Obsah
Kde?
Očekávání
Jenom
vy
Prchavá
chvíle
Otčina
Zima
Dvě
minuty ticha
Globus
Hra
Sen
Hoch a
dívka
Ve
vlaku
Světelná
nit
Ať!
Odešlá
chvíle
Můra
Zapomenutí
Kruh
Ovidius
Na
moři
Afrodité
Poslední
soud
Jak
dávno
Strom
mladosti
Svoboda
Rozbité
zrcadlo
Nad
řekou
Velikonoce
U
studny
Výšky
Soumrak
Pohled
Tvář
Bibliografie
Josefa Hory (první vydání)
Kde?
Do ticha a do
samoty,
jíž zněla jen ozvěna,
duní okované boty,
houká rudá siréna ―
a ty, duše moje, bloudíš
po pahorcích ztracená.
Kde tě najít, svět
když šílí
s krvavýma očima?
Kde tě najít, šátek bílý
napříč když kříž černý má?
Alespoň jak vítr cítit
dlaněmi tě rodnýma.
A ty, jako muž a
žena,
po pahorcích ztracená,
v bytosti dvě rozdělená,
bloudíš nepotěšená
v marných polibcích, jež syčí
na rtech jako ozvěna.
Na okna a dveře
bije
lidem rozvodněný čas,
ocelová litanie,
hromem učiněný hlas.
Chtěla bys, ty zabloudilá,
znovu navrátit se v nás?
Vše jen kov je
rozpoutaný,
mozek na luk napjatý,
šíp, jenž v letu zvoní hrany
tichu svými pařáty.
Chtěla bys, bychom tu žili
v dvojím děsu, já a ty?
Duše, duše
ztracená ty
na výšinách snů a jar,
a já, tělo jen a šaty,
v kole stroje rozepjatý,
kde je zem, v níž budem spolu
hlas a hlas a pár a pár?
Očekávání
Na první jarní tmu
čekala moje krev.
Srp měsíce,
v lán lesů zaseknut,
čekal na ruku mou
pod loukou mlžných hvězd
a oba čekali jsme marně,
já i ty,
lán neposečený.
Na žencův srp
čekám,
jenž zvedne ruku mou
v ten čas, kdy z černých vod
se vzedme touha vln
a písně poplynou,
vír sáhne po hlasu mém,
stáhne jej do hlubin
a výš zas dá mu znít
a já tu nebudu již.
Budeme jako stroj,
jenž tkáň svou přede sám
a v hnědém oříšku
ti podá modrý šat,
a jako závan jen,
jenž líbá neviděn
a vlastní závratí,
již vdech těm, kdo jím jdou,
se zhroutí v
krásné nic.
Jenom vy
Verše, hasnoucí
jak světla na hladině,
jenom vy jste mi zbyly zas ze všeho,
jenom vy, smutek samoty po přátelském víně,
vy a na dně noci stesk snu zašlého.
Všechna vaše
slova, jež už nepatří vám,
se vzdechy se mísí, zatoulanými
do alejí deště, v nějž se dívám
májem, jejž jste pošeptaly mi.
Verše mé, hasnoucí
na zrcadle
tmy, jež chvěje se jak zlatá miska vah,
vše jste odnesly a v ticho, po vás spadlé,
vtkává černý ornament snu strach.
Prchavá
chvíle
Květ za květem se
rozevírá,
pták za ptákem se k nebi zved.
Byla jsi černá a jsi čirá
jak motýl, jenž mi na rty sed,
prchavá chvíle
všehomíra,
jež můj jsi žár a můj jsi led,
jež umíráš, jak všecko zmírá
v rezavém listopadu let.
Vše bylo v tobě,
vším jsem byl
vždy jenom tebou, chvíle chvil,
stokrát jsem zemřel a vždy znova
v tvém loži jsem
se probudil
závratnou mocí tvého slova,
sestouplá s nebes chvíle chvil.
Otčina
Tvé nohy bez cíle
šly světem.
Tvůj zrak se třás, v hvězd sítě vpleten.
Temná má závrati, kam jdeš
poprosit noc o krásnou lež?
Neumíráme, zvony
zvoní.
Nevyčítáme slibům z loni.
Nad teplým stínem v prázdné dlani jen
se roztrácí pláč chudoby, smích žen.
