nohu vytáhla, neměla jsem na ní již docela nic…“

Doktor Bonamy pokyvováním dotvrzoval každé slovo.

„Sofie, povězte nám, co vám řekl váš lékař.“

„Když pan Rivoire opět spatřil mou nohu, řekl: Ať uzdravil toto dítě Bůh či ďábel, na tom nezáleží; leč pravdou je, že je uzdraveno.“

Ozval se smích: slova se neminula s účinkem.

„Sofie, a co jste řekla paní hraběnce, ředitelce svého sálu?“

„Ach, ano… Nevzala jsem si s sebou mnoho plátna na svou nohu a řekla jsem jí: Svatá Panna byla tak dobrotivá, že mne uzdravila hned prvního dne; druhého dne byla by mi došla zásoba.“

Ozval se nový smích, radostná spokojenost při pohledu na toto děvče tak roztomilé, vyprávějící svou historii poněkud afektovaně, neboť ji znalo zpaměti, ale dojemně a pravdivě.

„Sofie, svlékněte střevíc a ukažte těm pánům nohu… Ať se jí dotknou, aby nikdo nemohl pochybovati.“

Ihned se objevila nožka, velmi čistá a bílá, dokonce pěstěná, s jizvou pod kotníkem, dlouhou jizvou, jejíž bělost svědčila o velikosti neduhu. Přistoupilo několik lékařů a mlčky si nohu prohlíželi. Ostatní, kteří měli patrně již svůj úsudek, se nenamáhali. Jeden z přistoupivších tázal se velmi přívětivě, proč svatá Panna již nevytvořila nohu úplně novou, což by jí jistě nebylo dalo větší práci. Leč doktor Bonamy rychle odvětil, že svatá Panna nechala jizvu, aby zůstala stopa, důkaz zázraku. Pak se zabral do odborných podrobností dokazuje, že porušená kost a tkáň musila býti obnovena v okamžiku, což nelze vysvětliti přirozenou cestou.

„Bože můj,“ přerušil jej světlovlasý pán, „k tomu netřeba tolik ohledů! Ukažte mi jen nožíkem rozříznutý prst, který se zahojil po ponoření do vody: bude to stejně velký zázrak, a pak se dám nakloniti.“

Po chvíli dodal:

„Kdybych měl pramen, který by takto hojil rány, převrátil bych svět. Nevím jak, ale zavolal bych národy a národové by přišli. Dal bych konstatovati zázraky tak nezvratně, že bych se stal pánem světa. Považte, jaká všemocná, přímo božská moc…! Nesmělo by však zůstati ani dost málo pochybnosti, pravda by musila býti nad slunce jasnější. Celá země by viděla a věřila.“

Po té rokoval s doktorem o způsobech kontroly. Připouštěl, že by nebylo možno prohlédnouti všechny nemocné hned po příjezdu. Proč však nebyl zřízen v nemocnici zvláštní sál, vyhrazený otevřeným ranám? Bylo by tu nejvýše třicet případů, které by se předložily komisi k předběžnému ohledání. Sepsaly by se v přesné protokoly lékařských nálezů, ba rány by byly fotografovány. Když by pak skutečně nastalo uzdravení, komise by je prostě konstatovala a v novém protokolu potvrdila. A nešlo by již o vnitřní choroby, jejichž rozpoznání je vždy obtížné a nejisté. Vše by bylo úplně zřejmo.

Doktor Bonamy, poněkud v rozpacích, opakoval:

„Ovšem, ovšem, světla si jen přejeme… Obtížným by bylo sestavení takové komise. Kdybyste věděl, jak málo si lidé rozumějí…! Ale myšlenka je to rozhodně pozoruhodná.“

Příchod nové nemocné jej vyvedl z nesnází. Zatím co si malá Sofie Couteauová, již zapomenutá, oblékala střevíc, vešla Elisa Rouquetová se svou znetvořenou tváří, kterou odkryla, sňavši šátek. Od rána omývala si ránu u pramene a zdálo se jí, jak tvrdila, že rozjitřená rána osychá a počíná blednouti. Opravdu, Pierre sám shledal s nesmírným údivem, že vzhled rány je méně strašlivý. To bylo podnětem k nové rozprávce o otevřených ranách; světlovlasý pán trval na svém návrhu zříditi zvláštní sál; kdyby ráno byla komise protokolovala stav tohoto děvčete a kdyby se nyní uzdravilo, jaký triumf by to byl pro jeskyni, že uzdravila lupus! Zázrak by byl nepopiratelný.

Doktor Chassaigne seděl až do té chvíle stranou, bez hnutí a bez hlesu, jako by chtěl, aby fakta sama působila na Pierra. Pojednou se k němu naklonil a šeptem mu řekl:

„Otevřené rány, otevřené rány… Tento pán ani netuší, že dnešního dne naši slovutní lékaři mnoho ran pokládají za rány nervového původu. Ano, ukazuje se, že šlo prostě o nedostatečnou výživu kůže. Tato otázka je dosud tak málo probádána…! A konečně lze dokázati, že víra, jež léčí, může dokonale uzdraviti rány, mnohdy i lupus. Táži se vás tedy, jaké jistoty by ten pán nabyl se svým sálem pro otevřené rány! Bylo by trochu více zmatku a více hádek… Ne, ne, věda je marná, toť moře nejistoty!“

Bolestně se usmíval, zatím co doktor Bonamy povzbuzoval Elisu Rouquetovou, aby pokračovala v omývání rány a každého jitra opět přišla k prohlídce. Pak opakoval vážně a laskavě:

„Ano, pánové, to je začátek, není o tom pochyby.“

Tu nastalo vzrušení. Do kanceláře vrazila Grivottová, a radostí tančíc volala ze všech sil:

„Jsem uzdravena… Jsem uzdravena…“

A vyprávěla, že ji zprvu vůbec nechtěli koupat a teprve, když naléhala, prosila a plakala, dovoleno jí to na přímluvu otce Fourcadea. A stalo se, co říkala předem: neminuly ani tři minuty, co ji ponořili do ledové vody, všechnu zbrocenu potem a chroptící, a již cítila, jak opět nabývá sil, jakoby šlehnutím neviditelného biče. Byla všecka nadšena, zářila a poskakovala, nemohouc vydržeti na jednom místě.

„Jsem uzdravena, dobří pánové… Jsem uzdravena…“

Pierre pohlížel na ni s úžasem. Bylo to totéž děvče, jež viděl minulé noci polomrtvé ležeti na lavici vagonu, kašlající a plivající krev, s popelavou tváří? Nepoznával jí: byla vzpřímena, pružna, tváře jí planuly, oči zářily, z celé její osoby sálala vůle žíti a radost, že může žíti.

„Pánové,“ prohlásil doktor Bonamy, „tento případ zdá se mi velice zajímavým… Podíváme se…“

Dal si vyhledati výkaz Grivottové. Leč v haldě listin, nakupených na obou stolech, nebylo možno jej nalézti. Sekretáři, mladí seminaristé, převrátili vše na ruby; ředitel koupelen, sedící uprostřed, konečně vstal a šel hledati do skříně. Hledal též marně, a když pak opět usedl, nalezl hledanou listinu pod jinými akty, která ležela otevřena před ním. Byla to tři lékařská vysvědčení, která se jal předčítati. Ve všech třech potvrzováno, že Grivottová trpí pokročilou tuberkulózou s občasnými záchvaty, které činí její případ výjimečným.

Doktor Bonamy posuňkem naznačil, že tu nelze mluviti o nějaké pochybnosti. Pak nemocnou dlouho prohlížel a proslýchal. Konečně zašeptal:

„Neslyším nic… neslyším nic…“

Pak dodal:

„Či skoro nic…“

Pak se obrátil k lékařům, kteří stáli mlčky za ní.

„Pánové, byl-li by někdo z vás tak laskav a přispěl mi… Jsme zde, abychom studovali a zkoumali.“

Zprvu se nikdo nehnul. Po chvíli se však jeden z lékařů odvážil, proklepal a prohledal mladou ženu, nevyslovil se však, jen se zamyslil a potřásl hlavou. Konečně něco zakoktal, jako že je nutno ještě vyčkati. Leč jiný lékař, jenž přistoupil hned po něm, vyslovil se jasně:

Neslyšel naprosto ničeho, dle jeho názoru tato žena nikdy nebyla souchotinářkou. Pak následovali další, téměř všichni, až na pět nebo na šest, kteří se nehnuli z místa a jen se usmívali. Zmatek dosáhl vrcholu, ježto každý podával svůj úsudek, značně se lišící od ostatních; konečně nebylo slyšeti vlastního slova. Jediný otec Dargelès zachoval naprostý klid, neboť větřil jeden z případů, které vzbuzují nadšení a zvětšují slávu Matky Boží Lurdské. A již si činil poznámky.

Díky hluku mohli Pierre a doktor Chassaigne ve svém ústraní nerušeně hovořiti.

„Oh, ty nádržky, které jsem viděl, v nichž se voda obnovuje tak zřídka kdy!“ řekl mladý kněz. „Jaká špína, jaké pařeniště mikrobů…! Snaha a nadšení pro antiseptická opatření dostává tu políček. Jak to, že neschvátí všechny nemocné týž mor? Odpůrci teorie mikrobů se asi nasmějí!“

Doktor jej přerušil.

„Jste na omylu, milý synu… Koupelny nejsou ovšem příliš čisté, ale nebezpečí tu nehrozí. Uvažte, že teplota vody nepřesahuje deset stupňů, kdežto mikroby potřebují k rozmnožování pětadvacet stupňů. A pak, do Lurd nepřicházejí nakažlivé nemoci, ani cholera, ani tyfus, ani neštovice, ani spalničky, ani spála. Vidíte tu jen jisté organické nemoci, ochrnutí, krtice, vředy, nádory, rakovinu, tuberkulózu; a tato poslední nemůže býti vodou koupele přenesena. Staré rány vylučují všeliké nebezpečí nákazy… Ujišťuji vás, v tomto ohledu není nutno zakročení svaté Panny.“

„Nuže, doktore, dříve, za své praxe, byl byste tak koupal své nemocné v ledové vodě? Ženy v kterémkoli čase, nemocné stižené revmatismem, chorobami srdečními, chorobami plicními…? Byl byste koupal toto ubohé děvče, polomrtvé, pokryté potem?“

„Rozhodně ne…! Jsou silné prostředky, jichž se člověk v běžné praxi neodváží užíti. Ledová lázeň může souchotináře ovšem usmrtiti; víme však, nemůže-li jej v některém případě zachrániti…? Já, jenž jsem přišel k názoru, že zde působí nadpřirozená moc, velmi rád doznávám, že uzdravení nastává cestou přirozenou, následkem tohoto ponoření do ledové vody, které se nám zdá nesmyslným a barbarským… Ach, co všechno ještě nevíme, co všechno ještě nevíme…“

Opět se rozhorlil ve své nenávisti k vědě, jíž pohrdal od té doby, co stál s ní bezmocně nad umírající ženou a dcerou.

„Žádáte si jistoty, ale lékařská věda vám ji dojista neposkytne… Poslouchejte jen chvíli tyto pány, a přesvědčíte se. Není-liž krásným tak dokonalý zmatek, kdy se všechny názory kříží? Ovšem, jsou nemoci, jež lékaři znají obdivuhodně, až do nejmenších podrobností jejich vývoje; jsou léky, jichž účinek prozkoumán co nejbedlivěji; leč něco nikdo nezná, nemůže znáti, a to vztah léku k nemocnému, neboť kolik nemocných, tolik případů, a pokaždé nový pokus. Proto zůstává lékařská věda uměním, neboť nemá pravidel, spočívajících na zkušenosti: uzdravení závisí vždy na šťastných okolnostech, na vynalézavosti lékařova ducha… Pochopíte tudíž, že jsou mi k smíchu lidé, kteří sem přicházejí se příti, když mluví ve jménu absolutních zákonů vědy. Kde jsou tyto zákony v medicíně? Ať mi je ukáží!“

Nechtěl pokračovati. Náruživost jej však strhla.

„Řekl jsem vám, že jsem se stal věřícím… Ale ve skutečnosti chápu velice dobře, proč tento dobrák Bonamy se naprosto nerozčiluje a svolává lékaře z celého světa, aby studovali jeho zázraky. Čím více lékařů tu bude, tím méně pravdy vyjde najevo za stálého boje diagnóz a léčebných metod. Neshodnou-li se o otevřené ráně, jak se mají shodnouti o vnitřním úrazu, když jedni vše popírají, druzí potvrzují. A proč nemohlo by býti nadále vše zázrakem? Ať tudíž působí příroda, nebo jakás neznámá moc, přesně vzato, lékaři nebudou tonouti ve větším a častějším úžasu nad výsledky, jichž nepředvídají… Ovšem zde je všechno velmi špatně zařízeno. Vysvědčení od lékařů, jichž nikdo nezná, nemají faktické ceny. Bylo by nutno prováděti velmi přísnou kontrolu dokumentů. Leč kdybychom i předpokládali naprostou vědeckou přísnost, milý příteli, byl byste velmi naivním domnívaje se, že by se všichni dali přesvědčiti. Omyl je člověku vrozen a není díla hrdinnějšího než konstatovati sebemenší pravdu.“

Tu počal Pierre chápati, co se v Lurdách děje, to prazvláštní divadlo, jemuž svět přihlížel již dlouhá léta, zčásti ve zbožném uctívání, zčásti s urážlivým posměchem. Rozhodně tu působily síly dosud špatně prostudované, ba naprosto neznámé: autosugesce, dávno chystaný otřes, vliv cesty, modliteb a zpěvů, vzrůstající nadšení; a hlavně uzdravující dech, neznámá moc sálající ze zástupů, za prudké krize víry. Také se mu nyní zdálo nerozumným věřiti v nějaký podvod. Fakta byla vyšší a prostší. Otcové z jeskyně nepotřebovali si obtěžovati svědomí lží, jim stačilo napomáhati ke zmatku a využíti všeobecné nevědomosti. Bylo dokonce možno věřiti ve všeobecnou upřímnost: v upřímnost prostředních lékařů, kteří vydávali vysvědčení, potěšených nemocných, kteří věřili ve své uzdravení, nadšených svědků, kteří přísahali, že viděli… A z toho všeho vyplývala nemožnost dokázati, že o zázrak šlo nebo nešlo. Což nebyl skutečností od tohoto okamžiku pro většinu, pro všechny, kdož trpěli a kdož potřebovali naděje?

Doktor Bonamy, vida je hovořiti, přistoupil k nim; Pierre se ho otázal:

„V jakém poměru se vyskytují uzdravení?“

„Asi v poměru deseti ke stu,“ odvětil doktor.

Ježto pak četl úžas v očích mladého kněze, dodal dobromyslně:

„Oh, měli bychom jich více… ale, nutno říci, jsem zde vlastně jen jako policie zázraku. Vlastním mým úkolem jest krotiti přílišnou horlivost, nedopustiti, aby se svaté věci zvrhly ve směšné… Zkrátka, moje kancelář jest vlastně evidovací kanceláří pro případy, jež se zdají skutečně vážnými.“

Tu se ozvalo reptání. Raboin se rozhněval.

„Případy, které se zdají skutečně vážnými… K čemu to, k čemu to ověřovat? Co z toho věřící mají? Jim stačí se skloniti a věřiti. A co z toho mají nevěřící? Nikdy se nedají takovým případem přesvědčiti… Zkrátka, děláme tu hlouposti.“

Doktor Bonamy mu přísně nakázal, aby mlčel.

„Raboine, vy jste rebel… Povím otci Capdebartheovi, že už vás tu nechci mít, ježto sejete neposlušnost.“

A přece měl pravdu tento muž, jenž cenil zuby, vždy připraven kousnouti, dotkl-li se kdo jeho víry; Pierre naň sympaticky pohlížel. Celé úřadování této kanceláře, tak bídně ostatně zařízené, bylo opravdu zbytečné: urážlivé pro lidi zbožné, nedostatečné pro nevěřící. Což lze zázrak dokázati? V zázraky nutno věřiti. Jakmile zakročí Bůh, nelze již ničeho chápati. V dobách skutečné víry věda se nikdy nepletla do vysvětlování boží milosti. Co s ní zde? Poutala víru a sama se snižovala. Ne, ne, vrhnouti se na kolena, líbati zemi a věřiti! Anebo odejíti. Žádné střední cesty. Jakmile počala prohlídka, nebylo možno se zastaviti a uvarovati se pochybnosti.

Pierre zejména trpěl řečmi, které slyšel kolem sebe. Věřící, přítomní v kanceláři, mluvili o zázracích s neslýchaným klidem. Zůstávali naprosto klidni před nejúžasnějšími fakty. Zázrak a opět zázrak! A s úsměvem si vyprávěli nejpřemrštěnější fantazie, aniž se to příčilo jejich zdravému rozumu. Žili zřejmě v ovzduší tak prosyceném vidinami, že se již ničemu nedivili. A nebyli to jen duše prosté, dětinské, analfabeti, přemrštěnci, jako Raboin; byli tu i inteligenti, vědátoři jako doktor Bonamy a jiní. Nepochopitelno! A Pierre cítil, jak se v něm vzmáhá nevole.

Tlumený hněv, hrozící propuknouti. Jeho rozum se v něm bránil jako ubohý tvor, do vody hozený, ze všech stran vlnami ohrožovaný a rdoušený; a myslil si, že hlavy jako doktor Chassaigne, tonoucí v slepé víře, jistě prodělají podobnou nevoli a bojují týž boj, než nadobro ztroskotají.

Pozoroval jej, viděl jej nekonečně smutna, zdrcena osudem, slabého jako plačící děcko, na světě nyní úplně samotna. A přece nemohl zadržeti výkřiku odporu, který se mu dral na rty.

„Nikoliv, ne! Nevíme-li všechno, dokonce nezvíme-li nikdy všechno, není to důvodem, abychom se přestali učiti. Bylo by zlé, kdyby naší slabostí a nevědomostí zůstalo nám neznámé vždy neznámým. Naopak, naší věčnou nadějí má býti touha vysvětliti jednoho dne vše nevysvětlitelné; a rozumně neměli bychom míti jiného ideálu, leč přemohše slabost svého těla i duše probádati neznámé, dopomoci svému rozumu k vítězství… Ach, rozum, ten je příčinou mého utrpení, od něho též očekávám všechnu svou sílu! Zanikne-li, zanikne celá bytost. A byť bych měl pozbýti všeho štěstí, nevzdám se žhavé žízně a stále více budu toužiti ji ukojovati.“

V doktorových očích se objevily slzy. Nejspíše si vzpomněl svých drahých zemřelých. A zašeptal:

„Rozum, rozum, ano, toť velký poklad, pýcha života… Leč největší mocí na světě je láska, jediné bohatství, jež, pozbyvše ho, máme se snažiti opět získati…“

Jeho hlas se zlomil v tlumeném vzlykotu. A bezděky probíraje listiny na stole ležící, chopil se jedné z nich, nesoucí jméno Marie de Guersaintová. Rozložil ji a přečetl dvě lékařská vysvědčení, souhlasně konstatující měknutí míchy.

„Vidíte, milý příteli,“ řekl, „vím, máte se slečnou de Guersaintovou velmi živou účast… Co byste řekl, kdyby se zde uzdravila. Vidím zde lékařské posudky, podepsané dvěma proslavenými jmény, a jistě víte, že paralýza toho druhu je nevyléčitelná. Nuže, kdyby tato dívka pojednou běhala a tančila, jakýchž případů jsem již viděl několik, nebyl byste velmi šťasten, nepřipustil byste konečně, že tu zakročila nějaká nadpřirozená moc?“

Pierre se chystal odpověděti, pojednou však si vzpomněl na poradu se svým bratrancem Beauclairem, jenž předpovídal zázrak, tvrdil, že se dostaví jako blesk, v náhlém vzpružení, v exaltaci celé bytosti; a cítil, jak jeho nevolnost roste.

„Opravdu, byl bych velice šťasten…,“ odpověděl. „A jsem téhož názoru jako vy, celý svět je jistě ovládán jen touhou po štěstí.“

Nemohl tam však déle setrvati. Vedro stávalo se nesnesitelným, po tvářích řinul se všem pot. Doktor Bonamy diktoval jednomu ze seminaristů výsledek prohlídky Grivottové; otec Dargelès pozorně naslouchal, sleduje jednotlivé výrazy, aby dle toho upravil svůj článek. Hluk kolem nich trval dále; diskuse obrátila se jiným směrem a lékaři rokovali nyní výhradně o technických otázkách, jež neměly naprosto žádné souvislosti s případem jim předloženým. Znenáhla stávalo se v této těsné prostoře dýchání nemožným, zkažený vzduch působil nevolnost. Malý světlovlasý pán, vlivný pařížský spisovatel, odešel rozmrzen, že neviděl opravdového zázraku.

Pierre řekl doktorovi:

„Pojďme odtud, není mi dobře.“

Vyšli zároveň s Grivottovou, kterouž již propustili. Hned u dveří se srazili se zástupem, který se jim hnal vstříc, chtěje viděti zázrakem obdařenou. Pověst o zázraku se již rozšířila, neboť všichni se k vyvolené drali, vyptávali se jí, dotýkali se jí. Grivottová, jejíž tváře byly zardělé a oči planuly, nebyla schopna ničeho jiného než bez ustání nadšeně provolávati:

„Jsem uzdravena… Jsem uzdravena…“

Její hlas záhy zanikl ve výkřicích davu, jenž ji obklopil a unášel. Na chvíli úplně zmizela, jako by byla utonula; pojednou se opět objevila, na blízku Pierra a doktora, kteří se snažili uniknouti tlačenici. Nalezli tam Commandeura, jehož mánií bylo choditi k nádržím a k jeskyni a zlobiti se tam. Vojensky upjat do svého kabátu, opíral se o hůl se stříbrným knoflíkem, vleka za sebou poněkud levou nohu, následek to druhého záchvatu mrtvice. Zrudl ve tváři a oči se mu zajiskřily hněvem, když do něho Grivottová vrazila, opakujíc za nadšených výkřiků davu:

„Jsem uzdravena… jsem uzdravena…!“

„Nu tak!“ vzkřikl, zachvácen náhlým vztekem. „Tím hůře pro vás, holčičko!“

Ozvaly se výkřiky a smích, neboť jej každý znal a promíjel mu jeho zuřivou vášeň po smrti. Ježto však rozhorleně vykládal, že je hloupostí, toužit po životě a nemíti bohatství ani krásu, že tato dívka měla raději hned zemřít než trpět dále, počalo se kolem něho ozývati hněvivé reptání. Abbé Judaine, jenž se tam právě naskytl, jej vysvobodil a odvedl stranou.

„Mlčte přece! Je to skandál… proč se bouříte proti Boží dobrotě, která prokazuje často tolik milosti v naší bídě, ulehčujíc ji…? Opakuji vám, sám byste měl padnout na kolena a prosit Boha, aby vám uzdravil nohu, aby vám popřál ještě deset let života.“

Commandeur se div nezalkl.

„Já, já mám prosit ještě o deset let života? Nejkrásnějším dnem mi bude, až půjdu! Býti tak hloupým, tak zbabělým jako tyto tisíce nemocných, kteří se zde plouží v řadách v nízkém strachu před smrtí, řvou slabostí a nevýslovnou touhou ještě žíti! Ach, ne, sám sebou bych musil pohrdati…! Ať pojdu, a hned, bude to tak krásné už nežít…!“

Stál nedaleko doktora Chassaignea a Pierra, konečně stranou od tlačícího se davu, na břehu Gave. A obrátil se k doktorovi, jejž často potkával.

„Nepokoušeli se právě před chvílí vzkřísiti mrtvého? Vypravovali mi to, div jsem se nezalkl… He, doktore, rozumíte? Odvážili se namočit do té své vody člověka, jemuž se podařilo umřít, v zločinné naději, že ho vzkřísí! Ale kdyby se jim to bylo poštěstilo, kdyby jej byla voda oživila, chudáka, neboť na tomto hloupém světě nikdy nikdo neví, co se může stát, nemyslíte, že by ten člověk měl právo naplivat do očí těm spravovačům mrtvol…? Což se jich ten mrtvý prosil, aby ho křísili? Věděli snad, že není rád, že umřel? Mají se aspoň zeptat… Kdyby tak chtěli provést to darebáctví mně, až konečně budu spát tím dlouhým, krásným spánkem? Ach, já bych jim dal! Nepleťte se do věcí, po kterých vám ničeho není! A honem bych zas umřel!“

Ve svém rozhorlení skýtal pohled tak zvláštní, že se abbé Judaine a doktor nezdrželi úsměvu. Pierre však zachoval vážnost, neboť jako by jím byl projel mráz. Neslyšel-liž právě výčitky Lazarovy? Často si představoval, že Lazar, povstav z hrobu, volal na Krista: „Pane, proč jsi mne opět vzbudil k tomu hroznému životu? Spal jsem tak krásně věčným spánkem beze snů, konečně jsem okoušel sladkého odpočinku ve slasti nicoty! Poznal jsem v životě všechnu bídu a všechny bolesti, zradu, klamné naděje, nezdary, nemoci; za života zaplatil jsem utrpení svůj hrozný dluh, neboť jsem se narodil, nevěda proč, žil jsem, nevěda jak; a nyní, pane, mám platiti dvojnásob, ježto mne odsuzuješ k novému utrpení…! Spáchal jsem snad nějaký hřích tak hrozný, že mne trestáš tak krutým trestem? Znovu žíti, žel každodenně cítiti, jak odumírá část těla, míti rozum jen k pochybování, míti vůli a ničeho nemoci, míti něžnost jen k oplakávání vlastních strastí! Byl konec, překročil jsem strašlivý práh smrti, měl jsem za sebou tento okamžik, tak děsný, jenž stačí k otrávení celého života. Cítil jsem, jak na mně vyvstává smrtelný pot, jak mi krev tuhne v žilách a jak mizí můj dech v posledním vzdechu. Chceš, abych tuto strast poznal dvakrát, chceš, abych po druhé umíral, aby moje lidská bída přesahovala bídu celého lidstva…! Ach, Pane, ať se to stane ihned! Ano, zapřísahám tě, učiň druhý zázrak, znovu mne ulož do tohoto hrobu a opět uspi bez utrpení můj věčný sen, z něhož jsem procitl. Smiluj se, neukládej mi muka nového života, muka hrozná, k nimž jsi dosud neodsoudil žádnou bytost. Vždy jsem tě miloval a tobě sloužil, nečiň ze mne největší příklad svého hněvu, který by poděsil všechna pokolení. Buď dobrotivý a vlídný, Pane, vrať mi spánek, jehož jsem si zasloužil, uspi mne opět v blaho své nicoty.“

Abbé Judaine zatím odvedl Commandeura, jejž konečně upokojil; a Pierre stiskl ruku doktorovi vzpomenuv si, že je již více než pět hodin a že Marie už jistě čeká. Vraceje se k jeskyni, setkal se opět se známým. Spatřil abbého Hermoisese v živé rozmluvě s panem de Guersaintem, jenž před chvílí, osvěžen spánkem, opustil svůj pokoj v hotelu. Oba se obdivovali neobyčejné kráse, které dodávala nadšená víra tvářím některých žen. A smlouvali též výlet do krásného okolí.

Ostatně pan de Guersaint ihned Pierra následoval, jakmile zvěděl, že první Mariina koupel byla bezvýsledná. Nalezli Marii v téže bolestné strnulosti, s očima upjatýma na svatou Pannu, jež ji nevyslyšela. Na něžná otcova slova neodpovídala, jen naň pohlédla svýma velkýma, hluboce zarmoucenýma očima, ihned pak je opět obrátila na mramorovou sochu, všecku bílou, v záři tisíce svící. A zatím co Pierre stoje opodál, čekal, chtěje ji odvézti do nemocnice, pan de Guersaint zbožně poklekl. Zprvu se horoucně modlil za uzdravení své dcery. Potom prosil sám za sebe, aby nalezl společníka, jenž by mu poskytl potřebný milion, jehož potřeboval na svá studia o řiditelnosti balonů.

Kolem jedenácté hodiny večerní, když zanechal pana de Guersainta v hotelu „U zjevení“, napadlo Pierra vrátit se na okamžik do nemocnice Notre-Dame des Douleurs, než sám ulehne. Opustil Marii tak zoufalou, tak chmurně mlčící, že byl o ni pln nepokoje. Když pak si dal před dveře sálu Saint-Honorine zavolati paní de Jonquièreovou, znepokojil se ještě více, neboť zprávy byly špatné: ředitelka mu sdělila, že dívka dosud neotevřela úst, nikomu neodpovídá, a odmítá dokonce jísti. Paní de Jonquièreová si rozhodně přála, aby šel Pierre dále. V noci byl sice přístup do ženských oddělení mužům zakázán; leč kněz přece není mužem.

„Má ráda jen vás a poslechne jen vás. Prosím vás, usedněte zatím u její postele a sečkejte, až přijde otec Judaine. Má přijíti asi o jedné z rána a podati svátost oltářní nejtěžším nemocným, které se nemohou ani hnouti. Pomůžete mu.“

Pierre tedy šel za paní de Jonquièreovou; vedla jej k Mariinu loži.

„Drahé dítě, vedu vám někoho, kdo vás má velice rád… Viďte, pohovoříte si s ním a budete rozumná.“

Leč nemocná, poznavši Pierra, pohlížela naň s tváří zoufalou, trpící, s výrazem chmurného, tvrdého odporu.

„Má vám něco předčítat? Něco hezkého, utěšujícího, jako včera ve vagoně…? Ne, to by vás nebavilo, nemáte na to teď pomyšlení. Nu, uvidíme později… Nechám vás s ním o samotě. Jsem přesvědčena, že za chvíli budete opět hodná.“

Leč marně k ní Pierre mluvil tichými slovy, projevujícími veškeru lásku, jíž byl schopen, prose ji důtklivě, aby se neoddávala zoufalství. Pakli ji svatá Panna neuzdravila hned prvního dne, učinila tak proto, že později hodlala učiniti na ní zázrak. Leč Marie odvrátila hlavu a zdála se neslyšeti, s očima hněvivě vytřeštěnýma do prázdna, se rty bolestně sevřenými. Pierrovi konečně nezbylo než umlknouti; rozhlížel se po sále.

Byl to hrozný pohled. Dosud nikdy se jeho srdce nesevřelo takovým přívalem lítosti a hrůzy. Bylo již dávno po večeři; zbytky jídel, přinesených z kuchyně, ležely ještě na pokrývkách; některé nemocné jedly až do svítání, jiné sténaly, chtějíce býti obráceny nebo posazeny na noční stolici. S pokračující nocí jako by se všech zmocňovalo jakési blouznění. Málokterá spala klidně; některé svlečeny spaly pod pokrývkami, jiné ležely oblečeny, ježto bylo tak obtížno je svlékati, že po celých pět dní výpravy si nevyměnily prádla. Přeplnění sálu zdálo se v pološeru ještě horším: patnáct postelí, stojících podle stěn, sedm žíněnek ve střední uličce, k nimž ještě několik přidáno, haldy nesčetných cárů, mezi nimiž se povalovala zavazadla, staré koše, krabice, vaky. Mnohdy se nevědělo, kam se postaviti. Dvě čadící lampy skrovně osvětlovaly tento tábor nemocných žen a zvyšovaly ještě hrozný zápach, ač byla obě okna pootevřena, neboť jimi vnikalo jen těžké horko srpnové noci. Míhaly se tu stíny, ozývaly se výkřiky můrou tlačených a naplňovaly toto peklo za nočních muk tolika utrpení.

Zatím spatřil Pierre Raymondu, jež po skončení své práce chtěla svou matku políbit, než ulehne v jedné z podkrovních světnic, vyhrazených sestrám. Paní de Jonquièreová brala svůj úřad ředitelky sálu tak vážně, že po ty tři noci ani oka nezamhouřila. Měla ovšem křeslo, v němž si mohla odpočinouti; leč sotva chvíli seděla, již byla vyrušena. Vtom ji statečně podporovala malá paní Désagneauxová s tak horlivou pílí, že jí sestra Hyacinta řekla s úsměvem: „Proč se nestanete jeptiškou?“ „Nemohu,“ odpověděla s udivenou tváří, „jsem provdána a zbožňuji svého muže!“ Paní Volmarová se dosud neobjevila. Prý ulehla, trápena tak hroznou migrénou; to přimělo paní Désagneauxovou k poznámce, že kdo sám není pevného zdraví, nemá jít do Lurd ošetřovat nemocné. Konečně však se zdálo jí samotné, že má nohy ruce zpřelámané, ač toho nechtěla doznati, přibíhajíc při nejslabším zasténání, vždy hotova pomoci. V Paříži, než by byla přestavila svícen, byla by dvakrát zvonila na sluhu, zde však nosila hrnce a mísy, vylévala je, zdvihala nemocné, zatím co jim paní de Jonquièreová podsunovala podušky pod záda. V jedenáct hodin byla však již zmožena. Neopatrně se na chvíli položila do křesla a okamžitě usnula; hezká její hlava jí klesla na rameno, tonouc v záplavě rozcuchaných, krásných vlasů, a ani nářek, ani volání, ani hluk ji neprobudily

Paní de Jonquièreová zlehka přistoupila k mladému knězi a tiše řekla:

„Napadlo mě poslat pro pana Ferranda, víte, toho mladého internistu, jenž nás doprovází: mohl dát té ubohé slečně nějaký uklidňující prostředek. Je však právě zaměstnán dole, v hospodářském sále, u bratra Isidora. Ostatně zde neléčíme, svěřujeme jen své nemocné do rukou svaté Panny.“

Přiblížila se sestra Hyacinta, jež zůstala přes noc s ředitelkou.

„Právě jsem byla v dolejším sále, donésti panu Sabathierovi slíbené pomeranče, a viděla jsem pana Ferranda, křísícího bratra Isidora… Mám ho jít zavolat?“

Leč Pierre nesouhlasil.

„Ne, ne, Marie bude rozumná. Přečtu jí něco hezkého a pak se pokusí usnout.“

Marie stále zarytě mlčela. Jedna ze svítilen visela právě vedle na zdi, takže Pierre jasně viděl dívčinu drobnou, nehybnou tvář. Vpravo, na sousedním loži viděl Elisu Rouquetovou, hluboce spící, bez šátku, mající odhalenou hroznou ránu, jež však vskutku počínala blednouti. Po levé straně ležela paní Vêtuová, vysílená, lékaři odsouzená, nemohouc usnouti, třesouc se v ustavičné zimnici. Pierre jí řekl několik vlídných slov. Poděkovala a slabým hlasem dodala:

„Dnes se událo několik uzdravení, jsem tím velmi potěšena.“

Grivottová, ležíc na slamníku u nohou téže postele, se bez ustání zdvihala a v horečné čilosti opakovala stále táž slova:

„Jsem uzdravena… Jsem uzdravena…“

A vypravovala, že snědla půl kuřete, ač již přes měsíc ničeho nejedla. Pak šla asi dvě hodiny s pochodňovým procesím. Byla by do rána tančila, kdyby byla svatá Panna pořádala ples.

„Jsem uzdravena, oh, uzdravena, docela uzdravena.“

Paní Vêtuová mohla ještě říci s usměvavou, dětskou roztomilostí a naprostým odříkáním:

„Svatá Panna dobře učinila, že uzdravila dříve ji, která je chudá. Mám z toho větší radost, než kdybych to byla sama; já mám svůj hodinářský krámek a mohu čekat… Každý přijde na řadu, každý přijde na řadu…“

Téměř všechny nemocné jevily takovou radost, štěstí nad uzdravením jiných. Málokterá byla žárlivá, všechny podlehly jakési blažené epidemii, nakažlivé naději, že budou uzdraveny zítra, uráčí--li se tak svaté Panně. Jen ji nepohněvat, nedávat najevo přílišnou netrpělivost; jistě má svou myšlenku a dobře ví, proč začala raději s tou než s onou. A nejtěžší nemocné ji prosily za své sousedky, v sesterství utrpení a naděje. Každý nový zázrak byl zárukou nového zázraku. Jejich víra se neustále obnovovala a zůstávala nezvratnou. Vypravovalo se o venkovském děvčeti, ochromeném, jež s neobyčejnou silou vůle učinilo v jeskyni několik kroků; vrátivši se pak do nemocnice, žádala, aby ji opět dovedli k soše Matky Boží Lurdské. Leč v polovici cesty se zapotácela, stěží popadajíc dechu, všecka sinalá. Když ji na nosítkách donesli do nemocnice, byla mrtva, leč dříve uzdravena, jak tvrdily její sousedky. Na každého dojde, svatá Panna nezapomíná na žádnou ze svých milovaných dcer, pokud nemá úmysl ihned uvésti onu vyvolenou do ráje.

Když se Pierre sklonil k Marii, chtěje jí nabídnouti opětně nějakou četbu, vypukla v prudký pláč. Sklonila hlavu na rameno svého přítele a potichu mu svěřovala svůj hněv, což působilo příšerně v tomto sále plném hrozných stínů. Nastala v ní, což se stávalo zřídka, náhlá ztráta víry, náhlý nedostatek odvahy, propukla v ní vzpoura trpící bytosti, která již nemůže čekati. A dokonce se i rouhala.

„Ne, ne, je zlá, je nespravedlivá. Byla jsem jista, že mne dnes vyslyší, tolik jsem se modlila! Nikdy se již neuzdravím, když uplynul tento první den. Byla sobota, pevně jsem věřila, že mne uzdraví v sobotu… Oh, Pierre, nechtěla jsem již mluviti; zabraňte mi mluviti, neboť mi srdce příliš překypuje a mluvila bych příliš dlouho!“

Spěšně uchopil její hlavu v bratrské objetí a utlumil její odbojný výkřik.

„Marie, mlčte, nikdo vás nesmí slyšet… Vás, tak zbožnou! Chcete pohoršiti všechny tyto duše?“

Nemohla však mlčeti, přes jeho úsilí.

„Zalkla bych se, musím mluvit… Už ji nemiluji, už v ni nevěřím. Vše, co se zde vypravuje, jsou lži; ničeho není, jí samotné není, ježto neslyší, jsouc s pláčem volána. Kdybyste věděl, co všechno jsem jí řekla…! Je po všem, Pierre, chci okamžitě odtud. Odveďte mne, odneste mne, ať zemřu na ulici; tam budou mít aspoň kolemjdoucí se mnou útrpnost.“

Vysílena klesla na záda, naříkajíc jako dítě.

„A pak, nikdo mne už nemá rád. Ani můj otec nebyl u mne. A vy, ubohý příteli, vy jste mne též opustil. Když jsem viděla, že mne k nádržce veze někdo jiný, cítila jsem, jak mi srdce trne mrazem. Ano, mrazem pochyby, kterou jsem v Paříži tak často trpěla… A jisto je: neuzdravila mne, protože jsem pochybovala. Jistě jsem se špatně modlila, nebyla jsem dosti připravena…“

Již se nerouhala, snažila se nebe omluviti. Leč její tvář zůstala hněvivá, v boji proti vyšší moci, která jí nevyhověla, ač ji tak vroucně prosila. A když chvílemi došlo k výbuchu zuřivosti a k jakési vzpouře mezi nemocnými, k zoufalství a k pláči, dokonce ke kletbám, dámy ošetřovatelky a sestry, poněkud zděšeny, jen zatahovaly záclony. Milost se odvrátila, bylo nutno vyčkati jejího návratu. Znenáhla pak nastávalo uklidnění a všechno konečně utonulo v žalostném tichu.

„Upokojte se, upokojte se, zapřísahám vás,“ jemně šeptal Pierre Marii pozoruje, že se jí zmocňuje nový záchvat, tentokráte pochybnost o sobě samé, obava, že jest nehodnou.

Sestra Hyacinta se opět přiblížila.

„Drahé dítě, zůstanete-li v takovém stavu, nebude možno podati vám svátost oltářní… Hleďte, když dovolujeme, aby vám pan abbé něco předčítal, proč na to nepřistoupíte?“

Marie odvětila unaveným posuňkem, že souhlasí, a Pierre rychle vyňal z vaku u nohou lože stojícího malou knížku v modré obálce, obsahující naivní historii o Bernadettě. Leč jako předešlé noci, ve vlaku, nedržel se zkomoleného textu a improvizoval; myslitel, analytik v jeho nitru nemohl odolati, aby neuplatňoval pravdu a nečinil lidskou tuto legendu, jejíž stálý div napomáhal k uzdravení tolika nemocných. Záhy se ženy na všech sousedních ložích zdvihly, chtějíce seznati pokračování historie, neboť mnoho jich nespalo v očekávání svátosti.

V matném svitu lucerny, visící vedle něho na stěně, jal se tedy Pierre vyprávěti, hlasem poněkud povýšeným, aby byl slyšen v celém sále.

„Hned po prvních zázracích počalo pronásledování. S Bernadettou bylo jednáno jako s lhářkou a šílenou a bylo jí hrozeno vězením. Abbé Peyramale, farář v Lurdách, a Jeho Milost Laurence, biskup v Tarbes, jakož celý klérus, stáli stranou, rozumně vyčkávajíce; naproti tomu civilní autority, prefekt, státní zástupce, starosta, policejní komisař, dopouštěli se ve své horlivosti proti náboženství politováníhodných přehmatů…“

Vyprávěje takto dále, viděl Pierre, jak před ním vyvstává proň samotného neodolatelná pravda. Zašel poněkud nazpět, nalezl opět Bernadettu v době prvních zjevení, tak čistou, tak rozkošně nevědomou a pevně věřící ve svém utrpení. Byla jasnovidkou, světicí a v záchvatech vytržení nabývala její tvář nadpozemské krásy: čelo zářilo, tahy se vyjasňovaly, oči sálaly paprsky a pootevřená ústa plála láskou. Celá její bytost stávala se pak majestátní, kříže, jimiž se znamenala volnými, ušlechtilými pohyby, zdály se obsahovati celý obzor. V okolních údolích, vesnicích, městech se nemluvilo, leč o Bernadettě. Ač Panna se dosud nebyla jmenovala, přece ji poznávali a říkali: „To je Ona, svatá Panna.“ O nejbližším trhu byly Lurdy přeplněny. Každý chtěl spatřiti požehnané děvče, vyvolené Královnou Andělů, jež se stávalo tak krásným, když se okouzleným jeho zrakům otvíralo nebe. Den ode dne rostl dav na nábřeží Gave; a tisíce osob se tam hrnuly tlačíce se, aby nepřišly o podívanou. Jakmile se Bernadetta objevila, proběhl davem nadšený šepot: „Hleďte, svatá jde, svatá, svatá!“ Všichni se jí hrnuli vstříc a líbali její šat. Toť byl Mesiáš, jejž lidstvo stále očekává, po němž touha, stále obnovovaná, přechází z pokolení na pokolení. Vždy se opakovalo totéž: nějaké pastýřce se zjevila Panna, jakýs hlas vyzýval svět ku pokání, ze skály vytryskl pramen, děly se zázraky, uvádějící v úžas a vytržení ze všech stran se hrnoucí davy.

Ach, těchto prvních lurdských zázraků, jaký to jarní květ útěchy pro srdce všech ubohých, sžíraná chudobou a nemocí! Uzdravené oko starého Bourrietta, Bouhohortsovo dítě, vzkříšené v ledové vodě, hluší, kteří opět slyšeli, kulhaví, kteří chodili, a mnoho, mnoho jiných. Blaise Maumus, Bernade Soubies, Auguste Bordes, Blaisette Soupenneová, Benoite, Caseaux, vysvobození z nejhorších muk, stali se předmětem nekonečných rozhovorů, podněcovali naději všech, kdož trpěli, ať tělesně, nebo duševně. Ve čtvrtek 4. března, posledního to dne z patnácti návštěv, vyžádaných Pannou, bylo před jeskyní více než dvacet tisíc osob; obyvatelé okolních hor se hromadně sešli. A nesmírný tento zástup nalezl tam, po čem hladověl, božský pokrm, zázračný kvas, dosti nemožnosti, aby se uspokojila víra ve vyšší moc, milostivě se sklánějící k ubohým lidem, tak skvělým způsobem zasahující v žalostné záležitosti vezdejší, chtíc na zemi zjednati trochu spravedlnosti a dobroty. Ozýval se hlas nebeského milosrdenství, neviditelná a pomocná ruka se natahovala, ovazovala věčnou lidskou ránu. Ach, tento sen, jejž snilo znovu každé pokolení, s jak nezdolnou silou znovu vykvétal u vyděděných, jakmile nalezl příznivou, okolnostmi připravenou půdu! A snad již po dlouhá století nenahromadily se okolnosti do té míry a nerozžehly mystickou hranici víry tak jako v Lurdách.

Počínalo vznikati nové náboženství a ihned nastalo též pronásledování, neboť náboženství vzrůstají jen uprostřed muk a bouří. Jako svého času v Jeruzalémě, když se rozlétla pověst, že vykvétají zázraky pod kroky očekávaného Vykupitele, ihned se zdvihly úřady, císařský prokurátor, smírčí soudce, starosta, zejména pak prefekt z Tarbes. Tento byl sice upřímný katolík, muž naprosto čestný, měl však tvrdou hlavu správného úředníka, vášnivého obhájce pořádku, vysloveného odpůrce fanatismu, z něhož vznikají nepokoje a náboženské výstřelky. Z jeho rozkazu byl v Lurdách policejní komisař, jenž choval vysvětlitelnou touhu dokázati své schopnosti a svůj důvtip. Boj započal. Na první postní neděli, hned po prvních viděních, dal si předvésti Bernadettu a vyslýchal ji. Nadarmo předstíral laskavost, nadarmo poté hrozil; dostalo se mu vždy stejných odpovědí. Historie, kterou děvče vyprávělo, s podrobnostmi stále přibývajícími, ustálila se znenáhla v její dětské hlavě. A u tohoto ubohého, hysterického tvora nebylo to lží; přesvědčení toto vzniklo z bezděkého, častého hloubání v události, z nedostatku vůle, jemuž podlehla hned po prvních zjeveních. Ach, ubohé dítě, drahé dítě, tak něžné, od té chvíle pro život ztracené, upoutané utkvělou myšlenkou, z níž nebylo možno ji vysvoboditi, leč snad změnou okolí, odesláním na čistý vzduch, do kraje plného slunce a lidské lásky! Byla však vyvolena, viděla Pannu, měla tím trpěti po celý život a tím i zemříti.

Pierre, jenž Bernadettu dobře znal a zachovával její vzpomínce bratrský soucit, vznět, jaký lze cítiti k lidské světici, tvoru prostému, přímému a rozkošnému v utrpení pro jeho víru, byl zřejmě pohnut, oči mu zvlhly a hlas se chvěl. Na chvíli se odmlčel, a Marie, jež se až dosud nepohnula a nezměnila strnulého výrazu vzpurné tváře, zdvihla ruce k neurčitému posuňku soucitu.

„Ubohé děvče,“ zašeptala, „docela samo proti těm úředníkům, a tak nevinné, tak hrdé, tak pevně přesvědčené!“

Ze všech okolních loží ozývaly se výrazy téhož trpného soucitu. Peklo tohoto sálu, v noční stísněnosti, s otráveným vzduchem, s nahromaděnými loži trpících, s míhajícími se přízraky ošetřujících dam a jeptišek, únavou zdrcených, zdál se rozjasněn zábleskem božského milosrdenství. Ubohá, ubohá Bernadetta! Všichni byli rozhořčeni nad pronásledováním, jež jí bylo podstupovati na obranu pravdy.

Pierre jal se vyprávěti dále, co vše bylo Bernadettě vytrpěti. Po výslechu u policejního komisaře byla postavena před soud, který na ni naléhal, chtěje ji donutiti, aby odvolala. Leč utkvělost jejího snu byla mocnější než důvody všech světských úřadů. Dva lékaři, prefektem vyslaní, aby ji prohlédli, usoudili poctivě, jak by byl učinil kterýkoli jiný lékař, že jde o nervovou poruchu, jejímž jistým příznakem byla záducha, a která mohla za jistých okolností vyvrcholiti v halucinace; na základě toho má prý býti dopravena do nemocnice v Tarbes. Neodvážili se ji však odvézti, obávajíce se roztrpčení lidu. Přijel biskup a poklekl před ní. Dámy, chtějíce od ní dosíci milosti, zahrnovaly ji zlatem. Zástupy věřících, stále rostoucí, zahrnovaly ji návštěvami. Uchýlila se k sestrám de Nevers, spravujícím městskou útulnu; tam šla po prvé k přijímání a obtížně se naučila čísti a psáti. Ježto se zdálo, že svatá Panna ji vyvolila jen pro blaho ostatních, ji samotnou pak neuzdravila, rozhodnuto, velmi rozumně, aby se odebrala do lázní v Cauterets, zcela na blízku; ostatně jí nikterak nepomohly. A hned jakmile se vrátila do Lurd, nastala jí opět trýzeň výslechů a zbožňování lidu, stále horší, vzbuzující v ní větší a větší hrůzu před světem. Byl konec: nesměla být hravým dítětem, dívkou snící o manželu, mladou ženou, líbající tvářinky svých dětí. Viděla Pannu, byla vyvolenou a mučednicí. Panna, říkali věřící, svěřila jí tři tajemství a ozbrojila ji trojnásobnou touto zbraní, jen aby ji posilovala ve zkouškách.

Klérus, sám v pochybnostech a pln znepokojení, se dlouho nevyslovil. Lurdský farář abbé Peyramale byl drsný, leč neskonale dobrý muž, obdivuhodně přímý a energický, domníval-li se, že je na pravé cestě. Když k němu Bernadetta přišla po prvé, přijal téměř stejně drsně, jako policejní komisař, toto děvče vychované v Bartrès, jež se dosud neobjevilo při katechismu; nechtěl věřiti jejímu vyprávění a ironicky jí přikázal prositi Pannu, aby především dala rozkvésti šípkovému keři, rostoucímu u jejích nohou, čehož ostatně Panna neučinila; leč později vzal dívku pod svou ochranu, jako dobrý pastýř, bránící svého stáda, když počalo pronásledování a mluvilo se o uvěznění tohoto chorobného dítěte s jasnýma, tak upřímnýma očima, a historií, ve kterou utkvěle věřila ve své skromné mírnosti. A pak, proč byl by dále popíral zázrak, když tě měl pochybnosti jen jako rozumný kněz, jenž nechce mísiti náboženství s podezřelými příhodami? Svaté knihy jsou plny divů, všechna dogmata zakládají se na záhadách. Od oné doby v jeho očích nic neodporovalo tomu, že svatá Panna uložila zbožné této dívce poselství, aby byl vystavěn kostel, kam by věřící v procesích putovali. A tak počal milovati a hájiti Bernadettu, pro její půvab, opatrně stoje vždy stranou, očekávaje rozhodnutí svého biskupa.

Tento biskup, monseigneur Laurence, zdál se na svém biskupství v Tarbes uzavřen za trojnásobnými zámky, zachovávaje naprosté mlčení, jako by se v Lurdách nedělo nic, co by jej mohlo zajímati. Dal duchovenstvu sobě podřízenému přísné rozkazy a mezi ohromnými davy, trávícími celé dni před jeskyní, neobjevil se ještě ani jediný kněz. Čekal a prefektovi oznámil, že světská moc jedná v souhlasu s mocí duchovní. Sám jistě v zázraky nevěřil, jsa téhož názoru jako lékaři, že totiž jde o halucinace hysterické dívky. Událost, která vzbouřila celý kraj, byla dostatečné důležitosti, takže ji dával stále pečlivě vyšetřovati; a způsob, jakým tak dlouho projevoval svou nestrannost, dokazuje, jak málo připouštěl domnělý zázrak, maje jedinou starost, aby totiž nekompromitoval církev historií, která měla špatně skončiti. Monseigneur Laurence, velmi zbožný, muž chladné a praktické inteligence, přinesl si k vládě ve své diecézi mnoho zdravého smyslu. Netrpělivý a horlivý – dali mu tenkráte přezdívku Svatý Tomáš pro stálé jeho pochybování, dokud nebyl nezvratně přesvědčen – nechtěl ničeho viděti ani slyšeti, rozhodnut neustoupiti, leč by při tom náboženství nehrozila nijaká újma.

Leč pronásledování se přiostřovalo. Ministr kultu v Paříži, byv informován, žádal, aby byl učiněn konec nepořádku: a prefekt dal vojensky obsaditi příchod k jeskyni. Tato byla již ozdobena vázami a květinami horlivostí věřících a vděčností uzdravených. Házeny tam peníze, dary svaté Panně se hrnuly. Bylo tam již i primitivní opatření, vzniklé samo sebou: kameníci vytesali jakousi nádržku na svěcenou vodu; jiní odstranili velké balvany a upravili cestu po úbočí. Vzhledem k rostoucímu návalu poutníků pojal prefekt, vzdav se myšlenky na Bernadettino zatčení, vážné rozhodnutí brániti přístup k jeskyni, zatarasiv ji silnou ohradou. Děly se pohoršlivé věci: děti tvrdily, že viděly ďábly; jedni vědomě lhali, jiní podlehli všeobecné nákaze, která se šířila. Co však teprve přineslo zatarasení jeskyně; teprve k večeru nalezl komisař děvče, jež se odhodlalo mu pronajmouti káru; za dvě hodiny padlo toto děvče a zlomilo si žebro. Rovněž tak muži, jenž zapůjčil sekeru, rozdrcena druhého dne noha zřítivším se balvanem. Konečně za soumraku odnesl komisař za všeobecného reptání květináče, několik svící, peníze a stříbrná srdce, naházená do jeskyně. Dav zatínal pěsti a potichu mu spílal zlodějů a zlosynů. Pak zaraženy kůly plotu, přibita prkna, a tak mělo býti tajemství uzavřeno, neznámé zahraženo, zázrak měl býti uvězněn. A světské úřady naivně věřily, že je konec, že těchto několik prken zastaví zbožné lidi, toužící po přeludech a naději.

Jakmile bylo nové náboženství dáno do klatby, zákonem za zločin prohlášeno, vzplanulo neuhasitelným plamenem ve všech duších. Věřící, ničeho nedbajíce, přicházeli stále ve velkém počtu, poklekali před ohradou a plakali před nebem jim zakázaným. A nemocní, hlavně chudí nemocní, jimž barbarské nařízení zakazovalo uzdravení, hrnuli se sem přes všechny zákazy, prolézali otvory, přelézali překážky v jediné, žhavé touze ukrásti vodu. Jak! Byla tam zázračná voda, vracející slepým zrak, mrzáky vzpřimující, všem trpícím ulehčující, a nyní nalezli se lidé dosti krutí, kteří tuto vodu uzavřeli, aby nemohla dále uzdravovati ubohé lidi! Toť ohavnost! A proklínání se ozývalo z davu ubožáků, kteří potřebovali zázraku právě jako chleba k vezdejšímu životu. Dle nařízení mělo býti úředně zakročováno proti viníkům, a tak bylo možno viděti před soudem žalostnou řadu starých žen a chromých starců, obviněných, že čerpali z pramene života. Koktali, prosili a nechápali, když jim uložena pokuta. A venku dav reptal, projevoval stále větší nelibost proti úřadům tak tvrdým vůči lidské bídě, proti těm nemilosrdným pánům, kteří, zmocnivše se všeho bohatství, nechtěli chudým dovoliti ani tento sen, víru, že vyšší a dobrá moc mateřsky o ně pečuje. Za jednoho smutného jitra odebrala se tlupa ubohých a nemocných k starostovi; poklekli na dvoře a s pláčem jej zapřísahali, aby dal opět jeskyni otevříti; bylo to tak srdcervoucí, že každý plakal. Jedna matka ukazovala své polomrtvé dítě: což je nechají takto zemříti v jejím náručí, když opodál je pramen, který uzdravil děti tolika jiných matek. Jakýs slepec ukazoval své kalné oči, bledý, skrofulózní hoch odkrýval rány na svých nohou, ochromená žena snažila se sepnouti své bezvládné ruce: což mají zemříti, je jim odpírána božská naděje v život, když je lidská věda opustila. A nemenší byl zármutek věřících, oněch, kteří byli přesvědčeni, že se jim otevřel koutek nebe v noci chmurného života a kteří se horšili, že jim byla odňata radost z tohoto přeludu, toto nejvyšší ulehčení v lidské a společenské bídě, víra, že svatá Panna předstoupila, aby jim přinesla nekonečnou něhu své pomoci. Starosta nemohl ničeho slíbiti a dav odešel v pláči, hotov vzbouřiti se, jako by šlo o velkou nespravedlivost, o hloupou krutost vůči malým a slabým, jež nebe pomstí.

Tento zápas trval několik měsíců. A byl zvláštní pohled, jak tito rozumní lidé, ministr, prefekt, policejní komisař, jistě vedeni nejlepším úmyslem, bojovali proti stále rostoucímu davu zoufalců, kteří nechtěli, aby jim byl zabraňován přístup k jejich snu. Úřady vyžadovaly pořádek, úctu k rozumnému náboženství, vítězství rozumu; naproti tomu touha po štěstí pudila dav k přepjaté snaze dosíci spásy na tomto i na onom světě. Oh, netrpěti déle, nabýti rovnosti štěstí, kráčeti jen pod ochranou spravedlivé a dobré Matky, umírati jen k procitnutí v nebi! A nutně musila tato žhavá touha davu, toto svaté šílenství všeobecné radosti svrhnouti strnulý a chmurný nápad lidí pořádkumilovných, zavrhujících epidemické záchvaty náboženských halucinací jako útoky na klid rozumných lidí.

Tu se vzbouřil i sál Sainte Honorine. Pierrovi bylo poznovu ustati v četbě při tlumených výkřicích; policejní komisař nazýván Satanem a Herodesem. Grivottová se zdvihla na svém slamníku nesouvisle volajíc:

„Ach, ti netvorové…! A dobrá svatá Panna mne uzdravila!“

I paní Vêtuová, znovu nabyvši naděje v temné svojí jistotě, že zemře, se hněvala při myšlence, že by jeskyně neexistovala, kdyby ji byl prefekt odklidil.

„Pak by nebylo výprav, nebyli bychom zde, každoročně by se nás na sta neuzdravovalo?“

Jala se dusiti a sestra Hyacinta ji musila na loži posaditi. Paní de Jonquièreová použila přestávky a podala noční mísu mladé ženě, stižené chorobou morku. Jiné dvě ženy, jež pro nesnesitelné vedro nevydržely v posteli, přecházely tiše po místnosti, podobny ve svých bílých oděvech přízrakům. Z kouta sálu, zahaleného v temnotu, ozýval se drsný chrapot, namáhavé oddychování, neustále rušící četbu. Jen Elisa Rouquetová spala klidně, majíc odkrytu svou hroznou ránu, počínající schnouti.

Bylo čtvrt na jednu a abbé Judaine mohl přijíti každou chvíli se svátostí. Do Mariina srdce vracela se opět milost a nyní byla přesvědčena, odepřela-li ji svatá Panna uzdraviti, stalo se to jen proto, že pochybovala, když byla nesena k nádržce. A litovala své vzpurnosti, jako by se dopustila zločinu: dosáhne někdy odpuštění? Její zbledlá tvář klesla mezi krásné plavé vlasy, oči se jí naplnily slzami a zoufale, smutně pohlížela na Pierra.

„Och, drahý příteli, jak jsem byla špatná! A teprve, když jsem uslyšela o zločinech toho prefekta a jeho úředníků, spáchaných z pýchy, pochopila jsem svou chybu… nutno věřiti, milý příteli, neboť bez víry a bez lásky není štěstí.“

Pak, ježto Pierre chtěl ustati v četbě, všechny nemocné ženy vzkřikly a žádaly si pokračování. Nezbylo mu než slíbiti, že bude vypravovati až k vítězství jeskyně.

Stále byla zahrazena plotem, a kdo se chtěl pomodliti a načerpati pokradmu lahvičku zázračné vody, musil přijíti v noci. Obavy před vzbouřením však stále rostly, vyprávělo se, že se chystají celé vesnice z hor sestoupiti a osvoboditi Boha. Bylo to hromadné zdvižení nízkých, neodolatelný nátlak lidí, dychtících po zázraku, takže zdravý rozum, prostý pořádek měly býti odváty jako plevy. Monseigneur Laurence ve svém biskupském sídle v Tarbes byl první, jemuž nezbylo než se poddati. Všechna jeho zdrženlivost, všechny pochybnosti byly překonány hnutím lidu. Po celých pět měsíců dovedl se držeti stranou, zabraňovati sobě podřízenému duchovenstvu mísiti se mezi zbožňovatele jeskyně, chrániti církev proti tomuto rozpoutanému vichru pověry. Leč proč bojovati dále? Vycítil velkou bídu davu svých věřících a konečně odhodlal se povoliti jim toto modlářství, po němž lačnili. Přece však, jsa opatrný, nařídil, aby se ustavila komise, jež by měla za úkol vykonati podobné vyšetření: bylo to přiznání zázraku, ať již delší nebo kratší cestou. Ač monseigneur Laurence byl mužem vysoce vzdělaným a chladnokrevným, nelze si představiti úzkost, jaké zakusil onoho jitra, kdy toto nařízení podepsal. Bylo mu pokleknouti ve své oratoři a prositi Boha, pána světa, by mu naznačil, jak se má chovati. Nevěřil ve zjevy, měl vyšší, intelektuálnější pojem o božských projevech. Leč nekázalo-liž milosrdenství a soucit mlčeti všem námitkám jeho rozumu, ušlechtilým stránkám jeho smýšlení, před nutností tohoto chleba lži, jehož ubohé lidstvo tak potřebuje ke šťastnému životu? „Můj Bože, odpusť mi, volám-li Tě z Tvého sídla věčné všemohoucnosti, by ses snížil k této dětské hře neužitečných zázraků. Bylo by ponižováním Tebe vtahovati Tě do této žalostné záležitosti, v níž jde pouze o chorobu a pošetilost. Avšak, milý Bože, trpí tolik, tolik dychtí po zázracích, po pohádkách, aby uspali bolest svého života! Ty sám, kdyby byli Tvými ovečkami, přispíval bys k jejich klamu. A byť by i při tom utrpěla idea Tvého Božství, dej, aby se na této zemi utěšil!“ A v slzách tonoucí biskup obětoval takto svého Boha svému pastýřskému milosrdenství, pro své žalostné lidské stádo.

Pak se vzdal nejvyšší vládce, císař. Byl právě v Biarritzi a denně dal si podávati zprávy o celé této záležitosti zjevů, jíž se zaměstnávaly všechny pařížské časopisy; neboť pronásledování nebylo by bývalo úplné, kdyby se k němu nebyla přidala pera voltairiánských žurnalistů. A císař, zatím co jeho ministr, jeho prefekt, jeho policejní komisař bojovali za zdravý rozum a pořádek, zachovával hluboké mlčení bdícího spáče, jež nikdo neprohlédl. Každodenně docházely žádosti; císař mlčel. Přicházeli biskupové, vysoké osobnosti, velké dámy v jeho okolí naň čekaly a po straně s ním o tom hovořily; císař mlčel. O jeho vůli rozvířil se úplný boj bez příměří; na jedné straně byli věřící, či prostě blouznivé hlavy, záhadou nadchnuté, na druhé straně nevěřící, lidé vládní, kteří nedůvěřovali zmatenosti přeludů: císař mlčel. Pojednou, v nejisté rozhodnosti, promluvil. Rozšířila se pověst, že jeho rozhodnutí způsobila císařovna svými prosbami. Beze vší pochyby zakročila, leč hlavně bylo toho příčinou, že se v císaři probudil dávný jeho sen humanitní, opravdový soucit pro všechny vyděděné. Právě jako biskup nechtěl ubohým zavírati bránu iluzí, podporuje pobuřující rozkaz prefektův, jenž zakazoval přístup k svatému prameni. A zaslal depeši, stručný rozkaz, aby ohrada byla odstraněna a vstup do jeskyně uvolněn.

Toť bylo hosana, triumf. Nový rozkaz předčítán na lurdském náměstí za víření bubnů a hlaholů trub. Policejnímu komisaři bylo osobně se zúčastniti odstranění hradby. Zakrátko pak byl přeložen, právě jako prefekt. Lid hrnul se ze všech stran a v jeskyni zahájeny bohoslužby. Ozývalo se volání božského nadšení: „Bůh zvítězil!“ Bůh? Žel, Bůh nikoliv! Leč lidská bída, věčná potřeba klamu, tato naděje odsouzeného, jenž skládá svou spásu do rukou neviditelné všemohoucnosti, silnější než příroda a jedině schopné zrušiti neúprosné zákony. A co ještě přispělo k vítězství, byla vznešená soustrast vůdců stáda, biskupa a císaře, kteří ponechali ve svém milosrdenství svým velkým, chorým dětem modlu, jež všechny utěšovala, a mnohé dokonce uzdravovala.

Hned v polovici listopadu dostavila se biskupská komise, jíž uloženo provésti vyšetřování. Vyslýchala několikráte Bernadettu a zkoumala velkou řadu zázraků. Konstatovala třicet uzdravení, jež byla očividna. A monseigneur Laurence prohlásil, že je překonán. Přece však podal důkaz nejvyšší prozřetelnosti, neboť ještě čekal tři léta, než prohlásil zvláštním výnosem, že se skutečně svatá Panna zjevila v jeskyni u Massabielle a že poté se udály četné zázraky. Od města Lurd zakoupil jménem biskupství jeskyni a rozsáhlý pozemek ji obklopující. Podnikány práce, zprvu skromné, stále však rozsáhlejší, neboť z celého křesťanského světa scházelo se stále více a více příspěvků. Jeskyně upravena a uzavřena mříží. Řečiště Gave přeloženo o kus dále, aby bylo možno zříditi chodníky, upraviti přístup, založiti aleje a sady. Konečně kostel, který si svatá Panna vyžádala, bazilika, počínal se zdvihati k nebi z téže skály, v níž byla jeskyně. A od první rány motykou řídil vše lurdský farář abbé Peyramale s bezmezným nadšením, neboť bojem stal se z něho nejhorlivější věřící, nejobětavější zastánce díla. Ve své otcovské lásce, poněkud drsné, jal se zbožňovati Bernadettu, oddával se tělem i duší snaze uskutečniti rozkazy nebes, kterých se mu dostalo prostřednictvím tohoto nevinného dítěte. Vyčerpával své síly chtěje, aby vše bylo velmi krásné, velmi veliké, důstojné Královny Andělů, jež ráčila navštíviti tento horský kout. První obřad konán teprve šest let po zjevení, onoho dne, kdy s velkou slávou postavena v jeskyni socha Panny na onom místě, kde se zjevila. Onoho jitra, za nádherného počasí, byly Lurdy vyzdobeny prapory, všechny zvony zněly. O pět let později, roku 1869, sloužena první mše v kryptě baziliky, jejíž věž nebyla dosud dostavěna. Dary se stále množily, zlato se hrnulo, ze země vyrůstalo celé nové město. Úplně nové náboženství končilo svůj díl. Touha po uzdravení uzdravovala, žízeň po zázracích činila zázraky. Bůh milosrdenství a naděje vystupoval z lidského utrpení, z této potřeby utěšující vidiny, která za všech věků lidstva přivolávala na zem ráj, v němž nadpozemská moc vykonávala spravedlnost a rozdílela věčné blaho.

Rovněž nemocné ze sálu Sainte-Honorine viděly ve vítězství jeskyně jen vítěznou svoji naději v uzdravení. A na všech ložích nastalo radostné rozechvění, když Pierre, srdce maje dojato všemi těmi ubohými tvářemi, jež se k němu nakláněly, dychtíce po jistotě, opakoval:

„Bůh zvítězil a od onoho dne neustaly zázraky, a právě nejpokornějším tvorům dostává se nejlepší úlevy.“

Pak odložil knížku. Abbé Judaine vešel a mělo započíti rozdávání svátosti. Marie, opět náhle uchvácena horoucí vírou, ruce majíc horečně rozpáleny, naklonila se k mladému knězi.

„Můj příteli, prokažte mi velkou službu, vyslechněte vyznání mojí viny a udělte mi rozhřešení. Rouhala jsem se a jsem ve stavu smrtelného hříchu. Nepřispějete-li mi ku pomoci, nebude mi možno přijmouti svátost, kteréž tolik potřebuji ke své útěše a posilnění!“

Pierre učinil odmítavý posuněk. Nikdy nechtěl zpovídati svoji přítelkyni, jedinou to ženu, kterou miloval a po níž toužil za zdravých a radostných let mladosti. Marie však naléhala.

„Zapřísahám vás, napomůžete tím k zázraku mého uzdravení.“

Konečně povolil a vyslechl přiznání její viny, bezbožné vzpoury jejího utrpení proti Panně, jež oslyšela její prosby; pak jí udělil rozhřešení svátostními slovy.

Abbé Judaine již postavil ciborium na malý stolek mezi dvě rozžaté svíce, dvě smutné hvězdy v polotemnu chmurného sálu. Bylo nutno otevříti dokořán všechna okna, neboť zápach, vycházející z nemocných těl a všemožných cárů, byl znenáhla nesnesitelný; okny však nevnikal čerstvý vzduch, neboť úzký dvůr rovnal se žhavé šachtě.

Pierre se nabídl přisluhování a odříkával Confiteor. Poté kněz, oděn albou, odříkav Misereatur a Indulgentiam, zdvihl ciborium:

„Ejhle, Beránek boží, který snímá hříchy světa.“

Každá z nemocných, netrpělivě očekávajíc přijímání, svíjejíc se bolestí, opakovala s otevřenými ústy tento výrok pokory:

„Pane, nejsem hodna, abys vešel ke mně, leč rci jen slovo, a duše moje se uzdraví.“

Abbé Judaine, následován Pierrem, jal se obcházeti lůžka trpících, zatím co paní de Jonquièreová a sestra Hyacinta, jdouce za nimi, držely hořící svíce. Sestra označovala nemocné, jež měly se zúčastniti přijímání, a kněz se ke každé sklonil, vložil jí, mnohdy nazdařbůh, hostii do úst, šeptaje latinská slova. Všechny čekaly, majíce lesklé oči dokořán otevřené, za nepořádku, který panoval v této nakvap upravené místnosti. Jen dvě, jež tvrdě usnuly, bylo nutno vzbuditi. Mnohé z nemocných sténaly, bezděčně, a přijavše tělo Páně, sténaly dále. Chropot oné nemocné, jíž nebylo viděti v pozadí sálu, neustával. Nic nemohlo býti smutnějšího než tento malý průvod v polotemnu, rozptylovaném jen dvěma žlutými plameny planoucích svící.

Tvář Marie, tonoucí v nadšení, byla božským zjevem. Grivottové, lačnící po chlebě života, odepřeno podání svátosti; měla jí býti podána až ráno, v chrámu svatého Růžence. Paní Vêtuová mlčky přijala hostii na svůj černý jazyk. Nyní přišla na řadu Marie, v bledém světle svící tak krásná se svými plavými vlasy, se široce rozevřenýma očima, tahy rozjasněnými vírou, že se všichni podivili. Přijala svátost nesmírně vroucně; nebe se k ní zřejmě sklánělo a sestupovalo do zuboženého jejího mladého těla, odsouzeného k takové fyzické bídě. Ještě na okamžik zadržela Pierra za ruku.

„Och, drahý příteli, uzdraví mne, právě mi to řekla… Jděte si odpočinout. Budu dnes spát tak sladce!“

Když Pierre odcházel s abbém Judainem, zahlédl malou paní Désagneauxovou, sedící v křesle, zdrcenou únavou. Nic by jí nemohlo probuditi. Bylo půl druhé z rána. A paní de Jonquièreová za pomoci sestry Hyacinty stále chodila od jedné nemocné ke druhé, čistila je, obracela, ovazovala. Sál se znenáhla utišoval a upadl v ochablost mnohem sladší od té chvíle, co tudy prošla Bernadetta se svým půvabem. Malý její stín bloudil nyní mezi loži, triumfuje, dokonav své dílo, přinášeje každé vyděděné a zoufalé duši tohoto světa částku nebes; a zatím co všechny nemocné usínaly, viděly ji, jak se nad nimi sklání rovněž chorobná a slabá, s úsměvem je líbajíc.

Za onoho krásného jitra srpnové neděle stál pan de Guersaint již v sedm hodin zcela oblečen v jednom z pokojíků, které se mu poštěstilo najmouti v třetím patře hotelu „U zjevení“, v ulici de la Grotte. Šel spát o jedenácté a vzbudil se velmi osvěžen; ihned vešel do druhého pokoje, kde spal Pierre. Vrátiv se o druhé z rána, bděním maje rozbouřenou krev, usnul velmi pozdě a dosud se neprobudil. Sutana přehozená přes židli a jiné části oděvu roztroušené po pokoji svědčily o jeho vzrušení a únavě.

„Nuže, co vy, lenochu?“ volal pan de Guersaint vesele. „Neslyšíte vyzváněti zvony?“

Pierre byl ihned vzhůru, překvapen, že se ocitá v těsném hotelovém pokojíku, zaplaveném sluncem. Vskutku, otevřeným oknem vnikal radostný hlahol zvonů, zvučící v celém šťastném městě.

„Již nám nepostačí čas dojíti před osmou hodinou do nemocnice pro Marii; teď se nasnídáme, viďte?“

„Ovšem, objednejte rychle dva šálky čokolády. Zatím vstanu, nebude to dlouho trvat.“

Když byl Pierre sám, vyskočil z lože a spěšně se oblékal, nedbaje, že má údy jako zpřelámány. Tvář měl ještě ponořenu v umyvadle, když se objevil pan de Guersaint, jenž nevydržel sám.

„Objednáno, donesou nám snídani sem… Ach, to je hotel! Viděl jste majitele, pana Majestéa, jak sedí v bílém obleku tak důstojně ve své kanceláři? Zdá se, že je hotel přeplněn, nikdy tu nebylo tolik lidí… A jak pekelný hluk! Třikrát mne dnes v noci probudil. Nevím, co se to asi dělo v sousedním pokoji: ještě před chvílí slyšel jsem ránu do zdi, pak šeptání, vzdechy…“ Přerušil se řka:

„Vy jste spal dobře?“

„Naprosto ne,“ odvětil Pierre. „Byl jsem zdrcen únavou a nemohl jsem zavříti oči. Jistě toho byl příčinou hluk, o němž mluvíte.“

A mluvil o tenkých stěnách a o tom, že se přeplněný dům otřásá množstvím cizinců. Byly to nevysvětlitelné nárazy, stálé běhání po chodbách, těžké kroky, výkřiky, ozývající se bůhví odkud; nemluvě o sténání nemocných, o kašli, strašném kašli, který se zdál vycházeti ze všech stran. Patrně po celou noc lidé přicházeli a odcházeli, uléhali a vstávali; nebylo tu rozdílu mezi dnem a nocí, život tu plynul za stálého rozruchu, bez pořádku.

„A jak jste včera večer opustil Marii?“ tázal se pan de Guersaint.

„Bylo jí mnohem lépe,“ řekl kněz. „Po prudké krizi zoufalství nabyla opět plné odvahy a víry.“

Nastalo ticho.

„Oh, nemám starostí,“ řekl po chvíli otec se svým klidným optimismem. „Uvidíte, že to půjde velmi dobře. Jsem okouzlen. Prosil jsem svatou Pannu, aby mi pomohla v mé záležitosti, víte, při mém vynálezu řiditelnosti balonu. Nuže, věřte mi, projevila mi svou přízeň! Ano, včera večer, když jsem hovořil s abbém Des Hermoisesem, nabídl mi, že mne odporučí svému příteli, velkému boháči v Toulouse, jenž se zajímá o mechaniku! Ihned jsem v tom viděl prst Boží.“

A smál se dětským smíchem. Pak dodal:

„Ten abbé Des Hermoises je roztomilý člověk. Podívám se, nebude-li možno udělati s ním společně výlet do hor hodně lacino.“

Pierre, jenž chtěl všechno zaplatiti, hostinec i ostatní, jej přátelsky povzbuzoval.

„Ovšem, nedejte si ujíti tuto příležitost návštěvy hor, když po tom tak toužíte. A vaši dceru jistě potěší, uvidí-li, že jste šťastný!“

Byli vyrušeni služkou, přinášející dva šálky čokolády se dvěma kousky chleba. Ježto nechala dveře otevřeny, bylo viděti část chodby s řadou pokojů.

„Hle, v pokoji mého souseda se již uklízí,“ poznamenal pan de Guersaint zvědavě. „Je ženat, není-liž pravda?“

Služka se podivila.

„Och, ne, jest zcela sám.“

„Jak, zcela sám! Vždyť byl u něho bez ustání hluk a dnes ráno bylo slyšeti, jak tam někdo mluví a vzdychá!“

„To je nemožno, jest zcela sám… Právě odešel rozkázav, aby byl jeho pokoj rychle uklizen. A je to jen jeden pokoj s velikou skříní ve zdi, od níž má stále klíče při sobě… Nejspíše tam má uloženy nějaké cenné věci…“

Zapomněla se a žvatlala dále, stavíc na stůl snídani. „Och, je to řádný pán…! Loňského roku měl pronajatý jeden z malých osamělých pavilonů, které pan Majesté pronajímá v sousední ulici. Leč letos přišel příliš pozdě a nezbylo mu než spokojiti se tímto pokojíkem, nad čímž byl opravdu zoufalý… Ježto nechce jísti s ostatními, dává se obsluhovati ve svém pokoji. Pije dobrá vína a jí vybraná jídla.“

„To je to,“ dodal pan de Guersaint vesele, „navečeřel se včera asi příliš dobře.“

Pierre naslouchal.

„A nebydlí vedle mého pokoje pán se dvěma dámami a hošíkem, který chodí o berli?“

„Ano, pane abbé, znám je… Teta, paní Chaiseová, najala jeden pokoj, kdežto pan a paní Vigneronovi spokojili se pokojem druhým… Jsou zde již druhý rok. Och, také velmi řádní lidé!“

Pierrovi se zdálo, že vskutku v noci poznával hlas paní Vigneronové, trpící horkem. Služka, jsouc již v proudu, jmenovala i ostatní nájemníky na chodbě: vlevo bydlil kněz, pak matka se třemi dcerami a staří manželé; napravo jiný samotný pán, mladá dáma, a pak rodina s pěti malými dětmi. Hotel byl přeplněn až po střechu. Služky, jež přenechaly své pokoje hostům, spaly všechny dole v prádelně. Minulé noci postaveny v každém poschodí na chodbách popruhové postele. Jistý vysoký duchovní byl nucen spáti dokonce na kulečníku.

Když služka konečně odešla a oba mužové vypili čokoládu, odešel pan de Guersaint do svého pokoje znovu si mýti ruce, neboť velice dbal o svůj zevnějšek. Pierre osaměv, váben slunečním svitem, vyšel na okamžik na malý balkon. Na této straně hotelu měl každý pokoj ve třetím patře takový balkon s dřevěným, vyřezávaným zábradlím. Pojednou Pierre užasl. Na vedlejším balkonu, u pokoje obývaného oním neznámým, samotným pánem, spatřil se nakláněti ženskou hlavu; okamžitě poznal paní Volmarovou: poznal ji určitě dle podlouhlé tváře, jemných tahů, velkých nádherných očí, planoucích jako žhavé uhly a chvílemi zdánlivě zhasínající, jako by je zakrýval závoj. Poznavši jej, ustrašeně sebou trhla. Pierre, jsa rovněž v nesmírných rozpacích, zoufaje si, že ji takto polekal, spěšně vkročil opět do pokoje. Pojednou chápal vše: onen pán, nemoha pronajmouti než tento pokoj, skrýval v něm svou milenku, uzavíraje ji do skříně, když se v pokoji uklízelo, dělil se s ní o jídlo, které si dal přinášeti do pokoje, pil s ní z jedné sklenice; i noční hluk se vysvětloval: tak trávila v uzavřeném tomto pokoji tři dny vězení za šílené vášně. Nyní patrně, když bylo uklizeno, odvážila se zevnitř otevříti skříň a pohlédnouti z okna, zda se její přítel dosud nevrací. Proto ji nebylo viděti v nemocnici, kde se po ní malá paní Désagneauxová stále ptala! Pierre, stoje jako socha, srdce maje sevřeno, zahloubal se v neklidné snění, mysle na život této ženy, který znal, na muka jejího manželství v Paříži mezi hrubou tchyní a nehodným mužem, pak na tyto jediné tři dny naprosté svobody v roce, toto náhlé zaplanutí lásky, pod rouhavou záminkou, že chce v Lurdech sloužit Bohu. Slzy, vyvřelé z největších hlubin jeho bytosti, slzy, jichž si nedovedl vysvětliti – snad vyplynuly z dobrovolné jeho cudnosti –zaplavily jeho oči a naplňovaly jej nesmírným žalem.

„Nuže, jak jsme daleko?“ volal vesele pan de Guersaint, vešed v rukavičkách a v šedém soukenném kabátě.

„Ano, ano, již půjdeme,“ řekl Pierre, a obrátiv se, hledal klobouk, utíraje si oči.

Když vycházeli, slyšeli z levé strany silný hlas, který poznali: pan Vigneron odříkával hlasitě ranní modlitby. Pak měli zajímavé setkání: kráčejíce po chodbě, setkali se s pánem asi čtyřicetiletým, silným a zavalitým, s bezvadnými licousy na tvářích. Ostatně šel skloněn a tak rychle, že nemohli rozeznati jeho tahů. Nesl pečlivě svázaný balík. Opatrně vsunul klíč do zámku, a zavřev za sebou dveře, zmizel bez hluku jako stín.

Pan de Guersaint se otočil.

„Hle, toť onen pán… Vrací se asi z trhu a nese si nějaké lahůdky.“

Pierre se tvářil, jako by neslyšel, pokládaje svého přítele za příliš lehkomyslného, než aby mu směl svěřiti tajemství, jež mu nenáleželo. A pak se ostýchal, cítil jakýsi stoudný strach při pomyšlení na toto mstivé ukojení tělesných chtíčů, o němž nyní věděl, uprostřed mystického vytržení, jímž se cítil obklopen.

K nemocnici přišli právě, když nemocné vynášeli, aby je dopravili k jeskyni. Marii nalezli velmi veselou, ježto dobře spala. Objala svého otce a pak jej vyplísnila zvěděvši, že se dosud nerozhodl k zamýšlenému výletu do Gavarnie. Dodala, že ji velice zarmoutí, neodhodlá-li se k tomu. Ostatně pravila s pokojnou, klidnou tváří, že beztoho toho dne nebude ještě uzdravena. Konečně pak prosila Pierra, by jí vymohl dovolení, aby směla stráviti celou následující noc před jeskyní; tato výjimka, po níž kdekdo horoucně toužil, povolována byla velmi zřídka a jen nemocným, kteří měli účinnou přímluvu. Pierre z počátku odporoval namítaje, že by celonoční pobyt pod širým nebem mohl ohroziti její zdraví; když však viděl její zármutek, nezbylo mu než přislíbiti, že učiní potřebné kroky. Marie patrně doufala, že ji svatá Panna vyslyší jen o samotě, za velebného nočního klidu. A toho rána, u jeskyně, když se všichni tři zúčastnili mše, cítila se tak ztracenou mezi nemocnými, že již v deset hodin chtěla býti dopravena nazpět do nemocnice stěžujíc si, že ji bolí oči od přílišného jasu.

Když ji její otec a mladý kněz opět uložili v sále Sainte-Honorine, dala jim dovolenou na celý den.

„Ne, nepřicházejte pro mne, dnes odpoledne se k jeskyni nevrátím, je to zbytečno… ale večer, po deváté hodině, přijdete pro mne, viďte, Pierre? Ujednáno, dal jste mi své slovo.“

Ujistil ji, že se pokusí dosáhnouti dovolení a v případě nutnosti že se obrátí na otce Fourcadea.

„Tedy dnes večer, miláčku,“ řekl pan de Guersaint, líbaje ji.

A nechali ji klidně ležící na jejím loži, zamyšlenou, s očima zasněnýma, úsměvně hledícíma donekonečna.

Když se vrátili do hotelu, nebylo ještě půl jedenácté. Pan de Guersaint, rozjařen krásným počasím, byl by nejraději ihned poobědval, aby se mohl co nejdříve vydati na procházku po Lurdech. Dříve však chtěl zajíti do svého pokoje; a když, sledován Pierrem, vystoupil do třetího poschodí, naskytl se jim truchlivý pohled. Dveře Vigneronových byly dokořán otevřeny a na pohovce, sloužící za třetí lože, ležel malý Gustav. Byl sinalý, neboť právě padl do mdlob, takže jeho rodiče již myslili, že je konec. Paní Vigneronová, zhroucená v křesle, byla jako ochromena strachem, kdežto pan Vigneron, pobíhaje po pokoji a všechno porážeje, připravoval sklenici cukrové vody, do níž nalil několik kapek elixíru. Což to bylo pochopitelno? Hoch ještě tak silný a pojednou omdlí, zbledne jako kuře! A pohlížel na paní Chaiseovou, hochovu tetu, stojící před pohovkou, toho jitra dosti dobře vyhlížející; a jeho ruce třásly se tím více při temné myšlence, že kdyby jeho syn byl podlehl tomu hloupému návalu, dědictví po tetě by jim již nenáleželo. Všecek bez sebe snažil se otevříti hochova ústa a přiměti jej, aby se napil. Když pak zaslechl jeho vzdech, vrátila se jeho otcovská láska a s pláčem jej nazýval svým milým hošíčkem. Když se pak přiblížila paní Chaiseová, odstrčil ji Gustav s posuňkem náhlého záští, jako by byl pochopil bezděkou zvrhlost svých rodičů, ve kterou je uvrhlo bohatství této ženy. Stará paní, zarmoucena, usedla stranou, zatím co rodiče, již upokojeni, děkovali svaté Panně, že jim zachovala jejich miláčka, který se na ně jemně a smutně usmíval, všechno znaje a v patnácti letech nemaje již touhy po životě.

„Můžeme vám nějak přispěti?“ tázal se Pierre zdvořile.

„Ne, ne, děkuji vám vřele, pánové,“ odpovídal pan Vigneron, jenž vyšel na okamžik na chodbu. „Oh, měli jsme to leknutí! Považte jen, náš jediný syn, který je nám tak drahý!“

Ježto se blížila doba oběda, nastával po celém domě shon. Dveře bouchaly a na chodbách i schodech se rozléhaly chvatné kroky. Kolem nich přeběhla tři velká děvčata se sukněmi vlajícími v průvanu. V jednom ze sousedních pokojů plakaly malé děti. Bylo viděti poplašené staré lidi, zmatené kněze, zapomínající na svou hodnost, kteří si oběma rukama zdvihali sutany, aby mohli rychleji běžeti. Podlahy v celém domě se otřásaly pod přílišnou tíhou. Služka, nesoucí na míse celý oběd, zaklepala na dveře neznámého pána. Dlouho se neotevíraly; když se konečně pootevřely, bylo na okamžik viděti tichý pokoj, v němž stál onen pán sám, obrácen zády; když služka odešla, dveře se za ní tiše zavřely.

