Řím

Vlak doznal v noci značného zpoždění mezi Pisou a Cività-Vecchií a bylo již skoro devět hodin zrána, když abbé Pierre Froment po vysilující pětadvacetihodinové cestě konečně dojel do Říma. Maje s sebou jediné zavazadlo, vyskočil hbitě z vagonu, za tlačenice, panující při příjezdu, odstrkuje nosiče, kteří se kolem něho sběhli, pečuje sám o své lehké zavazadlo, ve spěchu, který pociťoval při pomyšlení, že dojel, aby byl sám a aby viděl. A hned před nádražím, na náměstí Del Cinquecento, vstoupil do jednoho z malých otevřených vozů, které stály podél chodníku, a položil svůj vak vedle sebe, udav kočímu adresu:

„Via Giulia, Palazzo Boccanera.“

Bylo to v pondělí, dne 3. září, za jitra s nebem jasným, vlažným a půvabným. Kočí, malý, zavalitý člověk s jiskrnýma očima a bílými zuby, se usmál, poznav dle přízvuku francouzského kněze. Šlehl svého hubeného koníka a vozík odejel s hbitostí těchto římských fiakrů, tak čistých, tak veselých. Leč téměř hned, když minuv trávníky malého náměstí, zabočil na náměstí Therm, kočí, stále se usmívaje, se obrátil, ukazuje bičem na zříceniny.

„Diocletianovy thermy,“ řekl špatnou franštinou ochotného kočího, jenž se hledí cizincům zavděčiti, aby získal jejich přízně.

Vůz sjížděl rychlým tempem z výšiny Viminalu, kde je nádraží, srázným svahem ulice Nazionale. A kočí neumlkal, obracel se při každé památce, upozorňuje na ni tímže posuňkem. Na tomto konci široké cesty byla jen nová stavení. Na pravé straně, o něco dále, vystupovaly spousty zeleně, nad něž vyčnívalo nekonečné stavení, žluté a holé, klášteru nebo kasárnám podobné.

„Quirinal, královský palác.“

Pierre, rozhodnuv se k cestě před týdnem, strávil celé dny studováním topografie Říma dle plánů a knih. A byl by se již vyznal, nepotřebuje se nikoho ptáti na cestu, a vysvětlivek vlastně neměl zapotřebí. Mátly jej však ty náhlé svahy, tyto pahorky, řadící nad sebe v terasách některé čtvrti. Tu zvýšil kočí hlas a s přízvukem poněkud ironickým, obsáhlejším pohybem biče upozorňoval vlevo na obrovské stavení, ještě čerstvé a bělostné, ohromnou haldu balvanů přeplněnou skulpturami, štíty a sochami.

„Národní banka.“

Níže, když vůz zahnul na trojhranné náměstí, Pierre, zdvihnuv oči, s podivem spatřil vysoko nad sebou visutou zahradu, nad hladkou zdí, nad níž čněl k jasnému nebi elegantní a mohutný profil staleté pinie. A pocítil všechnu hrdost, všechen půvab Říma.

„Vila Aldobrandini.“

Ještě níže vyvrcholil se jeho obdiv náhlým zjevením. Ulice se opět náhle zahýbala, a právě v záhybu objevil se mu světelný průsek. Bylo viděti, shora dolů, bílé náměstí, jako sluneční studna, naplněná oslepujícím zlatým prachem; a v této ranní nádheře čněl obrovitý mramorový sloup, všecek pozlacený na straně, z které jej od věků oblévala září denní hvězda od svého východu. Pierre byl překvapen, když mu jej kočí jmenoval, neboť nikdy si ho nepředstavoval v takové oslňující díře, obklopené okolními stíny.

„Traianův sloup.“

Pod svahem zatáčela se Via Nazionale naposled. A za bystrého klusu koníka kočí házel nová a nová jména: palác Colonna, jehož zahrada je vroubena útlými cypřiši; palác Torlonia, zpola vykuchaný za účelem nových okras; Benátský palác, holý a hrozivý se svými zubatými zdmi, svou tragickou přísností středověké tvrze, zapomenuté v občanském životě dneška. Pierrův údiv rostl při neočekávaném pohledu na to vše. Zvláště pak, když mu kočí vítězně ukázal bičem na Corso, dlouhou to úzkou ulici, sotva šíře pařížské ulice Saint-Honoré, nalevo svítící sluncem, napravo se černající stínem, na jejímž konci vzdálené náměstí del Popolo tvořilo jakous světlou hvězdu: toť bylo tedy srdce města, slavná promenáda, živá cesta, kudy proudila krev celého Říma?

Leč vůz již zahnul na Corso Vittorio Emanuele, pokračování to Via Nazionale, dva průseky, jimiž ve dví rozťato staré město, od nádraží k Andělskému mostu. Vlevo bylo viděti okrouhlou apsidu chrámu Ježíšova, skvící se v svěžím ranním jasu. Pak mezi kostelem a těžkopádným palácem Altieri, jehož se neodvážili strhnouti, se cesta zužovala a vůz vjel do vlhkého, ledového chladu. Na druhé straně, před průčelím chrámu Ježíšova, na náměstí, zářící slunce opět rozlévalo své zlaté proudy; a v dáli, na konci ulice Aracoeli, rovněž stínem zahalené, bylo viděti ozářené palmovníky.

„Kapitol, tam,“ řekl kočí.

Kněz se rychle vyklonil. Spatřil však jen zelenou skvrnu na konci temné ulice. Toto náhlé střídání teplého světla a chladného stínu pronikalo jím jako mrazení. Před Benátským palácem, před chrámem Ježíšovým se mu zdálo, že všechna noc dávných dní zmrazuje mu ramena; na každém náměstí, při každém rozšíření nových ulic byl to pak návrat do světla, do úsměvné sladkosti a vlahosti života. Žlutavé sluneční paprsky padaly ze střech, ostře ohraničujíce fialové stíny. Mezi průčelími bylo viděti pruhy nebe velmi modrého a velmi klidného. A ve vzduchu, který vdechoval, shledával zvláštní chuť, ještě neurčitou, chuť ovoce, která v něm množila horečný spěch ku blízkému cíli.

Corso Vittorio Emanuele je přes všechnu nepravidelnost krásnou moderní třídou; a Pierre mohl se domnívati, že jest v kterémkoli velkém městě s ohromnými činžáky. Když však minul kancléřský palác, toto mistrovské dílo Bramanteho, typickou budovu římské renesance, jeho údiv se opět vzbudil a duch se vracel k palácům, které již minul, k té holé architektuře, kolosální a těžkopádné, k těm obrovským kamenným balvanům, podobným nemocnicím nebo vězením. Nikdy by si byl takto nepředstavoval římských paláců, bez půvabu a fantazie, bez vnější nádhery. Jistě je to velmi krásné, konečně to pochopí, musí však o tom uvažovati.

Pojednou opustil vůz lidnaté Corso Vittorio Emanuele a zabočil do křivolakých uliček, jimiž sotva projel. Zde vládlo ticho a opuštěnost; bylo to staré, spící a zledovatělé město, těsně vedle slunečného, oživeného města nového. Pierre vzpomínal na prostudované plány a řekl si, že se blíží k Via Giulia; a jeho již vypjatá zvědavost vyrostla nyní tou měrou, že trpěl zoufaje, že nemůže viděti a zvěděti ihned více. Od odjezdu byl jako v horečce, nyní pak údiv, že nenalézá vše, jak byl očekával, a zklamání, jež stihlo jeho obraznost, jen stupňovaly jeho vášeň a bouřily v něm prudkou touhu po bezodkladném ukojení. Bylo sotva devět hodin, měl tedy před sebou celé dopoledne, aby se představil v paláci Boccanera; proč by se tedy nedal hned dovézti na klasické místo, vrcholek, odkud bylo viděti celý Řím, rozložený na sedmi pahorcích? Když v něm tato myšlenka vznikla, mučila jej tak, že konečně povolil.

Kočí se již neobracel; Pierre tedy vstal a křikl naň novou adresu:

„Na San Pietro in Montorio.“

Kočí se zprvu udivil a zdálo se, že nerozumí. Mávnutím biče naznačil, že je to tam, daleko. Když však kněz naléhal, pokývl přátelsky hlavou s úslužným úsměvem. Dobrá, dobrá! Proč by tam nejel?

A kůň se rozběhl rychlejším klusem spletí úzkých uliček. Dali se jednou z nich, stísněnou mezi vysokými zdmi, kam vnikalo denní světlo jako do hluboké štěrbiny. Na jejím konci náhle opět vjeli do plného svitu slunečního a přejeli Tiber po starodávném mostě Sixta IV., kolem něhož napravo i nalevo se táhla nová nábřeží s čerstvou omítkou nových staveb. Na druhém břehu, v Trastevere, bylo vše též jakoby vykucháno; a vůz stoupal po úbočí Janiculu, širokou ulicí, která nesla na velkých tabulích jméno Garibaldiho. Kočí jmenoval tuto triumfální třídu opět s hrdým posuňkem dobrého dítěte:

„Via Garibaldi.“

Kůň zvolnil krok a Pierre, schvácen dětskou netrpělivostí, se ohlédl, chtěje viděti, jak se za ním město stále více objevuje a rozprostírá. Stoupání bylo dlouhé, objevovaly se nové a nové čtvrti, až k nejvzdálenějším pahrbkům. Pak v rostoucím pohnutí, jež zrychlovalo tluk jeho srdce, shledal, že si kazí ukojení své touhy, drobě ji takto pozvolným a postupným rozšiřováním obzoru. Chtěl dostati ránu přímo do tváře, zhlédnouti celý Řím naráz, jedním pohledem, pojmouti a zmocniti se ho jediným objetím. Přemohl se a neohlížel se již, ač jej celá jeho bytost k tomu pudila.

Nahoře jest prostranná terasa. Stojí tam kostel San Pietro in Montorio, na místě, kde prý byl svatý Petr ukřižován. Prostranství je holé a rzivé, vypálené žárem letního slunce; ale o něco dále, vzadu, tryskají jasné a hučící peřeje Acquy Paoly mocnými proudy ze tří chrličů monumentální kašny ve věčné svěžesti. A podél zábradlí, vroubícího terasu na straně Trastevera, stojí stále turisté, hubení Angličané, hranatí Němci, otvírajíce ústa tradicionelním obdivem, v rukou průvodce, v němž se probírají, aby poznali význačné stavby.

Pierre seskočil hbitě z vozíku, zanechav tam svůj vak, a pokynul kočímu, jenž zajel do řady ostatních fiakrů a filozoficky zůstal na svém kozlíku, v plném slunci, skláněje hlavu, jako jeho kůň; oba byli předem připraveni na obvyklé dlouhé čekání.

A Pierre se již díval, co mu oči stačily, celou duší, stoje u zábradlí, ve své úzké černé sutaně vzrušeně svíraje holé, horečně rozpálené ruce. Řím, Řím! Město cézarů, město papežů, Věčné město, které si dvakráte podrobilo svět, město, o němž horoucně snil po dlouhé měsíce! Konečně tu bylo, konečně je spatřil! Bouře v posledních dnech zmírnily srpnová vedra. Bylo čarovně svěží zářijové jitro pod jasně modrým nebem, bez poskvrny a bez konce. A tak tu spočíval Řím, tonoucí v míru, Řím, ukolébaný v sen, jenž se zdál rozplývati v jasu ranního slunka. Jemná modravá mlha se vznášela nad střechami nižších čtvrtí, mlha sotva znatelná, jako jemný závoj; nekonečná Campagna a vzdálené vrchy ztrácely se naproti tomu v bledě růžovém svitu. Pierre nerozeznával zprvu ničeho, nechtěl se zastaviti u žádné podrobnosti, oddával se Římu celému, tomu živoucímu obru, jejž viděl ležeti před sebou, na půdě, která povstala z prachu celých generací. Každé století obnovilo jeho slávu, jakoby mízou nesmrtelného mládí. A nejvíce jej uchvacovalo a zrychlovalo bouřlivý tluk jeho srdce, že nacházel Řím takým, jak si ho přál, raně svěží a omládlý vznešenou, takřka nehmotnou přívětivostí, usmívající se nadějí v nový život za tohoto tak jasného jitra krásného dne.

A stoje nehybně před širým tím obzorem, žhavé ruce maje stále semknuty, prožil v několika minutách tři poslední léta svého života. Ach, jak hrozný byl ten první rok, který prožil ve svém domku v Neuilly, za zavřenými okny a dveřmi, ukryt jako raněné zvíře, které dokonává. Vrátil se z Lurd s duší mrtvou, srdcem krvácejícím; vše bylo v něm sežehnuto v prach. Ticho a noc se rozprostřely nad troskami jeho lásky a jeho víry. Uplynuly dny a dny, aniž by byl ucítil tepotu svých žil, aniž by vzešel cit a ozářil temnotu jeho opuštěnosti. Žil jako stroj, čekal, až nabude odvahy opět se vzmoci k životu, ve jménu všemocného rozumu, který jej přiměl obětovati vše. Proč nebyl vytrvalejší a silnější, proč si nezařídil klidně život dle nově nabyté jistoty? Nechtěl-li odhoditi sutanu, věren jediné lásce a hroze se zpronevěry, proč se neoddal některé vědě knězi dovolené, na příklad hvězdářství nebo archeologii? Leč v jeho nitru někdo plakal, asi jeho matka, nezměrná láska, soužící se, že ještě nebyla ukojena a bez konce zoufající, že ukojena nebude. Toť byla věčná strast jeho samoty, rána, jež zůstala otevřena v úctě jeho znovu získaného rozumu.

Jednoho podzimního večera, sychravého a deštivého, svedla jej náhoda se starým knězem, abbém Rosem, vikářem kostela Sainte-Marguerite na předměstí Saint-Antoine. Šel jej navštíviti do vlhkého přízemí v ulici de Charonne, kde měl tři jizby proměněné v útulnu pro opuštěné děti, které sbíral po sousedních ulicích. A od té chvíle se jeho život změnil, vyrostl v něm nový, všemocný zájem, a Pierre se stal starému knězi pomocníkem čím dál tím nadšenějším. Z Neuilly do ulice de Charonne bylo daleko. Z počátku tam chodil jen dvakrát týdně. Později však každodenně se tam vybral ráno a vracel se až večer. Jelikož ony tři místnosti nestačily, najal první patro a vyhradil si tam pokojík, kde konečně často i přespal; podpora ubohých dětí vyžádala si takto jeho skrovných příjmů; a starý kněz, okouzlen, dojat k slzám touto mladistvou obětavostí, která mu byla nebem seslána, s pláčem jej objímal a nazýval Božím dítětem.

Tu poznal Pierre bídu, zločinnou a ohavnou bídu, a žil u ní, žil s ní po dvě léta. Počalo to s malými tvory, které sbíral na chodníku nebo které mu přiváděli útrpní sousedé, když se útulek stal v celé čtvrti známým: chlapce, holčičky, zcela malinké, octnuvší se na ulici, jejichž otcové a matky pracovali, pili nebo umírali. Často otec zmizel, matka se prodávala, opilství a prostopášnost vnikly s leností do příbytků; byly to špinavé pelechy, jejichž nejmenší obyvatelé zacházeli na dláždění zimou a hlady, větší se rozlétli za neřestí a zločinem. Jednoho večera vytáhnul v ulici de Charonne zpod kol nákladního vozu dva malé hochy, bratry, kteří mu nemohli ani udati jméno a bydliště, přišedše bůhví odkud. Jiného večera se vrátil, nesa v náručí plavovlasého andílka, sotva tříletého, jejž nalezl na lavičce, plačícího, že ho tam maminka nechala. A později přirozeně se obrátil od těchto vyhublých, ubohých ptáčat, vyhozených z hnízda, k rodičům, vcházel z ulice do jejich brlohů, odvažuje se den ode dne hlouběji do tohoto pekla, jehož veškerou děsivou hrůzu konečně seznal, se srdcem krvácejícím, zdrcen úzkostí a marným milosrdenstvím.

Ach, smutné sídlo bídy, bezedná propast lidského úpadku a utrpení! Jak děsné cesty tam učinil za ty dva roky, které úplně rozvrátily jeho bytost! V této čtvrti Sainte-Marguerite, uprostřed předměstí Saint-Antoine, tak čilého, tak pracovitého, odkryl špinavé domy, celé uličky plné rozvalin a beze světla, bez vzduchu, kde bylo vlhko jako ve sklepě, kde hnila a umírala, otrávena, celá spousta nebožáků. Na rozviklaných schodech nohy klouzaly po nahromaděné nečistotě. V každém poschodí opakovalo se totéž, pád do nečistoty a zvrhlosti. V oknech nebylo skla a vítr tu řádil, déšť se řinul v proudech. Mnozí z obyvatel spali na holé zemi, nikdy se nesvlékajíce. Nebylo nábytku, nebylo prádla; byl to život zvířete, spokojujícího se a ulevujícího si dle možnosti, dle pudu a náhody. Nahromaděno tam vše bez rozdílu pohlaví a věku, lidstvo, klesnuvší opět ve zvířecí stav nedostatkem nezbytného, v takové bídě, že se mezi sebou rvalo zuby nehty o drobty smetené ze stolů bohatců. Nejhorším však byl při tom úpadek lidské bytosti, ne již svobodného divocha, jenž by chodil nahý, honě a pojídaje svou kořist v pralesích, ale člověka civilizovaného, kleslého ve zvířecí stav, se všemi chybami svého úpadku, pošpiněného, zohyzděného, zeslabeného, uprostřed přepychu a uhlazenosti města, jež bývá zváno královnou světa.

Pierre nacházel v každé rodině tutéž historii. Na počátku bylo mládí, veselost, ochotná poslušnost zákonu práce. Pak se dostavila umdlenost: stále pracovati a nikdy nezbohatnouti, k čemu to? Muž se jal píti, aby užil též podílu štěstí, žena zanedbávala domácí práce, také někdy pijíc, a nechávala děti vyrůstat, jak bůh dal. Neblahé prostředí, nevzdělanost a stísněnost dokonaly ostatní. Ještě častěji nesla největší vinu nečinnost: nespokojuje se pouhým stravováním úspor ze zásuvek, stravuje i odvahu a navyká lenosti. Dílny jsou prázdny po dlouhé týdny, svaly měknou. V Paříži, tak vířící činností, je nemožno nalézti nejmenší zaměstnání. Večer se muž vrací s pláčem; nabízel své paže na všech stranách, ale nepoštěstilo se mu ani býti přijat za metaře ulic, neboť o místa je nouze a je potřebí protekce. Není-liž to hrůzné, že ve velkém městě, kde se lesknou a zvoní miliony, muž, jenž hledá práci, aby mohl jísti, nenalézá jí a nejí? Žena nejí, děti nejedí. Nastane hlad, otupělost, pak vzpoura a zpřetrhání všech sociálních pout pod hroznou nespravedlivostí k ubohým bytostem odsouzeným na smrt vlastní slabostí. A starý dělník, jehož údy zemdlely padesátiletou krušnou prací, aniž by si byl mohl zaopatřiti jediný sou, na jakém bídném loži a ve kterém koutě klesne, aby dokonal? Což má být jako štvané zvíře dobit ranou kladiva, onoho dne, kdy, nemoha již pracovati, nemá co jísti? Téměř všichni šli umírat do nemocnice. Jiní zmizeli, nikdo nevěděl kam, odneseni blátivou vlnou ulice. Jednoho takového nalezl Pierre jednou ráno v polozbořeném baráku, na shnilé slámě; zemřel tu hlady, zapomenut, již před týdnem, a krysy mu ohlodaly obličej.

Leč jednoho večera minulé zimy dostoupil jeho soucit vrcholu. V zimě trpí takoví ubožáci strašně v netopených brlozích, kam vniká skulinami sníh. Seina stojí, půda je umrzlá, mnohá řemesla jsou nucena zahálet. Ve čtvrtích hadrářů, rovněž nucených k odpočinku, běhají celé davy bosých kluků, hladových a kašlajících, podléhajících náhlým záchvatům úbytí. Nalézal tu celé rodiny, ženy s pěti i šesti dětmi, skupené v chomáč, aby jim bylo teplo, a které již tři dny nejedly. A onoho strašného večera vnikl první na konci temné chodby do světnice hrůzy, kde skončila sebevraždou matka s pěti malými dětmi, ze zoufalství a z hladu; celá Paříž se chvěla několik hodin hrůzou nad tímto dramatem bídy. Nebylo tam ani kusu nábytku, ani prádla; nezbylo než prodati kus po kuse u sousedního vetešníka. Nebylo tam ničeho mimo kamínka na uhlí, z nichž se ještě kouřilo. Na poloprázdném slamníku klesla matka, kojíc své nejmladší, tříměsíční děťátko; a kapka krve se perlila na konci prsu, k němuž malá mrtvola lačně vztahovala ústka. Obě děvčátka, tříletá a pětiletá, hezké plavovlásky, spaly zde též svůj věčný spánek, vedle sebe; z obou chlapců, starších, jeden skonal schoulen u zdi, hlavu v rukou, druhý na podlaze, v zápase, jako by se byl plazil po kolenou, chtěje otevříti okno. Sběhnuvší se sousedé vyprávěli všední, hroznou historii: pozvolný úpadek, otec, nenalézaje práce, patrně pil, domácí, omrzen čekáním, hrozil vystěhováním na ulici, a matka, ztrativši hlavu, rozhodla se zemříti a zároveň dáti smrt celému svému hnízdu, zatím co muž od rána marně po ulicích. Když přišel komisař sepsat protokol, ubožák se právě vrátil; když to spatřil, když pochopil, svalil se jako poražený býk a jal se řváti tak žalostně, vyrážeti tak smrtelné výkřiky, že se celá zděšená ulice nad ním rozplakala.

Pierre si odnášel v uších a v hloubi srdce tento hrůzný nářek odsouzené rasy, dodělávající v opuštěnosti a hladu; toho večera nemohl jísti, nemohl usnouti. Což byla možná taková ohavnost, tak nekonečný nedostatek, pravda tak černá, končící smrtí, uprostřed té velké Paříže, oplývající bohatstvím, opojující se radovánkami, pro zábavu vyhazující miliony oknem? Jak! Na jedné straně zoufalá chudoba obrovská bohatství, tolik zbytečných rozmarů splňováno, život přeplněný vším štěstím! Na druhé straně zoufalá chudoba, bez skývy chleba, bez naděje, matky, zabíjející své kojence, jimž mohou z vyschlých prsů poskytnouti jen kapku krve! Bouřilo to v něm a chvíli se mu zdálo, jak zbytečné je celé jeho dobročinné úsilí. K čemu dělati, co dělá, sbírati děti, pomáhati rodičům, prodlužovati starcům utrpení? Společenská budova byla prohnilá od základu, všemu hrozilo sesutí do bláta a do krve. Jen čin velké spravedlnosti by mohl smésti starý svět a zbudovati nový. A v této chvíli cítil tak jasně, jak nenapravitelná je to trhlina, jak nevyléčitelná choroba, jak jistě smrtelný je ten vřed bídy, že pochopil násilníky, sám jsa hotov přijmouti ničící a čistící uragán, zemi obrozenou železem a ohněm, jako druhdy, kdy strašlivý Bůh sesílal oheň k ozdravění prokletých měst.

Leč abbé Rose, slyše jej vzlykati, přišel toho večera k němu nahoru a otcovsky jej vyplísnil. Byl to světec, neskonalé mírnosti a naděje. Zoufati, velký Bože! Když je tu evangelium! Což božský zákon „Milujte se ve spolek!“ nestačí k spáse světa? Hrozil se násilí a pravil, ať je zlo sebevětší, jednou že přece bude míti konec, a to onoho dne, až se lidstvo vrátí k věku pokory, prostoty a čistoty, až křesťané budou žíti jako nevinní bratři. Jak rozkošně kreslil evangelickou vzájemnost, jejíž obnovení volal s klidnou vlídností, jako by se měla uskutečniti již zítra! A Pierre se konečně usmál, zalíbiv si v této krásné, utěšující pohádce, v potřebě uniknouti přízraku uplynulého dne. Hovořili dlouho do noci, v následujících dnech pak se vraceli k tomuto předmětu rozprávky, kterou starý kněz tak miloval, stále přicházeje s novými podrobnostmi, mluvě o nastávající vládě lásky a spravedlnosti, v dojemném přesvědčení dobrého člověka, jenž je si jist, že nezemře, aniž by byl viděl Boha na zemi.

V Pierrovi nastal nový obrat. Vykonávání milosrdenství v této chudé čtvrti uvedlo jej v nesmírné dojetí: jeho srdce klesalo, zoufalé, drásáno touto bídou, již že umenší, nemohl nikdy doufati. A pod nátlakem tohoto probuzení citů často cítil, jak jeho rozum ustupuje i vracel se k svému dětství, k neskonalé potřebě lásky pro všechny, kterou mu vnukla matka, vymýšleje blouznivé úlevy, očekávaje pomoc neznámých mocí. Jeho strach a nenávist k násilným skutkům v něm pak vyvrcholila touhu po spáse láskou. Byl nejvyšší čas k zažehnání hrozné, nevyhnutelné katastrofy, bratrovražedné války tříd, která by smetla starý svět, odsouzený zmizeti i se svými zločiny. Ve svém přesvědčení, že nespravedlnost dostoupila vrcholu, že udeří hodina pomsty, kdy chudí donutí bohaté k dělení, rád jal se od té doby sníti o mírném rozluštění, o polibku míru mezi všemi lidmi, o návratu k čisté mravnosti evangelia, jakou hlásal Kristus. Z počátku jej týraly pochyby: zdali je možno takové omlazení starobylého katolicismu, zdali je možný ten návrat k mládí, k čistotě prvotního křesťanství? Jal se studovati a čísti, vyptávati se, stále s větším zápalem pro tuto obrovskou otázku katolického socialismu, která od několika let nadělala mnoho hluku; a ve své horoucí lásce ke všem ubohým, úplně připraven na zázrak bratrství, znenáhla pozbýval námitek svého rozumu a přesvědčoval se, že Kristus přijde po druhé vykoupiti trpící lidstvo. Konečně ustálilo se v jeho mysli určité přesvědčení, že vyčištěný a k svému počátku obrácený katolicismus jest jedinou úmluvou, svrchovaným zákonem, který může zachrániti současné lidstvo, zažehnati krvavou krizi, jíž jest ohroženo. Před dvěma roky, když opustil Lurdy, pobouřen tím celým nízkým modlářstvím, s vírou provždy ubitou a duší přesto zneklidněnou ve věčné touze po božství, která žije v nitru lidském, z nejhlubšího nitra dral se mu výkřik: Nové náboženství! Nové náboženství! A dnes se domníval, že objevil toto nové náboženství, či spíše obnovené náboženství, pro sociální spásu, používaje k lidskému štěstí jediné pevné mravní autority, vzdáleného ústrojí podivu nejhodnějšího nástroje, jaký kdy byl skut k řízení národů.

V období této pozvolné přeměny, kterou Pierre prožíval, měli naň vedle abbého Rosea ještě dva mužové velký vliv. Zbožné dílo uvedlo jej do styku s monseigneurem Bergerotem, biskupem, jejž papež právě jmenoval kardinálem, v odměnu za život strávený v obdivuhodném milosrdenství, ač tajní odpůrci z okolí tohoto francouzského preláta větřili v něm volnomyšlenkáře, spravujícího svou diecézi jako otec; Pierre vzplanul ještě více stykem s tímto apoštolem, tímto pastýřem duší, jedním z prostých a dobrých představených, jaké přál budoucí společnosti. Leč pro jeho apoštolát ještě více rozhodujícím bylo setkání s vikomtem Filibertem de la Chouem ve sdružení katolických dělníků. Vikomt, krásný muž, vojenského vystupování, s tváří podlouhlou a ušlechtilou, leč zohyzděnou zlomeným a příliš malým nosem, byl jedním z nejhorlivějších podporovatelů francouzského katolického socialismu. Byl majitelem obrovských statků, velkého jmění, ač se vyprávělo, že nešťastnými zemědělskými podniky přišel již téměř o polovinu. Ve svém kraji se snažil zříditi vzorná hospodářství, uplatňuje tu své myšlenky křesťansko-sociální; leč ani tu se nezdálo, že by mu úspěch dodával odvahy. Prospělo mu to jen k tomu, že byl zvolen poslancem a nyní mluvil ve sněmovně, vykládaje program své strany v dlouhých, zvučných řečech. Mimo to s neúnavnou horlivostí vodil poutnické výpravy do Říma, předsedal schůzím, pořádal přednášky, věnoval se zkrátka lidu, jehož získání, jak soukromě říkával, může jediné zajistiti církvi vítězství. A tím způsobem měl značný vliv na Pierra, jenž naivně obdivoval se všem jeho vlastnostem, jichž se jemu, jak cítil, nedostávalo, organizačnímu duchu, bojovné, poněkud svárlivé povaze, směřující výhradně k znovuzřízení křesťanské společnosti ve Francii. Mladý kněz se mnohému přiučil ve styku s ním, zůstal však stále tímtéž sentimentálním snílkem, jehož myšlenky, zavrhujíce politické nutnosti, vzlétaly přímo v říši budoucího všeobecného štěstí; naproti tomu vikomt se domýšlel, že dokoná ztroskotání liberální myšlenky z roku 1889, využívaje k návratu minulosti zklamání a hněvu demokracie.

Pierre strávil čarovné měsíce. Nikdy nežil člověk nově na víru obrácený tak plně pro blaho jiných. Byl vtělenou láskou, planul vášní svého apoštolství. Ten ubohý lid, který navštěvoval, ti muži bez práce, matky, děti bez chleba, utvrzovali v něm jistotu stále pevnější, že je nezbytno, aby vzniklo nové náboženství, aby zarazilo bezpráví, jímž měl vzbouřený svět násilně zhynouti; a jen proto se rozhodl pracovati, aby uspíšil toto božské zakročení, toto znovuzrození prvotního křesťanství, aby je uspíšil ze všech sil své bytosti. Jeho katolická víra byla mrtva; stále nevěřil v dogmata, v mystéria, v zázraky. Leč stačila mu jedna naděje, že totiž církev ještě může vykonati dobro, chopíc do rukou neodolatelné hnutí moderní demokracie, aby byla od národů odvrácena hrozící sociální katastrofa. Jeho duše byla uklidněna, jakmile si předsevzal toto poslání, znovu vzkřísit i v srdcích hladového a reptajícího lidu z předměstí evangelium. Jednal tak a méně trpěl hroznou nicotou, kterou si přivezl z Lurd; a ježto si již nekladl otázek, úzkost nejistoty ho již nesžírala. Sloužil dále své mše s klidem vykonané povinnosti. Dokonce dospěl konečně i k myšlence, že mystérium, které tím slavil, že všechna mystéria a všechna dogmata jsou dohromady jen symboly, obřady nutnými dětinskému lidstvu, které budou později odstraněny, až lidstvo vyrostlé, očištěné, poučené bude s to, aby sneslo lesk holé pravdy.

A Pierre, ve své horlivosti býti užitečným, ve vášnivé touze nahlas vykřikovati svou víru, ocitl se jednoho rána u svého stolku a psal knihu. Přišlo to tak přirozeně, tato kniha vycházela z něho jako hlas srdce, bez ohledu na literární ambice. Jednou v noci nespal, a tu jasně před ním v temnu zaplanul titul: Nový Řím. A tím bylo řečeno vše, neboť což nemělo vyjíti vykoupení lidstva z Říma, věčného a svatého? Tam byla jediná existující autorita, omlazení nemohlo vyrůsti jinde než z té posvátné půdy, z níž vypučel starý katolický dub. Za dva měsíce napsal tuto knihu, kterou připravoval celý rok, nevěda o tom, svými studiemi o současném socialismu. Vřelo to v jeho nitru jako v srdci básníkově, často se mu zdálo, že sní ty stránky, zatím co mu je vnitřní a vzdálený hlas diktuje. Často, když předčítal vikomtovi Filibertovi de la Choueovi řádky předešlého dne napsané, tento je živě schvaloval ze stanoviska propagandy řka, že lid nutno dojmouti, chceme-li jej uchvátiti, a že by bylo též záhodno složiti nábožné, leč zábavné zpěvy, které by se zpívaly v dílnách. Monseigneur Bergerot, nezkoumaje knihy z dogmatického stanoviska, byl hluboce dojat žhavým dechem milosrdenství, který vanul z každé stránky, ba dopustil se i té neprozřetelnosti, že napsal autorovi písemně svůj souhlas, a svolil, by list byl otištěn jako předmluva v čele díla. A toto dílo, v červnu vydané, mělo býti dáno kongregací na Index knih zakázaných, a pro obranu tohoto díla přispěchal mladý kněz do Říma, pln překvapení a nadšení, plana touhou po vítězství své víry, odhodlán hájiti svou věc i před Svatým otcem; byl přesvědčen, že vyslovil prostě jeho vlastní myšlenky.

Pierre, prožívaje takto minulá tři léta, stál bez hnutí u zábradlí, před tím Římem, o kterém se tolik nasnil a po kterém se tolik natoužil. Za ním s hlukem přijížděly a odjížděly kočáry, střídali se hubení Angličané a těžkopádní Němci, věnovavše klasickému výhledu pět minut, v průvodci předepsaných; jeho kočí i kůň zatím trpělivě čekali, sklánějíce hlavy v slunečním žáru, který se opíral o kufřík, zanechaný ve voze. A Pierre zdál se ještě menším ve své černé sutaně, nehybný a štíhlý, všecek zaujat vznešeným pohledem. Zhubl od návštěvy Lurd, jeho obličej se spadl. Od té doby, co v něm opět vrchu nabyl vliv matčin, zdálo se mizeti dědictví po otci, vysoké, přímé čelo, jako věž rozumu, naproti tomu vynikala ústa, plná dobroty, poněkud silná a něžná brada, vyjadřujíce jeho duši, jež plála i z očí ohněm milosrdenství.

Ach, jak něžně a ohnivě pohlížel na ten Řím své knihy, ten vysněný nový Řím! Pakli jej zprvu uchvátil celek, v zamžené měkkosti čarovného jitra nyní rozeznával podrobnosti, zastavoval se u jednotlivých staveb. Měl dětinskou radost, že všechny poznává, po dlouhých studiích plánů a sbírek fotografií. Tam, pod jeho nohama, rozkládalo se Trastevere, na úpatí Janicula, s chaosem svých starých, červenavých domů, jejichž sluncem vyrudlé tašky zakrývaly tok Tiberu. Byl poněkud překvapen plochým vzhledem města z výše terasy, na níž stál; zdálo se jako srovnané tím pohledem z ptačí perspektivy, sotva zvlněné pověstnými sedmi pahorky, které se podobaly téměř neznatelným vlnám uprostřed rozlitého moře střech. Tam vpravo, odrážeje se od vzdálených modravých Albánských hor, to byl jistě temně fialový Aventin, se svými třemi kostely; zpola zakrytými zelení, a tam jistě Palatin, koruny zbavený, vroubený řadou cypřišů jako černým třepením. Vzadu se ztrácel mons Coelius, ukazuje pouze stromoví vily Mattei, zbledlé zlatým prachem slunečním. Jen štíhlá zvonice a dvě malé kupole chrámu Santa Maria Maggiore označovaly vrcholek Esquilinu, právě naproti a velmi daleko, až na druhém konci města; naproti tomu na hřebeni Viminalu, zalitého jasem, viděl jen nejasný shluk bílých budov, hnědě proužkovaných, patrně zcela nových, podobajících se opuštěnému kamennému lomu. Dlouho hledal Kapitol, nemoha ho nalézti. Nezbylo než se orientovati a tu shledal, že z něho vidí jen zvonici, před Santa Maria Maggiore, tam, onu čtverhrannou věž, tak skromnou, že mizela uprostřed okolních střech. A vlevo přišel konečně Quirinal, lehce znatelný dle dlouhého průčelí královského paláce, průčelí kasáren nebo nemocnice, tvrdě žluté, ploché a prolomené nesčetným počtem pravidelných oken. Když se však úplně otočil, byl jako přimražen náhlým pohledem. Za městem, nad stromovím zahrady Corsini objevila se mu báň chrámu svatého Petra. Zdálo se, že spočívá na té zeleni; a jsouc sama jemně modrá na modři jasného nebe, zdála se téměř splývati s nekonečným azurem. A na vrcholu kamenná lucerna, tak bílá a oslňující, jako by byla ve vzduchu pověšena.

Pierrův zrak se bez únavy vracel od jednoho konce obzoru k druhému. Zastavoval se u ušlechtilého krajkování a hrdého půvabu obzor vroubících Hor sabinských a Albánských, posetých městy. Římská Campagna se rozkládala v obrovských průzorech, holá a majestátní, jako poušť smrti, sivě zelená, jako strnulé moře; a konečně rozeznal i nízkou, okrouhlou věž hrobu Caecilia Metella, za kterou úzká světlá čára označovala antickou Via Appia. Na troskách pobořených akvaduktů pučela řídká tráva z prachu zašlých věků. Pohnul očima a opět viděl město, shluk budov, nazdařbůh rozsetých. Zcela blízko poznával dle lodžie k řece obrácené obrovskou plavou hmotu paláce Farnese. O něco dále, ta nízká kupole, sotva viditelná, jistě náležela Pantheonu. Pak náhlý skok, a viděl obílené zdi chrámu San Paolo fuori delle Mure, podobné zdem obrovské stodoly, dále sochy korunující San Giovanni Laterano, drobné, sotva jako hmyz veliké; pak spoustu kupolí, u chrámu Ježíšova, u svatého Karla, u Sant´Andrea della Valle, u San Giovanni Fiorentino; pak ještě řadu jiných budov, vzbuzujících spousty upomínek, Andělský hrad s jeho skvoucí sochou, vilu Medici, ovládající celé město, terasu monte Pincio, kde se bělal mramor řídkými stromy, v dáli pak hluboké stíny vily Borghese, uzavírající obzor zelenými vrcholky. Marně hledal Colosseum. Leč zdvihl se lehký severák a počal rozháněti ranní páry. Z mlhavé dáli se jasně vynořovaly celé čtvrti, jako útesy ze sluncem ozářeného moře. Tu a tam, mezi nezřetelnými shluky domů se zableskla plocha bílé zdi, řada oken sršela plameny, zahrada tvořila černou skvrnu, barvy kupodivu syté. A ostatek, směsice ulic, náměstí, ostrůvků bez počtu rozsetých na všech stranách, se míhal a splýval v zářivém, skvělém slunci a ze střech stoupající kotouče bílého dýmu volně stoupaly k jasnému nebi.

Leč záhy omezil Pierre bezděky svůj zájem jen na tři body nekonečného obzoru. Tam ona čára útlých cypřišů, vroubící jako černým třepením výšinu Palatinu, jej dojímala; za ní viděl jen prázdnotu, neboť paláce cézarů časem zmizely, zhroutily se, byly smeteny; vyvolával je, zdálo se mu, že je tam vidí státi jako zlaté fantomy, nejasné a chvějící se v nádheře skvělého jitra. Pak se obracely jeho zraky k Svatému Petru; jeho kupole dosud stála, skrývajíc pod sebou Vatikán, o němž věděl, že je přimknut k obrovu boku; shledával jej v triumfu, zbarveného barvou nebe, tak pevný a tak obrovský, že se mu zdál obrovským králem, vládnoucím nad městem, viděným ze všech stran, věčně. Nato spočinul zrakem na druhém kopci, naproti, na Quirinalu, kde se mu zdál královský palác jen plochými, nízkými kasárnami, žlutě natřenými. A celá staletá historie Říma, se svými neustálými bouřemi, svými opětnými vzkříšeními, byla tu pro něho v tomto symbolickém trojúhelníku, mezi těmito třemi vrcholky, shlížejícími na sebe přes Tiber: antický Řím, v rozkvětu, mezi nakupenými paláci chrámy, obrovský květ moci a lesku císařství; papežský Řím, ve středověku vítězný, vládce světa, tímto obrovským chrámem těžce spočívající na celém křesťanstvu; současný Řím, jehož neznal, který zanedbával, jehož chladný a holý královský palác učinil na něho ubohý dojem, o neblahé byrokratické snaze svatokrádežně modernizovati toto město, zcela stranou stojící, jež mělo býti zanecháno v snech o budoucnosti. Odmítal trapnou tuto myšlenku neblahé přítomnosti, nechtěl ani pohlédnouti na zcela novou čtvrť, mdlé, malé město, patrně ještě nehotové, které zřetelně viděl vedle Svatého Petra, na břehu řeky. Snil o jiném, novém Římě, a dosud o něm snil, i tváří v tvář Palatinu zničenému prachem věků, dómu svatého Petra, v jehož obrovském stínu dřímal Vatikán, paláci na Quirinalu, opravenému a nově natřenému, měšťácky vládnoucímu novým čtvrtím, na všech stranách vzrůstajícím, rozrušujícímu staré město s rudými střechami, skvějící se v jasném ranním slunci.

Nový Řím, titul jeho knihy znovu zaplanul před Pierrovým zrakem; ihned uchvátilo jej nové snění, a jako prožil svůj život, prožíval nyní svou knihu. Napsal ji v nadšení, užívaje poznámek namátkou nasbíraných; a hned vyvstalo před ním rozdělení na tři části: minulost, přítomnost, budoucnost.

Minulost: podivuhodná historie prvotního křesťanství, pozvolného vývoje, jímž se stal z tohoto křesťanství nynější katolicismus. Dokazoval, jak pod každým náboženským vývinem se skrývá hospodářská otázka, a že vůbec věčné zlo, věčný boj byl vždy jen mezi chudými a bohatými. U židů, když zanechali kočovného života, dobyli Země kananejské, a když u nich povstal majetek, ihned vypukl zápas mezi třídami. Byli tam chudí, byli tam bohatí: tu vznikla sociální otázka. Přechod byl náhlý, stav nových věcí zhoršil se tak rychle, že chudí, vzpomínajíce ještě zlatých dob kočovného života, trpěli, a tím prudčeji si žádali zlepšení. Až do Ježíšova příchodu byli proroci jen buřiči, vyvstalí z bídy lidu, tlumočící jeho strasti, tížíce bohaté, jimž prorokovali vše nejhorší za trest jejich bezpráví a tvrdosti. Ježíš sám byl jen posledním z nich a objevil se jako živoucí požadovatel práv chudiny. Proroci, socialisté a anarchisté, hlásali sociální rovnost a žádali zničení světa, není-li spravedlivý. On rovněž vnukal ubohým nenávist k bohatým. Veškeré jeho učení bylo hrozbou proti bohatství, proti majetku; a rozumí-li se jím slibovaným Královstvím nebeským mír a bratrství na této zemi, nezbýval by než návrat k zlatému věku pastýřskému spíše než sen o křesťanské pospolitosti, jak asi byl po něm uskutečněn jeho žáky. Po tři první století byla každá církev pokusem společenstva, skutečným sdružením, jehož členové měli vše společné mimo ženy. Zastánci a první Otcové církve dosvědčují, že tehdy bylo křesťanství jen náboženstvím ubohých a chudých, demokracií, socialismem, bojem proti římské společnosti. A když tato se zřítila, prohnivši penězi, podlehla spíše spekulacím, podezřelým bankám a finančním pohromám než přívalu barbarů a skryté práci křesťanských termitů. Peněžní otázka je vždy základem. Novým toho důkazem bylo, když křesťanství, zvítězivši konečně díky podmínkám historickým, sociálním a lidským, bylo prohlášeno náboženstvím státním. Aby si vítězství plně zajistilo, bylo nuceno spojiti se s bohatými a mocnými; a je opravdu podivuhodno, jakými kličkami a sofismaty církevní Otcové dovedli nalézti v Kristově učení obranu majetku. Pro křesťanství byla v tom politická nutnost a jen za tu cenu stalo se katolické náboženství všeobecným. A tak vztyčen hrozný ten stroj, zbraň výboje a vlády: nahoře jsou mocní a bohatí, kteří mají za úkol děliti se s chudými, nečiní toho však; dole chudí, pracovníci, jimž se vštěpuje rezignace a poslušnost, pod slibem budoucího království, božské a věčné odměny. Podivuhodná stavba, která vydržela věky, celá vystavěna na slibu budoucího života, na neúkojné žízni po nesmrtelnosti a spravedlnosti, která lidstvo sžírá.

Tuto první část své knihy, tuto historii minulosti Pierre doplnil ve velkých tazích vedeným studiem katolicismu až po naše dny. Nejprve tu byl svatý Petr, nevědomý, nepokojný, jenž veden jiskrou génia přišel do Říma uskutečniti antická orákula, předpovídající věčnost Kapitolu. Pak první papežové, prostí přednostové pohřebních společenstev, dále pak pozvolný vývoj papežské všemohoucnosti, bez ustání bojující o dobytí celého světa, bez únavy se snažící uskutečniti svůj sen o neomezeném panství. Ve středověku, za velkých papežů, se jí nějaký čas zdálo, že dostihla cíle, že je svrchovanou vládkyní národů. Nepředstavoval-li by živoucí pravdu papež, velekněz a král vší země, vládnoucí nad dušemi i těly všech lidí, jako sám Bůh, jehož je zástupcem? Tato naprostá a nezměrná ctižádost, dokonale logická, splněna Augustem, císařem a veleknězem, pánem světa; a slavnou postavu Augustovu, vyvstávající z trosek antického Říma, měli papežové stále před sebou a Augustova krev vřela v jejich žilách. Jelikož se však moc zdvojila po pádu Římské říše, bylo nutno se rozděliti, císaři ponechati světskou vládu a vyhraditi si nad ním jen právo pomazání ve jménu Božím. Lid náležel Bohu a papež dal jej ve jménu Božím císaři, mohl si jej však vzíti nazpět, v neomezené moci, jejíž hroznou zbraní byla klatba, nejvyšší svrchovanost, kterou papežství skutečně a nadobro ovládlo říši. Vůbec předmětem věčných svárů mezi papežem a císařem byl lid, ta bezvládná masa ponížených a trpících, ten mrtvý velikán, jen občas vyjadřující tlumeným hukotem svou nezhojitelnou bídu. Jednalo se s ním jako s dítětem, v jeho zájmech; a církev opravdu podporovala civilizaci, prokazovala lidstvu služby a rozdílela hojné almužny. Dávný sen o křesťanské společnosti se však stále vracel, aspoň v klášterech: třetinu nashromážděného bohatství pro kult, třetinu pro kněze, třetinu pro chudé. Zdali by tak nebyl zjednodušen, umožněn život těch věřících, nemajících pozemských přání, očekávajících neslýchané odměny v nebi? Dejte nám celou zemi, rozdělíme pozemské statky na tři díly a uvidíte, jak zavládne zlatý věk za všeobecné poslušnosti a rezignace!

Poté však ukázal Pierre papežství ohrožené největším nebezpečím, úpadek středověké všemohoucnosti renesance div že je nesmetla ve svém přepychu a nevázanosti, ve vzkypění živoucí mízy vytrysklé z věčné přírody, která v pohrdání považována za mrtvou po celá století. Ještě hrozivější bylo pozvolné probouzení se lidu, toho němého obra, jehož jazyk se zdál rozvazovati se. Vypukla reformace, jako protest rozumu a spravedlnosti, upomínka na zneuznávané pravdy evangelia. A aby byl Řím zachráněn před úplným zmizením, bylo nezbytno sáhnouti k inkvizici, k dlouhé a úporné práci koncilu tridentského, který upevnil dogma a zajistil světskou moc. Pak nastala pro papežství dvě století klidu a úlevy, neboť pevné absolutistické státy, které si rozdělily Evropu, mohly se obejíti bez něho, nechvěly se již před klatbou, jejíž blesky se staly naprosto nevinnými, pohlížely již na papeže jen jako na hlavního ceremoniáře, vykonávajícího jisté obřady. Přestala rovnováha v ovládání lidu: pakliže králové měli vždy lid od Boha, papež měl si nyní zaznamenati to darování jednou provždy, bez práva zasáhnouti ve správu států, buď příležitost jaká buď. Řím nebyl nikdy dále od uskutečnění staletého snu o světovém panství. A když vzplanula Francouzská revoluce, bylo možno se domnívati, že prohlášení lidských práv ubije papežství, vládnoucí božským právem, které mu Bůh udělil nad národy. Jaký proto vznikl nepokoj, jaký hněv a jak zoufalá obrana ve Vatikáně proti ideám svobody, proti novému credo osvobozeného rozumu a lidstvu, vrácenému sobě samému! Bylo to zřejmé ukončení dlouhého zápasu mezi papežem a císařem: císař mizel a lid, směje nyní volně rozhodovati sám o sobě, unikal papeži; rozluštěn neočekávané, jímž se zdálo, že se zřítí celé starodávné lešení katolicismu.

Zde končil Pierre první část své knihy vzpomínkou na prvotní křesťanství oproti současnému katolictví, které jest triumfem bohatých a mocných. Tato římská společnost, kterou Ježíš přišel rozrušiti ve jménu chudých a nízkých, byla katolickým Římem opět znovuzřízena během věků, ve svém politickém díle, neseném penězi a pýchou. A jak smutná ironie, když shledáno, že po osmnácti stoletích evangelia svět se znovu bortí vinou spekulací, podezřelých bank, finančních pohrom, hrozné nespravedlivosti několika lidí, tonoucích v bohatství, uprostřed tisíců bratří, kteří umírají hlady! Celé dílo spásy ubohých bylo započíti znovu. Leč Pierre líčil všechny tyto hrůzy slovy tak zmírněnými milosrdenstvím, tak oplývajícími nadějí, že v nich zanikla každá revoluční snaha. Ostatně na dogma nikde neútočil. Jeho kniha byla jen voláním apoštola, svou sentimentální formou byla téměř básní, planoucí láskou k bližnímu.

Následoval druhý díl, přítomnost, studie současné katolické společnosti. Tu vykreslil Pierre hrůzný obraz bídy ubožáků, bídy velkoměsta, kterou znal a nad kterou mu srdce krvácelo, neboť se dotekl jejích otrávených ran. Nespravedlnost nebylo možno déle snášeti, skutky dobročinnosti nedostačovaly, utrpení bylo tak hrozné, že v srdci lidu odumírala veškerá naděje. A zdali nebyl to ohavný pohled na dnešní křesťanstvo, který přispěl k ubití víry v těch srdcích, jehož špatnosti je kazily a plnily záštím a pomstychtivostí? A hned po tomto obraze prohnilé, řítící se civilizace pokračoval s Francouzskou revolucí, jejíž myšlenka svobody přinesla světu tolik nadějí. Buržoazie, velká liberální strana, dosáhnuvši moci, vzala si za úkol zabezpečiti konečně štěstí všech. Horším však bylo, že po století pokusů svoboda již se nezdála přinášeti vyděděným štěstí. Na politickém poli počíná zklamání. V každém případě, třeba by byl spokojen třetí stav od té doby, co vládne, čtvrtý stav, pracovníci, trpí stále a neustávají se hlásiti o svůj díl. Byli prohlášeni svobodnými, vnucena jim politická rovnost, což jsou však směšné dary, neboť jako dříve mají při svém hospodářském otroctví jediné právo: zemřít hlady. Zde vznikly všechny socialistické požadavky a strašný problém, hrozící smésti celou současnou společnost, se postavil mezi práci a kapitál. Když z antického světa zmizelo otroctví, ustoupivši námezdnictví, byl to obrovský převrat; a jistě myšlenka křesťanství byla jedním z nejmocnějších činitelů, kteří zrušili otroctví. Dnes, kdy jde o nahrazení námezdnictví něčím jiným, snad zúčastněním dělníka na výtěžku, proč by se křesťanství nepokusilo o novou činnost? Tento příští osudný postup demokracie jest novým obdobím lidské historie, toť vznikající budoucí společnost. A Řím nemůže k tomu lhostejně přihlížeti, papežství musí zasáhnouti do boje, nechce-li zmizeti ze světa, jako kolečka stroje, která se stala zbytečnými.

Tak se objevila oprávněnost katolického socialismu. Když se na všech stranách přou socialistické sekty o rozličné způsoby luštění lidského štěstí, měla by se dostaviti i církev se svým návrhem. A tu se objevoval nový Řím, vývoj se měl rozšířiti v obnovení neskonalých nadějí. Rozhodně, v zásadách katolické církve není ničeho, co by směřovalo proti demokracii. Stačilo by jí opět se přikloniti k tradicím evangelia, státi se opět církví ponížených a chudých, onoho dne, kdy by opět zřídila všeobecnou křesťanskou pospolitost. V jádru jest demokratická a spojila-li se s bohatými, s mocnými, když se křesťanství stalo katolictvím, učinila tak jen z nutnosti brániti své bytí, obětovavši přitom prvotní čistotu; a tak kdyby dnes opustila odsouzené vládnoucí vrstvy a vrátila se k davu ubožáků, přiblížila by se prostě Kristu, omladila by se a očistila od politických kompromisů, jimž se musila podvoliti. Za všech časů dovedla se církev, aniž by se tím vzdávala své absolutní moci, vpraviti do okolností: zachovávala úplnou suverenitu, prostě trpěla, čeho nemohla zameziti, trpělivě čekala, po dlouhá století, na minutu, kdy se opět ujme vlády nad světem. A neblížila se nyní ta minuta v připravující se krizi? Znovu se přely všechny moci o vládu nad lidem. Od té doby, co z něho svoboda a osvěta učinily moc, bytost nadanou sebevědomím a vůlí, volající po svém právu, všichni vládnoucí chtějí jej získati, vládnouti jím a třeba i s ním, bylo-li by třeba. Socialismus, toť budoucnost, nový nástroj vlády; a proto všichni pěstují socialismus, králové na svých otřesených trůnech, občanští náčelníci nepokojných republik, ctižádostiví vůdcové, snící o moci. Všichni souhlasí, že kapitalistický stát je návratem k životu pohanskému, s otročími trhy, všichni mluví o zlomení krutého železného zákona, jímž se práce stala zbožím podrobeným zákonům nabídky a poptávky, mzda vypočtena na nejmenší minimum, jehož dělník potřebuje, aby neumřel hlady. Zlo vespod stále roste, dělníci umírají hlady a zoufalstvím, zatím co nad jejich hlavami hádky pokračují, různé systémy se křižují, dobré úmysly se vyčerpávají zkoušením bezmocných léků. Jest to přešlapování na místě, v šíleném strachu před hroznými budoucími katastrofami. A mezi jinými vstoupil o své újmě do boje se snahou zvítěziti i katolický socialismus, stejně prudký jako socialismus revolucionářský.

Zde následovala celá studie o dlouhém úsilí katolického socialismu v celém křesťanství. Nejvíce překvapovalo, že se zápas stal živějším a vítěznějším, jakmile se ocitl na půdě propagandy, dosud ne úplně dobyté pro katolictví. Například u národů, kde vedle něho bylo rozšířeno i protestantství, kněží bojovali o život s neobyčejnou vášní, upírali pastorům nadvládu nad lidem, urputně, teoriemi odvážně demokratickými. V Německu, klasické to zemi socialismu, hlásal arcibiskup Ketteler jeden z prvních, že bohatí mají býti stiženi daní, později pak podnítil rozsáhlou agitaci, kterou dnes vede celý klérus, díky četným sdružením a časopisům. Ve Švýcarsku zastával se monsignore Mermillod chudých tak veřejně, že nyní biskupové se téměř ztotožňují se sociálními demokraty, které patrně hodlají pro sebe získati v den dělení. V Anglii, kam socialismus proniká tak zvolna, stržil kardinál Manning značných vítězství, za pověstné stávky se postavil na stranu dělnictva a podnítil lidové hnutí, což dotvrdila četná přestoupení na víru. Leč katolický socialismus triumfoval hlavně v Americe, ve Spojených státech, v tomto prostředí úplně demokratickém, které donutilo i biskupy, jako monsignore Ireland, postaviti se v čelo dělnických požadavků: zdá se, jako by tu klíčila zcela nová církev, ještě nejasná, ale překypující mízou, povznášená nesmírnou nadějí, jako jitřenka omládlého zítřejšího křesťanství. A přejdeme-li pak do Rakouska a do Belgie, států katolických, vidíme, že v prvním katolický socialismus se úplně kryje s antisemitismem, v druhém pak nemá určitého směru; hnutí však se zastavuje, a dokonce mizí, jakmile přijdeme do Španělska a do Itálie, těchto zemí dávné víry; Španělsko je zmítáno prudkými bouřemi, se svými umíněnými biskupy, kteří se spokojují sesíláním blesků na nevěřící, jako za dob inkvizice; Itálie, ve své tradici nehybná, neschopná iniciativy, tiše a uctivě se krčí kolem Svaté stolice. Ve Francii však zápas nepozbýval živosti, zejména ideový zápas. Veden tu vlastně boj proti revoluci a zdálo se, že by bylo postačilo znovu zavésti starou organizaci monarchických dob, aby se vrátil zlatý věk. A tak se stala otázka dělnických sdružení jediným heslem, jakýmsi všeobecným lékem pracovnických bolestí. Leč ke shodě bylo ještě daleko: jedni, katolíci, zavrhovali zasahování státu, doporučovali činnost čistě morální, volali po volných korporacích; naproti tomu druzí, mladí, netrpěliví, k činům odhodlaní, žádali sdružení povinná, s vlastním kapitálem, státem uznaná a podporovaná. Vikomt Philibert de la Choue se zvláště důrazně zastával slovem i pérem těchto povinných sdružení; a velice se rmoutil, že dosud nemohl papeže pohnouti, aby se otevřeně vyslovil, mají-li býti sdružení volná, či povinná. Dle jeho názoru na tom záležel osud lidské společnosti, smírné rozluštění sociální otázky, nebo hrozná katastrofa, která měla všechno smésti. V nitru, ač toho nechtěl doznati, dospěl vikomt konečně k socialismu státnímu. A přes nedostatek shody agitováno stále stejně prudce, činěny málo šťastné pokusy, s příspěvnými spolky potravními, se spolky pro zřizování dělnických obydlí, s lidovými bankami, s více méně tajenými kroky k návratu k dávné křesťanské pospolitosti; mezitím den ode dne, za zmatků a poklesnutí myslí v politických nesnázích, cítila bojovná katolická strana, že její naděje rostou, až k slepé jistotě, že záhy opět získá vlády nad celým světem.

A druhý díl knihy končil obrazem úpadku intelektuálního i morálního, v němž tone konec století. Trpí-li pracující vrstvy špatným rozdělením a vyžadují, aby při novém dělení byl jim zajištěn aspoň vezdejší chléb, nezdá se, že by výkvět společnosti byl spokojenějším, naříkaje si na prázdnotu, v níž se ocitnul osvobozením svého rozumu, rozšířením obzoru vzdělání. Toť onen pověstný bankrot nacionalismu, pozitivismu a vědy samotné. Duch, sžíraný potřebou absolutnosti, unavuje se tápáním, zdlouhavostí této vědy, která připouští jen dokázané pravdy; záhady jej plní úzkostí, je mu třeba úplného a neprodleného vysvětlení, aby mohl klidně spáti; a zlomen padá uprostřed cesty na kolena, zdrcen myšlenkou, že nikdy nezví vše, raději se přiklání k Bohu, bytosti neznámé a zjevené, potvrzené skutky víry. A opravdu, dodnes věda netiší ani naší žízně po spravedlnosti, ani naší touhy po bezpečnosti, ani staleté naší představy o štěstí, v novém životě, ve věčné radosti. Věda přináší každému jen přísnou a pevnou povinnost žíti, býti prostým činitelem ve světové práci; a jak snadno lze tu chápati vzpouru srdcí, lítostivou touhu po tom křesťanském nebi, oživeném krásnými anděly, plném světla, hudby a vůně! Ach, líbati své drahé zesnulé, a říci si, že se s nimi sejdeme, že s nimi budeme znovu žíti v slávyplné nesmrtelnosti! A ku snášení strastného života pozemského míti tuto jistotu svrchované rovnosti! Ubíti takto strašnou myšlenku nicoty, uniknout hrůze zmizení vlastního já, upokojiti se konečně neochvějnou vírou, která odkládá šťastné rozluštění všech záhad osudu na den po smrti! Národové budou ještě dlouho sníti tento sen. Jím lze též vysvětliti, jak se na konci tohoto století, vinou duševní přetíženosti a hlubokého vzrušení lidstva těhotného novým světem, probudil náboženský cit, znepokojovaný a trápený ideály a nekonečnem, vyžadující mravní zákon a zajištění vyšší spravedlnosti. Ať mizí náboženství, náboženský cit stvoří nová, třeba i na základech vědy. Nové náboženství! Nové náboženství! A nebyl-li to starý katolicismus, jenž v této zemi, kde se vše zdálo podporovati ten zázrak, měl se obroditi, vyhnati zelené ratolesti, rozviti se ve zcela mladou a nesmírnou dobu květu?

Konečně ve třetím dílu své knihy vylíčil Pierre plamennými slovy apoštola, co přinese budoucnost, ten znovuzrozený katolicismus, přinášející zmírajícím národům zdraví a mír, zapomenutý zlatý věk prvotního křesťanství. Počal jímavým a slavným profilem Lva XIII., ideálního papeže, osudem předurčeného pro spásu národů. Tak jej vykreslil, jak jej viděl, ve žhavé touze po příchodu pastýře, jenž by učinil konec veškeré bídě. Nebyla to podobizna naprosto věrná, spíše podoba žádaného vykupitele, nekonečně milosrdného, bohatého láskou a inteligencí, jak jej vídal v snách. Přece však prostudoval spousty listin a encyklik, chtěje líčení této postavy založiti na faktech: náboženská výchova v Římě, krátká nunciatura v Bruselu, dlouhé biskupování v Perugii. Jakmile se stal Lev XIII. papežem, za spletitých poměrů po smrti Pia IX., objevuje se dvojakost jeho povahy: je neochvějným obráncem dogmatu, obratným politikem, odhodlán hnáti smíření tak daleko, jak jen možno. Rázem přeruší vše spojení s moderní filozofií, jde nazpět přes renesanci až do středověku, v katolických školách zavádí znovu křesťanskou filozofii, v duchu svatého Tomáše Akvinského, andělského bohoslovce. Zabezpečiv takto dogma, zachovává rovnováhu, všem mocím dává zástavy, hledí využíti každé příležitosti. S neobyčejnou čilostí smiřuje Svatou stolici s Německem, sbližuje se s Ruskem, uspokojuje Švýcarsko, přeje si přátelství Anglie, píše čínskému císaři, prose jej o ochranu pro misionáře a křesťany v jeho říši. Později zakročuje ve Francii a uznává legitimitu republiky. Hned od počátku vyhlédá ze všeho jediná myšlenka, která z něho udělá jednoho z velkých papežů-politiků; jest to ostatně odvěká myšlenka papežství, dobýti totiž všech duší a učiniti Řím středem a vládcem světa. Má jedinou vůli, jediný cíl, pracovati o jednotu církve, svésti k ní všechny obce odštěpenců, aby byla nepřemožitelnou v chystajícím se sociálním zápase. Na Rusi se snaží dosíci uznání mravní autority Vatikánu; v Anglii sní o odzbrojení anglikánské církve a o přivedení jí k jakémus bratrskému příměří; hlavně však v Orientě dychtí po dohodě s církvemi schismatickými, na které pohlíží jen jako na oddělivší se sestry, po jejichž návratu prahne jeho otcovské srdce. Jak vítěznou silou by disponoval Řím onoho dne, kdyby nabyl nepopiratelné vlády nad všemi křesťany celého světa!

Zde se objevuje sociální idea Lva XIII. Ještě za biskupování v Perugii vydal pastýřský list, ve kterém se nejasně objevoval humanitní socialismus. Jakmile však mu vsazena na hlavu papežská tiára, mění své mínění a sesílá blesky na revolucionáře, jejichž výbojnost dosud děsila Itálii. Ihned však se opravuje, varován fakty, chápaje, jak smrtelně nebezpečným by bylo ponechati socialismus v rukou katolicismu nepřátelských. Poslechne biskupů v zemích propagandy oblíbených, ustává zasahovati do irského sporu a odvolává kletbu, kterou uvrhl na Rytíře práce ve Spojených státech, zakazuje dávati na Index smělé spisy katolickosociálních spisovatelů. Tento obrat k demokracii jeví se v jeho nejpověstnějších encyklikách: Immortale Dei, o ústavách států: Libertas, o lidské svobodě; Sapientiae, o povinnostech křesťanských občanů; Rerum novarum, o poměrech dělnictva; a hlavně tato poslední omladila církev, jak se zdá. Papež v ní konstatuje nezaslouženou bídu pracujících tříd, shledává pracovní dobu příliš dlouhou, plat příliš nepatrný. Každý člověk má právo k životu a smlouva hladem vynucená je nespravedlivá. Ostatně prohlašuje, že nelze zanechati dělníků bez ochrany všanc vykořisťování, které pro několik lidí mění v bohatství bídu většiny. Nucen se omeziti o otázkách organizačních, omezuje se na povzbuzování pospolitého hnutí, které staví pod ochranu státu; a obnoviv takto ideu civilní autority, vrací Boha na jeho svrchované místo, vidí spásu hlavně v mravních opatřeních, ve starobylé úctě k rodině a k majetku. Není-li však tato pomocná ruka vznešeného zástupce Kristova, otevřeně podávána ubohým a chudým, předzvěstí nové vlády Kristovy na zemi? Lid nyní ví, že není opuštěn. A od té doby jaké slávy nabyl Lev XIII., jehož jubileum kněžské a jubileum biskupské slaveno v okázalosti za ohromného účastenství davů, bezpočetných darů, lichotivých přípisů ode všech panovníků!

Konečně probíral Pierre otázku světské moci a domníval se, že se tu smí vyjadřovati zcela volně. Ovšem mu nebylo neznámo, že ve sporu s Itálií papež zastával svá práva na Řím stejně tvrdošíjně, jako prvního dne; domníval se však, že tak činí prostě z nutnosti, diktované politickými důvody, která zmizí, jakmile udeří hodina. Byl přesvědčen, že papež děkuje za rozšíření své autority, za ryzí nádheru mravní všemohoucnosti, jíž září, jen ztrátě světské moci. Jak dlouhá historie vin a sporů o majitelství tohoto malého Římského království, po patnáct století! Ve čtvrtém století opouští Konstantin Řím a na vyprázdněném Palatinu zůstává jen několik zapomenutých úředníků; papež se ovšem ujímá moci a život z města přejde do Lateranu. Leč teprve o čtyři století později uznává Karel Veliký stav věcí a formálně dává papežovi církevní stát. Od té doby neustala válka mezi mocí duchovní a světskou, často tajná, mnohdy krutá, v záplavě krve a plamenů. Není-liž nerozumno sníti dnešního dne uprostřed ozbrojené Evropy o kousku země pod vládou papežské stolice, která by zakusila všemožných příkoří a mohla tu být udržena jen některou cizí armádou? Co by z ní bylo za všeobecného krveprolití, jehož se možno obávati? A oč je skrytější, důstojnější, vyšší, zbavena všech pozemských strastí, vládnouc nad duševním světem! V prvních dobách církve bylo papežství významu místního, čistě římského, znenáhla však se katolizovalo, zevšeobecnělo, dobyvši si vlády nad celým křesťanstvem. Rovněž tak Svaté kolegium, jež činilo zprvu jen pokračování římského senátu, později zmezinárodnělo a konečně za našich dnů je nejsvětovějším z našich shromáždění, kde zasedají členové ze všech národů. A není-liž zřejmo, že papež, podepřen takto kardinály, se stal jedinou a velkou mezinárodní autoritou, tím mocnější, že jest prost monarchických zájmů a že mluví jménem lidstva, dokonce bez ohledu na vlast? Zde jest zajisté rozluštění tak usilovně hledané, uprostřed tak dlouhých válek: buď dáti papeži světskou vládu nad světem, nebo mu ponechati jen vládu duchovní. Jako zástupce Boží, neomezený a neomylný vládce z Boží vůle, nemůže než zůstati ve své svatyni, není-li, vládce duší, uznán všemi národy za jediného vládce těl, za krále králů.

Leč jak zvláštním úkazem jest tento nový rozkvět papežství na poli osetém Francouzskou revolucí, což je snad dovede k panování, jehož chtění v něm háralo po tolik století! Neboť již stojí před národy zcela samotno; králové jsou svrženi; a jelikož lid má nyní volnost věnovati se, komu chce, proč by se nevěnoval jemu? Jistá ztráta, která stíhá myšlenku svobody, opravňuje k veškerým nadějím. Na ekonomické půdě se zdá liberální strana přemoženou. Pracovní vrstvy, nespokojené s rokem 89, stěžují si na zvýšenou bídu, bouří se, zoufale hledajíce štěstí. Na druhé straně nové vlády zvětšily mezinárodní moc církve, katoličtí členové jsou hojně zastoupeni v parlamentech republik a konstitučních monarchií. Všechny okolnosti zdají se tedy přáti tomuto neobyčejnému úspěchu stárnoucího katolicismu, v němž se vzbudila mladistvá síla. Dochází i na vědu, kterou obviňují z úpadku, což zachraňuje před směšností encyklopedii Syllabus; věda mate i inteligenci, opět otvírajíc bezmezná pole záhad a nemožností. A tu se vzpomíná předpovědi, že papežství ovládne zemi, až půjde v čele demokracie po spojení schismatických církví Orientu s církví katolickou, apoštolskou a římskou. Jistě přišel ten čas, neboť papež, odvrátiv se od velkých a bohatých tohoto světa, nechávaje ve vyhnanství sesazené krále, přistupuje, jako Kristus, k dělníkům bez chleba a k žebrákům u cesty. Ještě snad několik let hrozné bídy, znepokojujících zmatků, strašného sociálního nebezpečí, a lid, ten němý velikán, s nímž se dosud zacházelo jako s věcí, promluví a vrátí se ke své kolébce, ke sjednocené římské církvi, aby odvrátil hrozící zkázu lidské společnosti.

A Pierre končil svou knihu vášnivým voláním nového Říma, duševního Říma, který bude záhy vládnouti nad smířenými národy, sbratřenými v novém zlatém věku. Viděl tu dokonce i konec pověrčivosti, a neútoče přímo na dogmata, zapomněl se tak dalece, že snil o rozšíření náboženského citu, osvobozeného od ceremonií, směřujícím jedině k vykonávání křesťanského milosrdenství; a maje dosud v srdci nezhojenou ránu z cesty do Lurd, ustoupil potřebě uleviti mu. Nebylo-li toto neotesané lurdské modlářství ohavným příznakem období přílišného utrpení? Onoho dne, kdy bude evangelium všeobecně rozšířeno a dodržováno, přestanou trpící hledat v také dáli a za tak tragických okolností iluzorní ulehčení, jisti, že nadále naleznou podpory, útěchy a zdraví doma, ve svých domovech, uprostřed svých bratří. V Lurdech, tak nespravedlivě proslavených, skýtalo se hrozné divadlo, vnukající pochybnosti o Bohu, stálý podnět půtek, který jistě zmizí z budoucí společnosti v pravdě křesťanské. Ach, tato společnost, tato křesťanská pospolitost! Vřelou touhou po jejím příští končilo dílo. Křesťanství mělo by se opět státi náboženstvím spravedlnosti a pravdy, jak bývalo, než se dalo získati mocnými a bohatými! Malí a chudí by panovali, dělili mezi sebe statky tohoto světa, poslouchali pouze zákona práce! Papež stál by sám v čele spojených národů, jako kníže míru, s jediným úkolem: býti mravním vůdcem, svazkem milosrdenství a lásky, pojícím všechny bytosti! Není-liž to uskutečněním Ježíšových slibů? Přišel by čas splynutí společnosti světské a společnosti náboženské, splynutí tak dokonalého, že by tvořily jeden celek; a to by byl věk triumfu a štěstí, předpovídaný všemi proroky, bez bojů, bez protivenství mezi tělem a duchem, v zázračné rovnováze, která by ubila zlo a zavedla na zemi Boží království. Toť nový Řím, středisko světa, dávající mu nové náboženství!

Pierre ucítil v očích slzy a bezděčným pohybem, nedbaje úžasu hubených Angličanů a zavalitých Němců, přecházejících po terase, rozepjal náruč vstříc tomu skutečnému Římu, tonoucímu u jeho nohou ve slunečním jasu. Bude odpovídat jeho snům? Nalezne v něm, jak byl řekl, onen lék pro naše netrpělivosti a obavy? Může se katolicismus obnoviti, vrátiti se k duchu prvotního křesťanství, býti náboženstvím lidovým, vírou, kterou očekává pobouřený moderní svět v nebezpečí smrti, aby se upokojil a mohl žíti? Pierre byl pln šlechetné vášně a víry. Opět před sebou viděl dobrého abbého Rosea, plačícího pohnutím při četbě jeho knihy; slyšel výrok vikomta de la Chouea, že taková kniha vyváží celou armádu; hlavně však jej posiloval souhlas kardinála Begerota, toho apoštola nevyčerpatelného milosrdenství. Proč hrozí indexní sbor zákazem jeho knihy? Od čtrnácti dnů, co mu bylo oficiálně naznačeno, aby přišel do Říma, chce-li se obhájit, stále se mu vracela tato otázka a marně pátral, které stránky jsou závadné. Celá kniha zdála se mu planouti nejčistším křesťanstvím. Přijížděl, chvěje se nadšením a odvahou, spěchaje pokleknouti před papežem, dáti se pod jeho vznešenou ochranu, říci mu, že nenapsal ani řádky, aniž by z jeho ducha čerpal nadšení, aniž by si zdál triumfu jeho politiky. Bylo by možno odsouditi knihu, v níž, dle svého názoru, tak upřímně velebil Lva XIII., napomáhaje mu v jeho díle křesťanské jednoty a všeobecného míru?

Pierre stál ještě chvíli u zábradlí. Byl tu již přes hodinu, nemoha se nasytiti pohledu na velikost Říma, jehož by se byl rád zmocnil ihned, s celým neznámem, které mu skrýval. Oh, pochopiti jej, prohlédnouti, ihned uslyšeti pravdivé slovo, na něž se přišel ptáti! Byl to opětný pokus, po Lurdech, a vážnější, rozhodnější, z něhož vyjde – což dobře cítil – buď posílen, nebo rozdrcen provždy. Nežádal si již naivní a naprosté víry malého děcka, leč víry povznesené člověka inteligentního, povýšeného nad obřady a symboly, pracujícího k největšímu možnému štěstí lidstva, založenému na potřebě jistoty. Bušilo mu ve spáncích: jaké odpovědi se mu dostane v Římě? Slunce zatím vystoupilo, vyšší čtvrti odrážely se nyní ostřeji od jasného pozadí. Vzdálené pahorky přecházely ze zlatova do purpuru, kdežto jasná protější průčelí odrážela se nyní jasněji se svými tisícerými okny. Leč ranní páry se dosud vznášely, z níže položených ulic zdál se vystupovat i jemný závoj, zastírající vrcholky a nad nimi se rozplývající na žhoucím nebi, nekonečném azuru. Okamžik se mu zdálo, že Palatin zmizel, viděl jen mlhavě tmavou cypřišovou třáseň, jako by i ji zakrýval prach jejích zřícenin. A hlavně Quirinal zmizel, královský palác, tak málo závažný svým nízkým a plochým průčelím, zdál se ustupovati do mlh, do dáli, že ho již nerozeznával; naproti tomu vlevo, nad korunami stromů, kupole Svatého Petra zdála se ještě větší, v jasném a čistém slunečním zlatě, zaujímajíc celé nebe, ovládajíc celé město.

Ach! Řím tohoto prvního setkání, ranní Řím, v němž, plana horečkou příjezdu, ani si nepovšimnul nových čtvrtí, jak bezmeznou nadějí jej povznášel, ten Řím, jejž se domníval nacházet i živým, jak si jej vysnil! A jak zde stál ve své úzké černé sutaně, za toho krásného dne, pohlížeje naň, zdálo se mu, že ze střech vystupuje volání příštího vykoupení, že z této posvátné půdy, dvakráte královny světa, vychází slib všesvětového míru! Toť byl třetí Řím, Řím nový, jehož otcovská péče, nehledíc na hranice, létla ke všem národům, aby je spojila a utěšila ve společném objetí. Viděl jej a slyšel, tak omládlý, tak dětsky půvabný, pod tím širým, jasným obzorem, jakoby dřímající za svěžího jitra ve vášnivé čistotě jeho snů.

Konečně se Pierre odtrhl od tohoto vznešeného divadla. Kočí a kůň se nehnuli, čekajíce se skloněnou hlavou v plném slunci.

Do kufříku, ležícího ve voze, opíraly se žhavé sluneční paprsky plnou silou. Pierre vstoupil do vozu a udal nový cíl:

„Via Giulia, Palazzo Boccanera.“

II.

V této hodině byla ulice Giulia, táhnoucí se v přímce asi pět set metrů dlouhé od paláce Farnese ke kostelu San Giovanni Fiorentino, zalita jasným sluncem, které ji naplňovalo od jednoho konce k druhému, bělíc drobné kostky dláždění, bez chodníků; vůz projel ji téměř celou, mezi starými sedavými budovami, jakoby spícími a prázdnými, s velkými zamřížovanými okny, s hlubokými průjezdy, jimiž bylo viděti studnám podobné, tmavé dvory. Založil ji papež Julius II, jehož snem bylo ovroubiti nádhernými paláci tuto nejpravidelnější a nejkrásnější toho času ulici v Římě; v šestnáctém století sloužila za korzo. Ještě tu bylo znáti bývalou krásnou čtvrť, nyní propadlou tichu a pusté opuštěnosti, proniknuta jakous kněžskou mírností a mlčelivostí. A jedno po druhém následovala stará průčelí, zavřené okenice, některá mřížoví pokryta kvetoucími popínavými rostlinami, u dveří sedící kočky, temné a tiché krámky malých obchodníků; chodců bylo málo, pilné, spěchající měšťanky, chudé, prostovlasé ženy vedoucí děti, vozík sena se zapraženým mezkem, statný mnich v soukenné kutně, cyklista bez hluku ujíždějící na svém blysknavém stroji.

Konečně se kočí obrátil a ukazoval na velké, čtverhranné stavení, na rohu uličky svažující se k Tiberu:

„Palazzo Boccanera.“

Pierre zdvihl hlavu a srdce se mu poněkud sevřelo při pohledu na toto zasmušilé stavení, věky zčernalé, architektury tak holé a tak masivní. Jako sousední palác Farnese a palác Sacchetti byl vystavěn Antoniem da San Galloem kolem roku 1540; a dle tradice užil prý stavitel při jeho stavbě, jako při stavbě paláce Farnese, kamenů nakradených z Colossea a z cirku Marcellova. Fasáda na ulici rozsáhlá a čtverhranná o sedmi oknech měla tři poschodí, první velmi vysoké, hrdé. Celou ozdobou byla přízemní vysoká okna, zahrazená obrovským vyčnívajícími mřížemi, jako z obavy před nějakým obležením, spočívající na velkých konzolách a korunována atikami, které spočívaly samy na menších konzolách. Nad monumentálním vjezdem s vraty o bronzových veřejích, před prostředním oknem, byl balkon. Průčelí končilo nahoře nádhernou římsou, jejíž vlys vynikal půvabem a obdivuhodnou čistotou ornamentů. Tento vlys, konzoly a atiky oken, jakož i obložení vrat byly z bílého mramoru, leč tak zašlého a zvětralého, že se zdály tesány z hrubého, žlutavého kamene. Napravo i nalevo od vrat byly dvě starobylé lavičky, nesené supy, rovněž mramorovými; a na jednom z rohů bylo viděti do zdi vpuštěnou rozkošnou renesanční kašnu, nyní vyschlou, s reliéfem Amora, jedoucího na delfínu, stěží rozeznatelným.

Leč Pierrův zrak byl právě zvláště upoután znakem, vytesaným nad jedním z přízemních oken, erbem to rodu Boccanera: okřídlený drak, chrlící plameny; a jasně bylo možno přečísti neporušené heslo: Boccanera, Alma rossa, ústa černá, duše rudá. Nad jiným oknem, právě naproti prvnímu, byla jedna z malých kapliček, v Římě ještě četných, se sametem oděnou pannou Marií, před níž ve dne v noci hořela lampička.

Kočí chtěl dle zvyku zahnouti do temného průjezdu, leč mladý kněz, jat nesmělostí, jej zadržel.

„Ne, ne, nevjíždějte, je to zbytečno.“

A sestoupil z vozu, zaplatil a s vakem v ruce vstoupil do klenutého průjezdu, pak na hlavní dvůr, aniž by potkal živou duši.

Byl to ohromný, čtverhranný dvůr, obklopený sloupovou chodbou, jako v klášteře. Pod zasmušilými arkádami stály podél zdi trosky mramorových soch, tu Apollo bez rukou, tam Venuše, z níž zbyl jen trup; a jemná tráva pučela mezi kaménky bíločerné mozaiky, kterou byla půda vydlážděna. Zdálo se, že slunce nemůže nikdy proniknouti až k této půdě vlhkem plesnivějící. Vládl tu stín, ticho, působíce ohromným a nesmírně truchlivým dojmem.

Pierre, překvapen prázdnem tohoto němého paláce, stále někoho hledal, sluhu nebo vrátného; zdálo se mu, že zahlédl mihnouti se stín, i rozhodl se projíti druhým průjezdem, vedoucím do malé zahrádky nad Tiberem. Z této strany byla fasáda naprosto bez ozdob, skýtajíc jen tři pravidelné řady oken. Ještě více pak mu sevřela srdce zahrada svou opuštěností. Uprostřed, ze zasypané vodní nádržky, vyrostly velké zimostrázy. Mezi plevelem jedině oranžové stromky se zlatem zrajících plodů označovaly obrysy bývalých pěšin, které vroubily. Napravo u zdi mezi dvěma obrovskými vavříny stál sarkofág z druhého století, faunové znásilňující ženy, bezuzdné bakchanálie, jedna ze scén divé lásky, jakými Řím v úpadku zdobil náhrobky; a do tohoto mramorového, zvětralého, zezelenalého sarkofágu, změněného nyní v koryto, vtékal tenký pramének vody z velké tragické masky, zapuštěné do zdi. Dříve stála tu nad Tiberem jakási oggia se sloupovím, terasa, odkud vedly dvoje schody k řece. Leč nábřežními pracemi byl břeh tak vyvyšován, že terasa byla již hloub než nové nábřeží, uprostřed trosek a dlažebního kamene, jak tomu bývá za upravování a převracení zanedbaných čtvrtí.

Tentokráte byl však Pierre jist, že zahlédl ženský šat. Vrátil se na dvůr a setkal se tam se ženou, asi padesátiletou, leč bez jediného šedivého vlasu, veselého výrazu, velmi živou, postavy poněkud malé. Ale když spatřila kněze, kmitl se jako stín nedůvěry její oblou tváří a malýma, jasnýma očima.

Pierre se ihned představil, shledávaje několik slov své chabé italštiny.

„Madame, jsem abbé Pierre Froment…“

Nedala mu však domluviti a odvětila velmi dobrou franštinou, s poněkud širokým a vleklým přízvukem rodáků z Ile de France:

„Ach, pan abbé, vím, vím… Očekávala jsem vás, mám rozkazy.“

Ježto na ni s úžasem pohlížel, dodala:

„Jsem Francouzka… Už pětadvacet let jsem v jejich zemi a dosud jsem se nedovedla vpravit do té jejich pekelné hatmatilky!“

Tu si Pierre vzpomněl, že vikomt Philibert de la Choue se mu zmínil o této služce, Victorině Bosquetové z Anneau v Beauce, která přišla do Říma ve dvaadvaceti letech, s paní souchotinářkou, která tu byla po její náhlé smrti opuštěna, jako mezi divochy. A tělem duší se oddala hraběnce Ernestě Brandiniové, z rodu Boccanera, která právě slehla a přijala ji za chůvu ke své dcerušce Benedettě počítajíc, že ji naučí franštině. Za pětadvacetiletého pobytu v této rodině povýšila za guvernantku, ač zůstala nevzdělanou a měla takový nedostatek schopností pro řeči, že se naučila italsky jen bídně drmoliti, jen tak tak že se domluvila s ostatním služebnictvem.

„A jak se daří panu vikomtovi?“ pokračovala nenuceně. „Je tak hodný a vždy nás nesmírně potěší, že se u nás ubytuje, kdykoli přijede do Říma…! Vím, že paní kněžna a komtesa dostaly od něho psaní, včera, ve kterém vás ohlašuje.“

Vikomt Philibert de la Choue vskutku zařídil Pierrovi vše, čeho potřeboval při pobytu v Římě. Ze starobylého a mocného rodu Boccanera zbýval jen kardinál Pio Boccanera, kněžna, jeho sestra, stará panna, kterou uctivě nazývali donna Serafina, pak jejich neteř Benedetta, jejíž matka, Ernesta, následovala do hrobu svého chotě hraběte Brandiniho, a konečně jejich synovec, kníže Dario Boccanera, jehož otec, kníže Onofrio Boccanera, zemřel a matka, z rodu Montefiori, se znovu provdala. Náhodným svazkem stal se vikomt vzdáleným příbuzným této rodiny: jeho mladší bratr si vzal jednu Brandiniovou, sestru Benedettina otce; a tak se stalo, že v hodnosti strýčka pobyl několikráte v paláci ve Via Giulia za života hraběte. Přilnul velice k jeho dceři, hlavně od intimního dramatu nešťastného sňatku, o jehož zrušení usilovala. Nyní, když se vrátila ke své tetě Serafině a ke svému strýci kardinálovi, často jí psal a posílal jí z Francie knihy. Mezi jinými poslal jí i Pierrovu knihu, a to bylo základem všeho; vyměněno několik dopisů, pojednou pak psala Benedetta, že kniha udána kongregaci Indexu; a radila autorovi, aby pospíšil do Říma, roztomile mu nabízejíc pohostinství v paláci. Vikomt, stejně udiven jako mladý kněz, nemohl pochopiti; leč přiměl jej k odjezdu, považuje to za dobrou politiku, sám rozohněn pro vítězství, které předem považoval za své. A tak lze pochopiti rozechvění mladého kněze, octnuvšího se v tomto neznámém obydlí, zapleteného do bojovného podniku, jehož důvodů ani poměrů neznal.

Tu se Victorina opět ujala slova:

„Ale tak vás tu nechávám, pane abbé… Dovedu vás do vašeho pokoje. Kde máte zavazadla?“

Pierre ukázal na kufřík, který postavil na zem; zdála se velice udivena, když vysvětloval, že na ten čtrnáctidenní pobyt vzal s sebou jen náhradní sutanu a něco prádla.

„Čtrnáct dní! Myslíte, že tu zůstanete jen čtrnáct dní? Nu, však uvidíte.“

A zavolavši dlouhého lokaje, jenž se konečně objevil, nakázala mu:

„Giacomo, odneste ten kufřík do červeného pokoje… Je libo za mnou, pane abbé?“

Pierre byl všecek potěšen a posílen tímto neočekávaným setkáním s krajankou, tak čilou a dobrou ženou, v pochmurném tom římském paláci. Nyní, když s ní přecházel dvůr, naslouchal jejímu vyprávění, že si kněžna vyšla a že komtesa, jak v domě Benedettě lichotivě říkali, přes její manželství, se ještě od rána neobjevila, jsouc poněkud churava. Opakovala však, že má určité rozkazy.

Schody byly v koutě dvora pod chodbou; bylo to monumentální schodiště, se stupni širokými a nízkými, že by byl po nich pohodlně vyšel kůň; leč kamenné zdi byly tak holé, odpočívadla tak prázdná a slavnostní, že se snášela z vysoké klenby smrtelná melancholie.

Když došli prvního patra, Victorina se usmála Pierrovu pohnutí. Palác se zdál neobydlen, ani nejslabší zvuk nedoléhal zvenčí do zavřených sálů. Ukázala prostě na velké dubové dveře vpravo…

„Jeho Eminence obývá toto křídlo na dvůr a k řece, oh, je to sotva čtvrtina poschodí… Všechny přijímací salony na ulici jsou zavřeny. Jak chcete udržovat takové místnosti, a k čemu? Bez lidí to nejde.“

Stoupala dále svým hbitým krokem. Přes dlouhá léta zůstala v domě cizinkou, patrně příliš jsouc cizí tomu ovzduší, než aby se jím dala proniknout; v druhém poschodí pokračovala:

„Hleďte, zde vlevo bydlí donna Serafina, zde vpravo komtesa. To je v celém domě jediný trochu teplý koutek, kde člověk cítí, že žije… Ostatně dnes je pondělí, kněžna dnes večer přijímá. Však uvidíte.“

Otvírajíc pak dveře, vedoucí na jiné schody, velmi úzké, dodala:

„My ostatní bydlíme v třetím patře… Dovolíte, pane abbé, abych šla napřed?“

Ve druhém patře přestávalo hlavní, parádní schodiště; vysvětlovala, že třetímu patru sloužilo pouze toto schodiště pro služebnictvo, vedoucí do uličky vedle paláce, až k Tiberu. Tam byl zvláštní vchod, což bylo velmi pohodlné.

Konečně ve třetím patře prošla chodbou a znovu ukazovala dveře:

„Zde bydlí don Vigilio, tajemník Jeho Eminence… Zde je můj pokoj… A zde bude váš… Kdykoli přijede pan vikomt do Říma, nechce jinde bydliti než zde. Říká, že je tu volnější, že může vycházet a vracet se, kdy mu libo. Dám vám, jako jemu, klíč od dolejších dveří… A pak, uvidíte, jak krásná je odtud vyhlídka.“

Vešla. Příbytek sestával ze dvou místností, ze salonu dosti velkého, vylepeného červeným papírem s velkými ratolestmi, a z ložnice vylepené šedivými tapetami s vybledlými květy. Salon tvořil roh paláce, do uličky a na Tiber; Victorina šla ihned k oknům, z nichž jedno vedlo na řeku, druhé pak skýtalo vyhlídku na Trastevere a Janiculus, za řekou.

„Ach, ano, to je velmi příjemno!“ řekl Pierre, jenž vešel za ní.

Giacomo, nespěchaje, přišel za nimi a přinesl zavazadlo. Bylo přes jedenáct hodin. Victorina vidouc, že je kněz unaven, a domýšlejíc se, že má asi velký hlad po takové cestě, nabídla mu, že mu dá podati oběd hned, v jeho saloně. Pak bude mít celé odpoledne pro sebe, může si odpočinout nebo vyjít, a dámy uvidí teprve večer, při večeři. Pierre se ohrazoval, prohlašuje, že vyjde, že nepromarní celé odpoledne. Oběd však přijal, neboť opravdu umíral hlady.

Leč Pierrovi bylo ještě čekati dobrou půl hodiny. Giacomo, který jej obsluhoval pod dozorem Victoriny, neměl naspěch. A tato, plna nedůvěry k němu, neopustila hosta, dokud se nepřesvědčila, že mu opravdu ničeho neschází.

„Ach, pane abbé, jací jsou to lidi, jaká zem! Ani si to nemůžete představit! Kdybych tu žila sto let, nezvyknu si… Ale komtesa je tak krásná, tak dobrá!“

Pak, stavíc sama na stůl talíř fíků, uvedla jej v úžas poznámkou, že město, kde jsou samí kněží, nemůže být dobrým. Tato nevěřící služka, tak pilná a veselá, jej téměř děsila.

„Jak že! Vy jste bez náboženství?“

„Ne, ne, pane abbé, vidíte, nemám kněze ráda. Znala jsem jednoho ve Francii, když jsem byla malá. Později, zde, viděla jsem jich příliš mnoho, mám jich dost… Och, nemyslím tím Jeho Eminenci; to je svatý muž a zasluhuje si veškeré úcty… A zde v domě se ví, že jsem poctivá ženská: nikdy jsem se nechovala špatně. Proč by mi nedali pokoj, mám-li tak ráda své pány a konám-li pečlivě svou povinnost?“

A dodala s upřímným smíchem:

„Ach, když mi řekli, že přijede kněz, bručela jsem na to, jako bychom jich neměli dost… Ale vypadáte jako hodný člověk, myslím, že se výborně shodneme… Nevím vůbec, proč vám toho tolik vykládám, snad že přicházíte z Francie a snad také, protože se o vás komtesa zajímá… Ale vy prominete, viďte, pane abbé; věřte mi, odpočiňte si dnes, udělal byste hloupost, kdybyste hned běžel do toho jejich města, kde není tolik krásných věcí, jak říkají.“

Když Pierre osaměl, pocítil náhlou ochablost, vlivem cestovní únavy a ráno zažitého horečného nadšení; a jako opojen, omámen dvěma vejci a kotletou, které ve spěchu pozřel, vrhl se úplně oblečen na postel, s úmyslem odpočinouti si tak půl hodinky. Neusnul hned, myslil na ten rod Boccanera, jehož historii částečně znal, o jehož soukromém životě snil, za vzrůstu svého počátečního překvapení, na cestě tímto pustým a tichým palácem, velkosti tak vetché a tak melancholické. Pak se počaly jeho myšlenky másti a najednou spal, obklopen rojem stínů, tragických i líbezných, které kolem něho v neznámu kroužily a jejichž nejasné tváře hleděly naň záhadnýma očima.

Z rodu Boccanera vyšli dva papežové, jeden v třináctém, druhý v patnáctém století; a tito dva vyvolení, všemocní vládci, byli zakladatelé druhdy obrovského jmění, sestávajícího z rozsáhlých pozemků u Viterba, několika paláců v Římě, galerií plných uměleckých předmětů, sklepů plných zlata. Rodina platila za nejnábožnější z římských patriciů, její víra byla plamenná, meč vždy ke službám církve; nejvíce věřící, leč i nejprudší, nejbojovnější, stále v boji, a tak divocí, že se hněv Boccanerů stal příslovečným. Odtud jejich erb, okřídlený drak chrlící oheň, a heslo žhavé a divoké, slovní hříčka s jejich jménem: Bocca nera, Alma rosa, ústa černá, duše rudá, ústa ztemnělá řevem, duše planoucí jako pochodeň víry a lásky. Dosud kolovaly legendy o šílených vášních, o strašlivých činech spravedlnosti. Vyprávělo se o souboji Onfreda Boccanery, jenž v polovici šestnáctého století právě vystavěl tento palác, na místě staré budovy, kterou dal strhnouti. Onfredo zvěděv, že se jeho žena dala na ústa políbiti mladým hrabětem Costamagnou, dal jej jednoho večera lapiti a svázaného k sobě přivésti; a tam ve velkém sále, než uvolnil jeho pouta, donutil jej vyzpovídati se mnichovi. Pak přeřezal provazy dýkou a převrhl lampy, volaje na hraběte, aby dýku podržel a bránil se. Téměř celou hodinu se ti dva muži v tomto sále naprosto tmavém, plném nábytku, hledali, míjeli, svírali, častujíce se ranami čepele.“ Když konečně vyraženy dveře, nalezen mezi loužemi krve, zpřevracenými stoly a rozbitými křesly Costamagna s uříznutým nosem a s dvaatřiceti ranami v rozdrásaných kyčlích; Onfredo přišel o dva prsty pravé ruky, ramena maje probodána jako řešeto. Zázrakem nezemřel z toho ani jeden, ani druhý. O sto let dříve na tomtéž břehu Tiberu naplnila Řím hrůzou a obdivem sotva šestnáctiletá, krásná a vášnivá Cassia z rodu Boccanera. Milovala Flavia Corradiniho, syna nepřátelské a proklínané rodiny, jejž otec, kníže Boccanera, příkře odmítal a jejž starší její bratr Ercole přísahal zabíti, zastihne-li jej kdy s ní. Mladý muž pro ni přijížděl v bárce a Cassia za ním přicházela po malých schůdkách, vedoucích k řece. Leč Ercole je jednoho večera vyčíhal, a skočiv do bárky, vrazil Flaviovi nůž přímo do srdce. Později shledáno, že Cassia, ve vzteku, šílenosti a zoufalství, konajíc sama spravedlnost a nechtějíc přežíti svého miláčka, se vrhla na svého bratra, sevřela neodolatelným objetím zároveň vraha i jeho oběť a překotila bárku. Když všechna tři těla nalezena, svírala Cassia stále oba muže, tisknouc jejich tváře jednu k druhé, svými sněhobílými, nahými pažemi.

Leč to byly doby dávno minulé. Dnešního dne, ač víra zůstala, prudkost krve Boccanerů zdála se zmírněna. Jejich velké bohatství rovněž zmizelo v pozvolném úpadku, údělu to římských patriciů v posledním století. Pozemky bylo nutno rozprodati, palác se vyprázdnil, klesaje znenáhla v prostřednost měšťanské prostřednosti nové doby. Oni sami tvrdošíjně odmítali každý cizí svazek, honosíce se čistotou své římské krve. A chudoba jim nebyla ničím, v ní ukojovali svou nesmírnou hrdost, žili v ústraní, bez stesku, v tichu a stínu, v němž vymíral jejich rod. Kníže Ascanio, jenž zemřel roku 1848, měl se svou chotí, rodem Corvisieri, čtyři děti: Pia, kardinála, Serafinu, jež se neprovdala, aby mohla zůstati u svého bratra; jelikož pak Ernesta zanechala dceru, zůstával jako jediný mužský potomek a nositel jména syn Onofriův, mladý kníže Dario, třicetiletý. Kdyby zemřel bezdětný, vymřel by jím rod Boccanera, tak života plný, jenž hrál v historii Říma tak význačnou úlohu.

Dario a jeho sestřenice Benedetta se milovali od dětství láskou hlubokou, přirozenou, krásnou. Byli zrozeni jeden pro druhého, nedovedli si představiti, že by byli přišli na svět pro něco jiného, než aby byli muž a žena, až dospějí příslušného věku. V den, kdy se téměř již čtyřicetiletý kníže Onofrio, roztomilý muž, v Římě velice oblíbený, utrácející poněkud lehkovážně své jmění, rozhodl vzíti si dceru hraběnky Montefiori, malou markýzu Flavii, jejíž skvělá krása dětské Junony jej pobláznila, odstěhoval se do vily Montefiori, jediného to bohatství, jediného majetku oněch dam. Byla vedle kostela svaté Anežky, rozsáhlá zahrada, opravdový park, zarostlý staletými stromy, a vila, na spadnutí, dosti ubohá budova ze sedmnáctého století. O dámách kolovaly nepěkné pověsti: matka byla po svém ovdovění takřka vyloučena ze společnosti, dcera, velice krásná, chovala se příliš výbojně. Sňatek ten nebyl také schválen ani Serafinou, příliš přísnou, ani starším bratrem Piem, tehdy teprve tajným komořím Svatého otce a kanovníkem vatikánské baziliky. Jediná Ernesta se nerozešla se svým bratrem, jejž zbožňovala pro jeho veselost; a tak bylo jí později nejmilejší zábavou dovésti každého týdne svou dcerušku na celý den do vily Montefiori. Jak rozkošné to byly dny pro Benedettu, desítiletou, a pro patnáctiletého Daria, jaké dny půvabné, bratrské lásky, strávené v této rozsáhlé zahradě, téměř pusté, s jejími stinnými smrky, obrovskými keři, skupinami zelených dubů, ve kterých bloudili jako v pralese!

Ubohá, zdušená duše Ernestina znala její vášeň a utrpení. Zrodila se s nesmírnou touhou žíti, se žízní po slunci, po životě šťastném, svobodném, činném a jasném. Byla pověstnou pro své velké, jasné oči, pro rozkošný ovál své něžné tváře. Jsouc nevědoma, jako všechny dcerky římské šlechty, to málo, co znala, naučila se ve francouzském klášteře; svět znala jen z každodenních projížděk se svou matkou, po Corsu nebo po Monte Pincio. Když jí bylo pětadvacet let, unavena a zoufalá, vstoupila v konvenční manželství s hrabětem Brandinim, posledním potomkem velmi vznešené, velmi četné a velmi chudé rodiny; novomanželům nezbylo než se nastěhovati do paláce ve Via Giulia, kde jim vykázáno celé křídlo v druhém patře. A nic se nezměnilo, Ernesta žila dále v tomtéž mrazivém stínu, v ovzduší mrtvé minulosti, která ji tížila čím dále tím více jako náhrobní kámen. Byl to ostatně sňatek čestný pro obě strany. Hrabě Brandini platil záhy za nejhloupějšího a nejnadutějšího člověka v Římě. Byl náboženství přísného, nesnášenlivého, a triumfoval, když dosáhl po desetiletém tajném intrikování a zápasení jmenování vrchním štolbou Jeho Svatosti. Od té doby se zdálo, jako by s jeho hodností vnikla celá pochmurná vznešenost Vatikánu do jeho domácnosti. Ještě za Pia IX., do roku 1870 byl Ernestin život snesitelný: odvažovala se otvírati okna na ulici, přijímati otevřeně několik přítelkyň a navštěvovati je. Když však Italové dobyli Říma a papež se prohlásil vězněm, stala se z paláce ve Via Giulia hrobka. Vrata zavřena a na znamení smutku přibity veřeje hřebíky; a po dvanáct let se chodilo jen postranním schodištěm, vedoucím do uličky. Rovněž bylo zakázáno otvírati okenice v průčelí. Bylo to vzdorování a protest černého světa; palác propadl mrtvé nehybnosti, naprosté uzavřenosti; nikdo nepřijímán, mimo několik důvěrných známých donny Serafiny, kteří se jako stíny plížili každé pondělí pootevřenou postranní brankou. A po dvanáct těch smutečních let mladá žena proplakala každou noc, ubohá tato zoufalá duše skomírala, jsouc takto za živa pohřbena.

Ernesta porodila svou dcerku Benedettu dosti pozdě, až v třiatřiceti letech. Z počátku bylo jí dítě zábavou. Pak stala se opět obětí přísně pravidelného života, bylo jí dáti svou dcerušku do Sacré-Coeur de la Trinité des Monts, k francouzským jeptiškám, které vychovávaly i ji samu. Benedetta se vrátila jako velké, devatenáctileté děvče, uměla francouzsky, znala pravopis, trochu počtů, katechismus a měla nejasné vědomosti o světových dějinách. A obě ženy žily životem orientálního harému, nikdy nevycházejíce s manželem a otcem; jedinou zábavou byla jim každodenní povinná projížďka po Corsu nebo po Monte Pincio. Doma platila neomezená poslušnost, rodinný svazek byl mocí, poutem, sklánějící obě pod vůli hraběte, proti níž nebylo odporu; a k této vůli se družila i vůle donny Serafiny a kardinála, přísných ochránců starých mravů. Od té doby, co již papež do Říma nevyjížděl, měl hrabě jakožto vrchní štolba mnoho volného času, neboť stáje byly značně zmenšeny; nicméně však konal okázale svou službu ve Vatikáně, s nezmenšenou horlivostí a zbožností, jako stálý protest proti uzurpující monarchii, sídlící na Quirinale. Benedettě bylo právě dvacet let, když se jednoho večera její otec vrátil od bohoslužeb v chrámu svatého Petra, kašlaje a třesa se zimou. Do týdne zemřel, zachvácen zápalem plic. A přes těžký smutek bylo to nedoznaným osvobozením pro obě ženy, konečně volné.

Od té doby chovala Ernesta jen jedinou myšlenku, zachrániti svou dceru z tohoto hrozného života, jakoby v hrobě zazděného. Sama trpěla příliš, než aby bylo ještě času na obrození, ale nechtěla, aby i Benedetta žila takový život proti přírodě, v dobrovolném hrobě. Ostatně podobné omrzení a odpor počínaly se jeviti i u jiných patricijských rodin, které se vyvzdorovaly a počínaly nabývati sklonu ke Quirinalu. Proč by měly provždy děditi hněv otců děti, toužící po činnosti, po svobodě, po slunci? A ač nebylo možným smíření mezi světem černým a světem bílým, již se počínaly tvořiti odstíny a uzavírány nikdy nepředvídané svazky. Politika nechávala Ernestu úplně lhostejnou; nevyznala se v ní; žhavě si však přála, aby její rod konečně vystoupil z toho kletého hrobu, z toho paláce Boccanera, černého, němého, kde její ženské slasti byly tak dlouho smrtelně mrazeny. Příliš trpěla v srdci jako děvče, jako milenka, jako choť, nyní pak povolovala rozhořčení nad svým pochybeným životem, zmařeným hloupou odevzdaností. A volba nového zpovědníka působila tehdy též na její vůli; neboť zůstala nábožnou, vykonávajíc pobožnosti, řídíc se radami svého duchovního vůdce. Aby se ještě více osvobodila, propustila otce jezuitu, jejž jí byl vyhledal sám její muž, a přijala abbého Pisoniho, faráře malého sousedního kostelíka sv. Brigitty, na Piazza Farnese. Byl asi padesátiletý, muž velmi mírný a velmi dobrý, milosrdenství v římském kraji tak vzácného, z něhož archeologie, vášeň pro staré kameny, učinila žhavého vlastence. Vyprávělo se, že přes svou nepatrnost konal několikráte úkol prostředníka mezi Vatikánem a Quirinalem v důvěrných záležitostech. A stav se též Benedettiným zpovědníkem, rád vyprávěl matce i dceři o velkosti italské jednoty, o triumfu Itálie onoho dne, kdy se papež s králem smíří.

Benedetta a Dario se milovali jako prvního dne, bez chvatu, silnou a klidnou láskou milenců, kteří vědí, že si vzájemně náleží. Leč Ernesta se postavila mezi ně a tvrdošíjně se opřela sňatku. Ne, ne, Daria ne! Ne tohoto bratrance, posledního svého jména, jenž by též zavíral svou ženu do temného hrobu paláce Boccanera! Bylo by to jen další pohřbení, táž hrdá bída, věčné vzdorování, které vyčerpává a uspává. Znala mladého muže dobře, věděla, že je sobec a slaboch, neschopný myšlenky a činu, jemuž je souzeno svůj rod s úsměvem pochovati, dopustiti, aby se na jeho hlavu zřítily poslední kameny jeho domu, aniž by učinil pokus založiti novou rodinu; ona naproti tomu chtěla nové jmění, chtěla viděti své dítě obrozené, obohacené, rozvíjející se k životu příštích vítězů a držitelů moci. Od té chvíle neustala matka tvrdošíjně usilovati o štěstí své dcery, proti její vůli, líčíc jí své slzy, zapřísahajíc ji, aby nedopustila opakování jejího žalostného života. Přece však byla by ztroskotala o pevnou vůli své dcery, která se zaslíbila provždy, kdyby zvláštními okolnostmi nebyla seznala zetě, o jakém snila. Právě ve vile Montefiori, kde se Benedetta a Dario vzájemně zaslíbili, setkala se s hrabětem Pradou, synem Orlanda, jednoho z reků italské jednoty. V osmnácti letech přišed s otcem z Milána do Říma, v době okupace, vstoupil zprvu do ministerstva financí, jako prostý úředník; starý hrdina, jmenován senátorem, žil skromně z malé renty, poslední to trosky jmění rozbitého ve službách vlasti. Leč u mladého muže zvrátilo se krásné bojovné nadšení bývalého Garibaldiova druha po dovršeném vítězství v zuřivý chtíč po kořisti, a stal se jedním ze skutečných dobyvatelů Říma, vykořisťovatelů, kteří kouskovali a pohlcovali město. Vrhnuv se na ohromné pozemkové spekulace, jak se vyprávělo, již bohat, spojil se s knížetem Onofriem, jejž úplně popletl, našeptávaje mu, aby prodal velký park vily Montefiori, kde prý možno postaviti celou novou čtvrt. Jiní tvrdili, že byl milencem kněžny, krásné Flavie, o devět let starší jeho, ale dosud nádherné ženy. U něho byla vskutku převládající vlastností vášnivá chtivost, výbojná kořistivost, která jej zbavovala vší svědomitosti, šlo-li o jmění nebo ženu někoho jiného. Benedettu chtěl od prvního setkání. Ji nemohl učiniti svou milenkou, mohl ji jen pojmouti za choť; neváhal ani okamžik, rázem přerušil styky s Flavií v prudkém chtíči tohoto čistého panenství, této staré patricijské krve, kolující v těle tak rozkošně mladém. Když pochopil, že Ernesta, matka, mu přeje, požádal o dívčinu ruku, jist vítězstvím. Bylo to velkým překvapením, neboť byl o patnáct let starší než ona; byl však hrabětem, jeho jméno mělo již historický zvuk, hromadil miliony, v Quirinale byl rád viděn: zkrátka, nejkrásnější vyhlídky. Celý Řím se o to živě zajímal.

Nikdy nemohla Benedetta vysvětliti, jak se stalo, že tenkráte svolila. O půl roku dříve nebo o půl roku později byl by se ten sňatek jistě neuskutečnil, vzhledem k hroznému skandálu, který by byl vyvolal v černém světě. Poslední z rodu Boccanera, tohoto starobylého papežského rodu, zaslíbena Pradovi, jednomu z lupičů církve! Náhodou spadal tento šílený plán v příhodnou a krátkou dobu, kdy se vyjednávalo o poslední sblížení mezi Vatikánem a Quirinalem. Kolovaly pověsti, že dohoda se konečně uskuteční, že král uzná papežovu suverenitu nad Città Leonina a úzkým pruhem země, sahajícím až k moři. Nebyl-li za těch okolností sňatek Benedetty a Prady symbolem jednoty, národního smíření? Nebylo-li toto krásné dítě, tato čistá lilie černého světa, dobrovolnou obětí, zástavou danou světu bílému? Čtrnáct dní se nemluvilo o ničem jiném, pohnutě se rokovalo a doufalo. Benedetta se těmi důvody nezabývala, poslouchajíc jen své srdce, o němž již nemohla rozhodovati, zadavši je. Leč od rána do večera slyšela prosby své matky, aby nezavrhovala bohatství a šťastný život, který ji čeká. Hlavně byla zpracovávána radami svého zpovědníka, dobrého abbého Pisoniho, jehož vlasteneckou horlivost tato okolnost rozplameňovala; skládal v ni všechnu svou víru v křesťanské poslání Itálie, děkoval Prozřetelnosti, že zvolila jednu z jeho oveček k urychlení shody, která má vynésti Bohu triumf v celém světě. A jistě byl vliv zpovědníkův jedním z rozhodujících činitelů, které ji přiměly k rozhodnutí, neboť byla velice zbožná, zvláště vroucně oddaná jedné Madoně, jejíž obraz chodila zbožňovat každé neděle do malého kostelíka na Piazza Farnese. Velice ji překvapilo, když abbé Pisoni vyprávěl, že plamének lampy, planoucí před obrazem, zbělá, kdykoli tam poklekne, prose Pannu, aby své kajícnici vnukla tento spásný sňatek. Tak jednaly vyšší moci; a konečně z poslušnosti povolila své matce, proti níž kardinál a donna Serafina z počátku brojili, ale pak ji nechali jednati, jakmile se v to vmísila náboženská otázka.

Benedetta vyrostla v čistotě a v naprosté nevědomosti, nevědouc ničeho o sobě, tak cizí životu, že se jí zdál sňatek s jiným než s Dariem prostě zrušením dávného slibu spolužití, a nikdy fyzickým zpronevěřením těla a srdce. Mnoho se naplakala a vdala se za Prada, odevzdána v osud, nemajíc sil a vůle odporovati svým lidem a světu, uskutečňujíc sňatek, na němž spolupůsobil celý Řím.

A v svatební večer jako by byl blesk udeřil. Projevil snad Prada, Piemonťan, dobyvačný Severoital, brutalitu dobyvatele, chtěl nakládati se ženou, jako nakládal s městem, jako pán, dychtící po ukojení? Nebo bylo to jen seznání aktu, pro Benedettu neočekávaného, který shledávala příliš nečistým ze strany muže, jehož nemilovala a jemuž se nemohla odhodlati vzdáti se? Nikdy se o tom nevyjádřila. Ale prudce přirazila dveře své ložnice, zasunula závory a rozhodně odepřela svému muži otevříti. Prada činil přes měsíc zuřivé pokusy, neboť tato překážka jeho vášně jej plnila šílenstvím. Byl potupen, raněn ve své pýše a ve svém chtíči, přísahal, že svou ženu zkrotí, jako se krotí neposlušné klisny, bičem. Ale celá jeho mužská smyslná zuřivost se rozbíjela o nezlomnou vůli, vypučevší za jeden večer pod úzkým a rozkošným Benedettiným čelem. Krev Boccanerů se v ní probudila: nechtěla, zkrátka; a nic na světě, ani smrt, nebylo by ji donutilo, aby chtěla. A pak, náhlým poznáním lásky, ozvaly se v ní vzpomínky na Daria, jistota, že jemu jedinému smí dáti své tělo, jelikož jemu jedinému je slíbila. Mladý muž od sňatku, který nesl jako smutek, cestoval po Francii. Benedetta se s ničím netajila, psala mu, aby se vrátil, znovu se zavazovala, že nikdy nebude náležeti nikomu jinému. Ostatně její zbožnost vzrostla ještě více, její pevné rozhodnutí zachovati své panenství milovanému muži mísilo se v jejím kultu s myšlenkou věrnosti Kristu. Probudilo se v ní žhoucí srdce ženy hluboce milující, hotové i mučednictví podstoupiti za dané slovo.

A když ji zoufalá matka prosila sepjatýma rukama, aby se podvolila manželským povinnostem, odpovídala, že žádných povinností nemá, jelikož ničeho nevěděla, vdávajíc se. Ostatně i doba se změnila, dohoda mezi Vatikánem a Quirinalem se ztroskotala, a časopisy obou stran počaly s novou prudkostí novou kampaň potup a urážek; a tento triumfální sňatek, o který usilovalo tolik lidí, jako o záruku míru, zřítil se a připojil se k tolika jiným troskám.

Ernesta tím zemřela. Zmýlila se, její pochybený manželský život bez radostí dovršil tento omyl matky. Nejhorším bylo, že úplně osaměla, nesouc celou zodpovědnost za neštěstí, neboť její bratr, kardinál, a její sestra, donna Serafina, ji zahrnovali výčitkami. K útěše měla jen zoufalství abbého Pisoniho, jenž byl dvakráte zasažen ztrátou svých vlasteneckých nadějí a žalem, že pracoval k takové katastrofě. Jednoho rána nalezena Ernesta na loži studená a zesinalá. Říkalo se, že jí puklo srdce; leč ten žal by byl dostačil, neboť trpěla hrozně a v taji, bez nářku, jako po celý svůj život. Benedetta byla již provdána téměř rok a stále se bránila svému muži; manželského obydlí však nechtěla opustiti, aby svou matku ušetřila veřejného skandálu. Její teta Serafina na ni zatím působila, dávajíc jí naději na zrušení manželství, kdyby se šla vrhnout Svatému otci k nohám; a konečně ji přesvědčila, sama pod jistým vlivem, davši jí za duchovního rádce svého vlastního zpovědníka, otce jezuitu Lorenza, místo abbého Pisoniho. Tento otec jezuita, sotva pětatřicetiletý, byl muž vážný a příjemný, jasných očí, jenž dovedl neobyčejně mocně přemlouvati. Benedetta se rozhodla až den po smrti své matky a teprve tehdy se opět nastěhovala do paláce Boccanera, kde se narodila a kde její matka posledně vydechla. Ihned ostatně zahájeno jednání o zrušení manželství, ke kterémuž cíli vedl kardinál vikář římské diecéze první šetření. Vyprávělo se, že komtesa se rozhodla teprve po tajném slyšení u papeže, jenž jí projevil co nejvíce povzbuzující sympatie. Hrabě Prada z počátku mluvil o soudním donucení své ženy k návratu do manželského obydlí. Pak, uprošen svým otcem, starým Orlandem, jejž tato aféra nesmírně rmoutila, přivolil k projednávání před církevním soudem; hlavně jej rozhořčovalo, že žadatelka uváděla za příčinu nedokonanosti manželství manželovu neschopnost. Toť jeden z nejpádnějších důvodů, přijímaný za platný před římským soudním dvorem. Konzistoriální advokát Morano, jedna z autorit římského právnického světa, zamlčel prostě ve svém spise, že tato neschopnost byla jedině následkem manželčina odporu; a celá debata otáčela se kolem tohoto bodu tak choulostivého, že se zdálo nemožno zjistiti pravdu; z obou stran vykládány latinsky různé intimní podrobnosti, uváděni svědci, přátelé, služebnictvo, kteří byli přítomni různým výstupům a líčili celoroční spolubydlení. Konečně nejrozhodnějším bylo vysvědčení, podepsané dvěma pomocnicemi ku porodu, kteréž po prohlídce shledaly nedotknuté panenství u mladé dívky. Kardinál vikář, jednající jako římský biskup, rozhodl se odevzdati proces kongregaci koncilu, což bylo pro Benedettu prvním úspěchem. A tak se právě věci měly; Benedetta čekala na konečný výrok koncilu doufajíc, že církevní rozloučení manželství bude potom neodolatelným důvodem k dosažení rozvodu před úřady světskými.

V ledovém obydlí, kde zlomená a zoufalá její matka Ernesta právě skonala, počala komtesa opět žíti svým dívčím životem a jevila se velmi klidnou a velmi pevnou ve své touze přísahavši, že se neoddá nikomu jinému než Dariovi a že se mu oddá až onoho dne, kdy je kněz svatě spojí před Bohem.

Dario se právě před půl rokem též ubytoval v paláci Boccanera, po smrti svého otce a po katastrofě, která jej zničila. Kníže Onofrio, prodav na Pradovu radu vilu Montefiori za deset milionů finanční společnosti, dal se ovládnouti spekulační horečkou, která zmítala Římem, místo aby své miliony rozumně uložil; dal se do hry, kupuje nazpět vlastní pozemky, a konečně přišel o vše v hrozném krachu, který pohltil bohatství celého města. Úplně na mizině, dokonce zadlužen, kníže pokračoval nicméně ve svých procházkách po Corsu, jako krásný muž, vlídný a oblíbený, když tu náhle zemřel následkem pádu z koně. A jeho vdova, stále krásná Flavia, jež dovedla z pohromy vytěžiti vilu a rentu čtyřiceti tisíc franků, provdala se za jedenáct měsíců za krásného Švýcara, o deset let mladšího než ona, Julia Laporta, bývalého seržanta v gardě Svatého otce, později pokoutního dohazovače relikvií, nyní markýze Montefioriho, neboť získav ženu, získal i titul zvláštním papežským rozhodnutím. Kněžna Boccanera se stala opět markýzou Montefiori. A tu kardinál Boccanera rozhořčen žádal, aby se jeho synovec Dario přistěhoval k němu, do malého obydlí v prvním poschodí paláce. V srdci toho svatého muže, jež se zdálo světu odumřelé, tkvěla hrdost jména a láska k tomu útlému hochu, poslednímu svého rodu, jedinému, jímž se mohl starý kmen znovu zazelenat. Ostatně se nestavěl nepřátelsky proti sňatku s Benedettou, již stejně otcovsky miloval; byl tak hrdě a pevně přesvědčen o jejich zbožnosti, vzav je oba k sobě, že nedbal podlých klepů, které v bílém světě roztrušovali přátelé hraběte Prady o synovci a neteři, bydlících pod jednou střechou. Donna Serafina hlídala Benedettu, jako on hlídal Daria, a v tichu, ve stínu opuštěného rozsáhlého paláce, zkrvaveného druhdy tolika tragickými násilnostmi, žili jen oni čtyři, s vášněmi nyní uklidněnými, poslední ze světa hroutícího se na prahu světa nového.

Když se abbé Pierre Froment náhle probudil s hlavou těžkou trapnými sny, se zoufalstvím shledal, že se již šeří. Jeho hodinky, na něž spěšně pohlédnul, ukazovaly šest hodin. Chtěl si odpočinouti nejdéle na hodinu a zatím v nezdolné ochablosti spal téměř sedm hodin. A ač probuzen, zůstal na loži, znaven, jakoby zlomen dříve, než se pustil do zápasu. Odkud tato malátnost, tato bezdůvodná malomyslnost, tato nevysvětlitelná pochybnost, drtící jeho ranní svěží nadšení? Souvisel snad rod Boccanera s touto náhlou duševní skleslostí? V temnu svých snů viděl postavy tak chmurné, tak znepokojující, že jeho úzkost nemizela, a vyvolával je nyní znovu žasna, že se probudil v neznámém pokoji, schvácen neznámou nevolností. Nešlo mu to na rozum, nedovedl si vysvětliti, jak se stalo, že právě Benedetta psala vikomtovi Philibertovi de la Choueovi, upozorňujíc jej na klatbu, hrozící jeho knize; a jaký zájem mohla mít i na tom, aby se autor přišel do Říma obhájit; a za jakým účelem šla ve své laskavosti tak daleko, že mu nabídla pohostinství. Úžasem jej dohromady naplňovalo, že on, cizinec, leží na tom loži, v této místnosti, v tomto paláci, jehož hluboké, hrobové ticho cítil kolem sebe. Údy měl jako zpřelámány, hlavu jako prázdnou; tu se mu pojednou rozjasnilo, pochopil, že smysl věcí mu uniká, že se pod zdánlivou jednoduchostí jistě skrývá cosi spletitého. Leč to byl jen záblesk, podezření se ihned rozplynulo; Pierre prudce vstal a otřásl se, obviňuje ten smutný soumrak, že je jedinou příčinou jeho mrazení a zoufalství, za které se styděl.

Aby se rozchodil, jal se prohlížeti obě místnosti. Nábytek byl z mahagonového dřeva, téměř chudobný, k sobě se nehodící, asi z počátku století. Lože ani okna, ani dveře neměly záclon. Na holé podlaze, červeně natřené a navoskované, ležely jen před křesly malé koberečky. A hledě na tuto prázdnotu a měšťanskou studenost vzpomínal na pokoj ve Versailles, kde spával jako dítě se svou babičkou, která tam měla za dob Ludvíka Filipa malý obchod se střižním zbožím. Leč na zdi ložnice, před postelí, mezi dětinskými a bezcennými rytinami visící obraz vzbudil jeho zájem. V přísvitu zmítajícího dne stěží rozeznával postavu ženy, sedící na kamenné podezdívce u prahu velkého, přísného domu, z něhož byla asi vyhnána. Obě bronzová křídla vrat zavřela se za ní asi navždy, a tak tam seděla, oděna prostým bílým rouchem, kdežto na mohutných žulových schodech leželo rozházeno několik kusů šatu. Byla bosa, rámě nahé, tvář skloněnou do dlaní bolestně sevřených; tváře nebylo viděti, zakrývala ji vlna nádherného plavého vlasu, barvy starého zlata. Jakou bezejmennou bolest, jakou hroznou hanbu, jakou bídnou opuštěnost skrývala tato zavržená, tato mučednice lásky, o jejímž zničeném srdci bylo možno sníti nekonečné historie? Bylo možno tušiti, že je čarovně mladá a krásná ve své bídě, v těch rozedraných hadrech, které jí stěží držely na ramenou; vše ostatní však bylo záhadou, i její vášeň, i snad její neštěstí, i snad její vina. Ačli tu nebyla jen jako symbol všeho, co trpí a pláče, bez tváře, před věčně uzavřenou branou do nekonečna. Dlouho na ni pohlížel, až se mu konečně zdálo, že rozeznává její profil, dýchající utrpením a božskou čistotou. Byl to jen přelud, neboť obraz byl sešlý, zašlý a zčernalý; a Pierre bádal, od kterého neznámého mistra je asi ten obraz, že jej do té míry dojal. Vedle něho visel obraz Madony, bídná kopie na plátně z osmnáctého století, jenž jej rozhořčil banálností svého úsměvu.

Smrákalo se stále více; Pierre otevřel okno salonu a opřel se o ně. Naproti, na druhém břehu Tiberu, čně Janiculus, vrch, z jehož temene ráno pohlížel na Řím. Leč v této temné chvíli nebylo to již město vysněného mládí, tonoucí v jitřním slunci. Snášela se na ně noc, jako šedý popel, a nezřetelný obzor tonul v šeru. Tam vlevo rozeznával ještě Palatin, nad střechami čnící, a tam vpravo odrážela se od olověného nebe kupole Svatého Petra, břidlové barvy; za ní tonul jistě v šeru i Quirinal, jehož nemohl viděti. Uplynulo několik minut a vše se zamlžilo ještě více; viděl, jak Řím mizí, zaniká ve své neznámé ohromnosti. Jeho pochyby a bezdůvodný nepokoj se opět ozvaly, tak bolestně, že déle u okna nevydržel; zavřel je a šel si sednout, nechávaje se haliti temnotou jako přívalem nekonečného smutku. A jeho zoufalé snění bylo přerušeno teprve, když se otevřely dveře a světlo lampy se rozlilo komnatou.

Byla to Victorina, jež opatrně vcházela, nesouc lampu.

„Ach, pan abbé už je vzhůru. Byla jsem tu ve čtyři hodiny; ale nechala jsem vás spát. A dobře jste udělal, že jste se dosyta vyspal.“

Ježto si stěžoval na malátnost a mrazení, řekla starostlivě:

„Jen abyste nedostal tu jejich ošklivou horečku! Sousedství téhle řeky není dvakrát zdravé. Don Vigilio, sekretář Jeho Eminence, dostal takovou horečku a, věřte mi, není to žert.“

A radila mu, aby nechodil dolů, nýbrž aby si raději zase lehl. Omluví jej u kněžny a u komtesy. Konečně ji nechal mluviti a jednati, neboť nebyl schopen nějaké vůle. Na její radu povečeřel polévku, kuřecí křídlo a zavařeninu, což mu Giacomo, lokaj, donesl. A to jej tak spravilo, cítil se tak zotaven, že odepřel ulehnouti a rozhodně chtěl ještě večer damám poděkovati za jejich laskavost. Představí se, jelikož donna Serafina přijímá jen v pondělí.

„Dobrá, dobrá!“ souhlasila Victorina. „Je-li vám lépe,“rozptýlíte se tím… Nejlépe bude, přijde-li pro vás v devět hodin don Vigilio, váš soused, a doprovodí vás. Počkejte na něho.“

Pierre se právě umyl a oblékl novou sutanu, když tu se přesně v devět hodin ozvalo jemné zaklepání na dveře. Vešel malý kněz, sotva třicetiletý, hubený a slabý, dlouhé a utýrané tváře šafránové barvy. Již po dva roky měl denně záchvaty zimnice, vždy ve stejnou hodinu. Leč v zežloutlé jeho tváři blýskaly se žhavé černé oči.

Ukloniv se čistou franštinou řekl prostě:

„Jsem don Vigilio, pane abbé, úplně k vašim službám… Je-li vám libo, půjdeme dolů.“

Pierre jej s díky následoval. Don Vigilo ostatně již neodpovídal, spokojuje se tím, že odpovídal úsměvy. Sešli po malých schodech a ocitli se v druhém patře na široké chodbě, před velkými, parádními schody. Pierre byl překvapen a zasmušen bídným osvětlením; v dlouhých přestávkách byl plynový plamen, jako v hotelu třetího řádu, a žlutá světla jen nepatrně rozptylovala hustou tmu vysokých, nekonečných chodeb. Byl to gigantický a truchlivý dojem. I na chodbě, z níž vedly dveře do příbytku donny Serafiny, naproti pak k její neteři, nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu dnes přijímalo. Dveře byly zavřeny, zevnitř se neozýval ani nejmenší zvuk, který by rušil pochmurné, mrtvé ticho paláce. Don Vigilio, bez zvonění, znovu se ukloniv, tiše otočil knoflíkem dveří.

Jediná petrolejová lampa, stojící na stole, osvětlovala předpokoj, rozsáhlou to místnost s holými stěnami, jednoduše rudě a zlatě omalovanými a pravidelně kolem dokola dle starého způsobu očalounovanými. Na židlích leželo několik mužských svrchníků a dva dámské pláště; klobouky byly nakupeny na konzole. Opřen o zeď sedel dřímající sluha.

Když však don Vigilio ustoupil stranou, by jej nechal vejíti do prvního salonu, vyčalounovaného rudým brokátem, polotemného a zdánlivě prázdného, pojednou stál Pierre tváří v tvář černému zjevu, ženě smutečně oděné, jejíchž tahů zprvu nerozeznával. Na štěstí řekl jeho průvodce s úklonou:

„Komteso, mám čest představiti vám pana abbého Pierra Fromenta, jenž dnes ráno přijel z Francie.“

A Pierre osaměl na okamžik s Benedettou v tomto pustém saloně, tlumeně osvětleném dvěma lampami s krajkovými stínidly. Leč zvuk hlasů ozval se po chvíli z vedlejšího velkého salonu, jehož dokořán otevřené dveře otvíraly ve stěně jasnější čtverec.

Mladá žena přivítala Pierra velice vlídně a prostě.

„Těší mne velmi, pane abbé, že vás poznávám. Obávala jsem se, aby se vaše nevolnost nezhoršila. Zotavil jste se úplně, není-liž pravda?“

Pierre naslouchal, okouzlen jejím pomalým, měkkým hlasem, v němž se domníval slyšeti veškeru ztajenou vášeň, změněnou v moudrou rozvahu. Konečně ji viděl, s jejím těžkým, hnědým vlasem a pletí bělostnou jako slonovina. Tvář měla oblou, rty poněkud silné, nos velmi jemný, tahy dětsky něžné. Hlavně však žily její oči, ohromné, hluboké oči, v nichž nikdo nedovedl s jistotou čísti. Spala? Snila? Skrývala pod nehybností své tváře žhavé napětí velké světice, nebo oběti horoucí lásky? Tak bílá, tak mladá, tak klidná, měla půvabné pohyby, chování velmi rozvážné, velmi ušlechtilé a rytmické. V uších nosila dvě velké perle, obdivuhodně čisté, pocházející z pověstného náhrdelníku její matky, který znal celý Řím.

Pierre se omlouval a děkoval.

„Madame, jsem v rozpacích; hned ráno byl bych vám rád řekl, jak mne dojala vaše nesmírná dobrotivost.“

Váhal ji osloviti „madame“, vzpomínaje důvod, který uváděla ve své žádosti za zrušení manželství. Ale zřejmě ji tak oslovovali všichni. Ostatně tvář její zůstala klidnou a vlídnou, přála si, aby se cítil volným.

„Jste tu doma, pane abbé. Stačí, že vás náš příbuzný, pan de la Choue, má rád a že se zajímá o vaše dílo. Víte, že chovám k němu velkou náklonnost…“

V jejím hlase bylo znáti lehké rozpaky, pochopila, že by se měla zmíniti o knize, jediné to příčině cesty a nabídnutého pohostinství.

‚Ano, a vikomt sám mi poslal vaši knihu. Přečetla jsem ji a velmi se mi líbila. Rozrušila mne. Jsem však nevědoma a mnohému jsem jistě neporozuměla. Promluvíme si o tom a vy mi vyložíte své názory, Viďte, pane abbé?“

Pierre četl v jejich jasných očích, jež neznaly lži, překvapení a pohnutí dětské duše, octnuvší se před znepokojujícími záhadami, o něž dosud nikdy nezavadila. Ona to tedy nebyla, jež jej k sobě povolala, jata zájmem o něho, chtějíc jej podporovati a býti účastnou na jeho vítězství? Znovu se v něm vzbudilo podezření, a tentokráte velmi jasné; jistě tu byl jakýs tajný vliv, někdo, jehož ruka řídila vše k neznámému cíli. Okouzlovalo jej však tolik prostoty a upřímnosti u dámy tak mladé, tak krásné a tak vznešené; po výměně těchto několika slov byl jí cele oddán. Chystal se jí říci, že jest jí plně k službám, byl však přerušen příchodem druhé dámy, rovněž černě oděné, jejíž vysoká a štíhlá postava se ostře odrážela od světelného čtverce dveří otevřených do vedlejšího salonu.

„Nuže, Benedetto, řekla jsi Giacomovi, aby se šel nahoru podívat? Don Vigilio přišel právě sám. To se nesluší.“

„Ale ne, tetičko, pan abbé je zde.“

A rychle vzájemně představovala:

„Pan abbé Pierre Froment… Kněžna Boccanera…“

Následovaly obřadné poklony. Kněžna se jistě blížila šedesátce, ale šněrovala se tak, že od zadu by ji byl každý pokládal za mladou ženu. Byla to ostatně její poslední koketerie, mělať vlasy, dosud husté, úplně bílé a černým zůstalo jen obočí v její dlouhé, vrásčité tváři s velkým, energickým nosem rodiny. Nikdy nebyla krásnou a smrtelně raněna volbou hraběte Brandiniho, jenž si vybral Ernestu, její mladší sestru, zůstala svobodnou, odhodlána hledati veškeru radost jedině v ukojení dědičné hrdosti jména, jež nesla. Z rodu Boccanera vyšli již dva papežové; doufala, že nezemře dříve, dokud se její bratr kardinál nestane třetím. Stala se jeho tajemnicí, neopustila ho, bdíc nad ním, radíc mu, neomezeně vládnouc v domě, činíc zázraky, aby zakryla pozvolný úpadek, který jim rozhlodával stropy nad hlavami. Přijímala-li po třicet let každého pondělí několik důvěrných přátel, vesměs z Vatikánu, činila tak z důmyslné politiky, aby udržela salon černého světa jako moc a hrozbu.

Pierre rázem pochopil dle jejího přijetí, jak malým je v jejích očích, on, malý cizí kněz, dosud ani ne prelát. A tím více se divil a kladl si tutéž tajemnou otázku: proč jej pozvali, co má dělati v tomto světě uzavřeném pro všechny malé? Věděl, že kněžna vede život přísný a krajně zbožný a konečně se domníval chápati, že jej přijímá pouze z ohledu na vikomta; nalezlať proň jen tato slova:

„Těší nás velice, že dostáváme dobré zprávy o panu de la Choueovi! Před dvěma lety nám přivedl tak krásnou výpravu!“

A vešedši první, uvedla konečně mladého kněze do sousedního salonu. Byla to rozsáhlá, čtverhranná místnost, vyčalounovaná starým žlutým brokátem s velkými květy ve slohu Ludvíka XIV. Strop, velmi vysoký, byl pokryt čarovnými dřevěnými řezbami a barevným táflováním se zlatými růžicemi. Nábytek však byl různorodý. Vysoká zrcadla, dvě velké, pozlacené konzoly, několik krásných křesel ze sedmnáctého století; ostatek byl žalostný: těžký empirový stolek o jedné noze, bůhví odkud, podivné drobnosti, pocházející z nějakého bazaru, hrůzné fotografie, válející se na drahocenných mramorových deskách konzol. Nebylo tu jediného zajímavého uměleckého předmětu. Na zdech visely staré obrazy nevalné ceny, vyjímaje starodávný originál od neznámého mistra ze čtrnáctého století, Zvěstování; Panna zcela malá, něžná, jako desetileté dítě, kdežto Anděl ohromný, skvělý, zaplavující ji přívalem zářivé, nadpozemské lásky. A naproti starobylý rodinný portrét, představující krásné, mladé děvče s turbanem, dle pověsti Cassiu Boccanerovou, milenku a mstitelku, jež se vrhla do Tiberu se svým bratrem Ercolem a mrtvolou svého milence Flavia Corradiniho. Čtyři lampy ozařovaly klidným svitem tuto vybledlou místnost, jakoby zažloutlou melancholickým západem slunce, vážnou, prázdnou a holou, bez jediné kytice.

Donna Serafina Pierra krátce představila; a za ticha, které vyniklo náhlým přerušením rozmluvy, cítil, jak na něm tkví všechny pohledy, jako na slíbené a očekávané zvláštnosti. Bylo tu nejvýše deset osob, mezi nimiž Dario, stoje v hovoru s malou kněžnou Celií Buongiovanniovou, kterouž přivedla stará příbuzná, bavící se potichu s prelátem Nanim, s nímž seděla ve tmavém koutku. Pierre zvýšil pozornost hlavně, když zaslechl jméno konzistoriálního advokáta Morana, jehož zvláštní postavení v domě mu vysvětliti považoval vikomt před jeho odjezdem do Říma za svou povinnost, aby nějak nechybil. Morano byl od třiceti let přítelem donny Serafiny. Tento poměr, dříve nedovolený, neboť advokát měl ženu a děti, stal se po jeho ovdovění, hlavně pak vlivem času poměrem omluvitelným a všemi omlouvaným, jedním z přirozených svazků starých lidí, které lidé snášejí a uznávají. Oba, velmi zbožní, jistě si zajistili potřebnou shovívavost. A Morano tu seděl na svém místě, které zaujímal přes čtvrt století, v koutku u krbu, ač se v něm dosud netopilo. A když donna Serafina splnila povinnost paní domu, zaujala též své místo u krbu, naproti němu.

Když Pierre usedl vedle dona Vigilia, mlčelivého a skromného, Dario hlasitěji pokračoval ve svém vyprávění Celii. Byl hezký muž, prostřední postavy, štíhlý a elegantní, s pečlivě pěstěným hnědým plnovousem, se silným nosem Boccanerů, s tahy však zmírněnými, jakoby změklými staletým zeslabováním krve.

„Oh, ta krása,“ opakoval v nadšení, „úžasná krása!“

„Kdo to?“ tázala se Benedetta, přistupujíc k nim.

Celia, podobná Panně na obraze neznámého mistra, visícím nad ní, vypukla v smích.

