Obsah
Upozornění
pro čtenáře
Teta Valérie
Rozhovor o
náboženských otázkách
Následky
vystoupení z církve
Trápení se
švadlenou
Jak jsem se
oženil (z vypravování pana Bondyho)
Vypravování
pana Freudenfelda o svatbě pana Paškese
Oskar Kraus
hledá místo
Vdala se
Příbuzní
Povídka o
tom, kterak si pan Hugo Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou,
ale nevzal
si ji
Radostná
událost
Rodinný spor
o gramatiku
Ediční
poznámka
Bibliografie
díla Karla Poláčka
Teta
Valérie
Byla již vyslovena domněnka, že
z celkového počtu
obyvatel připadá kompaktní většina na příbuzné. A opět z příbuzných
nemalé
procento připadá na tety. Proč tomu tak je, nebudeme badati, ale
přenecháme
zkoumání tohoto zjevu učencům. My pak spokojíme se prostou skutečností.
Je tedy zcela přirozeno, že i
já mám tetu, a co
navíce: jmenuje se Valérie, z čehož lze usouditi, že je to teta
mohutná. Neboť
jméno Valérie je samo sebou mohutné a šumné; budí představu kostěného
vějíře,
jenž rozevírá se s hlučným třeskotem. Je to jméno klenuté
a vznosné:
vyslovíme-li Valérie, tu vyvstane před námi kolosální konstrukce
železničního
viaduktu. Dnes ovšem ztratilo již jméno Valérie značně na svém velebném
zvuku a
do jisté míry páchne naftalínem.
To ostatně potvrdí mnohý, že u
starší ctihodné tety je
značně cítit naftalín. Je to konečně v jistém směru zjev dosti
potěšitelný. Není-li
totiž cítiti naftalín, pak páchne zde kyselostí a plísní, a v tomto
ovzduší
daří se nevlídnosti, nepohostinnosti a kruťaství.
U tety Valérie je hojnost
naftalínu: a také přijdi si,
kdy chceš, a vždycky jsi uvítán nadšeným pokřikem, po němž
následuje
zděšené pobíhání a snášení. Pohlížíme-li na tetu, která se oddala
zimničné
pohostinnosti, tu zdá se nám, jako by se neustále otáčela kolem své
osy. Je to
ovšem také následek vychování, kterého se dostalo tetě v mladých
letech: v
minulém století předpisovali taneční mistři dívkám titěrně se vrtěti a
pitvorně
natřásati. Zvyk ten pak zůstává, když z půvabné dívky vytvoří se časem
mohutná
teta Valérie.
Pohostinnost tety Valérie je
vyvinuta v takové míře
jako u primitivních národů. A pročež jsi-li žaludku
nestatečného, pak
nenavštěvuj naftalínové tety. Majíť tety značně vyvinutý smysl pro
nevděk. Je
známo, že starší tety „neměly nikdy poděkování“.
Teta Valérie bydlí v
Mariánských Lázních. Je to město
půvabné s utěšenými zelenými kopečky. Na těch kopcích jsou
samé kavárny, které
přispívají ve značné míře k rozhojnění krás přírodních.
V kavárnách sedají
neobyčejně tlustí lidé a žalostně funí. Tyhle všecky zajímavosti ukáže
teta
Valérie, když hosta nasytila a napojila. Zvláště pochlubí se s
neobyčejně
tlustými lidmi. Avšak žádný z těchto tlustých lidí není tak
tlustý jako
pan Cipra.
„Znáš pana Cipru? Neznáš?“ diví
se teta. „Já ti ho
musím představit, pana Cipru. Je to můj nový podnájemník. Přijel sem na
léčení,
protože je takhle tlustý – ani jeden z těchhle pánů
není tak tlustý
jako pan Cipra. Moc hodný pán je pan Cipra, takový delikátní, galantní
a
uctivý. Vůbec neumí německy a vždycky zdraví: ‚Styand gnä Frau!‘
Rozhodně musíš
poznat pana Cipru! Škoda, že ho nepoznal můj nebožtík můž –“
Tady vezme řeč elegický obrat.
Je totiž příznačno, že
každá teta mívá nebožtíka může (s kroužkem na „u“). Podle tohoto
kroužku na „u“
seznáte, že to nebyl obyčejný muž, tento nebožtík můž. Byl to člověk
vynikající
v každém směru a jen on byl hoden, aby pojal za choť tetu Valérii
(ačkoli mohla
udělati větší štěstí: která teta-vdova nemohla v mládí udělati větší
štěstí?).
Vždyť již nemoc, na kterou umřel nebožtík můž, byla vzácná. Zatímco
obyčejný
muž umře na nějakou obvyklou chorobu, byl neduh nebožtíka může tak něco
neobvyklého, že se lékaři divili a „všichni profesoři kroutili nad tím
hlavou a
nevěděli, na čem jsou“. A jak slavně umřel, tak i jeho život byl pln
vynikajících činů. Teta Valérie ukazuje řadu jeho fotografií, ze
kterých
poznáme, že nebožtík můž nosil císařský vous a frizuru korunního prince
Rudolfa, že díval se při fotografování vždycky vytřeštěně do objektivu
a na
vojně byl šikovatelem u zásobovacího sboru, pročež dal se
vyfotografovati se
šavlí po boku a revolverem v ruce. Nebožtík můž jmenoval se
Ignác, byl
nadaný a obíral se písemnictvím. Čítal klasiky, ale skládal sám také
básně, ale
jenom pro domácí potřebu. Byl to totiž onen druh básnictví, který se
vyšívá
červenou nebo modrou bavlnou do plátěných deček, které pak pode jménem
„kuchařek“
zdobí prázdné kouty v domácnosti.
„Pojď se mnou, abys viděl, jaký
nadaný člověk byl tvůj
strýček Ignác,“ povídá teta a bere mě za
ruku. – „Kampak jdeme?“ – „Mlč,
uvidíš.“ – Na konci chodby je klozet. Teta Valérie
otevře dveře a
velí mně, abych se podíval.
„Nač se mám dívat?“
„Nevidíš? Tadyhle
čti!“ A ukazuje mi na stěně
dečku s nápisem:
Ein
Weilchen hergesessen,
Im stillen Selbstvergessen,
Befreit von allen Leiden,
Dann kannst Du wieder scheiden.
A pod
tím – neboť tehdy vládl
utrakvismus – tento český překlad:
Chvilka
posezení,
v tichém zapomnění,
odvrhnuv veškerou tíž,
odejdi již!
Teta dívá se na mě s nadšením,
kterak slabikuji
zádumčivé verše nebožtíka strýčka Ignáce. A z očí stékají jí slzy
blaženosti. „Vidíš,
hochu…,“ praví křečovitě vzlykajíc, „… jaký nadaný člověk byl tvůj
strýček
Ignác! Velká hlava! Básník! Poet…!“
Rozhovor
o náboženských otázkách
„No, pane Blum?“
– No, pane Blau?
„Co je s nima, pane Blum?“
– Co má být se mnou,
pane Blau?
„Já mám vědět, co je s nima,
pane Blum? Já se jich
ptám. Nesmím se ptát? Co se tak koukají?“
– Já se koukám? Já se
nekoukám.
„Oni se koukají. Mně nebudou
nic vypravovat. Já do
nich vidím, pane Blum. Oni jsou smutnej, pane
Blum – oni jsou
rozčilenej, pane Blum.“
– Já nejsem smutnej,
pane Blau – já
nejsem rozčilenej, pane Blau. Já jsem veselej, pane
Blau – já mám
bejt proč veselej, pane Blau.
„Proč jsou veselej, pane Blum?“
– Já jsem veselej,
pane Blau? Vě-e-ru! Já jsem
veselej – moje starosti na moje nepřátele. Jim
řečeno, aby byli tak
veselej jako já, pane Blau.
„Co já jim přeju, pane Blum, ať
mně Pán Bůh nadělí,
pane Blum. Na mě se nekoukají!“
– Já se na nich
nekoukám, pane Blau. Co já jim
přeju, ať mně Pán Bůh nadělí. Já mám radosti – no, já
vám říkám, pane
Blau.
„No, pane Blum?“
– Co se chce ode mě?
Chcete ze mě svléknout
kabát? Chcete ze mě trhat kusy? Jsem nějakej baron? Jsem majitel
stříbrných
dolů v Arizoně?
„No dovolejí, pane
Blum – já z nich nechci
trhat kusy…“
– Oni ne, pane
Blau – ale tamty! Ptám
se jich: Jsou teď takový obchody, aby mohl člověk na všechny strany
rozdávat?
Režie, to že nic? Domácnost nic nestojí? Kde je živobytí, pane Blau?
Kde je daň
výdělková, daň z obratu, daň přepychová, obecní přirážky, pane Blau?
Kde je světlo,
plyn a topení, pane Blau? Kde je prádlo, pane Blau? Kde jsou knížky do
školy
pro děti, pane Blau? Trhejte si ze mě kusy – já můžu
rozdávat – já
jsem milionář. Jsem Guttmann? Jsem Rotschild?
Jsem – e – e – e – petrolejovej
to… král? Mám doly?
„Šššš – nekřičej,
pane Blum – nemusej
oni všechno slyšet.“
– Ať si to oni
slyší. Já se nebojím, pane Blau – já si zaplatil jako
oni – mně
na to oni
nic nepřidají…
„Tak mluvějí, pane Blum. Co se
jim přihodilo?“
– Co se mně přihodilo,
pane Blau? No co se mně
přihodilo: Včera přišel ke mně pan Kopperl –
„Á pan Kopperl!“
– pan Kopperl, šames.
Přijde: „Maucta,“
prej. „Poklona,“ povídám, „pane Kopperl. Co mně nesou, pane
Kopperl?“ – „Co
jim nesu, pane Blum?“ povídá pan Kopperl. „Tady jim nesu nějakou
cedulku skrze
náboženskou daň, pane Blum.“ – „Oni, pane Kopperl,“
povídám, „jsou
mně pěknej kavalír, pořád jenom takový cedulečky mně
nosejí.“ – „Jakej
kavalír, pane Blum,“ povídá ten Kopperl s těma jeho šilhavejma
očima – a
podívá se na mě – tak, vědí, jak bych to
řekl – tak maliziös – (chucpe
mají ti lidi) – a
povídá: „Žádnej kavalír, pane Blum. Co mám naporučený, to přinesu.
Kdyby,“
povídá, „mně rozkázali, abych vám přines stojací hodiny, přinesu jim
stojací
hodiny. Jak jsem koupil, tak prodám.“ – Povídám:
„Oni, pane Kopperl,
mně nechodějí s tou křivou hubou na oči. Já jich nechci vidět svejma
očima.“ – On
na to: „Poklona, pane Blum,“ a šel. – A vědí, pane
Blau, co stálo v
té cedulce?
„Nu, co stálo v té cedulce?“
– Zvýšili mně
náboženskou daň na 75 Kč. – „Předepisuje
se Vám,“ bylo tam napsáno – eine Schlechtigkeit!
A tu ránu jsem
řekl své paní: „Máli,“ povídám, „přirychtuj se – dáme
se vyškrtnout z víry.
To by nám přišlo náboženství draho. Jeden neví, kam má dřív ty peníze
dát.“
„Oni chtějí vystoupit z víry,
pane Blum?“
– Já vystoupím, pane
Blau, abych tak zdráv byl.
„Co by to dělali? To neudělají!“
– Co bych to neudělal?
To udělám!
„Já jich z toho vyvedu, pane
Blum.“
– Nic mě z toho
nevyváděj, pane Blau – já
jsem řek!
„Tak dobře, pane Blum. Oni, tak
říkajíc, vystoupějí z
víry. Tak to už nepudou do kostela?“
– Nepudu.
„Ani na Jom kipur?“
– Ne.
„Ani na Roš ha-šana?“
– Ne.
„Nebudou slavit Pesach?“
– Nebudu.
„Neponesou tam hned za panem
továrníkem Schnablem,
komerčním radou, na svátek Simchat
Tóra?“
– Ten kovet
jim daruju.
„Nepudou do kostela, když bude
mít pan Štědrý
Jahrzeit!“
– Ať si seženou minjan
beze mě.
„A když bude mít jejich
nebožtík tatínek Jahrzeit?“
– Budu říkat za něho
Kadiš doma.
„Pane Blum, pane Blum… Oni
udělají jednomu hlavu
plnou. Ale řeknou mně jednu věc: Co soudějí o bejlíku?“
– Bejlík? Já rád
bejlík se šoletem.
Když se pořádně
připraví, jak ho dělala nebožka maminka, ó!
„A jak ho dělá moje paní, ó!“
– Trochu pepře do
něho – pořádně omastit – to
je moje, á!
„Já mám nejraději Jom
kipur, pane Blum.“
– Jom kipur?