„Och, doufám pevně, že zas bude dobře a že jej svatá Panna uzdraví,“ opakoval pan Vigneron, nepouštěje svých dvou sousedů. „Teď poobědváme. Musím vám doznati, to leknutí mi sevřelo žaludek; mám strašný hlad.“

Když Pierre a pan de Guersaint sešli do jídelny, nenašli k velké své nepříjemnosti ani místečka u stolu prázdného. Panoval tam neobyčejný zmatek a několik míst ještě prázdných bylo vyhrazeno. Sklepník jim řekl, že od deseti hodin do jedné se sál nevyprázdní, neboť neustane nával hladových, horským vzduchem majících ještě zostřenou chuť. Nezbývalo než čekati; požádali tedy sklepníka, aby je upozornil, jakmile budou dvě místa prázdná. A nevědouce, co dělati, šli se procházeti v předsíni hotelu, vedoucí na ulici, kde se hemžil svátečně oděný dav.

Tu se objevil v bílém šatě sám majitel hotelu, a řekl velmi zdvořile:

„Není pánům libo čekati v saloně?“

Pan Majesté byl hřmotný muž, asi pětapadesátiletý; snažil se důstojně nositi své jméno. Vyhlížel vskutku důstojně se svou pleší, hladkou tváří, modrýma, kulatýma očima v obličeji voskové barvy a s trojitou bradou. Přišel z Nevers se sestrami, jež měly na starosti Sirotčinec, a v Lurdech se oženil s malou, černovlasou osůbkou. Za necelých deset let učinili ze svého hotelu jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších domů ve městě. Před několika lety zřídil si k tomu obchod s náboženskými předměty, který zaujímal nalevo velký krám, kde vládla mladá jeho neteř pod dozorem pana Majestéa.

„Nebylo by pánům libo čekati v saloně?“ opakoval hoteliér, jejž činila Pierrova sutana neobyčejně ochotným.

Leč oběma bylo milejší procházeti se, čekati na čerstvém vzduchu. Tu jich pan Majesté neopustil, chtěje si s nimi pohovořit; tak uctíval své nejváženější hosty. Rozmluva točila se zprvu hlavně okolo večerního pochodňového průvodu, který sliboval býti za tak krásného počasí něčím nádherným. V Lurdech bylo přes padesát tisíc cizinců a návštěvníků ze sousedních lázní; tím se vysvětloval nával při obědě. Kdož ví, nebude-li prý ve městě nedostatek chleba, jako se to stalo minulého roku.

„Vidíte tu tlačenici,“ dodal pan Majesté, „nevíme, kde nám hlava stojí. Věru, nemohu za to, že jest vám chvíli čekati.“

V té chvíli přišel listonoš se značným množstvím zásilek, novin a dopisů, které položil na stůl. Drže v ruce poslední dopis, tázal se:

„Není zde nějaká paní Mazeová?“

„Mazeová, paní Mazeová,“ opakoval hoteliér. „Ne, ne, není u nás.“

Pierre, jenž to byl zaslechl, přikročil a řekl:

„Jistá paní Mazeová se ubytovala u sester Neposkvrněného Početí, u Modrých sester, jak jim zde říkají.“

Listonoš poděkoval a odešel. Leč kolem hoteliérových rtů pohrával trpký úsměv.

„Modré sestry,“ zašeptal, „ach, Modré sestry…“ Tu pohlédl na Pierrovu sutanu a zarazil se v obavě, aby neřekl příliš mnoho. Ale jeho srdce překypovalo, rád by si byl ulehčil a tento mladý pařížský kněz, na pohled svobodomyslný, jistě nepřináležel k té smečce, jak nazýval všechny služebníky jeskyně, kteří vytloukají z Matky Boží Lurdské peníze. Dodal si odvahy.

„Vidíte, pane abbé, přísahám vám, že jsem dobrým katolíkem. Zde jsme jimi ostatně všichni. Konám pobožnosti, slavím svátky… ale pravdou je, že by jeptišky neměly míti hostinec. Ne, ne, to není v pořádku.“

A dal průchod celé svojí zášti, zášti obchodníka, ohroženého nečistou soutěží. Což se neměly Sestry Neposkvrněného Početí, tyto Modré sestry, držeti svého pravého úkolu vyráběti hostie, spravovati a bíliti posvátná roucha? Ale ne, přeměnily svůj klášter v rozsáhlý hotel, kde osamocené dámy nalézaly oddělené pokojíky, společně jedly, pokud si nepřály býti obslouženy zvlášť. Vše bylo velmi čisté, výtečně zařízené, a ne drahé, díky tisícerým výhodám. Žádný hostinec v Lurdech neměl tolik práce.

Zkrátka, je to v pořádku? Mají jeptišky prodávat polévku? A k tomu představená je žena panovačná. Když viděla, že se peníze hrnou, chtěla je pouze pro svůj dům a úplně se odloučila od otců z jeskyně, kteří se snažili míti na ni vliv. „Ano, pane abbé, šla až do Říma a ve sporu zvítězila. Teď shrabuje do kapsy všechny peníze. Jeptišky, jeptišky, bože, a pronajímají zařízené pokoje, vedou hostinec!“

Zdvihl ruce k nebi a zdál se zlostí zalykati.

„Ale,“ namítl Pierre mírně, „vždyť váš hotel je přeplněn, nemáte ani jediné postele volné, ani jediného talíře prázdného; kam byste dal hosty, kdyby ještě nějací přišli?“

Majesté živě zvolal:

„Ach, pane abbé, je vidět, že neznáte zdejší kraj. Za národních výprav, pravda, máme všichni dost práce a nemůžeme si stěžovati. Ale to trvá jen čtyři nebo pět dní; jindy je návštěva mnohem slabší… Oh, bohu díky, já jsem vždy spokojen. Můj dům je znám a úplně se vyrovná hotelu u jeskyně, z něhož již dva majitelé zbohatli… Ale což na tom. Člověka dopaluje, když vidí, jak ty sestry odvádějí nejlepší hosty, přebírají nám dámy z nejlepších kruhů, které tráví v Lurdech čtrnáct dní, tři neděle; a to v klidné době, kdy tu není mnoho lidí, rozumíte? Dámy z nejlepších kruhů, kterým se protiví hluk, které se chtějí u jeskyně pomodlit samy, setrvat tam celé dny, a které štědře platí, nikdy nesmlouvajíce.“

Paní Majestéová, již Pierre a pan de Guersaint nebyli zpozorovali, ježto byla skloněna nad zápisní knihou, pořádajíc účty, ozvala se pojednou ostrým hlasem:

„Loni, pánové, zůstala u nás jedna taková dáma dva měsíce. Šla k jeskyni, vrátila se, zase tam šla, pak pojedla a ulehla. Nepromluvila ani slova, jen se spokojeně usmívala. A účty platila, aniž by je prohlížela… Ach, takoví hosté člověku scházejí!“

Vstala; byla to osůbka malá, hubená, tmavovlasá, v černém oděvu s úzkým límečkem. Ihned si vzpomněla na obchod.

„Kdyby si pánové přáli odnésti z Lurd nějakou upomínku, prosím, aby na nás nezapomněli. Vedle máme sklad, tam račte nalézti největší výběr předmětů, které se žádají… Naši hosté nechodí nikdy jinam než do našeho skladu.“

Leč Majesté znovu potřásal hlavou s výrazem dobrého křesťana, rozhořčeného nad nemravností doby.

„Ovšem, nechci upírati úcty ctihodných otců, přece však musím říci, že jsou příliš nenasytní… Viděli jste krámek, který si postavili vedle jeskyně, tento krámek, stále plný, ve kterém prodávají svěcené předměty a svíčky. Mnoho kněží prohlašuje, že je to hanebné a že nutno znovu vyhnati svatokupce z chrámu… Též se vypráví, že otcové jsou tichými společníky velkého závodu naproti nám v této ulici, který zásobuje menší obchody ve městě. Ovšem, kdyby bylo možno věřiti pověstem, měli by ruce v celém obchodě s náboženskými předměty, brali by předem tolik a tolik procent z milionů růženců, sošek, a medailonů, které se za rok v Lurdech prodají.“

Ztlumil hlas, neboť jeho obžaloby stávaly se určitými a počínal se báti, že tolik svěřuje cizincům. Leč mírná tvář pozorně naslouchajícího Pierra jej upokojila; i pokračoval, v rozvášněnosti poškozeného konkurenta, odhodlán jíti až ke konci.

„Připouštím, že něco je snad přehnáno. Proto však není méně pravda, že náboženství velice škodí, obchodují-li ctihodní otcové, jako kterýkoli poslední z nás… Já se s nimi přece také nechci dělit o peníze, které jim nesou jejich mše, ani žádati tolik a tolik procent z darů, které dostávají, viďte? Poslední náš rok byl nevalný, jejich vinou. Je nás již příliš mnoho, v Lurdech již obchoduje spánembohem kdekdo, takže tu brzo nebude ani chleba k jídlu, ani vody k pití… Ach, pane abbé, svatá Panna je sice s námi, ale přesto bývá nám někdy hodně zle!“

Tu jej vyrušil jakýsi cestující, hoteliér se však ihned vrátil, právě když přišlo jakési mladé děvče pro paní Majestéovou. Byla velmi hezká, malá, silná, s bohatými černými vlasy a tváří poněkud širokou, usměvavou.

„Naše neteř Appolina,“ řekl pan Majesté. „Již dvě léta vede náš obchod. Je dcerou chudého bratra mé ženy a pásla v Bartrès stáda, když pohnuti její roztomilostí jsme se odhodlali vzíti ji k sobě; a nelitujeme toho, neboť zasluhuje plné chvály a stala se brzy velmi obratnou prodavačkou.“

O tom se však nezmínil, jaké nepěkné pověsti kolují o Appolině. Vědělo se, že se večer schází s mladíky na nábřeží Gave. Bylo to však vskutku hezké děvče a obecenstvo za ní chodilo, snad pro její velké, černé oči, které se tak rády smály. Minulého roku Gérard de Peyrelongue vůbec neodcházel z krámu; letos nepřišel, patrně jen vzhledem ke svým myšlenkám na sňatek. Zdálo se, že jej nahradil galantní abbé des Hermoises, jenž přivedl mnoho dam, aby tu činily nákupy.

„Ach! Mluvíte o Appolině,“ řekla paní Majestéová, vracejíc se z krámu. „Nezpozorovali jste něco, pánové, její neobyčejnou podobnost s Bernadettou? Hle, tam na zdi visí její podobizna, když jí bylo osmnáct let.“

Pierre a pan de Guersaint přistoupili k Bernadettině podobizně a pan Majesté zvolal:

„Bernadetta, zajisté! Vyhlížela právě tak jako Appolina, byla však smutna a chuda.“

Konečně se objevil sklepník a hlásil, že je volný malý stolek. Pan de Guersaint šel již dvakráte nahlédnouti do jídelny, neboť si velice přál býti již po obědě a moci užíti krásné neděle. Proto spěchal, neposlouchaje již hoteliéra, jenž podotkl s roztomilým úsměvem, že pánové nečekali příliš dlouho. Stolek byl v pozadí, bylo tudíž nutno projíti celý sál.

Byla to dlouhá místnost, na dubovo natřená olejovou barvou, která však byla pošpiněna a místy oprýskala. Bylo tu znáti opotřebení a znečištění, následek to neustálého, spěšného návalu hladových, hrnoucích se ke stolu. Celý přepych sestával z pozlacených hodin a dvou tenkých svícnů, stojících na ozdobném krbu. Na pěti oknech, vedoucích na ulici, visely krajkové záclony, kterými, ač byly zataženy, se prodíraly žhavé sluneční paprsky. Uprostřed u osm metrů dlouhého stolu sedělo čtyřicet osob, ač se tam stěží směstnalo třicet. U malých stolků napravo a nalevo, podél zdí, sedělo asi čtyřicet dalších hostů, velmi nepohodlně, neboť každou chvíli do nich vrazil některý ze tří sklepníků, sem tam pobíhajících. Hned na prahu zarazil každého ohlušující hluk, hlučný hovor a cinkot příborů a nádobí; tvář vstupujícího ovanul vlhký oblak výparů z jídel a různých zápachů, takže se zdálo, jako by vcházel do vlhké pece.

Pierre zprvu ničeho nerozeznával. Když konečně seděl u malého zahradního stolku, který tam byl přinesen vzhledem k návalu, na který se sotva vešly oba příbory, byl zmaten a poněkud nemile dotčen pohledem na tuto jídelnu, kterou rázem přehlédl. Již hodinu se tu jedlo, hosté se již dvakráte vystřídali, příbory ležely v nepořádku, ubrusy byly potřísněny vínem a omáčkami. Nikdo již nedbal, stojí-li pořádně mísy na ovoce, jediná to ozdoba stolu.

Hlavně však nepříjemně naň působil pohled na stolující, na otylé kněze, hubené dívky, tlusté maminky, pány zarudlých tváří, samotné, a celé rodiny, člen od člena ohyzdnější. Všichni se potili, hltavě jedli a seděli na křivo, s lokty přitisknutými k tělu a neohrabanýma rukama. A zatím co všichni spěchali, majíce hlad únavou zdesateronásobněný, aby se co nejrychleji mohli vrátiti k jeskyni, seděl ve středu tabule tělnatý kněz, jenž nepospíchal, od každého jídla pojídal notný kus s volnou rozvážností, důstojně a nepřetržitě pohybuje čelistmi.

„Kozla,“ řekl pan de Guersaint, „zima tu není! Ale rád něco sním. Nevím, co to je, ale co jsem v Lurdech, mám stále hrozný hlad… Což vy, máte také hlad?“

„Ano, ano, jedl bych,“ odvětil Pierre, jenž měl srdce na jazyku.

Jídelní lístek byl bohatý: losos, omeleta, kotlety s bramborovou kaší, dušené ledvinky, květák, studené maso a meruňkový dort; všechno předělané, tonoucí v omáčce, nechutné, jako ohřáté zbytky. Leč na mísách bylo dosti pěkné ovoce, hlavně krásné broskve. Ostatně stolující nezdáli se vybíravými, jedli bez chuti a bez odporu. Mladé děvče, jemné, roztomilé, s něžnýma očima a sametovou pletí, stísněná mezi starým knězem a vousatým pánem, velmi špinavým, jedla s nadšením ledvinky, plovoucí v šedavé vodě, která měla nahraditi omáčku.

„Na mou čest,“ řekl pan de Guersaint, „ten losos není špatný… Jen ho trochu posolte, to je výborné.“

Pierre se rozhodl jísti, neboť se musil posilniti. U nedalekého stolku poznal paní Vigneronovou a paní Chaiseovou. Obě dámy čekaly, neboť přišly napřed; a záhy objevil se i pan Vigneron s Gustavem, jenž byl ještě velice bledý a s větší obtíží se opíral o berli.

„Sedni si vedle tetičky,“ řekl mu pan Vigneron. „Já si sednu vedle maminky.“

Zahlédnuv pak své sousedy, přikročil k nim.

„Och, již se úplně zotavil. Právě jsem ho potřel kolínskou vodou a za chvíli může jíti do koupele.“

Pak usedl ke stolu a hltavě jedl. „Ale bylo to leknutí!“ Stále o něm hlasitě mluvil, mimoděk, neboť opravdu se zděsil, že by mu mohl syn umříti dříve než bohatá teta. Tato vypravovala, že včera, když klečela před jeskyní, pocítila náhlé ulehčení. A libovala si, že je vyléčena ze své srdeční choroby, a jala se uváděti všechny podrobnosti. Její švagr naslouchal s očima dokořán otevřenýma, bezděky znepokojen. Ano, byl to hodný muž, nikdy nikomu nepřál smrti: cítil však rozhořčení při myšlence, že by svatá Panna mohla uzdraviti tuto letitou ženu, zapomínajíc na jeho mladičkého syna. Byl právě u kotlet a plnými ústy polykal bramborovou kaši, když tu se mu zdálo, že paní Chaiseová se mračí na svého synovce.

„Gustave,“ řekl pojednou, „odprosil jsi tetičku?“ Hoch v údivu otevřel dokořán své jasné oči v přepadlé tvářince.

„Ano, byl jsi zlý, odstrčil jsi ji nahoře, když k tobě přikročila.“

Paní Chaiseová, tváříc se důstojně, mlčela a čekala; Gustav, dojídaje bez hladu kotletu, na malé kousky rozkrájenou, zůstal seděti se sklopenýma očima nad svým talířem, umíniv se tentokrát nepodrobiti se něžnosti, ke které jej nutili.

„Podívej se, Gustave, buď hodný; víš, jak dobrá je tetička a co všechno hodlá pro tebe učiniti.“

Ne, ne, nechtěl povoliti! V tomto okamžiku přímo nenáviděl tuto ženu, která neumírala dosti rychle, která mu kazila náklonnost jeho rodičů, takže vida je horlivě se jím obírati, nevěděl, chtějí-li zachrániti jej nebo dědictví, které reprezentoval jeho život.

Ale i důstojná paní Vigneronová se připojila ke svému choti.

„Opravdu, Gustave, děláš mi mnoho starostí. Popros tetičku za odpuštění, sice se na tebe rozhněvám.“ Gustav konečně povolil. Proč se brániti? Nebylo-liž lepší, aby jeho rodiče dostali ty peníze? Vždyť on sám stejně zemře, byť i později, ale přispěje urovnati záležitosti rodinné. To věděl a všechno chápal, i věci, které mu zamlčovali, tak jemného sluchu nabyl za své nemoci, že slyšel i myšlenky.

„Tetičko, odpusťte mi, že jsem k vám nebyl před chvíli hodný.“

A dvě velké slzy stékaly z jeho očí, zatím co se usmíval s výrazem měkkého člověka, jenž mnoho zkusil. Paní Chaiseová jej ihned políbila a ujišťovala, že se nehněvá; Vigneronovi se zaradovali.

„Nejsou-li tyto ledvinky výtečné,“ řekl pan de Guersaint Pierrovi, „květák je opravdu znamenitý.“ Sálem se stále ozývalo hrozné žvýkání. Pierre nikdy neviděl tak jísti, v takovém potu, v takovém zápachu a vedru. Vůně jídel zhustila se v hotový oblak. Chtěl-li se někdo dorozuměti, musil křičeti, neboť stolující mluvili velice nahlas a popletení sklepníci rachotili odnášeným nářadím a nádobím; nemluvě o hlasitém žvýkání, které se podobalo hučení mlýnského kamene. Mladého kněze nejvíce uráželo, že společnost byla tak smíšená; muži, ženy, děvčata, kněží tísnili se kolem stolu, jak je náhoda svedla, a ukájeli svůj hlad jako vypuštěná smečka, ve spěchu chňapající po kusech jídla. Košíky s chlebem kolovaly a vyprazdňovaly se. Studené maso šlo na dračku, taktéž i ostatní zbytky od včerejšího dne, skopová kýta, telecí maso a šunka, obložená světlou huspeninou. Všichni se již najedli, ale tyto pokrmy vzbuzovaly novou chuť, jako by se musilo všechno snísti. Kněz uprostřed tabule, jenž tak znamenitě jedl, obrátil nyní svou pozornost k ovoci a právě jedl třetí broskev, pomalu ji loupaje a obezřetně rozkrajuje na menší kousky.

V sále nastalo pohnutí: sklepník rozdával došlou poštu, kterou paní Majestéová právě roztřídila.

„Hle,“ řekl pan Vigneron, „psaní pro mne! To je ku podivu; nedal jsem přece nikomu svou adresu.“

Pak si vzpomněl.

„Ach, to je jistě od Sauvageota, jenž mne zastupuje na ministerstvu.“

Když pak otevřel dopis, počaly se mu chvěti ruce; div že nevykřikl.

„Náš šéf je mrtev!“

Paní Vigneronová, ač velice vzrušena, nemohla se zdržeti poznámky:

„To budeš jistě jmenován!“

Byl to jejich tajný, vytoužený sen, aby přednosta kanceláře zemřel, a pan Vigneron, již deset let druhý přednosta, aby konečně dosáhl nejvyššího stupně, svého maršálství. Jeho radost byla nyní tak veliká, že na všechno zapomněl.

„Ach, má dobrá přítelkyně, svatá Panna je mi rozhodně příznivá… Ještě dnes ráno jsem ji prosil o povýšení, a ejhle, již mne vyslyšela!“

Pojednou však ucítil, že nesmí takto jásati, setkav se s očima paní Chaiseové naň upřenýma, a spatřiv, že se Gustav usmívá. Jistě každý z rodiny měl na mysli své záležitosti a prosil svatou Pannu o to, čeho potřeboval. Pan Vigneron ihned dobrácky dodal:

„Chci říci, že svatá Panna nás všechny miluje a že nás jistě všechny uspokojí… Ach, ten ubohý šéf, je mi ho vskutku líto. Musím psát jeho vdově.“

Leč přes všechno úsilí nemohl zakrýti svého jásotu, nepochybuje již, že se splňují jeho nejtajnější přání, ona, jichž si sám nepřiznával. Meruňkovému dortu byla prokazována velká pozornost, i Gustavovi bylo dovoleno kousek snísti.

„Toť ku podivu,“ poznamenal pan de Guersaint, jenž si dal šálek kávy, „toť ku podivu, že zde již není viděti nemocných. Tito lidé zdají se opravdu míti báječnou chuť k jídlu.“

Při podrobnějším hledání nalezl však mimo Gustava, jenž jedl jen malé kousky, jako kuře, muže s voletem, sedícího mezi dvěma ženami, z nichž jedna měla jistě rakovinu. Opodál sedělo děvče, tak hubené a bledé, že bylo možno tušiti souchotiny. A proti ní seděla blbá žena; dva příbuzní ji vedli do sálu, a nyní seděla u stolu, s bezvýraznýma očima a mrtvou tváří, pojídajíc lžicí a slintajíc na ubrousek. Snad tam byli ještě jiní nemocní, jichž nebylo možno rozeznati mezi touto hlučící, hlad ukájející společností, nemocní, kteří vzrušeni cestou, jedli, jako již dlouho nejedli. Meruňkový dort, sýr, ovoce, všechno mizelo a mezi rozházeným nádobím a nářadím zůstaly jen zbytky a skvrny po omáčce a po víně.

Blížilo se poledne.

„Odebéřeme se ihned k jeskyni, není-liž pravda?“ řekl pan Vigneron.

Ostatně ze všech stran nebylo slyšeti než slova: k jeskyni, k jeskyni! Plná ústa pospíchala, aby se mohla opět zabývati modlitbami a zpěvy.

„Na mou duši,“ řekl pan de Guersaint svému společníkovi, „ježto máme celé odpoledne před sebou, navrhuji vám, abyste se mnou trochu prošel město; budu zatím hledati vůz ke svému výletu do Gavarnie, k němuž mne moje dcera tak nutí.“

Pierre, jenž se počínal dusiti, byl rád, že může z jídelny odejíti.

V předsíni si hluboce oddychl. Leč tam čekal již nový proud hladových, až na ně dojde řada. O malé stolky bylo bojováno, každé místo u tabule bylo hned obsazeno. Nával trval ještě přes hodinu, pokrmy přinášeny a pojídány za mlaskotu a hlučného žvýkání za vedra a rostoucího chvatu.

„Ach, promiňte,“ řekl Pierre, „musím ještě nahoru, zapomněl jsem peněženku.“

Když došel ke dveřím svého pokoje, po tichých schodech a pusté chodbě, zaslechl lehký hluk. Z vedlejšího pokoje se ozval něžný smích, provázený cinknutím vidličky. Pak, spíše než slyšeti bylo možno tušiti záchvěv polibku, rty tisknoucí se na jiné rty, aby je umlčely. Onen pán, jenž bydlil sám, obědval rovněž.

II.

Vyšedše na ulici, Pierre a pan de Guersaint kráčeli zvolna uprostřed zástupu svátečně oděného. Obloha byla čistě modrá, sluneční záře zaplavovala město; v celém ovzduší tkvěla jakási slavnostní veselost, ona živá radost velkých výročních trhů, oživující všechen lid. Když přešli chodník, vedoucí k jeskyni, byli zadrženi na návrší Merlasse, kde nastal značný nával, ještě zvětšovaný nekonečnou řadou vozů.

„Nemusíme spěchat,“ řekl pan de Guersaint. „Mám v úmyslu jíti až na náměstí du Marcadal, ve starém městě; služka z hotelu mi tam označila holiče, jehož bratr lacino pronajímá povozy… Nechtěl byste jít se mnou?“

„Půjdu s vámi, kamkoli vám bude libo,“ zvolal Pierre.

„Dobrá! A při té příležitosti se dám oholit.“

Došli na náměstí sv. Růžence, k trávníkům, sahajícím až ku břehu Gave; tu zadrželo je nové setkání. Paní Desagneauxová a Raymonda de Jonquièreová stály tam v živém rozhovoru s Gérardem de Peyrelonguem. Obě měly jasné šaty, lehké šaty, jaké se nosívají u moře, a jejich slunečníky z bílého hedvábí svítily v prudkém slunci. Byl to hezký pohled; a veselý, svěží smích doprovázel rozhovor a klípky velkého světa.

„Ne, ne,“ opakovala paní Désagneauxová, „není nám naprosto možno navštíviti vaši jídelnu, kdy všichni vaši soudruzi tam jedí!“

Gérard velmi galantně naléhal, obraceje se hlavně k Raymondě, jejíž dosti plná tvář zářila toho dne svěžím půvabem zdraví.

„Ujišťuji vás však, že je to velmi zajímavý pohled, budete nadšeně uvítány… Slečno, můžete se mi svěřiti; a ostatně tam jistě bude můj bratranec Berthaud, jenž bude okouzlen, poctíte-li nás návštěvou.“

Raymonda se usmívala a její živé zraky prozrazovaly, že by velmi ráda. Tu se blížili Pierre s panem de Guersaintem a pozdravili obě dámy.

Onou jídelnou byla míněna jakási restaurace, kterou založili členové Sdružení de Notre-Dame de Salut, nosítkáři, ošetřovatelé z jeskyně, z koupelen a z nemocnice, a kde se společně a lacino stravovali. Ježto mnozí z nich nebyli bohati, neboť členové Sdružení přináleželi všem třídám, smluvili se, že budou míti za tři franky denně tři dobré obědy; a ještě vždy zbylo jídlo, které rozdáváno chudým. Všechno si však řídili sami, sami nakupovali, zjednávali si kuchaře, pomocníky a bylo-li zapotřebí, sami přiložili ruce k dílu, aby bylo vše v pořádku.

„To je jistě velmi zajímavé!“ zvolal pan de Guersaint. „Pojďme se tam podívat, není-li nás příliš mnoho!“ Malá paní Désagneauxová konečně též povolila.

„Ach, jde-li nás tolik, půjdu též! Bála jsem se, že by to nebylo slušné.“

A všichni se zasmáli, slyšíce její smích. Přijala rámě pana de Guersainta, kdežto Pierre šel po její levé straně, cítě sympatie k této veselé ženušce, tak čilé, tak roztomilé s věčně rozcuchanými plavými vlasy a mléčnou pletí.

Za nimi šla Raymonda, zavěšena do Gérarda, jejž bavila svým vážným hlasem, jako rozumná dáma, ač vzhled prozrazoval její bezstarostné mládí. A majíc konečně na blízku vysněného muže, umiňovala si, že tentokráte si ho dobude. Opájela jej vůní zdravého dívčího těla, okouzlovala jej svou znalostí domácnosti, svou spořivostí i v nejmenších maličkostech; dávala si podávati zprávy o způsobu nakupování a naznačovala, jak docíliti dalších úspor.

„Jistě jste hrozně unavena,“ řekl pan de Guersaint paní Désagneauxové.

Bránila se a vskutku pohněvána zvolala:

„Ale ne! Považte, včera po půlnoci povalila mne únava na pohovku. A ostatní dámy měly svědomí nechat mne spát!“

Znovu se ozval smích. Paní Désagneauxová byla však pohněvána.

„Tak jsem spala osm hodin, jako by mne do vody hodil. A přísahala jsem, že probdím noc!“

Konečně však ji smích přemohl; rozesmála se, ukazujíc své zoubky oslňující bělosti.

„Nu, jsem to pěkná ošetřovatelka…! Ubohá paní de Jonquièreová bděla až do svítání. Marně jsem se snažila ji pohnouti, aby šla s námi.“

Raymonda, jež to slyšela, řekla:

„Oh,ano, ubohá maminka, sotva stála na nohou. Přinutila jsem ji, aby si lehla do postele, ale musila jsem jí přísahat, že může klidně spát, že se nic nestane.“

A vesele pohlédla na Gérarda. Zdálo se mu dokonce, že ucítil neznatelné stisknutí její svěží oblé ručky, jako by dávala najevo, jak je šťastna, že je s ním, že mohou společně, nikým nerušeni, vyříditi své malé záležitosti. To jej okouzlovalo i vysvětloval též, že toho dne neobědval se svými soudruhy, ježto spřátelená rodina, právě odjíždějící, pozvala jej v deset hodin do nádražní restaurace a propustila jej až po odjezdu vlaku, v půl dvanácté.

„Ach, ti chlapíci!“ řekl. „Slyšíte je?“

Blížíce se, slyšeli hlahol mladých hlasů, ozývající se z pod hustých stromů, zakrývajících staré stavení ze sádry a zinku, kde byla umístěna jídelna. Nejdříve bylo jim projíti kuchyní, rozsáhlou to místností, dobře zařízenou, kde byla velká pec a velký stůl, nemluvě o ohromných hrncích na maso; Gérard je upozornil, že kuchař, velký, veselý člověk, má též rudý kříž na bílém kabátě, neboť byl též účastníkem poutnické výpravy. Poté otevřel dveře a uvedl je do společné místnosti.

Byl to dlouhý sál, kde stály dvě řady prostých stolů ze smrkového dřeva. Jiného nábytku tam nebylo, jen stůl na zákusky a hospodské židle slámou vypletené. Ale obílené stěny, jasně červené dlaždice, vše zdálo se velmi čisté v úmyslné prostotě klášterního refektáře. A hned na prahu radostným dojmem působila na každého dětská veselost stolujících, jichž bylo asi půl druhého sta, kteří právě jedli s velikou chutí smějíce se, křičíce a zpívajíce. Jakési bratrství je pojilo, ač přišli ze všech stran, ze všech tříd, ze všech poměrů, ze všech krajů. Mnozí se ani neznali; každoročně sem přijížděli, tísnili se u téhož stolu, žili tři dni jako bratři a pak se opět rozjeli, aby celý rok o sobě nevěděli. Nic nemohlo býti krásnější než toto shledání v dobročinnosti, tento třídenní život za společné únavy a chlapecké veselosti; nemluvě o tom, že to zčásti náleželo k plánům velkých těch chlapců, na sebe odkázaných, úplně, volných, kteří se radovali, že se mohou obětovati a smáti. A to vše, i tento prostý stůl, pýcha, že si vše spravují sami, že jedí, co si sami koupili a dali uvařiti, vše přispívalo k všeobecné nadšené náladě.

„Vidíte,“ vysvětloval Gérard, „že nejsme smutni, ač máme těžkou práci… Sdružení čítá přes tři sta členů, nyní však jich je pouze asi sto padesát u stolu, neboť bylo nutno učiniti dvě oddělení, aby se usnadnila služba u jeskyně a v nemocnicích.“

Pohled na skupinu návštěvníků, stojících na prahu, zdál se zvyšovati všeobecné rozjaření. A Berthaud, náčelník nosítkářů, jenž seděl na konci tabule, vstal galantně, aby uvítal dámy.

„Zde to ale voní znamenitě!“ zvolala paní Désagneauxová, jako vždy bez okolků. „Nepozvete nás, bychom zítra okusili vaší kuchyně?“

„Ach, ne, dámy ne!“ odpověděl Berthaud se smíchem. „Chtějí-li nás však tito pánové zítra poctíti, budou vítáni.“

Naráz postřehl vzájemné chování Gérarda a Raymondy; zdálo se, že je velice potěšen, neboť velice přál tomuto sňatku.

„Není-liž to markýz de Salmon-Roquebert?“ tázalo se děvče. „Onen pán mezi dvěma mladíky, vyhlížejícími jako sklepníci?“

„To jsou synové malého papírníka z Tarbes… A ten pán je vskutku markýz, váš soused z ulice de Lilie, majitel toho nádherného paláce, jeden z nejbohatších a nejvznešenějších mužů Francie… Vidíte, jak mu chutná naše skopové ragú!“

Měl pravdu. Markýz, milionář, zdál se velmi potěšen, že se může stravovati za tři franky denně a že demokraticky sedí s měšťáky a dělníky, kteří by se ho ani neodvážili na ulici pozdraviti. Nebylo toto náhodné soustolovnictví sociálním společenstvím v pravém slova smyslu křesťanské lásky k bližnímu? Markýz měl toho dne hrozný hlad, neboť pomáhal koupati asi šedesát nemocných, trpících nejhroznějším utrpením lidské bídy. A kolem sebe u stolu viděl ztělesnění evangelického společenství; jistě však mu to připadalo tak veselé a tak rozkošné, že to trvalo jen tři dny.

Pan de Guersaint, ač před chvílí vstal od stolu, zvědavě okusil skopového ragú: prohlásil, že je znamenité. Pierre, jenž rozhlížeje se zatím sálem, byl spatřil ředitele Sdružení, barona Suirea, vážně obcházejícího, jako by bylo jeho povinností dohlížeti na všechno, na stravování svých podřízených, vzpomněl si na horoucí Mariino přání, jež vyslovila předešlé noci: stráviti celou noc u jeskyně; a ihned si pomyslil, že by mu mohl baron přispěti dovolení vymoci.

„Ovšem,“ odpověděl tento zvážněv, „někdy to dovolujeme; ale vždy je to choulostivá věc! Aspoň mi musíte zaručiti, že ta osoba není tuberkulózní…! Nu, tvrdíte-li, že tak o to stojí, promluvím s otcem Fourcadem a vyrozumím paní de Jonquièreovou, aby vám dovolila ji tam dopraviti.“

Byl z gruntu srdce dobrák, přes své vzezření muže nepřístupného, zahrnutého přetěžkou zodpovědností. Nyní přistoupil k návštěvníkům a podával jim podrobná vysvětlení o zařízeních Sdružení: o společných modlitbách, o poradách správního výboru dvakrát denně konaných, jichž se účastnili přednostové služby, dále otcové a někteří almužníci. Svátost oltářní se podávala co nejčastěji. Byla to spletitá práce, nesnadné střídání personálu, k řízení čehož bylo potřebí pevné ruky. Mluvil jako generál, jenž každoročně trží velká vítězství nad duchem času; pak poslal Berthauda, aby dokončil svůj oběd, chtěje rozhodně sám doprovoditi dámy na malý dvorek, pískem vysypaný a stíněný krásnými stromy.

„Velmi zajímavo! Velmi zajímavo!“ opakovala paní Désagneauxová. „Oh, pane barone, jak se vám máme odvděčit za vaši laskavost!“

„Ale, ale, madame, k čemu to! Jsem nesmírně potěšen, že mi bylo dopřáno ukázati vám svou malou říši.“

Gérard Raymondy neopustil. Pan de Guersaint a Pierre radili se již pohledy, neměli-li by se odebrati na náměstí de Marcadal, jak si byli smluvili, když tu si paní Désagneauxová vzpomněla, že jí jedna její přítelkyně uložila, aby jí poslala láhev lurdské vody. I vyptávala se Gérarda, jak to má zaříditi.

„Přejete si, abych vám byl dále průvodcem?“ řekl Gérard. „A bude-li těmto pánům libo nás následovati, ukáži vám místnost, kde láhve plní, zátkují, vkládají do krabic a expedují. Je to nadmíru zajímavé.“

Pan de Guersaint ihned souhlasil; a pětičlenná společnost dala se ihned na pochod. Paní Désagneauxová šla mezi architektem a knězem, Raymonda s Gérardem šli napřed. Na ulicích zaplavených palčivým sluncem proudily davy stále četnější a na náměstí sv. Růžence byla taková tlačenice, jako za dnů veřejných slavností.

Dílny byly ostatně nedaleko, pod oblouky, vlevo. Byly to tři rozsáhlé místnosti, velmi prostě zařízené. V první byly láhve plněny způsobem zcela jednoduchým: od jeskyně přivezen vždy malý sud ze zinkového plechu, zeleně natřený, podobný zahradnické konvi, opatřený u dna kohoutkem; jím prostě plněny láhve z bílého skla, jedna po druhé, aniž by byl kdo dbal, aby se voda nerozlévala; na podlaze byla stále louže. Na lahvích nebylo nápisu; jen olověná plomba nad korkovou zátkou nesla označení, odkud voda je; ještě pak přetřena jakousi bělobou, aby se voda lépe udržela. Druhé dvě místnosti sloužily k balení; byly to hotové dílny, se stroji, nástroji a hromadami hoblovaček. Hlavně tam byly vyráběny úhledné bedničky na jednu a na dvě láhve, které byly ukládány do vrstvy pilin. Podobalo se to dílnám v Nizze, odkud se rozesílají květy, nebo dílnám v Grasse, odkud se rozesílá ovoce.

Gérard klidně a se zadostiučiněním vysvětloval.

„Vidíte, voda je vskutku přivážena od jeskyně, takže jsou vtipy, které kolují, zcela nemístnými. Nic tu není nepoctivého, vše je přirozené, jasné… Také vás upozorňuji, že otcové vodu neprodávají, jak se o nich roztrušuje. Taková plná láhev stojí zde dvacet pět centimů, cena to skla. Posílá-li se někam, je ovšem nutno hraditi dopravu: přijde asi na frank sedmdesát… Ostatně je dovoleno každému naplniti si u pramene láhev nebo jakoukoliv jinou nádobu.“

Pierre uvažoval, že z toho nemají otcové velký zisk, výroba bedniček a prodej lahví, které ovšem ve velkém jsou lacinější, jim nemůže mnoho vynášeti. Ale Raymonda a paní Désagneauxová, rovněž jako pan de Guersaint se svou živou obrazností pociťovali živé zklamání, vidouce ten zelený soudek, haldy bělobou potřených zátek a haldy hoblovaček. Jistě si představovali při plnění lahví zázračnou vodou nějaké obřady, žehnající kněze v nádherných rouchách, sbory čistých dětských hlasů. A při pohledu na toto řemeslné plnění a balení Pierre přemýšlel o síle víry. Když se některá taková láhev dostane někde daleko do pokoje nemocného, tento padne na kolena, vybaliv ji, tone v nadšení při pohledu na ni, při pití této vody a k vyléčení jeho neduhu je věru potřebí neobyčejného vzletu do říše všemožné iluze.

„Ach!“ zvolal Gerard, když všichni vycházeli. „Chcete se podívati na skladiště svíček, než půjdeme do výpravny? Je to hned vedle.“

A nečekaje ani na odpověď, vedl je na druhou stranu náměstí sv. Růžence, maje jedinou touhu, pobaviti Raymondu. Ve skutečnosti byl pohled na sklad svíček ještě méně potěšitelný než na výpravnu. Byl to jakýsi sklep, rozdělený dřevěnými přepážkami na několik oddělení. V těchto odděleních byla podivuhodná zásoba svíček, roztříděných dle velikosti. Ležela zde většina svíček darovaných jeskyni; a každého dne jich přibývalo tolik, že zvláštní vozíky, do nichž je poutníci u mřížoví ukládali, přijely několikráte naplněné. Zásadou bylo, že každá svíčka jeskyni darovaná měla býti spálena u nohou svaté Panny. Leč bylo jich příliš mnoho a ačkoliv ve dne v noci jich hořelo v jeskyni dvě stě různé velikosti, nikdy nebylo možno vyčerpati tuto obrovskou zásobu, která ustavičně rostla. Kolovaly pověsti, že otcům nezbývalo než prodávati vosk. Někteří přátelé jeskyně dokonce doznávali s jistou dávkou pýchy, že výtěžek za prodané svíčky byl by stačil na krytí všech výloh.

Toto množství uvádělo v úžas Raymondu a paní Désagneauxovou. Tolik svíček! Tolik svíček! Hlavně menších, v ceně od deseti sou až do franku, bylo tam nahromaděno nesčetné množství. Pan de Guersaint, jenž se vždy pídil po číslicích, úplně se zabral do statistiky. Pierre beze slova pozoroval tuto haldu vosku, určenou k spálení za slunečního svitu ke chvále Boží; a ač nebyl prospěchářem, ač chápal dobře přepych radosti a iluzorního zadostiučinění, jímž jsou lidé živi právě tak jako chlebem, nemohl se ubrániti myšlenky, kolik almužen by se mohlo uděliti z peněz, vydaných za tento vosk, určený k spálení.

„Nuže, a moje láhev, kterou musím poslati?“ tázala se paní Désagneauxová.

„Zajdeme do kanceláře,“ odvětil Gérard. „Zařídíme to v pěti minutách.“

Opět bylo jim přejíti náměstí sv. Růžence a vystoupiti po schodech, vedoucích k bazilice. Kancelář byla nahoře vlevo, před začátkem cesty ke kalvárii. Bylo to chudičké stavení, jakási bouda, slepená z prken a sádry, zvetšelá větrem a deštěm; na prostém prkně byl nápis: „Zde se vyřizují záležitosti mší, darů, bratrstev. Zásilky lurdské vody. Přijímání předplatného na Letopisy M. B. Lurdské.“ A kolik milionů lidí se již vystřídalo v této chudobné kanceláři, která patrně pocházela z dob, kdy se snad ještě ani nekladly základy k sousední bazilice!

Všichni zvědavě vešli. Spatřili však jen okénko, ke kterému bylo paní Désagneauxové se skloniti, když chtěla udati adresu své přítelkyně; a když zaplatila frank sedmdesát, obdržela malou potvrzenku, kus papíru, jaký vydávají na nádražích na zavazadla.

Když opět vyšli, Gérard pokračoval, ukazuje na rozsáhlou budovu:

„Hle, to je obydlí otců z jeskyně.“

„Nikdy jich však není viděti,“ poznamenal Pierre. Mladý muž, udiven, stál okamžik bez odpovědi. „Ovšem, není jich nikdy viděti, ježto za národních výprav postupují vše, jeskyni i ostatní, otcům z Assomption.“

Pierre si prohlížel budovu, která se podobala pevnosti. Okna byla zavřena, jako by tam nebylo živé duše. A přece odtud všechno vycházelo a sem všechno směřovalo. Mladému knězi se zdálo, že slyší tlumený, strašlivý pohyb obrovských hrábí, zabírajících celé údolí, zahrnujících všechen přibylý dav, shrabujících otcům jeho krev a peníze.

Gérard pokračoval tlumeným hlasem:

„Hle, vidíte, že se přece ukazují. Zde právě jde důstojný otec ředitel Capdebarthe.“

Vskutku šel okolo kněz, podobný neotesanému venkovanu, s kostnatým tělem, širokou, jako palicí rozmáčknutou hlavou. Ničeho nebylo možno vyčísti z jeho temných očí a jeho bezvýrazné bledé tváře s odstíny prsti. Monseigneur Laurence volil svého času skutečně velmi prozíravě, svěřiv zařízení a správu jeskyně těmto houževnatým a drsným misionářům z Earaison, kteří byli téměř vesměs synové hor a vášnivě milovali svoji rodnou půdu.

Po té zvolna sestupovalo všech pět osob po svahu Merlasse, po širokém chodníku, zahýbajícím kolem levé rampy a ústícím do Avenue de la Grotte. Byla již jedna hodina, ale v celém městě, přeplněném lidmi, se ještě obědvalo, neboť z padesáti tisíc poutníků a zvědavců velká část se ještě nedostala ke stolu. Pierre, jenž opustil v hotelu plnou jídelnu, jenž viděl, jak se ošetřovatelé tísní kolem stolu své jídelny, nalézal všude nové a nové stoly a jídelny. Všude se jedlo a jen jedlo. Leč zde, pod širým nebem, po obou stranách široké ulice vrhal se chudý dav na stoly umístěné na chodnících, prostá to prkna s lavicemi po obou stranách, pokrytá úzkým pruhem voskovaného plátna. Prodávala se tu polévka, mléko, káva, šálek po dvou sou. Chléb, roznášený ve vysokých koších, stál rovněž dva sou. Mezi tyčemi, držícími plátěnou střechu, napjaty provazy, na kterých visely pletence uzenek, šunky a salámy. Někteří z těchto pouličních restauratérů pekli brambory, jiní smažili laciné maso s cibulí. Čpavý dým a pronikavý zápach mísil se s prachem, který zviřovaly nohy nesčetných chodců. A před každou takovouto stravovnou stály řady hladových, trpělivě čekajíce, zatím co jiní, šťastnější, seděli již na lavicích, podél prkna potaženého voskovaným plátnem, na kterémž se stěsnaly na šíř sotva dva šálky s polévkou. Každý spěchal a hltavě jedl, vysílen hladem, s onou nenasytnou chutí, kterou vzbuzují velké duševní otřesy. Po vysilujících nekonečných modlitbách, po zapomenutí těla v iluzi božských legend přicházelo nyní na řadu zvíře a hltalo. Pod jasným nebem této krásné neděle rozvinul se tu skutečný jarmareční život, probudila se hltavost rozpustilého lidu, radost ze života, ač bylo mnoho těžce nemocných a tak málo zázraků.

„Jedí a baví se, co chcete více!“ řekl Gérard, jenž uhodl úvahy roztomilé společnosti, kterou provázel.

„Ach,“ zašeptal Pierre, „je to zcela správné, ti ubozí lidé!“

Byl živě dojat touto odvetou přírody. Když však se ocitli opět dole na bulváru, na cestě k jeskyni, zarazil jej zástup prodavaček svící a kytic, které v celých smečkách se vrhaly na okolojdoucí s výbojnou drzostí. Hlavně mladé ženy, prostovlasé nebo s hlavami pokrytými jen kapesníkem, chovaly se nadmíru vyzývavě; staré však nebyly skromnější. Všechny, majíce balík pod pažím, mávaly svícemi, které nabízely, a přímo je strkaly okolo jdoucím do ruky: „Pane, paní, kupte si ode mne svíčku, přinese vám to štěstí!“ Jeden pán, jejž obklopily tři z mladších, zaplatil to šosy svého kabátu. A totéž dělo se s kyticemi, velkými, kulatými kyticemi hrubě svázanými, podobnými velkým hlávkám zelí. „Kytici, paní, kupte kytici pro svatou Pannu!“ Podařilo-li se přepadené uniknouti, letěly za ní nadávky. Obchod, hnusná živnost obklopovala tu poutníky až ke mříži jeskyně. Nejenže se vítězně zahnízdil ve všech krámcích, natlačených jeden na druhý, měnících každou ulici v bazar; ale proháněl se i po chodnících, zahrazuje cestu, voze na trakařích hromady růženců, památních penízů, sošek a svatých obrázků. Na všech stranách se kupovalo, neméně se kupovalo, než jedlo, aby si každý přinesl památku na toto svaté posvícení. A k tomu všemu křiku a hluku družilo se ještě volání prodavačů novin, deroucích se mezi davem a vyvolávajících „Journal de la Grotte“. Ostré hlasy zaléhaly do uší. „Journal de la Grotte! Nejnovějsí číslo! Dva sou, jen dva sou. Journal de la Grotte!“

Za stálého strkání a v tlačenici bez ustání se pohybujícího davu byla společnost roztržena. Raymonda a Gérard zůstali pozadu. Jali se důvěrně, s veselou nesmělostí hovořiti. Paní Désagneauxová musila se zastaviti a zavolati je.

„Pojďte přece, vždyť se ztratíme!“

Když se přibližovali, zaslechl Pierre, jak Raymonda řekla:

„Maminka je tak zaměstnána! Promluvte s ní až před odjezdem.“

A Gérard odpověděl:

„Tedy ujednáno. Činíte mne velmi šťastným, slečno!“

Sňatek byl rozhodnut a ujednán za této rozkošné procházky lurdskými divy. Raymonda úplně zvítězila a Gérard se konečně rozhodl, vida ji po svém boku, tak veselou a tak rozumnou.

Leč pan de Guersaint, hledě do výše, zvolal:

„Podívejte, tam nahoře, na tom balkoně, nejsou to ti bohatí lidé, kteří s námi přijeli? Víte, ta mladá nemocná dáma, provázená svým chotěm a svou sestrou.“

Mluvil o Dieulafayových; vskutku, byli to oni, na balkoně příbytku, který si najali v novém domě, jehož okna vedla na trávníky náměstí svatého Růžence. Obývali celé první poschodí zařízené s veškerou nádherou, která byla v Lurdách možná, v pokojích opatřených koberci a záclonami, nemluvě o zástupu sloužících, kteří byli posláni napřed z Paříže. Ježto bylo tak krásně, vynesli nemocnou, ležící ve velkém křesle, na čerstvý vzduch. Byla oděna v krajkové roucho. Její manžel, jako vždy upjatý v bezvadný kabát, stál na jedné straně, na druhé seděla její sestra, oděna v rozkošný šat jasné slezové barvy a s úsměvem se k ní občas nakláněla hovoříc, nedostávajíc však odpovědi.

„Och,“ vyprávěla malá paní Désagneauxová, „často jsem slyšela vyprávěti o oné mladé dámě, paní Jousseurové. Je ženou diplomata, jenž opustil ji, ač je tak krásná; loňského roku se mnoho mluvilo o vášnivé lásce, kterou zahořela pro mladého plukovníka, velmi známého v nejlepších pařížských kruzích. Leč v katolických salonech se tvrdí, že díky náboženství zvítězila sama nad sebou.“

Všichni stanuli a zdvihnuvše hlavy, dívali se tím směrem.

„Lze věřiti,“ pokračovala paní Désagneauxová, „že její nemocná sestra, kterou tuto vidíte, byla živým jejím obrazem? Ve tváři měla ještě více dobroty a něžné veselosti… Podívejte se na ni nyní! Je to mrtvola ležící na slunci, bezvládné sinalé tělo bez kostí, jímž se neodvažují ani pohnouti. Ach, chudák!“

Raymonda ujišťovala, že paní Dieulafayová, necelé tři roky vdaná, přivezla všechny své šperky, které dostala ke svatbě, a darovala je Matce Boží Lurdské; Gérard potvrzoval, neboť to ráno slyšel, že šperky uloženy k pokladu baziliky; nemluvě o velké zlaté lampě, poseté drahokamy a značné sumě peněz, určené pro chudé. Leč svatá Panna nedala se dosud pohnouti, neboť stav nemocné se spíše zhoršil.

Od této chvíle viděl Pierre jen tuto mladou ženu na nádherném balkoně, to stvoření tak politováníhodné ve svém bohatství, spočívající nad rozradostněným davem a celými Lurdami, zářícími a jásajícími v krásném nedělním slunci. Obě bytosti, které ji tak něžně opatrovaly, sestra, jež se vzdala všech úspěchů ženské krásy, manžel, jenž zapomínal na svou banku a nedbal milionů, které se rozutíkaly na všechny strany, oba činili bezvadným svým zevnějškem ještě trapnější skupinu tam nahoře, nad hlavami lidu, tváří v tvář rozkošnému údolí. Pierre viděl jen je, nezměrně bohaté a nezměrně nešťastné.

Společnosti, jež se zdržela uprostřed cesty, hrozilo každé chvíle rozdrcení, bez ustání jezdily povozy, hlavně čtyřspřežní kočáry, rychle ujíždějící, jichž rolničky vesele zněly. Byli to většinou turisté, lázeňští hosté z Pau, Barèges, Cauterets, přivábení zvědavostí a krásným počasím, rozjařeni prudkou jízdou mezi horami; majíce jen několik hodin času, pospíchali k jeskyni, k bazilice, v nádherných úborech, poté pak se smíchem odjížděli, spokojeni, že to vše viděli. Celé rodiny elegantně oděné, skupiny mladých žen se slunečníky živých barev míhaly se tak mezi šedým a bezbarvým zástupem poutníků, který tak měnily v jarmareční dav, mezi který se ráčí krásný svět vmísiti.

Pojednou paní Désagneauxová hlasitě zvolala:

„Jak, to jsi ty, Bertho?“

A objímala velkou rozkošnou brunetku, jež právě vystoupila z kočáru s jinými třemi dámami, smějícími se a živě se bavícími. Ozývaly se otázky a odpovědi, výkřiky a výrazy radosti nad tím neočekávaným setkáním.

„Jsme v Cauterets, drahoušku. Dnes jsme si udělaly výlet, my čtyři. Tvůj muž je zde s tebou?“

„Ach ne! Je v Trouville, vždyť víš. Pojedu za ním ve čtvrtek,“ odvětila paní Désagneauxová.

„Ano, ano, pravda!“ odvětila hnědovlasá dáma, jež měla rovněž vzezření rozmilého, upřímného stvoření. „Zapomněla jsem, že jsi tu s výpravou… A pověz mi…“

Vzhledem k Raymondě, jež stála na blízku usmívajíc se, dodala šeptem:

„Pověz mi, prosila jsi svatou Pannu o miminko, na které tak dlouho čekáš?“

Paní Désagneauxová, poněkud se zarděvši, pokynula jí, aby mlčela, a šeptem odtušila:

„Ovšem, prosím ji již dvě léta, a velmi mne trápí, ujišťuji tě, že dosud nic… Ale myslím, že tentokráte to bude. Och, nesměj se, dnes ráno, když jsem se modlila u jeskyně, jsem určitě něco pocítila.“

Leč záhy ji přemohl smích a všechny pokřikovaly a bavily se jako blázínkové. Paní Désagneauxová ihned se nabídla, že dámy provede, slibujíc, že jim za dvě hodiny všechno ukáže.

„Jen pojďte s námi, Raymondo. Vaše maminka se o vás nebude bát.“

Pierre a pan de Guersaint se poroučeli. Gérard se rovněž rozloučil, stisknuv dívce ruku a hluboce jí pohlédnuv do očí, jako by dotvrzoval svůj závazek. Pak se dámy vzdálily, zaměřivše směrem k jeskyni. Bylo jich šest, všechny se radovaly ze života a zářily rozkošným půvabem mládí.

Když odešel i Gérard, ubíraje se za svou povinností, řekl pan Guersaint k Pierrovi:

„A náš holič na náměstí du Marcadal? Rozhodně tam musím jít… Půjdete se mnou, viďte?“

„Ovšem, kamkoli vám bude libo. Vždyť nás Marie nepotřebuje.“

Došli k novému mostu, ubírajíce se alejí mezi širými trávníky. Tam je čekalo nové setkání, a sice s abbém des Hermoisesem, jenž prováděl dvě mladé dámy toho jitra přibylé z Tarbes. Šel uprostřed, s výrazem galantního světského kněze, vše jim ukazuje a vysvětluje. Upozorňoval je na všechny zajímavosti Lurd, snaže se ušetřiti je neutěšených dojmů, pohledů na chudé a nemocné, na celé lidské utrpení, které za onoho krásného nedělního odpoledne zdálo se téměř mizeti.

Když pan de Guersaint s ním počal mluviti o najmutí povozu k výletu do Gavarnie, ulekl se asi, že by musil opustiti své krásné přítelkyně.

„Jak vám bude libo, pane. Postarejte se o to; máte zcela pravdu, co možno nejlaciněji, neboť budou se mnou dva kněží, ne příliš, zámožní. Budeme čtyři… Jen mi dnes večer oznamte hodinu odjezdu.“

A opět se připojil ke svým dámám, odváděje je směrem k jeskyni stinnou alejí podél Gave, stinnou a diskrétní to alejí pro zamilované.

Pierre stál stranou, znaven, opíraje se o zábradlí nového mostu. A tu jej po prvé překvapilo množství kněží mezi davem. Viděl jich kolem sebe po mostě chodit bez počtu a všeho druhu: kněží bezvadného zevnějšku, přibylí s výpravou, vyznačující se jistým vystupováním a bezvadnými sutanami; chudí venkovští kněží, ostýchavější, chudobně odění, kteří se s velkými oběťmi vydali na cestu a v úžasu chodili ulicemi; konečně spousta nezaměstnaných duchovních, kteří přišli do Lurd, nikdo nevěděl odkud, těšili se tu naprosté volnosti, aniž by kdo byl mohl zvěděti, slouží-li každého rána svou mši. Tato volnost zdála se jim tak příjemnou, že jich tu byla jistě většina, jako abbé des Hermoises, na prázdninách, beze všech povinností, jen jako prostí lidé, těšící se ze života, mizící mezi zástupem. A od mladého, upraveného vikáře, naparfémovaného, až ke starému faráři ve špinavé sutaně a v ošumělých střevících byly tu zastoupeny všechny druhy: velcí, tlustí, malí, hubení, věřící, přivedení do Lurd žhavou vírou, jiní, kteří konali svůj úřad jen jako řemeslo, a konečně pleticháři, kteří sem přijeli z vypočítavosti. Pierre žasl nad tím přívalem kněží, který táhl kolem něho, každý sleduje svůj osobní zájem, každý spěchaje k jeskyni, z povinnosti, z víry, z radosti. Všiml si jednoho malého hubeného, černovlasého, se silným italským přízvukem, jenž se zdál pronikavýma očima zkoumati plán Lurd jako špeh, probádávající krajinu; pak viděl jiného ohromné postavy, otcovského výrazu, těžce oddychujícího po dobrém obědě, jenž právě stanul před nemocnou stařenou a po několika slovech jí vtiskl do dlaně pětifrank.

Pan de Guersaint k němu opět přistoupil.

„Máme jít bulvárem a ulicí Basse,“ řekl.

Pierre jej mlčky následoval. V té chvíli si vzpomněl, že má též sutanu na těle; nikdy v ní nekráčel tak lehce jako uprostřed tohoto davu tísnících se poutníků. Žil v jakémsi zmatku, nejsa si vědom, co se s ním děje, stále doufaje, že jako blesk v něm zaplane víra přes tajnou nevolnost, která v něm rostla při pohledu na to vše, co bylo kolem něho. A množství kněží, kteří se kolem něho míhali, jej již neuráželo: cítil k nim jakési bratrství a myslil si, kolik z nich, rovněž bez víry, čestně plní jako on svůj úkol průvodčích a těšitelů!

Pan de Guersaint stále hovořil.

„Víte, že je ten bulvár zcela nový? Je neuvěřitelno, že všechny ty domy vystavěny za dvacet let! Opravdu, celé nové město.“

Vpravo, za domy, tekl Lapaco. Zmocnila se jich zvědavost vejíti do jedné z uliček, a tak se dostali ke starým, zajímavým budovám, vroubícím nevelký potok. Trčela tu kola několika prastarých mlýnů. Dali si ukázati onen, který daroval po zjeveních monseigneur Laurence Bernadettiným rodičům. Též bylo tam možno navštíviti chudobné stavení, domnělý dům Bernadetty, kde se ubytovali Soubirousovi, vystěhovavše se z ulice des Petits-Fessés, a kde děvče, jsouc již tehdy u sester des Nevers, jen málokdy spalo. Konečně, prošedše ulici Basse, dostali se na náměstí du Marcadal.

Bylo to dlouhé, tříhranné náměstí, nejživější a nejskvělejší ve starém městě; byly tam kavárny, lékárny a krásné obchody. Mezi nimi vynikala výkladní skříň zeleně natřená s vysokými skly, nade dveřmi pak visela tabule s nápisem ve zlatých písmenách: Cazaban, kadeřník.

Pan de Guersaint a Pierre vešli. Bylo jim však čekati, neboť v holírně nebylo nikoho. Z vedlejších místností ozýval se rachot nádobí a příborů; v tomto pokojíku přeměněném v hodovní síň jistě obědvalo aspoň deset osob, ač byly již dvě hodiny. Odpoledne pokračovalo, ale v celých Lurdách se ještě stále jedlo. Jako všichni ostatní majitelé domů v Lurdách, ať bylo jejich náboženské smýšlení jakékoliv, tak i Cazaban pronajímal v době národních výprav svůj vlastní příbytek a bydlil, spal i jedl se svou rodinou ve sklepě, dusné to díře o třech čtverečních metrech. Byla to zuřivá snaha po výdělku; obyvatelé mizeli jako v dobytém městě, vydávajíce poutníkům lože svá i svých žen a dětí, své stoly a své talíře.

„Není tu nikdo?“ vykřikl pan de Guersaint.

Konečně se objevil malý mužíček, typ živého a svalnatého obyvatele Pyrenejí, s dlouhou tváří a vyčnívajícími lícními kostmi, pletí snědou, osmahlou. Jeho velké lesklé oči nezůstaly ani na okamžik v klidu; hubená postava chvěla se stále v nadbytku posunků a slov.

„Račte si přát… oholit, není-liž pravda…? Prosím za odpuštění: můj pomocník odešel a byl jsem vedle, u svých strávníků… Je-li libo se posadit, hned to bude.“

A Cazaban, hodlaje zákazníka sám obsloužit, pěnil mýdlo a obtahoval břitvu. Nepokojně chvílemi pohlédl na sutanu mladého kněze, jenž mlčky usedl, a rozloživ noviny, zahloubal se do čtení.

Nastalo mlčení. Ale Cazaban toho nesnesl a mydle bradu svého zákazníka, počal:

„Představte si, pane, moji strávníci se tak zdrželi u jeskyně, že teprve obědvají. Slyšíte je? Ze zdvořilosti jsem zůstal s nimi… Ale mám přece též své zákazníky, není-liž pravda, a snažím se každému vyhovět.“

Pan de Guersaint, jenž rovněž rád hovořil, se otázal:

„Vy hostíte poutníky?“

„Och, pane, jako každý jiný,“ odpověděl holič. „Zde je to již zvykem.“

„A doprovázíte je k jeskyni?“

Cazaban se ihned opřel této domněnce velmi důstojně, drže břitvu do výše.

„Nikdy, pane, nikdy! Po pět let jsem nevkročil do toho nového města, které vystavěli.“

Opět se zarazil, pohlédnuv na sutanu Pierra, jenž zmizel za novinami; a pohled na červený kříž, upevněný na kabátě pana de Guersaint, nabádal k opatrnosti. Ale jeho jazyk si nedal poroučeti.

„Slyšte, pane, každé smýšlení je volné, ctím vaše, sám se ale nechytnu na to mámení! A nikdy jsem toho netajil… Ještě za císařství, pane, byl jsem již republikánem a volnomyšlenkářem. Tehdy jsme tu ve městě nebyli ani čtyři. Dělám si z toho čest.“

Právě útočil na levou tvář; triumfoval. A od té chvíle se nezarazil příval slov. Předně pokračoval v obviňování otců, v němž byl započal Majesté: zavrhoval kupčení náboženskými předměty, nekalou soutěž se živnostníky, hostinskými a pronajímateli bytů. Ach, ty hodné sestry Neposkvrněného Početí, na ty měl také spadeno, neboť mu odvedly dva nájemníky, dvě staré dámy, jež strávily v Lurdách každoročně tři neděle. Z jeho řeči bylo znáti, jak dlouho se v něm hromadila zášť, až konečně propukla, zášť starého města proti novému, proti městu, vyrostlému tak rychle na druhé straně zámku, městu bohatému, s domy palácům se podobajícími, kam plynul všechen život, všechen přepych, všechny peníze, takže stále rostlo a se obohacovalo, kdežto staré město, ubohé bývalé horské městečko, umíralo se svými chudými uličkami, porostlými travou. Boj však stále trval, staré město nechtělo zemříti, snažíc se přiměti svého mladšího, nevděčného sourozence k dělení, poskytujíc poutníkům noclehy, otvírajíc rovněž obchody, leč obchody šly jen na blízku jeskyně, třebaže poutníci se odhodlávali bydliti daleko; a tento nerovný boj dovršoval roztržku, činil dva nesmiřitelné nepřátele z obou měst, jež se stále sžírala v neustálých úkladech.

„Ach, ne, ne, mne jistě nikdo neuvidí u jeskyně,“ pokračoval Cazaban rozhorleně. „Ať si jen dál klamou lidi s tou svojí jeskyní a s tím koupáním ve špíně! Takové modlářství; takové pověry v devatenáctém století…! Jen se jich zeptejte: uzdravili za dvacet let jediného zdejšího nemocného? A přece jich tu máme dost a dost. Na počátku těžili zdejší lidi z prvních zázraků. Ale zdá se, že již dávno ztratila jejich zázračná voda moc pro nás: jsme příliš blízko; má-li to působit, nutno přijít z daleka… Opravdu, je to příliš hloupé! Ani za sto franků nedal bych se přiměti, abych sestoupil tam dolů!“

Pierrova neúčast jej asi popuzovala. Jal se holiti pravou tvář a nyní si vyjížděl se zvýšenou zuřivostí na otce Neposkvrněného Početí, jichž lakota byla jedinou příčinou roztržky. Tito otcové, majitelé vlastních pozemků, které zakoupili od města a na kterých stavěli, nedodržují smlouvu, kterou s městem uzavřeli a v níž se výslovně zříkali veškerého obchodu, prodeje vody a náboženských předmětů. Každé chvíle bylo by možno je zažalovati. Leč nedělají si z toho nic, cítíce se příliš silnými, a ani jediný z darů nepřipadl farnosti, plyne jako všechny ostatní proudem do jeskyně a do baziliky.

Cazaban otevřeně zvolal:

„Kdyby se aspoň chtěli dělit!“

Když pak pan de Guersaint se umyl a opět usedl, pokračoval:

„A což kdybych vám, pane, vypravoval, co udělali z našeho ubohého města! Před čtyřiceti lety tu byla děvčata velmi hodná, ujišťuji vás. Vzpomínám si, že když se chtěl za mého mládí trochu pobavit, byly tu jen tři nebo čtyři ženštiny, ke kterým mohl jíti, a o jarmarcích, na mou čest, vídal jsem u jejich dveří státi muže v řadách…! Ach, od té doby se časy změnily, mravy se zvrhly. Teď se všechny holky z kraje vrhají na prodávání svíček a kytic; jistě jste viděl, jak se vrhají na kolemjdoucí a násilím jim strkají své zboží do rukou. Takové drzé holky, to je opravdu hanba! Mnoho vydělávají, uvykají zahálce, a v zimě již ničeho nepracují čekajíce, až se opět vrátí doba národních výprav. A ujišťuji vás, že hejskové nacházejí dnes mnoho děvčat, s nimiž se dá mluviti… K tomu přidejte nával podezřelých osob, který k nám vtrhne, jakmile nastane lepší počasí: kočí, prodavači novin, kramáři, všechna taková kočovná cháska, čpící hrubostí a neřestí; a to máte počestné nové město, které nám vystavěli, s davem, kterým přicházejí k jejich jeskyni a bazilice!“

Pierre, velmi překvapen, pustil noviny z ruky. Poslouchal a po prvé stály před ním ve světle pravdy oboje Lurdy, staré, tak počestné, tak zbožné v klidné osamělosti, a Lurdy nové, zkažené, demoralizované tolika miliony příchozích, rostoucím přívalem cizinců, prohánějících se městem, osudnou nákazou ze špatných příkladů. A jaký výsledek, vzpomene-li člověk na čistou Bernadettu, klečící před původní, pustou jeskyní, v naivní své víře, v horoucím nadšení prvních pracovníků! Chtěli snad tomuto otrávení kraje ziskuchtivostí a lidskou neřestí? Stačilo, aby davy přišly, a hned vypukla morová nákaza.

Cazaban zpozorovav, že Pierre poslouchá, skončil poslední výhrůžným posuňkem, jako by jím chtěl vykliditi všechnu otravnou pověru. Pak umlknuv končil účes pana de Guersainta.

„Prosím, pane!“

Tu teprve jal se architekt mluviti o povozu. Kadeřník se zprvu vymlouval předstíraje, že musí navštíviti svého bratra. Konečně však přistoupil na objednávku. Kočár o dvou koních do Gavarnie stál padesát franků. Leč šťasten, že se mohl tak vymluviti, a lichotě si, že je považován za počestného muže, holič slevil na čtyřicet franků. Výletníci měli býti čtyři, připadalo tedy deset franků na osobu, smluveno, že se vyjede v noci asi ve tři hodiny, aby bylo možno vrátiti se druhého dne večer v pondělí, nepříliš pozdě.

„Vůz bude čekati ustanovenou hodinu před hotelem ‚U zjevení‘,“ opakoval Cazaban důrazně. „Spoléhejte na mne, pane!“

Tu zbystřil sluch. Rachot nádobí ve vedlejší místnosti neustával. Stále se tam jedlo s onou rozpoutanou žravostí, která se šířila po celém městě. Ozval se jakýsi hlas, žádající si ještě chleba.

„Promiňte,“ řekl Cazaban čile, „moji strávníci mne volají.“

A ruce maje ještě mastné od hřebene spěchal do vedlejší místnosti. Ježto nechal na okamžik dveře otevřeny, Pierre spatřil na stěnách jídelny svaté obrazy, hlavně pak pohledy na jeskyni, což jej naplnilo úžasem. Holič je tam jistě věšel jen za poutnických dnů, aby se zalíbil svým hostům.

Byly již téměř tři hodiny. K údivu Pierra a pana de Guersainta ozval se tu venku hlučný hlahol zvonů. Při prvním úderu na věži baziliky odpověděl zvon na farním kostele; a pak ozývaly se kláštery jeden po druhém, pojíce se k rostoucímu vyzvánění. Zvuk jasného zvonku u karmelitek mísil se do vážného hlaholu zvonu u Neposkvrněného Početí, radostně se rozezněly všechny zvony u sester de Nevers a u dominikánek. Za krásných svátečních dnů zněly takto zvony od rána do večera nad lurdskými střechami. A nic nebylo veselejšího nad tento zvučný zpěv pod jasně modrým nebem, nad tímto žravým městem, které se konečně naobědvalo a za účelem lepšího trávení se procházelo ve sluneční záři.

III.

Jakmile se zešeřilo, zmocnila se netrpělivost Marie v nemocnici de Notre-Dame des Dourdeurs, neboť zvěděla od paní de Jonquièreové, že baron Suire vymohl pro ni od otce Fourcadea dovolení, že smí stráviti celou noc u jeskyně. Každou chvílí se vyptávala sestry Hyacinty: „Sestro, prosím vás, není ještě devět hodin?“

„Ještě ne, milé dítě, je sotva půl deváté… Hle, zde máte vlněný šátek, zahalte se jím za svítání, neboť Gave jest zcela na blízku a v této horské krajině jsou chladná jitra.“

„Och, milá sestro, noci jsou tak krásné! A pak, spím tak málo v této místnosti! Venku mi nemůže býti hůře… Bože můj! Jak jsem šťastna, jak jsem blažena, že smím stráviti celou noc se svatou Pannou!“

Celý sál jí záviděl. Byla to nevýslovná radost, nejvyšší blaženost modliti se takto celou noc u jeskyně. Vyprávělo se, že vyvolené, jimž se tohoto štěstí dostalo, jistě spatří svatou Pannu v hlubokém nočním tichu. Dovolení toho bylo však možno dosíci jen velikou protekcí. Otcové tomu neradi svolovali od té doby, co několik nemocných zemřelo, upadnuvše z nadšení v hluboký spánek.

„Viďte, milé dítě,“ pokračovala sestra Hyacinta, „zítra ráno se vyzpovídáte u jeskyně, než vás dopraví sem.“

Odbíjela devátá hodina. Byl by na ni Pierre, vždy tak přesný, zapomněl? Nyní jí vyprávěli o pochodňovém průvodu, který mohla výtečně viděti, kdyby ihned odešla. Obřady končily každého dne takovýmto procesím; leč nedělní procesí bylo nejkrásnější a toho večera mělo býti zvláště skvělé, jaké bylo možno málokdy spatřiti. V průvodu mělo se ubírati na třicet tisíc poutníků s planoucími svíčkami v rukou. Divy nočního nebe měly se objevovati a hvězdy se skláněti na zemi. A nemocné naříkaly, jak je to smutné, býti upoutánu na lože a ničeho neviděti z těchto zázraků!

„Drahé dítě,“ řekla paní de Jonquièreová, přiblíživši se k jejímu loži, „zde je váš otec a pan abbé.“

Marie ve své radosti zapomněla, že jí bylo tak dlouho čekati.

„Och! Pierre, prosím vás, pospěšme si, rychle, pospěšme si!“

Oba mužové ji snesli, Pierre se zapřáhl do malého vozíku a pomalu ji vezl pod nebem hvězdami posetým, zatím co pan Guersaint kráčel vedle. Byla to bezměsíčná noc, čarovně krásná, a obloha podobala se temně modrému sametu pošitému démanty; vzduch byl vlažný jako lázeň, prosycený vůní hor. Mnoho poutníků tlačilo se po ulicích, všichni směřujíce k jeskyni; chovali se však slušně, nehlučeli tak jako za dne. Od návrší Merlasse se temnota šířila, zdála se plynouti z nekonečného obzoru, z černého moře trávníku a věkovitých stromů, od nichž se odrážel jen štíhlý a světlý jehlan věže baziliky.

Pierre byl jat nepokojem před tímto zástupem stále rostoucím, čím dále postoupili. Na náměstí sv. Růžence bylo již těžko dostati se ku předu.

„Není ani pomyšlení dostati se takto k jeskyni,“ řekl stanuv. „Nejlépe bude se dáti alejí, za útulnou poutníků, a čekati tam.“

Leč Marie si vřele přála viděti odchod procesí.

„Příteli, prosím vás, pokuste se dospěti až ke Gave. Uvidím průvod z dáli, nechci se přiblížiti.“

A pan de Guersaint, taktéž zvědav, připojil se k její prosbě.

„Buďte klidný, jsem zde a dám pozor, aby do ní nikdo nevrazil.“

Pierrovi nezbylo, než jeti dále. Potřeboval čtvrt hodiny, aby se dostal pod oblouky pravé rampy, neboť byl hrozný nával. Konečně ocitl se malou oklikou na nábřeží, na břehu Gave, kde stáli na chodnících jen diváci; mohl popojeti ještě asi padesát metrů a tam zastavil těsně u zábradlí, odkud bylo dobře viděti na jeskyni.

„Uvidíte odtud dobře?“

„Och, ano, díky! Jen prosím vás, posaďte mne, tak uvidím ještě lépe.“

Pan de Guersaint jí pomohl usednouti na jejím loži a sám vystoupil na kamennou lávku, sahající od jednoho konce nábřeží na druhý. Bylo tu tolik zvědavců, jako by toho večera byl vypalován ohňostroj. Každý se vypínal a natahoval krk. Sám Pierre byl zvědav jako ostatní, ač ještě nebylo mnoho viděti.

Bylo tam na třicet tisíc osob a stále ještě přicházeli lidé. Každý měl v ruce svíčku, v jakémsi papírovém kornoutu, na němž modrou barvou vytištěn obraz Matky Boží Lurdské. Leč tyto svíce nebyly dosud rozžaty. Nad rozbouřeným tímto mořem hlav bylo viděti planoucí jeskyni, podobající se z dáli ohnivé peci. Mocný hlukot se zdvihal, ozývaly se vzdechy, prozrazující, že se tu tísnily tisíce a tisíce tvorů, tonoucích ve stínu, sem a tam proudících jako živoucí vodní hladina. Lidé byli všude, i pod stromy na druhé straně jeskyně, v nejhustší temnotě, kde je bylo sotva tušiti.

Konečně tu a tam zaplálo několik svíček: jako by náhle proniklo temnotou několik jisker. Jejich počet rychle rostl; tvořily se světelné ostrůvky; na jiných stranách vznikaly světelné proudy, podobny mléčné dráze mezi souhvězdími. Třicet tisíc svící vzplanulo jedna po druhé, zastiňujíce svou září jeskyni, a po celém nábřeží poskakovaly nyní žluté plaménky, jako obrovské peci.

„Och, Pierre, to je krása!“ šeptala Marie. „Vyhlíží to jako vzkříšení pokorných, malých, ubohých duší, které se vzbouří a září.“

„Nádherné! Nádherné!“ opakoval pan de Guersaint v nadšení uměleckého uspokojení. „Jen se podívejte tam, ty dvě čáry, které se protínají, tvoříce kříž.“

Leč Pierre byl hluboce dojat tím, co mu Marie řekla. Bylo to tak: tyto plaménky, tyto svítící body představovaly skromnost pokorného davu. Jich velký počet pojil se v lesk, v sluneční záři. Stále a stále objevovaly se nové, vzdálené, jakoby zbloudilé.

„Ach!“ zašeptal, „To světélko, které se objevilo tam daleko, samotné, a tak se chvěje… Vidíte, Marie, jak plápolá a jak zvolna se noří v toto velké, plamenné moře?“

Nyní bylo jasno jako za dne. Stromy, odspoda ozářené, byly tak jasně zelené, že se podobaly malovaným stromům na dekoracích. Nad hlavami davu nehybně se vznášely korouhve se zlatými třásněmi a hedvábným vyšíváním. A jasný odlesk padal podél skály až k bazilice, jejíž štíhlá věž byla nyní úplně bílá, odrážejíc se od černého nebe; návrší na druhé straně Gave se rovněž osvětlovalo, ukazujíc jasná průčelí klášterů uprostřed temné zeleně.

Ještě nastal okamžik nejistoty. Plamenné jezero, jehož každý hořící knot byl malou vlnou, se zakolísalo, čeřilo, jako by se chtělo vylíti v řeku. Korouhve počaly poletovati, prozrazujíce pohyb.

„Hle,“ zvolal pan de Guersaint, „což nepůjdou kolem nás?“

Pierre, jenž se vyznal, jal se vysvětlovati, že průvod nejprve projde křížovou cestou, která s velkým nákladem upravena na úbočí pahorku, pak že zahne za baziliku a sejde pravou rampou, aby táhl dále mezi zahradami.

„Hleďte, tam se pohybují první svíčky mezi zelení.“ Bylo to čarokrásné. Malá chvějící se světélka oddělovala se od velkého, planoucího jezera, a stoupala, jakoby v letu, aniž by bylo možno rozeznati, poutá-li je ještě něco k zemi. Záhy utvořila se šikmá linie; pak zahnula se v úhel, povstala nová řada a ta se opět zahnula. Konečně byl celý svah proťat plamennou čarou, klikatou, podobnou bleskům, jaké na obrázcích sjíždějí z černých mračen. Leč světelná stopa nemizela; světélka postupovala stále tímž volným, jemným pohybem. Jen někdy nastalo zatmění, když bylo průvodu přijíti za skupinu stromů. O kus dále se svíce opět vynořily a pokračovaly v cestě vzhůru. Pak na okamžik přestalo stoupání, neboť dosažen vrchol pahorku; po chvíli mizela první světla v posledním záhybu cesty.

Z davu se ozývaly hlasy.

„Podívejte se, už zahýbají za baziliku.“

„Och, potřebují ještě dvacet minut, než sestoupí na druhé straně.“

„Ano, madame, je jich třicet tisíc; a teprve za hodinu odejdou poslední od jeskyně.“

Jakmile se procesí hnulo, ozval se tlumený zpěv. Byly to litanie Bernadetty, šedesát veršů, v nichž se andělský pozdrav neustále opakoval. A když těch šedesát slok dozpíváno, začato znovu. A bez konce zaznívalo: Ave, ave, ave, Maria! Omamovalo to ducha, znavovalo tělo, a znenáhla uvádělo tyto tisíce duší do jakéhosi snu ve bdění, snu o ráji. V noci, kdy spali, zdálo se jim, jako by se postel s nimi kolébala a zpívali dále.

„Zůstaneme zde?“ tázal se pan de Guersaint, jenž se brzy unavil. „Teď je to stále totéž.“

Marie naslouchajíc, co se v davu hovořilo, řekla:

„Měl jste pravdu, Pierre, bylo lépe sejíti tam pod stromy… Tolik toužím viděti všechno!“

„Ale ovšem,“ odvětil abbé, „vyhledáme místo, odkud všechno uhlídáte. Ale teď bude obtížno hnouti se odtud.“

Vskutku, byli zataraseni zdí diváků. Pierrovi bylo nutno domoci se průchodu důraznými prosbami o místo pro nemocnou; Marie se ohlížela, snažíc se ještě zahlédnouti před jeskyní plamenné moře, záplavu poskakujících světélek, která se nezmenšovala, ač z ní stále vycházel průvod; pan de Guersaint, jda vzadu, chránil vozík před nárazy davu.

Konečně se ocitli všichni tři mimo zástup. Bylo to poblíže oblouků, na opuštěném místě, kde si mohli na okamžik oddychnout. Bylo tam slyšeti jen vzdálený zpěv se stále se opakujícím refrénem, bylo viděti jen odlesk svící, jako světelný mrak, vznášející se na straně baziliky.

„Nejlepší místo by bylo nahoře na kalvárii,“ poznamenal pan de Guersaint. „Řekla mi to dnes ráno služka v hotelu. Pohled odtamtud je prý čarovný.“

Leč na to nebylo ani pomyšlení. Pierre uváděl obtíže, s kterými by to bylo spojeno.

„Jak se máme dostati s tím vozíkem tam nahoru? A pak opět dolů? Teď v noci a za takové tlačenice bylo by to přímo nebezpečno.“

Marie rovněž volila zůstati v zahradách a pod stromy, kde bylo tak příjemno. Proto se vrátili a zabočili na esplanádu[6], proti velké soše Panny korunované. Byla osvětlena barevnými skly, která jí dodávala jarmareční svatozáře s aureolou modrých a žlutých lampiónů. Pan de Guersaint, přes všechnu svou zbožnost, prohlásil tento vkus za hanebný.

„Hle,“ řekla Marie, „u tohoto houští budeme míti velmi dobré místo.“

A ukázala na skupinu stromů, blíže Útulku poutníků; bylo to vskutku znamenité místo, neboť poskytovalo pohled na průvod sestupující po levé rampě a možnost sledovati jej podél trávníků až k novému mostu, v jeho protichůdném pohybu. A pak, blízkost Gave poskytovala listoví neobyčejné svěžesti. Nebylo tu nikoho, těšili se naprostému klidu v hustém stínu ohromných platanů, vroubících alej.

Pan de Guersaint vystupoval na špičky, chtěje již spatřiti první světla na druhé straně baziliky.

„Ještě se nic neobjevuje,“ šeptal. „Ach, tím hůře, posadím se na chvíli do trávy. Mám nohy jako zlámané.“ Pak jal se znepokojovati o svou dceru.

„Mám tě přikrýti? Přece se mi tu zdá chladno!“

„Och, tatínku, není mi zima. Jsem tak šťastna. Už dávno jsem se nenadýchala tak krásného vzduchu. Jistě jsou tu někde růže: necítíš tu rozkošnou vůni?“ Obrátivši se k Pierrovi, pak dodala:

„Příteli, kde jsou ty růže? Vidíte je?“

Ježto pan de Guersaint seděl vedle vozíku, Pierrovi napadlo, že by se mohl podívati, není-li na blízku růžový záhon. Leč marně prohledával tmavé trávníky; vracel se tedy a kráčeje okolo Útulku poutníků, ze zvědavosti vstoupil.

Byla to veliká místnost, s velmi vysokým stropem, osvětlovaná ze dvou stran širokými okny. Byla vydlážděna kamennými deskami, zdi byly holé a nebylo tam jiného nábytku než lavice, nazdařbůh rozestavené. Nebylo tam ani stolu, ani příhrad, takže poutníci bez útulku, jimž nezbylo než se uchýliti sem, nakupili své koše, balíky a vaky do okenních výklenků, z nichž takto udělali skladiště. Ostatně sál byl nyní prázdný, ježto všichni ubožáci, kteří tu sídlili, šli v procesích. Ač byly dveře stále dokořán otevřeny, byl tu hrozný zápach, neboť zdi byly prosáklé bídou, dlaždice pošpiněny, vlhky, přes ten krásný sluneční den, potřísněny hlenem, mastnotou a rozlitým vínem. Poutníci tu dělali vše, jedli, spali na lavicích ve změti nečistých těl a hadrů.

Pierre si pomyslil, že tato místnost jistě nevydechovala onu růžovou vůni. Přece však prošel sálem, osvětleným čtyřmi čadícími lampami; domníval se, že je naprosto prázdný, a byl nadmíru překvapen, spatřiv u levé stěny postavu ženy černě oděné, držící na kolenou cosi bílého. Byla úplně opuštěna v této samotě, ani se nepohnula, pohlížejíc vytřeštěnýma očima před sebe.

Přiblíživ se Pierre poznal paní Vincentovou; tichým, zlomeným hlasem mu řekla:

„Ano, Rose dnes tolik trpěla! Od božího rána stále naříkala… Asi teprve před dvěma hodinami usnula, bojím se s ní pohnouti, aby se neprobudila a zase netrpěla.“

A zachovávala nehybnost matky mučednice, jež takto nosila svou dcerku již dlouhé měsíce, v úsilné naději na uzdravení. Přijela s ní do Lurd, nesouc ji na rukou, a tak ji také uspala, nemajíc ani pokoje, ani lože v nemocnici.

„Není jí lépe, chudince?“ tázal se Pierre, jehož srdce trnulo.

„Ne, pane abbé, ne, myslím, že není.“

„Ale na té lavici se vám sedí špatně. Měla jste učiniti nějaké opatření, nezůstávati takto na ulici. Jistě by byli vaši dcerušku někde přijali.“

„Och, pane abbé, k čemu to? Je jí dobře na mém klíně. A pak, byli by mi dovolili zůstat stále u ní…? Ne, ne! Raději si ji nechám u sebe; zdá se mi, že konečně bude přece jen zachráněna.“

Dvě velké slzy stékaly po její nehybné tváři. A stísněným hlasem pokračovala:

„Nejsem bez peněz, měla jsem třicet sou při odjezdu z Paříže a zbývá mi ještě deset… Mně stačí chléb a ona, chudinka, nemůže již píti ani mléko… S tím, co mám, vystačím až do odjezdu a bude-li uzdravena, och, budeme bohaté, tak bohaté!“

A sklonivši se, pohlížela v nejasném svitu lucerny na bledou tvářinku svého dítěte, jehož rty byly pootevřeny.

„Vidíte, jak spí…! Viďte, pane abbé, že se svatá Panna smiluje a uzdraví ji? Zbývá již jen den, nechci však zoufati a budu se modliti ještě celou noc, nehýbajíc se z tohoto místa… Zítra, zítra to bude, až do zítřka nutno ještě žíti.“

Pierre, přemožen nesmírným soucitem, odcházel obávaje se, že se též rozpláče.

„Ano, ano, ubohá ženo, doufejte.“

Zanechal ji v pustém, špinavém sále, mezi rozházenými lavicemi, v bolestné vášni matky mučednice, zadržující dech z obavy, aby neprobudila své nemocné dítě. Ve svých mukách se horoucně modlila se zavřenými ústy.

Když se Pierre vrátil, tázala se Marie dychtivě:

„Nuže, a růže…? Jsou tu nějaké?“

Nechtěl ji zarmoutiti líčením toho, co viděl.

