Klára Mayerová: Světlo ve tmě

Dinu zatínal obrovské drápy do skály, která se pod nimi drolila. Zadníma nohama se snažil vyškrábat zpátky, ale vždycky mu sklouzly a ocitly se zase nad propastí. A nakonec, když se ze všech sil, co mu zbývaly, zapřel tlapou o skalní stěnu, kámen, kterého se držel, povolil. Dinu zařval a zřítil se do hlubiny.

Iancu, který si hrál o kus dál, zaslechl Dinův řev.

„Dinu?“ řekl polohlasem a potom, když se rozhlédl a zjistil, že medvěd nikde není, zavolal silněji: „Dinu!“

Odpovědělo mu temné zabručení. Iancu se okamžitě rozběhl tím směrem a křičel:

„Tati, tati, Dinuovi se něco stalo, dělej!“

Když Matatias zaslechl křik svého syna, neváhal ani chviličku, nechal ovce ovcemi a jen s puškou přes rameno se vyřítil na protější kopec. Z dálky uviděl Ianca, jak se zastavil a poklekl. Matatias zrychlil. Jakmile doběhl až k Iancovi, všiml si, že kluk má v očích slzy.

„Koukni,“ fňuknul Iancu a ukázal dolů.

Matatias se opatrně nahnul nad skalní průrvu, která byla zhruba metr široká. Na jejím dně, asi šest metrů hluboko, se krčil Dinu a naříkal. Pravou přední tlapu měl zraněnou. Když se zvedl a chtěl se na ni postavit, bolestně vyjekl.

„Jak ho vytáhnem, táto?“ zeptal se třesoucím se hlasem Iancu.

Matatias mlčel. Bylo mu jasné, že medvěda vytáhnout nemohou. Dinuovi byly už čtyři roky, měřil bezmála metr dvacet a vážil okolo sto padesáti kilogramů.

„Iancu,“ začal tiše Matatias, „Dinu je moc těžkej. Nevytáhnem ho.“ Pohladil syna po vlasech a druhou rukou hmátl po brokovnici.

Iancovi se rozšířily oči. Pomalu mu docházelo, co chce otec udělat.

„Di pryč a zacpi si uši,“ odstrčil ho Matatias a zamířil Dinuovi na hlavu.

„To nemůžeš!“ zakřičel Iancu. „Dinu je jedinej kamarád, kerýho tady mám!“

Otec natáhl oba kohoutky a znovu Iancovi přikázal, teď už zvýšeným hlasem: „Říkám ti, di pryč!“

„To ne!“ zařval Iancu a strčil do otce. Zbraň vystřelila. Opodál se odštípl kus skály, ale ani jeden z nich to nevnímal. Váleli se po zemi v divokém zápase o brokovnici.

„Nech toho, proboha, ta zbraň neni zajištěná, může znova vystřelit!“ hekal Matatias a snažil se synovi pušku vyrvat, ale Iancu ji pevně svíral oběma rukama. Podařilo se mu zapřít se jednou nohou o Matatiasovo rameno, a to mu poskytlo dostatečnou sílu, aby otci brokovnici vytrhl. Když ale zjistil, že leží na zádech těsně vedle průrvy, vyděšeně máchl rukama za sebe, zbraň mu vyklouzla a zřítila se do hloubky za Dinuem. Než dopadla na dno, narazila do výčnělku ve skále a ještě jednou vystřelila.

Dinu uslyšel ránu a schoulil se. Zbraní se bál. Potom zaslechl divné zvuky a výkřiky svého pána. To ho přimělo narovnat se a stoupnout si na zadní. Podíval se nahoru, ale viděl jen skály a modrou oblohu. Pokrčil čenich a zakňučel. Pak zahlédl po pravé straně ve skále otvor, který byl natolik velký, že by se jím dokázal protáhnout. Dinu zavětřil. Z jeskyně vycházel divný, neznámý pach. Dinuovi se ani trochu nelíbil. Jenže po chvíli se ozval další výstřel a na dno průrvy, ve které Dinu stál, něco těžkého dopadlo. Medvěd, strachy bez sebe, prolezl otvorem do páchnoucí jeskyně a vydal se chodbou, která se před ním otevřela, do tmy.

Mezitím se Iancu zvedal na nohy. Otec ležel vedle něj a těžce oddychoval.

„Zahodils naši jedinou zbraň, jak teď uhlídám vovce?“ zavrčel naštvaně.

Iancu mlčel. Byl rád, že Matatias nemůže Dinua zastřelit, ale chápal, že ztráta brokovnice může ohrozit celé jejich živobytí.

Bačové v rumunských horách nemají lehký život. Iancův otec vždy na jaře odchází do hor pást ovce, jejichž vlna je pro rodinu jediným zdrojem peněz. Maminka na podzim ovce ostříhá a vlnu prodá ve městě. Iancu je letos v horách poprvé. Otec ho učí, jak z ovčího mléka stloukat máslo a dělat sýr, jak ovce pást a jak cvičit ovčácké psy.

Bačovna, ve které bydlí, je dva dny cesty od místa, kde teď stojí. Vyhánějí sem ovce za lepší trávou. Všude kolem se tyčí skály a neschůdné kopce, obklopené temnými lesy, z kterých v noci vycházejí zvířata pro ovce velmi nebezpečná. S Matatiasem se vždy střídali na hlídce se zbraní, výstřelů se všechny šelmy bojí, ale teď, když pušku nemají, se jim bude stádo bránit jen velmi těžko.

„Pudu za tim sousedem, no, tim, co má bačovnu hned za tamtim kopcem,“ řekl otec Iancovi. „Zatim hlídej vovce. Budu se snažit, abych byl do tmy zpátky.“ Po chvíli zaváhání dodal: „Nebudu ti lhát. Dinu by se takhle trápil, no, vocaď ho nedostanem, musim ho zastřelit. Jiná možnost neni. Pučim si na tudle noc pušku vod souseda a pak zajdu do města koupit novou.“

„Tati!“ vykřikl Iancu zděšeně a rozběhl se za odcházejícím Matatiasem. „Tati, nedělej to, prosím tě! Určitě nějak pude Dinua z tý průrvy dostat, já vim, že to pude! Proč to aspoň nezkusíš? To se bojíš? Bojíš se tam vlízt, že jo? Seš zbabělec!“ Teď už kluk zuřil. Hlas, předtím roztřesený spíš lítostí, se nyní třásl vztekem. „Tobě je to jedno, že jo! Kdybych tam v tý průrvě ležel já, taky mě zastřelíš? Dinu patří do naší rodiny! Nemůžeš ho zabít! Nedovolím ti to!“ ječel Iancu na otce, který se ani neohlédl. Kluk se zastavil a s pláčem se sesunul na zem.

Uběhlo pár minut. Slzy mu oschly a v hlavě se pomalu začal rodit plán. Prostě se pokusí sešplhat do průrvy, a až se otec vrátí, Iancu si stoupne před medvěda a nehne se ani o píď. Otec bude muset zabít buď oba, nebo ani jednoho.

Iancu došel k okraji skalní průrvy a podíval se dolů. Ale Dinu tam nebyl.

„Dinu,“ zavolal. Odpověděla mu jen ozvěna.

„Co když ho některá z těch střel zasáhla?“ vyděsil se Iancu a naklonil se ještě víc. Dole bylo vidět jen dno pokryté drobným štěrkem.

„Kruci,“ zamumlal. Pak se otočil a bez váhání začal šplhat dolů. Nešlo to dobře. Nahoře byl sice povrch průrvy členitý, takže se Iancu měl nohou o co zapřít, jenže několikrát se mu skála pod rukou vydrolila a on jen tak tak zabránil pádu. Srdce mu tepalo jako o závod. Žaludek se svíral a obracel. Iancu se přesto vytrvale sunul dolů. Poslední tři metry byly nejhorší. Tady byla skála úplně kolmá a nebylo kde se chytit. V jednu chvíli Iancu visel za ruce a nohou zběsile hledal, o co by se opřel. Nakonec se rozhodl posunout se na stěně o kus vpravo, kde zahlédl maličkou puklinu. Užuž dosáhl pravou nohou do otvoru, ale vtom mu sklouzla ruka. Setrvačnost ho ještě zlomek sekundy držela ve stejné poloze a potom se Iancu zřítil po zádech dolů.

Dinu se právě věnoval průzkumu chodby, do které vlezl. Pomalu postupoval vpřed. Zápach, který prve cítil, byl silnější a silnější, ale přidávala se k němu ještě jiná zajímavá vůně.

„Křup!“ Dinu se vyděsil a utekl o pár metrů dál. Pak mu ale zvědavost nedala. Obezřetně se začal plížit zpět. Na zemi uviděl cosi bílého, velkého. Šlápl na to a ono to znovu vydalo ten křupavý zvuk. Šťouchnul do té věci čenichem. Divně to páchlo. Ten puch trochu připomínal místo vedle bačovny, kam se házely zbytky od oběda. Dinu do té bílé věci kousnul. Byla tvrdá a nechutnala mu, tak o ni ztratil zájem. Raději pokračoval dál. Tlapa ho už tolik nebolela, a tak se medvěd nechal vést instinktem. Zrychlil.

„Au,“ vyhrkl Iancu. Nemohl popadnout dech a celý hrudník ho tlačil a pálil. V očích se mu znovu objevily slzy. Záda měl celá poškrábaná od kamínků a štěrku. Chvíli ležel bez hnutí a snažil se uklidnit svůj přerývaný, sípavý dech. Pak se namáhavě posadil. Záda ho bolela úplně příšerně. Cítil, že na několika místech krvácí, ale tušil, že to budou jen malé oděrky, stejné jako měl na loktech. „Dinu,“ zavolal tiše a pokusil se vstát. Trochu se mu zamotala hlava, ale jen na pár sekund. „Dinu, kde seš?“

Rozhlédl se po dně průrvy a na pravé straně uviděl černý otvor. Byl dost velký na to, aby jím medvěd mohl prolézt.

Iancu se vzdycháním vstal, sebral ze země otcovu brokovnici, která mu, ač už v ní nebyly náboje, dodávala pocit bezpečí, a vydal se k otvoru. Naposledy se podíval na odpolední nebe a vlezl dovnitř.

„Dinu!“ zavolal.

Neměl s sebou žádné světlo, jen krabičku sirek, ale ty nechtěl vyplýtvat zbytečně. Jednou rukou se dotýkal stěny jeskyně a druhou šmátral před sebou. Nešlo se mu dobře. Ze strachu, aby se o něco nepraštil, se sunul pomalu vpřed, přikrčený, jak nejvíc to šlo.

Matatias mezitím za stálého brblání „zatracenej medvěd… skoro nová zbraň… kluk jeden bláznivá…,“ zašel za kopec. Před sebou uviděl malý příbytek, z jeho komína se kouřilo. Nedaleko vchodu stály dvě krávy a nahoře nad bačovnou se páslo stádečko ovcí.

„Sousede?“ zavolal Matatias. Ze stráně se v tu chvíli přiřítili dva strakatí ovčáčtí psi. Jejich štěkot rozezněl celé údolí.

„Dost!“ ozval se mohutný chraplavý hlas. Psi se zastavili tak rychle, že to vypadalo, jako by na místě ztuhli. Z kopce scházel postarší, větrem ošlehaný muž oblečený do vesty z ovčí kůže. Přes rameno nesl brokovnici, hodně podobnou té Matatiasově.

„Bona ziva, dobrý den,“ řekl Matatias a potřásl si s mužem rukou. „Já sem Matatias, mám srub západně vocaď,“ dodal.

„Já sem Lupul,“ řekl bača. „Co tě sem zavedlo?“

Matatias se zhluboka nadechl a začal vyprávět, co se stalo.

Lupul pokýval hlavou a pohladil si vousy. Potom hvízdnul. Z bačovny okamžitě vyběhl asi patnáctiletý chlapec.

„Pudu sousedovi s něčim pomoct, pohlídej vovce,“ křikl na něj bača a objal Matatiase okolo ramen.

„Chtěl bych toho tvýho mazlika vidět, esli to nevadí. Třeba spolu najdem způsob, jak ho dostat ven.“

Matatias přikývl a společně se vraceli ke skalní průrvě. Lupulovi to nedalo a po chvíli se zeptal:

„Hele, ať přemejšlim, jak přemejšlim, furt nemůžu přijít na to, jaks dokázal takhle vochočit medvěda.“

Matatias se usmál. „No, vono to nebylo ňák těžký. Jednou večer v zimě sem zaslech ňákej lomoz. Vyběh sem ven a u baráku sem vobjevil tu medvědí kuličku, skoro holou, jak se hrabe ve vodpadcích. Máma ho asi vopustila, no. Myslel sem, že to škvrně nepřežije, ale kluk z něj byl celej paf, tak sem mu slíbil, že ho zkusíme zachránit. Dávali sme mu mlíko a tak. Nakonec se nám z něj vyklubal takovejhle stopadesátikilovej drobeček. Eště aby nebyl vochočenej, těmahle rukama,“ ukázal názorně Matatias, „sem do něj narval každý sousto, co jako malej spolknul. Dneska už ho nikdo do jídla nutit nemusí,“ zasmál se nakonec.

Dinu ušel pěkný kus cesty. Podvědomě věděl, že jde správným směrem, ale pach, který z jeskyně prve cítil, ho nutil neustále zastavovat a čenichat okolo sebe. Nakonec zůstal stát nadobro. Ocitl se v obrovské jeskyni. Oslnilo ho denní světlo, které do prostoru pronikalo otvorem ve stropě a odráželo se od četných krápníků. Jenomže místo toho, aby se Dinu pořádně rozhlédl, nebo se pokusil nějak vyškrábat k otvoru, raději se rozhodl rychle odejít. Věděl, že tu není sám. Rozběhl se protilehlou chodbou pryč.

„KŘUP!“ ozvalo se Iancovi pod nohou. Sehnul se a začal rukama šmátrat po zemi. Po chvíli našel nějakou věc, po hmatu usoudil, že ji rozšlápl na několik kusů. Ohmatával hrany a záhyby, ale nakonec to vzdal a zašátral v kapse po sirkách. Zapálil jednu a strnul. Ta věc, na kterou šlápl, byla lebka! Okamžitě ji upustil na zem a otřel si ruku o kalhoty. Na zemi, v posledním záchvěvu plamínku sirky, spatřil ještě v blátě stopu malého medvěda.

„Du správným směrem,“ zaradoval se Iancu a chtěl vykročit dál, ale pak se zarazil. Sehnul se, zašmátral znovu na zemi, sebral malý kousek lebky a strčil ho do kapsy.

„Prozkoumám ji na světle,“ vydechl a vydal se chodbou dál tak rychle, jak to jen bylo potmě možné.

Dlouho se sunul úzkou chodbou. Čas od času zapálil sirku a zkontroloval, jestli pořád postupuje v Dinuových stopách. A potom uviděl světlo.

„Juchůůů!“ zařval Iancu nadšeně a rozběhl se. Jaké bylo ale jeho zklamání, když zjistil, že denní světlo přichází jen z malého otvoru ve stropě, kam nedokáže bez lana vylézt.

Povzdechl si a dal se do zkoumání jeskyně. Měla tvar obráceného trychtýře a tři vchody. Ten, kterým Iancu přišel, byl nejmenší. Přímo naproti byla další chodba, tak velká, že by se tam Iancu pohodlně vešel. Ale největší byl třetí vchod, ten vpravo. Zdálo se, že i chodba za ním je krásně rovná a schůdná. Iancovi se na něm ale přece jen něco nezdálo. Stál a nevěděl, kudy dál. Kdykoli, když se užuž rozhodl a došel k jedné z chodeb, nejistota ho zviklala a on se znovu vrátil doprostřed jeskyně. Snažil se hledat Dinuovy stopy, jenže tady, na holé skále, žádné najít nemohl.

„Haló?“ zavolal nakonec. „Haló, je tady někdo? Pomozte mi, jsem tady dole, haló!“ křičel zoufale.

Kdesi v černočerné tmě něco otevřelo oči.

Matatias s Lupulem došli k průrvě. Po medvědovi, Iancovi a ovcích nebylo ani vidu ani slechu.

„To sem blázen, kam se ten medvěd poděl?“ kroutil hlavou Matatias. „A kde je kluk?“

Lupul si zdlouhavě prohlížel průrvu ve skále a potom temně zasykl.

„Co se děje?“ zamračil se Matatias.

Lupul sklonil hlavu. „Tam dole je vchod do podzemí. Museli odejít tamtudy, medvěd i kluk.“

„Jak by se tam Iancu dostal?“ vrtěl hlavou Matatias, „to je nesmysl, kluk tam určitě neni.“

„A puška dole se sebrala sama? Nebo si ji vzal ten tvůj medvědí drobeček?“ odfrkl pohrdavě Lupul.

Matatias se začervenal. „Kam to asi vede?“ zapřemýšlel pak nahlas.

„Mám strach, že to vím,“ položil Lupul Matatiasovi ruku soucitně na rameno.

Dinu se řítil chodbou plnou rychlostí. Bolest v tlapě nevnímal. Jediné, na co se soustředil, byl jeho vlastní strach.

Iancu zpozorněl. Ztichl a zaposlouchal se.