To je nejfádnější svátek. Pořád jenom aby se člověk bil v prsa: Avinu malkenu!
„Ne, tak to nemyslím, pane
Blum. Já myslím ten večer
předtím. Nejprve musí přijít na stůl polévka –“
– S knedlíčky, pane
Blau. Musí být jako olej a
teplá, pane Blau. Jinak to není polévka. Potom přijde telecí
pečeně –
„K tomu ale musí být kompot,
pane Blum.“
– Naložené švestky a
jablka. Pak si člověk
odpočine a potom –
„Pak se nesou na stůl kuřata.“
– U nich jsou kuřata?
U mě musí být husa!
„Ale jdou, pane Blum. Kuřata,
mladý kuřata – co
se tak křupou, á!“
– Ale husa, mladá
husa – a opečený
brambory, to je něco. Tomu já říkám svátek. To je deliziös,
pane
Blau.
„Ono, nechte
bejt – ale na macesový svátky
se taky dobře jí, pane Blum!“
– Kůzle se
špenátem – mm, pane Blau!
„Macelokš!
pane
Blum!“
– Ajajaj! Moje Máli ho
umí udělat!
„Macelokš dělá nejlepší teta
Lucy. Ale což Kugel, pane Blum?“
– Ojojoj! Ale je to
trochu těžký pro žaludek,
pane Blau.
„Nesmí se sníst všecko
najednou. Odpočineš si – a
pak to jde dál. Ne aby byl člověk jako ten starý Wasservogel Ignác, co
se na
velké svátky tak najedl, že povídal: ‚Už mně nic
nešmakuje – jsem
starý muž,‘ a umřel.“
– Není nad židovskou
kuchyni, pane Blau. Takovou
nenajdeš na celém světě.
„Tak nedovedou oni
vařit – kdepak, židovská kuchyně! A to by chtěli
všecko opustit, pane
Blum?“
– Já, pane Blau? Kdo
mluví o tom, pane Blau?
„Oni chtějí se dát vyškrtnout z
víry, pane Blum.“
– Já…? Kdo jim to
povídal? Co hovořejí, pane
Blau? V čem se jeden narodil, v tom má zůstat, jak říkala nebožka
maminka.
„Oni něco hovořili skrz ty
daně –“
– Kdo hovořil? Já
hovořil? Ani mi to nenapadlo.
Oni hovořili, pane Blau. Já nejsem takovej na krejcar, pane Blau. Já
jsem Adolf
Blum, pane Blau. Vždycky kavalír, pane Blau, to si pamatujou, pane
Blau. Já
nejsem někdo, pane Blau. Já ještě na náboženství držím, pane Blau. Já
jsem
Adolf Blum, stará firma, na mě se můžou zeptat, kde chtějí –
Následky
vystoupení z církve
Avšak přihodilo se, že pan
Adolf Blum zřekl se víry
svých otců.
Svoje vystoupení z církve
odůvodňoval minulou sobotu v kavárně
Areo takto: „Když jsem tam přišel, posadím se v zadní lavici a slušně
hledím. A
nic. – Najednou přijde šames…“
– Který
šames? – zeptal se pan Blau se
zájmem.
„Ten, co má cvikr se šňůrkou,“
vysvětlil pan Blum.
(„Aha!“ pomyslil si nato Blau.)
„Přišel cvikr se
šňůrkou a ptá se: ‚Co tu chtěj?‘, povídám: ‚Co bych tu chtěl? Přišel
jsem se na
Jom kipur smířit s Pánembohem.‘ – ‚Mají zaplacený
sedadlo?‘ ptá se
šames s cvikrem. – ‚Jaký
sedadlo?‘ – ‚Když nemají zaplacený
sedadlo, jdou si smiřovat se s Pánembohem, kam chtějí. Tady je
Jom kipur
pouze pro pány, který si zaplatili.‘ – Povídám mu:
‚Poslouchají, já
jim něco řeknu,‘ ale nic jsem nepovídal, ale sebral se a šel. Chtěl
jsem mu ale
říct jenom jednu věc: ‚Voni mizernej šamesi,‘ a vůbec vynadat mu, co se
do něho
vejde.“
– Dobře
udělali –, povídal pan Blau. – Co
si dneska šamesové dovolují, to už je, jak se říká, moc. Na venkově je
jim
jeden dobrej. Když jsem servíroval v Strašecí Kdýni, tak tam šames
běhal po
městě a pěkně prosil: „Pane Blau, pan Katz má Jahrzeit, jsou tak
dobrej,
přijdou do kostela, aby bylo minjan.“ Ale v Praze…?
„No viděj. Má jeden zapotřebí,
aby se dal od šamesů
urážet? Tak jsem si řekl: Dost, a dal jsem se k československé církvi.“
– A jak to udělali? To
se dali pokřtít?
„Jakýpak pokřtít? To mají tak:
Došel jsem si k tomu
jejich knězi – vzdělaný pán s
fousama – zaklepu: ‚Maucta‘ – ‚Pán
s vámi,‘ povídá ten kazatel. – Povídám mu co a jak.
On mě vyslechl,
pohladil si bradu a pravil: ‚My to neberem tak zostra jako ti římští.
Jenom to
bych se rád vás zeptal: Račte věřiti v Pána
Ježíše?‘ – Povídám: ‚Je-li
to podmínka, proč ne?‘ – Tak jsme si povídali a on
hned: ‚Bratře
Adolfe‘ a byli jsme jedna ruka.“
– Tak to je náramně
jednoduchý? – podivil
se pan Blau.
Pan Blum přisvědčil, ale
poněvadž objevil se pan Fuchs,
na kterého čekali, nechali hovoru o náboženství a dali se do taroků.
Paní Hermínu velmi
mrzelo, že ten její
Adolf vyvedl takovou věc a vystoupil z víry. „Jseš starej
blázen – co
s tebou,“ pravila svému manželi. „Ty mlč!“ odbyl ji důrazně pan Blum,
„ty tomu
nerozumíš, ženská!“ – Paní Hermína mávla rukou a
myslila si své.
Avšak co se letos nestalo. Přišly svátky, všude velké uklízení, hrnce
se
leskly, podzimní sluníčko sladce svítilo: Byl Roš ha-šana a po ulici
bylo plno
židů a ti zářili svátečně a vznešeně, a kdo byl obyčejný žid, měl na
hlavě tvrdý
klobouk, ale příručí a obchodní cestující šli do kostela v cylindru,
jehož lesk
zvyšoval důstojně slávu nového roku. I pan Adolf Blum svátečně plál. A
odpoledne sešly se u Blumů paničky a každá ta panička přivedla
hromadu
dětí s sebou a bylo ohromné množství svátečních řečí.
Tehdy pan Blum zmlkl a bylo
pozorovati, že se velmi
zatrudil. S nikým nemluvil, paní Hermínu ostře odbyl a pravil,
že je mu
mís před životem. Sedával večer v kuchyni na služčině posteli, kouřil
melancholicky z dýmky, kýval hlavou a myslil si: „Nemám žádný
poděkování za
svoje starosti.“ – Tak trucoval několik dní a posléze
zahnal chmury z
čela a usmířil se se světem.
„Řekni mně, starej, co ti
bylo?“ tázala se paní
Hermína.
– Co by mně bylo?
„No, žes koukal jako vejr a s
nikým nemluvil? Co jsem
ti udělala?“
– Cos mi udělala? To
není nic, že ani děti na Roš
ha-šana negratulovaly? To já u vás nejsem nic? Sedím s panem Blau
v kavárně
a přijde tam paní Blau a jeho dcera Šmolková, co si vzala Šmolku, a
jejich
holčička s pugétem, a způsobně se pokloní a ta paní Šmolková
napověděla: „Dědečku,
já ti přeju –“ a holčička dopověděla: „– mnoho štěstí
a zdraví k
svátku,“ a ten Blau měl radost a já jsem tam seděl jako
opuštěnej – mě
si nikdo nevšímá – já nejsem
nikdo – za ty moje starosti – –
„Ale!“ pravila paní Hermína
jízlivě. „To se na to
podívejme! Co je tobě do Roš ha-šana? Ty jseš křesťan, abys věděl! A
křesťanům
se negratuluje k židovskému novému roku. To by tak hrálo: Z víry
vystoupí, ale kovet
by chtěl –!“
– Jakej kovet? Já ti o
nějakou počestnost stojím?
Mně na tom záleží! Ale patří se to! Pro sebe to nechci, ale děti mají
se vést k uctivosti
k starým…!
Tento pedagogický moment
blahopřání paní Hermína
uznala. Bylo tedy usneseno, že napříště bude se panu Blumovi
gratulovati o židovských
svátcích, a to ne proto, že by o to pan Blum stál, nýbrž proto, že se
to patří.
Trápení
se švadlenou
Co jsem to jenom
chtěla…? … Teď na to myslím a v
tom momentu o tom nic nevím, paní Pollak… ta moje hlava… no, já jim
říkám… že tak
mluvějí o té… jak se jenom jmenuje… aha! Paní Nelly Geduldiger… už vím!
Já jsem
vám celá pryč, paní Pollak, co byste tomu řekla, paní
Pollak – jaký
já mám soužení s tou mojí švadlenou – a tak se
zdála – wissen
Sie? – Taková
k jednomu přívětivá a ochotná… moc šikovná švadlena, paní
Pollak – to
se jí musí nechat, ta je goldeswert – doporučila
mně ji Spitzerka – prosím: milostpaní
Spitzer – ta se přece
umí šatit, vždyť prošatila svoje věno a celou firmu Spitzer na pět
procent – a
její muž, pan Spitzer, běhá zase s kolekcí pod paží jako za
svobodna – tak
tedy musejí vědět, paní Pollak, že má vkus – tak já
tý paní Spitzer
jednou říkám: „Já nevím, paní Spitzer,“ povídám, „že oni jsou vždycky
tak šik
und elegant,“ povídám, „řeknou mně prosimich,“ povídám, „u koho oni
šijou, paní
Spitzer,“ povídám, „já nemůžu trefit na pořádnou
švadlenu – pámbu ví,
co to je,“ povídám, a paní Spitzer na to – vědí, paní
Pollak, jak ona
to dovede – no, jako milostpaní
Spitzer – tak z vejšky se
na jednoho dívá – povídá: „Já šiju jen
u Cvočkové, Melantrichova
ulice – je drahá ta Cvočková – ale
kdo to může dělat –,“
rozumějí, paní Pollak, takhle jednoho špičkuje – že
ona to může
dělat, a jinej ne – daleko to přivedla milostpaní
Spitzer – ale
to vědí – mě bude někdo špičkovat, paní
Pollak – já jí to
ale řekla, paní Pollak, já jí to povídala: „No,“ povídám, „co oni můžou
dělat,
paní Spitzer – dovedu já taky,“ povídám, „já jsem,“
povídám, „rozená Ullmannová – rozumějí,
paní
Spitzer?“ tak jsem jí to povídala – a to jste měla
vidět, jak byla
takhle maličká ta paní Spitzer –
Ale co je
recht – to je recht, paní Pollak,
ta Cvočková, ta šije – no, já vám říkám, paní
Pollak – Kreitnerová
by to nedovedla – copak říkám, ani Blumová Otýlie, co
šije jenom v
největších domech! Přijdu k tý Cvočkový, povídám jí: „Slečno, já chci
mít šaty,
ale rozumíte, šaty, víte takový… takový, jako měla paní Austerlitz na
reprezentačním plese průmyslníků – ale ne tak
korpulentní… Něco abych
tak řekla deliciózního – tmavomodrý, lemovaný černým
krepdešínem,
rozumíte, slečno – rukávy to se rozumí širší, víte,
slečno, ne
takový, jako má paní Hahn – spíš takový, jako nosí
paní Aufrichtig – faldíčky
víc shrnutý dozadu, rozumíte, slečno?“ – A ta
Cvočková: „Jó
milostpaní, můžou bejt bez starosti – já jich dobře
obsloužím.“ Já na
to: „Dobře, dobře, slečno – žádný velký
řeči – to já nevedu – doporučila
mně vás sama paní Spitzerová – tak se vezměte
dohromady –“
Dobře. Co jim mám moc
vypravovat, paní Pollak? Ona mně
to ušila – no, já jim říkám – můj
si takovejch věcí
nevšímá, ale tenkrát se od těch svejch knih na mě podíval a řekl:
„Nojo – za
moje těžký peníze!“ – Tak si můžou myslet, jaký to
byly šaty. Jdu vám
ale ven a koho uvidím?
Co by tomu řekli, paní
Pollak – uviděla jsem
paní Spitzer. Koukám
se – vidím – ona ta paní Spitzer má
ještě užší rukávy – vyšší
manžety – stříbrnej pás. Rozumí
se, vrátím se k tý Cvočkový, povídám: „Víte, slečno, já jsem si to
rozmyslila – rukávy
mušej být ještě užší – vyšší manžety a stříbrnej pás.
