Cukrový klaun

Kotas zdvihl oči od novin, ve kterých vyšel krátký článek o historii vojenského prostoru:

Území současného boletického újezdu bylo vždy osídleno jen řídce. Nacházela se zde řada dnes již zaniklých vesnic, jako například: Beníkovice (Penkelitz), Dobrkovice (Turkowitz), Dolany (Dolern), Křenov (Krenau), Jablonec (Ogforderhaid), Přelštice (Schlosnitz) a Záhorkov (Zahorn) – nejznámější z nich je patrně vesnička Ondřejov (Andreasberg). Starousedlíci, kteří neodešli, dostali od vojenské správy náhradní objekty. Avšak mluvíme-li o původním obyvatelstvu, lze v současné době hovořit nanejvýš o jedincích žijících na tomto území, neboť většina obyvatel byla dosídlena.

O Lešanech, kde se Kotas narodil, se v článku nepsalo. Naštvaně odložil noviny. Už rok byl bez práce, protože cihelnu zavřeli s tím, že tu cihlářská hlína za nic nestojí. Vyráběly se jen plné cihly, pak se mluvilo o tom, že se budou přidávat plastické jíly a nakonec nedostal přidáno nikdo – tedy kromě vrat cihelny, která si polepšila o obrovský železný řetěz a dva těžké zámky. Měli je zazdít, jak správně poznamenal starý Kabelka.

Kotas dělával i v lomu na kámen pod Kletí, v granulitovém lomě u Chvalšin a v létě vypomáhal na stavbách. V okolí ale teď nikdo nic nestavěl, takže když nepršelo, plahočil se v provizorní zahradní restauraci, kde nad zeleným dřevěným plůtkem bzučely mouchy, po dvoře pochodovali mravenci a na nebi se proháněli skřivani. A teď tu měl dokonce i prvního hosta.

Sotva si Aleš sedl, Kotase napadlo, že tohohle blonďatého kluka už někde viděl. Roztržitě vytáhl ze dřezu neumytou sklenici a vhodil do ní nejmenší kostku ledu, jakou v ledničce našel. Postavil ji před Aleše a znovu se vecpal na bílou plastovou židli, která mu byla malá.

Rozčilovalo ho všechno, co Aleš dělal – jak si hrál s řemínkem od foťáku, srkal minerálku, i jak se rozhlížel – ale nejvíc ho rozčilovalo, že si nemůže vzpomenout, odkud tohohle hubeného kluka v modrém tričku a ošoupaných džínách zná.

Znovu sáhl po novinách, přelétl článek o podvodných dopisech maskovaných jako výhry v loterii, které mu už přistály v poštovní schránce, a zastavil se u titulku na spodním okraji stránky:

DOUBRAVICE SE NECHTĚJÍ VZDÁT SVÉ KRONIKY

Jak jsme vás již informovali, obyvatelé Doubravic nechtějí odevzdat trutnovskému archivu do správy kroniku obce a z neposlušnosti doubravického starosty si berou příklad i ostatní. Jak nám řekl ředitel trutnovského archivu, část kronik byla zničena nebo spálena krátce po druhé světové válce. Nedávno se do Německa dostala kronika Strážného (tato kronika byla ještě v roce 1966 uložena v okresním archivu, poté zapůjčena předsedou MNV a po jeho úmrtí prodána do Německa). Případů takovéto nezákonné činnosti bychom nalezli víc než dost.

Kdepak asi skončila lešanská kronika, pomyslel si. Podle protektorátního nařízení z roku 1940 měla být předána krumlovskému okresnímu úřadu, ale k tomu nikdy nedošlo – někdo ji celou válku schovával doma. Kotas ji jednou viděl jako kluk; na první straně stálo velkým ozdobným písmem LEŠANSKÁ KRONIKA a hned na druhou stranu vlepil starosta fotku lešanské návsi – tedy spíš obrovské louže, která se rozprostírala před kostelem a u níž se věčně kolíbaly husy. Jeden ze sedláků k ní vysypal obrovskou hromadu kamene, aby ji později ohraničil úhlednou hrází, což se mu ovšem nikdy nepodařilo. Zatlučené okno zvonice připomínalo oko, které nedokáže snést výhled na náves a na dvory za vraty statků; ani nebylo divu, hnůj stál obvykle uprostřed dvora vedle studny, ke které chodili močit psi, krávy i hospodář. Některé vesnice vydaly obecní nařízení, podle kterého se nesměly na náves pouštět slepice, husy a kachny, ale v Lešanech na takové novoty nikdo ani nepomyslel.

Nemám doma ani jedinou fotku Lešan, pomyslel si roztrpčeně a v tom okamžiku zdvihl Aleš aparát a vyfotil ho.

To byla poslední kapka.

Kotas vyletěl ze židle. „Ty jsi dělal na stavbě u Zbytin, co? Šlohnul jsi nám kolečko! Nejspíš ti už nenaleju.“

„Já už si stejně nic nedám,“ prohlásil udiveně Aleš. „A na žádný stavbě jsem nedělal.“

„Seš to ty,“ trval na svém Kotas. Dokonce ani nepočkal, až si dolije zbytek minerálky z lahve, štítivě ji sebral a odložil do prázdného lavoru se špinavým nádobím. Potom si založil ruce na prsou a sledoval, jak Aleš vstává, nasazuje si brýle a odchází po chodníku.

Ve vzduchu náhle zavoněl déšť, jako by kolem proplul rejnok a jediným mávnutím těla zmizel mezi střechami domů. Mezi bílými plastovými stolky se na zahrádce objevila jeho dcera – samozřejmě bez podprsenky. Kůže se jí na opálených stehnech leskla, jako by vyběhla z lakovny.

„Tati, přišel ti dopis! Asi strejda z Německa,“ oznámila a podala mu lesklou obálku.

„Kolikrát jsem ti říkal, že sem nemáš chodit, když tu mám hosty!“ zařval.

Renata se udiveně rozhlédla.

„Ale teď tu nikdo…“

„Říkám, abys mě poslouchala, rozumíš?!“

Sklonila hlavu, ale neušlo mu, jak se zamračila. Přišla, aby mu před hosty tropila scény.

„Příště přemejšlej! Stačí, když se podíváš na nebe a uvidíš, jestli přijdu domu nebo ne!“

Renata se otočila a zmizela za rohem. Sandály jí klapaly po chodníku jako falešné zuby, které drkotají vzteky.

Kotasovi stačil jediný pohled na obálku, aby pochopil, že drží v ruce dopis podfukářské loterie. Moje dcera ani nepozná podraz od takových mameluků, jako je Reader’s Digest. Nejspíš si namlouvá, že táta vyhrál milion dolarů a nebude sklízet špinavé sklenice a stepovat na opuštěném dvoře.

V dálce zahřmělo a z ulice se na cestu nad betonem vydala poblázněná vlaštovka; rozlétla se nad šedivou plochou jako průzkumné letadlo. Došel k plastovému koši a nadzvihl víko; z koše vyletěl obrovský sršáň a na poslední chvíli se vyhnul jeho čelu.

V tom okamžiku si všiml razítka na obálce: Lauenburg a svezl se do plastové židle, až se opěradlo ohnulo.

Ten pacholek na mě nezapomněl!

Jindřich byl o dvanáct let starší, emigroval na podzim 1948. Kotas si pamatoval, jak s ním stavěl ohrady pro dobytek. Jindřich toho moc nenamluvil, zato o něm se vyprávěly úplné legendy; míval motorku, na které vyrážel do okolních vesnic a dostal se pod sukni každé holce, na kterou si dělal zálusk.

Tohle byl první dopis, který od něj z Německa přišel.

Samozřejmě v obálce, která nejde roztrhnout!

Lauenburg, 6. května 1995

Josefe,

příští rok na jaře přijedeme na pár dní. Ale předem oznamuji, že Liselott není Liselott, i když je to moje žena.

Návštěvu plánuju na jaro, protože jí chci ukázat skleníky.

Je něco nového se zámečkem? Vrátila se hraběnka?

Nikomu nevěř, hlavně ne televizi.

Jindřich

Tak tohle, pomyslel si Kotas, rozhodně není dopis podvodníka, ani to není dopis, který člověku přinese věčné prokletí, pokud ho neokopíruje a nerozešle aspoň deseti známým.

Liselott není Liselott. Jasně. V pohodě. A kdo to teda asi je?

… i když je to moje žena. Tak Jindřich se nám v Německu oženil? Máme švagrovou a nevíme o tom?

… protože jí chci ukázat naše skleníky. Žádné skleníky tu po Jindřichovi nezbyly. Po Jindřichovi tu nezbylo vůbec nic, ani přístěnek na motorky, všechno se obrátilo v prach. V padesátých letech si na jejich statku a stodole vyzkoušeli dělostřelci přesnost nových zaměřovačů. Dokonce ten holomek ještě předtím, než emigroval, prodal na černo jejich nejlepšího koně – sice by o něj stejně přišli, ale do dneška to Josef bral jako pěkný podraz.

Znovu se podíval na těch pár řádek. Písmo bylo veliké a roztřesené a teprve v tom okamžiku mu to došlo.

Brácha je senilní. Je na tom jako táta, se kterým se ke konci nedalo ani mluvit. Nepamatoval si, že míval koně, statek, pozemky, ohrady a dokonce ani, že mu komunisti všechno vzali a přestěhovali ho do bytovky. Jediné, co opakoval, bylo: Kdybyste mě nedali do týhle krabice, já bych ještě dokázal věci!

Jaký věci? ptal se Kotas pokaždé podrážděně.

To bys viděl, holomku, začal bych stavět…

Začal bys stavět co?

Tahle jednoduchá otázka tátu vždycky vyvedla z míry a byl konec vychloubání, po kterém se oba cítili hrozně trapně.

Předčasná senilita, která má ještě ohavnější latinské jméno. Demencia praecox.

Táta kousl do chleba a vstal, aby šel na pole. Pak se vrátil a řval: Kdo to nedojedl? Jak může někdo odejít od stolu a nechat na něm nedojedenej chleba?

Kde jsou koně, křičel v půl páté ráno a vybíhal na zahradu. Stačilo, aby je prostě neviděl, a už jančil.

Přiveď koně, ať mi rozdupou hlavu. Neměl jsem je zadarmo dávat Němcům!

Zadarmo jsi je, táto, Němcům nedával.

Ale dával. Byl to dárek k narozeninám. Všichni Němci je měli najednou – prvního října, hned jak podepsali tu smlouvu. Ty se na to nepamatuješ? Koupili si nový tanky a dohodli se s Angličanama, že to oslaví v Krumlově na náměstí.

Na zábor Sudet, který proběhl už prvního října 1938, nikdy nezapomněl. Když jejich statek zařadili do vojenského prostoru a v padesátých letech je přestěhovali do Kolic, táta v noci utíkal zpátky. Vojáci ho samozřejmě vždycky chytili a ještě nad ránem dovedli domů.

Myslí si, že mu to pořád patří, omlouval ho Josef.

Myslet si může, co chce, dokud ho někdo nezastřelí, prohlásil rotmistr stručně.

A kdo ho hlídal a staral se o něj až do konce? Ivana. Ta si s náma všema užila svoje.

Příští rok na jaře… Typické plánování choré mysli. Představuje si, co bude podnikat příští květen, a nemůže se rozhodnout, co udělá za půl hodiny. Jo, brácha byl vždycky vykuk. Ale já nejsem jako on. Nezdrhnul jsem a nenechal tu nemocnýho tátu, abych si užíval v Německu.

Nikomu nevěř, hlavně ne televizi. O Jindřichově blahobytném životě zrádce v západním Německu vysílali komunisti dokonce dokument; naštěstí na dvojce, kterou tu skoro nikdo nechytil – místní už zapomněli, že takový program vůbec existuje.

Z nebe spadla osamělá kapka a rozpila se ve slově hraběnka. Jo, hraběnka, kamaráde, ta to má v hlavě v pořádku – prohlásila, že není blázen, aby se starala o takovou rozpadlou barabiznu, jakou je kolický zámeček.

Co teď? Nemám tuhle snůšku pitomostí zahodit? Sršáň už z koše odletěl a žádné nebezpečí nehrozilo. Když si ho nechám, jenom mi bude připomínat celou tu zatracenou minulost… ale stejně strčil dopis do kapsy. Ivana si už s těmi nesmysly poradí; vždycky si věděla rady.

Kotas udělal pár kroků, zastavil se před dveřmi do kuchyně a zavolal:

„Jdu domů, bude pršet. A večer nejspíš nepřijdu. Stejně to nemá cenu.“

Samozřejmě se nikdo ani nenamáhal, aby mu odpověděl.

„Jasně že nepřijdete. Je začátek května,“ řekla potutelně Hrubcová, která seděla za rohem ve flekaté zástěře na schůdcích do sklepa. Vedle ní ležela velká plechová miska, u které si dvě kočky olizovaly mourované tlapky.

„Jak to myslíte začátek května?“ zeptal se zaraženě.

„Vaše žena pojede na soutěž, ne? Dneska večer máte poslední šanci.“

Copak ví, na co se chystám? Nebo mě někdo prásknul?

„Zámeček má majitele. A zahrada taky,“ dodala.

Kotas se vyděsil. Copak ví, že chodím do zámecké zahrady pro tulipánovník? Doma si namlouváme, že je to naše rodinné tajemství a přitom tahle bába…

„Ale hraběnka přece prohlásila, že zámeček nechce,“ vykoktal.

„Znáte Wittlichovou?“

„Počkejte, Wittlichová… ta zubařka z Hoškova?“

„Nemlich ta. Koupila zámeček i se zahradou.“

„Kde na to vzala?“

„Starej Wittlich natáhl v Kalifornii bačkory. Přímo v bordelu, s nějakou indiánkou. Prej měla ještě na hlavě čelenku…,“ zasmála se, brambor jí vyklouzl z ruky a odkutálel se po betonu až ke zdi. Musela vstát a sama ho zvednout, protože Kotas stál jako opařený a lapal po dechu.

Wittlichová. Zubařka.

A ještě k tomu z Hoškova.

Wittlich natáhne bačkory v bordelu a jeho žena si koupí zámeček. Může člověka překvapit, že se mu po tom všem někdo nahoře vysmívá?

Možná se nám tam nahoře směje sám Manitou.

„Copak se nerozvedli?“

„Na takový prkotiny ten její kovboj neměl vůbec čas.“

Nevěřícně zakroutil hlavou a vyrazil k domovu, zatímco kapky deště už přistávaly na chodníku. Na rohu měl co dělat, aby uskočil, když se těsně kolem něj prohnala ifa naložená uhlím. Nejdřív slibovali přechod, ale pak došli k závěru, že není, kdo by přecházel. Krásné místo k životu nám nadělili, jen co je pravda.

Za okrajem Kolic začínal výhled na celé údolí; na jeho okraji stával jejich statek, za kterým se rozprostíraly Lešany. Na hranicích jejich pozemku, přesně tam, kde stávaly ohrady, se houfovali havrani. Zvedali se do vzduchu všichni naráz a naráz zase usedali, jako by chtěli naznačit, že na ohrady, které stavěl s Jindřichem, nikdy nezapomněli.

Na místě, kde bývala jejich louka, bujel zástup jitrocelů, uklánějících se do všech stran: kromě nich tu ještě zapustily kořeny bodláky, lopuchy a kopřivy, aby přežily mezi bývalými grafitovými šachtami a vojenskými zákopy, které se tu kopaly ještě v dobré víře v obranu země na začátku války. Za nimi vyčnívala souprava děravých věder narvaných až po okraj střepy, patrně z oken, které vymlátili nějací uličníci.

Armáda tohle území zabrala ještě před kolektivizací – kdyby k ní došlo, vypadalo by to stokrát hůř; nebylo si těžké představit rozbité valníky, vyřazené traktory, půdu nasáklou olejem, močůvkou, benzinem, naftou a vůbec vším, co z jezeďáckých cisteren vytéká.

Na druhé straně ulice zavrzaly brzdy; mladík na horském kole v tmavě zelené bundě vytáhl z kapsy mapu zabalenou v igelitové folii a rozložil si ji na řídítkách. Další dobrodruh z cestovní kanceláře, který hledá novou, ještě neprojetou stezku divočinou. Určitě bude chtít, aby ta trasa vedla přes Ondřejov, kde podle všeobecně rozšířeného mínění rozstříleli v padesátých letech kostel – během natáčení filmu, ve kterém hrál Švejka Rudolf Hrušínský. Jenže to nebyl Ondřejov, chtělo se Kotasovi zakřičet. Slyšíš, ty debile?! Nebyl to Ondřejov! Byly to Vitěšovice! Ale samozřejmě neřekl nic. Zato kluk složil mapu a vydal se po úzké blátivé cestě mezi ploty.

Jak tohle místo vidí někdo, kdo se sem rozjel z takové dálky? Vidí náš statek a Lešany?

Kdepak, ten už vidím jenom já.

Kotas se otočil od louky a pokračoval kolickými ulicemi. Ale odpoutat se od minulosti nebylo snadné. Na zdi domu u hasičské nádrže totiž visíval plakát, který velkými písmeny oznamoval: JDI BUDOVAT POHRANIČÍ a tlustý černý prst nad nápisem ukazoval přímo ke zničeným Lešanům.

Hned proti zdi stál na zápraží svého nízkého domku starý Rožánek. V prosinci prodělal mrtvici a každý den po obědě vyhlížel, co je nového. Před dvěma měsíci sjel při bouřce blesk z lípy přímo na střechu; hasičům se oheň podařilo uhasit, ale od té doby celý domek nesnesitelně páchl kouřem. Kotas se zastavil půl metru od něj, aby nemusel čichat spáleninu, a doufal, že Rožánek prohodí pár slov, která mu zlepší náladu.

Vzorek Rožánkovy šedivé košile byl tak ošoupaný, že vypadal jako hladká skála a knoflíky se na tenké nitce držely jako horolezci v beznadějné situaci. Na Rožánkovi se všechno rozpadalo, a přesto se rozhodl k činu; nadechl se a natáhl svou vyzáblou ruku, která se třásla ve vzduchu jako větev poráženého stromu. Potom ruka klesla, ale Rožánek se nevzdal. Znovu ji zdvihl a tentokrát se jeho ukazováček oddělil od sevřené pěsti a namířil přímo k tmavým mračnům.

Bojí se bouřky, napadlo Kotase.

Vždycky jsem mu něco řekl, pomyslel si, i když mi poslední čtyři měsíce neodpověděl. Sakra, jsme tu jediní dva starousedlíci, pamatujem tu úplně všechno. Co bysme byli za lidi, kdybysme si ani neřekli pár slov?

„Přijde pořádnej slejvák, co? Vlaštovky už blbnou jak zjednaný. Helejte, radši vám řeknu, co je novýho. Mýho bráchu si pamatujete, že jo? Ten pacholek zdrhnul, tátu nám nechal na krku a teď se chce vrátit, jako by se nic nestalo. A Wittlichová z Hoškova si koupí něco, co její rodině nikdy nepatřilo. A to není fér,“ povzdychl si. „A proč to vůbec dělá?“

Rožánek mlčky zíral do deště, jako figurína vystřižená z tvrdého papíru, kterou roky prohnuly a zkrabatily: tohle jsem já, starý Rožánek, vystěhovali mě z Lešan, a teď tu stojím bez hnutí, protože se bojím všeho: vás, jisker, plamenů, kouře, deště, bouřky, vysokého tlaku, další mrtvice, smradlavých náklaďáků, ostrého slunce, lidí, co najednou zbohatli, i těch, co byli chudí odjakživa.

Kotas se nadechl, spolkl pozdrav na rozloučenou a vykročil k domovu.

Kapitola druhá: Raketa

Na chodníku někdo napsal bílou křídou a velkými dětskými písmeny: NAŠLY JSME MOBIL. KDO HO CHCE: HANUŠOVI 26 U MODRÉ GARÁŽE. K adrese mířila fialová šipka, kolem které se válely úlomky křídy, jako by tu svačil křídožrout. Wittlichová přemýšlela, jestli ypsilon ve slově NAŠLY znamená, že telefon našly dívky, které se z nálezu rozhodly vyloučit všechny kluky, nebo je to jen obyčejná pravopisná chyba.

Mezi rodinnými domky se před ní objevil plot dvoupatrové bíle omítnuté vily s plochou střechou. Připomínala tvář z kresleného filmu, která se vzpamatovává po ráně kladivem, a zaražená do země se snaží roztáhnout do rozměrů, jaké mívala ještě před úderem.

Na horním zvonku stálo jméno Navrátilovi, hraběnčino na spodním chybělo. Před návštěvou ji všichni varovali – hraběnka s nikým nemluví a o zámečku nechce slyšet ani slovo.

Po chodníku posypaném úlomky křídy přiběhla velká černá doga a její hnědé oči se zvědavě zastavily na Wittlichové; pak se ozvalo volání: „Agáto! Kde jsi?“ a doga se obrátila a zmizela za rohem.

„Ano?“ zapraskal zvonek.

„Dobrý den. Dana Wittlichová.“

Hraběnka vyšla v modré halence a světlých kalhotách ze dveří tak vzpřímeně, jako by se snažila všem kolem neustále připomínat, že se člověk nesmí hrbit. V předsíni stálo zrcadlo a Wittlichové došlo, že si šedivý kostým vybrala špatně – rozhodla se pro model obrovské brambory navlečené v šedivém pytli. Nevíme, jak s lidmi jako je hraběnka jednat, nikdo nás to nenaučil; nebo snad existují pravidla etikety, která říkají, jak se chovat ke zchudlé bezvýznamné šlechtě?

Na stole obývacího pokoje se třpytila broušená skleněná mísa s hroznovým vínem. Voda skapávala z nádobí do drážek miniaturního dřezu a na zažloutlých novinách rozložených pod oknem se sušily bílé květy podobné zmačkaným papírům.

Když začne pršet, je v tomhle pokoji určitě tma. A je to jeden z těch pokojů, kde se člověk nikdy necítí dobře a který neustále klade otázky: Nebylo by lepší přijít jindy? Čím začít a co vynechat? Vyhlédla na zahradu; u modře natřené pumpy se třpytily dvě stříbrné konve a do podlouhlých květů nad skalkou vlétaly jako do tajných tunelů velké načernalé včely. O šedivou zeď sousedovy garáže se opíralo červené kolo. U plotu se zelenal keř pivoněk, které za týden rozkvetou narůžovělými květy.

„Nemám ani dvě stejné skleničky,“ omlouvala se hraběnka. „Ale tohle si můžeme dát spolu.“ Ze skříně sundala velkou bonboniéru a zatáhla za proužek celofánu. „Už jsme se viděly, že ano?“

„Před lety, když jste byla na pohřbu v Kolicích. Koupila jsem váš zámeček.“

Nezdálo se, že to hraběnku zajímá víc než otevírání bonboniéry. Tvrdé papírové víko skrývalo nugátové, mandlové, oříškové a marcipánové bonbony.

„Myslela jsem, že budou s vaječným koňakem. To víte, oči mi už neslouží.“

Možná všechno ví, napadlo náhle Wittlichovou.

„Prosím.“

Wittlichová sáhla dovnitř a ozdobný papír jí zašustil mezi prsty. Potom si položila bonbon na jazyk a čekala, kdy ucítí protivnou cukernatou chuť marcipánu.

„Někdo se o zámeckou zahradu celou dobu staral. Nechci, aby zmizela beze stopy,“ dodala nepřesvědčivě.

„Moji rodiče milovali květiny – na zahradě stávala oranžerie, hrozně ráda jsem si v ní hrávala. A víte, čeho jsem si všimla, když jsem tam byla naposled? Kolik vzácných keřů tam roste; některé jsem si vůbec nepamatovala – ale za to samozřejmě může moje paměť.“ Narovnala se, jako by jí zmínka o paměti připomněla, že musí sedět zpříma. „Kdo myslíte, že se o zahradu staral? Kdo tam ty keře vysázel?“

„Já nevím.“

„No ať už je to jak chce, řeknu vám jedno: Jestli jste si koupila zámeček, měla byste už teď přemýšlet, jak odsud budete utíkat. Nebo potřebujete spíš slyšet, že mi nevadí, že je zámeček váš?“

„Zámeček vám pořád patří. Na tom žádné smlouvy nic nezmění.“

„Já už tam nikdy nevkročím. Vždycky jsem odsud chtěla pryč.“

Řekla to tak tvrdě, že ji Wittlichová pohlédla do očí – spatřila rozlehlou světlou modř, obestřenou vráskami jako kruhy rozbíhajícími se po vodě.

„Poprvé jsem utekla, když mi bylo sedm, rovnou za mladíkem, který za lešanskými ohradami hlídal krávy. Samozřejmě mi nevěřil, že jsem ze zámku. Takže jsem se pochlubila, jak se o mě stará chůva, jak hraju na klavír, jak ho sleduju otcovým dalekohledem, když na pastvině sbírá kameny a trefuje se do kůlů. Až když se u ohrady objevil hajný a začal mi zdvořile vysvětlovat, že se z domova neutíká, zamračil se, aby si to všechno srovnal v hlavě.

Podruhé jsem utekla, když mi bylo osm. Rodiče byli v Krumlově, před obědem jsem hrála tenis. Pamatuju si, že jsem právě podávala a můj učitel měl na sobě světle modrou pletenou vestu. Nahněte se mírně dopředu – pomalu – tak – pohnete se dopředu. V rytmu pomalého podávání jsem myslela na to, že se naučím podávat, abych mohla tenisovým míčkem sestřelovat vosy – když u brány zastavilo auto.

Vystoupil z něj německý důstojník v šedivé haleně s tmavomodrým límcem; jeho lemovka se leskla, jako by byla ze stříbra. Na čepici mu trůnila nacistická orlice a vysoké kožené boty se blýskaly, ale zdaleka nezářily jako jeho tvář; zdálo se, že mu z vlasů stéká po kapkách olivový olej. Nikdy jsem tak hladkou a lesklou tvář neviděla.

Fräulein, od této chvíle patří tato budova Německu.

Víte, co jsem si myslela? Že hledá záminku, aby se mnou flirtoval! Přijede oháknutý a pomazaný olejem jak papežský nuncius: Bože, já byla pitomá!

O tom si budete muset promluvit s rodiči, řekla jsem, ustoupila a připravila se na podání. Ale učitel už nevypadal, že ho zajímá můj servis; balil raketu a na mě se už nedíval.

Zdvihla jsem hlavu a zamířila k pokojům.

Důstojník udělal jen jeden krok, kterým mi zastoupil cestu, jako by se celý život jen zdokonaloval v umění, jak lidem zabránit v cestě domů.

Jak jsem již řekl, tento zámek patří Německu.

Nemůže patřit Německu, protože je to můj domov.

Důstojník se usmál a učitel stručně prohlásil: Na zámek už nemůžete. Ruka se mu třásla, jako by se vracel z tréninku, na kterém rámy raket praskaly, sítě se trhaly a míčky se zavrtávaly do kmenů stromů.

Dobře, nemůžu na zámek, odsekla jsem – a v tričku, teniskách, sukni a s raketou v ruce jsem se vydala po cestě do Kolic. Pořád jsem si myslela, že je to nějaký nepovedený vtip a za chvíli se za mnou ozve: Počkejte, prosím, vraťte se, já vám to všechno vysvětlím! Ale neozvalo se nic, jen u cesty cvrlikali cvrčci. Ohlédla jsem se až v zatáčce. Důstojník stál na balkoně ve svých lesklých botách a zdvihal ruku, aby mě pozdravil: Heil Hitler!“

Hraběnka sáhla do spodního šuplete komody a vytáhla odřenou tenisovou raketu. Připomínala masku nebo preparovanou hlavu nějakého ducha – nitky trčící z výpletu povlávaly ve vzduchu jako jemné bílé vlasy.

Marcipán se rozplynul – trnuly po něm zuby. Wittlichová odložila obal od bonbonu na okraj talířku tak opatrně, jako by se každý zvuk rovnal výbuchu.

„A víte, co se stalo, když jsem se před pár lety vrátila? Na zámečku natáčeli film, dokonce mi volali, mysleli, že mi pořád patří. Na kraji zahrady parkovaly dodávky a všude se táhly kabely a stála světla. Zámeček se rozpadal, jen v zahradě mezi rozlámanými prkny kvetly keře, které jsem v životě neviděla. Znáte maakii nebo tulipánovník? Viděla jsem ho dvakrát v životě; poprvé v Kanadě a podruhé tady. Jako by to vůbec nebyla naše zahrada.

Když jsem vyšla na pěšinku, zastavilo se mi srdce – na věži vlála červenočerná nacistická vlajka; z dodávky vystoupil muž v nacistické uniformě, usmál se na mě a zdvihl ruku: Heil Hitler! Sekne mi to, ne? A pak se přede mnou otočil, aby mi ukázal, jak dokonale se mu kožené boty lesknou.“

Její ruce utřely lžičku do ubrousku tak jemně, jako by ukládaly ke spánku dítě.

„Ráda slyším, že chcete, aby se zahrada nerozpadla.“ Hraběnka se pátravě zadívala na Wittlichovou a podala jí ruku.

Audience byla u konce.

Když se hraběnka otočila od okna, kolem talířku s obaly od bonbonů už kroužila vosa. Ze zahrady se ozvaly rány – soused zatloukal kůly kolem záhonů.

Jde o něco jiného, napadlo hraběnku. Možná mi Wittlichová říkala pravdu, ale určitě ne celou.

Zatloukání kůlů jí připomnělo zvuky, které vydávaly kameny, když dopadaly na prkna ohrady; otevřené okno přivolalo výhled na pastvinu lemovanou ohradami a den, kdy poprvé utekla z domova. Byl to jediný okamžik, kdy se v životě cítila volná. Tajně doufala – a i v tom se mýlila –, že její útěk musí chlapci z pastviny imponovat, a že na ni nikdy nezapomene.

Kde je a co asi dělá, pomyslela si a sehnula se nad novinami, zatímco raketa ležela na stole, bílá tvář ducha navěky otočená k oknu: jako maska, o níž ani ti, kdo ji nosí, ani ti, kdo ji nasazují, nevědí, co vlastně znamená.