Zrcadlo stínů,
mluv, ať zvednu
svůj kolotavý pohled ke dnu,
kde jako horstvo hvězd se vypíná
mé krve rodná otčina.
Zima
Bílá, neposkvrněná
zima
s ťapkami čerstvé zvěře
usedla chlácholivě
před zabedněné dveře,
byli bychom mohli
být sami,
kdyby nebylo světa,
nad jehož křižovatkami
tma s plameny se slétá,
kdyby nebylo výší,
s nichž padá cár ohořelý,
kdyby nebylo hloubek,
v nichž havíři uhořeli,
kdyby nebylo ulic
a křiku kamelotů,
podobných andělům smrti,
nesoucích v jitřní psotu
noviny těžké jak
kámen,
zvěsti bez křídel,
údery hladových hodin,
krev omrzlých chodidel.
Dvě
minuty ticha
Ve tři odpoledne
skla paláců se chvěla,
davy se rozbíhaly
po korsech náměstí,
když odněkud z modra
se siréna rozkřičela
a vozy i chodníky
stanuly
na památku neštěstí.
V růženci aleje
lamp,
mrtvě siných teď za dne,
mezi zkamenělými lidmi
sám kámen jsem.
Což se nesesouvají v prach
i auta a paláce chladné?
Což se i pod námi
nerozevírá zem?
Zatím co na severu
lká zvon,
jdou rakve a vdovy,
můj Bože, i já, i já
se výtahem propadám.
Vyvržen do dutých štól,
volám, nikdo mi neodpoví
a z plamenů, hroutících tmu,
prchám jak zvěř,
sám a sám.
Ani láska, ani
vzdech víry
mi na pomoc nepřichází,
ani blouznivé slovo,
zrozené z hrůzy,
mě nezvedne.
A přece tuším, že za mnou
a dokola stíny se plazí,
ztracenci slunce, nebes,
noci a poledne.
Prázdná nebesa září
na dvě minuty ticha,
na začazené tváře,
v něž mrtvý své jméno psal.
Utržen od bezpečí,
jímž posměšné náměstí dýchá,
padám pod těžkou můrou
bez světla,
na dno dál.
Kam jste mě
poslali, lidé,
motýla, roztlouc si křídla?
Abych vám rozžehl světla,
vdech vašim strojům proud sil?
A proč mě nevynášíte
z hukotu černého zřídla,
z tlamy živlů,
jichž pánem
ve vás jsem byl?
Padaje tmou, zřím
přec za ní
paláce zledovatělé,
zástupy pyšné jak sochy
aleje smrti stát.
Značka těch mrtvých tam dole
lpí popelem na každém čele ―
ne ruce, ne nohy, ne trup jsme,
ne krása ňader a boků,
jen na hnátu hnát.
Nazí a očazení
posmrtným křikem těch dole,
vteřinu za vteřinou
padáme hloub a hloub.
Černý sen noci mé tančí
v zástupu oněmlém kole
a rudá mlha, ne dlažba,
je výheň, na niž jsem stoup.
Jen dvě minuty
ticha,
pravdy, žhavější uhlí ―
odstupte, vteřiny zlé,
ne, propalte se v nás!
Oděni do pýchy své,
jako ti mrtví tam v truhly,
zapomenou ti živí
na tvůj podzemní hlas,
až dvě minuty
přejdou?
Globus
Tiše se otáčí
globus v cestovní kanceláři.
Hladí mě, uspává
sto moří, měst a tváří.
Jak v ruském filmu
šleh plamen z Ameriky.
Křičí Asie,
krev teče do Afriky.
Prapor Evropy,
prapor? Cár navoněný
kryje nahotu
neukojené ženy,
kostry ve vápně,
zlatý chrup lačné zvěře.
Obrať se, poutníku,
jdi, zavři pevně dveře!
Hra
Ať si prší, ať je
mráz,
panenka se směje.
Z loupežnických pohádek
teplá hrůza věje.
Boty sedmimílové,
doušku vody živé!
Perníková chaloupko,
kdo tam bude dříve?
Ať si prší, ať je
mráz,
kouzelník má zlatý pás,
zlostný jeho pohled dračí
všechny očaroval nás.
