Městská knihovna v Praze

Vzorník 2015

 

Praha 2016

1. vydání

 

Městská knihovna v Praze

Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy

Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce

www.mlp.cz

knihovna@mlp.cz

www.facebook.com/knihovna

www.e-knihovna.cz

 

§

Veškeré texty a fotografie ve Vzorníku 2015, publikovaného Městskou knihovnou v Praze, jsou vázány autorskými právy a jejich použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Citační záznam této e-knihy:

MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. Vzorník 2015 [online]. Editor Tomáš VLČEK. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-092-6 (html). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/22/74/15/vzornik_2015.html.

 

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 8. 4. 2016.

OBSAH

Předmluva

MARTIN FAHRNER

Bláznův kabát

IVAN JEMELKA

V Šikmý ulici

ESTER FISCHEROVÁ

SYLVA FISCHEROVÁ

City, žemle namočené v mléce

Slepé kotě v Delfách

JIŘÍ LOJÍN

Chrám

JONÁŠ HÁJEK

Cesta na sever

Z Theognida

V paláci Lucerna

Laponce v bistru v Sodankylä

Elegie

Chvála nedokončenosti

DANIEL PETR

Adamovo žebro

PhDr. KATEŘINA KOMORÁDOVÁ

Lampy protahují

Obelisk

Ohníčky

U řeky málo

Zahrada

Vybrané básně ze sbírky Den vytažený ze zásuvky

ANTONÍN ŠLECHTA

Láska člověčí, láska nebeská

DANIEL RAZÍM

Ve Středohoří

Poslední přání

Svatební píseň z Krkonoš

Předehra k nevěře

Za dveřmi 13. komnaty

Genius loci

Nahý král Václav

Pověst o městě Mostu

V houpací síti

TOMÁŠ PYTLÍK

Zhouba nočních můr

 

 

Předmluva

Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v roce 2012 jsme začali experiment s názvem Vzorník. V té době nám již tři roky fungovalo digitalizační oddělení, naučili jsme se vydat e-knihu a chtěli jsme propojit známý svět knihovny s něčím novým. Tradičně v Městské knihovně v Praze ročně nakoupíme a zpracujeme stovky tisíc knih a dalších dokumentů. To je velmi rozsáhlá část knižního trhu. Rozhodli jsme se, že toho využijeme a vyzkoušíme si roli pro knihovnu poněkud neobvyklou, a sice roli nakladatele.

Když jsme před 4 lety připravili první Vzorník, zakládali jsme ediční řadu, aniž bychom věděli, jak to celé bude vlastně pokračovat. Kladli jsme si nepříjemné otázky: Najdou se autoři, kteří budou chtít publikovat s knihovnou? Dokážeme každý rok najít a vydat dostatečně zajímavé texty? Budou mít čtenáři o něco takového zájem? Čas ukázal, že odpovědi zní – ano. Za poslední rok si námi vydávané sborníky přečetlo téměř 2 000 čtenářů a hluboce si vážíme ochoty autorů a autorek, kteří se rozhodli náš experiment podpořit a umožnili volné šíření svých textů prostřednictvím knihovny.

Právě jste si otevřeli čtvrté pokračování naší ediční řady Vzorníků a máme velikou radost, že vám můžeme opět nabídnout pestrou škálu textů.

Přečtěte si třeba dvě mrazivé vize člověka ovládnutého konzumem, jak je každý po svém rozvíjejí prozaici Daniel Petr a Jiří Lojín. Nebo se nechte navnadit úryvkem z originálního románu Martina Fahrnera Bláznův kabát, sešitého z různobarevných útržků vyprávění rozdílných postav. Prožijte syrově poetické minipříběhy Ivana Jemelky z povídkové sbírky V šikmý ulici nebo melancholicky nestydatý obrázek prodejné lásky v proměnách jednoho života, jak jej zachytil Antonín Šlechta. Hledáme i nové formy spolupráce s autory, a tak vám ze serveru pro začínající spisovatele Pište-povídky.cz přinášíme bonus v podobě úsměvně fantaskní povídky Tomáše Pytlíka s názvem Zhouba nočních můr.

V poezii Jonáše Hájka zaznívají prožitky a asociace z rozmanitých navštívených míst v podobě stručných obrazů, naopak široce se v čase i prostoru rozkročují verše Daniela Razíma. Lyrické, křehké detaily citových prožitků, narušované vpádem surové skutečnosti, tvoří osobitý tón básní Kateřiny Komorádové. Reflexe rozporů, úzkostí a pochybností čerstvě dospělé duše vykresluje mladá básnířka Ester Fischerová. A zvláštní ozdobou letošního Vzorníku je vyzrálá, meditativní poezie renomované autorky Sylvy Fischerové, která nám laskavě poskytla dvě ukázky svého básnického díla.

Doufáme tedy, že si i v letošním ročníku naší sbírky najdete text, který vás osloví, a přejeme vám příjemnou zábavu.

Vojtěch Vojtíšek a Tomáš Vlček

 

MARTIN FAHRNER

(* 1964)

Po studiích na PF v Ústí nad Labem a DAMU působil jako divadelní dramaturg v Jihlavě, Brně a Pardubicích. Pracoval ale také jako topič, vyráběl keramiku, byl průvodcem ve Vysokých Tatrách, masíroval a jezdil s kamiónem. Spolu s Petrem Ulrychem napsali divadelní hry Legenda (1994) a Kouzelné střevíčky (2000). Sám pak stvořil drama Náhradní Anděla. Přeložil Měsíční běs Richarda Kalinoského, Pokrevní bratry Willyho Russella, Úžasnou svatbu Robina Hawdona a řadu dalších her. Píše písňové texty. První knihu Pohádky pro veliké děti (1994) odvysílala ČT. Druhá kniha Steiner aneb Co jsme dělali (2001) se za rok dočkala nového vydání a úspěchu u čtenářů i kritiky a zazněla v rozhlase. O tři roky později vydal knihu Pošetilosti doktora vinnetouologie, kterou také odvysílal Český rozhlas. Po dlouhé odmlce mu roku 2015 vyšel v nakladatelství Druhé město pozoruhodný román Bláznův kabát. Martin Fahrner je ženatý a má tři děti.

Zdroj medailonu: Martin Fahrner

Martin Fahrner v Městské knihovně v Praze.

 

Bláznův kabát

Bruslař

Říkají mi Bruslař. Říkali mi i jinak, Ost, Dederón, ale teď, co jezdím na bruslích, mi říkají Bruslař. Ani tak to není kdovíco, ale o trochu lepší jo. Sem LKW-Fahrer, kamioňák, abyste rozuměli. Na dlouhý štreky. Z Bavorska až do Andalusie. Původně sem Ost, od Magdeburku, z menšího městečka, který byste neznali. Když sem byl malej, byla tam jedna drogérie, jedno papírnictví, jedno hračkářství. Na co taky víc, když byly čtyři druhy šampónu, tři zubní pasty. A pivo, jeden druh, místní, koho by napadlo vozit je třeba z Rostocku. Proč? Úplně je to pryč. Všechno je jinak, jak bylo sjednocení. Jogurtů? Milión. Sýrů? Milión. Španělský, italský, francouzský. Potřebujou čím dál víc náklaďáků, ty blbce, který to dovezou. Jen si myslíte, že už jich mají dost, bác, další pobočky Lidlu ve Francii, v Itálii. Pořád sou inzeráty, že shánějí. Všude. Tak sem si řekl, proč to nevyužít? A vozím pivo. Do Španělska jen flašky, naložím je u Koblenze a neptám se, i když je to divný. Copak by si je sami neuměli udělat? Vážně se vyplatí vozit prázdný flašky až do Sevilly? Nebo je to prostě tím, že ten pivovar stejně vlastní Heineken? Neptám se. Složím prázdný, u nás vyrobený láhve s nápisem Cruzcampo, a naložím stejný, ale už plný. A valím zpátky. Někdy je změna, beru pivovar v Córdobě, naproti univerzitě, anebo Heineken v Madridu, hned na začátku, na tý dlouhý rovince, jak se sjíždí z hor. Mně to nechutná. Když už mám pít jejich pivo, tak San Miguel a v hospodě. Oni dávají vychladit sklenice do mražáku, a jak načepujou, pivo se zevnitř namrazí a časem se malý kousky odlepujou a plavou nahoru. To mě baví, sedět a dívat se na to, a bodejť by ne, když je venku přes čtyřicet ve stínu. Koukám se na malý ledový minikry piva a myslím na svou ženu, kterou miluju, kterou mám doma.

 

Sofia

V kuchyni nad ledničkou je mapa Evropy. Tam ho mám červeným fixem, celou trasu. Z Mnichova do Koblenze, pak dolů, přes Lucembursko, na Metz, na Paříž a z Paříže dolů na Orléans a Bordeaux a dál až na Irún, což je španělská hranice, Pyreneje, který přejede, a je v Burgosu, a přejede ještě jedny hory a je v Madridu, kde vyloží anebo jede ještě dál. Někdy mi zavolá a já mám takový špendlík s praporkem, zapíchnu si ho tam, abych věděla, kde teď zhruba je. Bojím se o něj, samozřejmě. Nedávno u nich ve firmě zabila pneumatika mladýho Poláka. Když ji dofukoval, tak se roztrhla. Říkal, ať si nemyslím, že je to nějaká guma, ačkoli se tomu tak říká. Že jsou to mraky drátů. Jenom zatavený že jsou v gumě. Někdy to bouchne za jízdy, dráty že se omotají kolem nápravy, zaseknou se a dřou o asfalt, až se dočervena rozžhaví a zapálí tu gumu, že Nizozemci, aby nazpátek nejezdili prázdný, si vozej ze Španělska balíky slámy, že viděl hořet kamión, kterýmu bouchla guma v zatáčkách v Pyrenejích, sláma okamžitě chytla a černej kouř bylo vidět na dálku nad horama. Jak bych se o něj nebála, bojím, to ano.

Ale někdy se stejně musím smát. Třeba ten špendlíček tady, to je parkoviště na horách, kam chodí divoké kozy vybírat po řidičích odpadkové koše. Ten můj si tam často dělává víkendy, vaří si, a jeden kozlík je tak drzý, že mu dokonce kouká přes rameno. Jednou, pak podruhé, až se mýmu manželovi, jak tak vaří, začnou na kozlíka sbíhat sliny. Přemluví ostatní řidiče, že kozlíka naláká na něco do návěsu a oni za nimi zabouchnou. On je ten můj hodně tlustej, takže si to představuje jednoduše, že na něj prostě skočí, zalehne ho a bude po kozlíkovi, a pak celej ten dlouhej víkend se bude kozlík rožnit na nějakým drátu. Jenže jak za nimi zapadnou dveře od návěsu, kozlík začne bojovat o život. Vyskakuje, kope, trká, strašný rány. Ten můj křičí, ať ho pustí ven, bouchá zoufale do plachty, ale šoféři se chechtají, myslí si, že je to legrace, vůbec je nenapadne, že by si takovej chlap neporadil s hubeným horským kozlíkem. Až když je ticho, tak zvědavě otevřou. Ale na zemi neleží kozlík, ale ten můj, a je dobitej, samá modřina. Kozlík vítězně zadupe, až se leknou, a on pomalu, se zvednutou hlavou projde mezi nimi.

Když jsem ho pak viděla, lekla jsem se, že měl bouračku, ale od tý doby se pokaždý u tohodle špendlíčku musím smát. To víte, na benzínce máme dvanáctky. Bývám dlouho sama doma, televize mě někdy nebaví, a tak sedím a pozoruju špendlíčky, hodně často, až se sama divím, protože, víte, já ho nemiluju.

 

Bruslař

Jedu čtyři a půl hodiny a musím udělat bezpečnostní pauzu. Pak jedu ještě další čtyři a půl hodiny a musím udělat devět hodin pauzu, spát. Jenže je to blbě vymyšlený a za pár dní se vám rozhodí rytmus, máte spát třeba dopoledne v jedenáct, ste dole pod Córdobou, slunce vám praží do plechový kabiny a neusnete, pot z vás leje, úplný čůrky, neusnete za žádnou cenu. Pak vyrazíte na noc a za pár hodin vás čeká peklo. To nevyspání, to přemáhání, to je až fyzická bolest a já ano, já chápu, že lidi mučili nevyspáním, STASI, a že oni pak všechno řekli, jen aby je nechali vyspat. Bojuju proti tomu prkýnkem. Připravím si ho, na něj si nakrájím papriku, rajčata, sýry, ale hlavně klobásky, a jedu a zobu. Jak mám plnou pusu a jak žvýkám, pořád musím něco žvýkat, určitě neusnu, to jediný mi pomáhá, jinak nic.

 

Sofia

Nebyl žádný krasavec, ani když jsme se brali. Zrzavý, samá piha, bílá kůže, vůbec se neopálí, jenom zčervená. A k tomu pokaždý, jak se vrátí, každou novou štreku, je zase nafouklejší, snad ani není normální, jak on je tlustej. Jenom se směje. Říká, vidíš a v kamiónu, tam koukáš stejně často dopředu jako do zrcátka, jestli něco nebereš vzadu návěsem, ale toho, jak sem tlustej, sem si v zrcátku nevšimnul. My jsme spolu nikdy nespali, i když jsme manželé. Když jsme se brali, já mu říkala, že miluju jinýho, a on říkal, že to vydrží, ale jak jsme spolu, první rok, druhý, třetí, všichni, který jsem měla ráda, jsou zabitý, mrtví. A moje první láska, ten, kterýho pořád miluju, o něm nic nevím. Už si říkám, že na tom nesejde, že bych s ním i spát mohla, on je jediný, úplně jediný na světě, koho mám, a je moc hodnej, hrozně moc pro mě udělal. Tak jsem mu to jednoho dne řekla, když jsme měli výročí svatby, že bychom mohli spát spolu v jedný ložnici. Kdyby zhubnul.

 

Bruslař

Nejhorší pro mě vždycky byly víkendy, muset osmačtyřicet hodin stát. Já rád vařím, tak sem si nakoupil a už několik dnů předem vymýšlel, co si zase uklohním. Mám pod návěsem takovej kastl, v něm židličku a stoleček, kempinkovej, samozřejmě. Sednu si, oškrábu brambůrky, povařím brambůrky, pak je malinko opeču, k tomu klobásku, najím se, umyju nádobí, uklidím nádobí, zdřímnu, okna vypucuju, koberečky vypucuju, ale stejně pořád hrozná fůra času.

Teď, co mi říkají Bruslař, už tenhle problém nemám. Vozím kalorickou tabulku, najím se, spočítám kalorie, spočítám, kolik musím ujet, abych je spálil, a jedu. Nejen přes víkend. I v týdnu. Všichni sportovci, to je vždycky otázka vůle. Vždycky přes únavu, přes bolest. Devět hodin za volantem a šlus, zaparkuju, uvařím si, natáhnu brusle a jedu. A když mi to vyjde na noc, mám takový zařízení, takovej verk, čelenka se žárovkou na hlavu, kábl až do kapsy s bateriema, rozsvítím, nic mě nezadrží, stejně jedu. Chlapi, když se potkáme na parkovišti, se mi smějou: Včera valím po tý dlouhý rovince za Bordeaux a najednou, ve tři ráno v lese u silnice světlo. Tak si říkám, že buďto kolem letí Bruslař, nebo ufo. Haha.

Smějou se mi, protože se nedokážu ovládat, nedokážu přestat žrát, já jídlo miluju. Ale vůli já mám, protože sem byl na kajaku, za juniory, reprezentant. Kdysi. Za NDR. Kajak je strašná dřina, to pádlování, na něj potřebujete strašnou vůli neseknout s tím, takže vůli mám. A kdybyste kdykoli, kdekoli mezi Koblenzem a Madridem viděli blikat v noci světlo, je vážně možný, že to budu já, že sem se přežral, a tak bruslím.