Kapitola třetí: Tulipánovník

Ivana se ve skleníku pod lampou piplala se stuhou na svatebním věnci; novomanželé si teď vymýšlejí samé parádičky, které jsme za našeho mládí vůbec nepotřebovali, pomyslel si roztrpčeně Kotas. Mlčky a o samotě se naobědval, natáhl na kanape a přemýšlel, proč si Wittlichová koupila zámeček. Starý Tolar mu vyprávěl, že původně vznikl jako tvrz na konci čtrnáctého století a za pár let byl dobyt husity. Na začátku osmnáctého století ho Řečičtí přestavěli na renesanční zámek a využívali jako venkovské sídlo. Do první republiky tu sídlili hospodářští úředníci. Za války ho obsadili nacisti; místo totálního nasazení se tam nechal zaměstnat Jindřich. V padesátých letech přešel pod státní statek Mratín. Měl fungovat jako drůbežárna, což by nejspíš znamenalo jeho konec, ale naštěstí ho jako sklad zabrala Iglana Č. B., která sem dosadila správce; první den vypil v hospodě čtrnáct piv a všem místním vzkázal, že dovnitř nikoho nepustí. Když mu za měsíc utekla žena, za malého ruma nechal místní dělat, co je napadlo. Takže následujících dvacet let patřil zámeček každému, kdo měl na dva malé rumy a krabičku startek, a chátral stejně rychle, jako to šlo se správcem z kopce.

A teď máme novou zámeckou paní: Wittlichovou. Co tam bude dělat? Spravovat zuby?

A kdo vlastně v téhle zemi něco vlastnil? Kotasův bratranec po převratu zjistil, že jeho rodině patří kus Lužnice. Když se šel přeptat na úřad v Soběslavi, hnali ho s tím, že se takovými pitomostmi zabývat nebudou. Dodneška nevěděl, jestli je ten kus řeky jeho nebo ne. Stál na břehu Lužnice a opakoval si: tahle vlna je naše, tahle ne, tuhle odkážu dceři, tuhle synovi…

Všechno o zámečku věděl od starého Tolara – psával o tom, co se tu po válce dělo, ale od té doby, co si na něj komunisti došlápli a pořádně ho klepli přes prsty, dal pokoj. Tedy alespoň s psaním. Po okraji vojenského prostoru rázoval v odřených pionýrkách a s ošoupaným batohem na zádech ještě před pár lety, než musel do špitálu. Takovej fajn chlap a jak to s ním dopadlo, pomyslel si, a jak nad Tolarem přemýšlel, usnul.

Ve snu vstal z pohovky, protáhl se a připravil věci na noční výpravu – otřískanou baterku, lovecký nůž a plátěný pytel. Mraky se zase stahovaly k bouři; pěšina vedla zarostlým rumištěm, které kdysi bývalo jejich pastvinou. Na konci cesty mezi vesnicí a zámečkem odbočil k hradbě trnek, za kterou ho – jak doufal – nikdo nespatří.

Horní část zámecké zahrady zarůstal břečťan a na jejím spodku se matně leskly tmavé kameny. Přehoupnout se přes zeď bylo rok od roku těžší; stejně jako loni doufal, že si přitom neroztrhá kalhoty.

Za zdí se tyčila řada kaštanů a na kraji rybníčku skřehotaly u zbořeného altánku žáby. Na okamžik se mu zdálo, že zaslechl vzdálené dunění, ale dal se doprava a téměř poslepu kráčel mezi keři, jejichž jména ani neznal, až stanul před tulipánovníkem. Některé exempláře dorůstaly do šedesátimetrové výšky, ale ten zámecký se naštěstí držel při zemi – jinak by o něm věděli všichni místní i přespolní. Listy měly lyrovitý tvar, jako by se strom skládal z tisíců malých, ve vzduchu se vznášejících drobných zelených lyr. Kvetl v červnu a červenci smetanově žlutými květy, které připomínaly tulipány a Kotasovi vždycky vykouzlil představu obrovského orchestru, který svázala dohromady jedna obrovská neviditelná obruč.

Loni na jaře tu vykopal půl metru hlubokou jámu, ohnul do ní pár přízemních větví a než je zasypal, přichytil větve očkem z ohnuté pletací jehlice. Výhonky se zachytily v zemi, zakořenily a vyrostly ven; teď už jen zbývalo je uříznout.

Zámecký tulipánovník byl téměř zázračný strom; jeho výhonky se vždycky uchytily. Kotas otevřel batoh a vytáhl nůž, potom uchopil jeden z výhonků a přitáhl ho k sobě: a v tom okamžiku se znovu ozvalo zadunění.

Na cestě od zámečku se objevil náklaďák. Světla Kotase tak oslepila, že ani neviděl, jestli je řidič v kabině sám nebo vedle něj někdo sedí. Auto se pohybovalo tak pomalu, jako by nemělo kola, ale pásy nebo velké hranaté kameny přidělané k podvozku. Na korbě rozeznal vztyčené postavy; jedna se naklonila a ozvalo se další zadunění, jak cosi z korby vypadlo ven.

Zadržel dech a počkal, až auto zmizí za ohybem cesty.

Když vykročil ze svého úkrytu, spatřil v blátě lidskou ruku. Vyjeveně na ni zíral a marně si lámal hlavu: Co člověk udělá, když najde v lese ruku?

O dva metry dál uviděl druhou.

Na místě, kde stával altánek, vyrostla podlouhlá nízká budova a všude kolem se válely nohy, ruce, trupy a hlavy. Z míchačky u vchodu vytékala v měsíčním světle růžová hmota, kterou dva muži v černých montérkách chytali do plastových forem a odlévali v nich části lidských těl. Rozbité formy se válely o kus dál u zdi jako oběti nesmírně pracovité a kruté popravčí čety.

Našel jsem místo, kde se po kouskách vyrábí… co? Umělý národ? A komu to řeknu? Koho bude zajímat, že pochází z formy? Nikoho, možná starého Tolara a ten na to už nejspíš přišel sám.

V tom okamžiku se probudil. V ústech se mu se slinami líně převalovala pachuť kapusty od oběda. Byl tak zpocený a ulepený, že by se nedivil, kdyby měl všude na hlavě nalepené mouchy.

S hekáním se zvedl, podrbal na bradě, zívnul a otevřel dveře do koupelny. Renata stála před zrcadlem jen v černé podprsence a kalhotkách.

„Co to máš na rameni?“ zařval.

Odpovědi se nedočkal; okamžitě mu před nosem zabouchla dveře. Když konečně vyšla z koupelny, beze slova kolem něj proplula zabalená do osušky jako turistka na prosluněné pláži.

„Zbláznila ses? Budeš tu chodit pokérovaná?“

Je to vůbec moje dcera? Ne – falešné dcery se odlévají na zámečku. V šupleti od ní mám stvrzenku a až si ji prohlédnu, budu se divit, na kolik mě přišla.

„Kam jdeš? Nebudeš se poflakovat venku jak nějaká kriminálnice…“

Konečně se zastavila a odloupla si tetování z ramena.

„Na, tati,“ řekla smutně a na předloktí mu nalepila fialovočernou růži.

Její kroky se ozvaly na schodech, poskakovala, jako by jí bylo osm. Ale když jí bylo osm, existoval pro ni nějak jinak. Udiveně si prohlížel bledou průsvitnou růži. Moje dcera mě pokérovala.

„Proč se k ní takhle chováš?“ Ivana se objevila ve dveřích v bílé pláštěnce s bednou postřiku na zádech. Kolikrát jí říkal, aby s tím svinstvem nelezla do baráku?

„Ke Kubovi ses vždycky choval jinak.“

To je pravda. O stvrzence za syna nikdy nepřemýšlel.

„Není ti něco?“

Všechno mi začíná přerůstat přes hlavu, pomyslel si. Nemám pořádnou práci, a to je důvod, proč se brzo zcvoknu – jako brácha.

„Psal mi Jindřich. Je na tom jako táta – a napřesrok se sem chystá na návštěvu i se ženou.“

„On se oženil?“

„Jo.“

„Vzal si Češku?“

„Ne.“

„Mají děti?“

„Co já vím? Hlavně doufám, že nemá dceru.“

„Půjdeš na zámeček?“

„Jasně, že půjdu,“ odsekl.

Je to tím, že mě živí žena, napadlo ho. Díky tulipánovníku ze zámecké zahrady vyhrává výstavy a dodává květiny do krumlovských květinářství. A všechno si zařídila sama – v téhle proklaté vesnici, kde o práci nikdo ani nezavadí. Naše domácnost se nerozpadla, protože stojí na její pracovitosti a ne na mně, obyčejném příživníkovi, který už jen doufá, že se dožije důchodu.

Otevřel si pivo a rozvážně skládal do batohu všechno, co k návštěvě zámecké zahrady potřeboval – plátěný pytel, lovecký nůž a otlučenou baterku. Měl pocit, že to už dneska dělal, a tím víc ho to štvalo.

V noci nepršelo, ani nefoukal vítr. Když se po půlnoci vracel, Ivana se ještě hmoždila ve skleníku s věnci. Celou cestu marně přemýšlel, jak jí to řekne – bylo mu líto, že se celé roky starala o zámeckou zahradu, a ještě víc ho mrzelo, že to nikoho nezajímá. Zahrada není naše a nikdy nebyla. Stala se kusem našeho života, ale koupila ji Wittlichová, a tím pádem máme se zahradou utrum.

S nadáváním si zul boty na židličce v předsíni. Když byly Renatě čtyři, sedávala na ní a nikoho nepustila dovnitř, dokud neuhádl heslo – jméno květiny, na kterou právě myslela. Vždycky si vzpomněl jen na růži a kopřivu, a tak jen umíněně opakovala špatně, táto, zase špatně.

Z obýváku se ozvalo bouchnutí a připomnělo mu zvuk, který slyšel ve snu. Okamžitě trhnul klikou a podruhé ten den uviděl svou dceru téměř nahou. Tentokrát nebyla před zrcadlem – a nebyla ani sama.

„Tati, počkej!“ zakřičela.

Deka, pod kterou odpoledne spal, vyčuhovala zpod záclony. Nějaký gauner se zamotal do jeho sváteční deky! „Co tu děláš? Kdo to je?“

„Můj kluk.“

Z deky se vynořil blonďatý kluk – ten, kterého odpoledne obsluhoval na zahrádce. Jenže na rozdíl od dnešního odpoledne na sobě neměl ani brýle proti slunci, ani foťák, ani modré tričko, a dokonce ani ošoupané džíny.

„A ty seš čí?“

„Aleš. Hadrava.“

„Hadrava? Z Mratína?“

Sakra, s jeho tátou jsem přece dělal na dráze.

„Jo tak já myslel, že seš někdo jinej,“ řekl popleteně. „Tvůj táta mi pomáhal se skleníkem. Páni, to bylo ještě předtím, než šel do rádia.“

„Kdo sis myslel, že to je?“ divila se Renata.

„Jeden podvodník, co nám šlohnul kolečko. A ty se do toho nepleť,“ nezapomněl dodat.

„Já radši půjdu.“ Aleš si natáhl tričko, kalhoty, dopnul si pásek, přešel k Renatě a než se stačil Kotas pohnout, dal jí pusu a pohladil po ruce. Židličku uprostřed předsíně obešel, jako by o nic nešlo. Nikdy nemusel vymýšlet žádné heslo, a to Kotasovi přišlo nefér.

„To se musíte slejzat zrovna tady?“ zeptal se, jen co za ním zaklaply dveře.

„Jo. Musíme.“

Paličatost, kterou zdědila po Ivaně, mu vždycky lezla na nervy.

„A proč?“

„Protože jsem těhotná.“

Tak proto ten sen! Rezignovaně se svalil na kanape. Zámecká zahrada má novou majitelku, bratr dementii praecox a já budu dědeček. Jak rád bych z tohohle vlaku, kterým je můj život, vystoupil, ale jedu v něm dál. Žádný přestup, žádná zastávka, jen jednotvárné tlučení pražců, o kterém sami sebe přesvědčujeme, že je to tlukot našeho srdce.

„Vtip, táto. Neber to tak tragicky. Chceš sušenku?“

„Ne.“ Jejímu smyslu pro humor nikdy nerozuměl.

Teprve v tom okamžiku si všimla pytle, který držel v ruce. „Není nějakej mrňavej?“

„Žádnej tulipánovník nemám.“

„Co?“

„Nedokázal jsem ten zatracenej strom uříznout!“

„Jak to?“

„Zámeček má novou majitelku, takže se na tulipánovník můžeš chodit leda tak koukat přes plot. Nebo do botanický zahrady, ale budeš si muset koupit lístek. Wittlichovou z Hoškova znáš, ne? Přespolní jsou teď tvůj koníček.“

Renata vytřeštila oči.

„Tati, ty ses zbláznil! Co bude máma dělat? Bez tulipánovníku je nahraná, víš, že nám nikdy tak krásnej nevyroste. Piplala se s ním deset let a nestálo to za nic – zato s tím zámeckým vyhrála celostátní soutěž a sehnala si spoustu zákazníků. Co řekne v květinářství? A ty…“

Zbledla, úplně jí došla řeč.

Takže jsem ji nakonec převezl, pomyslel si Kotas. Ale radost z toho neměl.

„Nemůžeš to vzdát jen proto, že zahrada najednou patří někomu jinýmu!“

„Vzdát? Ty si snad myslíš, že tohle je nějakej volejbalovej zápas? Zahrada patří Wittlichový a basta!“

„Co budeš dělat? Půjdeš za ní a zeptáš se, jestli jí smíš lézt přes plot a vořezávat větve?“

„To asi ne,“ řekl popravdě.

Renata zavřela dveře a vydala se nahoru do svého pokoje; kroutila přitom hlavou, jako by nikdy nic podivnějšího neslyšela.

Kotas si vzdychl, otevřel ledničku, vytáhl pivo, nalil si plnou sklenici a pořádně se napil. V hlavě mu pořád vrtalo, jak to Ivaně podá. Odkládáním nic nevyřeší. Ivana může každou chvilku přijít a nakouknout do pytle.

Co všechno udělala pro tátu, když se na ně Jindřich vykašlal a zdrhnul; když jsem tátovi něco uvařil já, nikdy mu to nechutnalo. Dali nám byt v bytovce a my si za patnáct let našetřili na tenhle baráček, ve kterém jsme dalších dvacet let bojovali s dřevomorkou. Když jsem ho viděl poprvé, ani jsem nevěřil, že se sem všichni vejdem. Domek byl vmáčknutý mezi dvě vesnické chaloupky; naštěstí sousedi boj s dřevomorkou vzdali a rozhodli se odstěhovat. Pak s Ivanou přikoupili rozkopaný špinavý dvůr s rozbořenou králíkárnou a hromadou hnoje. Táta tu poslední roky sedával a díval se na druhou stranu údolí, na louku, kde mu ze statku zbyly ruiny po dělostřelcích.

Dopil pivo a vyšel na zahradu. Tonula ve tmě, protože osvětlení vypínala obec v půl jedenácté, takže jediné, co široko daleko svítilo, byl jejich skleník. Ivana stála nad pultem v červené kostkované košili a záplatovaných džínách s prošoupanými koleny. Vedle hlavy jí viselo malé tranzistorové rádio a kolem něj kroužily desítky můr a komárů jako noty, které v kreslených seriálech poskakují kolem amplionů.

Ve světle skleníku spatřil její širokou, mírně zakulacenou tvář, vystouplé lícní kosti a velké rty pevně stisknuté k sobě. Její táta byl lampasák z Ostravy a po válce odsud vystěhovával lidi tak, že nejdřív nechal na vesnice zamířit děla a poté prohlásil, že jestli do večera neodejdou, zahájí palbu. Osobně nařídil rozstřílet vesničku, která se jmenovala Jablonec. Ivana ho nesnášela. Když se konečně rozvedl s její mámou a odstěhoval zpátky do Ostravy, kde zapíjel slavná poválečná vítězství, objevila Ivana zámeckou zahradu, o kterou se nikdo nestaral, a kvůli ní tu zůstala.

Jak často jsou dcery lampasáků ty nejlepší holky na světě, pomyslel si. Ale co o tom vím? S jinýma holkama jsem ani nechodil. Žili tu jen lampasáci a zbídačení statkáři – jako můj táta, kupříkladu.

Nerozhodně postával na prahu skleníku, ze kterého vycházelo slabé světlo a šuměním protkaná melodie z rádia. Láhve s postřiky se na policích u vchodu nebezpečně leskly – hned by jednu vyměnil za flašku vodky.

„Zámeček má majitele,“ prohlásil.

Ivana dál zkoumavě prohlížela listy, jako by se chtěla ujistit, co ta věta vlastně znamená. Uřízl tulipánovník, nebo ne? Černé vlasy se jí kroutily pod červeným šátkem jako tenké nekonečné otazníky rozlézající se do dnešní noci.

„Wittlichovou,“ dodal.

„To je slušná ženská. I když si dovedu představit, co se o ní teď bude říkat.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se zoufale.

„Nic.“

Ach jo, tahle její vyrovnanost. Copak nedokáže nikdy pořádně zpanikařit?

„Co ty roky, co ses o zahradu starala? Nebýt tebe, žádná zahrada by tam nebyla.“

Teprve z jeho zoufalství poznala, že tulipánovník nemá.

„Ale zahrada tam je,“ řekla prostě. „A nikdy nebyla naše.“

„Ale byla. Svým způsobem to byla naše zahrada. To musí bejt každýmu jasný!“

Věděl, že oba mají pravdu. Jsou na stejné lodi, protože to, co se děje, je hluboce nespravedlivé. A věděl ještě něco; jestli se teď s někým nepohádá, nebude moct usnout – a po ruce byla jako obvykle jen jeho žena.

„Je to svinstvo. Tohle já tolerovat nebudu,“ prohlásil výhrůžně.

Měl jsem ten pitomej strom uříznout, pomyslel si, když skládal hlavu na polštář.

Aspoň bych už v klidu spal.

Kapitola čtvrtá: Jindřich, léto 1942

Mladík, kterého hraběnka vídala u ohrad, pustil její útěk brzy z hlavy. O dobytek nestál, zajímaly ho motorky. Jeho dědečkovi trvalo deset let, než si našetřil na první. V Kolicích platil za vlajkonoše pokroku. V roce 1923 přinesl do vsi první rádiový přijímač a po prvním motocyklu v okolí investoval i do mlátičky s benzinovým motorem. Technika stála i u jeho konce; vypravil se do Budějovic na prohlídku nové turbíny, u Kremže mu na nohu spadl náklad špatně připevněných obručí a rozdrtil ji tak, že tři dny na to zemřel.

Kotasův otec motorky nenáviděl. Miloval dobytek a jako kluk nemohl spát, když se ji děda snažil celé večery nastartovat. Dvůr smrděl kouřem a olejem a zůstávaly na něm černé skvrny, na kterých roky nerostla tráva.

I když Jindřichovi chyběla dědečkova pracovitost, nepostrádal jeho tvrdohlavost: první motorku si po zuřivé hádce s otcem pořídil už v osmnácti. Byla to Jawa 175 klasicky červené barvy s krémově žlutými ozdobnými čarami. Konstruktéři jawy přicházeli rok co rok s novými úpravami – Jindřichův model měl novou sedlovou nádrž, dva dlouhé tlumiče výfuků a elektrickou houkačku, která byla ve své době převratnou novinkou.

Jindřich si u stáje stloukl stříšku a jawu využíval k schůzkám s dívkami, které za války sedláci nepouštěli za humna. V zimě a za deště se proháněl ve starém koženém kabátě, který mu sahal až pod kolena a připomínal mumii, která prchá z právě otevřeného hrobu na zářivě červeném vrnícím škorpionovi.

V srpnu 1942 stál u ohrad asi tři kilometry od Lešan, kde měl dostaveníčko s dívkou z Mratína. Taneční zábavy byly zakázány. Když chtěli hasiči v květnu 1939 pořádat tradiční ples, neobstarali si včas povolení a dostali pokutu 120 říšských marek. Občas se chodilo tancovat do lesa a hrálo se přitom na harmoniku, trubku nebo vrzalo na housle.

S motorkou vyjížděl jen za tmy a schovával ji v lese. Lešanský farář ji před Němci skrýval v sakristii, takže svědčila u několika svateb a křtin. Na rekvizice koní, dobytka, obilí a brambor si místní sedláci zvykli už za první světové války, stejně jako na přídělové lístky, ať už se jim říkalo chlebenky, mléčenky, cukřenky nebo uhlenky: skrýše v okolí měli pečlivě připravené. Z každé slepice se odvádělo 60 vajec ročně a před rekvizicí nachytaly ženské nadpočetné slepice do plátěných pytlů a schovaly je za vsí vedle pole, na němž se načerno pěstoval mák, ze kterého se podomácku lisoval olej.

Jindřich si do úst strčil šťovík, světácky se uvelebil na sedadle a natáhl nohu, aby si špičkou boty pohrál s lesklým černým broukem. Až příliš sebevědomě si to hnal po silnici, která díky výkonnému stroji patřila Jindřichovi. Tedy až na písmeno „V“, nalepené na lípě před ním. Byl to symbol propagandistické akce, kterou před rokem spustili Němci na důkaz svého vítězného válečného tažení. Každý dům i veřejná budova musely být označeny velkým černým písmenem „V“ na bílém podkladě, takže přemýšlel, kde sežene barvu, aby za „V“ dopsal pár výstižných českých písmen.

Z přemítání ho vytrhlo německé auto, které se na konci kolického údolí objevilo místo opálené dívky. Jindřichova noha se bezmocně svezla na zem; na útěk bylo pozdě. Vpředu seděl řidič, vzadu německý důstojník, který se ubytoval na zámečku, a vedle něj Vlach, pohůnek, který si před válkou stejně jako jeho táta přivydělával pašováním, a který od Kotasů utekl, když začala válka. Tvrdil, že jde na lepší a Jindřichovi došlo, co tím myslel – přes noc se válet na zámeckém seně a přes den se vozit v panském kočáře.

Kotasovi byli nejbohatší sedláci v okolí a Jindřich v hospodě už jako kluk zaslechl historku, kterou o nich Vlach dával k dobrému a které nejspíš věřila celá vesnice: jak chtěl Kotasův praděda přejít přes potok, a tak přikázal těhotné děvečce, což byla samozřejmě Vlachova prababička, aby se natáhla přes potok a on jí přešel po břiše. Historka se tradovala z generace na generaci; stačilo, aby se Jindřich objevil v Jablonci nebo ve Zbytinách: Ty jsi Kotasů, že jo? Víš, co tvůj pradědeček provedl u potoka tý nebohý holce?

Auto zpomalilo a u ohrady zastavilo. Vlachova hlava se vysunula škvírou v okně, jako by to byla hlaveň děla. Tmavý obrys, který zůstal bez hnutí sedět na zadním sedadle, připomínal dělovou kouli.

Na začátku války museli automobilisté i motocyklisté odstranit značku ČS a nahradit ji písmenem D. Všechny automobilové a motocyklové pláště se povinně odevzdávaly. Jindřicha mohl udat někdo, kdo viděl, jak jezdí na motorce bez zatemnění – reflektory motocyklů i bicyklů měly mít svítilnu zalepenou tak, že zářila jen úzkou štěrbinou. Nad hlavou mu visela hrozba totálního nasazení; doufal, že ho nepošlou do Německa, ale skončí v Linci. Němci věděli o statcích skoro všechno; říkalo se, že se připravují další kola rekvizic a že budou statky zabírat pro Němce z Tyrolska. Kotasův statek si už dokonce vyfotili. Navíc měl každý chovatel dojnic povinnost vyplňovat mléčné výkazy, což táta samozřejmě nedělal.

Než mu stačily blesknout hlavou další možnosti, proč si ho podají, Vlach pohrdavě prohlásil:

„Jedeme k vám.“

Nikdo nečekal, co Jindřich odpoví, protože šlo o jedinou repliku v krátkém a pečlivě nastudovaném divadelním představení, které pro Vlacha nejspíš začalo už před několika generacemi. Auto se rozjelo a v tom okamžiku se na stráni objevila dívka; nad hlavou jí plula bílá oblaka a sukně se pod nimi houpala jako bílý zvon. Na okamžik ho napadlo, že na statku, dobytku ani na koních nezáleží a bude nejrozumnější, když na ni počká. Zdvihl ruku, aby jí zamával, ale jeho ruka se groteskně zastavila, jako by si chtěl narovnat pěšinku ve vlasech a na poslední chvíli si to rozmyslel.

Potom mu ruka klesla zpátky na řídítka.

Táta, Josef a Vlach postávali v maštali a zírali na kamenné žlaby vyhlášené v celém okolí – přes systém trubek do nich přitékala voda tak, že si zvíře čerpalo vodu, jak samo potřebovalo – zatímco důstojník zamyšleně pochodoval maštalí. Vysoké holínky z hověziny kmitaly nad vrstvou slámy, vody a kuliček slepených z hlíny, kterou se vlaštovky snažily přilepit pod trám stodoly. Pistoli měl zasunutou v pouzdře z lehké kůže pověšeném na tmavém opasku. Na čepici zářila nacistická orlice a černo-červená německá kokarda. Šedivá halena s podélnými postranními kapsami končila v krátkých kalhotách, které se zapínaly pod kolenem. Lesklé rukavice vypadaly téměř jako umělé prsty. Kočka u okna mžourala na jeho pochod očima, ve kterých se matně odráželo přítmí maštale. Ve vzduchu voněla mrva a nasládlá vůně čerstvého mléka.

„Ještě neviděl žlaby?“ zeptal se Jindřich.

„Neví, jak se staví,“ odpověděl Vlach.

Co bude nacista chtít? Krásný rovný žlab, kterým mu poteče čirá voda Šumavy až do kuchyně?

Dienst se otočil a Jindřichovi došlo, že o Vlachovi ví svoje – tenhle panák mu žádný žlab nepostaví.

Nacista něco zamumlal, ukázal k zámečku a vyšel ven. Jenže nezamířil k autu; jakmile spatřil Jindřichovu motorku, zcela samozřejmě se vydal k ní.

Jindřich strnul; na okamžik měl neskutečný pocit, že nacista v dokonalé uniformě a vypulírovaných holínkách – říkalo se, že Němci používají kartáče z kuních chlupů – a jeho lesklá nablýskaná motorka k sobě patří. A opravdu, nacista se uvelebil na sedadle, a protože byl stejně vysoký jako Kotas, vypadalo to, že mu motorka sedne jako ulitá.

„To je moje motorka,“ ozval se nečekaně Jindřich.

Důstojník pobaveně vzhlédl. Byl to vyšší, opálený muž, kterému na rtech neustále pohrával mírný úsměv.

„Deine Motorrad?“

„Ja. Meine.“ Jindřich neochotně přešel do němčiny a nadával si, že nejdřív ze všeho motorku neschoval. Zpanikařil a přitom šlo jen o pitomé žlaby.

„Sehr gut. Wieviel?“ Nacista poklepal na nádrž.

„Zehn und halb.“

„Benzin und Oil?“

„Ja.“

„Wieviel?“

„25 : 1.“

„Und der Aufwand?“

„Drei Liter zu ein Hundret Kilometer.“

„Der Preise?“

„Drei und halb Tausend. Českých korun,“ dodal.

Nacista se usmál. „Ja,“ řekl spokojeně. Nezdálo se, že by ho jeho úsměv měl ještě někdy opustit.

„Die Schlüessel.“

„Was?“

„Die Schlüessel!“

Stejně jako se jeho ruka před půlhodinou zastavila, i když původně chtěla zamávat, prováděla něco, co by sama od sebe nikdy neudělal; její prsty šátraly v plátěné kapse kalhot po klíčcích. Moje ruka mě zradila, pomyslel si Jindřich v okamžiku, když prsty uvězněné v kožené rukavici zdvihly z jeho dlaně klíčky.

Zavřel oči.

Slyšel její motor, i když zmizela za okrajem cesty; naslouchal ještě, když ho přehlušilo švitoření skřivánků nad poli a kvokání slepic na návsi. Její zvuk se narodil tady, na kraji Lešan, a patřil k zatáčkám prašných cest; bušil mu v hlavě stejně jako tlukot srdce.

Dostanu tě, ty hajzle. A bude tě to bolet. Nejsem posera, co neumí nic jiného, než kývat hlavou, tleskat a mávat. Nezapomněl, jak Češi nábožně osahávali kapoty německých obrněných vozů, když se Němci prvního října objevili v Krumlově na náměstí, a uznale prohlašovali, že s těmahle mašinama Němce nezastaví ani sám Pánbůh.

Kdepak, ty svině, bude tě to bolet víc, než to teď bolí mě.

Koncem týdne se pohádal s tátou a prohlásil, že se ke kravám nevrátí. Měl dost nekonečných tirád o tom, jak se dobytek vyhání na pastvu: jak se nesmí hnát kolem hlavní cesty, protože je plná prachu, jak se musí vyhýbat rozbahněným a vodou nasáklým místům, protože na nich krávy spasou rostliny, po kterých chcípají jedna za druhou. Když pršelo víc než den, nemohli je pást v údolí a vyhýbali se místům, na kterých ležely zakopané mrtvé krávy. Dobytek nesměl ani k loužím a bylo nutné znát nazpaměť všechna místa, kam obecní ras zakopával mršiny.

Zašel za tetou ze Zbytin s tím, že se musí postarat o tátu a o Josefa. Pak si opatřil dalekohled a každý den z břízy na kraji pozemku pečlivě kontroloval, jestli nacista vyjíždí ze zámečku; prohlížel si jawu stejně, jako si milenec prohlíží milovanou bytost.

Nacista se o motorku staral přímo příkladně. Sedačka se leskla na slunci, hladká a upravená. Přesto Jindřich cítil, že jí chybí dotek rozpálené dívčí kůže, a začal spřádat plány na únos. Než stačil cokoli vymyslet, začalo další kolo rekvizic – Němci potřebovali koně na východní frontu. Jednoho deštivého zářijového dne stál Kotas na zastávce v Kroupovech a s rukama v kapsách přihlížel, jak němečtí vojáci nahánějí koně do vagonů vystlaných slámou. Osamělou zastávku s betonovým nástupištěm obklopovaly zástupy lidí, kteří se sešli z okolních vesnic. Nad vlajkou hákového kříže se vlnily listy ohromných dubových větví rostoucích na břehu rybníka; zájezdní hospoda byla už dva roky zavřená, hostinského někdo udal za nepovolené rozvozy mouky. U jediného opuštěného stolu, který si musel podložit špalkem, seděl německý voják a vyplácel rekvizice.