V kamnech hučí
černý les,
v lva se proměnil náš pes,
jen ti velcí lidé mračí
se jak Ježibaba dnes.
Sen
Někdy k ránu sen za ruku mě
vzal
a maličkým mě udělal.
Seděl jsem v
pralese trávy tiše,
vnikal jsem stéblem do mravenčí říše,
malý Kolumbus.
V jasanu kloval
přítel můj datel,
dole jsem zaháněl, malý dobyvatel,
na útěk armádu práce.
Přísný a krutý v
své nevinnosti,
zkoumal jsem, mají-li mravenci kosti
a krev.
Najednou prasklo v
křů kvetoucím stínu.
Oct jsem se tváří v tvář bernardýnu,
jenž mě pozoroval.
Pode mnou vojsko,
utíkající,
nade mnou oči, mírně prosící,
abych se nebál.
A když jsem,
poděšen, pohlédl naň,
přiťapal krotce a lízal mi dlaň
plnou mravenčích mrtvolek.
Hoch
a dívka
Jen stín a stín. A
vůně hlíny.
― Jsi jiná dnes. ― I ty jsi jiný.
― To chudoba má na
mě padla,
jak babizny tvář do zrcadla.
― A na mě bolest
bdící v tobě.
― Přemůžeme je spolu obě.
Na chvíli aspoň,
ty můj milý!
Na jednu malou… horkou chvíli.
Ve
vlaku
Jak zvolna dýchá
tato šťastná spící,
schoulena v kout.
Přichází jaro, říkám, zře v tu líci
bez vůle, pout.
Když polí dech
zved vítr do vagonu
a dotk se jí,
v tvář vchrst jí sny, jež za hlaholu zvonů
se snášejí.
Zřel jsem jí na
rtech vše, co zdálo se
jí.
Chuť objetí,
zdráhavost těžkých pohledů, jež chtějí
vše viděti,
vše viděti a
zlámat všecky hráze,
jež staví krev,
na její vítr postavit se naze,
jak květ a zpěv.
Jsi břemeno, jež v
kupé kdosi složil
a vdech mu sen.
Jsi květ, jenž na dně spánku svého ožil
a kvete ven,
ven v jas, jímž
zvučí zlaté mračno včelí
mhou nábřeží.
Ven v smích, jenž tmě a světlu sladce velí
a náleží.
Světelná
nit
Z tvých světel
předu nit,
jež dlouze svítí,
bych mohl nocí jít
a nezblouditi.
A jako
z pavučin
chci utkat si z nich šat.
Pod prsty zazvučí
jim všechno, co mám rád.
Zazpívá i můj
strach
a soumrak loučení
zableskne se mi v tmách
jak peníz spasení.
Ať!
Běžel vítr
bulvárem,
doprovázel ženy,
slova, jež jim trhal s úst,
tála na mých rtech.
Nech je na nich rozplynout se,
plná smetanové pěny,
tělem mým až k bezvědomí
plynouti je nech.
Ať se řadí v
souostroví,
kol nichž plachty dní mých plují,
v sklonu bílých vějířů
když oči svítí jim.
Ať z vln modré perly loví,
do jasu se vynořují,
nezachytitelný mramor,
měnící se v dým.
Stejně na konci té
pouti
zestárnou jak žebráci,
budeš jen květ uvadlý
a hlína na tvých rtech.
Budeš ruka, jež se hroutí
po lásce a po práci,
a jen do příboje času
Bohem vyvanutý dech.
Odešlá
chvíle
Jdi, krásná
chvíle! Blednoucí tvůj krok
se smísí se slzami trávy.
Sám, jako vypnutý stroj,
jako vlastní svůj sok,
ulehnu naznak na vlnící se vítr
a strhnu na sebe prázdno
po jsoucnosti tvé hlavy.
Prázdno po sytém
moři, jímž jsem plul.
Prázdno po kytaře a víně.
Prázdno po vlaku, jenž v skalách utonul,
prázdno po hlasu, jenž toužil u rukou mých
po nenalezené domovině.
Plesnivé bídy jsa
pln,
i rozkoše, jež se pění,
zvednu se z větrných vln
jako ten, jehož už není,
hořící lampa
v prázdném pokoji.
Můra
V hlubinách města
kdo ti odpoví,
kam, kudy vede cesta?
