Bez místa

V krámě Arnolda Kolínského, obchod zbožím osadnickým, stojí cestující a zapisuje do knížky zakázky.

Pan Kolínský se chmuří a přejíždí si zasmušile čelo.

„A můžete mi poslat bedničku fíkové cikorky,“ praví roztržitě.

„Což žitnou? Nepotřebujete?“ ptá se cestující.

„Ještě nedošla… ach, jojo!“

„Co je vám, že tak vzdycháte?“

Pan Kolínský neodpovídá. Hledí oknem na náměstí, kde tuto dobu vyhřívá se v odpoledním slunci obecní strážník.

„Mám já to radosti, pane Lederer, já vám říkám…,“ praví po chvíli.

Pan Lederer je z rodu zavedených obchodních cestujících. Není mu třeba, aby při vstupu do krámu se uctivě klaněl na všecky strany a chladně snášel zlé rozmary vždy špatně naložených obchodníků. Není mu třeba dávati k lepšímu všelijaké historky. Může si naopak sám dovoliti nebýti ve své kůži. Je to důstojný muž, důstojný jako podnik, který zastupuje; má již také po příkladu dobře zavedených a vážených obchodníků svoji cukrovku, kterou léčí každoročně, když je mrtvá sezona, v lázních. Má dvojitý podbradek a nevoní lacinými pomádami. Vůbec nemá již zapotřebí jezdit po světě; ale co má jeden dělat? Zná všechny obchodníky své branže po celých Čechách. Ví, který je dobrý a s kým se to houpe.

Svou vážnost si vydobyl vlastností, že dovedl vzdychat. Obchodník inklinuje svým temperamentem k melancholii. Pan Lederer je také vždycky melancholický; to jsou ty poměry, které jsou rok od roku horší, místo co by byly lepší. Řeči, které cestující se svými zákazníky rozpřádá, šíří kolem sebe truchlivou náladu jako modlitby za zesnulé.

„Jojo…,“ vzdychá pan Kolínský.

„Nu, co je?“

„Já jim říkám, pane Lederer…,“ pan Kolínský začal onikat, což znamenalo, že bude hovořit o rodinných věcech, „… já jim říkám, že jsem člověk bitý osudem. Nemám žádné štěstí na světě, pane Lederer, čestné slovo.“

„A co má být, pane Kolínský?“

„Co má být, pane Lederer? Nemá to být. Já jsem starý muž. Dlouho-li tu budu? Jsem nemocný muž. Ptám se vás, pane Lederer, co se chce ode mě?“

„M – áno,“ přisvědčil pan Lederer, čistě si zasmušile skřipec.

„Můj syn je zase bez místa, pane Lederer, co tomu říkají?“

„No, z toho jich vyvedu. Jen když to není horší. Málo-li dnes lidí bez místa? Dnes je vakant a zítra nebude vakant.“

„Jiní lidé mají ze svých dětí radost, pročpak já nemám mít žádnou radost? Povídám mu: Podívej se na mladého Laguse, je ve tvých letech, a čím že je? Prokuristou. A což Otto Fischer? Je doktor. Ať se podívám, kam chci, všude to někam přivedli, jenom ten náš je nikdo. No? Co by tomu řekli? To já mám mít za ty své starosti? Ať mi někdo řekne – třebas jenom takový Oskar Ganz. Nemusíš být doktor, nemusíš být ředitel, nemusíš být – já vím co… Ale drž se v místě. Podívej se, Oskárek Ganz, takový nikdo… A vida, drží se, živí se a chodí si jako člověk. A ještě podporuje matku…“

„Ba, ba,“ kývá pan Lederer.

„Přijde domů, nesmrdí, nevoní, nají se a jde zase pryč. To je kulantní jednání od mladého člověka? Povídám mu: Nechoď po venku a pomáhej v krámě a odbývej lidi, když už jseš bez místa. Ale on na to: Já, povídá, jsem zvyklý servírovat v prvotřídních závodech, a ne v takovém hokynářství. Za dva pepř, za tři nové koření, za pětník badyán, to není nic pro mě. Když jsi takový milostpán, jdi si do svých prvotřídních závodů a neseď starému tátovi na krku.“

„Ti mladí dneska nemají žádné uznání,“ praví pan Lederer. „Uviděl svět a teď je mu doma všecko málo nóbl.“

„Jenom když ty jsi tak nóbl pán,“ rozhněval se pan Kolínský. „Dívám se mu na podrážky, má je prošoupané. To je tvoje noblesa! To je moderní. Jeden se musí stydět před lidmi. Přijde mi do krámu stará Grünfeldka, znáte ji…“

„No ne!“ mává rukou pan Lederer.

„Stará Grünfeldka, co připravila muže do hrobu. Přijde mi do kvelbu a: Copak že je pan Hugoušek tak dlouho na návštěvě? To se mu to doma tak líbí? To věřím. Kde se mu to má také líbit? Doma je doma, copak je to platné. Nikde ti tak neposlouží jako doma. Povídám jí: Paní Grünfeldová, nechte si své sladké řeči, já nejsem na vás naložený. A já vám něco řeknu, paní Grünfeldová, celý rok vás v krámě nevidím, kam chodíte celý čas kupovat, tam si jděte zas. Ona: Ale, pane Kolínský, vždyť jsem nic zlého neřekla… Dost, paní Grünfeldová, já vím, co vím. A ona: Vždyť je dobře! A odejde, nos do vejšky. Co tomu říkají, pane Lederer?“

„To jsou lidi. Lidi přijdou, lidi mluví, lidi odejdou. Kdo by si to tak bral? Jsou ještě horší pády na světě.“

„Pane Lederer, oni znají svět. Nevěděli by o nějakém místě?“

„To mají dneska těžké, pane Kolínský. O místě bych nevěděl. Ale já jim něco řeknu. Proč by se neměl oženit? Vždyť je mu už málem třicet let?“

„Prosím jich…“

„Já bych měl pro něho partii. Zavedený obchod, jediná dcera. Ožení se, přijde na jiné myšlenky. Ručím vám za reelnost[1] podniku. Budete mi děkovat.“

„To by nebylo zlé,“ zamyslil se pan Kolínský.

„Já teď v šest osmadvacet jedu do Pardubic. Mám tam co dělat. Já vám pošlu lístek, jak bude věc na cestě.“

„Jsou tak dobrý, pane Lederer…“

„Tak spánembohem, pane Kolínský. Já už to všecko zařídím.“

Cestující odchází. - Panu Kolínskému se ulevilo.

Přišel do novin

Třicet let jezdil Arnošt Lustig po jarmarcích, třicet let se staral, šetřil, lopotil se a namáhal; třicet let snášel ponížení a ústrky chudého a poníženého člověka. A po těch třiceti letech překvapil najednou celé město. Koupil si na náměstí dům, jenž patřil až dotud panu Antonínu V. Korábovi.

Tato událost stala se předmětem živých rozhovorů. Antonín V. Koráb slynul jako nejbohatší obyvatel města. O jeho kapitálech šly pověsti, že jsou nevyčerpatelné. A nikdo se nad tím nepozastavoval, že pan Koráb ponechával svůj závod starosti svého personálu a sám se svým honosným knírem, lankasterkou na zádech a černým jezevčíkem čisté rasy procházel se po polích. Jinak majitel honosného kníru věnoval se spolkovému ruchu a těšil se pověsti mecenáše, vlastence a přední osobnosti celého okolí. Potom najednou překvapil město úpadkem. Prodal dům i s obchodem a odstěhoval se. Lidé říkali, že vede nyní klopotný život pojišťovacího agenta.

Dělníci sňali firmu Antonín V. Koráb a místo ní zavěsili Arnošta Lustiga ve zlatých písmenách. Dva konkurenti na náměstí pocítili v srdci nepokoj a nevraživost. Importní dům kávou J. V. Bartoš posílal své děti na zvědy, kolik má Lustig v krámě zákazníků. Když děti hlásily, že je plný krám lidí, tu zazlořečil J. V. Bartoš a odebral se k svému konkurentovi, Přímému dovozu čaje jakož i koření všeho druhu V. J. Bártovi, aby se s ním poradil, co jest proti vetřelci podniknouti. Importní dům kávou a Přímý dovoz čaje žili až dosud v zavilém nepřátelství; smířila je nová konkurence. Výsledkem jejich porad byla taková příhoda:

Jednoho dne objevil se v krámě pana Lustiga mladý muž, jenž žádal krabičku zápalek. Lustig mu podal škatulku Vojtěcha Scheinosta v Sušici. Mladík řekl: „Takové já nechci. Dejte mi takové sirky.“ A ukazoval krabičku s obrázkem, na němž byla černo-červeno-zlatá trikolora a nápis: „Bund der Deutschen in Böhmen“[2]. Pan Lustig řekl: „Takové sirky nevedeme,“ mladík odpověděl: „Tak máucta,“ a šel.

Brzy nato zastavil na ulici pana Lustiga štíhlý pán se širokým kloboukem a černou uměleckou vázankou. Byl to redaktor Národního hlasatele, listu vlastenecky radikálního a k inzerci nejzpůsobilejšího. Štíhlý pán psal horoucí úvodníky proti úhlavním nepřátelům našim a mimoto zaznamenával pilně skandální události v městě. Do skandálu bývali zapleteni lidé, kteří dosti nepodporovali hmotně radikální vlastenecký list, k inzerci nejzpůsobilejší. Proti takovým liknavcům používal štíhlý muž trojího stupně výstrahy, aby připomenul jim jejich povinnosti vůči svému tisku. Vytečkovaná jména v souvislosti s nějakou aférou byl jemný pokyn; počáteční písmena, to už byl pokyn klackem; málokdo dal dojíti k vytištění celého jména a zadal inzerát. Pak měl pokoj. Jinak věnoval se široký klobouk činnosti osvětové a míval poučné přednášky na téma: „Je Mars obydlen?“ anebo „Ze života našich hraničářů“.

Pán se širokým kloboukem pohladil si svoji bradku a pravil sladce: „Tak gratuluji, gratuluji, pane Lustigu, ke koupi nového domu. Raduji se, vida, kterak živnosti v našem milovaném městě zkvétají k blahu veškerenstva i národu našeho.“

„Děkuji,“ odpověděl pan Lustig a čekal, co bude dále.

„Avšak,“ pokračovala bradka, „zdalipak jste si také uvědomil své povinnosti k novému závodu svému? Zdaliž jste uvažoval ve své mysli, čeho potřebuje moderní obchod?“

„A co to má být?“ tázal se pan Lustig.

„Tážete se?“ zvolala emfaticky bradka. „Nuže, odpovídám. Moderní obchod nemůže se obejíti bez průbojné a účinné reklamy. Bez reklamy hyne živnost jako ta něžná květinka bez vláhy.“ A mluvil dlouho a nadšeně o tomto tématě. Smysl jeho řeči byl ten, že pan Lustig měl zadat inzerát do Národního hlasatele.

„Děkuji,“ odpověděl pan Lustig stručně. „Jsem na místě už třicet let. Zná mě každé dítě. Kdo chce u mě koupit, trefí ke mně bez inzerátu.“

„Tak je dobře,“ poznamenal štíhlý muž chladně a odešel.

V příštím čísle Národního hlasatele četli občané města tuto zprávu:

Úžasná provokace. Známý obchodník zdejší a izraelita opovažuje se českému obecenstvu nabízeti zápalky, na nichž stkví se velkoněmecká trikolora a nápis „Bund der Deutschen in Böhmen“. Jsou to zápalky prodávané ve prospěch spolku, jenž už tolik duší dítek českých rodičů národu svému odcizil. Onen pán, jenž zbohatl z českých mozolů, si myslí, že bude u nás propagovati prušáckou kulturu. Avšak ať si nemyslí, že uvědomělé občanstvo zdejší dá si líbiti takovou drzou provokaci. Chce-li si onen pán, jehož jméno prozatím neuveřejňujeme doufajíce, že toto upozornění postačí, takto počínati, nechť jde do Palestiny.

Když pan Lustig dostal poštou číslo Národního hlasatele, v němž onen článek byl zaškrtnut červenou tužkou, tehdy se velmi znepokojil.

„To je hrozné, co se to děje,“ naříkal. „Vždyť já o žádných německých sirkách nevím. Já to tak nenechám. Já dám tuhle špatnost advokátovi.“

Ale pan Lustig měl velmi rezolutní manželku. Byla to žena rozložitá, která slynula svojí tělesnou silou jako královna Kateřina, která prý železné podkovy v rukou ohýbala.

„Žádného advokáta si nevezmeš a žádné soudy nebudou,“ pravila tato výtečná žena. „To by bylo, abych to nedovedla spravit sama.“

A narazila si klobouk do týla, vzala deštník do ruky, řekla hrozivě: „Ták!“ a vyšla ven.

Kdybys náhodou, milý čtenáři, zabloudil do onoho města, tu spatřil bys o šesté hodině večerní na hlavní ulici tento výjev. Paní Barbora Lustigová drží jakéhosi štíhlého muže s oduševnělým obličejem a uměleckou kravatou a třese jím jako hruškou. Široký klobouk válí se v prachu. Obecenstvo, které se v hojném počtu shromáždilo kolem tohoto divadla, slyšelo tato slova: „A ty kluku uličnická! Já ti dám, psát takové věci, ty jeden nemravo necudná…“ Teprve obecnímu strážníkovi podařilo se vysvoboditi štíhlého muže ze železných rukou této strašné ženy.

Od té doby měl pan Lustig pokoj a praví se dokonce, že štíhlý pán byl vůbec ve svém psaní opatrnější.

Dnes je paní Barbora nebožkou. Ale její sláva žije dodnes. Dej jí Bůh lehké odpočinutí!

Oddaný personál

V kanceláři firmy Baloun & Taussig nastalo pohnutí, když sluha Vondrák přinesl zprávu, že pan Taussig nedožije konce týdne.

„Má studené nohy, pan Taussig,“ vzdychl sluha, „a lékař říká, že když ta studenost bude postupovat a přijde až k srdci, pak je konec. Áno, páni… Co jsme na tom světě? Já říkám: Osud člověka!“

„Co nám tu pravíte, pane Vondráku,“ pravil účetní Katz pohnutě, „to mi nejde na rozum. Vždyť ještě minulou sobotu dělal rámus, že jsem firmu Münzer nezatížil za ty bedny. Pak ale sáhl si na srdce a pravil: ‚Co je člověk, pane Katz?‘ ‚Nic,‘ povídám já. ‚Cítím, že to jde se mnou z kopce. ‘ – Povídám: ‚Ale pane šéf, to je filozofie, co říkáte. Měl byste si odpočinout.‘ On mávnul rukou a pravil: ‚Pane Katz, už jsem vám jednou řekl, když někoho upomínáte, abyste nepsal »s veškerou úctou«. Jaká veškerá úcta? Copak nestačí »s úctou«? A když se vůbec zdráhá zaplatit, pak je podpis bez úcty. »V hluboké úctě oddaní« píšeme zákazníkům, kteří platí kasa. Pamatujte si to už jednou, pane Katz!‘“

„Já se jenom divím,“ řekl kontoárista[3] Hrbek, „že Pánbůh si k sobě béře jenom hodné lidi. Proč právě pan Taussig musí zemřít? A Baloun se tu bude roztahovat. Věru, po Balounovi by se nám nezastesklo. Pan Taussig mně slíbil, že mi přidá stovku. ‚Jen co se obchod hne,‘ povídá, ‚ale s Balounem budu mít patálii. To je palice! Ale já to prosadím! Myslete si, že už tu stovku máte…‘“

„Pořád jsem si myslil,“ pravil účetní Katz chmurně, „že Baloun půjde a pan Taussig nám zůstane. Baloun jenom chodí a kašle: ‚Kche-kche!‘ a pořád vzdychá: ‚Jsem nemocen, ani nemohu říci, jak jsem nemocen.‘ – Mizera! Když jsi nemocen, tak udělej nějaký konec. Pan Taussig chtěl mě udělat disponentem a teď mně umírá. Neměl jsem nikdy štěstí… Ale kdyby se mělo něco panu Taussigovi stát, nejsem tu ani hodinu.“

„Tak já zase letím,“ povídal sluha. „Musím ještě do lékárny. Nejlépe by bylo, abych zašel přitom také do pohřebního ústavu.“ A odešel.

„Dáme mu do novin parte,“ pravil Katz po delším rozjímání.

„Krásné parte, aby všichni plakali,“ přisvědčil Hrbek.

„Počítám asi tak za dvě stě korun,“ uvažoval účetní.

„Kdepak – našemu panu Taussigovi? Nejméně za pět set korun parte. Vždyť si to od nás zasloužil.“

„Dáme mu úmrtní oznámení přes celou stránku,“ rozohnil se Katz, „a já to sestavím dohromady. Napíšeme: Hlubokým bolem zdrceni…“

„Hlubokým a strašlivým bolem zdrceni,“ dodal kontoárista.

„Hlubokým a strašlivým bolem zdrceni, že se Bohu zalíbilo povolati na věčnost…“

„To je lepší ‚Bohu všemohoucímu v nevyzpytatelné moudrosti,‘ ať praskne Baloun vzteky…“

„Ten bude skákat,“ poznamenal škodolibě účetní, „až bude čísti: ‚povolati na věčnost našeho milovaného šéfa pána, pana Rudolfa Taussiga.‘ To bys chtěl být milovaný šéf, pane Baloune, to věřím… Ale tobě nakašleme!“

„A dáme mu věnce…“

„S červenobílou stuhou…“

„S nápisem: ‚Spi sladce!‘…“

„Jo, páni,“ pravil sluha vcházeje, „to jsou věci… Jest přísloví: Člověk míní a Bůh mění. Přijdu k Taussigovi a on sedí na posteli. ‚Co mi to nesou, Vondráku?‘ ptá se. ‚Medicíny? Vyhodějí to oknem, jsou tak laskav. Potřebuji vaše léky, to věřím…! Vy byste mě rádi pochovali. Ale – tadyhle, rozumíte? A copak dělá obchod? To si mohu myslit, když tam nejsem. Pan Katz s panem Hrbkem sedí na stole a klátí nohama. Mají radost, že Taussig bude brzy vzhůru bradou. Pravda? Ale ať se tolik netěší. Za tři dny jsem chlapík a ukážu jim co proto…‘“

„No, co tomu říkáte, pane Katz?“ tázal se Hrbek hlasem, v němž chvěl se pocit urážky, „není to lumpáctví? Může dnes člověk někomu věřit?“

„Holomek stará,“ odplivl si účetní, „ale jestli jsem si to nemyslil, ať jsem Franta… Máme to nadělení… To už nebudu disponentem. Proti Taussigovi pan Baloun nic nezmůže.“

„Taky dobře,“ zatvrdil se pan Hrbek, „ale krásné parte nebude, pane Taussig, to si nemysli!“

„Bodejť, budeme vyhazovat peníze,“ pravil účetní s opovržením, „to by ledakdo chtěl věnec s červenobílou stuhou!“

„Nejdříve si to musíš zasloužit, pane Taussig. Nesmíš být na personál ras a pak můžeš doufat v červenobílou stuhu s nápisem: ‚Spi sladce!‘…“

„Jojo,“ vzdychl účetní elegicky, „to jsme si vysloužili…“

Pan Hrbek uhodil pěstí na stůl: „A já tu nebudu ani hodinu!“

Služky u Lilienfeldů

Žil v jednom okresním městě Adolf Lilienfeld a měl dobré zastoupení. Zastupoval dvě továrny na kanafasy a jednu továrnu na bavlnku k vyšívání. Adolf Lilienfeld neměl tedy starosti, neboť zastupoval firmy prastaré a dobře zavedené. Bylo se mu objevovati u zákazníků jen tak pro vážnost; zákazníci vyžadovali, aby se jim čas od času učinila tato pocta.

