OBSAH
I
Jaro
Probuzení
Studánky,
z nichž jsme nepili
Noc
lásky
Ulice
Rudé
stíny
Ruce
Za
Majakovským
Na
březích vod
Síť
Podzim
Sen
Vy
všichni
V
jasu ztopené
II
Někde
v dálce
Ústa
Okno
A
jenom vítr všecko ví
Náměsíční
Soumrak
Den
Žně
Léto
Sny
Nemocní
Město
Odešli
všichni
Ozvěna
III
Podjaří
Luna
Sobota
Duben
Idyla
Tam
dole
Nebesa
dnů jdou
Křídla
Oceán
Nad
hrobem Baudelairovým
Závrať
Chvějí
se světla
V
šeru
V
dešti
Sen
V
mlze
Elegie
Jezero
Podzim
Bibliografie
Josefa Hory (první vydání)
I
Jaro
Mraky jdou
zas jako kdys.
Ten věčný tvůj,
země,
jarní
rukopis.
Sníh ve vlasech
neseš, sehnutá.
Sůl slzí
ztuhlých
v porcelán, jenž taje.
Tvé oči,
Popelko,
ve větru lampy dvě.
Spi,
brzo bude ráno.
Ne sám,
my dva,
my tři a celé město
z kolébky tmy
tě zvednem omdlelou
a z dlaní
průsvitných
sestoupí deště květů
na cesty, po nichž jdem
k věčným
hodinám práce.
Probuzení
Noc a vítr,
poslové spěchající,
kapky deště na okno bubnující,
sen, jenž mě vedl
šerem sladkých kouzel, –
kéž bych se býval neprobouzel.
Ta slova, slova
snu křídla duše mé měla,
ta ňadra, ňadra snu na mých prsou se chvěla,
ta rosa, rosa snu
zářila žhavě
po mých prstech a po skloněné hlavě.
Cítil jsem vše, co
nikdy neprocítím,
bral jsem si vše, co nikdy nezachytím,
smích bez konce,
rty, jež se neunaví,
a vlny, vlny chvil, jichž odliv neodplaví.
Zvuk strun a teplo
u ohně, jenž praská,
a teplo slov a teplo těl a láska,
sen, jenž mě vedl
šerem sladkých kouzel, –
kéž bych se býval neprobouzel.
Studánky,
z nichž jsme nepili
Studánky, z nichž
jsme nepili,
průzračné nápoje, světélkující nocí,
když černý anděl neklidu nás pokouší
a smáčí
naše chvějící se kolena,
jež neznají
komu se klaněti,
v čirém modru tvých hlubin, kouzlo světa!
Ach, milovati vás,
bratry a sestry,
jichž nevidíme očima příliš hrubýma,
příliš černé, aby vás viděl náš den,
příliš bílé, aby vás viděla naše noc.
Květy, jež darem
jsou
předčasně neuvadajícím,
s výkrojem vašich rtů a teplem vašich dlaní.
Slova, jež
neumírají, když přešel zvuk,
a stesk věcí pomíjejících, když nám namlouvá,
že přejde jaro a láska jak šum vodotrysku.
Noc
lásky
Po písku promenád
noc lásky kreslí stíny.
Šat z těla na zem pad
a dozněl do tišiny.
Nad rukou zdráhavou
plá žádostivá zář
a plachty krve jdou
přes ozářenou tvář.
– Mlč,
mlč jen, proboha,
a nesvlékej mi šat,
jsem horká, ubohá
a musím se ti vzdát.
Na bílá kolena
mi spadl dech tvých úst.
Ó, cesto šílená,
kam, kam chceš ještě růst?
Kam ještě jíti
chceš
po mapě mého těla?
A co v ní nalezneš,
o čem bych nevěděla?
– Jez
hučí do noci
tvé pleti a tvých úst
a není pomoci,
vše růst chce, růst a růst
jak rozčísnutý
strom,
jenž hoří v nebes tvář,
jak požár v domě tom,
kol něhož chodí žhář,
jak poděšený zvon,
když bije v divý sluch
a drtí mnichův ston,
jejž neukojí bůh,
jak bílých koní
cval,
jak smrt, jež v lůžku skučí,
jak vše, co miloval
kdy člověk a co mučí.