Táta držel v ruce bandasku a vyjeveně na ni zíral, jako by nevěděl, proč si ji vzal. Josef ho hrdě držel za ruku, vytáhlý šestiletý kluk, který žije a přemýšlí ve světě dospělých; za chvíli mu vysvětlí, že si do bandasky nalil mléko a do kapsy strčil chleba, aby cestou zpátky nedostal hlad. Mlčky sledovali, jak vojáci do vagonů zahánějí s koňmi i obrovská hejna černých much.

Jindřich se pohnul teprve ve chvíli, kdy vlak zahoukal a vyjel z nádraží. Vytáhnul cigarety a nadával si, že na nádraží vůbec chodil, ale vtom mezi sloupky plotu uviděl německého vojáka, jak z druhé strany nádraží vyvádí po polní cestě jejich Draka. S cigaretou mezi rty za nimi vyrazil. Nevěděl ani proč, každým okamžikem čekal, že voják nasedne na Draka a ztratí se mu z očí. Z Kroupov to bylo do Lešan přes dvacet kilometrů. Ale voják kráčel disciplinovaně vedle Draka a ani jednou se neohlédl.

Minuli studánky u Hoškova s dřevěným roubením, o kterých se říkalo, že když se blížili Turci, sedláci do nich skryli kostelní zvony. Prošli kolem shluku mratínských chalup, jejichž střechy se leskly matně jako rybí šupiny v kalné vodě, přebrodili Olešnou a dostali se k okraji Kotasova hospodářství. Mraky na nebi připomínaly obrovské vagony, ze kterých vyčuhují koňské hlavy.

Ani na zámečku ho nikdo nezastavil. Dienst nechal zbourat zámeckou bránu, pokácet staré stromy a na jejich místa zarazit dřevěné kůly, od kterých se táhly natažené provázky, jako by se chystal vytýčit několik nově založených lesních políček.

V rohu nádvoří se válely hromady slámy, zkroucené hadice, kamenné nádrže, obrovské květináče a zahradnické nářadí. Jawa parkovala u kašny. Dienst stál asi dvacet metrů od ní, na sobě měl širokou zahradnickou zástěru, o ramena si opíral zahradnické nůžky a cosi vykládal Vlachovi. Jeho výraz se nezměnil, ani když spatřil Jindřicha. Toho napadlo jediné; nebudu mít klid, dokud z té věčně spokojené germánské držky nevyrazím pár zubů.

„To je můj kůň.“

„Deine Pferde?“

„Ja, meine Pferde.“

Vlach se rozchechtal – díval se střídavě na motorku, koně a Kotase a smál se, jakoby v životě neslyšel lepší vtip, zatímco Dienst si Jindřicha pobaveně a zkoumavě prohlížel.

„Můžeš si vybrat,“ prohlásil německy. „Buď tě pošlu do Reichu, nebo budeš pracovat pro mě – potřebuju někoho, kdo to umí se žlabama.“

V první chvíli si byl Jindřich jistý, že si z něj Dienst dělá blázny. Chce, abych otročil na zámku? Skopčákům?

„Tak co?“ zeptal se Dienst a Jindřichovi došlo, že to myslí naprosto vážně.

Drak si odfrkl. Jeho hnědá hlava na něj tázavě pohlédla a na motorce se zalesklo světlo. Dienst se s úsměvem na rtech vydal k zahradě. Jindřich skoro otevřel ústa, aby zařval: Zapomeň, že bych pro tebe hnul prstem! Nejsem takovej zbabělec jako ostatní, co si nechaj srát na hlavu. Ale protože se jeho ústa neotevřela, pochopil, že je rozhodnuto. Z kolického sedláka se proměnil na kamenný chrlič kašny, který bude celý život stát s ústy dokonale připravenými a stvořenými říci NE, s ústy, ze kterých se žádné NE ve skutečnosti nikdy neozve. A kdyby ano, pro ty, kdo přišli tuhle zemi dobýt, to bude jen halucinace, vítr, který se prohnal kolem kašny a nanejvýš si smutně povzdychl.

Drak a motorka pomohli Jindřichovi přežít první měsíc. Když kolem jawy odvážel kolečka nakopané hlíny, vzpomínal na venkovské dívky a zdálo se mu, že na sedadle a řidítkách vidí otisky jejich stehen; když stál na římse oken a stříhal role tmavomodrého papíru, který se používal na zatemnění, viděl Draka, jak se pase za ohradou, kterou mu během prvních dvou týdnů stloukl za zámečkem. Výhled do krajiny ho uklidňoval: viděl statek, stodolu, ve které si hrával jako kluk, a to mu dodávalo sílu přemýšlet, jak si to s Dienstem vyřídí. Sledoval, jaký na zámečku panuje režim, obhlédl si únikové cesty a v kuchyni ukradl nůž, se kterým kuchař krájel zvěřinu.

Jednoho dne na konci září stála na obzoru temná stěna mraků, jako by někdo rozboural hráz rybníka a tma se na okamžik zastavila předtím, než se vylije na kopce a údolí. Na okraji mraků ještě pořád plál měsíc – až se mraky přesunou nad zámeček a zatmí všechno v údolí, vyvede Draka a vrátí se pro motorku; tátu i Josefa schová v šachtě u Mratína a po lese pohází odřezky zvěřiny, aby pobláznil psy.

Chce to jen odvahu. Bude myslet na holky, které znal, a na jejich rozzuřené táty s brokovnicí v ruce.

Měsíc ještě zářil, mraky se valily jako popel sopky, která musí vyplivnout všechen hněv. Kuchyňský nůž se mu pod košilí třásl jako krátký meč, se kterým běhal jako kluk po dvoře mezi slepicemi s plechovým hrncem na hlavě a hrál si na české krále.

V ústech cítil hořkou pachuť a potil se po celém těle. Netopýři mu zmateně přelétali nad hlavou a mračna zakryla měsíc v okamžiku, kdy minul kašnu. Teď už věděl, že to dokáže. Motorka stála v průchodu hned u vchodu. Chrliče otevíraly ústa; vytékala z nich čirá, pramenitá voda, která se za chvíli zbarví tmavou a těžkou vodou nebes. V údolí nesvítilo jediné světlo, zatemnění proměnilo českou krajinu v dokonalou pustinu.

A pak uslyšel motor. Nejdřív ho napadlo, že je to jen zvuk, který se mu ozývá v hlavě, modlitba, kterou si mysl přeříkává v těžké hodině, ale zvuk neutichal, naopak se zdálo, že sílí; ale v temnotě před sebou neviděl jediné světlo, a tak si pomyslel, že začíná bláznit jako táta.

Byl dvacet metrů od stáje, když se přelud objevil před ním – hranatá černá krabice pohybující se přímo k němu. Teprve v tom okamžiku mu došlo, co se stalo; auto jelo celou dobu předpisově se zatemněním ve světle měsíce, a když měsíc zašel, řídil ho posledních sto metrů Vlach, který znal cestu nazpaměť.

Měl jen pár vteřin na to, aby se skrčil za kašnu. Potom auto zastavilo, motor zhasnul a zvuk motoru konečně utichl; v hlavě mu vířilo nekonečné šumění.

Dveře zámečku se otevřely; uslyšel kroky a ve světle vycházejícím ze dveří spatřil vysokou ženu, která vystoupila z auta. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, že je to Dienstova sestra. Ležel ve stínu kašny a proklínal sám sebe a všechny zbabělce světa.

Ráno si Liselott osedlala Draka a vyrazila na svou první projížďku k Lešanům.

Kapitola první: Jamníci

Koruna břízy se nakláněla nad zasypanou grafitovou šachtu u hranice vojenského prostoru; Aleš se zády opíral o kmen a nohy si natáhl na prkno přitlučené k větvím. Cesta k zámečku se dělila na dvě části – tu v prostoru postavili z kamenných desek. Říkalo se, že to jsou náhrobní kameny z bývalého lešanského hřbitova tak tvrdé, že je kameníci ani nemohli roztlouct. Za hranicí prostoru pokračovala betonovými panely, které se jako kostky domina táhly mezi kopřivami a diviznami a před zámečkem uhýbaly ke Kolicím.

Na horním konci cesty u zámečku zastavil žlutý bagr; dělníci se rozcházeli domů. Mezi chlápky, kteří dostali od Wittlichové práci, byli Alešův i Renatin táta – konečně se uklidnil a přestal opruzovat, prohlásila – a na druhém konci cesty se na okraji Kolic objevila skupinka asi deseti lidí. Kluci se na pár dní vrátili ze Španělska a s očima navrch hlavy vyprávěli, jak si v komuně užívají; slunce, kuřivo, chlast a pohoda. Dneska vzali Španěly na výlet k pásmu; ruce ukazovaly na místa, kde stávaly lešanské statky a prsty opisovaly trajektorie dělostřeleckých salv. Zdálky připomínali karavanu obtěžkanou mnoha poklady. Bořek nesl dvě flašky čúča, na hrudi se mu houpal dalekohled, černovlasému klukovi za ním poskakovala na rameni šedivá krysa a průvod uzavírala dívka s modrým pramenem vlasů a klecí se žlutočerveným papouškem. Aleše napadlo, že napřesrok se objeví s žirafou, velbloudem nebo alespoň ochočeným lvem.

Mezi větvemi viděl, jak Bořek vrazil obě lahve Kabelkovi a rozběhl se k bříze. V sandálech se mu běželo špatně; cesta byla kamenitá, a tak poskakoval ze strany na stranu, jako by přeskakoval vlny v potoce. Na gymplu spolu psávali do školního časopisu příběhy o vodních indiánech; seděli v Krumlově na lavičce zámecké zahrady s flaškou šumavského bylinného a před nimi se rozkládala obrovská silueta otáčivého divadla. Po škole spolu rok brigádničili v second handu, jenže pak se dal Bořek dohromady s touhle partičkou. Aleš ho dokonce vídal i se Švecem, který je jako kluky pořád mlátil a buzeroval.

„Aleši!“ zavolal Bořek.

Aleše nejdřív napadlo, že si vyzkouší, jestli je v koruně vidět, ale pak si řekl, že by to bylo trapné. Před lety si s tátou vyšli na výlet a tady u šachty si hráli na schovávanou; schoval se nahoře mezi větvemi tak dobře, že ho táta nemohl najít. Postával bezradně dole a křičel: Aleši, kde jsi? Aleš zatajil dech, a teprve když se táta otočil, aby ho hledal jinde, seskočil na zem. I dnes se mu dlaně otiskly do mechu, když se dotkly měkké, dýchající země.

„Renata říkala, že jdeš na zámek za Wittlichovou.“

„Dávám dohromady výstavu o prostoru. Klára tu dělala spoustu fotek.“

„Holky říkaly, že si našla ve Španělsku kluka a na mámu peče, tak o ní radši moc nemluv. Hlavně si nemysli, že ti Wittlichová dá něco zadarmo; táta s ní měl nějaký kšefty a řekla si o nehorázný prachy. Co noviny? Vzaly tě?“

„Ne.“

„Je to banda debilů – ty fotky byly výborný. Děláš někde?“

Aleš zavrtěl hlavou.

„Nechceš s náma vyrazit do Španěl? Renata říkala, že by ráda jela. Víš co, stav se, budem u laviček, koupili jsme víno.“

„Možná přijdu,“ slíbil vyhýbavě.

Tak Renata chce vyrazit do Španělska. Vždycky chtěla cestovat: ale proč mu nic neřekla?

Noční déšť vyplavil pod zkroucené hrušky armádu šneků; u příjezdové cesty se válela rozlámaná prkna a vpravo se táhly řady stavebních buněk. Za chvíli zaťuká na dveře a Wittlichová se mu vysměje. Myslíte, že vám Klářiny fotky půjčím zadarmo? Necháte je pojistit? Máte sponzora?

Když se dveře otevřely, znovu ho překvapilo, že Wittlichová není Kláře vůbec podobná – Klára měla rovné černé vlasy, zato její matce visela kolem hlavy svatozář nazlátlých vlasů, která obepínala pravidelnou tvář. Její hlava mu vždycky přišla nehybná a obrovská, jako jedna z kamenných soch Velikonočního ostrova navlečená v černém pleteném svetru a tmavých plátěných kalhotách.

„Dobrý den, já jsem Aleš Hadrava. Připravuju výstavu a přišel jsem vás poprosit o pár fotek, které tady dělala Klára.“

Najednou si vzpomněl, jak mu školní zubařka před lety vrtala zub s tak sadistickým potěšením, že skoro omdlel. Stála nad ním s vrtačkou v ruce a potměšile opakovala: Víš, co toho musela vydržet tvoje máma, když ji tvůj táta přivlík do týhle pustiny? Tak tu sebou nesekni, hrdino. Měl strach se k ní vrátit, a tak bloumal po Krumlově s oteklou tváří a z ordinací ho vyháněli s tím, že s pojišťovnou Garant nemají smlouvu. Skončil u Wittlichové. Za její slušností už tenkrát cítil strašnou sílu.

„Hadrava… Nepracuje pro mě váš táta?“

„Pracuje.“

„Klára o výstavě ví?“

„Loni jsme se o tom bavili a byla pro. Jenže je ve Španělsku.“

„Nebyl jste u nás někdy?“

„Ne. Jsem z Mratína. Ale jednou jste mi vrtala zub.“

Na chodbě se pořád ještě vršily řady obrovských krabic. Sehnul se, aby se zul, ale prohlásila, že je tu tolik prachu a bláta, že si může boty nechat. Chodbu pokrývalo zohýbané a prošlapané žluté linoleum a ve vzduchu se vznášel těžký vodnatý zápach plísně, i když – a určitě se mu to nezdálo – se odkudsi zezdola šířilo pronikavé aroma vonných tyčinek.

V obrovské hale dostal sklenici vody s rybízovou šťávou. Za vysokými okny se blížil soumrak, ve kterém světla kolických chalup blikala jako světélkující řasy. Z tohohle okna skákali jako kluci ven. Bořek sestrojil létací stroj; dva obrovské listy lopuchu, které si nechal na zádech přilepit k ramenům izolepou. Stoupnul si k oknu a křičel: Aleši, vyfoť mě, jsem motýlí muž!

Teď tu po létajícím stroji nebylo ani památky. U okna stál hnědý psací stůl a všude po místnosti se válely papírové krabice, balicí papír, igelitové tašky a srolované koberce.

Rozpovídal se o výstavě. Práci fotografa v Krumlovských listech nedostal, ale ozvali se mu ze správy Šumavského národního parku z Vimperka. Má vybrat asi padesát fotek. Dává to dohromady, ale oficiálně ještě není nic schváleno, takže…

„Líbí se vám tahle fotka?“ přerušila ho.

Na zarámované fotografii se lesklo tmavé auto jako z filmu o Al Caponem a za autem se tyčil bílý dům, který rozhodně nepřipomínal tmavé ulice Chicaga.

„Docela hezký kontrast… i ten stín.“

„Chodil jste s Klárou na gympl, viďte? Neměl jste ve škole výstavu fotek?“

„Měl. Ale nebyly to žádný superdíla.“

„Kláře se líbily.“

„Jak se má?“

Okamžitě se otočila k oknu, a jemu neušlo, že se kousla do rtu. Nemám se na Kláru ptát. Najednou si zase připadal jako v ordinaci – marně se snažil najít pohodlné místo v křesle, které patří zubařské ordinaci, a proto se mu to nikdy nepodaří. Bílý kelímek na vypláchnutí – jeho sklenička – ležel nešikovně po jeho levé ruce.

„Pojďte za mnou.“

Schody do věže zámečku, kterou z údolí fotil nejmíň stokrát, mu zavrzaly pod nohama. Místo portrétů slavných předků visely na zdi zarámované fotky krajiny kolem Kolic a Hoškova – na jedné z nich stálo asi pětileté dítě v holínkách, košili a roztrhaných kalhotách na cestě za vsí a hledělo do soumraku. Šedivé mraky se proti němu zdvihaly jako obrovské vlny a osamělý strom v rohu fotky připomínal lodní příď.

Wittlichová otevřela těžké masivní dveře vedoucí do věže a Alešovi se zatajil dech. Nikdy neměl ateliér, ale kdyby si ho mohl vysnít, vypadal by přesně takhle. Velká bíle omítnutá místnost s jednoduchým stolem, židlí, hromadami fotografického papíru, vyřazeným sítotiskem a matracemi v koutě. Dokonalý úkryt nad krajinou, kterou znal nazpaměť. Na stole leželo pár kreseb – dělala je Klára? Může se na to zeptat? – a krabice s fotkami: ohromné nákladní lodě na obzoru před rozlehlou pláží, ponurá jeskyně nad ulepenou říčkou, černovlasý kluk stojící na cestě u nějakého háje. Nejspíš olivového, napadlo ho, když se podíval zblízka. Klára toho ze Španělska musela posílat tuny. Takže není pravda, co se říká; na mámu rozhodně nepeče.

„Přestěhovala jsem jí všechno, samozřejmě se hrozně naštvala. Chtěla zůstat v Hoškově. Povídá mi: Mami, ty ses úplně zbláznila, na co nám bude tahle stará barabizna?“

Z police nad oknem vytáhla jedno z podlouhlých alb v tmavém modrém sametu a podala ho Alešovi.

„To si řadila Klára?“

„Ta určitě! Všechno jsem to dělala já.“

Ani ho nepřekvapilo, že Klára fotila stejné věci jako on. Káru starého Kabelky, valník u cesty, břízu pod zámečkem. Možná jsem v její koruně, napadlo ho, ale žádný obrys při bližším zkoumání neobjevil.

„Foťák dostala, už když jí bylo šest. Vždycky si stěžovala, že jí věci z fotky mizí. Říkala: Mami, ten strom je na fotce tak mrňavej, že ho tam ani nemůžu najít.“

Starou vykotlanou lípu, která rostla asi deset kilometrů od Kolic, viděl na spoustě fotek.

„Hrála si v ní na víly, četla, že v dutině stromů váží člověk míň. Uvnitř stromů se prý věci chovají nějak jinak…“

„To je pravda. Když jsme byli kluci, starej Kabelka nám vykládal, že dutiny stromu fungujou jako magnet.“

„Kabelka…“

„Takovej potrhlej děda s kárkou, určitě ho znáte od vidění. A víte, co říkal Tolar? Že ve středověku stávaly na hranicích panství kouzelné stromy, které se nesměly kácet. Když vojáci takový strom porazili, ukázal se kříž připomínající pozitiv a negativ. Asi 15 cm vysoký a 7 cm široký.“ Zdvihl ruce, aby předvedl, jak byl podle něj kříž veliký; ale nedívala se na něj, skoro jako by ho neslyšela. Nemohl se zbavit pocitu, že ho vlastně vůbec nevnímá.

Pečlivě oddělil šest fotek, které se mu líbily nejvíc. „Vzal bych si tyhle. Ale nevím, jak to bude s pojištěním,“ řekl opatrně.

„S pojištěním si hlavu nelamte, když tak přijďte. A tohle si vemte taky – fotografického papíru jsme nakoupily tuny, Klára tu není a všechen ho nespotřebujeme.“

„Ne, to nemůžu,“ koktal.

„Co kopírka – nehodila by se vám? A rám na sítotisk? Dělal jste časopis, ne? Kláře se líbilo, že jste se do toho pustil.“

Ale to bylo před třemi roky na gymplu. Dneska s ním už časopis nikdo vydávat nebude. Všichni mají v hlavě Španělsko – chlast, drogy, slunce a holky. Před třemi lety by jí líbal ruce, ale teď se cítil skoro poníženě.

„Nevím, jestli si to můžu vzít.“

„Ale můžete. Tyhle krámy nikdo nepotřebuje a já to tu jen tahám z místa na místo. Máte na to něco?“

„Jen batoh.“

„Já vám to odvezu. Pomozte mi s tím dolů a počkejte tam na mě.“

V drobném mrholení vzpomínal, jak sem chodil s klukama vždycky, když byl správce v hospodě. Pamatoval si pach mrtvých krys a hniloby a nikdy ho nenapadlo, že se najde někdo, kdo zámeček koupí.

Jednou se schoval u rybníčku a čekal na Bořka. Vlezl si do přístěnku, kam si správce ulil prkna; jenže ho sledoval Švec, a pěkně si ho podal. Mučil Aleše, dokud se nerozbrečel a neslíbil, že sem už nepoleze. Pak mu nařídil, aby se ani nehnul, a někam zmizel. Aleš ležel na podlaze mezi prkny, polykal slzy, hlínu a prach a najednou pocítil nával nevysvětlitelného strachu. Zvedl se a vyběhl ven – právě v okamžiku, kdy se Švec přiřítil s obrovským šutrem v ruce. Šutr trefil podpěru a celá stříška se v mžiku zřítila dolů. Kdyby Aleš ležel vevnitř, bylo by po něm.

S Bořkem našli u altánku nacistickou přilbu a bedýnku s folií plnou plesnivých semínek a adresou: Lannach, Österreich. Ta semínka jsou malinkatí nacisti, prohlásil Bořek. Za války prý kuli na zámečku nějaké pikle. Všechno tu bylo stejně záhadné jako tajemný hrad v Karpatech – a nejpodivuhodnější bylo, že zámeček přežil nacisty, komunisty a dokonce se dočkal nového majitele.

Aleš naložil věci do kufru zeleného golfu, nastoupil a natáhl si nohy; Wittlichová odtáhla roztrhaný igelit, který na cestu přivál vítr, a sedla si dovnitř. Čekal, že zapne rádio, ale její ruce spočívaly nehybně na volantu. Na údolí pomalu padal soumrak. Proč nejedou? Nemohl to ticho snést a ona nejspíš taky ne, protože najednou řekla:

„Klára mi říkala, že chodíte k šachtám. Nevím, proč z nich mám takový strach.“

„Mě fascinujou.“ S klukama si vždycky dobírali holky, kterým tahle místa naháněla hrůzu. „Žili tu jamníci.“

„Kdo?“

„Odpadlíci, kteří si tu za husitů kopali díry a čekali v nich konec světa. Žili co nejdál od sebe, každý ve svojí díře a přemítali o apokalypse.“

Nastartovala a zapnula stěrače, jenže ten pravý se ani nehnul.

„Umíte to spravit?“

Nejspíš se muselo stát něco, co ho od jamníků vrátí do reality. Přestal fungovat stěrač. Vystoupil a chvilku s ním hýbal tam a zpátky jako ze zubním kartáčkem, který se místo po horní a dolní řadě zubů posouvá po bezzubém skle. Nikdy jsem se nic nenaučil, napadlo ho, a tak mě to bude do smrti pokořovat.

V tom okamžiku se stěrač pohnul. Sedl si zpátky, a zatímco po předním skle stékaly kapky, spokojeně naslouchal, jak stěrač vrže v dešti.

„Ta výstava je dobrý nápad. Klára bude mít radost. Víte, že bere drogy?“

„Něco jsem slyšel. Jede v tom už spousta lidí.“

„A vy?“

„Já ne.“

„Proč ne?“

„Asi kvůli focení. Chci vidět světlo takový, jaký je.“

„Chtěla bych vám něco ukázat.“

Vypnula stěrače, zatímco Aleš zaraženě zíral na kapky deště na předním skle. Nemůže dát kopírku a rám na sítotisk cizímu člověku. Všechno to zase vyložíme a půjdem domů.

„Koupila jsem zámeček, abych tu Kláru mohla zamykat.“ Nemohl uvěřit, že její velké rty říkají právě tahle slova. Na okamžik mu připomněla warholovský portrét Marilyn Monroe, zešedlý a smutný.

Vystoupila. Vyšel za ní do deště a dohonil ji u dveří.

„Loni v červnu se sebrala a odešla. Za dva měsíce mi volala jedna paní, že ji viděla přespávat v zahrádkářské kolonii u Krumlova… byl jste tam někdy?“

Zavrtěl hlavou.

„Projdete zahrádky a dostanete se ke skále; někdo u ní vykopal jámu. Až když jsem se podívala dovnitř, došlo mi, že si ji vykopala sama, aby měla kde spát.“

Nedokázal si představit, že Klára kope jámu, aby měla kde spát: Byla na tom opravdu tak špatně?

A já do toho začnu o jamnících, napadlo ho.

„Zůstal tam po ní spacák, taška, mapa Evropy, hromada kelímků, igelitové flašky a dva sešity fotek. Čekala jsem tam na ni celou noc – úplně zbytečně, protože už byla ve Španělsku. Když začalo svítat, došlo mi, že se už brzy objeví lidé a začnou se vyptávat, co tam dělám. Vytáhla jsem z jámy plastovou láhev, došla k potoku a drhla ji, dokud nebyla úplně čistá. V tom okamžiku jsem pochopila, že se ze mě stane jedna z těch pomatených stařen, co v igelitových taškách tahají papíry a nepořádek z jednoho konce města na druhý.“

Otevřela dveře zámečku a dala se po betonové podlaze chodbou, na kterou světlo žárovky vrhalo šedivé, pokřivené stíny.

Zastavila až u plechových dveří sklepa. Usazená špína na betonové podlaze připomínala tisícileté vrstvy uhlí. Vpravo stály pytle s oblečením, roztrhaný kožich a černé kozačky s ulomenými podpatky. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně plesnivých hub. Bedny s lahvemi byly tak zaprášené, že se nedalo poznat, jestli jsou plné nebo prázdné. Zpuchřelá prodlužovačka se zkroutila s ostatními kabely a hadicemi do neforemného klubka. Takhle bude za tisíc let vypadat nějaká stanice metra a přitom je to podzemí zámečku, kam jsem se s klukama nikdy nedostal; těžké dveře na konci chodby bývaly vždycky zamčené.

Nadešel čas dokončit výpravu z dětství.

Otevřela je naráz, zarachotily, až o krok ucouvl. Masa nepořádku vypadala ve slabém světle dvou žárovek jako vzdouvající se příboj šedivého moře pod dvěma rozpůlenými churavými měsíci. Plastové flašky, igelitové tašky, obaly od čokolád a žvýkaček, rozbitý kufr, zmačkané plechovky od fanty, dřívka od nanuků, všechno seštosované jako nábytková stěna z Jitony, kterou viděl u Bořka v obýváku – snad jen s tím rozdílem, že tady už plíseň vytvořila bílý povlak připomínající první podzimní mráz. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby se uvnitř té stěny cosi pohnulo a popadlo ho za krk špinavou, páchnoucí tlapou.

Také pochopil, co ho celou dobu na zámečku pronásledovalo – vonné tyčinky s citronovou esencí marně vzdorovaly strašlivému zápachu.

„Za týden tu jámu zavezli stavební sutí.“

Vzmohl se jen na přešlápnutí z nohy na nohu. V mokrých vlasech jí ve světle žárovek prosvítala bílá kůže. Žárovky vrhaly tak bledé a smutné světlo, jako by někdo vymačkával šťávu zelené cibule, která bude v očích jen pálit a pálit. Byl rád, že vyšli do živého stříbrného světla měsíce, i když se mu zdálo, že se toho zápachu už nikdy nezbaví.

Zavezla ho až domů. Máma stála mlčky na zápraží a teprve, když Wittlichová odjela, začala lamentovat, kam ty krámy dají. Díval se na ně stejně překvapeně jako ona: sítotisk, kopírka, věci, za které by ještě před pár lety dal úplně všechno.

V setmělém pokoji otevřel okno a na obzoru spatřil vzdalující se červená světla jejího auta. Netopýři kroužili nad Mratínem a hluboko pod nimi zely jámy, ze kterých vyhlíželi jamníci, když se konec světa střídavě jasně rýsoval nad hlavou a střídavě vůbec nepřicházel.

Kapitola druhá: Obálka

Sítotisk i kopírka se na dvoře pod igelitem válely ještě měsíc, než je přenesl na sýpku a pohřbil mezi štosy starých Ábíček a Ohníčků.

Máma stála s hráběmi v rukou u plotu, kterým se dovnitř podhrabali zajíci. Sloupky už byly úplně prohnilé – před pár lety se s tátou vypravili na nové, ani si nevzali káru. Měli strach, že je někdo uvidí, a tak to vzali přes kukuřičné pole. Doubek byl tak těžký, až se Alešovi zdálo, že mu někdo zatlouká do ramena celý strom. Do očí mu padaly těžké kapky potu, listy kukuřic ho švihaly do nohou i do tváře a něco bez ustání šeptaly.

V půlce pole se táta zastavil: Sakra, asi jsme se ztratili. Sedli si vyčerpaně na zem. Nakonec dovlekli doubek na zahradu a shodili k plotu. U řeky jim připadal rovný, ale u plotu zjistili, že to je asi nejkřivější dub, který kdy v Čechách rostl. Dodneška se válel v trávě za kůlnou.

Proč s tím něco neudělám? napadlo Aleše. Už stokrát jsem se na to chystal, a nakonec z toho vždycky sešlo.

„Nechápu, jak jsem tu mohla vydržet tak dlouho,“ řekla máma najednou.

Odmalička si myslel, že sem patří, ale přišla z roviny od Mělníka a dodnes se jí stýskalo po úrodné půdě. Tady byla její zemí písčitá půda zahrady a hlína otíraná z holínek. Když se zastavila v předsíni, bzučení včel nad záhony utichlo. Každý její pohyb se dotýkal kuchyně i zahrady. Když zjistila, že nemá cibuli na vaření, jako by ji zároveň už sázela, trhala i krájela. Věděla, kdy vyraší první listy, které může dát do polévky.

„Víš, co jsem včera slyšela v obchodě? Kociánovou chválil chlápek, co jí vozí maso. Má s ním románek. Taková stará rašple…“

Mluvila s ním nebo sama se sebou? Slova létala dírami v plotě jako neviditelní motýli. Kdyby táta plot opravil, možná by jim rozuměl. Přišlo mu jí hrozně líto, jak tu stojí v černých šatech, které si vzala na Klářin pohřeb.

„Pojedu s tebou,“ rozhodl se najednou.

Na talířku vedle kredence našel zažloutlý pytlík čaje. Nechtěl si brát nový, máma by si myslela, že zbytečně rozhazuje. Na stole ležely složenky, které nezaplatila – další důkaz toho, jak se jim nevede. Sáhl po hrnku, byl upatlaný, stejně jako její oblíbený hrnek s maceškami. Nikdy v životě ho neviděl špinavý. Přestala se o všechno starat. A já ji podporuju. Nic pořádně neumím.

O moje fotky nikdo nestojí.

Stoupl si k oknu, zatímco stála před zrcadlem a bez hnutí se v něm pozorovala. Z otevřených oken vlály bílé záclony jako závoje tisíce nevěst a po ulici se ke škole, u které čekal autobus, trousili místní v černých kalhotách a sukních.