Člověk má mít starosti, to je marné. Jinak zbujní, dělá nepřístojnosti a nakonec stane se podivínem. Adolf Lilienfeld měl dlouhou chvíli. Ráno postojí před svým domem a zívá. Jede kolem haluzák[4] z hor s fůrou dříví. Adolf Lilienfeld se ptá, zač ta fůra. Nechce koupit, ptá se jen tak pro řeč. Haluzák se domnívá, že objevil kupce, a dá se do horlivého smlouvání s panem Lilienfeldem. Po dlouhém handrkování mávne horal rukou a zvolá: „Úúú – hyja hyšta verfluchta!“ a odjede. Adolf Lilienfeld připlíží se nato do krámu svého přítele pana Schnabla a odnese mu svazek bičů. Představuje si, kterak celé dopoledne bude pan Schnabel pátrat, kdo mu biče odnesl, a bude žehrat na neznámé pachatele; i raduje se ze svého žertu.

Neměl starosti pan Lilienfeld, a proto se pohádal s celou náboženskou obcí. Vynadal nejprve představenému, potom pokladníkovi a nejvíce spílal rabínovi. Neboť rabín se o sobě domníval, že je člověk učený. Proto nosil plnovous a chytal na ulici studenty, aby s nimi zapřádal hovor o Spencerovi. Přitom kouřil laciné doutníky a dlouze odplivoval. Pan Lilienfed tvrdil, že rabín není oprávněn vypínati se svojí učeností, ale naopak je povinen ctíti zámožné členy náboženské obce. Protože pak se mu zdálo, že rabín jej dostatečně nectí, přestal k němu posílat své děti na hodiny němčiny. A tak Adolf Lilienfeld pohaněl všecky souvěrce a rozhlásil o sobě, že je velký antisemita.

Paní Lilienfeldová byla praktické potvrzení teorie, že manželská symbióza má vliv na fyziognomii manželů. Dlouholetým soužitím se stalo, že byla i po fyzické stránce svému manželi podobna. I ona nosila hlavu na stranu, i ona mrkala nervózně víčkem levého oka. Měla také pleš, jenomže zakrytou černou parukou, „pro dekoraci“, jak říkala. Proto ji studující mládež nazývala „dekorace“. Jenom nenosila kozí bradku jako její manžel, ale zato zdobil její vrchní ret zřetelný knír. Protože paní Lilienfeldová byla špatná na nohy, sedávala u okna a pozorovala bedlivě všecko, co se děje na náměstí. Znalostí poměrů konkurovala s místním týdeníkem.

Protože se oba manželé nudili, „drželi“ si služky, ani ne tak pro práci, jako pro události, které vyplývají ze služebního poměru. Pro změnu také často měnili služebné a z toho vekslování služek vyvinoval se časem vášnivý sport, který přinášel příjemná vzrušení v jednotvárném toku času. Vystřídaly se u Lilienfeldů všecky druhy služek. Pištivé Kačeny, které potřebují malý podnět, aby propadly dávivému a škytavému smíchu, přičemž odhalují svoje šípkově červené dásně. Cituplné a sentimentální Anny, které milují pohlednice se zlatou ořízkou a které si píší básně do svého pečlivě nalinkovaného sešitu. Aloisie, které často bolí zuby, a proto chodí s tváří obvázanou žinylkovým šátkem. I Barbory, které bývají starší panny přísných zásad a dolíčkovaného obličeje a které chodívají navštěvovat přespolní tety a pijí s nimi v kuchyni kávu. A dívky Marie z chalupnických rodin, které nemívají ani zastání, ani poděkování.

Při nastupování služek do místa mívala paní Lilienfeldová řeči, které se táhly jako turecký med a tak sladké, že by se po nich zuby rozbolely. První den oslovovala služku „moje děvenko“ a dávala jí na srozuměnou, že bude mít u ní nebe, bude-li držet k paní. „Ode mě,“ říkávala, „jde holka pryč, jenom když se vdá.“ Ale každému bylo známo, že jenom jediná vydržela u Lilienfeldů šest měsíců. Byla to zasmušilá Alžběta, která navykla se dívat na život jako na pochmurné drama s křížovou cestou plnou odříkání a utrpení. Neboť byla odmalička sirotek a sloužila po léta u sedláka.

Již druhý den byla paní Lilienfeldová přesvědčena, že to zase netrefila a že její nová služka je neřád, který postává večer u vrat a navazuje milostné styky s vojáky. Třetí den byl už rámus, a když se přiblížilo patnáctého, již tady byla dohazovačka s novou, svěží a odhodlanou silou.

„Ani nevíte,“ stěžovala si paní Lilienfeldová paní Lauferové (té, která nechala před sedmi lety připálit husu, když čekala hosty), „jakou já mám svízel s těmi holkami. Já nevím, paní Lauferová, zač já mám být tak od Boha trestána. Jaké jsou to dnes služky… Za dřívějších časů by pro paní do vody skočily. Moje nebožka maminka měla služku dvacet let. Dosloužila jí až do smrti. A přece jsem na holky jako máslo. Měly by si mě vážit, a zatím vyvádějí. No…? Tak mě z toho, paní Lauferová, vyveďte. Anna jde nám pryč. Já neříkám, byla to ještě dost hodná holka, ale strašně fádní. Já vám říkám, tak fádní, že vám to nemůžu vypovědět. Fádně chodí, fádně jí, fádně spí… No, povídám vám, ku podivu fádní osoba. Já jí říkám: ‚Anna, proč jste taková fádní? Přece jste byla v tolika místech… Pročpak nic nevypravujete?‘ Ale ona nic. Jiná by toho napovídala. A tak jsem se předplatila v knihovně, protože Anna byla tak fádní. Člověk si drží služku, a musí číst romány, no, co tomu říkáte? Jiná by si takové služby vážila, ale ona ne; ona byla fádní. Ptám se vás, paní Lauferová, proč já mám být tak nešťastná? Tak jsem ji dala pryč, protože měla o mně říci, že já pomlouvám. No…?“

„Jojo. Dneska je těžko pořádnou holku dostat,“ povídala paní Lauferová.

Ukazovatel povětrnosti

Tato nenápadná povídka nebude vypravovati ani tak o panu Wienerovi, ač je to muž v mnohém směru pozoruhodný, jako o jeho domě. Avšak vypravujme od počátku.

Okresní město P. zaslouží mnohé chvály. Rozděluje je říčka, která vždycky z jara kypí živostí a bujarostí a působí mnoho starostí místním rolníkům, jejichž pozemky leží v blízkosti břehů. V létě pak usíná a ztenčí se na pouhý potůček. Na pravém břehu sídlí měšťanstvo, kupci, úřady a konzervativní ideje. Na levém pak chalupníci, tkalci, prádlo rozložené na trávnících, valcha a koňští řezníci a radikalismus. Zde vzniká opozice v obecním zastupitelstvu. Pravá strana nazývá se Město; levá Hadrníci, Chaloupky nebo také Na Blátě. Na levé straně je nejvíce exekucí a rvaček o poutích a hrají se kuželky, kdežto ve Městě darda[5]. A celé město leží na úpatí modrých hor a oplývá přírodními krásami, ke kterým nemohl se počítati pan Wiener.

Neboť byl zástupcem jedné pražské pojišťovny a prodával také šicí stroje. A jeho řeč podobala se prudkému ručeji[6] a květnaté obraty slévaly se mu v ústech v bílou pěnu. Pohrdal lidmi nepojištěnými a nenáviděl lidi, kteří se dali pojistiti u konkurence. Jeho hlava rozkvetla rudě jako květ vlčího máku na hromadě kompostu. A obličej vykazoval tolik pih, že sčítati je bylo by marno; jasná zimní obloha nemá tolik hvězd. Měl bratra básníka, který v epických verších popisoval různé pamětihodné události ve městě, jako průběh výročního trhu nebo zlořády panující v okresní nemocnici, otevření nového obchodu. Velké obliby došly jeho básně, tepající satirickým způsobem život a zvyky obyvatel na levé straně řeky. Jmenoval se Adolf. Jeho bratr pak Richard a vzal si za manželku Irmu Flaschnerovou, s níž dostal dům, který dal natříti růžovou barvou.

S ostatními spoluobčany žil jako jiní souvěrci, v míru. Neboť občané města P. milovali klid a mír a nenáviděli rozbroje. Byli přívrženci rovnoprávnosti. Takže židé byli přijímáni za členy Občanské besedy, Zpěváckého spolku, stolní společnosti Veselost i Okrašlovacího spolku. Ba, směli i většími částkami přispívati na účely obranných jednot i místního Sokola. Ve volebních letácích byli pak všemi stranami nazýváni „naši vážení spoluobčané izraelští“. Během dlouhé doby nepřihodilo se židům žádné příkoří. Ledaže čas od času najal si nějaký měšťan, jenž rozmrzel se nad úspěchem židovské konkurence, místního povaleče Kouna, aby plivl židovi na okno anebo pronesl před jeho krámem průpovídku: „Židi okrádaj lidi.“ Takové menší představení bývalo často uspořádáno před obydlím pana Wienera, jemuž pan Koun za obvyklý poplatek jednoho šestáku přednesl popěvek „žide, žide židovatej, máš obličej pihovatej“. Produkce pana Kouna byly přijímány veřejností s povděkem, neboť zpestřovaly jednotvárnost denního života.

Ale vraťme se k historii. Konec devatenáctého století byl bouřlivý. Na politickém obzoru vyvstávala hrozivá mračna, jež dávala tušiti neblahé události. Ve vídeňském parlamentě německá obstrukce svrhla kabinet Badeniho a s ním padla jazyková nařízení. Děsivé věci byly na pochodu. Ze všech měst naší vlasti docházely zprávy, že lid se bouří. I město P. bylo strženo do víru politického boje. Rozhořčení šlo městem. Židé stahovali závěsy u svých obchodů a zavírali se do příbytků. Duněly kroky batalionů. Dlažba se třásla. Pěsti se zdvihaly. Oči se blýskaly spravedlivým hněvem. – Rozkacený dav táhl ulicemi a burácel: „Sláva Čechům – židům starou belu!“ Slibovala se pomsta proradné Vídni a židům se rozbíjela okna. Sklenářská živnost vzkvetla za těch pohnutých dob měrou netušenou.

A tehdy se přihodilo, že zástup přitáhl i před dům pana Wienera. Fabričtí dělníci z pletárny firmy A. M. Deutschmann a synové opatřili se štětkou a hrncem barvy. Jeden zručný muž byl pověřen, aby dům pana Wienera příslušným způsobem ozdobil. Zástup chvíli povykoval a potom se rozešel.

A když vzešel druhý den a krásné jitro rozprostřelo se nad městem, tehdy vyšel pan Wiener před dům a spatřil ke své nelibosti hanebný obrazec ve velikosti prostředního muže, namalovaný černou olejovou barvou na zdi svého příbytku. Jsa dbalý své pověsti, povolal okamžitě dělníka a poručil mu, aby kresbu zabílil vápnem. Muž učinil, co mu bylo přikázáno, ale pan Wiener shledal, že jeho práce byla marná. Obrysy obrazce vystupovaly pod bílým nánosem ještě ostřeji.

Přemýšlel pan Wiener a rozhodl se dáti natříti celý dům olejovou barvou. Neboť potupný obrazec byl s to ohroziti dobré jméno jeho obchodního domu. Přišli dělníci, postavili lešení a počali dům natírati. A když ukončili své dílo, tehdy vyšel pan Wiener před dům a shledal, že je to dobré. I radoval se, že má krásný růžový dům. Potupný obrazec zmizel, ani potuchy po něm nebylo. Zdálo se, že stopy politických vášní byly zažehnány.

Avšak nebylo tomu tak. Přešli krásní dnové, obloha pokryla se šedivými mraky a ošklivý čas nastal. Zvlhl růžový dům pana Wienera a vlhkem se přihodilo, že vystoupily bílé obrysy potupného kosočtverce. Hanebný obrazec zjevil se opět před zraky veřejnosti. Truchlil pan Wiener, patře na tuto ohavnost, a chmury usadily se mu v duši. I povolal největšího natěračského odborníka v městě a tázal se ho, co má činiti. Natěrač se zadumal a pravil, že se zde nedá nic dělat. Obrazec je proveden tak solidní barvou, že přetrvá i pana Wienera i jeho pokolení. Spíše, tak pravil, zahyne dům a promění se v sutiny, než by obrazec vzal za své. „Jo,“ dodal natěrač s povzdechem znalce, „to je barva! Taková není dnes k mání!“

Filozofie praví, že nic není na tomto světě bez užitku a všecko najde posléze své určení. Obrazec na domě pana Wienera stal se záhy důležitou meteorologickou pomůckou. Lidé na levém břehu řeky, soudíce na příští počasí, pohlíželi k horám. Když byly hory modré, tehdy věštili krásné časy. Ale když pokryly se šedivinou, tehdy věděli občané Na Blátě, že se změní čas. Obyvatelé v Městě neviděli na hory. A proto chtíce seznati, co skrývá budoucnost, tázali se růžového domu o předpověď počasí. Nebylo-li stopy po obrazci, tehdy mohli s důvěrou doufati ve slunné dny. Avšak uzřevše vystoupiti bílé obrysy oné kresby, říkali: „Musíme spěchati se sklizením otavy. Změní se čas. Spatřili jsme Wienerův kosočtverec.“

Tak se stalo, že růžový dům byl k mnohému prospěchu polnímu hospodářství i výletníkům a turistům, kteří hodlali stráviti krásné dny v klínu modrých hor. A tato okolnost přispěla značně k zvýšení vážnosti pana Wienera a k rozmnožení řad pojištěnců. Dosti šly také na odbyt šicí stroje.

Velký Fischman a malý Fišman

Velký Fischman bydlel na náměstí. Dům měl velkolepou fasádu, ze které se šklebily antické masky. Po stranách byly sochy, které znázorňovaly Průmysl a Obchod. Na štítě měl namalovanou čtyřbarevnou kůži volskou, jež je heraldický odznak obchodu kůžemi. Firma Joachima Fischmana nástupce jest velkoobchod kůží a výroba svršků.

Malý Fišman ostával na předměstí, které se nazývá Na Trávníku. Chalupa, ve které měl svůj obchod zbožím osadnickým, patřila jednomu obuvníkovi, kterému přezdívali Svatý švec, neboť ve výklenku nade dveřmi měl svatou sošku ve věnci papírových růží. Chalupa stářím bachratěla a zapadala do země, takže bylo možno okny vlézti do světnice. V zahrádce bujel modrý oměj a červené orlíčky. Pod okny plynula tiše hnědá stružka močůvky.

Velký Fischman byl věhlasný muž svěžích růžových lící. Měl šedý knír, jenž nekončil u koutků úst, ale pokračoval až na tváře, kde se rozšířil a vypnul k nebesům. Pod dolním rtem měl mušku, jež bujela jako chomáček netřesku na omšelé skále. Velký Fischman měl zlatý skřipec, rozuměl burzovním věcem a byl zvolen do městské rady.

Ale malý Fišman měl žlutavý knír, jehož špičky unyle splývaly k zemi. Nerozuměl finančnictví, ale jezdil se svým vozíkem po poutích a prodával močené okurky a cukrlata. V této živnosti pomáhal mu pes Sultán, jehož boky byly odřené jako voskované plátno pohovek ve studentských kvartýrech. Bylť to stařičký pes, o němž se tvrdilo, že pamatuje ještě doby, když přišli inženýři, aby vyměřovali trať místní dráhy.

Velký Fischman byl pán menší postavy a kulatých tvarů. Z jeho zjevu sálala bodrost a serióznost. Malý Fišman byl hubený strejc; měl ohnutá záda jako tatarský luk. Velký Fischman se při chůzi pohoupával. Malý Fišman měl těžký chod tažného dobytčete.

Velký Fischman pohyboval se v nejlepších kruzích a jednou týdně hrával vznešené taroky s notářem, advokátem a důstojným pánem. Malý Fišman sedával v neděli odpoledne v hostinci Na Blátě se ševci, chalupníky a soukeníky. Nehrál v karty; jenom trčel po celé hodiny za zády karbaníků a díval se do karet oddaným pohledem loveckého psa.

Velký Fischman měl tolik chorob, kolik bylo úměrno jeho společenskému postavení. Stonal na klimatické lázně, mořské lázně i Karlovy Vary. I vynikající profesoři ujišťovali jej, že jeho neduhy jsou vzácné. Ale malý Fišman trpěl pouze suchým loupáním.

Paní Fischmanová… ach, paní Fischmanová nosila lorňon, vždyť bývala protektorkou při dobročinných bazarech. Paní Fišmanová však stávala za podvečera na zápraží a vedla s babami tak dlouho řeči, až přišel malý Fišman a ženské rozehnal. Potom šla paní Fišmanová ohřát kávu.

Pan Fischman měl dva syny, dva způsobné chlapečky v modrých kabátcích se zlatými knoflíky. Malý Fišman měl tolik dětí, že to budilo pohoršení. Vynikaly nezvedeností a zbůjností.

Malý Fišman byl nazván studenty místního gymnázia Fišmanem obecním neboli polním, na rozdíl od velkého Fischmana, zvaného královským neboli zlatým. Obyvatelé pak rozeznávali Fišmana příjmím Háček od Fischmana bohatého.

V kostele sedával velký Fischman v přední lavici, neboť byl starostou náboženské obce. Jeho talis[7] byl hedvábný a vyšívaný zlatem. Malý Fišman seděl v poslední lavici, ve které byl nožem vyryt nápis: „Zde jsem držel 5. III. za tatínka Jahrzeit[8]. Hugo Justitz, obchodní příručí.“

Velký byl rozdíl mezi malým Fišmanem a velkým Fischmanem. A přece byli vlastní bratranci.

A nyní budeme vypravovati příběh o tom, kterak malý Fišman udělal svému vynikajícímu příbuznému hanbu.

Jednoho dne přijel malý Fišman z jarmarku a vyjádřil se, že je mu nějak mdlo. Fišmanka mu řekla, ať si jde tedy lehnout. Malý Fišman uposlechl. Ale v noci udělalo se mu ještě hůře. Blouznil, hádal se s někým a zpíval nějaké popletené písničky. Když Fišmanka vyčerpala všechny domácí prostředky, viděla, že se musí zavolat lékař.