Ulice
Ulice prázdná tápe
mezi domy
bez kročejů a ani hlas
o hrany zdí se nenalomí,
nezakrvácí nás.
A přece krok i
hlas jde mlčením dál,
bez těla, jenom dech,
proud těch, kdo přešli, prochází mou tváří
a z jejich úst mi tone na ústech
modř května, plnost září.
A šedé stíny v
čirých sklech.
Šli, šli a
nepřešli a nikdo neodešel,
smích dětí usnul v nás,
stín hladu z cizích očí do nás vešel
a jako lampa pod čelem nám zhas.
A tolik rukou,
tolik rukou svítí
mi na prsou.
A tolik kvítí, tolik kvítí
padá na hlavu mou.
Rudé
stíny
Když oheň v šeru
mává rukama
a hází z kamen na zeď rudé stíny,
vlak za vlakem se žene z neznáma
a letí s námi do tmy, do ciziny.
Hluboko v nás se
vzbouzí práce měst
a prostor stepí, kde co krok, to míle.
Ach, růže dálek! Nepřestanou kvést
a v rudých stínech voní zase bílé.
Plamen jak had se
po zdi vyplazil
a mořskou pěnou stříkl po mé pleti.
Šept přístavů a šepot modrých mil
nad sopkami a v mrtvých chaluh spleti.
A když jak plachta
potopená v tmách
bezvládně klesá na měkký klín ticha,
jsme na dně, slyš, a jdeme po troskách,
čerň hrobů, zlatem dlážděných, tu dýchá.
Tvá ruka jako ruka
plamene
se vztyčila a klesla, kapitáne,
a sláva děl, jež v hloubi zelené
o novém ohni sníti nepřestane.
A strašné oči
potápěčů všech,
jež ztrnuly nad závějemi zlata.
A kouzlo perel, mlžné jako vzdech,
po jehož tvaru marně slepec hmatá.
Jsme na dně, slyš,
a jdeme mlčením,
v němž jako kouř se chvějí mrtvá slova.
Ale až procitnem a vstanem, vím,
v pozdravu našem zazní temně znova.
Ruce
Malátné ruce
dělníkovy
leží na stole jako kytka.
Voní z nich olej se železem,
se stromu práce spadlá snítka.
Jdou světem jara,
máj se chvěje,
naděje v očích usmívá se.
Chtěli bychom se jednou vzdáti
také lásce a také kráse.
Dým z ležících
rukou stoupající
aby se změnil v mhu nad květinami.
Úsměv svátku, v mrak prchající,
aby zůstal i ve všední dny s námi.
Za
Majakovským
Sebevraždy v
samotách bez konce,
světla v průvanu na hřbitovech.
Řeka Moskva teče tichounce,
konec víření bubnů ve tvých slovech,
konec po zuby
ozbrojených vět,
už střelu jen, by srdce rozedrala.
Krok zástupů, jímž zněl jsi, oželet,
aby se jedna žena rozplakala,
aby se trubačovy
polnice zvuk
rozlil zelenou vlnou marných smutků,
zapřených snů a věčných muk
pod bubnující pýchou lidských skutků.
Na
březích vod
Na březích vod
našeho dětství
tomahawk spí.
Náčelník Siouxů tam leží,
už nikdo ho nevzbudí.
Tam, kde jsi
spočinul, náčelníku,
valí se tma.
Nad kabinami Titaniku
hovoří voda a mha.
Nejsi a nebyls.
Tvá rakev
je ze zlata mých snů.
Jen tvoji válečnou stezku
jsem našel a zas po ní jdu.
Plačte! Dni bez
milosrdí
jsou krásné i tak.
Slzami zalit, nový
kraj lovišť nám ukáže zrak.
Slyš bubny bez
bubeníka!
Slyš ulice hřmít!
Svět se vzbouřil a vzlyká:
Jen ne klid, jen ne klid.
Síť
V koutě čekárny
jak pavouk a sám,
když telefon za stěnou drnčí,
hlas daleké tmy,
na deště květů si
vzpomínáš,
na modrých zálivů dlaň,
na cizí hudby, cizí hry.