Já jsem si
nechala říct, že to je teď hochmodern.“ Slečna Cvočková, že jo,
jo – že
můžu bejt bez starosti – a taky mně to krásně jak se
patří předělala.
Ale co chtějí mít, paní Pollak?
Poprvé mám šaty na
sobě, vyjdu ven a najednou uvidím u Aschenbechra nemlich takový, ale
delší
taliji a byly pošity tresami. Můžou si myslit, paní Pollak, jak jsem
byla
rozčilena. Z fleku se obrátím a běžím ke
švadleně – „Slečno,“
povídám, „ale to tak nejde,“ povídám, „jak jste mně ty šaty
udělala – já
jsem zvyklá na prvotřídní práci, slečno,“ povídám, „ale tak jsem ty
šaty
nechtěla – přeci talije musí být delší a chci na tom
tresy – já
dobře platím, slečno,“ povídám, „ale chci mít taky prvotřídní
práci!“ – Ona
ta Cvočková neřekne „a“, neřekne
„b“ – nesmrdí – nevoní – kouká
se nějak křivě – povídám: „Co se koukáte,
slečno – není vám
to recht?“ Ona na to: „Ale nic, nic, milostpaní, já jim to předělám,
jak se
patří.“ Taky mně ty šaty předělala – jen co je
pravda – jak
se patří.
No, ale co by tomu řekli, paní
Pollak – potkám
paní doktorovou Guthovou a ta mně povídá: „Ale co jich napadá, paní
Blumenstrauss, teď se už vestičky nenosí a blůza musí jít ke
krku –“ Já
nešťastná, seberu se a honem honem letím na Cvočkovou, ať mi to
předělá – ta
dělala obličej, já jim říkám, ale co může dělat, já dobře platím, tak
chci mít
prvotřídní práci.
Jen jsem ale ty šaty oblíkla,
paní Pollak, přijde mi
psaní z Vídně, píše mi sestřenice, co si vzala Arenda z naší strany,
píše mi,
že jsou krajkové vestičky zase hochmodern… Já vám říkám, paní Pollak,
jenom já
musím mít takový soužení – seberu se a zase k tý
Cvočkový, ale co by
tomu řekli, paní Pollak – diese Chuzpe – jakou
mají některý lidi drzost – ona vám se mi opováží říct
ta Cvočková: „Lituji,
milostpaní, ale já nemůžu jedny šaty pořád
přešívat – já mám taky
jinou práci, račte si, milostpaní, nalézti švadlenu, která vám snad
vyhoví,“
takhle se mně to opováží ta osoba říct a vědí, paní Pollak, ona se
opováží
mluvit eště ke všemu tak
pravopisně – vědí – vysokou
češtinou: „Lituji, milostpaní – nemohu!“. Věru, paní
Pollak, to dříve
nebylo – já jsem tak nešťastná, už šestá švadlena je
na mě tak hrubá…
Já jsem tak rozčilena… tak rozčilena… Ach, jenom já muším být tak
nešťastná…!
Jak
jsem se oženil
(z vypravování pana Bondyho)
Já jim
říkám – pane, mně nebudou nic
povídat – pane,
moc mně toho nevypravujou – pane, to
vědí – já běhal s
kolekcí pod paždí, když voni nebyli ještě barmicve – kdepak – u
mámy byli, když já dělal ohromný obraty – pane, měli
slyšet, co říkal
šéf – „Bondy,“ říkal, „to jsou marný řeči,“ povídal,
„voni jsou
jedinej na světě – co se obchodu týče, jináč,“ říkal,
„nestojej za
nic,“ – to povídal starej
Sborowitz – vědí, kdo byl
Sborowitz? Ale kdepak sukno – Sborowitz, kanafasy,
prima trutnovské
zboží. Voni říkají, pane Lüftschütz – oženit
se – ohromná
věc – riskantní, kdepak dneska! Právě
dneska – dají inzerát
do novin – „Mladý muž int.
izr. – vrchní účetní – vznešený
člověk – znamenitý
odborník – podvojné
účetnictví – bilance
schopný – skvělá
doporučení – přiženil by se do obchodu
anebo vzal by si int. izr. dívku – která by větším
věnem vládla“ – pod
značkou „Kulantní“ anebo „Životní postavení“, jak
chtěj – a budou
vidět, co se tady bude dít – těch ofert
dostanou – balík – vagon – přijde
šadchen – „já
pro nich něco mám“ – přivede jich do
rodiny – moc řečí – na
to voni nic nedaj – raděj se budou dívat, jaká je to
rodina a tak
dále.
Ale za mejch časů, pane
Lüftschütz… Tenkrát nebyl
ještě ten pokrok, vynálezy, reklama. A potom, znali pana Schulhofa? Ne
toho
Šulhofa s háčkem, co si vzal Krámovou z Trněnýho Oujezda. Pana
Schulhofa s
břichem, „milostpána“ myslím, neznali? Tak viděj, a teď mi řeknou, co
jsem byl
já proti takovýmu Schulhofu „milostpánovi“. To bylo něco, pane!
Schulhof byl
proslavený člověk široko daleko, a ta vážnost všude, kam
přišel – i
mezi křesťany byl jako doma, tak byl dobře zavedenej. Schulhof byl
představenej
náboženský obce v Kosový Hoře, uměl lajnovat lepší než
některej rabín. A
když se na Simchat Tóra, naše posvícení, nosí tóry kolem kostela, byl
on
vždycky první a měl taky nejkrásnější tóru – samý
zlatý vyšívání a stříbrný
střapec –; za ním teprve pan Deutschmann, co si tak fouká pod
fousy, ten
měl taky hezkou tóru, ale takovou jako pan
Schulhof – ani zdání –;
za ním chodil pan Lederer, likéry; Schick, zboží osadnické ve velkém i
v malém;
potom Pacovský, co si proti každýmu moc dovolil a sám nic neměl; hned
za ním
Kleiner – velký nic byl ten Kleiner; a nakonec chudej
Šťastný,
košerák – ten měl tóru s takovou modrou, docela
sprostou pokrývkou – byl
to ten Šťastný, co bydlili na kopečku a krmili husy na prodej. Ten
jistej
Schulhof měl syna a toho nechal študovat na doktora, Artur se jmenoval,
nosil
cvikr a umřel na horkou nemoc – to byla
rána! – a jedinou
dceru. Jmenovala se Flóra, to bylo tenkrát moderní
jméno – a hezká
byla, to se nenajde. Dneska se nesměj na ni
dívat. – Už je jí padesát – má
fousy pod nosem a v noci chrápe. Všecka krása z ní spadla. Já chodil za
ní,
byla to velká láska – kdepak – však
já to taky uměl – ty
sladký řeči, co jsem vedl – to by
koukali – voni jsou, co
se týče ženských, velkej lejmoch. Ale neptaj se, co dělal starej
Schulhof, když
mu to donesli! „Takovej šnorer!“
křičel. „Ať se mně tu neukazuje – já ho nechci vidět
svýma očima – docela
sprostej, poněvadž – Schulhofova
dcera – hanba –“ Velkej
rámus. To je pravda: Ona byla bohatá a já nic
neměl – těžká věc. Ale
měl jsem svou hlavu a v té hlavě velikej sechel. Tak jsem vzal tu svoji
hlavu
do dlaní a přemýšlel jsem, až jsem to vyšpekulíroval.
Vědí, pane Lüftschütz, co byla
tenkrát tisícovka?
Tisícovka – mají ponětí? Já jsem si povídal: Jsi
chudej – jsi
chudej, nejsi chudej – nejsi chudej. Možná že máš
peníze. Kdopak ví,
že žádný nemáš? Nikdo nic neví. Dneska obchody
nejdou – zejtra se to
hne. Všecko je možný. Třeba mám v kapse tisícovky a dělám jakoby nic.
Třeba mám
tolik peněz, že můžu koupit celou Kosovou Horu. A tak se jednoho dne
seberu a
jdu k ňákýmu panu Šimerdovi, co byl řezník a měl hospodu.
Hodnej člověk – velký
hospodářství. Mě měl rád. „Bondy,“ říkal, „ty jseš takovej pořádnej
člověk,
jako bys ani nebyl tý vaší víry,“ a to je největší chvála, kterou může
křesťan
jednomu dát, když řekne, že nevypadá ani jako žid. Tak já jdu k tomu
Šimerdovi,
pařil na dvoře vepře, kapitální kus – měl přes
metrák –, jako
dnes to vidím – mrknu na něho, Šimerda jde se mnou
stranou.
„Co chceš, Bondy?“ povídá. Já
mu na to, aby mi půjčil
tisícovku, ale jo, beze všeho, to víš, Bondy – pro
tebe všecko – vytáhne
svoji řeznickou šrajtofli – tam bylo peněz, o
jejej! – Bodejť
Šimerda – takový krásný hospodářství, dneska už je
taky nebožtík – flekla
ho mrtvička – to bylo tenkrát pozdvižení, že umřel
takovej velkej
řezník, ale byl moc tlustej – každej mu to
prorokoval, ale on říkal:
Všichni tam musíme! – Jojo, to byly jiný časy… Já tu
modrou tisícovku
vezmu a jdu s ní k Ledererovi: „Nemohli by mně rozměnit tisícovku, já
mám
nějaký placení?“ – Lederer se zrovna lek a povídá:
„Nemám, jak bych
měl?“– Jdu k Schickovi – neměl
drobný – velká sháňka,
a přece jsem tu tisícovku rozměnil a přinesl jsem drobný Šimerdovi
zpátky. Za
dva dny jsem si vypůjčil druhou tisícovku a zase jsem šel
měnit. Šimerda
kroutil nad tím hlavou, že si chodím k němu vypůjčovat tisícovky a hned
ten den
mu je vracím v drobnejch, a povídá: „Člověče, ty máš divný
obchody!“ Jaký
mám – takový mám, co je ti po tom.
A já jim říkám, pane
Lüftschütz, – to ještě
neviděli – to pozdvižení v Kosový Hoře a okolí! Židi
i křesťani
strkali hlavy dohromady – plno řečí a divení: Ten
Bondy dělá obchody!
Jak je tomu dávno, co měnil tisícovku, a dnes mění druhou! Co tomu
říkáte? – Co
mám tomu říkat – šikovný člověk je ten Bondy, to se
mu musí nechat – já
to vždycky povídal – obchodník! A kam jsem přišel,
samá úcta – vážnost.
Jak se vede, pane Bondy? – Co dělají, jak se
mají – to
věřím, jim se to mluví – jim je
hej – takový obchody–“
No, a co vám budu dlouho
vypravovat: Za nějaký den jdu
po náměstí a najednou vyběhne pan Schulhof
z krámu – podává mně
ruku – „Co to,“ povídá, „že jich není nikde k
spatření, copak k nám
netrefíte? – Přijdou k nám – Flóra
se po nich ptala – voni
jsou pěknej, že se nedaj vidět –“
No? Za
čtrnáct
dní bylo slavný zasnoubení – já koupil nevěstě
krásnej briliantovej
prsten – celej svět se na něj chodil
koukat – starej
Schulhof to pak zaplatil po svatbě – nadával a mlátil
do pultu, že
jsem ganef – ale
pak se tomu musel smát a povídá: „Ty, Bondy, jseš velkej
štrychař – ale
to jináč nejde – na starýho Schulhofa musí přijít
velkej štrychař,
aby něco pořídil…“
Vypravování
pana Freudenfelda
o svatbě pana Paškese
Bylo to asi tuhletu
dobu – ne, copak to
povídám – asi čtrnáct dní předtím, možná že taky tři
neděle, bylo už
všude plno jarního slunce, obchody se počínaly hýbat, tenkrát si pan
Freudenfeld řekl, že je čas, aby jel na túru. Než ale na tu túru jel,
povídal
si ten jistý pan Freudenfeld, co měl provaznické zboží ve velkém i
malém, že by
měl skočit na jedničku a zajeti si do Vršovic, aby vyzvěděl, co je na
tom
pravda, co řekl ten Löbl tomu Hahnovi, co mu cestující chtěl hodit na
hlavu
kolekci, ale nehodil, protože Hahn je člověk nervózní a cestujícího by
za to
vyhodil.
Pan Hugo Freudenfeld chtěl
právě skočit do té
jedničky, když najednou někdo za ním zavolal: „Pane
Freudenfeld – pane
Freudenfeld!“ Pan Freudenfeld se ohlédl – uviděl paní
Schmausovou,
která vyběhla prostovlasá, jen tak s cvikrem na nose z obchodu Belle
Parisienne, módní a galanterní závod Eduarda Laguse nástupce Ignác S.
Schmaus.