Šeříků vůně, zápach morový
a nebe a dno města…
Co krok, to míle,
vteřina co rok,
tak rychle žít se musí.
V dupotu rytmů, v světlém zpěvu slok
však jednou vzpomenu si.
Na tebe, hudbo
mládí troufalá,
na tebe, jež jsi času neznala,
na tebe, dlouhá
kštice z oněch let,
v níž pod hřebenem praskal divý svět,
na praskot tmy a
na jablka pád
do zahrady, v níž syčel černý had.
Zapomenutí
V poklidu,
zapředeném
v svit tmy, plující splavem,
vše sněží a vše splývá.
Proč na vás zapomenem,
sny naše, v jitru plavém,
jež do oken se dívá?
Tak bychom milovali
a tak bychom se chvěli,
jak pták v pohybu proutí.
A byli bychom králi,
v zpěv, v třpyt oděni celí ―
jen vzpomenouti.
Kráso, jak vůně
prchlá,
kterak jen chytiti tě,
ty neskutečné štěstí!
Sne, na nějž hudba sprchla,
proč mizíš na úsvitě,
jak něha z tvrdé pěsti?
Kruh
Nemysleme na to,
kdy jsme se narodili.
Byl to den jako den.
Koupali nás a růžoví jsme byli
z lože krve, z lože pěn.
Čas jako dítě po
trávě běží od té chvíle,
z kalendáře padá za listem list.
Dívky byly modré, váhavé, roztomilé,
a ze všech stanic zněl vlaků hvizd.
Věčná loučení a
těžká zavazadla
srdcí příliš těžkých provázela nás.
Jednou přišla starost, na plece nám padla
a dala nám nový, hlubší hlas.
Čas jak stařec v
trávě si v nás odpočívá,
a my na zapadlé stanici
listujeme v jízdním řádě, ztěžka, neb se stmívá
zvolna v naší sítnici.
Ach, vy lodi s
rýhou stříbropěnnou!
Vzdalující se lodi mé!
Čekáme už na vlak jenom,
jímž se vrátíme.
Ovidius
Obraze noci
nejsmutnější té,
v níž loučil jsem se s Římem!
Těch krásných žen, z nichž žádná nevíte,
že ohně jen jste dýmem!
Že sám jsem
plamen. Že však žhavý dým,
jenž stoupal z vašich vlasů,
byl korunou nad těžkým čelem mým
a rytmem mého času.
Obraze noci
nejsmutnější všech,
kdy loď už na mě čeká,
já byl, ó město, píseň ve tvých zdech,
já byl tvých mostů řeka ―
ale kam plout má
řeka bez mostů,
jež stínu podobá se
a básníku, jenž propad na dno snů,
svou duši prodav kráse.
Na
moři
Schouleno v teplou
modř, spí moře. Jenom
z novin
vzdálená ozvěna zla doléhá až sem.
Hlas světa hrozí z nich. Z neviditelných rovin
dialog zápasu tlumočí pevná zem.
Mluv, mluv jen,
rádio! Noc tančí nad vlnami,
spí živly ospalé a dravci na dně vod.
Jen zem, vzdálená zem nás krutým slovem mámí.
Blesk proti blesku tam jde v zítřek lidský rod.
Afrodité
Byl to modrobílý
čas.
Mezi sloupy zřícenin
prosvítalo vzduté moře,
vzpomínal jsem na delfíny,
hrající si kolem nás.
Mramorová Afrodité,
oblečena v pavučiny,
dívala se přes hlavy
tří žen jako z věčna stín.
Bdím tu dva tisíce
let.
Co mi chcete, lidské ženy?
Co ty s pletí jako med?
Co ty s asfaltovým vlasem?
Co ty s očima jak led?
Co mi chcete, ženy s hlasem,
dcery krve sestře s časem,
bdící dva tisíce let?
Byl to modrobílý
čas
mramorové Afrodité
s třemi smrtelnicemi.
A jen já a zvučné mračno
cikád v šedých olivách.
A mé nohy, v písek vbité,
mramorová Afrodité,
vnukající lidským ženám
žal a rozkoš, smích a strach.
Ach, ty plavá jako
med,
pročs tak smutná odcházela?
A ty s asfaltovým vlasem,
co si počneš, troska těla,
s tvrdě spěchajícím časem?