„Ale, má drahá, chudé děvče, nějaká dělnice, kterou dnes Dario viděl.“

A Dariovi bylo vyprávěti od začátku. Ubíraje se úzkou uličkou, blíže Piazza Navone, spatřil pojednou na stupních k podjezdu jednoho domu krásné a silné děvče, asi dvacetileté, zdrcené a hořce plačící. Dojat hlavně její krásou přistoupil k ní a po chvíli se dověděl, že byla zaměstnána v onom domě, továrně to na voskové perle; ta však zastavila práci, dílny zavřeny, a ona se nyní neodvažuje vrátit ke svým rodičům, žijícím v hrozné bídě. Tonouc v slzách zdvihla k němu oči, tak krásné, že konečně vyňal z kapsy něco peněz. Skokem se zdvihla, všecka zardělá a zmatena, skrývajíc ruce za zády, nechtějíc ničeho vzíti; řekla, aby šel za ní, chce-li, a dal to její matce. Pak se hbitě rozběhla směrem k Andělskému mostu.

„Oh, jaká krása,“ opakoval nadšeně, „úžasná krása…! Větší než já, silná a přitom útlá, s hrdlem bohyně! Opravdová antická krása, dvacetiletá Venuše, s bradou poněkud silnou, ústy a nosem dokonale rýsovaným, a oči, ach, oči tak čisté, tak velké…! Prostovlasá, s bohatými pletenci těžkých černých vlasů, s tváří zářící, jakoby ozlacenou slunečním zábleskem!“

Všichni napjatě poslouchali, v zájmu o krásu, kterou Řím přes všechno chová v srdci.

„Tak krásných děvčat z lidu je čím dále tím méně,“ poznamenal Morano. „Člověk by mohl prohledati celé Transtevere, aniž by našel jedinou. Zde však máme důkaz, že dosud existují, aspoň tato jediná.“

„A jak se jmenuje ta tvá bohyně?“ tázala se s úsměvem Benedetta, pobavena a nadšena, jako všichni ostatní.

„Pierina,“ odvětil Dario, rovněž se směje.

„A co jsi s ní počal?“

Tu však nabyla tvář mladého muže výrazu nevolnosti a bázně, jako když hrající si dítě nalezne ohyzdné zvíře.

„Ach, nemluvte mi o tom, velmi jsem litoval… Bída, bída, že by se z ní člověk roznemohl!“

Ze zvědavosti ji následoval, a přešed Andělský most, ocitl se v nové čtvrti, vystavěné na bývalých zámeckých lukách; a tam v prvním poschodí opuštěného domu, ještě nevyschlého a již se rozpadávajícího, zažil hroznou podívanou, nad níž cítil mdlobu: matka, otec, starý chromý strýc, děti, celá rodina umírala hlady a hnila v nečistotě. Vyprávěje o tom, volil výrazy pokud možno jemné a ustrašeným posuňkem ruky zdál se zaháněti hrozné vidění.

„Konečně jsem utekl a ujišťuji vás, že se tam už nevrátím.“

Každý vrtěl hlavou a nastalo studené, trapné ticho. Morano přičinil trpkou poznámku, obviňuje uchvatitele, obyvatele Quirinalu, že jsou jedinou příčinou celé bídy v Římě. Což se nemluvilo o jmenování ministrem poslance Sacca, toho intrikána, zapleteného v množství podezřelých afér? To by bylo vrcholem nestoudnosti, neodvratnou a bezprostřední zkázou.

Jediná Benedetta, jež upírala zrak na Pierra, myslíc na jeho knihu, zašeptala:

„Ubozí lidé! Je to hrozně smutné! Ale proč se k nim již nevracet?“

Pierra, jenž byl s počátku roztržitý a cítil se cizím, vypravování Dariovo hluboce dojalo. Znovu prožíval svůj apoštolát uprostřed pařížské bídy, a byl bolestně dojat, setkav se hned po příjezdu do Říma se stejným utrpením. Bezděčně nahlas promluvil:

„Oh, madame, půjdeme tam společně, povedete mne. Tyto otázky mne nesmírně dojímají.“

Tím se na něho obrátila všeobecná pozornost. Jali se ho vyptávati a Pierre cítil jejich zvědavost, jaký byl jeho první dojem, jak smýšlí o jejich městě a o nich samých. Hlavně mu doporučovali, aby Řím nesoudil jen dle vnějšího zdání. Nu, jak naň účinkoval? Jakým se mu zdá, co o něm soudí? Pierre se zdvořile omlouval, že nemůže odpověděti, jelikož ničeho neviděl, vůbec ještě nevyšed. Tím více však na něho dotírali, takže měl dojem, jako by jej chtěli zpracovati, jako by usilovali vzbuditi v něm obdiv a lásku. Radili mu, důtklivě připomínali, aby se nepoddával osudnému zklamání, aby vytrval, sečkal, až mu Řím odhalí svou duši.

„Pane abbé, jak dlouho se hodláte mezi námi zdržeti?“ ozval se přívětivý hlas mírného a jasného zvuku.

Byl to monsignore Nani, jenž sedě ve svém stinném koutku, po prvé hlasitě promluvil. Pierre se několikráte domníval pozorovati, že prelát s něho nespouští svých modrých, velmi živých očí, ač se zdál pozorně naslouchati zdlouhavému povídání Celiiny tety. Byl oděn v sutanu purpurem lemovanou, přepásanou šerpou z fialového hedvábí; ač již překročil padesátku, vyhlížel mlád, se svými dosud plavými vlasy, rovným a jemným nosem, s ústy jemně a pevně rýsovanými, se zuby podivuhodně bílými. Pierre si jej prohlédl, než odpověděl:

„Čtrnáct dní, monsignore, snad tři neděle.“

Celý salon se vzbouřil. Jak, tři neděle? Za tři neděle chce poznat Řím? K tomu potřebuje nejméně šest měsíců, rok, deset let! První dojem je vždy nepříznivý a jen dlouhý pobyt jej může zahladit.

„Tři neděle!“ opakovala donna Serafina svým pohrdavým výrazem. „Což možno se vzájemně proniknouti a zamilovati za tři neděle? Kdo nás dokonale poznal, ten se nám líbí.“

Monsignore Nani se nezúčastnil všeobecného ruchu a jen se usmíval. Jen nepatrně pokynul svou jemnou rukou, prozrazující aristokratický původ. A když Pierre skromně vysvětloval, že přijel za jistou záležitostí a že odjede, jakmile bude vyřízena, prelát dodal, stále se usmívaje:

„Ó, pan abbé se zdrží déle než tři neděle; doufám, že nám bude přáno těšiti se dlouho z jeho společnosti.“

Ač byla tato slova pronesena s klidnou laskavostí, mladý kněz byl jimi zmaten. Věděl někdo něco? Co to mělo znamenat? A nakloniv se k donu Vigiliovi, jenž mlčky seděl vedle něho, šeptem se otázal:

„Kdo je tento monsignore Nani?“

Leč tajemník neodpověděl ihned. Jeho horečná tvář zesinala ještě více. Přesvědčiv se rychlým pohledem svých žhoucích zraků, že jej nikdo nepozoruje, téměř jen vydechl:

„Přísedící Svatého oficia.“[1]

Toto vysvětlení stačilo, neboť Pierre dobře věděl, že přísedící, mlčky se účastnící schůzí Svatého oficia, chodí každé středy večer, po sezení, k Svatému otci a podává mu zprávu, co bylo odpoledne projednáno. Tyto týdenní audience, chvíle, strávené s papežem o samotě, dovolovaly dotknouti se kteréhokoli předmětu a dodávaly prelátovi výjimečného postavení, značného vlivu. A ostatně byl to úřad kardinálský, přísedící mohl poté býti jmenován jen kardinálem.

Monsignore Nani, na pohled nadmíru prostý a roztomilý, upíral dále na mladého kněze pohled tak povzbuzující, že se tento rozhodl a usedl vedle něho do křesla, které právě stará Celiina teta opustila. Nebylo-li předtuchou vítězství toto setkání, hned prvního dne, s mocným prelátem, jehož vliv by mu mohl otevříti všechny dveře? A Pierre byl velice dojat, když se ho prelát ihned laskavě, s hlubokým zájmem zeptal:

„Nuže, drahý synu, vy jste tedy vydal knihu?“

Stržen nadšením zapomínaje, kde jest, Pierre jal se vyprávěti o vzniku své horoucí lásky v prostředí trpících a ubohých, rozvíjel své sny o návratu ke křesťanské pospolitosti, triumfoval s omládlým katolicismem, přerozeným v náboženství světové demokracie. Mluvil stále hlasitěji; ve starobylém saloně nastalo přísné ticho, všichni jali se naslouchati za rostoucího údivu a ledového chladu, jehož však Pierre necítil.

Nani jej konečně jemně přerušil, se svým věčným úsměvem, tentokráte však bez ostnu ironie.

„Ovšem, ovšem, drahý synu, to je velmi krásné, ano, velmi krásné, naprosto důstojné čistého a ušlechtilého křesťanského smýšlení… Co však hodláte nyní počít?“

„Jíti přímo k Svatému otci a obhájit se.“

Ozval se tlumený smích a donna Serafina vyjádřila všeobecné smýšlení zvolavši:

„To však není jen tak, jít k Svatému otci!“

Leč Pierre se rozohnil:

„Doufám, že se k němu dostanu… Což jsem nevyjadřoval jeho myšlenky? Nehájil jsem jeho politiku? Může dopustiti, aby byla odsouzena moje kniha, k níž, tuším, mne nadchly nejlepší stránky jeho samého?“

„Ovšem, ovšem,“ opakoval rychle Nani, jako by se obával, že se tento mladý nadšenec příliš ukvapí. „Svatý otec je tak vysoce inteligentní! Rozhodně jej musíte vidět… Ale, drahý synu, nerozčilujte se tolik, uvažujte a trpělivě očekávejte vhodnou chvíli…“

Pak se obrátil k Benedettě a dodal:

„Není-liž pravda, Jeho Eminence pana abbého ještě neviděl. Bylo by záhodno, aby jej ráčil přijmout hned zítra ráno a aby jej vedl svou moudrou radou.“

Kardinál Boccanera se nikdy neúčastnil pondělních večírků své sestry. Byl však stále v duchu přítomen, jako vzdálený a svrchovaný pán.

„Obávám se,“ odvětila komtesa váhavě, „že strýc nebude těchže názorů jako pan abbé.“

Nani se usmál.

„Právě; poví mu všelicos závažného.“

Ihned smluveno s donem Vigiliem, že Pierra zaznamená k slyšení na desátou hodinu druhého dne.

V tom okamžiku vešel jakýs kardinál, ve vycházkovém šatě, v černé říze, s rudým lemováním a rudými knoflíky, s rudým pásem a punčochami. Byl to kardinál Sarno, dávný přítel rodiny Boccanerů; omlouval se, že dlouho pracoval, a celý salon uctivě mlčel a tlačil se kolem něho. Byl to první kardinál, jejž Pierre viděl, a velice jím byl zklamán, neboť neshledával majestátnost a dekorativní pohled, jaký očekával. Tento kardinál se mu zdál malý, poněkud znetvořen, maje levé rameno vyšší pravého, tvář sešlou, jakoby hliněnou, oči vyhaslé. Činil dojem starého, sedmdesátiletého úředníka, otupeného půlstaletým byrokratismem, zkřiveného a shrbeného stálým sezením na koženém křesle, v něm prožil celý život. A opravdu, celý jeho život byl takový: chorobné dítě malé měšťanské rodiny, vychován v římském semináři, později profesor církevního práva na tomtéž semináři, pak tajemník propagandy a konečně kardinál, již pětadvacet let. Nedávno oslavil své kardinálské jubileum. V Římě narozen, nestrávil ani dne mimo Řím, byl dokonalým vzorem kněze vyrostlého ve stínu Vatikánu a vládce světa. Ač nezastával nijakého diplomatického úřadu, prokázal propagandě metodickou svojí prací takové služby, že se stal předsedou jedné ze dvou komisí, dělících se o správu rozsáhlého Západu, dosud nekatolického. A tak na dně těchto mrtvých očí, pod touto nízkou, zdánlivě tupou lebkou, tajila se obrovská mapa křesťanství.

I sám Nani vstal, pln němé úcty před tímto nepatrným a hrozným mužem, jenž měl ruce všude, i v nejvzdálenějších končinách země, aniž by kdy vyšel ze své kanceláře. Věděl dobře, ve své zdánlivé bezvýznamnosti, ve svém pomalém dobyvatelském díle, metodickém a vypočítavém, že má moc rozrušit státy.

„Vaše Eminence se již zotavila z rýmy, která nás tak rmoutila?“

„Ne, ne, stále ještě kašlu… Máme nesmírně studené chodby. Jakmile vyjdu ze své pracovny, cítím mrazení.“

Od té chvíle cítil Pierre svou nepatrnost. I představiti jej zapomněli. A nezbylo mu než tu stráviti ještě hodinu pohlížením a pozorováním. Jak dětinským se mu zdál ten zestárlý svět, zapadlý ve smutné dětinství! Pod domýšlivostí, povýšenou zdrželivostí vyciťoval nyní skutečnou nesmělost, nedoznanou nedůvěřivost, vyplývající z opravdové nevědomosti. Hovor nebyl všeobecný, jelikož se nikdo neodvážil; a ze všech koutů ozývalo se nekonečné, dětinské povídání, drobné historky minulého týdne, klípky ze sakristií, a ze salonů. Styků bylo málo, a tak i nejdrobnější příhodky nabývaly velikých rozměrů. Konečně se mu jasně zdálo, že se ocitl ve francouzském saloně z doby Karla X., v některém z větších biskupských měst na venkově. Nebylo podáváno nijaké občerstvení. Stará Celiina teta se zmocnila kardinála, jenž neodpovídal; jen občas otevřel ústa. Don Vigilio se neozval po celý večer. Nani a Morano vedli pošeptmu dlouhý rozhovor, kdežto donna Serafina, naklánějíc se k nim, aby rozuměla, občas souhlasně přikyvovala. Jistě se hovořilo o Benedettině rozvodu, neboť na ni občas vážně pohlédli. A celé rozsáhlé místnosti, v ospalém světle lamp, byla jen jediná živější skupina, sestávající z Benedetty, Daria a Celie; žvatlali polohlasně a chvílemi tlumili smích.

Pojednou byl Pierre překvapen nápadnou podobností Benedetty s podobiznou Cassie, visící na stěně. Byla to táž dětská něha, táž vášnivá ústa, tytéž velké, hluboké oči v téže tvářince, oblé, rozumné a zdravé. Jistě i táž přímá duše a ohnivé srdce. Pak si vzpomněl na obraz Guida Reniho, čarovnou a skvělou hlavu Beatrice Cenciové, jejíž dokonalou kopií se mu té chvíle zdál Cassiin portrét. Tato vzájemná podoba jej dojala, i hleděl na Benedettu s neklidnou sympatií, jako by měla pykati za všechnu osudnou prudkost země a rodu. Byla však tak klidná, tak odhodlaná, tak trpělivá! A co byl v tomto saloně, pozoroval mezi ní a mezi Dariem jen bratrskou, veselou něhu, hlavně z její strany, jejíž tvář plála jasem velké, otevřené lásky. Dario chopil ji jedné chvíle žertem za ruce a stiskl je; pak se dal do smíchu poněkud nervózního, tlumě žár svého pohledu; Benedetta zvolna vyvinula své prsty, jako v dětské hře starých přátel. Zřejmě jej milovala, celou bytostí, pro celý život.

Leč když Dario, potlačiv zívnutí, pohlédl na hodinky, odešel nepozorovaně za svými přáteli, hrajícími u jisté dámy, Benedetta a Celia usedly na pohovku, nedaleko Pierra, jenž bezděčně zaslechl několik slov z jejich důvěrného hovoru. Malá kněžna byla starší dcerou knížete Mattea Buongiovanniho, jenž měl již pět dětí s Angličankou Mortimerovou, která mu přinesla věnem pět milionů. Ostatně rodina Buongiovanniova byla uváděna mezi nemnohými patricijskými rodinami bohatého Říma, které bez pohromy přečkaly všeobecný úpadek. Z nich vyšli též dva papežové, což však nepřekáželo knížeti Matteovi spojiti se s Quirinalem, ovšem aniž by se s Vatikánem rozešel. Jsa sám synem Američanky, nemaje tudíž v žilách čisté římské krve, sledoval politiku velmi povolnou, prý velmi lakomou, snaže se jako jeden z posledních uchovati si bývalé bohatství a všemohoucnost, cítě, že hrozí neodvratná zkáza. A v této hrdé a skvělé rodině, jejíž lesk stále ještě plnil město, udála se věc, jež byla předmětem řečí celého města: Celia vzplanula náhlou láskou k mladému důstojníkovi, s nímž nikdy nemluvila; byla to vášnivá dohoda dvou milujících, kteří se denně vídali na korzu a jediným pohledem dovedli si vše říci; a nezvratnou byla vůle mladé dívky, jež, prohlásivši svému otci, že se za jiného muže neprovdá, čekala, jsouc jista, že dostane muže, jejž si zvolila. Nejhorším bylo, že otcem onoho důstojníka, Attilia Sacca, byl poslanec Sacco, povýšenec, jímž celý černý svět pohrdal, jako zaprodancem Quirinalu, schopným každé špatnosti.

„Morano právě mluvil pro mne,“ šeptala Celia Benedettě do ucha. „Ano, ano, když snižoval Attiliova otce kvůli tomu ministerstvu… Chtěl mi dáti lekci.“

Obě si přísahaly věčné přátelství, ještě za pobytu v Sacré-Coeur, a Benedetta, o pět let starší, chovala se k Celii téměř mateřsky.

„Tedy nejsi rozumnější, posud na něj myslíš?“

„Ó, má drahá, ještě ty mne zarmucuj…! Attilio se mi líbí, chci jej. Jej, slyšíš! Nikoho jiného. Chci jej a dostanu jej, protože má rád mne a já jeho… Toť jednoduché.“

Pierre na ni se zájmem pohleděl. Byla se svou něžnou panenskou tváří jako běloskvoucí lilie. Její čelo, nosík, čistý jako květ, nevinná ústa, za jejichž pootevřenými rty se skvěly bělostné zoubky, oči čisté jako pramen, jasné, bezedné. A ani nejmenšího záchvěvu na její sametové tváři, ani nepokoje, ani zvědavosti v upřímném pohledu. Přemýšlela? Věděla vše? Kdož to věděl! Byla pannou v plném slova smyslu.

„Ach, má drahá,“ pokračovala Benedetta, „nechtěj opakovati můj smutný případ. Svazek krále a papeže je nemožný.“

„Tys však Pradu nemilovala,“ odvětila Celia klidně, „kdežto já Attilia miluji. V tom je život, nutno milovati.“

Tato slova, tak přirozeně pronesená tímto nevědomým dítětem, dojala Pierra až k slzám. Láska, ano, v ní bylo rozluštění všech sporů, sdružení národů, mír a štěstí celého světa.

Leč donna Serafina vstala, uhodnuvši patrné předmět živého hovoru obou přítelkyň. Pohlédla na dona Vigilia a tento, pochopiv, pošeptal Pierrovi, že je čas k odchodu. Bylo jedenáct hodin. Celia se svou tetou se chystala k odchodu a advokát Morano chtěl ještě chvíli setrvati s kardinálem Sarnem a s monsignorem Nanim, patrně za účelem rozhovoru o nějaké nesnázi v rozvodové záležitosti. V prvním saloně, když se Benedetta polibkem rozloučila s Celií, propustila Pierra velmi laskavě.

„Až budu zítra psát panu vikomtovi, řeknu mu, jak velice nás těší, že jste nás navštívil, a snad na delší dobu, než myslíte… Nezapomeňte sejít v deset hodin ke strýci kardinálovi.“

Když se oba kněží, držíce v rukou svíce, které jim sluha podal, octli nahoře, ve třetím patře a měli se rozejíti, nemohl se Pierre ubrániti otázky, kterou uvedl dona Vigilia do zřejmých rozpaků.

„Monsignore Nani, je tedy osobností velice vlivnou?“

Don Vigilio se zarazil a rozpřáhl prostě ruce, jako by chtěl obejmouti celý svět. Jeho oči zaplály a zdál se též jat zvědavostí.

„Již jste se s ním znal, není-liž pravda?“ tázal se místo odpovědi.

„Já? Naprosto ne.“

„Opravdu…? Ale on zná vás velmi dobře! Dnes týden o vás mluvil, ale s takovou určitostí, že se mi zdál zasvěcen do nejmenších podrobností vašeho života a vaší povahy.“

„Nikdy jsem neslyšel ani jeho jména.“

„Je tedy znamenitě informován.“

A don Vigilio pozdraviv odešel do svého pokoje. Pierre s údivem shledal dveře svého pokoje otevřeny; právě z nich vycházela Victorina, jako vždy klidná a čilá.

„Ach, pan abbé, chtěla jsem se sama přesvědčit, neschází-li vám nic. Máte tam svíčku, vodu, cukr, zápalky… A co pijete ráno? Kávu? Ne! Čisté mléko a housku. Dobrá! V osm hodin, že…? A odpočiňte si, dobře se vyspěte. Och, když jsem v tomto paláci spala první dny, hrozně jsem se bála strašidel! Ale nikdy jsem ničeho neviděla. Myslím, kdo je mrtev, je rád, že si může odpočinout.“

Pierre konečně osaměl, šťasten, že si může oddechnouti, uniknouti nevolnosti, způsobené neznámým prostředím, tím salonem, těmi lidmi, míhajícími se před ním jako stíny v matném světle lamp. Strašidla, duchové, toť jsou duše dávno zemřelých, jež se vracejí milovat a trpět v srdcích živých. A přesto, že za dne tak dlouho odpočíval, nikdy necítil takovou únavu, takovou ospalost; jeho mysl byla pobouřena a zmatena, obával se, že ničeho nepochopil. Když se počal svlékati, údiv, že je zde, že se zde ukládá na lože, vzrostl v něm do té míry, až se chvíli domníval, že to není on sám, nýbrž někdo jiný. Co si myslí ti lidé o jeho knize?

Chtějí mu pomoci, nebo jej zdeptati? A v duchu viděl před sebou v žlutavém světle zasmušilého sálu jen donnu Serafinu s advokátem Moranem, sedící vedle krbu, a za vášnivou, mírnou hlavou Benedettinou jevila se usměvavá tvář monsignora Naniho, se lstivýma očima, se rty, prozrazujícími nezlomnou energii.

Ulehl, po chvíli však opět vstal, duse se, tak touže po svěžím, čistém vzduchu, že šel dokořán otevříti okno a vyklonil se z něho. Noc byla inkoustově černá, temnota zatopila celý obzor. Mlhy, zakryly hvězdy a celá obloha se podobala temné, olověně těžké klenbě; naproti, domy v Trastevere již dávno spaly, ani jediné okno nebylo osvětleno, jen kdesi v dáli se třepotal plynový plamen jako ztracená jiskra. Marně hledal Pierre Janiculus. Vše tonulo v tomto moři nicoty, všech čtyřiadvacet století Říma, antický Palatin i moderní Quirinal, gigantická báň chrámu svatého Petra, smazaná z oblohy přívalem stínů. A pod sebou neviděl ničeho, neslyšel ani Tiberu, této mrtvé řeky v mrtvém městě.

III.

Druhého dne ráno, ve tři čtvrti na deset sešel Pierre do prvního patra paláce, aby se ohlásil k audienci u kardinála Boccanery. Vzbudil se pln odvahy, znovu nabyv naivního nadšení své víry; a ničeho v něm nezbylo ze včerejší nepochopitelné ochablosti, z pochyb a podezření, které jej schvátily při prvním styku s Římem, v únavě příjezdu. Bylo tak krásně, nebe bylo tak čisté, že jeho srdce zabušilo nadějí.

Na širokou chodbu vedoucí dveře prvního předpokoje byly dokořán otevřeny. Kardinál, jeden z posledních kardinálů římských patriciů, ač dal zavříti slavnostní sály, jejichž okna vedla na ulici a které nyní trouchnivěly starobou, zachoval přijímací komnaty svého prastrýce, rovněž kardinála, jenž žil koncem osmnáctého století. Byly to čtyři ohromné místnosti, šest metrů vysoké, jejichž okna vedla do uličky, svažující se k Tiberu; slunce tam nevniklo nikdy, jsouc zadržováno černými protějšími domy. Zařízení zachováno v plné knížecí nádheře a přepychu dřívějších církevních hodnostářů. Nebylo však opravováno ani opatrováno, čalounování viselo v cárech, prach rozežíral nábytek za naprosté bezstarostnosti, která se zdála hrdou snahou zadržeti čas.

Pierre byl lehce vzrušen, když vcházel do první místnosti, předsíně to pro služebnictvo. Kdysi tam stávali dva papežští vojáci, v plné zbroji, s houfem sloužících; dnes jediný sluha zvyšoval ještě melancholii tohoto polotemného, rozsáhlého sálu. Nejvíce poutal oko oltář naproti oknům, červeně čalounovaný, s červeným baldachýnem, pod nímž vyšit znak Boccanerů, okřídlený drak, chrlící plameny, a heslo: Bocca nera, Alma rossa. Též zde visel prastrýcův velký červený klobouk, rovněž dvě podušky z rudého hedvábí a dva starobylé slunečníky, které při každé vyjížďce brával do kočáru. Za naprostého toho ticha se zdálo, že je slyšeti tiché hlodání molů, po celé století hryzoucích tuto mrtvou minulost, která by se byla v prach rozpadla jediným dotekem smetáku.

Druhý předpokoj, kde dříve sedával tajemník, předpokoj rovněž tak rozsáhlý, byl prázdný; Pierre, prošed jím, nalezl dona Vigilia až ve třetím sále, panském to předpokoji. Omeziv svůj personál na nejnutnější míru, kardinál chtěl míti svého tajemníka u ruky, přímo u dveří bývalého trůnního sálu, v němž přijímal. A don Vigilio, tak hubený, žlutý, horečkou sešlý, byl tu jako ztracen u nepatrného černého stolku, přeplněného papíry. Jsa zabrán do svazku listin, zdvihl hlavu, a poznav příchozího, zašeptal hlasem v tom tichu sotva slyšitelným:

„Jeho Eminence je zaměstnána… Počkejte laskavě.“

A znovu se zabral do četby, chtěje patrně uniknouti pokusu o rozmluvu.

Pierre, neodvažuje si usednouti, prohlížel si místnost. Byla snad ještě ošumělejší než obě ostatní, s čalouny ze zeleného damašku, věkem vybledlého, podobajícími se zvětralému mechu na starých stromech. Strop však byl stále nádherný; vysoká římsa s malovanými a zlacenými ozdobami ovrubovala fresku některého z Raffaelových žáků, Triumf Amfitrity. A dle dávného zvyku ležela na stolku u oltáře pod ebenovým a slonovinovým krucifixem kardinálská čepička.

Uvyknuv pološeru, byl pojednou zaujat velikou kardinálovou podobiznou, nedávno malovanou. Byl tu zobrazen ve slavnostním rouše, v sutaně z rudého moiru, s krajkovou rochetou a kápím královsky přes ramena přehozeným A tento vysoký sedmdesátiletý stařec, s tváří oholenou a bílými vlasy tak hustými, že mu tvořily na ramenou kadeře, zachoval si v tomto církevním hávu hrdý, knížecí vzhled. Byla to panovačná tvář Boccanerů, se silným nosem, velkými ústy o tenkých rtech, s dlouhou, vrásčitou tváří; a hlavně oči, vlastní všem členům rodu, ozařovaly bledou tvář, oči temně hnědé, plné žáru, pod hustým, dosud černým obočím. S laurem na hlavě byl by připomínal velebné hlavy římských císařů, jako by kolovala v jeho žilách Augustova krev.

Pohled na tuto podobiznu vyvolal kardinálovu historii, již Pierre znal. Pio Boccanera, vychován v kolegiu šlechticů, opustil Řím pouze jednou, zcela mlád, sotva jáhen, byv vyslán do Paříže s kardinálským kloboukem, který tam měl odevzdati. Pak postupovala jeho církevní kariéra velmi rychle, pocty přicházely jedna po druhé, vzhledem k jeho rodu: vysvěcen vlastnoručně Piem IX., jmenován později kanovníkem vatikánské baziliky a tajným komořím, po italské okupaci majordomem a konečně roku 1874 kardinálem. Před čtyřmi lety se stal nejvyšším komořím apoštolské stolice a po straně se vyprávělo, že Lev XIII. jej k tomu úřadu vyvolil, jako Pius IX. svého času jej samotného, doufaje, že jej tím vyloučí z nástupnictví; neboť konkláve, zvolivši jej přece a porušivši tím tradici, že nejvyšší komoří nemá býti volen papežem, jistě bude váhati porušiti ji znova. A dále se vyprávělo, že tlumený ten zápas trvá dále, jako za předešlé vlády, mezi papežem a nejvyšším komořím, jenž drže se v ústraní, odsuzoval politiku Svaté stolice, jsa mínění radikálně odporujícího, čekaje mlčky a v nečinnosti vyplývající z jeho postavení na smrt papeže, kterou se mu dostane prozatímní moci až do volby nového papeže, povinnosti svolati konkláve a bdíti nad správným řízením církevních záležitostí. Zdali se neskrývala za tím vysokým, přísným čelem, v plamenu těchto tmavých zraků ctižádostivost papežské hodnosti, sen o opakování tahu kardinála Pecciho, jenž byl nejvyšším komořím i papežem? Jeho pýcha římského knížete znala pouze Řím, téměř se tím honosil, že naprosto nezná moderního světa; ostatně byl velice zbožným, přísné a pevné víry, neschopen nejmenší pochybnosti.

Zašeptání vyrušilo Pierra z úvah. Don Vigilio jej zval s obvyklou tichostí, aby usedl.

„Snad to potrvá dlouho, sedněte si, prosím.“

A jal se jemným písmem plniti velký, žlutavý arch, kdežto Pierre mechanicky uposlechl a usedl na jednu z dubových stoliček, seřazených u zdi proti podobizně. Znovu se zabral do snění. Zdálo se mu, že kolem sebe vidí znovu oživený všechen knížecí přepych dřívějších kardinálů. Nejdříve v den svého jmenování pořádal kardinál slavnosti, veřejné radovánky, mnohdy tak skvělé, že se o nich dlouho vypravovalo. Po tři dny byly dveře přijímacích salonů dokořán otevřeny, takže mohl vejíti, kdo chtěl; a od sálu k sálu sluhové vyvolávali jména patriciů, měšťanů, drobného lidu, celého Říma a nový kardinál přijímal každého se shovívavou dobrotivostí, jako král své poddané. Pak zřízeno vše po královsku, někteří z dřívějších kardinálů mívali kolem sebe přes pět set lidí, vedli dům, zaměstnávající šestnáct úřadů, žili v opravdové dvorské nádheře. Ba ještě později, když život již značně zjednodušen, měl kardinál, byl-li knížetem, právo na přepychový průvod sestávající ze čtyř vozů, tažených černými koňmi. Napřed běželi čtyři sluhové v livreji v jeho barvách, nesouce klobouk, podušky a slunečníky. Mimo to jej doprovázel tajemník ve fialovém hedvábném plášti, s nosičem vlečky v croccii (podšitém to plášti z fialové vlny s hedvábnými výložkami) a šlechticem v kroji z doby Jindřicha II, nesoucím v rukavičkách kardinálskou čepičku. Ač bylo lidí v domě značně méně, patřil k tomu ještě auditor, jenž měl na starosti kongregace, sekretář, jenž obstarával výhradně korespondenci, správce pokojů, jenž uváděl návštěvy, šlechtic, jenž nosil čapku, nosič vlečky, obročník, správce domů, komorník, nečítaje zástupu nižšího služebnictva, kuchařů, kočích, čeledínů, jimiž se hemžily rozsáhlé paláce. A tímto vším lidstvem vyplňoval Pierre v duchu tyto tři rozsáhlé předpokoje, vedoucí k trůnnímu sálu, přívalem lokajů v modré livreji se znaky, zástupem kněží a prelátů v hedvábných pláštích; všichni jako by obživli před jeho očima a vnášeli vířící a skvělý život pod vysoké a prázdné ty stropy, do pološera, které rozptyloval vzkříšenou nádherou.

Leč dnešního dne, hlavně po vtrhnutí Italů do Říma rozplynula se téměř všechna obrovská jmění římských knížat, zmizela okázalost vysokých církevních hodnostářů. Patriciové, octnuvše se na mizině, stranili se církevních hodností, špatně placených, málo slávy vynášejících, ponechávajíce je ctižádosti měšťanů. Kardinál Boccanera, poslední z knížat starodávné šlechty v purpur se odívající, měl na udržování své úrovně sotva třicet tisíc franků, dvaadvacet tisíc ze svého úřadu a asi osm tisíc z některých jiných funkcí; a nikdy by s tím nebyl vyšel, nebýti pomoci donny Serafiny, jež mu přispívala zbytky rodinného jmění, které byl kardinál svého času postoupil bratrovi a oběma sestrám. Donna Serafina a Benedetta žily stranou, měly svou zvláštní domácnost, svůj stůl, své osobní výdaje, své služebnictvo. Kardinál měl u sebe jen svého synovce Daria a nikdy nepořádal hostin ani večírků. Největším vydáním byl jeho jediný povoz, těžký kočár o dvou koních, kterýž byl nucen si vydržovati, neboť kardinál nesmí chodit po Římě pěšky. Dále jeho kočí, starý služebník, mu ušetřoval čeledína, neboť umíněně obstarával vůz i oba černé koně, zestárlé jako on ve službách rodiny. Dále měl dva lokaje, otce a syna, kterýž se v paláci narodil. Kuchařova žena pomáhala v kuchyni. Leč omezení se týkalo hlavně panské předsíně a první předsíně; celý personál, kdysi tak skvělý a četný, zmenšil se nyní na dva prosté kněze, dona Vigilia, sekretáře, jenž byl zároveň auditorem i správcem domu, a abbého Paparelliho, nosiče vlečky, jenž zastával též úřad obročníka a správce pokojů. Kde dříve kolovaly celé davy služebnictva všeho druhu, dodávajíce lesku sálům, bylo nyní viděti jen ty dvě černé sutany, bez hluku se pohybující, dva skromné stíny zanikající v šeru mrtvých síní.

Jak dobře chápal nyní Pierre kardinálovu povýšenou lhostejnost, jak dobře chápal, proč popřává času dokončiti dílo zkázy, v tomto starodávném paláci, nemoha mu vrátiti bývalý slavný život! Obydlí, vystavěné pro takový život, pro okázalost a nádheru knížat šestnáctého století, hroutilo se v černé pustotě nad hlavou posledního pána, jenž neměl již dosti služebnictva, aby je vyplnil, jenž by byl nevěděl, jak zaplatiti sádru potřebnou k opravě. Když se celý moderní svět jeví co nepřítel a náboženství není již králem, když se společnost změnila a spěje v neznámo za lhostejnosti a zášti nových generací, proč nenechati starý svět rozpadávati se v prach, v utkvělé pýše staleté slávy? Jen rekové umírají stojíce, neslevujíce ničeho ze své minulosti, věrni téže víře až do posledního dechu, přihlížejíce jen s bolestnou chrabrostí a s nekonečným smutkem pozvolnému umírání svého Boha. A na kardinálově podobizně, v této tváři bledé, tak hrdé, tak zoufalé a chrabré bylo možno čísti tuto nezlomnou vůli spíše zahynouti pod troskami staré sociální budovy než na ní změniti jediný kámen.

Kněz byl vytržen ze svého snění zvukem tichých kroků, jako by myška přeběhla, i ohlédl se. V čalounech se otevřely dveře a Pierre s údivem se ocitl tváří v tvář knězi asi čtyřicetiletému, tlustému a malému, s tváří tak měkkou a vrásčitou, že by jej byl někdo lehce považoval za starou ženu v černé sukni. Byl to abbé Paparelli, nosič vlečky, správce pokojů, jenž v této hodnosti měl též na starosti uvádění návštěv; spatřiv Pierra, chtěl se ho vyptávati, leč don Vigilio zakročil a vše mu vysvětlil.

„Ah, dobrá, dobrá, pan abbé Froment, jejž Jeho Eminence ráčí přijmouti… Jen prosím, čekejte, jen čekejte.“

A tichým, téměř neslyšným krokem se odebral na své místo do druhé předsíně.

Pierrovi se nelíbil tento obličej staré modlářky, celibátem zesinalý a rozrytý příliš přísným životem; a jelikož don Vigilio nepokračoval v práci, skloniv unavenou hlavu do horečně rozpálených rukou, pokusil se ho vyptávati. Oh, abbé Paparelli, muž horoucí víry, zastávající z pouhé pokory skromné postavení u Jeho Eminence! Ostatně kardinál jej za to odměňuje, neboť mnohdy ráčí vyslechnouti jeho mínění. A v žhavých očích dona Vigilia objevil se záblesk tlumené ironie, skrytého hněvu, zatím co dále pozoroval Pierra pohledem poněkud upokojeným, zaujat zřejmou přímostí tohoto cizince, jenž jistě nepatřil k žádnému hejnu. Konečně odvrhl stálou, téměř chorobnou nedůvěru. A dokonce jal se i chvíli hovořiti.

„Ano, ano, někdy je mnoho práce a tuhé práce… Jeho Eminence zasedá v několika kongregacích, v Svatém oficiu, v Indexu, v rituální komisi, v konzistoři. A akta všech záležitostí, o nichž jest mu rozhodovati, procházejí mýma rukama. Každou záležitost musím prostudovati, podati o ní posudek, zkrátka úplně ji vypracovati… Nemluvě o celé ostatní korespondenci, kterou mám též na starosti. Na štěstí je Jeho Eminence světec, jenž neintrikuje ani pro sebe, ani pro jiné, což nám dovoluje žíti v ústraní.“

Pierre se zajímal velmi živě o tyto intimní podrobnosti ze života jednoho z církevních knížat, obyčejně tajného nebo pověstmi pozměněného. Dověděl se, že kardinál vstává v zimě v létě v šest hodin ráno. Pak slouží mši v domácí kapli, malé to místnosti, kde je pouze dřevěný, malovaný oltář a kam nikdo nevkročí. Jeho soukromé komnaty sestávají jen z ložnice, jídelny a pracovny, místnosti skromných a malých, zřízených z velkého sálu přepažením. Žije tu uzavřen, bez jakéhokoli přepychu, střídmě a chudě. V osm hodin snídá šálek studeného mléka. Dopoledne, má-li sezení, odebere se do kongregace, jíž přináleží; jinak zůstává doma a přijímá. Obědvá v jednu hodinu, pak následuje odpočinek do čtyř hodin, v létě i do pěti, římská siesta, posvátná chvíle, kdy se nikdo neodváží zaklepat na jeho dveře. Když se vzbudí, vyjede si někdy, je-li krásně, po staré Via Appia, a vrací se při západu slunce, při večerním Ave Maria. Od sedmi do devíti přijímá, pak povečeří a odejde do svého pokoje, kde buď ještě pracuje, nebo ulehne. Kardinálové chodí k papeži dvakrát nebo třikrát měsíčně, v určitých dnech, za služebními záležitostmi. Leč nejvyšší komoří nebyl již povolán k zvláštní audienci téměř rok, znamení to nemilosti, důkaz zápasu, o čemž si celý černý svět opatrně šeptal.

„Jeho Eminence je poněkud drsná,“ pokračoval don Vigilio mírně, potěšen, že si může v prázdné chvíli pohovořit. „Měl byste však vidět jeho úsměv, když jej přijde políbit jeho neteř, komtesa… Přijme-li vás vlídně, buďte jist, že za to můžete být vděčen jen komtese…“

Tu byl vyrušen hovorem, ozývajícím se z druhého předpokoje; hbitě vstal a hluboce se uklonil, vida vcházeti silného muže v černé sutaně rudě přepásané, s černým kloboukem o rudém a zlatém střapci; abbé Paparelli jej uváděl, stále se hluboce a pokorně ukláněje. Don Vigilio Pierrovi pokynul, aby též vstal a spěšně mu ještě pošeptal:

„Kardinál Sanguinetti, prefekt kongregace Indexu.“

Abbé Paparelli plýtval úslužností, opakuje s výrazem blaženého uspokojení:

„Vaše Eminence je očekávána. Mám rozkaz ihned vás uvésti… Je tam již Jeho Eminence Velký Penitenciář.“[2]

Sanguinetti, hlučně našlapující a hlučně hovořící, odvětil důvěrně:

„Ano, ano, zdržel mne houf dotěravců! Člověk nemůže nikdy dělat, co by chtěl. Nu, konečně jsem zde.“

Byl to muž asi šedesátiletý, zavalitý a tučný, s tváří kulatou a zarudlou, s ohromným nosem, tlustými rty, živýma, pohyblivýma očima. Zvláště nápadným bylo jeho mladistvé, ba bujné vzezření, vlasy ještě hnědé, nepatrně prokvetlé, velmi pečlivě v kadeřích na skráních sčesané. Narozen ve Viterbu, vychodil tam seminář, načež přišel do Říma dokončit studia na Gregorianské univerzitě. Církevní jeho postup svědčil o jeho rychlé kariéře, o jeho ohebné inteligenci: předně byl tajemníkem nunciatury v Lisabonu; pak jmenován titulárním biskupem v Thébách, byl pověřen důvěrným posláním do Brazílie; po návratu stal se nunciem v Bruselu, poté ve Vídni i konečně jmenován kardinálem, nehledě k tomu, že obdržel suburbikární biskupství ve Frascati. Obeznámen v záležitostech Svaté stolice, jež vyřizoval po celé Evropě, měl jedinou závadu, a to příliš okázalou ctižádost, vždy pohotové intrikánství. Tvrdilo se, že je nesmiřitelný, vyžaduje, aby se Itálie opět vzdala Říma, ač se dříve ucházel o přízeň Quirinalu. Ve vášnivém úsilí státi se příštím papežem měnil svá přesvědčení a nesmírným úsilím získával lidi, které pak odvrhoval. Již dvakráte se pohněval se Lvem XIII., konečně však shledal politickým podvoliti se. Vpravdě, jako téměř doznaný kandidát papežské mitry příliš se vyčerpával neustálým úsilím, pleta se do příliš mnoha věcí, pracuje s příliš mnoho lidmi.

Leč Pierre v něm viděl jen prefekta kongregace Indexu; a byl vzrušen jedinou myšlenkou: že tento muž bude rozhodovat i o osudu jeho knihy. Jakmile kardinál zašel a abbé Paparelli se vrátil do druhé předsíně, nemohl se zdržeti a otázal se dona Vigilia:

„Jejich Eminence kardinál Sanguinetti a kardinál Boccanera jsou spolu velmi zadobře?“

Úsměv zkřivil sekretářovy rty a neovladatelná ironie zableskla v jeho očích.

„Oh, velmi zadobře! Ne, ne…! Stýkají se, jelikož nelze jinak.“

A vysvětloval, že z ohledu na vznešený původ kardinála Boccanery se odbývají u něho schůzky, vyskytne-li se záležitost vážná, vyžadující výjimečné porady, jako právě dnes. Kardinál Sanguinetti je prý synem nepatrného lékaře ve Viterbu.

„Ne, ne! Jejich Eminence naprosto nejsou zadobře… Je těžko se shodnouti, nejsou-li ani názory, ani povahy stejné. A hlavně, kde jeden druhému překáží!“

Řekl to tiše, jakoby sám k sobě, s mdlým úsměvem. Ostatně Pierre sotva naslouchal, úplně zaujat vlastními myšlenkami.

„Snad svedla jejich Eminence nějaká záležitost Indexu?“ tázal se.

Don Vigilio jistě znal příčinu schůzky. Odpověděl však pouze, že v záležitosti Indexu konala by se schůze u prefekta kongregace. A Pierre, nemoha potlačiti netrpělivosti, otázal se ho přímo:

„Znáte mou záležitost, záležitost mé knihy, není-liž pravda? Jelikož Jeho Eminence je členem kongregace a všechny listiny procházejí vašima rukama, mohl byste mi snad všelicos užitečného poradit. Nevím ničeho a tak rád bych už něco věděl!“

Don Vigilio byl ihned schvácen dřívějším zlekaným nepokojem. Nesouvisle odpovídal, že žádných listin neviděl, což bylo pravda.

„Ujišťuji vás, nedostali jsme dosud ničeho, naprosto o ničem nevím.“

Jelikož pak chtěl Pierre naléhati, pokynul mu, aby mlčel, a dal se opět do psaní, kradmo se chvílemi ohlížeje do první předsíně, obávaje se patrně, že abbé Paparelli něco zaslechl. Jistě řekl více, než měl. A skrčil se u svého stolku, mize téměř za listinami v tmavém koutku.

Pierre se opět zabral do svého snění, znovu zachvácen tím neznámým okolím, jeho smutkem a starobou. Plynuly nekonečné minuty, bylo již téměř jedenáct hodin. Konečně jej vyrušilo vrznutí dveří a zvuk hlasů. Uctivě se uklonil před kardinálem Sanguinettim, jenž odcházel s jiným kardinálem, velmi hubeným a velkým, se šedou a dlouhou tváří askety. Leč ani jeden, ani druhý se nezdál pozorovati nepatrného, cizího kněze, uklánějícího se jim. Hovořili nahlas, nenuceně.

„Ah, ano, vítr se točí, je tepleji než včera.“

„Jistě dostaneme zítra scirocco[3].“

Ve velké, šeré místnosti nastalo opět slavnostní ticho. Don Vigilio stále psal a bylo slyšet jen skřípot jeho péra na drsném žlutavém papíře. Ozvalo se zacinkání nakřaplého zvonku. Abbé Paparelli přikvapil z druhého předpokoje, zmizel na okamžik v trůnním sále, pak se vrátil a pokynuv Pierrovi, polohlasem jej ohlašoval:

„Pan abbé Pierre Froment.“

Veliký sál byl rovněž polorozpadlý. Pod nádherným stropem z vyřezávaného a zlaceného dřeva visely rudé čalouny z napodobeného brokátu s velkými palmami v cárech. Byly několikráte opravovány, leč časem a užíváním vybledla purpurová barva hedvábí, kdysi ohnivě skvělého. Zvláštností sálu byl bývalý trůn; křeslo rudým sametem potažené, na kterém sedával Svatý otec, když přišel kardinála navštívit. Baldachýn, rovněž z rudého sametu, vznášel se nad křeslem, nad nímž visela i podobizna panujícího papeže. A dle předpisu bylo křeslo obráceno ke zdi, na znamení, že do něho nesmí nikdo usednouti. Ostatně byly veškerým nábytkem v celém sále jen pohovky, křesla, židle a nádherný stůl z doby Ludvíka XIV., ze zlaceného dřeva, s mozaikovým obrazem, představujícím únos Evropy.

Leč Pierre viděl v prvním okamžiku jen kardinála Boccaneru, stojícího u druhého stolu, na kterém pracoval. V prosté své černé sutaně, rudě vroubené a s rudými knoflíky, zdál se mu větším a ještě hrdějším než na podobizně v obřadném rouše. Pierre poznával ty bílé v kadeřích spadající vlasy, dlouhou, vrásčitou tvář, silný nos a tenké rty a pod obočím stále černým plály žhavé oči, ozařující bledou tvář. Na portrétu nebylo však znáti svrchované, klidné víry, vyzařující z této vysoké postavy, plné jistoty vědění, kde jest pravda, naprosté vůle vždy se jí držeti.

Boccanera bez hnutí upřeně pohlížel pronikavýma svýma očima na příchozího; a kněz, znaje ceremoniál, poklekl a políbil velký smaragd na kardinálově prstu. Leč kardinál jej ihned zdvihl.

„Drahý synu, buďte vítán u nás… Moje neteř mi o vás vyprávěla s takovou sympatií, že vás přijímám velice rád.“

Pak usedl ke stolu, nenabízeje mu ještě sedadla a stále si jej zkoumavě prohlížeje, mluvil pomalu a vlídně.

„Přijel jste včera, ráno, není-liž pravda, a hodně unaven?“

„Vaše Eminence je příliš laskavá… Ano, zlomen vzrušením a únavou. Tato cesta jest pro mne obrovského významu!“

Kardinál, jak se zdálo, nechtěl hned začíti o vážné té otázce.

„Ovšem, ale z Paříže do Říma je přece velmi daleko. Dnes to již netrvá tak dlouho, ale dříve neměla ta cesta konce.“

A ještě volněji pokračoval:

„Byl jsem v Paříži jen jednou, oh, již je tomu dlouho, brzy padesát let, a jen na týden… Velké, krásné město, ano, ano, mnoho lidí na ulici, národ velmi povznesený, jenž vykonal podivuhodné věci. Nelze zapomenouti ani za nynějších smutných dob, že Francie byla nejstarší dcerou církve… Mimo tuto jedinou cestu jsem Říma neopustil.“

A dokončil svou myšlenku posuňkem klidného pohrdání. Nač jezditi do zemí pochybnosti a vzpoury? Což nestačí Řím, Řím ovládající svět, věčné to město, jež se v předpovězené době má opět státi střediskem celého světa?

Pierre mlčel, a v duchu si představuje tohoto kdysi prudkého a bojovného knížete, omezeného nyní na tu prostou sutanu, shledával jej krásným v tom hrdém přesvědčení, že Řím stačí sobě sám. Leč tato úmyslná nevědomost, toto rozhodnutí nedbati o ostatní národy než jako o vazaly, budilo v něm nepokoj, když, vrátiv se sám k sobě, pomyslil na důvod svého příjezdu. A jelikož nastalo mlčení, domníval se, že nejlépe zahájí hovor o své věci poklonou.

„Především, než cokoli podniknu, chtěl jsem složiti svou úctu k nohám Vaší Eminence. Na Vaši Eminenci skládám veškeru svou naději a prosím, by mi poradila a naznačila směr, jímž se mám ubírati.“

Boccanera jej posuňkem vyzval, aby se posadil proti němu.

„Zajisté, drahý synu, neodepřu vám své rady. Jsem tím povinován každému křesťanu, toužícímu dobře jednati. Chybil byste však, spoléhaje na můj vliv: rovná se nule. Žiji v naprostém ústraní, nemohu a nechci ničeho žádati… Nu, proto si však můžeme pohovořit.“

A přímo přešel k otázce, bez jakéhokoli okolku, jako duch odhodlaný a pevný, neobávající se odpovědnosti.

„Není-liž pravda, napsal jste knihu, Nový Řím, tuším, a přicházíte ji obhájit, neboť má býti dána na Index… Já ji dosud nečetl. Pochopíte, že nemohu čísti vše. Čtu jen díla, která mi pošle sama kongregace, jejímž členem jsem od minulého roku; a často se dokonce spokojím s referátem svého tajemníka… Leč moje neteř Benedetta vaši knihu četla a řekla mi, že není bez zajímavosti; zprvu prý ji poněkud podivila, pak hluboce dojala… Slibuji vám tedy, že si ji prohlédnu a inkriminovaná místa že prozkoumám s největší péčí.“

Pierre se chopil příležitosti k obhájení své věci. A pomyslil si, že nejlépe učiní, poukáže-li ihned na své pařížské vztahy.

„Vaše Eminence pochopí, jak jsem užasnul, když jsem zvěděl, že moje kniha má být zakázána… Pan vikomt Philibert de la Choue, jenž mi ráčí projevovati jisté přátelství, opakuje stále, že taková kniha vyváží Svaté stolici nejlepší armádu.“

„Oh, de la Choue, de la Choue,“ opakoval kardinál, stáhnuv rty v blahosklonném pohrdání, „není mi neznámo, že se de la Choue domnívá býti dobrým katolíkem… Je naším vzdáleným příbuzným, jak víte. A navštíví-li nás, vídám jej rád, za podmínky, že se nebude mluvit o jistých otázkách, o nichž se nemůžeme nikdy shodnouti… Ale katolictví tohoto znamenitého a zbožného de la Chouea, s jeho korporacemi, jeho dělnickými kroužky, s jeho vysvobozenou demokracií a nejasným socialismem je dohromady jen literaturou.“

To slovo Pierra zarazilo, neboť pocítil jeho veškeru pohrdavou ironii, jíž byl i sám zasažen. A spěchal jmenovat i svého druhého ochránce, jehož autoritu považoval za nepopiratelnou.

„Jeho Eminence kardinál Bergerot ráčil dáti mému dílu svůj plný souhlas.“

Boccanerův obličej se rázem změnil. To nebylo již žertovné pokárání a soucit, vzbuzený nerozvážným činem dítěte, předem určeným k nezdaru. Z jeho temných očí vyšlehl blesk hněvu a celá tvář se zatvrdila bojovnou odhodlaností.

„Ovšem,“ řekl pomalu, „ve Francii požívá kardinál Bergerot pověsti muže velice zbožného. Zde v Římě jej známe málo. Osobně jsem se s ním setkal jen jedenkráte, když si přijel pro kardinálský klobouk. A nedovolil bych si pronášeti o něm soud, kdyby v poslední době jeho spisy a jeho činy nebyly zarmoutily mou věřící duši. Bohužel nejsem sám a zde, ve Svatém kolegiu, nenajdete nikoho, kdo by s ním souhlasil.“

Odmlčel se a jasným hlasem dodal:

„Kardinál Bergerot je revolucionář.“

Pierre úžasem oněměl. Revolucionář, velký Bože! Ten pastýř duší tak mírný, tak neúnavně milosrdný, jehož snem byl Kristův návrat na zemi, aby konečně zavládla spravedlnost a mír! Což nemají slova všude téhož významu? Do jakého náboženství se dostal, že se stalo náboženství chudých a trpících odsouzeníhodnou, buřičskou vášní?

Zplna ještě nechápaje, pocítil nicméně neslušnost a zbytečnost sporu; nyní jen toužil, aby směl mluviti o své knize, vysvětliti ji a očistiti. Leč kardinál jej přerušil hned po prvních slovech.

„Ne, ne, synu. To by nám zabralo příliš mnoho času; chci čísti ony stati sám… Ostatně jest absolutním pravidlem, že každá kniha, dotýkající se víry, je nebezpečná a odsouzeníhodná. Je vaše kniha nejvýše uctivá vzhledem k dogmatům?“

„Domnívám se tak, Vaše Eminence, a ujišťuji, že jsem neměl nejmenšího úmyslu negace.“

„Dobrá, je-li to pravda, bude mi možno státi s vámi… V opačném případě mohl bych vám však dáti jedinou radu, abyste totiž své dílo sám potlačil a odvrhl, nečekaje, až vás k tomu Index donutí. Ať kdokoli vyvolal pohoršení, má je sám smýti a odpykati, tna sám sobě do živého. Kněz nemá jiné povinnosti mimo poslušnost a pokoru, úplné zrušení vlastní bytosti ve svrchované vůli církve. A proč tedy psáti? Již ve vyslovení vlastního názoru je vzpoura a jen ďábel tiskne péro do ruky. Proč odvažovati se nebezpečí zatracení, v nátlaku pýchy inteligence a panovačnosti…? Vaše kniha, drahý synu, jest zase literaturou, jen literaturou!“

Toto slovo vysloveno bylo s takovým pohrdáním, že Pierre cítil všechnu ubohost svých apoštolských stránek, které měl nyní souditi tento kníže, jenž se stal světcem. Naslouchal mu a viděl jej před sebou vzrůstati, schvácen rostoucí bázní a obdivem.

„Ah, víra, drahý synu, víra úplná, nezištná, víra pro jediné blaho: věřiti! Jaký klid, když se ukláníme záhadám, nesnažíce se je proniknouti, v pokojném přesvědčení, že přijímajíce je, máme konečně jistotu a rozhodnutí! Není-liž nejúplnějším duševním uspokojením toto zadostiučinění z božské moci, zmáhající rozum, jej krotící a vyplňující, takže jest jakoby dovršen a zbaven nyní tužeb? Pro člověka není na stálo možného klidu, leč vysvětlením všech záhad božskou mocí. V Bohu nutno hledati pravdu a spravedlnost, chceme-li jejich vládě na této zemi. Kdo nevěří, stává se bojištěm, vydaným všanc všem zhoubám. Víra jediná přináší vysvobození a klid!“

Pierre chvíli mlčel, stoje tváří v tvář této impozantní postavě. V Lurdech viděl jen trpící lidstvo, hrnoucí se za uzdravením těla a útěchou duše. Zde setkal se s věřícím inteligentem, s duchem potřebujícím jistoty, ukojujícím se vznešenou radostí, že již nepochybuje. Ještě nikdy neslyšel výkřiku tak radostného po životě v poslušnosti, bez nepokoje o to, co bude nazítří po smrti. Věděl, že Boccanera prožil mládí dosti bouřlivé, záchvaty smyslnosti, kdy zaplála horká krev předků; a žasnul nad majestátním klidem, který víra konečně vyvolala v tomto muži z prudkého rodu, jemuž zůstala jediná vášeň: hrdost.

„A přece,“ odvážil se konečně velmi mírně podotknouti, „i když zůstane víra podstatnou, nepohnutou, formy se mohou změnit… Od hodiny k hodině se vše vyvíjí, svět se mění.“

„Ale to není pravda!“ zvolal kardinál; „svět je nehybný, provždy. Bloudí po nejhroznějších cestách a nutno jej bez ustání obraceti na pravou dráhu. Tak je to… Nemá-li se svět, aby se splnily sliby Ježíše Krista, vrátit k východisku, k prvotní nevinnosti? Zdali není konec všech časů určen oním vítězným dnem, kdy lidé budou míti pravdu celou, jak ji přineslo evangelium…? Ne, ne, pravda je v minulosti a jen minulosti jest se nám vždy držeti, nemáme-li zblouditi. Ty krásné novoty, ty přeludy slavných pokroků jsou jen pastmi věčného zatracení. K čemu hledati více, stále se vystavovati nebezpečí omylu, když je pravda od osmnácti set let známa… Pravda jest jen v apoštolském a římském katolicismu, jak jej vytvořila dlouhá řada pokolení! Jaké šílenství, chtít jej měniti, když tolik velkých duchů, tolik zbožných duší z něho učinilo podivu nejhodnější budovu, jediný nástroj pořádku na tomto světě a spásy na onom!“

Pierre neodporoval, srdce maje sevřeno, neboť nyní nemohl pochybovati, že má před sebou nesmiřitelného odpůrce svých nejdražších myšlenek. Uctivě se uklonil, zmražen, cítě na tváři jakoby dech větru přinášejícího z dáli smrtelný hrobový chlad; kardinál, vztyčiv svou vysokou postavu, pokračoval hlasem hrdým, znějícím pyšnou odvahou:

„A pakli katolicismus je smrtelně zasažen, jak nepřátelé tvrdí, ať zemře vzpřímen, ve své slavné nedotknutelnosti… Rozumějte, pane abbé, žádných ústupků ani vzdávání se, žádné zbabělosti! Je takový, jaký je a jiným by býti nemohl. Božská jistota, plná pravda vylučuje jakoukoliv proměnu; a jediný kámen, vyňatý z budovy, zaviní otřes… Není to ostatně zřejmo? Staré domy, které jsou rozkopávány pod záminkou opravy, nejsou tím zachraňovány. Jen ještěrky se rozmnoží. Kdyby bylo pravda, že Řím se má rozpadnouti v prach, všechny správky, všechny záplaty by jen urychlily neodvratnou zkázu. A místo velké, statečné smrti bylo by to nejbídnější skomírání, skon zbabělce, jenž se brání a prosí o milost… Já čekám. Jsem přesvědčen, že, to jsou ohavné lži, že katolicismus nebyl nikdy pevnějším, že čerpá svou věčnost z jediného pramene života. Leč onoho večera, kdy se nebe zřítí, budu zde, uprostřed těchto starých zborcených zdí, pod těmito starými stropy, jejichž trámy rozvrtávají červotoči, a zahynu v troskách vzpřímen, ještě naposled proslovuje své Credo.“

Jeho hlas se zvolnil a ozýval se v něm vznešený smutek, když kardinál širokým gestem ukazoval kolem sebe na starý palác, pustý a němý, jehož život prchal den ode dne. Což se i jeho skrání tknula předtucha, jako zavanutí ledového větru z trosek? Tu bylo vysvětlení celé opuštěnosti rozlehlých síní, s rozedranými hedvábnými čalouny, zaprášenými erby, s rudým kloboukem rozhlodaným moly. A tento kníže, kardinál, tento neochvějný katolík, uchýlivší se v rostoucí stín minulosti, vojenským srdcem čele nevyhnutelnému zřícení starého světa, působil dojmem obrovským, zároveň zoufalým i nádherným.

Pierre, otřesen, hodlal se poroučeti, když tu se v čalounech otevřela malá dvířka. Kardinál se mrzutě ohlédl:

„Co? Co je? Což nemohu mít ani na chvíli pokoj!“

Leč v tom okamžiku vešel otylý a sladký abbé Paparelli, nedbaje toho ani v nejmenším. Přikročil a pošeptal kardinálovi, jenž se uklidnil, jakmile jej spatřil, do ucha několik slov.

„Jaký farář…? Ach, ano, Santobono, z Frascati. Vím… Řekněte mu, že jej teď nemohu přijmout.“

Leč Paparelli jal se znovu šeptem hovořiti. Bylo však možno zaslechnouti několik slov: že jde o naléhavou záležitost, neboť farář spěchá s odjezdem a chce říci jen několik slov. A nečekaje na souhlas, uvedl návštěvníka, svého chráněnce, jenž čekal za dveřmi. Pak zmizel s klidem podřízeného, jenž cítí svou moc i ve svém nízkém postavení.

Pierre, na nějž se zapomnělo, viděl vcházet i velké kněžské chlapisko, svalnatého venkovana, dosud páchnoucího hroudou. Měl velké nohy, uzlovité ruce, tvář zjizvenou a hnědou, s černýma, velmi živýma očima. Jsa na svých pětačtyřicet let velmi statný, podobal se poněkud přestrojenému banditovi se svou neholenou tváří a sutanou příliš širokou pro jeho kostnaté tělo. Leč výraz tváře byl hrdý, ani dost málo ponížený. Nesl košíček pečlivě přikrytý fíkovým listím.

Santobono ihned poklekl a políbil prsten, leč pohybem spěšným, prostě z obvyklé zdvořilosti. Pak řekl s uctivou důvěrností prostého lidu vůči velkým:

„Prosím Vaši Eminenci za prominutí, že jsem tak naléhal. Čeká tam mnoho lidí a nebyl bych býval přijat, kdyby nebylo mému starému příteli Paparellimu napadlo vpustiti mne těmito dveřmi… Oh, hodlám Vaši Eminenci prosit o velkou službu, opravdové milosrdenství…! Dříve však si dovoluji nabídnouti Vaší Eminenci tento dáreček.

Boccanera vážně naslouchal. Dříve jej dobře znal, dokud ještě trávil letní měsíce ve Frascati, v rodinné knížecí vile, stavbě to v šestnáctém století znovuzřízené, s čarovným parkem, jehož pověstná terasa vedla na římskou Campagnu, nekonečnou a plochou jako moře. Nyní byla ta vila již prodána, a na vinicích, jež připadly Benedettě za podíl, počal hrabě Prada ještě před jednáním o rozvod stavěti celou novou čtvrt malých letohrádků. Kardinál se stavil na svých procházkách často u Santobona, jenž spravoval malý kostelík za městem, zasvěcený svaté Marii dei Campi; kněz tam obýval jakési zbořeniště u zdi kaple a s vášní pravého venkovana vzdělával zahrádku půvabně obklopenou zdmi.

„Jako každoročně,“ pokračoval, klada košíček na stůl, „chtěl jsem Vaší Eminenci přinést na ochutnání své fíky. Jsou to letos první, dnes ráno jsem je natrhal pro Vaši Eminenci, jež je má tak ráda, že si jich přicházela sama natrhat ze stromu a ráčila mi říci, že není na světě stromu, který by rodil lepší fíky.“

Kardinál se neubránil úsměvu. Fíky jedl velice rád a Santobonův fíkovník byl vskutku vyhlášen po celém kraji.

„Díky, milý faráři, nezapomínáte mých slabostí… Nuže, čím vám mohu prospěti?“

Ihned opět zvážněl, neboť mezi ním a farářem bývaly spory, různé náhledy, což jej hněvalo. Santobono, rodák z Nemi, tělem duší venkovan, z prudké rodiny, jejíž nejstarší syn zemřel proklán nožem, hlásal vždy vášnivě vlastenecké myšlenky. Vyprávělo se, že by se byl málem chopil zbraně pod Garibaldim; a onoho dne, kdy Italové vtrhli do Říma, bylo nutno mu zabrániti, aby nevztyčil na své střeše vlajku italské jednoty. Jeho zamilovaným snem bylo viděti Řím pánem světa po smíření a spojení papeže s králem. Kardinál v něm však viděl nebezpečného revolucionáře, odpadlého kněze, ohrožujícího katolictví.

„Oh! Čím mi Vaše Eminence může prospěti! Co může, ráčí-li, pro mne učiniti!“ opakoval Santobono žhavě, spínaje své hrubé, mozolné ruce.

Rozmýšleje se pak dodal:

„Jeho Eminence kardinál Sanguinetti se Vaší Eminenci nezmínil o mé záležitosti?“

„Ne, kardinál mi jen řekl, že přijdete a o něco mne požádáte.“

A Boccanera přísně naslouchal se zachmuřenou tváří. Věděl dobře, že se kněz stal Sanguinettiovým chráněncem, od té doby, co tento, jmenován suburbikárním biskupem, trávil dlouhé neděle ve Frascati. Každý kardinál, kandidát papežství, má takové důvěrníky z nižších vrstev, kteří staví život na základě možnosti, že se stane papežem: kdyby jím byl jen den a oni k tomu sebenepatrněji přispěli, v jeho patách se přece pozdvihnou. Vyprávělo se též, že Sanguinetti již Santobonovi pomohl z nepěkné historie: překvapil prý dítě, lezoucí přes zeď jeho, patrně za ovocem, a potrestal je tak krutě, že dítě zemřelo. Leč k farářově chvále bylo nutno dodati, že ve své fanatické oddanosti kardinálovi značnou úlohu hrála naděje, že bude oním očekávaným, vyvoleným papežem, jenž utvoří z Itálie velký, vládnoucí národ.

„Nuže, moje neštěstí je takové… Vaše Eminence zná mého bratra Agostina, jenž byl u ní ve vile dva roky zahradníkem. Je to jistě hoch velmi roztomilý, velmi mírný, do něhož si nikdy nikdo nemohl stěžovati… A tu se mu nevysvětlitelným způsobem stala nehoda, že jednoho večera, procházeje se na ulici v Genzanu, zabil nožem jistého člověka… Jsem tím všecek zdrcen a rád bych za to dal dva prsty své ruky, abych jej vysvobodil z vězení. A tu jsem si pomyslil: Vaše Eminence mi jistě neodepře vysvědčení, že měla Agostina ve svých službách a že byla velmi spokojena s jeho dobrou povahou.“

Kardinál odporoval velmi jasně:

„Ne, s Agostinem jsem naprosto nebyl spokojen. Byl nesmírně prudký, a právě proto jsem jej musil propustit, že se neustále svářil s ostatním služebnictvem.“

„Oh! Vaše Eminence, ta slova mne zarmucují! Tedy je to pravda, že můj malý Agostino je tak zkažené povahy! Ale přece to lze zaříditi, není-liž pravda? Vaše Eminence mi může to vysvědčení přesto vydati, napsavši je nějak jinak. A vysvědčení od Vaší Eminence by tak znamenitě působilo před soudem!“

„Nepochybuji,“ odtušil Boccanera, „ale vysvědčení nevydám.“

„Jak, Vaše Eminence zamítá mou prosbu?“

„Rozhodně…! Znám vás co kněze dokonalé mravnosti, vím, že vykonáváte svůj svatý úřad s horlivostí a že byste byl bez svých politických názorů mužem každého doporučení hodným. Dáváte se však zaváděti svou bratrskou láskou; nemohu přece lháti, abych se vám zavděčil.“

Santobono naň pohlížel s úžasem, nechápaje, že se kníže, všemocný kardinál pozastavuje nad takovou maličkostí; běží přece jen o ránu nožem, věc tak všední a tak častou v této ještě divoké zemi.

„Lháti, lháti,“ šeptal, „říci něco dobrého neznamená přece lháti; a v Agostinovi přece je něco dobrého. Ve vysvědčení záleží hlavně na tom, jak to je řečeno.“

Zarytě lpěl na této úpravě a nemohl pochopiti, jak někdo může odepříti přesvědčiti soud důmyslným uspořádáním vět. Pak, když konečně nabyl jistoty, že prosil nadarmo, beznadějně mávnul rukou a jeho zvětralá tvář nabyla zlobného výrazu, černé oči plály tlumeným hněvem.

„Dobře, dobře! Každý nahlíží na pravdu dle svého stanoviska. Půjdu to sděliti Jeho Eminenci kardinálovi Sanguinettimu. Vaše Eminence neračiž se na mne horšiti, že jsem zbytečně obtěžoval… Snad nejsou ty fíky ještě zralé; dovolím si však přinésti ještě jeden košíček, koncem léta, až budou hodně dobré a sladké… Tisíceré díky Vaší Eminenci a přeji všeho nejlepšího.“

Odcházel pozpátku, ohýbaje svou vysokou, kostnatou postavu v hlubokých poklonách. A Pierre, jejž tato scéna velice zajímala, viděl v něm typus nižších duchovních z Říma a okolí, o nichž slyšel vyprávěti před svou cestou. To nebyl „scagnozzo“, ubohý, hladový kněz, přišlý z venkova pro nějakou pohoršlivou aféru, shánějící na římském dláždění výživu; nebyl z té smečky žebráků v klerice, spokojujících se drobty z tabule církve, dravě se peroucí o náhodné mše, tísnící se s nízkým davem v krčmách nejhorší pověsti. Ani kněz z dálného venkova, naprosto nevědomý, pověrčivý, sedlák mezi sedláky, roven se svými ovečkami, které jej nikdy neztotožňovaly s Pánem Bohem, klečíce před světcem své obce, a nikoli před člověkem z ní žijícím. Ve Frascati měl vikář kostelíčka asi devět set franků ročně; měl-li víno, ovoce a zeleninu ze své zahrady, kupoval jen chléb a maso. Tento kněz však nebyl nevzdělán, vyznal se trochu v teologii, trochu v dějepise, hlavně pak v historii bývalé slávy Říma, která rozplamenila jeho vlastenecký cit šíleným snem o budoucím jednotném panství, vyhrazeném obrozenému Římu, hlavě Itálie. Leč jak obrovská propast zela mezi takovým malým římským knězem, často velmi důstojným a inteligentním, a mezi vysokým kněžstvem, vysokými hodnostáři Vatikánu! Kdo nebyl aspoň prelátem, neexistoval.

„Tisíceré díky Vaší Eminenci a nechť se splní všechny vaše touhy!“

Když Santobono konečně zmizel, kardinál se opět obrátil k Pierrovi, jenž se též ukláněl, maje se k odchodu.

„Zkrátka, pane abbé, zdá se mi, že záležitost vaší knihy stojí špatně. Opakuji vám, že ničeho určitého nevím, ani listin že jsem neviděl. Nezapomínaje však, že se o vás zajímá moje neteř, zmínil jsem se o tom kardinálovi Sanguinettimu, prefektu knihovního soudu, jenž tu před chvílí byl. Ani on neví více než já, neboť všechna akta má ještě v rukou sekretář. Ujišťoval mne však, že udání bylo učiněno významnými, velmi vlivnými osobnostmi, a že je velmi obšírné, neboť jsou uvedeny stati závadné jak ze stanoviska disciplíny, tak ze stanoviska dogmatu.“

Mladý kněz, hluboce vzrušen pomyšlením, že tajní nepřátelé jej ve stínu pronásledují, zvolal:

„Oh, denunciace, denunciace! Kdyby Vaše Eminence věděla, jak mi to slovo rve srdce! A k tomu denunciace pro zločiny jistě bezděčné, neboť jsem jedině a horoucně toužil po triumfu církve… Půjdu tedy, vrhnu se Svatému otci k nohám a budu se hájiti.“

Boccanera se pojednou vztyčil. Tvrdá vráska proťala jeho vysoké čelo.

„Jeho Svatost může vše: přijmouti vás, ráčí-li, i vás osvoboditi… Poslyšte však, radím vám ještě jednou: vezměte sám svou knihu zpět, prostě a srdnatě ji potlačte, než se vrhnete v zápas, ve kterém byste s hanbou podlehl… Dobře si to rozmyslete.“

Pierre vzápětí litoval, že se zmínil o slyšení u papeže, neboť cítil, jak kardinála ranilo toto volání po nejvyšší autoritě. Ostatně nepochyboval, že Boccanera bude proti jeho knize, doufal jen, že mu bude možno působiti naň jeho okolím, aby zůstal neutrálním.

„Nekonečně Vaší Eminenci děkuji a slibuji, že dobře uvážím vše, co mi bylo tak svrchovaně laskavě řečeno.“

Pierre viděl v předsíni pět nebo šest osob, jež se dostavily za jeho slyšení a nyní čekaly. Byl tam jeden biskup, jeden prelát, dvě staré dámy: když přistoupil k donu Vigiliovi, velice byl překvapen, naleznuv jej v rozmluvě s velkým, mladým mužem světlých vlasů, Francouzem, jenž taktéž úžasem jat zvolal:

„Jak! Pane abbé, vy zde! Vy v Římě!“

Pierre okamžik váhal.

„Ach, pan Narcisse Habert! Promiňte, že jsem vás hned nepoznal! Je to neodpustitelné, neboť vím, že jste tu od minulého roku attachém[4] u vyslanectva.“

Narcisse byl štíhlý, urostlý, velmi elegantní mladý muž, měl čistou pleť, oči bleděmodré, téměř sivé, světlý vous, pečlivě upravený a plavé, kadeřavé vlasy, po florentinsku na čele zastřižené. Pocházel z úřednické rodiny, velmi zámožné, bojovně katolické; jeho strýc byl ve službách diplomacie a to rozhodlo o jeho kariéře. Ostatně v Římě jako by pro něho bylo místo připraveno, neboť tam měl mocné příbuzné: jeho strýc, pařížský notář, se oženil se sestrou kardinála Sarna; monsignore Gamba del Zoppo, tajný komoří, byl synem jedné z jeho tet, provdané v Itálii za plukovníka. A tak přidělen jako attaché francouzskému vyslanectvu ve Vatikáně, kde brán ohled na jeho poněkud fantastické chování, jeho stálou vášeň pro umění, která jej poháněla k nekonečným pochůzkám po Římě. Ostatně byl velice roztomilý, bezvadného vystupování; mimo to, jsa velmi praktický, výborně se vyznal v peněžních otázkách; a často se stávalo, jako právě onoho dopoledne, že přicházel se svým výrazem lehké únavy a jisté záhadnosti promluviti jménem svého vyslance s některým kardinálem o vážné záležitosti.

Ihned odvedl Pierra do hlubokého okenního výklenku, aby si mohli nerušeně pohovořiti.

„Ach, drahý abbé, jak mne těší, že vás vidím! Vzpomínáte, jak dobře jsme se bavívali, seznámivše se u kardinála Bergerota? Upozornil jsem vás vzhledem k vaší knize na některé obrazy, miniatury ze čtrnáctého a z patnáctého století. A vězte, že se vás ode dneška zmocňuji a ukáži vám Řím, jak by nemohl nikdo jiný. Všechno jsem viděl a prošel. Oh, poklady, poklady! Ale ve skutečnosti existuje jen jediné dílo a člověk se stále k němu vrací. Botticelli v Sixtinské kapli, ach, Botticelli!“

Hlas mu selhal v nadšení. A Pierrovi nezbylo než slíbiti, že se mu svěří a že s ním půjde do Sixtinské kaple.

„Jistě nevíte, proč zde jsem,“ řekl. „Pronásledují mou knihu a udali ji Indexu.“

„Vaši knihu! Není možno!“ zvolal Narcisse. „Knihu, jejíž některé stati upomínají na rozkošného Františka z Assisi!“

A hned se ochotně nabízel.

„Ale hleďte: náš vyslanec vám může velice prospěti. Je to nejlepší člověk na světě, nesmírně roztomilý, pln starofrancouzské chrabrosti… Dnes odpoledne nebo nejdéle zítra ráno mu vás představím; a jelikož chcete co nejdříve obdržeti slyšení u papeže, jistě se pokusí vám je vymoci… Musím vám však říci, že to není vždy snadné. Ač jej má Svatý otec velice rád, přece nutno uvážiti, že obtíže s tím spojené jsou značné.“

Pierra vskutku nenapadlo použíti vyslancova přispění, domníval se naivně, že obžalovanému knězi, jenž se přichází obhájit, jsou všechny dveře otevřeny. Narcissova nabídka jej tudíž velmi potěšila a vřele mu za ni děkoval, jako by měl již audienci povolenu.

„A pak,“ pokračoval mladý muž, „kdybychom se setkali s nějakými překážkami, jistě víte, že mám ve Vatikáně příbuzné. Nemíním ani svého strýce kardinála, jenž by nám nijak nepomohl, neboť se nikdy ani nehne ze své kanceláře v Propagandě a odpírá každé zakročení. Ale můj bratranec, monsignore Gamba del Zappo jest muž velice ochotný, a s papežem ve velice důvěrném styku, jsa k němu často služebně volán; bude-li zapotřebí, dovedu vás k němu a jistě nalezne prostředek, jak vám vymoci slyšení, ač je velmi opatrný a bojí se, aby si neškodil… Tedy ujednáno, úplně se mi svěřujete.“

„Ach, pane,“ zvolal Pierre s ulehčením, šťasten, „přijímám s největší radostí, nevíte, jaké útěchy jste mi dodal; neboť co jsem zde, každý mi odnímá odvahu a vy jste první, jenž mi dodáváte odvahy a nazíráte na věc jako Francouz.“

Tlumeným hlasem pak mu vyprávěl o rozmluvě s kardinálem Boccanerou, z níž si odnesl jistotu, že od něho pomoci očekávati nemůže, o zlých zprávách, které přinesl kardinál Sanguinetti, konečně o soupeřství mezi oběma kardinály, které dobře vycítil. Narcisse naslouchal s úsměvem, sám pak přešel rovněž na klepy a důvěrnosti. Toto soupeřství, předčasný zápas o tiáru, z obou stran stejně prudký, bouřil již dlouho černý svět. Bylo tu pozadí neuvěřitelně složité, nikdo nemohl přesně říci, kdo vede ty rozsáhlé intriky. Zhruba se vědělo, že Boccanera zastává neochvějné katolictví, za vyloučení jakéhokoli kompromisu s moderním světem, bez hnutí čekaje na Boží vítězství nad satanem, na vrácení Římského království papeži, na pokání Itálie za její svatokrádež; naproti tomu Sanguinetti, velmi hladký, velmi politický, zdál se živiti kombinace stejně nové jako odvážné, jakous republikánskou federaci všech bývalých italských malých států pod protektorátem papeže. Zkrátka byl to boj mezi dvěma protichůdnými názory, z nichž první chtěl vítězství církve naprostým respektováním starých tradic, kdežto druhý hlásal neodvratnou smrt církve, neodhodlá-li se vyvíjet i s pokrokem času. Leč všechno bylo tak tajemně zahaleno, že konečně vznikl názor, bude-li nynější papež žíti ještě několik let, že nebude jistě jeho nástupcem ani Boccanera, ani Sanguinetti.

Pojednou Pierre Narcisse přerušil.

„A znáte monsignora Naniho? Včera večer jsem s ním mluvil… Hle, právě vchází.“

Nani vskutku vcházel do předsíně s usměvavou a růžovou tváří vlídného preláta. Jeho jemná sutana a pás z fialového hedvábí skvěly se diskrétním, mírným přepychem. Choval se velmi vlídně k abbému Paparellimu, jenž jej poníženě doprovázel prose, aby sečkal, že jej Jeho Eminence jistě přijme.

„Oh,“ zašeptal Narcisse zvážněv, „Nani jest muž, s nímž je záhodno býti za dobře.“

Znal jeho historii a šeptem ji Pierrovi vyprávěl. Nani, narozen v Benátkách, z rodiny vznešené, leč zchudlé, z níž vyšlo mnoho znamenitých mužů, přišel do Říma studovati filozofii a teologii na římském kolegiu, vedeném jezuity. Vysvěcen na kněze ve třiadvaceti letech, ihned byl jmenován zvláštním tajemníkem nunciatury v Bavorsku; odtamtud přešel jako auditor nunciatury do Bruselu, pak do Paříže, kde setrval pět let. Zdál se předurčen k diplomacii svým skvělým vystupováním, velkou inteligencí, širokým rozhledem, čímž nad všechny vynikal. Pojednou byl odvolán do Říma, kde mu svěřena funkce přísedícího Svatého oficia. Prý to bylo výslovným přáním papežovým, jenž, dobře jej znaje a chtěje míti ve Svatém Oficiu svého člověka, zavolal jej zpět řka, že může daleko více vykonati v Římě než u nunciatury. Jsa již domácím prelátem, Nani byl od nedávna i kanovníkem kapituly svatého Petra a apoštolským pronotářem, vyhlédnut za kardinála, až papež nalezne jiného přísedícího, jenž se mu bude lépe zamlouvati.

„Oh, monsignore Nani,“ pokračoval Narcisse, „toť vynikající muž, jenž obdivuhodně zná moderní Evropu a k tomu je velmi zbožný kněz, upřímný věřící, naprosto církvi oddaný, obezřetné, politické víry, různící se ovšem od těsné a přísné teologické víry, jakou známe ve Francii! Proto vám bude z počátku obtížno chápat i zde lidi a věci. Nechají Boha v jeho svatyni a vládnou jeho jménem, jsouce přesvědčeni, že katolicismus je lidská organizace boží správy, jediná dokonalá a věčná, mimo niž je vše pouhou lží a sociálním nebezpečím. Kdežto my se ještě zastavujeme při náboženských sporech, divě se hádajíce o Boží jsoucnosti, oni nepřipouštějí, že by se o ní vůbec mohlo pochybovat, jelikož jsou vyvolenými sluhy božími; a této služby se nedají zbaviti, užívajíce své moci jen k dobru lidstva, vynakládajíce všechnu svou intellgenci, všechnu energii, aby zůstali pány lidem přijatými. Uvažte, že muž, jako monsignore Nani, byv zasvěcen v politiku celého světa, zastává v Římě již deset let nejdiskrétnější funkce, je součinným v záležitostech nejrůznějších a nejzávažnějších. Stále vidí celou Evropu defilovati před Římem, všechno zná, ve všem má ruce. A nadto je obdivuhodně šetrný a roztomilý, zdánlivě dokonale skromný, nelze však říci, že svým tichým krokem nekráčí za nejvyšší ctižádostí, za papežskou tiárou.

Opět jeden kandidát papežství, pomyslil si Pierre, jenž napjatě naslouchal, neboť Nani jej zajímal, budil v něm jakýs bezděčný zmatek, jako by tušil za jeho růžovou a usměvavou tváří cosi hrozivého. Ostatně z přítelových vysvětlivek mu mnoho ušlo, neboť jej opět schvátilo zděšení, jako po příjezdu do tohoto nového světa, jehož neočekávanost zklamala jeho domněnky.

Leč monsignor Nani spatřil oba mladé muže a podávaje ruku, přikročil k nim, řka velmi srdečně:

„Ach, pan abbé Froment! Jak jsem šťasten, že vás opět vidím. Ani se neptám, jak jste spal, neboť v Římě se spí vždycky dobře… Dobrý den, pane Haberte, doufám, že jste zdráv od té doby, co jsem vás viděl naposled, před Berniniovou Svatou Terezií, jíž se tak obdivujete…? Pozoruji, že se znáte. To je roztomilé. Pane abbé, prozradím vám, že pan Habert vášnivě miluje naše město a že vám bude znamenitým průvodcem.“

Pak se laskavě vyptával na rozmluvu Pierra s kardinálem. Naslouchal velmi pozorně, při některých podrobnostech přikyvuje hlavou, chvílemi potlačuje svůj jemný úsměv. Přísné Pierrovo přijetí u kardinála a jeho jistota, že u Jeho Eminence pomoci nenalezne, nepřekvapilo Naniho nikterak; jako by byl takový výsledek očekával. Slyše však jméno Sanguinettiho, zvěděv, že ráno přišel a že prohlásil záležitost knihy za velmi vážnou, zdál se na okamžik zapomenouti a s náhlou živostí promluvil.

„Co chcete, milý synu? Já přišel příliš pozdě. Při první zprávě o pronásledování vaší knihy běžel jsem k Jeho Eminenci kardinálovi Sanquinettimu, abych mu řekl, že se jí tím udělá obrovská reklama. Nu, je to rozumné? Proč? Víme, že jste poněkud přepjatý, nadšenec hotový k boji. Pěkná výhoda, kdybychom si poštvali na krk mladého, pobouřeného kněze, který by mohl proti nám bojovat, s knihou, jíž už prodáno na tisíce výtisků. Z počátku jsem chtěl, aby se nedělalo nic. A mohu říci, že kardinál, duchaplný muž, smýšlel jako já. Zdvihl ruce k nebi a rozčileně volal, že se ho nikdy nikdo neptá, že teď se hloupost již stala a naprosto není možno zabrániti procesu, jakmile se věci chopila kongregace na závažné udání z věrohodných stran… Konečně, jak řekl, hloupost se již stala, i myslil jsem na jiné věci…“

Tu se odmlčel. Zpozoroval žhavý pohled Pierrův, upřený do jeho očí, snažící se pochopiti. Jeho růžová tvář se poněkud zarděla a pokračoval bez rozpaků, nedávaje najevo mrzutost, že řekl příliš mnoho.

„Ano, ihned mi napadlo přispěti vám svým slabým vlivem, abych vás uchránil před nepříjemnostmi, které vám tato aféra jistě způsobí.“

V Pierrovi se vzbouřil duch odboje, za nejasného tušení, že se s ním snad hraje. Proč by neměl prohlásiti své víry, tak čisté, tak prosté všeho osobního zájmu, tak planoucí křesťanským milosrdenstvím!

„Nikdy nevezmu své knihy zpět,“ prohlásil, „nikdy ji sám nepotlačím, jak se mi radí. Byla by to zbabělost a lež, neboť ničeho nelituji, ničeho neodvolávám. Věřím-li, že moje kniha může poněkud povzbuditi pravdu, nemohu jí potlačiti, aniž bych byl zločincem vůči sobě i vůči jiným… Nikdy, slyšte! Nikdy!“

Odmlčel se, po chvíli pak dodal:

„To chci prohlásiti i u nohou Svatého otce. Pochopí mne a dá mi za pravdu.“

Nani se již neusmíval, tvář maje nehybnou a jako uzavřenou. Zdál se zvědavě zkoumati náhlý Pierrův výbuch, který se snažil uklidniti svou klidnou vlídností.

„Zajisté, zajisté… Poslušnost a pokora jsou krásné ctnosti. Ale konečně chápu, že chcete především mluvit s Jeho Svatostí… Pak uvidíte, není-liž pravda?“

A znovu věnoval velký zájem jeho žádosti o slyšení. Živě litoval, že Pierre nepodal tuto žádost přímo z Paříže, ještě před odjezdem do Říma: to by byl býval nejlepší způsob obdržeti ji. Ve Vatikáně nemilují hluk, a jakmile se rozšíšří zpráva o Pierrově příjezdu, jakmile se bude mluviti o důvodech, které jej přivedly, vše bude ztraceno.

Když však Nani zvěděl, že Narcisse Pierrovi nabídl představiti jej francouzskému vyslanci u Svaté stolice, zdál se znepokojen a odporoval.

„Ne, ne, nečiňte toho, to by byla poslední neprozřetelnost…! Předně byste mohl uvésti do rozpaků pana vyslance, jehož postavení je v takových záležitostech vždy choulostivé… A pak, kdyby se mu to nezdařilo, čehož se obávám, ano! Kdyby se mu to nezdařilo, byl by konec, neměl byste již nijaké naděje jinou cestou docíliti vyžádaného slyšení; nikdo by nechtěl páně vyslancovu sebelásku raniti důkazem, že jiný vliv více váží než jeho.“

Pierre úzkostně pohlédnul na Narcisse, jenž rozpačitě, váhaje, pokyvoval hlavou.

„Opravdu,“ zašeptal, „nedávno jsme žádali o audienci pro vynikajícího francouzského politika, a byli jsme odmrštěni; bylo nám to velmi nepříjemno… Monseigneur má pravdu. Nutno si našeho vyslance nechati v záloze a použíti jeho vlivu teprve, až jiné cesty nebude.“

Vida pak Pierrovo zklamání, dodal s obvyklou ochotou:

„Naše první návštěva bude tedy platit mému bratranci ve Vatikáně.“

Nani udiveně pohlédl na mladého muže se znovu vzbuzenou pozorností.

„Ve Vatikáně? Vy máte ve Vatikáně bratrance?“

„Ovšem, monsignora Gambu del Zoppo.“

„Gamba…! Gamba…! Ano, ano, promiňte, již si vzpomínám… Ach, pomyslil jste, že by se Gamba mohl za vás přimluvit u Svatého otce. Ovšem, to je dobrý nápad… uvidíme… uvidíme…“

Opakoval toto slovo několikráte, aby měl pokdy sám si to promysliti. Monsignore Gamba byl dobrý člověk, leč nehrál ve Vatikáně žádnou úlohu a stal se až pověstným svou bezvýznamností. Bavil svým povídáním papeže, lichotil mu a papež se často procházel zahradami, opřen o jeho rámě. Za takových procházek dostávalo se Gambovi všelijakých důkazů přízně. Byl však nadmíru zbabělý a bál se tak o svůj vliv, že se neodvažoval nijaké žádosti, dokud se dobře nepřesvědčil, že mu nemůže vzniknouti žádná škoda.

„Ano, myšlenka to není špatná,“ řekl konečně Nani.

„Ano, ano! Gamba by vám mohl pomoci k slyšení, kdyby chtěl… Sám jej vyhledám a vyložím mu to.“

Nakonec pak ještě dal Pierrovi několik moudrých rad. Odvážil se říci, že bude záhodno nedůvěřovati papežovu okolí. Bohužel, ano! Jeho Svatost je tak dobrá a tak slepě věří v dobro, že nevolila své důvěrníky s opatrností, jaká byla nutná. Člověk nikdy neví, na koho se obrací, ani do jaké pasti může padnouti. Dal dokonce Pierrovi na srozuměnou, že se v žádném případě nemá přímo obrátiti na Jeho Eminenci státního tajemníka, neboť ani tento sám není volný, jsa zapleten do všemožných intrik, jejichž složení ochromuje jeho nejlepší úmysly. A čím dále takto mluvil, velmi mírně a jímavě, jevil se Vatikán jako zem hlídaná žárlivými a zrádnými draky, zem, jejíchž bran nesmí nikdo překročiti, na ni vkročiti, údem pohnouti, bez předchozího ujištění, že tam nenechá vlastní kůži.

Pierre naslouchal, stále více zmražen, opět propadaje nejistotě.

„Můj bože,“ zvolal, „nebudu věděti, jak se zachovati… Ach, monsignore, odnímáte mi veškeru odvahu!“

Nani opět nalezl svůj srdečný úsměv.

„Já, drahý synu? To by mne velice rmoutilo… Chci vám jen důrazně doporučiti, abyste čekal, abyste uvažoval. Jen ne jednat v horečce. Věc nespěchá, o tom vás ujišťuji, neboť teprve včera zvolen konzultor, jenž má vyhotoviti zprávu o vaší knize. Máte dobrý měsíc času… Vyhýbejte se lidem, žijte, aby nikdo o vaší přítomnosti nevěděl, klidně si prohlížejte město – toť bude nejlepší způsob, jak prospěti celé záležitosti.“

A chopiv se Pierrovy pravice oběma svýma aristokratickýma rukama, teplýma a měkkýma, dodal:

„Jistě jste přesvědčen, že mám své důvody takto mluviti… Byl bych se vám sám nabídl a za čest si pokládal uvésti vás přímo k Svatému otci. Nechci se však ještě do toho mísiti, cítím příliš dobře, že by to nebylo záhodno… Až později, slyšíte, později, nezdaří-li se to nikomu, vymohu vám audienci já sám. Určitě vám to slibuji… Ale zatím prosím vás, chraňte se pronésti slova „nové náboženství“, kteráž bohužel jsou ve vaší knize a která jste pronesl ještě včera večer. Nelze mluviti o novém náboženství, drahý synu: je jediné náboženství, věčné, bez možného kompromisu nebo opuštění, náboženství katolické, apoštolské a římské. Rovněž tak nechte svých pařížských přátel, kde jsou, nespoléhejte příliš na kardinála Bergerota, jehož vzácná zbožnost nedochází v Římě dostatečného ocenění… Ujišťuji vás, že k vám mluvím jako přítel.“

Vida pak, že je Pierre zpola již zlomen, nevěda, z které strany má začíti, znovu mu dodával odvahy.

„Nu, nu, vše se spraví, vše skončí, jak jen možno nejlépe v zájmu církve i v zájmu vašem… Promiňte, že odcházím; vidím, že s Jeho Eminencí dnes mluvit nebudu, neboť nemohu déle čekati.“

Abbé Paparelli, jenž, jak se Pierre domníval pozorovati, brousil kolem nich, ostře uši, přiběhl a přísahal monsignorovi Nanimu, že jsou před ním již jen dvě osoby. Leč prelát ujišťoval velmi roztomile, že přijde po druhé, neboť záležitost, o které chtěl s Jeho Eminencí promluviti, prý nemá naspěch. A odešel, zdvořile všechny pozdraviv.

Narcisse přišel za okamžik na řadu. Než vstoupil ke kardinálovi, stisknul Pierrovi ruku a opakoval:

„Tedy ujednáno. Zítra půjdu do Vatikánu ke svému bratranci, a jakmile mi odpoví, zpravím vás o tom… Na brzkou shledanou!“

Minulo poledne, zbývaly již jen dvě staré dámy, jež se zdály dřímati. Don Vigilio stále psal u svého stolku, plně drobným písmem velké listy žlutavého papíru. Jen občas zdvihl své černé zraky, jako by se chtěl přesvědčiti, ve stálé nedůvěře, že mu nic nehrozí.

V opět nastalém pochmurném tichu Pierre stál ještě chvíli bez hnutí v hlubokém okenním výklenku. Ach, jaká úzkost svírala tu ubohou bytost něžného nadšence! Když opouštěl Paříž, zdálo se mu vše tak prosté, tak přirozené! Nespravedlivě jej obvinili, i odjížděl se obhájit a v duchu již klečel před papežem shovívavě mu naslouchajícím. Což nebyl papež živoucím náboženstvím, rozumem, spravedlnosti? A nebyl-li především Otcem, zástupcem neskonalého odpuštění, božského milosrdenství, s náručí otevřenou všem dítkám církve, i provinilým? Neměly být jeho dveře dokořán otevřeny, aby i nejmenší a nejubožejší mohli si přijít požalovat, vyznat se ze svých vin, vyložiti své jednání, napíti se z pramene věčné dobroty? Ale hned po svém příjezdu shledal tyto dveře pevně zavřené, upadl mezi nepřátele, v svět plný záloh a propastí. Všichni mu vyčítali krkolomnost, jako by se vydával nejhoršímu nebezpečí, odvažuje se tam vkročiti. Viděti papeže se stalo přemrštěným nárokem, záležitostí tak obtížnou, že zachvívala zájmy, vášněmi, vlivy celého Vatikánu. A nastaly nekonečné porady, dlouhé rozpravy, taktiky generálů, vedoucích armádu k vítězství, stále se obnovující komplikace, za tisícerých intrik, stěží v temnu rozeznatelných. Ach, velký Bože, jak se to vše lišilo od očekávaného dobrotivého přijetí, v domě pastýře, otevřeném u cesty všem ovečkám, poslušným i zbloudilým!

Pierre se počínal lekati hlavně proto, že ve stínu vyciťoval zlobu. Kardinála Bergerota podezírali, považovali za revolucionáře a znáti jej považovali za tak kompromitují, že mu radili, aby jeho jména vůbec nevyslovoval! Vzpomínal znovu na pohrdlivý úšklebek kardinála Boccanery, když mluvil o svém kolegovi. A monsignore Nani, jenž mu dal výstrahu, aby se chránil vysloviti slova: nové náboženství, jako by nebylo všem jasno, že tato slova znamenají návrat křesťanství k prvotní křesťanské čistotě! Byl to snad jeden ze zločinů udaných kongregaci Indexu? Konečně začínal se dohadovati, kdo asi jsou jeho udavači, neboť byl nyní jist, že se na něho chystá zákeřný útok, že se připravuje úsilí jej ubíti a jeho dílo potlačiti. Celé jeho okolí se mu zdálo podezřelým. Nyní se hodlal soustřediti, prohlédnouti a prozkoumati ten římský černý svět, pro něho tak nepředvídaný. Leč ve vzbouření své apoštolské víry si slíbil, jak byl řekl, že nikdy neustoupí, že ve své knize ničeho nezmění, ani stránky, ani řádku, že bude trvati na neochvějném přesvědčení své víry. I kdyby jej odsoudili, nepoddá se, ničeho neodvolá. A bude-li třeba, vystoupí z církve, půjde až k rozkolu, dále bude hlásati nové náboženství a napíše druhou knihu, Řím pravdivý, jak jej nejasně počínal chápati.

Leč don Vigilio zatím přestal psáti a pohlížel na Pierra tak upřeně, že tento k němu přistoupil a zdvořile se poroučel. Přes svou nedůvěru, v potřebě svěřiti se, tajemník zašeptal:

„Víte, že přišel jen kvůli vám? Chtěl zvěděti, jak dopadla vaše rozmluva s Jeho Eminencí.“

Monsignora Naniho nebylo třeba jmenovati.

„Opravdu? Myslíte?“

„Oh, o tom není pochyby… A chcete-li poslechnout mé rady, buďte moudrý a udělejte hned, co od vás žádá, neboť je naprosto jist, že to uděláte později.“

To dovršilo Pierrův zmatek a pobouření. Odcházel s vyzývavým posuňkem. Uvidí se, poslechne-li. Tři předsíně, jimiž znovu prošel, zdály se mu tmavší, prázdnější, mrtvější než dříve. Ve druhé jej pozdravil abbé Paparelli němou úklonou; v první seděl ospalý sluha a vůbec se ho zdál nepozorovati. Pod baldachýnem tkal pavouk svou síť mezi třapci velkého rudého klobouku. Nebylo by lépe vzíti motyku na celou tuto trouchnivějící minulost, rozpadající se v prach, aby tam mohlo vniknouti slunce a očištěné zemi aby vrátilo plodnost mládí?

IV.

Ježto měl Pierre toho odpoledne čas, pomyslil ihned na zahájení svých pochůzek po Římě návštěvou, která mu hlavně ležela na srdci. Hned po vydání jeho knihy došel mu z tohoto města dopis, který jej hluboce pohnul a zaujal, dopis od starého hraběte Orlanda Prady, reka italské jednoty a nezávislosti, jenž, ač ho neznal, nadšeně mu psal pod prvním dojmem četby; čtyři stránky byly plny plamenných protestů, výkřiků vlastenecké víry, zcela mladistvé u tohoto starce, obviňujícího jej, že ve svém díle zapomněl na Itálii, žádajícího Řím, nový Řím pro Itálii sjednocenou a konečně svobodnou. Následovala výměna několika dopisů a kněz, ač neopouštěl svého snu o novokatolicismu, spáse světa, zamiloval si z dálky toho muže, jenž mu psal dopisy planoucí takovou láskou k vlasti a ke svobodě. Zpravil jej o své cestě a slíbil mu návštěvu. Leč nyní, přijav pohostinství v paláci Boccanera, ocitl se v trapných rozpacích; zdálo se mu těžko, po laskavém Benedettině přivítání, hned prvního dne bez jejího vědomí jíti k otci muže, jemuž uprchla a s nímž se chce nadobro rozejít; tím spíše, že starý Orlando bydlil se svým synem v malém paláci, který tento vystavěl ve Via Venti Settembre.

Pierre chtěl se tudíž především svěřiti se svými pochybnostmi samotné komtese. Ostatně vikomt Philibert de la Choue mu byl řekl, že chová k hrdinovi dětskou lásku a obdiv. A vskutku, když se po obědě zmínil o svých rozpacích, hned po prvních slovech jej přerušila a zvolala:

„Ale ovšem, pane abbé, jděte k němu, rychle! Starý Orlando je naší národní pýchou; a nedivte se, že jej tak nazývám: celá Itálie jej tak nazývá, z lásky a z vděčnosti. Já jsem vyrostla ve světě, který jej proklínal a považoval za satana. Teprve později, když jsem jej poznala, naučila jsem se jej milovati a vskutku, je to nejmírnější a nejspravedlivější muž na zemi.“

Usmívala se, ač jí zvlhly zraky, patrné při vzpomínce na rok strávený tam, v tom domě násilí, kde strávila snesitelné chvíle jen poblíže tohoto starce. A dodala tišeji, hlasem poněkud se chvějícím:

„Až se s ním setkáte, vyřiďte mu, že jej mám stále ráda a že nikdy nezapomenu jeho dobroty, buď co buď!“

Pierre vzpomínal mezi jízdou do Via Venti Settembre celé rekovské historie starého Orlanda. Byla to přímo epopej, plná dávnověké víry, srdnatosti a nezištnosti.

Hrabě Orlando Prada, potomek vznešené milánské rodiny, plál již od mládí takovou záští k cizině, že v necelých patnácti letech přináležel již tajnému sdružení, jednomu z odvětví starých karbonářů. Tato nenávist rakouského panství měla kořeny hluboko, ještě ve starých vzpourách proti otroctví, kdy se spiklenci scházeli v lesích, v opuštěných chatrčích; a zostřoval ji ještě dávnoletý sen o osvobození Itálie, o navrácení jí sobě samé, aby se konečně opět stala velkým, mocným národem, důstojným nástupcem bývalých dobyvatelů a pánů světa. Ach, jak žhoucí, jak nádherný sen vymaniti z dlouhé hanby tuto dříve tak slavnou zem, rozmetanou, rozkouskovanou Itálii, padnuvší za oběť drobným tyranům, neustále dobývanou sousedními národy! Zdrtiti cizince, vyhnati tyrany, vzbuditi národ z hluboké bídy otroctví, prohlásiti Itálii svobodnou, jedinou! Tato vášnivá touha nítila v duších mládeže neuhasitelný plamen, který nadšeně vyšlehl i ze srdce mladého Orlanda. Prožil své mládí ve svatém rozhořčení, v hrdé netrpělivosti již již prolíti krev za vlast a za ni zemříti, kdyby se nezdařilo ji osvoboditi.

Ve starém rodinném paláci v Miláně žil tak Orlando v ústraní, chvěje se pod svým jhem, trávě dny i noci marnými plány; bylo mu dvacet pět let, právě se oženil, když tu došla zpráva o útěku papeže Pia IX. a o revoluci v Římě. Po prvé vydal se do boje za nezávislost; a kolikrát měl se ještě vydati, aniž by se kdy unavil! Tehdy poznal Mazziniho, jistou dobu nadšeně plál pro mystickou postavu tohoto unitářského revolucionáře. Ježto sám snil o všeobecné republice, přijal za své Mazziniovo heslo „Dio e popolo“, připojil se k průvodu, který ve velké slávě procházel vzbouřeným Římem. Byla to doba nezměrných nadějí, vyvolaných potřebou obnovení katolicismu, v očekávání nového Krista, jenž by po druhé spasil svět. Leč záhy jej cele zaujal vůdce starých dob, Garibaldi, na úsvitě jeho epické slávy, a učinil z něho jen bojovníka svobody a jednoty. Orlando jej miloval jako Boha, bil se po jeho boku jako lev, zúčastnil se u Rieti vítězství nad Neapolci, provázel zarytého vlastence na ústupu, nesoucího pomoc Benátkám, když byl nucen vydati Řím armádě francouzského generála Oudinota, jenž přišel znovu dosadit Pia IX. Jak neobyčejné dobrodružství, jak šílená chrabrost! Tyto Benátky, které Manin, druhý velký vlastenec a mučedník, znovu obrátil na republiku a které po dlouhé měsíce odolávaly Rakušanům! Ó, ten Garibaldi, s hrstkou mužů, jenž je chce osvoboditi a vypraví třináct rybářských bárek, z nichž osm padne do rukou nepřítele, je nucen se vrátiti k římským břehům, tam bídně ztratí svou ženu Anitu a zatlačí jí oči, před návratem do Ameriky, kde již dříve bydlil, očekávaje hodinu příhodnou k povstání! Ach, tato půda Itálie, planoucí tehdy vnitřním ohněm svého vlastenectví, z níž vyrůstali v každém městě mužové víry a odvahy, z níž na všech stranách sršely vzpoury jako sopečné výbuchy a která přes všechny pohromy přece spěla neodvratně k triumfu!

Orlando se vrátil do Milána, ke své mladé ženě, a žil tam v úkrytu dvě léta, sžírán netrpělivostí v očekávání slavného zítřka, který tak dlouho nenadcházel. V horečném tom stavu se objevilo štěstí: narodil se mu syn Luigi; leč matka zaplatila jeho zrození životem, k nezměrnému Orlandovu zármutku. Nemoha pak déle zůstati v Miláně, kde jej policie hlídala a ohrožovala, trpě pak přílišně nepřátelskou okupací, rozhodl se Orlando zpeněžiti trosky svého jmění a odstěhoval se do Turína, k tetě své ženy, jež si vzala na starost dítě. Hrabě Cavour, velký politik, usiloval již tehdy o nezávislost, připravoval Piemont k rozhodné úloze, kterou měl hráti. V oné době král Viktor Emanuel přijímal s lichotnou dobrotivostí uprchlíky, kteří k němu přicházeli z celé Itálie, i ty, o nichž věděl, že jsou republikány a že prchli z obavy před následky vzpoury, jíž se zúčastnili. V tomto drsném a vychytralém savojském rodu již dávno vznikl a dlouho zrál plán uskutečniti italskou jednotu ve prospěch piemontské monarchie. A Orlando dobře věděl, pod jakého pána se dal najmouti; leč republikán v jeho nitru již podléhal vlastenci a nevěřil již v Itálii utvořenou ve jménu republiky, pod protektorátem liberálního papeže, jak o tom Mazzini nějakou dobu snil. Nebyla-li to chiméra, jež by zhltla celá pokolení, kdyby se tvrdošíjně na ní trvalo? Orlando nechtěl zemříti, leč v Římě, jako vítěz. Třeba za cenu svobody chtěl vlast vzkřísiti a povznésti, aby konečně ožila ve slunečním jasu. Jak blažená horečka jím tedy lomcovala za války roku 1859, jak bušilo jeho srdce, div se nerozskočilo, po Magentě, když vešel s francouzskou armádou do Milána, do toho Milána, odkud před osmi lety prchal jako štvanec, s duší zoufající! Po Solferinu a smlouvě ve vile Franca dostavilo se však trpké zklamání: Benátky byly odtrženy, Benátky zůstaly v zajetí! Přece však opět získáno Milánsko, a své připojení odhlasovalo i Toskánsko, vévodství Parma a Modena. Konečně se tedy utvořilo jádro hvězdy, vlast se počala spojovati kolem vítězného Piemontu.

Následujícího roku objevil se Orlando v epopeji znovu. Garibaldi se vrátil po druhém pobytu v Americe, obetkán legendami, po dobrodružných cestách uruguayskými pampami a po obdivuhodném pochodu z Cantonu do Limy; vrátil se, aby se účastnil bojů roku 1859, předcházeje francouzskou armádu, která porazila rakouského maršála a vtrhla do měst Como, Bergamo, Brescia. Pojednou se roznesla zpráva, že přistal v Marsale pouze s tisícem mužů, s Marsalským tisícem, slavnou hrstkou reků. Orlando se bil v prvních řadách. Palermo vzdorovalo tři dny, poté padlo. Stav se diktátorovým oblíbeným důstojníkem, Orlando mu pomáhal zřizovati vládu a s ním přešel úžinu a po jeho boku vítězně vešel do Neapole, odkud král uprchl. Byla to šílená odvaha a statečnost, neodvratný výbuch; kolovaly spousty nadpřirozených pověstí, tvrdících, že je Garibaldi nezranitelný, lépe chráněn rudou košilí než krunýřem sebesilnějším, že obrací na útěk pluky nepřátel jako archanděl, jen mávnutím plamenného meče. Na druhé straně Piemontští, porazivše u Castelfidardo generála Lamoriciera, vtrhli do římských států. A Orlando byl přítomen, když diktátor, skládaje svou moc, podepsal dekret o připojení obou Sicílií ke Koruně italské; rovněž se zúčastnil s divokým křikem „Řím, nebo smrt!" zoufalého pokusu, který tragicky skončil u Aspromonte: italské sbory rozprášily malou armádu, Garibaldi byl raněn, zajat a deportován na svůj ostrov Caprera, kde byl odkázán státi se sedlákem.

Následujících šest let čekání prožil Orlando v Turíně, i když Florencie vyvolena za nové hlavní město. Senát provolal Viktora Emanuela italským králem; a vskutku, Itálie byla utvořena, scházel jen Řím a Benátky. Velké boje zdály se nyní skončeny, doba epopejí uzavřena. Benátky měly přibýti porážkou. Orlando se zúčastnil nešťastné bitvy u Custozzy, kde byl dvakráte raněn, nejvíce však do srdce bolestí, když se domníval, že Rakousko zůstane vítězem. Leč vzápětí poraženo u Sadové ztratilo Benátky a o pět měsíců později Orlando byl svědkem triumfálního vjezdu Viktora Emanuela do Benátek, za šíleného jásotu davů. Zbývalo jen ještě dobýti Říma a horečná netrpělivost pudila k tomu celou Itálii; překážkou byl jen slib spřátelené Francie, že bude papeže chrániti. Garibaldi jal se po třetí sníti o nových legendárních hrdinstvích, a nemaje nijakých závazků, vrhl se na Řím jako dobrodružný vůdce, rozohněný vlastenectvím. A Orlando měl po třetí podíl na této rekovné šílenosti, která se ztroskotala u Mentany o papežské zuávy[5], podporované malým francouzským vojem. Opět raněn, vrátil se do Turína, téměř umíraje. Nezbylo než s bolem v duši oddati se osudu; situace zůstala nerozluštěnou. Tu přišel Sedan, rozdrcení Francie, jako hromová rána; cesta k Římu byla volná a Orlando, vrátiv se do pravidelného vojska, náležel ke sborům, které obsadily římskou Campagnu, aby byla zabezpečena Svatá stolice, jak psal Viktor Emanuel papeži Piovi IX. Ostatně boj byl jen tak na oko: papežským zuávům generála Kanzlera nezbylo než ustoupiti, a Orlando byl jeden z prvních, kdož vnikli do města průlomem brány Pia. Ach, to dvacáté září, ten den největšího štěstí Orlandova života, den opojení, úplného triumfu, v němž se uskutečnil dlouholetý jeho sen po strašných zápasech, v nichž obětoval svůj pokoj, jmění, duši i krev!

Následovalo více než deset šťastných let v dobytém Římě, v Římě zbožňovaném, hýčkaném a laskaném jako žena, v niž jsme složili veškeru naději. Očekával od něho mocný rozvoj, čarovné obrození síly a slávy pro mladý národ! Bývalému tomu republikánu, bývalému povstalci bylo se podvoliti a přijmouti křeslo senátora: což sám Garibaldi, jeho bůh, nevykonal u krále návštěvu a nezasedal v parlamentě? Jediný Mazzini nechtěl ve své zarytosti jiné Itálie nezávislé a jediné než republikánské. Orlando se dal pohnouti ještě jedním vlivem, a to budoucností svého syna Luigiho, jenž dospěl osmnáctého roku den po dobytí Říma. Sám se spokojil se zbytky svého bývalého jmění, stráveného ve službách vlasti, pro svého zbožňovaného syna snil však o skvělé budoucnosti. Cítil jasně, že doba hrdinských činů je odbyta, chtěl z něho tedy vychovati velkého politika, velkého státníka, muže užitečného budoucímu mocnému národu; a proto neodmítl důkazu královské přízně, odměnu za dlouholeté služby, chtěje svému synu pomáhati, nad ním bdíti, jej vésti. Byl sám již tak stár, tak odbyt, že nemohl býti užitečným při organizaci, jako býval v boji. Umístil Luigiho v ministerstvu financí, překvapen chápavostí, kterou jevil v obchodních otázkách, snad též bezděčně tuše, že boj bude nyní pokračovati na poli peněžním a hospodářském. A znovu žil ve snu, stále nadšeně věře ve skvělou budoucnost, překypuje bezmeznou nadějí, když viděl, jak se obyvatelstvo Říma zdvojnásobuje, jak se Řím zvětšuje úžasně rychlým vzrůstem nových čtvrtí, jak se slavné toto město v jeho zamilovaných očích stává opět královnou světa.

Náhle jako by jej byl blesk zasáhl. Jednoho jitra, když šel po schodech, byl Orlando raněn mrtvicí; obě nohy byly naráz nehybny, jako z olova. Vynesli jej do pokoje a nikdy již nevkročil na ulici. Tehdy mu bylo šestapadesát let a čtrnáct let již neopustil své lenošky, poután v ní mrtvou nehybností, on, jenž dříve tak bystře probíhal italská bojiště. Žalostný konec hrdiny! A nejhorším bylo, že starý bojovník viděl ze svého pokoje, v němž byl uvězněn, jak se zvolna rozpadávají všechny jeho naděje, a vzmáhala se v něm hrozná melancholie v nedoznané bázni o budoucnost. Konečně viděl jasně, nejsa již zaslepován opojnou činností, trávě pusté, dlouhé dny v přemýšlení. Ta Itálie, kterouž si přál ve svých snech tak mocnou, tak vítěznou, v nové sjednocenosti, jednala šíleně, řítila se ve zkázu, snad v bankrot. Ten Řím, jenž mu byl vždy hlavou, městem ojedinělé slávy, nezbytným národu, vládci zítřka, zdál se odmítati tuto úlohu velkého, moderního hlavního města, jsa těžký jako mrtvola, spočívaje tíhou řady století na prsou mladého národa. A pak jej plnil zoufalstvím jeho syn, jenž se vzpíral každému vedení a stal se jedním z kořistitelů mezi obyvateli, ženoucích se po čerstvé kořisti této Itálie, tohoto Říma, které se jeho otec zdál jen proto chtíti, aby on je mohl drancovati a z nich býti. Marně Luigimu bránil opustiti ministerstvo, pouštěti se do divokých spekulací s budovami a pozemky, jež dovršoval šílený nápad stavěti nové čtvrti. Přes všechno jej však zbožňoval a umlkl, hlavně když se mu zdařily nejodvážnější finanční operace, na příklad přeměna vily Montefiori ve skutečné město, obrovský to podnik, na němž se i nejbohatší zakrváceli, on však vyzískal miliony. A Orlando, zoufalý a němý, umíněně obýval v malém paláci, který Luigi Prada vystavěl ve Via Venti Settembre, jediný pokoj, v němž trávil zbytek svého života s jediným služebníkem, nepřijímaje od svého syna ničeho, mimo to pohostinství, chudobně žije ze své skrovné renty.

Když Pierre dojel do této ulice venti Settembre, vedoucí na úbočí a k vrcholu Viminalu, byl překvapen těžkopádným přepychem nových paláců, prozrazujících dědičný vkus, zálibu v ohromnosti. Za teplého odpoledne, v záplavě purpuru a starého zlata, hlásala tato široká, triumfální ulice, tyto dvě řady nekonečných bílých průčelí pyšnou naději v budoucnost nového Říma, touhu po panování, která vykouzlila ze země tyto obrovské stavby. Hlavně však užasl nad palácem ministerstva financí, obrovským to stavením, kyplopskou kostkou, jejíž hojné sloupy, balkony, štíty a skulptury tvořily celý ohromný svět, vytvořený pýchou a rozmarem z kamene. A naproti, o něco výše, před vilou Bonaparte, stál malý palác hraběte Prady.

Zaplativ kočímu stál Pierre okamžik v rozpacích. Pak vešel do vestibulu, ježto byly dveře otevřeny; neviděl však nikoho, ani domovníka, ani sluhy. Rozhodl se tedy vystoupiti do prvního poschodí. Monumentální schodiště s mramorovým zábradlím napodobovalo v malém obrovské rozměry hlavního schodiště v paláci Boccanera; jevila se tam táž ledová prázdnota, poněkud zmírňovaná kobercem a červenými záclonami, ostře se odrážejícími od bílé omítky zdí. V prvním patře byly přijímací salony, pět metrů vysoké, z nichž dva zahlédl pootevřenými dveřmi; byly zařízeny přepychově, zcela moderně, s nadbytkem hedvábných a sametových čalounů, se zlaceným nábytkem a vysokými zrcadly, odrážejícími nádherné konzoly a stoly. Ani zde nebylo živé duše, v tomto jakoby opuštěném domě, kde bylo znáti nepřítomnost ženy. Pierre již chtěl opět sestoupiti a zazvoniti, když se konečně objevil sluha.

„Rád bych mluvil s panem hrabětem.“

Sluha si chvíli prohlížel nepatrného kněze, pak se ráčil zeptati:

„S otcem, nebo se synem?“

„S otcem, panem hrabětem Orlandem Pradou.“

„Tak! Ve třetím patře.“

A laskavě dodal na vysvětlenou:

„Malé dveře vpravo od schodů. Zaklepejte silně, aby vám otevřeli.“

Pierrovi bylo vskutku klepati dvakrát. Otevřel mu malý, vyschlý stařeček vojenského vzezření, patrně bývalý Orlandův voják, jenž u něho zůstal ve službě; omlouval se, že neotevřel hned, neboť prý balil svému pánu nohy. Ihned šel hosta ohlásit. Tento, prošed temnou předsíní, velmi těsnou, byl překvapen pokojem, do kterého vkročil. Byla to místnost poměrně malá, úplně holá, bílá, vylepená jen modře kvítkovaným papírem. Za zástěnou stála jen železná vojenská postel; jiného nábytku tam nebylo, jen křeslo, v němž hrabě trávil celé dny, hned vedle černý stolek, plný novin a knih, a dvě staré slámou vypletené židle pro nečetné návštěvníky. Na zdi upevněno několik prken, zastávajících místo knihovny. Ale širokým, světlým oknem bez záclon naskýtal se nejčarovnější pohled na Řím, jaký bylo vůbec možno viděti.

Leč záhy neviděl Pierre v náhlém hlubokém pohnutí ničeho, jen starého Orlanda. Byl to starý, zešedivělý lev, dosud skvělý, velmi silný, velký. Les bílých vlasů na mohutné hlavě se silnými rty, mocným orlím nosem a velkýma jiskrnýma očima. Dlouhý bílý vous, mladistvě bujný, kadeřil se na prsou jako vous mytického boha. Bylo možno vycítiti, jak hrozné vášně zuřily asi v této lví hlavě; ale všechny, ať tělesné, ať duševní, vybuchly ve vlastenectví, v šílené odvaze a nezměrné touze po nezávislosti. A starý tento rek, bleskem sražený, s trupem stále vzpřímeným, byl tu upoután ve svém křesle, nohy maje odumřelé, pod černou pokrývkou. Jen jeho paže a oči žily, jen jeho tvář zářila silou a inteligencí.

Orlando se obrátil ke sluhovi a měkce mu řekl:

„Batisto, můžeš jít. Vrať se za dvě hodiny.“

Pohlédnuv pak Pierrovi upřeně do očí, zvolal hlasem, který nepozbyl zvučnosti, přes jeho sedmdesát let:

„Konečně přicházíte, drahý pane Fromente! Konečně si můžeme dle libosti pohovořiti… Vezměte si židli a posaďte se ke mně.“

Zpozorovav pak udivený pohled, jímž kněz měřil chudobnost pokoje, dodal vesele:

„Prominete zajisté, že vás přijímám ve své cele. Ano, žiji zde jako mnich, jako starý vysloužilec, stranou od světa… Syn mi stále vyčítá, že se nechci přestěhovat do některého z krásných dolejších pokojů. Nač to? Nemám nižádných požadavků, neumím spát v péřových postelích, neboť mé staré hnáty uvykly tvrdé zemi… A pak, odtud mám tak krásnou vyhlídku, celý Řím přichází ke mně, teď, kdy nemohu já k němu!“

A ukazoval na okno, zakrývaje tak rozpaky, lehké zardění, jemuž se neubránil, kdykoli tak omlouval svého syna, nechtěje říci pravdu, nechtěje uvésti důvod poctivosti, hlavní to příčinu, proč setrvával ve své chudobné jizbě.

„To je nádherné, překrásné!“ ujišťoval Pierre, aby jej potěšil. „I já jsem velice šťasten, že vás konečně poznávám a že smím stisknouti vaše statečné ruce, které vykonaly tolik krásných činů!“

Orlando zdál se novým posuňkem odháněti minulost.

„Bah, to vše je odbyto, pohřbeno… Mluvme o vás, drahý pane Fromente, o vás mladém, jenž jste přítomností, mluvme rychle o vaší knize, jež jest budoucností… Ach, vaše kniha, ten váš Nový Řím – kdybyste věděl, jak mne zprvu dopálil!“

Se srdečným smíchem se chopil svazku ležícího na stolku, a klepaje svou širokou rukou obra na obálku, řekl:

„Ne, nemůžete si ani představiti, jak se ve mně vše bouřilo, když jsem ji četl…! Papež, zase papež a stále papež! Nový Řím pro papeže a skrze papeže! Vítězný Řím zítřka zásluhou papežovou, daný papeži a mísící svou slávu se slávou papežovou…! Nuže, a my? A Itálie? A všechny miliony, které jsme vydali, abychom ze Říma utvořili velké hlavní město…? Ach, takovou knihu může napsat jen Francouz, a to Francouz z Paříže! Ale, drahý pane abbé, ten Řím, nevíte-li toho, stal se hlavním městem Království italského, je zde král Humbert, jsou zde Italové, celý národ, který hodlá, ujišťuji vás, který chce zachovati pro sebe ten slavný, vzkříšený Řím!"

Tento mladistvý vzlet Pierra rozesmál.

„Ano, ano, to vše jste mi psal. Ale jaký to má vztah k mému stanovisku? Itálie jest jeden národ, část lidstva, a já toužím po shodě, po bratrství všech národů, po smíření celého lidstva, ve víře a v štěstí. Co záleží na formě vlády, je-li to monarchie, nebo republika! Co na ideji jediné a nezávislé vlasti, bude-li pak jen jediný, svobodný národ, žijící ve spravedlnosti a v pravdě!“

Z nadšeného toho výkřiku zachytil Orlando jediné slovo. Tiše a zamyšleně odtušil:

„Republika! V mládí jsem si ji přál horoucně. Bil jsem se za ni, konspiroval jsem s Mazzinim, světcem, věřícím, jenž ztroskotal na absolutní moci. A pak, co? Nezbývalo než přijmouti praktické nutnosti; i nejnesmířlivější se podvolili. Zachránila by nás dnes republika? Rozhodně by se valně nelišila od naší parlamentární monarchie: pohleďte jen, co se děje ve Francii. Proč se tedy odvažovati revoluce, která by dala moc do rukou výstředním revolucionářům, anarchistům? Toho všeho se obáváme, to vysvětluje naši rezignaci… Vím dobře, že někteří vidí spásu v republikánské federaci, aby ve všech bývalých malých státech byly utvořeny republiky, v jejichž čele by stál Řím. Vatikán by snad mohl při tom mnoho získati. Nelze říci, že by k tomu pracoval, ale hledí té možnosti vstříc bez nelibosti. Ale to je sen, pouhý sen!“

Nalezl opět svou veselost, dokonce i s lehkým nádechem ironie:

„Tušíte, čím mne vaše kniha získala? Neboť přes všechny své protesty jsem ji četl dvakrát… To, že by ji byl skoro mohl napsati Mazzini. Ano, nalezl jsem v ní opět celé své mládí, všechny bláznivé naděje svých pětadvaceti let, učení Kristovo, smíření světa evangeliem… Věděl jste, že Mazzini již dávno před vámi snil o obnovení katolicismu? Odvrhoval dogma a poslušnost, ponechával pouze morálku. A to byl nový Řím, lidový Řím, který chtěl učiniti sídlem nové světové církve, v níž by se slily všechny bývalé církve: Řím, Věčné město, předurčená matka a královna, jejíž vláda by znovu vzkvetla pro stálé blaho lidstva…! Není-liž zajímavo, že nynější novokatolicismus, duševní obrození, hnutí k pospolitosti a ke křesťanské lásce, s nímž se nyní nadělá tolik hluku, je jen návratem k mystickým a humanitářským myšlenkám z roku 1848? Žel, to vše jsem viděl, věřil a hájil, vím, do jaké kaše nás zavedly tyto vzlety do azuru záhad. Co chcete, nemám již důvěry!“

Vida pak, že Pierre, podléhaje nadšení, chce odpověděti, zadržel jej.

„Ne, dejte mi domluvit… Chci jen, abyste byl plně přesvědčen, že nám bylo naprosto nezbytno zmocniti se Říma a učiniti jej hlavním městem Itálie. Bez něho by nové Itálie nebylo. Řím byl starou slávou, v jeho prachu tkvěla svrchovaná moc, kterou jsme chtěli obnoviti, Řím dodával svému držiteli síly, krásy, věčnosti. Jsa ve středu země, byl jejím srdcem a musil se státi i jejím životem, jakmile se vzbudila z dlouhého spánku svých trosek… Ach, jak horoucně jsme po něm toužili za vítězství i za porážek, po dlouhá léta hrozné netrpělivosti! Já jej miloval a po něm prahnul více než po kterékoli ženě, maje krev sežehnutu, zoufaje si, že stárnu. A když jsme se ho zmocnili, šíleným naším snem bylo viděti jej skvělým, ohromným, vládnoucím, rovným jiným evropským metropolím, Berlínu, Paříži, Londýnu… Hleďte naň: je stále jedinou mojí láskou, jedinou útěchou, nyní, kdy jsem polomrtev, maje živoucí jen oči.“

A tímže posuňkem znovu ukázal na okna. Pod nesmírným nebem rozkládal se tu Řím do nedohledna, zalit purpurem a zlatem šikmých slunečních paprsků. Ve velké dáli uzavíralo obzor stromoví Janicula smaragdové zeleným pásem, kdežto dóm svatého Petra, více vlevo, byl barvy bledého safíru, hasnoucího v příliš jasné záři. A dále nižší části města, staré město, zarudlé, jako vypálené staletým letním žárem, tak rozkošné oku, tak milé svojí minulosti, nekonečný chaos střech, štítů, věží, vížek, kupolí. Zcela blízko, pod samým oknem, leželo nové město, vystavěné za posledních pětadvacet let, shluk zděných kostek, ještě křídově bílých, jež dosud ani slunce, ani historie neozdobily svým purpurem. Hlavně střechy obrovského Ministerstva financí rozkládaly se v krutě ohyzdných, zoufale mdlých a bezútěšných plochách. Zrak starého vojáka utkvěl posléze na všednosti těchto nových staveb.

Nastalo ticho. Pierre pocítil chlad skrytého, nedoznaného smutku, jenž zavál pokojem, a zdvořile mlčel.

„Promiňte mi, prosím, že jsem vás před chvílí přerušil,“ pokračoval Orlando. „Zdá se mi však, že náš rozhovor o vaší knize neměl by žádoucího významu, dokud neuvidíte a neprostudujete Říma z blízka. Jste zde teprve od včerejška, není-liž pravda? Choďte po městě, prohlížejte, vyptávejte se, a myslím, že se změní mnohé z vašich názorů. Hlavně jsem zvědav, jaký dojem na vás udělá Vatikán, když jste přijel jedině, abyste viděl papeže a obhájil své dílo proti Indexu. Proč bychom diskutovali dnes, přivedou-li vás samotná fakta k jiným názorům lépe, než by se podařilo mně nejkrásnějšími slovy…? Tedy smluveno, zase přijdete; pak bude se nám hovořiti lépe a snad se shodneme.“

„Ale ovšem,“ řekl Pierre. „Přišel jsem dnes jen, abych vám projevil své díky, že jste laskavě pročetl se zájmem moji knihu a abych ve vás pozdravil slávu Itálie.“

Orlando neposlouchal, v myšlenkách stále pohlížeje na Řím. Nechtěl již o něm mluviti, ale bezděky, podléhaje tajnému nepokoji, mluvil tichým hlasem dále, jako by se zpovídal.

„Zajisté, pokračovali jsme příliš rychle. Byla nevyhnutelná vydání, na silnice, přístavy, železnice. Rovněž bylo nutno zemi ozbrojiti, neodporoval jsem tudíž z počátku velkým vojenským břemenům… Leč vzápětí ten závratný vojenský rozpočet, na válku, ke které nedošlo a jejíž očekávání nás zničilo! Ach, byl jsem vždy přítelem Francie, nevyčítám jí, že nepochopila situace, ve které jsme se octli, existenčního důvodu, pro který jsme se spojili s Německem… A ta miliarda, již pohltil Řím! To byla šílenost, zhřešili jsme z nadšení a z pýchy. Ve svém snění starého samotáře vycítil jsem jeden z prvních propast, strašlivou finanční krizi, deficit, kterým vezme zkázu celý národ. Stavěl jsem to před oči svému synu, všem, s nimiž jsem mluvil; ale co to bylo platno? Neposlouchali mne, šíleli, kupujíce a opět prodávajíce, stavíce dále na spekulaci. Uvidíte, uvidíte… Nejhorší je, že nemáme, jako vy, v hustém venkovském obyvatelstvu peněžní a lidskou zásobu, úspory stále připravené k vyplnění děr katastrofami způsobených. U nás vzrůst obyvatelstva, ještě nepatrný, neobnovuje sociální krve stálým přílivem nových lidí; a náš lid je chudý, nemá punčochy s úsporami. Je hrozná bída, to nutno doznati.

Kdo má peníze, raději je pomalu stráví ve městě, neodvažuje se podniků zemědělských nebo průmyslových. Dílny se staví pomalu, půda je obdělávána většinou ještě barbarským způsobem, jako před dvěma tisíci lety… A teď pohleďte na Řím, Řím, jenž nevytvořil, nýbrž jejž Itálie žhoucí a jedinou touhou učinila svým hlavním městem, Řím, jenž stále není více než skvělou ozdobou staleté slávy, Řím, jenž nám dosud dal jen lesk té skvělosti, se svým zvrhlým papeženským obyvatelstvem, nadutým a lenošivým! Příliš jsem jej miloval a příliš jej miluji, než abych litoval, že v něm žiji. Leč, velký bože, jaké šílenství v nás vzbudil, jaké miliony nás stál, jak nás drtí silou své slávy… Jen hleďte, jen hleďte!“

A ukazoval na mdlé střechy Ministerstva financí, obrovské, zoufalé plochy, jako by tam viděl jako trávu skosenou slávu, hrůznou nahotu hrozícího bankrotu. Oči se mu stále plnily slzami a s otřesenou nadějí, v bolestném nepokoji byla nesmírně krásná tato obrovská hlava starého, zešedivělého lva, nyní bezmocného, uvězněného v tom holém a jasném pokoji, jehož vznešená chudoba zdála se protestem proti bohaté monumentálnosti celé čtvrti. To byl tedy plod vítězství! A nyní byl zničen, neschopen znovu obětovat i svou krev a svoji duši!

„Ano, ano,“ vykřikl nakonec, „dokud šlo o osvobození vlasti, obětovali jsme vše, srdce i hlavu, celý život! Ale dnes, kdy je vlast utvořena, jdete se nadchnouti pro organizování jejích financí! To není ideálem! A proto, zatím co staří vymírají, mezi mladými nevyvstane ani jediný nový člověk!“

Pojednou se odmlčel, poněkud v rozpacích, horečně se usmívaje.

„Promiňte, opět jsem se zapomněl: jsem nenapravitelný… Tedy smluveno, necháme toho předmětu, a až si všechno prohlédnete, přijdete zase a pak si pohovoříme.“

Nyní byl nadmíru roztomilý a Pierre chápal, jak lituje, že příliš mnoho mluvil, soudě dle jímavé dobrosrdečnosti a zvýšené laskavosti, jíž jej zahrnoval. Prosil jej, aby zůstal v Římě hodně dlouho, aby nesoudil příliš rychle a aby byl přesvědčen, že Itálie vlastně stále Francii miluje; přál si jen, aby i Itálie byla milována, a jevil opravdovou obavu, že snad již milována není. A Pierre měl týž pocit, právě jako včerejšího večera v paláci Boccanerů, že se naň činí nátlak, aby v něm byl vzbuzen obdiv a láska. Itálie, jako žena, cítící, že není krásná, jsouc v pochybnostech sama o sobě a nedůtklivá, znepokojovala se kvůli mínění návštěvníků a snažila se stůj co stůj si zachovati jejich lásku.

Když Orlando zvěděl, že se Pierre ubytoval v paláci Boccanera, znovu se vzrušil a učinil mrzutý posuněk, když se v tomtéž okamžiku ozvalo klepání na dveře. Zadržel kněze a zvolal „dále“.

„Ne, neodcházejte, chci věděti…“

Vešla dáma, dobrá čtyřicátnice, malá a kulatá, dosud hezká, jemných tahů a roztomilého úsměvu, tonoucího v tloušťce. Byla světlovlasá, očí zelených a čistých, jako voda horského pramene. Dosti slušně oděna, v šatech barvy rezedové, elegantních a čistých, zdála se příjemnou, skromnou a rozvážnou ženou.

„Ach, tos ty, Stefano!“ řekl stařec, nastavuje tvář k polibku.

„Ano, strýčku, šla jsem okolo i zastavila jsem se zeptat, jak se ti vede.“

Byla to paní Saccová, Orlandova neteř, narozená v Neapoli; její matka pocházela z Milána a provdala se za neapolského bankéře Paganiho, jenž později přišel na mizinu. Po tom úpadku vzala si Stefana Sacca, tehdy nepatrného poštovního úředníčka. Chtěje pozdvihnouti závod svého tchána, vrhl se na hrozné obchody, složité a podezřelé; ke konci šťastnou náhodou byl zvolen poslancem. Když přišel do Říma, též s úmyslem kořistiti, musila mu žena pomáhati v jeho ctižádostivých záměrech, strojiti se, zváti společnosti; ač se v tom ještě dobře nevyznala, prokazovala mu přece služby, které nebyly k zahození, jsouc velmi spořivou, velmi rozumnou, velmi dobrou hospodyní, zdědivši všechny ty severoitalské přednosti po své matce; lišila se tím znamenitě od svého muže, prudkého a lehkomyslného, v němž vřela jižní krev s celou jižní náruživostí po požitcích.

Starý Orlando Saccem opovrhoval, leč ke své neteři choval jistou náklonnost, poznávaje v ní svou krev.

Poděkovav jí za účast, ihned jal se mluviti o nejnovější zprávě ranních listů, chovaje podezření, že poslanec vyslal svou ženu, aby vyzkoumala jeho mínění.

„Nu, a ministerství?“

Usadila se nespěchajíc a prohlížela časopisy, ležící na stole.

„Oh, ještě není nic jisto, noviny se poněkud ukvapily. Sacco byl povolán ministrprezidentem k rozmluvě. Velmi se však rozmýšlí, v obavě, že nemá pro zemědělství schopnosti. Ach, kdyby to byly finance…! A pak, jistě by se k ničemu nerozhodl, aniž by se s vámi poradil. Co tomu říkáte, strýčku?“

Stařec prudce mávl rukou.

„Ne, ne, já se do toho nepletu!“

Považoval za ohavnost, za počátek konce tento rychlý vzestup Sacca, toho dobrodruha a pleticháře, jenž vždy lovil v kalných vodách. Ovšem nad svým synem se rmoutil. Když však pomyslil, že Luigi se svou vysokou inteligencí a tak rozsáhlými schopnostmi není dosud ničím, kdežto ten omezenec Sacco, ten požitkář, stále hladový, vetřev se do sněmovny, chce nyní dokonce uchvátit portfej! Byl to malý, suchý mužíček, tmavovlasý, s kulatýma očima, vyčnívajícími lícními kostmi, vyčnívající brady, stále tančící a křičící, nevyčerpatelné výmluvnosti, jehož hlavní předností byl hlas obdivuhodně silný a lahodný! Do všeho se vpravil, ze všeho těžil, svůdce a dobyvatel!

„Poslyš, Stefano, řekni svému muži, že mu dávám jedinou radu, aby se opět vrátil k poště; tam snad může být v něčem užitečný.“

Starého hrdinu nejvíce trápilo a zoufalstvím naplňovalo, že takový člověk jako Sacco lupičsky vpadl do Říma, do toho Říma, jehož získání stálo tolik ušlechtilého úsilí. Nyní se ho zmocňoval Sacco, odnímal jej těm, kdož ho tak obtížně dobyli, jen aby v něm užíval, aby ukájel svou nezkrotnou panovačnost. Pod lichotnou tvářností skrýval úmysl zhltnouti vše. Po vítězství, když byla kořist ještě teplá, přišli vlci. Sever Itálii utvořil, Jih vyšel na lup a vrhl se na kořist a tyl z ní. Z rozhořčenosti zhrouceného reka vyzíralo hlavně protivnictví stále zřejmější mezi Severem a Jihem; Sever pracoval a šetřil, prováděl moudrou politiku, žil vzdělaně, dle velkých moderních myšlenek; Jih, nevzdělaný a líný, bažil jen po požitcích a v dětském nepořádku blýskal se jen prázdným leskem zvučných slov.