 

Sofia

Jakmile je doma, vyvařuju mu. Opravdu se snažím, za všechno, co pro mě udělal. S ním je legrace jíst. Má rád všechno. Svoji porci sní hned, je jedno, jak velkou. Pak pozoruje vás. Je čím dál víc nesvůj, nervózní. Nakonec se vzdá a stejně se zeptá, jestli vážně hodlám celou tu porci sníst. Beru si naschvál víc. Přisunu mu svůj talíř. Teprve když jsou talíře i hrnce prázdné, má klid. Sedí, dívá se provinile stranou. Pak se zvedne a přinese brusle. Vytáhne tabulky a počítá. Bydlíme v přízemním domku, bez schodů, takže vyjíždí rovnou z předsíně. Sedne si na botník a opatrně si je obouvá, má spálená obě chodidla, hrozně spálená. Pak mi zamává a řekne třeba ahojky za tři hoďky a hned vím, že to je hodně, že kalorií bylo moc.

 

Bruslař

Kolečka se dají vyměnit, těch bylo nepočítaně. Ale já kvůli těm chodidlům musím měnit i brusle, jak se prošlápne podrážka, je konec. Troje brusle, než sem se dostal pod devadesát kilo, což sme se dohodli, že je limit. Chlubím se jí a ona hned, že bysme mohli jít k vodě. Kousek od nás je řeka a lidi se tam chodí opalovat. Beru si plavky, pozoruju se v zrcadle. Jedinej problém, kterej vidím, že jak sem splasknul, u kůže to nešlo tak rychle. Na rukách a na nohách všechno docela ujde, ale na břiše mám takovej převis, že kdybych si ho protáhnul mezi nohama, vůbec plavky nemusím mít. Jediný, co mě napadlo, zastrkat si kůži pod plavky. Všechno bylo kvůli ní, já ji hrozně miluju, až se mi kolegové smějou. Dali mi jednou takovou kostku, když sem měl svátek. Na ní sou různý polohy, sexuální samozřejmě, a můžete si hodit. Sofi se vedle strojí, já sedím v plavkách u stolu, házím si kostkou a k mý hrůze na ní není jediná poloha, abych ji při tom tou kůží nepleskal. Jak tohle udělám, nemám ánunk.

 

Sofia

Zhubnul, až na něm kůže visí. A místo aby byl na sebe hrdý, protože málokdo zhubne a takhle rychle, ještě se stydí. Zase se tak po očku dívá. Nevadí mi to. Když jsme se poznali, musel ležet, ani se nehnul, dokud se mu nezahojila chodidla. Chodidla, řekli byste taková malá ploška, ale jakmile se nemůžete postavit, nic. Teprve po dlouhé době mohl aspoň na kolena a doplazit se na záchod, ale na ten jsem mu stejně musela zase pomáhat. Dlouhá doba, co jsem mu nosila mísu a bažanta. A vynášela. Krmila ho. Byl pacient a já chůva. On se stydí, ale i s převislou kůží na břiše vypadá daleko líp než tehdy, co jsem přišla do Německa, v kapse tři adresy a jinak nic. Na dvou adresách mi dali jídlo, nějaké peníze a bylo vidět, jak jsou rádi, že se mě za peníze zbaví. Teprve na třetí mi řekli, u nás ne, ale máme syna, co potřebuje chůvu, péči, on měl nehodu. A bylo.

 

Bruslař

Španělsko, ten jih snad ani nevypadá jako Evropa. Člověk může jet dlouhý hodiny a žádná vesnice, žádný auto, nic. I ve dne, natož v noci. Mám svoji zkratku dolů na Córdobu, takových dvě stě kilometrů jen olivový háje. Jednou sem tam v noci viděl fenku divokýho psa. Zašlápnul sem brzdu, abych ji nepřejel, stojím a zírám, za ní ze tmy v řadě jdou štěňata. Jak u nás housata za husou. Vychová je, naučí lovit a oni třeba nikdy neuvidí člověka. Nikde jinde tohle nejde. Všude by skončili v útulku. Od tý doby tudy rád jezdím. Taková vám krása.

Jednou v noci mě probudí rány. Opravdový rány, naneštěstí to nebyly halucinace. Už předtím, z nevyspání, sem třeba viděl na silnici slony. Bílý. Nebo se mi zdálo, že vjíždím doma do garáže. Ale s tirákem. Mikrospánek. Vyděsím se, že si to zbourám, že se tam nemůžu s LKW vejít. Šlápnu na brzdu. A ve skutečnosti stojím na dálnici. Na tý strašný, dlouhý, uspávající rovince od Bordeaux na Biarritz. Stojím uprostřed dálnice, všichni mě objíždí a troubí. Tenkrát to byly halucinace, ale teď ne. Kamión je na boku, já ležím na dveřích a hlava mi mlátí o boční okýnko, jak dvířka dřou o zem. Oddechnu si, konečně se náklaďák zastaví. Dveře, na kterých ležím, neotevřu. Druhý mám nad hlavou, musím se postavit. A jak stojím, najednou blaf, puf, takový divný zvuky, a jak je celá kabina prosklená, stojím jak v akváriu uprostřed plamenů. Ty hliníkový nádrže na boku, jak po nich LKW jel. Zvětšený. Objem tisíc dvě stě litrů nafty na dlouhej dojezd. Většina řidičů jezdí naboso. Boty si vyzujou na schůdkách a do kabiny chodí jako domů. Většina z nás jinej domov nemá. Těma bosýma nohama kopu do předního skla. Pálí to, ale sklo se ani nehne. Řvu. Najednou další blaf, puf. Chemlonová dečka na palubovce od mámy se vznítí. Samozápal. A puf! Hned za ní něco dalšího. Řvu a mlátím do toho skla. Černej, dusivej čmoud. Všechno je z umělý hmoty. Chytím se za krk, padnu na kolena. Klečím, pak ležím, nevidím, šmátrám poslepu za sebou a snažím se nahmátnout něco tvrdýho, marně. A puf, puf, další samozápaly. Až něco popadnu a rozbiju konečně sklo, nevím čím, nikdy sem to už pak neviděl.

Nakonec sem to přežil, až na chodidla. Za nějakej čas za mnou přijeli chlapi a dali na noční stolek nakládaný okurky, co sem měl v kamiónu pod lehátkem v ledničce. Ten černej čmoud se dostal do ledničky a až tam do zavřený láhve pod víčko. V pár centimetrech nahoře, kde normálně není nic, byl černej čmoud.

 

Sofia

Říká mi Sofi, ale když má dobrou náladu, jsem jeho Ljepotica. V mé rodné řeči krasavice. V Německu vycházely hned od začátku války naše noviny, chorvatské. Velkým nákladem, pro všechny utečence, a těch bylo dost. Byly tam zprávy, že naši rozbombardovali Mostar, všechno, co bylo muslimský. Ale i most. Oni nám za to zase Dubrovník. Ale hlavně jsme hledali v seznamech padlých. Kvůli nim se to kupovalo. Snažil se mě rozveselit. Volával na mě z postele, ať mu řeknu něco po našem, a jednou povídá: Jak se řekne krasavice? Povídám: ljepotica. A on říká, to si ty, ty si moje Ljepotica.

Ten den to bylo dobrý. I další vydání. Nejdříve člověk řádky jen tak přelétl. Oddechl si. A pak ještě jednou, pro jistotu, jestli ve chvatu něco nepřehlédl. Někoho. Sestru třeba. Bratra. Pak se teprve rozklepal. Nervy začaly pracovat. My bydleli na hranici Chorvatska a Bosny. Tudy se to přehnalo několikrát, představte si. Já v každém, v úplně každém výtisku objevím někoho, koho jsem znala, mrtvýho, dovedete si to představit? Ale o tátu, o mámu, o sourozence, o ty všechny jsem přišla najednou. V jediném výtisku, čtyři jména pod sebou. Tajně jsem doufala, že někam odjeli, ale neodjeli. Musela jsem s tím počítat. Když jsem byla konečně schopná vstát, přešla jsem k němu, sedla si k posteli a povídám, jsem už úplně sama, na celým světě sama.

Objal mě a povídá, ať si ho vezmu. Bráním se, že mám ráda jiného. Že nepřestávám myslet na toho, kdo odtamtud dostal mě. Obzvlášť teď, když je jasné, že bych bez něj byla taky mrtvá, ho obdivuju. A miluju. A on mě znovu objal a povídá: To nevadí.

 

IVAN JEMELKA

(* 1953)

Ivan Jemelka se narodil v Praze, publikoval svou první povídku asi před dvaceti lety v deníku Telegraf, který vzal záhy za své. Někdy v době, kdy Češi prohlásili, že se skamarádili s Němci (formou deklarace), mu časopis Playboy otiskl dva příběhy o směšně zamilovaných. To se pak opakovalo až loni v létě. Nedlouho předtím mu ale něco podobného vydal brněnský Host. Internetový měsíčník Divoké víno zase skoro současně zveřejnil jeho lehce sentimentální vyprávění o jednom kocourovi. Přidal se i měsíčník Naše kočky. Před několika měsíci začal celkem pravidelně psát pro kulturní a společenský časopis na internetu Dobrá adresa.

Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a do zhroucení normalizačního režimu ho zaměstnával pražský Výzkumný ústav cukrovarnický. Rok na to začal pracovat v Lidových novinách jako parlamentní zpravodaj. Po nějakou dobu byl redaktorem v MF Dnes a po delší dobu v Hospodářských novinách. Asi stejně dlouho pak psal pro web Česká média glosy, ve kterých si občas dělal legraci z tuzemských novinářů. Na to musel vstoupit na volnou nohu. Z tohoto zápasu snad stojí za zmínku externí spolupráce s týdeníkem Reflex a učitelování na VŠE Praha a privátní UJAK. Zápas pokračuje dodnes.

 

Zdroj medailonu: Ivan Jemelka

Ivan Jemelka v Městské knihovně v Praze.

 

V Šikmý ulici

Ráno

Šel jsem do práce. Právě jsem nějakou měl. Ráno. V pět. Ještě byla tma, ale holky v černejch zástěrách už vynášely z barů do popelnic koše. I poslední šlapka na vyhlášeným rohu to balila.

To ráno se dalo jíst. Mělo chuť, barvu a vonělo. V takový chvíli se šíbujou i všechny rána předchozí, co se mi kdy nějak dostaly do hlavy. Jedou v ní pomalu za sebou jako vagóny. Není moc dlouhej, tenhle ranní vlak, ale v každým tom hytláku se něco slaví. Ty rána si totiž pamatuju, protože přišly, když dny před nebo po byly dobrý. Potvrdilo se mi tak, že rána, který se dají jíst, mají v sobě i spoustu skrytejch souvislostí. Asi tolik jak žlutejch lístků zavřený pampelišky.

 

Cikán

Vyrážím na pracák. Takže brzy. Vypadnu z baráku, kouknu nahoru a vidím, že jsme v pohádce. Mraky jsou z citrónový zmrzliny. Světle žlutý, slabě zeleně nadejchnutý. Možná yperit. Ten se sice valí při zemi, jenže nikdy nevíš.

Všichni ale čumí jinam. I děti. Takže nikdo nevidí toho Cikána. Je v takovým výklenku, snad pro sochu. Mladej. Kluk. V posledním baráku, v naší ulici Šikmý, v patře až u střechy. Volám na něj, co tam dělá, ale vidím to sám: Sedí a čuchá z igelitky čikuli nebo kellen. Stejně hulákám, ať sleze, a on mi ukazuje, že nemá nohu. Tak sklopím hlavu a jdu. Na tyhle trumfy já nemám. Loudám se pro tu podporu a sobě na vztek, chytá mě stesk po těch peřejích víry a nadšení. Ty se tu mihnou tak zhruba jednou za dvacet let.

 

Pád balónu

V srpnu, v neděli, byly na stadiónu K. Lhotáka závody horkovzdušnejch balónů. Jeden se ale pokazil. Nezadržitelně klesal, až za městem spadnul do hasičský nádrže. Koš třísknul do hladiny mezi lidi, co se tam koupali, a ten vak na teplo nad ním je přikryl jako sukně holky kanál, když si dřepne na čůrání. Všichni se lekli, i ten ztroskotanej vzduchoplavec, protože nemohli z vody. Vostatní, co zůstali na břehu, ale zasáhli. Balón táhli za ty jeho najlonový pačesy, až ty, co byli pod ním, vylezli.

Všichni pak říkali, že to byla velká ukázka lidský vzájemnosti.

 

Chuť na klobásu

Jednou z kraje září se probudím a dostanu chuť na pečenou klobásu. Jdu teda na kopec do Fuksovejch sadů, kde je pod kaštanama stánek. Holka, která v něm prodává, sedí před stánkem na bobku a objímá pytel klobás, co mám na ně chuť. Dala je na noc do chlaďáku a klobásy zmrzly. Aby měla co prodávat, hřeje je vlastním tělem.

Tak jí nechám a lehnu si na louku pod kopcem, než je rozehřeje. Koukám do mraků a spatřím údolí, cestu a kočár. Pěkný, ale prej je to duševní porucha. Tak se radši podívám jinam… a hele, po chodníku kolem louky jde na špagátě puma. Ta, co je doma v kleci nad hospodou Kašlavá z druhý strany parku. Hospodská jí takhle venčí. Dovezla si jí z Yukonu. Dělala tam v rezervaci strážce.

Eli, Eli, Elíí… proniká sadem. Stařena v šatovce volá ztracenýho pejska. Takovej zoufalej nářek. I puma je z něj nesvá. Aby toho nebylo dost, motorovej rachot rve uši a z Lhotákova stadiónu se zvedá helikoptéra a nese strom. Korunu jako rumba koule a kořeny zabalený v hadru. Někdo si dělá dole uprostřed města zahradu. Po kouskách mu jí vyvezly kamióny sem nahoru, na fotbalový hřiště, a vrtulník mu jí dole složí jako puzzle. Tak si říkám, co se ještě stane, než ten pytel s klobásama rozmrzne.

 

Karel jede za dcerou

Karel jede za dcerou. Metrem. Vystupujem na konečný. Chvíli a jsme v poli. Prej zkratka. Pěkně mazlavá. Už je tma. Měsíc září jako vokno zámořský lodi. Pod ním se kradou mraky. Opačně, přes ně, jde kouř. Taková roztřepená černá šála a za kopcem vychází další měsíc. Větší. Máme z toho husí kůži. Nic to ale není. Jen tam stojí jeřáb a svítí na satelit. Jdeme přes marast, kde se staví. Před náma novej sídlák, hotová vesmírná základna Mars. Zeď dokola. Kamery. Vostrý světla. Ještě čekáš psa. Karel mě vede kolem nějaký závory. Je to sci-fi. Klávesnice u dveří vyhrává stupnici. Vejtah vzduchotěsně syčí. Votvírá nám ta dcera. Nastřelená v hadrech, jako by závodně sáňkovala. Řadově hezká. Srdečná, jako v televizi. Děti, manžel, takový ty standardně šťastný. Vobstarávaj nás jak hafany, co přišli z venku zaprasený. Mluvit je jako hledat, co nemůžeš za Boha najít. Tak vodcházíme brzy. Když kloužeme z kopce dolů, kolem tý stavby, Karel vzdychne. Že ta jeho dcera dělá, jako by se narodila už velká. Jako teďka právě automaticky vyrobená, vzdychne Karel znova.

 

Kyslý mlíka

V baráku máme sklep, kterej rozkopali, ale nikdy nedodělali. Takže v něm nic není.

Před Vánocema, už byla dost velká zima, se tam nastěhovali bezdomovci. Chlap a ženská. Vobčas jsem je vídal venku. Seděli ve výklenku u vejlohy vietnamskýho konzumu. Von jí vždycky něco krájel nebo votvíral a vona mu zase podstrkovala z papíru to svoje. Taky jí nosíval igelitku. Děda, co u něj bydlím, říkal, že smrděj jak rasův pytel. No, vzít je k nám do sprcháče jsem nechtěl.

Lidi seshora jim dávali na schody něco z nákupu a nezamykalo se do ulice. Jenže pak byl bezdomovců plnej sklep. Řádná vobčanka, co bydlí nad náma, vzala svýho pitbulla a spolu s měšťákama je všechny vyhnala. Poslední prej šli ty dva.