Jak tu paní Schmausovou uviděl – ujela mu
elektrika – ten
den do Vršovic nejel, protože ho paní Schmausová zatáhla do krámu, aby
vypravoval, jaké to bylo na svatbě jeho bratrance Ervína Paškese, který
si bral
dceru pana Roberta Adlera a jeho choti Matyldy.
Pan
Freudenfeld – prosím vás, co měl
dělat – ženské
se, pánové, tak hned člověk nezbaví, když se chce něco dovědět, a
zvláště o svatbách –,
ten pan Freudenfeld tedy se opřel o bednu, zapálil si
doutník – zrovna
naproti seděl za skleněnou stěnou pan Schmaus a něco
počítal –, tedy
ten jistý pan Freudenfeld zapálil si cigáro, zabafal a povídá: „Co jim
mám
vypravovat, paní Schmaus – já nic nevím, to víte,
člověk má jiný
starosti, svatba jako svatba – to se ví, nádherný to
bylo, prosím
vás, jediná dcera pana Adlera…“
„Kde měli veselku?“
„Kde měli
veselku – otázka! V Jeruzalémské
synagoze měli veselku – jediná dcera velikýho Adlera
bude mít jinde
veselku! Kompletní veselka – povídám vám, paní
Schmaus, s rabínem,
jeho řečima, hudbou, zpěvem, kantorem
Kornblumem – všichni
šamesové – zkrátka
veselka jak se patří, s celým zařízením…“
„A co hrála hudba, pane
Freudenfeld?“
„Co by hrála, paní
Schmaus – jako na všech
velkých veselkách svatební pochod z toho – jak se to
jmenuje – Lohengrina – víte,
co nejdřív se hraje tiše trádadá – pak najednou
silně – víte,
jako když se vdávala Truda Baumová, co si brala vyhlášeného doktora z
Nové
Kdýně…“
„A jak dlouho mluvil rabín,
pane Freudenfeld?“
„Dlouho – jestli
dlouho – a jak
dlouho – pořád mluvil – už jsem
myslil, že bude konec, ale
on pořád: ‚Pročež, vážení snoubenci‘ – a zas
něco hebrejského do
toho – jak vám říkám, efektivně dvě hodiny trvala ta
řeč – krásná
řeč – pět set korun si nechal za to dát ten
rabín – to se
nechá vydělat, paní Schmaus – ale měla víc ceny než
pět set korun,
říkám vám, paní Schmaus, on si na tom dal moc záležet, ten rabín.
„Bylo hodně lidí, pane
Freudenfeld?“
„No ne – na
veselce jediný dcery pana Adlera
nebude hodně lidí – nápad, paní Schmaus! Co se tady
dělo – no,
já vám říkám, paní Schmaus, já už viděl moc veselek, ale to jsem ještě
neviděl,
aby byli lidi efektivně jeden na druhým – samej
cylindr – čestný
slovo – i křesťanů tam byl
houf – sám pan továrník
Bubeníček s chotí – na ulici se
tlačili – něco ohromnýho,
fenomenálního – to zde ještě nebylo –“
„A jaký měla nevěsta šaty, pane
Freudenfeld, posaďte
se, pane Freudenfeld.“
„Děkuju, paní
Schmaus – já už
půjdu – šaty – nóóó…
jako anděl byla nevěsta… kompletní anděl,
prosím – napřed hedvábí – vzadu
hedvábí – samý hedvábí – metr za
sto osmdesát korun – režijní
cena –“
„Měla vlečku, pane
Freudenfeld? – Posaďte se
u nás.“
„Jestli měla
vlečku – na tři metry osmdesát
centimetrů – to byla nějaká
vlečka – a závoj – a
tady volány a vzadu volány – a tady to měla
nabíraný – mašle – paní
Schmaus, to se nedá vypovědět, to se musí vidět…“
„Kolik dali diškrece šamesům,
pane Freudenfeld? – Posaďte
se u nás.“
„Děkuju – já
už půjdu – musíme
myslet, paní Schmaus, že jeden každý šames dostal po padesáti
korunách – a
na chudý přišlo moc peněz – mnoho set, paní Schmaus…“
„A prosím vás, kde byla
hostina, pane Freudenfeld? – Ale
posaďte se u nás.“
„Kde by byla hostina, paní
Schmaus, v Bristolu, to se
ví, 150 Kč za každýho extra – to je co říct, to se
nechá vydělat,
paní Schmaus…“
„Kolik dostala nevěsta?“ (pan
Freudenfeld se posadil). – „Dvě
stě tisíc a kompletní zařízení, paní Schmaus…“ Najednou se ozvala mocná
rána,
to pan Schmaus uhodil za skleněnou stěnou žurnálem a vyřítil
se ven, celý
rudý v obličeji. Skřipec mu poletoval na stuze a pan Schmaus
mával
rozčileně rukama a lapal po dechu.
„Kolik že dostala nevěsta, pane
Freudenfeld?“ vyrazil
konečně ze sebe.
„Kolik by dostala, pane
Schmaus – no, sto
padesát tisíc to bylo jistě!“
„Cóó? – Komu
to budou vypravovat, voni, voni
chochem…
kdo že dostal sto padesát tisíc… slečna Adlerová?“
„No, přece neříkám, že sto
padesát tisíc, pane Schmaus – možná
že dostala jen sto tisíc – možná že jenom
osmdesát – já vím
moc – já při tom nebyl, pane
Schmaus – ono se tak
povídá – padesát – šedesát
tisíc.“
„Slyšel už to
svět? – On se mně tady posadí – v
mým vlastním kvelbu – ten pan Freudenfeld, co má moc
řečí – povídá
mně, Schmausovi, že dcera Adlera – jak je tomu dávno,
co jsem za něj
platil kafe – že dal dceři padesát tisíc!“
„Pane
Schmaus – dostala efektivně čtyřicet
tisíc – no, mně můžou věřit – když
jim to říkám – čtyřicet
tisíc a nějakou výbavu.“
„Vy – pane
Freudenfeld – a já vám
říkám, že dostala deset!“
„Pane Schmaus,
pámbuví – třicet!“
„Pane
Freudenfeld – poslední slovo: Patnáct
tisíc!“
„No tak – že
jste to vy – dvacet
pět!“
„Pane
Freudenfeld – dvacet!“
„Pětadvacet!“
„Možná že
pětadvacet – ale vyplatil to ten
Adler na dřevo? Ten Adler, co jim zkazil takový krásný obchod?“
„Ale co jich napadá, pane
Schmaus, slíbil, že jí dá
pětadvacet tisíc – zlatý oči, který uviděj těch
pětadvacet tisíc. To
on umí mluvit pan Adler – a slíbí vám všecko. Vůbec,
já vám říkám, to
byla svatba – no, taková
chudá – rabín mluvil pět minut – no
jo, bude vypravovat za padesát korun romány – však to
taky odbyl – žádná
hudba, žádnej zpěv – můžou mně věřit, na vlastní oči
jsem to viděl – ještě
jsem povídal tomu Blochovi, šli jsme náhodou
kolem – ‚Viděj tu
svatbu, pane Bloch?‘ – Pár lidí tam
stálo – Bloch povídá: ‚Škandál,
pane Freudenfeld,‘ no jo, říkám, copak může Adler dělat za štráchy,
takovej
nebich,
ale já už musím jít, poroučím se, poklona, služebník, maúcta,
rukulíbám, paní
Schmaus…“
Oskar
Kraus hledá místo
„Núú, pane Kraus, co je s nima?“
– Núú, pane Votický,
co má bejt se mnou?
„Já mám vědět, co je s nima,
pane Kraus? – Voni
to maj vědět. Já jenom vidím, že dělají obličej jako šames za krásného
počasí,
když o velké svatbě dostal míň na diškrecích, než si myslel.“
– Jim se to mluví,
pane Votický, oni můžou
vypravovat pohádky o šamesích, to věřím – ale moje
starosti na ně, já
jim říkám –
„Starosti! Povídá: Starosti! To
nemůžu slyšet:
Starosti! Kdopak nemá dneska starosti? Já se jich
ptám – skrz ten
obličej, jakej děláte, co se jim přihodilo?“
– Co by se mně
přihodilo? Mám starosti!
„Starosti!“
– Starosti!
„Obchody nejdou?“
– Co by obchody šly?
Komupak dneska jdou obchody?
Vědí, pane Votický, já bych jim to řek, ale dají mi čestný
slovo –
„Čestný slovo!“
– Počkaj, čestný slovo
a zapřísáhnou se, že když
jim povím, že hledám místo, že nevyskočej jako ten zrzavej Löwit od
Hahna,
barvy a oleje, a nebudou jako ten jistej Löwit volat přes celou
kavárnu: Místo
hledaj, pane Kraus? Ale to se divím, že se neobrátěj na
mě – tu ránu
by měli místo a jaký místo! –
„Zrzavej Löwit vyskočil? Že má
pro nich místo? Jaký by
mohl mít pro ně místo? To kdybych já takhle něco
řek – to by mělo
nějakou cenu – ale Löwit? Moc řečí má ten pan Löwit!“
– No, tak teda
poslouchají. Sedím v Continentalu,
ne – v Corse – počkat, ne: v
Arku – copak to
povídám: v Edisonu to bylo, vypravuju, jaký mám s tím místem
starosti – povídá
Minkus – kterej Minkus? – Ale
kdepak – ten už je
nebožtík. To je Minkus – vědí ten! Povídá Minkus,
copak že jdou od
Bauma pryč? Já na to: To nevědí, že je Baum hotov, že už neexistuje
Baum? – Ale
jdou, diví se Minkus, copak tak najednou? – Jaký
najednou? Pořád chodilo
zboží, samý zboží, samý zboží a žádný peníze, žádný peníze, žádný
peníze – říkal
starej Baum: Jo, to jsou obchody – všichni zákazníci
umřeli, a který
neumřeli, ti nic nekupují, protože nemají peníze ti zákazníci, který
neumřeli.
No, a na tuhle nemoc umře každá firma, tak to Baum zavřel a personál
propustil.
Najednou se do našeho hovoru vmísil Löwit – nikdo s
ním nemluvil – a
povídá: Já mám pro ně místo, krásný místo! – Jaký
místo? ptám se. – No,
povídá: Spojené jihozápadní továrny na zboží porculánové a kameninové
hledají
disponenta – povídala slečna
Weissbach – moc šikovná
slečna, už je u tý firmy šest let, že jí to místo
nabízeli. – A proč
to nevzala ta slečna Weissbach? ptám se. – Prosím
vás, povídá Löwit,
ona to nepotřebuje – má známost, možná že se bude
vdávat – já
vím moc! – No, povídám, to by nebylo špatný, jaká je
adresa? Počkají,
povídá Löwit, zítra sem přijde tuhle dobu ta slečna, pak se můžeme
domluvit – ona
tam má velký slovo, ta slečna – povídá, že by bez ní
nemohla firma
existovat. Dobře. A kdo druhý den nepřijde? – Slečna
Weissbach. – Proč
nepřišla? – Moc práce, přijde
zítra. – Slečna Weissbach
nepřišla? – Kde je slečna
Weissbach? – Prosím vás, povídá Löwit,
k čemu potřebujou slečnu Weissbach? Už není
u firmy – dali ji
pryč – budou se s ní
zlobit – nebyla nic vert. Jestli mě
poslechnou, povídá Löwit, jdou zu der bechoweten Judin
a ona vám místo
zaopatří. Povídám: To mohli říct hned, to já vím bez nich, že můžu jít
k
rozšafné židovce, k tomu jich nepotřebuju, mají moc řečí, pane
Löwit. – A
seberu se a jdu k paní Kláře Mendl, k rozšafné židovce. Znají paní
Kláru Mendl,
pane Votický – jak by neznali světoznámou Kláru
Mendl,
zprostředkovatelnu míst. – Přijdu tam,
maucta – poklona,
poklona! – Ona na to, maucta – co
si přejou – místo? – Hned
to bude – mám prima
místa – znamenitá místa – dejte
padesát korun hned a polovičku platu, až budou mít
místo. – Co jim
budu dlouho vypravovat, dala mně adresu, nějakej Winternic, továrna na
pytle,
Vinohrady – jakživ jsem o té firmě neslyšel. Sednu na
jedenáctku – jedu – jedu – pořád
jedu – moc lidí bylo v
elektrice – byl tam taky pan
Löbl – Kam
jedou, pane Kraus? – Ale to vědí, pane
Löbl – budu mu to
povídat, tomu Löblovi – nemusí všecko
vědět – a co jim budu
dlouho vypravovat – pořád jedu a
jedu – až přijedu do
Boleslavovy ulice – taky
jméno – ulice se má jmenovat
Boleslavova! – Proč se nejmenuje ulice Kláry
Mendlové? – To
by bylo to pravý jméno pro takovou špinavou ulici.
