35 sloupků

Letošní první máj nevypadal zrovna jako první máj; spíše bychom řekli, že podobal se lepšímu prvnímu únoru. Tak je to se vším, do čeho se vloží stát. Dokud byl první květen svátek neoficiální, nebo dokonce protizákonný, byl to den plný „vůně, barev, květů, jasu…“ A teď z toho udělali státní svátek: Studený vítr, přeháňky, červené nosy, oficiální nálada. Tak bychom ani nevěděli, že máme prvního května, kdyby – –

Kdyby: Trr – Džin – džin – džindžindžin… Aha, muzika, prapory, standarty, slavnostní průvod. A tamhle druhý, třetí. Samé průvody. Kdyby se mne někdo zeptal, které procesí se mně nejlépe líbilo, tu řeknu bez rozpaků, že národněsociální. Ta krása, nádhera, pestré prapory, zlaté vyšívání! Která strana si tohle může dovolit? Nepřipadá vám to jako výsměch, když si bratři nesou v čele průvodu heslo: Rovnost národů, rovnost v národě? Kdo se jim může rovnat? Kdo si může uspořádat takovou nádhernou procházku městem? Takhle nebude rovnosti nikdy! A za těmi červenomodrobílými vlajkami kráčely odborové organizace národněsociální, sdružené v Českou obec dělnickou. V čele šla veledůležitá odborová organizace Krojová družina šohajů a galáneček Čs. strany socialistické. Vedl je vrchní šohaj, přepestrý to jinoch v cvikru. A za nimi organizace listonošů v zánovních modrých čapkách. Naši milí listonoši! I řekl jsem si: Navštíví-li mne peněžní listonoš, tu chváliti budu stranu národněsociální; ale jestliže mně bude přinášeti upomínky, budu na ni kydati hanu a budu se snažiti, aby jí raději nebylo. Ale musím uznati, že národní sociálové jsou lid galantní. Viděl jsem je sraziti se s průvodem sociálnědemokratickým a tu jim dali s roztomilou přívětivostí přednost. Mnoho je to ostatně nestálo. Průvod trval asi dvě minuty; připadalo mi, jako by se skládal z lidí vypůjčených z jiných stran. Šel spěšně, nesa v čele oblíbené pořekadlo „Proletáři všech zemí, spojte se“, a záhy zmizel za rohem. Jak říkám, nejlepší byl průvod národněsociální. Kapely jí pěkně hrály, lidé šlapali jedna radost. Jen jeden nepořádek jsem zpozoroval: Část omladiny se oddělila a běžela po ulici na vlastní vrub. Pořadatel na ně volal: „Do řady, do řady, děti! Kampak běžíte?“ Hloupá otázka: Měl si všimnouti standarty, kterou nesl jeden chlapec, na níž stálo: „My jdeme za Karlem Půlpánem.“

Taktéž o komunistech nemohu se zmíniti leč pochvalně. Mají sice na praporu vyšitého Marxe, nesou si široké a tajuplné, imaginární a dogmatické „Proletáři všech zemí, spojte se!“, ale jinak nelze si nevšimnouti, že prospívají v mravech. Tak nápis jedné standarty: „Pětka je nejhorší známka.“ První krok k polepšení je poznání svých chyb. Doufejme, že se budou nyní komunisté snažit dostat jedničku z mravného chování. Aspoň jeden nápis nasvědčuje tomu, že jdou do sebe: „Zbraněmi a násilím se nic nepořídí.“ Patrně reminiscence na oslavanskou vzpouru.

Myslím, že nejsem dalek pravdy, když řeknu, že napřesrok budou asi takováhle hesla v komunistickém průvodu: „Mluviti stříbro – mlčeti zlato.“ – „Nejezme nezralého ovoce, to je zlých nemocí původce.“ – „Lihovinám kdo se oddává, sílu svoji ve hrob skopává.“ – „Přísloví napoví, pravda nehladí, i moucha se brání.“ – „Štěstí jest vrtkavé.“ – A jiné.

Řeka – život lidský

Pořád lidé říkají, že ty školy nejsou k ničemu, ale jak je jim šest let – už aby seděli ve školní škamně. A pak se stává, že synáček nosí ze školy samé jedničky – a z toho se rodičům hlava poplete, chtějí mít ze syna nějakého bohatýra, kancelistu nebo oficiála a dají ho do střední školy. Někdy však nemají ani na tom dost. Ctižádost jejich je nenasytná, žíznivá, hladová. Chtějí dosíci akademického stupně a vstoupí na vysoké učení. A tak mnohdy člověk projde všemi stupni vědění, vycvičí se v naukách a je z něho chlapík: v hlavě mu uváznou po celý život počáteční verše Iliady, Odysseje, Aeneidy; mluví zvláštní, učenou řečí, prorostlou klasickými citáty, které udává v každé situaci životní. A uzrálou moudrost antických spisovatelů promění v hladkou, klidnou, skromnou a nemastnou existenci: Dostane se pod dekret.

Je však nemálo těch, kteří pro špatný prospěch nebo pro nemravné chování škol nevychodí. To jsou zkažení studenti. Zkažení studenti jsou hanbou pro celou rodinu, rodnou obec i národ. Zkažení studenti jsou nuceni předčasně vstoupiti do života praktického. A do toho života praktického odnášejí si mimo jiné i jednu věc. Totiž: „Řeka – život lidský“, příměr, jenž bývá tématem školních kompozic asi tak v kvintě na všech středních školách, co jich na světě je. A toto téma provází pak zkaženého studenta po celý život. Neboť známo, že ze zkažených studentů rekrutují se žurnalisté. A jaképak noviny bez řeky? Abych mluvil zřetelně:

Řeka vzniká z pramenů. I noviny vznikají z pramenů, a to povýtce z pramenů hodnověrných neboli zaručených. Jestliže však dotkneme se odpůrčího časopisu nebo podle své povinnosti vylíčíme politického odpůrce jakožto člověka darebného, nečestného, ba i zlodějského, tu podle slov odpůrčího orgánu čerpáme z pramenů kalných. Jestliže odhalíme například nějakou tu pěknou krádež nebo podobné manipulace ve výrobním a spotřebním družstvu nepřátelské strany a způsobíme, že mnoho přívrženců této strany přestoupí do našich řad, tu podle politicko-rybářské terminologie lovíme v kalných vodách. Jsou-li prameny neznámé, obtížné a nešikovným novinářům těžko dostupné, tehdy se praví, že zprávy, pocházející z těchto pramenů, jsou inspirovány.

Velmi důležitou součástkou každé řeky je koryto. Každý nepředpojatý člověk uzná, že bez koryta je řeka ničemná. I v žurnalismu, i v našem politickém životě hraje koryto úlohu nemalou. Když strana nějaká vstoupí do vlády a postaví svoje lidi na odpovědná místa, tu podle názorů opozičních novin jsou oni politikové u koryta, to jest: Aby „si pomohli“. A vládní noviny nazývají se logicky žlabní neboli hradní.

Koryto je tedy velmi důležité, ale za to bahno bych je neměnil. Bahno – moc dobrá věc. Bahno se pěkně povaluje, celé politické partaje, kliky, kamarily, úřady a tak dále se topí v bahně. Bahnem možno kydati po politických odpůrcích. Taktéž šediny ctihodného politického starce, zešedivělého zápasem o práva lidu, možno pokáleti bahnem. Já říkám, že bych bahno nedal ani za písek, ačkoliv písek je velmi vhodný k tomu, aby se házel lidu do očí. Ale lid si nedá obyčejně metati písek do očí. Lid vždycky prohlédne. A pak běda proradným vůdcům! Vrby pak, kterými je vroubena řeka, jsou k tomu, aby se na nich malovaly straky. Jak se to dělá, nevím. V politice je to náramně důležitý druh výtvarného umění.

Stojaté vody jsou básnická metafora pro radniční režim. Zápach, který vydávají stojaté vody, nazývá se odborně „vůně samosprávy“. Pohnouti stojatými vodami znamená, že socialistické strany vyhrály při volbách a dobyly radnice. Jenže stojaté vody se zakrátko uklidní; stojaté vody zůstanou stojatými vodami. Voda je vůbec důležitá, jak v literatuře, tak i v politice. Názory se čerpají a všelijaké fondy plynou komusi do kapes.

Z toho jest viděti, jak důležité je pro život téma školních prací „Řeka – život lidský (Příměr)“. Pravdu měli naši profesoři, když říkali: „Non scholae sed vitae discimus.“ – Ne pro školu, ale pro život se učíme.

Různé zahraniční

Klajpeda

Blažený onen, který vzdálen jsa ruchu světského svůj život tráví v zasněných horách, svoje stádo opatruje, sladce na šalmaj si píská čtveračivou melodii a zádumčivě pohlíží na modré nebe, na němž se kupí bílé obláčky, které za krásného počasí a v básnictví idylickém možno vždycky přirovnávati ke stádu beránků, měkce zvlněného rouna. A třikrát blažený pastýř, kterému administrace přestala posílati novin, poněvadž opomenul zaplatiti předplatné. Neboť mnohým jsou vinny noviny.

Ostatně musíme začíti pěkně od počátku. Čtenáři si zajisté všimli, že kdykoliv objevilo se v novinách jméno nějakého podivného města, že okamžitě následoval ve světě poplach, rozruch, nepokoj, právě tak, jako že popravu vraha provází ukrutná vichřice. Vzpomeňme si, jak bylo, když se v časopisech psalo pořád: Skutari. Sotva se řeklo Skutari, již dva armádní sbory rukovaly do Bosny a vojáčkové musili po celých devět měsíců prováděti po kopcích execírku. Nebo řekněme takový Üsküb, Děvděli, Čataldža… Nejsou to jména měst, která jsou přímo od samého Boha vyvolená k tomu, aby v jejich okolí řádili kavasové, komitadži, hajdukové a janičáři, kteří zase jsou snad stvořeni jenom k tomu, aby plenili, rabovali, drancovali, popravovali a lidem uši uřezávali.

Tuhle zase byla zpráva, že jsou nějaké porady v jakési Mudanii. Lide dobrý! Mudanie…! Slyšeli jste kdy, aby poctivé, rozšafné a spořádané město nazývalo se Mudanie? Vyvolili si krásné místo k poradám! Co může vyjíti z města jména tak mrzkého, podlého a surového než neřesti a podkop a spiknutí proti civilizované Evropě? Porady v Mudanii nepřinesou jistě nikomu požehnání. Naše podezření je plně oprávněno. Kdyby se konaly konference řekněme na Králově Poli, na Cejlu, v Židenicích nebo v Jevíčku, věru že bychom spali klidně vědouce, že ve zdech těchto bohulibých míst vládne ctnost, slušnost, cudnost i mravnost; i že z úst diplomatů prýštilo by mléko moudrosti a mírové holubice, nesouce v zobáčcích olivové ratolesti, rozlétly by se odtud do celého světa, hlásajíce pokoj lidem dobré vůle. I neustanu tvrditi, že potud nebude ve světě pokoj, dokud světová historie nespojí se se jménem těchto míst.

Avšak co je Skutari, i Üsküb, i Děvděli, i Čataldža, i Mudanie proti Klajpedě? Ruku na srdce: Věděl z vás někdo o nějaké Klajpedě? Toužili jste někdy po Klajpedě? Zalétal váš duch někdy do Klajpedy? Chtěli jste snad svoje kosti složiti v Klajpedě? Zajisté že nikoliv. Naopak věřím, že toto jméno vzbuzuje ve vás spravedlivé rozhořčení, hnus, odpor; že byste se štítili vzíti Klajpedu do holé ruky. A kdyby se vám zjevila Klajpeda ve snu, zajisté že by vzala na sebe podobu staré, kolozubé babky, jejíž nejkrásnější ozdoba vedle zaručeného panenství je dlouhá, špičatá brada a bradavice s keříčkem šedivých vousů. Zarmoutili jste se, čtenářové, zaslzeli a zavzlykali, když jste četli, že Klajpeda byla litevskými povstalci dobyta? Chovám pevné mínění, že nikoliv. Naopak řekli jste si, že město takového jména nezasluhuje jiného osudu, než aby je litevští povstalci bombardovali. Ale ovšem: Padlo slovo Klajpeda, a již občané kupovali mouku po dvaceti kilogramech (a já sám koupil jsem si dvacet cigaret najednou) a po našich luzích a hájích roznášela se zvěst o tajné mobilizaci.

A proto pravím: Čtenáři! Dokud vám nebudou noviny předkládati ničeho lepšího než jakési Klajpedy – nečtěte jich. Zaplaťte předplatné, jak se sluší a patří, ale Klajpedami si neotravujte život. Čtěte pouze sloupky, jež jsou milostné libosady, kde v utěšené pohodě sladce zrají hrozny moudrosti.

Policejní kronika

Kapitola o žebrácích

Vejdu do naší ulice a vím, že jsem doma. Naše kostrbatá a zaprášená ulice a náš oprýskaný, ošumělý a nudný dům patří k mé domácnosti. Členem domácnosti je mladík, který stojí v domovních dveřích a pustí vás do domu jen na zvláštní vyzvání. Onen mladík s rozplesklým obličejem s výrazem alkoholistické veselosti v červených tvářích zdraví velmi zdvořile. K domácnosti náleží temné schody, které horlivě znečišťuje pejsek, jenž svůj život prožívá v klamu, že je čistokrevný foxteriér, poněvadž zavoláte-li na něho jinak než „Fox!“, ani se neohlédne. Samolibý pes. K domácnosti patří vetešník z prvního patra, jenž zahalen jsa v mračna prachu mohutně buší rákoskovou plácačkou do oděvů od panstva odložených. Spatří mne, ustane ve vyklepávání a zakřikne: „Poklona! Poklona! – Služebník! Služebník! – Mauctička! Mauctička!“

Ale členy domácnosti jsou především žebráci. Rozdělil jsem je v duchu na obyčejné a vznešené.

K žebrákům obyčejným patří „vejminkář“. Jemu je vyhrazena středa. Má harmoniku, na kterou nehraje, nýbrž hudlá, vyje a chrochtá. Harmonika vrže jako botky, které nebyly zaplaceny. „Rukulíbám, slečinko! Uctivá poklona, otče náš, jenž si na nebesích,“ zdraví služky, „jdou hlásit milostpaní, že už jsem tady.“ Vejminkářovi náleží hrnek kávy a šesták. Jednou na něho s kávou zapomněli a dali mu polévku. Vejminkář nepřicházel. Když pak se po čtrnácti dnech zase objevil, ptá se ho stará paní: „Kde jste byl, strejčku? Já myslela, že jste nemocen.“ – „Já jsem zdravej,“ povídá vejminkář, „ale kroupovou polévku nejím. Mám regma, otčenáš, jenž jsi na nebesích.“

„Dlouhá teta“ přichází v sobotu. Mluví dýchavičným, naříkavým hlasem a mívá zlé sny. Nepřichází, aby obdržela almužnu, ale pobesedovati si se starou paní. „Já byla taky majetná,“ povídá, „měla jsem kanape.“

Žebrák vznešený vstoupí obřadně a prohlásí, že si přeje mluvit s dámou. Služka ho vede dovnitř. Vznešený návštěvník mluví tak vysokou češtinou, že člověka mimoděk pojímá závrať. „Milostivá paní,“ počne velkosvětsky, rozkládaje jakési listiny. Stará paní domnívajíc se, že je to pán od úřadu, nasadí si skřipec. „Milostivá paní! Znaje vaši neobyčejnou dobročinnost osměluji se předstoupiti před vás s touto snažnou prosbou. Pohleďte do těchto dokumentů a užasnete, jak mnohý člověk bývá nevinně osudem pronásledován. Jaká neštěstí! Jaké osudy, bože můj –“

Stará paní pochopí konečně, že prosí žebrák o almužnu. Ukrojí mu krajíc chleba a podává šesták. – „Pardon,“ praví pán se vznešeně odmítavým posuňkem, „zde se stal omyl. Nejsem žebrák, prosím!“

Ba, člověk by si to kolikrát spletl. Požádá-li vás někdo o malou podporu, nemusí být proto ještě žebrák. Chce vám dáti pouze příležitost, abyste ukojili svoje dobročinné pudy.

Také pan Bondy, kterého potkáváme v naší ulici, není žebrák. Pan Bondy vás zastaví a zeptá se: „Jaké je vaše ctěné jméno?“ Řeknete mu ctěné jméno. „Já jsem Bondy,“ představí se vám vzájemně starý pán v rozšafném tvrďáčku. „Bondy od firmy Weil. Znáte tu velkou firmu – tu slavnou firmu Weil? Nemohl byste dát nějakou maličkost na chudou vdovu?“ Patrně má ta velká firma – ta slavná firma – sklad potřebných vdov. Ke cti pana Bondyho budiž konstatováno, že peníz takto získaný rozdá opět dětem, které miluje tento podivínský pavouk něžnou láskou.

Nejen pan Bondy, ale ani pan Hašile není žebrák. Děti však nemá pan Hašile rád. Běhají za ním v houfech a pokřikují na něho: „Hašile, kouká ti košile!“ Hašile není žebrák: on je šnorer. To znamená, že je chudý žid, kterého souvěrci musí podporovati. Žádá to náboženský předpis. Pan Hašile to ví, a proto je ke svým dárcům velmi přísný. Žádá, aby se dobročinnost konala pečlivě a přesně podle Písma. Nedá se ošiditi. Jednou si to stará paní odnesla. Dávala mu boty, ve kterých pan Hašile nenalezl záliby. „To jsou boty?“ rozčilil se. „To nejsou žádné boty – das sind solche škrpáles! Noste si je sama, paničko, jo!“

Inu, s panem Hašilem nic není. Je příliš zlostný. A vznešený žebrák je moc vznešený. Já se držím vejminkáře. Je starosvětský a hodný a zahudlá mně na svůj nástroj podivnou písničku.

Hospoda v domě

Nade dveřmi je upevněna svítilna v podobě džbánu na pivo. Nápisy na okně a na stěnách hlásají, že dostane se tu snídaně na vidličku, obědy a večeře. Avšak tyto nápisy by vás nadarmo uvedly v omyl. Já aspoň jsem ještě nikdy neviděl tu obědvat nebo večeřet kromě hostinského. Občanstvo chodí sem, aby uposlechlo vyzvání: Okuste bránické pivo. A tak počíná okoušet od božího poledne, okouší je až do noci a pořád mu nemůže přijít na chuť. Výsledek toho bývá řev, rozbíjení hospodského inventáře a pranice. Ostatně noční rvačky jsou hlavní atrakcí, jež láká sem rozličné panstvo, aby tu osvědčovalo osobní statečnost a hájilo napadené cti svých dam.

Den počíná se takto: Kolem desáté hodiny dopolední zastaví se před hospodou vůz, z něhož skládají láhve sodové vody. Ze dveří vykoukne rozcuchaná ženská hlava. Jakýsi mladík se vzpurným výrazem a modřinou nad okem postaví se na práh, pohlíží zamračeně k modrému nebi a zívá. Oděn je pouze kalhotami a umělecky roztrhaným, červeně a modře pruhovaným tričkem: To je pan vrchní číšník. Pan restauratér prochází se vážně nahoru a dolů. Černý šosatý kabát dodává mu vzhledu evangelického pastora. Byl majitelem hostince kdesi na Vinohradech a zabil strážníka. Nevím, je-li to pravda, ale sousedé si to povídají. Pan hostinský cinká v kapse šestáky a hovoří laskavě s chlupatým žlutým pejskem.

Vstoupíte-li do výčepu neboli „logálu“, padnou vám do očí obrazy dvou prezidentů. Barvotisky jsou ověnčeny chvojím a ozdobeny americkými vlajkami. Pod oběma prezidenty je kresba, kterou dovedně zhotovil nějaký neznámý umělec. Kresba představuje pána držícího karty v ruce; neznámý malíř je také básník, jak svědčí tyto verše:

Milý přítely. Čtyři esa vybrané ať máš
abis hrál a vždycky vyhrál mariáš.

Nápis „Cena levná, ale pevná“ doplňuje výzdobu místnosti.

Rázem druhé hodiny odpolední zdvihne se jakési temné individuum, jež spalo dosud na lavici v koutě, protáhne se a protře oči. Pak sedne ke klavíru, plivne si do dlaní a spustí se zoufalou odhodlaností:

Možná, možná, kdožpak to ví,
což se to nemůže stát –

Zvuky této populární písně linou se jednotvárně a vytrvale jako listopadový déšť. Obyvatelstvo domu, jež musí nedobrovolně naslouchati tomuto hudebnímu výkonu, upadá pomalu v tupou rezignaci. Ačkoliv je posluchačstvo již přesvědčeno, že „přijde ten čas pohádkový, že se už ne – búúúdem znát“, přece nutí je vytrvalý umělec naslouchati znovu a znovu.

Avšak nedomnívejme se, že touto písní je repertoár mládence mlátícího do klavíru vyčerpán. O deváté hodině večerní, kdy „logál“ ozývá se hlaholivým pokřikem frajerů se snivě načesanými kadeřemi a škádlivě pištivými hlásky jejich společnic, spustí pianista zbrusu novou:

Muziky, muziky,
musíte krásně hrát…

Baže! Musíte krásně hrát, když klidný jinak občan zuří, strká hlavu do peřin, ale není mu to nic platno, za devátou stěnou uslyší:

– až půjdu do kola,
s tou, co jsem měl tak rád…

Poněvadž nemůžete tak jako tak spát, postavíte se k oknu a pozorujete živý ruch, jenž ukazuje, že zábava ve výčepu je v plném proudu.

Kdosi tluče pěstí do stolu a křičí: „… jó, to víte! Na mne si tak někdo přijde! Tak jsem si došláp na ministra, já ho nebudu jmenovat, abych mu neškodil, a povídám: Tak co, pane ministře, vy na mne takhle? A to vy nevidíte, že támhle v Podmoklí jdou celé vagony se zbožím ven? A mě tady pro takovou maličkost – a ministr vám, celej bledej, takhle se třás a povídá: Jó, příteli, já to všecko vím, ale já jsem na to krátkej, to dělaj ty, co jsou kolem mě! – A já mu na to: Příteli sem, příteli tam, já nejsem žádnej váš přítel, co bejvalo, to už není, to víte, já byl v ráži, tak jsem mu to pověděl…“

Neznám hospody, kde by se nevyskytl člověk, jenž si došel na ministra, aby mu to pověděl. Prosím vážené čtenáře, kdyby o takové hospodě věděli, aby mi to laskavě pověděli, poněvadž to by byla vzácnost, která by stála za zaznamenání.

Zábava dostupuje vrcholu. Sbor vysmolených hrdel spustí bujaře dojemnou národní píseň:

To byl ten frajer,
co jsem s ním včera stála,
a ten mně řekl,
abych ho milovala…

Temná melodie a výpary bránického piva nesou se vzduchem. Chodci se zastavují a naslouchají se zalíbením.

Konečně!

Konečně jsme se dočkali toho, že jeden pán hodil po druhém půllitrem a zasáhl oko. Dveře se otřásají a klubko zápasníků vyhrne se na ulici. Válečný ryk dvojctihodných pastýřů, provázený vřískáním jejich schovanek, ozývá se do tiché noci. Kterýsi starší pán z druhého patra snaží se vysvětliti zápasníkům, že je poplatník a že se mu chce spát. Šťavnaté nadávky rozlícených bojovníků dokazují, že stanovisko staršího pána ze druhého patra nenalezlo pochopení.

U nás v Praze máme skoro v každé ulici takovou bouřlivou hospodu.

Praha je hlavní město republiky.

Co se pak policie týče, ta zachová při takových nočních výjevech blahovolnou neutralitu. A má docela pravdu. Co by se do toho pletla? Aby dostala také nějakou facku?

Hlídka úřednická a zřízenecká

K povšímnutí

Já nic neříkám. Nejsem proti tomu. Jsem pro to, co je. Vím, že úřady musí býti a že se v těch úřadech musí úřadovati. Nikdo se nedomnívej, že bych proti úřadům vypustil slovo hanlivé, že bych úřady káral, na ně sočil, do nich ryl, jim úklady činil a z nich si posměch tropil. Jsem si vědom, že úřad nad lidi postaven jest a že je jim dána všeliká moc. Řekne-li úřad „Jdi“, i odejdu, a praví-li „Zůstaň“ – zůstanu. Je moje přesvědčení, že si úřady lidi zavinili sami, porušivše první zákon boží, jenž zapovídal prvotním lidem jísti ze stromu zapověděného. Neposlechli a pojedli, ztratili ráj, a proto nyní v potu tváři jedí chléb svůj pod dohledem úřadů.

Nelze však zamlčeti, že úřad, jakkoliv je to instituce vznešená a pro obecné dobro zřízená, moudrá, věhlasná a slavná, přece však druhdy bývá pramenem všelikého příkoří a pronásledování občanstva. Nejhorším nástrojem k týrání lidu jsou však úřední formuláře, které čas od času zasílá některá instance poplatníkům k vyplnění.

Úřední formulář je listina erární, vzhledu truchle symetrického, zažloutlá jako úředník trpící jaterní nemocí, pustá a bezútěšná jako poušť Gobi; poplatník přijímá ji z rukou poslových s pocitem podráždění, zavilého nepřátelství a nezřídka i s potupnými výkřiky. Úřední formuláře mají nesmírné množství rubrik, které vyplniti dá dosti času a úporného přemýšlení člověku průměrně vzdělanému. Nejhorší však je, že nikdy nepřijde formulář pouze jeden, nýbrž nejméně dva, a jeden každý z nich je opatřen ústřižkem, který nutno vyplniti týmž způsobem a týmiž slovy jako hlavní listinu.

V domácnosti, do které zabloudí úřední spis, nastane patrné pobouření a poplach, který se mezi dnem stupňuje a k večeru dosáhne rozměrů povážlivých. Toho večera musí děti spát dříve než v obvyklou hodinu. Potom se teprve shledávají potřeby k psaní; a tehdy se uvidí, že inkoustu není; i musí manželka doskočiti pro lahvičku s inkoustem naproti k sousedům. Po různých přípravách, provázených kletbami strašlivými, dá se otec rodiny do práce. Je to trudná lopota. Ukáže se, že úřad je zvědav jako slepice. Chce se mu dověděti, jak starý je otec, matka, dítky, odkud pochází a kamže přísluší, jaké je rodové jméno manželčino, jakého vyznání a vůbec všecko naskrz chce úřad prohlédnouti jako Roentgenovy paprsky. Brzy sezná otec rodiny, že není snadný tento úkol. I zavolají k pomoci studenta, který je u nich na bytě; přijde bujarý student, pohodí kšticí, avšak podívá se na úřední listinu a zmlkne. Brzy sejde se celý dům a za hlučného rokování formulář se vyplní; a jásavým pokřikem dá celé shromáždění najevo uspokojení z vykonané práce.