Na schodech do sklepa pak ještě měsíc kysly mlíka. Snad jakože připomínka našich chabejch snah se světem něco udělat.

 

ESTER FISCHEROVÁ

(* 1992)

Ester Fischerová se narodila a žije v Praze. V roce 2011 maturovala na Arcibiskupském gymnáziu, poté vystudovala filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Debutovala sbírkou Ale co kdyby, která v roce 2014 vyšla v nakladatelství Dybbuk.

 

Zdroj medailonu: Ester Fischerová

Ester Fischerová v Městské knihovně v Praze.

 

A úzkostlivě se jí zeptal
Zda si není příliš jistá
Odmlčela se zadívala se
na fotky na stěnu někam pryč
A potom Jistá? Co to je
jistá?
Možná to je akorát
když utrhneš větvičku
zlatého deště
podíváš se na ni a řekneš
„Zlatý déšť. Mrtvý.“
Jinak nic
Náhle mu vrátila všechny
pohledy, všechnu
úzkostlivost
Víš, ze svých mužů
bych mohla sestavit minjan
jen kdyby to byli Izraelité
Nemůžu se zbavit představy
jak stojí ojarmulkovaní
v kruhu
Bez zášti, bez postranních pohledů
a mumlají modlitbu
za mrtvého
Seskupeni kolem mého těla
na prsou mám
větvičku zlatého deště

(10. 11. 2014)

 

Je ve mně života jako ve dvoutýdenním embryu
A dýchám dýchám
i přes nevyvinuté plíce
Ona jednou řekla: Meditace
trvala deset dní
Řekli nám, že můžeš cítit
každý atom ve svém těle
když to budeš dělat správně
Vydechla jsem
A cítilas to?
Nevím, řekla
Možná
Cítila jsem něco
to vím jistě
buňky, buňky to byly

Z plných nevyvinutých plic
jsem se zasmála
Ach děvče, děvče
Políbené Východem
Políbené tolikerými věcmi
lidmi
Já, horkokrevná Evropanka
Nedokážu nikdy cítit
jak se mé tělo rozpadá na části
Cítím jen krev
krev proudící žilami
horkou, dychtivou krev
která ty části spojuje
která se děje děje dychtí po dění nikdy nepřestane

Je ve mně života jako ve dvoutýdenním embryu
A krev stejně proudí dychtí po dění nikdy nepřestane

(28. 4. 2015, městská knihovna na Vinohradech)

 

SYLVA FISCHEROVÁ

(* 1963)

Sylva Fischerová se narodila v Praze, až do osmnácti let však žila v Olomouci. Původně studovala filozofii a fyziku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nakonec absolvovala v oboru klasické filologie. Působí v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK. Debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní (1986), následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005), Anděl na okně (2007), Tady za rohem to všechno je (2011), Mare (2013) a Sestra duše (2015). Je autorkou povídkových souborů Zázrak (2005) a Pasáž (2011), poté vydala prózu Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012). Její verše byly přeloženy do řady jazyků, dva knižní básnické výbory vyšly ve Velké Británii, výbor Stomach of the Soul v USA (2014). Píše také knihy pro děti (Júla a Hmýza, 2006; Egbérie a Olténie, 2011). Za knihu rozhovorů s filosofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (2011) obdržela cenu Nadace ČLF. Milostný slabiky, CD z jejích básnických textů, vydala Monika Načeva (2013).

 

Zdroj medailonu: Sylva Fischerová

Sylva Fischerová v Městské knihovně v Praze.

 

City, žemle namočené v mléce

Strašák formy,
vnitřek dobře zabydlené
rukavice –
city, žemle namočené
v mléce.
Ale co se západy
slunce? se starým
slabikářem, starými
obrazy sebe?
Všechny ty roky s odpoledním
                                           spánkem
přivráceným ke zdi
v té dušné prostoře,
kde jsem si vařila
gulášek z pajšlu, z vlastního srdíčka –
jako příloha city, žemle
namočené v mléce.

Palimpsestní svět
se přepisuje pořád dokola,
mechanická smyčka
bijáku:
jména místa tváře
samoobsluha
vteřin
vozík kolík štafeta
                     špageta
– jako dezert city, žemle
namočené v mléce.

 

Prachy jenom prachy
Dospělost znamená
uvařit si kávu ve svým bytě,
kdy budu chtít.
Křepčit a pokleknout, řičíš
a kupuješ zběsile plechovky šprotů
v krámu naproti,
křepčit a pokleknout!
Sada zásad
jako sada kompotů,
ještě přidej
kyselinu citrónovou,
aby to vydrželo:
Neříkat Odpusť
místo Odpouštím.
– V míse u doktora
vyzvrácené city, žemle
namočené v mléce.

 

Slepé kotě v Delfách

Tady u nás v Delfách
je totiž pupek světa:
pěkně vyzdobený, s vyšívaným
kamenným kabátkem
místo látkového, do kterého
ho oblékali kněží.
Sedím u moře na poslední
výspě mola
ve večerním slunci,
je mi tu dobře. Jako by všechny rány
se naráz zacelily, potáhly
jasným zářícím filmem,
který vše nasvěcuje
půvabem pomíjivého, snad
i radostí. Kluci na mě volají:
How old are you?
neodolám a otočím se, přidají:
How are you?
a hned si sami odpoví, I'm fine, and
how are you?
Nejdřív si dám pivo Alfa, pak
pivo Mythos.
A vezmem to po pořádku: Apollón byl
Músagetés, vůdce Múz,
které opěvaly půvab a řád
všeho jsoucího.
Taky bych opěvala ty kopce, moře a mandlový
háj, je mi tu dobře, aspoň chvíli nemyslím
na slepé kotě v Delfách –
jedno oko potažené
modře, druhé vyboulené
pod zeleným hnisem, hrozí, že co chvíli
vypadne; majitelé mu vyčlenili
smaltovanou misku jako pelíšek
na zídce u silnice
a nosí mu granule a chleba,
Doktor? Co to je?
ovšem, jsou hodní, našli misku
a dali ji na zídku,
našli granule a chleba.
Vylezla jsem na Parnas
i do jeskyně nymf:
Vypráví se, že Areté bydlí
na nedostupných skalách,
nedaleko bohů má své posvátné sídlo;
nespatří ji oči smrtelníků, leda by někdo,
zbrocený potem, vystoupal až na sám její vršek,
ep’akron aretés.
Nosím kotěti maso od oběda a večeře
a prokapávám oči lidskými kapkami,
samozřejmě marnost
počínání, za pár dní ale odletím
a nevím, co dělat,
prostě nevím, co se slepým kotětem v Delfách –
jistě, nějaký švihlý cizinec
by ho mohl šoupnout do auta
a provízt trajektem do Itálie,
to se ale bohužel nestane
a já se nikdy nenaučila řídit,
jinak bych mohla zachránit
slepé kotě v Delfách,
takhle nosím maso, trhám maso na kousky,
kladu do tlamky,
kotě přede, hladím ho,
někdo tě, broučku, má rád,
pak dole u moře, pod biblickými paprsky,
opěvat nehynoucí půvab
tohoto světa
při slunce západu,
v kostele Proměnění zvoní na mši,
Apollón s Múzami jsou
připraveni
a pupek je pupkem
těhotné ženy
která snad zachrání
slepé kotě v Delfách, ano ona
by to mohla udělat
ona by to uměla.

 

JIŘÍ LOJÍN

(* 1961)

Narodil jsem se v Ostravě a prožil tam prvních patnáct let svého života, abych se pak do ní vracel jen sporadicky. Ať už jsem pobýval kdekoliv, vždy se okolo mě hromadilo velké množství knih, a tak je tomu doposud. Některé jen vlastním a užívám si bláhového pocitu, že se k nim jednou, až budu mít dostatek času, dostanu. Ale většinu jsem poctivě přečetl. Abych si své dojmy nenechával pro sebe, začal jsem psát recenze, uveřejňované v různých elektronických i tištěných médiích. V současné době vedu jako šéfredaktor internetový magazín VašeLiteratura.cz (www.vaseliteratura.cz), v němž denně uveřejňujeme články související s literaturou – recenze, rozhovory, aktuality a mnoho dalších. Jednoho dne mi spisovatel Jan Kameníček nabídl, abychom spolu napsali knihu, a k mému překvapení opravdu vznikla. Zdánlivé zbytečnosti byly vydány v roce 2013. Jan Kameníček mě tenkrát donutil začít psát, pak se už těžko přestává. Mé texty je možné najít na stránkách literárního čtvrtletníku Partonyma, bulletinu Střediska východočeských spisovatelů Kruh a jiných publikacích. V roce 2015 mi v nakladatelství Milan Hodek vyšla kniha povídek Noc je nekonečná, doprovázená ilustracemi výtvarníka Jana Vojtíška. V současné době žiju s rodinou na vesnici blízko Pardubic se psem, třemi kočkami, želvou a hejnem slepic.

Zdroj medailonu: Jiří Lojín

Jiří Lojín v Městské knihovně v Praze.

 

Chrám

Matné, nevýrazné světlo se dalo jen nesnadno odlišit od noci rozjasňované odlesky města. Napjal zrak a podíval se na hodiny. Dávno už bylo ráno. Říkal tomu ráno ze zvyku. Jako ostatní. Ráno znamenalo, že se vstává. A tak vstal a popaměti se potácel do koupelny. Rozsvítil, slabá žárovka vykreslila v zrcadle příšernou bledou tvář s mastnými rozcuchanými vlasy. Neměl chuť se na sebe zašklebit. Horší by to už nemohlo být. Sedl si na záchod, představa, že by měl stát, ho sama o sobě vyčerpávala.

Možná bych se měl i oholit, říkal si a rukou přejížděl po bradě. Strniště šustilo. Bylo to příjemné. Uvidíme, není žádný spěch. V ústech cítil pachuť rána a ledabyle vyčištěných zubů. Na stole ležel zbytek chleba. Ne příliš starého. V rozměklém másle se válel nůž. Neotřel ho, nůž se zabořil do chleba a na jeho okraji nechal mastnou bílou stopu. Řez se mu moc nepovedl, krajíc byl na jedné straně tlustý, na druhé tenký, dokonce se kousek propadl, zela v něm díra. Nevšímal si toho, jedním tahem namazal chleba máslem a nůž ledabyle položil zpět na rozbředlou kostku. Hledal sůl. V sáčku už nic nebylo. Stará solnička byla prázdná už dávno. Nepoužíval ji. Chléb bez chuti se starým máslem a bez soli byl odporný. Snědl jej s přemáháním, žaludek trochu protestoval, ale stejně mu nic jiného nezbývalo. Na sporák postavil trochu vody v oprýskaném kastrůlku. Proč ji tam nedal dřív? Nedokázal si zorganizovat ani tak jednoduchou práci. Teď seděl na židli a čekal, až se začne voda vařit. Netečně hleděl na prázdnou zeď. V prasklinách v omítce hledal vzory a obrazy. Někdy se mu zdálo, že vidí slona, jindy zase velikého psa. Slabé světlo z venku prasklinám dodávalo vždy nové, většinou bizarní významy. Voda začala bublat. Chvíli trvalo, než si to uvědomil, tak byl zabraný do oživování tvarů na zdi. Nasypal do vody trochu čaje a sporák vypnul. Voda ještě krátce vařila, pak začal proud vystupujících bublinek řídnout, až zcela přestal. Zase čekal.

Zapil snídani světlým čajem, přitom uvažoval, co bude dělat. Táhlo ho to do Chrámu. Snažil se ale na Chrám nemyslet. Nemůže v něm trávit celé dny. Občas se setkává s nevraživým pohledem, dobře ho tam už znají. S pohledem, který znamená „nemáš co dělat?“ nebo „nemůžeš se tu jen tak povalovat!“. Nechtěl Chrám zneužívat, vážil si ho a obdivoval, ale nemohl se ubránit touze utéct z bytu tonoucího ve věčném šeru. Každá minuta strávená mezi špinavými a popraskanými zdmi byla nekonečná. Byla mu zima. Potřeboval by zatopit. Na smetišti našel malá plechová kamínka i s komínem. Kousky plechu – také je sebral na skládce – provizorně záplatoval díry. Kamínka trochu kouřila, ale když se mu podařilo najít pár dřevěných bedniček nebo kousek starého nábytku, bylo v pokoji na chvíli krásné teplo. Seděl a díval se na plamínky. Byly vidět skrze špatně spravené díry. Praskání dřeva příjemně kolébalo a teplo vyvolávalo vzpomínky na dobu, kdy bývalo teplo. Zavíral v těch chvílích oči, nastavoval tvář žáru a představoval si, že je v parku, sedí na lavičce a svítí slunce. Už si ani nevzpomínal, kdy tam byl naposledy. A když dohasínaly poslední kousky dřeva, zpravidla dřív než by si přál, rychle zalézal pod peřinu, aby si ještě rozehřátý uchoval trochu tepla na noc. Peřina byla těžká a provlhlá, ale usínal v ní se slastným pocitem, že na krátkou chvíli zažil ten úžasný pocit tepla. Těšil se ze vzácných chvil, kdy našel kousky něčeho, co by se dalo spálit. Takových jako on po ulicích bloudilo hodně. Občas něco našel právě v okolí Chrámu. Zase na něj musel myslet. Na teplo v něm. Ne takové, jako když hořela jeho kamínka. Nemusel mu nastavovat tvář, ale věčné drkotání zubů ustávalo a ve zkřehlých konečcích prstů začala proudit krev. A bylo tam ještě něco. Světlo.

Přece jen se tam bude muset vydat. Nedokáže vábení Chrámu odolat. Z věšáku sňal pomačkaný kabát, někdy, když nedokázal lezavou a všudypřítomnou zimu snést, v něm chodil i doma. Dávno nečištěný kabát byl cítit zatuchlinou a také plísní. Na jeho pach byl ale zvyklý, nevadil mu. Sklepal z nohou rozedřené papuče a vklouzl do rozšmajdaných bot. Vábení Chrámu nabylo takové intenzity, že ze dveří téměř vyběhl. Zklamal jsem, uvědomil si. Neodolal jsem, zase tam jdu. Myšlenka mu na moment zkazila náladu. Ale za chvíli už lehkým a veselým krokem mířil k nekrásnějšímu místu, jaké znal. Nevadila mu šedivá špinavá ulice, ani rozbitý chodník, na němž se střídaly ostrůvky asfaltu s blátivými jezírky. Pečlivě se jim vyhýbal, staré boty už nebyly připravené na šlapání v bahně a představa, že by se do nich dostala voda a nohy ho začaly zábnout ještě víc, byla děsivá. Byl jeden z nejzachmuřenějších dní. Někdy mraky zesvětlely natolik, že musel mhouřit oči, tolik jasu najednou všude bylo. Přesto ale lidé hleděli k obloze a usmívali se. Říkali – vzpomínka na Slunce. To se ale stávalo jen krátce. Obloha zase zešedla, lidé sklopili hlavy. Nad nimi už nic zajímavého nebylo. Zpravidla se poté spustil i déšť. Ulice rozkvetly změtí deštníků, ale nebyla v tom žádná poezie.

Blížil se k Chrámu, nevšímal si lidí. Tlačili se okolo něj, občas do něj někdo vrazil. Nevadilo mu, ani když se na něj s opovržením dívali. Někteří se od něj odvraceli a snažili se mu vyhnout. Kabát páchnul. I on páchnul. Chrám měl na dohled. Jeho jásavá světla mu vlila do žil novou sílu. Přidal do kroku a za několik okamžiků vstoupil do dveří.