Stefana se klidně usmívala, pohlížejíc na Pierra, jenž odstoupil k oknu.

„Oh, strýčku, říkáte to, ale přesto nás máte rád a mně samotné jste již nejednou dobře poradil, začež jsem vám vděčna… Jako na příklad v záležitosti Attilia…“

Mluvila o svém synu, důstojníkovi a o jeho milostné záležitosti s Celií, o malé kněžně Buongiovanniové, o čemž se hovořilo ve všech salonech, bílých i černých.

„S Attiliem je to něco jiného,“ zvolal Orlando. „Je moje krev, právě jako ty; zvláštní, jak se v tom chlapíku vidím. Ano, je celý já, když jsem byl v jeho letech, hezký, odvážný, nadšený…! Vidíš, že si lichotím. Ale doopravdy, Attilia mám rád, neboť mi vrací naději a vidím v něm budoucnost… Nuže, jak stojí jeho věc?“

„Ach, strýčku, působí nám to velké starosti. Když jsem vám o tom jednou vypravovala, pokrčil jste rameny a řekl, že v takových věcech mají rodiče milencům ponechati, aby si vyřídili své záležitosti sami… My ale nechceme, aby se všude říkalo, že svého syna máme k únosu malé kněžny, by si ji vzal pro peníze a pro jméno!“

Orlando se upřímně rozesmál.

„Podívejme se, jak hrdá svědomitost! To tvůj muž ti řekl, abys mi to vyřídila? Ano, vím, že se snaží ukázati jemnocit při této příležitosti… Opakuji však, pokládám se za stejně poctivého, jako on, a kdybych měl syna, jako je tvůj, tak přímého, tak dobrého, tak naivně zamilovaného, nechal bych jej oženiti se, s kým by chtěl a jak by chtěl… Buongiovanni, Bože! Rodině Buongiovanniů, se vší ušlechtilostí a bohatstvím, které ještě mají, bude jen ke cti, dostanou-li za zetě tak krásného a srdečného hocha!“

Na Stefanině tváři se opět zračilo klidné uspokojení. Přišla si jistě jen pro souhlas.

„Dobře, strýčku, vyřídím to svému muži; jistě na to mnoho dá; neboť, ač jste naň přísný, nesmírně si vás váží… S tím snad nebude nic; Sacco se rozhodne dle okolností.“

Vstala a loučila se se starcem něžným políbením, jako při příchodu. Lichotila mu, jak dobře vyhlíží, jak je hezký a vyloudila mu úsměv, jmenujíc dámu, která ještě po něm blázní. Pak odpověděvši lehkým přikývnutím na Pierrovu němou poklonu, odešla, skromně a rozumně se tváříc.

Orlando chvíli mlčel, upíraje oči na dveře, smutně asi přemýšleje o podlé a trapné přítomnosti, tak rozdílné od slavné minulosti. Náhle se obrátil k Pierrovi, jenž stále čekal.

„Milý příteli, vy jste se tedy ubytoval v paláci Boccanerů. Ach, jaké neštěstí je i tam!“

Když však mu Pierre líčil rozmluvu s Benedettou a opakoval její slova, že jej má stále ráda a že nikdy nezapomene jeho dobroty, buď co buď, byl dojat a hlas se mu zachvěl.

„Ano, to je dobrá duše; ta není zlá. Ale co činit! Nemilovala Luigiho a on snad byl poněkud prudký… Ty věci nejsou tajemstvím, mohu s vámi o nich volně mluviti, ježto, k mému žalu, je každý zná.“

Orlando, tona ve vzpomínkách, líčil upřímnou svoji radost před sňatkem, při myšlence, že toto rozkošné stvoření se stane jeho dcerou a přivolá nazpět mládí a půvab k jeho mrzáckému křeslu. Vždy se kořil kráse, s náruživostí milence, a jistě by byla zůstala láska k ženě jeho jedinou láskou, kdyby nebyla vlast zabrala lepší její část. A Benedetta jej vskutku zbožňovala, ctila, přicházejíc na dlouhé hodiny do jeho chudobné světnice, do níž vnášela odlesk božského půvabu. Ožíval jejím svěžím dechem, čistou vůní a lichotnou ženskou něžností, jíž jej obklopovala, pečujíc o každou maličkost. Leč vzápětí, jaké hrozné drama! A jak mu krvácelo srdce, že neví, jak by manžely smířil! Nemohl svému synu zazlívati, že chtěl býti milovaným manželem. Zprvu, po neblahé první noci, po srážce těch dvou umíněných hlav, doufal, že Benedettu přesvědčí a že ji vloží Luigimu do náruče. Když se mu však v slzách svěřila, doznávajíc dávnou lásku k Dariovi, líčíc netušený odpor před tělesným spojením, obětováním panenství jinému muži, pochopil, že nikdy nepovolí. A tak uběhl celý rok, jejž prožil, upoután na své křeslo, uprostřed tohoto palčivého dramatu, jež se odehrávalo pod ním, v těch nádherných komnatách, plných přepychu, odkud nedoléhal k jeho sluchu ani zvuk. Kolikráte se snažil něco zaslechnouti, obávaje se hádek, zoufaje, že nemůže prospěti, prokázati dobro! Od syna se nedověděl ničeho, ten mlčel; jen někdy dostalo se mu zpráv od Benedetty, když ji přemohlo dojetí. A tento sňatek, v němž chvíli viděl tak vytoužené spojení starého Říma s novým, tento nedokonaný sňatek plnil jej zoufalstvím, jako zhroucení všech nadějí, konečná ztráta snu, který vyplňoval jeho celý život. Bolest, kterou mu tato situace působila, stávala se tak nesnesitelnou, že si konečně sám přál rozvodu.

„Ach, příteli, nikdy jsem tak jasně nepochopil osudnost vzájemného odporu, a to, jak možno v největší lásce a s nejzdravějším rozumem zaviniti neštěstí jiných i své vlastní.“

Tu se znovu otevřely dveře, tentokráte bez zaklepání, a vešel hrabě Prada. Kvapně poděkovav Pierrovi, jenž vstal, přistoupil k otci a chopil se jeho rukou, v starosti, že je shledá příliš teplými nebo příliš studenými.

„Přicházím právě z Frascati, kde jsem musil přespati; mám takové starosti s přerušením staveb. Prý jste měl špatnou noc.“

„Ale ne, ujišťuji tě.“

„Oh, mně to neřeknete… Proč tak umíněně žijete zde, bez všeho pohodlí? Pro vaše stáří to již není. Tak byste mne potěšil, zvoliv si jiný, pohodlnější pokoj; tam by se vám spalo lépe!“

„Eh, ne, ne…! Vím, že mne máš jistě rád, můj dobrý Luigi. Ale, prosím tě, nech mne jednati dle mé staré hlavy. Jen tak mi můžeš udělat potěšení.“

Pierre byl velice překvapen horoucí láskou, která planula v pohledu obou mužů, když si upřeně hleděli do očí. Zdálo se mu to nesmírně dojemným, něžným a krásným, při tolika neshodujících se činech a myšleních, tolika morálních trhlinách, které je dělily.

Se zájmem je srovnával. Hrabě Prada, menší a tlustší, měl zajisté touž energickou a silnou hlavu, porostlou hrubým černým vlasem, týž přímý pohled, poněkud tvrdý, ve tváři světlé pleti s hustým knírem. Leč ústa měl jiná, ústa s vlčím chrupem, smyslná a chtivá, ústa dravá, stvořená pro večery po bitvách, kdy jde již jen o rvaní toho, čeho druzí dobyli. Když někdo chválil jeho přímé oči, bývala námitka: „Ano, ale jeho ústa se mi nelíbí.“ Nohy měl silné, ruce tlusté a široké, velmi hezké.

A Pierre se podivil, shledávaje ho takovým, jak si jej byl představoval. Znal dosti intimně jeho historii, aby si mohl sestaviti obraz rekova syna, zkaženého výbojem, hltajícího plnými ústy žeň posečenou otcovým slavným mečem. Zejména zkoumal, jak se otcovy ctnosti v synovi zvrhly a jak se změnily v neřesti; nejušlechtilejší vlastnosti se zvrátily, rekovná a nezištná energie se proměnila v divokou lačnost požitků, bojovník zvrátil se v lupiče, co již nevanuly city velkého nadšení, co již se nebojovalo, nýbrž jen odpočívalo mezi naloupenou kořistí. A rek, ochromený otec, odsouzený k nehybnosti, byl svědkem zvrhání se svého syna, kramařícího a přecpávajícího se miliony!

Leč Orlando představil Pierra. „Pan abbé Pierre Froment, o němž jsem ti vyprávěl, autor knihy, kterou jsem ti dal čísti.“

Prada byl velmi vlídný a jal se hned mluviti o Římě s nadšením inteligenta, muže, jenž z něho chce udělati velké hlavní město. Znal Paříž, přeměněnou druhým císařstvím, viděl Berlín vzrostlý a okrášlený po německých vítězstvích; a dle jeho názoru hrozila Římu brzká smrt, nepůjde-li s hnutím, nestane-li se městem hodným velkého národa. Buď rozpadávající se muzeum, nebo obnovené, vzkříšené město.

Pierre, téměř již zaujat, naslouchal se zájmem tomuto muži, jehož pevný a jasný duch se mu zamlouval. Věděl, jak obratně jednal v záležitosti vily Montefiori, obohativ se, kde tolik jiných zchudlo, jistě předvídaje osudnou katastrofu, když ještě spekulativní horečka bláznila celý národ. Překvapovaly však již známky únavy v jeho tváři, sálající vůlí a energií, předčasné vrásky, ochablé rty, jako by tento muž byl unaven stálými zápasy, v nichž druzí kolem něho padali, podrývaná půda hrozila odrazem zničiti i bohatství lépe si stojících. Vyprávělo se, že se Prada v poslední době vážně znepokojoval; již mu nebylo nic dosti pevným, všechno mohlo býti pohlceno finanční krizí, den ze dne rostoucí. U tohoto drsného syna severní Itálie bylo to jakýmsi úpadkem, pozvolným trouchnivěním, za zženšťujícího a zhoubného vlivu Říma. Všechny své chtíče, po penězích i po ženách, tu ukojoval a tím se vysiloval. A to bylo zdrojem němého Orlandova zármutku, že viděl rychlý úpadek svého výbojného rodu, kdežto Sacco, Ital z Jihu, podporován podnebím, zvyklý na taková stará města, v prach se rozpadající ve slunečním žáru, bujel tu jako plevel v půdě zmrvené zločiny dějin a znenáhla se zmocňoval všeho, bohatství i moci.

Při zmínce Saccova jména otec řekl synovi o Stefanině návštěvě. Nemluvíce, oba si stále s úsměvem hleděli do očí. Kolovaly pověsti, že portfej zemřelého ministra orby nebude snad ihned udělen, nýbrž že se některý z ministrů ujme prozatímně správy, až do otevření parlamentu.

Pak padla zmínka o paláci Boccanerů; Pierre zdvojil pozornost.

„Ach,“ řekl mu hrabě, „vy bydlíte ve Via Giulia. Tam dříme celý starý Řím v tichu a zapomnění.“

Velmi nenuceně se bavil o kardinálovi a i o Benedettě, hraběnce, jak svou ženu nazýval. Snažil se neprozraditi svého hněvu. Leč mladý kněz vycítil, jak se chvěje dosud raněn, zuře vztekem. Vášeň k ženě, žádostivost propukala u něho tak prudce, že musila býti ihned ukojena; jistě byla to rovněž jedna ze zvrácených otcových ctností, nadšený zápal, ženoucí se k cíli, vybíjející se bezodkladným činem. Proto také po zrušení poměru s kněžnou Flavií, když chtěl Benedettu, božskou neteř tety dosud tak krásné, byl odhodlán ke všemu, k sňatku, k boji o tuto dívku, jež ho nemilovala, nedbaje, že jí snad zkazí celý život. Než ji nemíti, raději by byl zapálil Řím. A příčinou jeho utrpení bez naděje na uzdravení, rány bez ustání se jitřící, bylo, že jí neměl, že byla jeho a odmítla jej. Nikdy nezapomene té pohany; rána tkvěla v nitru jeho neukojeného těla, jež se rozpalovalo nejmenším vánkem. A pod zevnějškem bezvadného muže šílela smyslnost, žárlivá a pomstychtivá, schopná zločinu.

„Pan abbé ví všechno,“ zašeptal starý Orlando smutně.

Prada mávnul rukou, jako by chtěl říci, že to ví každý.

„Ach, otče, kdybych vás nebyl poslechl, nikdy bych nebyl svolil k tomuto jednání o zrušení manželství! Hraběnka by byla donucena k návratu do manželského obydlí a nevysmívala by se nám dnes se svým milencem, tím Dariem, vlastním bratrancem.“

Orlando chtěl posuňkem odporovati.

„Ale zajisté, otče. Proč myslíte, že by byla odtud utekla, ne-li, aby žila doma, v náručí svého milovníka? Myslím, že ten palác ve Via Giulia i s kardinálem je útočištěm hezké špíny!“

Sám to rozšiřoval a roznášel obvinění své ženy z cizoložného poměru, dle něho veřejného, nestoudného. Sám tomu však doopravdy nevěřil, neboť příliš dobře znal Benedettinu pevnou mysl, pověrečnost téměř mystickou, s jakou pohlížela na své panenství, její rozhodnutí náležeti jedině muži milovanému, svému manželu před Bohem. Leč takové obvinění považoval za dobrou, účinnou zbraň.

„À propos,“ zvolal náhle, „dnes mi byla sdělena Moranova žaloba; něco neočekávaného: manželství nebylo prý dokonáno pro manželovu neschopnost.“

A vypukl v smích, snaže se naznačiti, jak svrchovaně směšným se mu to zdá. Zbledl však tajným vztekem a jeho smích zněl tvrdě, krutě; bylo zřejmo, že nepravé toto obvinění z neschopnosti, tak ponižující pro muže tak silného, pohnulo jej k rozhodnutí hájiti se v procesu, o kterém nechtěl s počátku ničeho věděti. Přijme tedy spor, jsa ostatně přesvědčen, že se jeho ženě nepodaří docíliti zrušení manželství. A ve stálém smíchu uváděl poněkud odvážné podrobnosti aktu, vysvětluje, že to není tak snadné se ženou, která se brání, škrabe a kouše, ostatně pak že není docela jisto, že nebyl dokonán. V každém případě bude žádati zkoušku, Boží soud, jak řekl, stále více rozjařen svým vtipkováním, a to před shromážděnými kardinály, půjdou-li ve své svědomitosti tak daleko, že se budou o tom chtíti přesvědčit na vlastní oči.

„Luigi!“ řekl Orlando mírně, ukazuje pohledem na mladého kněze.

„Ano, už mlčím, máte pravdu, otče. Ale vskutku, je to tak hanebné a směšné… Víte, co říká Lisbeth? ‚Ach, ubohý příteli, porodím tedy malého Ježíška!‘“

Orlando znovu projevil nevoli, neboť se mu příčilo, když jeho syn před hostem mluvil tak klidně o svém poměru. Lisbeth Kauffmannová, sotva třicetiletá, světlovlasá a růžová, stále veselá a usměvavá, náležela k cizinecké kolonii; ovdověla před dvěma roky, po muži, jenž přijel do Říma léčiti svou prsní chorobu. Volna a dosti bohatá, takže nikoho nepotřebovala, zůstala v Římě ze záliby, vášnivě milujíc umění, sama se též zabývajíc malířstvím; ve Via Principe Amadeo, v nové čtvrti, koupila si malý palác, jehož velký sál v druhém patře, přeměněný v ateliér, stále provanutý vůní květin, stal se záhy dostaveníčkem roztomilé a duchaplné společnosti. Tam ji nalézali stále veselou, oděnou dlouhými blůzami, poněkud rozpustilou, hrozně se někdy proříkávající; byla však roztomilou společnicí a zadala si dosud jen s Pradou. Jistě se jí zalíbil, a čtyři měsíce poté, co jej opustila žena, oddala se mu úplně. Nyní byla v jiném stavu, již v sedmém měsíci, a nikterak toho neskrývala, jsouc tak klidná a tak šťastna, že široký kruh jejich hostí k ní nepřestal docházeti, jako by to nebylo ničím v tom volném životě velkého kosmopolitického města. Toto těhotenství hraběte za stávajících okolností ovšem nadmíru těšilo, neboť je považoval za nejlepší důkaz proti obvinění, kterým jeho mužská pýcha tak trpěla. Leč, čehož nedoznával, rána v jeho nitru neustávala krváceti; neboť ani toho příští otcovství, ani rozkošné a lichotivé milování s Lisbeth nevyvážilo trpkosti, že jej Benedetta odmítla: ji hořel míti, a tragicky ji chtěl potrestati za to, že ji neměl.

Pierre nebyl do tohoto zasvěcen, nemohl tudíž pochopiti. Jsa v rozpacích a chtěje se vzpamatovati, vzal do ruky silný svazek, ležící na stole mezi novinami; s údivem shledal, že je to klasické francouzské dílo, jedna z příruček pro bakaláře, obsahující ve stručném výtahu znalosti vyžadované při zkouškách. Byla to skromná a praktická první příručka, ale projednána v ní matematika, fyzika, chemie a přírodopis, takže povšechně tvořila soubor vymožeností posledního století a podávala obraz současné lidské vzdělanosti.

„Ach,“ zvolal Orlando, šťasten, že může rozhovor obrátiti jiným směrem; „díváte se na knihu mého starého přítele Théophila Morina. Víte, že byl jeden z Marsalského tisíce a že s námi dobyl Sicílie a Neapole? Hrdina… Více než před třiceti lety se vrátil do Francie a je opět prostým profesorem, z čehož ovšem nezbohatne. Vydal tuto knihu, která šla tak dobře na odbyt, že mu napadlo přivydělati si ještě něco překlady, mezi jinými i do vlaštiny… Zůstali jsme si bratry a tu mu napadlo dovolati se mého vlivu, o němž má velké mínění. Bohužel se však mýlí a obávám se velice, že mu nevymohu přijetí díla.“

Prada, opět velmi korektní a roztomilý, lehce pokrčil rameny, projevuje skepticismus svého pokolení, žádajícího si jen udržení nynějšího stavu věci, aby z nich mohli co nejvíce vytěžiti.

„K čemu to?“ šeptal. „Příliš mnoho knih! Příliš mnoho knih!“

„Ne, ne,“ opáčil vášnivě stařec, „knih není nikdy příliš mnoho! Je jich potřebí, a zas a stále! Ne mečem, nýbrž knihou zdolá lidstvo lež a bezpráví, docílí bratrského míru mezi národy… Ano, usmívej se, vím, že to nazýváš mými nápady z roku 48. Myšlenkami starého dědka, jak říkáte ve Francii, není-liž pravda, pane Fromente? Nicméně však je pravda, že Itálie zahyne, nechopíme-li se tohoto problému od základů, chci říci, neutvoříme-li lid; a to je možno jediným způsobem, vzdělati jej, učením rozvinouti tu obrovskou, ztracenou sílu, která dnes hnije v nevědomosti a v lenosti… Ano, ano! Itálie je utvořena, utvořme Italy. Knihy a zas knihy! A stále vpřed, k vědě a k světlu, chceme-li žíti, býti zdrávi, dobří a silní!“

Starý Orlando byl nádherný, polovztyčen ve své lenošce, s mocnou lví hlavou, oslňující bělostí vousů a vlasů. V této chudobné světničce, tak dojímající úmyslnou chudobou, zazněl jeho nadějný výkřik s tak horečnou vírou, že Pierre viděl před sebou vystávati jinou, postavu, kardinála Boccaneru, černého a vzpřímeného, jen s vlasy bílými, rovněž uchvacujícího rekovnou krásou uprostřed trouchnivějícího paláce, pod zlacenými stropy, hrozícími spadnouti mu na hlavu. Ach, těch skvělých tvrdohlavců, věřících, starých, stále o tolik mužnějších a nadšenějších než mládí! Svým přesvědčením stáli na dvou protivných pólech, nemajíce společných myšlenek ani citů; a v tomto starobylém Římě, kde se vše rozpadávalo v prach, oni jediní zdáli se zdvíhati odpor, nezdolně a bez hnutí, stojíce na obzoru tváří v tvář nad svým městem, jako dva rozdělení bratří. Spatřiti je takto jednoho po druhém, tak velké, tak osamocené, tak nezištné a povznesené nad všední nízkosti, toť vyplňovalo den snem o věčnosti.

Prada se ihned chopil starcových rukou a synovsky vroucně je tisknul, aby jej upokojil.

„Ano, ano, otče, máte pravdu, jako vždy, a já hlupák vám odmlouvám. Prosím vás, upokojte se! Takto se odkryjete a zase si zastudíte nohy.“

Poklekl a s nesmírnou péčí urovnával pokrývku; pak stále kleče jako malý hoch, přes svých čtyřicet let, zdvihl k němu zvlhlý zrak, prosebně a v němém zbožňování; stařec, uklidněn a velmi dojat, hladil mu vlasy chvějícími se prsty.

Pierre tu strávil téměř dvě hodiny; konečně se poroučel, velmi dojat a pohnut vším, co viděl a slyšel. Znovu bylo mu slibovati, že opět přijde na delší rozhovor. Octnuv se na ulici, kráčel nazdařbůh. Právě odbila čtvrtá hodina. Rozhodl se projíti Římem, bez plánu, v této rozkošné chvíli, kdy slunce klesalo na svěží, nekonečně modré obloze. Za okamžik se ocitl ve Via Nazionale, kterou projel minulého dne, po příjezdu; poznal zelené sady na bocích Quirinalu, obrovské, mdlé průčelí banky, od oblohy se odrážející pinie vily Aldobrandini. Když stanul v záhybu, pohlížeje na Traianův sloup, který se nyní podobal temnému stvolu, byl překvapen náhlým zastavením vozíku, v němž sedící mladý muž jej zval k sobě zdvořilým pokynem.

„Pane abbé Fromente, pane abbé Fromente!“

Byl to mladý kníže Dario Boccanera, jenž se projížděl, jako každodenně, po Corsu. Žil nyní výhradně ze štědrosti svého strýce kardinála a téměř stále byl bez peněz. Ale jako každý Říman raději by byl jedl suchý chléb, kdyby toho bylo třeba, než aby se vzdal svého povozu, koně a kočího. V Římě je povoz nepostradatelným přepychem.

„Pane abbé, není libo přisednouti? Bude mi velkým potěšením ukázati vám trochu naše město.“

Jistě se chtěl zavděčiti Benedettě, jsa vlídným k jejímu chráněnci. A pak, ježto neměl ničeho na práci, těšilo jej zasvěcovati mladého kněze, prý velmi inteligentního, do všeho, co považoval za výkvět Říma, jeho nevyrovnatelný život.

Pierrovi nezbývalo než přijmouti, ač by byl raději sám pokračoval v procházce. Mladý muž však jej přece zajímal, ten poslední potomek vyčerpaného rodu, zřejmě neschopný myšlenky a činu, ostatně velmi příjemný ve své pýše a lhostejnosti. Jsa spíše Římanem než vlastencem nepocítil nikdy nejmenší chuti se připojiti, jsa spokojen svým nečinným životem v ústraní; a přes všechnu svou vášnivost neprováděl pošetilostí, jsa v jádru velmi praktický, velmi rozumný, jako všichni ostatní z toho města, pod zdánlivým nadšením.

Jakmile vůz přejel Piazza di Venezia a zabočil na Corso, povolil nátlaku své dětské chlubnosti, lásce k šťastnému a veselému životu venku, pod širým nebem. Vše to jevilo se zcela jasně v posuňku, jímž provodil slovo:

„Corso!“

Pierre byl jat obdivem, právě jako včera. Znovu viděl tu dlouhou a úzkou ulici, sáhající až k Piazza del Popolo, zalitému světlem, jen s tím rozdílem, že nyní tonuly v slunci domy na pravé straně, kdežto levou stranu halil stín. Jak! Toť tedy Corso! Tento zpola temný průsek, stísněný mezi vysokými a těžkopádnými průčelími, tato nuzná silnice, kam se vešly nejvýše tři vozy vedle sebe, vroubené stísněnými krámy s výkladci plnými cetek! Nikde volného prostoru, ani vyhlídky, ani osvěžující zeleně! Jen tlačenice a dusný nával na úzkých chodnících pod úzkou páskou nebe! A marně mu Dario jmenoval skvělé historické paláce, Palazzo Bonaparte, Palazzo Doria, Palazzo Odelscachi, Palazzo Sciarra, Palazzo Chigi; marně mu ukazoval Piazza Colonna se sloupem Marca Aurelia, nejživější náměstí celého města, kde se neustále hemží spěchající a rozmlouvající davy; marně se snažil až k Piazza del Popolo vzbuditi jeho obdiv pro kostely, domy, příční ulice, pro Via Condotti, na jejímž konci čněla v nádheře zapadajícího slunce svatá Trojice dei Monti, všecka zlatá, nad triumfálním španělským schodištěm: Pierre nemohl se zbaviti dojmu zklamání při pohledu na tuto úzkou ulici bez vzduchu, paláce se mu zdály nemocnicemi nebo smutnými kasárnami, na Piazza Colonna trpce postrádal stromoví; jen svatá Tojice dei Monti jej zaujala, působíc dojmem vzdálené, skvělé apoteózy.

Tu obrátili a vraceli se od Piazza del Popolo z Piazza di Venezia, pak opět nazpět, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, bez únavy. Dario, okouzlen, se ukazoval, rozhlížel, zdravil a děkoval za pozdravy. Po obou chodnících se pohyboval hustý zástup, nahlížející zvědavě do povozů a lehce mohli podávati ruku lidem uvnitř sedícím. Znenáhla vzrostl počet kočárů do té míry, že jely krokem ve dvojí, nepřetržité řadě. Byla to pestrá směsice, celý Řím stěsnaný na prostoře co možno malé, známí lidé se zde setkávali jako v saloně, lidé, kteří spolu nemluvili, nejpříkřejší protivníci, zde však se tísnili a vzájemně se prohlíželi. Tu teprve Pierre pochopil, co je vlastně Corso, ten starý zvyk, vášeň a sláva města. Požitek byl právě v té těsnosti ulice v nucené tlačenici, kde bylo se možno setkati, ukojiti vzdělanost, najevo stavěti marnivost, sbírati látku k nekonečným klepům. Celé město se tu denně vídalo, roztahovalo a vyčíhávalo, v sobě samo se shlížejíc, cítíc potřebu tak nezdolnou takto se stýkati, že lepší člověk, jenž nechodil na Corso, byl jako cizinec, bez novin, žijící jako divoch. A vzduch byl vlahý, lahodný, úzká páska oblohy mezi těžkopádnými paláci svítila neskonale čistým azurem.

Dario se stále usmíval a lehce kýval hlavou na pozdrav; a jmenoval Pierrovi knížata a kněžny, vévody a vévodkyně, slavná jména, skvící se v historii a vyvolávající svým zvukem třesk zbraní v bojích nebo papežské průvody v purpurových hávech, zlatých tiárách, v posvátných ornátech posetých drahokamy; a Pierre se zklamáním viděl tlusté ženy, malé mužíčky, stvoření nadmutá nebo vyzáblá, v moderních oblecích ještě ohyzdnější. Přece však přešlo několik hezkých žen, hlavně dívek, mlčících, s velkýma, jasnýma očima. Dario mu právě ukazoval ohromné průčelí paláce Buongiovanni, postaveného v sedmnáctém století, nevkusného a těžkopádného; vesele pak dodal:

„Ach, hle, tam na chodníku stojí Attilio… Mladý poručík Sacco, víte, že?“

Pierre pokynul, že je do věci zasvěcen. Attilio jej rázem zaujal, velmi hezký ve své uniformě, tváře živé a statečné, z níž hleděly něžně modré oči, které měl po matce. Byl opravdu vtěleným mládím a láskou, s celou nadšenou nadějí nedbající o budoucnost.

„Uvidíte, až zas pojedeme okolo,“ řekl Dario. „Bude tu ještě a pak vám něco ukážu.“

A vesele mluvil o mladých děvčatech, těch malých kněžnách, malých vévodkyních, tak opatrně vychovaných v Sacré-Coeur, ostatně většinou nevědomých, dokončujících pak svou výchovu v sukních svých maminek, vycházejíce s nimi jen na obvyklou procházku po Corsu, žijíce jako uvězněny v pochmurných svých palácích. Ale jaká bouře v těch mlčelivých duších, kam ještě nikdo nevstoupil! Jak zvolna tu někdy vyrůstá vůle, pod zdánlivou neznalostí všeho, co je obklopuje! Kolik jich si umíní zaříditi si život samy, vyvoliti si muže, který by se jim líbil, dostati jej navzdor celému světu! A tak hledán a volen milenec mezi davem mladých mužů na korzu, loven očima za procházek, jasnýma očima, jež mluvily, jež se zřejmě doznávaly, vzdávaly, aniž by se pohnuly rty, cudně semknuté; a což milostné lístky, tajně vyměňované v kostele, podplácení komorných, umožňujících schůzky, zprvu zcela nevinné. Nakonec však z toho byla často svatba.

Celia chtěla Attilia, jakmile se jejich zraky setkaly, v den smrtelné nudy, kdy jej po prvé spatřila oknem paláce Buongiovanni. Zdvihl hlavu a Celia jej ihned zajala, sama se vzdávajíc, širokým, čistým pohledem mu hledíc do očí. Byla jen zamilována, nic více. Líbil se jí, chtěla jej, jen jej a nikoho jiného. Byla by čekala třeba dvacet let, doufala jej však získati ihned klidnou, pevnou vůlí. Vyprávělo se o hrozných výbuších vzteku jejího otce, které se však rozrážely o její uctivé, ale umíněné mlčení. Kníže, ze smíšené krve, syn Američanky, jenž si vzal Angličanku, bojoval jen, aby zachoval netknutým své jmění a své bohatství za všeobecného úpadku; a dokonce se prý srazil i s kněžnou, vytýkaje jí, že nad svou dcerou dostatečně nebděla. Leč v kněžně se probudila pýcha cizinky, jež svému muži přinesla věnem pět milionů. Nevykonala dosti, porodivši mu pět dětí? A ze vzdoru se přestala vůbec starati o dům, bouří zmítaný.

Když se vůz opět blížil paláci, Dario Pierra upozornil.

„Vidíte, Attilio je tu zas… A teď pohlédněte vzhůru, do třetího okna v prvém poschodí.“

Byl to krátký, rozkošný okamžik. Pierre viděl, jak se zlehka zdvihl cíp záclony a za ní vyhlédla sladká tvář Celie, jako cudná, uzavřená lilie. Neusmívala se, nepohnula se. Na čistých těch rtech a v jasných, bezedných očích nebylo možno ničeho čísti. A přece tím pohledem uchvacovala Attilia a jemu se vzdávala, bez výhrady. Pak záclona opět spadla.

„Ach, ta malá maska!“ šeptal Dario. „Ví někdo, co tkví za takovou nevinností?“

Pierre ohlédnuv se spatřil Attilia se zdviženou hlavou, tváří rovněž bledou a nehybnou, s ústy semknutými a očima široce rozevřenýma. A pocítil nesmírné dojetí nad touto hlubokou láskou v náhlé její všemohoucnosti, nad láskou pravou, věčnou a mladou, prostou vší žádosti a vypočítavosti.

Dario dal kočímu rozkaz, aby zajel na Monte Pincio: obvyklá projížďka za krásných, jasných podvečerů. Nejprve jeli přes náměstí del Popolo, nejvzdušnější a nejpravidelnější v Římě, s pobočními ulicemi a pravidelnými kostely, s obeliskem uprostřed a dvěma souměrnými řadami stromů vedle bílých chodníků, mezi vážnými budovami sluncem ozlacenými. Pak zahnul vůz napravo a vjel na rampy Pincia, serpentinovou to cestu, vroubenou basreliéfy, sochami, kašnami, mramorovými sochařskými výtvory všeho druhu, vzpomínka to na antický Řím. Leč sad na vrcholu shledal Pierre poměrně malým; byl to jen čtverec tvořený čtyřmi alejemi pro povozy. Poprsí slavných mužů antické i moderní Itálie vroubí tyto aleje nekonečnou řadou. Pierre obdivoval hlavně stromy, druhů nejrůznějších a nejvzácnějších, vybraných a pěstovaných s největší péčí, téměř všechny s vytrvalým listím, takže tam byl v zimě v létě rozkošný stín, tvořený listnatou klenbou všemožných odstínů. A vůz vjel do nekonečné řady kočárů bez únavy projíždějících svěžími alejemi.

Pierre zahlédl mladou dámu, sedící samotnou v bezvadném, temně modrém kočáře. Byla velmi hezká, malá, hnědovlasá, mdlé pleti, velkých, sladkých očí, skromného výrazu, jímavé skromnosti. Oděna byla jednoduše, v hedvábný šat barvy zvadlého listí, měla však velký klobouk poněkud výstřední. Ježto na ni Dario pohlížel, kněz se ho zeptal, kdo je to, a vyvolal tím úsměv na rtech mladého knížete. Oh, nikdo, Tonietta, jedna z málo dam polosvěta, o něž se Řím zajímal. A jal se o ní hovořiti s volností vlastní jeho plemeni ve věcech lásky: její původ byl neznám, dle jedněch velmi nízký – prý byla dcerou krčmáře v Tivoli, dle jiných pocházela z Neapole, jsouc dcerou bankéře; rozhodně však to bylo děvče velmi inteligentní, jež se samo vychovalo a přijímalo velmi elegantně ve svém malém paláci ve Via dei Mille, který jí daroval zesnulý starý markýz Manfredi. Nekompromitovala se, měla vždy jen jediného milence, a kněžny i vévodkyně, které se jí bály, vidouce ji denně na korzu, byly s ní spokojeny. Hlavně jedna zvláštnost ji proslavila, a to návaly opravdové lásky, jež ji někdy schvátila; pak vzdávala se svému milenci, nepřijímajíc od něho ničeho, mimo kytici bílých růží každého rána; a když ji tak lidé vídali, někdy i po několik neděl, projížděti se na Pinciu s čistými těmi růžemi, tou bílou svatební kyticí, usmívali se s něžnou laskavostí.

Dario se odmlčel a obřadně pozdravil dámu, jež jela okolo v ohromném landauru ve společnosti pána. Řekl prostě:

„Moje matka.“

Pierre ji znal, aspoň znal její historii od vikomta de la Chouea: že se vdala po druhé v padesáti letech po smrti knížete Onofria Boccanery; jak si na korsu vylovila očima tímže způsobem, jako činily mladé dívky, hezkého muže dle svého vkusu, o patnáct let mladšího; že tento muž, Jules Laport, bývalý strážmistr papežské gardy, býval prý cestujícím s ostatky a byl zapleten ve zvláštní aféru s padělanými ostatky; jak z něho udělala markýze Montefiori, posledního ze šťastných dobrodruhů, jací se vyskytují v pohádkách, kde se královny vdávají za pastýře.

Když je potkali po druhé, Pierre si je dobře prohlédnul. Markýza byla opravdu překvapující, vyslovená římská krása v plném rozkvětu, velká, silná, temných vlasů, s hlavou bohyně, tahů pravidelných, poněkud těžkopádných, prozrazujíc svůj věk jen chmýřím na hořejším rtu. A markýz, romanizovaný Švýcar ze Ženevy, byl opravdu statný muž, ramenatý, jako pravý důstojník, se silným knírem, nikterak hloupý, jak se tvrdilo, veselý a vtipný, dámami prohlašován za dobrého společníka. Byla tím nadšena, všude se jím honosila, počavši s ním nový život, jako by jí bylo dvacet let, stravujíc po jeho boku poslední zbytky jmění zachráněného při katastrofě vily Montefiori; na svého syna tak zapomínala, že se s ním jen někdy setkávala na promenádě, zdravíc se s ním jako s dobrým známým.

„Podívejme se na západ slunce za Svatým Petrem,“ řekl Dario, jako svědomitý průvodce, jenž nezapomíná žádné znamenitosti.

Vůz se vrátil k terase, kde hrála vojenská hudba za hluku plechových nástrojů. Stálo tam již mnoho ekvipáží a okolo se kupily davy pěších posluchačů. A z této překrásné terasy, vysoké a široké, otvíral se jeden z nejčarovnějších pohledů na Řím. Za Tiberem, nad matným chaosem nové čtvrti Zámeckých luk tyčil se Svatý Petr mezi zelení Monte Maria a Janicula. Vlevo se rozkládalo staré město, bezmezné moře střech a budov, do nedohledna se prostírající. Pohled však se stále vracel ke Svatému Petru, trůnícímu v azuru ve vznešené a čisté ohromnosti. A pohled na pozvolný západ slunce za tímto obrem byl z této terasy čarovný.

Někdy je to sesutí krvavých mračen, bitvy obrů, bojujících údery hor, klesajících pod obrovitými troskami plamenných měst. Někdy se od temného moře odrážejí jen rudé trhliny, jako by byla rozhozena světelná síť k vylovení denní hvězdy řasami pohlcené. Někdy se vznáší růžová mlha, oblak jemného prachu, jenž klesá, protkán perlami, vzdáleným deštěm, zastírajícím jakoby oponou záhadu obzoru. Někdy je to triumf, komonstvo v Purpuru a ve zlatě, oblačné sbory ubírající se plamennou cestou, galéry plující na azurovém moři, okázalé a výstřední nádhery, hroužící se do znenáhla nevyzpytatelné propasti soumraku.

Leč toho večera naskýtalo se Pierrovi vznešené divadlo, v ohromnosti klidné, oslepující a ohromující. Slunce, stojíc na sestupu po bezvadně čistém nebi nad kupoli Svatého Petra, plálo ještě tak jasně, že oko nesneslo toho oslňujícího jasu. V tom jase zdál se dóm rozžhavený, jako z tekutého stříbra; naproti tomu sousední čtvrť, střechy v Borgo zdály se proměněny v řeřavé jezero. Čím níže slunce klesalo, pozbývalo ohně a znenáhla bylo možno do něho hleděti; záhy s majestátností a zvolna sklouzlo za temně modrou kupoli a jsouc nyní úplně skryto, tvořilo nyní kolem ní jen zářivou aureolu, věnec plamenných paprsků. A tu počínal sen, zvláštní osvětlení řady oken pod kupolí, jež prozařována posledními paprsky podobala se ústím žhavých pecí; jako by dom spočíval na výhni, ve vzduchu osamocené, prudkostí ohně zdvihnuté a nesené. Trvalo to necelé tři minuty. Změť střech v Borgo počínala se haliti nafialovělými parami, kdežto obzor od Monte Mario k Janiculu se rýsoval jako ostrá, černá čára; nyní byla obloha zlatě purpurová, v nesmírném klidu nadlidského jasu, nad usínající zemí. Konečně okna zhasla, zhaslo i nebe a zbývaly jen oblé obrysy kupole dómu svatého Petra, nejasné, stále víc a více se rozplývající v houstnoucím soumraku.

A zvláštní spojitostí myšlenek Pierre spatřil v této chvíli před sebou opět vysoké, smutné a scházející postavy kardinála Boccanery a starého Orlanda.

Večer dne, kdy poznal jednoho po druhém, tak veliké utkvělostí své naděje, stáli tu oba na obzoru, nad svým hynoucím městem. Což mělo takto vše zaniknouti s nimi, mělo vše zapadnouti a zmizeti v noc minulých dob?

Druhého dne přišel Narcisse Habert a zoufale sděloval Pierrovi, že jeho bratranec monsignore Gamba del Zoppo, tajný komoří, se domnívá býti churavým a prosí o shovění dvou nebo tří dní, než mladého kněze přijme a počne se zabývati jeho audiencí. Pierre byl tak odsouzen k nečinnosti, neodvažuje se pokusu o slyšení z jiné strany, neboť byl do té míry postrašen, že se obával nějaké neobratnosti, kterou by vše pokazil. Nemaje nic jiného na práci, jal se prohlížeti Řím.

První návštěva platila zříceninám na Palatinu. Vyšel v osm hodin, za jasného jitra, a kráčeje sám dospěl ke vchodu v ulici Svatého Theodora, uzavřenému mříží s budkami pro hlídače. Jeden z nich ihned vystoupil a nabídnul se, že jej provede. Pierre byl by šel nejraději sám, kam by jej oči vedly. Leč zdálo se mu trapno zamítnouti nabídku tohoto muže, jenž mluvil velmi dobře francouzsky a přívětivě se usmíval. Byl to neveliký, zavalitý muž, vysloužilec asi šedesátiletý, čtverhranné, zarudlé tváře s velkým bílým knírem.

„Je-li panu abbému libo mne následovat… Vidím, že je pan abbé Francouz. Já jsem z Piemontu a znám Francouze dobře: byl jsem s nimi u Solferina. Ano, ano, ať říká, kdo chce, co chce, na své bratry nelze zapomenouti… Račte jít zde, vpravo.“

Pierre, pohlédnuv vzhůru, spatřil řadu cypřišů, vroubících vrchol Palatinu, ze strany Tiberu, jak byl viděl již z Janicula v den svého příjezdu. V něžně modravém vzduchu podobala se tato ovruba sytě zelených stromů černým třásním. Vedle nich nebylo viděti ničeho, svah byl holý a pustý, špinavě zšedlý prachem, jen místy porostlý křovím, mezi nímž vyčnívaly zbytky antických zdí. Byla to spousta, truchlivý vzhled místa vykopávek, kde jsou jen učenci nadšeni.

„Domy Tiberia, Caliguly a Flaviů vidíte tamto nahoře,“ řekl průvodce. „Necháme si je však až na konec, dříve to obejdeme.“

Zabočil nalevo a po několika krocích stanul před skalní vydutinou, jakous jeskyní v boku vrchu.

„Toť vlčí sluj, kde vlčice kojila Romula a Rema. Dříve tu bývalo u vchodu znáti fíkovník Ruminal, který ukrýval oba blížence.“

Pierre se nezdržel úsměvu nad prostotou a přesvědčivostí vysvětlivek starého vojáka, jenž byl ostatně velice hrd celou touto antickou slávou, kterou si přivlastňoval. Když mu však průvodce ukázal nedaleko sluje zbytky Romy quadraty, trosky zdí, které se skutečně zdají pocházeti z dob založení Říma, pocítil náhlý zájem a srdce mu počalo rychleji bíti. Nebyl to sice nijak zvláštní pohled na těch několik otesaných balvanů, na sebe nakladených bez malty a bez vápna. Vyvstávala však před ním minulost sedmadvaceti století a tyto zvětralé, zčernalé kameny, které nesly tak slavnou budovu skvělosti a slávy, nabývaly zvláštní úctyhodnosti.

Obrátivše se znovu napravo, pokračovali v prohlídce, ubírajíce se po úbočí. Poboční budovy paláců sahaly jistě až sem: zbytky sloupových chodeb, zřícených sálů, sloupů a vlysů ležely podle hrbolaté stezky, točící se mezi hustou hřbitovní travou; a průvodčí, zběžně odříkávaje historii, kterou po deset let denně opakoval, potvrzoval domněnky nejméně zajištěné, přikládaje každé trosce jméno, účel, historii.

„Dům Augustův,“ řekl, ukazuje na haldu hlíny. Pierre, ničeho nevida, odvážil se otázati: „Kde?“

„Ach, pane abbé, koncem minulého století jistě bylo ještě viděti průčelí. Vcházelo se tam druhou stranou, z Via Sacra. Na této straně byl rozsáhlý balkon, čnějící nad Cirkem Maximem, odkud bylo možno přihlížeti hrám… Ostatně, jak můžete viděti, je palác ještě téměř úplně pohřben pod onou velkou zahradou tam nahoře, pod zahradou vily Mille; až budou peníze na vykopávky, jistě bude nalezen, a s ním i chrám Apollonův a Vestin.“

Zahnul nalevo, do Stadia, malého to cirku pro závody v běhu, jenž přiléhal k boku Augustova domu; tu se již Pierre neubránil mocnému vzrušení. Ne snad, že by byl viděl zříceninu monumentální a dostatečně zachovalou: ani jeden sloup nezůstal na místě, jen vpravo stály ještě zdi; odkryta však celá poloha, mety na každém konci, portikus vroubící závodní dráhu, obrovská císařská lože, která bývala dříve vlevo, v domě Augustově, později pak přeložena napravo, do paláce Septimia Severa. A průvodce šel dále mezi roztroušenými troskami, podával hojné a přesné vysvětlivky, ujišťoval, že páni od Ředitelství vykopávek vymezili Stadium do nejmenších podrobností, takže právě kreslí přesný plán, s řadami sloupů, soch ve výklencích, že prozkoumali i druh mramoru, jímž byly stěny obloženy.

„Oh, ti pánové mohou býti klidni,“ prohlásil konečně spokojeně. „Zde se to Němcům nepodaří, sem nepřijdou všechno vzhůru nohama převrátit, jako na Foru, kde se člověk nevyzná, co tam přišli se svou vědou.“

Pierre se usmál a jeho zájem ještě vzrostl, když stoupal po polámaných schodech a po dřevěných můstcích přes jámy, v obrovských troskách paláce Septimia Severa. Palác čněl na jižním úbočí Palatinu, otvíraje pohled na Viu Appiu a celou Campagnu, do nedohledna se prostírající. Zbývají z něho již jen podezdívky, podzemní místnosti, chráněné oblouky teras, jimiž rozšířen příliš úzký vrchol hory; leč pouhý tento spodek stavby je tak obrovský, mocný a nezmarný, že dostačují, aby si člověk utvořil pojem triumfálního paláce, který na něm spočíval. Zde čnělo pověstné Septizonium, sedmipatrová věž, která zmizela až ve čtrnáctém století. Z teras zbyla jen jediná, nesená kyklopskými arkádami, odkud je čarovný pohled. Ostatek jest jen hromadou silných, polozbořených zdí, zejících propastí mezi zřícenými stropy, spletí nekonečných chodeb a obrovských sálů, jejichž účel je záhadný. Všechny tyto trosky, dobře udržované novou správou, vymetené, zbavené plevele, zaměnily dřívější divokou romantičnost za holou, pochmurnou velikost. Leč pruhy slunečního svitu zlatily tyto antické stěny, vnikaly trhlinami do černých sálů, oživovaly svým zlatoskvoucím prachem němou melancholii této vznešené mrtvoly, vykopané ze země, v níž spala po dlouhá století.

Pierre již chodil půl druhé hodiny; zbývalo ještě navštíviti shluk paláců na severní a východní straně vrcholu.

„Teď se vrátíme,“ řekl vůdce. „Jak vidíte, brání nám v cestě zahrady vily Mille a klášter St. Bonaventura. Teprve až bude celá tato strana vykopávkami vyčištěna, bude možno projíti… Ach, pane abbé, kdybyste tak byl přišel na Palatin asi před padesáti lety! Viděl jsem plány z té doby. Byly zde jen vinice, malé zahrádky ohraničené živými ploty, opravdový venkov, opravdová poušť, kde člověk nepotkal živé duše… A pod tím dřímaly všechny tyto paláce!“

Pierre šel za ním; minuli opět dům Augustův a došli k paláci Flaviů, stavbě ohromné, ještě zpola zakryté sousední vilou, sestávající z velkého počtu velkých i malých místností, jejichž účel je stálým předmětem sporů. Trůnní síň, soudní síň, jídelna, ochoz – to bylo konstatováno. Leč dále jsou pouhé domněnky, hlavně stran těsných místností soukromých. Ostatně ani jediná zeď není celá, mnohdy zbyly jen základy se zemí srovnané, sotva naznačující obrysy plánů budov. Jediná troska, jako zázrakem zachovalá, jest níže položený domnělý dům Liviin, zcela malý vedle sousedních obrovských paláců; jeho tři místnosti jsou netknuty s podivuhodně svěžími nástěnnými malbami, zobrazujícími mytologické scény, květiny a ovoce. Z Tiberiova domu není viděti ničeho, jeho zbytky jsou úplně skryty pod rozkošným veřejným sadem, který na vrcholu přechází v bývalé zahrady farnezské; a z vedlejšího domu Caligulova, nad Forem, zbývají, právě jako z domu Septimia Severa, jen obrovské podezdívky, opory, nakupená patra, vysoké arkády, které nesly palác, jakési rozsáhlé podzemí, kde stěsnané služebnictvo a stráže žilo a hodovalo. Celý tento vrchol, čnějící nad městem, skýtal tedy jen sotva znatelné stopy, širé plochy, šedé a holé, rozryté motykami, kde stálo jen několik starých zdí; a bylo nutno vyvinouti usilovnou, učenou fantasií k představě antické císařské nádhery, která tu zářila.

Přesto však průvodce vysvětloval dále, s klidnou přesvědčivostí, ukazuje prázdná místa, jako by tam ony budovy ještě stály.

„Zde jsme na náměstí Palatinu. Vidíte, tam vlevo je průčelí paláce Domitianova, tam vpravo průčelí paláce Caligulova; a když se ohlédnete, máte před sebou chrám Jova Statora… Via Sacra vedla až na toto náměstí a procházela branou Mugonia, jednou ze tří nejstarších bran prvotního Říma.“

Přerušil se, ukazuje na severozápadní úbočí hory.

„Všimněte si, že na té straně cézarové nestavěli. Jistě jim bylo šetřiti prastarých staveb, pocházejících z dob před založením města, které lid uctíval. Tam byl chrám Victorie, vystavěný Euandrem a jeho Arkaďany, vlčí sluje, kterou jsem vám ukazoval, Romulova chatrč z drnu a rákosí… To vše bylo nalezeno, pane abbé, a ať říkají Němci, co chtějí, není o tom nejmenší pochybnosti.“

Pojednou vykřikl jako člověk, jenž nejdůležitějšího zapomněl.

„Ach, a nakonec se podíváme na podzemní chodbu, kde byl Caligula zavražděn.“

A sestupovali do dlouhé, kryté galerie, kam trhlinami vnikaly veselé paprsky sluneční. Lze tam viděti ještě některé štukové ozdoby a části mozaik. Přesto vsak jest to místo pochmurné a pusté, jako stvořené pro tragickou hrůzu. Starý vojín tlumeným hlasem vyprávěl, jak Caligulovi když se vracel od palatinských her, napadlo sestoupiti do této chodby a přihlížeti posvátným tancům, které tam onoho dne opakovaly mladé Asiatky. A tak se stalo, že mu mohl náčelník spiklenců v šeru zasaditi první ránu do břicha. Císař zařval a chtěl prchnouti. Leč spiklenci, jeho stvůry, jeho nejmilejší přátelé, se všichni naň shrnuli, porazili jej a zprobodali; šílen vztekem a hrůzou naplňoval temnou a hluchou chodbu řevem ubíjeného zvířete. Když dokonal, nastalo ticho a zděšení vrahové prchli.

Tím byla skončena klasická návštěva palatinských zřícenin. Když opět vyšli, choval Pierre jediné přání, zbaviti se průvodce, zůstati sám v té tiché, snivé zahradě na vrcholu hory nad Římem. Chodil téměř tři hodiny, stále slyše jednotvárný, drsný hlas vůdce, jenž mu neodpustil jediného kamene. Bodrý ten muž zabrousil nyní opět na svou náklonnost k Francii a dlouze vypravoval o bitvě u Magenty. S vděčným úsměvem přijal stříbrný peníz; pak začal o bitvě u Solferina. Hrozilo to nemíti konce, když tu se na štěstí objevila dáma, potřebující vysvětlení. Vůdce se jí ihned připojil.

„Dobrý večer, pane abbé. Můžete sejít Caligulovým palácem. Víte, z toho paláce vedla tajná podzemní chodba do domu Vestálek, na Foru. Nebyla sice dosud nalezena, ale jistě existovala.“

Ach, jak lahodné ulehčení pocítil Pierre, když konečně osaměl a mohl na chvíli usednouti na jednu z mramorových laviček zahrady! Bylo tam jen několik stromových skupin stromů, keřů, cypřišů a palem; ale krásně zelené duby, pod nimiž stála lavička, skýtaly temný, lahodný stín. A půvab dýchal i z té snivé samoty, z chvějného ticha, jež se zdálo vycházeti z této staré půdy, historií prosycené, skvělou historií pyšného, nadlidského lesku. Farnezské zahrady změnily tuto část v rozkošné zákoutí, uprostřed stinného háje; vila, značně poškozena, stojí dosud a s ní vytrval i všechen půvab místa, jímž stále vane dech renesance, jako polibky, lesklým listovým starých zelených dubů. Celá duše se tu noří v minulost, v zástup lehkých vidin, v bludný dech nesčetných pokolení, dřímajících pod bujnou travou.

Leč Řím, v dáli roztroušený vůkol toho velebného vrcholu, vzrušoval Pierra tak, že nemohl déle seděti.

Vstal a přistoupil k balustrádě jedné z teras; u svých nohou spatřil Forum, opodál se objevil Kapitol.

Bylo to jen skupení šedých budov, ani velkých, ani krásných. Bylo viděti jen zadní fasádu Paláce senátorů, plochou, s úzkými okny, nad níž čněla čtverhranná zvonice. Tato vysoká, holá zeď narezavělé barvy zakrývala kostel Aracoeli, kde druhdy zářil v královském lesku své božské svrchovanosti chrám Jova Kapitolinského. Vlevo, na svahu Caprina, kde se ve středověku pásávaly kozy, kupily se ohyzdné domy; několik krásných stromů paláce Caffarelli, nyní sídla německého vyslanectva, zelenalo se na vrcholu antické tarpejské skály, dnešního dne k nenalezení, neboť zapadá mezi podpěrné zdi. Kapitol byl nejslavnější ze všech sedmi pahorků, se svou pevností, svým chrámem, Svatý Petr antického Říma, jemuž bylo souzeno vládnouti světu! Ten vrch srázný ze strany Fora, kolmý a hrozný ze strany pole Martova! Ten vrch, do něhož často bily blesky, kterému Asil s hájem posvátných dubů dodával za dávných dob tajemnosti a hrůzy! Později, za dob římské velikosti, byly tu uloženy městské seznamy. Triumfátorové sem vystupovali, imperátorové stávali se tu bohy mramorovými sochami. A dnešního dne s údivem pátrá oko, jak se mohlo tolik historie, tolik slávy stěsnati na tak malé prostoře, na tom hornatém ostrůvku se shlukem nuzných střech, na tom krtčím kopečku.

Dalším překvapením pro Pierra bylo Forum, vycházející od Kapitolu a postupující až k úpatí Palatinu: úzký prostor stísněný sousedními pahorky, úžlabina, v níž rostoucí Řím hromadil své budovy, jednu na druhou, nemaje jinde místa. Bylo nutno kopati hluboko, než se přišlo na úctyhodnou půdu Republiky, pod patnácti metry naplaveniny stoletími nanesené; a nyní je viděti jen dlouhý, šedý příkop, v čistotě udržovaný, bez ostružin a bez břečťanu, kde ční jako zbytky kostí trosky dlažby, patky sloupů a základy zdí. Bazilika Julia, úplně odhalená, jeví se na zemi jako návrh stavitelského plánu. Na této straně zůstal neporušený jen oblouk Septimia Severa, kdežto několik sloupů jako zázrakem zbylých z chrámu Vespasianova stojí tu o samotě v hrdé eleganci, odrážejíce se v podivuhodné rovnováze od jasně modrého nebe svými jemnými, jakoby zlacenými obrysy. Též tam stojí Phocův sloup a vedle kostry, zřejmě složené z trosek vůkol nalezených. Nutno však jíti dále, za tři sloupy chrámu Castora a Polluxa, za stopy domu Vestálek, za Faustinův chrám, kde se klidně usadil křesťanský kostel svatého Lorenza, ba minouti i okrouhlý chrám Romulův, než člověk pozná dojem ohromnosti, jakou působí Konstantinova bazilika s trojí obrovskou klenbou. Při pohledu z Palatinu se zdá, že to jsou zející brány světa obrů, tak silných zdí, že úlomek jedné arkády, spadlý na zem, podobá se kusu hory. A zde, na tomto slavném Foru, tak těsném a zapadlém, odehrávala se po století historie největšího z národů, od legendy Sabinek, smiřujících Římany a Sabiny, až k proklamaci občanské svobody, kterou si plebejové zvolna vynutili na patriciích. Nebylo-liž to zároveň tržiště, burza, soudní síň i prostora, kde pod širým nebem konána politická shromáždění? Gracchové zde hájili věc utiskovaných, Sulla zde vyvěšoval své proskripční listiny, Cicero tu řečnil a jeho krvavá hlava byla tu vystavena na odiv. Za imperátorů pohasla stará sláva, staletí zanesla prstí budovy a chrámy, až konečně středověk nalezl tu vhodné místo pro dobytčí trhy. Úcta však se vrátila, úcta lupičů hrobů, horečka zvědavosti a vědy, která podněcována domněnkami zbloudila v této půdě, kde spočívají generace, jedna nad druhou, roztříštila se na patnáct nebo dvacet rekonstitucí Fora, jednu jako druhou stejně přijatelnou. Prostému diváku, jenž není ani učencem, ani odborníkem, jenž si minulého večera nepročetl římskou historii, mizejí podrobnosti a tato půda na všech stranách rozrytá zdá se mu jen hřbitovem města, s bělajícími se starými kameny z hrobu vykopanými, hřbitovem dýchajícím hlubokou melancholií mrtvých národů. Místy pozoroval Pierre, jak se vine Via Sacra nahoru, dolů, se svým dlážděním koly rozjezděným; a napadlo mu, jak asi byl triumfátor při slavném vjezdu krutě otřásán na svém voze, drkotajícím na této hrbolaté cestě slávy.

Leč k jihovýchodu se obzor rozšiřoval ještě více, bylo viděti velkou hmotu Colossea, za Titovým a za Konstantinovým obloukem. Ach, tento kolos, jemuž věky urvaly jen polovinu, jako tnutím kosy, stále ještě stojí ve své majestátní ohromnosti, jako kamenná krajka se odrážející na jasném nebi se svými sty prázdných oblouků! Toť celý svět podjezdů, schodišť, výstupků a chodeb, svět, v němž člověk bloudí v smrtelné samotě a tichu; a uvnitř stupňovitá sedadla, zvětralá, podobající se vrstvám vyhaslého kráteru, jakémus přirozenému cirku, vyrytému silou živlů v tvrdé skále. Ale slunečním žárem osmnácti století vyprahla a vyrudla tato zřícenina, vrátila se do přirozeného stavu, holá a zlatě zbarvena jako úbočí hory, od té doby, co ji zbavili rostlin a květin, které ji měnily v zákoutí pralesa. A jaký zjev, když obrazotvornost obalí tuto mrtvou kostru tělem, dá jí krev a život, naplní cirkus devadesáti tisíci diváků, které mohl pojmouti, rozvine hry a zápasy v aréně, jimž přihlížejí všechny vrstvy, od císaře a jeho dvora až k davu plebejců, za vzruchu a šumu rozpoutaných vášní, v rudém odlesku obrovské purpurové plachty!

V dáli ještě větší, téměř na obzoru, rýsovala se jiná obrovská zřícenina, Caracallovy termy, zbývající tu jako stopy pokolení obrů vyhlazených z povrchu zemského rozsáhlé sály, neobyčejně a nepochopitelně vysoké; dvě čekárny, které by pojaly obyvatelstvo celého města; frigidarium, v jehož nádržce mohlo se současně koupat pět set osob; tepidarium a caldarium stejných rozměrů; nesmírná masivnost celé stavby, síla zdí, jakých neměla žádná pevnost; a celá ta ohromnost, v níž se návštěvníci podobají hejnu rozptýlených mravenců, nesmírné plýtvání cihlami a cementem nabádá k úvaze, pro jaké lidi, pro jaké davy byla asi tato obrovská budova stavěna. Dnes zdá se to býti nakupeninou zvětralých skal, balvanů sražených z hor, připravených ke stavbě obydlí nějakého Titána.

Pierre byl uchvácen mohutností té minulosti, v níž se brodil. Na všech stranách, na všech koncích rozsáhlého obzoru oživovala se historie a stoupala k němu překypujícím přívalem. Na severu a na západě, ty modravé pláně v nekonečnu zanikající, toť byla antická Etrurie; na východě odrážely se krajkovité hřebeny Sabinských hor; na jihu pak čněly ve zlatém slunečním dešti hory Albánské a Latinské; tam byla Alba Longa, jakož i mons Cavus, obrostlý duby, se svým klášterem, stojícím na místě starého chrámu Jupiterova. U jeho nohou, za Forem, za Kapitolem rozkládal se sám Řím s Esquilinem naproti, s Coeliem a Aventinem vpravo, vlevo s Quirinalem a Aventinem, jež nemohl viděti. V zadu, na břehu Tiberu, stál Janiculus. A celé město jako by mluvilo a vyprávělo mu o své mrtvé velikosti.

Bezděky vyvstávalo před ním živoucí zjevení. Ten Palatin, na němž stál, ten Palatin šedý a chmurný, rozvalený jako prokleté město se zbytky několika rozpadávajících se zdí, vyrostl před ním, rázem se oživil, se svými paláci a chrámy. Toť byla vlastní kolébka Říma, tam založil Romulus své město, nad Tiberem, kdežto Sabinové drželi protější Kapitol. Jistě zde sídlilo všech sedm králů dvě stě padesát let vládnoucí monarchie, za vysokými a pevnými hradbami, proraženými jen třemi branami. Pak se rozvíjelo pět století republiky, největších, nejslavnějších pět století, která římskému panství podmanila nejprve italský poloostrov, pak celý svět. Za těchto vítězných let zápasů sociálních a válečných zalidnil rostoucí Řím všech sedm pahorků; Palatin se svými legendárními chrámy zůstal uctívanou kolébkou, ač i tam počala se šířiti soukromá obydlí. Leč přišel Caesar, zosobňující všemocnost plemene, a po vítězství nad Gallií a po Pharsalu triumfoval ve jménu celého římského národa, jako diktátor, imperátor, vykonav ohromné činy, z nichž nových pět století císařství mělo hojně těžiti v kvapu rozpoutaných choutek. Pak ujal se vlády Augustus, když byla sláva na vrcholu, miliardy čekaly v provinciích, až budou sebrány, zaplanul císařský lesk, v hlavním městě celého světa, před očima vzdálených národů, oslněných a pokořených. Zrozen byl na Palatinu, a když vítězstvím u Actia získal vládu, bylo jeho pýchou, že vládne z temene toho posvátného vrchu, lidem uctívaného. Zakoupil soukromé domy a vystavěl tu svůj palác s nádherou a přepychem dosud nepoznaným: atrium nesly čtyři pilíře a osm sloupů; sloupový ochoz měl padesát šest ionských sloupů; vůkolní soukromé místnosti byly vesměs vyloženy mramorem; vůbec nešetřeno mramorem za drahé peníze dováženým z ciziny, nejživěji zbarveným, lesknoucím se jako drahokamy. A bydlil s bohy, postaviv vedle svého obydlí velký chrám Apollonův a chrám Vestin, aby si zajistil božskou, věčnou vládu. To bylo semenem císařských paláců, které měly růsti a množiti se, záhy pokrýti celý Palatin.

Ach, této Augustovy všemohoucnosti, těch čtyřiadvaceti let úplné, naprosté, nadlidské moci, jaké nepoznal žádný vladař ani v nejšílenějších snech! Dal si dáti všechny tituly, sjednotil ve své osobě všechny úřady. Jako imperátor a konzul velel armádě, vykonával výkonnou moc; jako prokonzul měl svrchovanou moc v provinciích; jako stálý a první cenzor vládl senátem; jako tribun byl pánem lidu. Dal se prohlásiti Augustem, posvátným, bohem mezi lidmi, měl své chrámy, své kněze, zbožňován za živa jako božstvo, dlící na zemi. Konečně chtěl se státi nejvyšším veleknězem, spojiti tak moc náboženskou s mocí světskou, geniální tou myšlenkou uskutečniti nejvyšší možnost panství, jakého může člověk dosáhnouti. Ježto Pontifex Maximus nesměl bydliti v soukromém domě, prohlásil svůj dům majetkem státu. Ježto se Pontifex Maximus nesměl vzdáliti z Vestina chrámu, měl chrám této bohyně doma, ponechávaje Vestálkám opatrování starého oltáře na úpatí Palatinu. Nic nebylo mu přílišným, neboť dobře cítil, že lidská svrchovanost, vláda nad lidmi a nad světem spočívá v této dvojí moci jedné osoby, zároveň krále i kněze, císaře i papeže. Všecka míza mocného plemene, všechna vítězství nashromážděná a bohatství ještě rozptýlené rozkvetla za Augusta v ojedinělé skvělosti, jak se již nikdy neměla zaskvíti. Byl v plném slova smyslu pánem země, položiv nohu na šíji přemožených a uklidněných národů, získav si slávy literatury a umění. Zdá se, že v něm nalezla oné doby ukojení dávná a prudká ctižádost jeho lidu, po staletí trpělivých výbojů, než se stal mezi národy prvním. Toť krev římská, krev Augustova, jež se konečně rdí na slunci, v císařském purpuru. Toť krev Augustova, božského, vítězného, neomezeného vládce těl a duší, krev člověka, jímž vrcholu dostoupilo dávné dědictví sedmi století národní pýchy, z níž mělo po řadu věků vzcházeti nesčetné a nekonečné potomstvo pýchy světové. Neboť bylo jisto, že od té doby měla se Augustova krev obrozovati a prouditi v žilách všech vládců Říma, budíc v nich stále se obnovující sen o všesvětové vládě. Jednou se ten sen uskutečnil, Augustus jako pontifex a imperátor vládl lidstvem, držel je v ruce celé, bez výjimky, jako svou věc. A později, po úpadku, když se moc rozštěpila a znovu byla rozdělena mezi krále a kněze, papežové neměli jiné vášnivé touhy, jiné odvěké politiky než získati opět světskou vládu, úplnost panství, srdce majíce rozpalováno zděděnou krví, rudým a dravým přívalem krve předchůdcovy.

Pak, když Augustus zemřel a jeho palác byl zavřen, posvěcen, v chrám přeměněn, Pierre viděl ze země vyrůstati palác Tiberiův. Stál právě na onom místě, kde Pierre chodil, mezi košatými duby. Byl asi pevný a velký, s nádhernými dvory, sloupovími a sály, přes pochmurnost vládce, jenž žil daleko od Říma, uprostřed roty donášečů a zhýralců, vládou maje otráveno srdce i mozek, až k zločinu, až k výbuchům skutečného šílenství. Pak vznikl palác Caligulův, rozšíření domu Tiberiova arkádami mostem vedoucím přes Forum na Kapitol, aby si cézar mohl dle libosti chodit pohovořit s Jupiterem, jehož synem se tvrdil býti; i z něho učinil trůn ukrutníka, divokého, všemohoucího šílence. Po Claudiovi nastoupivšímu rozmařilému Neronovi nebyl Palatin dosti rozsáhlý, ježto si žádal obrovského paláce, i zmocnil se rozkošných zahrad stoupajících až k vrcholu Esquilinu, a tam počal stavěti, však nedostavěl svůj Zlatý dům, pohádkové nádhery a výstavnosti, jehož trosky rychle zmizely za bouří, propuknuvších po smrti tohoto netvora pýchou posedlého. Po něm v osmnácti měsících padli do bláta Galba, Otho a Vitellius, z nichž purpur též udělal netvory a blázny, přesyceni prostopášnostmi císařského žlabu, jako nečistá zvířata; teprve za Flaviů nastalo znenáhlé uklidnění rozumu a lidských smyslů, Vespasián a Titus, kteří málo stavěli na Palatinu, za Domitiana však propuklo opět hrozné šílenství všemohoucnosti, za vlády strachu a donášečství, nesmyslných krutostí, zločinů, zhýralostí proti přírodě; stavěny obrovské budovy šílené marnivosti, jejichž přepych závodil s nádherou chrámů postavených bohům: na příklad Domitianův dům, jejž dělila od domu Tiberiova úzká ulička, byl ohromný, pravý palác apoteózy, s audienční síní, kde stál zlatý trůn na šestnácti sloupech z frygického a numidského mramoru, v osmi výklencích pak nádherné sochy, se soudní síní, velkou hodovní síní, sloupovou kolonádou a komnatami, kde plýtváno žulou, porfyrem a alabastrem, pracemi nejslavnějších umělců, světu na obdiv. Konečně po letech přibyl poslední palác, palác Septimia Severa, opět pyšná budova, s klenutými sály, stupňovitými terasami, věžemi, čnějícími nad střechy, celou to babylonskou spoustou čnějící na temeni hory, čelem k Via Appia, aby prý, jak se tvrdilo, císařovi krajané, přicházející z Afriky, odkud pocházel, mohli se již od obzoru obdivovati jeho bohatství a zbožňovati jej v jeho slávě.

A Pierre viděl nyní před sebou všechny tyto vzkříšené paláce v plném lesku ve sluneční záři. Byly těsně jeden vedle druhého, jen někdy oddělovány úzkou uličkou. Aby nebyl zmařen ani coul půdy na tomto posvátném vrchu, vyrostly jako celistvá hmota, jako obrovský květ síly, moci a nezřízené pýchy, v přívalu milionů, vysávajíce lidstvu krev pro rozkoš jednotlivce; a vpravdě byl tam vlastně palác jediný, stále zvětšovaný, dle toho, jak se zesnulý císař stal bohem, a nový, opouštěje posvěcení místností, přeměněné ve svatyni, kde jej snad děsil stín zemřelého, pocítil nezdolnou potřebu postaviti si vlastní dům a zvěčniti v kameni upomínku na svou vládu. Všichni stonali touto stavitelskou horečkou, zdající se tkvíti v půdě, na trůně, ohrožující se v každém z nich ve zvýšené míře, pudící je touhou závoditi, vzájemně se překonávati silou a výškou zdí, hromaděním nejdrahocennějších mramorů, sloupů a soch. A všichni měli toutéž myšlenkou slavné památky, zanechati užaslým potomkům důkaz své velikosti, zvěčniti se v nepomíjejících podivuhodných dílech, navždy spočívati na zemi tíhou těchto obrovitých staveb, i až vítr roznese lehký popel jejich mrtvých těl. A vrchol Palatinu byl takto jen úctyhodným základem báječného pomníku, bujné vegetace splývajících budov, mezi nimiž každá přibylá činila dojem sopečného výbuchu horečné pýchy a jejichž celek se sněhovou bělostí mramoru bílého a pestrostí mramorů barevných byl konečně korunou, Řím a celý svět zdobící nejnádhernějším a nejsmělejším královským sídlem, palácem, chrámem, bazilikou či katedrálou, jaká kdy čněla k nebi.

V těchto výstřelcích síly a slávy však číhala smrt. Sedm a půl století monarchie a republiky stvořilo velikost Říma; a v pěti stoletích císařství měl býti tento královský národ stráven až do posledního svalu. Zavinila to nesmírná rozloha říše, vzdálenost provincií znenáhla vysáváných a vylupovaných; státní pokladna všechno pohlcující a hloubící propast neodvratného bankrotu; také zvrhlý lid, živený jedem požitků, kleslý v prostopášnou lenivost cézarů, zatím co se námezdníci bili a vzdělávali půdu. Od doby Konstantinovy měl Řím soupeřku, Byzanc, za Honoria nastalo rozpadávání, a k dovršení díla rozkladu stačilo pak dvanáct vladařů, z nichž posledním byl Romulus Augustus, chorobný ničema, jehož jméno se zdá výsměchem vší historické slávy, dvojím políčkem zároveň zakladateli Říma a zakladateli císařství. Na opuštěném Palatinu vítězně obrovské skupiny zdí, pater, teras a vysokých střech. Leč mnohé ozdoby již strhány a sochy odstraněny, odvezeny do Byzance. Císařství, přijavši křesťanství, zavřelo pak chrámy, zhasilo oheň Vestálek, majíc ještě v úctě jen starodávné palladium, zlatou sochu Victorie, i symbol věčnosti Říma, která zbožně chována v samotné císařově komnatě. Až do čtvrtého století podržela svůj kult. V pátém století se však přihnali barbaři, vyloupili a vypálili Řím, odvážejíce plné vozy kořisti ohněm ušetřené. Dokud bylo město závislé na Byzanci, bydlil a bděl na Palatinu vrchní intendant císařských paláců. Od té doby tone vše v tůni středověku.

Zdá se, že papežové znenáhla zaujali místo cézarů, nastoupivše po nich v jejich mramorových domech a pokračujíce v jejich stále živoucí panovačné snaze. Jistě obýval palác Septimia Severa, v Septizoniu zasedal koncil a v jednom ze sousedních monastýrů na posvátném tomto vrchu zvolen později Gelasius II. papežem. V něm vstal z mrtvých Augustus, aby znovu vládnul světu a jeho Svaté kolegium bylo vzkříšením římského Senátu. Ve dvanáctém století náleželo Septizonium camaldulským mnichům, později pak ustoupili mocnému rodu Frangipanů, kteří je opevnili, jako byli učinili s Colosseem, oblouky Konstantinovým a Titovým, zřídivše takto obsáhlý pevnostní kruh, téměř úplně obepínající tuto úctyhodnou horu, kolébku města. A prudké občanské boje, divocí dobyvatelé přeháněli se jako bouře, se zemí srovnávali paláce a věže. Pozdější generace vtrhly do rozvalin, právem nálezu a kořisti se tu usadily, zřídivše si tu sklepy, sýpky, chlévy. V sutinách, pokrývajících mozaiky císařských síní, sázena zelenina a réva. Rozvaliny zarůstaly kopřivami a ostružinami, břečťan pak dokonal zkázu zříceného sloupoví. A nastal den, kdy se zdálo, že všechen ten obrovský shluk paláců a chrámů nebo triumfálních sídel císařů, jimž měl mramor dodati věčného trvání, obrací se v zemský prach, mizí pod přívalem prsti a rostlinstva, kterým jej necitelná příroda pokryla. Ve žhoucích slunečních paprscích mezi bujnými květy bzučely jen velké mouchy a stáda koz volně bloudila trůnními sály Domitianovými a zřícenou svatyní Apollonovou.

Pierre se všecek prudce zachvěl. Tolik síly a pýchy, tolik velikosti! A úpadek tak náhlý, vše naráz smeteno, provždy! Jaký nový dech, barbarský a mstivý, ovál asi tuto skvělou civilizaci, že ji takto uhasil, a do jaké osvěžující temnoty, do jaké nevědomosti nekultivovaného dítěte asi poklesla, že zanikla tak rázem, s celou svojí skvělostí a všemi mistrovskými díly! Bádal, jak se mohlo státi, že celé paláce, oplývající báječnými skulpturami, sloupovími a sochami, mohly znenáhla zapadnouti, zaniknouti, aniž by se kdo pokusil o jejich záchranu. Tato mistrovská díla, jež měla býti později vykopávána za výkřiků všeobecného obdivu, nebyla pohlcena katastrofou, nýbrž spíše utonula, jako by byla chycena za nohy, pak za trup, pak za krk, až posléze v rostoucím přívalu utonula i hlava; a jak vysvětliti, že toho svědky byly celé generace, lhostejné, jimž ani nenapadlo vztáhnouti ruku ku pomoci? Jako by černá záclona byla zakryla celý svět a jako by vznikalo lidstvo nové, s novým mozkem, který nutno znovu uhnísti a naplniti. Řím se vyprázdnil, co oheň a železo zničily, nebylo již opravováno, neuvěřitelná lhostejnost nechávala hroutiti se nejrozsáhlejší budovy, které se staly zbytečnými; nemluvě o tom, že nové náboženství pronásledovalo staré, obíralo je o jeho chrámy, kácelo sochy jeho bohů. Konečně navážka dovršila zkázu, neboť úroveň půdy neustále rostla, náplava mladého křesťanského světa pokrývala a s půdou srovnávala starodávnou pohanskou společnost. A po vykradení chrámů následovalo loupení bronzových střech, mramorových sloupů a jako vrchol všeho kradeny později kameny trhané z Colossea a z Marcellova divadla, kladivem rozbíjeny sochy a basreliéfy a házeny do pecí, aby se z nich vyrobilo vápno, potřebné k novým stavbám katolického Říma.

Byla již téměř jedna hodina, když se Pierre probudil jako ze sna. Slunce prodíralo se lesknavým listím zelených dubů jako zlatý déšť, v prudkém vedru dřímal u jeho nohou Řím. Rozhodl se opustiti zahradu a klopýtal po nerovném dláždění Via Victoria, duši maje ještě plnu oslňujících vidin. Aby byl tento den úplný, umínil si zhlédnouti odpoledne starodávnou Via Appia. Nechtěje se vrátiti do ulice Giulia, poobědval v předměstské hospůdce, v polotemné rozsáhlé síni, kde naprosto o samotě, uprostřed bzučení much, setrval přes dvě hodiny, očekávaje sklonu slunce.

Ach, tato Via Appia, tato starodávná královna silnic, protínající Campagnu svou dlouhou přímkou, s dvojí řadou svých pyšných náhrobků, byla proň jen triumfálním prodloužením Palatinu! Totéž chtění skvělosti a panovačnosti, táž potřeba zvěčniti ve sluneční záři v mramoru památku římské velikosti. Zapomnění přemoženo, mrtví nesouhlasili s odpočinkem, tyčíce se mezi živými, provždy, po obou stranách této cesty, kterou se ubíraly davy z celého světa; a zbožněné podoby oněch, kteří byli již jen popelem, ještě dnes pohlížejí na kolemjdoucí svýma prázdnýma očima; a nápisy dosud mluví, hlásajíce jejich jména a hodnosti. Dříve byla dvojí ta řada nepřetržitá od náhrobku Caecilia Metella až ke Casal Rotondo, po celé kilometry této ploché a přímé silnice, jakýs dvojí, dlouhý hřbitov, kde mocní a bohatí zápasili v marnosti, po kom zůstane mauzoleum rozsáhlejší, nádherněji vyzdobené: vášeň po posmrtnosti, okázalá touha po nesmrtelnosti, potřeba zbožňovati smrt uctíváním jí v chrámech, jejichž nynější velkolepost na Campo Santo v Janově a Campo Verano v Římě, s nádhernými náhrobky, jest jako dávným dědictvím. A jaký pohled skýtají tyto obrovské hroby, vpravo a vlevo od slavné cesty, kterou vyšlapaly římské legie, vracejíce se po vítězném dobytí světa! Tento hrob Caecilia Metella, z obrovských kvádrů, se zdmi dosti silnými, takže středověk si z ní zřídil opevněnou věž pevnůstky. Pak všechny následující: některé nové, vystavěné na starém místě z trosek vůkol roztroušených; stará zdiva z cementu a cihel, zbavená skulptur, čnějící tu jako rozhlodané skály; holé balvany, naznačující ještě tvary kaplí, chrámů, památných sloupů, sarkofágů na podezdívkách. Celá úžasná řada vysokých reliéfů, představujících podoby mrtvých ve skupinách po třech a po pěti, stojících soch, jimiž mrtví ožívali jako v apoteóze, laviček ve výklencích, aby chodec mohl usednouti, blahořeče pohostinnosti zesnulých, pochvalných nápisů, slavících mrtvé, známé i neznámé, děti Sexta Pompeia Justa, rod Marca Servilia Quarta, Hilaria Fusca, Rabiria Hermodora, nečítaje hrobky domnělé, jako Senecovu, Horaciů a Curiaciů. A konečně na konci hrobka nejzvláštnější a nejohromnější, která je označována jménem Casal Rotondo, tak obrovská, že celý dvorec i s olivovým hájem nalezl místo na podezdívkách nesoucích dvojitou rotundu zdobenou korintskými pilíři, velkými kandelábry a divadelními maskami.

Pierre, jenž se dal dovézti až ke hrobu Caecilia Metella, pokračoval v procházce pěšky a šel zvolna až ke Casal Rotondo. Místy se objevovalo staré dláždění, velké, ploché kameny, kusy lávy, časem vydrcené, ohrožující i nejlépe zavěšené kočáry. Vpravo i vlevo táhnou se podél trosek náhrobků dva pásy trávy, zpustlé hřbitovní trávy, vypálené letním žárem, poseté velkými fialovými bodláky a vysokým žlutým fenyklem. Zídka podprsní výšky, vystavěná na sucho, ohraničuje z obou stran toto vyrudlé lemování, plná cvrkotu kobylek; a dále rozkládá do nedohledna římská Campagna, nekonečná a holá jen místy spatříme u kraje pinii, eukalyptus, několik olivovníků nebo fíkovníků, bílých prachem. Vlevo vystupují z luk rezivě zbarvené oblouky Claudiova akvaduktu, v dáli jest viděti chudobná pole, vinice s malými dvorci, až k Sabinským a Albánským horám, modravě fialovým, od nichž se odrážejí jasné skvrny osad Frascati, Rocca di Papa a Albano, rostoucí a jasnící se, čím více blížíme; naproti tomu napravo, na straně, pláň se šíří a prodlužuje, nepatrně zvlněna, bez domů, beze stromů, jako jediná plocha, prostá, plochá, nekonečná, obzor oceánu, jejž dělí od oblohy jediná přímka od jednoho konce k druhému. V prudkém létě vše zde plane, bezmezná ta pláň žhne jako jediné ohniště. V září počíná se tento travnatý oceán zelenati, přechází do růžova a do slezova, až do skvělé modři, zlatě žíhané za krásných západů slunce.

A Pierre, sám se svým sněním, šel zvolna po nekonečné, ploché silnici, jejíž melancholická majestátnost vzniká z ticha a samoty, holé a bez konce mizející v dálné Campagni. Opět v něm ožíval Palatin, hroby po obou stranách poznovu vyvstávaly v oslňující bělosti svého mramoru. Nebylo-li to zde, na úpatí této cihlové hmoty představující zvláštní podobu velké vázy, co nalezena mezi troskami ohromných sfing hlava kolosální sochy? A v duchu viděl tuto sochu vzpřímenou, obklopenou obrovskými skrčenými sfingami. O něco dále v malém výklenku jedné hrobky nalezena krásná ženská socha bez hlavy; viděl ji před sebou úplnou, s tváří plnou něhy a síly, usmívající se. Nápisy se doplňovaly od jednoho konce ke druhému, i četl je, chápal je a žil jako bratr s těmito dva tisíce let mrtvými. I cesta se oživovala, s rachotem ujížděly vozy, těžkým krokem se ubírala vojska, obklopena hemžícím se davem blízkého Říma, v horečném ruchu velkoměsta. Vrátila se doba Flaviů, Antoniů, slavná léta císařství, kdy Via Appia nabyla skvělosti svých obrovských náhrobků, skulpturami a ozdobami krášlených jako chrámy. Jak monumentální cesta smrti, jaký to příchod do Říma tvořila tato přímá silnice, kde příchozího vítali mrtví velikáni a uváděli k živým nádherou své neobyčejné hrdosti, dále žijící nad jich popelem. Ke kterému jinému národu, pánu světa, se takto vcházelo, aby byl svěřil svým mrtvým péči hlásati cizincům, že nic u něho nekončí, ani mrtví, provždy slavní ve svých obrovských pomnících? Podezdívka jako u tvrze, věž dvacet metrů v průměru, aby tu byla uložena žena! A Pierre obrátiv se, jasně spatřil na konci nádherné, skvělé ulice, vroubené mramorem svých pohřebních paláců, Palatin, v dáli čnějící, nesoucí své skvoucí mramorové paláce císařů, shluk paláců, jejichž všemocnost ovládala celý svět.

Tu však se lehce zachvěl: mezi troskami se objevili dva karabiniéři, jež v této pustině dosud nezpozoroval. Okolí nebylo bezpečné a úřady bděly nenápadně nad turisty, i v pravé poledne. A o něco dále nové setkání vzrušilo jej ještě více. Byl to duchovní, velký stařec v černé sutaně purpurem lemované a přepásané; Pierre v něm s úžasem poznal kardinála Boccaneru. Sešel z cesty, zvolna kráčel po travnatém pruhu uprostřed vysokých fenyklů a bodláků; šel zvolna mezi troskami, po nichž často šlapal, se sklopenou hlavou, tak zabrán v myšlenky, že mladého kněze nezpozoroval. Tento se zdvořile vyhnul, dojat, že jej potkává tak daleko, tak osamoceného. Po chvíli pochopil, zhlédnuv za blízkou stavbou těžký kočár s párem černých koní, u něhož čekal lokaj v temné livreji; kočí se ani nehnul z kozlíku. A tu si vzpomněl, že kardinálům, kteří nesměli chodit v Římě pěšky, nezbývalo asi než vyjížděti za město, chtěli-li se trochu projíti. Leč jak hrdý smutek, jak osamělá velikost, na ústraní odkázaná provázela tohoto velkého, zadumaného starce, dvojnásob knížete, u lidí i u Boha, jenž byl takto nucen jíti na poušť, mezi hroby, aby se trochu nadýchal svěžího večerního vzduchu!

Pierre se zdržel dlouho, nastával soumrak, a on se ještě obdivoval čarovnému západu slunce. Campagna nabývala již na levici břidlicové barvy, nejasné, přerývané žlutavými oblouky akvaduktů, v dáli ohraničena Albánskými vrchy, které se halily v růžové páry; na pravé straně, k moři, snášela se denní hvězda mezi malými obláčky, celým to zlatým souostrovím, jako by oceán byl poset uhasínajícími žhavými uhly. A nad nekonečnou plochou linií Campagny nic než safírová obloha rubínově žíhaná. Nic jiného, ani vršku, ani stáda, ani stromečku. Nic, jen černá silueta kardinála Boccanery, odrážející se mezi hroby ve zvětšeném měřítku na purpuru posledních paprsků slunečních.

Pierre, jat horečnou touhou viděti vše, vrátil se druhého dne časně z rána na Via Appia, chtěje navštíviti katakomby sv. Kalixta. Toť nejrozsáhlejší a pozoru nejhodnější křesťanské pohřebiště a bylo tu pochováno několik prvních papežů. Jdeme napolo sežehnutou zahradou, mezi olivami a cypřiši až k baráku z prken a sádry, kde umístěn krámek s náboženskými předměty; jsme u cíle, po moderních, poměrně pohodlných schodech lze tu sestoupiti. Pierre byl nadmíru potěšen, naleznuv tu francouzské trapisty,[6] kteří mají na starosti katakomby hlídati a prováděti turisty. Jeden z bratří se právě chystal sestoupiti s dvěma dámami, Francouzkami, matkou a dcerou; tato byla mladá a rozkošná, ona dosud velmi hezká. Obě se usmívaly, ač poněkud stísněně, když bratr rozžehal tenké, dlouhé svíce. Měl hranaté čelo, široké, silné čelisti zarytého věřícího a bledé, jasné jeho oči projevovaly dětskou prostotu jeho duše.

„Ah, pane abbé, přicházíte právě včas… Je-li těmto damám libo, připojte se k nám; neboť dole jsou již s lidmi tři bratří a čekal byste dlouho… Je vrchol sezóny.“

Dámy zdvořile pokynuly hlavou, načež odevzdal knězi svíci. Ani matka, ani dcera nebyly asi zbožné, neboť úkosem pohlédnuvše na sutanu nového společníka, náhle zvážněly. Sestoupivše ze schodů, octli se v jakési chodbě, velmi úzké.

„Pozor, mé dámy,“ opakoval mnich, svítě na zem. „Kráčejte zvolna, jsou tu srázná a vyvýšená místa.“

A počal vysvětlovati, ostrým hlasem, s neobyčejnou jistotou. Pierre byl sestoupil mlčky, s hrdlem sevřeným a srdcem pohnutím tlukoucím. Ah, tyto katakomby prvních křesťanů, tyto azyly prvotní víry! Kolikrát o nich snil za nevinných seminárních let! Ještě nedávno, když psal svou knihu, kolikrát na ně vzpomínal, jako nejdávnější a úcty nejhodnější stopu této společnosti malých a prostých, jejíž návrat hlásal! Měl však hlavu plnu toho, co psali básníci a velcí prozaici, kteří popisovali katakomby. Viděl je zvětšené fantazií, očekával je rozsáhlé, podobné podzemním městům, se širokými ulicemi, s velkými sály, schopnými pojmouti celé zástupy. A jak ubohou a nepatrnou skutečnost tu nalezl!

„Ach, ano,“ odpovídal bratr na otázky matky a dcery, „šířka není větší než dva metry, dvě osoby vedle sebe by tu neprošly… A jak to bylo vyhloubeno? Oh, zcela prostě. Rodina, pohřební společenstvo zakládalo pohřebiště, není-liž pravda? Nuže, vyhloubili první galerii, motykou, v tomto složení půdy, zvaném zrnitý tuf: jak vidíte, červenavá hlína, poddajná a přitom pevná, snadná k zpracování a naprosto neprostupná; zkrátka půda k tomu jako stvořená, v níž se těla obdivuhodně uchovala.“

Odmlčel se a ukázal při slabém plameni své svíce otvory vyhloubené napravo i nalevo ve stěnách.

„Hle, to jsou loculi… Založili tedy podzemní galerii, ve které, na obou stranách, vyhlubovali příhrady v řadách nad sebou a do nich ukládali těla, nejčastěji jen rubášem zahalená. Pak uzavřeli otvor mramorovou deskou, kterou pečlivě zacementovali… Teď je vše jasno, není-liž pravda? Když se připojily jiné rodiny k první, když se společenstvo rozšířilo, prodlužovali galerii dle toho, jak se plnila; zakládali i nové, napravo, nalevo, všemi směry; vyhloubili dokonce i nové patro, hlouběji… Hleďte, teď jsme v galerii, která je dobře čtyři metry vysoká. Tu je ovšem otázka, jak vytahovali těla do takové výše. Nevytahovali jich, naopak je spouštěli, stále vybírajíce půdu, jakmile byla nejnižší řada příhrad plna… A tím způsobem vyhloubili tu za necelá čtyři století na šestnáct kilometrů galerií, kde pochováno jistě přes milion křesťanů. A katakomb takových je na tucty, celá římská Campagna je takto podkopána. Uvažte to a počítejte.“

Pierre naslouchal napjatě. Svého času navštívil v Belgii uhelné doly a zde nacházel tytéž těsné chodby, tutéž dusivou tíhu, temnotu a ticho. Jen malé svíčky plápolaly jako hvězdy v temnotě, jíž nerozptylovaly. A Pierre konečně chápal tuto práci pohřebních mravenců, tyto myší díry nazdařbůh hrabané, dle potřeby, bez jakéhokoli umění, bez odměření, bez pravidelnosti. Hrbolatá půda se vyvyšovala a snižovala každým krokem, stěny se rozbíhaly, vše bylo asi pracováno bez olovnice a bez úhelnice. Bylo to jen dílo potřeby a milosrdenství, dílo hrobařů ochotníků, nevzdělaných pracovníků, neobratných dělníků. Hlavně to bylo znatelno na nápisech a odznacích, vyrytých do mramorových desek. Podobalo se to dětským kresbám, jaké kluci črtají na zdích.

„Hleďte,“ pokračoval trapista, „nejčastěji je tu jen jméno; někdy ani ne jméno, jen prostě slova in pace…[7] Jindy odznak, holubice čistoty, mučednická palma nebo ryba, jejíž řecký název sestává z pěti písmen, kterými začíná pět řeckých slov: Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.“

Přiblížil svíci ke stěně a v matném světle bylo možno rozeznati palmu, pouhou to střední čáru s několika postranními čárkami, holubici nebo rybu, jen v obrysech načrtnuté, kde ohon nahrazen klikatou čárou, oko kulatým bodem. A písmena nápisů se rozbíhala, byla nestejná, křivá, hrubé to písmo neučených a prostých.

Zatím však došli krypty, jakéhosi to malého sálu, kde nalezeny hroby několika papežů, mezi nimi i Sixta I., svatého mučedníka, k jehož cti byl tu papež Damas dal umístiti nádherný veršovaný nápis. V sousední místnosti, rovněž nevelké, rodinné to hrobce později ozdobené naivními nástěnnými malbami, ukazováno místo, kde nalezeno tělo svaté Cecilie. A výklad pokračoval, mnich upozorňoval na malby, nacházeje v nich neochvějné potvrzení všech svátostí a dogmat, křtu, svátosti oltářní, zmrtvýchvstání, dále vyobrazení Lazara vystupujícího z hrobu, Jonáše vyvrhovaného velrybou, Daniela v jámě lvové, Mojžíše, dávajícího vodě vytrysknouti ze skály, Krista bezvousého, konajícího zázraky.

„Vidíte,“ opakoval, „vše je tu, nebylo to připraveno a nic není věrohodnější.“

Na otázku Pierrovu, jehož údiv stále rostl, připustil, že původně byly katakomby pouhými pohřebišti, kde nekonány nijaké náboženské obřady. Teprve později, ve čtvrtém století, když uctíváni mučedníci, používáno hrobek k pobožnostem. Taktéž staly se útočištěm až za pronásledování, v dobách, kdy křesťanům bylo tajiti i vchody. Dosud byly volně, veřejně přístupny. A to je pravda: čtyřstoletá pohřebiště stala se azylem, za zmatků později zpustošena, v osmém století uctívána, pak zbavena svých svatých ostatků, pak zapomenuta, zasypána zemí, zavalena přes sedm set let, a když se v patnáctém století počalo s prvními výzkumnými pracemi, katakomby odhalovány jako znamenitý nález, opravdový historický problém, o kterémž proneseno poslední slovo teprve za našich dnů.

„Račte se shýbnouti, dámy,“ pokračoval Bratr úslužně. „Zde v této příhradě vidíte kostru, s níž nebylo hnuto. Leží tu tak šestnáct až sedmnáct set let a dle ní můžete nabýti názoru, jak bývala těla ukládána… Učenci tvrdí, že je to kostra ženy, pravděpodobně mladé dívky… Kostra byla naprosto úplná, ještě do loňského roku. Ale, jak vidíte, lebka je rozražena. To nějaký Američan do ní uhodil holí, aby se přesvědčil, že není umělá.“

Dámy se sklonily a zbledlé jejich tváře, při poskakujících plaméncích svic, vyjadřovaly soucit a hrůzu. Zejména tvář dívky, tak života plné, s rudými rty a velkýma černýma očima, zdála se chvíli žalostná a bolestná. A vše se opět zahalilo ve stíny, plaménky svic se zdvihly a pohybovaly se třepotavě dále podél galerií, těžkou temnotou. Prohlídka trvala ještě hodinu, neboť průvodčí neodpustil ani jediné podrobnosti, patrně zamilován do některých místeček, pln horlivosti, jako by pracoval o spásu návštěvníků.

A Pierre šel stále za nimi a v nitru jeho se dála hluboká přeměna. Znenáhla, čím více viděl a chápal, prvotní jeho úžas, že nachází skutečnost tak odlišnou od malebného vypravování básníků, jeho zklamání, že přišel do krtčích děr, tak chudobně, tak hrubě vyrytých v této červenavé zemi, měnilo se v bratrské dojetí, pohnutí, kterým se mu srdce chvělo. A nebylo to při pomyšlení na patnáct set mučedníků, jejichž svaté kosti tam odpočívaly. Ale jaké lidstvo, mírné, odevzdané, zkolébané nadějí ve smrt! Pro křesťany byly tyto nízké, temné galerie jen místem dočasného odpočinku. Nespalovali svých těl jako pohané, pochovávali je, převzavše od židů víru ve zmrtvýchvstání; a tato šťastná myšlenka spánku, dobrého odpočinku po spravedlivém životě, v očekávání nebeské odměny, působila nekonečný mír a půvab této hluboké podzemní osady. Vše tu mluvilo o černé, mlčenlivé noci, vše tu spalo v blažené nehybnosti, vše trpělivě očekávalo budoucí vzkříšení. Co dojemnějšího nad tyto desky z pálené hlíny nebo z mramoru, na nichž nebylo ani jména, jen vyrytá slova: in pace, v míru! Býti konečně v klidu, v míru spáti, v pokoji očekávati budoucího nebe po vykonaném životním úkolu! A tento mír jevil se tím rozkošnějším, že byl zakoušen v dokonalé pokoře. Zajisté, všechno umění zůstalo stranou, hrobaři kopali nazdařbůh, s nepravidelností neobratných dělníků, umělci nedovedli již vyrýti jméno, vytesati palmu nebo holubici. Ale jaký hlas mladého lidstva zdvíhal se z této chudoby a nevědomosti! Chudí, malí, prostí, všecek ten dav spočíval zde pod zemí, zatím co tam nahoře slunce pokračovalo ve svém díle. Milosrdenství, bratrství ve smrti: manžel s chotí často uloženi pospolu, s dítětem u nohou; záplava neznámých, zalévající význačné osoby, biskupy, mučedníky; nejdojemnější rovnost, rovnost skromnosti v hloubi tohoto všeho prachu, stejné příhrady, desky bez ozdob, táž prostota a skromnost, v jedno pojící nekonečné řady dřímajících hlav. Jen zřídka kdy dovoluje si deska chválu, ale jak obezřetně, jak skromně: muži jsou velmi důstojní, velmi zbožní, ženy velmi něžné, velmi krásné, velmi čisté. Vůně dětství tu vystupuje, bezmezná a tak široce lidská něha, smrt prvotní křesťanské společnosti, smrt skrývající se, by opět oživla, nesnící již o vládě nad tímto světem.

A pojednou viděl Pierre ve svých vzpomínkách znovu vyvstávati včerejší hroby, ty nádherné hroby, které vyvolal po obou stranách Via Appia, které v plné sluneční záři na odiv stavěly panovačnou pýchu celého národa. Zářily v chlubné nádheře, s obrovskými svými rozměry, nakupením mramoru, s honosivými nápisy, mistrovskými díly skulptur, vlysů, basreliéfů, soch. Ach, této nádherné třídy mrtvých, v ploché Campagni se táhnoucí jako cesta triumfální ke královskému, věčnému městu, jaký podivuhodný kontrast při srovnání s tímto podzemním městem křesťanů, s tímto skrytým městem mrtvých, tak mírným, tak krásným, tak cudným! Zde byl již jen spánek, dobrovolná a přijatá noc, jasná rezignace, které nepřišlo za těžko svěřiti se ve stínu odpočinku v očekávání nebeské blaženosti; a neobratnost prostodušných těch dělníků, hloubících podzemní chodby, jen přispívala ke zvýšení půvabu těchto pohřebišť, vzdálených slunci v hloubi země. Miliony bytostí pokorně ulehly v této půdě, jakoby proryté moudrými mravenci, spaly zde několikastoletý spánek a spaly by tu dále, v tajemnosti, ukolébáváni tichem a temnotou, kdyby nebyli přišli lidé rušiti jejich touhu po zapomenutí, dokud trouby posledního soudu nezazní ke zmrtvýchvstání. Smrt slibovala tedy život, nic nebylo samo sebou plnější života, života vnitřního a pohnutého než tato zasypaná města bezejmenných mrtvých neznámých a nesčetných. Kdysi zavál odtud mocný dech, dech nového lidstva, který měl obnoviti svět. Pokorou, pohrdáním tělem, záštím k přírodě, odřeknutím se světských požitků, vášnivou touhou po smrti, která vysvobozuje a otevírá ráj, počínal jiný svět. A chvíli se zdálo, že krev Augustova, tak se pyšnící na slunci svým purpurem, tak zářící neomezenou mocí, mizí, jako by ji byla nová země vypila, v hloubi svých hrobových temnot.

Bratr naléhavě chtěl ukázati ještě Diocletianovo schodiště; a vyprávěl jim o něm legendu.

„Ano, zázrak… Za tohoto císaře vojáci pronásledovali křesťany, kteří se uprchli do těchto katakomb; když pak je vojáci pronásledovali až sem, schodiště se prolomilo a všichni byli zasypáni… Stupně jsou ještě dnes rozvaleny. Pojďte se podívat, je tam několik kroků.“

Ale dámy byly vyčerpány, zchváceny konečně takovou stísněností, tou tmou a historií mrtvých, že se rozhodně chtěly vrátiti. Ostatně tenké svíce dohořívaly a všichni byli jako oslněni, když se octli nahoře, ve slunci, před krámkem se svatými předměty. Dívka si koupila těžítko, kousek mramoru, na kterém byla vyryta ryba, symbol Ježíše Krista, Božího Syna, Spasitele.

Odpoledne téhož dne věnoval Pierre návštěvě baziliky svatého Petra. Znal z ní dosud jen velkolepé náměstí, přes které jel vozem, s obeliskem a dvěma fontánami v rozsáhlém rámci Berniniho kolonády, této čtyřnásobné řady sloupců a pilířů, tvořící pás monumentální veleby. V pozadí náměstí tyčí se bazilika, fasádou svou zdánlivě menší a těžkopádná, ale zakrývající oblohu svou nesmírnou kupolí.

Pod žhavým sluncem vedou k ní pusté křemenité svahy a nízké stupně, vyšlapané a vybělené. Pierre, vystoupiv po nich, vešel. Byli tři hodiny a vysokými čtyřhrannými okny padaly široké paprsky; v Clementinské kapli, vlevo, počínal nějaký obřad, nejspíše nešpory. Leč Pierre ničeho neslyšel, uchvácen obrovskými rozměry chrámové lodi. Volným krokem, zraky obráceny vzhůru, procházel tuto rozsáhlou prostoru. Hned u vchodu překvapily jej ohromné kropenky, s anděly jako amorové tlustými; pak střední loď, kolosální okrouhlá klenba, vypuklými poli zdobená, hlavně v křížení čtyři kyklopské pilíře, nesoucí báň; dále příční lodi a apsidy, z nichž každá se vyrovná rozsáhlostí kterémukoli z našich chrámů. Taktéž jej uchvátila hrdá nádhera, skvělý, drtivý přepych: kupole, hvězdě podobná, svítící živými barvami a zlatem mozaik; nádherný baldachýn, jehož bronz vzat z Pantheonu, vznášející se nad hlavním oltářem, zřízeným nad samotným hrobem svatého Petra, přístupným dvojitými schody, kde stále plane osmdesát sedm lamp; pak mramor, hojnost, plýtvání podivu nejhodnějšími mramory, bílým, barevným, všude nahromaděným. Ach, těchto pestrých mramorů, v jejichž přepychu Bernini tak hýřil: skvoucí dláždění, ve kterém se obráží celá budova; obložení pilířů zdobených medailony papežů střídavě s tiárou a klíči, nesenými baculatými andělíčky; zdi přeplněné složitými atributy, mezi nimiž se všude opakuje holubice Innocence X.; výklenky s obrovskými sochami barokního vkusu; lože a jejich balkony, zábradlí u ostatků se svým dvojitým schodištěm, bohaté oltáře a ještě bohatší pomníky! Hlavní loď, spodní stavba, příční lodi, apsida, vše bylo z mramoru, zářilo mramorem, skvělo se bohatstvím mramoru a nebylo možno nalézti koutku zvíci dlaně, aby se hrdě nepyšnil mramorem! A celá bazilika se pyšnila v nepopiratelném triumfu, uznávaná a obdivovaná jako největší a nejnádhernější kostel světa, ohromnost a zároveň velebnost.

Pierre stále chodil, bloudil chrámovými loďmi a sklíčeně se rozhlížel, ničeho nerozeznávaje. Na chvíli se zastavil před bronzovou sochou svatého Petra, stojící ve strnulé, kněžské pozici na mramorovém podstavci. Přiblížilo se několik věřících, aby políbili palec pravé nohy: jedni jej před políbením otírali, jiní jej líbali bez otírání, dotkli se ho čelem a líbali znovu. Pierre se pak obrátil do levé příční lodi, kde jsou zpovědnice. Jsou zde neustále kněží, připraveni zpovídati ve všech jazycích. Jiní, držíce dlouhé hůlky, čekají a lehce jimi klepnou poklekajícího hříšníka do hlavy, což tomuto vynáší třicetidenní odpustky. Bylo tam však málo lidí a kněží, vyplňujíce volnou chvíli, četli a psali jako doma v těsných dřevěných skříních. Pierre se ocitnul opět před ostatky, stále váben osmdesáti sedmi lampami, které zářily jako hvězdy. Hlavní oltář, u něhož smí sloužiti mši jen sám papež, zdál se dýchati vznešenou melancholií samoty pod svým obrovským, květovaným baldachýnem, jehož zhotovení a zlacení stálo přes půl milionu. Pak si vzpomenul, že se v Clementinské kapli koná obřad a podivil se, neboť ničeho neslyšel. Čím více se však blížil, zdálo se mu, že cítí lehký dech, jakoby vzdálený zvuk flétny. Zvuk rostl, ale teprve když se Pierre ocitnul před kaplí, rozeznal zvuk varhan. Zatažené rudé záclony tlumily sluneční paprsky; a kaple, ozývající se vážnou hudbou, byla naplněna rudou září jako planoucí výheň. Ale jak se ta hudba ztrácela, jak byla nepatrná v obrovské chrámové lodi, že na šedesát kroků nebylo možno rozeznati ani hlasů, ani varhan!

Když Pierre vcházel, domníval se, že obrovský chrám je úplně prázdný, vymřelý. Teprve později zpozoroval přítomnost několika osob. Byli tam lidé, ale tak rozptýleni, tak nečetni, že se zdálo, jako by jich tu ani nebylo. Unaveným krokem tam bloudilo i několik turistů s průvodcem v ruce. Uprostřed hlavní lodi usadil se malíř se svým podstavcem a maloval jako ve veřejné obrazárně. Pak tam prošel celý francouzský seminář, vedený prelátem, jenž vysvětloval náhrobky. Ale těchto padesát, sto osob jako by tu nebylo; činily dojem několika zbloudilých černých mravenců, poplašeně hledajících cestu. A od té chvíle měl Pierre jasný pocit obrovského slavnostního sálu, opravdové čekárny v nezměrném přijímacím paláci. Široké pruhy slunce, padající vysokými čtverhrannými okny, zaplavovaly chrám oslňujícím jasem, jako svatozáří. Nikde lavice, nikde židle, nic než nádherné, holé dláždění, jako v muzeu bleskotající v dešti tančících paprsků. Nikde útulného koutku, stinného, tajemného, kde by bylo možno pokleknouti a pomodliti se. Všude ostré světlo, oslňující nádherou jasného dne. A do tohoto operního sálu, tak pustého, planoucího zlatem a purpurem, vcházel Pierre s chvěním jako do našich gotických katedrál, kde vzlykají temné davy mezi lesem pilířů! A bolestně vzpomínal na zchřadlou středověkou architekturu a sochařství, plnou duše, uprostřed této strojené veleby, této nádhery tak obrovské a prázdné, která byla jen tělem! Marně zde hledal klečící chudou ženu, bytost věřící nebo trpící, v pološeru středu se oddávající neznámu, hovořící se zavřenými ústy s neviditelnem. Zde viděl jen unavené přecházení turistů, starostlivost prelátů zavádějících mladé kněze na určitá místa; v kapli vlevo zatím nešpory pokračovaly, aniž by odtud jen zvuk pronikl k uchu návštěvníka, a jen občas nejasně pronikl zvenčí klenbou hlahol zvonu.

Pierre pochopil, že má před sebou skvostnou kostru velkolepého obra, jehož život zaniknul. Bylo potřebí okázalosti všech náboženských pomp, aby byla naplněna, oživena pravou svojí duší. Bylo potřebí těch osmdesáti tisíc věřících, které chrám mohl pojmouti, pontifikálních ceremonií, lesku slavností vánočních a velikonočních, procesí a průvodů, rozvinujících posvátný přepych, úplně se výpravou blížících představení ve velké opeře. A v duchu si vyvolával veškeru nádheru, představoval si baziliku přeplněnou zbožnými davy, nadlidský průvod procházející řadami skloněných čel, kříž a meč maje v čele, kardinály ubírající se po dvou, jako bohové Plejády, oděni krajkovými rochetkami, rouchem a pláštěm z rudého móru, s vlečkami, které nesli nosiči, posléze pak papež, jako všemocný Jupiter, nesen na křesle z rudého sametu a zlata, oděn bílým hedvábným rouchem, se zlatým pláštěm, zlatou štolou, zlatou tiárou. Nosiči jeho trůnu skvěli se v rudých tunikách hedvábím vyšívaných. Flabelli mávali nad hlavou jediného a svrchovaného velekněze velikými pérovými vějíři, jako kdysi ovívány sochy bohů v antickém Římě. A kolem tohoto triumfálního křesla, jaký to oslňující, slavný dvůr! Celá pontifikální rodina, příval asistujících prelátů, patriarchů, arcibiskupů, biskupů, ve zlatých ornátech a mitrách! Tajní papežští komoří ve fialovém hedvábí, komoří kápí a meče v oblecích z černého sametu se zlatým okružím a řetězem! Nesčetný průvod duchovních i laiků, na jejichž vypočítání by nestačilo sto stránek Gerarchie, protonotáři, kaplani, preláti všech tříd a stupňů, nemluvě o vojenských osobách, o četnících v kožešinových čepicích, o palácových gardách v modrých spodcích a černé tunice, o švýcarských strážích se stříbrnými krunýři, žlutě, černě a červeně pruhovaných, o šlechtické gardě, skvělé ve vysokých botách, spodcích z bílé kůže, v zlatem vyšívané rudé tunice se zlatými epoletami a zlatou helmou! Leč od té doby, co se Řím stal hlavním městem Itálie, neotvírána již vrata dokořán, naopak, zavírána žárlivě a pečlivě; a jen v řídkých případech, když papež ještě přichází sloužiti mši, ukázati se jako nejvyšší vyvolenec, vtělení Boha na zemi, plní se bazilika, ale jen pozvanými, a těm jest vykázati se vstupenkami. To není již lid, padesát, šedesát tisíc křesťanů, kteří se přihnali a zde se tlačí; toť výběr, přátelská společnost, roztříděná, jako pro zvláštní soukromou slavnost; a i když se sejde několik tisíc, je to jen omezené obecenstvo, pozvané jakoby k monstrkoncertu.

A čím dále se Pierre procházel tímto chladným, velebným muzeem, mezi tvrdým leskem mramoru, upevňoval se v něm pocit, že se ocitnul v pohanském chrámu, vztyčeném bohu světla a pompy. Takový byl zajisté některý z velkých chrámů antického Říma, s týmiž stěnami obloženými barevným mramorem, s týmiž drahocennými sloupy, s touž klenbou zlatem vykládanou. Tento pocit ještě stupňovaný měl cítiti při návštěvě jiných bazilik, které v něm měly upevniti nepochybnou pravdu. Předně to byl kostel směle a klidně se usadivší v pohanském chrámu. San Lorenzo in Miranda, který se ubytoval jako doma ve chrámu Antonína a Faustiny, z něhož zachoval vzácný porticus z cipolinského mramoru a krásné římsoví z bílého mramoru; nebo křesťanský kostel vypučevší z povaleného kmene, z rozvalené antické stavby, jako nynější kostel svatého Klimenta, pod kterým jsou vrstevnatě uložena celá století jiných věr, velmi starodávná stavba z dob republiky, jiná z dob císařství, v níž poznán chrám Mithry, konečně pak bazilika prvotních dob křesťanství. A dále to byl křesťanský kostel, jako Santa Agnete extra Muros, vystavěný přesně dle vzoru civilní baziliky Římanů, soudu a burzy, družící se k ostatnímu Foru; a hlavně křesťanský chrám vystavěný z materiálu nakradeného ve zřícených chrámech: šestnáct nádherných sloupů téže Santa Agnete, z různých mramorů, zřejmě vzato několika bohům; jedenadvacet sloupů kostela Santa Maria di Transtevere, všech slohů, vytrháno z chrámu Isidy a Serapise, jejichž hlavice nepozbyly tvarů; šestatřicet bílých mramorových sloupů Santa Maria Maggiore, ionského slohu, pochází z chrámu Junony Lučiny; z dvaadvaceti sloupů v Santa Maria Aracoeli, různých co do látky, rozměrů a práce, byly prý některé dle legendy uloupeny samotnému Jupiteru, v chrámu Jupitera Kapitolského, který stával na tomtéž místě, na posvátném vrcholu. Ještě dnes přerozují se chrámy z bohaté císařské doby v nádherné baziliky, jako S. Giovanni Laterano a S. Paolo extra Muros. Bazilika S. Giovanni, matka a hlava všech kostelů, o pěti lodích, rozdělených čtyřmi řadami sloupů, s dvojí řadou obrovských soch apoštolů, jako ulice bohů vedoucí k Pánu bohů, plný reliéfů, říms a vlysů, nepodobá-li se čestnému paláci některého pohanského božstva, jehož bohaté království bylo z tohoto světa? A hlavně v San Paolo, jak jej právě dokončují, v lesku nového mramoru, zrcadlům podobného, neshledává-li člověk sídlo nesmrtelných z Olympu, typický chrám, majestátní sloupoví pod plochým stropem, zlatem vykládaným, mramorové dláždění z nádherné hmoty a nevyrovnatelné práce, pilíře u paty fialové a u hlavice bílé, násloupí bílé s fialovým vlysem, všude směs těchto dvou barev v harmonii božsky smyslné, budící vzpomínky na skvělá těla bohyň, zorou koupaných? Nikde však, ani u Sv. Petra, šerého koutku, tajemného místečka, kde by se otvíralo neviditelno. A Svatý Petr zůstával přesto monstrem, právem obra, ještě většího než největší, zůstával nesmírným svědectvím, co dovede šílenost po ohromnosti, když si lidská pýcha zamane plýtváním milionů ubytovati Boha v kamenném obydlí, příliš rozsáhlém a příliš nádherném, kde jeho jménem triumfuje člověk.

K tomuto slavnostnímu obru vyústila tedy po řadě století prvotní víra! Nacházíme tu onu mízu římské půdy, která za všech dob vyrážela v nerozumných stavbách. Zdá se, jako by absolutní vládcové, kteří postupně panovali, byli přinesli s sebou tuto vášeň kyklopských staveb, jako by ji byli čerpali z rodné půdy, na níž vyrostli, neboť ji stále přejímali, od civilizace k civilizaci. Toť neustálé bujení lidské marnivosti, potřeba napsat své jméno na zeď, zanechati po sobě, po svém panování, nesmazatelnou stopu, hmatatelný důkaz celé té jednodenní slávy, věčný pomník z bronzu a mramoru, který by o tom hlásal svědectví až do konce věků. V jádru je podnětem všeho jen dobyvačný duch, hrdá ctižádostivost rasy, stále dychtící po panství nad světem; a když se všechno zřítilo, když se na troskách rodila nová společnost, bylo by omylem věřiti ve vyléčení z té pýchy, v pokoře: v žilách vře stará krev, a jakmile opět vzroste a zesílí, znovu podléhá šílenství předků, zdědivši po nich veškeru prudkost. Nebylo jediného slavnějšího papeže, jenž by nebyl chtěl stavět, jenž by se nebyl chtěl přidržeti tradice cézarů a zvěčňovati svou vládu v kameni, postaviti si chrám, aby se po smrti dostal mezi bohy. Stále táž starost o pozemskou nesmrtelnost, kdo zanechá památku větší, pevnější, nádhernější; a nemoc ta je tak prudká, že méně zámožní, nemohouce stavěti, spokojovali se opravami, a aby zanechali potomstvu památku svých skromných prací, dávali na ně upevňovati mramorové desky s vyrytými, honosivými nápisy: proto se stále setkáváme s takovými deskami, není jediné opravené zdi, aby ji nebyl některý papež opatřil svým znakem, není obnovené zříceniny, opraveného paláce, vyčištěné kašny, aniž by byl vládnoucí papež podepsal své dílo římským titulem Pontifex Maximus. Toť horečka, bezděčná nestřídmost, osudné býlí vypučevší z této půdy, vzniklé z trosek za dva tisíce let. Neustále rostou nové budovy z trosek starých. A člověk se táže, byl-li Řím vůbec kdy křesťanským, v uvážení této zvrhlosti, kterou stará římská půda téměř vzápětí nakazila Kristovo učení, této vládychtivosti, tohoto úsilí o pozemskou slávu, které způsobilo vítězství katolicismu, zavrhnuvši pokoru, čistotu, bratrství a prostotu prvotního křesťanství.

Pojednou se Pierrovi rozsvítilo, zazářila mu pravda, když po druhé obcházel obrovskou baziliku, obdivuje se papežským hrobům. Ach, tyto hroby! Tam, v ploché Campagni, v plném slunci, po obou stranách Via Appia, triumfálního to vchodu do Říma, vedoucího cizince ke vznešenému Palatinu, paláci korunovanému, tyčily se obrovské náhrobky mocných a bohatých, skvěle umělecké, nevyrovnatelně nádherné, zvěčňujíce v mramoru hrdost a slávu silného pokolení, které ovládalo celý svět. A opodál, pod zemí, pod rouškou stínů, v hloubi ubohých krtčích doupat skrývaly se jiné hroby, malé, chudobné, skromné, bez umění a bez nádhery, jejichž pokora hlásala, že tudy vál dech něhy a odevzdanosti, že přišel muž, jenž kázal bratrství a lásku, odvržení statků tohoto světa pro věčné slasti života příštího, svěřuje nové zemi dobré zrno svého evangelia, zasévaje omlazené lidství, které mělo obroditi starý svět. A z tohoto semene, po staletí uloženého v zemi, z těchto hrobů tak ohromných a neznámých, kde sladce spali mučedníci, očekávajíce slavné probuzení, vyrostly jiné hroby, stejně obrovské, stejně okázalé, jako zničené starověké hroby modlářů, čnějící svým mramorem uprostřed pohanské nádhery chrámů, rozvinující touž nadlidskou pýchu, touž šílenou vášeň po všemohoucnosti. Za renesance stal se Řím opět pohanským, stará imperátorská krev opět kypí a unáší křesťanství, nejprudším útokem, jaký mu bylo podstoupiti. Ach, těchto papežských hrobů, ve Svatém Petru, v té chlubné slávě a tělesné, přepychové ohromnosti, pohrdající smrtí, tvořící nesmrtelnost na této zemi! Jsou to bronzoví papežové v nadlidské velikosti, alegorické postavy, dvojsmyslní andělé, krásní jako krásné děvy, jako vábné ženy, s boky a hrdly bohyň. Pavel III. sedí na vysokém podstavci, Spravedlnost a Moudrost mu polo leží u nohou. Urbain VIII. jest mezi Moudrostí a Náboženstvím, Innocenc XI. mezi Náboženstvím a Spravedlností, Innocenc XII. mezi Spravedlností a Milosrdenstvím, Řehoř XIII. mezi Náboženstvím a Silou. Alexandr VII. klečí, vedle něho Moudrost a Spravedlnost před ním Milosrdenství a Pravda; a kostlivec ukazuje prázdné písečné hodiny. Kliment XIII. rovněž klečí v triumfu nad nádherným sarkofágem, o nějž se opírá Náboženství s křížem v ruce; Anděl smrti opírá se o pravý roh, maje pod sebou lvy, symbol to všemohoucnosti. Bronz vyjadřoval věčnost těchto postav, bílým mramorem se skvěla krásná, bujná těla, barevné mramory tvořily bohaté draperie, a celý pomník čněl tak v plné apoteóze, zalit zlatým světlem obrovského chrámu.

A Pierre přecházel od jednoho k druhému, neustále křižuje sluncem naplněnou baziliku, nádhernou a pustou. Ano, tyto hroby královsky okázalé družily se k oněm na Via Appia. Jistě to byl Řím, římská půda, tato půda, na níž pýcha a vládychtivost bujela jako tráva na poli, která udělala z pokorného prvotního křesťanství vítězný katolicismus, družící se k mocným a k bohatým, obrovský vládní stroj, určený k dobývání národu. V papežích se obrodili cézarové. A dávné dědictví působilo, Augustova krev poznovu vzkypěla, kolujíc v jejich žilách, sežíhajíc jim mozek nadlidskou ctižádostí. Augustus jediný uskutečnil světovou vládu, jsa zároveň císařem i veleknězem, vládcem těl i duší. Odtud věčný sen papežů, zoufajících, že mají toliko duchovní vládu, umíněně odpírajíce vzdáti se panství světského, ve staleté naději, které se nikdy nespouštěli, že sen jejich se přece uskuteční a udělá se z Vatikánu druhý Palatin, kde budou jako neomezení vládci panovati podrobeným národům.

VI.

Pierre byl v Římě již čtrnáct dní, ale záležitost, pro kterou přišel, obrana jeho knihy, nepokračovala. Stále choval vroucí přání viděti papeže, nemaje potuchy, kdy a jak je uskuteční, za stálého otálení ve strachu před nějakou neopatrností, který mu monsignore Nani vnuknul. A chápaje, že se jeho pobyt může do nekonečna protáhnouti, dal si na vikariátu potvrditi své celebret a sloužil každodenně mši u svaté Brigitty, na Piazza Farnese, kde se mu dostalo laskavého přijetí od abbého Pisoniho, bývalého Benedettina zpovědníka.

Toho pondělí se rozhodnul, že se dostaví záhy do přijímacích salonů donny Serafiny, doufaje, že se tu dozví něco nového a snad svou záležitost urychlí. Snad tam nalezne monsignora Naniho, snad bude míti štěstí setkati se s některým prelátem nebo kardinálem, který mu pomůže. Marně se snažil vyzvěděti od dona Vigilia něco určitého. Tajemník kardinála Boccanery se mu vyhýbal a skrýval se, jako by znovu se ho byla zmocnila nedůvěra a strach, ač dříve projevil ochotu, a tvářil se, jako by byl odhodlán nemísiti se do záležitosti zřejmě podezřelé a nebezpečné. Ostatně od předvčerejšího dne trpěl hrozným návalem horečky a nemohl se hnouti ze svého pokoje.

Nebylo naprosto nikoho, kdo by Pierrovi dodal mysli, mimo Victoriny Bosquetové, bývalé chůvy, povýšené za guvernantku, rodačky z Beauce, která si zachovala své starofrancouzské srdce po třicetiletém pobytu v tomto Římě, jehož nepoznala.

Mluvila s ním o Anneau, jako by odtamtud byla přijela včera. Leč onoho dne nebylo u ní obvyklé živosti a veselosti; když zvěděla, že Pierre chce večer sejíti k damám, potřásla hlavou.

„Ach, nenaleznete je příliš spokojené. Má ubohá Benedetta má velké starosti. Zdá se, že to s jejím rozvodem špatně stojí.“

Mluvil o tom celý Řím a znovu rozvířila spousta klepů bílý a černý svět. Victorina považovala za zbytečnou diskrétnost nesděliti toho svému krajanu. Tedy, v odpověď na memoriál konzistoriálního advokáta Morana, jenž, opíraje se o svědectví a o písemné důkazy, dokazoval, že manželství nemohlo se uskutečniti pro manželovu neschopnost, monsignor Palma, teolog, zvolený vzhledem k záležitosti té kongregací koncilu za obhájce manželství, odpověděl memoriálem vskutku strašlivým. Předně vyslovil silnou pochybnost o žadatelčině panenství, probíraje odborné výrazy v dobrozdání obou porodních žen, žádaje důkladnou prohlídku dvěma lékaři, formalitu, proti které se cudnost mladé ženy vzpírala; a ještě uváděl fyziologické případy, úplně dokázané, kdy dívky měly s muži styk, aniž by se zdály zbaveny panenství. Značně se opíral o svědectví hraběte Prady, jenž, zcela upřímně, váhal říci, bylo-li manželství dokonáno, čili nic, neboť se hraběnka divoce bránila; v oné chvíli se sice domníval, že akt úplně dokonal, za normálních okolností; když však o tom později přemýšlel, nemohl to najisto potvrditi, připouštěje, že v prudkosti své touhy mohl se klamati o dokonání aktu. A monsignor Palma těžil z této pochybnosti, zvyšoval ji ještě obratnými úvahami, pokud to choulostivost případu připouštěla, a posléze vystoupil proti znásilněné manželce se svědectvím komorné, která slyšela hluk zápasu a ujišťovala, že pán a paní následkem této první noci spali nadále vždy každý zvlášť. Nejzávažnějším argumentem jeho však bylo, že i kdyby žadatelka podala naprostý důkaz svého panenství, bylo by stejně jisto, že jen jejím odporem zmařeno dokonání manželského spojení, neboť hlavní podmínkou aktu je povolnost ženy. A když konečné po čtvrtém memoriálu, referentově, v němž tento probral a shrnul všechna tři předchozí, kongregace hlasovala, povolila zrušení manželství, ale většinou toliko jednoho hlasu; vzhledem k tomuto kolísavému výsledku monsignore Palma nemeškaje použil svého práva a ihned žádal za dodatečné prozkoumání, což podmiňovalo nové šetření a vyžadovalo nového hlasování.

„Ach, má ubohá komtesa!“ zvolala Victorina, „zemře ještě žalem, neboť ač se to drahé děvče zdá klidným, vnitřní plamen ji stráví… Zdá se, že ten monsignore Palma je pánem situace, že může záležitost protahovati, jak dlouho mu bude libo. A mimo to, co to už stálo peněz a co to ještě bude stát… Abbé Pisoni, jejž teď znáte, měl krásný nápad, když chtěl tomu sňatku; a nechci kalit památku své dobré paní, hraběnky Ernesty, která byla světicí, ale jistě zavinila neštěstí své dcery, že ji dala hraběti Pradovi.“

Umlkla, ale cit spravedlnosti ji přemohl. „A ostatně hrabě Prada má proč býti nespokojen. Každý se mu posmívá… A, víte, řeknu vám, že moje Benedetta je hloupá, dělajíc takové okolky. Kdyby záleželo na mně, měla by svého Daria dnes večer ve svém pokoji, když jej má tak ráda, když se oba mají tak rádi a tak dlouho se chtějí… Ach, na mou duši, ano, bez purkmistra a bez faráře, jen pro radost, že jsou mladí, že jsou krásní a že mohou být šťastni… Štěstí, bože, štěstí je tak vzácné!“

A vidouc, že Pierre na ni s úžasem pohlíží, dala se do zdravého smíchu, v klidné rozvaze drobného francouzského lidu, který věří jen ve šťastný život v poctivosti.

Pak ještě důvěrněji jala si naříkati na jinou starost, která doléhala na dům, následek to nešťastné té rozvodové záležitosti. Nastaly rozmíšky mezi donnou Serafinou a advokátem Moranem, jenž, velice nespokojen polovičním nezdarem svého memoriálu před kongregací, obviňoval otce Lorenza, zpovědníka tety a neteře, že je vehnal do pohoršlivého procesu, z něhož vzejde pro všechny jen skandál. A neobjevil se již v paláci Boccanera; to bylo zrušení starého, třicetiletého poměru, opravdový úžas pro všechny římské salony, které s Moranem nesouhlasily. Donna Serafina byla tím více roztrpčena, ježto jen podezírala, že tuto neshodu úmyslně vyvolal a opustil ji z důvodu zcela jiného, z náhlé touhy, neodpustitelné u muže jeho postavení a zbožnosti, z vášně, kterou v něm vznítila mladá, prohnaná měšťanka.

Když Pierre večer vstoupil do salonu potaženého žlutým brokátem s velkými květy ve slohu Ludvíka XIV., shledal vskutku, že tu vládne smutek v tlumeném svitu lamp zakrytých krajkami. Byly tam ostatně jen Benedetta a Celia, sedíce na pohovce a hovoříce s Dariem; kardinál Sarno, zabořen v křeslo, mlčky naslouchal neúnavnému tlachání své staré příbuzné, jež každého pondělí doprovázela malou kněžnu. Donna Serafina seděla sama, na obvyklém místě, napravo od krbu, s tajeným vztekem, že protější místo je prázdné, místo, kde po třicet let své věrnosti sedával Morano. A Pierre zpozoroval její pohled, úzkostlivý, pak zoufalý, kterým jej uvítala, zírajíc na dveře, očekávajíc patrně přece ještě lehkomyslníka. Ostatně držela se stále zpříma, hrdě, stažena více než kdy jindy, s tvrdou tváří staré panny, s vlasy bílými a obočím velmi černým.

Pierre, složiv jí poklonu, ihned projevil svou starost, tázaje se, nedostane-li se mu potěšení, viděti toho večera monsignora Naniho. Nezdržela se a odpověděla:

„Oh! Monsignore Nani nás opouští jako ostatní. Lidé se vzdalují, když jich nejvíce potřebujeme.“

Na preláta se hněvala též, protože se exponoval za rozvod velmi mdle, ač mnoho sliboval. Patrně tajil, jako vždy, pod svou krajní laskavostí a lichotností nějaký jiný plán. Ostatně vzápětí litovala doznání, které jí vynutil hněv, a dodala:

„Snad přijde přece. Je tak dobrý a má nás tak rád!“

Přes prudkost své krve chtěla býti politickou, aby překonala špatné vyhlídky. Její bratr kardinál jí sdělil, jak velice jej zlobí postup kongregace koncilu, neboť nepochyboval, že chladné přijetí žádosti jeho neteře je zásluhou několika kolegů kardinálů, kteří mu chtěli způsobiti nepříjemnost. On sám přál rozvodu, který jedině mohl zachovati jeho rod, ježto Dario si umínil neoženiti se, leč se svojí sestřenicí. A nehody šly jedna za druhou, celá rodina byla postižena, on raněn ve své hrdosti, jeho sestra, sdílejíc toto utrpení, zasažena rovněž do srdce, a oba milenci zoufalí, vidouce své naděje poznovu oddálené.

Když se Pierre přiblížil k pohovce, kde seděli mladí lidé, zaslechl dobře, že, šeptem hovoříce, zabývali se jen tím nezdarem.

„Proč zoufati?“ řekla Celia. „Zrušení manželství bylo vlastně povoleno, většinou jednoho hlasu. Obnovení řízení znamená jen nový odklad.“

Leč Benedetta zavrtěla hlavou.

„Ne, ne! Postaví-li si monsignore Palma hlavu, Jeho Svatost nikdy nesvolí. Je po všem.“

„Ach, kdybychom byli bohati, hodně bohati!“ zašeptal Dario tak přesvědčivě; nikdo se tomu neusmál.

Tišeji pak pošeptal své sestřence:

„Musím s tebou mluvit, takto dále žíti nemůžeme.“

Odpověděla jen dechem:

„Sejdi sem zítra v pět hodin. Zdržím se zde, budu tu zcela sama.“

Soirée trvalo dlouho. Pierre byl nesmírně dojat, vida tak skleslou Benedettu, vždy tak klidnou a rozumnou. Její hluboké oči v čisté, dětsky jemné tváři zdály se zakaleny zdržovaným pláčem. Doopravdy byl již do ní zamilován, vida ji stále ve stejném rozmaru, poněkud netečnou, skrývající však pod zdáním rozvahy plameny své vášnivé duše. Přece však se pokoušela o úsměv, naslouchajíc sladká sdělení Celiina, jejíž záležitosti lásky postupovaly lépe než její.

A jedné chvíle hovořilo se všeobecně, když stará příbuzná, povýšivši hlas, mluvila o nízkém chování italského tisku vůči Svatému otci. Vztahy mezi Quirinalem a Vatikánem nezdály se nikdy horšími. Kardinál Sarno, obyčejně mlčelivý, prohlásil, že papež při příležitosti rouhavých slavností 20. září, oslavujících dobytí Říma, vydá nový protestní list všem křesťanským státům, svou lhostejností spoluvinným na loupeži.

„Pokuste se tedy oženiti papeže s králem!“ řekla donna Serafina trpkým hlasem, narážejíc na nešťastné manželství své neteře.

Zdála se všecka bez sebe, neboť bylo již příliš pozdě a již nikoho nebylo možno očekávati, ani monsignora Naniho. Její oči však zaplanuly, když se neočekávaně ozvaly kroky, a vroucně pohlédla ke dveřím; byla však poznovu zklamána, vidouc vcházeti Narcisse Haberta, jenž k ní hned přistoupil omlouvaje se, že přichází tak pozdě. Jeho strýc, kardinál Sarno, byl jej uvedl do tohoto tak nepřístupného salonu, kde se mu dostalo dobrého přijetí, vzhledem k jeho náboženským názorům, prý nesmiřitelným. Tohoto večera přišel sem ostatně, přes pokročilou hodinu, jen kvůli Pierrovi. Ihned jej odvedl stranou.

„Věděl jsem jistě, že vás zde naleznu; večeřel jsem na vyslanectví se svým bratrancem monsignorem Gambou del Zoppo, a mám vám sděliti dobrou zprávu… Zítra dopoledne, kolem jedenácté, vás očekává ve svém obydlí ve Vatikánu.“

Ještě tišeji pak dodal:

„Jsem přesvědčen, že se pokusí uvésti vás k Svatému otci… Zkrátka, audience se mi zdá jistou.“

Pierre byl velice potěšen tímto ujištěním, kterého se mu dostávalo v truchlivém tom saloně, kde se po dvě hodiny rmoutil a podléhal beznadějnosti. Konečně tedy rozhodnutí! Narcisse, stisknuv Dariovi ruku, pozdravil Benedettu a Celii, načež přistoupil ke svému strýci kardinálovi, jenž, konečně zbaven staré paní, odhodlal se mluviti. Hovořil však pouze o svém zdraví, o počasí, vyprávěl několik bezvýznamných příběhů, o kterých zaslechl, nedotknuv se však ani slovem tisícerých složitých a hrozných záležitostí, které kul v Propagandě. Jakmile opustil svou pracovnu starého byrokrata, jako by vstupoval do lázně zapomenutí a prostřednosti, ve které si oddychnul od starostí správce země.

Všichni vstávali a loučili se.

„Nezapomeňte,“ opakoval Narcisse Pierrovi, „zítra ráno, v deset hodin mne naleznete v Sixtinské kapli. Než se přiblíží doba schůzky, ukážu vám Botticelliho.“

Druhého dne byl Pierre, jenž přišel pěšky, již o půl desáté na rozsáhlém náměstí; a než zaměřil k bronzovým vratům v pravém rohu kolonády, stanul na několik minut, a zdvihnuv oči, prohlížel si Vatikán. Nic nezdálo se mu méně monumentálním než tento shluk budov, vyrostlých ve stínu chrámu svatého Petra bez jakéhokoliv architektonického řádu, bez pravidelnosti. Střechy vyčnívaly jedna nad druhou, široké a ploché fasády táhly se v řadě, nazdařbůh, jak byla jednotlivá křídla přistavována a zvyšována. Pouze tři pravidelné strany nádvoří svatého Damase vyčnívaly nad kolonádou se svými velkými okny bývalých loží, nyní zavřených, která jim dodávala vzhledu tří obrovských skleníků, lesknoucích se ve slunci mezi rudou barvou zdiva. A to byl prý nejkrásnější palác světa, nejrozsáhlejší, s jedenácti sty sálů, chovající obdivu nejhodnější mistrovská díla lidského ducha! Leč Pierre se ve svém zklamání zajímal pouze o vysoké průčelí vpravo, vedoucí na náměstí, věda, že tam v druhém patře jsou okna soukromého papežova příbytku. Dlouho pohlížel na tato okna; bylo mu řečeno, že z pravé strany páté, kde hořívá lampa dlouho do noci, je okno ložnice.

Co skrývala za sebou tato bronzová vrata, na něž nyní pohlížel a která byla posvátným prahem mezi všemi královstvími tohoto světa a mezi královstvím Božím, jehož vznešený zástupce se uvěznil za těmito vysokými, němými zdmi? Prohlížel je z dáli, s jejich kovovými výplněmi a velkými hřeby se čtverhrannými hlavami a tázal se, co asi skrývá, co uchraňuje, co uzavírá tato hrubá, antická pevnostní brána. Jaký svět nalezne za ní, jaký poklad lidského milosrdenství žárlivě ukrývaný v šeru, jaké vzkříšení nadějí pro nové národy, lačnící po bratrství a spravedlnosti? Liboval si v tomto snu, že jediný a posvátný pastýř bdí v hloubi tohoto uzavřeného paláce, a zatím co se hroutí prohnilé staré civilizace, připravuje konečné Kristovo království a co nejdříve je prohlásí, přeměniv naši demokracii ve velkou křesťanskou obec, kterouž Spasitel přislíbil. Za touto bronzovou branou připravuje se budoucnost a jistě z ní i budoucnost vyjde.

Tu Pierre užasnul, ocitnuv se pojednou tváří v tvář monsignorovi Nanimu, jenž právě opouštěl Vatikán, ubíraje se pěšky do nedalekého paláce Svatého oficia, kde jakožto přísedící bydlil.

„Ach, monsignore, jsem šťasten. Můj přítel, pan Habert, představí mne svému bratranci, monsignorovi Gambovi del Zoppo a pevně doufám, že dosáhnu vytoužené audience.

Monsignore Nani se usmíval svým vlídným a jemným způsobem.