Vystoupím – vidím:
číslo dvacet tři – zaklepám: Je tu v domě továrna na
pytle,
Winternic? – Žádná továrna tu není, ale nějakej
Winternic tu bydlí,
musíte jít přes dvůr – jděte po
prkně – na dvoře je moc
bláta – já jdu – hledám
továrnu – vidím vizitku
Jacques Winternic, pytle – zaklepu:
Máúcta – já jsem ten a
ten, tady jsou moje reference! – Winternic povídá: No
dobře, já jim
dám osm stovek měsíčně. – Já povídám: Jsou blázen,
pane Winternic,
osm stovek? – Mají pravdu, povídá Winternic, já jsem
se přeřek, pět
set jim dám, když jim to není moc. – Pane Winternic,
povídám, časy
jsou zlý, já to místo za osm set vezmu. – Povídal
jsem pět set, pane
Kraus? povídá Winternic. To byl omyl, pane Kraus, já chtěl říci tři
sta! – Najednou
se vám ale chytne za hlavu a počne naříkat: To jsou obchody! To jsou
obchody! – Já
jsem nešťastnej člověk, moje srdce – moje srdce! Já
jsem ruinovanej!
Já jsem šnorer! K čemu potřebuju účetního? – K
ničemu, nepotřebuju
účetního! Ani korunu měsíčně jim nemůžu
zaplatit – jdou, jdou, ať
jich nevidím – já jich nechci vidět před svýma
očima! – Povídám:
Tak co sem citýrujou lidi, voni kejlif – má
úcta, služebník, pane Winternic! No, co tomu říkaj, pane Votický? Tak
jsem si
řek, ať jsem nevím jakej, já už nikam nepudu.
„Co mám tomu říkat, pane Kraus?
Já nic neříkám. Jenom
jedný věci se divím –“
– A čemu, pane Votický?
„Že voni tady běhaj po celým
světě – má to
nějaký účel? – Místo co by přišli ke mně a řekli mně,
že hledaj
místo. Já mám něco pro nich – ale to je ‚ff‘!“
– A co, pane Votický?
„Zapíšou si adresu:
Bloch & Feldspat, pletené zboží, hledají skladníka.“
– Už tam letím!
Vdala
se
1)
Salomon Popper měl syna Ignáce.
Ignác Popper pojal za manželku
paní Babettu, rozenou
Friedmannovou.
I zplodil s ní syny Siegfrieda,
Maxe, Artura a ještě
několik. Dcery pak: Martu, Idu, Hermínu a jiné.
V této historii
vystupuje pouze syn Artur. Je
ze všech synů nejmazanější, a proto si ho obzvláště zamiloval dědeček
Salomon a každý
večer dává mu na noc ibiškové cukrátko se slovy: „Du bist e‘ Jüngele!“
2)
Musíme bohužel s lítostí
poznamenati, že ony tři slečny Popperovy, totiž Marta, Ida a Hermína,
byly tak
šeredné, že to bylo až protizákonné.
Když jsme potkali slečnu
Hermínu, tu jsme si řekli: „Nazdar!
To je Ida přece jenom hezčí!“
Potkavše Idu, zvolali jsme:
„Těbůh! Hermína je asi
devětkrát hezčí než Ida!“
Bezesporno však bylo, že Marta
byla ze všech
nejošklivější.
Nyní si představme, že slečny
Popperovy byly
neobyčejně pečlivě vychovány. Bez paní Babetty nesměly udělati kroku. V
sedm
hodin musily býti den co den doma. Jednou byl veliký rámus, když přišly
domů v
půl osmé. Otec Ignác prohlásil, že noční toulání netrpí. Potom ovšem
každý
uznal, že kde se ctnost a ošklivost snoubí, tam není na vdavky ani
pomyšlení. A
vyhlídky slečen Popperových na manželství klesaly geometrickou řadou v
přímém
poměru s blížícím se stářím.
Avšak oznamujeme přátelům a
známým, že se Marta
Popperová vdala. Jak se to stalo? Stalo se to takto: Otec Ignác se
probral
jednoho dne z obchodních starostí a podivil se: „Co já nemůžu
pochopit – to
nemůžu pochopit. Co se ty holky nevdávají? Co ode mne
chcete? – Ať se
podívám, kam chci, všude mají z dětí radost. Co sedíte tátovi na krku?
Was will
man von dem alten Tate auf seine alten Tage? I ten nebich
Rosenbach, mit
dem schiefen Ponim – s tím křivým
obličejem –, provdal svoje
dcery. Jenom já mám plný dům ženských – zu Buss
gesagt!“
Načež prohlásil syn Artur: „I
mlč, tatínku, co se rozčiluješ – warum
regste dich auf – já všecky
odbudu – Kunststück! – Tak
zpóvlovaný ještě nejsou – ještě se najdou
zájemníci – ich
werde schon die P. T. Interessenten finden – nejdřív
provdám Martu – já
jsem Artur Popper!“
3)
Ano, byl to Artur Popper, jenž
seděl tuhle v Národním – sedadlo za dvacet
korun! – a
přemýšlel, zdali se nenapálil, když dal za divadlo tolik peněz.
„Okradl jsem
se? – nuná – Artur
Popper se okrade – dvacet korun jsem dal za
lístek – sedím
jako baron – všichni se na mne
koukají – myslí si: To je
nějaký doktor – anebo nejmíň centrální ředitel
Siemens-Schuckertových
závodů – za dvacet korun to není
moc – hrají Carmen – světoznámý
kousek – žádné takové Skákal pes přes
voves – to je lidí v
orchestru – velkou režii má ten
závod – a jak krásně hrajou – můžou
krásně hrát, když neběhají celý den na place jako
našinec – co by
dneska stálo Národní divadlo – dneska by nebylo ani
za sto milionů k
mání – kdepak: Karlův most má větší cenu a je to
starý kousek – vida,
to jsou krásné dekorace – Gottes grosses
Wunder! – zpívají
krásně – moc krásně zpívají – jak
by krásně nezpívali, když
si nechali dát dvacet korun za lístek – ale mají
pořádek v té
továrně, perou se tam dělnice jako cikáni – takovému
podniku bych
nepočkal ani dva krejcary – museli na to zavolat
vojsko – vida,
Carmen roztrhli blůzu – jestli to ta ženská taky
vydělá, když jí při
každém představení roztrhají blůzu – jaká je to
blůza? Hedvábná?
Batistová? – Etamínová?
Krepdešínová? – Měl jsem si
vypůjčit kukátko – takhle nevím ani, kolik má asi ta
blůza ceny – která
firma to dodala – mám dát korunu za půjčení
kukátka? – Zlodějství –“
Pan Artur se obrátil na souseda
s otázkou, co myslí,
jaká to byla blůza?
Soused byl hudební nadšenec a
pravil, že se při
představení nemluví.
„Jakpak nemám mluvit,“ podivil
se pan Artur, „když
nevím, jaká je to blůza? Dal jsem dvacet korun za lístek.“
„Jděte se zeptat,“ odmítl jej
hudební nadšenec.
„Taky že půjdu,“
prohlásil pan Artur. „Host,
který dá dvacet korun vstupného, si to může dovolit!“
4)
Skutečně, po prvním jednání dostal
se pan Artur za kulisy. Lidem, kteří ho chtěli zdržovat, pravil: „Já
jsem bratr
od té herečky, co dělá Carmen.“
Umělkyně si nemohla vzpomenout,
že má nějakého bratra,
ale pak si pomyslila: „Všecko je možné,“ a kázala, aby pustili pana
Poppera k
ní.
Pan Artur Popper se představil
a nabídl herečce, že jí
bude dodávati blůzy, které při představení
roztrhá – znamenité
zboží – neobyčejně
laciné: „Eine wahre Mezie – znamenitá příležitostná
koupě.“
Umělkyně mu vysvětlila, že jí
blůzu neroztrhali, ale
že byla už blůza roztrhaná. Patří to k věci. Se žádnými dělnicemi se
nepere, to
se jen na jevišti zpívá. Je to předpis.
Pan Popper byl sice zklamán,
ale přesto neztratil
mysli a prodal umělkyni i celému ansámblu hezkých pár tuctů flórových
punčoch.
5) A
když se vrátil na své místo,
povídal svému sousedovi: „Tak vidíte, Sie
Chochem – vy chytráku – vy
mně budete něco vypravovat – Sie werden mir was
erzählen – mluvil
jsem s tou dámou – pěkně jsme se
pobavili – povídala ta
slečna, že se ráda baví se vzdělanými pány – ta blůza
je prý
roztrhaná už bůhvíjak dlouho – nebyla moc
vert – prosím
vás, je od firmy Haurowitz – mluvili jsme o hudbě a
ona se mne ptala,
proč také neskládám hudební opery – povídal jsem, že
nemám na to čas – veliké
starosti – stagnace v obchodě.“
Pak se pan Artur Popper
vyptával hudebního nadšence,
kdo je, čím se živí a kolik vydělá. Odkud jsou jeho rodiče, má-li
nějaké
sourozence a jestli upsal válečné půjčky. Dověděl se, že vychodil
obchodní
akademii, pak ho dali do banky a tam ho založili do registratury. Je
svoboden,
miluje hudbu a vynálezy a válečných půjček neupsal.
Když řekl, že je svoboden, tu
zajásal pan Artur v
duchu: „Ejhle, ženich pro Martu!“
A povídal hudebnímu nadšenci,
že mají doma tolik
vynálezů, že se to nenajde v celém světě. Nejznamenitější z nich je
patentní
postel, značka Ein Griff – ein Bett. Mimoto mají
hrací hodiny z doby
rokoka. Když se zatáhne za šňůrku, hrají Castaldo-Marsch a Víno se
perlilo,
západ se rděl od dr. Červeného.
Hudební nadšenec, slyše o
vynálezu, chytl, zahořel
vášní a slíbil, že ho určitě navštíví.
6)
Hudební nadšenec jmenoval se Nývlt;
přišel se podívat na postel Ein Griff – ein Bett a
byl ztracen. Chtěl
ji mermomocí míti. Řekli mu, že patří do výbavy slečny Marty. Ptal se
Marty,
zdali ji prodá. Nikoliv. Postel je památka po prastrýci z matčiny
strany
Markusovi. Není Marty bez postele. Postele bez Marty také ne. Jan Nývlt
prohlásil, že si vezme Martu. To je něco jiného. Dostane postel do
výbavy a
nejen to, také jiné věci a dvacet tisíc.
Za nějaký čas četli jsme v
novinách:
MARTA POPPEROVÁ,
úřednice firmy Vacuum Oil Company,
a
JAN NÝVLT,
úředník Košíkářské banky,
oznamují se co novomanželé.
A ten večer po zasnoubení dal
dědeček Salomon Popper
svému vnukovi dvě ibišková cukrátka na noc a povídal: „Du bist mein
Jüngele!“
Příbuzní
V kupé třetí třídy
seděli naproti sobě dva páni.
Když vlak sebou trhl, aby opustil stanici Kostomlaty, podíval se jeden
z nich
přes noviny na svůj protějšek. Pak už se na něho koukal pořád. Když pak
se
blížili k Nymburku, tu se již nezdržel, složil noviny a pravil:
„Poslouchaj,
pane – že jsem tak smělej – máúcta,
pane – služebník,
pane, oni mně připadaj nějak známej – nejsou oni pan
Reiniš?“
Protější pán narovnal si kravatu, povytáhl manžety, pokrčil rameny a
pravil: „Kterej
Reiniš? Reiniš z Plzně?“
„Ne!“
„Reiniš, prýmkářské zboží ve
velkém i v malém?“
„Ne!“
„Reiniš s tím nosem?“
„Ne!“
„Reiniš, co se vyrovnal?“
„Ne!“
„Tak teda kterej Reiniš? Snad
ne ten Reiniš, co měl
říct starýmu Traubovi: voni mlčej, voni maj nejmíň co povídat!?“
„Já už vidím, že nejsou pan
Reiniš,“ povídal zvědavý pán,
„poněvadž kdyby byli pan Reiniš, tak by věděli kterej. To se tak hned
nezapomíná. Oni nejsou žádnej pan Reiniš.“
„Říkám já, že jsem Reiniš?“
„A říkám já, že jsou Reiniš? Já
jsem si jako myslel – kdyby
náhodou – podobnost tu je – já mám
s tím Reinišem nějaké
jednání, ať mně radši nechodí na oči – já jsem Artur
Popper – dovoluji
se představit – Popper od firmy Freud & Piek,
módní zboží.“
„Já jsem Hugo Lüftschütz,
prokurista firmy Edmunda
Robička nástupce Rudolf Klein –“
„Cože – Rudolf
Klein – není to ten
Klein, co mluví na ‚r‘, továrna na obuv, Vysočany?“
„Ano, ten je to,“ přisvědčil
pan Lüftschütz, „velikej
člověk – mocnej člověk – těžkej
člověk – bude
komerčním radou –“
„Ale jdou!“ podivil se pan
Popper. „Tohle bych nikdy
neřek – Rudolf Klein a komerční
rada! – On je takovej rada,
jako já jsem primabalerína – to mně vypravujou
novinku! Vždyť je to
taková malinká
továrnička – kdepak – dílna je
to – to
se ví, musí v tom být ,nástupce‘ – on ten Robiček byl
nic a Klein je
nula, ale je ‚nástupce‘ a drží si prokuristu, má toho
zapotřebí! – Já
vám říkám, že tihle nástupci jsou samej švindl!“
„Jakej švindl?“ urazil se pan
Lüftchütz. „Vy můžete
něco vypravovat – to mám rád, když se moc
mluví – jestli
chcete něco vědět – to je ohromnej
podnik – obuv Noblesse
zná celej svět –“
„A co voni budou mluvit,“ vpadl
mu do řeči pan Popper,
„to mám rád, když se moc mluví – voni mně chtějí něco
vypravovat? – Já
znám Kleina, když byl ještě takhle malej – byl rád,
když jsem mu dal
vydělat pětikorunu – takovej
šnorer – pomoh si a dělá
velkýho –“
„Psst!“ zasyčel výstražně pan
Lüftchütz, ukazuje na
spolucestující. „Nekřičej tak – nemusí každý všecko
slyšet – řeknou:
Dva židi, a je jich všude plno –“
„Viděj – to
mám moc velikej strach,“ vpadl
mu sebevědomě do řeči pan Popper, „já se budu někoho
ptát – na mně je
nejmíň vidět, že jsem žid – povídala slečna Bendová:
Pane Popper, do
nich bych to nikdy neřekla – jenom když začnou
mluvit, je vidět,
jakého jsou vyznání – čestné slovo, pane!