A vlaky jedou
jinam, než chceš,
a nad vlaky, nad poli hejna vran
a šero když z tváře si odhrneš,
stříbrné myšky
hvězd,
zlaté oči všech loďstev v tmách Atlantiku,
zvučící pěnu cikád svoláváš na pomoc.
Tak stále čekáš,
za okny stíny jdou,
na onen úsměv, jenž v poesii jen
září a nad vodou,
v koutě čekárny
jak pavouk a sám
a stříbrné dálky síť,
klubko, jež rozpřádáš v světlou nit.
Podzim
Bylo mi tak
podivně.
Závrať mě obešla
pod vadnoucími stromy
hořká a mdlá.
Milenci se zlatýma
očima
tu před chvílí šli.
Nesla tak pyšně svá ňadra
a rozkousané rty.
List padal, byl
zelený,
na písku zhněd.
Ti dva se navraceli
kolem mne zpět.
Byli to oni,
či nebyli?
List hnědne, vítr padá,
pták zakvílí.
Zakvílí, zamává
křídlem,
dým, černo a pád.
Chtěls takto, můj máji, můj červne,
být do prázdna svát?
Sen
Zdálo se mi, že
chodím po horách.
Sníh padal na zem v širokých záclonách
a lyže ujížděly, hodiny odzváněly,
dívky padaly, vše smíchem rozezněly,
hledal jsem mezi nimi tu pravou, tu tebe,
hledal jsem mezi hvězdami tiše spící nebe.
Tu tebe, tu tvář
měst, tu rychlovlaků
smích,
hmátl jsem po tvých vlasech a nahmatal jsem sníh,
nahmatal jsem sníh hvězd, dlaněmi svítící,
dech vloček studených, na čele tající,
dech pramenů, hučících dole pod závějí
jak jaro, jež nekvete ještě a jež mám nejraději.
Zdálo se mi, že
scházím z bílých hor.
Doprovázel mě ledové vody chór,
lesk vrcholů protínal se v mých očích s leskem věží
a bystřin, jež běží a běží, teplých vln na pobřeží,
teplých vln na pobřeží moří, k nimž dojdeme,
když na ledovců mrazivé světlo v snu zapomeneme.
Kytary bludných
lásek pod stany kočovníků
přesypávají písek času, jenž nemá vzniku,
a písek pouští, jenž do snu mi napadal z měst,
z těch cizích měst, v nichž jsem bloudil, z těch elektrických
cest,
jež předou a
předou dne soumrak a průvanem světel svých
vše drtí na prach a dým, tvá skla, tvá ňadra, tvůj smích,
a vše je myšlenkou pouhou, již odpoutal můj sen
od tíhy vedra, chudoby, hořkosti práce a žen.
Vy
všichni
Když ze všech oken
hudba zní,
za vrchy z mlýnic praskot žit
a ze tmy motýlí padá pel,
o čem budeme spolu
hovořit
v ten večer modrý, večer mlhavý,
vy všichni, s nimiž jsem kdysi šel?
A večer nad ohněm,
když dlouhý stín
se položil těžce v náš obličej
a v šelest vody, plné listopadu,
chlad samoty když
zavál z kapradin
a v žhavém uhlí vítr zasyčel,
hlas sýčka ze zřícenin hradu?
Těch zádumčivých
nocí podoby,
přízraků oči v šeru světnice,
hlasy za řekou, měkké jako dotek,
svět zašlý, jejž
srdce rádo by
cítilo bít, hřmít v bouři ulice
jak tenkráte, když v slunci námi protek?
Meč mezi námi se
leskne a chlad,
pohled, jenž všecko ví a pohrdá,
nesouhlas krve, vlaků zmeškaných dým.
Po zemi válí se
dohraná naše hra,
smích tváří, jež čas přišel podupat,
střepy slov, jimž už neporozumím.
V
jasu ztopené
V jasu ztopené
ulice,
domy,
tváře.
Kdo si vzpomene
zítra
na tolik záře?
Na malé ruce
bledých paprsků,
stříbrné nehty
skotačivých vln,
na dětské vlasy,
na poupata rtů?
Nebesa šikmá,
mračna prchavá,
na pokynutí
hlavou
zdráhavá?
Jdem z jasu v jas
a tma nás prostupuje.