Mladosti, mladosti!
Jen ta s očima jak led
odcházela nezraněna
mramorovou věčností.
Poslední
soud
Šel jsem městem
vylidněným,
vyznělým a vyvátým.
Jako ztroskotané lodi
trčel palác na paláci,
z mlhy ještě doznívala
hudba, jež se nenavrací,
v šero sesouval se dým
jako vysvlečený šat.
Všichni lidé odešli
do údolí Josafat.
Všichni lidé
odešli,
zaspal jsem svůj soudný den
a jdu městem vylidněným,
v spánek ještě zahalen.
Všechny dveře dokořán,
průvan vane oknem vily.
Vcházím v dům, jejž opustili,
divnou předtuchou tam hnán.
Z ložnice zní
ještě smích
rychle odvedených dětí.
Sotva jsem tam ustoupil, ztich
a do mračen zrcadla,
pod nímž stála kytka růží,
padal jako do objetí
tmy a vůní nahý stín.
A jen já a já tu stál
a kytice, jež nezvadla.
Když jsem ji však z vázy zved,
sypaly se plátky růží
jako slzy na zem zpět.
Z křehké větve
jasmínu
zpíval do pokoje pták.
Jak jsem však jen k oknu stoup,
umlkl a schoulil křídla,
jak by zranil ho můj zrak.
A jen vůně po blínu
se schodů mě provázela
a jak tápal jsem, mi řídla
kolem mrákotného čela.
Jak
dávno
Neumělými krůčky
jsem se po louce bral.
Klokotavý hlas dívčin
se mi za zády smál,
tak dávno, tak dávno.
Motýl v mých očích
tkal modravý vzduch.
V slunečním sloupu
stál dětský můj Bůh
a zval mě a zval mě.
Dotekem prvním
jsem hladil hřbet trav.
Poslechem prvním
jsem poslouchal splav,
tak dávno, tak dávno.
Do tmy mé bázně,
v můj dychtivý sen
vrhal své světlo
tvůj tisícistěn,
můj světe, můj světe.
Co pohled, vždy
ještě zázrak,
co krok, vždy objev a vzruch.
Zrozené právě věci
do klína kladl mi Bůh,
tak dávno, tak dávno.
A pročže od té doby
tak nikdy jste nebyly mé,
vy, ptačí zpěvy a květy,
vy panenské podoby dne
tam dávno, tam dávno?
Strom
mladosti
Sedám pod strom,
ozářený
znícím kmitem zlatých včel.
Tiše, teple pohoupává
květen ve svých loktech ženy,
mlhou květů posypává
cesty jejich snů a těl.
Všechny cesty, kterými jsem
já a soumrak kdysi šel.
Jenom květ a mha a
světlo
a jen lačné oči moje.
Tamhle dole nad vodou
šlehaly kdys ohňostroje,
toulaly se spánkem mým
noci plné přeludů,
tančily tam předtuchami
kroky mého osudu.
Tančily a zvony
zněly
do jitřního procítání.
Povinnost, povinnost
sypala mi kolem skrání
těžký popel chudoby.
Vzdornou, chvějící se rukou
pil jsem tam dny svého mládí
z otlučené nádoby.
A teď záříš a teď
zníš,
strome, s nímž jsem rostl tady
z těžké, sypké písčiny.
Pták se snáší přes zahrady,
přilétají motýli
té nekonečné roviny,
pozdravy, pozdravy
mé nalezené otčiny.
Svoboda
Zatím co se
převracíš
nepokojně na svém loži,
zákeřnicky přepadán
otázkami ze tmy,
daleko u moře
v modrém kraji protinožců
ševelivé vody vln
si v písku hrají s dětmi.
Zamyšlená pod
sluníkem
hledí žena na ten rej,
dýchá s dechem vln a mlčí,
ve kmen palmy proměněná,
roztavená v zářící
a jásající klid
nad široširým Atlantikem.
Snad tam čeká na
tebe,
až tě křídla spánku zvednou.
Svoboda, svoboda
položí ti ruce k skráním
a ty poznáš: Jdu a skláním
oči nad tmou nedohlednou
k štěstí, jež tě volalo.
Lehký jak noc bez
prostoru
sneseš se tam na pobřeží
vedle palmy, proměněné
v ženu se slunečníkem.