Jednou – to si
nechaj vypravovat – jedu
vlakem – třetí třída je
plná – mnoho
řečí – mluví se o politice a nadává se na
židy – rád
bych viděl třetí třídu, ve které by se nenadávalo na
židy – taková
třetí třída neexistuje, pane – to je statisticky
dokázáno – to
už sám pánbůh tak zařídil – a já si pěkně sedím v
koutku a mlčím a
myslím si: Ty mlč a nepleť se do ničeho! – A viděj,
seděl jsem tam
mezi nimi – a oni přece nadávali, tak je
z toho vidět, že nikdo
nepoznal, že jsem jako unsereiner – a
jeden tlustej pán sedí vedle mne a ten ved hlavní slovo a vždycky se na
mě
obrátil a povídal: Řeknou, jestli nemám pravdu! - Já na to: To vědí, já
držím s
nima! A on mně poklepá na rameno a povídá: To je vidět, že jsou dobrej
našinec
a Staroslovan! – To bych řek, už můj tatínek byl
největší Staroslovan
ze vsi, to už je v rodině. – Povídal ten tlustej pán:
Za kterou firmu
cestujou? – Za kterou firmu bych
cestoval? – To je taky
otázka! – Za firmu Freud & Piek, módní
zboží. – A on mě
na to: Co to, že sloužej u židů? Nevěděj, že nás židi ujařmujou
a sajou
naše mozoule? – Já povídám: U jakejch židů? Copak je
to židovská
firma? – A snad ne? – Nápad! Pan
Freud je největší antisemit,
kterýho znám (a to je taky pravda: Mají ponětí, co má řečí, když jdu na
něho,
aby mně přidal – to je šéf, o jéjej!), a pan Piek,
když potká žida,
je celej pryč. – Nato řekl: Odpustěj, já to jen tak
myslel, moje
jméno je Antonín J. Trnož, první křesťanský závod s módním
zbožím. – A
co vám budu dlouho vypravovat: Pan Trnož je teď můj nejlepší
kunčaft –“
„No, a je dobrej?“ tázal se pan
Lüftschütz.
„No – ne;
jestli je dobrej – a jak
je dobrej – platí kasa – krám má
velkej – zboží
dost, ale vypadá to u něho jako ve volební kanceláři: Všude má nápisy a
hesla:
‚Svůj k svému!‘ – ‚Křesťanský
závod!‘ – ,Žádný židovský
brak!‘ – Koukám na to a myslím si: Kdyby ses nestaral
tolik o
politiku a dával radši pozor na svýho příručího – mně
se ten člověk
nějak nelíbí – myslím, že jsem ho viděl v Arku hrát
ferbla – možná
že hraje na účet křesťanského závodu. – Jinak je to
firma moc dobrá,
pokud vím – to se ví, člověk nikdy
neví – kolikrát přijde
člověk k zničení, když mu na hlavu padne květináč, jak říkal můj
bejvalej šéf,
co jsem se u něho učil – co se na mě koukaj, pane
Lüftschütz? – To
je žaket, co? – Co myslej, že jsem za něj
dal – to by
neřekli – padesát korun a ještě mně přidal šest párů
kaloší – jeden
konzum mně byl dlužen – neměl peníze, ten konzum, a
tak mně dali na
ten dluh tenhle žaket – dal jsem si ho vyžehlit a je
jako novej – elegantní,
co? Ale co budu dělat s těmi kalošemi – je to pro
sedmiletý děcka – neznaj
někoho, kdo by měl šest sedmiletých děcek? – Co se na
mě pořád
koukaj, pane prokurista?“
„Pane Popper,“ tázal se pan
Lüftschütz, „teď jsem si
vzpomněl, nemaj oni v Brně příbuzné? – Popper, sklo a
porculán, má
dva syny, jeden študuje na doktora, druhej na inžinýra –“
„Popper, sklo a
porculán? – Nebudu znát
Poppera – jak se tak můžou ptát: Vždyť je to můj
strejc, Popper, sklo
a porculán – vzal si sestřenici z maminčiny
strany –“
„Jeho paní je rozená Glaserová
z Tejnice,“ pravil Hugo
Lüftschütz, „Fanny Glaserová, nejstarší z pěti dcer –“
„Jak to vědí?“ divil se pan
Popper.
„Jak to
vím – otázka! – Nebudu znát
Glasera z Tejnice – přece Glaser,
představený náboženské obce,
nosí brejle – náramně rozumnej
pán – jeho syn je doktor – moc
hledanej – slavnej muž – já jsem s
ním jedna ruka – hraju
s ním šach – vždycky prohraje a zlobí
se – kdepak se mnou – já
jsem člen devětapadesáti šachových spolků – on je můj
bratranec – tatínek
si vzal sestřenici starýho Glasera –“
„A podívejme se,“ zaradoval se
pan Popper, „tak jsme
teda příbuzní – znáte to přísloví: Tak dlouho spolu
dva Židi mluví,
až jsou příbuzní – to se bude tatínek divit, až mu to
budu vypravovat – řekne:
Abys ty nenašel někde příbuzného – a já opravdu
přivezu si z každé
túry nějakého příbuzného – my jsme veliká
rodina – napijou
se, pane Lüftschütz – jen se napij,
Lüftschützi – jakýpak
voni, když jsme z přátelstva – to je prima koňak!“
„Na zdraví!“ připil si pan
Lüftschütz z láhve. „Brr! – Ta
je –“
„Na zdraví!“ připil pan Popper.
„A víš co,“ povídal
důvěrně, vytahuje karty z kapsy, „když tady tak pěkně
sedíme – dáme
si ferbla – korunku vízo – zůstane
to v rodině –“
„Prosím vás, jaký je
to vedle rámus, to je
něco hrozného, jděte se tam podívat!“ pravil ustrašeně jakýsi nervózní
pán s
bavlnkou v uších. „Ať si něco neudělají!“
„Ale,“ pravil lhostejně
průvodčí, chrastě kleštičkami,
„dva páni se tam domluvili, že jsou příbuzní. Lístky, prosím, pánové!“
Povídka
o tom,
kterak si pan Hugo Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou, ale
nevzal si
ji
Pan Bondy povídal: „Mně chtějí
něco vypravovat, pane
Lüftschütz? Voni že mají starosti? Já být jako oni, svobodnej jako
pták, takhle
budu skákat vysoko!“
Pan Lüftschütz hladě si
zasmušile pleš, odpověděl: „A
vidíte – já neskáču vysoko – já mám
starosti – mým
nepřátelům řečeno… Svobodnej člověk – co já mám z
toho? Co si za to
efektivně koupím? – Když jsem se stěhoval od paní
Guth k paní Abeles,
myslel jsem, že to bude lepší – nebezpečná osoba,
paní Guth, máte
ponětí… Ale paní Abeles, no já vám říkám…“
Pan Bondy vyprskl smíchem:
„Znáte ten vtip: Sagt die
Frau Guth zu der Frau Abeles? Glänzend, mein Ehrenwort!“
„Znám,“ odpověděl chmurně pan
Lüftschütz, „ten vtip
jste přivezl z liberecké túry… Dejte mi s tím svatej pokoj!“
„Tak já jim něco řeknu. Oženěj
se a budou mít zase
jiné starosti!“
„Kdo? – Já?
Nápad! To bych to vyvedl! Ožením
se a budu mít najednou nějaké příbuzenstvo… To by byla samá ‚teta
Fróny – teta
Jetty, strejček Ignác – strejček Siegfried‘, jděte mi
s tím na
horoucí skálu!“
„Řeknou, co mám s nimi dělat?
Povím-li: Oženěj se,
řeknou samá teta, samej strejc; a když řeknu: Zůstanou tak, jak jsou,
nadáváte
na paní Guth a paní Abeles. To je s vámi těžký pořízení!“
„Řekl jsem vám, že se nechci
ženit? Já se věru chci
ženit. Ale když ono to je dneska… To není jen tak, pane! To je věc
seriózní a oportunní.
Já jsem povinen společnosti oženit se, jak se patří… Jó, tak je to… Já
jsem na
tom jako ten komi, co měl na svého šéfa vztek a nevěděl, jak
se mu
pomstít. Řekl si: Budu-li hodně vážit, lidi se do krámu pohrnou a
udělám
starýmu reklamu; budu-li dávat špatnou váhu, bude mít šéf tím větší
profit…
Lidičky, co mám dělat, plnej krám lidí; jak říkal starej Popper, když
se mu
zrovna vedle etabloval konkurent –“
„Pane Lüftschütz,“ pravil
slavnostně pan Bondy, bera
důvěrně vrchního účetního za knoflík, „já bych pro nich něco měl…
Báječná
partie, vážená židovská rodina, eine ehrbare jüdische Familie…
A mají
jedinou dceru, hezkou a – a – ta
milost! A to dobré
vychování! A to skromný vystupování! A ty rodiče se v ní zrovna vidí,
prosím
vás – jediná dcera! Tu když si vezmete, máte krytý
záda. Jste hotov,
ein gemachter Mann!“
„Nemluvěj mně tolik a řeknou
jedno slovo.“
„A –?“
„Branže?“
„Rukodílné a střižní zboží.“
„No, dobrá branže,“ pravil
zálibně pan Lüftschütz. „No –?“
„A padesát tisíc.“
„To by šlo. A firma?“
„Orenstein z Hradce. Má dvě
dcery. Irmu a Elsu. Můžete
si vzít, kterou chcete. Irma je starší.“
„Ale vždyť jste řekl; že mají
jen jednu –“
„To se ví, že jednu. Ta druhá
je vdaná nebo zasnoubená
nebo má známost, já vím moc… Ale je zaopatřená, tak co je vám do ní?“
„No, já se na to podívám. To
víte, já se jen tak
nedám, já toho nemám zapotřebí – já hned každého
prokouknu – já – já – se
vyznám v lidech!“
„A ještě něco. Až tam pojedete,
nezapomeňte si vzít
nějaké cizozemské známky – víte, Alfrédek, jejich
nejmladší, si dělá
sbírku, oni budou moc rádi, že jste takový pozorný člověk.“
„Ještě mají Alfrédka? Podívejme
se. To je jediná
dcera?“
„Nonono, maličký
Alfrédek – copak takový
kluk vydá… A ten starší jde na vojnu a nejstarší dcera má už dávno
rodinu… Co
chtějí, prosím jich!“
„Tak dobře. Gemacht.
Já se na ten objekt podívám a uvidíme. Pak se spolu vyrovnáme.“
Brzy po této
rozmluvě odjížděl pan Hugo Lüftschütz
do Hradce.
Rodina Orensteinova sedí
shromážděná u stolu; na
tvářích je zřetelně napsáno vážné, strnulé, slavnostní očekávání. Pan
Orenstein, skřipec maje na špičce nosu, předčítá noviny. Celek
představoval
intimní scénu, plnou důvěrného blaha rodinného, jaká bývá vymalována na
barevných obálkách kalendářů Přítel rodiny a jiných.
Náhle zazněl v předsíni zvonek.
Pan Orenstein položil
noviny, narovnal si skřipec a zavelel z kapitánova můstku: „Pozor, už
jde!“
„Grosser Gott!“
vzkřikla zděšeně paní Orensteinová.