Hluboko v nás
jak loď se zlatem pluje
tvůj hlas,
tvůj hlas.
II
Někde
v
dálce
Někde v dálce už
voní bezy.
Někde v dálce už
s kloboukem v ruce po zelené mezi
jde zamyšlený muž.
Člun po vodě se
houpe, vítr vane
a vše je slib,
jenž z modrých větví tichým světlem kane
do vůně lip.
A je to jenom
obraz tvého těla,
vzdálený chodec ten,
do jehož vlasů mlha napršela
ti jarem, jehož
není.
Tím jarem, jehož není
a jímž už dnes se cítíš přemožen.
Ústa
Vlhká ústa střemch
nad řekou,
vlhká ústa tvá,
vodo dovádivá,
louko zelená.
Vlhká ústa oblak
nad lesy,
ústa sedmikrás na tvých rtech,
se stříbrnými nebesy
se líbá klas i mech.
Stále hlasitěj
zpívá pták,
zvedá se hlas
krve v nás.
A sluncem obnažen
pad polibek
na vlhká ústa žen.
Okno
Otevřel jsem okno
do tmy tekuté,
hvězdy na mne střikly se slavičím zpěvem.
Pamatuješ na tmu se slavičím zpěvem
v oné noci černé, husté, tekuté?
Otevřel jsem okno
do tmy stříbrné,
kolem mne jak šál se omotal šum jezu.
Pamatuješ na tu těžkou vůni bezu
na měkkém dně noci oné stříbrné?
Otevřel jsem okno
do tmy, hovořící
se slavíkem, jezem, s kruhy na měsíci,
s doznívajícími kroky na silnici.
Otevřel jsem okno,
kroky zašly v tichu,
kroky našich dávných, sladkých, plachých hříchů
po tekuté tmě a po stříbrném tichu.
A
jenom vítr všecko ví
Uhořel věnec
májový,
uhořel v tvrdém kamení
a vítr, jenž spal v mechoví,
vzal popel z rukou plameni.
Posypává jím písmo
stop
a náruči, jež objímá,
vystýlá milosrdně hrob
dlaněma svýma suchýma.
Uhořel věnec
májový,
uhořel hlas, uhořel smích
nad plujícími ostrovy
tvých očí potmě
vidoucích.
A jenom vítr všecko ví
o plameni, v nějž tiše dých.
Náměsíční
Jde luna přes lesy
a komíny a thuje,
spícímu tuláku lži v mlze vypravuje.
Vášnivá jako led je luna ve své kráse,
snům dětí a snům žen, snům slepců podobá se.
Sklo bludných
paprsků na vlně rozechvělé
a vůně bez lásky, zpěv květin bez neděle,
dech slov, jež padala jak rosa na tvář spící
pozdravem vod a hvězd z tmy věčně žalující.
Po bledém paprsku,
jenž zazněl u hlav
lože,
chvějícím se jak nit pod rudým ostřím nože,
vystupují tvou tmou, věčně vanoucí bože,
vystupují a jdou.
Kdo před pádem je
chytí?
Nevolej za nimi. Nech z ticha v ticho jíti
ty náměsíčníky, jimž jiné světlo svítí.
Soumrak
Když okno za oknem
se rozsvítí a hasne,
byly jste, dny mé, krátké, vím, a krásné
a vody svit a větru van
mé oči s vámi roznes do všech stran.
Na všecky strany,
tam, kde zněly hrany
a po květech šli motýli a panny,
vlak po mostech jak pozdrav města jel,
v němž nikdy nic než žal jsem nenašel.
Nic nežli žal, ten
krásný žal,
jenž jako vzducholoď v dál odplouval,
v zeleni parku básník s Musou stál.
Nic nežli žal, ten
krásný žal,
jenž jako žena mě vždy miloval,
když jsem se o tebe, prchavá lásko, bál.
Den
Pod věncem hor,
jichž čedič ušlechtilý
se modrá v slunci břitkou ocelí,
ospalým městečkem jsme k řece zabloudili
v měsíci máji v neděli.
Po řece široké, v
níž chví se rovnovážně
útlými rameny stín věží kostelních,
lodičky vratké smekají se vlažně,
kolena děvčat tisknou se k sobě v nich.