„Ano, ano, vím.“ A dodal:

„Těší mne to jako vás, drahý synu. Jen buďte opatrný.“

Pak, obávaje se, aby mladému knězi svým přiznáním neprozradil, že u monsignora Gamby del Zoppo právě byl, preláta to, z celé mlčenlivě pontifikální rodiny nejbázlivějšího, vypravoval, že již od rána běhá kvůli dvěma francouzským damám, jež rovněž zmírají touhou spatřiti papeže; velice se však obává, že to nebude možno.

„Přiznám se vám, monsignore,“ prohlásil Pierre, „počínal jsem již pozbývati odvahy. Ano, nejvyšší čas, abych byl poněkud povzbuzen, neboť zdejší pobyt nepřispívá k ozdravení mé duše.“

Dalšími slovy dal najevo, jak Řím v něm dovršuje zánik víry. Takové dny, jaké strávil na Palatinu nebo na Via Appia, nebo jaký prožil v katakombách a ve Svatém Petru, přispívaly jenom k jeho zmatku a rušily jeho sen o omládlém, vítězném křesťanstvu. Odcházel odtud pln podobností, zdrcen vzmáhající se únavou, pozbývaje nadšení stále připraveného ke vzpouře.

Monsignore Nani naslouchal, neustále se usmívaje, a přisvědčivě pokyvoval hlavou. Rozhodně, to bylo dobré, jinak tomu nemohlo býti. Zdálo se, že to předvídal a že s tím byl spokojen.

„Drahý synu, všechno je v nejlepším pořádku, jakmile máte zajištěno, že uzříte Jeho Svatost.“

„Zajisté, monsignore, složil jsem veškeru svou naději ve vzácnou spravedlivost a prozíravost Lva XIII. On jediný mne může soudit, ježto v mé knize on jediný pozná své myšlenky, které jsem, jak se domnívám, velmi věrně tlumočil… Ach, chce-li, ve jménu Krista, demokracií a vědou zachrání starý svět!“

Znovu se v něm probouzelo nadšení a Nani, stále vlídnější, pronikavýma očima a tenkými svými rty poznovu přisvědčoval.

„Velmi dobře, drahý synu. Všechno vypovíte a pak uvidíte.“

Pak, když oba náhodou pohlédli vzhůru na průčelí Vatikánu, byl dokonce tak laskav, že Pierra vyvedl z omylu. Nikoliv, okno, které bylo každého večera osvětleno, nevedlo do papežovy ložnice, nýbrž na schodiště, které plynový plamen celou noc osvětloval. Papežův pokoj byl o dvě okna dále. A oba se odmlčeli, vážně pohlížejíce na průčelí paláce.

„Nuže, na shledanou, drahý synu! Budete mi o slyšení vyprávěti, viďte?“

Když Pierre osaměl, s tlukoucím srdcem prošel bronzovou branou, jako by vcházel do posvátného a strašlivého místa, kde se připravuje budoucí štěstí. Stála tam stráž, švýcarský gardista, zvolna přecházeje sem tam ve svém šedomodrém plášti, pod nímž bylo viděti jen pestré, černožlutočervené spodky; a zdálo se, jako by jeho plášť měl jen za úkol skrývati zastaralý kroj. Hned napravo otvíralo se kryté schodiště, vedoucí ke dvoru svatého Damase. Návštěvníkům Sixtinské kaple bylo však projíti dlouhou galerií, mezi dvojí řadou sloupů a vystoupiti po Královském schodišti. A Pierre, ubíraje se tímto obrovitým světem, kde všechny rozměry byly přehnány, sotva dýchal, vystupuje po širokém schodišti.

Když vešel do Sixtinské kaple, stanul v úžasu. Zdála se mu malá, jako pravoúhlý vysoký sál, s jemnou mramorovou přepážkou, přetínající jej ve dvou třetinách v část při velkých slavnostech vyhrazenou hostům a v chór, kde v dubových lavicích zasedají kardinálové, kdežto preláti stojí za nimi. Papežský trůn, střízlivé nádhery, stojí na nízkém výstupku napravo od oltáře. Vlevo ve zdi otvírá se úzká lože s mramorovým balkonem, vyhrazená zpěvákům. A nutno zdvihnouti hlavu, nutno přenésti pohled od obrovské fresky Posledního soudu, zaujímající celou zadní stěnu, k malbám na stropě, které sestupují až k hlavní římse, mezi dvanácti jasnými okny, šesti o každé straně, aby se pojednou vše do nekonečna rozšířilo a otevřelo.

Na štěstí tam byli jen tři nebo čtyři turisti, kteří se klidně chovali. A Pierre ihned zpozoroval Narcisse Haberta, sedícího na jedné z kardinálských lavic, nad stupněm, kde sedávají nosiči vleček. Mladý muž, sedě bez hnutí, s hlavou poněkud na zad nahnutou, zdál se jako u vytržení. Nepohlížel však na dílo Michelangelovo; nespouštěl očí z jedné z fresek pod římsou. Když poznal kněze, neodvraceje očí, zašeptal:

„Oh, příteli, podívejte se na toho Botticelliho!“ A znovu utonul ve svém nadšení. Pierre byl rázem tělem duší zaujat nadlidským géniem Michelangelovým. Vše ostatní zmizelo a nebylo proň ničeho než tam nahoře, jako na nekonečné nebeské báni ojedinělé to umělecké dílo. Nejdříve schvátilo jej neočekávaným dojmem, že malíř se odhodlal býti jediným tvůrcem díla. Ani kameník, ani slevač, ani pozlacovač mu nepomáhali. Malíř se svým štětcem stačil sám na mramorové pilíře, sloupy a římsy, na bronzové sochy a ozdoby, na zlaté růžice a květinové okrasy, na celou tuto přepychovou výzdobu, vroubící obraz. A představoval si jej onoho dne, kdy mu odevzdali holou klenbu, jen sádrovou holou a bílou zeď o stech čtverečných metrech, aby ji pomaloval. A viděl umělce před tímto obrovským polem, odmítajícího každou pomoc, vyhánějícího zvědavce, samotného se uzavírajícího se svým obrovským dílem, žárlivě a prudce, aby strávil čtyři a půl léta o samotě, den ze dne tvoře obrovské dílo. Ach, celý život dovedlo vyplniti a jistě je počínal s důvěrou ve svou vůli a sílu, dílo rovnající se celému světu, z mozku vyňatému a vrženému na stěnu nezdolnou silou tvořivosti, v plném rozpětí umělecké všemohoucnosti!

Pierre byl uchvácen, když podrobněji prohlížel tyto davy vidin, jimiž oplývala tato plocha nezměrné syntézy a kyklopského symbolismu. Královský půvab a ušlechtilost, svrchovaný mír a ovládání, všechny krásy skvěly se tu jako květy přírodou stvořené. A dokonalá věda, nejodvážnější scorza, v jistotě zdaru, technika překonávající všechny obtíže, které přináší zakřivená plocha. Hlavně pak neuvěřitelná prostota v užívání prostředků, hmotnost co nejvíce omezena, hojné užívání několika barev, leč bez strojenosti a bez násilnosti. A to stačilo, krev prudce bouřila, svaly pod kůží nabíhaly, postavy se oživovaly a vystupovaly z rámce, v tak prudkém rozmachu, jako by tam nahoře planul nějaký oheň a oživoval tyto davy nadlidským, nesmrtelným ohněm Zde se stkvěl a triumfoval život, život ohromný a rušný zázračný život vytvořený jedinou rukou, obdařenou nejskvělejším darem, prostotou v síle.

Že v tomto díle hledána filozofie, celý osud, stvoření světa, muže a ženy, hřích, trest, pak vykoupení a konečně soud před Bohem v poslední den světa, u této myšlenky nemohl se Pierre zastaviti v úžasu, který v něm toto dílo při prvním zhlédnutí mocně vzbudilo. Ale jaká tu oslava lidského těla, jeho krásy, moci a půvabu! Ach tento Jehova, královský stařec, hrozný a otcovský, unášený vírem svého tvoření, s rozpjatou náručí, tvořící světy! A ten nádherný Adam, tak ušlechtilých linií, s nataženou rukou, jejž Jehova kynutím prstu oživuje, aniž by se ho dotkl; nádherný pohyb, ta svatá mezera mezi prstem stvořitele a dlaní tvora, malá mezera, v níž spočívá nekonečnost neviditelného a tajemného! A Eva, silná i rozkošná, Eva s mocnými boky, schopnými nésti příští pokolení, hrdého a něžného ženského půvabu, která bude chtít býti milována až do zatracení, celá žena se svojí svůdností, plodností a panovačností! I dekorační postavy, sedící na pilířích ve čtyřech rozích obrazu hlásaly vítězství těla: oněch dvacet mladých mužů, šťastných svou nahotou, v nádheře trupů a nevyrovnatelně krásných údů, takovým nadbytkem života obdařených, že bujnost pohybů je unáší, ohýbá a převrací v rekovných pozicích. A mezi okny trůnili obři, proroci a sibyly, zbožnění muži a ženy, úchvatní silou svalů a velikostí duševního výrazu: Jeremiáš, s loktem opřeným o koleno a s bradou vloženou do dlaně, zabrán v myšlenky uprostřed vidin a snů; Sibyla eritrejská, s tak čistým profilem, tak mladistvá ve své vnadnosti, s prstem položeným v otevřené knize osudu; Isaiáš, se silnými pravdomluvnými ústy, tvář maje polo odvrácenu a ruku zdviženu velitelským posuňkem; kumská Sibyla, ohromující věděním a stářím, pevná jako skála, s rozrytou tváří, orlím nosem a umíněnou, vyčnívající bradou: Jonáš, vyvržený velrybou, zobrazený zde v podivuhodném scorzu, trup zkroucený, ruce zahnuté, hlavu na zad zvrácenou, křičící ústa dokořán otevřená, a jiní, všichni z téže hojné a vznešené rodiny, vládnoucí svrchovaností věčného zdraví a věčného rozumu, uskutečňující sen o nezničitelné lidskosti, širší a hlubší. Ostatně v pěti oknech, v lunetách vyvstávaly a v davech se tlačily další postavy, krásné, mocné a půvabné, Kristovi předkové, snivé matky s krásnými nahými dětmi, muži s pohledem upřeným do dáli, do budoucnosti, pokolení potrestané, znavené, toužící po slíbeném Spasiteli; a ve svornících čtyř úhlů vyvstávaly živě biblické scény, vítězství Izraele nad zlým duchem. Konečně pak obrovská freska v pozadí, Poslední soud, se změtí davů tak nesčetnou, že jest třeba mnoho dnů, aby bylo možno je rozeznati; zděšený dav, unášený žhavým dechem života, od mrtvých, které probouzejí andělé z Apokalypsy, mocně hlaholícími troubami, od zavržených, které ďáblové v hrozných chomáčích srážejí do pekel, až ke Kristu sedícímu na soudné stolici mezi apoštoly a světci až k blaženým vyvolencům, kteří v záři do výše jsou neseni anděly, zatím co ještě výše jiní andělé, nesouce nástroje Vykupitelova mučení, v plné slávě triumfují. A přece nad touto obrovskou stěnou, malovanou o třicet let později, ve zralém věku, zachovává si stropní malba svůj vzlet, nespornou převahu, neboť v ni vložil malíř své prvotní úsilí, celé své mládí, první zaplanutí svého génia.

Pierre nebyl jediného slova mocen. Michelangelo byl obr, všechno ovládající, všechno drtící. Teprve po obrovském jeho díle bylo možno pohlédnouti na díla jiná, Peruginova, Pintiricchiova, Rosselliho, Signorelliho, Botticelliho, obdivuhodná freska ze starší doby, vroubící kapli pod hlavní římsou.

Narcisse nepohlížel vzhůru k ohromující nádheře stropu. Zaujat nadšením nespouštěl zraků ze tří Botticelliových fresek. Konečně zašeptal:

„Ach! Botticelli, Botticelli! Elegance a půvab trpící vášně, v rozkoši hluboký cit smutku! Celá naše moderní duše uhodnutá a přenesená s nejjímavějším kouzlem, jaké kdy zazářilo z umělcova díla!“

Pierre naň pohlížel s úžasem. Konečně se odvážil otázky:

„Vy se sem chodíte dívat na Botticelliho?“

„Ovšem,“ odpověděl mladý muž klidně. „Přicházím jen kvůli němu, každého týdne na několik hodin, a dívám se výhradně jen na něho… Hle, pohleďte jen na toto: Mojžíš a dcery Jethrovy. Dokázal lidský cit a melancholie něco úchvatnějšího?“

A pokračoval s lehkým, zbožným chvěním ve hlase, jako když kněz vstupuje v sladké a vzrušující tajemství svatyně. Ach! Botticelli, Botticelli! Botticelliova žena, s dlouhou tváří, smyslnou a čistou, s životem poněkud silným pod jemnými záhyby rouch, se vznešeným a svižným držením celého těla! Mladíci a andělé Botticelliovi, tak pravdiví, a přece krásní jako ženy, neurčitého pohlaví, v nichž se druží mohutnost svalů k nekonečné jemnosti kontur, všichni povznášeni plamenem touhy, jehož popáleniny cítíme! Ach, Botticelliova ústa, ta smyslná ústa, pevná jako plody, ironická či bolestná, záhadná záhyby svých koutků, v nichž nikdy nelze uhodnouti, tají-li čistotu, či špatnost! Botticelliovy oči, oči unylé, vášnivé, přimhouřené mysticky či rozkošnicky, plné tak hlubokého bolu, někdy i v radosti, že není v světě očí nevyzpytatelnějších, zírajících na lidskou nicotu! Botticelliovy ruce, tak vypracované, tak pěstované, jako by žily, volně se pohybující, k sobě se družící, líbající se a mluvící, s takovou snahou po půvabnosti, že někdy zabíhají do manýry, vždy však mají svůj výraz, všechny výrazy slastí a strastí doteku! A přece nic tu není zženštilého nebo lživého, ve všem jakási mužná hrdost, vášnivý pohyb a nádherný vzlet, unášející postavy, naprosté usilování o pravdivost, přímá studie, svědomitost, opravdový realismus, který opravuje a povznáší geniální zvláštnost citu a charakteru, dodává i ohyzdnost nezapomenutelnou pečeť půvabu!

Pierrův úžas rostl, když naslouchal Narcissovi, jehož ušlechtilého chování, poněkud úmyslného, nakadeřených vlasů, po florentinsku přistřižených, a modrých, téměř siných očí, nadšením ještě více blednoucích, si po prvé povšimnul.

„Zajisté,“ řekl konečně, „Botticelli je obdivuhodný umělec… Zdá se mi však, že zde Michelangelo…“

Narcisse jej přerušil posuňkem téměř prudkým:

„Ach, ne, ne! O tom mi nemluvte! Všechno zbřídil, všechno zkazil. Člověk, který se zapřáhl do práce jako vůl, který pracoval jako nádeník, tolik a tolik metrů denně! A člověk, jemuž bylo cizím vše záhadné, vše neznámé, jenž viděl vše tak hrubé, že zhnusil krásu, tvořil lidská těla, podobná kmenům stromů, ženy podobné ohromným řeznicím, blbé hromady masa, bez nebeské nebo pekelné duše…! Zedník, a chcete-li, ano, ohromný zedník, ale více nic!“

A bezděky vznikala v jeho mozku moderního člověka, unaveného, popleteného a zkaženého honbou za zvláštností, originálností, zášť proti všemu zdravému, silnému, mocnému. Viděl nepřítele v tomto Michelangelovi, jenž tvořil v práci, jenž po sobě zanechal nejzázračnější umělecký výtvor. V tom byl jeho zločin, že plodil, tvořil život, a sice tak, že všechny menší výtvory jiných, i nejrozkošnější, byly zaplaveny a zmizely v tomto překypujícím proudu bytostí živoucích, které poslal v sluneční jas.

„Na mou čest,“ prohlásil Pierre odhodlaně, „nesouhlasím vámi. Právě jsem dospěl k názoru, že v umění je vše a že nesmrtelnost je vskutku vyhrazena jen tvůrcům. Případ Michelangelův se mi zdá rozhodujícím, neboť je nadlidským mistrem, obrem, jenž drtí ostatní, a za to děkuje jen skvělému, podivuhodnému tvoření živoucích těl, jimiž je vaše jemnost urážena. Nechť si zvědavci, vtipní a rafinovaní lidé rozumují o dvojsmyslných záhadách a o neviditelnu, ať považují za vrchol umění výběr vzácných rysů a symbolické pološero, Michelangelo zůstane všemohoucím, tvůrcem lidí, mistrem jasu, jednoduchosti a zdraví, věčný, jako sám život!“

Narcisse se jen usmíval s výrazem shovívavého a zdvořilého pohrdání. Každý nechodil do Sixtinské kaple na dlouhé hodiny obdivovat se Botticellimu, aniž by pohlédl vzhůru na Michelangela. A krátce ukončil řka:

„Již jest jedenáct hodin. Bratranec mi sem měl vzkázat, až mu bude možno nás přijmout; divím se, že jsem dosud nikoho nespatřil… Není vám libo zajít zatím do Rafaelových sálů?“

Nahoře, v sálech, byl dokonalým znalcem umění, velmi jasný a spravedlivý v posuzování děl, nalézaje veškeru svoji obratnou inteligenci, jakmile již nebyl puzen nenávistí k dílům kolosálním a geniálně dekorativním.

Pierre přicházel bohužel ze Sixtinské kaple; bylo mu nezbytno vymaniti se z obrova objetí, zapomenouti, co právě spatřil, uvyknouti tomu, co měl právě před sebou, aby mohl okoušeti čisté krásy. Jako kdyby byl opojen příliš silným vínem a nyní nemohl okoušeti vína jiného, lehčího, rozkošně vonícího. Zde se nedostavuje obdiv jako hromová rána; ale zvolna a neodolatelně působí půvab. Jest to Racine vedle Corneilla, Lamartine vedle Huga, věčná dvojice, spojení muže a ženy, ve všech stoletích slávy. S Rafaelem triumfuje ušlechtilost, půvab, vybraná a bezvadná linie božsky harmonická; a není to již jen hmotný symbol, nádherně vržený Michelangelem, toť psychologická analýza, hluboce pronikající, do malířství přenesená. Člověk je tu zušlechtěn, více idealizován, pozorován z vnitřnějšího stanoviska. A přece i vše citové, ženské, přímo něhu vyzařující je provedeno s obdivuhodnou uměleckou pevností, tahy velkými a silnými. Pierre se znenáhla oddával tomuto svrchovanému mistrovství, přemožen mužným půvabem krásných mladíků, do hloubi srdce dojat pohledem na tuto nejvyšší krásu v nejvyšší dokonalosti. Leč ač se mu zdály obrazy Hádání a Svátost a Athénská škola starší než freska v Sixtinské kapli, nejlepšími Rafaelovými díly, pocítil, že při Požáru Borge a ještě více při Heliodorově Vyhnání z Chrámu a při Attilovi před Branami Říma umělec pozbyl květu svého božského půvabu, jsa pod vlivem drtivé velikosti Michelangela. Jak to asi ohromilo, když byla Sixtinská kaple otevřena a oba sokové vstoupili! Obr tam vykonal dílo, největší z lidí nechal tam svou duši a nikdy již se nevymanil vlivu, jemuž podlehl.

Poté zavedl Narcisse Pierra do loží, do zasklené galerie, světlé a rozkošně vyzdobené. Leč Rafael byl mrtev a zde byly jen práce jeho školy dle kartonů, které zanechal. Náhlý, úplný úpadek. Nikdy nepochopil Pierre lépe, že génius je vše, že škola padne, jakmile on zanikne. Geniální člověk tvoří svou dobu a po jednu hodinu ve vzestupu civilizace vydává všechnu svou mízu společenské půdy, která pak zůstává vyčerpána třeba po celá staletí. Pierra daleko více zajímal nádherný výhled z loží, když tu zpozoroval, že naproti němu, na druhé straně nádvoří svatého Damase jest poschodí obývané papežem. Dole viděl prázdný dvůr se sloupovím, kašnou a bílým dlážděním, jasný a holý v slunečním žáru. Nebylo tu ani stopy po stínu, po tlumené a náboženské záhadnosti, o jakých snil v okolí starých severních katedrál. Napravo a nalevo od chodníku, vedoucího k papeži a ke kardinálovi sekretáři, stálo v řadě pět kočárů, se strnulými kočími na kozlíku, s koňmi nehybně stojícími ve slunci; ani živá duše neoživovala poušť tohoto rozsáhlého, čtverhranného nádvoří, obklopeného třemi patry zasklených loží, podobných obrovským skleníkům; a lesk okenních tabulí, rusá barva zdiva zdály se zlatiti nahé dláždění a průčelí, dodávajíce jim vážné majestátnosti pohanského chrámu, zasvěceného bohu slunce. Ještě více však Pierra překvapilo báječné panorama Říma, rozvinující se zde pod okny Vatikánu. Nikdy té možnosti neuvážil a nyní rázem byl zchvácen myšlenkou, že papež tak vidí ze svých oken celý Řím, před jeho očima rozložený a nakupený, takže mu stačí jen vztáhnouti ruku, aby se ho opět zmocnil. A dlouze pohlížel na toto nevšední divadlo, aby jím nasytil své oko a srdce, neboť je chtěl odnésti, zachovati, chvěje se bezkonečným sněním, které v něm vyvolávalo.

Ze svého rozjímání byl vyrušen hlasy; ohlédnuv se, spatřil sluhu v černé livreji, jenž vyřídiv Narcissovi vzkaz, hluboce se mu uklonil.

Mladý muž se přiblížil k Pierrovi, tváře se velmi mrzutě.

„Můj bratranec monsignore Gamba del Zoppo mi vzkazuje, že mu nebude možno nás dnes dopoledne přijmouti. Patrně se mu naskytla nějaká neočekávaná práce.“

Leč jeho rozpaky prozrazovaly, že příliš nevěří této výmluvě a počíná svého příbuzného podezírati z obav, aby si nějak nezadal, některou dobrou duší patrně varován, postrašen. To velice mrzelo ochotného a poctivého mladého muže. Konečně s úsměvem dodal:

„Poslyšte, snad by přece byl prostředek dosáhnouti přístupu… Máte-li odpoledne čas, půjdeme spolu na oběd a pak se vrátíme a navštívíme muzeum Antik; a konečně se mi snad přece podaří chytit mého bratrance, nemluvě o tom, že šťastnou náhodou můžeme potkati samotného papeže, sestoupí-li do zahrad.“

Pierre zvěděv, že audience je opět odložena, zakusil prudké zklamání. Maje pak dosti času, milerád přijal nabídku.

„Jste příliš laskav, obávám se jen, že zneužívám vaší dobroty… Tisíceré díky.“

Poobědvali přímo naproti Svatému Petru, v malé restauraci Bergově, kam pravidelně chodívají poutníci. Ostatně se tam jedlo hodně špatně. Po druhé hodině vstali a obešli baziliku náměstím sakristie a náměstím svaté Marty, aby se zadem dostali ke vchodu muzea. Byla to jasná, pustá a žhavá část města a Pierre měl tu zesílený dojem holé a vybledlé vznešenosti, jakoby sluncem vyrudlé, který měl při pohledu na nádvoří svatého Damase. Když pak obešel obrovskou apsidu obrovité stavby, pocítil tím více její rozsáhlost, nakupeními přístavků, vroubených dlážděním, mezi kterým pučela tráva. V celé té němé prostornosti byly jen dvě děti, hrající si ve stínu zdí. Nalevo, v ulici vedoucí k muzeu, stojí bývalá papežská mincovna, Zecca, která se stala italskou a je střežena královskými vojáky; naproti, vpravo, otvírá se čestná Brána vatikánská, se švýcarským gardistou na stráži; dle etikety vjíždějí povozy hostí, přijíždějících ke kardinálu tajemníkovi Jeho Svatosti, touto branou do nádvoří svatého Damase.

Ubírali se dlouhou ulicí, vedoucí mezi křídlem paláce a mezi zdí papežských zahrad. Konečně dospěli k muzeu Antik. Ach, toto obrovské muzeum, sestávající z nesčetných síní, muzeum, obsahující tři muzea, velmi staré muzeum Pio Clementino, muzeum Chiaramonti a Braccio Nuovo, celý svět nalezený pod zemí, vykopaný, ve slávě na denní světlo vynesený! Mladý kněz jím procházel přes dvě hodiny, chodil ze sálu do sálu, oslněn mistrovskými díly, omámen veškerou tou genialitou a krásou; úžas v něm nebudily jen nejslavnější kusy, Laocoon a Apollo belvederský, ani Meleagres, ba ani Heraklovo torzo. Byl daleko více zaujat celkem, nesčetným množstvím Venuší, Bacchů, zbožněných císařů a císařoven, celým tímto přívalem skvělých a krásných těl, oslavujících nesmrtelnost života. Před třemi dny navštívil Muzeum kapitolské, kde se obdivoval Venuši, umírajícímu Gallovi, báječným kentaurům z černého mramoru, nádherné sbírce poprsí. Leč zde se jeho obdiv zdesateronásobil, vystupňoval až v úžas, před nevyčerpatelným bohatstvím těchto síní. A více snad váben životem nežli uměním, poznovu se zastavoval před poprsími, v nichž se tak přirozeně oživuje historický Řím, který jistě byl neschopen ideální řecké krásy, ale zato tvořil život. Jsou zde všichni císařové, filozofové, učenci, básníci, všichni ožívají zázračnou silou, jak byli, jak umělec prostudoval a přesně provedl všechny jejich vady, nedostatky, zvláštnosti v tazích; a toto nejvyšší úsilí po pravdivosti vyplývá z povahy a vyvolává jejich nesrovnatelnou moc. Nic není vyššího, zde se obrozují sami lidé, znovu tvoří historii, tuto nepravou historii, jejímž vyučováním ve školách budí se u celých generací žáků odpor proti starověku. Leč jak lze to chápati, jakých sympatií nabýti! A tak i nejmenší úlomky mramoru, zkomolené sochy, rozbitý reliéf, jediný úd, božské rámě nymfy nebo svalovitá noha satyra budí v nás odlesk civilizace osvícené, velké, silné.

Narcisse vedl Pierra do galerie kandelábrů, sto metrů dlouhé, kde jsou postaveny nejkrásnější.

„Poslyšte, drahý abbé, ještě nejsou čtyři hodiny, usedneme zde tedy na chvíli, neboť prý se stává, že Svatý otec tudy projde, než se odebere do zahrad… Bylo by to opravdové štěstí, kdybyste jej mohl spatřiti, a kdož ví, snad s ním i promluvit… v každém případě si odpočinete, jistě vás již bolí nohy.“

Byl znám všem hlídačům, jeho příbuzenství s monsignorem Gambou del Zoppo mu otvíralo všechny dveře ve Vatikáně, kam takto rád chodil na celé dny. Stály tam dvě židle, i usedli a Narcisse jal se ihned hovořiti o umění.

Tento Řím, jak úžasný osud, jak vznešená, vypůjčená majestátnost! Zdá se býti středem, k němuž celý svět míří a tíhne, kde však z vlastní půdy nic neroste, neboť je od počátku stižena neplodností. Umění; nutno tu aklimatizovati, ducha sousedních národů sem přenášeti; ujme-li se tu, nádherně rozkvete. Za doby císařů, když byl králem světa, čerpal krásu svých staveb a skulptur z Řecka. Později, když vzniklo křesťanství, zůstal úplně proniknut pohanským duchem a gotika, křesťanské umění v pravém slova smyslu, vyrostla jinde, z jiné půdy. Ještě později, za renesance zazářil ovšem v Římě věk Julia II. a Lva X.; leč hnutí to připravili a zázračný jeho vzlet roznítili umělci z Toskány a Umbrie. Po druhé tak přišlo umění z venku, a nabyvši v Římě triumfální dokonalosti, přineslo mu vládu světa. Pak nastalo podivuhodné probuzení antiky, zmrtvýchvstání Apollona a Venuše, jež zbožňovali sami papežové, sníce od Mikuláše V. o povznesení Říma papežského k výši Říma císařského. Po předchůdcích tak upřímných, tak něžných a silných, jako byl Fra Angelico, Perugino, Botticelli a tolik jiných, objevili se dva vynikající duchové, Michelangelo, nadlidský a božský Rafael; potom náhlý úpadek a nutno čekati sto padesát let, nežli přijde Caravaggio se vším, čeho věda malířská mohla bez geniálnosti dosáhnouti v barvě a v plastice. Úpadek pokračuje až k Berninimu, jenž jest přeměnitelem, opravdovým tvůrcem Říma nynějších papežů, zázračný mladík, jenž od osmnáctého svého roku zplodil celou řadu obrovských mramorových dětí, světový architekt, jehož úžasná činnost dokončila průčelí Svatého Petra, vystavěla kolonádu, vyzdobila vnitřek baziliky, postavila bezpočet kašen, kostelů, paláců. A pak byl konec, neboť od té doby Řím znenáhla vyšel ze života, den ze dne více se odlučoval od moderního světa, jako by on, vždy dosud žijící z ostatních měst, umíral a nemohl již ničeho vzíti, čím by oživil svou slávu.

„Bernini, ach, ten rozkošný Bernini!“ pokračoval Narcisse polohlasem, jakoby ve snách. „Je v něm síla a vybranost, verva stále pohotová, nikdy neumdlévající důmyslnost, plodnost plna půvabu a velkoleposti…! Jejich Bramante, jejich Bramante, se svým mistrovským dílem, bezvadným a studeným kancléřstvím, dobrá! Řekněme, že byl architektuře Michelangelem a Rafaelem, a již o něm nemluvme…! Ale Bernini, znamenitý Bernini, jehož domnělý nevkus má více jemnosti, více vytříbenosti, než jiní mohli geniálně vložiti v dokonalost a ohromnost! Berniniho duch, v němž by se měl poznati celý náš věk, je tak rozmanitý a hluboký, tak vítězně manýrovitý, tak povýšený nad nízkost realismu…! Jděte se podívat do vily Borghese na skupinu Apollona a Dafne, kterou vytvořil v osmnáctém roku, hlavně však se jděte podívat na nadšenou svatou Terezii do kostela Santa Maria della Vittona. Ach, tato svatá Terezie! Nebe otevřeno, tělo její se chvěje v očekávání božských slastí, nadšená víra stupňuje se až ke křeči, a celá bytost, pozbývajíc dechu, umírá rozkoší v náručí svého Boha…! Strávil jsem před ní hodiny a hodiny, a nikdy nemohl jsem vyčerpati čarovnou a jímající hloubku symbolu.“

Jeho hlas umlkl a Pierre, jenž se více nedivil jeho tlumené, bezděčné zášti ke zdraví, prostotě a síle, téměř ani nenaslouchal, úplně ponořen v myšlenku, která se stále více zmocňovala: pohanský Řím vzkříšený v Římě křesťanském, přetvořující jej v Řím katolický, nové politické středisko, hierarchicky zřízené, neomezeně vládnoucí světem. Byl Řím vůbec někdy křesťanským, vyjímaje prvotní dobu katakomb? A v Pierrově mysli bylo to prodloužením, stále zřejmějším potvrzením myšlenek, které v něm vzbudil Palatin, Via Appia, pak Svatý Petr. A téhož rána v Sixtinské kapli a v síni della Segnatura, ač byl opojen obdivem, dobře pochopil nový důkaz, podávaný géniem. Zajisté, u Michelangela a u Rafaela objevovala se pohanství jen přetvořené křesťanským duchem. Nebylo však základem! Zdaž nazí obři Michelangelovi nepocházeli ze strašného nebe Jehovova, viděného přes Olymp? Zdaž ideální postavy Rafaelovy neprozrazovaly pod cudným závojem Panny božské vnady Venušiny? Nyní si byl Pierre všeho vědom a ochablosti družily se rozpaky, neboť tato zázračně krásná těla, tyto nahé postavy, oslavující žhavou vášeň života, stály proti snu jeho knihy, o obrození křesťanství, přinášejícího světu mír, návrat k prostotě, čistotě prvotních dob.

Pojednou s překvapením slyšel, že Narcisse bez přechodu jal se mu vyprávěti o každodenním životě Lva XIII.

„Oh, drahý abbé, ve svých čtyřiaosmdesáti letech je činný jako mladík, vede život vyplněný vůlí a prací, jakým bychom nechtěli žíti ani vy, ani já…! Od šesti hodin je vzhůru, odslouží mši ve své soukromé kapli a posnídá trochu mléka. Pak, od osmi do dvanácti, toť nepřetržitá řada kardinálů, prelátů, předkládány jsou mu všechny záležitosti kongregací, a ujišťuji vás, že nelze si představiti četnějších a spletitějších. V poledne bývají obyčejně veřejné a hromadné audience. Ve dvě hodiny obědvá. Pak přijde odpočinek, dobře zasloužený, nebo procházka v zahradách až do šesti hodin. Zvláštní audience, občas, zaberou na to hodinu nebo dvě. V devět hodin večeří, sám u svého stolku, jí velice málo, žije téměř z ničeho… Nu, co soudíte o etiketě, která jej zavazuje k této samotě? Muž, jenž po osmnáct let neměl u stolu společníka, stále sám ve své velikosti…! A v deset hodin, pomodliv se se svými domácími Růženec, zavírá se do svého pokoje. Ulehne-li však, spí málo a trpě často bezesností, vstává, volá svého tajemníka a diktuje mu poznámky a dopisy. Zaměstnává-li se nějakou zvláštní záležitostí, oddává se jí úplně a neustále na ni myslí. Toť jeho život, ba jeho zdraví: neustálé duševní napětí, práce, síla a autorita, které se musí vybíti… Jistě vám není neznámo, že dlouho se s velikou zálibou zabýval latinskou poezií. Také prý zaplanul žurnalistickou vášní, hlavně v dobách bojů, a inspiroval články v časopisech, které podporoval; tvrdí se dokonce, že některé sám diktoval, byly-li ohroženy ideje jemu zvláště drahé.“

Umlkl. A když tak seděli v této obrovské galerii kandelábrů, pusté a slavnostní, uprostřed nehybných mramorů, bělosti přízraků, Narcisse co chvíli natahoval krk, nespatří-li malý papežův průvod, přicházející z galerie kobercové, ubírající se kolem nich do zahrad.

„Víte snad,“ pokračoval, „že jej nesou na nízkém křesle, dosti úzkém, aby mohl projíti všemi dveřmi. Jaká to cesta! Přes dva kilometry, ložemi, Rafaelovými síněmi, galeriemi obrazů a soch, nečítaje četná schodiště; celá nekonečná procházka, než jej dole složí v aleji, kde čeká lehký vozík se dvěma koňmi… Dnes večer je velice krásně. Jistě přijde. Jen trpělivost.“

A zatím co Narcisse mu podával tyto podrobnosti, Pierre v očekávání viděl před sebou oživovati celou neobyčejnou historii. Předně byli to světáčtí a nádherymilovní papežové z doby renesance, kteří vášnivě křísili starověk, jejichž snem bylo zahaliti Svatou stolici císařským purpurem: Pavel III., nádherný Benátčan, jenž vystavěl benátský palác, Sixtus IV., jehož zásluhou vznikla Sixtinská kaple, Julius II. a Lev X., kteří přetvořili Řím v město divadelní nádhery, báječných slavností, turnajů, plesů, honů, maškarád a kratochvílí. Papežství právě nalezlo pod zemí, v prachu zřícenin, Olymp; a jako by opojeno touto vlnou života, tryskající ze staré půdy, tvořilo muzea, měnilo je v nádherné pohanské chrámy, na odiv celému světu. Nikdy nepodstoupila církev takové nebezpečenství smrti, neboť, ač byl ve Svatém Petru nadále ctěn Kristus, v sálech vatikánských trůnil Jupiter a všichni bohové, všecky mramorové bohyně krásných, velkolepých těl. Poté vynořil se před Pierrovým zrakem nový obraz: viděl moderní papeže, před italskou okupací, Pia IX., ještě volného, často si vycházejícího do svého dobrého města Říma. Velký rudý a zlatý kočár byl tažen šesti koňmi, obklopen švýcarskou gardou a následován četou šlechtické stráže. Leč někdy papež na Corsu vystoupil a šel dále pěšky; tu klusala garda napřed, všechno upozorňovala a zastavovala. Ihned se stavěly řady kočárů, muži z nich vystupovali a poklekali na dláždění, kdežto ženy, jen povstavše, zbožně skláněly hlavy před blížícím se Svatým otcem, jenž se tak ubíral volným krokem až na Piazza del Popolo, usmívaje se a žehnaje. A pak přišel Lev XIII., dobrovolný vězeň, po osmnáct let uzavřený ve Vatikáně, velebnější, zahalený jakousi posvátnou a strašlivou tajemností za těmi mocnými, mlčelivými zdmi v tom neznámu, kde plynuly dny jeho skromného života.

Ach! Tento papež, jehož již nikdo nepotkává, nikdo nevidí, ten papež skrytý všedním pohledům, jako hrozné božstvo, jemuž jen kněží se odvažují pohlédnouti tváří v tvář! A uvěznil se v tomto nádherném Vatikáně, který jeho renesanční předchůdcové vystavěli a vyzdobili pro obrovské slavnosti; a zde žije, daleko od světa, uvězněn, s krásnými muži a krásnými ženami Michelangelovými a Rafaelovými, s mramorovými bohy a bohyněmi, s celým Olympem, hlásajícím vůkol něho náboženství světla a života. Celé papežství tone tam s ním v pohanství. Jaký pohled, když tento útlý, bílý stařec ubírá se galeriemi muzea Antik do zahrad! Zprava i zleva pohlížejí na jeho průvod nahá těla; je tu Jupiter, Apollo, Venuše, vládkyně, je tu Pan, jehož smích zvoní pozemskými radostmi. Nereidky se koupají v průhledných vlnách. Bakchantky válejí se bez závojů ve vlažné trávě. Kentaurové v trysku unášejí na svých kouřících se hřbetech omdlelé krasavice. Ariadne je překvapena Bacchem, Ganymed hladí orla, Adonis rozněcuje plameny v milujících. A bílý ten stařec ubírá se dále na nízkém svém křesle, uprostřed tohoto triumfu těla, této okázalé, oslavované nahoty, hlásající všemohoucnost přírody, věčnost hmoty. Od té doby, co ji nalezli, vykopali, ve slávě vynesli, znovu tu panuje v nesmrtelnosti; a nadarmo dali sochám fíkové listy, právě jako oblékli velké postavy Michelangelovy: pohlaví plápolá, život překypuje a sémě bouřně koluje v žilách světa. A nebezpečím ještě hroznějším, výbuchem, který by rozmetal Vatikán, ba i Svatého Petra, bylo by, kdyby na blízku ve vatikánské knihovně, nevyrovnatelně bohaté, kde dřímá celá lidská věda, se jednoho dne probudily také knihy a nahlas promluvily, jako mluvila krása Venuší a mužnost Apollů. Leč tento bílý stařec, téměř průhledný, jako by neslyšel, jako by neviděl, a obrovské hlavy Jupiterů, trupy Heraklů a Antoniové s bujnými kyčlemi dále naň pohlížejí, když jde okolo.

Narcisse netrpěliv odhodlal se vyptati se jednoho strážce; ten jej ujistil, že Jeho Svatost jest již dole. Vskutku, často volí kratší cestu malou, krytou galerií, která ústí před mincovnu.

„Sejdeme též, chcete?“ tázal se Pierra. „Pokusím se uvésti vás do zahrad.“

Dole, ve vestibulu, jehož dveře vedly do široké aleje, dal se do hovoru s jiným strážcem, bývalým papežským vojákem, s nímž se dobře znal. Ihned jej propustil i s jeho průvodcem; nevěděl však určitě, provází-li toho dne monsignore Gamba del Zoppo Jeho Svatost.

„Co na tom,“ řekl Narcisse, když se ocitli sami dva v aleji; ‚„ještě doufám ve šťastné setkání… Hle, toť jsou slavné vatikánské zahrady.“

Jsou velice rozsáhlé, papež může v nich ujíti čtyři kilometry alejemi, pak vinicí a zelinářskou zahradou. Tyto zahrady zabírají vatikánský pahorek, který zeď postavená Lvem IV. obklopuje dosud ze všech stran a odděluje od sousedních údolí, jako pevnost. Druhdy dosahovala zeď až k Andělskému hradu; a tato část zvána byla città Leonina. Zahrady tyto nic nepřevyšuje, žádný zvědavý pohled nemůže sem vniknouti, jen z báně Svatého Petra, jež jediná sem vrhá obrovitý svůj stín za žhavých letních dnů. Tvoří celý svět pro sebe, celek rozmanitý a uzavřený, který každý papež se zálibou krášlil; jsou zde obrovské, geometricky založené trávníky, se dvěma překrásnými palmami, vroubené citrónovými a oranžovými stromky ve květináčích; pak volnější, stinnější zahrada, kde se mezi hustým habřím nachází Aquilone, fontana Giovanni Vesanzia a staré Casino Pia IV.; dále háj nádherných zelených dubů, skupiny vysokých platanů, akátů a borovic, jimiž vedou široké cesty stinné a půvabné pro pomalé procházky; a konečně vlevo, za jiným houštím stromů je zelinářská zahrada i vinice, velmi pečlivě držená.

Ubírali se volně lesní cestou a Narcisse uváděl Pierrovi podrobnosti ze života Svatého otce v těchto zahradách. Dovoluje-li počasí, prochází se tu každého druhého dne. Za dřívějších časů stěhovali se papežové již v květnu z Vatikánu do svěžejšího a zdravějšího Quirinalu; a za největších veder uchylovali se do Castel Gandolfo, na břehu albánského jezera. Nyní jest jediným letním sídlem Svatého otce jen téměř zachovalá věž bývalého opevnění Lva IV. Sem přichází tráviti dny největších paren. Dal dokonce vedle vystavěti jakýs pavilon pro svou družinu, takže se tu může vůbec ubytovati. Narcisse, jako známý, beze všeho tam vešel, a tak mohl Pierre zhlédnouti jedinou místnost obývanou Jeho Svatostí, velký kulatý pokoj s polokulovitým stropem, na kterém je namalováno nebe se symbolickými postavami souhvězdí; jedna z nich, lev, má místo očí dvě hvězdy, které zvláštním zařízením v noci svítí. Zdi jsou tak silné, že přehrazením jednoho okna mohli z výklenku zříditi jakýs pokojíček, kde stojí lehátko. Celé zařízení sestává z velkého pracovního stolu, z menšího, rozkládacího stolu jídelního a ze širokého, královského, úplně pozlaceného křesla, daru to k biskupskému jubileu. A v této věži, chladné jako hrob, tráví Svatý otec v tiché osamělosti nejpalčivější dny července a srpna, když žhavé slunce ničí v dáli svým žárem odumřelý Řím.

A další podrobnosti. V jiné věži, jejíž malou bílou kopuli jest viděti mezi zelení, zřízena astronomická observatoř. Zde též postavena pod stromy švýcarská chýše, kde Lev XIII. rád odpočívá. Někdy jde pěšky až k zelinářské zahradě, zajímaje se hlavně o vinici, kterou často navštěvuje, aby se přesvědčil, jak zrají hrozny a bude-li dobrá žeň; nejvíce však překvapilo mladého kněze, když zvěděl, že Svatý otec býval vášnivým lovcem, dokud ještě nebyl oslaben stářím. Náruživě pěstoval tzv. „roccolo“. Na pokraji mýtiny napnou se sítě o velkých okách, podél aleje, kterou takto vroubí a uzavírají na dvou stranách. Uprostřed postaví se klec s volavými ptáky, jejichž zpěv záhy přivábí okolní ptactvo, červenky, pěnice, slavíky, fíkojídky všech druhů. A když se shromáždilo hodné hejno, Lev XIII., jenž seděl na číhané, zatleskal rukama, a poplašení ptáci, prchajíce, zaplétali se křídly do velkých ok sítě. Stačilo jen je sbírati a zadusiti lehkým stisknutím. Pečení fíkojídkové jsou královskou lahůdkou.

Když se vraceli lesem, čekalo Pierra nové překvapení. Pojednou spatřil lurdskou jeskyni, ve zmenšené velikosti napodobenou z balvanů a z cementu. Jeho pohnutí bylo tak mocné, že je nemohl před svým průvodcem zakrýti.

„Tedy je to přece pravda…? Bylo mi to vypravováno, považoval jsem však Svatého otce za inteligentnějšího, prostého takové nízké pověrčivosti.“

„Oh,“ odpověděl Narcisse, „myslím, že jeskyně pochází od Pia IX., jenž choval k Matce Boží Lurdské zvláštní vděčnost. Rozhodně byl to asi dar a Lev XIII. ji prostě udržuje.“

Pierre stál chvíli bez hnutí a mlčky před touto napodobeninou, touto dětskou hříčkou víry. Návštěvníci v nábožné horlivosti zanechali tu své navštívenky, nastrkavše je do mezer mezi kameny. Pierre byl zchvácen hlubokým smutkem a se sklopenou hlavou následoval svého soudruha, zabrán v zoufalé snění o lidské bídě a hlouposti. Když vyšli z lesa a ocitli se u trávníků, pozdvihl oči.

Velký Bože! Jak rozkošný byl přece konec toho krásného dne, a jaký vítězný půvab stoupal ze země v této rozkošné části zahrady! Více nežli v lesním stínu, více nežli mezi úrodnými révami cítil zde sílu všemohoucí přírody, uprostřed tohoto holého, pustého, vznešeného a horkého prostranství. Jen několik nízkých křovin, zakrslých třtin, aloí, řídkých trsů polozvadlých květin zdobilo souměrně geometrické útvary trávníků protínaných křížícími se cestami; a dle starého barokního vkusu zelené keře tvořily ještě znak Pia IX. Vlahé ticho rušil jen šum střední fontány, zvuk kapek bez ustání dopadajících do nádržky. Celý Řím se svým žhavým nebem, svým vznešeným půvabem, svou podmaňující rozkoší zdál se oživovati svou duší tento zdobný čtverec, rozsáhlou zelenou mozaiku, jejíž poloviční opuštěnost, vybledlá sešlost působila dojmem hrdé melancholie. Antické vázy a sochy, bělající se svou nahostí v zapadajícím slunci, vroubily trávníky. A vůni eukalyptů a borovic, rovněž vůni zrajících oranží zakrývala tak ostrá vůně velkých zimostrázových keřů, že omamovala kolemjdoucí, jako samotná vůně této staré půdy, prosycené lidským prachem.

„Je to opravdu velmi zvláštní, že jsme nepotkali Jeho Svatost,“ řekl Narcisse. „Vůz jel asi jinou alejí, zatím co jsme se zastavili u věže Lva IV.“

Jal se opět hovořiti o svém bratranci monsignoru Gambovi del Zoppo a vysvětloval, že hodnost „copiera“, papežova to číšníka, která mu připadla jako jednomu ze čtyř soukromých tajemníků, jest již úřadem výhradně jen čestným, hlavně od té doby, co diplomatické hostiny a hostiny při episkopálním vysvěcování se konají na státním sekretariátu, u kardinála tajemníka. Monsignor Gamba del Zoppo, jehož bezvýznamnost a bázlivost byla všeobecně známa, měl patrně pouze za úkol baviti Lva XIII., jenž jej měl velice rád pro jeho stálé lichocení a pro historky ze světa černého i bílého, které mu nosil. Tento silný, rozmilý, ba i ochotný muž, pokud to neohrožovalo jeho zájmy, byl živoucími novinami, o všem věděl, neopovrhoval ani kuchyňskými klepy; a tak se klidně blížil kardinálské hodnosti, jist, že klobouku dosáhne, bez všelijaké jiné námahy, jen sháněním novinek pro chvíle procházek. A Bůh ví, že měl stále bohatou žeň v tom uzavřeném Vatikáně, kde se to stále jen hemží preláty všech druhů, v této pontifikální rodině, bez žen, sestávající ze starých mládenců v sukních, potají zmítaných nezřízenou ctižádostí, skrytými a hroznými zápasy, divokou záští, která prý ještě dodnes se uchyluje k dobrému jedu starých časů!

Pojednou se Narcisse zarazil:

„Hle, věděl jsem dobře… Tam je Svatý otec… Nemáme však štěstí. Ani nás neuvidí, vstoupí opět do kočáru.“

Vskutku, koleska popojela až k mýtině a malý průvod, vystoupiv z úzké aleje, zaměřil k němu.

Pierrovi zabušilo srdce. Nehýbaje se z místa stál se svým soudruhem polo skryt za vysokým citroníkem a jen z dáli spatřil bílého starce tak útlého v poletujících záhybech bílého roucha, kráčejícího zvolna, malými kroky, jako by se jen sunul po písku. Stěží rozeznával hubenou tvář, jako ze staré průsvitné slonoviny, s velkým nosem nad tenkými rty. V téměř černých očí zářil však zvědavý úsměv, zatím co ucho se sklánělo napravo, k monsignorovi Gambovi del Zoppo, malému a silnému, kvetoucímu a důstojnému, jenž patrně končil nějakou historku. Na druhé straně, vlevo, ubíral se šlechtický gardista, v zadu šli dva preláti.

Vidění toto trvalo jen okamžik, a již vstupoval Lev XIII. do uzavřeného vozu. A Pierre uprostřed této velké zahrady, žhavé a vonné, znovu pociťoval zvláštní pohnutí, jímž byl zaplaven v galerii kandelábrů, když si představil papežův průvod mezi Apollony a Venušemi, oslňujícími svou vítěznou nahotou. Tam, tam oslavovalo věčnost života, nádhernou a všemocnou sílu přírody jen pohanské umění. Zde však viděl jej v přírodě samotné, v nejkrásnější, v nejrozkošnější, v nejvášnivější přírodě. Ach! Tento papež, tento bílý stařec procházející se se svým bohem bolu, pokory a odříkání alejemi těchto zahrad lásky za mdlých večerů žhavých letních dnů v rozkošné vůni borovic a eukalyptů, zralých oranží, zimostrázů! Sám Pán jej tu obklopoval mocnými výlevy své tvůrčí síly. Jak krásně se tu asi žilo, v této nádheře nebe a země, v lásce ženské krásy a v radosti ze všeobecné plodnosti! Pojednou zaplála mu tato jasná pravda, že z této půdy světla a radosti mohlo vypučeti jen pomíjející bojovné náboženství, usilující o politickou vládu, nikoliv však mystické a trpící náboženství Severu, náboženství duševní.

Leč Narcisse odváděl mladého kněze dále a vyprávěl mu ještě jiné historky. Mluvil o dobromyslnosti Lva XIII., jenž se často zastavoval se zahradníky, ve vlídném hovoru se jich vyptávaje na zdraví stromů a na prodej oranží, dále pak se zmínil o lásce jeho ke dvěma gazelám, které dostal darem z Afriky, roztomilým to, přítulným zvířatům, která rád laskal a jejichž smrt oplakal. Ostatně Pierre již neposlouchal; když pak se znovu ocitli na náměstí Svatého Petra, obrátil se a ještě jednou pohlédnul na Vatikán.

Jeho oči padly na bronzová vrata a tu si vzpomenul, že ráno hádal, co se asi skrývá za těmi kovovými výplněmi, zdobenými velkými hřeby o čtverhranných hlavách. Dosud se neodvážil si odpověděti, neodvážil se rozhodnouti, najdou-li tam nové národy, žíznící po bratrství a spravedlnosti, od demokracie příštích dnů očekávané náboženství; odnášelť si jen povšechný dojem. Leč jak živý byl ten dojem a počátkem jaké zkázy pro jeho sen! Bronzová vrata, ano, pevná a nedobytná, opevňující Vatikán svými starodávnými deskami, oddělující jej od ostatního světa tak důkladně, že po tři století jimi již nic neproniklo. Za nimi viděl právě ožívati uplynulá století, až k šestnáctému. Zde jako by byl čas provždy zastaven. Nic se nehnulo, i obleky švýcarské stráže, šlechtické gardy, prelátů zůstaly nezměněny; a návštěvník nacházel zde svět, jaký byl před třemi sty lety, s veškerou jeho etiketou, jeho kroji, jeho myšlenkami. Ač se papežové se vznešeným protestem dobrovolně po pětadvacet let zavírali do svého paláce, vězení jejich odvěké minulosti a v tradici je mnohem starší a jiným způsobem i daleko nebezpečnější. Celý katolicismus se konečně uzavřel s nimi, utkvěle trvaje na svých dogmatech, žije dále ve své strnulosti a nehybnosti jen pomocí silné a rozsáhlé své hierarchické organizace. Bylo tedy pravda, že katolicismus, přes zdánlivou povolnost, nemůže v ničem povoliti, aniž by se sám vydával v nebezpečí býti smeten? A pak, jaký hrozný svět, plný pýchy, ctižádosti, plný nenávisti a půtek! A jaké zvláštní vězení, jaké to sblížení za závorami! Kristus ve společnosti Jupitera Kapitolinského, celá pohanská minulost bratřící se s apoštoly, všechen lesk renesance obklopující pastýře evangelia, jenž panuje ve jménu chudých a prostých!

Na náměstí Svatého Petra zapadalo slunce, z jasného nebe snášela se večerní lahoda Říma a mladý kněz byl jako u vytržení, po krásném tom dni, stráveném s Michelangelem, s Rafaelem, s Antikami a s papežem, v největším paláci světa.

„Nuže, promiňte, drahý abbé,“ řekl konečně Narcisse. „Nyní, doznávám, podezřívám svého milého bratrance, že se nechtěl exponovati pro vaši záležitost… Promluvím s ním ještě, ale učiníte dobře, nebudete-li naň příliš spoléhati.“

Bylo již k šesté hodině, když se Pierre vrátil do paláce Boccanera, jako obyčejně zabočil skromně do uličky, vešel zadním schodištěm, od něhož měl klíč. Ráno však obdržel dopis od vikomta Philiberta de la Chouea, o němž chtěl Benedettu zpraviti; vystoupil tedy po velkém schodišti. Byl velice udiven, nenaleznuv nikoho v předsíni. Ve všedních dnech, kdy měl Giacomo východ, sedávala tu Victorina s nějakou ruční prací. Její židle tu sice byla, na stole ležela i její práce; ona však patrně odešla. Dovolil si tedy vkročiti do prvního salonu. Bylo tam již téměř tma, houstnoucí soumrak rozšiřoval tu svou mroucí lahodu; tu stanul mladý kněz s úžasem, netroufaje si dále, neboť zaslechnul ze sousedního salonu, velkého žlutého salonu zmatený hluk hlasů, šustění šatů, lomoz, jako při zápase. Zaslechl úpěnlivé prosby a zuřivé výkřiky. Tu neváhal již ani okamžik a vrazil tam, přesvědčen, že se tam někdo brání a již podléhá.

Ve dveřích stanul v úžasu. Byl tam Dario, rozdivočen šílenou vášní znovu probuzené divoké krve Boccanerů, uhasínající již s vymírajícím rodem; porazil Benedettu na pohovku a drže ji za ramena, v přívalu žhavých slov chtěl se jí zmocniti.

„Pro lásku boží, milovaná… Pro lásku boží, nechceš-li, abych zemřel a abys zemřela i ty… Vždyť to říkáš sama, vždyť je konec, tvé manželství nebude nikdy zrušeno… Oh, nechtějme býti ještě nešťastnějšími, miluj mne, jak mne miluješ, a přej mi tě milovati, přej mi tě milovati!“

Leč Benedetta, s tváří plnou lásky a utrpení, odstrkovala jej napřaženýma rukama, divokou silou, opakujíc:

„Ne, ne! Miluji tě, ale nechci, nechci!“

V té chvíli zdálo se Dariovi, že někdo vešel. Prudce se vztyčil a stál tváří v tvář Pierrovi, pohlížeje naň jako bez smyslů, nepoznávaje ho. Pak přitiskl obě ruce na zaslzenou tvář a krví zalité oči; a prchl, vyraziv strašný a bolestný vzdech, v němž odmítnutá tužba bojovala ještě v slzách a v lítosti.

Benedetta zůstala seděti na pohovce, těžce oddychujíc, jsouc u konce síly a odvahy. Když však chtěl Pierre též odejíti, jsa ve velkých rozpacích, neschopen jediného slova, prosila jej hlasem již klidnějším:

„Ne, ne, pane abbé, neodcházejte… Prosím vás, posaďte se, chtěla bych si s vámi pohovořit.“

Přece však považoval za svou povinnost omluviti svůj náhlý příchod; vysvětloval, že dveře prvního salonu byly otevřeny a že v předsíni nalezl jen Victorininu ruční práci.

„To je pravda!“ zvolala komtesa, „Victorina tam měla býti, před chvílí jsem ji viděla. A volala jsem ji, když můj ubohý Dario počal ztráceti hlavu… Proč nepřiběhla?“

Pak, v touze ulehčiti si, naklonila k němu tvář zápasem ještě rozpálenou:

„Slyšte, pane abbé, řeknu vám, jak to všechno je, protože nechci, abyste si odnesl příliš ošklivé mínění o mém ubohém Dariovi. Velmi by mne to rmoutilo… Vidíte, to, co se právě stalo, je tak trochu mojí vinou. Včera večer mne žádal o schůzku zde, abychom si mohli klidně pohovořiti; a ježto jsem věděla, že tu dnes v tuto hodinu teta nebude, řekla jsem mu, aby tedy přišel… Bylo to přece zcela přirozené, viďte, že jsme se chtěli spatřiti a promluviti si po velkém zármutku, který jsme pocítili při zprávě, že můj sňatek nebude patrně nikdy zrušen. Trpíme bez toho příliš, nějak nutno se rozhodnouti… Když sem tedy přišel, dali jsme se oba do pláče, a dlouho jsme si leželi v náručí, líbajíce se a mísíce svoje slzy. Políbila jsem jej tisíckrát, opakujíc mu, že jej zbožňuji, že jsem zoufalá, působíc mu žal a že jistě zemru, vidouc jej tak nešťastného. Snad se domníval, že mu tím dodávám odvahy; ostatně není přece andělem a neměla jsem jej tak dlouho držeti v náručí… Chápete, pane abbé: skončilo to tím, že byl jako šílený a žádal ode mne to, co jsem před Madonou přísahala dovoliti jen svému manželu.“

Řekla to zcela klidně, prostě, bez jakýchkoli rozpaků, se svým výrazem rozumného a zkušeného děvčete. Pokračovala s lehkým úsměvem na rtech:

„Oh, znám svého ubohého Daria dobře, a to mně nevadí jej milovati, naopak. Vyhlíží útle, ba poněkud chorobně; leč v nitru svém je vášnivým mužem, jenž má zapotřebí rozkoší. Ano, vře v něm stará krev, znám to též, neboť jako malé dítě dovedla jsem se zlobiti, až jsem se po zemi válela, a ještě dnes to někdy ve mně zabouří, takže musím bojovati sama proti sobě a krotiti se, abych neprováděla hlouposti. Můj ubohý Dario! Umí tak málo trpět! Je jako malé dítě, jehož rozmary dlužno vyplňovati; leč doopravdy je velmi rozumný; čeká na mne věda, že opravdové štěstí kyne mu jen se mnou, jež jej zbožňuji.“

Tu počínala se Pierrovi jasniti postava mladého knížete, dosud neurčita. Ač umíral láskou ke své sestřence, nezhrdal zábavami. V nitru úplný sobec, přesto však roztomilý hoch. Hlavně však naprosto neuměl trpěti, hrozil se utrpení, ošklivosti a chudoby, ať vlastní, ať cizí. Tělo i duši byl by dal za radost, lesk, okázalost, život v jasném slunci. A vyčerpán, ochablý, měl sílu jen k tomuto nečinnému životu, nedovedl již ani mysliti a chtíti, takže mu ani nenapadlo připojiti se k novému vládnímu hnutí. K tomu družila se nezřízená římská pýcha, lenost a důvtip, stále pohotový smysl pro praktický život; a v sladkém, zhasínajícím půvabu svého rodu, v neustálé touze po ženách, propukaly u něho často záchvaty zuřivé chtivosti, divoké smyslnosti.

„Můj ubohý Dario, ať si chodí k jiným, nebráním mu,“ dodala tiše Benedetta se svým krásným úsměvem. „Nelze přece žádati od muže nemožností, není-liž pravda? A nechci, aby trpěl.“

A ježto Pierre na ni pohlížel, nesrovnávaje to se svým pojmem o italské žárlivosti, zvolala všechna rozzářena svou vášnivou láskou:

„Ne, ne, na to nežárlím. To je jeho potěšení, to mne netrápí. A vím velmi dobře, že se mi vždy zase vrátí, a že bude jen můj, jedině můj, až budu chtíti, až budu moci.“

Nastalo mlčení v saloně plnícím se stíny; zlato velkých konzol uhasínalo, nekonečná melancholie snášela se od temného stropu a ze starých žlutých čalounů, barvy podzimu. Zvláštním náhodným osvětlením padl odlesk na obraz visící nad pohovkou, na níž komtesa seděla. Byl to portrét mladé, krásné dívky, Cassie Boccanerové, Benedettiny předkyně, milující a trestající. Knězi znovu napadla podobnost, a mysle nahlas, řekl:

„Pokušení je vždy nejsilnější, přichází právě v okamžiku, kdy člověk podlehne; a před chvílí, kdybych nebyl vešel.

Benedetta jej prudce přerušila:

„Já, já…? Ach, neznáte mne. Raději bych zemřela.“

A ve zbožném roznícení, povznášena láskou, a jako by pověrčivá víra byla v ní rozdmýchala plamen vášně až do extáze, dodala:

„Přísahala jsem Madoně, že obětuji své panenství muži, kterého budu milovati, a teprve onoho dne, kdy se stane mým manželem. Tuto přísahu jsem plnila za cenu svého štěstí a dodržím ji, třeba by mne stála život… Ano, Dario a já třeba zemřeme, ale svatá Panna má můj slib a andělé v nebi nebudou lkáti.“

V těch slovech byla celá její bytost, tak prostá, že se mohla z počátku zdáti nepochopitelnou. Jistě podlehl zvláštní této myšlence lidské ušlechtilosti, kterou křesťanství nazvalo odříkáním a čistotou, která jest odporem proti věčnosti hmoty, proti přírodním silám bezkonečné plodnosti života. U ní však bylo ještě více, panenství bylo jí neocenitelnou cenou lásky, vzácným darem, božskou rozkoší, které chtěla dopřáti jen milenci vyvolenému srdcem, jenž by se stal neomezeným pánem jejího těla, jakmile by byli bohem spojeni. Bez kněze, bez církevního sňatku zdálo se jí vše jen ohavností a smrtelným hříchem. A tím bylo možno vysvětliti její dlouhý odpor Pradovi, jehož nemilovala, její zoufalý a tak bolestný odpor Dariovi, jejž milovala, nechtěla se mu však oddati, až po zákonném svazku. A jakým utrpením bylo asi pro tuto plamennou duši tak se brániti lásce! Jaký neustálý zápas povinnosti slibu daného Parmě, a vášně, této vášně rodu, která jak přiznávala, často se v ní vzbouřila! Ač byla nevědomá a netečná, schopná věčně věrnosti, vyžadovala jen jádro a podstatu lásky. Nebylo však nad ní dívky blouznivější.

Pierre na ni pohlížel ve zmírajícím soumraku a zdálo se mu, že ji po prvé chápe. Dvojakost její povahy jevila se ve rtech poněkud silných a smyslných, v ohromných černých a bezedných očích, v klidné, rozumné, dětsky jemné tváři. Leč v hloubi těchto plamenných očí, pod touto liliově skvělou pletí bylo možno tušiti vnitřní napětí ženy pověrečné, hrdé, svéhlavé, ženy umíněné, lpící na své lásce, odhodlané žíti jen jejím radostem, při vší své rozumnosti vždy hotové všelijaké pošetilosti v záchvatu vášně. Ach, jak chápal, že je milována! Jak cítil, že toto rozkošné stvoření, tak upřímné, a přece odpírající, aby později poskytlo větší požitek, vyplňuje život muže! A jak se mu zdála podobnou své starší sestře, rozkošné a tragické Cassii, jež nechtěla žíti s panenstvím nadále bezúčelným a vrhla se do Tibera, strhnuvši s sebou svého bratra Ercola a mrtvolu svého milence Flavia!

Přemožena srdečností Benedetta uchopila Pierra za obě ruce:

„Pane abbé, jste zde již čtrnáct dní a mám vás velmi ráda, neboť cítím ve vás přítele. Nerozumíte-li nám na první ráz, přece nás neposuzujte špatně. Přísahám vám, ač nejsem učená, že se vždy snažím jednati co nejlépe.“

Byl nesmírně dojat její laskavostí a děkoval jí, drže chvíli obě její krásné ruce ve svých, neboť i on pojal k ní živou náklonnost. Znovu v něm vznikla myšlenka, aby se stal jejím vůdcem, kdyby měl na to čas, aby aspoň neodjížděl, dokud by nezískal tuto duši pro ideje příštího milosrdenství a bratrství, které hlásal. Nebyla-li vtělenou včerejší Itálii tato podivuhodná žena, nevědomá, lhostejná, nečinná, jež dovedla hájiti jen svoji lásku? Včerejší Itálie, tak krásná a spící, v uhasínajícím půvabu, okouzlující ve své dřímotě, jež zachovávala tolik neznámého na dně svých černých očí, planoucích vášní! A jak krásné poslání vzbuditi ji, poučiti, získati ji pro pravdu, národ trpících a ubohých, zítřejší omládlou Itálii, o které snil! I v nešťastném sňatku s hrabětem Pradou, i v roztržce chtěl spatřovati již první nezdařený pokus, moderní severní Itálii příliš rychle se chápající díla, příliš prudkou a drsnou v milování a v přeměně měkkého, opozdilého Říma, líného a dosud velikého. Nemá však pokračovati ve svém díle, nezpozoroval-li, že jeho kniha po úžase při prvním čtení zajímá a zaměstnává ji dále, za prázdnoty jejích dnů, vyplněných jen žalem? Jak, zajímati se o jiné, o malé tohoto světa, o štěstí ubohých! Nebylo by v tom i zmírnění vlastní bídy? Již nyní byla dojata a Pierre si sliboval, že jí vyloudí slzy, chvěje se sám vedle ní při pomyšlení na nekonečnou lásku, kterou vydá onoho dne, kdy bude milovati.

Nastávala již úplná tma; Benedetta vstala a požádala o lampu. Pak, když se Pierre chystal odejíti, zadržela jej ještě na okamžik. Ve tmě jí již neviděl, jen slyšel její vážný hlas:

„Viďte, pane abbé, neučiníte si o nás příliš špatný úsudek? Dario a já se milujeme, a to není hřích, jsme-li rozumní… Ach, ano, miluji jej, a již tak dávno! Představte si, mně nebylo ani třináct let, jemu osmnáct; a milovali jsme se, milovali jsme se jako blázni, ve velkých zahradách vily Montefiory, nyní zpustošených… Ach, těchto dnů tam strávených, kdy jsme celá odpoledne pobíhali mezi stromy, těch hodin prožitých v zákoutích, kde jsme se líbali jako cherubíni! Když přišla doba zrání oranží, opojovali jsme se jejich vůní. A, můj bože, jak nás zakrývaly skupiny hustých zimostrázů, jak nám bušila srdce v jejich opojné vůni. Ještě dnes jí nesnesu, aniž bych omdlévala.“

Giacomo přinesl lampu a Pierre se vracel do svého pokoje. Na malém schodišti nalezl Victorinu, jež vyskočila, jako by tam číhala, až opustí salon. Šla s ním, hovořila a vyptávala se; a Pierre pojednou jasně pochopil, co se stalo.

„Proč jste nepřiběhla, když vás vaše paní volala? Byla jste přece v předsíni!“

Z počátku snažila se dělati udivenou; že prý ničeho neslyšela. Leč její dobrá, upřímná tvář nedovedla lháti a konečně se vesele přiznala:

„Bože, mám se plést mezi milence? Je mi něco po tom? A pak, byla jsem klidná, věděla jsem, že kníže má mou malou Benedettu příliš rád, než aby jí ublížil.“

Pravdou bylo, že pochopivši, oč jde, při prvním volání o pomoc tiše položila práci na stůl a po špičkách se vytratila, aby nerušila svých drahých dětí, jak je nazývala.

„Ach, ta malá chudinka,“ dodala, „jak je pošetilá, že se tak trápí pro náhledy jiných! Mají-li se rádi, co by na tom bylo zlého, můj bože, kdyby si popřáli trochu štěstí? Život není příliš radostný. A jaký žal, později, až již bude pozdě!“

Když Pierre v komnatě osaměl, pojednou se zapotácel, jako v závrati. Ty velké zimostrázy, ty velké zimostrázy! Jako ona, i on se zachvěl jich ostrou mužnou vůní, a při tom vynořovaly se mu vzpomínky na papežské zahrady, na rozkošné římské sady, pusté a žhavé ve slunečním žáru. Celý jeho dnešní den se shrnoval a nabýval jasného celkového významu. Bylo to úrodné probuzení, věčný protest přírody a života; Venuše a Herakles, byť po dlouhá století zasypáni v zemi, přece z ní jednoho dne vyvstanou a třeba uvězněni v hloubi panovačného, nehybného a zarytého Vatikánu, i tam panují a ovládají celý svět.

VII.

Druhého dne, když se Pierre po dlouhé procházce ocitnul opět proti Vatikánu, kam jej přivádělo jako by neznámé kouzlo, znovu se setkal s monsignorem Nanim. Byla středa večer a přísedící Svatého oficia přicházel právě od každotýdenní audience u papeže, jemuž podával zprávu o ranní schůzi svaté kongregace.

„Jaká šťastná náhoda, drahý synu! Právě jsem na vás myslil… Nepřál byste si spatřiti Svatého otce při veřejné audienci, než budete přijat soukromě?“

„Zajisté, monsignore,“ odpovídal Pierre, překvapen poněkud náhlou touto nabídkou, „Kdo maří čas čekáním, rád uvítá každé rozptýlení.“

„Ne, ne, nemaříte svého času,“ opáčil prelát živě. „Díváte se, přemýšlíte a poučujete se… Ostatně slyšte. Jistě asi víte, že velká mezinárodní poutnická výprava svatopetrského haléře dorazí do Říma v pátek a bude Jeho Svatostí v sobotu přijata. Na zítří, v neděli, bude jiný obřad. Jeho Svatost bude v bazilice sloužiti mši… Nuže, zbývá mi několik vstupenek; zde máte pro oba dny velmi dobré místo.“

Vyňal z kapsy elegantní tobolku, ozdobenou zlatým monogramem, a z ní dva lístky, zelený a růžový, které podal mladému knězi.

„Ach, kdybyste věděl, jak jdou na dračku…! Vzpomeňte oněch dvou francouzských dam, jež zmírají touhou spatřiti Svatého otce. Nechtěl jsem příliš naléhati, abych jim vymohl audienci, i nezbylo jim než spokojiti se vstupenkami, které jsem jim dal… Ano, Svatý otec jest poněkud unaven. Právě jsem u něho byl: má slabou žloutenku. Je však nadmíru statečný, žije pouze duší.“

Znovu se objevil jeho úsměv sotva znatelně ironický.

„Jest krásným příkladem pro všechny netrpělivé, drahý synu… Dozvěděl jsem se, že znamenitý monsignore Gamba del Zoppo nemohl pro vás ničeho učiniti. Proto se nemusíte přes míru rmoutiti. Dovolte, abych vám opakoval, že vaše dlouhé čekání jest jistě milostí, kterou vám poskytuje Prozřetelnost, poučujíc vás a nutíc pochopiti věci, jež vy francouzští kněží, přicházejíce do Říma, nechápete. A snad vás to uvaruje mnoha chyb… Nuže, upokojte se, řekněte si, že výsledek je v rukou božích a že se uskuteční, až nadejde hodina určená jeho všemocnou moudrostí.“

Podal mu svou hezkou ruku, jemnou a tučnou, měkkou ženskou ruku, jejíž stisknutí mělo však sílu železného svěráku. A vstoupl do vozu, který jej očekával.

Dopis, který Pierre obdržel od vikomta Philiberta de Chouea, byl právě mocným výkřikem nenávisti a zoufalství vzhledem k velké poutnické výpravě svatopetrského haléře. Psal jej na loži, upoután prudkým záchvatem pakostnice, a nemohl přijeti. Nejvíce jej však mrzelo, že předsedou komitétu, jenž ovšem měl za úkol výpravu papeži představiti, byl baron de Fouras, jeden z nejúhlavnějších odpůrců staré strany katolických konzervativců; a vikomt nepochyboval ani okamžik, že baron využije vzácné této příležitosti, aby získal ducha papežova pro svou teorii volných sdružení, kdežto on, de la Choue, připouštěl záchranu katolictví a celého světa jen pomocí sdružení výlučných, povinných. Proto žádal Pierra, aby působil u přístupných kardinálů, aby sám se přičinil o slyšení u Svatého otce a aby neopouštěl Říma bez příznivého schválení, jedině rozhodujícího o vítězství. V dopise byly mimo to zajímavé podrobnosti o poutnické výpravě: tři tisíce poutníků sjelo se ze všech stran, vedeni v malých skupinách z Francie, Belgie, Španělska, Rakouska, ba i Německa biskupy a představenými společenstev. Nejčetněji byla zastoupena Francie, vysílajíc dva tisíce poutníků. V Paříži organizoval vše mezinárodní výbor; byla to choulostivá práce, neboť zastoupeny byly všechny kruhy, členové aristokracie, spolky měšťanských dam, dělnické spolky, všechny třídy, všechny věky, bez rozdílu pohlaví se bratříce v téže víře. A vikomt dodával, že tato výprava, nesoucí papeži miliony, schválně tak volila datum svého příjezdu, aby jaksi byla protestem všeho katolictví proti slavnostem 20. září, jimiž Quirinal právě oslavil slavné výročí dobytí Říma.

Pierre se domníval, že stačí, přijde-li o jedenácté, když slavnost byla určena na poledne. Měla se konati v sále Blahoslavenství, krásné a velké místnosti nad portikem Svatého Petra, od roku 1890 upravené v kapli. Jedno z jeho oken otvírá se na střední lodžii, odkud dříve nově zvolený papež žehnával lidu, Římu a celému světu. Před ní jsou dva jiné sály, sál královský a vévodský.

Když se chtěl Pierre dostati na místo, ke kterému jej zelený lístek opravňoval, v samotném sále Blahoslavenství, shledal všecky tři sály tak přeplněné, že si razil cestu jen s největšími obtížemi. Tři až čtyři tisíce lidí se tu tak tlačilo a dusilo již přes hodinu, v horečném a žhavém pohnutí, stále rostoucím. Konečně se mu podařilo proniknouti až ke dveřím třetího sálu; pozbyl však odvahy, vida tam hlavu na hlavě a neodvážil se ani tlačiti se dále.

Tento sál Blahoslavenství, který nyní mohl přehlédnouti, vystoupiv na špičky, byl pln skvělé nádhery, pod vážnou vysokou klenbou, vyzdoben zlatem a malbami. Naproti vchodu, na místě oltáře, stál na nízkém pódiu papežský trůn, velké, rudým sametem potažené křeslo, jehož lenoch a opěradla zářily zlatem; draperie baldachýnu, rovněž z rudého sametu, spadaly za křeslem jako dvě široká, purpurová křídla. Hlavně však Pierra zajímal a uchvacoval tento dav, roznícený vášní, jaké nikdy nepoznal. Zdálo se mu, že slyší prudký tlukot všech srdcí, jako viděl všechny zraky zbožně upřeny na prázdný trůn, aby zakryly horečnou netrpělivost. Ach, tento trůn oslepoval a až ke mdlobě rozrušoval zbožné tyto duše, jako zlatá monstrance, v níž na tu chvíli místo zaujal sám Bůh. Byli tu svátečně odění dělníci, s jasnýma dětskýma očima, jejichž hrubé tváře planuly nadšením, měšťanské dámy v předepsaném černém šatě, pobledlé jakous posvátnou hrůzou, pánové ve fracích s bílou vázankou, hrdí a zářící přesvědčením, že zachrání církev i národy. Hlavně jedna skupina před trůnem byla nápadná, celé klubko černých kabátů; byli to členové mezinárodního výboru, s vítězným baronem de Fourasem v čele, mužem asi padesátiletým, velkým, tlustým, velmi světlovlasým, jenž byl neustále v pohybu, rozkládaje, udíleje rozkazy, jako generál z rána před rozhodným vítězstvím. Uprostřed šedé, jednotvárné masy oděvů odráželo se tu a tam fialové hedvábí biskupa, neboť každý pastýř chtěl setrvati u svého stáda; mnichové však a priorové, v kutnách černých, hnědých a bílých vynikali nad okolím vysokými hlavami vousatými nebo oholenými. Vpravo i vlevo vlály korouhve, jež bratrstva a spolky přinášely papeži darem.

Pojednou zpozoroval Pierre blíže trůnu monsignora Naniho, jenž, poznav jej z dáli, kynul mu, aby šel blíže. Ježto pak Pierre skromným posuňkem odpovídal, že raději zůstane, kde jest, poslal prelát sluhu, nařídiv mu, aby mladému knězi proklestil cestu.

Když jej sluha přivedl, řekl:

„Proč jste nepřišel sem, na své místo? Váš lístek vás opravňuje státi zde, na levici trůnu.“

„Ach,“ odpověděl kněz, „byl bych obtěžoval tolik lidí. A pak, to je pro mne příliš velká čest.“

„Ne, ne, dal jsem vám toto místo, abyste je zaujal. Chci vás míti v první řadě, aby vám z obřadu nic neušlo.“

Pierre nemohl než poděkovati. Rozhlédnuv se spatřil několik kardinálů a spoustu prelátů z papežské družiny, čekající rovněž po obou stranách trůnu. Nadarmo hledal kardinála Boccaneru, jenž se objevoval v chrámu svatého Petra a ve Vatikánu, jen když jej k tomu nutila služba jeho hodnosti. Poznal však kardinála Sanguinettiho, tlustého a silného, jenž s tváří zardělou velmi hlasitě hovořil s baronem de Fourasem. Na chvíli k němu ještě přistoupil monsignore Nani a laskavě mu ukazoval jiné dvě Eminence, závažné a mocné osobnosti: kardinála vikáře, silného, sraženého muže, s tváří planoucí horečnou ctižádostí, a kardinála tajemníka, kostnatého, mohutného, hranatého, romantický to typ sicilského bandity, rozhodnuvšího se pro diskrétní a usměvavou církevní diplomacii. O několik kroků dále stál stranou Velký Penitenciář, mlčky, s trpící tváří, šedým a vyhublým profilem askety.

Bylo poledne. Jako vlna přeneslo se živé pohnutí z prvních dvou sálů. Byla to však předčasná radost, neboť se objevili teprve jen sluhové, připravujíce průvodu volné místo. A pojednou ozvalo se v pozadí prvního sálu volání, stále silnější a bližší. Tentokráte to byl vskutku průvod. Nejprve oddělení švýcarských gard v malé uniformě, za velení seržanta; pak rudě odění nosiči křesla; na to preláti papežského dvora, mezi nimi čtyři soukromí tajní komoří. A konečně mezi dvěma řadami polo slavnostně vystrojených šlechtických gardistů kráčel sám Svatý otec, lehce se usmívaje, zvolna žehnaje na obě strany. Volání, ozývající se z předních sálů, provázelo jej až do sálu Blahoslavenství, s prudkostí vášnivé lásky stoupající až k šílenství; a před útlou touto bílou žehnající rukou klesal celý ten pohnutý dav na obě kolena a vůkol bylo viděti jen skloněné zbožné věřící, jako by bleskem sražené při objevení Boha.

Pierre, uchvácen, chvěje se, poklekl s ostatními. Ach, této všemohoucnosti, této neodolatelné nakažlivosti víry, tohoto hrozného dechu vanoucího z onoho světa, zdesateronásobeného ve výzdobě a nádheře svrchované této majestátnosti! Když Lev XIII. usedl na trůn, obklopen kardinály a svou družinou, nastalo hluboké ticho; a počala ceremonie, dle předpisu a dle zvyku. Nejdříve promluvil kleče jeden z biskupů, skládaje Jeho Svatosti k nohám hold všech věrných celého křesťanstva. Po něm baron de Fouras, stoje, přečetl dlouhou řeč, ve které představil poutnickou výpravu, vysvětluje její intenci, přikládaje jí závažnost protestu politického a náboženského.

Silný ten muž měl hlas tenký, pronikavý, některé věty zněly, jako když skřípe nebozez. Vyjadřoval bolest katolického světa nad oloupením, jímž Svatá stolice trpí již čtvrt století, o snaze všech národů, zastoupených přítomnou výpravou, utěšiti vznešeného a milovaného náčelníka církve darem, na který se s radostí skládali chudí i bohatí, aby papežství mohlo žíti hrdě, nezávisle, pohrdajíc svými protivníky. Mluvil též o Francii, litoval jejích chyb, prorokoval její návrat ke zdravým tradicím a hrdě naznačil, že jest to země nejbohatší a nejštědřejší, neboť plynou z ní do Říma dary nepřetržitým proudem. Konečně vstal Lev XIII. a odpověděl biskupovi a baronovi. Hlas jeho byl hrubý, se silně nosovým zvukem, hlas překvapující při tak útlém těle. Několika větami tlumočil svou vděčnost, projevil, jak velice je jeho srdce dojato příchylností národů k papežství. Třeba by byly časy zlé, konečné vítězství nemůže býti daleko. Zřejmé známky nasvědčují, že se lid vrací k víře, že pod všeobecnou vládou Krista záhy přestanou všechny nespravedlnosti. Co Francie se týče, není-liž nejstarší dcerou církve, která dala Svaté stolici příliš mnoho důkazů lásky, než aby tato ji někdy přestala milovati? Pak, zdvihnuv paže, udělil apoštolské požehnání všem přítomným poutníkům, spolkům a sdružením, která zastupovali, jejich rodinám a přátelům, Francii, všem katolickým národům, v poděkování za drahocennou pomoc, kterou mu posílali. Když opět usednul, vypukl bouřlivý potlesk, frenetické salvy, trvající deset minut, provolávání slávy a nesouvislé zvuky, vášnivé rozpoutání bouře.

Pierre za tohoto bouřlivého zbožňování si zatím prohlížel Lva XIII. nehybně na trůnu sedícího. Na hlavě maje papežskou čepičku, ramena pokrytá rudým pláštěm, hermelínem vroubeným, seděl ve své dlouhé bílé sutaně jako strnulá hieratická modla, kterou uctívá dvě stě padesát milionů křesťanů. Na purpurovém pozadí baldachýnu a draperií působil jeho zjev vskutku majestátně. To nebyl již ten slabý stařec, s krkem nemocného ptáčete, chodící drobnými krůčky. Mizela vyzáblost obličeje, příliš velký nos a příliš široká ústa. V této voskové tváři zářily jen obdivuhodné oči, černé a hluboké, věčně mladé, neobyčejně inteligentní a pronikavé. A celá jeho postava zdála se přímiti u vědomí, že představuje věčnost, a královská vznešenost vanula z celého zjevu tak vzdušného, že se zdálo, jako by tímto tělem z průsvitné slonoviny prozařovala sama čistá duše, zbavená již pozemských pout. Tu pocítil Pierre, čím asi jest tento muž, svrchovaný velekněz, král dvou set padesáti milionů poslušných poddaných, pro zbožné a trpící, kteří z takové dálky se mu přišli pokloniti a nyní leží u jeho nohou, zdrceni a oslněni mocí, jím zosobněnou. Zdálo se mu, jako by se za ním, v purpurovém baldachýnu otvíral pohled do onoho světa, do ideálního nekonečna, do oslepující slávy! V jedné bytosti, vyvolené, jediné, nadlidské, tolik století dějin, od apoštola Petra, tolik síly, tolik geniálnosti, zápasů, vítězství! A jaký zázrak, stále se obnovující! Nebe ráčilo sestupovati do tohoto lidského těla, Bůh přebýval v tomto služebníkovi, kterého si vyvolil, jejž povyšuje a posvěcuje nad nekonečný dav ostatního lidstva, propůjčiv mu veškeru moc a veškeru vědu! Jakým posvátným zmatkem, jakým pohnutím rozechvívá myšlenka, že bůh přebývá v tomto člověku, že je neustále přítomen, zírá z jeho očí, mluví jeho hlasem, vyzařuje z každého jeho žehnajícího pohybu! Lze si představiti tuto nesmírnou všemohoucnost neomylného vladaře, jenž jest naprostou autoritou tohoto světa a spásou onoho, viditelným bohem! A jak je pochopitelno, že k němu zalétají duše, sžírané touhou věřiti, které konečně nacházejí tak dlouho hledanou jistotu a útěchu v odevzdání se bohu, v úplném v něm se rozplynutí!

Leč zatím ceremonie končila; baron Fouras představoval Svatému otci členy komitétu a některé vynikající účastníky poutnické výpravy. Jeden šel zvolna za druhým, s chvěním poklekl a lačně líbal střevíc a prsten. Pak odevzdány korouhve a Pierrovi se sevřelo srdce, když poznal v nejkrásnější a nejbohatší korouhev lurdskou, pravděpodobně věnovanou Otci řádem Neposkvrněného početí. Na bílém hedvábí, zlatem vyšívaném, byla na jedné straně namalována lurdská Panna, na druhé podobizna Lva XIII. Pierre viděl, že se papež usmál při pohledu na svůj obraz, a hluboce se zarmoutil, jako by se již řítil jeho sen o papeži osvíceném, evangelickém, každé nízké pověrečnosti prostém. A v té chvíli znovu se setkal s pohledem monsignora Naniho, jenž z něho od počátku slavnosti nespouštěl očí, sleduje každý nejmenší jeho dojem, se zvědavým výrazem člověka, jenž činí pokus.

Přistoupil k němu řka:

„Tato korouhev jest překrásná, a jaká radost pro Svatého otce býti tak pěkně vymalován vedle té krásné svaté Panny!“

Ježto pak mladý kněz zblednuv neodpovídal, dodal se zápalem zbožného Itala:

„My v Římě máme Lurdy velmi rádi. Historie Bernadetty je tak půvabná!“

Následující scéna byla tak neobyčejná, že Pierre jí zůstal dlouho rozrušen. V Lurdech viděl výjevy nezapomenutelného modlářství, divadlo naivní víry, rozpoutané náboženské vášně, nad nimiž se dosud chvěl nepokojem a bolestí. Leč davy, hrnoucí se do jeskyně, nemocní, umírající láskou před sochou Panny, zástupy třeštící nákazou zázraku, nic, nic se neblížilo záchvatu šílenství, jemuž podlehli poutníci u papežových nohou. Biskupové, představení bratrstev, delegáti všeho druhu přicházeli složiti u trůnu dary, které přinášeli z celého katolického světa, všeobecné sbírky svatopetrského haléře. Byla to dobrovolná daň, národem odváděná vladaři, zlato, stříbro, bankovky, v peněženkách, sáčcích, tobolkách. A pak přicházely dámy, poklekaly, podávajíce hedvábné nebo sametové sáčky, které vyšívaly. Některé daly na tobolkách zhotoviti z briliantů monogram Lva XIII. A nadšení dosáhlo jedné chvíle takového stupně, že ženy dávaly vše, co měly u sebe, házely své peněženky, ba i drobné peníze. Jedna z nich, velmi krásná, velmi snědá, útlá a velká, strhla si hodinky z krku, stáhla prsteny a všechno hodila na koberec výstupku. Všechny byly hotovy rváti si maso z těla, vytrhnouti si srdce láskou planoucí a hoditi je též, ba byly by se chtěly obětovati celé. Kolem hlučel rostoucí křik a volání slávy, za hrozné tlačenice, neboť všichni planuli touhou políbiti modlu.

Na dané znamení Lev XIII. spěšně sestoupil z trůnu a zaujal opět místo v průvodu, aby se vrátil do svých komnat. Švýcarské gardy energicky zatlačovaly dav, snažíce se průvodu raziti cestu třemi sály. Když však lidé viděli, že Jeho Svatost odchází, ozval se zoufalý křik, jako by se náhle bylo nebe zavřelo před všemi, kdož se mu dosud nemohli přiblížiti. Jaké hrozné zklamání, viděti před sebou boha a ztratiti jej dříve, než bylo možno získati spásu pouhým dotknutím! Tlačenice byla strašlivá, nastal zmatek, i gardisté ztratili hlavu. Bylo viděti ženy vrhati se za papežem, po čtyřech lézti po mramorové dlažbě, líbati jeho stopy, píti prach jeho kroků. Velká snědá dáma padla na okraj výstupku a omdlévala, hrozně vykřiknuvši; a dva páni z výboru ji drželi, aby se neporanila v nervovém záchvatu, který jí zmítal. Jiná, tlustá plavovláska, zuřivě kousala jedno z pozlacených opěradel křesla, na kterém spočívalo starcovo rámě. Jiné to zpozorovaly a po hádce zmocnily se obou opěradel a líbaly samet i dřevo, otřásajíce se při tom pláčem. Bylo nutno použíti násilí a odtrhnouti je.

Když byl konec, zdálo se Pierrovi, jako by se probouzel z trapného snu; srdce i rozum se mu bouřil. Opět se setkal s pohledem monsignora Naniho, jenž jej nespouštěl z očí.

„Nádherná ceremonie, není-liž pravda?“ řekl prelát. „Jistě mnohé zarmoucené potěší.“

„Ano, snad, ale jaké modlářství!“ zašeptal kněz, nemoha se zdržeti.

Monsignore Nani se spokojil pousmáním neodpovídaje, jako by byl neslyšel. V té chvíli přiblížili se, chtějíce mu poděkovati, obě francouzské dámy, jimž zaopatřil vstupenky; Pierre v nich s udivením poznal obě návštěvnice katakomb, matku a dceru, obě tak krásné, tak veselé, tak zdravé. Byly nadšeny tou podívanou. Prohlásily, že jsou velmi rády, že to viděly, neboť prý je to úchvatný pohled, opravdu ojedinělý na světě.

Když se dav zvolna rozcházel, dotkl se pojednou kdosi Pierrova ramene; mladý kněz, ohlédnuv se, poznal Narcisse Haberta, rovněž velice nadšeného.

„Kýval jsem na vás, drahý abbé, ale neviděl jste mne… Co říkáte té ženě, jež se svalila se zkříženýma rukama; to byl nádherný pohled, že? Jako mistrovské dílo nejstarší školy, jako od nějakého Cimabueho, Giotta nebo Fra Angelica! A jiné, na příklad ty, co polibky hltaly opěradla křesla, jaká to skupina půvabu, krásy a lásky…! Nikdy nevynechám této ceremonie, neboť vždy lze tu viděti zajímavé výjevy.“

Ohromný proud poutníků, dosud zmítaný horečným vzrušením, zvolna se valil po širokém schodišti; a Pierre, ubíraje se před monsignorem Nanim, jenž se dal do hovoru s Narcissem, zabral se do myšlenek, jichž měl plnou hlavu. Ach, zajisté byl to velký a krásný dojem, spatřiti tohoto papeže, jenž se uzavřel do svého Vatikánu a jejž lid uctívá v posvátné hrůze tím větší, čím více se ukrýval, až se stává pouhým duchem, pouhou mravní autoritou, zbaven všech vezdejších starostí. Byla tu jakási duševnost, vzlet k plnému ideálu, jímž byl hluboce dojat, neboť jeho sen o omládlém křesťanství spočíval přece na této očištěné, výhradně duchovní moci nejvyššího vládce; a právě shledal, jak nabývá na majestátnosti a moci tento pontifex, současně i z onoho světa, u jehož nohou omdlévaly ženy, vidouce za ním boha. Leč v tomtéž okamžiku vynořila se před ním peněžní otázka, kalíc jeho radost, nutíc jej k studiu tohoto problému. Vzrostl-li papež ztrátou světského panství, zbaven útrap malého krále, neustále ohrožovaného, přece potřeba peněz zůstávala jako olověná koule na jeho nohou, poutajíc jej k zemi. Jelikož papež nemohl přijmouti podporu od italské vlády, byla by opravdu dojemná myšlenka haléře svatého Petra uchránila Svatou stolici všech hmotných starostí, ovšem kdyby tento denní haléř byl vskutku od každého věřícího katolíka, uspořený na vezdejším chlebě, a aby byl posílán přímo do Říma, padaje tak z pokorné ruky dávající do vznesené ruky přijímající; nemluvě ani o tom, že by taková dobrovolná daň, kterou by platilo stádo svému pastýři, stačila k vydržování církve, kdyby každý ze dvou set padesáti milionů věřících dal jen svůj haléř týdně. Tím způsobem, jsa dlužen všem, každému ze svých dítek, nebyl by papež dlužen nikomu. Haléř, toť tak málo, dar tak snadný a tak dojemný! Bohužel, však tomu tak nebylo, většina katolíků nedává nic, bohatí sice posílali z politických ohledů velké sumy, a hlavně se tyto dary shromažďovaly v rukou biskupů a jistých bratrstev, takže se zdálo, jako by opravdovými dárci byli tito biskupové, tato mocná bratrstva, kteří se takto stali dobrodinci papežstva, nepostradatelnou pokladnicí, z níž čerpalo život. Malí a pokorní, plnící svými příspěvečky kostelní schránky, jako by vůbec nebyli; papež závisel od prostředníků, od velkých pánů světských i duchovních, byl tudíž nucen bráti na ně ohled, poslouchati jejich námitky, někdy i vyhovovati jejich choutkám, nechtěl-li se zbaviti příspěvků. Ač papeže již netíží břemeno světské vlády, přece není volný, podléhaje svému duchovenstvu, jsa nucen příliš dbáti zájmů a choutek kolem sebe, než aby byl pánem povýšeným, čistým, duševním, vládcem, jenž by mohl spasiti svět. A Pierre vzpomínal lurdské jeskyně v zahradách, lurdské korouhve, kterou právě viděl a věděl, že lurdští otcové každoročně posílali z výtěžku své Panny dvakrát sto tisíc franků darem Svatému otci. Nebylo to hlavní příčinou jejich všemohoucnosti? Tu se Pierre zachvěl náhlým tušením, že přes svou přítomnost v Římě, přes podporu kardinála Bergerota bude poražen a jeho kniha odsouzena.

Konečně, když zahýbali na náměstí Svatého Petra, v tlačenici posledních poutníků zaslechl Narcissův hlas:

„Opravdu, myslíte, že dary dnešního dne převýšily to číslo?“

„Oh, přes tři miliony, o tom jsem přesvědčen,“ odpovídal monsignore Nani.

Všichni tři stanuli na okamžik pod kolonádou vpravo, pohlížejíce na obrovské, sluncem zalité náměstí, po kterém se rozptýlily tři tisíce poutníků, malých černých to bodů, podobajíce se hloučkům pobouřených mravenců.

Tři miliony! Toto číslo znělo Pierrovi v uších. Vztyčil hlavu a pohlížel na druhý konec náměstí, na průčelí Vatikánu, sluncem zlacené, odrážející se od nekonečného nebeského blankytu, jako by chtěl skrze zdi sledovati kroky Lva XIII., vracejícího se galeriemi a sály do svých komnat, jejichž okna tam nahoře viděl. Zřel jej v duchu, nesoucího tři miliony, v hubených rukou přitisknutých k prsům, odnášejícího zlato, stříbro, bankovky, ba i klenoty, které mu ženy házely. Pojednou bezděčně nahlas prohodil:

„A co bude dělati s těmi miliony? Kam s nimi jde?“

Narcisse i monsignore Nani nemohli se zdržeti úsměvu nad touto zvědavostí. Odpověděl mu mladý muž.

„Jeho Svatost si je odnáší do svého pokoje anebo si je tam dává odnášeti. Neviděl jste ty dva muže z jeho družiny, kteří všechno sbírali, majíce plné ruce i kapsy? Nyní se Jeho Svatost uzavře, úplně sám. Všechny propustil, pečlivě zastrčil závory dveří… A kdybyste jej mohl pozorovati za tímto průčelím, viděl byste, jak počítá a přepočítává svůj poklad s blaženou pozorností, sloupečky zlata, jak rovná bankovky do obálek, ve stejných balíčcích, jak konečně vše uschová do úkrytu, jen jemu známého.“

Zatím co jeho společník mluvil, Pierre opět pohlížel na papežova okna, jako by tuto scénu sledoval. Ostatně mladý muž pokračoval ve vypravování řka, že v papežově pokoji vpravo u zdi stojí velká skříň plná peněz. Též prý se vypráví o hlubokých zásuvkách psacího stolu; a v alkovně, velmi prostorné, jsou prý peníze uloženy ve velkých bednách, opatřených visacími zámky. Nalevo od chodby, vedoucí k archivu, jest sice velká místnost, kde hlavní pokladník opatruje velikou pokladnu o třech odděleních, to jest však dědictví svatého Petra, římské administrativní příjmy; kdežto petrský haléř, almužny z celého křesťanstva, zůstávají v rukou Lva XIII., jenž jediný zná přesnou číslici, žije sám s těmi miliony, jimiž neomezeně nakládá, nikomu neskládaje účtů. Když se uklízí, nevychází ze svého pokoje. Nanejvýš zůstane na prahu sousední místnosti, aby se vyhnul prachu. A když se na několik hodin vzdálí, když jde na procházku, uzavírá dveře na dva západy a odnáší s sebou klíče, jež nikdy nikomu nesvěřuje.

Narcisse se zastavil a obrátil se k monsignorovi Nanimu.

„Není-liž pravda, monsignore, tyto věci zná celý Řím?“

Prelát s úsměvem pokyvoval hlavou, ani nepřisvědčuje, ani neodporuje, a dále hleděl do Pierrovi tváře, aby poznal, jakým dojmem naň tyto historie působí.

„Ovšem, ovšem, namluví se toho mnoho…! Já nevím; ale když to víte vy, pane Haberte…“

„Oh,“ řekl tento, „neobviňuji Jeho Svatost ze špinavé lakoty, jak se vypravuje. Kolují báchorky, že tráví celé dny u beden plných zlata, v němž se přehrabuje, a že hromadí poklady jen proto, aby je mohl stále přepočítávati… Možno však připustiti, že Svatý otec přece trochu miluje peníze také kvůli jim samým a že je rád počítá, rovná, je-li sám, záliba to omluvitelná u starce, jenž nemá jiné zábavy… Ihned však dodávám, že jistě ještě více miluje peníze pro sociální sílu, která v nich jest, pro rozhodující oporu, kterou v nich musí budoucí papežství míti, chce-li zvítězit!“

Tu se tyčila před Pierrovým zrakem vysoká postava tohoto prozíravého a moudrého papeže, znalého moderních nutností, jenž dovede užívati sil století, aby si je podmanil, který provádí obchody a málem by byl jednou pozbyl pokladu, který mu zanechal Pius IX., jenž se snaží nahraditi škodu, doplniti tento poklad, aby ho mohl svému nástupci zanechati zajištěný a rozmnožený. Spoří, ano, ale spoří pro potřeby církve věda, že jsou ohromné, den ode dne větší, nesmírně důležité, chce-li církev potírati neznabožství pomocí škol, ústavů a spolků všeho druhu. Bez peněz byla by jen služkou, vydanou na milost a nemilost světské moci, Království italskému a ostatních katolických národů. A proto, ač je dobročinný, štědře podporuje každé užitečné dílo, napomáhající víře k vítězství, zavrhuje bezúčelné výdaje a je skoupý, jde-li o osobní potřeby jeho nebo druhých. Pro sebe nepotřebuje ničeho. Hned po svém zvolení přesně oddělil svoje malé soukromé jmění od bohatého dědictví svatého Petra, nikdy z něho nechtěje ničeho vzíti na podporu svých příbuzných. Žádný papež tak nezavrhoval nepotismus[8]. Tři synovci a dvě neteře Lva XIII. jsou chudí a žijí ve značné peněžní tísni. Nedbaje ani klepů, ani nářků, ani obviňování, neústupně a příkře hájí papežské miliony proti svému okolí i proti vlastní rodině, chtěje hrdě zanechati budoucím papežům nepřemožitelnou zbraň, peníze, zdroj života.

„Ale,“ otázal se Pierre „jaké jsou vlastně dohromady příjmy a vydání Svaté stolice?“

Monsignore Nani spěšně opakoval s vyhýbavou vlídností:

„Ó, v tomto ohledu nevím naprosto ničeho… Obraťte se na pana Haberta, jenž je tak dobře informován.“

„Můj bože,“ odvětil tento, „vím jen to, co ví na vyslanectví každý a co se všeobecně vypravuje… Příjmy nutno rozlišovati. Předně je tu poklad, zanechaný Piem IX., asi dvacet milionů, různě uložených, nesoucích asi milion důchodů; leč, jak jsem vám řekl, nastala finanční krize; nyní jest ovšem již téměř nahrazena. Pak, vedle stálého důchodu, uloženého kapitálu, jest tu příjem několika set tisíc franků, z roku do roka, taxy to za udělené tituly a řadu drobných poplatků, placených kongregacím… Ježto však rozpočet výloh přesahuje sedm milionů, je zřejmo, že každoročně nutno ještě asi šest opatřiti; poskytuje je zajisté petrský haléř, snad ne celých šest, ale jistě tři nebo čtyři, se kterými se spekuluje a zjednává rovnováha… Byla by příliš dlouhá tato historie spekulací Svaté stolice za posledních patnáct let; na počátku ohromný zisk, pak katastrofa, která div že nepohltila všechno, konečně usilovné pokračování v obchodech, jímž se podařilo trhliny zaceliti. Zajímá-li vás to, budu vám to jednou vypravovat.“

Pierre naslouchal s nesmírným zájmem.

„Šest milionů!“ zvolal. „Řekněme čtyři! Kolik vlastně vynáší ten haléř svatého Petra?“

„Oh, opakuji vám, toho nikdy nikdo přesně nezvěděl. Dříve uveřejňovaly katolické listy seznamy, výkazy darů, takže bylo možno aspoň přibližně odhadovati. Leč pravděpodobně uznáno to za zbytečné, neboť nyní není uveřejňováno nic, a je naprosto nemožno jen si představiti, kolik asi papež dostává. Opakuji, on jediný zná to číslo a neomezeně s penězi nakládá. V dobrých letech lze výnos darů odhadnouti na čtyři až pět milionů. Francie poskytovala z počátku polovinu této sumy; dnes však dává jistě méně. Amerika posílá také mnoho. Pak přijde Belgie a Rakousko, Anglie a Německo. Co však se týče Španělska a Itálie… Ach! Itálie…“

S úsměvem pohlédnul na monsignora Naniho, jenž spokojeně pokyvoval hlavou jako člověk, jenž je potěšen, že se dovídá zajímavých věcí, o kterých neměl ani potuchy.

„Nu, nu, drahý synu!“

„Ach, Itálie se nevyznamenává. Kdyby měl papež žíti jen z darů italských katolíků, záhy by trpěli ve Vatikáně hlad. Možno dokonce říci, že římská šlechta nejenže mu nepřispěla, naopak jej stála mnoho peněz, neboť valnou částí jeho ztrát byly půjčky spekulujícím knížatům… Opravdu, jen z Francie a Anglie dostává se papeži, vězni a mučedníku, královských darů od bohatých soukromníků a vysoké šlechty. Jakýsi anglický vévoda přinášel prý každoročně značný dar, aby dosáhl od boha uzdravení svého ubohého, blbého syna. Nemluvím ani o znamenité žni za kněžského a za biskupského papežova jubilea, o čtyřiceti milionech, které se mu tehdy nakupily u nohou.“

„A vydání?“ tázal se Pierre.

„Řekl jsem již, činí asi sedm milionů. Dva miliony lze asi čítati na penze bývalým služebníkům papežské vlády, kteří nechtěli sloužit Itálii; nutno však dodati, že číslo to je rok od roku menší, přirozeným vymíráním. Pak, zhruba, asi milion pro tajemnictví a nunciatury, milion pro Vatikán. V poslední položce zahrnuji vydání za papežský dvůr, za gardy, za udržování muzeí, paláce a baziliky… Dohromady máme již pět milionů, není-liž pravda? Zbývající dva rozpočtěte na podpory, na propagandu a hlavně na školy, které Lev XIII. ve svém vynikajícím smyslu pro praktičnost podporuje vždy velmi štědře, správně usuzuje, že zde spočívá vítězství náboženství, v dětech, které dorostou v muže a budou brániti svou matku, církev, bude-li jim vštípena hrůza před podvratnými naukami tohoto století.“

Umlknul. Všichni tři stanuli pod velkolepou kolonádou, kterou se dosud zvolna procházeli. Hemžící se dav znenáhla zmizel z náměstí a na žhavém a pustém dláždění zbyl tam jen obelisk a obě fontány; a na protějším portiku odrážela se ve slunečním úpalu nehybná řada nádherných soch.

A Pierrovi, jenž na okamžik ještě jednou pohlédl vzhůru k papežovým oknům, zdálo se, že poznovu jej vidí uprostřed přívalů zlata, o němž mu bylo vypravováno, že vidí tuto bílou a čistou postavu, toto ubohé tělo, průsvitné jako z vosku, broditi se uprostřed těchto milionů, které skrýval, které počítal, které vydával jediné ke slávě boží.

„Nemá tedy starostí,“ zašeptal, „není v tísni?“

„V tísni, v tísni!“ zvolal monsignore Nani, jejž toto slovo uvedlo z rovnováhy, takže vystoupil z obvyklé diplomatické opatrnosti. „Ach, drahý synu… Každého měsíce, když pokladník, kardinál Mocenni, přijde k Jeho Svatosti, dostane peníz, jaký požaduje, třeba sebevětší. Rozhodně, Svatý otec prozřetelně nastřádal velké úspory a poklad svatého Petra je bohatší než kdy předtím. V tísni, v tísni, dobré nebe! Víte-li, kdyby zítra za nešťastných okolností Svatý otec přímo volal po štědrosti svých dětí, katolíků celého světa, snesla by se mu k nohám miliarda, jako to zlato, jako ty klenoty, které před chvílí pršely k jeho trůnu!“

Náhle se uklidniv, pokračoval se svým hezkým úsměvem:

„Aspoň tak slýchám vyprávěti, neboť nevím ničeho, naprosto ničeno; na štěstí je tu právě pan Habert a může vám podati vysvětlení. Ach, pane Haberte, pane Haberte, myslil jsem, že jste stále v oblacích, očarován uměním, naprosto vzdálen všedních záležitostí tohoto světa! A opravdu, vyznáte se v nich jako bankéř nebo notář… Nic vám není neznámo, ne, naprosto nic, toť podivuhodné.“

Narcisse jistě vycítil jemnou tu ironii; neboť, vskutku, za zevnějškem Florenťana, rozkošného hocha s dlouhými kadeřavými vlasy, sivýma očima, jež vlhly dojetím před Botticellim, skrýval se praktický chlapík, výborně obeznalý v obchodních věcech, znamenitě spravující své jmění, ba, poněkud lakomý.

Jen unyle přivřel víčka a zašeptal:

„Oh, to jsou jen vrtochy. Můj duch bloudí jinde.“

„Nu, velice mne těší, že jste mohl býti svědkem tak krásného divadla,“ řekl monsignore Nani, obraceje se k Pierrovi. „Ještě několik podobných příležitostí, a co uvidíte, co sám pochopíte, vyváží zajisté všechny výklady… Na shledanou zítra, nezmeškejte velký obřad u Svatého Petra. Bude to nádherné a vzbudí ve vás jistě vzácné úvahy… Teď však dovolte, abych vás opustil, potěšen vaší znamenitou náladou.“

Jeho zkoumavé oči zdály se posledním pohledem s radostí pozorovati únavu a nejistotu, jíž pobledla Pierrova tvář; když byl odešel a když se i Narcisse rozloučil, lehce mu stisknuv ruku, vzbouřil se v mladém knězi tlumený hněv a odpor. Je ve znamenité náladě! Ve znamenité náladě? Nani jej tedy chtěl unaviti, uvésti v zoufalství hromaděním překážek, aby jej potom pohodlněji přemohl? Poznovu mu blesklo hlavou tušení o tajné snaze, směřující k tomu, aby byl obklíčen a zničen. Pevně věřil, že bude dosti silný, aby odolal a pro své odpůrce měl jen pohrdání. Opětně si přísahal, že nikdy neustoupí, že své knihy neodvolá, buď co buď. Kdo se pevně odhodlá, nedá se zvrátiti a málo dbá zklamání a trpkostí!

Než přešel náměstí, ještě jednou zdvihl zraky k oknům Vatikánu; vše mu bylo jasno: zbývaly peníze, těžká nutnost, poutajícího posledními pouty k zemi papeže, již zbaveného všedních starostí světské vlády, již jen ty peníze, ošklivé hlavně tím, jak byly darovány. A tu přes všechno znovu pocítil radost při myšlence, jde-li výhradně o nalezení vhodného způsobu, jak peníze vybírati, není tím vážně dotčen jeho sen o papeži, pouhém duchu, zákonu lásky, duševním vládci světa. A v blaženém pohnutí nad obdivuhodným divadlem, které viděl, chtěl jen doufati, že tento vratký stařec, zářící jako symbol lidského vysvobození, davy poslouchán a zbožňován, jediný maje v rukou svrchovanou mravní moc, způsobí konečně, že na zemi zavládne milosrdenství a mír.

Na štěstí měl Pierre pro zítřejší ceremonii růžový lístek, zajišťující mu místo na vyhrazené tribuně; neboť u vrat baziliky panovala již od šesté hodiny ranní strašná tlačenice; z opatrnosti otevřeny mříže tak časně, ačkoliv mše, kterou měl papež osobně sloužiti, určena až na desátou hodinu. Počet tří tisíc věřících, z nichž sestávala mezinárodní poutnická výprava svatopetrského haléře, měl býti zdesateronásoben turisty z celé Itálie, kteří se seběhli do Říma, toužíce spatřiti jednu z velkých papežských slavností, nyní již tak řídkých; nečítaje Říma samotného, stoupenců a zbožných, které tam Svatá stolice měla, jakož i v jiných městech královských, a kteří spěchají manifestovati, jakmile je příležitost. Dle počtu vydaných vstupenek očekáváno na čtyřicet tisíc osob. A když Pierre o deváté hodině se ubíral přes náměstí do ulice sv. Marty, ke kanovnické bráně, kudy vcházeli majitelé růžových lístků, spatřil ještě pod sloupovým průčelím nekonečnou řadu lidí, jen zvolna vcházejících; a pánové, černě odění, členové katolických spolků, běhali okolo v palčivém slunci, udržujíce pořádek za pomoci oddělení papežských četníků. Mezi davem propukaly prudké hádky, ba v nedobrovolné tlačenici dopadaly i rány pěstí. Odneseny již dvě ženy napolo umačkané.

Pierre, vstoupiv do baziliky, byl nepříjemně překvapen. Obrovská chrámová loď byla přestrojena; pětadvacet metrů vysoké sloupy a pilíře byly zahaleny starým červeným damaškem se zlatými prýmky, stěny pobočních lodí ověšeny touž látkou. Byl to opravdu zvláštní vkus zakrýti nádherný mramor, tuto skvělou krásu, takovou strojenou a nuznou dekorací, starým vybledlým hedvábím. Ještě více se však podivil, vida rovněž oblečenou bronzovou sochu svatého Petra v papežský slavnostní háv s tiárou na kovové hlavě. Nikdy mu nenapadlo, že by bylo možno oblékati sochy k jejich slávě nebo pro požitek diváků; výsledek zdál se mu žalostný. Svatý otec měl sloužiti mši u hlavního papežského oltáře pod kupolí. Na výstupku u levé příční lodě stál trůn, kde měl poté usednouti. Na obou stranách hlavní lodi postaveny tribuny pro zpěváky ze Sixtinské kaple, pro diplomatický sbor, maltézské rytíře, římskou šlechtu a ostatní pozvané. Konečně uprostřed před oltářem stály tři řady lavic, první pro kardinály, ostatní dvě pro biskupy a preláty papežského dvora. Všichni ostatní přítomní měli státi.

Ach, jak obrovský dav těchto třicet, čtyřicet tisíc věřících, přišedších ze všech stran ze zvědavosti nebo vášnivé víry, kteří se nyní strkali, tlačili, natahovali, aby lépe viděli, za hluku a šumu, vesele hovoříce, jako by byli v nějakém božském divadle, kde je dovoleno nenuceně se baviti a těšiti se podívanou na náboženskou nádheru! Pierre byl tím zprvu zaražen, znaje pouze zaražené a mlčenlivé poklekání v šerých katedrálách, nejsa uvyklý takovému náboženství světla, jehož lesk měnil obřad ve slavnost pod širým nebem. Na tribuně stáli kolem něho páni ve fracích a dámy v černých toaletách, s kukátky v rukou, jako v opeře; bylo tu mnoho Němkyň, Angličanek, hlavně pak Američanek, okouzlujících, půvabných, jako udivení, štěbetaví ptáčci. Nalevo, na tribuně římské šlechty, poznal Benedettu a její tetu, donnu Serafinu; tam, odrážejíce se od předepsané jednoduchosti oděvu, velké krajkové závoje závodily elegancí a přepychem. Vpravo, na tribuně maltézských rytířů, viděl velmistra řádu uprostřed skupiny komturů[9], kdežto na druhé straně lodi, právě naproti sobě, na tribuně diplomatů, byli vyslanci všech katolických národů ve slavnostních uniformách, skvěle vyšívaných. Jeho zrak se však vracel k davu, k tomu pohybujícímu se a hlučícímu příboji, v němž byly tři tisíce poutníků jako ztraceny, utonuvše mezi tisíci ostatních věřících. A přece bazilika, která lehce pojme osmdesát tisíc lidí, byla sotva do polovice naplněna tímto davem, který se volně procházel v pobočních lodích a kupil se mezi sloupy, odkud mohl pohodlně přihlížeti chystanému divadlu. Lidé živě rozkládali a nad neustávající šum hovoru vynikaly občas hlasitější výkřiky. Vysokými okny padaly široké pruhy slunečních paprsků, krvavě barvíce červené damaškové závěsy, vrhajíce odlesk požáru na všechny ty tváře, planoucí horečnou nedočkavostí. Svíce, osmdesát sedm lamp na hlavním oltáři bledlo v tomto oslňujícím jase jako noční lampičky; vše činilo dojem světské slavnosti Boha imperátora z dob římské slávy.

Pojednou nastal planý radostný ruch. Z davu ozývaly se výkřiky: „Eccolo! Eccolo! Zde jest! Zde jest!“ V tomto lidském oceánu nastaly proudy a víry, každý natahoval krk, vypínal se, tlačil se, v zuřivé touze spatřiti Jeho Svatost a průvod. Bylo to však jen oddělení šlechtických gardistů, kteří se přišli postavit napravo a nalevo od oltáře. Přece však se jim dostalo obdivu, byli přivítáni ovacemi a lichotivým mručením za svůj krásný úbor, za přehnanou vojenskou upjatost. Jedna z Američanek je prohlásila za nádherné lidi. Jistá Římanka vykládala své přítelkyni Angličance podrobnosti týkající se tohoto elitního sboru a dodala, že za dřívějších let mladí aristokraté pokládali si za čest náležeti k němu, pro nádhernou uniformu a pro příležitost harcovati před dámami na koních; nyní však je doplňování tak obtížným, že s radostí jsou přijímáni hezcí hoši z pochybné, zchudlé šlechty, kteří jsou rádi, že mohou z hubeného žoldu žíti. A opět po čtvrt hodiny hlučely rozmluvy, plníce vysoké lodi šumotem netrpělivého divadelního sálu, který, očekávaje představení, baví se pozorováním lidí a vypravováním jejich historek.

Konečně se objevil průvod, ta velká, očekávaná zvláštnost, okázalost, po které každý tak vroucně toužil. A jako na divadle, když přišel, ozval se zuřivý potlesk, stoupající a tlukoucí se o klenutí, který jej vítal, jako milovaného herce, ve vynikající úloze, která uchvacuje kdekoho. Ostatně, zase jako na divadle příchod průvodu obratně upraven, aby působil plným efektem uprostřed nádherných kulis. Průvod se sestavil za jevištěm, v kapli della Pietà, při vstupu první vpravo; a Svatému otci, jenž přišel ze svých sousedních komnat kaplí Nejsvětější svátosti, bylo nepozorovaně projíti za draperiemi poboční lodi, použitými takto místo opony. V kapli jej očekávali kardinálové, arcibiskupové, biskupové, všichni papežští preláti, zařazení a seskupení dle hodností, připraveni vykročiti. A průvod se hnul, jako na znamení baletního mistra, vstoupil do hlavní lodi a triumfálně se pohyboval od hlavního vchodu k hlavnímu oltáři, špalírem věřících, jejichž potlesk před takovou nádherou rostl, čím více přibývalo šíleného nadšení.

Byl to průvod starodávných slavností: kříž a meč, švýcarské gardy v parádě, sluhové v šarlatových talárech, rytíři kápě a meče v krojích z doby Jindřicha II., kanovníci v krajkových ornátech, představení zbožných řeholí, apoštolští pronotáři, arcibiskupové a biskupové, celý papežský dvůr ve fialovém hedvábí, kardinálové v cappa magna a v purpurovém plášti; slavnostně kráčeli vždy dva a dva v příslušných vzdálenostech. Konečně kolem Jeho Svatosti ubírala se skupina důstojníků jeho vojenského dvora, preláti tajné komory, monsignore majordomus, monsignore nejvyšší komoří, všichni vysocí hodnostáři Vatikánu a římský kníže pobočník, tradicionální a symbolický obránce církve. Na sedia gestatoria, kterou chránili flabelli vysokými skvostnými péry a kterou nesli na ramenou nosiči v rudých hedvábných vyšívaných tunikách, seděl Svatý otec, oděn v posvátná roucha, která oblékl v kapli Nejsvětější svátosti: amictus, albu, štolu, bílý ornát a bílou mitru, bohatě zlatem zdobené, nádherné a neobyčejné to dary z Francie. Když se blížil, ozýval se ještě bouřlivější potlesk a ruce se zmítaly v pruzích paprsků, které dopadaly širokými okny.

Tu působil Lev XIII. na Pierra novým dojmem. To nebyl již ten znavený a zvědavý stařec, procházející se nejkrásnějšími zahradami světa, opřen o rámě hovorného preláta. Ani to nebyl Svatý otec v červeném plášti a papežské čepičce, otcovsky přijímající poutnickou výpravu, která mu nesla dary. Byl to nejvyšší velekněz, všemocný pán, bůh, zbožňovaný celým křesťanstvem. Jako ve zlatém rámci zdálo se jeho útlé, voskové tělo strnulým v bílém tom šatě, těžce zlatem vyšívaném; zachovával hieratickou a povýšenou nehybnost vyschlé modly, během století zežloutlé mezi dýmem kadidla. Jen oči žily uprostřed mrtvé strnulosti tváře, záříce jako dva černé démanty, upřené do dáli, do nadzemského nekonečna. Neměl jediného pohledu pro dav, nesklonil zraků ani napravo, ani nalevo, zůstávaje v nebi, jako by nevěda, co se kolem něho děje. A tato modla, jako nabalzamovaná, hluchá a slepá, přes lesk svých očí, nesena uprostřed tohoto nadšeného davu, jehož se zdála neslyšeti a neviděti, nabývala velebné strašlivosti, znepokojující velikosti, byla to vtělená strnulost dogmatu, nepohnutost tradice, vykopaná ze země se svými obaly, které samotny ji držely vzpřímenou.

Pierrovi se však zdálo, že vidí na papežově tváři churavost a únavu, patrně záchvat horečky, o němž se mu včera zmínil monsignore Nani, vynášeje odvahu a duševní pevnost tohoto čtyřiaosmdesátiletého starce, žijícího jen vůlí, vznešeností svého poslání.

Obřad započal. Sestoupiv z nosítek, Svatý otec zvolna sloužil u hlavního oltáře tichou mši za asistence čtyř prelátů a obřadního proprefekta. Při lavabo[10] lili vodu na vznešené ruce mši sloužícího monsignore majordomus a monsignore nejvyšší komoří, provázeni dvěma kardinály; a před pozdvihováním poklekli kolem oltáře všichni preláti papežského dvora, držíce v rukou planoucí svíce. Byl to slavnostní okamžik, čtyřicet tisíc věřících, kteří tam byli shromáždění, se zachvělo, jako by je ovanul hrůzný a rozkošný dech neviditelna, když, za pozdvihování, zazněl pověstný andělský sbor stříbrných trub, při kterém vždy ženy omdlévají. Vzápětí se snášel od kupole zpěv, z vrchní galerie, kde bylo ukryto sto dvacet zpěváků; vzbudilo to obdiv, nadšení, jako by hlasu stříbrných polnic odpovídali sami andělé. Hlasy se proplétaly a nesly pod klenbou jako zvuky nebeských harf; konečně dozněly čarovným akordem, který odlétal k nebi jako šelestící křídla. Po mši Jeho Svatost, stoje ještě u oltáře, zanotoval sám Te Deum, které ihned převzali zpěváci ze Sixtinské kaple a sbory, zpívajíce střídavě vždy jeden verš. Záhy však se přidávali i ostatní, a čtyřicet tisíc hlasů zpívalo zpěv radosti a slávy, nepopsatelným dojmem se ozývající v ohromné lodi. Byl to pohled vskutku neobyčejně nádherný; tento triumfální a zlacený Berniniho oltář pod květovaným baldachýnem, obklopený papežským dvorem, jehož rozžaté svíce podobaly se hvězdám, uprostřed nejvyšší velekněz, zářící ve zlatém ornátě jako slunce, opodál lavice s kardinály v purpuru, arcibiskupy a biskupy ve fialovém hedvábí, tribuny, na nichž se skvěly slavnostní oděvy, uniformy členů diplomatického sboru a cizích důstojníků, vůkol na všech stranách pak proudící dav, moře hlav, šířící se až do nejzazších koutů baziliky. Nejvíce uchvacovaly obrovské rozměry všeho; do pobočních lodí snadno by se vešla celá farnost, příční lodi větší než kostely lidnatých měst. Tisíce a tisíce zbožných věřících sotva z poloviny vyplňovaly obrovskou tuto prostoru. A slavný hymnus toho lidu stával se ohromným, nesl se jako obrovský dech vichřice mezi velkými mramorovými náhrobky, mezi sochami v nadlidské velikosti, podél ohromných sloupů, až ke klenbě kupole, kde se otvírala nekonečnost v záři zlaté mozaiky.

Po Te Deum nastal opět dlouhý šum, zatím co Lev XIII., vyměniv tiáru za mitru, papežskou kápi za ornát, odebral se na svůj trůn, vztyčený na podstavci u vchodu do příční lodi. Tam převyšoval celé shromáždění. Jaké chvění projelo všemi přítomnými, jako by byl zavál dech z neviditelna, když ukončiv modlitby rituálu, povstal. Zdál se mnohem větším pod trojnásobnou symbolickou korunou, v rouchu zlatem lemovaném. Za náhlého a hlubokého ticha, rušeného jen tlukotem srdcí, zdvihl ušlechtilým pohybem paže a zvolna udílel papežské požehnání hlasem tak plným a mocným, že se zdál býti hlasem samého boha; tak překvapovalo, že vychází z těchto voskových rtů a bezkrevného, bezživotného těla. Účinek byl ohromující; znovu se rozpoutal potlesk, a když se průvod sestoupil k odchodu, dosáhlo nadšené běsnění takového stupně, že potlesk již nestačil a mísily se v něj výkřiky, které znenáhla zachvátily celý dav. Počalo to blíže sochy svatého Petra, kde se jala volati skupina nadšenců: „Evviva il papa re! Evviva il papa re!“ („Ať žije papež král! Ať žije papež král!“). Jak průvod postupoval, šířilo se to jako plamen požáru, zachvacující jedno srdce po druhém a vybuchující konečně ze všech úst hromovým protestem proti loupeži, spáchané státem na církvi. Veškerá víra, veškerá láska věřících, vydrážděných královskou podívanou nádherného obřadu, směřovala ke snu, k nadšené touze po papeži králi i veleknězi, jenž by byl pánem těl, jako je pánem duší, svrchovaným vládcem celé země. Jen v tom jest jediná pravda, jediné štěstí, jediná spása. Nechť se mu odevzdá vše, lidstvo i svět! Evviva il papa re! Evviva il papa re! (Ať žije papež král! Ať žije papež král!)

Ach, tento křik, tento válečný křik, jenž vedl k tolika chybám a k tolika krveprolití, ten zoufalý a zaslepený křik, který, vyslyšen, vedl by opět k věku útrap! Pierre pocítil takový odpor, že se rozhodl spěšně opustiti tribunu, jako by chtěl uniknouti modlářské nákaze. Zatím co průvod postupoval dále, tlačil se levou poboční lodí za neustávajícího ohlušujícího křiku; vida, že by se na ulici nedostal a chtěje se vyhnouti tlačenici u východu, jako by vnuknutím použil otevřených dveří a uchýlil se do předsíně, odkud vedlo schodiště ke kopuli. Kostelník, stojící u těchto dveří, vyjeven a vzrušen manifestací, chvíli naň pohlížel, váhaje jej zastaviti; leč patrně pohled na sutanu a ještě více jeho pohnutí učinilo jej shovívavým. Posuňkem propustil Pierra, jenž se ihned jal vystupovati po schodech, prchaje výše a výše, do míru a ticha.

Pojednou ocitnul se v hlubokém tichu, neboť zdi dusily křik, přejímajíce jen jeho chvění. Schody byly pohodlné a světlé, se širokými kamennými stupni, točíce se v jakési věži. Když se ocitnul ve výši střech lodí, s radostí uvítal jasné slunce a čistý, svěží vzduch, který tam vanul jako v širém poli. S údivem pohlížel na tyto ohromné plochy z olova, zinku a kamene, celé vzdušné město, žijící zde pod modrým nebem vlastní svůj život. Viděl kupole, zvonice, terasy, ba i domky a zahrádky, květinami zdobené domky několika dělníků, kteří trvale bydlí na bazilice, zaměstnáni stálými opravami. Celý malý národ tu žije, pracuje, miluje se, jí a spí. Chtěl se však přiblížiti balustrádě, zvědav spatřiti z blízka obrovské sochy Spasitele a apoštolů, umístěné nad průčelím, nad náměstím Svatého Petra, tyto šest metrů vysoké obry, neustále opravované, jejichž polozvětralé ruce, nohy a hlavy drží pohromadě jen cementem, železnými svorami a tyčemi; a když se naklonil, aby pohlédnul na shluk červených střech Vatikánu, zdálo se mu, že křik, před nímž prchal, ozývá se i z náměstí. Spěšně jal se vystupovati dále v pilíři, vedoucím na kupoli. Z počátku to byly schody, později úzké a šikmé chodby, vždy několika stupni přerušované nakloněné plochy mezi vnitřní a vnější stěnou. Ze zvědavosti otevřev dvířka, ocitnul se opět v bazilice, ve výši více než šedesáti metrů nad dlažbou, na úzké galerii vedoucí kolem celé kupole, právě nad vlysem, opatřeným nápisem: „Tu es Petrus et super hanc petram…“[11] písmeny sedm stop vysokými; a opřev se, aby pohlédnul do strašlivé propasti pod ním zející, byl přímo do tváře udeřen křikem šílícího davu, jenž tam dole stále ještě třeštil a řval. Vystoupiv ještě výše, otevřel nové dveře a nalezl novou galerii, tentokráte nad okny, u počátku skvostných mozaik; odtud zdál se mu dav zmenšený, jakoby ztracený v závratné hlubině, a obrovské sochy, hlavní oltář, nádherný Berniniho baldachýn podobaly se hračkám; ale přece ten hrozný modlářský a válečný křik se ozýval stále, bil do jeho tváře s prudkostí uraganu, jehož síla roste, čím dále zalétá. A bylo mu jíti ještě výše, stále výše, až na vnější galerii lucerny, pod volným nebem, aby křiku tomu uniknul.

Jak rozkošnou úlevou mu byla tato nesmírná koupel ve vzduchu a slunci! Pod ním jen obrovská koule ze zlaceného bronzu, na niž vystoupili císařové a králové, jak dosvědčují oslavné nápisy v chodbách. Vystoupil na straně apsidy, spatřil tudíž nejdříve papežské zahrady, jejichž skupiny stromů zdály se mu z této výše jako nízké keře k zemi přikrčené; vzpomínal na svou nedávnou procházku, na rozsáhlé trávníky podobné smyrenskému koberci vybledlých barev, na velké háje podobné dřímajícímu temně zelenému a modravému moři, na pečlivě udržovanou zelinářskou zahradu a vinice. Fontány, věž observatoře, casino, kde papež tráví horké letní dny, tvořily jen malé bílé skvrny uprostřed nepravidelné této půdy, obklíčené měšťácky strašlivou zdí Lva IV., podobnou staré pevnosti. Když pak obešel lucernu po úzké galerii, pojednou měl před sebou Řím, nekonečný obzor rázem rozvinutý, na západě vzdálené moře, na východě a na jihu nepřetržitý řetěz hor, celý obzor vroubený římskou Campagnou, podobnou jednotvárně zelenavé poušti, a město, Věčné město, u jeho nohou. Nikdy neměl tak velkolepého pocitu prostoru. Řím jevil se mu z té ptačí perspektivy se zřetelností reliéfní mapy. Taková minulost, taková historie, tolik velikosti, a nyní jeví se mu Řím vzdáleností tak zmenšeným, s liliputánskými domky, hezkými jako hračky, sotva jako skvrna plísně na širé ploše! Zaujalo jej, že jasně mohl jediným pohledem přehlédnouti rozdělení města, zde stará čtvrt s Kapitolem, Forem, Palatinem, v Borgu, Svatém Petru a Vatikánu město papežské, pohlížející na město moderní, italský Quirinal, přes středověké město stěsnané do pravého úhlu, tvořeného žlutými a línými vodami Tiberu. Zejména jej překvapila křídová obruba nových čtvrtí kolem středního jádra starých vyrudlých čtvrtí, sluncem vyprahlých, opravdový symbol omlazování, jemuž staré srdce podléhalo tak zvolna, kdežto údy obnovovaly jako zázrakem.

Ale v žáru poledního slunce Pierre neshledával Řím tak jasným, tak čistým, jak jej viděl ráno po svém příjezdu, v půvabné měkkosti vycházejícího slunce. To nebyl již Řím usmívající se a skromný, zpola zahalený zlatou mlhou, jako by ponořen v dětský spánek. Nyní se mu jevil zalit ostrým světlem, tvrdý, nehybný, smrtelně tichý. Pozadí jako by byla pohlcena příliš živým plamenem, ponořena v ohnivém prachu, s nímž splývala. A celé město ostře se odráželo od těchto barvy zbavených pozadí jako ohromná hmota světla a stínu, s příkrými přechody. Zdálo se, jako by to byl starý, opuštěný kamenný lom, shora osvětlený, kde se odráželo temnou zelení jen několik řídkých ostrůvků stromů. Z antického města bylo viděti rezavou věž Kapitolu, černé cypřiše Palatinu a trosky paláce Septimia Severa, podobné vyběleným kostem, kostře nějaké předpotopní obludy, zanesené sem potopou. Naproti trůnilo moderní město s dlouhými, obnovenými budovami Quirinalu, jejichž čerstvá, hrubě žlutá omítka křiklavě vynikala nad svěžími vrcholky zahrad; a vzadu, na vrcholu Viminalu, vpravo i vlevo, rozkládaly se sádrově bílé nové čtvrti, město z křídy, kropenaté tisíci inkoustově černých bodů, oken. Pak, tu a tam, bylo viděti jezírko na Pinciu, vilu Medici s dvojitou vížkou, Andělský hrad barvy staré rzi, zvonici kostela Santa Maria Maggiore, planoucí jako svíčka, tři kostely Aventina, skryté mezi stromy, Palazzo Farnese s prejzami jakoby ze starého zlata, letním sluncem vypálenými, chrámy Gesù, San Andrea della Valle, San Giovanni Florentino, chrámy a zase chrámy, všechny roztavujíce se a záříce v nebeské peci. Tu pocítil Pierre poznovu, jak se mu srdce svírá před tímto Římem prudkým, tvrdým, tak málo podobným Římu jeho snů, omládlému Římu, plnému naděje, jejž se domníval nacházeti prvního dne a jenž se nyní rozplýval, aby ustoupil nehybnému městu pýchy a panovačnosti.

Pierre, sám a sám v té výši, pojednou pochopil. Ve volné, neomezené prostoře, kde dlel, šlehl jeho duší pojednou plamen. Bylo to snad následkem obřadu, jehož se právě zúčastnil, a fanatického, otrockého křiku, který mu ještě stále zněl v uších? Nebyl toho spíše příčinou pohled na toto město ležící u jeho nohou, jako nabalzamovaná královna dále panující uprostřed prachu svého hrobu? Nemohl toho rozhodnouti; patrně působily obě příčiny. Bylo mu však úplně jasno, pocítil, že katolicismus neobstojí bez světské moci a že bez milosti zanikne onoho dne, kdy přestane býti králem na této zemi. Předně je zde atavismus[12], vliv historie, dlouhá řada dědiců, cézarů, papežů, veleknězů, v jejichž žilách neustále kolovala krev Augustova, volající po vládě nad světem. Ač obývali Vatikán, pocházeli přece z císařských paláců na Palatinu, z paláce Septimia Severa, a jejich politika po století sledovala neustále sen o římském panství, o národech přemožených, podrobených, poslušných Říma. Bez tohoto svrchovaného panství, úplné vlády nad těly i dušemi katolicismus ztrácí právo existovati, neboť církev může uznati některé císařství nebo království jen politicky, ježto císařové a králové jsou prostě dočasnými zástupci, jimž odevzdala zprávu národů, dokud ji nebude požadovati nazpět. Všechny národy, celé lidstvo a celá země náleží církvi, která má všechno od boha. Není-li dnes skutečnou majetnicí jen proto, že ustupuje moci, donucena přijímati hotové události, leč s formální výhradou, že to jest trestuhodné násilí, že jí nespravedlivě zadržují její majetek a v očekávání, že se splní předpověď Kristova, jenž jí určitého dne odevzdá provždy zemi i lidi, úplnou moc. Takový jest opravdu budoucí Řím, katolický, podruhé svrchovaný vládce. Řím též o tom sní, neboť Římu byla předpověděna věčnost a z římské půdy čerpal katolicismus neukojenou žízeň po naprosté moci. A proto byly osudy papežství vždy spojeny s osudy Říma tak těsně, že papež, nejsa v Římě, nebyl by již katolickým papežem. A Pierre, opíraje se o slabé železné zábradlí, v takové výši skloněn nad propastí, kde chmurné a tvrdé město se drobilo ve slunečním žáru, byl jím uděšen a celým tělem projel mu mráz.

Bylo to zřejmo, že Pius IX. a Lev XIII. se odhodlali uvězniti se ve Vatikáně, stalo se jen z nutnosti poutající je na Řím. Papež nesmí z Říma odejíti, býti hlavou církve někde jinde. A právě tak žádný papež, třeba sebeinteligentnější, nemůže v sobě nalézti práva vzdáti se světské moci. Toť jest nezcizitelné dědictví, jež jest mu brániti; mimo to vnucuje se tu otázka života a smrti, o níž není sporu. Proto též podržel Lev XIII. titul vládce světského panství církve, tím spíše, že jako všichni členové Svatého collegia, byv jmenován kardinálem, přísahal, že bude brániti nedotknutelnost tohoto panství. Ať podrží Itálie ještě po celá století Řím jako hlavní město; papežové nepřestanou prudce protestovati a dovolávati se svého království. A kdyby jednoho dne mělo dojíti ke shodě, jistě by bylo jejím základem postoupení kusu země. Což se nevyprávělo, když kolovaly pověsti o smíru, že vládnoucí papež jako hlavní podmínku klade postoupení Città Leonina a prohlášení cesty k moři za neutrální? Ničeho nemíti jest málo, a kdo chce jednou míti všechno, nemůže začíti s ničím. Kdežto toto město Lvovo, tato těsná čtvrť jest již aspoň něčím, kusem královské půdy; a pak zbývá již jen dobýti ostatního, Říma, pak Itálie, pak sousedních národů, pak celého světa. Církev nikdy nezoufala, ani v oněch dnech, kdy poražena a oloupena zdála se umírati. Nikdy se nevzdá, nikdy se nezřekne Kristových slibů, neboť věří ve svou neomezenou budoucnost, považuje se za nezrušitelnou, věčnou. Kdyby dostala kámen, aby na něm hlavu složila, ihned bude doufati, že se zmocní pole, na kterém ten kámen leží, a později celého království, ve kterém to pole je. Nemůže-li opětné dosažení dědictví prosaditi papež jeden, bude o to usilovati druhý papež, deset, dvacet jiných papežů. Na několika stoletích nesejde. Proto mohl se čtyřiasedmdesátiletý stařec podejmouti tak obrovských úkolů, vyžadujících několika lidských věků, v jistotě, že po něm přijde jiný a bude v díle pokračovati, až bude ukončeno.