„Nikdy ses s Klárou nekamarádil,“ řekla.

„Dělala dobrý fotky.“

„S Wittlichovou je lepší si nic nezačínat. Ty krámy ti přivezla jen proto, že bude něco chtít.“

Doufala, že si to Aleš rozmyslí a zůstane doma? Nakonec ve skříni vyštrachali sako a kalhoty po tátovi. Před zrcadlem si připadal jako strašák v zelí, nastříkaný černým sprejem. Mají tyhle hadry vyjadřovat smutek nebo pohrdání?

„Povezeš s sebou foťák?“

„Jo. Proč se tam chystá celej Mratín, když je Wittlichová z Hoškova?“

„Wittlich se narodil tady.“

„Co dělal?“

„Právníka. V Kanadě se prej chytil.“

Další táta, který to vzdal; vyměnil okraj vojenského prostoru za lesy, hory, jezera a bobry, vyjížďky na kánoích a sníh, ve kterém se stopy zvěře třpytí jako kousky skla.

Sotva vyšel z vrátek, prohlásila Kramlová: „Celej táta.“ Nikdy nechápal, proč lidé tyhle věci říkají – má taková hláška mámě udělat radost? Nebo konejšit její zatrpklost?

Autobusem nikdy na pohřeb nejel. Parkoval na návsi vedle bývalé školy, ve které jednou za měsíc ordinovala obvodní z Krumlova a jednou za čtrnáct dní jezdila stříhat místní jedna mámina známá z Kolic. Tu a tam někoho střihla do ucha, ale i tak se našli lidi, co jí za to zaplatili. Aspoň nedřela jako máma v prázdné závodní jídelně, kde musela brzo ráno vytírat, umývat okna, přerovnávat stoly a pak se zase vléct osm kilometrů zpátky za každého počasí.

Našel místo vpředu, protože máma vzadu v autobuse sedět nechtěla, zavřel oči a snažil se nemyslet na to, že je Klára po smrti.

„Prej to byla sebevražda,“ ozval se někdo za ním.

„Kdepak, zapletla se s Arabákem. Co je to taky za lidi? Starej Wittlich měl peněz jako slupek a Wittlichovou nenapadne nic lepšího, než si koupit zámeček. Co tam bude dělat? Sama? Holka prej byla v jednom kuse zfetovaná.“

Pamatoval si velké černé oči zírající na svět zpod kapuce kožené bundy. Všechno z ní vždycky dokonale mizelo za tím, co měla na sobě, jako by její oblečení byla ta nejlepší skrýš. Přijdou její kamarádky? Nebo učitelé? S Bořkem byli jediní, kdo s ní dojížděl na gympl. Nastupovala v Hoškově, zdravili ji, někdy odpověděla, někdy ne. Možná už tenkrát nevěděla, co se s ní děje. Překvapilo ho, že do Španělska odjela mezi prvníma. A zklamalo, že se kamarádila se Švecem.

U vrat hřbitova čekal Bořek, který se jako jediný vrátil ze Španělska. Opodál postávalo pár holek, které si pamatoval z gymplu. Hlouček místních, babky, které nevynechají jediný pohřeb, a za nimi skupinka lidí, které nikdy neviděl.

Máma se zařadila k místním. Ve vzduchu byla cítit nervozita, typická pro chvíle, kdy se ve vsi objeví někdo cizí. Nebude to pohřeb, na který se ještě za pár let bude vzpomínat se slzami v očích: To byla ale krása, spíš se odbyde otázkou: A víte, co si vzala na pohřeb svý dcery?

Aleš byl rád, že nechal foťák v pouzdře. Něco z té nálady proniklo i do světla, leželo nad hřbitovem jako povlak na shnilém dřevě. Vlhký, šedivý, deprimující.

Renata čekala u vrat hřbitova, na sobě měla černý rolák a sukni. Překvapilo ho, že je tu taky; Wittlichovou považovala za vypočítavé monstrum, které mámě sebralo zámeckou zahradu.

„Už vím, jak se to stalo,“ chrlila ze sebe Renata, sotva ji vzal za ruku. „Klára se chtěla vrátit domů. A ve Španělsku ji před nádražím srazilo auto. Dvanáctýho.“

Večer před čtyřmi týdny, kdy si byl na zámečku pro fotky a kdy mu Wittlichová přivezla kopírku. Ten podivný večer, kdy se díval na netopýry…

„Půjdeš k Wittlichové na zámeček?“ Její ruka byla teplá a voněla jako vždycky – vůní jeřabin.

„Proč?“

„Pozvala pár lidí.“

„Já vás tam svezu,“ nabídl se Bořkův táta, a tak Aleš ani nemohl říct ne.

Auta na polní cestě popojížděla, otáčela se a troubila jedno na druhé, jako by všichni byli rádi, že po chvíli ticha můžou zase dělat kravál. Autobus se s mámou na předním sedadle vracel do Mratína.

„Proč chceš, abych tam šel?“ zeptal se Renaty.

„Wittlichová hledá někoho, kdo by s ní jel do Španělska. Po Kláře tam zbyly nějaký věci. Když se zmíníme, že jedeme taky, vezme nás s sebou.“

„Musím se jí na to ptát zrovna teď?“

„Musíš, nebo pojede bez nás.“

„Chceš vidět komunu?“ zeptal se rovnou.

„Jo.“

„Dobře. Počkej tady.“

Pozůstalí seděli kolem kulatého stolu, oteklé ženy s rozcuchanými vlasy a muži v tmavých oblecích se sklenicemi bílého vína. Nic v nich nepřipomínalo Kláru – nikdy je s ní neviděl.

Pozdravil a vrátil se na schodiště.

Olejomalby i skici ležely dál na podlouhlém stole a na linu se táhly skvrny od barvy, kterých si předtím nevšiml. Wittlichová stála u okna, rudé slunce trčelo mezi mraky na samém okraji Šumavy. Nad údolím se chystal k přistání špinavý soumrak, v jeho středu se rozplýval chomáč kouře a zakrýval hrušky u cesty. Sirný zápach páleného uhlí, umělé hmoty a plastů pronikal dovnitř. Vychází ta špína jenom z Kolic, nebo má člověk pocit, že to stoupá z každého kousku země, který vidíme?

Oči měla zarudlé pláčem a obočí černé jako hedvábí, na kterém se rozmazalo čínské písmo. Má si sundat sako? Ukázat, že smutní jinak než ostatní?

„Jestli hledáte někoho, s kým byste jela do Španělska, pojedeme s vámi. Renata Kotasová taky.“

Nepřítomně přikývla.

Vybral si tu nejmíň vhodnou chvíli – vzduch, světlo i ticho patřily mrtvým. Přesto slyšel, jak zašeptala:

„Když ztratíte někoho, koho jste miloval, tak první, co vás napadne, je, že vás to zničí. A to je vlastně v pořádku. Máme žít dál, jako by se nic nestalo? To přece nikdo nedokáže, ne?“

Rozpačitě si prohlížel zmačkané papírové kapesníky vedle popelníku. Obrysy sochy z Velikonočního ostrova se rozpouštěly, tmavý těžký kámen dlouho vypadal, že drží pohromadě, a najednou z něj byly vrásky, rozdrolené záhyby a písek sypající se z očí.

„Děkuju. Moc vám oběma děkuju. Dám vám vědět do konce týdne. A tohle jsem našla, když jste odešel.“ Podala mu obálku.

Vyšel ven a na okamžik měl pocit, že vystoupil z podsvětí; po hřebenech Šumavy běželo poslední sluneční světlo.

V ruce mu zašustila obálka; uvnitř byla černobílá fotka.

To jsem já, uvědomil si překvapeně.

Ve čtvrťáku přijeli z výletu na Bezdrev přiopilí na kraj Krumlova a vydali se nazdařbůh městem. Bořek se Aleše vyptával na jeho novou slečnu. Samozřejmě si vybájil historku o tom, jak je to s ní úžasné, a Bořek povídá: „Ta tvoje Marcela bydlí někde tady, ne? Ukážeš nám ji?“

„Jasně,“ vyhrkl rozjařeně.

Vydal se ke zvonku, zatímco Bořek na lavičce u dětského hřiště otevřel poslední flašku jabčáku.

„Přijdu dolů,“ odpověděla Marcela klidným, vyrovnaným tónem, jako by jí někdo oznámil, že pro ni má doporučený dopis.

Věděl, že ho čeká absolutní fiasko. Přesto se usmál a zamával k lavičce, Bořek, Klára a spol. se dekovali, protože se k lavičce blížili dva policajti. Vchodové dveře se otevřely; velké kulaté oči si ho prohlížely ve stínu obrovského paneláku. Šel vedle ní a vyprávěl o Bezdrevu, ochočených veverkách a kameramanovi, který se přivázal na stěžeň lodi, aby na vlastní oči spatřil světlo uprostřed bouře. Vykládal, když vložila desetikorunu do vozíku, a přestal, když se zastavila u beden s celerem a mrkví a jemu došlo, že ji to vůbec nezajímá.

„Budeš vařit svíčkovou?“

Položil na váhu dvě mrkve a štítek s cenou nalepil přesně doprostřed.

„Jsi opilej.“

Jo, byl opilej a nejspíš otravnej, ale chlast ho přesvědčil, že právě proto je třeba všechno ještě nějak vylepšit. Zastavila u jogurtů, postavila do vozíku meruňkový a vyndala krabičku s čajem, kterou mezitím strčil dovnitř. Zamračil se a sedl si na paletu s cukrem; rozsypané krystalky se mu začaly lepit na prsty jako bílí mravenci.

Zaměstnankyně supermarketu v plášti s nášivkou Julius Meinl zastavila v uličce a beze slova na něj upřela svůj pohled. Dívala se na něj stejně jako na balení rýže, které se rozsypalo ve skladu, prostě proto, že obal byl na několika místech potrhaný. Pravděpodobně za to mohl chlápek, který ho přivezl a vyložil z auta.

„Já vím, co si myslíte – že jsem vožralej. Ale já jen přemejšlím, proč se to všechno tak sype.“

Prodavačka sebrala papírovou krabici s cukrem a zmizela v uličce, buď aby se někam zašila, nebo přivedla ochranku.

Sáhl na polici s rumem, otevřel flašku, napil se a vrátil ji zpátky.

U pokladny ho zastavila ochranka a prošacovala mu kapsy. Připadal si jako hrdina; ještě nenadešel čas se za cokoli stydět.

Partička byla zpátky na lavičkách; Bořek zvednul láhev s vínem a zamával mu. V písku posedávaly děti v křiklavých bundičkách s plastovými hračkami v rukou. Měl chuť vlézt na kolotoč. Chtěl být přestárlé dítě a mít nárok na falešnou radost.

Rozběhl se za Marcelou.

„Promiň, trochu jsem to přehnal. Prostě jsme se opili s klukama. Co kdybysme šli někdy ven? Nemůžeš bejt pořád sama.“

„Můžu.“

„Nemáš strach, že se z toho zblázníš?“

„Ty se z toho zblázníš.“

„Jsi divná. Teda… zvláštní, chtěl jsem říct. Jak to že máš ve všem pravdu?“

„Nemám. A divná je určitě lepší slovo.“ Velké oči a světlé vlasy, které držely pohromadě dvě černé gumičky, se otočily a nechaly ho stát mezi paneláky jako v zákopu mezi nekonečnými liniemi fronty, které vedou až na obzor.

Vrátil se na lavičku. Jediný, kdo se téhle nepřesvědčivé bídě nesmál, byla Klára. A za měsíc mu ukázala tuhle fotku, na jejíž zadní stranu tužkou připsala:

Cukrový klaun

Musela ho vyfotit v okamžiku, kdy o tom nevěděl. Ale jak věděla o cukru? Všimla si jediného krystalku a došlo jí, co se stalo?

Kdysi četl o muži, který dokázal telepaticky poznat, že se ho někdo chystá vyfotit – na všech fotkách byla jeho tvář rozmazaná, protože se vždy těsně předtím, než cvakla spoušť, dokázal rychle pohnout. Ale Klára by ho nejspíš převezla.

Zamyšleně vrátil fotku do obálky.

Na kládách vedle cesty Renata fascinovaně naslouchala Bořkovu vyprávění o marihuaně, která se pěstuje na stráních hor Rif, a pečlivě skrytých marihuanových plantážích za cedrovými háji, které viděl v Maroku.

„Tak co? Pojedem?“ zeptala se.

Kapitola třetí: Peníze

Táta nikdy neměl moc peněz; jednou vyšel z krumlovské spořitelny s obálkou plnou bankovek, podíval se na Aleše, pětiletého kluka v červené čepici s bílou bambulí, a prohlásil: Tyhle prachy bysme měli co nejdřív propít. Ale když uviděl Alešův vyjevený pohled, dodal: Neboj, ono taky věčně nejde žít jako bohém. Člověk by z toho nakonec úplně zblbnul.

Před šesti lety padnul režim a ve vzduchu byly cítit šance – táta se mohl pustit do všeho, o čem snil. Během měsíce vyměnil dráhu za rádio a začal se scházet s Naďou, se kterou teď měl dva kluky – pětiletá dvojčata. Poskakovali po dvoře kolem starých pneumatik v bundách, které kdysi nosíval Aleš, a zakřenili se na něj oba ve stejný okamžik. Tohle je Jirka a tohle Tomáš, nebo je to obráceně?

Dvůr se podobal spíš vyrabovanému skladišti na kraji velkoměsta než místu za venkovskými vraty. Plaňky dalšího a nejspíš nikdy nedostavěného plotu se válely v bahně a kmeny dvou poražených mahonů se objímaly kořeny.

Naďa byla vysoká černovlasá účetní, o devět let mladší než Alešova máma, a na všechny se pořád tolik nemračila. S Alešem se snažila vyjít, i když o to nestál.

S tátou se vydali za zahradu, na louce za plotem bývalo veliké smetiště. Jako kluci sem jezdívali pro železo a potkávali starého Kabelku v roztrhané čepici a modré blůze. Připomínal přízrak Bedřicha Smetany bez brýlí, který neposlouchá nic než hudbu ve své hlavě. Z prken si stavěl boudy, ve kterých klukům vařil čaj z dešťové vody a jehličí.

Jednou se vrátili z výpravy po smetišti a našli Kabelku, jak leží na korbě káry.

Odvezte mě pryč, kluci: všude tu jsou duchové, žijou v dutinách, hranice podsvětí jsou narušený… Vyklopili ho ven, zůstal ležet na cestě, jen se odplazil do jednoho z výmolů na cestě. Jeho táta byl sedlák na severní Moravě, a tak musel Kabelka na Ostravsku rubat uhlí. Jednou to zavalilo jeho kamarády. Slyším je, všichni tam jsou a volají mě o pomoc, říkal s hlavou přitisknutou k zemi.

To byly vzpomínky na tohle místo: starý Kabelka a jeho přízraky. Teď tu bydlel táta a kouř z jeho cigarety stoupal k obzoru. Vždycky, když doma kouřil, zdálo se Alešovi, že se slunce, mraky i měsíc rodí z jeho cigaret – kolečka stoupala ke stropu kuchyně jako uvolněné stříbrné koule rozpadajícího se astrolábu.

„Pozítří jedu za klukama do Španělska.“

„Říkals to mámě?“

„Jo.“

„Jestli souhlasí, je to v cajku. Jedeš s Bořkem?“

„Ne. S Renatou.“

„To je hezká holka. Její táta je správnej chlap. Fotíš ještě? V novinách říkali, že až budeš mít něco novýho, máš to zase přinést. Fotky ze Španěl! Kdo by si pomyslel, co všechno bude jednou možný.“

„Hele tati, neměl bys nějaký peníze?“

„Aleši, nezlob se, předělávám barák. Víš, že jsem si přibral ještě jednu práci. Nějak jsem s tím nepočítal.“

„To nevadí.“ Rozpačitě sunul prsty po spoušti foťáku, jako by jediným stisknutím mohl svou předchozí otázku vymazat.

„Budeš fotit?“

„Jo, když už jsem tady.“

Táta zahodil nedopalek do trávy. Pod nohama se mu mihla vystrašená zelená ještěrka.

„Musím domů, dát kluky spát.“

„V pohodě. Vezmu to přes les a něco vyfotím.“

Díval se za tátou, jak odchází, a v hlavě mu zněla věta, kterou z hlavy jen tak nedostane: Musím domů, dát kluky spát.

Nad místem, kde postával táta, se ještě vznášel obláček kouře. A pořád cítil tátovu vůni, stejnou, jako když mu bylo pět a potřeboval si dokázat, že vyšplhá na obrovské hory, kterými byly jeho kolena.

Ráno se ještě naposledy vydal k zámečku, chtěl udělat pár fotek. Ve vzduchu visel ledový vzduch a mraky se po nebi táhly jako dlouhé bílé šípy. Chytil se větve břízy nad grafitovou šachtou, aby se vyhoupl nahoru, a v tom mu někdo dupnul na prsty. Před očima se mu zatmělo; zařval a svalil se do trávy.

Světlé špinavé vlasy si Švec česal na pěšinku; měly stejnou barvu jako jeho vyšisovaná vojenská košile, ke které nosil maskáče a kanady. Strašlivě smrděl, jako celá jejich rodina. Jeho táta dělal v Krumlově soudce z lidu, přišel ze severu, kde párkrát dorazil k soudu úplně namol, a tak ho komunisti uklidili sem. Nikdo ve vsi se s ním nestýkal, občas ho vídali, jak se ožralý motá na okraji prostoru nebo se po setmění plazí ulicí a proklíná Mratín. Umřel těsně před listopadem, jeho manželka, brýlatá šedivá učitelka, týden po něm.

Švec byl jedináček a po rodičích zdědil polorozpadlou zříceninu, kterou před rokem prodal, a pak pár měsíců frajeřil v Krumlově. Jako kluky je tahal dovnitř a vytahoval se, co všechno si doma dovolí. Z kredence vytáhl ulepenou flašku rumu a dal ji kolovat. Pak vylezl na skříň se smradlavým oblečením a předváděl, jak skáče na postel: Skákejte taky, nebo vás seřežu! Aleš nikdy nezapomněl, jak se v tom strašidelném domě stmívalo. Světlo za okny se rozkládalo na pruhy tmy a oni v nich tonuli jako podmořské rostliny chvějící se ve studeném proudu.

Byl o pět let starší a jeho oči vypadaly, jako by kůži kolem nich přetřel slabě žlutou barvou; pohlcovaly světlo a zpátky vracely kalné přítmí. Aleš tušil, že je schopný si ho v nějaké ošklivé chvíli pěkně podat. Záleželo jen na těch pichlavých nažloutlých očích, jestli v něm vidí někoho, koho využije nebo zmlátí.

„Kam jdeš?“

„Za Bořkem.“ S Bořkem se proti němu vždycky cítil silnější.

„Tak maž k tomu šmejdovi a tady nevočumuj. Tu tvoji držku ti stejně jednou zašlapu do kedluben,“ prohlásil Švec a vrátil se k otlučenému renaultu, zaparkovanému u cesty pod zámečkem.

Na odpoledne si Aleš nechal návštěvu u babičky ve Zbytinách. Prodělala ošklivou chřipku, a tak se o ni starala teta, se kterou moc nevycházel; jako kluk jí honil po zahradě slepice proměněné v bizony. Pomalu usrkávali čaj a oba se přitom tvářili, že to nějaký jiný synovec prováděl nějaké jiné tetě.

Babička jen pohnula hlavou a kývla na židli u postele.

„Sedni si tady.“

Byla to její oblíbená židle, možná i proto, že se jí celý širý svět scvrkl na výhled na tuhle židli.

„Babi, povídej, co jsi dělala, když jsi byla malá!“

Babička mu kdysi vyprávěla, jak jim komunisti sebrali koně, a jak na ni kůň vždycky kýval hlavou, když procházela kolem ohrady, která patřila státnímu statku.

Dnes vzpomínala, jak balili věci z kostela do slámy a schovávali je po půdách okolních vesnic. Včera slyšela v rádiu vyprávění nějaké ženy ze severních Čech o tom, jak sedláci rozřezali celý oltář na kusy, poschovávali ho po staveních a po letech dali zase dohromady, a litovala, že je to taky nenapadlo.

Zůstala sama ze tří sester a dvou bratrů. Ten nejmladší to dotáhl až na lékárníka v Bechyni, ale pak náhle onemocněl a zemřel. S tím, že jí sebrali dům, koně a rozstříleli vesnici, se už nějak smířila, ale při zmínce o bratrově smrti se vždycky rozplakala.

Za mlada bývala pěkná čertice. Nesnášela, když jí někdo říkal, co má dělat. Otec po ní chtěl, aby si vždycky, když přijde z pole, umyla ruce. Ještě teď, když o tom mluvila, prskala a každá bublinka, letící z jejích úst, byla okamžik jejího života, kdy musela něco udělat proti své vůli.

Za její hlavou na polštáři viděl knihovnu přeplněnou starými knihami, řadami křesťanských ročenek Lidové demokracie a starými časopisy o pletení naskládanými v papírových krabicích. Nejúžasnější ale byly dvě krabice starých fotek. Všechno mu na nich přišlo dokonalé, hlavně to starodávné světlo – celé hodiny by se vydržel divit, proč lidi tenkrát neběhali venku a nefotili a nefotili.

Na nejstarší fotce byla babička jako dítě s jedinou panenkou, kterou kdy měla. Panenka vypadala strnulá jako oběť strašlivé katastrofy, která se odehrála v panenkovském světě. Třeštila oči a černé vlasy se jí na hlavě kroutily jako ostnaté drátky, deroucí se ze zákopů vykopaných v hlavě. Babička panenku svírala, jako by ji právě zachránila život. Obě vypadaly nešťastně, babička měla také mírně vytřeštěné oči a nezírala na fotografa, ale kamsi do prázdna. Panenka byla celá v bílém, ale měla černé boty, stejně jako babička.

Na fotografii ze školní třídy se děti tísnily po čtyřech v tmavých lavicích podobných prádelníkům. Černovlasá holčička s copánky držela v první lavici malou černou tabulku, na které bylo dětskou rukou krasopisně napsáno: Lešany. V koutě visela mapa světa a vzadu obraz klokana, který k mapě otáčel hlavu, jako by chtěl zjistit, jak vlastně vypadá ta Austrálie.

Fotka celé rodiny před obrovským stohem sena; hospodář stál úplně vpravo v klobouku a bílé košili a ženy měly na hlavách šátky. Vypadaly obrovské a statné jako Renata, a muži slabí a vyzáblí, téměř průsvitní. Už před lety se ptal, proč nosili bílé košile i na pole. Babička říkala, že bylo pracné je barvit a chlapi je nosili třeba i naruby a někdy si pod vesty nasazovali falešné límce.

Jediné, co po Lešanech zbylo, bylo pár fotek. Když vracel krabici na místo, všiml si, že jedna fotka zapadla mezi knížky – táta jako kluk v tmavé bundě a ohrnutých holínkách. Beze slova ji odložil stranou.

„To je táta, když mu bylo šestnáct. Vypadá jako ty, nemyslíš?“

Nechtěl se o něm bavit a ještě jednou se naklonil nad babičku. Tváře starých lidí ho vždycky fascinovaly, vykukovaly z šátků a zpod klobouků jako jamníci. Kolik konců světa vlastně prožili? První světová, druhá světová, znárodnění, kolektivizace, Rusové…

„Tady máš na cestu do světa,“ řekla a zpod peřiny vytáhla pětistovku.

Před Bořkovým domem parkovala zbrusu nová bílá dodávka; Bořkův táta stěhoval firmu z Krumlova do Prahy, koupila ji pobočka anglické firmy. Ráno odjížděli, brali s sebou i mladého Tolara; nakládali počítače, tiskárny, oblečení i flašky s okurkama a nakládanýma houbama – nebudou zbytečně rozhazovat, nakládané houby jim v Praze zadarmo nikdo nedá.

„Časem bysme se mohli podívat i do Anglie. Anglicky něco umíš, ne? Táta by tě vzal,“ nabízel mu Bořek.

Bořek bude jednou tátovi strašně podobný; na paletu s cukrem by si jen tak nesedl. Osud by ho před takovou situací vždycky uchránil – osud nebo jeho táta.

„Tak tě Renata vytáhla do Španěl. Ta vždycky dostane, co chce, že jo?“

„Dá se to tak říct,“ připustil Aleš.

„Jen ať si nemyslí, že je život v komuně něco extra. Pár dní se ti to líbí, než pochopíš, co je to za verbež. Hrajou si na komunu, a přitom je nejvíc zajímá, kolik máš v kapse a o kolik tě můžou pumpnout. Byl se mnou kluk z Třeboně, sehnal si práci a ostatní ho úplně vysáli. Nejdřív se vytahujou, jak se fajnově bydlí v jeskyních, ale jak si někde pronajmeš byt, máš je do večera v obejváku i se smečkou psů. A všechno patří všem, hlavně tvoje prachy, jídlo a chlast. Holku ti nechaj na pokoji, aby až pochopíš, že to nemá smysl, mohli prohlašovat, že to s tebou bylo dobrý a že jsi fajn kluk.“

Aleš se usmál.

„Čemu se směješ?“

„Nepůjčil bys mi aspoň dva tácy?“

„Jasně že jo, ty vole.“

Ten večer se tak hezky opili! Vyrazili s flaškou šumavského krajinou a vzpomínali na první čundr. Aleš nikdy nezapomněl, jak z Otavy stoupala pára a osamělé stromy na krajích luk a polí postávaly před tmavým pozadím lesů. Řeka se pletla mezi stromy jako nitka mezi prsty při hře, které holky na základce říkaly přebírání. Stáli nad Otavou a od Šumavy viděli přilétat volavky; ustoupili a schovali se mezi stromy. Volavky přistály na břehu, chvilku se procházely v mělkém ohybu chráněném rákosím a pak pomalu a klidně vzlétly, skoro jako by uměly kráčet nebem.

Tenkrát došli až k soutoku Otavy s Volyňkou: žádná hranice vojenského prostoru jako kolem Olešné, jen dvě divoké, svobodné řeky položené v krajině jako dvě tisícovky, které měl konečně v kapse.

Kapitola čtvrtá: Jindřich, jaro 1943

Bedny s nápisem Lannach Österreich přivážel vychrtlý a věčně zamračený Rakušák. Nazdvihl plachtu, do úst si nacpal hrudku tabáku a s rukama v kapsách přihlížel, jak jednu po druhé vykládají. Během Velikonoc dorazily z Krumlova nákladní vozy s hliněnými květináči všech rozměrů a barev – některé tak obrovské, že by se do nich daly zasadit celé stromy.

Za vozy zůstávala na cestě k zámečku dlouhá a hluboká stopa, která se plnila vodou. U cesty seděla Liselott a soustředěně kreslila obrys ropuchy, která trčela jako bahnem obalená hrouda na okraji kaluže. Jindřicha nikdy nenapadlo, že Němci zaberou Sudety, aby tu malovali žáby, motýly a květiny. Ruka jí po papíře letěla a prsten vykládaný zeleným kamenem připomínal tělo vážky, která jim za stodolou usedala u rybníčku. Když dokreslila, vyvedla ze stáje Draka, cosi mu pošeptala a vyrazila na vyjížďku údolím. Večer se zavírala ve věžičce – i přes nařízení o zatemnění nechávala některé noci okno osazené jen sítí proti komárům – a když vylezl na strom, viděl, jak u stolu vybarvuje zvířata, která si přes den nakreslila, nebo stojí s paletou barev před ohromným plátnem. Čechy se jí pod rukama měnily v rozlehlou krajinu podobnou hnědému moři a koně připomínali nákladní lodě, táhnoucí se hrbolatou krajinou v měsíčním světle k nekonečným útesům lesů.

Od Olešné až k zámečku kopal zavodňovací kanál, který na jižní straně vedl po okraji jejich pozemku. Vlach stál nad ním, vyhrožoval, že si to s ním vyřídí – nejspíš kvůli své prababičce – a fotil práce den po dni. Liselott dohlížela na vykládání beden s květinami: maakie, parotie, Humboldtova vrba, dokonce i čínské liány. Zatímco svíral hrubou násadu krumpáče, podrobně líčila, jak promění českou krajinu – proutí vrb se bude proplétat se stonky rákosu a květy budou přelétat z jedné koruny do druhé. Tento podzim napadají naposledy na hladinu listy stromů určených k zániku a voda Olešné je odplaví do Severního moře.

Přijížděly zástupy Němců z Bavorska a Rakušanů z Lince. Vodila je k výkopům a nabírala do hrsti hlínu, kterou Jindřich vykopal; v její ruce připomínala zešedivělý prach. „Před tisíci lety tu jedni Slované vyvraždili druhé. Cítíte tu nenávist? Krev a krutost? Tohle není zem, ale rytina, kterou rozryli tisícem mečů; po staletí tu na trávu nepadá rosa, ale slovanská krev. Až Vůdce zvítězí, stromy tu porostou do nebe jako v Německu, které má nejkrásnější a největší lesy světa. Jistě víte, proč dobýváme Ukrajinu – jde o přístup k ropě z Kaspického moře – ale Vůdce pak hodlá ukrajinská města srovnat se zemí, celou Ukrajinu zalesnit a proměnit v největší prales vzácných rostlin a divokých zvířat na světě. Po Německu to bude druhá země světa, která bude chránit vlky.“

Během pár týdnů posázel zahradu souvislou řadou skleníků, které se za úsvitu leskly jako obrovské pláty ledu. Pařeništní okna se svážela z celých Čech a některá se kvůli orchidejím vybavovala i speciálními rohožemi na stínění. Orchideje ale nakonec na zámeček nedorazily – rozhodli se je poslat na nějaký zámek v Rakousku.

Vyznačené cestičky vedly kolem rozkopaných záhonů a kličkovaly mezi výkopy, hromadami hlíny a nově postavenou dílnou, ve které nařezal stovky prken na police. Kdykoli Liselott prošla kolem, elektrizovala ho; z hlavy mu vymazala všechny povolné venkovské holky. Světlé vlasy měla sčesané do copu zdobeného chmýřím jako žilkami zlata. Nadával si do hlupáků – kdyby musela, zlikvidovala by ho bez mrknutí oka. To ona byla vlkem, který bude obývat obrovské prostory Evropy, neomezeným pánem rozkopaného a znovu se rodícího kontinentu, chráněným a svobodným zvířetem.