Posypte nás svou
střemchou, staré háje,
když dívčí zrak v mlze pod větvemi taje
a vlny vod a ňadra žen
v měsíci máji, v
rozesněném máji
jenž našim rtům je tolik podoben,
jak ptáci do hnízd v dlaně pospíchají.
Žně
Šelest kosy jako
zlatý had
ovíjí se kolem nohou klasů.
Necítíš ten ocelový chlad,
doprovázející rovnost času?
Stoupej, šedý
ptáku, hroudo z hrud,
odnes k výším píseň zněmlé země.
Ze světla a ze železa skut
zazvučel čas žní a chví se ve mně
vlnou lesů,
dlouhých pohledů,
vlnou mrákot, těžkých utkvění.
Stanu-li se žencem, upředu
si z vás chléb a
nové osení,
stanu-li jak na rozcestí kříž,
dám vám ztuhnout v smrti znamení.
Léto
Vlaštovky
vzpomínek nad jezery mých dní,
nad jezy vteřin mých, v noc odplouvajícími!
Hry modrých hlubin, v nichž se rozpomínají
na sebe úsměvy, věnčené souhvězdími!
Jde léto zářivé ve
vůni zralých žit
a přičinlivý čas nad rovinami bloudí.
Jak nyvá citera se chvěje ve mně cit,
jenž pláčem pramene z dna těla mého proudí.
Šum listí v dechu
dní jsi, živote můj,
byl
na ústech červenců, jež mlčky ve mně zrály.
A hlas, jenž promluvil na křižovatkách mil,
se pojí k novému v
proud větru neustálý,
abychom cítili, jak teče teplo žil
a sladká ozvěna jak vrací nám hlas z dáli.
Sny
Noci teplé jak
ruce, tisknoucí se v
tmách,
ohně pod lesy, houpavé zpěvy trampů
a plaché oči těch, kdo rozsvítili lampu,
obletují je můry, vzpomínky a strach.
Voda syčící nad
ohněm v roklinách,
voda v kamení, když jako krev se valí,
jako krev těch, jež v dřímotě se vzdaly
s nehty v mechu, s panenkami očí svých ve hvězdách.
A nevědouce nic,
dýcháme temný šum,
motýli cizího dechu krouží kol nás,
otvírajíce okna našim snům.
Okna našim snům,
zrak upřený k nebesům,
ústa skloněná nad hroznů sladký čas.
Nemocní
Hořícím bronzem se
leskne lom
a pod skalami, kde zelený chlum
pne koruny svých lesů k nebi jako dóm,
koupe se v slunci sanatorium.
Jen ruky stín tam
v okně tom
a záblesk světla ji zvedne k rtům,
pták vzletěl nad zvučící strom
a churavých sten nese k nebesům.
S hor v údolí se
sype kamení
na lidská prsa, na lidský vzdech.
Jdem po žulovém dláždění,
naše prsty tkví na
tvrdých zdech
a v polekaném plameni
vadne krev nemocným na ústech.
Město
Tiše zrcadlí se na
hladině
věže města, most a továrny.
Tiše jdou hodinu po hodině
ulicemi pracující dny.
Tiše zraje zrní v
rovin klíně,
lehce vlá jím vítr rozmarný.
Tichý večer po špičkách jde v síně
s vůní lip, včel bzukotem a sny.
A ty, jenž jsi
nepokojně vzlét,
a ty, jenž jsi na cestu se dal,
aby vichrem přioděl tě svět,
na bouřlivá křídla
svá tě vzal,
lze si vzpomenout přes trosky let,
jak tě tichý zvon zde kolébal?
Odešli
všichni
Odešli všichni od
řeky
a přenechali ji rybářům.
Po nich přiběhnou mlhy a kry
a zasněžený dům.
Rozmoklý, tiše si
pomyslíš,
stoupaje po schodech:
Jak tvrdá je tato mříž,
jak měkký byl mech.
Najdeme úsměv mezi
rty,
my všichni lidé, já i ty
a i ta ruka žebrákova,
najdeme teplo nad
ohněm,
anebo aspoň v dechu svém,
anebo aspoň teplá slova?
Ozvěna
Zakleta v lese,
spím a probudím
svůj hlas jen hlasem tvým.
Do ticha skal, do
mrákot mechu
jdu provázet dech tvého dechu
a v listí kolébavý
smích
vydechnu obraz kroků tvých.
Zavolej, až tu
zbloudíš sám,
vidinám snů tvých tělo dám.
Zavolej, přijdu,
večer, k ránu,
na rtech tvých úst se rtoma stanu,
na prsou tvých
mých prsou zdvih
se zrodí v očí záblescích,
dva ptáci vzlétnou
v čirém jase.
Zavolej, stvoř mě, živý hlase!
III
Podjaří
Vysoko na horách
průsvitný vítr vane.
Nevidíš, tušíš jen,
nevíme, co se stane.
Hledíme
z příšeří
do mlčícího času.
Chvějem se daleko
od velikého hlasu.
Luna
Nebesům na ňadrech
hrob rozkvétá,
poušť, město v mrtvých zdech,
tma bez léta.
Bez léta, považ si,
a milovat!
Kdo uhasí
ten mrtvý chlad?
Sobota
Vanou květy, šumí
tmou,
s dechem spících v dálku tekou.
S rybami a se srnou
hvězdy brouzdají se řekou.
Mlčí vůně, mlčí
hlas,
jenž nás volal po den celý.
Usmívající se čas
obléká se na neděli.
Duben
Déšť padá na město,
déšť a kouř,
prší štěstí.
Je jaro, nevěsto,
jen houšť, jen houšť.
Chudá svatba jde
pěšky.
Idyla
Milenky tiché jak
ovečky
jdou silnicemi.
Milenky tiché jak ovečky
s hlavou k zemi.
A vlci na ně čekají
v zeleném křoví.
Vlci, toužící po ráji,
či po pekle – kdo ví.
Tam
dole
Stín táhne nad
hrobem,
bubeník vzduchoprázdna.
I mrtví žárlí, věz!
Smuteční vrba srázná
tříští svou němotou hlas.
Tam dole
pomlouvají nás.
Nebesa
dnů jdou
Nebesa dnů jdou. Z
oblaků čas sněží.
Na neshledanou. Kde ta země leží,
v níž na rtech se
ti nerozplyne znova
polibku tíha, chladná vločka slova?
Nebesa dnů jdou.
Větry odnášejí
lesk půlnoci a hvězdné nože její.
Kde je ta zem, v
níž trvá květ i nebe
déle než obraz, vržený jím v tebe?
Křídla
Křídla, mít
křídla! Loď k výši se vznáší
a v modravu zaniká.
Všechny unáší, neunáší
kormidelníka.
Šumí dálka jak
sklenice vína
k bohu, k světu bez času blíž.
Oh, tího, – jediný nezapomíná:
ten, jenž tě nese v tu výš.
Oceán
Těla průsvitných
ryb pod hladinou
jako bledé stíny světel plynou
bledou říší bez
cest, snů a cíle,
jenom míle, nekonečné míle.
Tichá rozkoš zlaté
barvy spánku,
tichá smrt v neviditelném vánku,
tichý smích v tmě
solí zelených,
tiše kvetoucí a mroucí smích.
Nad
hrobem Baudelairovým
Plují lodi zas
k jižním ostrovům,
rozkoš, ticho, jas
se sklání k nahým rtům,
rozkoš, ticho, jas,
pleti mahagon,
bílých jedů hlas
a temných rájů zvon.
A ty tu spíš,
k nebi zvrácený kámen,
nad tebou výš
šlehá vášní tvých plamen,
z těla vykoupen,
znící zlatým slovem
v bdících žal, spících sen
jak déšť nad hřbitovem.
Závrať
Té závrati, vidět
ptáka, jak vzlétá,
zahradníka, jak pod rukama
mu kvetou z hlíny všecky barvy světa,
proměna podob na
tvé lidské tváři,
dětský úsměv, jenž v ohňostroj se mění,
a trávy září, kroky v travách září.
Viděti bílé prsty
v temném vlase,
tisíce sluncí na měkkém dnu lesa,
když polednem zpěv klasů rozdouvá se.
Tančící chvíle v
šatu našich písní,
jasnou pleť hodin, padajících z jezu
za hudby vln, jež modrým světlem třísní
naše oči a rty jak
snítka bezu.