Odrostlé dcery chopily se
ručních prací.
Ode dveří zaznělo:
„Poklona – poklona,
uctivý služebník, máúcta – máúcta, rukulíbám,
milostpaní, klaním se,
slečny, jak se račte,
pane – é – Orenstein, jak jdou
obchody…?“
Pan Hugo Lüftschütz, poskočiv
vnadně, učinil jednu ze
svých neodolatelných poklon.
„Á – to je
pan vrchní účetní – á – to
je hezké, že jste nás přišel taky jednou navštívit, posaďte se u
nás – nehmen
Sie Platz, jako doma – jako
doma – udělal jste nám velkou
radost, nonono –,“ hlaholil pan Orenstein, poplácávaje
otcovsky pana Lüftschütze
po zádech. Nastalo vzájemné představování, usmívání, pištění
a mečení. Pan
Lüftschütz zakroužil rukou v malebném pohybu a vysunul manžety
tak, aby
bylo vidět, že má platinové sponky, a vytáhnuv náprsní tobolku
podělil
celou společnost kartónovými lístky, na kterých bylo vytištěno: Edmunda
Robička
nástupce Rudolf Klein, Praha-Vysočany. Mimo to vykreslen byl rukou
uměleckou
velkolepý ten podnik, založený roku 1916. Na obrázku představoval
tovární
objekt ohromné město, tisíce a tisíce lidiček pobíhá na nádvoří továrny
a
nakládá výrobky pana Robička nástupce na automobily a vozy. Koně se
vzpínají,
lokomotivy dýmají, jsouce připraveny rozvážeti obuv značky „Noblesse“
do celého
světa. A nedaleko za továrnou kotví parníky, aby přeplavily se
s nákladem
nedostižné obuvi přes oceán.
„Znamenitý podnik,“ poliboval
si pan Orenstein,
prohlížeje si reklamní lístek. „Pěkná
továrnička – všem židovským
dětem řečeno. Kolik zaměstnáváte dělníků, pane disponente?“
„Přes dvacet,“ odpověděl
sebevědomě pan Lüftschütz,
bera s uspokojením titul disponenta na vědomí, „ale to všecko
nic není.
Máte ponětí, jak rosteme? Příští měsíc přijmu pět nových dělníků
a slečnu
do pisárny. Pan Klein se o nic nestará a všecko nechává na mně. To je
velká
zodpovědnost, máte ponětí. Když jdu s něčím na šéfa, on tam nikdy není
a
povídá: ‚Machen Sie, wie Sie wollen, Herr Lüftschütz. Sie haben eine
wunderbare
Schrift – to
je taky pravda, já píšu jako kaligraf, máte ponětí –“
„Odpusťte, že vás vyrušuji,“
pronesla slečna Irma s
tak sladkým úsměvem, jako byla čokoláda, kterou stavěla na stůl před
pana
Lüftschütze. „Nic se nežinýrujte, pane prokuristo, a počínejte si jako
doma –“
„Rukulíbám, slečno,
á – čokoláda – to
je dobré – výživné – tu já
rád – co bych se
žinýroval – já jsem všude jako
doma – jsem moc oblíbený
člověk – ženské jsou do mě celé
pryč – mám jich vždycky
nejmíň pět v rezervě – já se jim nemůžu
ubránit – co mám
dělat – když jsem byl v Olomouci u firmy Nägele
& Klappholz – světový
podnik - milionové obraty – nechtěli mě
pustit – povídal
pan Klappholz: ,Mensch, Sie haben eine wunderbare
Schrift‘ – já
bydlel u paní doktorové Steiglitz – báječný
pokoj ve stylu
Ludvíka XV. – smyrenské
koberce – starožitnosti –“
„Fajnovej štof!“ pronesl
znalecky pan Orenstein,
ohmatávaje s odborným zájmem cíp páně Lüftschützova kabátu.
„Co jste
platil?“
„He – to si
myslím – taková látka
není dneska k mání – to je prima anglický
kamgarn – máte
ponětí – já mám všecko nejjemnější, apartní,
okazní – to
byste koukal, plný kufr prádla a šatů – všecko extra
kvalita – já
mám taky cylindr, který nosím jenom na veliké svátky nebo když přijedu
domů na
dovolenou – já jsem z Košťálové
Hory – maličké
hnízdo – nekulturní – žádná
industrie – jednou jsem přijel domů, vzal jsem si
cylindr, krásný
žlutý raglán – hochmodern –,
chryzantému v knoflíkové dírce – rokoková
hůl – bílé glazé
rukavičky – lakýrky a bílé
kamaše – no povídám vám, něco
epochálního – kluci za mnou běhali a pokřikovali:
‚Pane Cirkus!‘ – Povídám:
nekultura – nedostatek
civilizace – lidé se koukali
z oken – všecko
se za mnou obracelo – povídali si: ‚To je mladý
Lüftschütz – weit
gebracht – přivedl to
daleko – čímpak je – ale
ředitel továrny, já vím moc.‘ – V hotelu Čtyrák
udělal jsem hotovou
senzaci – s panem starostou jsem si zahrál partii
kulečníku – dal
jsem mu padesát napřed – prohrál a měl velkou
zlost – se
mnou chce někdo hrát? – Já jsem
mistr – to se nenajde –“
Tak řečnil pan Lüftschütz
neustále a neúnavně,
nepouštěje nikoho ke slovu. Jestliže se slečna Irma pochlubila
bratrancem
inženýrem, přebil ji pan Lüftschütz svým bratrem doktorem, ačkoliv byl
jeho
bratr beznadějný starý student, zmínil-li se pan Orenstein
s důrazem o švagrovi
řediteli, odmítl ho povýšeně pan vrchní účetní s poukazem na strýce
vrchního
ředitele. Orensteinovi byli slavně poraženi, zničeni a vzdali se boje.
Přitom
neúnavně a s nezmenšenou chutí pojídal vše, co mu bylo
pohostinně
předloženo. Když dojedl, pohlížel starostlivě a tázavě na paní
Orensteinovou.
Paní Orensteinová posílala s velkým sebezapřením k cukráři, uzenáři a
konečně
nabídla mu s těžkým srdcem knedlíky, které zbyly od oběda. Byl to
povážlivý
čin. Knedlíky od oběda, pěkně opečené, jedla k smrti ráda služka Ančka,
která
sloužila v rodině přes dvacet let. Byl pak nepsaný zákon, že vše, co
zbude od
oběda, patří Ančce a nikomu jinému. Zákon byl překročen. Ančka jala se
ostentativně skládati svoje věci a byla usmířena teprve předčasnou
vánoční
nadílkou.
Konečně se zdálo, že má pan
Lüftschütz dost. Vzdychl
stísněně, naklonil se k slečně Else a něco jí pošeptal. Slečna Elsa,
cudně se
zarděvši, vstala a vyšla ven. Pan účetní kráčel za ní.
„Nu,“ tázala se dychtivě pan
Orensteinová.
„Nu,“ odpověděl nevrle pan
Orenstein.
„Co
říkáš – was sagst du zu ihm?
Já myslím, že to
bude Elsa, ačkoliv bych byla radši, kdyby se vdala
Irma – má čas –“
„Já bych ho nechtěla, kdyby měl
milion – raději
si vezmu Kubu Lustiga,“ pravila jízlivě slečna Irma.
„Ty do toho nemáš co
mluvit – ty mlč!“
zarazil ji pan Orenstein – „Mně se taky moc
nelíbí – je to
šmok – moc mluví – takové lidi mám
rád.“
„Pst!“ – zasyčela
výstražně paní
Orensteinová. „Už jdou.“
Pan Lüftschütz se vracel a v
chůzi zapínal si
knoflíky. Co bylo potom? Že se tak hloupě ptáte. Samo sebou se rozumí,
že paní
Orensteinová a slečny provedly pana účetního po pokojích, pochlubily se
skvostným zařízením a ukázaly výbavu. Pan Orenstein pak zavedl pana
Lüftschütze
do skladu, kdež oba pobyli hezkou chvíli. Zatím byly dámy v horečném
napětí.
Když se opět vrátili, provedl
pan Lüftschütz opět
několik neodolatelných účetnických poklon, a vnadně si poskočiv,
poroučel se.
Pan Orenstein ho vyprovodil až
na ulici. Když se
vrátil, zapálil si spokojeně doutník, zachrchlal, odplivl si a
prohlásil: „Režie
je kryta!“
Dámy pohlédly na něho tázavě.
„Povídám, režie je kryta,“
opakoval pan Orenstein. „Udělal
jsem s ním dobrý obchod. Prodal jsem mu všechen póvl, který mám už
ležet řadu
let a který mně užíral věk. Všecko, co ten chlap snědl
a vypil, započítal
jsem do režie.“
„No, zaplať Pámbu!“ zvolaly
dámy zbožně.
Jen Alfrédek byl nespokojen,
poněvadž mu pan účetní
nepřivezl žádných známek. „Takových ženichů bych potřeboval!“
prohlásil. „Špína,
a ne nápadník!“
Když pak pan
Lüftschütz seděl ve vlaku a
přemýšlel o obchodě, který právě uzavřel, tu si najednou vzpomněl, že
se chtěl
vlastně oženit. „Tak vida a já jsem si ty ženské ani pořádně
neprohlédl!“
A obrátiv se k svému sousedovi,
pravil: „Já vám říkám – pane – máte
ponětí – pane, starosti – pane, pro
ty obchodní starosti
nemá člověk času myslit na svoje privátní záležitosti!“
Radostná
událost
Ve vzduchu je cítit přítomnost
lékařovu. Domácnost
pana Krause čpí doktorskými zápachy. Je všude plno neslyšného pobíhání
a kutění.
Porodní babička s lesklým hladkým účesem a bílou zástěrou klouže z
pokoje do
kuchyně, rozšiřujíc kolem sebe mdlou vůni heřmánku. Na její hubené
tváři je napsáno
tajemství počátku. Kolem rtů hraje jí sladký úsměv, jako by polkla
právě lžíci
malinové marmelády. Ale pod tím sladkým úsměvem šíří se kyselost. Neboť
zavolali doktora proti její vůli; což je pro každou porodní babičku
vótum
nedůvěry.
Rozumí se samo sebou, že k této
vážné události sešlo
se příbuzenstvo paní Marty i lidi z jeho strany. Nikdo nesmí říci, že
by rodičku
někdo z přízně opustil v té těžké hodině.
„Ach, bože, bože,“ vzdychá
strýček Ignác, jenž
zanechal obchodu a je pesimista, hladě si lesklou pleš.
„No, no,“ snaží se rozptýliti
starostlivou náladu
bodrá teta Hedva, „já to prodělala devětkrát a jsem ještě tady.“
„Já bych to nevydržel ani
jednou,“ míní tesklivě
strýček Ignác.
„Copak ty,“ utrhuje se švagr
Siegfried, „tys byl
vždycky hypochondr!“
„Co ty víš, mladíku?“ povídá
strýček Ignác. „Ty taky
chceš do něčeho mluvit? Ty máš nejmíň co mluvit. Ty se máš držet
zpátky.“
Mladík Siegfried umlká. Je mu
šestapadesát let, ale
nedrží se v místě. Měl by už dostat rozum. Má jednu nehezkou
křesťanskou
vlastnost: hodně pije. A jednu izraelskou nectnost: je náruživý
karbaník. Je
veselý a nábožný. Když se rozchechtá, tu zfialoví a zakucká se
v dusivém
kašli. Letos cestuje s papírem a cigaretovými dutinkami.
Leopold Porges (bratranec z
jeho strany) se šklebí.
Chce udat výborný vtip, který se hodí k dané situaci. Počíná
vypravovati, ale
je prudce odbyt vzhledem k přítomnosti četných dam; a nikdo není
naložen na
vtipy pana Porgesa. Umět vypravovat anekdoty je pěkná věc, ale nesmí se
to
přehánět. Porges nemá cit pro to, čemu se říká vážnost situace. Velmi
se mu
zazlívalo v příbuzenstvu, že vypravoval neslušné anekdoty, když kráčel
za rakví
nebožky babičky, což budilo pohoršení. Mimoto: Kdo je pan Porges,
tážeme se.
Nikdo. Jeho paní má chemickou cidírnu a on chodí hrát o korunu
kulečník,
protože mu žena dává týdně pouze dvacet korun na útratu. Proto se mu
říká v
příbuzenstvu princ-manžel. Ozývají se rozhorlené hlasy, že by pan
Porges měl
mlčet. Otevírají se dveře a zjevuje se porodní babička.
„Tak jak je?“ táže se dychtivě
strýc Ignác.
Porodní babička klade prst na
tenká ústa. Příbuzenstvo
pokorně tichne. Pootevřenými dveřmi je viděti uříceného lékaře
s vyhrnutými
rukávy.