Doktor přišel, prohlédl nemocného, podíval se na hodinky a pravil, že malý Fišman musí okamžitě do nemocnice. Když se o tom dověděl velký Fischman, velmi se divil, jak si může malý Fišman dovolit vážně stonat; a usoudil, že malý Fišman stůně nad své poměry.

Malého Fišmana převezli do nemocnice krajského města. Nepobyl tam dlouho. Lékaři poznali, že jeho stav je beznadějný, a kázali jej přemístiti do světnice, kde leželi morituri, smrti zasvěcení. Tam očekával malý Fišman konec svého malého života. Jeho poslední okamžik nadešel. Nebyl v umírání sám; ten večer pracovalo několik ostatních k poslední hodince. Zavolali nemocničního velebníčka, aby umírající zaopatřil. Velebníček se mnoho neptal a vzal to jedním rázem; a mezi ostatními udělil i malému Fišmanovi poslední pomazání.

Velký Fischman se rozhodl, že svého příbuzného navštíví. V kanceláři nemocnice se dověděl, že malý Fišman leží v nemocniční kapli.

„Jak to v kapli?“ podivil se velký Fischman.

Úředník mu vysvětlil, že malý Fišman byl jako řádný katolický křesťan zaopatřen a nyní čeká v kapli na smuteční obřady.

Velký Fischman se rozhněval a začal vysvětlovati, že malému Fišmanovi nepříslušelo žádné poslední pomazání, protože nebyl katolický křesťan. Velkému Fischmanovi je to nemilé, co mu provedli s příbuzným. Uvedl, že taková událost mu může uškodit při jeho společenském postavení. Nezasloužil si, aby mu bratranec ještě po smrti dělal hanbu. Úředník musí uznati, že se mu stalo příkoří.

Úředník podíval se do aktů, zavrtěl hlavou a pravil: „Opravdu, stala se chyba. Ovšem,“ dodal přemýšlivě, „to máte, pane, tím návalem. Jo, milý pane… chudého žida od křesťana nerozeznáš. Takovým způsobem stal se přehmat…“

Anekdota

Pan Weissberger má závod pleteným a krátkým zbožím. Pan Munk je tariférem u speditéra. Večer pan Weissberger stáhne závěs u výkladních skříní a pan Munk zamkne pečlivě svůj psací stůl, když byl pořádně srovnal papíry a zatížil je kolébkou pijavého papíru. Potom se oba scházejí v jedné menší kavárně Starého Města.

Pan Weissberger je majitelem dvojitého podbradku a velmi náchylný k veselosti. Naproti tomu je pan Munk člověk přísného názoru na svět a veskrze seriózní. Jeho vlasy jsou zastřiženy přesně jako trávník anglického parku. Nosí tuhý límec, který praví: „Já od tebe nic nechci, ty ode mě nic nechtěj.“ Je oděn vždycky nikoli vybraně, ale pečlivě, a všecky knoflíky má řádně zapnuty. Neboť nemiluje rozháraností a nejasných situací. Má sklon pronésti ve všem úsečné a rozhodné slovo. Pohlédne-li člověk na jeho účes, tehdy jest ochoten přikloniti se k názoru, že tento svět je pln svízelů a že špatní lidé číhají všude na všech stranách, aby provedli nějakou neplechu.

Pan Weissberger s nadšením vypravuje anekdoty, jichž je horlivým sběratelem. Nejoddanějšího posluchače nalézá v panu Munkovi. Kdyby se však někdo domníval, že pan Munk miluje anekdoty pana Weissbergra pro veselí, které rozpoutá pointa, byl by na omylu. Příběh obsažený v anekdotě působí panu Munkovi jakousi bolestnou rozkoš. Rád naslouchá anekdotám, protože živí jeho vrozený pesimismus a protože potvrzují jeho názor o mizernosti světa. Místo co by po vyslechnutí veselého příběhu vybuchl v bujný smích, vře v něm rozhořčení, které se projeví u něho v nevrlých slovech.

„No tak tedy, pane Weissberger,“ praví pan Munk truchlivě, „dejte něco hodně veselého k lepšímu.“

„Něco hodně veselého? A tak tedy ano… Slyšel jste už anekdotu o tom, jak pan Kohn odpověděl panu Blochovi?“

„Neslyšel,“ praví pan Munk temně.

„Tak poslouchejte. To se zasmějete. Nuže. Jednou vypůjčil si pan Kohn od pana Blocha sto korun…“

„A proč mu je půjčoval?“ pátrá podezíravě pan Munk. „Neměl mu půjčovat nic…“

„Počkejte a nepřerušujte mne… Vypůjčil si sto korun a dlouho je nevracel…“

„Aha,“ vrčí pan Munk vítězoslavně, „vždyť jsem si to myslel…“

„A jednou viděl ho jít kolem krámu. Řekl svému příručímu: ‚Franc, běžte honem za panem Kohnem a řekněte mu, že mu vzkazuji, aby mně vrátil těch sto korun.‘ Příručí běžel za panem Kohnem, ale ten mu povídal: ‚Řekněte panu šéfovi, že mu vzkazuji, aby mně vlez na záda.‘ A když se po čase setkal pan Bloch se svým dlužníkem, tu pravil: ‚Jaký jste to špatný člověk, pane Kohn… Já vám půjčím sto korun, a místo co byste zaplatil, vzkážete mi, abych vám vlez na záda. Tak mi řekněte, co je to za jednání?‘ Nato položil pan Kohn panu Blochovi ruku na rameno a pravil chlácholivě: ‚Ale, pane Bloch… To jsou jen takové řeči. Vy mně na záda nevlezete a já vám nedám těch sto korun. To jsou jen takové řeči…‘“

Pan Weissberger skončil vypravování a očekával žádostivě, že pan Munk odmění jej bouřlivým smíchem. Ale jeho protějšek ponuře mlčel. Pak si odkašlal a tázal se zvolna: „A co odpověděl pan Bloch?“

„Co by říkal?“ odpověděl pan Weissberger s nevolí. „Tady není dále žádné říkání. Přece rozumějte mi: Pan Kohn mu řekl – hahaha – ‚to jsou,‘ povídá, ‚takové řeči. Vy mi beztoho na záda nevlezete,‘ povídá, ‚a já vám – hahaha – nedám těch sto korun‘. Tak je to. Anekdota je u konce a vy se máte smát! No? Není to dobré, hahaha?“

„Rád bych věděl, co vidíte na tom dobrého,“ odpovídá upjatě pan Munk. „Já být panem Blochem, dal bych tomu Kohnovi takovou odpověď, že by nestačil koukat. Pane Kohn, řekl bych, to jsem si o vás vždycky myslel, že jste lump, ale že jste ještě tak drzý, to už přestává všecko. Vy si patrně myslíte, že já můžu peníze vyhazovat oknem, ale to jste na omylu. Já nechápu…“

„Bůhví, co vy, pane Munk, všecko spletete dohromady,“ pravil pan Weissberger, „přece rozumějte mi… Toť se ví, já sám uznávám, že to od toho Kohna nebylo kulantní jednání… Ale tento… Vždyť se to vypravuje jen tak pro smích… Já nevím, pane Munk, jak bych vám to vyložil. Pravda… pan Kohn měl vrátit sto korun. To by bylo v pořádku. Já přiznávám, že ten Kohn je lump. Ale musí se říci, že to dobře řekl. ‚To jsou,‘ povídá, ‚samé řeči. Vy mně nevlezete na záda a já vám nevrátím těch sto korun,‘ – hahaha! – neřekl to dobře?“

„Panu Kohnovi se to směje,“ rozhorlil se pan Munk, „ale to se divím, že na to pan Bloch mlčel. Já bych mu to byl ukázal! A nepolevil bych, kdybych si na tu jeho špatnost měl vzít advokáta. To bych se na to podíval! Ale pan Bloch je si sám tím vinen. Nemá žádné peníze půjčovat. Copak se může dnes někomu věřit? On mu měl říci: Pane Kohn, to jsou těžké věci, já nemám peněz nazbyt, mně také nikdo nic nepůjčí, já, podívejte se, mám tuhle velkou režii, žena potřebuje nový klobouk a já sám jsem nemocný člověk… Dlouho-li pak tu pobudu? Dnes v noci trápily mě zuby, až jsem myslel, že se zjevím… Krejčí mně tuhle přinesl oblek. Podívám se na účet a vidím, že si počítá za fazónu čtyři sta padesát korun. Povídám: ‚Pane Hnídku, co to má znamenat? Čtyři sta padesát korun si necháte dát? Copak jsem nějaký lord?‘ On se vymlouvá, že teď přípravy stojí moc peněz…“

„To je všecičko pravda, pane Munk,“ odpověděl pan Weissberger, „jenomže… Od toho krejčího je to ovšem špatnost a od toho Kohna také. To je svatá pravda. Ale vy sám jste divný člověk. Já vám tu vypravuji příběh pro zasmání a vy jenom takhle a onakle. To se nesmí tak posuzovat. Přece rozumějte mi: On, ten Kohn, povídá: ‚To jsou, pane Bloch, samé řeči. Vy mně,‘ povídá, ‚nevlezete na záda a já vám nedám těch sto korun,‘ – hahaha!“

„Vidím, pane Weissberger,“ pravil ponuře pan Munk, „že držíte s tím Kohnem. Já vám přeji, abyste sám ke škodě nepřišel. Ono se to směje cizí škodě, copak o to… Ale vyhodit sto korun pro nic a za nic, to bolí, pane Weissberger… já ale říkám,“ rozčilil se náhle pan Munk a uhodil pěstí na stůl, „když jste dlužen, pane Kohn, tak máte platit!“

„Platit, prosím?“ přišuměl ochotně číšník. Vytáhl blok a nakloniv hlavu, zašveholil: „Co račte, prosím?“

Ze života dlužníkova

Starší muž prokvetlých lící sňal skřipec, vytáhl podlouhlé pouzdro na doutníky, smáčkl jednu viržinku a s uspokojením zjistil, že suše praská; a potom hmatal po kapsách, hledaje zápalky.

Jeho protějšek, pán v nepromokavém plášti, pohnul se živě, zachrastil krabičkou zápalek a nabídl staršímu pánovi oheň.

Starší pán zasípěl: „Děkuji,“ zabafal a vypustil modravý kotouč dýmu.

Pán v nepromokavém plášti zakašlal diskrétně a tázal se: „Kam račte?“

„Do Pardubic,“ odpověděl starší pán.

„Á, do Pardubic,“ kýval s uspokojením nepromokavý plášť. „Za obchodem?“

„To ne,“ odvětil starší pán, „nýbrž z rodinných důvodů. Mám tam vdanou dceru. Už jsem ji dlouho neviděl, tak jsem si řekl: Musíš se tam podívat.“

„Tak, tak,“ kýval pán v nepromokavém plášti, „vy tedy do Pardubic? Znám velmi dobře Pardubice,“ a v jeho očích zaplál ohníček radostné vzpomínky, „často jsem tam zajížděl za obchodními záležitostmi… Měl jsem tam dobrého známého, jmenoval se Adolf Pfeifer a měl obchod starým železem. Vždycky kdykoliv jsem byl v nesnázích, vzpomněl jsem si na pana Pfeifra; vypomáhal mi menšími částkami. Nikdy nemohl jsem docíliti větší půjčky, neboť byl dosti opatrný… To je ostatně již hezkých pár let. Pan Pfeifer zemřel těsně před válkou, oplakáván všemi, kdo ho znali… Pochovali jej podle jeho vůle v Brandýse, kdež odpočívá po boku své choti…

Brandýs ostatně,“ pokračoval nepromokavý plášť po chvilce, „je také krásné město. Leží v širé rovině polabské. Všude, kam oko dohlédne, vidíš žírná pole a svěží luka. Bohatý kraj… Blíže nádraží bydlila dáma, velmi nábožná a lidumilná. Seznámil jsem se s ní na dobročinné slavnosti. Velmi si mě zamilovala pro dobrý mrav a uhlazené způsoby. Obracel jsem se na ni v tísni a nikdy jsem nebyl oslyšán. Tuším, že hodlala se mnou vstoupiti ve stav manželský, proto bylo se mi s ní rozloučiti, neboť jsem povaha nepokojná a málo, myslím, hodím se pro život rodinný… Také záhy zemřela a já účastnil se jejího pohřbu. Na smuteční hostině pronesl jsem několik pietních vzpomínek na drahou zesnulou a podařilo se mi při té příležitosti uzavříti půjčku…“

Pán v nepromokavém plášti vytáhl z kapsy u vesty jantarovou špičku na cigarety a seznav, že je zanesena, zafoukal do ní a protáhl ji slámkou od viržinky.

„Kdykoliv pohlížím na tuto jantarovou špičku,“ pokračoval s úsměvem, „vždycky vzpomenu si na jednu žertovnou událost. Měl jsem jednoho známého v Jindřichově Hradci. To byl takový, abych se tak vyjádřil, podivín. ‚Nemohl byste,‘ říkám mu, ‚půjčiti mi nějaké peníze?‘ – ‚Nemohu,‘ odpovídá tvrdě. ‚Proč nemůžete?‘ pátrám. ‚Tak,‘ on na to, ‚jsem chud.‘ Ale nebyl chud, čtverák, neboť zdědil značné jmění po své bezdětné tetě, jež rodem pocházela z Benešova. – ‚Podívejte se,‘ naléhám, ‚doléhá na mě velká tíseň a vy přece kamaráda nenecháte v rejži.‘ – ‚Nechám vás v rejži,‘ on na to zarputile, ‚poněvadž peněz nemám, a dost!‘ – ‚Aspoň padesát korun na památku,‘ naléhám. ‚Na památku věnuji vám tady tu jantarovou špičku a dejte mi svatý pokoj!‘ A nepůjčil, věříte? Takový podivín, hahaha!“

Pán v gumovém plášti se rozchechtal, až se zakuckal. Pak ale zvážněl a pokračoval tklivě: „To bylo v roce 1907. Tento rok byl vůbec pro mě špatný. Neblahé poměry hospodářské mě tlačily. Za ten celý rok nepodařilo se mi uzavříti více jak tři půjčky. Lid byl tehdy zatvrzelý a nedostatek humanity bylo lze zjistiti na každém kroku. Byla taková mentalita, až hrůza vzpomínat…“

„A prosím vás,“ tázal se starší pán se zájmem, „platíte své dluhy?“

„Já?“ zvolal pán v gumovém plášti. „Neplatím. Jak bych mohl platit? Vždyť nikdy se mi nepodaří uzavřití takovou půjčku, abych rázem své dluhy mohl zaplatit. A spláceti je po menších částkách nelze. Vždycky jsou naléhavější věci než platit dluhy. Copak živobytí nic nestojí? Co mně to dá kolikrát starosti, abych sehnal nějakou půjčku, abych mohl zaplatit dlužnou činži. A exekutora zažehnáš jen včasným placením. Jen kvůli těm exekutorům co jsem se napodepisoval směnek…!“

„A nikdy vás věřitelé neupomínají?“ zkoumal starší pán.

„Co se toho týče…,“ uvažoval pán v gumovém plášti, „to přijde na to. Rok 1911 například byl pro mě kritický pro tvrdost mých věřitelů. Byl jsem tehdy ve Vršovicích a docházel jsem do úřadu na Malé Straně. Uvěřil byste mi, že tehdy musel jsem bedlivě studovati plán Prahy a ulice, kde bydleli nejzatvrzelejší věřitelé, vyznačiti červenými znameními, abych se jim vyhnul? V ten neblahý rok musel jsem choditi z Malé Strany do Vršovic přes Smíchov, Vyšehrad a Nusle, neboť nejsem přítelem pouličních výtržností. Já nejraději všecko v klidu vyjednávám; taková jest moje povaha…

Tážete se mě, zdali mne upomínali? Ó, bývaly doby… Vzpomínám si s odporem na nějakého Pánka z Hostivítovy ulice. Vypůjčil jsem si od něho padesát korun do soboty, jak se říká… V pondělí mě potká a: ‚Co je s těmi padesáti korunami?‘ – ‚Žádný kvalt,‘ chlácholím ho, ‚budou; jen co se obchod hne.‘ – A co byste řekl, ve středu ho potkám na Můstku a on mě popadne za kabát a počne se mnou lomcovat: ‚Chci svých padesát korun!‘ řval, až se lidé zastavovali. Na štěstí, pane, vypůjčil jsem si hodinku předtím větší částku od pana Breburdy, jenž míval kynologický ústav. Vytáhl jsem padesátikorunu, vmetl mu ji s odporem do tváře a pravil: ‚Tady máte! Vždyť já vím, že jste žebrota! Když je vám tou padesátikorunou pomoženo, tak spánembohem… A má úcta,‘ povídám, ‚lituji, že jsem vás poznal.‘ Ano, takový jest lid nevzdělaný…“

„To se divím,“ vzdychal starší pán, „vedete podivný život… Vždyť to jednou s vámi musí prasknout. Stačí kapka a nádoba přeteče a pak jste ruinován…“

„Myslím, pane, že nerozumíte této věci po technické stránce, abych se tak vyjádřil… Dlužník, to je budova podpíraná ze všech stran. Taková budova nemůže se zřítit. Mne nemohou věřitelé nechat padnout. Přišli by o naději, že obdrží své peníze… Odpadne-li jeden věřitel, nastoupí druhý. V tom je, pane, veliká filozofie… Dlužník podobá se těžce nemocnému. Má srdeční vadu, souchotiny v nejvyšším stupni, strádá ledvinovou chorobou, i játra má v nepořádku. To už je potom jedno, jestliže si ke všem strastem zkazí ještě žaludek. Jest lhostejno, na který neduh zahyne. Neboť náš život, milý pane, jest omezen co do trvání… a smrt číhá na každého. Tak jest zajisté lhostejno, když prodlužený člověk si ještě vypůjčuje. Neboť běh věcí vezdejších se musí ukončit…“

Odmlčel se, podíval se na hodinky a pravil: „Vlak má čtrnáct minut zpoždění… Pěkné hodinky, co? Na ty dávala mně zastavárna už v čase míru čtyřicet, padesát korun. To je systém Glashütte, pane…“

„Dovolte mi ještě jednu otázku,“ pravil starší pán, „jak jste přišel na toto zaměstnání?“

„Ó, již v útlém mládí objevil jsem v sobě vlohy k dělání dluhů. Již jako sedmiletý hoch zůstával jsem dlužen v cukrářství… Pak se ve mně tyto schopnosti stupňovaly. Je to, pane, taková neřest jako alkoholismus. Mnohdy si vypůjčím bez potřeby, jen tak ze zvyku. Kolikrát je mi to hloupé rozmlouvati s člověkem, aniž bych si vypůjčil. Hovořím, bavím se mile s nějakým příjemným známým a najednou to ze mě vyhrkne: Nemohl byste mi půjčit sto korun?“

„Jak račte, prosím?“ tázal se starší pán.