A Pierre nahlížel bláhovost svého snu o papeži pouze duševním, stoje tváří v tvář tomuto starému městu slávy a vlády, zatvrzele se halícímu ve svůj purpur. Zdálo se mu to tak divným, tak nemístným, že cítil jakési zoufalé zahanbení. Nový evangelický papež, jenž by byl papežem čistě duchovním, vládna pouze duším, nemohl býti ovšem pochopitelným pro římského preláta. Hrůza před tím, takřka fyzický odpor byl mu náhle jasným při vzpomínce na papežský dvůr, strnulý ve své obřadnosti, své pýše a autoritě. Ach, jak asi byli všichni plni údivu a pohrdání před zvláštní touto fantazií Seveřana: papež bez území a bez poddaných, bez svého vojska a bez královských poct, pouhý duch, pouhá mravní vrchnost, utajená v šeru chrámu, spravující svět jen svým žehnáním, dobrotou a láskou! Toť bylo pouhým gotickým nápadem, mlhami zamženým, pro tento latinský klérus, pro tyto kněze světla a nádhery, jistě zbožné, dokonce pověrečné, kteří však nechávali boha dobře schovaného v hloubi tabernakula, aby mohli jeho jménem vládnouti v zájmu nebes, užívajíce při tom lstí jako prostí politikové, žijící ze zisků, ukořistěných v zápase lidských chtíčů, opatrným diplomatickým krokem postupujíce ke konečnému podmanění země Kristem, jenž bude jednoho dne trůniti nad národy v papežově osobě. Jak asi žasnul francouzský prelát, takový monsignore Bergerot, světec odříkání a milosrdenství, zapadnuv do tohoto vatikánského světa! Z počátku jaká obtíž jasně viděti, porozuměti, jaký žal potom, když se nemohl dohodnouti s těmito lidmi bez vlasti, těmito internacionály, stále skloněnými nad mapou obou světů, zabranými do kombinací, které by jim zajistily vládu! K tomu bylo zapotřebí dlouhých dnů, bylo nutno žíti v Římě, a on sám pochopil teprve po měsíčním pobytu, v prudkém zmatku nad královskou okázalostí ve Svatém Petru, tváří v tvář starobylému městu těžkým spánkem spícímu ve slunečním žáru, snícímu sen o věčnosti.

Pohlédnuv však dolů na náměstí, před baziliku, spatřil proud lidí, čtyřicet tisíc věřících, kteří vycházeli ze vrat a hemžili se na bílé dlažbě jako roj černých mravenců. Tu se mu zdálo, že znovu propuká křik: Evviva il papa re! Evviva il papa re! Ať žije papež král! Ať žije papež král! Před chvílí, když vystupoval po nekonečném schodišti, zdálo se mu, že kamenný ten obr se chvěje zběsilým křikem, rozléhajícím se pod jeho klenbou. A nyní, vystoupiv až do oblak, domníval se jej slyšeti zde, v širé prostoře. A chvěl-li se dosud obr pod jeho nohama, nebylo-li to jako posledním proudem mízy, tryskajícím v jeho starých zdech, obnovení katolické krve, která jej druhdy chtěla míti tak ohromným, králem mezi chrámy a která se dnes pokoušela znovu mu vdechnouti mocný dech života, v hodině, kdy nastávala již smrt těchto lodí příliš rozsáhlých a pustých? Dav stále vycházel, náměstí bylo již plno; Pierrovo srdce svíralo se hroznou truchlivostí, neboť svým křikem rozdrtil v něm tento dav poslední naději. Ještě včera, po audienci poutníků v sále Blahoslavenství mohl míti iluze, zapomínaje peněžní nutnosti, která papeže poutala k zemi, viděti v něm jen křehkého starce, pouhou duši, zářící jako symbol mravní moci. Nyní však byl konec jeho víry v tohoto pastýře z evangelia, pohrdajícího statky pozemskými, krále nebeské říše. Svatopetrský haléř neukládal samojediný Lvu XIII. krutou porobu; papež byl mimo to i vězněm tradice, věčným králem Říma, přikovaným k této půdě, jenž nemohl město opustiti ani se vzdáti světské moci. A konec všech konců bude smrt; chrám svatého Petra se zřítí, jako se zřítil chrám Jehovy Kapitolského, trosky katolicismu zarostou travou, zatím co jinde zazáří schisma, nová víra novým národům. Před očima vyvstal mu velkolepý a tragický obraz: viděl svůj sen roztříštěný, svou knihu smetenou, odnesenou křikem, stále se šířícím, jako by měl letěti do všech čtyř úhlů katolického světa: Evviva il papa re! Evviva il papa re! Ať žije papež král! Ať žije papež král! A zdálo se mu, že pod ním již kolísá ten obr z mramoru a zlata, otřesem starých a prohnilých společností.

Když konečně Pierre sestupoval, byl velice překvapen, setkav se s monsignorem Nanim na střechách lodí, na této slunečné prostoře, kam by se bylo vešlo celé město. Prelát doprovázel ony dvě francouzské dámy, matku a dceru, tak šťastné a veselé, jimž patrně roztomile nabídnul návštěvu kupole. Zpozorovav mladého kněze, přistoupil k němu.

„Nuže, drahý synu, jste spokojen? Upevnilo vás to, dojalo?“

Pátravým pohledem vnikal mu až do duše, aby zvěděl, jak pokračuje pokus. Pak se spokojeně usmál a dodal:

„Ano, ano, vidím… Nu, jste přece rozumný hoch. Počínám věřiti, že vaše nešťastná záležitost skončí zde velmi dobře.“

VIII.

Nevyšel-li Pierre dopoledne z paláce Boccanera, trávíval dlouhé hodiny v úzké zpustlé zahradě, která končívala jakousi lodžií se sloupy, odkud vedly k Tiberu dvojité schody. Dnes to bylo rozkošné osamělé zákoutí, kde lahodně voněly zralé oranže na starých staletých schodech, jejichž pravidelné rozsazení samo označovalo směr bývalých cest a cestiček, zmizelých pod bujnou travou. Vanula tam i vůně zimostrázů, velkých keřů, které vyrostly v bývalé ústřední nádržce zanesené hlínou.

Za takových říjnových jiter, plných jasu, půvabu a lahody, okoušel tam blahého pocitu, jak neskonale slastné je žíti. Leč mladý kněz tam přinášel i své seveřanské snění, duši stále se chvějící bratrským soucitem a zájmem pro trpící; tím sladšími byly mu polibky jasného slunce v tomto ovzduší rozkošnické lásky. Sedával u zdi vpravo, na úlomku poraženého sloupu, ve stínu obrovského vavřínu, ve stínu četném, svěžím jako balzám. A vedle něho neustále ozývala se křišťálová hudba tenkého praménku vody, padajícího z tragické masky na zdi upevněné do prastarého, zelenavého sarkofágu, na kterém byli zobrazeni chlípní faunové znásilňující ženy. Tam četl noviny a dopisy, celou korespondenci s dobrým abbém Rosem, jenž mu podával zprávy o svém díle milosrdenství v Paříži, již zachmuřelé, halící se v ledové mlhy a tonoucí v blátě. Ach, těch běd chladné země, matek a dítek, které záhy budou mrznouti ve špatných uzavřených podkrovních děrách, mužů, pro něž jsou mrazy ztroskotáním celého tohoto ubohého světa, zmírajícího pod sněhem, kdežto zde hřeje slunce, vzduch je nasycen vůní ovoce, v tomto kraji modrého nebe a sladké nečinnosti, kde i v zimě se dobře spí někde za větrem, na vlažných dlaždicích!

Jednoho rána nalezl Pierre Benedettu, sedící na poraženém sloupu, který mu nahrazoval lavičku. Lehce vykřikla překvapením a okamžik byla v rozpacích, neboť právě držela v ruce Pierrovu knihu, Nový Řím, kterou již jednou četla, ale úplně nepochopila. Spěšně jej pak zdržovala chtějíc, aby usedl vedle ní; a s rozmilou svojí upřímností doznávala, že sem přišla, aby mohla o samotě čísti, jako nevědomá žačka. Hovořili jako staří přátelé; pro Pierra to byly rozkošné chvíle. Ačkoliv se chránila mluviti o sobě, přece jasně cítil, že mu ji přibližují jen její strasti, jako by se jí bylo žalem tak rozšířilo srdce, že měla zájem o všechny trpící tohoto světa. Ještě nikdy o těch věcech nepřemýšlela, ve své patricijské pýše, jež považovala hierarchii jako za božský zákon, a když viděla šťastné nahoře a nešťastné dole, ani jí nenapadlo, že by se to mohlo změniti; jaký úžas se v ní probouzel při čtení některých částí knihy, jak se znepokojovala, pochopivši! Jak, zajímati se o nízký dav, domnívati se, že má tutéž duši, tytéž žaly, chtíti se snažiti o jeho štěstí, jako by to byl vlastní bratr?! Přece však se snažila, s nevalným výsledkem, s tajnou obavou, že hřeší, neboť jest lépe ničeho neměniti na společenském řádu bohem ustanoveném a církví požehnaném. Ovšem, byla dobročinnou, udílela obvyklé drobné almužny; nedávala však svého srdce, naprosto se jí nedostávalo altruismu, opravdové sympatie, neboť se zrodila a vyrostla v atavismu jiného plemene, názory a představami naprosto se lišícího.

Jindy se scházeli ve stínu vavřínu, vedle zpívající fontány; a Pierre, jenž neměl ničeho na práci a stále odkládaným rozluštěním byl již unaven, náruživě se podjal snahy nadchnouti pro myšlenku osvobozujícího bratrství tuto krásnou mladou ženu, planoucí mladou láskou. Stále nových sil mu dodávala myšlenka, že učí samotnou Itálii, královnu krásy dosud tonoucí v nevědomosti, která však nabude opět bývalé velikosti, probudí-li se k nové době, s duší rozšířenou, plnou soucitu pro věci a pro bytosti. Předčítal jí dopisy dobrého abbého Rose, vzrušoval ji strašlivým vzlykotem, ozývajícím se ve velkých městech. Její hluboké oči byly tak plny něhy, celá její bytost vyzařovala štěstí milování, proč by neuznala s ním, že zákon lásky jest jedinou spásou trpícího lidstva, záštím smrtelně ohroženého? Uznávala to, chtěla, aby mu udělala radost, věřiti v demokracii, v bratrskou obrodu společnosti, ale u jiných národů, ne v Římě; neboť jakmile si představila, že by se Transtevere bratřilo se starými knížecími paláci, bezděčně se usmívala. Ne, ne, tak je tomu už dávno, není radno něco na tom měniti. A tak dohromady dělala žákyně nepatrné pokroky a opravdově byla dojata jen vášní lásky, tak mocně planoucí v mladém knězi, jenž ji však nevěnoval jediné osobě, nýbrž celému tvorstvu. Za několik těchto slunečních říjnových jiter vyvinul se mezi nimi svazek nesmírně sladký, milovali se opravdu láskou hlubokou a čistou, ve velké lásce, která je oba sžírala.

Jednoho dne, opírajíc se loktem o sarkofág, jala se Benedetta mluviti o Dariovi, jehož jméno se dosud chránila vysloviti. Ach, ubohý přítel, jak zdrženlivě a kajícně se choval po nedávném výbuchu šílenství! Předně, aby se uvaroval rozpaků, odjel na tři dny do Neapole, kam jej prý spěšně následovala Tonietta, dívka s kyticemi bílých růží, šíleně do něho zamilovaná. A po svém návratu do paláce vídal se s ní jen v pondělí večer, s pokornou tváří, pohledem prose za odpuštění.

„Včera,“ pokračovala, „potkala jsem jej na schodech a podala mu ruku; pochopil, že se již nehněvám a byl velmi šťasten… Co chcete, nelze být dlouho přísným. A pak, bojím se, aby se konečně s onou ženou nekompromitoval, kdyby chtěl příliš vyváděti, aby zapomněl. Chci, aby věděl, že jej stále miluji a že naň stále čekám… Oh, je můj, zcela můj! Byl by zde v mém náručí, navždy, kdybych mohla říci jediné slovo. Ale naše záležitost stojí tak špatně, tak špatně!“

Umlkla a z očí jí stékaly dvě velké slzy. Proces o zrušení manželství zdál se vskutku narážeti na překážky všeho druhu, den ze dne se množící.

Pierre byl velice dojat těmito slzami, u ní tak vzácnými. Říkávala někdy se svým klidným úsměvem, že neumí plakat. Srdce jí však pukalo a byla jako zničena, opírajíc se o mechem porostlý sarkofág, vodou zpola rozežraný, do něhož dopadal pramének vody, tryskající z rozšklebených úst tragické masky s neustálým flétnovým zurčením. Knězi kmitla pojednou hlavou myšlenka na smrt, když ji viděl tak mladou, tak skvěle krásnou klesati nad obrubou tohoto mramoru, na němž faunové, v šílené bakchanálii uchvacujíce ženy, hlásali všemohoucnost lásky, jejíž symbol staří tak rádi tesali na náhrobcích, na důkaz věčnosti života. Slunným tichem a samotou zahrady zavanul vlažný vánek, nesa pronikavou vůni oranží a zimostrázů.

„Kdo miluje, je silný!“ zašeptala.

„Ano, ano, máte pravdu,“ odvětila, již se usmívajíc. „Jsem jen dítě… Ale je to vaše vina, a vaší knihy. Rozumím jí dobře, jen když trpím… Přece však dělám pokroky, viďte? Chcete-li tomu, nechť tedy všichni ubozí jsou mými bratry a nechť jsou mými sestrami všechny ženy trpící jako já!“

Obyčejně odcházela Benedetta první do svého obydlí a Pierre ještě chvíli zůstával sám pod vavřínem, vdechuje lehký ženský parfém, který po ní zbyl. Zmateně snil o věcech sladkých a smutných. Jak krutým jevil se život vůči ubohým bytostem, jedině planoucím žízní po štěstí! Kolem něho nastalo ještě větší ticho, celý starý palác spal těžkým spánkem zříceniny se sousedním nádvořím travou porostlým, obklíčeným mrtvým portikem, kde plesnivěly vykopané mramory, bezruký Apollo, zkomolené torzo Venuše; a jen čas od času bylo hrobové ticho rušeno náhlým zarachocením vozu některého preláta, jedoucího ke kardinálovi na návštěvu.

Jednou v pondělí, asi ve čtvrt na jedenáct, zbyli v saloně donny Serafíny jen mladí lidé. Monsignore Nani zdržel se jen chvíli a kardinál Sarno právě odešel. Vedle krbu na obvyklém místě seděla v ústraní donna Serafina, pohlížejíc upřeně na prázdné sedadlo advokáta Morana, jenž již nepřicházel. Před pohovkou, na níž seděly Benedetta a Celia, stáli Dario, abbé Pierre a Narcisse Habert, smějíce se a hovoříce. Narcisse si již chvíli dobíral mladého knížete, tvrdě, že jej potkal ve společnosti velmi krásné dívky.

„Ale, můj drahý, nebraňte se; byla vskutku nádherná… Šla vedle vás a pak jste zahnuli do pusté uličky, tuším Bergo Angelico, kam jsem vás v diskrétnosti ovšem nenásledoval.“

Dario se usmíval velmi spokojeně, jako šťastný muž, jenž neumí zatajovati své vášnivé záliby pro krásu.

„Ovšem, ovšem, byl jsem to já, nezapírám… Věc má se však jinak, než myslíte.“

A obraceje se k Benedettě, jež se též bavila, bez nejmenšího stínu nepokoje nebo žárlivosti, naopak, jako by potěšena jeho požitkem, řekla:

„Víš, jde o onu chudou dívku, kterou jsem asi před šesti nedělemi potkal plačící… Ano, tato dělnice v továrně na perle, jež naříkala, že byla zastavena práce a jež všechna uzardělá běžela přede mnou, aby mne dovedla ke svým rodičům, když jsem jí chtěl dáti stříbrňák… Pierrina, pamatuješ?“

„Pierrina, ovšem!“

„Považte, že mi od onoho dne přišla několikráte do cesty. A opravdu, je tak hezká, že jsem se s ní zastavil a hovořil… Před několika dny jsem ji doprovodil k jistému továrníkovi. Leč ani tam nenalezla práci a znovu se dala do pláče; a abych ji trochu potěšil, na mou čest, obejmul jsem ji… Ach, jak tím byla překvapena, a šťastna, tak šťastna!“

Všichni se dali té historce do smíchu. Celie první se uklidnila a řekla velmi vážně:

„Věřte, Dario, že vás miluje. Nebuďte zlý.“

Dario patrně smýšlel taktéž, neboť znovu pohlédnul na Benedettu a vesele pokývnul hlavou, jako by chtěl říci, že je-li milován, sám nemiluje. Dělnice, děvče z lidu, ach ne! Kdyby byla jako Venuše, nemohla by se státi jeho milenkou. A bavil se sám touto romantickou historkou, kterou Narcisse upravil v sonet dle staré módy: krásná perlářka šíleně zamilovaná do mladého prince, krásného jako slunce, jejž náhodou potkala a jenž jí daroval dukát, pohnut jejím neštěstím; od té chvíle sní krásná perlářka jen o něm, v srdci hluboce zmatena poznáním, že jest stejně dobročinný jako krásný, a všude jej následuje, připoutána k němu plamennými pouty; a konečně krásná perlářka, jež dukát nepřijala, obdrží od mladého prince jednoho večera, zač prosily její pokorné a něžné oči, almužnu srdce.

Benedettě se tato hříčka velice líbila. Leč Celia s andělskou svojí tváří, s výrazem naprosto nezkušeného děvčátka opakovala smutně, zůstavši úplně vážnou:

„Dario, Dario, miluje vás, nesmíte ji trápit.“

I komtesa pocítila konečně soucit.

„Ubozí ti lidé nejsou šťastni!“

„Oh,“ zvolal kníže, „neuvěřitelná bída! Když mně dovedla tam k nim, na Prati di Castello, byl jsem jako strnulý. To je hrůza, úžasná hrůza!“

„Vzpomínám si však,“ řekla Benedetta, „že jsme si umiňovali navštíviti ty ubožáky, a není od nás hezké, že jsme tak dosud neučinili… Viďte, pane abbé Fromente, vyslovil jste přání doprovázeti nás kvůli svým studiím a zhlédnouti takto z blízka nejchudší třídy římské?“

Zdvihla oči k Pierrovi, jenž se odmlčel. Byl velice dojat, že si vzpomenula na tuto myšlenku milosrdenství; neboť vycítil z lehkého zachvění jejího hlasu, že se chce osvědčiti zdárnou žačkou, činící pokroky v lásce k nízkým a ubohým. Ihned v něm znovu zaplanulo jeho apoštolské zanícení.

„Oh,“ řekl, „neodjedu z Říma, dokud tu nespatřím trpící lid, bez práce a bez chleba. Toť nemoc všech národů, a uzdravení může nastati jen vyléčením bídy. Nesají-li kořeny stromu, strom umírá.“

„Nuže dobrá,“ odvětila, „smluvíme se ihned, půjdete s námi na Prati di Castello… Dario nás doprovodí.“

Tento však, naslouchav Pierrovi s úžasem, nechápaje podobenství stromu a jeho kořenů, zvolal úzkostlivě:

„Ne, ne, sestřenko, jdi tam s panem abbém, baví-li tě to… Já jsem tam již byl a již se tam nechci vrátit. Na mou čest, když jsem odtamtud vyšel, div jsem neonemocněl… Ne, ne, je to příliš smutné a nelze si představiti takovou hrůzu!“

Tu ozval se od krbu nespokojený hlas. Donna Serafina přerušila své dlouhé mlčení.

„Dario má pravdu! Pošli tam svou almužnu, má drahá, ráda přispěji též… Je však mnoho jiných míst, jež spatřiti je více užitečno; tam můžeš zavésti pana abbého… Opravdu, takto by si odnesl krásnou vzpomínku na naše město!“

Z mrzutých jejích slov se ozývala římská pýcha. Proč ukazovati své rány cizincům, jež snad přivedla nepřátelská zvědavost? Dlužno dbáti vždy jen krásy, ukazovati Řím jen v lesku slávy.

Narcisse se zatím zmocnil Pierra.

„Oh, můj drahý, zapomněl jsem vám doporučiti tuto procházku… Rozhodně musíte navštíviti novou čtvrť, kterou postavili na Prati di Castello. Jest typická, jakýs souhrn všech ostatních; nepromarníte čas, za to vám ručím, neboť nic na světě nepoučí vás lépe o nynějším Římu. Je to něco neobyčejného, opravdu neobyčejného!“

Obraceje se pak k Benedettě, dodal:

„Tedy umluveno? Chcete zítra ráno…? Naleznete nás tam již, pana abbého a mne, neboť chci jej dříve do všeho zasvětiti, aby lépe chápal… V deset hodin, hodí se vám to?“

Komtesa, než odpověděla, obrátila se k tetě a uctivě jí odporovala.

„Ale, tetičko, pan abbé potkal již jistě na ulicích dosti žebráků a může viděti vše. Ostatně, dle toho, co vypráví ve své knize, neuvidí v Římě více, než viděl v Paříži. Hlad je všude stejný, praví tam na jednom místě.“

Poté jala se útočiti na Daria, mírně a rozumně.

„Uděláš mi velikou radost, můj Dario, doprovodíš-li nás tam. Bez tebe bychom teprve vypadali jako z nebe spadlí… Vezmeme si vůz a připojíme se k těmto pánům. Bude to velmi hezká procházka… Již tak dávno jsme si nevyjeli společně!“

To ji vlastně těšilo nejvíce a s radostí chápala se záminky, aby mohla s ním jeti a úplně se smířiti. Vycítil to, a nemoha se vytočiti, tvářil se, jako by žertoval.

„Ach, sestřenko, bude to tvojí vinou, že se mi po celý týden budou zdáti příšerné sny. Takový výlet dovede člověku na týden zkazit náladu!“

Chvěl se již napřed ošklivostí, za všeobecného smíchu; a přes němý odpor donny Serafiny umluvena schůzka určitě na zítřek na desátou hodinu. Celia odcházejíc velice litovala, že se nemůže zúčastniti. Leč ve své čistotě nerozvité lilie zajímala se jen o Pierrinu. V předsíni se naklonila ke své přítelkyni a zašeptala:

„Podívej se dobře na tu krásku, má drahá, a pak mi pověz, je-li opravdu tak krásná, krásnější než jiné.“

Nazítří o deváté hodině, když se Pierre setkal s Narcissem blíže Andělského hradu, byl velice překvapen, shledav jej unylého a pobledlého, opět zachvácena nadšením pro umění. Z počátku nebylo ani řeči o nových čtvrtích, ani o hrozné peněžní katastrofě, kterou vyvolaly. Mladý muž vyprávěl, že vstal s východem slunce a šel hodinku strávit před Berniniho svatou Terezii. Říkal, nevidí-li ji týden, že trpí a že mu je do pláče, jako by byl odloučen od vřele milované milenky. A miluje ji různě v každé hodině jinak, dle osvětlení: ráno, bíle oděnou svitem zory, zbožňuje ji celým mystickým vzletem své duše; odpoledne, v šikmých paprscích sklánějícího se slunka, jehož plameny zdají se ji obklopovati, veškerou rudou vášní mučednické krve.

„Ach, drahý příteli,“ prohlásil unaveně, s unylým pohledem, „ach, příteli, nemáte ponětí o jejím omamujícím a rozkošném probuzení dnešního jitra… Nevědomá a čistá panna, unaveně otvírá oči, zchvácena rozkoší, že náležela Kristu… Ach, je to k smrti krásné!“

Pak se uklidnil a po několika krocích pokračoval jasným hlasem praktického muže, jenž zná život:

„Poslyšte, půjdeme zcela zvolna k Prati di Castello, jejichž stavby vidíte tam naproti; a po cestě vám budu vyprávěti, co vím. Oh, je to historie nanejvýš výstřední, jeden z bláznivých kousků spekulace, které jsou stejně krásné, jako ohavné, a přitom skvělé dílo nějakého potrhlého génia… Jsem dobře zpraven od svých příbuzných, kteří zde též spekulovali a, na mou čest, vyzískali pěkné peníze!“

A jal se vypravovati jasně a přesně, jako finančník, zběhle užívaje technických výrazů. Po dobytí Říma, když celá Itálie šílila nadšením při myšlence, že konečně má tak vytoužené hlavní město, město starodávné a slavné, věčné, jemuž byla přislíbena vláda nad světem, nastal zpočátku oprávněný výbuch radosti a naděje mladého, teprve včera utvořeného národa, spěchajícího ujistiti svou moc. Šlo o to převzíti Řím a udělati z něho moderní hlavní město hodné velkého království; především pak bylo nutno je asanovati, vyčistiti je od neřestí, které je zneuctívaly. Nelze si představiti, v jak hrozné špíně tonulo město papežů, Roma sporca, které umělci tak litují: nebylo záchodů, veřejné ulice sloužily všem potřebám, velebné zříceniny proměněny v žumpy, průjezdy starých knížecích paláců byly znesvářeny výkaly, všude plno smetí, odpadků, rozkládajících se látek, měnících ulice v jedovaté stoky, stálá pařeniště epidemií. Město musilo nezbytně zahájiti rozsáhlé práce, činiti zdravotní opatření, zároveň pak pomýšleti na stavbu obydlí pro nové obyvatelstvo, jež se jistě pohrne ze všech stran. Nejinak tomu bylo v Berlíně, po založení německé říše, kdy obyvatelstva přibývalo jako zázrakem, po statisících. V Římě zajisté se též obyvatelstvo zdvojnásobí, ztrojnásobí, zpětinásobí, přitahováním obyvatelstva z venkova a stane se střediskem národního života. K tomu přistupovala i pýcha, snaha ukázati padlé vládě vatikánské, čeho je Itálie schopna, jakým leskem zazáří nový Řím, třetí Řím, jenž předstihne oba předchozí, císařský i papežský, velkolepostí svých ulic a přívalem lidstva.

V prvních letech zachovávalo stavitelské hnutí jistou opatrnost. Rozumně se stavělo jen dle potřeby. Obyvatelstvo se skoro zdvojnásobilo, ze dvou set tisíc na čtyřikrát sto tisíc; byl to celý malý svět úředníků a zřízenců, kteří přišli s veřejnými úřady, celý shluk, žijící nebo doufající žíti ze státu, nečítaje zahalečů a požitkářů, kteří se vždy táhnou za dvorem. To bylo první příčinou opojení, neboť nikdo nepochyboval, že vzrůst bude stejnou měrou pokračovati, baže se snad i urychlí. Tu již ovšem staré město nestačilo, bylo bezodkladně nutno Řím rozšířiti, aby se vyhovělo příštím potřebám, a sice rozšířiti jej mimo Řím, ve všech opuštěných antických předměstích. Mluvilo se též o Paříži druhého císařství, která podobně vzrostla a změnila se v město světla a zdraví. Leč na březích Tiberu bylo od počátku neštěstím, že nebylo celkového plánu, právě jako tam chyběl prozíravý muž, jenž by byl pánem situace, opíraje se o mocné peněžní společnosti. A co započala hrdost, tuto ctižádost předstihnouti leskem Řím cézarů a papežů, tento úmysl utvořiti opět z Věčného města, předurčeného, střed a královnu světa, to dodělala spekulace, jedno z oněch podivuhodných zavanutí ažiotáže,[13] jedna z bouří, které vzniknou, řádí, všechno zničí a smetou, nepředvídaně, nezadržitelně. Pojednou se rozlétly zprávy, že pozemky koupené po pěti francích za metr byly prodávány po stu; rázem vzplanula horečka a zachvátila celý národ, který tak miluje hru. Příval spekulantů z horní Itálie snesl se na Řím, nejušlechtilejší a nejsnazší to kořist, pro tyto chudé a hladové horaly nastaly skvělé hody na rozkošném jihu, kde život je tak sladký; a rozkošné podnebí, samo sebou porušující, uspíšilo mravní rozklad. A pak opravdu stačilo se jen shýbnouti a lopatou shrabovati zlato mezi troskami prvních zbořených čtvrtí. Obratní lidé, předvídající směr nových ulic, pospíšili si zakoupiti nemovitosti, které měly býti vyvlastněny, a tak v necelých dvou letech zmnohonásobili své jmění. Nákaza se šířila a otrávila celé město; i obyvatelé byli zachváceni, šílenství propadly všechny třídy, knížata, měšťané, domkáři i kramáři, pekaři, kupci, obuvníci; později se vzpomínalo na malého pekaře, jenž udělal úpadek na pětačtyřicet milionů. Záhy byla to již jen zoufalá, hrůzná hra, jejíž vášnivost nastoupila místo klidné papežské loterie, hra, v níž šlo o miliony, v níž pozemky a stavby byly pomalu jen na oko, tvoříce prostou záminku k burzovním operacím. Stará atavistická pýcha, snící o přeměně Říma na hlavní město světa, rozdmýchána takto až k šílenství palčivou spekulační horečkou; kupovány pozemky, stavěny domy, aby byly opět prodávány, bez míry, bez ustání, jako když jsou vydávány akcie, co jich tiskařské lisy mohou vyrobiti.

Zajisté, nikdy neposkytlo vyvíjející se město takové podívané. Ještě dnes, snaží-li se to někdo pochopiti, ustrne. Počet obyvatel přestoupil čtyřikrát sto tisíc a zdálo se, že na té výši zůstane; to však nevadilo, aby z půdy nevyrůstala stále bujnější vegetace nových čtvrtí. Pro který příští lid stavělo se tak zuřivě? Jaké poblouznění bylo příčinou, že se nečekalo na obyvatele, že se připravovaly tisíce bytů pro příští rodiny, které snad přijdou? Jedinou omluvou bylo, že předem jako nesporná pravda se řeklo a předpokládalo, že třetí Řím, triumfální hlavní město Itálie, nemůže míti méně než milion duší. Ještě nepřišly, ale jistě přijdou: o tom nemohl pochybovat žádný vlastenec, aniž by urazil vlast. A tak se stavělo, stavělo, neustále stavělo pro těch pětkrát sto tisíc občanů, kteří byli na cestě. Nikdo ani nedbal o den, kdy přijdou; stačilo, že se s nimi počítalo. Společnosti, které se v Římě sestoupily, aby razily nové, široké ulice starými, strženými, nezdravými čtvrtěmi, vydělávaly ještě velké peníze prodejem nebo pronájmem svých nemovitostí. Leč vzrůstem šílenství tvořily se z hltavé lakomosti nové společnosti a stavěly nové a nové čtvrti, opravdová malá města, jichž naprosto nebylo zapotřebí. Za branou San Giovanni a San Lorenzo vyrůstala předměstí jako zázrakem. Na obrovských pozemcích vily Ludovisi, mezi branami Salaria a Pia, až k Santa Agnese započat rozvrh nového města. Konečně na Prati di Castello mělo z půdy rázem vzniknouti celé nové město, s kostelem, školou a tržištěm. A neběželo tu o malé dělnické domky, o skromná obydlí pro drobný lid a pro zřízence. Šlo o obrovské stavby, opravdové paláce tří čtyřpatrové, s obrovskými jednotvárnými průčelími, které z těchto nových výstředních čtvrtí dělaly babylonské čtvrti, jaké by byla mohla zalidniti jen obrovská města plná života a průmyslu, jako Paříž nebo Londýn.

Toť jsou obrovské výplody pýchy a spekulace; a jak smutná to stránka historie, jak trpká vyučená, když Řím, dnes na mizině, vidí se nadto zneuctěn tímto ohavným pásem velkých, bílých a prázdných koster, většinou nedokončených, jejichž trosky pokrývají již ulice plné trávy!

Osudné zhroucení, katastrofa byla strašlivá. Narcisse uváděl její příčiny a probíral jednotlivá stadia tak jasně, že Pierre pochopil. Z této spekulační půdy vzniklo přirozeně mnoho finančních společnosti: Immobiliere, Societa Ediliza, Fondaria, Tiberina, Esquelino. Téměř všechny prováděly stavby, budovaly obrovské domy, celé ulice, aby je opět prodávaly. Zároveň však též spekulovaly s pozemky, postupujíce je s velkým ziskem malým spekulantům, kteří přicházeli ze všech stran, sníce též o výdělku, za stálého umělého stoupání, způsobeného rostoucí spekulační horečkou. Nejhorší bylo, že tito měšťáci, kramáři, bez zkušeností, bez peněz, jali se též šíleně stavěti, vypůjčujíce si v bankách, ba obracejíce se o peníze na dokončení staveb na společnosti, které jim pozemky prodaly. Nejčastěji, aby nepřišly o všechno, byly společnosti konečně nuceny vzíti pozemky, ba i nedokončené stavby zpět, čímž nastalo v jejich rukou hrozné přeplnění, které je zničilo. Kdyby byl přišel milion lidí obývati byty pro ně připravované, mohl být výtěžek obrovským a Řím, za deset let zbohatlý, byl by se stal jedním z nejvíce kvetoucích hlavních měst světa. Leč tito vysnění, očekávaní obyvatelé nepřicházeli, jako by naschvál, byty zůstávaly prázdné, nic se nepronajímalo. A tu propukla krize hromovou ranou, neslýchanou prudkostí, ze dvou příčin. Předně domy společnostmi stavěné byly objekty příliš velkými, těžko prodejnými, jimž se vyhýbali menší kapitalisté, kteří chtěli umístiti své peníze v pozemkové rentě. Atavismus působil, stavitelé v slavomamu vybudovali řadu nádherných paláců, které měly předstihnouti paláce minulých věků, zůstaly však chmurné a pusté, nezvratný to důkaz bezmocné pýchy. Nebylo tedy soukromých kapitálů, které by se odvážily nebo mohly nahraditi kapitály společností. Poté jinde, v Paříži, v Berlíně, budovány nové čtvrti a zvelebována města kapitálem národním, úsporami. Naproti tomu v Římě stavěno všechno na úvěr, na tříměsíční směnky a hlavně s cizími penězi. Ohromná suma, kterou tento krach pohltil, páčí se na miliardu, z čehož čtyři pětiny byly francouzské peníze. Dělo se to zcela jednoduše mezi bankéři; francouzští bankéři půjčovali na tři a půl až čtyři procenta bankéřům italským, kteří zase půjčovali spekulantům, římským stavitelům na šest, sedm i osm procent. Lze si představiti tu pohromu, když Francie, pohněvána spolkem Itálie s Německem, stáhla svých osm set milionů zpět v necelých dvou letech. Obrovský odliv vyprázdnil italské banky. A když hypoteční společnosti, všechny, které spekulovaly s pozemky a stavbami, byly nuceny též platiti, nezbylo jim než obrátiti se na cedulové banky, které mohly vydávati papírové peníze. Současně postrašily vládu, pohrozivše jí, že zastaví práce a vyhodí na římské dláždění čtyřicet tisíc nezaměstnaných dělníků, nezaváže-li se stát cedulové banky zapůjčiti jim potřebných pět nebo šest milionů v papírových penězích; což stát konečně učinil, v obavě před všeobecným úpadkem. Ovšem když bylo oněch pět nebo šest milionů splatno, nebylo možno je vrátiti, ježto se domy ani neprodávaly, ani nepronajímaly. A tak nastalo všeobecné zřícení, troska řítila se na trosku: malí spekulanti padli na stavitele, tito na hypoteční společnosti, ty na cedulové banky, které padly na veřejný úvěr, přivádějíce národ na mizinu. Tak stala se z prosté stavitelské krize hrozná finanční pohroma, nebezpečím národního úpadku hrozící, která zbytečně pohltila miliardu, Řím zohyzdila a přeplnila čerstvými, ohavnými zříceninami, prázdnotou zejícími příbytky pro pět- nebo šest- krát sto tisíc vysněných obyvatel, kteří dodnes nepřišli.

Ostatně za tohoto horečného času propadl i stát jistému slavomamu. Šlo o to, zříditi Itálii v každém ohledu triumfální, v pětadvaceti letech vykonati dílo jednocení a velikosti, k jehož pevnému vybudování potřebovaly jiné národy celá staletí. Nastala horečná činnost, vydávány obrovské peníze na stavbu průplavů, přístavů, železnic, rozsáhlých veřejných prací ve všech městech. Velký národ byl improvizován, organizován, aniž by se počítalo. Od uzavření spolku s Německem pohlcoval válečný a námořní rozpočet zbytečné miliony. A potřeby, neustále rostoucí, uhrazovány jen dluhopisy, výpůjčkami rok od roku se množícími. Jen v Římě stála stavba ministerstva války deset milionů, ministerstva financí patnáct, sto milionů vydáno na stavbu nábřeží, která ani nejsou dokončena, a přes dvě stě padesát milionů pohltily opevňovací práce kolem města. Stále a stále týž plamen osudné pýchy, z této půdy tryskající míza, která nemůže vypučeti, leč v přemrštěných podnicích, usilovná snaha oslniti svět a dobýti ho, jakmile noha vstoupila na Kapitol, byť i do prachu, který zbyl z veškeré lidské moci a slávy.

„A, drahý příteli,“ pokračoval Narcisse, „kdybych sáhnul ke kolujícím historkám, které si lidé šeptají, kdybych vám uvedl některá fakta, žasnul byste a zděsil se, k jakému až stupni šílenství mohlo dospěti celé naše město, v jádru tak rozumné, netečné a sobecké, vlivem nakažlivé horečky spekulační vášně. Nepřišli na mizinu jen malí lidé, nevědomí a hloupí, ale i vznešené rodiny, téměř celá římská šlechta přišla tu o staré rodinné jmění, o své zlato, paláce, galerie mistrovských výtvorů, jichž nabyla díky štědrosti papežů. Tato obrovská bohatství, k jejichž nahromadění v rukou několika lidí bylo potřebí celých století nepotismu, roztála v necelých desíti letech jako vosk, v nivelujícím ohni moderní spekulace.“

Pak, zapomínaje, že mluví s knězem, jal se mu vyprávěti pikantní historku.

„Hleďte, náš dobrý přítel Dario, kníže Boccanera poslední svého jména, je nucen žíti z drobtů jmění svého strýce kardinála, jenž sám žije jen z příjmů, které mu vynáší jeho hodnost. Nuže, jistě by žil skvěle, nebýti případu s vilou Montefiori… Asi jste již o tom zaslechl: obrovské pozemky této vily prodány finanční společnosti za deset milionů; pak, kníže Onofrio, Dariův otec sžírán touhou spekulovati, kupoval velmi draze vlastní pozemky zpět, spekuloval s nimi a stavěl; konečná katastrofa pohltila s oněmi deseti miliony vše, co sám měl, trosky svého času obrovského jmění Boccanerů… Asi však nevíte, jaké byly tajné toho příčiny a jakou v tom hrál úlohu hrabě Prada, zapuzený manžel rozkošné komtesy, kterou očekáváme. Byl milencem kněžny Boccanera, krásné Flavie Montefiori, jež přinesla knížeti vilu věnem, oh, rozkošné stvoření, o mnoho mladší svého chotě; vypráví se, že Prada ovládal její pomocí manžela do té míry, že jednoho večera starého knížete vyhodila, když nechtěl podepsati, obávaje se více se zaplésti do podniku, v němž od počátku větřil nebezpečí. Prada při tom vydělal miliony, z nichž nyní velmi rozumně žije. Co se týče krásné Flavie, jež zatím uzrála, víte, že uchránivši si při katastrofě malé jmění, vzdala se titulu kněžny Boccanera, aby si koupila hezkého muže, druhého manžela o mnoho mladšího tentokráte, z něhož udělala markýze Montefiori, a s nímž žije v radosti a v kráse přes svých padesát let… V tom všem je obětí jen náš přítel Dario, úplně na mizině a odhodlán vzíti si svou sestřenku, jež rovněž není bohatší. Ona jej ovšem chce a on nemůže jí nemilovat stejně, jako ona miluje jej. Jinak by si byl jistě již dávno vzal nějakou Američanku, milionovou dědičku, jako tolik jiných knížat; ovšem nebyl-li by tomu odporoval kardinál a donna Serafina, kteří jsou také reky svého druhu, praví hrdí a tvrdošíjní Římané, kteří chtějí svou krev zachovati čistou, bez cizího příměsku… Ostatně doufejme, že náš dobrý Dario a rozkošná Benedetta budou spolu šťastni.“

Odmlčel se; učiniv mlčky několik kroků, pokračoval tišeji:

„Jeden z mých příbuzných vydělal skoro tři miliony na vile Montefiori. Ach, jak lituji, že jsem přišel již pozdě! Jak to bylo asi zajímavé, jaký zisk pro chladnokrevného hráče!“

Pojednou však, zdvihnuv hlavu, spatřil před sebou novou čtvrť na Prati di Castello; rázem se změnil jeho výraz, vzbudila se jeho umělecká duše, rozhořčena moderními ohavnostmi, jimiž byl poskvrněn papežský Řím. Jeho oči pobledly a ústa vyjadřovala trpké pohrdání snílka, raněného ve své lásce pro zaniklá století.

„Podívejte se, podívejte se! Ó, město Augustovo, město Lva X., město věčné moci a věčné krásy!“

Pierre byl vskutku překvapen tím pohledem. Dříve prostíraly se v těchto místech širé louky Andělského hradu s topolovými alejemi, podél celého toku Tiberu až k prvním svahům Monte Mario; luka tato byla malíři velmi oblíbena, neboť tvořila rozkošné zelené popředí pro Borgo a vzdálený chrám svatého Petra. Nyní stálo uprostřed této rozryté, znesvářené, bělavé plochy celé město, město masivních, ohromných domů, pravidelných kamenných kostek, vesměs stejných; široké ulice, v pravém úhlu se protínající, tvořily z něho obrovskou šachovnici o pravidelných polích. Od jednoho konce na druhý stále tatáž průčelí; diváku se zdálo, že vidí nekonečné řady klášterů, kasáren, nemocnic.

A úžas, neobyčejně trapný dojem působen byl hlavně katastrofou, zpočátku nepochopitelnou, která způsobila náhlou nehybnost tohoto města uprostřed plného vzrůstu, jako by byl kteréhos kletého jitra nějaký zhoubný kouzelník kynutím své hůlky zastavil práce, vymetl hemžící se lešení, zanechal stavby tak, jak právě v oné chvíli byly, v chmurné opuštěnosti. Bylo zde možno pozorovati všechna stadia stavby, od nasýpání, od hlubokých jam pro základy, nevyplněných a zarostlých býlím, až k domům úplně postaveným, dohotoveným a obydleným. Byly tam domy, jejichž zdi sotva vyčnívaly nad úroveň půdy; jiné dosahovaly druhého nebo třetího poschodí, s železnými trámovými stropy obnaženými, okenními otvory zejícími k nebi; jiné byly úplně dohotoveny, pokryty střechou, podobajíce se kostrám všanc vydaným větrům nebo prázdným klecím. Pak byly některé již dokončené, nezbylo však času je omítnouti; a jiné byly obydleny, nemajíce ani podlah, ani oken, ani dveří; některé sice měly dveře a okna, ale přibité jako víko na rakev, za nimi pak byly místnosti prázdné, vymřelé, bez živé duše; a konečně některé byly obydleny, většinou částečně, jen zřídka úplně, oživeny nejrůznější sebrankou. Nelze vylíčiti smutný, hrozně truchlivý dojem tohoto zakletého města Šípkové Růženky, zastiženého smrtelným spánkem dříve, než ožilo, rozpadávajícího se pod slunečním žárem v očekávání probuzení, které, jak se zdálo, nemělo nikdy nastati.

Pierre, sleduje svého společníka, ubíral se širokými a pustými ulicemi, tichými jako na hřbitově. Neprojel tudy vůz, neprošel chodec. Některé ulice neměly ani chodníku a nedlážděná dosud jízdní dráha zarůstala travou jako zanedbaný úhor; od let bylo tam však provizorní plynové osvětlení, prosté olověné roury, připevněné na kůlech. Po obou stranách zabednili mnozí majitelé velkými prkny okna i dveře, aby z nich neplatili daň. Jiné domy, sotva započaté, obehnány plotem, aby se snad sklepy nestaly pelechy banditů. Hlavně však byl zoufalý pohled na mladé tyto zříceniny, vysoká, nádherná stavení, nedokončená, ba ani neohozená, která ještě nezačala žíti svůj život kamenných obrů a již se rozpukávala na všech stranách, takže bylo nutno je podpírati prkny a trámy, aby se nerozsypala v prach. Srdce se svíralo, jako v městě, kde zničila obyvatelstvo nějaká boží metla, mor, válka, nebo bombardování, jehož stopy zdály se nésti tyto zející kostry. A při myšlence, že to bylo předčasné narození, nikoliv smrt, zkáza započala své dílo dříve než vysnění, marně očekávaní obyvatelé mohli vnésti život do těchto domů mrtvě narozených, melancholie rostla a k ní družila se neskonalá beznadějnost. A nad tou hroznou ironií byly na každém rohu nádherné mramorové desky, nesoucí jména ulic, slavná jména z historie. Na těchto nedokončených a již se hroutících zdech skvěla se jména Gracchů, Scipionů, Pliniovo, Pompeiovo, Julia Caesara jako výsměch, jako políček minulostí zasazený dnešní neschopnosti.

A Pierre poznovu narazil na pravdu, kdokoliv ovládá Řím, že propadne vášni mramoru, chlubné touze stavěti a zanechati budoucím pokolením pomník své slávy. Po cézarech, kteří kupili své paláce na Palatinu, po papežích, kteří přestavovali středověký Řím a označovali jej svými znaky, italská vláda, zmocnivši se města, nemohla nepojmouti ihned úmysl přestavěti jej a učiniti skvělejším a ohromnějším, než byl kdy předtím. Byla to sugesce půdy, byla to krev Augustova, jež poznovu stoupala do hlavy nově příchozích a budila v nich šílenou snahu vytvořiti z třetího Říma novou královnu světa. A odtud tyto gigantické plány, kyklopská nábřeží, obyčejná ministerstva, velikostí závodící s Colosseem; odtud nové tyto čtvrti s obrovskými domy, vyrostlé kolem antického města jako tolikéž měst nových. Vzpomínal tohoto křídového pásu, obtáčejícího staré město rudých střech, jak jej byl viděl z kupole Svatého Petra, z dáli se podobající opuštěným kamenným lomům; neboť nedokončené a prázdné čtvrti nerozpadávaly se v trávě pustých ulic jen na Prati di Castello, nýbrž i za branou San Giovanni, za branou San Lorenzo, u vily Ludovisi, na výšinách Viminalu a Esquilinu. Nyní se zdálo, po dvou tisících let zázračné plodnosti, že půda jest již vyčerpána a že kámen budov nechce z ní více pučeti. Právě tak jako v prastarých ovocných zahradách přesazené švestky a třešně chřadnou a hynou, nové zdi nenalézaly patrně již životní vláhy v tomto prachu Říma, vyčerpaném staletým vzrůstem takového počtu chrámů, cirků, triumfálních oblouků, bazilik a kostelů. A moderní domy, které se tam pokoušely uplatniti, domy zbytečné a příliš velké, nemohly tu uzráti v dědičné ctižádosti, jevíce nyní nedokončená průčelí se zejícími okny, nemajíce sil dorůsti až pod střechu, zůstávajíce neplodný jako suché křoví v půdě již příliš vyčerpané. Hrozným smutkem působila tak tvořivá velká minulost, končící doznáním nynější neschopnosti, Řím, který zaplavil svět svými nezničitelnými pomníky, rodící nyní jen zříceniny.

„A přece budou jednou dokončeny!“ zvolal Pierre. Narcisse naň pohlédnul s úžasem.

„Pro kohopak?“

To bylo hrozné slovo. Oněch pět- nebo šestkrát sto tisíc obyvatel, o jejichž příchodu Řím snil a jež dosud očekává, kde asi nyní žije, ve které končině, ve kterém zastrčeném městě? Bylo-li možno za prvních nadšených dob vítězství doufati v takový vzrůst obyvatelstva, nyní ještě věřiti v jejich příchod bylo zvláštní zaslepeností. Dle zkušeností zdálo se prokázáno, že Řím dalších pokroků neudělá, tím méně bylo možno předvídati, čím by se snad obyvatelstvo mělo zdvojnásobiti; nebylo zde nijakých požitků ani zde nekynul zisk z obchodu nebo z průmyslu, rovněž tu nebylo intenzivního života sociálního nebo duševního, jehož se již nezdál schopen. V každém případě bylo by k tomu zapotřebí dlouhých let. Jak tedy zalidniti prázdné, dokončené domy, čekající jen na nájemníky? Pro koho dostavovati domy, které zůstaly kostrami, drobícími se ve slunci a v dešti? Zůstanou tedy tak donekonečna, jedny jakoby vykuchané, otevřené všem větrům, jiné zavřené, němé jako hroby, v žalostné ohyzdnosti své zbytečnosti a opuštění? Jak strašní svědkové pod tímto skvělým nebem! Noví vládcové Říma dali se špatnou cestou, a i kdyby dnes věděli, jak se mělo postupovati, zdaž by se někdy odvážili odčiniti, co zavinili? Ještě bylo patrno, že miliarda je naprosto ztracena, bylo by žádoucno příště nějakého nového Nerona, svrchované a neomezené vůle, jenž by se chopil pochodně a motyky a všechno spálil, všechno rozmetal, jako mstitel rozumu a krásy. „Ach,“ zvolal Narcisse, „zde je komtesa a kníže.“

Benedetta kázala zastaviti kočár na křižovatce pustých ulic; a kráčela těmito širokými cestami, tak tichými, porostlými travou, jako stvořenými pro zamilované, zavěšena v Dariovo rámě; oba byli okouzleni tou procházkou, nemyslíce ani na smutnou podívanou, kterou přišli zhlédnouti.

„Oh, jak je krásně!“ zvolala vesele, přikročivši k oběma přátelům. „Sluníčko tak mile hřeje…! A jak je příjemno jíti pěšky jako na venkově!“

Dario první přestal se radovati z krásy modrého nebe a z potěšení, že se může procházeti zavěšen se svojí sestřenkou.

„Má drahá, musíme tedy navštíviti ty lidi, když tomu mermomocí chceš; ale jistě nám to zkazí tento krásný den… Nu, co mi zbývá, musím se s tím smířit… Víte, nevyznám se dobře někde, kam nerad chodím. A pak, tato čtvrť je tak hloupá se svými prázdnými ulicemi a pustými domy, člověk neví, čím by se měl upamatovati na směr cesty; ani nějakého krámu zde není, podle kterého by se řídil… Myslím, abychom šli tudy. Pojďte za mnou, uvidíme.“

A všichni čtyři zamířili do středu čtvrti, obrácené k Tiberu, kde bylo usazeno několik obyvatel. Majitelé několika hotových domů těžili z nich, jak mohli, pronajímajíce je velmi levně, a ani se nehněvali, bylo-li jim někdy na nájemné čekati. Ubytovali se tu tedy malí úředníčci, nemajetné rodiny, platíce sice špatně, ale konečně přece odvádějíce těch několik lir. Horší bylo, že po zboření starého ghetta a po proražení Trastevere několika ulicemi za účelem větrání vrhly se na nedokončené domy opravdové hordy trhanů bez chleba a bez přístřeší a zaplavili je svou bídou a hmyzem; nezbývalo než zavříti oči a trpěti tento násilný vpád, neboť jinak by se byla všecka ta bída objevila na veřejných ulicích. Hrozným těmto hostům připadly ohromné pohádkové paláce, obrovské čtyř a pětipatrové budovy s monumentálními vjezdy, zdobené vysokými sochami, jejichž tesané balkony, karyatidami podpírané, sahaly přes celou šířku průčelí. Oken a dveří nebylo, každá rodina těch nebožáků pomáhala si, jak to šlo, zabedňujíc okna prkny, dveře ucpávajíc někdy jednoduše hadry; zabrali celé knížecí příbytky nebo menší místnosti, kde se dle libosti směstnali. Na tesaných balkonech sušilo se hrozné prádlo, smutně zdobíc svou hnusnou sešlostí tyto předčasně vzniklé fasády, jako políček v tvář pýše. Krásné bílé ty stavby trpěly rychlým opotřebováním a bezejmenná nečistota pokálela je již a třísnila hnusnými skvrnami; nádhernými podjezdy určenými pro královské ekypáže vytékaly potůčky špíny z hromad smetí a výkalů, tvoříce na ulicích bez chodníků hnijící kalužiny.

Dariovi bylo se se svými společníky dvakrát vrátiti. Bloudil a čím dále tím více se mračil.

„Měl jsem zaměřit nalevo. Ale jak to mám vědět, což je možno se tu vyznat?“

Spatřili tlupu všivých dětí, válejících se v prachu. Byly neuvěřitelně špinavé, téměř nahé, opálené, vlasy majíce rozcuchané jako chomáč žíní. A okolo chodily ženy v usmolených sukních, v rozepjatých halenách, jimiž bylo viděti boky a prsy udřených klisen. Některé stály v hloučku, hovoříce ječivým hlasem; jiné, sedíce na starých židlích, ruce složené v klíně, seděly tak po dlouhé hodiny v naprosté nečinnosti. Mužů bylo viděti málo. Někteří, v ústraní ležíce tváří ve vyrudlé trávě, tvrdě spali ve slunečním úpalu.

Leč zápach stával se znenáhla nesnesitelným; byly to výpary špinavé bídy, zvrhlé lidské zvěře, žijící ve vlastních výkalech. K tomu přistupoval puch vystupující z malého tržiště, jež jim bylo přejíti, zápach zkaženého ovoce, vařené a zkyslé zeleniny, včerejších smažených ryb, ztuchlé mastnoty, které na zemi prodávali ubozí kramáři, obstoupeni smečkou hladových dětí.

„Teď již skutečně nevím!“ zvolal kníže, obraceje se ke své sestřence. „Měj rozum, viděli jsme toho dost, vraťme se do kočáru.“

Trpěl opravdu; a dle vlastních slov Benedettiných trpěti neuměl. Připadalo mu nesmyslným, hloupým, ztrpčovati si život takovou procházkou. Život byl proto, dle jeho náhledu, aby byl prožíván lehce, příjemně, ve slunečním jasu. Člověk má se těšiti jedině půvabným divadlem, zpěvem, tancem. A ve svém naivním egoismu pociťoval skutečnou hrůzu nad vším ošklivým, ubohým, trpícím, takže při pouhém pohledu na něco podobného bylo mu nevolno, byl tělesně i duševně rozrušen.

Leč Benedetta, jež se chvěla jako on, nechtěla se před Pierrem zdáti nestatečnou. Pohlédnula naň, a vidouc jeho zájem, jeho vášnivou útrpnost, nepovolila, usilujíc sympatizovati s ubohými a nešťastnými.

„Ne, ne, nutno vytrvati, můj Dario… Tito pánové chtějí viděti všechno, není-liž pravda?“

„Oh,“ řekl Pierre, „zde jest dnešní Řím a poví člověku daleko více než všechny procházky mezi klasickými troskami a pomníky.“

„Můj drahý, přeháníte,“ prohlásil nyní Narcisse. „Souhlasím však, je to zajímavé, velice zajímavé… Hlavně ty staré ženy, ach, jak zvláštní mají výraz!“

V tom okamžiku uklouzl Benedettě výkřik nadšeného obdivu, neboť před sebou spatřila nádherné děvče.

„O, che bellezza![14]“

A Dario, poznav dívku, zvolal stejně nadšeně:

„Aj, to je Pierrina… Povede nás.“

Děvče následovalo společnost již chvíli, neodvažujíc se přiblížiti. Upírala na knížete vroucí pohledy, zářící štěstím zamilované otrokyně; pak si rychle prohlédla komtesu, leč bez hněvu, s jakousi něžnou pokorou, s odevzdanou radostí, že i ji shledává velmi hezkou. Vskutku byla taková, jak ji kníže popisoval, velká, silná, s poprsím bohyně, opravdová antická socha, dvacetiletá Juno, s bradou poněkud silnou, ale ústy a nosem dokonalé bezvadnosti, širokých očí a tváře zářivé, jakoby zlacené sluneční září, pod korunou těžkých černých vlasů.

„Ty nás tedy povedeš?“ tázala se Benedetta vlídně, s úsměvem, smířivši se již s ohyzdným okolím při myšlence, že zde mohou žíti také takové bytosti.

„Oh, ano, madame, ano ihned.“

Běžela před nimi, obuta ve střevíce bez děr, oděna ve starý šat z kaštanové vlny, který jistě nedávno prala a spravovala. Bylo na ní znáti jistou koketní péči, snahu po čistotě, které jiné neměly; ačli to nebyla jen její velká krása, která zářila z jejího ubohého šatu a činila z ní bohyni.

„Che bellezza! Che bellezza!“ stále opakovala komtesa, ubírajíc se za ní. „Milý Dario, je rozkoší jen na ni pohlížeti!“

„Věděl jsem dobře, že se ti bude líbit,“ odpověděl prostě, hrd na svůj objev, nemluvě již o odchodu, když konečně mohl utkvěti pohledem na něčem příjemném.

Za nimi se ubíral Pierre, rovněž okouzlen, jemuž Narcisse vykládal námitky svého vybroušeného a vybíravého vkusu.

„Ano, ano, ovšem, je hezká… Ale jejich římský typus, můj drahý, jest vlastně dosti hrubý, bez duše, bez něčeho vyššího… Jsou příliš hmotní.“

Tu však Pierrina stanula a ukázala rukou na svou matku, sedící na polorozbité bedně před vysokým průčelím nedokončeného paláce. Bývala asi též velmi krásná, nyní však ve čtyřiceti letech byla již zvadlá, oči majíc bídou vyhaslé, ústa zkřivená, zuby černé, tvář rozrytu hlubokými vráskami, prsa veliká a svislá; byla úžasně špinavá, prošedlé, rozcuchané vlasy ježily se v divokých chomáčích, děrami usmolené kazajky a sukně bylo viděti špinavé tělo. Oběma rukama držela na kolenou kojence, poslední své děcko, spící. Pohlížela na ně se znaveným a tupým výrazem zvířete odevzdaného ve svůj osud, jako matka, jež rodila a kojila děti, nevědouc proč.

„Ah, dobrá, dobrá,“ pravila, zdvíhajíc hlavu, „to je ten pán, který mi přinesl zlaťák, protože tě potkal plačící. A teď se vrací na nás se podívat se svými přáteli. Dobrá, dobrá! Přece jen jsou ještě dobří lidé na světě.“

Pak jala se vyprávěti svou historii, ale jaksi mdle, ani se nesnažíc vzbuditi útrpnost. Jmenoval se Giacinta a provdala se za zedníka jménem Tommaso Gozzo, s nímž měla sedm dětí, Pierrinu, pak Tita, velkého, osmnáctiletého výrostka, pak ještě čtyři dcery, vždy po dvou letech, a konečně chlapce, jejž právě držela na klíně. Velmi dlouho bydlili v tomže starém domě v Trastevere, který byl nedávno zbořen. A zdálo se, jako by zároveň s tím domem byla zničena i jejich existence; neboť od té doby, co se uchýlili na Prati di Castello, stíhalo je jedno neštěstí za druhým: strašlivá stavební krize odňala práci Tommasovi i jeho synu Titovi, a nedávné uzavření dílny na voskové perly zbavilo je Pierrinina výdělku, liry denně, právě stačící, aby nezemřeli hlady. Nyní nepracoval nikdo a celá rodina žila z toho, co tak náhoda přinesla.

„Chcete snad raději nahoru, paní a pánové?“ dodala. „Naleznete tam Tommasa s jeho bratrem Ambrogiem, kterého jsme vzali k sobě; ti dovedou lépe mluviti a povědí vám, jak to vlastně je… Co chcete? Tommaso odpočívá, právě jako Tito, spí, když nemá nic jiného na práci.“

A ukazovala na velkého chlapíka, ležícího v suché trávě; měl velký nos, tvrdá ústa, ale krásné Pierrininy oči. Znepokojen příchozími zdvihl hlavu. Když zpozoroval, jak zaníceným pohledem jeho sestra pohlíží na knížete, zlostně se zamračil. Pak opět položil hlavu, očí však nezavřel, číhaje.

„Pierrino, doveď přece dámu a ty pány nahoru, když si toho přejí.“

Zatím se přiblížily i jiné ženy, bosé nebo s hroznou obuví na špinavých nohou; kolem hemžila se tlupa dětí, polooděná děvčata, mezi nimiž jistě byly čtyři Giacintiny dcery; všechny byly si podobny svýma černýma očima a rozježenými vlasy, a jistě jen matky dovedly je rozeznati. V plném slunečním jasu činilo toto hemžení dojem tábora bídy, v této výstavné ulici, vroubené nedokončenými a již se rozpadávajícími paláci.

Benedetta řekla svému bratranci s jemným úsměvem:

„Ne, nechoď, nechci tvé smrti, můj Dario… Byl jsi velmi roztomilý, žes šel s námi až sem. Pan abbé a pan Habert mne doprovodí, ty zatím čekej zde, v tomto krásném slunci.“

Usmál se též, milerád na to přistoupil, a zapáliv si cigaretu, jal se zvolna přecházeti, s rozkoší vdechuje lahodný vzduch.

Pierrina spěšně vběhla do širokého průjezdu s vysokou klenbou, zdobenou kazetami s růžicemi; leč mramorové dlaždice, s jejichž kladením bylo již započato, pokrývalo již opravdové hnojiště. Pak přišlo monumentální kamenné schodiště s prolamovaným a tesaným zábradlím; ale stupně byly již zuráženy a pokryty takovou vrstvou špíny, že se zdály černé. Všude zanechaly ruce mastné stopy. Nejsmutnější byly zdi, které zůstaly holé, bez omítky, marně čekajíce na malbu a zlacení.

V prvním poschodí stanula Pierrina v široké chodbě a křikla do širokého otvoru dveří bez veřejí a bez pažení:

„Táto, nějaká dáma a dva páni tě chtějí vidět.“

Obracejíc se pak ke komtese, řekla:

„Docela vzadu, ve třetím sále.“

A utekla; seběhla ze schodů rychleji, než byla vyběhla, spěchajíc za svou vášní.

Benedetta a její průvodčí prošli dvěma ohromnými sály, jejichž okna zela do prázdna a kde se na zemi válely kusy sádry a malty. Konečně došli menší místnosti, kde se ubytovala rodina Gozzo s troskami harampádí, které jí sloužilo za nábytek. Po zemi, na holých traverzách, válelo se pět či šest špinavých, prohnilých slamníků. Uprostřed stál dlouhý stůl, ještě dosti pevný, a kolem něho staré židle, jejichž protrhané pletení spravováno provázky. Nejtěžší prací bylo prkny zabedniti dvě ze tří oken, kdežto třetí a dveře zakryty starými povlaky ze slamníků, plnými děr a skvrn.

Zedník Tommaso zdál se překvapen a bylo zřejmo, že není zvyklý příliš častým takovým dobročinným návštěvám. Seděl u stolu, opíraje se oň lokty a hlavu maje vloženu do dlaní; odpočíval, jak řekla jeho žena Giacinta. Byl to silný chlapík asi pětačtyřicetiletý, bujných vlasů a vousů, široké tváře, z níž i v bídě a nečinnosti nevymizel klid a sebevědomost římského senátora. Zhlédnuv příchozí, které ihned zvětřil, spěšně vstal, jat nedůvěrou. Jakmile však poznal Benedettu, usmál se, a když se zmínila o Dariovi, čekajícím dole, a vysvětlila dobročinný účel návštěvy, řekl:

„Oh, vím, vím, komteso… Ano, znám vás dobře, neboť jsem jednou se svým otcem zazdíval v paláci Boccanera okno.“

Pak si klidně nechal dávati otázky; udivenému Pierrovi odpovídal, že nejsou příliš šťastni, že však by přece jakž takž mohli žíti, kdyby mu bylo možno pracovati aspoň dva dny v týdnu. Jinak bylo ostatně zřejmo, že je dosti spokojen tím trochu hladovění, jen když může žíti pohodlně, bez únavy. Byl jako onen pověstný zámečník, jenž, byv jistým cestujícím volán, aby mu otevřel kufr, od něhož ztratil klíč, prohlásil, že se rozhodně nedá vyrušovati v době své siesty. Nájemného neplatili, ježto bylo tolik prázdných paláců, kde se mohli chudí lidé ubytovati, a ježto byli tak skromní, stačilo jim na výživu několik soldů.

„Oh, pane abbé, za papeže bylo všechno mnohem lepší… Můj otec, zedník jako já, pracoval po celý život ve Vatikáně; a ještě dnes já sám, mám-li práce na několik dní, naleznu ji vždy jen tam… Vidíte, my byli zkaženi těmi deseti lety, kdy se tolik stavělo, kdy člověk z lešení ani neslezl a vydělával, co chtěl. Přirozeně se lépe jedlo, lépe se strojilo, užívalo se všelijakých rozkoší; a proto je dnes tak krušné toto odříkání… Ale kdybyste nás byl, pane abbé, byl navštívil za dob papežů! Nebylo daní, vše bylo možno míti zadarmo, opravdu, stačilo jen žíti!“

Tu se ozvalo jakés zabručení z jednoho slamníku ve stínu zabedněných oken; zedník pokračoval svým pomalým a klidným hlasem:

„To je můj bratr Ambrogio… Nesouhlasí se mnou… V 49, když mu bylo čtrnáct let, byl s republikány… Ale to nevadí, vzali jsme ho k sobě, když jsme se dozvěděli, že v nějakém sklepě umírá hladem a nemocí.“

Hosté se zachvěli útrpností. Ambrogio byl o patnáct let starší, a ač mu nebylo ani šedesát let, byla to učiněná troska; stále jej ničila horečka a tak mu zeslábly nohy, že strávil celé dny na slamníku, vůbec nevycházeje. Byl menší svého bratra, hubenější a prudší, bývalý truhlář. Leč při své fyzické sešlosti zachoval si obdivuhodnou hlavu, tvář apoštola a mučedníka, ušlechtilého a tragického výrazu, vroubenou bujným vousem a bílými vlasy.

„Papež, papež,“ bručel, „nikdy jsem nemluvil o papeži zle. A přece, že tyranie trvá dosud, je jeho vinou. V roce devětačtyřicátém mohl nám on sám dáti republiku, a dnes bychom nebyli, kde jsme.“

Znal Mazziniho a choval k jeho vzpomínce jakous nábožnou úctu, sen o republikánském papeži, jenž konečně zavede na zemi vládu svobody a bratrství. Leč později jeho vášeň pro Garibaldiho změnila jeho názory, upevnila v něm přesvědčení, že papežství není hodno a schopno pracovati na osvobození lidstva. A tak dohromady nevěděl, co jest vlastně správné, kolísaje mezi chimérami svého mládí a trpkými životními zkušenostmi. Ostatně jednal vždy jen v záchvatech prudkého pohnutí a přestával na krásných slovech, ohromných a nesplnitelných plánech.

„Ambrogio, můj bratře,“ odvětil klidně Tommaso. „Papež je papež, a rozum káže býti stále s ním, neboť bude vždy papežem, to jest silnějším. Kdyby se zítra hlasovalo, hlasoval bych pro něho.“

Starý dělník nespěchal s odpovědí. Vrozená opatrnost naučila jej klidu.

„A já, bratře Tommaso, hlasoval bych proti, vždy proti… A víš, že bychom měli většinu. S papežovým kralováním je konec. Samo Borgo by se vzbouřilo… Tím však není řečeno, že by nemělo s ním dojíti k dohodě, aby byla zachována úcta k náboženství celého světa.“

Pierre naslouchal se živým zájmem. Konečně se odvážil otázky:

„Je mnoho socialistů mezi římským lidem?“

Tentokráte bylo mu čekati na odpověď ještě déle.

„Socialistů, pane abbé, ano, ovšem, jsou zde, je jich však méně než v jiných městech… Jsou to novoty, za nimiž se honí netrpělivci, ač tomu snad příliš nerozumějí… My, staří, chtěli jsme svobodu a nejsme pro žhářství a pro vraždění.“

Obával se, že řekl příliš mnoho před těmito pány a touto dámou, i natáhl se na svůj slamník a jal se sténati. Komtesa, poněkud obtěžována puchem, chystala se zatím k odchodu, upozorňujíc kněze, že bude záhodno odevzdati almužnu dole, ženě.

Tommaso zaujal zatím opět své místo u stolu, podpíraje bradu oběma rukama, a pozdravil odcházející hosty, nedbaje o jejich odchod více, než byl dbal jejich příchodu.

„Na shledanou, velmi mne těšilo, že jsem vám mohl posloužiti.“

Na prahu propuklo Narcissovo nadšení. Obrátil se, aby se ještě obdivoval hlavě starého Ambrogia.

„Oh, drahý abbé, jaké mistrovské dílo! Jaká to báječná krása! Oč méně před ní je tato hlava než tvář oné dívky…! Zde jsem jist, že moc pohlaví mne neuvádí v pokušení. Mé vzrušení nemá nízkého podnětu… A pak, jaké nekonečno skrývá se v těchto vráskách, jaké neznámo tají se na dně těchto temných očí, jaké tajemství zírá z těchto vlasů a vousů! Zdá se mi, že vidím proroka, samého boha Otce!“

Dole seděla ještě Giacinta na své bedně, chovajíc děcko na klíně; několik kroků dále stála Pierrina a nadšeně pohlížela na Daria, dokuřujícího svou cigaretu; Tito, stále ležící v trávě, jako číhající zvíře, nespouštěl z nich očí.

„Ach, madame,“ řekla matka rezignovaně a bolestně. „Viděla jste, že tam lze stěží bydliti. Jedinou výhodou je, že máme opravdu dosti místa. Jinak ale je tu průvan od rána do večera, že by z toho člověk mohl míti smrt. A pak, státe se bojím, že mi děti spadnou do nějaké díry.“

Vypravovala o jakési ženě, jež se zmýlila, vycházejíc večer na chodbu, a považujíc okno za dvéře, zřítila se do ulice a byla na místě mrtva. Jakési děvčátko spadlo ze schodů, které neměly zábradlí, a zlomilo si obě ruce. Ostatně zde by mohl člověk zemříti, aniž by kdo o tom věděl. Nedávno nalezena v odlehlém pokoji na zemi mrtvola starce, jenž asi již před týdnem zemřel hlady; jistě by tam ležel dosud, kdyby nebyl sousedy upozornil strašný zápach.

„Ještě kdyby bylo co jíst!“ pokračovala Giacinta. „Když se při kojení nejí, zasychá mléko. Tenhle maličký mi saje krev! Chce pít, křičí, a já, já se dám do pláče, neboť přece za to nemohu, že nemám mléka.“

Vskutku jí vstoupily slzy do ubohých, strhaných očí. Náhle se však rozzlobila, zpozorovavši Tita, jenž se nehnul z místa, váleje se v trávě jako zvíře na slunci, což považovala za nezdvořilé vůči panstvu, které jí zajisté zanechá almužnu.

„He, Tito, ty lenochu, nemůžeš vstát, když vidíš návštěvu?"

Zprvu dělal hluchého, konečně však vstal, tváře se nadmíru mrzutě; Pierre, jejž zajímal, snažil se jej přiměti k mluvení, vyptával se ho, jako nahoře otce a strýce. Vytáhl však z něho jen stručné odpovědi, nedůvěřivé a mrzuté. Ježto nebylo práce, nezbývalo než spát. K čemu se zlobiti? Tím ničeho nespraví. Nejlépe tedy žíti, jak to jde, a nepřidělávati si starostí. Co se týče socialistů, ano, snad jsou tu nějací, on však jich nezná. A z jeho mdlého, lhostejného chování bylo zřejmo, že, je-li otec pro papeže a strýc pro republiku, on, syn, není pro nikoho. Pierre cítil tu konec, či spíše spánek národa, v němž se demokracie dosud neprobudila.

Když však kněz pokračoval v otázkách, chtěje věděti, kolik je mu let, ve které čtvrti se narodil, do které školy chodil, Tito jej krátce přerušil a ukazuje i prstem na prsa, vážně řekl:

„Io sono Romano di Roma.“

Vskutku, nebylo to odpovědí na všechno? „Jsem Říman z Říma!“ Pierre se smutně usmál a umlkl. Nikdy nepochopil lépe pýchu tohoto lidu, pozdní dědictví staré slávy, tak tížící ramena. V tomto zvrhlém chlapci, jenž sotva uměl číst a psát, ožila svrchovaná marnivost cézarů. Tento hladovec znal své město, bezděčně byl by mohl vyprávěti nejkrásnější stránky jeho dějin. Jména velkých císařů a velkých papežů byla mu dobře známa. Proč by měl pracovati, když oni byli pány světa? Proč nežíti vznešeně a lenošivě v tomto nejkrásnějším městě, pod nejkrásnějším nebem?

„Io sono Romano di Roma.“

Benedetta vložila matce do ruky svou almužnu, Pierre a Narcisse, chtějíce se zúčastniti dobrého skutku, učinili taktéž; Dario, jenž se připojil zatím ke své sestřenici, nechtěje zapomenouti Pierriny a neodvažuje se jí nabídnouti peněz, měl roztomilý nápad. Lehce se dotekl špičkami prstů svých rtů a řekl s úsměvem:

„Toto pro krásu.“

Bylo to opravdu půvabné a hezké: Tento poslaný polibek, tento poněkud posměšný úsměv, chování tohoto mladého knížete, jenž byl dojat němým zbožňováním krásné perlářky, jako v historii lásky z dávných dob.

Pierrina se zarděla uspokojením a nevědouc, co dělá, vrhla se na Dariovu ruku a přitiskla na ni své horké rty, v bezděkém vznětu, v němž se mísilo tolikéž božské vděčnosti jako něžné lásky. Leč Titovi oči zaplály vztekem, hrubě chytil sestru za sukni a pěstí ji odstrčil, hrozivě bruče:

„Ty, víš, dej si pozor, zabiji tě a jeho také!“

Byl nejvyšší čas odejíti, neboť, větříce peníze, blížily se jiné ženy, natahujíce ruce a strkajíce kupředu plačící děti. Celá tato bídná čtvrť opuštěných budov byla rozechvěna, volání bídy ozývalo se z mrtvých ulic, označených skvělými mramorovými deskami. Co činiti? Přece nebylo možno dáti všem. Nezbylo než prchnouti se srdcem sevřeným smutkem nad tímto malomocným milosrdenstvím.

Když Benedetta a Dario dostihli kočáru, spěšně do něho vstoupili a přitiskli se k sobě radujíce se, že unikají tomuto přízraku. Benedetta však přece byla potěšena, že osvědčila před Pierrem statečnost, a stiskla mu ruku, jako něžná žačka, když Narcisse prohlásil, že kněze neopustí a že jej zavede na oběd do malé hospůdky na náměstí Svatého Petra, odkud je tak zajímavý pohled na Vatikán.

„Pijte bílé genzanské víno,“ volal za nimi Dario, jenž se opět rozveselil. „Nic není lepšího k zahnání černých myšlenek.“

Pierre stále dychtil po podrobnostech. Po cestě vyptával se ještě Narcisse na římský lid, jeho život, obyčeje, mravy. Vzdělání postrádá téměř úplně. Ostatně není tu žádného průmyslu, žádného vývozu. Muži zaměstnávají se některými běžnými řemesly, všechno se však spotřebuje na místě. Ženy vyšívají, dělají umělé perle, náboženské předměty, medaile, růžence, zejména pak zabývají se výrobou drobných místních šperků. Leč, jakmile se děvče vdá a stane se matkou houfu dětí, které se množí jako zázrakem, nepracuje mnoho. Dohromady jest to lid, který žije, jak to právě jde, pracuje jen tolik, aby měl co jísti, a spokojuje se zeleninou, makarony, špatným skopovým masem bez reptání, bez nároků do budoucnosti, staraje se jen o toto své živobytí ze dne na den. Má jen dvě nectnosti, hru a červené i bílé víno římských vinic, víno, které plodí hádky a vraždy, které o svátečních večerech, při obchodu z krčem rozsévá po ulicích chroptící muže s koží probodanou nožem. Dívky zvrhnou se jen málokdy, vzácným případem jest, že se některá nevdává jako panna, příčinou toho jest, že rodina zůstává pohromadě, podrobena přísné a neomezené otcově autoritě. I sami bratři bdí nad ctností své sestry, jako právě tento Tito, tak hrubý k Pierrině, hlídaje ji s divokou péčí, ne snad z bezděčné žárlivosti, ale z citu pro dobrou pověst a čest rodiny. A bez opravdové nábožnosti, za nejdětinštějšího modlářství srdce všech nesou se k Madoně a ke svatým, k nimž se modlí a kteří jedině pro ně existují, nemluvě o bohu, na nějž nikomu ani nenapadne mysliti.

Tím lze snadno vysvětliti stagnaci tohoto prostého lidu. Měl za sebou celá století takového mdlého života, kdy byla jeho lenost jen podněcována a jeho marnivosti lichoceno. Kdo nebyl ani zedníkem, ani truhlářem, ani pekařem, byl sluhou, sloužil kněžím, jsa ve více méně přímém papežském žoldu. Zde vznikly ty dvě přísně oddělené strany: staří karbonáři, z nichž se stali Mazziniovci a Garibaldiovci, jistě četnější, elita v Trastevere; pak klienti Vatikánu, všichni, kdož žili z církve, měrou větší či menší, a litovali ztraceného papežova království. Leč na obou stranách zůstávalo při pouhých slovech a náhledech, nikdy nevzepjala se myšlenka v úsilí činu. K tomu bylo by bývalo potřebí prudkého vzplanutí vášně, smetající zdravý rozum lidu a vedoucí ho k šílenství. K čemu to? Bída vládla již tolik století, nebe bylo tak modré, a za teplých dnů byla siesta nade všechno! Jediná věc zdála se býti ziskem, a to vlastenectví, jistá většina pro hlavní město Řím, tato znovu získaná sláva, takže málem vypukla vzpoura v Città Leonina, když se rozlétla pověst o dohodě mezi Itálií a papežem, dle níž tomuto měla býti vrácena vláda nad Věčným městem. Zdálo-li se pak přece, že bída vzrostla, stěžoval-li si římský dělník více než dříve, bylo toho příčinou, že opravdu ničeho nevyzískal při obrovských pracích, prováděných zde v posledních patnácti letech. Předně vtrhlo do města na čtyřicet tisíc dělníků, většinou ze severu přišlých, kteří pracovali laciněji, vytrvaleji a lépe. Pak, když i římskému dělníku se dostalo podílu, žil lépe a nespořil; a tak, když nastala krize a oněch venkovských čtyřicet tisíc bylo nutno dopraviti domů, ocitl se, jako předtím, v mrtvém městě, kde dílny zahálely, a nebylo naděje, že by se v dohledné době nalezla práce. A tak upadl znovu do své antické lhostejnosti, jsa vlastně spokojen, že se již nemusí trmáceti, znovu žije, jak to jen bylo nejlépe možno, se svou dávnou milenkou bídou, bez groše v kapse, ale jako velký pán.

Pierre byl hlavně překvapen různými povahami bídy pařížské a římské. Zajisté, zde je nedostatek větší, strava odpornější, špína hnusnější. Proč tedy hrozní ti chudáci zachovali si zde více nenucenosti a opravdové veselosti? Když si vzpomenul na pařížskou zimu, na brlohy, kterých tolik navštívil, kam vnikal sníh, kde se celé rodiny bez ohně a bez chleba třásly zimou, svíralo se mu srdce útrpností jaké zde, na Prati di Castello, nepocítil tak mocně. A konečně pochopil: římská bída nezná zimy! Ach, ano, jak sladká a stálá útěcha míti nad sebou stále modré nebe, slunce neustále hřející z dobroty k ubožákům! Co na tom, že obydlí jsou ohavná, je-li možno spáti venku ve vlažném vzduchu! Co na tom, je-li hlad, může-li rodina očekávati náhodnou almužnu na sluncem zalitých ulicích, v suché trávě! Podnebí činí lidi střídmými, není jim třeba ani alkoholu, ani syrového masa, aby čelili mlhám. Božská zahálka smála se za čarovných večerů, chudoba stala se volným požitkem v tomto lahodném vzduchu, kde se zdálo, že lidem stačí ke štěstí, že žijí. V Neapoli, jak vyprávěl Narcisse, v okolí přístavu a ve čtvrti Santa Lucia žije lid stále venku, v úzkých, špinavých uličkách, zdobených sušícím se prádlem místo prapory. Ženy a děti, které nejsou dole na ulici, tráví čas na lehkých dřevěných balkonech, upevněných před každým oknem. Tam šijí, zpívají, strojí se. Zvláště však ulice jest společnou místností: muži si tam zapínají kalhoty, polonahé ženy vískají své děti a samy se češou, stále se tu hemží dav hladovců, kteří mají stále prostřeno. Na malých stolcích na vozících jsou stále rozloženy levné pokrmy, granátová jablka a přezrálé melouny, makarony, vařená zelenina, smažené ryby, mušle, vše úplně připraveno, takže možno jísti na volném vzduchu, aniž by se rozdělával oheň. A jaký tu hluk a šum! Matky živě rozkládající, otcové sedící v řadě podél chodníků, děti bez ustání se honící, uprostřed šíleného hluku, křiku, zpěvu, hudby, zkrátka podivu nejhodnější bezstarostnosti. Ozývá se bujný smích drsných hlasů, radost ze života plane v hnědých tvářích, nikterak krásných, ale s obdivuhodnýma očima, pod inkoustově černými čupřinami vlasů. Ach, chudý ten lid, veselý, tak dětinský, tak nevědomý, jehož jediná touha omezuje se na několik soldů, aby mohl zahnati hlad na tomto stálém tržišti! Zajisté, nikdy nebyla si demokracie méně sama sebe vědoma. Ježto, jak se tvrdilo, litují bývalé monarchie, pod níž zdála se lépe zajištěna jejich práva k tomuto životu v bezstarostné chudobě, naskýtá se otázka, bylo-li místno starati se o ně, proti jejich vůli vyjednávati jim více vzdělanosti a sebevědomí, snad i blahobytu a důstojnosti? A přece v Pierrově srdci vzbouzel se nesmírný smutek nad veselostí těchto hladovců, třeštících a opájejících se slunečním svitem. Jistě jen krásné nebe je příčinou prodlužujícího se dětství tohoto lidu, jediným vysvětlením, proč se tu demokracie nevyvíjí rychleji. Není pochybnosti, v Neapoli a Římě trpí lid velkým nedostatkem; nezná však nenávisti hrozných zimních dnů, černé závisti, že se třese zimou, zatím co boháči se hřejí u jasného krbu; nezná divokých myšlenek, vznikajících, když sníh vniká do nuzných brlohů, hroze uhasiti tenkou svíčku, ani touhu zjednati si spravedlnost, touhu po vzpouře, aby zachránil ženu a děti před souchotinami a opatřil i pro ně teplé hnízdo, kde by bylo možno žíti. Ach, bída trpící zimou, toť vrchol sociální nespravedlnosti, nejhroznější škola, kde se chudák učí poznávati své utrpení, nad ním se rozhořčuje a přísahá, že mu učiní konec, i kdyby se měl celý starý svět rozpadnouti.

A Pierre chápal pod tímto lahodným nebem svatého Františka, božského žebráka, ze záliby se potulujícího a vychvalujícího rozkošné půvaby chudoby. Zajisté byl bezděčným revolucionářem, svým způsobem protestoval proti meze přesahujícímu přepychu římského dvora, vrátiv se k lásce k ubohým a k prostotě prvotní církve. Leč takové probuzení nevinnosti a střídmosti nebylo by se nikdy stalo v krajích severních, zmrazených prosincovými mrazy. K tomu bylo třeba půvabu přírody, skromnosti lidu živeného sluncem, posvátného žebráctví na cestách stále vyhřátých. Jen takto mohl dospěti k úplnému zapomenutí sama sebe. Z počátku zdála se obtížnou otázka, jak mohl se naroditi takový svatý František, s duší planoucí bratrstvím, láskou ke všem tvorům, zvířatům i věcem, na této půdě tak málo milosrdné, kruté k chudým, opovrhující nízkými, ani svému papeži již nedávající almužny? Snad srdce vyschla antickou pýchou či snad zkušenost příliš starého národa vedla konečně k sobectví, takže dnes zdá se italská duše úplně otupena dogmatickým a nádherymilovným katolicismem, kdežto návrat k evangelickému ideálu, láska k ubohým a trpícím probudila se ve smutných severních krajích, mezi národy zbavenými slunce? Tak tomu bylo, a hlavně proto svatý František, tak vesele vstoupiv v sňatek s paní Chudobou, mohl s ní za čarovných jarních dnů bos a sotva oděn procházeti mezi lidem planoucím žhavou touhou po soucitu a po lásce.

Pierre a Narcisse hovoříce došli zatím na náměstí Svatého Petra a usedli před vchodem hospůdky, kde již jednou obědvali, u jednoho z malých stolků, pokrytých podezřelými ubrusy, které stály v řadě podél chodníku. Pohled byl odtud vskutku nádherný: naproti bazilika, vpravo Vatikán, nad majestátně se vinoucí kolonádou. Pierre ihned pozdvihnul oči k Vatikánu, který jej stále vábil, a pohlížel do druhého poschodí na okna stále zavřená, kde žil papež, kde se nikdy neobjevila známka života. A právě když sklepník přinesl zákusky, finocchi a anšovky, mladý kněz lehkým vzkřiknutím vzbudil Narcissovu pozornost.

„Oh, příteli, jen pohleďte… Tam, v onom okně, které prý vede do papežovy komnaty… Nevidíte tam nehybně stojící bledou postavu?“

Mladý muž se dal do smíchu.

„Nuže! To je zajisté sám Svatý otec. Tak jste si jej přál spatřiti, že jej vaše touha vyvolala.“

„Ujišťuji vás,“ opakoval Pierre, „že tam stojí úplně bílá postava, dívající se oknem.“

Narcisse, jenž měl velký hlad, jedl, stále žertuje, pojednou řekl:

„Nuže, můj drahý, ježto se na vás papež dívá, je vhodný okamžik znovu se jím zabývati… Slíbil jsem vám vypravovati, jak pochoval milionové dědictví svatého Petra ve hrozné finanční katastrofě, jejíž trosky jste právě viděl; a návštěva nové čtvrti na Prati di Castello nebyla by úplná bez této historie jako závěrku.“

Nepřestávaje jísti, jal se vypravovati velmi obšírně. Když zemřel Pius IX., přesahovalo dědictví svatého Petra dvacet milionů. Kardinál Antonelli, jenž spekuloval a pravidelně s dobrým výsledkem, nechával dlouho tyto peníze z části u Rothschilda, z části v rukou různým nunciům, jimž uložil, aby je výhodně využitkovali v cizině. Leč po smrti kardinála Antonelliho vyžádal si je jeho nástupce, kardinál Simeoni, od nunciů zpět, chtěje je uložiti v Římě. Tehdy hned po svém nastoupení na papežský stolec Lev XIII. dosadil ke správě dědictví komisi kardinálů, jejímž tajemníkem jmenován monsignore Folchi. Tento prelát, jenž po dvanáct let hrál význačnou úlohu, byl synem úředníka Daterie, papežské to expediční kanceláře, jenž mu zanechal dědictvím milion, vyzískaný obratnými operacemi. Jsa po otci velice obratný, osvědčil se záhy jako finančník prvního řádu, takže komise mu znenáhla odstoupila všechna svá práva a nechala jej libovolně jednati, spokojujíc se schvalováním zprávy, kterou předkládal při každé schůzi. Dědictví vynášelo ročně sotva milion, a jelikož rozpočet vydání činil sedm milionů, nezbývalo než hledati oněch šest ostatních. Papež dával každoročně ze svatopetrského haléře tři miliony monsignorovi Folchimu, jenž je za své dvanáctileté správy zázračně zdvojnásoboval důmyslnými a šťastnými spekulacemi, takže byl rozpočet v rovnováze a nebylo třeba sáhnouti na dědictví. Tak v prvních dobách dociloval značných výtěžků, spekuluje v Římě s pozemky. Zúčastňoval se všech nových podniků, spekuloval s akciemi mlýnů, omnibusů, vodovodů, nehledě ani k obchodům, které prováděl společně s katolickou Římskou bankou. Uchvácen touto obratností, papež, jenž dosud spekuloval na svůj vrub prostřednictvím svého důvěrníka jménem Sterbini, propustil tohoto a uložil monsignorovi Folchimu, aby pracovali jeho penězi, když uměl tak výtečně pracovati s penězi Svaté stolice. Tehdy byl prelát v největší přízni a na vrcholu své moci.

Přišly však zlé doby, všechno již praskalo a z čista jasna měla nastati katastrofa. Na neštěstí jednou ze spekulací Lva XIII. bylo půjčovati velké peníze římským knížatům, kteří podlehnuvše hráčské vášni, jali se spekulovati pozemky a budovami; nemajíce peněz, dávali mu do zástavy akcie. A tak, když přišla katastrofa, papež měl v rukou jen bezcenné papíry. Jinou nešťastnou spekulací byl pokus založiti v Paříži úvěrní ústav, který by umístil v kněžských a šlechtických kruzích obligace, které v Itálii nešly na odbyt; vyprávělo se, že papež je též zúčastněn na tomto podniku, jako vnadidlo; a nejhorším bylo, že prý tu vskutku přišel o tři miliony. Situace stávala se tím povážlivější, že znenáhla vložil všechny miliony, jimiž vládl, do strašlivé hry, která byla hrána v Římě, pod okny jeho Vatikánu; jistě podlehl hráčské horečce, snad byl však též povzbuzován tajnou nadějí, že penězi dobude tohoto města, které mu bylo mocí vyrváno. Veškera zodpovědnost spočívala na něm, neboť monsignore Folchi nikdy se nepustil do důležitého podniku bez jeho rady; a tak se stal sám opravdovým strůjcem katastrofy, svou ziskuchtivostí, stále rostoucí snahou zjednati církvi velkokapitalistickou moderní všemohoucnost. Leč, jak se vždy stává, následky odnesl prelát. Byl povahy pánovité, nepovolné, kardinálové z komise neměli jej rádi, považujíce schůze za naprosto zbytečné, ježto jedná jako neomezený pán a svolával je jedině proto, aby schválili, co jim ráčil sděliti o svých spekulacích. Když katastrofa propukla, zosnováno spiknutí, kardinálové postrašili papeže kolujícími pomluvami, pak donutili monsignora Folchiho, aby komisi složil účty. Situace byla velmi zlá, ohromným ztrátám nebylo vyhnutí. Folchi v nemilosti propuštěn marně prosil o audienci u Lva XIII., jenž příkře odmítal jej přijmouti, jako by jej chtěl potrestati za společnou chybu, za šílenou ziskuchtivost, která oba zaslepila; nikdy však si nestěžoval, jsa velmi zbožný, velmi pokorný, zachovávaje svá tajemství, podrobuje se. Nikdo nemůže přesně říci, o kolik milionů přišlo dědictví svatého Petra v této katastrofě Říma, změněného v hernu, a přiznávají-li někteří jen deset milionů, udávají jiní až třicet. Pravděpodobno je, že ztráta činila na patnáct milionů.

Po kotletách s tomaty přinesl sklepník smažené kuře. A Narcisse končil své vypravování:

„Oh, dnes je díra již zacpána, řekl jsem vám, jak značné sumy vynáší svatopetrský haléř, jehož výši a upotřebení zná jen sám papež… Ostatně se nenapravil, vím z dobrého pramene, že hraje stále, ovšem opatrněji, toť vše. Jeho důvěrníkem jest opět prelát, monsignore Marzolini, tuším, jenž obstarává jeho peněžní obchody… Eh což, můj drahý, má pravdu, nutno jíti s dobou, na mou věru!“

„Pierre naslouchal s rostoucím úžasem, k němuž se družila hrůza a zármutek. Vše bylo zcela přirozeno, ba oprávněno; nikdy by však nebyl pomyslil, že je tomu tak, když snil o pastýři duší, všeho vzdáleném, nade vše povýšeném, všech starostí tohoto světa zbaveném. Jak! Tento papež, duchovní otec všech ponížených a trpících, spekuloval s pozemky a s burzovními hodnotami! Hrál, ukládal peníze u židovských bankéřů, provozoval lichvu, vytloukal z peněz úroky, on, nástupce apoštolův, zástupce Krista, evangelického Ježíše, božský přítel všech ubohých! A pak, jak bolestný to odpor: tolik milionů tam nahoře, v oněch vatikánských komnatách, v hloubi nějakého tajemného úkrytu! Tolik milionů, které pracují, nesou užitek, neustále jinam a jinam ukládány, aby vynášely více, jako zlatá vejce, zahřívaná s vášnivou láskou lakomce! A zcela blízko, tam dole, v hrůzných, nedokončených budovách nové čtvrti tolik bídy, tolik ubožáků, umírajících hladem uprostřed vlastní špíny, matky, nemající mléka pro své kojence, mužové nedostatkem práce donuceni k lenosti, starci, dodělávající jako tahouni, které porážejí, když již nejsou k ničemu! Ach! Bože milosrdenství, bože lásky, je to možno? Ovšem, církev má hmotné potřeby, nemůže žíti bez peněz a myšlenka vyzískati jí poklad, který by jí dovolil vítězně bojovati s odpůrci, byla myšlenkou nadmíru důmyslnou a vysoce politickou. Ale jak špinavými a urážlivým bylo její sestoupení z božské výše, když pak se stala pouhou stranou, rozsáhlým mezinárodním sdružením, jehož účelem bylo světa dobýti a jej ovládati!

Ještě více udivovala Pierra zvláštní shoda. Mohl-liž si kdo představiti drama neočekávanější, úchvatnější? Papež, uzavřevší se do svého paláce jako do vězení sice, leč do vězení, před jehož sty okny rozkládá se do nedohledna Řím, Campagna, vzdálené pahorky; tento papež, jenž ze svého okna v každou hodinu denní i noční, v každou roční dobu jediným pohledem přehlédne u svých nohou se rozvinující město, které mu ukradli a jehož vrácení vyžaduje stálým voláním a výčitkami; papež, jenž takto od prvních prací den ode dne byl svědkem přeměn, které jeho město prodělávalo, viděl raziti nové ulice, strhovati staré čtvrti, prodávati pozemky, až konečně nové budovy znenáhla vyvstávající na všech stranách obemknuly bílým pásem staré, rudé střechy; a tento papež, maje každodenně před očima toto divadlo, tuto stavitelskou horečku, kterou mohl sledovati od procitnutí až do usnutí, konečně byl sám zachvácen touto hráčskou vášní, vystupující z celého města jako opojný dým; a tento papež, stoicky uzavřený ve své komnatě, dal se do hry, snaže se obohatiti v podnicích, které měly okrášliti jeho staré město, v obchodech téže italské vlády, kterou nazýval lupičskou, až náhle pozbyl milionů v obrovské katastrofě, které by si byl přál, které však nepředvídal! Ne, nikdy žádný sesazený král nepodlehl zvláštnější sugesci a nezapletl se do tragičtějšího dobrodružství, které jej stihlo jako trest. A zde to nebyl král, byl to Boží zástupce, Bůh sám, neomylný v očích modlářského křesťanstva!

Právě byl jim podán dezert, kozí sýr a ovoce; Narcisse právě dojídal hrozen vína, když, zdvihnuv hlavu, vzkřikl:

„Ale vždyť máte pravdu, můj drahý, vidím zcela dobře tento bílý stín tam nahoře, za oknem komnaty Svatého otce.“

Pierre, jenž nespustil okno z očí, řekl zvolna: „Ano, ano, zmizel, ale právě teď se opět objevil a stále tam stojí bez hnutí.“

„Parbleu! Co má dělat?“ řekl mladý muž svým unylým výrazem, z něhož nebylo zřejmo, neposmívá-li se. „Je jako jiní lidé, dívá se oknem, chtěje se trochu pobaviti; tím spíše, že opravdu má nač se dívati, aniž by se kdy unavil.“

A vskutku toto poznání zmocňovalo se Pierra stále více a budilo v něm rostoucí nepokoj. Když se mluvilo o uzavřeném Vatikánu, představoval si pochmurný palác obehnaný vysokými zdmi, neboť nikdo mu neřekl, ba zdálo se, jako by nikdo ani nevěděl, že tento palác ovládá Řím a že papež vidí ze svého okna celý kraj. Pierre znal tento široký rozhled, neboť jej byl viděl z temene Janicula, zhlédl jej z loží Rafaelových a z kupole baziliky. A vše, co v této chvíli viděl nehybně za oknem stojící bílý Lev XIII., viděl Pierre rovněž. Ve středu rozsáhlé pláně Campagny, vroubené horami Sabinskými a Albánskými, viděl Lev XIII. sedm proslulých pahorků, Janiculus, korunovaný stromovím vily Pamphili, Aventin, v jehož zeleni zbývají již jen tři kostely, mons Coelius, více v pozadí, ještě pustý, vonící zralými oranžemi vily Mattei, Palatin, vroubený úzkým pruhem cypřiší, jakoby vyrostlých na hrobech cézarů, Esquilin, z něhož vyvstávala štíhlá zvonice kostela Santa Maria Maggiore, Viminal, podobající se kamennému lomu se svým zmateným shlukem bělavých nových staveb, Kapitol, sotva znatelný čtverhrannou vížkou paláce senátorů, Quirinal, odkud svítí jasná žluť mezi temnou zelení zahrad. Mimo Santa Maria Maggiore viděl všechny baziliky, San Giovanni in Laterano, kolébku papežství San Paolo fuori le Mura, Santa Croce di Gerusalemme, Santa Agnese, chrám di Gesù, Sant’ Andrea della Valle, San Carlo, San Giovanni Fiorentino, a ostatních čtyři sta římských kostelů, které činí z města svaté pole posázené kříži. Viděl pověstné stavby, tlumočící pýchu všech století, Andělský hrad, císařskou to hrobku přeměněnou v papežskou pevnost, bílou čáru náhrobků na Via Appia, vzadu, dále roztroušené trosky Caracalových Therem, dům Septimia Severa, sloupy, portika, triumfální oblouky, pak nádherné paláce a vily papežů z dob renesance, Palazzo Farnese, Palazzo Borghese, vilu Medicis a jiné a jiné, v nepřehledné změti střech a průčelí. Hlavně však viděl přímo pod svými okny, vlevo, ohavnost nedokončené nové čtvrti na Prati di Castello. Když se odpoledne prochází v zahradách, obklopených zdí Lva IV. jako pevnostní hradbou, vidí zpustošené údolí na úpatí monte Maria, kde zřídili cihelny v době šílené stavitelské horečky. Zelené svahy jsou rozryty a všemi směry proťaty žlutavými průkopy; z dílen nyní opuštěných zbývají jen žalostné trosky, vysoké mrtvé komíny, z nichž se již dávno nekouří. A nikdy nemůže přistoupiti k oknu, aniž by měl před očima tyto nedokončené stavby, pro které pracovalo tolik cihelen, tyto domy mrtvé dříve, než počaly žíti, kde se nyní hemží jen římská bída, hnijící tu jako samotný rozklad starých lidských společností.

Leč Pierre představoval si především, že Lev XIII., ten bílý stín tam nahoře, zapomíná konečně na ostatní město a soustředí své snění na Palatin, dnešního dne již koruny zbavený, zdvíhající k modrému nebi jen své černé cypřiše. Zajisté v duchu opět sestrojuje paláce cézarů, vyvolává v nich velké, slavné stíny, purpurem oděné, své pravé předky, císaře a velekněze, kteří jediní mohli mu říci, jak se svrchovaně vládne všem národům světa. Pak stočí se jeho zraky na Quirinal a po celé hodiny tkví v pohledu na tento královský protějšek. Jak zvláštní setkání těchto dvou paláců, Quirinal a Vatikán, které na sebe pohlížejí, které se tyčí jeden proti druhému nad Římem středověkým i renesančním, jehož vyrudlé a slunečním žárem pozlacené střechy se kupí na březích Tiberu. Papež a král, přistoupivše k oknu, mohou se velmi dobře viděti prostým divadelním kukátkem. Oba jsou jen jako dva nepatrné body, mizící v nekonečné prostoře; a jaká propast otvírá se mezi nimi, kolik staletí historie, kolik generací, které zápasily a trpěly, kolik mrtvé velikosti a co naděje do tajemné budoucnosti! Vidí se, stále pokračujíce ve věčném boji, komu bude náležeti lid vlnící se před jejich očima, kdo zůstane svrchovaným vládcem, zda velekněz, pastýř duší, nebo monarcha, vládce těl. A Pierre bádal, o čem asi uvažuje a sní Lev XIII. za tímto oknem, kde se stále domníval rozeznávati bledou jeho duchovitou postavu. Při pohledu na nový Řím, na rozryté staré čtvrti, na čtvrti nové, stižené katastrofální bouří, jistě pociťoval radost nad obrovským nezdarem italské vlády. Ukradli mu jeho město, zdálo se, jako by chtěli říci, že mu ukáží, jak je nutno tvořiti nové velké město, a zatím dospěli k této katastrofě, k té spoustě ohyzdných, zbytečných budov, které ani nedovedli dostavěti. Mohl býti jen potěšen hroznými rozpaky, v nichž se ocitla loupeživá vláda, z politické a finanční krize, ze všech těch rostoucích obtíží celého národa, které hrozily tuto vládu jednoho dne nadobro pochovati; a přece, což není i v něm vlastenecké duše, není-liž i on milujícím synem této Itálie, jejíž duch a odvěká ctižádost koluje v krvi jeho žil? Ach ne, ničeho proti Itálii, ale naopak vše, aby se opět stala vládkyní celého světa! Jistě se mísí bolest v jeho radostné doufání, když ji vidí takto ruinovanou, ohroženou úpadkem, s tímto rozrytým a nedokončeným Římem, veřejným to doznáním její nemohoucnosti, kdyby však jednoho dne byla savojská dynastie smetena, není-liž tu on, aby nastoupil na její místo a znovu se ujal vlády nad svým městem, které po patnáct let vidí jen ze svého okna, všanc vydané bořitelům a zedníkům? Stal by se opět pánem, kraloval by celému světu, trůně v městě předurčeném, jemuž prorokována věčná a všesvětová vláda.

Obzor se rozšiřoval a Pierre se tázal, co asi vidí Lev XIII. za Římem, za římskou Campagnou, za Sabinskými a Albanskými vrchy, v celém křesťanstvu. Uzavřen po osmnáct let ve svém Vatikánu a nemaje na svět jiného výhledu než ze svého okna, co asi vidí z té výše, jaké ohlasy, jaké pravdy a jistoty doléhají k němu z našeho moderního světa? Často asi zalétne k němu z výšin Viminalu, kde je nádraží, táhlý hvizd lokomotiv; v něm ozývá se naše vědecká civilizace, sblížení národů, svoboda lidstva spějícího k budoucnosti. Sní i on o svobodě, když, zabočiv pohledem napravo, tuší tam v dáli za náhrobky Via Appia moře? Zachtělo se mu někdy odejíti, opustiti Řím a jeho minulost, založiti někde jinde nové demokratické papežství? Ježto je prohlašován za ducha tak skvělého, tak pronikavého, jistě pochopil, jistě se zachvěl, když k němu dolehl vzdálený hukot z některých zemí boje, na příklad z Ameriky, kde revolucionářští biskupové získávají lid. Pracují pro něho, či pro sebe? Nemůže-li jich následovati, setrvává-li umíněně ve svém Vatikánu, ze všech stran poután dogmatem a tradicí, nebylo se obávati, že jednoho dne dojde k roztržce? A hrozba rozkolu, vanoucí z dáli do jeho lící, plnila jej rostoucí úzkostí. Jistě proto zastává se smířlivé diplomacie, chtěje ve své ruce soustřediti všechny rozptýlené síly církve, zavíraje oči před přílišnou smělostí některých biskupů, pokud to tolerance vůbec dovolovala, snaže se sám získati si lid tím, že se přidával k němu proti padlým monarchiím. Půjde však někdy dále? Není-liž uvězněn za bronzovou branou, přísnou katolickou formulí, k níž jej poutají věky? Jeho umíněnost byla osudnou, bylo by mu nemožno vládnouti vždy jen nad dušemi, svou skutečnou a neomezenou mocí, vládou čistě duševní, touto morální autoritou onoho světa, která přivádí celé lidstvo k jeho trůnu, před níž poutníci poklekají a ženy omdlévají. Opustiti Řím, vzdáti se světské moci, toť by znamenalo změniti střed katolického světa, pak by nebyl již tím, čím je, hlavou katolicismu, nýbrž něčím jiným, hlavou něčeho jiného. A jaké nepokojné myšlenky v něm asi víří, když někdy stojí u tohoto okna a večerní vánek mu přináší nejasný obraz tohoto něčeho jiného, obavu před novým, dosud nejasným náboženstvím, které se teprve vyvíjí, za temného dupotu postupujících národů, jehož hluk k němu doléhal současně ze všech stran obzoru!

Leč v tomto okamžiku Pierre vycítil, že onen bílý, nehybný stín přivádí k uzavřenému oknu pýcha, stálá jistota ve vítězství. Nestačí-li lidé, přispěje ku pomoci zázrak. Má naprostou jistotu, že se opět zmocní Říma; a ne-li on, jistě jeho nástupce. Což nemá církev ve své nezkrotné životní energii celou věčnost před sebou? Ostatně proč ne on? Což nemůže bůh dokázati nemožnosti? Je-li to jeho vůlí, přes všechno lidské uvažování a přes zdánlivou logičnost fakt bude mu jeho město vráceno třeba již zítra, nějakým neočekávaným obratem historie. Ach, jak radostně by uvítal návrat tohoto marnotratného dítěte, jehož podivné příhody neustále sledoval otcovským zrakem v slzách tonoucím! Rázem by zapomněl všech výstředností, jejichž svědkem byl za osmnáct let ve všech denních i ročních dobách. Snad sní i o tom, co by učinil z těchto ohavných nových čtvrtí: dal by je strhnouti, či by je ponechal jako doklad zběsilosti dobyvatelů? Řím stal by se opět vznešeným a mrtvým městem, pohrdající zbytečnými starostmi o čistotu a materiální blahobyt, ozařujícím svět tradicionální slávou uplynulých věků. A jeho sen pokračuje a rozvinuje představy, jak se všechno bude vyvíjeti, snad již zítra. Vše bude lepší než za savojské dynastie, ba i za republiky. Proč ne republiku federační, která by rozdělila Itálii dle odstraněného, starodávného politického rozdělení a která by jemu vrátila Řím, zvolila jej za přirozeného protektora státu takto znovu zřízeného? Pak zalétnou jeho pohledy za Řím, za Itálii, obejmou republikánskou Francii, Španělsko, i Rakousko, které bude jednoho dne získáno, všechny katolické národy, které utvoří Spojené státy evropské, uklidněné a sbratřené za vznešeného předsednictví jeho, nejvyššího velekněze. A v tomto vrcholném triumfu zmizí konečně všechny ostatní církve, všichni odbojní národové vrátí se k němu jedinému pastýři, vládnoucímu Kristovým jménem nad světovou demokracií.

Pojednou byl Pierre vyrušen ze snění, které připisoval Lvu XIII.

„Oh, můj drahý,“ řekl Narcisse, „jen pohleďte na tón soch tamto nad kolonádou!“

Dal si přinésti šálek kávy, a labužnicky pokuřuje doutník, vrátil se opět k zamilovanému svému pozorování rafinovaného estetika.

„Viďte, jsou růžové, růžové do slezova, jako by modrá krev andělů kolovala v jejich kamenných žilách. Toť římské slunce, příteli, jež jim dodává tohoto nadzemského života, neboť žijí, vidím, jak někdy za krásného soumraku se na mne usmívají a vztahují ke mně paže… Ach! Řím, čarovný, rozkošný Řím! Bylo by tu možno žíti ze vzduchu, v Jobově chudobě, v neustávající rozkoši vdechovati jeho kouzlo!“

Tentokráte se Pierre neubránil údivu, vzpomenuv střízlivého jeho hlasu, při jasném a přesném finančním výkladu. A vraceje se v myšlenkách k Prati di Castello, vzpomínaje na všechnu tu bídu a utrpení, cítil, jak mu hrozný smutek zaplavuje srdce. Znovu viděl hnusnou tu špínu, kde zakrňuje tolik bytostí, strašlivou sociální nespravedlnost, která odsuzuje tyto ubožáky k životu klatých zvířat, bez radosti a bez chleba. A když ještě jednou pohlédl vzhůru, k oknům Vatikánu, zdálo se mu, že vidí zdvihati se za oknem bledou ruku. A tu pomyslil na papežské požehnání, které, Lev XIII. uděluje z této výše, přes Řím, přes Campagnu, přes hory věřícím celého křesťanstva. A náhle zdálo se mu toto žehnání směšným a bezmocným, ježto za tolik století nedovedlo potlačiti ani jedinou lidskou bolest, ježto nebylo s to zjednati ani trochu spravedlnosti nebožákům, skomírajícím tam dole, pod jeho oknem.

IX.

Toho večera sešel Pierre za soumraku do salonu v prvním patře, ježto mu Benedetta vzkázala, že by s ním ráda promluvila; zastal ji hovořící s Celií v houstnoucím šeru.

„Věř mi, že jsem tu tvou Pierrinu viděla,“ zvolala dívka, právě když Pierre vcházel. „Ano, ano, a k tomu s Dariem; či spíše ona naň asi číhala, Dario viděl, jak naň čeká v aleji na Pinciu, a usmál se na ni. Hned jsem pochopila… Oh, jak je krásná!“

Benedetta se rozveselila jejím nadšením. Leč bolestný rys kolem jejích úst dokazoval, ač byla velmi rozumná, že přece konečně trpí touto jeho vášní, jejíž naivnost, ale i sílu znala. Ať jen se Dario baví, to připouštěla; vždyť se mu sama odpírala, on pak byl mlád a žádným klášterníkem. Leč ubohé to děvče zamilovalo se do něho příliš mocně, a tu se obávala, by se nezapomněl, neboť tento květ krásy by vše omluvil. Ostatně sama doznala tajemství svého srdce a zabočila jinam.

„Posaďte se, pane abbé… Vidíte, že právě pomlouváme. Můj ubohý Dario je obviňován, že klade osidla všem římským kráskám… Tak se také vypráví, že on je tím šťastným, jenž denně posílá Toniettě kytici bílých růží, s nimiž se ona projíždí po Corsu již čtrnáct dní.“

Celia horlivě zvolala:

„Ale toť jisto, drahoušku! Z počátku o tom pochybovali a jmenovali malého Pontecoroa Morettiho, toho důstojníka. A řečí bylo až dost, můžeš si pomyslit… Dnes však ví kdekdo, že Toniettino srdce náleží toho času jen Dariovi. Ostatně ji navštívil v její lóži, v teatro Constanzi.“

Pierre, naslouchaje jim, vzpomenul si, jak mu mladý kníže ukazoval Toniettu na Pinciu a označil ji jako jednu z vzácných dam polosvěta, o niž se zajímají nejvybranější římské kruhy. A vzpomenul též půvabné výstřednosti, která ji činila pověstnou, nezištné, rozmarné lásky, kterou občas vzplála, když se jí někdo zalíbil; pak od něho umíněně nepřijímala ničeho mimo kytici bílých růží každého rána; a tak, jakmile se objevovala na Corsu, někdy po celé neděle, s kyticí těchto sněhobílých květů, všechny dámy nejlepší společnosti byly vzhůru, zvědavě pátrajíce po jménu zbožňovaného vyvolence. Od smrti starého markýze Manfrediho, jenž jí zanechal svůj palác ve Via Dei Mille, Tonietta stala se pověstnou bezvadností svého povozu, elegantní prostotou svých toalet, kterou rušily jen poněkud výstřední klobouky. Bohatý Angličan, jenž ji vydržoval, byl již přes měsíc na cestách.

„Líbí se mi velice, líbí se mi velice,“ opakovala Celia přesvědčivě, s výrazem nevinné panny, jež se zajímá jen o lásku. „A hezká je, má takové velké, sladké oči, oh, není tak krásná, jako Pierrina, ne, to není možno; ale je vskutku radost se na ni podívat!“

Benedetta zdála se bezděčným pohybem znovu odpuzovati vzpomínku na Pierrinu; Toniettu připouštěla, vědouc dobře, že jest jen pomíjející zábavou, chvilkovou a bezvýznamnou, jak říkala její přítelkyně.

„Ah,“ pravila s úsměvem, „můj ubohý Dario se uvede bílými růžemi na mizinu! Musím si jej proto dobrat… Než se naše záležitost urovná, ty dívky mi jej odejmou… Bohudíky, mám lepší zprávy. Ano, záležitost bude projednávána znovu a teta právě proto odešla.“

A když Vittorina přinesla lampu a Celia vstala, obrátila se Benedetta k Pierrovi, jenž rovněž vstal.

„Zůstaňte, musím s vámi promluvit.“

Leč Celia ještě neodcházela, se zájmem se vyptávajíc na rozvodovou záležitost své přítelkyně, chtějíc zvěděti, jak věci stojí a zda bude brzy slavena svatba obou milenců.

„Máš tedy znovu naději, věříš, že ti Svatý otec vrátí svobodu? Oh, drahoušku, jak jsem šťastna za tebe, jak to bude krásné, až budeš s Dariem…! Já, drahoušku, jsem též spokojena, co se mé záležitosti týče, neboť pozoruji, že otce a matku má umíněnost počíná unavovati. Právě včera jsem jim řekla, klidně – však mne znáš: „Chci Attilia a vy mi ho dáte!“ Otec se hrozně rozzuřil, zasypával mne nadávkami, hrozil mi pěstí a křičel, že mi rozbije hlavu, i kdybych ji měla tak tvrdou jako on. Pojednou se zuřivě obrátil k matce, jež stála mlčky a mrzutě stranou, a řekl: ‚Eh, tak jí už konečně dej toho jejího Attilia, ať už máme pokoj…‘ Oh, jak jsem spokojena! Jak jsem šťastna!“

Pierre a Benedetta se neubránili smíchu, vidouce nevinnou, nebeskou radost, kterou vyjadřovala její panenská tvář, liliově čistá. Konečně odešla, provázena komornou, která čekala v prvním salonu.

Když osaměli, Benedetta Pierra vybídnula, aby usedl.

„Příteli, bylo mi uloženo, abych vám dala naléhavou radu… Zdá se, že se šíří zpráva o vaší přítomnosti v Římě a že o vás kolují nejvýše znepokojující pověsti. Vaše kniha jest prý plamennou výzvou ke schismatu, vy sám pak jen ctižádostivým, buřičským schismatikem, odpadlíkem, jenž vydav svou knihu v Paříži, spěchal do Říma, aby ji rozšířil a vyvolal její pomocí obrovský skandál… Chcete-li dosud dosáhnouti slyšení u Svatého otce a před ním hájiti svou věc, radí se vám, abyste dal na sebe zapomenouti a naprosto zmizel na dvě nebo tři neděle.“

Pierre naslouchal s úžasem. Vždyť jej doženou k šílenství! Vždyť mu přímo vnuknou myšlenku odpadlictví, skandálu je odsuzujícího a jej osvobozujícího, honíce jej takto od neúspěchu k neúspěchu, jako by chtěli vyčerpati jeho trpělivosti. Chtěl vzkřiknouti, zdvihnouti odpor. Konečně však učinil jen unavený posuněk. K čemu to, před touto mladou ženou, jež jistě byla upřímnou a jemu nakloněnou?

„Kdo vám uložil, abyste mi takto poradila?“

Neodpověděla, jen se usmála. Pierrovi vzešlo náhle světlo.

„Monsignore Nani, viďte?“

Nechtějíc odpověděti přímo, jala se pohnutými slovy preláta vychvalovati. Konečně svolil býti jí vůdcem v nekonečném procesu o zrušení jejího manželství. Dlouho se radil s tetou Serafinou, jež se právě odebrala do paláce Svatého oficia, aby mu podala zprávu o výsledku svých prvních kroků. Otec Lorenzo, zpovědník tety i neteře, měl se tam rovněž dostaviti, neboť celá záležitost rozvodu byla vlastně jeho dílem, pobádal k němu obě ženy, chtěje rozetnouti svazek, který s tak krásnými iluzemi upletl vlastenecký farář Pisoni. Benedetta živě líčila své nové naděje.

„Monsignore Nani zmůže vše, proto jsem tak šťastna, že nyní vzal mou záležitost do rukou… Příteli, buďte též rozumný, nevzpírejte se, povolte. Ujišťuji vás, že tomu jednou budete rád.“

Pierre přemýšlel se sklopenou hlavou. Byl zaujat Římem, každé chvíle zde znovu ukojoval svou zvědavost, a myšlenka, že tu má zůstati ještě dvě nebo tři neděle, nebyla mu nikterak nepříjemná. Předvídal ovšem, že tím stálým odkládáním může nastati rozdrobení jeho vůle, ochablost, která mu odejme odvahu. Čeho se však měl obávati, když si stále přísahal, že ničeho neodvolá ze své knihy, že předstoupí před Svatého otce jen proto, aby hlasitěji prohlásil svou novou víru? Potichu si opakoval tento slib a povolil. Když pak se omlouval, že v paláci překáží, Benedetta zvolala:

„Nikoliv, jsem naopak potěšena, že vás tu máme! Nepustím vás, myslím si, že vaše přítomnost přinese nám všem štěstí, zvláště nyní, kdy se zdá, že se list obrátil.“

Konečně se smluvili, že Pierre nebude obcházeti kolem Svatého Petra ani kolem Vatikánu, kde neustálé objevování jeho sutany jistě budilo pozornost. Dokonce slíbil, že po celý týden téměř ani nevyjde z paláce, neboť toužil znovu si přečísti některé knihy, některé stránky historie, v Římě samotném. Ještě chvíli pak hovořil, v blaženém pocitu božského klidu, který panoval v sále, matně ozařovaném lampou. Odbila šestá a venku na ulici se již úplně setmělo.

„Nebyla Jeho Eminence dnes churava?“ tázal se po chvíli.

„Ano,“ odvětila komtesa. „Oh, trochu únavy – nikterak nás to neznepokojuje… Strýc mi vzkázal po donu Vigiliovi, že zůstane ve svém pokoji jen se svým tajemníkem, jemuž chce diktovati… Vidíte, že to není nic vážného.“

Nastalo opět ticho, ani nejmenší hluk neozýval se z pusté ulice a starého, prázdného paláce, němého jako hrob. V tom okamžiku vrazil kdosi jako bouře do tichého, v nadějných snech dřímajícího salonu. Byla to Victorina, jež byla odešla, když přinesla lampu; přiběhla zděšená, bez dechu.

„Komteso, komteso…“

Benedetta vstala, všecka bleda, tušíc nějaké neštěstí.

„Co, co jest…? Proč tak běžíš a proč se třeseš?“

„Dario, pan Dario, dole… Šla jsem se podívat, hoří-li v průjezdě lucerna, neboť se na to často zapomíná… A najednou jsem tam potmě narazila na pana Daria… Leží na zemi, bodnut nožem.“

Benedetta zoufale vykřikla:

„Mrtev!“

„Ne, ne, jen raněn.“

Neslyšela, však stále hlasitěji křičíc:

„Mrtev! Mrtev!“

„Ne, ne, promluvil na mne… A prosím vás proboha, mlčte! Kázal mi též mlčeti, protože nechce, aby se o tom vědělo. Řekl mi, abych pro vás došla, jen pro vás samotnou. A tím hůře, když tu pan abbé už je, půjde nám pomoci.“

Pierre naslouchal, rovněž zděšen. Když chtěla Victorina vzíti lampu, objevily se na třesoucí se její pravici krvavé skvrny; patrně se dotekla těla na zemi ležícího. Tento pohled poděsil Benedettu tak, že se jala opět naříkati.

„Mlčte přece! Mlčte…! Sejděme co možno tiše. Vezmu lampu, abychom si mohli posvítit. Rychle, rychle!“

Dole v průjezdě, před vchodem do vestibulu, ležel Dario na dlaždicích; patrně byl raněn na ulici, po několika krocích jej opustily síly a klesl. Byl v bezvědomí, smrtelně bled, rty sevřeny, oči zavřeny. Benedetta, v níž prudká bolest vyvolala energii rodu, přestala naříkati a křičeti, jen naň pohlížela široce rozevřenýma očima, jako šílená, ničeho nechápajíc. Katastrofa přišla znenadání, a nejhroznějším bylo, že nebylo možno vysvětliti tento vražedný útok v temném tichu starého pustého paláce. Rána krvácela asi málo, jen šaty byly zbroceny.

„Rychle, rychle!“ opakovala Victorina šeptem, posvítivši ze všech stran. „Vrátný se ještě nevrátil; je stále u vedlejšího truhláře a baví se s jeho ženou. Vidíte, ještě ani nerozsvítil; ale může se vrátit každou chvíli… Pan abbé a já rychle vyneseme knížete do jeho pokoje.“

Tato rozvážná a statečná žena jediná neztratila hlavu. Oba ostatní, polekáni a užaslí, nebyli mocni slova a poslouchali jako děti.

„Komteso, musíte nám svítit. Zde je lampa, neste ji hodně nízko, abychom viděli na schody… Vy, pane abbé, vezměte jej za nohy, já jej budu držet pod rameny. Nebojte se, náš drahoušek není tak těžký!“

Ach, jaké to bylo vystupování po monumentálním schodišti o širokých stupních a odpočívadlech rozsáhlých jako sály! To usnadňovalo smutný průvod, v matném světle lampy, kterou Benedetta držela ve strnulé paži. Ani hlásku, ani dechu v tomto starém, vymřelém stavení, kde bylo slyšeti jen drolení se zdí a praskání stropů. Victorina šeptem pronášela povely, kdežto Pierre, ze strachu, aby mu neujela noha na hladkých stupních, namáhal se tak, až byl všecek udýchán. Velké stíny tančily podél pilířů a na holých stěnách až k vysoké, vykládáním zdobené klenbě. Bylo jim učiniti zastávku, zdálo se, že schody do prvního patra nemají konce. Pak se ubírali zvolna dále.

Na štěstí byl Dariův byt, sestávající ze tří místností, z ložnice, toaletního pokoje a salonu, v prvním poschodí, vedle komnat kardinálových, v křídle, jehož okna vedla na Tiber. Prošli chodbou, co možno tlumíce kroky, a konečně s ulehčením uložili raněného na lůžko.

Victorina se spokojeně usmála.

„Vykonáno…! Odložte přece lampu, komteso. Postavte ji sem na stůl… Ručím vám za to, že nás nikdo neslyšel; máme opravdové štěstí, že donna Serafina vyšla a že se jeho Eminence uzavřela s donem Vigiliem… Zabalila jsem ramena do své sukně, takže neukápla ani kapka krve; a hned půjdu dolů s houbou.

Odmlčela se, šla se podívati na Daria a živě řekla:

„Dýchá… Nechám jej tu oběma na starosti a pospíším pro našeho dobrého doktora Giordana; viděl vás přicházet na svět, komteso, a možno naň spoléhati.“

Když osaměli s omdlelým raněným v tomto polo temném pokoji, který se zdál naplněn hrozivými přízraky jejich myšlenek, Benedetta a Pierre stáli po obou stranách lože, dosud nejsouce schopni slova. Komtesa rozpřáhla paže a zalomila rukama s tlumeným zaúpěním, v potřebě uleviti svému bolu. Pak sklonivši se hledala známky života v bledé tváři se zavřenýma očima. Raněný vskutku dýchal, ale velmi zvolna a sotva znatelně. Leč záhy nabývaly jeho líce barvy a konečně otevřel oči.

Benedetta se ihned chopila jeho ruky a stiskla mu ji, jako by tím stisknutím chtěla vyjádřiti celou úzkost svého srdce; a byla blažena ucítivši, že její stisknutí opětuje.

„Pověz, vidíš mne, slyšíš mne…? Co se to stalo, můj bože?“

Dario neodpovídal a zdál se znepokojen Pierrovou přítomností. Když však jej poznal, zdál se spokojen, jen se rozhlížel komnatou, jako by se bál, že je ještě někdo přítomen. Konečně zašeptal:

„Nikdo nic neviděl…? Nikdo neví…?“

„Ne, ne, upokoj se. Podařilo se nám tě s Victorinou vynésti až sem, aniž bychom někoho potkali. Teta odešla a strýc je zavřen ve svém pokoji.“

To mu zřejmě ulehčilo, usmál se.

„Nechci, aby o tom někdo věděl… Je to taková hloupost.“

„Co se to stalo, můj bože?“ tázala se poznovu.

Přivřel oči, jakoby únavou, snaže se uniknouti otázkám. Pak patrně pochopil, že bude lépe, řekne-li ihned část pravdy. „Nějaký muž byl skryt v temném průjezdě, patrně na mne čekal… A když jsem se vracel, bodl mne nožem, sem, do ramena.“

Chvějíc se, znovu se k němu sklonila a upřeně mu pohlížejíc do očí, tázala se:

„Ale kdo, kdo byl ten muž?“

Když pak koktal, hlasem stále unavenějším, že neví, že onen muž zmizel ve tmě, dříve než jej mohl poznati, strašlivě vykřikla. „To byl Prada, pověz, byl to Prada, vím to!“

Byla jako šílená.

„Vím to, slyšíš! Nenáležela jsem mu a on nechce, abychom my si náleželi; spíše tě zabije, až budu volna a až budu směti se ti oddati. Znám jej dobře, nikdy nebudu šťastna… Je to Prada, je to Prada!“

Raněný se zdvihl náhlou energií a odporoval.

„Ne, ne, nebyl to Prada, a také to nebyl jeho člověk… Přísahám ti to. Nepoznal jsem onoho muže, ale Prada to nebyl, ne, nebyl!“

Dario mluvil s výrazem takové pravdivosti, že Benedettě nezbylo než uvěřiti. Ostatně v tom okamžiku se zděsila ucítivši, že ruka, kterou držela, pozbývá vlády, vlhne a chladne. Vyčerpán úsilím, s kterým mluvil, Dario znovu zbledl, zavřel oči a omdlel. Zdálo se, že umírá.

Benedetta jej zděšeně ohmatávala.

„Pane abbé, podívejte, podívejte…! Vždyť umírá! Vždyť umírá! Je již všecek studený… Bože, umírá!“

Pierre, nesmírně vzrušen jejími výkřiky, ji upokojoval.

„Příliš mnoho mluvil, omdlel, jako před chvílí… Ujišťuji vás, že slyším jeho srdce bíti. Hle, položte sem ruku… Prosím vás, jen zůstaňte klidna, lékař tu bude hned, všechno bude v pořádku.“

Benedetta jej neposlouchala; tu byl Pierre svědkem výstupu, který jej naplnil úžasem. Pojednou vrhla se na tělo zbožňovaného muže, sevřela jej v šílené objetí, smáčela slzami a pokrývala polibky, vykřikujíc plamenná slova.

„Ach, ztratím-li tě, ztratím-li tě… A neoddala jsem se ti, hloupě jsem se bránila, dokud byl ještě čas poznati štěstí… Ano, myslila jsem na Madonu, myslila jsem, že se jí líbí panenství a že žena musí zachovati panenství pro svého chotě, má-li býti manželství požehnáno… Co by jí na tom sešlo, kdybychom byli šťastni ihned? A pak, a pak, hleď, kdyby mne oklamala a vzala mi tě dříve, než jsme si spočinuli v objetí, nuže, litovala bych jen toho, že nejsem zatracena zároveň s tebou… Ano! Ano, raději zatracení nežli nesplynouti plným žárem naší krve a našich rtů!“

Byla to ona klidná, rozumná žena, jež byla trpělivá, aby si tím lépe zařídila život? Zděšený Pierre jí nepoznával. Dosud viděl ji tak zdrženlivou, tak přirozeně cudnou, a téměř dětský půvab zdál se vyplývati přímo z její povahy! Hrozícím nebezpečím a strachem jistě se v ní probudila hrozná krev Boccanerů, zděděná prudkost, zoufalá, rozpoutaná pýcha a divoké chtíče. Chtěla svůj podíl života, podíl lásky. Křičela, lkala, jako by smrt, odnímajíc ji milence, rvala vlastní její tělo.

„Prosím vás, madame,“ opakoval kněz, „upokojte se… Žije, jeho srdce bije… Zbytečně se týráte.“

Leč Benedetta chtěla zemříti s Dariem.

„Oh, miláčku, odcházíš-li, vezmi mne sebou, vezmi mne sebou… Položím se ti na srdce a sevřu tě tak silně do náručí, že naše těla splynou a bude nutno nás pohřbíti společně… Ano, ano, budeme mrtvi, a přece budeme manžely. Slíbila jsem, že budu náležeti jen tobě, že ti budu náležeti, byť i v hrobě… Oh, miláčku, otevři oči, otevři ústa, líbej mne, nechceš-li, abych já zemřela, až ty budeš mrtev…!“

Chmurným pokojem starých, zašlých stěn šlehaly plameny divoké vášně, ohně a krve. Konečně však přemohly Benedettu slzy a v prudkém pláči klesla na okraj lože, oslepena, vysílena. Naštěstí objevil se lékař, jejž přiváděla Victorina, a učinil konec této kruté scéně.

Doktor Giordano, šedesátník, byl malý stařeček, oholený, svěží pleti, bílých kadeří; celá jeho starosvětská postavička přijala od církevní jeho klientely vzhled roztomilého preláta. Měl pověst výtečného muže, chudinu ošetřoval zdarma, hlavně však se vyznamenával v choulostivých případech zdrženlivostí a kněžskou diskrétností. Již po třicet let všichni Boccanerové, ženy, děti, ba i Jeho Eminence sám kardinál byli ošetřováni jeho opatrnýma rukama.

S pomocí Pierrovou a Victorininou, která svítila, svlékl Daria, jemuž bolest vrátila vědomí, prohlédnuv pak ránu, ihned s usměvavou tváří prohlásil, že není nebezpečná. Nic vážného, poleží si nejdéle tři neděle, komplikací netřeba se obávati. A jako všichni římští lékaři, v zálibě pro krásné rány nožem, jaké téměř každodenně vídal u svých náhodných pacientů z nižších vrstev, se zájmem se obíral ranou, znalecky se jí obdivoval, shledávaje patrně, že je to dobrá práce. Konečně řekl knížeti polohlasem:

„Tomu říkáme výstraha… Onen člověk vás nechtěl zabíti: bodnutí bylo vedeno shora dolů, aby projelo jen svalstvem a nezasáhlo kosti… Ach, je to pěkné bodnutí, k takovému je už třeba obratnosti.“

„Ano, ano,“ zašeptal Dario, „šetřil mne; vždyť mne mohl probodnout veskrz.“

Benedetta neslyšela. Jakmile lékař prohlásil, že nehrozí nebezpečí a že slabost a bezvědomí jsou pouhým následkem prudkého nervového otřesu, klesla na židli, úplně vysílena. Po hrozné krizi zoufalství bylo to přirozené ochabnutí ženských nervů. Pak vstala, tiše plačíc, a šla Daria obejmouti s vášnivou, němou radostí.

„Slyšte, milý doktore,“ řekl tento, „je zbytečno, aby o té věci někdo věděl. Je to celé tak směšné… Zdá se, že nikdo ničeho neví, mimo pana abbé, jejž prosím, aby o tom pomlčel… A hlavně, ať nikdo nepoleká kardinála, ani tetu, nebo někoho z přátel našeho domu.“

Doktor Giordano se pousmál. Dobrá, dobrá, to se rozumí samo sebou, proto se nerozčilujte… pro všechny ostatní jste spadl ze schodů a vymknul jste si rameno… A teď, když jste obvázán, zkuste klidně usnouti… Přijdu opět zítra ráno.“

Zvolna uplynulo několik dní naprostého klidu, Pierrovi nastával nový život. V prvních dnech ani nevycházel ze starého paláce, dřímajícího klidným spánkem; psal, četl a každého odpoledne sedával až do soumraku v Dariově pokoji, jist, že tam najde Benedettu. Po dvoudenní horečce, dosti silné, nastalo pravidelné hojení. A všechno bylo v nejlepším pořádku, každý uvěřil pohádce o vymknutém rameni, a kardinál vymohl dokonce od spořivé donny Serafiny druhou lampu na schody, aby se propříště předešlo podobné nehodě.

Jednoho večera zdržel se Pierre o něco déle u lože pacientova. Benedetta se vzdálila na několik minut; tu se naklonila Victorina, jež byla přinesla polévku, ke knížeti, a chápajíc se prázdného šálku, zašeptala:

„Pane, každého dne přichází se na vás ptát plačící dívka, víte, Pierrina… Nemohu se jí zbavit, stále tu brousí okolo. Proto vám to raději říkám.“

Pierre to bezděky zaslechl a rázem se mu vyjasnilo. Dario, jenž naň pohlédnul, viděl, že pochopil a prohlédl jeho myšlenky. A neodpovídaje na Victorinino sdělení, řekl:

„Nu ano, abbé, byl to Tito, to zvíře… Co tomu říkáte? Není to hloupé?“

Ač se hájil, že ničeho se nedopustil, proč by mu Pierrinin bratr musil dávati výstrahu, usmíval se rozpačitě a mrzutě, poněkud zahanben touto historií. A zřejmě jej potěšilo, když mu kněz slíbil, že s dívkou promluví, vrátí-li se opět, a že jí dá na srozuměnou, aby raději nepřicházela.

„Hloupé, pitomé dobrodružství!“ opakoval kníže, přeháněje svůj hněv, jako by se chtěl vysmívati sám sobě. „Opravdu, toť jako historie z minulého století.“

Náhle se odmlčel. Benedetta se vrátila. Usedla opět u lože svého drahého nemocného a dále nad ním láskyplně bděla v té staré, dřímající komnatě starého mrtvého paláce, z něhož nevycházel ani dech.

Když Pierre opět počal vycházeti, odvažoval se z počátku jen do nejbližšího okolí paláce, chtěje se trochu nadýchati čerstvého vzduchu. Tato Via Giulia jej zajímala, znal její bývalou nádheru za dob Julia II., jenž ji urovnal a toužil ovroubiti skvělými paláci. V době karnevalu pořádány tu závody, pěšky či koňmo, od Palazzo Farnese až na náměstí Svatého Petra. Právě se dočetl, že vyslanec krále francouzského, ďEstrée, marquis ďCouré, jenž sídlil v paláci Sacchetti, velkolepě tu oslavil v roce 1630 narození korunního prince třemi velkými závody od mostu Sistova až k San Giovanni Fiorentino, při nichž rozvinut neobyčejný přepych, ulice posypány květinami a všechna okna ozdobena nádhernými látkami. Druhého dne vypálen na Tiberu nádherný ohňostroj, představující loď Argo, odvážející Iasona na výpravu za zlatým rounem. Jindy vytékalo víno z farnesské fontany Mascherone. Leč jak je to dávno a jak se vše změnilo! Dnešního dne jak tichá a pustá je tato dlouhá, přímá ulice, ve vznešeném smutku své opuštěnosti, ať zalita sluncem, nebo zahalena stínem, uprostřed spící čtvrti! Od deváté hodiny ranní vniká do ní slunce, ozařujíc drobnou dlažbu její jízdní dráhy bez chodníku; na obou stranách střídavě zatopených buď ostrým světlem, nebo temným stínem dřímají staré paláce, starobylé domy, s vraty pobitými plechem a hřeby, s okny zahrazenými obrovskými železnými mřížemi, s řadami zavřených okenic, některá se zdají brániti, aby dovnitř nevnikl ani jediný jasný paprsek. Jsou-li vrata otevřena, možno hlubokými klenutými průjezdy nahlédnouti do vlhkých a studených dvorů, obklopených sloupovou chodbou jako v klášteře. Ve vedlejších nízkých budovách, jež narostly zejména na straně uliček vedoucích k Tiberu, usídlili se nehluční živnostníci, pekař, krejčí, knihař, pokoutní kramáři, hokynáři se čtyřmi rajskými jablíčky a čtyřmi saláty ve výkladě, malé vinárny, oznamující výčep vína frascatského či genzanského, kde však pitci zdají se mrtvými. Asi uprostřed ulice toho času se nacházející vězení s ohavnou žlutou zdí nikterak nepřispívá k veselejšímu dojmu. Spousta telegrafních drátů probíhá po délce touto hrobovou chodbou, kde prach drobící se minulosti jen zřídka kdy zvíří noha chodce, od arkád paláce Farnese až po řeku, do nedohledna, za stromy nemocnice svatého Ducha. Leč hlavně večer, když se setmělo, podléhal Pierre smutku, jakés posvátné hrůze této ulice. Nikde živé duše, vše jakoby vymřelé. V oknech nikde světlo, jen dvojitá řada plynových plamenů, velmi daleko od sebe, jako noční lampičky, marně usiluje zaplašiti tmu. Všechna vrata uzavřena, zabarikádována, z nich pak se neozve ani nejmenší hluk. Jen tu a tam za kalným oknem některé vinárničky plane lampa, za naprostého ticha, nerušeného ani hovorem, ani výkřikem. V celé mrtvé ulici zdají se žíti jen dvě stráže u vězení, nehybně stojící, jeden před vraty, druhý na rohu postranní uličky.