Napětí, ve kterém prožil další roky, ho stravovalo – v zimě čtyřiačtyřicátého dostal zápal plic. Když se uzdravil, byl Dienst na frontě a Rusové nezadržitelně postupovali vpřed. Liselott se přestěhovala do hotelu na krumlovském náměstí, ve kterém se ubytoval dívčí oddíl Hitlerjugend. Dívky byly pobledlé a uniformy na nich povlávaly jako šedivé pavučiny; říkalo se, že se šijí z bramborových natí. Z podloubí na rohu náměstí zíral do oken, za nimiž spala Liselott, a spřádal horečnaté plány o tom, jak ji bude bránit proti Rusům a unese k moři, zatímco dívky pochodovaly po náměstí a zpívaly hrdé nacistické písně, protože Vůdce měl i nadále osud světa v rukou a zprávy z bojišť nebyly víc než ruská propaganda.

Partyzáni pronikali z lesů od Jihlavy až do okolí Krumlova. Říkalo se, že v jednom stavení ukradli dva budíky; jeden byl natažený, a když začal na lesní cestě zvonit, dostali strach a rozstříleli ho na kousky. Pak chvilku zkoumali ten druhý a pro jistotu ho rozstříleli taky.

Jejich hlavním úkolem bylo vypouštět lihovary. Údajně měli wehrmacht připravit o pohonné hmoty, jenže wehrmacht líh jako palivo nepoužíval. Skutečným důvodem bylo nezpomalit pohyb Rudé armády, protože kdyby vojáci narazili na lihovar, nedali by se do pohybu, dokud by ho nevypili do poslední kapky.

Zámeček osiřel. Místní se vrátili domů a Němci se rozutekli. Nadešel čas vyzvednout si mzdu za roky otročiny.

Mraky stály na nebi jako šedivé záplaty a slábnoucí slunce svítilo na bílé kvítky napadané na zemi. U hromádky slámy ležela rozmlácená prkýnka bedny, kterou tu ještě neviděl. Možná sem Rakušák vozí bedny dál a nepřestane, dokud na zámečku neuvidí ruskou vlajku a zemljanky vykopané mezi stromy. Zpod slámy vykukovala zápalná šňůra a proplétala se mezi skleníky. Kráčel za ní a přemýšlel, kdo ji sem položil. Drak se vydal za ním – kýval přitom hlavou, jako by si nad tím lámal hlavu stejně jako on.

Za skleníkem se objevila Liselott; v ruce držela páčidlo a tvář měla umazanou od hlíny. To, co považoval za kvítky, byly její na kousky roztrhané kresby.

Popošla k Drakovi a pohladila ho po hlavě; zařehtal radostí, že ji vidí.

Zápalné šňůry se táhly mezi skleníky, stromy, keři a záhony, které vykopal. Nikdy neviděl tolik dynamitu, ani ženu, která brala dynamit do ruky stejně samozřejmě jako zahradní nůžky. Krabička sirek se jí v druhé ruce zaleskla, jako by z ní už vyšlehl neuhasitelný plamen. Představil si, jak stromy létají vzduchem a na hlavě mu přistává zpopelnatělý včelí úl nebo doutnající sojčí hnízdo.

Mraky se na nebi proměnily v šedivé nálože – zápalnou šňůrou byl osamělý paprsek u samotného okraje nebes – a na šňůře, která mu u nohy vyčnívala ze země, seděla velká černá moucha.

Sklonil se a začal ji vytahovat ze země.

Upustila páčidlo, vytáhla pistoli a zamířila mu přímo na hlavu. Pro ni to byla přezrálá tykev, jejíž kůra za pár dní stejně praskne. Okamžitě pustil šňůru a narovnal se. Mávla pistolí k Drakovi; má ho odvést domů, mrzelo by ji, kdyby se tak krásnému koni něco stalo.

Vydal se k domovu.

K zámečku letěli v úplném tichu dva modrásci: nejspíš se chtěli podívat, co dělá ruka, která je klidně a vyrovnaně kreslila v denním světle a vybarvovala za noci. Ticho hloubilo v krajině hlubokou studnu, neotáčel se, jen čekal, kdy se ozve výbuch. Klapání Drakových kopyt se drželo při zemi stejně jako vlaštovky zbarvené sluncem do modra.

Táta stál v kuchyni a držel v ruce slánku, ze které se sůl sypala na podlahu – malé kopečky se mezi vlnami prken vršily jako bílé ostrůvky vystupující z moře.

„Co to je?“ zeptal se popleteně.

„Náš kůň.“

„Ale my nemáme koně; máme králíky, slepice a čápy!“

Nejspíš jsem zešílel jako on, pomyslel si Jindřich. Všechno, co dělám, jsou první příznaky té zatracené nemoci.

„Drak je tady! Tati, je tu Drak!“ křičel Josef a skákal kolem koně. Devítiletý kluk, který se s tetou stará o hospodářství i tátu, se kterým to jde z kopce. „Kam jdeš?“

„Pro motorku.“

„Můžu jít s tebou?“

„Zůstaneš s tátou.“

„Svezeš mě potom?“

„Ne. A do večera nechoď k zámečku.“

A pak se v tichu, které mu teď připadalo ještě hrozivější než předtím, vydal zase zpátky.

Vlach byl rychlejší než on – na nádvoří stál vůz přehozený plachtou, pod kterou spatřil obrazy, svícny, nádobí, vázy, knihy a nářadí, jako by se s vozem chystal na krumlovský jarmark. Právě vyjížděl z brány a Jindřich si na poslední chvíli všiml brokovnice, jejíž hlaveň trčela z postranice a mířila přímo na něj – kdyby se rozhodl vůz zastavit, účty za prababičku se mohly srovnat.

Motorku ale Vlach nechal na pokoji. Jindřich oprášil sedadlo a nastartoval. Směs benzinu a oleje voněla jako mošt. Když otočil hlavu, viděl, že vedle něj na kraji lesa uhání muž na červené jawě ve stejném koženém kabátě – muž, který se rozhodl vykonat věci, k nimž on nikdy nesebral odvahu. Přejel hranici pozemků a příkop, který vykopal – voda smíchaná s blátem mu vystříkla do tváře a muž i s motorkou zmizel v hlubinách země.

Kolem šestiboké kašny na krumlovském náměstí už nikdo nepochodoval. Holubi se před motorkou třepotali jako šedivé praporky a vraceli se na kamenné schody. Rafičky na věži kostela se choulily jedna ke druhé a ukazovaly za pět dvě.

„Chceš holku?“ zeptal se děda na recepci a automaticky natáhl ruku. V rohu salonku seděly u otlučeného kulečníkového stolu dvě ubohé bledé děvky podobné mrtvolám a listovaly časopisem; nejspíš marně hledaly uniformy amerických vojáků, aby zjistily, na koho se vrhnout a nad kým ohrnout nos. Na pultu stál otlučený, nejspíš už dávno odpojený telefon. Za starcem visely na háčcích klíče od pokojů s kovovými přívěsky a v dřevěných přihrádkách ležely dopisy přikryté prachem.

Nad schodištěm visela rytina krumlovského zámku a pod ní se na schodech válely roztrhané německé noviny. Dělalo mu dobře, že může šlapat po německých slovech a obrázcích Říše; jeho podrážky je měnily v černobílé bláto.

V duchu si spočítal dveře a okna a na konci chodby zastavil před nažloutlým štítkem s číslem 128.

V dokonalém tichu se nikde neotevřely jediné dveře. Hotel mrtvých. Možná je Liselott tak šílená, že až otevře dveře pokoje, spatří rozlámaná prkýnka a šňůru od dynamitu narvanou pod kobercem. Podlaha se před ním nadouvala, jako by se pod ní plazila houba nebo vodnaté bahno stoupající z hrobů.

Otevřel dveře. Na okamžik měl pocit, že se ztratil ve tmě, stejný nával zmatku, který zažil tu noc na zámečku, kdy se Liselott objevila poprvé. Pak oči přivykly tmě. Dívenka okolo patnácti, drobná jako osmileté dítě, ležela bez hnutí na sloupkové posteli. Ruce měla natažené kolem těla jako mumie a v jedné z nich držela něco černého, nejspíš zbraň. Dveře za ním cvakly. Z koupelny vyšla druhá dívka a slabé světlo žárovky zaplavilo pokoj jako světlo úsvitu. V ruce držela ručník a bez hnutí ho pozorovala. Teprve když zdvihla oči, pochopil, že má nejspíš horečku. Po pokoji se válely batohy, boty, prádlo, obvazy a mapy a dívky mu připadaly jako hadrové panenky, které po vydrhnutí na příliš hrubé valše ztratily barvu i tvar a jejich kůže se proměnila v látku.

Vrátil se na chodbu a zkusil vedlejší pokoj; byl prázdný, uprostřed ležely poházené matrace, které se někdo pokusil zapálit. Došel k oknu, odsunul zbytek zatemňovacího papíru a spatřil Liselott; čekala v podloubí na ženu, která ze všech sil táhla velkou koženou tašku a něco na ni křičela.

Seběhl salonkem. Po starci zůstaly klíče od pokojů a po holkách popelem posypané plátno. Dohnal ji v první ulici, která vedla z náměstí k Vltavě. Na sobě měla tmavě zelený kabát, vysoké jezdecké boty a v ruce svírala koženou brašnu; Němka se odevzdaně belhala za ní. Nejspíš ji vůbec nepřekvapilo, že ho vidí. Zoufalství ji donutilo zdvihnout oči a vyslovit pár slov:

„Kaplitz. Mein Bruder. Der Zug.“

Cestu do Kaplic znal, jezdíval tam s tátou na trh; byla dost dlouhá na to, aby si to s Liselott vyřídil.

„Wir fahren nach Kaplitz,“ řekl. Němci prchají před Rusy a my jim pojedem vstříc.

„Aber die Fahrstrasse ist verstopfen.“

„Ich habe mein Motorrad.“

Poslechla, nebo si tak její výraz vyložil, když jí z ruky bral brašnu a stavěl ji na chodník. Beze slova si za něj nasedla.

Hned za Krumlovem odbočil z hlavní silnice, na které Němci pálili válečnou výzbroj – vítr proti nim hnal kouřící začernalé plátno polního stanu – a za Krumlovem zamířil k lesu. Kola motorky drtila šišky poházené na pískových cestách. Bezvýznamné statky kolem cesty, jejichž jména znalo sotva pár místních, nabývaly významu důležitých strategických bodů. Kde se armády zastaví? A co se stane, až se zastaví? Bude na jedné straně Československa Rusko a na druhé Amerika? Rozdělí nás na dvě země?

V chladném vzduchu přicházejícího jara se na obzoru objevila formace letadel a přelétla jim nad hlavami. Projížděli kolem polí, luk a samot rozházených po kopcích porostlých vřesem. Minuli opuštěný statek, před kterým ležela mrtvá kráva podobná hromadě vytěžené rašeliny. Lesními cestami nad Přídolím a Věžovatými Pláněmi mířili ke kaplickému nádraží, pět kilometrů severně od Kaplic. Nakonec se rozhodl vrátit na hlavní silnici. Byla opuštěná a uprostřed žel obrovský osamělý kráter o průměru asi pěti metrů a stejně hluboký, napůl na cestě a napůl mimo ní, jako by pilot bombardoval čáru, která ji odděluje od louky. Připomněl mu příkop, který kopal – i na jeho dně se hromadila voda.

Zastavil u ohrad, které na kraji borového lesa postavil nějaký místní sedlák.

„Der Zeit.“ Celou dobu přemýšlel, co řekne a náhle si vybavil, jak jeho boty šlapaly po německých slovech. Měl chuť se jimi opájet.

„Der Zeit und das Platz,“ řekl a rozesmál se.

„Was?“ vyjeveně na něj zírala. „Wir mussen nach Kaplitz fahren!“

Vzrušilo ho, že z něj konečně má strach. Všechno se stalo jen kvůli tomu, aby ji dostal na kolena.

Chytil ji za rukáv zeleného kabátu, ale vysmekla se mu. Oběma rukama do ní strčil tak, až spadla do trávy.

„Ich nehme dich.“

„Nein!“

„Aber ja,“ řekl. „Hier und jetzt. Mich und dich.“

Položil jí prsty na kůži na krku. Přišla mu stejně rozpálená jako kůže sedadla. Sunul je dál. Byla v tom příchuť neskutečna, která říkala, že se tohle nemůže dít; bránila se, ale cítil v sobě nadlidskou sílu. Sáhl pravačkou dopředu a pochopil, že je to ruka obrovského těžkého stroje, schopného rvát kusy krajiny, který se sápe po dobyvatelce Země, a oba vědí, že má v zádech vítězné armády, a to mu dodává ohromnou sílu. Tohle je der Kleinkrieg, dokonalé pokoření jednoho člověka druhým.

Sevřel ji oběma rukama a posunul dál do trávy. Líbila se mu představa, že se dostanou pod květy kopretin a heřmánků, pod květiny, které tu rostly vždycky a růst tu budou i za tisíc let.

„Die Wucherblume,“ řekl se smíchem. „Die Lebensreform.“

Dostanu ji až na zem, včely začnou pomateně kroužit kolem jako popletená letadla, která vyletí ze tmy nad cizí území, poblázněná obratem války stejně jako já. Chodidlem pravé nohy mu proběhla křeč, ale sotva vydechl, odezněla.

„Die Erde,“ nabral do dlaně trochu země a vzpomněl si na její slova. „Die Blauterde.“ Cítil její pot a vůni, prsa měla kulatá a pevná; jeho ruka patřila na ně a nikam jinam. Jsem nejsilnějším chlapem na světě, silnějším než Hitler i Führerprinzip. Protože já jsem to nové zvíře, kterému tahle země patří – jako patřila mému dědovi.

Svobodně budu žít dalších tisíc let v kopretinách, které přerostou největší lesy Sibiře, džungle Amazonky a zahrady všech dobyvatelů světa.

„Ich ficke dich,“ zašeptal a jeho vlastní dech zněl jako plynový kahan, který někdo zapálil kilometry odsud; plamen ale vyšlehl tady, v jeho těle.

Měl ji pod sebou, sunul se po ní jako břečťan, bránila se ze všech sil, něco křičela…

A vtom uslyšel zahrčení; nejdřív ho napadlo, že mu vychází z hrudi, že se plíce nadouvají a srdce praská, protože nezvládne nadlidský výkon. Na okamžik povolil sevření. Liselott ho udeřila do břicha a do slabin, až se mu zatmělo před očima.

Mezi stébly kopretin spatřil na obzoru vojenské auto. Moje ubohá nemocná hlava vidí další přelud, napadlo ho, jenže vzápětí na obzor vyskočila dvě další, podobná ropuchám z jejích obrázků.

„Tady máš zvířata z Ukrajiny. Rozkoušou tě na tisíc malých Němek.“ Na chvíli zapomněl mluvit německy, ale její velké, vytřeštěné oči všechno pochopily.

„Keine Fickung,“ dodal.

Zklamaně vstal. Zíral na roztržený rukáv, jako by nedokázal najít souvislost mezi svou rukou a rozpáranými švy zeleného kabátu, ze kterého trčely černé nitě. Pokusil se ji pohladit po vlasech, ale uhnula hlavou. Na krku jí zůstalo přilepené stéblo trávy a v očích se leskla jeho divoká, zamračená tvář.

Mezi nimi a kolonou na obzoru ležel asi půl kilometru vzdálený březový lesík. Zatímco se kolona pomalu sunula vpřed, přidával plyn a modlil se, aby se nějaké vozidlo neoddělilo a nebylo u lesíku dřív.

Zelený kabát se rozběhl mezi břízy a buky, musel ho znovu sevřít a přitáhnout k sobě. Měděné kapradí kolem ní vlálo jako závoj a začernalé bláto pokrývalo zem. V očích se jí leskl hněv, opovržení a strach.

„Hier. Und dort,“ ukázal na místo v trnkách, za kterým se třpytila hladina lesní tůně. Mezi stromy se jako kusy bílé rozstřílené vlajky proplétali bělásci. „Eine Uhre.“

Přikývla, pochopila, že motorka je její jediná šance a ztratila se mezi stromy.

Vyrazil ke koloně a na otevřené cestě zpomalil. Euforie ho přecházela a měnila se v podrážděnost a zklamání. Slunce měl proti sobě a na okamžik si připadal jako kovová antilopa blížící se ke smečce lvů kráčejících sebejistě vysokou travou. V čele smečky rozeznal nákladní auto, které se sunulo asi padesát metrů před ostatními. Nepátrá po stopách ostatní zvěře; hledá nástrahy lovců.

Miny.

Náklaďák zastavil a kolona se k němu pomalu přisunula. Za druhým a třetím vozem spatřil hranaté obrysy děl. Z vrzajících dveří vystoupil ramenatý voják v uniformě, kterou nikdy neviděl. V obličeji byl tak špinavý, že si Jindřich v prvním okamžiku pomyslel, že ho někdo bičoval po tváři; ve skutečnosti na ní zasychaly stružku potu a špíny. Otlučený samopal na levém rameni připomínal kříž, který nesmí ani na okamžik sundat. Jindřich si vzpomněl na obrazy křížové cesty, které s tátou vídal na mši v lešanském kostele.

Za vojákem vystoupil další, stejně vysoký muž; řidič zůstal v kabině.

Voják se samopalem něco zamumlal a ten druhý k Jindřichově překvapení promluvil česky:

„To je tvoje motorka?“

„Jo,“ prohlásil hrdě.

Rus se samopalem znovu něco zadrmolil; ukazoval na motorku. Čišela z něj zvláštní, hluboká zachmuřenost, kterou ještě u nikoho neviděl. Hlaveň samopalu se na okamžik zaleskla, potom se ozvalo zaklení v ruštině.

„Co říká?“

„Říká, že každý Rus, který by měl za německé okupace takovouhle motorku, by byl zrádce.“

„Jak to myslíš?“

„Poslali tě napřed, co?“

„Ne! To není pravda!“

„Myslíš, že nás oblafneš?! Pomáhal jsi Němcům.“

„Bojoval jsem proti nim.“

„Jo? A jak?“

V Jindřichových představách byl odpor proti Němcům jasný – šel na Diensta s nožem a skoro znásilnil Liselott. A celou dobu všechny Němce a kolaboranty nenáviděl.

Jenže to nikomu nevysvětlím, napadlo ho s neúprosnou logikou, která mu na rtech vykouzlila ledově chladnou kapičku potu. Proto mi tahle chvíle připomíná křížovou cestu – protože vím, co bude na jejím konci.

Voják vytáhl z kapsy cár papíru.

„Tady to máš černý na bílým. Kolik jsi za ni dostal?“

V rukou drželi samopaly, zírali na motorku a mávali cárem papíru. Měli právo vidět svět tak černobíle, jak chtěli. To právo jim dala tahle válka stejně, jako jemu dala právo srazit Liselott k zemi a sahat jí na prsa.

„Nikomu jsem ji nepronajímal. Sebrali mi ji, sakra! Copak je těžký to pochopit?“ zakřičel zoufale.

Důstojník prohlédl motorku a uvelebil se na sedačce. Smrděl tak, že měl chuť srazit ho na zem a zašlapat do bláta.

„Co je na tom papíře?“ zeptal se Jindřich, aby získal čas.

„Píšou tu, že se Čechům v Sudetech připojení k Říši zamlouvá. Podporují Němce a zdarma nebo za nízký pronájem –“, zdvihl oči, aby Jindřicha upozornil, že to je rozhodně jeho případ, „půjčují vše, co německá armáda potřebuje. Diverzní akce jsou řízeny z Londýna a nemají mezi obyvatelstvem podporu. Atentát na Heydricha drtivá většina obyvatel odsoudila,“ předčítal voják znaky azbuky, které Jindřichovy připadaly roztahané po papíru jako černé šlápoty.

Na sedačce se vystřídal další voják; posouval se po ní a hlavní samopalu vrážel do vyčištěné kůže.

„Je tam dost nafty?“

„Jawy nejezdí na naftu, jezdí na směs oleje a benzinu. Musí se ředit dvacet pět ku…“

„Na benzin se tě nikdo neptal. Co miny? Jsou tu?“

„Nejspíš ne.“

„Jestli to nevíš, tak si nastup a radši drž hubu.“

Nasoukal se do kabiny a voják ho vmáčkl na řidiče. Náklaďák vyrazil vpřed a Jindřich si až po chvilce všiml ve zpětném zrcátku, že kolona stojí na místě.

Blížili se k březovému hájku, kde vysadil Liselott. I když se mu z místa, kde byl kráter, zdálo, že jede proti Rusům do kopce, teď měl pocit, že cesta opačným směrem také nelogicky stoupá. Na úrovni lesíku řidič uviděl kráter a zastavil. Mlčky vystoupili.

Viděli ji, pomyslel si s hrůzou, jinak by tu neslídili.

Vážky se třpytily mezi stromy jako zelené oči, které se diví, proč do děr v zemi nasázeli místo ovsa miny a místo kos přitáhli zrezlé samopaly.

„Ty nevíš, proč tu jsme?“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Tak to jsi byl Němcům úplně na hovno.“ Teprve v tom okamžiku Jindřichovi došlo, proč tu postávají jako kamenné sochy; v řevu kolony by letadla neslyšeli.

Když se ohlédl, na okamžik to vypadalo, jako by vozy vyklíčily na úpatí kopce. Kolem cesty se rozvalovaly uschlé kravince a slunce se třpytilo v pavučinách našitých na pámelnících a trnkách.

Když se kolona dala znovu do pohybu, uslyšel zvuk, který dobře znal: červená jawa se mihla vedle náklaďáku a než zmizela za ohybem cesty daleko před kolonou, napadlo ho, že voják, co na ní sedí, ví, že na tuhle motorku si žádná mina nepřijde.

Zvědavé děti, které i přes zákaz rodičů vyrazily ven, postávaly na chodníku kaplických ulic, zatímco náklaďáky duněly po dlažebních kostkách. Místní vyvraceli tabule s německými nápisy a vytahovali české vlajky. Muž v holinách pálil na dvoře oblečení, nejspíš tu řádil svrab a jiný chlápek zakopával velké desetilitrové sklenice s medem – s krumpáčem v ruce to vypadalo, jako by je doprostřed záhonů sázel. Nejspíš se dozvěděl, co se říkalo o Rusech – že mají duté uši a najdou všechno, co se schová v domě.

Větší část kolony se zastavila na kraji města, Čech s ruskými vojáky pokračoval na náměstí. Jindřichovi ukázal místo na korbě náklaďáku a vojáka se samopalem, který ho měl na starost. Byl to asi třináctiletý chlapec, s vlasy ulíznutými na stejnou pěšinku, jakou si česal Josef, a v uniformě, která mu kupodivu padla.

Pot Jindřichovi zaplavoval oči jako vosk, ale chtěl se dívat – najednou toužil žít jen proto, aby viděl tohle představení.

Viděl uříznutou ruku, kterou za řevu raněného odnášeli pohřbít do vedlejší ulice; raněné, které vynesli na čtverec trávy mezi domy; starší ženu, která je pustila domů a dokonce jim přinesla brambory a zeleninu; měděný kotel, pod kterým rozdělali oheň a začali vařit polévku; majitele domu, se kterým se nepohodli a z jehož ložnice vyhazovali peřiny a deky, aby přikryli raněné; deset mužů, kteří se vrhli na obrovské sklenice medu.

Po hodině zavládla neuvěřitelná letargie, jako by celý oddíl upadl do hypnotického spánku; možná dorazila zpráva, že se dnes velitelé z oslav už nevrátí. Někteří si zuli boty a svalili se do trávy nebo se zády opřeli o kola náklaďáků, jiní se jako bezradné děti vydali kousek po jedné z vedlejších ulic a pak se vraceli zpátky. Drželi se v malých skupinkách jako hrozny zabláceného vína, které urodila suchá zem. Jakýsi muž zapomněl schovat jízdní kolo; zatímco se držel řídítek, Rusové na něj ze všech stran křičeli: Davaj mašinku! U ohně zůstal jediný voják, který marně volal na ostatní, aby přinesli dříví, a neustále plival, takže kolem ohniště ležel kruh šedobílých plivanců podobný povadlému věnci.

Probudil ho kopanec do žeber. Výřezem z korby probleskovaly hvězdy podobné zrnkům písku, vloženým do obrovské temné pánve. Kluk byl pryč; se samopalem na rameni nad ním stál Čech v ruské uniformě a podával mu pomačkanou cigaretu. Táhla z něj slivovice a na tvářích se mu leskly mastné fleky.

„Jsi vodsud?“

„Ne. Z Lešan. Táta je nemocnej. Máme krávy a…“

„Jdi domu, posero. A jestli se naučíš azbuku, nepřijdeš o mašinku,“ kývl spokojeně a vydal se s cigaretou mezi osvoboditele města.

Na vlhkých listech v březovém háji ležela tma. Kmeny bříz se tyčily proti němu; mezi kapradinami viděl její stíny a otáčel se za každým šramotem. Lehl si na zem mezi kořeny stromů a utěšoval se tím, že přežil. Přímo nad ním visel jako velká nažloutlá bomba měsíc.

Nocí se rozstříklo zlaté světlo – někdo najel na minu. Představoval si, jak kusy těla roztrhané v hluboké noci dopadají na zem a jak se cvrčci znovu rozezpívají.

Zavřel oči a ve tmě se objevily modré, žluté a červené paprsky. Potom zaslechl kroky. Liselott! Doběhl k cestě a zarazil se, když uviděl stíny: zástupy lidí s ranci, šedavě mihotavé postavy podobné listům, které vítr žene přes plot do sousedovy zahrady.

Když se probudil, oblaka se podobala kupám zmrzlých pírek a pampelišky rozházeným hvězdám. Vítr se proháněl v usychajících kalužích a lámal bláto na drobná hnědá zrnka. Mraky se ve vycházejícím slunci podobaly kožešině přitlučené neviditelnými hřeby k obzoru. Na druhou stranu nevedla z hájku žádná pěšina, končil hradbou trnek a loukou posetou bodláčím. V trnkách se chvěla velká pavučina plná nažloutlého pylu a její nitky vlály ve větru jako konečky zlatých vlasů.

Liselott byla pryč a napětí konečně povolilo – myšlenky se vrátily od představ k přítomnosti a jeho nohy vykročily k Lešanům. Procházel opuštěnými stájemi, stíral nánosy prachu na policích a přes tabulky skla vyhlížel ze skleníků na opuštěnou cestu. Ještě ten večer vykopal ze zahrady nálož – strom, který zakořenil tam, kde pro něj nebylo místo – a odnesl ji Rožánkovi, který před válkou dělal v lomu.

Nazítří posbíral všechno, co na zámeček nepatřilo, spálil to u zasypané grafitové šachty a vrátil se domů, aby se s Josefem napřesrok pustil do stavění nových ohrad.

Kapitola první: Krabice

Hvězdy jim pohasínaly nad hlavou a obrysy kopců bledly, jak se slunce objevilo nad obzorem. Wittlichová řídila celou noc; opakovala, že neusne a že ji řízení uklidňuje. Renata Kotasová spala vzadu na batohu, který se nevešel do kufru. Nemohla se smířit s tím, že kufr spolkla lepenková krabice a že nemíří do Villanueva del Arzobispo, ale na místa, která navštívila Klára – přes Malagu je čekala zajížďka skoro tři sta kilometrů. Když se Aleš otočil, neušlo mu, že se nad tou vyhlídkou mračí i ve spaní.

Před hodinou překročili španělskou hranici. Aleš už teď věřil klukům, kteří tvrdili, že se stopem přes Rozvadov a Saarbrücken dostanou na jih Španělska za den a půl. Rozlehlé svahy Pyrenejí, které ještě před chvílí dosahovaly až do nebes, se za nimi scvrkávaly v kulaté kopečky.

Kolem poledne se proplétali nepřehlednými ulicemi Malagy. Rozlehlá pláž byla jediným místem, na kterém se nepovalovaly igelitové pytlíky, plastové lahve, noviny, časopisy a hadry jako na okrajích měst, která viděli. Slunce se proměnilo v hořící kámen vystřelený nad hlavy.

„Vzal byste mi to?“

Táhl se s lepenkovou krabicí od silnice až pod palmu na kraji pláže, kde si Wittlichová rozprostřela deku, nasadila brýle, vytáhla minerálku a zapálila cigaretu. Kouř se zažral do šedivé kůry povadlé palmy; překvapilo ho, že palma může být tak šedivá. Po rozpáleném písku se s Renatou vydal k moři. Nebyl si jistý, jestli se nepřiženou policajti – bez horního dílu plavek se tu nikdo neopaloval.

Lepkavá voda mu obalila kotníky jako bažina, do níž někdo nasypal příliš mnoho soli. Moře mu připadalo dokonale cizí; nemělo vydávat tiché šumění, mělo pořádně vrzat jako starý, dlouho používaný stroj.

Všude kam dohlédl, leželi, stáli, pobíhali a plavali lidé. Ve vzduchu voněl olej, sůl a rybina. Za kamennou zdí se na konci pláže valily kamiony a v dálce před nimi se sunuly těžké nákladní lodě. Z téhle pláže fotila Klára přístav.

„Vážně nepůjdeš do vody?“

Zavrtěl hlavou a nespouštěl oči z Renatiných velkých, kulatých prsou. Už týden spolu nespali. Bylo mu líto, že tu stojí nahá – jako by vystavoval nesmírně krásný objekt, jehož nádhera se díky cizím očím navždy zničí.

„Není ti líto, že jsme sem jeli?“

„Ne.“ Cítil únavu z cizích světel, vůní, tváří, zvuků a slunce.

„Škoda, že Villanueva není blíž k moři. A neboj se, já se s Wittlichovou kvůli tomu, že mámě sebrala zahradu, nepohádám,“ dodala sebejistě a vstoupila do vln, pleť na zádech tečkovanou pihami. Renata patřila k moři, její předci určitě pocházeli z nějakého přístavu.

Nemohl vydržet na ostrém slunci, které se do něj opíralo jako reflektor, a vrátil se k Wittlichové.

„Klára odsud fotila pláž.“

„Já vím.“ Zdvihla ruku, ve které držela fotku, která se mu před chvílí vybavila před očima.

Cosi se mu přikutálelo k nohám; zdvihl červený míč. Černovlasý klučina, který si hrál kousek od nich, se zamračeně brodil pískem. Zastavil se a zíral na Wittlichovou; papírově bledá průsvitná žena sedící v černých brýlích a černých šatech s cigaretou v jedné ruce a fotkou pláže v druhé. Od chvíle, kdy vyrazili z Čech, se její tvář proměnila v masku. Už nikdy si s ní nepopovídá jako na zámečku. Může za to Renata?