„Sto korun nemohl-li byste mi půjčit? Zapomněl jsem si doma peníze. Do soboty je vrátím.“

„Do soboty, pravíte? Prosím, tady je sto korun… Ale, prosím, nezapomeňte, nemám peněz na rozhazování…“

Hynek v přírodě

„Měli bychom se podívat někam do přírody,“ pravila teta Heda.

V tu chvíli vstoupil do pokoje strýc Hynek. Shledal, že jeho manželka je zabrána v důvěrný rozhovor se svojí sestřenicí Lucií. Zabručel něco pro sebe a zafrkal podezřívavě nosem.

„Ignác,“ pravila teta Heda sladce. „Lucy míní, že bychom si měli vyjeti v něděli na výlet…“

„Příroda,“ vpadla jí do řeči Lucie, „hýří v tuto dobu nádherou. Luhy lákají oko svěží zelení a hebký mech zve k odpočinku… Vyjedeme si někam do klínu lesů a osvěžíme svoje unavené nervy…“

„Dobře, Lucy,“ pravil strýček Hynek, jenž je majitelem prodejny losů třídní loterie, „já nemám ničeho proti přírodě. Vyjeďte si s Hedvičkou na výlet do klínu lesů. Já půjdu na klusácké závody a pak si sednu do kavárny.“

„Nikoliv, Ignác,“ odporovala Lucie, „ty musíš s námi. Bude to překrásné. Budeme poslouchati švitořeni lesních zpěváčků, a co se toho týče…“

„Lucy,“ pravil strýček Ignác ostře, „řekni mi ještě něco o kouzelném západu slunce a já okamžitě opustím místnost. Vím, že jsi poetická bytost. Mně ale dej pokoj. Já nemusím přírodu dělat s sebou…“

„Ignác!“ zvolala teta Heda vyčítavě.

„Manželko,“ pravil Ignác něžně, „řekni mi: Nebyl jsem ti vždy pozorným mužem? Bránil jsem ti, když jsi chtěla vstoupiti do Spolku dobročinných paní a dívek? Nyní jsi dobročinná paní a dívka a dej mi pokoj…“

„Ignác!“ zvolala teta Heda slabým hlasem.

„Příroda, Hedvičko,“ pokračoval strýc Hynek, „je jenom pro lidi, kteří mají automobil k dispozici. Ale řeknu ti rovnou, že kdybych byl majitelem automobilu, pak nejedu do přírody s dobročinnými paními a dívkami. Majitel auta má možnosti kochati se přírodními krásami s mladými, půvabnými děvčaty… Ano… Pak je mech k odpočinku zvoucí, a co se týče západu slunce, i to by nebylo špatné…“

„Styď se,“ zvolala Lucie, „ženatý člověk a otec rodiny… Takový cynismus…“

„Nevím, proč bych se měl styděti za to, že jsem ženatý člověk. Nechápu, jaký je v tom cynismus býti otcem rodiny… Nečekal jsem, Lucie, od tebe takové nemorální názory…“

„Padesátiletý mužský,“ vyčítala teta Heda hořce, „chtěl by jezditi s mladými děvčaty po výletech…“

„Já neříkám, že bych chtěl… To vy jenom chcete do přírody. Mně stačí klusácké závody. Ostatně padesát let není žádné stáří… Kdybych měl auto, pak bych byl nejméně o dvacet let mladší. Tak je to, dobročinné paní a dívky… Míti auto, koukaly byste, jaký jsem krasavec…“

„Není tu krásně?“ zvolala Lucie nadšeně.

„O čem přemýšlíš?“ šťouchla teta Hedva svého muže. „Lucie se tě ptá, není-li tu překrásně?“

„Je-li tu krásně, to ona sama musí vědět,“ bručí Hynek, „já bych jenom rád věděl, proč ve výletních restauracích dostane se k obědu jen vepřová nebo paprika… A proč jest všude tolik much?“

„Mouchy jsou, protože jest jejich čas,“ poučovala Lucie.

„Tolik lidí všude, kupodivu,“ bručí Hynek. „Když jsem byl mladý,“ vzdychá, „také jsem chodil do lesa… Dnes mám jiné starosti. Co v lese? Nějaké pavučiny lechtají obličej a sednouti nelze, protože je plno mravenců…“

Zívá a dívá se na hodinky. Teď právě počíná se ligový zápas. Všichni jeho známí jsou jistě na hřišti. Bächer s kukátkem na řemeni prochází se kolem bariéry. Lehovec bude na klusáckých závodech. Ale Janota s Holmanem dají jistě přednost kopané. Nyní sedí vedle sebe na tribuně a vášnivě se hádají o výsledek. Tady se člověk ani výsledku nedoví.

„Co je s tebou?“ útočí teta Heda. „Kochej se přírodou!“

„Já se kochám,“ vrčí Hynek, „ani více nemohu… Mohli bychom ostatně jet už domů. Vlak jede v šest pětatřicet.“

„Co tě napadá?“ zvolala Lucie. „Nyní jest zde nejkrásněji. Podívej se, kterak se kladou večerní stíny na krajinu. Není to nádherné? A ten vzduch! Ten svěží vzduch… Ignác, dýchej svěží vzduch!“

„Já dýchám svěží vzduch,“ odvětil Hynek ponuře.

„A raduj se trochu z přírody,“ napomenula jej manželka.

„Však já se raduji,“ pravil Hynek malomyslně.

„On se neraduje,“ řekla teta Heda podezřívavě.

„Ty…,“ obořil se Hynek, „já se možná raduji víc než ty, abys věděla. A nenasazuj, ano?“

„Opravdu to tak vypadá, jako by ti byla příroda proti mysli,“ poznamenala manželka. „Říkáš ‚raduji se‘, ale tváříš se přitom jako…“

„A co mám dělat, Hedvičko?“ namítal žalostně Hynek. „Mám skákat? Mám dovádět? Řekni mi, co mám dělat, já to vykonám… Já se raduji, Bůh je můj svědek. Ovšem, že se těším v klidu a důstojně jako starší, ženatý člověk. Musíš uvážit, že mně nesvědčí lyrika… Skutečně je tu svěže… Všelijaké barevné přechody… řeka klidně plyne mezi skalisky… Tamhle opálený převozník převáží pramici. Pěkný žánrový obrázek. Kolik asi vydělá takový převozník? Bude to asi těžké živobytí… Po šesťáčku vybírá, to se dá shánět, než přijde na svůj účet. To se dá myslit… Vida, lidi vystoupili na břeh…“

Zadíval se do dáli. Blížil se k nim starší otylý pán s dámou a výrostkem v brejlích.

„Podívejme se,“ zajásal Hynek, „není to pan Bächer s paní a synem? Opravdu! To je náhoda… Pane Bächer!“ Otylý pán stanul a zamával holí.

Nastalo radostné vítání. „A co že jste tu?“ divil se Hynek, „domníval jsem se, že jste na dostihách…“

„Dostihy…,“ povzdechl pan Bächer, „řekne se… Ale rodina pořád chtěla užít přírody, tak co má jeden dělat? Tady máte přírodu a dejte mi pokoj!“

„Příroda, to je teď moderní,“ přisvědčil Hynek, „co se za dnešních dob navyvádí s přírodou, to už není hezké…“

„Poslyšte,“ zašeptal pan Bächer, „v hospodě u vody jsem viděl Holmana. To bychom byli už tři.“

„Páni,“ pravila paní Heda, „už byste mohli těch karet nechat. Je čas k návratu.“

„Já už jsem tak ospalá,“ zazívala Lucie, „už abych byla doma…“

„Ale vždyť není spěch,“ poznamenal pan Bächer. „Večer sklonil se nad krajinu… Pohasl již denní svit. Louky dýší svěžestí… Člověk se mimoděk stává lepším v přírodě, čestné slovo… Pan Hynek je forhont[9].“

„Volím zelené,“ prohlásil Hynek, „zelená je moje barva. Svěží zeleň je zdravá pro oči…“

„Doufám, že je to poslední kolo,“ řekla paní Lucie.

„Je dobře…,“ bručel Hynek, „pojedeme domů… Což platno, páni… Ženy nemají smysl pro přírodu. Říkám jim: Kochejte se přírodou, ale ony naschvál se nekochají. Nechcete se kochat – nekochejte. Ať jsem Franta, vezmu-li vás ještě jednou na výlet…“

Nedorozumění

Do redakce liberálního listu dostavil se k večeru jistý pán. Zdálo se, že je rozčilen a že je odhodlán ukázati, co dovede. Poněkud nakvašeně tázal se redakčního zřízence, je-li přítomen pan šéfredaktor. Sluha, který se právě chystal dojíti redaktorům pro večeři, odpověděl, že pan šéf ještě nepřišel.

„A kde mešká?“ tázal se rozčilený pán.

„Pan šéfredaktor má důležitou schůzi,“ pravil sluha s mírnou shovívavostí, „a co si vlastně přejete?“

Pán váhal, má-li se sluhovi svěřiti se svojí záležitostí. Potom ale řekl: „Přicházím skrze povídku.“

„Tak to musíte k panu doktorovi Blížencovi,“ pravil sluha, „neboť pan doktor řídí kulturní rubriku.“ Ohlásil pána kulturnímu referentovi a šel pak pro večeři, uvažuje po schodech, jak je to divné, že i takoví tlustí páni píší povídky.

Kulturní redaktor zamnul konciliantně[10] rukama a tázal se, nakloniv hlavu, čím může sloužiti.

Neznámý pán vytáhl z aktovky kus novin a pravil: „Mé jméno je Singer.“

Redaktor se uklonil. Neznámý pán ukázal prstem na noviny. „Znáte to?“ tázal se pak ponuře.

„Ano,“ odpověděl redaktor s jistým údivem, „to je povídka, která vyšla v našem listě.“

Pán přistoupil o krok blíže. „Povídka,“ pravil nápadně tiše, „hm… povídka pravíte. A čím to hodláte odůvodniti?“

„Jak myslíte? Esteticky? To je jasné…“

„Mně je to také jasné,“ vybuchl onen pán bouřlivě „já, pane, nejsem tady pro vaše frňousy!“

„Ale prosím, pane, já nechápu, o jakých frňousech mluvíte? To je povídka z francouzského přeložená… Její autor je člen Akademie Goncourtů…[11]“

„Prosím, abyste si nechal své akademie. Mne, pane, nějakými akademiemi neošálíte. To byste si to popletl. Já mám obchod lékařskými nástroji.“

„Vždyť já to nechtěl popírati. Mějte si svůj obchod lékařskými potřebami. Nicméně já pořád nevím…“

„Jen neračte tento…,“ řekl pán s ironickým úšklebkem, „mě tak lehce neošálíte. Jak já k tomu přijdu, abyste mou paní dávali do novin?“

„A kdo vaši paní dává do novin?“ rozpřáhl ruce kulturní redaktor.

„Kdo! Kdo! Prosím, četl jste ten článek? Já bych si toho ani nevšiml. Ale moje paní, která se velmi zajímá o literaturu, to s velkým rozhořčením četla. Nyní doma hořekuje. Čím jsem se provinil, že se na moji rodinu podnikají novinářské útoky?“

Vtom vstoupil do místnosti parlamentní zpravodaj.

„Dobře že jste tu, kolego,“ zaradoval se kulturní redaktor, „já se tady s pánem nemohu dohovořiti. On totiž tvrdí, že byl naší nedělní povídkou ohrožen na své cti. Četl jste povídku Její štěstí?“

„Četl. Hm… Čím se domníváte, že byla vaše choť uražena?“

„Vším, pane. Celou urážlivou tendencí. I tchyně poznala, že jde o moji ženu. A řekla, když si to dám líbit, že jsem hadr na holi, ale nikoliv muž.“

„Počkejte, já vám to vysvětlím. Jak se nazývá vaše paní? Jmenuje se také Adriena jako hrdinka oné povídky?“

„Proč by se měla jmenovat Adriena? Hedvika se jmenuje.“

„A snad tedy příjmením jmenuje se Desfours?“

„To vůbec ne. Je rozená Lengsfeldová.“

„Což byla malou sboristkou předměstského divadla?“

„Prosím, abyste neurážel. Právě naopak. Její otec byl disponentem bankovního závodu Bloch a syn. Stonal dlouho na srdce a zemřel v roce 1908.“

„Tak co?“ rozčiloval se parlamentní zpravodaj. „Jmenujete se snad Armand a byl jste kapitánem u pluku alžírských střelců? Co? Jste štíhlý, plavovlasý junák a proslul jste u pluku co nejlepší jezdec? Měl jste řadu soubojových afér? Nastavoval jste neohroženě prsa kulím soupeřů? Ocitl jste se ve spárech lichvářů? Prodal jste poslední zbytek rodného statku v Picardii, abyste mohl zaplatiti své dluhy? Co? Že ne? Tak co chcete? Co má vaše paní společného se sličnou Adrienou? Když neračte být štíhlým, plavovlasým důstojníkem, pak prosím, abyste nás neobtěžoval…“

Pán pohlíží ke stropu a ironicky pohybuje rty. „Jen se račte vymluvit. Já jsem dlouholetý odběratel vašeho listu. Já vás podporuji, rozumíte,“ praví, kolébaje se na místě, „a všecky ostatní řeči jsou marné. A co je tohle,“ vybuchuje náhle, ukazuje na jedno místo v povídce.

Kulturní redaktor četl: „… do mladého manželství přinesla si malá sboristka elegantní manikýru. To bylo celé její věno…“

„Tak prosím!“ zvolal vítězně zlostný pán. „Já však vám mohu říci úplně, jak to jest. Moje paní, pánové, přinesla si do manželství manikýru, to je pravda. Ale tvrdí-li někdo, že to bylo celé její věno, pak prohlašuji, že je to mrzká lež! Ukrutná lež! Já vím, co se mluví. Málo-li člověka roznášejí lidé? Přistihnu-li někoho při pomluvách, pak běda! Já žádám, pánové, odvolání. Nebude-li v zítřejším čísle, pak budu žalovat…“

Zatím vrátil se sluha s večeří a uslyšel rámus. „A co to má zas být?“ pomyslil si starostlivě. Vstoupil do místnosti kulturního redaktora, vzal rozčileného pána kolem pasu a vyváděl ho ven.

A pak slyšela redakce, kterak sluha vykládá: „A co byste si z toho dělal, pane. Dejte na mou řeč, já jsem v té věci zkušený. To máte ty spisovatele… To jsou takoví vrtáci. Píší, píší a nevědí co. Všecko dohromady spletou a pak jsou z toho mrzutosti. Takoví flinkové jsou to beze všeho uvážení. Já jsem je poznal za ty leta, ó jé!“

„Tak, tak,“ přisvědčuje neznámý pán, „tady máte doutníček.“

„Děkuji uctivě,“ uklání se sluha, „a račte nás zase navštívit.“

Spolubydlící

Revident[12] finanční stráže Kočka seděl právě u stolu a maloval holandskou krajinu podle předlohy, když vstoupila do světnice jeho bytná a pravila: „Tak mám pro vás novinu, pane revidente. Dostanete souseda.“

Pan Kočka nevzhlédl od svého malování a něco zamručel. Byl to zamlklý a poněkud mrzutý člověk. Často jej trápila žáha.

„Živobytí je dnes těžké,“ pokračovala bytná s povzdechem, „tuhle zase na cukru přirazili. Kam to povede, suď Bůh. A tak jsem si řekla: Do toho kouta, co je okno, dáme skládací postel a je to. Přijmu ještě jednoho pána. Ať je panu Kočkovi veseleji…“

„Na mě se nedívejte, paní Konvalinková,“ zaskřípěl pan Kočka, ‚já nepotřebuji žádnou veselost… Nikoho se neprosím. Tady si sedím a nikoho si nevšímám. Pořád si vymýšlíte nějaké novoty, paničko.“

„Tady nejde o novoty, pane revidente. Tady jde o to, že je mně každý krejcar dobrý. Jaký jste to člověk! Místo co by se potěšil, že bude mít kolem sebe lidskou tvář, žehrá…“

Pan Kočka už neodpověděl, ale počal se soustředěnou tváří malovati modré nebe nad větrným mlýnem.

Přítomnost nového podnájemníka projevovala se v různých drobnostech, které provázejí svobodné pány z bytu do bytu. Když přišel revident z úřadu, seznal, že kout zaujímá proutěný koš. Prohlédl si podezíravě fotografii, ze které vyzírala nějaká slečna se slunečníkem a knihou v ruce; slečna procházela se na břehu mořském a usmívala se strnule do objektivu. Na skříni stála porcelánová babička, která spěšně kývala hlavou, když šel někdo pokojem. Na stole ležela kniha o salonním kouzelnictví a společenských žertících, psací souprava z napodobeného mramoru a rozepsaný dopis, psaný šviháckým písmem, jenž začínal slovy „Spanilomyslná slečna Mary…“ Pohlédl na záhlaví listu a shledal, že pisatel nazývá se Ing. C. Ferry Smrž, inspektor Severočeské pojišťovny. Ve vzduchu tkvěla nasládlá vůně jakési pomády, která posilovala mračnou nelibost revidentovu proti novému spolubydlícímu.

„Spanilomyslná slečno Mary,“ vrčel podrážděně, „ty jsi ta pravá a tvůj Ferry je pravý. Známe vás! Ale tady se mně moc roztahovat nebudete. Já už učiním opatření.“

Ing. C. Ferry Smrž bydlil u paní Konvalinkové tři měsíce, ale za ten čas nepodařilo se jej revidentovi ani jednou spatřiti. Ráno, když pan Kočka odcházel do úřadu, vyhlížela z pruhovaných peřin chocholka černých vlasů. Večer, když přicházel, zbyla po spolubydlícím jen světácká vůně. Pan Kočka mohl pouze zjistiti, že Ing. C. Ferry je mladík s licousy a s bílými gamašemi a že byl členem mládeneckého spolku Zouvák. Takové svědectví vydávala o něm skupinová fotografie, která zaujala místo nad jeho postelí.

„Je to zhýralec,“ říkával revident finanční stráže, „a člověk bezectný. – Kdyby raději seděl doma a obíral se užitečnými věcmi. Zhýralost nevede k ničemu dobrému. Jednou na něho trhne a on bude litovat. Pak už bude pozdě. A tu slečnu Mary si nevezme. To on vede jenom takové řeči. Já to znám. Pěkného pána jste mně přivedla do bytu, paní Konvalinková.“

„Jakéhopak pěkného pána?“ bránila se bytná. „Co můžete proti němu mluvit? Pořádně platí a o víc se nestarám. Já mu jenom řekla, že dámských návštěv netrpím.“

Jednoho dne přišel revident domů a jeho spolubydlící seděl u stolu a psal. Spatřiv revidenta, povstal a uklonil se. Bylo vidět, že je to mladík dokonalých způsobů.

„Slyšel jsem o vás,“ pravil bodře, „že jste náramně spořádaný člověk. A to si chválím. Zhýralost k ničemu ne vede. Sám jsem přišel k tomu poznání. Umínil jsem si, že od nynějška počnu nový život. Budu sedávati doma a vzdělávati se. Sbohem, světe! Teď jsou špatné obchody a peněz není. Viděl jste už tohle?“ A vytáhl z kapsy papírového panáčka, a když zatáhl za šňůrku, panáček se neslušně zachoval.

„Co tomu říkáte? Dobré, co? To jsou teď vynálezy, že člověk žasne…“

Ale revident neodpovídal, rozsvítil petrolejovou lampu a počal malovati krasavici plných tvarů, které seděla na oblém rameni bílá holubice.

„Ta holubice je jako opravdová, pane revidente. Ale ta dáma nemá tak oduševnělý obličej jako na předloze. Měl byste jí udělati vyšší účes…“

„Na to jsem se vás neptal,“ odvětil revident chladně. „Hleďte si svého…“

„Nemyslete si, že tomu nerozumím,“ pravil Ing. C. Ferry, „taky jsem na reálce maloval. Jakožto odborník vám pravím, že ta dáma nemá oduševnělý obličej.“

Urazil se a počal čísti Zákulisí dvora berlínského.

„Co tu čtete?“ útočil revident. „Tady nemáte co číst. Já to netrpím. Jděte si hýřit!“

„Nebudu hýřit. Já počínám nový život.“

„Nový život si můžete počínati, když budete také připlácet na petrolej. Za mé peníze nebudete žádný nový život počínat. Při mém světle nebudete čísti…“

„Světlo není ničí. Světlo je boží,“ pravil inspektor pojišťovny.

„Boží světlo je jenom sluneční. Toto světlo je za mé peníze. Kupte petrolej a bude!“

„Nebudu vyhazovati peníze za petrolej. Umínil jsem si, že budu šetřit.“

„Tak nebudete při mém světle číst.“

„Bodejť!“

„Uvidíme!“

Není známo, pojal-li inspektor pojišťovny úmysl počíti nový život pro nedostatek peněz, či hnuly-li se v něm mravní principy. Jisto je, že nyní trávil večery doma a úporně odmítal připláceti na petrolej. Ze zásady, jak říkal. Protože když je někdo k němu takový, on je také takový.

Revident přemýšlel, kterak by zamezil spolubydlícímu užívati jeho světla. Po delší úvaze zrobil z novin jakýsi paraván, kterým obklopil sebe a lampu. Ukázalo se však, že tento prostředek nepomáhá. Světlo nezná pána a poděluje svojí přízní i člověka, jenž si na petrolej nepřiplácí.

Inspektor pojišťovny nedbal paravánů ani jiných příkoří, ale četl Zápisky padlé dívky.

Revident finanční stráže snil o vynálezu, kterým by mohlo býti umožněno, aby jeho světlo vyhnulo se spolubydlícímu a úplně dalo se do služeb svému pánu. Ale nic mu nenapadlo.

Tehdy si řekl, že by byl hloupý, aby někoho za své peníze podporoval. Zanevřel na svůj příbytek a odcházel večer z domova. Sedával po hospodách a těšil se škodolibě z toho, že nyní bude inspektor pojišťovny kupovati petrolej za své peníze.

„Já mu dám!“ říkával, když ubíral se za ranního rozbřesku k domovu.

„Nevím, nevím,“ vrtěla paní Konvalinková hlavou, „co se s panem revidentem stalo. Vždycky byl takový pořádný a nyní se dal na pití… Kdo by to do něho řekl?“

„Inu,“ pravil inspektor pojišťovny s těžkým povzdechem, „to víte. Pokušení světa. Špatná společnost ho svedla. Já to znám.“

Statistika

Věra, kyprá a oblá blondýnka, udělala maturitu a nyní se snaží, aby zapomněla všecko, čemu se po osm let učila. Posedává u okna a dívá se na ulici, oddávajíc se slastnému pocitu, že od nynějška nebude dření, slovíček, memorací a kompozic, ale že může býti nevědomá a bezstarostná jako jiné dospívající slečny.

„Jaká hrůza!“ myslí si, podpírajíc si loket o okenní polštář z voskovaného plátna, „takové trigonometrické rovnice… sinus, kosinus, tangens, kotangens… dnes bych nevěděla, co to je, ani za nebeské království. Sám anděl strážný mě ochraňoval, že jsem nepropadla… Lidé vůbec nevědí, co je strastiplný život. Maminka si myslí, že studie jsou tak snadná věc jako vedení hospodářství. Ale kdyby se jí matikář zeptal, jaká je rovnice elipsy, tak omdlí leknutím…“

Věra se rozhodla, že zavrhne všecky myšlenky na školní trápení; bude raději mysliti na vdavky.

„Budu počítati, kolik lidí přejde kolem rohu,“ umínila si.

„A kolik připadne z chodců na muže a kolik na ženy. Je-li více mužů, pak naděje na vdavky jsou větší. Mohu si podle počtu pravděpodobnosti vypočítati, zdali se brzy vdám.“

Za rohem vynořil se muž v prostředních letech v listrovém kabátu a s rozhaleným límcem.

„Hu!“ hrozí se Věra. „Tebe bych nechtěla, kdyby tě celého pozlatili. Má dolíčkovatý obličej a pod nosem vousy. Žádný vousatý mi nesmí na oči… Teď přešla nějaká ženská. Má růžovou blůzu. A mně růžová vůbec nesluší, to je zvláštní. Nejvíc mně padne modrá až ke krku a fréz klobouček… Tlustý pán s balíčkem. Jde asi na nádraží. Tlustého nechci. Kdyby mne maminka nutila, abych se vdala za otylého, pak bych utekla z domova. Padla bych před ní na kolena: ‚Maminko, proboha… neuváděj mne v neštěstí! Nemohu se vdáti za nemilovaného. On je vdovec se dvěma dětmi. Svoji první ženu utýral…‘ – Šla bych do světa a našla bych si místo. Tam by se do mne zamiloval takový štíhlý blondýn, vlasy sčesané dozadu, vlní se mu jako naondulované… A nosí takovou terakotovou anglickou kravatu. Jest syn továrníkův a dostalo se mu jemného vychování. Má šestisedadlový automobil. Nemůže beze mne žíti. Po krátké známosti bude svatba. Fotograf zachytí nás, jak vycházíme z kostela. Mám v ruce velikou kytici bílých růží. Fotografie vyjde v ilustrovaném časopise pod názvem Ze společnosti. Holky budou míti vztek, až ten obrázek uvidí. Jediná Mánička bude mi přát, že mne potkalo štěstí, a možná že ani ta ne… A možná že mi muž umře po krátkém šťastném manželství. Přijdu domů ve hlubokém smutku, v černém vypadám velmi apartně, z klobouku splývá mohérový závoj; a chlapečka ročního na rukou. ‚Maminko, smiluj se nad sirotečkem…‘“

Věra slzí nad svým domnělým vdovstvím a nad svým dítětem, které tak záhy ztratilo otce.

„Doposud přešlo osm mužů a tři ženy. Ale co je to platno, když ani jeden by se mi nehodil. Ten ve štráfkované košili by ještě ušel. Jenom napadá nějak na nohu. Slečna… Ale nemá pěkné nohy. To já mám krásnější. Tenhleten vypadá jako náš latinář, jenomže je brunet. Mně se bruneti líbí; ale musejí mít charakter. Ne jako Venda, který mi namluvil, že jeho otec je velkostatkář, a zatím jsem se dověděla, že cestuje s cikorkou. Nestyda! Ach… tamhle jde jeden… Ten by se mi líbil. Podobá se Harry Pielovi. Má také takový oduševnělý obličej. Jistě má také sajdkár. Budeme spolu jezditi na výlet. Snad je inženýr… a kdyby byl bankovní úředník, tak by to také nebylo zlé. Hochu, tebe si vezmu od hodiny. Ale možná že už je ženatý? Bídák!“ Věra se zasmušila a zaťala pěsti.

„Známe vás, falešníci! Když jsi ženatý, tak seď doma u své ženy a nenamlouvej si! To by tak hrálo, klamati nevinné dívky! Pane, vraťte mi mé dopisy! Je mezi námi konec. Budu se snažiti zapomenouti na ony krásné chvíle, které jsem s vámi prožila. Ó, vás Bůh potrestá, že jste svedl nevinnou dívku… Vůbec, abych vám řekla, je to věc trestná. Soud vás odsoudí a vy ztratíte své společenské postavení…“

Věra vidí, že se statistika neosvědčuje. Naděje na vdavky je za dnešních dob nepatrná.

„A já se vůbec nevdám,“ rozhodla se. „Nepotřebuji mužů. Kdyby někdo ke mně přišel, tedy mu řeknu: ‚Pane, je mi velmi líto… Ale já si umínila, že zasvětím svůj život práci. Mně není souzen život rodinný, ale boj se životem a služba lidstvu. Jsem zvyklá odříkání a mužů nenávidím. Všecky jsem prokoukla. Budu studovati medicínu jako Mánička…‘“

„Věruško!“ volá matka. „Pojď pít kávu!“

„Životní próza…,“ myslí si Věra a vstává s nechutí od okna.

Partie karet

Tuhle dobu bývají v hostinci U Zlatého havrana pouze tři páni, kteří po dvacet let sedají blíže plechového plakátu, na němž je vyobrazena boubelatá děva v národním kroji, roznášející sklenice piva. Jinak je místnost pustá, nepočítáme-li hostinského Bejšovce, jenž sedí u nálevního stolku a klímá. Hostinský Bejšovec spí pořád. Zavolají ho, i otevře s námahou slepená očka, křečovitě zívne. „Uva-uva-uva-ach bo-že-bože,“ natočí pivo, postaví sklenici na stůl, pak přišourá se na své místo a spí dál. Staří lidé ve městě povídají, že Bejšovec spal již tehdy, když byl výrostkem kulatých lesklých lící, jež podobaly se měděné pánvi, vycíděné o velkých svátcích; spal i o své veselce; spí i při jídle. Praví se, že dospává probděné noci předcházejících hostinských generací. Neboť již jeho praděd byl hostinským U Zlatého havrana.

U nohou hostinského sedí mohutný zrzavý kocour. Lesklé oči, okrouhlé jako tolary, upírá ke stropu, kde poletuje veliká masařka, která, žalostně bzučíc, snaží se dostati ven z tohoto nudného lokálu.

Po dvacet let schází se na onom místě sládek Rous s učitelem Ševcem a panem Mühlsteinem, jenž má krám hned vedle. Hrají mariáš s úplnou duševní rovnováhou lidí rutinovaných a do všech odstínů hry zasvěcených. Nepronášejí zbytečných řečí, to se na zkušené hráče nesluší. Hrají nepohnutě jako bronzové sochy; a jejich výraz připomíná tvářnost diplomatů při projednávání mírových smluv. Jenom při skončení partie nastane krátká rozmluva, při které rekapitulují se charakteristické momenty a vytknou se některé chyby proti zásadě exaktní hry. Při této příležitosti neopomene pan Mühlstein podotknouti, že tak mizerný list ještě neměl.

„Až je to ku podivu,“ praví, „co je tohle za bídný kart. Samý spodek a devítka. Esa v listě nevidím. Od roku 1912 nepamatuji tak mizerné karty.“

„Já to nemám lepší,“ odpovídá učitel Ševc, „už jsem několikrát vstal a otočil židli, ale ono se to nemění. Na té kartě spočívá prokletí.“

„Otáčet židli nemá smyslu,“ praví poučně sládek Rous, „to je babská pověra. Nejlepší je snímat levou rukou.“

„Mně už nic nepomůže,“ bručí pan Mühlstein, „jdeš na betla a v taloně kulový král se zeleným svrškem. Až se zle jednomu dělá. Jdeš na stovku a bác – koupíš dvě plonkové desítky. Viděli jste někdy takovou záludnost?“

„Úklady osudu,“ poznamenává učitel. „Mně také není nic přáno. Hlásím dvě sedmy a všecky čtyři pomáhající musí mít na mě pan Rous. Když je smůla, nemá se člověk spouštět…“

„Tak jedem, jedem, páni,“ napomíná sládek, rozdávaje karty.

„Měl bych sedmu,“ licituje učitel.

„Tu bych viděl,“ odporuje pan Mühlstein.

„A lepší?“

„Lepší… lepší nenalézám.“

„Mám stovku,“ hlásí sládek Rous.

V tomto napínavém okamžiku vstoupil do místnosti nějaký elegantní pán. Jeho krk vězel v tuhém vysokém límci. Měl také tuhé vlasy, přistřižené do ježka. Vanula z něho taková vznešená vůně, jakou vyznačují se obchodní cestující, kteří zastupují nějaké nové, dosud nezavedené zboží. Jistota, s jakou přistoupil onen neznámý pán k hráčům a požádal je, aby směl přisednouti, charakterizovala cílevědomého, energického a charakterního muže.

Neznámý pán usadil se za panem Mühlsteinem a počal sledovati hru. Jeho tvář prozrazovala znalce. Pan Mühlstein byl doposud zvyklý považovati se za velmi rutinovaného karbaníka. Avšak pán s tuhým límcem byl patrně jiného názoru. Ať vynesl pan Mühlstein jakkoliv, nikdy nesetkal se se souhlasem muže, jenž mu starostlivě zíral do karet.

Pan Mühlstein vynáší, muž s tuhým límcem bolestně sykne, jako kdyby si spálil prst. Pan Mühlstein přebíjí a pán s tuhým límcem zakroutí pochybovačně hlavou. Pan Mühlstein odkládá a pán s tuhým límcem obrátí oči ke stropu a nedůvěřivě se usmívá.

Pan Mühlstein upadl v nepokoj. „To víte,“ omlouval se pánu s tuhým límcem, „my tady v našem městě jsme zvyklí hrát tak po starodávnu. Jsme tu sami prostí lidé bez jakékoliv rafinovanosti. To vám rád věřím, že jste viděl už všelijaké jiné hry ve světě. A co myslíte, mám nést kule?“

„Prosím,“ odpovídá chladně cizinec, „račte nést kule, já do toho nemohu mluvit.“

Pan Mühlstein vynese kule, ale cizinec si odkašlal a pokrčil rameny.

Tu však vstoupil do hospody učedník pana Mühlsteina, že prý paní vzkazuje, aby okamžitě šel domů, protože je tam pan Beck.

„Tak já musím jít,“ povídal pan Mühlstein a obrátil se k cizímu pánovi: „Vemte to na chvíli za mě.“

„Aufrichtig jest mé jméno,“ představil se obřadně pán s tuhým límcem a vzal karty do rukou.

Po pěti minutách se pan Mühlstein vracel do hospody a již na chodbě uslyšel prudký rozhovor.

Pan Rous, celý rudý v tváři, drží pána s tuhým límcem za knoflík a vykládá: „Pane! Nevím, jak bych vás nazval. Když já vynesu zeleného krále, to značí, že máte točit zelené. Okamžitě by tam byl.“

„A co je?“ tázal se pan Mühlstein starostlivě.

„Co je?“ zařval pan Rous tak strašlivě, že se hostinský probudil a přišoural se ke stolu, aby se zeptal, kdo si to přeje pivo. „Co je: Pan učitel hraje betla. Vynáší žaludským spodkem. Přijdu do štychu a naznačuji, že postrádám zelených. Ale tenhle pán jako by byl slepý. Hraje kule…“ Pan Rous dostal záchvat dušného kašle, který mu zabránil mluvit.

„Takového betla vyhrát,“ šeptá slastně učitel Ševc, „to se mi ještě nestalo. Dvě esa jsem odmazal a červeného svrška jsem se zbyl… Takového betla vyhrál v roce 1908 pan Kutina. Měl však jenom jedno eso.“

„Vůbec, pane,“ pokračoval hrozivě pan Rous, „jak jste se mohl vmísit do hry? Vždyť vy ani zdání o tom nemáte!“

„Jakživ jsem také tu hru nehrál,“ pravil chladně pán s tuhým límcem. „Tady je potřeba pouze trochu praxe. Vždyť to nejsou žádné zázraky. Mluvte tiše a nekřičte. Taky neumíte všecko. Jsou jiní, kteří dovedou hrát ještě víc než vy. V Linci jsem viděl, jak jeden prohrál za večer deset tisíc. To byste teprve mrkal.“

„Dobře,“ pravil pan Mühlstein zlobně, „ale pročpak jste syčel, když jsem vynášel kule? Proč jste vzdychal, když jsem odkládal do talonu? Proč jste očima kroutil, když jsem hlásil stovku? Proč jste rameny krčil, když jsem přebíjel esem? Proč jste mě neustále káral?“

„A jak vás nemám kárat,“ tázal se pán s tuhým límcem zpupně, „když vidím, že děláte chyby? To vám do toho nic není, že sám neumím hrát. Hrejte vy dobře a nebudu vás napomínat. Vůbec, vám je marno něco vykládat. Vy se hrát do smrti nenaučíte.“

To pravil pán s tuhým límcem, i nasadil si klobouk a odešel uražen.

„Opovážlivý člověk!“ zahučel pan Rous.

Špatné vysvědčení

Matka zalomila rukama k nebi a bezmezné zoufalství obráželo se jí v očích, když Artur dostal reparát z matematiky. Otce popadla zuřivost, která se k večeru vystupňovala tím, že dostavil se do krámu pan Klein, dělal, jako by o ničem nevěděl, a vychloubal se vysvědčením svého syna, jenž právě absolvoval nižší gymnázium; Když se mu pan Löwy svěřil, že Artur propadl z matematiky, tu oděl se pan Klein v pokrytecký soucit a pravil, že bude nejlepší, když si pan Löwy nebude z toho nic dělat. Neboť každému nepřipravil osud skvělou životní dráhu. Co se pak jeho syna, Viktora, týče, je velmi spokojen, neboť profesoři jsou nadšeni jeho pílí a nadáním. Jenomže se Viktor ještě nerozhodl, půjde-li na práva, nebo na medicínu. Pak se ještě otázal, chce-li pan Löwy viděti Viktorovo vysvědčení. Když pan Löwy neodpovídal, řekl pan Klein, že se rozhodl koupiti svému synovi velociped. Tu pravil pan Löwy, že dá Artura do obchodu. Pan Klein poznamenal, že nejlepší je dnes obchod kůžemi. Přeje-li si pan Löwy, dá mu adresu svého příbuzného, jenž by přijal chlapce do učení. Ale pan Löwy se zamračil a pravil, že Artur udělá reparát a vystuduje, to by se na to podíval. „Inu, násilím se to nedá nutit,“ mínil pan Klein a odešel.

Druhý den se panu Löwymu poněkud ulevilo, neboť se dověděl, že i u Kleinů byl rámus pro Viktorovo vysvědčení. Viktor totiž dostal zákonné mravy a profesoři důtklivě radili panu Kleinovi, ať syna vezme z ústavu, protože vzdali se již naděje v jeho polepšení.

Avšak Arturovi nastaly kruté dny. Takých truchlivých prázdnin ještě nezažil. Stal se obětí domácí perzekuce. Buď jej otec nutil, aby si vzal knížku a učil se, anebo psal krasopisně žádosti o místo na různé adresy. To pak raději se učil. Neboť mezi listy geometrie měl sešitek napínavé četby, která jej povznášela v těchto dobách ponížení. Anebo když došel k větě „obsah válce se vypočítá“, tu mimoděk zasnil se o válce a hrdinských činech; a maloval na prázdných místech učebnice výjevy z řecko-perské války a Miltiada, jak mává křivou šavlí nad hlavou a povzbuzuje své šiky k srdnatosti. Obě vojska střílela z děl a kulometů a prsa Artaxerxova byla pokryta řády. Avšak při psaní ofert zakoušel nejhorší příkoří. Otec nad ním seděl a uši Arturovy byly rudé od samého krákání.

Celá rodina spojila se v pronásledování zbloudilého syna. Matka se sveřepou tváří vařila den co den zapraženou polévku. Za jiných časů přicházelo toto jídlo na stůl jen ve výjimečných případech, a to zejména když matka se znesvářila s mužem. Neboť i pan Löwy zapraženou polévku nenáviděl. Ale nyní srkal polévku s předstíranou rozkoší a nabádal matku: „Dej tomu učenci ještě talíř, aby se posilnil. Četl jsem, že všichni vynikající matematikové k smrti rádi jedli zapraženou polévku. Laplace nemohl býti bez zapražené polévky a Newton by se po tomto pokrmu utloukl.“ Jinak dostal Artur celý oběd, neboť matka se obávala, aby hladem nezeslábl. Avšak červená řípa k masu byla mu odepřena na důkaz toho, že reparátem vyřadil se z kruhu počestných občanů. Mladší bratr Arturův spojil se v pronásledování nešťastného studenta se svými rodiči. Při obědě dělal potají komické grimasy, aby se bratr musel smát. Po takovém výbuchu smíchu nastával strašný pogrom, protože rodiče viděli v tom vrchol zpustlosti, když místo pokory, která sluší hříšníkům, mladík, jenž dostal nedostatečnou, ještě se směje.

Místo toho, aby si šel s kamarády na toulky, musel Artur obléci modrou zástěru a pomáhati v obchodě. Stará Berková, když ho uviděla stát za pultem, divila se, jakého má pan Löwy už velkého syna.

„No,“ pochvaloval si otec se sveřepou ironií, „a kdybyste věděla, jaký je to učenec! Mudrc od východu!“

„Ale jděte!“ diví se babka prostoduše.

„Velký počtář, paní Berková, já vám říkám. Takový se nenajde v celé zemi. Všecko vypočítá. Profesoři k němu chodí o radu.“

„No, to je hezké od něho, Arturku,“ velebí Berková. „Jen dělal vždycky pánům rodičům radost. Pánbůh mu to musí oplatit. Studie koštují dnes mnoho peněz…“

„A vidíte, paní, to on právě neumí vypočítat. Všecko vám spočítá, jenom ne to, co člověka stojí.“

„On všecko nemůže najednou umět,“ konejší babka, „všecko musí jít po pořádku. Jenom když má otevřenou hlavu. No, to jsem sama ráda… Tak spánbíčkem, pane Löwy. To musím doma zvěstovat, jakého mají učeného syna…“

Teprve večer, na lůžku, se Arturovi uleví od denního pronásledování. Tehdy otvírá bratrovi své srdce.

„Proč jsi propadl?“ táže se jej přísně jeho bratříček.

„Víš… tomu ty ještě nerozumíš. Matematika je taková strašná věda, že se vůbec nemůže umět. Ani kantoři to řádně nedovedou.“

„Ale přece všichni nepropadnou. Někteří mají z matematiky velmi dobrou.“

„To jenom takoví šplhouni, co podávají kantorovi houbu na utírání tabule.“

„A proč ty nepodáváš houbu?“

„Já nemohu. Já sedím ve čtvrté lavici.“

„Tak všichni, kteří sedí v zadních lavicích, musejí propadnout?“

„Dej mi pokoj!“ utrhuje se Artur. – Chvíli je ticho.

„A ty po prázdninách půjdeš do obchodu?“

„To nepůjdu.“

„A co budeš dělat?“

„Já…,“ praví bratr snivě, „já… půjdu k námořníkům.“

„Já zase bych nešel k námořníkům. Uvážou tě na lano a budeš muset natírat lodní boky dehtem.“

„Oho! Já budu kapitánem pirátské fregaty Černý orel. Budu na africkém pobřeží chytati otroky a prodávati je americkým plantážníkům.“

„To je zakázáno. Mužstvo se ti vzbouří.“

„Každého vzbouřence dám pověsiti na stěžeň. Budu daleko široko obávaný mořský vlk. Starý jednooký pirát svěří mi na smrtelném loži tajemství… Na neznámém ostrově vyzvednu poklad… Nejdrahocennější šňůru perel v ceně sto tisíc guineí obdrží moje nevěsta Dolores… A domů přijedu na bílém hřebci… za pasem zlatem vykládané bambitky, a řeknu: Vidíte? Pořád jste mě mučili s matematikou, ale já vám nebudu zlé zlým odpláceti. Otci dám dělat nový portál a výkladní skříně… matce přinesu krumplovaný brokát na šaty… Slyšíš? A tobě pušku lankasterku, která nese na deset kilometrů. Povídám: Posloucháš?“

Ale bratr už spí. – –

Nekalé rejdy

1) Když přišel J. V. Kümmel, redaktor Vlasteneckých listů, do své kanceláře, uvítal jej sluha: „Pane Kümmel, máte jít k panu generálnímu sekretáři.“

J. V. Kümmel, který byl beztak člověk dosti nervózní, se znepokojil a počal se chvatně vyptávati: „K panu generálnímu sekretáři? Proč právě k panu generálnímu sekretáři? Jak to, k panu generálnímu sekretáři? Co si přeje pan generální sekretář? Co se děje? Tomu já nerozumím…“

Sluha pokrčil rameny.

„Já nevím,“ pravil chladně, „mně ničeho nesdělili. Přikázali mně jenom, abych to vyřídil.“

„A jak to?“ – doléhal redaktor – „Přece bylo vám něco řečeno. Není tu ničeho proti mně? Anebo jenom něco politického?“

„O politice, prosím, se mnou nerozmlouvali,“ odpověděl zřízenec upjatě, „řekli docela prostě: Až přijde ten Kümmel, ať ke mně přijde.“

A sluha, obrátiv se k redaktorovi zády, počal oprašovati skříň s jakýmisi spisy.

„To ví čert…,“ pomyslil si redaktor a pln temných předtuch odebral se ke generálnímu tajemníkovi.

Generální sekretář byl muž oblý, růžový a libovonný. Měl přesně zastřižené licousy a kouřil tlustý doutník s červenou manžetou. Spatřiv u dveří redaktora, pronesl se světáckou bonhomií[13]: „No vida!“

J. V. Kümmelovi se ulevilo, když seznal, že generální sekretář je v dobré náladě. „A já už se domníval, že mě pomluvili,“ pomyslil si.

„Pane… hm… kolego,“ pravil libovonný pán, „přistupte blíže. Ano… Tuším, že jste žádal o zvýšení gáže…?“

„Mám četnou rodinu,“ ozval se redaktor tiše.

„Ano… zajisté… uvažovali jsme o vaší věci. Ovšem, sám uznáváte svízelné finanční poměry… obecná hospodářská deprese… Náš redakční etát je přetížen, jak je vám známo. Nicméně… jsme nakloněni vyhověti vašemu přání… Ovšem, spojuji to s jednou podmínkou.“

Oblý pán se posadil do křesla, přimhouřil oči a pokračoval: „Jak je vám známo, propukl v socialistické straně velký skandál. Korupce, defraudace, malverzace[14]. Nevíme, jak jsou do toho zapleteny rozhodující politické kruhy. Ale to je konečně naše starost.“

„Rozumím,“ pravil redaktor s nadšením. „Sám jsem tu aféru objevil. Přinesl jsem o tom článek s nadpisem Bahno se provalilo!, jestli se ráčí pan sekretář pamatovat.“

„Zajisté, dobrý článek, lidový. Pokračujme. Jde nám o to, aby ředitel Družstevních podniků, který, jak se zdá, má v té aféře velký podíl, byl odsouzen. Rozumíte. Je nutná bezohledná a radikální kampaň v zájmu ozdravení veřejných poměrů a ovšem,“ tu zahleděl se růžový pán zamyšleně na popel svého doutníku, „v zájmu naší strany, neboť volby jsou za dveřmi.“

„Nechť se neráčí pan generální tajemník obávati, že bych to nedovedl. V roce 1912 byl jsem v Olomouci ztýrán ve veřejné místnosti jedním mužem, proti kterému jsem vedl neúprosný boj…“

„Ovšem,“ přerušil jej libovonný pán chladně, „tehdy jste byl v klerikálních službách a vedl jste kampaň proti naší straně…“

„Jsem, prosím, ze zanedbaného kraje, kde horalé zápasí s drsnou přírodou,“ omlouval se redaktor pokorně, „a uvědomění ještě ke mně neproniklo…“

„Dobře, dobře,“ mával oblý pán rukou, „jen žádné rekriminace[15]. Doufám, že jste mi rozuměl.“

„Prosím,“ uklonil se redaktor.

A když bral za kliku, volal ještě oblý pán za ním: „Ředitel Družstevních podniků musí být odsouzen, jinak nebude zvýšení gáže.“

„Bude odsouzen,“ prohlásil redaktor pevně.

2) Musí se doznati, že J. V. Kümmel vložil se do věci s celou duší. Neminulo dne, aby Vlastenecké listy postrádaly článku o řediteli Družstevních podniků. Denně tázal se pilný redaktor „Co učiní veřejný žalobce?“, denně oznamoval, že voličstvo kvapem prchá ze zkorumpované strany. Zásluhou J. V. Kümmelovou objevily se ve Vlasteneckých listech dopisy prostých dělníků o této skandální aféře; a musí se říci, že zejména skládání těchto dopisů věnoval redaktor největší péči.

Podařilo se mu k nemalému uspokojení zjistiti, že ředitel Družstevních podniků měl v mládí poměr s nějakou slečnou, ale oženil se s jinou slečnou. Od té doby zdobil ředitele ve Vlasteneckých listech stálý přídomek „socialistický svůdce nezletilých žen a dívek“. Pátraje po minulosti ředitele Družstevních podniků, dověděl se, že obžalovaný osiřel v poměrně mladém věku. Z toho usoudil, že ředitel připravil rodiče do hrobu svou nezřízenou životosprávou a tím, že nezdárný syn dával najevo málo úcty k svým rodičům. Napsal rozhořčený článek o tom, kterak je hanebno poplivati šediny v poctivosti zestaralých rodičů. V prsou probudilo se J. V. Kümmelovi přání, aby ředitel měl nějakou schovanku, se kterou by udržoval nedovolený poměr, a když ne to, aby aspoň onu schovanku připravil o dědictví. Ale k jeho velkému žalu bylo mu se dozvěděti, že nebylo nedovoleného poměru ani ošálení o dědictví, a vůbec že ředitel postrádá jakýchkoli schovanek.

Tak tedy spokojil se s informacemi, které mu byly k dispozici, a dlužno jej pochváliti, že hospodařil s fakty velmi rozumně. Počínal si jako opatrný lékárník, jenž jeden kventlík[16] jedu rozpouští ve mnoha litrech neškodné tekutiny. K jedné desítině faktu připojil J. V. Kümmel tisíc vlastních dohadů a konstrukcí. Tak hlaholil a hlas jeho byl slyšen od Šumavy až k Tatrám.

Počínal si jako veřejný žalobce, vyšetřující soudce, policejní komisař, detektiv, svědek, poškozená strana a senát v jedné osobě. Typografové zaměstnaní v tiskárně Vlasteneckých listů byli ve velikých nesnázích, neboť shledávali, že v podniku není tak velkých a tučných typů, které by vyjádřily mravní patos J. V. Kümmela.

Růžový pán nejednou poklepal redaktorovi na rameno, ba praví se, že jednou podělil jej doutníkem s červenou manžetou. A redakční zřízenec pokořil se tak, že pomáhal redaktorovi do kabátu.

3) Avšak neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A básník praví, že po slunných dnech přicházejí mlhy.

Ředitel Družstevních podniků byl obžaloby zproštěn.

Generální tajemník zavolal si J. V. Kümmela a pravil s hrozbou ve hlase: „Tak mi řekněte, jak jste vedl ten proces?“

„Ale pane generální tajemníku,“ pokusil se hájiti nešťastný redaktor, ‚já myslím, že jsem to psal dost sprostě…“

„Sprostě! Na to se nic nedá. Sprostě – to nic není. Sprostý dovedu být konečně sám a nepotřebuji si najímati redaktory… Bože, je to kříž! Měl jste psát věcně. A ne vypravovat pohádky. Co tomu řeknou naši stoupenci? Jděte, člověče, ať vás nevidím.“

Redaktor odešel sklíčen. Sluha mu nepomohl do kabátu a dal mu najevo chladné opovržení.

„Pomluvili mě,“ pomyslil si J. V. Kümmel teskně. „Někdo se tlačí na mé místo. Vidím, že jest mi zemříti.“

4) Avšak nezemřel, ale vyhledal redaktora Demokratického slova, jež bylo orgánem strany, ke které náležel ředitel Družstevních podniků.

„Františku,“ zaprosil, „byl jsi vždycky dobrý kamarád. A já s tebou také dobře smýšlím. Dal jsem ti požár v Mezibranské ulici; nikomu jinému nedal jsem ten požár, jenom my dva ho měli. Františku, nemohl bys něco pro mne udělat?“

„A co si přeješ?“ tázal se socialistický redaktor.

„Víš,“ zašeptal tajemně J. V. Kümmel, „pomluvili mě. Moje postavení je otřeseno. Pro všecky svaté prosím tě: Napadni mne v Demokratickém slově! Sprostě mě napadni! Vynadej! Proboha – vynadej mi! Napiš, že jsem zchátralé individuum nebo tak nějak. Mně by to velmi prospělo. Dívají se na mě skrz prsty. Podezřívají mě z tajných sympatií k vaší straně. ‚Špatně,‘ říkají, ‚vedl jste proces.‘ Františku, pro lásku boží, vynadej! Vynadej!“

„Ale!“ pravil socialistický redaktor jízlivě. „Podívejme se: Vynadat ti mám? To bych byl blázen. Zač, táži se. Za to, že jsi mě nazval najatým žoldnéřem zkorumpované strany? Ó, ty holomku jeden! A za to všecko mám ti nadávat? Tuhle! Naopak: Chváliti tě budu, synáčku, rozumíš? Velebiti budu tvůj charakter, čestnost, sociální cítění, abys viděl, že je život těžký!“

„Františku,“ zaúpěl nebohý J. V. Kümmel, „tím bys mě úplně zničil. Františku! Pomni, co činíš! Doma mi skáče šest hladových dětí. Františku! Padám před tebou na kolena. Když nechceš vynadati, alespoň nechval. Měj soucit s člověkem nešťastným.“

„Dobře,“ pravil kolega, „abys viděl, že jsem charakter. Vynadám ti, ač si toho nezasloužíš…“

5) A brzy nato vyšel v Demokratickém slově článek pod názvem „Nekalé rejdy redaktora J. V. Kümmela“. V tomto článku byla probrána důkladně minulost tohoto novináře. V temných narážkách mluvilo se o jakýchsi špinavých obchodech atd.

Když pak potkal J. V. Kümmel socialistického redaktora, tu uchopil jej za ruku a pravil vroucně: „Já věděl, Františku, že mne nezklameš. Do smrti ti budu vděčný. V redakci se nálada obrátila a sám pan generální sekretář mi řekl: ‚Tak co, kolegáčku?‘ Dobře jsi to sebral. Ani já bych to lépe nedovedl. Jenom měl jsi ještě napsat ‚Známý trhan J. V. Kümmel, zchátralé individuum, které nezná míry…‘, nebo tak nějak. Nehněvej se. Já jenom po formální stránce. Jinak meritorně to bylo výtečné. Ale trhan by se, Františku, hodilo, trhan J. V. Kümmel… Nu, což… až podruhé…!“

Jaká Emílie pořád…?
(Tragédie o jednom dějství)

Osoby:

Pán

Paní

PANÍ (čte noviny). PÁN (hladí si zátylek a zívá): Auauau, ach bože, bože!

PANÍ: Podívejme se… Kdo by to byl řekl… Emila! Chudák!

PÁN: Jaká Emila?

PANÍ: No, přece Emílie… Jako bys ji neznal. Přece Emílie Samcová, člověče!

PÁN: A co je s tou Emílií?

PANÍ: Tady čti: „K pánům dobrodincům vznáší uctivou prosbu o podporu chudá, nemocná vdova, bez rodiny a bez výdělku. Za každý sebemenší dárek srdečné zaplať Bůh! Emílie Samcová, Vinohrady, Božetěchova ul. 18.“

PÁN: Ukaž! (Bere roztržitě noviny.)

PANÍ: Ach, Emílie, Emílie… Kam jsi to přivedla! Chtělas být velkou a tady máš…

PÁN: A jakže chtěla být velkou?

PANÍ: Ta? O jé, tu bys musel znát. (Pitvoří se.) „Jaké je dnes ošklivé klima!“ Jiná má jenom počasí a tahle musela mít zrovna klima. Opice!

PÁN: Jednu věc nechápu. Mluvíš něco o Vinohradech, Božetěchově ulici, a ona zatím bydlí v Karlíně, Nezamyslova 26.

PANÍ: Člověče, to povídáš mně? Já znám Emílii odmalička. Abych nevěděla, kde bydlí. Má takovou malou kuchyňku, sotva se tam člověk otočí. Okno vede na pavlač.

PÁN: Ženská! Rozpovídala se o kuchyňce! Kuchyňka! Na to ti dnes nikdo nic nedá, když v novinách výslovně stojí psáno Karlín, Nezamyslova 26.

PANÍ: Že se, člověče, nemrzíš! Já musím vědět, kde Emílie bydlí. Byla jsem tam u ní nejednou. Měla na bytě pána od dráhy, jenž ze samých poštovních známek sestavil obraz Hradčan.

PÁN (trpce): Podivno! Jako bych čísti nedovedl. Jaký obraz Hradčan z poštovních známek? A vůbec, něco ti řeknu: Nejmenuje se ani Emílie, abys věděla!

PANÍ (prudce): A jak se jmenuje?

PÁN (pevně): Alžběta, abys věděla.

PANÍ: Muži! Tebe bude muset jednou Pán Bůh potrestat. Když se někdo jednou jmenuje Emílie, nemůže se jmenovat Alžběta. Pamatuj si to.

PÁN (chytá se za hlavu): S jakou to ženou žiji dvacet let? Jak to čteš? Jsi slepá, nebo co? Anebo chceš vyvolávat výstupy? To se ti nepovede. Já jsem klidný. Mne něco tak hned z míry nepřivede.

PANÍ: S tebou se hádat nechci. Ty jsi už známý.

PÁN: Já že jsem známý? Ty jsi známá. Když ale bylo jednou řečeno Alžběta, tak Alžběta a žádná Emílie.

PANÍ (hystericky): Emílie! Emílie! A žádná jiná!

PÁN: Alžběta. Vždycky Alžběta. A nikoliv Samcová, nýbrž Macnerová. Tak to stojí v novinách a na tom trvám.

PANÍ: Trvej si, trvej. Já proti tomu nic nemám. Já vím, co vím. Však mi maminka dobře říkávala, že mi s tebou žádné štěstí nevzejde. A tady to máme.

PÁN: Na mě si nepřijdeš. To víš. Chceš mi nějakou Emílii namluvit, když já čtu Alžběta. A co se týče tvé maminky, radši mlč. Nebo začnu povídat já.

PANÍ: Mluv! Jen povídej! To jsem zvědavá. Ty! Můžeš být rád… Mám já to muže… to jsem si vysloužila… Surovce…

PÁN (hrobovým hlasem): Tak tys mě nazvala surovcem, že se držím pravdy? Dobrá. Tak já ti ještě něco řeknu: Nejmenuje se ani Emílie, ani Samcová. Ale Alžběta Macnerová. Nebydlí na žádných Vinohradech, Božetěchova 18, nýbrž v Karlíně, Nezamyslova 26. Dále pravím: Žádné „za každý sebemenší dárek zaplať Pán Bůh“ a o dobrodincích žádná řeč.

PANÍ: No, dobře, dobře.

PÁN: Žádné dobře. – Já vím, co mluvím. Žádné „zaplať Pán Bůh“, nýbrž „Ctěné dámy, v diskrétních záležitostech obraťte se s důvěrou na Alžbětu Macnerovou, porodní asistentku, Karlín, Nezamyslova 26.“ Tak jest!

PANÍ: Toť se ví: U tebe má vždycky pravdu cizí, ale vlastní žena ne. Tak si jdi k své Alžbětě! Jdi si! Já tě nedržím. Já… Já… (pláče).

Dveře hlučně prásknou. Nádobí v polici drnčí.

—A opona padá.

Á!

Kolem čtvrté hodiny odpolední vstoupil do místnosti kavárny Sevilla pán v nejlepších letech s černým kartáčkem pod nosem. Vešel půvabným tanečním krokem, který jasně mluvil: Zkusil jsem ve světě dost, ale nyní mám, chvála Bohu, vystaráno.

U jednoho z kulatých mramorových stolků seděl vychrtlý mužík a četl pozorně seznam dražeb v Úředním listě. Hryzl vyhaslý doutník a uzel kravaty měl pod pravým uchem. Spatřiv pána v nejlepších letech, odložil list, zdvihl ruku, jako když strážník zastavuje auto, a vzkřikl jásavě: „Á!“

Pán v nejlepších letech se zastavil před kulatým stolkem, zastrčil palec do kapsy kalhot, zrudl zlostí a pohlížel přísně několik vteřin vychrtlému muži do obličeje.

Mužík zavrtěl se nepokojně na židli, naklonil hlavu jako husa, která se dívá za odjíždějícím kočárem, a pravil: „No… co je…? Co se tak díváte?“

Pán v nejlepších letech drsně odchrchlal, objal palcem a ukazováčkem bradu a promluvil zlověstně tiše: „Pane… ehm… Oplatku… já, prosím, nechápu…“

„Totiž…,“ zabreptal vychrtlý mužík, ‚já vám nerozumím, pane Bendo…“

„Aha, tak vy nerozumíte?“ protahoval posměšně pan Benda. „Prosím, řekněte mi laskavě, kdo já jsem, co jsem a jak se jmenuji…“

„To jsou otázky, pane Bendo… Nevím, co je s vámi. Kdo jste? No, kdo jste: Pan Arnold Benda, majitel elektrotechnického závodu… co vám mám ještě říci?“

„A teď dovolte,“ pronesl pan Benda s neskonalým opovržením, „kdo jste vy?“

„Já? Já jsem Richard Oplatek – jako byste mě neznal.“

„A co jste, pane… jakpak… Oplatku?“

Vychrtlý mužík zapadl do sebe a pravil: „Já, toť se ví… nechci se k vám rovnat… Živím se, jak Bůh poručí…“

„Tak tedy,“ vybuchl pán v nejlepších letech, chvěje se nevolí, Jak opovažujete se na mě křičet přes celou místnost Á!? Jsem já nějaké vaše Á!? To je urážka, ctěný pane! Měl byste vědět, co se patří!“

„Prosím, pane Bendo, abyste odpustil,“ omlouval se vychrtlý mužík, „já měl jenom radost, že vás vidím…“

„Mějte si radost,“ přerušil jej přísně pan Benda, „když uvidíte někoho, komu jste roveň. Já na takové manýry zvyklý nejsem. Á! křičí. Copak jsem s vámi chodil do školy? Byl jsem vám za kmotra na svatbě? Tak jaképak tady Á!? To jsou podivné zásady, pane… ééé… Oplatku!“

„Když já ale tím nic nemyslel…“

„Máte ale myslit. Máte se nejprve podívat na sebe a pak na toho, na koho chcete křičet Á! Když uvidíte, kdo vchází, pak si rozmyslete, je-li vhodno křičet Á! Já, pane… tento… Oplatku, nejsem, jak se říká, domýšlivý, abyste si myslil. Vždyť já byl také malý člověk. Já vím, co vím, co to je, o jé! Mně nemusí nikdo nic vypravovat. Také jsem běhal s kufříčkem a kolikrát člověku ani dva krejcary v kapse nezvonily. Ba, áno… Když si na to vzpomenu, tak tomu kolikrát ani věřit nechci. A lidi se na jednoho utrhovali. Ovšem, když je člověk chudý, tak nikde zastání nemá. Tak jest… No, a podívejte se: Mnohý z těch, kteří se mnou tenkrát pohrdali, přišel ke zničení. To má z toho naparování. Proto říkám: Člověk musí myslet vždycky na ty konce.“

„Tak jest,“ přisvědčil vychrtlý mužík.

„A podívejte se na mě dnes,“ pokračoval vítězně pán v nejlepších letech, přisedaje ke kulatému stolku. (Pan Oplatek mu ochotně udělal místo.) „Dnes mám závod první v městě. Kdybyste přišel ke mně do krámu, uviděl byste čestné uznání, kterého se mně dostalo na výstavě. Mám je zarámované a visí nad mým psacím stolkem. Zeptejte se, kdo je firma Benda, a každý vám řekne: Kdepak, copak o to! Jojo… Já, pane Oplatku, dělám půl druhého milionu obratu ročně. To jest co říct!“

„Daleko jste to přivedl, pane Bendo, jen co je pravda. Můžete mít radost.“

„Co se toho týče, pane Oplatku, ono to také není jen tak. Na mně, pane, všecko leží, nemáte ponětí. Počítejte si režii, počítejte domácnost, tři děti, dvě služky, kdopak to má vydržet? Artur je na obchodní akademii, to stojí dnes horentní sumy. Mám na krku nemocnou sestru, švagra musím podporovat. Ono se řekne: Pan Benda, ale dělat ty věci s sebou… Pak přijde ten spolek se subskripční listinou, pak zase jiný spolek: ‚Pane Bendo, vaše dobročinnost je široko daleko známa…’, jo, páni, to nejde! Co můžu, dám, copak o to. Ale aby si někdo myslil, že jsem na roztrhání, to se mýlíte…“

„Rozdáš všecko a nebudeš mít nic,“ poznamenal pan Oplatek aforisticky.

„Nebo tyhle daně. Co se dnes děje, to už není k vydržení… Ovšem, daně se platit musejí, to se benevolentně uznává. Ale napařit jednomu padesát tisíc, to je slovo! Padesát tisíc se nechá dneska vydělat… A počkejme, počkejme, kdopak to přišel? Není to pan doktor Baumann? A bodeť že je to pan doktor Baumann!“

Do místnosti vstoupil tlustý advokát, supě samou důstojností jako sentinel[17].

Pan Benda zdvihl dlaň, jako když strážník zastavuje automobil, a zvolal radostně: „Á!“

Tlustý advokát podíval se přísně směrem, odkud zazněl zvuk, zdvihl obočí, pokrčil rameny a odebral se k šatně.

„Nonono,“ zahučel pan Benda, „pan doktor Baumann. To je toho! Jen neračte ze sebe dělat velkého, pane doktore Baumanne! Známe vás moc dobře. Padnu před vámi na kolena! Tři roky likvidoval zkrachovanou banku, pomohl si, namazal si kapsy, pan doktor Baumann, a teď dělá velkého. Co si teď lidi o sobě myslí, to už není ani hezké…“

Těžká řeč s berním úřadem

Mezi berním úřadem a ostatním lidstvem je stav zavilého nepřátelství. Lidé tvrdí, že vina je na straně berního úřadu; jeho charakter je těžký. Dále se uvádí, že berní úřad je posedlý chladnou vášní po penězích. Uspokojiti jej je těžko; čím více má, tím více žádá.

V tomto sporu jest berní úřad ve zřejmé nevýhodě. Nikoho není, kdo by se ho zastal. Příčina je v tom, že berní úřad nikterak se nesnaží, aby milou a konciliantní povahou získal si obliby v kruzích svých známých. Bernímu úřaduje vzdálena tendence navazovati a udržovati známosti; je dalek toho, aby dal zkvésti květům přátelství. Nezná družnosti a pospolitosti. Ba ani k mladým půvabným ženám nechová něžných citů. Nezná ani člověka, zná pouze poplatníka. A hodlá se k němu přiblížiti pouze za tím účelem, aby zkoumal, jaké má příjmy.

Jeť berní úřad povaha dokonale objektivní. Je drsný, ale není to drsnost zarostlých lesmistrů, kteří vycházejí nákladem Zemědělského knihkupectví. Pod drsnou korou těchto lesmistrů bije srdce šlechetné a hárají ohnivé city; pod drsností berního úřadu není hárajících citů.

Srdce berního úřadu jest chladné jako ledové pláně murmanské oblasti. Nic se v něm nehýbe, nic v něm neraší. Jeho život je neradostný; na jaře neoděje se svěží zelení a ptáčkové nestaví si hnízdeček v jeho stinném loubí. Nelze skrýti zardělé tvářičky na jeho mužných prsou; nelze ani přivinouti berní úřad v náruč a šeptati mu slova lásky. Ničeho nelze. A ostatně berní úřad není tu k tomu, aby těšil lidi tancem jako indická bajadéra anebo hrou na harfu zaháněl z našich čel trudnomyslnost, jako to činil pastýř David izraelskému králi Saulovi.

Nevím, jak se to stalo, ale jednoho dne se bernímu úřadu zdálo, že objevil ve mně poplatníka. I rozhodl se navázati se mnou bližší styky. Bylo to počínání pošetilé. Neboť v hierarchii lidských hodností nepostoupil jsem natolik, abych mohl býti nazván poplatníkem. Hvězda, pod kterou jsem se narodil, pravila: Třebas chudobně, jen když čistotně. Žiji, jak Bůh dá.

A poslal mi berní úřad psaní, ve kterém tvrdil: „Nepodal jste dosud svého přiznání na rok 192…, ač lhůta k tomu určená dávno uplynula.“ Mimo tato slova byly v tom psaní četné rubriky. Po bedlivém zkoumání této písemnosti bylo mi konstatovati s těžkým povzdechem, že ničemu nerozumím, co se v onom listě praví. Jenom tím jsem si byl jist, že berní úřad chce ode mne nějaké poplatky.

Řekl jsem si tehdy, že s berním úřadem promluvím po lidsku a všecko vysvětlím, jak se patří. Sedl jsem si a napsal: „Velectěný berní úřade, předem přijměte ode mne srdečný pozdrav se stálou vzpomínkou, ale co se týče těch příjmů, musím Vám oznámiti, že žádných nemám, a proto se nehněvejte, když nepošlu žádných peněz. Ještě jednou Vás srdečně zdraví…“

Čekal jsem dychtivě, co berní úřad odpoví. Ale on setrvával v zarputilém mlčení. A když přešlo několik měsíců nad mojí hlavou, tu obdržel jsem opět poselství, ve kterém stálo: „Nepodal jste dosud svého přiznání na rok 192…, ač lhůta k tomu určená dávno uplynula.“ Zadumal jsem se a rozhodl se napsati druhý list. „Již jednou, velectěný berní úřade,“ psal jsem, „oznámil jsem Vám, že ničeho nemám, ale Vy jakoby nic. Platiti daně jest nesnadno, není-li příjmů. Trvám v hluboké úctě oddaný…“

Zase uplynulo několik měsíců nad mojí hlavou. Již jsem se domníval, že se berní úřad vzdal ideje uzříti ve mně poplatníka. Avšak nikoliv, opět přišlo poselství, ve kterém se neústupně tvrdilo, že nepodal jsem dosud atd. atd. Mohu říci, že mne to mrzelo. Považoval jsem za nedelikátní tvrditi pořád jedno a totéž. Kdyby mi berní úřad odpověděl:

„Kdo mi dá,
pojede na zlatém koni do nebe.
Kdo mi nedá,
pojede na prašivé svini do pekla –“

Tehdy bych se rozveselil, a všecko by bylo jaksi radostnější. Mluv se mnou po kamarádsku, když já hovořím po kamarádsku. Ale ty pořád hudeš svou: „Nepodal jste…“ Nepodal, nepodal. Můj Bože! Copak jsi, milý berní úřade, natvrdlý? Podobáš se onomu kmotru z dětské říkánky:

„Kampak, kmotře, k Plesu?“
„Krocana na trh nesu.“
„Co dělají vaše děti?“
„Je svázaný, neuletí.“
„Vy mluvíte jako blázen!“
„Dejž to Pánbůh! Spánembohem!“

Pak již dlouho ničeho nebylo. Berní úřad, patrně uražen, mlčel a já také přestal si s ním dopisovati. Myslel jsem si: Nestojíš o mne – dobře –, ani já o tebe nedbám. Najdu si jiného, hocha upřímného, s nímž rozmlouvati bude radostno. Avšak berní úřad na mne nezapomněl. Jednoho dne poslal mi složenku, abych zaplatil nějaké peníze. A ani slova k tomu. Ani černé, ani bílé. Jenom – pošli peníze –, jako marnotratnému synovi. – Řekl jsem si: To víš! Za to, žes byl ke mně takový. Já tě mám podporovat? Zač? Promarnil jsi nároky na moje přátelství. Kdybys byl býval ke mně jiný, ještě bych ti sem tam něco strčil, ať se máš dobře. Ale takhle? Tuhle! – A nic.

A dlouho nic. Avšak jednoho dne objevil se u mě statný čtyřicátník, svěžích lící a skvostného kníru. Jeho celý zjev sálal bodrostí. Přinesl s sebou zvenčí zimní chlad. Otevřel svoji koženou aktovku, vyňal jakýsi arch, nasadil si skřipec a pravil:

„Tak, tady máme to nadělení. Tak já jsem jich přišel fendovat[18], poněvadž neplatili daně. Je to tak?“

„Je,“ pravím teskně.

„No, nic si z toho nedělají,“ pravil statný čtyřicátník, „takových pádů dneska je, o jejej! Tak co mají?“ a mechanicky otevřel skříň a hrábl do ní rukou.

„Nemají nic, toť se ví. Tak mi to tady podepíšou.“

Podepsal jsem.

„Tak zůstávají tu spánembohem!“

Vyprovázel jsem toho pána ven. Na schodech potřásl mně rukou.

„Skočíme jim na plat,“ povídal.

„Skočte!“ přisvědčuji.

Exekutor ubírá se svojí cestou. Obrací se, přikládá dlaně k ústům a volá: „Skočíme!“

Kynu rukou: „Skočte!“

Exekutor jde dále. Na rohu se ještě zastaví, a spatřiv mě státi na terase, udělal furiantský posuněk a poskočil si jako kůzle, aby naznačil, jak mně „skočí na plat“.

I já jsem si poskočil. Neboť radoval jsem se z toho, že navštívil mě úřad, jenž porozprávěl se mnou řečí lidskou, a já seznal, že možno úřad milovati.

A miluji exekutory a budu je milovati z celé duše své, ze vší síly své.

Rodák

Na náměstí okresního města S. stanul cizinec, který právě přijel poledním vlakem. Zdálo se, že něco hledá, neboť jeho oči bloudily přemítavě po průčelích domů. Spatřiv strážníka, jenž se hřál v paprscích poledního slunce, zamířil k němu a smekl čapku. Strážník zasalutoval a zachraptěl: „Co chcete?“

V tom okamžiku ucítil neznámý pán, že jej kdosi zatahal za cíp kabátu. Ohlédl se a spatřil mužíčka v ošumělém šatě, v pohledu jeho vodových očí bylo čísti odhodlání zmocniti se cizince a nevydat jej tak lehce ze svých rukou.

„Koho hledáte, pane?“ tázal se dychtivě. „Já posloužím, prosím… Dovedu vás, ukážu, vysvětlím. Já všecko vím. Jsem zdejší.“

„Hledám zde nějakého pana Svobodu, knihaře,“ odpověděl cizinec.

„Pana Svobodu?“ odtušil mužík a zaradoval se, jako by obdržel dukát. „Knihaře Svobodu? Prosím, račte se mnou… Ihned ukáži…“

Dychtivě se ujal cizince a vedl jej do postranní ulice.

Byl nadšen a rozradován jako dítě, jež nalezlo dávno pohřešovanou hračku.

„Tady nebydlí pan Svoboda,“ pokračoval, „tato ulice se nazývá Havlíčkova, ale pan Svoboda zůstává v ulici, jež se jmenuje Na Trávníku. Ačkoliv musím říci, že i zde bydlil také nějaký Svoboda, ale tomu už je dávno. V roce osmdesátém třetím umřel na horkou nemoc. Býval na zámku důchodním[19]. Bydlil tady v tomto domě, totiž podle pravdy, v domě, který kdysi na tomto místě stál. Stavení bylo dřevěné a vyhořelo v roce devadesátém. To byla taková historie… Tři neděle před požárem uhodil do stavení boží posel. Neublížil, jen několik šindelů srazil. Tenkrát pravila paní Lengsfeldová, která obývala světničku vzadu… Pravila: ,Našemu stavení se nemůže nic stát, neboť bydlí tu krejčí Svatý, pak katolický kostelník, paní Rothanzlová, luteránka, a já jsem židovka. Všechny víry jsou tu na hromádce a my všichni po svém Pánaboha vzýváme…‘ Ale přesto zahynul svatý dům v plamenech; povídá se, že byl požár založen. Býval tu jeden takový škodlivý člověk, nějaký Pěchota, a na toho to bylo. A paní Lengsfeldovou vynesl tenkrát z hořícího stavení četnický nadporučík. Krovy už padaly, ale pošetilá stařena chtěla se mermomocí vrátit do světnice, že prý si ve škatulce zapomněla stříbrný zlatník. Nový dům vystavěl stavitel Bárta a prodal jej za dvanáct tisíc zlatých panu Šlajsovi…“

„Brzy-li budeme u pana Svobody,“ tázal se cizinec netrpělivě.