Ostatně jej vábila celá čtvrť, celá tato starodávná čtvrť v zapomenutí upadlá, tak vzdálená moderního života, vydechující nyní již jen vůni uzavřených místností, tajemnou a bezvýraznou vůni kostela. Na straně San Giovanni Fiorentino, v místech, kde nové Corso Vittorio Emanuele všechno rozrušilo, byl velice náhlý přechod od vysokých, skvělých pětipatrových budov, sochařskými výtvory zdobených, nedávno dostavěných, k zčernalým, nízkým, začazeným domkům uliček. Večer září tu elektrické lampy oslňujícím bílým světlem, proti němuž jest několik plynových plamenů ulice Giulia a ostatních uliček jako čadivé kahánky. Prastaré slavné ulice, Via dei Banchi Vetcchi, Via di Pellegrino, Via di Moserrato a množství jiných, je protíná a spojuje: všechny směřují k Tiberu a jsou tak úzké, že jimi kočár stěží projede. A každá má svůj kostel, množství kostelů sobě se podobajících, velice zdobených, plných zlata a maleb, otevřených jen v době bohoslužby, kdy jsou plny záře a kadidla. Via Giulia má mimo kostel San Giovanni Fiorentino, San Biago della Pagnotta, San Eligio degli Orefici, dole, za Palazzo Farnese, kostel Mrtvých, kam Pierre rád chodíval sníti o tomto pustém Římě, o kajícnících, spravujících tento kostel, jejichž úkolem bylo sbírati v Campagni opuštěné mrtvoly, které jim byly označeny. Jednoho večera byl přítomen obřadu za dvě neznámá těla, která ležela čtrnáct dní v poli, vpravo od Via Appia.

Záhy stalo se však oblíbenou Pierrovou procházkou nové nábřeží Tiberu, před zadním průčelím paláce Boccanera. Bylo mu jen sejíti úzkou uličkou a ocitl se v samotě, kde v něm všechno budilo roje myšlenek. Nábřeží nebylo dokončeno, ba zdálo se, že práce nadobro zastaveny. Nyní činilo dojem obrovského staveniště, plného rumu a tesaného kamene, s polorozvalenými ploty a dílnami, jejichž střechy se již propadaly. Řečiště se neustále zvyšovalo, kdežto ustavičnými vykopávkami na obou březích se úroveň města snižovala. Aby se zabránilo povodním, byla řeka spoutána obrovskými pevnostními zdmi. Staré břehy bylo pak nutno tak zvýšiti, že terasa zahrádky Boccanerů se svým dvojitým schodištěm, u něhož kdysi přivazovány čluny, ocitla se pod úrovní a hrozilo jí, že bude zasypána a zmizí, až budou práce dokončovány. Nic tu dosud nebylo nivelováno, přivezená hlína byla tu nakupena, jak ji vyklopili z vozíků, všude byly jámy a zase haldy, uprostřed opuštěného materiálu. Jen děti chudiny chodily si hráti mezi tyto trosky, do nichž zapadal palác, nezaměstnaní dělníci spali zde na slunci, ženy rozkládaly tu své ubohé hadry na hromadách kamení. Přece však byl to pro Pierra příjemný útulek, kde nacházel jistý klid, nekonečné snění, a sedával v myšlenkách dlouhé hodiny, pohlížeje na řeku, na nábřeží a na město, naproti se prostírající na obou koncích.

Od osmé hodiny lilo sem slunce svůj zlatý jas. Hleděl-li Pierre nalevo, viděl vzdálené střechy Trastevera, jejichž mlhou zahalená sedavá modř se odrážela od jasného nebe. Napravo zahýbala řeka kolem kulaté apsidy kostela San Giovanni Fiorentino a topoly nemocnice svatého Ducha tvořily na druhém břehu zelenou záclonu, kterou bylo možno viděti na obzoru se rýsující obrysy Andělského hradu. Hlavně však nebyl s to odtrhnouti se od pohledu na protější břeh, kde se zachoval netknutý kus prastarého Říma. Od mostu Sistova až k mostu Andělskému vskutku byla na pravém břehu část nábřeží, s jejíž úpravou dosud nezapočato; až později mělo býti její stavbou dokončeno sevření řeky mezi dvě obrovské pevnostní zdi, vysoké a bílé. A vskutku překvapujícím a půvabným dojmem působil tento kus břehu, nesoucí zbytek starého papežského města, které vyvolávalo obraz dávných věků. Průčelí na Via della Lungara byla již ovšem znovu natřena a opravena; leč zadní stěny domů, dosahující až k vodě, byly oprýskané, vyrudlé, jakoby zrezovatělé, pokryté patinou starého bronzu. A jaký shluk, jaká neuvěřitelná směsice! Dole bylo viděti černé klenby, do nichž vnikala voda, piloty držící zdi nebo stěny přímo z vody vystupující; pak rozviklané, příkré schůdky pokryté zelení, vedoucí od břehu, terasy, jednu nad druhou, malá nepravidelná okénka domů, kupících se jeden nad druhým; vše to páté přes deváté, s fantastickými balkony, dřevěnými pavlačemi, můstky hozenými přes dvorky, skupinami stromů, zdánlivě ze střech rostoucími, mansardami přilepenými uprostřed červených střech. Naproti s hlukem vytékala stoka z kamenného koryta, vymletého a špinavého. Všude, kde bylo viděti břeh nezastavěný domy, byl pokryt bujným rostlinstvem, travou, křovinami, břečťanovým pláštěm, vinoucím se v nádherných záhybech A všechna bída i špína mizela ve sluneční skvělé záři, stará rozpadávající se průčelí zdála se ze zlata, prádlo ke schnutí rozvěšené v oknech zdobilo je purpurem červených sukní a oslňující bělostí košil. A výše, nad čtvrtí, zdvihal se v sluneční záplavě Janiculus, s obrysy San Onofrio, mezi cypřiši a piniemi.

Pierre se často přicházel opříti o zábradlí obrovské nábřežní zdi a dlouho pohlížel do vln Tiberu se srdcem stísněným, plným smutku zašlých století. Nic nebylo by mohlo popsati lenivost těchto starých vod, mrtvě plynoucích v tomto babylonském korytu, do něhož byly uzavřeny obrovskými žalářními hradbami, rovnými hladkými, holými, ohyzdnými ve své novotě. Ve slunci měnil se žlutý odlesk vln ve zlato, přecházející do zelena a do modra, jakmile však přišly vlnky do stínu, staly se neprůhlednými, barvy bláta, tak hustými a těžkými, že se v nich nezrcadlily ani protější domy. A jaká zoufalá opuštěnost této tiché, osamělé řeky! Po zimních deštích valí sice někdy zuřivě své hrozivé vlny, leč za dlouhých měsíců pod jasným nebem zkrotne a plyne Římem tiše znaveně, jakoby omrzelá zbytečným tím vzkypěním. Možno tu zůstati celý den, aniž by hladinu oživila bárka nebo plachta. Několik lodí, dva nebo tři malé parníčky přijíždějící od pobřeží, tartany, přivážejíce ze Sicílie víno, všechny kotví na úpatí Aventina. Dále je řeka pustá, mrtvá, jen místy nehybně stojí rybář se svým prutem. Pierre viděl v těchto místech blíže starého břehu jen jakousi starodávnou krytou pinasu, jakous polo shnilou archu Noemovu; snad to byla plovoucí prádelna, nikdy však na ní nespatřil živé duše. O něco dále ležel v blátě převržený člun s proděravělým bokem, jako žalostný symbol celé té opuštěné plavby. Ach, této mrtvé řeky, stejně mrtvé, jako plavné zříceniny, jejichž prach omývala až k únavě po tolik století! A jaká vzpomínka na staletou historii, která se odrážela v těchto žlutých vodách, na věci a lidi, jimiž se unavily a přesytily, že se staly konečně tak těžkými, tak němými, tak pustými!

V těchto místech poznal Pierre jednou z rána Pierrinu, stojící za dřevěným barákem, kde druhdy opravovány nástroje. – Vypínala hlavu a upřeně pohlížela, snad již po několik hodin, k oknům Dariova pokoje, na rohu uličky a nábřeží. Patrně postrašena přísností, s jakou ji Victorina přijala, nepřišla se již do paláce vyptávati; dověděvši se však od některého služebníka, kde jest jeho okno, chodila sem a trávila zde celé dny, bez únavy očekávajíc nějakou známku života a spásy, při kteréž pouhé naději již jí zabušilo srdce. Kněz se k ní přiblížil, nesmírně dojat, když viděl, jak se skrývá tak pokorně, chvějíc se láskou ve své královské kráse. Místo aby ji vyplísnil a zahnal, jak mu bylo uloženo, oslovil ji vlídně a vesele, mluvil o jejích lidech, jako by se nic nebylo stalo, a konečně jako mimochodem vyslovil Dariovo jméno a naznačil, že nejdéle za čtrnáct dní bude opět na nohou. Z počátku sebou divoce trhla, naplněna nedůvěrou, chystajíc se uprchnouti. Když však pochopila, vytryskly jí slzy, s blaženým úsměvem poslala mu rukou polibek a volajíc: „Grazie, grazie! Díky, díky!“ rychle prchla. Pierre jí už nikdy nespatřil.

Jindy, když se Pierre ubíral odsloužit svou mši u svaté Brigity, na Piazza Farnese, udivil se, potkav tak časně ráno Benedettu, jež vycházela z tohoto kostela, nesouc malou lahvičku oleje. Nepřišla ostatně do nejmenších rozpaků a vysvětlovala, že každého druhého nebo třetího dne dostává od vrchního kostelníka několik kapek oleje, živícího lampu planoucí před starodávnou dřevěnou sochou Madony, v niž má naprostou důvěru. Benedetta doznala, že má důvěru jen v tuto Madonu, neboť nikdy ničeho nedosáhla, když se obrátila k jiným, též proslaveným, k Madonám z mramoru, či dokonce ze stříbra. Protože její srdce plane nejvroucnější láskou a nejhlubší vděčností k této svaté soše, která jí nikdy ničeho neodepřela. A prostě ujišťovala, jako by to byla věc přirozená, naprosto nepopiratelná, že těchto několik kapek oleje, jimiž ráno i večer potírá Dariovu ránu, je příčinou tak rychlého, přímo zázračného hojení. Pierre se ani neusmál, nemile dotčen a rozmrzen dětinskou pověrečností této bytosti obdivuhodně moudré, trpělivé a půvabné.

Každého večera, když se vracel ze svých procházek a přicházel na hodinku do pokoje zotavujícho se Daria, chtívala Benedetta, aby pobavil nemocného vyprávěním, jak strávil den; a jeho vyprávění, plné úžasu a obdivu, mnohdy i hněvu, nabývalo smutného půvabu uprostřed tlumeného klidu komnaty. Hlavně však, když se opět odvážil ze své čtvrti a zamiloval se do římských zahrad, kam chodíval, jakmile bylo otevřeno, aby nikoho nepotkal, přinášel nadšené dojmy, očarování nad nádhernými stromy, vodotrysky, terasami vystupujícími nad nepřehledným obzorem.

Nebyly to nejrozsáhlejší zahrady, jež nejvíce zaujaly jeho srdce v zahradách vily Borghese, malém to římském Bouloňském lesíku, nacházel velkolepé houštiny a nádherné aleje, jimiž odpoledne projížděly vozy před obvyklou procházkou po korze; více byl dojat skromnou zahrádkou před vilou, tou nádhernou vilou z oslňujícího mramoru, kde nyní jest nejkrásnější muzeum světa: prostý travnatý koberec, uprostřed rozsáhlá nádržka, nad níž se skvěje bílá nahota Venuše a kolem jsou rozestaveny ve čtverci zlomky antik, váz, soch, sloupů, sarkofágů, a nic jiného než tento prostý, melancholický trávník sluncem ozářený. Na Pinciu, kam znovu zašel, zažil nádherné ráno a pochopil půvab tohoto těsného koutku, se vzácnými, věčně zelenými stromy, s nádherným výhledem na Svatého Petra a na celý Řím, v rozkošném jasu průzračného vzduchu jakoby prosyceného zlatým slunečním prachem. Ve vile Albani a ve vile Pamphili nalézal nádherné pinie, hrdé a půvabné, mocné zelené duby rozsochatých větví a temných korun. Hlavně ve vile Pamphili nořily duby aleje v rozkošný polostín, pod smutečními vrbami snilo jezírko se svými trsy rákosí, na níže položeném trávníku rozvíjela se pak mozaika barokního kusu, celý výkres z růžic a arabesek pestře zbarvený růzností květů a listů. Když se ubíral touto zahradou, nejušlechtilejší, nejrozsáhlejší, nejlépe drženou, k velkému jeho úžasu objevil se mu pojednou za malou zídkou chrám svatého Petra, z nového a tak nepředvídaného stanoviska, že mu symbolický ten obraz navždy utkvěl v duši. Řím úplně zmizel, mezi svahy monte Mario a jiného zalesněného vrchu, který zakrýval město, vypínala se jen obrovská kupole, jež se zdála spočívati na roztroušených balvanech bílých a rusých. Byly to ostrůvky domů Borga, skupiny budov Vatikánu a baziliky, nad něž vyčnívala a které pod sebou drtila obrovitá báň šedomodře se odrážející na jasném azuru oblohy; a za ní, v dáli, prostírala se v jemné modři nekonečná Campagna.

Leč Pierrově duši byly bližší zahrady méně nádherné, půvabů méně okázalých. Ach, vila Mattei, na svahu Coelia, se svou terasovitou zahradou, s rozkošnými alejemi vroubenými vavříny, aloemi a obrovskými brsleny, se svými zimostrázy sestřiženými do různých tvarů, se svými oranžovníky, růžemi a fontánami! Strávil zde rozkošné chvíle a dojmu stejně půvabného zakusil jen na Aventinu, navštíviv tři kostely tonoucí tam v zeleni, hlavně Santa Sabina, kolébku dominikánů, jehož malá zahrada, ze všech stran uzavřená, bez vyhlídky, dřímá ve vlahém a vonném klidu, posázena oranžovými stromy, mezi nimiž staletý oranžovník svatého Dominika, obrovský a sukovitý, dosud byl obtížen zralými oranžemi. Pak vedle, v maltézském převorství otvíral se naopak ze zahrady pohled na obrovský horizont; zahrada vznášela se vysoko nad Tiberem a pohled mohl sledovati její tok, průčelí a střechy tísnící se podél obou břehů ač ke vzdálenému vrcholku Janicula. Ostatně ve všech římských zahradách opakovalo se totéž, přistřižené skupiny keřů, eukalypty bílých kmenů a světlých, jako vlasy dlouhých listů, rozložité, temné duby, obrovské sosny, černé cypřiše, bílé mramory mezi trsy růží, šumící fontány obrostlé břečťanem. A nezakusil radosti, která by byla více kalena smutkem než ve vile papeže Julia, jejíž portikus polokruhovitě se otvírající na zahrady vypráví o době lásky a smyslnosti svými malbami, svým zlatým mřížovým, posetým květy, kolem něhož poletují usměvaví amorové. Když pak se večer vracel z vily Farnese, řekl, že přináší celou mrtvou duši starého Říma; a dojem ten nebyl způsobem malbami provedenými dle Rafaelových kartonů, nýbrž spíše krásnou síní u vody, vyzdobenou něžnými barvami, modrou, fialovou, růžovou, uměním nikterak geniálním, přece však tak půvabným, tak římským; zejména pak opuštěná zahrada, která dříve sahala až k Tiberu, kterou však nové nábřeží nyní protíná, žalostně zpustlá, sešlá, zanedbaná, jako hřbitov zarostlá býlím, kde však přece dosud zrají zlaté plody oranžových a citrónových stromů.

Za krásného večera, kdy navštívil vilu Medici, zachvělo se mu poznovu srdce. Tam byl na francouzské půdě. A jaká to opět čarovná zahrada, se skupinami keřů, sosen, s nádhernými a půvabnými alejemi! Jak rozkošné zákoutí, jako stvořené pro snění, v prastarém, temném háji zelených dubů, do jejichž bronzově se lesknoucího listí vrhalo sklánějící se slunce žhavé odlesky rudého zlata! Nutno vystoupiti po nekonečných schodech a shora, z vyhlídky, možno jediným pohledem přehlédnouti celý Řím, jako by jej mohl celý obemknouti jediným stáhnutím paží. Z refektáře vily, zdobené podobiznami všech umělců, kteří se tu jako stipendisté vystřídali, hlavně pak z bibliotéky, velkého to tichého sálu, naskýtá se týž čarovný pohled, schopný vzbudili v srdcích mladých mužů, zde obývajících, touhu zmocniti se celého světa. Pierre, jenž nebyl nakloněn instituci této římské ceny, tomuto tradicionálnímu, uniformnímu vzdělávání, tak ohrožujícímu originalitu, byl uchvácen vlahým klidem, jasnou osamělostí této zahrady, tohoto úchvatného obzoru, kde se zdál ozývati šelest křídel génia. Ach, jaká rozkoš býti dvacet let, žíti tři roky v tomto sladkém snu, uprostřed nejkrásnějších lidských výtvorů, uznati se za příliš mlád pro vlastní tvoření, a rozjímati, hledati, učiti se radovat, trpět, milovat! Poté však uvažoval, že to vlastně není pro mládež, že k okoušení božské slasti, kterou přináší takový umělecký útulek pod modrým nebem, vyžaduje jistě zralejšího věku, vítězství již dobytých, hlásící se únavy z vykonaných prací. Dal se do řeči s chovanci a pozoroval, ač mladé duše snivé a myslivé, jakož i povahy prostřední, přizpůsobují se tomuto životu v uzavřenosti mezi starým uměním, umělci bojechtiví, temperamentní zmírají tu netrpělivostí, oči majíce stále obráceny k Paříži, sžíráni touhou, aby se již již mohli octnouti v plném žáru tvorby a boje.

A všechny tyto zahrady, o nichž Pierre večer s nadšením vyprávěl, vyvolávaly v Benedettě a v Dariovi vzpomínky na zahradu vily Montefiori, nyní zpustošené, druhdy však tak nádherné, posázené nejkrásnějšími oranžovníky Říma, celým hájem staletých oranžových stromů, kde se naučili milovati se.

„Ach, vzpomínám si,“ řekla komtesa, „v době květu byla tam vůně tak krásná, tak silná, tak opojná, že jsem jednou klesla do trávy a nemohla vstáti… Vzpomínáš si, Dario? Odnesl jsi mne k fontáně, kde byl tak svěží chlad.“

Seděla na pokraji lože, jako obyčejně, a držela ruku rekonvalescentovu, Dario se usmíval.

„Ano, ano, líbal jsem tvé oči, až jsi je konečně otevřela… Tenkrát jsi nebyla tak krutá, směl jsem líbat tvé oči, jak jsem chtěl… Byli jsme dětmi… Nebýti však dětmi, byli bychom se ihned stali mužem a ženou v této velké zahradě, plné opojné vůně, kde jsme se tak volně probíhali!“

Benedetta přikyvovala, jsouc přesvědčena, že jedině Madona je chránila.

„Pravda, pravda… a jaké štěstí, že nám bude nyní dovoleno náležeti si, aniž by andělé nad námi plakali.“

Rozhovor vracel se vždy k témuž předmětu, záležitost zrušení manželství stále se obracela k lepšímu, a Pierre byl každého večera svědkem jejich okouzlení, slyšel je mluviti jen o nastávajícím sňatku a budoucích plánech; byli šťastni, jako by se pojednou ocitli v ráji. Donna Serafina, řízena tentokráte jakous všemocnou rukou, vedla záležitost velmi energicky, neboť neminulo dne, aniž by přinesla nějakou příznivou zprávu. Spěchala ukončiti tuto záležitost, dbajíc o čest a zachování rodu, neboť Dario chtěl si vzíti jen svou sestřenici, na druhé straně pak tento sňatek by všechno vysvětlil a omluvil, učinil by konec nesnesitelné situaci. Ošklivý skandál a hrozné klepy, které kolovaly ve společnosti černé a bílé, nesmírně ji popuzovaly, a tím spíše cítila potřebu vítězství, připouštějíc možnost nového konkláve, z něhož chtěla, aby jméno jejího bratra vyšlo ozářeno čistým, nejvyšším leskem. Tajná tato ctižádost celého jejího života, naděje, že uvidí, jak její rodina dá církvi třetího papeže, neplanula v ní ještě nikdy takovým žárem; jako by měla potřebu utěšiti se ve svém chladném celibátu, od té doby co jediná její radost na tomto světě, advokát Morano, ji tak krutě opustil. Stále oděna v tmavý šat, čilá a útlá, tak štíhlá, že zezadu mohla býti považována za děvče, zdála se býti černou duší starého paláce; Pierre, jenž ji všude potkával, pobíhající jako pečlivou hospodyni, žárlivě bdící nad kardinálem, mlčky ji pozdravoval, neboť vždy pocítil u srdce zamrazení, jakmile spatřil její vyschlou, vrásčitou tvář s velkým nosem. Jen tak tak, že mu za pozdrav děkovala, pohrdajíc tím malým cizím knězem, jejž trpěla ve své blízkosti, jen aby se zalíbila monsignorovi Nanimu, mimo to z ohledu k vikomtovi Philibertovi de la Choue, jenž přivedl do Říma tak krásné poutnické výpravy.

Pierre, jsa každého večera svědkem úzkostné radosti a netrpělivé lásky Benedetty a Daria, dal se posléze strhnouti jejich zájmem a rovněž si přál rychlého vyřízení. Záležitost měla býti znovu projednána před kongregací koncilu, jejíž první rozhodnutí rozvodu příznivé bylo anulováno, ježto obhájce manželství monsignore Palma použil svého práva a žádal za dodatečné vyšetřování. Ostatně Svatý otec byl by jistě nepotvrdil toto první rozhodnutí, jež prošlo většinou jediného hlasu. Hlavně šlo tedy o to, získati hlasy mezi deseti kardinály, z nichž kongregace sestává, přesvědčiti je, docíliti více méně jednosvorného usnesení; byl to úkol velice těžký, neboť Benedettin příbuzenský svazek s kardinálem místo aby věc usnadňoval, ještě ji ztěžoval. Chopila se jí totiž vatikánská intrika a kardinálovi sokové snažili se protahováním skandálu znemožniti jeho budoucí kandidaturu na papežský trůn. Tyto hlasy sháněla tedy donna Serafina každého odpoledne, řídíc se radou svého zpovědníka otce Lorenza, k němuž denně docházela do německé koleje, posledního to útočiště jezuitů v Římě, když jim odňata zpráva chrámu di Gesù. Naděje na úspěch vzrůstala hlavně tím, že Prada, rozmrzen a podrážděn, určitě prohlásil, že se k stáním nedostaví. Na opětovná předvolání ani neodpovídal, neboť obvinění z neschopnosti manželství zdálo se mu tím hloupějším a směšnějším, hlavně od té doby, co Lisbeth, jeho veřejná milenka, byla s ním v jiném stavu, o čemž vědělo celé město. Mlčel tedy, tváře se, jako by byl nikdy nebýval ženat, ač se dosud nezahojila rána, kterou utrpěla jeho touha a mužská pýcha, stále jitřena klepy a pochybnostmi o jeho otcovství, které hlavně kolovaly v černém světě. Když tedy protivná strana skládala zbraň a ustupovala, pochopitelno, jak rostly naděje Benedetty a Daria, když donna Serafina, vracejíc se večer ze svých pochůzek, oznamovala, že, jak se domnívá, získala zase hlas některého kardinála.

Leč hrozným mužem, kterého se všichni báli, byl monsignore Palma, advokát oficia zvolený kongregací, aby hájil manželství. Práva měl téměř neomezená, vždy se mohl ještě odvolati a dle libosti záležitost protahovati. Hrozným byl již jeho první plaidoyer,[15] v odpověď na Moranovo podání, v němž pochyboval o žadatelčině panenství, uváděje vědecky případy, kdy ženy, již obcovavší, nepostrádaly tělesných příznaků, které shledaly obě porodní báby, žádaje ostatně za podrobné vyšetření dvěma osvědčenými lékaři, prohlašuje nakonec, že první podmínkou aktu je poslušnost ženy, žadatelka tudíž, i kdyby byla neporušena, nemá práva žádati za zrušení manželství, neboť nemohlo býti dokonáno jen pro její vytrvalý odpor. A proslýchalo se, že připravuje nový plaidoyer, ještě nemilosrdnější prvního, jsa naprosto přesvědčen o správnosti svého názoru. Vzhledem k této energii pravdy a logiky bylo se co obávati, že ani přízniví kardinálové se neodváží Svatému otci raditi ke zrušení manželství. Benedetta upadala znovu v malomyslnost, když tu donna Serafina, vrátivši se z návštěvy u monsignora Naniho, poněkud ji upokojila zprávou, že jistý společný přítel slíbil monsignora Palmu navštíviti. Ale jistě to bude hodně drahé. Monsignore Palma, teolog v záležitostech církevního práva velice zběhlý a naprosto poctivý, zakusil ve svém životě velkou bolest. Již v pokročilém věku zamiloval se šíleně do své chudé, ale čarovně krásné neteře; aby se vyhnul skandálu, nezbývalo mu, než ji provdati za nějakého ničemu, který ji vysával a bil. Prelát prodělával právě hroznou krizi, omrzen neustálým vydíráním, nemaje ostatně sám dosti peněz, aby svému synovci pomohl z bryndy, v níž se ocitl falešnou hrou. Donna Serafina využila situace a zachránila mladého ničemu, zaplativši zaň, ba opatřila mu i místo, aby nemusil od svého strýce ničeho žádati; tento přišel jednoho večera, když již byla tma, a jako by byl spoluviníkem, s pláčem děkoval donně Serafině za její dobrotu.

Toho večera byl Pierre u Daria, když tu vešla Benedetta, smějíc se a radostí tleskajíc rukama.

„Hotovo, hotovo! Právě odchází od tety a přísahal jí věčnou vděčnost. Hle, teď nemůže býti proti nám.“

Dario, méně důvěřiv, otázal se:

„Zavázal se výslovně? Podepsal něco?“

„Jak by to bylo možno? To je choulostivá věc…! Je to prý nadmíru počestný muž.“

Přece však se neubránila novému nepokoji. Což zůstane-li monsignore Palma neochvějným, i přes velkou službu, kterou mu prokázali? To je nyní zaměstnávalo. A znovu bylo jim čekati.

„Dosud jsem ti neřekla,“ promluvila Benedetta po chvíli mlčením, „že jsem se konečně odhodlala k té jejich vyžadované lékařské prohlídce. Ano, dnes ráno byla jsem s tetou u dvou lékařů.“

Usmívala se, nezdajíc se nikterak na rozpacích.

„Nu, a?“ tázal se stejně klidně.

„Nu, shledali, že jsem nelhala, a každý z nich mi vystavil jakés latinské vysvědčení… Zdá se, že toho bylo naprosto zapotřebí, aby monsignore Palma mohl odvolati své tvrzení.“

Pak, obracejíc se k Pierrovi, řekla:

„Ach, pane abbé! Ta latina… Sama bych byla ráda věděla, co v těch listinách stojí, a chtěla jsem vás požádat, aby jste mi je laskavě přeložil. Teta však nechtěla dovoliti a ihned dala listiny přiložiti k aktům.“

Kněz, jsa na velkých rozpacích, odpověděl jen přikývnutím, neboť dobře věděl, že taková vysvědčení obsahují přesný a úplný popis, v jasných slovech, popisujících všechny podrobnosti stavu, barvy a tvaru. Dario a Benedetta neviděli v tom zajisté nic necudného, tato prohlídka zdála se jim okolností zcela přirozenou, ba šťastnou, neboť o ní mělo záviseti celé jejich štěstí.

„Konečně,“ dodala Benedetta, „doufejme, že monsignore Palma osvědčí svou vděčnost; zatím, můj drahý Dario, rychle se uzdrav k tomu krásnému, tak vytouženému dni našeho štěstí!“

Dario však neprozřetelně vstal příliš brzy, jeho rána se opět otevřela, nezbývalo mu tedy než ještě na několik dní ulehnouti. A Pierre dále je bavil každého večera líčením svých procházek. Nyní, nabyv zase odvahy, chodil do všech římských čtvrtí, s nadšením vyhledával klasické památky, uváděné ve všech průvodcích. Tak se jednoho večera přímo s láskou jal hovořiti o hlavních náměstích města, která zprvu shledával všedními, nyní však u nich nacházel rozmanitost, zvláštní osobitý ráz: náměstí del Popolo, tak sluncem zalité, tak ušlechtilé svou monumentální symetrií; náměstí di Spagna, oživené dostaveníčko cizinců, se svým dvojitým schodištěm o sto třiceti dvou stupních, letním žárem vyzlaceným, velkolepým a půvabným; náměstí Colonna, rozsáhlé, stále se hemžící lidmi, nejitalštější náměstí tímto líným, bezstarostným davem, stojícím nebo obcházejícím kolem sloupu Marka Aurelia, čekajícím, až mu bohatství spadne z nebe na hlavu; náměstí Navona, dlouhé, souměrné, pusté od té doby, co se již na něm nekonají trhy, melancholicky vzpomínající na bývalý svůj hlučný život; náměstí Campo dei Fiori naplněné každého rána ruchem ovocného a zelenářského trhu, řadami velkých deštníků, hromadami rajských jablek, paprik, hroznů, za štěkavého přívalu prodavaček a kupujících. Velkým překvapením bylo proň náměstí Kapitolské, které si vždy představoval jako volné, vyvýšené místo ovládající město i celý svět, které však shledal malým, čtverhranným, stísněným mezi třemi paláci, jen na jedné straně s nepatrnou vyhlídkou, omezenou střechami. Nikdo tudy nechodí; přístup jest po svahu vroubeném palmami, jen cizinci dělají zatáčku, aby mohli použíti kočáru. Vozy čekají, turisté se na chvíli zastaví, zdvihajíce nosy k nádherné antické bronzové soše, k Marku Aureliovi na koni, stojící uprostřed náměstí. Ke čtvrté hodině, když slunce zlatí palác vlevo, jehož jemné sochy na hlavní římse se odrážejí od jasného nebe, zdálo by se, že jest to nějaké útulné venkovské náměstíčko, kde ženy sedí na zápraží a pletou a houf otrhaných dětí hraje si tu a honí se, jako škola v době přestávky.

A jiného večera vyprávěl Pierre Benedettě a Dariovi, jaký obdiv v něm budí římské fontány; v žádném jiném městě netryská voda hojněji a nádherněji do mramoru i do bronzu: od člunu na Piazza di Spagna, Tritona na Piazza Barberini, želv na úzkém náměstí, které po nich pojmenováno, až ke třem fontánám na Piazza Navona, kde triumfuje uprostřed obrovské dílo Berniniho, hlavně pak až k obrovské fontáně di Trevi, skvělé a nádherné, kde ve výši je umístěn Neptun mezi vysokými sochami Zdraví a Plodnosti. A jiného večera radostně vypravoval, že konečně si může vysvětliti dojem, kterým naň působí uličky starého Říma, kolem Kapitolu a na levém břehu Tiberu, všude tam, kde jsou baráky přilepeny k boku knížecích paláců: není tu chodníků, chodci jdou klidně uprostřed ulice, mezi povozy, a nikomu nenapadne jíti po kraji, podél domů. Miloval staré čtvrti, křivolaké uličky, malá nepravidelná náměstí, ohromné čtverhranné paláce, jako by zapadlé v tlačenici malých domů, které je zaplavují ze všech stran. Taktéž ve čtvrti Esquilinské, všude schody vykládané oblázky a vroubené bílými kameny, náhlé svahy, terasovité zahrady, semináře a kláštery se zavřenými okny, jako vymřelé příbytky, tu a tam holá zeď, nad níž se tyčí nádherná palma k modrému nebi, čistému, bez poskvrny. Jindy prodlouživ svou večerní procházku ještě dále, ubíraje se podél Tiberu až za most Molle, až do Campagny, vrátil se nadšen objevem klasické krásy, kterou objevil a jaké dosud zřídka poznal. Podél břehů domníval se spatřovati řadu Poussinových obrazů, žlutou, línou řeku, u krajů zarostlou rákosím, nízké, strmé břehy, jejichž křídová bělost ostře se odrážela od zarudlé barvy nekonečné, vlnité pláně, jen na obzoru ohraničené modravými vrchy, několik střízlivých stromů, troska portika, do prázdna zejícího na vysokém úbočí, šikmou řadu světlého skotu, sestupujícího k napajedlu, za nímž pohlížel pastýř, opíraje se o kmen zeleného dubu. Zvláštní krása, široká, z ničeho utvořená, zjednodušená až do přímé a ploché linie, zušlechťovaná velkými vzpomínkami: opět ty římské legie táhnoucí po dlážděné cestě holou Campagnou, opět ten dlouhý středověký spánek, pak probuzení antické přírody v katolické víře, což po druhé učinilo z Říma vládce světa.

Jednoho dne navštívil Pierre Campo Verano, velký římský hřbitov. Večer nalezl u Dariova lože Benedettu a Celii.

„Jak, pane abbé,“ zvolala malá kněžna, „vás baví chodit na návštěvu k mrtvým?“

„Ach, ti Francouzi,“ poznamenal Dario, jehož se nepříjemně dotkla pouhá zmínka o hřbitově, „ti Francouzi! Kazí si radost ze života svou náklonností ke smutným divadlům.“

„Skutečnosti smrti přece nikdo neunikne,“ řekl Pierre mírně. „Nejlépe je hleděti jí tváří v tvář.“

Kníže se nadobro rozmrzel.

„Skutečnost, skutečnost! K čemu to? Není-li skutečnost krásná, nedbám o ni a snažím se nikdy na ni nemysliti.“

Pierre však klidně a s úsměvem vyprávěl dále, jak jej překvapil pěkný stav hřbitova, slavnostní jeho nálada, jíž mu dodávalo jasné podzimní slunce, celé to hýření v mramoru, báječné mramorové sochy náhrobků, mramorové kaple, mramorové pomníky. Zajisté tu působil antický atavismus, znovu tu vyrůstala nádherná mauzolea z Via Appia, přepych a nezměrná pýcha i ve smrti. Hlavně nahoře, kde měla římská šlechta své zvláštní aristokratické oddělení, byla řada opravdových chrámů, obrovských soch, skupiny několika postav, někdy žalostně nevkusné, které však jistě stály miliony. Rozkošným dojmem působila mezi tisy a cypřiši podivuhodná zachovalost, neposkvrněná bělost mramorů, jakoby pozlacených letními žáry, bez mechových skvrn a bez šmouhů od deště, které činí tak melancholickými sochy severních zemí.

Benedetta, dotčena Dariovým rozladěním, přerušila konečně Pierra, tázajíc se Celie:

„Byla honba zajímavá?“

Když Pierre vstoupil, vyprávěla totiž malá kněžna o honbě na lišku, na niž ji její matka zavedla.

„Oh, drahoušku, nic nemůže býti zajímavějším…! Schůzka umluvena na jednu hodinu, tam u náhrobku Caecilia Metella, kde zřízen pod stanem bufet. Sešla se tam spousta lidí, cizinecká kolonie, mladí úředníci z vyslanectví, důstojníci, nečítaje ovšem nás ostatní; mužové měli rudé fraky, mnoho žen jezdecké kostýmy… Vyrazilo se v půl druhé a jízda trvala přes dvě hodiny, takže byla liška chycena až velmi, velmi daleko. Nemohla jsem jich sledovati, přece však jsem viděla, oh, věci nadmíru zajímavé! Jak bylo celé družině přeskočiti vysokou zeď, pak příkopy, ploty… byl to šílený let za smečkou psů… Udály se též dvě nehody, naprosto bezvýznamné: jeden pán si vyvrtnul ruku v zápěstí, jiný si zlomil nohu.“

Dario napjatě naslouchal, neboť štvanice na lišku jsou oblíbenou římskou zábavou pro rozkoš, jakou působí prudká jízda touto římskou Campagnou, tak plochou, a přece plnou překážek, úskoky lišky pronásledované psy, její neustálé kličkování, mnohdy náhlé zmizení, konečně pak dostižení, když klesne únavou; je to hon bez pušky, hon, jehož jediným požitkem je hnáti se v patách tomuto zvířeti, překonati je rychlostí, uštvati je.

„Ach,“ řekl zoufale, „jak je to hloupé býti uvězněnu zde v pokoji! Zemřu zde konečně nudou.“

Benedetta se jen usmála, nevyčítajíc mu tento projev naivní sobeckosti ani se nad ním nermoutíc. Vždyť byla tak šťastna, že jej má zcela pro sebe v tomto pokoji, kde jej ošetřuje! Leč její láska, tak mladá a zároveň tak rozumná, měla v sobě i jistou dávku mateřského citu; dobře chápala, že se příliš nebaví, zbaven obvyklých vyražení, vzdálen svých přátel, jež k sobě nepouštěl v obavě, aby se jim nestala podezřelou báchorka o vymknutém rameni. Žádných zábav, ani divadel, ani návštěv u dam. Hlavně však mu scházelo Corso a trpěl, doopravdy si zoufal, nemoha mezi čtvrtou a pátou hodinou viděti kolem sebe defilovat celý Řím. Proto také, když přišel některý z jeho nejdůvěrnějších přátel, nebylo konce otázkám: potkal toho, objevil se opět onen? Jak skončil flirt třetího, nekoluje městem nějaká nová historka? Samé drobné události, denní klepy, dětinské, chvilkové intriky, jimiž až dosud utrácel svou mužnou sílu.

Celia, jež mu ráda nosila drobné klípky, po chvíli, upírajíc naň jasný pohled svých bezedných, záhadných panenských očí, řekla:

„Trvá to ale dlouho, než se uzdraví vyvrtnuté rameno!“

Což snad uhodlo pravdu toto dítě, neznající jiného zájmu mimo svou lásku? Dario se v rozpacích obrátil na Benedettu, jež se stále klidně usmívala. Leč malá kněžna přeskočila však již na jiný předmět.

„Ach, poslyšte, Dario, včera jsem viděla na Corsu dámu…“

Zarazila se, sama udivena a v rozpaky uvedena touto zprávou, která jí uklouzla. Ihned však statečně pokračovala, jsouc jako přítelkyně od dětství zasvěcena do drobných milostných tajemství.

„Ano, hezkou osůbku, kterou dobře znáte. Měla kytici bílých růží.“

Nyní dala se Benedetta do veselého smíchu a Dario, pohlížeje na ni, smál se s sebou. Hned od prvních dnů jeho nemoci žertovala, že jistá dáma neposílá poptati se, jak se mu daří. Vlastně jej tato roztržka, zcela přirozená, nikterak nemrzela, neboť se mu tento poměr stával nepohodlným. A, ač poněkud dotčen v domýšlivosti hezkého mladého muže, přece byl potěšen zprávou, že má již u Toinetty zástupce.

„Ach,“ vzdychl jen „nepřítomní jsou vždycky v neprávu.“

„Muž, jenž je milován, není nikdy nepřítomen,“ prohlásila Celia se svým vážným a čistým výrazem.

Leč Benedetta povstala a urovnávala podušky za Dariovými zády.

„Nu, nu, můj Dario, všechny strasti jsou již odbyty, budeš jen mně náležeti a milovati jen mne.“

Vroucně na ni pohlédnul a políbil její vlasy, neboť řekla pravdu, nikdy nikoho nemiloval mimo ni; a nemýlila se, doufajíc jej sama míti provždy, jakmile se mu oddá. Od té doby, co jej opatrovala, byla šťastna, shledávajíc jej opět dítětem, jaké milovala druhdy, v oranžovém háji vily Montefiori. Zachoval si jistou chlapeckost, pravděpodobně vysílením svého rodu, jakési dětinství, které lze pozorovati u národů velmi starých; hrál si na posteli s obrázky, celé hodiny se díval na fotografie a smál se jim. Jeho nestatečnost v utrpení ještě vzrostla, chtěl, aby Benedetta byla veselá, aby zpívala, a bavil ji svým roztomilým sobectvím, které jej pudilo sníti s ní o životě v neustálé radosti. Ach, jak to bude krásné žíti stále pospolu ve sluneční záři, nic nedělati, o nic se nestarati, i kdyby se někde řítil svět, ani se tam nepodívati!

„Co však mne velice těší,“ prohlásil náhle Dario, „jest, že se pan abbé konečně do Říma zamiloval.“

Pierre, jenž mlčky naslouchal, rád přisvědčoval. „Pravda.“

„Vždyť jsme vám to říkali,“ poznamenala Benedetta, „je k tomu třeba času, mnoho času, aby bylo možno Řím pochopiti a zamilovati si jej. Kdybyste se tu byl zdržel jen čtrnáct dní, byl byste si o nás odnesl žalostný dojem; kdežto nyní, po dvou dlouhých měsících, můžeme býti klidni: nikdy již nebude vám možno vzpomínati na nás bez lásky.“ Byla rozkošně půvabná při těchto slovech a Pierre se znovu uklonil. Již se mnoho napřemýšlel o tomto zvláštním úkazu a domníval se, že nalezl rozluštění. Kdo přijíždí do Říma, přináší s sebou svůj vlastní Řím, Řím vysněný, v představách tak zušlechtěný, že skutečnost přináší nejsmutnější zklamání. Nutno tedy vyčkati, až se dostaví přivyknutí, až se zmírní nemilý dojem skutečnosti, až obraznost opět započne své okrašlující dílo, aby se skutečnost jevila jen za nádherným závojem minulosti.

Celia vstala a měla se k odchodu. „Na shledanou, drahoušku, a ať je svatba již brzy, že? Dario… Já chci býti nevěstou ještě před koncem tohoto měsíce, ano, ano, přinutím otce, aby uspořádal velkou slavnost… Ach, jak by to bylo roztomilé, kdyby obě svatby mohly býti najednou!“

O dva dny později, po velké procházce v Trastevere a po návštěvě v Palazzo Farnese, pocítil Pierre, jak se v něm vyjasňuje celá strašlivá a melancholická pravda o Římě. Prošel již několikráte Trastevere, jehož ubohé obyvatelstvo vábilo jeho bolestnou lásku k nešťastným a trpícím. Ach, jaká to kloaka bídy a nevědomosti! V Paříži viděl v předměstích hrozná zákoutí, brlohy hrůzy, kde na hromadách hnili lidé. Nic však se nevyrovná této stagnaci ve špíně a v netečnosti. Za nejkrásnějších dnů této země slunce vládne vlhký a mrazivý stín v klikatých, stísněných uličkách, podobných sklepním chodbám; všude zde hrozný zápach, až se chodci hrdlo svírá nevolností, puch zkyslé zeleniny, žluklého tuku, lidské zvěře, směstnané zde ve vlastních výkalech. V pestré směsi, tak milované romantickými umělci, jsou tu nakupeny staré, nepravidelné baráky, s červenými, dokořán otevřenými vraty, polozapadlými v zemi, vnějšími schody, vedoucími do jednotlivých poschodí, dřevěnými pavlačemi, jakoby jen zázrakem se udržující ve prázdnu v rovnováze. A polorozpadlá průčelí, která bylo nutno podepříti trámy, špinavá obydlí, jejichž rozbitými okny je viděti nahou špínu, krámky nejnižšího řádu, celá polní kuchyně líného lidu, jenž ani ohně nerozdělává; smaženiny s kusy polenty, ryby plovoucí v zapáchajícím oleji, vychladlá a oslizlá vařená zelenina, ohromné tuříny, otýpky celeru, špenátu, karfiolu, to vše jest tu na výběr. Maso u řezníků, špatně sekané, je černé, krky dobytčat pokryty jsou nafialovělými kusy sedlé krve. Chléb u pekařů nahromaděn je na prknech jako kulaté kameny; chudé zelenářky nemají jiného zboží než papriku a šišky, které vykládají ve dveřích ověnčených suchými a na motouz navlečenými rajskými jablíčky; jediné poněkud chutnější krámy mají uzenáři, z nichž vycházející ostrá vůně nasoleného masa a sýra poněkud kryje hnusný puch pouličních stok. Loterní sběrny, na nichž vyvěšena tažená čísla v obrovských rozměrech, střídají se s krčmami, které nacházíme každých třicet kroků a které velkými písmeny ohlašují vybraná římská vína: Genzano, Marino Frascati. A po ulicích celé čtvrti hemží se otrhané a špinavé obyvatelstvo, tlupy polonahých dětí, plných hmyzu, prostovlasé ženy v pestrých sukních a kazajkách, křičící a rozkládající, starci nehybně sedící na lavičkách uprostřed bzučících rojů much, obraz lenošivého a rušného života, za neustálého přejíždění vozíků tažených malými osly, mezi nimiž se proplétá muž bičem před sebou ženoucí krůty, několik nepokojných turistů, k nimž se ihned žene houf žebráků. Příštipkáři se klidně usadili na chodnících a pracují tam. Ve dveřích malého krejčího je pověšen starý hrnec, naplněný hlínou, v níž je zasazena tučnolistá rostlina. A ze všech oken, ze všech pavlačí nataženy přes ulici od domu k domu provazy, na kterých se suší prádlo, bezejmenné cáry, jako symbolické vlajky hrozné bídy.

Pierre cítil svou duši proniknutu neskonalým soucitem. Ach, zajisté, ano! Nutno strhnouti tyto zamořené čtvrti bídy a utrpení, kde lid tak dlouho hnil jako v otráveném žaláři, nutno bourati, asanovati, i kdyby při tom měl zmizeti starý Řím, k největšímu pohoršení uměleckého světa. Trastevere se již značně změnilo; proraženy jím nové cesty, prokopanými průlomy vniká čerstvý vzduch a slunce. Kde nebylo dosud možno započíti s přestavbami, zdály se zbytky ještě černějšími, ještě ohavnějšími uprostřed těchto zbořenin, nových průkopů a prázdných stavenišť. Toto vyvíjející se město Pierra nesmírně zajímalo. Jeho přestavba jistě bude konečně úplná, ale jak úchvatný pohled na toto staré město umírající v novém, za takových obtíží! K tomu bylo nutno znáti onen Řím plný špíny, tonoucí ve výkalech, splaškách, zeleninových odpadcích. Nedávno stržené ghetto tak napustilo půdu za dlouhá století lidskou hnilobou, že holé zbořeniště, plné hrobů a jam, dosud vydychovalo morové výpary. Bylo správné, že je nechali tak dlouho na slunci schnouti a čistiti se. V těchto čtvrtích na obou březích Tiberu, kde vykonány značné úpravné práce, shledává se chodec na každém kroku s tímže obrazem: ubíraje se úzkou, páchnoucí uličkou, mrazivě vlhkou, mezi chmurnými domy, jejichž štíty se téměř dotýkají, pojednou se ocitne na mýtině, na sekerou vysekané mýtině uprostřed lesa starých svrabovitých baráků. Jsou zde náměstí se sady, široké chodníky, vysoké bílé budovy sochami ozdobené, celé moderní velkoměsto, leč dosud v začátcích, nedokončené, zavalené rumem, obehnané ploty. Všude začátky projektovaných ulic, obrovské staveniště, které následkem finanční krize hrozí v tomto stavu zůstati provždy, budoucí město zaražené ve svém vzrůstu, ztroskotavší se svými obrovskými začátky, příliš kvapnými a nerozumnými. Přece však bylo to dílo dobré a zdravé, naprosté sociální nutnosti pro moderní velkoměsto, ovšem neměl-li býti starý Řím ponechán hnilobě, jako starodávná zvláštnost, jako muzejní předmět pod sklem uchovávaný.

Pierre, ubíraje se tohoto dne z Trastevere do Palazzo Farnese, kde byl očekáván, učinil okliku a šel ulicemi Pettinari a Giubbonari. První jest zcela tmavá, stísněná mezi vysokou černou zdí nemocnice a protějšími bídnými domky; druhá je oživena stálým proudem lidstva, ozdobena výkladními skříněmi zlatníků, kde se lesknou zlaté řetězy, a výklady obchodníků látkami, přeplněnými modrými, žlutými, zelenými a červenými látkami. A dělnická čtvrť, kterou právě prošel, pak maloobchodnická čtvrť, v níž se nyní ocitl, vyvolávaly v něm dojem čtvrti hrozné bídy, kterou již navštívil, kde žalostné davy sešlých pracovníků, nedostatkem práce donucených k žebrotě, tábořily v nádherných a opuštěných stavbách na Prati di Castello. Ach, ten ubohý, smutný lid, jenž nevyrostl z dětského věku, udržován v nevědomosti, v divošské lehkověrnosti staletími kněžské vlády, jenž tak uvyknul noci své neinteligence, tělesnému utrpení, že i dnes stojí stranou sociálního probuzení, spokojen, že se dle libosti může těšiti svou pýchou, leností a sluncem! Ve své skleslosti zdá se slepým a hluchým, dále žije dřívějším netečným životem, nedbaje rozruchu nového Říma kolem sebe, a necítí ničeho jiného než nové strasti, ježto byly strženy staré čtvrti, kde bydlil, změnily se zvyky, potraviny byly zdraženy; jako by mu překáželo světlo, čistota, zdraví, ježto bylo zaplaceno dělnickou a peněžní krizí. Leč, ať to bylo úmyslně, či bezděky, Řím byl vlastně jedině pro ten lid čištěn, přestavován; neboť po všech těchto přeměnách přijde demokracie, lid zdědí v budoucnosti město, odkud je nyní vyháněna špína a nemoci, kde konečně se zorganizuje zákon práce a ubije bídu. A proto, stěžuje-li si kdo na oprášené a střízlivě upravené zříceniny, na Colosseum zbavené břečťanu a křoví, divokých svých rostlin které mladé Angličanky vkládaly do svých herbářů, horlí-li proti ohyzdným pevnostním zdem, které svírají Tiber, oplakávaje romantické staré břehy s jejich zelení a až do vody sahajícími domky, nechť si uvědomí, že život vzniká ze smrti a že budoucnost nutně musí vykvésti z prachu minulosti.

Přemýšleje o těchto věcech, došel Pierre na pusté a přísné náměstí Farnese, se zavřenými domy a dvěma jeho fontánami, z nichž jedna za hlubokého ticha v plném slunci chrlila nekonečnou řadu perel; chvíli pohlížel na holou a monumentální fasádu těžkopádného, čtverhranného paláce, na jeho vysoká vrata, nad nimiž vlála trojbarevná vlajka, na třináct oken v průčelí a na pověstný vlys, tak podivuhodné práce. Pak vešel. Očekával jej jeden z přátel Narcisse Haberta, attaché vyslanectva při královském dvoře, jenž byl slíbil, že jej provede obrovským tímto palácem, nejkrásnějším v Římě, který Francie najala pro své vyslanectví. Ach, obrovského toho paláce, skvělého a odumřelého, s rozsáhlým dvorem obklopeným portikem, dvorem vlhkým a smutným, s obrovským schodištěm o nízkých stupních, s nekonečnými chodbami, galeriemi a ohromnými sály! Byla to svrchovaná nádhera ve smrti, ledový chlad čišel ze zdí a pronikal až do kostí lidské mravence, kteří se odvážili pod tyto klenby. Attaché doznal s diskrétním úsměvem, že vyslanectví tu není nikterak příjemno, neboť v létě se tu peče a v zimě mrzne. Trochu života a veselosti že jest jen v části obývané vyslancem, v prvním poschodí, jehož okna vedou na řeku. Tam, ze slavné galerie Carraccio jest viděti Janiculus, zahrady Corsini, Acqua Paola nad San Pietro in Montorio. Leč jídelna, pokoje, síně, které pak následují, obývány personálem, jsou již opět ve chmurném stínu poboční uličky. Všechny tyto rozsáhlé místnosti, sedm až osm metrů vysoké, mají stropy pokryté malbami nebo skulpturami, stěny holé, někdy ozdobené freskami, nábytek všeho druhu, nádherné staré konzoly vedle všelijakého moderního braku. A smutný tento dojem jest ještě truchlivější v parádních místnostech, v přijímacích salonech, které jsou ve hlavním průčelí vedoucím na náměstí. Není tu nábytku ani čalounů, jen zkáza a úpadek, nádherné sály jsou pusty, všanc vydány pavoukům a myším. Vyslanectví zaujímá jen jeden z nich a umístilo zaprášený archiv na nenatřených stolech, po zemi, ve všech koutech. Vedlejší obrovský sál deset metrů vysoký, zaujímající dvě poschodí, který si vyhradil majitel, bývalý král neapolský, jest hotovým skladištěm, kde se válejí modely, nedokončené sochy a velmi krásný sarkofág, mezi hromadami všelikých střepů a haraburdí. A to jest jen část paláce: přízemí jest naprosto neobydleno, naše římská škola zaujímá malou část druhého poschodí, kdežto vyslanectví se tísní v nejobytnější části prvního patra, ostatek nechávajíc nepoužit, zavírajíc dveře na oba západy, aby se uspořilo zbytečné zametání. Zajisté, jest královským obydlím tento palác, vystavěný papežem Pavlem III., v němž po celé století bez přestání sídlili kardinálové; ale jak kruté nepohodlí, jak hrozná melancholie v této obrovské zřícenině, kde jsou tři čtvrtiny místností mrtvy, zbytečny, neobyvatelny, od života odříznuty! A večer, oh, večer, kdy průjezd, dvůr, schodiště, chodby zahaleny jsou hustou tmou, s níž marně zápolí několik čadících plynových plamenů, jak nekonečná cesta touto truchlivou kamennou pouští, než dojdeme do teplého a přívětivého vyslancova salonu!

Pierre odcházel vzrušen, v hlavě mu hučelo. A v jeho myšlenkách objevovaly se všechny ostatní paláce, všechny velké římské paláce, které zhlédl na svých procházkách, zbavené lesku a bývalého skvělého knížecího života, klesnuvší v hodnotu nepohodlných činžovních domů. Co s těmi galeriemi a nádhernými sály dnes, kdy žádné jmění by nestačilo k tak nádhernému životu, pro jaký byly stavěny, ba ani na služebnictvo nezbytné k jejich udržování? Knížata, jako kníže Aldobrandini, kteří bydlí ve svých palácích sami se svými rodinami, jsou velmi vzácni. Téměř všichni pronajímají starodávná obydlí svých předků společnostem, soukromníkům, ponechávajíce si jen jedno poschodí, někdy dokonce jen prostý byt v nejtemnějším koutku. Pronajat je palác Chigi, přízemí bance, první poschodí rakouskému vyslanectví, kdežto kníže se svojí rodinou sdílí druhé poschodí s jistým kardinálem. Pronajat jest i palác Sciarra, první poschodí ministerstvu zahraničních záležitostí, druhé jistému senátorovi, kdežto kníže se svou matkou obývá jen přízemek. Pronajat je palác Barberini, přízemí, první i druhé poschodí soukromníkům, kdežto kníže bydlí ve třetím patře, v bývalých pokojích pro služebnictvo. Pronajat jest palác Borghese, přízemí obchodníku se starožitnostmi, první patro zednářské loži, ostatek pak rozdělen v občanské byty; kníže sám ponechal si pouze tři pokoje. Pronajat palác Odelscalchi, pronajat palác Colonna, pronajat palác Doria; a knížata vedou v nich skromný život dobrých domácích pánů, snažících se docíliti co největšího výtěžku ze svých nemovitostí, aby vyšli. Dech zkázy zavál mezi římské patricie, největší bohatství vzala za své ve finanční krizi, jen málokteré vytrvalo, ale jaké to bylo bohatství, nehybné a mrtvé, neschopné obnovení ani obchodem, ani průmyslem. Mnozí knížata, kteří se pustili do spekulací, přišli na mizinu. Ostatním, zastrašeným a stiženým obrovskými daněmi, pohlcujícími téměř třetinu jejich příjmů, nezbylo než přihlížeti, jak se nehybné jejich poslední miliony vyčerpávají, dědictvími rozpadávají, umírají, jako peníze, jako všechno umírá a zaniká, neoživuje-li se ze živoucí půdy. Jest to jen otázkou času, neboť konečná zkáza je neodvratná, jakoby osudem určená. A ti, kdož se odhodlali k pronájmu, zápasí ještě o život, snaží se přizpůsobiti nynější době a alespoň zalidniti své pusté, příliš rozsáhlé paláce; naproti tomu smrt již vchází k jiným, kteří zarytě a hrdě se zavírají ve hrobce svého rodu. Tak tomu jest v hrozivém paláci Boccanera, rozpadávajícím se v prach, kde v mrazivém stínu a tichu je slyšeti jen občas starý kardinálův kočár, vyjíždějící nebo se vracející s temným rachotem na dvůr travou porostlý.

Pierre byl zejména překvapen těmito dvěma návštěvami, v Trastevere a v Palazzo Farnese, neboť obě se vzájemně osvětlovaly a přivedly jej k závěru, který se v něm ještě nikdy nevytříbil s tak hroznou určitostí: lidu dosud není a šlechty záhy již nebude. Tato myšlenka jej nyní pronásledovala, jako by nastával konec světa. Lid poznal tak bídný, tak nevědomý a rezignovaný, že shledával nutnost dlouhých let výchovy a vzdělávání, aby byl vyveden z dlouhého dětství, ve kterém jej udržuje historie a podnebí, a aby utvořil silnou, zdravou, pracovitou demokracii, vědomou si právě tak svých práv jako povinností. Aristokracie dokonává ve svých rozpadajících se palácích, jest to rasa vysílená, zvrhlá, s krví ostatně tak pomíšenou krví americkou, rakouskou, polskou, španělskou, že čistá římská krev je vzácnou výjimkou; nemluvě o tom, že již neslouží ani meči, ani církvi, odmítajíc sloužiti konstituční Itálii, opouštějíc Svaté kolegium, kde se odívají v purpur již jen povýšenci. A mezi ubohými dole a mocnými nahoře není dosud pevného měšťanstva, silného novou mízou, dosti vzdělaného a dosti rozumného, aby v této přechodní době vychovávalo národ. Měšťanstvo sestává z bývalých sluhů, bývalých chráněnců knížat, z pachtýřů šlechtických pozemků, ze správců, notářů nebo advokátů spravujících jejich jmění; dav úředníků a zřízenců všech tříd a všech stupňů, poslanců a senátorů, které vláda přivedla z venkova; a konečně z roje žravých supů, kteří padli na Řím, z takových Pradů, Sacců, vykořisťovatelů, kteří se sběhli ze všech koutů království a rvou svými zobáky a spáry vše, lid i šlechtu. Pro koho tedy byly všechny práce? Pro koho ty obrovské práce v novém Římě, nadějí a pýchou tak přemrštěné, že nebylo je možno ukončiti? Ozývá se praskot a hrůza budí ve všech bratrských duších žalostný nepokoj. Ano, hrozí zkáza, neboť není dosud lidu, není již šlechty, ale žravé měšťanstvo kořistí mezi troskami. Jak strašlivým symbolem jsou tyto nové paláce, stavěné dle obrovského vzoru paláců starých, tyto ohromné, nádherné paláce pro sta tisíce duší marně očekávaných, tyto paláce, v nichž se mělo usaditi rostoucí bohatství, triumfální přepych nového hlavního města světa, které však se staly žalostnými brlohy, špinavými a již se rozpadávajícími útulky nejnižší třídy, všech žebráků a tuláků!

Večer, když již byla úplná tma, zašel si Pierre na hodinku na nábřeží Tiberu, před palácem Boccanera. Miloval toto osamělé místo, nedbaje výstrah Victorininých, jež tvrdila, že tam není bezpečno. A vskutku, za takové inkoustově černé noci nebyl by si mohl nějaký bandita vybrati tragičtější dekoraci. Nikde živé duše, nikde chodce; ticho, tma a samota vpravo, i vlevo, i naproti. Ohrady obklopující obrovské staveniště bránily v cestě i psům. Na rohu paláce utonulého ve tmě plápolal plynový plamének a ocitnuv se vysokou navážkou velmi nízko, osvětloval matnou svojí září téměř při zemi kostrbaté nábřeží, a ležící tam materiál, hromady cihel a stavebního kamení, vrhaly obrovské míhající se stíny. Vpravo třepotalo se několik světélek na mostě San Giovanni Fiorentino a v oknech nemocnice svatého Ducha. Vlevo, v neurčité prohloubenině řečiště mizely ve tmě vzdálené čtvrti. V naproti ležícím Trastevere podobaly se skupiny domů na pobřeží s několika žlutými okénky kalným světlem ozářenými bledým, nezřetelným přízrakům; kdežto nad nimi se vypínající Janiculus byl označen jen černým pruhem, v němž se zcela nahoře míhala tři světla nějaké pěšiny jako trojúhelníkové souhvězdí. Pierre hlavně miloval Tiber, tak melancholicky vznešený v této noční době. Opřen o kamenné zábradlí dlouho pohlížel, jak teče mezi novými zdmi, které tmou nabývaly vzhledu vězení vystavěného pro nějakého obra. Pokud se svítilo v protějších domech, mohl sledovati, jak plynou těžké vlny, jak odrážející se v nich světla jim dodávají tajemné životnosti. A spřádal nekonečné sny o slavné minulosti této řeky, často vzpomínal na pověsti, dle nichž spočívají pohádkové poklady v bahně jejího řečiště. Při každém vpádu barbarů, hlavně pak při plenění Říma házeny prý do řeky poklady chrámů a paláců, aby se nestaly kořistí vítězů. Ony zlaté pruhy, chvějící se v kalné vodě, zdaž to není zlatý, sedmiramenný svícen, Titem přinesený z Jeruzaléma? A bílé ony odlesky, vlnami stále roztřásané, zdaž nejsou to prosvítající běloskvoucí sloupy a sochy? A hluboký ten lesk, jakoby jiskřící malými plaménky, zdaž nevychází z hald drahých kovů, pohárů, nádob, klenotů drahokamy zdobených? Jaký to sen zhlédnouti v lůně staré řeky skrytý život těchto pokladů, dřímajících zde již takovou řadu století, a jaká naděje v obohacení a zpyšnění národa báječnými těmito nálezy v Tiberu, kdyby jednou bylo možno jeho řečiště vysušiti a prohledati, jak bylo již projektováno! Snad zde spočívá štěstí Říma.

Leč Pierre, opíraje se za černé této noci o zábradlí, přemýšlel jen o přísné skutečnosti. Pokračoval v úvahách uplynulého dne, které v něm vyvolaly návštěvy v Trastevere a v Palazzo Farnese. Stoje nad touto mrtvou řekou, dospíval k závěru, že volba Říma za moderní hlavní město byla velmi nešťastná a jí že trpí celá mladá Itálie. Věděl ovšem, že volbě té nebylo vyhnutí, neboť Řím byl králem slávy, antickým vládcem světa, jemuž předpověděna věčnost, a bez něho zdála se vždy národní jednota nemožností; bez Říma nemohla Itálie existovati, s Římem existovala tak těžce, toť bylo nanejvýše smutné!

Ach, tato mrtvá řeka jak temného hlasu zkázy nabývala této noci! Ani jediné bárky, ani nejmenšího záchvěvu obchodní nebo průmyslové činnosti řek přivádějících život v srdce velkoměsta! Ovšem, sdělávány krásné plány, Řím měl se státi námořním přístavem, měly býti podniknuty obrovské práce, řečiště vyhloubeno, aby i lodi velkého ponoru mohly plouti až k Aventinu; to však byly jen chiméry a konec konců nejvýše snad vyčistí ústí řeky stále bahnem zanesené. A jiná příčina agonie, římská Campagna, tato mrtvá poušť, protékaná mrtvou řekou, obklopující Řím neplodným pásem? Mluvilo se sice o jejím zavodnění a osázení; marně přetřásána otázka, byla-li za starých časů úrodná; a Řím stojí dále uprostřed svého obrovského hřbitova, jako město minulosti, provždy oddělené od moderního světa tímto suchopárem, na němž se nahromadil prach celých staletí. Zeměpisné důvody, které mu druhdy daly vládu nad celým známým světem, dnešního dne již neexistují. Centrum civilizace se znovu posunulo, středozemní moře rozděleno mezi mocné národy. Všechno směřuje k Milánu, městu obchodu a průmyslu, kdežto Řím je pouhým průchodním městem. A ani pětadvacet let svrchovaného úsilí nedovedlo jej vytrhnouti z nepřemožitelného spánku, jemuž stále více podléhá hlavní město, které mělo býti improvizováno příliš rychle, zůstalo v tísni a téměř na mizinu přivedlo celý národ. Vláda, sněmovna, úřady, přistěhovalci, všichni jsou zde jen na čas a při prvních vedrech prchají před smrtícím podnebím; hotely a obchody se tedy zavírají, ulice a náměstí se vyprazdňují, město, jež si dosud nezískalo vlastního života, odumírá, jakmile je opustí umělý jeho život. Vše tedy zůstává tak a čeká, v tomto strnulém městě, kde se obyvatelstvo ani nemnoží, ani neztenčuje, kde by bylo potřebí nového přívalu peněz a lidí, aby byly dokončeny a obydleny obrovské, zbytečné stavby nových čtvrtí. A je-li pravda, že budoucnost vzkvétá vždy z prachu minulosti, nezbývá než doufati. Není-liž však půda již vyčerpána, a když z ní již ani stavby nerostou, nevyschla v ní rovněž provždy míza, z níž rostou zdraví lidé, mocné národy?

S pokračující nocí zhasínala světla v protějším Trastevere jedno po druhém. A Pierre, zmožen beznadějností, zůstal ještě dlouho nakloněn nad zčernalými vodami. Byla naprostá tma, zmizel i stín Janicula a zbývaly jen tři plynové plaménky, zářící na jeho vrcholu jako souhvězdí. Žádný odlesk nečeřil již hladinu Tiberu zlatým chvěním a v tajemném proudu netančily již chimérické vidiny pohádkových pokladů; bylo po legendě, po sedmiramenném zlatém svícnu, po zlatých nádobách a zlatých špercích, celý ten sen o antických pokladech zapadl do noci, jako antická sláva Říma sama. Nikde záblesku světla, nikde zvuku, jen kdesi vpravo těžký hukot stokou chrlených neviditelných vod. I řeka zmizela a Pierre jen tušil v temnotě olověný její tok, tíživé stáří, staletou únavu, nekonečný smutek a touhu po zaniknutí tohoto prastarého a přeslavného Tiberu, tekoucího nyní již jen jakoby mrtvým světem. Jen širé, skvělé nebe, věčné a nádherné rozvinovalo skvělý život svých miliard hvězd nad řekou stínů, tekoucí okolo trosek na tři tisíce let starých.

Pierre, než se odebral do svého příbytku, zastavil se na chvíli v Dariově pokoji; nalezl tam Victorinu, jež vše připravovala na noc. Křižovala se, když vypravoval, kde byl.

„Jak, pane abbé, v tuto hodinu jste ještě chodil po nábřeží?! Chcete asi též dostati nějakou ránu nožem… Ach ano, já bych si v tom prožluklém městě tak pozdě nevyšla!“

S obvyklou nenuceností se pak obrátila ke knížeti, jenž seděl v lenošce a usmíval se.

„Víte, to děvče, Pierrina, již nepřišla, ale viděla jsem ji obcházet tam dole, kolem staveniště.“

Dario jí pokynul, aby mlčela, obrátiv se pak ke knězi, řekl:

„Přece jste s ní mluvil! Už je to opravdu hloupé… Uvidíte, že mi ten divoch Tito přijde vrazit nůž ještě do druhého ramene!“

Náhle se odmlčel, spatřiv před sebou Benedettu, jež mu přišla přáti dobré noci; nepozorovaně vstoupivši, naslouchala. Dario ocitl se v nesmírných rozpacích, chtěl mluviti, vysvětlovati jí, že je v té věci naprosto nevinen. Usmála se však a něžně mu řekla:

„Můj Dario, věděla jsem o této historii. Přece mne nepovažuješ za tak hloupou, abych nebyla o tom přemýšlela a pochopila. Přestala jsem se tě vyptávat jen proto, že jsem všechno věděla, a přesto tě stále milovala.“

Byla ostatně velmi rozradostněna, neboť se právě téhož večera dozvěděla, že monsignore Palma, obhájce manželství v záležitosti jejího rozvodu, projevil vděčnost za službu prokázanou jeho synovci, předloživ nový memoriál, jí příznivý. Ovšem, že se prelát neprohlásil úplně pro ni, nechtěje býti příliš nedůsledným; ale obě předložená lékařská vysvědčení dovolila mu připustiti, že důkaz panenství je proveden; a přehoupnuv se přes fakt, že příčinou nedokonání manželství byl manželčin odpor, obratně seskupil několik důvodů, dokazujících nutnost rozvodu. Ježto všechna naděje na sblížení je vyloučena, zřejmě prý jsou oba manželé ve stálém nebezpečí, že se prohřeší. Učinil jemnou narážku na manžela, naznačiv, že tomu nebezpečí již podlehnul, pak vynášel mravnost a zbožnost ženy, všechny ctnosti, které měly býti zároveň dokladem její pravdomluvnosti. Nevysloviv se však úplně, ponechal úsudek moudrosti kongregace. Ježto však nyní monsignore Palma téměř opakoval vývody advokáta Morana a ježto Prada tvrdošíjně odmítal dostaviti se k výslechu, zdálo se nepochybným, že kongregace odhlasuje zrušení manželství valnou většinou, což dovolí Svatému otci blahosklonně jednati.

„Ach, můj Dario, naše žaly blíží se ke konci… Ale co peněz, co peněz to stojí! Teta říká, že nám zbude sotva tolik, abychom mohli píti vodu.“

A smála se v krásné bezstarostnosti vášnivě milující ženy. Ne, že by jednání kongregace bylo tak drahé, neboť v zásadě konalo se zdarma. Bylo však bez konce drobných výloh, bylo nutno platiti všem podřízeným úředníkům, za lékařské prohlídky, za opisy, za memoriály, za plaidoyery. Konečně, ač hlasy kardinálů samozřejmě přímo nekupovány, přece některé přišly velmi draho, bylo-li nutno získati si vliv některých stvůr v okolí Jejich Eminencí. Nemluvě o tom, že ve Vatikáně značné dary, jsou-li s taktem podány, jsou rozhodujícími důvody, které odstraňují největší obtíže. A konečně synovec monsignora Palmy stál hrůzu peněz.

„Viď, můj Dario, ježto jsi již uzdraven, ať nám dovolí rychle se vzíti, toť vše, čeho od nich žádáme…? Chtějí-li, dám jim ještě své perle, jediné bohatství, které mi zbylo.“

Dario se smál též, neboť peníze neměly v jeho životě nikdy váhu. Nikdy jich neměl, kolik by si byl přál, a prostě doufal, že bude stále žíti u strýce kardinála, jenž mladé manžele nenechá jistě na holičkách. Ve stísněných stávajících poměrech nebylo v jeho očích sto tisíc, dvě stě tisíc ničím, neboť slyšel, že některé rozvody stály až pětkrát sto tisíc. A nalezl jen žertovnou odpověď.

„Dej jim také můj prsten, drahoušku, dej jim vše; budeme žíti šťastně v tomto starém paláci, i kdyby nezbývalo než prodati nábytek.“

Byla nadšena, uchopila do dlaní jeho hlavu a v návalu vášně vroucně líbala jeho oči.

Pojednou se obrátila k Pierrovi.

„Ach, promiňte, pane abbé, mám pro vás vzkaz… Ano, monsignore Nani, jenž nám právě přinesl dobré zprávy, mi uložil, abych vám vyřídila, že na sebe dáváte příliš zapomínati a že byste měl něco podniknouti na obranu své knihy.“

Pierre žasnul.

„Ale vždyť on sám mi poradil, abych žil co možno v ústraní.“

„Zajisté… Zdá se však, že nadešla vhodná chvíle, abyste dělal návštěvy, zastával svou věc, zkrátka, abyste tím hnul. A k tomu podařilo se mu vyzvědět jméno referenta, jemuž uloženo vaši knihu prozkoumati: je to monsignore Forano, jenž bydlí na Piazza Navona.“

Pierrův úžas rostl. Nikdy se totiž nestávalo, aby se někdo dozvěděl jméno referentovo, jež naopak zůstávalo tajno, aby byla zajištěna naprostá volnost rozsudku. Což mělo nastati nové období jeho pobytu v Římě? Omezil se na odpověď:

„Dobrá, budu jednati, budu dělati návštěvy.“

Hned druhého dne chtěl se Pierre dáti do boje, maje jedinou myšlenku, vše co nejrychleji ukončiti. Byl však na vahách: u koho zaklepati nejdříve? U koho vykonati první návštěvu, nemá-li se dopustiti chyby v tomto tak složitém a tak marnivém světě? Na štěstí, otvíraje dveře, zahlédnul na chodbě dona Vigilia, kardinálova sekretáře, i požádal jej, aby k němu na okamžik vstoupil.

„Prokážete mi službu, pane abbé. Svěřím se vám, neboť potřebuji rady.“

Cítil, že jest jistě do všeho zasvěcen a o všem zpraven, soudě dle přehnané a bázlivé mlčenlivosti tohoto hubeného mužíčka šafránové pleti, jenž se stále třásl zimnicí a jenž se dosud zdál před ním prchati, jako by se bál, že si nějak zadá. Od nějakého času choval se však méně plaše a jeho černé oči vždy zaplály, kdykoli potkal svého souseda, jako by byl sám podlehl netrpělivosti, kterou on zajisté plane, jsa odsouzen k nečinnosti na tak dlouhou dobu. Také se nesnažil vyhnouti se této rozmluvě.

„Promiňte laskavě, že vás vedu do takového nepořádku,“ řekl Pierre. „Právě dnes ráno jsem dostal z Paříže prádlo a zimní šaty… Představte si, přijel jsem jen s malým kufříkem, s potřebami tak na čtrnáct dní, a teď jsem tu již téměř tři měsíce, ale moje záležitost není ani o krok dále, než byla v den mého příjezdu.“

Don Vigilio lehce přikývl hlavou.

„Ano, ano, vím.“

Pierre mu tedy vysvětlil, že mu monsignore Nani po komtese vzkázal, aby jednal, aby dělal návštěvy, aby svou knihu hájil; že jest ve velkých rozpacích, nevěda, v jakém pořádku má návštěvy konati, aby si neublížil. Na příklad, neměl by nejdříve vyhledati monsignora Forana, jemuž, jak mu bylo sděleno, uloženo prozkoumati jeho knihu a referovati o ní?

„Ach,“ vykřikl don Vigilio s ustrnutím, „monsignore Nani šel tak daleko, že vám řekl jméno…! Ach, toť ku podivu, nikdy bych to byl neřekl!“

A zapomínaje se, popustil uzdu vášni.

„Ne, ne, monsignorem Foranem nezačínejte. Nejprve vykonejte velmi pokornou návštěvu u prefekta kongregace Indexu, u Jeho Eminence kardinála Sanguinettiho, protože by vám nikdy neodpustil, že jste šel složit první poklonu někomu jinému, kdyby se toho někdy dozvěděl…“

Zarazil se a lehce se chvěje v zimnici, dodal tišeji:

„A dozvěděl by se toho, zde se nic neutají.“

Pak, jako by podléhal náhlému návalu sympatie, uchopil cizího kněze za obě ruce.

„Drahý pane Fromente, přísahám vám, že bych byl velmi šťasten, kdybych vám mohl něčím prospěti, neboť jste poctivá duše a počíná mi vás býti líto… Nesmíte však ode mne žádati nemožností. Kdybyste věděl, kdybych vám mohl svěřiti, jaká nebezpečí nás obklopují…! A přece, myslím, že vám již dnes mohu říci, abyste ani v nejmenším nespoléhal na mého pána, Jeho Eminenci kardinála Boccaneru. Několikráte se přede mnou vyslovil o vaší knize s naprostým nesouhlasem… Jest to však světec, muž nade vše počestný, a nebude-li se vás zastávati, nebude vám škoditi, zachová neutralitu z ohledu na svou neteř, komtesu, kterou zbožňuje a jež vás vzala v ochranu… Až s ním zase budete mluviti, nehajte tedy svou věc, nic by to nebylo platno a nanejvýš by jej to rozčililo.“

Pierre nebyl příliš zarmoucen tímto sdělením, neboť pochopil hned po prvním setkání s kardinálem a za několik dalších návštěv, které mu od té doby učinil, že v něm nikdy nebude míti leč protivníka.

„Navštívím jej tedy a poděkuji mu za jeho neutralitu,“ řekl.

Don Vigilio se znovu zděsil:

„Ne, ne, nečiňte toho, mohl by uhodnouti, že jsem vám to řekl já, a bylo by zle! Mé postavení by bylo otřeseno… Ničeho jsem neřekl, ničeho jsem neřekl! Navštivte především kardinály, všechny kardinály. A, viďte? Ničeho více jsem vám neřekl!“

Toho dne nechtěl vskutku dále hovořiti a chvěje se, opustil pokoj, rozhlížeje se na chodbě na všechny strany plamennýma očima, pln nepokoje.

Pierre se hned vybral na návštěvu ke kardinálovi Sanguinettimu. Bylo deset hodin, doufal tedy, že jej zastihne. Kardinál bydlil vedle kostela San Luigi dei Francesi, v tmavé a úzké uličce, v prvním poschodí malého paláce měšťansky zařízeného. Nebyla to obrovská zřícenina knížecí a melancholické velikosti, v jaké tvrdošíjně setrvával kardinál Boccanera. Bývalé oficiální obydlí zmenšeno a uskrovněno, jako celý život. Nebylo tu trůnního sálu ani velkého rudého klobouku, zavěšeného pod baldachýnem ani křesla ke zdi obráceného, očekávajícího papežovu návštěvu. Dvě místnosti sloužily za předpokoje, pak byl salon, v němž kardinál přijímal vše bez přepychu, ba bez nejnutnějšího pohodlí; mahagonový nábytek z doby císařství, čalouny a koberce opotřebované, plné prachu.

Návštěvníkovi bylo dlouho zvoniti; konečně pootevřel sluha dveře, a bez spěchu si oblékaje kabát, odvětil, že Jeho Eminence je od včerejška ve Frascati.

Tu si Pierre vzpomněl, že kardinál Sanguinetti je vskutku jedním ze suburbikálních biskupů. Ve Frascati, na svém biskupství, měl vilu, v níž trávil občas několik dní, když si chtěl odpočinouti nebo když jej k tomu nutil politický důvod.

„A vrátí se Jeho Eminence brzo?“

„Ach, to nevíme… Jeho Eminence churaví… Máme přísně nakázáno, abychom tam nikoho neposílali jej obtěžovat.“

Když se Pierre opět ocitnul na ulici, byl všecek zmaten tímto prvním nezdarem. Ježto bylo nyní na spěch, má se bez dalšího zdržování odebrati k monsignoru Fornarovi, jenž bydlí nedaleko, na Piazza Navona? Rozpomněl se však na doporučení dona Vigilia, aby nejprve navštívil kardinály; a tu ho napadlo, aby šel ihned ke kardinálu Sarnovi, s nímž se seznámil o pondělcích donny Serafiny. Ač dobrovolně žil v ústraní, všeobecně byl považován za jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších členů Svatého kolegia, přesto však prohlásil jeho synovec Narcisse, že nezná člověka omezenějšího, jde-li o záležitost vymykající se jeho obvyklému zaměstnání. Ač nezasedal v kongregaci Indexu, přece mohl dobře poraditi a po případě působiti svým velkým vlivem na své kolegy.

Pierre zaměřil přímo do paláce Propagandy, kde jistě věděl, že kardinála nalezne. Tento palác, jehož těžkopádné průčelí lze spatřiti z Piazza di Spagna, jest obrovská stavba, holá a masivní, zaujímající celý komplex mezi dvěma ulicemi. A Pierre tu zabloudil se svou bídnou italštinou, vystupoval po schodech, místo aby sestupoval, naprosto se nevyznal v labyrintu schodišť, chodeb a sálů. Konečně šťastně nalezl kardinálova sekretáře, mladého, přívětivého kněze, s nímž se již byl setkal v paláci Boccanera.

„Ale ovšem, myslím, že vás Jeho Eminence jistě přijme. Učinil jste dobře, že jste přišel tuto hodinu, neboť jest zde vždy dopoledne… Račte mne následovat, prosím.“

Nastala nová cesta. Kardinál Sarno, dlouholetý sekretář Propagandy, předsedal zde nyní jako kardinál komisi, jež měla na starosti církevní organizaci oněch krajů Evropy, Afriky a Oceánie, které byly teprve nedávno získány katolicismu; a v této hodnosti měl zde svou pracovnu, kanceláře, celé administrativní zařízení, kde vládl jako zuřivý úředník, jenž zestárnul na svém koženém křesle, nikdy nevyšed z úzkého okruhu zelených desek svých akt, neznaje ze světa nic jiného než pohled na ulici, na chodce a povozy pohybující se pod jeho okny.

Na konci tmavé chodby, kde bylo nutno po celý den svítiti, zanechal tajemník svého hosta na lavičce. Po nekonečné čtvrthodině se vrátil, tváře se starostlivě a vlídně.

„Jeho Eminence je zaměstnána, má právě konferenci s odcházejícími misionáři. Nebude to však dlouho trvati, mám vás uvésti do jeho pracovny, tam laskavě počkejte.“

Když Pierre osaměl, jal se zvědavě prohlížeti zařízení pracovny. Byla to dosti prostranná místnost, bez přepychu, vylepená zeleným papírem, s nábytkem z černého dřeva potaženým zeleným damaškem. Dvě úzká okna, vedoucí do pobočné uličky, osvětlovala matným světlem zatemnělé zdi a vybledlý koberec; mimo dvě konzoly stál tam jen psací stůl, prostý stůl z černého dřeva potažený odřenou látkou, ostatně tak přeplněný, že mizel pod balíky akt a všelikých papírů. Pierre se na okamžik přiblížil a pohlédl na prosezenou židli, na plentu proti průvanu, na starý kalamář inkoustem postříkaný. Záhy však pocítil vzmáhající se nevolnost v tomto tíživém, mrtvém vzduchu, ve znepokojujícím tichu, rušeném jen tlumeným hlukem z ulice.

Když pak se jal zvolna pokojem přecházeti na dél i na šíř, pojednou spatřil mapu visící na zdi; pohled na ni jej zaujal a vzbudil v něm tolik hlubokých myšlenek, že zapomněl na vše ostatní. Byla to barevná mapa katolického světa, mapa celé zeměkoule, na níž byla různými barvami označena jednotlivá území, dle toho, byl-li v nich katolicismus vítězný, neomezeně vládnoucí, či byl-li ve stálém boji proti nevěřícím; tyto poslední okresy byly rozděleny podle organizace vikariátů a prefektur. Nebylo-liž to grafické znázornění všech staletých snah katolicismu, usilování o všesvětovou vládu, po které dychtil od prvotních dob a o kterou bez ustání usiloval? Bůh dal svět své církvi, té však jest teprve bojovati o své právo, neboť zatvrzele tu dále vládne blud. Trvá tedy věčný boj, ještě za našich dnů zápasí se s nepřátelským náboženstvím, jako tomu bylo v oněch dobách, kdy se apoštolově rozešli z Judska hlásat evangelium. Ve středověku nastal velký úkol zorganizovati dobytou Evropu, přičemž byl vyloučen pokus o smír s rozštěpenskými církvemi v Orientu. Pak přišla reformace, schisma přistoupilo k schismatu, nastal nový úkol, nazpět dobývati protestantskou polovici Evropy a celý ortodoxní Orient. Leč objevením Nového světa vzbudil se bojovný zápal, ctižádostivý Řím zatoužil i po této druhé tváři země a ihned utvořil misie, aby podrobily bohu tyto národy, do včerejšího dne sice ještě neznámé, ale církvi bohem darované s ostatními. A tak vzniklo samo sebou nynější velké rozdělení křesťanstva: na jedné straně katolické národy, u nichž jde jen o udržování víry, neomezeně spravované státním sekretariátem, sídlícím ve Vatikáně; na druhé straně národové odpadličtí či docela pohanští, jež třeba nazpět přivésti do ovčince nebo teprve obrátiti na víru, nad nimiž pokouší se vládnouti kongregace Propagandy. Této kongregaci bylo pak rozděliti se za účelem usnadnění práce ve dvě větve, na větev východní, která má na starosti výhradně rozkolnické sekty Orientu, a větev latinskou, jejíž moc se rozprostírá nad všemi ostatními misijními zeměmi. Toť ta obrovská, výbojná organizace, na svět vržená nesmírná síť s pevnými a hustými oky, jimiž neproklouzne ani jediná duše.

Pierre pochopil teprve před touto mapou obrovský ten stroj, již od staletí v chodu, sestrojený, aby pohltil celé lidstvo. Bohatě papeži podporována a vládnouc značnými prostředky, jevila se mu Propaganda jako zvláštní moc, papežství v papežství; a pochopil, proč je prefekt kongregace nazýván rudým papežem, neboť co chybělo neomezené moci tohoto panovačného a výbojného muže, jehož ruce sahaly od jednoho konce světa na druhý! Měl-li kardinál tajemník ve své moci střední Evropu, tak nepatrnou část zeměkoule, tento vládne nad vším ostatním, nad nekonečnými prostorami, vzdálenými, dosud neznámými kraji. A pak mluvily číslice: Řím vládne bez odporu jen nad dvěma sty a několika miliony katolíků, apoštolských a římských, kdežto jen odpadlíci Orientu a reformace sami již převyšují tento počet; a jaký náskok, přičte-li se miliarda nevěřících, jež ještě zbývá obrátiti na víru! Pojednou byl tak uchvácen tímto počtem, že se zachvěl. Jak? Je to pravda? Asi pět milionů židů, na dvě stě milionů mohamedánů, přes sedm set milionů brahmistů a buddhistů, nečítaje sto milionů ostatních pohanů různých náboženství, celkem miliarda, proti níž stojí sotva, čtyři sta milionů křesťanů, stále se svářících a proti sobě bojujících, jedna polovina s Římem, druhá proti Římu! Což je možno, že Kristus za osmnáct století nezískal ani třetiny lidstva, že Řím, věčný a všemocný, vládne jen nad šestinou všech národů? Ze šesti duší spasena jediná, jak hrozný to poměr! Leč mapa mluvila bezohledně, červeně označené panství Říma bylo jen nepatrným bodem u porovnání se žlutě označeným panstvím jiných bohů, nekonečnými to končinami, jež zbývá Propagandě ještě dobýti. A naskýtala se otázka, kolik století jest ještě zapotřebí, aby se splnily Kristovy sliby, aby celá země byla podrobena jeho zákonu, aby společnost náboženská úplně se kryla se společností světskou, tvoříc jedinou víru, jediné království? A stoje před touto otázkou, před tímto obrovským ještě zbývajícím úkolem, Pierre žasnul, pomyslí-li na jasnou klidnost, na trpělivou umíněnost Říma, který nikdy nepochyboval, který dnes pochybuje méně než kdy jindy, jsa stále při práci svými biskupy a misionáři, neúnavně a bez oddechu pracující na svém díle, jako nekonečně malí tvorové vytvořili svět, v naprosté jistotě, že jednoho dne on sám bude vládcem celé země!

Ach, Pierre viděl tuto armádu neustále postupující, slyšel ji v této chvíli v dáli, za mořem, jak se ubírá pevninami, připravujíc a zajišťujíc ve jménu náboženství politický boj. Narcisse mu vypravoval, jak pečlivě musí vyslanectví dbáti nad činností římské Propagandy; neboť často byly misie ve vzdálených krajích národnostními nástroji rozhodujícího vlivu. Duchovní vláda zajišťovala vládu světskou, získáním duší získána i těla. A tak byl to ustavičný boj, za kteréhož kongregace dávala přednost misionářům z Itálie nebo z přátelských států, přejíc jim každý úspěch. Vždy chovala se žárlivě vůči své francouzské sokyni, v Lyoně sídlící Propagandě víry, stejně bohaté, stejně mocné, mající však k ruce více energických a odvážných mužů. Nemá dosti na tom, že jí uložila značné poplatky, ale pracuje proti ní a obává-li se jejího vítězství, raději ji obětuje. Mnohokráte se již stalo, že byli vyhnáni francouzští misionáři, francouzské řehole, jen aby uvolnili místo misionářům italským nebo německým. A Pierre tušil, že v této pochmurné pracovně plné prachu, kam nikdy nevniklo slunko, tkví tajné ohnisko politických intrik, skrývající se pod civilizační horlivost víry. A znovu se zachvěl, zachvěl se hrůzou, jakou v člověku budí věci, které zná, které se však jednoho dne náhle objeví v celé své ohavnosti a strašlivosti. I nejrozumnějšího jest s to zmásti, i nejstatečnějšího poděsiti toto ústrojí výbojnosti a panovačnosti, rozprostřené po celém světě, působící v každé době a na každém místě s nezdolnou vytrvalostí, nespokojující se se snahou po vládě duševní, nýbrž usilující o budoucí vládu nad všemi lidmi, a nemohouc se jí dosud plně zmocniti, popouští ji zatím světské moci. Jak báječný sen sní ten usměvavý Řím, s klidem očekávaje doby, kdy pohltí dvě stě milionů mohamedánů a sedm set milionů brahmistů a buddhistů, sdruží všechny v jediný národ, nad jehož dušemi i těly bude vládnouti ve jménu vítězného Krista!

Pierre zaslechl šramot a ohlédnuv se, zachvěl se; spatřil před sebou kardinála Sarna, jehož neslyšel vcházeti. Bylo mu, jako by byl býval překvapen při nějakém špatném činu, při porušování nějakého tajemství; zarděl se do ruda, že jej kardinál nalezl před touto mapou.

Leč kardinál, pohlédnuv naň svýma kalnýma očima, došel až ke stolu a těžce se posadil, nepromluviv ani slova. Pokynem jej zbavil povinnosti políbiti prsten.

„Chtěl jsem složiti Vaší Eminenci svou poklonu. Vaše Eminence churaví…?“

„Ne, ne, ale nemohu se zbaviti té proklaté rýmy. A pak, mám právě tolik práce.“

Pierre viděl před sebou ve mdlém světle neduživého, znetvořeného muže, jenž měl jedno rameno vyšší; nic nezdálo se v něm žíti, ani pohled v jeho strhané tváři zemité barvy. Vzpomínal na jednoho za svých strýců, v Paříži, jenž strávil třicet let v kanceláři ministerstva a měl týž vyhaslý pohled, touž pergamenovou pleť, byl stejně sešlý a otupělý. Tento malý, vyzáblý stařeček v rudě lemované klerice je tedy pánem světa, ač nikdy nevyšel z Říma, má tak v hlavě mapu celého křesťanstva, že sám prefekt Propagandy neučiní nejmenšího rozhodnutí, aniž by si vyžádal jeho náhled?

„Posaďte se na chvíli, pane abbé… Přišel jste mne tedy navštívit… Chcete mne o něco požádat…“

A očekávaje odpověď, jal se hubenými prsty probírati listiny před ním nakupené, krátce do každé nahlížeje, jako generál, vysoce vzdělaný taktik, jenž vede k vítězství svou armádu, která je v dáli, ze své pracovny, neztráceje jediné minuty.

Poněkud zmaten, že se ocitl přímo u cíle své návštěvy, Pierre se rozhodl přistoupiti ihned k věci.

„Vskutku, dovoluji si prosit o radu vzácnou moudrost Vaší Eminence. Vaší Eminenci jistě není neznámo, že jsem přišel do Říma hájiti svou knihu, a byl bych velmi šťasten, kdyby mi Vaše Eminence ráčila naznačiti směr, přispěti mi svou zkušeností.“

Stručně naznačiv, jak věc stojí, hájil svou záležitost. Leč za své řeči zpozoroval, že kardinál ztrácí zájem, že myslí na něco jiného a nechápe jeho slova.

„Ach, ano, napsal jste knihu, mluvilo se o tom jednoho večera u dony Serafiny… To je chyba, kněz nemá psát. K čemu to…? A když ji kongregace Indexu pronásleduje, jistě má pravdu. Co v tom mohu dělati? Nejsem členem kongregace, nevím nic, naprosto nic.“

Marně se Pierre snažil jej informovati, pohnouti jej, se zoufalstvím vida jeho nepřístupnost a lhostejnost. A zpozoroval, že tento inteligentní duch, tak obsáhlý a pronikavý v oboru, v němž se pohyboval po čtyřicet let, úplně selhává, jakmile z něho vyjde. Nebyl ani zvědavým, ani ohebným. V očích vyhasla každá jiskra života, lebka zdála se ještě plošší než jindy, celý výraz tváře zdál se pojednou pochmurně hloupým.

„Nevím nic, naprosto nic,“ opakoval. „A nikdy nikoho nedoporučuji.“

Přece však se na okamžik přemohl.

„Ale jest v tom Nani. Co vám radí on?“

„Monsignore Nani byl tak laskav, že mi řekl jméno referenta, monsignora Forana, a doporučil mi, abych jej navštívil.“

Kardinál zdál se býti překvapen, a pojednou jako by se byl probudil.

„Ah, opravdu, ach, opravdu… Nuže, Nani zajisté dobře ví, proč to udělal. Jděte a navštivte monsignora Forana.“

Vstal z křesla a propustil návštěvníka, jenž mu s hlubokými poklonami děkoval. Nedoprovodiv jej ke dveřím, ihned usedl a mrtvou komnatou ozývalo se jen suché šelestění jeho kostnatých prstů, probírajících se papíry.

Pierre se poslušně řídil jeho radou. Rozhodl se na návratu do Via Giulia jíti přes Piazza Navona. Leč sluha monsignora Forana mu řekl, že jeho pán odešel, a chce-li jej zastihnouti, aby přišel hodně časně, kolem desáté hodiny. Mohl tedy býti přijat až druhého dne z rána. Předtím se však o prelátovi informoval a zvěděl vše potřebné. Monsignore Forano se narodil v Neapoli, studia počal ve svém rodišti u otců barnabitů, skončil v římském semináři; pak byl dlouho profesorem na gregoriánské univerzitě. Nyní, jsa přísedícím několika kongregací a kanovníkem u Santa Maria Maggiore, monsignore Forano planul ctižádostivou nedočkavostí po kanovnictví u Sv. Petra, do budoucnosti pak snil o konzistoriálním tajemnictví, kterážto hodnost vede ke kardinálskému purpuru. Byl vynikajícím teologem, jen se mu vytýkalo, že se občas věnuje literatuře, přispívaje do náboženských revuí články, kterých však z opatrnosti nepodpisoval. Též se o něm říkalo, že je světákem.

Jakmile Pierre odevzdal navštívenku, byl ihned přijat a snad by v něm bylo vzniklo podezření, že byl očekáván, kdyby přijetí, kterého se mu dostalo, nebylo svědčilo o opravdovém údivu, k němuž se družila i jistá stísněnost.

„Pan abbé Froment, pan abbé Froment,“ opakoval prelát, pohlížeje na lístek, který držel v ruce. „Prosím, račte dále… Právě jsem chtěl nakázati, aby ke mně nikoho nepouštěli, neboť mám velmi naléhavou práci… Ale nevadí, jen se posaďte.“

Pierre byl okouzlen zjevem tohoto krásného muže, velkého a silného, ve svých pětapadesáti letech skvěle vyhlížejícího. Růžovou tvář měl oholenu, vroubenu kučeravým vlasem nepatrně prošedivělým, hezký nos, vlhké rty, roztomilé oči, vše, co může míti římský prelát nejvíce dekorativního a svůdného. Vyhlížel vskutku nádherně ve své černé sutaně s fialovým límcem, zřejmě též pečlivě dbal o svůj elegantní zevnějšek. A veliký pokoj, ve kterém přijímal, jasně osvětlený dvěma velikými okny, vedoucími na Piazza Navona, zařízený se vkusem za dnešních časů u římského kněžstva velmi vzácným, obklopoval jej dobrou náladou a činil přijetí ještě vlídnější.

„Posaďte se, pane abbé Fromente, a povězte mi laskavě, čemu mám děkovati za čest vaší návštěvy.“

Byl úplně klidný, tváře se nadmíru laskavě, ba naivně; a Pierre, ocitnuv se pojednou před touto přirozenou otázkou, kterou mohl předvídati, pocítil značné rozpaky. Měl jíti přímo k věci, doznati choulostivý předmět své návštěvy? Cítil, že to bude nejdůstojnější a nejkratší.

„Můj bože! Monsignore, vím, že můj krok jest naprosto nezvyklý. Bylo mi však k němu raděno a zdálo se mi, že mezi čestnými muži nelze nikomu míti za zlé, hledá-li pravdu v důvěře.

„Oč tedy jde, oč tedy jde?“ tázal se prelát s výrazem dokonalé upřímnosti, stále se usmívaje.

„Nuže, zkrátka, dozvěděl jsem se, že kongregace Indexu odevzdala vám ku prozkoumání moji knihu, Nový Řím. Dovoluji si tedy představiti se vám pro případ, že byste si ode mne přál nějakého vysvětlení.“

Zdálo se, že monsignore Forano nechce více slyšeti. Chytil se oběma rukama za hlavu a odstoupil, nepřestávaje však býti zdvořilým.

„Ne, ne! Neříkejte mi to, nepokračujte, hrozně byste mne zarmoutil… Dejme tomu, chcete-li, že jste byl oklamán, neboť nic se nesmí vědět, nic se neví, ani já, aniž kdo jiný… Prosím vás, nemluvme již o těch věcech!“

Na štěstí napadlo Pierrea, jenž pozoroval, jak rozhodný účinek mělo jméno přísedícího Svatého oficia, odpověděti:

„Nechci vám, monsignore, ani v nejmenším působiti nepříjemnosti a opakuji vám, že bych se nikdy nebyl odvážil obtěžovati vás, kdyby sám monsignore Nani mi nebyl pověděl vaše jméno a adresu.“

Účinek se dostavil okamžitě. Leč monsignore Forano vzdával se s půvabnou roztomilostí, kterou se vyznačovalo veškeré jeho jednání. Ostatně neustoupil hned a chytře, vyhýbavě odpověděl:

„Jak, monsignore Nani byl tak indiskrétní?! Však mu vyhubuji, budu se hněvat…! A což on ví? Není v kongregaci, patrně byl oklamán… Řekněte mu, že se mýlil, že nemám s vaší záležitostí nic co dělati… Bude mu to poučením, aby neprozrazoval věcí, které mají zůstati tajné.“

A s roztomilým úsměvem dodal:

„Nu, když si toho monsignore Nani přeje, milerád si s vámi pohovořím, drahý pane Fromente, musíte mi však slíbit, že se nebudete chtíti ničeho dozvěděti o mém referátu ani o tom, co snad se v kongregaci dělo nebo mluvilo.“

Nyní se usmál i Pierre, v obdivu nad tím, jak lehce všechno jde, jen když se zachová forma. A jal se znovu vykládati svou záležitost, líčil, jak velice jej udivila obžaloba jeho knihy, jak naprosto neví, že by se byl něčeho špatného dopustil a že marně hledá, co by se mu mohlo vytýkati.

„Vskutku, vskutku!“ opakoval prelát, žasna nad touto bezelstností. „Kongregace jest soud a může jednati jen o věci, která mu byla přímo předložena. Vaše kniha jest pronásledována jen proto, že na ni bylo učiněno udání.“

„Ano, vím, udání!“

„Zajisté, stížnost byla podána třemi francouzskými biskupy, jejichž jména mi zajisté dovolíte zamlčeti. Tím byla kongregace donucena inkriminované dílo prozkoumati.“

Pierre naň udiveně pohlížel. Udán třemi biskupy, ale proč, za jakým účelem?

Pak si vzpomněl na svého ochránce.

„Ale kardinál Bergerot mi přece psal souhlasný list, který jsem položil jako úvod v čelo své knihy. Nemělo to býti dostatečnou zárukou francouzským biskupům?“

Monsignore Forano lehce potřásl hlavou, než se odhodlal k odpovědi.

„Ach, ano, zajisté, dopis Jeho Eminence, velmi krásný to dopis… Myslím však, že by byl mnohem lépe učinil, pro sebe, hlavně pak pro vás, kdyby jej nebyl psal.“

A ježto kněz, jehož úžas rostl, otvíral ústa, chtěje žádati za bližší vysvětlení, spěšně dodal:

„Ne, ne, nevím nic, neříkám nic… Jeho Eminence kardinál Bergerot je světec, každý jej ctí, a chybil-li, zavinilo to jistě jen jeho dobré srdce.“

Nastalo mlčení. Pierre cítil, jak se před ním rozevírá propast. Neodvážil se naléhati, prudce však namítl:

„Ostatně, proč moje kniha, proč ne jiné? Nechci rovněž denuncovat, ale co znám knih, nad nimiž Řím přimhuřuje oči, knih daleko nebezpečnějších než moje!“

Tentokráte byl monsignore Forano zřejmě potěšen, že může souhlasiti.

„Máte pravdu, víme dobře, že nemůžeme stíhati všechny špatné knihy a nesmírně nás to rmoutí. Jen uvažte, jak nesčetné množství knih bylo by nám přečísti. Odsuzujeme tedy šmahem jen nejhorší.“

A jal se ochotně vysvětlovati. Knihtiskař nemá v zásadě dáti knihu do tisku, aniž by byl rukopis předložil biskupovi k schválení. Ale je pochopitelno, v jak hrozných rozpacích by se ocitli biskupové za dnešní úžasné tiskařské produkce, kdyby se všichni knihtiskaři řídili předpisem. Na obrovský tento úkol nemají ani času, ani peněz, ani potřebných lidí. Proto kongregace Indexu odsuzuje šmahem, bez prozkoumání, vydané nebo k vydání připravené knihy jistých kategorií: předně všechny knihy erotické, všechny romány; dále Bible v lidové mluvě, ježto vydávání svatých knih nelze dovoliti bez jisté opatrnosti; konečně knihy čarodějnické, knihy vědecké, historické nebo filozofické, odporující dogmatu, knihy mravům nebezpečné, knihy kacířů nebo prostých kněží, v nichž je rozbíráno náboženství. O tom mluví moudré předpisy, vydané různými papeži, jejichž výklad tvoří předmluvu seznamu zakázaných knih, kongregací vydávaného, který, jsa úplný, sám by vyplnil celou knihovnu. Probírajíce se jím, vidíme, že zákaz stíhá hlavně knihy kněží, neboť vzhledem k nesnadnosti a velikosti úkolu Řím usiluje se zvláštní péčí hlavně o zachovávání církevních řádů. A to byl též případ Pierra a jeho knihy.

„Pochopíte,“ pokračoval monsignore Forano, „že nehodláme dělati reklamu spoustám nezdravých knih, poctívajíce je zvláštním zákazem. Je jich bezpočet u všech národů a neměli bychom ani dosti papíru, ani dosti inkoustu, chtějíce všechny zasáhnouti. Jen občas odsoudíme některou, je-li podepsána slavným jménem, působí-li přílišný rozruch nebo obsahuje-li hrozivé útoky proti víře. To stačí, aby si svět vzpomněl, že ještě existujeme a že se bráníme, nikterak se nevzdávajíce ani svých práv, ani povinností.“

„Ale má kniha, má kniha?“ zvolal Pierre. „Proč je pronásledována má kniha?“

„Vysvětlím vám to, milý pane Fromente, pokud je mi to dovoleno. Jste knězem, vaše kniha setkala se s úspěchem, dokonce jste ji též vydal v laciném vydání, které jde velice na odbyt; nemluvím ovšem o literární ceně, která jest pozoruhodná; z vaší knihy vane dech skutečné poezie, kterou jsem byl opravdu okouzlen… v tom ohledu přijměte moji upřímnou poklonu… Ale jak máme za těchto okolností přivírati oči nad dílem, v jehož závěru hlásáte zničení našeho svatého náboženství, zničení Říma?“

Pierre byl úžasem všecek bez sebe.

„Zničení Říma, velký bože! Vždyť chci, aby omládnul, aby znovu a věčně vládl nad celým světem!“

A v novém záchvatu ohnivého nadšení se hájil a znovu vyznával svou víru, svou touhu, by se katolicismus vrátil k prvotní církvi, by sál omlazující mízu z bratrského křesťanství Ježíšova, aby papež, osvobozený od království tohoto světa, vládl celému lidstvu milosrdenstvím a láskou, aby zachránil svět před hrozící strašlivou sociální krizí a dovedl jej k pravému království božímu, ke křesťanské pospolitosti všech národů spojených v národ jediný.

„Co mne Svatý otec může zavrhnouti? Nejsou-liž to jeho vlastní myšlenky, které počínáme tušiti? Jedinou mojí chybou může býti, že jsem je vyslovil příliš záhy a příliš svobodně! Kdyby mi bylo dovoleno předstoupiti před něj, jistě bych ihned docílil zastavení všeho pronásledování!“

Monsignore Forano mlčel a jen pokyvoval hlavou, nijak nejsa pohoršen Pierrovým mladistvým vzletem. Naopak, usmíval se stále roztomileji, jako by jej těšila taková bezelstnost a snivost. Konečně vesele odpověděl:

„Jen dále, dále! Nepřeruším vás, je mi zakázáno promluviti… Ale světská moc, světská moc…“

„Nuže, světská moc?“ tázal se Pierre.

Prelát se znovu odmlčel. Pozdvihl k nebi svou vlídnou tvář a mával svýma bílýma rukama. Konečně podotknul:

„Pak jest to vaše nové náboženství… Ta slova se tam vyskytují dvakráte, nové náboženství, nové náboženství… Ach bože!“

Opět se odmlčel, ale jeho vzrušení bylo tak zřejmé, že Pierre, jat netrpělivostí, zvolal:

„Nevím, monsignore, jaká bude vaše zpráva, ujišťuji vás však, že jsem nikdy neměl v úmyslu dotknouti se dogmatu. Mám čisté svědomí, vždyť to vysvítá z celé knihy; chtěl jsem vykonati jen dílo milosrdenství a spásy… Spravedlivý soud má vzíti v úvahu též úmysl.“

Monsignore Forano, opět úplně klidný, řekl otcovsky:

„Oh, úmysl, úmysl…“

A vstal, aby svého hosta doprovodil.

„Buďte ujištěn, pane Fromente, že se cítím velice poctěn vaší návštěvou… Přirozeně nemohu vám říci, jak dopadne moje zpráva, již jsme o tom příliš mnoho mluvili, ba vlastně jsem ani neměl vyslechnouti vaši obranu. Leč ve všem, co se nebude příčiti mé povinnosti, spoléhejte na mou ochotu… Velice se však obávám, že vaše kniha bude odsouzena.“

Vida pak, že se Pierre znovu chystá vybuchnouti, dodal:

„Ach, namoutě, ano…! Soud rozhoduje o faktech, a ne o úmyslech. Každá obrana jest tudíž zbytečna, kniha je zde a jaká je, taková je. Kdybyste ji jakkoli vysvětloval, ničeho na ní nezměníte… Proto kongregace obžalovaných nikdy nepředvolává, přijímajíc od nich jen prosté a úplné odvolání. A nic moudřejšího byste nemohl udělati, než kdybyste vzal svou knihu zpět a podrobil se… Ne, nechcete? Ach, jak jste mlád, příteli!“

A hlasitě se zasmál posuňku vzpoury, nezkrotné hrdosti, jehož se neubránil jeho mladý přítel, jak říkal. Ještě u dveří mu pošeptal, v posledním hnutí sdílnosti:

„Hleďte, můj milý, chci pro vás něco udělati, dám vám dobrou radu… Já vlastně ničeho neznamenám. Podám svůj referát, ten se vytiskne, přečte, a jiného významu nemá… Kdežto tajemník kongregace, páter Dangelis, může učiniti vše, i nemožnosti… Navštivte jej tedy, bydlí v dominikánském klášteře, za Piazza di Spagna… Mne nejmenujte. A na shledanou, příteli, na shledanou!“

Když se Pierre opět ocitnul na Piazza Navona, byl jako omámen, nevěda již, čemu má věřiti a v co doufati. Vynořovala se v něm zbabělá myšlenka: proč pokračovati v tomto boji proti neznámým, nedostižitelným nepřátelům? Proč ještě dále setrvávati v tomto Římě, k němuž spěl celou duší a kde se dožil jen zklamání? Raději prchne, ještě téhož večera se vrátí do Paříže, zmizí tam a ve vykonávání nejpokornějšího milosrdenství zapomene svých trpkých zklamání. Přišla naň jedna z chvílí, kdy se člověk cítí opuštěným a kdy se úkol dávno vysněný pojednou zdá nemožným. Přes všechen svůj zmatek kráčel však Pierre dále k svému cíli. Když se ocitnul na Corsu, pak ve Via Condotti, konečně pak na Piazza di Spagna, rozhodl se navštíviti ještě pátera Dangelise. Dominikánský klášter stojí tam na blízku, pod kostelem S. Trinita dei Monti.

Ach, tito dominikáni! Nikdy na ně nepomyslil bez úcty, k níž se družila i jistá hrůza. Jak mohutnou podporou myšlenky autoritativní a teokratické jevili se po celá století! Jim vděčí církev za pevnost své autority, slavným těm bojovníkům děkuje za svá vítězství. Kdežto svatý František získával Římu duše prosté, svatý Dominik podroboval mu duše inteligentní a mocné. A konal to náruživě, s plamennou vírou a obdivuhodnou pevností vůle, všemi možnými prostředky, kázáním, knihami, policejním i soudním nátlakem. Inkvizici nevytvořil, ale užíval jí, jeho srdce oplývající láskou a bratrstvím bojovalo proti odpadlictví krví a ohněm. Veda se svými mnichy život chudý, v čistotě a poslušnosti, vzácných to ctnostech v oněch pyšných a zkažených dobách, chodil po městech, kázal bezbožníkům, snažil se opět je navrátiti církvi, a když jeho slova nestačila, odevzdával je náboženským tribunálům. Obrátil se i na vědu, chtěl si ji přisvojiti a snil o obraně boha zbraněmi rozumu a lidských vědomostí. Byl předchůdcem andělského svatého Tomáše, světla středověku, jehož kniha Somma obsahuje vše, psychologii, logiku, politiku, morálku. Tak rozšířili se dominikáni po celém světě, podporujíce římské učení na slavných stolicích všech národů, téměř všude bojujíce proti volnému duchu univerzit, tito bdělí strážcové dogmatu, neúnavní tvůrcové papežského bohatství, nejmocnější mezi pracovníky umění, vědy a písemnictví, kteří vybudovali ohromnou budovu katolicismu, jak existuje ještě dnes.

Pierre však cítil, že se řítí toto stavení, jež se zdálo vybudováno nesmírně pevně, pro věky, a uvažoval, k čemu ještě jsou tito pracovníci uplynulých věků, se svou policií a svými soudy, které zanikly uprostřed proklínání, se svými slovy, jež nikdo neposlouchá, svými knihami, jež nikdo nečte, k čemu jsou se svojí dohranou úlohou učenců a civilizátorů vůči dnešní vědě, jejímiž pravdami puká dogma na všech stranách všem, dosud tvoří mocný a prospívající řád; ale jak vzdálena je doba, kdy jejich generál vládl v Římě, ve svatém paláci, maje po celé Evropě kláštery, školy, poddané! V celé římské kurii zbývá jim nyní z celého rozsáhlého dědictví jen několik míst, mezi nimi úřad tajemníka kongregace Indexu, která bývala částí Svatého oficia, kde neomezeně vládli.

Pierre byl ihned uveden k páteru Dangelisovi, do rozsáhlého, holého a bílého sálu, zaplaveného slunečním světlem. Stál tam jen stůl a několik stoliček, na zdi visel velký bronzový kříž. Páter stál u stolu. Byl to muž asi padesátiletý, velmi hubený, oděný v široký černobílý šat. Z podlouhlé jeho asketické tváře, s úzkými rty a tenkým nosem, s drobnou, umíněnou bradou, hleděly šedé oči s nepříjemnou pronikavostí. Byl velmi stručný, velmi prostý, ledově zdvořilý.

„Pan abbé Froment, autor Nového Říma, není-liž pravda?“

A usedl, vybídnuv příchozího, aby rovněž usedl.

„Račte mi sděliti příčinu své návštěvy, pane abbé.“

Pierrovi bylo znovu započíti s výklady a obhajobou; záhy bylo mu to tím trapnější, že jeho slova padala do hrobového ticha a chladu. Páter se nehýbal, ruce maje sepjaty na kolenou, upřeně hledě pronikavým pohledem mladému knězi do očí.

Když tento konečně umlkl, řekl zvolna:

„Pane abbé, domníval jsem se, že vás nemám přerušovati, vlastně jsem vás však neměl poslouchati. Vyšetřování záležitosti vaší knihy jest v proudu a žádná moc na světě ho nezastaví. Není mi tudíž jasno, co ode mne můžete očekávati.“

Pierre odvážil se odpověděti chvějícím se hlasem:

„Očekávám dobrotu a spravedlnost.“

Na mnichových rtech objevil se mdlý úsměv pyšné pokory.

„Buďte bez starosti, bůh ráčil mne vždy osvítiti při mé skromné činnosti. Ostatně mým úkolem není konati spravedlnost, jsem prostým úředníkem, jenž má na starosti záležitosti tříditi a dokumentovati. A jen sami jejich Eminence, členové kongregace vysloví se o vaší knize… Jistě tak učiní s pomocí Ducha svatého a vám nezbude než podrobiti se jejich výroku, jakmile bude Jeho Svatostí schválen.“

Domluvil a vstal, nutě tak Pierra, aby vstal též. Byla to téměř táž slova, jako u monsignora Fornara, jenže byla řečena ostře, jasně, s jakousi klidnou bravurou. Všude narážel Pierre na touž bezejmennou sílu, na mohutný stroj, jehož kola nechtějí se vzájemně znáti, který však drtí. Budou jej asi ještě dlouho honiti od jednoho k druhému, aniž by kdy našel hlavu, dobrou vůli uvážiti a jednati. Nezbylo mu než se podvoliti.

Přece však, než odešel, napadlo ho ještě jednou pronésti jméno monsignora Naniho, jehož moc počínal poznávati.

„Promiňte mi laskavě, že jsem vás zbytečně obtěžoval. Řídil jsem se jen blahosklonnou radou monsignora Naniho, jenž se ráčí o mne zajímati.“

Účinek těchto slov byl neočekávaný. Hubenou tvář pátera Dangelise přelétnul poznovu úsměv, jeho rty stáhly se v nejironičtější pohrdání. Zbledl ještě více a jeho pronikavé oči zaplály.

„Ach, vás tedy posílá monsignore Nani… Dobrá! Ale myslíte-li, že potřebujete protekce, je naprosto zbytečno obraceti se na někoho jiného než naň samotna. Je všemohoucí… Jděte k němu, jděte k němu.“

Toť bylo celé povzbuzení, jež si Pierre odnášel z návštěvy: rada, aby se vrátil k tomu, jenž jej byl poslal. Cítil, že se mu půda boří pod nohama, i rozhodl se vrátiti se do paláce Boccanera, aby přemýšlel a snažil se pochopiti, než podnikne další kroky. Ihned ho napadlo vzíti na potaz dona Vigilia; štěstí mu přálo, že toho večera, po večeři, potkal tajemníka na chodbě, se svíčkou v ruce, ubírajícího se právě na lože.

„Rád bych vám toho tolik řekl! Prosím vás, drahý pane abbé, vejděte na chvíli ke mně.“

Tajemník přiměl jej kvapným posuňkem k mlčení, pak zašeptal:

„Nezpozoroval jste v prvním poschodí abbého Paparelliho? Sledoval nás.“

Pierre často potkával v domě kardinálova nosiče vlečky, jehož měkká tvář s prohnaným, slídivým výrazem staré panny v černé sukni byla mu nadmíru protivná. Nedbal však toho a byl tajemníkovou otázkou velmi překvapen. Ostatně don Vigilio, nečekaje na odpověď, vrátil se na konec chodby a dlouho naslouchal. Pak se po špičkách vrátil, zhasnul svíci a kvapně vklouzl ke svému sousedu.

„Tak, zde jsme v bezpečí,“ zašeptal, když se dveře zavřely. „A souhlasíte-li, nezůstaneme v tomto saloně, půjdeme do vaší ložnice. Dvě zdi jsou lepší než jedna.“

Když postavili lampu na stůl a oba usedli v této vybledlé komnatě, jejíž šedé tapety, různorodý nábytek, holé stěny a dlaždice vydychovaly melancholii staroby a zvetšelosti, Pierre zpozoroval, že don Vigilio je zmítán prudším záchvatem zimnice než obyčejně. Jeho hubené tělo se všecko chvělo a plamenné černé oči zářily neobyčejným leskem z ubohé žluté a strhané tváře.

„Vy jste churav? Nerad bych vás unavoval.“

„Churav, ach, ano, tělo mám jako v ohni. Ale, naopak, rád si pohovořím… Už toho nesnesu! Konečně si musím uleviti…“

Chtěl mluviti o své nemoci? Chtěl přerušiti své dlouhé mlčení, aby se jím nezalknul?

Ihned si dal vyprávěti o Pierrově jednání v minulých dnech a byl ještě více vzrušen, když zvěděl, jak kardinál Sarno, monsignore Forano a pater Dangelis přijali návštěvníka.

„Tak je to, tak je to! Již se ničemu nedivím, a přece cítím za vás rozhorlení, ano, netýká se mne to, a přece tím trpím, neboť mi to připomíná moje vlastní strasti…! Kardinála Sarna nepočítám, žije stranou, všeho vzdálen, a ještě nikdy nikomu nepomohl. Ale ten Forano, ten Forano!“

„Zdál se mi velmi laskavým, ba spíše blahosklonným a opravdu myslím, že vzhledem k naší rozmluvě dopadne jeho zpráva značně mírněji.“

„Ten! Čím byl roztomilejší, tím více vám přitíží, spolkne vás, ztuční snadnou touto kořistí. Ach, neznáte ho! Tváří se dobrotivě, ale stále je na číhané, hotov budovati štěstí z neštěstí ubožáků, neboť ví, že jejich zkáza je příjemná mocným…! Ten druhý, páter Dangelis, je mi milejší; je to hrozný člověk, ale aspoň otevřený a statečný, velice inteligentní. Dodám, že by vás spálil jako otep slámy, kdyby měl moc… Ach, kéž bych vám mohl všechno říci, kéž bych vás mohl uvésti do strašlivého zákulisí tohoto světa, ukázati vám ohavnosti ctižádostivých chtíčů, hrozné zápletky a intriky, prodajnost, zbabělost, zrady, ba i zločiny!“

Když jej viděl tak vzrušeného, planoucího takovým záštím, Pierra napadlo, že by se od něho mohl dozvěděti všeličehož, po čem až dosud marně pátral.

„Jen mi povězte, jak stojí moje věc. Když jsem se vás na to tázal po svém příjezdu, odpověděl jste mi, že kardinál o té věci ještě ničeho neobdržel. Ale nyní jest vyšetřování již v proudu a vy zajisté o všem víte, není-liž pravda… A, abych nezapomněl, monsignore Forano se mi zmínil o třech francouzských biskupech, kteří prý učinili na moji knihu udání a žádali, aby byla dána na Index. Tři biskupové, je to možno?“

Don Vigilio prudce pokrčil rameny.

„Ach, vy jste nevinná duše! Já se zase divím, že vás udali jen tři… Ano, máme v rukou několik listin o vaší záležitosti a ostatně, správně jsem ihned uhodl, oč tu vlastně jde. Z oněch tří biskupů jest to především biskup z Tarbes, jenž zřejmě mstí lurdské otce, dále pak biskupové z Poitiers a z Évreux, oba dva známí svou papeženskou nesmířlivostí, zuřiví protivníci kardinála Bergerota. Tento, jak víte, je špatně zapsán ve Vatikáně, kde jeho gallikánské ideje, jeho rozsáhlá svobodomyslnost budí opravdový vztek… Nehledejte jinde, zde jest jádro věci; všemocní lurdští otcové žádají na papeži vaše odsouzení, nehledě k tomu, že chtějí přes vaši knihu zasáhnouti i kardinála Bergerota pro souhlasný list, který vám tak neprozřetelně psal a který jste uveřejnil v čele knihy jako předmluvu… Již dlouho nejsou rozsudky Indexu mezi klérem ničím jiným než po tmě vyměňovanými ranami. Denunciace jest svrchovanou mocí, vše ostatní pouhým rozmarem. Mohl bych vám uvésti neuvěřitelná fakta, jmenovati naprosto nezávadné knihy, vybrané ze sta ostatních, aby byla ubita myšlenka nebo člověk; neboť vedle autora jest cílem vždy ještě někdo vzdálenější a vyšší. Jest zde takový pelech intrik a zneužívání, jímž se ukájí nízká, osobní zášť, že se instituce Indexu hroutí, a i zde, v papežově okolí, je každému zřejmá naprostá nutnost rychlé nápravy, nemá-li tato instituce býti nadobro diskreditována… Tvrdošíjně usilovati o zachování veškeré moci, o ovládání všech zbraní, to chápu, ano! Ale nechť to nejsou zbraně nemožné, vzbuzující odpor nestoudnou svojí nespravedlivostí, vyvolávající úsměšek svou zestárlou dětinskostí!“

Pierre naslouchal se srdcem překypujícím bolestným úžasem. Zajisté, když se za svého pobytu v Římě přesvědčil, jak uctíváni a obáváni jsou tu otcové jeskyně za bohaté příspěvky zasílané petrskému haléři, tušil je za vším pronásledováním, dohadoval se, že mu nyní bude pykati za ony stránky své knihy, kde vytýkal nespravedlivé rozdělení bohatství v Lurdech, strašlivé divadlo tam se naskytující, které budí pochybnosti o bohu a vyvolává neustálé boje, které zmizí teprv až v budoucí vpravdě křesťanské společnosti. Taktéž pak nyní chápal, jaké asi pohoršení vzbudila jeho netajená radost nad ztrátou světského panství, zejména pak nešťastná ta slova „nové náboženství“, jež samotna byla zbraní v rukou udavačů. Leč úžasem a žalem plnila jej neuvěřitelná zpráva, že dopis kardinála Bergerota přičítán jemu jako zločin, že udání a odsouzení jeho knihy mělo míti jediný cíl, aby totiž zezadu byl udeřen ctihodný pastýř, jehož se neodvážili napadnouti tváří v tvář. Myšlenka, že bude příčinou zármutku tohoto světce, že jeho vinou utrpí žhavá jeho láska k bližnímu, byla mu hroznou. A jak zoufalý pocit, že v jádru těchto sporů, v nichž zápasiti měla jedině láska k chudým, nalézal nejohyzdnější popudy pýchy a hrabivosti, ctižádost a rozpoutané chtíče nejdivočejšího egoismu!

A v Pierrovi vzplála vzpoura proti tomu ohavnému, blbému Indexu. Sledoval nyní jeho řízení, od udání až k veřejnému zákazu odsouzené knihy. Tajemník kongregace, u něhož právě byl, páter Dangelis, dostává do rukou udání a vyšetřuje záležitost, sestavuje akta, s vášní autoritářského, vzdělaného mnicha, snícího o vládě nad vším vědomím a svědomím, jako za slavných dob inkvizice. Z přísedících prelátů navštívil jednoho, monsignora Forana, jemuž uloženo referovati o jeho knize; ctižádostivý, vlídný a obratný tento teolog neocitl by se v nejmenších rozpacích, maje nalézti útoky proti církvi třeba v jakémkoli pojednání o algebře, kdyby toho vyžadoval jeho zájem. Konečně sejdou se kardinálové, hlasují a odsoudí občas nějakou nebezpečnou knihu v lítostivém smutku, že nemohou odsouditi všechny; konečně papež schválí a podepíše rozsudek, čirá to formalita, neboť což nejsou všechny knihy závadné? Ale jak podivuhodnou, žalostnou tvrzí minulosti je tento zastaralý, zvetšelý, zdětinštělý Index! Lze vycítiti, jak hroznou asi míval moc, dokud bylo knih ještě málo a církvi stály při provádění rozsudků k ruce soudy krve a ohně. Pak se knihy to měrou rozmnožily, myšlenky psané a tištěné slily se v řeku tak hlubokou a širokou, že všechno zaplavila a strhla. Index, zatopen a bezmocný proti té zátopě, byl nyní odkázán na marný protest odsouzením obrovského celku moderní literatury, zmenšoval stále více pole své činnosti, omezuje se jen na zkoumání děl kněží, a i tu porušily a zkazily jeho úkol nejhorší vášně a změnily celou instituci v nástroj intrik, záští a pomsty. Ach, jak ubohou troskou je toto doznání chorobného stáří, všeobecného, rostoucího ochromení, za výsměšné lhostejnosti národů! Katolicismus, bývalý slavný činitel osvěty, klesl tak hluboko, že vrhá do plamenů svého pekla celé haldy knih, a jakých knih! Téměř celou literaturu, historii, filozofii, vědu věků minulých i našich! Málo vychází nyní knih, kterým nehrozí blesky církve. A zdá-li se zavírati oči, činí tak jen proto, aby se vyhnula nemožnému úkolu vše pronásledovati a vše ničiti; a přesto tvrdošíjně snaží se zdánlivě udržeti svrchovanou autoritu duší a rozumů, jako prastará královna, zbavená svých trůnů, nemající již ani soudců, ani katů, stále však vydává plané výnosy uznávané jen nepatrnou menšinou. Ale připusťme, že by na okamžik zvítězila, že by se zázrakem stala vládkyní moderního světa, uvažme, co by učinila z lidské myšlenky, majíc po ruce své soudy k odsuzování, své četníky k vykonávání rozsudků! Dejme tomu, že by byla pravidla Indexu přesně dodržována, že by knihtiskař nesměl vzíti nic do tisku bez biskupova schválení, každá kniha že by pak byla předložena kongregaci, minulost že by byla vyčištěná, přítomnost sešněrována a podrobena duševní tyranii. Neznamenalo by to zavření knihoven, uvěznění dávného dědictví psané myšlenky, uzavření budoucnosti, naprosté zamezení všeho pokroku a každé vymoženosti? Dnes jest Řím strašlivým příkladem takového zhoubného pokusu, se svojí vychladlou půdou a vyschlou mízou, ubit stoletími papežské vlády, Řím, tak plodnosti zbavený, že za celé čtvrtstoletí probuzení a svobody nemohl se z něho zroditi ani jediný slavný muž, ani jediné vynikající dílo. A kdo by s tím souhlasil, ne z kruhů revolucionářských, ale z kruhů náboženských jisté kultury a jistého rozhledu? Kdo by přistoupil na takovou dětinskost a absurdnost?

Bylo naprosté ticho a Pierre, pobouřen těmito úvahami, beznadějně mávl rukou, vida dona Vigilia mlčky naproti sobě sedícího. A chvíli mlčeli oba v smrtelné nehybnosti, kterou vydechoval starý spící palác v tomto uzavřeném pokoji, osvětleném klidným světlem lampy. Konečně se don Vigilio naklonil a v záchvěvu horečky zašeptal s jiskřícími zraky:

„A abyste věděl, za vším jsou jen oni, stále oni.“

Pierre, jenž nerozuměl, byl udiven a poněkud znepokojen těmito záhadnými slovy, bez zřejmé spojitosti pronesenými.

„Kdo, oni?“

„Jezuité!“

A malý, vyhublý a zežloutlý kněz vložil do tohoto výkřiku veškeru soustředěnou zuřivost své propukající vášně. Ah, což na tom, dopustí-li se nové neprozřetelnosti! Konečně to jméno vyslovil! Přece však se ještě jednou bázlivě rozhlédl, než si ulehčil přívalem slov, tím neodolatelnějším, že jej dlouho zadržoval v hloubi svého nitra.

„Ach, jezuité! Ti jezuité…! Myslíte, že je znáte, a zatím nemáte ani potuchy o ohavných jejich činech a o nezměrné jejich moci. Oni, jen oni, všude a stále jen oni. Řekněte si to, jakmile vám bude něco nejasno a vy budete chtíti to pochopiti. Až vás stihne nějaká starost, nějaký žal, až budete trpěti, plakati, hned si pomyslete: „To jsou oni, jsou zde!“ Nemám jistoty, že některý z nich neleží pod touto postelí, nevězí v této skříni… Ah, ti jezuité, ti jezuité, hlodali na mně a hlodají stále, až nezbude ničeho z mého masa a z mých kostí!“

A jal se přerývanými slovy líčiti svůj život, své mládí plné nadějí. Pocházel z drobné venkovské šlechty, měl pěknou rentu a byl velmi inteligentní, obratný, mnoho očekával od budoucnosti. Dnes by byl jistě již prelátem a hleděl vstříc ještě vyšší hodnosti. Dopustil se však hloupé neprozřetelnosti, že o jezuitech špatně mluvil a dvakrát nebo třikrát jednal proti nim. Od té doby stíhalo jej jejich přičiněním, jak tvrdil, všeho druhu neštěstí: Jeho otec i matka zemřeli, jeho bankéř prchl, každé pěkné místo mu uniklo, jakmile se chystal je nastoupiti, nejhorší nehody jej stíhaly ve svatém jeho povolání, takže se ho již málem vzdal. Teprve když kardinál Boccanera, pohnut jeho neštěstím, se ho ujal a vzal jej k sobě, nabyl opět trochu klidu.

„Zde jsem nalezl útulek, azyl! Nenávidí Jeho Eminenci, protože nikdy nebyl na jejich straně, neodvážili se však dosud útoku ani na něho, ani na jeho lidi… Oh, nečiním si iluzí, konečně mne přece dostanou. Snad zvědí o této naší rozmluvě a mně bude draze za ni zaplatiti; neboť chybuji, že mluvím, a mluvím proti své vůli… Ukradli mi všechno štěstí, zavinili všechno moje neštěstí, všechno, všechno, slyšíte!“

V Pierrovi se vzmáhala nevolnost; nutě se do žertu, zvolal:

„Jděte, jděte! Přece nezavinili jezuité vaši zimnici?“

„Ano, ovšem, oni!“ dotvrzoval don Vigilio prudce. „Ulovil jsem si ji na břehu Tiberu, když jsem se tam jednoho večera šel vyplakat z velkého žalu, že jsem byl vypuzen z kostelíka, který jsem spravoval.“

Až dosud Pierre nevěřil strašlivé legendě o jezuitech. Náležel generaci, která se smála vlkodlakům a shledávala hloupým měšťácký strach před pověstnými černopláštníky, skrývajícími se ve zdích a terorizující celé rodiny. Pokládal to za pohádky chův, přehnané náboženským a politickým zápalem. Proto s úžasem pohlížel na dona Vigilia, jat obavou, že má před sebou šílence.

A zatím vynořovaly se v jeho paměti celé dějiny jezuitů. Byl-li svatý František z Assisi a svatý Dominik duší středověku, vládci a vychovateli, jeden hlásající vroucí milosrdenství ke všem nízkým, druhý bránící dogma a upravující vědu pro vzdělané a mocné, objevuje se na prahu novověku Ignác z Loyoly, aby zachránil kolísající pochmurné dědictví přizpůsobením náboženství nové společnosti a aby mu zajistil znovu vládu nad rodícím se světem. Pokus zdál se zdařilým. Bůh již již podléhal v neúprosném zápase s hříchem, neboť nyní bylo jisto, že dávná snaha potlačiti přírodu, ubíti člověka v člověku, s jeho náklonnostmi a vášněmi, s jeho srdcem a krví, může vésti jen k porážce, která církev zničí; a tu přicházejí jezuité zachrániti ji a opět ji vésti k vítězství prohlašujíce, že nyní má církev jíti k světu, když svět nechce jíti k ní. Toť jejich zásada. Prohlašují, že je možná dohoda s nebem, podvolují se mravům, předsudkům, ba i neřestem, jsou usměvaví, blahosklonní, nikterak rigorózní, roztomile diplomatičtí, vždy hotovi nejhorší hanebnosti obrátiti k větší slávě Boží. Toť jejich válečné heslo, z toho vyplývá jejich morálka, která jim je vykládána za zločin, zásada, že každý prostředek je dobrý k dosažení cíle, je-li tímto cílem království boží, církví zastupované. S jak obrovským úspěchem se setkali! Množí se jako písek v moři, záhy pokrývají celou zemi a všude se stávají nepopiratelnými pány. Jsou královskými zpovědníky, nabývají obrovského bohatství, jsou nadáni tak vítěznou dobyvačností, že jakmile vkročí do některé země, byť sebepokorněji, záhy jim náleží vše, duše, těla, moc, jmění. Hlavně zakládají školy a jsou nedostižnými hnětači mozků, neboť pochopili, že moc náleží budoucnosti, vzcházející generaci, a tu že jest jim ovládati, mají-li provždy podržeti vládu. Jejich moc, založená na nutnosti dohody s hříchem, je taková, že hned po koncilu tridentském přetvořují ducha katolicismu, jej pronikají a s ním se ztotožňují, stávají se nepostradatelnými bojovníky papežství, které žije z nich a pro ně. Od té doby Řím náleží jim, ten Řím, v němž jejich generál tak dlouho vládl, odkud tak dlouho vycházela hesla této tajné a geniální taktiky, slepě sledované nesčetnou jejich armádou, jejíž důmyslná organizace obmyká zeměkouli železnou sítí, pod péčí sametových rukou, zkušených zacházení s ubohým trpícím lidstvem. Leč v tom všem zázrakem jest životní síla jezuitů, bez ustání pronásledovaných, odsuzovaných, trestaných, a přece stále vzpřímených. Jakmile upevnili svou moc, počíná jejich neoblíbenost a zakrátko je všeobecná. Proti nim vystupuje příval proklínání a hrozných obvinění, vyvolávány skandální procesy, v nichž se objevují jako svůdcové a zločinci. Pascal vydává je veřejnému opovržení, parlamenty odsuzují jejich knihy k spálení, univerzity potírají jejich zásady a jejich učení jako jedovaté plazy. V každé zemi vyvolají takové zmatky a takové boje, že se jejich odpůrci konečně zorganizují a zakrátko je odevšad vyhánějí. Po celé století bloudí, hned vypuzeni, hned nazpět povoláni, stále přecházejí hranice, opouštějí zemi uprostřed výkřiků nenávisti, a jakmile nastane utišení, opět se vracejí. Konečně přijde největší pohroma, papež ruší jejich řád; ale jiný papež jej opět obnoví a od té doby jsou více méně trpěni. A prozřetelně žijíce nyní v dobrovolném ústraní, v diplomatické skromnosti, přece vítězí, s klidem a jistotou vojínů, kteří provždy dobyli světa.

Pierre věděl, že nyní zdají se v Římě bez moci, soudě dle zdání. Nespravují již chrám di Gesù, ani již neřídí římskou kolej, kde zpracovali tolik duší; a nemajíce vlastního domu, odkázáni na cizí pohostinství, skromně se uchýlili do germánské koleje, kde jest malá kaple. Tam ještě přednášejí a zpovídají, ale bez okázalosti, bez náboženské nádhery chrámu di Gesù, bez skvělých úspěchů římské koleje. Nelze téměř uvěřiti svrchované obratnosti a lstivosti, s jakou zmizeli, aby přesto zůstali skrytými a všemocnými vládci, skrytou vůlí, která všechno řídí. Vyprávělo se též, že prohlášení papežské Neomylnosti bylo jejich dílem, zbraní, jíž se ozbrojili sami, předstírajíce, že jí ozbrojují papežství pro příští, rozhodující dílo, které ve své geniálnosti předvídali, v předvečer velkých sociálních převratů. Snad tedy vskutku existovala tato tajná suverenita, o níž s chvěním vyprávěl don Vigilio, tato vláda nad církevní správou, skrytá a úplná vláda nad celým Vatikánem.

Náhle se Pierre, jat zvláštním tušením, otázal:

„Není monsignore Nani také jezuitou?“

Toto jméno zdálo se v donu Vigiliovi znovu probouzeti jeho vášnivý nepokoj. Mávnul chvějící se rukou.

„Ten, oh, ten je příliš silný, příliš obratný, než aby se k nim přidal. Vyšel však z římského kolegia, kde byla vychována jeho generace, a tam sál jezuitského ducha, který se tak dobře hodí k jeho vlastnímu duchu. Ač pochopil, jak nebezpečno jest nositi neoblíbený a nepohodlný šat, a ač chtěl zůstati volným, jest přece jen také jezuitou, oh, jezuitou tělem i duší. Je pevně přesvědčen, že církev může zvítěziti jen využitím lidských vášní, přesto však ji miluje zcela upřímně, je opravdu velmi zbožným, velmi dobrým knězem a bez únavy slouží bohu za neomezenou moc, již propůjčuje svým služebníkům. Mimo to jest roztomilý člověk, neschopný brutality nebo chyby, k čemuž mu napomáhá jeho původ ze vznešené benátské rodiny; má veliké vzdělání a dobře zná svět, v němž se hojně pohyboval v nunciaturách ve Vídni, v Paříži, a díky choulostivým funkcím, které zde zastává již deset let, jako přísedící Svatého oficia, ví vše, zná vše… Oh, tento všemocný muž není nějakým pokoutním jezuitou, jehož černý šat budí nedůvěru, je to náčelník bez uniformy, hlava, mozek!“

Pierre nad tím zvážněl, neboť již nešlo o lidi skryté ve zdích, o tajemné úklady romantické sekty. Ač se jeho skepticismus bránil těmto báchorkám, přece připouštěl, že prospěchářská morálka, právě jako morálka jezuitská, vzniklá z potřeby boje o život, vnikly v církev a celou ji ovládly. I kdyby jezuité zmizeli, jejich duch žil by dále, protože jest zbraní, nadějí na vítězství, jedinou taktikou, která může národy vrátiti pod vládu Říma. A ve skutečnosti bojuje se jen o další pokusy přizpůsobení náboženství době. Již chápal, že lidé jako monsignore Nani mohou nabýti obrovského, rozhodného vlivu.

„Ach, kdybyste věděl, kdybyste věděl!“ pokračoval don Vigilio, „Je všude, ve všem má ruce. Hle, zde u Boccanerů, nestalo se toho nejmenšího, abych v tom nebyl nalezl jej, splétajícího a rozplétajícího nitky dle potřeby jen jemu známé.“

A v neúkojné, horečné sdílnosti, která jej schvátila, vyprávěl, že monsignore Nani jistě též pracoval na rozvodu Benedettině. Jezuité, přes svou smířlivost, vždy stáli nesmiřitelně proti Itálii, buď že nezavrhovali naději na opětné dobytí Říma, buď že čekali na vhodnou chvíli k vyjednávání se skutečným vítězem. Proto též Nani, dávný důvěrný přítel donny Serafiny, pomohl jí vzíti zpět k sobě Benedettu a uspíšiti její roztržku s Pradou, jakmile zemřela její matka. On to byl, jenž, aby vypudil abbého Pisoniho, toho vlasteneckého kněze, zpovědníka dívčina, jejž obviňovali, že se přičinil o toto manželství, pohnul ji, aby si vzala téhož zpovědníka jako její teta, jezuitu pátera Lorenza, krásného muže jasných a laskavých očí, jehož zpovědnice v germánské koleji byla stále obležena. A zdálo se, že tento manévr rozhodl o celé záležitosti; co kněz učinil pro Itálii, páter jezuita měl učiniti proti ní. Proč však Nani, vyvolav roztržku, zdál se na čas o věc nedbati, takže žádosti o zrušení manželství hrozilo odmrštění? A proč nyní opět projevil zájem naznačiv, že nutno získati monsignora Palmu, proč povzbuzoval donnu Serafinu k činnosti, sám působě na kardinály, zasedající v kongregaci koncilu? Zde byly nejasnosti, jako ve všem, co vzal, neboť jeho kombinace směřovaly vždy daleko do budoucnosti. Zdálo se však, že chce urychliti sňatek Benedetty s Dariem, aby učinil přítrž surovým klepům bílého světa, obviňující bratrance a sestřenici, že spí v paláci v jedné posteli před shovívavým pohledem strýce kardinála. „Možná též úmyslně vyvolali tímto rozvodem, docíleným zlatem a vlivem osob nejzávažnějších, skandál, který dříve protahovali, nyní pak urychlovali, aby uškodili samotnému kardinálovi, jejž chtěli mít jezuité z cesty, vzhledem k nadcházejícím poměrům.

„Jsem dosti nakloněn věřiti této domněnce,“ dodal don Vigilio, „tím spíše, že papež churaví, jak jsem se dnes večer dozvěděl. U starce skoro čtyřiaosmdesátiletého možno se obávati náhlé katastrofy a stačí, aby papež dostal rýmu, a již je celé Svaté kolegium a prelatura na nohou, vzbouření urputným bojem ctižádosti… Jezuité stavěli se vždy proti kandidatuře kardinála Boccanery. Vlastně by měli býti pro něho, vzhledem k jeho důstojenství a k jeho nesmiřitelnosti vůči Itálii; ale nemohou se smířiti s myšlenkou, že by dostali takového pána, tak nevčasně přísného, tak mocné víry, nepovolné, příliš nebezpečné za nynější doby, kdy církvi je potřebí diplomacie… A nikterak bych se nedivil, kdyby usilovali ulehčiti jej, znemožniti jeho kandidaturu prostředky nejkřivějšími a nejhanebnějšími.“

Pierre se počínal chvěti strachem. Pocit neznáma, černých intrik ve tmách zaplétaných, tísnil jej za toho nočního ticha, v tomto paláci na břehu Tiberu, v tomto Římě plném legendárních dramat. Pojednou se vrátil sám k sobě, ke svému osobnímu případu.

„Ale já, co já v tom mám co dělati? Proč se o mne monsignore Nani zajímá? Jak přichází do procesu mé knihy?“

Don Vigilio rozpřáhl ruce.

„Ach! To se nikdy neví…! Jen o tom vás mohu ujistiti, že se o vaší záležitosti dozvěděl, až když tajemník Indexu, páter Dangelis, měl v rukou udání biskupů z Tarbez, z Poitiers a z Évreux; dále pak jsem se dozvěděl, že se hned snažil, aby byl proces zastaven, shledávaje jej patrně zbytečným a nepolitickým. Leč čeho se kongregace jednou chopila, nemožno jí už odníti, v tomto případě tím spíše, že asi narazil na odpor pátera Dangelise, jenž, jako věrný dominikán, je vášnivým nepřítelem jezuitů… Tehdy pohnul komtesu psáti panu de la Choueovi, jenž vám měl říci, byste pospíšil sem hájiti se a byste po dobu svého pobytu zde přijal pohostinství v tomto paláci.“

To dovršilo Pierrův úžas.

„Jste si tím jist?“

„Oh, naprosto jist! Zaslechl jsem, jak o vás mluvil, jednou v pondělí, a jak jsem vás již upozornil, zdá se, že vás zná velmi dobře, jako by se byl o vás co nejpodrobněji informoval. Věřte mi, četl vaši knihu a byl jí velice zaujat.“

„Myslíte tedy, že souhlasí s mými názory, že bude upřímný a že bude hájiti sebe, snaže se obhájiti mne?“

„Ne, ne, oh, naprosto ne… Jistě zavrhuje vaše myšlenky, jako zavrhuje vaši knihu i vás samotna! Nutno znáti pod jeho roztomilou vlídností se skrývajíc, pohrdání se slabými, zášť k ubohým, jeho lásku k moci a vládě. Lurdy by vám ještě prominul, ač jsou zázračnou zbraní k panování. Nikdy vám však neodpustí, že se zastáváte nízkých tohoto světa a že jste se vyslovil proti světskému panství. Kdybyste slyšel, s jak rozmilou ukrutností se posmívá panu de la Choueovi a nazývá jej naříkavou smuteční vrbou novokatolicismu!“

Pierre se zoufale chytil za hlavu.

„Ale proč, proč, prosím vás, povězte mi, proč…? Proč mne zavolal, abych bydlil v tomto domě a byl jeho nástrojem? Proč chtěl, abych tři měsíce chodil po Římě, narážel na nesčetné překážky, vyčerpával se, když je mu tak snadno dáti mou knihu Indexem potlačiti, je-li mu nepohodlna? Ovšem, nebylo by to šlo tak klidně, neboť jsem přijel odhodlán nepodrobiti se, nýbrž otevřeně hlásati svou novou víru, i proti rozhodnutí Říma.“

Černé oči dona Vigilia zableskly se v jeho žluté tváři.

„Eh, možná, že právě tomu nechtěl. Ví, že jste velmi inteligentní a velký nadšenec; často jsem jej slyšel opakovati, že se s lidmi inteligentními a nadšenými nemá zápoliti tváří v tvář.“

Leč Pierre vstal, již ani neposlouchal, a chodil pokojem, jakoby unášen změtí svých myšlenek.

„Slyšte mne, je naprosto nezbytno, abych všechno věděl a pochopil, chci-li pokračovati v boji. Prokažte mi službu a podrobně mne informujte o všech osobnostech blízkých mé věci… Jezuité, všude jezuité! Můj bože, snad máte přece pravdu! Ale povězte mi… Což na příklad ten Forano?“

„Monsignore Forano, oh, ten je trochu vším. Byl však rovněž vychován v římském kolegiu a můžete býti ujištěn, že je jezuitou, jezuitou svojí výchovou, postavením, ctižádostí. Plane touhou po kardinálském klobouku a až ho jednou dosáhne, bude planouti touhou státi se papežem. To jsou samí kandidáti papežství, hned ze semináře!“

„A kardinál Sanguinetti?“

„Jezuita, jezuita… Ale rozumějme si: byl jím, zase nebyl a dnes je jím jistě opět. Sanguinetti koketoval s každou mocí. Dlouho se myslilo, že je pro smír mezi Itálií a Svatou stolicí; pak když se situace zhatila, postavil se příkře proti uzurpátorům. Také se Lvem XIII. se několikráte rozešel a zase smířil, dnes pak se chová ve Vatikáně s diplomatickou zdrželivostí. Dohromady jest jeho jediným cílem papežská tiára, dává to však příliš najevo, což každému kandidátu jen škodí… Ale zatím se zdá, že se zápas omezuje jen na něho a na kardinála Boccaneru. A proto se opět přiklonil k jezuitům, těže z jejich záští proti svému soupeři, správně počítaje, že ve snaze tohoto odstaviti nezbude jim než podporovati jej. Já o tom pochybuji, neboť znám jejich vychytralost a vím, že si rozmyslí podporovati kandidáta již tak kompromitovaného… On, člověk prudký, nesnášenlivý, pyšný, netuší ničeho; a ježto pravíte, že je ve Frascati, jsem jist, že se tam skryl, jakmile se roznesla zpráva o papežově chorobě, sleduje nějaký vysoce taktický cíl.“

„Nuže, a co sám papež Lev XIII.?“

Don Vigilio chvíli váhal, mrkaje očima.

„Lev XIII.? Je jezuitou, ano, jezuitou…! Och, vím, říká se, že jest na straně dominikánů a to je také pravda, neboť se domnívá, že jej oživuje jejich duch; obnovil uctívání svatého Tomáše a vzdělávání duchovenstva znovu zřídil na tomto základě… Jsou však i jezuité, kteří jimi jsou mimovolně a nevědomky, a nynější papež je toho podivuhodným příkladem. Zkoumejte jeho činy, uvědomte si jeho politiku: naleznete emanace, ba skutky jezuitské duše. Protože jest, nevěda toho, jimi prosycen, proto též, že všechny vlivy, které naň působí, přímo či nepřímo, vycházejí z tohoto ohniska… Proč mi nevěříte? Opakuji vám, že všeho dobyli, vše zhltili, že jim náleží celý Řím od nejnižšího kaplana až do samotné Jeho Svatosti!“

Pokračoval, a na každé jméno, které Pierre uvedl, odpovídal tímže tvrdošíjným a zuřivým zvoláním: Jezuita, jezuita! Zdálo se, jako by nebylo možno býti v církvi něčím jiným, že opravdu, chce-li kněžstvo zachrániti svého boha, nezbývá mu, než vstoupiti ve vyjednávání s novým světem. Katolicismus přežil již svou hrdinnou dobu a mohl dále žíti jen diplomacií a lstí, ústupky a přizpůsobováním se.

„A tento Paparelli, jezuita, jezuita!“ pokračoval don Vigilio, bezděky tlumě hlas, „Oh, jezuita pokorný a strašlivý, jezuita ve svém nejhanebnějším řemesle i špehounském a korupčním! Přísahal bych, že jej sem dali, aby hlídal Jeho Eminenci. Měl byste viděti, s jakou i svrchovanou obratností a zchytralostí se mu daří plniti uložený úkol; dnes děje se zde vše dle jeho vůle, vpouští ke svému pánu, koho chce, nakládá s ním jako se svým majetkem, maje vliv na každé jeho rozhodnutí. Ano, hmyzem, který přemohl Lva, něčím neskonale malým ovládajícím cosi neskonale velikého, tím jest tento nepatrný, prostý abbé, nosič vlečky, jehož úkolem jest seděti u nohou kardinálových jako věrný pes, jenž však ve skutečnosti nad ním vládne a vodí jej, kam chce… Ach, jezuita, jezuita! Mějte se na pozoru, když jde tiše kolem vás, ve své prosté sutaně, podoben staré babě v černé sukni, se svou měkkou a vrásčitou pobožnůstkářskou tváří. Vždy se dívejte, není-li za dveřmi, ve skříni, pod postelí. Pravím vám, že vás pohltí, jako pohltili mne, že i na vás pošlou horečku a mor, nebudete-li se míti na pozoru!“

Pojednou před ním Pierre stanul. Pozbýval rozvahy, zmocňoval se ho strach a hněv. A konečně, proč ne? Všechno mohlo býti pravda.

„Ale tedy mi poraďte!“ zvolal. „Požádal jsem vás, abyste ke mně vešel, právě proto, že jsem již nevěděl, co počíti, a že jsem pocítil potřebu býti uvedenu na pravou cestu.“

Odmlčel se a znovu jal se prudce přecházeti, jakoby štván svou překypující vášní.

„Anebo ne! Neříkejte mi ničeho, je po všem, raději odejdu. Již jednou mě to napadlo, ale ve zbabělé oné chvíli chtěl jsem zmizeti, vrátiti se ke klidnému životu do svého zákoutí; odejdu-li však nyní, odejdu jako mstitel, jako soudce, abych z Paříže hlásal, co jsem viděl v Římě, co zde udělali z Ježíšova křesťanství, jak se Vatikán rozpadá v prach, vydávaje mrtvolný zápach, jak pitomou jest iluze těch, kdož doufají, že jednoho dne uzří vzcházeti ve snu moderní duše z tohoto hrobu, kde hnijí celá staletí… Oh, neustoupím, nepokořím se, svou knihu budu brániti novou knihou. A ručím vám za to, že tato kniha vzbouří celý svět, neboť v ní bude odzvoněno umírajícímu náboženství, které nutno rychle pochovati, nemají-li jeho zbytky otráviti celý svět.“

To přesahovalo mozek dona Vigilia. Probudil se v něm italský kněz omezené víry a nevědomé hrůzy před novými myšlenkami. Zděšeně spráskl ruce.

„Mlčte, mlčte! To je rouhání… A pak, nemůžete přece takto odejíti, aniž byste se ještě pokusil dostati se k Svatému otci. On jediný zmůže vše. A vím, že vás to překvapí, ale páter Dangelis, ač se zdál vám se posmívati, dal vám jedinou dobrou radu: vraťte se k monsignorovi Nanimu, on jediný otevře vám bránu Vatikánu.“

Pierre znovu zlobně vyjel.

„Jak! Od monsignora Naniho jsem vyšel a k němu se mám zase vrátit! Jaká je to hra? Mám připustiti, aby se mnou každý pohazoval jako míčem? Mají mne dohromady za blázna!“

A vysílen, všecek bez sebe, klesl Pierre na židli proti abbému, jenž seděl bez hnutí; tváře mu zesinaly dlouhým bděním a ruce se mu neustále chvěly. Dlouho oba mlčeli. Posléze jal se don Vigilio vysvětlovati, že má jinou myšlenku. Trochu prý zná papežova zpovědníka, velmi prostého to františkána, k němuž by jej mohl doporučiti. Přes svou nepatrnost mohl by mu snad prospěti. Jde o pokus. Nastalo nové mlčení. Pierre, upíraje neurčitý pohled na zeď, rozeznal tam konečně starý obraz, týž, který jej tak hluboce dojal v den jeho příchodu. V matném svitu lampy zdálo se mu, že znenáhla více a více vyvstává a se oživuje, jako vtělení jeho vlastního případu, jeho marného zoufání před neúprosně zavřenou branou pravdy a spravedlnosti. Ach, tato zavržená žena, neochvějně milující, plačící a halící tvář do svých vlasů, jak se mu podobala, v bolesti klesnuvši na prahu toho paláce, před branou nelítostně zavřenou! Chvěla se zimou oděna jen lehkým rouchem, mlčela o svém tajemství, neštěstí či provinění, o nekonečném bolu své opuštěnosti; a Pierre domýšlel si za jejíma rukama na tvář přitisknutýma svou podobu, stávala se jeho sestrou, jako všechna ubohá stvoření bez přístřeší a bez prostředků, oplakávající svou nahotu a opuštěnost, kteří si rozdírají pěsti, chtějíce překročiti práh zlých lidí. Nikdy na ni nepohlédl bez lítosti a toho večera, vida ji, bez jména a bez tváře stále tonoucí v trpkém pláči, byl tak dojat, že se dona Vigilia pojednou zeptal:

„Nevíte, od koho je ten starý obraz? Vždy mne dojme do hloubi duše jako nějaké mistrovské dílo.“

Podiven touto neočekávanou otázkou, pronesenou bez jakéhokoliv přechodu, kněz zdvihl hlavu a ještě více se podivil, když shledal, že jde o zčernalou, opuštěnou malbu v chudobném rámci.

„Od koho je, nevíte?“ opakoval Pierre. „Jak to, že se dostal do tohoto pokoje?“

„Oh,“ řekl s lhostejným posuňkem, „to nic není, takových bezcenných starých obrazů tu všude je… Tento tu asi visel vždy. Nevím, nikdy jsem ho dosud neviděl.“

Konečně opatrně vstal. Leč pouhý tento pohyb stačil, aby se tak roztřásl, že se sotva mohl rozloučiti, neboť mu zuby cvakaly v horečce.

„Ne, nedoprovázejte mne, nechte lampu zde v pokoji… A opakuji vám ještě jednou, nejlépe učiníte, odevzdáte-li se v ruce monsignora Naniho, neboť ten má aspoň moc. Řekl jsem vám hned, jak jste přijel, že konečně volky nevolky uděláte, co on bude chtíti. K čemu tedy zápasiti…? A ani slova o dnešní naší rozmluvě, byla by to má smrt!“

Bez hluku otevřel dveře, nedůvěřivě se rozhlédl napravo a nalevo, konečně se odvážil vykročiti a vrátil se do svého obydlí tak tiše, že v hrobovém tichu starobylého paláce se neozval ani šumot jeho kroků.

Druhého dne Pierre, pocítiv znovu bojechtivost a chtěje všeho zkusiti, dal si od dona Vigilia dáti doporučení k papežovu zpovědníkovi, onomu františkánovi, jejž tajemník poněkud znal. Nalezl však dobromyslného, ostýchavého mnicha, jistě schválně vybraného pro svou skromnost a prostotu, bez jakéhokoli vlivu, aby nijak nezneužíval svého všemocného postavení u Svatého otce. Od tohoto bylo také okázalou pokorou, že má zpovědníkem nejnižšího duchovního, přítele chudých, svatého pouličního žebráka. Tento františkán těšil se však pověsti výborného řečníka a papež sám často vyslechl jeho kázání, skryt dle předpisu za záclonou; neboť, ač jako Neomylný Nejvyšší Velekněz nemůže přijmouti od žádného kněze poučení, připouští se, aby, jako člověk, přece mohl míti užitek z dobrých slov. A vedle své vrozené výmluvnosti byl dobrák páter vskutku jen prostým běličem duší, zpovědníkem, jenž zpovídá a udílí rozhřešení, nedbaje nečistoty, kterou smývá vodou pokání. A Pierre, vida jej vskutku tak prostým a bezvýznamným, nenaléhal na jeho přispění, cítě, že by bylo marným.

Toho dne až do večera nemohl se zbaviti myšlenek na prostého milovníka hudby, na rozkošného Františka, jak říkal Narcisse Habert. Často se divil, že nový tento Kristus, tak láskyplný k lidem, k zvířatům, ke všem předmětům, se srdcem planoucím tak vřelým milosrdenstvím ke všem bídným, přišel do této sobecké a požitkářské Itálie, kde radost z krásy jediná podržela vládu. Ovšem časy se změnily. Ale jaký proud lásky tryskal asi za dávných dob, za utrpení středověku, že takový utěšitel všech ponížených jal se hlásati darování sebe sama bližním, odřeknutí se bohatství, ošklivost nad hrubou silou, rovnost a poslušnost, které zajistí na světě mír. Chodil po cestách, oděn jako nejchudší z chudých, maje provazem opásáno své šedé roucho, na bosých nohou sandály, v ruce ani měšce, ani hole. A on i jeho bratří měli slova vznešená a volná, plná básnické svěžesti a vznešené pravdivé odvahy, všude zakročovali, útočili na bohaté a mocné, odvažovali se veřejně označovati špatné kněze, prostopášné biskupy, svatokupce a křivopřísežníky. Dlouhé volání úlevy je vítalo, lid následoval je v davech, byli přáteli, osvoboditeli všech malých, kdož trpěli. Proto z počátku vzbudili v Římě znepokojení a papežové váhali povoliti řád hlásající takové převraty; a když konečně povolili, učinili tak zajisté v úmyslu využíti k vlastnímu prospěchu této nové síly, získati si nejnižší lid, obrovskou tu nezřízenou hmotu, jejíž tlumené hrozby strašily za všech věků, i v dobách největšího despotismu. Od té doby mělo papežství v synech svatého Františka armádu neustále vítězící, bludnou armádu rozptylující se na všechny strany, po cestách, po vesnicích, po městech, vnikající až ke krbu dělníkovu a venkovanovu, získávající prostá srdce. Představme si demokratickou moc takové řehole, vyšlé z nitra lidu! Odtud rychlý její rozkvět, vzrůst počtu bratří v několika letech, na všech stranách vznik klášterů, úplné proniknutí lidu světskými členy řádu. A že to byl plod, bujná vegetace plebejského pně, toho důkazem jest, že z něho mělo vzniknouti celé národní umění, z něho vyšli předchůdcové renesance malířství, ba i sám Dante, génius italského ducha.

Nyní, od několika dní, Pierre viděl před sebou tyto bývalé velké řády, setkával se s nimi za každým krokem.

Františkáni a dominikáni, kteří dlouho společně bojovali za církev, soupeři nadšení stejnou věrou, byli stále zde proti sobě, ve svých rozsáhlých klášterech, zdánlivě prospívajících. Zdálo se však, že františkáni dostali se znenáhla do pozadí pro svou pokoru. Též možno, že byla dohrána jejich úloha přátel a osvoboditelů lidu, od té doby, co se lid osvobozuje sám ve svých politických a sociálních úspěších. Zůstával tedy jediný zápas, mezi dominikány a jezuity, mezi kazateli a vychovateli, kteří obojí chtěli uhnísti svět dle obrazu své víry. Boj úporný, neustávající, jehož věčným cílem jest Řím, svrchovaná vláda ve Vatikáně. Ač s dominikány bojuje svatý Tomáš, přece cítí, že stará jejich dogmatická věda se rozpadává, každého dne jest jim ustoupiti část své půdy soupeřům, vítězícím pomocí nové doby.

Pak tu byli kartuziáni, v bílém soukenném rouše, světci mlčenliví a čistí, pozorovatelé, kteří se uchýlili ze světa do klidných, tichých klášterních cel; počet jich může se snad zmenšiti, přece však budou žíti věčně, jako nikdy nezanikne bolest a touha po samotě.

Dále benediktini, dítky svatého Benedikta, jehož obdivuhodný řád je zasvěcen práci. Náruživí pracovníci v písemnictví a ve vědě, kteří, ve své době, byli dlouho mocnými nástroji civilizace, přispívajíce obrovskými svými historickými a kritickými pracemi ke všeobecnému vzdělání; Pierre, jenž je měl rád a jenž by se k nim byl před dvěma sty lety jistě uchýlil, byl přece udiven vida, že se pro ně staví na Aventinu obrovské sídlo, na které Lev XIII. již přispěl mnoha miliony, jako by ještě mohli sklízeti nějakou žeň na poli dnešní a budoucí vědy. K čemu to? Vždyť se pracovníci změnili, vždyť dogmata stojí v cestě, a kdo by jich v práci nešetřil, dovršil by jejich pád.

Konečně hemžilo se tu nižšími řeholemi, jichž je na sta: karmelitáni, trapisté, pavláni, barnabité, lazaristé, eudisté, misionáři, rekolektisté, bratři křesťanské nauky, bernardini, augustiniáni, teatini, obzervantini, celestini, kapucíni; nečítaje stejnojmenných řeholí ženských, klarisek ani nesčetných jeptišek, jako řeholnic Navštívení nebo Kalvárie. Každá řehole má své sídlo, skromné nebo nádherné, některé čtvrti v Římě sestávají ze samých klášterů, a celý tento pronárod za němými průčelími bzučí, hemží se, intrikuje, v neustálém boji zájmů a vášní. Bývalý sociální rozvoj, který je vyvolal, již dávno zanikl, řehole ty však se přesto houževnatě udržují při životě, stále více pozbývajíce účelu a sil, odsouzeny k pozvolnému odumírání, až nastane den, kdy se jim v lůně nové společnosti bude najednou nedostávati vzduchu a půdy.

A na svých procházkách a obchůzkách, které Pierre opět započínal, nepotkával tak často duchovních řádových, jako laiky, světský ten římský klérus, který záhy dobře poznal. Hierarchie, dosud přísná, udržuje tu ještě stupně a třídy. Nejvýše, kolem papeže, vládne papežská družina, kardinálové a preláti, skrývající domýšlivost a pýchu pod laskavou tvářností. Pod nimi tvoří klérus farností jakous buržoazii, velmi důstojnou, moudrou a umírněnou, mezi níž nejsou vzácni kněží vlastenečtí; a italská okupace, zřídivši celou spoustu úředníků, svědků mravů, vedla za čtvrt století k tomu zvláštnímu výsledku, že vyčistila soukromý život římského kléru, v němž žena hrála druhdy úlohu tak závažnou, že Řím byl doslova panstvím služebných milostnic, sídlících v domácnostech starých mládenců. A konečně potkával Pierre kněžský plebs a zvědavě studoval tuto sběř zbědovaných kněží, špinavých a polonahých; toulajíce se jako hladová zvířata, slídí, kde by ulovili nějakou mši, a zasedají v krčmách nejnižšího druhu ve společnosti žebráků a zlodějů.

Ještě více jej však zajímal hemžící se dav kněží seběhlých z celého křesťanstva, dobrodruhů, ctižádostivců, věřících, bláznů, jež Řím láká jako zářící lampa noční hmyz. Byli zde takoví kněží všech národností, bohatí i chudí, staří i mladí, hnáni svými choutkami, potloukající se od rána do večera kolem Vatikánu, aby se zakousli do kořisti, za kterou přišli. Potkával je na všech stranách a skoro zahanbeně si říkal, že je také jedním z nich, že rozmnožuje neuvěřitelný ten počet klerik na ulicích. Ach, ten neustálý příliv a odliv v Římě, sutan a kuten všech barev! Semináře různých národů byly by stačily k pestrému vykrášlení ulic dlouhými řadami procházejících se chovanců: Francouzi úplně černí, Jihoameričané černí s modrou šerpou, Severoameričané černí s červenou šerpou, Poláci černí se zelenou šerpou, Řekové modří, Němci červení, Římané fialoví, a jiní a jiní, s vyšíváním a lemováním sterého způsobu. Pak bratrstva, kajícníci, bílí, černí, modří, šediví, s kápěmi a límci všech druhů, šedivými, modrými, černými nebo bílými. A tak se ještě někdy zdává, že se opět probouzí papežský Řím, čilý a houževnatý, bránící se zaniknutí v nynějším kosmopolitickém Římě, v němž mizí bezbarvost a jednotvárný střih oděvu.

Leč ať se Pierre sebevíce naběhal od preláta k prelátovi, stýkal se s kněžími, navštěvoval kostely, nemohl uvyknouti římské bohoslužbě, římské zbožnosti, která jej plnila údivem, ačli jej neurážela. Když jednou v neděli za deštivého jitra vešel do chrámu Santa Maria Maggiore, zdálo se mu, že vstoupil do nějaké čekárny, ovšem skvostně vyzdobené, se sloupy a stropem antického chrámu, s nádherným baldachýnem svého papežského oltáře, se skvělými mramory svých náhrobků, hlavně kaple Borghese, kde však se bůh nezdál obývati. Ve střední lodi ani jediné lavice nebo židle; věřící neustále chodili sem a tam, jako na nádraží, špiníce mokrou obuví drahocennou mozaikovou dlažbu; ženy a děti, unaveny, usedly okolo sloupů, jako vídáme na nádraží za velikého návalu před odjezdem vlaku. A pro tento dav stále sem tam proudící sloužil kněz tichou mši v poboční kapli, před níž se nastavěli lidé v dlouhé a úzké řadě, jako před divadlem, zahrazujíce příční loď. Při pozdvihování se všichni zbožně ukláněli; pak, když bylo po mši, rozptýlili se. Pierre shledával všude tutéž nestálou přítomnost lidu tohoto slunného kraje, který nerad usedá do lavic, boha navštěvuje jen krátce, nuceně, vyjímaje velké slavnosti u San Paolo nebo u San Giovanni in Laterano, ve všech starých bazilikách, i u Svatého Petra. Jedině v chrámě di Gesù zastihl příští neděli velkou mši, kteráž mu dala vzpomínati na zbožné davy ze severu: byly tam lavice, zbožné ženy, vlahé ovzduší, pod skvělými klenbami, plnými zlata, skulptur a maleb, jež nabyly podivuhodného půvabu, co z nich čas setřel přílišnou živost barokního vkusu. Leč co chrámů nalezl prázdných, mezi nejstarobylejšími a nejctihodnějšími, jako san Clemente, Sant Agnese, santa Croce in Gerusalemme, kde v době bohoslužby bylo viděti sotva několik sousedů z okolí! Naplniti čtyři sta kostelů je i pro Řím příliš mnoho; mnohé navštěvovány jsou jen za určitých obřadních dnů, jiné otvírají se jen jednou do roka, v den svátku jejich patrona. Některé žijí ze šťastné náhody, že mají fetiše, modlu ulevující v lidském utrpení: v Aracoeli mají malého zázračného Ježíška, „il Bambino“, který uzdravuje nemocné děti; Sant’ Agostino má Madonu „del Parto“, Pannu, jež přispívá těhotným ženám k šťastnému porodu. Jiné jsou pověstny svou svěcenou vodou, olejem svých lamp, mocí nějakého dřevěného svatého nebo mramorové Madony. Jsou kostely opuštěné, ponechané turistům a kostelníkům, navštěvované jako muzea, obydlená mrtvými božstvy. Jiné konečně působí rušivě, jako santa Maria Rotonda v Panteonu, kde svatá Panna zůstává zřejmě jen podnájemnicí Olympu. Pierre zajímal se též o kostely chudých čtvrtí, Sant’ Onofrio, Santa Cecilia, Santa Maria in Trastevere, aniž by tam však byl nalezl davy věřícího lidu, jak doufal. Jednou odpoledne, když přišel do tohoto kostela, naprosto prázdného, slyšel zvučný zpěv kostelního sboru, který se žalostně rozléhal prázdnou prostorou. Jindy vstoupiv do kostela San Crisogono, nalezl jej vyzdobený, patrně pro zítřejší slavnost: sloupy potaženy rudým damaškem, portikus zakryt draperiemi a záclonami střídavě žlutými a modrými, bílými a červenými; a Pierre prchl před touto hroznou dekorací, jarmarečně křiklavou. Ach, jak to bylo vzdáleno katedrál, v nichž se za svého dětství s vírou modlíval! Ve všech kostelích nacházel týž sloh antických bazilik, přizpůsobených Berninim a jeho žáky římskému vkusu minulého století. V San Luigi de’ Francesi, jehož sloh jest lepší, střízlivě elegantní, byl dojat jen velkými mrtvými, reky a světci, odpočívajícími pod dlažbou, v cizí zemi. A hledaje gotiku, zašel konečně do Santa Maria sopra Minerva, o němž mu bylo řečeno, že jest jediným vzorem gotiky v Římě. Zde vyvrcholil jeho úžas při pohledu na vázané sloupy obložené mramorem, na žebra neodvažující se vypnouti, zanikající v obloucích, na zaokrouhlené klenby, odsouzené k těžkopádné majestátnosti kupole. Ne, ne! Víra, z níž zde zbýval vychládající popel, nebyla již táž, jejíž žár zachvátil a roznítil celé křesťanstvo! Monsignore Fornaro, s nímž se náhodou setkal, právě když vycházel za Santa Maria sopra Minerva, vyslovil se rozhodně proti gotice, nazývaje ji čirým kacířstvím. Prvním křesťanským kostelem byla bazilika, vzniklá z pohanského chrámu, a kdo vidí pravý křesťanský chrám v gotické katedrále, rouhá se, neboť gotika jest jen výplodem ohavného ducha anglosaského, buřičského ducha Lutherova. Pierre již již chtěl prelátovi vášnivě odpověděti, zdržel se však, z obavy, aby neřekl příliš mnoho. Opravdu, není-liž to rozhodným důkazem, že katolicismus jest bylinou vyrostlou z římské půdy, pohanstvím převedeným v křesťanství? Jinde šel tento vývoj jinými cestami a vedl k odboji proti mateřskému městu, k rozkolu. Roztržka se stále zvětšuje, různosti se stále přiostřují, vlivem vývoje nové společnosti, přes všechno zoufalé úsilí o jednotu, takže se nové schisma zdá neodvratným a bezprostředním. Pierre pojal k bazilikám zášť ještě z jiného důvodu, vyplývajícího z bývalé dětské zbožnosti a citovosti: neměly zvonů, které zbožní věřící tak milují. Na zvony je třeba zvonic, a těch v Římě není; Řím má jen kupole. Rozhodně, Řím není zvučícím a hlaholícím městem Ježíšovým, odkud se ve zvučných vlnách do výše vznášejí modlitby s vířivým letem kavek a vlaštovek.

Pierre, proniknut hněvem a podráždění, které jej činilo houževnatým, pokračoval ve svých návštěvách, plně své odhodlání, že navštíví každého z kardinálů kongregace indexu, nedbaje ran, které utrpěl. A tak znenáhla setkával se i s jinými kongregacemi, těmito ministerstvy bývalé papežské vlády, dnešního dne méně četnými, stále však neobyčejně složitého ústrojí; každá má kardinála předsedu, kardinály přísedící, preláty s poradními hlasy a celé řady úředníků. Bylo mu několikráte zajíti do kancléřství, kde sídlí kongregace indexu; bloudil v nepřehledné směsi chodeb, schodišť a sálů, hned u vchodu proniknut mrazivým dechem starých těch stěn. Nikdy nemohl milovati tento palác, mistrovské to dílo Bramanteho, vzor čisté římské renesance, krásy tak prosté a tak chladné. Znal již kongregaci propagandy, kde jej přivítal kardinál Sarno; a posílán od jednoho k druhému, na honbě po přispění, poznával postupně i další kongregace: kongregaci biskupů a řeholníků, kongregaci ritu, kongregaci koncilu. Navštívil i consistoriale, daterii, svatou penitenciarii, poznal obrovský ten mechanismus církevní správy, který řídí celý svět, rozšiřuje výboje, vede záležitosti dobytých zemí, rozsuzuje otázky týkající se víry, mravů i jednotlivých osob, zkoumá a trestá přečiny, uděluje dispenze, prodává přízeň. Nelze si představiti obrovské množství záležitostí, které každého rána očekávají ve Vatikáně vyřízení, otázky nejzávažnější, nejchoulostivější, nejsložitější, jejichž luštění vyžaduje rozsáhlého pátrání a vyšetřování. Nutno odpovídati davům návštěvníků, kteří zaplavují Řím, hrnouce se ze všech končin křesťanského světa, vyřizovati dopisy, žádosti a listiny, které se hromadí ve všech kancelářích. A jest vskutku zázrakem, za jak naprostého ticha se koná celá tato obrovská práce, takže ven nepronikne ani nejmenšího ohlasu; soudy, sněmy, továrny na světce a na šlechtice pracují naprosto bez hluku, celý ten mechanismus, dobře namazaný, běží přes odvěkou rez a vážná, nenapravitelná opotřebení dále, aniž by kdo zvenčí mohl tušiti jeho chod. Zdaž nespočívá v tom veškerá církevní politika: mlčeti, psáti co nejméně, čekati. Leč jaký zázračný to mechanismus, tak zastaralý, a přece ještě tak mocný! A Pierre se cítil uprostřed těchto kongregací jako v železné kleci, nejpevnější, jaká kdy byla zhotovena k ovládání lidstva! Co na tom, že shledal trhliny a díry, sešlost, ohlašující brzké sesutí! Jakmile se sem odvážil, byl uchopen, zapleten a unášen touto neproniknutelnou sítí, tímto nekonečným labyrintem vlivů a intrik, kde vládne marnivost a prodejnost, zrada a ctižádostivost, kde lze nalézti tolik velikosti a tolik bídy. Jak daleko byl od Říma, o němž snil, jakým hněvem často vzplál ve své únavě a v odhodlání brániti se.

Pojednou stávaly se Pierovi jasnými věci, jež dosud nechápal. Jednoho, dne, když opět přišel do Propagandy, mluvil s ním kardinál Sarno o svobodných zednářích s tak ledovým vztekem, že Pierre rázem prohlédl. Dosud budilo v něm svobodné zednářství jen úsměv, nevěřil v ně více než v jezuity, shledávaje směšnými dětinské historky, odkazuje do říše bájí tyto muže, zahalené tajemstvím a stínem, jejichž nevypočitatelná, skrytá moc prý vládne světem. Hlavně se divil slepému záští, která připravovalo některé lidi přímo o rozum, jakmile měli vysloviti: svobodní zednáři. Jeden z nejinteligentnějších, nejznamenitějších prelátů ujišťoval jej s výrazem naprostého přesvědčení, že v každé zednářské lóži předsedal aspoň jednou do roka viditelný ďábel ve vlastní osobě. Tu šlo vskutku o zdravý rozum. A Pierre znenáhla chápal soupeřství a zuřivý boj církve římskokatolické proti druhé církvi, jež vyvstala proti ní. Ač první věří ve své vítězství, přece cítí ve druhé konkurentku, dávnou soupeřku, jež se dokonce prohlašuje za starší a jejíž vítězství jest vždy možno. Příčinou srážky jest, že obě sekty stejně ctižádostivě usilují o svrchovanou vládu nad světem, mají tutéž mezinárodní organizaci, obě vrhly na lidstvo tutéž síť mystérií, dogmat a obřadů. Bůh proti bohu, víra proti víře, výboj proti výboji; a proto překáží jedna druhé, jako dva konkurenční obchody, usazené v téže ulici, a konečně jistě jedna druhou zničí. Leč jak se mu katolicismus zdál vratkým a zkázou ohroženým, stejně skepticky pohlížel na svobodné zednářství. Vyptával se, pátral, aby se přesvědčil, jaká jest ve skutečnosti tato moc právě v Římě, kde jsou zastoupeny obě vlády, kde velmistr trůní proti papežovi. Slyšel sice, že poslední římská knížata uznávají nutnost vstoupiti do zednářských loží, aby si neztěžovali život a postavení již beztoho obtížné, aby nekazili budoucnost svým synům. Nepodvolovali se tím však jen neodolatelnému nynějšímu sociálnímu vývoji? Neutone svobodné zednářství rovněž ve vlastním vítězství, v triumfu idejí spravedlnosti, rozumu a pravdy, které tak dlouho hájilo v dobách tmy a násilí? Jeť stálým faktem, že ideové vítězství ubíjí sektu, jejíž zásluhou bylo dobyto, činí zbytečnou a poněkud barokní okázalost, kterou se bylo všem sektářům obklopiti, aby působili na obrazotvornost. Karbonářství nepřežilo dosažení politických svobod, které vymáhalo, a taktéž onoho dne, kdy se rozpadne katolická církev, vykonavši své civilizační dílo, zmizí i druhá, protivná církev svobodných zednářů, splnivši svůj osvobozovací úkol. Pověstná všemohoucnost loží byla by dnešního dne ubohým nástrojem výboje, rovněž zkažených tradicemi a ceremoniemi, kterých nikdo nedbá a které jsou již jen svazkem vzájemné dohody a pomoci, kdyby mocným dechem neuchvacovala národy věda, přispívajíc k rozvrácení zastaralých náboženství.

Pierre, zemdlen tolikým chozením a běháním, byl znovu jat úzkostí, ve svém nezvratném odhodlání opustiti Řím, aniž by se bil až do konce, jako voják stále doufající, jenž nechce uvěřiti ve svou porážku. Navštívil všechny kardinály, jejichž vliv mu mohl nějak prospěti. Navštívil kardinála vikáře, správce římské diecéze, literáta, jenž s ním mluvil o Horácovi, politika poněkud popleteného, jenž se ho jal vyptávati na Francii, na republiku, na válečný a námořnický rozpočet, aniž by se dost málo zajímal o pronásledovanou knihu. Navštívil Velkého Penitenciáře, kardinála, jejž byl již viděl v paláci Boccanera, hubeného starce s vyzáblou asketickou tváří, z něhož se mu podařilo dostati jen pokárání, přísná slova o mladých knězích, zkažených novou dobou, píšící ničemné knihy. Konečně navštívil ve Vatikáně kardinála tajemníka, jakéhos ministra zahraničních záležitostí Jeho Svatosti, velmi mocnou to osobnost Svaté stolice; dosud byl varován před touto návštěvou a stavěny mu před oči neblahé následky, kdyby se nesetkal se zdarem. Ostýchavě se omlouval, že přichází tak pozdě, shledal však, že má před sebou muže nade vše roztomilého, zakrývajícího diplomatickou laskavostí jistou drsnost své osoby. Nabídnuv mu sedadlo, vyptával se ho se zdánlivým zájmem, pozorně naslouchal, dokonce jej i povzbuzoval. Když však Pierre opět stál na náměstí svatopetrském, cítil dobře, že jeho záležitost nepokročila ani dost málo, a že, podaří-li se mu přece jednoho dne dostati se k papeži, nebude to zásluhou státního sekretariátu. Tohoto večera vracel se do Via Giulia zdrcen, uštván, pomaten tolika návštěvami u tolika lidí, se zoufalstvím cítě, jak jej znenáhla celého zachvacuje tento stokolový stroj, a s hrůzou se tázal, co si počne zítra, když mu jiného nezbývá než se zblázniti.

Náhodou potkal na chodbě dona Vigilia a opět se s ním chtěl dáti do řeči a vyžádati si od něho rady. Tento však mu s nepochopitelným nepokojem pokynul, aby mlčel. S ustrašeným pohledem mu pak zašeptal do ucha:

„Navštívil jste již monsignora Naniho? Ne…! Nuže, jděte k němu, jděte k němu. Opakuji vám, že vám nic jiného nezbývá.“

Pierre povolil. Věru, proč odporovati? Nehledě k vroucímu milosrdenství, které jej vedlo hájiti svou knihu, přišel přece do Říma též za zkušeností. Proč se tedy nepokusiti o všechno!

Druhého dne přišel pod svatopetrskou kolonádu příliš časně, i bylo mu čekati. Nikdy předtím nepocítil lépe ohromnost těchto čtyř řad sloupů, tohoto lesa o obrovských kamenných kmenech, mezi nimiž se nikdo neprocházel. Při pohledu na tuto velkolepou, chmurnou poušť naskýtá se otázka, proč bylo postaveno sloupořadí tak nádherné. Patrně jen pro nádheru, velkolepost a ozdobu; v tom byl opět celý Řím. Pak se ubíral ulicí Svatého oficia a před palácem Svatého oficia, za sakristií, ocitl se ve čtvrti samoty a ticha, jen zřídkakdy rušeného krokem osamělého chodce nebo hrčením vozu. Jen slunce tu šine po drobné, vybělené dlažbě světelné proudy. Lze zde tušiti blízkost baziliky dle vůně kadidla a klášterního ticha. A v rohu stojící palác Svatého oficia působí tíživě svou těžkopádností; vysoká, žlutá fasáda má jedinou řadu oken. Průčelí vedoucí do poboční uličky jest ještě nevlídnější, se svou řadou úzkých okének se zelenavými tabulkami. Zdá se, jako by obrovská tato zděná kostka blátivé barvy, uzavřená a záhadná jako vězení, spala ve skvělém slunečním svitu.

Pierre se zachvěl, ihned však se zasmál, jako by to bylo dětinství. Svatá, římská a všeobecná inkvizice, čili kongregace Svatého oficia, jak se dnes říká, není již onou legendární institucí, dodavatelkou hranic, tajným soudem, proti němuž není odvolání, majícím právo nad životem a smrtí celého lidstva. Přece však stále zachovává v tajnosti své jednání, schází se každou středu, soudí a odsuzuje, aniž by však z jejich zdí proniklo nejmenšího hlásku. Ač však stále stíhá zločin kacířství, a nespokojujíc se s díly, pronásleduje i osoby, nemá již zbraní, ani žalářů, ani železa, ani ohně; zbývá jí jen protest a nemá moci trestati ani vlastní lidi, duchovní, leč disciplinárními tresty.

Když vešel a byl uveden do salonu monsignora Naniho, jenž jako přísedící bydlil v paláci, byl Pierre příjemně překvapen. Místnost byla veliká, na polední stranu obrácená, zaplavená slunečním jasem; bylo tu příjemno přes nemotorný nábytek a tmavé čalouny, jako by tu bydlila žena, přenášející svůj půvab na přísné okolí. Nebylo tu květin, a přece tu byla vůně, hned na prahu jímalo srdce jakési kouzlo.

Monsignore Nani šel mu ihned vstříc usmívaje se, se svou růžovou tváří, živýma modrýma očima a jemnými, světlými vlasy, které se zdály léty jako by lehce napudrovány. Obě ruce mu vztahuje vstříc, zvolal:

„Ach, drahý synu, jak je to do vás hezké, že mne přicházíte navštívit… Pojďte, posaďte se, pohovoříme si jako dobří přátelé.“ A ihned jal se ho vyptávati, jevě nesmírný zájem.

„Jak jste daleko? Vypravujte mi, povězte, co všechno jste podnikl.“

Pierre přes sdělení dona Vigilia dojat a získán sympatií, kterou se domníval tušiti, zpovídal se, ničeho neopomíjeje. Líčil své návštěvy u kardinála Sarna, u monsignora Fornara, u pátera Dangelise; vyprávěl o všech ostatních krocích u vlivných kardinálů, všech přísedících Indexu, u Velkého Penitenciáře, u kardinála vikáře a kardinála sekretáře; vypočítával své nekonečné chození od dveří ke dveřím, po celém římském duchovenstvu, po všech kongregacích, celým tímto obrovským, mlčelivě pracujícím úlem, až se k smrti znavil tělesně i duševně.

A monsignore Nani, jenž zdál se naslouchati s největším potěšením, volal při každé zastávce jeho křížové cesty:

„Ale znamenitě! Výborně! Oh, vaše záležitost pokračuje! Báječně, báječně pokračuje!“

Jásal, nedávaje proniknouti ani stínu nemístné ironie. Jen svým hezkým pátravým pohledem pronikal mladého kněze až na dno duše, chtěje se přesvědčiti, přivedl-li jej konečně k takové poslušnosti, jakou si přál. Byl již dosti unaven, zbaven iluzí, dosti poučen o skutečnosti, aby s ním mohl ukončiti? Stačil tříměsíční pobyt v Římě, aby přeměnil poněkud ztřeštěného nadšence prvních dní v člověka rozumného, či alespoň rezignovaného?

Pojednou se monsignore Nani tázal:

„Ale, drahý synu, nemluvíte o Jeho Eminenci kardinálu Sanguinettim.“

„Monsignore, Jeho Eminence jest totiž ve Frascati, nemohl jsem s ním mluviti.“

Prelát, jako by rozuzlení ještě odkládal, s tajnou radostí zručného diplomata zdvihl své malé, tučné ruce k nebi jako znepokojený člověk, jenž pokládá vše za ztracené, zvolal:

„Oh, Jeho Eminenci musíte navštíviti, Jeho Eminenci musíte navštíviti! Je to naprosto nutno. Jen uvažte! Prefekt Indexu! Nemůžete jednati, dokud s ním nepromluvíte, neboť nenavštívil-li jste jej, nenavštívil jste nikoho… Jděte, pospěšte do Frascati, drahý synu.“

Pierrovi nezbylo než se ukloniti.

„Půjdu, monsignore.“

XI.

Ač věděl, že se ke kardinálu Sanguinettimu může dostaviti až kolem jedenácté hodiny, Pierre použil ranního vlaku a již o deváté vystoupil v malém nádraží ve Frascati. Byl zde již jednou, za dnů své nucené nečinnosti; navštívil klasické tyto římské hrady, které se táhnou od Frascati až k Rocca di Papa, od Rocca di Papa až k Monte Cavo; s velikou radostí sliboval si již předem dvouhodinovou občerstvující procházku na prvních svazích Albánských hor, kde stojí Frascati uprostřed růžových a olivových hájů a vinic, čnících nad nekonečným červenavým mořem Campagny, sahajících až k Římu, bělajícímu se ve vzdálenosti dobrých šesti mil jako mramorový ostrůvek.

Ach, to Frascati, na zelenavém pahrbku, pod lesnatými výšinami Tuscula, se svou pověstnou terasou, odkud je nejkrásnější pohled na světě, se starobylými patricijskými vilami hrdých a elegantních renesančních fasád, uprostřed nádherných parků, věčně zelených, posázených cypřiši, sosnami a duby! Lahody, líbeznosti a jímavosti těchto míst nelze se nabažiti. A Pierre pln rozkoše bloudil již přes hodinu po cestách vroubených starými sukovitými olivovníky, po stinných stezkách pod vysokými stromy sousedních zahrad, po vonných pěšinách, odkud na každém záhybu do nekonečna se mu otvíral pohled na širou Campagnu. Pojednou se mu naskytlo setkání, které jej z počátku zamrzelo.

Sestupoval poblíže nádraží, kde na místě bývalých vinic se v poslední době hojně stavělo; tu s údivem spatřil bezvadný kočár o dvou koních, z Říma přijíždějící, který před ním zastavil, a slyšel, jak jej kdosi volá jménem.

Jak, pan abbé Froment, zde na procházce, a tak časně!“

Tu teprve poznal hraběte Pradu, jenž vystoupiv, nechal prázdný kočár jeti dále, a zbývajících dvě stě nebo tři sta metrů šel pěšky po boku mladého kněze. Srdečně mu stisknuv ruku, vysvětloval, proč raději jezdí v kočáře.

„Ano, železnice používám zřídka kdy, raději volím kočár. Aspoň se koně proběhnou… Víte, že mne sem vede obchodní zájem, stavební záležitosti, které bohužel jdou nevalně. A proto, ač je sezóna již pokročilá, nezbývá mi než jezditi sem častěji, než bych rád.“

Pierre vskutku znal onu historii. Boccanerové byli nuceni prodati nádhernou vilu, kterou v druhé polovici šestnáctého století vystavěl dle plánů Jakuba de la Porteho jejich předek, kardinál; bylo to královské letní sídlo, s nádherným stinným parkem, s nádržkami, vodopády, hlavně pak s terasou, nejpověstnější z teras celého kraje, vyčnívající jako mys nad římskou Campagnou, do nekonečna se prostírající od Sabinských hor až k písčitému pobřeží Středozemního moře. A z rozděleného dědictví připadaly Benedettě po matce rozsáhlé vinice po Frascati, které přinesla Pradovi věnem, právě když stavební horečka přecházela z Říma na venkov. Pradovi napadlo vystavěti zde celou čtvrť letních sídel, po způsobu vilových čtvrtí vůkol Paříže. Hlásilo se však málo kupců, nastala finanční krize a Prada, vyrovnav se se svou ženou, po roztržce, dosti krušně se vybíral z tohoto nešťastného podniku.

„A pak,“ pokračoval, „vozem možno přijeti a odjeti kdykoliv, kdežto na dráze je člověk otrokem hodin. Tak na příklad dnes mám schůzku s podnikateli, se znalci, s advokáty, a nevím, kolik času to pohltí… Rozkošný kraj, viďte? Máme právo býti naň hrdi, my Římané. A byť bych měl sebevíce starostí, jakmile sem přijedu, srdce mi zabuší radostí.“

Neřekl ovšem, že jeho přítelkyně, jak ji nazýval, Lisbeth Kaufmannová strávila léto v jedné z nových vil, kam přestěhovala svůj roztomilý ateliér a kde ji navštěvovala celá cizinecká kolonie, přehlížejíc mimořádné její postavení po smrti manželově, pro její veselost a její malířství. Dokonce se i smířili s jejím těhotenstvím; v polovici listopadu se vrátila do Říma a porodila silného hocha, jehož příchod znovu vyvolal v bílých i v černých salonech vášnivé klepy o nastávajícím rozvodu Benedetty a Prady. Zálibu tohoto pro Frascati zvyšovaly zajisté něžné vzpomínky a radostná pýcha nad narozením syna.

Pierre cítil vždy v jeho přítomnosti ostych, jakous nevolnost, bezděky nenávidě lidi chtivé peněz a kořisti; přece však chtěl odpověděti na jeho bezvadnou přívětivost a vyptával se, jak se daří jeho otci, starému rekovi Orlandovi.

„Oh, mimo nohy daří se mu znamenitě, jistě se dožije stého roku. Ubohý otec! Bylo by mne tak těšilo ubytovati jej letos v létě v některém ze zdejších domků! Nechtěl však, umíniv si neopustiti Říma, jako by se bál, že mu jej za jeho nepřítomnosti opět uzmou.“

Dal se do smíchu, sám rozveselen tímto svým vtipkováním o rekovné a z módy vyšlé době neodvislosti. Pak dodal:

„Právě včera o vás mluvil, pane abbé. Divil se, že jste již k němu nepřišel.“

To Pierra zarmoutilo, neboť se do Orlanda zamiloval láskou plnou úcty. Od své první návštěvy byl u něho již dvakrát, leč stařec nechtěl mluviti o Římě, dokud jeho mladý přítel všechno neuvidí, neprocítí, nepochopí. Později prý přijde chvíle, kdy bude oběma možno se vysloviti.

„Prosím vás,“ zvolal Pierre, „vyřiďte mu laskavě, že naň nezapomínám a svou návštěvu odkládám jen proto, abych jej uspokojil. Neodjedu však, aniž bych mu přišel říci, jak mne dojalo jeho přijetí.“

Oba se zvolna ubírali po stoupající cestě, uprostřed několika nových vil, z nichž mnohé ani nebyly dokončeny. A když Prada zvěděl, že kněz se přijel představiti kardinálu Sanguinettimu, znova se zasmál, svým smíchem vlídného vlka, při kterém odkrýval bílé zuby.

„Pravda, je zde, od té doby, co papež churaví… Ach, naleznete jej pěkně rozčileného!“

„A proč?“

„Protože dnešní zprávy o zdraví Svatého otce nejsou valné. Když jsem odjížděl z Říma, vyprávělo se, že strávil hroznou noc.“

Stanul v záhybu cesty, před stařičkou kaplí, malým kostelíkem, samotářského a truchlivého půvabu, na pokraji olivového háje. A hned vedle stál polozbořený barák, patrně bývalá fara, odkud právě vycházel velký, kostnatý kněz, tlusté a bezbarvé tváře; nežli odešel, přirazil dveře a zavřel je na dva západy.

„Hleďte,“ řekl hrabě posměšně, „opět jeden, jemuž asi hodně prudce bije srdce a jenž jistě jde k vašemu kardinálovi pro nejnovější zprávy.“

Pierre s údivem pohlédl na kněze.

„Znám jej,“ řekl. „Nemýlím-li se, viděl jsem jej den po svém příchodu u kardinála Boccanery, jemuž nesl košík fíků a prosil jej o dobré vysvědčení pro svého mladšího bratra, uvězněného pro nějakou násilnost, tuším pro bodnutí nožem; kardinál mu ostatně toto vysvědčení rozhodně odepřel.“

„Je to on, nepochybujte o tom; býval dříve v důvěrných stycích s vilou Boccanera, kde byl jeho mladší bratr zahradníkem. Dnes je kreaturou kardinála Sanguinettiho… Ach, zvláštní figura, tento Santobono; myslím, že takových ve Francii nemáte! Žije zcela sám v tomto polozbořeném baráku a zpravuje tento prastarý kostelík Santa Maria dei Campi, kam chodí lidé na mši jen třikráte do roka. Ano, jest to opravdová sinekura, která mu nese asi tisíc lir ročně a dovoluje mu žíti životem rolníka a filozofa, vzdělávati svou dosti rozsáhlou, vysokými zdmi obklopenou zahradu, kterou tamto vidíte.“

Vskutku, zahrada byla na svahu za farou, pečlivě uzavřená ze všech stran, jako nehostinný útulek, kam ani pohled nevnikl. Nade zdí vlevo bylo viděti jen nádherný, obrovský fíkovník, jehož široké listy se černě odrážely na tmavém nebi.

Prada vypravoval za další chůze o Santobonovi, jenž jej zřejmě zajímal. Zrozen v Nemi, v tomto dosud divokém zákoutí Albánských hor, vyšel z lidu dosud zanedbaného; studoval však, z historie dosti znal velikou minulost Říma, aby snil o znovuzřízení římské říše ve prospěch mladé Itálie. A oddal se vášnivě víře, že tento sen může uskutečniti jen velký papež, jenž by se zmocnil moci a potom získal všechny ostatní národy. Co jednoduššího, když papež velí milionům katolíků? Což mu nenáleží polovina Evropy? Francie, Španělsko, Rakousko. Zajisté by povolili přesvědčivše se, že má moc a diktuje zákony celému světu. Německo, Anglie a vůbec všechny protestantské národy budou též nevyhnutelně podmaněny, neboť papežství jest jedinou hrází schopnou do cesty se postaviti bludu, který se jednoho dne jistě o ni rozbije. Přesto však se politicky vyjádřil pro Německo, pevně, přesvědčen, že Francii nutno rozdrtiti, aby se vrhla Svatému otci do náručí. A takové protichůdné, ztřeštěné představy vířily stále v této opojené hlavě, vrozená prudkost povahy zvracela vznětlivé myšlenky ihned v násilnosti a divoké činy: barbar z evangelia, přítel ubohých a trpících, pocházející z rodiny přepjatých sektářů, schopných největších ctností a největších zločinů.

„Ano,“ končil Prada, „oddal se kardinálovi Sanguinettimu, protože v něm vidí onoho budoucího velkého papeže, jenž učiní z Říma jediné hlavní město všech národů. Ovšem není bez jakési ctižádosti, byť zcela skromné, doufá, na příklad v titul kanovníka, nebo aspoň ve přispění v různých životních tísních, jako když na příklad chtěl svému bratru pomoci z bryndy. Každý sází na některého kardinála jako do loterie; je-li tento zvolen papežem, vyhrál… Proto vidíte jej tamto pospíchati dlouhými kroky, aby již již zvěděl, umírá-li Lev XIII. a vyjde-li jeho terno se Sanguinettim, korunovaným papežskou tiárou.“

Pierre, pln zájmu a nepokoje, se otázal dychtivě:

„Myslíte tedy, že je papež tak nemocen?“

Hrabě se usmál a pokrčil rameny.

„Ach, kdož ví? Jsou všichni nemocni, mají-li na tom zájem. Myslím však, že je opravdu nemocen; prý nemá vnitřnosti v pořádku. A v jeho věku může býti nejmenší churavost osudnou.“

Mlčky ušli několik kroků; pak se kněz znovu otázal:

„Kdyby se tedy Svatá stolice uprázdnila, měl by kardinál Sanguinetti velké vyhlídky?“

„Velké vyhlídky! Velké vyhlídky! Opět jedna z věcí, o které nikdo neví nic určitého. Jisto je, že je čítán mezi vážné kandidáty; a kdyby stačilo toužiti po papežské hodnosti, Sanguinetti byl by jistě příštím papežem, neboť bičován vášní, všecek sžírán touto svrchovanou ctižádostí neúmorně směřuje k tomuto cíli. Škodí si tím a ví to. Proto také je asi pro poslední dny zápasu odhodlán ke všemu. Buďte ujištěn, že se sem uchýlil v této kritické době jen proto, aby mohl z povzdálečí lépe říditi boj; zároveň předstírá touhu po ústraní, aby učinil lepší dojem.“

A ochotně se rozhovořil o Sanguinettim, jeho lstivost, prudká výbojnost a svrchovaná činnost, byť poněkud svárlivá, velmi se mu zamlouvala. Pozná jej po jeho návratu z vídeňské nunciatury; již tehdy vyznal se ve všech záležitostech a již tehdy byl odhodlán vztáhnouti ruku po tiáře. Tato ctižádost vysvětlovala vše, jeho roztržky a opětná sblížení s vládnoucím papežem, jeho sklon k Německu, který byl vystřídán náhlým obratem k Francii, jeho kolísavé chování vůči Itálii, s níž si napřed přál dohody, později však hlásal naprostou nesmiřitelnost, zavrhuje každý ústupek, dokud Řím nebude vyklizen. A na tom stanovisku zdál se nyní trvati, okázale zavrhuje kolísavou vládu Lva XIII. a nadšeně se obdivuje Piovi IX., velkému, rekovně vzdorujícímu papeži, jenž přes dobrotu srdce osvědčí neochvějnou pevnost. Jinými slovy řečeno, zvolen papežem obnovil by dobromyslnost církve, vylučuje však slabost a nebezpečné politické povolnosti. Vpravdě však snil jen o politice a zajisté dospěl v tom ohledu programu, úmyslně nejasnému, který však jeho chráněnci a jeho stvůry rozšiřovali s nadšenou tajemností. Od poslední papežovy choroby, na jaře, žil prý ve smrtelném nepokoji, neboť se proslýchalo, že jezuité se rozhodli podporovati kandidaturu kardinála Boccanery, ač jich tento naprosto neměl v lásce. Byl ovšem přísný, až přemrštěně a nebezpečně zbožný pro nynější shovívavé století; nenáležel-liž však k patriciům, neznamenala by jeho volba, že papežství se nikdy nevzdá světského panství? Od té doby byl Boccanera nebezpečným člověkem v očích Sanguinettiho, jenž neměl klidu, cítil se oloupeným, trávil celé hodiny hledáním prostředků, kterými by se zbavil tohoto všemocného soupeře, nešetřil přitom ohavných historek o kardinálově shovívavosti vůči Dariovi a Benedettě, stále jej označuje jako antikrista, jehož panování by dovršilo zkázu papežské moci. Poslední jeho kombinací, aby si zajistil podporu jezuitů, bylo, že dával svými důvěrníky roztrušovati, že by nejen nechal netknutým princip světské moci, nýbrž že by se dokonce zavázal moci této opět dobýti. A měl plán, jak se šeptalo, hotový plán vedoucí k jistému vítězství, jehož výsledky budou zdrcující přes zdánlivé ústupky: nebrániti již katolíkům, aby volili a byli voleni, vyslati do parlamentu sto poslanců, pak dvě stě, pak tři sta, svrhnouti konečně savojskou monarchii a zříditi jakous roztáhlou federaci italských provincií, jejímž vznešeným a svrchovaným prezidentem stal by se Svatý otec, opětně vládce Říma.

Když Prada domluvil, dal se znovu do smíchu, ukazuje své bílé zuby, zřejmě stvořené k tomu, aby nepustily polapenou kořist.

„Vidíte, že jest se nám hodně brániti, neboť jde o to, abychom byli vyhozeni. Na štěstí jsou tu ještě jiné překážky. Leč takové sny mají přesto nesmírný účinek na jisté přepjaté mozky, jak vidíte na příklad zde, u toho Santobona; hle, toho by Sanguinetti odvedl jediným slovem, kam by chtěl… Ach, má dobré nohy! Pohleďte, tam nahoře, už je u cíle a vstupuje do malého kardinálova paláce, tam té bílé vily s tesanými balkony.“

Vskutku bylo viděti malý palác, jeden z prvních domů ve Frascati, moderní stavbu v renesančním slohu, z jejíchž oken bylo viděti celou obrovskou římskou Campagnu.

Bylo jedenáct hodin; když se Pierre s hrabětem loučil, ubíraje se na svou návštěvu, podržel tento na chvíli jeho ruku ve své a řekl:

„Víte, co by bylo od vás velice hezké? Kdybyste se mnou poobědval… Chcete? Jakmile budete míti čas, přijďte za mnou tam do oné restaurace, vidíte, v onom růžovém domě. Za hodinu budu hotov se svými záležitostmi a velice mne potěší, nebudu-li obědvat sám.“

Pierre se zprvu bránil a odmítal, nemohl se však ničím vymluviti a konečně mu jiného nezbývalo, i přivolil, bezděky zaujat opravdovou roztomilostí hraběte. Když se rozešli, prošel jen příkrou ulicí a ocitl se před kardinálovým obydlím. Přístup k němu byl velmi snadný, neboť zcela přirozeně snažil se býti co možná vlídným a získati si co největší popularity. Hlavně ve Frascati byly jeho dveře stále dokořán otevřeny, i nejnepatrnějším kněžím. Pierre byl tedy ihned uveden; poněkud jej to překvapilo, když si vzpomněl na rozmrzelost kardinálova sluhy v Římě, jenž jej zrazoval cesty, ježto prý Jeho Eminence se dává nerada rušit, je-li churava. Ve skutečnosti nebylo však po churavosti ani stopy, vše se usmívalo a lesklo v této rozkošné vile, zaplavené sluncem. Čekárna, kde byl zanechán o samotě, opatřená hrozným nábytkem potaženým červeným plyšem, postrádala veškerého přepychu a pohodlí; zpříjemňovalo ji však nádherné osvětlení a její okna vedla na širou, plochou Campagnu, nevyrovnatelně krásnou, stále tonoucí ve snech o slavné minulosti. Čekaje, až bude přijat, přistoupil Pierre k jednomu z oken, dokořán otevřenému na balkon, a kochal se čarovným pohledem na nekonečné to travnaté moře, prostírající se až k Římu, v dáli se bělajícímu, nad nímž čněl chrám svatého Petra, jako malá, skvoucí tečka, ne širší než nehet malíčku.

Stál tam, zabrán v myšlenky, když tu pojednou zaslechl hovor, jehož slova s udivením jasně rozeznával. Nakloniv se, seznal, že na sousedním balkoně sama Jeho Eminence rozmlouvá s jakýmsi knězem, z něhož viděl pouze sutanu. Vzápětí ostatně poznal Santobona. V prvním okamžiku chtěl se diskrétně vzdáliti, leč slova, která zaslechl, jej zadržela.

„Uvidíme za chvíli,“ řekla Jeho Eminence svým poněkud drsným hlasem. „Poslal jsem do Říma Eufemia, nikomu jinému nedůvěřuji. Hle, právě tímto vlakem přijíždí.“

Vskutku po širé pláni blížil se vlak; dosud byl malý, jako dětská hračka. Sanguinetti jej z balkonu zajisté vyhlížel. Stál, upřeně pohlížeje na vzdálený vlak.

Santobono pronesl několik vášnivých slov, jež Pierre dobře nezaslechl. Za okamžik jal se však mluviti kardinál, velmi zřetelně.

„Ach, ano, můj drahý, katastrofa byla by velkým neštěstím. Ach, kéž nám bůh zachová Jeho Svatost ještě hodně dlouho…“

Odmlčel se, a nejsa pokrytcem, nahlas domyslil:

„Aspoň ať nám jej zachová v této chvíli, neboť jest nepříznivá; jsem v nejhroznějších úzkostech, antikristovi přívrženci získali v poslední době příliš mnoho půdy.“

Santobono se neubránil zvolání:

„Oh, Vaše Eminence bude jednati a bude triumfovati!“

„Já, můj drahý? Ale co mám dělati? Jsem jen v rukou svých přátel, těch, kdož ve mne věří, jedině pro vítězství Svaté stolice. Oni nechť jednají, nechť každý pracuje ze všech sil, aby zlým byla cesta zamezena a dobrým aby se dílo zdařilo…! Ach, zvítězí-li Antikrist…“

Opakující se slovo antikrist velice Pierra znepokojovalo. Náhle si však vzpomněl, co mu řekl hrabě, že totiž antikrist je kardinál Boccanera.“

„Můj drahý, uvažte: Antikrist usazený ve Vatikáně, dovršující zkázu náboženství svou nesmiřitelnou hrdostí, svou železnou vůlí, svou chmurnou tvrdošíjností, kterou spěje ve zkázu! Neboť, není již pochyby, že on jest oním předpovězeným netvorem, který hrozí všechno s sebou strhnouti ve svém zuřivém letu do temnot propasti. Znám jej, sní jen o vzdoru a o zkáze, chopí se pilířů chrámu a otřese jimi, aby pod troskami pohřbil sebe i celé katolictví. Tvrdím, že by neuplynulo ani půl roku, a vyhnán z Říma, znepřátelen se všemi národy, proklínán celou Itálií, vlekl by se světem jako bludný přízrak posledního papeže.“

Santobono uvítal tuto hroznou předpověď temným zavrčením a tlumeným zaklením. Vlak zatím dojel do nádraží; mezi několika cestujícími, kteří vystoupili, rozeznal Pierre kněze drobné postavy, jemuž se sutana zaplétala mezi nohy, jak rychle šel. Byl to abbé Eufemio, kardinálův tajemník. Když zahlédl svého představeného na balkoně, dal se do běhu sráznou ulicí, neohlížeje se na to, co si o něm pomyslí lidé.

„Ach, zde jest Eufemio!“ zvolala Jeho Eminence, chvějíc se rozčilením. „Konečně se dozvíme, konečně se dozvíme…“

Tajemník vrazil do vrat a jistě běžel po schodech, neboť Pierre viděl jej v okamžiku bez dechu projíti čekárnou a vstoupiti do kardinálovy pracovny. Sanguinetti opustil balkon a šel svému poslu vstříc; záhy se však vrátil, za přívalu otázek a výkřiků, ve zmatku patrně zaviněném špatnými zprávami.

„Tedy opravdu, noc byla špatná, Jeho Svatost neusnula ani na chvíli… A dostavila se kolika, jak jste slyšel? V jeho věku je to svrchovaně nebezpečné, ve dvou hodinách může býti konec… A co říkají lékaři?“

Pierre odpovědi nezaslechl, domyslil se jí však dle kardinálových slov.

„Oh, lékaři… nevědí nikdy ničeho. Ostatně, nechtějí-li mluviti, nebývá smrt daleko… Můj bože, jaké neštěstí, kdyby nebylo možno oddáliti katastrofu o několik dní!“

Odmlčel se a Pierre tušil, že znovu upírá oči na vzdálený Řím, ve ctižádostivé úzkosti pohlížeje na chrám svatého Petra, třpytící se skvrnku uprostřed obrovské zarudlé pláně, sotva zvíci nehtu na malíčku. Jaký zmatek a jaký ruch by nastal, kdyby papež zemřel! A Sanguinetti jen dychtil, aby mohl pouze vztáhnouti ruku a vzíti do hrsti to věčné, svaté město, z té vzdálenosti se na obzoru vyjímající jen jako hromádka písku, hozená tam dětskou lopatkou. A již snil o konkláve, o okamžiku, až baldachýny ostatních kardinálů se skácí, a jeho, nepohnutě a vznešeně se tyčící, bude jej korunovati purpurem.

„Ale máte pravdu, můj drahý,“ zvolal kardinál, obraceje se k Santobonovi, „nutno jednati, je to pro blaho církve… A pak, není možno, aby nebe nebylo s námi, kteří chceme jedině jeho triumf. Bude-li třeba, zajisté v rozhodném okamžiku dovede antikrista zničiti.“

Tu zaslechl Pierre po prvé zřetelně Santobona, řkoucího drsným hlasem, s jakousi divokou odhodlaností:

„Oh, bude-li nebe váhati, pomůžeme mu!“

Více neslyšel, všechna další slova splynula ve zmatený šum. Balkon se vyprázdnil a Pierre čekal dále ve slunném saloně, naplněném příjemným a veselým klidem. Pojednou se dokořán otevřely dveře pracovny a sluha jej uvedl; podivil se, naleznuv kardinála samotna, aniž by byl viděl odcházeti oba kněze, kteří patrně použili jiného východu.

Kardinál stál v jasném světle u okna, se svou zardělou tváří, velkým nosem a silnými rty; přes svých šedesát let vyhlížel jako silný, zdravý mladý muž. Na jeho tváři opět pohrával otcovský úsměv, jímž politiky vítal i nejnepatrnější. A jakmile se Pierre uklonil a políbil prsten, ihned mu nabídl sedadlo.

„Posaďte se, drahý synu, posaďte se… Nuže, přicházíte pro onu nešťastnou aféru své knihy. Velice, velice mne těší, že s vámi mohu o ní pohovořit.“

Usedl též, u okna s vyhlídkou na Řím, od které jako by se nemohl odtrhnouti. Kněz omlouvaje se, že jej přichází vyrušovat z klidu, zpozoroval, že ho téměř neposlouchá, upřeně pohlížeje do dálky, na kořist tak horoucně vytouženou. Tvářil se však, jakoby s dokonalou pozorností a Pierre se podivoval pevnosti vůle, kterou asi měl tento muž zdánlivě tak klidný, tak ochotně se obírající cizími záležitostmi, zatím co v jeho nitru zuřila taková bouře.

„Vaše Eminence račiž mi tedy prominouti.“

„Ale ne, učinil jste dobře, že jste přišel za mnou, když mne mé nestálé zdraví poutá zde… Ostatně je mi již poněkud lépe a shledávám zcela přirozeným, že mi chcete podati jistá vysvětlení, hájiti své dílo, osvítiti můj úsudek. Dokonce jsem se divil, že jste dosud nepřišel, neboť znám hlubokou vaši víru a vím, že jste nešetřil pochůzek, abyste přesvědčil své soudce… Mluvte, drahý synu, poslouchám vás a upřímně se potěším, bude-li možno dáti vám rozhřešení.“

Pierre dal se zaujmouti těmito laskavými slovy. Znovu se v něm vzbudila naděje, že pro svou věc získá všemocného prefekta Indexu. Soudil již, že jest vzácně inteligentním a nanejvýše srdečným mužem tento bývalý nuncius, jenž se naučil nejdříve v Bruselu a pak ve Vídni světskému umění okouzlené propouštěti lidi, jež si dobíral, slibuje jim vše a ničeho nedávaje. Proto nalezl opět své apoštolské rozohnění a vykládal své myšlenky o budoucím Římě, o Římě vysněném, který by se opětně stal pánem světa, kdyby se vrátil k Ježíšovu křesťanství láskou k chudým a slabým.

Sanguinetti se usmíval, lehce pokyvoval hlavou a chvílemi nadšeně zvolal:

„Výborně, výborně!, zcela správně… Ach, smýšlím právě tak jako vy, drahý synu! Lépe to nelze vysloviti… Vaše slova jsou pravda sama a lidé dobré vůle nemohou s vámi nesouhlasiti.“

Pak líčil, jak hluboce jej dojala poetická stránka knihy. Patrně ze soupeřství, rád platil jako Lev XIII. za znamenitého latiníka a hlavně k Virgilovi choval kromobyčejnou, neomezenou lásku.

„Vím, vím, oh, onu část vaší knihy, kde mluvíte o vracejícím se jaru, které přináší útěchu ubožákům, zimou zmrazeným, četl jsem třikrát. A víte, že velmi hojně užíváte latinských obratů? Poznamenal jsem si přes padesát vašich výrazů, které možno nalézti v Eklogách. Vaše kniha je plna půvabu, opravdového půvabu!“

Ježto naprosto nebyl hloupý a vycítil velkou inteligenci nepatrného kněze, jejž měl před sebou, počal se konečně zajímati, nikoliv o něho, nýbrž o to, nemohl-li by z něho míti nějaký užitek. V horečném intrikování bylo jeho neustálou snahou vytěžiti z lidí, které mu bůh poslal, co možno nejvíce k vlastnímu vítězství. A odvrátiv se na chvíli od Říma, pohlížel svému hostu do tváře a poslouchal jej, přemítaje zatím, k čemu by ho asi mohl použíti, buď hned, v krizi, kterou právě prodělával, nebo později, až bude papežem. Leč kněz dopustil se ještě jednou chyby, že útočil na světské panství církve a že pronesl nešťastná slova o novém náboženství.

Kardinál, stále se usmívaje, jej přerušil posuňkem, nepozbývaje své roztomilosti, ač nyní byl nadobro utvrzen ve svém rozhodnutí, které učinil již dávno.

„Zajisté, drahý synu, v mnoha bodech máte pravdu a přečasto s vámi souhlasím, ano, úplně souhlasím… Ale, hleďte, patrně nevíte, že jsem zde protektorem Lurd. Jak se mám tedy vysloviti pro vás, proti otcům, po tom, co jste napsal o jeskyni?“

Pierre byl zdrcen, neboť toho vskutku nevěděl. Nikomu nenapadlo upozornit i jej na to. Každý katolický podnik celého světa má v Římě protektora, Svatým otcem ustanoveného, jehož úkolem jest podnik reprezentovati a po případě brániti.

„Ti dobří otcové,“ pokračoval Sanguinetti mírně, „velice jste jim ublížil a věru, nyní máme svázané ruce a nemůžeme je zarmoutiti ještě více… Kdybyste věděl, co mší nám posílají! Znám nejednoho z našich chudých kněží, který by bez nich zašel hlady.“

Nezbylo než se podvoliti; Pierre poznovu narazil na peněžní otázku, na nutnost zabezpečiti rozpočet, která doléhá na Svatou stolici rok co rok. Opět měl před sebou papežovo nevolnictví; ztrátou Říma byl zbaven panovnických starostí, nucená vděčnost za přijaté almužny neustala jej však poutati k zemi. Velké potřeby odevzdaly vládu penězům, svrchované moci, před kterou bylo se skláněti celému římskému dvoru.

Sanguinetti vstal, aby se rozloučil se svým hostem.

„Proto však nezoufejte, drahý synu,“ řekl vroucně. „Mám ostatně jen svůj hlas a slibuji vám, že se budu říditi výbornými výklady, které jste mne právě podal… A kdož ví? Je-li bůh s vámi, přispěje vám i proti nám!“

Toť byla jeho pravidelná taktika; zásadně nikdy nešel do krajností a nikoho nepropouštěl bez naděje. Proč říkati tomuto mladému muži, že odsouzení jeho knihy jest již hotovou věcí a že by bylo nejrozumnějším sám ji potlačiti? Jen takový divoch jako Boccanera byl schopen roznítiti plamenné duše k hněvu a vydrážditi je k odboji.

„Doufejte, doufejte!“ opakoval s úsměvem tváře se, jako by zamlčoval spoustu slibných okolností, jež nechce vysloviti.

Pierre, hluboce dojat, cítil se jako znovuzrozený. Zapomínal i na rozhovor, který náhodou vyslechl, na lačnou ctižádost a tlumený vztek proti obávanému soupeři. A pak, což u mocných nemůže inteligence nahraditi srdce? Kdyby se tento muž jednoho dne stal papežem a pochopil jeho ideje, nebyl by snad oním očekávaným papežem, jenž by převzal úkol reorganizovati církev Spojených států evropských, duchovní vládkyni celého světa?

S dojetím kardinálovi poděkoval a s poklonami odešel, zanechav jej jeho snům před dokořán otevřeným oknem, odkud bylo v dáli viděti Řím, planoucí a třpytící se v záři podzimního slunka jako klenot, jako zlatá tiára drahokamy posázená.

Byla již téměř jedna hodina, když konečně mohli Pierre a hrabě Prada zasednouti k obědu k jednomu z malých stolků restaurantu, kde si byli umluvili schůzku. Oba se opozdili; i Pierre, těše se novou nadějí, všeho zapomínaje, s rozkoší užíval lahody krásného toho dne, jistě jednoho z posledních. Bylo nadmíru příjemno poobědvati ve velkém jasném sále, modře a růžově vymalovaném, v této roční době naprosto prázdném. Strop zdobili poletující amorové, stěny obrazy krajin, připomínající z dáli římské hrady. Pochutnávali si na čerstvých jídlech a připíjeli pověstné frascatské víno palčivé zemité příchuti, jako by bývalé sopky byly zanechaly v půdě část svého žáru.

Pak se široce rozhovořili o Albánských horách, jejichž divoká krása k potěše očí tak nádherně ovládá plochou římskou Campagnu. Pierre, jenž byl v kočáře vykonal klasický výlet z Frascati do Nemi, byl dosud všecek okouzlen a nadšeně o něm vyprávěl. Hned na počátku byl očarován cestou z Frascati do Albana, vinoucí se nahoru dolů po úbočí posázeném rákosem, révou a olivami, odkud se co chvíli otvírají mžikové výhledy na vlnitou Campagnu. Vlevo bělá se amfiteatrální vesnička Rocca di Papa, na pahorku pod Monte Cavo, korunovaným staletými stromy. Z tohoto bodu silnice, ohlédnuvše se k Frascati, spatříme vysoko, na pokraji borového lesa, vzdálené zříceniny Tuscula, zarudlé a staletým slunečním žárem vyprahlé trosky, odkud je jistě čarovný a široký rozhled. Pak stoupající širokou silnicí projedeme Marinem, s velkým kostelem a starým, zčernalým a polozbořeným palácem Colonnů. Minuvše dubový háj jedeme podél Albánského jezera, jež skýtá nevyrovnatelný pohled: Naproti zříceniny Alby Longy, zrcadlící se v nehybné hladině, vlevo Monte Cavo, s Rocca di Papa a s Palazzola, vpravo Castel Gandolfo, čnějící na skalním útesu vysoko nad jezerem. Ve vyhaslém kráteru, jako v obrovském zeleném poháru těžce a mrtvě dřímá jezero, jako hladina roztaveného kovu, jejíž jedna polovina zlatem se třpytí ve slunci, druhá pak se černá ve stínu. Silnice pak stoupá až k Castelo Gandolfo jako bílý pták tkvící na své skále mezi jezerem a mořem, stále osvěžovanému vánkem i za nejparnějších letních dnů; druhdy bývalo proslaveno svou papežskou vilou, kde Pius rád trávil dny odpočinku, kam však Lev XIII. nikdy nepřišel. Potom se silnice opět sklání, vroubena dvojí řadou dubů, pověstných rozsochatých velikánů dvě a tři sta let starých; a konečně dorazíme do Albana, městečka méně čistého a méně zmodernizovaného než Frascati, zákoutí, které si zachovalo část vůně své staré divokosti; a pak přijde Arricia s palácem Chigi, se zalesněnými stráněmi, s mosty pnoucími se přes temné rokle; pak Genzano a konečně Nemi, stále vzdálenější a divočejší, skrývající se mezi skalinami a stromy.

Ach, toto Nemi, jak nevyhladitelné vzpomínky odnesl si Pierre z tohoto Nemi ležícího na břehu jezera, z tohoto Nemi z dáli tak rozkošného, vyvolávajícího staré legendy o pohádkových sídlech vil, zrozených v tajemné zeleni vod, z blízka však odporně špinavého, na všech stranách se rozpadávajícího, nad nímž ještě ční věž Orsinů jako zlý génius starých časů, zdající se zde udržovati divoké mravy, prudké vášně, rány nožem! Odtud pocházel ten Santobono, jehož bratr se dopustil vraždy a jenž sám zdál se planouti vražednou vášní, jehož zločinné oči planuly jako pochodně. A jezero, okrouhlé jako vyhaslý měsíc, zapadlé na dno tohoto kráteru, této hlubší a užší číše než u jezera Albánského, porostlé podivuhodně bujným a hustým stromovím! Sosny, jilmy a vrby sestupují až ke břehu ve spleti hustého větvoví. Tato strašlivá úrodnost pochází z neustálých výparů, tvořících se vlivem slunečního žáru, který se v této kotlině soustřeďuje jako ve výhni. Vládne tu vlhká, těžká atmosféra, aleje okolních zahrad zelenají se mechem, často z rána naplňují husté mlhy obrovskou tu číši bílou parou, jakoby kouřícím se mlékem čarodějnice zabrané v nejohavnější kouzla. A Pierre si vzpomněl na nevolnost, která jej schvátila u tohoto jezera, kde se zdály dřímati dávné ukrutnosti, strašlivá muka tajemného náboženství, uprostřed těchto půvabů. Viděl je za blížícího se večera, ve stínu lesnatého pásu, nehybně, těžce ležící jako matná kovová deska, černá a stříbrná; a tato jasná, leč hluboká voda, voda pustá, neoživená jedinou bárkou, tato voda mrtvá, vznešená, hrobová, zanechala v něm nevýslovný smutek, smrtelnou melancholii, zoufalost. Ach, tyto černé břehy nížící se k ponurému a černému jezeru tam dole ležícímu!

Hrabě Prada dal se těmto dojmům do smíchu.

„Ano, ano, pravda, jezero di Nemi není vždy veselé. Často za pošmourného počasí viděl jsem je ztemnělé jako olovo; ale ani za nejjasnějšího slunce nezdálo se mi veselejším. Vím, že bych zašel nudou, kdybych měl žíti u této pusté vody. Básníkům se však líbí, a romantickým ženám, které mají rády šílenou, vášnivou lásku s tragickým koncem.“

Když vstali od stolu a odebrali se vypíti černou kávu na terasu, změnil se předmět jejich rozmluvy.

„Hodláte se dnes večer dostaviti na slavnost, kterou pořádá kníže Boungiovanni?“ tázal se hrabě. „Pro cizince bude to báječná podívaná, radím vám, abyste jí nezameškal.“

„Ano, mám pozvání,“ odvětil Pierre. „Jeden z mých přátel, pan Narcisse Habert mi je opatřil a slíbil mi, že mne tam doprovodí.“

Toho večera měla býti vskutku pořádána slavnost v paláci Boungiovanni, na Corsu, jedna ze vzácných slavností, jaké bývají pořádány za zimu jen dvě, tři. Vyprávělo se, že dnešní převýší všechny svou nádherou, neboť mělo býti oslaveno zasnoubení mladé kněžny Celie. Kníže, jenž svou dceru zpolíčkoval, jak se vyprávělo, a sám div nebyl raněn mrtvicí v záchvatu hrozného vzteku, pojednou povolil klidné a mírné umíněnosti své dcery a dal svolení k jejímu sňatku se synem ministra Sacco, důstojníkem Attiliem. Ovšem že to pobouřilo všecky římské salony, salony světa bílého i černého.

Hrabě Prada se znovu rozveselil.

„Spatříte krásnou podívanou, ubezpečuji vás! Raduji se ze svého dobrého bratránka Attilia, hocha opravdu velmi zdatného a roztomilého. A nic na světě nezabrání mi zmeškati chvíli, kdy vstoupí do starobylých salonů rodiny Boungiovanni můj drahý strýc Sacco, jenž konečně ulovil portfej ministra zemědělství. To bude opravdu něco neobyčejného a nádherného… Můj otec, jenž béře vše vážně, řekl mi dnes ráno, že proto dnes v noci oka nezamhouřil.“

Odmlčel se, ihned však zvolal:

„Hleďte, již je půl třetí, vlak před pátou nejede. Víte co? Vrátíte se se mnou do Říma vozem.“

Pierre odporoval.

„Ne, ne, tisíceré díky! Mám smluvenou večeři se svým přítelem Narcissem, nesmím se opozditi.“

„Ech, neopozdíte se, naopak! Odjedeme odtud ve tři hodiny a před pátou budeme v Římě… Není rozkošnější procházky než za soumraku, a slibuji vám, že spatříte nádherný západ slunce.“

Naléhal tak, že kněz konečně přijal, získán jeho roztomilostí a rozmarem. Strávili ještě příjemnou hodinu, hovoříce o Římu, o Itálii, o Francii. Na chvíli ještě šli do Frascati, neboť hrabě chtěl cosi připomenouti staviteli. Konečně ve tři hodiny vyjeli, měkce kolébáni na poduškách elegantního kočáru, taženého párem koní. Vskutku rozkošným byl tento návrat do Říma širou, holou Campagnou, pod jasným nebem, na sklonku nádherného podzimního dne.

Vůz sjel rychle s výšin frascatských, stále mezi vinicemi a olivovými háji. Dlážděná, klikatá silnice byla málo oživena: jen sem tam bylo viděti několik sedláků se starými klobouky z černé plsti, bílý mezek a kára tažená oslem; jen v neděli bylo zde živěji ve výčepech vína, kam si z okolí přicházeli zámožnější řemeslníci pochutnati na kůzlečím. V záhybu cesty jeli kolem skvělé kašny, kde jim velké stádo skotu zahradilo cestu. A v pozadí vlnila se stále nekonečná zarudlá Campagna, v dáli, ve fialových večerních parách znenáhla mizel Řím, čím více sjížděl kočár do roviny. Nastala konečně chvíle, kdy z celého města nízko při zemi jen úzká šedá čára, od níž se odráželo jen několik jasných bodů, světlých to průčelí. Pak zapadlo do země, zaniklo ve vlnách nekonečných polí.

Kočár ujížděl rovnou silnicí, stále více za sebou nechávaje Albánské vrchy; napravo, nalevo i před ním rozprostíralo se moře lučin a strnišť. Pojednou se hrabě vyklonil a zvolal:

„Hleďte, tam před námi, toť muž, jejž jsme viděli dnes ráno, sám Santobono… Což je to chlapík, a jak si vykračuje! Moji koně jej sotva doženou!“

Pierre se rovněž naklonil a opravdu spatřil velkého a kostnatého faráře od Santa Maria dei Campi, jenž se zdál jako by sekerou vytesán, ve své dlouhé černé sutaně. V jasné a bledé záři zapadajícího slunce vyhlížel jako inkoustová skvrna a šel krokem tak pravidelným a tvrdým, že se podobal postupujícímu osudu. V pravé ruce cosi nesl, co nebylo možno rozeznati.

Když jej kočár konečně doháněl, Prada nakázal kočímu, aby jel volněji, a dal se s ním do řeči.

„Dobrý den, abbé! Jak se daří, dobře?“–

„Výborně, pane hrabě. Tisíceré díky!“

„Kampak máte tak na spěch?“

„Jdu do Říma, pane hrabě.“

„Jak, do Říma? Tak pozdě?“

„Oh, dorazím tam zároveň s vámi. Nebojím se chůze, a co tím uspořím!“

Statečně si vykračoval vedle kočáru, ani se neohlížeje; Prada, jejž to setkání rozveselilo, pošeptal Pierrovi:

„Počkejte, pobaví nás.“

Nahlas pak řekl:

„Ježto jdete do Říma, abbé, přistupte, je zde pro vás místo.“

Santobono nedal se dvakrát pobízeti a s radostí přijal.

„Velmi rád, tisíceré díky…! Tím lépe, aspoň si neroztrhám boty.“

Vstoupil do kočáru a usedl na malém sedátku, s náhlou skromností odmítaje místo vedle hraběte, které mu Pierre chtěl zdvořile nabídnouti. Tajemný předmět, který nesl, objevil se konečně býti košíkem fíků, pěkně urovnaným a listím pokrytým.

Koně se rozběhli rychlejším klusem a vůz ujížděl po pěkné rovné silnici.

„Jdete tedy do Říma?“ počal hrabě, aby přiměl faráře k hovoru.

„Ano, ano, nesu Jeho Eminenci nejdůstojnějšímu panu kardinálovi Boccanerovi těchto několik fíků, posledních v tomto roce, které jsem mu slíbil.“

Položil si košík na kolena a pečlivě jej držel svýma kostnatýma rukama, jako by to bylo něco křehkého, vzácného.

„Ach!, pověstné fíky s vašeho fíkovníku! Pravda, jsou jako med… Ale přece nebudete ten košík držet na klíně až do Říma. Dovolte, uložím jej zde vzadu do střechy.“

Santobono se bránil a rozhodně nechtěl fíky vydati.

„Tisíceré díky, tisíceré díky…! Naprosto mne to neobtěžuje, aspoň mám takto jistotu, že se fíkům nic nestane.“

Tato farářova péče o plody své zahrady Pradu velice rozveselila; strčiv Pierra loktem, tázal se dále:

„A kardinál jí vaše fíky rád?“

„Oh, pane hrabě, Jeho Eminence ráčí je zbožňovati. Druhdy, když trávíval celé léto ve vile, nechtěl fíků z jiného stromu. Nu, a co mne to stojí udělat mu radost, znám-li jeho zálibu.“

Zatím však pohlížel na Pierra tak pronikavě, že hrabě uznal za vhodno navzájem je představiti.

„Pan abbé Froment, jest již po tři měsíce hostem v paláci Boccanera.“

„Vím, vím,“ odpovídal Santobono klidně. „Spatřil jsem pana abbého u Jeho Eminence, právě když jsem jí jednou nesl fíky. Jenže tehdy byly méně zralé. Tyto jsou dokonalé.“

Se zálibou pohlédl na košík a zdál se jej ještě pevněji svírati velkými prsty, porostlými světlým chmýřím. Na chvíli nastalo mlčení, zatím co po obou stranách ubíhala plochá, nekonečná Campagna. Domy zmizely již dávno, nikde nebylo ani zdi, ani stromu, všude jen vlnitá pláň s řídkou travou, žloutnoucí blížící se zimou. Polozbořená věž, která se objevila na levé straně, odrážejíc se rovnou přímkou nad nekonečným, plochým obzorem, jevila se pojednou nesmírně důležitou. Vpravo ve velkém parku kolovým plotem obehnaným objevovaly se vzdálené siluety volů a koní. Jiní voli, ještě zapražení, vraceli se zvolna z práce a hospodář, projížděje na malém koníku zoranou půdu, dával poslední večerní rozkazy. Chvílemi se silnice oživovala. Jako vítr prolétl kolem nich biroccino, lehký vozík o dvou velkých kolech, se sedadlem prostě upevněným na ose. Občas předhonil kočár corrotino, nízkou káru, na jakých venkované sedící pod jakýmsi pestrým stanem, dovážejí do Říma víno, zeleninu a ovoce. Z dáli bylo slyšeti rolničky koní, ujíždějících po známé cestě, zatím co kočí, drže otěže v rukou, pravidelně tvrdě spal. Ve skupinách po třech nebo po čtyřech vracely se prostovlasé, černovlasé ženy, s vykasanými sukněmi a křiklavými šátky. Pak byla silnice čím dále tím pustší a osamělejší, po celé kilometry nepotkali ani člověka, ani zvířete, pod obrovským obloukem obzoru, po němž se sklánělo slunce nad jednotvárným, velkolepým a smutným tím mořem.

„A což papež, abbé?“ otázal se náhle Prada; „již zemřel?“

Santobono se naprosto nepolekal.

„Pevně doufám, že Jeho Svatost bude ještě dlouho žíti ke cti a slávě církve,“ řekl prostě.

„Tedy jste se dnes ráno dozvěděl příznivých zpráv u svého biskupa, kardinála Sanguinettiho?“

Tentokráte se farář neubránil lehkému zachvění. Byl tedy viděn? Ve spěchu si nepovšiml těchto dvou mužů, kteří se za ním ubírali po silnici.

„Oh,“ odpověděl, ihned se vzpamatovav, „nikdy nelze říci, jsou-li zprávy dobré, či špatné… Zdá se, že Jeho Svatost měla dosti zlou noc… Prosím Boha, aby příští byla lepší.“

Chvíli zdál se rovnati myšlenky, pak dodal:

„Uzná-li však Bůh, že nadešla chvíle, aby Jeho Svatost povolal k sobě, jistě nenechá své stádo bez pastýře a jistě již vyvolil a označil příštího velekněze.“

Tato obratná odpověď rozveselila Pradu ještě více.

„Opravdu, abbé, vy jste znamenitý muž… Myslíte tedy, že papežové jsou takto povoláváni boží milostí? Budoucí papež jest tam shora již jmenován, není-liž pravda? A prostě čeká. Dosud jsem vždy myslil, že v tom mají i lidé prsty… Ale snad již víte, který z kardinálů jest božskou milostí vyhlédnut!“

A pokračoval v nevěreckém vtipkování, které ostatně nechávalo kněze naprosto klidným. Dal se konečně i sám do smíchu, když hrabě, narážeje na hráčskou vášeň římského lidu, který při každém konkláve sází na budoucího papeže, řekl, že by mohl vyzískati celé jmění, kdyby byl zasvěcen do božího tajemství. Pak přišly na přetřes tři bílé sutany, různě veliké, stále připravené v jedné skříni ve Vatikáně: bude tentokráte použito malé, velké, či prostřední? Jakmile vládnoucí papež sebelehčeji ochuravěl, ihned probudila se na všech stranách ctižádost a kdejaká intrika, takže nejen v černém světě, nýbrž v celém městě se o ničem jiném nehovořilo, nikdo neměl jiné práce a jiné starosti, než jaké jsou vyhlídky jednotlivých kardinálů a který z nich zvítězí.

„Nuže, hleďte,“ pokračoval Prada, „ježto je vám to známo, rozhodně chci, abyste mi to řekl… Bude to kardinál Moretta?“

Santobono, ač se zřejmě snažil zachovati důstojnost a nestrannost, znenáhla se vzrušoval a podléhal vnitřnímu žáru. Tato otázka mu dodala, že se již déle nemohl zdržeti.

„Moretta, kdež! Je zaprodán celé Evropě!“

„Tedy kardinál Bartolini?“

„Myslíte to doopravdy…? Bartolini, ten je vyčerpán, tím, že vždy vše chtěl a ničeho nezmohl!“

„Tedy kardinál Dozio?“

„Dozio, Dozio, ach, kdyby zvítězil Dozio, bylo by to zoufalé pro naši svatou církev, neboť není nad něho duše podlejší a zlomyslnější!“

Prada spráskl ruce, jako by byl u konce řady vážných kandidátů. Se zlomyslnou rozkoší schválně opomíjel jmenovati kardinála Sanguinettiho, ve farářových očích nejjistějšího kandidáta, aby jej hodně rozdráždil. Pojednou, jako by si byl vzpomněl, radostně zvolal:

„Ach, již vím, znám vašeho muže… Kardinál Boccanera!“

To byla pro Santobona rána k srdci, tím byl zasažen ve své zášti a vlastenecké víře. Již se otvírala jeho strašlivá ústa a chtěla vykřiknouti ne, ne! ze všech sil. Podařilo se mu však výkřik zadržeti a jen křečovitě oběma rukama svíral na klíně svůj dárek, košíček fíků, div jej nerozdrtil; úsilím, jež mu bylo vyvinouti, chvěl se na celém těle, a teprve po chvíli podařilo se mu odpověděti klidným hlasem:

„Jeho Eminence nejdůstojnější pan kardinál Boccanera je světec, hodný papežské koruny, obával bych se však, že vyvolá svým záštím válku proti nové Itálii.“

Prada chtěl jej však raniti ještě hloub.

„Nuže, tohoto kandidáta tedy přijímáte, máte jej příliš rád, než abyste se netěšil jeho nadějím. A myslím, že tentokráte jsme na pravé cestě, neboť kdekdo jest přesvědčen, že konkláve nemůže voliti nikoho jiného… Nu, jest velké postavy, obleče tedy velkou sutanu…“

„Velkou sutanu, velkou sutanu,“ mručel Santobono tlumeně a jako by bezděčně, „leda že by…“

Nedořekl, opět potlačiv svou vášeň. A Pierre, jenž mlčky naslouchal, žasl, vzpomínaje rozmluvy nepozorovaně vyslechnuté u kardinála Sanguinettiho.

Rozhodně, fíky byly jen záminkou vstupu do paláce Boccanera, kde některý důvěrník, nejspíše abbé Paparelli, podá starému příteli bezpečných informací. Leč pak měl výstřední tento muž v moci svou duši, i v nejdivočejším hnutí!

Po obou stranách cesty stále do nekonečna rozkládala Campagna své travnaté pláně; Prada zvážněl a zamyšleně upíral zraky do neurčita. Konečně dokončil nahlas své myšlenky:

Víte, co se bude říkat, abbé, zemře-li nyní papež…

Ta náhlá nevolnost, koliky, ty utajované zprávy, to vše se mi nelíbí… Ano, ano, jed, jak už tomu bývá.“

Pierre užasl a zděsil se. Papež otráven!

Vyjeveně pohlížel na oba své společníky. Jed jako za časů Borgiů, jako v romantickém dramatě, nyní, na konci našeho devatenáctého století! Tato představa zdála se mu zároveň hroznou i směšnou.

Santobono, sedě s tváří nehybnou, neproniknutelnou, neodpovídal. Prada však přikývl hlavou a rozmluva vedena nyní jen mezi ním a mladým knězem.

„Eh, ano, jed, ještě nyní… V Římě se ho lidé dosud bojí. Jakmile se nějaké úmrtí zdá nevysvětlitelným, příliš náhlým nebo provázeným tragickými okolnostmi, první a všeobecnou myšlenkou jest jed; a všimněte si, že není druhého města, kde by bylo tolik náhlých úmrtí, z neznámého důvodu, prý zimnicí… Ano, ano, legendární jed, který zabíjí jako blesk a nezanechává stop, jehož pověstný recept přecházel z věku do věků, z dob císařů a papežů až do našich dnů demokratické buržoazie.“

Konečně však se přece usmál, sám jsa skeptickým přes vrozený a vychováním vštípený strach. A uváděl fakta. Římské dámy zbavovaly se svých manželů nebo milenců jedem z červené ropuchy. Praktičtější Locusta používala rostlin, svářejíc jakousi bylinu, pravděpodobně oměj. Po Borgiech prodávala v Neapoli Toffana malé lahvičky, zdobené obrázkem svatého Mikuláše di Bari, naplněné pověstnou vodičkou, obsahující asi arsenik. Mimo to vyprávěly se nesčetné historie, o jehlicích, jejichž bodnutí bylo smrtelné, o číších vína otrávených růžovými lístky, o sluce, která připraveným nožem rozkrojena ve dví usmrcovala jednoho z hodovníků.

„Já sám měl jsem v mládí přítele, jehož nevěsta v den svatby v kostele klesla mrtva k zemi, jen proto, že přivoněla ke kytici… Proč tedy nechcete uvěřiti, že pověstný recept byl skutečně děděn a že je znám několika zasvěcencům?“

„Proto,“ řekl Pierre, „že chemie učinila příliš velký pokrok. Staří věřili v tajemné jedy, protože neměli ponětí o analýze. Dnešního dne přivedl by borgiovský jed neopatrníka, jenž by ho užil, přímo před porotu. To jsou pouhé povídačky, jakých dobří lidé nesnášejí již ani v novinářských románech.“

„Dobrá, budiž,“ odvětil hrabě, poněkud rozpačitě se usmívaje. „Snad máte pravdu… Jděte to však říci na příklad svému hostiteli, kardinálu Boccanerovi, v jehož náručí zemřel loni ve dvou hodinách jeho starý, vroucně milovaný přítel monsignore Gallo.“

„Ve dvou hodinách usmrtí ochrnutí mozku a aneurisma[16] usmrcuje v necelých dvou minutách.“

„Pravda, zeptejte se ho však, co si myslil, když viděl křečovité záchvěvy svého přítele, jeho sinalou tvář a oči v sloup se obracející, masku hrůzy, v níž nepoznával známých, milovaných tahů. Jest naprosto přesvědčen, že monsignore Gallo byl otráven, protože byl jeho nejmilejším důvěrníkem, rádcem vždy vyslyšeným, jehož moudré názory byly vždy zárukou vítězství.“

Pierrovo zděšení rostlo. Obrátil se přímo na Santobona, jehož zaryté mlčení jej ještě více rozčilovalo.

„To je hloupé, to je hrozné… a vy, pane faráři, vy též věříte těmto strašlivým historkám?“

Kněz nepohnul ani brvou. Neotvíraje svých silných násilnických rtů, neodvratně upíral své plamenné černé oči na Pradu. Tento zatím uváděl další příklady. Což monsignore Nazzarelli, jenž byl nalezen na loži mrtev, zčernalý jako kus uhlu! A monsignore Brando, jenž v samotném chrámě svatopetrském mezi nešporami klesl mrtev k zemi, oděn v posvátná roucha.

„Ach, můj bože“, vzdychl Pierre, „napovídáte mi toho tolik, že se konečně budu sám také báti a neodvážím se v tom vašem hrozném Římě jísti nic jiného než vajíčka na měkko.“

Tomuto nápadu se s hrabětem chvíli smáli. Leč vskutku za jejich hovoru ukazoval se Řím odvěkým městem zločinu, kde vládne dýka a jed od té doby, co byla vystavěna první zeď, zuřivá touha po moci a po požitku tiskne zbraně do rukou, krví zaplavuje dláždění, vrhá oběti do Tiberu nebo do země. Vraždy a otravy za dob cézarů, vraždy a otravy za dob papežů, týž proud ohavnosti rozséval mrtvé po této tragické půdě, ozařované nádherným sluncem.

„Což na tom,“ pokračoval hrabě, „snad jest na místě býti co možno opatrným. Říká se, že nejeden kardinál se bojí a má se na pozoru. Znám jednoho, jenž nejí ničeho mimo masa, které jeho kuchař sám nakoupil a připravil. A co se papeže týče, bojí-li se…

Pierre vykřikl úžasem.

„Jak, sám papež? Papež se bojí jedu?“

„Ano, drahý abbé, aspoň se tak tvrdí. Jsou jistě dny, kdy se cítí v první řadě ohroženým. Nevíte, že dle dávného římského přesvědčení papež nemá žíti příliš dlouho, a když tvrdošíjně neumírá včas, pomůže se mu? Jeho místo jest ovšem v nebi, jakmile zdětinští a církvi svou stařeckostí překáží, ba škodí. Ostatně vše se odbude velmi čistě, zcela nepatrná rýma jest slušnou záminkou, aby se déle nezapomínal na trůně svatého Petra.“

O tomto bodu uváděl zajímavé podrobnosti. Jistý prelát, chtěje rozptýliti obavy Jeho Svatosti, vymyslil si prý celý systém bezpečnostních opatření, mezi nimiž byl i na zámek uzavřený vozík na potraviny určené pro papežskou tabuli, ostatně velice skromnou. Leč zůstalo při pouhém plánu.

„A což?“ dodal Prada se smíchem. „Jednou umřít musí, hlavně když je to pro dobro církve… Není-li pravda, abbé?“

Santobono, stále sedě bez hnutí, sklopil před chvílí zrak, a zdál se bez ustání pohlížeti na košíček fíků, který s největší opatrností držel na klíně, jako by to byla svátost. Přímo jsa takto osloven ovšem zdvihl oči. Nepřerušil však svého mlčení a spokojil se tím, že zvolna přikyvoval hlavou.

„Není-liž pravda, abbé,“ opakoval Prada, „že smrt dává sám Bůh a nikoliv jed…? Vypráví se, že toto byla poslední slova nešťastného monsignora Galla, když umíral v náručí svého přítele kardinála Boccanery.“

Santobono mlčky opětně přikývl. A všichni tři mlčeli, zabráni v myšlenky.

Zatím kočár neustále ujížděl holou, nekonečnou Campagnou. Cesta, úplně přímá, nezdála se míti konce. Čím více se slunce nížilo k obzoru, tím zřejměji vystupovala hrou stínů vlnitost kraje, růžově zelené a šedofialové stíny střídaly se až k nejvzdálenějším hranicím obzoru. Podél silnice napravo i nalevo nebylo stále ničeho jiného zříti než suché bodláčí a obrovské fenykly se žlutými okolíky. Opětně předjeli spřežení čtyř volů, opožděně se vracejících z práce, a černé jejich obrysy na světlé obloze zdály se ve smutné této samotě nabývati neobyčejné velikosti. Husté stádo ovcí, jehož ostrý zápach vítr donášel až k vozu, odráželo se jako hnědá skvrna od nazelenalé pláně; občas zaštěkal pes, což bylo jediným jasným hlasem v této tiché poušti, kde zdál se vládnouti hřbitovní mír. A z výše ozýval se jásavý zpěv skřivana, stoupajícího k jasnému, zlatému nebi. A před nimi stále rostly obrysy Říma, s jeho věžemi a báněmi, tohoto města z bílého mramoru, jako by přeludem vzniklého mezi zelení kouzelné zahrady.

„Matteo,“ zavolal Prada na kočího, „zastav před římskou Osterií.“

A obraceje se ke svým společníkům, dodal:

„Promiňte laskavě, chci se jen zeptati, nemají-li čerstvých vajec pro mého otce. Jí je velice rád.“

Po chvíli byli na místě a vůz zastavil. Byla to dosti prostá krčma u silnice, nesla však hrdé a zvučné jméno: Antica Osteria Romana, prostá zastávka vozků, kam docházeli jen lovci na sklenici bílého vína a na omeletu nebo kus šunky. Zato však někdy v neděli chodily se sem obveselovati nižší vrstvy římského lidu. Leč mezi týdnem uplynuly celé dny, aniž by sem zašla živá duše.

Hrabě svižně seskočil s vozu řka:

„Jen na minutku, vrátím se hned.“

Osteria sestávala z jediného nízkého stavení o jednom poschodí, do něhož se vystupovalo po vnějších schodech z velkých kamenů sluncem vypražených. Celé stavení bylo ostatně sešlé a mělo barvu starého zlata. V přízemí byl výčep, chlév, maštal a kolny. Stranou, vedle skupiny pinií, jediného to stromu, který roste v této nevděčné půdě, byla rákosová besídka, pod níž stálo pět nebo šest hrubě tesaných stolů. A pozadí tohoto ubohého a smutného zákoutí tvořil zlomek antického akvaduktu, jehož pobořené oblouky, do prázdna zející, jediné ruší plochou linii nekonečného obzoru.

Pojednou se hrabě vrátil.

„Poslyšte, abbé, jistě vezmete za vděk sklenicí bílého vína. Vím, že jste také tak trochu vinařem a věru stojí zato seznámiti se se zdejším lehkým vínkem.“

Santobono se nedal prositi a klidně též sestoupil.

„Oh, znám je, znám. Je to víno z Marina, vyrostlé z půdy ještě bídnější, než máme u nás, ve Frascati.“

Ježto však nedal košík z ruky a nesl jej s sebou, hrabě řekl netrpělivě:

„Ale zde ho přece nepotřebujete, nechte ten košík v kočáře!“

Farář neodpověděl a šel napřed; Pierre se zatím odhodlal též sestoupiti, zvědav spatřiti takovou Osterii, krčmu prostého lidu, o jakých slyšel vypravovati.

Prada byl tu znám; ihned se objevila velká hubená stařena, uboze oděná, ale královského chování. Posledně se jí konečně podařilo sehnati půl tuctu čerstvých vajec; tentokráte slíbila, že se podívá, ničeho však neslibovala, ježto prý slepice zanášely do všech koutů.

„Dobrá, dobrá, jděte se podívat, my si zatím dáme láhev vína.“

Všichni tři vešli do šenkovny, kde byla již úplná tma. Ač horká doba již minula, přece již na prahu slyšeli temné bzučení much. Ostrý zápach zkysalého vína a ztuchlého oleje stahoval hrdlo. Když poněkud přivykli tmě, rozeznali rozsáhlou zčernalou místnost, plnou zápachu, kde veškerým nábytkem byly stoly a lavice z hrubého dřeva, sotva ohoblované. Zdála se prázdnou, neboť mimo bzukot much bylo tu naprosté ticho. A přece tam seděli dva mužové, pocestní, bez hnutí a mlčky před plnými sklenicemi. U dveří, kam vnikalo trochu světla, seděla na nízké stoličce dcera domu, hubené, žluté děvče, s rukama mezi koleny, a třásla se horečkou.

Vida, že je tu Pierrovi nevolno, hrabě navrhl, aby se dali obsloužiti venku.

„Bude nám tam mnohem lépe, je tak pěkně.“

Ježto matka sháněla vejce a otec spravoval kolo v kolně, vstalo děvče, jektajíc zuby, a přineslo na stůl v besídce láhev vína a tři sklenice. Pak strčila do kapsy peníze za víno a vrátila se mlčky na své místo, jako by mrzuta, že byla vyrušena.

Když všichni tři usedli, Prada vesele naplnil sklenice, nedbaje Pierrových protestů, že nesnese víno mimo čas.

„Eh což, přece si s námi připijete… Viďte, abbé, znamenité vínko…? Nuže, na zdraví Svatého otce, když je churav!“

Santobono, vyprázdniv svou sklenici jedním tahem, mlaskl. Košík postavil vedle sebe na zem, velmi opatrně a pečlivě; pak sňal klobouk a zhluboka si oddychoval. Večer byl opravdu nádherný, neobyčejným dojmem působila čistota zlatě zbarvené oblohy nad nekonečnou plání Campagny, v klidu a vznešeném míru usínající. A lahodný vánek přinášel příjemnou vůni polních květin a bylin.

„Můj bože, jak je zde krásně!“ zašeptal Pierre okouzlen tím půvabem. „Jak svatý je tu klid, jak krásně by se zde zapomínalo na celý svět!“

Prada, jenž vyprázdnil láhev, naplniv po druhé farářovu sklenici, znamenitě se bavil příhodou, jíž byl z počátku jediným svědkem. Veselým pohledem upozornil na ni mladého kněze a společně s ním sledoval pak dramatický její průběh.

Několik hubených slepic běhalo kolem nich v uvadlé trávě, sbírajíce kobylky. Jedna z nich, malá černá slepice, lesklého peří, drzejší než ostatní, zpozorovala na zemi košík s fíky a směle se mu blížila. Když byla zcela u něho, lekla se a ucouvla. Natáhla krk a otočila hlavu a chtivě zamrkala svýma kulatýma očima. Konečně však se nepřemohla, spatřivši fík vykukující mezi dvěma listy, pomalu se přiblížila vysoko zdvíhajíc nohy a náhle prudce klovla do fíku, až z něho vytryskla šťáva.

Prada, rozveselen jako dítě, vypukl v smích, který dosud stěží zadržoval.

„Pozor, faráři, pozor, vaše fíky!“

Santobono právě dopíjel, hlavu maje zvrácenu na zad a oči upřeny k nebi s výrazem blažené spokojenosti. Vyskočil a spatřiv slepici ihned pochopil. Ve výbuchu hněvu a se zuřivými posuňky jal se ji zasypávati nadávkami. Slepice však klovla v tom okamžiku po druhé, uchopila fík a třepotajíc křídly utíkala s ním tak rychle a tak směšně, že Prada i Pierre se smáli, až jim slzy tekly po tvářích, vidouce malomocný vztek Santobonův, jenž se pokusil slepici pronásledovati, hroze jí pěstí.

„Vidíte, proč jste nenechal ten košík v kočáře,“ řekl konečně hrabě. „Kdybych vás nebyl upozornil, byly by vám slepice roznesly všechno.“

Neodpovídaje, drtě ještě mezi zuby tlumené nadávky, farář postavil košík na stůl a pozdvihnuv listí, urovnával fíky, aby vyplnil díru; teprve, když bylo listí urovnáno a škoda napravena, opět se upokojil.

Byl čas k odjezdu, slunce blížilo se k obzoru, nastávala noc. Hrabě počínal býti netrpělivým.

„Nuže, a vejce?“

Nevida ženu vraceti se, jal se ji hledati. Nejprve vešel do stáje, pak do kolny. Ženy tam nebylo. Obešel tedy dům, chtěje nahlédnouti do ostatních kolen. Pojednou stanul před neočekávaným zjevem. Na zemi ležela černá slípka, mrtva. U zobáku měla kalužinku zamodralé krve, která stále vytékala.

Z počátku byl jen udiven. Shýbnul se a dotkl se jí. Byla ještě teplá, vláčná a měkká. Patrně byla stižena výronem krve. Pojednou však hrabě strašlivě zblednul, zdrcen a zmražen pravdou. Jako bleskem osvícen vzpomenul si na nemoc Lva XIII., na Santobona běžícího ke kardinálu Sanguniettimu pro zprávy, vzápětí pak spěchajícího do Říma s košíkem fíků pro kardinála Boccaneru. Vzpomínal rozmluvy na cestě z Frascati o možnosti papežovy smrti, o případných kandidátech tiáry, o legendách a pověstech o jedu, strašících ještě v okolí Vatikánu; a znovu viděl před sebou faráře s otcovskou péčí držícího košík na klíně, znovu viděl černou slípku, klovající do košíka a odnášející fík v zobáku. Teď tu ležela mrtva, jakoby bleskem sražena.

Okamžitě věděl, na čem je. Neměl však času rozvážiti, co má udělati, neboť se za ním ozval udivený hlas:

„Hleďme! Copak je s tou slepičkou?“

Byl to Pierre, jenž nechal Santobona vstoupiti do vozu a sám rovněž obešel dům, chtěje se podívati zblízka na trosky akvaduktu, rozpadávajícího se v piniovém háji.

Prada, chvěje se, jakoby sám byl viníkem, bez přemýšlení, podléhaje jakémus pudu, odpověděl lží:

Je po ní… Představte si, byla tu bitva. Právě, když jsem přicházel, vrhla se slepice, kterou vidíte tamto, na tuto, chtějíc jí vzíti fík, který dosud držela v zobáku, a jediným klovnutím jí prorazila lebku. Vidíte, ještě krvácí.“

Proč lhal? Sám se divil, že mu to napadlo. Chtěl snad zůstati pánem situace, nikomu nesvěřiti strašlivé tajemství, aby mohl jednati po svém? Byl v tom zajisté ostych před cizincem, osobní záliba v násilnostech, jež družila obdiv k odporu jeho poctivosti, zároveň pak cítil potřebu pečlivě věc prozkoumati ze stanoviska svých osobních zájmů, dříve než učiní nějaké rozhodnutí. Jsa počestným mužem jistě nepřipustí, aby byli lidé tráveni.

Pierre, jenž měl zvířata rád, pohlížel na slípku skoro dojat zmařeným tím životem. Ovšem že oné historce uvěřil.

„Ach, slepice jsou navzájem až hloupě kruté, někdy by se jim člověk stěží vyrovnal! Měl jsem doma kurník, a jakmile některá slepice se poranila třeba jen na noze, všechny ostatní, vidouce krev, shrnuly se na ni a celou ji sežraly.“

Prada odcházeje setkal se s hospodyní, jež jej právě hledala se čtyřmi vejci, která s největší námahou po celém domě shledala. Hrabě rychle zaplatil a volal Pierra.

„Pospěšme si, pospěšme si! Teď už se do Říma za světla nedostaneme.“

Ve voze nalezli Santobona, jenž klidně čekal. Zaujal opět své místo, opíraje se o kozlík, dlouhé nohy maje složeny pod sedadlem; a znovu držel na klíně košíček fíků, pěkně urovnaných, chráně jej kostnatýma rukama jako něco vzácného a křehkého, co by se mohlo nejmenším otřesem poškoditi. Jeho sutana tvořila velkou černou skvrnu. V silné a osmahlé jeho selské tváři, ani dost málo nezjemněné teologickými studiemi, zdály se žíti jen pronikavě černé oči, planoucí vášní.

Hrabě se lehce zachvěl, vida jej tak klidně a pohodlně usazena. Když se pak kočár opět rozjel po přímé a nekonečné silnici, řekl:

„Nuže, faráři, ta sklenka vína nás ochrání před nastuzením. Kdyby papež mohl následovati našeho příkladu, jistě by se zbavil své koliky.“

Leč Santobono místo odpovědi jen temně zamručel. Nechtěje již hovořiti, uzavřel se v naprosté mlčení, jakoby vlivem zvolna se blížící noci. I Prada mlčel, upřeně naň pohlížeje a uvažuje, co má počíti.

Silnice se několikráte zahnula a vůz stále a stále ujížděl po nekonečném bílém dláždění, které nyní nabývalo podoby světelné, sněžné stuhy, kdežto bezmezná Campagna po obou stranách nořila se znenáhla v jemné přítmí. V záhybech vlnité půdy bylo šero hustší a zdálo se šířiti na všechny strany jako modravý přísvit, rozlévající do nedohledna své temné vlny. Pustota byla ještě větší, kočár minul poslední pomalou káru a v dáli zanikal poslední cinkot jasných zvonků; nikde nebylo viděti člověka ani zvířete, všechny barvy i zvuky zdály se mrtvy, veškeren život zachvácen spánkem v nicotě světlé noci. Na pravé straně stále se místy objevovaly trosky akvaduktu, podobné pahýlům obrovských stonožek ohlodané zubem času; vlevo opět se objevila věž, jejíž vysoká tmavá zřícenina čněla k nebi jako černý kůl; a jiné kusy akvaduktu překročily silnici a nabyly na této straně obrovských rozměrů, odrážejíce se od západní, dosud jasné oblohy. Ach, jak ojedinělou jest chvíle soumraku v římské Campagni, když všechno s ní splývá a v ni se noří, kdy holá její nekonečnost leží před námi v tak prosté jednoduchosti! Nikde není ničeho, jen plochý obzor, od něhož odráží se osamělý obrys trosky, a toto nic působí dojmem svrchované a vznešené majestátnosti.

Leč slunce již zapadalo, vlevo, na straně moře. Na jasném nebi zvolna klesala rudá koule, jejíž žár oslňoval. Posléze zvolna se vnořila za obzor, nad nímž vyvstalo jen několik obláčků žhavé páry, jako by vzdálené nebe pojednou bylo uvedeno do varu plamenem svého královského hosta. Jakmile zmizelo, ihned celá ta část nebe zkrvavěla purpurem, kdežto Campagna zešedivěla. A nad bezbarvou plání zbývalo jen to purpurové jezero, jehož plamen znenáhla zhasínal za tmavými oblouky vodovodu; kdežto jiné, na druhé straně, dosud růžově zbarvené, jasně se odrážely od oblohy barvy cínové. Konečně se obláčky rozptýlily, purpur zhasnul, nad krajem zbyla jen chmurná zádumčivost. Na klidné obloze popelavě modré rozsvěcovala se jedna hvězda za druhou, a světla ještě vzdáleného Říma, nízko nad obzorem, třpytila se jako svítilny majáku.

A zatím co oba jeho společníci mlčeli, Prada, sám jat nevýslovnou skleslostí uprostřed nesmírné truchlivosti toho večera, stále přemýšlel a sám sebe se tázal, co učiní. Nespouštěl očí ze Santobona, jehož tvář mizela v šeru, jenž však seděl s nezměněným klidem, ponechávaje své dlouhé tělo nárazům kočáru. Prada si opakoval, že nemůže dopustiti, aby takto byl někdo otráven. Fíky byly jistě určeny pro kardinála Boccaneru; ostatně dohromady málo mu na tom záleželo, bude-li o kardinála více, nebo méně, ubude-li kandidát papežství, jehož činnost nebylo možno předvídati. Ze svého dobyvatelského stanoviska, stále zápase o život, pokládal vždy za nejlepší nestavěti se osudu do cesty; nemluvě o tom, že nepokládal za nic zlého, rdousí-li se kněží navzájem, ba těšil se tím ve svém nevěrectví. Uvažoval též, že by mohlo býti nebezpečno plésti se do této ohavné záležitosti, jíti po stopě nízkých, podlých a nevyzpytatelných úkladů černého světa. Kardinál však nebyl v paláci Boccanera sám: nemohlo se státi, že by fíky přišly na nepravou adresu a dostaly se do rukou někomu jinému, kdo neměl býti zasažen? Této myšlenky nemohl se nyní zbaviti. A bezděčně viděl nyní stále před sebou Benedettu a Daria a jejich tváře neodbytně se stále vracely, ač se snažil neviděti jich. Kdyby Benedetta nebo Dario pojedli tohoto ovoce? Benedettu ihned vyloučil, neboť věděl, že jídá zvlášť se svou tetou a že mezi oběma kuchyněmi není ničeho společného. Dario však obědval denně se svým strýcem. A tu jej viděl, jak zachvácen křečí tu klesá do kardinálovy náruče, jako ubohý monsignore Gallo, s tváří sinalou, očima vytřeštěnýma, a jak ve dvou hodinách umírá.

Ne, ne, to by bylo příliš hrozné, nikdy nedovolí podobné hanebnosti. Byl rozhodnut. Vyčká, až se úplně setmí, načež prostě vezme košík s farářova klína a zahodí ho beze slova daleko do tmy. Farář pochopí a mladý kněz si toho snad ani nepovšimne. Ostatně i kdyby, byl odhodlán nevysvětlovati svého činu. A úplně se uklidnil, umíniv si, že košík vyhodí, až vůz projede branou Furba, několik kilometrů před Římem. Tam, v úplné tmě nebude ničeho viděti.

„Zdrželi jsme se, před šestou sotva dorazíme do Říma,“ řekl hlasitě, obraceje se k Pierrovi. „Budete však míti dosti času převléci se a vyhledati svého přítele.“ Nečekaje na odpověď oslovil Santobona: „Vaše fíky přijdou hezky pozdě.“

„Oh,“ odtušil farář, „Jeho Eminence přijímá až do osmi hodin. A pak ty fíky nejsou určeny pro dnešek, večer nikdo fíků nejí. Až zítra… Znovu se odmlčel a již nepromluvil. „Až zítra, ano, ano, ovšem,“ opakoval Prada. „A kardinál si na nich opravdu pochutná, pomůže-li mu někdo.“

Pierre bez rozmýšlení řekl, co věděl.

„Sní je patrně sám, neboť jeho synovec, kníže Dario, měl dnes večer odejeti do Neapole, na zotavenou, neboť se po dlouhé měsíce nemohl hnouti z lože.“

Pojednou se zarazil vzpomenuv si, s kým mluví. Leč hrabě zpozoroval jeho rozpaky.

„Jen dále, jen dále, drahý pane Fromente, tím mne nijak nezarmoutíte. Je to již tak dávno… Tedy mladý kníže odejel, jak pravíte?“

„Ano, ačli svůj odjezd neodložil. Myslím, že jej v paláci již nezastihnu.“

Následující chvíli bylo slyšeti jen rachot kol. Prada mlčel, znovu až do nevolnosti zmaten svou nerozhodností. Kdyby Dario odjel, proč by se do toho pletl? Byl duševně tak znaven těmito úvahami, že se konečně jal mysliti nahlas.

„Odejel-li, učinil tak jistě ze slušnosti, nechtěje býti přítomen slavnosti v paláci Buongiovanni, neboť kongregace koncilu měla v dnešní schůzi vynésti definitivní rozsudek v procesu, který hraběnka proti mně vede… Ano, záhy se dozvím, potvrdí-li Svatý otec zrušení našeho sňatku.“

Jeho hlas stal se poněkud drsným, bylo zřejmo, že se znovu otevřela a krvácí rána, kterou zasadila jeho mužné pýše žena, jež byla jeho a odepřela mu náležeti, chtějíc se oddati jinému. Ač mu jeho přítelkyně Lisbeth darovala syna, přece nařknutí z impotence, tato urážka jeho mužství, bez ustání jej popouzela a budila v jeho srdci slepý vztek. Prudce a náhle se otřásl, jako by jím mráz pronikal až do kostí; aby obrátil řeč jinam, řekl:

„Věru, dnes večer není teplo… Po západu slunce je v Římě nejhorší doba a člověk si může krásně ulovit zimnici, nemá-li se na pozoru… Zde jest pokrývka, zabalte si řádně nohy.“

Když se blížili ke bráně Furba, nastalo znovu mlčení, ještě tíživější, podobné neodolatelnému spánku, jímž dřímala temnotou zahalená Campagna. Konečně se ve svitu hvězd objevila brána; byl to jen oblouk vodovodu Acque Felice, jímž procházela silnice. Tato troska akvaduktu zdála se z daleka zahrazovati cestu svými obrovskými zdmi, napolo pobořenými. Poté vynořil se z tmy obrovský černý oblouk, jako zející jeskyně. A vůz vjel do naprosté temnoty, za zvýšeného hrčení kol.

Když na druhé straně vyjeli, Santobono držel stále na klíně svůj košíček fíků a Prada naň zmateně pohlížel, tázaje se, jaká náhlá slabost ochromila jeho ruce, že ho nechopil a nezahodil do tmy. Přece k tomu byl odhodlán ještě několik vteřin před vjezdem do brány, ba ještě naposled naň pohlédnul, aby si správně rozpočítal pohyb. Co se v něm odehrálo? Cítil, že se ho zmocňuje nerozhodnost a že jest nyní neschopen energického činu, chtěje čekati a doufaje především úplně sám sebe uspokojiti. Proč by nyní spěchal, když Dario pravděpodobně odejel a fíky zajisté nebudou snědeny před zítřkem? Ještě večer se dozví, zrušila-li kongregace jeho manželství, přesvědčí se, jak dalece jest boží spravedlnost prodajná a lživá. Zajisté, nedopustí, aby byl někdo otráven, ani kardinál Boccanera, na jehož životě mu přece tak málo záleželo. Nejel však s nimi z Frascati sám osud v onom malém košíčku? Zdaž nemůže se těšiti, že má v moci osud, směje mu dovoliti, aby pokračoval, nebo přikázati, aby svůj chod zastavil? A ostatně, pouštěje se do temného zápasu, již ani neuvažoval a jako by měl ruce svázané, nemohl jednati jinak; umínil si, že než půjde spát, vloží výstražný dopis do schránky na dopisy v paláci, těše se při tom myšlenkou, že to přece neudělá, kdyby mu jeho zájem kázal mlčeti.

A konec cesty uplynul za naprostého ticha ve večerním chladu, jímž se zdáli všichni tři muži mrazeni. Marně snažil se hrabě uniknouti myšlenkovému zápasu, který se v něm odehrával, marně snažil se znovu zavésti hovor o slavnosti v paláci Buongiovanni, popisuje její skvělost a chystanou nádheru: jeho slova zněla nesouvisle, stísněně a roztržitě. Pak se snažil povzbuditi Pierra a znovu mu dodati naděje, mluvě o vlídném a tak mnohoslibném chování kardinála Sanguinettiho; ač se mladý kněz vracel velice potěšen, v myšlence, že jeho kniha není ještě odsouzena a že snad přece zvítězí, dostane-li se mu pomoci, všecek zabrán do svého snění sotvaže odpovídal. Santobono nemluvil a nehýbal se, černý v černé noci jako by ztracen. Římských světel zatím přibylo, vpravo i vlevo se počaly opět objevovati domy, zprvu ojedinělé, pak znenáhla v řadách. Bylo to předměstí, rákosová pole, živé ploty, olivy, jejichž koruny přesahovaly dlouhé zdi, velká vrata s pilíři vázami zdobenými a konečně město s řadami šedých domků, s chudými krámky, pokoutními krčmami, odkud se někdy ozýval křik a hádka.

Prada rozhodně chtěl vysaditi své společníky až ve Via Giulia, padesát kroků od paláce.

„Naprosto mi to nevadí, ujišťuji vás… A pak, vy spěcháte, nemůžete přece jíti pěšky.“

Via Giulia, úplně pustá a zoufale melancholická, se svou dvojí řadou blikavých plynových světel, dřímala již ve svém staletém klidu. Santobono, vystoupiv z kočáru, nečekal na Pierra, jenž ostatně vcházel vždy brankou z poboční uličky.

„Na shledanou, abbé.“

„Na shledanou, pane hrabě. Tisíceré díky!“

A oba mohli jej pohledem sledovati až k paláci Boccanera, jehož stará monumentální brána, tonoucí ve tmě, byla ještě dokořán otevřena. Na okamžik mihla se jeho vysoká hranatá postava stínem. Pak vešel, nesa ve svém košíku osud.

XII.

Pierre a Narcisse povečeřeli v Caffé di Roma a zabrali se pak do tak dlouhého hovoru, že bylo již deset hodin, když se ubírali po Corsu do paláce Buongiovanni. S největší námahou se prodrali ke vchodu, neboť kočáry přijížděly nepřetržitou řadou a nakupivší se davy zvědavců zaplavily chodníky i jízdní dráhu, takže přes úsilí strážníků ani koně nemohli z místa. V dlouhém monumentálním průčelí plálo v prvním patře deset oken tak mocnou září elektrického světla, že byla ulice osvětlena jako za dne.

Nebyla to jen obvyklá zvědavost, spatřiti nádherné uniformy a skvělé toalety; Pierre se záhy dověděl, že tyto hlučící a roznícené davy očekávají příchod krále a královny, kteří slíbili dostaviti se na skvělý ples, pořádaný knížetem Buongiovannim na oslavu zasnoubení jeho dcery Celie s důstojníkem Attiliem Saccem, synem jednoho z ministrů Jeho Veličenstva. A pak, každý se těšil z tohoto sňatku, šťastného rozuzlení milostného románku, o který se živě zajímalo celé město; lidé s dojetím a s radostí si na potkání vyprávěli o vítězství vytrvalé lásky tohoto hezkého párku nad všemi překážkami, za okolností tak romantických.

Právě tuto historii, kterou ostatně Pierre částečně již znal, vyprávěl mu Narcisse, když seděli při desertu čekajíce, až bude deset hodin. Kníže prý povolil po poslední strašné scéně jen ze strachu, že Celia jednoho večera zkrátka opustí palác po boku svého milence. Nehrozila mu tím sice, leč v jejím klidu nevědomé panny tkvělo takové pohrdání vším, co se netýkalo její lásky, že ji pokládal za bezděčně schopnu nejhorší pošetilosti. Kněžna, jeho choť, dosud krásná, naprosto se o to ve své anglické flegmatičnosti nestarala, přesvědčena, že pro domácnost vykonala dosti, přinesši svému muži pět milionů věnem a porodivši mu pět dětí. Kníže, při vší své prudkosti nestálý a slabý, důsledek to pokaženosti jeho starořímské krve smíšené s cizím plemenem, jednal již jen ve strachu, aby se v trosky nerozpadla jeho rodina a jeho jmění, dosud zkázou ušetřené, uprostřed trosek tolika patricijských rodin; a tak, povoliv konečně, jistě měl při tom tajnou myšlenku, že se prostřednictvím své dcery přiblíží Quirinalu, aniž by se při tom oddálil Vatikánu. Ovšem bylo proň palčivou hanbou a jeho pýcha krvácela při pomyšlení, býti spojenu s rodinou takového proselyta,[17] jako Sacco. Ten však byl ministrem, kráčel tak rychle od úspěchu k úspěchu, že nebyl vyloučen další postup, po ministerstvu zemědělství snad portfej ministra financí, po kterém již dávno dychtil. S ním byla by zajištěna královská přízeň a zabezpečen ústup tou stranou, kdyby papežství jednou padlo. Mimo to se kníže informoval o Attiliovi a byl poněkud odzbrojen zprávami o tom krásném, statečném a přímém mladíkovi, jenž představoval snad slavnou budoucnost Itálie. Je vojínem, jistě bude možno dopomoci mu k nejvyšším hodnostem. Zlomyslní lidé dodávali, že posledním důvodem lakomého knížete, jenž byl nešťasten, že má rozděliti jmění pěti dětem, byla šťastná okolnost, že může dáti Celii směšně malé věno. A jakmile svolil ke sňatku, rozhodl se oslaviti zasnoubení okázalou slavností, jaké pořádány nyní v Římě více než málokdy, otevříti dveře každému dokořán, pozvati královské manžele, zkrátka učiniti vše, aby palác zazářil jako za neslavnějších dnů minulosti; nedbal toho, že slavnost pohltí hodně peněz, které tak lačně střežil, jen když okázale dokáže, že rod Buongiovanni ještě není přemožen a že nemá, čeho by skrýval, nad čím by se rděl. Vyprávělo se ovšem, že tato okázalost nebyla jeho myšlenkou, nýbrž že mu ji našeptala, aniž by o tom věděl, klidná a nevinná Celia, toužíc ukázati své štěstí po Attiliově boku celému Římu, tleskajícímu této milostné historce šťastně končící, jako v báchorce.

„Ďasa,“ řekl Narcisse, když v tlačenici nemohli z místa, „takhle se nahoru nedostaneme. Cožpak pozvali celé město?“

Když pak Pierre projevil údiv nad příjezdem kteréhosi preláta, řekl:

„Oh, potkáte tam nejednoho. Kardinálové se sem sice neodváží, pro přítomnost královských manželů, ale preláti přijdou jistě. Tyto salony jsou naprosto neutrální, zde se může černý i bílý svět zcela bratrsky stýkati. A pak, takových slavností není mnoho, proto je takový nával.“

Vysvětloval dále, že vyjímaje dva velké dvorní plesy v zimním období, patriciové se jen zřídka kdy odhodlávají pořádati podobnou slavnost. Dva nebo tři černé salony otvírají se sice dosud, leč jen ke konci karnevalu. Jinak vesměs nastoupily místo okázalých přijímacích slavností domácí zábavy v úzkém kroužku. Některé kněžny spokojily se prostě přijímacími dny. A těch několik málo bílých salonů drží se rovněž zcela intimního rázu, neboť ani jediné domácí paní nepodařilo se státi se královnou nové společnosti.

„Konečně jsme zde,“ řekl Narcisse, když se ocitli na schodech.

Pierre se znepokojil.

„Nerozcházejme se. Z celé rodiny znám trochu jen nevěstu a rád bych, abyste mne představil.“

Leč stoupání po schodech v tlačenici příchozích bylo ještě notně namáhavé. Obrovské schodiště nelesklo se v tak skvělém osvětlení jistě ani za dávných dob, za dob voskových svící a olejových lamp. Elektrické lampy, seskupené v kytice na nádherných bronzových kandelábrech nad zábradlím, zaplavovaly je bílým jasem. Chladný štuk stěn zakrývaly obrovské čalouny nádherné umělecké práce z renesanční doby, představující historii Amora a Psýché. Tlusté koberce zakrývaly ochozené stupně a ve všech koutech nastaveny skupiny různých rostlin, mezi nimiž byly palmy jako stromy vysoké. Jako by zcela nová krev proudila starobylým palácem a zahřívala jej, jako by dávný život slavil znovuvzkříšení příchodem smějících se a vůni šířících žen s obnaženými šíjemi a rameny, lesknoucích se démanty.

Když se ocitli nahoře, Pierre ihned spatřil knížete a kněžnu Buongiovanniovy, stojící u vchodu do prvního salonu a přijímající hosty. Kníže, již šedivějící blondýn, velký a útlý, měl po své matce světlé oči seveřana a dle energické tváře bylo v něm možno uhodnouti bývalého kapitána papežské gardy. Kněžna s drobnou tváří, kulatou a něžnou, zdála se sotva třicetiletá, ač jí bylo přes čtyřicet; byla stále hezká, ničím se nedávala vyrušiti z klidu a dobrého rozmaru, prostě se těšila obdivování vlastní krásy. Byla oděna v toaletu z růžového atlasu a všecka zářila nádherným šperkem posázeným velikými rubíny, které svítily jako plaménky na jemné pleti a ve světlých jejích vlasech. Nejstarší její syn byl na cestách, a ježto ostatní tři dcery, dosud chovanky penzionátu, byly příliš mladé, byla ze všech pěti dětí přítomna pouze Celia; oděna v prostý šat z bílého mušelínu, rovněž plavovlasá, byla rozkošná se svýma velkýma nevinnýma očima, čistými ústy, zůstavši až do konce svého milostného románku uzavřenou lilií, neproniknutelnou ve svém panenském tajemství. Rodina Saccova přišla teprve před chvílí. Attilio, jenž zůstal u své snoubenky, oděn v prostou důstojnickou uniformu, dával tak nelíčeně, tak otevřeně najevo své velké štěstí, že jeho hezká hlava s jemnými ústy a srdnatýma očima jásala všecka leskem mládí a síly. Záříce vítězstvím své lásky, stáli hned nedaleko vchodu jako vtělená radost, zdraví a život, s neomezenými nadějemi do budoucnosti; nikdo z příchozích, spatřiv je, neubránil se úsměvu, dojat tím pohledem, zapomínaje na zlomyslnou a pomlouvačnou zvědavost, a konečně se každý zamiloval do tohoto tak krásného a šťastného párku.

Narcisse přikročil blíže, chtěje Pierra představiti. Celia jej však předešla a pokročivši knězi vstříc, dovedla jej k svému otci a matce.

„Pan abbé Pierre Froment, přítel mé drahé Benedetty.“

Vyměněny obřadné pozdravy. Pierre byl velmi potěšen roztomilostí mladé dívky, jež poté řekla:

„Benedetta přijde se svou tetou a s Dariem. Dnešního večera je jistě nesmírně šťastna! A uvidíte, krásná!“

Na to jí Pierre a Narcisse blahopřáli. Nemohli zde však zůstati, neboť je zatlačoval příval tak mocný, že kníže a kněžna úplně zaplaveni návštěvníky mohli jen pozdravovati neustálým vlídným kýváním hlavou. Když Celia odvedla své oba přátele k Attiliovi, bylo jí jako královně slavnosti vrátit se ke svým rodičům.

Narcisse byl s Attiliem trochu znám. Oba přátelé mu znova blahopřáli a tiskli ruce. Pak se zvědavě snažili proniknouti tlačenicí do prvního salonu, kde to vskutku stálo za podívanou. Obrovský tento sál, zlatě květovaným zeleným aksamitem vyložený, byl nazýván zbrojnicí a opravdu byla v něm umístěna zcela pozoruhodná sbírka brnění, burdýřů, kordů, které téměř vesměs nosili členové rodu Buongiovanni v patnáctém a šestnáctém století. A uprostřed tohoto divokého válečného nářadí stálo rozkošné přenosné křeslo z minulého století, plné zlatých ozdob a jemné malby, ve kterém se prababička nynějších Buongiovanniů, pověstná kráska Bettina, dávala nositi ke službám božím. Na stěnách byly jen historické obrazy, představující členy rodu Buongiovanni v bitvách, při královských audiencích nebo při podpisování smluv; dále rodinné portréty, vysoké, hrdé postavy pozemních i námořních důstojníků, vysokých církevních hodnostářů, prelátů a kardinálů, mezi nimiž na čestném místě trůnil v bílém rouše papež Buongiovanni, jehož nastoupením na trůn obohacen byl rod pro několik pokolení. A právě v tomto sále, nedaleko rozkošného přenosného křesla a pod rodinnými portréty, stály opodál hostitelů manželé Saccovi, rovněž vítajíce hosty a přijímajíce poklony.

„Hleďte,“ zašeptal Narcisse Pierrovi, „tam naproti nám, ten černý mužíček a dáma v zeleném hedvábí, toť jsou Saccovi.“

Pierre poznal Stefanu, s níž se setkal u starého Orlanda, s její jasnou usměvavou tváří a jemnými rysy, tratícími se v počínající otylosti. Hlavně však jej zajímal manžel, snědý a hubený s velkýma očima, vyčnívající bradou a zahnutým dravčím nosem v žlutavé tváři, pravá to komická maska neapolitánského kašpárka; stále poskakoval a pokřikoval, že se záhy všichni lidé kolem něho nakazili znamenitou jeho náladou. Měl znamenitou vyřídilku a hlavně neodolatelně lahodný hlas, jímž každého získal. Kdo jej spatřil v tomto saloně, jak každého okouzluje a lehce dobývá všech srdcí, snadno pochopil jeho překvapující úspěchy v hrubosti a prostřednosti politického života. V záležitosti sňatku svého syna jednal se vzácnou obratností, k Celii, ba i k Attiliovi byl přehnaně něžným a stále prohlašoval, že dlouho odpíral ke sňatku svoliti z obavy, aby nebyl obviňován, že usiloval o věno a titul. Povolil prý teprve tehdy, když svolil Buongiovanni, a tu si ještě vyžádal úsudek starého Orlanda, jehož svrchovaná poctivost a přímost je v celé Itálii příslovečnou; jednal tak ostatně tím spíše, neboť byl předem jist souhlasem starého reka, jenž se neostýchal hlasitě prohlašovati, že rod Buongiovanni může s radostí přijmouti jeho synovce, krásného hocha, zdravého a statečného srdce, jenž osvěží starou, vyčerpanou krev a zplodí s Celií krásné děti. A Sacco v této záležitosti vskutku podivuhodně využil legendárního Orlandova jména, oháněje se svým příbuzenstvím, stavě na odiv synovskou úctu k slavnému zakladateli vlasti; tvářil se, jako by naprosto netušil, jak jej tento nenávidí a jím pohrdá, zoufaje, že se dostal k moci, přesvědčen, že přivede zemi do záhuby a do hanby.

„Ach,“ řekl Narcisse, obraceje se k Pierrovi, „je to obratný a praktický člověk, jenž si ničeho nedělá z políčků! Jak se zdá státy, které upadly v tíseň a prodělávají politickou, peněžní a mravní krizi, potřebují takových lidí skrupulí neznajících. Tento, se svým pevným sebevědomím, důmyslností a nevyčerpatelnou houževnatostí před ničím necouvající, úplně si prý získal královy přízně… Ale hleďte, hleďte jen, člověk by řekl, že je už pánem tohoto paláce, vida jej uprostřed tohoto dvořícího se davu!“

A vskutku, hosté, prošedše s poklonou kolem Buongiovanniů, hromadili se kolem Sacca; onť znamenal moc, úřady, důchody, řády. A ač se lidé ještě usmívali, vidouce jeho hubenou, černou a hlučnou postavičku vedle slavných předků tohoto domu, tlačili se k němu jako k nové moci, dosud nejasné demokratické síle, vzrůstající na všech stranách, i z této staré římské půdy, kde v troskách leží patriciát.

„Můj bože, tolik lidí!“ šeptal Pierre. „Kdo to všechno je?“

„Oh,“ odpovídal Narcisse, „společnost velmi smíšená. Už to není ani černý, ani bílý svět; řekl bych svět šedivý. Osudnému obratu nebylo vyhnutí; nesmiřitelnost takového kardinála Boccanery nemůže znamenati nesmiřitelnost celého města, celého národa. Jen papež nedá se pohnouti, řekne vždy ne. Leč vůkol něho neodolatelně vše se mění a pokračuje. A tak přes všechen odpor, v několika létech bude Řím italským… Od nynějška, má-li některý kníže dva syny, jeden zůstane ve Vatikáně, druhý přijde do Quirinalu. Nutno přece žíti, není-liž pravda? Velké rodiny, jimž hrozí zánik, nemají dosti odvahy, aby hnaly svou zatvrzelost až k sebevraždě… A jak jsem vám již řekl, zde jsme na neutrální půdě, neboť kníže jeden z prvních pochopil nutnost dohody. Cítí, že jeho jmění je mrtvo, neodvažuje se s ním ani do průmyslu, ani do obchodu, vidí je již rozdrobeno mezi svých pět dětí, které je opět rozdrobí; proto se přidal ke královské straně, aniž by se z opatrnosti rozešel s papežem… A tak vidíte v tomto saloně přesný obraz rozvratu a zmatku, jaký vládne v názorech a myšlenkách knížete.“

Přerušil své úvahy a jal se jmenovati vcházející hosty:

„Hleďte, toť generál velmi milovaný od poslední africké výpravy. Bude tu dnes mnoho důstojnictva, všichni Attilliovi představení byli pozváni, aby zvýšili lesk slavnosti… A hle, tam přichází německý vyslanec.

Pravděpodobně dostaví se diplomatický sbor téměř v plném počtu, vzhledem k přítomnosti Jejich Veličenstev… A jako protiklad, vidíte tam onoho tlustého člověka? Je to velice vlivný poslanec, zbohatlý člen nové buržoazie. Ještě před třiceti lety byl pachtýřem knížete Albertiniho, jedním z venkovských kramářů, kteří se ve vysokých botách a v měkkém klobouce potloukají Campagnou… A teď si všimněte preláta, jenž právě vchází…“

„Toho znám,“ řekl Pierre. „Toť monsignore Fornaro.“

„Zajisté, monignore Fornaro, vynikající muž. A opravdu, vyprávěl jste mi, že byl ustanoven referentem vaší knihy… Roztomilý prelát! Zpozoroval jste, jakou uctivou poklonou pozdravil kněžnu? A jak půvabně vystupuje, jak mu sluší ten fialový hedvábný pláštík!“

Narcisse vyjmenovával dále knížata a kněžny, vévody a vévodkyně, vynikající politiky a úředníky, diplomaty a ministry, důstojníky a měšťáky; byla to neuvěřitelná směs, nemluvě o cizinecké kolonii, o Angličanech, Američanech, Španělech, Rusech, Němcích, celé staré Evropě a obou Amerikách. Pojednou opět přešel na Saccovy a vyprávěl, co úsilí bylo vynaložiti paní Saccové, když chtěla otevříti salon, aby mohla napomáhati ctižádosti svého muže. Tato mírná, na oko tak skromná žena byla velmi vychytralá, přitom však nadaná nejlepšími vlastnostmi, piemontskou trpělivostí a vytrvalostí, pořádností a šetrností. Tak opět obnovila ve své domácnosti rovnováhu ohroženou manželovými výstřednostmi. Byl jí mnohým povinen, aniž by to byl kdo tušil. Leč dosud se jí nezdařilo postaviti proti posledním černým salonům tón udávající salon bílý. Přicházeli k ní jen lidé jejich kruhů a nikdy se neobjevil nějaký kníže; vždy v pondělí se u ní tančilo, jako ve dvaceti jiných měšťáckých saloncích, bez lesku, bez významu. Skutečný bílý salon, kterým by se řídil celý Řím, byl dosud chimérou.

„Všimněte si jejího úsměvu, s jakým vše pozoruje,“ pokračoval Narcisse. „Jistě všechno prohlíží, studuje a dělá plány. Teď, kdy se sblíží s knížecí rodinou, doufá i snad, že konečně shromáždí u sebe nejlepší společnost.“ Ač byla místnost rozsáhlá, vzrostla tlačenice do té míry, že se dusili, tisknuti ke zdi. Mladý vyslanecký atašé odvedl tudíž Pierra, vyprávěje mu cestou o prvním poschodí toho paláce, v Římě jednoho z nejpamátnějších, proslaveného nádherou přijímacích místností. Tančilo se v galerii obrazů, královské to síni na dvacet metrů dlouhé, přeplněné mistrovskými díly; jejích osm oken vedlo na Corso. Bufet zřízen v sále Antik, mramorem obloženém, kde stála u Tiberu nalezená Venuše, jež mohla soupeřiti s Venuší Kapitolskou. Pak byla řada nádherných salonů, skvějících se ještě starobylým přepychem; všechny byly vyčalounovány nejvzácnějšími látkami a mezi nábytkem byly vzácné kusy, unika, na které již číhali starožitníci doufajíce, že se dočkají úpadku. Mezi těmito salony hlavně jeden byl pověstný, a to malý, okrouhlý zrcadlový salonek ve slohu Ludvíka XV., úplně vyložený zrcadly ve vyřezávaných rámcích, velmi drahocenných a čistě rokokových.

„Za chvíli to všechno uvidíte,“ řekl Narcisse. „Ale pojďme sem, chceme-li si trochu oddechnouti… Sem nanesli ze sousední galerie křesla pro krásné dámy, které by tu chtěly usednouti a dáti se obdivovati a zbožňovati.“

Vstoupili do prostorného salonu, vyčalounovaného nejkrásnějšími janovskými čalouny, jaké jen lze spatřiti, starožitným květovaným aksamitem s bledou atlasovou půdou a skvělými květy, jejichž modř, červeň a zeleň rozkošně vybledla a nabyla sladkého, zvadlého tonu starodávných milostných květů. Na konzolách a zasklených skříních vystaveny tu nejcennější umělecké předměty celého paláce, skřínky ze slonoviny, dřevořezby malbami a zlatem zdobené, stříbrné náčiní, zkrátka spousta nádherných pokladů. Na četných křeslech opravdu již seděly dámy, prchnuvše sem z tlačenice, a v několika skupinách vesele se bavily s několika pány, kteří též objevili tento půvabný a útulný koutek. V jasné záři světel nebylo rozkošnějšího pohledu nad nahá ramena, nad hedvábí jemné a útlé šíje, polozahalené tmavými či světlými vlasy. Holé paže vystupovaly z oblaků rozkošných toalet jako živoucí květy. Vějíře se zvolna pohybovaly, jako by měly oživovati oheň drahokamů, a rozvívaly každým pohybem ženskou vůni mísící se v převládající vůni fialek.

„Ejhle,“ zvolal Narcisse, „náš dobrý přítel monsignore Nani… tam, zdraví právě choť rakouského vyslance.“

Jakmile Nani spatřil kněze a jeho průvodce, ihned k nim přistoupil; a všichni tři se uchýlili do okenního výklenku, chtějíce si nerušeně pohovořiti. Prelát se usmíval, zřejmě potěšen krásnou slavností, leč uprostřed obnažených ženských ramen a šíjí zachovával jasný klid duše trojnásob nevinností obrněné; jako by jich neviděl.

„Ach, drahý synu,“ řekl Pierrovi, „jak jsem potěšen, že vás potkávám…! Nuže, co soudíte o našem Římě, jme-li se pořádati slavnosti?“

„Je nádherný, monsignore!“

Prelát se pak s dojetím rozhovořil o hluboké Celiině zbožnosti, a aby slavnost zdála se ke cti Vatikánu, předstíral, že vidí mezi knížecími hosty jen věrné jeho přívržence, ba že ani neví o slíbené návštěvě královských manželů. Náhle řekl:

„Celý den jsem na vás myslil, drahý synu! Ano, dověděl jsem se, že jste pro svou záležitost navštívil Jeho Eminenci kardinála Sanguinettiho… Nuže, jak vás přijal?“

„Oh, velmi otcovsky… zprvu mi naznačil, v jakých se ocitá rozpacích jako protektor Lurd. Když jsem se však měl k odchodu, byl velice roztomilý a přímo mi slíbil své přispění s takovou laskavostí, že jsem byl opravdu dojat.“

„Opravdu, drahý synu? Ostatně se tomu nedivím, Jeho Eminence má tak dobré srdce!“

„A jest mi dodati, monsignore, že jsem se vrátil pln naděje, jako by mi spadl cent ze srdce. Nyní se domnívám, že je má pře z polovice vyhrána.“

„Zcela přirozeně, chápu.“

Nani se stále usmíval svým duchaplným úsměvem, poněkud ironickým, ale tak nepatrně, že toho téměř nebylo znáti. Po chvíli mlčení dodal prostě:

„Bohužel byla vaše kniha předvčírem odsouzena kongregací Indexu, která se zvlášť proto sešla na sekretářovo vyzvání. Pozítří bude rozsudek předložen Jeho Svatosti k podpisu.“

Pierre naň hleděl jako omámen. Kdyby se mu byl starý palác zřítil nad hlavu, nebyl by býval více ohromen. Tedy po všem! Cesta do Říma a pokusy, které tu podniknul, skončily porážkou, o níž se neočekávaně dozvěděl uprostřed této slavnosti! Ani se nemohl brániti, promarnil celé dny, aniž by se mu poštěstilo s někým promluviti a před ním se obhájiti!

Hněv v něm vzplanul; neubránil se a trpce zašeptal:

„Oh! Jak jsem byl podveden! Ten kardinál; jenž mi dnes ráno řekl: Je-li Bůh s vámi, přispěje vám, třeba i proti nám! Ano, ano, teď chápu, byla to slovní hříčka, přál mi jen nezdar, aby mi pokoření vyneslo nebe… Pokořiti se, ach! Toho nemohu, ještě ne! Srdce mi příliš překypuje rozhořčením a žalem.“

Nani jej zvědavě poslouchal a zkoumal.

„Ale, drahý synu, dokud Svatý otec nepodepíše, nic není ještě rozhodnuto. Máte před sebou celý zítřek, ba i pozítřejší dopoledne. Vždy se může stát zázrak.“

A ztlumiv hlas, odvedl jej stranou, zatím co si Narcisse se zájmem znalce estetika prohlížel dámské šíje a ramena.

„Poslyšte, chci vám v největší tajnosti něco sděliti… Za chvíli, mezi cotillonem,[18] za mnou přijďte do zrcadlového salonku. Tam si pohovoříme v klidu.“

Pierre přisvědčil kývnutím hlavy, načež se prelát nenápadně ztratil v davu. Mladému knězi hučelo v uších, nemohl již doufati. Co zmůže za den, když promarnil tři měsíce, aniž by dosáhl jen slyšení u papeže? Ve svém zmámení neslyšel Narcisse, jenž mu vykládal o umění.

„Toť ku podivu, oč je ženské tělo méně ušlechtilé za naší hrozné demokratické doby. Zhrublo a strašně zevšednělo. Jen se podívejte, zde před námi není jediné, jež by měla florentinskou linii, malá ňadra, útlou, královskou šíji…

Odmlčel se, pak zvolal:

„Ach! Tam ona světlovláska, s pletenci, ta ještě ujde…. Hleďte, právě k ní přistoupil monsignore Fornaro.“

Monsignore Fornaro již chvíli s roztomilou výbojností chodil od jedné krásky ke druhé. Toho večera vyjímala se znamenitě jeho vysoká, dekorativní postava, kvetoucí tváře a vítězný rozmar. Žádná historka o něm nekolovala, byl prostě považován za galantního preláta, jenž se rád pohybuje v ženské společnosti. Zastavoval se, hovořil, nakláněl se nad obnažené šíje, někdy o ně zavadil a vdechoval jejich vůni s vlhkými rty a usměvavýma očima, v jakémsi zbožném zanícení.

Zpozoroval Narcisse, s nímž se někdy stýkal, a přiblížil se mu. Mladému muži nezbývalo než pozdraviti. „Jak se daří, monsignore, od té doby, co jsem měl posledně čest viděti vás na vyslanectví? Zajisté znamenitě…“

„Oh, velmi dobře, velmi dobře…! Co říkáte, rozkošná slavnost!“

Pierre se jen uklonil. Tento muž zavinil svým referátem odsouzení jeho knihy; hlavně však mu vyčítal jeho lichotivou tvářnost a lživé sliby, které mu dal při roztomilém přijetí. Ale bystrý prelát jistě vycítil, že mladý kněz již ví o rozhodnutí kongregace. Považoval tudíž za vhodnější neznati se k němu otevřeně. Omezil se tedy rovněž na němou úklonu a lehce se usmál.

„To je lidu!“ opakoval. „A co krásných žen! Záhy nebude v tomto saloně k hnutí.“

Všechna křesla byla již damami obsazena a počínalo býti dusno v ovzduší prosyceném vůní fialek a ženských šíjí. Vějíře se pohybovaly rychleji, smích ozýval se hlasitěji za hlučnějšího hovoru, z něhož se ozývala stále táž slova. Patrně kolovala jakási novinka od skupiny ke skupině a budila zřejmý rozruch.

Monsignore Fornaro, vždy dobře informován, chtěl tuto zprávu, dosud šeptanou, sám vysloviti.

„Víte, co všechny tak vzrušuje?“

„Zdraví Svatého otce?“ tázal se Pierre ve svém nepokoji. „Což snad se jeho stav od včerejška zhoršil?“

Prelát naň udiveně pohlédl, načež poněkud mrzutě odtušil:

„Oh, ne, oh, ne, Jeho Svatosti je bohudíky mnohem lépe. Kdosi z Vatikánu mi právě sdělil, že dnes odpoledne již mohl povstati z lože a přijímati jako obyčejně své důvěrníky.“

„Byly však velké obavy,“ vpadl do řeči Narcisse. „Doznávám, že jsme na vyslanectví byli znepokojeni, neboť toho času bylo by konkláve pro Francii velmi vážnou událostí. Neměla by na ně nijakého vlivu… Naše republikánská vláda nesmírně chybuje, že nepřikládá papežské moci většího významu… Ale ví se někdy, je-li papež churav, či zdráv? Z bezpečného pramene jsem se dozvěděl, že minulé zimy, aniž by kdo nejmenšího tušil, byl na zhasnutí; kdežto onehdy, kdy jej všechny časopisy již pochovávaly, mluvíce o bronchitidě, viděl jsem jej na vlastní oči, velmi čilého a veselého… Řekl bych, že onemocní, kdy se to hodí.“

Monsignore kvapným posuňkem odmítnul toto nevhodné téma.

„Ne, ne, již jsme klidni, ani o tom již nemluvíme… Ale novinkou, která všechny tyto dámy tak zajímá, jest, že dnes kongregace koncilu valnou většinou odhlasovala zrušení Pradova manželství.“

Pierre byl poznovu vzrušen. Ježto od svého návratu z Frascati neměl příležitosti setkati se s někým z paláce Boccanera, obával se, že tato zpráva nezakládá se na pravdě. Prelátovi bylo to dotvrditi čestným slovem.

„Je to jisto, sdělil mi to člen téže kongregace.“

Náhle se však omluvil a loučil se.

„Promiňte, spatřil jsem dámu, již bych rád pozdravil.“

Spěšně kvapil k dámě opodál sedící. Ježto neměl kam usednouti, zůstal státi a hluboce skláněje svou vysokou postavu, zahrnoval galantní dvorností svěží, značně obnaženou mladou ženu, vesele se smějící z pod lehkého pláštíku z fialového hedvábí.

„Znáte onu dámu, není-liž pravda?“ tázal se Narcisse Pierra. „Že ne? Opravdu ne…? Toť přítelkyně hraběte Prady, rozkošná Lisbeth Kauffmannová, jež mu před nedávnem porodila statného kloučka a dnes přichází opět po prvé do společnosti… Víte, že je Němka, že zde ztratila svého muže a že se trochu věnovala malířství, dokonce s pozoruhodným úspěchem. Damám z cizinecké kolonie se mnoho promíjí a hlavně tuto mají všichni rádi pro rozkošný rozmar, s jakým přijímá společnost ve svém malém paláci ve Via Principe Amedeo… Můžete si pomyslit, jak asi ji zajímá ta zpráva o zrušení manželství jejího milence!“

Byla vskutku rozkošná, tato Lisbeth, velmi plavovlasá, velmi růžová, velmi veselá, s aksamitovou pletí, očima něžně modrýma a se svými ústy, jejichž úsměv byl pověstný svým půvabem. A ve své toaletě z bílého, zlatem protkávaného hedvábí zářila zvláště toho večera takovou životní radostí, tak šťastnou jistotou, že je volna, miluje a je milována, že novinka kolem ní šeptem rozšiřovaná a zlomyslnosti za vějíři svěřované zdály se jen přispívati k jejímu triumfu. Chvíli byly všecky pohledy upřeny jen na ni a všichni si opakovali, co řekla Pradovi, jsouc těhotna s ním, jejž dnes církev prohlásila impotentním: „Ubohý příteli, porodím tedy malého Ježíška!“

Všichni tlumili smích, dvojsmyslné vtipy šly šeptem od ucha k uchu, zatím co ona, záříc roztomilou svojí neostýchavostí, se zřejmým potěšením přijímala zdvořilosti monsignora Fornara, jenž jí blahopřál k obrazu „Panna s lilií“, jímž obeslala výstavu.

Ach! Jaký rozruch vzbudilo, ještě naposled, toto manželství, které živilo Řím po celý rok skandálními klepy, zprávou o výroku kongregace. Černý i bílý svět již dávno si je zvolil za bojiště, na němž bojováno nejneuvěřitelnějšími klepy, nekonečnými pomluvami a nesmyslnými historkami. Nyní bylo po všem, Vatikán odvážil se vyhlásiti zrušení, vzav za prokázáno, že manželství nemohlo býti dokonáno pro manželovu neschopnost. Důvod k smíchu pro celý Řím, skeptický, kdykoli šlo o peněžní záležitosti církve. Kdekdo již znal podrobnosti zápasu, že rozhořčený Prada se vzdal boje, že Boccanerové v tísni vzbouřili nebe i zemi, podpláceli stvůry kardinálů, aby tak získali jejich hlasy; známa byla též ohromná suma nepřímo na to vynaložená, aby konečná zpráva monsignora Palmy vyzněla příznivě. Mluvilo se o více než sto tisíci franků dohromady, což neshledáno drahým, neboť rozvod jisté francouzské hraběnky stál téměř milion. Svatý otec přece tolik potřebuje! Nikdo se nad tím ostatně nepohoršoval, lidé se spokojovali zlomyslnými vtipy; vějíře pohybovaly se v rostoucím horku stále rychleji, dámy se chvěly uspokojením, naslouchajíce choulostivým slovům, jen šeptaným, jež obletovala jich obnažená hrdla.

„Oh, jak šťastna je asi komtesa!“ řekl Pierre. „Neporozuměl jsem, když nám její přítelkyně řekla při našem příchodu, že jistě bude dnešního večera nesmírně šťastna a krásna… A jistě proto sem přijde. Vždyť žila po celou dobu procesu jako ve smutku.“

Tu se setkala Lisbeth s Narcissovým pohledem a usmála se naň; znal ji, neboť býval hostem v jejím ateliéru, jako celá cizinecká kolonie, i spěchal ji pozdraviti. Když se k Pierrovi vrátil, nové pohnutí rozechvělo démantové a květinové ozdoby v dámských účesech. Všichni se obraceli za rostoucího šumu ze vchodu.

„Eh, toť sám hrabě Prada!“ zašeptal Narcisse. „Věru, hezký chlapík! Oblečte jej do aksamitu a do zlata a uvidíte vzor krasavce dobrodruha z patnáctého století, jenž bez rozpaků užívá každé rozkoše!“

Prada vstupoval nenuceně, vesele, téměř vítězně. Nad širokou bílou náprsenkou, odrážející se od černého šatu, nesl vskutku hlavu dravce, s očima pronikavýma a tvrdýma, tváří energickou, s mohutným hnědým knírem. Jeho dravá ústa nikdy neodkrývala vlčí chrup v úsměvu blaženěji smyslném. Rychlým pohledem, svlékajícím ženy, prolétl celou společnost. Když pak spatřil Lisbeth, tak veselou, tak svěží, plavovlasou, s úsměvem pospíšil přímo k ní, nedbaje společnosti, která naň pohlížela s lačnou zvědavostí. Naklonil se k ní a chvíli s ní mluvil, zaujav místo monsignora Fornara. Mladá žena mu patrně sdělila kolující novinku, neboť vzpřímiv se, mávnul rukou a nuceně se zasmál.

Pak, spatřiv Pierra, přistoupil k němu do okenního výklenku. Též Narcissovi stisknul ruku. A ihned zvolal s obvyklou otevřeností:

„Víte, co jsem vám říkal, když jsme se večer vraceli z Frascati… Nuže! Zdá se, že je věc odbyta, že mé manželství zrušili… Je to něco tak sprostého, tak nestoudného, tak blbého, že jsem ještě teď pochyboval.“

„Oh,“ dovolil si poznamenati Pierre, „je to pravda. Právě nám tu zprávu sdělil monsignore Fornaro, jenž se ji dozvěděl od jednoho člena kongregace. Většina hlasů byla prý značná.“

Prada se otřásal smíchem!

„Ne, ne! Nelze si představiti takovou frašku. Neznám většího políčku zasazeného v tvář spravedlnosti a zdravému rozumu. Ach, bude-li manželství zrušeno i civilními úřady a bude-li souhlasiti tamto moje přítelkyně, uvidíte, jak se Řím pobaví. Ovšem, vezmu si ji s největší okázalostí v Santa Maria Maggiore. A jisté drahé stvořeníčko zúčastní se slavnosti na rukou své kojné.‘“

Smál se příliš hlasitě, narážka na dítě, živý to důkaz jeho mužství, byla příliš hruba. Což ještě trpěl, jak bylo možno souditi dle zkřivení rtů, odkrývajících bílé zuby? Zřejmě se chvěl v tlumeném zápase se znovu se probouzející vášní, ke které se nepřiznával sám sobě.

„A což vy, drahý abbé,“ řekl živě, „znáte druhou novinku? Slyšel jste, že hraběnka sem přijde?“

Říkal tak o Benedettě ze zvyku, zapomínaje, že již není jeho ženou.

„Právě mi to bylo řečeno,“ odvětil Pierre.

Chvíli váhal, ale pak, aby předešel každému mrzutému překvapení, dodal:

„Pravděpodobně uvidíme též knížete Daria, neboť neodjel do Neapole, jak jsem vám říkal. Asi v posledních chvíli nějaká překážka.“

Prada se již nesmál. Jen zašeptal, náhle zvážněv:

„Ach! Bratránek také! Nu dobrá! Uvidíme je oba!“

Odmlčel se, jako by jej nával vážných myšlenek pudil k úvahám, zatím co oba přátelé hovořili. Po chvíli, omluviv se posuňkem, vstoupil hlouběji do výklenku, vyňal z kapsy zápisník, vytrhl z něho list a měně poněkud tahy, napsal naň tužkou těchto několik slov: „Legenda tvrdí, že ve Frascati znovu pučí Jidášův fíkovník, smrtí hrozící každému, kdo by se chtěl jednoho dne státi papežem. Nejezte z něho otrávených fíků, nedávejte jich ani svým lidem, ani svým slepicím.“ Pak lístek složil, zalepil známkou a napsal adresu: „Jeho Eminence rev. nejosvícenější kardinál Boccanera. Když vše opět uložil do kapsy, z hluboka si oddychnul a opět nalezl svůj smích.

Bylo mu, jako by se oň byla pokoušela neznámá nevolnost, jako by jej byla mrazila jakás hrůza. Aniž by si to přesně uvědomil, pocítil potřebu ubrániti se pokušení podlosti, hanebnosti. A nebyl by býval s to, vylíčiti pochod myšlenek, pod jehož nátlakem napsal několik těch řádek hned, na místě, aby předešel nejhroznějšímu neštěstí. Byl odhodlán: až půjde z plesu, vloží lístek do schránky na paláci Boccanera. Nyní byl opět klidný.

„Co je vám, drahý abbé?“ tázal se, znovu se účastňuje rozmluvy. „Jste tak zasmušen.“

Pierre mu sdělil špatnou zprávu, kterou se dověděl, o odsouzení své knihy a že mu zbývá jediný den, aby jednal, nemá-li jeho cesta do Říma skončiti úplnou porážkou. Hrabě, jako by sám měl zapotřebí ohlušení, rozptýlení, nové naděje, dodával mu odvahy.

„Bah! bah! Nevzdávejte se naděje, takto síly jen pozbudete! Den znamená mnoho, za den lze tolik dokázati. Stačí hodina, minuta, aby osud zasáhl v zápas a změnil porážku ve vítězství.“

Stále se rozohňoval; konečně dodal:

„Pojďme do tanečního sálu. Prý je to báječné.“

Vyměnil poslední něžný pohled s Lisbeth a sledován Pierrem a Narcissem odebral se do sousední galerie, všichni tři se s námahou prodírali mezi přívalem ženských šatů a holých šíjí i ramen, z nichž sálala vášeň tvořící život, vůně lásky a smrti.

V nepopsatelném lesku tonula deset metrů široká a dvacet metrů dlouhá galerie, jejíchž osm velkých, nezakrytých oken, vedoucích na Corso, zaplavovalo září požáru protější průčelí. Sedm párů obrovských mramorových kandelábrů, změněných kyticemi žárovek v pochodně, vydávalo oslňující jas; a nahoře, podél říms, tvořily jiné žárovky ve skleněných květech plamenné girlandy tulipánů, pivoněk a růží. Starobylý, zlatem protkaný rudý samet stěn nabýval barvy žhavého uhlí. Na oknech a na dveřích visely staré krajkové závěsy, vyšívané barevným hedvábím, jejichž květy nepozbyly svěžesti. Leč nevyrovnatelným pokladem, jediným na světě, byla pod nádherným kazetovaným stropem se zlatými rozetami sbírka mistrovských výtvorů, nad něž žádné muzeum nemůže míti krásnější. Byli tu Rafaelové, Tizianové, Rembrandti, Rubensové, Velasquezové, Riberové, pověstná díla, jež se v tomto neočekávaném osvětlení zdála hýřiti mládím, jako by se byla probudila k nesmrtelnému životu génia.

A ježto Jejich Veličenstva měla přijíti až k půlnoci, byl ples právě zahájen a tančící párky daly se unášeti vlnami valčíku; vzdušné toalety míhaly se skvělou společností, zářící řády a klenoty, zlatem vyšívanými uniformami a perlami vyšívanými róbami, v stále rostoucí záplavě hedvábí, aksamitu a atlasu.

„Toť věru báječné!“ prohlásil Prada vzrušeně. „Pojďme tudy, postavíme se do okenního výklenku. Nikde nenajdeme lepšího místa bez tlačenice.“

Narcisse se jim ztratil a do označeného výklenku dorazili jen dva, hrabě a Pierre. Orchestr, umístěný na malé estrádě, dohrál právě valčík a tanečníci se zvolna procházeli přeplněným sálem, blaženě se tváříce. Tu obrátili na se všeobecnou pozornost nově příchozí. Donna Serafina, v toaletě z šarlatového saténu, jako by úmyslně nesla barvy svého bratra kardinála, majestátně přicházela zavěšena v rámě konzistoriálního advokáta Morana. Její štíhlá dívčí postava byla stažena více než kdy jindy a vrásčitá staropanenská tvář, jejíž tvrdost nepatrně mírnila ovruba bílých vlasů, nikdy nejevila zatvrzelejší a vítěznější panovačnost. Ozval se šum tlumeného uspokojení a jakéhos všeobecného ulehčení, neboť římská společnost jednosvorně odsuzovala nedůstojné jednání Morana, rušícího třicetiletý poměr, kterému celá společnost uvykla jako legitimnímu manželství. Mluvilo se o neodpustitelném rozmarném zájmu o jakous měšťanskou dívku a o neobratné zámince k roztržce, neshodě to v záležitosti Benedittina rozvodu, tehdy beznadějného. Roztržka trvala přes dva měsíce, k velkému rozhořčení celého Říma, kde vládne kult věrné lásky. Proto smíření uvítáno s všeobecnou radostí, jako jeden z nejšťastnějších důsledků procesu téhož dne vyhraného před kongregací koncilu. Donna Serafina po boku kajícího Morana, toť znamenalo vítězství lásky, zachránění dobrých mravů, obnovení pořádku.

Pohnutí však dosáhlo vrcholu, když za tetou vstoupila Benedetta po boku Dariově. Jejich klidné přehlížení konvenčních obyčejů, toto doznání vítězné lásky před celým světem ještě téhož dne, co vynesen rozsudek, zdálo se tak roztomile odvážným, tak mladistvě a nadějně srdnatým, že jim to bylo ihned odpuštěno za šumotu všeobecného obdivu. Jako k Celii a Attiliovi, tak spěla i k nim všechna srdce, okouzlena krásou a štěstím, vyzařujícím z jejich mladých tváří. Dario byl po dlouhé chorobě ještě bled, ale ze štíhlé postavy, z jasných dětských očí bylo znáti veškeru hrdost starobylé knížecí krve Boccanerů. Benedetta, velmi bleda pod korunou svých černých vlasů, velmi klidná a velmi rozumná, zářila klidným úsměvem, u ní tak vzácným, leč nevýslovně jímavým, který ji úplně měnil, dodával půvabu květu jejím poněkud silným ústům, plnil nebeským jasem bezdno jejích záhadných velkých černých očí. Vrátilo se jí veselé, blahé dětství a v rozkošném, bezděčném rozmaru volila bílý šat, jednotný šat mladinké dívky, jehož barva byla symbolem jejího panenství, čisté lilie, kterou přese všechno zachovala manželi srdce svého. Šat cudně zakrýval celé tělo, neměl ani nevinného výstřihu u krku. V ní byla zosobněna neproniknutelná hrozivá záhada lásky, svrchovaná ženská krása, jejíž všemohoucnost tu dřímala pod bílým závojem. Neměla šperku ani ozdoby, ani na rukou, ani v uších. Vzala na sebe jen náhrdelník, leč náhrdelník královský, pověstný perlový náhrdelník Boccanerů, který měla po své matce, celému Římu známý, sestávající z perel báječné velikosti; byly jako nedbale pohozeny na jejích šatičkách, ale dodávaly jí vznešenosti královny.

„Oh,“ zašeptal Pierre v nadšení, „jak je šťastna a krásna!“

Vzápětí však litoval, že myslil nahlas; zaslechlť vedle sebe tlumené zasténání dravce, mimovolné zavytí, jímž byl upomenut na přítomnost hraběte. Tento ostatně ihned potlačil výkřik bolesti otevřené rány. A měl dosti síly předstírati drsnou veselost.

„Ďasa! Ti dva nejsou nesmělí! Ještě aby se tu před námi oddali a ulehli na lože!“

Lituje ihned hrubého vtipu, který mu vnukla bolest z neukojeného mužského chtíče, chtěl dokázati svou lhostejnost.

„Dnes je opravdu hezká. Víte, má nejkrásnější ramena na světě a tím větší úspěch pro ni, že se zdá ještě krásnější, neukazujíc jich.“

Mluvil dále, předstíraje klid, a uváděl různé podrobnosti o té, již tvrdošíjně nazýval hraběnkou. Ustoupil však hlouběji do výklenku, patrně z obavy, aby nebylo znáti jeho bledost a bolestné stažení rtů. Nebyl v bojovné náladě a nechtěl se chovati ani výsměšně, ani urážlivě vůči tomu hezkému párku, tak prostě najevo dávajícímu své štěstí. A s radostí uvítal příjezd královských manželů, který mu dal příležitost změniti téma.

„Ah, Jejich Veličenstva!“ zvolal obraceje se k oknu. „Jen se podívejte na tu tlačenici na ulici!“

Vskutku, ač byla okna zavřena, jasně bylo slyšeti z ulice hlučící dav. Pierre vyhlédnuv spatřil moře lidských hlav zaplavujících ve svitu elektrických lamp chodníky a tísnících se kolem kočárů. Za svých každodenních procházek v zahradách vily Borghese potkal již několikráte krále, jenž tam přijížděl jako prostý soukromník, skromný občan, bez stráží, bez průvodu, jen se svým pobočníkem. Někdy sám řídíval lehký kočárek, provázen pouze lokajem v černé livreji. Jednou jeli dokonce s královnou, jako svorní manželé pro zábavu se projíždějící. A chodci na ulicích nebo procházející se v zahradách, potkavše je takto, omezovali se na uctivý pozdrav, nijak jich neobtěžujíce provoláváním. Proto také Pierre, v tradicionální představě králů obklopených strážemi a objevujících se jen uprostřed vojenské nádhery, byl mile udiven a dojat roztomilou dobromyslností těchto královských manželů, pohybujících se klidně a bezpečně mezi milujícím lidem. Záhy se ovšem dověděl se všech stran jiné podrobnosti o Quirinalu, o králově dobrotě a prostotě, o jeho mírumilovnosti, o jeho zálibě v honbě, v samotě a volném vzduchu, jež v nechuti k moci jistě v něm často probouzela sen o svobodném životě, vzdáleném panovnických úkolů, pro něž se nezdál stvořen. Hlavně však byla zbožňována královna, tak přirozená a počestná, že v Římě snad ona jediná ničeho nevěděla o různých skandálech, vysoce vzdělaná, jemná, zběhlá ve všech literaturách, velmi šťastna ve své inteligenci, vysoce povznesena nad své okolí; věděla to a ráda to dávala najevo, leč nenásilně, s dokonalým půvabem.

Prada, jenž stál vedle Pierra u okna, ukázal na dav na ulici řka:

„Ted, když viděli královnu, půjdou si spokojeně lehnout. A ručím vám za to, není zde jediného strážníka… Ach, býti milovánu, býti milovánu!“

Bolest se znovu ozvala; nutě se do žertu, obrátil se ke galerii.

„Pozor, příteli, ať nezmeškáme příchod Jejich Veličenstev. Toť nejkrásnější bod celé slavnosti.“

Uplynulo několik minut; pojednou hudba uprostřed polky umlkla a plnou silou dechových nástrojů spustila královskou hymnu. Mezi tančícími nastal zmatek a střed sálu se vyprázdnil. Vcházeli královští manželé, provázeni knížetem a kněžnou Buongiovanniovými, kteří je přišli uvítat pod schodiště. Král byl prostě oděn frakem, královna měla toaletu ze saténu slámové barvy s nádherným krajkovým přehozem; a z pod démantové čelenky, věnčící krásný její světlý vlas, vyzírala mladistvá, svěží tvář, vyzařující roztomilost, něhu a duchaplnost. Hudba hrála stále, s rostoucím ohněm. Za svými rodiči se objevila Celia, v přívalu hostí, kteří se tlačili za vznešenými hosty, aby něco viděli; pak přišel Attilio, manželé Saccovi, příbuzní a hodnostáři. A dokud hudba ještě hrála, za hlaholu nástrojů a v lesku světel vyměňovány jen poklony, pohledy a úsměvy; všichni hosté se tlačili a vystupovali na špičky, s lesknoucíma se očima, ve vlnícím se přívalu hlav a šíjí, zářících drahokamy.

Konečně orchestr umlkl a nastalo představování. Jejich Veličenstva, jež Celii již znala, blahopřála jí s otcovskou srdečností. Leč Saccovi, ve stejné míře ministrovi jako otci záleželo hlavně na představení Attilia. Hluboce skláněl svou ohebnou páteř a nacházel krásná případná slova, takže se před králem ukláněl důstojník, královně pak skládal hold krásný, vřele milovaný hoch. Jejich Veličenstva znovu osvědčila svrchovanou laskavost, i vůči paní Saccové, jež stála stranou, jako vždy skromná a opatrná. Tu se něco stalo, co vyvolalo nekonečné poznámky, rozlétnuvší se po všech salonech. Královna, spatřivši Benedettu, již jí hrabě Prada po sňatku představil, usmála se na ni, chovajíc obdiv pro její krásu a půvab; mladá žena se jí tedy přiblížila a byla vyznamenána několikaminutovým rozhovorem, za něhož královna pronesla slova nejvýše laskavá, která mohli všichni přítomní slyšeti. Královna zřejmě nevěděla o události dne, zrušení sňatku s Pradou a o nastávajícím spojení s Dariem, veřejně prohlášeném na této slavnosti platící vlastně dvojímu zasnoubení. Leč to nijak nezmenšilo dojem a nemluvilo se o jiném než o lichotkách a blahopřání, jehož se Benedettě dostalo od nejctnostnější a nejinteligentnější z královen. Její triumf tím jen vzrostl, stala se krásnější, vítěznější, záříc štěstím, že konečně smí náležeti vyvolenému muži.

Prada tím nevýslovně trpěl. Zatím co Veličenstva se dále bavila, královna s dámami, jež se jí přišly pokloniti, král s důstojníky, diplomaty, celou řadou vynikajících osob, Prada neviděl jiného, jen Benedettu, jak jí blahopřejí, lichotí, hýčkají v lásce a slávě. A Dario stál vedle ní, radoval se a zářil s ní. Jako by jen pro ně byl pořádán ten ples, jako by jen pro ně světla zářila, orchestr hrál, všechny krásné ženy odhalovaly svá hrdla třpytící se démanty, vydechující opojnou vůni lásky; pro ně vstoupili královští manželé za zvuků hymny, pro ně měnil se ples v apoteózu, jim vstříc se usmívala zbožňovaná královna, přinášejíc jim svou návštěvou svatební dar, jako dobrá víla z pohádky, jejíž příchod nese novorozeněti štěstí. A slavná tato chvíle vyvrcholuje štěstí a vítězství ženy, jíž neužil, ač mu jeho krása náležela, a kterou mu nyní onen muž nadobro odnímá, veřejně, nestoudně se honose svým vítězstvím, které jej pálilo v tváři jako políček. A nekrvácela tak jen jeho pýcha a vášeň: hrabě se cítil hmotně dotčen vítězstvím Saccových. Což tedy rozkošné římské podnebí konečně zdrcuje drsné dobyvatele ze Severu? Vždyť sám se cítil unaveným a zpola vysíleným! Právě dnes, ve Frascati, zaslechl praskot svých milionů, ač se bránil doznati, že to s jeho podniky stojí špatně, jak se vyprávělo; a večer, uprostřed slavnosti, viděl, jak vítězí Jih, jak jej předstihl Sacco, člověk žijící z kořisti ještě teplé, pochutnávající si na ní ve slunečním žáru. Úspěch tohoto Sacca, ministra a králova důvěrníka, sbližujícího se sňatkem svého syna s jednou z nejvznešenějších šlechtických rodin v Římě, již nyní držícího v rukou peníze lidu a jeho osud, snad budoucího pána Říma a celé Itálie, jaký to nový políček jeho marnivosti kořistitele, vždy lačného rozkošníka, jenž se vidí zahnána od tabule ještě před koncem hodů! Vše se řítí, vše mu uniká, Sacco mu loupí jeho miliony, Benedetta mu rve srdce, zanechávajíc v něm hroznou tu ránu neukojeného chtíče, nikdy se nehojící.

Tu zaslechl Pierre vedle sebe tlumené zaskučení šelmy, bezděké zoufalé zaúpění, jímž byl zmaten. Pohlédnuv na hraběte, tázal se:

„Trpíte?“

Leč při pohledu na sinalou tvář toho muže, jenž úsilím nadlidské vůle zachovával klid, ihned litoval své indiskrétní otázky, na níž ostatně nedostal odpovědi. Aby to napravil, jal se nahlas líčiti dojmy a úvahy, které v něm vyvolával pohled na tu nádheru.

„Ach, váš otec měl pravdu, my Francouzi se svou výchovou ryze katolickou i za těchto časů všeobecné pochybovačnosti vidíme v Římě stále jen stoletý papežský Řím, téměř neznajíce hlubokých změn, které jej rok od roku mění v nynější Řím italský. Kdybyste věděl, jak bezvýznamnými veličinami se mi zdáli při mém příjezdu do Říma ten král se svou vládou, ten mladý národ usilující o vytvoření velkého hlavního města! Ano, vylučoval jsem to dokonce, nepočítal jsem s tím ve svém snu o vzkříšení Říma, o novém Římě, křesťanském a evangelickém, ke spáse národů.“

A usmívaje se vlastní prostomyslnosti, pokynul směrem ke galerii, kde se kníže Buongiovanni právě ukláněl před králem, kněžna naslouchala Saccovým galantnostem, kde nová šlechta zastiňovala papežskou aristokracii, kde černý svět tak se mísil se světem bílým, že bylo zřejmě nedaleko úplné splynutí v jediný celek. Zdaž se dosud nemožný smír mezi Quirinalem a Vatikánem nezdá osudem neodvratně předurčeným, ne-li zásadami, jistě fakty, při každodenním styku těchto mužů a veselých vystrojených žen? Nutno ovšem žíti, milovati, býti milovánu a věčně znovu dávati život! A sňatek Attilia s Celií měl býti symbolem nutné jednoty vítězstvím mládí a lásky nad starou záští, zapomenutím všech sporů vůči objetí krásného toho junáka, přišedšího a odnášejícího si v náručí dobytou lásku.

„Hleďte,“ pokračoval Pierre, „jak jsou krásní ti snoubenci, jak mladí, veselí, jak radostně hledí budoucnosti vstříc! Chápu dobře, že váš král sem přišel, aby udělal radost svému ministrovi, aby dovršil sblížení svého trůnu s jedním z nejstarších římských rodů: toť dobrá, přímá a otcovská politika. Chci však též věřiti, že pochopil dojemný význam tohoto sňatku: starý Řím, zosobněný touto rozkošnou dívkou, tak čistou, tak zamilovanou, oddává se mladé Itálii, tomuto nadšenému, upřímnému junákovi, jemuž tak sluší jeho uniforma. Nechť z jejich sňatku vzejde trvalé a plodné spojení, vlast velká, slavná, jakou vám přeji z plna srdce, hlavně nyní, kdy se učím vás znáti!“

V bolestném záchvěvu svého dávného snu o evangelickém světovém Římě pronesl toto přání nového štěstí Věčného města s dojetím tak živým a hlubokým, že Prada neodolal a odpověděl:

„Díky, pronášíte přání všech dobrých italských srdcí.“

Hlas mu však selhal. Pohlížeje na Celii a Attilia, kteří spolu s úsměvem hovořili, spatřil pojednou Benedettu a Daria, přistupující k nim s tímže úsměvem neskonalého štěstí. A když se oba párky seskupily, tak zářící vítězným štěstím, došla mu síla, nemohl jich déle viděti a trpěti.

„Lekám žízní,“ řekl drsně. „Pojďte se mnou k bufetu, něco vypijeme.“

A snažil se, pokud možno nepozorovaně, proklouznouti davem podél zdí ke dveřím do sálu Antik, na druhém konci galerie.

Pierre jej následoval, ale lidská vlna jej odtrhla a mladý kněz byl jí unášen ke skupině milenců, stále něžně hovořících. Celia spatřivši jej, přátelsky mu pokynula. Stála v nadšení před Benedettou, jsouc zbožňovatelkou její krásy, a spínala před ní své liliové ručky jako před Madonou.

„Oh, pane abbé, udělejte mi radost, řekněte jí, že je krásná, oh, krásnější nad vše, co je na světě nejkrásnějšího, krásnější nad slunce, měsíc i hvězdy…! Kdybys věděla, drahoušku, až se třesu, když tě vidím tak krásnou, krásnou jako štěstí, krásnou jako láska sama!“

Benedetta se dala do smíchu, i oba mladí mužové se rozveselili.

„Tys stejně krásná jako já, drahoušku… Jsme krásny, protože jsme šťastny.“ Celia něžně opakovala:

„Ano, ano, šťastny… Vzpomínáš onoho večera, kdys mi řekla, že nelze krále oženiti s papežem? Nuže, Attilio a já je ženíme, a přece jsme tak šťastni!“

„Ale Dario a já je neženíme, právě naopak!“ odvětila Benedetta vesele. „Jdi, jdi, sama jsi mi onoho večera odpověděla, že stačí se milovati a svět bude spasen!“

Když se Pierrovi konečně podařilo prodrati se dveřmi do sálu Antik, kde byl umístěn bufet, nalezl tam Pradu, nehybně stojícího, jako přikovaného, stále sytícího své zraky trapným pohledem, před nímž chtěl uprchnouti. Neodolal, obrátil se a stále se díval a díval. Tanec byl právě znovu zahájen, a tu bylo mu se srdcem krvácejícím přihlížeti první sestavě quadrilly,[19] kterou orchestr zvučně doprovázel. Benedetta a Dario, Celia a Attilio dělali si protějšky. Pohled na tyto mladé a radostné dvojice, tančící v jasném světle, v přepychu a vůni lásky, byl tak rozkošný, tak půvabný, že se zájmem přihlíželi i královští manželé. Zněly výkřiky obdivu a v každém srdci se ozývala něha.

„Lekám žízní, pojďte přece!“ opakoval Prada, odhodlav se konečně skončiti svá muka.

Dal si podati sklenici ledové limonády a vypil ji jediným douškem, hltavým tahem člověka v horečce, jenž nedoufá již nikdy utišiti vnitřní žár.

Tento sál Antik byla rozsáhlá síň s mozaikovou podlahou a štukovanými stěnami, podél nichž umístěna slavná sbírka váz, reliéfů a soch. Mramor tu převládal, bylo tu však i několik bronzů, mezi jinými Umírající gladiátor, nepopsatelně krásný. Leč nejskvělejším pokladem byla pověstná Venuše, pendant Venuše Kapitolské, ale jemnější, útlejší, s levou rukou spuštěnou, v pohybu smyslné odevzdanosti. Toho večera vrhal na ni mohutný reflektor oslňující záři; a mramor, ve své božské, čisté nahotě, zdál se žíti nadlidským, nesmrtelným životem.

U zadní stěny zřízen bufet, dlouhý stůl pokrytý vyšívaným ubrusem a obtížený mísami s ovocem, pečivem a studenými pokrmy. Mezi lahvemi šampaňského, mezi poháry s horkým punčem a ledovým sorbetem stály veliké kytice, okolo pak spousty sklenic, šálků na čaj a koflíků na bujon, přepych křišťálu, porcelánu a stříbrného nářadí. Šťastnou novinkou byl nápad zastavěti celou polovinu sálu řadami malých stolků, u nichž mohli hosté usednouti a dáti se obsloužiti jako v kavárně, místo aby, jako obyčejně, stáli.

Pierre spatřil u jednoho stolku Narcisse, sedícího s jakousi mladou dámou; Prada, poznav v ní Lisbeth, přikročil blíže.

„Jak vidíte, jsem v rozkošné společnosti,“ řekl galantně vyslanecký atašé. „Když jste se mi ztratili, nevěděl jsem nic lepšího než nabídnouti madame rámě a dovésti ji sem.“

„Znamenitá myšlenka,“ řekla Lisbeth se svým roztomilým smíchem, „tím spíše, že jsem měla strašnou žízeň.“

Dali si přinésti ledovou kávu a zvolna ji pojídali zlacenými lžičkami.

„I já umírám žízní,“ prohlásil hrabě, „a nejsem s to ji uhasiti… Zajisté nám dovolíte přisednouti, není-liž pravda? Ledová káva mne snad osvěží… Ach, drahá přítelkyně, dovolte, abych vám představil pana abbého Fromenta, znamenitého kněze z Francie.“

Všichni čtyři poseděli dlouho, hovoříce a bavíce se trochu na vrub kolem nich přecházejících hostí. Leč Prada, ač byl ke své přítelkyni galantní, jako vždy, dlel duchem jinde; chvílemi na ni docela zapomínal a znovu podléhal svému utrpení; jeho oči bezděčně se obracely k sousední galerii, odkud zaléhala hudba a šum tance.

„Nač myslíte, příteli?“ tázala se Lisbeth roztomile, vidouc jej zbledlého a zamyšleného. „Není vám dobře?“ Neodpověděl, náhle pak řekl:

„Hleďte, to je pravý párek, zosobněná láska a štěstí.“

Ukázal na markýzu Montefiori, Dariovu matku, a na druhého jejího manžela, Julia Laporta, onoho bývalého seržanta švýcarské gardy, jejž si vylovila na Corsu svýma plamennýma, dosud nádhernýma očima a z něhož vítězně udělala markýze Montefiori, aby jej měla úplně pro sebe. Na plesích a ve společnosti se ho nespouštěla, stále s ním chodila zavěšena, ač to nebylo zvykem, dávala se jím vodit k bufetu, přešťastná, že může všude ukazovati, jak hezkého má muže. Oba stáli u bufetu, pojídajíce sendviče a pijíce šampaňské, ona dosud pozoruhodně hezká, přes svých padesát let, on hrdého vzezření, s vlajícím knírem, šťastný dobrodruh, jehož drsnou veselost měly dámy rády.

„Jistě víte,“ pokračoval hrabě tišeji, „že mu pomohla z ošklivé bryndy. Ano, obchodoval relikviemi, živořil, obstarávaje je pro belgické a francouzské kláštery a konečně si zařídil celý obchod falešnými ostatky; několik zdejších Židů proň vyrábělo starožitné relikviáře se zlomky kostí ovčích, opatřené pečeťmi, ověřené nejvěrohodnějšími autoritami. Podařilo se však ututlati tuto aféru, v níž byli kompromitováni i tři preláti… Ach, šťastný muž! Jen pohleďte, jak jej markýza hltá očima! A hle, jak kavalírsky drží talířek!“

Pak se s tajenou trpkou ironií rozhovořil o římských láskách. Ženy označoval za hloupé, svéhlavé a žárlivé. Získavši si muže, chce každá, aby jí náležel věčně, byl její věcí, s kterou by mohla stále nakládati dle libosti. A uváděl nekonečné poměry, jako mezi donnou Serafinou a Moranem; které se přetvořily v opravdové manželství; a posmíval se tomu nedostatku fantazie, tomuto úplnému a tíživému vzájemnému odevzdání se, polibkům, které zevšední a končí-li, končí za nejnepříjemnějších katastrof.

„Ale co je vám, co je vám, drahý příteli?“ znovu se smíchem opakovala Lisbeth. „Co nám vypravujete, je naopak velmi roztomilé. Kdo miluje, má přece milovat stále.“

Byla rozkošná se svými vlajícími plavými vlasy a obnaženou alabastrovou šíjí; a Narcisse, s nyvě přivřenýma očima, porovnával ji k jisté Boticelliově postavě, již viděl ve Florencii. Noc pokračovala a Pierre upadl znovu v chmurnou náladu, když tu zaslechl, jak okolojdoucí dáma komusi praví, že se již tančí kotillon. Vskutku z dáli zvučel orchestr a mladý kněz vzpomenul si náhle, že jej monsignore Nani vyzval ke schůzce do zrcadlového sálu.

„Již odcházíte?“ tázal se živě Prada, když Pierre vstal a poroučel se Lisbetě. „Ne, ne, ještě ne.“

„Ach! Dobrá, neodcházejte beze mne. Chci se trochu projít, doprovodím vás… Není-liž pravda, vyhledáte mne zde?"

Pierrovi bylo projíti dvěma sály, žlutým a modrým, než došel do zrcadlového salonku. Vskutku byl malým zázrakem tento rokokový koutek, kol dokola obložený zrcadly v překrásných vyřezávaných a zlacených rámech. I nakloněné plochy stropu kryla zrcadla, takže obrazy se na všech stranách množily, mísily a donekonečna převracely. Myšlenkou jemného vkusu bylo nedávati sem elektrického světla, nýbrž jen dva kandelábry s růžovými svíčkami. Čalouny a povlaky nábytku byly z něžně světlemodrého hedvábí. Příchozí hned u vchodu měl dojem nevýslovného půvabu, jako by vcházel v říši vil, v palác panovnice pramenů, z jasných vod, kyticemi hvězd ozářený až do nejzazších konců.

Pierre ihned spatřil monsignora Naniho, klidně sedícího na nízké pohovce; jak doufal, nebylo tu živé duše, neboť kotillon přivábil kdekoho do galerie. Panovalo tu naprosté ticho, jen chvílemi zaléhal sem zvuk orchestru jako zavanutí flétny.

Pierre se omlouval, že na sebe dal čekati.

„Ne, ne, drahý synu,“ odpíral monsignore Nani s nevyčerpatelnou svojí roztomilostí, „bylo mi zcela dobře v tomto zátiší… Když jsem viděl, že tlačenice stále roste, utekl jsem se sem.“

Nemluvil o Jejich Veličenstvech, naznačil však, že se jim zdvořile vyhnul. Dostavil se z opravdové lásky k Celii, rovněž pak z jemné diplomacie, aby se nezdálo, že Vatikán se úplně rozchází s rodem Buongiovanni, touto starobylou rodinou, tak se proslavivší v historii papežství. Ovšem Vatikán nemohl podepsati tento sňatek, jenž se zdál spojovati starý Řím s mladým italským královstvím, přece však nechtěl vzbuditi zdání, že ustupuje, nemaje na tom zájmu, že opouští své nejvěrnější služebníky.

„Nuže, drahý synu,“ pokračoval prelát, „nyní jde o vás… Řekl jsem vám již, že Index odhlasoval odsouzení vaší knihy, leč rozsudek že bude Svatému otci předložen a jím podepsán až pozítří. Máte tedy celý den před sebou.“

Pierre se nezdržel, aby jej nepřerušil, řka živě a bolestně:

„Žel, monsignore, co mám činit? Již jsem o tom přemýšlel a nevidím příležitosti, nevidím prostředku k obraně… Předstoupiti před Jeho Svatost, ano, ale jak, nyní, kdy churaví!“

„Oh, churaví, churaví,“ opakoval Nani s obvyklou zchytralostí, „Jeho Svatosti se daří mnohem lépe, ježto jsem měl dnes, jako každé středy, čest býti přijat. Je-li poněkud unaven a rozhlašuje-li se, že je vážně nemocen, ničeho nenamítá: odpočine si aspoň a může lépe posouditi jisté nedočkavé a ctižádostivé snahy ve svém okolí.“

Pierre byl však příliš pobouřen, než aby mohl pozorně naslouchati. Trpce zvolal:

„Ne, je po všem, nemám již naděje. Mluvil jste o možnosti zázraku, já však v zázraky nevěřím. V Římě jsem poražen, odjedu tedy, vrátím se do Paříže a budu pokračovati v zápase… Ano! Má duše se nemůže vzdáti, má naděje ve spásu láskou nemůže zahynouti… Odpovím novou knihou, povím, z jaké nové půdy má vyrůsti nové náboženství!“

Nastalo mlčení. Nani naň pohlížel jasnýma očima, z nichž vyzíral duch jasný a břitký jako dýka. Do klidu, těžkého a vlahého ovzduší salonku, v jehož zrcadlech odráželo se bezpočet svíček, zalehl jasnější zvuk orchestru kolébavou melodií valčíku, poté opět zmlkl.

„Drahý synu, hněv je špatný rádce… Vzpomínáte, jak jsem vám řekl hned po vašem příjezdu, že se sám pokusím vymoci vám přístup k Svatému otci, budou-li všechny vaše pokusy marny?“

Vida pak vzrušení mladého kněze, pokračoval:

„Poslyšte a nerozčilujte se… Jeho Svatosti se bohužel neradí vždy opatrně. Má kolem sebe lidi, jejichž oddanosti se často nedostává žádoucí inteligence. Již jsem vám to říkal a varoval vás před nerozvážnými kroky… Proto jsem se rozhodnul, již před třemi nedělemi, sám předložiti vaši knihu Svatému otci, aby ji ráčil prohlédnouti. Předvídal jsem, že asi bylo učiněno opatření, aby ji nedostal do rukou… A bylo mi uloženo toto vám sděliti: Jeho Svatost, přečetši v neskonalé své dobrotě vaši knihu, přeje si vás vidět.“

Pierrovi vydral se z hrdla výkřik radosti a vděčnosti.

„Ach, monsignore, ach, monsignore!“

Leč Nani jej rychle umlčel a nepokojně se rozhlížel, jako v obavě, že někdo naslouchá.

„Pst, pst! To je tajemství, Jeho Svatost chce vás přijmout zcela soukromě, aniž by v to byl kdo zasvěcen… Dejte pozor. Jsou dvě hodiny z rána, není-liž pravda? Tedy ještě dnes, přesně v devět hodin večer se dostavíte do Vatikánu a u každých dveří se budete ptáti po panu Squadrovi. Všude vás propustí. Nahoře vás bude pan Squadra očekávati a uvede vás… Ale ani slova, nikdo o tom nesmí míti ani tušení!“

Pierrovo štěstí a vděčnost překypělo. Chopil se měkkých, tlustých prelátových rukou.

„Ach, monsignore, jak vysloviti celou svou vděčnost? Kdybyste věděl, jaká noc a jaká vzpoura se usídlila v mém srdci od chvíle, kdy jsem se cítil hříčkou v rukou mocných Eminencí mně se vysmívajících…! Ale vy mne zachraňujete, znovu jsem si jist vítězstvím, neboť konečně se smím vrhnouti k nohám Jeho Svatosti, otci veškeré pravdy a spravedlnosti. Nemůže mne nesprostiti viny, mne, jenž jej miluji, jemu se obdivuji, jenž jsem přesvědčen, že jsem vždy bojoval jen za jeho politiku a jeho nejdražší ideje… Ne, ne! Toť nemožno, nepodepíše rozsudek, neodsoudí mé knihy!“

Nani, odtáhnuv ruce, snažil se jej otcovskými slovy upokojiti; kolem úst mu stále pohrával lehce pohrdavý úsměv nad tak zbytečným plýtváním nadšení. Konečně se mu to podařilo i žádal jej, by se vzdálil. Orchestr se v dáli znovu rozezvučel. Když mladý kněz s opětovnými díky odcházel, řekl mu prostě:

„Drahý synu, nezapomeňte, že jen v poslušnosti je velikost!“

Pierre, jehož jedinou myšlenkou bylo odejíti, nalezl téměř ihned Pradu v sále zbraní. Jejich Veličenstva právě opustila ples, doprovázena rodinami obou snoubenců. Královna mateřsky objala Celii a král podal Attiliovi ruku; obě rodiny zářily nad takovým vyznamenáním a projevem přízně. Mnozí z hostí následovali příkladu královských manželů a v hloučcích odcházeli. I hrabě netrpělivě čekal na odchod; zdál se nadobyčej nervózní, roztrpčen a příkrý.

„Konečně, už na vás čekám. Nuže, prchneme co nejrychleji, souhlasíte…? Váš krajan, pan Narcisse Habert, vám vzkazuje, abyste ho nehledal. Sešel doprovodit mou přítelkyni Lisbeth až ke kočáru… Toužím po vzduchu. Projdu se a doprovodím vás až do Via Giulia.“

Když pak se v šatně oblékali, nemohl se zdržeti úšklebku a drsně podotknul:

„Právě jsem viděl odjíždět vaše přátele, všechny čtyři pohromadě. Dobře, že rád chodíte pešky, v kočáře by pro vás nebylo místa… Jaká to drzost od té donny Serafiny, v jejím věku, táhnout se sem s tím svým Moranem, honosit se návratem nevěrníka…! A ti dva mladí, ah, přiznávám se, že je mi těžko mluvit o nich klidně, neboť svým vystoupením na dnešním plese dopustili se hanebnosti a vzácně kruté nestoudnosti!“

S třesoucíma se rukama ještě zašeptal:

„Šťastnou cestu, šťastnou cestu do Neapole, mladý muži…! Ano, slyšel jsem, jak Celina říkala, že odjíždí dnes večer o šesté do Neapole. Nuže, mé přání jej provází, šťastnou cestu!“

Oba mužové zakusili rozkošný pocit, když vyšli z dusných sálů do čarovné noci, jasné a chladné. Byla to jedna z nádherných měsíčných římských nocí, kdy město dřímá pod skvělou oblohou v rajském jase, jakoby skolébáno v sen o nekonečnu. Prošli Corsem, načež zabočili do třídy Vittorio Emanuele.

Prada se poněkud upokojil, stále však byl ironickým, znovu mluvil, patrně aby se rozptýlil, s horečnou výmluvností o římských ženách, a slavnosti, kterou dříve shledával skvělou, se nyní posmíval.

„Ano, mají krásné šaty, jenže jim nepadnou; jsou to z Paříže objednávané toalety, které si ovšem nemohly vyzkoušeti. Právě tak se to má s jejich šperky: mají démanty a perle vskutku krásné, ale tak těžkopádně, nevkusně upravené, že činí hrozný dojem. A kdybyste věděl, jak jsou hloupé, jak frivolní pod zdánlivou upjatostí! U nich je vše povrchní, i náboženství: uvnitř není nic, jen bezedná prázdnota. Díval jsem se, když se živily v bufetu, pracujíce svými krásnými zoubky. Ach, apetit mají znamenitý! Vezměte na vědomí, že se dnes hosté chovali dosti slušně, nebyli příliš hltaví. Kdybyste však přišel na dvorní ples, to byste viděl nepopsatelné drancování obleženého bufetu, rvačky o mísy, shon a tlačenici hladovců!“

Pierre odpovídal jen jednoslabičně. Byl cele zaujat překypující radostí z audience, o níž již snil, kterou si v duchu připravoval až do nejmenších podrobností; a nikomu se nesměl svěřiti. Kroky obou mužů zněly na suché dlažbě široké, pusté ulice, jasně osvětlené, kam měsíc vrhal ostré černé stíny.

Pojednou Prada umlknul. Jeho srdnatost a hovornost jako by byl ochromil děsný boj, který se v něm odehrával. Již dvakrát nahmatal v kapse lístek, na němž napsaná slova si opakoval: „Legenda tvrdí, že ve Frascati znovu pučí Jidášův fíkovník, smrtí hrozící každému, kdo by se chtěl jednoho dne státi papežem. Nejezte z něho otrávených fíků, nedávejte jich ani svým lidem, ani svým slepicím.“ Lístek ležel v kapse, cítil jej; a doprovázel Pierra jen proto, aby jej hodil do schránky na paláci Boccanera. Šli rychlým krokem; za deset minut bude lístek ve schránce. Žádná moc na světě mu nezabrání tak učiniti, neboť se na tom nezvratně jeho vůle ustanovila. Nikdy nespáše zločin, nedopustí někoho otráviti.

Ale jak hrozně trpěl! Ta Benedetta a ten Dario v něm vzbouřili takovou bouři žárlivého záští! Zapomínal při tom na Lisbeth, již miloval, zapomínal na své dítě, tu drobnou bytost ze své krve, na niž byl tak hrd. Vždy bouřila v něm žena chtíče lačného mužství, nejvášnivěji užíval těch, jež mu odporovaly. A dnešního dne byla na světě jediná, po níž toužil, již si sňatkem koupil a jež jej pak odmítla. Tato žena byla jeho a nenáležela mu, nebude mu nikdy náležeti. Pro ni byl by druhdy zapálil Řím; nyní uvažoval, jak zabrání, aby náležela jinému. Ach, znovu se otvírala krvácející rána v jeho boku při myšlence, že jiný bude užívati, co náleží jemu. Jak se mu budou spolu vysmívati! Jak se asi těší lží o jeho neschopnosti, kterou rozšířili, lží, kterou se cítí zasažen přes všechny důkazy, které by mohl podati o své mužné síle. Sám tomu nevěře, obvinil je, že jsou již dávno milenci, scházejíce se v noci na společném loži, v pochmurném tom paláci Boccanerů, jejichž milostné historky jsou legendární. Nyní se tak jistě stane, když jsou svobodni, nebo aspoň zbaveni náboženských pout. A v duchu je viděl uléhati na lože, viděl jejich objímání, polibky, opojnou rozkoš jejich vášně. Ach, ne, ach, ne, toť nemožno, spíše se zboří země!

Když pak s Pierrem odbočili z Corso Vittorio Emanuele do starých uliček, úzkých a křivolakých, vedoucích k Via Giulia, viděl se, jak již vkládá lístek do schránky na paláci. A uvažoval, co se pak bude díti. Lístek bude ležeti až do rána ve schránce. Tajemník don Vigilio, jenž na výslovný kardinálův rozkaz má od oné schránky klíček, sejde časně ráno, lístek najde a odevzdá Jeho Eminenci, neboť nikdo jiný nesmí dopisy otvírati. Fíky pak budou zahozeny, zločin překažen a černý svět bude mlčeti. Ale co se stane, nebude-li lístek ve skřínce? Viděl jasně, jak při obědě jsou fíky neseny na stůl, v hezkém košíčku, koketně pokrytém listím. Dario sedí, jako obyčejně, se strýcem u stolu, neboť pojede do Neapole až večer. Budou fíky jísti oba, strýc i synovec, či jen jeden z nich, a který? Zde se jeho vidění kalilo, znovu nastupoval vládu osud, týž osud, který potkal na cestě z Frascati, nezastavitelně směřující přes všechny překážky k neznámému cíli. Košíček fíků šel, stále šel, a žádná ruka na světě neměla dosti síly, by mu v jeho předurčeném díle zabránila.

Via Giulia, zalita měsíčním jasem, prodlužovala se do nekonečna, a když se Pierre ocitl před palácem Boccanera, černajícím se pod stříbrným nebem, bylo mu, jako by procital ze sna. Na nedaleké věži odbíjela třetí hodina. Zachvělo jím lehké zamrazení, když vedle sebe zaslechl bolestné zavytí smrtelně raněné šelmy, tlumený ston, který poznovu unikl hraběti bojujícímu strašlivý boj.

Pojednou však s úšklebným smíchem stisknul knězi ruku řka:

„Ne, ne, dále nepůjdu… Kdyby mne tu někdo v tuto hodinu spatřil, myslil by, že jsem se do své ženy znovu zamiloval.“

Zažehl si doutník a neohlížeje se odcházel jasnou nocí.

XIII.

Když se Pierre probudil, s překvapením slyšel, že odbíjí jedenáctá. Po únavě včerejšího dne, vrátiv se z plesu tak pozdě, spal dětským, klidným spánkem, jako by ve snu cítil své štěstí. A když otevřel oči, zářivé slunko okny vnikající zaplavilo jeho srdce nadějí. První jeho myšlenkou bylo, že večer o deváté hodině konečně uvidí papeže. Ještě deset hodin. Jak stráví požehnaný ten den, jehož zářivé, čisté nebe zdálo se mu věstiti šťastný výsledek?

Vstal, otevřel okno a vpustil do pokoje vlahý vzduch, který se mu zdál prosycen vůní ovoce a květin, jakou cítil již v den svého příjezdu, vůní oranží a růží, jejíž povahu se později marně snažil analyzovati. Je-li možno, že je prosinec? Jak čarovná to země, kde se na prahu zimy zdá znovu rozkvétati máj! Oblékl se a opřel se o okno, pohlížeje za zlatě zbarvený Tiber na věčně zelené svahy Janicula; tu spatřil Benedettu, sedící u fontány v malé zpustlé zahrádce paláce. Sestoupil za ní, nemaje stání, podléhaje touze po životě, radosti a kráse.

Benedetta, spatřivši jej, vykřikla a šla mu vstříc, všecka záříc, podávajíc mu zdáli obě ruce.

„Ach, drahý abbé, jak jsem šťastna, jak jsem šťastna!“

Často strávili dopoledne v tomto klidném, zapomenutém koutku. Leč, jak smutné to byly dny, kdy se oba vzdávali naděje! Dnes se jim zdálo, že zpustlé aleje plevelí zarostlé, zimostrázy vybujelé ze zasypaného bazénu, symetricky rozsazené oranžovníky, které jedině označovaly bývalé rozdělení záhonů, nabývají neskonalého půvabu, snivé a něžné intimity, v níž bylo tak blaze jejich radosti. A jak bylo příjemně vedle velkého vavřínu, v zákoutí u fontány! Ze širokých úst tragické masky stále vytékal tenký pramének vody, zvoně jako flétna. Svěžest vydychoval velký mramorový sarkofág, na jehož basreliéfu v divokém bakchanále faunové unášeli ženy a poráželi je vilnými polibky. Nebylo tu času ani místa, jen hloub zašlé minulosti, tak vzdálené, že vůkol vše mizelo, nové stavby na nábřeží, na rub obrácené čtvrti, ještě šedé prachem zbořenišť, i sám pobouřený Řím, rodící nový svět.

„Ach, jak jsem šťastna…!“ opakovala Benedetta. „Dusila jsem se ve svém pokoji, bylo mi sejíti sem, neboť mé srdce potřebuje místa, vzduchu a slunce, aby mohlo volně bíti.“

Seděla blíže sarkofágu, na zlomku zvráceného sloupu, který sloužil za sedátko; a chtěla, aby mladý kněz usedl vedle ní. Nikdy ji neviděl tak krásnou, s černými vlasy, vroubícími čistou její tvář, růžovou a něžnou jako květ ve slunci se rozvíjející. Její ohromné a bezedné oči podobaly se žhavým pecím plným roztaveného zlata; na dětských jejích ústech, čistých a rozumných, pohrával úsměv dobrého stvoření, jemuž je konečně volno milovati dle hlasu svého srdce, neurážejíc již ani Boha, ani lidi. A nahlas spřádala plány do budoucnosti.

„Ach, nyní se všechno zjednodušilo; ježto jsem dosáhla rozvodu církevního, bude i občanský rozvod povolen, jakmile církev prohlásí zrušení mého manželství. A vezmu si Daria, ano! Počátkem jara, snad i dříve, podaří-li se urychliti formality…. Dnes večer o šesté hodině odjíždí do Neapole uspořádat nějaké obchodní náležitosti; měli jsme tam totiž majetek, který nám bylo prodati, neboť proces stál obrovské peníze. Ale což po tom, teď, kdy si vzájemně náležíme…! Za několik dní se vrátí… Jak krásné to budou chvíle, jak se budeme smáti, jak vesele nám poplyne čas! Ani jsem nespala po tom krásném plese, stále jsem osnovala plány, ach, skvělé plány! Však uvidíte, uvidíte, neboť chci, abyste teď zůstal v Římě až do naší svatby.“

Smál se s ní, dav se strhnouti tím výbuchem mládí a štěstí, a bylo mu hodně se přemáhati, aby jí též nesdělil své štěstí, naděje, jímž jej plní setkání s papežem. Přísahal však, že to nikomu nepoví.

V tichu sluncem zalité zahrádky ozýval se chvílemi pronikavý ptačí skřek; a Benedetta vesele vzhlédla ke kleci zavěšené před oknem v prvním poschodí.

„Ano, ano! Tato, jen křič hodně, buď spokojen. Každý buď spokojen v tomto domě.“

A obrativši se k Pierrovi, řekla s výrazem školáka na prázdninách:

„Znáte přece Tatu…? Jak, že neznáte Tatu…? Ale to je přece papoušek strýce kardinála! Dala jsem mu jej loni na jaře; má jej velmi rád a dovoluje mu jíst ze svého talíře. Sám jej opatruje, vyvěšuje před okno a zase béře do pokoje; tak se bojí, aby se nenastudil, že jej nechává v jídelně, jediné to místnosti celého bytu, kde je trochu tepleji.“

Pierre, pohlédnuv vzhůru, spatřil hezkého, malého papouška, popelavě zeleného, s peřím jako z hedvábí. Věšel se zobákem na příčky klece, houpal se a vesele mával křídly ve svěžím ranním vzduchu.

„Mluví?“ tázal se Pierre.

„Ach ne, jen křičí,“ odvětila Benedetta se smíchem. „Strýc tvrdí, že rozumí každému slovu toho křiklouna a že s ním velmi dobře rozpráví.“

Pojednou přešla na jiný předmět, zvláštní spojitostí myšlenek si vzpomenuvši na jiného svého strýce, poněkud vzdálenějšího, v Paříži.

„Jistě jste dostal dopis od vikomta de la Chouea… Psal mi včera, jak velice jej rmoutí, že stále ještě nejste s to, dosíci slyšení u Svatého otce. Tak na vás spoléhal, na vaše vítězství, k triumfu svých idejí!“

Vskutku, vikomte Pierrovi psal často, zoufaje si v dopisech, že jeho odpůrce baron Fouras nabývá velkého vlivu, od úspěchu poslední výpravy svatopetrského haléře, kterou vedl. To znamená probuzení staré strany nesmiřitelných katolíků a ohrožení všech liberálních úspěchů novokatolicismu, nepodaří-li se Svatého otce formálně přikloniti povinným sdružením, a tak zvítěziti nad sdruženími volnými, podporovanými konzervativci. A stále na Pierra doléhal, posílal mu složité plány, nemoha se již dočkati jeho přijetí ve Vatikáně.

„Ano, ano,“ zašeptal mladý kněz, „jeden dopis jsem obdržel v neděli a včera po návratu z Frascati našel jsem opět jeden… Ach! Jak bych byl šťasten, jak šťasten, kdybych mu mohl podati dobrou zprávu!“

Znovu v něm překypěla radost, že večer uvidí papeže, že mu dokořán otevře své srdce planoucí láskou, že od něho obdrží nejvyšší povzbuzení, upevnění v poslání za spásou lidstva, podniknutém ve jménu všech malých a slabých.

Nemoha se déle zdržeti, prozradil tajemství, jímž mu překypovalo srdce.

„Slyšte, věc je hotova, jsem na dnes večer povolán k audienci.“

Benedetta zprvu nepochopila.

„Jak to?“

„Ano, monsignore Nani ráčil mi dnes v noci na plese sděliti, že Svatý otec, jemuž mou knihu předložil, přeje si se mnou promluvit… A budu přijat dnes večer, o deváté.“

Benedetta se všecka zarděla, tak ji potěšila radost mladého kněze, k němuž chovala přátelství stále vřelejší. A úspěch přítelův, dostavující se zároveň s vlastním štěstím, nabýval v jejích očích zvláštní důležitosti, zdál se jí býti předzvěstí plného úspěchu všech.

„Ach, můj Bože! To nám přinese štěstí…! Ach, jak jsem šťastna, příteli, jak jsem šťastna, že štěstí nás obou přichází v tutéž chvíli! Toť pro mne nová radost, radost, jakou si nemůžete představiti… A teď je jisto, že vše půjde velmi dobře, neboť dům, z něhož někdo mluvil s papežem, je požehnán, blesk do něho neuhodí.“

Smála se hlasitěji a tleskala rukama, jásajíc tak radostí, že se Pierre počal znepokojovati.

„Pst, pst! Mám uloženo zachovati to v tajnosti… Prosím vás, ani slova nikomu, ani vaší tetě, ba ani ne Jeho Eminenci… Monsignore Nani by se jistě velice zlobil.“

Benedetta slíbila, že bude mlčeti. Pak se s dojetím rozhovořila o monsignoru Nanim, nazývajíc jej dobrodincem; neboť což není jemu povinna vděčností, že konečně dosáhla zrušení manželství? A v novém návalu radosti zvolala:

„Viďte, příteli, že štěstí jest jediným dobrem na světě…? Dnes ode mne nežádejte slz, ani pro své chudé, kteří trpí, mají hlad a mrznou… Ach, věru není nad radost ze života! Ta zhojí vše. Je-li člověk šťasten, netrpí, nemá hlad a není mu zima!“

Pohlížel na ni s úžasem, divě se, co jí vnuklo toto zvláštní rozluštění strašné otázky bídy. Pojednou pocítil, že bylo marno všechno apoštolské jeho úsilí u této dcery krásného nebe, s vrozenou šlechtickou svrchovaností za tolik století. Chtěl jí vnuknouti své zásady, křesťanskou lásku ke všem poníženým a bídným, získati ji pro novou Itálii, o níž snil, pro Itálii probuzenou k nové době, plné soucitu pro všechny tvory a všechny věci. Sdílela s ním cit ke všemu utrpení nízkých tříd lidu, dokud trpěla sama, dokud srdce její krvácelo nejbolestnější ranou, nyní však, jakmile se uzdravila, velebila všeobecné štěstí, jako pravá dcera země horkých let a zim mírných jako jaro!

„Ale všichni lidé nejsou šťastni,“ namítl.

„Oh, ano, oh, ano,“ zvolala. „Vy jich však neznáte, těch všech chudáků…! Jen dejte děvčeti z našeho Trastevere milovaného hocha a uvidíte, jak zazáří jako královna, jak jí bude večer kus suchého chleba chutnati nad všechny lahůdky. Matka, jež zachrání své dítě v nemoci, muž, jenž zvítězil v boji či jenž vyhrál v loterii, všichni jsou takoví, všichni touží jen po štěstí a po radosti. Buďte si sebespravedlivější, snažte se sebelépe rozděliti majetek, vždy uvidíte spokojenými jen ty, jejichž srdce si bude zpívati, přečasto bez příčiny, za krásného slunného dne, jako je dnešní.“

Mávl jen rukou, nechtěje ji zarmucovati novým hájením věci tolika ubožáků, kteří snad v téže chvíli kdesi v dáli hynuli, podléhajíce bolesti tělesné či duševní. Pojednou však přešel jasným a lahodným vzduchem obrovský stín, a Pierrovi bylo, jako by kdos neviditelný přikrýval tímto stínem skvělé slunce a zahrádku prochvěnou štěstím. Zavinila snad tuto závrať příliš silná vůně vavřínů, oranží nebo zimostrázů? Zachvěl se snad smyslným teplem, jímž se rozechvěly jeho tepny uprostřed těchto trosek, v tomto zákoutí pradávných vášní? Či byl to snad sarkofág se svým bezuzdným bakchanále, jenž vyvolával myšlenku brzké smrti za závojem rozkoší lásky, pod nenasytnými polibky milenců? Na okamžik se mu i zdál jasný zurkot fontány dlouhým zavzlyknutím, jako by vše zanikalo a zmíralo v tomto hrozném stínu, přišedším z neviditelna.

Benedetta jej pojednou uchopila za obě ruce a probudila z úvah k milé skutečnosti, že jest jí na blízku.

„Žačka neprospívá, drahý příteli, viďte? Má tvrdou hlavu. Ale co dělat? Jsou myšlenky, které nám nechtějí do hlavy. Ne, takové věci se nikdy nedostanou do hlavy dcery Říma… Milujte nás, spokojujete se s námi, jaké jsme, krásné, jak jen možno!“

V té chvíli byla tak krásná, tak spanilá leskem svého štěstí, že se Pierre zachvěl, jako před bohem, před všemocnou silou, řídící celý svět.

„Ano, ano,“ vypravil ze sebe, „krása, krása, od vždy a navždy vládnoucí… Ach, žel, že nemůže nasytiti i věčně hladovějící nebožáky!“

„Eh což,“ zvolala vesele, „život je tak krásný… Pojďme k obědu, teta již jistě čeká.“

Oběd byl podáván vždy o jedné hodině, a neobědval-li Pierre mimo dům, což bývalo zřídka kdy, měl prostřeno v jídelně obou dam, malé to a smutné nádvorní místnosti ve druhém poschodí. V tutéž dobu obědval v prvním poschodí, ve slunečné síni, vedoucí na Tiber, kardinál; byl velmi rád, že s ním obědvá jeho synovec Dario, neboť druhý jeho obvyklý soustolovník, sekretář don Vigilio, otvíral ústa, jen byl-li tázán. Každá tabule byla obsluhována zvlášť, neměly ani stejné kuchyně, ani stejného služebnictva; společným byl snad jen velký čeledník v přízemí.

Ač byla jídelna ve druhém poschodí pochmurná, oběd obou dam a mladého kněze byl velmi veselý. Donna Serafina, obyčejně tak strnulá, zdála se dnes jako vyměněna. Ještě patrně užívala slasti včerejšího triumfu, na plese, po Moranově boku; a ona první začala mluviti o včerejší slavnosti, velmi ji chválíc, ač, jak řekla, přítomnost královských manželů jí nebyla dvakráte příjemna. Vypravovala, jak chytře to nastrojila, aby nebyla představena. Ostatně doufala, že známá její náklonnost k Celii, jíž byla kmotrou, dostatečně vysvětlí její přítomnost v tom neutrálním saloně, kde se sešli zástupci obou stran. Přece však patrně měla pochybnosti, neboť oznámila, že se hned po obědě vypraví do Vatikánu, ke kardinálu sekretáři, aby s ním pohovořila o dobročinném podniku, jehož byla předsedkyní. Tuto návštěvu, co náhradu za včerejší účastenství na plese u Buongiovanniů, pokládala patrně vůči Vatikánu za nutnou. Nikdy dosud neplála větší horlivostí ani větší nadějí vzhledem k nastoupení svého bratra kardinála na trůn svatého Petra: pro ni bylo to vrcholem triumfu celého rodu, a v hrdosti považovala to za jisté; za poslední choroby vládnoucího papeže se dokonce již starala o kardinálovu výbavu a chtěla ji dát znamenati znakem nového velekněze.

Benedetta stále žertovala, všemu se smála, mluvila o Celii a o Attiliovi s vroucí něhou ženy, jež ve své šťastné lásce raduje se ze štěstí svých přátel. Když podáván desert, s udivením se tázala sluhy:

„Nu, Giacomo, a fíky?“

Sluha, jako vždy pomalý a jakoby ospalý, hleděl na ni nechápaje. Tu vešla Victorina.

„A fíky, Victorino, proč nám je nenesou?“

„Jaké fíky, komteso?“

„Nu, fíky, které jsem dnes ráno viděla v čeledníku, kde jsem se ze zvědavosti stavila, když jsem šla do zahrady… Krásné fíky v malém košíčku. Dokonce jsem se divila, že ještě jsou, tak pozdě… Jím je nesmírně ráda. Již předem jsem se těšila, že si na nich po obědě pochutnám.“

Victorina se dala do smíchu.

„Ach, komteso, vím, vím… To jsou fíky od onoho kněze z Frascati, víte, od tamějšího faráře; včera večer je sám přinesl pro Jeho Eminenci. Byla jsem při tom, třikrát připomínal, že to je dar pro Jeho Eminenci a že je máme dát na stůl, aniž bychom lístkem hnuly. Tak se také stalo.“

„A to je pěkné,“ zvolala Benedetta, žertem se durdíc, „ti labužníci mlsají bez nás! Jako by se nemohli s námi rozdělit!“

Donna Serafina se tázala Viktoriny:

„Není-liž pravda, míníte kněze, jenž nás svého času na venku navštěvoval?“

„Ano, ano, faráře Santobona, jenž tam spravuje kostelík Santa Maria dei Campi… kdykoli přijde, vždy se ptá po abbém Paparellim, s nímž byl tuším v semináři. A včera večer jej abbé Paparelli jistě sám dovedl do čeledníku i s jeho košíkem… Oh, ten košík! Považte, přes všechno připomínání se na něj zapomnělo a jeho Eminence nebyla by fíky dostala, kdyby pro ně nebyl abbé Paparelli seběhl; sám je nesl na stůl, zbožně, jako by nesl svátost… Ovšem Jeho Eminence je jí tak rád!“

„Dnes si na nich můj bratr asi příliš nepochutná,“ poznamenala donna Serafina, „strávil nedobrou noc.“

Při opakování jména Paparelliho se zachmuřila. Nosič vlečky, s měkkou, vrásčitou svou tváří a tlustým, sraženým tělem staré modlářky v černé sukni se jí naprosto znelíbil od té doby, co zpozorovala, jak velkého vlivu nabyl nad kardinálem, přes svou okázalou pokoru a skromnost. Byl jen sluhou, zdánlivě zcela nepatrným, a přece vládl; cítila, jak potírá její vliv a často zvrací, co ona podnikla ve prospěch ctižádostivých snah svého bratra. Nejhorší bylo, že již dvakrát pojala podezření, že jej přiměl k činům, které považovala za opravdové chyby. Snad se mýlila a spravedlivě uznávala též jeho zásluhy a vzornou zbožnost.

Benedetta se dále smála a žertovala. Ježto Victorina zatím odešla, zavolala sluhu.

„Poslyšte, Giacomo, něco mi obstarejte…

Nedořekla, obrátivši se k tetě a k Pierrovi.

„Prosím vás, pokusme se uplatniti svá práva… Vidím je, jak tam pod námi sedí u stolu. Jsou asi, právě jako my, u desertu. Strýc odhrnuje listy, béře si s obvyklým úsměvem, pak podává košík Dariovi a ten donu Vigiliovi. A všichni tři zkroušeně jedí… Vidíte je? Vidíte je?“

Ona je vskutku viděla. Její touha býti po boku Dariově a mysl neustále k němu zalétající vyvolávala jí před oči všechny tři. Její srdce bylo dole, viděla, slyšela, cítila vše jemnými smysly své lásky.

„Giacomo, sejděte k Jeho Eminenci a řekněte, že zmíráme touhou okusiti fíků. Že bude velmi laskav, pošle-li nám, co zbude.“

Leč donna Serafina se do toho vložila, řkouc přísně:

„Giacomo, prosím, abyste nechodil nikam.“

Obracejíc se pak ke své neteři, dodala:

„Již dost toho dětinství…! Nemám ráda takových šprýmů.“

„Ale, tetičko,“ šeptala Benedetta, „jsem tak šťastna a už tak dlouho jsem se ze srdce nezasmála!“

Pierre, jenž dosud jen poslouchal, těšil se z její veselosti. Ježto po slovech kněžniných nastalo trapné ticho, ujal se slova a vykládal, jak se sám podivil, vida v tak pozdní době ještě plody z onoho pověstného fíkovníku ve Frascati. Patrně toho příčinou byla poloha stromu, chráněného vysokou zdí.

„Ach, vy jste viděl ten pověstný strom?“ tázala se Benedetta.

„Zajisté, a dokonce jsem jel s oněmi fíky, na něž máte takovou chuť.“

„Jak, že jste jel s oněmi fíky?“

Pierre již litoval, že se prořekl. Uznal však, že bude lépe, řekne-li pravdu.

„Potkal jsem tam kohosi, jenž přijel kočárem a mermomocí chtěl mne dovézti do Říma. Na cestě jsme přibrali faráře Santobona, jenž si statečně vykračoval pěšky, nesa košík… Dokonce jsme se na chvíli stavili v osterii.“[20]

Pak líčil cestu, své živé dojmy za jízdy Campagnou v blížící se noci. Leč Benedetta naň upřeně pohlížela, vědouc dobře, že tam Prada často jezdí obhlížeti své pozemky a stavby.

„Kohosi, kohosi jste tam potkal.“ zašeptala. „Hraběte, viďte?“

„Ano, madame, hraběte,“ odpověděl prostě Pierre. „Také dnes v noci jsem se s ním setkal; byl všecek rozrušen. Chudák.“

Obou dam se to nikterak nepříjemně nedotklo, neboť mladý kněz pronesl to slovo s tak hlubokým přirozeným citem, v návalu lásky, kterou by byl rád zahrnul celý svět. Donna Serafina se ani nepohnula, jako by nebyla slyšela; Benedetta posuňkem naznačila, že necítí ani soucitu, ani záští k muži, který se jí stal naprosto cizím. Přestala se však smáti a myslíc na košíček, který byl vezen v Pradově kočáře, řekla konečně:

„Ah! Ty fíky! Vidíte, už na ně nemám chuť a jsem ráda, že jsem jich nejedla.“

Hned po kávě je donna Serafina opustila, spěšně si nasadila klobouk a odjela do Vatikánu. Benedetta a Pierre osaměvše zůstali ještě u stolu, a znovu nalezše veselost, hovořili jako staří přátelé. Kněz se znovu rozhovořil o večerní audienci a o své blažené horečné netrpělivosti. Jsou sotva dvě hodiny, ještě sedm hodin čekání! Co dělati, jak využíti tohoto nekonečného odpoledne?

Benedetta měla roztomilý nápad.

„Víte co? Když jsme všichni tak šťastni, nesmíme se rozejít… Dario má vůz. Jistě je už také po obědě; vzkáži mu, aby pro nás přišel a provezl nás podél Tiberu, hodně daleko.“

Zatleskala rukama, nadšena vlastní myšlenkou. V tom okamžiku vstoupil don Vigilio, zděšeně se tváře.

„Kněžna tu není?“

„Ne, tetička odešla… Co jest?“

„Posílá mne Jeho Eminence… Kníže, vstávaje od stolu, pocítil náhlou nevolnost… Oh, není to asi nic vážného.“

Benedetta vykřikla, spíše překvapením než leknutím.

„Jak, Dario…! Ale to k němu hned půjdeme. Pojďte, pane abbé. Nesmí stonat! Vždyť nás musí provézti v kočáře!“

Potkavši na schodech Victorinu, vzala ji s sebou.

„Dariovi není dobře, snad tě bude zapotřebí.“

Všichni čtyři vešli do rozsáhlého starožitného pokoje, prostě zařízeného, kde mladý kníže strávil dlouhou dobu své rekonvalescence po onom bodnutí. Bylo jim dříve projíti malým salonkem; chodba ze sousedního toaletního pokoje spojovala tyto místnosti s kardinálovým obydlím: jídelnou, ložnicí a pracovnou, poměrně těsnými, utvořenými příčkami z jednoho z bývalých ohromných sálů. Byla tam též kaple, jejíž dveře vedly na chodbu, prostý, holý pokoj, s dřevěným malovaným oltářem bez koberce, bez židlí, jen s tvrdými, chladnými dlaždicemi, ku pokleknutí k modlitbě.

Benedetta hned běžela k loži, na němž ležel Dario, oblečen. Vedle něho stál kardinál Boccanera, otcovsky se jím obíraje; přes vzmáhající se nepokoj zachovával hrdost své pyšné postavy, klid čisté, vznešené duše.

„Co je, můj Dario, co se ti stalo?“

Kníže se usmál, chtěje ji upokojiti. Byl ještě velmi bled, jako opilý.

„Oh! To nic není, závrať… Představ si, jako bych se byl opil. Najednou jsem neviděl a zdálo se mi, že upadnu… Měl jsem právě čas dojít sem a lehnout si.“

Hluboce vydechl, jako by se mu nedostávalo dechu. Kardinál na to líčil některé podrobnosti.

„Klidně jsme končili oběd, dával jsem donu Vigiliovi rozkazy pro odpoledne a právě jsem chtěl vstát od stolu, když tu vidím Daria vstávati a potáceti se… Nechtěl usednouti, šel sem, nejistým krokem náměsíčníka, tápajícíma rukama otvíraje dveře. Nechápajíce, co se děje, šli jsme za ním. Doznávám, že marně pátrám, co to asi je, a že je mi to dosud nepochopitelno.“

Posuňkem naznačil svoje překvapení a ukázal kolem sebe na pokoj, jímž jako by byl náhle zavál dech katastrofy. Všechny dveře zůstaly dokořán otevřeny, bylo jimi v řadě viděti toaletní pokoj, pak chodbu a na jejím konci jídelnu v nepořádku, jak byla ve zmatku opuštěna, se stolem dosud pokrytým, zahozenými ubrousky a odstrčenými židlemi. Leč dosud se nikdo neděsil.

Benedetta poznamenala, jak v takových případech bývá:

„Snad jste snědli něco špatného!“

Kardinál mávl rukou a s úsměvem poukázal na obvyklou střídmost svého jídelního lístku.

„Oh, měli jsme vejce, jehněčí kotlety a salát, tím si přece nemohl zkazit žaludek. Já piji jen vodu, Dario náprstek bílého vína… Ne, od jídla to není.“

„A pak,“ dovolil si poznamenati don Vigilio, „bylo by rovněž nevolno Jeho Eminenci a mně.“

Dario, jenž měl zavřené oči, otevřel je, z hluboka si oddechl a pokusil se o úsměv.

„Nu, nic to není, je mi již lépe. Trochu pohybu mi prospěje.“

„Poslyš tedy můj návrh,“ řekla Benedetta. „Vezmeš mne a pana abbého Fromenta do kočáru a vyjedeme si do Campagny, hodně daleko.“

„Výborně! Roztomilý nápad… Victorino, pomozte mi vstát.“

Vstával, s úsilím se opíraje rukama. Než však k němu mohla Victorina přistoupiti, zachvěl se a klesl nazad, jako by omdléval. Kardinál, jenž stál u lože, zachytil jej do náruče, kdežto komtesa počínala se děsiti.

„Můj bože! Můj bože, zase… Rychle, rychle, lékaře.“

„Doběhnu proň!“ nabízel se Pierre, jenž se též počínal rozčilovati.

„Ne, ne, vy zůstaňte… Victorina dojde. Zná adresu… Doktora Giordana, víš, Victorino.“

Služka odkvapila a v komnatě se rozhostilo tíživé ticho, za úzkosti od minuty k minutě rostoucí. Benedetta, smrtelně bleda, vrátila se k loži, na němž podpíral kardinál Daria, jemuž klesala hlava. Hrozné podezření v něm vznikalo, dosud nejasné, neurčité: shledával tutéž šedou barvu tváře a výraz hrozné úzkosti, jakou viděl u nejdražšího přítele svého srdce, monsignora Galla, když jej právě tak držel v náručí, dvě hodiny před jeho smrtí. Byly to tytéž křeče, týž dojem, jako by objímal chladnoucí tělo milované bytosti, jejíž srdce přestává bíti; stále mocněji se v něm vzmáhala myšlenka na jed, který ze tmy přišel a tmou kolem něho šlehl jako blesk. Dlouho zůstal tak skloněn ke tváři svého synovce, pátraje, zkoumaje a znovu shledávaje příznaky záhadné, neúprosné choroby, která mu již urvala půl srdce.

Benedetta šeptem prosila:

„Strýčku, unavíte se… Prosím vás, nechte mi jej chvíli držet… Nebojte se, budu jej podpírati jemně, ucítí, že jsem to já, a snad se tím vzpamatuje.“

Konečně zdvihl hlavu a pohlédl na ni; postoupil jí místo, zoufale ji objav a políbiv, oči maje plny slz, v náhlém prudkém pohnutí, v němž láska k ní přemohla obvyklou chladnou upjatost.

„Ach, ubohé dítě, ubohé dítě!“ zašeptal, chvěje se jako vyvrácený dub.

Hned se však ovládl a vzpamatoval. A zatím co Pierre a don Vigilio mlčky a bez hnutí čekali, až jich bude zapotřebí, zoufajíce si, že nemohou nijak pomoci, jal se zvolna přecházeti komnatou. Záhy byl tento pokoj příliš malý myšlenkám vířícím jeho hlavou, zašel až do chodby, konečně pak až do jídelny. A stále chodil sem tam, vážný, jako strnulý, s hlavou sklopenou, zabrán v chmurné myšlenky. Jaké roje úvah bouřily asi v lebce tohoto věřícího, vznešeného knížete, jenž se oddal Bohu a nyní byl bezmocným vůči neodvratnému osudu? Chvílemi přistupoval k loži, sledoval postup nemoci a prohlížel Dariovu tvář pátraje, jak pokročil záchvat; pak zase odešel tímže pomalým krokem a opět se vracel, jako by jím pohybovala neznámá síla, kterou zastaviti není v lidské moci. Snad se mýlil, snad šlo o pomíjející nevolnost, jíž se lékař zasměje. Nutno čekati a doufati. A stále přecházel a v tíživém tichu komnaty nic nemohlo zníti zoufaleji než ohlas pravidelných kroků tohoto vysokého starce, očekávajícího rozhodnutí osudu.

Tu se otevřely dveře a vešla Victorina, udýchána.

„Doktora jsem našla, tu jest.“

Za ní vstoupil usměvavý doktor Giordano, s růžovou tváří a bílými kadeřemi, které dodávaly starosvětské jeho postavičce vzezření rozmilého preláta. Jakmile se však rozhlédl po komnatě a spatřil úzkostlivé tváře všech, kdož jej očekávali, ihned zvážněl, jevě naprostou úctu k církevnímu tajemství, které vděčil za církevní klientelu. Jakmile pohlédl na nemocného, zašeptal sotva slyšitelně:

„Jak, opět? Opět?“

Patrně narážel na nedávné bodnutí, které ošetřoval. Kdo si tak zasedl na toho ubohého mladého knížete, tak málo výbojného a nepohodlného? Nikdo ostatně nemohl těmto slovům porozuměti, jen Pierre a Benedetta, a tato byla tak horečně vzrušena, že neposlouchala a neslyšela, dychtíc slyšeti lékařův úsudek.

„Oh, doktore, prosím vás, prohlédněte jej, prosím vás, a řekněte nám, že to nic není… Nemůže to být nic vážného, vždyť byl tak zdráv a před chvílí ještě tak vesel… Není to nic, není to nic, viďte?“

„Ovšem, ovšem, komteso, jistě to nic není... Uvidíme.“

Tu se otočil a hluboce se uklonil před kardinálem, jenž se vracel z jídelny, stejnoměrným krokem, zamyšlen, a bez hnutí stanul u lože. Lékař patrně četl v pochmurném jeho pohledu na sebe upřeném smrtelný nepokoj, neboť beze slova jal se Daria vyšetřovati, jako člověk, jenž ví, že není času nazbyt. Čím dále však vyšetřoval, tím více bledla a vážněla jeho optimistická tvář a nabývala výrazu tajemné hrůzy, kterou prozrazovalo jen chvění rtů. Byl též při smrti monsignora Galla, stiženého infekční horečkou, jak udal na úmrtním lístku. Jistě poznával tytéž hrozivé příznaky, olověnou šeď tváře, otupělost jako v opilosti; a starý ten římský lékař, zvyklý náhlým úmrtím, cítil zavanutí jedovatého, smrtícího dechu, který věda dosud neprozkoumala, hnilobné výpary Tiberu nebo staletý pověstný jed.

Když zdvihl hlavu, setkal se znovu s pohledem kardinálovým, jenž naň stále hleděl.

„Pane doktore Giordano,“ tázal se po chvíli, „doufám, že nejste příliš znepokojen…? Špatné zažívání, není-liž pravda?“

Lékař se znovu uklonil. Dle lehkého chvění kardinálových rtů poznával trýznivou úzkost toho mocného muže, znovu na nejcitlivějším místě raněného.

„Vaše Eminence má asi pravdu, jistě je to jen špatné zažívání. Ale takové případy bývají někdy nebezpečné, přidruží-li se horečka… Netřeba mi Vaši Eminenci ujišťovati, jak velice může spoléhati na mou horlivost a péči…“

Odmlčel se a dodal určitým hlasem:

„Čas kvapí, nutno knížete svléci a rychle jednati. Budu rád, zanecháte-li mne chvíli o samotě.“

Zadržel však Victorinu žádaje, aby mu pomohla. Kdyby potřeboval ještě někoho, zavolá Giacoma. Zřejmě chtěl vzdáliti členy rodiny, aby mohl jednati volně, bez nepohodlných svědků. Kardinál pochopiv jemně vzal Benedettu za ruku a odvedl ji do jídelny, kam je Pierre a don Vigilio následovali.

Když za sebou zavřeli dveře, zavládlo trapné, tíživé ticho v jídelně zaplavené rozkošným jasem a teplem zimního slunka. Stůl ještě stále nebyl uklizen, na ubruse ležely drobty a stály poloprázdné šálky s kávou; uprostřed stál košík fíků, s listy odhrnutými, z něhož chyběly jen dva nebo tři fíky. Před oknem seděl na své hůlce papoušek Tata, jenž vylezl z klece; byl jako očarován a oslepen proudy jasných paprsků, v nichž tančil zlatý prach. Vida však vcházeti tolik lidí, přestal v údivu křičeti a rozumně otáčel hlavu, aby si je lépe prohlédl svým okrouhlým zkoumavým okem.

Míjely nekonečné minuty v horečném očekávání toho, co se děje vedle. Don Vigilio tiše usedl v koutku, Benedetta a Pierre stáli, mlčky a nepohnutě. Kardinál jal se znovu přecházeti, jako by jednotvárným zvukem svých kroků chtěl oklamati nepokoj a rychleji dospěti k vysvětlení, které dosud marně hledal, tápaje ve změti strašlivých myšlenek. Zatím co se ozývaly rytmické jeho kroky, v duši mu zuřila divá bouře, myšlenky naprosto protichůdné stíhaly se ráz na ráz, v zoufalé snaze osvětliti proč a jak. Již dvakráte, jda kolem stolu, utkvěl na něm pohledem, jako by po něčem pátral. Snad tato nedopitá káva? Či chléb, jehož drobty tu dosud leží? Či jehněčí kotlety, z nichž tu zbývají kosti? Když šel po třetí okolo, utkvěly jeho oči na košíku fíků. Rázem stanul, jako by se mu bylo náhle rozjasnilo. Náhlá myšlenka jej zaujala, aniž by však byl věděl, jak se přesvědčiti a náhle vzniknuvší podezření přeměniti v jistotu. Chvíli tak stál, váhaje, nevěda, co počíti, upřeně zíraje na košík. Pak vzal jeden fík a pozorně jej prohlížel, neshledal však nic zvláštního. Již jej chtěl vrátit k ostatním, když tu papoušek Tata, jenž fíky zbožňoval, vyrazil pronikavý skřek. Kardinálovi se rázem vyjasnilo, měl žádaný pokus.

Zvolna a vážně, se zachmuřenou tváří, podal fík papouškovi, bez váhání a bez lítosti. Bylo to hezké zvíře, jediné, které kardinál miloval. Natáhnuv své štíhlé tělo, jehož popelavě zelená barva hrála na slunci do růžova, pták vzal ovoce roztomile do tlapky a rozklovl je. Snědl však jen malý kousek a pustil fík skoro celý. Kardinál, stále vážný, bez hnutí naň hleděl a čekal. Uplynuly dlouhé tři minuty. Chvíli se i upokojoval a hladil papouška, jenž s rozkoší nastavoval hlavu, pohlížeje na svého pána rudým očkem, jako rubín zářícím. Náhle však se svalil, ani křídly nezatřepav, jako kus olova. Bylo po něm, jako by jej byl blesk zasáhl.

Boccanera, v hrůze nad náhle se mu zjevivší pravdou, zdvihl jen zděšeně ruce k nebi. Velký Bože! Takový zločin, omyl tak hrůzný, tak krutá hra osudu! Ani výkřik bolesti mu neuklouzl, jen stín na jeho tváři ztemněl a zdivočel.

Ozval se však výkřik, srdcervoucí výkřik Benedetty, jež jako Pierre a don Vigilio sledovala kardinálovo počínání s úžasem přešedším v hrůzu.

„Jed, jed! Ach, Dario, mé srdce, duše moje!“ Leč kardinál ji prudce uchopil za ruku, stranou pohlédnuv na oba kněze, tajemníka a hosta, svědky výjevu.

„Mlč! Mlč!“

Vytrhla se mu, vzbouřena a zmítána zuřivým vztekem a záští.

„Proč bych mlčela? To udělal Prada… Udám ho, ať zemře též…! Opakuji, udělal to Prada, vím to, neboť pan Froment jel včera z Frascati v jeho voze s tím farářem Santobonem a s tím košíkem fíků… Ano, ano, mám svědky, je to Prada! Je to Prada!“

„Ne, ne! Jsi šílená! Mlč!“

Znovu chopil mladou ženu za ruce a snažil se ji přesvědčiti silou své autority. Znal vliv kardinála Sauguinettiho na přemrštěnou hlavu toho Santobona, vysvětlil si již, jak to všechno bylo, že tu sice nebylo přímé spoluviny, ale tajný popud stačil, aby podrážděná šelma se vyřítila na nepohodlného soupeře, právě ve chvíli, kdy pravděpodobně se měl papežský trůn uprázdniti. Náhle měl před očima pravděpodobnost, ba jistotu, přes mezery a nejasnosti, aniž by potřeboval chápati vše. Jak tomu bylo, protože cítil, že tomu jinak býti nemůže.

„Ne, slyšíš! Není to Prada… Ten člověk nemá důvodů mne nenáviděti a úklad byl nastrojen jen mně, mně byly určeny ty fíky… Hleď, uvažuj! Jen proto, že jsem byl nepředvídaně trochu churav, nejedl jsem to ovoce, které mám velmi rád, jak je známo; jedl je ubohý Dario sám a já mu žertem řekl, aby mi nejhezčí schoval na zítřek… Ohavnost ta patřila mně a on jí byl stižen, ach, bože, nejhroznější náhodou, nejděsnějším přehmatem osudu… Bože! Bože! Což jsi nás opustil?“

Slzy zaplavily mu oči, kdežto Benedetta, chvějíc se, nezdála se ještě přesvědčena.

„Ale, strýčku, vždyť nemáte nepřátel; proč by vám takový Santobono ukládal o život?“

Kardinál chvíli mlčel, nenalézaje případné odpovědi. Již se chtěl ve své vznešené velkomyslnosti odhodlati k mlčení. Pojednou však jej vzpomínka přiměla ke lži.

„Santobono neměl nikdy mozek v pořádku a vím, že mne nenávidí od té doby, co jsem odmítl vydati jeho bratru, bývalému našemu zahradníkovi, dobré vysvědčení, jehož rozhodně nezasluhoval, a tak mu pomoci z vězení. Často nemá smrtelná zášť hlubších důvodů. Myslil asi, že se mi musí pomstít.“

Benedetta, zničena, neschopna dalších úvah, klesla na židli s posuňkem bezmocného zoufalství.

„Ach, můj bože! ach, můj bože! Už nic nevím… A pak, co teď, po všem, když to stihlo mého Daria? Jde o jedinou věc, zachrániti jej… Chci, aby byl zachráněn…! A co tam dělají tak dlouho? Proč pro nás Victorina nejde?“

Znovu nastalo zoufalé ticho. Kardinál vzal beze slova košík ze stolu a donesl jej do skříně, kterou zamkl na dva západy; klíč schoval do kapsy. Patrně jej chtěl sám odstraniti, hoditi jej do Tiberu, až se setmí. Odstupuje od skříně, spatřil oba kněze, kteří jej bezděky sledovali očima. Řekl jim prostě a vznešeně:

„Pánové, netřeba vás žádati o diskrétnost… Jsou pohoršlivé události, kterými nutno ušetřiti církev, jež není, nemůže býti vinna. Vydati jednoho z nás světským úřadům, i kdyby byl zločincem, znamenalo by zasáhnouti celou církev, neboť úhlavní nepřátelé by se ihned věci chopili a činili by ji za zločin odpovědnou. Jedinou naší povinností jest odevzdati vraha do rukou Boha, jenž jej jistě potrestá… Ach, co mne se týče, ať jsem zasažen sám, nebo ve své rodině v nejdražších citech, prohlašuji jménem Krista, jenž zemřel na kříži, že nemám ani hněvu, ani pomstychtivosti, že vyhlazuji vrahovo jméno za své paměti, že pohřbívám ohavný jeho čin ve věčném tichu hrobu!“

Vysoká jeho postava zdála se ještě vzrůstati, když širokým gestem vztyčiv ruku pronášel tento slib, ponechávaje své nepřátele jedině Boží spravedlnosti; neboť nemínil jen Santobona, nýbrž i Sanguinettiho, jehož neblahý vliv uhodl. A nesmírná stísněnost, tragická trýzeň bouřila jím přes hrdinnost jeho pýchy, při pomyšlení na tajný boj o tiáru, na všechnu zlobu a chtivost, zmítající se v temnotách.

Když pak Pierre a don Vigilio uklonivše se mlčky slibovali mlčení, přemohlo jej pohnutí a potlačovaný vzlykot vyrazil mu hrdlem.

„Ach, můj ubohý hoch, můj ubohý hoch! Ach, jediný syn našeho rodu, jediná láska a naděje mého srdce! Ach, a zemřít, takto zemřít!“

Benedetta prudce vstala.

„Zemřít? Kdo? Dario…? Toho nedopustím, vrátíme se k němu, budeme jej ošetřovat. Uchopíme jej do náruče a zachráníme jej. Pojďte, strýče, pojďte rychle… Nesmí umřít, nesmí, nesmí!“

Spěchala ke dveřím a nic by jí nebylo zabránilo vejíti; tu se objevila na prahu Victorina, zděšená, bezradná, zcela pozbyvši obvyklé odvahy.

„Lékař prosí Jeho Eminenci a madame, aby ihned přišli.“

Pierre, trnoucí hrůzou nad tím vším, nešel hned za nimi, nýbrž ještě chvíli setrval s donem Vigiliem ve sluncem zalité jídelně. Jak! Jed, jed jako za dob Borgiů, obratně skrytý, v ovoci podaný tajemným vrahem, jehož se ani neodvažují udati! A vzpomínal rozmluvy při návratu z Frascati, na pařížanský svůj skepticismus vůči takovým legendárním jedům, které připouštěl jen v pátém aktu nějaké romantické tragédie. A přece jsou tedy pravdivy hrozné ty historie o otrávených kyticích a nožích, o nepohodlných lidech, od prelátů až k papežům, kteří jsou odstraňováni ranní čokoládou; neboť ten náruživý a tragický Santobono byl jistě travičem, o tom nebylo pochyby. Pierre viděl před sebou celý včerejší den, v příšerném tom osvětlení: ctižádostivá a hrozivá slova, která náhodou zaslechl u kardinála Sauguinettiho, spěch, s jakým jednáno v možnosti brzké papežovy smrti, vnuknutí zločinu ve jménu blaha církve; pak viděl toho faráře, jejž potkali na cestě, nesoucího košíček fíků, který pak zbožně držel na kolenou za podvečerní jízdy melancholickou Campagnou, ten košík, jehož vzpomínka jej pronásledovala jako přízrak, jehož tvar, barvu a vůni si s mrazivým chvěním připomínal. Jed, jed! Tedy to je přece pravda! Koluje ještě v temnotách černého světa uprostřed lačných choutek po kořisti a po moci!

A pojednou se v Pierrově paměti vynořila též postava Pradova. Před chvílí, když jej Benedetta tak prudce obviňovala, již již chtěl vystoupiti na jeho obranu, vylíčiti historii jedu, jak ji znal, říci, odkud košík vyšel a kdo ho nesl. V téže chvíli však jej zmrazila jiná úvaha: Prada zločinu nespáchal, ale nezamezil ho. Jako nůž projela jeho duší vzpomínka na černou slípku, ležící za zasmušilou osterií jako bleskem sraženou, s kalužinkou namodralé krve u zobáku. Ale stejně leží pod svým bidélkem papoušek Tata, dosud měkký a teplý, s kapkou krve u zobáku. Proč Prada lhal a mluvil o boji? Toť bylo celé pletivo vášní a tajených zápasů, v jejichž temnotách Pierre ztrácel půdu pod nohama, právě jako si nedovedl představiti hrozný boj, odehrávající se za plesové noci v duši toho muže. Nemohl si naň vzpomenouti, představiti si ranní návrat po jeho boku do paláce Boccanera, aniž by se otřásl hrůzou, domýšleje se, k jak strašnému rozhodnutí dospěl u těchto vrat. Ostatně přes všechnu nejasnost a nepochopitelnost, ať jednal proti kardinálovi, či spíše v naději, že jej pomstí zbloudilý šíp, jedno bylo jisto: Prada to věděl, mohl osud zastavit, dopustil, aby dokonal svůj smrtící úkol.

Ohlédnuv se, spatřil dona Vigilia, jenž seděl v koutku na židli, tak zničen a bled, jako by byl rovněž otráven. „Není vám snad dobře?“

Zprvu se zdálo, že tajemník není schopen odpovědi, hrdlo maje sevřeno hrůzou. Po chvíli zašeptal:

„Ne, ne, nejedl jsem jich… Ach, velký bože, pomyslím-li, jakou jsem na ně měl chuť a že mne zadržel jen ohled, když jsem viděl, že Jeho Eminence nejí!“

Všecek se zachvěl při pomyšlení, že jej zachránila jen jeho pokora. Jeho tvář a ruce nesly dosud stopy mrazného dechu smrti, který zavál vedle něho.

Dvakrát hluboce vzdychnul a jako by odháněl něco hrůzného, zašeptal:

„Ach, Paparelli, Paparelli!“

Pierre, hluboce vzrušen, znaje jeho mínění o nosiči vlečky, snažil se vyzvěděti více.

„Jak? Co tím chcete říci? Obviňujete jej snad…? Myslíte, že byl jimi puzen a že dohromady všechno nastrojili oni?“

Slovo jezuité nebylo vysloveno, přece však jako by byl velký černý stín zachmuřil jasný sluneční svit v jídelně a celou ji vyplnil.

„Oni, ah, ano!“ zvolal don Vigilio. „Všude a stále oni! Pláče-li kdo, umírá-li kdo, jsou v tom oni, vždy a všude oni! Bylo to nastrojeno na mne, divím se, že to selhalo!“

A znovu zalkal hlasem plným bázně, proklínání a hněvu:

„Ach, Paparelli! Paparelli!“

Pak se odmlčel, odmítaje každou odpověď, zděšeně upíraje zraky na stěny pokoje, jako by již již z nich viděl vystupovati nosiče vlečky s měkkou tváří staré panny, s drobným krokem slídivé krysy, s rukama tajemnýma, záludnýma, které vzaly z čeledníku zapomenutý košíček fíků a donesly jej na stůl.

Tu se oba rozhodli k návratu do Dariova pokoje, kde jich snad mohlo býti zapotřebí; hned u vchodu byl Pierre zdrcen srdcervoucí podívanou. Doktor Giordano, tuše otravu, marně již přes půl hodiny užíval obvyklých prostředků, dávidla, pak magnezia. Právě nařídil Victorině, aby rozkloktala bílek ve vodě. Leč otrava pokračovala tak rychle, že každá pomoc se stávala marnou. Dario ležel na znaku, trup maje podložen poduškami, ruce nataženy podle těla; byl hrůzný pohled na jeho výraz úzkostné opilosti, charakterizující záhadnou, hroznou nemoc, které již podlehl monsignore Gallo a tolik jiných. Zdál se jako závratí otupen, oči stále hlouběji zapadaly do černých důlků v tváři vůčihledě vysychající a stárnoucí, jakoby pokryté sedavým závojem zemité barvy. Před chvílí, vysílen, zavřel oči a jen dlouhé, stísněné a namáhavé oddychování dokazovalo, že ještě žije. A nad ubohým tím se smrtí zápasícím hochem skláněla se Benedetta, trpíc jeho utrpením, tak zničena malomocným bolem, že stěží bylo možno poznati její tvář, sinalou, úzkostí rozrytou, jako by i ona podléhala smrti, zároveň s ním.

Kardinál Boccanera odvedl si lékaře do okenního výklenku, kde šeptem vyměnili několik slov.

„Je ztracen, není-liž pravda?“

Lékař, rovněž zdrcen, zoufale přisvědčil malomocným posuňkem.

„Žel, ano. Jest mi sděliti Vaší Eminenci, že za hodinu bude konec.“

Po krátkém mlčení kardinál zašeptal:

„Viďte, táž nemoc, jíž podlehl Gallo?“

Ježto lékař neodpovídal, dodal chvějícím se hlasem, odvraceje oči:

„Táž infekční horečka?“

Giordano dobře pochopil, co tím kardinál od něho žádá. Bylo to mlčení, zahlazení zločinu, navždy, pro zachování dobrého jména matky církve. Nic nemohlo býti jímavějším nad tragickou vznešenost tohoto sedmdesátiletého starce, dosud tak vzpřímeného a velebného, jenž nechtěl dopustiti, aby jeho duchovní rodina byla zneuctěna, právě jako se snažil své vlastní rodině uspořiti vláčení nevyhnutelným kalem senzačního procesu. Ne, ne! Mlčení, věčné mlčení, a v něm ať vše odpočívá v zapomenutí!

Doktor se konečně uklonil s výrazem naučené kněžské diskrétnosti.

„Zajisté, Vaše Eminence dí správně, infekční horečka.“

Z Boccanerových očí vytryskly dvě velké slzy. Nyní, když zjednal Bohu bezpečí, opět v něm krvácel člověk. Zapřísahal lékaře, aby sáhl k nejkrajnějším prostředkům, aby se pokusil o nemožnosti; tento však vrtěl hlavou a ubohýma, třesoucíma se rukama ukazoval na nemocného. Ani pro vlastního otce, ani pro vlastní matku nemohl by ničeho učiniti. Smrt již nastávala. K čemu umírajícího ještě unavovati a mučiti, když bylo možno jen zvýšiti jeho utrpení? A ježto kardinál, vida blížící se katastrofu, vzpomněl na svou sestru Serafinu a rmoutil se, že snad svého synovce ani nebude moci naposled obejmouti, zdrží-li se ve Vatikáně, lékař se nabídl, že pro ni dojede, neboť nechal svůj kočár před palácem. Za dvacet minut bude nazpět, aby byl po ruce, kdyby ho bylo v posledních okamžicích zapotřebí.

Osaměv v okenním výklenku, kardinál tu ještě chvíli bez hnutí setrval. Oči maje slzami zakalené, pohlížel oknem k nebi a pohybem vroucího vzývání vztahoval své chvějící se paže. Ó Bože, je-li lidské vědění tak chabé a marné, že lékař odchází, rád unikaje důkazu své bezmocnosti, o Bože, proč neučiníš zázrak, abys dokázal slávu své moci, jež nezná hrází! Zázrak, zázrak, volal po něm z hloubi duše, své věřící duše, naléhavě, důtklivou modlitbou pozemského knížete, jenž se domnívá, že prokázal nebi značných služeb, věnovav celý život církvi. Žádal si zázraku, aby nevyhynul jeho rod, aby poslední mužský potomek nezahynul tak bídně, aby si mohl vzíti svou milovanou sestřenku, tak nešťastnou a zoufale plačící u jeho lože. Zázrak, zázrak! Jen pro ty dvě drahé děti zázrak, který by obrodil rodinu! Zázrak, který by zvěčnil slavné jméno Boccanerů, který by dal z těchto mladých manželů zroditi se celé řadě lidí statečných a věřících!

Když se vrátil k loži umírajícího, byl kardinál jako změněn; oči jeho byly věrou osušeny, duše zbavena vší slabosti, naplněna pokorou a silou. Odevzdal se do rukou Božích a rozhodl se, že sám Dariovi udělí svátost posledního pomazání. Pokynem přivolal dona Vigilia a odebral se s ním do sousední místnosti, která mu sloužila za kapli, od níž klíče měl stále u sebe. Tento holý pokojík, kam nikdo jiný nevcházel, kde stál jen prostý oltář z malovaného dřeva a nad ním zavěšen velký měděný krucifix, označován v paláci za místo svaté, tajemné a strašlivé, neboť Jeho Eminence trávila tu prý celé noci na kolenou, sám a sám rozmlouvaje s Bohem.

A nyní tam vcházel veřejně, nechal dveře otevřeny, chtěje ve své touze po zázraku přiměti Boha, aby vyšel s ním.

Za oltářem stála skříň, z níž si kardinál dal podati komži a štolu. Též tam byla uložena schránka se svatými oleji, prastaré stříbrné pouzdro se znakem Boccanerů. Pak se vrátil do pokoje s donem Vigiliem, jenž mu přisluhoval, a ihned zazněly latinské věty:

„Pax huic domui.“[21]

„Et omnibus habitantibus in ea.“[22]

Smrt však se blížila tak hrozivě a rychle, že všechny obvyklé přípravy samy sebou odpadly. Nebylo tam ani dvou svic, ani bílou rouškou přikrytého stolku. A ježto přisluhující don Vigilio nevzal s sebou kropenky ani kropáče, bylo se kardinálovi obejíti bez nich a jen rukou žehnati pokoj a umírajícího, za rituálních slov:

„Asperges me, Domine, hyssopo, et mundabor; lavabis me, et super nivem dealbabor.“[23]

Benedetta, vidouc kardinála přicházeti s posledním pomazáním, zachvěla se a klesla u nohou lože na kolena; Pierre a Victorina poklekli rovněž, hluboce vzrušeni vznešeným a bolestným divadlem. Komtesa, majíc tvář bílou jako sníh, oči široce rozevřeny, neodvracela jich od Daria, nepoznávajíc téměř jeho sinalou tvář a pleť svraštělou a ztuhlou jako pleť starce. A strýc, všemocný církevní kníže, nepřinášel svátost k jejich sňatku, jehož si tak velice přál, nýbrž k poslednímu rozloučení, k lidskému konci vší pýchy, ke smrti, jež slavné rody hubí a smetá, jako vítr prach z cesty.

Nesmělo se meškati; rychle polohlasem odříkával Credo.

„Credo in unum Deum…“[24]

„Amen,“ odpovídal don Vigilio. A po předepsaných modlitbách šeptal litanie, aby se nebe slitovalo nad ubohým člověkem, jenž má předstoupiti před Boha, nedostane-li se mu božím zázrakem milosti.

Nezdržuje se omýváním prstů, kardinál otevřel schránku se svatými oleji; omezil se na jediné pomazání, jak je dovoleno v naléhavých případech. Hrotem stříbrné jehly nanesl jedinou kapku oleje na vyprahlé, smrtí již vadnoucí rty.

„Per istam sanctam unctionem, et suam piissimam misericordiam, indulgeat tibi Dominus quidquid per visum, auditum, odoratum, gustum, tactum, deliquisti.“[25]

Ach, jakou věrou planoucím srdcem pronášel tato slova volající po odpuštění, prosbu, by božské milosrdenství smazalo hříchy spáchané pěti smysly, těmi pěti branami věčného pokušení, jimiž duše zeje! Leč dosud doufal, že Bůh, stihnuv nebohého hocha za spáchané hříchy, projeví snad nejvyšší shovívavost, a odpustiv mu, snad jej dokonce vrátí životu. Jen život, o Pane! Jen život, aby se starobylý ten rod Boccanera dále množil a dále ti sloužil, na bojišti i u oltáře!

Kardinál stál chvíli bez hnutí, s chvějícíma se rukama, pohlížeje na oněmělou tvář a zavřené oči umírajícího, očekávaje zázrak. Nic se nestalo, nezasvítí ani nejmenší paprsek naděje. Don Vigilio mu právě otřel rty chomáčkem vaty, aniž by z nich vyšlo ulevující oddychnutí. Když doříkána poslední modlitba, vrátili se oba duchovní do příšerného ticha do kaple. Tam poklekli na holých dlaždicích a kardinál se zabral do horoucí modlitby. Oči maje zdviženy k měděnému krucifixu, ničeho neviděl, ničeho neslyšel, celou duší prose Krista, aby si vzal jej místo toho hocha, je-li oběť nezbytna. Stále ještě se nevzdával naděje, že usmíří Boží hněv, dokud ještě je v Dariovi dech života a dokud on takto kleče mluví s Bohem. Zároveň byl tak pokorný a tak vznešený! Což se Bůh nedohodne s Boccanerou? Kdyby se v té chvíli byl starý palác zhroutil, nebyl by slyšel rachotu padajících trámů.

V komnatě, kde tragicky vznešený obřad zdál se zanechávati ještě stále tísnivou tíhu, se zatím nic nepohnulo. Teprve po chvíli otevřel Dario oči. Pohlédl na své ruce a spatřiv je tak zestaralé, tak zvadlé, zachvěl se a v pohledu jeho zračila se nesmírná lítost nad zmařeným životem. Jistě byl si po prvé vědom svého stavu v tomto jasném okamžení, ve kterém se vymanil z otravné omámenosti. Ach, umírati tak bolestně, tak bídně, jaká to asi byla hrůza pro tuto sobeckou, lehkou duši, milující krásu, veselost a světlo, která nedovedla trpěti! Krutý osud trestal v něm příliš přísně vymírající rod. Zhroziv se sám sebe, byl jat zoufalstvím a dětskou úzkostí, která mu dodala sil zdvihnouti se na loži a zoufalým zrakem se rozhlédnouti po komnatě, zda jej dosud všichni neopustili. Setkav se pohledem s Benedettou, jež stále klečela u nohou lože, ještě naposled pro ni vzplanul a vztáhl k ní ruce ve žhavé sobecké touze vzíti ji s sebou.

„Oh, Benedetto, Benedetto… Pojď, pojď, nenech mne umřít samotna!“

Nespouštějíc z něho zraků, čekala bez hnutí, jako strnulá. Hrozné zlo rvoucí jejího milence zdálo se čím dále tím více zachvacovati i ji a tím více ji ničiti, čím více on slábnul. Byla takřka nehmotně bleda a zdálo se, že temnými otvory jejích zornic jest viděti její duši. Spatřivši však Daria, zdvíhajícího se a ruce po ní vztahujícího, vstala též a přikročila k loži.

„Již jdu, můj Dario… Zde jsem, zde jsem!“

A tu byli Pierre a Victorina, dosud klečící, svědky výjevu tak neobyčejného a vznešeného, že jím byli jakoby k zemi přimraženi, jako před nadpozemským divadlem, v něž smrtelníci nemají práva zakročovati. Benedetta sama mluvila a jednala jako tvor zbavený všech konvenčních a společenských svazků, jenž již dlí mimo tento svět a vidí a vnímá bytosti a věci již jen z velké dálky, z hloubi nekonečna, v němž zaniká.

„Ach, můj Dario, chtěli nás rozloučiti. Ano, jen abych se ti nemohla oddati, abychom nebyli nikdy šťastni, sobě po boku, jen proto určili ti smrt, dobře vědouce, že mne vezmeš s sebou… A tvým vrahem je ten člověk, ano, on to jest, jenž tě vraždí, byť i jiný tě zasáhl. On jest prvotní příčinou, on ti mne vyrval, když jsem chtěla býti tvou, on zničil život nás obou, on nadýchal kolem nás a do nás jedu, jímž nyní hyneme… Ach, jak jej nenávidím, jak jej nenávidím, jak bych jej chtěla rozdrtit svou nenávistí, dříve než odejdu s tebou, ve tvém náručí!“

Nepozdvihovala hlasu, pronášela strašlivá ta slova tichým šepotem, prostě, vášnivě. Pradu vůbec nejmenovala. Napolo se obrátivši k Pierrovi, jenž za ní klečel jako strnulý, dodala téměř velitelsky:

„Uzříte-li jeho otce, ukládám vám říci mu, že jsem proklela jeho syna. Ten něžný rek mne miloval a já jej miluji dosud, vím, můj vzkaz mu rozerve srdce. Chci však, aby to věděl, je to nutno pro pravdu a spravedlnost.“

Šílen strachem, vzlykaje, Dario po ní opět vztahoval paže, cítě, že naň nepohlíží, že není její jasné oko upřeno na jeho zbědovanou tvář.

„Benedetto, Benedetto… Pojď, o pojď, oh, nechci jít sám do té černé noci!“

„Již jdu, můj Dario, již jdu… Tu jsem!“

Přistoupila k loži, takřka se Daria dotýkajíc.

„Ach, dala jsem Madoně slib, že se neoddám žádnému muži, ani tobě, dokud k tomu Bůh nesvolí, požehnav nám rukama jednoho ze svých kněží! Pokládala jsem za něco vyššího, božského, býti neporušenou, býti pannou, jako svatá Panna, neznati tělesné slabosti a poskvrnění. Toť měl též býti vzácný a skvělý dar lásky, dar nezměrné ceny, který jsem chtěla přinésti vyvolenému svého srdce, aby byl provždy jediným pánem mé duše a mého těla… Toto panenství, na které jsem byla tak hrda, bránila jsem proti tomu druhému zuby nehty, jako se bráníme vlkovi, prolévajíc slzy, bránila jsem je i proti tobě, abys ve svatokrádežné horečce neposkvrnil svého pokladu, dokud neudeří svatá hodina dovolených slastí… Kdybys věděl, jak strašné zápasy sama proti sobě jsem prodělala, abych nepodlehla! Cítila jsem šílenou touhu křičet ti vstříc, abys mne chopil, mne vzal, unesl. Ano, tebe celého jsem chtěla a celá jsem se ti vzdávala, bez výhrady jako žena, jež zná, jež přijímá, jež žádá celou lásku, činící z ní choť a matku… Ach, s jakou trýzní jsem dodržovala svůj slib Madoně, když ve mně vzkypěla stará naše krev… a nyní, jaká hrůza!“

Přiblížila se ještě více a šepot její se stával ještě vřelejším.

„Vzpomínáš onoho večera, kdy ses vrátil s ranou nožem v rameni…? Myslila jsem, žes mrtev, a křičela jsem zuřivostí při myšlence, že odejdeš, že tě ztratím, aniž bychom byli spolu okusili štěstí. Urážela jsem Madonu, litovala jsem v oné chvíli, že jsem se raději nezatratila s tebou, abychom zemřeli spolu, v objetí tak těsném, že by nás musili pochovati společně… A pomyslím-li, že strašlivá ta výstraha nebyla nijak platná! Byla jsem příliš zaslepena, příliš hloupá, než abych pochopila. Teď jsi zasažen znovu, jsi rván mé lásce, odcházíš… a já se ti neoddala, dokud byl ještě čas… Ach, jak bídně hrdá jsem byla, jak hloupě blouznivá!“

V jejím hlase bouřil nyní hněv proti sobě samé, hněv ženy praktické a rozumné, jakou vždy byla. Což je možno, že by ta mateřská Madona chtěla neštěstí milenců? Proč by se urážela nebo hněvala, vidouc je v objetí, tak vášnivě se milující, tak šťastny? Ne, ne, andělé nepláčí, když se na zemi dva milenci milují, třeba bez kněžského požehnání; naopak, usmívají se a radostně prozpěvují. A nečerpati ze zdroje lásky, dokud krev života bouřila v žilách, bylo jistě hrozným klamem.

„Benedetto, Benedetto!“ opakoval umírající v dětské hrůze, že mu bude odejíti samotnému do lůna věčné noci.

„Zde jsem, zde jsem, můj Dario… Již jdu!“

Ježto se jí zdálo, že Victorina, jež nehybně klečela, chce vstáti a zabrániti jí v jejím úmyslu, řekla:

„Nech mne, nech, Victorino, nic na světě mi nyní nezabrání, neboť je to cosi silnějšího nade vše, silnějšího i nad smrt. Před chvílí, když jsem klečela, pudilo mne něco vstáti a hnalo mne vpřed… Vím, kam jdu… A ostatně, nepřísahala jsem onoho večera, když se vrátil bodnut? Neslíbila jsem, že budu náležeti jen jemu, třeba i v hrobě, nelze-li jinak? Chci jej líbat, ať mne odnese s sebou! Budeme mrtvi, a přece manžely, pro věky!“

Opět se obrátila k umírajícímu a dotkla se ho.