Chvíli byl jako bez dechu. Přestože tu byl naposledy včera, znovu ho ta krása ohromila. Vnímal ji všemi smysly najednou. Hltal ji. Nechal se oslnit prudkou září světel, opájel se jí. Zalévalo ho vlídné teplo a jeho zimou křečovitě zaťaté svaly se pomaličku uvolňovaly. Teprve nyní si uvědomil, jakou bolest cítil, teď když postupně přecházela. A také už slyšel hudbu, uklidňující, přesvědčující, že je všechno v pořádku. Stával se člověkem. Měnil se z odporného, bezvýznamného a špinavého hmyzu zpět na lidskou bytost. Plným douškem nasál do plic vzduch. Voněl, dokonce přemohl i pach jeho starého kabátu. Šel k lavici pomalu, ne proto, že by nemohl chodit. Jen si užíval každého kroku. Usedl. Zvrátil hlavu, na klenbu Chrámu nemohl téměř dohlédnout, tak vysoko byla. Pocítil závratné štěstí a hlavou mu kmitla rouhačská myšlenka: Může být ráj krásnější? Může přinést lidem víc štěstí?

Vysoko nad ním se pohybovali lidé. Byli i všude okolo něj. S potěšením je pozoroval, fascinovaný tou různorodostí a zdánlivě chaotickým shonem. Na lavici blízko něj se usadila početná rodina. Dospělí se hlučně bavili, vzrušeně gestikulovali, chvíli to dokonce vypadalo, že na sebe křičí. Vůbec jim nerozuměl, ale nemyslel si, že by se na sebe zlobili. Jejich snědé děti běhaly okolo a smály se a něco brebentily. Jedno z nich blízko u něj uklouzlo, ztratilo rovnováhu a spadlo. Začalo plakat. Chtěl vstát a zvednout ho, ale koutkem oka zachytil podmračený a varovný pohled otce dítěte. Raději si zase sednul. Bylo lepší nechat těm věcem jejich přirozený průběh a neplést se do nich. Neměl tušení, jak tihle lidé uvažují. Dítě se zvedlo samo a stále ještě pofňukávající si šlo ke své matce pro útěchu. Za chvíli se celé schovalo do její rozměrné náruče.

Vstal, nechtěl dlouhým posedáváním zbytečně budit pozornost. Chrám měl své hlídače. Vydal se zástupem lidí, snažil se s nimi srovnat krok, díval se tam, kam se dívali oni, i když nevěděl, proč by tam měl hledět. Lidé odbočovali do postranních vchodů, jiní z nich zase vycházeli. Měli plné ruce a byli spokojení. Nevšímali si ho, ale on k těm lidem patřil. Usmíval se také. Zamířil do jedné z postranních uliček, kam směřovala veliká skupina. Táhlo ho to tam, bylo to jedno z jeho nejoblíbenějších míst. Vonělo tak, až se mu točila hlava. Ústa měl najednou plná slin a svíral se mu žaludek. Na pultech, kam až oko dohlédlo, bylo jídlo. Chodil od jednoho k druhému a kochal se jím. Znovu ho napadla ta rouhavá myšlenka. Chrám je vlastně ráj. Vkrádal se do něj, a když měl štěstí, nikdo ho nevyháněl. Těšil se na chvíli, kdy bude mít na zemi odslouženo a už ho nikdo nebude moci vyhnat.

Přemohl ho hlad, vzal si dva rohlíky a šel je k pokladně zaplatit. Vystál krátkou frontu. Za ním stála mladá dívka s chlapcem, otáčel se na ně, líbili se mu, krásný a sympatický pár. Drželi se za ruce, dívali do očí a smáli se. Hezká pokladní k němu zvedla překvapeně oči. Možná k ní zavanul pach jeho kabátu. Řekla mu částku. Začal hledat drobné po kapsách, ale nemohl je najít. Polekal se a začal zmatkovat. Do tváře se mu nahrnula krev a polilo ho horko. Zákazníci za ním začali být netrpěliví. Prohledával postupně všechny kapsy, omluvně se usmíval, ale už vůbec nevěděl, jestli nějaké peníze s sebou vůbec měl. Trvalo to už dlouho. Najednou slyšel dívku za sebou křičet: „Dědku! Zaplať a vypadni! Jak dlouho tu máme čekat!“

Nechal rohlíky na pokladně a ve zmatku vyrazil pryč. Slyšel, jak ho dívka častuje nadávkami, lidé se za ním otáčeli. Někdo ho chytil za loket, už se znali. Strážný, který ho už několikrát z Chrámu vyváděl.

„No tak, dědo, jděte domů. Neměl byste sem chodit, lidi to nevidí rádi.“

„Víte co, počkejte tu chvilku. Nikam nechoďte!“

Zůstal zmateně stát, strážný byl pryč jen chvilku.

„Tu máte a už běžte, než budu mít kvůli vám problémy.“

Do ruky mu vtiskl rohlíky, které nechal při svém útěku na pokladně, a lehce ho vytlačil ven do šedivého dne.

 

JONÁŠ HÁJEK

(* 1984)

Jonáš Hájek (nar. 1984 v Praze) básník, překladatel, editor. Vydal sbírky poezie Suť (Fra, 2007), Vlastivěda (Fra 2010) a Básně 3 (Triáda, 2013). Za první z nich obdržel Cenu Jiřího Ortena a byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Redakčně spolupracoval se servery A tempo revue a Literární, kde vedl rubriky s básněmi. Od roku 2002 působí na serveru Totem. Překládá z němčiny (Günter Eich, Mascha Kaléko), k vydání připravil almanach básní mladých evangelíků Hrst (Biru, 2013) a dvě knihy Stanislava Vávry. Žije v Praze, pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství.

Zdroj medailonu: Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře

Jonáš Hájek v Městské knihovně v Praze.

 

Cesta na sever

V holé pustině Nordkappu
sbíráme kusy lastur
rozklovaných ptáky:
na kamenité louce
rostou jak brusinky.

Do mňoukající Libně
přivede navigace
jen zasmrádlou drť:
úlomky z konce světa
nejsou na export.

 

 

Z Theognida

Jednou z mála radostí muže, milý Kyrne,
je důvěrná znalost látky, kterou zkoumá:
tento vlastnosti hlíny, onen zas Homéra.
Řádně čti celého básníka a jeho dílem
měř každý verš: dojdeš veliké potěchy!
Vždy nový údiv nalezneš důkladnou prací
a spatříš rozličný záhyb a vzácnost textu,
zatímco povrchní zrak bloudí jak vyhoštěnec.

 

(Martinu C. Putnovi)

 

 

V paláci Lucerna

Znovu ožívá
nápis BIO.

Představ si,
že lidé nemluví:
jen hýbou ústy a ty
slyšíš dabing

a pojídáš
vytrhané mandle.

 

Laponce v bistru v Sodankylä

Kolik kilometrů jsi dojížděla do školy,
abys pro mne mohla, trochu neochotně,
hlasem, v němž ještě nebylo vysvětlování,
vypustit několik anglických slabik?

A na jakých pláních vyrůstal tvůj pohled,
bezpečně lhostejný, který jako by říkal:
„Vím, že jen projíždíš, náhodný poutníku,
proto ti nemohu věnovat více než prosbu.“?

 

Elegie

Kolikrát se ještě vrátím
na Moricz Zsigmond körtér?
Sluneční paprsek tu zakořenil v parku.

Všechny ty stáže, jazykové kurzy…
Dovádění se sochami a přemisťování
v jahodové zubní pastě noci.

Přibíhá nějaká cizí studentka,
má stejnou nákupní tašku z Pobaltí.
Navěky začíná odložený příběh.

 

Chvála nedokončenosti

Žijeme na náměstí,
které to o sobě neví:
plot, parkoviště, kus neposečené louky
přetnuty hlavní silnicí,
okraje se ztrácejí v neurčitu,
z pohřebních služeb k lékárně nedohlídneš,
hospodu by to chtělo otočit
a říkat tomuhle park je špatný vtip.
A přece při pohledu shora
je květinář na rohu králem železnic
a stačil by název, a všechno bude jinak:
na náměstí Které To O Sobě Neví
sjíždíme staré díly Milionáře
a známe už naprosto všechny odpovědi.
Jsme připraveni.

 

DANIEL PETR

(* 1975)

Daniel Petr publikoval v revue Pandora, Psím víně, v edici Tvary mu vyšla próza Kurt. Je spoluautorem divadelního textu Unser Zimmer / Náš pokoj, realizovaného v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v Drážďanech. Vydal romány Díra (Akcent 2012) a Straka na šibenici (Host 2015). Pracuje ve společnosti vyrábějící zubní implantáty.

Zdroj medailonu: Daniel Petr

Email: daniel.petr@ymail.com

Web: danielpetr.com

Daniel Petr v Městské knihovně v Praze.

 

Adamovo žebro

1

Zkrátka se nám zničehonic na zádech objevila držadla podobná těm na nákupních taškách. Stalo se to přes noc a podle všeho ne všude ve stejnou chvíli, protože když Japonci zaplavili sociální sítě krkolomnými selfies pořizovanými zády k zrcadlu, chytali se ještě Evropané smíchy za břicho, ale smích je brzy přešel, to mi můžete věřit.

Vydal jsem se tehdy podobně jako polovina Čechů do Drážďan na vánoční trhy. Se zkřehlýma rukama vraženýma do kapes jsem se procházel mezi svátečně osvětlenými domy a děkoval Bohu za to, že nezplodil dalšího syna. Nesnášel jsem Vánoce se stejnou upřímností, s jakou bych se přiznal k nenávisti k oblečkům pro psy. Přitom jsem si uvědomoval, jak bezzubý je můj odpor, protože tak jako bych se kvůli jorkšírovi navlečenému do kabátku sotva přiměl k tomu, abych nešťastné zvíře sprovodil ze světa, nebylo ani v mých silách zbavit svět Vánoc.

Živil jsem se jako odborný asistent na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Své netečnosti, mylně považované za profesionální odstup, jsem vděčil za to, že si na mně vylámala zuby každá zrůdička vyšťouraná na místech, o nichž většina lidí nemá ani potuchy. To vyvolávalo obdiv a nezřídka také závist mých kolegů, ale pravda byla taková, že jsem připomínal těžkou houbu bezmocně ležící na podlaze v koupelně a neschopnou pojmout další kapku.

Do Drážďan jsem se vypravil, abych splnil slib, který jsem dal své přítelkyni. Aniž by mi o tom Jitka předem řekla, vzala s sebou svou přítelkyni, dobře rostlou studentku posledního ročníku medicíny s tváří Anny Achmatovové. Brzy jsem se dozvěděl, že Modiglianiho milenka a Jitčina přítelkyně jsou jmenovkyně. Nedokázal jsem z ní spustit oči, třebaže mému sebevědomí sotva mohla prospět skutečnost, že můj zájem o Annu neprobouzí v Jitce žárlivost. Jitka však věděla, že mám daleko k tomu, abych se toužil stát bitevním polem, na němž se utkají dvě ženy, a celou cestu vlakem z Prahy do Drážďan bezstarostně listovala časopisem, který objevila na protějším sedadle.

 

2

Jitka s Annou, obě o polovinu mladší než já, kličkovaly mezi papírovými kelímky od svařeného vína, jako by jim na každém předloktí nevisela taška s botami, a nevšímaly si padesátiletého starce, který se vlekl po jejich boku obtížený pouze kocovinou. Včerejší vánoční večírek pořádaný vedením kliniky se stejně jako každý rok zvrhl v bohapustou pitku. Zkušený personál hotelu pověsil na kliky sáčky na zvracení podobné těm v letadlech, to však nezabránilo mladému kolegovi, s nímž jsem strávil noc v jednom pokoji, aby si nenadělal do postele. Usoudil jsem, že nejlépe udělám, když vypadnu, a před svítáním jsem se na recepci zmocnil včerejších novin a vykradl se ze ztichlého hotelu. V non-stopu jsem si koupil cigarety, a zatímco jsem čekal na taxi, přečetl jsem si sportovní přílohu.

Když Jitka s Annou zmizely v dalším obchodu s obuví, zastavil jsem se na prostranství před Frauenkirche a zapálil si cigaretu. Užasle jsem hleděl na stavbu zbořenou během náletu na Drážďany a s mravenčí trpělivostí poskládanou do původní podoby, přestože se většina dílů stavebnice ztratila. Die Steinerne Glocke, jak Němci nazývají její dvanáct tisíc tun těžkou kupoli vypínající se dvaašedesát metrů nad náměstím Neumarkt, se stala oblíbeným motivem Canalettových panoramat dlouho před tím, než se stejnojmenná funkce objevila v menu mobilních telefonů. Mně se však navzdory tomu, že rekonstrukce Frauenkirche trvala dvanáct let a stála sto osmdesát milionů eur, z nichž většina pocházela od Drážďanské banky a soukromých dárců, zmocnilo neodbytné přesvědčení, že lidstvo už má svůj vrchol za sebou a zbývá pouze pozvolný úpadek. Oznámil jsem Jitce s Annou, že jsem příliš unavený, než abych byl ochotný strávit zbytek večera nakupováním, a vydal se do penzionu, kde jsme byli ubytovaní.

 

3

Probudil jsem se uprostřed noci. Usnul jsem jako obvykle na břiše. Nahmatal jsem na nočním stolku mobil, abych se podíval, kolik je hodin. Jitka otevřela oči.

„Proč na mě tak zíráš?“

„Nezírám na tebe. “

„Kolik je hodin? “

„Čtvrt na tři.“

Mobil zhasl. Ozvalo se cvaknutí vypínače. Uvědomil jsem si, že na Jitku zírám, jako bych ji spatřil poprvé v životě.

„Pořád tvrdíš, že na mě nezíráš?“

Nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo.

„Jsi v pořádku?“

V Jitčině hlase zaznělo znepokojení. Beze slova jsem ukázal na její záda. Všiml jsem si toho ve chvíli, kdy se v kalhotkách a podprsence posadila na posteli. Bylo to příliš velké, než aby bylo možné to přehlédnout. Začínalo to na místě, odkud kdysi našim předkům vyrůstal ocas, a končilo pod zapínáním podprsenky. Když jsem později pročítal zprávy na internetu, litoval jsem, že jsem se od rána nepodíval na Twitter. Mohl jsem nám oběma ušetřit překvapení, protože v době, kdy jsme vystupovali na nádraží v Drážďanech, už byly zprávy plné záběrů nešťastníků z opačné strany zeměkoule. V penzionu však nebyla wi-fi a cena datového tarifu dokázala odradit od bezcílného brouzdání po internetu i člověka s lepším příjmem, než jaký poskytovala práce ve státní instituci.

Jitka spustila povyk. Křikl jsem na ni, aby si lehla na břicho. Mých bezmála devadesát kilo ji znehybnilo stejně spolehlivě jako Apaurin, který jsem používal na uklidnění agresivních pacientů. Oblečený pouze ve slipech jsem si na ni obkročmo sedl, oběma rukama uchopil věc na jejích zádech a vší silou trhl.

Vykřikla bolestí a kopla mě do zad. Tentokrát jsem to byl já, kdo měl dojem, jako by se mu někdo pokusil vytrhnout páteř z těla. Mlčky jsme hleděli jeden na druhého a hlasitě oddychovali. Na chodbě se ozvalo bouchnutí dveří následované křikem. Zanedlouho vypukl ve městě zmatek.

 

4

Trvalo týden, než zase začaly jezdit vlaky. S překvapením jsme zjistili, že Německé dráhy už stačily upravit sedadla tak, aby se v nich pohodlně sedělo navzdory změně fyziognomie, která postihla devětadevadesát procent populace. Stejnou pružnost projevili výrobci oděvů, takže jsme si ještě před odjezdem mohli nakoupit trika, košile a kabáty opatřené na zádech vakem připomínajícím kapuci. Ukázalo se, že ačkoli výrůstek tvoří chrupavka vyznačující se značnou ohebností, způsobuje přiléhavé oblečení bolestivé otoky. Uvnitř vedla část rozvětvené míchy a pokusy o amputaci končily ochrnutím. Kromě toho se přišlo na to, že rozměry výrůstku souvisí s tělesnou hmotností. Zatímco u dětí byl sotva silnější než prst, u lidí trpících obezitou dosahoval tloušťky předloktí dospělého člověka.