A tvé tělo zapomene
ve světle, jež na něm leží,
v dětském tanci, ve vln chóru,
že jsi prach, jímž vládne zem.
Rozbité
zrcadlo
Poutník dávno před
lety,
ozbrojený po zuby,
plížil se tu doubravou,
kde z hloubky hvízdal drozd.
Za řekou, za vodou
stálo slunce nad stráněmi
a co stráň, to zahrada
a vinohrad tam rost.
Snad že dlouze
zahleděl se
na ženy v tom vinohradu,
láska omráčila ho
a zbraň mu vypadla.
Vojáku, vojáku,
zabili tě v plném slunci,
spads a v střepy roztříštil jsi
jas vodního zrcadla.
Spads tam a mé
nohy bosé
koupají se na tom místě.
Vidím ještě po staletích
v černém víru vod
zlatý, puklý lesk tvé zbroje,
kterous nosil na znamení
nepřemožitelné pýchy,
ty a před tebou tvůj rod.
Jenom bílá snítka
střemchy
smáčí ve vlnách svůj květ
a za vodou z vinohradu
zpívá ženský hlas.
Za vodou, za vodou,
a ten mrtvý stojí za mnou,
a zas padá, padá, padá
střemhlav do zelených řas.
Nad
řekou
Zdálo se mi, že
jsem šel
po břehu své rodné řeky.
Zprvu sám, pak z šeptu vod
stín se zvedl vedle mne,
rostl, houst, s někým se přel.
Tvrdý hlas a zas hlas měkký,
šly tu se mnou podle řeky
v osudnosti vzájemné.
Jiný nemohl to být
stín než stín mých mrtvých předků.
V mužském hlase doutnal hněv,
v ženském plakal plavý cit,
a já jako ozvěna,
v černém proudu jejich cév
ještě nenarozený,
bděl jsem, pil jsem jejich krev.
Její ruka z jeho
ramen
spadla v prázdné bezmoci.
Jsem jen kámen, jsem jen kámen,
plakalo v ní ženské srdce
do vody a do noci,
a v něm klnul poutům, dálce
kyrysar, jenž kdysi cválal
dobrodružnou půlnocí.
Plakal stín a
klnul stín
po té cestě podél řeky,
padal tvrdě do sítin
a zas stoupal, jeden hlas,
jedné řeči dvojí hlas,
jedné noci dvojí stín,
dvojí dálky jeden čas,
padal, stoupal v proud a mráz.
Odejděte, stíny
stínů,
ve věčnou svou domovinu!
Vplyňte v proud a v mléčnou dráhu,
stíny, smrtí smířené!
Já se chvěji v nebes tahu,
já teď žiju, já teď hynu,
já, květ v dešti, splav, jenž složí
pěnu krve své v dlaň boží,
až si na mne vzpomene.
Velikonoce
Také jsem se kdysi
k tobě
blížil za hlaholu zvonů,
na zelené ratolesti
padal květonosný dech.
A pohledy milionů
hořely v tvém utrpení,
stoupaly jak ptačí hejna
nad jezera střech.
List a květ a pták
a vítr
korunovaly den boží.
Jenom stíny na zahradách
ve tvar kříže kladly se.
A jak vítr jimi houpal,
ty tam, probodený noži,
výškou mého snu jsi stoupal
do nebeských bran.
Stromy vzpínaly
své ruce,
zvony v šat svůj oděly tě,
křídla krve nesla nás
nad bolest a zmar.
A jak jsem stál na úsvitě,
jaro plakalo mi v rukou,
syn člověka odcházel jím
do svých legendárních jar.
U
studny
U studny domova, v
den bílý,
v den do oblouku vzpjatých žní,
u studny domova, z níž pili
sekáči, děti, pocestní,
u studny domova je ticho
a jenom okov rezavý
o tobě, minulosti pýcho,
lopuchám v prachu vypráví.
Z trav, květin, z
šumu včel tu sálo
lesk jara snědé robátko.
Zde slunce kolem hlavy tkalo
ti aureolu, pramatko!
A na večer, když z tmy se hnuly
zástupy hvězd na dlouhou pout,
ty slýchala jsi z vodní důli
prameny do budoucna plout.
Krev tvoje ve mně
zavála mě
v pradávnou noc, jež byla tvou.
A cítím, opřen o tvé rámě,
hluboké kroky těch, kdo jdou,
těch, jejichž krev jsi poslala mi
ze sladkých snů svých, ze svých žil,
bych slyšel noci prostorami
dech všech těch mrtvých, v nichž jsem byl.
Jsem ten, jenž
přišel od východu
a pil a pil z tvých pramenů.
Jsem ten, jenž srdcem svého rodu
pil dálek bezdnou ozvěnu.
S muži se bratřím, jejichž krví
vál v tebe dobrodružný svět.
Syn dcer tvých, poslední i prvý,
zvedl jsem meč, zvedl jsem květ.
A hleď, krev po
meči mi teče
zákonem vraždy úrodné.
A voní květ, čas dávné seče
ve věčné kuropění dne.
A tak jsem vy, vy ve mně, stíny,
a jenom okov rezavý
nad vyschlou studní domoviny
smrt času nám tu vypráví.
Výšky
Daleko od měst
hladových a zlých,
z jichž rukou odňata byla míra,
jdu vysokou samotou vrchů, v něž dých
rovný hlas ticha, jež neumírá.
Jediné světlo,
světlo dne.
Jediný dech, dech dmoucí se země.
Jediný zrak, jenž vše uhodne,
zrak nebes tu pracuje ve mně.
Obetkal údy hor a
žen
stříbrnou sítí mlh a něhy,
jako by chvěl se, obrážen
o hvězdy dávna, loňské sněhy.
A jak mnou
pronikl, jak mne zdvih
ve svoje průsvitné nebe,
cítím v závrati vnuknutí svých
tu nekonečnou vzdálenost sebe,
vidím toho, jenž
jméno má mé,
odcházet po skalách do údolí.
A snad se nikdy už nepoznáme,
já zde, já v dýmavé metropoli.
Soumrak
Nadchází soumrak,
by si vzal, co den
nám shrnul v zrak a v klín a do oken,
a nevím, co chce
dřív. Vše, vše mu dám,
on nejlíp ví, co nejdražšího je,
co uzrálo mnou v sladkost pokoje,
co jako ránu ponesu dál sám.
Odejdi bohat
světlem nad trávou,
obtížen vlnou lásky váhavou,
nebojím se. Jez
tmy se převrátí
a pravé slovo mezi tisíci,
červánek snu, po rtech mých bloudící,
mi skvoucí zas tvář tvoje navrátí.
Pohled
Dívám se na
kvetoucí strom a bojím se.
Jsi příliš krásný, křehký měsíci.
Věž, vyřezaná v modř, pták na římse,
kytice růží v chladné světnici.
Bezelstné ruce,
útle vztažené,
věřící, čas že přitaká a dá,
vy, modlící se: „Ještě, ještě ne,
buď ještě tucha jen a záhada,“
bezelstné ruce,
oči přivřené,
po vašem čase toužím marně zpět.
Po světlém slově. Právě zrozené,
poslušně kleká v
šumnou alej vět
a jako strom, jenž dechem svým tmu čeří,
duhový oblouk klene ze zášeří.
Tvář
Z prázdna
samoty, jíž fičí
trpká bolest bez děje,
z kola chvil, v nichž nejsi ničí,
a nic když se neděje,
vítr od tebe se
vrací
v kalichy, jež rozhoupal,
láska v sen a ruce k práci,
k zdrojné rozkoši své žal.
Neznámá tvář z
šera svítí,
nechceš, zahnat bys ji chtěl,
ale ona rozumí ti,
poroučí ti, abys šel,
abys šel, kam
poroučí ti,
nepostával na prahu,
vlnami, jež v čas se řítí
mimo strach a odvahu.
Co mi šeptáš? Kam
a kudy
za tvým obrazem mám jít?
Věznice kde přízrak rudý
pouhým dechem prolomit?
Kterou barvu,
které jméno
nejdřív vysloviti mám?
Komu ruku na rameno
položit, bych nebyl sám?
A jak pochybnost
má taje
na průvanu očí tvých,
samota má zelená je,
mořem lemovaný jih,
nejda jdu a
nehledaje
posly tvoje objímám,
jak bych věděl, jméno ráje
kterak vysloviti mám.