Chvějí
se světla
Chvějí se světla
na náměstí,
chvěje se křehké lidské štěstí.
Chvějí se dny do tmy zapadlé
v tvém ozářeném zrcadle.
Otřel se vítr o mé
skráně,
dech květin zarosil mi dlaně.
V tisíci zracích zachvěla
se první láska bez těla.
Chvějí se ruce
unavené,
boky vyšlehlé do plamene.
První bouřky jdou nad hlavou
meruněk vůní třaslavou.
V
šeru
Světlemodrá barva
her,
barva smíchu zlatovlasá
tančí, hleď, až v navečer,
jenž už jenom stíny střásá,
tančí ještě po
travách,
v nichž už pták a světlo dřímá.
Tančí do dětských snů v tmách
pod očima zavřenýma.
V
dešti
Proč toužiti v
dešti po modři,
proč nad plačícíma očima
litovati, že nezní smích?
Nechť splývají k
lesům ty záclony,
nechť srna, jež plaché oči má,
jak vlna se rozplyne v nich.
Nechť padá déšť,
nechť ze všech stran
sny padají na těžkou hlavu
a doznívají ve bdění.
A písně svatební,
zvuk hran
nechť vplovou po šedivém splavu
v tvé věčné, plodné mlčení.
Sen
Noc tichá, hvězda
spanilá,
jež do pokoje nahlížela,
čas mladosti mi přisnila.
Zahrada podle
potoka
se jabloňovým květem rděla
a dýchala tak zhluboka,
tak zhluboka a
čistý hlas
jako hlas matčin zpíval v stínu,
v hluboký klid, v hluboký jas.
Ty oblečená v bílý
šat,
ty zpívající v modrém stínu,
jenž v měkký závoj oděl sad,
přibliž se ke mně,
polož dlaň
potichu na plaché mé čelo
a vlij svou píseň na mou skráň.
Vlij na ni všechnu
mladost svou,
to jaro, jež ti v ústech znělo
a zvonilo tvou zahradou.
Noc tichá, hvězda
spanilá,
jež do pokoje nahlížela,
čas mladosti mi přisnila.
Čas mladosti mi
přisnila
a potichu zas odcházela,
tak smutná a tak spanilá.
V
mlze
Astry a
chrysantémy,
hořící na hřbitovech,
světélka polekaná
v mlhách posledních dní!
Rezavý přízvuk smutku
se tříští v lidských slovech
a věta nedokončená
v tmu bez ozvěny zní.
Do mlhy, do tmy
kráčí
člověk, jenž nedomiloval,
s ženou, jež nedočká se
července dětí svých.
Pláčí dny, rosa smáčí
vlasy, v nichž motýl se schoval,
a rez našeho hlasu
schne na stromořadích.
Elegie
Hovořil s květem
květ,
voda s paprskem.
Musím tak daleko zpět,
abych našel tu zem,
tu zemi jitřních
zor,
rosy ve vlasech žen,
ticha pod štíty hor,
z nichž přibrouzdal se den.
Líbal se vítr a
list,
vzduch s ústy, s jasem jas.
Jako obloha čist
hlas přátelství zněl v nás.
Jak jezero nebe
svit
tvář tvář tam zrcadlí.
Ale kudy tam jít,
když v tmu jsme se propadli?
Jezero
Jezero září mezi
lesy.
Básníku stínů, kde jsi, kde jsi?
V zrcadle vod se zhlíží hrad
co pomník snů, jež měl jsi rád.
Van vůní letí po
rákosí.
Den koupe se v krystalech rosy.
Hrdliččin hlas zve k lásce zas.
Nepřijde básník mezi nás.
Kameny naze v
skalách svítí.
V herbářích vadne zašlé kvítí.
Jenom co světlo uplyne!
Jenom co soumrak zahyne!
Nestrachuje se
času záští,
stane tu básník v temném plášti
a do vln černé závěje
se beze zvuku usměje.
Podzim
Stříbrný večer v
chladu tál,
hnal větrem dívčí hlasy.
Srp měsíce šel, očesal
tmou porosené vlasy.
Jen slova vln, jen
slova žen,
stín za záclonou světla jen,
jen zrcadlo, v něž
podzim dých
stříbrný popel snění mých.