„Ne, prohledal jsem všechny trávníky, ale žádných jsem nenalezl.“

„To je zvláštní,“ řekla zamyšleně. „Ta vůně je tak sladká a tak silná… Cítíte ji též, viďte? Hle! Teď, teď je tak silná, jako by všechny růže z celého ráje kvetly dnešní noci vůkol nás.“

Leč přerušilo ji zvolání pana de Guersainta, jenž vyskočil, vida světelné body se objevovati na výši ramp, nalevo od baziliky.

„Konečně, tu jsou!“

Vskutku, objevil se začátek průvodu. Zářivé body se rychle množily a prodlužovaly v dvojitou světelnou čáru. Ježto všechno bylo zahaleno v temnotu, zdálo se, že to je velmi vysoko, že světla vycházejí z neznámých temných hlubin. A zároveň se opět ozval zpěv, jednotvárná, neutuchající píseň, leč tak vzdálená a slabá, že se podobala šelestění blížící se vichřice v korunách stromů.

„Vždyť jsem to řekl,“ mručel pan de Guersaint, „měli jsme jít na kalvárii; odtamtud byli bychom všechno viděli.“

Vracel se s dětskou neústupností ke své prvotní myšlence naříkaje, že mají nejhorší místo.

„Ale, tatínku,“ řekla konečně Marie, „proč si nezajdeš na kalvárii sám? Ještě je čas… Pierre zůstane se mnou.“

A se smutným úsměvem dodala:

„Jen jdi, mne nikdo neunese.“

Vzpíral se, pojednou však povolil, nemoha odolati své touze. Ale musil si pospíšiti a rychle přeběhnouti trávníky.

„Nehýbejte se odtud, čekejte na mne pod těmito stromy. Budu vám pak vypravovat, co jsem shora viděl.“

Pierre a Marie osaměli v tomto pustém, tmavém zákoutí, kde to vonělo růžemi, ač nebylo ani jediné v celém okolí. Nemluvili, pohlížejíce na procesí zvolna se pohybující po svahu.

Byla to dvojí řada chvějících se hvězd, jež, vynořujíc se za bazilikou, sestupovala po monumentální rampě, jejíž obrysy naznačovala. Ani při této vzdálenosti nebylo možno rozeznati poutníky, nesoucí svíce, bylo viděti jen pohybující se světla, brázdící tmu v přesných čarách. I stavby bylo za této modré noci nejasně viděti, a čím více se množil počet svící, rozjasňovaly se obrysy, štíhlé obrysy baziliky, kyklopských oblouků ramp, těžkého a stísněného průčelí kostela sv. Růžence. S tímto nepřetržitým proudem živých jisker, který se stále bez spěchu valil, blížila se jakási záře, podobná jitřence, světelný mrak, který konečně zaplavil svým leskem celý obzor.

„Podívejte, Pierre, jen podívejte!“ opakovala Marie v dětské radosti. „Průvod neustává, stále a stále ještě jdou.“

A vskutku, objevování nových světel tam nahoře za bazilikou stále pokračovalo s mechanickou pravidelností, jako by nějaký nebeský, nevyčerpatelný pramen bez ustání vysílal tento sluneční prach. Čelo průvodu dostihlo zahrad, ve výši korunované Panny, takže dvojí plamenná řada označovala obrys kostela sv. Růžence a velkou rampu. Leč přibližující se dav bylo znáti na pohybu vzduchu, jakémsi vánku, zdaleka přicházejícím; hlasy zvučely silněji, zpěv Bernadetty nabýval jako hukot příboje, v nekonečném refrénu: „Ave, ave, ave, Maria!“

„Ach, tento refrén,“ opakoval Pierre,; „vniká člověku do těla. Zdá se mi, že celé moje tělo bude jím nakonec zníti.“

Marie se znovu rozesmála svým dětským smíchem.

„Opravdu, sleduje mne všude, v noci jsem jej slyšela ve snu. A dnes večer se mi zdá, že se mne zmocňuje a vznáší mne do nadpozemské výše.“

A dodala:

„Hle, již jsou před námi, na druhé straně trávníku.“

Průvod se ubíral nyní dlouhou rovnou alejí, pak, obrátiv se u Bretoňského kříže, ubíral se druhým stromořadím. K tomu pohybu potřeboval čtvrt hodiny. Nyní rýsovaly se tu dvě souběžné plamenné řady, jakýsi ohnivý had, jehož zlaté prstence vinuly se lehce po tmavé zemi, stále a stále postupujíce, aniž by bylo možno dohlédnouti konce obrovského těla. Několikráte nastaly nárazy a řady se zakolísaly, jako by se měly přetrhnouti; leč ihned opět nastal pořádek, zvolný, pravidelný pohyb pokračoval. Zdálo se, jako by bylo na nebi méně hvězd. Mléčná dráha se svými nesčíslnými světy zdála se sestoupiti na zem, kde pokračováno ve věčném tom reji hvězd. Všechno zaplavoval modravý svit, nebe, budovy, stromy, vše zdálo se býti snem v mystické záři tisícerých svící, jichž počet stále rostl.

Marie vzdychla v obdivu; nenalézala slov, stále opakujíc:

„Jaká to krása, Bože, jaká krása…! Podívej se, Pierre, jak je to krásné!“

Leč nyní, když se průvod pohyboval na několik kroků od nich, nebyl to již jen rytmický pohyb hvězd, jichž nikdo neřídil. Ve světelném oblaku bylo nyní možno rozeznati těla, poutníky, nesoucí svíce. Nejprve viděli Grivottovou, jež se chtěla zúčastniti obřadu, ač bylo velmi pozdě, přehánějíc své uzdravení, neustále opakujíc, že se jí nikdy nevedlo lépe; stále tančila a poskakovala, nedbajíc chladné noci. Pak se objevili Vigneronovi, s otcem v čele, jenž nesl svíčku velmi vysoko, následován paní Vigneronovou a paní Chaiseovou, jež stěží vlekly unavené nohy; malý Gustav, vysílen, belhal se o berli, maje pravou ruku pokrytu kapkami vosku. Všichni nemocní, kteří mohli choditi, ubírali se v průvodu, mezi nimi i Elisa Rouquetová, jež přešla jako zjev odsouzence se svou odhalenou, zrudlou tváří. Sofie Couteauová, minulého roku uzdravená, zapomenula se ve své veselosti a hrála si se svící jako s hůlkou. Míhala se hlava za hlavou, zejména pak to byly ženy, chudé a prosté, ale i bohaté a vznešené; na okamžik se objevily, aby opět utonuly ve fantastické záři. A průvod nebral konce, stále přicházeli noví a noví; též spatřili malý, skromný, černý stín paní Mazeové, již by nebyly poznaly, kdyby k nim nebyla pozdvihla svou bledou tvář, zaplavenou slzami.

„Hleďte,“ vysvětloval Pierre Marii, „první světla průvodu se již blíží náměstí sv. Růžence a jistě polovina poutníků je dosud před jeskyní.“

Marie zdvihla oči. A nahoře, za bazilikou, viděla vskutku objevovati se stále nová a nová světla, pravidelně, bez přestávky, mechanickým pohybem, který, jak se zdálo, neměl se nikdy zastaviti.

„Ach,“ řekla, „co tu trpících duší! Viďte, každý tento plamének je duše trpící a osvobozující se.“

Pierre musil se skloniti, aby ji slyšel, neboť žalozpěv Bernadetty je ohlušoval, od té doby, co průvod šel tak blízko. Hlasy zněly v rostoucím nadšení, sloky se mísily, každý oddíl průvodu zpíval jinou, nadšeným hlasem, neslyšíce již ani samy sebe. Byl to již jen křik zástupu, opojeného nadšenou vírou. A nekonečný refrén Ave, ave, ave Maria! se stále vracel a všechno přehlušoval svým šíleným rytmem.

Pojednou, k největšímu úžasu Pierra a Marie, se objevil pan de Guersaint.

„Ach, milé děti, nechtěl jsem se tam nahoře zdržeti; dvakráte jsem prorazil průvodem, abych se sem dostal… Ale je to pohled! Je to jistě první krásná věc, kterou vidím, co jsem zde.“

A jal se popisovati, co viděl z výše kalvárie.

„Představte si, milé děti, dole jiné nebe, s odleskem hořejšího, nebe s jediným obrovským souhvězdím. Jaké hemžení hvězd ve vzduchu, hvězd mizících v temnotách; ten plamenný proud tvoří obraz monstrance, ano, opravdové monstrance z planoucího zlata, jež září z temnoty za neustálého jiskření pohybujících se hvězd… Opravdu, nikdy jsem neviděl nic tak báječného!“

Mával rukama, byl všecek bez sebe v mocném nadšení umělce.

„Tatínku,“ řekla Marie něžně, „když ses vrátil, měl bys nyní jít spát. Již je téměř jedenáct hodin a víš, že ve tři hodiny ráno musíš odejet.“

A aby jej pohnula k tomu rozhodnutí, dodala:

„Víš, že mne velice potěšíš tím výletem…! Ale zítra večer se brzy vrať, neboť uvidíš, uvidíš…“

Neodvážila se ujišťovati, že věří ve své uzdravení. „Máš pravdu, půjdu si lehnout,“ řekl pan de Guersaint klidně. „Pierre je s tebou, nemusím mít starost.“

„Ale já nechci, aby Pierre se mnou probděl celou noc,“ zvolala Marie. „Až mne za chvíli dopraví k jeskyni, přijde za tebou… Nepotřebuji již nikoho, kterýkoliv nosítkář dopraví mne zítra ráno do nemocnice.“

Pierre mlčel. Po chvíli řekl prostě:

„Ne, ne, Marie, zůstanu… Strávím jako vy celou noc u jeskyně.“

Marie otevřela ústa, chtějíc naléhati, chtějíc se zlobiti. Leč Pierre řekl to tak mírně, z jeho slov bylo cítiti tak bolestnou touhu po štěstí, že Marie neodporovala, jsouc pohnuta do hloubi duše.

„Nuže, milé děti,“ pravil otec, „zařiďte si to, jak chcete; vím, že jste oba rozumní. A dobrou noc, nemějte o mne žádných starostí.“

Dlouze políbil svou dceru, stiskl ruce mladého kněze a odešel, zapadnuv do sevřených řad procesí, jímž se chtěl opět prodrati.

Pierre a Marie osaměli v tom temném a opuštěném zákoutí pod korunami věkovitých stromů; Marie stále seděla ve svém vozíku, Pierre klečel vedle ní právě, opíraje se loktem o jedno kolo. Byl odtud nádherný pohled na stále se pohybující řadu svící, které se při obratu hromadily na náměstí sv. Růžence. Mladého kněze nejvíce potěšilo, že ničeho nezbylo z denního hodování v Lurdách. Zdálo se, jako by byl z hor přilétl očišťující vítr a odvanul všechen zápach pokrmů nedělního hodování, všechen žhavý a morový prach jarmareční, vznášející se nad městem. Nyní bylo viděti toliko nekonečnou oblohu s čistými hvězdami; a svěžest Gave byla rozkošná, vánek přinášel vůně květů. Tajuplné nekonečno pojilo se s nesmírným nočním klidem a z těžkého, tělesného světa zbývaly jen tyto malé plaménky svící, které jeho družka srovnávala s trpícími dušemi, jež se osvobozují. Zmocnil se ho blahodárný klid a bezmezná naděje. Co tu dlel, mizely bolestné odpolední dojmy, lačná hltavost, nestoudné svatokupectví, staré, zkažené, prodejné město. Místo nich nastoupilo toto božské osvěžení krásné noci, kdy celá jeho bytost tonula jako v oživující vodě.

Marie, rovněž přemožena nekonečnou něžností, zašeptala:

„Ach, jak šťastnou by byla Blanche, vidouc všechny tyto divy!“

Myslila na svou sestru, jež zůstala v Paříži ve shonu svého učitelství, pachtíc se vyučováním. A jediné toto slůvko, vzpomínka na sestru, o níž se od příjezdu do Lurd nezmínila, stačila k vyvolání celé minulosti.

Marie a Pierre, nemluvíce ani slova, znovu prožívali celé svoje mládí, dětské hry v sousedících zahradách, oddělovaných jen živým plotem. Pak nastal den rozloučení, kdy Pierre odcházel do semináře a Marie jej políbila na tváře, hořce plačíc, přísahajíc, že naň nikdy nezapomene. Přešla léta a nyní byli provždy rozděleni, on jsa knězem, ona schvácena chorobou, nemajíc naděje býti někdy ženou. Celou jejich historií byla jejich vroucí náklonnost, jíž dlouho netušili, pak naprosté rozloučení, jako by byli zemřeli, ač žili dále vedle sebe. Nyní viděli v duchu chudobné obydlí, kam se snažila starší sestra svou prací vnésti trochu blahobytu, ten ubohý byt, který opustili, aby se odebrali do Lurd, po tolika zápasech a poradách, za pochybností z jeho strany a nadšené víry ze strany Marie, jež nakonec zvítězila. A byla nade vše rozkošnou ta chvíle o samotě v temném zákoutí za této čarovné noci, kdy plálo tolikéž hvězd na zemi jako na obloze.

Marie si dosud byla zachovala dětskou duši, čistou, bílou duši, jak říkal její otec, nejlepší a nejčistší. Zastižena nemocí ve třinácti letech, nestárla. Nyní ve třiadvaceti letech byla stále třináctiletá, stále dítě, zhroucené od chvíle katastrofy. Bylo to znáti na jejích nehybných očích, roztržitém výrazu, v neschopnosti chtíti něco jiného. A žádná ženská duše nebyla prostší než její, násilně zaražená ve vývoji, jež zůstala duší rozumné dívky, spokojující se v probuzení citů políbením na tvář. Neprožila jiného románu mimo rozloučení s přítelem, a to stačilo k vyplnění jejího srdce na deset let. Za nekonečných dnů, jež strávila, ležíc na svém mučednickém loži, nešla ve svých snech nikdy dále, než že by se Pierre jistě nebyl stal knězem a žil s ní, kdyby byla neonemocněla. Nikdy nečetla románů. Nábožné knihy, které jí dovoleny, udržovaly ji v blouznění nadpozemské lásky. I hluk z venku utichal u dveří její komůrky, v níž žila uzavřena; a dříve, když ji vozili z jednoho konce Francie na druhý, z lázní do lázní, chodila davem jako náměsíčná, ničeho nevidoucí a neslyšící, zaujata utkvělou myšlenkou na své neštěstí, na pouto věznící její pohlaví. Odtud čistota a dětinnost této zbožňováníhodné dcery utrpení, vyrostlé se svým ubohým tělem, chovající v srdci jen dávný zásvit poznané lásky ve třinácti letech.

V temnu hledala Mariina ruka ruku Pierrovu; a když se s ní setkala, dlouze ji stiskla. Ach, jaká slast! Nikdy neokusili slasti tak čisté a tak dokonalé, býti spolu daleko od světa ve svrchovaném půvabu stínu a záhady. Kolem nich byl pouze okruh hvězd. Ukolébávající zpěvy vznášely je na svých křídlech do závratné výše. A Marie najisto věděla, že bude zítra uzdravena, až stráví noc opojení před jeskyní: bylo to její naprosté přesvědčení, že přiměje svatou Pannu, aby ji vyslyšela, a že ji pohne k milosrdenství, jakmile se s ní ocitne sama, tváří v tvář. A dobře chápala, co chtěl Pierre říci před chvílí, když vyslovil přání stráviti též celou noc u jeskyně. Zda nechtěl učiniti poslední pokus, pokleknouti jako děcko a horoucně prositi všemocnou Matku, by mu vrátila ztracenou víru? Aniž by cítili potřebu o tom mluviti, vynořovalo se to vše nyní v jejich duších, za stisku rukou. Slibovali si, že se budou modliti jeden za druhého; a všeho zapomínajíce, ztráceli se jeden v druhém s tak žhavou touhou po uzdravení, po vzájemném štěstí, že se jedné chvíle dotekli hranic lásky, jež se vzdává a obětuje. To byla božská slast.

„Ach,“ šeptal Pierre, „ta modravá noc, ten neobsáhlý stín, který odnáší ohyzdnost všech lidí a věcí, ten nekonečný, osvěžující mír, v němž bych rád uspal svou pochybnost…“

Hlas mu selhal. Marie řekla tiše:

„A ty růže, ta vůně růží… Cítíte je, příteli? Kde jsou, že jste jich nenalezl?“

„Ano, ano, cítím, ale růží zde není. Jistě bych je byl nalezl, hledal jsem dobře.“

„Jak můžete říci, že tu není růží? Vždyť plní vůní celý vzduch, vždyť toneme v jejich vůni. Hle, chvílemi je tak silná, že se mi zdá, jako bych slastí omdlévala, vdechujíc ji…! Jistě je jich tu bezpočtu, u našich nohou.“

„Ne, přísahám vám, díval jsem se všude, není tu růží. Anebo jsou neviditelny, nebo jsou růžemi stromy, které se nad námi klenou, tráva, kterou šlapeme, vůni vydychuje země, potok, lesy, hory.“

Na okamžik se odmlčeli. Po chvíli zašeptala Marie velmi tiše:

„Jaká krásná vůně, Pierre! Zdá se mi, že naše spojené ruce jsou jako kytice.“

„Ano, rozkošná vůně; a teď, Marie, teď vane vůně z vás, jako by růže pučely z vašich vlasů.“

Více nemluvili. Průvod se ubíral dále, za bazilikou se objevovala stále nová a nová světla, jako z nevyčerpatelného pramene. Nekonečný proud pohybujících se plaménků rýsoval se v temnotě jako dvojitá, plamenná stuha. Leč nejkrásnější byl pohled na náměstí sv. Růžence. Začátek průvodu, volně se pohybující, svíjel se tam v kruh stále užší, v jakýsi vír, který nadobro omámil únavou zdrcené poutníky a k divokosti stupňoval jejich zpěv. Záhy byla tam jediná planoucí hmota, k níž se stále přivíjel plamenný proud, jehož konce nebylo možno dohlédnouti; a hmota rostla v jezero, v moře. Celé rozsáhlé náměstí sv. Růžence změnilo se v plamenné moře, s převalujícími se zářícími vlnami v opojném víru. Osvitu podobný záblesk ozařoval baziliku. Vše ostatní tonulo v temnotách. Stranou bylo viděti jen několik ojedinělých svící, hledajících cestu jako světlušky svými světélky. Na návrší kalvárie objevily se též kmitavé hvězdy, jistě tam musila vystoupiti část průvodu. Konečně nastal okamžik, kdy se přiblížil konec průvodu, poslední svíce přešly kolem trávníků a utonuly v plamenném moři. Třicet tisíc svící tam plálo, ve vířivém pohybu, pod nekonečným, tichým nebem, na němž počínaly hvězdy blednouti. Světelný oblak stoupal do výše se zpěvem, jehož roznícenost neustávala. Ave, ave, ave, Maria znělo jako praskot roznícených srdcí, stravujících se v plameni modliteb za uzdravení těla a spásu duše.

Pak zhasínala jedna svíce po druhé, nastala opět velebná noc, tmavá a vlahá; tu teprve zpozorovali Pierre a Marie, že dlí ještě stále v tajemném přítmí stromů, ruku v ruce. V dáli, temnými ulicemi Lurd ubírali se již jen zbloudilí poutníci, dotazujíce se na cestu, hledajíce nocleh. Stínem táhl se jakýsi šum, vše, co se pohybuje a usíná po skončení slavného dne. Pierre a Marie, na všechno zapomínajíce, nehýbali se z místa, cítíce se nevýslovně šťastnými v záplavě vůně neviditelných růží.

IV.

Pierre přivezl Mariin vozík k jeskyni, zajel s ním co možno blízko k mříži. Půlnoc již minula, přece však bylo tam ještě asi sto osob z části sedíce na lavičkách, většinou pak klečíce, jako bez ducha zahloubáni v modlitby. Svícemi ozářená jeskyně plála jako planoucí kaple, a z této záplavy hvězd vystupovala jen ve svém výklenku socha Panny, bílé jako sen. Splývající zeleň nabývala smaragdového lesku, tisíce berlí, pokrývajících klenbu, podobaly se zamotané spleti mrtvého dřeva, které mělo oživnouti. Noc zdála se temnější tím jasným odleskem, celé okolí tonulo v hustém stínu, v němž nebylo možno nic rozeznati, ani budovy, ani stromy; jen hlučivý, neumlkající hlas potoka ozýval se pod těžkou noční oblohou.

„Je vám dobře, Marie?“ tázal se Pierre něžně. „Není vám zima?“

Zachvěla se, zdálo se však, že jen vánkem, vanoucím z onoho světa, z jeskyně.

„Ne, ne, je mi tak dobře! Jen mi položte šátek na kolena… A děkuji vám, Pierre, nebojte se o mne, nepotřebuji už nikoho, když jsem zde, s ní…“

Umlkla, upadnuvši u vytržení, ruce majíc sepjaty, oči upřeny na běloskvoucí sochu, a celou její ubohou, chorobnou tvářinku oblila nadšená blaženost.

Pierre však zůstal ještě chvíli. Byl by ji rád zabalil do šátku, neboť viděl, jak se třesou její ubohé ručky. Nechtěl jí však odporovati a spokojil se tím, že ji zakryl jako dítě; neviděla jej však, opírajíc se lokty o opěradlo, napolo vztyčena.

Stála tam lavice; Pierre se na ni posadil, chtěje se zotaviti, když tu padl jeho pohled na ženu, klečící ve stínu. Byla černě oděná, tak skromná, tak v ústraní, že jí zprvu ani nezpozoroval, neboť splývala s temnotou. Ihned poznal paní Mazeovou a vzpomenul si na list, který toho dne obdržela. Cítil s ní hluboký soucit, cítil opuštěnost této ubohé ženy, jež neměla tělesného utrpení, jen prosila svatou Pannu, aby zmírnila muka jejího srdce a vrátila jí nevěrného manžela. Dopis obsahoval patrně drsnou odpověď, neboť ubohá tato zdrcená bytost, hluboce sklánějíc hlavu, nezdála se ani žíti. Jen v noci mohla se zde úplně zapomenouti, do syta se vyplakati a trpěti svým utrpením, prositi za vrácení ztracené lásky, aniž by kdo tušil její bolestné tajemství. Její rty se nepohybovaly: modlila se svým zmučeným srdcem, jež zoufale volalo po svém podílu lásky a štěstí.

Ach, tato neúkojná žízeň po štěstí, jež tam přiváděla všechny ty trpící tělesně i duševně! Pierre cítil též, jak i jemu prahne hrdlo v horoucí touze po ukojení! Jak by rád byl klesl na kolena a prosil za božské přispění v pokorné víře této ženy! Leč jeho údy byly jako spoutány, nenalézal vhodných slov.

Bylo proň ulehčením, když mu někdo lehce zaklepal na rameno.

„Pane abbé, pojďte se mnou, neznáte-li jeskyni. Uvedu vás tam, v této hodině je tam tak krásně!“

Pierre zdvihl hlavu a poznal barona Suirea, ředitele Sdružení Notre-Dame de Salut. Tento dobrý, prostý muž si jej rozhodně zamiloval. Přijal jeho pozvání a následoval jej do jeskyně, která byla úplně prázdná. Baron dokonce za sebou zavřel mříž, od níž měl klíč.

„Podívejte se, pane abbé, teď je tu opravdu krásně. Za svého několikadenního pobytu v Lurdách málokdy jdu spát přede dnem, protože pravidelně končím den zde… Není tu nikoho a viďte, jak to je krásné býti tak sám u svaté Panny!“

Dobrácky se usmíval a projevoval úctu jeskyni, jako starý známý, plný opravdové lásky k tomuto rozkošnému koutku, ač byl již stářím oslaben. Ostatně přes všechnu svou zbožnost choval se nenuceně, hovořil, vysvětloval, s důvěrností muže, jenž ví, že je s nebem zadobře.

„Ach, díváte se na svíčky… Hoří jich tu najednou přes dvě stě, ve dne v noci, a jde z nich teplo… I v zimě je tu teplo.“

Pierre se vskutku poněkud dusil ve vlahém zápachu hořícího vosku. Oslněn jasem, do něhož vešel, pohlížel na velký svícen, uprostřed stojící, v podobě jehlanu posetého svícemi, které tvořily plamenný trojhran. V pozadí na vodorovném podstavci byly upevněny velké svíce, jedna vedle druhé jako píšťaly u varhan; některé byly jako lidská noha silné. A na skalních výstupcích byly upevněny ještě jiné svícny, těžké kandelábry. Klenutí jeskyně se sklánělo k levé straně a bylo jako ožehnuté, začernalé nesčetnými plameny, již po léta tu plápolajícími. Vosk kanul neustále v drobných kapkách jako sníh; podstavce svícnů byly pokryty krápníky vosku stále přibývajícími; celá skála byla mastná na omak; a hlavně podlaha byla voskem tak pokryta, že se přihodily úrazy a bylo nezbytno pokrýti ji jakýmisi rohožkami, aby nikdo neupadl.

„Podívejte na ty velké svíce,“ pokračoval baron Suire ochotně, „ty jsou nejdražší, jedna stojí až šedesát franků a hoří celý měsíc… Ty nejmenší, po třech sou, hoří tři hodiny… Och, nešetříme jimi, máme jich vždy dost. Hleďte, zde ty dva koše nebylo ještě času odnésti do skladiště.“

Konečně pak upozorňoval na jednotlivé kusy zařízení: bylo tam malé harmonium, povlakem pokryté, jakási skříň se širokými zásuvkami, v nichž ukládána posvátná roucha, lavice a židle vyhražené užšímu obecenstvu, které tam mělo přístup za ceremonií; a konečně velmi krásný přenosný oltář, vyložený stříbrnými, rytými deskami, dar to jisté velké dámy, jehož ostatně užíváno jen při největších slavnostech, z obavy, aby mu vlhkost neuškodila.

Pierre byl poněkud stísněn hovořením tohoto ochotného muže. Jeho nábožné vzrušení pozbývalo tím svého půvabu. Když vešel, pocítil, přes nedostatek víry, zmatek, jakési duševní kolísání, jako by mu mělo býti odhaleno nějaké tajemství. Budilo to v něm zároveň úzkost a slast. A viděl věci, jež ho nesmírně dojímaly; kytice v haldách složené u nohou Panny, obrázky od dětí, malé vybledlé střevíčky, malou železnou šněrovačku, berličku, tak malou, že se podobala hračce pro panenku. Pod přirozenou trhlinou, kde se událo zjevení, byla skála otřená a ohlazená; poutníci otírali tu růžence a pamětní mince, které chtěli míti posvěceny; miliony vroucích rtů tisklo se tam s takovou silou lásky, že kámen zvápenatěl podobaje se mramoru černě žilkovanému.

V pozadí stanul před výklenkem, ve kterém nahromaděna spousta dopisů a papírů všeho druhu.

„Ach! Na to bych zapomněl,“ živě zvolal baron Suire; „toto je nejzajímavější. Jsou to dopisy, které věřící denně házejí mříží do jeskyně. Sbíráme je, tuto ukládáme a v zimě se bavím jich tříděním… Víte, nelze jich spáliti bez otevření, neboť jsou v nich často peníze, půlfranky i franky, hlavně pak známky.“

Probíral se dopisy a namátkou vybral jich několik, ukazuje nadpisy, a otevřel je. Téměř všechny byly od ubohých, nevzdělaných lidí, a adresa, napsaná velkými, nepravidelnými písmeny, zněla: Matce Boží Lurdské. Mnohé obsahovaly prosby nebo díkůčinění, vyjadřované podivnými větami a napsané hrozným pravopisem. Předmět takových žádostí byl v některých případech nesmírně dojemný. Někdo prosil za uzdravení malého bratříčka, jiný za vyhrání pře. Nestálý milenec měl býti zachován, sňatek zprostředkován. Jiné dopisy zněly vyčítavě, káraly svatou Pannu, že nebyla dosti zdvořilá a neodpověděla na první dopis, nevyhověla žadateli. Pak tu byly ještě jiné, úhledné, psané vybraným slohem, obsahující vyznání, horoucí prosby, odhalující duše žen, jež psaly královně nebes, co se neodvážily svěřiti ani knězi ve stínu zpovědnice. Konečně poslední obálka obsahovala jen fotografii; jakési děvčátko posílalo Matce Boží Lurdské svou podobiznu s tímto věnováním: „Mé dobré Matce!“ Zkrátka, každodenní pošta byla větší než pošta kterékoliv mocné královny přijímající prosby, mající na ně milostivě odpovídati a blahosklonně vyhovovati. Peníze byly prostým důkazem lásky, měly ji obměkčiti; a známky byly přikládány jen pro pohodlí, za účelem snazšího zaslání peněz; někdy ovšem nebyly přiloženy z pouhé prostoty, o čemž svědčil dopis jisté venkovanky, jež v doušce podotkla, že přikládá známku a očekává odpověď.

„Ujišťuji vás,“ dodal baron, „že mezi těmi dopisy jsou některé velmi roztomilé, méně hloupé než by kdo řekl… Po tři léta nacházel jsem velmi zajímavé dopisy jisté dámy, jež ničeho nepodnikla, aniž by o tom podala svaté Panně zprávu. Byla to vdaná dáma a pociťovala nebezpečnou vášeň k příteli svého manžela… Nuže, pane abbé, a zvítězila, neboť svatá Panna jí odpověděla, poslavši jí ochranu její čistoty, božskou moc odolati hlasu srdce…“

Pak dodal:

„Ale pojďte se přece posadit, pane abbé. Uvidíte, jak tu je krásně!“

Pierre usedl vedle něho na lavičku, stojící nalevo u sklánějící se skály. Vskutku byl to koutek rozkošný jako stvořený k odpočinku. Žádný z nich nemluvil, panovalo hluboké ticho, když tu pojednou Pierre zaslechl za sebou jakýs šumot, jasný zvuk, který se zdál přicházeti z nekonečna. Učinil posuněk, který baron Suire ihned pochopil.

„To, co slyšíte, je pramen. Je v zemi, za oním mřížovím… chcete se tam podívat?“

A nečekaje Pierrovy odpovědi, sklonil se, aby otevřel příklop, jímž byl pramen přikryt; současně poznamenal, že to je z obavy, aby volnomyšlenkáři nemohli hoditi do vody jed. Tato neobyčejná myšlenka mladého kněze na chvíli ohromila; leč konečně ji přičetl na vrub barona, jenž vskutku býval velmi dětinský.

Tento zatím marně zápasil s písmenkovým zámkem, který se nechtěl otevříti.

„To je zvláštní,“ mručel, „heslo zní ‚Řím‘, a jistě vím, že nebylo změněno… Ale vlhko všechno ničí. Po dvou letech je nutno vyměňovati berle, tam na klenbě, neboť se úplně rozpadají… Prosím vás, podejte mi svíčku.“

Když mu Pierre posvítil svíčkou, kterou vzal z jednoho svícnu, konečně se mu poštěstilo otevříti měděný písmenkový zámek, napolo rozežraný měděnkou. Pak zdvihl okovaný poklop a pramen se objevil. Byl na dně skalní rozsedliny, pokryté blátivým štěrkem, voda plynula zvolna, bez víření, čistá; zdálo se však, že přichází z dosti velké dálky. Baron vysvětloval, že je přiváděna k nádržkám pomocí cementovaných rour. Dokonce doznal, že za koupelnami bylo nutno vyhloubiti nádrž, aby se přes noc voda nashromažďovala, neboť slabý pramen nebyl by dostačil ohromné denní spotřebě.

„Chcete vodu okusit?“ nabídl pojednou baron. „Jest ještě lepší zde u pramene.“

Pierre neodpovídal, pohlížeje na tuto klidnou, nevinnou vodu, po níž poskakovaly zlaté odlesky ve svitu plápolající svíce. Padaly do ní kapky vosku a rozvlňovaly hladinu. A Pierre uvažoval, jaké záhady s sebou přinášejí ty vlnky ze vzdáleného lůna hor.

„Vypijte sklenku!“

A baron nabral do sklenky, která tam byla vždy po ruce a kterou abbé musil vyprázdniti. Byla to dobrá, čistá voda, jaká pramení ve všech pyrenejských výšinách.

Zavřevše poklop, oba opět usedli na dubovou lavici. Pierre chvílemi dále slyšel za sebou bublání pramene, podobné švitoření skrytého ptáčete. A baron jal se mu vyprávěti o jeskyni za všech ročních dob a za každého počasí, mile žvatlal a uváděl dětinské podrobnosti.

Léto bylo jen krutou dobou: scházely se zástupy poutníků, tisíce a tisíce nadšenců, kteří se modlili a křičeli najednou. Na podzim nastávaly deště, jako o potopě, po dlouhé dny dopadající na práh jeskyně; tu přicházeli vzdálení poutníci, Indiáni, Malajci, ba i Číňané, malé skupiny mlčenlivé a nadšené, padajíce na misionářovo znamení na kolena do bláta. Z Francie samé posílala Bretagne ze všech starých provincií nejzbožnější poutníky; přicházeli z celé farnosti, stejně mužů jako žen, jichž zbožnost a prostá, zdrženlivá víra mohla postaviti celý svět. Pak nastávala zima, prosinec se strašnými mrazy a hroznými vánicemi, zavalujícími celé hory. Tu se uchylovali poutníci do pustých hotelů, ale věřící přece každého dne chodili k jeskyni, hlavně všichni, kdož milovali ticho a toužili mluviti s Pannou v něžné důvěrnosti samoty. Byli tu i lidé, jichž nikdo neznal, kteří se jako žárliví milenci ukazovali, jen když byli jisti, že mohou sami vroucně klesnouti na kolena, a kteří se vzdalovali, jakmile se někdo objevil.

A jak půvabná byla jeskyně za zimního počasí! Za deště, za větru, za sněhu, stále zářila. I za hrozných bouřlivých nocí, když tam nebylo živé duše, svítila do pusté temnoty a plála jako pochodeň lásky ničím neuhasitelná. Baron vypravoval, že za hrozných vánic minulé zimy přicházel každého dne a trávil celé odpoledne na tomže místě, na lavici, na níž právě seděli. V jeskyni bylo příjemné teplo, ač byla obrácena k severu a nikdy do ní nepřišlo slunce. Toto příjemné teplo bylo možno vysvětliti tím, že skála byla neustále ohřívána plameny svící; nemohlo se však mysliti, že to byl vliv svaté Panny, která si tu přála míti věčné jaro? Malí ptáci se nedali klamati, všechny pěnkavy ze sousedství se sem utíkaly, když jim mrazem křehly nožky, a poletovaly kolem břečťanu a kolem svaté sochy. Posléze se probudilo jaro: Gave se valil s lomozem, živen tajícími sněhy, stromy se zelenaly mladou mízou a hlučící davy se opět vracely k zářící jeskyni, vyhánějíce z ní nebeská ptáčata.

„Ano, ano,“ opakoval baron Suire tlumeným hlasem, „strávil jsem tu sám a sám čarovné zimní dny… Neviděl jsem nikoho mimo jedinou ženu, klečící tamto u mříže, aby nemusila klečeti ve sněhu. Byla velmi mladá, asi pětadvacet let, a velmi hezká, hnědovlasá, s nádhernýma modrýma očima. Nepromluvila ani slova, zdálo se, že se ani nemodlí; klečela tak po dlouhé hodiny, s tváří nevýslovně smutnou… Nevím, kdo byla, a již nikdy jsem jí nespatřil.“

Odmlčel se, a když po dvou minutách naň Pierre pohlédl, udiven jeho mlčením, zpozoroval, že usnul. Ruce maje sepjaty na klíně, hlavu skloněnou na prsa, dřímal s úsměvem na rtech, zdravým dětským spánkem. Praviv, že zde tráví noci, chtěl nepochybně říci, že si sem chodí pro první spánek, spánek starého muže, jejž obletují andělé.

Nyní okoušel Pierre rozkoše této samoty. Vskutku, sladký cit pronikal jeho duši v tomto skalném zákoutí. Panoval tu poněkud dusivý zápach vosku a extatická závrať, do níž příchozí upadal v lesku svící. Pierre nerozeznával již jasně ani berle na klenbě, ani obětované obrázky na stěnách, ani stříbrem zdobený oltář, ani zakryté harmonium. Zmocňovalo se ho jakési opojení, rostoucí mdloba zachvacovala celou jeho bytost. Hlavně pak měl božský pocit, že je daleko od světa, v říši neuvěřitelného a nadzemského, jako by se z prosté železné mříže byla stala hradba nekonečná.

Slabý šramot na levé straně Pierra znepokojoval. Byl to pramen, stále prýštící, šveholící jako ptáče. Ach, jak rád byl by padl na kolena, uvěřil v zázrak, měl utkvělou jistotu, že tato božská voda vytryskla ze skály, jen aby uzdravovala trpící lidstvo. Což nepřišel pokořit se před Pannou, vzývat ji, aby mu vrátila dětskou víru? Proč ji tedy neprosí, proč ji nevzývá, aby mu věnovala tento nejvyšší dar své milosti? Dusil se stále více a svíčky jej oslňovaly až k závrati. A pojednou mu napadlo, že již dva dny, v úplné svobodě, jíž se kněží v Lurdách těšili, zapomněl sloužiti mši. Byl ve stavu hříchu, snad to byla ta tíže, jež mu svírala srdce. A konečně tím tak trpěl, že musil vstáti a odejíti. Mříž za sebou jen přivřel, nechávaje barona Suirea spáti na lavičce.

Marie, ležíc na svém vozíku, opírajíc se o lokty, nebyla se pohnula, zdvihajíc nadšenou tvář k Panně.

„Marie, je vám dobře? Není vám zima?“

Neodpověděla. Sáhl jí na ruce a shledal, že jsou vlažné, ač se lehce chvějí.

„Netřesete se zimou, viďte, Marie?“

Tu odvětila hlasem slabým, jen vydechnutým:

„Ne, ne, nechte mne, jsem tak šťastna! Uvidím ji, cítím to… Ach! Jaká slast!“

Pierre přitáhl jí poněkud šátek a vzdálil se do noci, zachvácen nevýslovným zmatkem. Když vyšel z jasné záře jeskyně, byla naprostá, neproniknutelná tma, v níž nazdařbůh bloudil. Po chvíli jeho oči uvykly; byl nedaleko Gave a ubíral se po jeho břehu, alejí vysokých stromů, v níž panovalo opět osvěžující temno. Tato svěžest, tak uklidňující, tato tma přinášela mu nyní úlevu. A pociťoval jen podivení, že nepoklekl, že se nemodlil, jako se modlila Marie, v odevzdanosti celé duše. Co mu bránilo? Odkud přicházel tento neodolatelný odpor, který mu bránil znenáhla se oddati víře, dokonce když jeho přepjatá, zaujatá bytost si přála odevzdanosti? Dobře chápal, že se bránil jen jeho rozum; a právě byl by chtěl usmrtiti tento sžíravý rozum, který hlodal na jeho životě, bránil mu ve štěstí, v blahu lidí nevědomých a prostých. Kdyby byl viděl zázrak, snad by byl chtěl věřiti. Například kdyby Marie byla pojednou vstala a kráčela před ním, nebyl by klesl k zemi, konečně přemožen? Tato představa, že by Marie byla zachráněna, že by Marie byla uzdravena, jej tak dojala, že stanul, a zdvihl chvějící se ruce k obloze hvězdami poseté. Ach, velký Bože! Jak krásná noc, hluboká a tajemná, vonná a lehká, a jaká radost řinula se z výše v této naději v návrat věčného zdraví, věčné lásky, vznikající v nekonečnu jako vesna!

Pak kráčel dále, až na konec stromořadí. Leč jeho pochybnosti se vzbouzely znovu: jen kdo je neschopen věřiti, potřebuje ke své víře zázraku. Bůh nepotřebuje podávati důkazů o své jsoucnosti. Rovněž zmocnila se ho opět tíseň při myšlence, že Bůh jej nevyslyší, dokud nedostojí své kněžské povinnosti a neodslouží mše. Proč nešel ihned do kostela sv. Růžence, kde byly oltáře od půlnoci do poledne přístupny cizím kněžím? A ubíral se druhým stromořadím, až se ocitl v listnatém zákoutí, odkud se s Marií díval na průvod. Nyní neviděl ani světélka, před ním prostíralo se bezmezné moře stínu.

Tu se zmocnila Pierra nová malátnost; a jako stroj vešel do Útulny poutníků, jako by chtěl nabýti času. Ač byly dveře dokořán otevřeny, nestačily na provětrání přeplněné místnosti. Hned u vchodu vrazilo do tváře dusné vedro, vydechované nahromaděnými těly, hustý zkažený vzduch přesycený výpary. Čadivé svítilny dávaly tak málo světla, že mu bylo dávati pozor, aby na někoho nešlápl; byl tam neobyčejný nával a mnoho lidí, nenalezše místa na lavicích, lehlo si na vlhké dlaždice, potřísněné chrchly a výkaly za celý den. Byla tam bezejmenná směs, muži, ženy, kněží, všichni leželi tu porůznu, jak je únava sklátila k zemi. Mnozí chrápali sedíce, opřeni o zeď, s hlavou sklopenou na prsa. Jiní padli na zem a jejich údy se splétaly; mladé děvče leželo napříč přes starého venkovského kněze, jenž se usmíval v klidném, dětském spánku. Byla to místnost stáji podobná, kam se jako do nahodilého útulku uchýlili všichni ubozí poutníci, kteří neměli příbytků, a po slavnostním večeru tu odpočívali bratrsky jeden druhému v náručí. Někteří však v horečném rozechvění nemohli usnouti, převalovali se a vstávali, aby dojedli zásoby ze svých košíků. Bylo viděti nehybné postavy s očima do tmy vytřeštěnýma. V chrápání mísily se výkřiky ze spaní a sténání. Nesmírný soucit, tlumený soucit úzkosti stoupal z tohoto stáda ubohých, ležících v haldách, ve svých špinavých cárech, zatím co jejich bílé duše se jistě vznášely jinde, v čarovném kraji mystických snů.

Pierre, srdce maje sevřeno, chtěl odejíti, když tu zaslechl slabé, neumlkající sténání. Ohlédnuv se spatřil na tomže místě paní Vincentovou, kolébající malou Rose na kolenou.

„Ach, pane abbé,“ šeptala, „slyšíte, vzbudila se mi asi před hodinou a od té doby takto naříká… A přísahám vám, že jsem nehnula ani prstem! Tak mne blažilo vidět ji spící.“

Kněz se sklonil a prohlédl děcko, jež nemělo ani síly otevříti oči. Z jeho úst vycházel nářek jako dech; a bylo tak bílé, že se Pierre zachvěl, tuše blížící se smrt.

„Bože, co mám dělat?“ pokračovala ubohá matka, cítíc, že je na konci sil. „Takto nemůže zůstat, nesnesu toho nářku… kdybyste věděl, co vše jí říkám: ‚Můj poklade, můj klenote, můj andílku, prosím tě, nenaříkej, buď hodná a svatá Panna tě uzdraví!‘ Ale ona stále naříká…“

Rozplakala se a velké slzy kanuly na tvářinku dítěte, jež neustávalo sténati.

„Kdyby byl den, odešla bych odtud, poněvadž to je jistě každému nepříjemné. Jedna stará paní se tak zlobila… Ale bojím se, že je zima; a pak, kam jíti, teď, v noci…? Ach, svatá Panno, svatá Panno, smiluj se nad námi!“

Pierre k slzám dojat, vtiskl polibek mezi plavé vlásky chorého děvčátka; a odešel, aby nevypukl v pláč s touto trpící matkou; zamířil přímo ke kostelu sv. Růžence, jakoby odhodlán přemoci smrt.

Viděl tento kostel za dne a nelíbil se mu; stavitel jej z nedostatku místa přimkl ke skále a vystavěl kulatý, příliš nízký, s velkou kupolí, nesenou čtverhrannými sloupy. Nejhorší bylo, že kostel, ač byl stavěn ve starobyzantinském slohu, naprosto nepůsobil náboženským dojmem, podobaje se spíše nové sýpce na obilí, jejíž kupole a zasklené dveře propouštěly ostré světlo. Ostatně nebyl ještě dokončen, veškerá výzdoba chyběla, holé stěny, u nichž stály oltáře, ozdobeny jen růžemi z barevného papíru a chudičkými svatými obrázky; a to přispívalo k dojmu rozsáhlé veřejné místnosti, s dlaždicemi, které byly za špatného počasí pomazány jako v nádražní čekárně. Prozatímní hlavní oltář byl ze dřeva a pomalován. Nesčetné řady lavic naplňovaly střední okruh, poskytujíce útulek poutníkům, kteří sem mohli vejíti kdykoli, neboť kostel byl ve dne v noci otevřen. A právě jako útulek byl stájí, kde Bůh přijímal své chudé.

A Pierre vstoupiv měl dojem, že vchází do veřejné tržnice, již protíná ulice. Leč v té chvíli nezaplavovalo denní světlo bílé zdi; jen svíce planoucí na všech oltářích svítily jako hvězdy mezi stíny, dřímajícími pod klenbou. O půlnoci tu sloužena slavná mše s neobyčejnou nádherou, v záplavě světla, se zpěvy, v nádherných rouchách, za kmitání dýmajících kaditelnic. A z celé té nádhery zůstaly na patnácti oltářích jen svíce nezbytné ke sloužení mší. Mše začínaly o půlnoci a až do poledne neustaly. Jen v kostele sv. Růžence odslouženo jich za těch dvanáct hodin na čtyři sta. V celých Lurdách odslouženo denně asi na padesáti oltářích přes dva tisíce mší. A příliv kněží byl tak velký, že mnozí stěží mohli dostáti své povinnosti a čekali dlouhé hodiny, než na ně došlo. Pierre byl překvapen, vida všechny oltáře obleženy, řady kněží trpělivě čekajících, až přijdou na řadu, zatím co kněz mši sloužící urychloval latinské věty, dělaje velká znamení kříže; a únava byla tak hrozná, že mnozí usedali na zem, a dokonce usínali na stupních oltářů spoléhajíce, že je kostelník vzbudí.

Pierre byl chvíli na váhách. Má čekati jako ostatní? Ale to divadlo jej zadrželo. U každého oltáře, u každé mše tísnili se poutníci v zástupech, spěšně přijímali svátost, v jakémsi hltavém nadšení. Kalichy se vyprazdňovaly a naplňovaly, ruce kněží ochabovaly rozdáváním chleba života; a Pierre žasnul znovu, neboť nikdy neviděl tohoto koutu země tak svlažovaného božskou krví, kde planula víra v tak nadšeném vzletu duší. Bylo to jako návrat k heroickým dobám církve, kdy národové poklekali pod tímže přívalem víry, v hrůze své nevědomosti, kdy se odevzdávali pro své blaho v ruce všemohoucího Boha. Mohlo se mu zdáti, že je přenesen o osm nebo devět století nazpět, do časů velké zbožnosti, kdy se věřilo v konec světa. Dav prostých duší, celý zástup, který se zúčastnil velké mše, zůstal v lavicích, v příbytku Božím, jako by byly doma. Mnozí z nich vůbec neměli přístřeší. Nebyl-liž chrám jejich obydlím, útulkem, kde v noci i ve dne je čekala útěcha? Poutníci, kteří nevěděli, kde přenocovati, kteří nenalezli místa ani v Útulku, vraceli se do kostela sv. Růžence, kde se vměstnali do lavic nebo prostě ulehli na dlaždice. A jiní, které čekalo lože, zapomínali na ně a zůstávali zde v radosti, že mohou celou noc stráviti v tomto svatém příbytku, tak plném krásných snů. Až do dne trval tento nával a tato neobyčejná směs: všechny řady lavic byly obsazeny, na všech stranách, u všech pilířů spali lidé, ženy, muži, děti, opírajíce se jeden o druhého, položivše hlavu na sousedovo rameno, v klidném bezvědomí, mísíce svůj dech. Kostel se proměnil v útulnu, jejíž dveře byly stále otevřeny, dovolujíce vstup všem chodcům krásné srpnové noci, všem, dobrým i zlým, znaveným i zbloudilým. A ze všech stran, od všech patnácti oltářů se bez ustání ozývalo zvonění při pozdvihování; a každou chvíli vstával někdo z davu spících, přistupoval ke stolu Páně, poté pak se vracel mezi spící stádo, bez jména a bez vůdce, dřímající v pološeru jako za závojem.

Pierre bloudil dále s výrazem neklidné nerozhodnosti mezi těmito skupinami, až jej posuňkem přivolal starý kněz, sedící na stupních jednoho oltáře. Čekal tam již dvě hodiny, a právě když měl přijíti na řadu, schvátila jej taková slabost, že se rozhodl raději své místo postoupiti, z obavy, že by mši nedosloužil. Pohled na Pierra, bloudícího pološerem, jej asi dojal. Pokynul mu do sakristie, čekal ještě, až se vrátí v mešním rouchu a s kalichem, načež tvrdě usnul na nejbližší lavici.

Pierre jal se tedy sloužiti mši, jako činíval v Paříži, co čestný muž, jenž plní svou povinnost. Zachovával zevní zdání upřímné víry. Nic však ho nedojalo, jeho srdcem nepohnulo nic z toho, čeho doufal dosáhnouti po dvou dnech strávených v horečném shonu a vzrušujícím prostředí, ve kterém se ocitl. Doufal, že při přijímání, při splnění božského divu, zdrtí jej velké pohnutí, že bude zaplaven milostí, před otevřeným nebem, tváří v tvář Bohu: leč nestalo se nic, tepot jeho zledovatělého srdce se nezrychlil a s řemeslnou přesností odříkal obvyklá slova, činil předepsané pohyby. Přes všechno vroucí úsilí neodbytně se mu stále vracela myšlenka, že je ta sakristie příliš malá pro tolik kněží. Jak mohli kostelníci stačiti s vydáváním mešních rouch a prádla? Tato myšlenka jej zaujímala a uváděla ve zmatek.

Pak ocitl se udivený Pierre venku, sám nevěda jak. Znovu kráčel nocí, jež se mu zdála ještě černější, tišší, prázdnější. Město bylo jako vymřelé, nikde nebylo viděti světélka. Jen hukot Gave neustával, leč ucho, uvyknuvši tomu zvuku, neslyšelo ho již. A pojednou zaplála před ním jeskyně, rozplašila tmu jako neuhasitelně planoucí pochodeň lásky. Pierre se k ní bezděky vrátil, patrně veden myšlenkou na Marii. Byly tři hodiny z rána, lavice se vyprazdňovaly a nyní tu zbývalo již jen asi dvacet osob, nejasné, splývající postavy, klečící stíny, z vytržení přešedší ve spánek, v božské omámení. Zdálo se, jako by pokročilou nocí byla tma ještě zhoustla a jeskyně ustoupila do vzdálené říše snů. Vše podlehlo rozkošné únavě, ze širého, ztemnělého kraje vanul spánek, kdežto vzdálený zvuk vody zdál se býti dechem tohoto čistého spánku, v nějž se usmívala svatá Panna, všecka bílá, ve svatozáři svíček. A mezi několika omdlelými ženami stále klečela paní Mazeová, ruce sepjaty, hlavu skloněnu, úplně ponořena v horoucí modlitbu.

Pierre ihned přistoupil k Marii. Sám se chvěl zimou a byl přesvědčen, že je jistě zkřehlá v chladu blížícího se jitra.

„Marie, prosím vás, přikryjte se! Chcete zkusit ještě více?“

A pokoušel se jí těsněji ovinouti kolem krku a ramen šátek, který se jí svezl.

„Marie, vám je zima. Ruce máte jako led.“

Neodpověděla, jako před dvěma hodinami, opírajíc se lokty o okraj vozíku, napolo vztyčena, zdvihajíc se k svaté Panně, tvář majíc ozářenu svatou radostí. Její rty se pohybovaly, nevycházel z nich však ani zvuk. Snad pokračovala v tajemném rozhovoru říše tajů, bdíc ve snu, do něhož upadla, ocitnuvši se u jeskyně. Ač k ní Pierre znovu promlouval, neodpovídala. Konečně zašeptala hlasem tichým, jakoby z velké dálky:

„Oh! Pierre, jak jsem šťastna…! Viděla jsem ji, prosila jsem ji za vás, a tu mi lehce pokynula hlavou, na znamení, že mne slyší a že mne vyslyší… Nepromluvila ke mně, Pierre, a přece jsem jí rozuměla. Budu uzdravena dnes ve čtyři hodiny odpoledne, až půjde okolo průvod s velebnou svátostí.“

Pierre ve zmatku naslouchal. Spí, majíc oči otevřeny? Spala snad a viděla ve snu, jak na ni mramorová Panna s úsměvem kývá hlavou? Zachvěl se při myšlence, že toto čisté dítě za něj prosilo. A přistoupiv až ke mříži, klesl na kolena, šeptaje: „Ó, Marie! Marie!“ Nevěděl, platí-li bezděčný tento výkřik jeho srdce svaté Panně, nebo zbožňované přítelkyni jeho dětství. A zničen tak setrval, očekávaje milost.

Plynuly nekonečné minuty. Zdálo se, jako by se v něm byla vzbudila nadlidská síla; očekával zázrak, jejž přišel hledati, náhlé zjevení, úder hromu, který by zahladil jeho pochybnost, navrátil mu víru prostých duší, omládlou a vítěznou. Úplně se vzdával, přeje si, by nadpozemská moc zpustošila a převrátila celé jeho nitro. Leč jako před chvílí při sloužení mše, slyšel ve svém nitru jen naprosté ticho a cítil bezednou prázdnotu. Nic nenastávalo a zoufalé jeho srdce zdálo se zastavovati. Nic nebylo platno jeho úsilí modliti se a upoutati myšlenky na tuto mocnou Pannu, tak dobrotivou k ubohým lidem: jeho myšlenky se přese vše nedaly ovládati, zabloudily opět ve vnější svět a na dětinské podrobnosti. Na druhé straně mříže, v jeskyni, spatřil barona Suirea, ponořeného v blahý spánek, s rukama na klíně sepjatýma. A ještě jiné věci jej zajímaly: kytice u nohou Panny, dopisy ve výklenku, jako v nebeské schránce na psaní, jemné voskové krajky, tvořící se kolem plamenů velkých svic a podobající se nádherné zlatnické práci z ryzího stříbra. Konečně bez jakékoli spojitosti přešel v myšlenkách na své dětství a jasně před sebou viděl tvář svého bratra Viléma. Od matčiny smrti ho nespatřil. Věděl o něm jen tolik, že žije v naprostém ústraní, uchýliv se se svojí vědou do domku, v němž žil jako poustevník, se svou milenkou a se dvěma velkými psy; a více by o něm nebyl věděl, kdyby nebyl nedávno četl jeho jméno v novinách ve spojitosti s revolucionářským atentátem. Vyprávělo se, že vášnivě se zaměstnává studiemi třaskavin a že se stýká s vůdci nejpokročilejších stran. Proč se mu pojednou zjevil nyní, na tom místě vytržení, v mystické záři svící, tak dobrý, něžný bratr, jak jej znával druhdy, s vášnivým milosrdenstvím se ujímající všech trpících? Chvíli v lítosti vzpomínal na tuto ztracenou bratrskou lásku. Po té, opět bez přechodu, se vrátil k sobě chápaje, že by zde takto mohl dlouho dlíti, aniž by se jeho víra vrátila. Přece však cítil v duši jakési chvění, poslední naději, myšlenku, že jistě uvěří, učiní-li svatá Panna zázrak a uzdraví Marii. Byla to poslední lhůta, kterou si dával, dostaveníčko s vírou, na týž den, až ve čtyři hodiny odpoledne půjde průvod s velebnou svátostí, jak byla Marie řekla. Jeho úzkost ihned zmizela a Pierre zůstal klečeti, zdrcen únavou, podlehnuv neodolatelné ospalosti.

Hodiny míjely a jeskyně stále vrhala do tmy svou zář osvětlené kaple; její odlesk dopadal až na protější pahorky, na bílá průčelí klášterů. Leč Pierre viděl tento lesk znenáhla blednouti a s údivem se probudil, chvěje se zimou; na kalném nebi pokrytém sivými oblaky se probouzel den. Poznal, že se od jihu žene jedna z náhlých horských bouří. Z dálky se již ozývalo hučení hromu a vítr honil po cestách mračna prachu. Snad spal i on, neboť již neviděl v jeskyni barona Suirea, ač ho neviděl odcházeti. Před jeskyní zbylo sotva deset osob, mezi nimiž poznal paní Mazeovou, s tváří vloženou do dlaní. Pojednou zpozorovala, že již je světlo a že by ji lidé viděli, a rychle se zdvihnuvši, zmizela úzkou stezkou, vedoucí ke klášteru Modrých sester.

Pierre znepokojen šel upozorniti Marii, že není radno déle setrvati, nechce-li se vystaviti nebezpečí promoknouti.

„Odvezu vás do nemocnice.“

Leč Marie odmítla a prosila:

„Ne, ne, čekám na mši, slíbila jsem, že zde přijmu nejsvětější svátost… Nestarejte se o mne, jděte do hotelu a zdřímněte si, prosím vás. Víte přece, že pro nemocné přijedou kryté vozy, prší-li.“

Tvrdošíjně se vzpírala a Pierre opět opakoval, že se mu nechce spát. Časně z rána každého dne byla vskutku sloužena u jeskyně mše, přinášejíc poutníkům radost, že mohou přistoupiti ke stolu Páně po dlouhé noci božského vytržení, ve slávě vycházejícího slunce. A právě když počínaly padati velké kapky, objevil se kněz v komži, provázen dvěma kaplany, z nichž jeden držel nad ním deštník z bílého hedvábí zlatem vyšívaného, aby chránil kalich před deštěm.

Pierre, jenž přisunul vozík až ke mříži, aby byla Marie chráněna skalním výstupkem, pod kterýž se již bylo uteklo několik poutníků, díval se právě, jak dívka přijímá hostii s horoucím zanícením, když tu byla jeho pozornost upoutána žalostným pohledem, který mu rozdíral srdce.

V prudkém a hustém lijáku spatřil paní Vincentovou, jak vztahujíc ruce zdvihá k svaté Panně svou malou Rose, drahé, bolestné břímě, které stále nesla. Nemohouc déle zůstati v útulku, kde se počalo ozývati reptání proti stálému nářku chorého děvčátka, odešla s ním do tmavé noci a chodila tmou přes dvě hodiny, zoufalá, šílená, s tímto ubohým plodem svého života, tisknouc jej k srdci, nemohouc pomoci. Nevěděla, kudy chodila, kde bloudila, úplně zaujata vzpourou proti nespravedlivému utrpení, tak krutě stihnuvšímu tvora tak slabého, tak čistého, jenž dosud ani nemohl zhřešiti. Nebyla-liž ohavností muka choroby, po týdny bez ustání trápící toto nebohé stvořeníčko, jehož nářek nedovedla utišiti? Běhala s ní v opuštěných alejích, hýčkala ji, pevně doufajíc, že konečně usne a ustane v nářku, který jí rval srdce. Až konečně vysílena, zmírajíc smrtelným zápasem svého dítěte, stanula před jeskyní a klesla u nohou zázračné Panny, odpouštějící a uzdravující.

„Ó Panno, zázračná Matko, uzdrav ji! Ó, Panno, matko božské milosti, uzdrav ji!“

Klesla na kolena a stále vztahovala své chvějící se ruce, v nichž držela umírající děcko; blouznivá touha a naděje ji povznášely. A déšť, jehož necítila na patách, řinoucí se jako rozpoutaná bystřina, bil za ní do země a hukot hromu odrážel se od hor. Jedné chvíle již se jí zdálo, že je vyslyšena, neboť Rose se lehce zachvěla, jako by se jí byl dotekl archanděl; ústa i oči měla otevřeny a byla všecka bílá; ještě jednou vzdychla a pak již nesténala.

„Ó, Panno, Matko Spasitele, uzdrav ji…! Ó, Panno, všemohoucí Matko, uzdrav ji!“

Tu však pocítila v natažených pažích, že její dítě je mnohem lehčí. A nyní se děsila, že ji již neslyší naříkat, že ji vidí tak bílou, s ústy i očima otevřenýma, bez dechu. Proč se neusmívá, jsouc uzdravena?

Pojednou se ozval srdcervoucí výkřik, přehlušující hrom, který burácel zdvojenou silou. Její dcerka byla mrtva. Vzpřímila se, obrátila záda té hluché Panně, která nechává děti umírat, a jako šílenec ubíhala bouřícím přívalem, pádila bez cíle, stále držíc v náručí to ubohé tílko, které chovala a hýčkala tolik dní a tolik nocí. Z nebe sjel blesk a rozrazil jako ranou obrovské sekery jeden z nejbližších stromů za ohlušujícího praskotu lámajících se větví.

Pierre se vzchopil a běžel za paní Vincentovou, chtěje ji doprovoditi a přispěti jí. Nemohl jí však dostihnouti, ihned se mu ztratila za hustou clonou deště; a když se vrátil, mše končila. Déšť se již řinul méně hustě a kněz, dokončiv obřad, odešel pod deštníkem z bílého hedvábí zlatem vyšívaného; na nemocné čekal jakýs omnibus, by je dovezl do nemocnice.

Marie se chopila Pierrových rukou a silně je stiskla.

„Och, jak jsem šťastna…! Nepřicházejte pro mne, až odpoledne ve tři hodiny.“

Osaměv v dešti, který se řinul ustavičně, ač mírněji, Pierre vešel do jeskyně a usedl na lávku vedle pramene. Nechtěl ulehnouti, neboť spánek jej znepokojoval, přes únavu a nervové předráždění, ve kterém byl již od minulého dne. Smrt malé Rose jej vzpružila ještě více; nemohl se zbaviti myšlenky na tu zmučenou matku, bloudící po blátivých cestách s mrtvým dítětem na loktech. Jaké pohnutky měla svatá Panna ke svému konání? Pierra uvádělo v úžas, že může vybírati, rád by byl zvěděl, jak se může srdce Matky Boží odhodlati ze sta nemocných uzdravit jen deset, ze sta deset zázraků, které doktor Bonamy vedl ve statistice. Včerejšího dne se tázal sám sebe, které by vyvolil, kdyby mu byla dána moc uzdraviti ze sta nemocných deset. Hrozná moc, povážlivá volba, k níž by nebyl měl odvahu! Proč toho a proč ne onoho? Kde byla spravedlnost, kde dobrota? Což neozýval se výkřik všech srdcí, býti nekonečně mocným a všechny uzdraviti? A Panna zdála se mu krutou, špatně zpravenou, právě tak tvrdou a lhostejnou jako bezcitná příroda, rozdělující život a smrt nahodile, dle zákonů lidem neznámých.

Déšť ustával; Pierre tam seděl dvě hodiny, když tu pocítil, že má mokré nohy. Nahlédnuv byl velice překvapen: přeléval se zázračný pramen a vyrážel pod poklopem. Půda v jeskyni byla již zaplavena a voda vytékala již pod lavice, až k zábradlí u Gave. Posledními bouřemi rozvodnily se všechny vody ve vůkolí. A Pierre uvažoval, že pramen, ač zázračný, je podroben těmže zákonům jako jiné prameny, neboť jistě souvisí s přirozenými nádržkami, kde se hromadí vnikající dešťová voda. A odešel, aby si nepromočil boty.

Pierre kráčel, touže po čerstvém vzduchu, neboť měl hlavu tak těžkou, že sejmul klobouk, aby si ochladil rozpálené čelo. Přes hroznou únavu uplynulé noci neměl na spánek ani pomyšlení; vzpoura, neutišující se vzpoura celé jeho bytosti nedopouštěla mu usnouti. Odbíjela osmá hodina a Pierre šel nazdařbůh dále v nádherném ranním slunci, lesknoucím se na čistém nebi, které se zdálo bouří jakoby umyto od nedělního prachu.

Pojednou zdvihl hlavu, chtěje věděti, kde se ocitl. Podivil se, že již ušel takový kus cesty, neboť stál pod nádražím blízko městské nemocnice. Váhal, stoje na křižovatce dvou cest, nevěda, kterou se dáti, když tu se dotekla jeho ramene přátelská ruka.

„Kam jdete tak časně?“

Pierre spatřil vysokou postavu doktora Chassaignea, upjatého do černého kabátu.

„Zabloudil jste snad? Potřebujete nějakého vysvětlení?“

„Ne, ne, díky,“ odpověděl Pierre zmaten. „Strávil jsem u jeskyně celou noc s mladou nemocnou, která je mi velmi drahou, a nyní cítím v srdci takovou nevolnost, že se chci zotavit procházkou, než se vrátím do hotelu ke krátkému odpočinku.“

Doktor naň upřeně pohlížel, jasně čta z jeho tváře hrozný boj, zoufalství, že nemůže usnouti ve víře, celé utrpení jeho marného úsilí.

„Ach, ubohý hochu!“ zašeptal.

A otcovsky dodal:

„Nuže, když už se procházíte, chcete se procházet se mnou? Právě jsem se ubíral ke břehu Gave… Pojďte se mnou a na zpáteční cestě uvidíte, jak krásný je tu obzor.“

Chodil tak každého jitra dvě hodiny, sám a sám, utápěje svůj zármutek. Jakmile vstal, odebral se na hřbitov a poklekl na hrobech své ženy a své dcery, které zdobil květinami za každé roční doby. Pak šel dále bez cíle, v slzách, vraceje se až k obědu zdrcen únavou.

Pierre přijal pozvání. Oba se ubírali po srázné cestě, jdouce mlčky vedle sebe. Mlčeli dlouho. Toho jitra zdál se doktor sklíčenějším než jindy, jakoby návštěva u jeho drahých zesnulých ještě více mu rozdírala srdce. Jeho tvář v rámci bílých vlasů byla bledá, chřípě se chvěla a oči se mu zalévaly slzami. A za čarovného toho jitra, ve slunečním svitu bylo tak krásně, tak příjemně! Nyní sledovala cesta tok Gave na pravém břehu, naproti novému městu. Bylo viděti zahrady, rampy, baziliku. Pak se objevila proti nim jeskyně, s neustálým plápoláním svých svící, jichž světlo bledlo za slunného dne.

Doktor Chassaigne zdvihl hlavu a pokřižoval se. Pierre zprvu nechápal. Pak, když rovněž spatřil jeskyni, s údivem pohlédnul na svého starého přítele. Jako předevčírem žasl nad tímto mužem vědy, ateistou a materialistou, jenž byl zničen žalem a nyní věřil, pro jedinou radost, že na onom světě spatří své drahé mrtvé, tak oplakávané. Srdce přemohlo jeho rozum a osamocený stařec žil jen v přeludu, že se v ráji s nimi shledá. Tím jen vzrostla tíseň mladého kněze. Což má čekati na stáří a podstoupiti podobné utrpení, aby konečně nalezl útěchu ve víře?

Ubírali se dále podél Gave a vzdalovali se od města. Jasné vlny potoka, bublající přes kameny, mezi břehy porostlými stromovím, jako by je ukolébávaly. Stále mlčeli, jdouce stejným krokem, každý zabrán do svého smutku.

„Znal jste Bernadettu?“ tázal se pojednou Pierre.

Doktor zdvihl hlavu.

„Bernadettu… Ano, ano, viděl jsem ji jednou, později.“

Na okamžik se opět odmlčel, poté však se rozhovořil:

„V roce 1858, víte, v době zjevení, bylo mi třicet let. Žil jsem v Paříži, jako mladý lékař, nepřítel všeho nadpřirozeného, a ani mi na mysl nepřišlo, že bych se vrátil do svých hor, podívat se na dívku stiženou halucinacemi… Ale když jsem po pěti či po šesti letech, roku 1864, jel touto krajinou, ze zvědavosti jsem se rozhodl navštíviti Bernadettu, jež byla ještě v klášteře, u sester de Nevers.“

Pierre si vzpomněl, že jeho touha doplniti badání o Bernadettě byla jedním z důvodů jeho cesty do Lurd. A kdož ví, zdaž by nedosáhla milosti prostřednictvím této pokorné a zbožňováníhodné dívky, jakmile by nabyl přesvědčení o poslání božského odpuštění, které na tomto světě vykonala? Snad by mu stačilo lépe ji poznati, přesvědčiti se, že opravdu byla svatá a vyvolená.

„Vypravujte mi o ní, prosím vás. Povězte mi vše, co víte.“

Matný úsměv zahrál kolem doktorových rtů. Chápal vše a přál si uklidniti duši tohoto kněze, zmítanou pochybnostmi.

„Oh, velmi rád, ubohý příteli. Jak rád bych přispěl, aby vám vzešlo světlo…! Máte pravdu, že milujete Bernadettu, to vás může zachrániti; od oněch událostí, již tak dávných, mnoho jsem o Bernadettě přemýšlel a ujišťuji vás, že jsem se nikdy nesetkal s tvorem tak dobrým a tak rozmilým.“

A za volné chůze krásnou, slunečnou cestou, za nádherného, svěžího jitra, doktor líčil svou návštěvu ku Bernadettě v roce 1864.

Tenkráte jí bylo dvacet let, od zjevení uplynulo již šest roků; doktora překvapil její prostý a rozumný výraz, její naprostá skromnost. Sestry de Nevers, jež ji naučily čísti, měly ji u sebe, aby ji chránily před lidskou zvědavostí. Zaměstnávala se tam, pomáhajíc při prostých pracích; ostatně bývala často churava a strávila celé neděle na loži. Nejvíce u ní překvapovaly obdivuhodné oči, dětsky prosté, upřímné a čisté. Jinak byla její tvář poněkud zkažena, pleť nebyla čistá a tahy zhrubly a na první pohled podobala se ostatním služebným dívkám, jsouc malá, nepatrná a slabá. Byla velice zbožná; doktorovi však nezdála se tak blouznivou a přemrštěnou, jak očekával; naopak, projevovala spíše pozitivního ducha, beze všeho vzletu, zaměstnávajíc se stále nějakou drobnou prací, pletením nebo vyšíváním. Slovem, šla obyčejnou cestou, nijak se nepodobajíc vášnivým Kristovým bojovníkům. Již nikdy neměla vidění a sama od sebe nikdy nemluvila o osmnácti zjeveních, která rozhodla o jejím životě. Bylo nutno se jí vyptávati a klásti jí určité otázky; odpovídala na ně úsečně a snažila se rozmluvu co nejrychleji ukončiti, nemluvíc ráda o těch věcech. Šel-li někdo dále a vyptával se jí na podstatu tří tajemství, která jí byla Bohem svěřena, odmlčela se a odvrátila oči. Bylo nemožno ji přistihnouti při nedůslednosti; všechny podrobnosti, které sdělovala, byly vždy naprosto shodné s prvotními jejími údaji, a zdálo se, že konečně opakovala vždy tatáž slova s tímže přízvukem hlasu.

„Držel jsem ji celé odpoledne,“ pokračoval doktor, „a nezměnila ani slabiky. Přímo to zaráželo… a mohl bych přísahati, že nelhala, že nikdy nelhala, jsouc neschopna lži.“

Pierre odvážil se namítnouti:

„Ale, doktore, nevěříte v možnost případu chorobné vůle? Což není dnes dokázáno, že mnozí nemocní, choromyslní nebo zdětinštělí, upoutáni nějakým snem, přeludem nebo představou, nemohou se z toho vymaniti, hlavně jsou-li udržováni v prostředí, kde se to stalo…? Bernadetta, jsouc v klášteře zavřena, žijíc jen se svou utkvělou představou, vžívala se do ní přirozeně stále více.“

Doktor se opět usmál a řekl s velikým, neurčitým posuňkem:

„Ach, milý hochu, ptáte se příliš mnoho! Víte, že jsem jen starý, ubohý muž, velmi málo hrdý na své vědomosti a že již nečiním nároků na vysvětlování… Ano, znám z kliniky pověstný případ mladého děvčete, jež umíralo hlady u svých rodičů, domnívajíc se býti stiženo těžkou žaludeční chorobou, a jež jedlo, jsouc přeneseno jinam… Ale co chcete? To je ojedinělý případ a jest tolik jiných jemu odporujících!“

Chvíli mlčeli; ozýval se jen pravidelný zvuk jejich kroků. Po chvíli doktor pokračoval:

„Ostatně, je ovšem pravda, že se Bernadetta vyhýbala lidem a cítila se šťastnou jen ve svém osamělém zákoutí. Nikomu nebyla důvěrnou přítelkyní, k nikomu nepřilnula zvláštní láskou. Byla stejně laskavou a dobrou vůči všem, jevíc zvláštní náklonnost jen k dětem… A ježto přese všechno ve mně úplně neodumřel lékař, chci vám přiznati, že často jsem se znepokojoval otázkou, zůstala-li i duševně neposkvrněnou jako tělesně. Je to velmi možné, neboť byla povahy lenivé a téměř stále churava; nemluvě o nevinném okolí, ve kterém vyrostla, zprvu v Bartrès, pak v klášteře. A přece mě napadly pochybnosti, když jsem zvěděl o jejím něžném zájmu o sirotčinec, který sestry de Nevers vystavěly v této ulici. Tam jsou přijímána ubohá děvčata, zachraňovaná před nebezpečím pouličního života. Bernadetta si přála sirotčinec hodně velký, aby mohl pojmouti všechny ovečky, jimž hrozilo nebezpečí. Nebylo to snad proto, že si vzpomínala, jak sama, bosa, běhala po ulicích, že se ještě chvěla při myšlence, co by z ní bylo bez pomoci svaté Panny?“

Doktor vypravoval dále, jak se sbíhaly davy, přicházejíce obdivovati a zbožňovati Bernadettu. Pro ni to bylo značnou únavou. Neminulo ani dne, aby se nedostavil zástup návštěvníků. Přicházeli ze všech končin Francie, ba i z ciziny; bylo nezbytno oddělovati zvědavce a připouštěti k ní jen opravdové věřící, příslušníky kléru a lidi vznešené, jež nebylo dobře možno nechati přede dveřmi. Stále u ní byla jeptiška, aby ji chránila před přílišnou dotěrností, neboť otázky se hrnuly a Bernadetta byla stále nucena vypravovati svou historii. Vznešené dámy před ní padaly na kolena, líbaly její šat a toužily odnésti si ho kousek na památku, jako relikvii. Bylo jí brániti svůj růženec, neboť nadšené návštěvnice chtěly jej koupiti za drahou cenu. Jistá markýza snažila se jej získati výměnou za jiný, který přinesla, se zlatým křížem, jehož zrna byly drahocenné perle. Mnozí doufali, že před nimi udělá zázrak; a přiváděli jí děti, aby se jich dotkla, radili se s ní o nemocech, pokoušeli se zakoupiti její jistý vliv na svatou Pannu. Nabízeli jí velké sumy peněz. Kdyby byla dala najevo touhu státi se královnou, ozdobenou klenoty a zlatem korunovanou, byla by bývala zahrnuta královskými dary. Malí tohoto světa klečeli na prahu, velcí tlačili se kolem ní a byli by si za čest pokládali býti její družinou. Dokonce se vyprávělo, že jeden z nich, velmi krásný a nesmírně bohatý kníže, přijel za krásného jarního dne požádat ji o ruku.

„Ale,“ přerušil jej Pierre, „co mne vždy zaráželo a pohoršovalo, byl její odchod z Lurd, ve dvaadvaceti letech, toto náhlé zmizení, uzavření v klášteře Saint-Gildard v Nevers, z něhož již nikdy nevyšla… Nepřispělo to k pověstem o jejím šílenství, které klamně roztrušovány, nepřispělo to k posílení domněnky, že zmizela, že byla uzavřena z obavy, aby se neprořekla nějakým hloupým slovem, které by bylo prozradilo tajemství dlouho prováděného podvodu…? A aniž bych chtěl býti bezohledným, přiznávám se, věřím též, že byla odstraněna.“

Doktor Chaissaigne mírně zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, v celé této věci nebylo nikdy historie předem připravené, nějaké komedie, potají nacvičené a poté sehrané herci více méně zasvěcenými. Vše se událo samo sebou, silou samotných fakt; a tato byla vždy velmi spletitá, jich rozbor velmi choulostivý… Tak je zjištěno, že Bernadetta první vyslovila přání opustiti Lurdy. Neustálé návštěvy ji unavovaly, bylo jí nevolno uprostřed toho hlučného uctívání. Přála si žíti v klidu někde v osamoceném zákoutí a její nezištnost šla někdy tak daleko, že odhazovala peníze, které jí byly odevzdány ve zbožném úmyslu, aby dala sloužiti mši nebo prostě zapáliti svíci. Nikdy ničeho nepřijala pro sebe ani pro svou rodinu, která žila dále v chudobě. Je pochopitelno, že s takovou hrdostí, takovou přirozenou prostotou toužila ustraniti se lidí, zmizeti, někde se uzavříti a připravovati se na smrt… Její dílo bylo vykonáno, tento neobyčejný vzruch, který podnítila, nevědouc ani proč a jak; a vskutku byla již zbytečnou, neboť jiní pokračovali v započatém díle a zajišťovali vítězství jeskyně.“

„Budiž, připusťme, že odešla dobrovolně.“ řekl Pierre. „Ale jakým ulehčením to asi bylo pro lidi, o nichž jste se zmínil, kteří se od té doby stali neomezenými pány milionů, hrnoucích se z celého světa!“

„Ach, zajisté, netvrdím, že by ji byli zdržovali!“ zvolal doktor. „Upřímně řečeno, myslím dokonce, že ji poněkud k odchodu pobádali. Jistě jim konečně byla nepohodlnou; ne snad, že by se byli obávali nějakého prozrazení z její strany; ale uvažte, že nebyla nikterak dekorativní, jsouc do krajnosti ostýchavá a velmi často churavá. A ač zaujímala v Lurdách tak málo místa, ač byla naprosto poslušná, přece byla jistou mocí, přitahujíc k sobě davy, čímž se stávala konkurentkou jeskyně. Aby jeskyně zůstala samotna, planouc v plné slávě, bylo prospěšno, aby Bernadetta zmizela a stala se jen legendou… Tyto důvody pohnuly pravděpodobně tarbesského biskupa, monseigneura Laurence, aby urychlil její odchod. Ovšem byly by spáchána chyba tvrzením, že šlo o to, aby byla odloučena od světských podniků, jako by byla vznikla obava, že propadne hříchu pýchy, oddávajíc se ješitnosti, že je nazývána světicí, uctívanou v celém křesťanském světě. Tím jí velice ukřivděno, neboť byla právě tak neschopna pýchy, jako lži, a nikdy žádné dítě nebylo nad ni prostší a skromnější.“

Doktor se rozohňoval a mluvil vzrušeně. Pojednou se uklidnil a kolem rtů mu opět zahrál smutný úsměv.

„Ano, miluju ji; čím více jsem na ni myslil, tím více jsem ji miloval… Ale hleďte, Pierre, nesmíte si mysliti, že jsem nadobro zhloupl vírou. Ač dnešního dne věřím, mám potřebu věřiti v jiný život, lepší a spravedlivější, vím, že zůstávají lidé na tomto bídném světě; a ať nosí kutny, nebo sutanu, jejich život je začasté hrozný.“

Opět nastalo mlčení. Každý sledoval své myšlenky. Po chvíli doktor pokračoval:

„Chci se vám svěřiti s domněnkou, která mne často mučila… Připusťme, že Bernadetta nebyla tím prostým a upřímným dítětem, že měla ducha úskočného a panovačného, učiňme z ní dobyvatelku, vůdkyni lidu, a snažme se si představiti, co by se pak bylo dělo. Jistě jeskyně byla by její a bazilika rovněž. Při obřadech viděli bychom ji trůniti pod nebesy se zlatou korunou na hlavě. Ona by činila zázraky a její malá ruka by velitelským posunkem uváděla davy do nebes. Zářila by, jsouc svatou, vyvolenou, jedinou, jež stála božství tváří v tvář. A celkem bylo by to naprosto spravedlivé; po přetrpěných strastech by se radovala z úspěchu a ze slavného triumfu svého díla… Ale jak vidíte, toho byla zbavena, o to vše oloupena. Jiní sklízejí zázračnou žeň, kterou ona zasila. Po dvanáct dlouhých let, kdy žila v klášteře Saint-Gildard, klečíc neustále na modlitbách, zde vítězili kněží ve zlatých rouchách, opěvujíce skutky milosti, zasvěcujíce kostely a budovy, postavené nákladem milionů. Bernadetta jediná scházela při triumfu nové víry, kterou sama založila… Pravíte, že jen snila. Ach, jak krásný sen, který pohnul světem a z něhož ona, drahé stvoření, nikdy neprocitnula!“

Tu stanuli a usedli na okamžik na skalisko u okraje cesty, hodlajíce se pak obrátiti k návratu. Před nimi valil Gave, na tom místě hluboký, své modravé vody, na nichž se kmitaly temné odstíny; dále, kde se řečiště šířilo, tekl pomalu přes kamení v podobě bílé pěny, lehké jako sníh. Z hor vanul svěží vzduch a slunce zlatilo celý kraj.

Pierre, naslouchaje líčení Bernadettina vykořisťování a utiskování, pocítil nový odpor a upíraje oči k zemi přemýšlel o nespravedlivosti přírody, o zákonu, který chce, aby silný utiskoval slabého.

Po chvíli zdvihl hlavu a řekl:

„Znal jste též abbého Peyramalea?“

Oči doktorovy se zajiskřily; živě odpověděl:

„Zajisté! Byl to muž přímý a silný, světec, apoštol! Spolu s Bernadettou byl horlivým pracovníkem Matky Boží Lurdské. Jako ona i on trpěl hrozně a tak též zemřel… Kdo nezná této historie, neví ničeho a nechápe dramatu, které se tu odehrálo.“

A zvolna jal se vypravovati:

„Abbé Peyramale byl v době zjevení farářem v Lurdách. Byl to muž velký, širokých plecí, mocné lví hlavy, syn hor, velmi inteligentní, velmi čestný, velmi dobrý, ač někdy prudký a panovačný. Zdál se stvořen k boji, jsa nepřítelem veškerého přehánění zbožnosti, zastávaje svůj úřad svobodomyslně. Také byl z počátku nedůvěřiv: nechtěl uvěřiti Bernadettinu vyprávění, vyslýchal ji a žádal důkazy. Až později, když se stal nátlak víry neodolatelným, porážeje i nejzarytější nevěřící, uchvacuje davy, dal se konečně nakloniti; a to ještě hlavně z náklonnosti k ubohým a utlačovaným, onoho dne, kdy bylo Bernadettě vyhrožováno vězením: světské úřady pronásledovaly jednu z jeho oveček. A tu se vzepřelo jeho srdce pastýře a jal se ji brániti s plamennou vášní pro spravedlnost. A pak, půvab toho dítěte naň mocně působil; shledával ji tak přirozenou a tak pravdivou, že se jal slepě jí věřiti a milovati ji, jako ji miloval celý svět. Proč potlačovati zázrak, když jich nacházíme tolik ve svatých knihách? Sluhovi církve, byť byl seberozumnější, nepříslušelo dle jeho názoru hráti si na silného ducha, když celé národy poklekaly a církev zdála se státi na prahu nových, velkých triumfů. Nemluvě o tom, že vůdce lidu, průkopník, který v něm vězel, nalezl konečně pravou cestu, pole působnosti, velký úkol, jemuž se odhodlal cele věnovati, s nezkrotným nadšením a touze po vítězství.“

Od té chvíle neměl abbé Peyramale jiné myšlenky než vykonávati rozkazy, které svatá Panna uložila Bernadettě jemu sděliti. Bděl nad úpravou jeskyně; byla postavena mříž, voda pramene zachycena a upraven přístup. Panna však hlavně žádala, aby byla zbudována kaple; abbé chtěl postaviti chrám, triumfální baziliku. Hleděl do budoucnosti a naléhal na architekty, vyžaduje od nich paláce hodné královny Nebes, jsa pln důvěry v nadšenou podporu celého křesťanského světa. Ostatně dary se hrnuly, zlato plynulo i z nejvzdálenějších diecézí jako zlatý déšť, který měl růsti a nikdy neustávati. To byla jeho šťastná léta; stále jej bylo viděti mezi dělníky, jež povzbuzoval, jsa stále přívětivý, veselý, vždy hotov sám se chopiti motyky v touze již viděti ztělesnění svého snu. Leč měly přijíti doby zkoušek: ochuravěl a byl blízek smrti, dne 4. dubna 1864, když z jeho farního kostela vyšlo k jeskyni první procesí, čítající na šedesát tisíc duší, za průvodu nesčetných zástupů.

Když abbé Peyramale, po prvé vyrván smrti, povstal z lože, byl již bezmocným. Biskup monseigneur Laurence, aby mu ulevil v těžkém úkolu, byl mu dal za pomocníka jednoho ze svých bývalých tajemníků, pátera Sempého, jejž jmenoval ředitelem misionářů v Garaison, kteréhož ústavu byl zakladatelem. Páter Sempé byl hubený človíček, na oko nadmíru nezištný, velmi pokorný, vpravdě však nesmírně ctižádostivý. Z počátku nepřekračoval meze své působnosti a sloužil lurdskému faráři jako věrný podřízený, chápaje se všeho, aby mu ulehčil, do všeho se dávaje zasvěcovati, aby se stal nepostradatelným. Ihned pochopil, jakým zdrojem bohatství bude jeskyně, jak obrovské peníze bude možno z ní vytěžiti obratným počínáním. Neopouštěl již biskupství a domohl se úplného vlivu na biskupa, jenž byl mužem velmi chladným, ale velmi praktickým, a potřeboval velkých almužen. A tak, když abbé Peyramale ochuravěl, podařilo se mu úplně odděliti od lurdské fary celý obvod jeskyně a státi se jeho správcem v čele několika otců Neposkvrněného Početí, jichž přednostou jej biskup jmenoval.

Záhy počal zápas, zápas tichý, úporný, smrtelný, jak tomu bývá v kněžských kruzích. Příčina roztržky tu byla, taktéž i bojiště, kde mělo býti bojováno miliony: stavba nového farního chrámu, většího a důstojnějšího než starý, jehož nedostatečnost se počala objevovati při rostoucím přílivu věřících. To byla ostatně dávná myšlenka abbého Peyramalea, jenž chtěl přesně provésti rozkazy Panny. Mluvíc o jeskyni, řekla: „Budou sem choditi v průvodech.“ A abbé stále viděl odcházeti procesí z města, kam se měla večer vrátit, což se ostatně dělo od začátku. Bylo tudíž zapotřebí střediska a abbé snil o nádherném chrámu, katedrále obrovských rozměrů, která by pojala celý dav. Ve své ohnivé duši budovatele, vášnivého pracovníka nebes, viděl ji už vyrůstati ze země a zdvihati ke slunci vysokou věž, na níž zvučely zvony. Chtěl tím také vystavěti svůj dům, na důkaz své víry a zbožnosti, chrám, v němž by byl veleknězem, kde by triumfoval se sladkou památkou Bernadetty, tváří v tvář dílu, od něhož jej odstrkovali. Přirozeně, v trpkosti, která se v něm zdvihala, byl tento nový farní chrám jakýmsi zadostiučiněním, jeho podílem slávy, prostředkem uplatniti svou výbojnost, horečnou snahu, jež jej stravovala, hlavně od té doby, co nadobro přestal docházeti k jeskyni, srdce maje zmučeno.

Z počátku opět vzplanul plamenem nadšení. Staré město, jež se cítilo odstrčeným, spojilo se se svým farářem, vidouc nebezpečí, že všechny peníze, všechen život se pohrne do nového města, vyrůstajícího ze země kolem baziliky. Městská rada odhlasovala příspěvky sto tisíc franků, které však, což bylo velmi mrzuté, měly být vyplaceny teprve, až bude kostel pod střechou. Abbé Peyramale přijal již plány architekta, návrh velkolepý, jak si byl přál, a vyjednával již s podnikatelem z Chartres, jenž se zavázal stavbu dokončiti ve třech až čtyřech letech, bude-li správně placeno. Přesvědčen, že dary se jistě pohrnou ze všech stran, abbé se vrhal do velkého toho podniku klidně, s odvahou, bez starostí, spoléhaje, že ho nebe neopustí na jeho dráze. Rovněž spoléhal na nového biskupa, monseigneura Jourdana, jenž při svěcení základního kamene pronesl řeč, v níž uznával nutnost a záslužnost díla. Zdálo se, že se dal páter Sempé, v obvyklé pokoře, nakloniti, přistupuje na tuto konkurenci, která jej nutila k dělení, i stavěl se, jako by se úplně věnoval správě jeskyně, a dokonce dal v bazilice umístiti schránku na milodary pro nový farní chrám.

Pak nastal tichý, úporný boj. Abbé Peyramale, jsa špatným správcem, jásal vida, že jeho chrám rychle rostl. Práce rychle pokračovaly a abbé si ničeho jiného nežádal, stále jsa přesvědčen, že svatá Panna se postará o zaplacení. Užasl tedy velice, vida konečně, že almužny váznou, že příspěvky od věřících již nedocházejí, jako by byl někdo potají odvrátil pramen. A konečně nastal den, kdy neměl na výplatu. Páter Sempé získal patrně znovu přízeň biskupa úplně pro jeskyni. Mluvilo se dokonce o oběžnících důvěrně rozeslaných po diecézích, aby farnosti nebyly již zasílány příspěvky. Nenasytná jeskyně chtěla vše, zhltla vše; a šlo to tak daleko, že pětistové bankovky, vložené do schránky v bazilice, byly zadrženy: schránka vyloupena, farnost okradena. Leč farář, v rostoucí vášni pro nový kostel, své dítě, prudce odporoval a byl by raději vycedil vlastní krev. Nejprve činil výpůjčky jménem podniku, pak když si již nevěděl rady, jménem vlastním. Nežil již ničemu jinému a vynakládal veškeré hrdinné úsilí. Ze slíbených čtyř set tisíc franků mohl zaplatiti jen polovinu; a městská rada tvrdošíjně trvala na svém usnesení, že vyplatí odhlasovaných sto tisíc teprv, až bude kostel pod střechou, ač to očividně směřovalo proti zájmům města. Jak se vyprávělo, páter Sempé jednal tajně s podnikatelem. A konečně triumfoval: práce byly zastaveny.

Od té chvíle nastal smrtelný zápas. Abbé Peyramale, horal širokých plecí a lví hlavy, zasažen do srdce, zapotácel se a klesl jako bleskem sražený dub. Ulehl a více nepovstal. Vyprávělo se, že se páter Sempé pokusil vniknouti do fary, pod zbožnou záminkou, jen aby se ujistil, že obávaný jeho protivník je opravdu smrtelně zasažen; a dodávalo se, že bylo nutno jej vyvésti z pokoje nemocného, kde jeho přítomnost působila pohoršlivě. Když pak farář zemřel, udolán trpkostí a přemožen, bylo viděti pátera Sempého na pohřbu s vítěznou tváří; nikdo se neodvážil jej vyzvati, aby se vzdálil. Tvrdilo se, že dával najevo hnusnou radost a že zářil přímo vítězstvím. Konečně tedy byl zbaven jediného muže, jenž mu kladl odpor, jehož spravedlivé autority se bál! Již mu nebude dělit se s nikým, když jsou oba pracovníci Matky Boží Lurdské odstraněni: Bernadetta v klášteře, abbé Peyramale v zemi. Nyní náležela jeskyně jen jemu, almužny měly přicházeti jen jemu do rukou a dovolovati mu dle libosti nakládati s ročním příjmem, činícím nejméně osmkrát sto tisíc franků. Dokončí obrovské práce, které přemění baziliku ve svět pro sebe a dopomohou k rozkvětu novému městu, odloučí ještě více staré město a zatlačí je za jeho skálu jako podřízenou obec, tonoucí v záři své všemocné sousedky. Znamenalo to opravdové království, peníze a vládu.

Nový farní kostel, ač byly práce přerušeny, přece byl již z polovice hotov, až k dolejšímu klenutí. Zbývala obava, že se jednoho dne město pokusí jej dostavěti. Bylo nutno dokončiti zkázu, zabíti i novostavbu a obrátiti ji v trosky. Znovu tedy počala tajná práce, div krutosti, pozvolné ničení. Předně byl získán nový farář, prostý to tvor, a bylo mu uloženo, aby neotvíral zásilek došlých na faru; všechny doporučené dopisy se odnášely přímo k otcům. Pak se zkritizovalo místo, vyvolené pro nový kostel, a diecézní architekt vydal posudek, jímž prohlašoval, že starý kostel je zcela dobrý a postačitelný. Hlavně však bylo působeno na biskupa vykládáním peněžních nesnází. Tento Peyramale dostal cejch muže prudkého a svéhlavého, blázna, jehož nezřízená horlivost div že církev nekompromitovala. A biskup zapomínaje, že sám světil základní kámen, vydal vyhlášku, ve které zakazoval v novém kostele konati jakékoliv obřady. To byla poslední rána. Začaly nekonečné procesy; podnikatel, jenž na pětkrát sto tisíc franků, které stály provedené práce, dostal jen dvakrát sto tisíc, podal žalobu na farářovy dědice, na záduší a na město, ježto městská rada stále se zdráhala vyplatiti slíbených sto tisíc franků. Nejprve se prohlásila prefektura nepříslušnou; když jí však státní rada poslala spisy zpět, odsoudila město na zaplacení oněch sto tisíc franků a na dokončení stavby; záduší bylo ze sporu úplně vyloučeno. Leč na nové odvolání státní rada zrušila tento rozsudek; tentokráte bylo odsouzeno záduší, po případě dědic, na zaplacení podnikatele. Ježto neměla peněz ani ta, ani ona strana, zůstalo to, jak bylo. Tyto spory trvaly patnáct let. Město bylo donuceno zaplatiti oněch sto tisíc franků, takže podnikatel měl k požadování již jen dvakrát sto tisíc franků. Ale útratami všeho druhu a úroky vzrostla tato suma na šestkrát sto tisíc franků; a ježto náklad potřebný k dostavbě kostela byl odhadován na čtyřikrát sto tisíc franků, bylo by bývalo zapotřebí celého milionu, aby byly nové ty trosky zachráněny před úplnou zkázou. Od té doby mohli otcové klidně spáti: jejich dílo bylo dokonáno, kostel ubit.

Zvony baziliky slavně hlaholily a páter Sempé triumfoval, vyšed jako vítěz z tohoto obrovského zápasu, z tohoto boje na nůž, v němž vražděno kamení, když byl ubit člověk, v mlčenlivém kostelním stínu. A staré Lurdy, svéhlavé a neprozíravé, těžce nyní nesly, že nepodporovaly lépe svého faráře, jenž zemřel jako trpitel z lásky ke své farnosti; neboť od té doby nové město stále rostlo a vzkvétalo na úkor starého města. Plynuly do něho všechny příjmy, otcové vytloukali peníze ze všeho, zařizovali si hotely a obchody voskem, prodávali vodu ze zázračného pramene, ač jim bylo zakázáno provozovati jakýkoliv obchod dle výslovné klauzule smlouvy uzavřené s obcí. Celý kraj byl nakažen; vítězství jeskyně přineslo takovou chtivost zisku, tak horečnou touhu míti a užívati, že v přívalu milionů den ode dne rostla neobyčejná zvrhlost, měníc v Sodomu a Gomoru Bernadettin Betlém. Páter Sempé dovršil boží triumf uprostřed lidské zvrhlosti a zkázy duší. Ze země vyrůstaly obrovité stavby, pět nebo šest milionů již utraceno, všechno obětováno snaze udržovati farnost v ústraní, aby zůstala kořist celá. Obrovské rampy, tak nákladné, byly tu jen za účelem obcházení vůle Panny, jež žádala, aby se k jeskyni chodilo v průvodech. Ale choditi od baziliky po levé rampě dolů a po pravé zase nahoru, to neznamenalo průvod, nýbrž točení se na jednom místě. Leč otcové docílili toho, že se vycházelo od nich a vracelo k nim, takže byli jedinými majiteli, bohatými pachtýři, shrabujícími celou žeň. Abbé Peyramale ležel pohřben v kryptě svého kostela, nedokončeného a v trosky obráceného; a Bernadetta dlouho umírala ve vzdáleném klášteře, kde konečně také spočinula ve věčném spánku pod dlaždicemi kaple.“

Když doktor Chaissaigne skončil toto dlouhé vypravování, nastalo mlčení. Po chvíli těžce vstal.

„Drahý synu, již je jistě deset hodin, musíte si jít odpočinout… Vraťme se.“

Pierre mlčky poslechl. A vraceli se k městu krokem poněkud rychlejším.

„Ach, ano,“ řekl po chvíli doktor, „jsou tu velké nespravedlnosti a velké bolesti. Co chcete! Člověk dovede zkaziti i nejkrásnější díla… A nedovedete si ani představiti, jak nekonečně je smutné, co jsem vám právě vypravoval. Nutno vše viděti, dotýkati se otevřených těch ran… Nepřál byste si, abych vás dnes odpoledne uvedl do komůrky Bernadettiny a do nedokončeného kostela abbého Peyramalea?“

„Zajisté, budu velmi potěšen.“

„Nuže dobrá! Po průvodu, ve čtyři hodiny, přijdu k bazilice a vezmu vás s sebou.“

A více již nemluvili, oba zabráni v myšlenky.

Nyní tekl Gave po jejich pravici, v hlubokém korytě, v jakémsi zářezu, v němž se ztrácel mezi křovím. Chvílemi se objevila jeho hladina, podobná desce z kalného stříbra. O něco dále, za záhybem, šířilo se opět řečiště, jež jistě často měnilo tok, neboť na všech stranách byla země rozryta a pokryta oblázky. Slunce počínalo páliti, stojíc již vysoko na jasném nebi, rozkládajícím se jako zářivá klenba nad nekonečným horským obzorem.

V záhybu cesty objevily se zrakům Pierra a doktora Chassaignea Lurdy, ještě vzdálené. V jasném ranním svitu bělalo se město na obzoru, jakoby zahaleno v zlatý a purpurový poletující prach, se svými domy a budovami, stále zřetelněji vystupujícími a při každém kroku se zvětšujícími. A doktor mlčky ukázal svému průvodci na toto rostoucí město širokým, smutným posuňkem, jako by je bral za svědka smutných událostí, které právě vypravoval.

Již také zahlédli zář jeskyně, pronikající zelení, slabou za této hodiny. Dále se rozkládaly obrovské stavby: nábřeží z tesaných kvádrů podél řeky, jejíž tok bylo vésti jinudy, nový most, pojící nové zahrady s nedávno otevřeným bulvárem, obrovské rampy, těžkopádný kostel sv. Růžence a štíhlou baziliku, v půvabné pýše vše převyšující. V okolí bylo viděti z nového města jen směs bílých průčelí, lesk nových břidlicových střech, velké kláštery, velké hotely, bohaté město, jakoby zázrakem vzrostlé z chudé půdy; a za skalní hmotou, na níž se rýsovaly polozřícené zdi zámku, jevily se spleť nízkých, chudých střech starého města, ubohé staré domky bázlivě se k sobě tisknoucí. A jako pozadí k tomuto životu včerejška a dneška tyčily se ve sluneční záři velký Gers a malý Gers, zahrazujíce obzor svými holými boky, které šikmé paprsky žíhaly žlutými a růžovými odstíny.

Doktor Chassaigne stál na tom, že Pierra doprovodí až k hotelu „U zjevení“; tam jej teprve opustil, připomenuv mu schůzku, kterou si na odpoledne smluvili.

Nebylo ještě jedenáct hodin. Pierre, jehož se pojednou zmocnila hrozná únava, chtěl něco pojísti, než ulehne; cítilť dobře, že hlad značně přispívá k jeho malátnosti. Naštěstí nalezl u stolu volné místo, pojedl, dřímaje s otevřenýma očima, nevěda, co jí; pak se odebral do svého pokoje a vrhl se na lože nařídiv dříve pokojské, aby jej vzbudila ve tři hodiny.

Leč horečka nedala mu usnouti. Pár rukavic, zapomenutých na stole, jej upomenulo na pana de Guersainta, jenž odejel časně ráno a měl se vrátiti až večer. Jak velkolepým darem je taková bezstarostnost! On nyní ležel s údy únavou jakoby přelámanými, s duší zkormoucenou, k smrti zarmoucen. Vše zdálo se směřovati proti jeho dobré vůli věřiti zas jako za dětských let. Tragický příběh abbého Peyramalea ještě povznítil odpor, který v něm zanechala historie Bernadetty, vyvolené a mučednice. Měla v něm pravda, kterou přišel do Lurd hledati, místo aby mu vrátila víru, ještě zvýšiti opovržení k nevědomosti a pověrečnosti, měla v něm ještě upevniti trpkou jistotu, že člověk je na tomto světě sám se svým rozumem?

Konečně usnul. Ale v nepokojném spánku stále se před ním vznášely obrazy. Viděl Lurdy, zkažené penězi, zvrhnuvší se v místo ohavnosti a zkázy, přeměněné v rozsáhlé tržiště, kde se prodávalo vše: mše i duše. Pak zřel mrtvého faráře Peyramalea, ležícího ve troskách svého chrámu, mezi kopřivami, které tam nasel nevděk. Upokojil se a sladkosti zapomnění okusil teprve, když zmizela poslední vidina – bledý a ubohý zjev Bernadetty v Nevers, klečící ve stínu a snící o svém díle, jehož neměla nikdy spatřiti.

Marie zůstala toho jitra seděti v nemocnici Notre Dame des Douleurs na svém loži, opírajíc se o podušky. Strávivši celou noc u jeskyně, nechtěla tam býti opět dopravena. Když se k ní sklonila paní de Jonquièreová, upravujíc jí posunutou podušku, tázala se:

„Madame, jaký den je dnes?“

„Pondělí, drahé dítě.“

„Ach, pravda. Jak to utíká, viďte…? A pak, jsem tak šťastna! Dnes mne svatá Panna uzdraví.“

Usmívala se v božském nadšení, otvírajíc oči, jako by procitala ze sna, upírajíc je donekonečna, kde se zdála viděti jen jistotu svého uzdravení. A sál Sainte-Honorine se zatím kolem ní prázdnil, neboť všechny nemocné se odebraly k jeskyni a jen na sousedním loži zbyla paní Vêtuová ve smrtelném zápase. Marie však jí neviděla, jsouc okouzlena náhlým klidem. Okna na dvůr byla otevřená a slunce zářivého jitra vnikalo do sálu širokými proudy, v nichž tančil zlatý prach, obaluje její bledé ruce. Jak jí bylo dobře! A tento sál, za noci tak příšerný se vší svou bídou a sténáním, pojednou se rozjasnil sluneční září, osvěžil ranním vzduchem a naplnil tak krásným tichem.

„Proč nechcete trochu usnouti?“ tázala se mateřsky paní de Jonquièreová. „Jistě vás hrozně unavilo to celonoční bdění.“

Marie se zdála udivena, neboť jí bylo tak lehce, že ani necítila svých údů, jako by měla každým okamžikem vzlétnouti.

„Ale vždyť nejsem unavena ani dost málo, ani ospalá… spáti, oh, ne, to by bylo příliš smutné a nemohla bych při tom mysliti na to, že budu uzdravena.“ Ředitelce to vyloudilo úsměv.

„Proč jste tedy nechtěla, aby vás dopravili k jeskyni? Budete se tu nudit, tak sama.“

„Nejsem sama, paní, jsem s ní.“

A u vytržení sepjala ruce, přivolávajíc svou vidinu „Víte, dnes v noci jsem ji viděla; pokynula mi hlavou a usmála se… Dobře jsem jí rozuměla a slyšela jsem její hlas, ač nepohnula rty. Budu uzdravena dnes ve čtyři hodiny, až půjde průvod s velebnou svátostí.“

Paní de Jonquièreová ji chtěla upokojiti, jsouc o ni v obavách, vidouc ji v takovém blouznění. Leč nemocná opakovala:

„Ne, ne, není mi hůře, počkejte… Ale víte, madame, není mi zapotřebí jíti dnes ráno k jeskyni, ježto jsme smluveny na čtvrtou hodinu odpolední.“

A tišeji dodala:

„Pierre pro mne přijde o půl čtvrté… A ve čtyři hodiny budu zdráva.“

Slunce oblévalo její nahé ruce, téměř průsvitné, chorobně jemné; a čarokrásné plavé vlasy, spadající na ramena, zářily jako hvězdy. Ze dvora se ozýval ptačí zpěv a rozptyloval poněkud hrůzu vzbuzující ticho v sále. Též si tam hrálo nějaké dítě, jehož nebylo viděti, jen se chvílemi ozýval vlažným vzduchem jeho svěží smích.

„Nuže,“ řekla paní de Jonquièreová, „nespěte tedy, nejste-li ospalá. Ale buďte rozumná, abyste si odpočinula.“

Paní Vêtuová, ležící na vedlejším loži, umírala. Ani se neodvážili ji dopraviti k jeskyni, z obavy, aby neskonala po cestě. Chvíli již měla oči zavřené a sestra Hyacinta, jež ji prohlížela, přivolala pokynem paní Désagneauxovou, aby jí sdělila své obavy. Obě byly nyní skloněny nad umírající a sledovaly každou známku s rostoucí úzkostí. Její tvář zežloutla ještě více, majíc nyní barvu bláta; oči byly zapadlé, rty zdály se zúžené a ozýval se chropot, neustálý chropot s dechem otráveným rakovinou, která jí sžírala žaludek. Pojednou otevřela oči a zděsila se, vidouc dvě tváře nad sebou skloněné. Což byla smrt tak blízká, že se na ni tak dívaly? Nesmírný smutek se objevil v jejích zracích, zoufalá lítost o život. Nevzmohla se již na odpor, neměla sil se vzepříti; ale jak hrozný osud, opustiti svůj obchod, své obyčeje, svého muže, a zemříti tak daleko! Překonati utrpení dlouhé cesty, modliti se ve dne v noci a nebýti vyslyšena, zemříti, co jiní se uzdravovali!

Mohla jen zakoktati:

„Ach, jak trpím, ach, jak trpím…! Prosím vás, udělejte něco, aspoň abych už tak netrpěla.“

Malá paní Désagneauxová se svou hezkou, bílou tvářinkou v rámci rozcuchaných plavých vlasů byla zmatena. Nebyla zvyklá pohledu na umírání a byla by dala půl srdce, jak pravila, za to, aby tato ubohá žena byla zachráněna. Zdvihla se a odvedla stranou sestru Hyacintu, rovněž k slzám pohnutou, a úzkostlivě se dotazovala, není-li vskutku možno něco činiti, o něco se pokusiti, jak si nemocná přála. Téhož rána, před dvěma hodinami, dal jí abbé Judaine poslední pomazání. Měla tedy zajištěnu pomoc z nebe; jen na ni mohla spoléhati, neboť od lidí neměla již dávno ničeho k očekávání.

„Ne, ne, musíme si pospíšiti!“ zvolala paní Désagneauxová.

A běžela pro paní de Jonquièreovou, jež stála u Mariina lože.

„Slyšíte, madame, jak ta nešťastnice trpí? Sestra Hyacinta je toho názoru, že jí zbývá již jen několik hodin života. Ale přece ji nemůžeme nechat tak sténat… Jsou přece utišující prostředky. Nemělo by se poslat pro onoho mladého lékaře, jenž tu je?“

„Zajisté,“ odpověděla ředitelka. „A hned!“

V sálech se nikdy nemyslilo na lékaře. Dámy si naň vzpomínaly jen při strašných záchvatech, když některá z jejich nemocných řvala bolestí.

Sama sestra Hyacinta se udivila, že si nevzpomněla na Ferranda, a tázala se:

„Madame, mám dojít pro pana Ferranda?“

„Ovšem, rychle jej přiveďte!“

Když sestra odešla, pokoušela se paní de Jonquièreová za pomoci paní Désagneauxové poněkud pozdvihnouti hlavu umírající myslíc, že se jí tím uleví. Právě toho jitra byly obě dámy samotny, ježto všechny ostatní dámy ošetřovatelky odešly za svými záležitostmi nebo za pobožností. Ve velkém sále, kde vládl klid a jejž slunce zalévalo chvějícími se paprsky, bylo chvílemi opět slyšeti smích dítěte, jehož nebylo viděti.

„Nedělá Sofie ten hluk?“ řekla pojednou ředitelka, poněkud vzrušena nastávající katastrofou.

Hbitě šla na druhý konec sálu; vskutku to byla Sofie Conteauová, děvčátko loni zázračně uzdravené. Ač jí bylo již čtrnáct let, hrála si s panenkami z hadrů. Mluvila s nimi a byla na výsost šťastna, zabrána do své hry a vesele se smějíc.

„Stůjte zpříma, slečno! A zatančete polku! Jedna, dvě! Tančete, točte se, jedna, dvě!“

Paní de Jonquièreová se k ní sklonila.

„Milé dítě, tam máme nemocnou, která velice trpí. Je to s ní zlé… Nesměj se tady nahlas.“

„Ach, paní, nevěděla jsem.“

Vyskočila, držíc panenku v ruce, zvážněvši. „Madame, umře?“

„Obávám se toho, milé dítě.“

Sofie již ani necekla. Šla po špičkách za ředitelkou a usedla na nedalekou postel a široce rozevřenýma očima se žhavou zvědavostí a beze strachu pohlížela na umírající paní Vêtuovou. Nervózní paní Désagneauxová se rozčilovala, že lékař dosud nejde; naproti tomu Marie, u vytržení, oblita sluneční září, zdála se nevěděti, co se kolem ní děje, v blaženém očekávání zázraku.

Sestra Hyacinta nenalezla Ferranda v malém pokojíku vedle prádelny, kde obyčejně býval; hledala jej po celém domě. Mladý lékař cítil nevolnost v této zvláštní nemocnici, kde byl volán jen k umírajícím. Příruční lékárnička, kterou si přinesl s sebou, byla zbytečná, neboť nešlo o ošetřování někoho: nemocní sem nepřijížděli, aby se léčili, nýbrž aby byli uzdravováni v blesku zázraku. A za uplynulé dva dny podal jen několikrát opiové pilulky, aby usnuli bolestmi stižení. S úžasem zúčastnil se obchůzky doktora Bonamyho po sálech. Byla to pouhá procházka, lékař přišel jen jako divák, nevšímaje si nemocných, jichž ani neprohlížel, ani se nevyptával. Zajímal se jedině o domnělá uzdravení, zastavoval se u žen, které si zapamatoval ze své kanceláře, kde konstatovány zázraky. Jedna z nich měla tři nemoci a svatá Panna ráčila z nich dosud uzdraviti jen jednu; byla však naděje, že uzdraví i ostatní. Mnohdy některá nešťastnice, včerejšího dne uzdravená, jsouc tázána, jak se jí daří, odpovídala, že se její bolesti vrátily; to však nepřivedlo doktora z rovnováhy, byl stále vlídný a spoléhal, že nebe dokončí, co započalo. Nastalo-li v nemoci zlepšení, nebylo-liž to již krásné? A obvyklá jeho slova zněla: již to začíná, jen mějte trpělivost! Nejvíce však se bál všech dam ošetřovatelek, které by jej byly rády zdržely a ukázaly mu zvláštní případy. Všechny marnivě poukazovaly na nejtěžší nemoci, zvláštní případy, které se vyskytly v jejich oddělení, a toužily mu je ukázati, aby mohly nakonec triumfovati. Ta jej chytla za ruku ujišťujíc, že má případ lepry. Ona jej prosila, aby se šel podívati na mladou dívku, jež má kyčle porostlé rybími šupinami. Třetí mu šeptala do ucha různé podrobnosti o jisté vdané dámě z nejlepších kruhů. Jak doktor říkal: kdyby poslechl všech těchto dam, promarnil by celý den zbytečnými prohlídkami. Pak pojednou stanul před ženou zázračně uzdravenou a kývnuv na Ferranda, zvolal: „Hleďte, to je vysoce zajímavé uzdravení!“ A Ferrand zmaten musil vyslechnouti vypravování, jak nemoc rázem zmizela po prvním ponoření do zázračné vody.

Konečně potkala sestra Hyacinta abbého Judainea, jenž jí sdělil, že byl mladý lékař povolán do dolejšího sálu. Již po čtvrté tam byl u bratra Isidora, jehož muka neustávala. Ferrandovi nezbývalo, než jej krmiti opiem. Bratr Isidor ve svém trápení prosil jen, aby mu bylo trochu uleveno, aby mohl odpoledne býti dopraven k jeskyni, což ráno nebylo možno. Leč bolesti se horšily, takže konečně padl do mdlob.

Když sestra vešla, seděl lékař na misionářovu loži.

„Pane Ferrande, pojďte se mnou rychle do sálu Sainte-Honorine; jedna nemocná nám umírá.“

Ferrand se na ni usmál, neboť se cítil vždy potěšen a posílen, kdykoliv ji spatřil.

„Půjdu s vámi, sestro. Ale počkáte okamžik, není-liž pravda? Rád bych vzkřísil tohoto ubožáka.“

Sestra Hyacinta sebrala veškeru trpělivost, ba pomáhala. Přízemní sál byl též úplně zaplaven sluncem a třemi velkými okny, vedoucími do malé zahrádky, vnikal čerstvý vzduch. Toho jitra zůstal tam mimo bratra Isidora jen pan Sabathier, aby si odpočinul, zatímco jeho žena, těžíc z volné chvíle, šla něco nakoupiti, obrázky, pamětní mince, určené za dárky. Spokojeně sedě, opřen o podušky, probíral mezi prsty zrnka růžence; nemodlil se však, jen se tak mechanicky zabavoval, upíraje oči na svého souseda, jehož záchvat sledoval s bolestným zájmem.

„Ach, milá sestro,“ řekl sestře Hyacintě, jež se k němu přiblížila, „ten ubohý bratr mne naplňuje obdivem. Včera jsem chvíli pochyboval o svaté Panně, ježto mne nevyslyšela za celých sedm let, co sem jezdím; vida však příklad tohoto mučedníka, tak s oddaností snášejícího svá muka, zastyděl jsem se nad nedostatkem víry… Nedovedete si představit, jak trpí, nutno jej viděti před jeskyní, s očima planoucíma nejvyšší nadějí…! Je to opravdu krásné. Znám v Lurdách jediný obraz, od neznámého italského mistra, představující hlavu mnicha s očima zářícíma takovou zbožností…“

Učenec, bývalý univerzitní profesor, živený literaturou a uměním, probudil se v tomto zničeném muži, jenž se vydal do Lurd mezi nejchudšími, aby byl nebi blíže. A v houževnaté naději, kterou nedovedlo zlomiti ani sedmeré zklamání, dodal:

„Konečně, mám ještě odpoledne, ježto odjedeme až zítra. Voda je velmi studená, dám se však do ní ještě naposled ponořiti; a dnes od rána se modlím, prosím za prominutí svého včerejšího rouhání… Viďte, sestro, svaté Panně stačí vteřina, chce-li své dítě uzdraviti… Staň se její vůle a jméno její budiž požehnáno!“

A jal se znovu odříkávati Otčenáše a Zdrávas, probíraje se zvolna růžencem, zatím co jeho oči se zavíraly a ochablá jeho tvář nabývala dětského výrazu, následek to jeho dlouholeté odloučenosti od světa.

Zatím Ferrand pokynul Martě, sestře bratra Isidora. Stála u nohou lože, ruce majíc svislé, a bez slz pohlížela na zbožňovaného umírajícího, s odevzdaností prosté, omezené venkovanky. Následovala svého bratra jako věrný pes a utratila své čtyři sou, které si byla zaspořila, ač neprospěla ničím, jen se dívala na jeho utrpení. A když jí lékař řekl, aby nemocného vzala do náručí a poněkud nadzdvihla, byla nesmírně šťastna, že konečně může býti něčím užitečná. A její tlustá, zachmuřená, pihami posetá tvář se rozjasnila.

„Držte jej, já se zatím pokusím toto mu vpravit do úst.“

Když se tak stalo, Ferrandovi se podařilo vpraviti mezi jeho zaťaté zuby několik kapek tekutiny. Za okamžik nemocný otevřel oči a hluboce vzdychnul. Byl klidnější, neboť opium působilo, utišujíc bolest jako rozžhavené železo v jeho pravém boku. Byl však tak sláb, že když chtěl promluviti, bylo nutno přiblížiti ucho k jeho ústům, aby jej bylo slyšeti.

Chabým pokynem ruky požádal Ferranda, aby se k němu sklonil.

„Jste lékařem, pane, není-liž pravda? Dejte mi sil, abych mohl ještě dnes odpoledne k jeskyni… Jsem přesvědčen, že mne svatá Panna uzdraví, půjdu-li tam.“

„Ale ovšemže tam půjdete,“ odvětil mladý muž. „Což necítíte, že vám je mnohem lépe?“

„Oh, mnohem lépe, no…! Vím dobře, co mi je, neboť jsem viděl umírati mnoho našich bratří, tam dole, na Senegalu. Jakmile jsou zachvácena játra a nádor se provaluje ven, je konec. Pak se dostaví pot, horečka, blouznění… ale svatá Panna se dotkne mé choroby jen malíčkem a rázem budu zdráv. Och, prosím vás všechny, dopravte mne do jeskyně, i kdybych již nebyl při vědomí!“

Sestra Hyacinta se rovněž k němu sklonila.

„Buďte kliden, drahý bratře. Dopravíme vás k jeskyni hned po obědě a všichni se za vás budeme modlit.“

Konečně mohla odvésti Ferranda, zoufajíc si již nad tím zdržením, velmi se strachujíc o paní Vêtuovou. Leč osud bratra Isidora ji dojímal; a stoupajíc s lékařem po schodech, vyptávala se naň lékaře tázajíc se, není-li opravdu již žádné naděje. Ferrand učinil posuněk naprosto odmítavý. Považoval za šílenství vydati se v takovém stavu do Lurd.

Když to vyslovil, ihned se s úsměvem omlouval: „Odpusťte mi, sestro. Víte, že jsem nešťastný nevěřící.“

Sestra Hyacinta se shovívavě usmála jako přítelkyně, omlouvající nedokonalosti těch, které miluje.

„Och, to nevadí, znám vás a vím, že jste přesto hodný hoch… A pak, my se setkáme s tolika lidmi a přicházíme k takovým pohanům, že bychom z pohoršení ani nevyšly.“

Nahoře, v sále Sainte-Honorine, nalezli paní Vêtuovou, stále sténající, trpící nesnesitelnými bolestmi. Paní de Jonquièreová a paní Désagneauxová stály bledé vedle lože a vzrušeně naslouchaly tomu ustavičnému nářku. Na jejich tiché otázky odpověděl Ferrand pokrčením ramenou. Byla to ztracená žena, jíž zbývala snad hodina, snad jen několik minut života. Vše, co mohl učiniti, bylo omámiti ji, aby jí usnadnil krutý smrtelný zápas, který předvídal. Nemocná, nepozbyvši dosud vědomí, jej viděla, a jsouc vůbec poslušná, neodmítla léku. Jako všechny ostatní měla i ona jedinou horoucí touhu, vrátiti se k jeskyni.

Vykoktala to chvějícím se dětským hlasem, jako by se bála, že nebude vyslyšena.

„K jeskyni, viďte? K jeskyni…“

„Hned vás tam odnesou, slibuji vám to,“ řekla sestra Hyacinta. „Jen musíte být rozumná. Snažte se trochu usnout, abyste nabyla sil.“

Zdálo se, že nemocná zdřímla. Paní de Jonquièreová se domnívala, že může odvésti paní Désagneauxovou na druhý konec sálu, kde se jaly počítati prádlo. Ale nedopočítaly se, neboť několik ubrousků zmizelo. Sofie se nehnula, sedíc na tomže místě. Položila si panenku na klín a čekala, až ta paní umře, ježto jí bylo řečeno, že umře.

Ostatně u umírající zůstala sestra Hyacinta; a nechtějíc mařiti času, vzala jehlu a nit, spravujíc živůtek jedné z nemocných, velmi obnošený, s vytrženými rukávy.

„Zůstanete chvíli u nás, není-liž pravda?“ tázala se Ferranda.

Tento stále prohlížel paní Vêtuovou.

„Ano, ano… může skonat každou minutu. Obávám se, že dostane chrlení krve.“

Pak, spatřiv Marii na vedlejším loži, tázal se šeptem:

„Jak se jí vede? Je jí lépe?“

„Ne, ještě ne. Ach, to drahé dítě, všichni se za ni horoucně modlíme! Tak mladá, tak roztomilá a takovou nemocí stižena…! Jen se na ni teď podívejte. Jak je krásná! Vypadá jako světice v tom slunečním paprsku, s nadšenýma očima a zlatými vlasy, které planou jako aureola.“

Ferrand na ni se zájmem chvíli pohlížel. Překvapila jej nadšeným výrazem, zdánlivou lhostejností k celému okolí, horoucí vírou a vnitřní blažeností, která jí planula z očí.

„Uzdraví se,“ zašeptal, jako by pronášel proroctví. „Uzdraví se.“

Pak přikročil k sestře Hyacintě, jež seděla u otevřeného okna, jímž vnikal ze dvora vlažný vzduch. Slunce stoupalo a vrhalo již jen úzký zlatý pruh na její bílý čepeček a náprsenku. A Ferrand stál před ní, dívaje se, jak šije, opřena o okenní rám.

„Sestro, víte, že tato cesta do Lurd, které jsem se podjal, abych prokázal službu svému příteli, bude jednou z nejšťastnějších vzpomínek z mého života?“

Nepochopila a prostodušně odvětila:

„A proč?“

„Protože jsem tu opět nalezl vás, protože tu jsem s vámi a mohu vám poněkud pomáhati ve vašem obdivuhodném díle. A kdybyste věděla, jakou k vám cítím vděčnost, jak vás miluji, jak vás zbožňuji!“

Zdvihla hlavu, a pohlédnuvši mu do tváře, jala se žertovati bez všelikých rozpaků. Byla rozkošná se svou sněhobílou pletí, malými a veselými ústy a nádhernýma modrýma očima, jež se stále usmívaly. Byla tak něžná a štíhlá, se svými ňadry děvčátka, vyrostlého v nevinnosti a zbožnosti.

„Tedy mne velice milujete? A proč?“

„Proč vás miluji…? Protože jste nejlepší bytost, utěšující, více než sesterská. Jste nejhlubší, nejsladší vzpomínkou mého života, na kterou upínám myšlenky, potřebuji-li síly a odvahy… Což jste zapomněla na onen měsíc, který jsme strávili spolu, v mé ubohé komůrce, když jsem byl tak nemocen a vy jste mne tak pečlivě ošetřovala?“

„Ovšem, ovšem…! A dokonce jsem nikdy neměla tak roztomilého pacienta jako vás. Všechno, co jsem vám podala, jste vzal, a když jsem vám převlékla prádlo a přikryla vás, ani jste se nehýbal, jako malé dítě.“

A dále naň pohlížela bez rozpaků, usmívajíc se. Ferrand byl hezký muž, velmi silný, s poněkud velkým nosem, nádhernýma očima, rudými rty pod černým knírkem, mladý muž v plném rozkvětu. Ale sestra zdála se šťastna prostě tím, že jej viděla k slzám pohnutého státi před sebou.

„Ach, drahá sestro, bez vás bych byl zemřel. Vy jediná jste mne uzdravila.“

A jak tak na sebe vesele a dojatě pohlíželi, vynořovaly se před nimi vzpomínky na onen rozkošný měsíc. Neslyšeli již sténání paní Vêtuové, zapomněli, že jsou v sále přeplněném lůžky, podobajícím se ve svém nepořádku nakvap zřízené nemocnici po velké katastrofě. Ocitli se opět v těsné podkrovní světničce starého domu ve staré Paříži, kam vnikal vzduch a světlo jen malým okénkem, jímž bylo viděti moře střech. A jaký půvab byl v jejich samotě: on stižen horečkou, ona, přišedši tam jako dobrý anděl ze svého kláštera, družka ničeho se nebojící! Tak ošetřovala ženy, děti, muže, jak kdo přišel, dokonale šťastna, mohla-li pracovati a ulehčiti něčí utrpení. A nikdy ani nepomyslila na svoje pohlaví. Ani Ferrand by si byl nikdy nevzpomenul, že je ženou, kdyby nebylo jejích jemných rukou, lahodného hlasu a blažící blízkosti. Bylo mu, jako by jej ošetřovala něžná matka, milující sestra. Po tři měsíce, jak pravila, starala se o něj jako o dítě, zdvihajíc jej a ukládajíc, prokazujíc mu všechny služby, bez studu, bez odporu: oba byli povznášeni posvátnou čistotou utrpení a milosrdenství. A jaké důvěrné přátelství mezi nimi nastalo, když se počal zotavovati; smáli se jako dva staří kamarádi! Stále jej opatrovala, hubovala jej, pleskala přes ruce, když je umíněně nechtěl nechati pod pokrývkou. Díval se na ni, když prala jeho prádlo ve vaničce, aby uspořila několik sou za pradlenu. Nikdy k nim nikdo nepřišel, byli sami, tisíc mil od světa, blažíce se touto samotou, bratrsky se radujíce ze svého mládí.

„Vzpomínáte si, sestro, jak jsem poprvé vstal? Pomáhala jste mi a podporovala mne, neboť jsem se potácel, jako bych byl zapomněl choditi… Jak jsme se tomu nasmáli.“

„Ano, ano, to jste již byl zachráněn, byla jsem velmi ráda.“

„A když jste mi přinesla třešně… vidím vás, jako by to bylo dnes: já opřen o podušky, vy sedící na pelesti, a třešně mezi námi, ve velkém bílém kornoutu. Nechtěl jsem se jich dotknouti, dokud si nevezmete vy… Konečně jsme si vzali každý jednu; byly tak dobré!“

„Ano, ano, velmi dobré… a právě tak to bylo s rybízovou zavařeninou: nechtěl jste si vzíti, dokud si nevezmu já.“

Rozesmáli se hlasitěji, okouzleni těmito vzpomínkami. Ale bolestný vzdech paní Vêtuové je upamatoval na skutečnost. Ferrand se sklonil a podíval se na nemocnou, ležící bez hnutí. V sále panovalo stálé tísnivé ticho, rušené jen jasným hlasem paní Désagneauxové, počítající prádlo.

V hlubokém pohnutí dodal šeptem:

„Ach, drahá sestro, kdybych žil sto let, kdybych poznal všechny radosti a rozkoše, nikdy nebudu milovati jinou ženu, jako miluji vás!“

Sestra Hyacinta, sklonivši hlavu bez nejmenších rozpaků, jala se dále šíti. Její pleť, běloskvoucí jako květ lilie, se lehce zarděla.

„Já též, pane Ferrande, vás mám velice ráda… Ale nesmíte mne činit pyšnou. Co jsem udělala pro vás, udělala jsem pro tolik jiných. Vždyť je to moje zaměstnání. A mám jen jedinou radost, že Bůh vás uzdravil.“

Znovu byli vyrušeni. Grivottová a Elisa Rouquetová se vracely od jeskyně, daleko dříve než ostatní. Grivottová ihned usedla na svůj slamník, ležící na zemi u nohou lože paní Vêtuové, a vytáhnuvši z kapsy kus chleba, dala se do něho. Ferrand se od včerejšího dne velice zajímal o tuto souchotinářku, jež překonávala tak zajímavé období choroby a nyní byla zachvácena nenasytným hladem a horečnou potřebou se pohybovati. Leč v této chvíli překvapil jej daleko více případ Elisy Rouquetové: bylo již jisto, že vřed, rozežírající její tvář, počal se hojiti. Stále se omývala zázračnou vodou a právě přicházela z kanceláře doktora Bonamyho, jenž triumfoval. Ferrand k ní se zájmem přistoupil a pozoroval blednoucí ránu, již osychající, ovšem dosud neuzdravenou, ale značně zlepšenou. Případ zdál se mu tak zajímavý, že si umínil učiniti o něm několik poznámek pro jednoho ze svých bývalých profesorů na univerzitě, jenž konal studia o nervózním původu jistých kožních chorob, vzniklých pochybenou výživou.

„Necítila jste svědění?“ tázal se.

„Ne, ne, pane. Omývám se a vroucně se modlím růženec, více nic!“

Grivottová pyšná a žárlivá, jež od včerejšího dne chodila v triumfu, zavolala lékaře.

„Pane doktore, jsem uzdravena, uzdravena, úplně uzdravena!“

Ferrand jí přátelsky pokynul, nechtěje ji prohlížeti.

„Vím, milé dítě. Již vám naprosto nic neschází!“

V tom okamžiku jej zavolala sestra Hyacinta. Odhodila šití spatřivši, že se paní Vêtuová zdvihá, zachvácena hroznou nevolností. Ač spěchala, přece nepřišla včas s nádobou: nemocná vychrlila proud jako saze černého hlenu; a tentokrát v něm byla krev, vločky zafialovělé krve. Bylo to chrlení, jehož se Ferrand obával.

„Povězte to paní ředitelce,“ řekl šeptem, hodlaje zůstati u lože.

Sestra Hyacinta běžela pro paní de Jonquièreovou. Prádlo bylo již spočítáno, i nalezla ji v živém rozhovoru s Raymondou, zatím co si paní Désagneauxová myla opodál ruce.

Raymonda si odskočila na chvíli z refektáře, kde byla zaměstnána. Byla to těžká práce v tomto úzkém sále s dvěma dlouhými řadami stolů, potřísněnými zbytky a zápachem působícím ošklivost. Raymonda vyběhla nahoru, těžíc z půlhodinky, která jí zbývala před návratem nemocných. Udýchaná, se zardělou tváří a lesknoucíma se očima padla matce do náručí.

„Ach, maminko, jaké štěstí…! Ujednáno!“

Paní de Jonquièreová nechápala, majíc hlavu přeplněnu starostmi o sál jí svěřený.

„Co, mé dítě?“

Raymonda, zarděvši se poněkud, zašeptala:

„Můj sňatek!“

Matka se velmi potěšila. Spokojenost se zračila v její plné tváři, přes pokročilý věk ještě krásné a příjemné. Ihned se viděla opět v těsném obydlí v ulici de la Vancau, kde po smrti svého manžela vychovávala svou dceru tak skromně, z několika tisíc franků renty. Sňatek znamenal tu nový život, opětný vstup do salonů, návrat do bývalého krásného postavení.

„Ach, drahé dítě, jak jsem ráda!“

Tu však pocítila rozpaky. Bůh jí byl svědkem, že po tři roky přicházela do Lurd jen z milosrdenství, majíc požitek ze své péče o ubohé trpící. A jistě nebyla z posledních naděje, že nalezne manžela pro svou dceru mezi mladými muži, konajícími dobrovolnou službu u jeskyně. Myslila na to jako na věc možnou, ale nemluvila o tom.

Leč v tomto okamžiku štěstí jí uniklo vyznání.

„Ach, drahé dítě, ani se nedivím: dnes ráno jsem o to prosila svatou Pannu.“

Pak chtějíc míti úplnou jistotu, vyptávala se na podrobnosti. Raymonda jí dosud nevyprávěla o své včerejší dlouhé procházce s Gérardem, chtějíc jí věc sděliti teprve, až bude jista svým vítězstvím, jista, že konečně nalezla manžela. A nyní to bylo ujednáno, jak vesele ujišťovala: toho jitra setkala se před jeskyní opět s mladým mužem, jenž se zcela obřadně zavázal. Pan Berthaud přijde jistě před odjezdem z Lurd požádati o její ruku pro svého bratrance.

„Nu,“ řekla paní de Jonquièreová, konečně zbavena všech pochybností, veselá, blažená, „doufám, že budeš šťastna, poněvadž jsi dosti rozumná, aby sis sama zařídila život, jak za nejlepší uznáš, bez mé pomoci… Polib mne!“

Tu přiběhla sestra Hyacinta a zpravila paní de Jonquièreovou o zhoršení stavu paní Vêtuové. Raymonda odkvapila a paní Désagneauxová, utírajíc si ruce, horlila proti oněm dámám, jež zmizely právě toho rána, kdy bylo tolik práce.

„Jako paní Volmarová…,“ dodala. „Ptám se jen, kam asi zmizela! Co tu jsme, nebylo jí tu viděti ani hodinu.“

„Nechte paní Volmarovou na pokoji!“ řekla paní de Jonquièreová poněkud nepokojně. „Vždyť jsem vám řekla, že je churava.“

Ostatně již obě spěchaly k paní Vêtuové. Ferrand, stoje u lože, čekal; a když se ho sestra Hyacinta tázala, zda možno něco dělati, zavrtěl jen hlavou. Umírající, jako by se jí bylo záchvatem ulehčilo, ležela bez hnutí se zavřenýma očima. Leč záhy přišlo nové chrlení a znovu se jí vyvalil z úst černý proud hlenu a krve. Pak se znovu na chvíli upokojila; otevřela oči a spatřila Grivottovou, sedící na slamníku a s chutí okusující chleba. Cítila, že umírá.

„Je uzdravena, že?“ tázala se.

Grivotteová, slyšíc ji, zvolala s nadšením:

„Och, ano, paní, uzdravena, uzdravena, docela uzdravena!“

Chvíli se zdálo, že je paní Vêtuová zachvácena nesmírnou truchlivostí ve vzpouře bytosti, která nechce zemříti, když jiné žijí dále. Leč záhy se oddala svému osudu a sotva slyšitelně zašeptala:

„Mladí mají zůstati naživu.“

A její široce otevřené oči se v údivu obracely na všechny strany, jako by se chtěly rozloučiti se všemi, které kolem sebe viděla. Pokusila se o úsměv, zpozorovavši zvědavý pohled malé Sofie Conteauové: to rozmilé dítě přišlo ráno k jejímu loži a objalo ji. Elisa Rouquetová, o nikoho nedbajíc, vzala své zrcátko a úplně se zabrala do prohlížení své tváře, která se jí zdála vůčihledě hezčí, co rána zasychala. Hlavně však zdál se umírající potěšovati pohled na Marii, tak rozkošnou ve svém vytržení. Paní Vêtuová na ni dlouho pohlížela, stále se k ní vracejíc, jako ke zjevu světla a radosti. Snad se jí zdálo, že již vidí svatou z ráje se zlatou svatozáří kol hlavy.

Pojednou dostala nový záchvat a tentokráte chrlila jen krev, zkaženou krev vinné barvy. Proud byl tak silný, že vytryskl na postel a potřísnil prostěradlo. Paní de Jonquièreová a paní Désagneauxová nadarmo nosily ručníky, obě smrtelně bledé, sotva stojíce na nohou. A Ferrand, ve své nemohoucnosti, ustoupil až k oknu, kde před chvílí zažíval tak rozkošných citů; sestra Hyacinta, bezděčně, jistě bezděčně přistoupila k němu, jako by se chtěla k němu přitisknouti.

„Bože! Bože!“ šeptala. „Což opravdu ničeho nemůžete?“

„Ne, ničeho! Zhasne, jako dohořívající lampa.“ Paní Vêtuová, jíž vytékal z úst rudý pramének, pohlížela nyní upřeně na paní de Jonquièreovou, pohybujíc rty. Ředitelka se k ní sklonila a slyšela tyto přerývané věty:

„Můj muž, madame… Krámek je v ulici Monffetard… och, zcela malý, nedaleko Gobbelins… Je hodinář a nemohl s sebou… ovšem, kvůli zákazníkům… bude jistě v rozpacích, až se nevrátím… Ano, cídila jsem šperky, obstarávala pochůzky…“ Hlas slábl a slova zanikala v chropotu.

„Prosím vás tedy… madame… napište mu… poněvadž jsem mu nepsala… a teď je konec… Napište mu… že moje tělo zůstane v Lurdách… bylo by to příliš drahé… A ať se zas ožení… obchod to potřebuje… Sestřenice… napište mu: sestřenice…“

Dále byl jen nesrozumitelný šepot. Nemocná slábla více a více, dech se jí zastavoval. Ale přece byly její oči ještě otevřeny, žijíce ještě v žluté, voskové tváři. A tyto oči zdály se zoufale hleděti v minulost, na vše, co již neměla nikdy spatřiti: malý krámek v lidnaté čtvrti, jednotvárná a příjemná domácnost s pracovitým mužem, stále skloněným nad nějakými hodinkami, pak nedělní oddech, vycházky za město, kde létali ve vzduchu papíroví draci. Ale marně to hledaly její vytřeštěné zraky v blížící se noci.

Ještě jednou se k ní sklonila paní de Jonquièreová vidouc, že se její rty opět pohnuly. A jako zavanutí vánku zazněl k ní šepot, jakoby z nesmírné dálky, neskonale zoufalý:

„Neuzdravila mne.“

A paní Vêtuová klidně skonala.

Jako by na to byla čekala, malá Sofie Conteauová seskočila spokojeně z postele a uchýlila se opět se svou panenkou na konec sálu. Ani Grivottová, dojídajíc svůj chléb, ani Elisa Rouquetová, zabrána v pozorování své tváře, nezpozorovaly, co se stalo. Ale při tlumeném zavanutí, které prolétlo sálem, při zoufalém šepotu paní de Jonquièreové a paní Désagneauxové, jež nebyla zvyklá viděti smrt tak zblízka, Marie zdála se procitnouti z blaženého očekávání, z vytržení, v něž ji uváděla horoucí, němá modlitba celé bytosti. A když pochopila, co se stalo, se sesterským soucitem k trpící zašeptala, tonouc v slzách:

„Ach, ubohá žena! Zemřela tak daleko, tak sama, právě když měla ožíti.“

Ferrand, hluboce dojat, přes lhostejnost, kterou přinášelo jeho povolání, pokročil k loži, aby konstatoval smrt; sestra Hyacinta pokryla na jeho pokyn tvář zesnulé, neboť nebylo pomyšlení na odnesení mrtvoly. Nemocní v davech přicházeli od jeskyně a sál, do té chvíle tak klidný a slunný, vracel se v obvyklý ruch bídy a utrpení, kašlání, těžce se vlekoucí nohy, omamující zápach. Znovu se změnil v truchlivé jeviště lidské bídy.

II.

Tohoto pondělí panoval k jeskyni ohromný nával. Byl to poslední den pobytu výpravy v Lurdách a otec Fourcade, vydávaje ráno pokyny, podotkl, že jest vynaložiti veškeru horoucnost víry, aby se nebe dalo pohnouti k milosti.

A tak hned od druhé hodiny odpolední bylo tam na dvacet tisíc poutníků, planoucích horoucí nadějí, horečně vzrušených. Nával vzrůstal od minuty k minutě tak, že baron Suire starostliv vyšel z jeskyně a opětně řekl Berthaudovi:

„Příteli, budeme zaplaveni, uvidíte… zdvojte své mužstvo a přiveďte je blíže.“

Sdružení Notre-Dame de Salut mělo jediné na starosti udržování pořádku, neboť tam nebylo ani hlídačů, ani strážníků; proto se předseda Sdružení tak rozčiloval. Leč Berthaud osvědčil se za vážných okolností vždy jako muž obratný a energický.

„Buďte bez obavy, ručím za vše… Nehnu se odtud, pokud čtyřhodinové procesí nepřejde.“

Přece však posuňkem přivolal Gérarda.

„Dej svému mužstvu nejpřísnější rozkaz, aby propouštěli jen osoby opatřené vstupenkou… A přiveď je sem, ať utvoří pevný kruh.“

Pod břečťanovou obrubou zářila jeskyně ve svém věčném svitu. Z dáli zdála se poněkud stísněná, nepravidelná, těsná a skromná na nadpozemský dech, který z ní vanul a skláněl všechny hlavy k zemi. Socha Panny byla jen skvrnou, která se zdála pohybovati v chvějícím se vzduchu, v němž plápolaly nesčetné svíce. Vystoupil-li někdo na špičky, nejasně zahlédl za mříží stříbrný oltář, harmonium zbavené pokrývky, haldy kytic a obrázky, pokrývající začazené stěny. Den byl čarovný, nikdy ještě neklenulo se nad nesmírným davem nebe čistší a po noční bouři, která zlomila úporné vedro prvních dvou dní, vanul osvěžující větérek.

Gérard byl nucen použíti loktů, chtěl-li vykonati rozkaz. Nastávala již tlačenice.

„Ještě dva muži sem! Postavte se vždy čtyři a pevně držte kruh!“

Byl to bezděčný, nepřekonatelný tlak: dvacet tisíc osob, jež se tu tísnily, zdálo se jakoby přitahováno jeskyní, puzeno k ní neodolatelným hnutím, horoucí zvědavostí, spojenou s touhou po tajemství. Všechny oči se tam upíraly, všechna ústa, ruce, těla byla unášena k bledému svitu, k bílé skvrně, mramorové Panně, jež se zdála pohybovati. A aby širé prostranství před mříží, vyhrazené nemocným, nebylo zaplaveno, bylo nutno je ohraničiti silným provazem, který drželi nosítkáři oběma rukama. Měli rozkaz propouštěti jen nemocné, opatřené průvodním lístkem, nebo osoby, které měly zvláštní dovolení. Jen zdvihli provaz, propustili vyvoleného, a opět provaz spustili, nedbajíce proseb. Chvílemi bylo jim dokonce vystupovati drsně a vší silou se opírati návalu, který je hrozil sraziti.

A tak, zatím co se lavice před jeskyní a širá prostora, vyhrazená nemocným, jich vozíkům a nosítkám, plnily, ze všech stran proudily davy. Vycházely z náměstí sv. Růžence a zaplavovaly celé nábřeží Gave a aleje; chodníky se černaly lidstvem a záhy tu nebylo k hnutí. Na zábradlí seděla spousta žen, některé i stály, aby lépe viděly; jejich slunečníky světlých, svátečních barev jasně se míhaly ve slunci. Aby měli nemocní volný přístup, udělána ulička; leč za okamžik byla davem zaplavena a vozíky a nosítka uvázly na cestě, ztratily se, utonuly v záplavě, odkud se s nimi průvodčí nevypletli. Ale přece ten velký, přešlapující zástup byl mírný, poslušný, a bylo nutno brániti jen jeho bezděčnému hnutí, pudícímu jej k jeskyni. Nestalo se žádné neštěstí, ač opojení se změnilo záhy v náboženské šílení.

Baron Suire si znovu prorazil cestu.

„Berthaude, Berthaude, přičiňte se, aby byl pochod volnější…! Vždyť ženám a dětem hrozí umačkání!“ Tentokráte odvětil Berthaud netrpělivě:

„Bože, přece nemohu být všude… Zavřete na chvíli mříž, je-li to nutno.“

Šlo o průvod, který byl po celé odpoledne pořádán v jeskyni. Věřící vpouštěni levými dveřmi a pravými vycházeli.

„Zavřít mříž!“ zvolal baron. „Ale to bude ještě horší; lidé se tam umačkají!“

Právě stál na blízku Gérard, hovoře chvíli s Raymondou, jež stála na druhé straně provazu, držíc koflík s mlékem, které přinesla jedné ochromené stařeně. Berthaud rozkázal mladému muži, by postavil dva nosítkáře u mříže a propouštěl poutníky jen po desíti. Když Gérard tento rozkaz vykonal a vrátil se, nalezl Berthauda ve veselém rozhovoru s Raymondou. Pak odešla a oba se dívali, jak dává oné stařeně pít.

„Rozkošná! A vezmeš si ji, viď, je to jisté?“

„Dnes večer požádám o její ruku. Spoléhám na tebe, že mne doprovodíš.“

„Ovšem… Víš, co jsem ti řekl. Nic rozumnějšího nemůžeš udělat. A strýc ti opatří místo, dřív než uplyne půl roku.“

Nový příval je roztrhl. Berthaud se šel přesvědčit na vlastní oči, je-li u jeskyně pořádek, jak byl nařídil. Dlouhé hodiny již trval tento nepřetržitý proud žen, mužů, dětí, přišlých z celého světa. A podivuhodně tu byly smíšeny všechny třídy, otrhaní žebráci vedle majetných měšťáků, venkovanky, elegantní dámy, prostovlasé služky, bosá děvčata, s vlasy natřenými pomádou a ovázanými stužkou. Vstup byl volný, mystérium přístupno všem, věřícím i nevěřícím, těm, které přiváděla jen zvědavost, jako těm, kteří přicházeli se srdcem překypujícím zbožností. A všichni byli téměř stejně dojati v těžkém ovzduší této svatyně, prosyceném zápachem hořícího vosku. Mnozí byli jako omámeni, ani se neuklonili, prohlížejíce si vše s tajeným nepokojem lidí lhostejných, zabloudivších v neznámý, strašlivý vnitřek svatyně. Ale zbožní se křižovali, skládali dopisy, kytice, svíce, líbali skálu u nohou sochy, nebo otírali o to místo růžence, pamětní peníze, drobné zbožné předměty, které tímto dotykem měly býti posvěceny. A průvod pokračoval, pokračoval bez konce, trval měsíce, léta; zdálo se, že tu prochází celá země, se vší lidskou bídou a utrpením, v tomto omamujícím, nakažlivém hledání štěstí a spásy.

Když se Berthaud přesvědčil, že na všech stranách je vše co nejlépe zařízeno, procházel se jako divák, dohlížeje občas na své lidi. Jen příchodu procesí s velebnou svátostí se ještě obával, neboť tu nastávalo nadšení tak divoké, že se vždy bylo obávati neštěstí. Tento poslední den sliboval býti parným, dle rozechvění nadšených věřících. Mnozí nespali ty tři noci a přicházeli do stavu jakéhos bdění ve spánku, kráčejíce jako ve snu, který ještě zvyšoval jejich rozrušení. Nebylo jim dopřáno odpočinku, neustálé modlitby byly jako důtky bičující jejich duše. Volání k svaté Panně neustávalo, na kazatelně se střídali kněží, provolávajíce všeobecné bolesti, řídíce důtklivé prosby zástupu po celou dobu, co tam byli nemocní, před bledou mramorovou sochou, usmívající se, ruce sepjaty, oči obráceny k nebesům.

V té chvíli stál na bílé kazatelně, vpravo od jeskyně u skály stojící, kněz z Toulouse, jejž Berthaud znal; chvíli naslouchal spokojeně jeho slovům. Byl to tlustý člověk silného hlasu, známý svými řečnickými úspěchy. Ostatně celá jeho výmluvnost záležela v dobrých plících a ve způsobu vyrážeti slovo nebo větu, kterou měl dav opakovati. Celé jeho kázání bylo vlastně jen vykřikování, přerušované modlením Otčenášů a Zdrávas.

Kněz se domodlil růženec; snaže se co nejvíce vypnouti na svých krátkých nohou, vyraziv první větu litanií, které vymýšlel, dle toho, v jakém byl nadšení.

„Marie, milujeme tě.“

A dav opakoval zvukem nižším, roztříštěným:

„Marie, milujeme tě!“

Od té chvíle to neustalo. Hlas kněze zněl plnou silou a hlasy davu opakovaly s bolestným přízvukem: „Marie, tys jediná naše naděje!“

„Marie, tys jediná naše naděje!“

„Čistá panno, učiň nás čistšími mezi čistými!“

„Panno všemocná, uzdrav naše nemocné!“

Často, když mu nic nenapadlo nebo když chtěl některý výkřik zdůrazniti, opakoval jej i třikrát; a dav poslušně opakoval jej též třikrát, chvěje se v tomto vysilujícím nářku, kterým jen rostlo jeho horečné vzrušení.

V litaniích se pokračovalo; Berthaud zaměřil k jeskyni. Těm, kdož procházeli vnitřkem jeskyně, naskýtalo se podivuhodné divadlo. Širá prostora, ohrazená provazy, byla zabrána tisícem nebo dvanácti sty nemocných, které přivezla národní výprava; a byl to žalostný pohled pod tím čistým nebem překrásného dne. Všechny tři nemocnice vyprázdnily své hrůzyplné sály. U kraje, na lavicích seděli nemocní, kteří se ještě udrželi na nohou. Mnozí se však obložili poduškami a opírali se jeden o druhého, silní podpírajíce slabé. Více vpředu, před samotnou jeskyní leželi těžce nemocní; dlaždice úplně mizely pod tímto přívalem hrůzy a utrpení, který se tu rozlil v jezero. Nastala tu nevýslovná spleť vozíků, nosítek, žíněnek. Nemocní, přivezení ve vozících, vynikali nad toto jezero, kdežto jiní leželi přímo na zemi. Někteří leželi oblečení na čtverečkovaném plátně žíněnek, jiné přinesli se vším ložním prádlem, takže bylo viděti jen bledé tváře a ruce. Málokteré lože bylo čisté. Jen několik bezvadně bílých podušek, zdobených s poslední koketností, odráželo se mezi tou bídou, záplavou hadrů, pokrývek roztrhaných a špinavých. A všichni byli na sebe natlačeni, jak je náhoda svedla, muži, ženy, děti, kněží, lidé svlečení i oblečení, v oslňujícím světle krásného dne.

Ve strašlivém průvodu, který dvakrát denně vycházel z nemocnice a ubíral se zděšenými Lurdami, byly všechny nemoci zastoupeny. Bylo viděti hlavy rozežrané vyrážkami, čela pokrytá svrabem, nosy a ústa prašivinou znetvořená v netvorné rypáky. Objevovaly se zapomenuté nemoci, jakási stařena měla malomocenství, jiná byla pokryta lišeji, jako strom ve tmě hnijící. Pak přišli vodnatelní, s životy nadmutými do neuvěřitelných rozměrů; z některých nosítek vyčnívaly ruce revmatismem zkřivené nebo nohy tak zbubřelé, že se podobaly pytlům hadrů. Jakási dívka s vodou v hlavě seděla na nízkém vozíku, snažíc se udržeti v rovnováze ohromnou hlavu, nabývající převahy na tu nebo onu stranu. Jiná, stižená tancem sv. Víta, neustále zmítala všemi údy, křivíc v hrozných grimasách levou polovinu tváře. Opět jiná, ještě dítě, vyrážela žalostné zvířecí skřeky, kdykoliv ji schvátila bolestná křeč, stahující jí ústa. Pak šli souchotináři, třesoucí se v horečce, vyčerpáni průjmy, vychrtlí jako kostlivci, s pletí popelavou, barvy země, v níž měli záhy spočinouti; mezi nimi jedna žena měla tvář nápadně bílou, oči plamenné, podobna lebce, v níž zažehli pochodeň. Dále bylo viděti znetvořeniny všeho druhu, zkroucená těla, vyvrácené údy, zkřivené krky, ubohá stvoření, zlomená a znetvořená jako tragické loutky: hlavně jedna z nich byla nápadná, majíc pravou ruku zkroucenu za kyčel a hlavu nahnutou až k levému rameni. Vezeny tam ubohé rachitické děti, s voskovými tvářemi a krky rozhlodanými krticemi; ženy s bolestnou strnulostí v sinalých tvářích, jichž lůna ničila rakovina; a jiní a jiní, ležíce s očima upřenýma vzhůru, jako by naslouchaly pohybu vnitřností utlačovaných nádory zvíci dětské hlavy. A stále nové a nové případy, vždy hroznější předcházejících.

A na lavičkách sedící hluší, ač ničeho neslyšeli, přece zpívali s sebou; slepí seděli celé hodiny nehybně, se vztyčenou hlavou, obrácení k soše Panny, jíž neviděli. Byla tam i blbá žena, s nosem zničeným vředem, která se příšerně smála, otvírajíc neforemná, černá ústa; jeden padoucnicí stižený přetrpěl právě záchvat a byl smrtelně bledý, s pěnou u úst.

Leč co znamenala nemoc nebo utrpení od chvíle, kdy se tu všichni shromáždili, sedíce nebo ležíce, s očima upřenýma na jeskyni. Ubohé, strhané tváře, popelavě zbarvené, se oživovaly, nadšením nabývaly barvy. Chromé ruce se vzpínaly, příliš těžká víčka nabývala síly a zdvihala se, zaniklé hlasy zdály se probouzeti na knězův povel. A volání se šířilo, stoupalo od jednoho konce rozsáhlého prostranství k druhému.

„Marie, bez hříchu počatá, pros za nás!“ volal kněz hromovým hlasem.

A nemocní i poutníci opakovali stále hlasněji:

„Marie, bez hříchu počatá, pros za nás!“

„Matko nejčistší, tvé děti leží u tvých nohou!“

„Královno andělů, rci jen slovo a naši nemocní se uzdraví!“

Na straně kazatelny byl pan Sabathier v druhé řadě. Dal se přivésti hodně časně, aby si mohl vybrati místo, neboť jako dávný návštěvník se vyznal. A pak se mu zdálo, že hlavně zaleží na tom, aby byl co možno nejblíže, před samotnýma očima Panny, jako by jí bylo nutno viděti své věrné, aby na ně nezapomněla. Ostatně za těch sedm let, co přijížděl do Lurd, živil v sobě jen tuto naději: býti konečně zpozorován, pohnouti Pannu, dosíci uzdravení. K tomu bylo zapotřebí jen trpělivosti, aniž by pevná jeho víra bývala jen dost málo zviklána. Ale jako ubohý muž, oddaný svému osudu, poněkud unaven stálým odkladem, dovoloval si občas rozptýlení. Vymohl si, aby s ním mohla býti jeho žena, sedíc na skládací židličce, a hovořil s ní, sdílel s ní své úvahy.

„Má drahá, pozdvihni mne trochu… kloužu a sedím velice špatně.“

Byl oděn v šat z hrubé vlněné látky a seděl na své žíněnce, opíraje se o převrácenou židli.

„Je ti lépe?“ tázala se ho paní Sabathierová.

„Ano, ano…“

Pak obrátil svůj zájem na bratra Isidora, kterého přece dopravili k jeskyni; ležel opodál, přikryt až ke bradě, maje nepokryty jen sepjaté ruce.

„Ach, ubohý muž… je to velmi neprozřetelno, ale svatá Panna je tak mocná, chce-li!“

Jal se dále modliti svůj růženec, znovu však ustal, spatřiv paní Mazeovou, jež vklouzla do vyhraženého kruhu, tak skromně a nepozorovaně, že toho asi nikdo nezpozoroval. Usedla na konci jedné z lavic, nezaujímajíc více místa než malé děvčátko. A její podlouhlá tvář unavených tahů, hlava dvaatřicetileté uvadající plavovlásky, jevily bezmezný žal a nesmírnou opuštěnost.

„Tato dáma se modlí, aby jí byl vrácen manžel,“ řekl tiše pan Sabathier, upozorňuje svou ženu neznatelným posuňkem. „Setkala ses s ní dnes ráno v jednom obchodu.“

„Ano, ano,“ odvětila paní Sabathierová. „A pak jsem o ní mluvila s jinou dámou, která ji zná… Její muž je obchodním cestujícím. Před šesti měsíci ji opustil a potuluje se s různými ženštinami. Och, je velmi veselý, velmi roztomilý a nenechává ji bez peněz. Ona však jej zbožňuje, nedovede se smířiti s tou ztrátou a prosí svatou Pannu, aby jí ho vrátila… V těchto dnech prý jest právě v Luchon, se dvěma dámami, sestrami…“

Pan Sabathier posuňkem přerušil svou ženu. Zahleděl se na jeskyni a opět se v něm probudil myslící člověk, starý profesor, jenž se svého času velmi rád zabýval uměním.

„Vidíš, chtěli jeskyni udělat příliš krásnou a zkazili ji. Jsem jist, že vypadala mnohem lépe v dřívější divokosti. Tak ztratila svůj ráz. A jakou ohavnou boudu to přilepili tam vlevo!“

Tu však pocítil výčitky svědomí, že se baví. Neobdařila zatím svatá Panna svou milostí některého z jeho sousedů, zbožnějšího a lépe se chovajícího? Znepokojen stal se opět skromným, v obvyklé trpělivosti, očekávaje božské smilování.

Ostatně hlasité volání nového hlasu pomohlo mu vrátiti se k této pokoře, k tomuto odumření bývalého rozumáře. Na kazatelnu vystoupil právě jiný kněz, tentokráte kapucín, jehož pronikavý hrdelní hlas působil v davu zachvění hrůzy.

„Svatá Panno panen, buď požehnána!“

„Svatá Panno panen, neodvracej tváře své od dítek svých!“

„Svatá Panno panen, dechni na naše rány a naše rány zaschnou!“

Rodině Vigneronově podařilo se zaujmouti místo na konci první lavice, ve střední aleji, která se plnila. Byli tu všichni: malý Gustav, znavený a sklíčený, drže berli mezi koleny; jeho matka vedle něho, sledujíc modlitby jako počestná měšťanka, na druhé straně pak paní Chaiseová, jež se dusila, neboť se na ni tlačil dav; a pan Vigneron mlčky a pozorně na ni chvíli pohlížel.

„Co je vám, má drahá? Není vám snad dobře?“ Paní Chaiseová namáhavě oddychovala.

„Nevím… necítím svých údů a sotva popadám dech.“

Panu Vigneronovi kmitla se hlavou myšlenka, že takové vzrušení a horečné napětí poutnické výpravy není asi příliš zdrávo osobě stižené srdeční chorobou. Ovšem, nepřál si ničí smrti, nikdy svatou Pannu o něco takového neprosil. Vyslyšela-li jeho přání po povýšení, díky náhlé smrti představeného, stalo se tak zajisté, protože byl představený již předtím nebem odsouzen. A i kdyby paní Chaiseová zemřela a zanechala jmění Gustavovi, musil by se jen ukloniti před vůlí boží, jež pravidelně chce, aby starší lidé umírali dříve než mladí. Nicméně nebyla jeho naděje méně živá, takže se nemohl ubrániti a vyměnil si pohled se svojí ženou, jež rovněž bezděky se obírala touže myšlenkou.

„Gustave,“ zvolal, „poposedni, překážíš tetě.“

A ježto šla právě Raymonda okolo, zavolal ji.

„Slečno, nemáte sklenici vody, naše příbuzná zde omdlévá.“

Paní Chaiseová posuňkem odmítla. Opět se vzpamatovala a s námahou oddychovala.

„Ne, nechci ničeho, díky… Je mi lépe… Ach! Již jsem myslila, že se zadusím!“

Ještě se chvěla strachem, všecka bledá, oči majíc vytřeštěny.

Znovu sepjala ruce a prosila svatou Pannu, aby ji uchránila dalších záchvatů, aby ji uzdravila. Vigneronovi, jinak dobří lidé, vraceli se opět a opět k tajenému přání, s kterýmž jeli do Lurd, k touze po blahobytu, po šťastném stáří, kterého si zasloužili počestným životem, po jmění, které jim mělo umožniti stráviti zbytek života na venkově a zaměstnávati se pěstováním květin. Malý Gustav, jenž všechno viděl, všechno pozoroval svýma živýma očima a inteligencí utrpením zostřenou, se nemodlil, usmívaje se do prázdna svým záhadným úsměvem. K čemu se modliti? Věděl, že ho svatá Panna neuzdraví, že zemře.

Leč pan Vigneron nevydržel dlouho, aby se nevšímal svých sousedů. Uprostřed hlavní aleje, naplněné lidmi, postavili lůžko paní Dieulafayové, která se opozdila; obdivoval se nádheře jejích rakvi podobných nosítek, potažených bílým hedvábím, v nichž ležela ubohá žena, oděná v růžové roucho drahocennými krajkami zdobené. Její muž a sestra, oděná prostou, ale nadmíru elegantní černou toaletou, stály podle ní; abbé Judaine, kleče u nemocné, končil horoucí modlitbu.

Když vstal, udělal mu pan Vigneron místo vedle sebe na lavici. Pak jal se ho vyptávati.

„Nuže, pane faráři, daří se této ubohé paní lépe?“

Abbé Judaine učinil nesmírně truchlivý posuněk.

„Bohužel, ne…! A měl jsem tolik naděje! Sám jsem pohnul její rodinu k této cestě. Před dvěma lety prokázala mi svatá Panna navrácením ztraceného zraku takovou milost, že jsem doufal nakloniti ji opětně… Ostatně dosud nesmím zoufati. Do zítřka je ještě čas.“

Pan Vigneron pozoroval čistý ovál tváře ubohé ženy, s čarovnýma očima, nyní nehybné a sinalé, podobající se mrtvé masce mezi krajkami ležící.

„To je opravdu velmi smutné,“ zašeptal.

„A kdybyste ji byl viděl ještě loňského léta!“ pokračoval kněz. „Mají zámek v Saligny, mojí to farnosti, a často jsem k nim býval zván… Nemohu beze smutku pohlédnouti na její sestru, paní Jousseurovou, tuto černou dámu, jež stojí opodál; byla jí velice podobná, jenže nemocná byla ještě krásnější, platíc za jednu z největších krásek Paříže. Pohleďte a srovnejte tuto nádheru, tento půvab a tuto ubohou, politováníhodnou bytost… To rve srdce! Jaké strašlivé ponaučení!“

Na okamžik se odmlčel. Tento zbožný muž, jenž byl tak přirozený, beze všech vášní, bez pronikavé inteligence, která by byla vadila jeho víře, projevoval naivní obdiv pro krásu, bohatství a moc, aniž by kdy byl po nich zatoužil. Přece však se odvážil vysloviti pochybnost, která vzrušila jeho obvyklý klid.

„Byl bych si přál, aby sem přišli prostěji, bez toho všeho přepychu, neboť svatá Panna dává přednost poníženým… Dobře však chápu, že jsou jisté společenské nutnosti. A pak, její muž a sestra ji tak milují! Považte jen, že on se odhodlal opustiti své obchody, ona své radovánky, neboť oba zmírají strachem při pomyšlení, že by ji mohli ztratiti; vidíte, stále mají oči vlhké a zoufale se tváří. Nutno je omluviti, že jí popřávají možnost býti krásnou až do poslední chvíle.“

Pan Vigneron přikyvoval. Ach, bohatí lidé neměli u jeskyně největší štěstí! Služky, venkovanky, ubožačky se uzdravovaly, kdežto bohaté dámy se vracely nemocny, bez úlevy, přes všechny dary a přes svíce, které daly zapáliti. A bezděky opět pohlédl na paní Chaiseovou, jež vzpamatovavši se odpočívala s blaženým výrazem.

Tu proběhl davem šum a abbé Judaine řekl:

„Hle, na kazatelnu vystupuje otec Massias. Je to světec, poslouchejte.“

Byl všeobecně znám; jakmile se objevil, vždy zmocnila se všech duší náhlá naděje, neboť se vyprávělo, že velká jeho zbožnost napomáhá zázrakům. Tvrdilo se, že svatá Panna slyší ráda jeho něžný a mohutný hlas.

Všechny hlavy se zdvihly a pohnutí ještě více vzrostlo, když se pod kazatelnou objevil otec Fourcade, opíraje se o rameno svého nejmilejšího bratra; tam stanul, chtěje rovněž vyslechnouti kázání. Od rána trápila jej bolest v churavé noze a bylo potřebí velkého přemáhání, aby mohl takto státi a usmívati se. Rostoucí nadšení davu činilo jej šťastným a předvídal zázraky, náhlá uzdravení, ke slávě Marie a Ježíše.

Otec Massias, vystoupiv na kazatelnu, nezačal ihned mluviti. Zdál se neobyčejně velký, hubený a bledý, s tváří askety, kterou bezbarvý, dlouhý vous ještě více prodlužoval. Jeho oči plály, jeho velká, výmluvná ústa se vášnivě pohybovala.

„Pane, zachraň nás, hyneme!“

A dav, stržen, opakoval v horečce od minuty k minutě rostoucí:

„Pane, zachraň nás, hyneme!“

Pak rozepjal paže a vrhal do lidu svá plamenná slova, jako by je rval ze svého rozníceného srdce.

„Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit!“

„Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovo a uzdraven budu!“

Marta, sestra bratra Isidora, jala se potichu hovořiti s paní Sabathierovou, vedle níž konečně usedla. Seznámily se v nemocnici a sblížilo je utrpení; prostá tato služka zcela důvěrně sdělovala měšťance, jak velice se bojí o svého bratra. Viděla to dobře, že se blíží konec. Svatá Panna musila si pospíšiti, chtěla-li jej uzdraviti. Již to byl zázrak, že jej živého dopravili až k jeskyni.

V odevzdanosti ubohého, prostého stvoření ani neplakala. Ale srdce jí tak překypovalo, že ji div nezadusila slova, jež pronášela. Pak si vzpomněla na minulost a ulevovala svému srdci po dlouhém mlčení.

„Bylo nás čtrnáct doma, v Saint-Jacut, nedaleko Vannes… On, ač byl velký, stále postonával; a proto zůstal u našeho faráře, kterýž jej konečně dal do semináře… Starší bratři ujali se hospodářství a já jsem šla do služby. Ano, jedna dáma mne vzala do Paříže, před pěti roky. A, jak těžký je život! Na světě je tolik trápení!“

„Máte pravdu, milá dcero,“ odvětila paní Sabathierová, pohlížejíc na svého muže, jenž zbožně opakoval každou větu otce Massiase.

„Nuže,“ pokračovala Marta, „před měsícem jsem se dozvěděla, že Isidor, vrátiv se z horkých krajů, kde byl misionářem, přinesl si odtamtud zlou nemoc… Hned jsem k němu pospíšila a tu mi řekl, že zemře, nepojede-li do Lurd, ale že tu cestu nemůže vykonati sám a že nemá nikoho, kdo by jel s ním… Měla jsem devadesát franků uspořeno; vystoupila jsem tedy z místa a odjeli jsme spolu… Vidíte, madame, mám ho tak ráda už od malička; nosil mi z fary rybíz, kdežto ostatní bratři mě bili.“

Znovu umlkla a na její tváři jevil se hluboký žal; ale slzy nemohly téci ze smutných očí, zardělých neustálým bděním. Vykoktala jen několik nesouvislých slov.

„Jen se podívejte, madame… To je srdcervoucí… Ach! Bože, jeho ubohé tváře, jeho ubohá brada, jeho ubohý obličej…!“

Vskutku, byl to žalostný pohled. Paní Sabathierové se svíralo srdce při pohledu na bratra Isidora, s tváří tak žlutou, popelavou, pokrytou smrtelným potem. Nad pokrývkou bylo viděti jen sepjaté ruce a hlavu s řídkými vlasy: ruce, jako z vosku, zdály se mrtvými a v trpící tváři nehnul se ani sval, ale oči dosud žily, oči, v nichž plála nezdolná láska, jichž svit ozařoval celou tuto tvář Krista umírajícího na kříži. A nikdy nejevil se tak jasný rozdíl mezi tváří venkovana, s nízkým čelem a hrubým výrazem, a božským jasem, vycházejícím z této ubohé lidské bytosti, zmučené, obětované utrpením, vznešené horoucí vírou v poslední hodince. Tělo jako by zanikalo, dech mizel, zbýval jen pohled, plamenný pohled.

Od chvíle kdy tu byl bratr Isidor uložen, neodvracel očí od sochy Panny; pro nic jiného kolem sebe neměl smyslu. Neviděl obrovského zástupu, neslyšel ani volání kněze, ani neustávající křik rozohněného zástupu. Zůstávaly jen oči, planoucí nekonečnou láskou, upřené neodvratně na Pannu. Vpíjely se do ní až k smrti a jeho posledním přáním bylo zaniknouti, zhasnouti v ní. Na okamžik se jeho ústa otevřela a výraz nebeské blaženosti rozlil se po celé tváři. Pak se již nepohnul, jen široce otevřené oči byly upřeny na bílou sochu.

Uplynulo několik vteřin. Marta pocítila ledový dech, který projel jejím tělem.

„Prosím vás, madame, podívejte se!“

Paní Sabathierová v úzkosti se tvářila, jako by nerozuměla.

„Na co, má dcero?“

„Na mého bratra, podívejte se…! Leží bez hnutí. Otevřel ústa a již se nepohnul.“

Obě se zachvěly jistotou, že je mrtev. Skonal bez zápasu, tiše, jako by byl život z něho prchl pohledem, plným lásky a horoucí zbožnosti. Vydechl naposled, pohlížeje na Pannu, a stále na ni hleděl svýma mrtvýma očima v nevýslovné rozkoši.

„Zkuste mu zavříti oči,“ zašeptala paní Sabathierová. „Tak se přesvědčíme.“

Marta vstala, a naklonivši se, aby toho nebylo viděti, snažila se chvějícím se prstem mu zavříti oči. Leč oči se pokaždé opět otevřely, a znovu upřeně pohlížely na Pannu. Byl mrtev a nezbývalo než nechati otevřené jeho oči vyzařující ještě v smrti nekonečné nadšení.

„Ach, je konec, opravdu konec, madame!“ vykoktala Marta.

Z pod jejích těžkých víček vytryskly dvě slzy a řinuly se po tvářích; paní Sabathierová ji chopila za ruku, aby mlčela. Ozýval se šepot a v okolí se šířil nepokoj. Leč co činiti? Za takového návalu, mezi modlitbami nebylo možno odnésti mrtvolu, aniž by to vzbudilo neblahý dojem. Lépe bylo nechati ji na místě a očekávati příznivý okamžik. Pohoršení nebylo se co obávati, neboť Isidor vypadal právě tak, jako deset minut před smrtí, a každý se mohl domnívati, že jeho plamenné oči dosud žijí, ve žhavém vzývání milosti svaté Panny.

Jen v nejbližším okolí vědělo několik osob pravdu. Pan Sabathier, ustrašen, posuňkem se tázal své ženy, co se stalo; a když tato mu odpověděla, jal se horoucně modliti, bledna pomyšlením na tajemnou všemohoucnost, která poslala smrt prosícímu za uzdravení. Vigneronovi se s nesmírným zájmem nakláněli a šeptali, jako při pouliční nehodě nebo příhodě, jaké otec v Paříži nosíval z kanceláře a o kterých se potom celý večer mluvilo. Madame Jousseurová se obrátila a zašeptala k panu Dieulafayovi několik slov do ucha; oba pak bolestně pohlédli na svou drahou nemocnou; abbé Judaine, upozorněn panem Vigneronem, hluboce dojat poklesl a šeptem odříkával modlitby za mrtvé. Nebyl-liž světcem tento misionář, vrátivší se z vražedné země se smrtelnou ranou v boku, aby zemřel zde, pod úsměvným pohledem svaté Panny? A paní Mazeová, zatouživši po smrti, odhodlala se prositi nebe, aby jí dopřálo tak klidně skonati, nevyslyší-li ji a nevrátí-li jí manžela.

Leč křik otce Massiase se stále zesiloval a přehlušoval vše s mocnou silou zoufalství, za bolestného vzlykotu.

„Ježíši, synu Davidův, zachraň mne, nebo zhynu!“

A dav vzlykal po něm:

„Ježíši, synu Davidův, zachraň mne, nebo zhynu!“

A ráz na ráz, stále hlasitěji a hlasitěji ozývalo se volání, úporně prohlašujíc zoufalou bídu tohoto světa.

„Ježíši, synu Davidův, smiluj se nad svými chorými dětmi!“

„Ježíši, synu Davidův, přijď a uzdrav je, aby žily!“

Bylo to čiré šílenství. Otec Fourcade, stoje pod kazatelnou, zachvácen šílenou vášní, jíž překypovala srdce všech, zdvihl paže, volaje rovněž svým hromovým hlasem, aby pohnul nebe ke smilování. A nadšení stále rostlo, v tomto vichru touhy, jehož vanutí sráželo dav k zemi, jednoho po druhém, i mladé dámy, jen ze zvědavosti sedící pod svými slunečníky na nábřeží Gave. Trpící lidstvo volalo z hlubokosti své bídy a každý cítil při tom hrůzu; bylo tu jen lidstvo zachvácené smrtelným strachem, bránící se smrti, toužící pohnouti Boha k darování věčného života. Ach, život, život! Všichni ti nešťastníci, ti umírající, přišedší z takové dálky, překonavší tolik překážek, toužili jen po životě, volali jen po životě v nespoutané touze ještě žíti, stále žíti! Oh! Pane, ať bude jakákoli naše bída, ať trpíme sebevíce, jen nás uzdrav, dej nám znovu započíti život, ať trpíme znovu, jak jsme trpěli dosud. Jsme nešťastni a chceme jimi býti. Nežádáme si nebe, žádáme si od tebe země, kterou nechceme opustit leč co nejpozději, ba nikdy, ráčí-li tvá moc až tak daleko zajíti. A nežádáme-li si ani tělesného uzdravení, prosíme tě o štěstí, o štěstí, po němž jedině neúkojně žízníme. Och! Pane, dej nám štěstí, nech nás žíti, nech nás žíti!“

To šílené volání, to volání zuřivé touhy po životě dralo se ze všech slzami sevřených hrdel.

„Och! Pane, synu Davidův, uzdrav naše nemocné!“

„Och, Pane, synu Davidův, uzdrav naše nemocné!“

Berthaudovi bylo dvakráte zakročiti, aby se provazy nepřetrhly bezděkým tlakem davu. Baron Suire, zoufalý, tona v davu, prosil zoufale o pomoc; neboť jeskyně byla zaplavena, průvod změnil se v ženoucí se stádo, puzené vášní. Nadarmo Gérard opětně opustil Raymondu a sám se postavil u mříže, aby opět zavedl pořádek. Byl zatlačen stranou. Rozpálený, nadšený dav se hrnul jako rozpoutaný příval ku plápolu svící, házeje kytice a listy k nohám svaté Panny, líbaje skálu, kterou již ohladily miliony zbožných úst. Bylo to rozpoutání víry a nic nemohlo této nezdolné síly zadržeti.

Gérard, přitisknut ke mříži, zaslechl rozmluvu dvou venkovanek, tlačících se v průvodu a vykřikujících při pohledu na nemocné, ležící před nimi. Jednu z nich překvapila neobyčejně bledá tvář bratra Isidora, s očima nepřirozeně otevřenýma, upřenýma na sochu Panny. Pokřižovala se a zašeptala ve zbožném obdivu:

„Och, pohleď, jak se modlí celou duší a jak pohlíží na Lurdskou Matku Boží!“

Druhá venkovanka odvětila:

„Jistě jej uzdraví, je velmi hezký!“

Tak dojímal mrtvý svým nadšeně zbožným pohledem i v lůně nicoty v díle lásky a víry, přispívaje k upevnění síly davu, bez ustání se hrnoucího.

III.

O čtyřhodinovém průvodu měl nésti velebnou svátost abbé Judaine. Od té doby, co svatá Panna uzdravila jeho nemocné oči, o kterémž zázraku katolické listy dosud psaly, stal se jednou z lurdských znamenitostí; všude mu dávána přednost a poskytovány všeliké pocty.

O půl čtvrté vstal a chtěl odejíti. Ale hrozný příval davu jej poděsil a abbé se počal obávati, že se opozdí, neprotlačí-li se. Na štěstí mu přišla pomoc.

„Pane faráři,“ řekl mu Berthaud, „ani se nepokoušejte projíti k sv. Růženci, zůstal byste na cestě. Nejlépe bude jíti serpentinou… Račte za mnou, povedu vás.“ A pomocí loktů si razil cestu hustým zástupem, dělaje místo knězi, jenž mu nestačil děkovati.

„Jste příliš laskav… Je to moje vina. Zapomněl jsem, že je čas… Ale bože můj, jak tudy za chvíli projdu s průvodem?“

To dělalo i Berthaudovi starost. I za obyčejných dní budil tento průvod šílené nadšení, takže bylo nezbytno užíti mimořádných opatření. Co se stane při tomto návalu, kdy třicet tisíc k šílenství roznícených věřících již nyní se zmítá v horečném nadšení? Proto rozumně použil příležitosti a již nyní nabádal k opatrnosti.

„Pane faráři, prosím vás, doporučte pánům duchovním, aby nenechávali mezi sebou mezery a šli pohromadě a pomalu… A hlavně ať pevně drží korouhve, aby jim nebyly vyraženy z rukou… Postarejte se též, pane faráři, aby muži, nesoucí baldachýn, byli silni a pevně si ovažte rouchu kolem monstrance a nebojte se ji držeti oběma rukama, vší silou.“

Kněz stále děkoval, poněkud ulekán těmito pokyny.

„Ovšem, ovšem… Jste velmi laskav… Ach, pane, jak se vám odvděčím, že jste mi tak pomohl!“

Vyváznuv konečně z davu, spěchal k bazilice serpentinou, stoupající po úbočí, kdežto jeho průvodce se opět vnořil do zástupu, aby zaujal své místo.

V té chvíli přivážel Pierre Marii ze strany náměstí sv. Růžence a narazil na neproniknutelnou hradbu těl. Ve tři hodiny jej vzbudila služka hotelu, aby dovezl dívku k jeskyni. Bylo dost času, nemusili spěchati, aby dorazili k jeskyni před průvodem. Ale tento nesmírný dav, tato zeď, kterou nevěděl jak proraziti, počala jej znepokojovati. Nikdy tudy neprojde s Mariiným vozíkem, nenajde-li ochotných lidí.

„Dámy, prosím vás…! Podívejte se, je tu nemocná.“

Dámy se nehýbaly, jakoby hypnotizovány pohledem na jeskyni, vystupujíce na špičky, aby jim nic neušlo z této podívané. Ostatně vykřikování litanií bylo tak hlučné, že prosby mladého kněze úplně zanikaly.

„Pane, prosím vás, udělejte místo, nechte mne projít… Místo pro nemocnou, prosím vás!“

Mužové jevili právě tak málo ochoty jako ženy, všichni jako bez sebe, hluší a slepí vzrušením.

Marie se vlídně usmívala, jako by neviděla překážek, jista, že nic na světě nezabrání jejímu uzdravení. Tu nalezl Pierre úzký průchod a dostal se do pohyblivého davu, čímž se situace zhoršila. Ze všech stran narážely lidské vlny na vratký vozík a hrozily jej převrátiti. Po každém kroku bylo nutno zastaviti, čekati, znovu prositi. Pierre dosud nikdy nepocítil takové bázně před davy. A přece nebyl ten zástup hrozivý, jsa mírný a nevýbojný, jako stádo; ale chvílemi zdál se jako poplašen. A přes všechnu svou lásku ke všem ubohým budila v Pierrovi až k ošklivosti stoupající trapný pocit ohyzdnost hrubých a zpocených tváří, páchnoucí dech a špinavé hadry.

„Dámy, pánové, hleďte, je tu nemocná… Trochu místa, prosím vás!“

Vozík, zmítán tímto rozpoutaným mořem, přesto stále postupoval, ač zvolna, vždy jen o několik metrů. Jedné chvíle zdál se pohlcen, leč záhy se opět objevil nedaleko koupelen. A zjev choré dívky, tak zmořené utrpením, a přece tak krásné, budil sympatie. Když kněz, ve snaze proniknouti dále kupředu, vrážel do lidí a tito se ohlédli, nemohli se hněvati, spatřivše přepadlou, něžnou a bolestnou tvář s aureolou krásných zlatých vlasů. Ozývala se slova soucitu a obdivu. Ach, ubohé dítě, nebylo-li kruté býti v tom věku mrzákem? Kéž se svatá Panna smiluje! Jiné překvapilo nadšení, sálající z jejích jasných očí, široce rozevřených v horoucí naději. Viděla nebe otevřené, věděla jistě, že bude uzdravena. A vozík, razící si s takovou námahou cestu lidským mořem zanechával za sebou brázdu úžasu, bratrského soucitu.

Leč Pierre si počínal zoufati, neboť pozbýval sil. Tu však mu přišli na pomoc nosítkáři, snažíce se proraziti cestu pro průvod, jak jim byl Berthaud nařídil. Nyní bylo možno téměř bez překážek odvézti Marii na uzavřené prostranství; Pierre stanul s ní před jeskyní, na levé straně. Nebylo tu hnutí, tlačenice stále rostla. A z průchodu zástupem, který provedl s největší námahou a obtíží, hrozně znaven, zůstal mu dojem, jako by stál uprostřed oceánu, neustále kolem něho převalujícího své vlny.

Marie neotevřela úst od odjezdu z nemocnice. Leč Pierre zpozoroval, že mu něco chce říci, a sklonil se.

„Je zde můj otec?“ tázala se. „Ještě se nevrátil z výletu?“

Nezbylo mu než odpověděti, že se pan de Guersaint dosud nevrátil, patrně se bezděky zdržev. Marie se usmála a řekla:

„Ach, ubohý tatínek! Jak se potěší, až mne najde zdravou!“

Pierre na ni pohlížel s obdivem a s pohnutím. Nepamatoval se, že by ji byl viděl tak rozkošnou za celého ničivého postupu nemoci. Její vlasy, nemocí nedotčené, oblévaly ji jakoby zlatým závojem. Zjemnělá, útlá tvář nabyla snivého výrazu, oči hleděly do prázdna, jako by byla usnula v utkvělé myšlence na svou chorobu a čekala, až náhlý otřes neočekávaného štěstí ji probudí. Ležela jako bez ducha očekávajíc, až se Bohu zlíbí ji zavolati. A toto rozkošné, třiadvacetileté dítě, zadržené ve vývoji nemocí, která stihla její pohlaví, nenechala ji dospěti v ženu, byla nyní připravena přijmouti návštěvu anděla, zázračný otřes, který ji měl vytrhnouti z jejího ochromení a opět vztyčiti. Její ranní nadšení nevymizelo, ruce byly stále sepjaty, celá její bytost zdála se opustiti zemi, jakmile spatřila sochu svaté Panny. Modlila se a přinášela samu sebe za oběť.

Pro Pierra bylo to hodinou velkého zmatku. Cítil, že se odehraje drama jeho kněžského života, že již nikdy nenabude víry, nestane-li se to v nejbližším okamžiku. A nemaje nijakých zlých myšlenek, neznaje odporu, vroucně si přál, aby oba byli uzdraveni. Och, býti přesvědčen jejím uzdravením, věřiti s ní, býti uzdraven s ní! Chtěl se modliti s touže vroucností jako ona. Leč bezděčně obracel na sebe zástup jeho pozornost; nemohl se ubrániti, aby jej nerozbíral a nepozoroval. Věděl, že po čtyři dny je bez vůle, uchvacován horečkou dlouhé cesty, vzrušen novými kraji, dny strávenými před zářivou jeskyní, bezesnými nocemi, zoufalou a lačnou touhou po přeludu. K tomu přistupovaly modlitby, zpěvy, litanie, bez ustání vzrušující všechny duše. Po otci Massiasovi nastoupil jiný kněz, hubený, černý, a vykřikoval prosby k Panně a Ježíši hlasem ostrým, podobným svištění biče; a otec Massias i otec Fourcade, stojíce pod kazatelnou, povzbuzovali dav, jehož křik úplně ohlušoval. Nadšení dosáhlo vrcholu, nastala doba, kdy se měly díti zázraky.

Pojednou se zdvihla žena na celém těle ochromená a pokročila k jeskyni, držíc berlu nad hlavou, mávajíc jí jako korouhví, takže věřící vzkřikli. Čekali na zázraky v jistotě, že se udají četné a skvělé. Oči se domnívaly je viděti, rozechvěné hlasy je ohlašovaly. Opět jedna uzdravená! A opět, opět jiná! Hluchá slyšela, němá promluvila, souchotinářka vstala. Jak, souchotinářka? Ano, to bylo na denním pořádku! Nebylo údivu: nikdo by nebyl užasl, kdyby byl vstal a chodil beznohý, jemuž nohy rázem narostly. Zázrak stal se věcí přirozenou, obvyklou, téměř všední. Pro tyto mysli s přemrštěnou obrazotvorností zdály se divy zcela pochopitelnými, vzhledem k logice milosti, očekávané od svaté Panny. A což řeči, které se ozývaly, klidná ujišťování, pevné přesvědčení, když některá blouznící nemocná volala, že je uzdravena. Opět jedna! A opět! Někdy však se ozval zoufalý hlas: „Ach, je uzdravena, ta má štěstí!“

Pierre trpěl již v kanceláři pro konstatování zázraků touto důvěřivostí celého prostředí. Zde však to přesahovalo všechny meze a Pierre si zoufal nad dětinským přepínáním, které kolem sebe slyšel. Snažil se zabrati do modliteb, neslyšeti. „Bože, učiň, aby zanikl můj rozum, abych již nechtěl ničeho chápati, abych věřil všemu neskutečnému a nemožnému!“ Jedné chvíle se mu zdálo, že jest v něm již umrtvena touha po bádání, a dal se strhnouti prosebným voláním: „Pane, uzdrav naše nemocné ! Pane, uzdrav naše nemocné!“ A opakoval tato slova s celou vroucností, spínaje ruce, upřeně hledě na sochu Panny, až se mu v závrati zdálo, že se pohnula. Proč by se nemohl státi opět dítětem, jako ostatní, když je štěstí v nevědomosti a v klamu? Nákaza vykoná své dílo a pak nebude než zrnem písku v poušti, nízkým mezi nízkými. A právě v této chvíli, kdy již myslil, že v sobě usmrtil starého člověka, že v sobě umrtvil vůli a rozum, započala opět v jeho mozku tajemná práce, neustávající, nepřekonatelná. Znenáhla se bezděky vracel k svému bádání, pochyboval, hledal. Jaká to neznámá moc prýštila z tohoto zástupu, životní fluidum dosti mocné, aby způsobilo několik uzdravení, která se vskutku udála? Byl to zjev, jehož žádný učený fyziolog dosud neprozkoumal. Mělo se věřiti, že dav byl nyní jedinou bytostí, moha sám na sebe míti vliv autosugesce? Bylo možno připustiti, že v jistých případech svrchovaného nadšení stával se dav svrchovaným pánem vůle, nutě hmotu k poslušnosti? Tím by se bylo vysvětlovalo, že uzdravení nastávalo v davu hlavně u osob, jež se nejvíce oddávaly horoucímu nadšení. Dech jich všech se pojil v dech jediný, síla, jež působila, byla sdruženou silou útěchy, naděje a života.

Tato myšlenka lidského milosrdenství Pierra dojala. Opět na okamžik se mohl vzpamatovati a modliti se za uzdravení všech, velmi pohnut vírou, že takto pracuje též o uzdravení Marie. Pojednou však jakousi spojitostí myšlenek vzpomněl si na lékařskou poradu, kterou si vyžádal před odjezdem do Lurd. A celý výstup měl jasně před očima: viděl pokoj s šedými, modře květovanými čalouny, slyšel úsudky a rady všech tří lékařů. Dva z nich napsali vysvědčení tvrdíce, že jde o ochrnutí míchy, mluvíce rozvážně a moudře jako učení praktikové, úplně důvěryhodní. A rovněž zněl mu ještě v sluchu vřelý, živý hlas jeho bratrance Beauclaira, třetího lékaře, mladého muže bystré, pronikavé inteligence, na nějž páni kolegové pohlíželi přes rameno jako na dobrodruha. A Pierre s údivem si vzpomínal v této poslední minutě na věci, o nichž se mu ani nezdálo, oním zvláštním úkazem, jakým někdy slova jen letmo zaslechnutá, bezděčně utkvělá v paměti, se po dlouhém zapomnění vynořují. Zdálo se mu, že blízkost zázraku vyvolává okolnosti, za jakých Beauclair předpovídal, že se stane.

Marně se snažil Pierre zapuditi tyto vzpomínky, modle se zdvojenou vroucností. Obrazy se objevovaly, zapomenutá slova se ozývala a zněla v jeho sluchu zvukem polnice. Nyní ocitl se v duchu v jídelně, kam se byl s Beauclairem uzavřel po odchodu obou lékařů. A Beauclair probíral průběh Mariiny nemoci: pád z koně na nohy ve čtrnáctém roku; úraz ústrojí otřeseného a z místa pohnutého; pravděpodobné natržení svazů a následek toho tíže ve spodní části těla a v kyčlích, slabost v nohou, vedoucí až k ochromení; pak zvolné napravování úrazu, kdy ústrojí samo zaujalo své místo, svaly srostly, aniž by však ustaly bolestné pocity u tohoto velkého dítěte, nervózního, jehož mozek, dotčený neštěstím, nemohl se z toho dojmu vybaviti; pozornost nemocné upínala se k místu bolesti, a tím stala se nehybnou, neschopnou vnímati nové představy; a tak i po uzdravení potrvalo utrpení, neuropatický stav, následkem toho nervové vysílení, pravděpodobně ještě zhoršené neznámými chybami ve výživě. A Beauclair vysvětloval lehce i navzájem si odporující, chybné posudky četných lékařů, kteří ji též ošetřovali, aniž by ji navštívili. Proto tápali v temnotách, jedni věříce v nádor, jiní, četnější, v následky poranění míchy. On sám, důkladně probádav její stav, předpokládal pouhou autosugesci, ve kterou upadla po úrazu a jíž se nemohla zbýti. A uváděl doklady své domněnky: zmenšení zorného pole, vytřeštěný pohled, roztržitý výraz, hlavně pak podstatu utrpení, které opustilo ústrojí a stáhlo se k levému vaječníku, v němž se jevilo drtivou, nesnesitelnou tíhou, stoupající mnohdy až k hrdlu a působící záchvaty dušení. Jen náhlá pevná vůle, odtržení se od utkvělé myšlenky nemoci, vůle vzpřímiti se, volně vydechnouti a již netrpěti může prý ji jako ranou biče za velkého vzrušení uzdraviti a postaviti na nohy.

Pierre pokusil se naposled ničeho více neviděti a neslyšeti, neboť cítil, že to je zkázou zázraku. Leč přes všechno úsilí, přes vroucnost, s níž volal: „Ježíši, synu Davidův, uzdrav naše nemocné!“ viděl stále Beauclaira a slyšel, jak mu klidně a s úsměvem líčí postup zázraku: nastane jako bleskem, v okamžiku nejvyššího vzrušení, za rozhodujících okolností, které uspíší uvolnění svalů. V záchvatu nejvyšší radosti nemocná vstane a půjde, majíc nohy pojednou uvolněny tíhy, která je tak dlouho svírala jako olověná pouta. Hlavně však zmizí tíha, svírající jí život a stoupající do prsou, tísnící jí hrdlo, zázračně odlétne jakoby v zavanutí vichřice, odnášející celou chorobu. Zdaž se tak nestávalo ve středověku, kdy posedlé ženy ústy vyvrhovaly ďábla, který dlouho týral jejich panenská těla? A Beauclair dodal, že Marie se konečně stane ženou, že vytryskne mateřská krev, až se při volání „hosana“ vzbudí její tělo, dosud dětské, zdržené ve vývoji tak dlouhým bolestným snem, a rázem že jí bude vráceno zářivé zdraví, oči nabudou života, tvář zazáří.

Pierre pohlížel na Marii a jeho zmatek ještě rostl, když ji viděl ležeti ve vozíku, tak ubohou, tak zoufale celou bytostí vzývající a se vzpínající k Matce Boží, dárkyni života. Ach, kéž je uzdravena, byť za cenu jeho zatracení! Ale byla příliš nemocná, věda byla lživá jako víra, a Pierre nemohl uvěřiti, že by toto dítě, s nohama po tolik let odumřelýma, mohlo ožíti. A v rozpoutané pochybnosti, do níž znovu upadl, volal se srdcem krvácejícím hlasitěji a hlasitěji slova opakovaná šílícím davem:

„Pane, synu Davidův, uzdrav naše nemocné!“

„Pane, synu Davidův, uzdrav naše nemocné…!“

Tu proběhl davem šum a všechny hlavy se pozdvihly. Lidé se chvěli, ohlíželi a vystupovali na špičky. Blížilo se procesí, toho dne poněkud opožděné: kříž v jeho čele nesený objevil se již pod obloukem hlavní rampy. Nastala taková vřava a tak prudký, bezděčný tlak, že Berthaud nařídil svým lidem, aby dav zatlačovali, pevně držíce provazy. Konečně se podařilo nosítkářům ustoupiti poněkud nazad a rozšířiti uvolněnou cestu, kudy se měl průvod ubírati.

V čele kráčel Švýcar v nádherném modrém a stříbrném šatě, provázeje vysoký kříž, mihotající se jako hvězda. Pak se ubírali zástupci různých poutnických výprav s korouhvemi a odznaky ze sametu a hedvábí, zdobenými lesklým kovem a malovanými; na každé korouhvi uvedeno jméno města: Versailles, Reims, Orleáns, Poitiers, Toulouse. Jedna, zcela bílá, nesla v rudých písmenách tento nápis: Dílo kroužků katolických řemeslníků. Pak následoval průvod kněží; dvě nebo tři sta jich šlo v prostých klerikách, asi sto v komžích, asi padesát v zlatých ornátech. Všichni nesli rozžaté svíce, všichni zpívali plným hlasem Laudate Sion Salvatorem. Pak se královsky blížil baldachýn, z purpurového hedvábí zlatem vyšívaného, který nesli čtyři kněží; bylo zřejmo, že k tomu byli vybráni nejsilnější mužové. Pod baldachýnem mezi dvěma duchovními držel abbé Judaine velebnou svátost, pevně ji svíraje všemi deseti prsty, jak mu byl Berthaud doporučil; a úzkostlivé pohledy, které vrhal napravo a nalevo na tlačící se dav, svědčily o starosti, aby šťastně donesl k cíli tuto těžkou monstranci, od níž mu již trnuly ruce. Když na ni dopadly sluneční paprsky, zdálo se, jako by se tu pohybovalo druhé slunce. Ministranti houpali kaditelnicemi v oslňujícím jasu, který provázel celý průvod. Konečně vzadu se valil v nepořádku dav poutníků, zvědavců a nadšených věřících, jako vlny zavírající se za korábem.

Otec Massias vystoupil před chvílí opět na kazatelnu; nyní si vymyslil něco jiného. Po žhavém volání víry, naděje a lásky nařídil pojednou naprosté ticho, aby každý mohl se zavřenýma ústy sám mluviti s Bohem. Těch několik minut ticha, mlčelivých proseb, kdy všechny duše otvíraly svá tajemství, bylo něco neobyčejně úchvatného. Slavnostní ticho se stávalo děsivým, zdálo se, že je slyšeti vzlétající touhu, nesmírnou touhu po životě.

Pak vyzval otec Massias nemocné, aby sami mluvili k Bohu a prosili za splnění toho, co žádali od jeho všemohoucnosti. Ozval se žalostný nářek, na sta úpěnlivých, zlomených hlasů volalo v pláči: „Ježíši Kriste, chceš-li, můžeš mne uzdravit…! Ježíši Kriste, smiluj se nad svým dítětem, které umírá láskou…! Ježíši Kriste, dej, ať prohlédne, dej, ať uslyším, dej, ať chodím!“ Vysoký hlásek malého děvčátka, podobný jasnému zvuku flétny, vynikal nad vzlykotem a voláním, opakuje kdesi mezi davem: „Zachraň ostatní, zachraň ostatní, Ježíši Kriste!“ Ze všech očí se řinuly slzy, tyto vroucí modlitby pohnuly každým srdcem, uvedly i nejzatvrzelejší v šílené milosrdenství, že by byli oběma rukama otevřeli hruď, aby dali bližnímu vlastní zdraví a mládí. Otec Massias nedal uhasnouti tomu nadšení, obnovuje své volání, opět a opět bičuje třeštící dav; a otec Fourcade, stoje na stupních kazatelny, zdvihal k nebi zaslzenou tvář, jako by žádal Boha, aby sestoupil.

Průvod se blížil, zástupcové výprav a kněží seřadili se napravo a nalevo; a když se baldachýn ocitl ve vyhrazeném místě před jeskyní, kde byli nemocní, když tito spatřili tělo Páně, v monstranci zářící jako slunce v rukou abbého Judainea, nebylo již možno dav říditi; hlasy se mísily, závrať schvátila všechny prudkým vírem. Ozýval se křik, volání, modlitby, pláč a nářek. Těla se zdvihala ze svých lůžek bídy, třesoucí se ruce se vztahovaly, se zakřivenými prsty, jako by chtěly zadržeti okolo se pohybující zázrak. „Kriste Ježíši, zachraň nás, nebo hyneme…! Kriste Ježíši, vzýváme tě, uzdrav nás…! Ježíši Kriste, synu Boha živého, uzdrav nás!“ Po třikráte vznesly se zoufalé hlasy v posledním zalkání, prorážejícím nebesa; slzy v proudech se řinoucí zaplavovaly planoucí tváře, touhou změněné. Jedné chvíle dosáhlo nadšení takových rozměrů, nátlak směrem k velebné svátosti zdál se tak neodolatelným, že Berthaud nařídil svým lidem, aby utvořili řetěz. To byl poslední ochranný prostředek: nosítkáři obstoupili baldachýn a utvořili neproniknutelnou hradbu, držíce druh druha pevně kolem krku. V živé této zdi nebylo trhliny, nikdo nemohl projíti. Přece však se chvílemi zakolísala a pohnula pod nárazem davu lačnícího dotknouti se, políbiti Krista, mnohdy byla i přiražena k baldachýnu, který měla chrániti a který, stále v nebezpečí, že bude davem odnesen, potácel se mezi ním jako člun na rozbouřeném moři.

Když dosáhlo náboženské toto šílení vrcholu, za proseb a pláče, jako za bouře, když se nebe otevře a šlehne blesk, objevovaly se zázraky. Chromá žena vstala a odhodila berle. Ozval se pronikavý výkřik a objevila se žena, stojící na své žíněnce, zahalená v bílou pokrývku jako v pohřební rubáš; prý umírala souchotinami a nyní takřka vstala z mrtvých. Ráz na ráz působila milost ještě dvakrát: slepá žena pojednou spatřila planoucí jeskyni, jiná němá padla na kolena, vysokým a jasným hlasem děkujíc svaté Panně. A všechny padly k nohám Matky Boží, bez sebe radostí a vděčností.

Pierre nespouštěl z Marie očí a to, co viděl, jej bolestně dojímalo. Její bezvýrazné oči se ještě více rozšířily, kdežto bledá, ubohá tvář se stáhla, jako by hrozně trpěla. Nemluvila, zoufajíc si patrně v domněnce, že se její utrpení vrací.

Leč pojednou, když se kolem ní ubíral kněz s velebnou svátostí a Marie spatřila zářivý kotouč, byla oslněna, jako by ji zasáhl blesk. Její oči vzplanuly, rozžehnul se v nich konečně plamen života a zazářily jako dvě hvězdy. Její tvář se oživila a zarděla v přívalu nového života, záříc štěstím a zdravím. Pojednou spatřil Pierre, jak se vzpřímila ve svém vozíku, potácejíc se a koktajíc láskyplně slova:

„Och, příteli… můj příteli!“

Hbitě k ní přiskočil, chtěje ji zachytiti. Leč Marie jej odstrčila, ucítivši nové síly; byla tak dojemná, tak krásná ve svém jednoduchém černém šatě, se střevíčky, které stále nosila, štíhlá a útlá, zahalena ve zlatý oblak nádherných vlasů, pokrytých prostým krajkovým čepečkem! Jejím panenským tělem zmítaly prudké křeče, jako by v něm mocně cosi klíčilo. Nejprve zbaveny nohy okovů, které je poutaly. Pak ucítila, jak v ní vytryskl pramen krve, jak v ní procitá život ženy, manželky a matky. Ještě jednou pocítila úzkost, ohromná tíže stoupala jí ze života do hrudi a do hrdla; tentokráte však jí nedusila, vylétla otevřenýma ústy za výkřiku nevyšší radosti:

„Jsem uzdravena…! Jsem uzdravena…!“

Byl to neobyčejný pohled. Pokrývka ležela u jejích nohou a Marie vstala vítězně, s tváří zářící, krásnou. A jásavé její volání znělo tak úchvatně, že celý dav byl jako u vytržení. Viděl jen ji, vzpřímenou, jakoby větší, zářící jako božský zjev.

„Jsem uzdravena…! Jsem uzdravena!“

Pierre dal se pohnutím do pláče a s ním celý dav. Za výkřiků díkůčinění a chvály schvacovalo nové šílenství všechny poutníky, kteří se div neumačkali, jen aby viděli. A pojednou se rozpoutal potlesk, zběsilý potlesk; hřmící od jednoho konce údolí k druhému.

Otec Fourcade mával rukama a otec Massias mohl konečně opět s kazatelny promluviti:

„Bůh nás navštívil, drazí bratři, drahé sestry. Magnificat anima mea Dominum…“

A všechny hlasy, na tisíce hlasů zanotovalo chvalozpěv a díkůčinění. Průvod se zastavil a abbé Judaine mohl s monstrancí vstoupiti do jeskyně, čekal však, než dal požehnání. Před mříží čekal baldachýn, obklopený duchovními v komžích a ornátech, planoucích v záři zapadajícího slunka leskem zlata a sněhu.

Marie zatím v pláči poklekla; po celý čas, co trval zpěv, stoupal z jejího nitra k Bohu výraz nejvroucnější víry a lásky. Ale dav chtěl viděti, jak chodí, šťastné ženy ji volaly, kolem ní utvořila se skupina, která ji téměř zdvihla a tlačila ke kanceláři, aby byl zjištěn zázrak nad slunce jasnější. Její vozík byl zapomenut a Pierre ji následoval; šla váhavě, s rozkošnou neobratností, s blaženým a poněkud bázlivým výrazem děcka, jež se učí chodit, ona, jež po sedm let neudělala krok; a byl to pohled tak rozkošný, tak dojemný, že Pierre myslil jen na neskonalé štěstí, že ji opět uvidí mladou a zdravou. Ach, drahá přítelkyně z mládí, milovaná družka dávných snů! Opět bude ženou krásnou a půvabnou, jak slibovala kdys co malé děvčátko, hezké a veselé, v malé zahrádce v Neuilly, pod starými stromy, jimiž prokmitaly sluneční paprsky!

Dav jí stále jásal vstříc a doprovázel ji jako obrovská vlna. A všichni stanuli a v horečné netrpělivosti čekali u dveří, když vešla do kanceláře, kam ji následoval jen Pierre.

Toho odpoledne bylo ve zjišťovací kanceláři málo lidí.

V malém čtverhranném pokoji, z jehož stěn sálalo vedro, s chudobným zařízením, slaměnými židlemi a dvěma nestejnými stoly, bylo mimo obvyklý personál jen asi pět nebo šest lékařů, kteří mlčky seděli. U stolu probíral ředitel služby u nádržek s několika pomocníky seznamy a listiny, kdežto otec Dargelès činil si poznámky pro svůj list. Doktor Bonamy právě prohlížel Elisu Rouquetovou, jež po třetí přišla k prohlídce.

„Pánové,“ zvolal doktor, „viděli jste někdy, aby se podobný vřed tak rychle zlepšil…? Vím dobře, že vyšlo nové dílo o léčivé moci víry. Praví se v něm, že některé rány jsou nervového původu. Leč tento případ je naprosto jasný a přál bych si, aby se sestoupila lékařská komise a pokusila se přirozenou cestou vysvětliti uzdravení této slečny.“

Pak se obrátil k otci Dargelèsovi řka:

„Zaznamenal jste si, otče, že hnisání úplně přestalo a že kůže nabývá přirozené barvy?“

Nečekal ani odpovědi, neboť právě vešla Marie, následována Pierrem; ihned uhodl štěstí, které ji potkalo, spatřiv blahem zářící její tvář. Byla rozkošná, jako stvořená k tomu, aby strhovala davy a obracela na víru. Rychle propustil Rouquetovou, vyžádal si jméno příchozí a uložil mladému seminaristovi vyhledati příslušná akta. Zpozorovav, že Marie vrávorá, nabídl jí křeslo.

„Oh, ne, ne!“ zvolala. „Jsem tak šťastna, že mohu stát.“

Pierre se ohlížel po doktorovi Chaissaigneovi a byl velmi zarmoucen, nenaleznuv ho. Postavil se stranou a čekal, zatím co horlivě prohledávány příhrady, aniž by se akta objevila.

„Nuže, nuže,“ opakoval doktor Bonamy, „Marie de Guersaintová, Marie de Guersaintová… Jistě jsem to jméno četl.“

Konečně nalezl Raboin příslušný svazek, zařazený do nepravé skříně; když doktor přečetl příslušné listiny, byl u vytržení.

„Pánové, nesmírně zajímavý případ. Prosím, dejte pozor… Tato slečna byla stižena vážnou chorobou míchy. A kdyby někdo o tom pochyboval, nechť si přečte tato vysvědčení, která přesvědčí každého, neboť jsou podepsána dvěma pařížskými lékaři, jichž jména se těší nejlepšímu zvuku a jsou nám dobře známá.“

Podal vysvědčení přítomným lékařům, kteří je pročítali, vrtíce hlavami. Nebylo pochyby, podepsáni byli dva věrohodní, na slovo vzatí praktikové.

„Nuže, pánové, o diagnóze není pochybnosti a ani nemůže býti při tak cenných dokladech; nyní se podívejme, jaké změny se staly ve slečnině stavu.“

Než se otázal jí, obrátil se však k Pierrovi:

„Pane abbé, vy jste přijel z Paříže se slečnou de Guersaintovou, nemýlím-li se. Byli před odjezdem tázáni lékaři o radu?“

Pierre se zachvěl přes svoji velkou radost.

„Byl jsem přítomen konziliu, pane doktore.“

A znovu před ním vyvstala ona scéna. Spatřil oba vážné a zkušené lékaře, viděl i Beauclaira, usmívajícího se, když jeho kolegové vydávali svůj souhlasný posudek. Má nyní vyzraditi druhou diagnózu, vysvětlující uzdravení přirozeným pochodem? Zázrak byl předpověděn, tudíž v niveč obrácen.

„Vidíte, pánové,“ pokračoval doktor Bonamy, „přítomnost pana abbého dodává váhy těmto důkazům… A nyní nám laskavě poví slečna, co cítila.“

Pak se sklonil k otci Dargelèsovi, doporučuje mu, aby nezapomněl ve svém líčení přiděliti Pierrovi úlohu svědka.

„Bože, pánové,“ zvolala Marie, zajíkajíc se štěstím, „jak to říci? Od včerejšího dne jsem měla jistotu, že budu uzdravena. A přece před chvílí, kdy jsem ucítila v nohou jakési svírání, ulekla jsem se, že to je nový záchvat, a na chvíli se mne opět zmocnila pochybnost… Pak svírání přestalo a opět začalo, jakmile jsem se počala modliti… Och, modlila jsem se, modlila celou duší! Konečně jsem se odevzdala jako dítě. ‚Svatá Panno, Matko Boží, učiň se mnou, co ti libo…‘ Svírání ustávalo, zdálo se mi, že krev ve mně vře a nějaký hlas na mne volá: ‚Vstaň, vstaň!‘ Ucítila jsem zázrak za praskotu všech svých kostí, celého těla, jako by mne byl zasáhl blesk.“

Pierre, velmi bled, naslouchal. Beauclair správné předpovídal, že uzdravení přijde jako blesk, až vlivem mocně předrážděné obrazotvornosti nastane náhlé probuzení dlouho spící vůle.

„Nejprve mi svatá Panna uvolnila nohy,“ pokračovala Marie. „Cítila jsem jasně, jak spadly okovy, které je poutaly, jakoby náhle rozlomeny… Pak počala stoupati tíha, která mne vždy trápila, nejvíce v levém boku; myslila jsem, že zemru, tak jsem trpěla. Leč pocit prošel hrudí do hrdla, pak do úst, a tu jsem prudce vyplivla… Byl konec, neměla jsem již nemoci; ulétla.“

Učinila těžký pohyb nočního ptáka, který mává křídly; pak umlkla, usmívajíc se na zmateného Pierra. Beauclaire byl všechno předvídal, užil téměř těchže slov, těchže obrazů. Krok za krokem se jeho předpověď splnila; byl to jen předvídaný a zcela přirozený úkaz.

Raboin sledoval Mariino vyprávění s vyvalenýma očima, s náruživostí omezeného věřícího, často přemýšlejícího o pekle.

„To byl ďábel,“ zvolal, „a ona jej vyplivla!“

Ale doktor Bonamy, jsa moudřejší, kázal mu mlčeti. Pak se obrátil k lékařům řka:

„Pánové, víte, že se vyhýbáme tomu velkému slovu: zázrak. Zde však je fakt a jsem zvědav, jak jej chcete vysvětliti přirozenou cestou… Tato slečna byla stižena před sedmi lety těžkým ochromením, pravděpodobně následkem úrazu míchy. To je nesporno, vysvědčení lékařů to dotvrzuje. Nemohla choditi, nemohla se ani pohnouti bez nářku, byla konečně nadobro vysílena, což mívá špatný konec… Pojednou vstala, jak vidíte, chodí, směje se a září. Ochromení úplně zmizelo, nezbylo nejmenší bolesti, je tak zdráva jako vy nebo já… Nuže, pánové, prohlédněte ji a povězte mi, co se s ní stalo.“

Triumfoval. Žádný z lékařů nepromluvil ani slova. Dva z nich, patrně věřící katolíci, přisvědčili energickým přikývnutím. Ostatní seděli bez hnutí, v rozpacích, nemajíce chuti se do této věci plésti. Konečně vstal jeden z nich, malý a hubený, s lesklýma očima za skly skřipce a přistoupil k Marii, aby si ji z blízka prohlédl. Vzal ji za ruku, prohlédl její zornice, zdaje se zajímati jen o změnu jejího výrazu. Pak se velmi zdvořile vrátil ke svému sedadlu, nechtěje se sám o tom případu vysloviti.

„Případ tento se vymyká vědě, to je vše, co mohu zjistiti,“ dodal doktor Bonamy vítězně. „Připomínám, že tu nejde o rekonvalescenci, nýbrž o uzdravení okamžité a úplné… Jen se na slečnu podívejte. Její oči září, pleť je růžová, výraz opět živý a veselý. Ovšem, rekonstrukce tkaniv bude ještě nějaký čas trvati; ale dnes již možno říci, že je slečna jako znovuzrozená… Není-liž pravda, pane abbé, že byste ji nepoznal, ač ji znáte dobře?“

Pierre zakoktal:

„Ovšem, ovšem…“

A vskutku, zdála se mu již silnou, s plnou a svěží tváří, přímo kvetoucí. Znovu však si musil říci, že doktor Beauclair předvídal toto vzkříšení, toto rozvití zlomeného těla, návrat života, spojený s návratem vůle uzdraviti se a býti šťastnou.

Doktor Bonamy se opět sklonil k otci Dargelèsovi, jenž dopisoval svůj referát v podobě malého výslechu. Vyměnil s ním šeptem několik slov. Poté doktor řekl hlasitě:

„Pane abbé, vy jste byl svědkem tohoto zázraku, jistě tedy neodepřete spolupodepsati přesný popis, který ctihodný otec otiskne ve svém listě.“

Měl podepsati tyto omyly a lži! Všechno se v něm vzbouřilo, již již chtěl vykřiknouti pravdu. Pojednou však ucítil tíhu sutany na svých ramenou a hlavně Mariinu božskou radost, nad níž jásalo jeho srdce. Vida ji zachráněnu, byl proniknut tak neskonalým štěstím! Po skončení výslechu přikročila k němu a opřela se o jeho rámě stále se naň usmívajíc v blaženém spojení.

„Drahý příteli,“ pošeptala mu tiše, „děkujte svaté Panně. Byla tak laskavá. Jak jsem teď zdráva a hezká a mladá…! A tatínek, ubohý tatínek, jakou bude mít radost!“

A Pierre podepsal. Všechno se v něm hroutilo, ale stačilo mu, že byla zachráněna, a zdálo se mu svatokrádeží dotknouti se víry tohoto dítěte, vroucí, čisté víry, která ji uzdravila!

Jakmile se Marie objevila přede dveřmi, znovu se ozvalo nadšené volání a zaburácel potlesk. Zdálo se, že zázrak je nyní úředně potvrzen. A přece soucitní lidé obávajíce se, že se unaví a že bude potřebovati svého vozíku, který nechala u jeskyně, přivezli jej ke kanceláři. Když jej spatřila, byla hluboce pohnuta. Ach, ten vozík, ve kterém žila tak dlouhá léta, ta pohyblivá rakev, ve které se domnívala býti za živa pohřbena, kolika slz, kolika zoufalství, kolika hrozných dní byl svědkem! A pojednou jí napadlo, že má míti podíl též na jejím triumfu, maje podíl na všem minulém utrpení. A chopila se voje v náhlém vnuknutí, podobném posvátnému šílenství.

V té chvíli ubíral se okolo průvod od jeskyně, kde abbé Judaine byl udělil požehnání. A Marie, vlekouc svůj vozík, zaujala místo za baldachýnem. A ve střevíčcích, hlavu majíc pokrytu krajkovým čepečkem, kráčela tak s dmoucí se hrudí, s tváří zdviženou, ozářenou, nádhernou, vlekouc za sebou své lůžko utrpení, rakev, ve které umírala. A dav, vášnivě ji oslavující, táhl za ní.

IV.

Pierre, doprovázeje Marii, ubíral se s ní za baldachýnem, jako by zároveň s ní vznášen vichrem nadšení, za kterého táhla svůj vozík. Ale chvílemi bylo mu snášeti tak prudké nárazy, že by byl jistě upadl, kdyby jej nebyla silná ruka zadržela.

„Nebojte se, podejte mi ruku. Jinak se neudržíte na nohou.“

Pierre se ohlédl a s údivem poznal otce Massiase, jenž zanechal otce Fourcadea na kazatelně a ubíral se za baldachýnem. Horečné nadšení jej posilovalo a hnalo kupředu, mocného jako skála; oči zářily jako pochodně a potem zbrocená tvář plála nadšením.

„Dejte pozor! Podejte mi ruku.“

Nová lidská vlna div je nesrazila. A Pierre se svěřil tomuto strašnému muži, svému bývalému spolužáku ze semináře. Jak zvláštní setkání! A jak by si byl přál míti též takovou mocnou víru, šílenství víry, která otce Massiase pudila bez únavy, za vzlykotu provolávati žhavou prosbu:

„Kriste Ježíši, uzdrav naše nemocné…! Kriste Ježíši, uzdrav naše nemocné!“

Volání za baldachýnem neustávalo, jako by neměla klidu božská milost, příliš zvolna působící. Jednou vynikl hrubý, mohutný hlas, pak zase hlas ostrý, jasný. Velitelský hlas otce Massiase se konečně zlomil pohnutím.

„Kriste Ježíši, uzdrav naše nemocné…! Kriste Ježíši, uzdrav naše nemocné!“

Pověst o náhlém uzdravení Marie, o zázraku, který měl nadšením naplniti celý křesťanský svět, rozlétla se již po celých Lurdách a byla příčinou zvýšeného opojení davu, nových záchvatů nakažlivého třeštění, ženoucího zástupy blíže k velebné svátosti, která byla obklopena jakoby rozbouřeným mořem. Každý planul bezděčnou vášnivou touhou spatřiti ji, dotknouti se jí, uzdraviti se, býti šťasten. Bůh kráčel okolo a zde byli jen nemocní, prahnoucí po štěstí, povznášeni touto dychtivostí, rozervaná srdce a prosící ruce otevřeny.

Berthaud, obávaje se přílišného nadšení, odhodlal se provázeti své lidi. Vydával rozkazy a dohlížel, aby dvojí řetěz nosítkářů po stranách baldachýnu nebyl proražen.

„Sevřete řady, ještě, ještě více! Držte se pevně!“

Mladí ti lidé, vybraní z nejsilnějších, měli pernou práci. Zeď, kterou tvořili, opírajíce se rameny a držíce se kolem pasu a kolem krku, se každou chvíli prohýbala pod nárazy davu. Nikomu nenapadlo se tlačiti, a přece stále přicházely vlny, hrozící hradbu prolomiti a zaplaviti průvod.

Když se ocitli uprostřed náměstí sv. Růžence, myslil abbé Judaine, že se již dále nedostanou. Na širém prostranství vzniklo několik protiproudů, vířících a útočících ze všech stran. Musil stanouti pod baldachýnem, zmítajícím se jako lodní plachta za vichřice. Velebnou svátost držel vysoko, oběma rukama, jichž už ani necítil, v obavě, že upadne; cítil dobře, že cílem davu je zlatá monstrance, zářící jako slunce, Bůh, jejž touží políbiti, jemu se odevzdati, byť by jej i zničili. Se zoufalým pohledem se obrátil k Berthaudovi.

„Nenechte nikoho projíti!“ křičel tento na své lidi. „Nikoho! Rozkaz je určitý, slyšíte!“

Leč vůkol ozývaly se prosebné hlasy, ubožáci plakali, vztahujíce ruce a ústa, v šílené touze, aby jim bylo dovoleno přiblížiti se a pokleknouti u nohou kněze. Jaké blaho býti sražen k zemi a pošlapán celým průvodem! Chromá žena ukazovala uschlou ruku, přesvědčena, že opět oživne, bude-li jí dovoleno dotknouti se monstrance. Němá, širokoplecí žena se zuřivě tlačila kupředu, chtějíc rozvázati svůj jazyk políbením. A jiní a jiní, křičíce, prosíce, konečně zatínajíce pěsti proti ukrutníkům, kteří odpírali uzdravení trpícím tělům i duším. Ale rozkaz byl neochvějný, byloť se co obávati vážných úrazů.

„Nikoho, nikoho!“ opakoval Berthaud. „Nepouštějte nikoho!“

Leč pohled na jednu ženu pohnul každým srdcem. Chudobně oděna, prostovlasá, tonouc v slzách, držela na rukou hošíka asi desetiletého, jehož obě nohy visely bez vlády. Bylo to příliš těžké břímě pro slabou ženu, zdálo se však, že ho ani necítí. Přinesla svého hocha a zapřísahala nosítkáře, aby ji pustili, neodbytně, hluchá ke všem slovům, necitelná k ranám.

Konečně ji abbé Judaine, k slzám pohnut, pokynem zavolal. Poslechnuvše a nedbajíce, že tím mohou zničiti řetěz, dva muži se rozestoupili; žena se svým břemenem jimi proklouzla a klesla před knězem k zemi. Kněz postavil velebnou svátost hochovi na hlavu a matka k ní přitiskla lačné rty. Když se pak průvod opět pohnul, chtěla zůstati za baldachýnem, potácejíc se pod tíhou břemene, s vlasy vlajícími, těžce oddychujíc.

Tak přešel průvod s největší obtíží náměstí sv. Růžence a počal stoupati po hlavní rampě, nad níž vzpínala k nebi bazilika svou štíhlou věž, ozývajíc se jasným hlaholem zvonů k chvále Matky Boží Lurdské. K této apoteóze, k této vysoké bráně svatyně, jež jako by vedla v nekonečno, pohyboval se nyní baldachýn nad mořem hlav, proudícím bez ustání na všech stranách. Skvěle oděný Švýcar dospěl již s křížem do výše kupole kostela sv. Růžence, kde se kolem něho rozvinuly korouhve a prapory, vlajíce živými barvami v paprscích zapadajícího slunce. Pak následovalo kněžstvo v bílých komžích a v zlatých ornátech. Dým z kaditelnic zahaloval baldachýn stále stoupající, aniž by bylo viděti jeho nosiče, jako by jej unášela tajemná jakási síla, perutě neviditelných andělů v triumfálním tomto výstupu k dokořán otevřené bráně nebes.

Opět zazněl zpěv a nyní již se nevolalo po uzdravení nemocných. Stal se zázrak a byl oslavován hlasnými chvalozpěvy za hlaholu zvonů, radostně se nesoucího rozechvěným vzduchem.

„Magnificat anima mea Dominum…“ Toť byl chvalozpěv, který byl zanotován již u jeskyně a nyní znovu zněl ze všech srdcí.

„Et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo…“

Marie účastnila se tohoto vítězného pochodu, výstupu po obrovských rampách k zářící bazilice, s rostoucí, překypující radostí. Čím více stoupala, tím silnější se cítila, tím pevněji se jí zdálo, že stojí na svých uzdravených nohou. Vozík, který vítězně za sebou vlekla, byl jako kořist její nemoci, peklem, z něhož ji svatá Panna vysvobodila. A ač ji to přemáhalo, chtěla jej dovléci až nahoru a složit k nohám božím. Nic ji nemohlo zadržeti, smála se a slzela, hruď se jí dmula. Po cestě ztratila jeden střevíc a krajka z vlasů jí spadla na ramena; kráčela však dále, zářící tvář majíc korunovánu nádherným plavým vlasem, v takovém probuzení vůle a síly, že za ní poskakoval těžký vozík po kamenném dláždění svahu, jako by to byl lehký, dětský kočárek.

Pierre kráčel jí poblíž, stále se opíraje o rámě otce Massiase, jenž ho neopustil. Nebyl schopen úvahy, plně zaujat obrovským pohnutím. Mohutný hlas jeho průvodce jej ohlušoval.

„Deposuit potentes de sede et exaltavit humiles…“

Na druhé straně kráčel Berthaud rovněž za nebesy, nyní upokojen. Rozkázal svým lidem, aby uvolnili řetěz, a radostně pohlížel na lidské moře, jímž průvod právě prošel. Čím více stoupal, tím více se rozvinovalo dole náměstí, ulice a aleje, černající se lidmi. S této ptačí perspektivy činilo to dojem rozsáhlého mraveniště.

„Jen se podívejte!“ řekl konečně Pierrovi. „To je velkolepé! To je nádherné…! Nu, letos nebude špatný rok.“

Ježto proň znamenaly Lurdy zejména ohnisko propagandy, ve které ukázal svou politickou zášť, měl radost z velké návštěvy, přesvědčen, že vláda z toho radost nemá. Ach, kéž by bylo možno přivésti z měst dělníky a utvořiti katolickou demokracii!

„Loňského roku,“ pokračoval, „přijelo necelých dvakrát stotisíc poutníků. Letos, doufám, bude jich více.“

A s dobromyslnou veselostí, přes své stranictví, dodal:

„Na mou duši, když před chvílí byla ta tlačenice, byl jsem rád… Říkal jsem si: Jde to, jde to!“

Leč Pierre neslyšel, žasna nad velkolepým divadlem. Tento dav, šířící se pod ním, čím výše vystupoval, to nádherné údolí, otvírající se v šíř i v dál, až k obzoru věnčenému obrovskými horami, to vše plnilo jej chvějným obdivem. Jeho zmatek stále rostl; a setkav se pohledem s Marií, upozornil ji posuňkem na ten nesmírný obzor. Neporozuměla tomu posuňku, neviděla hmotného toho divadla ve vnitřním okouzlení; domnívala se, že béře přírodu za svědka zázračné milosti, kterou svatá Panna je oba zahrnula. Domnívala se, že je též účasten zázraku, že v okamžiku milosti, který ji uzdravil a vzpřímil, byl zasažen i on, tak blízký jejímu srdci, povznesen touž božskou mocí, duše jeho vyrvána pochybnosti a zaplavena vírou. Jak mohl býti přítomen jejímu zázračnému uzdravení, aniž by byl přesvědčen? Vždyť se zaň tolik modlila minulé noci, před jeskyní! A v radostném opojení viděla i jej změněna, plačícího a smějícího se, Bohu vrácena. A to zvyšovalo její horečnou blaženost, bez únavy vlekla vozík jednou rukou, byla by jej táhla ještě dlouhé, dlouhé míle, stále výše a výše, až k nedostupným vrcholům, až k oslňující blízkosti ráje, jako by nesla dvojí kříž, vykoupení své a vy koupení svého přítele.

„Ach! Pierre, Pierre,“ šeptala, „jak je krásné, že jsme to velké štěstí zažili spolu, spolu! Prosila jsem ji tak horoucně a ona mne vyslyšela, zachránila vás zároveň se mnou…! Ano, cítila jsem, jak vaše duše splývá s mojí. Povězte mi, že naše vzájemné prosby byly vyslyšeny, že jsem si vyprosila vaši záchranu, jako vy moji!“

Pierre se zachvěl, seznav její omyl.

„Kdybyste věděl,“ pokračovala, „jak smrtelně bych byla zarmoucena, kdybych stoupala sama tímto jasem! Och, býti vyvolena bez vás, kráčeti bez vás! Ale s vámi, Pierre, je to čarovné… Společně zachráněni, provždy šťastni! Cítím v sobě sílu býti šťastna, och, sílu, že bych mohla svět pozdvihnouti!“

Pierre musil odpověděti a lhal, obávaje se zkaziti to velké čisté štěstí.

„Ano! Ano, buďte šťastna, Marie! I já jsem šťasten, všechny naše strasti minuly.“

Leč v duši cítil krutou ránu, jako by pojednou je byla od sebe oddělila rána kruté sekery. Dosud, ve společném utrpení, zůstávala jeho přítelkyní z mládí, první ženou, po níž čistě toužil, kterouž považoval za svou, když nemohla náležeti nikomu jinému. Nyní se uzdravila a on osaměl ve svém pekle, opakuje si, že nikdy nemůže býti jeho. Tato náhlá myšlenka jej tak zkrušila, že odvrátil oči zoufaje si, že tak trpí zázračným štěstím, nad nímž ona jásá.

Zpěv pokračoval a otec Massias, ničeho nevidoucí a neslyšící, ze všech sil svého hrdla hřmícím hlasem prozpěvoval ke chvále boží poslední slova:

„Sicut locotus est ad patres nostres, Abraham et semioni eius in saecula.“

Ještě jednu rampu bylo přejeti, ještě zbýval poslední odstavec této namáhavé cesty po kluzkých dlaždicích. A procesí stoupalo stále v plném svitu, zahnulo na poslední záhyb, ubírajíc se stále výše a výše! Kola vozíku zarachotila na žulovém chodníku.

Pojednou se objevil baldachýn na vrcholu, před vchodem do baziliky, na kamenném výstupku, čnícím nad celou prostorou. Abbé Judaine pokročil kupředu, oběma rukama zdvihaje velebnou svátost. Nedaleko něho stanula Marie s vozíkem; srdce jí prudce bilo, tvář zářila v záplavě zlatých vlasů. Vzadu seskupilo se kněžstvo; a korouhve i prapory vlály nad jejich hlavami. Nastala slavnostní chvíle.

Nebylo možno si představiti nic nádhernějšího nad pohled odtud shora. Dole se vlnilo lidské moře, stále v pohybu, mezi jehož vlnami jen chvílemi prokmitaly bledší skvrny, tváře zdvižené v očekávání požehnání k bazilice; a kam dohlédl zrak, na náměstí sv. Růžence, v alejích, po ulicích, po nábřeží, všude se množily tyto bledé skvrny, směřujíce k jedinému bodu, odkud kynul nebeský práh. Dále jevil se nekonečný amfiteátr svahů, pahorků a hor, na všech stranách, až do nedohledna, kde mizely obrysy v modravé páře. Na severu, na druhém břehu říčky, na úpatí svahů mezi košatými stromy stály četné kláštery karmelitánů, Assomptiomistů, sester de Nevers, dominikánek, zaplavovány růžovými odlesky zapadajícího slunce. Vzadu rozkládaly se lesy, sáhající až k vrcholům výšin. Na jihu jevila se jiná údolí, úzké strže mezi obrovskými skalisky, jichž úpatí bylo již zahaleno modravými stíny, kdežto lesknoucí se vrcholy loučily se ještě se sluncem. Na této straně čněly purpurově zbarvené Visenské pahorky, jako korálové předhoří, uzavírající éterové, snící jezero, průsvitnosti safíru. Na východě šířil se však obzor ještě křižovatkou sedmi údolí. Zámek, který ji kdysi ovládal, stál dosud na své skále, jejíž úpatí svlažoval Gave, se svými hradbami a vížkami, svým temným profilem kdysi obávané tvrze. A pod ním svítilo vesele nové město uprostřed svých zahrad a bílých průčelí velkých hostinců, hotelů a obchodních domů, jichž skla se leskla jako plameny; za zámkem pak se krčil shluk vybledlých střech starých Lurd, zahalených v červenavý oblak prachu. V této pozdní hodině byly velký Gers a malý Gers, ohromné holé skály jen řídce porostlé travou, za nimiž zvolna klesal kotouč sluneční, podobny jen nejasnému, zamodralému pozadí, záclonám na obzoru se stahujícím.

A abbé Judaine, stoje před touto nezměrností, oběma rukama co nejvíce zdvihal velebnou svátost, obraceje se s ní z jedné strany obzoru na druhou a rýsuje jí ve vzduchu obrovský kříž. Nalevo žehnal jí kláštery, výšiny Buala, soutěsku Julos, Miramont; napravo obrovské zářezy hlubokých údolí a purpurové Visenské pahorky; před sebou žehnal obě města, zámek čnící z vln Gave, malý Gers a velký Gers již usínající; žehnal lesům, potokům, horám, nekonečným řetězům horských vrcholů, celé zemi, uzavřené obzorem. Pokoj na zemi, naděje a útěcha lidem! Lid dole se chvěl pod jeho žehnáním, které náleželo všem. Zdálo se, že zavanul božský dech, ovívaje všechny bledé tváře, nesčetné jako vlny oceánu. Zbožný šepot se nesl z davu a všechna ústa se otvírala k velebení Boha, když se monstrance v posledních paprscích zapadajícího slunce opět vznesla, jako druhé slunce, zlaté slunce rýsující plamenný kříž na prahu nekonečna.

Korouhve, kněží a abbé Judaine pod baldachýnem již vcházeli do baziliky; když je Marie, stále držíc voj svého vozíku, chtěla následovati, byla na okamžik zadržena dvěma dámami, které ji s pláčem objaly. Byla to paní de Jonquièreová a Raymonda, jež sem přišly k požehnání a právě zvěděly o zázraku.

„Ach, drahé dítě, jaká radost!“ opakovala paní. „A jak jsem hrda, že jste z mého sálu! Pro nás všechny je to velkolepým důkazem přízně, že svatá Panna vyvolila právě vás.“

Raymonda podržela Mariinu ruku.

„Dovolíte, slečno, abych vás nazývala svou přítelkyní? Tolik jsem vás litovala a teď se tolik raduji, že chodíte a jste pojednou tak silná a krásná…! Nechte se ještě jednou obejmout. To mi přinese štěstí.“ Marie, pohnuta, stěží ze sebe vypravila:

„Díky, díky, z celého srdce… Jsem tak šťastna, tak šťastna!“

„Oh, již vás neopustíme!“ řekla paní de Jonquièreová. „Slyšíš, Raymondo? Půjdeme a poklekneme s ní. A po obřadu ji doprovodíme.“

A obě dámy se připojily k průvodu, kráčejíce za baldachýnem vedle Pierra a otce Massiase až doprostřed chrámové lodi mezi řady lavic, již obsazené zástupci výprav. Jen korouhve byly připuštěny vedle oltáře. Marie stanula až u prvního stupně se svým vozíkem, jehož kola rachotila na kamenné dlažbě. Ve svém radostném vytržení snila o tom dovézti až sem, v nádheru domu Božího, tento ubohý vozík, v němž vytrpěla tolik strastí. Jakmile průvod vešel, zazněly varhany ve vítězném chorálu, ve který se mísil jásot nadšeného davu; z něho vynikal andělský svěží, křišťálově čistý hlásek. Abbé Judaine postavil velebnou svátost na oltář a dav naplnil chrám čekaje, až obřad započne. Marie ihned poklekla, mezi paní de Jonquièreovou a Raymondu, jež stále slzely. Otec Massias, po nervovém napětí, v němž se zmítal již od jeskyně, klečel zhroucen na zemi a vzlykal, vloživ tvář do dlaní. Za nimi stáli Pierre a Berthaud, tento stále na stráži, obhlédaje vše bystrým pohledem, bdě i za největšího pohnutí nad pořádkem.

Pierre, vzrušen, ohlušován zpěvem a varhanami, zdvihl hlavu a rozhlížel se po vnitřku baziliky. Byla to úzká loď, vysoká, s barevnými okny. Postranních lodí téměř nebylo, zastupovaly je dosti úzké chodby mezi pilíři a postranními kaplemi. Tato okolnost však jen zvyšovala vzdušnost hlavní lodi, štíhlost a půvab vysokých pilířů. Pozlacená mříž, podobná krajce, uzavírala chór, uprostřed něhož stál hlavní oltář z bílého, vyřezávaného mramoru, záře nádherou a panenskou čistotou. Překvapovalo však nesmírné množství ozdob, měnící kostel ve sklad výšivek a šperků, korouhví a obrazů. Byl to příval darů a obětí, který se tu nahromadil, řeka stříbra, zlata, sametu a hedvábí, která plnila tuto svatyni stále zahrnovanou vděčností, ozývající se chvalozpěvy díkůčinění.

Zejména korouhví bylo tu nesmírné množství a stále jich přibývalo, jako listí na stromě, bez počtu. Asi třicet bylo jich pověšeno na klenbě, jiné zdobíce vůkol celé triforium, podobaly se obrazům, orámovaným malými sloupky. Byly upevněny podél zdí, vlály v kaplích, tvořily nad chórem hedvábné a sametové nebe. Bylo jich na sta a zrak se konečně unavil jich prohlížením. Mnohé byly pověstné, tak uměle pracované, že na slovo vzaté vyšívačky toužily je spatřiti: korouhev Matky Boží z Fourvière se znaky města Lyonu; korouhev z Alsaska z černého sametu zlatem protkávaného; z Lotrinska, na níž zobrazena Panna, zakrývající dvé dětí svým pláštěm; z Bretagne, bílo-modrá s krvácejícím srdcem uprostřed svatozáře. Všechny říše, všechna království země tu byla zastoupena. I nejvzdálenější země, Kanada, Brazílie, Chile, Haiti měly tu své prapory, s nimiž přišly vzdáti hold Nebeské Královně.

Vedle korouhví byly tu ještě jiné divy, tisíce a tisíce zlatých i stříbrných srdcí, všude navěšených, lesknoucích se po stěnách jako hvězdy na obloze. Srdce ta tvořila mystické růže, věnce, pásy, vinoucí se podél pilířů, vroubící okna a klenby kaplí. Krásnou a důmyslnou myšlenkou bylo napsati nad triforiem písmeny z těchto srdcí sestavenými slova, která svatá Panna promluvila k Bernadettě. Táhl se jich dlouhý pruh kolem celé lodi a slabikování těchto vět působilo dětinskou radost věřícím. Nekonečné množství blysknavých těchto srdcí, stále se množících, vskutku hluboce dojímal při pomyšlení na všechny ruce chvějící se vděčností a obětující je svaté Panně. Byly tu i všeliké jiné oběti, často naprosto neočekávané, přispívající k výzdobě. Pod sklem bylo viděti svatební kytice, čestné kříže, šperky, fotografie, růžence, ba i ostruhy. Byly tu důstojnické epolety a kordy, mezi nimi nádherná šavle, věnovaná v upomínku zázračného obrácení na víru.

Leč na tom nebylo dosti: na všech stranách kupilo se bohatství všeho druhu. Mramorové sochy, démanty zdobené korunky, nádherný koberec kreslený v Blois a vyšívaný dámami z celé Francie, zlatá, emailovaná palma, dar to Svatého otce. Lampy, visící z klenutí, byly rovněž darovány; některé byly z těžkého zlata, nádherné práce. Bylo jich bez počtu a vznášely se pod klenbou jako drahocenné hvězdy. Před oltářem visela lampa darovaná Irskem, mistrovské dílo zlatnické. Jiné, z Valence, z Lilie, z Macaa, z nitra Číny, byly skutečné klenoty, zářící drahokamy. A jaký lesk, když zaplanulo dvacet lustrů chóru a rozžehnuto na sta lamp a na tisíce svící při večerních obřadech! Celý chrám zazářil a všechny plameny se odrážely tisícerými odlesky od zlatých a stříbrných srdcí. Zdálo se, jako by zdi samy světélkovaly v rajském oslnění.

Ach, kolik obřadů rozvinulo již v této bazilice svou nádheru! Uctívání, modlitby a zpěvy tu neustávaly. Po celý rok stoupal tu dým z kaditelnice, varhany zvučely a klečící davy se modlily z celé duše. Mše sledovala mši, pak přišly nešpory, kázání, požehnání, denně opakované cvičení a slavné obřady. Každé výročí bylo podnětem k novým slavnostem. Každé výpravě mělo se dostati podílu na té oslňující nádheře. Trpící a nízcí, kteří přijeli z takové dálky, odjížděli utěšeni, okouzleni, odnášejíce si vidinu otevřeného ráje. Viděli Boží nádheru a věčně jí budou nadšeni. V ubohých svých příbytcích, na chorobných ložích budou zříti baziliku se vším oslňujícím bohatstvím, jako sen odměny a slibů, jako vlastní štěstí, poklad budoucího života, jenž vzejde jednou jistě i ubohým po dlouhé vezdejší bídě.

Pierre nepociťoval žádné radosti, pohlížeje na tento přepych bezútěšně a beznadějně. Hrozná jeho malátnost rostla, bylo v něm temno jako při bouři, kdy myšlenky a city zápasí a se zmítají. Cítil, jak se v něm vzmáhá nesmírné zoufalství od chvíle, co Marie vstala volajíc, že je uzdravena, co chodila, tak silná a svěží. A přece ji miloval vášnivou bratrskou láskou, pocítil bezmezné štěstí vida, že již netrpí. Proč tedy tak trpí jejím štěstím? Nemohl na ni nyní pohlédnouti, jak klečela, záříc v slzách, v nové vyšší kráse, aniž by mu srdce krvácelo, jakoby smrtelně raněno. A přece chtěl setrvati. Odvrátil oči a snažil se zaujmouti otcem Massiasem, jenž stále otřásán vzlykotem klečel na zemi. Pierre mu záviděl jeho pokoření v božském sebeklamu vroucí víry. Chvíli se i zajímal o jednu z korouhví a vyptával se na ni Berthauda.

„Která? Tamta krajková korouhev?“

„Ano, ta vlevo.“

„To je dar od města Puy. Na ní jsou růžencem spojené znaky měst Lurd a Puy… Krajka je tak jemná, že byste celou korouhev udržel na dlani.“

Tu však postoupil kupředu abbé Judaine, obřad měl započíti. Znovu se rozezvučely varhany, zanotována píseň. A na oltáři stojící velebná svátost zářila jako královna hvězd mezi nesčetnými lesknoucími se zlatými a stříbrnými srdci. Pierre neměl sil déle zůstati. Ježto paní de Jonquièreová a Raymonda slíbily Marii vyprovoditi, mohl odejíti, uchýliti se do tmavého koutka a dosyta se vyplakati. Krátce se tedy omluvil, předstíraje schůzku s doktorem Chassaignem. Ještě měl obavu, jak se dostane návalem věřících z kostela. Leč tu ho napadlo, aby prošel sakristií a sestoupil úzkými vnitřními schody do krypty.

Tam nalezl hluboké ticho a šero, na rozdíl od jasu a jásotu nahoře. Krypta, vytesaná ve skále, sestávala ze dvou úzkých chodeb, oddělených stěnou, nesoucí chrámovou loď; chodby tyto vedly pod apsidu, k podzemní kapli, ve dne v noci osvětlenou. Temný les pilířů se tu křižoval a vládla tu mystická hrůza v záhadném pološeru. Stěny zůstaly holé jako hrobový kámen, pod nímž musí každý člověk spočinouti. Podél chodeb, jichž stěny pokrývaly mramorové votivní desky, stály řady zpovědnic; v tomto podzemním míru se zpovídalo, byli tu kněží, mluvící všemi jazyky, aby mohli vyslechnouti a odpouštěti hříchy hříšníků, přišedších ze všech končin světa.

V této chvíli, zatím co dav přeplňoval baziliku, bylo tu naprosto pusto, ani živá duše tu nevzdechla. Pierre klesl na kolena v tomto hlubokém tichu, v tomto přítmí, v tomto hrobovém chladu. Neučinil tak z touhy po modlitbě a pokoření, nýbrž že klesal pod tíhou duševní trýzně, která jej drtila. Cítil mučivou žízeň jasně sám v sobě prohlédnouti. Ach, že se nemohl ještě hlouběji ponořiti v nicotu věcí, přemýšleti, pochopiti a konečně se uklidniti!

Prožil strašný zápas. Snažil se znovu si připamatovati okamžiky od chvíle, kdy Marie, vztyčivši se na svém loži, radostně hlásala své uzdravení. Proč cítil přes svou bratrskou radost tak hroznou tíseň, jako by jej bylo stihlo nejhroznější neštěstí? Což jí záviděl tu božskou milost? Trpěl proto, že Panna, ji uzdravivši, zapomněla na jeho chorou duši? Vzpomněl si na poslední lhůtu, kterou si dal, na poslední dostaveníčko víry, až půjde průvod s velebnou svátostí, bude-li Marie uzdravena. Nyní je uzdravena, ale on stále ještě nevěří a nemá nejmenší naděje někdy uvěřiti. To byla nejbolestnější rána. A v plné krutosti stála před ním omamující jistota: ona zachráněna, on ztracen. A ten domnělý zázrak, který jí vrátil k životu, dovršil v něm zničení veškeré víry v nadpřirozenou moc. To, co snil nalézti v Lurdách, naivní víru malého dítěte, nebylo již možno, nemohlo v něm vzkvésti po tomto zhroucení zázraku, po tomto uzdravení, které Beauclair předpovídal a které se do podrobností přesně dostavilo. Žárliv, oh, ne, žárliv nebyl, ale zničen, k smrti zarmoucen, že je takto osamocen v ledové poušti rozumu, s lítostivou touhou po přeludu, po klamu, po božské lásce prostých duší, které jeho srdce již nebylo schopno.

Příval trpkosti jej dusil a slzy vytryskly z očí. Klesl na dlaždice, zničen žalem. A na mysl mu přišla sladká vzpomínka na onen den, kdy se Marie, uhodnuvši muka jeho pochybnosti, zaujala pro jeho obrácení na víru, kdy se ve tmě chopila jeho ruky a nepouštějíc ji, šeptala, že se zaň bude modliti, oh, modliti z celé duše. Zapomínala sama na sebe, prosila svatou Pannu, aby zachránila přítele spíše než ji, může-li od božského svého Syna vyprositi jen jednu milost. Pak přišla jiná vzpomínka na rozkošné hodiny, které spolu strávili v čarovném stínu stromů, když se okolo ubíral zářivý pochodňový průvod. Modlili se jeden za druhého, jejich duše splynuly v tak vroucí touze po vzájemném štěstí, že se na okamžik dotekli mezí lásky, jež se vzdává a obětuje. A nyní končila jejich dlouholetá, slzami svlažovaná něžná náklonnost, čistá idyla jejich utrpení, náhlým rozloučením: ona, zachráněna, záříc v bazilice uprostřed radostných zpěvů, on zatracen, bídou vzlykaje v hrobové hlubině temné, ledové a pusté krypty. Zdálo se mu, že ji ztrácí podruhé, tentokráte navždy.

Pojednou Pierre cítil, jak tato myšlenka jako nůž protknula jeho srdce. Pochopil konečně své utrpení a nenadálé světlo ozářilo strašnou krizi, v níž se zmítal. Po prvé ztratil Marii onoho dne, kdy se stal knězem řka, že nemusí býti mužem, nebude-li ona ženou, stižena ve svém pohlaví nevyléčitelnou chorobou. Nyní však se uzdravila, stala se opět ženou, viděl ji pojednou před sebou tak silnou, krásnou, tak čilou a vábnou a plodnou! On byl mrtev, nemohl se již státi mužem. Nikdy již nezdvihne náhrobní kámen jej tísnící a umrtvující jeho tělo. Ona vyvázla sama a nechala jej v chladné zemi. Celý širý svět se před ní otvíral, kynulo jí štěstí, láska smějící se jí vstříc na ozářených cestách, manžel, snad i děti. Kdežto on, zasypán až po ramena, měl volnou jen hlavu, mozek, aby více trpěl. Byla dosud jeho, nenáležejíc nikomu jinému, a Pierre jen proto trpěl již hodinu tak nesnesitelná muka, protože mu byla teď nadobro vyrvána, byl od ní nyní provždy odloučen.

Pierra se zmocnil zuřivý vztek. Byl by chtěl vystoupiti do baziliky a vykřiknouti Marii pravdu do tváře. Zázrak, lež! Dobrota a pomoc všemohoucího Boha, pouhý přelud! Jednala jen příroda, opět jednou zvítězil život. Mohl podati důkazy, přesvědčiti ji, že život jedině neobmezeně panuje a může navrátiti zdraví po všech pozemských utrpeních. Pak by spolu odjeli, někam daleko, daleko, kde by šťastně žili.

Tu však jej zachvátila náhlá hrůza. Jak! Dotknouti se této čisté duše, ubíti v ní víru, zavaliti ji troskami, jimiž trpělo jeho vlastní nitro! Pojednou pochopil, že by tím spáchal ohavnou svatokrádež. Později by se toho zděsil a věřil by, že ji zavraždil, přišed jednoho dne k poznání, že je neschopen nabídnouti jí za to stejné štěstí. Snad by mu ani neuvěřila. Ostatně vdala by se za odpadlého kněze, ona, jež jistě si zachová nezapomenutelnou slast, že byla uzdravena v nadšení? To vše zdálo se mu šíleným, ohavným, zneucťujícím. Jeho vzdor se mírnil, v jeho ubohém zmučeném a rozervaném srdci zbyl jen pocit nesmírné únavy a palčivá bolest nezhojitelné rány.

Ve svém opuštění a prázdnotě, která ho obklopovala, cítil úzkost ještě před posledním zápasem. Co udělá? Byl by chtěl utéci, nespatřiti již Marii, ve zbabělosti před utrpením. Chápalť dobře, že mu nyní bude lháti, ježto Marie věřila, že byl zachráněn s ní, obrácen na víru, uzdraven na duši jako ona na těle. Vlekouc svůj vozík po srázné cestě k bazilice, vyslovila mu nad tím svou radost. Ach, prožíti toto velké štěstí spolu, spolu! Cítiti, jak jejich duše splývají! A jako již jednou lhal, bude nucen lháti stále, aby ji neoloupil o tuto krásnou čistou iluzi. Nechal utichnouti poslední bouřlivý tlukot svých žil a přísahal, že bude jednati milosrdně, přetvařovati se, jako by byl dosáhl míru a spásy. Chtěl Marii viděti naprosto šťastnou, bez lítosti, bez pochybnosti, v plné jasnosti její víry, přesvědčenu, že svatá Panna svolila k jejich mystickému spojení. Co na tom, že bude trpěti! Později snad se vzpamatuje. A v zoufalé poušti jeho rozumu bude jej snad poněkud podporovati tato radost, že jí ponechá její klamnou útěchu.

Minuty ubíhaly a Pierre jako zničen stále ležel na dlaždicích čekaje, až se jeho horečka umírní. V ochablosti celé bytosti, jaká následuje po velkých krizích, vůbec již nemyslil, ani nežil. Tu se mu zdálo, že slyší kroky a s námahou se zdvihl předstíraje, že prohlíží votivní desky, že čte nápisy vyryté na mramorových deskách, jimiž byly stěny obloženy. Klamal se, nikdo nepřicházel. Přece však neustal ve čtení, zprvu bezděčném, ve snaze po rozptýlení, po chvíli však pocítil opravdový zájem.

Co viděl, vymykalo se každé představě. Víra, úcta, vděčnost byly vyjadřovány na těchto mramorových deskách se zlatými nápisy, jichž tu bylo na tisíce. Některé nápisy budily svou prostotou úsměv. Jistý plukovník dal tu vytesati svou nohu a připsal: „Zachránila Jsi mi ji, ať Ti slouží.“ Dále četl: „Nechť se vznáší Její ochranná ruka nad sklenářstvím!“ Nebo zvláštní prosby, které bylo možno uhodnouti dle prosté upřímnosti díků. „Marii neposkvrněné, otec rodiny, vrácené zdraví, vyhraný proces, postup.“ Leč to všechno mizelo v záplavě úpěnlivých výkřiků. Milenci: „Pavel a Anna prosí Matku Boží Lurdskou, by požehnala jejich svazku.“ Matka: „Díky Marii, třikráte uzdravila mé dítě. Díky za narození Marie Antoinetty, kterou Jí svěřuji, právě tak jako sebe a své. P. D., tři léta stár, zachován své milující rodině.“ Výkřiky manželů, uzdravených, blažených. „Chraň mého manžela, dej, ať je zdráv. – Byla jsem chromá na obě nohy a uzdravila jsem se. – Přišli jsme a doufáme. –Prosil jsem, plakal jsem a byl jsem vyslyšen.“ A dále výkřiky, jichž stručnost dala tušiti dlouhé romány: „Spojila Jsi nás! Ochraňuj nás –Marii, za největší dobrodiní.“ A stále tytéž výkřiky, tatáž slova se opakovala v horoucí oddanosti: vděčnost, uznání, pokora, díkůčinění. Ach, tato sta, ty tisíce výkřiků, provždy vrytých do mramoru, které volaly z hloubi krypty k Panně věčnou oddanost ubohých lidí, kterým pomohla!

Pierre se neunavil čtením, cítě trpkost a rostoucí zoufalství. Což jen on sám nemohl odnikud očekávati pomoci? Tolik trpících bylo vyslyšeno, což on jediný se nepřičinil, aby byl rovněž vyslyšen? A přemýšlel, jak ohromné asi množství modliteb se vysloví v Lurdách za celý rok. Snažil se odhadnouti jich počet: uvažoval dny strávené před jeskyní, noci v kostele svatého Růžence, obřady v bazilice, průvody za svitu slunce i za svitu hvězd. Neustálé, každým okamžikem k nebi stoupající modlitby nebylo možno sečísti. Věřící chtěli jich ohromným počtem Boha unaviti a vynutiti na něm milost a odpuštění. Kněží pravili, že Francie trpí za spáchané hříchy, a až budou všechny odpykány, že bude spasena. Jak krutý, pesimistický názor!

Leč uprostřed tohoto bezmezného smutku cítil Pierre, jak se ho zmáhá hluboký soucit. Ach! Ubohé lidstvo! Byl všecek zdrcen, pomyslil-li, jak odsouzeno k tak nesmírnému utrpení, ve své slabosti, nahotě a opuštěnosti vzdalo se rozumu, skládajíc možnost štěstí jen v opojný sen a přelud. Jeho oči se znovu naplnily slzami, plakal sám nad sebou, nad ostatními, nad všemi ubohými, trpícími tvory, kteří musí utlumiti svůj bol, uspati jej, aby unikli skutečnosti tohoto světa. Zdálo se mu, jako by ještě slyšel davy klečící před jeskyní, vykřikující k nebi své žhavé, srdcelomné modlitby, těch dvacet nebo třicet tisíc duší, z nichž stoupala horoucí touha, vznášejíc se ke slunci jako dým kadidla. A pod touto kryptou, v kostele sv. Růžence, planulo opět jiné nadšení víry: celé noci strávené v rajském vytržení, za němé slasti přijímání, za žhoucích modliteb beze slov, v nichž se celá bytost stravuje, spaluje a posléze uniká. Zdálo se mu, jako by volání před jeskyní a neustálé zbožňování v kostele sv. Růžence nestačily a plamenné vzývání ozývalo se kolem něho, ve stěnách krypty. Leč tu zvěčňovaly se v mramoru, neustávajíce vykřikovati lidské utrpění i do příštích věků. A výše, stále výše stoupaly prosby, převýšily i baziliku, zářící a zvučící nad ním, v té chvíli přeplněnou rozníceným davem, jehož dech a nadějeplný zpěv domníval se slyšeti skrze dlaždice. Konečně byl Pierre též stržen, jako by se nalézal uprostřed tohoto nezměrného, hlučícího proudu modliteb, který se zdvihal z prachu země a stoupal stále výše, až nad zlatý kříž na vrcholu štíhlé věže, stále blíže k nebi. Bože všemohoucí, božská Bytosti, pomocná Moci, ať jsi, nebo nejsi, slituj se nad ubohými lidmi a nenech je déle trpěti!

Pojednou byl Pierre oslněn. Ubíral se levou chodbou a znenadání ocitl se venku, v denním světle. Ihned byl uchopen a objat dvěma láskyplnými pažemi. Byl to doktor Chassaigne, na nějž Pierre zapomenul a jenž jej tu očekával, aby jej dovedl do obydlí Bernadetty a do kostela faráře Peyramalea.

„Oh, příteli, jak velkou radost asi máte… Právě jsem slyšel o neobyčejné milosti, kterou zahrnula Matka Boží vaši přítelkyni… Vzpomeňte si, co jsem vám předevčírem řekl! Nyní jsem kliden, neboť i vy jste zachráněn.“

Kněz, zblednuv ještě více, pocítil naposled hořkost. Leč přemohl se a s úsměvem mírně odpověděl:

„Ano, jsme zachráněni, jsem velice šťasten.“

Počínal svou lež, božskou iluzi, kterou z milosrdenství chtěl poskytovati jiným.

A Pierrovi naskytlo se ještě jedno divadlo. Hlavní vrata baziliky byla dokořán otevřena a červená záplava zapadajícího slunce naplňovala celou loď. Všechno planulo v jasném lesku: pozlacené zábradlí chóru, zlaté a stříbrné dary, nádherné lampy vykládané drahokamy, korouhve s nádherným vyšíváním, houpající se kaditelnice, podobny poletujícím klenotům. A mezi touto planoucí nádherou, mezi bílými komžemi a zlatými ornáty poznal Marii, zahalenou svými plavými vlasy jako v zlatý plášť. Varhany zvučely majestátním chorálem, třeštící dav jásal k Bohu, a abbé Judaine, chopiv se naposled velebné svátosti, zdvihal ji vysoko, zářivou jako slunce v přívalu zlata, v němž tonula bazilika, rozhlašující všemi zvony zázračný triumf.

Když sestupovali po rampě, doktor Chassaigne řekl Pierrovi:

„Zde jste viděl triumf, nyní vám ukáži dvě veliké nespravedlnosti!“

A vedl jej ulicí des Petits-Fossés k návštěvě Bernadettina pokoje, nízkého a temného, z něhož vyšla onoho dne, kdy se jí svatá Panna zjevila.

Ulice des Petits-Fossés odbočuje od bývalé ulice du Bois, dnešní ulice de la Grotte, a přetíná ulici du Tribunal. Je to klikatá ulička, lehce se svažující, nesmírně smutná. Zřídka kdy se tu objeví chodec. Je vroubena jen dlouhou zdí, chatrnými domy o smutných průčelích, jichž okna se nikdy neotvírají. Strom stojící na dvoře je tu jediným osvěžením.

„Jsme na místě,“ řekl doktor.

Na tomto místě se ulice nejvíce úžila a dům stál naproti vysoké šedé zdi, holé zdi stodoly. Oba pozdvihli hlavu a pohlíželi na malý domek, který se zdál jako vymřelý se svými úzkými okny, hrubou, modravou omítkou a chudobným zevnějškem. Průjezd byl zcela tmavý, uzavřený chatrnou, starodávnou mříží; sestupovalo se do něho po několika schodech, které bývaly za přívalů zatopeny.

Doktor řekl:

„Jen dále, příteli, vstupme. Stačí odstrčiti mříž.“

Kráčeje průjezdem, Pierre se občas dotýkal vlhké stěny v obavě, že klopýtne. Zdálo se mu, že sestupuje do sklepa, do čiré tmy, maje pocit, že jde po kluzké, vlhké půdě. Když došli na konec, zahnul vpravo na nový pokyn doktora Chassaignea.

„Sehněte se, abyste nenarazil, neboť dveře jsou nízké… Tak, jsme na místě.“

Dveře pokoje byly stejně bezstarostně otevřeny jako mříž na ulici. A Pierre stanul váhavě uprostřed místnosti, neboť neviděl naprosto ničeho, vkročiv z jasného denního světla do naprosté tmy. Na ramenou cítil ledový chlad, jako by měl mokré šaty.

Znenáhla si však jeho oči zvykly. Dvě okna nestejné velikosti vedla na vnitřní dvorek, kam vnikal jen jako na dno studně zelenavý přísvit; kdo by byl chtěl v tomto pokoji čísti, ani v poledne by se byl neobešel bez svíčky. Byla to místnost asi čtyři metry dlouhá a půl čtvrtého metru široká, dlážděná hrbolatými kameny. Trámy na stropě zčernaly dlouhým časem, jako by byly začazeny. Proti vchodu nalézal se krb, bídný sádrový krb, pokrytý červotočivou dřevěnou deskou. Mezi krbem a jedním oknem stál splaškový kámen. Omítka vlhkých a popraskaných stěn odpadávala. Nebylo tu žádného nábytku, místnost zdála se opuštěnou, bylo tu viděti jen některé neurčité, zvláštní předměty, tonoucí v těžkém šeru, které vyplňovalo kouty.

Po chvíli doktor přerušil mlčení.

„Ano, to je ten pokoj a odtud všechno vyšlo… Nic se tu nezměnilo, jen nábytku tu není. Pokoušel jsem se v duchu jej postaviti na dřívější místo: postele stály jistě u této zdi, proti oknům, nejméně tři postele, neboť Soubirousových bylo sedm, otec, matka, dva hoši, tři děvčata… Jen uvažte! Tři postele v této místnosti! Sedm osob žijících na těchto několika čtverečných metrech! A všichni jako za živa pohřbeni, bez vzduchu, bez světla, téměř bez chleba! Jak hrozná bída, jaké strádání ubohých, politováníhodných tvorů.“

Tu byl přerušen. Jakýsi stín, který Pierre zprvu pokládal za stařenu, objevil se ve dveřích. Byl to kněz, místní vikář, jenž právě v domku obýval. Doktora dobře znal.

„Zaslechl jsem váš hlas, pane Chassaigne, i sešel jsem… Vy tedy opět někomu ukazujete tento pokoj?“

„Ano, pane abbé, dovolil jsem si… Doufám, že vás nevyrušuji?“

„Och, naprosto ne, nikoliv…! Přicházejte, kdykoli vám bude libo, a voďte hosty.“

Přívětivě se usmál a pozdravil Pierra, jenž v údivu nad jeho klidnou bezstarostností se otázal:

„A přece vás někdy lidé, kteří přijdou, obtěžují?“ Nyní zdál se vikář udiven.

„Opravdu ne, nepřichází sem téměř nikdo… Víte, nikdo o tom neví. Všichni zůstanou tam dole, u jeskyně… Nechávám dveře otevřeny, abych nemusil běhat ke dveřím. Ale celé dny uplynou a neslyším ani myš.“

Pieriovy oči stále více uvykaly temnotě a konečně rozeznal oněch neurčitých předmětů, naplňujících kouty, staré sudy, rozbité klece na kuřata, polámané nářadí, všemožnou veteš, jaká se vyhazuje do sklepů. Pak zpozoroval, že na trámech visí zásoby, velký koš plný vajec a svazek velkých, růžových cibulí.

„Jak vidím,“ pokračoval poněkud rozechvěn, „domníval jste se, že musíte pokoje využíti?“

Vikář upadl poněkud v rozpaky.

„Ovšem, tak je to… Co chcete, dům je malý, mám tak málo místa! A pak, nemůžete si představiti, jak je v této místnosti vlhko. Naprosto ji nelze obývati… A tu, bože, znenáhla se tu nahromadilo tolik věcí, ani nevím jak.“

„Máte tu jakési skladiště,“ dodal Pierre.

„Och, ne, naprosto…! Ale je to neovabytelná místnost.“

Jeho rozpaky rostly, spojeny s jistým studem. Doktor Chassaigne mlčel a nepletl se do toho: ale usmíval se, zřejmě potěšen vystoupením svého soudruha proti lidskému nevděku.

Tento, nemoha se ovládnouti, pokračoval:

„Opravdu, pane vikáři, promiňte moje naléhání, ale jen uvažte, že všechno je dílem Bernadetty, že bez ní byly by Lurdy jedním z nejméně známých měst Francie… A věru, zdá se mi, že vděčná farnost měla povinnost změniti tento chudobný pokoj v kapli…“

„Och, v kapli!“ přerušil jej vikář. „Vždyť jde jen o lidské stvoření, které by církev přece nemohla uctívati.“

„Dobrá, ne tedy v kapli, ale měla by tu býti světla, květiny, růžové keře, stále obnovované zbožnými obyvateli a poutníky… Konečně bych si tu přál viděti trochu lásky, něžné vzpomínky, Bernadettin obraz, něco, co by odpovídalo místu, jaké má zaujímati v srdcích všech… Toto zapomenutí, toto zanedbání, tato špína, ve které se tento pokoj nechává, je hrozná!“

Vikář, ubohý, nevědomý a lehko zmatený muž, se ihned přiklonil Pierrovu názoru.

„Vlastně máte úplně pravdu. Ale není to v mé moci, já nezmohu naprosto ničeho…! Jakmile mi bude řečeno, že mám tento pokoj upraviti, ihned vyhovím, odstraním své sudy, ač opravdu nevím, kam s nimi… Ale, opakuji, na mně to nezáleží, nemohu ničeho, naprosto ničeho!“ A pod záminkou naléhavé pochůzky se rychle poroučel a zmizel, řka ještě jednou doktorovi:

„Jen zde zůstaňte, jak vám bude libo. Nikdy mne nerušíte.“

Když s Pierrem osaměl, chopil jej doktor za ruce v návalu radosti.

„Ach, drahý hochu, udělal jste mi radost! Jak dobře jste vyslovil, co již dávno vřelo v mém srdci…! Opravdu jsem měl myšlenku, nosit sem každodenně růže. Byl bych dal místnost vyčistiti a na krb bych byl postavil dva velké trsy růží; víte přece, že jsem zasvětil Bernadettě neskonalou lásku. Zdálo se mi, že tyto růže by představovaly lesk a vůni její památky… Ale, ale…“

Učinil beznadějný posuněk.

„Nikdy jsem neměl odvahy… Ano, pravím odvahy, neboť dosud nikdo se neodvážil otevřeně vystoupiti proti otcům z jeskyně… Každý váhá a ustoupí před náboženským pohoršením. Uvažte, jaký rozruch by to způsobilo; a ti, kdož se pohoršují – jako já –, jsou nuceni mlčeti a raději jsou tiši.“

A nakonec dodal:

„Lidský nevděk a lidská hamižnost jsou velmi smutné, drahý hochu. Kdykoli vejdu do této tmy a bídy, překypí mi srdce a nezdržím se slz.“

Umlkl a nikdo z nich již nepromluvil, neboť oba tísnila trapná melancholie smutného toho místa. Tonuli v temnotě a chvěli se vlhkem mezi těmito oprýskanými stěnami a starou, zaprášenou veteší. A stále se jim vracela myšlenka, že bez Bernadetty nebylo by ničeho z divů, které udělaly z Lurd město jediné na světě. Neboť na její hlas vytryskl ze skály pramen, zaplanula zářící jeskyně. Byla vykonána obrovská práce, ze země vyrostly nové kostely, celé nové město vzniklo jako zázrakem, se svými sady, alejemi, nábřežími, mosty, obchody, hotely. A národové z nejzazších končin světa se hrnuli v davech, déšť milionů řinul se tak hustě a nepřetržitě, že se zdálo, jako by nové město mělo růsti donekonečna, vyplniti celé údolí od jedněch hor až k druhým. Kdyby byli Bernadettu umlčeli, nebylo by nic, celá příhoda byla by obrácena vniveč, staré Lurdy, dosud neznámé, spaly by dále staletým spánkem pod úpatím zámku. Bernadetta byla jedinou pracovnicí a původkyní všeho a pokoj, z něhož vyšla onoho dne, kdy spatřila Pannu, tato kolébka zázraku, báječného příštího bohatství byla zanedbána, za kořist ponechána červům, odsouzena stáji se skladištěm harampádí, kde se ukládala jen cibule a prázdné sudy.

A odpor vzbudil se v Pierrově duši takovou silou, že znovu před sebou zřel triumf, jehož byl účasten, zřel nadšení u jeskyně a v bazilice, zřel Marii vlekoucí vozík a ubírající se za velebnou svátostí uprostřed jásajícího davu. Hlavně však zářila jeskyně; nebyla to již dřívější trhlina divoké skály, před kterou kdys pokleklo chudobné děvče na pustém břehu horského ručeje; byla to přepychově upravená svatyně, planoucí kaple, před níž poklekali všichni národové tohoto světa. Všechen hluk a lesk, všechno zbožňování a všechno bohatství šířilo se tu v nádheře neutuchajícího vítězství. A zde, u kolébky všeho, ani živé duše, ani zpěvů, ani světel, ani květů. Nikdo sem nepřicházel, nikdo tu nepoklekal k modlitbě. Jen několik zbožných návštěvníků ulomilo si prsty třísku z červotočivé desky na krbu, aby měli památku. Klérus úmyslně zanedbával toto opuštěné místo, kam měly davy choditi v průvodech jako k oltáři slávy. Tam vznikl sen ubohého dítěte, když za chladných nocí, ležíc mezi dvěma sestrami, trpěla svým neduhem, zatímco její celá rodina tvrdě spala; odtud vyšla, chovajíc v nitru tento bezděčný sen, který se v ní měl probuditi a vykvésti za denního světla v legendární vidinu. A nyní sem nikdo nepřišel, jesle byly zapomenuty, v temnotách tonuly tyto jesle, v nichž vzklíčilo to nepatrné símě a vzrostlo v báječnou žeň, sklízenou dnešního dne za přepychu nádherných obřadů.

Pierre, jehož lidský cit tato pohnutlivá historie dojímala k slzám, zašeptal po chvíli, shrnuje své myšlenky v jediné slovo:

„Toť Betlém!“

„Ano,“ řekl doktor Chassaigne, „v ubohých příbytcích, v chudobných útulnách vznikají nová náboženství utrpení a milosrdenství… A často se táži, není-li to tak lépe, že tento pokoj zůstává tak zanedbán a opuštěn. Zdá se mi, že Bernadetta ničeho neztrácí; miluji ji tím více, přicházeje sem na krátkou chvíli.“

Znovu se odmlčel, pak s rozhorleným posuňkem dodal:

„Ne, ne, této nevděčnosti nemohu prominouti, přivádí mne z míry…! Jak jsem vám řekl, jsem přesvědčen, že Bernadetta odešla dobrovolně do kláštera de Nevers. Třebaže ji nikdo neodstranil, jakým ulehčením byl její odchod pro všechny, jimž tu počínala býti nepohodlná…! A titíž muži, tak žádostiví vládnouti sami, snaží se dnes všemi prostředky umlčeti její památku! Ah, drahý hochu, kdybych vám všechno řekl!“

A mluvil dále, znenáhla si ulevuje. Otcové z jeskyně, vykořisťující Bernadettino dílo tak vyděračně, báli se jí po smrti více než za živa. Pokud žila, jistě se strašně báli, že se vrátí do Lurd rozdělit se o kořist; jen její skromnost je upokojovala, neboť nebyla povahy panovačné a sama zvolila si stinné ústraní, kde chtěla skončiti život. Nyní však se chvěli více při myšlence, že by jiná vůle než jejich mohla uskutečniti návrat jejích ostatků. Hned den po její smrti učiněn tento návrh v městské radě: město mělo zříditi hrob a již se mluvilo o upisování. Ale sestry de Nevers rozhodně odmítnuly vydati její tělo, které – jak řekly – náleží jim. Každý však vycítil za nimi otce, znepokojené, tajně se vzpírající návratu jejích tělesných pozůstatků, v nichž viděli konkurenci jeskyně. Lze si představiti, co jim hrozilo! Na hřbitově monumentální náhrobek, k němuž by věřící putovali v procesích, nemocní by horoucně líbali kámen a za svatého nadšení by se děly zázraky! Toť znamenalo jistou konkurenci, pro ně zhoubnou, strhující k sobě zbožnost a zázraky. A znovu se v nich vzbouzel hrozný, jediný strach, že by nastalo dělení, že by peníze plynuly též jinam, kdyby město, nyní zmoudřelé, dovedlo z hrobu těžiti.

Dokonce se přičítal otcům lstivý plán ponechati pro sebe tělo Bernadetty, které by jim sestry de Nevers prostě opatrovaly ve stínu své kaple, čekali by však a vytasili by se s ním teprv, až by počal proud návštěvníků ubývati. K čemu teď ten slavnostní návrat, když se do Lurd hrnuly davy stále četnější: až by počal upadati neobyčejný úspěch Matky Boží Lurdské, jak se to má se všemi věcmi tohoto světa, lze si představiti, jak zvýšenou víru a nadšení by vzbudil ten slavnostní obřad, za kterého by křesťanstvo vidělo ukládati pozůstatky vyvolené v posvátnou zemi, z níž vypučelo tolik zázraků. A zázraky by pak znovu pokračovaly u mramoru jejího hrobu, před jeskyní nebo v bazilice.

„Jen hledejte,“ pokračoval doktor Chassaigne, „a v celých Lurdách, oficiálně, nenaleznete ani jediného obrazu Bernadettina. Prodávají jej, ale není ho nikde, v žádné svatyni… Je to soustavné zapomnění, týž cit tajného neklidu, který je příčinou ticha a opuštění v této chudobné světničce. Jako se bojí možného kultu u jejího hrobu, tak se bojí, že by lid přicházel a poklekal v této světničce, jakmile by na krbu plály dvě svíce a stály dva trsy růží. A kdyby pojednou nějaký mrzák vstal, volaje, že je uzdraven, jaký skandál, jaký zmatek v duších bodrých obchodníků u jeskyně, jichž monopol by to vážně ohrozilo…! Jsou pány a chtějí pány zůstati, vzpírajíce se odstoupiti sebemenší podíl velkolepého podniku, jehož se zmocnili a z něhož těží. Přece však se třesou, oh, třesou se před památkou pracovníků prvních dob, této malé dívky, která tak vzrostla ve smrti, jejíž obrovské dědictví je plní tak žhavou chtivostí, že se ani neodvažují přenésti její tělo, ukryté pod dlaždicemi kláštera.“

Ah, toho žalostného osudu ubohé bytosti vyvržené za živa, odsouzené k vyhnanství i po smrti! Jak litoval Pierre tohoto nešťastného stvoření, patrně vyvoleného k utrpení za živa i po smrti! I kdyby se připustilo, že nebyla násilně odstraněna a hlídána i v hrobě, jak podivuhodná řada okolností, jako by se někdo stále obával možné její velké moci a stále žárlivě usiloval, by zůstala v ústraní! V jeho očích byla vyvolenou, mučednicí, a nemohl-li již věřiti, dostačovala-li historie té ubohé k dovršení trosek víry, přece v něm bouřila jeho bratrský cit, odhalujíc mu nové náboženství, jediné, jímž jeho srdce ještě překypovalo, náboženství života, náboženství lidského utrpení.

Doktor Chassaigne, než vyšel ze dveří, zvolal:

„Zde nutno věřiti, drahý hochu. Pohleďte na tuto temnou díru a pomyslete na zářivou jeskyni, na triumfální baziliku, na celé nové město, na ty hrnoucí se davy! I kdyby byla Bernadetta jen šílenou, halucinacemi trpící bytostí, nebyla by celá její historie tím úžasnější, ještě nevysvětlitelnější? Jak byl by stačil sen šílené dívky, aby pohnul celým světem…? Ne, ne, zde vál Boží dech, jím jediným lze vysvětliti všechny zázraky.“

Pierre chtěl ihned odpověděti. Ano, pravda, zavál tu dech, bolestný vzlykot, neúkojná touha naděje po nekonečnu. Stačil-li sen chorého dítěte, aby přivedl celý svět, aby vyvolal déšť milionů a vykouzlil ze země celé město, nepřispěl též do jisté míry k ukojení hladu ubohých lidi, k utišení nezdolné touhy po klamu a po útěše? Bernadetta otevřela nekonečno v okamžiku patrně sociálně i historicky příznivém; a davy se hrnuly. Oh, uchýliti se k tajemství, je-li skutečnost tak drsná, oddati se zázraku, je-li příroda odjakživa tak nespravedlivá! Marno je však neznámo podrobovati zákonům, stěsnávati je v dogmata, dělati z něho náboženství! V jádru zbude vždy jen volání trpících, touha po životě, po radosti, po štěstí, i kdyby mělo býti vyhledáváno na onom světě, není-li ho na tomto. Proč věřiti v dogmata? Nestačí plakati a věřiti?

Leč Pierre přesto neodporoval. Utlumil odpověď, která se mu drala na rty, jsa ostatně přesvědčen, že věčná potřeba všeho nadpřirozeného nedá v trpících lidech zaniknouti věčné víře. Zázrak, jehož nelze zjistiti, zůstane vždy vezdejším chlebem lidského zoufalství. A pak, což nepřísahal ve svém milosrdenství, že v nikom nezviklá víry svou pochybností?

„Jaký to div, není-liž pravda?“ naléhal doktor.

„Ovšem!“ přisvědčil konečně Pierre. „V této ubohé světničce, tak vlhké a tmavé se odehrálo celé lidské drama, ve kterém účinkovaly všechny neznámé síly.“

Mlčky tu ještě chvíli zůstali. Ještě jednou obhlédli stěny, začernalý strop, napohled nahlédli do dvorka, naplněného zelenavým přísvitem. Ba, byla srdcervoucí skutečností tato zanedbanost uprostřed pavučin, špíny starých sudů, opotřebovaného nářadí, trosek všeho druhu, které na hromadu naházeny v koutě hnily. A beze slov konečně zvolna odcházeli, hrdlo majíce sevřeno trpkostí.

Teprve na ulici se zdálo, jako by se doktor probudil. Zachvěl se, urychlil krok a řekl:

„To není ještě vše, drahý hochu… Pojďte se mnou… Nyní se podíváme na druhé velké bezpráví.“

Mínil abbého Peyramala a jeho kostel. Přešli náměstí du Porche a zahnuli do ulice Saint-Pierre; bylo to nedaleko. Rozmluva se opět stočila na otce, na hroznou válku bez pardonu, vedenou otcem Sempéem proti bývalému lurdskému faráři. Tento, přemožen, zemřel, zdolán roztrpčením; zavraždivše tak jej žalem, zavraždili jeho kostel, nedokončivše jej, nechavše jej bez střechy přístupný vichru i dešti. Jak slavnými sny vyplnil tento nádherný kostel poslední léta jeho života! Když byl odtržen od jeskyně, odehnán od díla Matky Boží Lurdské, jehož byl s Bernadettou prvním průkopníkem, měl se státi kostel jeho protestem, jeho odvetou, jeho podílem na slávě, domem Božím, v němž bude triumfovati v posvátném rouchu, kam bude voditi nesmírná procesí, aby vyplnil vůli svaté Panny. Muž rázný a panovačný, který tkvěl v jeho nitru, pastýř zástupů, stavitel chrámů, jevil netrpělivou radost ve spěchu prací, v neprozíravosti muže nestarajícího se o zaplacení, vydávajícího plnýma rukama, bez počítání, jen když je stále dosti dělníků na lešení. A viděl svůj kostel růsti, viděl jej již dokončený, za krásného letního jitra zářící novotou ve vycházejícím slunci.

Ach, tato bez ustání vyvolávaná vidina dodávala mu sil k zápasu, uprostřed tajných vrahů, jimiž byl obklopen. Jeho kostel čněl před jeho očima na rozsáhlém náměstí v obrovské majestátnosti. Přál si jej míti v románském slohu, ohromný, velmi prostý, s lodí dlouhou devadesát metrů, s věží vysokou sto čtyřicet. Viděl jej před sebou, právě zbavený lešení, lesknoucí se novotou, se širokými, pravidelnými kamennými pruhy. A v duchu obcházel okolo, okouzlen jeho prostotou, dětskou čistotou, bez jakýchkoli soch nebo zbytečných ozdob. Střechy podélné i příčné lodi v téže výši nad římsami. A okouzlen stál před velkými okny, zdobenými jen růžicemi, prostými jako vše ostatní. A pak pokračoval v obchůzce, kolem apsidy, vedle níž stála sakristie se dvěma řadami malých okének. Opět a opět se vracel, nemoha se nasytiti nádherným rozčleněním stavby, vznešenými liniemi, rýsujícími se na obloze, celou tou obrovskou budovou, která měla překonati věky.

Když pak zavřel oči, zřel před sebou vnitřek, ještě více jej okouzlující. Zdálo se mu, že nastal den, kdy má sloužiti první slavnou mši. Barevná okna propouštěla skvělé paprsky, záříce jako drahokamy. Dvanáct postranních kaplí planulo leskem svící. On sám stál u hlavního oltáře, mramorového, zlatem zdobeného. Čtrnáct sloupů hlavní lodi, každý z jediného kusu pyrenejského mramoru, nádherné dary ze všech končin země, se vzpíraly ke klenbě, která se ozývala nadšeným zpěvem shromážděných davů a hromovým zvukem varhan. Davy klečely na dlaždicích, tváří se obracejíce k chóru, obklopeného mříží ze dřeva vyřezávanou, jako krajka vzdušnou. Kazatelna, královský to dar jisté vznešené dámy, byla divem umění, vyřezána z jediného dubového kmene. Křtitelnice vytesány z tvrdého kamene slavným sochařem. Obrazy mistrů zdobily stěny, ve skříních sakristie uschovány nádherné kříže, kalichy, monstrance, posvátná roucha, jako slunce zářící. Jak krásný sen býti knězem v takovém chrámu, s horoucím nadšením si jej vystavěti a pak v něm vládnouti, žehnati tu davům přišedším ze všech končin světa, za hlaholu zvonů, hlásajícím jeskyni a bazilice, že tam, ve starých Lurdách, mají soupeře, vítězného dvojence, že tam Bůh rovněž slaví vítězství!

Ubírajíce se chvíli ulicí Saint-Pierre, doktor Chassaigne a Pierre zahnuli do ulice de Langelle.

„Hned tam budeme,“ řekl doktor.

Pierre se díval, neviděl však chrámu. Viděl jen ubohé staré domy, ošumělou starou čtvrt s bídnými stavbami. Konečně spatřil na konci slepé uličky poloshnilou ohradu, obklopující rozsáhlý čtverec mezi ulicemi Saint-Pierre, de Baguères, de Langelle a des Jardins.

„Zde zahneme vlevo,“ řekl doktor, zabočiv do úzké uličky mezi hromadami rumu. „Jsme na místě.“

Pojednou se objevila zřícenina uprostřed bídného a ohyzdného okolí.

Stála tu celá mohutná kostra hlavní lodi a pobočních lodí, příčních ramen a apsidy. Zdi sahaly všude až k začátkům klenby. Vcházelo se tam jako do skutečného kostela, bylo možno se tu procházeti a rozeznávati jednotlivé části domu Božího. Leč pohlédnuv vzhůru, zřel nad sebou návštěvník nebe: nebylo střechy, déšť i vítr měly sem volný přístup. Již téměř patnáct let uplynulo, co byly práce zastaveny, a vše zůstalo, jak to bylo, když odešel poslední zedník. Nejvíce překvapovalo deset sloupů lodi a čtyři sloupy chóru, všechny z jediného kusu nádherného pyrenejského mramoru; byly obity prkny, aby byly chráněny před poškozením. Podstavce a hlavice, dosud jen zhruba otesané, čekaly na sochaře. A tyto osamělé sloupy ve dřevěném obalu působily dojmem nesmírně truchlivým. Stejně truchlivě působila obezděná prostora, kde již rostla tráva, hustá hřbitovní tráva, kterou časem vyšlapaly ženy ze sousedství pěšiny. Přicházely sem sušit prádlo. Právě tu schnulo v posledních paprscích zapadajícího slunce, unikajících nedokončenými okny, několik hrubých prostěradel, rozedraných košil a dětských plen.

Pierre a doktor Chassaigne mlčky obešli vnitřkem. Dvanáct postranních kaplí sloužilo za skladiště rumu a trosek. Podlaha chóru byla vycementována, patrně aby byla před vlhkostí chráněna spodní krypta; bohužel však se klenutí sesedalo, utvořily se prohloubeniny, změněné bouří minulé noci v jezírka. Ostatně celkem tato část stavby utrpěla nejméně; ani kámen se nepohnul v příční lodi a v chóru. Velké růžice nad triforiem zdály se očekávati sklenáře a dle několika trámů, zapomenutých nad apsidou, mohlo se zdáti, že se hned zítra počne s jejím pokrýváním.

Když však se Pierre s doktorem vrátili a vyšli, aby zhlédli průčelí, objevila se jim žalostná spousta této nedávné zříceniny. Na této straně byla stavba více pozadu; dokončena byla jen trojitá chrámová předsíň. A patnáct let stačilo, aby zimní nepohody zničily všechny sochařské práce, sloupky, oblouky, růžice, v ničivém díle, nad nímž zdál se i ten rozpadající se kámen slzeti. Srdce se vskutku svíralo nad touto pokračující zhoubou díla, které ani nebylo dokončeno. Ani nedospěti a již hynouti, jak krutý to osud!

Vrátivše se do chrámové lodi, nacházeli i tam srdcervoucí stopy vraždy na tomto díle spáchané. Celá vnitřní prostora byla pokryta troskami, kusy zvětralých zdí, které bylo nutno strhnouti, aby tu někdo nepřišel k úrazu; a všude mezi vysokou travou ležela prkna, kamenné hlavice a kusy oblouků, mezi nimi pak staré provazy, vlhkem již zničené. Stála tam i kostra hřídele, tyčící se do výše jako šibenice. Mezi hromadami stavebního kamení a zelenavým mechem pokrytých cihel válely se kusy polámaného nářadí, lopat, polámaných kár a jiných zapomenutých zlomků. Mezi hustými kopřivami objevovaly se místy koleje malé železnice, sloužící k dovážení materiálu, jejíž vozíky převrácené ležely na hromadě v koutě. Nejsmutnějším dojmem však působila lokomobila, uschovaná pod malou kolnou. Již patnáct let tu stála, vychladlá, střecha kolny posléze prohnila a velkými dírami stékal na ni nyní déšť při každém lijáku. Kus převodního řemene visel volně, podoben niti obrovského pavouka. A všechny kovové části zvolna rozežíral rez a měděnka; zdálo se, že je pokrývá různobarevný mech, bující na všech stranách. Tento mrtvý, vychladlý stroj s vyhaslým ohništěm a němým kotlem byl kdysi duší celé práce, která usnula v marném očekávání šlechetného srdce, jež by prošlo houštinami šípků a ostružin a jako Šípkovou Růženku vzbudilo tento chrám z těžkého sna.

Doktor Chassaigne konečně promluvil.

„Ah, pomyslíme-li, že by bylo stačilo padesát tisíc franků k odvrácení této zhouby! Za padesát tisíc franků mohl býti chrám pokryt a velké toto dílo zachráněno; pak bylo by bývalo dosti času vyčkávati další… Leč jako zabili onoho muže, chtěli zabíti i dílo.“

A nechtěje jmenovati otce, naznačil je posuňkem.

„A pomyslíme-li, že oni mají ročních příjmů na devětkrát sto tisíc! Ale raději posílají dary do Říma, aby si udrželi přátelství vlivných kruhů.“

Bezděčně znovu vystoupil proti odpůrcům abbého Peyramalea. Chvěl se posvátným, spravedlivým hněvem, pomysliv na celou historii. Stoje uprostřed žalostných těchto trosek, opakoval fakta: farář nadšeně se vrhal do stavby kostela, zadlužuje se, nepočítaje, kdežto páter Sempé číhal a těžil z každé jeho chyby, zviklával jeho přízeň u biskupa a konečně docílil zastavení almužen a přerušení prací. Pak, po smrti přemoženého, přišly nekonečné procesy a za patnáct let jich trvání měly nepohody volnost dílo ničiti. Nyní bylo ve stavu tak žalostném, dluhy dosáhly takové výše, že se zdálo vše nadobro skončeno. Pomalá smrt, zničení díla se dovršovala.

„Vím to dobře, teď triumfují, neboť teď jsou tu sami. Nic jiného si nepřáli než státi se neomezenými pány, sami shrábnouti celou moc a všechny peníze… Uvažte: jejich panický strach před konkurencí šel tak daleko, že odstranili z Lurd všechny řády, které se tu hodlaly usaditi. Jezuité, dominikáni, benediktini, kapucíni, karmelitáni, všichni se o to ucházeli a otcům z jeskyně se vždy podařilo tomu zabrániti. Trpí tu jen ženské řády, chtějí míti jen stádo… A teď jim náleží celé město, mají v něm obchody a kupčí s Bohem v malém ve velkém.“

Volným krokem prošel troskami doprostřed chrámové lodi. Širokým posuňkem ukázal na všechnu tu spoustu.

„Hleďte ten smutek, tu hroznou bídu… Tamta bazilika a sv. Růženec je stály přes tři miliony.“

Pierre opět viděl před sebou vyvstávati zářivou, vítěznou baziliku, jako v temné a studené Bernadittině komůrce. Neuskutečnil se sen faráře Peyramalea, sen žehnati klečícím zde davům za hlaholu varhan a zvonů. Tam nahoře viděl baziliku, zvučící všemi zvony, chvějící se nadlidskou radostí a jásotem nad zázrakem, zářící nesčetnými světly, se svými korouhvemi, lampami, zlatými a stříbrnými srdci, kněžími ve zlatě oděnými, s monstrancí podobající se zlatému slunci. Bazilika svítila v zapadajícím slunci a zdvihala k nebi svůj štíhlý jehlan za horoucího díkůčinění tisíců. Zde se chrám mrtvý před narozením, chrám zakázaný biskupským výnosem, rozpadal v prach, dán větrům na pospas. Každá bouře srazila několik kamenů, a jen velké mouchy bzučely mezi kopřivami, které ovládly chrámovou loď. Jedinými zbožnými byly tu ženy ze sousedství, přicházející pro své chatrné prádlo, rozloženě na trávě. Uprostřed mrtvého ticha se zdálo, jako by kdosi vzlykal: snad mramorové sloupy prkny zakryté oplakávaly svoji marnou nádheru. Někdy tudy prolétnul a zakřičel pták. Hejna velkých krys se proháněla mezi troskami, skrývajíce se pod prkny a divoce prchajíce. Nebylo možno představiti si trapnější dojem nad tuto úmyslnou zříceninu tváří v tvář vítězné soupeřce, zlatem zářící bazilice.

Doktor Chassaigne znovu stručně řekl:

„Pojďte!“

Vyšli z kostela a obešedše jej po levé straně, stanuli před dveřmi nuzně z několika prken sbitými; sestoupivše pak po polorozpadlých schodech, jichž stupně skřípaly pod jejich kroky, ocitli se v kryptě.

Byla to nízká místnost s plochou klenbou, odpovídající přesně rozměrům chóru. Sloupy, rovněž neotesané, čekaly marně dokončení. Leželo tu vše možné, kusy dříví již hnilo a celá místnost měla jen bílou sádrovou omítku. V pozadí byla tři okénka, s tabulkami již dávno vytlučenými, propouštějíce do zoufale holé té kobky denní světlo.

A tam, uprostřed, spočívalo tělo abbého Peyramalea. Věrní přátelé pojali dojemnou myšlenku pohřbíti jej v kryptě jeho nedokončeného kostela. Náhrobek byl z mramoru a zlatý nápis na něm hlásal myšlenku oněch, kdož se o zřízení náhrobku přičinili, volal pravdu a zadostučinění. Na přední straně stálo: „Zbožné příspěvky z celého světa umožnily zřízení tohoto památníku horlivého pracovníka Matky Boží Lurdské.“ Vpravo uvedena slova z pastýřského listu Pia IX: „Obětoval ses cele stavbě chrámu Matky Boží.“ A vlevo slova evangelia: „Blažení, kdož protivenství snášejí pro spravedlnost.“ Nebyl-li to pravdivý stesk, oprávněná naděje přemoženého, jenž tak dlouho bojoval v jediné touze, by přesně vykonal rozkazy, které svatá Panna sdělila Bernadettě? A stála zde též Matka Boží Lurdská. Nad nápisy u holé zdi, okrášlené jen několika perlovými věnečky pověšenými na hřebících, byla umístěna malá její soška. A před náhrobkem stálo pět nebo šest lavic jako před jeskyní, pro věřící, kteří by chtěli usednouti.

Leč doktor novým bolestným posuňkem mlčky upozornil Pierra na velkou, vlhkou skvrnu, která se černala na zdi. Pierre si vzpomenul na jezírko, které se utvořilo nahoře, v chóru, ve výhlubni rozpukaného cementu, značné množství vody, které zbylo od bouře poslední noci. Ano, voda prosakovala, tekla praménkem a za přívalů vnikala i do krypty.

Oba cítili, jak se jim srdce svírá, když viděli potůčky, stékající po stěně, a velké kapky, v krátkých přestávkách dopadající na hrob.

Doktor se neubránil vzdechu.

„Hleďte, už na něj prší!“

Pierre stál nehybně, v jakési posvátné hrůze. Pod těmito dopadajícími kapkami, při nárazech větru, který v zimě jistě vnikal rozbitými tabulkami, zdálo se mu to mrtvé tělo nesmírně ubohým a žalostným. Abbé zdál se mu nesmírně velikým, spočívaje tak sám v nádherném mramorovém hrobě, uprostřed rumu a trosek svého řítícího se chrámu. Ten mrtvý snílek byl jeho strážcem a opatroval prázdné prostory, přístupné větrům a ptactvu. Ležel tu jako němý, úporný, věčný protest a čekal, spočívaje v rakvi, maje před sebou věčné moře času k nabytí trpělivosti, bez únavy čekal, že snad jednoho krásného jarního jitra se vrátí dělníci. Ať to potrvá deset let: vyčká, ať to potrvá sto let, vyčká na svém místě. Vyčká, až lešení, hnijící nad ním mezi bujnou travou, bude jako zázrakem vzkříšeno z mrtvých a opět se vztyčí podél zdí. Vyčká, až lokomobila, rezavějící a rozpadávající se, opět nabude dechu a bude zdvihati břemena. Jeho milované dílo, jeho obrovitá stavba řítila se mu nad hlavou; on však s rukama sepjatýma a očima zavřenýma střežil tyto trosky a čekal.

Doktor šeptem dokončil tuto krutou historii, jak po pronásledování abbého Peyramalea a jeho díla byl pronásledován jeho hrob. Dříve tu stávalo jeho poprsí a zbožné ruce udržovaly před ním světlo. Když však nějaká žena padla tváří k zemi volajíc, že vidí ducha zesnulého, zachvěli se otcové. Mají se tu snad díti zázraky? Již tu trávili nemocní celé dny, sedíce na lavicích před náhrobkem. Jiní klečíce líbali kámen a prosili o uzdravení. Nastal poplach: kdyby se někdo uzdravil, vznikla by jeskyni konkurence, v tomto mučedníku, spočívajícím o samotě mezi haraburdím, které tam nechali zedníci! Tarbesský biskup, vyrozuměn o tom a příslušně zpracován, vydal nařízení, jímž zakazoval veškeré uctívání a veškeré průvody ke hrobu bývalého lurdského faráře. Jako Bernadettina i jeho památka byla proskribována a nikde veřejně nebyl umístěn jeho obraz. Jako proti němu bouřili za živa, tak vystupovali otcové po smrti proti tomuto velkému mrtvému. Pronásledovali jej až za hrob. Jedině oni až dodnes bránili opětnému zahájení prací, vymýšlejíce nové a nové překážky, odpírajíce se děliti o bohatou žeň almužen. A čekali, až deště a vichry dovrší zkázu, až klenby a zdi se zhroutí na tento mramorový náhrobek, tělo tohoto přemoženého, a nadobro jej rozdrtí a zahladí!

„Ach,“ zašeptal doktor, „znal jsem jej, byl tak statečný a tak nadšený pro vše vznešené! A teď, vidíte, teď na něj prší!“

S námahou pokleknul a ponořil se v dlouhou modlitbu.

Pierre, nemoha se modliti, zůstal vzpřímen. Srdce mu překypovalo hlubokým citem lidskosti. Naslouchal, jak těžké kapky dopadají z klenby na hrob, jedna za druhou, v pomalém rytmu, který se zdál označovati za hrobového ticha vteřiny věčnosti. A přemýšlel o věčné bídě tohoto světa, na utrpení, které stíhá vždy nejlepší lidi. Postavy obou největších pracovníků Matky Boží Lurdské se před ním oživovaly, postavy Bernadetty a abbého Peyramalea, ubohých obětí, za živa týraných, po smrti pronásledovaných. Ah, to v něm dobilo víru! Neboť na konci svého pátrání shledal, že Bernadetta byla jen lidskou sestrou, trpící všemi bolestmi. Proto však se nezměnila bratrsky něžná láska, kterou k ní cítil. A dvě velké slzy zvolna stékaly po jeho tvářích.

Této noci nemohl Pierre opět zavříti oka. Staviv se v nemocnici, aby se vyptal na Marii, jež hned od návratu s procesím spala hlubokým spánkem dítěte, rozkošným a posilujícím, šel sám na lože znepokojen, že dosud nespatřil pana de Guersainta. Čekal jej nejpozději k večeři; snad byl zdržen v Gavarnie nějakou nehodou. A Pierre si představoval Mariinu úzkost, až nastane ráno a otec jí nepřijde obejmouti. U tohoto muže tak roztomile roztržitého bylo možno všechno předpokládati a všeho se obávati.

Snad tento nepokoj zpočátku dostačoval, že Pierre přes nesmírnou únavu nemohl usnouti. A později noční lomoz v hotelu stal se vskutku nesnesitelný. Na druhý den, na úterý byl určen odjezd, poutníkům tedy zbýval v Lurdách poslední den a jistě chtěli využíti každé zbývající hodiny, vracejíce se od jeskyně a k jeskyni za širé noci, snažíce se pohnouti nebe ještě v posledním okamžiku, ani nepomýšlejíce na odpočinek. Dveře bouchaly, podlahy se třásly, celý dům se chvěl tímto neustálým pobíháním. Ještě nikdy se neozývaly zádi hotelu tak zarputilým kašlem, takovým lomozem hlasů. A Pierre, jsa obětí nespavosti, stále se obracel a vstával s jedinou myšlenkou, že již již se pan de Guersaint vrací. Po několik minut horečně naslouchal, slyšel však jen neobyčejný hluk na chodbách, v němž ničeho nerozeznával. Bylo to snad nalevo, posunoval tam někdo nábytek, snad kněz nebo matka se třemi dcerami či staří manželé? Nebo to bylo napravo, v pokoji oné tak četné rodiny, nebo u onoho samotného pána či u oné osamělé dámy? Jedné chvíle vyskočil z lože a chtěl prohlédnouti prázdný pokoj svého společníka, pevně přesvědčen, že se tam děje něco hrozného. Ale ať naslouchal sebebedlivěji, za tenkou stěnou slyšel jen něžný šepot dvou hlasů a zvuky polibků. Pojednou si vzpomenul na paní Volmarovou a chvěje se na celém těle, šel na lože.

Byl již bílý den, když Pierre usnul; zanedlouho ozvaly se prudké rány na jeho dveře, takže rázem vyskočil. Tentokráte se nemýlil; slyšel za dveřmi silný hlas, úzkostlivě volající:

„Pane abbé! Pane abbé! Prosím vás, vzbuďte se!“

Nejméně jistě přinášeli pana de Guersainta mrtvého. Zděšen běžel otevříti v košili, jak byl, a stanul před panem Vigneronem, svým sousedem.

„Oh, pane abbé, prosím vás, rychle se oblékněte! Je potřebí vaší svaté pomoci.“

A pan Vigneron vypravoval, že vstal, aby se podíval na hodinky, když tu pojednou zaslechl hrozné stenání z vedlejšího pokoje, kde spala paní Chaiseová. Spojovací dveře nechala otevřeny, aby byla více s nimi. Ovšemže tam ihned vběhl a otevřel okenice i okna, aby vpustil světlo a vzduch.

„Jaký to byl pohled, pane abbé! Naše ubohá tetička ležela na posteli již zmodralá, s otevřenými ústy, nemohouc vydechnouti, s prsty křečovitě zarytými do pokrývky… Víte, dostala srdeční záchvat… Pojďte, pojďte rychle, pane abbé, prosím vás, pojďte ji zaopatřit!“

Pierre, jako omámen, nemohl nalézti ani kalhot, ani sutany.

„Ovšem, ovšem, půjdu s vámi. Nemohu ji však zaopatřiti, nemám, čeho je k tomu zapotřebí.“

Pan Vigneron mu pomáhal při oblékání a právě shledával střevíce.

„To nevadí, váš pohled jí uleví v posledním okamžiku, když už Bůh na nás tu ránu seslal… Zde, oblečte střevíce a pojďte se mnou, och, prosím vás, ale hned, hned!“

Zmizel jako vítr a hnal se do sousedního pokoje. Všechny dveře nechal dokořán otevřeny. Mladý kněz, následuje jej, zpozoroval v prvním pokoji, kde byl hrozný nepořádek, jen malého Gustava, polonahého, sedícího na pohovce, kde spával, bez hnutí, zapomenutého a třesoucího se před tímto dramatem náhlé smrti. Vyprázdněné vaky stály v cestě, na stole se povalovaly zbytky uzeniny, postel otce a matky zdály se zpustošeny nějakou katastrofou, neboť peřiny a pokrývky byly rozházeny a z polovice na zemi. Pak spatřil ve vedlejším pokoji paní Vigneronovou, nakvap oděnou žlutým županem, všecku zděšenou.

„Nu, má drahá,“ koktal stále pan Vigneron.

Paní Vigneronová neodpovídajíc ukázala na paní Chaiseovou, jež se již nehýbala, hlavu majíc zvrácenou do podušek, ruce zkřivené a ztuhlé. Tvář její byla zmodralá, ústa otevřená, jako k poslednímu, hroznému vzdechu.

Pierre se k ní sklonil, pak zašeptal:

„Je mrtva.“

Mrtva! Toto slovo ozvalo se tímto pokojem, poněkud spořádanějším, v němž panovalo těžké ticho. A oba manželé na sebe pohlíželi zděšeni a vyjeveni. Je opravdu konec? Teta zemřela dříve než Gustav a zanechala mu pětkrát sto tisíc franků. Kolikráte o tom snili, a nyní náhlá skutečnost je ohromila! Kolikráte si zoufali, bojíce se, že ubohý hoch zemře před ní! Mrtva, bože! Což zemřela jejich vinou? Prosili za to opravdu svatou Pannu? Byla k nim tak dobrá, že se obávali vysloviti nějaké přání, aby se ihned nevyplnilo. Již ve smrti přednosty úřadu, tak náhle zemřelého, uprázdnivšího místo, domnívali se viděti prst Matky Boží Lurdské. Což je znova zahrnula milostí, vyplňujíc přání, o kterém se neodvažovali ani sníti? A přece si nikdy nepřáli ničí smrti, byli dobří lidé, neschopni špatného činu, milovali svou rodinu, byli nábožní, zpovídali se a přijímali jako jiní lidé, beze vší okázalosti. Pakli přemýšleli o těchto pěti stech tisících franků, o svém synu, který by mohl zemříti dříve, o zlosti, kterou by cítili, vidouce, že jiný synovec, méně hodný, zdědil toto jmění, bylo to jen skryto v nejhlubších hlubinách jejich srdcí, bylo to tak prosté a konečně tak přirozené! A jistě na to myslili před jeskyní; což však nebyla svatá Panna nadána nejvyšší moudrostí, nevěděla lépe než my sami, co má učiniti pro blaho živých a mrtvých?

Paní Vigneronová propukla v upřímný pláč, želíc milované sestry.

„Ach, pane abbé, viděla jsem ji umírati, skonala před mýma očima. Jaké neštěstí, že jste nepřišel dříve a nepřijal její duši…! Zemřela bez kněze a vaše přítomnost by ji byla tak utěšila!“

Rovněž uplakán a pohnut, pan Vigneron ji těšil.

„Tvá sestra byla světicí, ještě dnes ráno se vyzpovídala a můžeš býti klidná: její duše letěla přímo do nebe… Ovšem, kdyby pan abbé byl přišel včas, bylo by ji to potěšilo… Ale co činit? Smrt byla rychlejší. Běžel jsem ihned a nemůžeme si nic vyčítati.“

A obrátiv se ke knězi, dodal:

„Pane abbé, přivodila si tak rychlou smrt jistě svou zbožností. Již včera u jeskyně dusila se a měla záchvat neobyčejně prudký. A přes hroznou únavu nedala se pohnouti, aby se pak nezúčastnila průvodu… Myslil jsem si to, že daleko nedojde. Ale je to choulostivá věc a netroufal jsem se jí něco říci, abych ji nepoděsil.“

Pierre zvolna poklekl a jal se odříkávati obvyklé modlitby, s lidským pohnutím, které u něho zastupovalo víru, modlitby oproti věčnému životu a věčné smrti tak ubohé. Domodliv se, zůstal klečeti. Slyšel za sebou jen tlumený rozhovor manželů.

Leč malému Gustavu, jenž byl zapomenut ve vedlejším pokoji uprostřed nepořádku, došla asi trpělivost. Dal se do pláče a do křiku.

„Maminko! Maminko! Maminko!“ Konečně paní Vigneronová šla jej upokojiti. Napadlo ji přinésti jej v náručí, aby naposledy políbil svou ubohou tetu. Zprvu nechtěl, bránil se a plakal tak, že pan Vigneron byl nucen zakročiti a zahanbiti jej. Jak, on, jenž se ničeho nebojí, jenž snáší svou nemoc se statečností muže, a nyní by nechtěl políbiti svou ubohou tetu, jež k němu vždy byla tak vlídná a jistě v posledním okamžiku myslela na něho?!

„Dej mi ho,“ řekl své ženě, „však bude rozumný.“ Gustav si dal konečně říci a vzal otce kolem krku. Jektal zuby, neboť byl jen v košili, ve které tím více vynikala ubohost jeho skrofulózního tělíčka. Byl dalek uzdravení a zdálo se, že zázračná voda jen zhoršila jeho otevřené rány na jeho kyčlích; a jeho hubená, nemocná noha visela bezvládně, podobná vyschlé holi.

„Polib ji,“ řekl pan Vigneron.

Hoch se sklonil a políbil svou tetu na čelo. Smrt jej znepokojovala a nebyla příčinou jeho vzpírání. Prohlížel si mrtvou s klidnou zvědavostí. Neměl ji nikdy rád a dlouho jí trpěl. Byl to u něho cit dorostlého člověka, myšlenka, jejíž tíha jej dusila, čím více se rozvinovala s jeho chorobou. Cítil dobře, že jest příliš malý, že děti nemají rozuměti tomu, co se děje ve hlavách a srdcích dorostlých.

Otec, usednuv stranou, držel jej na klíně, zatím co matka zavírala okna a rozžehala svíce ve dvou svícnech na krbu.

„Ach, ubohý hochu,“ šeptal, maje potřebu mluviti, „je to pro nás všechny krutá ztráta. Naše cesta se tak úplně zkazila, neboť toto byl náš poslední den, odjezd jest určen na dnes odpoledne… A svatá Panna osvědčila právě takovou dobrotu…“

Leč spatřiv udivený pohled svého syna, v němž zračil se nekonečný smutek a výčitka, spěšně dodal:

„Ano, ovšem, vím, že tě ještě úplně neuzdravila. Ale nikdy nesmíme zoufati a pochybovati o její dobrotě… Má nás příliš ráda, zahrnuje nás svojí milostí, a konečně tě jistě uzdraví, ježto nyní zbývá jí již jen tuto naši velikou prosbu vyplniti.“

Paní Vigneronová, jež to zaslechla, přistoupila k nim.

„Jak bychom byli šťastni, navrátivše se do Paříže všichni zdrávi! Ale nikdy nic není úplného.“

„Ale poslyš!“ řekl pojednou pan Vigneron. „Nebude mi možno dnes odpoledne s vámi odjeti za příčinou formalit… Ještě dobře, že můj zpáteční lístek platí až do zítřka!“

Oba se již vzpamatovali z hrozného otřesu a pocítili ulehčení, ač měli paní Chaiseovou opravdu rádi. Již na ni zapomínali, měli na mysli jen spěšný odjezd z Lurd, jako by hlavní cíl cesty byl dosažen. Zaplavovala je nedoznaná, tajná radost.

„Pak, v Paříži, budu míti tolik běhání!“ pokračoval. „A přitom tolik toužím po klidu…! Ale nevadí; zůstanu ještě tři roky v ministerstvu a pak půjdu do penze, hlavně teď, kdy vím, že budu penzionován jako přednosta kanceláře… Ale potom, ano, potom chci trochu užíti života. Ježto zdědíme peníze, rád bych koupil ve svém kraji statek Billottes, nádherný to kus země, o kterém již dávno sním. A ručím vám za to, že se nebudu špatně vyjímati mezi svými koňmi, psy a květinami.“

Malý Gustav seděl mu na klíně a chvěl se na celém těle jako ubohý, nemocný ptáček; jeho poohrnutá košilka odkrývala vychrtlé tílko umírajícího děcka. Zpozorovav, že otec si ho nevšímá a jen sní o skvělém životě, který mu je konečně umožněn, usmál se svým záhadným úsměvem, s melancholií zostřenou zlomyslností.

„Tatínku, a co já?“

Pan Vigneron, jako ze sna probuzen, se zarazil a zdál se nechápati.

„Ty, miláčku…? Ty přece budeš s námi, u všech všudy!“

Leč Gustav na něj stále upřeně pohlížel, a záhadný úsměv nemizel z jeho bolestně stažených rtů.

„Och, myslíš?“

„Zajisté, myslím…! Budeš s námi a bude to velmi krásné, že budeš s námi…“

Pan Vigneron v rozpacích koktal, nenalézaje případných slov a strnuv, když hoch pokrčil vychrtlými ramínky a s filozofickým pohrdáním odtušil:

„Oh, ne…! Já už budu mrtev.“

A zděšený otec pojednou vyčetl všechno z hlubokých zraků svého dítěte, z pohledu starého, zkušeného muže, jenž zná všechny útrapy života, přetrpěv je. Hlavně však jej děsila náhlá jistota, že toto dítě jej vždy pronikalo až na dno duše, že chápalo, co si sám netroufal přiznati. Vzpomínal si, že již v kolébce malý nemocný upřeně hleděl mu do očí svýma očima zostřenýma chorobou, které měly pravděpodobně dar prozíravosti, takže uhodly i v nejtajnějším skrytu ustraněné myšlenky. A zvláštním protipůsobením nacházel jiné věci, kterých sám sobě nikdy nevyslovil, v očích svého dítěte, bezděčně je tam této chvíle viděl a četl. Rozvíjela se před ním historie jeho dávné chtivosti, jeho hněvu, že má dítě tak nemocné, úzkost při pomyšlení, že jmění paní Chaiseové závisí od života tak chatrného, jeho vřelé přání, aby zemřela co nejdříve, pokud hoch ještě žije, a tak mu zajistila dědictví. Bylo otázkou jen málo dní, kdo v tomto souboji padne první. A pak ku konci myšlenka, až zemře i hoch, že sám shrábne peníze a bude ještě dlouho šťastně a vesele žíti. Tyto hrozné věci četl jasně v jemných, smutných a usměvavých očích ubohého, odsouzeného stvořeníčka, zračily se v nich tak zřejmě a zřetelně, že se jedné chvíle oběma zdálo, jako by hlasitě na sebe křičeli.

Leč pan Vigneron se záhy vzpamatoval, odvrátil hlavu a prudce odporoval:

„Jak, ty že budeš mrtev…? To jsou nápady! Na takové věci myslit je hloupost!“

Paní Vigneronová dala se opět do pláče.

„Ty zlé dítě, jak nám můžeš působit takový žal ve chvíli, kdy oplakáváme tak krutou ztrátu!“

Gustavovi nezbylo než je obejmouti a slibovati, že bude žíti, že jim to udělá k vůli. Nepřestal se však usmívati věda, že ta lež je nutná; ostatně se již smířil s osudem, že nechá své šťastné rodiče na zemi, když ani svatá Panna nemohla mu dáti ten malý podíl štěstí, na který má právo každý tvor.

Matka jej opět uložila na pohovku a Pierre konečně vstal, právě když pan Vigneron v pokoji řádně uklidil.

„Prominete, pane abbé, není-liž pravda?“ řekl, doprovázeje mladého kněze až ke dveřím. „Nevím, kde mi hlava stojí… Čeká mě několik trapných dní. A přece je musím překonati.“

Na chodbě Pierre stanul, naslouchaje hluku, který se ozýval ze schodiště. Vzpomenul si na pana de Guersainta a zdálo se mu, že poznává jeho hlas. Jak tu tak stál, udála se věc, která jej uvedla do nesmírně trapných rozpaků. Dveře pokoje obývaného neznámým, osamělým pánem se opatrně otevřely; jimi proklouzla dáma černě oděná tak spěšně, že Pierre sotva mohl rozeznati pána stojícího za nimi s prstem na rtech. Když pak se dáma obrátila, ocitla se tváří v tvář k Pierrovi. Její pohyb byl tak rychlý, tak náhlý, že žádný z obou neměl času se obrátiti tváře se, jako by se neznali.

Byla to paní Volmarová. Po třech dnech a třech nocích, které strávila v tomto pokoji lásky v naprostém odloučení, chtěla časně ráno uniknouti. Nebylo ještě šest hodin, doufala tedy, že ji nikdo neuvidí a že unikne prázdnými chodbami a schodišti jako stín. Také chtěla zajíti do nemocnice a stráviti tam toto poslední dopoledne, aby ospravedlnila svůj pobyt v Lurdách. Když spatřila Pierra, zachvěla se na celém těle a mohla jen zděšeně zašeptati:

„Ach, pane abbé, pane abbé…“

Zpozorovavši pak, že kněz nechal dveře svého pokoje dokořán otevřeny, zdála se přemožena horečnou touhou mluviti o plamenné svojí vášni, vysvětliti, ospravedlniti se. Do krve zardělá vešla do jeho pokoje, kamž ji Pierre musil následovati, vzrušen touto příhodou. Ježto pak nezavřel za sebou dveře, prosila jej posuňkem, aby tak učinil, chtějíc se mu svěřiti.

„Oh, pane abbé, zapřísahám vás, nesuďte o mně špatně!“

Pierre posuňkem naznačil, že si nedovoluje pronésti o ní soud.

„Ano, ano, vím dobře, že znáte moje neštěstí…

„V Paříži, za kostelem sv. Trojice, jste mne svého času viděl s jistým pánem. A včera jste mne poznal zde na balkonu. Viďte, tušil jste, že žiji ve vaší blízkosti, schována v tomto pokoji u tohoto pána… Ale kdybyste věděl, kdybyste věděl!“

Její rty se chvěly a oči se jí zalily slzami. Pierre na ni pohlížel v úžasu nad neobyčejnou krásou, kterou zářila její tvář. Tato žena, vždy černě, velmi prostě oděná, bez jediného šperku, objevila se mu náhle v blesku své vášně, zbavena stínu, ve kterém vždy zanikala. Na první pohled nebyla hezká, jsouc příliš snědá, příliš útlá, ostrých tahů, s velkými ústy a příliš dlouhým nosem, nabývala nyní, čím déle ji pozoroval, zvláštního půvabu a kouzla. Hlavně její oči, velké nádherné oči, jichž žár skrývala obyčejně pod závojem lhostejnosti, plály jako dvě pochodně v okamžicích úplného odevzdání. Pierre pochopil, že je zbožňována, že po ní možno k smrti toužiti.

„Kdybyste věděl, pane abbé, kdybych vám vyprávěla, co vše jsem vytrpěla…! Jistě jste to již dávno vytušil, neboť znáte mou tchyni a mého muže. Ač jste k nám přicházel málokdy, pochopil jste, jaké hrůzy se u nás odehrávají, přesto, že jsem se tvářila vždy spokojenou ve svém tichém a skromném koutku… Ale žíti tak deset let, vlastně nikdy opravdově nežíti, nikdy nemilovati, nikdy nebýti milována, ne, ne, toho jsem nemohla snésti!“

A vypravovala svou bolestnou historii o svém sňatku s obchodníkem diamanty, přes zdánlivé bohatství žijícího ve stísněných poměrech, o své tchyni s tvrdou duší kata a žalářníka, o svém muži, fyzicky hnusném a duševně ničemném. Věznili ji, ani k oknu jí nepouštějíce. Bili ji, potlačujíce její náklonnosti, chuti, ženské slabosti. Věděla dobře, že si její muž vydržuje holky; ale usmála-li se na některého příbuzného, měla-li na živůtku květ, strhl jí jej v záchvatu žárlivosti a za hrozných výhrůžek ji týral. Po dlouhá léta žila v tomto pekle, stále přece doufajíc, majíc v sobě takovou životní sílu, tak horoucí touhu po lásce, že očekávala štěstí, stále doufajíc, že se dostaví.

„Pane abbé, přísahám vám, nemohla jsem jednati jinak. Byla jsem příliš nešťastná, celá moje bytost planula po odevzdání se… Když mi můj přítel po prvé řekl, že mne miluje, položila jsem hlavu na jeho rameno a byl konec, byla jsem provždy jeho majetkem. Nutno chápati tuto rozkoš býti milována, nacházeti u svého přítele jen něžnost, slyšeti od něho jen láskyplná slova, věděti, že jedinou, neustálou jeho snahou je projevovat ochotu a lásku. A věděti, že někde máme srdce, v němž žijeme. Býti jen dva, jen jedna bytost, zapomenouti na vše v horoucím objetí, kdy mizí vše, tělo i duše…! Ah, ať je to zločin, pane abbé, nemohu si proto činiti výčitek. Ani nechci říci, že jsem k tomu byla donucena: dopustila jsem se toho tak přirozeně, bylo to tak nezbytno mému životu jako dýchání.“

Přiložila ruku ke rtům, jako by posílala celému světu polibek. A Pierre stál zmaten před touto milující ženou, jež se mu zdála vtělenou vášní a věčnou touhou.

„Ubohá ženo!“ zašeptal.

„Nezpovídám se knězi,“ pokračovala, „mluvím k muži, a byla bych šťastna, kdyby mne pochopil… Ne, nejsem věřící, náboženství mne neuspokojilo. Tvrdí se, že ženám dostačuje, že v něm nacházejí pevnou ochranu před hříchem. Měla jsem vždy v kostele pocit chladu, zmírala jsem tam prázdnou nicotou… Vím, že je špatné předstírati náboženství, spojovati je se záležitostmi srdce. Ale co mám počíti? Dohánějí mne k tomu. Potkal jste mne v Paříži za kostelem svaté Trojice, protože je to jediné místo, kam smím sama; a zde v Lurdách mne nacházíte, protože za celý rok mám jen tyto tři dny naprosté volnosti a úplného štěstí!“

Znovu ji schvátilo chvění a horké slzy se jí řinuly z očí.

„Ach, ty tři dny, ty tři dny! Nedovedete si představiti, jak horoucně se na ně těším, v jakém žáru je prožívám a jak blaženě na ně vzpomínám!“

Všechno jasně vyvstávalo před Pierrovou cudností. Představoval si tyto tři dny, tak horoucně vytoužené, tak divoce prožité v pokoji s dveřmi i okny uzavřenými, v hotelu, kde ani služky netušily, že by se skrývala žena. Nekonečná objetí, nesčíslné polibky, vzdání celé bytosti, zapomenutí světa, utonutí v neúkojné lásce! Nebylo místa, nebylo času, ničeho nebylo pro milující dychtící si náležeti zas a znova. A jak hrozná hodina rozchodu! Její krutostí se chvěla, bol, že jest nucena opustiti ráj, v němž na vše zapomínala, dohnal ji, tak mlčelivou, že vykřikla svůj bol. Ještě poslední objetí, v němž jedna bytost mizí v druhé, a pak roztržení, při němž srdce puká při pomyšlení, že uplynou dlouhé dny a dlouhé, dlouhé noci, aniž by se jen spatřili!

Pierre, jemuž se srdce svíralo při pomyšlení těchto muk, opakoval:

„Ubohá ženo!“

„A uvažte, pane abbé,“ pokračovala, „do jakého pekla se vrátím. Celé neděle, celé měsíce mám nebe uzavřeno a žiji v neustálém utrpení a nářku… Opět na rok mi zhaslo štěstí! Můj bože! Tři ubohé dny a tři ubohé noci za rok, není-liž to k zešílení při mé vášni, ve které je prožívám, a při trpělivosti, s kterou očekávám jich návrat… Jsem tak nešťastna, pane abbé, a nemyslíte přesto, že jsem počestnou ženou?“

Pierre byl do hloubi srdce dojat jejím vzletem, vzkypěním její vášně a upřímnou bolestí. Cítil tu vanouti dech všeobecné touhy, vznešený, vše očisťující plamen. Nitro mu překypovalo soucitem a odpouštěl jí.

„Lituji vás, madame, ze srdce a nesmírně si vás vážím.“

Již nepromluvila, jen naň pohlížela svýma velkýma očima, zaplavenýma slzami. Pak se náhle chopila jeho rukou a prudce je stiskla ve svých žhavých dlaních. A zmizela v pusté chodbě jako stín.

Když jí tu nebylo, Pierre trpěl daleko více tím, co zažil. Otevřel dokořán okno, aby z pokoje vyprchala vůně lásky, kterou tu zanechala. Již v neděli, když shledal, že se v sousedním pokoji skrývá žena, vzbouřila se v něm tato cudná hrůza; řekl si, že je to odveta těla uprostřed neposkvrněného nadšení mystických Lurd. A nyní se tato hrůza vracela, poznal všemohoucí, nezdolnou vůli žíti. Láska byla silnější víry, snad bylo božským jen milování. Milovati se, náležeti si, buď co buď, žíti a život poskytovati, což nebylo toto jediným cílem přírody, ležícím mimo hranice společenských a náboženských zákonů? Okamžik vytušil propast: jeho cudnost byla mu poslední oporou, poslední důstojností pochybeného života nevěřícího kněze. Pochopil, že by byl ztracen, podlehna tělu jako podlehnul rozumu. Celá pýcha jeho čistoty, celá síla, kterou vložil do počestnosti svého zaměstnání, se v něm vzbudila; a přísahal znovu, že nebude mužem, vymazav se dobrovolně z počtu mužů.

Odbíjela sedmá hodina. Pierre již neulehnul, jen se umyl ledovou vodou, která ochladila jeho horečné rozechvění. Když se dooblékal, vzpomenul si opět s úzkostí na pana de Guersainta, zaslechnuv na chodbě kroky. Kdosi stanul před jeho dveřmi a zaklepal; Pierre šel s ulehčením otevříti.

V zápětí vykřikl úžasem:

„Jak, vy! Již vzhůru a běháte po ulicích, děláte návštěvy!“

Na prahu stála Marie, usmívajíc se. Za ní sestra Hyacinta, jež ji doprovázela a jejíž jasné oči se rovněž usmívaly.

„Ach, drahý příteli,“ řekla dívka, „nemohla jsem déle ležet. Jak jsem shlédla slunce, ihned jsem vyskočila z postele, v touze chodit, běhat, skákat jako dítě… A tak jsem prosila, tak naléhala, že se roztomilá sestra odhodlala mne doprovodit… myslím, že bych byla vyskočila oknem, kdyby mne nebyly pustily dveřmi.“

Pierre je uvedl dále a nevýslovné pohnutí mu svíralo hrdlo, když slyšel Marii tak vesele hovořiti, když ji viděl se tak živě a půvabně pohybovati. Bože, a po dlouhá léta viděl ji jen bez vlády ležící s tváří šedivou! Od včerejšího dne, co se s ní v bazilice rozešel, rozvinula se její svěžest a krása. Jediná noc stačila, aby opět nalezl drahé, milované stvoření, krásné dítě, nyní větší a svěžejší, které kdysi tak vřele líbal za kvetoucím živým plotem, pod stromy, jichž korunami prokmitalo slunce.

Nemohl se ubrániti, aby neřekl:

„Jak jste krásná a velká, Marie!“

Sestra Hyacinta poznamenala:

„Viďte, pane abbé, že svatá Panna vykonala krásné dílo! Vše, na co sáhne, vychází z jejích rukou svěží a vonné jako růže.“

„Ah,“ řekla Marie, „jsem tak šťastna, cítím se tak silnou, tak zdravou, jako bych se byla znovu narodila.“ Pierre pociťoval blaženost. Zdálo se mu, že vše, co těžkého tu ještě zbylo po paní Volmarové, se vyčistilo a zmizelo. Marie plnila celý pokoj svou čistotou, vůní a leskem svého neposkvrněného mládí. A přece tato rozkoš z čisté krásy, ze znovu vykvetlého života, budila v něm jen rostoucí zármutek. Vzpoura, která se v něm zdvihla v kryptě, bol zkaženého života zanechával v jeho srdci ránu stále otevřenou. Tolik probuzeného půvabu! A nikdy nebude zváti svou tuto zbožňovanou ženu, novým květem vykvetlou, stoje stranou od světa, oběť hrobu. Přemohl však slzy a pociťoval jen bezmeznou truchlivost, bezmeznou nicotu, když si řekl, že tato jitřenka vzchází nad hrobem, kryjícím jeho mužství. Bylo to úmyslné, dobrovolné odřeknutí v zoufalé obrovitosti nadpřirozeného ducha.

Marie se chopila jeho rukou, jako před chvíli ona vášní zžíraná žena. Ale dotek jejích ruček byl tak milý, tak něžný, tak uklidňující! Pohlížela naň s jistými rozpaky, neodvažujíc se vysloviti svoji velkou touhu. Náhle se však odhodlala:

„Pierre, chcete mne políbit? Učiníte mne tím velmi šťastnou.“

Zachvěl se a srdce jeho se svíralo poslední mukou. Ach, ty dávné polibky, jež stále ještě cítil na rtech! Již nikdy ji pak nelíbal, a dnes, obejmuvši jej, byla jeho sestrou. Vřele jej políbila na obě tváře a pak nastavila své, aby jí polibky vrátil. Učinil tak.

„Jsem též velmi šťasten, Marie, přísahám vám, velmi šťasten.“

Zmožen pohnutím, nemaje více sil, zároveň proniknut slastí i trpkostí, vypukl v pláč a plakal, zakryv si tvář dlaněmi, jako malé dítě, skrývající své slzy „Nu, nu, k čemu takové pohnutí,“ vložila se do toho vesele sestra Hyacinta. „Pan abbé by byl příliš pyšný, myslil by, že jsme přišly jen kvůli němu… Pan de Guersaint je zde, není-liž pravda?“

Pierre vyprávěl, že se pan de Guersaint dosud nevrátil z výletu do Gavarnie. Nedovedl zakrýti svého nepokoje, ač se snažil vysvětliti to opoždění, vymýšleje překážky a nepředvídané okolnosti. Leč Marie se neznepokojovala; dala se do smíchu řkouc, že její otec nikdy nevynikal dochvilností. Ale přece se již nemohla dočkati, aby ji viděl choditi, aby ji pojednou nalezl vzpřímenou, silnou, v kvetoucím mládí!

Tu se opětně vracela sestra Hyacinta, jež vyšla na balkon.

„Již přijel… Právě vystupuje z kočáru.“

„Ah, ať je překvapen,“ zvolala Marie rozpustile, jako školačka… „Schováme se a objevíme se teprv, až tu bude.“

A táhla sestru Hyacintu do vedlejšího pokoje. Pan de Guersaint vrazil po chvíli do pokoje a tiskna ruce Pierrovi, jenž mu otevřel dveře, zvolal:

„Konečně jsem zde…! Nu, příteli! Jistě jste již nevěděl, co si mysliti, když jsem se nevrátil, jak bylo smluveno, včera o čtvrté. Ale představte si, měli jsme nehodu za nehodou: před Gavarnie se nám zlomilo kolo a včera večer, když jsme je konečně měli spraveno, donutila nás hrozná bouře zůstati celou noc v Saint– Sauveur… Ani jsem oka nezamhouřil.“

Umlkl a tázal se:

„A co vy?“

„Rovněž jsem nespal,“ odvětil kněz, „po celou noc byl v hotelu hrozný hluk.“

Leč pan de Guersaint již opět pokračoval:

„Ale což na tom, bylo to krásné. Nemůžete si to ani představit; až vám budu vypravovat… Byli se mnou tři roztomilí kněží. Abbé Des Hermoises je nejrozkošnější muž, kterého znám… Oh, nasmáli jsme se, nasmáli!“

Znovu se přerušil.

„A co moje dcera?“

Za ním se ozval zvonivý smích. Obrátil se a stanul jako omráčený. Stála před ním Marie, záříc veselostí a zdravím. Pan de Guersaint nikdy nepochyboval o zázraku, nebyl jím naprosto udiven, neboť se vracel s přesvědčením, že vše dobře dopadne, že ji nalezne jistě uzdravenu. Leč do hloubi duše jím pohnulo, když netušené viděl před sebou svou dceru tak krásnou, tak půvabnou v prostých černých šatečkách! Svou dceru, jež neunesla klobouku a pokrývala své nádherné vlasy jen krajkovým čepečkem, svou dceru kvetoucí, svěží, vítěznou, krásnější dcer jiných otců, jimž tolik záviděl!

„O mé dítě, mé drahé dítě…!“

Vletěla mu do rozevřeného náručí a oba v tom objetí klesli na kolena. A všecek zářil v návalu nadšené víry a lásky. Tento roztržitý, dětinský muž, jenž spal, místo aby svou dceru doprovodil k jeskyni, jenž odejel na výlet, když ji měla svatá Panna uzdraviti, rozplýval se nyní otcovskou láskou a tonul v nadšené křesťanské vděčnosti. Byla to vznešená chvíle.

„Ježíši, Marie, jak vám děkuji, že jste uzdravili mé dítě…! O mé dítě, nikdy nebude se nám dostávati dechu a vroucnosti, bychom dosti děkovali Ježíši a Marii za to štěstí, jímž nás obdařili… Mé dítě, za to, že tě vzkřísili, mé dítě, za to, že tě uzdravili a učinili tak krásnou, vezmi mé srdce a obětuj je zároveň se svým… Jsem tvůj i jejich, věčně, věčně, mé drahé, mé zbožňované dítě…!“

Klečíce před otevřeným oknem zírali v horoucím nadšení k nebesům. Dcera opřela hlavu o otcova prsa, tulíc se v jeho náručí. Tvořili jedinou bytost a slzy kanuly po jejich lících, planoucích nadzemským štěstím a z jejich úst se linula jen nesouvislá slova dikůčinění.

„Ó díky, Ježíši! Díky, Matko Boží…! Zbožňujeme vás, milujeme vás… Omladili jste krev v našich žilách, je nyní vaše, plane pro vás… Matko všemohoucí, božský Synu milovaný, otec a dcera vás velebí a klesají v radosti u vašich nohou…“

Toto objetí, tak blažené po tolika černých dnech, tato nesouvislá slova štěstí, ještě svlažovaná zbytky utrpení, celý tento výstup byl tak dojemný, že se Pierre opět neubránil slzám. Tyto slzy však byly sladké a a ulevovaly jeho srdci. Ah, smutné lidstvo! Jak bylo krásno viděti je poněkud utěšeno a oblaženo! Co na tom, že těchto několik vteřin štěstí přinesl jim věčný klam? Nebylo-liž celé lidstvo, ubohé lidstvo, láskou zachráněné, vtěleno v tomto muži, rázem oblaženém, že nalezl svou dceru uzdravenu?

Sestra Hyacinta stála opodál, rovněž plačíc, srdce majíc pohnuto citem, jehož nikdy nepoznala, nemajíc jiných rodičů kromě Boha a svaté Panny. A mlčení zavládlo v tomto pokoji, kde se chvěla opravdová láska slzami svlažována.

Když konečně otec a dcera vstali, dosud klesajíce pohnutím, řekla sestra Hyacinta:

„A teď, slečno, rychle, musíme se vrátit do nemocnice.“

Leč setkala se s odporem. Pan de Guersaint nechtěl se se svou dcerou rozloučiti a Marii planuly oči touhou žíti, choditi, běhati po širém světě.

„Oh, ne, ne!“ řekl otec. „Nevydám vám ji… Půjdeme vypít šálek mléka, mámť hrozný hlad; a pak půjdeme na procházku, ano, ano, spolu! Povedu si ji pod paží jako ženušku!“

Sestra Hyacinta se dala do smíchu.

„Nu dobrá, nechám vám ji a řeknu těm dámám, že jste mi ji uzmul… Ale já už musím jít. Nemáte potuchy, co práce nás ještě v nemocnici čeká, než bude vše připraveno k odjezdu, všechny nemocné, všechna zavazadla; ach, to bude zmatek!“

„Dnes je úterý?“ tázal se pan de Guersaint, upadnuv v obvyklou roztržitost. „Dnes odpoledne tedy odjedeme?“

„Ano, ne abyste zapomněl…! Bílý vlak odjíždí ve tři hodiny čtyřicet… A jste-li rozumný, přivedete nám slečnu co nejdříve, aby si trochu odpočinula.“ Marie doprovázela sestru až ke dveřím.

„Nemějte strachu, budu rozumná. A pak, chci ještě jednou zajít k jeskyni a poděkovat svaté Panně.“

Bylo to rozkošné, když ti tři osaměli v malém pokojíku zaplaveném sluncem. Pierre zavolal služku a objednal mléko, čokoládu, koláče, pamlsky všeho druhu. Ač Marie již byla po snídani, jedla zase, majíc od včerejšího dne stále hlad. Přisunuli kulatý stůl k oknu a zasedli k hostině ve svěžím horském vzduchu, za hlaholu sta lurdských zvonů, vyzvánějících ke slávě tohoto zářivého dne. Vesele hovořili a smáli se. Marie vyprávěla otci, jak se zázrak stal, s podrobnostmi stokráte opakovanými, jak nechala svůj vozík v bazilice a v noci jak spala dvanáct hodin bez přetržení. Pak se pokoušel pan de Guersaint líčiti dojmy svého výletu, leč stále se pletl a vracel se k zázraku. Zkrátka, okruh Gavarnie zdál se mu něčím báječným. Leč z dálky se rozměry tratily a panorama se zdálo malým. Ty tři sněhem pokryté obrovské stupně, vysoký hřeben, odrážející se od oblohy jako kyklopská hradba s cimbuřími a věžemi, velký vodopád, zdánlivě zvolna padající, kdežto ve skutečnosti valily se jeho vlny s hromovou prudkostí, celé to nekonečno, ty lesy napravo i nalevo, ty horské svahy činily z vesničky dojem, jako by se mohly stěsnati na dlaň. Nejvíce však jej překvapovaly, a stále o nich mluvil, podivné útvary sněhu, zbylého tam nahoře mezi skalinami; mezi nimi několik tisíc metrů dlouhý kříž, jakoby hozený mezi ty horské velikány.

Pak se přerušil řka:

„Abych nezapomněl: co se to děje u našich sousedů? Když jsem šel před chvílí po schodech, potkal jsem pana Vignerona: běžel jako blázen; a pootevřenými dveřmi jsem, myslím, viděl jeho paní, se zarudlýma očima… Měl snad jejich chlapec opět záchvat?“

Pierre zapomněl, že vedle, za tenkou zdí, leží paní Chaiseová mrtva. Pocítil zamrazení.

„Ne, ne, chlapci je dobře…“

A dále o tom nemluvil. Proč kaziti tuto krásnou chvíli znovuzrození, mísiti myšlenky na smrt v návrat mládí a zdraví? Leč sám od této chvíle nepřestal mysliti na mrtvou sousedku a rovněž myslil na druhý pokoj, kde neznámý onen pán dusil pláč, tiskna ke rtům rukavičky, které vzal své přítelkyni.

Celý hotel se opět otřásal kašlem, vzdechy, neurčitými hlasy, neustálým boucháním dveřmi a praskotem schodů a podlah. Na chodbách stále někdo pobíhal v největším kvapu, neboť se blížila hodina odjezdu.

„Na mou čest! Ty si chceš zkazit žaludek!“ vzkřikl pan de Guersaint vida, že jeho dcera si opět bere koláč.

Marie se rovněž zasmála. Pojednou však se její oči zaplavily slzami.

„Jsem tak šťastna! A přece je mi teskno, pomyslím-li, že všichni nejsou tak šťastni jako já.“

II.

Bylo osm hodin. Marie to již v pokoji netrpělivostí nevydržela, neustále se vracejíc k oknu, jako by chtěla najednou vdechnouti celou tu volnou prostoru, celý širý obzor. Ah, běhati ulicemi, náměstími, jíti kamkoli jí libo! A ukázati, jak je silnou, nyní, když ji svatá Panna uzdravila, v nevinné pýše to světu předvésti. Byl to neodolatelný pud celé její bytosti, krve, srdce!

Když vycházeli, rozhodla se, že první návštěva bude platiti jeskyni, kde s otcem vroucně poděkují svaté Panně. Pak budou volni, majíce před sebou plné dvě hodiny, a mohou jíti, kam jim bude libo, než se vrátí k obědu a do nemocnice, sbalit své věci.

„Nu, jsme hotovi?“ opakoval pan de Guersaint. „Pojďme.“

Pierre vzal klobouk a všichni tři sestupovali po schodech, hlasitě hovoříce a smějíce se jako školáci, kterým právě nastaly prázdniny. Když již vycházeli na ulici, přiběhla paní Majestéová. Patrně na ně číhala.

„Ach, slečno, pánové, dovolte, abych vám blahopřála. Dozvěděli jsme se o neobyčejné milosti, které se vám dostalo, a nesmírně nás vždy těší, obdaří-li svatá Panna některého z našich hostí!“

Její tvrdá a suchá tvář se rozplývala roztomilostí a oči láskyplně zíraly na Marii. Pak spěšně zavolala svého muže.

„Muži, jen se podívej! To je ta slečna, to je ta slečna!“

Tučný obličej hoteliérův přijal výraz radosti a vděčnosti.

„Opravdu, slečno, nemohu vám ani říci, jak se cítíme poctěni… Nikdy toho nezapomeneme, že váš pan otec se ubytoval u nás. Však nám to už kdekdo závidí.“

Paní Majestéová zastavovala zatím jiné hosty, právě vycházející, volala i rodiny, sedící již v jídelně, a byla by nejraděj i svolala celou ulici, kdyby jí k tomu byl stačil čas; každému s pýchou ukazovala zázračně uzdravenou, o níž se již mluvilo po celých Lurdách. Zakrátko tu stál celý dav a paní Majestéová každému šeptala:

„Vidíte, to je ona, to děvče, víte, to děvče.“

Pojednou zvolala:

„Doběhnu do skladu pro Appolinu, Appolina musí slečnu vidět.“

Leč Majesté ji s důstojným výrazem zadržel.

„Ne, nevolej ji, obsluhuje tam tři dámy… Slečna a pánové jistě neodjedou z Lurd, aniž by něco nakoupili. Později bývá taková drobnůstka milou památkou! A naši hosté nikdy nekupují jinde než u nás v našem skladě v hotelu.“

„Již jsem na to pány upozornila,“ řekla paní Majestéová. „A dovoluji si opět… Appolina bude velmi šťastna, že jí bude dopřáno ukázati slečně naše zboží! Máme nejkrásnější věci a opravdu levné. Oh, krásné věci, nádherné!“

Marie počínala býti netrpělivá tím zdržováním a Pierrovi byla nepříjemnou zvědavost davu rostoucího kolem nich. Naproti tomu pan de Guersaint se radoval z popularity a z triumfu své dcery. Slíbil, že přijde.

„Ovšem, ovšem, nakoupíme nějaké drobnosti. Upomínky pro nás a dárky… Ale později, až se vrátíme.“

Konečně unikli a ubírali se třídou k jeskyni. Po bouřích obou minulých nocí bylo opět nádherně. Osvěžený ranní vzduch přímo voněl a zahříval se veselými paprsky slunka. Na ulicích se již hemžily spousty lidí. Marie byla okouzlena, neboť vše jí bylo nové, rozkošné, neocenitelné!

Ráno jí bylo přijmouti od Raymondy pár botek, neboť z pověrečnosti, z obavy, že zaviní neštěstí, nevzala si žádné s sebou. Byla jimi nadšena a s dětskou rozkoší naslouchala klapotu podpatků o dláždění. Zdálo se jí, že nikdy neviděla domy tak bílé, stromy tak zelené, lidi tak veselé. Všechny její smysly zdály se radostně vzrušeny a čarovně zjemněny: slyšela hudbu, cítila vzdálenou vůni, s rozkoší vdechovala svěží vzduch, jako by pojídala lahodného ovoce. Nade vše krásným a rozkošným se jí však zdálo, že se může procházeti, zavěšena do svého otce. Ještě nikdy toho nezažila a jen o tom snila jako o nesplnitelném, velkém štěstí, jak sníváme v utrpení. Nyní byl sen vyplněn a srdce ji bilo slastí. Přimknula se k svému otci, snažíc se jíti co možno rovně, krásně, aby mu nedělala hanbu. A pan de Guersaint byl velmi hrd, neméně šťasten, chlubě se s ní, pyšně se a překypuje radostí, že cítí po svém boku své tělo a svou krev, nyní zářící mládím a krásou.

Když přecházeli návrší Merlasse, již zabrané smečkami prodavačů svic a kytic, pronásledujících poutníky, zvolal pan de Guersaint:

„Přece nepůjdeme k jeskyni s prázdnýma rukama!“

Pierre, jenž šel po druhé straně Marie, uchvácen jejím rozjařením, stanul. Hned byli obklopeni, obleženi zástupem prodavačů, kteří jim dotěravě strkali své zboží až do tváře.

„Krásná slečno, dobří pánové! Kupte ode mne! Ode mne! Ode mne!“

Bylo nutno se brániti vší silou. Pan de Guersaint konečně koupil největší kytici bílých kopretin, sešněrovanou a tvrdou jako zelná hlávka, od hezkého, poněkud tlustého plavovlasého děvčete ani ne dvacetiletého, ve své drzosti tak málo oblečeného, že bylo pootevřeným živůtkem viděti část jejích kyprých ňader. Kytice stála ostatně jen dvacet sou a pan de Guersaint ji zaplatil ze svého nebohatého váčku, jsa poněkud zaražen chováním toho děvčete, mysle si potichu, že jistě má jiné zaměstnání, když neprodává květiny pro svatou Pannu.

Pierre zaplatil tři svíčky, které si Marie vzala od staré ženy, tři svíčky po dvou francích, velmi slušné, jak tvrdila. A stará prodavačka hranaté tváře, dravčího nosu a chtivých očí se rozplývala v sladkém děkování.

„Kéž vám Matička Boží požehná, krásná slečno! Ať uzdraví ze všech nemocí vás i vaši rodinu!“

To je znovu rozveselilo a odcházeli, smějíce se jako děti tomuto opožděnému přání.

Marie chtěla ihned vejíti do jeskyně a dříve, než poklekne, odevzdati svíce a kytici. Nebylo tu ještě mnoho lidí a postavivše se do řady, nečekali ani pět minut. Jak nadšenými zraky pohlížela na stříbrem vykládaný oltář, harmonium, obrázky, voskem pokapané svícny a plápolající světla! Nyní konečně vešla do této jeskyně, kterou dosud viděla jen z dáli, se svého vozíku, nyní dýchala její vzduch, jako by byla v ráji, vzduch vlahý, prosycený vůní, která ji poněkud dusila. Když složila svíčky do velkého koše a když, natáhnuvši se, zavěsila kytici na hrot mříže, políbila dlouze skálu pod nohama svaté Panny, na ono místo ohlazené dotekem milionů rtů. V tento polibek, který vtiskla na skálu, vložila celou svoji lásku a horoucí vděčnost, celé srdce.

Vyšedši Marie klesla k zemi a ponořila se do nekonečného díkůčinění. Její otec rovněž poklekl vedle ní, připojuje se její horoucí vděčnosti. Nikdy však nedovedl dělati jednu věc dlouho; znenáhla se stal nepokojným, konečně pak se naklonil ke své dceři a pošeptal jí, že zapomněl ještě něco nutného obstarati. Nejlépe že bude, když naň v modlitbě počká. Než ona skončí svou pobožnost, pospíší si a obstará svou záležitost; a pak mohou jíti na procházku, kamkoli jim bude libo. Marie nerozuměla ani neslyšela, co jí šeptal. Jen pokývnula hlavou slibujíc, že se nehne z místa. Byla opět uchvácena tak vroucím vytržením, že bez hnutí upřeně pohlížela na bílou sochu Panny a její oči se plnily slzami.

Pierre stál stranou; pan de Guersaint k němu přistoupil a vysvětloval:

„Milý příteli, musím odejíti, abych dostál slovu; slíbil jsem totiž našemu kočímu v Gavarnie, že navštívím jeho pána a vysvětlím mu příčiny našeho opoždění. Víte, onoho holiče na náměstí du Marcadal… A pak, už abych se dal oholit!“

Pierre, znepokojen, svolil konečně jej doprovoditi, když pan de Guersaint slavně přislíbil, že za čtvrt hodiny budou zpět. Ježto však se mu zdála cesta poněkud dlouhou, kněz stál na tom, aby vzali povoz. Pod výšinou Merlasse, zcela na blízku, nalezli zeleně natřenou bryčku, jejíž kočí, velký, asi třicetiletý chlapík, s baskickou čapkou na hlavě, pokuřoval si cigaretu. Za chvíli byli na místě.

„Počkejte na nás,“ řekl Pierre, když dojeli na náměstí du Marcadal.

„Dobrá, dobrá, pane abbé, počkám.“

A nechávaje svého hubeného koně státi na slunci, jal se žertovati se služkou, silným to děvčetem s rozpuštěnými vlasy a značně vyvinutými ňadry, jež koupala u nedalekého vodojemu psa.

Casaban stál právě na prahu svého krámu, jehož vysoká skla a jasně zelený nátěr oživovaly smutné náměstí, o všední dny úplně opuštěné. Když neměl ničeho na práci, rád tak vítězně stával mezi svými oběma výkladními skříněmi, které zdobily pestré nádobky s pomádami a lahvičky voňavek.

Ihned poznal oba pány.

„Velmi mne těší, velmi mne těší… Jen račte dále.“

Hned při prvních slovech pana de Guersainta, jenž omlouval kočího, projevil velikou laskavost. Ovšem ten muž za to nemohl, že se zlomilo kolo a že zuřila bouře. Jen když s ním byli páni výletníci spokojeni a když se jim výlet zdařil.

„Oh,“ zvolal pan de Guersaint, „je to báječný, nezapomenutelný kraj!“

„Nuže, pane, ježto se vám náš kraj tak líbí, jistě sem opět zavítáte, a nic jiného si nepřejeme.“

Když pak architekt usedl do křesla, žádaje za oholení, směšně se měl k práci. Jeho pomocník nebyl ještě doma, obstarávaje všelicos pro poutníky, kteří u něho bydleli; jedna rodina chtěla si odvézti celou bednu růženců, sádrových sošek Panny a zasklených obrázků. Z prvního poschodí se ozývalo stálé přebíhání, prudké hlasy lidí, zmateně se chystajících k odjezdu a ve spěchu rovnajících své věci. Ve vedlejší jídelně, jejíž dveře zůstaly otevřeny, vylizovaly dvě děti šálky od čokolády, dělajíce na stole ještě větší nepořádek. Celý dům byl pronajat a vydán přívalu cizinců, takže holič a jeho rodina byl nucen se uchýliti do sklepa, kam se stěží vešli.

Zatím co mu Casaban mydlil tváře, vyptával se ho pan de Guersaint.

„Nuže, jste letos spokojen?“

„Zajisté, pane, nemohu si naříkati. Jak slyšíte, moji hosté dnes odjíždějí; již zítra ráno však čekám nové, sotvaže bude času pokliditi. A tak to potrvá až do října.“

Ježto Pierre netrpělivě přecházel po místnosti, rozhlížeje se po stěnách, Casaban jej zdvořile pobídnul:

„Račte se přece posaditi, pane abbé; zde jsou noviny… Nebude to dlouho trvati.“

Kněz posuňkem poděkoval, nechtěje usednouti; nemoha odolati své hovornosti, holič pokračoval:

„Och, mně se vede vždy dobře, neboť je známo, že u mne každý najde čistou postel a dobrou kuchyň… Ale město není spokojeno, ah, nikoliv! Mohu dokonce říci, že jsem nikdy neshledal takovou nespokojenost.“

Na okamžik se odmlčel, hole levou tvář; pojednou však přerušil mlčení, a nemoha se zdržeti, upřímně zvolal:

„Otcové z jeskyně si pohrávají ohněm, to je vše, co mohu říci, pane.“

Hráz byla prolomena, a mluvil, mluvil, mluvil. Při tom vyvaloval oči v osmahlé tváři a celé jeho nepatrné tělo se zmítalo, jako by napomáhalo nedostatku slov. Vrátil se k svému obviňování, k nesčetným obžalobám, které staré město zdvihalo proti otcům. Majitelé hotelů si na ně stěžovali, obchodníci s poutnickými předměty neměli jejich vinou ani poloviční výdělky; zkrátka nové město shrabovalo všecky poutníky a peníze; zisk kynul jen hotelům, noclehárnám a obchodům na blízku jeskyně. Byl to nemilosrdný boj, den ode dne rostoucí vražedné nepřátelství; neboť staré město každého roku pozbývalo části svého života, jsouc určeno jistému zániku, stojíc před nebezpečím býti rozdrceno, zavražděno novým městem. Ach, ta jejich špinavá jeskyně! Raději by si dal nohy useknouti, než aby do ní vkročil. Nebylo-liž hnusné, že hned vedle ní si otevřeli krám s tretkami? Opravdový skandál; i biskup tím byl tak pohoršen, že prý ihned psal papežovi! On, Casaban, jenž se pyšní, že je volnomyšlenkářem a dávným republikánem, jenž ještě za císařství již hlasoval pro opoziční kandidáty, má plné právo prohlásiti, že nevěří v jejich špinavou jeskyni a že na ni kašle!

„Hleďte, pane, povím vám něco. Můj bratr je v městské radě, slyšel jsem to všechno od něho… Nejprve vám musím říci, že teď máme republikánskou městskou radu, která se velice rmoutí nad znemravnělostí města. Večer nemůže člověk ani vyjíti, aby nebyl obtěžován pouličními holkami, víte, prodavačkami kytic a svíček. A dále vám objasním situaci otců vůči městu. Když skoupili pozemky kolem jeskyně, podepsali smlouvu, ve které se formálně odřekli všeho obchodu. Přesto však otvírají krámy, nedbajíce smlouvy. Není-liž to špinavá soutěž, nedůstojná počestných lidí A tu se usnesla nová městská rada poslati k nim své zástupce, kteří by vymohli dodržování smlouvy a vyzvali je okamžitě své krámy zavříti. Víte, pane, co odpověděli…? Oh, tutéž odpověď dali již dvacetkráte a dávají ji vždy, kdykoli je někdo upomene na jejich závazek. ‚Dobrá, jsme odhodláni smlouvu dodržeti, jsouce však na svých pozemcích pány, zavřeme jeskyni.‘“

Casaban se zdvihl, a drže břitvu ve výši, opakoval s důrazem na každou slabiku:

„Zavřeme jeskyni.“

Pierre, jenž stále přecházel, pojednou stanul a řekl mu do očí:

„Nuže, městská rada měla zkrátka odpověděti: Zavřete!“

Casaban se div nezalknul. Krev mu vrazila do hlavy a všecek bez sebe koktal:

„Zavříti jeskyni…! Zavříti jeskyni!“

„Ale ovšem! Když vás ta jeskyně tak dráždí a rozhořčuje! Když je podnětem stálého boje, nespravedlnosti, zkaženosti! Bylo by po všem, již by se o ní neslyšelo… Opravdu, to by bylo znamenité rozluštění, a kdyby město mělo trochu moci, prokázalo by vám službu, donutivši otce dostáti slovu.“

Čím dále Pierre mluvil, Casaban se upokojoval. Byl jen velice bled. A kněz četl v jeho vytřeštěných očích rostoucí nepokoj. Nezašel snad příliš daleko ve své zášti proti otcům? Mnoho duchovních jich nemilovalo, snad přijel tento mladý kněz do Lurd jen proto, aby proti nim bojoval. Kdož mohl věděti? Později bylo by vždy možno jeskyni zavříti. Ale všichni z ní žili. Staré město proti ní brojilo, protože mu připadaly jen zbytky, ale přesto bylo i těmito zbytky šťastno; a svobodní myslitelé, vytloukající z poutníků peníze jako každý jiný, polekaně mlčeli a byli nepříjemně dotčeni, jakmile se někdo příliš ohnivě zastával jejich vlastního názoru o ohyzdných stránkách nových Lurd. Opatrnosti nezbývalo!

Casaban opět přikročil k panu de Guersaint a jal se mu holiti pravou tvář, roztržitě při tom mruče:

„Och, nemluvím tak o jejich jeskyni, že by mi snad překážela. A ostatně, každý chce být živ.“

V sousední jídelně děti právě za ohlušujícího křiku rozbily šálek. A Pierre znovu pohlížel na svaté obrazy, na sádrovou sošku Panny, kterými holič vyzdobil pokoj, aby se zavděčil svým hostům. Z prvního patra se ozval jakýsi hlas, volající, že se vak špatně zavírá a aby byl pomocník tak laskav a ovázal jej provazy, až se vrátí.

Ale Casaban zůstal nedůvěřivým a stísněným před těmito dvěma pány, jichž vlastně ani neznal, a měl plnou hlavu znepokojujících domněnek. V zoufalství jej uvádělo, že by je nechal odejíti, ničeho z nich nevyzvěděv a sám se tak před nimi zapomenuv. Kéž by mohl vzíti zpět svá prudká slova proti otcům! Když pak pan de Guersaint vstal, aby se umyl, snažil se navázati rozmluvu.

„Slyšeli jste, pánové, o včerejším zázraku? Celé město je vzhůru, celá řada lidí mi již o tom vypravovala… Ano, zdá se, že se stal zázrak vskutku neobyčejný: jistá slečna, úplně ochromená, pojednou vstala a vlekouc za sebou svůj vozík kráčela až do baziliky.“

Pan de Guersaint, usedaje opět do křesla, odtušil se spokojeným úsměvem:

„Tato slečna je mojí dcerou.“

Casaban zazářil. Upokojen končil účes pana de Guersainta za přívalu slov a posunků.

„Ach, pane, jak vám blahopřeji a jak jsem potěšen, že ráčíte být mým zákazníkem… Míti pojednou dceru uzdravenu, to přece stačí otcovskému srdci!“

I pro Pierra měl lichotivé slovo. Když pak konečně odcházeli, pohlédl knězi pohnutě do očí a řekl jako rozumný muž, jenž si přeje říci o zázracích poslední slovo:

„Stávají se takové zázraky šťastné pro celý svět, pane abbé. Občas potřebujeme zde nějaké toho druhu.“

Když vyšli, pan de Guersaint musil hledati kočího, jenž stále ještě laškoval se služkou, mokrý pes se zatím na slunci otřepával. Ostatně za pět minut dovezl je vůz pod výšinu Merlasse. Uplynulo zatím dobré půl hodiny; Pierre se rozhodnul vůz podržeti, chtěje ukázati Marii město, aniž by se unavila. Zatím co otec pro ni šel k jeskyni, čekal ve stínu stromů.

Kočí s ním ihned navázal rozmluvu. Zapálil si novou cigaretu a choval se velmi důvěrně. Pocházel z okolí Toulouse a nemohl si stěžovati, neboť měl v Lurdách znamenité výdělky. Dobře tu jedl a dobře se bavil, čeho více si měl přáti? Mluvil o všem jako člověk, jenž si z náboženství příliš mnoho nedělá, aniž by však zapomínal na povinnou úctu vůči duchovnímu.

Polo leže na kozlíku, s nohama spuštěnýma, řekl posléze:

„Ach, ano, pane abbé, Lurdy se krásně ujaly, ale hlavní věc je, jak dlouho to potrvá.“

Pierre, velmi překvapen těmito slovy, hloubal o jejich bezděčné hloubce, když tu se objevil pan de Guersaint, přiváděje Marii. Nalezl ji na tomže místě, klečící, stále zabranou ve zbožné díkůčinění, před sochou svaté Panny; její oči zářily tak božskou radostí nad uzdravením, že se zdálo, jako by si v nich odnášela celou zář jeskyně. Rozhodně odmítla použíti povozu. Ne ne! Chtěla jíti; nezáleželo jí na tom, uvidí-li něco z města; jen když bude moci hodně dlouho choditi po boku svého otce ulicemi, náměstími, zahradami, kamkoliv jim bude libo!

Když Pierre zaplatil kočímu, sama zahnula do jedné z alejí, blažená, že se může tak volně procházeti kolem těchto svěžích trávníků, květinových záhonů, pod velkými stromy. Byla tak svěží, tak krásná tato stinná alej, kam zaléhal věčný šum vln Gave! Poté zatoužila po návratu do ulic, mezi dav, kde by nalezla pohyb, hluk, život, po němž celá její bytost tak vroucně toužila.

V ulici Saint-Joseph viděli panorama, ve kterém bylo možno viděti starou jeskyni, s klečící Bernadettou, v den zázraku se svíčkou; Pierrovi napadlo vejíti. Marii to nesmírně potěšilo jako dítě; i pan de Guersaint jevil nevinnou radost, hlavně když z poutníků, tlačících se s nimi v tmavé chodbě, mnozí poznali v jeho dceři děvče včera zázrakem uzdravené, jejíž jméno již slavně kolovalo od úst k ústům. Na okrouhlém výstupku, když vstoupili do matného světla clonou rozptylovaného, byly Marii uspořádány jakési ovace, ozýval se nadšený šepot, všichni blaženě na ni pohlíželi a byli šťastni, že ji vidí, že se jí mohou dotknouti, ji následovati. Marie byla již slavnou, a kde se objevila, všude ji nadšeně vítali. Leč bylo nutno na chvíli na ni zapomenouti; průvodce postavil se v čelo návštěvníků a obcházeje do kola, vysvětloval představovanou událost sto dvacet šest metrů dlouhého kruhovitého panoramatu. Představoval sedmnácté zjevení Panny Bernadettě; onoho dne klečela před jeskyní, a když se Panna zjevila, z nedopatření držela chvíli ruku ve plameni svíčky, aniž by se byla spálila; na obraze bylo viděti celé okolí bývalé prostinké jeskyně, s historickými postavami: lékař s hodinkami v ruce zjišťoval zázrak, starosta, policejní komisař a císařský prokurátor, jichž jména průvodce jmenoval, stáli v čele davu zvědavců.

Bezděčnou spojitostí myšlenek si Pierre vzpomenul na slova kočího: „Lurdy se krásně ujaly, ale hlavní věc je, jak dlouho to potrvá.“ Ano, to byla otázka. Kolik svatyň bylo již takto vystavěno, na hlas nevinných dítek, vyvolených mezi všemi, jimž se svatá Panna zjevila! Stále táž historie: zjevení, pastýřka za lhářku pokládána, pak skrytý nátlak trpícího lidstva dychtícího po přeludech, pak rozvoj, triumf svatyně, zářící jako maják, a konečně úpadek, zapomenutí, když jinde vznikla jiná svatyně následkem vidění jiné vidoucí. Zdálo se, že moc iluse se lehce opotřebovávala, že časem bylo nutno nalézti vždy nové místo, v nových dekoracích a s novou historií, aby se obnovila působnost. Salette svrhla staré uzdravující Panny ze dřeva nebo z kamene; Lurdy svrhly Salette čekajíce, až budou samy zastíněny nějakou novou Matkou Boží, jejíž sladká, těšitelská tvář se zjeví některému čistému dítěti, které se snad ještě ani nenarodilo. Ale za rychlý vzrůst a zázračný rozkvět vděčily Lurdy jistě jen Bernadettině čisté dušince, jejímu rozkošnému půvabu. Zde nebylo podvodu, nebylo lži, jedině květ utrpení; ubohé choré děvčátko přineslo trpícím zástupům v zázraku svůj sen o spravedlnosti a rovnosti. Bylo jen věčnou nadějí, věčnou útěchou. Ostatně se zdálo, že všechny historické a sociální okolnosti se spojily, aby ku konci strašlivého století pozitivního bádání vynesly potřebu tohoto mystického vzletu; a proto asi kynulo Lurdám ještě dlouhé trvání v triumfu, než se stanou legendou, jedním z mrtvých náboženství, jehož mocná vůně vyprchala.

Ach, tyto staré Lurdy, město míru a víry, jediná možná kolébka, v níž se mohla zroditi legenda! Tak snadno si ji Pierre představil, obcházeje rozsáhlé plátno panoramatu! Toto plátno mluvilo tak jasně, že nebylo potřebí výkladu k pochopení všeho, co představoval! Ani neslyšel jednotvárného průvodcova vysvětlování: vše bylo zřejmo. Předně viděl jeskyni, skalní vydutinu na břehu Gave, v pustině, mezi porostlými svahy a kamením, kde ani cesta nevedla; dosud tu nebylo ničeho, ani ozdob, ani výstavného nábřeží, ani alejí anglických sadů vinoucích se mezi sestřihanými skupinami keřů; jeskyně dosud nebyla upravena, znetvořena, uzavřena mříží, hlavně pak tu nebylo bud s pouťovými památkami, tohoto svatokupectví pohoršujícího zbožné duše. Panna nemohla v pustině zvoliti rozkošnější zákoutí, kde by se zjevila ubohé dívce, vyvolené svého srdce, ve snách tu sbírající suché klestí.

Pak, na druhém břehu Gave, za skalinou zámku, ležely v klidném spánku staré Lurdy. Viděl před sebou jiný věk, malé městečko s úzkými uličkami oblázky dlážděnými, úzkými domy, starým kostelíkem, napolo španělským, plným starodávných skulptur, oživený zlatými zjevy a malovanými postavami. Jen dvakrát denně přijížděla pošta z Bagnères a z Cauterets, již vedla cesta soutěskou Lapaca a pak sráznou ulicí Basse. Duch století ještě nezavál nad těmito klidnými střechami, skrývajícími lid ve vývoji opožděný, dětsky prostý, dosud sepjatý těsnými pouty přísné náboženské disciplíny. Nebylo tu prostopášnosti ani přepychu, pomalý, od staletí stejný obchod dostačoval prostému životu, jehož drsnost uchovávala mravy. A nikdy nepochopil Pierre lépe, jak tu mohla vykvésti Bernadetta, zrozená v tomto zbožném a počestném kraji, jako prostá růže, rozvinuvší se na šípkoví podle cesty.

„Je to velmi zajímavé,“ prohlásil pan de Guersaint, když opět vyšli na ulici. „Naprosto se nehněvám, že jsme to viděli.“

Marie se spokojeně usmívala.

„Viď, tatínku, zdá se, jako by to byla skutečnost! Chvílemi jako by se ty postavy měly pohnouti… A Bernadetta, jak je roztomilá klečíc, u vytržení, zatím co plamen svíčky ovíjí její prsty, aniž by je popálil.“

„Nu, máme již jen hodinu,“ řekl architekt, „snad abychom myslili na nákupy, chceme-li vůbec něco koupit… Nechcete obejít krámy? Ovšem jsme slíbili panu Majestéovi, že mu dáme přednost; ale proto se přece můžeme poohlédnout, ne…? Co tomu říkáte, Pierre?“

„Jak vám libo,“ řekl kněz. „Aspoň se při tom projdeme.“

A všichni se vraceli směrem k výšině Merlasse. Pierre, vyšed z panoramatu, měl pocit, jako by se byl náhle ocitnul někde jinde. Jako by jej byla jakási moc náhle přenesla do jiného města a jiného věku. Vycházel ze samoty a z míru starých Lurd, zvýšeného ještě tlumeným světlem, a pojednou padl do hluku a oslňujícího světla Lurd nových. Bylo již deset hodin, ulice se hemžily poutníky, kteří chtěli ještě před obědem obstarati poslední nákupy. Tisíce a tisíce se hrnuly ulicemi a obléhaly obchody. Mnozí se opatřovali zásobami na cestu a drancovali boudy, ve kterých prodávány pod širým nebem uzenky, šunka a chléb. Také kupovali ovoce, víno a košíky se plnily láhvemi a balíčky, až praskaly. Vozík prodavače sýra byl v okamžiku jako vymeten.

Hlavně však kupovány náboženské předměty; a jiní kramáři, jichž vozíky byly přeplněny soškami a svatými obrázky, dělali báječné obchody. Před krámy stály řady koupěchtivých, ženy byly ovinuty obrovskými růženci, pod paží držely sošky svaté Panny a kupovaly kovové láhve, které chtěly naplniti u zázračného pramene. Tyto láhve, litrové až desetilitrové, některé okrášleny obrazem Matky Boží Lurdské, přispívaly k veselosti ruchu svým leskem nového nádobí a cinkotem plechu. A obchodní horečka, potěšení utráceti peníze a vraceti se s kapsami nacpanými fotografiemi a medailemi, zračila v každé té sváteční tváři, měníc celý dav v jarmareční zástup.

Na návrší Merlasse chtěl pan de Guersaint vejíti do jednoho z nejhezčích a nejplnějších obchodů, na jehož vývěsní tabuli stála slova: Soubirous, Bernadettin bratr.

„Což abychom nakoupili zde? Naše památky budou míti tím větší zájem.“

Potom však šel dále opakuje, že nutno všechno dříve prohlédnouti.

Pierre pohlížel na obchod Bernadettina bratra se srdcem sevřeným. Ten bratr, prodávající sošky svaté Panny, kterou jeho sestra viděla, jej zarmucoval. Leč bylo nutno žíti a Pierre tušil, že rodina Bernadettina nezbohatla vedle vítězné, zlatem zářící baziliky, neboť konkurence byla obrovská. Ovšem, poutníci nechali v Lurdách miliony, ale obchodníků posvátnými předměty bylo přes dvě stě, nečítaje hoteliérů a nájemců, kteří též měli svůj díl; zisk tedy nebyl tak značný. Napravo i nalevo od krámku Bernadettina bratra stály nekonečné řady jiných, těsně u sebe; byly to dřevěné budky, jakási galerie městem zřízená, která mu ročně vynášela na šedesát tisíc franků. V prostoře přes tři sta metrů nebylo jiného než tento bazar, oplývající růženci, památními penízi, soškami a obrázky.

„Opravdu,“ řekl konečně pan de Guersaint, „myslím, že je to všude stejné. Zajděme kamkoli.“

Měl již po krk toho únavného prohlížení.

„Uděláme nejlépe, vrátíme-li se do hotelu,“ řekla Marie, „když jsi už slíbil, že tam přijdeš.“

„Dobrá, pojďme k panu Majestéovi.“

Leč na cestě k jeskyni byly též po obou stranách krámy: klenotníci, módní závody, deštníkáři, všichni prodávali též poutnické památky; dokonce jeden cukrář prodával pastilky z lurdské vody a na víku krabiček byl obrázek Matky Boží Lurdské. Výkladní skříně fotografů byly plny pohledů na jeskyni a baziliku, podobizen biskupů, ctihodných otců všech řádů, mezi pohledy na nejkrásnější partie z okolních hor. Knihkupecký závod nabízel nejnovější katolické publikace, nábožné knihy, spolu s nesčetnými díly o Lurdách, vydanými za posledních dvacet let; některá z nich dosáhla takového úspěchu, že byla dosud hojně žádána. A lid se stále valil, cinkot plechových lahví se mísil ve veselý hovor a radostný šum tohoto množství spěchajícího ulicemi zaplavenými jasem slunečním. A na všech stranách táž záplava sošek, medailí, růženců a obrázků.

Před hotelem pan de Guersaint opět stanul váhaje.

„Tedy ujednáno, obstaráme své nákupy zde?“

„Ovšem,“ řekla Marie. „Jen se podívej na ten krásný obchod.“

A vešla první do obchodu, opravdu jednoho z největších v celé ulici, který zaujímal levou půli přízemních místností hotelu. Pan de Guersaint a Pierre vešli za ní.

Appolina, neteř pana Majesté, jíž svěřen prodej, stála právě na schůdkách, vybírajíc z nejhořejší příhrady výkladní skříně kropenky pro elegantního mladíka v nádherných žlutých kamaších. Smála se jako hrdlička, jsouc rozkošná se svými hustými černými vlasy, nádhernýma očima v tváři poněkud hranaté, kulatých tváří a rudých rtů. A Pierre jasně viděl ruku mladého muže pod okrajem její sukně; lechtal ji na noze, což jí zřejmě nebylo proti mysli. Ostatně byl to jen okamžik. Dívka hbitě seskočila tázajíc se:

„Tedy myslíte, že se tato kropenka nebude líbit vaší tetince?“

„Ne, ne!“ odpověděl mladý muž odcházeje. „Opatřete mi jiný vzor. Přijdu ještě, odjíždím až zítra.“

Když Appolina zvěděla, že Marie jest onou včera zázračně uzdravenou dívkou, o níž pan Majesté stále mluvil, div se nerozplynula ochotou. Pohlížela na ni s radostným úsměvem, ne bez jistého údivu, jakési uštěpačnosti děvčete hrdého svým tělem, vůči panenskému, dosud nevyvinutému tělu toho dítěte. Leč ihned se v ní hbitá prodavačka probudila.

„Ach, slečno, jak jsem šťastna, že vám mohu posloužit! Vaše zázračné uzdravení je tak krásné…! Hleďte, celý sklad je vám k službám. Máme největší výběr.“

Marie byla v rozpacích.

„Jste velmi laskava, děkuji vám… Chceme koupit jen několik maličkostí.“

„Dovolíte-li,“ řekl pan de Guersaint, „vybereme si něco.“

„Jen račte, pane. Pak to spočítáme.“

A ježto vešli jiní kupci, Appollina na ně zapomněla, konajíc svou povinnost hezké prodavačky roztomilých slov a svůdných úsměvů, hlavně vůči mužům, které nenechávala odejíti, aniž by měli kapsy plné drobností.

Jen dva franky již zbývaly panu de Guersaintovi z louisdoru, který mu Blanche, jeho starší dcera, podstrčila před odjezdem. Nemohl se tudíž daleko odvážiti. Leč Pierre prohlásil, že bude velmi zarmoucen, nepřijmou-li od něho jeho přátelé několik drobností jako upomínku na Lurdy. Umluveno tedy, že nejdříve vyhledají dárek pro Blanche, pak že si něco vybere Marie a její otec na památku.

„Jen se neukvapme,“ napomínal pan de Guersaint rozradostněn. „Slyš, Marie, hledej dobře… Co by tak udělalo naší Blanche největší radost?“

A všichni tři hledali a přemýšleli, prohrabujíce se ve zboží. Čím dále, tím větší byla však jejich nerozhodnost. Celý sklad byl přeplněn všemožnými předměty. Byly tu růžence, celé svazky růženců navěšených po zdích, nahromaděných v zásuvkách, od prostých růženců po franku tucet až k růžencům z vonného dřeva, z achátu, perleti, se zlatými nebo stříbrnými sponami; některé byly dlouhé, k ovinutí dvakrát kolem pasu a kolem krku, se zrny velkými jako ořechy, mezi která vloženy drobné umrlčí hlavy.

Byly tu pamětní medaile, plné krabice, celá záplava medailí, všech velikostí, v každé ceně, od nejlacinějších do nejdražších, s různými nápisy; zobrazena na nich bazilika, jeskyně, Neposkvrněné Početí; byly ryté, cizelované, emailované, pečlivě nebo fabričně provedené, dle ceny.

Pak tu byly sošky svaté Panny, velké, malé, z cínu, ze dřeva, ze slonoviny, hlavně pak ze sádry, některé jen bílé, jiné omalované živými barvami, donekonečna zobrazujíce postavu Bernadettou popsanou, s vlídnou, úsměvnou tváří, dlouhým závojem, modrou šerpou, se zlatými růžemi na nohou; každý model byl v maličkostech poněkud jiný, neboť výrobců bylo několik.

A dále záplava všemožných jiných náboženských předmětů, sta druhů škapulířů, tisíce různých svatých obrázků, jemné rytiny, křiklavé barvotisky, spousty a spousty drobných barevných a zlacených obrázků vroubených papírovými krajkami. A rovněž tu byly zlatnické výrobky, prsteny, brože, náramky, zdobené kříži, hvězdami a svatými figurkami. Konečně spousty pařížských výrobků: tužky, tobolky, pouzdra na doutníky, těžítka, nože na papír, tabatěrky, nesčetné předměty, na nichž se bez ustání opakovaly obrázky baziliky, jeskyně, svaté Panny, reprodukované všemi možnými způsoby. V bedně s předměty po padesáti centimech nahromaděna směs kroužků na ubrousky, číšek na vajíčka, dřevěných dýmek a na všech skvěla se vyřezána Matka Boží Lurdská.

Znenáhla to pana de Guersainta omrzelo; zmocnila se ho jistá truchlivost, podrážděnost muže, jenž se pokládá za umělce.

„Ale to je hrozné, to je hrozné!“ opakoval při každém novém předmětu, který vzal do ruky.

Ulevilo se mu, když Pierrovi připomenul své nezdařené pokusy zlepšiti výrobu svatých obrazů. Pohltily poslední trosky jeho jmění, což jej činilo ještě přísnějším vůči ubohým výrobkům, jimiž sklad oplýval. Viděl-liž někdo někdy věci tak hloupě ošklivé a nevkusné? Všednost nápadu zápasila tu o přednost s ledabylostí provedení. A architekt ve svém rozhořčení nezdržel se i zdrcující poznámky o celých nových Lurdách, o zohyzdění jeskyně, o netvornosti obrovských ramp, o nešťastné nepoměrnosti kostela sv. Růžence a baziliky, z nichž onen těžkopádný podobal se spíše sýpce než kostelu, tato pak, bez slohu a vkusu, zarážela směšnou vychrtlostí.

„Ach, na mou věru,“ dodal, „kdo má odvahu přijít svého Boha vzývati mezi takové ohavnosti, má ho jistě hodně rád! Všechno zhudlařili, všechno pokazili, jako naschvál, a nikdo z nich nepocítil ani na okamžik tvůrčí, ušlechtilou jiskru. Všichni ti chytráci jen napodobili, bez ducha a bez srdce. Co je mělo nadchnouti, u všech všudy, když ani v tomto zázračném ovzduší nedovedli nic velkého vytvořiti!“

Pierre neodpovídal; byl zvlášť dotčen těmito úvahami, neboť konečně si vysvětloval, proč již od příjezdu do Lurd cítí takovou nevolnost. Tuto nevolnost působila neshoda tohoto moderního prostředí a víry zašlých století, které se snažili vzkřísiti. Pierre viděl v duchu staré katedrály, v nichž se chvěla tato čistá, horoucí víra, viděl dávné předměty kultu, svaté obrazy, sochy svatých z kamene a ze dřeva, podivuhodně krásného výrazu. Ach, tomu již bylo dávno, co mistři věřili, dávali svému dílu tělo i duši, celou prostotu svého citu, jak řekl pan de Guersaint. A dnes, dnes staví architekti kostel s touž klidnou rozvahou, jako by stavěli pětipatrový činžák; a právě tak jsou nyní hotoveny náboženské předměty, růžence, medaile, sošky, ve velkém v lidnatých pařížských předměstích, lehkomyslnými dělníky, kteří ani do kostela nechodí. Odtud ledabylost těchto výrobků, až k pláči mizerných a hloupých! Lurdy jsou jimi zaplavovány, snižovány, a lidé jen špetku vkusu mající, vyjdou-li na ulici, jsou naplněni odporem. To vše se mísí s pokusy vzkřišování, s legendami, obřady a procesími uplynulých dob; a Pierrovi pojednou napadlo, že v tom vězí sociální a historické odsouzení Lurd, že provždy zhynula víra u národa, necítí-li ji v kostelech, které staví, netuší-li ji v růžencích, které vyrábí.

Marie se stále s dětskou netrpělivostí probíhala v haldách předmětů, stále nenalézajíc nic, co by se jí zdálo dosti důstojným v upomínku a vznešený a velkolepý sen, který měl zůstati zachován v její duši.

„Tatínku, čas kvapí, abys mne už doprovodil do nemocnice… Abych už byla hotova, vidíš, dám Blanche tento stříbrný řetízek. Je jednoduchý a velmi hezký. Může jej nositi jako šperk… Pro sebe si vezmu tuto sošku Matky Boží; není velká a je dosti pěkně malovaná. Postavím si ji do svého pokojíčku a budu ji věnčit čerstvými květinami… Viď, to bude krásné!“

Pan de Guersaint přisvědčoval. Vraceje se pak ke své volbě, zvolal:

„Bože, bože, co bych si měl vybrat!“

Prohlížel násadky ze slonoviny, končící kuličkami zvíci hrachu, v nichž byly mikroskopické fotografie. Přiloživ oko k malému otvoru, zvolal pln údivu:

„Podívejme se, panorama Gavarnie…! Ah, to je báječné, všechno je vidět…! Jak se to tam může vejít…? Ano, tohle si vezmu. Bude mi to upomínkou na ten krásný výlet.“

Pierre si vybral jen podobiznu Bernadetty, velkou fotografii, na níž byla zobrazena klečící, v černém šatě, s černým závojem na vlasech, prý jediný snímek dle skutečnosti. Rychle zaplatil a všichni tři odcházeli, když tu je paní Majestéová volala zpět, stůj co stůj chtějíc dáti Marii nějaký dárek; prý to přinese jejich domu štěstí.

„Slečno, prosím vás, vyberte si některý z těchto škapulířů. Svatá panna, jež si vás vyvolila, mi to odplatí štěstím.“

Mluvila tak hlasitě, že se to rozléhalo po celé místnosti, a kupci, jichž tu byla spousta, se zájmem a zvědavostí se obraceli na Marii. Tato byla svou popularitou uváděna v stále větší rozpaky, hlavně když paní Majestéová, stojíc na prahu, posuňky svolávala kdekoho ze sousedství.

„Půjdeme již?“ opakovala Marie stísněně.

Leč otec ji zadržel, vida vstupujícího kněze.

„Ah, pan abbé Des Hermoises!“

Byl to opravdu tento krásný veselý kněz, navoněný, se svěží tváří. Se svým společníkem z výletu se neviděl od včerejšího dne. Vešed ihned zavolal Appolinu stranou. Pierre zaslechl, jak jí šeptal:

„Proč jste mi dnes ráno nepřinesla ty tři tucty růženců?“

Appolina vypukla ve svůj hrdličí smích a šelmovsky naň po oku pohlížejíc, neodpovídala.

„Potřebuji je pro své farníky v Toulouse, chtěl jsem je uložiti na dno svého vaku. A pak jste slíbila, že mi pomůžete složit mé věci.“

Stále se smála, dráždíc jej potutelnými pohledy. „Teď nemohu odjet, až zítra. Ale přinesete mi je dnes večer, viďte? Až budete volná… Bydlím na konci ulice, u Duchênové, mám pokoj v přízemí… Buďte tak hodná a přineste mi je sama.“

Ohrnuvši rty řekla konečně rozpustile, takže nevěděl, splní-li, či nesplní svůj slib:

„Ovšem, pane abbé, přijdu.“

Pan de Guersaint je přerušil, přistoupiv ke knězi a tiskna mu ruku. Ihned jali se spolu opět hovořiti o výletu do Gavarnie a vzpomínali na rozkošné, společně strávené hodiny. Pak se bavili na účet obou svých společníků, nezámožných to duchovních, velmi hodných, ale tak prostoduchých, že se znamenitě bavili. Konečně architekt upomínal svého nového přítele, že mu přislíbil upozorniti v Toulouse jistého pána, desateronásobného milionáře, na jeho studie o řiditelnosti balonu.

„Jediná záloha sto tisíc franků by stačila,“ dodal.

„Spoléhejte na mne,“ ujišťoval abbé des Hermoises. „Uvidíte, že jste svatou Pannu neprosil marně!“

Pierre, jenž podržel v ruce podobiznu Bernadetty, byl překvapen její podobností s Appolinou. Byl to týž obličej, poněkud hrubý, tatáž velká ústa a tytéž nádherné oči; a vzpomínal si, že paní Majestéová se již zmínila o této zvláštní podobě, tím spíše, že Appolina rovněž v chudobě strávila mládí v Bartrès, než ji teta vzala k sobě a svěřila jí vedení obchodu. Bernadetta! Appolina! Jak zvláštní srovnání, jak neočekávané vtělení po třiceti letech! A s touto Appolinou, lehkomyslnou, přijímající choulostivá dostaveníčka, o které kolovaly pověsti velmi podivné, pojednou se mu vynořily před očima nové Lurdy: kočí, prodavačky svící, nájemkyně pokojů, chytající hosty hned na nádraží, sta a sta hotelů, diskrétních pokojíků, příval volných kněží, vášnivých ošetřovatelek a prostých turistů, kteří sem přišli ukojiti své chtíče. Pak zuřivé kramaření v dešti milionů, celé město, brodící se v neřesti, dychtící po zisku, obchody, měnící ulice v bazary, vzájemně se požírající, hotely, vysávající poutníky, až k Modrým sestrám, vydržujícím hotel a hostinec, až k otcům z jeskyně, vytloukajícím svým Bohem peníze! Jak smutnou a děsivou příhodou bylo vidění čisté Bernadetty, vzrušující davy, pudící je hrnouti se za přeludem štěstí, přinášeti řeku zlata! Od toho dne počalo vše hníti! Stačilo, aby zavál dech pověry, aby se počaly hrnouti davy a plynouti peníze, a již byl tento čistý koutek země provždy zkažen. Tam, kde dříve kvetla běloskvoucí lilie, bujely nyní růže smyslnosti v novém pařeništi chtivosti a rozkošnictví. Z Betlému vznikla Sodoma, jakmile nevinné dítě spatřilo Pannu.

„Nu, co jsem říkala?“ zvolala paní Majestéová vidouc, že Pierre porovnává její neteř s obrazem. „Jako by Bernadettě z oka vypadla!“

Appolina se přiblížila se svým roztomilým úsměvem; lichotilo jí to přirovnání.

„Hle, hle!“ řekl abbé Des Hermoises se živým zájmem.

Chopil se obrazu, srovnával a s nadšením zvolal:

„To je báječné, tytéž tahy… Dosud jsem si toho nepovšimnul, jsem vskutku překvapen…“

„A přece,“ dodala Appolina; „myslím, že měla větší nos.“

Abbé zvolal s obdivem.

„Ó, vy jste krásnější, mnohem krásnější, toť zřejmo… Ale přesto by vás každý měl za sestry.“

Pierre se nezdržel smíchu, tak bizarním se mu to zdálo. Ah! Ubohá, mrtvá Bernadetta, neměla sestry! A nebyla by mohla oživnouti a žíti v tomto kraji hluku a vášně, které jejím přičiněním vznikly.

Marie, zavěšena do svého otce, konečně vyšla z obchodu; domluvili se, že pan de Guersaint a Pierre pro ni zajdou do nemocnice a všichni že půjdou na nádraží společně. Na ulici ji očekávalo přes padesát nadšených osob. Všichni ji pozdravovali, provázeli a jakási žena dala svému chorému děcku, které nesla od jeskyně, dotknouti se šatu zázračně uzdravené.

III.

Již od půl třetí stál na nádraží u druhého peronu bílý vlak, který měl vyjeti ve tři hodiny čtyřicet. Čekal tři dny na postranní koleji, zcela sestaven, jak přijel z Paříže; a jakmile byl posunut do nádraží, upevněny na prvním a na posledním vagonu bílé vlajky, jako vodítko pro poutníky, jichž nastupování trvalo zpravidla velmi dlouho a neobešlo se bez obtíží. Toho dne mělo ostatně odejeti všech čtrnáct vlaků národní výpravy. Od deseti hodin ráno odejel zelený vlak, pak růžový, pak žlutý; a po bílém měly následovati další, oranžový, šedivý a modrý. Nádražní zřízenci měli perný den.

Odjezd bílého vlaku byl vždy událostí dne, budil nejživější zájem, neboť odvážel nejtěžší nemocné, mezi nimiž ovšem byli i vyvolení, jež svatá Panna obdařila zázrakem. Proto se také tlačil nesmírný dav na hlavním peronu, dlouhém asi sto metrů, krytém střechou. Všechny lavice byly již obsazeny, přeplněny poutníky a jejich zavazadly. Na jednom konci stál bufet, stále obležený: muži pili pivo, ženy si objednávaly šumivou limonádu; na druhé straně, u skladiště zavazadel, udržovali nosiči volný prostor, aby se urychlila doprava přinášených nemocných. Po celém širokém chodníku běhali sem tam popletení poutníci, kněží, zvědaví a klidní páni v dlouhých kabátech, panoval tam shon a zmatek, jaký lze na nádraží zřídka kdy viděti.

Kolem třetí hodiny počal si baron Suire zoufati rozčiluje se, že nebude dosti koní; nenadále se přihrnuvší turisté najali totiž spoustu vozů k výletům do Bartrès, Cauterets, Gavarnie. Konečně po dlouhém čekání viděl přicházeti Berthauda a Gérarda, které poslal do města, běžel jim vstříc. Ujišťovali, že je vše v nejlepším pořádku: nalezli koní dosti a doprava nemocných jistě neuvázne. Před nádražím již očekávala armáda vozíčkářů a nosítkářů dostavníky a kočáry všeho druhu, najaté k dovážení nemocných z hotelů a nemocnic. Pod kandelábrem narovnána hromada zásobních žíněnek a podušek. Když byli přivezeni první nemocní, ztratil baron Suire znovu hlavu, Gérard a Berthaud běželi k peronu, u něhož stál vlak. Za rostoucí tlačenice udržovali pořádek, dávali rozkazy, byli současně na několika místech.

Otec Fourcade, jenž se procházel podél vlaku, opřen o rámě otce Massiase, stanul, vida přicházeti doktora Bonamyho.

„Ach, doktore, jak jsem potěšen… Otec Massias, jenž se chystá k odjezdu, mi právě před chvílí vyprávěl o oné zajímavé dívce, slečně Marii de Guersaintové, již svatá Panna obdařila tak vzácnou milostí. Již dlouho se nestal zázrak tak skvělý. Pro nás všechny je to šťastným znamením, požehnáním, které má býti ovocem našeho snažení… Celé křesťanstvo tím bude osvíceno, posíleno, obohaceno.“

Zářil spokojeností; doktor byl bez sebe radostí a celá jeho oholená tvář, s hrubými rysy a obyčejně unavenýma očima vzplanula:

„To je zázračné, zázračné, ctihodný otče! Napíši o tom pojednání! Nikdy nenastalo uzdravení cestou tak nadpřirozenou a tak věrohodně… oh, to vzbudí rozruch!“

Když pak všichni tři šli dále, zpozoroval, že otec Fourcade s větší obtíží vleče nohu, opíraje se těžce o rámě svého průvodce.

„Což se vaše dna zhoršila, důstojný otče?“ tázal se. „Zdá se, že trpíte.“

„Oh, ani o tom nemluvte! Celou noc jsem oka nezamhouřil. Jak jsem přijel, hned mne to chytlo… Není to hloupé? Nemohlo to počkat…? Ale nedá se nic dělat, raději o tom nemluvme. Jsem příliš spokojen výsledky tohoto roku.“

„Ah, ano, ano,“ poznamenal otec Massias hlasem vroucností se chvějícím, „můžeme býti hrdi, můžeme odjeti se srdcem překypujícím nadšením a vděčností. Co jiných divů mimo tuto dívku! Zázraků je bez počtu: hluší a slepí slyší a vidí, vředem rozhlodané tváře jsou hladké jako dlaň, souchotináři, kteří umírali, jedí a tančí jako znovuzrození. Tento bílý vlak, s nímž odjíždím, není již vlakem nemocných, nýbrž vlakem vzkříšených, vlakem slávy.“

Neviděl již nemocných kolem sebe, kráčel v triumfu božské radosti, oslepen svou nadšenou vírou. A všichni tři pokračovali ve své procházce podél vozů, jichž oddělení se již počínala plniti; usmívali se na poutníky, kteří je zdravili, zastavujíce se chvílemi, aby potěšili vlídným slovem některého nemocného, neseného okolo na nosítkách. Ujišťovali, že lépe vypadá a že jistě bude brzy zdráv.

Přednosta stanice běžel okolo, jako by mu hlava hořela, volaje ostrým hlasem:

„Nezahrazujte peron! Zde musí být místo!“

Když mu Berthaud připomenul, že je přece nezbytno nosítka postaviti na peron, než je možno nemocné vynésti, dopálil se:

„Povězte sám, má to smysl…? Podívejte, tam na kolejích zůstal stát vozík! Za chvíli očekávám vlak z Toulouse… Chcete nechat své lidi přejet?“

A znovu odběhl, aby rozestavil zřízence a nařídil jim odháněti z kolejí poutníky, kteří chodili sem tam jako bludné ovce. Mnozí staří, prostí lidé ani nerozeznávali barvu svého vlaku; a proto měl každý na krku lístek příslušné barvy, aby mohli býti naloženi, jako se nakládá dobytek. Leč jak neochabující pozornosti vyžadovalo vypravení těch čtrnácti mimořádných vlaků, aniž by utrpěla pravidelná doprava!

Když přišel na nádraží Pierre se svým kufříkem, stěží se dostal na peron. Byl sám; Marie projevila žhavou touhu ještě jednou pokleknouti před jeskyní, aby její duše až do poslední minuty plála vděčností ke svaté Panně; nechal ji tedy jíti s panem de Guersaintem a vzal si na starost vyrovnat účet v hotelu. Ostatně si od nich vyžádal slib, že si vezmou vůz a nejdéle za čtvrt hodiny jej dohoní. Když došel na nádraží, napadlo ho vyhledati vagon a uložiti tam svoje zavazadlo. Nebylo to snadné; teprve po dlouhém hledání nalezl vagon s tabulkou, značně utrpěvší v minulých třech dnech sluncem a deštěm, na které napsáno jméno paní de Jonquièreové, sestry Hyacinty a sestry Claire des Anges. Poznal jej a ihned si vzpomenul, kde kdo seděl na cestě do Lurd; koutek pana Sabathiera byl již vyložen poduškami a na lavici, kde leželo Mariino lože, jevily se rýhy vytlačené železným kováním. Když byl uložil vak na své místo, zůstal na peroně rozhlížeje se; divil se velice, nevida doktora Chassaignea, jenž najisto slíbil, že se s ním přijde před odjezdem rozloučit.

Nyní, kdy Marie chodila, Pierre odložil nosičské popruhy a měl na své sutaně jen poutnický červený kříž. S údivem si prohlížel toto velké nádraží, se širokými perony, vzdušné a světlé, které byl viděl jen v pološeru hrozného jitra příjezdu; naproti nádraží bylo viděti veselé, zelené stráně. A toho odpoledne bylo tak krásně, lehké obláčky zastíraly slunce na mléčně bílém nebi, z něhož se řinulo rozptýlené, jakoby perleťové světlo.

Pierre pohlédl na velké hodiny: byly právě tři hodiny, když přibyla paní Désagneauxová, paní Volmarová, následovány paní de Jonquièreovou a její dcerou. Přijely z nemocnice povozem a rovněž se ihned sháněly po svém vagonu. Raymonda záhy nalezla oddělení první třídy, ve kterém přijela.

„Maminko, maminko, zde je to… zůstaň trochu s námi, máš dost času, tvoji nemocní tu ani ještě nejsou.“

Pierre se ocitnul tváří v tvář paní Volmarové a jejich zraky se setkaly. Skoro ji však nepoznával, neboť sotva zdvihala víčka. Byla to opět táž žena černě oděná, pomalá, netečná, do krajností skromná, těšící se, mohla-li býti co možno nepozorována. Oheň v jejích velkých očích pohasl, jen chvílemi se zdálo, jako by zakmitla jiskřička pod hustým závojem lhostejnosti, který je halil.

„Oh, měla jsem hroznou migrénu!“ opakovala, obracejíc se k paní Désagneauxové. „Vidíte, ještě nejsem úplně v pořádku… To je cestou. Každoročně mohu být jista, že mne to stihne.“

Paní Désagneauxová byla živější, růžovější a rozcuchanější než kdy jindy.

„Má drahá, mně není také lépe. Ano, dnes ráno mne to chytlo, neuralgie, k nevydržení… Jenže…“

Naklonivši se k ní, pokračovala šeptem:

„… myslím, že už je to to… Ano, miminko, po kterém toužím a které na sebe dává tak dlouho čekat… Prosila jsem o ně svatou Pannu a dnes, když jsem se probudila, bylo mi špatně, oh, tak špatně! Zkrátka, všechny příznaky… Můj muž mne čeká v Trouville. Oh, ten bude mít radost!“

Paní Volmarová poslouchala velmi vážně. Pak řekla klidně:

„Má drahá, já znám zase ženu, která nechtěla mít dětí… Přijela sem a její přání se splnilo.“

Gérard a Berthaud, spatřivše dámy, běželi jim vstříc. Ráno přišli se oba představiti do Nemocnice Notre Dame des Douleurs a paní de Jonquièreová je přijala v kabinetě vedle skladiště prádla. Berthaud, velmi korektně, omlouvaje tento poněkud náhlý krok, požádal o ruku slečny Raymondy pro svého bratrance Gérarda. Matka byla velmi dojata a pravila, že Lurdy přinesou mladým manželům štěstí. Tak sňatek umluven v několika minutách za oboustranného uspokojení. Na den patnáctého září smluvena schůzka na zámku Berneville, nedaleko Caen, náležejícím strýci diplomatovi, jejž Berthaud znal a k němuž slíbil Gérarda doprovoditi. Raymonda, kterou zavolali, přiběhla a rdíc se radostí, vložila ručky do ruky svého snoubence.

Gérard se ochotně tázal:

„Přejete si na noc podušky? Neostýchejte se říci, mohu je dát vám i dámám, které pojedou s vámi.“

Raymonda vesele odmítla.

„Ne, ne! Nejsme tak rozmazlené. Jen je ponechte ubohým nemocným.“

Ostatně dámy mluvily všechny najednou. Paní de Jonquièreová prohlašovala, že je tak unavena, že se sotva drží na nohou; přesto však zářila štěstím a spokojeně pohlížela na svou dceru a jejího snoubence, kteří spolu hovořili. Leč Berthauda i Gérarda volala povinnost. Rozloučili se, ještě jednou připomínajíce smluvenou schůzku. Tedy patnáctého září, na zámku Berneville! Ano, ano, zcela jistě! Za smíchu si tiskli ruce a oči říkaly, co nebylo možno říci hlasitě uprostřed toho davu.

„Jak!“ volala malá paní Désagneauxová. „Patnáctého září v Berneville? Dobrá, zůstaneme-li v Trouville až do dvacátého, jak si můj muž přeje, navštívíme vás.“

A obrátivši se k zamlklé paní Volmarové, dodala:

„Přijeďte také! Bude to tak hezké, setkáme-li se tam všichni.“

Mladá žena učinila unavený posuněk a odpověděla s mdlou lhostejností:

„Oh, pro mne je konec radosti. Vracím se domů.“ Její oči se znovu setkaly s Pierrovými, jenž stál opodál; viděl, jak se zachvěla a stín nezměrného utrpení přelétnul její truchlivou tvář.

Zatím přišly sestry z Assomption a dámy se k nim připojily před vozem s kantinou. Ferrand, jenž přišel též, vyskočil do vozu a pomáhal sestře Saint-François vystoupiti po vysokých stupních; pak zůstal státi ve dveřích tohoto vagonu, přeměněného v kuchyni, v němž složeny zásoby chleba, polévky, mléka a čokolády; sestra Hyacinta a sestra Claire des Anges, stojíce na peroně, podávaly mu balíčky, menší zavazadla a příruční lékárnu.

„Máte všechno?“ tázala se sestra Hyacinta. „Dobrá, poněvadž si naříkáte, že si nikdo nežádá vašich služeb, lehněte si jen ve svém koutku a spěte!“

Ferrand se dal do tichého smíchu.

„Budu pomáhati sestře Saint-François… Zapálím petrolejová kamínka, umyju nádobí a v zastávkách, označených na této tabulce, budu roznášet porce… A kdyby někdo potřeboval lékařské pomoci, přijďte pro mne.“

Sestra Hyacinta se dala též do smíchu.

„Vždyť již lékaře nepotřebujeme: všichni naši nemocní se přece uzdravili!“

A hledíc mu do čí, řekla klidně, sestersky:

„Sbohem, pane Ferrande.“

Opět se usmál a oči mu zvlhly pohnutím. Chvění jeho hlasu mluvilo o nezapomenutelnosti té cesty, o radosti, že ji opět spatřil, a věčné vzpomínce a vroucí lásce, kterou si odnáší.

„Sbohem, sestro.“

Paní de Jonquièreová chtěla jít se sestrou Claire des Anges a se sestrou Hyacintou do vagonu. Tato ji však ujišťovala, že není naspěch, že nemocné ještě nepřivážejí. Opustila ji, vzala druhou sestru s sebou a ujišťovala, že všechno obstarají: vší mocí chtěla jí dokonce odebrati její zavazadla a uložiti je ve vagoně.

Dámy se tedy dále procházely po širokém peroně, kde bylo tak hezky, a vesele hovořily.

Pierre, stále se ohlížeje na velké hodiny a počítaje minuty, počínal se diviti, že se Marie se svým otcem neobjevuje. Jen aby pan de Guersaint nezabloudil! Netrpělivě přecházeje, spatřil pojednou pana Vignerona, rozčileně před sebou ženoucího svou ženu a malého Gustava.

„Oh, pane abbé, prosím vás, povězte mi, kde je náš vagon, a pomozte mi tam uložit naše zavazadla a toto dítě… Jsem všecek bez sebe, nevím, kde mi hlava stojí…“

Když se Pierre chystal dítě vysaditi do vozu druhé třídy, který záhy nalezl, propukl jeho hněv a chopil se kněze za ruku:

„Představte si jen! Chtějí, abych odejel, a řekli mi, počkám-li do zítřka, že můj lístek pozbude platnosti…! Nebrali ohled na neštěstí, které nás stihlo… Není-liž pravda? Není přece nic příjemného zůstat tu s mrtvou, uložit ji do rakve a pochovat ji… Nuže! Po tom prý jim ničeho není, při výpravách snížili ceny a více nemohou dělat, dokonce pak ne starat se o lidi, kteří tu zemřou.“

Paní Vigneronová chvějíc se naslouchala a Gustav, zapomenut, potácel se únavou o své berličce, zdvihaje zvědavě ubohou tvářinku.

„Vykládal jsem jim to, jak to šlo, že tu jde o vyšší moc… Co mám počít s tělem? Přece je nemohu vzít pod rameno a odnést jako zavazadlo! Musím tu zůstat… Ne, jak jsou lidé hloupí a zlí!“

„Mluvil jste s přednostou stanice?“ tázal se Pierre.

„Ach, ano, přednosta. Ten někde běhá, nemohli ho najít. Jak to jen zařídit v takovém zmatku…? Ale musím ho najít a vyložit mu své mínění!“

Pohlédnuv na svou ženu, jež tu bez hnutí stála, zvolal:

„Co tu tak stojíš? Vlez přece do vozu, ať ti podáme zavazadla a dítě!“

Vstrčil ji do vozu a házel za ní balíky, zatím co Pierre vysazoval hocha. Ubohé stvoření zdálo se ještě hubenější a jeho rány se patrně zhoršily, neboť se ozval lehký výkřik.

„Oh, miláčku, udělal jsem ti bolest?“

„Ne, ne, pane abbé! Příliš mnoho jsem se pohyboval a jsem strašně unaven!“

A usmál se svým jemným, smutným úsměvem. Opřel se ve svém koutku a zavřel oči, zničen touto hroznou cestou.

„Víte,“ pokračoval pan Vigneron, „těší mne to pramálo, zůstat zde, zatím co žena s hochem pojedou do Paříže. Ale musí to být. A ten život v hotelu je nesnesitelný. Ostatně, nebudou-li mít v kanceláři rozum, budu musit platit znova… A žena je tak nepraktická!“

Zahrnoval paní Vigneronovou návody, jak se má zachovati, co má po cestě dělat, jak to má zařídit s cestou do bytu a jak ošetřovati Gustava, kdyby dostal záchvat. Paní, poněkud zmatena, stále poslušně odpovídala:

„Ano, ano, můj drahý… Ovšem…“

Pan Vigneron byl znovu uchvácen vztekem.

„Tak co, bude můj zpáteční lístek platný, nebo ne…? Chci to vědět… Musím ho najít, toho přednostu!“

Znovu se chtěl vrhnouti do tlačenice, když tu zpozoroval, že na peroně zůstala Gustavova berle. Všecek bez sebe nad tím spínal ruce a bral Boha za svědka, že se nikdy nevyplete z těch zmatků. Hodil berli své ženě a odběhl, zlostně volaje:

„Tu máš! Všechno bys zapomněla!“

Nyní se nemocní hrnuli; a jako při příjezdu, tak nyní nastala hrozná tlačenice na peronech i na kolejích. Opět se ubíraly v řadě všechny choroby, všechny rány, a zdálo se, že jejich hrozivost ani jejich množství se nezmenšily; jako by těch několik uzdravení bylo jen neznatelným zákmitem štěstí v tom nesmírném smutku. Vraceli se, jak byli přišli. Malé vozíky, vezoucí bezvládné stařeny, zvonily o koleje, vyplétajíce se ze zástupu nosítek, na nichž bylo zříti bledé tváře. Byl to šílený shon, bez soustavy, bez rozumu, nevýslovný zmatek, stálé volání, křik, pobíhání, jako když stádo nenalézá vrat své ohrady. Konečně ztratili i nosiči hlavu nevědouce, kam se obrátiti; nádražní zřízenci zmatek ještě zvyšovali, děsíce lidi stálým křikem.

„Pozor, pozor, tam…! Pospěšte si! Ne, ne, již nepřecházejte…! Vlak z Toulouse! Vlak z Toulouse!“

Když se Pierre vrátil, nalezl ještě paní de Jonquièreovou a ostatní dámy ve veselém hovoru. Opodál stál Berthaud s otcem Fourcadem, jenž jej zastavil, aby mu vyslovil blahopřání nad bezvadným pořádkem po celou dobu výpravy. Bývalý úředník, velmi potěšen, se uklonil.

„Není-liž pravda, důstojný otče, že tím dostává republika lekci? V Paříži, když podobné davy oslavují nějaký krvavý den své hrozné historie, se lidé pobíjejí… Sem by se měli chodit učit!“

Myšlenka, že může udělat něco nepříjemného vládě, která jej donutila odstoupiti, působila mu rozkoš. Nikdy nebyl v Lurdách tak šťasten jako uprostřed velkého přívalu věřících, kdy ženám hrozilo umačkání. Přece však se zdálo, že není úplně spokojen výsledkem politické propagandy, kterou sem přicházel každý rok dělati. Počínal býti netrpělivým, neboť nešlo mu to dosti rychle. Když už přivede svatá Panna nazpět monarchii?

„Vidíte, důstojný otče, jediný prostředek, opravdový triumf by byl, hromadně sem přivésti dělnictvo z města. Nemyslím na nic jiného, nezaměstnávám se ničím jiným. Ach, kéž by bylo možno utvořiti katolickou demokracii!“

Otec Fourcade velice zvážněl. Jeho krásné, inteligentní oči nabyly snivého výrazu, hledíce někam do dálky. Kolikráte již určoval za cíl svých snah utvoření tohoto nového národa! Nebylo však tomu zapotřebí dechu nějakého nového Mesiáše?

„Ano, ano,“ šeptal, „katolickou demokracii, ach! A historie lidstva by opět začala od začátku!“

Otec Massias jej vášnivě přerušil řka, že konečně přijdou všechny národy světa; naproti tomu doktor Bonamy, jenž pozoroval, že ve zbožnosti věřících nastává již lehké ochladnutí, pokyvoval hlavou, jsa toho názoru, že by všichni věřící měli zdvojnásobiti svoji horlivost. Pro svou osobu se domníval, že úspěch záleží na co možno velikém účastenství v dobách zázraků. A tvářil se, jako by zářil a spokojeně se smál, ukazuje na zmatené a hlučící davy nemocných.

„Jen se na ně podívejte! Nevypadají lépe? Mnozí se nezdají uzdraveni, přece však odnášejí v sobě zárodek uzdravení, buďte jisti…! A ti dobří lidé činí pro slávu Matky Boží Lurdské více než my všichni dohromady.“

Musil však umlknouti. Právě kolem nich nesli paní Dieulafayovou v její krajkami ozdobené bedně. Postavili ji před vagonem první třídy, kde komorná již rovnala zavazadla. Každý, kdo ji viděl, pocítil hlubokou soustrast, neboť se zdálo, že ubohá žena za ty tři dny, co prožila v Lurdách, vůbec neprocitla ze své ochablosti. Právě jako ji přivezli, tak ji nyní opět ukládali do vozu, v nádheře a přepychu, oděnou hedvábím a ozdobenou šperky, s mrtvou a bezvýraznou tváří rozkládající se mumie; zdálo se dokonce, jako by se byla ještě zmenšila, vyhlížejíc jako dítě ve své hrozné nemoci, která zničivši kosti, ničila nyní svaly. Její muž a sestra, zarmouceni, s očima zarudlýma, zdrceni ztrátou poslední naděje, následovali ji s otcem Judainem, jako by šli za rakví ke hrobu.

„Ne, ne, ještě ne!“ řekl abbé nosičům, zdržuje je, neboť chtěli nemocnou ihned uložiti do vagonu. „Ještě se dost naleží uvnitř. Ať užije krásy tohoto nebe až do posledního okamžiku!“

Spatřiv opodál Pierra, odvedl jej stranou a řekl mu hlasem žalem zlomeným:

„Ach, příteli, srdce mi puká… Ještě dnes ráno jsem doufal. Dal jsem ji donésti k jeskyni, sloužil jsem za ni mši a pak jsem se modlil až do jedenácti hodin. A nic… Svatá Panna mne nevyslyšela… Mne uzdravila, mne, starého zbytečného člověka, a pro tuto krásnou, tak mladou a tak bohatou ženu, pro niž by byl život stálou rozkoší, jsem uzdravení nedosáhl…!Ovšem, svatá Panna ví lépe než my, co má činiti, a klaním se před ní, velebím její jméno. Leč přesto moje duše je plna hrozného smutku.“

Neřekl všechno, nepřiznal se s myšlenkou, která jej tak pobuřovala, ve své prostotě hodného, dětsky zbožného muže, jenž nikdy nepoznal vášně ani pochybnosti. Napadlo ho totiž, že ubozí tito plačící lidé, manžel a sestra, mají příliš mnoho milionů, že přinesli příliš krásné dary, darovali bazilice příliš mnoho peněz. Zázraku si nelze zakoupiti, bohatství tohoto světa před Bohem spíše škodí. Svatá Panna jistě zůstala vůči nim hluchá, osvědčila chladné a přísné srdce jen proto, aby spíše vyslyšela ubožáky, kteří k ní přišli s prázdnýma rukama, bohati jedině láskou a zbožností, zahrnujíc tyto svojí milostí a vroucí něhou božské Matky. A tito ubozí nevyslyšení boháči, tato sestra, tento manžel tak nešťastní při pohledu na ubohé tělo, které odváželi zpět, cítili se žebráky uprostřed toho davu utěšených nebo uzdravených chuďasů, zdáli se styděti za svůj přepych a ustupovali, rozpačití a zahanbeni, že svatá Panna vyslyšela žebráky, kdežto ve svém pohrdání neměla ani pohledu pro krásnou, vznešenou dámu, umírající v hedvábí a krajkách.

Pierrovi pojednou napadlo, že snad přehlédl příchod pana de Guersainta a Marie a že je nalezne již ve vagoně. Leč viděl tam jen svůj vak, ležící na lavičce. Sestra Hyacintha a sestra Claire des Anges počínaly se zařizovati, očekávajíce nemocné; ježto právě Gérard přivážel ve vozíku pana Sabathiera, Pierre pomohl jej vynésti do vagonu; oba se při tom zpotili. Bývalý profesor, skleslý, přesto však klidný a odevzdaný, se ihned usadil ve svém koutku.

„Děkuji vám, pánové… jsem rád, že již jsem tu… Teď se nehnu až do Paříže.“

Paní Sabathierová, zabalivši mu nohy do pokrývky, ještě sestoupila na peron a zůstala státi nedaleko dvířek. Hovořila s Pierrem, pojednou pak se přerušila a řekla:

„Hleďte, paní Mazeová přichází na své místo… Včera se mi svěřila. Ubohá žena.“

Roztomile ji oslovila a nabídnula jí, že se postará o její věci. Tato však odporovala smějíc se, pokukujíc jako šílená.

„Ne, ne, neodjedu.“

„Jak, vy neodjedete?“

„Ne, ne, neodjedu… To jest, odjedu, ale ne s vámi, ne s vámi!“

Vyhlížela tak neobyčejně, tak rozradostněně, že ji stěží poznávali. Její uvadlá tvář zářila a zdála se o deset let mladší, zbavivši se hrozného smutku své opuštěnosti.

S radostným výkřikem dodala:

„Odjedu s ním… Ano, přijel pro mne a odveze si mne… Ano, ano, odjedeme do Luchon, spolu, spolu!“

A nadšeně ukazovala na velkého, snědého muže, s veselou tváří a kvetoucími rty, jenž si právě kupoval noviny:

„Hleďte! To je můj muž, ten krásný hoch, který tam žertuje s prodavačkou… Dnes ráno se u mne objevil a odhodlal se mne unésti; za dvě minuty odjedeme toulouseským vlakem… Ach, drahá paní, vy, které jsem se svěřila se svou bolestí, vy chápete moje štěstí, viďte?“

Nemohla se však zdržeti, aby znovu nemluvila o hrozném dopisu, který dostala v neděli, ve kterém jí naznačil, použije-li svého pobytu v Lurdách a vyhledá jej v Luchon, že ji vyhodí. Muž, kterého si vzala z lásky! Muž, jenž ji po deset let zanedbával, těže ze stálého cestování, ke kterému jej nutilo jeho zaměstnání, a voze stále s sebou lehkomyslné ženštiny! Byla přesvědčena, že tentokráte je konec, a prosila nebe za smrt; nebyloť jí tajno, že nevěrník je právě v Luchon se dvěma dámami, sestrami, svými milenkami. A co se to stalo, bože? Přišlo to jako blesk! Obě dámy dostaly patrně pokyn shora, pojednou si uvědomily svůj hřích, snad po snu, ve kterém se viděly v pekle. Bez vysvětlení jednoho večera z hotelu zmizely a nechaly jej samotna; nevěrník, nemoha žíti sám, cítil se tak potrestán, že mu pojednou napadlo vyhledati svou ženu a vzíti ji k sobě. Nedoznal toho, ale jistě naň působila božská moc a jeho paní shledávala jej příliš roztomilým, než aby nevěřila ve skutečné polepšení.

„Ach, jak vděčna jsem svaté Panně!“ pokračovala. „Jistě je to její dílo, pochopila jsem to dobře, včera večer. Zdálo se mi, že na mne kývá, a bylo to právě v okamžiku, kdy se můj muž rozhodnul za mnou přijeti. Ptala jsem se ho na to a doba se přesně shoduje… Vidíte, větší zázrak se neudál, ostatní jsou mi k smíchu, ty uzdravené nohy, zahojené rány. Ach, buď velebena Matka Boží Lurdská, že uzdravila moje srdce!“

Muž se obrátil a ona k němu spěchala tak překotně, že se zapomněla rozloučit. Tento neočekávaný úsvit lásky, tento pozdní návrat líbánek, naděje na život po boku muže tak oplakávaného činily ji šílenou radostí. On, dobrák, jenž se k ní opět přiklonil ve chvíli hněvu a osamělosti, byl konečně opravdu pohnut; příhoda ta jej bavila a shledával svou ženu hezčí, než očekával.

V té chvíli, v rostoucím přívalu nemocných, přijel konečně vlak z Toulouse. Nastal shon a hrozný zmatek. Zvonky cinkaly, dávány signály. Přednosta nádraží se přihnal křiče, co mu hrdlo stačilo:

„Pozor tam dole…! Pryč z kolejí!“

Jeden zřízenec musil přiskočiti a rychle odtáhnouti vozík se starou ženou, zapomenutý na kolejích. Hlouček poplašených poutníků přeběhl těsně před lokomotivou, zvolna se pohybující a vypouštějící dým a páru. Jiní, úplně ztrativše hlavu, byli by se dostali pod kola, kdyby je nebyl včas někdo nechytil za ramena a nestrhl zpět. Konečně vlak stanul, nikoho nerozdrtiv, uprostřed žíněnek, podušek a nosítek, uprostřed nadobro popleteného davu. Dvířka se otevřela, proud cestujících vystupoval, jiní opět nastupovali, což zmatek dovršilo. U okének se objevily hlavy zvědavců, udivených tímto neobyčejným pohledem; oči dvou mladých dívek vyjadřovaly nejhlubší soucit.

Paní Mazeová vystoupila do vagonu, sledována svým mužem, tak blaženě a tak lehce, jako by jí bylo dvacet let; jako v předvečer již dávného dne jejich svatby.

Dvířka opět pozavírána, lokomotiva zahvízdla, pohnula se a zvolna, těžce odjížděla; zástup zaplavil za vlakem koleje, jako by se stavidlo otevřelo.

„Uzavřete peron!“ křičel přednosta na své lidi. „A dávejte pozor, až budou přivážeti stroj!“

Stále a stále přicházeli poutníci a nemocní, kteří se opozdili. Přišla Grivottová, s očima horečně planoucíma, stále tančíc, následována Elisou Rouquetovou a Sofií Couteauovou; byly velmi rozveseleny a udýchány, neboť běžely. Spěšně se hnaly k vagonu, kde je sestra Hyacinta vítala výčitkami. Málem by byly zůstaly u jeskyně, jak se stává poutníkům, kteří se nemohou odtrhnouti, vzývajíce a opětně díkůčiněním zahrnujíce svatou Pannu, bez ohledu na to, že na nádraží čeká vlak.

Pierre, velice znepokojen, nevěda již, co si mysliti, konečně spatřil pana de Guersainta a Marii, stojící na krytém peroně a klidně hovořící s abbém Judainem. Běžel k nim řka, že byl již znepokojen.

„Co jste dělali? Již jsem se vzdával naděje, že přijdete.“

„Jak, co jsme dělali?“ odpověděl pan de Guersaint s údivem, zcela klidně. „Byli jsme přece u jeskyně, to víte… Byl tam kněz, který nádherně kázal. Byli bychom tam ještě, ale najednou jsem si vzpomněl, že odjíždíme… A dokonce jsme si vzali vůz, jak jsme vám slíbili.“

Tu se odmlčel a pohlédl na velké hodiny.

„Vždyť není na spěch, k ďasu! Vlak odjede až za čtvrt hodiny.“ Měl pravdu. Marie pohlédla na Pierra s božským úsměvem.

„Ach, Pierre, kdybyste věděl, jaké štěstí si odnáším z této poslední návštěvy u Panny! Viděla jsem, jak se na mne usmívá a dodává mi síly k životu… Skutečně, bylo to rozkošné rozloučení a nesmíte se na nás hněvati, Pierre!“

Pierre se rovněž usmál, poněkud se stydě za své vzrušení. Což se nemohl dočkati, aby již byli daleko od Lurd? Bál se snad, že Marie zůstane u jeskyně a již nikdy se nevrátí? Nyní, když ji opět viděl, divil se své úzkosti a byl úplně klidný.

Právě když jim radil, aby si přece již šli sednout, zpozoroval doktora Chassaignea, jenž k nim běžel.

„Ach, můj dobrý doktore, očekával jsem vás. Bylo by mně bývalo velmi líto, kdybych vás nebyl mohl před odjezdem obejmouti!“

Leč starý lékař, chvěje se pohnutím, jej přerušil.

„Ano, ano, zdržel jsem se… Představte si: asi před deseti minutami jsem přišel a hovořil s Commandeurem, víte, tím originálním chlapem. Šklebil se, že nemocní opět lezou do vozů, aby umřeli doma, což už měli udělat dříve. A najednou se svalil jako podťat… Přišel třetí záchvat mrtvice, na který čekal…“

„Oh! Bože můj!“ šeptal abbé Judaine, jenž naslouchal. „Rouhal se a nebe jej potrestalo!“

Pan de Guersaint a Marie, slyšíce to, byli velmi pohnuti.

„Dal jsem jej odnésti tam, do kolny,“ pokračoval doktor. „Je konec, není mu pomoci; do čtvrt hodiny zemře. Tu jsem si vzpomněl na kněze a přiběhl jsem.“

Obrátiv se k abbému, dodal:

„Pane faráři, vy jej znáte, pojďte se mnou. Nemůžeme přece dopustit, aby křesťan takto zemřel. Snad se dá obměkčiti, uzná svůj blud a smíří se s Bohem.“

Abbé Judaine šel spěšně s doktorem, následován panem de Guersaintem, Marií a Pierrem, jež tento případ nadmíru vzrušil. Nikdo z davu netušil, že o několik kroků dále leží umírající.

V osamělém koutku kolny, mezi dvěma pytli pšenice, ležel Commandeur na zásobní žíněnce. Byl oděn svým známým kabátem, v knoflíkové dírce měl svou rudou stužku; někdo pečlivě sebral jeho hůl se stříbrným knoflíkem a položil ji vedle něho.

Abbé Judaine se k němu ihned sklonil.

„Poznáváte mne, ubohý příteli, slyšíte mne?“

Commandeur se zdál mrtev, až na oči, které se dosud leskly plamenem zaryté umíněnosti. Tentokráte zasáhl záchvat i pravou půli těla a zbavil jej řeči. Přece však vykoktal několik nesouvislých zvuků, kterými naznačoval, že chce zemřít na tom místě a nepřeje si být přenášen a obtěžován. Neměl v Lurdách příbuzných, nikdo tu ničeho nevěděl o jeho minulosti ani o jeho rodině; žil tu po tři roky šťastným životem, ve svém nepatrném zaměstnání, a nyní konečně se měla splniti jeho jediná, horoucí touha, touha odejíti, upadnouti ve věčný spánek, z něhož není probuzení. A jeho oči vyjadřovaly nesmírnou radost.

„Máte nějaké přání?“ tázal se abbé Judaine. „Můžeme vám nějak pomoci?“

Ne, ne! Jeho oči odpovídaly, že je mu dobře, že ničeho nepotřebuje. Po tři roky nevstal ani jednou z lože bez naděje, že večer ulehne na hřbitově. Když plálo slunce zvlášť krásně, říkával závistivě: „Ah, jak krásný den k odchodu!“ A smrt, která jej přišla vysvobodit z tohoto protivného života, byla mu vítána.

Doktor Chassaigne s trpkostí znovu zašeptal starému knězi, jenž jej prosil, aby umírajícímu nějak pomohl:

„Nemohu ničeho, věda je tu bezmocná… Je odsouzen.“

V tomto okamžiku vešla do kolny stará žena, osmdesátiletá poutnice; spletla si cestu. Vlekla se o holi, shrbená a křivá, ne vyšší než dítě, stižená všemi neduhy vysokého stáří; na řemeni kolem krku nesla si láhev lurdské vody, aby ještě prodloužila své stáří, své životní trosky. Spatřila tohoto umírajícího muže. V jejích kalných očích objevil se pojednou záblesk mateřské dobroty, soucit starého, trpícího tvora. A přiblíživši se, podávala umírajícímu svou láhev třesoucíma se rukama.

Abbému Judaine se pojednou rozjasnilo; bylo to jako náhlé vnuknutí. On, jenž se tolik namodlil za uzdravení paní Dieulafayové, jejž svatá Panna slyšela, pocítil v sobě nový nával víry, přesvědčen, že Commandeur se uzdraví, napije-li se. Padl na kolena.

„Můj bratře, tuto ženu vám posílá Bůh… Smiřte se s ním, napijte se a modlete se, zatím co i my z celé duše budeme vzývati božské milosrdenství… Bůh vám dokáže svou všemohoucnost, učiní zázrak a uzdraví vás, abyste ještě dlouhá léta chodil na této zemi, velebě jeho jméno.“

Ne, ne! Jiskřící Commandeurovy oči křičely: Ne! Měl by být takovým zbabělcem, jako ta stáda poutníků, přicházejících z daleka, nedbajících únavy, s pláčem se plazících po zemi, vzývajících nebe, aby je nechalo žíti ještě deset let, rok, měsíc? Jak dobré, jak krásné je umřít! Člověk se obrátí ke zdi a je po všem!

„Pijte, bratře, zapřísahám vás… Budete pít život, sílu, zdraví, a pocítíte radost ze života… Pijte, abyste omládl a započal zbožný život! Pijte, abyste mohli chvalozpěvy velebiti božskou Matku, která zachrání vaše tělo i vaši duši…! Mluví ke mně, vaše uzdravení je jisto.“

Ne, ne! Oči odpíraly, odmítajíce život s rostoucí zarytostí; a nyní se v nich zračila i tajená bázeň před zázrakem. Commandeur v zázraky nevěřil, krčil rameny nad domnělými uzdraveními. Což však možno tvrditi něco určitě na tomto hloupém světě? Někdy se přiházejí věci tak zvláštní! A kdyby náhodou ta jejich voda měla opravdu nějakou nadpřirozenou moc a kdyby jej násilím přiměli se jí napíti, jak hrozné by proň bylo ožití, jak hrozný by byl ten nový život, utrpení, které Lazar, ubohá oběť velkého zázraku, prodělal dvakrát! Ne, ne, nechtěl píti, nechtěl se vystaviti příšerné možnosti uzdravení.

„Pijte, pijte, bratře,“ opakoval starý kněz v pláči, „nebuďte zatvrzelý ve svém odmítání božské milosti!“

Tu se udála věc strašlivá; tento polomrtvý muž setřásl drtivá pouta ochromení, uvolnil na okamžik svůj spoutaný jazyk, vztyčil se a drsným hlasem vzkřikl:

„Ne, ne, ne!“

Pierre musil odvésti starou, zděšenou poutnici a ukázati jí cestu. Nemohla pochopiti odmítnutí vody, kterou si odnášela jako poklad, jako dar věčnosti, který Bůh dává ubohým lidem, nechtějícím umříti. Kulhajíc, opírajíc se o hůl, zmizela mezi davem tato ubohá, osmdesátiletá lidská zřícenina, sžíraná vášnivou touhou žíti, bažící po vzduchu, po slunci, po hluku.

Marie a její otec se zachvěli před touto touhou po smrti, po této Commandeurově lačnosti po nicotě. Ah, spáti beze snu, v bezedné temnotě, věčně, nad to nemohlo být v světě nic sladšího! Nebylo tu naděje v jiný, lepší život, touha býti konečně šťasten, v ráji rovnosti a spravedlnosti; byla to dychtivost černé noci, nekonečného spánku, neskonalé radosti z nebytí. A doktor Chassaigne se zachvěl, neboť on též živil v sobě jen myšlenku na blažený okamžik odchodu. Leč za prahem tohoto života jej očekávaly ve věčném životě jeho drahé mrtvé, žena a dcera; jaká hrůza, kdyby si byl jen na okamžik pomyslil, že se s nimi neshledá!

Abbé Judaine s námahou vstal. Zdálo se mu, že Commandeur upírá pohled na Marii. Zoufaje si nad bezúspěšností svých proseb, chtěl mu ukázati tento příklad Boží dobroty, kterou odmítal.

„Poznáváte ji, není-liž pravda? Ano, to jest ta dívka, která v sobotu přijela, tak nemocná, ochromena na obou nohou. A teď ji vidíte tak zdravou, tak silnou, tak krásnou… Nebe ji obdařilo milostí, dalo jí ožíti k novému mládí, ke kterému byla stvořena… Necítíte lítost, když ji vidíte? Chtěl byste, aby toto dítě zemřelo též, byl byste jí radil, aby nepila?“

Commandeur nemohl odpověděti; leč jeho oči se neodvracely od Mariiny tváře, na které se zračilo tak veliké štěstí z uzdravení, tak širá naděje v nesčetnou řadu zítřků; a pojednou se v nich objevily slzy a řinuly se po tvářích, které již tuhly. Jistě plakal nad ní, mysle na jiný zázrak, který by jí byl přál, uzdraví-li se, aby byla totiž šťastna. Tento starý muž, jenž znal bídu tohoto světa, byl dojat a litoval tohoto stvoření, vzpomínaje na strasti, které ji čekají. Ah, ubohá žena, kdož ví, kolikrát bude litovat, že nezemřela ve dvaceti letech!

Pak se oči Commandeurovy zkalily, jako by je byly zalily slzy posledního soucitu. Byl konec, nastal skon, vědomí prchalo s dechem. Obrátil se a vydechl naposled.

Doktor Chassaigne ihned odvedl Marii.

„Vlak odjíždí, pospěšte si, pospěšte si!“

Vskutku, ozývalo se zvonění a přehlušovalo hluk davu. Doktor, uloživ dvěma nosítkářům, aby si vzali na starost mrtvolu, kterou měli později odnésti, až vlak odjede, chtěl doprovoditi své přátele až do vagonu.

Všichni spěchali. Po chvíli je dohonil zoufalý abbé Judaine, jenž se nad mrtvolou pomodlil za spásu té odbojné duše. Marie, běžíc po peroně před Pierrem a panem de Guersaintem, byla ještě jednou zastavena. Doktor Bonamy ji vítězně představoval otci Fourcadeovi.

„Důstojný otče, zde slečna de Guersaintová, která byla včera tak zázračně uzdravena.“

Otec Fourcade se usmál jako vítězný generál, jemuž se připomíná rozhodné jeho vítězství.

„Vím, vím, byl jsem tam… Drahá dcero, Bůh vás vyvolil mezi všemi; jděte a oslavujte jeho jméno!“

Pak blahopřál panu de Guersaintovi, jehož prsa se dmula štěstím a otcovskou pýchou. Znovu nastávaly ovace, blahopřání, které od rána provázely dívku po ulicích Lurd a které ji neopouštěly do posledního okamžiku před odjezdem. Utvořil se kolem ní dav poutníků, nedbajících zvuku zvonce; v její osobě zdál se ztělesněn triumf výpravy, triumf náboženství, který se měl rozléhati po celé zemi.

Pierre byl hluboce pohnut, spatřiv v té chvíli žalostnou skupinu, kterou tvořili pan Dieulafay a paní Jousseurová. Upírali zraky na Marii a byli udiveni jako všichni ostatní zázračným uzdravením této dívky, tak krásné, kterou viděli přijížděti bezvládnou, vyhublou, sinalou. Proč toto dítě? Proč ne drahá žena, kterou odváželi umírající? Jejich zmatek, jejich rozpaky rostly; a ustupovali v ostychu bohatých páriů; bylo pro ně ulehčením, když tři nosiči s námahou vynesli paní Dieulafayovou do vozu první třídy a oni mohli rovněž nastoupiti, následováni abbém Judainem.

Leč zřízenci již volali: „Do vozů! Do vozů!“ Otec Massias, jenž měl na starosti vedení výpravy, zaujal již své místo, zanechav na peroně otce Fourcadea, opírajícího se nyní o rámě doktora Bonamyho. Gérard a Berthaud se ještě rychle rozloučili s dámami; Raymonda přisedla k paní Volmarové a k paní Désagneauxové, které již seděly ve svých koutcích, paní de Jonquièreová pak běžela ke svému vagonu, kam doběhla současně s Guersaintovými. Z tlačenice se ozýval křik, všichni jako bezhlaví pobíhali podél dlouhého vlaku, k němuž právě přivěšena lokomotiva, zářící lesklými součástmi jako hvězda.

Pierre pustil Marii napřed; tu přiběhl tryskem pan Vigneron, volaje:

„Je platný! Je platný!“

Všecek zrudlý ukazoval svůj lístek a mával jím nad hlavou. Klusal až k oddělení, kde měl ženu a dítě, aby jim oznámil radostnou zprávu.

Marie a její otec se již usadili, Pierre však zůstal ještě chvíli na peroně s doktorem Chassaignem, jenž jej otcovsky objímal. Pierre od něho vymáhal slib, že se vrátí do Paříže a počne žíti. Leč starý lékař vrtěl hlavou.

„Ne, ne, drahý synu, zůstanu zde… Jsou zde a váží mne zde.“

Mluvil o svých drahých mrtvých. A něžně, dojatě zašeptal:

„Sbohem!“

„Ne sbohem, drahý doktore, na shledanou!“

„Ne, ne, sbohem… Vidíte, Commandeur měl pravdu. Nic není krásnějšího než zemříti, ale zemříti k novému životu.“

Baron Suire rozkázal sejmouti bílé vlajky, které upevněny na prvním a na posledním voze. Volání zřízenců znělo důrazněji. „Do vozů! Do vozů!“ A tlačenice rostla, přivalila se poslední vlna opozdivších se, kteří přibíhali bez dechu. Paní de Jonquièreová a sestra Hyacinta počítaly své lidi. Byla tu Grivottová, Élisa Rouquetová, Sofie Couteauová. Paní Sabathierová seděla klidně proti svému muži, jenž mhouře oči, očekával odjezd.

Kdosi se tázal:

„A co paní Vincentová, nepojede s námi?“

Sestra Hyacinta se vyklonila z okna a vyměnivši ještě úsměv s Ferraudem, jenž stál na peroně, zvolala:

„Tam jde!“

Paní Vincentová, poslední, běžela bez dechu přes koleje. Pierre bezděčně pohlédnul na její náručí. Bylo prázdno.

Všecka dvířka se zavírala, bouchala jedna po druhých.

Vagony byly obsazeny, čekalo se jen na znamení. Dýmající a supící lokomotiva vyrazila ostrý hvizd; právě v tom okamžiku rozptýlilo slunce, dosud zahalené, páry a ozářilo vlak, který se zaleskl se svou skvělou lokomotivou, jako by odjížděl do legendárního ráje. Byl to odjezd dětsky veselý, spokojený, beze vší trpkosti, jako by všichni nemocní byli uzdraveni. Ač mnozí odjížděli, jak byli přijeli, odjížděli šťastni, s ulehčením, aspoň na chvíli. Ani nejmenší žárlivost nekalila bratrského citu, ti, kdož nebyli uzdraveni, jásali a triumfovali nad uzdravením druhých. Však jistě přijdou na řadu a včerejší zázrak je jistou zárukou pro zítřek. Po těchto třech dnech vroucích proseb se horečná touha neumenšila a víra zapomenutých plála stejně živě, v jistotě, že si je svatá Panna jen odložila na pozdější dobu, v zájmu spásy jejich duší. V duších všech těchto ubožáků, dychtících po životě, plápolala táž neuhasitelná láska, nezdolná naděje. A z přeplněných vagonů se ozývalo radostné volání, veselý křik a smích. „Na shledanou napřesrok! Přijdeme zase! Vrátíme se!“ A sestry z Assomption vesele zatleskaly, a chvalozpěv Magnificat ozval se z hrdel osmi set poutníků.

„Magnificat anima mea dominum…“

Přednosta nádraží, konečně upokojen, dal znamení. Stroj opět hvízdnul, pak se hnul a zvolna se rozjížděl v jasném slunečním svitu. Otec Fourcade stál na peroně opřen o rámě doktora Bonamyho, trpě silnými bolestmi v choré noze, přesto však s úsměvem kývaje na rozloučenou; Berthaud, Gérard a baron Suire stáli opodál a nedaleko nich mával doktor Chassaigne a pan Vigneron šátky. Z oken vlaku stále zrychlujícího běh vykláněly se veselé tváře a vlály šátky. Paní Vigneronová přiměla malého Gustava, aby též ukázal svou bledou tvářinku. Dlouho bylo možno viděti buclatou ručku Raymondy, kývající na pozdrav. Marie stále pohlížela na Lurdy tratící se mezi zelení.

Vítězný vlak stále rychleji pádil jasným krajem a konečně zmizel za rachotu kol a za nadšeného zpěvu.

„Et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo.“

IV.

Bílý vlak se opět vracel do Paříže. A ve vagonu třetí třídy, ozývajícím se vroucím Magnificat, které chvílemi přehlušovalo hukot kol, nastal týž pořádek, týž vzhled jedoucí nemocnice, nakvap zřízené. Pod lavicemi ležely nádoby, hrnce, košťata, houby. A na všech stranách haldy zavazadel, vaků, krabic, košíků a balíků. Byly tu tytéž dámy ošetřovatelky, tytéž sestry z Assomption, titíž nemocní a titíž zdraví poutníci, již nyní trpící horkem a zápachem. V posledním oddělení opět sedělo oněch deset mladých i starých poutnic, stejně smutně ošklivých, zpívajíce ostrými, falešnými hlasy.

„V kolik hodin jsme v Paříži?“ tázal se pan de Guersaint Pierra.

„Zítra asi ve dvě hodiny odpoledne,“ odvětil kněz.

Marie jej pozorovala od chvíle odjezdu s výrazem nepokoje, jako by náhle cítila žal, nevyslovujíc jej. Posléze však se usmála při myšlence, že je opět zdráva. „Dvaadvacet hodin cesty, ah, nebude to tak dlouhé a těžké jako cesta sem!“

„A pak,“ dodal její otec, „máme více pohodlí, neboť tam někteří z nás zůstali.“

Vskutku, po paní Mazeové zůstal volný kout na lavici, kde bylo nyní mnohem více místa bez Mariina vozíku. Malá Sofie seděla nyní ve vedlejším oddělení, kde bylo místo po bratru Isidorovi a jeho sestře Martě, která zůstala v Lurdách, vstoupivši prý do služby k jisté zbožné dámě. Paní de Jonquièreová a sestra Hyacinta nabyly též místa po paní Vêtuové, ostatně se též zbavily Elisy Rouquetové, posadivše ji k Sofii, takže podržely jen manžele Sabathierovy a Grivottovou. Díky tomuto novému rozsazení bylo možno volněji dýchati a snad se i trochu vyspati.

Poslední slova Magnificat dozpívána; dámy se zatím zařídily co nejpohodlněji. Především bylo nutno řádně umístiti cínové nádoby s vodou, které stály v cestě. Na levé straně staženy všechny záclony, neboť slunce vrhalo své šikmé paprsky na vlak a vnikalo žhavými proudy. Leč bouře minulých dnů spláchly prach a noc bude jistě svěží. Pak také utrpení bylo tu menší, neboť smrt sklála nejtěžší nemocné, a ti, kteří zbyli, zdáli se jako omámeni a vyčerpáni únavou; bolesti přešly znenáhla v bezcitnost. Záhy měla nastati i reakce, následující vždy po silných duševních otřesech. Duše vydaly všechno úsilí, zázraky se udály a nyní nastávalo ochabnutí v otupělosti hlubokého ulehčení.

Až do Tarbos byli všichni velice zaměstnáni úpravou svých míst. Když vlak vyjížděl z této stanice, sestra Hyacinta vstala a zatleskala:

„Milé dítky, nesmíme zapomínat svaté Panny, jež byla tak dobrotivá… Pomodleme se růženec.“

A celý vagon odříkával po ní prvních pět radostných mysterií, Zvěstování, Navštívení, Narození, Očištění a Nalezení v chrámu. Pak zanotován chorál: „Ejhle nebeský archanděl…“ Zvuk byl tak mocný, že venkované, pracující na polích, zdvihali hlavy a s údivem pohlíželi na tento zpívající vlak.

Marie, dívajíc se z okna, obdivovala se širému kraji s nekonečným obzorem, znenáhla se halícím v modravou mlhu. Nastával rozkošný konec krásného dne. A její pohledy upíraly se s němým smutkem na Pierra; pojednou ozval se prudký pláč. Chorál byl dozpíván a paní Vincentová, tonouc v slzách, vykřikovala zmatená slova.

„Ah, má ubohá děvečko…! Ach, můj poklade, můj klenote, můj živote!“

Dosud seděla schoulena ve svém koutku. V zarytém mlčení, svírajíc rty a přivírajíc oči, chtěla se ještě více osamotniti v hrozné své bolesti. Když však otevřela oči, spatřila řemen, visící u okna; a pohled na tento řemen, kterého se její dítě dotýkalo, se kterým si hrálo, vzbouřil její zoufalství a zmařil její snahu zachovati klid.

„Ach, má ubohá malá Rose… Svou ručkou se ho dotýkala, obracela a prohlížela; jistě to byla její poslední hračka… Ach, byly jsme tu ještě obě, držela jsem ji na klíně, v náručí. Bylo to krásné, krásné…! A teď ji už nemám, nikdy ji už nebudu míti, svou ubohou malou Rose, svou ubohou malou Rose!“

S vytřeštěnýma očima, otřásajíc se pláčem pohlížela na svůj prázdný klín, své prázdné ruce, s nimiž nevěděla co počíti. Tak dlouho na nich nosila a hýčkala svou holčičku, že se jí nyní zdálo, jako by něco bylo urváno z její bytosti, jako by její údy byly nyní zbytečné a překážely jí, nemajíce ničeho na práci.

Pierre a Marie, hluboce pohnuti, snažili se nalézti slova, kterými by ubohou matku upokojili. Znenáhla, v nesouvislých větách slzami promíšených zvěděli, jakou křížovou cestu vytrpěla od smrti svého děcka. Včerejšího jitra, když ji bouří odnášela mrtvou ve svém náručí, dlouho bloudila jako slepá a hluchá, necítíc hrozného lijáku. Nevěděla již, kudy chodila, nepamatovala si ulice těch ničemných, vražedných Lurd, které proklínala.

„Ach, již nevím, nevím… Ano, slitovali se nade mnou a přijali mne lidé, jichž neznám; ani nevím, kde bydlí… Někde nahoře, velmi daleko, na druhém konci města… Ale jistě jsou chudí; zdá se mi, že si vzpomínám na chudobný pokojík, kde položili mou ubohou holčičku, studenou, na postel…“

A při té vzpomínce otřásl jí nový záchvat pláče.

„Ne, ne, nechtěla jsem se odloučit od toho drahého tělíčka a nechat je v tom ohavném městě… Nemohu to tvrditi, ale myslím, že ti hodní lidé mne doprovodili. Naběhali jsme se, oh, naběhali, všechny pány od výpravy a od dráhy jsme vyhledali… Říkala jsem jim: „Co vám to udělá? Dovolte mi ji odvézti do Paříže v náručí. Tak jsem ji přivezla živou, mohu ji tak odvézt mrtvou. Nikdo toho nezpozoruje, budou se domnívati, že spí…“ A všichni, všichni ti pánové se na mne rozkřikli a posílali mne pryč, jako bych žádala něco špatného. Konečně jsem jim říkala ošklivé věci. Nu ne, když přivážejí tolik umírajících, proč by nemohli odvézt mrtvé děťátko…? A konečně, na nádraží, víte, co ode mne chtěli? Tři sta franků! Ano, patrně je to cena. Bože na nebi! Tři sta franků, ode mne, která jsem přijela s třiceti sou v kapse a mám jich teď pět! Tři sta si nevydělám šitím ani za půl roku! Měli žádat můj život, byla bych ho ráda dala… Tři sta franků! Tři sta franků za to ubohé ptačí tělíčko! Byla bych se tak potěšila, kdyby mi byli dovolili odnést je v náručí!“

A tlumeně žalovala dále:

„Ah, kdybyste věděli, jak rozumně mi ti ubozí lidé domlouvali, aby mne pohnuli k odjezdu…! Že dělnice, na kterou čeká v Paříži práce, má se vrátit; a pak, nechci-li, aby můj lístek pozbyl platnosti, že musím jet tímto vlakem… A že chudí lidé se musí smířit s osudem; jen bohatí mohou dělat se svými mrtvými, co jim libo… A již nevím, co ještě, nevím! Ani jsem nevěděla, kolik je hodin, a nikdy bych nebyla trefila na nádraží. Po pohřbu, kde, nevím, jen se pamatuji na dva stromy, musili mne sem dovésti, neboť jsem byla pološílená; ještě že jsem nezmeškala… Ale je mi, jako by mé srdce bylo tam, pod zemí! O bože, to je hrozné, to je hrozné!“

„Ubohá ženo!“ šeptala Marie. „Mějte odvahu a proste svatou Pannu, aby vám přispěla; nikdy toho neodepře strádajícím.“

Ubohá žena vztekle vybuchla:

„To není pravda! Svatá Panna se mi vysmívá, svatá Panna je lhářka…! Proč mne oklamala? Nikdy bych nebyla jela do Lurd, kdybych nebyla slyšela v kostele onen hlas. Má holčička by ještě žila, lékaři by mi ji snad byli zachránili… A za nic na světě bych nebyla vkročila ke kněžím. Ach, kam jsem dala rozum! Není svaté Panny! Není Boha!“

Stále naříkala, bez útěchy, bez naděje a rouhala se, divoce vykřikujíc své utrpení, takže sestra Hyacinta musila zakročiti.

„Nešťastnice, mlčte! Bůh vás potrestá a nechá vaši ránu otevřenou!“

Tato trapná scéna trvala dlouho; když vlak plnou parou projížděl stanici Rixle, dala sestra znamení k písni Laudate, laudate Mariam. „Nuže, milé děti, všichni najednou a z celého srdce!“

Kéž celá zem i nebe,
ó, Matko Boží svatá,
jen věčně vzývat tebe
se zbožnou myslí chvátá!
Laudate, laudate, laudate Mariam!

Paní Vincentová, přehlušena zpěvem, vložila hlavu do dlaní a vzlykala jen tiše, nemajíc více sil ke vzpouře, zničena bolem a únavou.

Únavu pocítili ve vagoně všichni. Jen čilá sestra Hyacinta a vážná, mírná sestra Claire des Anges byly jako při odjezdu z Paříže, jako za pobytu v Lurdách; vítězný jejich klid přemáhal veškeru únavu a ve svých čistých čepečcích a bílých náprsenkách vyhlížely stále veselé a svěží.

Paní de Jonquièreová, jež za celých pět dní téměř nezamhouřila oka, snažila se udržeti otevřeny své ubohé oči; vracela se potěšena, že zasnoubila svou dceru a že přiváží ve svém oddělení dívku obdařenou největším zázrakem, o kterém bude mluviti celý svět. Těšila se, že se této noci dobře vyspí, přes nárazy a otřesy; jen měla obavy o Grivottovou, jež se jí zdála nepřirozeně vzrušená, s lesknoucíma se očima a fialovými skvrnami na planoucích tvářích. Desetkrát se pokoušela přiměti ji, aby se chovala klidně, aby seděla bez hnutí a zavřela oči. Na štěstí to ostatní nemocné nerozčilovalo; všechny byly buď tak upokojeny, nebo tak unaveny, že již dřímaly. Elisa Rouquetová si koupila kapesní zrcátko, velké, kulaté zrcátko, do kterého se bez ustání dívala, shledávajíc se krásnou; od minuty k minutě pozorovala pokračující uzdravování a koketně špulila rty, pokoušejíc se o úsměvy, nyní, když její tvář nabývala lidského vzhledu. Sofie Conteauová si hrála; ač si nikdo nepřál viděti její nohu, sama si stáhla punčochu opakujíc, že tam má jistě kamínek, a když ani pak nikdo nevěnoval pozornost její noze, kterou svatá Panna požehnala, držela ji oběma rukama a hladila ji, hýčkala, jako hračku.

Pan de Guersaint vstal, a opřev se o přehradu, pohlížel na pana Sabathiera.

„Oh, tatínku, tatínku,“ řekla pojednou Marie, „vidíš ten zářez ve dřevě? To je od mého vozíku, který tu ležel.“

Tato stopa ji naplnila štěstím, takže na okamžik zapomněla žalu, který se snažila utajiti. Právě jako paní Vincentová vypukla v pláč, opatřivši okenní řemen, kterého se dotýkala její dceruška, tak Marie tonula v radosti při pohledu na tuto rýhu, která jí připomínala její dlouhé utrpení, všechnu hrůzu, která zmizela, odlétla jako přízrak.

„A pomyslím-li, že před čtyřmi dny jsem tu ležela, nemohouc se pohnouti, kdežto teď chodím a jsem tak zdravá! Můj bože!“

Pierre a pan de Guersaint se na ni usmívali. Pan Sabathier, jenž to zaslechl, řekl zvolna:

„Ano, pravda, necháváme na věcech část své bytosti, svého utrpení, svých nadějí, a když je opět spatříme, mluví k nám a opakují nám ty smutné či radostné vzpomínky.“

Ve svém odevzdání seděl mlčky od odjezdu z Lurd; když mu žena balila nohy a tázala se, trpí-li, jen beze slova zavrtěl hlavou. Netrpěl, cítil však nesmírnou ochablost.

„Podívejte se,“ pokračoval, „za dlouhé cesty do Lurd jsem počítal rýhy na stropě, od lampy až ke dveřím. Teď jsem je počítal zas, a je jich ovšem zase třináct… Nebo tento měděný knoflík vedle mne. Nemůžete si představit, o čem jsem snil, pohlížeje na něj tenkrát v noci, když nám pan abbé předčítal o Bernadettě. Ano, viděl jsem se uzdraven, konal jsem cestu, o které mluvím dvacet let, cestu do Říma, chodil jsem, běhal jsem po světě; pošetilé, a přece tak rozkošné sny… Teď se vracíme do Paříže, tam nahoře je těchže třináct rýh, knoflík se leskne, všechno mi opakuje, že opět ležím na této lavičce s nohama bez vlády… Ano je to souzeno, zůstanu ubohým, starým, odbytým tvorem.“

Dvě velké slzy stékaly po jeho lících; jak trpko asi bylo v jeho duši! Leč po chvíli zdvihl svou velkou, hranatou hlavu a řekl s neochvějnou pevností vůle:

„Byl jsem v Lurdách po sedmé a svatá Panna mne nevyslyšela. Co na tom, napřesrok se tam vrátím zas. Snad mne konečně přece vyslyší!“

Nevzpíral se. A Pierre, hovořiv s ním, byl překvapen pevností víry v této inteligentní hlavě. Jak žhavá touha po uzdravení a po životě působila v něm toto odmítnutí jistoty, toto úmyslné zaslepení? Umínil si dosíci uzdravení, přes všechny přírodní zákony, přes tolik nezdarů; a byl ochoten odůvodniti tento nový nezdar, uváděje nedostatečnou patrně pokoru, svou roztržitost před jeskyní, všeliké drobné hříšky, kterými svatou Pannu pohněval. A umiňoval si, že napřesrok, než pojede do Lurd, vykoná někde devítidenní pokání.

„Abych nezapomněl,“ dodal, „víte, jaké štěstí měl můj zástupce? Jen si vzpomeňte, ten souchotinář, za kterého jsem zaplatil padesát franků, dav sebe zapsati do výpravy. Nuže, byl úplně uzdraven.“

„Opravdu, souchotinář!“ zvolal pan de Guersaint.

„Ano, pane, úplně uzdraven…! Tam dole u jeskyně jsem jej viděl tak žlutého a přepadlého! A dnes, když mne přišel do nemocnice navštívit, ani jsem ho nepoznal. Dal jsem mu pět franků.“

Pierre skrýval úsměv, neboť znal tu celou historii od doktora Chassaignea. Onen domnělý uzdravený byl simulant, což konstatováno v kanceláři. Byl v Lurdách již po třetí; po prvé předstíral ochromení, po druhé vřed; po oboukrát byl úplně vyléčen. Dal se zdarma dovézti, ubytovati, živiti a odjížděl zahrnut almužnami. Jsa bývalým nemocničním ošetřovatelem přetvařoval se a případně i líčil s takovou obratností, že doktor Bonamy přišel jeho podvodu na kloub jen náhodou. Ostatně otcové si o tom případu vyžádali mlčení. K čemu vydávati tento skandál veřejnému posměchu? V takovém případě se spokojovali tím, že nechávali viníky zmizeti. Ostatně podvodů takových bylo málo, ač voltairiánští posměváčci rozhlašovali opak. Žel! Mimo víru stačila hloupost a nevědomost!

Pan Sabathier byl velice pohnut při myšlence, že nebe uzdravilo muže, který jel do Lurd na jeho útraty, jej však nechalo se vraceti v tomže ubohém stavu. Vzdychnul a nezdržel se závistivé poznámky, přes svou odevzdanost:

„Ale, co chcete? Svatá Panna jistě dobře ví, co činí. Ani já, ani vy nemůžeme se jí tázati po důvodech… Zlíbí-li se jí oblažiti mne pohledem, nalezne mne vždy u svých nohou.“

V Mont-de-Marsan, po „Anděl Páně“, přišel druhý růženec, pět bolestných mystérií: Ježíš v zahradě Olivetské, Ježíš bičován, Ježíš korunován trním, Ježíš nesoucí kříž, Ježíš umírající na kříži. Poté se ve voze večeřelo, neboť vlak stavěl až v Bordeaux v jedenáct hodin večer. Všechny koše byly plny zásob, nemluvě o polévce, mléku, čokoládě a ovoci, které sestra Saint-François poslala z kantiny. Nastalo bratrské dělení; jedlo se na kolenou a každé oddělení se podobalo malé jídelně. Když vlak míjel Monceaux, byli již všichni po večeři a sbírali zbytky a papíry.

Sestra Hyacintha vstala:

„A teď, milé děti, večerní modlitbu.“

Ozval se nesrozumitelný šepot, mísily se Otčenáše a Zdrávas, děkování Bohu, svaté Panně a svatým za šťastně prožitý den. Ke konci přišla modlitba za živé a za v Pánu zesnulé.

„Upozorňuji vás,“ řekla sestra Hyacintha, když bylo po modlitbě, „že v deset hodin, až budeme v Lamoth, musí již být ticho! Doufám, že budete rozumní a že nebude potřebí vás uspávat!“

To vzbudilo smích.

Bylo půl deváté a celý kraj se znenáhla halil v soumrak. Jen na vysokých úbočích leskl se ještě poslední svit západu, kdežto nižší pláně halila již noc. Vlak ujížděl plnou parou, bez zastávky tímto mořem stínů, nad nímž klenula se temně modrá obloha, posetá zlatými hvězdami.

Pierre se již chvíli divil zvláštnímu chování Grivottové. Zatím co poutníci a nemocní již spali, vměstnáni mezi kolébající se zavazadla, Grivottová se křečovitě držela přepážky, jakoby v náhlé úzkosti. A v poskakujícím žlutém světle lampy zdála se její sinalá a strhaná tvář znovu vyhublou.

„Madame, dejte na ni pozor, sice upadne!“ volal kněz na paní de Jonquièreovou, jež zavřela oči a dřímala.

Tato vyskočila. Leč sestra Hyacintha rychlým pohybem zachytila zatím do náručí Grivottovou, již srazil na lavičku hrozný záchvat kašle. Po pět minut se ubohá dusila v křeči, která lomcovala celým ubohým tělem. Pak se objevila krev, zpočátku jen v tenkých nitkách, záhy však proudem.

„Bože! Bože! Už je to tu zas!“ opakovala paní de Jonquièreová zoufale. „Tušila jsem to, nebyla jsem klidná, když jsem ji viděla tak podivně se chovat… Počkejte, posadím se k ní.“

Jeptiška nesouhlasila.

„Ne, ne, madame, jen se vyspěte, budu bdít… Nejste na to zvyklá a nakonec byste se též roznemohla.“ A opřela si hlavu Grivottové o prsa a stírala jí krev s úst. Záchvat ustal, leč nemocná byla zachvácena takovou slabostí, že měla sotva sílu zašeptati:

„Oh, to není nic, naprosto nic… Jsem uzdravena, uzdravena, úplně uzdravena.“

Pierre byl zdrcen tímto návratem nemoci jako všichni ostatní. Mnozí vstávali a poděšeně pohlíželi na nemocnou. Po chvíli opět všichni zaujali svá místa, nikdo se již nepohnul, nikdo nepromluvil. A Pierre uvažoval, jak zajímavý případ skýtá tato dívka, jež se tam úplně zotavila, s chutí jedla, bez únavy běhala, tančila, záříc radostí, nyní pak chrlí krev a kašle, smrtelně bledá, v novém záchvatu nemoci, která přece konečně zvítězila. Šlo snad o zvláštní případ souchotin s neurózou spojených? Či šlo o nějakou jinou, neznámou nemoc, pokračující ve svém zhoubném díle za vzájemně si odporujících diagnóz? Znovu viděl před sebou moře nevědomosti a omylů, temnoty, z nichž dosud lidská věda nevybředla. A viděl v duchu, jak doktor Chassaigne krčí rameny, kdežto doktor Bonamy neochvějně pokračuje v zjišťování zázraků, v naprosté jistotě, že nikdo mu nedokáže nemožnost zázraků, právě tak jako on by nemohl dokázati opak.

„Oh, nebojím se,“ koktala Grivottová, „tam mne ujistili, že jsem uzdravena, docela uzdravena!“

Vagon jel dále černou nocí. Každý se snažil zaujmouti co nejpohodlnější místo, aby mohl spáti. Paní Vincentovou donutili, aby ulehla na lavičku, a dali jí podušku pod ztrápenou hlavu; poslušně jako dítě usnula záhy, ale z očí se jí stále řinuly slzy. Elisa Rouquetová, majíc celou lavici pro sebe, chystala se též ulehnouti; leč shlížejíc se stále ve svém zrcátku, dělala dříve noční toaletu, ovinuvši si hlavu černým šátkem, kterým dříve zakrývala svou hroznou ránu, a znovu pozorovala v zrcadle svou krásu. A Pierre znovu žasnul vida, že tato rána se hojí a že možno již bez hrůzy pohlédnouti na tuto dříve tak příšernou tvář.

Nebyl to snad skutečný lupus? Nebyl to nějaký neznámý vřed hysterického původu? Či bylo možno připustiti, že některé podobné vředy, dosud nedostatečně prostudované, následek nedostatečné výživy kůže mohou se zhojiti mocným duševním vzrušením? Zázrak se stal, ovšem, nevrátí-li se nemoc za tři neděle, za tři měsíce nebo za tři léta, jako tuberkulóza Grivottové.

V deset hodin, když vlak vyjížděl z Lamothe, celý vagon již usínal. Sestra Hyacintha, jež držela na klíně hlavu Grivottové, nemohla vstáti; pro forma řekla tichým hlasem, který zanikal v rachotu kol:

„Ticho, ticho, milé dítky!“

Leč někdo se stále hýbal ve vedlejším oddělení; konečně uhodla, kdo to je.

„Sofie, proč pořád kopete do lavice? Musíte spát, milé dítě!“

„Nekopu, sestro. Šlápla jsem na klíč.“

„Jak, na klíč? Podejte mi jej.“

Prohlížela klíč: byl to starý, zčernalý, opotřebovaný klíč, jehož kroužek byl zaletován. Každý se prohledával: nikdo klíč neztratil.

„Ležel zde v koutě. Snad patřil onomu muži.“

„Jakému muži?“ tázala se jeptiška.

„Tomu, co tu zemřel.“

Již na něj zapomněli. Sestra Hyacintha si vzpomínala; ano, jistě to byl jeho klíč, slyšela něco padnouti, když mu omývala čelo. A prohlížela klíč, nyní zbytečný klíč, který již nikdy neotevře neznámého zámku bůhvíkde ve světě. Napadlo ji schovati jej v kapse, z útrpnosti k tomu ubohému kousku železa, který byl jediným pozůstatkem po onom neznámém. Tu si však vzpomněla, že nemá práva k něčemu na tomto světě přilnouti, a vyhodila klíč pootevřeným oknem do černé noci.

„Již si nehrajte, Sofie, spěte,“ řekla. „Nuže, milé dítky, a teď ticho!“

Teprve po krátké zastávce v Bordeaux, po jedenácté hodině, upadl celý vagon v spánek. Paní de Jonquièreová již neodolala a spala, opírajíc hlavu o přepážku, s blaženým výrazem v unavené tváři. Sabathierovi spali též; ticho bylo i ve vedlejším oddělení, kde ležela Sofie Couteauová a Elisa Rouquetová. Chvílemi ozval se tlumený nářek z úst paní Vincentové, kterou týraly bolestné sny. Bděla jen sestra Hyacintha, velmi znepokojena stavem Grivottové, nyní nehybně ležící a s nesmírnou námahou oddychující. I poutnice v posledním oddělení podlehly spánku. A nesmírný soucit stoupal z tohoto hloučku ubožáků, zdrcených pětidenní šílenou nadějí a bezmezného nadšení, kteří se měli zítra probuditi k drsné životní skutečnosti.

Pierre se cítil s Marií samoten. Nechtěla ulehnouti pravíc, že se za těch sedm let naležela dost; a Pierre usedl v Bordeaux vedle ní, aby udělal místo panu de Guersaintovi, jenž usnul hlubokým, dětským spánkem. Ježto mu světlo vadilo, zatáhli stínidlo lampy a ocitli se v pološeru, nesmírně lahodném. Vlak ujížděl právě temnou rovinou, zdálo se, jako by letěl pravidelným tepem obrovských křídel. Spuštěným oknem vnikal rozkošný noční chlad z černých, nekonečných polí, kde se nikde nezalesklo ani světélko nějaké ztracené vesničky.

Pierre, pohlédnuv na Marii, viděl, že má zavřené oči, ač tušil, že nespí, kochajíc se tím božským nočním klidem za rachotu vlaku plnou parou se ženoucího temnotami; zavřel též oči a dlouho snil.

Opět se před ním vynořovala minulost, domek v Neuilly, polibek, který vyměnili u kvetoucího živého plotu pod stromy, jimiž prokmitalo slunce. Jak to již bylo dávno, jaká vůně zbyla mu pro celý život! Pak pocítil trpkost onoho dne, kdy se stal knězem. Ona neměla býti nikdy ženou, a tu se odhodlal nikdy nebýti mužem; věčně nešťastné odhodlání, neboť zlomyslná příroda vrátila jí nyní ženství a možnost mateřství. Ještě kdyby si byl zachoval víru, aby v ní mohl nalézati věčnou útěchu. Marné však byly jeho pokusy opět jí nabýti: cesta do Lurd, úsilné prosby před jeskyní, naděje, že přece uvěří, bude-li Marie zázrakem uzdravena: pak naprosté nenapravitelné zřícení, když se předpověděné uzdravení vědecky událo. A jejich tak čistá a tak bolestná idyla, dlouhá historie jejich lásky slzami skrápěné, rozvinovala se v jeho duchu. Marie, proniknuvši jeho smutné tajemství, přišla do Lurd prositi nebe o zázrak jeho ozdravení ve víře. Za pochodňového průvodu, když osaměli ve stínu stromů, v záplavě vůně neviditelných růží, modlili se jeden za druhého, za splynutí bytostí, s žhavou touhou po vzájemném štěstí. Ještě před jeskyní prosila Marie svatou Pannu, aby ji pominula a uzdravila jej, může-li od svého božského Syna obdržeti jen jedinou milost. Když pak jásala zbožností a vděčností, jsouc uzdravena, vlekouc svůj vozík k bazilice, domnívala se, že je vyslyšena, a projevila mu svou radost, že jsou zachráněni oba, společně! Ah, té lži, té lži lásky a milosrdenství, toho klamu, ve kterém ji nechával od oné chvíle! Jakou tíží to drtilo jeho srdce! Jako těžký náhrobní kámen, uzavírající jej v jeho dobrovolném hrobě! Vzpomínal na hroznou krizi, která jej rvala v kryptě, na svůj pláč, vzpouru, sobeckou touhu zachovati ji pro sebe, míti ji věda, že mu náleží. A pak na hřmící vášeň jeho probuzeného mužství, znenáhla zmírajícího a tonoucího v slzách; a aby v ní nezničil božskou iluzi, učinil v bratrském milosrdenství hrdinný slib, který jej ubíjel, že jí bude lháti.

Pierre se zachvěl. Bude míti dosti sil, aby svému slibu dostál? Což nepocítil na nádraží, očekávaje ji, netrpělivost ve svém srdci, žárlivou touhu opustiti tyto Lurdy příliš milované, s tajnou nadějí, že tam, v dáli, bude opět náležeti jemu? Kdyby nebyl knězem, byl by ji pojal za ženu. Jak čarovný, jak blažený život by to byl, cele se jí oddati, celou ji vzíti, ožíti v dítěti, které by se narodilo! Nic není posvátnějšího než míti milovanou bytost, doplňovati se s ní a pokračovati v životě novou bytostí!

A jeho sen se rozvíjel: myšlenka na sňatek jej naplňovala takovou slastí, že se tázal, proč se ten sen nemůže uskutečniti. Marie byla nevinná jako desetileté děvčátko: poučoval by ji a vdechl jí novou duši. Pochopila by, že uzdravení, které připisuje svaté Panně, je dílem jediné matky, čisté a nestranné přírody. Čím dále však si spřádal tyto přeludy, vznikala v něm posvátná hrůza, vyvstávající z jeho náboženského vychování. Velký Bože! Věděl, může-li někdy lidské štěstí, kterým ji chtěl zahrnouti, vyvážiti svatou nevědomost, dětskou prostotu, v níž žila? Jaké by pak cítil výčitky, kdyby nebyla šťastna! Jaké drama svědomí, odhoditi sutanu, vzíti si zázrakem uzdravenou dívku, zničiti v ní víru a učiniti ji spoluvinicí svatokrádeže! A přece v tom byla odvaha, v tom byl rozum, život, opravdové mužství, opravdové ženství, velký a nezbytný svazek! Proč se toho nemůže odvážiti, Bože! Hrozný smutek rozptýlil jeho snění a Pierre slyšel jen tlukot svého trpícího srdce.

Vlak se hnal dále, jako křídly unášen, a v dřímajícím vagonu bděla jen sestra Hyacintha. Tu se naklonila Marie k Pierrovi a tiše řekla:

„To je zvláštní, příteli, klesám ospalostí a nemohu usnout.“

A s úsměvem dodala:

„Mám v hlavě Paříž.“

„Jak to, Paříž?“

„Ano, Paříž. Přemýšlím, co mne tam očekává, až se vrátím… Ah, ani ji neznám. Jak tam budu žít!“ Pierre pocítil úzkost. Pochopil, že již nemůže náležeti jemu, náležejíc jiným. Paříž mu ji odejme, jako mu ji Lurdy vrátily. A představoval si, jak toto nevědomé dítě tam dovrší své ženské vychování. Čistá, bílá duše toho třiadvacetiletého dítěte, kterou nemoc odsoudila býti stranou od života, stranou všech románů, rychle uzraje nyní, kdy jí dorostla křídla k letu. Viděl tuto zkrásnělou, veselou dívku, jak pobíhá, rozhlíží se a konečně jednoho dne potkává muže, jenž ji doučí.

„Hodláte se tedy v Paříži bavit?“

„Já, příteli, co to říkáte…? Což jsme k tomu dosti bohatí? Ne, myslila jsem na svou ubohou sestru Blanche, přemýšlela jsem, co budu v Paříži dělat, abych jí poněkud ulehčila. Je tak dobrá, tolik se namáhá! Nechci, aby nadále sama jediná vydělávala peníze.“

A po chvíli, když Pierre neodpovídal, dodala:

„Dříve, dokud jsem ještě tak netrpěla, malovala jsem dost dobře miniatury. Pamatujete se? Jednou jsem namalovala tatínkovu podobiznu, velmi podobnou, která se každému líbila… Pomůžete mi, viďte? Budete se mi starat o objednávky.“

A rozhovořila se o novém životě, který hodlala vésti. Chtěla si upraviti svůj pokojík, za první vydělané peníze jej ozdobiti kretonovou látkou s modrými květy. Blanche jí vyprávěla o velkých obchodech, kde lze všechno koupiti velmi lacino. Jak to bude hezké, s Blanche chodit, běhat s ní, hlavně pro ni, jež ničeho neznala, nikdy ničeho neviděla, od dětství upoutána na lože. A Pierre, na chvíli byv upokojen, trpěl znovu, tuše v ní tuto žhavou touhu po životě, dychtivost vše viděti, vše poznati, všeho okusiti. Vzbouzela se v ní žena, kterou se měla státi, kterou tušil ve zbožňovaném dítěti, ve drahém, veselém stvoření, s kvetoucími ústy, jasnýma očima, sněhobílou pletí a zlatými vlasy, zářící životní slastí.

„Oh, budu pracovat, budu pracovat! A pak, máte pravdu, Pierre, budu se též bavit, protože veselit se není nic zlého, viďte?“

„Ne, ne, jistě ne, Marie.“

„V neděli půjdeme ven, oh, velmi daleko, do lesů s krásnými stromy… Také budeme chodit do divadla, vezme-li nás tam tatínek. Prý tam hrají mnoho krásných kusů… Ale to není ostatně vše. Až půjdu ulicemi a uvidím všeliké věci, budu tolik, tolik šťastna…! Život je krásný, viďte, Pierre!“

„Ano, ano, Marie, velmi krásný.“

Smrtelné mrazení jím lomcovalo a Pierre zmíral lítostí, že již není mužem. Proč jí neřekl pravdu, která jej trýznila, když se cítil tak pokoušen touto dráždivou čistotou? Byl by jí dobyl, ji získal. Nikdy se neodehrával v jeho nitru a v jeho vůli hroznější boj. Již již chtěl vysloviti něco nenapravitelného.

Leč Marie řekla svým dětským hlasem:

„Podívejte se jen, jak ten ubohý tatínek tvrdě spí!“

Vskutku, na protější lavici ležel pan de Guersaint v blaženém spánku, jako by ležel ve své posteli, necítě otřesů. Hukot kol zdál se mu ukolébavkou, jako všem ostatním ve vagoně. Jen v nádražích a na mostech změnil se ten stejnoměrný rachot ve vichr, který však opět záhy přešel v ukolébavku.

Marie vzala Pierra jemně za ruku. Byli tak sami mezi těmi spícími, v tomto míru noci, kterou uháněl hučící vlak. Dosud skrývaná truchlivost se objevila a obestřela smutkem její velké modré oči.

„Můj dobrý Pierre, viďte, že budete často chodit s námi?“

Pierre se zachvěl, cítě stisk malé ručky. Srdce měl na rtech a již chtěl promluvit. Přece však se zdržel šeptaje:

„Nemám vždy času, Marie, a pak kněz nesmí všude chodit.“

„Kněz,“ opakovala, „ano, ano, kněz, chápu…“

Tu konečně promluvila, prozradila smrtelné tajemství, jímž se již od odjezdu dusilo její srdce. Naklonila se k němu a ještě tišeji zašeptala:

„Poslyšte, můj drahý Pierre, jsem hrozně smutná. Zdám se šťastnou, ale v duši mám smrtelný smutek… Vy jste mne včera obelhal.“

Užasnul, nechápaje z počátku.

„Jak, vás že jsem obelhal?“

Jakýsi stud ji zdržoval a ještě váhala, než se vnořila v tajemství svědomí, které nebylo její. Leč jako přítel, jako sestra se odhodlala mluviti.

„Ano, nechal jste mne věřiti, že jste též uzdraven. A to není pravda, Pierre, vy jste nenalezl ztracenou víru.“

Bože na nebesích! Věděla to. Bylo to proň katastrofou tak zoufalou, že zapomněl svého bolu. Zprvu chtěl trvati na lži, ke které se odhodlal.

„Ale Marie, ujišťuji vás… Co vás mohlo přivésti na tu myšlenku?“

„Mlčte, příteli, prosím vás! Příliš by mne to bolelo, kdybyste lhal ještě dále… Slyšte! Tam, na nádraží, chvíli před odjezdem, jsem to poznala, u mrtvoly onoho nešťastníka. Abbé Judaine poklekl a modlil se za jeho odbojnou duši. A tu jsem vše pochopila vidouc, že vy nepoklekáte a nemodlíte se.“

„Opravdu, Marie, ujišťuji vás….“

„Ne, ne, nemodlil jste se za toho mrtvého, již jste nevěřil… A pak, je tu ještě něco, čeho se dohaduji, co cítím: zoufalství, jehož nemůžete zakrýti, smutek, který se zračí ve vašich ubohých očích, jakmile se setkají s mými… Svatá Panna mne nevyslyšela, nevrátila vám víru! Jak mne to činí nešťastnou!“

Zaplakala a horká slza padla na knězovu ruku, již stále držela. To jej pohnulo, že se vzdal boje a poddal se, dav též průchod slzám, šeptaje:

„Oh! Marie! Jsem též velmi nešťasten, oh, velmi nešťasten!“

Chvíli mlčeli, v krutém bolu cítíce mezi sebou vzrůstati propast víry. Nikdy již si nebudou naprosto blízcí a tato nemožnost úplného sblížení je hlavně plnila zoufalstvím; nyní byli nadobro odděleni, když nebe odmítlo je spojiti. A oba oplakávali tu rozluku.

„Oh,“ šeptala Marie bolestně, „tolik jsem se modlila za vaše obrácení na víru a byla jsem tak šťastna…! Zdálo se mi, že vaše duše splývá s mojí, a cit, že jsme zachráněni spolu, spolu, byl tak nesmírně krásný! Cítila jsem tolik síly k životu, že bych byla světy přenášela!“ Neodpovídal a jeho slzy se řinuly bez konce.

„A pomyslím-li,“ pokračovala, „že jsem byla uzdravena sama, že se mi dostalo toho velkého štěstí bez vás! Jsem zahrnutá milostí, tonu v blahu a rve mi srdce, vidím-li vás tak zoufalého, tak opuštěného… Ah, svatá Panna byla přísná! Proč neuzdravila i vaši duši, uzdravujíc mé tělo?“

Naskytla se mu poslední příležitost, kdy mohl mluviti, osvítiti konečně rozum této nevinné bytosti, vysvětliti jí zázrak, aby život, dokonav své uzdravující dílo, dovršil svůj triumf a vrhl je vzájemně v objetí. On též byl uzdraven, maje nyní úplně zdravý rozum, a plakal ne pro ztrátu své víry, nýbrž pro nutnost jí ji vzíti.

Leč ve velkém svém žalu pocítil nový nával soucitu. Ne, ne, nezkalí této duše, nevezme jí víru, která snad jednou bude jedinou její oporou uprostřed strastí tohoto světa. Trpkého heroismu rozumu nelze žádati od žen a od dětí. Pierre k tomu neměl sil, a jak se domníval, ani práva. Bylo by se mu to zdálo násilím, vraždou. A nepromluvil. Jeho žhavé slzy tekly dále v oběti jeho lásky, zoufalé oběti vlastního štěstí, za její čistotu, nevědomost a blaženost.

„Oh! Marie, jak jsem nešťasten! Na cestách ani na galejích není ubožáků, kteří by byli nešťastnějšími mne…! Oh! Marie, kdybyste věděla, kdybyste věděla, jak jsem nešťasten!“

Byla zničena, a uchopivši jej do náručí, chtěla jej konejšiti v bratrském objetí. V tom okamžiku procitla v ní žena a uhodla vše; a plakala nad všemi božskými i lidskými ohledy, které je dělily. Dosud nikdy nemyslila na tyto věci a pojednou měla před očima život s jeho vášněmi, boji a strastmi; a bádajíc, čím má ukonejšiti toto krvácející srdce, nenalézala nic dosti něžného; šeptala:

„Vím, vím.“

Konečně věděla, co říci; a jako by ani andělé nesměli její slova zaslechnouti, ohlížela se nepokojně. Leč spánek pojal již všechny v svou náruč. Její otec stále spal zdravým, dětským spánkem. Ani jeden z nemocných a z poutníků se nevzbudil drsnou kolébavkou, v níž byli unášeni. I sestra Hyacintha, podléhajíc drtivé únavě, zavřela oči, stáhnuvši též ve svém oddělení stínidlo lampy. V pološeru bylo nyní obtížno rozeznávati jednotlivé osoby a nakupené předměty. Leč Marie nedůvěřovala ani temnotě černého kraje, z něhož nebylo možno rozeznati ani lesy, ani pláně, ani řeky. Na okamžik bleskla světla vzdálené hutě, aby za okamžik zmizela v moři temnoty, nekonečném, bezejmenném.

Jata stydlivým zmatkem, rdíc se a plačíc, přitiskla rty k Pierrovu uchu.

„Poslyšte, příteli… Je velké tajemství mezi mnou a svatou Pannou. Přísahala jsem, že je nikomu nezradím. Jste však příliš nešťastný a příliš trpíte, takže mi jistě bude odpuštěno, svěřím-li vám je.“

A vydechla:

„Za nadšené noci, kterou jsem strávila u jeskyně, složila jsem slib svaté Panně, že jí obětuji své panenství, uzdraví-li mne… Uzdravila mne, a nikdy, slyšíte, Pierre, nikdy nebudu nikomu náležeti!“

Ah, jaká neočekávaná slast! Jako by milosrdná rosa padala na jeho zmučené srdce! Božské blaho, rozkošná útěcha! Nebude-li náležeti nikomu, vždy bude do jisté míry jeho. Jak dobře pochopila jeho utrpení, jak vystihla, co má říci, aby mu učinila život aspoň snesitelným!

Snažil se nalézti šťastná slova, poděkovati jí, slíbiti, že též nebude nikdy nikomu náležeti než jí, že ji bude věčně tak milovati, jako ji miloval od dětství, jako drahou bytost, jejíž jediný polibek naplnil vůní celý jeho život. Kynula mu však, aby mlčel, obávajíc se, aby nezkalil této krásné chvíle.

„Ne, ne, drahý příteli, již ani slova! Snad by to nebylo dobře… Jsem hrozně unavena, teď klidně usnu.“

A opírajíc hlavu o jeho prsa, ihned usnula, jako důvěřivá sestra. Pierre ještě chvíli bděl v bolestném blahu odříkání, které společně okusili. Tentokráte bylo vše skončeno, oběť dokonána. Bude žíti o samotě, stranou života ostatních mužů. Nikdy nepozná ženy, nikdy z jeho těla nevzejde nová bytost. Zbývala mu jen útěšná pýcha úmyslné sebevraždy, s níž se smířil v duševní velikosti tvora nad přírodu povýšeného.

Leč únava zmohla i jej. Víčka mu klesla a usnul. Pak sklouzla jeho hlava a tvář dotkla se tváře jeho přítelkyně, spící klidným spánkem na jeho prsou. Jejich vlasy se spletly. Její královské zlaté vlasy byly zpola rozpuštěny a v nich tonula jeho tvář a jejich vůně vlála v jeho sny. Jistě je oba obletoval týž blažený sen, neboť obě tváře v blaženém úsměvu zářily blahem jako tváře dvou andělů. Toto čisté, vášnivé odevzdání, nevinný sen, vložil je navzájem v náruč; jejich údy se dotýkaly, vlahé rty byly blízky a dech se mísil jako dech dvou nahých dětí, spících v téže kolébce. Taková byla jejich svatební noc po uzavření duševního manželství, ve kterém měli dále žíti. A vlak jel stále a stále černou nocí, unášeje všechnu svou bídu i jejich smutnou blaženost. Hodina plynula za hodinou, kola skřípěla, zavazadla se otřásala v sítích; a těla, zdrcená únavou tělesnou i duševní, spočívala v těžkém spánku, vracejíce se z kraje zázraků do všedního života.

Konečně v pět hodin, když vycházelo slunce, nastálo náhlé probuzení. Vlak s hlukem vjel do velkého nádraží Poitiers; ozývalo se volání zřízenců, bouchání dvířek a křik. Celý vagon byl rázem vzhůru, ozýval se hovor a smích.

Malá Sofie Conteauová tu vystupovala a loučila se. Objímala všechny dámy a nahnula se i přes pažení, aby políbila sestru Claire des Anges, kterou nikdo od včerejšího večera neviděl; jako by byla zmizela ve svém koutku. Pak dítě vzalo svůj balíček, ještě jednou se vroucně loučíc zvláště s paní de Jonquièreovou a se sestrou Hyacinthou.

„Na shledanou, sestro! Na shledanou, madame! Děkuji vám za všechnu vaši laskavost!“

„Napřesrok zas musíš přijet, milé dítě!“

„Oh, sestro, jistě! Je to mojí povinností!“

„A buď hodná, milé dítě, aby z tebe měla svatá Panna radost.“

Když byla na peroně, všichni poutníci se vyklonili z okna a s radostnými tvářemi jí posílali poslední pozdravy.

„Napřesrok! Napřesrok! Na shledanou!“

„Ano, ano, díky! Napřesrok!“

Ranní modlitba měla býti až v Châtellerault. Když se po poitierské zastávce vlak znovu rozjel za ranního chladu, prohlásil pan de Guersaint vesele, že přes tvrdost lavice spal znamenitě. Paní de Jonquièreová si rovněž libovala, jak si odpočinula; ač měla odpočinku zapotřebí, dělala si výčitky, že nechala sestru Hyacinthu samotnou bdít nad Grivottovou, jež byla zachvácena hrozným kašlem, rozpálena horečkou. Poutníci zatím upravovali svůj zevnějšek; zejména oněch deset ošklivých žen si uvazovalo své čepce se stydlivým nepokojem. Elise Rouquetová se opět chopila zrcátka a prohlížejíc svůj nos, ústa, tváře, shledávala, že je opět opravdu hezká.

Pierre a Marie cítili hluboký soucit, vidouce paní Vincentovou, kterou nic nevytrhlo z její strnulosti, ani hlučná zastávka v Poitiers, ani následující hovor. Ležíc stále na lavici, neotevřela očí a stále snila trapné sny. Z očí se jí stále řinuly slzy. V přeludu mateřského citu uchopila podušku, kterou jí vnutili, a pevně ji tiskla k srdci. Její ubohé mateřské ruce, tak dlouho hýčkavší umírající dcerku, nyní nezaměstnané, provždy prázdné, nalezly ve spaní tuto podušku a ovinuly ji jako přízrak v slepém objetí.

Pan Sabathier se vzbudil vesel. Když mu jeho žena rovnala pokrývku, zahalujíc pečlivě jeho bezvládné nohy, vyprávěl se zářícími zraky, že snil o Lurdách a o svaté Panně, která se k němu sklonila s blahovolným úsměvem. A před paní Vincentovou, matkou, které zemřelo dítě, před Grivottovou, ubohou uzdravenou, která opět upadla ve starou chorobu, radostně vyprávěl panu de Guersaintovi s naprostým přesvědčením:

„Oh, vracím se zcela uklidněn… Napřesrok budu uzdraven… Ano, ano! Jak volalo před chvílí ono dítě: napřesrok, napřesrok!“

Byla to nezvratná, vítězná iluze jistoty, věčné naděje, nezmírající, vyvstávající po každém nezdaru s tím větší horoucností.

V Châtellerault dala sestra Hyacintha znamení k ranní modlitbě, k Otčenáši, Zdrávas a Credo, volání k Bohu, aby popřál všem šťastného prožití tohoto dne. Bože, dej mi dosti síly, bych unikl všemu zlému, bych konal jen dobro a vytrpěl všechny strasti!

Cesta pokračovala, vlak jel a stále jel. V Sainte-Maur odříkány modlitby mše a v Saint-Pierre-des-Corps zpíváno opět Credo. Leč horlivost a zbožnost počínala již ochabovati v rostoucí únavě zpáteční cesty, po tak dlouhém duševním vzrušení. Sestra Hyacintha pochopila, že četba osvěží všechny tyto přepnuté duše; a slíbila dovoliti panu abbému, aby dokončil četbu Bernadettina životopisu. Radila však sečkati až do Aubrais, neboť z Aubrais do Étampes jel vlak dvě hodiny bez zastávky, nebudou tudíž vyrušováni.

Následovala jedna stanice za druhou v jednotvárném pořadu, jako za cesty do Lurd. V Amboise odříkán růženec, prvních pět radostných mystérií; v Blois zpívána píseň „Buď žehnána, o svatá Máti“, v Beaugency říkán druhý růženec, pět bolestných mystérií. Slunce bylo již od rána zahaleno jemnými mráčky. Po obou stranách vlaku míhaly se silnice, stromy, domy, jako přízraky v neostrém světle, kdežto vzdálenější pahorky a svahy, zahalené mlhou, unikaly zrakům volněji, jako obrovské vlny. Mezi Beaugency a Aubrais se zdálo, že vlak zmírnil rychlost a že se zmírnil rachot kol, jehož omámení poutníci již ani neslyšeli.

Konečně vyjelo se z Aubrais a všichni jali se obědvati. Byly tři čtvrti na dvanáct. Když pak odříkán Angelus s trojím Ave na konci, vyňal Pierre z Mariina vaku malou knížku v modré obálce s naivním obrázkem Matky Boží Lurdské. Sestra Hyacintha zatleskala, aby zjednala ticho. A konečně mohl abbé čísti, svým krásným zvučným hlasem, za pozornosti všech těch velkých dětí, které zázračná ta povídka nesmírně poutala.

Nyní dospělo vypravování k pobytu v Nevers a ke smrti Bernadetty. Leč jako dříve, tak i nyní Pierre záhy opustil text knížky a doplňoval jej podrobnostmi, které znal a kterých se domýšlel, v rozkošné vyprávění. A znovu před ním vyvstávala pravdivá, lidská, hluboce pohnutlivá historie, která mu svírala srdce.

Bernadetta opustila Lurdy dne 8. července 1866. Uchýlila se do Nevers, do kláštera Saint-Gildard, kde se naučila čísti a kde žila osm let. Byla tehdy čtyřiadvacetiletá, osm let uplynulo od té doby, co se jí zjevila svatá Panna. V slzách se rozloučila s jeskyní, s bazilikou, s celým městem, které tak milovala. Nemohla tu však déle žíti za stálého pronásledování zvědavého obecenstva, návštěv a uctívání. Její vratké zdraví tím trpělo. Upřímná pokora a náklonnost pro ústraní a ticho vnukly jí konečně žhavou touhu zmizeti, skrýti v neznámém temnu svou slávu, pro kterou ji lidé nenechali na pokoji. Snila o klidném, prostém životě, věnovaném modlitbě a drobné práci. Její odchod byl ulehčením pro ni i pro jeskyni, které počínala překážeti, jejíž příliš těžké nepravosti počínala ohrožovati její přílišná nevinnost.

Nevers byl ráj. Nalezla tu čerstvý vzduch, slunce, rozsáhlé síně, velkou zahradu, plnou nádherných stromů. Leč ani tu se netěšila klidu, naprostému zapomenutí celého světa. Asi dvacet dní po svém příchodu přijala posvátné roucho pod jménem sestry Marie-Bernard, složivši však jen zčásti řeholní sliby. Přesto však ji svět následoval, davy počaly ji znovu pronásledovati. Až do kláštera se za ní drali v nezdolné touze dosíci milosti prostřednictvím její svaté osoby. Ah, spatřiti ji, dotknouti se jí, obšťastniti se jejím pohledem, otříti památný peníz o lem jejího roucha!

Plakala únavou a netrpělivým rozhořčením opakujíc: „Proč mne tak trýzní? Oč jsem více než ostatní?“ A počala pociťovati opravdový žal, že „je takovým a zvláštním zvířetem“, jak si konečně s truchlivým úsměvem říkala. Bránila se, seč byla, nechtějíc nikoho viděti. Byla též bráněna, leč jen omezeně, za jistých okolností ukazovali ji pouze návštěvníkům, kteří měli biskupské dovolení. Klášterní vrata byla zavřena; téměř výhradně kněží si vynutili přístup. I to však bylo ještě příliš mnoho na její touhu po samotě, a často bylo jí rozhodně odmítnouti, nepřipustiti návštěv, neboť byla vyčerpána stálým opakováním své historie, stálým odpovídáním na tytéž otázky. Byla tím rozhořčena a uražena, za svatou Pannu. Leč někdy jí bylo ustoupiti, povoliti, když monseigneur osobně přivedl vznešené osobnosti, hodnostáře, preláty; tu se objevila s vážnou tváří, zdvořile, leč co nejstručněji odpovídajíc na otázky, a teprve když byla opět ve svém tmavém koutku, byla spokojena. Nikdy netížilo božství více lidskou bytost. Když se jí jednoho dne tázali, není-li hrda častými návštěvami pana biskupa, odpověděla mírně: „Monseigneur mne nechodí navštěvovat, přichází mne ukazovat.“ Církevní knížata, velcí bojovníci katolictví chtěli ji viděti a v dojetí vzlykati, když přišla; leč ustrašena, že má býti stavěna na odiv, prchala v únavě a zármutku, nepochopivši jich.

Zatím si zařídila život v Saint-Gildard, život jednotvárný, prostý. Byla tak slabá, tak často churavá, že ji zaměstnávali v nemocnici. Vedle toho, jsouc obratnou vyšívačkou, hotovila jemná kostelní roucha a oltářové přikrývky. Často však neměla sil ani k nejlehčí práci. Když neležela v posteli, trávila dlouhé dny v lenošce, zaměstnávajíc se jen růžencem nebo nábožnou četbou. Knihy ji velice zajímaly od té doby, co uměla čísti; s oblibou četla o obráceních na víru, krásné legendy o svatých a světicích, krásné a hrůzné povídky, ve kterých byl ďábel poražen a zahnán do pekel. Největší její láskou a nadšením zůstala Bible, nádherný Nový zákon, jehož neustávající zázraky ji nikdy neunavily. Vzpomínala na starou bibli v Bartrès, zežloutlou knihu, která byla v rodině přes sto let; viděla svého pěstouna, jak nazdařbůh zabodává špendlík a pak počíná na pravé stránce čísti; již tenkráte znala tyto podivuhodné příhody tak z paměti, že mohla pokračovati od kteréhokoli slova. Nyní, kdy je mohla sama čísti, tonula v stálém údivu a stále novém okouzlení. Hlavně ji vzrušovalo utrpení Páně. Plakala soucitem a celé její ubohé tělo se při tom chvělo. Snad bezděky prolévala slzy nad vlastním utrpením, nad kalvárií, kterou sama kráčela od mládí.

Když nebyla nemocna a mohla se zaměstnávati v nemocnici, naplňovala Bernadetta celý dům svou dětinnou veselostí. Až do smrti zůstala dětinskou, veselou, ráda se smála, poskakovala a hrála si. Byla malá, nejmenší ze sester, které ji vždy pokládaly za děvčátko. Její tvář se znenáhla dloužila a vráskovatěla, leč oči zůstávaly stále čisté a božsky jasné. Stárnouc a trpíc stávala se poněkud drsnou a prudkou. A když takový záchvat minul, činila si kruté výčitky. V pokoření prosila celý svět za odpuštění, pokládajíc se za zatracenou. Leč jinak, jak dobrou dcerou Boží byla! Živá, hbitá, nacházela vtipné odpovědi a poznámky, vzbuzující smích; byla zbožňována pro svůj půvab. Přes velkou zbožnost, ač strávila celé dny na modlitbách, nepoháněla ostatních k nemírné horlivosti, jsouc snášenlivou a útrpnou. Zkrátka nebyla světicí, nýbrž spíše ženou s osobitým rázem, osobností jasnou, čistou ve své dětinskosti. A tento dar, který si zachovávala, tato prostá nevinnost dítěte, kterým zůstala, přinášela jí lásku dětí, jež ji zbožňovaly poznávajíce, že je z nich; hrnuly se k ní, lezly jí na kolena, braly ji ručkama kolem krku; a tu se ozývala klášterní zahrada křikem, jásotem a smíchem; a Bernadetta nebyla z oněch, kteří nejméně běhali a nejméně křičeli, šťastna, že se zase může vžíti do prostředí neznámého děvčátka z Bartrès! Později se vyprávělo, že jistá matka přivedla do kláštera své ochromené dítko, aby se ho svatá dotkla a je uzdravila. Plakala tak, že představená svolila. Ježto však se Bernadetta vždy vzpouzela, když od ní žádán zázrak, neřekli jí ničeho a donesli dítě do nemocnice. Když je postavili na zem, chodilo. Bylo uzdraveno.

Ach, kolikrát asi vzpomínala Bernadetta na Bartrès, na své volné dětství u stáda beránků, na léta prožitá na pahorcích, mezi vysokou travou! Kolikrát je asi měla na mysli, když snila, unavena modlitbami za hříšníky! Tu nevěděl nikdo, co se děje na dně její duše, nikdo nemohl uhodnouti, nekrvácí-li její zmučené srdce bezděčnou lítostí. Její historikové, aby zvýšili dojemnost jejího života, uvádějí slova, která prý kteréhosi dne řekla: „Zdá se mi, že jsem byla stvořena, abych žila, abych jednala, abych se pohybovala; leč Pán si přeje, bych byla nehybná.“ Jaké odhalení, jak hrozná, neskonale smutná výpověď! Proč si přál Pán nehybnosti tohoto veselého, půvabného stvoření? Což by jej nebyla ctila rovněž tak, žijíc volný, zdravý život, ke kterému byla zrozena? A místo modlení za hříšníky, marného a jediného to svého zaměstnání, nebyla by lépe a více pracovala na vzrůstu štěstí svého i celého světa věnujíc část své lásky manželu, který jí byl určen, dětem, které se měly zroditi z jejího těla? Ona, tak veselá, tak živá, byla prý za některých večerů nesmírně ochablá. Tváříc se pochmurně, upadla v bolestnou zatvrzelost. Jistě stával se jí kalich utrpení příliš trpkým, při myšlence na další život zmocňovala se jí mdloba.

Myslila Bernadetta často na Lurdy? Co věděla o triumfech jeskyně, o zázracích, které se denně stávaly v této zemi divů?

Tato otázka nebyla nikdy určitě rozřešena. Jejím družkám zakázáno mluviti s ní o těchto věcech; obklopována stálým a naprostým mlčením. Sama nerada mluvila o záhadné minulosti a nikterak se nezdála toužiti seznati přítomnost, byť by byla sebevítěznější. Zdaž však přece nezalétala v duchu do toho čarovného kraje svého dětství, kde žila její rodina, kde kotvily svazky jejího života, kde zanechala nejbájnější sen, jaký kdy lidský tvor snil? Jistě často konala v myšlenkách krásnou tuto cestu a celkem jistě znala všechny velké lurdské události. Leč hrozila se odebrati se tam, bránila se tomu vědouc, že by neprošla nepozorována, a tak ustupovala zbožňování davů, které by ji očekávalo. Jaká sláva by tu byla kynula povaze ctižádostivé a panovačné. Vrátivši se na posvátná místa svých vidin, byla by v neomylnosti a svrchovanosti kněžky, papežky, vyvolené svaté Panny dělala zázraky.

Ve skutečnosti se toho otcové nikdy nebáli, ač byl formálně vydán rozkaz straniti ji od světa v zájmu její spásy. Byli klidni, neboť znali její pokoru a mírnost; věděli, jak se hrozí býti svatou bytostí a že nemá potuchy o obrovském stroji, který sama uvedla v pohyb a před nímž by se byla zděsila, pochopivši jeho vykořisťování. Ne, ne, ta země davů, násilí a kramaření nenáležela již jí. Byla by tu příliš trpěla, cítíc se tu jako vyhnanec, omámena a studem naplněna. A když se tam poutníci vraceli, s úsměvem se jí tázajíce: „Půjdete s námi?“ zachvěla se a spěšně odpovídala: „Ne, ne, ale jak bych ráda, kdybych byla malým ptáčkem!“

Tím malým ptáčkem bylo její snění, které bez ustání tichým, bystrým letem mířilo k jeskyni. Ona do Lurd nešla, ani když zemřel její otec, ani když zemřela její matka, žijíc stále ve své cele ponořena ve snění. A přece milovala svou rodinu; snažila se jí opatřiti práci, neboť se dostala do bídy a chtěla přijmouti svého staršího bratra, jenž přišel do Nevers si žalovat a jejž nechali stát před klášterní branou. Nalezl ji však znavenou a rezignovanou; ani se ho nevyptávala na lurdské noviny, jakoby se bála tohoto rostoucího města. V roce korunování Panny vyprávěl jí kněz, jemuž byla uložila, aby se za ni u jeskyně modlil, o nezapomenutelné nádheře obřadů, o sto tisíci poutnících, o pětatřiceti ve zlatě oděných biskupech v zářící bazilice. Chvěla se touhou a nepokojem. A když kněz zvolal: „Ach, kdybyste byla viděla tu nádheru!“ odpověděla: „Mně je lépe zde, v mé nemocnici, v mém zákoutí.“

Uloupili jí její slávu; její dílo zvučelo neumlkajícím hosana; ona však pociťovala radost již jen v zapomnění, v klášterním stínu, kde ji zapomínali bohatí nájemci jeskyně. Hlučné slavnosti nebyly podnětem jejích tajemných cest; ptáče její duše zalétalo tam samo, za klidných dnů, kdy nikdo nemohl rušiti její pobožnosti. Tu vracela se k divoké jeskyni, poklekala mezi šípkovými keři, jako v dobách, kdy Gave nebyl ještě vrouben výstavným nábřežím. Pak na sklonku dne navštěvovala staré místo, tonoucí v horské svěžesti, starý kostelík, kde poprvé přistoupila ke stolu Páně, starý chudobinec, kde strávila osm let v tichém utrpení, celé to ubohé, staré město, jehož každý kámen budil v hloubi její paměti drahé upomínky.

Nedospěla Bernadetta v poutích svých myšlenek někdy až do Bartrès? Pravděpodobně se Bartrès často zjevilo a zjasnilo tmu jejích očí, když sedíc v lenošce, pustila z rukou nábožnou knihu a zavřela oči. Starý, nízký románský kostelík, s lodí modře vymalovanou, s krvavými oltářními obrazy stál tam uprostřed malého hřbitůvku. Pak se ocitala v domku Lagnesových, v prostorné světnici vlevo, kde planul v krbu oheň, kde za dlouhých zimních večerů vyprávěny tak krásné příhody. A dále se prostíral kraj s nekonečnými pastvinami a kaštanovými háji, pod jejichž starými stromy bloudila, výšiny, z nichž pohlížela na vzdálené horské velikány, Pie du Midi, Pie de Viscos, zahalené lehkou růžovou parou, jako sny, unášející ji do ráje legend. A pak, pak, její volné mládí, kdy pobíhala, kudy se jí zachtělo, ve volné prostoře, těch třináct let samoty a snění v rozkošné přírodě. A neviděla se opět v této chvíli, pobíhající po březích potůčků, houštinami ostružin, vysokou travou, v paprscích vlahého červnového slunka? Neviděla se vzrostlou, s milencem svého stáří, jejž by milovala celým svým prostým srdcem? Ah, býti opět mladou, opět volnou, neznámou, šťastnou, opět milovati, milovati zcela jinak! A tu se vynořovaly nejasné vidiny: milovaný muž, děti, vyrůstající kolem ní, život se všemi strastmi a slastmi, jaký prožívá celý svět, jaký prožili i její rodiče, jaký by měly prožíti i její děti. A vše to konečně mizelo a Bernadetta ocitala se opět ve svém trpitelském křesle mezi čtyřmi holými stěnami, cítíc jedinou horoucí touhu: záhy zemříti, když pro ni na celém světě nezbývalo ani částečky ubohého štěstí.

Její choroba se horšila rok od roku. Nastával konec utrpení tohoto dětského Mesiáše, jenž přišel pomoci ubohým, jemuž bylo uloženo hlásati lidem náboženství božské spravedlnosti, rovnosti před zázraky, navzdor zákonům bezcitné přírody. Stěží opouštěla na několik dní lože, namáhavě se vlekouc od židle k židli: a záhy jí bylo opět ulehnouti. Její utrpení stávalo se hrozným. Dědičná nervóza, záducha, zhoršená pobytem v klášteře, změnila se asi v tuberkulózu. Hrozně kašlala, záchvaty jí rozdíraly hruď, nechávajíce ji polomrtvou. K dovršení strasti objevil se kostižer v pravém koleně; bolesti měla strašlivé, takže prokřičela celé dny. Její ubohé tělo bylo jedinou otevřenou ranou, neboť zchoulostivělá kůže odírala se již dotekem pokrývky. Každý ji litoval a svědkové jejího utrpení tvrdili, že více trpěti nebylo možno. Lurdská voda jí nepomáhala. Králi všemohoucí, jiné uzdravuješ, a ji ne? Proč? Ke spáse její duše? Což tedy nezachraňuješ duše ostatních? Jak nevysvětlitelný výběr! Jak nepochopitelná nutnost, aby toto ubohé stvoření trpělo!

V pláči opakovala, aby si dodala sil: „U cíle mi kyne nebe; ale jak daleko ten cíl!“ Stálou její myšlenkou bylo, že utrpení je zkouškou, že musí na zemi trpěti, kdo chce pak triumfovati, že utrpení je nutné, záviděníhodné, požehnané.

Bála se vzpoury, ke které ji často pudilo utrpení, chtěla se obrniti proti bolesti, kterou křičelo její tělo; křižovala se v duchu, rozpínala ruce jako na kříži, aby byla spojena s Kristem, krvácejíc jako on, naplněna trpkostí jako on. Ježíš zemřel za tři hodiny; její utrpení bylo delší, jí bylo déle zápasiti se smrtí, aby znovu vykoupila život jiných. Když jí kosti praskaly úzkostí, naříkala, ihned pak si ten nářek vyčítala. „Oh, jak trpím, oh, jak trpím! Ale jsem tak šťastna, že mohu trpět!“ Nelze si představiti hroznějších slov, černějšího pesimismu. Šťastna, že může trpěti, bože, a proč?! K jakému neznámému, pošetilému cíli?

Za těchto hrozných muk složila sestra Marie-Bernard dne 22. září 1878 věčný slib. Uplynulo dvacet let od té doby, co ji navštívila svatá Panna, jako ji navštívil anděl, vyvolivši ji z nejnižších a nejčistších, jako ona byla vyvolena, a sdělivši jí tajemství svého královského Syna. To bylo mystickým vysvětlením vyvolení k utrpení, životní zájem tohoto stvoření tak krutě odděleného od ostatních, tak přetíženého bědami. Byla uzavřenou zahradou, v níž se zalíbilo nebeskému ženichu, kterou vyvolil, aby ji pak pochoval ve smrti svého skrytého života. Když pak ubohá klesala pod tíží svého kříže, tázaly se jí družky: „Což zapomínáte? Svatá Panna vám slíbila, že budete šťastna, ne na tomto světě, nýbrž na onom.“ A znovu oživena odpovídala, bijíc se do čela: „Já že bych zapomněla? Ne, ne! Zde to stojí psáno!“ Nabývala sil jen v této iluzi rajské slávy, do níž vkročí provázena anděly, na věky šťastna. Tři osobní tajemství, která jí svatá Panna svěřila, aby ji obrnila proti utrpení, byly asi sliby krásy, blaženosti a nesmrtelnosti v nebi. Jak příšerný klam, kdyby za hrobem byla jen noc, kdyby svatá Panna jejího snu se nebyla dostavila se slíbenými odměnami! Leč Bernadetta nepochybovala, ráda přijímala všechny vzkazy pro nebe, které jí její naivní družky ukládaly: „Sestro Marie-Bernard, povězte Bohu toto, povězte mu ono… Sestro Marie-Bernard, potkáte-li v ráji mého bratra, polibte jej za mne… Sestro Marie-Bernard, připravte mi nedaleko sebe místečko, až zemřu.“

Vlídně všem odpovídala: „Nebojte se, obstarám to.“ Ach! všemocná iluze, rozkošný klid, věčně mladá a útěšná moc!

Konečně přišlo umírání a smrt. V pátek, dne 28. března 1879 se zdálo, že nepřežije noci. Zoufale toužila po smrti, aby již netrpěla a mohla v nebi z mrtvých vstáti. Tvrdošíjně též odmítala poslední pomazání řkouc, že ji to již dvakrát uzdravilo. Toužila, aby ji Bůh konečně nechal zemřít, neboť to bylo příliš, Bůh nejednal moudře, žádaje od ní, aby ještě trpěla. Přece však se konečně nechala zaopatřiti a tím prodlouženo její umírání o tři neděle. Kněz, jenž ji zaopatřoval, opakoval: „Milá dcero, nutno přinášeti oběť svého života.“ Jednoho dne mu odpověděla netrpělivě: „Toto však není obětí, otče!“ Hrozné slovo, rovněž! Hnus ze života, zuřivé pohrdání, touha po neprodleném konci své bytosti, kterou by byla, majíc k tomu moc, jediným kynutím zničila. Ovšem, ubohá, neměla čeho litovati: z jejího života vyloučeno vše, zdraví, radost, láska, takže jej odhazovala jako opotřebovaný cár. A měla pravdu, odsuzujíc svůj marný, krutý život, řkouc: „Mé utrpení skončí až mou smrtí a potrvá pro mne až do vstupu do věčnosti.“ A tato myšlenka na utrpení ji pronásledovala a pojila ji ještě úže ke kříži a božskému Mistrovi. Dala si podati velký krucifix a prudce jej tiskla na svá panenská prsa volajíc, že by si jej chtěla vraziti do hrdla. Ke konci však tak zeslábla, že jej ani neudržela ve svých třesoucích se rukou. „Ať ho ke mně přivážou, hodně pevně, abych to cítila až do posledního vzdechu!“ Jediný muž, jejž mělo poznati její panenství, jediný krvavý polibek její marné mateřskosti, z přirozené cesty odvrácené. Jeptišky vzaly provazy, podložili je pod její obolená bedra, obtočili jimi její ubohé, neplodné boky a přivázali jí krucifix k hrdlu, až se vrýval do těla.

Konečně se nad ní smrt smilovala. V Pondělí velikonoční dostala prudkou horečku. Pronásledovaly ji halucinace a lomcovala jí hrůza, neboť viděla šklebícího se ďábla plížiti se kolem sebe. „Jdi, Satane, jdi, nedotýkej se mne, neodnášej mne!“ Pak vyprávěla ve svém blouznění, že se chtěl ďábel na ni vrhnouti, že cítila pekelné plameny šlehající z jeho úst. Ďábel v tomto čistém životě, v této duši bez hříchu, proč to, Pane, proč ještě tato poslední strast, kalící smrt hroznými přeludy, po životě tak čistém, tak nevinném? Což nemohla zesnout klidně v míru své cudné duše? Snad bylo nutno až do posledního dechu udržeti v ní nenávist a strach ze života, který jest ďáblem vtěleným. Život to byl, jenž ji ohrožoval, jenž ji vyháněl, právě tak jako ona jej zapřela, zachovávajíc nebeskému ženichu své utrýzněné, ukřižované panenství. To dogma Neposkvrněného početí, které svým snem choré dívčiny posílila, mučilo a bičovalo ženu, manželku, matku. Rozhodovati, že žena jeví se hodnou uctívání, jen je-li pannou, představovati si, že jedna z nich, zůstavši pannou, stala se matkou – což se to nerovná zlehčování přírody, zavrhování života? Neznamená to zapírati, zvráceně pojímati ženu, jež je velikou jen plodností, obnovujíc život? „Vari, Satane! Nech mne zemřít neplodnou!“ A zaháněla slunce, zaplavující sál, zaháněla čerstvý vzduch, vnikající okny, vzduch prosycený vůní květů a obtížený bloudícími zárodky, roznášejícími lásku po širém světě.

V úterý po Velikonocích, 16. dubna nadešel poslední zápas. Vypráví se, že ráno onoho dne jistá jeptiška, Bernadettina družka, smrtelnou chorobou stižená, ležící v nemocnici na sousedním loži, pojednou se uzdravila vypivši sklenici lurdské vody. Leč Bernadetta, vyvolená, pila nadarmo. Bůh konečně ráčil splniti její prosby a seslal na ni krásný, věčný sen, v němž již není utrpení. Prosila všechny za odpuštění. Její utrpení bylo dovršeno: měla jako Spasitel hřeby a trnovou korunu, zbičované údy a otevřený bok. Jako on zdvihla oči k nebi, rozpřáhla ruce a velkým hlasem zvolala: „Bože můj! Bože můj!“ A jako on řekla o třetí hodině: „Žízním!“ Smočila rty ve sklenici, naklonila hlavu a zemřela.

Tak zemřela slavná a svatá lurdská jasnovidka, Bernadetta Soubironsová, sestra Marie-Bernard, milosrdná sestra de Nevers. Její tělo bylo vystaveno po tři dny, ohromné davy sbíhaly se ze všech stran, nepřetržitý průvod zbožných věřících, ve věčné naději dychtících dotknouti se šatů zesnulé penízi, růženci, obrázky, modlitebními knihami, aby ještě naposled dosáhli od ní milosti boží. Ani ve smrti nedopřáli jí splnění snu o samotě, neboť davy ubohých tohoto světa se hromadily a přímo sály iluzi u její rakve. Bylo nápadno, že levé její oko bylo stále otevřeno, oko, které za zjevení bylo na straně svaté Panny. A poslední zázrak uvedl klášter u vytržení: tělo se nezměnilo, a když je třetího dne pochovali, bylo měkké, teplé, s růžovými rty a bílou kůží, jakoby omlazené, líbezně vonící. Dnes spí Bernadetta Soubironsová, velká exulantka lurdská, zatím co jeskyně září jejím triumfem, poslední svůj spánek v ústraní kláštera Saint-Gildard, pod dlaždicemi malé kaple, obklopené stínem a tichem starých stromů.

Pierre umlknul, krásná, čarovná povídka byla u konce. Celý vagon naslouchal jí ještě stále ve vášnivém pohnutí do konce tak tragického a dojemného. Marie ronila vřelé slzy, zatímco ostatní, Elisa Rouquetová, Grivottová, poněkud uklidněna, sepjaly ruce a prosily Boha, aby ukončil jejich uzdravení. Pan Sabathier se poznamenal velkým křížem a pak se zakousl do koláče, který mu jeho žena koupila v Poitiers. Pan de Guersaint opět usnul za vypravování, neboť se ho smutné věci nepříjemně dotýkaly. Jen paní Vincentová se nehnula, zabořivši tvář do podušky, jako hluchá a slepá, nechtějíc ničeho slyšeti ani viděti.

Leč vlak ujížděl dále a dále. Paní de Jonquièreová, vyhlédnuvši z okna, hlásila, že se blíží stanice Ètampes. Když pak ji vlak opustil, dala sestra Hyacintha znamení k třetímu růženci, pěti slavným mystériím: Zmrtvýchvstání Páně, Nanebevstoupení, Seslání Svatého ducha, Nanebevzetí nejsvětější Panny, Korunování nejsvětější Panny. Konečně zpíván chorál: „V ochranu tvou se utíkáme, ó, svatá Boží rodičko.“

Pierre se zabral v hluboké snění. Jeho zrak bloudil krajem, nyní sluncem ozářeným, jehož neustálý útěk zdál se kolébati jeho myšlenky. Hukot kol jej omamoval a konečně ani nerozeznával ani dobře známého kraje. Ještě Brétigny, pak Juvisy, a za necelé půldruhé hodiny přijde Paříž. U konce bude velká cesta, skončeno bude pátrání tak vytoužené, tak vyžádané! Chtěl nabýti jistoty, chtěl prozkoumati Bernadettin případ na místě samém, přesvědčiti se, nevrátí-li se jako úderem blesku mu milost a víra. A nyní bylo mu jasno: Bernadetta snila v neustálém tělesném utrpení a on již nikdy neuvěří. Tento fakt jevil se mu s neúprosnou brutalitou: naivní víra dítěte, jež pokleká a modlí se, prostá víra mladých národů, sklánějících se v posvátné hrůze své nevědomosti, byla mrtva. Ať se do roka tisíce poutníků ubíraly do Lurd, národové již s nimi nebyly, pokus vzkřísiti víru zašlých století, neznající zkoumání a odporu, byl by ztroskotal. Historie se nevrací, lidstvo nemůže znovu započíti od dětství, doba je příliš jiná, příliš mnoho nových směrů vzniklo, než aby rostli dnešní lidé jako za dávných dob. Bylo rozhodnuto. Lurdy byly jen vysvětlitelnou příhodou, jejíž prudká reakce jen ještě více dotvrzovala úpadek víry v antickém útvaru katolicismu. Již nikdy nemohou národové klesati na kolena jako v katedrálách XIV. věku, jako stáda poslušná Pánovy ruky. Zarytě o to usilovati znamenalo by boj ováti proti nemožnosti, hnáti se snad velké mravní katastrofě vstříc.

A z celé cesty zbýval Pierrovi jen nesmírný soucit. Ach, jeho srdce jím překypovalo, ubohé srdce, jež se vracelo zmučeno. Vzpomínal slov abbého Judainea; a viděl ty tisíce ubohých modliti se, vzlykati, vzývati Boha, aby ve své milosti vzal na sebe jejich trápení; a vzlykal s nimi a jako otevřenou ránu choval ve svém nitru bolestný soucit se všemi jejich boly. Též nemohl pomysliti na ty ubožáky, aniž by cítil palčivou touhu jim uleviti. Nestačila-li víra prostých duší, hrozilo-li nebezpečí zbloudění ve snaze návratu, nebylo-liž nutno zavříti jeskyni, kázati o jiných cílech a nové trpělivosti? Leč jeho cit se tomu vzpíral. Ne, ne! Bylo by zločinem zavírati vysněné nebe trpícím na těle i na duchu, jichž jedinou útěchou bylo pokleknouti tam v lesku svíček, v úporné ukolébavce chorálů. On sám nespáchal zločinu, kterým by jistě bylo rozčarování Marie, obětoval se, ponechav jí radost jejího přeludu, božskou oporu, že byla uzdravena svatou Pannou! Zdaž by se nalezl člověk dosti krutý, jenž by mohl těm ubohým zloupiti víru, zabíti v nich útěšnou důvěru v nadpřirozenou moc, naději, že Bůh se o ně stará a že jim chystá lepší život ve svém ráji? Celé lidstvo plakalo v úzkosti, v zoufalství odsouzených chorých, které může zachrániti jen zázrak. Pierre cítil, jak je nešťastné, a chvěl se bratrským soucitem nad tímto žalostným křesťanstvem, poníženým, nevědomým, nad chudobou halící se v hadry, nad nemocemi s ranami a odporným zápachem, nad celým tím nízkým davem trpících v nemocnicích, klášterech, barácích, ve špíně a ubohosti, živým to nesmírným protestem proti zdraví, proti životu, proti přírodě, ve jménu triumfující spravedlnosti, rovnosti a dobroty. Ne, ne, nikomu nesměl odnímati naději, Lurdy bylo nutno zachovati, jako udržujeme lež, napomáhající k životu. A jak byl řekl v Bernadettině pokoji, zůstávala v jeho očích mučednicí; odhalovala mu jediné náboženství, jehož bylo jeho srdce ještě plno, náboženství lidského utrpení. Ah, býti dobrým, ulevovati v každé strasti, uspávati bolest ve snu, dokonce lháti, aby již nikdo netrpěl!

Vlak projížděl plnou parou vesnici; Pierre nejasně spatřil kostel uprostřed velkých jabloní. Všichni poutníci se pokřižovali. Leč on byl jat úzkostí a výčitky svědomí kalily jeho snění. Toto náboženství lidského utrpení, toto vykoupení utrpením, nebylo-li to vnadidlo, stálé zesilování bolesti a bídy? Je zbabělé a nebezpečné nechávat pověru žíti. Snášeti ji, přijímati, toť znamená znovu začínati zlé doby. Oslabuje, ohlupuje, a zbožné chyby, které se dědí, plodí slabé, zrůdné generace, rozené oběti mocných tohoto světa. Národy jsou vykořisťovány, okrádány, pohlcovány, jakmile obrací úsilí své vůle jedině na dosáhnutí nového života. Nebylo by tudíž lépe míti ihned odvahu vykonati brutální operaci na lidstvu, zavříti zázračnou jeskyni, v které vzlykalo, a vrátiti jí takto sílu k životu opravdovému, třeba v slzách? A jako modlitby, bez ustání z Lurd stoupající, jichž nekonečné lkání plnilo jeho oči slzami a srdce pohnutím: byly něčím jiným než dětským konejšením, zakrněním veškeré energie? Vůle tu usínala, bytost se rozplývala, vznikal tu odpor k životu, k jednání. K čemu chtíti, k čemu jednati při úplném spolehnutí na neznámou všemohoucnost? Na druhé straně, jak zvláštní věcí ta šílená touha po divech, touha nutiti Boha, aby přestupoval zákony přírody, které byl sám ustanovil ve své neskonalé moudrosti! Tu tkvělo nebezpečí a nerozum! Jen vyvinouti u člověka, hlavně u dítěte, zvyklost osobního úsilí a odvahu ku pravdě, i za nebezpečí ztráty iluze, božské utěšitelky!

Tu oslnil Pierra velký jas, rozum, protestující proti oslavování absurdnosti a proti zvrácenosti zdravého lidského citu. Ah, rozum, jím trpěl, ale též jen jím byl šťasten. Jako byl řekl doktorovi Chassaigneovi: planul jen touhou stále více jej ukojovati, byť by ho to štěstí stálo. Nyní to chápal: rozum to byl, jenž stálou vzpourou mu bránil uvěřiti u jeskyně, v bazilice, v celých Lurdách. Nemohl ho ubíti, sebe pokořiti a ponížiti, jak učinil jeho starý přítel, osudem zkrušený, vrátiv se v bolestném svém stáří v dětský věk. Rozum byl jeho nejvyšším vládcem, rozum jej vzpřimoval i v temnotách a klamech vědy. Nemohl-li si něco vysvětlit, našeptával mu: „Jistě je nějaké přirozené vysvětlení, které mi uniká.“ Opakoval, že nemožno míti opravdového ideálu při zdravém rozumu.

Pierre, kněz, byl schopen zničiti svůj život, aby dodržel slib, v boji dvojího dědictví, rozumu od otce a víry od matky. Měl dosti sil spoutati své tělo, odříci se ženy, cítil však jasně, že v něm zvítězí otec, neboť obětovati rozum bylo mu nyní nemožno: rozumu se nezřekne, rozum v sobě neumrtví. Ne, ne, ani lidské utrpení, posvátná bída ubohých neměla býti překážkou, nutností nevědomosti a šílenství. Rozum především, jen v rozumu byla spása! Když slzami zalit a obměkčen tolika strastmi, tehdy v Lurdách, řekl, že stačí plakati a milovati, krutě se zmýlil. Soucit byl jen pohodlným prostředkem. Bylo nutno žíti, jednati, rozum musil přemoci utrpení, nemělo-li potrvati věčně.

Znovu objevil se v ubíhajícím kraji kostelík, tentokráte na obzoru, na vzdáleném pahorku, nějaká kaple, na níž stála vysoká socha svaté Panny. A všichni poutníci se opět pokřižovali. Pierrovo snění se znovu zmátlo, nový proud úvah uvrhl jej opět v úzkost. V čem záležela nezdolná touha po onom světě, strhující trpící lidstvo? Odkud přicházela? K čemu rovnost a spravedlnost, když se tyto pojmy zdají cizí necitelné přírodě? Člověk je přenesl v neznámo záhady, do nadpřirozeného okruhu náboženského ráje, a tak ukojoval svou palčivou žízeň. Stále trpěl touto neuhasitelnou žízní po štěstí, stále jí bude trpěti. Otcové z jeskyně dělali tak obrovské obchody, protože prodávali božské zboží. A tato touha po všem božském, kterou za letu století nic nemohlo zdusiti, zdála se povstávati s novou prudkostí na konci našeho století vědy. Lurdy byly skvělým, nepopiratelným důkazem, že se člověk nikdy neobejde bez snu o všemohoucím Bohu, jenž vrací světu rovnost a zázraky rozdává štěstí. Když se člověk dotkl dna životních strastí, vrací se k božské iluzi; a kde tkví původ všeho náboženství, neboť slabý a nahý člověk nemá sil prožívati svoji pozemskou bídu bez věčného přeludu ráje. Dnes učiněn pokus; zdánlivě mohla stačiti jen věda; a přece nezbývalo než nechávati otevřeny dveře k záhadám.

Pojednou zazvučela v Pierrově hlavě slova: nové náboženství! Tyto dveře, otevřené k záhadám, toť bylo vlastně nové náboženství. Násilně lidstvo vyléčiti z jeho snění, vzíti mu sílu zázraků, jichž potřebuje jako vezdejšího chleba, to by znamenalo snad je zabíti. Mělo by někdy filozofickou sílu bráti život, jaký jest, žíti jej jen pro něj samotný bez myšlenky na budoucí tresty a odměny? Pierrovi se zdálo, že přejdou staletí, než lidská společnost dosti rozumná bude schopna počestného života, bez morální policie nějakého kultu, bez útěchy nadlidské jakési rovnosti a spravedlnosti. Ano, nové náboženství, to v něm propukalo a znělo, jako volání davů, jako lačná a zoufalá touha moderní duše. Útěcha, naděje, které katolicismus světu přinesl, zdály se vyčerpány po osmnácti stoletích historie, tolika slz, krve, marných a barbarských vzruchů. Iluze zanikala, bylo tudíž nezbytné změniti aspoň iluzi. Pakli se kdysi lidé vrhali do křesťanského ráje, bylo toho důvodem jen to, že se otvíral jako mladá naděje. Nové náboženství, nová naděje, nový ráj, ach, po tom žíznil svět ve své malátnosti, která jej skličovala. A otec Fourcade to dobře cítil, nechtěl říci nic jiného, když se znepokojoval chtěje, aby do Lurd byli přivedeni obyvatelé velkých měst, masy malých lidí. Sto tisíc, dvě stě tisíc poutníků za rok v Lurdách, i to bylo jen zrnkem písku. Bylo nutno, aby přišli všichni, celé národy. Leč lid opustil kostely provždy; nevkládá již své duše v ruce svaté Panny, kterou sám vyrábí, nic nemůže mu již vrátiti ztracenou víru. Katolickou demokracii, ah, pak by historie započala znovu. Bylo však možno utvořiti nový křesťanský lid? Obešlo by se to bez příchodu nového Vykupitele, bez zázračného dechu nového Mesiáše?

A v Pierrově snění to znělo a rostlo, jako hlahol zvonů. Nové náboženství! Nové náboženství! Ovšem musilo by býti bližším životu, vykazovati zemi širší obor, přizpůsobovati se ustáleným pravdám. A hlavně náboženství, v němž by nebylo touhy po smrti. Bernadetta žila jen proto, aby umřela, doktor Chassaigne se těšil na hrob jako na jediné štěstí; toto celé obětování se bylo stálým rušením vůle žíti. A nakonec byla tu nenávist k životu, hnus a ochromení jednání. Pravda, každé náboženství je jen slibem nesmrtelnosti, zkrásněním onoho světa, kouzelné zahrady dní po smrti. Mohlo by někdy nové náboženství snésti na zemi tuto zahradu věčného štěstí? Kde byla tedy formule, kde dogma, které by vyvrcholily naděje dnešního člověka? Jakou víru zasíti, aby vzešla v žeň síly a míru? Jak zúrodniti všeobecnou pochybnost, aby dala život nové víře, a jaká nová iluze, jaká božská lež mohla by ještě vzklíčiti z nynější půdy, zpustošené na všech stranách, přeryté stoletím vědy?

V té chvíli, bez zřejmého přechodu, vynořila se z temných Pierrových myšlenek postava jeho bratra Viléma. Nebyl tím však překvapen, tajný jakýs svazek jej asi přivedl. Jak se mívali rádi s tím dobrým, přímým, něžným bratrem! Nyní byla roztržka úplná, již se nestýkali od té doby, co se uzavřel se svými chemickými pokusy, svou milenkou a dvěma velkými psy do malého domku na předměstí. Pak si vzpomenul na onen proces, ve kterém vyslovováno Vilémovo jméno, neboť byl v podezření, že udržuje podezřelé styky s nejdivočejšími revolucionáři. Vyprávělo se, že po dlouhém badání objevil formulku strašné třaskaviny, jejíž libra byla by s to vyhoditi celou katedrálu do povětří. A Pierre přemýšlel nyní o anarchistech, kteří chtějí svět obnoviti a zachrániti, ničíce jej zatím. Snílkové, a to hrozní snílkové, leč nejiní než poutníci, jejichž davy viděl klečeti před jeskyní. Anarchisti a socialisti žádají si důrazně rovnosti jmění, spravedlivé rozdělení slastí tohoto světa, poutníci pak v slzách prosí o rovnoprávnost ve zdraví, spravedlivé dělení míru duševního i tělesného. Tito doufají v zázrak, ti druzí chápou se činu. V jádru však jest to stejné přepjaté horování o bratrství a spravedlnosti, věčná touha po štěstí: nechť již není chudých, není nemocných, všichni nechť jsou šťastni. Nebyli první křesťané obávanými revolucionáři v očích pohanského světa, který ohrožovali a skutečně zničili? Ti, kteří byli pronásledováni, kteří měli býti vyhubeni, jsou dnes neškodní, ježto náleží minulosti. Hrůzu působící budoucnost představuje vždy člověk, snící o budoucí společnosti. Dnes představuje ji vášeň sociální obnovy, černý sen vše očistiti plameny požárů. To je hrozné. Kdo však to mohl tvrditi? Snad na tom záleží zítřejší omládlý svět.

A Pierre omámen, v nejistotě, zavrhuje všechny násilnosti, ztotožňoval se se starou společností, která se bránila, nemohl však říci, s které strany přijde Mesiáš, v jehož ruce by chtěl složiti ubohé, choré lidstvo. Nové náboženství, ano, nové náboženství! Není však snadno je vynalézti a Pierre byl v rozpacích, pro které se má rozhodnouti, zda pro starou víru, mrtvou, či pro mladou, která se teprve měla zroditi. Ve své zoufalosti byl si jist jen tím, že dodrží svůj slib, že bude jako kněz bez víry bdíti nad vírou jiných, poctivě, čistě plně svůj úkol, v truchlivé pýše, že se nemohl odříci rozumu, jako se odřekl těla. A chtěl čekati.

Vlak zatím ujížděl rozsáhlými sady a lokomotiva dlouze pískala, v celých fanfárách, které Pierra vytrhly z jeho úvah. Celý vagon se oživil a vzrušil. Vlak projel stanicí Juvisy a za necelé půl hodiny měl doraziti do Paříže. Každý se připravoval, Sabathierovi balili své věci, Elisa Rouquetová naposled pohlédla do zrcátka. Paní de Jonquièreová, znepokojena stavem Grivottové, rozhodla se ji přímo odvézti do nemocnice; Marie pokoušela se paní Vincentovou vytrhnouti ze strnulosti, ze které se nechtěla probrati. Bylo též nutno vzbuditi pana de Guersainta, jenž dosud spal.

Sestra Hyacintha zatleskala a celý vagon zanotoval Te Deum, chvalozpěv díkůčinění: Te Deum laudamus, te Dominum confiteumur… Hlasy zněly v posledním nadšení, všechny duše planuly vděčností k Bohu za šťastnou cestu, za milost, kterou je zahrnul a v budoucnosti zahrne.

Opevnění. Na čistém, jasném a vlahém nebi zvolna klesalo odpolední slunko. Nad nekonečnou Paříží vznášela se jemná mlha, kotouče růžového dýmu, jako oddechy pracujícího obra. Byla to Paříž se svými dílnami, Paříž se svými vášněmi, svými zápasy, svým neustále hučícím hromem, svým žhavým životem, neustále plodícím život zítřka. A bílý vlak, žalostný vlak všech běd a všech bolestí, vracel se sem plnou rychlostí, vysílaje pronikavé fanfáry píšťaly.

Pět set poutníků a tři sta nemocných mělo se tu ztratiti a zaniknouti opět v drsnosti všedního života; opouštěli zázračný sen, který právě prožívali, až do onoho dne, kdy útěšná touha po novém snu je přiměje započíti tuto věčnou pouť záhady a zapomenutí.

Ach, smutní lidé, ubohé lidstvo, nemocné a lačnící po iluzi, v ochablosti končícího století, omámené a zničené nadbytkem vědy, které se domnívá býti opuštěnu lékaři duše a těla a chvěje se v hrozném nebezpečí, že podlehne nezhojitelnému zlu; obrací se nazad a žádá zázračné uzdravení od mystických Lurd, na věky mrtvé minulosti! Tam je hrozným příkladem Bernadetta, nový Mesiáš utrpení, tak dojemný ve své lidské opravdovosti; vyvržená oběť světa, odsouzená k věčnému opuštění, k samotě a smrti, propadnuvší trestu nebýti ani ženou, ani manželkou, ani matkou, protože viděla svatou Pannu.

Ediční poznámka

Kniha Lurdy je první částí románové trilogie Lurdy, Řím, Paříž. Jako předloha k našemu vydání posloužil překlad Jarky Nevole, vydaný nakladatelstvím Jos. R. Vilímek roku 1935. Při zpracování jsme se řídili aktuálním zněním pravidel českého pravopisu, respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního textu. Upravili jsme např. samotný název díla – oproti původnímu Lourdy jsme zvolili soudobou podobu Lurdy. Jinak se modernizace pravopisu týkala hlavně psaní -s-/-z- (např. ve slovech tuberkulosa, universita) nebo nahrazení -th-/-t- (např. Hyacinthe). Rovněž jsme sjednotili přechylování ženských podob příjmení a důsledně připojili příponu –ová.

Redakce MKP

[1] Porucha hybnosti a koordinace pohybů. Pozn. red.

[2] Tuberkulózní onemocnění kůže. Pozn. red.

[3] Zlatý dvacetifrank ražený za Napoleona. Pozn. red.

[4] Skrofulóza = onemocnění krčních uzlin tuberkulózního původu. Pozn. red.

[6] Velké upravené prostranství před významnou budovou. Pozn. red.

Émile Zola

Lurdy

Edice E-knihovna

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 7. 4. 2017

ISBN 978-80-7532-064-3 (html)