„To se mi asi zdálo,“ zamumlal si pro sebe po chvíli a nadechl se, že znovu zkusí někoho se dovolat, ale potom ten zvuk uslyšel znovu. Vycházel z té největší chodby a znělo to, jako by se něco hodně těžkého postavilo na skálu pokrytou malými kamínky. Iancu začal zmateně couvat. Nevšiml si ale kamene, který měl za sebou, zakopl a upadl. Jakmile dozněla ozvěna, uslyšel z tunelu temné zavrčení. Poslední, co si Iancu stačil jasně uvědomit, bylo, že vidí ve tmě dvě narudlá světla. Už na nic nečekal, vyškrábal se na nohy a vyrazil do chodby ležící naproti té, kterou přišel. To něco okamžitě vyrazilo za ním.

„Běž, běž, BĚŽ!“ povzbuzoval se Iancu v duchu do rytmu svých kroků. Nic neviděl. Řítil se s rukama napřaženýma před sebou, shrbený, aby se nepraštil o strop plný výčnělků. Utíkal po nerovné skále, zakopával, padal a znovu se sbíral na nohy. Za sebou slyšel škrábavý zvuk drápů. Netušil, co ho pronásleduje. Měl pocit, že v posledních zbytcích světla zahlédl obrovskou psí tlamu s vyceněnými zuby, téměř slyšel, jak zvířeti od huby odkapávají sliny. A potom narazil do stěny. Zavrávoral a upadl. Slepá! Ta chodba je slepá! A zvíře za ním zpomalovalo, až zastavilo docela.

Iancu marně šmátral rukama po stěně ulepené mechem. Zprudka dýchal a srdce mu bušilo tak nahlas, že přehlušilo i pohyb šelmy. Až do chvíle, kdy mu skočila po krku.

„Rychle, rychle!“ volal Matatias na Lupula, který mu očividně kvůli svému pokročilému věku nestačil. „Jestli tam nedojdeme do setmění, je s klukem konec,“ zoufal si a hbitě přeskočil další padlý strom. Už jim zbývaly sotva dva kilometry. Matatias se modlil, aby to stihli včas. Lupul za ním zatnul zuby, sevřel pušku pevněji a zrychlil.

Zvíře Ianca sotva škráblo. Než stihlo dokončit skok, něco do něj z boku v plné rychlosti vrazilo a se vzteklým řevem se mu zakouslo do zad. Iancu byl v šoku, ale i přesto si uvědomil, že pokud má utéct, musí to udělat teď. Ale kudy? Před sebou slyšel zvuky divokého zápasu a neodvážil se tím směrem ani pohnout. Odkud ale přišlo to druhé zvíře? Pomalu, ruce pořád položené na stěně, začal ustupovat do strany. A najednou se mu jedna ruka propadla do prázdna. Rychle začal šmátrat ve tmě a srdce mu poskočilo radostí. Je tu chodba, vede ze stěny téhle chodby, proto ji nemohl najít! Na nic nečekal a vyrazil pryč. Bylo mu jedno, kam běží, bylo mu jedno, co za zvířata to zanechal za sebou. Ani na Dinua už nemyslel. Jeho jediná myšlenka byla: „Musím se dostat VEN!“

Za běhu se pokusil vyndat si sirky, aby je měl po ruce, ale vypadly mu z roztřesené ruky. Neměl čas zdržovat se jejich sbíráním.

Dinu si odfrkl a potom vítězoslavně zařval směrem k prchajícímu soupeři. Svého pána ochránil a byl spokojen. Mrzelo ho, že zvíře nezabil, ale alespoň ho dokázal zahnat na útěk a způsobit mu četná zranění. Potom si ale uvědomil, že jeho pán už tu není. Dinua znovu ochromil strach. Otáčel se na místě a čenichal, ale nedokázal přesně určit, kudy jeho pán odešel. S pocitem zoufalství se vydal na opačnou stranu, než odkud cítil krev šelmy.

Iancu neběžel dlouho. Tak, jako předtím, narazil na stěnu.

„Ne, znova ne,“ zakňoural a snažil se zoufale najít nějaký východ. Když zase sáhl do prázdna, zaradoval se, ale jen do té doby, kdy mu došlo, že na zemi je také prázdno. Z jedné strany je tedy jen skála a na druhé straně zřejmě propast. Netušil, jak je hluboká, rukama na dno nedosáhl, ani když si lehnul na zem. Snažil se na zemi nahmatat nějaký kámen, dřívko, cokoliv, co by mu mohlo pomoct se trochu zorientovat, ale po dlouhé době snažení to vzdal, sedl si, opřel se zády o stěnu a ani nedýchal, zaposlouchaný do ticha jeskyně. A pak, jako kdyby si pouštěl záznam z magnetofonu, znovu zaslechl obrovskou zvířecí tlapu našlápnout na skálu a zazvonit drápy o kámen.

„Ne…,“ zasténal a postavil se. Zvíře se rychle blížilo a světla v jeho očích začala rudnout.

„Tady to je,“ vyhrkl Lupul a zadýchaně ukázal na balvany pod skalou. „Mezi těmi šutry je vchod.“

„Tak rychle,“ odfrknul Matatias a rozběhl se tam, kam Lupul ukazoval. Netrvalo dlouho a našel mezi kameny skulinu. Na nic nečekal a protáhl se dovnitř. Zjistil, že je v nějaké podzemní chodbě. Díky světlu, které se prodralo vchodem, viděl Matatias, že se chodba po pár metrech svažuje. To už za ním přišel i Lupul. Chvíli něco hledal po kapsách a potom zapálil malou louč. Bok po boku, zbraň připravenou, se pustili do útrob jeskyně.

Iancu stál, otupělý a ztuhlý, a čekal na smrtící úder. Slyšel, jak zvíře čenichá a pomalu postupuje vpřed. A potom, když se Ianca užuž dotýkalo…

„Dinu?“ vydechl Iancu. „Dinu!“ vykřikl radostně, když se ho něžně dotkl medvědí čenich. Iancu se úlevou rozplakal a zuřivě hladil medvědovu lepkavou srst. „Jaks mě našel? Tak tos byl ty, v tý slepý uličce? Ty můj mazle, no jo,“ smál se medvědovi, který si nechal drbat břicho a slastně mručel.

„Dinu,“ špitl Iancu pak, „musíme se nějak dostat ven.“

Dinu, jako kdyby věděl, co chlapec říká, se zvedl na nohy. A potom udělal dva rychlé kroky a skočil tam, kam se Iancu snažil předtím marně dosáhnout. Jeskyní zaznělo jemné žuchnutí. Iancu se usmál a skočil taky.

Dopadl na všechny čtyři, vlastně na dvě, přední polovinou těla skončil na medvědovi. Chytil se ho za srst na zádech a nechal se jím vést.

„Tiše,“ syknul najednou Lupul. Matatias se zastavil a poslouchal. Někde v chodbě před nimi se něco hýbalo. Zvuky, jejichž zdroj nebyli schopni nejdřív odhalit, se změnily v kroky. Po chvíli bylo možné přiřadit je dvěma siluetám, ve kterých Lupul s Matatiasem konečně poznali malého chlapce, který se pevně držel medvěda. Oba, medvěd i kluk, zamžourali do světla.

„Iancu!“ vykřikl Matatias a rozběhl se k synovi.

„Dinu je v pořádku, táto,“ broukl Iancu a utřel si nos.

„Pojďme ven,“ škubl sebou Lupul. „Tady už nechci zůstat ani minutu.“

Poslechli ho, obrátili se a vyšli do večerních červánků.

Lupul, Matatias a Iancu seděli u stolu a jedli. Dinu šmejdil okolo nich po bačovně a dojídal zbytky.

„Co to mohlo bejt, to zvíře, co nás napadlo?“ zeptal se Iancu Lupula.

Lupul se narovnal v kříži, zapálil si dýmku a řekl: „Tý jeskyni se říká Pestera al Chien. Jeskyně psa. Pověst říká, že tam žije vlkodlak. Ovčáci se k ní bojí jenom přiblížit. Měl si štěstí, že tě Dinu zachránil. Ta bestie kdysi zabila mýho bratra. Zapadl do stejný průrvy, kam ty… už sme ho nikdy neviděli…“

Iancu přestal poslouchat. V kapse nahmatal kousek lebky. Vyndal jej a položil na stůl. Lupul si úlomek prohlédl a potom beze slova vstal a vyšel z bačovny. Lebka, kterou Iancu v jeskyni rozšlápl, byla lidská.

Tomáš Heřman: Bílá jeskyně

Sevřel jsem harpunu v ruce. Pak náraz hladiny do zad a už jen ticho. Modré hluboké ticho. Přede mnou se mihla Alanova postava. Zabral jsem ploutvemi a následoval ho. Pořád níž. Hlavou mi projela věta, kterou pronesl, než jsme se zanořili.

„Budeš čumět.“

Někde jsem slyšel, že tu jsou nejhezčí korálový útesy na světě. Ale to, co jsem teď viděl před sebou, byla jen hluboká australská tma. Rozsvítil jsem baterku. Zbytečně. Kolem je prázdno. Světlo se nemá od čeho odrážet. To teda čumím. Jediná jistota je to lano v mý ruce. Pomalu po něm ručkuju dolů, abych ho neztratil, protože pochybuju, že bych ho pak znova dokázal najít. Když už si myslím, že nás ta bezedná jáma sežere, přichází dno. Oddychl jsem si. Provázek bublin zamířil od mých úst k hladině. Pohlédl jsem nahoru. Nic. Když nesvítí slunce, je to jako plavat ve vesmíru.

Najednou voda zavířila kolem a Alanova ruka mi sevřela rameno. Tudy, ukazuje. Dno se mi plazí pod břichem. Na chvíli zase vyjde slunce a před námi se objeví nejasná silueta podmořského pahorku. Světlo se převaluje po skalnatých záhybech, řasy se vlní v mořském proudu. Mezi nimi se něco začerná. Průrva. Al mi pokyne a vpluje dovnitř. Zvědavě ho následuji. Otvor ústí do mělké sluje. Z protější stěny na nás tupě zírá protáhlá bílá lebka s černými důlky. Zbytky kostnatého, zdánlivě rybího trupu se táhnou po zemi. Je to delfín. Kolem jich odpočívá ještě několik. V tu chvíli si uvědomím, že to, co nás obklopuje, je hřbitov. Zamrazí mě. Zvlášť při pomyšlení, že delfíni podobná místa nesnášejí. Úzký prostor, jeden východ, není se kde nadechnout. To mi připomíná… Kouknu na počítač. Ještě máme asi dvacet minut, než dojde vzduch. Pohlédnu na Ala. Vznáší se tiše v prostoru, v rukou drží dva úlomky kostí a ťuká do delfínových žeber jako na xylofon. Otáčí se na mě, jestli ho sleduju. A já ho sleduju. Nejradši bych mu dal jednu pěstí. Plavu blíž. Chci ho alespoň plácnout, přestaň, sakra! Ale když se znovu rozmáchne, vyrazí mi baterku z ruky. V duchu Alovi nadávám a sápu se ke dnu pro svítilnu, když tu se přede mnou objeví další chodba. Pořádně skrytá, přímo na úrovni dna. Několik okamžiků na ni překvapeně zíráme. Alan se ke mně otočí, prohodí několik nesrozumitelných gest a zmizí uvnitř. Bezvadný. Moc se mi nechce, ale musím za ním. Zatnu zuby, zaberu ploutvemi a během chvíle svého přítele doháním. Tunel se svažuje, ale naštěstí je v něm dost prostoru. Vplouváme do veliké jeskyně. Když kužel světla přejede po stěnách, strneme oba v němém úžasu. Bílé kosti delfínů nám zasvítí do očí. Jsou všude. Drsný kámen beze zbytku pokrývají hladce vybělené skelety a ušlechtile tvarované lebky s ostrými zuby. Svit baterky se proplétá mezi švy obratlů a žeber a vyšívá po zdech spletence černých stínů. Tak hrůznou nádheru jsem ještě v životě neviděl. Kaverna je natolik obrovská, že ani nedohlédneme na konec.

Zamířím ke dnu a přejedu dlaní po jednom z klenutých žeber. Je krásně hladké. Jako tesaný mramor. Cítím to i přes rukavici. Ale když posvítím níž, abych si ho lépe prohlédl… šramot. Snad se mi to jen zdálo, snad jen… znovu se oženu baterkou. Sotva slyšitelné zachřestění se opakuje. Odkud to jenom jde? Alan připlouvá blíž. Ale když na mě namíří svítilnou, zahlédnu kolem svých nohou pohyb! Prudké hemžení, chřestot kamení a pak… ticho. Jen několik bublin vystoupí vzhůru z míst, kde mi jednu z ploutví ozdobila čerstvá řezná rána.

Něco není v pořádku, naznačím Alovi a ukazuju na poničenou část výstroje. Je překvapený. Možná víc než já. Pomalu klesne ke dnu a pátrá mezi kostmi. Náhle mě na něco upozorní. Pluji blíž, a teprve teď si toho všímám. Většina koster má vylámaná žebra, pravidelně, jako po kousnutí. Některé z lebek jsou nenapravitelně znetvořené stiskem čelistí. Tohle není dobré.

Znovu to zachřestění, prudké a hlasité! Mořská tráva, která se přimyká ke dnu, se tiše zavlní. Al ji rozhrabává paží. Náhle znovu chřestot, a kolem nás se rozběhnou desítky malých šedých krabů. Bleskurychle klapají nožkama po delfíních kostech a utíkají před světlem. Jejich klepeta jsou ostrá jako břitvy. Dám Alanovi palcem znamení a oba vystoupáme o několik metrů výš, abychom byli z jejich dosahu.

Hemží se po dně a prchají před svitem našich lamp. Schovávají se do stínů, do lebek, do vysoké trávy. Zahrabávají se a chřestí kamením. Konečně je ticho. Alan je panikou krabů očividně pobaven, ale zrovna když se chystá vyprovokovat je k dalšímu úprku, na opačném konci jeskyně se objeví stín. Rychle se blíží. Rozeznávám jen povědomý tvar trojúhelníku sevřeného trojicí ploutví. Když po něm přejede záře baterek, až nás zamrazí. Před námi se zalesknou řady ostrých zubů, jen taktak před nimi stačíme uskočit. Mohutný žralok prosviští kolem. Jeho ocasní ploutev mine můj obličej jenom o milimetry. Vrhá se ke dnu. Hledá. Jako by na světlo ani nereagoval.

Vyměníme si s Alanem pohledy. Ještě nikdy jsme něco takového neviděli. Žralok je obrovský. Měří kolem sedmi metrů. Jeho ploutve jsou nezvykle velké. Přes celou hlavu a až neuvěřitelně vyvinutou horní čelist se mu táhne nespočet šrámů. Tam, kde kdysi bývaly oči, zejí jen hluboké rány. Je slepý.

Pomalu krouží v místech, kde jsme se ještě před chvílí setkali s kraby. Najednou proti světlu spatřím snášející se siluetu. Jeden ze šedých krabů plující s proudem přistál Alovi na rameni a nečekaně silným stiskem mu klepetem natrhl paži. Al vyjekl bolestí, ale než stihl cokoli udělat, žralok nasál do nozder čerstvou krev. Vymrštil se a jeho ostré zuby projely Alovým tělem. Výhled mi zastřel rudý oblak.

Pryč! Prokrista, honem pryč!

Zděšeně se obracím, a jak nejrychleji dokážu, proplouvám chodbou zpět. Vzduchová láhev zazvoní o hrubou skálu. Ten zvuk se nese široko daleko. Neohlížím se. Jenom se dostat ven! Ale když už se hrabu z ústí tunelu, odrazím se rukama od skály, nebo přesněji řečeno od výběžku, o němž si myslím, že to skála je, a v té chvíli se mi s dutým lomozem zřítí na hlavu delfíní kostra, se kterou si Al prve pohrával. Její špičatá žebra křísnou o zem, zatarasí mi vchod a sesuv půdy a kamení dokoná zbytek. Když se hluk utiší, jediná cesta, kudy ke mně proniká světlo zvenčí, je malý otvor v závalu. Tohle je konec.

Pomozte mi někdo ven! Pomozte mi sakra odtud!

Ale moře se v odpověď jenom netečně zavlní, a dál zůstává klidné. Signál! Musím dát ostatním nějaký signál! Ale jak? Hlavou mi projede zvuk, který jsem zaslechl, když jsem se o překot dral úprkem do chodby. Ano. To je ono. Vytahuji nůž z pouzdra a vší silou jeho tupou hranou udeřím o stěnu vzduchové láhve. Vodou se rozlehne hlasitý kovový třesk. Vím, že tohle na lodi neuslyší. Ale už jsme měli být nahoře, takže jestli se nás vydali hledat a jsou poblíž… Tahle myšlenka mi dodala naději. Ocelová čepel podruhé zazvoní o plášť láhve. Čekám. Minutu, dvě… bez výsledku. Tak znovu! Znovu! Ticho. Sklouznu pohledem na displej počítače, a vtom se před vchodem mihne silueta potápěče. Poznávám jasně žlutou masku Alova otce. Zhodnotí situaci, pak sevře žebra mrtvého delfína a zalomcuje jimi jako vězeňskými mřížemi. Bez výsledku. Ani se nehnou. Tohle bez nářadí nezvládnem.

Zůstaň tady, naznačí muž a obrátí se k východu. Panebože, on snad chce odplout! Nenechávejte mě tady! Nenechávejte! Ale to už mizí venku a já zůstávám sám. Kouknu na počítač. Každou chvíli mi dojde vzduch. Snažím se přemýšlet. Tohle nestihne. Nemůže to stihnout. Co teď? Snažím se vybavit si vnitřek jeskyně. Aby mohl žralok dýchat, musí plavat. Potřebuje volný prostor, nemůže žít jenom v jeskyni. A pokud vím, žraloci odpočívají převážně v mělkých slujích, a tudy – tudy se ten sedmimetrový kolos neprotáhne. Musí tam být druhý východ!