Třebaže bylo kromě oblečení a sedadel v dopravních prostředcích nutné upravit sedací nábytek, postele, ložní prádlo, batohy, cvičební nářadí, vany, babyboxy a CT skenery, vrátil se život překvapivě rychle do starých kolejí. Necelý půlrok po návratu z Drážďan jsem se vypravil s Jitkou na procházku na Kampu. Byl teplý červnový večer a na pečlivě opižlaném trávníku polehávaly skupinky lidí. Na výrůstek na svých zádech jsem si dávno zvykl a zdálo se, že ostatní si s ním lámou hlavu stejně málo jako já. Když jsme procházeli kolem Sovových mlýnů, zahlédl jsem na zahrádce restaurace Annu ve společnosti muže v mém věku.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se Jitky.

„To je Zdeněk Waldauf. Snažila jsem se ho Anně rozmluvit, protože má rodinu, ale je do něj blázen.“

„Co dělá?“

„Zabejvá se patologickou anatomií. Udělal si jméno výzkumem Adamova žebra.“

Adamovo žebro bylo pojmenování pro výrůstek na zádech, které jako první použil Francouz Gilles Lipovetsky. Anna si nás všimla a zamávala nám. Přisedli jsme si k jejich stolu. Objednal jsem láhev André.

 

5

„Četl jsem vaši polemiku s Cyrilem Höschlem ohledně nutnosti psychiatrické léčby při narcistní poruše osobnosti,“ prohlásil Waldauf, když jsme si připili.

Vybavil jsem si svůj článek o využití psychoanalýzy a psychofarmak při potlačování narcistních depresí. Od doby, kdy jsem ho napsal, muselo uběhnout alespoň století. Nalil jsem si druhou sklenku. Při procházce mi vyprahlo a vědomí, že se schyluje k rozhovoru o psychiatrii, ve mně probudilo touhu se opít.

Waldaufa však psychiatrie nezajímala. Zatímco se Jitka s Annou natáhly do trávy pod nehybné mlýnské kolo, mluvili jsme o uprchlících ze Středního východu. Po chvíli se hovor, tak jako v posledním půlroce téměř vždycky, přesunul k Adamově žebru.

„Narcismus představuje podle Lipovetskyho antropologickou mutaci,“ prohlásil Waldauf ve zjevné narážce na mou bezohlednost, když jsem si navzdory zákazu kouření na veřejných prostranstvích zapálil cigaretu. Poslouchal jsem ho na půl ucha a koutkem oka sledoval Annu nastavující svůdný zadeček slunci.

„Adamovo žebro není nic jiného, než potvrzení této domněnky. Žijeme v éře hyperkonzumerismu. Jsou známy případy krav, u kterých se bezmála týden před tsunami v Japonsku v roce 2011 výrazně snížila produkce mléka. Tehdy nikdo neznal důvod, stejně jako my netušíme, co má znamenat ucho na našich zádech. Podle mého názoru však máme odpověď přímo před nosem. Staly se z nás nákupní tašky, to je celé.“

Odmlčel se, aby se přesvědčil, jaký dojem na mě udělala jeho slova.

Přinutil jsem se odtrhnout zrak od Anny a zamáčkl nedopalek o hranu stolu.

„Znáte příběh o Narcisovi?“ zeptal jsem se.

„Šlo o mladíka, který se utopil, když obdivoval svůj odraz ve vodě,“ odpověděl.

Přikývl jsem. „Příčinou jeho smrti však nebyla skutečnost, že se zhlédl v sobě samém. Jednalo se o trest za smrt nymfy Echó, která se poté, co ji Narcis odmítl, utrápila láskou.“

„Nerozumím vám.“

„Pojmenování Adamovo žebro dokazuje, že Lipovetsky nevidí budoucnost zdaleka tak černě. Sotva byste našel názornější příklad obětavosti, než je příběh o Adamovi, který se zřekl části svého těla, aby na svět mohla být přivedena Eva.“

„Pořád nechápu, kam tím míříte.“

„Tak jako nelze zaměňovat Adama s Narcisem, nemůžeme považovat Adamovo žebro za trest za naši domýšlivost.“

„Všechna světová náboženství ho však za trest považují.“

„Snad tomu nesmyslu nevěříte?“

„Jako vědec nepochybně víte, že víra a věda si nemusí bez ohledu na vzájemnou podezřívavost nutně odporovat.“

Jitka s Annou zamířily zpět ke stolu. Když Waldauf objednával novou láhev vína, pošeptala mi Jitka, že je Anna těhotná. Zapálil jsem si cigaretu pod rozložitým jilmem uprostřed parku. Na trávníku se povalovala velká taška. Napadlo mě, jestli bych neměl zavolat policii. Z televize jsem věděl, jak nebezpečná může být taška zapomenutá na veřejném prostranství. Kdo by však věřil všemu, co se objeví v televizi?

U stolu se Jitka s Annou hlasitě smály Waldaufovu vtipu. Proč se přede mnou Jitka zmínila o Annině těhotenství? Chtěla se mnou mít dítě? Byl jsem rozvedený a měl jsem dceru, ale horšího otce byste sotva našli. O nic jsem nestál méně, než přivést Jitku do jiného stavu.

 

6

„Promiňte,“ uslyšel jsem za zády mužský hlas. „Neviděl jste tu tašku?“

Za mnou stál mladík s pletenou čepicí na hlavě. Ukázal jsem na trávník.

Mladík poděkoval, shýbl se pro tašku a vydal se k východu z parku. Sledoval jsem ho pohledem, dokud nezmizel za zatáčkou. Obrátil jsem se ke stolu, kde právě Jitka přesvědčovala Annu o něčem, co vyvolávalo na Waldaufově tváři pobavený úsměv. Ve světle dopadajícím na zahrádku otevřenými dveřmi se míhaly stíny. Z reproduktorů zněla hlasitá hudba.

V zádech jsem ucítil dloubnutí.

„Ani se nehni,“ pronesl hlas patřící mladíkovi v pletené čepici. „Stačí, abych přitlačil, a je po tobě.“

Aniž by čekal na odpověď, uchopil mě mladík za ucho na zádech a pozpátku dovlekl do houštiny obklopující park.

Ve chvíli, kdy jsem obrátil hlavu, se ve tmě zablýskl nůž. Zády mi projela prudká bolest. Sesunul jsem se na zem jako panák z hadrů. Necítil jsem ruce ani nohy. Nový prostředek lupičů, napadlo mě, mnohem účinnější než úder do hlavy. Omráčený člověk může nečekaně přijít k sobě, zatímco s poškozenou míchou je do konce života odkázaný na pomoc ostatních.

Mladík mi prohledal kapsy. Vzal si mobil a peněženku a obojí uložil do tašky. Prohlédl mi ruce, ale snubní prsten jsem nenosil ani v době, kdy jsem byl ženatý. Posbíral cigarety, které se mi při pádu vysypaly z krabičky, a jednu si zapálil mým zapalovačem. Poté beze slova odešel.

Dal jsem se do křiku, přestože jsem věděl, že mě nikdo neuslyší. V tuhle dobu tudy nikdo nechodil a zahrádka byla příliš daleko. Ležel jsem bezmocně na břiše a cítil, jak mi po zádech stéká krev. Jak dlouho bude trvat, než ztratím vědomí? Jitku nejspíš napadne, že jsem se tak jako tolikrát předtím vytratil bez rozloučení. Rozzlobeně vytočí mé číslo. Nikdo to nezvedne. Vypije ještě jednu nebo dvě skleničky, než se vydá domů.

Rozhlédl jsem se kolem. Ve světle pronikajícím větvemi jsem spatřil útržky toaletního papíru vybělené sluncem, použité kondomy, plechovku od Red Bullu sloužící jako útočiště hmyzu, hrdlo láhve vyčnívající ze země. Dýchal jsem se stále většími obtížemi. Vzpomněl jsem si na svou matku. Když se jí utrhlo ucho u tašky, znovu ho přišila. Matka byla dávno mrtvá a Jitka vyhazovala nepotřebné tašky do koše.

 

PhDr. KATEŘINA KOMORÁDOVÁ

(* 1982)

Kateřina Komorádová se narodila v Jindřichově Hradci. Po studiu žurnalistiky a mediálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze se i nadále věnovala žurnalistice (vydavatelství Economia), poté svůj profesní zájem přesunula do oblasti osobního rozvoje (šéfredaktorka online Magazínu MAITREA). Tato oblast ji i nadále zajímá, z pohledu literárního i lidské psýché.

Jako autorka literárních děl se veřejnosti poprvé představila v roce 1997, pravidelně pak od roku 2004. Své básně a knižní recenze publikovala časopisecky, má za sebou i umístění v literárních soutěžích a také zařazení do legendárního pořadu rozhlasové poezie Almanach Zeleného peří Mirka Kováříka (2009). První básnická sbírka Milostné desatero (nakl. Balt-East) jí vyšla v roce 2009, druhá Den vytažený ze zásuvky v roce 2014 (nakl. Petr Štengl, k dostání v knihkupectví Kosmas, popř. zde).

V psaní poezie pokračuje, pokouší se také o povídky ze života. V současné době připravuje projekt vlastní hudební poezie. Ráda spojuje slovo s obrazem i hudbou, příběhy vypráví slovem i tancem. Dávné písně předků zaznamená ve slovech i melodiích, vibrace ji zajímají i z hlediska holistického přístupu k trvalé udržitelnosti života a zdraví člověka. Ráda zkoumá duchovní rozměr člověka.

Zdroj medailonu: Kateřina Komorádová

Kateřina Komorádová v Městské knihovně v Praze.

  

Lampy protahují

obličej
na hladině Vajgaru
ohrnují nos

… v ulici
klečí mi večer
u nohou

(25. 11. 2006)

 

Obelisk

Jako pokaždé ke konci týdne
otvírám knihu jihu
a do stránek strání
tužkou, ještě po staru,
pod šlápotu v poli
dopisuji legendu;
to abys nezapomněl,
kde hledat
obelisk paměťových stop.

Dětství zkamenělo.

(24. 7  2008)

 

Ohníčky

Odkvetly šípky,
utichnul výskot
sousedovic vnoučat,
večer zasednul těžce ke stolu,
není, kdo by rozdělal ohníčky
na poli.

Že přišel podzim,
poznáš jen z kalendáře.

Zmrzačená Země úpí.

(17. 11  2009)

 

U řeky málo

a byla řeka
a byl směr
a bylo příliš málo
vody v nás
příliš málo zakořenit

kam až a do kdy
čekat

do hladiny házím hlas
stočená
chytám se za jazyk

a pořád je to málo

(15. 2  2015)

 

Zahrada

… Vznešená…

a řekl to tak samozřejmě
až mi v kostech zapraskala
zahrada vykvetlá

nad řekou

nepohrdnu královským dělením
dcera královského města

(15. 2. 2015)

 

Vybrané básně ze sbírky Den vytažený ze zásuvky

Až se dozvím pravdu
zastavím vlak
bude noc
až se dozvím pravdu
dotknu se
a odrazím
budu se vznášet tmou
v nížinách sníh
a stopy srn
až se dozvím pravdu
nevím
jestli zůstanu

 

Ne každý večer se povede
do uší cpu prach dětství
jen abych neslyšela
ruské popsingly na náměstí
cítím že sem nepatřím
pak mi dojde
jak moc se mýlím

 

Milovat se potmě
je jako milovat se zezadu
z člověka nezbývá než
rozostřený stín
zadržený dech
jizva na zádech

 

Muž sevřený tíhou nedostatku
v době přesycení
snaží se pořád dál
skrz ženu
branou mezi světy
když mu bylo pět
na zázraky měl v sobě
ještě místo

 

Ještě před svítáním
zeď zdolána
tvoje ruce
na mých ňadrech
bocích
zátylku
načínám další únor ve vlastní šťávě

 

Paměť přesluhuje
vypráví jen očima
jenom náznakem
vysypaly se hodiny
strávené spolu
přišlo mi jich najednou líto
tak žalostně málo
pořád ji vidím
zády ke dveřím
vstávala brzy
aby si nasadila vlasy
přes noc odložené na židli
ozvěnou náš smích
vše přebytečné
když vyprávěla o domě se psem a dítětem
detaily mizí
zima letos nespěchá
pole rozměklá
volají k sobě člověka
a u domu cedule „Na prodej“

 

Do kapes se snažím vecpat
ikony současného módního průmyslu
aby alespoň některá část mého těla
odpovídala soudobému bláznovství
kdybych byla špičkami borovic
kraj by se proměnil
v matematické nekonečno
a lidé na ulici by se otáčeli

 

ANTONÍN ŠLECHTA

(* 1965)

Antonín Šlechta se narodil v Trutnově.

Žije v Úpici, kde po absolvování VSOŠ v Žilině nastoupil jako dělník ve vodárenství. V tomto oboru se pohybuje dodnes.

Je členem klubu Východočeského střediska obce spisovatelů, kde publikuje v tiskovinách Kruh a ve sbornících. V roce 2013 vydal knihu povídek Sedm pádů smrti a v roce 2015 povídkový soubor Pod zemí.

Zdroj medailonu: Antonín Šlechta

Antonín Šlechta v Městské knihovně v Praze.

 

Láska člověčí, láska nebeská

Asi ne každý mi porozumí, ale muži zcela jistě ano. Ono totiž, nač chodit kolem horké kaše, nejrychleji se stárne v náručí prostitutky.

Byl jsem ještě zcela mladé pachole. Dva křížky na zádech, plný pytlík nadějí a prázdný ranec zkušeností. Toť celá výbava, kterou jsem od rodičů do života obdržel, když jsem opouštěl rodné dva plus jedna v hornické zástavbě panelových domů. Matka mne hladila po vlasech a otec mne na rozloučenou dobrácky plácl do zad. Vypadl jsem ze dveří rodného hnízda. Nestačil jsem si do ubrousku zabalit chleba s tvarohem, o buchtách ani nemluvě, a už mi maminka s tatínkem mávali rukama na cestu, jako bych se právě nalodil na zaoceánský parník. Tatík nezvykle zjihlým hlasem volal: „Ber, kde ber, chlapče!“ Maminka nevolala nic. Utírala si slzy ze špičky nosu do puntíkatého kapesníku.

Život mne lákal širokým úsměvem plavovlasého děvčete před domem číslo popisné pět. Domem se zataženými roletami i v pravé poledne. Jmenovala se Alžběta, ale to jsem v tu chvíli nevěděl.

Úsměv jsem oplatil, protože bylo krásné ráno, jaké toto jaro ještě nezažilo. Jakoby nic jsem na rameni nadhodil prázdný ranec a na plný pytlík nadějí o poznání níže jsem si v tu milou chvíli ani nevzpomněl. Leč Alžběta byla světa znalou osobou se zkušenostmi v mnoha různých záležitostech. Shovívavě mrkla okem, v ladné piruetě mrskla pozadím a zmizela za dveřmi pod dvěma lucerničkami. Věřil jsem v naše budoucí shledání.

Nechci se vymlouvat na šestý smysl, osudové tušení nebo řízení boží, ale ještě než mi na záda dolehl třetí křížek, stál jsem znovu před domem s lucerničkami a tahal za řemínek mosazného zvonku. Zněl lehkým vemlouvavým tónem.

Modré oči Alžběty se dotkly očí mých a já ranec na ramenou natočil tak, aby viděla, že již není naivně prázdný.

„Smím vstoupit, slečno?“

Neřekla nic. Oči sklopila do míst, kde v klíně visel jalový pytlík, co již ztrácel naději. Udělala drobný úkrok stranou a mezi ní a dveřmi vznikla škvíra tak akorát, abych se prosmýknul do domu bez záclon.

Všude kolem samet a cingrlátka, až oči přecházely. Jedno po druhém. Šantánová světýlka nad barem, decentní mihotání tlumeného osvětlení za čalouněnými lavicemi, které odděleny paravány s obrazy motýlů a ptáků v letu i po usednutí vytvářely intimní prostory, že by se tam dva sotva srovnali. A přece ano.

Alžběta mi sebejistým pohybem sňala z ramen netěžký ranec a zavěsila jej na věšák pod klobouky ostatních přítomných pánů, kteří se promenovali zavěšeni do dam a dívek k nakousnutí. Oloupané již dámy byly. Téměř beze zbytku.

„Prosím,“ pokynula mi drobnou rukou s pěstěnými nehty k barovým stoličkám pod listy palem z plastiku. „Připijeme si na setkání?“

Okouzlen úsměvem hlesl bych roztoužené ano, ale jenom jsem v rozpacích pokrčil rameny a přikývl.

„Ze světa?“ vyzvídal zvonivý hlas, zatímco nahé paže nalévaly do skleniček rudohnědou tekutinu po okraj.

„Z daleka, vracím se ze zkušené,“ stočil jsem pohled k ranci na věšáku.

„Och, ano, zajisté,“ usmála se. Napůl zkoumavě a napůl výsměšně. Zabodla pohled do mých očí. „A…?“

Bál jsem se ironie jejího „A…?“, ale možná tam žádná nebyla.

„Však sama vidíte,“ pohodil jsem rukou směrem k poloprázdnému ranci a rychle se odvrátil, aby nepostřehla zahanbení. Marně, samozřejmě. Ruce jsem překřížil nad klínem, jako bych tajil něco zhola důvěrného. Nejraději bych utekl.

„Tedy na tykání?“

Pohlédl jsem na ni. V hlase nebyla stopa po výsměchu ani náznak komedie. Prohlížely si mne tmavě modré oči, ve kterých se někde hluboko odrážel odevzdaný smutek.

Její sklenička vyrazila vstříc mé a ona sama se ke mně nenuceně naklonila.

Pln studu jsem nastavil své rty jejím, asi tak jako bych se jimi chtěl dotknout okenní tabulky, abych zjistil, zda sklo chladí.

Nechladila.

Horké, vlhké políbení obepnulo mé sešpulení a setrvalo tak o zlomek chvíle déle, než abych považoval okouzlující dotek za přátelský polibek.

Položila mi ruku na rameno, zvedla bradu proti ligotavému lustru pod stropem a nechala vtékat tekutinu do pootevřených úst a já poprvé v životě spatřil válečnou vřavu.

Prsa se mi vzedmula odhodláním. Všemi cévami zatepal válečný duch. Hrdost vyplnila hrudník bojovným nadšením a já nezaváhal a vrhl se do líté seče. Vrazil jsem doprostřed kolbiště a rozdával rány kopím i mečem. Tesal jsem, sekal, tnul i bil, odděloval údy i hlavy nepřátel.

Prodíral jsem se bitevním tratolištěm. Neohrožený rek, chrabrý hrdina. Přede mnou kráčela bázeň a za mnou táhla sláva a čest, obdiv žen i dětí ruku v ruce se závistí mužů. Vysoko nad válečným polem s úrodou zlámaných kopí, roztříštěných štítů a znetvořených mrtvol se vznášela má duše. Nedotknutá, tichá a prázdná.

„Půjdeme?“ svezla se z barové stoličky a na souhlas nečekala. Vzala mne za ruku a s hlavou vztyčenou k sametovému nebi si mne odváděla do nitra domu. Kráčel jsem odevzdaně jako vůl na jatka a nevzpouzel se ani za mák.

„Odlož si.“

Šaty se jí svezly z ramen, když kráčela za stěnu z barevných provázků. Namlouval jsem sám sobě, co ještě bych měl mít k odkládání, když jsem odložil ranec na věšák, ale nakonec jsem přiznal barvu a vstoupil nahý do sprchy.

Zavřela oči a obemknula mne klínem. Mou neobratnost přikryla drobnými prsy a vzdychala přerývavým dechem.

Extáze nás spojila sladkou křečí a já strašlivě toužil slyšet jediné slůvko: „Františku.“ Mlčela. Proudy vody přestaly padat. Vytřela se do sucha a mne pobídla posunkem do kalhot. Lakonicky poznamenala: „Ceník jsi četl na baru.“

Četl, nečetl. Zaplatil jsem spoře oděné servírce částku napsanou na účtence obrácené lícem k podnosu a o její velikosti jsem nepřemýšlel. Svět se nádherně točil, když mne Alžběta za ruku zase někam odváděla.

„Tak už jdi.“

Dveře klaply západkou zámku a já stál na chodníku sám. Zmatený a nespokojený. Chtěl jsem se vrátit do domu, ale ze dveří někdo vykulil ranec a zavřel. V zámku zašustil klíč. Byl dosický.

Ranec byl zatraceně lehký. Na nebi černém jako rozlomený tér svítily hvězdy. Měsíc se nad obzorem šklebil ze tří čtvrtin. Vykročil jsem směrem, kde světlo vstává ze tmy. Vysoko nad hvězdami má duše mrzla v křišťál.

Kráčel jsem nocí i dnem. Brouzdal svět rovnoběžkami i poledníky, úhlopříčně. Někdy podle větru, jindy s vodou, většinou však nazdařbůh.

Ranec těžkl zkušenostmi a nabýval na objemu. Zato pytlík v klíně, ač často nabýval na objemu, zůstával jalový. Mnoho myslíval jsem na Alžbětu. Ve dne jsem si vybavoval jemnou krásu dívčích křivek a v noci mne sama navštěvovala, když jsem pod širým nebem uléhal ke spánku. Ještě než mi na ramena dolehl čtvrtý křížek, vstoupil jsem do hornaté krajiny.

V příkrých stráních, na malých políčkách, vázaly děvečky obilí do snopů. Nad hlavami jim kroužila káňata, vyhlížející z výšin hlodavce vylákané z úkrytů poztrácenou úrodou vydrolených klasů.

Znavená děvčata ve vykasaných sukních snášela v úpalu slunce snopy k cestě, kam hospodář přistavil žebřiňák tažený dvěma valachy. Děvečky si stíraly pot z čela dlouhými šmouhami a pěly písně horkého léta.

Snop po snopu ukládali a rovnali hospodář s pomocníkem pšenici. Vůz po voze sváželi ji z polí na mlat. Zrno za zrnem se kupilo v sýpkách, aby se pytel za pytlem plnil moukou v mlýnicích.

Hospodyně pecen za pecnem vytahovala horký chléb ze žáru pece, za zády několik párů hladových očí. Zakrojila krajíc pro syna, zakrojila pro dceru, zakrojila v neděli, zakrojila v pondělí…

Nad mými kroky, kdesi vysoko, duše má zmrzlá.

„Ještě je tolik času,“ říkal jsem si cestou k domu bez záclon, „ještě je tolik času sklízet úrodu.“ Ohlédl jsem se k naditému ranci na ramenou. „Spousta času.“

Zvonek u domu bez záclon jsem našel po paměti. Visel na svém místě, jako před lety, jen řemínek byl o poznání ohmatanější. Srdnatě jsem třikrát zatahal.

Čekal jsem sličnou tvář a Alžbětiny pružné tvary. Řemínek zvonku se pohupoval v letním větru.

Dveře otevřela unavená Alžběta.

„Ty? Tak pojď,“ měla lhostejnost v hlase.

„Podívej!“ natočil jsem po okraj plný ranec směrem k ní a trochu podsunul pánev se stále ještě jalovým pytlíkem, aby o to více vynikla jeho jalovost. Obojím cítil jsem se před Alžbětou nadmíru hrdým.

„Polož to sem,“ pokynula do kouta. Byl jsem uražen. Tolik let, nežli jsem ranec naplnil, a teď? Do špinavého rohu? Ale ranec jsem přeci jen odložil na určené místo. Pytlík jsem si ponechal.

„Půjdeme rovnou nahoru nebo bude drink?“

„Nahoru?“

Stoupala schodištěm do známé místnůstky. Váhavě jsem za sebou nechal zaklapnout dveře a viděl Alžbětu poklekat na kavalec na všechny čtyři. Rukou si vyhrnula sukni na záda a vyšpulila na mne rajské jablíčko i se šťopkou.

Znejistěl jsem. Zíral jsem do hlubin rozestoupených půlek a nevěděl, zda jablíčko je onou úrodou, za kterou jsem šel světa kraj i světa kus.

Z naběhlé tváře Alžbětky v předklonu ozvalo se netrpělivé: „No tak se už vytřep!“

Přehodil jsem šaty ze zad Alžbětky přes její hlavu, abych neviděl modré oči netečně hledící do matrace, a vytřepal se.

Ani ne do sytosti, jen co jsem vypustil přetlak na ochablé sloupoví bílých stehen. Snad jsem se ani nezadýchal. Svalil jsem se na prostěradlo a ona se spustila ze všech čtyř podél mne.

Ruku mi položila na hrudní kost a já si přál, aby uchopila srdce pod kostí a hřála ho ženskými doteky. Srdce také toužilo, až se zajíkalo, chvělo se a třáslo, ale někde vysoko nad ním cinkot křišťálových skel.

To má duše, to má duše…

Nekonečné ticho rozkrojila unaveným hlasem, když nahá vstupovala do sprchy: „Taxu znáš a kde se platí, si snad ještě pamatuješ.“

Asi nebyl jsem dnes poslední na řadě a určitě nebyl jsem dnes první. Ničí ruka mne z domu, kde neznají záclony, protože vše je tam veřejné, nevyvedla jemným stiskem.

Sám jsem si usadil ranec na ramenou a přes jedno jsem se ohlédl. Dům stál v tiché ulici. Zavřené dřevěné okenice dávaly tušit, že za nimi okna mohou být.

„Ono je to veřejné jenom uvnitř,“ zauvažoval jsem polohlasně a vykročil do světa s vytřepaným pytlíkem a vrchovatým rancem.

Byla to těžká cesta širým světem od chalupy k chalupě. Tu fuška na pár dní, jinde facha na delší čas. Oral jsem pole brázdu za brázdou. Převracel zemi pluhem. Vyvrácená půda dýchala jemným oparem. Sel jsem sémě do zvoucí země a nechal ho klíčit pod paprsky slunce. Klíčky šlehány dešti a bičovány větry rostly a houževnatěly chystaje budoucí úrodu v čase žní.

Nežli zrno vyzrálo, stavěl jsem domy z cihel pálených i nepálených. Stavěl jsem hnízda pro všeliké ptactvo lidské. Kdo přišel, ten bydlel. Kámen ke kameni jsem trpělivě rovnal a vystavěl málem hrad a měl na paměti, že nikoliv kámen, ale život probouzí mé dílo.

Zabydlel jsem dům živou duší, abych v následujícím okamžiku všechno opouštěl, v ruce úlomek křemene a v mysli myšlenku na nový stavitelský počin.

Ranec těžkl dalšími a dalšími zkušenostmi, ale dobře jsem věděl, že Alžbětě je naditý ranec ničím, a tak jsem šlechtil pytlík. Půjčoval jsem ho bez nároku na úroky. Jen tak, pro potěchu duše i těla, jsem ho pronajímal za byt a stravu, dával do zástavy na krátký i delší čas a vždy ho poctivě vykoupil zpět. Od lichvářky i dobré ženy.

Lopotná cesta v lopotných dnech. Nelehký život, mnoho trmácení i odříkání. Jediným přítelem byla mi má duše. Vysoko na nebi zdála se být průzračně čistá. Křišťál zamrzlý v mém nitru.

Po práci, když slunce zapadalo za Kozí hřbety a vzduch doléhal horkostí do větví borovic, vykročil jsem do polí a mnul mezi prsty klasy žita i pšenice. Ano, ještě několik dnů a nastane čas ženců, kos a srpů, děveček, smíchu a zpěvu. Otevřou se vrata hospodářovy stodoly i sýpek, hospodářka roztopí pec, protože mlynář už kontroluje lopatky mlýna.

Usmál jsem se do větru. Přišel můj čas, má chvíle. Zahleděl jsem se do míst, kde zapadalo slunce. Nad městem se zvedal sotva znatelný oblak smogu. Tam na mne čeká Alžběta.

Na zádech pátý, či snad šestý křížek, kdopak by se s nimi počítal.

Ranec jsem tentokrát na záda nehodil, byl tak těžký, že jsem ho táhl za sebou v prachu cesty jako chcíplou mrchu, rozkladnými plyny náležitě odulou. Dovlekl jsem ho přede dveře známého domečku se zavřenými okenicemi.

Ohmataný řemínek ochable visel ze srdce zvonku. Nabízel se kolemjdoucím k použití. Nabídky jsem využil a několikrát udeřil srdcem o bronzové tělo. Alžběta neotevřela.

Slečna, nedávno odrostlá nauce o Pythagorově větě a úvahám nad slovesnými druhy, po mne škvírou mezi futry unyle sekla otázkou: „Ráčíte?“

„Alžbětu.“

„Alžbětóóó,“ vřískla, „kunčoft!“

Změřila si mne i uválený ranec. „Tak prosím,“ a hlavou pohodila ke schodišti.

Ranec se neochotně kulil nahoru, schod za schodem, několik hostů se ohlédlo. Nevnímal jsem tíhu rance ani pohledů hostů a vtrhl do Alžbětiny komůrky. O ranec jsem se více nestaral a z poklopce nechal vyklouznout pytlík, který byl taktéž notně ohmatán. Snad více nežli kožený řemínek zvonku před domem bez záclon.

„Dobrý den, Alžběto.“

Trochu okatě a snad i pyšně natočil jsem pytlík za Alžbětou v tiché naději na uznání.

„Cálovals?“ ptala se Alžběta na polštářích. V poloze polo ležmo, polo sedmo, s rozevřenými koleny v pravém úhlu. Šedivě kvetoucí rozkrok si vytřela mokrým hadrem. Sesunula se z polštářů do polohy ležmo a podsadila pánev směrem ke mně do pracovní pozice – připraveno. Ale já připraven nebyl.

„Cáloval,“ špitl jsem a jak jsem byl, otočil jsem se na patě. Nechal jsem pytlík vklouznout zpátky do poklopce a bez rozloučení odešel v nezlomném přesvědčení, že se už nikdy nevrátím. Nikdy. Ale sami dobře víte: Člověk míní, život mění.

Nechal jsem ranec rancem u Alžběty v pokoji a kráčel nevěda kam. Slunce se zhouplo z východu na západ již před drahnou chvílí a já jediný na celém světě nevěděl, kam bych zapadl. Nikde kout, kde bych hlavu složil, nikde prázdná škvíra, kde bych v bezpečí spočinul, a tak:

Netížen rancem, nezdržován pytlíkem, kráčel jsem světem bez pout přání a tužeb. Ač sám bez dítek, zamířil jsem k domu rodičů, vědom si, že je dávno jako prázdné krovky brouka. Pryč jsou časy rodičů i zvídavého dítka. Docela malou chvíli jsem postál před rodným domem a nezatoužil vědět, kdo ho obývá.

Znovu jsem kráčel dálkami cest, hlubinami lesů, potvornou plísní měst i vlákny vesnic podél silnic, nemaje domovskou adresu, směr ani cíl.

Jako vítr. Chvíli tam a chvíli jinam. S dešti jsem tekl samospádem s vrchu dolů podle zákonů fyzikálních. Chvíli ve spěchu, chvíli loudavě, semhle támhle za hlasem skřivana, jindy za bzučením ováda.

Jediným společníkem na cestách byla mi duše. Průzračná jako křišťál. Mlčenlivá společnice. Tichá jako hrob mých rodičů, na který jsem při cestě odtamtud tam položil květinu, první od jejich pohřbu a možná poslední do pohřbu mého.

Ani nevím, jak se to stalo. Zavadil jsem o něj pohledem. Něco velmi blízkého mne upoutalo. Sklonil jsem se pro něj a zvedl ho z prachu cesty. Byl seschlý a rozpraskaný, ale byl to on. Řemínek i se srdcem zvonku. A o kousek dál ležel mosazný zvonek potlučený zvenčí i zevnitř. Nikdy mne nenapadlo, že by se vešel do mé dlaně. A on se vešel. Obojí strčil jsem do kapes kabátu a rozhlédl se.

Dům tu stál, jako tu stával před léty. Ale okapy prorezly, okenice vypadaly z pantů a válely se v trávě pod okny. Kde dřív hrdě strměl komín, tam dnes cihelná troska. Sklepní okýnka vytlučená nočními opilci či snad praky usmrkaných capartů bez dohledu dospělých.

Co Alžběta? Vytáhl jsem z kapes zvonek i řemínek se srdcem a chtěl zazvonit, ale najednou mi to přišlo jako špatný nápad. Obával jsem se, kdo mi přijde otevřít. Schoval jsem zvonek v kabátě a strčil do rozpraskaných dveří.

Otevřeno. Vešel jsem do domu. Hosté nikde, obsluha také ne. Samet a cingrlátka jako by tu nikdy nebyly. Po ligotavých šantánových světýlkách ani památka. Jako by se nic z toho, na co si jasně vzpomínám, nikdy nestalo. Stoupal jsem dřevěným schodištěm, schod po schodu a bál se. Bude tam?

Stála u plotny. Tělnatá v pase i zátylku. Ani se neotočila.

„Přidám tam špetku majoránky a můžu nandávat. Dáš si bramboračku?“

„Dám,“ šeptl jsem do tikotu pendlovek a škrábání sběračky o dno hrnce.

Usrkla na zkoušku horké polévky, znalecky mlaskla a naplnila dva talíře.

Dlouze jsem míchal voňavý pokrm a pozoroval Alžbětu při srkání. Konečky starých křivých prstů mne klepla přes hřbet ruky a ptala se: „Tak, jakpak bylo, dědku?“

Já neřekl nic. Copak taky.

Poslouchal jsem cinkot lžic a někde ve mně se ozývalo cinkání křišťálových skel. Jakoby nějaká melodie. Jakoby někdo zavadil o strunu starých houslí a ona dlouze zněla, jen tak zněla.

To naše duše, to naše duše…

 

DANIEL RAZÍM

(* 1982)

Daniel Razím se narodil v Rakovníku. Působí jako literární autor a editor, divadelník, pedagog a muzikant. Dílo a pozoruhodné životní příběhy svých oblíbených autorů (Konstantina Biebla, Jana Nerudy, Marca Chagalla, Karla Hynka Máchy, Boženy Němcové a dalších) se pokouší současným čtenářům přiblížit formou divadelních představení a literárně dokumentárních pořadů, mimo jiné i v Městské knihovně v Praze – v Domě čtení a pobočce Hradčany. Literárními procházkami Prahou po stopách J. Nerudy a K. Biebla se v MKP podílel na projektu Praha město literatury. Připravuje a vede také literárně-dramatické semináře a dílny pro základní školy a gymnázia, expozice muzeí a památkových objektů. Roku 2011 vydal v nakladatelství Jalna originálně pojatý Kubistický portrét Jiřího Suchého, o dva roky později totéž nakladatelství vydalo jeho nekonvenční reflexivně poetickou sbírku Nejmodernější retro.

Zdroj medailonu: MKP

Daniel Razím v Městské knihovně v Praze.

 

Ve Středohoří

Tajemné nitro nevyslovitelna
chodilo mezi stromy v zahradě
Noc měla rty a dlaně od pryskyřice
a naslouchala
dechu spících sopek

Zčernalá slunečnice po západu slunce
Pavouci mezi stíny divizen

Chystali jsme se usnout v sýpce jako kdysi zrní
a nevěděli co z nás jednou vyroste
V okně dorůstal měsíc

Na omítce se zatřpytily stopy po slimácích

Ticho je pád překousnutého stébla trávy
a šramot ve větvích je plšík lískový

Tvar pohoří přemlouvá k pohlazení

Neboj se ještě nenarozená lásko
zasetá v očích nebo ve hvězdách
Brzy se stanu
tvou horkou náručí

Průvan uhodil do tmy vůní sena

Za hřbitovní zdí bděli
duchové Gauguinových mrtvých

Manao tupapau

V krovech obživlo
prastaré dřevo z lesů
a kuna zvrhla na zem
sklenici třešňového kompotu

 

Poslední přání

Než vítr stromům pozhasíná
všechny plamínky podzimního listí
než se z mých dopisů pro Tebe
stanou fasády renesančních domů
než zapomenu věřit
že se stane zázrak

projděte velbloudi
ušima jehel

 

Svatební píseň z Krkonoš

I

Krkonošské vesnice
jsou obydleny figurkami
z betlémů
a jejich mechanickými pohyby.

Sekyra roztíná ozvěny varhan,
kladiva a cirkulárky.
Roubení chaloupek
mluvívá místy německy.
Ve svazích mezi větvičkami trnek
se procházejí kozí úsměvy.

 

II

Moje láska
v minulém životě navlékala korálky
a tkala plátno ze lnu,
dřela se v papírně anebo v porcelánce,
usínala na seníku
mezi čarovnými bylinkami a kořením
a za muže
měla šichtmajstra železárny v Arnoštově.

Teď
prodává v kině popcorn a Coca-Colu,
studuje personalistiku, obchodní management
a je nešťastná.

Vezmeme se?

 

III

Na cestu z hospody
modravě svítí televizní obrazovky.
V trámoví lomenic
pavouci soukají hedvábí
z první světové války.

Na maminčinu fotku v kuchyni
se spouští
závoje babích let.

Tma dělá venku ptačí stopy.
Jeleni a laně před spaním pokleknou
a usínají s nohama pod sebe něžně složenýma
jako v kolíbce.

 

IV

Strejda je zedník a myslivec.
Vyřezává ze dřeva
křídla tetřívků, kančí kly a paroží,
vyrábí domácí tlačenku a slivovici
a staví tetě dvacet let
novej barák.

Na stěně visí flinta
a lovecký tesák hraběte Harracha
s rukojetí vyřezanou od strejdy.

 

V

Mandele ulovených ptáků
se kdysi prodávaly na trhu.
Kvíčala sedne na lep,
ale může i vletět
do otevřené klece,
když se jí hezky zazpívá.

Dáme si kafe a panáka!

Tma jezdí kolem domu na motorce
a láska hřeje víc a víc.
Kdo by se nezamiloval
do tepla domova?

Zítra budeme obracet seno a hlídat děti ségře.
Sestřenici se narodilo miminko.
Pojedeme se na něj podívat!

 

VI

Maminka už je dost opilá.

Jakpak se vůbec žije v Praze?
Musí to tam bejt hrozný!
Tam bych žít nemohla
a hlavně nechtěla.

Rodina má být veliká
a musí držet pohromadě.
Becherovka nám vypráví pohádky.

 

VII

Jednou si pořídím kozí stádo
a starodávnou dřevěnou almaru.
Na jejích dvířkách je
harfenistka a lesmistr.

Každý na jednom křídle dveří
společně střeží svoje štěstí,
schované do tmy kredence
a uzamčené klíčkem.
Kdyby se dveře někdy otevřely,
namalovaný pár by byl rozdělen.

Červotoč ve skříni hraje na harfu
a dělá do lesmistra dírky
jako od flinty.

 

VIII

Láska v peřinách vší silou objímá sama sebe.
Drtí se v náručí,
je sladce krásná
a nejdůležitější na světě.
Hoří.
Nemůže bez sebe
ani chvíli žít.

Přikládá zběsile do ohně
aby ve stisku objetí
neudusila
svůj vlastní žár.

Chybíš mi!
Jak dlouho se zdržíš?
Kdy zas přijedeš?!

Na nebi svítí hvězdy z rozkrojených jablíček.
Láska si pro dnešní noc
bere podobu koláče
tisíce barev a chutí.

Tma trhá v zahradě ovoce,
dlaněmi dotýká se plodů,
ze stromů padají ptačí slzy
a na vrchol Sněžky se v nosítkách
nechala vynést
jakási šlechtična.

Když první turisté došli až k prameni Labe,
poručili si po cestě
kozí syrečky, placky a pálenku.

 

IX

Maminka slzí,
manželství se jí moc nevyvedlo.
Táta je trochu divnej.

Oknem je vidět Boží umučení
povalené do lopuchu.

Maminka usnula.

Pod stromem se rozpadá:
poloshnilá nůše,
hromada písku, kabely, dráty, umyvadlo,
rezavá škodovka, kus ohrady z plechu,
tetiny tepláky a okapová roura,
igelit, cihly, dříví,
a kočka.

Žárovka u garáže na to všechno svítí.
Pes leží ve dveřích záchodu
a vrčí.
Je čas jít spát.

 

X

Na cestu
modravě svítí televizní obrazovky.

Láska tiskne sama sobě horkou dlaň,
choulí se tváří k svému rameni,
ovíjí si ruku kolem svého pasu
a po každých pěti krocích se zastaví,
aby se sevřela v náručí,
přivoněla si k sobě a dlouze se políbila.

Sama sebe se nikdy nenasytí.
Má ráda požár touhy,
hroty na vrcholcích štěstí,
bolest, sny, závratě
a sněžnou slepotu.
Rozdala by se,
tam, kde si může všechno vzít.

Všichni se ptali,
kdy Tě přivedu ukázat.

Zvuk našich kroků
plaší žluť čížků, bříška hýlů,
potokem proudí vítr
s vůní pleti a listí.

Ticho se bojí v lese.

Z tmy větví svítí
vycházející slunce jablíček
a za každým plotem se vzteká pes.

Koupíme si spolu chaloupku?

 

XI

Až ruku v ruce překročíme práh,
zatopíme si teplem domova.
Kolem manželské postele
si sedne maminka
a strejda.

Po stěnách rozvěsíme jeho parohy a flinty.
Maminčin stesk
v modravém světle televizní obrazovky
bude na stole
u láhve kořalky
tázavě krájet jablíčka
a na zamčených dveřích,
co nikdy nikam nevzlétnou,
přestože mají dvě křídla,
lesmistr
za doprovodu harfenistky
bude tiše
zpívat…

 

XII

Boudy a hřebeny,
chvojí a srnci v hrnci,
barokní andělé,
trny a políčka,
rokle a balvany,
kleče a senoseče,
prkna a šindele,
Zvědavá ulička.

Bály a hasiči,
písmáci, ochotníci,
houby a paseky,
fořti a sejkory,
šišky a jehličí,
radnice v Jilemnici,
fajfky a borůvky,
kyselo, bandory.

Laviny lyžařů,
vleky a kombinézy,
Černý důl, Obří důl,
grogy a griotky,
hotely z panelů,
rolby a sněžný frézy,
Krakonošova hůl,
hospodský záchodky.

Mlhy a svítání,
barvy secesních sklíček,
kořeny, krmelce,
jámy a Rýchory,
mráz v sadu poraní
krajkoví paraplíček.
Ovečka zaběhla
do šera obory.

Třpytivé pláně,
duchna těžká,
lyže a sáně,
Pec
a Sněžka.

 

Předehra k nevěře

Černý les ženám
slibuje hory doly

Měsíc přestrojen za lunu
předčítá při svíčkách a víně
romány z červené knihovny

Sovy pálené touhou
rozsvěcí souhvězdí svých očí
Kukačka přichází na námluvy
v cizoložním prádle

V kytici vřesu se ukrývají
loupežníci a peleš lotrovská
a kočka píše
navoněný dopis:

Dnes hříšná rozkoš
podpálí na poli slaměnou vdovu

Výčitky svědomí
jsou krásné zříceniny
opuštěných hradů

 

Za dveřmi 13. komnaty

Strnulé sochy s mlčícími ústy
upřely na mě prázdné oči
z osmnáctého století

Ve skrytu duše stojí na podstavci
barokní úzkostlivá bolest

Lebky v ozdobných rakvích cení zuby
do šera chladných posvěcených zdí
a kosti nosí závoje a šperky
Relikviáře výčitek a vynucené viny
uchovávané se vší zrůdností

Sám sobě budu dřevěnou zpovědnicí

Všechny mé skutky odlité do kovových zvonků
jsou ve mně zavěšeny jako ve věži

Čas od času se vždycky ozvou znovu

Tisíckrát pozdravujeme Tebe!

 

Genius loci

Usmívej se
Královská zahrado
když z turistických mračen
šlehají blesky
fotoaparátů
a císař Ferdinand
už přes čtyři sta let
do natažené dlaně
své něžné choti Anně
podává pískovcový květ

Fontána zpívá
příkopu a větvím

Zmizeli jeleni velbloudi alchymisté
šelmy ze lvího dvora
děla a kuše z hradního opevnění
dřevěné lešení z temných zdí katedrály
i Gustáv Husák z Benešovy vily

Nakonec starý akát
z bašty před Černou věží

Alegorie ze stěn míčovny
si hravě pohazují
s výkřikem bažanta
                       ažanta
                         žanta
                           anta
                             nta
                                ta
                                 a

Pod vlhkou zemí jehličím a listím
odpočívají
úlomky zdobených číší
kosti snědených zvířat
a poztrácené šperky šlechtičen

 

Nahý král Václav

Král Václav na dubovém loži
Král Václav v lůně středověké noci
Král Václav probuzený ze sna
svým vlastním pláčem dvouletého chlapce
kterému na hlavu vsadili korunu

Tma v paláci se plní neviditelným trním
a odpudivým smíchem podivných pacholátek
bloudících mezi stonky pískovcových fiál
Zapadající měsíc
Oběšenci
A Václav IV. z Boží vůle král
nahmatá rukama a ústy pohár s vínem
Postel se pod ním rozkývá
jako oba zděděné trůny

Biskupské mitry plují po podlaze
Vypasenými hlasy pějí
o líném rozmazlenci
o velikosti otcovského díla
o unikání před povinnostmi
o trestuhodné nechuti k panování
Zdvižené prsty
Hrozící
Žehnající
Sahající po nerozhodném vládci

Erbovní zvířata na stěnách ožívají
Výsosti!
Milosti!
Pojďte nás lovit!
Pojďte nás štvát a honit hlubokými lesy!

Zvířecí výkřik opilého krále

Nahý král Václav v kádi s horkou vodou
Metly a vědra Jemné oleje
dlaně prsy rty klíny lazebnic
poslušně konající Venušiny služby
omývající tíhu koruny
Úsměvy děvek sténání pot a vzdechy
Oknem nahlíží dovnitř ledňáček

Nahý král Václav Mytá nádoba
na neúspěch a nekonečné prohry

V bílé páře se skrývá Smrtholka
Blíží se časy velkolepých žní
až na trůn sedne králův přeplněný kalich

 

Pověst o městě Mostu

Na betonovém dvoře u babičky
mezi kanálem a vraty garáže
chlapec si hraje s šedivými zdmi domu
a vyřazenými sedadly z autobusu.
Opírá dlaně o ostrý brizolit
a lopatkou nakládá písek
na korbu svojí oranžové tatrovky.

Pomalu plynou 80. léta,
a venku za zdí na silnici
v hluku a kouři projíždějí
šedivé tatrovky naplněné uhlím.

Někdy se trocha uhlí v zatáčce rozsype.
To potom babička s kýblem a lopatkou
k večeru půjde sbírat.

K socialistickému nebi
šedivě dýmá Rakona,
kde československý stát
vaří mýdlo a prací prášky.

Uhelný mour jde špatně dolů z rukou i z tepláků.
Babička přikládá uhlí do kamen,
hnědý kouř vystoupá komínem nad střechu
a prudce klesá k zemi
pod tíhou inverze.

Zahalí betonový dvorek,
válí se za dveřmi,
nahlíží oknem do pokoje,
kde babička a chlapec
sledují Večerníček.

Nesmí se větrat.

Slovenská hlasatelka v televizních novinách
hodnotí úspěšnou těžbu uhlí
v průběhu roku 1986.

Babička usíná na křesle u televize
a chlapec v obrovské manželské posteli.
Peřiny nejdřív trochu zastudí,
ale pak ztěžknou a je v nich teplo.

Na stropě ložnice, vymalované válečkem,
se pohybují oranžové stíny.
Vytvářejí podivná kouzla na flekatém dřevě šatních skříní
i na obrazu Panny Marie se spícím Ježíškem,
co visí nad postelí.

Ta kouzla dělají okolo jedoucí
šedivé tatrovky naplněné uhlím,
které si na cestu svítí do tmy.

Rachot a hlomoz uspává chlapce,
přikrytého až po bradu.
Drží se pod peřinou
kovové rukojeti
šuplete nočního stolku.

Občas jen opilci zabuší pěstí
na přízemní okno.
To se pak babička lekne:
Tfuj! Co to bylo?

Vrávorající postavy
a šedé náklaďáky
mizí ve tmě a v hnědém kouři,
rentgenovaném pouliční lampou,
kterou společně se sloupem elektrického vedení
kdosi vztyčil babičce
z blbosti, nebo snad schválně
přímo před oknem.

Chlapec spí klidně.
Divné sny dospělých,
jejich noční bdění
a odpolední usínání
střídavě přemáhané kafem a prášky
se ho prozatím netýkají
a v babiččině posteli je teplá náruč bezpečí
v šedivé době 80. let.

V šedivé době,
projíždějící s rachotem
bez přestání ve dne i v noci
okolo lidských obydlí,
kdy tolik lidí pod těžkými peřinami
nechtělo vědět, kam ta léta jedou,
a nenapadlo je snad ani, že jedou odněkud.

Minulost ani budoucnost neměla význam…

Jen šedá přítomnost s omítkou z ostrého brizolitu
chodila denně do práce,
čekala ve frontách,
chodila do průvodů a k volbám,
stavěla sídliště, jesle, velkovýkrmny, teplovody,
betonovala
a v pátek odjížděla na chaty,
kde sama sobě přestávala vadit,
kde sama sebe brala s humorem,
baštila, popíjela
a zpívala.

V ozvěnách zpěvu nebo proslovů
se mezi panely
rozléhal nevyslovený strach
z úspěšně provedené normalizace,
z toho, že všechno, co se kolem děje
na věčné časy a nikdy jinak,
je normální,
že se v tom všichni
nakonec naučí
docela obstojně žít.

Tatrovky naložené uhlím a šedí 80. let
přijížděly od severu,
kde mezitím
tak nedaleko odtud
vznikala nová krajina,
šedivá jako černobílé fotografie
a jako brizolit na stěnách babiččina domu.

Krajina, kde se z mlhy noří
kostry mrtvých stromů,
kde straší povětří zmizelých vesnic a vytěžených polí.
Kde cesty, milionkrát rozježděné koly řvoucích popelnic,
tonou v blátě střídavě prašném nebo zmrzlém,
kde kostel odjíždějící po kolejích
zdravily na rozloučenou domy,
trhající se pod výbuchy náloží,
kde roztlučené barokní sochy
v hukotu rypadel a pásových dopravníků volaly,
že už není staré a slavné město Most,
že pro něj není už místo
v planině plné popílku, nad kterou zámek Jezeří
trčí z přidušeného lesa Krušných hor
ve strachu, aby nesjel do propasti,
jako nepatřičný šperk z dávné doby.
Že 700 let staré město odvezly šedivé tatrovky
do mlhy a smogu.

Tatrovky naložené sutí lidských životů,
sutí dědictví po předcích
a drtí krajiny,
která patřila k nejkrásnějším v Čechách,
neuměl nikdo zastavit.

Pod peřinami nucené lhostejnosti,
která ostatně mnohým přišla vhod,
se všichni naučili
docela obstojně žít.

Hrozivá propast prázdnoty,
mezitím nebezpečně rostla
a v proměnlivých tvarech mraků na obloze
se zjevovaly tajné vzkazy.

V smrtelné úzkosti
se s očima k nebi modlilo
sousoší Krista na Olivetské hoře,
dřív než ho rozervala exploze
a jeho kusy pohodila
na místě verneřického poutního kostela.

V hukotu rypadel a pásových dopravníků,
vyjících ve dne i v noci
na měsíc, který se zděšeně toulal měsíční krajinou,
jakoby hleděl do zrcadla,
se na prach rozpadala opuka.
V haldách hlušiny vysychaly studánky
a podnikavé obecenstvo této tragédie
shánělo s krumpáči, pilami a sekerami
ve zpustošených sadech a v kostelích a v domech na odstřel
dříví a stavební materiál.

Lhostejnost
rudá jak pěticípé hvězdy
mezitím zapouštěla kořeny,
kvetla, rostla,
a sama sobě přestávala vadit
a sama sebe brala s humorem.
Chtěla žít nonstop. Měla krásný úděl.
Děti ji dostávaly od sudiček do vínku,
dospělí od rodičů do výbavy
a všichni, všichni sklízeli její lidově socialistickou
úrodu:

Vybledlé barvy komunálních reklam,
tragikomické produkty oděvního průmyslu,
Jednotu konzumů,
sídlištní byty,
nedostatkové zboží,
velkovýkrmny,
jesle,
vojenská cvičení a holubičky míru,
oslavy,
chlebíčky,
jedovatý kouř chemiček,
mávátka,
svazy pracujících,
dětskou krupici,
průvody,
fronty,
kriminály,
iluzi pokroku a Rudé právo,
šeď panelů a brizolitu
a šedé tatrovky naplněné uhlím,
na cestě do mlhy a smogu,
na cestě kolem hrajících si dětí,
které jednou
dostanou
možnost
účastnit se
procesu
r
e
k
u
l
t
i
v
a
c
e
.

Procesu obtížného návratu
k poničenému dědictví po předcích,
procesu celoživotního návratu
přes zmizelé cesty a zatopené jámy,
zpustlými sady s otrávenými studánkami,
okolo širých lánů združstevněných polí,
okolo betonových koryt potoků
přes opuštěné vojenské výcvikové prostory,
přes sídliště s výhledem na přízraky elektráren
a zalesněné haldy,
kde k rakousko-uherskému hrobu
s rozbitým epitafem z první republiky
přivedla éra socialismu
zmatenou současnou dobu
a kde plakáty
lživě, drze, směšně,
slibují blahobyt
a třešně.

 

V houpací síti

Brouci prchali do tmy
pryč z rozštípaných polen
oheň posvítil zdálky
horám do tváře
moucha spadla dědkovi do piva
a vítr pásl osla v ohradě

Panenka Maria má pusu od borůvek
V lesích obchází kočka divoká

Otvírám starou kredenc
odvěkého řádu
a andělé se tiše vznesli nad hřbitovem

Z otlučeného hrnku budu pít
čaj rum a pohádky

Chci stavět dávno rozorané meze
Vzkřísit hnijící chomouty ve chlévech
Vrátit do žlabů vodu
Ovčí dech
Na půdu vůni ovoce a sena
Péct chleba vařit povidla a klátit ořechy
Pozlatit jména padlých z první světové vojny
Koupit si grošáka za tři stříbrné groše

Starat se aspoň o kousek své země
tak jak to kdysi všichni dělávali

Křoví se po mně
dívá vraním okem
když v dlani tisknu kliku z mosazi
a trhám mezi futry pečetě z pavučin

Za dveřmi odpočívá obrovitá pec

Vkládám jí do studené tlamy
zapálený šém ze zmuchlaných novin
Plamen si přečte čarodějná slova

Třesk křehkých třísek
Praskající klestí

V zrcadle studny na zahradě
se zjevovalo tolik lidských tváří
a čas je v temném koutě hryzající myš

 

TOMÁŠ PYTLÍK

(* 1986)

Nadaný, talentovaný, originální a zcela výjimečný – nic z toho by o sobě autor Tomáš Pytlík nikdy neřekl, protože takoví lidé podle něj patří do muzea nebo nějaké speciální zoo. Narodil se roku 1986 v Ostravě a o dekádu později nenávratně propadl knihám a tvůrčímu psaní. Tento zhýralý život ho dovedl až k vítězství v soutěži Literární talent webu Pište-povídky.cz, a díky tomu i na stránky této sbírky. Píše pro zábavu (neboť se stále nenašel nikdo, kdo by mu za to platil) a publikuje převážně na internetu. Zbožňuje dobré příběhy, hloupé nápady a svou rodinu. Nemá rád žvýkačkové bubliny, uzly na tkaničkách a spisovatele, kteří si píšou vlastní medailony a pak se to snaží zamaskovat třetí osobou jednotného čísla.

Zdroj medailonu: Tomáš Pytlík / www.tomaspytlik.net

Zdroj fotografie: Jan Lipovský / www.katas.cz

Tomáš Pytlík na literárním serveru Pište-povídky.cz.

 

Zhouba nočních můr

Unavený svět dřímal v náručí čokoládové oblohy zakrytý až po uši peřinou polárkového sněhu. Tma zhoustla v neprůhledný karamel a lepila se na všechno okolo. Jakýkoliv zvuk byl bez milosti chycen, opředen sladkými vlákny noci a uložen k bezesnému spánku.

A tak nikdo neslyšel skřípot otevíraného okna ani šelest mnohotvarého těla, které se protáhlo škvírou do pokoje. Žádné uši nezachytily klapot stovky krabích nožiček a žádné oči neodhalily křivolaký stín temnější než tma samotná.

Noční můra stanula nad postýlkou a prohlédla si růžový uzlíček utopený v záhybech peřiny. Dítě spalo a hlasitě si u toho broukalo, jak už to dělávají děti, které sní a zároveň o tom chtějí vyprávět. Můra spokojeně loupla klouby na nepřirozeném množství končetin. Koncert hrůzy mohl začít.

Zhluboka se nadechla. Rozepjala blanitá křídla a vycenila čelisti, které vypadaly jako ďáblův příborník. Zavrčela v démonickém kontra bé a nechala z tlamy ukápnout cákanec zeleného slizu. Naklonila se nad postýlku a pak –

„Dobrý večer.“

V tom okamžiku se stalo několik věcí najednou. Chvíli potom se noční můra zaposlouchala do tmy. Z dálky k ní stále doléhal pravidelný dech protkaný veselým mumláním. Odkašlala si a pokusila se, aby to znělo co možná nejméně hloupě, když řekla: „Mluvil tady někdo?“

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit,“ odpověděl jí hlas plný soucitu.

„Vyděsit? Mě? Nebuďte směšný!“

„V tom případě byste možná mohla vylézt z pod té postele.“

„Něco mi upadlo, to je všechno,“ zahučela můra a vyhoupla se ven. Zůstala zírat do korálkové tváře plyšového medvídka. „Velice se omlouvám,“ usmál se na ni, „ale občas se nám to stává. Přece jenom jsem plyšový medvídek.“

„Co tím chcete říct?“

„Vždyť víte. To s plyšovými medvídky. To přece ví každý.“

„No já teda ne.“ Můra si chapadly oprášila ramena. „A teď, kdybyste byl tak laskav a spakoval se. Za chvilku tady bude spousta křiku a pročůraných matrací, takže jestli nemáte gumáky a pršiplášť, bude pro vás lepší být někde jinde.“

Plyšák ji věnoval dlouhý zpytující pohled.

„Doufám, že vám nevadí, když se zeptám, ale vy jste v tomhle nová, že?“

„Dřív jsem dělala do realit,“ připustila můra. „Strašidelné zámky, posedlé domy a tak dále.“

„Ale museli vám dát nějaké školení nebo ne?“

„Dostali jsme brožuru,“ ucedila. „Spousta textu, málo obrázků. Příšerné čtení pro někoho, kdo má dvaasedmdesát očí. A teď mi jděte z cesty, povídám, protože se chystám tady prckovi zasadit vzpomínku, ze které by Sigmund Freud zaplakal štěstím.“

„Jak myslíte,“ řekl medvídek a posadil se do peřin, „ale dopadne to špatně.“

Noční můra se nadechla podruhé. Napnula křídla a rozevřela tlamu, která vypadala jako šílená prateta všech skalních útesů… a pak ji zase stáhla.

„Proč by to mělo dopadnout špatně?“

„Kvůli té věci s plyšovými medvídky přece.“

„O čem to u všech lochnesek pořád plácáte?“

„Plyšoví medvídci,“ začala hračka, „jsou zhouba nočních můr. Chráníme dětské sny už více než sto let a ještě ani jednou jsme nezklamali. Promiňte, ale vážně jsem myslel, že to ví každý.“

„Ty jsi moje zhouba?“ Noční můra vyprskla smíchy přes více otvorů, než se obecně považuje za zdravé. „No to se podívejme! Viděl jsi ty drápy? A všechna ta chapadla? A co zuby? Hálně-e-odíej-a-y-uby.“

„Děsuplné, opravdu. Ale dokud jsem tady já, tak se vám s nimi žádné dítě vyděsit nepovede.“

„Že se mi nepovede? Ho, hó, ty asi netušíš, že máš co dočinění se skutečným odborníkem na strašení malých capartů. Dokážu slintat kapky proti kašli a mám šupiny z domácích úkolů. A koukni na tohle – tady vzadu mám tři další hlavy a ty umí říkat jenom ‚Ukliď si to‘, ‚Teď nemám čas‘ a ‚Pojedeme za tetičkou Amálií‘!“

„Hrůzostrašné,“ přikyvoval medvídek. „Ale bohužel také naprosto zbytečné.“

Noční můra se naklonila tak blízko k plyšákovi, až se její černé nozdry téměř dotýkaly medvídkova knoflíku, který zastupoval nos. „Můj dech smrdí jako hračky, které spadly do kanálu a nejdou vytáhnout,“ zašeptala. „A teď mi pověz, pane medvídku, copak máš ty?“

Hračka se zamyšleně podívala na své plyšové packy. „No, vlastně nic moc. Ale to vůbec nevadí. Plyšoví medvídci vždycky vyhrají. Zeptejte se, koho chcete.“

„Pche!“ udělala můra a odtáhla se. „Ztrácím tady s tebou čas! Samé žvásty a nesmysly!“

Nadechla se potřetí a někde v plicích jí zaštěrkalo. Zkusila rozepnout blanitá křídla, ale musela s nimi několikrát škubnout, než se jedno vymotalo z druhého. Vycenila zuby, které vypadaly jako vážný kandidát na lékařskou prohlídku. Nechala ukápnout slinu zeleného slizu a celá se s ní pocintala.

Medvídek seděl na kraji postele a komíhal tlapkami.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

Můře vyrazil na všech čelech studený pot.

„Já…,“ řekla. Horečnatě přemýšlela a probodávala plyšáka nenávistnými pohledy. Ten zrovna z packy vymotal dlouhý vlas, zkoumavě si ho prohlédl a pak ho pustil na podlahu. Potom se podíval na můru a přátelsky se usmál.

„Tedy…,“ huhlala můra. „Myslím, že jsem… jak bych to jen…“

„Nechala doma zapnutou kulmu?“ navrhl plyšák.

„Ano! Přesně tohle. To je nebezpečné, víte to?“

„Jistě. Požáry v domácnostech patří podle statistiky k těm nejtragičtějším.“

„Správně. Takže já se stavím jindy, ano? Přeju vám dobrou noc.“

Můra se spěšně vrhla k oknu. Pokusila se vysoukat ven všechny své končetiny najednou a po chvilce hekání se jí to skutečně povedlo. Jak se její silueta vpíjela do karamelové noci, naposledy se ohlédla. Plyšák stál na posteli a vesele mával. Bezděky se otřásla a s hlasitým „puk“ zmizela nadobro.

Medvídek přehopkal až k rozcuchané dětské hlavičce, ulehl a zabalil se okrajem peřiny. Pak nějakou dobu křičel do polštáře, klepal se hrůzou a zažíval velice nepříjemné pocity někoho, kdo se chce opakovaně počůrat strachy, ale nemá trávicí ústrojí. Trvalo skoro hodinu, než ledové sevření hrůzy popraskalo natolik, aby mu dovolilo usnout. Někde na pomezí mezi snem a bděním se mu v hlavě zatřepotaly poslední myšlenky. Dokázal jsi to, řekla ta první. Ovládl jsi tajemství plyšových medvídků, řekla druhá. Ti totiž vždycky vyhrají, to přece ví každý. A vyhrají právě proto, že to ví každý. Možná že příští noc už to nevyjde, řekla třetí myšlenka a rychle se sklonila, když po ní ty první dvě naštvaně hodily polštář.

 

 

 

Městská knihovna v Praze

Vzorník 2015

 

Edice E-knihovna

Řada Vzorníky

Editor Tomáš Vlček

 

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

 

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 8. 4. 2016

 

ISBN 978-80-7532-092-6 (html)