„Hnedky to bude,“ ujišťoval mužík chvatně. „Račte se spolehnout. Já se tu vyznám jako málokdo. Z kopečka seběhneme, od okresní stravovny dáme se doprava a přijdeme k soše svatého Havla, kterou dala zříditi paní notářová Secfusová v roce šedesátém pátém z vděčnosti, že její dcera slečna Josefínka šťastně se za svého vyvoleného dostala. To bylo tak…“

„Zde je, myslím, už ta ulice Na Trávníku?“ vyzvídal cizinec.

„Ano, ano, tak jest. Tato čtvrť nazývá se Na Drahách… To už jsme takřka z města venku. Čtvrt hodinky polehounku je odtud les Hůrka. K procházce bych vřele doporučoval. Naleznete tam tisíciletou borovici, jejíž kmen neobejme sedm lidí. O, naše město honosí se překrásným okolím. Zdaleka putují sem cizinci i Pražáci. Pan soudní rada Marhan bývá zde každé léto na lontě[20]. Po polích a lesích se prohání, k větvím stromů čichá a říkává: ‚Ten vzduch! Ten vzduch! Kdybych si tak mohl vzít s sebou do Prahy.‘ A i jiní páni…“

„Já už vidím firmu pana Svobody,“ pravil cizinec, „děkuji vám…“

Mužík uchopil křečovitě neznámého pána za kabát: „Copak Svoboda, knihař,“ pronesl chvatně, „ale on má bratra generálem! Pomyslete si! V celém okolí nenajdete nikoho, kdo by to k takovému stupni přivedl. Generál! Už to slovo! Ale to nebyl, milý pane, takový válečný generál, kterých je na tucty. To byl pravý, předválečný generál. Já věděl, že je mu velká dráha uchystána. Už jako hošík jiných se stranil, na kamarádšofty moc nedal, jen na hraní na vojáky byl k mání. Ale to on musel být u chlapců kápo. Jen on velel a ostatní se museli podřizovat. V roce dvanáctém byl tu naposledy. Přivedl si manželku, takovou bleďounkou paničku, a dva chlapečky, kteří oba byli oblečeni do kavaleristických uniforem. A sílu zavazadel s sebou přivezl. Město bylo vzhůru. Není divu. Lehce se vysloví slovo – generál –, ale co za tím vězí! Celá brigáda se třese pod jeho pohledem…“

Stanuli přede dveřmi nízkého domku. Cizinec poděkoval za doprovod a sahal do tobolky.

Mužík zadržel mu ruku.

„Ale co vás napadá, pane,“ zakvílel, „to byste mě urazil. Já nejsem na peníze lačný. Jsem rád, že jsem vám mohl býti k prospěchu. Já rád posloužím, prosím… Já jsem zdejší rodák. Všecko je mi známo a ke všemu mohu dát vysvětlení. Zde jsem se narodil a odtud jsem nohou nebyl. Naše město…“

„Vaše město je velmi krásné,“ pravil cizinec.

„Děkuji vám,“ odpověděl rodák tklivě a tichá radost mu zasvítila v očích.

Štědrovečerní příběh

Na zemi snesl se soumrak a z temných oblak měkce sypaly se vločky sněhu, které tančily ve světelném kuželu pouličních svítilen. Opozdilci chvátali k domovu a ulice zpustly.

Nádherná vila obchodníka Berkovce je ponořena do skvělého světla. Rodina obchodníka i služebnictvo shromáždilo se kolem vánočního stromku. Hle, jaký to krásný obraz, plný líbezného rodinného kouzla! Velkoobchodník Berkovec stojí uprostřed nádherné komnaty. O jeho statnou postavu opírá se jeho choť Irena. Dva kučeraví chlapci Oskar a Leo radují se ze štědré nadílky. Sličná dcera, půvabná blondýnka Daisy, snivě hledí do prázdna. V jejích velikých modrých očích tkví otázka, na kterou váhá dosud život odpovědět… Snad není daleko ona chvíle, kdy zjeví se milovaný muž, aby ji odvedl k oltáři co spanilou choť svoji. Dlouze povzdychla… Hravé komorné v koketních čepečcích a vážní sluhové chodí po řadě líbati ruce svým chlebodárcům a přáti veselých Vánoc.

Avšak tento kouzelný obrázek rodinného štěstí byl porušen nemilou příhodou. Zvenčí zazněl prudký hovor, příkrý hlas vrátného velel někomu nevrlými výrazy, aby se vzdálil.

Berkovec se znepokojil.

„Pavle,“ velel jednomu z lokajů, „jdi se podívat, jaká jest příčina onoho hluku.“

Pavel vyšel a oznámil po chvilce, že nějaký pocestný domáhá se vstupu dovnitř. Je prý hladov a bez přístřeší.

„Otto,“ zašeptala paní, „snad nenecháme onoho ubožáka strádati?“

Pan Berkovec políbil jí ruku. „Jsi anděl, Ireno,“ pravil nadšeně. „Nechť vstoupí a raduje se s námi. Naše štěstí bylo by zkaleno myšlenkou, že jsme nedopřáli nebohému poutníku občerstvení.“

Vešel zamračený muž v prostředních letech. Jeho oděv byl vetchý a kníry zmrzlé. Zamumlal nějaký pozdrav a bez váhání zasedl ke stolu, aby snědl zbytky štědrovečerní hostiny.

„Odkud přicházíte, dobrý muži?“ ptala se ho soucitně paní velkoobchodníková.

Muž neodpověděl, ale pojídal s takovou chutí, že se mu obličej zarosil.

„Jste bez práce?“

Neznámý kývl.

„Jste bez přístřeší?“ tázala se dobrá paní.

Muž zamručel.

„Nuže,“ pravil Berkovec, „nermuťte se. Poskytnu vám práci a přístřeší. Ukážete-li se zdatným pracovníkem, pak budete postupovat. A možná že vás učiním svým společníkem. Já jsem také jenom chudých rodičů synek a podívejte se dnes na mne… Vím, co je to nedostatek…“ Pan Berkovec se rozhovořil. Vypravoval o svých svízelných mladých letech.

„A kdožví…?“ vydechla paní Berkovcová. „Máme jedinou dceru…“ A pohlédla významně na dceru, která se zarděla panenským růměncem.

„Učiním vás eventuelně svým zetěm,“ zvolal velkoobchodník nadšeně. „Předám vám závod a sám budu kolébati vnoučata…“

„A já budu chystati dětské prádelko,“ zaplakala paní a ňadra se jí bouřlivě dmula.

Neznámý poutník dojedl, odložil příbor a zadíval se podezíravě na Berkovce.

„A kerý vy jste?“ zasípěl.

„Já jsem Berkovec.“

„Hm… A s čím obchodujete?“

„Mám veliký závod. Kanafasy, grádl[21], plachtoviny.“

„Kolik zaměstnanců?“

„Přes třicet.“

„Slušný podnik. A pracujete naplno?“

„Zajisté! Náš závod první překonal vývozní krizi.“

„To je dobře…,“ pravil poutník zádumčivě. „Ovšem musel bych se informovat. To víte… dneska to jinak nejde… Jsou všelijací obchodníci. Já jsem, pane, opatrný. Když mám být vaším společníkem, tak si to musím důkladně rozmyslit…“

„Dovolte!“ vzplanul Berkovec.

„Jojo…,“ usmál se cizinec, přimhuřuje šibalsky oko. „Ono se řekne velkoobchod, třicet úředníků… plné ruce práce, a zatím… Jsou všelijaké pády. Člověk do něčeho vleze a pak pozdě bycha honí. Já se soudy nechci nic mít. Podvodný úpadek a máš dobré jméno pokálené…“

Obchodník zrudl a zahřměl: „Co si to dovolujete? Jaké drzosti tu pronášíte? To mám za svoji dobrotu? Tadyhle člověk nasytí nějakého pobudu a ještě má poslouchat neslušnosti. Jaké jsou to nyní časy!“

„Dovolte,“ pravil poutník chladně a povstal, „máte to divné zásady… Hosta urážeti jest nepěkný zvyk. Je vidět, jaká jste rodina… A to by chtěli, abych se k nim přiženil…“

„Nikdo nechce, abyste se k nám přiženil,“ zařičel Berkovec. „Seberte se a koukejte, ať vás nevidím!…“

„Já jdu…,“ zamumlal cizinec posměšně. „Nejsem zvyklý se hádat. Slečna je, toť se ví, pěkná na pohled. Ale jak známo, pod růží skrývá se mnohdy had. Nešťastných manželství je za dnešních časů síla. Vyvolenou musíš dlouho zkoumat, co se týče povahy. Jinak je zle. Před svatbou se každá staví a pak… Já jsem, pane, toho zkušený. Člověk nerozvážný přijde takhle do zkázy. Potom jsou také jiné okolnosti. Minulost nevěsty, pánové. Náramně důležitá okolnost. Na to se dnes moc nedá, ale neprávem. Mravnost poklesla. Zásady morálky jsou ve psí. Ale já vám tu tvrdím, že nejkrásnější ctnost jest mladé dívky nevinnost. Nevěsta má vstupovati do manželství neporušená…“

Tato slova pronášel poutník již ve dveřích. Neboť sluha Pavel vlekl jej za límec z komnaty.

Velkoobchodník Berkovec slyšel ještě, kterak cizinec pronáší k vrátnému tato slova: „A ostatně, jaký jsem já ženich? Já jsem ženatý člověk. A podruhé vstupovati do manželství je protizákonné. Já, pane, nedám se svésti k zločinnosti…“

Pan Selichar se osvobodil

Dva páni stáli na rohu na náměstí a rozmlouvali zvolna, zdrženlivě a moudře. Byli oba starší a zkušení. Jeden z nich měl placatou čepici na hlavě, kouřil dýmku a plival smělým obloukem. Tvář toho druhého byla porostlá řídkým vousem, jenž se sdružoval v osamocené chomáčky; jinak se honosil tuhým límcem.

Slunce se chýlilo k západu a ozařovalo i toho s placatou čepicí, i toho, jehož vousy vegetovaly v neúrodné krajině.

I mluvili o tom, jak se dny krátí, a ten s tuhým límcem mínil, že se ani nenadějeme a bude tu už podzim. Placatá čepice přisvědčila a děla, že tuto roční dobu a v této hodině se slunce dotýká střechy okresní stravovny, kdežto ještě před týdnem stálo vysoko nad okresním hejtmanstvím. Jakmile bude se odrážet v oknech, co bydlí vdova po soudním sekretáři, pak je třeba opatřit uhlí na zimu.

Hovor se živě rozvinul, i počalo se mluvit o nemocech, které ohrožují pokolení lidské. A vtom přešel kolem pán se skřipcem a v rozhalené košili, který si nesl tenisovou raketu.

Pán s tuhým límcem strhl klobouk z hlavy, zlomil se v kříži a zahýkal: „Uctivý služebník, poklona, má služba, klaním se, pane profesore!“

„Dobrý den,“ zaševelil pán s tenisovou raketou.

Pán s placatou čepicí nevydal ze sebe zvuku ani nevyndal dýmky z úst. Na jeho obličeji se jevila pýcha svobodného a nezávislého člověka.

Pán s tuhým límcem vyčkal, až profesor zmizel za rohem, a pak řekl hlasem, ve kterém se chvěla úcta: „Matematik!“

Muž s placatou čepicí pokrčil rameny.

„Učenec,“ pokračoval jeho druh, „celou vědu má v malíčku. V noci vychází do polí a zkoumá hvězdy. Nic mu neujde, co se děje na nebi. Všecko má probádáno a ke všemu ví odpověď, co se děje ve vesmíru.“

„Pro mne,“ odvětil chladně muž s placatou čepicí, „může si počítat hvězdy. Já si toho nevšímám.“

„Hrůza jde z něho,“ ujal se slova vousatý, „dovede studenty prohnat. U něho musí být žák kovaný. Neodpustí nic. Kolik hochů zkazil a vyhnal do života praktického.“

„Já,“ pravil muž s placatou čepici hrdě, ‚já si ho nevšímám. U mne nemají profesoři cenu. Můžou kolem mne chodit a já je nevidím. Matematik – nematematik, mně je to jedno. Nezdravím.“

„Nezdravíte?“ ptal se vousatý s hrůzou.

„Nezdravím,“ potvrdila placatá čepice s blaženým úsměvem.

Odplivl si a pokračoval: „Bývaly doby, kdy jsem zdravil. A jak jsem zdravil, ó jé! Koukám z krámu a vidím už z dálky profesora. Vyrazím ven a křičím přes celé náměstí. Klaním se, div nebiju čelem o dlažbu. Takové bývaly poměry…“

„A co že už nezdravíte?“

„Nemusím,“ zazářil ten s placatou čepicí. „Můj hoch má už maturitní vysvědčení v kapse. Celý svět má otevřený a všecko může vypustit z hlavy. Teď půjde do úřadu a do vědy mu nic není. Hlavu si může vyvětrat a vpustit tam rozumné myšlenky. Já ti dám matematiku!“

Zahleděl se snivě do protějšího rohu náměstí, kde stál obecní strážník a hrál si se psem.

„Dříve,“ pokračoval, „musel jsem chodit do školy se poptávat na hocha. Strastiplné chvíle! Stojím před profesorem a třesou se mně kolena. Kolik takový otec zakusí strachu, nikdo si nedovede představit.

‚Váš syn, pane Selichare,‘ povídá, ‚je žák dosti nadaný, bohužel však je povahy hravé. Ve škole pozor nedává, jenom alotria tropí a jiné vyrušuje. Nevím, nevím, pane Selichare… Lépe by bylo, kdybyste ho vzal z ústavu a dal do života praktického. I tak se může stát řádným členem lidské společnosti.‘

Jsem celý pryč, brada se mi třese a já prosím, aby to s chlapcem zkusil, že mu domluvím. A kluka jsem, jak už byl septimán, seřezal, tak – já ti dám alotria, uličníku, studie stojí takové peníze a on je povahy hravé. Celé noci jsem nespal a ten den, co dělal maturitu, nic do mne nebylo, já myslil, že to zaplatím životem, takový jsem měl strach. Vždyť je to na pováženou! Vyhodí ho ze školy a co já s takovým klackem…“

Vypnul prsa a dodal pyšně: „Teď to mám všecko za sebou. Strach jsem ze sebe shodil a jsem svobodný člověk. Chutná mně jíst a spím jako zabitý. A kolem mne může jít celý profesorský sbor, já nikoho neznám, ke mně se nemusejí hlásit. Teď jsem pán!“

Vousatý se zasmušil.

„Pane Selichare,“ zaprosil, „pěkně vás prosím… Když budete v mé přítomnosti, pozdravte profesora…“

„Nikdy!“ zaržál pan Selichar.

„Když vás pěkně prosím… pro sousedskou svornost… profesoři jsou lid škodlivý a strašně by mně mohli ublížit…“

„A jak by vám mohli ublížit?“ ptal se pan Selichar. „Vždyť vy děti nemáte –“

„Moje žena,“ zarděl se vousatý, „je s útěžkem. Snad to bude syn a já ho dám do gymnázia, aby to přivedl dál než otec. Co vám to udělá, pane Selichare, snad nebudete kazit životní dráhu mému ubohému dítěti…“

Pan Selichar zavrtěl energicky hlavou.

„Máte to marné, pane Touci. Umínil jsem si a nezdravím. Osvobodil jsem se z poroby. My máme maturitní vysvědčení v kapse –“

„Pane Selichare,“ kvílel pan Touc, „nebuďte tak zatvrzelý… Pod srdcem, rozumíte, pod srdcem nosí má choť syna studenta… Otec se stará, matka se stará, chtějí, aby z milovaného dítěte byl pán… vy nepozdravíte, profesor vyvolá, hoch se učil, celou noc seděl nad knihou, profesor dá schválně takovou otázku, aby chlapec nevěděl, jenom proto, že vy, pane Selichare, jste nepozdravil, hoch si sedne, profesor napíše do notesu nedostatečnou, moje robátko, které nosí matka pod srdcem, propadne, půjde na řemeslo, řemeslo je dneska žebrota, myslil jsem s chlapcem výš, teď je konec, protože jste takový…“

„Nemůžu si pomoci, pane Touc. Každý víme své. Já se postaral, postarejte se taky vy. Ale zdravit – to ne. Já už to mám za sebou. Teď si odpočinu. Povedu život spokojený…“

„Je dobře, pane Selichare,“ děl pan Touc ponuře, „aspoň vidím, jaký jste. Brali jsme od vás zboží, teď budeme chodit naproti. Zkazil jste mému chlapci život a my za to budeme podporovat konkurenci…“

Pan Selichar pokrčil rameny.

„Dělejte, jak rozumíte. Jděte si ke konkurenci. Ale já nezdravím. Ať si zdraví jiní. Já jsem se osvobodil z jařma.“

Ediční poznámka

Při zpracování textu jsme se řídili aktuálním zněním pravidel českého pravopisu, upravili jsme interpunkci a opravili tiskové chyby. Respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního Poláčkova textu.

Vycházeli jsme z díla Bez místa (Pan Selichar se osvobodil), jak bylo vydáno nakladatelstvím Franze Kafky v roce 1995 v 15. svazku Spisů K. Poláčka, ve kterém najde laskavý čtenář v případě zájmu i ediční poznámku Evy Strohsové.

Redakce MKP

[4] Muž, který se živil svážením dříví z lesa na pilu. Pozn. red.

[6] Malý vodní tok s velkým spádem. Pozn. red.

[7] Čtverhranná rouška, kterou se židé zahalují při ranním modlení v synagoze. Pozn. red.

[8] Výroční den úmrtí zemřelého, kdy je za něj v synagoze odříkávána pamětní modlitba. Pozn. red.

[9] Hráč po levici rozdávajícího. Pozn. red.

[11] Desetičlenná akademie (l’Académie Goncourt), kterou založil francouzský spisovatel Edmond de Goncourt a která od roku 1903 každoročně vybírá nejvýznamnější román francouzské literatury. Pozn. red.

[12] Hodnost různých veřejných, státních nebo soukromých úředníků. Pozn. red.

[15] Vzájemné obviňování, svalování viny. Pozn. red.

[16] Někdejší míra a váha, čtvrtina lotu (necelých 5 g); nepatrné množství, troška. Pozn. red.

[17] Automobil poháněný parním strojem. Pozn. red.

[21] Druh bavlněné tkaniny. Pozn. red.

Karel Poláček

Bez místa (Pan Selichar se osvobodil)

Edice E–knihovna

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 11. 11. 2016

ISBN 978-80-7532-229-6 (html)