Obracím se a pomalu proplouvám chodbou zpátky. Idiote, idiote blbej, co to děláš? běží mi hlavou. Proč nezůstaneš tam, kde jsi? Protože nemám dost vzduchu, odpovím si. Protože se odsud jinak nedostanu. Moje kritické podvědomí na to jen nevrle zabručí. Ne, musím na to jít logicky. Co vím? Ten žralok je dočista slepý. Řídí se sluchem a… čichem. Chraň tě Bůh vydat hlásku. Nebo se uprdnout. Křečovitě jsem se uchechtnul do masky. A krabi? Co ti krabi? Bojí se světla. Dokonalá kombinace. Takže mi zbývá jen jedno – pomalu, tiše proplout skrz a ohánět se baterkou na všechny strany jako Darth Vader.

Znovu se přede mnou otvírá široké bílé pohřebiště. Kolem je slyšet klapot. A pohled je to ještě děsivější. Desítky krabů plují napříč jeskyní, připlouvají ze stran i ze stropu, aby si pochutnaly na zbytcích, které jim po sobě nechala ta ohavná slepá kreatura. Ode dna jako by stoupal rudý kouř. Zděšeně odvracím oči, ale… musím tam. Musím… Pomalu vplouvám dovnitř.

Míhají se kolem mne. Jejich hmyzu podobná těla se mi proplétají kolem hlavy a nohou. Třesu se hrůzou. Zpomaluji, přidávám, snažím se jim co nejlépe vyhnout. Jeden z krabů mi přistane na zápěstí. Zahemží tykadly a rozevře klepeta. Smetu ho baterkou a rychle pokračuji.

Zástupy krabů řídnou. Klapot zeslabuje. A pak se přede mnou z temnoty vynoří to, v co jsem doufal. Druhý východ. Prostorný a široký. Při představě obrovské žraloci tlamy na okamžik zaváhám. Ale další pohled na počítač mě popožene kupředu.

Chodba pomalu klesá. Pět metrů, deset… pak už přestávám počítat. Začíná mi být hrozná zima. Tunel se ještě rozšíří a já přidávám. Cítím se volně. Mám radost. Směju se. Tělo mám lehké a rychlé. Jsem jako ryba. Jsem ryba! Patřím sem, a nikdo na mě nemá!

Náhle se chodba rozevře a já se ocitám v další jeskyni. Tahle je strohá, černá. Jenom kámen. V dálce zahlédnu slabé světlo. Vydávám se tím směrem. Ano, je to východ! Je to východ a nic jiného! Budu žít! Rychle dýchám a mávám ploutvemi, řítím se ke světlu venku. Už jsem od něj jenom pár metrů, když tu… zastavím. Přede mnou pluje malý člun. SERPENT, čtu na boku. Naše loď. Pohupuje se v zeleném prázdnu, tichá a opuštěná. Její trup je shnilý a zrezivělý, plný děr. Někdo se dotkne mého ramene. Otočím hlavu. Je to Al. Vznáší se přede mnou a dívá se mi přímo do očí. Na těle nemá jediný šrám. Jeho ruka mě jemně uchopí v zátylku. Vyndá si náustek a podává mi ho. Sevřu zařízení ve rtech a nadýchnu se. Náhle mi slaná voda zaplaví tělo! Všechno je v pořádku, naznačí ještě Alan, než mi před očima zmizí i s vrakem Serpentu. Halucinace pominula. Vytřeštím oči a snažím se vykašlat vodu z plic. Pohled mi zavadí o hloubkoměr. 70 metrů. S hrůzou si uvědomuju, že jsem svůj vlastní náustek v hlubinném omámení vyplivl. Rvu si ho do pusy a nadechnu se. Láhev je takřka prázdná. Ženu se k východu. Okolí zalije sluneční světlo. Náhle mi o nohy zavadí ohromný stín. Zubatá tlama klapne naprázdno po jedné z nich. Polije mě děs. Řítím se vzhůru. Je někde tam! Tam pode mnou! Něco mě udeří do stehna. Ignoruju to a plavu výš! Výš! Už jasně rozeznávám kýl Serpentu! Proboha, zpomal! proběhne mi hlavou. Dekomprese! DEKOMPRESE! Ohlédnu se. Pode mnou je černo, jako bych se vznášel nad propastí. A prázdno. Díky Bohu. Zastavím. Kdybych pokračoval touhle rychlostí, tlak vzduchu by mi roztrhl plíce. Zbývá mi jenom čekat. Čekat… Ty dlouhé minuty, než tělo přivykne tlaku. Znovu se ohlížím. Nic. Hladina je takřka na dosah. Paprsky slunce mě přívětivě hladí po tváři. Zavřu oči… A pak rána do boku! Na krátký okamžik zahlédnu rozdrásané oční důlky bílé příšery, než voda zavíří kolem a clona bublin mi zastře výhled. Automatika do mě vdechne poslední doušek vzduchu. Bezhlavě se řítím k hladině. Hop nebo trop.

Zápach dezinfekce. Potom světlo a bílé stěny. Sípání kyslíkového přístroje. Táta se sklání nade mnou. A pak si uvědomím, co se vlastně stalo. Barotrauma, pneumotorax a další věci, které se s tím pojí a jejichž názvy skoro nedokážu vyslovit.

Ani se neptám, proč tu nejsou Alanovi rodiče. Byl jedináček.

Táta mě bere za ruku, ale necítím jeho dotek. Nedokážu pohnout prsty.

„Neboj, Martine, všechno už je v pořádku…,“ říká. „Všechno už je v pořádku…“

Dodnes, kdykoli zavřu oči, před sebou vidím obraz Ala v kuželu světla, jak ho pohlcuje rudý mrak jeho vlastní krve. Jediná vzpomínka, při které jako by se mi vracel do rukou cit. Ne, nic není v pořádku. A už asi nikdy nebude.

Jiří Holub: Dohodnuto, dneska v noci

„To snad… Ty jovka! Vidělas to? To byl přece…!“

Radim tahal sestru za rukáv a zuřivě ukazoval směrem k vodopádu. „Vidělas to? Vidělas to taky, že jo?“

Andula na to šla jako vždycky po svém. „Pokud máš na mysli ten chvilkový pocit, že jsem zahlídla něco, co sem rozhodně nepatří…,“ a aniž by větu dokončila, rozeběhla se po betonovém chodníčku, který naznačoval směr prohlídky. Radim okamžitě vystartoval za ní.

„Kam se vy dva ženete?“ stihla za nimi ještě křiknout jejich matka, ale to už oba mizeli v záhybu cesty, kterou lemovalo upozornění: VSTUPUJETE DO ŠERA. Radim svou sečtělou, ale naprosto nesportovní sestru předběhl, a vletěl do jeskyně.

O Andulu se ve tmě něco otřelo. Zaječela, ale nezpomalila. Prohnali se kolem skleněných výplní, za nimiž se hemžili noční tvorové, kterým právě pomalu končila nasimulovaná noc. Konečně se za velkou stěnou, na níž byla fotografie pijícího domorodce, objevily schody. Radim po nich vydusal a za okamžik se zastavil, celý udýchaný, na vrchní plošině nad vodopádem.

„Tak co, je tady někde?“ zeptala se Andula, jakmile trochu popadla dech. Stačilo se ale trochu porozhlédnout a bylo jí, stejně jako jejímu bratrovi, jasné, že to, co hledají, tu už není.

Pavilon byl skoro prázdný. Blížila se zavírací doba a okounělo tady už jen pár posledních návštěvníků. Ve vrchní části byli jen oni a kousek opodál nějaká stará paní v legračním klobouku. Předtím pozorovala hrající si orangutany na jednom z ostrůvků za uměle vytvořenou řekou, která končila vodopádem a v níž se proháněly veliké vodní želvy. Teď však stála otočená čelem k nim a zvědavě oba sourozence pozorovala přes skla tlustých brýlí.

Dvojčata si jejího pohledu všimla a raději kousek poodstoupila. V ten moment začalo ze stropu pavilonu pršet a snášet se pralesní mlha. Někde opodál zaskřehotal papoušek.

„Není tu,“ řekl Radim zklamaně a otočil se k Anče. „Ale, nezdálo se nám to, že ne?“ Anička konečně mohla pořádně dýchat. „Brácho, mám pocit, že jsem ho vážně zahlídla taky, ale nevím, jestli si to jen nenamlouvám. Musíme vzít v potaz, že jsme v zoo a indián, nebo spíš domorodec, tady vážně nemá co dělat. To se přeci ani nesmí ne? Držet někde lidi. To by bylo trochu…“

„Praštěný,“ doplnil ji Radim. „Já vim, ale stejně bych přísahal, že…“

„Promiňte prosím,“ ozvalo se za nimi. Oba sourozenci se otočili za hlasem. Stála tu ta stará paní v klobouku ozdobeném několika kusy ovoce a bez stopy ostychu je poslouchala!

„Brý den,“ pozdravil Radim.

Anička jenom kývla hlavou a tázavě se na starou dámu zahleděla.

Ta trochu znejistěla. „Já – totiž, moc se omlouvám, ale zaslechla jsem vaši rozpravu. To víte, jsem bývalá učitelka a dodnes mi máloco unikne,“ zazubila se. Když však viděla, že obličeje dvojčat zůstaly napjaté, raději rychle pokračovala: „Neušlo mi, že mluvíte o tom muži. O tom – domorodci!“

Oba na ni vykulili oči. „Takže se nám to nezdálo?“ zeptali se současně.

„Kdepak,“ stará paní zavrtěla vesele hlavou, až se ovoce zdobící její klobouk zatřáslo. Andula si překvapeně všimla, že ovoce není umělé, ale pravé.

„To víte, že nezdálo. Ten Mentawajec tu opravdu byl!“

„Menta – co?“ zeptal se okamžitě Radim.

„Mentawajec,“ zopakovala klidně dáma a mrkla na ně přes tlustá skla brýlí. „Je to obyvatel indonéských pralesů.“

„No jo, ale co potom dělá tady?“ položila jí otázku tentokrát Andula.

Paní se omluvně usmála. „To vážně netuším, děvče. Jen se tu mihnul, pak vyskočil na skálu a zmizel tamhle,“ ukázala rukou k opičí jeskyni. „Nevím, kde se tu vzal, ale rozhodně to nebylo poprvé, co jsem ho tady zahlédla.“

„Andulo, Radime!“ ozvalo se od schodů, na kterých se po chvíli objevili oba rodiče. Matka vypadala lehce šokovaně a neustále si sahala do vlasů. „Nemůžu pořád uvěřit tomu, že tam mají ty myši s křídlama takhle navolno!“

Táta se pochechtával. „No, ale musím uznat, že řvát umíš pořád jako zamlada! Kam jste tak letěli?“ obrátil se k dětem.

Radim hned spustil: „Zahlídli jsme něco divnýho, že jo ségra, no a tady paní…,“ otočil se k místu, kde předtím bývalá učitelka stála, ale to bylo prázdné. Jako by tady ani nikdy nebyla.

„Chápeš to?“ zeptal se Radim sestry. Vyměnili si zmatený pohled.

„Jaká paní?“ ozval se otec. „Myslíte tu jeskynní ženu, co vymotávala vaší matce netopýra z hlavy?“ Znovu se rozchechtal.

„Tak jaká paní?“ zeptala se máma, zcela ignorujíc smích svého muže a nevědomky si přitom znovu sáhla do vlasů.

„Ale to je vlastně fuk,“ zamumlal Radim a mrkl na sestru. „Tak půjdeme, ne? Stejně zavírají!“

„Jasně!“ řekli současně oba rodiče. Otec ještě dodal: „Nechci teď nějakou dobu žádný zvíře ani vidět. Minimálně tři roky! Leda tak kuře. S rejží!“

„Teda tatí!“ vypískla Andula.

Za řekou poskakovali gibboni a pod nimi si pokojně hrála skupinka orangutanů. Pršet už přestalo. Lidská rodina se naposledy porozhlédla po tom úžasném prostoru a pak všichni pomalu vyrazili směrem k východu z pavilonu.

Radim se ještě jednou otočil k místu, kde předtím stála ta podivná paní. Zrak mu upoutal bílý papírek, který ležel mezi zelenými listy jako nějaký zapomenutý květ. Rychle ho popadl a okamžitě přečetl. Stálo na něm:

POKUD VÁS ZAJÍMÁ VÍC, PŘIJĎTE ZÍTRA TOUTO DOBOU. BUDU NA LAVIČCE ZA VODOPÁDEM.

A podpis:

HORTENZIE VROUBKOVÁ.

Co je to za jméno? Položil si v duchu Radim otázku a přidal do kroku. Dveře se za ním automaticky zavřely.

„Ty tam chceš vážně jít?“ zeptala se pochybovačně Anča, když večer před spaním seděli na postelích a probírali dnešní den.

„Jasně, že jo!“ odvětil Radim okamžitě. „Tebe nezajímá, co ta Vroubková ví?“

„Ale jo,“ připustila Anča dost neochotně. „Jen ale musíme brát v potaz, že ta ženská může být nebezpečná deviantka.“

Radim se zachechtal. „Vizáž by na to měla!“

Anička trochu roztála. „Všiml sis toho ovoce? Bylo pravý!“

„Kecáš!“ vyjekl Radim.

„No fakt, nelžu. Napadlo mě, že ho třeba krade opicím!“

Chvíli se předháněli ve vymýšlení hypotéz, co je ve skutečnosti Vroubková zač, ale postupně se zase vrátili k zásadní otázce dne.

„Vážně bych chtěl vědět, kde se tam ten Mameluk vzal…“

„Mentawajec!“ opravila ho hned Andula.

„Tak Mentawajec. Andulo, pojďme tam teda zejtra, prosím!“

Anča se na svoje dvojče podívala a pak přikývla. „Dobrá. Ale slib mi, že jestli je ta baba nebezpečná, okamžitě mizíme!“

Radim se znovu zachechtal a zvedl dva prsty k přísaze.

„Tak kde je?“

Radim si nervózně poněkolikáté zkontroloval hodinky, ale vtom se z křoví za lavičkou u vodopádu ozvalo zašustění a za moment odtamtud vylezla Hortenzie Vroubková.

„To jsem ráda, že jste tady!“ řekla na uvítanou. „A právě včas!“

Než se obě děti nadály, popadla je a vtáhla do hustého porostu.

„Jau, co to děláte?“ vyjekla Anča. Ale Vroubková jí okamžitě zacpala pusu a ukázala před sebe.

Anču v ten moment ječení přešlo. Nad vodopádem se náhle znovu objevil domorodec. Rychle se rozhlédl, a než by jeden stihl říct „koprová omáčka s vařeným vejcem a houskovým knedlíkem“, vyšplhal se na skalku, kterou hravě přelezl, a za pár vteřin už stál u opičích jeskyní. Orangutani ho nadšeně přivítali. Zdržel se u nich jen chvilinku a vzápětí zmizel v jedné z děr.

„To byl přece…,“ vydechl Radim.

„Mentawajec!“ dopověděla Hortenzie Vroubková. „A jako vždycky načas!“

„Už mě můžete pustit!“ huhlala Andula přes její dlaň.

„Ech – ehm, moc se omlouvám!“ řekla podivná dáma a zčervenala.

Postupně vylezli všichni tři ze křoví a posadili se na vlhkou lavičku.

„Jak jste věděla, že tady bude?“ zeptal se Radim, když se vzájemně představili. Hortenzie Vroubková se zasmála. Anča si mezitím stihla všimnout, že dnes má na klobouku tři banány, třešně a hrozen vína.

„Co jsem v důchodu, chodím sem dost často,“ pustila se Hortenzie Vroubková do vyprávění. „Mám prochozenou celou zoo, ale od doby, co otevřeli tento pavilon, chodím prakticky už jenom sem. Dřív jsem učila biologii a zvířata mám vážně moc ráda!“ Na chvilku se zasnila.

Andula dost netaktně a trochu netrpělivě zakašlala. Vroubková tedy pokračovala: „No a jednoho dne tu zase tak sedím, studuji materiály o Asii a najednou si všimnu toho domorodce. První den mi nedal spát a musím přiznat, že mi nedává klidu dodnes.“

„Víte o něm něco víc?“ zeptala se Anča, která převzala sourozenecké velení.

„Jen to, že to není výplod mé fantazie. Ale jinak nejsem o moc moudřejší. Hned poprvé jsem se na něj běžela zeptat té dámy, co hlídkuje v jeskyni.“

„A co vám řekla?“ zeptal se Radim se zájmem.

Hortenzie Vroubková posměšně odfrkla. „Pche! Vysmála se mi. Že prý co by tady dělal domorodec, ať si uvědomím, že jsem v zoo a ne ve skanzenu a že se tu lidé nevystavují, ani nechovají!“

„Ale jak se sem teda dostal?“ ozvala se tentokrát zase Anča.

„To vážně netuším, děvenko!“ odpověděla Hortenzie Vroubková. „A také mi není jasné, proč všichni mlží a dělají, jako by tu nebyl!“

„Myslíte, že ho tady drží násilím?“ vyhrkl Radim a oči mu zasvítily vzrušením. „Že ho třeba jako ulovili společně s opicema někde v džungli?“

Hortenzie i Andula se tomu zasmály, ale pak první z nich řekla: „Kdo ví? Bude za tím ale určitě nějaká levota, jenže to bychom potřebovali zjistit. Napadlo mě jak…“ Nedopověděla a vzápětí se odmlčela.

„Co, co vás napadlo?“ chtěli hned vědět oba sourozenci.

„Ale nic! Vlastně bych vás do toho neměla zatahovat. Může to být trochu – nebezpečné.“

Anče a Radimovi nezbylo než začít starou dámu přemlouvat. Nakonec se uvolila a svůj plán jim řekla.

„Napadlo mě to prozkoumat v noci, když tu nikdo není, ale už jsem na to stará!“

„Jak v noci?“ zeptala se podezíravě Andula. „To je přeci zavřeno, ne?“

„Právě!“ vykřikl radostně Radim. Hortenzie Vroubková se na něj vděčně podívala. Radim nadšeně pokračoval: „V noci musí mít přece volný pohyb. Nikdo ho neruší, může se tady svobodně prohánět, a ne jen sedět v tý opičí jeskyni. Mohli bysme s nim navázat kontakt…“

„Ale jak to vy dva chcete udělat, když neumíte mentawajsky a když, při vší úctě, bude za-vře-no!“ vyjela na oba Anča. „Jak se tady chcete v noci vyskytnout? Myslíte, že vám jako někdo půjčí klíče, když všichni tají, že tady nezákonně drží nějakého chlápka z Asie?“

„Třeba jich tady bydlí víc než jeden,“ ozval se Radim a podíval se na starou dámu. Ta se na něj zazubila: „Taky mě to napadlo! Třeba jich tu opravdu žije celá kolonie. Nebylo by báječné, kdybychom to vystopovali a zajistili jim vysvobození, co říkáte?“

Opět se na chvilku zasnila.

Anča se na ni podívala a zavrtěla hlavou. „Vy mě asi vážně neposloucháte!“

„Ale poslouchám,“ řekla Hortenzie Vroubková a zahleděla se na ni přes tlustá skla. „Tak jak se sem, hergot, teda chcete v noci dostat?“ zaječela Anča tak, že vyplašila několik ptáků.

Hortenzie Vroubková se k ní a jejímu bratrovi naklonila a tajemně zašeptala: „Totiž, měla bych pro tuto situaci takový malý plán…“

„Vážně nemůžu uvěřit, že jsem na to přistoupila!“ huhlala Anča, když je příštího dne navečer autobus číslo sto dvanáct vezl do Tróji. „Vážně jsem byla tak pitomá a přikývla na to, že zůstanu v noci zavřená ve skleníku s opicema, praštěnou babkou a nějakým domorodcem?“

„A se mnou,“ dodal Radim, který byl na vrcholu blaha. Problémy si rozhodně nepřipouštěl. Těšil se na to, co se dneska večer stane, a vůbec ho netrápilo, že by to třeba mohlo být i nebezpečné.

„Nevrátíme se?“ zkusila to ještě Anča.

„Blázníš?“ zavrčel Radim. „Komu se podaří strávit noc lovem domorodců? A k tomu přímo v Praze? A mimoto…,“ dodal, aby si upevnil pozici, „jsme to přeci už slíbili.“

Anča vyprskla. „Slíbili, ale komu? Pošahaný bábě, co má na hlavě zelinářství!“

Odejít na noc z domova nebylo v jejich rodině vůbec těžké. Oba občas přespávali u kamarádů, stejně tak jako kamarádi u nich.

Máma ani nezvedla hlavu od psaní, když jí oznámili, že zítra nebudou spát doma.

„Hmmm,“ zamumlala přes monitor počítače. „V sedm chci zprávu a v půl desátý ať už ležíte!“

Oba to okamžitě slíbili, ač věděli, že všechno bude úplně jinak.

„Baterky?“

„Máme!“

„Lano?“

„Máme!“

„Svačinu?“

„Máme!“

Zopakovali si ještě před vstupní branou.

„Tak, jdem na to!“ vydechli oba současně.

„Máte na to půl hodiny, pak zavíráme,“ zabručel hlídač. Před vchodem už netrpělivě čekala Hortenzie Vroubková. „To je dost! Honem, máme jen dvacet minut! Víte, kde se sejdeme?“

Oba přikývli. Andula si uvědomila, že se začíná těšit stejně jako ti dva blázni, se kterými se tu podivnou akci rozhodla podstoupit.

Hortenzie Vroubková se na oba hrdě podívala. Dojatě vzlykla. „Díky.“ A zmizela za dveřmi.

„Tak a my jdem taky, než si to ještě rozmyslím!“ špitla Andula. Srdce jí divoce bušilo. Radim na ni zamrkal a pak vstoupil.

Okamžitě je ovanul teplý vlhký vzduch.

„Vítejte v džungli,“ zamumlal Radim.

Nevšímavě prošli kolem akvária, varanů i vodopádu. Před jeskyní se zastavili a počítali do padesáti. Pak vstoupili.

„Dobrý den,“ řekla jim hlídačka jeskyně.

„Dobrý den,“ pozdravili. Radim očima rychle přeletěl jeskyni. Byli tu podle plánu sami, jen u netopýrů stála zaujatá Hortenzie Vroubková. Z klobouku jí viselo několik kaloňů, kteří sáli šťávu z hroznů na něm naaranžovaných.

„Chtěli byste vědět něco o asijských nočních tvorech?“ zeptala se slečna.

„My jenom,“ řekl Radim, „chtěli jsme vám oznámit, že u varanů jsou nějaký kluci a snaží se jednoho z nich ulovit!“

„Cože?“ zeptala se nervózně hlídačka a okamžitě vyběhla ven.

Dvojčata vyrazila k Hortenzii Vroubkové.

„Honem, nemáme moc času!“ sykla na ně. „Za moment je zpátky!“

Všichni se rozeběhli na konec jeskyně. Na klobouku Hortenzie Vroubkové zapleskalo několik netopýřích křídel. V mžiku se ocitli u výklenku, v němž nebylo žádné zvíře, ale jen trocha trávy a velký plakát pijícího domorodce. Přeskočili dřevěnou překážku a Radim hned začal šátrat a hledat prsty puklinu u plakátu. Pijící domorodec se najednou pohnul a plakát napnutý na dřevěné liště odskočil. Za ním se objevil neveliký prostor s pojistkovou skříní. Na zemi ležela přikrývka, kterou přinesla Hortenzie Vroubková. „Honem, honem, zaplujte tam,“ popoháněla je nervózně.

Radim a Andula vběhli do prostoru a stará dáma za nimi vrátila plakát do původní polohy. Kolem dvojčat se udělala tma.

„Tak,“ řekl Radim, když se posadil. „Teď budeme ticho a počkáme na signál.“ Za plakátem byla tma a teplo. Pojistková skříň monotónně bzučela. I přes vypjatou situaci oba sourozenci zanedlouho usnuli.

Klep. Klep, klep, klep, klep!

Dvojčata polekaně vyskočila.

„Co to,“ začal Radim, ale čísi ruka ho okamžitě utišila.

Domorodec se odklopil a ve vstupu se objevila Hortenzie Vroubková. „Vzduch je čistý!“

Radim i Andula se při pohledu na starou učitelku museli začít chechtat. Hortenzie Vroubková byla totiž dokonale maskovaná. Z klobouku jí trčelo kapradí, přes obličej se táhla černá šmouha. Byla prostě skvělá. Vypadala jako chodící keř s pokrývkou hlavy.

„Kolik je hodin?“ zívnul Radim.

„Přesně podle plánu,“ odpověděla mu učitelka. „Dvacet minut po půlnoci!“ Vylezli z úkrytu. V jeskyni je překvapilo ostré bodavé světlo. Ve všech teráriích se svítilo.

„Světlo pro noční tvory,“ vysvětlovala jejich spojenkyně. „Zvířata teď mají den, a až budeme mít den my, tak se jim zase zhasne. To aby je návštěvníci vůbec měli možnost vidět.“

Trojice potichu prošla jeskyní a po schodech nad vodopád. Všude mimo jeskyni byla tma a dokonalý klid. Žádné zvuky, žádný zpěv, i řeka tekla tak nějak tišeji, stejně jako vodopád, který se změnil jen v drobný čůrek. Jen cvrčci pořádali závody v tom, který bude hlasitější. Iluze pralesa byla naprosto dokonalá.

„Co Mentawajec?“ špitl Radim. „Ukázal se?“

„Zatím ne,“ odpověděla stará dáma. „Ale přísahala bych, že bude v opičí jeskyni. Měla jsem pocit, že se tam několikrát objevilo nějaké světlo!“

„V opičí jeskyni?“ zeptali se sourozenci.

Ostrůvek orangutanů a gibbonů vypadal opuštěně. Zvířata asi nerušeně spala v děrách.

„Teď musíme čekat,“ řekla učitelka. Posadila se pod gumovník, odkud měli výhled na ostrůvek a vlastně i na prostor pod vodopádem, kde spali makakové, a zamyšleně dodala: „Mentawajci věří na lesní duchy. Myslí si, že džungle je místo mrtvých, kam se vstupuje jen s největší úctou. Když chtějí a potřebují dřevo, vnoří se do pralesa a prosí démony, aby jim dovolili si nějaký strom vzít. Neničí a neplundrují krajinu jen tak, berou si, jen když potřebují. V každém stromu sídlí duch, pokud jim arat jabalungan dovolí, vezmou si dřevo a udělají z něj loď…“

„Arat jabalungan? To zní hrozivě,“ zašeptala Andula.

„Listové náboženství!“ sykla učitelka. „Nauka o duších zemřelých!“

„Nechte toho,“ špitnul Radim. Necítil se při tom rozhovoru dobře. „Raději bysme měli vyrazit a hledat!“

„Dobrá,“ řekla stará dáma. „Rozdělíme se. Vy dva jděte dolů a pořádně to tam prohledejte, já budu hlídat tady. Kdyby něco, signál znáte!“

Oba přikývli a vydali se směrem k jeskyni netopýrů, kterou museli projít. Kaloni i ostatní zvířata spali. Potichu prošli osvětlenou prostorou a za pár chvil už opět stáli v noční tmě pod vodopádem. Kousek od nich něco zafunělo. Andula málem vypískla, ale včas si uvědomila, že křičet nesmí, a tak jen uskočila. „Co to bylo?“

„Nevím,“ řekl Radim a schoval se za ni. Prodírali se mezi listy a z obou stran je obklopovala voda, oddělující opičí ostrovy.

„Já se bojím,“ špitla Andula.

Ze tmy před nimi, která se zdála téměř neprostupná, se ozval sykot.

Dvojčata zůstala stát a neodvažovala se pohnout.

„Sssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss.“

„Já –  tam nejdu!“ vyjekla Andula.

„Musíme,“ hlesl Radim, ale moc přesvědčivě to neznělo. „Ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss.“

To něco, co ze tmy syčelo, znělo pekelně rozčileně.

„Co tam normálně je?“ zeptal se trochu dezorientovaný Radim.

„Va – varani!“

„A jo, vlastně!“ řekl Radim a oddechl si. Vzápětí udělal několik kroků do tmy… „Počkej!“ kvílela za ním Andula. „Nenechávej mě tady. A nelez nikam!“

V příští chvíli uslyšeli seshora vyjeknutí. Prořízlo noční ticho džungle a na moment umlčelo i cvrčky. Zato probudilo všechno spící. Všude kolem se ozývalo nespokojené mručení. Nahoře od vodopádu se ozvaly první tupé rány!

Buch. Buch. Buch. Buch.

Údery dřeva o dřevo!

Buch. Buch. Buch. Buch.

Rytmus se zrychloval. V okamžiku v džungli nespalo jediné zvíře.

Buch. Buch. Buch. Buch.

„Co se to děje? Co to je?“ řvala Andula „Já se bojím!“

„Já, já nevím!“

„Musíme pryč, okamžitě, pryč!“ zaječela a rozeběhla se k východu.

Buch. Buch. Buch. Buch.

„Ne,“ zaječel za ní Radim. „A co učitelka? Chceš ji tady snad nechat?“

Anča už lomcovala zavřenými dveřmi. „Klidně, sama nás sem dostala!“ Bouchání neustávalo. Do něj se občas ozvalo učitelčino zavřeštění.

„Honem, musíme za ní!“ vyjekl Radim a vběhl do tmy, která vibrovala rachotem a řevem zvířat.

Buch. Buch. Buch. Buch.

„Radimééé!“ ječela Anča. Vřeštěla, ale rozeběhla se za bratrem, protože víc než tmy se bála, že by tu zůstala úplně sama. Když vyběhla schody, třískání bylo ohlušující. Zaregistrovala, že na ostrově stojí několik polekaných orangutanů. Pak si všimla bratra a doběhla k němu.

„Hortenzie!“ zavolal.

V tu chvíli bušení ustalo a udělalo se neskutečné ticho.

„Hortenzie?“ zašeptal do něj Radim.

„Tady,“ ozvalo se od vodopádu.

Hortenzie Vroubková stála u převržené kanoe abak a držela v ruce pádlo.

„Co se vám stalo? A co se tady dělo?“

Učitelce visely brýle na jednom uchu, klobouk měla celý nakřivo a pod ním rozcuchané vlasy. „Já, já…,“ jektala. „Myslím, že jsem zahlídla lesního ducha!“

„Ducha? Ducha? Ještě k tomu všemu ducha?“ kvílela Andula a přitiskla se na bratra.

„Ano, ducha!“ potvrdila Hortenzie Vroubková. „Ale bát se ho už nemusíme. Zahnala jsem ho tlučením do kanoe!“

„Jak zahnala?“ ptala se zmateně vylekaná Anča.

„Mentawajci věří,“ řekl Radim, „že zlého ducha zaženeš tlučením do kanoe. Četl jsem to tady na nějaké informační tabulce.“

Na chvíli se odmlčeli. Všude kolem bylo cítit neklid. Zvířata nespala, nervózně procházela svoje teritoria. Do toho všeho začalo pršet a ze stropu se začala snášet mlha.

„To ten váš pitomej domorodec!“ vyhrkla Anča rozzuřeně. „Byl to pěkně ujetej nápad!“

Oba dva na ni s účastí pohlédli. Už ani jeden z nich nevěřil, že by ho našli. Po tom virválu by se buď objevil sám, nebo ho tak vylekali, že zalezl a už se nikdy neukáže!

„Chci domů,“ prohlásila zlostně Anča.

„To já taky, holčičko,“ odsekla Hortenzie Vroubková. „Ale obávám se, že to jen tak nepůjde. Musíme počkat do rána. Jsme tu zamčení, pamatuješ?“

Mlha kolem zhoustla.

„Dobře,“ pronesla zlověstně Andula. „Když musíme, tak musíme. V tom případě se jdu schovat za plakát a vylezu až ráno! Tady už nezůstanu ani chvilku!“

„Dobře, dobře,“ chlácholil ji Radim. Pak se omluvně otočil na učitelku. „Tak to zabalíme a zkusíme se nějak dočkat rána.“

„Ale,“ snažila se Hortenzie něco říct. Jenže pak pochopila, že to trochu přepískla, a raději zmlkla. Po chvilce ticha sama zašeptala. „Máte pravdu. Omlouvám se, že jsem vás do toho vůbec tahala. Neměla jsem právo to po vás chtít. Teď půjdu a zavřu vás za plakát, souhlasíte? A přijdu pro vás ráno, hned jak se zoo otevře.“

Nikdo nic nenamítal. Pomalu se vydali ke schodům. Hortenzie Vroubková se ještě bůhvíproč zastavila u výhledu na ostrov orangutanů a pro něco se naklonila přes dřevěné hrazení.

„Aáááááááá!“ ozvalo se zaječení, doprovázené mocným šplouchnutím.

Radim se sestrou se otočili právě včas, aby viděli, jak učitelka mizí pod hladinou!

„Paní učitelko!“ zařval Radim a vrhl se k výhledu. Anča letěla hned za ním.

„Pomoc!“ vyjekla Hortenzie, jakmile se objevila nad vodou. Brýle jí zase sklouzly, a tak zamířila na opačnou stranu.

„Sem, plavte sem!“ volaly děti, ale zmatená učitelka jakoby neslyšela, plavala přímo k opicím, které už zase stály na břehu! Tam se začala drápat ven.

„Ježíši Kriste! Podívej se na to!“ zaječela Andula a strčila do Radima.

Když poplašené opice uviděly vetřelce, který se z vody snažil dostat na jejich území, začaly ječet a mlátit do učitelky. Strkaly ji zpátky do vody. Už to vypadalo, že se utopí, když se od stáda oddělil veliký samec a učitelku z vody vylovil. Ta se na břehu skácela a nejevila známky života. Opice ji popadly a za chvíli po učitelce nebylo ani vidu. Odtáhly ji do jeskyně, odkud se ještě chvíli ozývalo vzteklé vrčení, které ale postupně ustávalo. A pak už bylo ticho!

„Radime!“ zašeptala Andula bratrovo jméno. „Co budeme dělat?“

„Musíme pro ni. Nic jinýho nám nezbývá!“ hlesl Radim.

„No jo, jenže jak?“ ozvala se Anča. „Koupat se mi fakt moc nechce, zvlášť co jsem tady viděla ty veliký želvy…“

Radim ale sestru neposlouchal. „Mám to,“ vyjekl. Společně s ním se džungle nanovo rozezvučela.

„Hej, kam zase letíš?“

„Abak přece! Kanoe, do který učitelka tloukla! Spustíme ji na vodu a dojedeme pro úču.“ A už se hnal k místu, kde byla vklíněná domorodá kanoe s pádlem a s popiskou.

„Pomůžeš mi s ním?“ zeptal se, když doběhla i Andula. Ta si abak kriticky změřila. „Dva nás neunese,“ řekla po chvilce. Nicméně se společně s bratrem snažila loďku vyprostit ze spleti větví. Radim pořádně zabral a kanoe byla konečně osvobozena. „Tady píšou, že unese dva lidi,“ začal, ale Anča ho okamžitě přerušila. „Jenže jaký lidi, víš?“ vypálila okamžitě. „Mentawajci budou nejspíš trpajzlíci, vždyť se na tu loďku podívej…“

Radim k tomu neřekl nic. Přetáhl loďku přes cestu a na druhé straně ji spustil do vody. Lehce na ni dopadla a Radim na nic nečekal a do kanoe naskočil. „Tak jedeš, nebo ne?“

Než stihla Anča vůbec odpovědět, posměšně si odfrkl a odrazil od břehu.

„Buď opatrný,“ nabádala ho sestra, která se vydala kolem řeky po svých. Radim zatím bojoval se stabilitou loďky. Chvilku mu trvalo, než získal pocit, že ovládá loď on a ne ona jeho. Začal pádlovat.

„Opatrně,“ syčela Anča z vyhlídky a Radim trochu zalitoval, že řeka není širší a opravdovější a že v téhle džungli nežije něco, co by jeho sestřičku okamžitě posnídalo.

Výstup z abaku byl složitější, než si představoval. Málem skončil ve vodě jako učitelka.

„Co teď?“ sykla na něj Anča, když byl konečně na břehu. Džungle už byla opět tichá. Znovu začalo pršet a ze stropu se ve velkých kapkách snášela voda s hustou mlhou.

Radim toho hned využil a začal se pomalu propracovávat do opičího království. Srdce mu divoce bušilo. Zvolna došel k opičí jeskyni a opatrně do černočerné tmy nahlédl. Ucítil hutný pach opičího pižma. Musel zadržet dech, než si trochu přivykl. Bylo tu úplné ticho rušené jen oddechováním spících lidoopů. Rozsvítil baterku a zakryl ji dlaní.

Nechtěl ostré světlo, potřeboval se jen zorientovat. Opice se neklidně převalily, ale spaly dál. Světlem pročesával prostor, dokud neobjevil okousaný klobouk. Banány a další ovoce z něj zmizely, byl podivně prázdný. Kousek od klobouku ležela Hortenzie Vroubková. Světlo ji probralo. Už už chtěla zakřičet, ale Radim si posvítil na obličej a přiložil prst k ústům. Naznačoval jí, ať mlčí, a pak jí ukázal, kam má jít.

Anča neklidně poskakovala na druhé straně řeky, nemohla stát na místě. Měla pocit, že samou nervozitou pukne, na její vkus byl bratr pryč už dost dlouho. Viděla mihotající se světýlko, ale nic víc.

Radim zatím se zatajeným dechem pozoroval, jak se Vroubková protahuje mezi spícími orangutany. Už zase měla brýle, které předtím skoro utopila, a šťastně se na Radima zubila. Očima jakoby říkala: dokázala jsem to. Radim k ní natahoval ruku, když učitelka nešťastně šlápla a svalila se na spící opici. Ta zaječela a v momentě vypukl ohromný chaos. „Utíkejte!“ zařval Radim, sám na nic nečekal, a upaloval zpátky k lodi. Viděl, že Hortenzie běží hned za ním, pronásledována tlupou lidoopů.

Na druhé straně řeky ječela hrůzou Andula.

Radim se odrazil a skočil do vody. Zahlédnul ještě, jak Hortenzie Vroubková šplhá na opičí strom. Za Radimem zasvištěla opičí tlapa samce, který zlostně zaječel, když mu chlapec zmizel pod vodou.

Radima obklopilo vodní ticho. Když se zase vynořil, všechno bylo jinak!

Tmavá džungle byla tatam. Kolem se rozednilo. Nebo spíš rozsvítilo. Do pavilonu přišel den, bez svítání, bez postupné proměny. Prostě najednou bylo světlo. Řeka se dala do pohybu, vodopád se rozduněl svou původní silou, kolem se ozvalo šelestění ptáků a mentawajskě zpěvy.

Všichni tři hrdinové na okamžik ztuhli.

„Někdo tu je!“ zaječela Anča. „Schovejte se, honem!“ Sama zaletěla do křoví a hodila na sebe pár větví. Radim začal zmateně plavat řekou. Jako dobrý úkryt ho napadla jedině želví jeskyně. Světlo ho spolehlivě vedlo. Proplaval do ní. Byl v bezpečí.

Hortenzie však zmizet nestačila. Seděla v horní části stromového pahýlu mezi dvěma rozespalými gibbony. Pod stromem se shromáždila celá orangutaní rodina. Před Ančou se zničehonic objevily dvě bosé nohy. Do jejího výhledu vkráčela černovlasá pomalovaná postava. Zastavila se zády k ní a čelem k výběhu, kde se krčila učitelka.

„Me-mentawajec!“ zašeptala Anča pro sebe.

Už si ho všimla i Hortenzie a opice, které začaly radostně, vzrušeně houkat. Mentawajec chvíli stál a jen se díval. Pak ale pronesl perfektní češtinou: „Můžete mi vysvětlit, co tady, v půl čtvrté ráno, děláte, dámo? Na stromě?“

Hortenzie byla natolik vyvedena z míry, že málem spadla.

„Na něco jsem se vás ptal…,“ řekl znovu zvučně divoch.

„Já, já… totiž já…,“ začala Hortenzie koktat.

„Ona je tu se mnou!“ ozvalo se za Mentawajcem.

Domorodec překvapeně vyjeknul a otočil se právě včas, aby viděl, jak se z křoví za ním noří schlíplá postava.

„Dobrý den,“ řekla Andula, protože ji nic lepšího nenapadlo.

„Herdek, to jsem se lekl!“ vydechl Mentawajec. „Kolik vás tady ještě je?“

„Ještě moje dvojče, a to už je všechno,“ hlesla Andula, které bylo jasné, že v tomhle případě nemá cenu lhát.

„A to tvoje dvojče najdeme kde?“

„V želví jeskyni!“

Mentawajec na nic nečekal a rozeběhl se k východu z pavilonu, ke skleněné stěně, kterou bylo do jeskyně vidět. Anča se k němu přidala.

„A co já?“ ozvalo se ze stromu.

Když Anča uviděla promočeného bratra, jak se krčí mezi želvami, musela se dát do smíchu. Překvapilo ji, že se k ní přidal i domorodec, který se chechtal, plácal se do kolen a pořád dokola vykřikoval: „To se povedlo, tohleto!“ Pak přes sklo vykulenému Radimovi nakázal, aby vyplaval ven a přidal se k nim.

Ten na nic nečekal a za chvíli se drápal z vody v místech, kde předtím spustili na vodu abak.

„Dobrý den,“ pozdravil i on. Přece jen to byla dvojčata.

„Vy ale vypadáte,“ řekl Mentawajec, když si oba prohlédl.

Andula se po chvilce osmělila. „Jak to, že mluvíte tak dobře česky? Copak nejste z Bornea nebo odněkud z Indonésie?“

„Blázníš, holka?“ otočil se na ni domorodec. „Já jsem přeci Čech jako poleno!“ Děti se na sebe nechápavě podívaly. Čech jako poleno si toho všiml a hned jim začal situaci osvětlovat.

„Já se jmenuju Bohouš a jsem ošetřovatel a krmič!“

„Bohouš?“ vyjekli sourozenci současně.

„Jo, Bohouš!“ zopakoval pomalovaný, skoro nahý muž.

„Ale co tedy ta… to tetování, ty barvy, ta vizáž? Vždyť vy vůbec jako Bohouš nevypadáte!“ vyjela na něj překvapená Andula, ve které to vřelo. Strach už opadl a nahradil ho čirý vztek. Oni se tady honí za domorodcem, málem kvůli němu přijdou o život a ten, kterého pronásledují, se najednou promění v obyčejného blázna, který si na domorodce jenom hraje!

„Nevěřili byste, jak to opice uklidňuje,“ dodal ošetřovatel vesele. „Mají pocit, jako by byly opravdu doma, v džungli.“

„Ale…,“ řekl na to Radim. A tím skončil. Nevěděl, co na to vlastně říct. Jejich velká noční výprava se změnila na nejpitomější nápad na světě. Zmlkl tedy a sklopil oči k zemi. „Co teď?“

„Co teď?“ opakoval po něm muž.

„Co s náma jako bude,“ doplnila Radima sestra. „Zavoláte policii nebo tak?“

„Hej!“ ozvalo se ze stromu. „A co se stane se mnou?“

Všichni se otočili za hlasem učitelky, na kterou jaksi pozapomněli. Bohouš jí zamával: „Už můžeš klidně slézt,“ přešel do tykání a dodal: „Marto!“

Děti nevěřily svým uším. „Marto?“

Vroubková se mrštně svezla ze stromu, pohladila pár orangutanů, naskočila do loďky a za malý okamžik už stála vedle vyjukaných dvojčat.

„Ale, co se to… Ty opice po vás přeci šly?“ vyjekla Anča, které se zase vrátila její bojovná nálada.

„Kdeže,“ zasmála se Vroubková a odhodila brýle. „Jsou to andílci, že jo, Bobo?“ pleskla domorodce přes zadek.

„Počkat,“ vyjekl teď pro změnu Radim. „Vy se znáte?“

„No jéje, aby ne,“ chechtal se Bohouš. „Tady Marta je naše nejlepší veterinářka a odbornice na lidoopy.“

„A tady Bohouš,“ oplatila mu to Hortenzie, vlastně Marta –rozhodně ne Vroubková – „je naše kapacita na Asii a výtečný Mentawajec!“

Do sourozenců jako kdyby uhodil hrom. Dívali se střídavě na falešného domorodce a falešnou učitelku. Nakonec pronesla Andula: „Já teda ale v tom případě nechápu, co to všechno mělo znamenat.“

Bohouš s Martou se na sebe podívali a usmáli se. „Vůbec nic vás nenapadá?“

Teď se na sebe zase podívala dvojčata. Svorně zavrtěla hlavami.

Bohouš tedy zvedl ruku a zařval: „Nechť se tedy džungle opět ponoří do tmy!“ A bylo to. Kolem se setmělo, voda v řece se zastavila a všechno bylo stejné jako předtím. V té tmě se na schodech objevilo světlo. Za chvilku se odsud vynořily další dvě postavy. Jedna z nich nesla dort se zapálenými svíčkami.

„Mami?“ řekl do tmy Radim.

„Tati?“ ozvala se hned po něm Anča.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ zavolali naráz všichni čtyři dospělí.

„K naro… Co to má být?“ zeptala se nevěřícně Anča.

„No přeci dárek k narozeninám, které máte dneska!“ řekla tiše máma. „Přemýšleli jsme, co speciálního bychom dali svým ratolestem k významným dvanáctým narozeninám…“

„A napadlo nás, že vám dáme dobrodružství,“ dořekl větu otec.

Děti mlčely. Po chvilce Radim špitnul: „Ale, vždyť se nám mohlo něco stát.“

Marta se zasmála. „Kdepak, byli jste pod dozorem nejen nás, ale taky kamer. Všechno šlapalo podle scénáře!“

„Jak se vám to vlastně podařilo, tati?“ zeptala se smířlivě Andula. „Tohle zajistit, to přece nebylo jen tak.“

„No, já tady s mentawajcem chodím hrát občas šachy,“ zachechtal se táta a všichni se k němu přidali.

„Tak sfoukne někdo konečně ten dort?“ ozvala se máma.

A tak ho sfoukli oba najednou. Pak šest lidí usedlo v tiché noční džungli a narozeninový dort snědlo. Chutnal úplně báječně. Jen pár jahod z dortu si Hortenzie, pardon – Marta, schovala stranou. Usoudila, že na jejím klobouku se budou vyjímat obzvlášť nádherně. Aspoň do doby, než si je zase nějaké zvíře dá k svačině.

Tomáš Heřman: Čokoláda

Vítr zadul a plachta padáku se s prudkým šlehnutím otevřela. Veronika pronikavě vykřikla, ale já otáčím hlavu k letadlu. Vyskočili ještě dva. Ale už jsou moc nízko. Sotva se prvnímu rozevře padák, jeho tělo se rozbije o zasněžený svah. Druhý ani nestačí zatáhnout za šňůru. Vrtule letadla štrejchne o vršek stromu a vojenský dvoumotorák se trhá na kusy. Rána, gejzír sněhu a konec.

„Co to bylo?“ ptá se mě moje malá sestřička.

„Nic,“ odpovídám a pevně ji sevřu kolem pasu. Nerad bych, aby ty řemeny, kterýma je ke mně provizorně upoutaná, povolily, než přistaneme. V tuhle chvíli jen děkuju Bohu za to, že je slepá.

Země se blíží. Je celá bílá. Přednožím, abych si nezlámal nohy při dopadu. Ale sotva se podrážkama dotknu sněhu, vítr najednou, jako by si to rozmyslel, se vydá na opačnou stranu. Padák se znova nafoukne, zvedne nás dva metry do vzduchu a šlehne mi páteří o zem. Zařvu bolestí, ale vítr toho nedbá a zlomyslně nás táhne za sebou. Veronika prská vločky jak polární svišť, zatímco já hekám, jak mi záda mordujou hrboly a kořeny stromů. Zatínám zuby a sáhnu do pouzdra pro nůž. Přeřezávám popruhy a divoká jízda skončí stejně rychle, jako začala. Jen šustivá plachta padáku divoce odfrčí do neznáma.

„Kde to jsme?“ ozve se Veronika. „A mám hlad, dej mi čokoládu!“

„Teď ne, až doma.“

Zvedám hlavu a rozhlížím se. Doma. Vůbec si nepamatuju, že by u nás doma bylo tolik sněhu. A taková zima. A prázdno. Sotva pár stromů v dohledu. Takže jsou dvě možnosti: Buď si ten chlápek od Červenýho kříže splet Čechy s Norskem, nebo nás chtěl vzít lyžovat. Ale spíš jsme se v tý bouřce, kterou jsem způlky prospal, prostě ztratili. To nám ta čokoláda vydrží pěkně dlouho.

Takže – jedno jídlo v pytlíku, druhý jídlo v pytlíku, konzerva, žvejkačky, čokoláda, sirky, nůž a… co je tohle? Cukr v pytlíku. Bezvadný.

Najednou jako bych v dálce, na čistý ploše bílýho sněhu, zahlídnul něco se zatřpytit. Jako… jiskření. Něco tam je. Vstávám a házím si batoh na záda. Beru Veroniku za ruku. „Pojď!“

Ne, nejsme doma. Jsme bůhvíkde! Marně pátrám po jakýmkoli náznaku domoviny, jak si ji pamatuju z doby předtím, než nás naši poslali do bezpečí. A začínám vážně uvažovat o tom, že jsme snad opravdu v Norsku. To je šílený. Šílený! Veronika zakopla. Pomáhám jí vstát.

Pro tohle jsem ostřelování Londýna nepřežil! Pro tohle ne!

„Počkej chvíli! Zpomal!“

Vleču ji za sebou jako kus hadru a je mi to jedno.

Sedm let, krucinál! Sedm let! Posraná válka!

Ozvalo se slabé žuchnutí a odpor taženého břemene vzrostl. Ohlédnu se. Už zase upadla.

„Co se tak couráš?“ okřiknu ji. „Koukej vstávat, táhneš se jako smrad!“

„Bolí mě nohy,“ zakňourá.

„Na to kašlu! Hned vstávej, nebo tě seřežu!“

Veronika znovu zakňourá a schoulí se do kuličky. Je mi jasný, že s ní nehnu, leda bych ji před sebou kutálel. Ale teď už je to stejně jedno. Obloha zšedla a vzdálené jiskření se vytratilo. Vlastně si ani nejsem jistý, před jakou dobou mi zmizelo z očí. Slunce zapadá. Musíme přenocovat. Ale jak? Jediný, čeho je kolem dostatek, je sníh. Počkat! To je ono! Postavíme iglú! Jako eskymáci!

Házím bágl na zem a začínám válet první sněhovou kouli. Pěkně malou… tak. Ořezávám ji nožem, aby měla hrany jako cihla. Teď druhou…

Veronika poslepu našla batoh a posadila se na něj.

„Co děláš?“ ptá se.

„Iglú,“ odpovídám a vyrábím další kvádr.

„A proč jsme museli vyskočit?“

„Ále, nějak se jim porouchal motor nebo co, tak nás vysadili tady.“

„Kde tady?“

„No tady, hernajs! V Rakousku! Zejtra jenom sejdeme do údolí, tam už bude víc teplo, a pak potkáme nějakou hlídku. Touhle dobou to tam bude samej Amík.“

„A co ta rána?“

„A navíc, jestli už přistáli, museli pro nás někoho poslat, ne?“

„A co ta rána?“ opakuje sestřička vytrvale a mně už pomalu dochází dech.

„Jaká rána?“

„No, po tom, co jsme vyskočili. Co to bylo?“

„Hele, necháš mě to laskavě dodělat?“ zvyšuju hlas. „Já vím, že se nudíš, ale buď mi pomoz, nebo seď a buď zticha, rozumíš?“

To zabralo. Konečně mám klid. Tak. Hotovo. Pomalu obejdu celou stavbu. Když se na to tak koukám, musím přiznat, že to mý iglú připomíná spíš tovární komín. Co povídám? To JE tovární komín. Tři metry vysokej, jen začít čoudit. Chybka se prostě vloudila.

„Už je to hotový?“ ptá se Veronika a jde blíž. Její horké dlaně se dotknou ledové stěny, až mám pocit, že z toho místa s tichým zasyčením vystoupilo několik proužků páry. „Kde je vchod?“

„No, vypadá to, že nikde, ale já už to předělávat nebudu! Hele, měl jsem jen kvádry a z kvádrů umim jen zeď, víc po mně nechtěj!“

„A jak se dostaneme dovnitř?“

Zabořím nůž do ledové stěny a pomalu začínám hloubit vchod. Už je skoro tma. Je štěstí, že tohle jde podstatně rychlejc než samotná stavba. Směruju Veroniku dovnitř, lezu za ní a zatarasuju vstup improvizovanýma, ze sněhu uplácanýma dveřma. Tři metry nad náma trčí kulatá díra k holýmu nebi. Připadám si jak v dělový hlavni. Schoulím se na zem, zavírám oči… Dneska prostě spíme v komíně. Snad se tu do rána nevyudíme.

Když jsem se ráno probudil, byla Veronika tatam. Vybouraným vchodem mi do obličeje zavanul ledovej vítr.

Vycházím ven a snažím se Veroniku najít. Přes noc ale vůbec nesněžilo, a tak je okolí po včerejšku ještě zválený. O tom, že bych v tomhle mohl najít čerstvý stopy, nemůže být ani řeč. Přiložím ruce k ústům a zavolám. Nic.

„Veroniko!“ křičím znovu.

Obíhám to naše rádoby iglú a hledám. Zpátky se nevracela. Odtamtud vedou šlápoty jenom dvoje. Co se jí mohlo stát?

Před očima mi vyvstává děsivá představa únosce. Vytahuju nůž. Znovu obcházím celý prostor. Volám. A zrovna když míjím jeden sotva vzrostlý stromek…

„Baf!“ ozve se.

Cuknu sebou.

„To ses lek, co?“ směje se Veronika a hrabe se zpod větví. Pitomá holka! Schovávám nůž do pouzdra a neříkám nic. Stejně by to bylo k ničemu.

„Žes ale chrněl dlouho! Málem jsem tu zmrzla!“ povídá a chytá se mě za ruku. Vsadil bych se, že její příští myšlenka bude patřit jídlu.

„Mám hlad!“

Ostrý zub otvíráku dokončil poslední hlod a víko konzervy sebou pláclo do měkkého sněhu. S chutí jsem zabořil lžíci do jídla. Veronika se mnou.

„Dobrý!“ povídá mezi sousty a okamžitě znova natahuje ruku se lžící, abych jí všechno nesnědl. Jde podle paměti. Po tom, co mi provedla, mám ještě vztek, a tak ucuknu. Marně tápe v prázdnu.

„Héj!“ mračí se. „Dej mi taky!“

Otočím se k ní zády, hltavě do sebe naházím něco přes půlku obsahu a dávám jí zbytek. To má za to. Najednou mi dochází… že bysme asi měli spíš šetřit.

Určitě. Ale to by na všechno hned přišla. Zatím ještě radši ne.

Veronika dojídá poslední zbytky masa a je viditelně spokojená. Má menší žaludek, to je to. Měl jsem to sežrat všechno.

Najednou se rozestoupěj mraky a slunce přejede pláň svým ostrým pohledem. Na vzdáleným kopci se něco zablyští. Beru batoh a ještě naposledy si prohlížím ten náš sněhovej komín. První známka industrializace zdejšího kraje.

Je čas jít.

Slunce si s náma hraje. Chvíli svítí, chvíli ne. Teď zašlo úplně. Jako by se najednou setmělo. Ohavně vlezlej vlhkej mráz mi leze až pod šaty a lepí se mi na tělo. Veronika si zkouší dejchat pod bundu, ale moc jí to asi nepomáhá.

„Hele, slyšíš to?“

Zaposlouchám se.

„Ne.“

„Poslouchej!“

Znovu se do nás opře vítr, až zadrkotáme zubama. Ale v jeho skučivém hlase k nám dolehne ještě… jiný zvuk. Stočím hlavu tím směrem.

Na nedalekém stromě visí veliká bílá plachta. Vzdouvá se a poplašeně pleská ve větru. Jdeme blíž. Krok za krokem. A já najednou jasně rozeznávám důvěrně známé tvary. Přilba. Mělká a placatá jako talíř. Údy bezvládně trčí z mokrého battledressu, napůl zasypaného sněhem. Opodál leží puška.

„Počkej tady,“ říkám Veronice a prodírám se závějí k bezvládné postavě. Je to Brit. Má modré oči, jeho tělo je jeden led. Letmo si na něj vzpomínám – byl jediný, kdo v letadle kouřil.

Prohledávám mu kapsy. Cigarety. To je to první, na co narážím. Pak peněženka, doklady, peníze… rodinná fotka. Jen papíry na podpal. Sirky. Další úlovek už je zajímavější. Enfieldka. Když jsme byli v Anglii, často jsem potkával vojáky právě s touhle flintou. Stačilo s nima strávit pár volnejch chvilek a ukázali mi, jak s ní zacházet. A občas jsem dostal pár žvejkaček… nebo bonbon… Jéžiš, já byl ale vlezlej.

Po důkladném prohledání nacházím ještě tři zásobníky.

„Hele, kde jsi? Já mám strach!“ volá Veronika a pomalu se ke mně sune s napřaženýma rukama.

„Říkal jsem ti, abys tam zůstala, krucinál!“ rozkřiknu se na ni, ale je to marné. Takhle neposlušný dítě jsem v životě neviděl.

„Co je to tady?“ zeptá se, když klopýtne o bezvládnou paži mrtvýho vojáka.

V tu chvíli mi zatrne.

„To je… pařez,“ říkám.

„Pařez?“

„Jo, pařez,“ odpovídám znovu a rozepínám vojákovi uniformu. „A teď mi z něj pomoz svlíct ten svetr.“

„Co dělá svetr na pařezu?“

„Někdo ho asi ztratil, tak dělej, vem tenhle konec…“

Chvíli taháme za oba rukávy, něco rupne a svetr je dole. Opatrně ho balím do batohu. Až budeme mít všechno promáčené, bude se hodit.

„Nepudem už radši?“ zeptá se Veronika stísněně.

Vítr zaburácí. Plachta padáku hlasitě přizvukuje. Na vyhaslém těle už není co vzít.

„Dobře,“ říkám.

Mraky se toho dne už nerozptýlily, a tak ani nemůžu říct, jestli jsme se našemu cíli přiblížili, nebo naopak sešli z cesty.

Chtěl jsem znovu postavit iglú, a tentokrát už bych si na něm dal opravdu záležet, ale noc přišla hrozně brzo a přestávalo být vidět na krok. Zamyslel jsem se. Nedaleko stála malá jedle. Vtom jsem si vzpomněl na Veroničinu ranní schovávačku. Prodrali jsme se závějí ke stromu a uložili se k jeho kořenům. Tak, jako ráno sestřička. Nízké větve nás chránily nad hlavou a hradba sněhu kolem nás. Zbyla jen úzká škvírka, kudy se dalo vyhlédnout ven. Ale tam byla jenom tma.

„Slyšel jsi? Co to bylo?“

Zvedl jsem hlavu a zaposlouchal se. Nic. Venku bylo naprosté ticho.

„A teď zase! Co to je?“ zakvičela Veronika znovu a schoulila se ke mně. Už mě to pomalu začínalo štvát. Napadlo mě, jestli bych jí neměl něčím zacpat uši. A při té příležitosti i ústa. V náhlém záchvatu škodolibosti mě přepadl ten nejúlisnější nápad, jaký jsem kdy vymyslel.

„To je Dráp,“ zašeptal jsem.

„Dráp?“

„Jo… Dráp. Sněžná příšera.“

Veronika mě chytla kolem krku. Její ruce se třásly jak ratlík před porážkou.

„Sleduje nás už delší dobu,“ pokračoval jsem. „Ví, že jsi byla ráno sama. Teď už jen čeká, kdy se zas rozdělíme, aby…,“ odmlčel jsem se.

„Aby co?“ pípla sestřička.

„Aby nás moh jednoho po druhým roztrhat.“

Veruna tiše vykvikla. Pobaveně se culím do tmy. Nemůžu uvěřit, že v tomhle věku se bojí příšer. Vlastně… možná za to ani nemůžou příšery. Možná je to prostě jenom strach. A možná dělám chybu, že se nebojím s ní.

Když otevřu oči, Veronika ještě spí. Vykouknu ven. Slunce se konečně umoudřilo a zalilo světlem celou pláň. Dokonce se mi zdá, že se i trochu oteplilo.

Náhle mi něco blýskne do tváře. Na vrcholu nedalekého kopce se jiskří světlo našeho neviditelného ukazatele. Jsme blíž, než jsem si myslel. Skoro bych až radostí zavýskl. Kvapně balím a s Veronikou v zádech se škrábu do prudkého svahu. Konečně se sráz zmírňuje. Jsme nahoře. Ale to, co vidím, mi úplně vyráží dech.

Vyvrácený stromy. Větve. Hlína. Všechno na jedný hromadě. Sněhem se táhne široká rýha vyrytá hluboko skrz sníh až na zmrzlou černou zem.

Před náma leží mrtvej vrak vojenskýho letadla. Naší Dakoty. Zpřelámaný žebra trčej ze zmrzačenýho trupu v hrozivých úhlech. Vrtule zarytá do sněhu. A ticho. V tříšti skla pilotní kabiny se zrcadlí slunce a hází kolem odlesky studenýho světla. Jiskření.

„Co je?“ ptá se Veronika.

Pouštím její dlaň a vydávám se k letadlu.

„Nenechávej mě tady!“ běží poslepu za mnou. Ale zakopne o větev a znova upadne.

„Zůstaň tady, rozumíš? Zůstaň tady a nehni se vocaď!“ Usazuju ji na nějakou kládu a jdu na průzkum.

Překračuju změť větví a úlomků trupu. Dvě těla. Ten chlap od Červenýho kříže. Nemá u sebe skoro nic. Jen zděšenej výraz v obličeji. Toho druhýho neznám. Je to nějakej voják. Ale zbraň nemá žádnou. Buď jel na dovolenou, nebo ji při tom pádu někde ztratil. V náprsní kapse má jenom osobní dokumenty. Geoffrey Louis, narozen 1922 v Brightonu.

Nechávám Louisovi ležet papíry na prsou. Vypadá to, jako by usnul při čtení. Vstávám a vcházím do letadla. Ocel, sníh a dalších pár těl. Tentokrát bez uniforem. Tihle na tom byli stejně jako my. Letěli domů.

Vysoukám se ven, abych zkontroloval Veroniku. Leze po čtyřech a hmatem prozkoumává obličej jednoho z mužů. Vlasy, obočí, nos, ústa. Je až překvapivě klidná.

„To je… ten pán od Červenýho kříže,“ povídám. Skrývání je už stejně zbytečné.

„Já vím,“ říká a upírá oči do prázdna.

„No a… nebudeš brečet? Ani jen tak trochu?“ ptám se a přemýšlím proč.

V srdci se mi mísí hřejivá úleva s kyselým zklamáním.

„Mám strach,“ pípne Veronika a stulí se mi do náručí.

Povolím přezky a otevřu batoh.

„Tumáš,“ podávám Verunce tabulku čokolády. „Vem si.“

Jenom zavrtí hlavou.

„Až doma.“

Vlastně už se tomu jejímu klidu ani nedivím. Když nám před rokem ještě padaly „bzučavky“ na hlavy, bylo to mnohem horší. A Veronika si už na pár mrtvol taky mákla. A já… já viděl lidi i v horším stavu. Řek bych, že už jsme zkrátka tak nějak otupělí. Na chvíli mě napadne, že Verunka to všechno možná tušila už od toho výskoku.

Vyprostíme ostatní těla z vraku a uložíme je ven. Hezky do řady, jedno vedle druhého. Mají u sebe spoustu věcí, ale my bereme jenom nezbytné. Jídlo, zápalky, oblečení. Dokumentů a rodinnejch fotek se už ani nedotknu. Jsou prostě mrtví, víc nechci vědět.

Jedinej, koho známe, je Louis. Ten zůstává sedět u vchodu. Bude nás hlídat. Zabedníme všechna okna, škvíry a dveře, aby dovnitř nešel chlad, a zavrtáme se s Veronikou pod přikrývku vojenských kabátů. Poprvé po dlouhé době je nám docela teplo. Sestřička se ke mně přitulí jako malý tulení mládě. Nebráním jí v tom. Někdo ji musí chránit.

Probuzení bylo příjemné. V tichu a teple, jen několika škvírami pronikalo dovnitř sluneční světlo. Po dohodě, že jídlem musíme šetřit, padla na snídani pouhá půlka konzervy. Vlastně tři čtvrtě. Nechal jsem Veronice o trochu… víc. Vyjít z našeho vyhřátého úkrytu jsme se rozhodli až po dlouhém lenivém otálení před připravovanou cestou. Ale když jsem otevřel dveře, všiml jsem si, že se něco změnilo.

Řada těl, které jsme včera vytáhli z vraku ven, zmizela. Vysokým sněhem se mezi stromy táhla široká stopa, jak je něco vláčelo pryč.

„Tak kudy půjdeme dneska?“ povídá Veronika a po paměti se vyhýbá místu, kde je ve sněhu vytlačená řada vyleželých dolíků.

Krev mi buší ve spáncích. Tam venku něco je. Nejlepší by bylo zavřít se uvnitř a nevycházet. Ale když to přišlo jednou, přijde to znova. Musíme rychle jít.

„Tak co? Kudy?“

Snažím se ovládat a nedat nic znát na hlase.

„Čumák letadla míří tam, takže tam asi musí něco bejt.“

„Fajn,“ bere mě Veronika za ruku a já mám co dělat, abych se vůbec dal do pohybu. Sestřička ještě otočí hlavu, jako by se chtěla s naším vyhřátým příbytkem rozloučit.

„Ahoj,“ zamává prázdnému místu u dveří, kde ještě včera večer seděl Louis.

Už jsme na cestě několik dní. Zatím se naštěstí nic neobjevilo. Ale zásoby docházejí. Mnohokrát za den pootevřu závěr pušky, abych ji pohledem zkontroloval. Nabito, odjištěno. Je to zvláštní, ale občas mám pocit, že opravdu něco slyším. Že nás někdo pozoruje. Letadlo jsme už přešli, ale i tak se mi zdá, že večer, když je všude ticho a skoro holou plání se prohání jenom mráz, zahlédnu občas ze tmy… jiskření. Dráp, sněžná příšera, kterou jsem si pro Veroniku vymyslel, aby mi nikam neutekla… Ne, neexistuje.

Doufám…

„Kolik máme jídla?“

„Nic moc, ale našel jsem pušku.“

„Já vím. U toho pařezu.“

„Jo. Tak neboj. Hlady neumřem. Vždycky si můžem zastřelit něco dobrýho do žaludku.“

„A ty už jsi tu viděl nějaký zvíře?“

Zaváhal jsem.

„Ne…“

A nechci ani myslet na to, proč.

Pláň. Bílá a mrazivá.

Na nedalekou větev usedl malý černý pták se svítivě oranžovým zobákem. Trocha bílého poprašku se z houpající haluze potichu svezla na zem.

Třeskla rána.

„Hurá, budeme mít večeři!“

Přešel jsem blíž a sehnul se k zemi. Mezi prsty mi protékala jen troška černého peří. To bylo jediné, co zbylo.

„To sotva,“ zavrčím vztekle a zatnu zuby, když mi žaludkem projede bolestivá křeč. „Tohle nebude ani na rizoto.“

Najednou strnu. Ten výstřel, to byla chyba. Mohl ho slyšet… kdokoli.

Ještě toho večera zrychlíme, abysme se dostali co nejdál. Veronika něco tuší, ale já ji ve svých odpovědích odkazuju jenom na nedostatek jídla. To je taky pravda. Nemáme už nic. Vůbec nic. Kromě… no, asi to bude znít hodně zvláštně, ale tu čokoládu mám pořád v batohu. Vždycky večer, když už jsem unavenej a neschopnej udělat krok, ji vyndám ven a civim na ten červenej papír, krásně hladkej, malovanej zlatým písmem. A čumim na to tak dlouho, dokud je světlo. Jinak se jí ani nedotknu. Je to… divný. Najednou jako by pitomá čokoláda přestala bejt víc než jen kusem žvance. Ještě že mě při tom Veronika nemůže vidět. Ale taky dobře vím, že při tomhle stavu vydržíme sotva pár dní.

Noci trávíme v iglú. Naučil jsem se ho stavět a začal ho maskovat tak, aby ho nikdo na první pohled nenašel.

Nedokážu už normálně usnout. Nedokážu ani zavřít oči. Poslouchám. Každou noc. Jestli je něco venku, jestli se to plíží a obchází kolem. A poslouchám tak dlouho, dokud nepadnu únavou. Každé ráno je sníh čistý, žádné cizí stopy. Ale i tak… mám strach.

„Vzbuď se! Vzbuď se! Dráp je tady!“ probírá mě Veronika divokým cloumáním. Rozespale jsem otevřel oči do slepé tmy.

A najednou to vážně slyším. Zvenčí se ozývá něčí dech. Sahám po pušce, ale nemůžu ji najít. Tu se ozval zvláštní škrábavý zvuk. Někdo nám začal rozhrabávat stěnu. Dech se zrychluje.

Veronika se rozbrečela. Ucítil jsem její slzy na své tváři. Marně tápám rukama ve tmě, zbraň nenacházím. Ke všemu se mě sestřička drží jako klíště, hrůzou přimknutá ke mně, a já se nemůžu ani pořádně hnout.

Ve stěně proti mně se objevuje drobná skulina. Něco se za ní pohybuje. Leskne se to a jiskří, divoce, jako pár chtivých očí. Zeď praská. Veronika křičí. Nahmatávám pušku. Namířím ji do toho místa a střílím…!

Rána.

Zvenčí se ozve bolestné zakvílení a několik prchajících tlapek rozpráší sníh.

Vlci.

Vychladlá vlčí krev se vpíjí do sněhu. S otevřenou hubou tu leží král zdejší pustiny. Veliký, silný a mrtvý. Střela prošla okem a rozrazila mu lebku na temeni. Byla to dobrá rána. A bude to i dobrá snídaně.

Veronika už ze zvyku zdechlinu ohmatává, zatímco já znovu marně zkouším rozškrtnout posledních pár zápalek.

„No co,“ řeknu, a vytahuju nůž z pouzdra. „Japonci prej taky žerou všechno syrový.“

Zhltli jsme několik pruhů krvavýho masa na posezení. Naštěstí byla taková zima, že ta hnusná syrová pachuť nebyla pomalu ani cejtit. Žaludek zabolel, jako když do něj hodíte dvoukilový závaží, ale tělem se rozlilo příjemný teplo. Utřeli jsme si ruce do sněhu a zbytek jídla složili do batohu. Bude toho dost na pár dní.

A pak… pak jsme vypadli. Co nejrychlejc. V naději, že po tý mý noční ostrostřelbě se tu vlci hned tak neukážou. Měli jsme štěstí. Zřejmě se lekli výstřelu, nebo možná toho, že jejich druh jim tak rychle zkápnul před očima. Ale věděl jsem, že v noci přijdou zase. A tentokrát to bude horší.

Na iglú jsem se ten den vykašlal. Ještě než se začalo stmívat, nanosil jsem několik hromad větví, co jsem nalámal z okolních stromů. Bylo to vlhký dříví a neměl jsem, čím ho zapálit. Zbejvala poslední možnost. Sáhnul jsem do kapes a vytáhnul náhradní zásobníky do pušky. Tohle musí stačit! A hlavně to musí vyjít!

Čepel nože opatrně zajela do škvíry v nábojnici a pomalým páčením otevřela její hrdlo. Kulka vypadla ven jako pecka z broskve, zůstal jen střelný prach. Totéž jsem znovu provedl s dalšími náboji. Na každou hromadu dřeva padlo několik dávek střelnýho prachu. Teď už jen jak ho zapálit? Sirky pryč, lupa žádná. Ale mám nápad.

Odněkud ze sněhu jsem vyhrabal kámen. Byl docela malej, ale snad bude stačit. Podložil jsem jím jednu hromádku s prachem a nabil jsem pušku. Poslední tři rány.

„Teď budu střílet,“ řekl jsem Veronice. „Nelekni se.“

Přikývla. Stejně se lekne. Zatnul jsem zuby.

„A teď už jen doufám, že mi to nebouchne do ksichtu…“

Spoušť cvakla a rána zahřměla plání. Vypálená kulka křísla o kámen a hromada dříví, kterou jsem přiživil ještě několika papíry, vyšlehla do noci ohněm jako o svatém Jánu. Veronika se lekla a spadla z pařezu. Sebral jsem jednu z hořících větví a zapálil jí ostatní dříví. Kolem nás vzplanula ohnivá hradba. Mezi stromy se zablesklo několik párů očí. Jsou tady.

„Vidíš je někde?“ špitla Veronika.

„Ne,“ zašeptal jsem a sevřel ji v náručí. „Chceš tu čokoládu?“

„Až se vrátíme… domů.“

Ve tmě už nevnímám barevnou kresbu na obalu, jenom ten stříbrnej staniol mi hází odlesky plamenů do očí. Studí jako led. A najednou je mi to všechno jedno. Pevně přitisknu sestřičku k sobě a opatrně jí vložím tu placatou sladkost do kapsy. Odpovědí je mi jen hlasité kýchnutí. Veronika se mi klepe v náručí. Je hrozně prochladlá.

Rozhlédnu se. Vidím cíle jasně před sebou. Ale mám jen dvě rány. Musím je ušetřit. Buď pro ně, nebo pro nás. Ale radši pro ně. Svítivý jiskry lítaj do nebe a z mokrýho jehličí stoupá omamnej puch, až se nám zvedá žaludek. Zvedl jsem se a přiložil.

K ránu jsou ještě tady. Hladově na nás civěj zpoza stromů. Některý už i vyšli ven a drze čekaj před ohništěm na svoji příležitost. Klidně, jako toulaví psi. Až se mi chce je okřiknout. Fuj! nebo Jdeš domů! Ale oni nepůjdou domů. Půjdou jen jedním směrem. K nám.

Už nemám dříví a oheň hasne. Kabát putuje do plamenů. Pak čepice, šála, rukavice. Několikrát sípavě zakašlu. Z plic se mi dere zvuk jako z prasklýho měchu. Mrazivěj vzduch dělá svoje. Bolí mě hlava. Asi z toho kouře. Motám se jako přivožralej. Veronika taky. Napadne mě, že dneska budou mít vlci uzený.

Ale pak se jako zázrakem objevuje slunce a zubatý tlamy mizej jedna za druhou, jako přízraky s kohoutím zakokrháním. Konečně sami.

Padám únavou. Tohle už nemůžeme vydržet. Chcípneme tady. Vytáhnu z batohu pruh masa, ale mám sotva sílu sousto ukousnout. Veronika mi omdlívá v náručí. Nechávám zásoby zásobama a beru ji na záda místo báglu. Pušku místo berle. Jdu. Belhám se.

Ale sotva se vzdálíme několik desítek metrů od tábora, zaslechnu za sebou tiché temné zavrčení. Veronika zoufale zakňourá. Otáčím se. Stojí tam. Mezi stromy. Zírá mi do očí. Pomalu zvedám hlaveň pušky. Vlk udělá krok. První, druhý, pak prudký skok, je sotva pět metrů od nás, zamířím od boku a vypálím!

Dravec se složí na zem. Zmítá se a kvičí v bolestné křeči. Z dálky k nám dolehne vytí. Smečka se blíží.

Rozběhnu se. Veronika mi visí za krkem a kvílí hrůzou. Říkám si, že jestli nás vlci doženou, mám aspoň krytý záda. Panebože, nad čím to přemejšlim? Rychle! Přidat! Sníh se mi lepí na nohy jako olověná peřina. Už ani nemůžu dejchat. Puška mi plandá podél boku a bije mě do stehna. Zbejvá mi poslední rána a ke všemu nemám nabito! Měl jsem na ni aspoň nasadit bajonet. Ale teď už je pozdě!

Vybíhám na okraj srázu, když tu se zarazím.

Z údolí stoupá úzký pruh šedivýho kouře. Srdce se mi rozbuší. V tu chvíli mi hlavou projede myšlenka: jen ať to není další spadlý letadlo. Ale ne, je to dům. Vidím komín. Jasně ho rozeznávám mezi vrcholky stromů. Jenže je moc daleko.

S divokým zavrčením se za našimi zády vyřítí trojice vlků. Vykřikneme. Oba dva. Já i Veronika. Noha mi sklouzne na bílém svahu a v tříšti sněhu a vlastního křiku se kutálíme dolů. Náraz za nárazem mě tluče do těla, obrazy se mi míhají před očima. Sestřička mi sletí ze zad a já marně máchnu rukou do prázdna. V tu chvíli je to pro mě horší než bolest. Můj pád zastaví až úder do hlavy a po tváři se mi rozlije příjemné teplo vlastní krve. Už jako ve spánku vnímám vytí vlků a vzdálený obraz několika v kůžích oděných postav u nedalekého lesa. Poslední, co slyším, je, jak krajinou zaduní hlasitá rána. Snad hrom, snad výstřel z pušky. To už nevím.

Otevřel jsem oči.

Za oknem sněží.

Útulná místnůstka z roubeného dřeva. Jedna postel, stolek, praskající kamna… Verunka leží vedle mě. Spí.

Má mastné ruce. I obličej. Já také. Zarudlé omrzliny pod vrstvou hojivé masti už pomalu mizí. Obvaz na čele je čerstvý.

Z vedlejšího pokoje vlhce piští konvice s vodou. Tiché kroky, konvice zmlkla. Jen horká voda zavzdychla na dně šálku.

Sestřička spokojeně oddychuje. Objal jsem ji a přitiskl se k ní.

Na nočním stolku leží napůl nakousnutá čokoláda.

Ladislav Karpianus: Staré časy pirátské

Večer jsem se na palubě zámořské lodi Korálová Múza nechal ovívat nočním větříkem, který byl příjemnou změnou v neskutečném vedru Karibského moře. Naklonil jsem se přes zábradlí, abych mohl pozorovat, jak naše obrovská loď rozráží vodu do velkých, slaných spršek rozstřikujících se po obou bocích.

V tu chvíli jsem ale zaslechl jakési zachřestění, krátké cinknutí kovu o kov. Podíval jsem se podél levého boku lodi směrem k zádi a spatřil, jak dvě černé zakuklené postavy vylézají obratně na palubu.

Jedna z nich se na mě otočila. Utíkej, utíkej, řval na všechny strany můj mozek, ale nohy neposlouchaly.

„Zůstaň tam a ani se nehni,“ rozhodl za mě skrze černou kuklu pokřivený hlas muže, který vyndal zpoza pasu starou pistoli. Zíral jsem na něj jako blázen. Prvotřídní vybavení, brýle pro noční vidění, a vytáhne takovouhle starou bambitku! Tak jako tak, pořád to byla zbraň. Myšlenky na útěk mě rázem přešly.

Když jsme přišli k žebříku, který sem byl vystřelen dvěma lehkými kotvičkami, přiběhli z nitra lodi dva kumpáni. Smáli se, ale do obličeje jim nebylo vidět. Prohlíželi si mě jako lidské mouchy.

„Máme to. Všechno. Šlo to jako po másle,“ zahlásil jeden člověku, který mě držel. „Co s tímhle?“ dodal, když si mě všiml.

„Viděl nás, musíme ho vzít s sebou a uvidíme, jak s ním Lodgard naloží.“

„Tak do člunu s ním!“

Spadnul jsem do kymácejícího se plavidla a zakryl si obličej dlaněmi, dokud mě nevylekal zvuk benzinového motoru. Noc se ještě více rozepjala a naše obrovská loď začala mizet z dohledu, až zůstala jen svítivou tečkou, srovnatelnou s kteroukoliv z hvězd na obloze.

Náhle člun ozářilo malé světýlko. Byla to vodotěsná zářivka na baterky. Jeden z mužů řídil, střídavě nahlížeje do prvotřídního kompasu a staré otrhané mapky z kusu pergamenu, a zbývající tři začali při malém svitu zářivky hrát karty o ukradené šperky.

„T… to jste sebrali na lodi?“

„Hele, mladej, nestarej se!“ odpověděl člověk u motoru, který na chvíli vzhlédl od mapky. V obličeji mu pořád podivně cukalo.

„Co… co se mnou budete dělat?“ zeptal jsem se zoufale.

„Haha, za chvíli jsme na ostrově,“ zašklebil se a mezi tou trochou zubů, která mu zůstala, zazářilo několik zlatých. „Ale bejt tebou, tak bych se zas tak moc netěšil,“ dodal a všichni pasažéři v černém se nahlas rozesmáli chraplavým řehotem.

Ještě se ani nerozednívalo, když se na obzoru objevila světla. Přibližovali jsme se k jakémusi ostrovu. Několik metrů od břehu motor utichl a loď chvíli bezhlesně plula po hladině. Byl jsem pořádně vykulený. Z ostrova se dral nápěv hospodské odrhovačky, řev a opilý smích. Pak o dno člunu začalo drhnout kamení a já byl vyvlečen z vody na pevninu. Chvilkami mě museli mí společníci džunglí táhnout, jak mi nohy vypovídaly službu. Vyšli jsme po písčité pěšince až na rozlehlý placatý kopec a mně se otevřel pohled na podivnou vesničku o několika málo barabiznách. Na jedné ze střech vlála černá vlajka. Zkoprněl jsem. Lebka se zkříženými hnáty na mě civěla prázdnými očními otvory. Hluboko zasutý strach na mě zíral s mrazivou skutečností.

„Vy… vy jste piráti?“ vydal jsem ze sebe přiškrceně.

Jeden z lidí, který mě držel pevně za rameno, si hlasitě odplivl a s posměškem mi odpověděl: „No jasně že jsme. A co sis myslel?“

V ústech mi vyprahlo. Jako mrtvola jsem se nechal vtáhnout dovnitř jedné té barabizny, kde jsem musel pokleknout a čekat.

„Pozdrav kapitána Pierra Lodgarda!“

„Dobrý, ehm, den,“ vyblekotal jsem na příchozího.

Boty měl kožené, moderní a skvěle se hodící do tohoto podnebí. Plátěné kalhoty a mírně otrhaná kazajka hrály všemi barvami, jak se na správného piráta sluší. Za opaskem mu hrozivě čněla bambitka a dlouhý rapír. Na první pohled vypadal jako navlíknutý do špatného karnevalového kostýmu.

„Tak jak se menuješ, námořníku?“ zeptal se mě chrchlavým hlasem.

„Felix, prosím.“

„Cože to?“

„Felix, Felix,“ snažil jsem se napravit chybu, kterou jsem zjevně udělal tichým a vystrašeným vyslovením svého jména.

„To už je lepší. Kde jste ho sebrali?“ houknul náhle na dva hrdlořezy za mnou.

„Při tý vykrádačce, Pierre,“ odpověděl stroze ten, co mu neustále škubalo v obličeji.

„Ach tak,“ zamyslel se kapitán a opět se na mě zahleděl. „Asi jsi byl tam, kde jsi neměl co dělat, viď?“

„Já, já nevím. Nic bych neřek, fakt! Vy jste opravdický piráti?“

„A proč bysme neměli bejt piráti?“ rozeřval se zničehonic kapitán Pierre Lodgard. Svůj náhlý vztek vybil pěstí do malého poloshnilého stolečku, který se pod tímto náporem složil k zemi.

„No… No… Máte motorový čluny. A černý kukly a tak… to piráti přece…“

„Moc koukáš na televizi,“ začal najednou laskavým tónem, který ostře kontrastoval s předchozím výbuchem. „Myslíš, milý hochu, že kdybychom křižovali moře na brigantině, s šavličkami, starými pistolemi a děly, že bychom dnes ještě něco zmohli?!“ zeptal se mě a na konci věty jeho hlas už zase nebezpečně hřímal.

„A… asi ne,“ odpověděl jsem pokorně.

„Tak vidíš. Jako náš zajatec teď stojíš před otázkou, jestli nám budeš sloužit, nebo se staneš jedním z nás. Další komandant by se nám docela hodil, a navíc ten tvůj dětsky nevinný obličejíček by se dal velice dobře využít,“ dodal šibalsky.

„Eeeee, víte… Já nevím,“ propadl jsem zoufalství.

„Tak to tě budeme muset asi zabít,“ odpověděl stroze a jak jsem před ním klečel, nakopl mě špičkou tvrdé boty do žeber.

„Přidám se!“ vyhrkl jsem ze sebe co nejrychleji, abych zabránil další ráně. Všichni kolem se začali smát jako tlupa bláznů.

„No skvěle,“ ucedil kapitán a sáhl po třírohém klobouku, který ležel na stole. Pak vytáhl rapír, který visel na dřevěné stěně, a slavnostně mi ho předal. „Vítej mezi piráty!“ pronesl procítěně, ale vzápětí na mě hodil klobouk, jako se házejí při nějaké soutěži obruče na tyč. Trefil se, klobouk mi byl ale veliký a okamžitě mi zastřel výhled na cokoliv.

„Haha, ty jsi mi ale pirát,“ vyrážel ze sebe se smíchem Lodgard, až mu začala stékat slina po bradě. „Co to děláš?“ zařval vzápětí vztekle, když si všiml čepele mé nové zbraně, která byla tak dlouhá, že se její špička vláčela v písku za mnou, když jsem si ji zasunul za opasek. „No, alespoň za sebou budeš nechávat stopu! Odveďte ho do kantýny a ukažte mu, jak se pravý pirát baví! Už se na něj nemůžu dál dívat, jinak bych se uchechtal k smrti!“

Dřív, než jsem čekal, se piráti chystali vyrazit na další loupežnickou výpravu. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že jejím členem budu i já. Malý kluk s rapírem skoro stejně velkým jako on sám. Po chvíli mi ale došlo, jakou budu hrát úlohu. Samozřejmě volavku. Ne nadarmo Lodgard říkal, že využije mého roztomilého obličejíčku.

Cestou v motorovém člunu jsem si všiml stožáru obrovské staré lodi, který vyčuhoval zpoza jednoho z útesů. Promnul jsem si oči, abych lépe viděl, ale stožár mezitím zmizel. Na otázky však nebyl čas.

„Zkus křičet o p… p… pomoc, harante! Budu na tebe f… f… furt mířit,“ vytáhl mi před oči koktavý pirát moderní samopal. „Víš, co ten do tebe za malou chvilku n… n… nadělá děr?“ zeptal se a vycenil na mě svůj divně pokroucený úsměv.

Jediný, kdo se nijak neprojevoval a kdo tím pádem vypadal alespoň trochu normálně, byla ta žena. V kantýně jsem ji už několikrát potkal, seděla vždycky sama a s nikým se nebavila. Pramínky vlasů, které nebyly stočené do culíku, aby si na hlavu mohla bez větších problémů posadit pirátský klobouk, vlály ve větru. Měla drsný profil a koukala někam do dáli. Celou dobu jsme za člunem táhli kus trupu nějaké moderní lodi, nechtěl jsem raději ani domýšlet, kde ho našli. Když jsme dopluli na místo, kudy měla asi projet loď, byl jsem na ten úlomek trupu přivázán, pode mnou se pod cáry hadrů schovali dva piráti a já ihned ucítil chladný, kovový dotyk nad kostrčí. Jistí se, abych je neprozradil, pochopil jsem. Zbylí piráti, včetně oné ženy, si navlékli potápěčské masky a zmizeli pod vodou. A jeden odjel s člunem za nedaleký mys. Podle všeho tam měl člun schovat do doby, než bude operace úspěšně dokončena. Nezbývalo než čekat. Ve své práci se vyznali opravdu výtečně, za čtvrt hodiny jsem na obzoru spatřil malou kolébající se bílou skvrnu, která se blížila přímo k nám.

„Opovaž se nás zradit, nezajímá mě, že si m… m… malej fracek, jasný? I tak tě bez problémů vodkrágluju!“ zavrčelo na mě koktavé pirátské monstrum zpod přikrývek.

Čekal jsem, a čím více se loď přibližovala, tím jsem byl nervóznější. Zámořský parník už byl kousek od nás, začal zpomalovat a hlasitě troubit. Ihned jsem začal mávat o sto šest, přesně tak, jak mi nakázali piráti.

„Seď klidně, vidíme tě, hned pro tebe někoho posíláme,“ ozvalo se z amplionů, které byly rozesety po celé lodi. Pak už jsem jen viděl, jak se spouští člun a ke mně se blíží dva silní námořníci. Modlil jsem se, aby se něco stalo, aby se mým kumpánům plány nevyvedly, ale tím chladným kovem na zádech jsem byl neustále nucen hrát svou nevděčnou roli.

„Pomóóóc,“ křičel jsem, jak mi nařídili, dokud se člun nepřiblížil až k trosce, na které jsem seděl.

A pak už šlo všechno ráz na ráz. Dva mí kumpáni se zvedli zpod pokrývek s namířenými kulomety a z vody se vynořilo několik dalších potápěčů s harpunami. Námořníci jen nevěřícně zírali kolem sebe a pak s nenávistí opětovali můj vyděšený pohled.

Další zakuklenci v potápěčském vybavení mezitím vyšplhali na zámořskou loď. Ve dne nevypadali tak hrozivě jako tenkrát v noci, spíš směšně. Dostatečnou hrůzu ale vzbuzovaly jejich zbraně a navíc měli rukojmí, mohli si tedy dovolit na lodi dělat prakticky cokoliv.

Trvalo celou věčnost, než piráti naplnili své pytle a opustili loď výměnou za dva obelstěné námořníky.

„Tak co, jaký to bylo?“ zeptal se pirát jménem Gabriel, hned jak jsme se vrátili. Odpověď ale znal předem, lup byl mimořádně vydařený, což dávali ostatní piráti hlasitě najevo. V kantýně se začaly narážet sudy plné piva a rumu, horlivě kouřit doutníky a střílelo se radostí do vzduchu ze všeho, co mělo nějakou hlaveň.

„Hrůza,“ řekl jsem provinile. „Připadám si jako pěkná sketa. Proč jsem jim pomáhal?“

„Nic jiného jsi ani nemohl čekat!“ vytknul mi udiveně Gabriel. „Zabít, roztřískat jim lebky, zakroutit krkem,“ začal kroucení předvádět na cípu své rozedrané vesty a pak chtěl totéž zkoušet na mé.

„Ale já…,“ snažil jsem se odporovat.

„Gabrieli, nech toho kluka na pokoji,“ vyrazila ze sebe nabroušeně ta žena, s kterou jsem byl na dnešní akci, a kopla tak prudce do Gabrielovy židle, až se pod ním jedna noha rozlámala na několik kusů a on s žuchnutím spadl na zem. „Jestli ho budeš zbytečně děsit,“ zasyčela mu do obličeje, „tak…“ Gabriel na ni chvíli vytřeštěně zíral a pak udělal něco naprosto nečekaného. Začal brečet. Rozbulil se jako malé dítě, které potřebuje maminku.

Pirátka, mimochodem jmenovala se Marianne, se překvapeně zarazila. Pak vytáhla ušmudlaný kapesník a mlčky jím začala otírat Gabrielův uslzený obličej. Chvíli se nechal, ale pak se sebral a utekl.

„On… on se vás bojí?“ vydechl jsem překvapeně.

„Mně nemusíš vykat, chlapče,“ usmála se a vypila naráz polovinu sklenice. „Mě se bojí i sám Lodgard, protože ví, že se mnou kdekdo sympatizuje, a jeho vláda je už tak trochu delší dobu na vážkách.“

„Na vážkách?“ zopakoval jsem nechápavě.

„Na vážkách, na hraně, kolísá, není jistá a pevná, už je to jasný, do háje?“ vybuchla nečekaně a na čele jí naskočila pulsující žíla.

„Hmmm,“ zakýval jsem ustrašeně hlavou na souhlas.

„Hele, ty se mě taky bojíš?“ zarazila se. „Ty se neboj, ty nemusíš, ty…“

„Chtěl bych domů,“ zašeptal jsem v návalu důvěry, kterou ve mně Marianne najednou vzbudila.

„Domů,“ odfrkla si pohrdavě. „Ses zbláznil! Domů, domů… co bys tam dělal?“

„Mám tam rodiče a…“

„Rodiče!“ vylítla a podívala se na mě tak zuřivě, že už jsem se viděl dole pod zlámanou židlí jako před chvílí Gabriel.

Chvíli bylo napjaté ticho a pak Marianne řekla: „Možná… možná je nás víc, kdo by chtěl domů. I se všema těma následkama, co nás čekaj.“

„Vy tu nejste doma?“ zapípal jsem potichu.

„Nee,“ rozesmála se hystericky. „Tady a doma? Si se zbláznil. Většina z nás je z Francie. Ty asi ne, co? Francouzsky mluvíš příšerně. Hele, nechceš se radši projít? Je tady moc uší, který by mohly poslouchat a donášet.“

„Rád, je tu kouře, že na vás, ehm… teda na tebe,“ opravil jsem se, „vůbec nevidím.“

„Tak pojď…,“ zavelela.

Začalo se stmívat. Cítil jsem, jak na mě padá únava, a nohy už se jen tak šouraly vyprahlým prašným ostrovem. Jen s námahou jsem se dokázal soustředit a vstřebat příval nových informací, kterými mě Marianne zavalila.

„Co myslíš, že má Lodgard v tý svý placatce, z který pořád chlastá?“ zeptala se zničehonic.

„Cože? Nooo… asi rum, ne?“ snažil jsem se pohotově zareagovat.

„To je přesně vono. Každej si myslí, že je to rum. Jenže je to prachvobyčejnej banánovej džus! Proto pořád tak mlaská, když ho pije, je moc sladkej! A to není všechno. Všiml sis toho ptáka na rameni?“

„Jojo, vypadá jako andulka!“

„Taky že je! Ale vycpaná!“ vyprskla Marianne chraptivě. „Nosí ji… nosí ji přilepenou na rameno, pošuk,“ zalykala se smíchem. „A ještě něco,“ zavyla v dalším výbuchu. „Poslouchej… von se… von se ten idiot bojí vody!“

„Cože?“ vykřikl jsem úžasem.

„Jak povídám, bojí se vody! Proč myslíš, že všechny přepadový akce se odehrávaj bez něho? To protože neumí plavat, ne kvůli tomu, že by se bál třeba přestřelky nebo něčeho podobnýho. I když,“ dodala, „vlastně jsem ho ani nikdy u žádný přestřelky neviděla, takže nevím.“

„Na mě tak nepůsobí,“ odporoval jsem nedůvěřivě.

„A kdo ho zná dýl, já nebo ty?“ zaprskala Marianne.

„No, asi vy, teda ty…“

„Jo, asi já… Znám ho už jako malýho haranta, vyrůstali jsme spolu, schválně jestli uhodneš kde.“

„Nevím,“ řekl jsem zoufale, měl jsem z ní čím dál tím větší strach, výkyvy jejích nálad byly nevyzpytatelné. Ale s kapitánem jsem na tom stejně, uvědomil jsem si. „Tak… kde jste vyrůstali?“

„V blázinci,“ konstatovala tak chladně, až mě zamrazilo v zádech.

„Co… Co… Cože?“ ustoupil jsem pár kroků od ní.

„V cvokhauzu! Oba dva jsme odtamtud ještě s pár lidma utekli, když se Lodgard dozvěděl, že po svejch bohatejch rodičích zdědil celý to jejich pohádkový jmění.

Už jako malej kluk si hrál na piráty a zůstalo mu to i v dospělosti, možná i proto ho kvůli jeho neutuchající dětinskosti zavřeli do ústavu. Prej zastřelil ve městě jednoho chlápka, co mu řekl, že nevypadá jako pirát, spíš jako maškara. Ale to se změnilo. Dozvěděl se o tomhle ostrovu, koupil ho a pravidelně uplácí úřady, aby koupi nezanesly do papírů, to by nás jinak objevili dost rychle.“

„A ty?“

„Já?“ vzdychla. „No… mě už nebaví hrát si na pirátku. Občas nečekaně vyletím a někomu rozbiju hubu, to jo. Prej mám nevyrovnanou osobnost nebo co, ale zas takovej magor jako Lodgard fakt nejsem. Všechny tu drží jako blbý rukojmí pro svý potěšení. Připadám si jako opice v manéži.“

„Jak to?“

„Čluny, kterýma se dá vodjet z ostrova, hlídaj jeho dva nejvěrnější muži… Taky magoři, mimochodem.“

„No, já v pirátských knížkách vždycky četl, že když se jim kapitán nelíbil, tak se vzbouřili, vládu nad lodí a nad ostrovem převzal někdo jiný a jeho poslali po prkně do moře,“ začal jsem vysvětlovat zapáleně.

„To jo, ale jak říkám, my nejsme piráti, my… my si na ně jenom hrajem. To za prvý. A za druhý – nemáme asi dost lidí, který to tu nebaví.“

„Neutečeme teda spolu?“ vyhrkl jsem ze sebe upřímně, a než odpověděla, celý jsem se čekáním na její reakci zpotil.

„Co?“ rozchechtala se.

„Ses zbláznil, ne?“

Sklopil jsem hlavu. Vlastně to byla pravda. Poslední dny jsem měl vážně občas pocit, že jsem se zbláznil. Žiju na ostrově s pirátama, nad hlavou mi věčně pleská vlajka se zkříženými hnáty a pod nohama courám rapír.

„Hele, ty bys fakt chtěl domu, viď?“

„Chtěl,“ přikývl jsem.

„Všecky děti chtěj domu,“ řekla zamyšleně a podívala se do tmící oblohy.

„Já taky vždycky chtěla.“

„Tak pojď, půjdem,“ zaškemral jsem a s úžasem pozoroval, jak pomalu přikyvuje.

„Ale nebude to tak lehký. Víš co? Mohla bych se tu pokusit udělat spoušť, odlákat pozornost a přivábit sem i ty dva blbce, co hlídaj lodě…“

„A jak to chceš udělat?“ skočil jsem jí do řeči.

„To je jedno,“ mávla rukou. „Nějak. Ty vezmeš jednu z lodí a počkáš na mě tam, kde ti teď ukážu, jasný?“

„Jasný!“ vykřikl jsem radostně. Pokud se téhle ženě dalo vůbec věřit, vypadalo to, že jsem právě získal alespoň malou naději na zpáteční cestu domů.

Ostrovem zněly výstřely, které doprovázely bílé záblesky. Jako by se nad námi právě rozpoutala silná bouře bez deště. Netušil jsem ani v nejmenším, co Marianne na ostrově ztropila, že se odevšad ozývá takový rámus, ale to bylo teď vedlejší. Běžel jsem, co mi síly stačily, a snažil se vyhnout cestám kolem vesničky, abych nepotkal žádného z pirátů.

Zakrátko jsem vběhl na okraj pralesa, po pravé straně jsem si neustále přes stromy udržoval na dohled vesnici, ve které to vřelo jako v kotli. Pomalu jsem se přibližoval ke břehu, kde jsem byl už dvakrát vyloděn z člunu. Doufal jsem, že tam najdu jakékoliv plavidlo, jehož pomocí bych se spolu s Marianne mohl dostat zpátky do civilizované země. K rodičům. Domů.

Kadence výstřelů začala klesat a utápět se v zoufalých výkřicích. Ale šum vln sílil a s ním se blížilo spásné pobřeží. Vyběhl jsem nerozvážně na pláž a mžoural v chabém osvětlení po nějakém člunu. Měl jsem štěstí, k jedné z palem u pláže byl přivázán gumový motorový člun. Ihned jsem se tedy vrhl k starému konopnému lanu a snažil se ho odvázat. Prsty se mi ale neskutečně třásly a já nebyl schopen rozmotat silně utaženou smyčku. Vtom mě kdosi uchopil za rameno a hrubě mnou škubl dozadu, až mi luplo v zádech.

Písek mi rozedřel dlaně a tvář, jak jsem dopadl na zem. Byl jsem tažen postavou, která měla očividně obrovskou sílu.

„Pomóc,“ začal jsem řvát z posledních sil a plival písek, který se mi dostal do pusy.

„Drž hubu,“ okřikl mě drsný hlas a já poznal, že je to Lodgard.

„Pomóc,“ ječel jsem dál, doufaje v záchranu, ale místo toho pirát pustil nohu, za kterou mě táhl, a jediným škubnutím vytáhl ze svých kalhot tuhý kožený opasek. Věděl jsem, co přijde, a instinktivně jsem se chránil rukou, která schytala první ránu. Hned další rána dopadla na břicho, další na záda a boky, jak jsem se válel v písku a snažil se odplazit pryč.

Rány padaly jedna za druhou společně s pirátskými nadávkami vůči mé osobě.

„Zmetku, ty malej fracku, já tě naučím! Tvůj mečík vyrejvá takovou stopu v písku, že bych tě našel i poslepu!“ křičel Lodgard z plných plic, když tu najednou cosi zadunělo a rány jako mávnutím kouzelného proutku ustaly.

Ohlédl jsem se a spatřil Marianne, která v rukou držela klacek a řezala nebohého Lodgarda, stejně jako on řezal před chvíli mě.

„Toho kluka mlátit nebudeš!“ řvala přitom zběsile. „Malýho kluka ne! Děti nesmí nikdo bít. Nikdy! Slyšíš mě? Ni-kdy!“

Vypadala jako šílená. Pirátský klobouk se jí svezl z hlavy a z culíku se jí uvolnilo několik pramenů. Napadlo mě, že snad Lodgarda zabije. Ale najednou rány ustaly, Marianne se na mě podívala a řekla rozechvěle: „Seš živej?“

Motala se mi hlava a celé tělo mě pálilo, jako bych před několika minutami skočil nahý do kopřiv.

„Snad jo,“ zachrčel jsem a zjistil, že jedna z ran mě zasáhla do pusy a kdykoliv ji otevřu, zabolí mě v čelistech.

„Tak pojď, teď už bude všechno dobrý,“ objala mě pirátka a odvedla k člunu, který jsem ještě nestihl ani odvázat. „Pojedeme domů.“

Začalo se pomalu rozednívat, měl jsem strach, jestli moje zachránkyně vůbec ví, kam plujeme. Uprostřed moře bez pohonné hmoty by asi bylo ještě hůř než uprostřed ostrova plného rozběsněných pirátů. Teda pirátů… spíš rozběsněných bláznů, kteří nešťastnou náhodou utekli.

První paprsky vyskočily nad obzor a ozářily moře, dosud ponořené do posledních záchvěvů noci. Za ostrovem se opět objevil jakýsi dřevěný stožár, který jsem už jednou zahlédl. Pak stěžně, oděné do bílých plachet, a nakonec celý trup obrovské galeony.

„Tak že by přece jen?“ vzdychl jsem při tom úchvatném pohledu, který mi alespoň zčásti pomohl věřit, že odjíždím opravdu z ostrova pirátů, ze kterého jsem utekl jen o vlásek…

A pak se v dálce objevila bílá mihotavá skvrna a Marianne vystřelila světlici. Za hodinu už nebylo pochyb. Jedu domů.

Ediční poznámka

Jako předloha pro naše vydání posloužila kniha Tisíc jizev, jak je sestavila paní editorka Ivona Březinová a vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2008. Námi nezařazené povídky (Božena Štibingerová: Anakonda; Petra Poliaková: Za bráchou do Afriky; Kateřina Hejlová: Trojná bohyně; Hana Rothová: Dvě bedny) najde v případě zájmu laskavý čtenář tamtéž.

 

Redakce MKP