Avšak běda! Některého zvědavce napadne, aby listinu obrátil. Toho neměl nikdy učiniti. Neboť tehdy nastane katastrofa. Jeť na zadní straně formuláře text, který se nazývá „K povšímnutí“. A v tomto „povšímnutí“ se vykládá, jak nutno formulář vyplniti. I shledá se, že bylo vyplňováno špatně. Shromáždění čte povšímnutí a každý je vykládá po svém. Nastane zmatek a vzájemné obviňování, každý rozumí povšímnutí jinak. Mám za to, že zmatek při stavbě věže babylonské zavinilo takové úřední povšímnutí. Jeť psáno povšímnutí jazykem neobvyklým, nezemským, jakému se nikdy nikdo neučil; je to jazyk úřední, který se liší od sladké mluvy mateřské, kterou úředník, jsa nevinným robátkem, učil se Boha znát a vlast svou milovat.

K povšímnutí: Nesnáze svrchu popsané ušetří si jeden každý, jestliže úřední formulář nechá ležeti bez povšimnutí; a na urgenci odpoví tím, že dojde si na úřad a tam si všecko vyřídí ústně.

Fyzické vlastnosti státních úřadů

Jaké jsou fyzické vlastnosti státních úřadů?

1. Roztažitelnost. Každý státní úřad hned po svém zrození cítí ohromnou touhu po expanzi. Nespokojí se s jedinou budovou, ale zachvacuje stále nové a nové; a kdyby to šlo, zabral by snad celý vesmír, nastrkal by do něho americké stoly, registratury, kartotéky, regály, koše, psací a počítací stroje, plivátka, sluhy, úředníky a mastné papíry ze zbytků salámů. Avšak tím okamžikem, jakmile jeden úřad zabere nové místnosti, přijde jiný úřad a zabere mu víc, nežli zabral první státní úřad, a nastává

2. stlačitelnost. To jest: veškeré úřednictvo dotyčného úřadu sežene se násilím do několika místností a nastává boží dopuštění. Zástupy úřednictva a zřízenectva hemží se mezi balíky aktů a čekajícími stranami, které reptají hlasitěji, než se na obecenstvo sluší; do toho klapají psací stroje a zvoní telefon. A nic netrvá věčně, pláč a naříkání zoufalého úřednictva je vyslyšeno, postaví se nová budova, kterou nezabere žádný úřad, nanejvýš snad nová expozitura Pozemkového úřadu, a když ani ta ne, jistě parlament.

3. Pomíjivost. Všecky státní, tak zvané přechodní úřady jsou zpravidla ve stavu likvidace, jsou zrušeny, byly vyškrtnuty ze seznamu úřadů žijících, již jich není – ale úřadují dále. Úřad je nezničitelný jako hmota, ale jako hmota bere na sebe nové tvary. V prapůvodní své formě jmenuje se na příklad Vývozní a dovozní komise. Na naléhání občanstva je zrušena jedním rozmachem, ale stane se z ní ihned Komise pro zahraniční obchod. Ale ani tento úřad nemá dlouhého trvání: žije rok, dva. I povstane ministr a řekne: Já tě zničím! I udělá takové nařízení, aby Komise pro zahraniční obchod nebylo, a skutečně není po ní památky. Jenže tuto citelnou mezeru vyplní Úřad pro zahraniční obchod. Teď však řeknou zájemníci: Už toho máme dost. Úřad pro zahraniční obchod je pohlcen Ministerstvem obchodu a nazývá se Ministerstvo obchodu, obor dřívějšího Úřadu pro zahraniční obchod. A je skvělým dostiučiněním pro všechny obory hospodářského života, že nenáviděná instituce zmizela, třebas při tom vázaný obchod zůstal. Vyznačuje se tedy přechodný státní úřad svou

4. nepomíjivostí. A nezbývá nám, nežli radovati se nad harmonií osudu a věcí.

5. Šetrnost státních úřadů je taková vlastnost, která vyhovuje volání občanstva po šetrnosti ve státních úřadech. Jedním takovým nástrojem je restrikce personálu. Na nátlak veřejnosti se propustí polovina personálu, aby se uprázdnilo místo dvojnásobnému počtu nových uchazečů. Opak šetrnosti je

6. nešetrnost. Avšak to je vlastnost autochtonní, historická a tradiční státních úřadů. Je nezadatelným právem státního úředníka býti vůči stranám nešetrným, protože beztoho přidělávají jenom práce.

7. Přilnavost aneb přitažlivost. Většina příslušníků národa čs. lne ke státním úřadům horoucí láskou a snažením jednoho každého jest státi se státním úředníkem a dostati se pod dekret. Opakem přilnavosti i přitažlivosti je

8. odtažlivost. Pokud mohou, se občané státním úřadům vyhýbají a jsou rádi, když mají pokoj. Ale jinak se domnívají, že práce státních úřadů je odtažlivá neboli abstraktní, a těžko měřiti výkonnost její činnosti viditelnými výsledky.

Životní nesnáze

Jaký je rozdíl mezi lékařem a úředníkem?

Stručně řečeno asi takový: Přijdeme-li k lékaři s jakoukoli nemocí, vážnější či lehčí povahy, tu zachmuří se někdy doktor a pronese významně: „Máte nejvyšší čas, že jste se na mě obrátil. Kdybyste přišel o den později, byl byste neodvolatelně ztracen.“

Jisto však je, že nikdy k lékaři pozdě nepřijdeme. Vždycky zbývá v našem životě den, a to den svrchovaně kritický, o nějž přijdeme dříve.

Zato však k úřadu přijdeme vždycky pozdě. Ve styku s úřady se v našem životě onoho kritického dne nedostává. Nikdo mně ještě nevysvětlil, čím to je. A vím, že více bystřejších a povolanějších hlav bádalo o tomto podivném přírodním úkaze, aniž by nalezlo uspokojivého vysvětlení.

Už to je divno, že úřad, jejž hledáme, není nikdy tam, kde by měl být. A byl-li kdysi tam, už ho tam není. Přestěhuje se vždycky do neznámých končin, zastrčených ulic podivných starodávných jmen. Je vždycky stranou ruchu světského, libuje si v samotě, nenápadném tlení a rezignovaném odumírání; je úřad zkrátka dekadentní. A podaří-li se nám jej vypátrati, tu dovíme se pravidelně, že již není kompetentní pro věc, pro kterou ho vyhledáváme. Kdybychom byli přišli včera, byl by ještě kompetentní. Otážeme-li se vrátného, do kterého čísla se máme se svojí žádostí obrátiti, tu buď neví, poněvadž jest na svém místě od včerejška, nebo nás pošle do čísla, kterého není možno nalézti, a když ho nalezneme, tu se ukáže, že v tom čísle není ničeho, leda nějaké staré spisy a rekvizity pro posluhovačky. Najdeme-li však pravé číslo, tu zase pravidelně referent byl přeložen jinam nebo je na dovolené anebo zkrátka zemřel. Jeho funkci dosud ještě nikdo po něm nepřevzal. Ovšem, kdybychom byli přišli včera, pak by bylo vyhráno. Zastihneme-li však úředníka, tu se nám řekne, že náš spis vykazuje řadu formálních chyb, pro které ho nelze vyříditi, nebo že je lhůta, která až do včerejška běžela, promlčena nebo že vyšlo nové nařízení, které ruší stávající ustanovení. Naše chyba je, že jsme nepřišli včera, kdy byl ještě čas.

Bádajíce po smyslu tohoto zařízení a vycházejíce z filozofie pragmatické, která učí, že vše stávající má svůj smysl a účel již proto, že to existuje, přicházíme konečně k tomu názoru, že funkce administrativy záleží v tom, aby brzdila překotnost a ztřeštěnost života. Úřad jsou důmyslně organizované životní nesnáze. Úřad je fosilní útvar v živém sociálním organismu. Možno jej přirovnati k zrnku písku, jež vniklo do otevřené škeble perlorodky. Zrnko písku mačká a bolestivě tlačí tělo plžovo, jež obalujíc vetřelce slizem dává vzniknouti perle. Tím ovšem nechci říci, že by úřad byl perlou na tomto světě. Nebo že by byl vyhledáván pro svoji vzácnost a drahocennost. Ale že často bolestivě tlačí, mačká a trápí, to o něm řekne i jeho největší přítel, pokud ovšem úřady mají nadšené ctitele.

Jistě že má administrativa svůj hluboký smysl. Že je od Boha, viděti z toho, že úřady byly odjakživa a že jsou na celém světě; a také to, že žádná administrativa není lepší než administrativa v jiném státě. Podle mínění poplatníků je vždycky horší. Úřady mírní horkokrevnost, napravují ukvapenost, učí odříkání, pokoře a trpělivosti. Učí ctnostem a kárají dobrodružnost. I blahořečíme v pokročilém věku úřadu, že nám odepřel zletilost v době, kdy jsme byli nerozumní a promrhali bychom jmění otcovské. Že následkem jeho váhavosti nenabyli jsme licence, koncese, oprávnění k podniku, ve kterém bychom zanechali posledního krejcaru. Že jsme nemohli dosíci toho, aby někdo byl prohlášen za marnotratníka; onen člověk je nám nyní třeba dobrý, poněvadž nám vypomůže nějakou půjčkou z okamžité tísně nyní, když proživ bouřlivé mládí, nabyl rozšafnosti a nahospodařil si svou pílí a šetrností pěkné jmění. A člověk, jenž pro formální nedostatky nebyl svého času prohlášen úředně za blázna, neskrblí dnes vzácnými a cennými radami a jeho sladká moudrost mnohého poblouzeného ujala se za ruku a ukázala mu pravou cestu.

Je na nás, abychom milovali úřady ze vší síly své a z celé duše své a je ctili, abychom dlouho žili a dobře se nám vedlo na zemi, kterou Hospodin, Bůh náš, nám dal.

O všem a odevšad

Použití pokory v životě praktickém

Pěstění v pokoře a cvičení v pokoře jest u všech křesťanských církví odedávna domovem. Pokora byla povýšena za první křesťanskou ctnost. V této úvaze však nebudeme pojednávati pouze o pokoře křesťanské, nýbrž i o pokoře světské. O té však teprve v druhém oddílu.

V církvi katolické předpisuje se křesťanská pokora pouze laikům. Z povinnosti oddávati se cvičením v pokoře vyňati jsou preláti, vysoké kněžstvo a církevní knížata. Co se pak laiků týče, nemusili pěstovati pokoru ve staré říši důstojníci společného vojska i obou zemských obran, dále státní zástupci, policie a četnictvo, za kteréžto vykonal akt pokory sám nejjasnější zeměpán, umyv na Zelený čtvrtek dvanácti vybraným starcům nohy, čímž zaplatil jaksi pokorné předplatné pro sebe i vykonavatele světské pravomoci na celý rok. Totéž platí do jisté míry za republiky, ledaže jsou kromě jmenovaných stavů vyjmuti z oddávání se pokoře Orlové a organizovaní příslušníci strany lidové, poněvadž musí v průvodech podobně jako jiní straníci kráčeti s hrdě vztyčeným čelem.

Daleko však důležitější úlohu hraje pokornost u protestantských amerických i jiných sekt a zvláště u Armády spásy, u kteréžto křesťanská pokora vedle vykonávání hudebních produkcí je hlavním provozovacím kapitálem. A příslušníci jmenovaných církví dosáhli stálým cvičením v pokoře takové dokonalosti, že jsou přímo nadití křesťanskou pokorou, na kteroužto vlastnost jsou tak hrdi, že opovrhují všemi, kterým se nedostane té milosti býti tak pokorným; nanejvýše mají slovo soustrastné a povzdech politování nad těmi, o kterých se domnívají, že jsou posedlí ďábelskou pýchou, protože nedovedou tak dávati pokoru najevo. Co se pak ostatních církví týče, zvláště nejmodernější církve československé, tu je poznamenati, že tato církev ihned nepotřebuje provozovati křesťanskou pokoru, jsouc teprve ve stavu vývoje. Veškerý život náboženský projevuje se u ní zabíráním katolických kostelů a spory o stolec biskupský. Lid izraelský pak vůbec pokory nepotřebuje. Zaplatí-li izraelita náboženskou daň, koupí-li si sedadlo v synagoze a šňudruje-li na Jom kipur na místní chudé nějakou částku, je se svým Bohem úplně vyrovnán a Bůh nemá za ním žádné pohledávky; jaképak je tu třeba pokory?

Nyní přistupujeme k druhému oddílu své úvahy. Budeme vykládati o používání pokory v životě světském, zvláště v nejmodernějším písemnictví. Historicky vzato, zavedli pokoru do literatury senzualisté. Byla to však veskrze pokora pohlavní, jevící se v pokorném líbání stop milenčiných, pokora vykonaná v nejužším milostném styku; nanejvýše že někdy soumrak pokorně zmodral. Avšak velmi se mýlili senzualisté domnívajíce se, že věčně zůstanou v držení pokory a že se svojí pokorností dožijí se v klidu a slávě věku stařeckého. V době, kdy komunisté vzali náporem Lidový dům, učinila literární mládež jarý útok na bašty senzualistů a revoluční přímou akcí sebrala jim veškerou pokoru. Tento násilný akt je tím surovější, že této starší rutteovské škole pak nic nezbylo a byla počinem černé ruky literární připravena o veškeré literární prostředky. V držení komunistické mládeže písemnické doznala pokora značné změny. Ze sexuální pokory stala se pokora civilizační a poté dělnická. Již nelíbají se pokorně stopy milenčiny, ale pokorně uklánějí se ulice, mrakodrapy, pokorně zvoní tramvaje a houkají tovární sirény. Tato pokora byla kulturním ústředím komunistickým dokonce racionována. Každý mladík, jenž hodlá prováděti revoluční písemnictví, dostane vedle přídělu pokory dostatečné množství vyzývání k revoluci. Z těchto dvou prvků tvoří pak hlasatelé nového umění básně. Je pouze na jejich osobním nadání, aby ony dvě myšlenky odívali do obrazů a metafor pokud možno nesrozumitelných a strašili tím měšťáky, působíce jim těžké sny. Co je však měšťákům postrachem, to je literárním dědečkům nelíčenou a nepředstíranou radostí: je to omlazovací metoda pro literárního dědečka. Z pilného a tvrdošíjného obrábění pokory kyne vytrvalým spisovatelům (s použitím dostatečné reklamy) sláva; ba, zdá se, že z pokory vzniká skutečně literární ďábelská pýcha.

Úvod do politické matematiky

Pojmy, které se v politickém životě nejčastěji opakují, a jsou proto i základem politické matematiky, jsou tyto: 1. stoupenci, 2. naše veřejnost, 3. předáci neboli pohlaváři. V tomto článku, jenž bude úvodem k obsažnému dílu o politické matematice, pojednáme především o naznačených třech podstatných náležitostech veřejného života.

Především nesmíme směšovati (jak se bohužel často stává) naši veřejnost, třebas i českou, vlasteneckou, křesťanskou, pokrokovou a soudružskou, a zaměňovati či ztotožňovati ji s pojmem stoupenců. Jeť naše veřejnost pojem (číslo) ne sice ireálné, nicméně však představuje množství tak veliké, že může se vyjádřiti číslem nekonečně velikým, a jakkoliv je prokázáno, že naší veřejností může býti třebas jeden člověk, který napíše článek a učiní projev jménem naší veřejnosti. Naproti tomu stoupenci jsou fyzicky ohraničená tělesa, která možno sčítati, po případě z honosivosti a chlubnosti násobiti, svým odpůrcům pak odečítati a děliti. Pokud se týče dalších znaků, jsou stoupenci těchto vlastností: pohyblivosti, družnosti, seřadivosti, souhlasivosti, volivosti a nevolivosti. Úkolem stoupenců je: dostaviti se na tábor lidu, postarati se, aby projev vyzněl co nejmohutněji, čistiti svoje řady, koupiti si odznak za 1 Kč padesát haléřů, zrádcům dávati výmluvnou odpověď, zaplatiti předplatné, připravovati mohutný První máj, odrážeti útoky kartelářů, cukrobaronů a uhlobaronů na kapsy poplatnictva, stlačit křivku drahoty dolů, shromažďovati se na náměstí Jiřího z Poděbrad, dbáti pokynů pořadatelstva, choditi se vztyčeným čelem a nenechati se zastrašiti terorem odpůrců. Hlavním však znakem stoupenců je pohyblivost. Naše veřejnost však je útvar v trvalém klidu, který projevuje pouze duševní vlastnosti, změny stavů duševních, náladovost, hněv, žal, radost, pohrdání a údiv. Fyzicky však se naše veřejnost neprojevuje. Naše veřejnost je překvapena, naše veřejnost odmítá s opovržením podobné pokusy, právem se může ptáti naše veřejnost, je znepokojena, vzrušena, třebas i ukolébána v klid, ale vždycky na stráži. Aby však mohla naše veřejnost projeviti tyto duševní vlastnosti, jest jí zapotřebí stoupenců, jejichž funkce právě je, aby naší veřejnosti sloužili. Je tedy stoupenec k naší veřejnosti v poměru služebním. Možno vyjádřiti tento poměr touto úměrou: stoupenec má se ke sluhovi, jako se má zaměstnavatel (pán, předák) k naší veřejnosti. Z této úměry můžeme si vypočítati velikost stoupence. Poznačíme-li stoupence S_l, sluhu s, pána p, veřejnost v, sestavíme úměru:

S₁ : s = p : v

Vypočítáme hodnotu stoupence: S₁= (p . s) / v, tj. hodnotu stoupence dostaneme, násobíme-li pána sluhou a dělíme naší veřejností. Řekli jsme však, že naše veřejnost = ∞; víme pak, že každé číslo děleno nekonečností dává nulu. Je tedy stoupenec = 0. To by byl zdánlivě výsledek nesprávný. Víme totiž, že stoupenec je osoba fyzická, a sečtení jich jakožto jednotek dává stranu nebo hnutí; avšak to je výklad ve smyslu vnějším. Ve skutečnosti strana vzniká přiřaděním stoupenců k předákům, jichž význam a moc tím se násobí; stoupenec pak sám o sobě neznamená nic, ať se zlobí, či raduje, ať odejde z hnutí, když se mu to nelíbí. Známe-li stoupence, můžeme si vypočítati nyní velikost předáka (pána). Tedy: p = (v . S₁)/s. Předák se vypočítá, násobíme-li naši veřejnost stoupencem a dělíme sluhou. Avšak běda! Násobíme-li kterékoliv číslo, třeba nekonečně veliké, nulou, dostaneme zase nulu, a nemusíme je ani děliti sluhou… To se nám jaksi nelíbí. Ovšem, známo je, že předák bez stoupenců je totéž jako generál bez vojska. Avšak docházíme k nečekaným výsledkům. Někde musí být v našich výpočtech chyba. Takovým způsobem bychom došli k naprostému nihilismu.

Poněvadž jsme však stoupenci nynější politické konstelace, za druhé jsme všichni stoupenci, kdybychom byli třeba sami sobě či pouze své dívce stoupenci, pročež, vážení stoupenci, shromáždíme se na mohutném táboru lidu, na kterém budeme protestovati proti tomu, abychom byli pokládáni za nicky. Vážení stoupenci, dostavte se v plném počtu, aby náš hlas byl slyšán na nejvyšších místech! Odznak a legitimaci s sebou! Všichni na svá místa!

Neděle

Šest dní lopotil se Hospodin, hnětl zemskou kouli, připevňoval hvězdy, měsíc a slunce na nebe, rozdělil si tmu od světla, vodu od země, nadělal všelijakých bylin, rozličných potvor a nakonec člověka, jehož si představoval jako mistrovské dílo a zatím ukázal se jako potvora ze všech nejpotvorovatější, a pak se na svůj výkon znalecky podíval a pravil samolibě: „Je to dobré.“

Řekl, že je to dobré. Špatný autor, který je se svým dílem tak spokojen a kterého netrápí pochybnosti. Abychom mohli dílo posouditi, k tomu je třeba časového odstupu. A trvalo to hezkých pár milionů let, než se poznalo, že efektní západy slunce, modré hory, černé lesy, hřivnatí lvi, pruhované zebry, divukrásné bouře a tak dále není všecko; příliš často střídají se roční počasí, zamrzají řeky a zase pukají ledy, opět se všecko zazelení, ptáčkové pějí, jezdí se do Bráníka a na Zbraslav, lepší lidé cestují k moři, měšťáci se radují, vidouce vlnící se obilí, sedláci však, když prosadili vysoká ochranná cla na zemědělské produkty, pak přichází pravidelně podzim a s ním ojíněné švestky a studenti do měst s buchtami v kufřích a zvýšená divadelní konjunktura. I poznalo se, že k dokonalosti tohoto světa je potřebí i tramvají, i hádek s průvodčími a spolucestujícími, k zajímavostem života náleží politika, mítinky, podněcování a dráždění lidu, slavnostní přísahy, kinematografy, skoky z mostu na rozjetý vlak, nejodvážnější mužové a ženy Ameriky, nejmladší umělci, králové železa i králové zbytků, uhlobaroni a zpupní zemané, ujařmený lid, svéráz, fair hra a správné přihrávání, vysoké míče i vysoká politika, dribling, skrumáž i společenský katechismus, důstojný pan abbé Dubois z Poitiers, který utrpěl žlučovými kaménky, ale dneska je díky onomu výtečnému prostředku, který zasílá nížepodepsaná firma, úplně zdráv, církevní schismatikové, diplomatické zápletky, životní zájmy, prestiž, pogromy, masakry, války a status quo ante; přátelské zápasy a surovosti, nejmladší lyrikové, bolševici i manšestráci, dandyové a brslenkáři, nešvary na radnicích a švarná krojová družina šohajů a galáneček. Toho všeho je potřebí, aby boží stvoření bylo z gruntu opraveno a k správnému užívání zařízeno.

Šest dní pracoval Bůh a pak si utřel pot z čela a odpočíval. A z krůpěje potu, která skanula z božského čela, vznikl podle etymologického mýtu člověk. A proto ten člověk boží páchne potem. Všedního dne lopotí se v rámusících dílnách, továrnách, klepá na psacím stroji, čísluje, křičí, mává rukama, běhá a shání práci. V neděli pak zase páchne potem, poněvadž jest mu po týdenní práci úsilovně odpočívati. I bývá tento pracující člověk v neděli nejistý, nepokojný a bezradný jako výměnkář, kterého trápí svědomí, že darmo ujídá „mladým“; vyjde na dvůr, uklidí rozházené třísky, zažene slepice ze zahrádky, pohladí psa a je rád, že něco vykonal. Člověk je v neděli jako odepnutý vagon na postranní koleji. Bolí nás svátečně hlava, kouření jaksi nechutná a ten oběd je nějak příliš mastný. Lidé pobíhají zmateně a bezhlavě ze Žižkova a Vinohrad do Prahy a z Prahy opět nahoru, manželé jsou povinni vyjíti si s rodinou na procházku a důstojně kráčeti vedle kočárku, aby obraz rodinného štěstí byl úplný; všichni lidé mají na čele napsáno: „My se musíme baviti – je neděle!“ Chtělo by se jíti do divadla; ale všecka divadla mají takové otřepané sváteční programy, biografů je tolik, že si nelze vybrati, studujeme programy, ale pak vzdychneme: „Beztoho je všecko vyprodáno…“ Máme seděti v zakouřené kavárně a čekati, až se kulečník uprázdní, když je venku tak hezky? A co venku? A co doma? A v tom shonu utíkají hodiny, blíží se večer, utrmáceni a uondáni se radujeme, že máme den odpočinku za sebou. A zítra je pondělí, opět shon, strkání, tlačenice, spílání, tovární sirény, kouř, saze; a těšíme se zase na příští neděli.

Neboť představme si, jaký by to byl život, kdyby nebylo neděle?

Staňme se slušnými

Tuhle jsem četl v novinách věc, která mne naplnila vážnými obavami. Však nejde o věc nepatrnou; naopak možno říci povážlivou. Zástupci tisku se mají sejíti, aby si porozprávěli, porokovali, podiskutovali o tom, jak to učiniti, aby ze sloupců novin vymizely neslušné osobní útoky, nadávky, injurie a šikany. Aby od toho okamžiku, co se řekne „teď!“, psaly všecky listy jemně, vzdělaně, inteligentně, salonně, decentně, honetně a noblesně. Když už musí býti polemika, ať je tak důstojná a prohřátá takovou něhou, že sám napadený bude míti z toho radost. Vůbec, aby se staly polemiky tak milé a dojímavé, že nastane u nás obyčej takový, že budeme-li chtíti někomu učiniti něco příjemného, učiníme ho předmětem své líbezné kritiky. I nebudou potom listy jakožto bojovní orgánové politické strany, nýbrž perutě andělské, které budou roznášeti po světě cherubínský vánek bratrské lásky.

I nutno si přáti, aby se ta novinářská porada brzy sešla a zvolila si jemného předsedu, vzdělaného místopředsedu, inteligentního jednatele i nadobyčej slušného pokladníka. Aby byli přizváni znalci, kteří by vědecky vymezili pojem slušnosti; a pak by se zvolil subkomitét, který by vypracoval směrnice, na základě kterých by se novinová slušnost prakticky prováděla. Nejlépe by bylo zahájiti anketu, ve které by se otázka slušnosti zatím (pokud nebude sjednáno zásadní usnesení) v nynějších obvyklých společenských formách projednala.

Hned na počátku jsem však pravil, že mne tahle věc naplňuje vážnými obavami. Neboť kdo je slušný přirozeností své povahy a vychováním, tomu je hej! Avšak co by vytrpěl novinář, který by byl nějakou rezolucí zavázán, aby ode dneška, potlačiv svoje vrozené vlohy, pudy a temperament, psal slušně? A uvažte také, oč by byli ochuzeni straníci, kdyby při ranní kávě, na cestě do práce, v tramvaji, v obchodech a kancelářích nenalezli oblíbených útoků na osoby politických odpůrců? A prosím vás, znamenalo by toto usnesení, že se od nynějška má psáti v novinách jenom pravda? Račte dovolit: Co s těmi lidmi, kteří pravdu psáti nedovedou? Máme zasloužilé muže nutiti, aby se na stará kolena učili mluviti pravdu? Chápete přece, že by se potom novinářem mohl státi jenom ten, který něčemu rozumí, svůj obor zná, což mu umožňuje, aby psal věcně a nemusil nikomu nadávati! I vzpomínám si na jeden příběh z mládí, který je velmi poučný: Měli jsme staršího kamaráda, který už chodil ke zpovědi. My vždycky vyčíhali chvíli, když tento chlapec vyzpovídal se ze svých hříchů a odříkal předepsaný počet zdrávasů a otčenášů. Tehdy jsme pochopili, že je proti nám bezbranný, a my ho zasypali nejen hromadou vybraných nadávek, ale i kamením. Ctnostný chlapec nedovedl ve stavu okamžité nevinnosti než vypustiti hrozbu: „Počkejte, holomci, až nebudu po zpovědi, já vám to oplatím!“ Nu nebyl vždycky po zpovědi a oplatil nám důkladně, to je pravda. A tak by byl bezbranný náš průměrný novinář jako onen hoch, kdyby vešlo v platnost ono sjednání. Avšak nikdy není tak zle, aby nebylo dobře. Předně: Ještě nebylo ono závazné usnesení učiněno. Za druhé: Jisto je, že by všechny noviny k této smlouvě nepřistoupily. A na ty by neplatila žádná usnesená slušnost. Těm by se mohlo nadávati dvojnásobně. Třetí je, že pojem dovolené kritiky dal by se těžko vymeziti. Já například o někom něco řeknu, něco napíšu, on se bude domnívati, že mu nadávám, třebas bych si já myslel, bůhví jak nejsem slušný.

Pročež nelekejme se, ó přátelé! My si svoji svéráznou, přirozenou, naši zaručeně domácí a původní novinářskou neslušnost vzíti nedáme!

Gramofon

Pokud se pamatuji, přinesl do našeho města gramofon poprvé pan Weissbach, muž pokrokový a zástupce bavlnky D. M. C. A jestliže se zcela jasně rozpomínám na všecky okolnosti, které příchod gramofonu k nám provázely, je to proto, že tehdy se tomuto vynálezu přičítal význam epochální; a že byl tenkráte v našem městě rozruch neobyčejný.

Budiž zaznamenáno, že ten den přijel pan Weissbach z Pardubic, a tváře se velmi tajuplně, obešel vážené občany pokrokového města našeho a sezval tucet známých křesťanů a izraelitů do svého příbytku. Občané dostavili se v plném počtu k panu Weissbachovi a tam spatřili gramofon. Tehdy vzbudil tento nástroj úžas nesmírný. Gramofon vyl jako šakal na poušti Gobi za měsíční noci, chrochtal jako tapír africký, kňučel jako kočky na střeše za březnového podvečera a hýkal jako osel, jenž se nudí, podléhaje melancholii svého oslovského života. Byl to koncert příšerný. Gramofon nedbal zákonů hudebního přednesu. Se smutečními pochody spěchal jako ševci na jarmark a vůbec pěl falešně jako domácně vychované dívky, národohospodáři, četníci a doktoři práv, jimž příroda odepřela hudební sluch. Chraptil jako námořník, jenž propil svůj celoroční žold v hamburských špelunkách. Hudba gramofonu působila děsivé mrazení jako lkání a úpění hraběnky z Orlamünde, která pykajíc za vraždu svých dětí, musí v podobě bílé paní plížiti se po cimbuřích hradu Plassenburku, předpovídajíc různá neštěstí a protivenství žijícím příslušníkům svého rodu.

Nicméně však tehdy občané svorně předpovídali gramofonu velkou budoucnost. Věstili, že nastane doba, kdy muzikantství úplně vyhyne, jako zašly slavné kdysi živnosti punčochářské, pasířství, domácí soukenictví a jiná dřevní řemesla. Učitel hudby pan Petrides v hospodě prohlásil, že muzikanti byli od časů krále Davida, jenž zaháněl trudnomyslnost Saulovu líbeznou hrou na harfu. Muzika byla od časů nepamětných; gramofonu se neobává; nemůže živnosti hudebnické škoditi, nemaje o zásadách, teorii a vzdělání hudebním ani ponětí. Vezměme jen tento příklad: Možno gramofon nésti v čele konduktu první třídy a dáti mu vyhrávati smuteční pochod? Nikoliv; to by bylo rouhání, urážka kněžstva, které provází drahého zesnulého na jeho poslední cestě. Tím méně si můžeme představiti gramofon, an hraje „Bože před Tvou velebností“ v chrámu Páně anebo „Castaldo-marš“ o slavnosti Vzkříšení. Ať někdo tvrdí, že hudba gramofonu dá se spojiti se zbožností. Ať to řekne; dostane facku, až se svalí pod stůl. To pravil pan Petrides, i dopil, zaplatil a odešel.

Gramofon doznal značného rozšíření. Nejznamenitější osobnosti ve městě, okresní hejtman, školní inspektor, nájemce dvora Jedliny i pan stavitel a důchodní opatřili si gramofon, aby jim přednášel při slavnostních rodinných příležitostech operní árie; anebo shromážděné inteligenci mužské necudné kuplety pana Heřmana-Zeffiho. Pochod gramofonu světem byl tehdy velkolepý, slavný a hrozivý jako postup armády generála jízdy v. Klucka proti Paříži na počátku války. Toto období možno v kulturní historii zváti obdobím gramofonu. Stylově zapadal tento perverzní hudební nástroj do doby secese; jeho trouba mívala tvar kalichu secesního květu.

Leč všecka sláva polní tráva. Pád slávy gramofonu byl tragický. Gramofonu nepodařilo se zastíniti popularitu tahací harmoniky, která po všecky časy zůstane lidovým nástrojem hudebním. Dnes najdeme gramofon pouze v příliš podezřelých pajzlících, v takových, kde není ani orchestrionu, který možno jediným šestákem uvésti ve stav nejvyššího rozčilení, projevujícího se strašlivým řinčením a hlomozením. A opět jako za starých časů vídáme na rozcestích, ve stromových alejích, na dvorcích velkoměstských činžáků, které jsou podobné žumpám, flašinetáře s černým stínítkem na očích, kteří točíce klikou u svého nástroje dudlají árie italských oper. Gramofon je jalová civilizace. Flašinet – to je idyla, kouzlo zašlých časů; slyšíce flašinet vzpomínáme na doby, kdy jsme přišli ze školy a dostali jsme hrnek kávy s buchtou. To bylo v pátek, byly buchty a starý Ledvinka chodil s flašinetem v pátek; to byl jeho den.

A na venkově, když se na svět snese sladký soumrak, ženské chodí s plachetkou jetele domů, aby nakrmily kozy, a v chalupách zažíhají se světla, na černé obloze vychází nebeský lampión, tu nese se táhle a kvílivě vzduchem, jenž páchne lípovým květem, melasou a hnojem, zvuk tahací harmoniky; a výrostek pěje roztouženě: „Na nebi měsíček spanile vychází – sem tam se bleďounké děvčátko prochází.“ I poznáme, že jsou věci stálé a nezměněné jako příroda, a že tou přírodou vládne velký zákon, jenž nedá triumfovati ničemným gramofonům; že jedině zvuk harmoniky tahací zapadá harmonicky do hudby sfér. Z toho čerpáme naději, že stroje civilizace nepohltí všecku krásu světa.

Čtení o lidu

Hlava první
Co je to lid? K čemu slouží lid?

Lidem nazýváme takové uzpůsobení veškerenstva, které pečlivě jsouc vypěstěno a obděláno, pěstounům svým k hojnému užitku slouží. Tito pěstounové nazývají se vůdcové lidu, předáci či pohlaváři, nicméně také svůdcové lidu nebo zloduchové.

Hlava druhá
Jaké druhy lidu rozeznáváme?

Podle svědectví učených badatelů podařilo se vypěstovati mnoho druhů lidu, z nichž nejdůležitější jest zde jmenovati:

Lid český. Tato odrůda poklesla získáním samostatnosti na svém významu a je již na vymření. Žije a působí ještě ve smíšeném území, kde chrání každé pídě rodné země proti cizímu přívalu a hází do orchestrionu mince, aby hrál národní písně navzdory odvěkým nepřátelům. Za dřívějších časů byl ochoten hájiti vlasti až do těch hrdel a statků, což za dnešních dob nebývá. – O mnoho důležitější je náš drahý český lid. Pod tímto názvem byl vypěstěn důležitý chov lidu, jenž na venkově bývá jmenován náš venkovský lid. Tento lid lpí houževnatě na rodné hroudě, kterou skrápí svým potem, a je nejpevnější hráz proti cizákům; za války liboval si v primitivních formách obchodu, dávaje přednost výměně zboží před neurčitými sliby bývalé Rakousko-uherské banky. Z jeho opáleného obličeje zírají upřímné oči, velmi brojí proti těm, kteří by s dovozem cizího dobytka chtěli k nám zavléci slintavku, ale naopak vývoz vlastního dobytka velmi miluje a jej silně fedruje. Měšťáci nazývají náš venkovský lid se shovívavou ironií „bodří venkované“. – Avšak největší obliby požívá dělný neboli pracující lid, a proto se o hájení jeho zájmů uchází největší množství stran, které by všecky strašně chtěly „tomu malýmu člověku“ pomoci. Vůdcové dělného lidu nazývají se stručně zrádcové pracujícího lidu. Dělnému lidu sají s oblibou krev z jeho mozolů uhlobaroni a sklobaroni. Dělný lid sdružuje se v mohutné batailony a pod jeho kroky duní dlažba, což velice leká měšťáky. – Nemalého významu je také ubohý, zatemnělý lid, zamořený alkoholismem a klerikalismem: to je tak zvaný uvědomělý křesťanský lid.

Hlava třetí
Povšechné vlastnosti lidu

Avšak všem odrůdám lidu zde jmenovaným jsou společny tyto vlastnosti: Lid je povýtce uvědomělý, ačkoli také klamaný svými proradnými vůdci, pročež zaslepený či zfanatizovaný. Lid se také nedává omráčiti lesklými frázemi, obyčejně prohlédne a pak dává svým vůdcům ráznou odpověď – (předčasně ukončuje tábory a schůze a rozbíjí hospodský inventář). Lid bývá krajně trpělivý, kterážto vlastnost bývá tučnými literami konstatována v nadpisech článků, vyzývajících lid k rabování. Lid s velkou chutí sdružuje se k mohutným projevům a břeskným rezolucím, důstojným manifestacím a protestním táborům. V průvodech nese tabulky, standarty, prapory a bohorodičky a všecko to je moc hezké, zvláště když k tomu hraje hudba. Po průvodě bývá tábor, po táboru rezoluce, po rezoluci akademie, divadelní představení, taneční zábava, veselice, tombola, loterie, pošta, čímž je program vyčerpán. Při těchto zábavách dělají pořádek důvěrníci, to jest lidé důležitého obličeje a velkého kníru, kteří mají černý šosatý kabát a na rukávě pásku s nápisem „pořadatel“. Pořadatelé křičí, mávají rukama a obíhají čtyřstupy jako ovčáčtí psi svěřené stádo. Lid nemiluje úřadů, nových zařízení a starých řádů; věří, že „na ty velký jednou dojde“, a vůbec, že „je všecko samá lumpárna“. Jinak ovšem je lid živnost dobrá, jak bylo řečeno.

Filozofie zbytků

V tom to nevězí, že škubánky od oběda jsou k večeři dvakrát omaštěné a opékané, a tím že tento pokrm, jinak zajisté nudný jako venkovské nádraží za horkého nedělního odpůldne, stane se k večeři jídlem do jisté míry pikantním. Idea ohřívaných škubánků je v tom, že jsou to právě zbytky; a potom, a to hlavně a především, že pouze jeden nebo nejvýše dva členové rodiny dostanou zbytky od oběda a ostatní mají večeři od uzenáře; takže ten, co má v kastrole zbytek od oběda, má zvláštnost a má jaksi v kruhu rodinném vynikající postavení.

Já však vůbec nebudu mluviti o škubáncích, ani o ohřívaných. Chci pověděti pouze to, že člověk má tajemný pud, který ho nutí sháněti se po zbytcích. A ovšem je ve zbytcích veliké kouzlo. Zajisté že drobné mince, které k poslednímu hledáme, sháníme a pečlivě vybíráme šacujíce se v kapsičkách vesty, mají pro nás větší cenu než ty ohromné a vydatné papíry, které dostaneme na prvního. To je kouzlo zbytků. A proto mnoho bystrých obchodníků, a to nejen těch z páté čtvrti, etablovalo se právě ve zbytcích. Zbytky – partie! to je nejstručnější a nejpůsobivější firma, kterou mohl obchodník vymyslet. A nehrnou se kupující do krámu proto, že se domnívají tam laciněji nakoupiti než jinde; nikoliv; to je pohání onen tajemný pud po zbytcích, ona nejasná obava, že to jsou poslední zbytky zboží toho druhu. Potom že už se nic takového na světě neobjeví.

Všimli jsme si také, s jakou úctou chová se věda ke zbytkům. Je někde na nějakém ostrově zvíře, třebas jinak prevít, nechytré, nevkusné, páchnoucí a vůbec neladnými vlastnostmi oplývající. Avšak je to zbytek druhu takového-makového a věda, vláda a všichni lidé chovají se s respektem k onomu živočichovi. Nebo, řekněme, takový skrčenec. Dobrá, někde v jižní Francii naleznou kostru; tento skelet patřil kdysi nějakému troglodytovi, třeba za života ničím nevynikajícímu. Možná že se tento troglodyt netěšil žádné úctě a vážnosti mezi ostatními spolutroglodyty. Možná že tento troglodyt byl mizerný karakter. Avšak učenci chovají se ke kostře s takovou něžností a úctou, jako by šlo o pozůstatky bůhví jakého velikána, a pochovají ji s velikou slávou v muzeu. Kostře troglodytově dostává se takových poct, jakých nebude účastna tělesná schránka ani nějakého zasloužilého starosty města s větším počtem obyvatel. A to proto, že je starostů habaděj, ale troglodyti jsou dneska vzácní.

A vůbec, kdo se ve škole jen trochu učil, ví, že národové od nepaměti vynakládají veškeré úsilí, aby vyhubili ostatní národy; když se to jednomu národu povede, že porubá jiný národ, to je potom radost, a to proto, že se řekne, že vítězný národ je vynikající národ a má slavné dějiny. Avšak po mnoha staletích jaká je sháňka po zbytcích vyhubeného národa! To pak vítězný národ pečuje velmi o zbytky porobeného národa a ta péče přijde pak do dějin vítězného národa jako část kulturního dějepisu. Dejme tomu, že by se Němcům podařilo vyhubiti český národ tak důkladně, jak se povedlo Cortezovi a Juarezovi vyhladiti Aztéky. Co by napsal o Češích po tisíci letech takový věhlasný historik Bretholz? I zajisté by napsal Bretholz: „Díky mému usilovnému pátrání a neúnavné snaze podařilo se mi objeviti v některých obcích mezi Moštěnicemi a Čelákovicemi zbytky prastarého českého národa. Jsou to celkem dvě rodiny, ale zato nefalšovaného českého původu. Můj objev je pravý a nemůže býti brán v pochybnost, tak jako nález mého váženého odpůrce, který se domnívá, že brněnská rodina Baeranova je českého původu. Také nedávno objevená mikulovská rodina Raddů je dosti pochybným nálezem. Zato však mnou objevené rodiny jsou nádhernými zbytky onoho slavného národa a možno na nich konstatovati veškeré skvělé vlastnosti, kterými ušlechtilý český národ zahynul. Podle mého bádání jsou Čechové původní národ, obývající Čechy a Moravu; přišel do této země dlouho před příchodem germánského plemene. Čechové byli národ statečný s vynikající kulturou a podlehli pouze hrubé přesile vítězných germánských kmenů. Párek Čechů v národních krojích zaslal jsem Jeho Veličenstvu německému císaři, který jej umístil ve svém domácím muzeu na nejvýznačnějším místě. Zároveň mohu oznámiti radostnou zvěst, že náš nejjasnější podporovatel věd a umění založil Institut pro poznávání dějin a umění českého národa a pověřil mě a jiné vynikající učence, abychom zařídili vše potřebné k tomu cíli, aby zbytky Čechů byly konzervovány, a tak tento výtečný národ zachráněn před úplnou zkázou.“

Časopisy

Vídáváme, jdouce po ulici, v oknech kavárny lidi s cementovými obličeji, vždy v téže kavárně, v témž okně tytéž, a vždycky probírají se s mučednickým výrazem v obrázkových časopisech, kterých jim přináší ochotný číšník plnou náruč. Lidé prolistují obrázkové sešity dychtíce zvěděti něco zajímavého, a když se probrali onou hromadou potištěného papíru, upadnou ve strnulý klid mouchy v pavučině, která došla k vědomí, že její mladý život je zmařen, a upadá v tichou rezignaci.

Zvláštní přednost našich literárních časopisů je, že vezmouce kterékoliv číslo do rukou, najdeme vždycky pokračování románů tam otiskovaných, zřídka konec, začátek však nikdy. A když přečteme toto pokračování, máme dojem, že jsme začátek již někde četli, a poznáváme znovu a znovu hrdiny a hrdinky, kteří trpí blíže neoznačitelným bolem; jakési neurčité, obyčejně manželské problémy jim způsobí utrpení. Zřídkakdy dovedeme si hmotně představiti ony všeliké Valeriány, v poslední době Ivany, kteří hovoří ke svým Sylvám a Evám divnou a dosti nesrozumitelnou mluvou; a oplývají lyrickými řečmi, které jsou tak pestré jako rekrutská kytka. Otevřeme-li však číslo časopisu z druhého konce, nalezneme tam kritické rozbory těchto a jiných Valeriánů, v knižní úpravě vydaných, a mluví se v nich pochvalně či odmítavě o tom, jak Valerián se rozešel s Evou, a to právě pro Sylvu, kterou dříve miloval jeho přítel malíř. A máme dojem, že celý vesmír je vystlán koberci, po kterých neslyšně kráčejí Valeriáni a zhrouceně na ně klesají Sylvy; že vůbec není jiných věcí na světě kromě lyriky, tajemně a slovíčkem napovídaného utrpení, skvostných bibelotů, sloupkových hodin a estétského cizoložství. Jsou ovšem jiné časopisy, proletářské, které Valeriány a Sylvy nutí se milovati ve fabrikách, na haldách a za hřmění lokomobil. To je ovšem nové umění.

Obrázkové časopisy pěstují s oblibou starce, kteří slaví sedmdesáté narozeniny a jsou z nejzasloužilejších českých lidí ve Vídni. Po případě slaví čtyřicetileté služební jubileum v jednom závodě. Nebo zemřeli, zvelebivše předtím nějaké město, kterému dopomohli k netušenému rozkvětu. Pravidelně můžeme si prohlédnouti tlupu indiánů na šibřinkách nebo skupinu dítek české školy ve zněmčeném území, které sehrály pohádkovou hru Krakonošova zahrada. Vidíme skupinu výletníků, která odpočívá pod zříceninou hradu Kunžvartu; a jejich vůdce naznačuje veselou náladu družiny lahví, kterou kyne fotografovi. Rádi vidíme předního nějakého diplomata v důležité rozmluvě s jiným diplomatem, kteří u vědomí, že je na ně obrácen objektiv, tváří se nanejvýš zadumaně. Nepohrdáme však ani ministrem, který právě sedá do auta, ani když si vyjede do polí na ušlechtilém hřebci. Nemůžeme však postrádati cvičení dorostenců nějaké župy ani fotografii návrhu pamětní desky pro rodný dům nějakého slavného muže. Nemáme však v nynějších ilustrovaných listech výbuchy 30,5cm granátu, zříceniny Terronu a pobořenou katedrálu remešskou; ale utěšujeme se občas obrázkem zpustošené školy menšinové či rozbitými tabulemi výkladních skříní za posledních demonstrací.

A když to všecko v kavárně pročteme a prolistujeme, tu zmocní se nás taková nuda, že přejeme si zemříti. I zaplatíme svoji kávu, zazuříme a zlořečíme, že jsme strávili takový krásný den v kavárně, zatím co ulice je plna skutečného a jadrného života.

Rozhledy náboženské a církevní

Svatý Jan Nepomucký

V rozsáhlé řadě nesrozumitelných svatých, kteří zdobí kalendáře červenými písmeny, je zajisté Jan Nepomucký svatý nejnesrozumitelnější.

Ačkoli totiž byl ctihodný tento světec arcibiskupským vikářem (nebo čím), veselým knězem, jenž beneficia církevní pečlivě kumuloval a králi drze odmlouval řka, že král jakožto osoba světská se nad duchovního, třebas stavu nižšího, vypínati nemá, začež byl zbrojnoši zašit do pytle a do Vltavy shozen – přece přes tyto silně životné vlastnosti vlastně vůbec neexistoval, jak tvrdí moderní historikové, ale svoje svatořečení si plně zasloužil, jak učí historik nejmodernější. Ať už je to tak či onak, svátek šestnáctého května, ačkoliv byl úředně zrušen, přece se oficiálně slaví, a i když se ten den pracuje, přece se vlastně nic nedělá, poněvadž není sice svátek, ale je svatého Jana Nepomuckého.

Je dostatečně známo, že nikdo z lidí, obzvláště blahoslavených nebo svatých, ani za živa, ani po smrti neunikne pomluvě. Někteří lidé nadávají Janu Nepomuckému „světec temna“. Avšak ptám se vás, zaslouží tento potupný název muž, jehož mučednickou smrt provázelo pět nebeských hvězd, není zjištěno, zda planet, či stálic, které vyšinuly se ze své předepsané dráhy, aby provázely pytel s přesvatým tělem na jeho dráze na dno Vltavy? Zasluhuje tento název světec, jenž zažehuje nám každoročně na svůj svátek na Střeleckém ostrově rakety? Tento název vymyslili si zarputilí škarohlídové, kteří nectí sochu světcovu na Karlově mostě, ozdobenou pestrými žárovkami, a neúčastnili se se svými dívkami lampiónové projížďky na řece Vltavě.

Ach, ty rachejtle! Pořád se říkalo, že nebudou, ale budou! Četli jsme v novinách, že Spolek pražských obchodníků ujme se láskyplně pořádání ohňostroje k pozdvižení obchodního ruchu a k prohloubení víry svaté. A za to stane se svatý Jan Nepomucký patronem stavu obchodnického. Je pochopitelno, že dnešní kupec, ohrožovaný živelnými pohromami, jako jsou obchodní stagnace, daňovými revizemi, nesnázemi s celními úřady, nenadálými návštěvami detektivů od potírání lichvy a kolísání kursů, upírá v těchto těžkých světských starostech svoje zraky k nebesům v dětinné důvěře, že Nejvyšší to všecko spraví a vnukne jim myšlenky, jak výhodně sestaviti bilanci k ošálení berních úřadů a kterak obejíti dovozní zákazy. Jan Nepomucký bude držeti nad nimi ochrannou ruku. Dovídáme se, že posvátného ohňostroje bude použito ve službách reklamy a na ztemnělém nebi objeví se světelné paprsky jako „Svůj k svému“, „Slované, váš důmysl opanuj obchod i průmysl“, „Haló, šofér! Zavezte mě do…“, „Výbavy pro nevěsty“, „Chlapecké obleky, chlapecké raglány…“ atd. Já se na ten svátek těším, ani vám pověděti nemohu. Přijedou svatojánští poutníčkové, opálení a sukovití, z Čech, Moravy i Slovenska, zabijou vepřa a přivezou svým synům studujícím výslužku i hanácké bochte slané i dobrá naučení, aby se pilně učili a světských radovánek a marností se nechytali. Krámy a výčepy budou ozdobeny svěžími břízkami a na nábřeží a na Kamenném mostě bude tlačenice. Volní myslitelé oslaví památku národního světce táborem lidu u Husova pomníku a budou prodávati brožurky a letáky, které pojednávají o životě svatého Jana z vědeckého stanoviska. Rušno a veselo bude v Praze, kostely a hospody budou plné i piva se vypije množství veliké.

A proto ctěme svatého Jana Nepomuckého, jenž odpočívá v rakvi z ryzího stříbra, jenž dovedl tak zachovávat zpovědné tajemství, že jeho jazyk zůstal svěže červený až po naše časy; jenž byl arcibiskupským vikářem, vesele žil, církevní beneficia hromadil, králi drze odmlouval, že se král nad osobou duchovní, třeba nižšího stavu, vypínati nemá, začež musil v pytli vytrpěti mučednickou smrt; avšak přes to přese všecko vůbec nežil, jak dokazují moderní historikové, třebas si svoji kanonizaci plně zasloužil, jak praví historik nejmodernější. I zapějme radostně k jeho poctě starodávnou píseň: „Vroucně vítán budiž, Jene svatý, tys náš velectěný vlastenec, celý národ láskou k Tobě jatý vije Tobě kvítí u věnec…“

Školská hlídka

Gymnázium

I. Budovy středních škol jsou vystavěny většinou za panování císaře Františka Josefa, pod jehož vládou rozkvetly vědy a umění měrou netušenou, jak se tvrdilo ve školních úlohách. Proto jsou školní budovy z té doby vystavěny ve slohu, jenž svou komisností připomíná služební řád pro četnictvo. Že pak jedna škola je druhé podobná jako vejce vejci, vysvětluje se tím, že v rakouském ministerstvu práce měli na veřejné budovy šimly; a podle nich vyráběly se školní budovy en masse, jako se hotoví ve velkém obleky pro venkovské jarmarky.

Chodby gymnázia jsou ozdobeny poučnými obrazy. V prvním patře jsou zpravidla obrazy přírodopisné, a to podle toho pořadí: Nejprve jsou rostliny jevnosnubné, nejprve v celku, jak žijí, ale vedle rozděleny na semeníky, čnělky a blizny; tyčinky, řapíky a čepele. Následují rostliny tajnosnubné, různé muchomůrky a lišejníky, a pak přichází říše živočišná. Zvířata školní, pokud jsou vymalovaná, vynikají svěžestí barev; a vymydleným, uhlazeným a důstojným zevnějškem připomínají žáky, kteří studují s vyznamenáním. – Druhé a třetí poschodí bývá vyhrazeno pro vědu zeměpisnou a dějepisnou. Vedle pyramidy Cheopsovy a chrámu v Luxoru a sloupoví v Thébách můžeme se pokochati reprodukcí Brožíkova obrazu Tu felix Austria nube, který vydala Pichlerova vdova ve Vídni. Tu spatříme také Akropolis a pastýře, kterak pase dobytek v Alpách, nehledě k obléhání středověkého města a k vyobrazení katapult a beranů, kterými římské vojsko bombardovalo Kartágo.

V přízemí jest obydlí školníkovo. Pan školník míval kníry, které svědčily o tom, že jejich majitel prodělal Bosnu v roce osmasedmdesátém. Školník je mohutný muž, paní školnice je scvrklá jako švestka za pozdního podzimu a prodává žactvu o přestávce párky. Ale školník pronásleduje studenty, kteří pohazují papírky po chodbách, a trpí velmi, věda, že se mu studující mládež pošklebuje a jmenuje ho „bachařem“.

Gymnázium dělí se, jak známo, na vyšší a nižší. Žáci nižšího gymnázia nosívají do školy tašku na zádech a krátké kalhoty; mluví diskantem; jedině repetenti v kvartě chraptí basem, vědomi jsouce svých životních zkušeností. Žákům nižšího gymnázia a z lepších rodin přicházejí otcové a matky naproti. Jinak čtou se v tomto oddělení pod lavicí během vyučování cliftonky a Divokým Kurdistánem. Studující nižšího gymnázia zakládají si na tom, že dovedou zpaměti vysloviti celé rozsáhlé jméno dobrého přítele hrdinného Old Shatterhanda, pana Hadži Ibu Abbas ben Omar… atd. (Já už jsem je zapomněl.) Romány Karla Maye vyměňují se za sbírky cizozemských známek nebo za archy obtisků. – Ve vyšším gymnáziu nosí se dlouhé kalhoty a čte se Zapovězené ovoce. Kouří se na záchodě. Alotria žáků jsou komplikovanější a žertíky vybranější. Házejí se nasliněné kuličky pijavého papíru ke stropu. Vydávají se časopisy, ve kterých se obyčejně definitivně rozřeší závažné otázky; a chodí se za holkami. Vyšší gymnázium má svoji hospodu, ve které je mnoho studujících dlužno. Žáci vyššího gymnázia tají úzkostlivě okolnost, že dostali za špatné vysvědčení od rodičů pohlavky. Konflikt, vzniklý s rodiči následkem špatných známek, prohlašují za typický rozpor dvou generací; je to problém Otců a dětí.

Studující dělí se obyčejně na dříče neboli šplhouny a na ty, kteří „se na knihy ani nepodívají“. Dříči posadí se do první lavice, čímž dávají najevo, že nepotřebují opisovati, poněvadž se učí a všecko umí. Šplhouni podávají profesorovi péro, když chce zapisovati do třídní knihy, utírají tabuli, přinášejí z kabinetu vycpaná zvířata a učební pomůcky a nosí profesorovi sešity domů; vůbec vykonávají sprosté, šplhounské práce. Šplhouni také zpravidla nedávají opisovati, nenapovídají a žalují, že někteří žáci vyrušují. – Zvláštní postavení ve třídě zaujímá primus. Bývá to útlý, bledý a krátkozraký jinoch. Nosí vatu v uších. Stoná pouze o prázdninách. Je to přesná, souměrná a vážná duše. Nebývá dobrodruh. Zřídka se v praktickém životě stává z primuse sňatkový podvodník. Naopak: profesor klasické filologie. Nikdy nestane se žurnalistou. Naopak: konceptní úředník Zemské správy politické; je vzorem a příkladem ostatních žáků.

Školní život ubíhá pravidelně, jsa rozdělen na konference. Konference pak dělí se na malé a velké. Zprávy o neprospěchu a špatném chování z velkých konferencí nazývají se cenzury. A to je důmyslně zařízeno tak, že období velkých konferencí spadají do doby těsně před velkými svátky, takže cenzury přicházejí nezřídka pod vánoční stromek. Proti této přírodní pohromě brání se postižení studenti tím, že vyčkávají listonoše a hledí mu pod různými záminkami tento neblahý úřední akt vylákati. Podaří-li se jim to, pak vlastnoručně podepíší otce anebo jeho zástupce, že cenzuru četl.

Špatní žáci vyznačují se zejména zvláštní oblibou pro fajstry neboli taháky; to jsou překlady klasiků, jichž užívání je zakázáno, ačkoli tyto překlady zdělali profesoři klasické filologie. Dále tím, že přišedše do školy před osmou hodinou, chvatně opisují slovíčka a přípravy. Nezřídka mají učebnice hnusně pomalovány; zvláště potupnými ilustracemi zdobí Xenofontovu Anabasis, životopisy slavných mužů řeckých i římských od Cornelia Nepota a Herodotovy dějiny. Text jejich učebnic obsahuje glosy, tj. překlad je vepsán mezi řádky. Profesoři lámou hůl nad špatnými žáky, nazývajíce je prašivými ovcemi; a vyhrožují jim: „Počkejte, až přijdete do života praktického!“

II. Profesory gymnázia dělíme na klasické filology a realisty. Oba druhy profesorů libují si v zápisníku, ve kterém mají zaznamenána jména žáků a známky, označující jejich prospěch. S tímto notesem užívají mnohé zábavy; listujíce v něm pomaličku, nechávají žáky trnouti v trapné nejistotě, kdo bude vyvolán neboli „tažen“. V tuto chvíli litují ti, „kteří se na knihu ani nepodívají“, svých hříchů a umiňují si, že pilností předstihnou primuse. Hodina plyne pomalu, skládajíc se z okamžiků plných děsů a hrůzy. A když zazní zvonek, tu ulehčí se jim jako oné dívce v příšerné baladě, na kterou se do hřbitovní kaple dobývají umrlci; a tu náhle zakokrhá kohout, příšera zmizí a dívka je vysvobozena. Tak zvonek školníků vysvobozuje nedbalé studenty z trápení. Duch notýsku je zažehnán.

Krása klasických básní záleží hlavně v množství nepravidelných sloves, tvarů a gramatické vazby. V tom tají se mnohá nebezpečí a úklady studujícím. Mnohého dospělého muže trápí po letech sny plné aoristů a vazby accusativu cum infinitivo. Studenti chovají pochybnosti, že původci Iliady a Aeneidy byli skutečně básníci; zdá se jim, že vzhledem k všelijakým potměšilým konjunktivům a nepravidelným aoristům skládali tato díla nikoliv Homér nebo Vergil, nýbrž profesoři, aby připravovali žáky pro život praktický. V tom mínění potvrzuje je četba Demosthenových a Ciceronových řečí, ve kterých vyskytují se takové rozsáhlé periody, že jistě by dříve doběhl běžec, který hlásil vítězství Miltiadových vojsk u Marathonu nad Datem a Artafernem, do Athén, než by řečník dopověděl svoji větu.

Profesoři jsou v životě účastni veliké úcty svých spoluobčanů, kteří mají děti na gymnáziu. Otcové studujících jsou povinni prokazovati profesorům božské pocty. Do sborovny, kamž přicházejí, aby se informovali o prospěchu svých dětí, vcházejí s pocitem posvátné úcty. Jsou podobni prosebníkům, kteří, navštěvujíce chrám Baalův, přinášejí krvavé oběti sveřepému bohu Slunce. Leč tato úcta obmezena je pouze na osm let a přestává, jakmile student složil maturitu. „Můj syn je na univerzitě,“ pravil otec s ulehčením, „a já, chvála bohu, nemusím už kantory zdravit.“

Vedle učebních síní, bytu pro ředitele ústavu a školníka jsou v budově takzvané kabinety. Kabinet přírodopisný obsahuje několik výrů, sýčků a lasiček, které mají skleněné oči a sedí na uschlé větvi, jež je připevněna na prkénku. Tato zvířata nosí do třídy šplhouni. Ve fyzikálním kabinetě je vývěva, která potřebuje správky, potom divný přístroj, kterým se točí a má dávati elektrické jiskry, ale nikdy nefunguje, protože je prý vlhké počasí, a pak Atwoodův padostroj, páka, kladka a kolo na hřídeli. Nikdo od těchto strojů neočekává, že by dělaly to, co o nich tvrdí učebnice; naopak, každý byl by překvapen, kdyby přístroje fungovaly. Protože potom snad by nemohly býti školními pomůckami.

III. Ve školním programu je také, že žáci musejí se kochati krásami přírodními. Krásy přírodní jsou důležitý bod v učebné osnově. Je známo, že básníci libují si v popisech přírodních; a tyto popisy učí se žáci nazpaměť a ze stupínku přednášejí. Další určení přírody v gymnáziu je to, že příroda ve všech ročních časech stává se tématem školních kompozic, jichž výsledek má vliv na klasifikaci z jazyka českého. Příroda pro školní potřebu uzpůsobená skládá se nezměnně ze „zurčících potůčků“, „mohutných horských velikánů“, „hebkého mechu, k odpočinku zvoucího“, „šumících stromů, v jichž korunách ptáčkové libě pějí“ a tak dále. Dbá se, aby tato příroda byla popsána hlavně syntakticky správně, s příslušnými vazbami, a vypravena bezvadným hávem školní mluvy.

Úkol přírody ve školské osnově není však vyčerpán českými úlohami. Aby nastalo větší sblížení žactva s přírodou, než mohou způsobiti kompozice z jazyka českého, pořádají se školní výlety. Při této příležitosti sbližují se také profesoři se svými žáky. Stává se, že někteří studenti přeskakují na školním výletě hromádky štěrku; z toho může bystrý pedagog usouditi, že oni studenti jsou povahy hravé, čímž jest vysvětliti jejich nedostatečný prospěch z některých předmětů vyučovacích. Přírodopisci používají školních výletů k tomu cíli, aby přednášeli o rostlinách, které na cestě najdou, o horninách, krystalech a drúzách; vůbec přednášejí mnoho vědy, která pak se ve škole zkouší. Avšak ani matematikové nelení a druhdy na výletech zkoušejí kořeny kvadratických rovnic.

Hlavní zájem školních výletů je však soustředěn na zříceniny. Ostatně dlužno konstatovati, že v českém životě hrají zříceniny hradů roli nadmíru důležitou. Která krajina může se honositi pobořenou zdí, ta jest ve velké výhodě proti krajině bez pobořené zdi. Ona pobořená zeď bývá zpravidla na kopci; vede k ní serpentina, lemovaná značkami v podobě ruky s nataženým ukazováčkem, který ukazuje na zříceninu. Jakousi omluvou pro navštěvování pobořené zdi je, že prý jsou to zbytky nějakého rytířského hradu z toho a toho století. Pobořená zeď je ostatně hnusně pomalovaná lascivními kresbami malířských primitivů ze všech vrstev občanstva, nalézáme tu jména hloupých na všech sloupích a srdce probodená šípem. Půvab pobořené zdi záleží však hlavně v tom, že u paty kopce je výletní restaurace, kdež prodávají se červené a žluté limonády, šenkuje se teplé pivo a nabízí se chléb s máslem a syrečky; nezřídka také předkládá se šedivá káva; a všechno to za ceny sice trestuhodně přehnané, ale vzhledem k pobořené zdi zajisté mírné.

Ovšem zříceniny jsou lákavé sousto pro historiky. Profesor dějepisu může se při této příležitosti pochlubiti množstvím dat a letopočtů; i neopomene postrašiti své žactvo studující všelijakými Přemyslovci a Jagellonci, dobou panování udatných králů a knížat a vylíčením hrdinných skutků loupežných rytířů, kteří na křižovatkách kupce mordovali a zboží a měšce jim zabírali. Takové vědomosti nasbírané na školních výletech se taktéž zkoušejí a mnohý muž a žena děkuje dnes za svoje úspěchy v životě učení, kterého se mu dostalo u pobořené zdi.

Z toho všeho viděti, že školní výlety jsou pro žactvo studující nemalým potěšením a žádoucím osvěžením. V tomto smyslu píše se pak o školních výletech ve výroční zprávě ústavu, v kterémžto spise je takový výlet popsán velmi pečlivě.

Literatura a umění

Kýho výra

„Kýho výra, desátníku,“ pravil vojín Knotek (podle kalendáře Československý rolník na rok 1921), „zdá se, že jsme obklíčeni.“

Zvolal-li vojín Knotek: „Kýho výra!“, pak dlužno mu upříti existenci. Jisto totiž je, že nemůže existovati vojín, ať již Knotek, či jiný, jenž odlehčil si při seznání choulostivé strategické situace tímto zaklením. Možno dále míti za určitě prokázáno, že spisovatel oné povídky ze zákopů nikdy ani v poli, ani vojákem nebyl, ale že tvořil svoji vojenskou skládanku u hřejivého krbu, maje dýmku v ústech a vyšívané bačkory na nohách.

Zaklení: „Kýho výra!“ je totiž čistě literární citoslovce. Vyskytuje se pouze v konvenčních povídkách a románech, ve kterých rozšafný mistr švec vzývá svátého Kryšpína, žid prská a stařičký farář otcovsky šňupá ze své památné tabatěrky. – Jen tam, kde kmotr Vávra, obdělávaje svoje rodné lány, prozpěvuje písně, ve kterých velebí jednak Boha za dary Jeho, za druhé skřivánka za to, že sype stříbrné perličky ze svého hrdélka, čímž také velebí Boha, mohou si lidé odlehčovati citoslovcem „Kýho výra!“.

Jisto je, že se výraz „Kýho výra!“ v praktickém životě nevyskytuje. „Kýho výra!“ nezvolá ani zřízenec elektrických podniků při návalu do tramvaje, ani zedník na stavbě, ani účetní poddůstojník, ani civilní geometr, ani zubní technik, vůbec žádná skutečná a reálná existence. Je zcela dobře možno, že tak zvolá důstojný farář, spatřiv svého spolubratra, nebo menšinový pracovník nebo sokolský činovník. V každém případě však bude to reminiscence na předepsanou školní četbu.

Možno pronésti důvodné podezření, že zvolání „Kýho výra!“ vynalezli literárně činní faráři. Seznavše totiž veliké rozšíření klení v životě národů a odsuzujíce klení jako rouhání a hřích, snažili se ohavné kletby a sakrování laické nahraditi nevinným a žertovným výrazem „Kýho výra!“.

Je totiž klení velmi důležitou součástkou zdravé životosprávy. Klení je sice, pravda, ošklivé (před dětmi se nemá klíti), ale odpusťte, nutné a zdravé. Klení způsobuje vnitřní uvolnění. Zapovíme-li některému člověku klíti, způsobíme mu nevolnost, která se fyzicky velmi podobá obtížím ze špatného trávení. Klením se zatřese duševní usazeninou a to je nutno jako zatřásti lahvičkou s medicínou před upotřebením. Klení ovšem musí býti jadrné, bytelné a plastické; ale především musí býti domyšlený básnický obraz, hyperbola a parabola, se zřetelně formulovaným tertiem comparationis.

Zaklení musí býti dále žertovné a laškovné, nikoliv chmurné, ponuré a romantické. Ať tak, či onak, avšak výraz „Kýho výra!“ není žádné zaklení, je to literátská jalovost, mátoha, povětří a nic.

Český národ nemá svérázného klení. Avšak bůh uchovej, nechť se nikdo nedomnívá, že toho želíme a prohlašujeme za citelnou mezeru. Nechceme vyvolati nebezpečí, že zřídí se najednou spolek za účelem vytvoření českého svérázného klení, jako navzdory odvěkým nepřátelům našim byl stvořen letoráz aplikací národních výšivek na tyrolský Dirndlkleid. I český národ kleje; bohužel však většinou „hergot“, a to není hezké. Lze říci, že je to následek cizáckého jařma, pobělohorské poroby a teď, když jsou zlomeny okovy atd., že z temna poroby k slunci svobody vytvoří se samostatné české a národní klení.

A to bude pak krásné. Kýho výra!

Zlé svědomí

Nemožno přehlédnouti, že v poslední době, řekněme tak počátkem dvacátého století, vyskytuje se čím dále tím méně pytláků, kteří se na smrtelném loži přiznávají, že zavraždili hajného. V nynějším čase není slyšeti ani o jednom takovém pytlákovi a jeho poslední zpovědi, ačkoliv jich dříve byla velká hojnost.

Při této příležitosti jest poznamenati, že není tak doslova pravda, že by umění a zvláště literatura byla obrazem současného života; výrazem současného proudění duchovního atd. Naopak: literatura působí více na život než život na literaturu. To je důležito připomenouti proto, abychom si uvědomili, kam se poděli pytláci, kteří na sebe udávají ve smrtelném chrapotu, že zavraždili hajného.

Tito pytláci zmizeli zároveň s oněmi záhadnými muži, jichž černý vlas byl vždy divoce rozcuchán, kteří v horečných samomluvách mluvili takovou řečí: „Utiš se, srdce mé!“ – kteří rvali si košili na prsou; kteří za bouře vybíhali ven a hrozíce zaťatýma rukama k nebi, rouhali se Bohu; kteří posléze umírajíce vydechli: „Bože, přijmi mou duši –“ škyt! – „a před tváří Nejvyšš‘ –“ škyt! – vyjevili svoje strašné tajemství, pro které bylo jim se za bouře ďábelsky chechtati, za tichých nocí však svíjeli se pod tíhou zlého svědomí. Ono tajemství záleželo obyčejně ve svedení panny nevinné.

Dále neviděti dnešního času ctihodné starce se stříbrným, bílým vlasem na ramena splývajícím, i s bílou bradou prorockou, plnou moudrosti, kteří chodí po hospodách s harfou, doprovázeni jsouce bledou vnučkou (schovankou) spanilé tvářinky, která zpívá slabounkým hláskem romance, doprovázena jsouc hrou na harfu svého děda, a nastavuje bílou ručinku, prosíc o milodar. Děd i vnučka jsou vydáni za terč necudných vtipů surových hostů. Jen jediný z návštěvníků hostince mívá srdce cituplné, a to je obyčejně spisovatel, kterému posléze děd zjeví tajemství své vnučky, jež bývá z rodu šlechtického a potom umře na souchotiny, a spisovatel i se starcem klečí u rakve, vystlané liliemi, na nichž spočívá bledá dívka. Spisovatel mávne poté zoufale rukou a vyběhne do tmavé noci, zanechav v klobouku starcově pár stříbrňáků.

Po císařských silnicích neklusá již grošovaný kůň, na němž sedí muž zahalený v černý plášť, se širákem hluboko v obličej vtisklým. Muž, jenž za listopadové noci, kdy severák bičuje temná mračna, zatluče na dveře osamělé krčmy a zvolá chraptivým hlasem: „Hola, hospodo!“

Vymřeli pytláci, starci, schovanky, rouhači, jezdci v černých pláštích se strašným tajemstvím v srdci. Z literatury, a následkem toho i ze života, vytratilo se zlé svědomí. Červ, „jenž hryže ustavičně, neustává v hryzení“, zmizel s Boleslavem Jablonským, zatlačen byv realistickou literaturou. Dnes již není zlého svědomí. Nikdo netrpí zlým svědomím. Na zlé svědomí neumírá nikdo za našich časů. I není nikomu třeba ďábelsky se chechtati, za křižování blesků z chalupy vybíhati a Bohu se rouhati. Literatura toho nepředpisuje. – A není-li zlého svědomí v literatuře, není ho ani v životě. Život je stylizovaná literatura. Tehdy množí se rozvody, jsou-li v písemnictví problémy manželství, nepochopené ženy a lomení bílých rukou. Nebýti románů, ženy by si ani nevšimly, že manželé nosí dlouhé podvlékačky, škytají, užívají sprostých výrazů jako „To je fajn“, slovem: že stojí duševně hluboko pod ženou.

Písemnictví tvoří módu a móda ovládá život. Proto moudří vladaři dávají literaturu pod policejní dozor. Budiž vydán takový úkaz, jímž by se nařizovalo spisovatelům, aby ve svých dílech hojně pěstili vrahy, které zlé svědomí dožene k tomu, aby se sami udali na policii. Je to v zájmu bezpečnosti občanstva a veřejného pořádku.

Ročník I. Číslo 1.
(Příspěvek k dějinám československé podnikavosti)

Zatímco trafikantka vybírá a mačká krabičky, aby svému stálému zákazníkovi posloužila měkkými cigaretami, prohlížím si vyložené časopisy a žasnu. Nemáte, přátelé, tušení, jaké množství časopisů u nás vychází; a účelem všech je vyplniti citelnou mezeru.

Podle úvodních slov prvního čísla prvního ročníku časopisu čekal národ na založení tohoto podniku dychtivě a vůbec byl by asi velmi zklamán, kdyby časopis nevyšel. Lid volá: Chceme Očistu, měsíčník pro poučení, zábavu a reklamu! A proč chceme tento časopis pro poučení, zábavu a reklamu? Protože

„očistiti společnost jest nejvyšším příkazem nás všech a nesmíme ztratiti ani jednoho dne, abychom se nepřičinili o záchranu a nápravu v prvé řadě nás samých, potom i našich spoluobčanů.“

Jak tedy račte viděti, program nového časopisu je očistiti společnost a vůbec zachraňovati své spoluobčany, přičemž se nesmí ztratiti ani jednoho dne. – Toť náš cíl a úkol.

„Pracovati k tomu, aby náš český průmysl, obchod a živnosti zkvétaly, aby naše české zemědělstvo se osamostatnilo a tak dokonalo to, co 28. října 1918 bylo slibně započato.“

Úvodní slova takového časopisu tváří se tak, jako by chtěla převrátiti nebesa i zemi a provésti očistu celé lidské společnosti tak, jako se dosud žádnému prorokovi, kazateli, reformátoru, schismatikovi a filozofům nepodařilo. Ale tyto programy podobají se vítěznému oblouku, kterým má projíti lidstvo do nového, radostného a spravedlivého života; avšak cesta vítězným obloukem vede na náves, kde v kalužině chytají se housata a dětičky si hrají na četníky a zloděje. Po úvodním programu, plném přísných, kazatelských a rozhořčených slov, a po slibech na radostné příští následují recepty na dobré koláče, krmivo pro husy, poučují se čtenáři, která slepice snáší nejvíce vajec, a národu se dává recept na mast na opařeniny. Posléze pak doporučují se mešní vína a velikonoční svíce farním úřadům.

Časopis Sympatie je zajisté podnik méně zachmuřený než měsíčník Očista. Již jeho záhlaví, které oznamuje, že je společenský časopis pro ušlechtilou zábavu, poučení a vzájemnou korespondenci, dělá dojem laškovný. Podle kresby tohoto záhlaví je časopis Sympatie určen pro celý svět. Je vymalována zeměkoule, na kterou pohlíží indián, Číňanka, Evropan i negr, vesměs čtenáři časopisu Sympatie. V pravém rohu pak jsou Hradčany, pod kterými stojí mladík v pyžamu a drží v ruce arch papíru, na kterém je napsáno Pax aeternam. V levém rohu však je jakýsi mohamedán s plnovousem a svitkem pergamenu v rukou a vedle něho kráčí bengálský tygr. Obsah čísla je naplněn zábavnou literaturou a poučnými úvahami o čínské svatbě a muži rozvedeném. Čtenáře zajisté upoutá román „Kdyby Achmet u tvého lidu byl, efendi, všecky nepřátele by vyhubil!“, kterýžto román je obohacen ilustrací, která se zove „Ze všech stran pospíchali mužové na shromaždiště“. Ke konci oznamuje

„Děd Vševěd, tajemný poutník a dobroděj, jímž byla celá veřejnost pobouřena, že dlí posud v Praze. Udílí písemné porady všem předplatitelům našeho listu, kteří o to požádají, v nemocech a všech nesnázích, které jsou denním údělem člověka. Zvláštním jeho oborem jsou horoskopy a rozbory grafologické neboli písmozpytné. Porady udílí zdarma – po zaslání jen 5 Kč na režijní výlohy, horoskopy a grafologické rozbory dle velikosti od Kč 10,–…“

A na poslední straně jsou nabídnutí k sňatku, přátelství, splynutí duší a podobným úkonům, po kterýchžto touží jemné, opuštěné ženy s vlastním bytem a char. mužové v zabezp. postavení.

To list Amerikán má tendenci vážnější. Je to časopis povýtce národohospodářský, který má podtitul dlouhý jako karavana poutníků do Mekky: „list československého maloobchodníka, ,propagátora‘ moderního podnikání. Nezbytná příručka pro obchodní zástupce, cestující, jednatele, komisionáře, podom. a trhov. obchodníky, trafikanty, obuvníky a krejčí, vůbec pro každého maloživnostníka“. Podle tohoto podtitulu leží moderní obchod a hospodářství na trhovcích, trafikantech a krejčích. Amerikanismus záleží patrně v maloživnostenském podnikání.

Říká se, že Čechové jsou národ nepodnikavý, a vidíte, není to pravda. Vidíme, že co se týče časopiseckého podnikání, stojí na prvém místě mezi všemi národy světa. A není dne, aby nevyšel nový list, který poukazuje na to, že český národ zlomil 28. října pouta sveřepých Habsburků, a proto je jeho povinností, aby odbíral časopis, který dovrší dílo svobody tím dnem slibně započaté. Jenomže tyto slibné podniky zpravidla končí tak, jak se začaly:

Ročník I. – číslo 1.

Kritika a humor

I. Dejme tomu, že by se přihodila taková věc: V Národním shromáždění byla by debata o vládní předloze zákona, dle něhož mají se zříditi závodní rady v natěračských dílnách. Mimo jiné promluvil by k věci, příkladně řečeno, poslanec Haken. A nyní parlamentní zpravodaj napsal by reliéf ke schůzi asi tímto způsobem: „… posl. Haken zpřítomnil nám osud natěračského tovaryše s nakypělou dynamičností, s opravdovým vitálním zanícením a civilní zbožností; jeho řeč byla gejzírem mystického jasu, zbavena všeho teoretického balastu a všech formulí; ve stavu opilého jasna dorostla v jeho přednesu velká, syrově životná polyfonická vize světa…“ A takovýto způsob oblíbil si také zpravodaj ze soudní síně; tímto slohem referoval by lokální reportér o stavu otázky Michelské plynárny. – Tehdy zajisté onen čtenář, snaživý jinoch, jenž by takové noviny četl za účelem sebevzdělání, poklesl by na duchu a zpotiv se, řekl by po rusku, mávnuv zoufale rukou: „Fuj, zmučili jste mě, čerti!“ – Je pravděpodobno, že by šéf zavolal si ony krasocitné reportéry a pravil by otcovsky: „Pánové! Noviny jsou pro lid. Mluvte jazykem lidským. Máte-li referovati, referujte. Řeč vaše budiž: Ano – ano, ne – ne.“ – A tu by reportéři sklonili svoje hlavy a káli by se.

II. Zajisté však žádný šéfredaktor neodvážil by se tak napomenouti literárního kritika, ačkoli referáty o uměleckých dílech, pokud se uveřejňují v novinách, nejsou ničím jiným než reportáží. Literární kritik by se nadmul a odvětil by pravděpodobně takto: „Pane! Kritika je umění, jak pravil Wilde. Já nereferuji, já tvořím. Jsem umělec. Vyprosil bych si, abyste moji práci nazýval reportáží. Nepíši, nýbrž soudím, hodnotím, zjišťuji a buduji systém.“ Protože šéfové zpravidla takovým věcem nerozumějí, sklonili by svoje hlavy a káli by se.

III. Kritika, reklamujíc pro sebe právo sebeurčení, povýšila se za absolutní umění. Nechce se znáti k svému relativnímu postavení. K tomu, že svoji mízu táhne z kořenů spisovatelových. Zkvétá byť efektním, tož přece hluchým květem. Je neplodná. To je zejména viděti, když věhlasný kritik pokusí se o původní tvorbu. Jak tu všecko šustí papírovou inspirací! Naše kritika pociťuje největší rozkoš ze slovíček, ze kterých skládá svoje umná souvětí, jako děti z pestrých kaménků dělají skládací obrázky. Kritik flirtuje s vlastní osobou v zrcadle svého stylu. Zalíbení, které nalézá v kritizovaném autorovi, je chladné a neosobní. „Pohleďte,“ praví jeho periody, „jak jsem to krásně napsal.“ I žádá, aby autor byl stvořen k jeho obrazu. Nakládá s jeho tvorbou jako se surovinou, z níž teprve on, kritik, kuje sličné dílo a na něm cizeluje ornamenty. Jeho přesvědčení je, že nikoliv na počátku bylo slovo, ale komentáře k tomuto slovu. Kritikova rozkoš je zjišťovati filiace, konstatovati ovlivnění, školu, rodokmen a možnosti. I libuje si v takové literatuře, která hoví jeho podivínské vášni; a zdá se, jako by většina knížek lyriky byla udělána pro tuto zálibu kritiky; skutečně, značný počet tenkých sešitků anemických básní, o nichž se píše pod souborným názvem „Žeň z lyriky“, je stvořena k obrazu kritiky. Je to také změť nejasných slov a výkřiků. Pravá rozkoš pro vykladače, kteří v tomto bludišti hledají svoje symboly, jako středověcí školastikové vidí v ženských prsech opěvovaných Šalamounem christoforické místo.

IV. Předmětem této úvahy je vlastně podrobiti zkoumání ono známé rčení, že v „Čechách se humoru nedaří“. Tímto rčením odbývá se většinou všecka původní humoristická tvorba. Na první pohled je zřejmo, že toto rčení je příliš široké a ledabylé. A bylo by mrzuté, kdyby právě český národ měl být postižen tímto zvláštním druhem nedostatku. Na štěstí však nemůžeme neviděti Rubešem a Havlíčkem počínaje projevy skutečného, ba i, musí-li už to být, specificky českého humoru.

Pravda však je ta, že literární kritika nepřeje humoru současnému a domácímu. Starý humoristický autor má již svoji kritickou cenu: Patří historii; má patinu; jeho místo je určeno, je změřen a zvážen. Je tu dán již tzv. kritický odstup; tj. netřeba k němu zvláště zaujímati stanoviska, poněvadž je jinými označen a klasifikován. K současnému humoru chová se ovšem kritika odmítavě.

V. A tu bych hledal příčinu této upjatosti hlavně v tom, že literární kritik u nás bývá zpravidla profesor. Zevnější vážnost je podmínkou existence tohoto stavu jako u stavu kněžského. Kdyby se vyskytl nějaký biskup, který by se jednoho dne rozhodl, že půjde na plovárnu, a pověsil by svoji fialovou sutanu vedle nějakých tenisových kalhot a potom v plavkách bujně si povyskočil, vrhnul by se po hlavě do vody a oddal by se obyčejnské občanské bujarosti, tu troufám si tvrditi, že by v obvodu jeho diecéze vymřela víra k Bohu. Kněží, profesoři a ženy nelibují si v humoru; všecky tři stavy chtějí býti ctěny. Ženy vyžadují toho, aby je muž bavil; ovšem nesmí býti vtipný; v tom ohledu je žena podezřívavá, vztahujíc vtip na sebe. Literárnímu profesorovi je humorista tolik jako žák, jenž ve škole vyrušuje, nedbá, pozor nedává a jen alotria tropí. Profesor si přeje, aby se mu pozorně naslouchalo. Je poučný a přednášivý. Považuje se za jediný vhodný nástroj Prozřetelnosti k šíření osvěty. Potom technika humoristické tvorby nemůže poskytnouti literárnímu profesorovi materiálu k jeho oblíbeným hříčkám. V jednoduchém realistickém slově nelze hledati symbolů; není tu vitálních sil; skrytého sociálního rytmu; opájení mystickým jasem ani dynamičnosti, ani sebeskrovnějších stop po jakýchsi polyfonických vizích světa. U humoristy nenalezneme bělostné ruky, která by se vysunula liliově z arkýřového okna, spustivši na kohosi hrst květů. Také není zde hudby, která by hrála pod okny barokních zámků; ani fontán, které by šuměly. Nelze tu zjišťovati filiací, rodokmenů, předloh. Vůbec není humorista literárnímu profesoru k potřebě. Není stvořen k obrazu kritiky. Račte si představiti, že by měl profesor vykládati o Švejkovi. Mluviti o Haškovi mezi intelektuály je vůbec jakási nepřístojnost. Nikdy nebude místa pro sapéra Vodičku v literárních příručkách; aniž bude matiné sólistů Národního divadla památce Jaroslava Haška.

VI. Ovšem nemá být touto úvahou řečeno, že bychom byli spokojeni s domácí humoristickou tvorbou. Dlužno však prohlásiti tolik, že je přinejmenším aspoň úměrná celkové výši ostatní literatury. Současné písemnictví je nesnesitelně zamořeno lyrikou, která deformovala živé slovo k nepoznání, aby jí sloužilo, byvši zvlášť typograficky upraveno k zakrytí nedostatku myšlenek. Je skrovně talentů, ale velmi mnoho zmatených směrů, které předstírají, že mají „ideovou náplň“ a jsou „rezonanční deskou doby“. Reklamní hluk různých škol a ideových kamarádství je podezřelý; dává tušiti nesmírný úpadek dnešního umění. Na tomto úhoru rozmohla se profesorská kritika jako kokotice. Sedí na katedře nafukujíc se jako žába na zázračném prameni a povzbuzujíc se občas válečným pokřikem: „Více kritiky!“ Kritičtí starci omlazují se literární mládeží jako ta baba jaga krví sedmi mládenců a sedmi panen. Je na čase, aby se písemnictví vrátilo k realistickému výrazu; zde nelze fixlovati; oddělí se zrno od plevy. Turgeněvovi a Gončarovovi lokaji, všelicí Zacharové a Jegoruškové, pronesli svým lokajským jazykem mnohou myšlenku, která bude míti platnost mezi národy po všecky věky. Nejprve je třeba myšlenek a forma bude vám přidána.

Elinor Glynová a Courths-Mahlerová

Jest konstatovati, že valné většině dospělých mužů není známo, v jaké četbě libuje si valná většina žen. Tyto knihy dostávají se do rukou mužů pouze za okolností výjimečných, obyčejně za nemoci; přinášejí je nemocným bratrancům, upoutaným na lože, prostomyslné sestřenice. Courths-Mahlerovou pak zejména poznali drsní mužové za války, když přebírali po říšskoněmeckých částech ubikace. Ve všivé slámě válely se knihy této jemnocitné spisovatelky v náramných masách; přicházely na frontu v bednách jako „Liebesgaben“ a nekonečná nuda dlouhotrvající války přinutila vojáky všech národů monarchie, pokud ovládali německý jazyk, seznámiti se s touto literaturou.

Nedá se vůbec zjistiti, kolik románů a kolik povídek napsala Courths-Mahlerová a Elinor Glynová. Ač jsme se snažili, nemohli jsme nikde získati spolehlivých dat. Jen tolik jsme seznali, že nikdo ze známých jmen nemůže se vykázati onou plodností, jakou vynikají tyto ženy. Snadnost tvoření jest prostě úžasná a rozšíření spisů Courths-Mahlerové a Elinor Glynové po světě může býti srovnáno pouze s obecným rozšířením Písma.

Ženský román tohoto typu, přímé pokračování tradic Schwartzové, Heimburgové, Flygaré-Carlénové a Marlittové, je jistě významný úkaz sociologický. Budeme se tedy s tímto tématem zabývati s úplnou, ba skoro vědeckou vážností.

1. Elinor Glynová

Prospekty doporučující četbu románů Elinor Glynové jsou ozdobeny obrázkem, jenž představuje rusovlasého jinocha, jemuž vrhá se střemhlav rusovlasá dívka s rozpuštěnými vlasy do náruče. Tento výmluvný plakát znázorňuje sice konečnou a všem dílům této spisovatelky společnou vrcholnou scénu, avšak abychom se dověděli, jak k tomuto objetí došlo a jak se ti dva rusí a růžoví mladí lidé dostali za sebe, k tomu je nutno Glynovou čísti. Ovšem, už z překotného objetí a oddaných očí mladého párku můžeme seznati, že jim spisovatelka neudělala spojení lehkým. Překážky, které se stavěly milujícím v cestu, tkví jednak ve společenských rozdílech, jednak v přímo ďábelské pýše mladé dívky. Muž bývá totiž zpravidla šlechtic, a ona je dívka chudobná, která kromě neobyčejné krásy a panenské poctivosti nemá ničeho. I on je ovšem hrdý; vždyť je anglický šlechtic. Je štíhlý, nesmírně bohat a inteligentní. Pravda, neví co počíti s časem. Má psáti román či historii svého rodu anebo spravovati dědičné statky? Píše stať o historickém složení nábytku, ona pak mu dělá typmamzelku. Musí se snížiti bohužel k takové práci, neboť je chudá a musí se starati o něho. O koho? Šlechtic je nejprve zvědav, neboť tělesné půvaby její ho z počátku nelákají. Dá se však čekati, že posedne ho zakrátko žárlivost; miluje; kdo je ten on, o něhož se chudá dívka stará? Dílo o historickém nábytku blíží se ku konci, ale dívka z lidu je pořád ledově chladná. Šlechtic si zoufá, nabídne dívce z lidu svoji ruku, ona přijme nabídku po neslýchaných duševních bojích, ale s ukrutnou podmínkou: že jí šlechtic dá v manželství pokoj a nebude od ní žádati úkonů jinak samozřejmých. Avšak, kdo je ten on? Milenec? Tisíc ďáblů! Ach nikoliv: Chorobný, útlý bratříček! Když se toto tajemství vysvětlí, tu padnou si manželé do náručí, zakusivše předtím nevýslovné strázně z odříkání, jichž příčinou byla šlechtická hrdost a panenská pýcha z lidu. – Viz ostatně prospekt.

2. Courths-Mahlerová

U této dámy vystupují hlavně německé matičky, tak zvané „Muttchen“. Tyto Muttchen, ač bývají vdovy po regierungsratech nebo vysokých štábních důstojnících a jejich jméno zdobí šlechtický přídomek „von“, přece na prvních stránkách románu vzdychají nad svojí chudobou. Penze jest skrovná a žití podle stavu vyžaduje značných prostředků. Muttchen bývá její matka. Ona vrhá se matce kolem krku, a bouřlivě líbajíc její vrásčité líce (které ukazují posud stopy bývalé krásy), volá: „Schweig, Muttchen!“ – a zahání chmury.

On bývá syn známého velkoprůmyslníka a komerzialrata. Je buď asesor, anebo rytmistr.

Nemá-li ona Muttchen, pak je zpravidla dcerou ovdovělého, ctihodného pastora v malém městě, buď v Pomořanech, Poznaňsku, nebo ve Východních Průších. Tehdy ona nazývá se zpravidla Käthe, je rusovlasá a poněkud divoká (vyrostla bez péče a dozoru Muttchen a otec pastor má na starosti svoje farníky, mimoto zúčastní se horlivě menšinové práce ve zpolštělém území, nemá tedy času na vychovávání). – Käthe běhá po lesích a luzích, bosa a opálená, a mluví dialektem, což je drollig. Ovšem, doma se hbitě ohání, zastává celé hospodářství, vůbec je emsig. (Zajímavo je, že emsig jsou pouze říšskoněmecké, domácně vychované dcerky; rakouské Němkyně jsou pouze fleissig.)

Je-li ona, Käthe, dcera důstojného pastora a „Röslein auf der Heide“, pak on je rytmistr gardy, divoký kumpán, řízný důstojník, k jeho jménu pojí se množství soubojových afér a milostných pletek. Jmenuje se Jörg, Kurt nebo Edgar. Je ovšem šlechtic, jehož otcovské dědictví je zatíženo spoustou hypoték. Má však úžasně bohatého strýce, starého mládence, drsného a podivínského, ale srdce, jak se ukáže ke konci románu, zlatého; neboť když ono srdce přestane bíti, odkáže synovci svoje značné jmění.

Jörg (Kurt nebo Edgar) je muž šlechtické postavy, širokého koše a rassig. Jeho tvář je interesantní a pravidelná; ale kolem úst usadila se mu vráska zklamání a rezignace, neboť poznal všechny krásy světa a prohrál mnoho peněz v hazardu. V náručí měl skvělé ženy všech kulturních národů; i zdá se, že ženy nemají již pro něho půvabu. – Když tu ovšem…

Jörg (Kurt nebo Edgar) je z trestu přesazen do malé odlehlé garnizony až někde v Poznaňsku. Tam seznámí se s Käthe, dcerou důstojného pastora, divokou a svéhlavou „Röslein auf der Heide“. Nejdříve ji přezírá, jeť Käthe plachá, skromná a nenápadná, a neefektní, ale zato přirozené krásy. Avšak 30 stránek před koncem románu ztichne v náručí Jorgově (Kurtově nebo Edgarově) jako lapený ptáček, jejich ústa spojí se k dlouhému políbení, nezbývá důstojnému pastorovi než uděliti svoje požehnání.

Nebožtík Heinrich Teweles uvažoval kdysi v jednom fejetonu o tom, jak to přijde, že romány popsaného typu jsou tak rozšířeny a ženami přímo fanaticky hltány; pro muže je to četba neobyčejně nudná. I došel k názoru, že tajemství úspěchu těchto prostoduchých výtvorů ženského domácího průmyslu leží v tom, že oné nesčetné legii písařek, prodavaček a švadlen vyplňuje alespoň v iluzi tajné přání provdati se za nějakého štíhlého, interesantního muže s mohutným prsním košem, zkrátka důstojníka od jízdy. A především onen moment, že obyčejně skromné a chudé dívky, nenápadné krásky, „udělají štěstí“, činí ženský román oblíbený u dívek, které jsou ošklivé, žádná žena si nepřizná, že by byla ošklivá; její krása je pouze nenápadná, a její cenu pozná onen bohatýr, v jehož náručí ležely efektní krásky všech národů a neuspokojily jej, ale naopak způsobily, že kolem interesantních úst usadila se trpká vráska zklamání.

A tento postřeh dává nám přemýšleti o tom, co je to ženská senzace. Senzace v mužském slova smyslu je něco nenadálého, neobvyklého, rozluštění spletité, neslýchané záhady. Ženská senzace záleží naopak ve věci pravidelné, denní, velmi obvyklé a přirozené události, jako je oběd a večeře. Vdavky a popis svatebního obřadu působí na ženy dojmem opět nově a nově vychutnávané senzace. Pro ženy není románu a dramatu beze svatby. A jako naivní divák v biografu je v dětinském napětí, dostane-li se hrdina filmového dramatu zdráv ze spletité a nebezpečné situace, ačkoliv jinaké rozluštění senzačního dramatu je zcela nemožné, tak i žena, pročítajíc opět nový a nový ženský román, je dychtivá a žádostivá na to, bude-li svatba.

Starý žertík praví, že šťastné romány jsou ty, které svatbou končí, a nešťastné, které se svatbou počínají.

To lze modifikovati tak, že romány končící svatbou jsou zpravidla konvenční, literárně bezcenné, ale doprovázené velkým úspěchem u obecenstva. Romány, které počaly se oddavkami, jsou literární a umělecké, neboť co může býti dále? Takové romány nemají děje, proto jsou literární. Nutno stránky vyplniti lyrickými pasážemi a takzvanými problémy sociálními, manželskými, emancipačními a etickými úvahami. Nebo není tam vůbec svatby.

První je literatura stará, měšťácká, ale dychtivě hltaná proletářskými ženami, a druhá je literatura proletářská, kterou čtou kultivovaní estéti, studenti a profesoři; masy pro tento druh písemnictví nemají zájmu. Což dokazuje, jak je ten svět zmotaný.

Úvaha o české polemice

V poslední době mluvilo se horlivě o tom, že bude v Praze založeno vysoké učení žurnalistické, kterým má se zajisté vyplniti ona známá citelná mezera v našem školství. Iniciátoři tohoto výtečného podniku rozvinuli již také okázale program nové školy. Učební osnova bude velmi široká: bude obsahovati všecky obory lidského vědění od nejstarších dob až po naše časy. Diplomovaná žurnalistická mládež, kterou propustí nové učení, bude podle toho tak vzdělaná, že samotné pomyšlení je hrozné.

Jednoho však jsme v seznamu předmětů učebných postrádali. To jest, budou-li se také novinářští žáci učiti o polemice, a to specielně o polemice politické. Totiž dlužno hned z počátku říci, že československá polemika je obor, kterému je přiznati v činnosti novinářské největší důležitost: alespoň materielně – vyplnit největší část listu, a to je nejhlavnější. Potom je to obor, který se hodí nejlépe za předmět vyučovací: Československá polemika politická je útvar ustrnulý, fosilní a nehybný. Je to obmezený počet určitých vzorců, které dají se aplikovati na každý jednotlivý případ. Činnost polemická záleží, abychom se tak vyjádřili, v pilné úřední práci vnitřní; ducha k tomu netřeba. Ovšem hovoříme zde o novinářské polemice. Literární polemika je zcela něco jiného. Zde bojují spolu intelektuálové, kteří mají ve své zbrojnici k boji připravenou zásobu krásných rčení, citátů z učenců, paraboly z Písma i metafory z básníků. Osobní útoky a nestydatosti odívají se tu v takovou nádhernou formu, že srdce rozkoší přetéká.

Tedy pojednejme o české novinářské polemice. Základem této polemiky je takzvané odhalení. V čem pozůstává odhalení, víme všichni: netřeba se o tom šířiti. To, co se na odhalení naváže, nazývá se štvaním, a to pokud možno nezodpovědným. Při této příležitosti hází se kal na šediny odpůrců. Stařičkým senátorům a všem politikům, kteří dosáhli kanonického stáří, vytýká se uličnictví. Senátoři brání se tak, že obviňují své odpůrce z nestydatosti a hulvátství. Jeví se v tomto způsobu jistý kus bujarého mládí. Obě znepřátelené strany jsou ovšem prolhané a jejich tisk zpravidla prodejný. Z toho by bylo lze usuzovati, že novináři jsou následkem neustálého podplácení stav neobyčejně zámožný.

Technicky záleží novinářská polemika v skandalizování odpůrce čili jinak řečeno v odvracování pozornosti rozmazáváním malicherných klepů. To nazývá se také prudká kampaň, kterou se zkreslují historické skutečnosti, ale kterou se také nehoráznosti nepřátelského tisku uvádějí na pravou míru. Povšechně nazývá se toto dění podívaná pro bohy aneb tanec mezi vejci. Umlkne-li odpůrce, vytkne se mu vítězně, že mlčí jako zařezaný; nemlčí-li však, pak vyřítí se na nepřítele jako pes od řetězu. Nařkne-li se odpůrce, pak utíká se od důkazů k takovým prostředkům, jichž cíl je průhledný, totiž rozbít něco (solidaritu, jednotu, frontu, družstevní hnutí apod.).

Názvy, které užívají se v polemickém souboji, berou se ze všech dílů světa: nejvíce jich dodává Afrika. Z tuzemska pochází pouze zaplacený žoldnéř, nádeník a námezdník. Z geografie africké máme tu od doby války Itálie s Habešany mameluky a z cestopisů Livingstonových, Stanleyových a Holubových Křováky od břehů Ukereve a Albert-nyassa a křovácké mravy. Z Číny importují se najatí kuliové. Ačkoli američtí indiáni jsou do té míry pacifikováni a lidé tak mírných způsobů, že by nemohli býti ani redaktory krajinských týdeníků, přece máme od nich hurónský řev, který spouští čas od času ten či onen list; a přece tvrdí lidé Ameriky znalí, že ani Hurónové, ani Cherokeové, ani Komančové, aniž jakékoli jiné kmeny od břehů Mississippi či Orinoka neřvou; naopak: plaví se klidně po kánoích. Nejméně celkem terminologie je z Austrálie. Tu a tam importuje se poskrovnu nějaký blboun nejapný (Didus ineptus). A přece žije tu zvíře ptakopysk podivný, kterého bylo by lze přirovnati k národnědemokratickému dělníkovi: není savec – snáší vejce: a ptáci jím opovrhují, řkouce, že je čtvernožec. Divno, že ptakopysku nebylo užito v boji proti národní demokracii. Avšak, jak řečeno, česká novinářská polemika postrádá tvůrčí fantazie.

Rodina a domácnost

Jména křestní

Rodičům dá dosti práce, než vymyslí pro svoje novorozeně takové jméno, které by bylo novému člověku k libosti a jeho rodu ke cti. Mnozí otcové dávají svým synům taková jména, která se nedají překroutit; starají se už napřed, aby na jejich chlapce nepokřikovali jejich spolužáci na cestě ze školy hanebná názviska, vzniklá překroucením křestních jmen. Vážní a přísní otcové dávají své syny s oblibou křtíti na jméno Karel, poněvadž se dá těžce zkomoliti; ovšem nedovedou zabrániti, aby mladiství vrstevníci nepřidávali k tomuto jménu satirický verš, že „do pekla zajel“. Bedřich je jméno tvrdé a houževnaté jako hovězí šlachy. Budí jistě úctu. Avšak vykřikne-li neposlušný kluk za vaším Bedřichem: „Bedříšku – bez bříšku!“, je po úctě.

Je to vůbec s těmi jmény potíž. A ta potíž vzniká tím, že novorozeňata jsou si navzájem podobná jako produkty moderního písemnictví; těžko jich od sebe rozeznati. A těžko tedy vyzkoumati a vyměřiti, jaké jméno bude se dítěti hoditi. Tak se stává, že lidem křestní jméno od příjmení tak odstává jako praktikantovi uši nebo límec od žaketu, šitého venkovským krejčím. Nazveme syna Eugenem, domnívajíce se, že z něho bude znamenitý muž lahodných mravů, zevnějšku inteligentního a mravů vybraných. A bůh ví, jak se to stane: Eugen má červené ruce, stále se potí, rozmlouvaje prská a ve společnosti vytírá omáčku kůrkou chleba. Anebo dceru dáme pokřtíti na jméno Lidunka přejíce si, aby pod tímto jménem jí kvetly tváře do červena a leskly se tukem; avšak z Lidunky vznikne hubené děvče bledých lící a řídkého copu; a lidé se budou domnívati, že se jmenuje Veronika. Podobně se z Kláry nebo Blanky mohou lehce státi děvčata objemná jako díže. Naopak Alice, Sylvy a Evy mohou býti docela světské, svižné a ladné dívky, aniž by měly prohnuté nohy, čtverhranný obličej, sklon k filozofii a drobné sociální nebo filantropické činnosti.

Jedno je však jisto: Jestliže z dospělého člověka jménem, dejme tomu, Ferdinanda, Josefa, Vladislava, Vojtěcha, Marie a Františky stane se Ferda, Pepa, Láďa, Vojta, Máňa a Fráňa – pak je zkušeností prokázáno, že nositelé těchto předělaných jmen bývají buď představiteli, nebo nanejvýš aktivními účastníky jakéhokoliv ruchu, hluční řešitelé otázek, které jsou právě v módě; jsou politicky činní, a kolikrát dokonce poslanci; jsou čelnými funkcionáři čtenářských, vzdělávacích, měšťanských a občanských besed; bývají velmi oblíbení členové stolních společností, znajíce skoro všechny kuplety Ferdinanda Ratolístky nebo pana Švába; panuje-li abstinentismus, jsou velmi horliví členové kroužku; jinak však nekazí společnost a dovedou vypíti litr piva ex lépe než mnohý jiný. Jsou sokolové a menšinoví pracovníci; ale dovedou vše rozházet a vrhnou se do víru socialismu. Na plesy a zábavy dovedou nejlépe zváti a vybírati na dobročinné účely. Jsouce členy divadelních ochotnických spolků, hrávají s oblibou role šlechetníků a rekovných mužů. Někdy je to dost divné. Slyšíme: Pepa a představíme si chlapce se zamaštěným a natrženým štítkem u čepice, s bičem v ruce, kudlou v kapse, svíčkou u nosu. Zatím je to hranatý centový statkář, který má schována ještě předválečná viržinka; a dává takové věci do novin: Šiši Vykydalová, dcera velkomlynáře, a Pepa Haluzák, statkář v Pařezové Hůrce, oznamují se co novomanželé.

Stane-li se nicméně z našeho Ferdy, lidového Ferdy, důvěrníka Ferdy, poslance Ferdy, z dopuštění politiky a shlukem okolností ministr, jak mžikem změní se v původního Ferdinanda, důstojného, závažného, mohutného, slovutného, věhlasného a moudrého ministra Ferdinanda. A tak to má být. Tak daleko jsme to přece jenom nepřivedli, abychom měli nějakého Ferdu nebo Fráňu ministrem vnitra, vyučování, spravedlnosti – nebo dokonce zahraničních věcí!

Kteří se radují a kteří se neradují

Především odmítáme tvrzení všelikých příležitostných básníků, čítankových moralistů, katolických žurnalistů, že na Vánoce „všecko se raduje“. Vánoční svátky, zvláště Štědrý večer, jsou opět jedním z oněch nesčíslných momentů, které rozdělují lidstvo na odpůrčí tábory. I hodláme pojednati o tom, kterak působí narození Páně na tomto světě: kteří se radují z toho, že vzešla hvězda betlémská, a kterým by bylo milejší, kdyby tato radostná událost nebyla nastala.

Kteří se radují

Bezpodmíněně, spontánně, nevázaně a živelně radují se obchodníci, a to nejen obchodníci křesťanští. Mají takovou velikou radost, že se narodil Ten, jenž snímá hříchy světa, že ozdobují svátečně svoje výklady, které svítí pestrými barvami a září vánočními cetkami. Obchodnictvo se raduje, poněvadž dělá s Ježíškem obchody. S Ježíškem dělali a dělají lidé vůbec obchody; a nemusí býti ani obchodníci.

Radují se rodičové, kteří mají chytré a způsobné děti. Stupeň chytrosti a způsobnosti projeví se právě na Vánoce. Kteří rodiče dali své dítky učiti na klavír, dají si na Štědrý večer přehráti několik kousků, aby viděli, jestli peníze, které dali za výcvik a vzdělání svých dětí, nejsou vyhozeny oknem. A trnou blažeností oni šťastní rodičové, jejichž způsobné a dobře vychované dětičky smějí účinkovati při vánoční hře, kterou napsal místní kaplan, hudbu složil ředitel kůru a nastudovaly jeptišky. Slzy radostné plynou po tváři pyšných rodičů, když nevinná pacholátka odříkávají tento dialog: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, babičko!“ – „Až na věky věkův amen, milé dítě! Co mně přinášíš?“ – „Přináším vám, babičko, v košíčku modlitbičky a pár jablíček!“ – „Bože, ta naše Lilinka,“ škytá a smrká matinka blažená, „ach, ach, ta vypadá jako andílek!“

Radují se děti, těšíce se na štědrovečerní nadělení. Leč tato radost bývá zkalena, projeví-li Ježíšek příliš praktický smysl. Podivno, kterak bývá Spasitel obeznámen s poměry v domácnosti! Kterak ví, co jeho klient právě potřebuje! A řekněte: Je to nějaká štědrost, obdržíme-li pod stromeček právě vlněné punčochy, teplé prádlo, boty a jiné takové věci, které koupiti je povinnost rodičů a žádného Ježíška? Anebo dostane-li dospělejší slečinka látku na bálové šaty, kterou by musela dostati tak jako tak? Štědrovečerní dárek má býti nepraktický; pak je to překvapení. Musí to býti nějaká hotová věc, kterou se možno poraniti, popáliti, poškrabati a zamazati; kterou nutno rozdělati, abychom věděli, jak vypadá uvnitř. A když už máme dostati knížku, nebudiž to spis poučný, umravňující a polepšující, nýbrž krvavá indiánka nebo dobrodružná verneovka.

Radují se hospodyně, když se jim vánočky povedou.

Radují se venkované, když je pražští příbuzní pozvou a podaří se jim opatřiti lístky do divadla nebo do kabaretu.

Radují se pražští příbuzní, když jim venkované přivezou aprovizaci.

Mnoho lidí se raduje.

Kteří se neradují

Neradují se domácí užitečná zvířata, vyjímajíc psa a kočku (u chudých lidí ani tito nemají se čemu smát), poněvadž na Vánoce propadají hromadnému vraždění.

Neradují se studenti, kteří musí za hodinu napsati kompozici na téma „Vánoce – nejradostnější svátky v roce“. Neradují se oni studenti, kteří odjíždějí domů na svátky s vědomím, že neplnili řádně svých povinností, že se neučili, že páchali všeliká alotria, ve škole vyrušovali a profesory zlobili. Neboť vědí, že potměšilí kantoři pošlou cenzuru tak, aby ji přísný otec dostal právě pod stromeček.

Neradují se lakomé paničky při pomyšlení, že budou nuceny dáti služkám vánoční nadílku. Dají proto raději k prvnímu prosinci služce výpověď.

Neradují, ba skřípějí zuby principálové, mají-li sáhnouti hlouběji do kapsy, aby vyplatili svým zaměstnancům vánoční remuneraci.

Neradují se novináři, majíce vypotiti stůj co stůj vánoční úvodník, vánoční fejeton; rovněž spisovatelé, jsou-li nuceni zrobiti originelní vánoční povídku s mravoučnou tendencí a nemohou-li se vyzouti z tohoto závazku, ježto si vybrali honorář napřed.

Avšak my všichni se radujeme, poněvadž jsme byli celý rok hodní, spořádaní a mravní. Proto nám Ježíšek nadělí.

Knihkupecký Ježíšek

Půvab Štědrého večera spočívá v očekávání překvapení. Příbytky naše podobají se skrýším spiklenců. Členové domácnosti plíží se kolem sebe s tajuplným výrazem, maminka schovává cosi před dětmi do skříně, při vstupu tatínka dcera něco skryje v klíně a vypísknuvši vyběhne ven, zatím co tatínek ježí strašlivě vousy, jako by pod nimi skrýval děsné tajemství; synové klátí se s rukama v kapsách a dělají, jako kdyby je sváteční ruch vůbec nezajímal. Štědrovečerní překvapení jsou rázu takového, že překvapující musí dělat, jako by chtěl překvapit, překvapený se musí tvářit, jako by byl doopravdy překvapen tím velikým překvapením, kterým jej překvapili. Překvapeným musí býti jak se sluší a patří, ačkoliv překvapení jsou vlastně vyloučena. Zkušenému otci nejsou vyšívané bačkory již dávno žádným překvapením, nové kusy do výbavy jsou pro dcery překvapení dosti nelibá, synové neuvítají novou tašku na cigarety s výrazem lahodným, naopak nevrlost v jejich tvářích vyjadřuje zřejmě, že očekávali ještě aspoň stovku egyptek, děti se rozdurdí, že dostaly opět školní sešity a jiné dárky z říše vědy a práce, a pokazí Štědrý večer brekem, že chtěly „ma-ši-nu“! Jenom maminka je spokojena se vším.

Překvapení výše popsaného rázu uchystali nám naši knihkupci. Pozdravuji chlapa v zeleném kloboučku a v červených kalhotách, jenž odpočívá pod stinným keřem, jako přítele z dětství. Je vymalován na obálce knihy pohádek a pověstí Václava Beneše Třebízského. To jest ona kniha, kterou jsem dostal za krásné první vysvědčení. Pohlížím na ni se zrakem dojatým. Vedle mne stojí stařičký pán a ukazuje na knihu Povídky starého zbrojnoše a povídá: „Vidíte, to je ta kniha, kterou jsem dal synovi svému prvorozenému Václavovi na Štědrý večer v roce 1879, kdy byla ta velká zima a mnoho ptactva různého a vandráků v poli pomrzlo. Kdyby ji byl tenkrát, holomek neřádná, neroztrhal, mohl ji dáti synovi svému prvorozenému k Vánocům. Tenkrát stála pár krejcarů, dneska stojí fůru peněz.“ Jako každý rok, tak i letos oprášili knihkupečtí mládenci Svéhlavičku, pojmuli ji láskyplně v náruč a rozestavili ji lákavě v osvětlené skříni. Svéhlavička skládá se totiž z vícero částí: Předně jenom Svéhlavička, to jest panna v rozpuku a s rozpuštěnými vlasy, s jakousi cyklistickou čapkou na hlavě a výrazem cudně kyselým; potom již vidíme, že je Svéhlavička nevěstou, vedeť si pod paží pána s nakroucenými kníry a tak hezkého, jako bývají kupečtí mládenci z oboru zboží osadnického; další fáze je Svéhlavička ženuškou, kterýžto fakt potvrzuje tré obličejů dětských, namalovaných mistrným štětcem pana akademického malíře C. V. Mutticha; až zestárne Svéhlavička v počestnosti, stane se babičkou a vymaluje ji pan Šimůnek, jak se opírá o její rámě láskyplně její vnučka Svéhlavička. Již po několik generací okrašluje tato kniha knihkupecké výkladní skříně a je dychtivě kupována a čtena tak, že jeden nadaný spisovatel z konkurenční závisti napsal knihu Bezhlavička. Dále nemůžeme nepozorovati, že Malý lord má pořád takovou velkou hlavu, jako měl dříve, a jednu tvář opuchlou; a nemůžeme nepozorovati, že je až nápadně podoben Kronbauerově Řině, kterou si před dávnými lety chtěl vzíti jeden pan úředník spořitelny, ale neměl charakter a v spořitelně kradl a zavřeli ho, a ona si ho Řina nevzala, ale vdala se za jednoho akademického malíře, byl to moc pořádný člověk, a tak přece udělala štěstí. Miloslav Vlnovský pořád ještě bojuje s krvežíznivými černochy, v Tajemném hradu v Karpatech se děje ještě stále cosi tajemného, Syn lovce medvědů objímá se s Lesní vílou L. Carské, Chaloupka strýce Toma není Dědictví strýce Koba, to jsou knihy dvě a každá jiná a obě jsou vhodným vánočním dárkem pro mládež dospívající. I podobají se vánoční výkladní skříně knihkupecké měšťanskému skleníku, který obsahuje mnoho věcí skvostných a památečných.

A radujeme se z toho, protože vidíme, že cena literatury je trvalá a nepomíjivá. A ctižádostí spisovatelů budiž a celé jejich snažení směřujž k tomu, aby jejich knihy byly opatřeny skvostnou, původní, tlačenou vazbou se zlatou ořízkou a staly se vhodným vánočním dárkem pro každého. Neboť potom stanou se klasiky a budou zapsáni do seznamu nesmrtelných.

Slunečník

V každé domácnosti jsou kouty neprozkoumané, ve kterých jsou uložena různá harampádí. Hledáme-li něco v takových koutech, tu nalézáme pravidelně starý slunečník a svázaný ročník časopisu Über Land und Meer. Tento ctihodný časopis odebíraly měšťanské rodiny v dobách, kdy ženy nosily slunečník.

A to je vlastně velmi dávno. Nelze si představiti období slunečníků bez rodinného časopisu Über Land und Meer, a ani tento časopis nemůže postrádati slunečníků. Byla to doba sytého míru a klidného rodinného života. Za tohoto údobí stavěly se domy ve slohu jakési erární renesance, chválil se život venkovský a venkované vynikali lepým vzrůstem, ráznou, poctivou a dobrosrdečnou povahou. Dívky venkovské byly čtveračivé povahy, kulatých lící a přirozené vtipnosti, kterou zahanbovaly bledé městky s lorňonem, slunečníkem a honzíkem, a rázně odbývaly dotěrné šviháky z měst, kteří nosili čtverhranný monokl na široké stuze, krátké kabátce, široké kostkované kalhoty, boty s dlouhými špičkami a projevovali neznalost života venkovského. O tehdejších řemeslnících lze říci tolik, že krejčí nosili velikou štětku na bradě, ševci pak věneček vousů pod bradou a že byli terčem žertíků svrchuřečených šviháků, kteří živnostníkům zůstávali pravidelně dlužni. Služebnictvo bývalo drzé, lokajové upíjeli pánům vína a kouřili jejich doutníky, panské byly indiskrétní a dívaly se dámám, které psaly dopis, přes ramena. Sirotci a vůbec dítky opuštěné vynikali klasickou krásou; sedávali na ulici, a nabízejíce kolemjdoucím jahody na prodej, dojímali tesklivým výrazem svých očí. Všecky ženské typy byly nápadné svou podobností; v každém čísle rodinného časopisu je vyobrazena žena některého národa, ze které můžeme seznati, že tehdy byly Benátčanky, dámy z Madridu, Řekyně, Rumunky i Pařížanky až na ten kroj úplně k nerozeznání. Stav vojenský býval ve veliké vážnosti. Ovšem rekrut uváděl představené v podiv svou hloupostí a poddůstojníci museli hodně řvát na vojíny. Zato však důstojnický sluha vynikal věrností a oddaností a odnášel neohroženě svého raněného pána v dešti kulí na svých bedrách. Koňové pak truchlívali pro padlého důstojníka. V humoristickém koutku pojednávalo se pouze o subalterních důstojnících a úřednících. Vyšší úředníci a starostové vítali zeměpány a účastňovali se zakládání dobročinných spolků. Dámy nazývaly se pravidelně Laura nebo Wilhelmina a jejich ctitelé klečívali před nimi na kolenou, majíce jednu ruku zdviženou k přísaze, druhou pak tiskli k srdci kytici. Invalidé odpočívali pod košatým stromem, pochutnávajíce si na dýmce.

Nelze však přehlédnouti, že rozkvět módy slunečníkové pojil se s rozkvětem monarchistické myšlenky. Zdá se, jako by slunečník byl skutečným odznakem monarchismu. Tehdy bylo hodně zeměpánů, zvláště německá říše měla tolik vévodů a velkovévodů, že i takový obsažný časopis jako Über Land und Meer sotva že je všecky obsáhl. Zeměpáni mívali výraz velmi dobrotivý, ministři přísný a vysoké kněžstvo a učenci zářili ušlechtilým úsměvem.

A skutečně: Jakmile upadal slunečník v zapomenutí, přicházela do módy hnědá barva obličeje, rozhalené límce, batohy, svinovací kamaše a zříceniny – tehdy skutečně počala monarchistická myšlenka pozbývati lesku. Že tehdy nevěnovala policie úpadku slunečníků a svobodomyslnému opalování bedlivé pozornosti! Nelze ovšem tvrditi, že by každý rozhalený límec byl pokrokový, nemusí býti mafián a karbonář muž s batohem, i člověk chodící bez klobouku může býti reakcionář a monarchista. Ale přesto neměly tenkrát moudré a prozíravé vlády nedbati úpadku módy slunečníkové; když už nic jiného – dámy se slunečníky, honzíky, vlečkami a mantilami by vůbec nešly na barikády.

Umění býti chotí a synem

Pravím: Jest umění býti chotí a synem, a to umění je veliké.

Ženou býti je snadno. Ženy mívají dělníci, zřízenci od elektrických podniků a potravní čáry, vůbec drobný lid národněsociální, sociálnědemokratický a komunistický. Lepší je býti manželkou, ač ani z toho valné slávy není. Manželky mívají živnostníci i obchodníci středostavovští, profesoři, vyšší úředníci, hoteliéři, lidé gradu akademického, známí lidumilové a podporovatelé národních jednot. Takovým manželkám dostává se slušné výživy, kolikrát i bobrového kožichu (třebas pouze z bobroviny stříhané), vážnosti v kruhu nejužších přátel a pohřbu první třídy za hojné účasti.

Je však umění státi se chotí; býti však chotí není umění (to jsem si v první řádce zalhal, abych si získal obliby všelikých chotí). Možná že ani státi se chotí není takový kumšt; to si teprve náležitě rozebereme.

Co je to choť? Choť, to je taková choť, která se stala chotí ministerského předsedy, vůbec všech ministrů vyjma zásobování, senátorů, některých lepších poslanců, ředitelů bank, na kteréž posud ničeho známo není, diplomatů, těžkých průmyslníků; i mnozí jiní lidé mají choti. Zkrátka: Choť je manželka první třídy; a této pak manželce různé pocty příslušejí.

Právo choti je vyplniti tři čtvrtiny obsahu obrázkového časopisu. Povinnost choti je usmívati se.

Choť se usmívá, navštíví-li uměleckou výstavu; usmívá se také, prohlíží-li si závodního hřebce; možno také usmívati se při prohlídce letadla i továrny na smrtící pomůcky. Povinnost choti je navštěvovati. Navštěvuje jiné choti, azyly pro sirotky; rozmlouvá i s obyčejným lidem, ale vždycky se při tom usmívá, zatím co její choť se tváří vážně a zadumaně, jsa v rozhovoru s jiným vynikajícím chotěm. – Úsměv choti budiž dobrotivý.

Choť zajímá se však nejen o továrny na zbraně, lidumilnost, sociální péči, výstavy a závodní hřebce, zajímati se není samojedinou povinností chotí. Choť si budiž vždycky vědoma, že může býti v každém čase aktualitou.

Na příklad: „K srážce fašistů s komunisty v Miláně. – Choť ministerského předsedy Mussoliniho.“

„Porady v Lausanne. – Choť pana Bonara Lawa vstupuje do auta, aby odjela na závodiště.“

„Barbarství Němců. – Choť pana Raymonda Poincaré prohlíží si vydrancovanou univerzitní knihovnu v Lovani.“

„Konflikt v Porúří. – Choť generála Degoutte zajímá se o výzbroj alžírského střelce.“

„Triumfy pěveckého sdružení českých zpěvaček v Londýně. – Choť pana Lloyda George opouští Music Hall v průvodu choti velvyslance francouzského.“

„Anglo-francouzské rozladění? – Choť pana Aristide Brianda.“

A tak dále.

Skoro podobná úloha přísluší synu, až na to, že syn se neusmívá: Syn mívá pouze moderní raglán a počínající pleš. Rozmlouvá s diplomatickým zástupcem jiného státu a zapaluje si cigaretu. Syn si buď zapaluje cigaretu, nebo opírá se o hůl. O synech chotí mohou kolovati oficiózní anekdoty rázu poněkud žertovného, z nichž vysvítá, že syn vyniká neobvyklou bystrostí a přemýšlí jen o věcech státních. Anekdoty však buďtež vždycky slušné a společenské. Za pravzor jich nechť slouží ona známá anekdota o stařičkém zeměpánu, když byl ještě dítětem a chtěl podarovati onoho vojáka na vartě a také podaroval, vstrčiv mu do tornistry zlatník.

Ovšem je krásné a vznešené býti chotí nebo synem.

Snažme se býti buď chotí, nebo synem!

Módní hlídka

Pyžama, nebo noční košile?

(Zárodek ankety)

I. Jsem pilný návštěvník biografu, a proto dříve, než jsem se oženil, pořídil jsem si pyžama. Vím, co se patří. Mám hladce oholený obličej a k němu sluší hedvábné pyžama. Nechodím zbytečně do biografu. Aby se drama mohlo rozvíjeti, je nutno, aby dáma ležela na otomanu interesantně rozcuchaná, četla román, kouřila cigaretu, oděna jsouc ve vkusné pyžama. I vejde panská v koketním čepečku a bílé zástěrce a na stříbrném podnosu přinese navštívenku. Dáma pokyne malebně rukou, vyskočí křepče a rozcuchá si účes. Dáma má fenku, hedvábného pinčlíka, a návštěvník v cylindru přiměřeně elegantního jezevčíka. Pejskové se spolu skamarádí, mladý párek vidí v tom znamení, a proto, ať má drama jednání, kolik chce, ti dva mladí lidé dostanou se určitě za sebe. Konečně ti dva pejskové nemusí býti. Není to podstatná náležitost kinodramatu. Avšak pyžama ano. Pyžama má Lotka Neumannová i Fern Andra; i Gunnar Tolnaes, i Eddy Polo odhodlávají se k navázání milostných styků ponejvíce v pyžama. Neboť pyžama je sice pouze noční úbor, avšak úbor velkosvětský, vznešený, vzdělaný. Jsem vzdělaný člověk i přinesl jsem si do manželství pyžama. Ovšem všecko přišlo jinak. Nemám bělovlasého sluhu důstojného zevnějšku, který by mně na stříbrném podnosu nosil navštívenky. Moje žena nemá panské v koketním čepečku. Měla pouze služku a tu vyhnala pro drzost. Návštěvy ke mně nechodí, a když, chodím jim otevírati sám. Mám pouze jeden pokoj a tam není uklízeno. Mluvím s návštěvou mezi dveřmi. Moje žena je rozcuchaná, ale ne interesantně, nýbrž přirozeně. Jsem vzdělaný člověk: Mám pyžama.

II. Avšak tuhle jsem četl v Módní revui, že pyžama již není v módě. Noční košile přišla zase ke cti. Dobrá. Když noční košile, tedy noční košile. Jsem moderní člověk. Nikdo nemůže říci, že bych si nevšímal moderních směrů. Koupil jsem si noční košili: solidní, starosvětskou a konzervativní noční košili. Dal jsem si narůsti knír a kozí bradku. Nečtu již sportovních zpráv; nevšímám si automobilismu aniž parforsních honů. Neříkám již: „To je force majeure,“ nýbrž: „Bůh tomu chce.“ Předplatil jsem si Národní politiku. Moje žena čte s oblibou lokální kroniku a Ze soudní síně. Odmítá nyní odebírati Pardon, časopis pro pěstování jemných mravů a koňského sportu. Revue Die elegante Welt a La Femme jsou jí již lhostejny. Jsem moderní člověk: Mám noční košili.

III. Zavilá potměšilost Módní revue nezná mezí. Již příští neděli po tom, co napsala, že jsou noční košile v módě, předložila svým čtenářkám tuto impertinentní otázku: „Můžeme si představit něco směšnějšího než muže v noční košili?“ Tady přestává všecko. Jsem člověk vzdělaný i moderní: Mám pyžama i noční košili. Bude-li takový zákon, aby se nosila pyžama, dobrá. Jsem pro to. Vyjde-li nařízení, aby se chodilo v nočních košilích, nejsem proti tomu. Nejsem žádný radikál. Nepodnikám nic proti stávajícím společenským řádům. Ale aby se jednu neděli řeklo: noční košile, a příští neděli aby byl muž oděný v tento úbor uváděn v posměch, to je nešvar. A nepořádky nutno kárati.

IV. A teď nevím, na čem jsem. Proto rozhodl jsem se svěřiti rozřešení této choulostivé otázky ctěným čtenářkám. I táži se: Vzácné dámy! Co byste učinily, kdyby do vaší ložnice vnikl muž oděný v pyžama, a jak byste si počínaly, kdyby se tohoto skutku dopustil muž v noční košili?

Pyžama a bytová tíseň

Jest obecně známo, že nevěsty mívají hlavinky, ve kterých se spřádají slastné sny. Tyto sny vztahují se povýtce na osobnost ženichovu, který nazýván bývá v záchvatu nadšení vyvoleným, také nastávajícím, a v nahoře pověděných snech jest muž přímé postavy, líce vážné a zachmuřené, která se vyjasní pouze při pohledu na milovanou bytost, kterou zakrátko povede k oltáři. – Tento úsměv na líci, jinak zádumčivé, značí, že v prsou vyvoleného hárají city lásky ohnivé k nevěstě. A je také známo, že ono hárání vyskytuje se skoro výhradně v této souvislosti; v nynější civilizované, šedivé době není hárání; nanejvýš v srdci některého vlasteneckého politika hárá ještě dnes láska k národu. Ruku na srdce, přátelé: Zažili jste někdy hárání v prsou?

Dlužno ovšem poznamenati, že sny v hlavince nevěstině mají původ v literatuře a odtud byly transplantovány na praktický život. Literatuře lze klásti za zásluhu, že nevěsty vidí ve vyvolených jen muže štíhlé, vážné a energické, v jichž prsou hárá nadšení jen pro dobro a krásno; a v jehož duši není místa pro praktické úvahy, třeba byl onen vyvolený zástupcem továrny na kanafasy či hořické trubičky anebo účetním v závodě semeny a plodinami. Nevěstina fantazie, inspirována literaturou od Krásnohorské počínaje a Svobodovou konče, nakládá s postavou ženichovou velmi libovolně. Nevěsty jsou ochotny viděti ve svém nastávajícím proti každé skutečnosti potomka starého šlechtického rodu, jenž oddával se dříve pěstění ušlechtilých psů a plnokrevných koní, honbě, vínu a ženám dobrodružným, ale okamžitě od svých vášní upustil, jakmile spatřil vyvolenou.

Avšak nejen na osobnost ženichovu, ale i na příští život a hlavně na zařízení bytu vztahují se sny v hlavince nevěstině. Již při svatbě zaševelí šum obdivu mezi svatebními hosty, když spatří nevěstu v bělostném závoji a se snítkou pomerančovou na hlavince, která spřádá sny. Tento šum obdivu bude ševeliti častěji v příštím životě nevěstině; bude ševeliti, když mladá paní, opírajíc se o rámě svého statného manžela, navštíví symfonický koncert; bude ševeliti při spatření skvostného příbytku mladých manželů. Jen sestřenice a družky nevěstiny nebudou ševeliti, ale po straně kritizovati s křivým úšklebkem. Avšak kdo nemá závistníků?

To, že sny v hlavince nevěstině blouzní o skvostném příbytku, je pravděpodobně největší zásluha skvostných románů Růženy Svobodové, jejíž hrdinové pohybují se výhradně v barokních zámcích mezi starožitnostmi, nádhernými bibeloty (čert ví, co je to zač, tyhle bibeloty!) a exotickými zbraněmi a trofejemi z dalekých zámořských krajů. Do tohoto příbytku patří intimní koutek, jehož stěny jsou ozdobeny miniaturami a vzácnými originály, a pak je tam nízká barokní pohovka, na které bude sedávati ovšem umělec, ponejvíce malíř anebo hudebník, jenž má krásné malé ruce s aristokratickými dlouhými prsty a jehož jméno jest již proslavené. Tento mladý umělec bude (ve vší počestnosti) zamilován beznadějně do mladé paní, k jejíž poctě složí píseň anebo namaluje obraz. Manžel bude ovšem poněkud žárliv, nicméně však bude tisknouti umělci korektně ruku.

V nejnovější době hraje v oněch snech v hlavince nevěstině vynikající roli pyžama. Co je pyžama, je známo. Je to noční úbor z hedvábné látky, ozdobený husarskými šňůrami. Všechny nevěsty dnešní doby, třeba i korpulentní, i stavu středního, zamítají manželství bez pyžama. Je známo, že pyžama je oděv nejen chic a elegantní, ale inteligentní; ovšem trošičku buršikózní, ba i… jaksi… frivolní! Patří k němu přistřižený účes, cigareta, otomany a módní časopisy v bělostné ruce; a návštěva distingovaných přátel s květinami v náručí. Pyžama je jaksi symbol tohoto luxu, který hlavinky nevěst středních stavů vídávají v biografech. Trvají tudíž nevěsty středního stavu, aby jim maminky pořídily nejméně dvě hedvábná pyžama do výbavy; neboť bez pyžama není moderního manželství.

Avšak tu často docházívá k tragédii, která odhaluje celou mrzkost nynější doby. – Pyžamové sny v hlavince nevěstině narazí na skutečnost, která se nejošklivěji jeví v bytové tísni. Stává se, že mladí manželé se uchýlí se svým štěstím prozatím do podnájmu, věříce pevně, že v nejkratší době bude onen nádherný byt, ve kterém by se pyžama důstojně vyjímalo. A nyní uvažme: Podnájem. Pokoj s nábytkem. Staré haraburdí. Nejapné barvotisky, na nichž zanechaly mouchy stopy. Baba kvartýrská s bradavicí u kořene nosu a s hubeným drdolkem šedivých vlasů, která šourá se po bytě a huhlá, že pořád někdo courá a nezavírá dveří; že se nešetří vodou a zašlape se podlaha v předsíni. Nějací cizí strávníci a nocleháři nakukují do příbytku mladých manželů. Je tu tesklivo ze zápachu chudobné kyselotiny a naftalínu. Dům je sešlý, omítka na chodbě opadaná, zábradlí chatrné. Psi a umouněná děcka rvou se na schodech k velkému žehrání domovnice, jejíž muž je opilec a krade ze sklepa uhlí. V domě je výčep, ve kterém řvou jacísi mladíci a vojáci a chraptí gramofon. Není distingovaných návštěvníků s květinami v ruce. Sestřenice a družky se pošklebují, že mladá paní má dvojí hedvábná pyžama, ale neužije jich pro bytovou tíseň. Není bibelotů, starožitností a exotických zbraní; není šumu obdivů. Ze štíhlého a vážného muže vyvine se manžel, který má plnou hlavu starostí o obyčejné věci, o kterých nespřádala hlavinka nevěstina žádných snů; na které si pro pyžamové představy ani nevzpomněla. Na návštěvu chodí pouze chudí příbuzní, staré ženy, které naříkavým hlasem vypravují o svých chorobách a živých snech.

Jak velká propast je mezi pyžamem a skutečností! Jak krásný byl by život manželský bez bytové tísně! Co je platné veškeré hárání a spřádání snů ve hlavince, pokud trvá bytová tíseň! Nikdy neužijeme buršikózního a poněkud frivolního, ale zato chic a inteligentního pyžama, pokud bude nedostatek bytů. A to je věcí povolaných činitelů, ministerstva veřejných prací a sociální péče, aby se postarali o to, aby nevěsty užily své výbavy k plné spokojenosti.

O svatebním daru

Z kruhů novomanželských se nám sděluje:

Vážená redakce,

jak známo, každý člověk má příbuzenstvo, dva lidé mají dvakrát tolik příbuzenstva, ale nejvíce příbuzenstva mají novomanželé. Příbuzenstvo novomanželů dělí se na dvě části. Moji přátelé a lidi z jeho strany. Moji přátelé jsou lepší část příbuzenstva, jsou upřímní, myslí to s člověkem dobře a nevedou to tak nóbl. Zato lidi z jeho strany jsou samá faleš, intrikánství a dělají v rodině jen nevůli.

Mezi nejrozšířenější útvary příbuzenské náleží tety a sestřenice. Jsou stvořeny za tím účelem, aby na svatbě vzdychaly, plakaly a nos si utíraly. Představují při oddavkách element sentimentální, elegický, oproti strýčkům, kteří i v cylindru a v císařském kabátě vedou si humorně a nestydí se ani u oltáře za tlusté anekdoty.

Veškerá však přízeň, ať již moji přátelé, či lidi z jeho strany, jsou povinni věnovati novomanželům svatební dar čili, jak se odborně říká, „ukázati se“. Přitom jest konstatovati, že moji přátelé, třeba by to nevedli tak nóbl, dovedou se lépe ukázati než lidi z jeho strany. A to, budiž Bohu žalováno, je zárodek sváru mezi manžely. Hospodin, jenž velí lidem ve stav manželský vstupovati a nařizuje jim, by jedno tělo a jedna duše byli, neměl stvořiti ani svatebního daru, aniž „drůšešenk“ (což je svatební dar izraelského vyznání).

Svatební dar i drůšešenk, jakkoliv je to od přízně milá pozornost, může se státi pravou egyptskou ranou, horší oné, kterou trestal Bůh faraóna za jeho věrolomnost. Býváť obyčejně svatební dar výplod chorobných snů svého tvůrce. Možno se domnívati, že mnohé výrobky průmyslové jsou stvořeny výhradně k tomu, aby sloužily jako svatební dar. Neboť nelze za to míti, že by normální a střízliví lidé mohli jich potřebovati; zvláště nehodí se svatební dary za předmět denní potřeby. Vůbec nejsou k ničemu. Jsou to jedním slovem svatební dary; a to je jejich funkce a určení účelové.

Svatební dar vyznačuje se pravidelně nesmírnou pompézností, divokou barevností a naprostou nejapností. Je to inkarnace tetinčí a sestřenčí fantazie. A přitom dlužno svatební dar vystaviti na nápadném místě, aby moji přátelé měli radost anebo lidi z jeho strany, kteří jsou velice nedůtkliví, se neurazili. Účel svatebního daru je dále, aby všude překážel, pro sebe zvláštní pozornosti a péče vyžadoval a návštěvy děsil. Návštěvy jsou povinny vyrážeti ze svého stísněného hrdla pokrytecké výkřiky nadšení nad spanilostí svatebního daru.

Rozhodující kruhy, a to v první řadě vláda, potom politické úřady všech instancí, samosprávné sbory i policie měly by však vydati nařízení, jímž se příbuzným zakazuje věnovati zvláště obraz a jmenovitě lustr jako svatební dar.

Ó! Běda! Uf! Nastojte! Přisámbůh!, nikdo nedovede si představiti svrchovanou hrůzu, která vznikne z toho, když teta usmyslí si věnovati jako svatební dar obraz, a co navíce, originál.

Ohé! Ach, bože-rozbože! Vyvolení svatí a světice boží!, a což takový lustr? Divočina fialového hedvábí, spleť secesních linek mosazných drátů, semhle něco – tamhle něco, divočina, monstrum, mastodont, barbarství, boží dopuštění.

Jsou novomanželé, kteří si umínili vésti život v holubičí lásce v příbytku, kde jsou i lepty, i všelijaké Úprky a babiččiny svérázné šátky. A do toho obydlí slaví vítězný vjezd tetinčí lustr a originál. Výsledkem toho je rozvrat mladé domácnosti, nevraživost, hašteření, které maminka předpovídala a měla jsem jí uposlechnouti.

A proto by si naše moudrá a prozíravá vláda a úřadové pilně pozor dávati měli, aby se příbuzenstvo krotilo ve své bujnosti lustrové a originálové. Což se nikdo nezastane novomanželů?

Doufáme, že ministerstvo zásobování lidu udělá rozhodné kroky; takhle nějaká anketa by neškodila.

Perzián

Novina divná a obzvláštní, ba i slavná a závažná letí českým světem. Praví se, že perzián přišel opět do módy a veliké obliby nabyl mezi dámským světem. Co je perzián, ví každý vzdělanější občan tohoto státu. Méně vzdělaným a poněkud zaostalým křesťanům, izraelitům a osobám bez vyznání popisuji perzián takto: Perzián je látka barvy ponejvíce černé, kudrnatá jako beránek; perzián je kožešina, ale obyčejně nebývá kožešinou; perzián je napodobenina kožešiny.

Pro funkci perziánu jest závažno, že až do této doby ušit v podobě kajdy – jsa konzervativního a lidového smýšlení, oblékal pouze ženy středních stavů, složení košatého, ženy energické, dýchavičné a řečné. Kabát z napodobeného perziánu značil, že jeho majitelka je starostlivá manželka, která netrpí, aby děti měly v něčem nedostatek, ale arci také, aby muž kouřil v pokoji a šlapal po koberci. Kabát z napodobeného perziánu hlásal, že máslo v tržnici nelze koupiti u prvního stánku, ale nutno obejíti všecky baby, všude máslo ochutnati a koupiti teprve po usilovném smlouvání, po slavném zapřísahání a úporném slovním zápase, ve kterém hokynářka musí podlehnouti. Kabát z napodobeného perziánu uschovává drobné v hrníčku na kávu, na kterém je vymalováno buď Rozmysli si, Mařenko, nebo Gruss aus Karlsbad. Kabát z napodobeného perziánu uvádí v podiv, že „na těch dětech šaty zrovna hoří“, a uvádí ve stav úpěnlivého naříkání, že „pořád jsme u ševce, kde má jeden na to vzít“. Kabátu z napodobeného perziánu lze těžko vytáhnout tobolku z kapsy; a manželi vůči kabátu z napodobeného perziánu nelze ničeho zatajiti z týdenní mzdy; a manželi kabátu z napodobeného perziánu jest chovati se slušně, žádných kamarádšoftů nevésti a jenom v sobotu je dovoleno zahráti se slušnými sousedy mariáš o krejcar. V neděli pak je manžel povinen vyvésti kabát z napodobeného perziánu i společné dítky na procházku.

Zkrátka a dobře, ženy oděné v kabát z napodobeného perziánu vedou manžela i dítky v kázni boží. Dbají, aby si děvčátka nepřinesla ze školy vši a chlapečkové na cestě ze školy se nekamenovali. Svých dětí dovedou se kabáty z napodobeného perziánu zastati s odhodlaností lvice i naproti domovnicím. Kabáty z napodobeného perziánu ukládají svoje úspory na knížky jen ve spořitelnách a svým příbuzným kupují k Ježíšku jen věci potřebné a praktické a žádné marnosti. Ženy oděné v kabát z napodobeného perziánu byly sloup spořádané rodiny, a tato rodina základem spořádaného státu. Kabát z napodobeného perziánu je výraz hesla: Pracovat a šetřit.

A nyní slyšíme, že tento perzián přichází do módy. I vidíme útlé slečny, jichž kostým je lemován modrošedým beránkem. Jsou lidé, kteří uzřeli dámy velkého světa, oděné v kabát z pravého i napodobeného perziánu, a to jim připomnělo perníkového husara, který jim venkovská maminka koupila na jarmarce od pernikářky v kabátu z napodobeného perziánu. Protože móda je výrazem současného smýšlení a panující nálady, lze vítati příchod perziánového kabátu. Lze z toho usuzovati, že dámský svět zachvátila šetrnost, rozšafnost, bodrost; lze z toho usuzovati, že naše dámy, oděné v perziánový kabát, třikrát každý krejcar obrátí, než jej vydají.

Nastávají doby vyšívaných bačkor, rovnováhy v rozpočtu a konzervativního smýšlení.

A tuto dobu nazýváme obdobím perziánového kabátu.

Turistika a alpism

Turistika v okolí Prahy

(Kapitola obecná)

Konečně vysvitlo slunko, a i když chvílemi prší nebo dokonce chumelí, možno s určitostí za to míti, že nastane krásné počasí, které jsem tak správně a přesně prorokoval. A s přicházejícím jarem oživí okolí Prahy turisty. Co je turistika, je obecně známo; turistika, to je takové počínání, které má lidstvo k tomu, aby pobíhalo po lukách, stráních, skaliskách, vyráželo čas od času výkřiky nadšení, potom vyhledati jest výletní restauraci a vyrážeti výkřiky rozhořčení nad ledabylou obsluhou a špatnou kávou. Máti příroda má to dneska celkem pohodlné. Nemusí sama upozorňovati výletníky na svoje vnady. O to se starají všeliké turistické svazy, sepisují se o tom knížky, ve kterých se upozorňuje na místa obzvláště romantická a půvabná, takže se nemusíme odhodlávati k vlastnímu úsudku; není již oné trapné nevolnosti, která vzniká z nejistoty, je-li ten onen kousek země krásný a stojí-li za podívanou čili nic.

Doporučuji pražským turistům k prozkoumání a procestování především pražská předměstí. Já jsem byl například v Holešovicích a musím říci, že jsem si odnesl odtud příjemné dojmy. Zajímavá čtvrť jsou Holešovice; a nejzajímavější zajímavostí je, že holešovičtí dědečkové milují nadmíru svoje vnoučátka. Soudím podle toho, že neviděl jsem tam jediné ženské chůvy strkající dětský kočárek anebo chovající umouněného haranta na rukou. Všecko to zastávají dědečkové. Obávám se, že podle tohoto postřehu budu pokládán za takového cestovatele, jako byl onen Angličan, který mínil procestovati Itálii; i dojel do pohraničního města a uviděl tam zrzavého Italiána. Ihned se obrátil, jel domů a napsal knihu o tom, že Taliáni jsou národ zrzavý. Jinde než v Holešovicích jsem nebyl, ale tak si myslím, že v takové Libni, Nuslích nebo Vršovicích našly by se podobné památnosti.

Nuže o té turistice a turistech. Jest nám pojednati o turistech českých a turistech německých; tyto dva druhy přesně rozlišujme. Němec je, jak známo, důkladný člověk. Řekněme, že společnost německých turistů vytáhne například do Divoké Šárky. K tomuto podniku připraví se s nesmírnou vážností. Mužové ustrojí se v sportovní oblek, ovinou svoje lýtka pečlivě kamašemi, na nohy narazí těžké horské boty, které mají předepsaný počet cvočků. Do baťohu uloží houni, stanové plátno a příruční lékárničku. Ale především prostuduje odborné turistické knihy. Říká se, že každý Němec, než se ožení, přečte si příručku „Wie werde ich in der Ehe glücklich?“ Vůdce výpravy ozbrojí se binoklem, generální mapou a vojevůdcovským pohledem, který nahání do podřízených disciplínu a bezpodmínečnou poslušnost. Ženy pak oblékají se do kvítkovaného dirndlu, na nose mají skřipec a přes ruku pléd. Na první pohled podobají se vnadným selským dívkám z Tyrol; nikdo by neřekl, že to jsou úřednice z Anglo- nebo Unionbanky, Mevy nebo Kralupské rafinerie petroleje. Ale jak páni, tak dámy opírají se o horskou hůl. Pak jsou v každé výpravě nejméně dva mladíci, kteří brnkají na opentlené kytary. Když tato společnost uzří stromek, seskupí se kolem a podiví se: „O Tanenbaum, o Tanenbaum, wie schön sind deine Blätter!“ Jestliže spatří dva smrčky pohromadě, otáží se mnohohlasně a melodicky: „Wer hat dich, du schöner Wald, aufgebaut?“ Někdy se však stane, že turisté narazí na skupinu tří anebo i více jehličnatých stromků. A tehdy jejich nadšení nezná mezí. Daleko široko rozléhá se podivná píseň: „Haidarasasasasa-sa…“ Němec miluje přírodu, ale s ohromným rámusem.

O českých cestovatelích nemnoho povím. Český turista je oděn v černý, poněkud lesklý šosák, bílou vestu; do týlu má posunutý tvrdý klobouk, jenž se nazývá „bouřka“. V ústech má viržinku. Řekne: „Vyrazíme si do boží přírody,“ a usedne v zahradní restauraci. Popíjí pivo, srdce mu změkne, v prsou se probouzejí poetické city; a tak pohlížeje na ježatou hlavu lepkavě skvrnitého číšníka, zarostlou tvář plesnivého flašinetáře a sazemi umouněný oleandr, uhodí pěstí na stůl a spustí: „Tam v lé-se, tam v lé-se, tam v lese zeleným, carara.“

Ano, příroda je veliká věc a turistika je krásné zaměstnání. Příští neděli vyrazím si za bránu. Kdo jde se mnou?

Vzhůru do Stromovky

Poněvadž občané, kteří vyrostli a byli vypěstěni v Brně či v jiném zákoutí Moravy, kterážto ležíc stranou hlučného světa, netuší ve své nevinnosti, co je to nedělní výlet do Stromovky, rozhodl jsem se postupovati svojí oblíbenou vědeckou metodou. Pokusím se popsati všecky jevy a podstatné náležitosti, ze kterých se takový výlet skládá, aby bylo každému člověku, třeba by žil v nejzapadlejším koutě Podkarpatské Rusi, jasno, že výlet do Stromovky je podnik vážný, obtížný, trudný, klopotný, pracný, ba úmorný.

Pražská elektrika

Vůz pražské elektriky je bachratý útvar, ale v neděli odpoledne je ještě bachratější. Podobá se podlouhlé krabici, ve které jsou uloženy lisované levantinské fíky. Ale nejsou to levantinské fíky, nýbrž lisovaní občané, kteří jsou uloženi podél stěn a jejichž rozhořčené obličeje hlásají nevrlost nad tím, že je vůz tak plný. Každý si myslí: „To je zvláštní. Když já si vyjedu jednou za čas do Stromovky, tu dostane celý svět tentýž nápad a vtlačí se do jednoho vozu, jako by jiných nebylo v celé Evropě.“ Uprostřed houpají se, držíce se za smyčky, viselci a podobají se „obětem rakouské justice“, které vídáme ve výkladních skříních knihkupců a v různých panoramatech.

Co je to Stromovka?

Stromovka je veliký park, jako je Buloňský lesík v Paříži, který známe z Maupassantových novel. A v tom parku rudě kvete kdoule, turecké třešně a magnolie jsou růžové jako pražské švadlenky a smuteční vrby kloní byronisticky svoje svislé větve nad rybníčkem, ve kterém dřímají zlaté rybky, zachvácené nedělní nudou. Pestrá nádhera křovin a stromoví způsobuje u pražských výletníků nervózní škubání v ruce. Co je však platné, že květinky jsou označeny k poučení obecenstva českými i vědeckými názvy, když není dovoleno vrhnouti se na ně v lačné zuřivosti a celé snopy ukořistěných větví v náručí odnášeti? K čemu je hebký trávník, když není možno rodinným skupinám se na něm prováleti a ohryzky, mastnými papíry a pomorančovými slupkami ozdobiti?

Výletní restaurace

Výletní restaurace mají tyto součásti:

1. Stoly. Stoly jsou dvojího druhu. Jedny jsou pokryty bílým ubrusem, ty jsou pro lepší lidi, a druhé mají ubrus červený pro sprostý lid. Dohromady by tvořily barvy národní vlajky, kdyby netrpěly jedny jako druhé skvrnivkou.

2. Židle. O těch se dá říci pouze tolik, že jsou vždycky obsazeny, a když to ne, jsou šikmo opřeny o stoly, na znamení, že jsou rezervovány.

3. Číšníky. Číšníci jsou dvojího druhu. Řádní (to jest číšníci z povolání) jsou takoví, kterých se nedovoláte, ani kdyby závisela na nich spása vaší duše. Výpomocní číšníci jsou zarudlí, plešatí staří pánové umaštěného zevnějšku; na zavolání ochotně přiběhnou, vlídně vyslechnou vaše toužení, vypravují příběhy svého života a jejich synové studují na střední škole, aby to přivedli dále než tatíci. Tak si popovídají, a hbitě mrsknouce sebou, odběhnou k jinému stolu, aby si postěžovali, že jsou na roztrhání.

4. Káva výletních restaurací je podivný útvar barvy šedé, pochmurné a trudnomyslné, kofein v ní obsažený nezpůsobí srdeční vady, její mléko nemá za následek ztučnění a nepatrný obsah cukru nevyrábí diabetiků. Pročež je to nápoj zdravotní a doporučuje se šestinedělkám a nestřídmým pijákům. Káva, byvši konečně přinesena, bývá chladná, zato pivo teplé. Oba nápoje však mají v očích restauratérů větší ceny, než bychom si myslili a než bývá zvykem v jiných hospodách.

5. Hudba skládá se z hromady vojínův, kteří foukají do plechů nadýmajíce zardělé tváře a vyvalujíce oči, a z jednoho nejvyššího z nich, který divoce mává hůlkou. Hrají kousky dvojího druhu. Jedny učené a vzdělané, například předehru k opeře Alessandro Stradella, potpourri z Traviaty nebo Lazebníka sevillského; tyto kousky jsou pro stoly pokryté bílým ubrusem. Pro červené ubrusy jsou rázné pochody a hašlerky.

Význam výletu do Stromovky

Jak z popsaného vidno, skýtá výlet do Stromovky mnoho radostí a potěšení. Význam jeho zdravotní, i zábavný, i poučný. Užijeme toho tolik, že toho máme dost na celý týden. Ale největší radost máme z toho, když vidíme, že jsme opravdický stát. Naši ploskohlaví diplomatičtí přidělenci mají zrovna tak široké jízdecké kalhoty a dovedou zrovna tak (ne-li lépe) rajtovat vnadně kobyly jako diplomaté Velké dohody. Nevěříte-li, jděte se podívati do Stromovky.

Na Štvanici

Kdopak ví, že je v Praze jeden ostrov, na tom ostrově tráva, na kterouž trávu se smí? Tráva totiž je v Praze věc posvátná, na kterou může vstoupiti pouze zřízenec k tomu ustanovený, aby se tady procházel s rukama na zádech zkříženýma a měřil obecenstvo se zraky posupně sveřepými a děťátka plašil. Pražská tráva je tabu; je vychována a pěstěna jako Malý lord; frizírují a stříhají ji lidé zvláštními přístroji; je to hrdá a zhýčkaná tráva, na kterou se smí pouze dívat.

Nuže, je přece v Praze ostrov, na kterém jsou trávníky, ovšem trávníky velmi plešivé a chudobné, jejich tráva podobá se oné, která roste na železničních náspech a je pro zlost; mezi stébly trávy krčí se houževnatý heřmánek, jenž je všude tam, kde je chudoba. Štvanice je ostrov chudých. Je vtištěn mezi Holešovicemi a Těšnovem a vede přes něj viadukt, odkud lokomotiva chrlí spousty sazí na prádlo šestinedělek, které je vyvěšeno na dvorku porodnice.

A nikdo by nevěřil, co je na světě děcek, psů a slepic, kdo nepřišel za horkého odpoledne na Štvanici. Nahá děcka patří rodině, která se skládá z kočárku, ve kterém jsou uloženy buchty a láhev s kávou, z matky, která se sluní v košili a vyráží ze sebe varovné skřeky směrem k bujně poskakujícímu mláděti, a z otce, jenž si zul boty a pohlíží snivě na Manina, kde se usadili holešovičtí naháči a lomozně pokřikují. Koupání vůbec neděje se bez kvikotu ženského, mužského halasení a štěkotu psího. Psi jsou zvířata společenská, která pokládají za svoji povinnost býti všude tam, kde je houf umouněných harantů, a dováděti s nimi v družné veselosti. Slepice ovšem pletou se do rodinné idyly s cílem daleko ne tak nezištným; neradují se z rozkvětu rodinného života z toho důvodu, že rodina je základem státu, jsou to zlodějské bytosti, které snaží se nevinnému dítku vyrvati z rukou buchtu.

Tam na ostrově Štvanici jsou boudy s lepkavými cukrlaty a se scvrklými pletenci buřtů; a je tam i biograf v přírodě a mohutné kaštany velmi vážné a důstojné. Po ostrově prochází se strážník, který dbá na to, aby byl pořádek. Je to nějaký zdejší, protože ho děti znají a s otci vede rozvážné, sousedské rozhovory. Zdá se, že je tedy na Štvanici všecko, co tvoří součet blaženého života, povážíme-li, že se tu hraje fotbal i házená. Hlavně však je tam tráva, třeba chudobná, zaprášená, zanesená rmutem sazí a olemovaná mastnými papíry a tvrdými kůrkami. – Avšak na tuto trávu se smí. Tato tráva je vyňata z onoho strohého zákona, který zakazuje Pražanu vstoupiti na trávník s takovým důrazem, jako je cizinci zakázáno navštíviti posvátné město Dillí. Ostrov Štvanice je mimo zákon.

U svatého Matěje

Matějskou poutí počíná se pražské jaro. Na svatého Matěje musejí frkačky, trumpetky, píšťalky, slavíci, harmoniky i flašinety vrznout, kdyby měly zmrznout. A všecky ty výtvory barbarského důmyslu vrzají jedna radost, i není nikterak naděje, že by měly zmrznout. Ohlašují jaro: Jsou velkoměstský surogát rokotu skřivánka, bublání potůčku, pískání pastýřské šalmaje a všech takových věcí, které jsou předepsány ve školních čítankách jako nutné rekvizity potřebné k příchodu jara. Tedy nejvíce smysly vnímatelná vlastnost Matějské pouti je ohromný rámus. Poslouchám, vrtím s podivením hlavou a povídám: „To jsou nástroje! Vymyšlenost je to veliká… nač ti lidé nepřijdou… já říkám, že je to dar od Pánaboha!“ Zástupem lidí prodírá se automobil; sedí v něm dvě brejlaté Američanky, takové YWCy, a foukají vážně do frkaček. Domnívají se patrně, že je to náš národní zvyk, a řídí se podle přísloví: Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Ostatně doporučuji některým pánům zákonodárcům, aby zde studovali a opatřili si prostředky nutné k práci parlamentní. Doufám, že někteří zvláště pilní zástupci lidu opatří si zde nové argumenty do své duševní zbrojnice.

Nás mladé a cituplné lidi zajímají však více perníková srdcata. V naší době, kdy ve výtvarném umění dominují hranaté, šišaté a špičaté formy, zachovává tento stylizovaný sval, jenž podle učení mediků rozvádí a reguluje oběh krve, podle básníků však je sídlem všelijakých pocitů, svoji tradiční oblou a buclatou linii. Avšak poezie perníkářská kráčí přece jenom s duchem času. Vidíme to podle nápisů, jež zdobí perníková srdcata, z nichž některé jsou temné a nejasné, jak zákon moderního písemnictví káže. Například: „Mé srdce je jak sen dlouhý“, nebo „Ať, ať, ať je –“. Divné, pravda? Ale co říkáte tomu: „Důvěrně svou hlavu kladu tam, kde srdce mám.“ Jak se to dělá? Ještě tak nejsrozumitelnější je báseň: „Srdce mé je jeden plamen – vyslyš mě a nebuď jako kámen!“ Jestli se dobře pamatuji, napsal jsem jako čtrnáctiletý jinoch tuto myšlenku jedné slečně do památníku.

„Okuste zdravotní cukrovinky!“ hlásá firma jednoho podniku. Toto vyzvání vykládá majitel závodu takto: „Ochutnat – a ve skutečnosti si pochutnat! – Pravé mentol-jitrocelové-kokosové-ligérové-deligates-cukrovinky – (mamičko, prodávej!) – bez konkurence, pánové a dámy! – Konkurence je dneska zlá – než dojdete ke kostelíčku, dostanete chuť na něco velejemného – a pardon – sakra –“

„‚Deligates‘“ mu padl do bláta,“ raduje se škodolibě jeden zlý chlapec.

Myslím však, že co do výmluvnosti nemůže se prodavač mentol-jitrocelových-kokosových-ligérových-deligates-cukrovinek měřiti s „jedině pravými a koncesovanými výrobci čokolády a žádnými překupníky“. Jsou ale na to také dva. Jeden z nich „to je ten Alois z Vinohrad, to je můj šéf – má ohromnou továrnu, co má osmnáct komínů – ten devatenáctý se právě staví a dvacátý v noci vítr shodil – to je ten hezoun Alois, co mu říkají Matěj Poctivý – ten ještě nikoho neokrad, kdo s ním nepřišel do styku – to je ta konkurenční, pravá čokoláda – jedna jako druhá musí být – vy tu stojíte a všecky se divíte, jak se to může stát, že my tak lacino můžeme prodávat. – A to se jen tím může stát, že nám na to subvenci dává stát – a to víte, dneska může být jen to laciné, nač stát doplácí. – Abyste neřekli, že kupujete zajíce v pytli – my máme pasírovaný od naší továrny dva centy rozlámané čokolády, kterou může každý ochutnat, aby mohl říci, že je to ta nejlepší vanilková čokoláda od hezouna Aloise z Vinohrad, co zaměstnává ve své továrně sto padesát slečen od šestnácti do sedmdesáti let! – Z toho ochutnávání jsou vyloučeny dítky a slečny do šestnácti let – poněvadž nemůžou, jak se říká, loktem do kapsy, a každý uzná, že by nám pak ty dva centy rozlámané čokolády nestačily. – Netlačte se tak, nevinné dítky, k našemu krámu a strčte ruce do kapes, aby vám nikdo nic neukrad, a hodně pískejte!“ – (Kluci pískají.) – „To je málo, ještě víc!“ – (Kluci pískají strašlivě.) – „To je pořád málo, ještě víc!“ – (Kluci pískají ďábelsky.) – „Tak je to dobře!“

Ale zástup lidí odtrhne mne od výmluvného prodavače čokolády a zanese mne k bábě písničkářce a prorokyni. „Podívej se, Věnceslave, toto je papoušek amazonský,“ poučuje jeden vzdělaný pán svého synáčka, ukazuje na zeleného ptáčka. „Jakže se zove?“ – „Papoušek amazonský,“ odpovídá poslušně synáček. Poněvadž je to papoušek amazonský, dám si od něho vytáhnout planetu. Planeta praví: „Vy jste od jedné osoby v tichosti pozorovaná, a když jako posavad své dobré vlastnosti viděti necháte, své štěstí založíte.“ – To je divné. Planeta mi říká „ona“ a je k ní přiložena fotografie nějakého fešáka. Nerozumím tomu, ale utěšuji se, že všecka proroctví, od pověstné Pythie počínajíc, jsou poněkud temná. Když jsem se tuhle tázal vrtícího se stolku na svoji budoucnost, řekl mi tento oduševnělý nástroj ještě větší nesmysly.

Okusil jsem zdravotních cukrovinek, najedl jsem se pravé vanilkové čokolády, projel jsem na kolotoči hezkých pár šestáků, pohoupal jsem se při zvuku italského flašinetu znamenitě, a je mně z toho všeho divně. Užil jsem Matějské pouti, jak se patří. Napřesrok (dá-li mi Pámbu zdraví) půjdu zas.

Zábavní park na Těšnově

Věru, mnohý o tom ví, že na Těšnově je mnoho zábavních podniků, ale nikdo neví, že zde je pravý Eden, lidový zábavní park. Nikde na rozích nevidíme plakátů, které praví: „Vy! – Musíte navštíviti zábavní park na Těšnově!“ A dáti dvě Kč vstupného. Na Těšnově se vstupné neplatí, a proto není to Eden, ale je tu vše, co slouží k obveselení mysli nevinné a prosté, a proto je to zábavní park.

Na rozlehlém prostranství Petrského nábřeží, kde se má stavět, a proto jsou tu složeny ohromné krychle pískovcových kvádrů, ale nestaví se, a proto na těch kvádrech etablovaly se bufety, které nabízejí obecenstvu k občerstvení kokosky, lepkavé bonbony a ledovou čokoládu, usadila se mezi hradbou špeditérských vozů pravá americká vzduchoplavba, je zde také kolotoč, který láká děťátka svými skvělými automobily, bujnými koníky a otáčejícími se káčami; neschází tu ani střelnice, jejíž vzduchové ručnice střílejí sice za roh, ale vždycky něco trefí, když ne „Manželský ráj“, na který míříme, tož aspoň to, co je vedle, nahoře nebo dole. Je tu i cirkus, odkudž ozývá se chrochtání, vrčení, bručení i vřískání lvů, i tygrů, i hrocha nilského, i hloupých augustů a jiných šelem cizokrajných, ale tam se platí vstupné, není-li člověk příliš maličký. A to všecko je v krásné přírodě. Dole, pod zelenou stěnou Letné, teče řeka Vltava, na nábřeží možno nalézti i trávu, na které leží dlouzí chlapi v horkém slunci, podobni jsouce nažraným hadům a majíce obličej přikrytý kapesníkem. I strom tu roste, smutný, osamělý topol, u jehož paty je hromada rezatých hrnků i kastrolů s uraženými uchy, které vyhazují z oken obyvatelé pochmurných baráků Na Františku, opovrhujíce tímto harampádím.

Avšak, co hlavní a čeho nemají jiné zábavní parky, je zde i fotbal, dobrá, původní, zaručená česká kopaná, třeba pouze druhé třídy. Ale co na tom. Nenáleží této druhé třídě sice potvrzení dobré pověsti a kontinentální síly naší kopané v cizině, ale jinak poskytuje fotbal těšnovský vše, čím může kopaná potěšiti. Je zde i tvrdá hra čili surovění, a naprosto prvotřídní; je zde správné přihrávání i stopování; je tu skvělá hra tří vnitřních; také záloha se poctivě dře a podporuje útok; i tady má brankář skvělé momenty a dělá, co může; neschází tu ani soudce, který je dobrý, nestranný, nejistý a přehlíží mnoho ofsajdů a faulů; také tady možno nalézti převahu, kterou nebylo lze vyjádřiti číselně; a neschází tu ani převaha v poli a nerozhodnost před brankou: konečně i zde lze získati cenné body. A jsou zde i slabé dni, i chrání se tu svatyně, hraje se s velkou dávkou štěstí a v druhé půli nasazuje se tempo. A co chce ta dobrá česká duše více? Nic, všecko je tady. Snad by si přály něčeho kluby hrající. Touží po vstupném. Mezi obecenstvem prochází jinoch a ostýchavým hláskem prosí obecenstvo za tu podívanou o korunku. Avšak není korunky. Výběrčímu dostane se potupných slov, neboť český člověk je zvyklý na kontinentální třídu fotbalu, a za druhou třídu korunek nedává.

A to potom, když slunko zapadá za štíty a věže hradčanské, zuří na hřišti úporný boj, míč se přečasto zatřepetá v síti za hlomozného řevu diváků z laciného kraje, na houpačkách lítá hrdě k nebesům správný frajer, obdivovaný svojí štramandou, na kolotoči rejdí dítky a italský flašinet, obsluhovaný na slovo vzatým hudebníkem, jenž s citem a zanícením vyluzuje ze svého nástroje zvuky barbarské, pochodové, valčíkové i kvapivé s činely i bubínkem, a tu je v zábavním parku na Těšnově život kypivý, šumivý a zhýralý. A mnohý chlapec prohýří tu v kokoskách, lepkavých špalcích a zábavných podnicích značnou část jmění otcovského, mnohá dívka nechá tu na kolotoči za velkého vřískání poslední krejcar. Smiluj se, ó velký Bože, nad svými marnotratnými dítkami a neráčiž trestati tuto Sodomu na Těšnově špatným počasím!

Výlet do Nuslí

Již nastalo léto. Prsa se dmou, chřípí se rozšiřuje dychtivostí a všecko v člověku volá: Ven do širého světa! O, dejte sluchu onomu tajemnému vnitřnímu hlasu, který vás povzbuzuje k navštěvování cizích krajů! Užijme chvil prázdně k poznávání krás naší milé vlasti československé a šíření slávy její navzdory cizákům a odvěkým nepřátelům našim.

Cesta do Nuslí vede kolem všelijakých domů, tvořících všelijaké ulice; a z nich se vymotavše, přejdeme na šance, v nichž bývával kdysi za starých dob hotel Díra, v němž bydlel kdysi šanckrál Ludva s nějakým Edou a ještě s jedním, co ukradli jednou z Chmelový továrny nůši šunek a bylo to v novinách. Opřeme se o věkovitý akát, u kterého prý stál dle jedné z bohatých nuselských pověstí otec Žižka se svým štábem a řídil odtud bitvu u Vyšehradu. Jaké úchvatné panoráma rozprostírá se před užaslými zraky našimi! Vidíme Nusle, dělící se ve dvě části; a obě tyto části jsou pyšné. Jedna je pyšná proto, že se nazývá královské Nusle, a druhá, že má blíž k Vyšehradu. Rodová pýcha, horoucí místní vlastenectví a vůbec láska k rodnému městu vyznamenává nuselské občany nadmíru. Příkladem toho budiž dojemná povídka o jednom hráči z Nuselského S. K., kterého snažil se jeden z vedoucích pražských klubů přetáhnout. Nátlak na onoho hráče byl veliký. Jeho představený, mocný pán, člen tohoto pražského klubu, sám snažil se Nuselského přemluviti. Avšak statečný muž vytrval. Svému představenému pravil, že vůbec toho bohdá nebude, aby nuselský občan z Nuselského S. K. utíkal. Tímto duchem naplněno je vůbec nuselské fotbalové mužstvo a tím také vysvětlují se úspěchy místního klubu v cizině. Hráči Nuselského S. K. byli si dobře vědomi, že by nesměli domů, kdyby se dali od nějakých Španělů poraziti.

Vzácnou vlastností Nuselských je srdečná sdílnost. Nic netušícího cizince zastaví domorodec a vykládá mu, jak dnes spal a co se mu ráno zdálo. Pobudeme-li dva tři dny v Nuslích, tu dovíme se přesně o každé místní dívce, jaké je povahy a jak veliké věno do manželství přinese. Tyto přesné cifry dávají nenápadně matinky do oběhu. Dívky nuselské jsou sličné, vlasů zpravidla plavých a náramně chechtavé. Jejich touhou je vdát se někam hodně daleko, nejraději do Prahy. Vezdy však pojmou za manžela místního živnostníka. Vůbec povaha Nuselských je bodrá a sousedská. Touto vlastností vyznačoval se i jeden tajný, který tu žil a za války působil. Tento fízl obcházel rodiny legionářů a hlásil: „Paní, přišlo nahoru, že váš muž je legionář. Přijdeme zítra k vám a budeme vám zabavovat jmění, poněvadž jste zrádcové vlasti.“ Za tuto zprávu dostával odměnou 5 korun a majetek legionářův se na čas odstěhoval k sousedům. Onen tajný nebyl členem Mafie.

Kulturní ruch je v Nuslích utěšeně živý. Je zde pouze jedna kavárna, zato však fůra všelijakých hospod, které čepují výhradně nuselské pivo. Jinak máme zde bio Viktoria, kde se předvádějí filmy, kterých neuvidíme jinde na celém světě. Zdá se, že výhradně pro Nusle bylo vytvořeno originelní, vysoce napínavé americké drama detektivní Paměti dobrovolné detektivky, jehož první epocha má tyto tři oddíly: 1. Tlupa penězokazů. 2. Po stopě anarchistů. 3. Pancéřová skříň. Velmi oblíbeny jsou všeliké jarní slavnosti na oslavu 25letého trvání různých jednot, které se konají v zahradě Na Jezerce při zvucích místní hudby. Od nepaměti je programem těchto slavností střílení do terče, tombola, koulení o ceny a večer benátská noc. Myslím, že jedině v Nuslích lze se naučiti moderním tancům při orig. americkém jazzbandu za 3 Kč.

Ke konci je nám ještě zmíniti se o politickém smýšlení nuselského občanstva. Jak již řečeno, milují Nuselští zahradní slavnosti na paměť všelikých jubileí různých jednot, které se zahajují srazem na náměstí a průvodem za zvuků plechové hudby kráčí se do hospody. V čele průvodu kráčejí nejprve školní dítky a pak dívky v krojích. Na těch slavnostech se nesmírně řeční. Je tedy nuselský lid smýšlení národněsociálního. Jinak jsou v Nuslích sami nevěrci, je zde katolický kostel a místní organizace církve československé a v neděli se pravidelně bijí zde baby pro víru.

Milovníci přírody mají zde překrásný les Bohdalec. Je však nutno, abychom tam šli v průvodu nuselské dívky, aby tamější hlídač viděl, že jdeme do háje za účelem lásky, nikoliv krásti dříví.

Výlet do Košíř

Oddavše se jednou cestování a najmě zkoumání pražských předměstí, nemůžeme ovšem nevzíti náležitého zřetele na Košíře. Jsouť Košíře předměstím, jež možno zařaditi mezi nejzajímavější a nejsvéráznější místa Velké Prahy; ne ovšem výstavností, velkoměstskou elegancí, poklady historických památek; ale tak vůbec –

Geograficky lze rozděliti Košíře na Košíře lepší a Košíře obyčejné. I povrchní a méně zkušený cestovatel pozná, že lepší Košíře počínají se od Biografu válečných poškozenců a končí se spolkem Čtenářská beseda; a to, co se od Čtenářské besedy a remízy k Motolu táhne, toť Košíře obyčejné. Ostatně budiž řečeno, že lepší Košíře nejsou ani žádnými pořádnými Košířemi. Je to jaksi ještě pořád Smíchov. Ráz krajiny je zřejmě smíchovský. I obyvatelé této části jsou značně po smíchovsku orientováni, i antropologie našla by zde typy povýtce smíchovské; ledaže tuzemské dívky jsou značně rozložité a krátkých nohou, a to již poukazuje na rasu košířskou. Potom také v této lepší části je světoznámý hostinec Na Mlynářce, kde při zvuku tuzemských šlapáků tvoří se nejdokonalejší zločiny veřejného násilí a ublížení na těle, jak si je představuje litera zákona.

Kdyby některý svéhlavý a nekompromisní cestovatel kráčel vytrvale a bez ustání, vzdorovitě a urputně Plzeňskou třídou, přišel by až do Plzně. My však nepřejeme si navštíviti Plzeň, pročež pomaloučku a polehoučku berouce se touto zaprášenou ulicí, přijdeme do Košíř obyčejných. Naši pozornost upoutá zarostlý svah, jehož zadní strana je Šmukýřka. To je ona slavná Šmukýřka, sídlo proslulé košířské party, o níž se zmiňuje strofa košířské národní písně:

Když mi nedáš od varty,

tak tě hodím do party…

Známost o Šmukýřce pronikla do veřejnosti v roce tuším 1912, kdy košířská mládež, ubírajíc se z taneční zábavy, „hodila do party“ jednu dívku a pak ji utopila v louži. Zde pod Klamovkou potkáváme již pravé typy košířských „hasanů“, jak se nazývají zdejší pepíci. Třebaže za dnešní doby nenosí už košířští frajeři „toleda“, tvrdé, ploché klobouky se širokou střechou, přece se jejich zevnějšek značně liší od kroje západoevropského. Krk pravého frajera je podholený a nádherná patka zakrývá pravé oko. Tři čtvrti roku nosí šedý svetr až ke krku a bouřku na hlavě. V létě má rozhalený krk a nosí čapku. Vždycky však ruce v kapsách a nahrben jako kocour; ve čtverhranném obličeji sveřepý, býčí výraz. V koutku úst retko, které vyndá z úst, až když je to pouhý špaček, který drží mezi palcem a ukazováčkem ohněm do dlaně.

Košíře končí se řadou přízemních domků, kdež za letních večerů sedávají v prachu ženy se svými bledými umouněnými dětmi, které cucají odporná šidítka. A na vrchu na levé straně jsou vysoké šestipatrové domy, pochmurné činžovní kasárny. Tam, kde sídlí spolky Občanská svornost a Humanita, spolek živnostenský a politický, tam doopravdy končí se Košíře. Tam dál už jsou pole a svahy jsou porostlé proletářskými bylinami ohnicí, heřmánkem a žebříčkem. Zde tráví daňkováci, ringhofferáci a dělníci Mevy nedělní odpoledne; svléknuvše si boty a naslouchajíce chraptivému zvuku sešlých gramofonů pokuřují z dýmky a hovoří semo – tamo. To je neděle košířských občanů.

Slovanský ostrov

Slovanský ostrov (jinak Žofín) leží na 50°5'19'' severní šířky a 14°25'19'' východní délky od poledníku Greenwich. Je jedním z četných a půvabných ostrovů řeky Vltavy, která valí své mohutné proudy od Vyšehradu, opředeného hrdinskými zkazkami z našich slavných dějin. S pevninou spojen jest mostem, na kterém v dávných dobách vybíraly se krejcary, nyní však v budce pro výběrčího přebývá dívka, která nabízí turistům pro osvěžení lepkavé bonbony, jakési koláčky a vodu žlutě a červeně zbarvenou.

Klimatické poměry na Slovanském ostrově jsou velmi příznivé. Za jasných slunečních dnů vládne tam utěšená pohoda. V tomto mírném podnebí bují všeliké rostlinstvo, pestré fialy a růže, šťavnatá zeleň osvěžuje turistu, jenž z rušných, zaprášených ulic velkoměsta prchá do majestátní přírody, aby zapomněl na všední trampoty a svízele života. Věkovité kaštany, jež sypají svoje stříbrné květy na hlavy lázeňských hostů, šepotají dumné báje a ukolébávají ve sladké snění. Z korun stromů velikánů zaznívá jásavý zpěv kosů, kteří ladí svoje hrdélka do měkkých tónin, tak jak se tomu naučili od flétnistů a klarinetistů od blízkého Národního divadla, již zkoušejí svoje nástroje před zahájením představení.

Ostrované jsou lid pokojný a zádumčivý. Zaměstnávají se posedáváním na lavičkách a pohlížením nyvým zrakem na širou hladinu řeky, kterou brázdí nazí domorodci čokoládové, malajské pleti, na kánoích a ševcích. V dálce je viděti supající parníky, bachraté škunery, které vyvážejí bohatství této země a lidi všech plemen a jazyků do širého světa. Žofínští domorodci pohlížejí na tento světský ruch s filozofickým klidem lidí překonavších v sobě touhu po hromadění statků, po výbojích a marnostech pozemského života. Domorodkyně ostrovanky zaměstnávají se pilně vyšíváním pokrývek na kočárky a takzvaných „kuchařek“ s citáty slavných myslitelů a básníků; tyto domácí umělecké výrobky jsou hledány a ceněny v celém kulturním světě.

Neobyčejná populace na Slovanském ostrově dává výmluvné svědectví o zdravém tamějším podnebí. Slovanský ostrov je jedním z nejhustěji obydlených míst na světě. Je statisticky dokázáno, že na jeden čtvereční yard připadají až dva lidé, obyčejně mladík a dívka, kteří s ohledem na své spoluobčany a na přelidnění rodného kraje snaží se zaujmouti pokud možno nejmenší prostor. Obyvatelstvo Slovanského ostrova rozmnožuje se úžasně. I tu poučuje nás statistika, že počet dětí je několikanásobný k poměru dospělých. Nikde neuzříme tolik dětských kočárků se zdravými, křiklavými nemluvňaty jako v tomto kraji.

Žofínští ostrované jsou vášnivými milovníky hudby. Hudbu pěstují na oddělené části ostrova mužové pomocí plechových trumpet, bubnů a tympánů. A když snese se na tento Bohem vyvolený ráj modravý soumrak a bledá luna vysílá své magické světlo na ostrov Blažených, tu rozléhají se po kraji jímavé zvuky „Trárará – bum!“

Tehdy nastává v zahoustlém soumraku nesmírné tulení, klíčí láska jednoho k druhému, a do šepotu stromů mísí se šepot domorodců, sliby, vzdychání a nezřídka i křivé přísahy.

A je proto Slovanský ostrov hojně vyhledáván chorými srdcem, kteří hledají zde lék proti svému neduhu. Nemocným dostane se tu pečlivého a láskyplného ošetření. Mnohý našel v této rašící divukrásné přírodě ztracené zdraví. Pročež všem, na které doléhá s přicházejícím létem otázka „Kam letos na zotavenou“, doporučuje se Slovanský ostrov. Obsluha je zde mírná, ceny vzorné. Vyžádejte si prospekt.

Výlet do Vršovic a okolí

Nedá se říci, že by Vršovice byly cestovateli nějak zvláště vyhledávány. Popularita tohoto města jakožto výletního a lázeňského místa je dosti malá; myslíme, že jest to přičísti nedostatečné propagandě odpovědných činitelů. Neboť kdož by mohl tvrditi, že viděl na nádražích pestré plakáty, snažící se výmluvným textem odvésti proud turistů do Vršovic? Kdož uzřel sérii fotografií s pohledy na různé části a celkové panoráma Vršovic? Komu dostal se do rukou prospekt s podpisem půl tuctu lékařů, kteří by zvláště a důtklivě doporučovali chorým krajinu vršovickou?

Ovšem, podle pravdy jest nám doznati, že Vršovice neoplývají železitými a sirnými prameny, radioaktivními koupelemi, nehonosí se rašelinnými lázněmi, a co se týče klimatických poměrů, musí se říci, že tu nejsou žádné. Příroda tu není ani velebná, ani překrásná, ani utěšená. Také mohutných horských velikánů ani vodopádů tu není; jistěže vyskytuje se tu a tam nějaký akát, sazemi ukoptěný, a to je také všecko.

Zato však je do Vršovic krásné spojení. Turista sedne na jedničku, jede a jede, lidé nastupují a vystupují, dojmy se střídají, a než se naděješ, jsi ve Vršovicích. Jest ovšem otázka, co zde máš činiti a kam se obrátiti. Nečiň ničeho a neobracej se nikam. Obracíš-li se tu, na všech stranách vidíš činžáky, jichž sloh se organicky připíná k vinohradské renesanci. Můžeš se chvilku procházeti na hlavní promenádě, kde vršovické dětičky hrají si v písku, naplňujíce jím kyblíčky a zase na hromádku sypajíce. Nebo můžeš si poseděti v hospodě; nalijí ti pivo a ponechají tě v zádumčivosti. Anebo, jsi-li příliš do světa a zábavy chtivý, jdi do biografu. Jsou tu dva. Bio Vzlet a bio Pilotů. Jdi si, do kterého chceš; a nechceš-li, nech tak. Nelíbí se ti tady, vůbec můžeš si odejíti. Nikdo nebude tě pohřešovati; Vršovičtí stačí sami sobě.

Ostatně bylo kdysi ve Vršovicích něco velkolepého. Ale slavná doba Vršovic skončila se před obchodním soudem na pět procent. Hovořím, jak račte pozorovati, o zábavním parku Edenu, jehož sláva po celý rok hvězd se dotýkala. Co zmizelo, to tam – mé nožičky sem tam. Nyní zbyla z velkolepého podniku železná spleť skluzavky, která připomíná kostru předpotopních mastodontů, ichtyosaurů a plesiosaurů. A po několika tisících letech, až nadšení, ideje a vše, co se nazývá ctností občanskou, zpustoší toto kvetoucí město, tu budoucí učenci kopající v sutinách, zarostlých žahavkami a blínem, naleznou zbytky Edenu, a vmyslí se v tuto dojemnou báj: Žil před dávnými a dávnými časy hrdý národ Vršovců. Tito Vršovci tak zbujněli štěstím, že pýcha naplnila jejich srdce, a oni chtějíce na nebesa vstoupiti a tam Boha zahanbiti, počali stavěti mohutnou stavbu, která by hlásala slávu jejich na věky věkův. Avšak Bůh nedal se zahanbiti, ale pokořil Vršovce, zmátnuv jejich jazyky. Pročež stavby dokončiti nemohli a různými jazyky nadávali si ve své správní radě Edenu a před obchodním soudem. Potom spílajíce rozptýlili se po celém světě.

Avšak, milý cestovateli, sám ti radím, opusť Vršovice a dej se doleva, přijdeš do Strašnic. Zde uzříš kus boží přírody a můžeš se blažiti pohledem na zvlněné lány obilí, které voní chlebem, a hlavně: Uvidíš, kterak si lidé pomáhají k bytu. Zde mezi ovocnými a zelnými zahradami jsou rozsety dřevěné domky, nepatrné marcipánové chaloupky, do kterých se vejdou tak tak dvě postele a sporák; a v těchto příbytcích, podobných špaččím budkám, bydlí nebydlící a jsou šťastni mezi svými kedlubnami, mrkví a květákem. Potom, když půjdeš ještě kousek, uvidíš tabuli s nápisem: „Zahradní restaurace – deset minut stinnou álejí“. (Álej s dlouhým „a“ nazývá se po pražsku stromořadí.) Stinná álej skládá se ze dvou řad rezavých a chorobných stromků javorových. Dojdeš-li do restaurace, můžeš usednouti a dáti si pivo, můžeš si zahráti s venkovany v kuželky, anebo máš-li s sebou holku namluvenou, můžeš při třeskném zvuku orchestrionu si s ní zakřepčiti; nebudeš tančiti sám, ale ve společnosti chasníků, kteří děvčatům faldy natřásají, a nedospělých robátek, které líc na líci učí se tu pro život pražskému šlapáku. Stráviv tak nedělní odpoledne, budeš moci jednou říci: Přátelé, užil jsem svého mládí.

Nádraží

„Ostatně takový supící vlak je mohutným překrásným zjevem… Nedovedu pochopit, kterak může někdo snižovati železnou dráhu porovnáním s dostavníky a poštovskými vozy. Mám jisté zkušenosti o dostavnících; jistě alespoň o vozech poštovních. Již efekt, kterým působí na muže ona vozidla obsluhující, je zřejmý. Převaha páry je patrna bez dalších argumentů. Nářek na železnice z hlediska pastorálního je zastaralý. Věřte, je na miliony dorostlých osob v Anglii, jimž hukot lokomotivy je stejně sugestivně rozkošný jako zpěv kosa.“ (G. B. Shaw)

Ovšem že je supící vlak mohutným, překrásným zjevem. Dojmy, kterými působila v našem dětství řítící se lokomotiva, jsou nezapomenutelné. V pravdě, supající vlak je překrásný přírodní úkaz; ale o tom jsme nechtěli uvažovati. Ani my nechceme snižovati vlak srovnáním s dostavníky. Nepamatujeme již dostavníků, ale mnohý z nás měl příležitost jeti poštovským vozem. A tu jest přiznati, že jízda v poštovském voze nevyvolá v nás touhu po časech bachratých dostavníků. Nepůsobila dojmem idyly; nevyvolávala rozkošných menuetových melodií; nepřipomínala barokních, dickensovských anekdot. Tupila nás nepohodlím, rozhořčovala bezohledným otřásáním a pomalostí; a pohled na měděný nos poštovského panáčka, hrbolatou silnici a škarpy vzbuzoval pocit nejistoty.

Avšak nádraží? Působí i nádraží mohutným, překrásným dojmem? Nikterak. Zádumčivému a tomu, koho změna místa znepokojuje, je na nádraží veselo. Ale tato veselost prýští z citu škodolibosti, jenž dává radovati se člověku z toho, že za horkého nedělního odpoledne je cestujícím jeti třeba do Bohumína, zatím co zádumčivý člověk zůstane si doma. I kochá se milovník lenivých myšlenek, s nadšením pohlížeje na muže i ženy vlekoucí kufry a potící se starostlivostí o místo u okna. Raduje se, patře na shluk lidí tlačících se u nádražní pokladny. Vidí, že zástupy lidí jsou vydány na pospas eráru, a to pomyšlení je sladké. Skutečně, není místa na světě, kde by bylo soustředěno tolik nepříležitostí a trampot, pochodících z moci vrchnostenské, jako na nádraží.

Myslím, že není nikoho, kdo by vyhledával nádraží pro utěšený pohled. Nevím proč, ale mně připomíná každé nádraží arcivévodu Františka Ferdinanda. Kdyby nádraží bylo klukem, tak bych je pokřtil Ferdinandem; tak je strohé. Nádraží snaží se vyšňořiti obrazy, které představují pohledy na půvabná a romantická místa naší vlasti. Podle těch obrazů možno uvěřiti, že je krásně ve Vysokých Tatrách. Avšak uvědomivše si, že tuto krásu možno míti jen za tu cenu, když na několik hodin dáme se v plen eráru, tu zhořknou nám Vysoké Tatry a dáme raději přednost sadům Vrchlického. Na plakátech, které zdobí chodby nádraží, láká nás nahý jinoch, jenž láme přes koleno berle, abychom navštívili divotvorné koupele. Avšak vedle takového plakátu visí jízdní řád; a může-li býti cos trudnějšího nad jízdní řád? Vyhledáte divotvorné koupele, abyste i vy mohli lámati berle přes koleno, zbavivše se revmatismu, ale onemocníte na duši jízdním řádem. Jízdní řád vyvolává v zádumčivém člověku tutéž nevolnost jako logaritmické tabulky. Je strašlivé pomyšlení, že by mohli býti lidé, kteří by milovali jízdní řád více než ženy. Snad ani takových lidí není; doufejme.

Jsou na nádraží i restaurace; první, druhé i třetí třídy. Restaurace třetí třídy mají ubrusy kostkované, neboť zde zdržují se pouze strejci a tetky třetí třídy, to jest strejci se svislými kníry a tetky s šátkem na hlavě. Restaurace třetí třídy jsou pro batohy a uzlíky. Pojídá se tu mnoho párků. Ve druhé třídě však jsou bílé ubrusy; tady je domovem jídelní lístek, na němž dominuje telecí. Restaurace druhé třídy je pro kufry z napodobené krokodýlí kůže. V restauraci třetí třídy je rámus, v druhé třídě prudký rozhovor. V restauraci první třídy je úplně ticho. Tam snad ještě nikdo nebyl; možná že se tam vznáší pouze Bůh nad propastí. Veškeré pokrmy a nápoje v nádražních restauracích chutnají sazemi a páchnou čímsi erárním.

NNNa nádraží je nahromaděno velké množství příčinlivosti, kvapu, poskoku, pachtění a zpoceného ryku; všecko to tu pádí, jako by mělo zadek v kalupu. Nějací mužové v železniční čepici av pruhované blůze uhánějí s posunovacími vozíky, řvouce na celé kolo: „Hóóó-p!“ Portýr s plechovým štítkem zvoní zděšeně jako popelář a s nářkem vyvolává jména stanic; a v tom vyvolávání je obsaženo tolik hořekování, jako by neběželo o jména jakýchsi ničemných Dobřenic-Syrovátky, ale o nějaké milované mrtvé, kteří zemřeli předčasně, zmařivše veliké naděje. Chtěl jsem tímto pojednáním říci jenom tolik, že nepokládám nádraží za mohutný, překrásný zjev. – Ať si mě někdo osočí z romantismu.

Ediční poznámka

Při zpracování textu jsme se řídili aktuálním zněním pravidel českého pravopisu, upravili jsme interpunkci a opravili tiskové chyby. Respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního Poláčkova textu.

Redakce MKP

Bibliografie díla Karla Poláčka

Povídky pana Kočkodana (1922)

Mariáš a jiné živnosti (1924)

Na prahu neznáma. Kouzelná šunka (1925)

Čtrnáct dní na vojně (1925)

35 sloupků (1925)

Povídky izraelského vyznání (1926)

Lehká dívka a reportér (1926)

Pásky na vousy (1926)

Život ve filmu (1927)

Okolo nás (1927)

Bez místa (1928)

Dům na předměstí (1928)

Hedvika a Ludvík (1931)

Hráči (1931)

Muži v ofsajdu (1931)

Hlavní přelíčení (1932)

Pan Selichar se osvobodil (1933)

Edudant a Francimor (1933)

Židovské anekdoty (1933)

Žurnalistický slovník (1934)

Michelup a motocykl (1935)

Okresní město (1936)

Hrdinové táhnou do boje (1936)

Podzemní město (1937)

Vyprodáno (1939)

Hostinec U kamenného stolu (1941) – pod jménem Vlastimila Rady

Otec svého syna (1946)

Bylo nás pět (1946)

Ze soudní síně (1956)

Se žlutou hvězdou (1959)