„Velký doktor!“ praví s úctou
chudý příbuzný Jakub (z
její strany).
„Ale drahý,“ praví se vztyčeným
prstem strýček Ignác, „za
jeden porod tisíc korun si nechá dát.“
„Tisíc korun,“ žasne pan
Porges, „to se nechá vydělat.
Tisíc korun. No?“
„Ale ty študie, to není nic?“
praví Siegfried.
„Študie – dobře,“
povídá Ignác, „ale tisíc
korun pravím a píšu za jeden kousek. To mu stačí jeden porod týdně a je
hotový
muž, ten doktor Bondy.“
„Jeden porod týdně? Kdo mluví o
jednom porodu týdně?“
volá chlubivě strýček Siegfried. „Ten má tři případy týdně. Vyhlášený
je doktor
Bondy, že nemáte ponětí.“
„To máme tři tisíce týdně,
dvanáct tisíc měsíčně, sto
čtyřicet čtyři tisíce ročně,“ počítá pobožně chudý příbuzný Jakub,
ševele
tlustými rty. „A kdyby měl jeden případ denně, to by bylo tři sta
padesát pět
tisíc. A kdyby byl volaný třikrát denně, to by bylo… No, hrůza,“ mává
rukou,
jako by rozháněl kouř, „ani se tomu věřit nechce…“
Porodní babička vyvádí z
pokoje, kde se odehrává
poslední akt, rozrušeného pana Krause. „Nic, nic, tatínku,“ povídá, „až
to
bude, tak vás zavoláme. Teď byste jenom překážel.“
„Tak co, kamaráde?“ hlaholí
Siegfried, plácaje bodře
pana Krause po zádech. „Ty jsi nějaký potento… No, nic si z toho
nedělej.
Takových věcí jsme prodělali, ó jejej!“
„Chudák Marta!“ škytá pan Kraus.
„No, no, Viktor… Snad bys nám
tu… Co ty děláš za dílo,
to už není hezké,“ praví pan Porges. „Vypravoval jsem ti už tu anekdotu
o paní
Bienenfeldové? Paní Bienenfeldová jednou…“
„Leopold!“ zasyčela ostře paní
Porgesová.
„Ale Fróny!“ brání se pan
Porges. „Nebuď přepjatá.“
O paní Fróny se tvrdí obecně,
že je přepjatá, neboť
rozmazleně šišlá a v mládí byla v penzionátu. Ze rtů vyčnívají jí
přední zuby.
Vypadá to, jako by cucala cukrátko.
„Viktore,“ táže se Siegfried,
„jak nazveme tvého
prvorozeného? Ať se jmenuje Siegfried! Krásné jméno, co?“
„Aby pil a hrál v karty,“
skuhrá strýček Ignác. „Richard
se bude jmenovat, jak se sluší a patří.“
„Richard, to je moc židovské
jméno,“ namítá Porges, „kam
se člověk podívá, samý Richard. Pan Krebs se jmenuje taky Richard a je
od ženy
pryč. Ať se jmenuje Artur.“
„To se
ví – Artur,“ pošklebuje se Ignác, „jako
tvůj pan bratr vzdělanec, kterému jsme všichni málo. Bude se jmenovat
Artur,
bude stát moc peněz a nosit cvikr se šňůrkou, ale zkoušky nebude dělat
a bude
psát u advokáta. Ne – syn Viktorův musí být pořádný
člověk a jmenovat
se Richard. Richardové jsou vždycky uctiví k rodičům. Bude
chodit do
obchodní akademie a pak půjde do banky.“
„Já vás, lidičky, poslouchám,“
vmísila se teta Hedva
do debaty, „a já se vám divím. Co máte pořád s tím Richardem? Copak se
dnes
taková jména dávají? Ať se jmenuje Emil.“
„Ó jé, Emil!“ mává rukou Ignác.
„Jako ten Bloch, co se
dal pokřtít!“
„Emil!“ volá Porges. „Jako pan
Kirschner, který nechal
všechno stát a ležet a odjel do Brazílie!“
„Emil jako Emilek Kauders, co
mu říkají, ‚synáčku,
pročpak utíkáš?‘,“ povídá chudý strýček Jakub. „Ať se jmenuje Theodor.“
„Ty mlč, Jakub!“ vyjela si na
chudého příbuzného teta
Hedva. „A podívej se raději na sebe, kam jsi ty to přivedl.“
Chudý příbuzný pokorně mlčí.
Rozvine se prudká hádka. Dobře,
když ne Richard, Emil,
Artur, tak tedy proč by se neměl jmenovat Bruno? povídá její
příbuzenstvo.
Bruno? pošklebují se lidé z jeho strany. To se ví: Bruno! Bruno! Jak by
to
vypadalo. Ať se jmenuje Eduard po dědečkovi. To se ví:
Eduard! – Protože
je to jméno z jeho strany. Proč by se neměl jmenovat Adolf jako otec
paní Marty?
Rodiče se mají ctít. Ale s lidmi z jeho strany není řeč. Adolf není
moderní.
Adolfové byli pouze za starodávna, dnes jsou jiné poměry, pokrok a tak
dále.
Hluk se zdvihá. Její příbuzenstvo a lidi z jeho strany stojí příkře
proti sobě.
Návrh, aby se novorozený jmenoval Gustav, padá, protože to navrhli lidi
z jeho
strany. Avšak její příbuzenstvo nepochodilo ani se jménem Bedřich.
A tu teta Fróny praví: „Já bych
mu dala jméno Hubert!
Ach, to je apartní jméno!“
„Hubert?“ diví se strýček
Ignác. „Proč právě Hubert?“
„Hubert! Jak
to – Hubert?“ namítá Siegfried.
„To je tak jméno pro syna komerčního rady.“
„Fróny, nebuď přepjatá!“
napomíná pan Porges. „Huberta
si může dovolit nějaký továrník, ale ne Viktor. Nesluší se myslit moc
vysoko…“
„Tak, tatínku,“ volá
cukrkandlovým hláskem porodní
babička, „pojďte se podívat, jakou vám vrána přinesla hezkou dcerušku!“
Její příbuzenstvo i lidi z jeho
strany jsou
indignováni. Jak to? Proč holka? Viktor byl přece povinen synem?
„Toť se
ví – pan Viktor!“ praví opovržlivě
Ignác.
„Dělá jednomu všechno
naschvál!“ dodává Siegfried.
„Že jsme chtěli
syna – pan Viktor musí mít
dceru! Azes!“ mručí Porges.
„I nešť! Mlčte, vy!“ volá
veselá teta Hedva. „Copak
máte proti chudáku holčičce? Holky jsou lepší než kluci. Jsou hodnější
k rodičům.“
„Ale holky stojí víc peněz,“
namítá skromně chudý
příbuzný.
Příbuzenstvo hrne se podívat na
novorozeně.
„Celý tatínek!“ volají lidi z
jeho strany.
„Celá maminka!“ volá její
příbuzenstvo.
Rodinný
spor
o gramatiku
Můj otec míval za
starých časů vedle obchodu
zbožím osadnickým i malou lotynku. Venku na domě, asi tak půl metru nad
nápisem
„prodej lihu k pálení, jakož i hracích karet“, byla upevněna tabulka,
na které
bylo psáno zlatým písmem:
|
C. K. LOTERNÍ
SBĚRNA – K. K. LOTTO KOLLEKTUR.
|
Mezi těmito dvěma
nápisy byl dvojhlavý
orlíček, krásně v barvách provedený. V této tabulce byla
okénka, do
kterých se zastrkovala kartonová čísla, která vyšla. Před tabulkou
postávali v den
tahu lutristé a lutristky a zkoumali, jestli se jim podařilo nějaké to
extráto,
či dokonce ambíčko. Vyhrát terno,
to byla událost, o které se mluvilo po léta od hor až ke Hradci
Králové.
Obyčejně se terno nevyhrávalo „o jedno oko“, čehož příčinu viděly báby
lutristky
v tom, že zaspaly konec živého snu. Lutristky byly často navštěvovány
živými
sny, které záležely zpravidla v tom, že ve spaní přistoupila k jejich
posteli
Panna Maria vambeřická a prozradila tři čísla, která jistotně
o příštím
tahu vyjdou. Smůla byla v tom, že to třetí číslo se zaspalo a vyšlo
ovšem jenom
ambo. Živé sny vykládaly se, jak známo, pomocí
Egyptsko-persko-chaldejského
snáře, kterážto kniha dovedla každý výjev ve snu vyjádřiti symbolicky
číslem.
Když nebylo živých snů, tehdy tahala se numera z pytlíčku. Obyčejně byl
to
autor, jemuž bylo tahati každého dne ráno, než šel do školy, neboť
těšil se
pověsti dítěte se šťastnou rukou, kterážto pověst zakládala se na tom,
že
kdysi, jsa ještě nemluvnětem, vytáhl jedné babce terno. Je-li na tom
něco
pravdy, autor se již nepamatuje.
Můj otec měl sběrnu loterního
ředitelství pražského i brněnského.
Hráč na Prahu dostával modrou a na Brno červenou poukázku, která se
nazývala
riskonto; ale lid lutristický nazýval ji „reškunda“. Na toto riskonto
měl jsem
někdy plivnout pro štěstí; ale neplival jsem v každém případě. Někteří
hráči
popírali teorii, že by plivnutí přinášelo štěstí, a uváděli pro to
doklady.
Jednoho dne se
přihodilo, že brněnské
ředitelství neposlalo vytažených čísel. Tehdy usedl otec a napsal na
veliký
papír modrou tužkou krásným písmem nápis:
a nalepil jej venku
na stěnu. I postál chvíli
venku a pohlížel zálibně na své dílo. Pak šel do krámu vážit pepř. Nyní
počali
se jeho synové trousiti ze školy. Pohlédli na nápis a ihned počali
haněti dílo
otce svého.
Erna: „Tati, je to špatně!“
Kamil: „Jsou tam dvě hrubé
chyby!“
Ludva: „Haha! Táta nezná množné
číslo středního rodu.“
Karel: „Tati, sedni si, máš
pětku!“
Otce velmi hnětlo toto
zneuznání. „A jak se to tedy má
napsat, když to víte lépe?“
I odpovídali synové
jednohlasně: „Brněnská čísla
nepřišla.“
Otec se náramně dopálil: „Co?
Co se to opovažujete?
Jaký ‚Brněnská čísla nepřišla‘? Copak je to ženského rodu? Jen o ženské
se
říká, že nepřišla. Já vám mně se zdá dám, vy bando mizerná!
Marš – jděte
mně z očí! Vemte si knihy a učte se! Ať vás tady už nevidím,
vy – ‚Brněnská
čísla nepřišla‘! Takové hříšné peníze stojí mne jejich učení a oni ani
nevědí,
že se píše ‚Brněnské čísla nepřišly‘…!“
I vyšel před krám a pohlížel
zachmuřen do zlatého
západu slunce. A přemýšlel o tom, že nemá vlastně žádné radosti na
světě. Má
čtyři syny, pátý ještě v kolébce, ale ani jeden nezná česky. A co peněz
stojí
školy, to nemá nikdo ponětí. Tu vyšel číšník z hotelu Puchwein; šel
hodit psaní
do schránky. Uviděl nápis a povídá: „Pane šéf, to nenapsali
správně!“ – „A
jak to má být?“ táže se pan šéf. – „No, jak to má
být. Přece ‚Brněnská
čísla nepřišla‘.“
„Vy jste náramný inteligent,“
povídá otec popuzen, „ale
měl byste si vzít študenta do domu!“ Číšník odešel a otec zavřel krám.
Avšak před spaním počaly jej
trápiti pochybnosti. Že
by snad přece neměl pravdu? Vždyť ty děti mají moderní české
školy – a
on přece chodil jen do židovské, kde se ovšem vysoké vědy, zvláště
česká
gramatika, nepěstovaly.
A ráno, sotva se rozednilo,
odebral se naproti, kde
bydlil jeden financ, a žádal toho finance, aby mu řekl, jak to vlastně
je.
Myslil si: člověk úřední a zejména financ, který přece má jisté vztahy
k lotynce,
bude vědět co a jak. Financ vážně vyslechl otce a povídá: „Vaši synové
měli
pravdu. Říká se: Brněnská čísla nepřišla.“ Otec řekl: „Ale to je divné,
to
uznaj, pane revident.“ Poděkoval a odešel.
Nyní rozzuřil se v
jeho srdci boj. Kluci mají
pravdu, to už je úředně potvrzené. Ale nesmějí si myslet, že mají kór
takovou
pravdu. Aby si proti člověku ještě dovolovali. Vy znáte možná českou
gramatiku,
ale já jsem váš otec. A poněvadž se všecky závažné věci řeší
kompromisem, jak
to vidíme například v politice, objevil se na zdi nový nápis:
