Povídky pana Kočkodana

Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které jsou hypertextově provázány.

Poznámku pod čarou zobrazíte kliknutím na hypertextový odkaz, který je umístěn na pozici číslice na konci slova nebo odstavce, ke kterému se poznámka vztahuje (např.: Text 0).

Hypertextový odkaz je jednosměrně nebo obousměrně přesměrován na text poznámky pod čarou, která je umístěna průběžně v textu nebo na konci dokumentu.

Případný návrat na původní místo v textu e-knihy provedete kliknutím na hypertextový odkaz, který je umístěn na pozici číslice na začátku řádku textu poznámky pod čarou (např.: 0 Text poznámky pod čarou).

OBSAH

Upozornění pro čtenáře

Kolotoč

Denní host

Špatný příklad kazí dobré mravy

Ukradený zimník

Polepšení Felixe Piskory

Oběť amerických filmů

Pokus o převrat v Kokrhelích pod Skálou

Zahrada vonných úsměvů

Prokurista čtvrté dimenze

Povídka neobyčejně mravná

Poslední slova slavného muže

Ediční poznámka

Bibliografie díla Karla Poláčka

PŘÍTELI
JUDr. DUŠANU ZACHYSTALOVI

Kolotoč

V. J. Bublanina, známý též pode jménem Sulejman paša, jenž byl postupně prodavačem hracích obrázků, majitelem salonní střelnice i amerických houpaček a posléze též kolotoče, vzdal se živnosti, když byl nashromáždil značné jmění a když se mu podařilo výhodně provdati svoji dceru Barboru za Vincence Kaňku, sluhu u firmy Kauders & Co., export-import.

Svůj kolotoč mínil poslati svému švagrovi, chudému živnostníkovi v Sasku, jemuž se nějak nevedlo, takže by mu takový nástroj znamenitě posloužil.

Poslati chudému švagrovi kolotoč je věc chvályhodná, ačkoli v jádře neobyčejně komplikovaná: V. J. Bublanina byl poučen, že vývozu kolotoče možno docíliti pomocí zeleného formuláře, jejž nutno podati u úřadu, za tím účelem zřízenému. Takové formuláře jsou zajímavé tím, že mají více rubrik, než je nutně zapotřebí; skladatelé těchto listin vycházejí z toho stanoviska, že čím více rubrik, tím větší vážnost toho dotyčného úřadu.

V. J. Bublanina, vyplniv tiskopis jak nejlépe uměl, nastoupil cestu k úřadu. Kráčel se vzpurnou a sveřepou tváří, jakou mívají strany předvolané na berní referát. Starý Sulejman paša nebyl ostatně ve styku s úřady žádným nováčkem. Byl častým návštěvníkem soudů i jako žalobce i jako obžalovaný a nezřídka též jakožto předmět ohledání. Z bohaté soudní praxe odnesl si zásadu, že na úřadě nutno hlavně a především zapírati. I byl tedy odhodlán vše, nač by byl stran vývozu kolotoče otázán, popříti. Avšak úředník se ho na nic neptal a tu V. J. Bublanina rozvázal sám od sebe. Vypravoval o kolotoči, o své dceři Barboře, o jejím muži Kaňkovi; také o svém švagrovi v Sasku mnoho hezkého pověděl i učinil pietní vzpomínku na nebožku ženu. Jeho hlas hlomozil jako nákladní automobil, jedoucí po hrbolaté dlažbě. Přesto, že byl vykázán z místnosti, neurazil se, ale opakoval trpělivě celý svůj životopis sluhovi venku stojícímu a neustal, dokud zřízenec neujistil ho svými sympatiemi a nevyslovil svého obdivu nad romantickými příběhy ze života páně Bublaninova. Pak teprve odcházel, stisknuv sluhovi pravici, jsa spokojen, že si s ouřadem krásně pojednal.

Leč jeho spokojenost neměla dlouhého trvání. Již na sklonku příštího týdne obdržel tento dopis:

Vaše žádost č. j. 123.584 je neúplná. Račte ji doplniti přesným popisem zboží, event. připojiti vzorek.

Sulejman paša, poradiv se se svým právním zástupcem, zaslal seznam předmětů, ze kterých se obyčejně kolotoč skládá, připojiv neuctivě, že když úřad neví, jak kolotoč vypadá, ať se přijde k němu na kolotoči svézti, že to vzhledem na životní poměry úřednictva udělá s 50procentní slevou.

Zatím dostala se žádost do ozubených kol úředního aparátu. Vývozní blanket byl ozdoben spoustou modrých číslic, jež určovaly příští jeho osud, byl opatřen razítky všech barev, takže zářil pestrými barvami jako tetovaný obličej náčelníka Čerokézů, jenž vyhrabal válečnou sekeru.

Žádost se dlouho u úřadu pro zahraniční obchod nezdržela. Než bys řekl švec a naučil se sebraným spisům Bohumila Brodského nazpaměť, byla zaslána ministerstvu zemědělství, provázena jsouc tímto přípisem:

Ministerstvu zemědělství. V příloze postupujeme Vám žádost č. j. 123.584 k laskavému vyjádření ohledně vývozu koní.

Tentýž přípis byl zaslán ministerstvu zásobování, které během měsíce odpovědělo:

K tamnímu přípisu sděluje podepsaný úřad, že proti vývozu koní, vzhledem k tomu, že svrchuřečené jsou od kolotoče, a tudíž k výživě lidu se nehodící, nečiní zásadních námitek.

Ministerstvo zemědělství postoupilo žádost ministerstvu financí s tímto přípisem:

Ministerstvo zemědělství postupuje Vám žádost č. j. 123.584 o vývoz koní, ježto dřevěných, sem nepříslušejících, vzhledem k tomu, že se jedná o vývoz dřeva, tam příslušející.

Záležitost s koňmi vyřídil posléze dřevařský syndikát, otázav se chemicko-technického syndikátu stran lakové barvy, jíž byly koně natřeny, a po delší čilé korespondenci byla i tato otázka rozřešena uspokojivě.

Avšak není nám neznámo, že kolotoč je systém v podstatě velmi složitý; předmětů, ze kterých je složen, je počet neuvěřitelný, a každé takové součásti je třeba speciální péče. Směrnice, jimiž jest se při rozhodování o vývoz říditi, jsou velmi rozmanité a pestré. Tak vezměme například plachtu, kterou je kolotoč pokryt. Může býti konopná i lněná. Plachta byla lněná, a proto lnářský odbor textilní komise, uváživ bedlivě všecky okolnosti, vývoz doporučil. Jenže tato záležitost byla komplikována tím, že ona plachta byla nebožkou ženou páně Sulejmanovou dovedně vyspravena záplatami ze starých povlaků, které, jsouce bavlněné, spadaly do kompetence bavlnářského syndikátu. Ale ani tento úřad valných překážek nečinil.

Jenže stalo se v těchto pohnutých letech, že starý V. J. Bublanina ukončil svůj strastiplný život a odebral se tam, odkudž není návratu. I nedožil se bohužel toho, jak sklářský syndikát rozvážně si počínal při rozhodování o tom, zdali možno vývoz skleněných korálů, které zdobily kolotoč v podobě girland, povoliti; jak i hedvábné třásně byly uznány k vývozu způsobilé, jak i syndikát kovů pozvedl hlas svůj, když jednalo se o vývoz různých železných součástek, jichž je u kolotoče hojnost. Toho všeho se V. J. Bublanina nedožil, avšak svolával zajisté z nadhvězdných výšin požehnání na hlavy rozšafných úředníků, jimž záležitost s kolotočem způsobila mnohou trapnou chvíli.

Vše vrací se tam, odkudž počalo. Nezměnitelný je zákon koloběhu hmoty. I akta týkající se vývozu kolotoče vrátila se opět k vyřízení úřadu pro zahraniční obchod.

Jednoho dne zastavil se před budovou tohoto úřadu nákladní automobil a několik svalnatých mužských paží složilo z vozu ohromnou bednu, jež kryla ve svých útrobách akta, týkající se podivuhodného případu s kolotočem. A tato bedna stala se příčinou neskonalých útrap všemu úřednictvu a zřízenectvu. Kdykoli se ozval hlomoz za dveřmi kanceláře a otevřena byla i druhá půlka dveří a nešťastná bedna byla vnesena několika muži dovnitř, hrklo to v úřednictvu toho oddělení jako v starých hodinách. Pověstný akt strašil referenty i ve spánku. Žádosti za dovolené pro porušení nervů se množily a celkový zdravotní stav úřednictva byl povážlivý. Něco se muselo stát, to bylo jasno.

I stalo se. Úřadu pro zahraniční obchod byl získán nový úředník, jemuž bylo svěřeno pouze vyřízení nešťastného případu. A musíme říci, že nebylo šťastnější volby. Nový úředník nebyl nikdo jiný než věhlasný PhDr. Inocenc Tupý, slavný egyptolog, jehož jméno, proslavené vykopávkami v Luxoru, rozlétlo se po celém civilizovaném světě. Každému je zajisté známo jeho učené pojednání o egyptském bohu slunce Ra, jenž je totožný s bohem Osiris, avšak širším vrstvám je znám spíše pode jménem Horus nebo Amon. Knihy tohoto znamenitého vědce podávaly svědectví, že autor jejich nevyniká ani tak talentem nebo obrazotvorností, jako schopností snésti ohromnou spoustu pečlivě roztříděného materiálu do svých učených pojednání. Příkladem toho budiž jeho senzační třísvazkový spis Kolik spotřebovalo obyvatelstvo východních Korutan soli v létech 1583 až 1591?

Když PhDr. Inocenc Tupý spatřil plesnivá, zežloutlá a zaprášená akta týkající se pověstného kolotoče, jež byla složena v místnosti schválně k tomu účelu zřízené, když ucítil známý mu zápach trouchnivějícího papíru, tu vyrazil výkřik divoké rozkoše a okamžitě jal se přehrabovati ve starodávných listinách. Však to bylo čtení pro archeologa:

Panu ref. (123) ohledně laků k vyjádření.

Podpis (89)

Nemám laků. Mám jenom umělá hnojivá a karbid.

Panu ref. (67) ohledně laků.

Podpis (123)

Registratura vyhledá prius!

Podpis (67)

Prius má ref. (215).

Registratura

Pane ref. (215), dejte sem prius!

Copak nějaký mám?

A snad ne!

To bych řek, že ne!

Kde je žádost č.j. 123.584?

Žádost má ref. (678). Atd.

PhDr. Inocenc Tupý pracoval jako motor. Odklízel a pročítal obal za obalem, přípis po přípise, až konečně ke konci třetího měsíce objevil ztracenou žádost. Byla ukryta uprostřed aktů, jež se na ni během doby nakupily. A zároveň mohl konstatovati, že žádost je vlastně vyřízena a že může býti straně odeslána. Avšak v posledním okamžiku přikvapilo cenové oddělení, jehož přednosta, mladík sličného zevnějšku, vynikal nejenom jízdeckými kalhotami elegantního střihu, ale i neobyčejnou znalostí cen zboží všeho druhu.

Výsledek tohoto zakročení byl dopis, jenž byl odeslán na adresu Vincence Kaňky, ježto starý Sulejman paša byl již dávno na pravdě boží.

Dopis přinesl mu listonoš právě v tom okamžiku, když vyplácel svého nejmladšího syna kvartána za to, že přinesl ze školy cenzuru.

Spatřiv listonoše, pustil syna a zbledl, tuše cosi nedobrého. Rozevřel dopis a četl:

K Vaší žádosti č. j. 123.584 sdělujeme s Vámi, že fakturovaná cena kolotoče je příliš nízká. Upozorňujeme Vás, že nebude-li obnos do tří dnů opraven, bude žádost stornována.

Vincenc Kaňka vyrazil zoufalý výkřik: „Barboro!“

„Co je ti, táto?“

„Čti!“ a podával jí dopis.

„Panenko Maria svatohorská, to je od ouřadu!“ zabreptala zděšeně jeho žena, lomíc rukama.

„Ano, od ouřadu!“ pravil Kaňka strašlivým hlasem.

Chvíli bylo ticho. – Pak přistoupil V. Kaňka k svojí ženě, a šermuje jí prstem před očima, pravil: „Víš, komu mám děkovat za to nadělení, že si mne ouřady pořád tak všímají, ačkoli jsem pořádný člověk, z poctivého rodu, jakživ jsem nekradl, vždycky jdu rovnou a držím se na místě přes třicet let?! To tvůj čistý táta, ten štrychař, a já teď mám trpět za ty jeho machle[1]…!“

„Táto, nehřeš! Jaképak machle?“

„Ty machle, co měl s tím kulhavým Pánkem, však ty dobře víš, o kterých jsem se musel dovědět teprve od lidí…“

„Ale – podívejme se na něho, potentáta! Abys věděl, z toho, co měl s tím kulhavým Pánkem, z toho vůbec nic nebylo a kulhavý Pánek mlčel jako hrob, protože věděl, že by dostal víc než táta, kdyby to prasklo. A to se kolotoče vůbec netýkalo!“

„Že ne?“ opáčil jízlivě sluha od firmy Kauders & Co., export-import. „Tak pročpak si mne najednou ti páni tolik všímají? Co se jim na mně líbí? Já říkám jenom tolik: Na tom kolotoči není božího požehnání. A musí mně tu ránu z domu. Já ho dám Armádě spásy, ať si s ním dělá, co chce! Tak jsem řekl! Punktum!“

I stalo se.

A proslavený tento kolotoč mnoho učinil ve službách Armády spásy pro šíření a utvrzení křesťanské víry. Společně s tahací harmonikou, plechovými hudebními nástroji, pobožnými řečmi mnoho lidí naučil poznávati Krista.

Tak skončil případ s kolotočem.

Denní host

Jmenuji se Ferdinand Sýřiště a můj obličej je trudovitý. Život se ke mně při každé příležitosti obrátil zády a choval se ke mně nelaskavě. A přece jsem člověk skromný a nevtíravý, miluji společnost a s každým rád příjemně porozprávím.

Moje touhy nejsou přehnané. Hledím, abych vyšel jak s přídělem cigaret, tak se svým bližním. U dívek cením si více dobré srdce než vnadných nožek, jako ti druzí.

Mým svrchovaným přáním bylo státi se denním hostem, avšak ani toho mně nebylo dopřáno. Někdo by nad tím skromným ideálem pokrčil rameny, ale zajisté neprávem. Představte si: Prší. Do kavárny uchýlí se před deštěm spousta lidí. Stojí uprostřed místnosti a hledí mrzutě jako pes, jehož přinutili násilím, aby se vykoupal. A hle! U okna je prázdný stůl, jaké štěstí! Všecko se hrne k němu. Ale kampak, lidé! Cestu jim zastoupí čilý sklepník a zdvořile, avšak energicky upozorní, že stůl je vyhrazen dennímu hostovi. Denní host vstoupí. Haló, jaké pozdvižení! Sklepníci, bystře poskočivše, křepkým krokem řítí se k němu. Jeden nese v náručí kupu novin, jiný mu přináší kávu. Noviny položí mu vedle na židli a denní host se kochá blaženě při pomyšlení, že jiní, totiž nikoliv denní hosté, shánějí se po časopisech, které dostanou, až denní host uzná za dobré. Možno též si zažertovati s panem vrchním a škádlivě se ho otázati na jeho milostná dobrodružství.

Kavárna Jimmy West se mi vždycky líbila. Není tu zvláštní elegance, ale zato mírná, jaksi dobrosrdečná ošumělost. I hosté zdají se tu býti dobrosrdečnými. Ráno, jda po svém povolání, vidím v okně šachisty, hluboce zabrané do hry. Jeden z nich podepírá hlavu pravou rukou a levou drží se za špičku nosu. Druhý má v ruce cigaretu a druhou sahá do kapsy pro zápalky. Odpoledne jdu opět kolem, avšak jaká změna! První šachista podpírá hlavu levou rukou a pravou drží se za špičku nosu. Avšak druhý hráč drží posud v ruce cigaretu a druhou sahá do kapsy pro zápalky. Večer pak neodolám a vstoupím do kavárny, zahlaholím vesele: „Pozdrav Bůh, páni šachisté!“ a přisednu k nim. „Jste znepokojen?“ otáži se hráče držícího se za špičku nosu. „Není divu, pane. Jda ráno kolem za svým povoláním, viděl jsem vás, an jste učinil nesprávný tah. Táhl jste s koníkem sem, na toto černé pole, čímž jste zamýšlel svého soupeře připraviti o královnu. Chtěl jsem vás upozorniti na to, že si počínáte nejen nanejvýš neslušně, chtěje spoluhráčovi vzíti královnu – neboť jakápak hra bez královny? – , ale váš tah byl takticky nesprávný, což byste musel znát, kdybyste lépe ovládal teorii. Dovolte, abych vám celý případ demonstroval.“ Beru figury a stavím je tak, jak jsem je asi dopoledne viděl. Avšak kupodivu! Šachisté se nějak rozdurdili. Prý co si myslím, že se pletu do hry, nikdo že mne o to nežádal, ať si hledím svého a tak dále. „Dobrá, samolibí pánové!“ pravím důstojně vstávaje. „Poučit se možno vždycky a od každého. Kdo však dobře míněné rady odmítá, i neslušných výrazů používá, ten není hoden, abych se déle jím zabýval!“ Odcházím uražen. Ale dobře mi tak! Co si všímám hráčů šachu? Šachisté jsou lidé, kteří se odřekli světských radostí a straní se ostatních. Jsou to hrubci, neschopní jakékoliv ušlechtilejší myšlenky.

To jsou hráči kulečníku docela jinačí lidé! Již jejich švihácký zevnějšek ukazuje, že jejich povaha je družnější a veselejší než u asketických šachistů. Obyčejně mají na sobě žaket, měkký límec s pletenou vázačkou a kalhoty ohrnuté. Na žaketu mají skvrny od křídy a na kalhotách (jež se obyčejně lesknou) jakési mastné otisky prstů. Milí lidé! Postavím se k nim a přihlížím se zájmem, jak se namáhají. Záhy pozoruji, že moje sympatie kloní se na stranu maličkého tlustého hráče s hnědou vázankou, jemuž se nijak nedaří. Druhý hráč šlape mi na nohy a šťouchá tágem do břicha, jakoby schválně. Maličkého tlustého je mi líto, i beru mu tágo z ruky a pravím: „Při hře kulečníku nutno si zapamatovati především základní pravidlo z fyziky: Úhel dopadu rovná se úhlu odrazu. Tak tedy… Známe-li toto pravidlo, pak jde všecko samo sebou. Tedy: Tuto pozici možno hráti sice tzv. sedlákem, ale my jí tak nebudeme hráti, nýbrž elegantně triplé-buzarem. Ouha! Nepřišel! Nevadí. Možno pokus opakovati. Jednou, dvakrát, však se to jednou povede. Cože? Co to pravíte? Že mohu táhnouti po svých, že mě nikdo nevolal? Podívejme se na ty zelené pány, jak se vypínají! Nemyslete si, že se s vámi budu hádat! Za svoji ochotu abych sklízel hrubosti! To je dnes mládež, aby vás pámbu pozdravil. Vždyť já už jdu, pane vrchní, snad nemyslíte, že se budu s každým tento –“

Zvláštní lidé! Promluvíš s nimi dvě tři slova a už je každý hrr! Mrzutě odcházím do herny. Sedí tam lidé u karet a tváří se tajemně jako svobodní zednáři. Výraz jejich tváří je vážný a soustředěný.

„Cože, vy že jste dal flek? To se povedlo, chachacha! Na takový list se dává kontra? Kde jste to slyšel? Lidi, on dává flek a nemá nic od čtyřicítky! Pane, rozmyslete si, co děláte! Vždyť přivádíte svého pana kolegu do neštěstí! Podívejte se, váš protivník si dvakrát trumfne a kde jste? Myslíte, že když máte čtyři desítky, že jste to vyhrál? Zelenou desítku máte beztoho plonk.“

Hráči spustili hrozný křik. Mávají rukama, spílají a vyhrožují.

„Nemyslete, že se vás bojím,“ pravím pevně, „máte mravy jako indiáni, ale hrát neumíte. Proto máte zlost, to je to… Jo, já vždycky říkám: Karban, to je první krok na dráze zločinu. Nevíte, prostopášníci, kolik manželství rozvrátil mariáš? Jaké nepříjemnosti v příbuzenstvu způsobila moje teta – tvoje teta? A jaké zhouby a neštěstí přišly na svět skrze boží požehnání? Ha! Odcházím z peleše lotrovské… Nepovykujte, prosím, a naučte se pořádně hrát!“

Uf! Poněkud jsem se rozčilil. – Tamhle u okna sedí milenci a šeptají si. „Není třeba si šeptat,“ pravím, bera dívku laškovně za bradičku. „Jaképak tajnosti? Přede mnou netřeba ničeho tajiti. Vždyť já nic neprozradím. Oč že vím, co si šeptáte? Šeptáte si slova lásky. Známe to. Jen se milujte a buďte šťastni… Taková nevinná láska je moc hezká věc! Cože, vy se rdíte, slečno? Nebylo by to tak nevinné, jak jsem se původně domníval? Jak se jmenuje váš tatínek, slečno? Bylo by zapotřebí zdvihnout sukénky a pořádně nasekat. – A vy, mladý pane, kdybyste se raději učil, abyste při zkouškách nepropadl!“ – –

Ale tu se stalo cosi… Takový drzý mladík! Coo? Tak ty tedy tak? Já tě musím ztrestat, ničemo! Tu máš! Přibíhají sklepníci. Kolem nás se staví zvědavci. Přichází sám majitel kavárny. „Jaké tu trpíte nepřístojnosti?“ osopil jsem se na něho. Kavárník mne vyzývá, abych opustil místnost.

„Také že půjdu,“ odpovídám. „Ta vaše špelunka není místo pro slušného občana. Bylo by třeba upozornit na vás úřady. Že přijdete do novin, můžete být jist. Poroučím se, vy… tlustý pane. A vaši zřízenci jsou takoví usmolení…“

Prásknul jsem dveřmi. Na ulici jsem si vzpomněl, že jsem chtěl kavárníkovi říci „nenapravitelný zloději“. Ale už se nebudu vracet… Řekl jsem mu to pořádně! Jestli je trochu lepší člověk, zastydí se. Ale jestli si myslí, že tam ještě jednou přijdu, to se velmi mýlí… A denním hostem se stanu jinde.

Špatný příklad kazí dobré mravy

1) Profesor osmé hodnostní třídy Václav Šajc, uslyšev na chodbě pustý řev, vycházející ze septimy, kde byl třídním, otevřel prudce dveře a vstoupil do třídy. V hustých oblacích prachu podařilo se mu zahlédnouti špatného žáka Stádníka, jenž ačkoliv neměl nikdy domácího cvičení a co se týče řeckých nepravidelných sloves, ukazoval povážlivou nevědomost, přece byl viděn češtinářem Košťálem, an se prochází v parku s dívkou.

Profesor osmé hodnostní třídy Václav Šajc, pošinuv brejle na nose, počal jedovatě: „Někteří žáci se domnívají, že jsme v konírně. A namístě aby využili respiria k doplnění svých chatrných vědomostí, provádějí ve třídě uličnické kousky, výskajíce a povykujíce jako nádoby hlaholem naplněné. A vy, Stádníku, vy jste hoch darebný. Nedávno byl u mne váš pan otec, aby se informoval o vašem pokroku ve studiích, a já byl nucen jej vážně upozorniti, že nenastane-li pronikavá změna ve vašem chování a nevynaložíte-li více píle a snaživosti, abyste svým povinnostem dostál, nemůžete postoupiti do oktávy. A co jsem řekl o vás, platí rovněž tak o tamhletom Tajerovi – neschovávejte se, Tajeře, já vás dobře vidím – , o tom Tajerovi, jenž pohazuje papírky po chodbách a školníku panu Vitáskovi, jenž ho upozornil na nepřístojnost jeho chování, řekl slovo, slovo velmi neslušné, které se stydím opakovati, on mu řekl ‚kuš!‘ a pokřikoval na něho ‚bachaři!‘. Mluvě pak o Stádníkovi a Tajerovi, nemohu se nezmíniti o třetím členu tohoto důstojného triumvirátu, o tom Porgesovi, vstaňte, Porgesi, když s vámi mluvím, vy nechodíte do izraelského náboženství, domnívaje se patrně, že náboženství je předmět nepovinný. Mluvte, Porgesi, co jste to zde tropili?“

„Prosím, vašnosti,“ odpověděl hbitě Porges, stahuje bolestně obličej, neboť jej soused štípal do stehna, „já nevím, prosím, vašnosti, já jsem si opakoval Homéra, abych nezapomněl, co jsem se doma učil až do jedenácti hodin v noci, prosím, vašnosti –“

Třídou rozlehl se hromový smích.

„Klí-í-d!“ rozkřikl se pan profesor. „Já zapíši celou třídu do třídní knihy! Tedy zase ničeho nevíte? Ovšem, samo sebou se rozumí. Tak nám poví o tom třebas ten Kysela. Kyselo, povězte nám, co víte o tom halasu a tartasu, který tu byl, když jsem vstoupil do této třídy, a jak vznikla ona vlhká skvrna na zdi?“

Přizrzlý a vytáhlý Kysela Eman vstává a praví: „Prosím, vašnosti, jak vznikl halas a tartas v této třídě mi známo není, neboť jsem se musel odebrati ven za účelem vykonání potřeby velmi naléhavé. Z toho důvodu nevím, jak vznikla ona vlhká skvrna na zdi, prosím, vašnosti –“

„E – – sedněte si, hochu nezdárný. Píši vám nedostatečnou napřed do zásoby. Však vy si ji ještě zasloužíte…“

„Prosím, vašnosti,“ hlásí se Felix Vojtěch, pilný žák, na jehož šedivé a scvrklé tváři jako by bylo psáno: „Já jsem se učil – já to umím!“

„No tak, co nám poví Felix Vojtěch?“ zjasnil třídní profesor tvář.

„Prosím, vašnosti, onen halas a tartas vznikl tímto způsobem,“ odříkává přičinlivý Vojtěch Felix. „Někteří žáci utvořili si jakýsi gól, z hadru na utírání tabule pak kopací míč a ten míč vletěl na stěnu a zanechal tam vlhkou skvrnu.“

„Á, tak je to tedy,“ zvolal vítězoslavně kantor, „oni tedy utvořili si z hadru jakýsi gól, do něhož kopali –“

„Nikoliv gól,“ ozval se zezadu mohutný bas dlouhého Skokana, „nýbrž merunu neboli mičudu!“

„Tedy merunu neboli mičudu, ovšem, zajisté,“ opravil se pan profesor. „A copak bylo medle s tím gólem?“

„Nebyl žádný gól,“ vzkřikl uraženě Stádník vyskočiv, „vždyť to byl vyložený ofsajd, poněvadž si nepřátelský centr vleze pěkně za beka a soudce, prosím, nepíská, takovou stranickost jsem jakživ neviděl – –“

„Jakpak ofsajd,“ odpovědělo najednou několik hlasů, „to byla docela fair hra – –“

„Soudce je straník!“

„Není! To byl docela správný gól!“

„Soudce měl pískat surovost!“

„Soudce ven! Hanba!“

„Ti-cho!“ zahřměl pan třídní. „Copak je to? Ničemu nerozumím. Stádníku, vstaňte a vypravujte svými slovy celý průběh události. Tedy: Soudce nepískal surovost, poněvadž někteří žáci, kopajíce ofsajd, učinili merunu – –“

„Ale kdepak,“ přerušil ho Stádník pohrdavě, „pravidla fotbalu musíte mít v malíčku, jinak nemůžete do věci mluvit. To bylo tak: Kysela Eman jako halfbek udělal roh –“

„To nebyl roh, ty nádivo,“ přerušil ho Kysela rozhorleně, „to byl docela sprostý aut, abys věděl. Přece, tadyhle stojí Porges a podává Zachystalovi. Zachystal kiksnul a křičí: Piš, piš! A potom –“

„A vždyť byla ruka, mládenci, a soudce nic nevidí,“ chechtal se Brabec, zvaný Tlampač Mečislav.

„Prosím, vašnosti, to nebyla hra, to byla svrabařina,“ hlásí se Poláček, „kdyby byl soudce co k čemu, tak by diktoval trestný kop – –“

„Tak, jestlipak bude ticho, vy chásko ničemná,“ zařičel kantor, udeřiv pěstí do katedry. „Já tu věc pořádně vyšetřím, ale pak běda viníkům!“

2) Profesor osmé třídy hodnostní Václav Šajc ubíral se vážně po chodbě a vstoupil zamyšleně do sborovny. Ve sborovně zastihl profesora dějepisu dr. Josefa Vejtrubu, jenž s nadšením prohlížel si svůj katalog, pýchu svého života, ve kterém známky „velmi dobré“ byly napsány černě, „dobré“ modře, „dostatečné“ zeleně a „nedostatečné“ pak červeným inkoustem.

Dr. Josef Vejtruba, spatřiv vcházejícího, narovnal si skřipec a otázal se: „Prosím vás, pane kolego, nevíte, kterému profesorovi nadávají studenti bambula?“

„Bambula?“ zachechtal se Václav Šajc škodolibě. „To nevíte, pane kolego, že vám?“ Ale nebylo to pravda, bambulou nazývali žáci profesora Šajce, kdežto Vejtrubovi říkali Joe Pep. „Kupodivu,“ pokračoval Václav Šajc, kroutě si zálibně knír, jak žáci připadnou někdy na vhodný název! „Ale mám k vám prosbu, pane kolego. Neznáte snad náhodou pravidla hry kopané?“ A profesor Šajc, schýliv se k panu kolegovi, vypravoval mu celý případ.

„Pravidla kopané neznám,“ odpověděl dr. Josef Vejtruba, „avšak bylo by nejlépe,“ pokračoval, zasvítiv krvežíznivě očima, „takhle jich asi osm nechat propadnout, to by byl nejlepší trest!“

„Nikoliv, pane kolego. Já musím nejprve vniknouti do tajů této surové hry a pak budou viníci exemplárně potrestáni.“

3) Profesor osmé třídy hodnostní Václav Šajc, pořídiv si Pravidla hry kopané, ponořil se s celou duší do svědomitého studia. Seznav teoreticky tuto hru, tak ukrutně na středních školách pronásledovanou, a snad proto tak oblíbenou, toužil seznati ji i prakticky, aby tím rozhodněji mohl čeliti této zhoubné neřesti, jež odvracuje mládež od studií humanistických, ducha hubí i mravy kazí a činí lehkovážné mladé lidi neschopnými pro život praktický.

A tak stal se profesor osmé třídy hodnostní Václav Šajc stálým návštěvníkem hřiště Sparty i Slavie a neopovrhoval ani seznati výkonnost předměstských i přespolních klubů, aby získal dostatečných vědomostí sportovních.

Běda! Poťouchlý osud uchystal lstivě léčku svědomitému pedagogovi. Třídní profesor nesledoval již fotbalové zápasy proto, aby mohl vyšetřiti trestuhodnou výtržnost, jež se stala v jeho třídě během respiria – nikoliv: Třídní profesor navštěvoval hřiště se vzrůstajícím odborným zájmem. Kdožpak odolá sugestivnímu půvabu zakázané hry!

I jásal vstříc statečnému Pilátovi, hbitému Mazalovi i úsměvnému Vaníkovi, i obdivoval se neodolatelnému Káďovi i mohutným kolenům hrdinného Kolenatého. A naopak repot jeho splýval s repotem ostatního obecenstva, když pozoroval, že soudce nevede si ve svém důležitém úřadě příliš svědomitě.

Se zálibou pozoroval v pražských ulicích i všelikých prostranstvích, kterak bodrý lid kopá do improvizovaných míčů. Kterak kopají i vážní prošedivělí mužové i nadějní výrostci i ta nevinná robátka. A často přispěl i radou i skutkem, uplatňuje tak své sportovní vědomosti.

A když naslouchal vyprávění vetchých starců o vynikajících fotbalistech minulých dob, tu tajil třídní profesor dech a připomínal si životopisy vynikajících mužů řeckých i římských od slavného spisovatele Cornelia Nepota.

A tak když jednou jeden ctihodný stařec vyprávěl o neodolatelných a nezachytitelných ranách mytického střelce Koška, tu nezdržel se pan profesor, aby neučinil poznámku: „Kdyby byl přeslavný onen Košek žil ve starověku, byl by za svoje hrdinné činy proměněn v souhvězdí a pojat mezi bohy!“

Načež starci, pokyvujíce vážně hlavami, vzdychali: „Jojo, bejvávalo… To víte, u nás není ten pořádek. Kdepak Rakousko!“

4) Ředitel gymnázia, uslyšev na chodbě pustý řev vycházející ze septimy, otevřel prudce dveře, a vstoupiv dovnitř, uviděl tuto scénu: Profesor osmé třídy hodnostní drží špatného žáka Stádníka za knoflík a křičí: „Ty nádivo jeden, pravidla fotbalu musíš mít v malíčku, jináč toho radši nech, ty ksichte, a radši se uč řecký slovíčka, když ti to dělá dobře, já už to dávno říkal, že z tebe jakživo nic nebude. – – Tak, mládenci, do toho, ať to dohrajeme!“–

Ukradený zimník

Někomu bývá osudem žena, jinému zimník.

Čeněk Švorc, jak již jméno ukazuje, povoláním učitel, byl stařičký přívětivý pán, jenž byl za války již na penzi, po převratě však opět reaktivován. Starý pán byl velmi známou osobností; aspoň ve čtvrti, kde bydlel, znal ho kdekdo. Příčinou této popularity byl zimník, opravdu umělecký výtvor mistra Šanty, krejčího z jeho rodné obce Zeleného Bůčku, jehož díla přežila jeho tělesnou existenci a hlásají ještě ve třetí generaci slávu tvůrce jakožto nejdovednějšího krejčího pod sluncem. Zimník srostl s osobností svého nositele, že stal se, abychom se vyjádřili řečí diplomatů, jeho integrující součástí a byl, jak se zdá, ušit za těchto předpokladů: že jeho majitel doroste velikosti Čurily Plenkoviče, mytické postavy ruských bylin; že prožije svůj věk v blahobytu, takže co do objemu bude se rovnati nejméně kapitolnímu proboštovi.

Nebylo jistě vinou slavného mistra zelenobůčského, že ani jedna jím předpokládaná okolnost nenastala. Čeněk Švorc nevynikl postavou Čurily Plenkoviče, ba možná že byl ještě menší než Duko Petkovič, prodavač orientálských cukrovinek, u kterého jsme si kupovávali „mejdlíčko“ a turecký med. A poněvadž zvolil si dráhu učitelskou, chápeme, že neměl žádného důvodu ke ztloustnutí.

Dokud Čeněk Švorc žil v Zeleném Bůčku, byl toho mínění, že zimník vyhovuje nejvybranějšímu vkusu; když však přijel na studie do Prahy, poznal, že požadavkům doby poněkud neodpovídá. Zimník byl také příčinou, že se pan učitel neoženil. Měl ovšem jako každý člověk mnoho „vážných známostí“, které však trvaly pouze přes léto. Na zimu pak nastalo nápadné ochlazení, jehož výsledkem býval dopis dotyčné dívky, že „lituje, ale poznala, že se k sobě nehodí, poněvadž neporozuměl záhadám jejího srdce…“ Proč by záhadám ženského srdce najednou nerozuměl, když jim rozuměl po celé léto, to Čeněk Švorc zprvu nechápal; když však se tato událost opakovala ještě několikrát, poznal, že kamenem úrazu v lásce byl jeho zimník. Maje však voliti mezi svým zimníkem a ženským srdcem, dal pan Švorc přece jenom přednost zimníku, u něhož cenil solidnost a trvanlivost, vlastnosti to, jichž ženy obyčejně postrádají.

Avšak stalo se jednoho dne, že byl zimník v kavárně ukraden. Tuto událost přijal Čeněk Švorc asi s takovými pocity, jako když umře v rodině osmdesátiletá babička, která věčně sedí na lavici u kamen a jen chrchlá a vede dlouhé monology; nikomu už nepotřebná, ale když ji mrtvou vynášejí z domu, tu vzdychají členové rodiny: „Chudák stará! Ještě si mohla hezkých pár let mezi námi pobýt!“ –

Jméno pana Františka Planýře bylo proslaveno v širých oblastech strmého Žižkova i přívětivých Košíř i pohostinné Michle. Výtečný tento mladík spojoval půvabnost zevnějšku s rytířskostí povahy. Oděvní součástky, jež tvořily jeho exteriér a pocházely většinou z demobilizační podstaty bývalé c. a k. armády, doplňoval vhodně široký tvrdý klobouk, jenž trůnil na hlavě, posunut laškovně k pravému uchu. Pan František Planýř byl náčelníkem proslulé party, jež vyznačovala se jak družností a smyslem pro solidaritu, tak i veselými kousky, kterými strašila počestné měšťanstvo. Sídlem této party byla útulná hospůdka U Klobouku na tři facky. Tam scházíval se výkvět mládeže žižkovské se svými dámami, odtud pocházel chvalně známý dav, jenž bývá podle potřeby buď „spravedlivě rozhořčeným lidem“, nebo „nezodpovědnou luzou“.

I stalo se podivuhodným řízením osudu, že ten den, co se Čeňkovi Švorcovi ztratil v kavárně zimník, ještě týž večer vstoupil pan František Planýř do dveří restaurace U Klobouku na tři facky, oděn jsa zimníkem, jenž ztracenému byl tak podoben, jako by byl jeho vlastní bratr. Zjev pana Františka Planýře způsobil bouřlivou veselost, jejíž příčinou byl ironický kontrast mezi jeho svobodomyslnou tváří a ctihodně konzervativním obalem, dýšícím měšťanskou počestností. Veselost dostoupila vrcholu, když nejlepší kamarád pana Planýře vykřikl tónem nejvyššího uznání: „Franto, ty máš ránu!“ Filologové učí, že výraz „ty máš ránu“ značí kritický postřeh disharmonického nesouladu mezi oděvem a tělesnou osobností jeho nositele, avšak pan Planýř považoval to za těžkou urážku. Vznikl spor, jenž přešel v tuhou bitvu, jež skončila vyhozením původce hanlivého výroku z místnosti. Jan Zbejvalík, nejlepší kamarád, zdvihl se ze země, sebral svoji čapku a hulákaje neurčité hrozby, zmizel v tmavé noci. Náhodou naskytnuvší se kinooperatér zachytil tento dramatický výjev, který byl pak pojat do třetí a neodvolatelně poslední epochy grandiózního filmu Intolerance aneb Nesnášelivost lidstva.

Avšak pan František Planýř přišel sám k poznání, že držení zimníku mohlo by míti za následek ztrátu popularity, ztrátu něžné příchylnosti ženského pohlaví, a proto odebral se do páté čtvrti, aby vyhledal závod Jakuba Gänsekräse, téhož, jenž měl cink na levém oku a na Nový rok šnudroval nejméně 20 K. Našel brzy, co hledal. Závod Jakuba Gänsekräse byl ozdoben velikým štítem, na němž vymalován byl neznámým umělcem obraz vojína v parádní uniformě, s kloboukem ozdobeným chocholem peří. Obličej vojína, kypící erárním zdravím, jenž díval se lákavě a povzbudivě na kolemjdoucí, jakož i prsa jeho, ozdobená množstvím řádů, byla namalována en face[2], zato nohy, jež kráčely po silnici, zdobené košatými stromy, byly vyobrazeny z profilu. Pod zdařilým obrazem byl nápis: „U Frajtra od c. k. lantvér“. Těžké kroky světodějných událostí přešly i přes tento nápis: Písmena „c. k.“ byla vymazána a nahražena „čs“. Tento štít byl pýchou šéfa závodu a závistí konkurence. Jakub Gänsekräs nejednou prohlásil: „Takový obraz nenajdete, prosím, v celé Praze. Už byli u mě páni a dávali mi za něj houf peněz. A já ho nedal. Bodejť, takový ručně malovaný obraz! Za ten bych nevzal ani desítku!“

Jakub Gänsekräs kupoval a prodával drobné šmecijes[3], a proto vyhledal ho pan Planýř, aby se zbavil svého zimníku.

Jakub Gänsekräs vzal do ruky nabízený zimník. Sotva však popatřil naň znaleckým okem, ušklíbl se potměšile; uchopil pana Františka Planýře za knoflík a pravil vážně: „Radil bych vám, pane, abyste tento zimník vrátil poctivě majiteli!“

„Cóóó…? Co se bavěj, voni. Snád nemyslejí, že jsem ten zimník ukrad?“

„Já neříkám, že jste ten zimník ukrad, já neříkám, že jste ten zimník neukrad. Já jen povídám: Vraťte ten zimník majiteli!“

Jakub Gänsekräs upřel svůj zrak na pana Františka Planýře a pan František Planýř upřel svůj zrak na Jakuba Gänsekräse.

Oba mužové si porozuměli.

„No…,“ počal váhavě pan Planýř, vysmrkav se a lusknuv rozpačitě prsty kamsi pod pult, „já, abych tento… mluvil, jak se říká, pravdu, já zrovna na tom netrvám, abych ten zimník podržel. Moc radosti jsem s ním neužil a mezi pány kolegy z naší party jsem měl jen posmíšky. Ale ono se řekne: Vrátit! Jak ho mohu vrátit, když nevím, komu patří!“

„Neví, komu patří!“ rozchechtal se Jakub Gänsekräs, plácaje se zuřivě do stehen. „To se povedlo! Pana učitele Švorce neznáte? Celá Praha ho zná, celé Čechy, celá Evropa a já vím moc kdo ještě. Pan učitel Švorc a jeho zimník patří k sobě jako rada zemského soudu a jeho houser. Vezměte si zimník a zabalte ho krásně a pošlete ho panu Švorcovi zpátky. Jeho adresa je: Vysočany, Na Vydrholci č. 5. Tak a jděte spánembohem!“

A Jakub Gänsekräs vystrčil pana Planýře ze dveří a pohlížel hezkou chvíli za ním, jak se ubírá směrem k Žižkovu, opakuje si cestou: „Na Vydrholci, číslo 5. Sakramentský dílo!“

Když pak Čeněk Švorc, učitel, obdržel poštou balík, a když ho rozbalil a spatřil opět svůj zimník, a když přečetl přiložený dopis tohoto obsahu:

Velectěný pane předem přijmete srdečný pozdrav se stálou vzpomínkou co pořád děláte a jak se máte já jsem chválabohu zdráv ale musím vám napsat že je to hanba že takový vzdělaný pán nic na sebe nedrží a chodí jako šutrák a nemůže si pořídit nový zimník který nechtěl ani Vrzoun Jan jako můj švagr ještě jednou vás zdraví

s úctou
F.P.

– – tu zaplakal jako sirotek lowoodský[4] a pravil: „Co platno: – – Osud!“

Polepšení Felixe Piskory

Felix Piskora byl obdařen příliš květnatou fantazií i důsledným optimismem, než aby kráčel po cestě zákona. Udivoval horlivé čtenáře rubriky Ze soudní síně svými dobrodružnými kousky, ať již jako chevalier de Sauce, nebo colonel McO’Brien esq., anebo urozený hrabě v. Zimperlich-Schinderhausen. Jeho specialitou byly sňatkové podvody a místem působení vysoké aristokratické kruhy. Příroda ho pro tento způsob živnosti znamenitě vyzbrojila: Zjevem připomínal typického hrdinu společenského kinodramatu, jenž po dvě hodiny mihá se před roztouženými zraky paní a dívek, aby potom aspoň ve snu vyplňoval nevyslovená přání ženských srdcí. Avšak nejen příjemného zevnějšku byl Felix Piskora. Důležitější je, že byl vyslovená inkarnace drzosti. Drzý byl jeho obličej, jeho aristokratický nos byla provokace, hladce učesaná lebka působila demonstrativně a celý jeho zjev vyvolával pobouření. Ale ovšem drzost jeho byla jemně tlumená, možno říci diskrétní, slovem stylizovaná.

Člověk jeho kvalit nemohl přejíti přes plátno života nepoznán a nepochopen. Jsa vyučeným číšníkem, byl zajisté mužem vybraných způsobů, které stykem s aristokratickým světem se ještě zaokrouhlily. A jako muž rozumný pochopil, že jeho šlechtická dobrodružství nemohou býti doživotním zaměstnáním, zvláště když často končívala mezi neutěšenými čtyřmi stěnami a mezi nudnými výpary pražené polévky.

I našel se muž, jenž objevil v Piskorovi skryté talenty, dovedl oceniti jeho kvalitu a přispěl svým způsobem k plnému rozvinutí jeho duševních sil. A kdo byl ten pán? Byl to pan Lev Schlesinger, významná osobnost na poli negativně národohospodářském. Před válkou byl upoceným obchodním cestujícím s krémem na boty; jeho zevnějšek, umouněný a ohmataný jako koruna, kterou dostaneme od kaštanáře nazpět, byl zároveň živou reklamou podniku, jejž zastupoval.

Ale zato ve válce zazářil jak granát pojizerský v barvolesku své krásy. Rychle pochopiv veliké umění vyhnouti se vojenské povinnosti, aniž by byl za to soudně stíhán, stal se šéfem jedné z obchodních společností, které v té době rozmnožovaly se jako mikroorganismy morové nákazy. Byla to firma K. u. k. priv. Gesellschaft für die Förderung der patriotischen Heimindustrie, Ges. m. b. H.[5] (adresa telegramů Ganef), jež propagovala pomocí svých výrobků sezónní účinné vlastenectví. Ostatně vydělávala také hezké peníze. V této době poznal pan Lev Schlesinger Felixe Piskoru, jenž z nedostatku něčeho lepšího obchodoval se sacharinem, a vzal ho do svých služeb pod titulem účetního, ale vlastně k provádění riskantních obchodů. Tento úctyhodný podnik, jenž přispěl svým způsobem k přesunutí mocenských sil a k nové orientaci politické v Evropě, změnil po převratu svoji firmu a nazýval se British-Czechoslovak Association for the import and export Comp. Lmtd.[6] Nemožno však říci, že by se mu proto dařilo hůře. – –

Ústředny, filozoficky vzato, jsou asi výslednicí přirozeného sklonu lidstva k flagelantismu[7]. Je-li na místě přirovnání ze života, má se věc asi tak, jako když kantor vybíral ve škole krejcary na rákosku, aby ji roztřepil o záda školáků: Ústředny jsou zřízeny z prostředků lidu a slouží patrně výhradně k jeho potrestání.

Ústředny ne nepodobny jsou mamutům, kteří přetrvali ohromné převraty na kůře zemské a dožili se dob troglodytů a člověka neandertálského, aby pak vzali za své při periodě ledové. –

I byla Ústředna dvojchromanu draselnatého jednou z těchto blahodárných institucí, jež ukracovaly jedněm věk a jiným přidávaly tuku. Dvojchroman draselnatý, jenž původně užíval se k plnění článků Grenetových, stal se hledaným zbožím, když podnikavá firma Brüder Watzke[8], Berlin-W, začala ho používati k výrobě znamenitého preparátu, jejž inzerovala pod heslem „Jste sláb? Chtěl byste opět nabýti síly? Pak… atd.“ Tato firma dopsala jednoho dne panu Schlesingerovi, s nímž byla v obchodním spojení, aby jí dodal pět vagonů dvojchromanu draselnatého.

Pan Lev Schlesinger zavolal si účetního Piskoru.

„Pane Piskoro, potřebujeme pět vagonů dvojchromanu draselnatého k vývozu.“

„Pět vagonů – – a k vývozu? To se přece nesmí!“

Pan Schlesinger zrudl, pak zmodral a potom zezelenal. Felix Piskora oddal se se zájmem studiu barevných odstínů v obličeji svého šéfa; jeho pozorování přerušil ctihodný šéf, jenž povstal, a chrochtaje jako podrážděný nosorožec, pravil: „Pane, kdo jsem?“

„Jste pan Schlesinger,“ odpověděl účetní lakonicky.

„A mohl byste mně říci, čím jsem?“ pokračoval ctitel konjunkturních zisků, povyšuje hlas.

„Vy jste, tento – – obchodník,“ zadrmolil jaksi nejistě Piskora.

„Pane, budiž tedy, jak jste řekl. Obchodník. Ale lépe řečeno milionář. Tak jest. A nyní vám něco řeknu, co si poznamenejte, pane. Dokud jsem dělal pouze to, co jsem směl, byl jsem mizerná existence, mizernější než ten krém, ve kterém jsem cestoval. A to byl moc mizerný artikl, čestné slovo, pane! Můj bývalý šéf, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl velký zloděj. Byl armádním dodavatelem. Moc šikovný člověk, jen co je pravda, pane. To jsem vám už vypravoval, jak napálil starého Leberthrana, neznáte ho? I jakpak byste neznal starého Leberthrana, co mu říkali, ‚povím – povím‘! Ostatně to nepatří k věci, pane. Chtěl jsem vám říci jen tolik, dokud jsem dělal, co se smí, byl jsem – nic. Pak přišla válka. Ach jó! Velká doba, historická doba, pane. Stal jsem se armádním dodavatelem. Dodával jsem sušenou zeleninu, stanové kolíčky, masky proti plynům, zkrátka co se dalo. Jestli to armádě pomohlo, nevím. Mně to pomohlo. Studoval jsem císařská nařízení, abych věděl, co se nesmí, a nyní jsem, jak se říká, ‚ein gemachter Mann‘[9].“

Pan Schlesinger se odmlčel, udělal pro větší efekt citovou pauzu a pomocí svého nosu a modrého kapesníku vyloudil srdcervoucí melodii.

Felix Piskora byl zdrcen.

„Odpusťte, pane, že jsem vás urazil,“ pronesl, pokorně se ukláněje. „Já to udělal nerad. Z hlouposti.“

„Budiž vám odpuštěno, mladý muži,“ odvětil slavnostně starý pán. „Jsem dobrý chlap, pane. Ale slyšte: Domníváte-li se, že mně imponujete tím, že jste seděl v kriminále, to se moc mýlíte, pane!“

„A ne –?“ protáhl zklamaně první účetní.

„Nikoliv, pane,“ odvětil pan šéf pevně. „Nesvědčí to ve váš prospěch, pane. Podívejte se na mne: Byl jsem snad já někdy zavřen? Nikoliv! Jsem bezúhonný občan, pane. A vám by též bylo lépe, kdybyste nebyl býval trestán. Nedělá to dobrý dojem, pane. Jste, pravda, výtečný člověk, ovládáte čtyři řeči, vždyť jste byl stevardem na lloydovém parníku[10]. Proto jsem vás však nepřijal do svých služeb.“

„Nýbrž – –?“

„Nýbrž proto, že jste muž znalý světa a bez předsudků. A nyní, když jsem vám připomněl zásady moderního obchodu, jděte a opatřete mně pět vagonů dvojchromanu draselnatého. Vykročte ve jménu Páně a dokažte, že jsem se ve vás nezklamal.“

Ústředna dvojchromanu draselnatého byla v ponurém paláci, bývalý to Damenstift[11], kde trávilo kdysi pět ušňupaných bohabojných panen šlechtický svůj věk, zasvěcený zbožnému rozjímání a hraní francefusu[12].

Tučný sluha, stojící u vchodu, z jehožto zraku zářila touha po diškerecích, ukázal Felixu Piskorovi, kde sedí příslušný referent. Podnikavý mladík vtrhl do kanceláře, nedbaje protestů trpělivě čekajících stran; avšak skoro tak rychle vyšel zase ven. Referent, jinoch načichlý posud školním idealismem, energicky zamítl jeho žádost. Také ostatní pokusy setkaly se s hlučným nezdarem. Pan Piskora počal útok z jiné strany. Odebral se na vyšší místa a počal tam tajemnou práci. Výsledky se dostavily. Mladistvý referent počal dostávati jakési „pokyny“. Avšak on se nedal. Pokynům „shora“ odolával statečně a držel se houževnatě předpisů. Jistý velmi vysoký a velmi tlustý pán zastavil ho na chodbě úřední budovy a pravil: „Pane kolego, idealismus je dobrý tak pro domácí potřebu; ve veřejném životě však působí spousty.“

Mladý referent zadíval se na něho nechápavě.

„Jsem také idealista,“ pokračoval velmi tlustý pán, „ale jen jak se sluší a patří. Idealismus je asi jako ten klacek, který v Alpách věší dobytku na krk, aby se na pastvě nezaběhl. Jak začne skotačit, klacek bije přes kolena. Rozuměl jste? S ideálem těžko dělat v životě skoky.“

Mladistvý úředník nerozuměl, ale zato tím houževnatěji hájil svoje stanovisko. „Jsem odhodlán,“ pravil k svojí kvartýrské, „vzdorovati všem úkladům a nástrahám mně v cestu kladeným.“

„Nojo,“ odpověděla paní bytná, navazujíc na svoje myšlenky, „ale ponožky už vám spravovat nebudu, mladej pane, to ať vám dělá někdo jinej, já nejsem žádnej blázen, a vaše prádlo ať mně přijde z domu, já už se nadřela dost pro cizí lidi a od nikoho nemám poděkování, když vám to není recht, můžete jít, takovejch kapacitů jsem viděla, já jsem mohla mít jinší páni, o jejej! Jeden minářskej[13] mne pořád prosil, ať ho vemu na byt, mohla jsem mít s ním věk, ten by mně toho nanosil, ale to ten můj pořád ne – ne, že chce ouředníka, to že je s ním jiný pojednání, a teď to mám, já nemám holt štěstí – –“

A tak dále.

Mladistvý úředník nevyčkal konce přednášky, kterou znal ostatně zpaměti, a odebral se do svého pokojíku, kdež oddal se hlubokému přemítání o truchlivé kombinaci povolání úřednického, spojeného s bytovou krizí. –

Panu Piskorovi se nedařilo. Jeho důstojný principál počínal již býti netrpěliv. Tu vzpomněl si konečně podnikavý jinoch na svoje milostné úspěchy a obrátil svůj zřetel na slečnu zaměstnanou v kanceláři mladistvého referenta.

Je pozoruhodno, že v každém oddělení sedí slečna, zkušená úřednice, která jako pečlivá chůva učí mladého referenta úředním krokům a dává bedlivý pozor, aby její svěřenec nepřišel k úřednímu úrazu. Tyto starší, zkušené slečny mohly by říditi celý úřední stroj samy, kdyby nebyly příliš zvyklé na subordinaci.

Taková byla též slečna Secfusová, nevrlá dívka, kterou těžký život a neúspěchy v lásce učinily zarputilou k mužům. Avšak kdo by mohl odporovati dobyvateli, líbeznému Felixu Piskorovi! I netrvalo to dlouho a vlivem tohoto obratného muže měnily se dikobrazí bodliny její duše v hebký velur. A kupodivu! Ačkoliv si pan Piskora umiňoval každého dne dotknouti se v hovoru oněch pěti vagonů, nenalézal jaksi slov a hovořil o něčem jiném a vzdaloval se více a více svého úmyslu. V její společnosti stával se rozmařilý jinoch jaksi nejistý a mluvil hlouposti, jaké hovoří septimáni v tanečních hodinách. Hovořil nejenom o vlhkém letošním počasí a spisech Elinor Glynové, ale takové věci – a tak byl jednoho dne pozván do domácnosti Secfusových.

Den, kdy je mladý muž pozván do domácnosti středního stavu, má býti v kalendáři zatržen červenou tužkou. Neboť je to den významný. Felix Piskora tak neučinil, ale přesto na ten den nezapomněl.

Z rodiny Secfusovy budiž jmenován Martin Secfus, otec, na místě prvním. Byl to vážný pán ornamentálně vrásčitého obličeje, mlčelivý jako fakír. Dvě pouze věci ho trápily a naplňovaly černými předtuchami: Jednak nebezpečí vpádu žlutého plemene do Evropy a za druhé starost, jak bude, až slunce, zdroj energie tepelné, vyhasne. Jinak to byl člověk klidný a spokojený, ctitel státní služby. Paní Secfusová byla týchž názorů jako její manžel, až na to, že se neobávala vpádu žlutého plemene ani vyhasnutí slunce, ale pouze toho, aby jim domovnice nechodila krást do sklepa uhlí. Jejich dcera Jindřiška byla dobré dítě a měla pěknou výbavu, se kterou se Piskorovi hned napoprvé pochlubila.

Je cosi metafyzicky mocného v kávovém ovzduší měšťanské rodiny. Pan Piskora, jemuž měla býti slečna Secfusová prostředkem k docílení podvodného vývozu, byl touto atmosférou jakoby ochromen. Pozdě poznal, že šlechtické prostředí není měšťanské. Vlivem kávového ovzduší byl jeho duševní organismus podroben jakémusi rozkladu; molekuly jeho duše vykrystalizovaly se v souměrně čtverhrannou duši měšťanskou, která se odhodlaně pustila v zápas s barokní duší světácké rozmařilosti.

Výsledek byl nepochybný.

Při první návštěvě bylo Piskorovi ukázáno rodinné album a byl poučen o všech příbuzenských vztazích rodiny Secfusovy.

Při druhé návštěvě byla káva s bábovkou. Slečna Jindřiška zahrála barkarolu z Hoffmannových povídek.

Při třetí návštěvě nezahrála slečna barkarolu, poněvadž ji Piskora už znal, ale zahrán byl rodinný mariášek. Paní Secfusová poučovala mladého muže se železnou mateřskou logikou o výhodách stavu manželského.

Při čtvrté návštěvě bylo slaveno formální zasnoubení pana Piskory se slečnou Jindřiškou.

Již od nějaké doby se panu Schlesingerovi jeho účetní nelíbil. Počal docházeti do kanceláře pravidelně, pracoval jako kůň u žentouru, slova nemluvě. Ctihodný šéf vrtěl povážlivě hlavou. Nejasná tušení probíhala mu myslí. Když pak při pololetní uzávěrce souhlasily knihy s pokladnou na haléř, pojaly pana Schlesingera strašné obavy. „Buďto mne ten chlap okrádá takovým rafinovaným způsobem, nebo –“ Pan Schlesinger neodvážil se domysliti.

Když pak večer odešel všechen personál a pan Schlesinger s panem Piskorou osamotněl, použil šéf příležitosti, aby účetního vyzpovídal.

„Piskoro,“ pravil pan Schlesinger tklivě, „vždycky jsem to s vámi myslel, pánbůhví, jako otec. Proč mě chcete zničit, ožebračit, přivést do hrobu?“

„Pane šéfe,“ odpověděl Piskora, „mluvíte-li o penězích, které jsem vám tu a tam v mladistvé nerozvážnosti odcizil, pak nemějte strachu. Já vám všecko vynahradím!“

„N-ne!“ mával odmítavě rukou starý pán. „To jsou věci samozřejmé. O tom já vím, to jsem si započítal do režie. To já znám, tu a tam pokladna nesouhlasí – jinak se zapíše do knih – mladý člověk potřebuje vyražení –, to jsem všecko prodělal. Ale vy jste – já nevím, co si mám o vás myslet – , vy máte něco v plánu! Zanedbáváte svůj zevnějšek, první jste v kontoáru[14], poslední z obchodu, pracujete, ani slova nemluvíte. Piskoro! Vy lumpe! Vy podvodníku, co to máte za šmejdy? Mluvte, nebo tu ránu vás dám sebrat!“

„Pane šéfe,“ odvětil vrchní účetní důstojně, „odmítám s veškerým důrazem vaše nízké podezření. Prohlašuji, že nemíním setrvati v závodě, kde sídlí duch nepoctivosti a kde ctnost a nevinnost jsou utiskovány a vydány ve psí.“ (Starý pán klesl těžce do křesla.) „Jsem syt života neřestného a odhodlal jsem se vstoupiti na cestu ctnosti.“ (Starý pán zfialověl.) „A ta cesta vede do stavu manželského.“ (Starý pán rozepnul límec; jeho obličej přecházel v barvu ultrafialovou.) „Vezměte na vědomí, že dávám výpověď –“

Pan Schlesinger vybuchl jako sopka Mont Pelée na ostrově Martinik. „Dost!“ zvolal hlasem velikým. „Vyplatím vás na krejcar a půjdete! Ctnost, nevinnost, poctivost – to se povedlo! Takový artikl ani neznám. Piskoro, Piskoro! Škoda vaší krásné minulosti, která předpovídala skvělou budoucnost!“

„Sbohem,“ pronesl Piskora, bera s tragickým gestem klobouk. „Odcházím! Jo – abych nezapomněl: Musíme zatížit Vrťátko & spol. za ty sudy od benzinu, které nám nevrátili!“

„Dobře, dobře. Spámbíčkem!“

„Spámbíčkem!“

***

Felix Piskora se oženil. Jeho tchán zaopatřil mu místo ve státní službě. Mystický přerod jeho duše byl skončen. Krok jeho stal se pokleslým. Kalhoty měl v kolenou protlačeny; hlavu pochýlenou na stranu; kravatu nosil odřenou. Po bedlivém studiu aneroidu[15] bral si z domova deštník. V úřadě prostudoval nejprve teploměr a pak usedl ke stolu. V deset hodin pojídal dva kousky chleba, tence namazané sádlem. Holil se jednou týdně. Počal se zajímati o zpěvné ptactvo. Doma měl kanárka, kterého učil zpívat různé hasičské signály. Přestal kouřit cigarety a naučil se kouřit dýmku. V zimě kouřil v kuchyni a v létě sedal na pavlači se svým tchánem. Kouřili po celé hodiny, slova nemluvíce. Jen občas vyndal starý Secfus dýmku z úst, zavrtěl prudce hlavou a pronesl: „Martine, Martine, co děláš!“ Načež Piskora pravidelně odpovídal: „Jojo, jsou to věci!“ Tak sedávali do soumraku. Pak vstali, dali si dobrou noc a šli spát k svým manželkám.

Felix Piskora se polepšil. Polepšete se i vy!

Oběť amerických filmů

Nedávno potkal svého přítele Jindřicha Křena, téhož, jenž v kvartě propadl, poněvadž nevěděl, jak je aorist od slovesa hathroidzomai. Jeho obličej stal se ještě stupidnějším a oči měl vypoulené; mimoto slintal.

Na otázku, jak se mu vede, zakryl si oči malebným posunkem a zaštkal: „Ach…! Tragédie mého života… zavilost pomstychtivých nepřátel… zločinné úklady –“

„Ale copak, copak,“ ptal se přítel znepokojeně, „zdravíčko neslouží? Máš ve službě nějaké nepříjemnosti?“

„O nikoliv… Slyš! Budu vypravovati historii svého života, příběhy plné nebezpečných dobrodružství a dojemné lásky… Jakožto nejstarší potomek starobylého rodu vévodů Crane

byl jsem poslán podle tradice svého rodu do Londýna, abych se vybouřil.

Automobily vozí mne po zábavních nočních místnostech, kde dámy z polosvěta tančí foxtrot, onestep i jazz a hudba hraje k tomu líbezné melodie z operety Der fliegende Rittmeister.

V hráčském doupěti.

Ve společnosti vévodů a lordů, uhelných a petrolejových králů hraje se jednadvacet o miliony.

Ranhojič Warwick

vsadí poslední milion liber šterlinků a prohraje. Je na mizině. Aby si opět pomohl k penězům, vymyslí si ďábelský plán. Telefonuje své sestřenici, hraběnce Daisy:

‚Budeš-li chytrá, můžeš se státi vévodkyní Crane.‘

Že je ranhojič Warwick intrikán, mohlo mne napadnouti, poněvadž nosí nakroucené knírky, kdežto šlechetníci mají obličeje hladce vyholené. Jeho sestřenice je také intrikánka, poněvadž má u uší zakroucené ‚barisonky‘.

Vévoda Crane vrací se na své statky.

Přifrčí auto a z něho vystoupí vévoda Crane s několika veselými přáteli. Poněvadž jsou mladiství hýřilové, mají límce ohrnuté a klobouky jim sedí v týle. Stařičký sluha John pláče radostí, že vidí opět svého pána, kterého maličkého nosil na rukou.

Ranhojič Warwick předstírá přátelství,

to jest pochechtává se líbezně a poplácává vévodu po zádech. Po straně však dělá zuřivé grimasy a zatíná pěsti.

Vévodkyně teta Ethelrida je hrdá na svůj rod.

Je to hubená dáma delší postavy a má tenké rty. Ukazuje vévodovi rodinný znak, na kterém je vyryto heslo:

‚Každý vévoda z Crane je povinen dáti svému rodu potomka.‘

Vévoda se bije hrdě do prsou a praví: ‚To je to nejmenší!‘ Vévodkyně teta se jedovatě ušklíbá a myslí si: ‚Jen aby!‘

Rodina Sealskinů je nejstarší selský rod v hrabství northumberlandském.

Starý Sealskin pokuřuje z krátké dýmky, pohlíží pyšně na svoje veliká stáda skotu a bravu a na svoji četnou rodinu.

Na počest vévody jsou uspořádány dostihy.

Celé město se na ně těší.

Nejnebezpečnější soupeř vévodův je čistokrevná klisna Kismet, na které pojede sličná dcera starého Sealskina Mavis. Slečna Mavis se táže:

‚Budu závoditi s vévodou, jehož rozmařilý život v Londýně je znám?‘

Je den dostihů. Vévoda je představen krásné Mavis, které praví galantně:

‚Bude mne těšiti, budu-li poražen takovým krásným děvčetem.‘

Při dostizích kůň vévodův klopýtne a vévoda utrpí úraz. Ze sympatie klisna Kismet také klopýtne a Mavis utrpí též úraz. Vévoda, maje ruku elegantně zavěšenou na obvaze, navštíví nemocnou Mavis.

A potom…

Vévoda prochází se se sličnou Mavis v parku. Stromy kvetou a fontány šumí.

Oni se milují.

Tisknou si ruce a pohlížejí si do očí. Hudba hraje Herkulesfürdö[16]. Když se dva milují, hraje hudba vždycky Herkulesfürdö.

Po několika dnech.

Vévodkyně teta vytýká vévodovi jeho lásku. Vévodkyně praví:

‚Již je dosti toho milkování s tím selským děvčetem!‘

Vévoda na to, že jí po tom nic není a že to není žádné milkování, nýbrž vážná známost. Vévodkyně padne do mdlob. Ranhojič Warwick zuří, že mu selhalo. Avšak nevzdává se a strojí zločinný úklad. Slaví se hlučná svatba a novomanželé odjedou na svatební cestu do Egypta.

U pyramid. Novomanželé seznámí se s arabským šejkem Husejnem.

Avšak není to žádný šejk Husejn, nýbrž přestrojený sluha John, ale ani sluha John, avšak nebezpečný vůdce lupičské tlupy Krysa s Natrženým Uchem, neboť původní stařičký sluha John byl z návodu ranhojiče Warwicka zavražděn.

Nepravý šejk Husejn unese mladou vévodkyni.

Ach, bože, to je rána! Moje milovaná choť… moje líbezná Mavis! Děsný osud přerval krátké štěstí…“

„Poslyš,“ pravil ustrašený přítel, „měl by ses obrátiti k lékaři, k nějakému dobrému odborníkovi…!“

„K lékaři?“ vzkřikl Jindřich Křen, zdvihnuv ruce. „Co tu může činiti lékař? Moje Mavis… moje –“

„Musíš si odpočinouti, tvoje nervy jsou poněkud podrážděny,“ domlouval mu ustrašený přítel.

„Nedopřeji si odpočinku, dokud nedostanu svoji choť v pořádku zpátky a dokud nebude neřest potrestána a ctnost nezvítězí! A pak – musím viděti třináctou a poslední epochu senzačního dramatu Afrikánský mnich Panteleimon aneb Zelený automobil!“

Pokus o převrat v Kokrhelích pod Skálou

Potřikráte bylo zaznamenáno jméno města Kokrhele pod Skálou v dějinách.

Poprvé, když podali otcové města veliký protest proti zamýšlenému stavění železnice, ježto „nastěhovalo by se do našeho města všelikého lidu cizího, čímž by mravnost panen i paní zdejších úhony utrpěti mohla, i mužská mládež všelikým neřestem, zvláště nočním výtržnostem se naučila“. Tak nějak psáno bylo v pamětním spise. Ve skutečnosti radila k tomuto kroku moudrá komunální politika, aby snad pozemky jednotlivých potentátů neklesly v ceně.

Podruhé vyznamenali se Kokrhelští v době rukopisného boje. Na věčnou paměť budiž uvedeno, že všecko obyvatelstvo bez rozdílu stáří a pohlaví hlasovalo pro pravost Rukopisů, až na jednoho zkaženého studenta, který se však oběsil, když nadělal rodičům i rodnému městu hojně ostudy.

A kterak vstoupilo město Kokrhele pod Skálou v popředí evropských událostí, to popsati je úkolem této historie.

Nedá se upříti, že myšlenka všelijakého pokroku nalezla vždy v našem městě úrodnou půdu. Nejnovější pouliční popěvky i slovní hříčky, nejvýstřednější módy i nejpopulárnější hesla došly v Kokrhelích pod Skálou vděčného přijetí.

Největší pak chloubou města byla městská rada se starostou v čele. Starosta Alois Pařez neujal se svého úřadu nepřipraven. Jakožto dlouholetý důvěrník místní organizace sociálnědemokratické byl nadit revolučními idejemi jako jelito krupkami. Neuhasitelný oheň třídního vědomí plál v jeho objemném těle a vyzařoval veliké množství revolučních kalorií do světového prostoru. Jeho vroucím přáním bylo postaviti se v čelo svého lidu, až nadejde velká chvíle.

A velká chvíle přišla. Poplašné zprávy z Prahy hlásily, že „už je to tady“. Starosta města, jsa vážně nemocen, nemohl osobně tuto zvěst lidu srocenému před radnicí hlásiti. Tím méně mohl se ujmouti vedení revoluce. I poslal tedy obecního strážníka Baldachýna, aby tu revoluci vybubnoval.

Strážník Baldachýn vykročil vážně na náměstí. Vířivé zvuky bubnu zjednaly si okamžité ticho. A již ozval se slavnostně jeho hromový hlas ztichlým náměstím:

„Na vědomost se dává – že se bude odbývati – velká revoluce – za tou příčinou – vzkazuje pan starosta – aby všecky spolky a tovaryšstva – v plném počtu – i s fanglemi se dostavily – pan starosta nemůže přijít – poněvadž je marod – a poroučí, aby se to pěkně po pořádku sakumpak vybílilo.“

Tam! Taram! Tamtam!

„Že nemůže starosta přijít? To by mohl říci každý!“ ozývaly se nespokojené výkřiky.

„Ano, je marod,“ dotvrdil vážně strážník. „Má veliké ujímání. Musel ho ofouknout nějaký zlý vítr!“

Nebylo věru třeba zvláštního vyzvání, aby všecky spolky se dostavily, aby dodaly revoluční akci slavnostního lesku. Rázné zvuky Radeckého marše oznamovaly, že bývalý veteránský Custozza-Lissa, nyní vzájemně se podporující spolek Celestýn, vyrukoval, aby zúčastnil se táboru lidu, bez něhož žádná pořádná revoluce nemůže začít. V čele veteránského sboru kráčel mistr Faltus, jenž byl v roce šestašedesátém ordonanc u pana hejtmana Schweinhubera, nesa s vážností profesora klasické filologie spolkový prapor, věnovaný nebožkou paní Emerencií hraběnkou Heissassa-Leiderleben. Za veteránským spolkem kráčely spolky ostatní a všecky v plné parádě. To bylo slávy, jako o Božím těle!

A všecky tyto revoluční masy soustředily se pod sochou svatého Jana Nepomuckého na náměstí, kdež odbývaly se v normálních dobách májové pobožnosti, aby vyslechly programovou řeč Jana Štěničky, mistra klempířského, téhož, co se oženil s Nánou Šíchovou a zplodil s ní ve šťastném manželství šest pihovitých dcer.

Pan Štěnička vyšplhal se na podstavec pomníku, a objímaje jednou rukou nohy svatého Jana Nepomuckého, prohlásil:

„Občané a občanky! My jsme se sešli, abychom to těm nahoře pověděli, že to tak dál nejde, že musí nastat už jednou, jak se říká, obrat. Ty velký mají na všecko velké oči a myslí, že to všecko převrátí a ten svět bude tancovat podle jejich noty. Ale kdepak, když ten lid řekne ne, tak je ne, to se mohou ty velký na hlavu stavět. (Výborně! Potlesk.) Občané a občanky! Když to tak vezmeme kolem a kolem, co vidíme? Samou neřest, samou roztopášnost. Mouka není, brambory nejsou, a už ani ty školní děti nedávají pozdravení. Doposud jsme byli votroci, ale teď budeme páni my a páni budou votrokama. A proto my demograti se už na tu neřest dívat nebudeme a všecko sakumpak budeme socializovat!“

Tato řeč byla odměněna hromovým potleskem a voláním slávy! A jako Abraham zplodil Izáka a Izák Jakuba, zplodila tato řeč i celou řadu dalších neméně působivých výkonů. Když se všichni vymluvili, daly se revoluční masy na pochod. Veteránská hudba zanotovala veselou národní píseň „Když se všichni oženili, já se také ožením“ a sta bujarých hrdel vpadlo do toho bujarým zpěvem. Byl to okamžik povznášející! Každý cítil, že se přiblížil okamžik historický a že starý svět se zpuchřelými řády řítí se kamsi do propasti.

V městě nastala panika. Starý Meisterles, obchodník zbožím osadnickým (založeno roku 1869), odklidil z okna, jež mu sloužilo za výklad, bedničku uzených slanečků, několik balíčků Pravé Franckovy přísady ke kávě, pak výtečný prášek do těsta Buchtin i několik lahviček nedostižného přípravku k leštění Sidolu. Potom v největším kvapu zamkl krám a prchl. Měl také nejvyšší čas. Kdyby ho byla zahlédla stará Naxerka, zle by se mu bylo vedlo. Stará Naxerka měla totiž na něho pifku ještě od těch dob, když byl Meisterles loterním kolektantem[17]; kladla mu za vinu, že nebýt jeho nekalých manipulací, byla by „o jedno oko“ vyhrála terno. – Meisterles prchl před hněvem lidu do náručí své věrné hospodyně paní Blochové, která ho nestačila chlácholit. Leknutím zastavily se mu v kapse hodinky. Kolena se mu rozechvěla jako éter, jehož vibrací vzniká světlo. „Paní Bloch! Paní Bloch!“ breptal zděšený Meisterles. „Pamatujou se na ten rok, co byla zrušena Badeniova nařízení? Nemlich takové je to teďkom!“…

Druhý, jenž málem propadl soudu lidu, byl pan farář Brzlík, proti němuž hlavně popuzovala dav paní Kuncová. Abyste rozuměli, paní Kuncka byla původkyně kulturního boje v Kokrhelích pod Skálou. Protiklerikální činnost její datovala od té doby, co se s velebným pánem Brzlíkem pohádala o svatou Annu. Stará Kuncka těžce nesla, že její patronka svatá Anna je všude odstrkována; v celém okolí nebylo její sochy, ačkoli jinak v Kokrhelích bylo víc soch svatých než obyvatel. Jediný obraz svaté Anny v místním kostele byl odstraněn a nahražen svatým Štěpánem, jak ho kamenují pohané a jiní nevěrci. Když pak paní Kuncka intervenovala ve prospěch svaté Anny u faráře Brzlíka, osopil se důstojný pán, jsa ve špatném rozmaru, neboť měl k obědu takzvané „mňoukavé vojsko“, jak říkají v našem kraji cezeným nudlím.

„Co chcete, osobo,“ zavrčel velebný pán, „svatá Anna má fundací[18] dost. Jen kdyby jich jiná svatá tolik měla, mohla by Pánubohu děkovat!“

Málem by za tuto neúctu k svaté Anně propadl velebný pán soudu lidu. Jen výmluvnosti pana J. J. Huliciusa, představeného třetího řádu svatého Františka Saleského, lze děkovati, že vyvázl pan farář bez pohromy.

Pozornost lidu byla obrácena panem J. J. Huliciusem na okresní soud jakožto hlavní instituci nenáviděného systému. Dav vrhl se do budovy a zahájil vesele svoji očistnou akci. Jakožto první oběť padl soudní oficiál Bedrníček, sražen jsa mohutnou pěstí betonáře Křepely pod stůl. Byla to šťastná rána: Pan oficiál nalezl při této příležitosti ztracený knoflík od manžet, který marně hledal po dva dny. A než se vzpamatoval, byla za jásotu davu vyhozena z okna akta jednající o tom, je-li paní Všetečková oprávněna sypati z pavlače popel na hlavu paní Uždilové, a naopak, je-li paní Uždilová oprávněna paní Všetečkové nadávati „zrzavých bab“. –

Čtyři byli občané v celém městě, kteří v těchto krvavých bouřích zachovali netečný klid.

Byl to studnář Dušánek, zvaný Mariška – půjc!, proslavený tím, že na jarmarce v Mejtě pustil se v zápas ve ferblu s profesionály a čestně obstál, dále Jula Glérů, jenž v mladistvé bujnosti ještě jako rekrut vyhodil šikovatele z hospody oknem, pak obecní antoušek[19] Plodek a jeho věrný druh Částka, muž hledající práci.

Tito čtyři občané opomenuli příležitosti udělati politickou kariéru, zaměstnáni jsouce problémem, je-li samožitná zdravý nápoj pro zkažený žaludek, anebo je-li pro „dobré myšlenky“.

Jak byla tato záhada rozřešena, není známo. Jisto je, že jmenovaní čtyři pánové, obrátivše svoje kroky směrem severovýchodním, zmizeli za dveřmi závodu M. S. Goldmanna syn.

Závod M. S. Goldmanna syn, výroba a prodej lihovin všeho druhu (specialita: Osvěžující bylinný likér Útěcha stáří), byl místem, kde lid čerpal materielní nadšení k akcím všeho druhu. Již z dálky lákal ke vstupu do této pohostinné místnosti malovaný ruměný poustevník, sedící rozkročmo na bachratém sudu, jehož obsah hlásal nápis Arak. Poustevník držel štamprli tohoto nápoje ve vztyčené ruce a pohlížel slavnostně k nebesům, jako by blahopřál Hospodinu k stvoření světa. Různé nápisy stočené kolem tohoto obrazu, jako Žitná, Silná, Perlová, pod tím Rum, Punč, Londr, doporučovaly závod M. S. Goldmanna syn p. t. obecenstvu co nejvřeleji.

Bůhví k jakým strašlivým krveprolitím by bylo došlo, kdyby v zástupu očišťujícího lidu nebyl se ozval výkřik: „Četníci! Četníci jdou!“ Do davu jako když střelí. Než bys řekl švec, bylo náměstí jako vymeteno. A skutečně: Dva četníci s nasazenými bodáky, utvořivše podle předpisu řetěz střelců, kráčeli, obezřetně se rozhlížejíce náměstím. Všude pusto a prázdno. – Však co to? Hromový výkřik: „Hanba!“ otřásl vzduchem. Co se stalo?

Stalo se, že Dušánkovi, zvanému Mariška – půjc!, nebylo dopřáno, aby dopověděl svůj příběh o tom, kterak si počínal, když na jarmarce v Mejtě byl obviněn jedním spoluhráčem, že ve ferblu fixloval, ježto snažil se svoje vypravování plasticky ilustrovati, používaje přitom M. S. Goldmanna syna za demonstrační předmět. Příběh takto vypravovaný setkal se s naprostým neporozuměním a následkem toho byl Dušánek se svými třemi kumpány vyhozen z místnosti. Výkřik „hanba!“ patřil nehostinnému závodu, avšak četníci spatřovali v tom rušení veřejného pokoje, a tak následovalo zatčení jménem zákona.

Marně vymlouval se občan Dušánek, že to tak nemyslil, že jako tento– marně prosil Jula Glérů, aby jej pustili, že bude dělat dobrotu– marně vyhrožoval Plodek svojí zlou ženou. Četníci byli neúprosní. Jen Částka zachoval svůj filozofický klid.

„Zavřou nás a zas pustí,“ prohodil po chvíli, zapaluje si slavíka[20].

„A pak si dáme filky,“ odpověděl věrný druh Plodek, vyjasňuje tvář.

„Ale tomu židovi utrhnu obě uši za tu svízel a to soužení!“ sliboval Dušánek.

„A já si z toho ze všeho nic nedělám. My jsme na tom nemlich tak jako ten Havlíček Boromejský. A to byl nějaký chlapák!“ – –

A četníci s delikventy zmizeli ve večerní mlze.

Počalo zvonit klekání a na město snesl se boží mír.

Zahrada vonných úsměvů

ÚVOD

Člověk jeden, jménem Kočkodan, kráčel ulicí, ponořen jsa v hluboké rozjímání. Najednou přinutil jej velký otazník, aby zvedl hlavu, a současně dva vykřičníky přimrazily jej na dlažbu. Uzřel velký plakát, na němž byl vymalován pán s asyrským plnovousem a mystickým pohledem. Jeho frak zdobilo více všelijakých medailí, než má mexický generál Carranza, jeho odpůrce Huerta, šampión boxer-profesionál a bývalý rakouský šikovatel z povolání dohromady. V ruce držel tento zajímavý pán čarodějný proutek, kterým uspával svoji družku, statnou, majestátní dámu, již zdobilo mohutné poprsí, za které by se nemusila stydět ani „tato fešná Vídeňačka“. Manželky potulných umělců bývají obyčejně blondýnky, solidně stavěné, s korály na krku. Váží průměrně jeden metrický cent. Text plakátu byl tento:

?
!! !!
! Největší senzace této doby!
!! Tajemství záhrobí rozřešeno!!
!!! Proč žijeme??!!!
! Jediné pohostinské představení slavného profesora záhrobních zjevů Alessandra Sopradazziho!
!Báječné pokusy s jeho manželkou Louisou, rozenou hraběnkou z Trunecseggů, jež svými schopnostmi překonává proslulé médium Eusapii Paladino!

Dále četl pan Kočkodan, že představení profesora Sopradazziho navštívil J. V. král Würtenberský, J. V. král Siamský, větší množství všelikých senátorů a lordů, také spousta starostů a prvních radních a jiné vynikající osobnosti. „Což,“ řekl si pan Kočkodan, „jestliže se o tyto produkce zajímalo takové panstvo, pak zajisté stojí věc za podívanou.“ I koupil si lístek a vstoupil dovnitř. A nyní stručně, co následovalo. Profesor Sopradazzi uspal pana Kočkodana a vsugeroval mu, že je ženský spisovatel. V transu pak napsal román, jehož poslední kapitolu zde uveřejňujeme. Román se jmenuje

ZAHRADA VONNÝCH ÚSMĚVŮ

(Příběhy rozjásaného mládí)
„Odcházíte?“ tázal se Lygge.
„Odcházím,“ odvětila tvrdě Inga.
„A víte jistě, že odcházíte?“
„Jsem ta, jež odchází.“

Knut Hamsun

Tak nějak podzimně bylo v duši Evy Borovanové. Nastal den rozloučení. Stařičký pan učitel Amos Šebek pohladil ji listopadově rozněžnělýma očima.

„Sluníčko,“ pravil jeho pohled, „odcházíš, paprsku líbezný, a zůstane chladno v duši jak v cele klášterní.“

„Pane učiteli,“ zaprosila Eva, „zahrejte… zahrejte onu píseň, víte, jež sladce zabolívá zatesknělým srdcem…“

Zamodralý soumrak prohovořilo Schumannovo Snění. Teskné zvuky violoncella zahořely nitrem Evy zřetelnou mluvou. Cosi propadlo, cosi se rozlomilo… Nad duší neslyšně se vznášel osud…

Jiří přiblížil se zasněným krokem. Hlavu prozářenou tajeným smutkem opřel o dveře jako přetížený klas.

Eva upřela naň oči kosým pohledem.

Zrozpačitěl. –

„Odcházíte?“ tázal se zatoulaně.

„Odcházím,“ odvětila tvrdě, nadzvedajíc proutkově tenké obočí.

„Avšak ne nenávratně,“ zažadonil domlouvavě Jiří. „Jsou cesty, cesty… jimiž se vracívá mládí blouznivým návratem.“

„Jsem nezachytitelný sen… jsem nepostižitelné Tajemství zašlých chvil… jsem sladké kouzlo zahořklých rozchodů. Jsem Osud, Osud měnivých barev jako hedvábí,“ zahovořila zadýchaně tenkým hláskem Eva.

Jiří svěsil hlavu poklamaně. Cosi zalilo mu hruď a stisklo křečovitě hrdlo vášnivým vzlykem.

Čísi ruce ho objaly.

To Věra sevřela jej v laskavě konejšivou náruč.

„Bude opět jaro,“ zašeptala s přesvědčivou jistotou.

„Na duši pad stín a pad a pad…,“ pozahořknul žalobně Jiří.

Dozněly akordy. Soumrak naplnil světnici šumivým tichem. Porozhlédla se po komnatce odcházivým pohledem.

„Sbohem, mánesovská světničko,“ pronesla Eva. Rozvětřené oči políbily vděčně starodávný spinet a její prsty dotkly se ztraceným pohybem hedvábných třásní slováckého šátku. Přilnula rty k podobizně moudré paní, měkce přitulila se k barokním kamnům a zašeptala:

„Popel.“

Soumračné ticho protrhl hluchý úder. To Jiří upustil knihu Verbické Klíče k štěstí. Shýbaje se pronesl úsilně: „Řekla jste popel?“

„Popel,“ vydechla Eva.

„Popel… popel,“ opakoval mechanicky.

Bílé emailové dveře s mosazným kováním zapadly osudově. Vlhko večera dotklo se konejšivě rozpálených skrání. Eva přitáhla zimomřivě perský shawl[21]. Syrově voněla země. Šli bílou stezkou podél hlohového plotu, za nímž zhasínaly jiřiny a kvetly bazalky a odumíraly astry. Za nimi opožďoval se Jiří, nesa příruční vak, do něhož uložila svoje stuhy a drahé jí knihy. Jihlo říjnové nebe rozchodným smutkem marné touhy. Někdo si zpíval: Láska, bože, láska, kde ťa ludia berú… Poznali mladého varhaníka zámecké kaple, jenž ubíral se loukou, trhaje křehce fialové ocúny. Mužný baryton zmlkl.

Elegantní, vysoký gig[22] hraběte Egona Láňského z Dubinky, tažený plnokrevným anglickým hřebcem, zkřížil jim cestu. Spatřiv Evu, odhodil cigaretu a diskrétním pohybem smýkl nádhernou kyticí žlutých růží Maréchal Niel Evě k nohám. V jeho jakoby pohaslých očích zasvítil veselý ohníček. Šlehl po Jiřím s vakem ironickým úsměškem. Groomovy zuby zaleskly se lokajským úsměvem důvěrníka.

Nádraží hledělo přísně a odmítavě svojí žlutou fasádou. Starý výhybkář s profilem benátského dóžete, s mohutnou, sněhobílou kšticí, přecházel kolej zadumanýma nohama. Zrak jeho vpil se ve štíhlou postavu Evy Borovanové.

„Milenko,“ pravil. On toho neřekl, ale Evě se zdálo, jako by to skutečně řekl…

Měkké polštáře první třídy pojaly v laskavou náruč její unavené tělo. Statný, majestátní strojvůdce objal pohledem syčící lokomotivu, polaskal ji něžně očima, nazval ji v duchu svojí láskou a pohnul odhodlaně pákou. Bílá ruka kynula z okna vagonu poslední sbohem. Jiří klesl na kolena s vášnivým stenáním. Jeho horké hochovské rty hledaly na dlažbě peronu její stopy. Houstnoucí temno pohltilo červené svítilny vlaku, jenž odnášel Evu Borovanovou.

Déšť, bičovaný větrem, tluče rytmicky na střechu nádraží.

V dáli tlumeně hude poutník…

ZÁVĚR

Když se pan Kočkodan probral z hypnotického spánku a přečetl svůj román, jenž již dávno konal svou pouť po vlastech českých, tu zastyděl se velmi a pojal krutou zášť proti profesoru Sopradazzimu, původci tohoto skandálu. Ježto hodlal zahájiti trestní řízení proti tomuto úskočnému černokněžníkovi pro zločin těžkého poškození na těle a rušení živnosti, odebral se pan Kočkodan k profesoru Heverochovi, aby mu vystavil lékařské vysvědčení jeho duševního stavu.

Profesor Heveroch prohlédl s nevšední ochotou pacienta a shrnul svoje pozorování v tento nález:

Stvrzuji, že pan Kočkodan, toho času spisovatel, je individuum duševně méněcenné s chorobnými sklony, patologický zjev k žádné vážné činnosti se nehodící. Porucha duševní vznikla u něho následkem hypnotického experimentu, ač i jinak možno pozorovati zřejmé známky degenerace. Pacient je podivín a člověk nápadný a doporučuje se ochraně p. t. obecenstva.

Když pan Kočkodan přečetl toto dobrozdání, tu kýval s porozuměním hlavou, potřásl prof. Heverochovi pravicí, vyslovil svůj nelíčený obdiv nad pokrokem psychiatrie a odebral se vítězně do kavárny. Sklepník přinesl mu kávu a vážný žurnál. Podíval se do novin, a ejhle, co četl? Četl:

„– není pochybnosti o tom, že Kočkodanův román Zahrada vonných úsměvů zahajuje novou epochu v české literatuře. Toto dílo, navazující intuitivně na domácí tradici, je dychtivě čteno a plně oceňováno vážnou kritikou –“ a tak dále.

Pan Kočkodan dočetl, chvíli seděl strnule, pak uchopil lékařské vysvědčení, roztrhal je opatrně na malé kousky, které nasypal pečlivě do kávy. Pak rozlehl se kavárnou jeho mohutný hlas: „Všem! Při sporu literární historie s psychiatrií nutno dáti za pravdu literární historii, jež je věda exaktní, kdežto psychiatrie je pusté šarlatánství!“

Potom přistoupil k pikolovi, položil mu ruku na ramena a pravil:

„Moudrost boží ukázala mi pravou cestu. Pochopil jsem svoje poslání. I vám, velectěný pane, přeji, abyste probudil svoje tvůrčí schopnosti a nalezl svůj raison d’être.[23]“

A dal mu šesták spropitného, narazil si klobouk a odešel.

Filatelista

„Mám bratrance ve Venezuele –“

Sotva byla pronesena tato slova, vyskočil od sousedního stolu jakýsi pán, přitočil se k panu Ducbabovi a podával mu ruku.

„Tudíž!“ vzkřikl. „Moje jméno je Tudíž, když dovolíte.“

„Pozdrav bůh, pane Tudíž!“ odpověděl pan Ducbaba dobromyslně. „Posaďte se u mne, aspoň nám bude veseleji. Já jsem Ducbaba, soukromník na odpočinku. To se nám dělá hezky, co?“

„Hezky, hezky,“ odpověděl pan Tudíž nervózně, „jste zdejší, pane?“

„Jsem z venkova. Narodil jsem se v Podole, ale jsem v Praze už nějakých čtyřicet let. Tak jsem jako opravdivý Pražák, hehe. Moje rodičové měli tam nějaké hospodářství. Nás bylo pět. Tři kluci a dvě holky.“ Pan Ducbaba počal rozvláčně vypravovati o své rodině, jsa zřejmě rád, že našel posluchače, nepozoruje, že jeho soused netrpělivě poposedává na židli, zajíždí si do vlasů a čistí nervózně svůj skřipec.

„Račte míti též nějakého bratrance?“ otázal se kvapně, aby přerušil proud vypravování.

„Copak o to,“ odvětil pan Ducbaba, „nás je celý houf. To máme: Fridolín, syn po nebožtíku strejčkovi Matějovi, co si vzal Marijánku Čižinských, má tady nějakou živnost, už jsem ho neviděl leta páně, pořád si říkám, musíš se k němu vypravit, co asi pořád dělá, on je takový tlustý a náramný milovník kanárů, pak je tu Vojtěch, ale to je takový nemluva náramný, s tím není žádné pojednání –“

„A v cizině neračte mít nikoho z přátelstva?“

„I jo, přece Adolfek, pajdavý Adolfek, on je moc špatný na nohy, ten je až někde u Plzně, je minářem, ten už bude mít také leta. Naposledy jsme se viděli v letech devadesátých o svatém Janě –“

„Já myslím někde daleko v cizině, takhle v Americe, například ve Venezuele…“

„I dejte pokoj,“ zachmuřil se náhle pan Ducbaba, „ani mně na něho nevzpomínejte. To je člověk, no darmo mluvit. Ostatně, řekněte sám, kdyby byl pořádný člověk, potřeboval by jezdit do Venezuely?“

„No, proč ne, vždyť tam mohou být snad také slušní lidé –“

„Co vás napadá, to by musela být leda nějaká zvláštnost,“ odvětil prudce pan Ducbaba, „a jestli by se vyskytl mezi nimi nějaký lepší člověk, tak ho mezi sebou netrpí. Na takové lidi mají zákony, jak jsem slyšel.“

„Ale ten váš bratranec – přece člověk z lepší rodiny – ,“ odvážil se namítnouti pan Tudíž.

„To je právě to. Z dobré rodiny, to je pravda. Kdepak naše rodina! Ptejte se na ni, kde chcete, každý bude samá chvála. My měli velikou vážnost mezi lidmi. Nebožtík pan Dunda, děkan, dej mu pámbu věčnou slávu, on uměl výtečně hrát bulku[24], ale byl moc dušný, pořád se říkalo, že tu dlouho mezi námi nebude, ale bylo mu přece osmdesát let, když zemřel, měl moc slavný funus, to bylo nějakých věnců, ten vždycky říkal –“

„Ale v té Venezuele –“

„Ani mně o ní nevypravujte, o té Sakrabonii, abych neklel. Jak o ní slyším, mám špatné sny. To je země, ve které nepanuje žádná solidnost. Každou chvíli můžete číst v novinách, že tam zase vybuchla nějaká sopka nebo veliký vítr se udělal nebo řádí všelijaké nemoci anebo revoluce, copak to smí být? A ti Venezueláci nemluví spolu jinak nežli s nožem nebo revolverem v ruce –“

„A váš pan bratranec –“

„Můj bratranec je lump,“ zašeptal pan Ducbaba, ohlížeje se na všechny strany. „Ve-li-ký lump, budiž bohu žalováno,“ dodal, zdvihnuv významně prst.

„Ale to snad přece ne,“ divil se pan Tudíž.

„Už je to takové. Už jako dítě vyváděl nedovolené kousky. To se ani nedá vypovědět. Nebožtík pan děkan říkával: ‚Ten kluk nemusí se bát utopení – na něho čeká šibenice.‘ A když potom byl už na univerzitě, hrával vždycky s panem děkanem bulku. Ó, to si ho pan děkan moc pochvaloval. ‚Kluk milionská,‘ vypravoval, ‚bulku zná jako nějaký probošt. Kde to nabral? Taková otevřená hlava! A přece na gymnáziu nebyl zrovna vynikající žák. Jenom vážnosti k duchovnímu stavu nemá: Tuhle se zase poškleboval panně kuchařince.‘“

„Dopisujete si s ním někdy?“

„Bůh uchovej a opatruj!“ vzkřikl ustrašeně pan Ducbaba, „to bych si dal!“

„No, vždyť je to vaše vlastní krev –“ domlouval mu pan Tudíž.

„Ne a tisíckrát ne,“ mával odmítavě rukou pan Ducbaba, „ani kdybyste mi platil nevímco!“

Pan Tudíž narovnal si skřipec, utřel si z čela pot, přisunul židli blíže, a nakloniv se důvěrně k panu Ducbabovi, pravil:

„Podívejte se… My jsme přece rozumní lidé… Snad se dohovoříme. Já jsem filatelista.“

„Co – co,“ podivil se náramně pan Ducbaba, „ale v Boha věříte?“

„Jak by ne?“ odvětil sebevědomě pan Tudíž, „vždyť jsem se dal nedávno zapsat do československé církve. My dáme českému národu náboženský základ, že budete koukat. Ale filatelie nemá s tím celkem nic společného. My sbíráme cizozemské známky.“

„No, z toho si nic nedělejte,“ chlácholil ho pan Ducbaba, „jen když jste jinak… Pročpak ne, já nic neříkám, jsou takoví blázni… Jako ta panička odnaproti, ta má největší radost, když může vekslovat služky. Tuhle se mně chlubila, že za minulý měsíc jich měla sedmadvacet. A na Malé Straně bydlí starý pán, ten zase sbírá starožitná šamrlata[25]. Čím starší, tím prý lepší. Už toho má plný byt i sklep i půdu. Jsou to nápady, propánakrále! Ostatně nemusíme jít tak daleko – vedle nás bydlí nějaký pan Taussig, ten zase si schovává výstřižek z novin ze šestnáctého roku, jak tam stojí psáno, jak císař Karel držel v osvobozených Černovicích velkou řeč a jak povídal, že to tamějším židům nikdy nezapomene, že jako drželi s ním. Říká pan Taussig, že to bude mít jednou velkou historickou cenu. – Jak říkám, jsou všelijaké nápady, co mají lidé –“

„Ó, kdybyste věděl, jaká je to krása sbírati známky!“ zvolal lyricky pan Tudíž. „Když si tak večer usednu k svému albu, tu zapomenu na celý svět… Věříte-liž,“ pokračoval se zraky zvlhlými nadšením, „že už mám pět tisíc známek, a každou jinou? A mezi nimi jsou některé rarity, které by nedělaly nečest nejproslulejším sbírkám! – Co však je to všecko platno,“ pokračoval po chvíli zasmušile, „modrý Mauritius z roku 1847 nedostanu. – Ne ne, netěšte mne – není to nic platné, já to vím… nutno se odevzdati do vůle boží. – Avšak,“ zařval chraptivě, udeřiv pěstí do stolu, „proč nemám mít 7centavos Venezuelu z roku 1888? Proč, ptám se, proč?“

„To bych také rád věděl,“ odpověděl bojácně pan Ducbaba.

„Takový mizerný Hejhálek,“ pokračoval pan Tudíž s rostoucím hněvem, „je něčím u financů, takový přizrzlý, každý se mu směje, ten má mít celou sérii z roku 1888 a já ne? Copak takový zrzavý člověk tomu vůbec rozumí? Ale nejen to, považte, jaké má štěstí takový neouroda: On má dokonce československou šedesátku, co má třetí zoubek odshora špičatý místo kulatý. Co byste tomu řekl?“

„Jojo, to je tak obyčejně,“ podotkl pan Ducbaba filozoficky, „takový nepodobný člověk mívá štěstí. To máte zrovna tak, jako jsou někteří lidé, kteří nedovedou otevříti pokladnu. Tuhle jsem vám byl v jedné bance, stálo tam u kasy lidí asi deset, pořád se u toho motají, já se na to koukám a povídám: Jděte od toho pryč –“

„Ale já se nepoddám,“ prohlásil pan Tudíž pevně, „a tu Venezuelu musím dostat, kdybych pro ni měl běžet pěšky…“

„To máte dobře. Jen se nepoddávejte,“ povzbuzoval ho pan Ducbaba.

„A vy, pane Ducbabo, musíte mi k tomu dopomoci.“

„Já?“ ulekl se pan Ducbaba. „Jak já bych –“

„Pane Ducbabo,“ zaprosil pan Tudíž chvějícím se hlasem, „podívejte se… přece nebudete chtít udělat člověka nešťastným nadosmrti, já… na mou duši, znám vás teprve chvilku a už jsem si vás zamiloval jako bratra, buďte tak dobrý a napište tomu vašemu bratranci, aby mi poslal sérii Venezuely z roku 1888 a vůbec i jiné známky, vždyť já mu to milerád zaplatím –“

„Psát tomu lumpovi!“ rozhořčil se pan Ducbaba. „Pane, vám udělám všecko na světě, poněvadž vidím, že jste člověk charakterní, ale tohle? Ne – ne – a kdybyste se rozkrájel – ne!“

„Ježíši Kriste!“ zaúpěl pan Tudíž. „Padám před vámi na kolena, smilujte se – takový Hejhálek, kdybyste ho znal, on je to takový Bohem znamenaný, a – a– takovou sbírku, ne– já to nepřežiji– “

„Ale co je to všecko platné, drahý pane. Vy žádáte ode mne věc neslýchanou! Já mu napíši a on mi potom přijde se svojí indiánkou a s indiánčaty na krk, kdo to jakživ slyšel? To by byl pěkný sajrajt!“

***

Hosté v restauraci U Přítele Jakuba se velmi divili, proč ti páni u toho stolu vzadu tolik křičí a proč pořád buší pěstí do stolu, a posílali pana vrchního, aby se podíval, co se to děje.

***

A když se v půlnoci restaurace U Přítele Jakuba uzavírala, všimli si kolemjdoucí, že vyšli ze dveří dva hosté, vedoucí se pod paží, kteří velmi hlučně spolu rozmlouvali.

Z policejního raportu: Strážník Václav Cenc hlásí, že kolem jedné hodiny uslyšel náhle silné plesknutí, provázené slovy: „Ty že tomu bratranci nenapíšeš? Tak zhyň, podlý zrádče, a jdi do háje!“ Když pak jmenovaný strážník přikvapil na místo zločinu, nenalezl tam nikoho. Strážník soudí, že vrah hodil svoji oběť do Vltavy, čímž vysvětluje ono silné plesknutí. Policie zahájila po pachateli usilovné pátrání.

Nokturno

Ředitel kanceláří Úřadu pro zamezení mimořádných výdajů na odpočinku Václav Švásta ubíral se drobnými, spěšnými krůčky k domovu. Bylo už po jedenácté hodině noční. Ředitel kanceláří cítil v srdci velikou radost, jejíž sálavé horko proudilo hrudníkem a stačilo svojí intenzitou ohřáti i krajinu žaludeční. Tato radost pudila jej občas se zastaviti, smeknouti klobouk a pohlédnouti s rozpřaženýma rukama k nebi nebo opět dáti se do mírného poklusu, přitom si občas poskočiti, ovšem nevysoko, jen asi tak půl metru od země.

Pan ředitel tedy poskakoval a takto k sobě hovořil:

„Tak přece jsem se toho na stará kolena dočkal… Veleben budiž Hospodin, Bůh zástupův! Haleluja! Skutkové jeho jsou podivuhodní. Ale ovšem, zeť je také chlapík a bylo by ku podivu, kdyby ani ten neměl míti potomků. Vysoký, ramenatý – to je ta pravá rasa… Je to vlastně všecko jenom jeho zásluha. Tak mám teda vnoučka… Lidi, to je vám dítě! Takové neroste… a takový má chytrý pohled, na mě se koukal, chlapeček, jako by chtěl říci: Ty dědku hloupej, ty jseš taky tady? Chachacha! Počkej, ty kloučku, já ti koupím… copak ti honem koupím? Šel jsem do penze v šestnáctém roce a to byla chyba… Však já už něco vyšpekulíruju. Ajajaj! Máme vnoučka! Až přijdu domů a budu to vypravovat mámě, máma spráskne radostí ruce a řekne…“

„Šel se mnou, bobečku!“

Tato slova pronesla dívka velmi pestrá. Její vlasy byly příliš světlé, než aby to byla jich přirozená barva; její oči, zářící atropinovou smyslností, mluvily podvodně o žhoucí vášni. Panenský růměnec byl nanesen svědomitě silnou vrstvou líčidla. Šaty vykazovaly všecky barvy, kolik jich obsahuje paprsek dvakrát lomený. Celek byl pochybný surogát[26] radosti ze života. Je známo, že noční tvorové vyznačují se nenápadným zevnějškem, v němž převládá barva šedá a černá. Mimikrují se temnotě. Avšak dívky pouliční, ačkoliv možno je čítati k tvorům nočním, jsou barev pokud možno křiklavých. Jsou mimo přírodní řád.

Pan ředitel smekl dvorně klobouk a pravil: „Dobrý večer, slečno. Uctivý služebník. Máme to pěknou noc. Myslím, že k ránu trochu sprchne. Bylo by na čase. Ale slečno, tak jste mně nějak povědomá. Neračte být z Rychnova nad Kněžnou? Byla tam sestra jednoho kolegy – celá vaše podoba. Byla to hezká slečna, byla taková romantická a pořád říkala: ‚Dá bůh, že zemru ve zdech klášterních!‘ Pak si vzala jednoho majora od trénu, co pil rád borovičku a byl vdovec. Ale co to mluvím, vždyť to jsou už léta… Tak je to. Bydlíte na Vinohradech? Já taky. To je dobře, že máme společnou cestu. Aspoň nám to hezky uteče. Dneska je na pováženou, aby samotná dáma šla sama po ulici. Někdo si může leccos dovolit –“

Šťastný dědeček se zastavil, aby si zapálil oharek doutníku. Proti nim ubíral se jinoch těžkým krokem. Jeho nohy, místo co by mu vypomáhaly v chůzi, pletly se mu v cestu. Jiného dopravního prostředku onen jinoch neměl, a tak byl v trapné situaci. Dojat nad svým osudem, opřel se o zeď a zapěl z plna hrdla: „Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok!“

„Obžerství,“ pokračoval starý pán, vypustiv tabákový dým, „je metla, kterou seslal Bůh na lidstvo. Vizte toho mladíka. Jak žalostný to obraz oběti alkoholu! Zbaven jsa smyslů ztratil vědomí času a prostoru. Co bude z něho? Šílenec. Jeho děti stiženy budou křivicí a krtičnatostí. Vyrostou z nich zločinci a prostitutky. Ano, prostituce je důstojná družka alkoholu. Zvláště dnes nemůže pořádný člověk projít ulicí. Samá prostitutka a samá prostitutka, není-liž pravda, slečno? Za mých časů to věru nebývalo…“

Pan ředitel vzpomněl si na svoje mládí a odmlčel se melancholicky. Z trudných úvah vyrušilo jej hlučné zvolání: „Hej! Povídám, hej!“

Toto zvolám přinutilo jednoho pozdního chodce, aby se zastavil a pohlédl do otevřeného okna ve druhém patře, kde seděl muž v noční košili, chlupaté nohy maje spuštěny dolů, jenž se křečovitě namáhal, aby obrátil na sebe pozornost.

„Povídám, hej!“ opakoval muž v noční košili.

„Hej!“ odpověděl pozdní chodec.

„Jak to dopadlo?“ tázala se noční košile.

„Tři – nula,“ houkl muž z ulice, přiloživ ruce k ústům.

„Pro koho?“

„Pro Slavii, to se ví,“ odpověděl opovržlivě pozdní chodec a ubíral se dále.

„Zaplať Pámbu!“ zvolal pobožně muž v noční košili, „teď budu krásně spát!“ Noční košile zmizela a okno se zavřelo.

„To je dnešní generace,“ poznamenal trpce pan ředitel. „Hýření, radovánky a sport. Svět se převrátil. Dnešní člověk si stojí dobře: Těžiště jeho přesunulo se z hlavy do nohou. Za mých časů bylo těžiště v hlavě. My byli slabí na nohy. Milovali jsme literaturu, holili jsme se zřídka a nosili černé kravaty. Byli jsme anarchisti a národní sociálové. Mazali jsme orlíčky a byli jsme lartpourlartisté. Nosili jsme dlouhé vlasy a naše slečny byly krátce ostříhány. Široký klobouk vrhal stín na ponurou tvář, jež byla ukryta v ohrnutém límci ošumělého haveloku. Chodili jsme do zastrčených hospůdek, popíjeli jsme rum a plivali pod stůl: Byli jsme estéti. Četli jsme Moderní revue. Zúčastnili jsme se demonstrací a byli jsme zavřeni. Stali jsme se dobrými úředníky a nechali jsme básní… Ženili jsme se na sedmatřicet zlatých měsíčně a naše dcery chodily do tanečních hodin k Linhartovi. Tibetové šátky po babičkách nebyly ještě v módě a beseda se tančila akademicky. Naši poslanci mluvili ve Vídni, až se okna císařského hradu třásla, a mladočeští poslanci brali prý podpory z dispozičního fondu. Ach jo, to byly zlaté časy!“

Odbíjela jedna hodina z půlnoci. Došli na Vinohrady. Barevná dívka se zastavila a pravila: „Tak už jsme tady. Půjdete nahoru, zlaťoušku?“

„Zdá se poněkud pozdě k návštěvě,“ pravil zdvořile pan ředitel, pohlédnuv na hodinky. „Dovolím si použíti vašeho laskavého pozvání někdy jindy, až bude vhodnější doba. Bude mi velikou ctí poznati vaše pány rodiče. Vyřiďte jim můj uctivý pozdrav a políbení ruky vaší paní matince. Má poklona, dobré noci přeji!“

„I ty dědku plesnivej!“ rozhořčila se náhle noční slečna. „Myslíš, že jsem taková ňáká, že mě budeš tahat za nohu? Takovej strejc, sotva nohama plete, a bude si dělat z člověka dobrej den!“

Rozhněvaná dívka se prudce obrátila k polekanému starému pánu zády a dala se do běhu, až se jí péra na klobouku třásla.

Pan ředitel stál hodnou chvíli jako zkamenělý a pohlížel za ubíhající společnicí. Pak zakýval zádumčivé hlavou a dal se na cestu k domovu. „Václave, Václave,“ pronesl melancholicky. „Urazil jsi dámu… Nestydíš se, starý hochu? Kam se poděla tvoje fortelnost ve styku s ženským pohlavím? Kdepak dnešní slečny! To jsou stvoření subtilní a delikátní a ty na ně s tvojí hrubou staromódní galantností…“

Nechvalme úřadů!

1) Poměr úřadů k obecenstvu jest již dávno vymezen.

Nikdo neodvažuj se tvrditi, že Pán Bůh stvořil úřady k radosti obecenstva; a naopak vězte, že objevení občana u úřadu nevyvolává nikdy zvláštního jásotu ze strany úřednictva.

Mezi poplatnictvem a úřady panuje od starověku zaryté nepřátelství. Zdá se, že bude tak i v budoucnosti, leda že by se slibně rozkvétající demokracii podařilo usmířiti rozvaděné skupiny a protepliti vzájemné styky vroucí láskou, andělskou něhou a všelidským bratrstvím.

Je přirozeno, že úřadové jsou zvyklí na různé projevy hanlivé, ústní i písemné. Zodpovídání všelikých injurií[27] nečiní obtíží. Celá agenda úřední je k tomu účelu zařízena.

Koho něco trápí, měl mrzutosti v rodině nebo v obchodě, odebéře se na úřad, vybouří se a vrátí se osvěžen jako po koupeli.

2) A nyní představme si, jaký zmatek vznikne v hlavách úřednictva, jestliže poplatník úřad pochválí! Tento neslýchaný případ se skutečně udál. Stalo se to v jednom státě, který leží asi tak uprostřed mezi Atlantickým oceánem a Uralem, ve státě, který dohodoví státníci, ač jinak lidé dosti učení a ve školách cvičení, určují polohou do Maďarska.

Slyšte, jak se ta věc stala.

Jeden občan podal si u nějakého úřadu žádost za povolení vývozu pěti vajec. Povolení bylo již druhý den straně vydáno. K slzám dojat, vděčností naplněn, dětinnou láskou k úřadu rozechvěn zaslal poplatník přípis tohoto obsahu:

Slavný úřade! Děkuji Vám za rychlé a obratné vyřízení mé žádosti. Jsem potěšen Vaší promptní a kulantní obsluhou a bude mně ctí, budu-li moci Váš závod svým známým a obchodním přátelům doporučiti.

Znamenám atd.

3) Pánové! Je přirozeno a chvályhodno, jestliže lékaři, jenž vám obratně amputoval nohu, pošlete do novin poděkování za kulantní obsluhu. Je přirozeno, narodí-li se vaší (zákonité) manželce dítě a vy se poděkujete všem, kteří při porodu spolupůsobili. Je přirozeno, že poděkují se vaši pozůstalí všem, kteří vás k poslednímu odpočinku doprovodili.

A jestliže vám po použití výtečného prostředku pro vzrůst vlasů naroste přes noc bujná kštice, tu zajisté nemeškáte a pošlete solidnímu výrobci toto vděčností zpěněné díkůvzdání:

… Vaše Enono-pomáda na vlasy se znamenitě osvědčila. Po použití narostly mně za několik hodin vlasy, husté, dlouhé a krásy neobyčejné. Moje možnosti u žen stouply o sedm set procent. Končím, provolávaje: Sláva Enono-pomádě! Enono-pomádu na hlavu všem plešatým! Zdař Bůh!

Benedikt Drucker, obchodní cestující

Takové díkůvzdání má svůj smysl. Otiskne se v kalendáři a slouží k reklamě.

Řekněte však, co má úřad činiti s díkůvzdáním? Potřebuje doporučení svého podniku? Potřebuje reklamy k rozšíření své agendy? Nikoliv. Úřad díkůvzdání nechce a o popularitu nestojí. A pak není na pochvaly zařízen. Hanopis dovede zodpověděti, pochvalný dopis nikoliv.

4) Dopisu rozjásaného občana zmocnil se pan ministerský rada a byl velmi hrdý na svůj úřad. I nemeškal se pochlubiti s díkůvzdáním panu ministrovi. Nechceme kritizovati jednání osob vysoko postavených, avšak zdá se nám, že to byl postup poněkud ukvapený.

Pan ministr přečetl dopis a zadumal se. Pan ministr se zachmuřil a po chvíli pravil: „Pane ministerský rado! Jsem už dlouho na světě, ale ještě jsem neslyšel, že by někdo úřady chválil. Jako nikdo nechválil a nebude chváliti ministry. Tento dopis je mně nanejvýš podezřelý. Mám zlé tušení, že se za tímto díkůvzdáním skrývá nějaký útok. Nedejž bůh, aby se z těch vajec vyklubala nějaká politováníhodná aféra.“

Pan ministr nařídil přísné vyšetřování záhadného případu.

5) Avšak vyšetřováním dostalo se úřadu skvělého zadostiučinění. Nejednalo se o novou žádost, nýbrž o prodloužení starého hromadného povolení za vývoz pěti vajec.

A tak vyšel úřad vítězně i z této aféry.

Potíže se spisováním

HLAVA PRVNÍ

Pancéřová tvrz – Odvážlivé odhodlání jednoho mladíka ztéci pancéřovou tvrz útokem
Duchaplnost a bílé kamaše

Nejrozšířenějším časopisem byl zajisté rodinný list Slovanský bazar.

Slovanský bazar byl starožitný list a velmi úctyhodný; tak úctyhodný, že na něm rostl mech. Byl to orgán vetchých starců, kteří v mládí rozpínali svoje orlí perutě, aby letěli ke slunci. K stáru dožili se pocty, že se stali členy Akademie.

Tito starci tvořili železný kruh, do kterého nedovolili vstoupiti žádnému mladému literátu. Mladí spisovatelé vyslovovali se o Slovanském bazaru pohrdlivě, ačkoli by byli rádi, kdyby tento list přijal jejich práce, neboť býti uveřejněn ve Slovanském bazaru znamenalo uznání.

Uměleckou část listu doplňovala paní Antonie Zelenková, píšící pod pseudonymem Manon de Camembert módní, společenské a všeliké jiné ženské glosy. Pak tu byl zábavný, šachový a hádankářský koutek; mimoto měl Slovanský bazar domácího grafologa, jenž se celkem lichotivě zmiňoval o intelektuální výši abonentů, mírně káraje jejich chyby, jak je byl vyčetl ze zaslaných rukopisů.

Jak řečeno, byl Slovanský bazar pancéřová tvrz na sedm zámků uzavřená. Avšak přece vyskytl se nepokojný mladý literát a ten si vzal do hlavy, že dobude pancéřovou tvrz útokem. Onen mladík slul F. X. Božec a dobyl v literatuře několik pozoruhodných úspěchů. Byl prudký, temperamentní a eruptivní jako gejzír na ostrově Islandě.

Ovšem jeho nepopiratelný talent literární byl by mu málo platný a neopravňoval by ho nikterak k smělému přání vstoupiti v kruh spolupracovníků Slovanského bazaru. Avšak F. X. Božec měl známého, jenž měl jakési vztahy k rodinnému časopisu. Tento známý patřil k pražské společnosti a byl přesto, že měl dokonalou pěšinku, dlouhý nehet na malíčku a nosil bílé kamaše, docela chytrý člověk. Říkali o něm ve společnosti, že je tak duchaplný, že se to na synka z dobré rodiny ani nesluší.

Nuže, F. X. Božec vzal jednoho dne rukopis svého nejnovějšího románu a vydal se k svému známému.

HLAVA DRUHÁ,

ve které se vypravuje, jak se z baráčníka Smoly stal najednou
statkář Javornický – Je Pondělíček veselý společník? – Kam s Helenkou?
– Hodně svateb neškodí

„Čím mohu sloužiti, vážený příteli?“ otázal se pan Adolf Šedivý mladého literáta, usadiv jej do klubovky. „Poslužte si cigaretou, prosím –“

„Mám na vás prosbu – nevím, jestli vás mohu s tím – mám nový román – chtěl bych do Slovanského bazaru,“ zahovořil rozpačitě F. X. Božec.

„A, podívejme se! Do Slovanského bazaru, to je hezké, no prosím, ukažte to svoje dílo. Podíváme se na to a já vám řeknu co a jak.“

„Smím vám jej přečísti?“ otázal se mladý spisovatel, rozkládaje rukopis.

„O prosím, velmi se pobavím, projdeme to spolu,“ pravil laskavě Adolf Šedivý. „Název románu –?“

„Jmenuje se Nepoddajní a je to román ze selského života.“

„Hm,“ odtušil pan Šedivý, prohlížeje si se zálibou svoje pěstěné ruce. „Název se mi zrovna, tento… Nepoddajní, to je jaksi, jak bych to řekl, příliš… rigorózní, nebo tak nějak… Navrhoval bych Rodina statkáře Javornického.“

„Ale to by nešlo,“ odporoval F. X. Božec, „vždyť on se, prosím, nejmenuje Javornický. Jak by se mohl nazývati Javornický, když má osm strychů polí… četná rodina… zápas s drsnou horskou přírodou… brambory a zelňačka denní výživa… chléb černý, ovesný jako pochoutka, vzácnost, prosím… ječné placky pouze na veliké svátky: Jmenuje se Smola, když dovolíte!“

„Ale to už, prosím, odpusťte,“ přerušil ho pan Adolf vstávaje, „nesmíme, drahý příteli, bráti tak tragicky, je-li to pro Slovanský bazar. Mějte ohled na čtenářky, jsou to vesměs dámy z lepších kruhů, copak by to bylo: baráčník Smola – hromada dětí – v jizbě to ošklivě páchne, fí! – A což hrdinka románu! Chodí pouze ve spodničce, či jak? – Veliké nohy – červené ruce – strhaná prací – ale to nejde, velectěný! Učiňte, jak jsem vám radil: Není žádného Smoly, ale vystupuje tu statkář Javornický, veselý, žoviální a má rád společnost. Venkovský kavalír, na krejcar nehledí – to je přece něco… Musím vám prozraditi jednu maličkou, avšak značně významnou podrobnost: Ředitel tiskárny Slovanského bazaru jmenuje se Javornický a ten by měl ohromnou radost, kdybyste jej takovým způsobem glorifikoval. Víte, napište, že ten Javornický hraje výtečně dardu a že toho přítele, jak se jmenuje ve vašem románě? – Jiří Hartvík tuším, obehrál o pár tisícovek.“

„Nejmenuje se Jiří Hartvík,“ odvětil mladý literát vzpurně, „alébrž Pondělíček, a je to písmák a menšinový pracovník. Karty nehraje, věří v příchod Kristův – a – vůbec není žádný veselý společník!“

„Pak přiznáte, velectěný,“ pronesl pan Šedivý, dívaje se do zrcadla, „že takový Pondělíček nemůže býti přítelem pana Javornického. Nemysleme na příchod Kristův, ale spíše na to, jak bychom uspořádali v krčském městě bál, kde by se statkářovic hezounká dcerka Květuška zvláště vyznamenala… Tam uvidí poprvé pana Jaroslava, sympatického inženýra, syna továrníka hospodářských strojů –“

„Může se tedy jmenovati Javornický,“ vzdychl F. X. Božec zamračeně, „ať je statkář, ale jeho dcera není žádná Květuška, ani opovážit – a miluje, abyste věděl, zkaženého studenta, jenž je básník a katolický mystik!“

„S katolickou mystikou jděte k čertu,“ odpověděl podrážděně elegantní přítel, „varuji vás, abyste si s ní zahrával… Za katolickou mystikou skrývají se obyčejně židi. A s tím chcete do Slovanského bazaru? Oho! Jó, taková pravá, nelíčená venkovská zbožnost – poezie svátků a církevních slavností – kradmý polibek milujících srdcí na zpáteční cestě z půlnoční – jó, to je jiný kafe! – Ale, drahý příteli, co to vidím?“ zvolal s úžasem pan Adolf, sprásknuv ruce. „Tady píšete o chalupě na spadnutí, okna zalepená papírem, vítr severák vane skulinami – to byste to vyvedl! Tak že bydlí veselý a žoviální statkář Javornický? To musí býti stavení jako zámek, červená prejzová střecha svítí vesele do žírného kraje – vzorné chlévy – býk vyznamenaný zlatou medailí – závodní klusáci – čistokrevný hřebec Perun, nádherná zahrada – skvostný skleník… To je něco, panečku! Chalupa na spadnutí? Co je to? Tlení, odumírání, zkáza…, dejte do toho perverzní rozkoše oděné v mrtvolný pach, katolickou mystiku a máme dekadentní poezii. A hajdy s tím do Týna, a ne do Slovanského bazaru! Doufám, že mně dáte za pravdu!“

„Něco na tom pravdy je,“ odpověděl váhavě mladý spisovatel, „ale na druhé straně – děj mého románu jste mně trochu pocuchal. Kam já dám teďkom písmáka a menšinového pracovníka Pondělíčka, he? Kam se poděje zkažený student, souchotinář a básník, jenž miluje statkářovic dceru Helenu? Aha!“

„Nonono, vždyť nehoří!“ konejšil ho pan Adolf, prohlížeje si s uspokojením svoje bílé kamaše, „ponechte si svého Pondělíčka, spánembohem! Uděláme ho šafářem u pana Javornického. Bude z něho dobrý a spolehlivý šafář, uvidíte… Takoví písmáci jsou divousové a všelijací pavouci, ale jsou poctiví a dávají pozor na majetek pánův. A co se vašeho zkaženého studenta týče, s tím už si vím rady. Statkář Javornický dá ho vyléčiti na svoje útraty v sanatoriu, ať to stojí nějakou stovku, co na tom, pan Javornický to může dělat. A pak – počkejte… Už vím: Otec pana Jaroslava umístí ho ve své továrně a bude z něho bystrý pracovník, pravá ruka šéfova.“

„A vidíte, to máte pravdu,“ vpadl mu do řeči mladý spisovatel záře radostí. „Ať se má také zkažený student dobře. Lidi beztoho myslí, že zkažení studenti a básníci k ničemu nejsou. Tady to máte, hehe! A pan šéf, hodný pán, udělá ho svým společníkem, až pozná jeho skvělé vlastnosti.“

„To zase jdete příliš daleko, velevážený!“ odporoval pan Šedivý, zdvihnuv odmítavě ruce. „Aby pak participoval na zisku? To by nešlo, víte, podkládali by tomu jakousi tendenci… Těm lidem se nesmí tak vycházeti vstříc. Ale víte co: Uděláme ho za nějaký čas prokuristou, ať vidí celý svět, že pan továrník je kavalír!“

„Tak dobře, ale kam s Helenkou?“

„Jakou Helenkou pořád?“

„No, ta Helenka, víte, co měla být dcerou pana Javornického.“

„Á tak – no jo… hm… pořád máte nějaké Helenky… Ostatně máte pravdu. Ten zkažený student se musí přece oženit. Čím více svateb, tím více děje. Ó, svatby mají abonentky Slovanského bazaru rády! Tak ať si vezme Helenku, dceru toho písmáka Pondělíčka, když už se mají rádi. Bude to slavná svatba – ovšemže ne tak slavná, jako bude míti slečna Květuška s panem Jaroslavem, ale ujde to. Sám pan Javornický půjde za svědka.“

„No, chválabohu… tak jsme ty svoje mladé lidi zaopatřili,“ pochvaloval si F. X. Božec. „Román by byl tedy tak zhruba hotov.“

„Ano, celkem jsme hotovi,“ přisvědčoval pan Adolf. „Ještě jsou tam nějaké maličkosti, které nutno opraviti. Tak například tu stávku dělnictva v továrně na hospodářské stroje tam nedávejte, vzpoury a rozbíjení strojů se nesluší, četnictvo stáhněte do stanic a vojsko do garnizon[28]. Místo téhle epizody můžeme tam dáti třebas oslavu jmenin paní továrníkové – dojemná scéna – něžná ručka paní továrníkové tiskne mozolné ruce dělnictva – hasičská hudba spustí tuš – slzy radosti – dívky v národních krojích a tak dále. Ale, člověče, to vám povídám: Ty svatby ať mně vystrojíte, jak se patří! Úbory svatebčanů popište do nejmenších podrobností. To je nesmírně důležité. Čtenářky jsou dychtivy věděti, jak to nevěstě slušelo. A pak ještě něco: Koukám, ale stařičkého faráře ve vašem románě nevidím! Víte, pan farář, dobrotivý stařeček – šňupne si z piksly – to je jediná slabost křesťanského kněze – nevěstu křtil – učil boha znát – biřmování – oddavky, ach, to je božské! Promluví krásnou řeč a všecky rozpláče.“

„To bude nádherné!“ zajásal mladý literát. „Vy to ale dovedete, mě jste samotného dojal!“

„Ó, to nic,“ odpověděl skromně pán s bílými kamašemi, „to je maličkost. Takové romány, eh – za nějaký čas se budou dělati strojem. Ó, pokrok je veliká věc!“

„Ba, veliká věc!“ souhlasil F. X. Božec. „Ale co myslíte? Je ten kousek teď dobrý? Vezmou to ve Slovanském bazaru?“

„Ctěný příteli, nedávejte svých pochybností najevo,“ odpověděl důstojně pan Adolf, „urážíte mne… Řekne-li Adolf Šedivý, zvaný Doda z promenády, slovo, tak platí. Ačli ovšem provedete věc dle mého návodu, varuje se všelikých… é… literárností!“

„Toho se vystříhám,“ sliboval mladý spisovatel pevně. A vysloviv svůj vřelý dík, rychle se poroučel.

HLAVA TŘETÍ

Podivuhodné jsou cesty Páně – Nedotýkejte se bolavých zubů, nebo poletíte

Po nějakém čase nesl svůj rukopis dle návodu Adolfa Šedivého přepracovaný do Slovanského bazaru. Bylo mu řečeno, aby si přišel za nějaký čas pro odpověď.

Když pak uplynulo několik neděl, objevil se F. X. Božec v redakci.

Hlavní redaktor byl přítomen. Když se F. X. Božec představil a vysvětlil mu účel své návštěvy, tu se najednou vetchý stařeček strašně rozkatil.

„É – te-te-te… é… vy jste ten Božec! A vy, pane Božec! Vezměte si svůj… e… rukopis… a… klobouk… a ven! Povídám: Ven!“

„Vážený mistře,“ chtěl cosi namítnouti zdrcený spisovatel.

„É – tento – teď jsme vážení mistři! A co je tohle,“ ukazoval jedno místo v rukopisu románu Rodina statkáře Javornického, „čtěte – é – opovážlivý mladíku: ‚… Továrník Hartvík trpěl často bolením zubů. Byl proto celý obvázaný. Helenka říkala svému milenci, že vyhlíží jako mumie, čemuž se oba srdečně smáli.‘ Nedovolím se mně vysmívati! Co je vám do mého bolení zubů? É – satiry na mě – tento – ! Pamflety na zasloužilé spisovatele postižené slávou a podagrou? – Ven! – A – ať se tu – víckrát… Má úcta!“

HLAVA ČTVRTÁ

Je slušno státi v jízdní dráze a rozhazovati papíry? –
Obecenstvo vrtí hlavou

Je to divné, nicméně je to pravda, že jakýsi mladík se zoufalým výrazem postavil se do jízdní dráhy a rozhazoval papíry.

„Vrahové mladé literatury,“ úpěl trhaje rukopis Rodiny statkáře Javornického.

Tímto počínáním vzbudil u chodců, kupců, strážníků jiného obecenstva pozornost nemalou.

Konec hlavy čtvrté a poslední.

Prokurista čtvrté dimenze

Dneska jsme už chválabohu tak daleko, že můžeme říci, že náš život nekončí se pozemskou smrtí.

Nesmrtelnost není výhradou pouze lidí vynikajících, takzvaných géniů, anebo lotrů světové pověsti; nikdo z nás nezemře, ale bude míti život věčný.

Velmi bych se divil, kdyby mi někdo řekl, že nezná Platonova Faidóna. Anebo kdyby aspoň nevěděl, co to jsou ty Platonovy ideje. A s těmi, kdož by nebyli dostatečně s tímto předmětem obeznámeni, chci v rychlosti zopakovati to, co jsem se včera dověděl od jednoho suplenta[29].

Budoucnost není to, co teprve bude; nikoliv: Budoucnost již je. Jednotlivé události, jež tvoří příští, jsou upevněny na nebi; a Bůh je vybírá a tvoří z nich osudy jednotlivců a dějiny národů, podobně jako děti stavějí si z pestrých kaménků Richtrovy kotvové stavebnice domečky, hrady atd.

Pak je nám ovšem jasno, že duchové zemřelých mohou předpovídati budoucnost. Jsou u pramene a mohou pozorovati Boha při práci. Bohužel je velká většina duchů neseriózní; to jsou ti, kteří byli za pozemského života notoričtí lháři, podvodníci, mystifikátoři, novináři: vůbec lidé, kteří za celý život nepromluvili slova rovného; a tím si vysvětlujeme, že duchové lidi klamou. Neboť i to je známo, že duchové podržují povahu, kterou se vyznačovali již na tomto světě. A proto musí duch podstoupiti těžké zkoušky a rigoróza, musí se očišťovati, což není zajisté práce lehká. Čištění trvá mnoho tisíc let; duše stěhuje se z člověka do zvířete a ze zvířete do jiného člověka, až konečně vyjde z rukou božích jakožto dokonalý, prvotřídní výrobek. Tím si vysvětlujeme, že lidé jsou čím dále tím dokonalejší, mravnější, slušnější a počestnější a hodnější. Půjde-li to takhle dál, bude na zemi ráj. Už dnes je to na zemi velmi hezké a radostné, poněvadž lidé dělají jeden druhému, co mu na očích vidí.

Když tohle všecko víme, pak ztrácejí duchové mnoho na své příšerné démoničnosti. Ze strašidel stávají se bratříčkové, kteří nám mohou v našem živnostenském podnikání velmi užitečni býti.

A že je všecko pravda, co tady povídám, dokazuje tato událost.

1) Hellmuth Gottscharek a synové, přádelna a tkalcovna lnu kdesi v severních Čechách, byl ohromný podnik. Celý svět znal Gottscharkův lněný kordel, lidé všech barev a plemen léhali na jeho žíněnkovém grádlu, rybářské i výletní jachty neznaly lepší plachtoviny, než vyráběl starý Hellmuth se svými syny Arminem, Hermannem a Luitpoldem. Firma potírala vítězně každou soutěž, vyjímaje… Bohužel žádný pozemský úspěch není dokonalý. Byl tu nebezpečný konkurent, firma Siegfried Bienenfeld a zeť. Byl to starý Bienenfeld, jenž hrál virtuózně na klaviatuře všech světových burz jako Paderewski na svoje koncertní křídlo, byl to starý Bienenfeld, jenž předvídal baissu[30] nebo haussu[31] lépe než kterýkoliv slepý mládenec. Intervence Bienenfeldova na burze způsobila vždycky paniku. A Siegfried Bienenfeld to byl, jenž první u nás zavedl výrobu jemného lněného anglického batistu, o kterou se pokoušel též Gottscharek, ale s naprostým nezdarem. Když si starý Gottscharek vzpomněl před spaním na firmu Bienenfeld, vždycky mu bylo spolknouti větší množství morfiových prášků najednou, a to ho ještě ve spánku tlačila můra.

„Já vím, co v tom je,“ pravil si jednoho dne Hellmuth Gottscharek, „tohle není samo sebou. Přece jsem také, jak se říká, sál svoji obchodní rutinu s mateřským mlékem. Ale tohle… Já vím, co v tom je. Ten Bienenfeld je takový lump, že se nestydí využitkovati i transcendentno.“

2) A tak si dal pan Gottscharek starší zavolati svého účetního do své soukromé kanceláře.

Pan účetní Blaschke byl už jednou nohou tam na druhém břehu. Hektické růže barvily jeho vyzáblou tvář. Bylo jasno, že mu zbývá již málo dní života.

Když pan Blaschke vstoupil do kanceláře, tu vyskočil jeho šéf a vyšel mu tak uctivě vstříc, jako by ho navštívil nejméně císařský rada.

Pan Gottscharek přinutil jej usednouti do lenošky a pravil kazatelsky:

„Nezemřeme, ale budeme míti život věčný. Budeme se radovati a veseliti před tváří Jeho. Budeme pěti haleluja za doprovodu Davidovy harfy, vezměte si cigáro, pane Blaschke. Je výtečné, jen si poslužte, to vám neuškodí.“

„Mně už nic neuškodí,“ zašklebil se pan Blaschke a zapálil si cigáro a rozkašlal se dusivě.

„Pane Blaschke,“ pravil šéf přidušeným hlasem, přisunuv důvěrně židli, „vy už brzy, jak se říká, umřete. Ale to nic. Z toho si nic nedělejte. Ten život dneska beztoho – co jsem chtěl říci: Pane Blaschke, to nic nedělá, že brzy umřete. Proto nemusíme ještě zrušit kontrakt. Ich werde Sie behalten, Herr Blaschke.[32] Zůstanete v mých službách nadále; já vás mohu dobře potřebovat –“

„Aha,“ zachrchlal dutě účetní, „už vím. Chcete to udělat se mnou, jako to má ten maličký Arturek Bloch s panem Bienenfeldem –“

„Co to povídáte? Co má Bienenfeld? Který Arturek Bloch, snad ne ten zrzavý, co se loni zabil?“

„Jojo, ten a žádný jiný… Má to pěkně zařízeno ten pan Bienenfeld. To se pak dělají obchody, to věřím. Arturek mu dodává kursy týden napřed, referuje, jaká bude nálada na burzách, jestli zboží klesne, nebo půjde nahoru… Moc šikovný je ten Arturek. Ten vyšťourá všechno. Takový byl už za živa. Já ho moc dobře znal, chodili jsme oba za jednou pannou, ale pak jsme se domluvili a nechali toho a skamarádili jsme se –“

„Hrom do škopku!“ vzkřikl pan Gottscharek, „jestli jsem si tohle nemyslel, ať jsem Franta! A to jsou mně pěkné věci! Ten lump, der schwere Hochstapler![33] Tak přece! Bodejť by Bienenfeld nedělal obchody i s duchy, nemrava starý! – Ale dobře. Co dokáže takový Bienenfeld, dokážeme my také. Pane Blaschke, doufám, že mně půjdete na ruku. Až budete tam nahoře, tak to dělejte jako ten Arturek. Pro takového šikovného člověka, jako jste vy, bude to maličkost. Kdybyste něco nevěděl, obraťte se na mého obchodního přítele pana Graba, co umřel před desíti lety. Pozdravujte ho ode mne, bude míti velikou radost. On vám dobře poradí, je to zkušený obchodník. Plat budete míti takový jako nyní, vánoční remuneraci[34], novoroční, drahotní přídavek, všecko… A když uvidím, že se činíte, tak vám přidám… Co tomu říkáte?“

„Já nejsem proti tomu,“ prohlásil pan Blaschke, „jenom bych prosil, abyste toho Šantrůčka vyhodil. On je to sice můj astrální bratr, ale dobrého mně nic neudělá. Má na mne zlost, že mně bratři zjevili, že mám v sobě ducha Ludvíka XVI., ale jemu, že se do něho vtělilo jedno neslušné zvíře. Povídá, že je to možno, že se do mě vtělil Ludvík Capet, neboť jsem mu podobný. Ale až na to, že francouzský král přišel o hlavu za Velké revoluce, avšak já jsem se prý bez hlavy již narodil. Je to prý vidět na bilanci, kterou jsem prý tak spletl, že se v tom nikdo nevyzná –“

„Šantrůček poletí,“ prohlásil Gottscharek slavně, „máte snad ještě nějaké přání?“

„Už nic.“

„Tak smlouva uzavřena.“

„Hotovo.“

Oba pánové si stiskli pravice a rozešli se.

3) A netrvalo to dlouho a pan Blaschke umřel. Každý, kdo znal starého Gottscharka, se náramně podivil, když uviděl, jaký dal na své útraty vystrojiti pohřeb svému zesnulému účetnímu. To bylo slávy! Osm mládenců a osm družiček! Pan děkan a čtyři kaplani! Banda muzikantů o padesáti mužích! A ty věnce a ty stuhy!

„No tohle není samo sebou,“ uvažovali lidé. „A vdově kázal vypláceti doživotní penzi, co tomu říkáte?“

„Já říkám,“ prohlásil pan Šantrůček, „on mu, víte, nebožtík moc viděl do těch jeho machlů, když měl ty knihy pod sebou. A poněvadž mlčel, tak ho chce teď Gottscharek za to uctít.“

4) Za nějaký čas proskakovaly o firmě Gottscharek podivné zprávy. Lidé se domnívali, že šéf firmy ztratil rozum. Avšak Hellmuth Gottscharek rozumu neztratil, zato však jeho ztráty na burze činily milionové sumy. Kdykoliv zakoupil nějaký papír nebo valutu, mohl býti každý jist, že nastane ohromná baissa. Došlo to konečně tak daleko, že nebylo čím vypláceti mzdu dělnictvu.

5) Starý Gottscharek uzavřel se ve svém kontoáru a jal se zimničně vyvolávati ducha pana Blaschke. Trvalo to hezkou chvilku. Pan Blaschke měl špatné svědomí, nechtělo se mu objeviti před rozzuřeným šéfem. Ale co platno, musel. I objevil se velmi tiše a schlíple; jeho astrální tělo chvělo se ostýchavě mdlým, zamodralým světlem. „Radši bych se neviděl,“ pomyslil si duch pana Blaschke.

„Pane Blaschke,“ zahřměl pan Gottscharek, „to jsem si věru do vás nemyslel! Takový skandál! Ein unsolides Gebaren, Herr Blaschke[35]! Následkem vašich nesprávných informací jsem přišel o celé jmění. Tak se plní smlouva? Má tam pěkné duše kolem sebe ten Stvořitel, jen co je pravda! Víte, co jste? Já vám to řeknu: Špatný chlap! Zloděj!“

Tak bouřil pan šéf, procházeje se rozčileně pisárnou. Chvílemi se zastavil a šermoval divoce panu Blaschkovi ukazováčkem pod nosem. Pan Blaschke stál zkroušen u vědomí své viny. Když však mu řekl pan Gottscharek, že je špatný chlap a zloděj, tu se pyšně vztyčil do nadživotní velikosti.

„Dovolte, pane Gottscharek,“ pravil důstojně duch, „kdo je zloděj, co? To bych si vyprosil, abyste mne tak urážel! Jsem váš služebný duch, či co? Jsem váš otrok? Nezapomínejte, že mluvíte s inteligentem! Ano, velectěný, na ducha, který prodělal třetí stupeň očištění, se tak neřve. Já dělal, co jsem mohl. Za to, že mne nesprávně tam nahoře informovali, nemohu. Ostatně, víte, za ty peníze, co jste mně platil, bylo toho až moc. Dal jste mně tu vánoční remuneraci, kterou jste mně ještě za živa slíbil? A kdo mně slíbil k Novému roku zvýšený plat a dal mně starou bačkoru? A kdo mně naopak strhnul plat za jeden den, když jsem na svoje narozeniny přišel do kanceláře poněkud obveselen a zpíval Píseň práce? Ostatně, něco vám musím říci: Podle astrálního obchodního zákona je vůbec nepřípustno, aby duch byl ve službách obchodní společnosti existující. Duch může býti zřízencem pouze společnosti v Pánu zesnulé. A nyní vám něco řeknu, to budete koukat, pane –“

„No, copak to bude?“ otázal se pan Gottscharek.

„Abyste věděl: Společnost pro Dálný východ jmenovala mne – prokuristou!“ prohlásil pyšně duch pana Blaschke a zmizel.

Povídka neobyčejně mravná

Den byl to mlhavý a ponurý; nebe tesklivě mžilo rosnými krůpějemi. Do duše vkrádala se beznaděj, vtíravě a šedě. Žilo se pokradmu a zaleknutě. Lidé se potkávali, ale netázali se; slova opadávala nerozvita. Šli krokem plouživým, podobni jsouce vzpomínkám polozapomenutým. Spěchali k jakémusi cíli; avšak cíl byl nejist.

A přece tento den byl královským darem Ivanu Lesovi, bledému a štíhlému jinochovi s hlavou rusou, jakou mívají mladiství poslové, kteří přinášejí bohaté dary královským nevěstám, Ivanu Lesovi, jenž nedávno složil přísnou zkoušku z filozofické propedeutiky. Takový slavný den to byl, že přibledlý filozof si říkal se zajíkavou pokorou: Nejsem hoden… štěstí bolí…

Byl to onen den, kterého mu Soňa Šeborová, křehká a zarůžovělá jako květ magnolie, v jejíchž opalizujících očích tkvěla posud otázka, na kterou život váhal odpověděti – Soňa Šeborová se ho toho dne ptala, nemá-li knížky Immanuela Kanta Kritika čistého rozumu. Neměl onoho spisu, ale neodvažoval se raniti, neodvažoval se tvrdého záporu, jenž hořce chutná… a její oči volaly: Neubližuj a půjč mi knížku…! Tehdy prodal památnou skříň a hedvábný svatební šátek po nebožce matičce… cosi volalo: Svatokrádež…! Ale dívčí oči prosily: Neubližuj! A tak jí přinesl druhého dne Kanta.

Pak nastaly dny naplněné jiskřivým jásotem. Tehdy život chodil s nimi a šeptal jim laskavá slova. Slyšeli jeho zřetelný hlas: Lze věřiti v štěstí… A tehdy skvěl se Petřín senzacemi barev… kosi zpívali oddaně a pokorně. Potkávali milence příliš šťastné a nořící se v sebe; a neodsuzovali jich. Soňa rozhovořila se o Schopenhauerově Fyziologii lásky a byla ráda, že nalezla v této knize věty, které jasně vymezovaly vzájemný poměr milenců. Ivan Les kořil se Nietzschovi, poslednímu titánovi, jenž vzbouřil se proti bohu a chtěl přinésti oheň na zemi. Hovořil o velikém filozofovi a jeho bledé líce barvily se žákovským obdivem. Soňa se ho děsila. – Veliký, mračný, vydechla. Milovala pozitivisty, Augusta Comta zbožňovala a neodpírala ani Herbertu Spencerovi. Přiznala se však, že materialisté hovoří k ní zřetelnou mluvou, že věří v psychofyzický korelát, jehož matematickou formuli recitovala vroucně, polohlasem, s přivřenýma očima.

Chodili spolu, kde nebylo cest. Nebáli se bláta. Nemohlo je potřísniti. Opovrhovali dlažbou velkoměsta od té doby, co četli spolu v Tolstého románě Vzkříšení o ní slova nevrlá a odsuzující. Milovali Tolstého nihilismus a jásali s Walt Whitmanem vstříc supícím lokomotivám a opěvovali továrny, železobetonové stavby, dynama, mosty a turbíny. Četli Tolstého a chodili v nevzhledných láptích; i četli Oskara Wilda a odívali se s vybraným vkusem a libovali si v duchaplných paradoxech. Březinovy Větry od pólů ovívaly je tajemným dechem, ale byly chvíle, kdy stavěli výše Jiráskovo Temno. Goethe a Shakespeare je drtili svojí velikostí, ale jednou je odvrhli a přiklonili se k mladé české lyrice. Avšak někdy opustili společnost Velikých stínů, učili se anglicky a oděli se v rozhalené košile, nasadili si široký americký klobouk, obtížili se naplněným batohem, do něhož uložili složenou pokrývku, polní láhev a lékárničku, a halekali na slovenských horách růjnou veselostí; a četli vlčí historie Jacka Londona, tištěné na špatném papíře. Žili rozjásaným mládím.

A jednou… odkvetly již forzýtie, nebylo již stříbrných hroznů panenské střemchy, zlatý déšť čilimníku pokryl zemi jantarovými úlomky, i jabloňový květ opadal. A tu, sedíce na lavičce, pohlédli si do očí a zašeptali současně: Duhamel… I poznali, že nenávratně vstoupila jim do srdce láska a že kdosi spojil jejich ruce. Ivan Les nevěděl, jak se to stalo, že políbil Soničku na čelo. – –

DOSLOV AUTORŮV

Ivan Les políbil Soničku na čelo. A nic víc, prosím. A dlouho nebylo nic, až když mladý muž dostal definitivu a s ní spojenou slušnou obživu. Pak slavil se Soničkou občanský sňatek. Stálo to v novinách. Občanský sňatek, a žádný církevní; neboť kdyby se dali církevně oddati, pak by byli buďto zpátečníci, anebo dospěli ke katolické mystice. K ní nedospěli, neboť věděli, že mystika předchází pád. Autor si může skutečně k této povídce blahopřáti; slibuje, že takových nadělá více. Je to povídka tak slušná, že ji možno předepsati žactvu středních škol za povinnou četbu. Možno ji předčítati v nejvybranější společnosti. Možno s ní učiniti cokoliv, libo-li. Autor je přesvědčen, že se mu za toto dílo dostane zasloužené pochvaly; dal si s povídkou práci a sdělal ji svědomitě. Doufá pevně, že mu nikdo příště nebude nadávati nemravů. Upozorňuje dále, že manželství Ivana Lesa a Soničky bylo bezdětné. Jestliže se snad přece někdy po letech narodily dítky, autoru není nic o tom známo; odmítá tudíž jakoukoliv zodpovědnost. Řekne-li snad někdo, že jména Ivan a Soňa jsou příliš senzualistická a živelná, než aby celá povídka proběhla jen tak, pak upozorňuje autor uctivě, že nebezpečí těchto jmen je paralyzováno hlubokou zálibou milujících k filozofii a krásnému písemnictví.

Autor se domnívá, že název této povídky je plně odůvodněn.

Poslední slova slavného muže

Nelze pochybovati, že učiniti poslední výrok před smrtí je jedním z úkolů, kterými jsou slavní lidé povinni svému národu, popřípadě veškerému lidstvu.

Poslední slova jsou korunou tvorby velikého člověka.

Jak dojemně působí, když slavný člověk staršího data pronesl slova „Národe můj –“ a vypustil duši!

Poslední výrok budiž sentenciózně zaokrouhlen a aforisticky přiostřen.

Přál bych si, aby každý člověk, který je slavným anebo cítí, že za svého života dobude slávy, uvědomil si, že nelze uniknouti ze života, aniž by před smrtí něco pověděl, co by bylo k obecnému prospěchu.

Avšak pozorujeme, že v poslední době umírají velicí mužové jaksi pokradmo, jen tak bez přípravy, skoro jako obyčejní lidé. Nejenom že nepronášejí posledního výroku, ale ani nevydechnou duši v náručí svého věrného přítele, lékaře, ani své dlouholeté ošetřovatelky, jak bývalo v dřívějších dobách zvykem. Což necítí velikáni našich dějin, že takovým podloudným skonem ubírají pointy nekrologům, ochuzují výklady profesorů literatury a okrádají o potlesk táborové řečníky? – Podívejme se na takového Goetha. Nesmrtelný Goethe věděl, čím je povinen německému průmyslu. Poslední jeho výrok byl: „Světlo – více světla!“, čímž měl na mysli žárová tělesa Osram, jak dokazují reklamní prospekty tohoto podniku.

Někteří slavní mužové se vymlouvají, že jim právě před smrtí nic nenapadlo. Jiní zase říkají, že byli před smrtí dosti vážně nemocni, takže neměli na takové věci hlavu. Jak chabé to vytáčky! Což nemohli si pánové ze svého bohatého duševního fondu dáti nějakou myšlenku na stranu? Museli všecko zbůhdarma utratiti? Konečně není třeba velikého přemýšlení na takovém výroku. To nic není, prosím! Já býti umírajícím slavným člověkem, zachroptím: „Otevřte okno!“ anebo „Přiložte do kamen!“ nebo také „Je venku hezky?“ a očividní svědci mého úmrtí se již postarají, aby dali tomuto zdánlivě všednímu výroku všelidský význam. Je vůbec zajímavo, co dovedou šikovní lidé, zabývající se dějinami literatury a umění, učiniti z takového výroku. Myslím, že by slavný muž byl nemálo pyšen, že bezmyšlenkovitý jeho výrok, pronesený například v trafice, v kavárně nebo v tramvaji, stal se programem, zjevením, slovem epochálního významu.

Umřel slavný muž. Byl slavný, jak se sluší a patří. Prodělal všecky symptomy slávy: Již na střední škole vydával plody ducha svého na veřejnost. Napaden byl v novinách ve dvaceti letech. V jedenadvacátém roce byl poprvé citován. Ve svém dvaadvacátém roce zatažen byl do literárních polemik. Ve dvacátém čtvrtém roce věku svého byl požádán nedospělými děvčátky o autograf. V pětadvacátém roce stal se předmětem touhy dozrálých abonentek. V šestadvacátém roce objevila se jeho fotografie v ilustrovaném časopise pod názvem: „Slavný muž ve své pracovně.“ Hned nato zatčen byl jistý sňatkový podvodník, jenž zneužíval jména slavného muže, aby šidil nezkušené dívky. Od té doby nestálo ho fotografování ani krejcar. Nebylo fotografického závodu, aby nebyl ozdoben velikým portrétem slavného muže. Již ve třicíti letech byl jmenován mezi oficiálními osobnostmi při jisté slavnosti. Když pak se objevila jeho karikatura ve výkladní skříni Štencova závodu, zdálo se, že jeho sláva nemůže více růsti, zvláště když jeho rodná obec jmenovala ho současně čestným měšťanem a Spolek tamburašů v Nuslích Lyra vybral 65,07 Kč na pořízení pamětní desky na jeho rodný dům. Avšak přece! Když jistá podnikavá firma pokřtila jeho jménem svůj výtečný likér, tu bylo zřejmo, že slavný muž nezemře, ale věčně bude žíti v srdci vděčného národa. To se ukázalo zřetelně tehdy, když na střední škole chtěl češtinář studenta, na kterého si zasedl, zkoupati, tu dal mu něco ze slavného muže. Slavný muž byl uznán obecně za těžkou otázku, neboť napsal několik nesrozumitelných knih, o kterých napsal nesrozumitelný esej jiný slavný muž. Takže byl při maturitě slavný muž parádní otázkou, kterou mohl dostati pouze primus, neboť pouze primus byl schopen přečísti jeho knihy a nadřít slovo od slova přednášky profesorovy, které byly výtažkem z knihy svrchuřečeného esejisty. A tak se slavný muž stal předmětem univerzitních extenzí, populárních přednášek různých dobrovolných pionýrů pokroku na venkově, suplentů, univerzitních studentů, abstinentů a realistů. Ba, byl tak slavný, že noviny měly několik měsíců před jeho smrtí připraveny nekrology a štočky jeho portrétu. A pak umřel.

A ten den, co umřel, objevil se v domě smutku tlustý pán. Byl to nejen tlustý pán, ale i vážný pán, neboť měl cylindr, těžký kožich a funěl.

„Moje jméno je Macoun,“ představil se člověku z nejbližšího okolí velikého člověka (v jehož náručí vypustil slavný muž duši). „Znáte jméno Macoun? Bodejť že znáte! Macoun, společník firmy Macoun & Leistenbruch, První třebáňská továrna na dětskou moučku Jan Žižka z Trocnova. Ochranná známka: Dívka v národním kroji, která drží v jedné ruce palcát a v druhé kalich. Výtečná dětská moučka, pane. Máte-li snad v domácnosti kojence, anebo někdo z příbuzných a známých, račte si poznamenati První třebáňskou továrnu na dětskou moučku Jan Žižka z Trocnova, Macoun & Leistenbruch. Posloužím prospekty, prosím. Zde vidíte děcko před užíváním a zde totéž děcko po užívání našeho výtečného výrobku –“

„Račte dovolit, prosím,“ přerušil ho důstojně člověk z nejbližšího okolí slavného člověka, „nezapomínejte, že jste v domě smutku. V těchto místech vypustil právě svoji velikou duši nejšlechetnější syn našeho národa a vy tady přicházíte s dětskou moučkou –“

„Jojo,“ povzdychl filozoficky pan Macoun, „všichni tam musíme. Jeden dřív, druhý později. Jeden přijde, druhý odejde, jak praví přísloví. Já s vámi cítím, velectěný. Musí vám být hodně těžko. Jak by ne? Klesáte pod tíhou jednak soukromého zármutku jako člověk z nejbližšího okolí velikánova, jednak přistupuje k tomu oficiální smutek, neboť zemřel nejšlechetnější syn našeho národa, jak jste správně ráčil poznamenati. To je více, než může člověk snésti. Proto dovolte, abych vyslovil upřímnou soustrast a zároveň se vás něco otázal.“

„Mluvte, pane.“

„Nemohl byste mně říci, jaká byla poslední slova velikého člověka?“

„Poslední slova? Nebylo posledních slov. Slavný muž zemřel a nic neříkal –“

„Cože?“ rozhněval se pan Macoun. „Dejte si pozor! Že nic nepovídal? Ale to neexistuje, pane! Tady se stal efektivně omyl. Že nepovídal? Z toho mohou býti řeči! Rozmyslete si to dobře!“

„Já o ničem nevím,“ bránil se nešťastný člověk z nejbližšího okolí velikánova. „Na mou duši nic neřekl!“

„Ale, drahý pane, to nemůže být. Považte, co by tomu řekl svět! Co by tomu řekla spřátelená cizina! Takové věci…! To jste musel přeslechnouti!“

„Tak jsem to přeslechl. Ale co na tom?“

„Co na tom? Haste Geschmus! Hat die Welt so was gehört?[36] Odpusťte, já trochu jüdluju, ale to není chyba přirozená, nýbrž sukcesivně naučená z obchodního styku. Jsem efektivně Macoun a křesťanský katolík. Zaručený katolík po předcích. – Ale k věci. To že nic není, že slavný muž nepronesl posledního výroku? Říkáte vy! Co tomu ale řekne veřejnost? Podívejte se, co se tu tlačí novinářů, a všichni žádají si posledního výroku!“

„Ale co mám dělat, když nic neřekl!“

„Tak já vám něco povím. Dejme tomu, že řekl: Dětská moučka Jan Žižka z Trocnova je nejlepší! Nu? – Není to hezká myšlenka?“

„Nic takového neřekl,“ pronesl člověk z nejbližšího okolí velikánova pevně. „Žádné takové moučky neznal. Byl básník a kosmický realista.“

„Však tu nejde o kosmetické přípravky. Jde tu o výživnou moučku, nejfenomenálnější vynález tohoto století. Pane, vymyslete si duchaplnější výrok než: Dětská moučka Jan Žižka z Trocnova je nejlepší! Vždyť je to aforismus! Co pravím aforismus? Dogma je to!“

Pan Macoun byl výmluvný člověk. Hájil svoji myšlenku s přesvědčující dialektikou bývalého obchodního cestujícího. Člověk z nejbližšího okolí slavného muže zakolísal. Po půlhodině byl přesvědčen, umluven a neschopen odporu.

„Jak jste to řekl,“ otázal se nesměle, „dětská moučka je nejlepší?“

„Ale dávejte přece pozor! Dětská moučka Jan Žižka z Trocnova je nejlepší!“

„Aha, už vím: Dětská moučka Jan Žižka z Trocnova je nejlepší.“

„Dobře. – Zapište si to, abyste nezapomněl. Mohlo by se též říci: Naše moučka poráží každou soutěž, anebo poněvadž byl nebožtík básník, mohly by se udělat verše: Každá matka, která má kloučka – Jan Žižka z Trocnova dětská moučka – nebo tak nějak. Ale zůstaňme raději při starém. Jak to řekl ten slavný muž?“

„Slavný muž pravil: Dětská moučka Jan Žižka z Trocnova je nejlepší, a vypustil duši,“ prohlásil slavnostně člověk z nejbližšího okolí slavného muže.

[2] Z ánfasu – zepředu (z franc. en face). Pozn. red.

[3] Zboží pochybného původu, kradené, pašované, šmelina. Pozn. red.

[4] Sirotek lowoodský – první část románu Charlotte Brontëové Jana Eyrová, líčící nešťastné dětství sirotka Jany v ústavu pro chudé děti v Lowoodu. Pozn. red.

[5] Společnost pro podporu vlasteneckého domáckého průmyslu, s. r. o. Pozn. red.

[6] Britsko-česká společnost pro dovoz a vývoz, s. r. o. Pozn. red.

[8] Bratři Watzkeové, Berlín-západ. Pozn. red.

[9] Nový člověk neboli selfmademan – člověk, který vlastním přičiněním dosáhl významného postavení. Pozn. red.

[10] Lloydový parník - Eduard Lloyd měl koncem 17. stol. v Londýně kavárnu, která byla zároveň jakousi loďařskou burzou. Pozn. red.

[13] Minářství – lidově mlynářské řemeslo. Pozn. red.

[15] Kovový, deformační tlakoměr. Pozn. red.

[16] Valčík „Vzpomínka na Herkulovy lázně“ hudebního skladatele a dirigenta Jakoba Pazellera (1869–1957).

[18] V tomto případě majetek jí věnovaný. Pozn. red.

[19] Pohodný, ras, osoba pečující o odstraňování zdechlin apod. Pozn. red.

[20] Nedopalek cigarety nebo doutníku. Pozn. red.

[29] Nezkušený (zatímní) středoškolský učitel. Pozn. red.

[30] Pokles cen zboží nebo kurzů cenných papírů v burzovním obchodě. Pozn. red.

[31] Růst kurzu cenných papírů, valut, drahých kovů ap. na burzách. Pozn. red.

[32] Chci si vás udržet, pane Blaschke. Pozn. red.

[35] Takové nesolidní jednání, pane Blaschke! Pozn. red.

[36] Kvapem špiněn! Slyšel to kdy svět? Pozn. red.

Karel Poláček

Povídky pana Kočkodana

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 26. 8. 2016

ISBN 978-80-7532-213-5 (html).