Z davu se oddělila mladičká Španělka a zavolala na chlapce jménem, které znělo jako Savijé. Míč mu znovu vyklouzl z rukou, aby se na něj nabalila zrnka žhavého písku. Když si Aleš hrával s míčem na kraji lesa, lepilo se na něj jen smrkové jehličí. Mladičká maminka – nebo chůva nebo sestra – se usmála a odváděla chlapce pryč, i když se vzpouzel.

Chtěl se dozvědět něco o klukovi, se kterým tu Klára chodila, ale místo toho řekl:

„Byla Klára jako dítě u moře?“

„Včera jsem s ní mluvila.“

Kdesi na moři zahoukala loď. V botách ucítil zrnka písku – hýbala se sem a tam jako sluníčka uvězněná v krabičce od sirek.

„Pamatujete si, jak jsme v noci zastavovali?“

Mlhavě si vybavoval, že stáli u nějaké pumpy.

„Něco tam ve tmě šumělo – ale byly to jen květy pomerančů. Když jsem se otočila, stála u nich Klára. Říkala, že ty květy bývají úplně tiché a že musí vyrazit daleko, moc daleko. Nemám se o ni bát. Všechna bolest pomine – hlavně se nemám bát.“

A po chvilce dodala: „Jí se to snadno řekne.“

Na sever od Malagy se krajina začala propadat do kamenitých údolí a našedlé palmy ustoupily olivovníkům. Přejeli obrovský kamenný most, pod kterým se klikatil tenounký pramínek: Quadalquivir. Načervenalá půda se rozbíhala do nekonečných vrásek řádků až k okraji Villanuevy, která se halila do šedivé barvy na svahu hrbolatých kopců. Domy jako kostky cukru obklopovaly špinavou a ulepenou říčku, jejíž barva připomínala slabý čaj. Netušili, v jaké části města se nacházejí – tytéž uličky běžely zvolna do stejně stoupajících svahů, tytéž dveře s korálkovými průchody se střídaly se zářivě bílými fasádami. V uličkách vládlo hrobové ticho, nebo v nich řvalo rádio.

Místní po nich zvědavě pokukovali a mizeli v přítmí domů. Wittlichová vytáhla z krabice fotku, kterou už viděl na zámečku; mračil se na ní vytáhlý pobledlý černovlasý kluk v černém tričku a černých úzkých džínách.

„To je Ken. Jednou jsem s ním mluvila po telefonu, ale moc jsem mu nerozuměla. Podle všeho je to levoboček nějakého anglického šlechtice nebo politika. Vidíte ten stín? Není to moc povedená fotka.“ Jako by jí noční setkání s Klárou pomohlo, nezměrný smutek, který v jejích očích viděl několik posledních dní, byl pryč.

Jednopatrový dům s našedlou popraskanou omítkou, rozdroleným kamenným schodištěm a zašlými okny našli asi za hodinu. Stromy a keře na zahradě byly tak seschlé, že připomínaly solené ryby. Pokud jsou Angličané uvnitř, jistě jim nabídnou šálek anglického čaje a porozpráví o počasí. Nad krbem bude viset portrét, na který Ken nejspíš nasprejoval: Father of a Bastard.

Vlhký zápach vycházející zevnitř domu mu připadal dokonale anglický a zamlouval se mu mnohem víc než všechna vysušená bída Španělska. Ve vzduchu se vznášela vůně moře, i když leželo daleko na jihu. Po květinách v oknech nebylo ani stopy. Zvonek byl plochý bezejmenný obdélníček, zaprášený stejně jako celý dům. Čekali u dveří, přímo na slunci, které do polámaných sloupků plotu kolem zahrady pražilo jako do železničních pražců.

„Funguje to vůbec?“

Nic se nedělo, i když už zazvonil třikrát. Popelavé peří holubů, kteří poskakovali po okapu, už slunce víc spálit nemohlo. Uplynulo pět minut a dveře stále vypadaly jako zatlučené okno zvonice.

Wittlichová vzala za kliku. Zamčeno.

Taková jednoduchá a samozřejmá věc jako zkusit kliku, napadlo Aleše. Ještě jednou s ní zacloumala a pak se na něj tázavě podívala. Renata stála zamračeně u plotu v bílých šortkách a bílém tričku bez rukávů a prohlížela si něco na zápěstí.

Každá z nich si to, co podnikne, vyloží po svém – jedna chce zůstat a druhá zmizet. Přešel k oknu. Parapet byl špinavý a na jeho okraji ležel nedopalek cigarety. Vyšvihl se na parapet a kupodivu udržel rovnováhu. Okno bylo zajištěné zevnitř, přes špinavé sklo neviděl vůbec nic.

„Hoďte tam kámen!“

V jejím hlase rozeznal rostoucí paniku. Jejich cesta skončí tady – osud je dovedl k magnetové hoře se špinavými okny. Co čekali? Anglickou vlaječku, obal desky The Kinks nebo červenočerný dres Blackburnu s podpisem Alana Shearera?

Pak se v naprostém tichu dveře naráz otevřely. Stála v nich starší žena v bílém klobouku, zpod kterého proudila záplava šedivých vlasů. Na sobě měla světlé letní šaty.

V jejím pohledu nebyla ani zvědavost ani překvapení.

„This is Dana Wittlichová, Klára’s mother. She would like to collect Klára’s things.“ Napadlo ho, že se to anglicky určitě dá říct nějak jinak, ne tak strojeně – jako by mu v ústech trčel zrezlý amplion, ze kterého vylézají slabiky bez přízvuku a smyslu.

„What sort of thing?“ Hlas zazvonil britským přízvukem, ale naprosto postrádal zájem.

„Everything,“ řekla Wittlichová nedočkavě.

„I have nothing at all. Iťs over.“ Žena zavřela dveře stejně lhostejně, jako je otevřela.

„Řekněte, že se chci podívat na její věci. Řekněte, že…“ Wittlichová skočila ke dveřím a začala do nich bušit. Pak se odvrátila a nasupeně si sedla na zídku, znovu vstala a začala na zemi hledat kameny. Jeden zdvihla a podívala se na Aleše.

Zavrtěl hlavou.

Sesula se na zídku a obličej schovala do dlaní. Zavládlo ticho, jen závan vzduchu, kterému místní možná říkají vítr, se na okamžik dotkl jejích vlasů.

„Tak je to vyřešený,“ prohlásila Renata přesně ve chvíli, kdy si říkal, že to musí přijít. „Komuna je asi deset kilometrů za městem. To najdem.“

V tom okamžiku se mezi stromy na zahradě objevil vyzáblý černovlasý kluk, pohlédl k nim a zmizel za hradbou keřů, než stačil Aleš cokoli podniknout.

„Klidně jděte.“ Wittlichová ho neviděla, seděla k zahradě zády. Obličej měla úplně bledý; možná dostala úpal nebo se rozhodla všechno vzdát.

„Měli bysme tu zůstat a zkusit to ještě jednou,“ namítl. „Nejspíš to špatně pochopili.“

„Určitě.“ Hlas se jí zachvěl nadějí. „Je to jen nedorozumění.“

„Nemá to cenu; nic vám nevrátí. Vždyť jste to viděli.“ Renata už nedokázala zakrýt stopy těžko skrývaná zášti. Celou cestu se modlil, aby se tahle chvíle nikdy nestala.

„Renato, proč mě nesnášíte? Nic jsem vám neudělala.“

Asi už nemělo cenu na něco si hrát. Chvíle, ve které všem rupnou nervy, právě nadešla.

„Mně ne,“ řekla Renata ostře.

„A komu?“

Snažil se ji zastavit. „Renato! Zkusíme to ještě jednou a pak vyrazíme.“

„Řekněte mi, co se stalo.“

„Na tom nezáleží,“ prohlásila Renata.

Ani jedna z nich už necouvne. Bude tu stát a dívat se, jak si vjedou do vlasů, a pak vymýšlet dvě protichůdné varianty toho, co se stalo, a kdo, co a jak ve skutečnosti myslel.

„Moje máma se celej život starala o zámeckou zahradu. A co z toho má? Nic. Ani slovo vděku. Kdyby ji nechala bejt, vypadala by vaše zahrada jako tahle.“ Ukázala na polámané větve a keře usychající za plotem, popadla batoh a rázovala pryč.

Rozpačitě přešlápl. Měl na Kena zavolat, když ho viděl mezi stromy. Měl…

„Jen jděte. Já si poradím,“ zašeptala Wittlichová.

Podlouhlý sklad stál asi sto metrů nad olivovým hájem, ve kterém vybalili spacáky. Ve světle měsíce vyšel ze skladu černovlasý chlápek v rozepnuté košili a beze slova sáhl po Alešově prázdné flašce. Nedivil se, že prosí o vodu, nejspíš byl zvyklý na Marokánce a sezonní dělníky. Cítila se tu Klára jako cizinec nebo jí tu všechno nějakým zázrakem připadalo známé? Jak dlouho trvalo, než potkala Kena?

Láhev mu naplnil až po okraj, ale z jeho výrazu Aleš pochopil, že nechce, aby ho ještě otravoval. Velký černý vlčák s ním běžel podél plotu pod šedivými kopci a štěkal a štěkal.

Renata se nazdvihla na loktech a napila se. Kapky jí stékaly na tričko; spala bez kalhotek. Oba byli špinaví a upocení, ale sáhl jí na břicho a sunul ruku dál. Nebránila se. Měla radost, že vyhrála. Za chvilku budou v komuně –

Foukal mírný noční vánek, kupodivu chladný a příjemný. Noc voněla mořem a nasládlou vlažnou vodou. Pot hor, napadlo ho.

Byl v cizí zemi pod cizí oblohou v jejím těle. Na okamžik se přestal hýbat. Renata otevřela oči.

Pes štěkal, hory rostly, kapky potu usychaly na kůži. Světlo měsíce stálo na kmenech oliv a pátralo v šedivé popraskané kůře po místě, kudy se dostane do jemného oleje příští sklizně.

Renata se prohnula. Pokračoval, jeho pot se smísil s kapkami vody, pískem a mořem, které se jí usadily na kůži.

„Ještě,“ zašeptala, a hranice, Pyreneje, moře, Angličané, Wittlichová i Klára, všechno bylo pryč, vystřižené z fotky, na které zbylo jen Renatino žhavé, vlnící se tělo.

Kapitola druhá: Lambada

Komuna se usídlila v jeskyních nad potokem, který vytékal z guadalmenské přehrady. V kempu na druhém břehu stál taneční parket pro Němce a Angličany, kteří tu tábořili většinu léta.

Ve smečce přibylo pár psů, v módě zůstala lesklá modř, která se ve vlasech odrážela jako bouřkové mraky. Holky se slezly kolem Renaty a začaly líčit, co úžasného prožily a co se večer chystá. O Kláře nemluvily; Ken byl morous, jehož britské angličtině nikdo nerozuměl.

V prázdné jeskyni, ve které měli spát, si Aleš zalezl ke stěně, odkud viděl jen pár osamělých korun borovic na druhé straně svahu. Hlasy z údolí i cvrlikání ptáků přicházely z údolí, jako by je vysílalo zkamenělé rádio kdesi za ledovou stěnou.

Rozložil spacák a doufal, že usne, jenže musel myslet na Wittlichovou, Renatu, Kláru, tátu i na to, co bude dělat, až se vrátí domů, a v okamžiku, kdy konečně usnul, se v jeskyni objevil Váša a zařval, aby nechrněl.

Ricardovi rodiče byli tak bohatí, že mu jako dárek k osmnáctinám pronajali diskotéku na kraji Villanuevy. Ricardo tancoval s Tamarou, která používala slovesa výhradně v infinitivu s následujícím gestem: ukazováček vpřed znamenal budoucí čas, pět zdvižených prstů přítomný a palec směřující dozadu odkazoval na minulost.

S kamarádkou si první den u Alicante schovaly věci v křoví u pláže a šly si zaplavat. Když se vrátily, bylo všechno včetně peněz a pasů pryč; zůstaly jim jen mokré plavky. S jistotou, že ve Španělsku zahynou, se na pláži rozplakaly. Jenže v přicházejícím soumraku se objevil starší španělský gentleman, kterému plačící dívky na opuštěné pláži připadaly poněkud neobvyklé. Vzal je k sobě, nakoupil jim oblečení a zařídil provizorní doklady. Dívky se mu rozhodly vyjádřit vděk v jeho rodném jazyce. Poprosily o slovník, a protože neobsahoval gramatiku, pomohly si selským rozumem.

Tamařina hlava spočívala na Ricardově rameni a šeptala mu infinitivy v přítomném čase, protože její roztažené prsty spočívaly bez hnutí na jeho zadku. Ricardo tu a tam zdvihl hlavu, aby si ověřil, že místní vidí, jak se na něj holky slétají jak včely na med.

Aleš se zašil na balkoně a občas vyhlédl, co dělá Renata. Stála u baru se sklenicí koly s vínem a nepřítomně otáčela brčkem. Černé tričko zvýrazňovalo její poprsí i štíhlou postavu. Za dvacet minut se přidá k tančícímu davu, který se vlnil na Lambadu a svíjel při Get to France. Teď hledala nejsnazší cestu mezi tváře, připomínající balony napuštěné příliš horkým vzduchem.

Nikdy netancoval, a tak se radši napil místního piva San Miguel 1516; nebýt nahořklé chuti, která se zadního patra zachytila v posledním okamžiku a ze všech sil křičela: Pozor! Já jsem vážně pivo!, nikdy by neuvěřil, že se do něj dostalo jediné smítko chmele.

Třpytivá světla se míhala v pachu, který něčím připomínal zvratky, a přitom to byl jen pot, tabák a chlast. Otevřená vysoká okna vedla do tiché noci. Vyklonil se ven, aby se podíval, jestli tu žijí jamníci. Hvězdy vypadaly přesně jako shluk žabích vajíček, které jako kluk nabral do sklenice a vystavil si je na okno, než je máma vyhodila.

Až když se otočil od okna, všiml si, že v koutě sedí zavalitý kluk – jen na to, aby vypadal jako typický český pivař, měl příliš snědou pleť a příliš dlouhé černé vlasy. Zdvihl půllitr, připil Alešovi a pak už si ho nevšímal. Nespíš byl taky rád, že mu všichni dali pokoj.

Renata se objevila na balkoně; mezi prsty otáčela duhovým brčkem zabořeným ve sklenici koly s rumem.

„Nechceš si zatancovat?“

„Ne,“ řekl popuzeně.

„Promiň, že jsem se zeptala. Proč jsi tak naštvanej?“

„Nejsem.“

„Ale seš. Celou dobu to z tebe úplně sálá. Chtěl jsi tam zůstat s Wittlichovou? Vřítí se k nim a začne vykřikovat, že chce věci, který patří Kenovi stejně jako Kláře.“

„Jsou to Klářiny věci.“

„Tak to musí umět říct nějak jinak. Co se tu Ken a jeho máma o ní asi tak dozvěděli? Že je Wittlichová prachatá nenasytná ženská. A pak se objeví a první, co ze sebe vychrlí, je, že chce zpátky všechno, co zbylo po Kláře. Jsou to taky jejich vzpomínky, ne? Co když ta ženská měla Kláru ráda? Co když věřila, že je s ní Ken šťastnej a spokojenej?“

Najednou mu přišlo nefér, že jí neřekl o sklepě a Klářiných věcech. Proč měl pocit, jako by Wittlichovou zradil? Ale než stačil cokoli říct, Renata prohlásila:

„Wittlichová je jen zvyklá brát a brát.“

„Měli jsme jí to zkusit vysvětlit.“

„Není co vysvětlovat. Jestli je Ken syn šlechtice a jeho máma odstrčená konkubína, museli valit oči, když slyšeli, že má Wittlichová zámek. Vem si, v jaký barabizně tu žijou; Kenův fotr může mít přitom v Anglii klidně hrad. Na tohle měla Wittlichová myslet. Boháči si musej dávat bacha.“

„No tak má spoustu peněz. A co to znamená? Že ji budeš nenávidět? To je dost ubohý, ne?“

„Klára byla feťačka. Ubožák, kterýho obdivuješ kvůli pár fotkám.“

„Já ji neobdivuju. Jenom mám pocit, že jsme Wittlichovou nechali na holičkách. Kvůli nějaký pitomý diskotéce…“ Najednou věděl, že jí křivdí, ale už se to nedalo zastavit.

„Měla se o Kláru starat. Podívej se na mýho tátu. Jasně, že na něj nadávám. Ale vždycky, když jsem něco potřebovala, byl po ruce.“ Brčko se v jejích prstech přestalo otáčet. Možná jí došlo, že zašla příliš daleko.

„Máš tátu, kterej se na tebe nevykašlal. Já ne. Ale stejně nerozumíš tomu, o co jde,“ řekl tvrdě.

Proč jí to říká? A co jí vlastně říká? Může za to to hnusný pivo, randál nebo to, že skoro nespal?

„Vrátíme se do Villanuevy a zkusíme to ještě jednou.“

„Ne,“ řekla.

Na schodišti se objevil Váša. Renata se rozpačitě otočila, seběhla po schodech a vmísila se do davu. Doufal, že se v něm ztratí, ale její hlava vyskakovala z vln jako korálový útes, o nějž se rozbije každá vlna klidu, kterou mu tohle hnusný pivo dá.

„Hele, Aleši, nepůjčil bys mi na cigarety?“

„Nemám.“

„Něco vám za ten výlet káplo, ne?“ usmál se Váša spiklenecky.

„Jak to myslíš?“

„Neříkej, že vám Wittlichová nic nedala. Přece jste s ní nejeli jen tak zadara?“

Bořek měl pravdu; hrajou si na komunu a přitom je zajímá leda tak, kolik má kdo v kapse.

„Jdi do prdele.“ Měl chuť se pohádat a porvat – touha nechat si rozbít hubu patří nejspíš ke každý pitomý diskotéce.

„No snad jsem tolik neřek,“ vykoktal Váša dotčeně.

Možná tu ani není nikdo, kdo by mu rozbil hubu. Všichni si hrajou na andělíčky lásky. Seběhl po schodech a probíjel se davem, bylo mu jedno, do koho vrazí. „Vracím se zpátky.“

Renata postávala na kraji tančícího davu se sklenicí v ruce. Brčko bylo pryč, nejspíš ho naštvaně zahodila do koše nebo rozdupala na parketách.

„Hraješ si na dobrodince? Tak fajn, když tě to baví. Klára se rozhodla sama, že půjde ke dnu. A její máma? Nedělala nic, jen jí posílala prachy.“

Proč se musel zamilovat právě do ní? Jen proto, že se narodila ve vedlejší vesnici a vždycky se mu líbila? Když mu bylo deset, viděl ji jednou stát na kraji hřiště, velké oči vyhlížely ven, jako by do žádné hry, kterou kolem ní hrají, nepatřila. Před lety jel k ránu s kamarádem, který vyzvedával kluky ze zábavy, za úsvitu tancovala ve vylidněném sále úplně sama na Riders On The Storm.

Bude jí zírat na prsa a smiřovat se s myšlenkou, že se s ní už nikdy nevyspí. Nebo večer přileze s tím, že měl blbou náladu a nic se nestalo?

Najednou se jí v očích objevila otázka: Co se s náma, Aleši, děje? Pak modré oči zešedly, jako by si je nechala vyměnit, aby když se dívá na něj, nepřišla o všechnu laskavost a vstřícnost.

Nejspíš za to mohl chlast, horko a mastnota, kterou cítil v žaludku i kolem sebe. Udělal první krok, pak druhý. Už nebylo do koho vrážet. Na stole u vchodu stála nedopitá krabice s vínem, sáhl po ní. Byl venku, hvězdy plály nad srpkem měsíce, který plul k jihu.

Podél potoka se vydal k jeskyni. Spacák už vybalil, takže ho musel zase rovnat do batohu a nevzpomínal si, jestli mezitím nevyndal něco důležitého. Našel baterku, ale světlo bylo tak zesláblé, že vykouzlilo jen rozpadající se skvrnu. Párkrát s ním přejel po jeskyni a neušlo mu, že i za těch pár hodin tu všechno voní po Renatě. Všechno změní jako její máma, ze všeho, čeho se dotkne, je zahrada plná vůní.

Ne, vrátí se, jsou jen přetažení a nervózní. Renata to pochopí…

Hodil si batoh na záda a to gesto všechno změnilo – v batohu čekaly noci, které prožil pod setmělým nebem; byl v něm foťák, dokonalé oko, které vidělo tam, kam ostatní jen neurčitě ukazovali pomocí infinitivů.

Vydal se po břehu potoka, kde mezi karavany řvala muzika; psi mu pod lampiony zastoupili cestu a štěkali jak pominutí, takže vykročil zpátky k pěšině, která se vinula kolem jeskyní. Jsem blázen, pomyslel si, chci to vzít přes ty kopce?

Najednou si vzpomněl, jak se jednou v noci Bořek opil a přejel Krumlov. Po půlnoci vystoupil někde u Volar na osamělé železniční zastávce, kde nebyl vůbec nikdo, jen pytle s vápnem. Celou noc ty pytle nosil z jedné strany zastávky na druhou. Ve chvíli, kdy je všechny přenesl tam a zase zpátky, ve čtyři ráno, zahoukal v lese první ranní vlak a zavezl ho zpátky do Krumlova. Před školou čekal u zastávky na Aleše a vyprávěl, jak nosil pytle. Vůbec jsem nechápal, proč to dělám, ale strašně se mi přitom ulevilo. Vyprávěl to dodnes a vždycky zdůrazňoval, jak ho to tenkrát nabilo tajemnou energií.

O to jde – jít celou noc svou vlastní cestou. Potřebuje nesmyslnou, vyčerpávající námahu.

Vykročil k šedivým kopcům, obrysy keřů po stranách úzké pěšiny připomínaly postavičky přikrčené ve tmě. Kolem hlavy mu bzučeli komáři, z písku se ozývalo šustění a poprvé ho napadlo, že tu možná žijí hadi.

Po pár minutách euforii vystřídal nepříjemný chlad a víno najednou chutnalo jako nahnilý angrešt. Tu a tam zaslechl v dálce zvuk projíždějících aut, ale tlumily ho opuštěné svahy kamenitých hor. Byly popelavé, nešuměly, ani se nezelenaly jako šumavské kopce.

Pak měsíc zakryly mraky; nedával pozor, zakopl o kořen, a než se stačil čehokoli zachytit, padal jako loutka do nějaké jámy. Batoh mu nepomáhal, tlačil ho k zemi. Jáma nebyla hluboká, ale obrůstaly ji trnité keře, takže si poškrábal ruce i krk.

Hlína byla čerstvá, jako by ji někdo nedávno vykopal. Vyškrábal se ven, jenže pád ho natolik rozhodil, že si vybalil spacák a lehl si na vyvýšené místo vedle pěšiny.

Konečně budu jamník, napadlo ho.

Namlouval si, že najde cestu do Villanuevy, a místo toho ušel sotva kilometr; Bořek by to určitě nevzdal. Když se zaposlouchal do zvuků noci, uslyšel hudbu z kempu, zavrtal se do spacáku a zavřel oči.

Na kamenném můstku přes Olešnou stála Wittlichová, ale než stačil něco říct, proměnila se v Kláru. V ruce držela foťák, a i když křičela, aby se nehýbal, šel dál. Můstek mu pod nohama zprůsvitněl jako tenký papír a začal se hýbat: všude pod ním plavaly v potoce obrovské želvy.

A pak, na okamžik, než se probudil, měl pocit, že je doma ve své posteli, za okny svítá, na podlaze leží jeho školní brašna a táta se chystá do práce a dělá Alešovi snídani – z kuchyně je slyšet, jak si sedá ke stolu a Aleš ví, že může ještě chvilku spát. V tom okamžiku začalo mraky prosvítat denní světlo…

Ještě chvilku, ještě chvilku!

Otevřel oči a spatřil bledý pruh světla nad horami, který připomínal kus syrového masa. Bolel ho krk, záda i hlava a chtělo se mu zvracet. Krabice s nedopitým vínem se převrhla a vsákla do spacáku; smrděl, jako by se v něm sto let střídala parta bezdomovců.

Nazdvihl se na loktech a v nízkém keři vedle pěšiny uviděl bílého motýla; křídla měl ještě úplně zvrásněná, musel se vylíhnout teprve nedávno. Zatřepetal jimi a zmizel v trsu bílých odkvétajících vysušených stonků, které připomínaly len.

Asi za půl hodiny se dostal na rozbitou venkovskou silnici. Zastavil mu chlápek, který vezl kartony a vysadil ho ve spleti nekonečných uliček. Když se uviděl v odrazu výlohy, ani ho nepřekvapilo, že mu rozježené vlasy trčí do všech stran a tvář má zešedlou jako stařec.

Batoh se mu lepil k zádům jako špinavý usychající hadr, ne jako zvrásněná motýlí křídla; ale byl zpátky ve Villanueva del Arzobisco.

Kapitola třetí: Gasolina

V uličkách stál mezi domy ledově chladný vzduch, ženský hlas zpíval v okně dítěti a z dodávky s ovocem vyhrávalo rádio. Vzduch připomínal otevřenou troubu, ve které z křížal zbyly jen černé zkroucené hrudky.

Toulal se městem a vyčítal si, kolik vyhodil za odporné pivo. Nad víkem popelnice si vzpomněl, co vykládali kluci; v tržnici prodává ovoce starší ženská a její syn je feťák – v jeho školní brašně dodneška tahá svačiny a vždycky ti něco dá.

Proplétal se mezi bednami s hrozny vína, mandarinkami, broskvemi, banány a kříženci mezi citrony, grapefruity a pomeranči, které měly mnoho jmen: pumelo, tangelo, ugli a cedrat. Za pultem se stříbrnou váhou stála starší žena v červenočerném šátku. Řekl jen: Buenos dias señora a ona se sehnula, sáhla po ošoupané hnědé školní brašně, otevřela ji a vytáhla v ubrousku pečlivě zabalenou svačinu. Z plata přebraných jahod mu ještě podala plnou hrst. Její udřená ruka byla větší než jeho; velká zářivě rudá jahoda mu upadla na zem, a než se stačil otočit, rozšlápla ji podrážka kožené boty. Poděkoval a omluvně se usmál; sehnula se k bednám a začala z nich vyhazovat shnilé ovoce. U vchodu se otočil; stála a starostlivě se za ním dívala, jako by odcházel z domova. Zdvihl ruku a ona mu zamávala na rozloučenou. Svačinu spořádal pod dohledem dvou vyzáblých Marokánců v bílých nátělnících hned u vchodu.

Na konci ulice se k němu přidal šedivý chundelatý pes, který měl srst tak obalenou prachem, že si nejdřív myslel, že za ním běží zatoulaná ovce. Žena v sukni lemované výšivkou vychrstla špinavou vodu kousek vedle něj a vyschlá kamenitá zem ji okamžitě vsákla do sebe. Na zemi nebyla jediná stopa po louži. Možná tu louže neexistují, nedokázal si ani představit, že tu někdy prší.

Kdosi zavolal Hey!, když se otočil, poznal kluka, který včera večer popíjel na balkoně. Jmenoval se Juan a pozval ho do nízkého bílého domu asi o tři ulice dál. Z ledničky vytáhl pár piv a nechal Aleše vysprchovat.

Před siestou vynesli na chodník dědečka a krátce ho vystavili slunci. Jejich byt byl tak tmavý, jako by si ho vykutali v podzemní jeskyni. Na zdech nevisely kresby mamutů, ale obrovské portréty Franca.

„Lidi na něj vzpomínají jako na zachránce, protože tu v kopcích postavil přehradu,“ vysvětloval Juan anglicky, když viděl Alešův udivený výraz.

„Myslel jsem…,“ začal Aleš.

„Já vím, co sis myslel, ale tady v horách záleží jen na vodě.“ Na pozdrav generalissimovi zdvihl plechovku s nápisem San Miguel 1516. Aleš se zeptal, co to číslo znamená, počítal, že to bude letopočet, ve kterém nějaký Andalusan objevil španělským králům novou zem, ale Juan prohlásil, že v roce 1516 jeden bavorský kníže rozhodl, že se bude pivo vařit jen z vody, sladu a chmele; ostatní přísady – jako třeba žito – zakázal. O pivu a Francovi věděl Juan nejspíš úplně všechno.

K obědu dostal Aleš kousek nahořklé přesolené ryby. Dědeček na ně volal z ulice, vyfotil si ho, jak ze židle mává cikánům, kteří procházeli městem, aby se utábořili u supermarketu na kraji Villanuevy.

„Co Ken?“

„Inglés,“ prohlásil Juan a mávl rukou. Týkalo se to jen Kena nebo toho, že byl Angličan? Nerozuměl dějinným souvislostem, stejně jako by nerozuměl Juan, kdyby Aleš mávl rukou a ucedil: No jo, Rusák.

Juana si vyfotil u Frankova portrétu; španělský pivař a jeho mrtvý spasitel. Začala siesta, dědečka donesli dovnitř i s křeslem, bylo úplně rozpálené, skoro jim pod rukama hořelo.

Když Juan dorazil šesté pivo, nastartoval moped a zavezl Aleše k usychající zahradě; jako dárek na rozloučenou mu do ruky vtiskl lahvičku místní kořalky.

Bylo půl páté. Dům vypadal stejně opuštěně jako před čtyřiadvaceti hodinami. Jestli ho znovu odmítnou, zkusí to v noci. Nedokázal se smířit s myšlenkou, že sem Wittlichová jela úplně zbytečně. Marně pátral po nějakém orientačním bodě, který mu poslouží, až v noci poleze dovnitř. Jenže co potmě najde? Baterka skoro nesvítí. A jestli se dostane dovnitř, jak to udělá, aby si nevšimli, že tam byl? Samozřejmě je napadne, že je za tím Wittlichová.

Vlasy Kenovy matky dnes krotil šedý zahradnický klobouk s vybledlou stuhou. Ve vodově modrých očích se z Aleše stal obrys další květiny, se kterou na své zahradě nepočítá.

„What do you want?“ řekla téměř neslyšně.

„Some things after Klára. Czech things. A diary,“ napadlo ho.

„I’ve got nothing at all.“

„Please. Please.“

Možná v ní probudil zrnko zájmu. Můžou za to moje škrábance, pomyslel si, bída, která je vidět.

„The Shell petrol station. At 6 PM Villanueva. Do you understand?“

„Pumpa.“

„The petrol station.“

„Right, the petrol station. Shell. Six. I understand.“

Neusmála se, potrhaný zahradnický klobouk se otočil a přesunul zpátky do tmy jako květina, jejíž pohyby neustávají ani v té nejtemnější místnosti.

Od plastových stolků nesl vítr krabičky od cigaret, obaly od čokolád a papírové kapesníky na prostranství mezi asfaltovou silnicí a plechovým skladištěm. Otevřel dveře, pozdravil, sáhl do chladícího boxu pro ledovou minerálku a sedl si k lesklému stolu pokrytému drobky.

„Sin gasolina?“ zavolal na něj prodavač posměšně.

Jak se tu asi cítil Bořek? Prvních čtrnáct dní si skvěle popařil a pak ho to přestalo bavit – určitě nedělal scény, když oznamoval, že jede domů. Prohlásil, že jsou všichni fajn, a ať si to v pohodě užijou, možná poslední večer zaplatil všem kolu s rumem.

Na mně každý vidí, jak ostatními pohrdám, a na to se prostě nezapomíná. Renata to poznala taky.

Velké jízdní kolo s nákupním košíkem přidělaným na zadním nosiči, řízené dvěma bílýma hubenýma rukama, přijíždělo od plechových vrat skladiště. Kenovi na hlavě trčela oranžová kšiltovka a připomínala splácnutou jeřábnickou přilbu.

„Hi, man.“ Rukávy žlutého trička s kostrou ryby a nápisem No Fish zblízka odhalovaly tvarohově bílé, tenounké paže; tmavé oči zíraly z bledé a mírně pihovaté tváře, která se díky světlu mohla kdykoli změnit v nazrzlou.

Chlápek za pultem se na Kena pohrdavě zakřenil. To se mu tu sešli dva automobilisti.

„Sod off,“ okřikl ho Ken, sotva si sedl, takže tu určitě nebyl poprvé.

Pod víkem velké papírové krabice ležely igelitové sáčky plné fotek, umělohmotné krabičky s nevyvolanými filmy, pouzdro s náramky, mosazné náušnice ve tvaru mayských sluncí a sešit v tmavomodré vazbě, který Aleš otevřel namátkou někde uprostřed:

San Isidoro. Stopovali jsme v údolí. Řidič se smál, že nás čeká takové převýšení, až nám začne téct krev z uší. Samozřejmě jsem na to skočila a celou cestu si kontrolovala, jestli mi z uší neteče krev. Málem se umlátil smíchy. Nahoře nebylo nic, kromě kostelíku, který vypadal jako kousek bílého uschlého sýra. Všude jen holá pláň, marně hledáš místo, kde by ses zastavila a měla pocit, že tě země a kameny nerozdrtí; těšíš se na stín u rozkvetlých pomerančů a za fialku nebo pampelišku bys dala všechno. Nakonec zbyde vzpomínka na cestu mezi serpentinami a na to, jak si z nás řidič dělal blázny.

Okorává mi tu kůže, je z ní krunýř mořské želvy.

Želva, pomyslel si překvapeně.

„Thanks a lot,“ řekl.

„No accident. It was wicked stuff, wasn’t it, man? You know, the shit. I told her.“

Kenovy oči se leskly, Aleš měl pocit, jako by se podíval pod víko hrnce vařící polévky, ve kterém se místo mastných ok převalují drobné lesklé okamžiky – minulost dívky, kterou vlastně vůbec neznal. Jel v tom s Klárou a ještě se z toho nevzpamatoval; kdo ví, jestli se mu to někdy povede.

„I knew about something better… but how can you get it over the border, pal? You can’t, can you?“

Nejspíš mu nerozuměl. Nebo si myslí, že pro něj bude vozit drogy?

Zavrtěl hlavou. „No drugs. No deal.“

„Klára was great. Absolutely great. We get back to England. I’m telling you the stuff was wicked.“

Wicked může znamenat hnusný i skvělý – tahle zatracená anglická slova, jak si to má přebrat?

„Everyone can come and sell here. Proper stuff, not the bloody shit, you get it, don’t you? You must get him.“

Podal Alešovi kousek papíru, na kterém bylo napsáno telefonní číslo.

602 887 909. Bylo to Klářino písmo nebo ne?

„What?“

„Get him. I think he did her in, didn’t he? He had given her the bad stuff, pal.“ Smutně se usmál. Musel to tu vykládat už spoustě lidí, ale nikdo mu nerozuměl. I think he did her in, didn’t he?

Kolo si ani nezamknul, jen ho odsunul od zdi. Bylo obrovské, připomínalo kolesový parník, který nepatří do našich časů. Nasedl na něj, ani se nerozhlédl a vřítil se na silnici, jako by potřeboval ukázat všem řidičům, že mu už na ničem nesejde, protože jeho holka je už navždycky pryč.

Zmačkané krabičky od cigaret ležely pod stolem jako vypuštěné záchranné čluny. Vytočil číslo Wittlichové, automat mu sdělil, že volaný účastník je nedostupný. Vytočil druhé číslo, neozvalo se vůbec nic.

Vydal se s krabicí městem, protože doufal, že do rána najde nějakou stopu po Wittlichové.

Jestli tu ještě vůbec je.

Kapitola čtvrtá: Jindřich, léto 1948

Z bříz, které uschly za velkého sucha, padaly do trávy šedivé větvičky podobné seschlým kostem a Drak je opatrně odsouval hlavou. Od ohrady k ohradě se rozkládala tvrdá, vysušená půda. Nezbývalo než stát s cigaretou u ohrad a snít o krajích, kde svítí slunce, rachotí moře, celou noc nemrzne a nepadá těžký, mokrý sníh, který člověk odhazuje půl hodiny, než se dostane k pumpě.

Tátu přestala poslouchat pravá ruka a na konci května vyběhl ze statku a začal burcovat celé Kolice. Vstávejte, na poli je oheň! Místní šli za ním, zavedl je do lesa, sedl si na pařez a vzpomínal, jak si hrál na kováře, když mu bylo pět.

Jindřicha napadlo, že jestli neuteče, skončí jako on. Starosti o krávy a statek se mu začaly tlačit na mozek stejně jako sucho. Viděl, jak bílé mraky mizí jako fata morgána; když něco konečně začalo padat z nebe, jako vloni v srpnu, byly to tvrdé kroupy, které roztloukaly popraskanou zem. Voda mizela ze studní. Prach proměnil krajinu v kovovou desku a svahy kopců se leskly, jako by z nich někdo sedřel kůži luk a odkrojil ji na dávný kamenný podklad. Kořeny stromů se plazily zemí celé metry od kmenů a pátraly po kapkách vody v pradávných fontánách země.

Pak přišel Únor, revize národních správců, odhady usedlostí a zvěsti, že se bude celá oblast zalesňovat – vzpomněl si na Liselott a plány, které měli Němci s Ukrajinou. Sedlákům se předepisovaly nesplnitelné úkoly a jejich nesplnění se vydávalo za sabotáž, po které přicházely pokuty, soudy a vězení.

Josefovi bylo dvanáct, u ohrad trhal Jindřichovi borůvky a ještě je nosil domů, kde zkoušel tátovi upéct koláč. Nikdy nemluvil o mámě; umřela první rok války. Ve vsi se říkalo, že to byla nejlepší kuchařka v okolí a její borůvkové koláče vychvalovaly hospodyně po celém kraji.

Občas se vyptával na motorku. Koupíš si ještě nějakou? Myslíš, že si na ni taky našetřím? Ale Jindřich už o motorce nemluvil.

„Američani dojeli až sem,“ vykládal Josef. „Týden bydleli na zámečku a divili se, že je opuštěný. Zajímalo je, proč všechno počítáme jinak a jak poznáme, co je jeden metr. Víš, co je to yard? Žvejkačka, kterou si člověk natáhne od nosu až k ruce.“

Dobytek se v podvečerním chladu pásl u lesa. Zámeček byl opuštěný a po Únoru bylo jasné, že se majitelé nevrátí. Dvakrát do týdne se za tmy vypravil do zahrady, prořezal větve a přesadil květiny, které díky pramínku v kanálu z Olešné nezahynuly. O skleníky se už nikdo nestaral. Dřevěné police i skla začaly nenávratně mizet.

Josef dál vyprávěl o Američanech, sotva ho poslouchal. Nejspíš čeká, že ho něco naučím. Co mu mám říct? Když je horko, nesmíš dobytek pustit k vodě, která je ve stínu, na jaře nikdy poprvé nevyháníš v pondělí, ale uprostřed týdne, a než dobytek vyženeš, vpleteš každé krávě do ocasu červenou pentli – zlé oči si všimnou pentle a neuhranou ani jeden kus.

Za ohradou ležely rozřezané kmeny, rozdělali oheň a pálili větve. Světlo dne mu připadalo matné jako sklo staré zaprášené lahve.

Větve praskaly a plameny se šplhaly k nebi. Otočil se k horám; už žádná letadla, žádné kolony náklaďáků, jen kouř točící se na ohořelých žebrech větví praskajících v ohni. Nikdy se mu nestalo, aby nedostal holku, kterou chtěl. Měl ji povalit do trávy a udělat jí to. I teď, tři roky po válce, byly chvíle, kdy Liselott nemohl dostat z hlavy – když se otočil, viděl ji, jak sedí u cesty a kreslí modrásky.

Josef ho zatahal za rukáv. V šeru soumraku přelézaly sto metrů od nich ohradu dva stíny; Tikal, Slovák, který přišel do vsi s úkolem založit zemědělské družstvo, a Vlach, jejich starý známý. Blížili se stejně nevyhnutelně jako mračno komárů, přitahovala je sladká vůně toho, co patří někomu jinému.

„Tak sis zabral zámeckou zahradu,“ prohlásil Vlach, když došel k ohni. „Nejspíš si myslíš, že ti to projde, co? A tohle? Sotva je na zámku prázdno, dáš si sem koně?“

„Tahle louka byla vždycky naše.“

„Pomalu se s ní rozluč. A s tou chcíplou herkou taky.“ Hlas mu přeskakoval radostí. Vždycky vypadal jako člověk, který investoval do podniku, který se od počátku neměl vyvést, a instinktivně to cítí. Chlápek, který celý život prožije s pocitem, že mu na druhém konci téhle mrňavé země někdo bere něco, na co má svaté právo.

„Stejně skončíš v base. Mám ty fotky,“ dodal.

„Jaký fotky?“

„Tebe a tý Němky, jak pro ni s radostí dřeš.“ Vlach se vítězoslavně zasmál; ostatně na prababičku, která musela nad potokem nastavit břicho, se nezapomíná.

Jindřich dal do té rány všechnu sílu, kterou měl a možná s ní mohl šetřit; z Vlachova rozplizlého břicha vyrazila jeho pěst všechen dech. Ještě ho nakopl do ksichtu; z nosu se okamžitě spustila krev. Slovák otevřel ústa, zamrkal a sklonil se k Vlachovi, aby mu pomohl na nohy. Potom něco zamumlali a vytratili se do tmy.

Když se s Josefem vydal domů, vzpomněl si na Liselott a její slova o půdě, na kterou padá krev Slovanů, kteří vraždí jeden druhého už tisíc let.

Za tmy vyšel před jejich lešanský statek. Koruny stromů visely nad obzorem jako prsty, které se snaží zachytit měsíc, a keře rybízu u zdi připomínaly opuštěné zatemnělé domy. Slabé světlo padalo skrz mraky a podobalo se rozstříleným prknům v podlaze. Bylo úplné ticho, jen listy ořechu šustily nad hlavou jako větrem neustále broušené čepele obrovských nožů a pak téměř bolestivě zabučela z maštale jedna kráva a po chvilce druhá.

Zmlátil jsem chlápka, který bude nejspíš rozhodovat o tom, co se srovná se zemí a co ne.

Po půlnoci vešel do Josefova pokoje. Na stolku ležela dřevěná pistole vyřezaná ze dřeva a figurka Draka, kterou dělal táta. Černé rovné vlasy vykukovaly z peřiny jako políčko a ve světle měsíce viděl pěšinku mezi vlasy jako brázdu černé, zorané půdy. Položil na ni opatrně konečky prstů.

Budeš tu sám a čeká tě jen dřina a starosti.

Táta seděl na posteli a něco si šeptal. Ani nevěděl, jak ho má obejmout. Nenaučil jsem se objímat vlastního tátu, pomyslel si hořce. Táta mlčel, vzpomínky odpočívaly uvnitř jeho hlavy jako hračky v krabici zapomenuté na půdě a ruce ležely na posteli jako těžká topůrka seker. Býval to největší dříč a silák v okolí.

„Chtěl jsem bejt kovář.“

„Lehni si, tati,“ vzal ho lehce za ramena, ale tátovi se to nelíbilo. Ještě chvilku seděl, pak natáhl nohy, otočil se na boku a položil se na postel.

„Mám rád měchy,“ dodal táta na vysvětlenou.

Jindřich sešel do stáje a vyvedl Draka. Kráčel s ním noční krajinou a znovu se bál zvuku, který se ozve daleko za ním; tentokrát to nebyl dynamit, ale kroky kluka, který běží tmou.

Rozhazoval po hospodách, sledoval, jak se ostatní plouží domů krumlovským náměstím a opakují si, jaký je borec, když se vykašlal na dřinu na statku a prodal motorku i nejlepšího koně v okolí.

Věděl, že po něm Vlach půjde a bude hlídat každý jeho krok. Nastoupil jako dělník v grafitových závodech, dvakrát pozval dívku z pošty na večeři a v hospodě vykřikoval, že se bude ženit. Od hostinského koupil kočárek a za úsvitu s ním kodrcal po chodníku, na kterém Liselott nechala stát svou koženou brašnu a nasedla na červenou jawu.

Slyšel o krumlovské rodině, která prodala nábytek kousek po kousku, aby si sousedé ničeho nevšimli, a vydala se k hranicím. Jenže převaděče chytili a celá rodina přežívala dva měsíce v bytě, kde nebylo nic, jen holé stěny. Děti neměly ani tašku do školy, musely si od příbuzných na druhém konci města půjčovat úplně všechno a celou dobu žili ve strachu, že je někdo udá.

Náklaďák čekal před půlnocí u železničního přejezdu. Chlápek, jehož tvář ani pořádně neviděl, mu naznačil, aby byl zticha, takže se neslyšně vmáčknul mezi bedny. Zastavili po deseti kilometrech, na korbu se vyhoupli tři Poláci a starší muž, který celou cestu nepromluvil ani slovo.

Měl chuť na cigaretu a mezi bednami si připadal jako kovová hřídel, na kterou se tlačí rozžhavený motor. Každou chvíli se mu zdálo, že se prostor uvnitř auta zmenšuje a že ho za hodinu musí rozmáčknout.

Když řidič zastavil, stékaly z něj proudy potu. Muži se rozestoupili u borovic, vyčůrali se do borůvčí a nechali kolovat flašku polské vodky. Špačky cigaret vhazovali do mělkého příkopu, který po chvíli přikryli uschlými větvemi, aby po nich nezůstala jediná stopa. Těžká ramena se zdvihala v pravidelných rytmech jako hřbety nosorožců; rozeklané obrysy větví připomínaly Drakovu hřívu, které se už nemohl chytit. Poprvé ho napadlo, že se z něj stala skvrna prchající ve tmě, která doufá v jediné – že ji na hranicích nikdo nespatří.

„Eště Polska nezgynula!“ zašeptal Polák a pořádně si přihnul. Vpředu před nimi čekalo Německo, ta obrovská, nenasytná, zparchantělá země, jediná, která mu zbyla.

„Na niemecký babky!“ vykřikl druhý.

Tohle byla přesně chvíle na vytahování, jak budou klátit Němky.

„Einsteigen,“ vyzval je řidič, Poláci svěsili hlavy a mlčky dokouřili.

Znovu se rozjeli a znovu slyšel, jak se šrouby v krabicích kolem něj pohnuly, téměř jako těžké slzy srovnané kdesi hluboko na policích pod jeho očními víčky.

„Sbohem tati,“ zašeptal na samém okraji země a posledním výhledem z náklaďáku spatřil, jak se měsíc proměnil v kulatý reflektor jawy, která se s ním přijela rozloučit až sem.

První věc, kterou za úsvitu uviděl v Německu, byla mršina koně, uvízlá mezi lesem a polem. Vypadalo to, že se kůň snažil přejít hraniční příkop, ale zapadl příliš hluboko do bláta a nejspíš si zlomil nohu. Výhled z korby náklaďáku orámoval tuhle momentku jako parte, loučení s krajinou, roztrženou mezi českými lesy a bavorskými poli, která se rozbíhala k prvním ohradám.

Kapitola první: Herbář

V pavučině dálničních nadjezdů u Mannheimu Aleš zpanikařil; najednou nevěděl, jestli stopuje správným směrem. Zelené tabule se jmény německých měst mu nad hlavou visely jako obrovské klávesnice, na nichž naskakují nesmyslná písmena a čísla dálnic se mu převalovala přes hlavu jako mraky. Zastavil mu Slovák a celou cestu nadával na holku, která si místo něj našla francouzského doktora – černocha, jak neopomněl zdůraznit několika dost hustými nadávkami.

Bavorské kopce Šumavy vystupovaly z krajiny jako hnědé bochánky pokryté hrbolatými kůrkami smrkových lesů; bavorští sedláci popojížděli kolem polí na malinkatých červených traktůrcích. Na krajích neprostupných lesů německé Šumavy se leskly keříčky lesních jahod a tmavomodré límce borůvčí. Z Folmavy ho vzal chlápek ze Zbytin. Za oknem avie vyskakovaly domy z příšeří lesů jako písmena z barevného pergamenu, děti v křiklavých školních brašnách trefovaly prkna ohrad, za nimiž se pásly bílé ovce. Louže polehávaly na polních cestách jako kapky olova napadané z trhajících se šedivých kádinek nebe. Poprvé vnímal kontrast mezi vyschlými zeměmi jihu a českou krajinou. Stromy se zelenaly. Měl chuť lehnout si do trávy a válet se na kobercích sedmikrásek pod stonky kopretin. Vykládal řidiči, jak je to tu krásné a že mu to nikdy předtím tak nádherné nepřišlo.

„Přesně,“ kývnul chlápek. „Ve většině vesnic máš pocit, že tu lidi chtějí žít dalších tisíc let. Mobilita pracovní síly! Ty vole, co to je? Chtěj lidi připravit o jediný, co maj – o kus země, kterej ubránili proti náckům, komoušům i těmhle poslaneckejm parchantům.“

Na rozcestí mezi Kolicemi, Hoškovem a Mratínem planulo slunce nad tmavě modrými kopci Šumavy. Keře šípků připomínaly zelený papír nastříhaný na kousky a pečlivě přilepený k okrajům lesů neviditelnými kapkami lepidla, které se za jiter mění v rosu. Ve vitríně obecního úřadu nabízely firmy z Krumlova a Prachatic práci za čtyři tisíce, o kterou nikdo nestál, a ve zkroucených korunách švestek se míhaly ruce a nohy lidí, na něž nikdy nezapomněl – prsty starého Mareše, který jim na plácku u potoka házel míč, vysvětloval, co je ofsajd a učil hlavičkovat.

Máma seděla u televize s cigaretou v ruce, obklopená lesklými reklamními letáky, a odklepávala popel do plechovky od ananasu; končil Maxirisk s kníratým moderátorem, začínal další díl Jakea a Tlusťocha.

„Nic jsem nevařila. Nevěděla jsem, že přijedeš.“

„To nevadí, dám si rybičky.“

Byl zpátky u otlučeného kredence a špinavého skla, za nímž si máma schovávala pohledy. Za posledních deset let jí přišly dva – jeden z Krkonoš a druhý z Nízkých Tater. Na zdi u sporáku visela bílá výšivka vyvedená tmavě modrou nití, která jako by se rozpíjela v nějakém ledu.

Přijde-li mužíček před desátou domů,

dostane večeři a hubičku k tomu.

Proč to už dávno nevyhodila? Jednou se naštvu a zbavím se toho, napadlo ho najednou. Pod výšivkou proležela celé dny – poslední dobou bývala často nemocná, trpěla na záněty a chřipky.

Když tu býval táta, vždycky poznala, jak na tom jsem – kdyby tu byl, poznala by, že jsme se s Renatou rozešli kvůli hlouposti a už to nepůjde vzít zpátky – leda že by Wittlichová chtěla zase vyrazit do Španěl.

Zatopil si v brutaru, vybalil špinavé prádlo a naházel ho do pračky. K večeru se začalo na obzoru blýskat a mraky připomínaly obrovské spací pytle, rozvěšené po nebi.

Jakmile otevřel okno, na parapet dopadla první těžká kapka.

Spal až do oběda; světlo nového dne se zalesklo v deštěm pokropené krajině. Sluneční paprsky tančily v prostoru jako vosy chycené v jantaru a nebe bylo tak modré, že by stačilo chytit ho trochu do sklenice a pak jen čekat, kdy se v něm objeví tiše letící modrásek nebo bzučící včela. Až do večera zůstal v temné komoře s papíry, ze kterých vystupovala Renata, Juanův dědeček a pozlacené kopce Andalusie. Když vyšel ven, přivítalo ho melancholické světlo pozdního srpna, které mu od dětství vždycky nevyhnutelně oznamovalo konec prázdnin. Na kraji lesa se mezi stromy v posledních paprscích zatřpytilo kapradí – odlesky se míhaly mezi stromy jako mědění svatojánci.

„Kam jdeš?“

„Na zámeček.“

„Co to máš?“

Bál se, že máma prohlásí: To je tý feťačky? ale řekla jen: Chudák holka a zmizela v domě. Modré světlo obrazovky se rozsvítilo, mohl vypadnout. Přesto chvíli rozpačitě postával na rohu, jako by se potřeboval přesvědčit, že se dům neponoří do tmy. Co mámě můžu říct? Seženu si někdy nějakou práci? Jednou možná, teď potřebuju její peníze. Žiju z ní, ne s ní.

Minul autobusovou zastávku; místo svatojánků v ní planula světélka cigaret dvou asi dvanáctiletých kluků, kteří s nohama na lavičkách soutěžili, kdo doplivne dál. Před lety tu sedávali s Bořkem, vyprávěli si o vodních indiánech, kteří dokážou dávným kouzlem proměnit hejna ptáků v letní déšť.

Krajinu zahalilo šero soumraku; nějaký chlápek ještě teď v padající tmě řezal na kraji lesa dříví – švédská ocel poháněná ruským benzinem krájela padlý strom na kulaté plátky podobné velkým zešedlým kusům sýra.

Prkna, na kterých seděl Bořek, když vyprávěl Renatě o Španělsku, se dál válela vedle cesty; práce na zámečku ustaly nejspíš hned potom, co se Wittlichová vrátila ze Španělska. Zastavil před dveřmi a poprvé ho napadlo, že se cihly kolem sklepního okna zdvihají jako vlny příboje, kterého si nikdy předtím nevšiml.

Za skleněnou výplní dveří se objevila tmavá postava: Wittlichová mu připadala ještě nepřístupnější než ve Villanuevě, jako by kámen její tváře pokryla vrstva zkamenělých mořských živočichů a téměř zakryla ostré rysy. Neušlo mu, že přibrala a pod očima jí přibyly velké černé stíny. Chodbu pokrývalo zohýbané a pošlapané žluté linoleum a ve vzduchu se vznášela těžká vodnatá plíseň, i když znovu ucítil aroma vonných tyčinek. Opět dostal sklenici vody, tentokrát minerálku, a čokoládové sušenky.

„Tohle je pro vás.“ Podal jí Klářin deník a krabici s fotkami. Něco konečně dávalo smysl, i když jí deník nehybně spočíval v rukou.

„Nešlo mi o její věci. Chtěla jsem vědět, co Klára cítila. Ken a jeho matka si teď myslí, že jsem chamtivá bestie.“

„Nečekali, že přijedete. Nemůžou na Kláru zapomenout. Proto si ty věci chtěli nechat.“ Litoval, že si musí vymýšlet, ale pravda byla nepříjemná jako ledová voda, kterou jí nehodlal vychrstnout na hlavu.

„Tady si všichni taky myslí, že jsem chamtivá bestie.“

Kolice se v okně za ní topily v soumraku jako vrtná plošina, vyřazená z provozu a pevně ukotvená ve vypuštěném jezeře v horách. Okupuje místo, které podle místních patří všem a jehož osudem je se rozpadnout za jejich mlčenlivého přihlížení a krčení ramen: Co my s tím naděláme? Tak se bude v kolektivní paměti dědit z pokolení na pokolení vzpomínka na zaniklý kolický zámeček. Jméno Wittlichová k němu nikdy patřit nebude.

„Chtěla bych se toho někdy dotknout,“ zašeptala.

„Čeho?“

„Toho, co cítíte. Všichni musíte něco cítit. Něco, co my jsme nikdy necítili. Jste tak jiní. Jako Klára.“

Z očí jí vytryskly slzy, otřela si je do papírového kapesníku a schovala do tmy černého rukávu.

„Když jsem byla mladá, měli jsme věci, kterým jsme věřili. I když vám teď nejspíš připadají k smíchu, byly důležité, protože jsme nepropadli takové… beznaději.“ Sáhla po krabici s Klářinými fotkami tak nešťastně, že se rozsypaly na podlaze. Klekl si, aby je posbíral, pod rukama mu zašustily jako uschlé listy bříz.

„Víte, co jsem si říkala ve Villanuevě? Že se tam v noci vrátím, vylomím okno a všechno jim seberu. Celou tu dobu, kdy jsme tam stáli, jsem čekala, jestli zaslechnu psa. Ale nakonec jsem nenašla odvahu, místo toho jsem jela dvě stě devadesát kilometrů zpátky k pumpě, kde za mnou v noci přišla Klára. Vystoupila jsem z auta a čekala celou noc. Nestalo se vůbec nic – jenom teď zase cítím, že budu potřebovat sednout za volant a vidět ten kus země, kde byla, jet celou noc až do úsvitu, dojít k pomerančům u cihlové zídky a čekat, dokud nepřijde nějaké znamení…“

„Měl jsem tam zůstat s vámi.“

„Udělal jste, co jste mohl. Renata tam zůstala?“

„Jí se tam bude líbit – všechny její kamarádky jsou tam taky.“

„Není vám to líto?“

„Je,“ řekl popravdě.

„Ken a jeho matka se vracejí do Anglie?“

Přikývl a vyprávěl o tom, co zažil ve Španělsku – vynechal hádku s Renatou, cestu nocí, pád do jámy i piva San Miguel 1516, která vypil s Juanem, ale vylíčil návštěvu u Kenovy matky, Juanova dědečka, Richardovu diskotéku a tu část rozhovoru s Kenem, které rozuměl.

„Měla tam Klára nějakou kamarádku?“

„Byla pořád s Kenem.“

„Nemohl s ní být jen kvůli penězům, co jsem jí posílala?“

„To ne.“

Konečně se její prsty dotkly okraje deníku. Představa, že odejde a ona ho ani neotevře, byla nesnesitelná. „Můžeme se projít?“

Nečekala, co odpoví, a přes ramena si přehodila černobílý pletený šál. Vykročili do tmy vykrojené obdélníkem světla z obývacího pokoje. Hvězdy zářily bledě a studeně jako dokonale vybělené zuby. Zahradu před ním přikrývala temnota – ležela za zbytky zdí i v ptačích hnízdech.

Chvilku mu trvalo, než u rozbořeného altánku rozeznal obrys proutěného stolku s křesly. V její ruce zachrastily sirky a mihotavé světlo svíčky ozářilo konvici, dva šálky, dva ubrousky, dvě sklenice a dvě vázy položené na stole. Dokonce i dva svícny; knot vyhořelé svíčky trčel z posledních kapek vosku.

Z konvice na stolku stoupal proužek horkého vzduchu podobný šedivému provázku, který někdo spustil z nebes na rozpálené kovové dno. Seděla tu, než jsem přišel, napadlo ho.

„Tohle je zvláštní místo, viďte?“ zeptala se.

Nad hlavou mu zašuměly stromy a větvičky se mu téměř vpletly do vlasů. Stísněně si poposedl; stíny se kolem něj táhly v kruhu, všechno tu obklopovala neznámá minulost, cítil, že se všechno posunuje někam, kde žádná náhoda neexistuje.

„Nechám tu postavit altánek – Klára sem přijde.“

Skoro se zachvěl hrůzou: místo, kde ho Švec kdysi skoro zabil. Co tu čeká na ni? Může jí takové místo něco přinést? A nemůže jí ublížit? Existuje nějaká šance, že pod vrstvami všeho, co se stalo, zůstala stejně vstřícnou, laskavou bytostí, kterou potkal kdysi v ordinaci? Možná čeká, že ji právě tady někdo najde. Ale kdo? Klára?

„Otevřte ho někde a uvidíte, že tam bude o vás.“

Sáhl po deníku. Pro ni to nejsou listy papíru, ale pokoje domu, ve kterém dodnes žijí spolu a všechno je stejné, jaké bývalo ještě před pár lety.

Stránky se zastavily jako sloupce výherního automatu: očima přelétl pasáž, kterou už četl – výlet ke kostelíku v horách.

„O mně tu není nic,“ prohlásil a byl rád, že jeho ruka může opustit popsané stránky.

„Zkuste to ještě jednou. Prosím. Uvidíte, že tady se to stane.“

Zdvihl se vánek, světlo svíček se zachvělo; postarala se o mě, když mě posílali od čerta k ďáblu. Musím to udělat, pomyslel si, ale náhle měl pocit, že se mu prsty proměnily v uschlé větvičky a už jimi neotočí ani stránku. Sešit se naštěstí otevřel téměř na začátku:

Pondělí, 18. září 1994

S holkama na nádraží. Autobus do Krumlova měl jet v 16:40, přijel v 16:39. Nastoupilo 6 lidí. Bylo 16:40, když na řadu přišel Aleš. Táhl foťák a stativ. Řidič chtěl peníze za zavazadlo. Aleš hledal drobné a stativ mu vypadl ven. Nejspíš to, co nosí v brašně, není foťák, ale herbář, který se bez ustání otevírá a jeden list za druhým letí krajinou… Trvalo mu pět minut, než zaplatil. Každý platí tak minutu, Aleš potřebuje pětkrát víc času…

Bylo trapné číst nahlas o tom, co dělal, a mihotavé světlo svíček měnilo písmena střídavě na černobílé postavy cestujících na schůdcích autobusu a velké rozmazané šmouhy davů na nástupišti; sám sebe v nich neviděl. „Vidíte? Funguje to!“

Ne, na žádnou příhodu, při které by mu z autobusu vypadl stativ, si prostě nevzpomínal.

„Cítila jsem, že si mě tu fotí!“ vykřikla. „Chápete to? Klára tu byla!“

Sahají jeho fantazie a soucit tak daleko, aby dokázal odpovědět? Je to z její strany jen zoufalá snaha chytit se něčeho, co neexistuje, najít odpovědi na otázky, které nedávají smysl, a dokonce by se ani neměly pokládat?

A co tu vlastně, v téhle na kusy rozstřílené zemi, existuje kromě duchů a nočních můr? S hrůzou si uvědomil, že opuštěné třetí křeslo, stojící opodál, přesně na hranici plamenů svíček, je potažené černou látkou a ve tmě za ním se rýsuje velký stříbrný rám.

Co tu chce zažít? Prozření, že život nikdy nekončí?

„Pamatujete si, jak jste hráli divadlo?“

S někým si mě plete. Něco uvnitř její paměti se porouchalo jako rezavé hodinky, které budou ještě pár minut tikat, ale už není síla, která by pohnula rafičkami a přelila čas vpřed.

„Tady jsou její fotky ze školy.“ Vytáhla lepenkovou krabici, která v kufru jejího auta tak popouzela Renatu. Tohle je její obývací pokoj, kruh ve tmě ozářený svíčkami plný fotografií, vzpomínek a snů.

„To jste vy, ne?“

Za Klárou stál nějaký kluk z Krumlova a držel ji za ramena. Chodila o rok níž. Plete si mě s jejími kamarády, vidí mě ve všech, kdo jí byli nablízku. Jsem jediný, s kým mluví, a tak jsem se stal všemi, které Klára znala.

Polkl a pohnul hlavou. Nejspíš to vypadalo jako přikývnutí.

„Musela být s Kenem šťastná, viďte?“

Ze všech jistot je jistota štěstí ta nejdůležitější. Zoufale se rozhlédl. Všechno kolem bylo skutečné – setmělý obrys zámečku i větve stromů krabatící se nad hlavou.

Položil fotku zpátky a všiml si jiné: Ricardo se opíral o kapotu tmavého auta vedle dlouhovlasé dívky, která měla ruce položené na jeho ramenou, prsty svíraly látku jeho černého fešáckého saka, jako by v ní chtěly zapustit kořeny a příští jaro rozkvést. Z auta na okraji fotky vystupoval Švec, na očích měl černé brýle a zamyšleně se mračil. Vzpomněl si na papírek s telefonním číslem, který mu dal Ken.

Nebyla to nehoda. Co tím Ken myslel? Zmiňoval se o nějakém svinstvu. A věděl o něčem lepším, ale netušil, jak to převézt přes hranice. Šlo Kenovi jen o prachy, který by trhnul na feťácích z Čech?

Už nedokázal poslouchat, co mu Wittlichová říká. Mluvila o manželovi, ale pochopil, že je unavená a nejspíš i podrážděná. Nikdy jí nedokáže položit otázku, která mu vrtala hlavou: Byla Klára zfetovaná, když ji zajelo to auto? Tohle nebyla vhodná chvíle, aby se zeptal, taková chvíle ani neexistuje.

Nabídla mu svezení, odmítl. Možná si myslela, že ho nic z toho, co říká, nezajímá, ale nedokázal dostat z hlavy to, co se mu snažil říct Ken.

Vyšel do noci nad Kolicemi a vydal se k Mratínu.

Tma noci mu připadala živá, jako chobotnice, která si na chvilku zakryla oči chapadly – zdvihl papírek od Kena a sledoval, jak čísla naskakují na displeji. Potom položil prst na zelené tlačítko YES a zatajil dech.

„No,“ ozvalo se téměř okamžitě; ten přidušený, odporný hlas by poznal vždycky.

Kapitola druhá: Matrace

Poslední týden se redaktorovi Krumlovských listů dvakrát zdálo, že pracuje v bulváru; navštívili ho dva chlápci, kteří vypadali jako agenti FBI, a nabídli mu místo šéfredaktora s tím, že si může psát, co ho napadne. S radostí přijal. Bulvár je médium, kterým se ovládá společnost – lepší než droga sypaná pravidelně do zdrojů pitné vody nebo členství v politické straně, která za čtyři roky určitě vyhraje volby.

„Máte kontakt na hraběnku?“ vyrušil ho ze snění Tolar.

Tady ho máme, našeho bývalého hrdinu. Jeho rodiče pocházeli z Jablonce, vesničky, kterou v padesátých letech rozstřílela armáda na kusy; na její zmizelé návsi dodnes stála tanková střelnice. Potom je vysídlili na sever, jenže Tolar se v šedesátých letech vrátil a neúnavně psal o historii místních vesnic, než ho v sedmdesátých letech někdo udal, do parády si ho vzali estébáci a Tolar vyměkl a vzdal to – na pravdě mu najednou přestalo záležet.

Ale pořád připomínal rytíře zapomenuté výpravy, který po letech navlékl zbroj. Byl to menší, vrásčitý a scvrklý chlápek v oprané a vyšisované košili, která nejspíš patřívala skautům ještě z dob, než je komunisté zakázali. Na nohou mu jako dvě rozpadající se krabice seděly pionýrky, podle všeho udržované v dokonalém stavu tlustou vrstvou krému a každodenním cíděním. Batohu na zádech muselo být nejmíň sto padesát let – jistě pamatoval doby, kdy se na něj mohl vrhnout medvěd a přitáhnout si ho blíž k obrovské slintající tlamě.

Tolar se živí minulostí, a ta ho na oplátku šatí a obouvá.

Na druhé straně je tenhle chlápek nevyčerpatelným zdrojem informací, protože se v historii tohohle místa vyzná jako nikdo jiný. Svým způsobem je cennější než policejní informátor.

„Chtěli jsme s ní udělat interview, ale odmítla. Se zámečkem nechce nic mít – mám tu kontakt na Wittlichovou. Ale ten už nejspíš máte,“ došlo mu vzápětí.

„Zajímala by mě zámecká zahrada. Máte v archivu nějaké fotky?“

„Znám někoho, kdo tam fotil.“ Asi před půl rokem mu Jarda Hadrava přinesl fotky, které dělal jeho kluk, Aleš. Některé rozhodně nebyly špatné, ale hodily se spíš na výstavu v nějaké nově otevřené kavárně v centru Krumlova nebo Budějovic – čtenáři okresních novin chtěli vidět, jak se krajina mění k lepšímu. Nové domy Holanďanů, rozházené jako barevné kostičky kolem Lipna, byly v kurzu. Místní nestojí o to, aby jim někdo neustále připomínal, jak si nechali zničit celou zem. Toho tady mají všichni plné zuby.

Tolarovi by se fotky samozřejmě zamlouvaly, protože žije sumou tragédií a neštěstí. Minulost podle něj existuje jen proto, aby nám prozradila tajemství, skrytá právě tady, a změnila naše životy a uvedla věci na pravou míru. Otázkou je, nakolik jsou okresní noviny novinami, které mají sílu uvádět věci na pravou míru. Šéfredaktor bulváru si s takovými otázkami jistě hlavu dělat nemusí.

Alešovo číslo bylo ve spodním šupleti mezi výstřižky z regionálních hornorakouských novin; zdvihl sluchátko. Aleš slíbil, že fotky přinese do pátku, a Tolar spokojeně kývl hlavou.

Není v tom hluboké pokoření probírat se neustále nešťastnou historií? Nepřipadá si jako kapitán fotbalového týmu, který musí stále dokola vysvětlovat fanouškům nedůstojnou prohru? Postavil se vojenský prostor, desítky vesnic se srovnaly se zemí, tisíce lidí musely odejít.

A co z toho? Na konci se stejně dozvíme, že všechny pohledy na minulost jsou jenom propaganda. Zrovna nedávno psal redaktor článek o osídlení Krumlovska – poslední sčítání lidu v této oblasti, jemuž se dalo věřit, bylo habsburské sčítání z roku 1910, poněvadž všechna ostatní už pracovala s tendenčně zpracovanými údaji, které vyzdvihovaly jednou tu a jindy zas onu národnost; téměř jako by mu císař po letech z Vídně vzkazoval – to jste to teda dotáhli daleko, borci.

A komu tu vůbec patří minulost? Nám, těm mrtvým, anebo těm, co si na ní zítra budou potřebovat namastit kapsu?

Celou noc vybíral Aleš fotky, rozkládal je na popraskaném linu a skládal do mnoha kombinací a vzorů, jako by se snažil přestavět souhvězdí do nějakých logičtějších celků. Nakonec vybral asi dvacet fotek, jenže je před obědem vrátil zase zpátky na police. Musí je vyfotit nějak jinak; a nejspíš bude trvat roky, než přijde na to jak.

Večer se stavil v hospodě, aby se poptal po nějaké práci, ale hlavně ho zajímalo, jak se dostane ke Švecovi. Kluci u stolu se do jednoho vykračovali.

„Vobjeví se, jak ho napadne, prodá toho co nejvíc a pak zase na dva měsíce zmizí. S náma se vo ničem nebaví. Ale vozí dobrej matroš.“

Jediný Eda byl ochotný dát vědět, až se Švec objeví. Na kraji Krumlova si Eda koupil sklad s matracemi, o které nikdo nestál, a celý večer Alešovi u piva vykládal, jak je prodá cikánům a na dvoře si zařídí sběrnu: harampádí tam už má.

„Víš, jak začínali největší anglický gangsteři? Ve sběrnách – vykupovali železo a barevný kovy, celý města ovládali díky informacím od lidí, co kradli poklopy, dráty a mříže. Každej bezdomovec už dneska ví o každý ulici a každým nehlídaným skladu víc než všichni policajti ve městě. Říkám ti, ty vole, že to je jedinej perspektivní džob, na kterej tady narazíš. Na drahejch kovech se dá vždycky něco trhnout. Konečně budu dělat něco, čemu rozumím.“ Hnědé oči mu pod kšiltovkou s nápisem New Jersey Devils zářily jako osmiletému klukovi, který si na kárku sám naloží dvě rezavé lešenářské trubky a celou cestu si na prstech počítá, kolik za ně trhne.

„Dám ti vědět, až se Švec objeví; ale potřebuju, abys hlídal matrace, než mi je cikáni rozkradou.“

Aleš si sbalil věci a přestěhoval se mezi matrace: přes den fotil po okolí a v noci hlídal sklad. Eda pro svůj životní sen budoucího legendárního krumlovského gangstera opravdu něco dělal; betonový dvůr skladu důkladně zaplnil železnými rámy postelí a lešenářskými trubkami, ze kterých vítr sloupával pláty rezu. Bezdomovci se na dvoře objevovali s železnými poklopy od kanalizace nebo hromadami kradených měděných drátů, bez ustání vykládali o vylomených zámcích a rozbitých plotech a nevěřili Alešovi, že ho to nezajímá.

Po týdnu Eda přivedl nevýraznou dívku v mikině s kapucou, zablácených džínech a s šedivým vlčákem. Tlusté nohy se jí jako betonové sloupy draly z kalhot, které sahaly sotva do půli zadku. Vlasy měla popelavé jako plátky uschlé květiny a žlutočervená stužka se v nich leskla podobná drátku na anténě laciného auta. Mohlo jí být kolem pětadvaceti, ale pomuchlaný obličej mohl klidně patřit i čtyřicetileté ženské, které ze světle modrých očí zmizelo jakékoli světlo; zbyly pomíjivé, na kousky roztrhané cáry instinktů, jako náhlé otočení hlavou za štěkotem psa a drbání se na zanícených jizvách na předloktí.

„To je Zuzana,“ Eda ji postrčil ke dveřím skladu. „Pes se jmenuje Oliver. S ním si pokecáš víc. Jestli se chceš dostat ke Švecovi, zavedeš ji do Kroupov zpátky k tátovi. Jmenuje se Valcíř. Kluci v Kroupovech ti řeknou co a jak.“

„Jaký kluci?“

„Uvidíš.“

„Je v tom?“

„Ty vole, říkám ti, že se po ní její fotr shání a nechci, aby do toho tahal policajty.“

Nasednul do dodávky a nechal ji stát před skladem jako sloup, na který silničáři naházeli staré špinavé plachty. Když Aleš za hodinu vyhlédl ven, stála na tom samém místě; jedinou změnou byl trojúhelníček taveného sýra, který se jí objevil rozpatlaný v prstech a rozmáznutý na dolním rtu. Když otevřel batoh, aby se podíval, jestli tam neschovává nějaké svinstvo, lesklé obaly od bonbonů vylétly jako pečlivě naskládané tibetské vlaječky a přilepily se na rezavý plot. V igelitovém sáčku hnila žlutočervená paprika a na stěně batohu usychal roztržený pytlík s nápisem: Březový šampon – přírodní výtažek, který v očích nepálí.

„Jdi si lehnout. Ráno se vracíš domů.“

Ani se nepohnula.

„Zuzano, jdi. Tam. Prosím. Tak dělej!“

Vždycky, když do ní strčil, zdvihla ruce, jako by se bránila, a v posledním okamžiku je nechala bezvládně klesnout. Smrděla hůř než krumlovští bezdomovci. Oči měla vytřeštěné a to s otevřenými ústy a zbytkem sýra působilo dojmem, že se Alešovi vysmívá. Snažil se potlačit vztek. Oliver přitáhl březovou větev, jako by věděl, čím si před měsícem hodlala umýt vlasy, a složil ji Alešovi k nohám. Hodil ji co nejdál, strčil do Zuzany a zařval: „Tak dělej!“ Z rukávů béžové mikiny vypadla naditá peněženka, až po okraj z ní vytékaly obaly od žvýkaček, padesátníky a žetony do nákupních vozíků. Vrátil ji do rukávu; tváře jí sálaly, ale ruce měla studené jako led. Pracovala někde? A co by ji nechali dělat? Představil si, jak stojí u pekařského válu a zpod prstů jí vylézají směšné napodobeniny rohlíků, podobné roztaženým žvýkačkám nebo neumělým figurkám krokodýlů a hadů.

Do koruny lípy zaplulo hejno špačků; mraky se nad nimi hnaly jako bílé vozy tažené zdivočelými zvířaty a celý dvůr mu přišel jako zrezivělá past, ze které se jeho nohy nikdy nedostanou. Kdyby ho někdo viděl, žádnému příběhu o Edovi a Švecovi neuvěří. Jsem v tom sám, napadlo ho. Nebudu ji moct vzít vlakem, někdo by mě viděl. Ale zároveň mu došlo, že se něco už začalo dít, nebude kam a jak couvnout a že sleduje sám sebe na zrnitém uzavřeném okruhu, na němž se jako dvě fáze střídají úzkost a úleva.

Bylo mu jí vůbec líto? Nebo tomu, že se kolem vás válí banda feťáků, uvyknete a berete to, jako že o nic nejde?

Jedna smažka sem, jedna tam? Obaly dál vylétávaly z batohu a lepily se na plot jako motýli do natažené sítě.

Konečně ji dostal do skladu, kde za hradbou plechovek s nápisem ŘEDIDLO ležely a stály polystyrénové matrace, stovky mumií zabalených v igelitu a opatřených jménem výrobce a cenou. Kdyby ji tu nechal o samotě, lehla by si na jediný kus holé betonové podlahy přímo za vchodem. Kopnul do nejbližší, ta se převrátila, strčil do Zuzany a díval se, jak na ni padá jako pytel ječmene. Oliver se stočil v rohu a díval se na něj smutnýma očima.

Než usnuli, zamířil ke zdi skladu, ze které trčel rezavý kohout, obalený v prosáklých hadrech. Naplnil otlučený hrnek, který tu zbyl po jeho předchůdci, a pomáhal jí pít – vodní indián, jehož kouzla všechno promění. Z lesního potoka je zrezlá roura obalená hadry, z vigvamu sklad matrací a z pohádky o indiánské dívce paskvil o feťačce, která by se nejraději stulila na ledové betonové podlaze.

Tu noc se mu strašně stýskalo po Renatě. Když usnul, zdálo se mu, že leží pod olivovou korunou, ale cestu za Renatou mu zatarasila jáma plná skořápek od ořechů – chrastily a hýbaly se jedna přes druhou. Když jednu zdvihl, vylétl z ní stříbrný motýl podobný trojúhelníčku od sýra; zakroužil mu nad hlavou a ztratil se ve tmě.

Oliver ležel Zuzaně u nohou a stejně jako Aleš se pořád budil.

Na hladině potoka se vznášelo peří divokých kachen; tu a tam vylétly z hladiny zakryté rákosím a Oliver za nimi se zuřivým štěkotem okamžitě vyrazil. Na břehu tu kdysi s Bořkem vykopali v mazlavém jílu podivné propletence kořenů, které očistili, a rákosem a provázky si je přidělali na obličeje jako masky. Most, přes který vojenské tatry tahaly obrovské klády, připomínal špinavé stéblo položené přes olejnatou kaluž.

Voda byla ledová a kameny v proudu klouzaly pod nohama; pod hladinou se míhaly drobné stíny vranek podobné kometám letícím po pískovém nebi.

Do Kroupov dorazili večer, shluk šedivých stavení plaval v soumraku mezi rozpadajícími se zahradami, které stály v řadě za sebou jako rozbité loďky ukotvené u mola z kopřiv a lísek; telefonní sloupy přetřené dehtem připomínaly obrovské zápalky, které náhle vyhořely. Bledě zelené kedlubny se draly ze země jako scvrklé vojenské plynové masky nebo obličeje, které z nich po dvou letech vojny vytáhli ven. Jako kluk tu byl s tátou na pouti, na houpačce se mu udělalo špatně, jenže táta seděl u piva s kamarády a nechtělo se mu domů.

Oliver je vedl k Valcířům. Aleš si plánoval, že se vypraví do hospody, jen co za Zuzanou zaklapnou dveře, ale nepočítal s tím, že její táta bude ještě takhle pozdě před domem nahazovat maltu. Kupodivu nevytáhl brokovnici ani ho nehnal přes pole, řekl jen: „Tak vás vítám.“ Hlas se mu chvěl vztekem nebo dojetím.

Za vraty se táhl uklizený rozlehlý dvůr; postrádal typický kolorit kolečka do běla pokropeného zaschlým vápnem a nářadí rozházeného kolem dílny, na který byl zvyklý od táty. Ve světnici dostal slepici na paprice a borůvkový koláč. Bál se, že se budou vyptávat na Zuzanu, ale povídali si o počasí, houbách a cestách v lese, takže mu došlo, že nejspíš neutekla poprvé. Připravili mu spaní na sýpce, kde poslouchal vzdálenému houkání sovy a spal hlubokým sladkým spánkem.

Ráno mu Zuzanin táta ukázal úly, stodolu, zahradu a les. Rybníček za zahradou byl o něco níž než okolní terén, černé krtiny se zastavily před hradbou rákosí, u které přebíral větvičky svým velkým červeným zobákem čáp. Kousek od Alešovy pravé boty stála tmavá vyvýšenina; na čerstvě uhrabané hlíně spatřil lesklý obal od žvýkačky.

„Co to je?“

„Želva. Zuzana ji měla, když jí byly čtyři, a dodneška jí sem něco nosí.“

Aleš sáhl na zem, na prstu mu zůstal žlutošedý otisk.

„To je žlutý jíl. Dám ti ho do krabičky – třeba budeš chtít namalovat něco, co jsi cestou viděl.“

„Já nemaluju. Fotím.“

„Nechceš se jít v noci podívat na rybník?“

„Ne, radši půjdu.“

„Děkuju, žes Zuzanu přivedl. Jsem na ni sám a je těžký ji přemlouvat, aby zůstala na vsi.“

Chtěl se zeptat, co bude Zuzana dělat dál, ale radši mlčel, protože za tím čekala další stejně neodbytná otázka: Proč se z ní vlastně stala taková troska?

V rohu zahrady stálo nařezané dříví a koza stlučená z drsných, ohnutých prken. Sloupky plotu postavil Valcíř z dubových kmenů – sám je porazil, přivezl a zasadil do země. Aleš si představoval, jak je táhne kukuřicí a odpočívá, když nemůže dál. Na trámu vklíněném mezi dvěma kmeny akátů visela opuštěná žlutočervená dřevěná houpačka; přemýšlel, jestli se na ní Zuzana ještě někdy pohoupá.

Na dvoře zavrzala vrátka, objevil se menší nakrátko ostříhaný kluk v kostkované košili a maskáčích.

„Eda tu není?“

„Ne.“

Zamračeně si Aleše prohlédl a zmizel ve vrátkách.

„Nechceš ještě koláč?“

Aleš zavrtěl hlavou, i když by si rád dal.

„Jsou chvíle, kdy si říkám, že se z toho Zuzana dostane,“ řekl Valcíř, když mu podával ruku. „Vždycky ten první den, kdy je zase doma.“

Oliver se s ním vydal k zastávce a štěkal na krůty za plotem; ulici lemovaly shnilé sloupky plotů. Listí spadané pod okapy nevypadalo, že by ho někdo shraboval, spíš jako by ho vánice a kroupy pomalu roztloukaly na kousky. Na místě, kde ulice odbočovala k zastávce, se Oliver zastavil a Aleš se ohlédl s ním: Zuzana seděla ve světlých šatech mezi tyčkami na rajčata a okurky jako v miniaturní ohradě. Připadala mu jako panenka v dětském pokoji na zámku plném prázdných komnat. Potom se pohnula a vstala; na okamžik si přál, aby zdvihla ruku a zamávala jim. To gesto by se rovnalo zázraku – jako chytit ještěrku a pozorovat krátký světlý ocásek, který se pořád hýbe na naší dlani, i když ještěrčí oči a nohy jsou už dávno pryč.

Snad už nemá proč utíkat, napadlo ho.

„Proč by taky utíkala? Je doma, ne?“ řekl Oliverovi a sehnul se, aby ho podrbal na hlavě.

Na plot z rovných pravidelných doubků se nelepily lesklé obaly žvýkaček a šustivé papírky bonbonů: prorůstaly jím větvičky rybízů, angreštů a maliní mezi dvěma rovnými dubovými sloupky.

Kapitola třetí: Koncert

Zastávka v Kroupovech byl dlouhý betonový násep obehnaný z jedné strany plechovou kukaní, roztrhanými plakáty, pumpou s betonovou skruží, úzkou silnicí do vsi a dřevěnými stoly před hospodou, rozházenými kolem pahorku, ze kterého nerovnoměrně rašily šedivé kusy skály. Ořezané větve dubů vyčuhovaly z rákosí jako polámané kosti dinosaurů.

Poslední vlak na Krumlov jel za hodinu a dvacet minut; rozhodl se, že zajde na jedno a posadil se k opuštěnému stolu před hospodou. Ze silnice odbočil starý červený pionýr, na něm kluk v kostkované košili – ten, co si ho tak zamračeně prohlížel – a Alešovi došlo, že se nepřišel podívat na Zuzanu, ale na něj. Než se stačil zdvihnout od stolu, kluk zapadl dovnitř, okno hospody se rozlétlo dokořán a někdo zařval: „Hej ty, pocem!“

Koleje se před ním rozbíhaly do dálky, ale nezbývalo než vystoupat osm kamenných schodů. Cedule u dveří ho vítala otevírací dobou: 16.00 – dokud nezavřem. Otevřel dveře a vstoupil do výčepu; po jeho pravé ruce stál podlouhlý stůl s nedopalky, rozházenými po stole, zvětralým pivem a zmuchlanými ubrousky. Za pípou nikdo nebyl – ještě pořád měl šanci otočit se a zmizet. Skulinka času, ve které je možné si zachránit kůži. A pak je uviděl v sále, přesně v okamžiku, kdy oni uviděli jeho. Čtyři kluci u kulečníku s tágama v ruce, dva o něco starší než on, mohutnější a silnější.

„Hraješ kulas?“

„Ne.“

„Tak si sedni támdle.“

Posadil se ke stolu pod oknem. Dostal pivo a velkou vodku ve sklenici posázené mastnými otisky prstů.

„Co Zuzana? To je dobrá matračka, ne?“ zeptal se vysoký kluk v černé bundě, ostříhaný skoro dohola, a dokonce se tomu i sám zasmál.

Nevěděl, co říct, a tak radši mlčel.

„Přivez jsi ty prachy?“

„Jaký prachy?“

„Nehraj si na blbečka. Ty, co nám Eda dluží.“

Mohlo ho napadnout, že ho Eda podrazí. Velkej budoucí gangster má leda tak na to, aby klátil holku, která je úplně mimo, a potřebuje blbečka, co mu na pár dní zadara ohlídá matrace. Jsem prostě naivní vůl, nadával si.

„Nevěděl jsem, že vám Eda něco dluží.“

„Von nám chce snad říct, ty vole, že ty prachy nemá.“ Vysoký kluk se sklonil nad plátnem a ostatní sledovali, jestli mu šťouch vyjde nebo ne. Dělali, že je Aleš na samém okraji jejich vnímání, něco jako rozbitý rám kola pohozený u silnice, o který se postarají, až přijde čas.

„Co s tebou jako máme dělat, ty mamrde?“

Kouř cigaret visel nad nahořklým pivem jako víko krabice na pizzu. Na zdi se leskl zažloutlý plakát Marlboro s dívkou, která si sice na hlavu nasadila červenou přilbu, ale nějak přitom zapomněla na tričko a podprsenku – z dolního okraje plakátu svítil okraj jejích kalhotek jako bílá zář vycházející z hlubin země. V koutě přivazovala lana pavučin k oprýskané zdi černou skříň jukeboxu a smítka popelu se z popelníků rozlézala po zeleném ubruse jak hladoví červi. Vodka ho pálila v žaludku. Možná na chvilku usnul, ale probudilo ho troubení, které vycházelo ze soumraku před hospodou.

„Jedeš s náma – musíme to srovnat.“

Mířili k otlučenému modrému pickupu, který se právě otáčel před hospodou. Ti tři se vrátili pro tágo, klíče a pornočasopisy, na okamžik zůstal sám s klukem v kostkované košili, který ho viděl u Zuzany.

„Chvilku s nima popař a nechaj tě bejt.“

„Znáš Švece?“

„Jo, to je pěkný hovado. Radši vo něm moc nemluv.“

Nasedli na korbu pickupu a vytáhli další flašku vodky. Minuli louky poseté blatouchy, opuštěný železniční přejezd a asi kilometr dlouhou dubovou alej, protkanou ostružiním a vůní hřibů. Koruny se mu míhaly nad hlavou, slyšel šustění listí, jako by to byla křídla kachen pod večerním nebem. Vůni hub vystřídal zápach močůvky z vylomených vrat podlouhlé bíle omítnuté budovy rozbořeného kravína, která se náhle objevila na kraji vsi. Řidič dupnul na brzdy, jak se vyhýbal haldě sutin, kterou někdo navezl doprostřed silnice.

Smečka zdivočelých psů se za nimi hnala se zuřivým štěkotem opuštěnou vesnicí, v jednom okamžiku všichni psi přebíhali po staré vyřazené váze, na kterou ještě před lety zajížděly náklaďáky s obilím, brambory nebo uhlím. Z trsů divoké trávy, která vybujela na střechách, trčely komíny jako výsuvné cihlové periskopy a zelené skvrny plísně maskovaly strategicky důležitá opuštěná okna. Rozbitá cisterna se válela vedle cesty jako zdechlina – starý Kabelka jim jednou vyprávěl o mrtvém lvu u cesty plném medu, kterým se posilnil Samson, než rozvrátil celé království. Třeba v cisterně zkoušeli jezeďáci chovat včely, napadlo ho.

Vzpomněl si na knihu fotografií o Sibiři, kde Rusové téměř vyhladili původní obyvatelstvo. Nekonečný hřbitov v údolí, u každého hrobu náhrobní kámen korunovaný pěticípou hvězdou a předmět, jehož si nebožtík cenil nejvíc. Na hrobě hospodyně smaltovaný kastrol, na hrobě řidiče dveře od auta, na hrobě lodníka klika od startéru a sobí parohy na hrobě pastevce. Mladíkovi, který rád fotil a toužil cestovat, položili mezi zasněžené kameny pouzdro od fotoaparátu a tenisky – botám utrhli podrážky, protože mrtví nesměli najít cestu zpátky na zem.

Kluci se na korbě bavili o nějaké kapele, kterou podle všeho strašlivě nenáviděli – Aleše si nevšímali, nejspíš byli rádi, že pije, drží hubu a nechce zdrhnout.

Projeli kolem opuštěné těžní věže na grafit a zastavili až na konci vsi u další podlouhlé budovy. Ve vzduchu visel puch spáleného plastu. Dva kluci seskočili z korby a zmizeli za keři v okamžiku, kdy z vrat vylezl vousatý chlápek; na sobě měl červenou vestu podšitou bílou vlnou a v rozkroku kalhot se mu leskly kožené záplaty, takže vypadal jako honák ovcí. Za ním se vyřítil obrovský hnědý pes, kterému kluci hodili z korby dvě flákoty i s igelitovou taškou: šťouchal do ní čumákem jako do zdechliny. Sotva si štos porno časopisů a kazet chlápek odtáhl ke vchodu, vynořili se kluci ze tmy s kradeným demižonem průzračné slivovice.

Ujeli dalších patnáct kilometrů po rozježděných cestách hranice vojenského prostoru a zastavili na kraji vsi před budovou s vytlučenými okny, která Alešovi připomněla kulturní dům ve Zbytinách. Na schodech vysedávaly máničky; jakmile uviděly dodávku, zvedly se a začaly cosi řvát: pak se rychle vytratily do tmy. Na schodech po nich zůstaly jen dvě prázdné litrovky od vína.

„Dělej.“ Jeden z kluků shodil Aleše z korby a táhl ho za ruku po schodech dovnitř. Muzikanti chvatně sklízeli nástroje, ale Kroupováci byli rychlejší: ten nejvyšší vyskočil k bubnům, začal do nich kopat, až padaly na pódium a vydávaly duté řinčivé rány; druhý si rozepnul kalhoty a chcal na ně tak, aby ani jeden bubínek nezůstal suchý. Žluté pramínky stékaly z pódia a klikatily se po parketu jako divoké žíly falešného zlata, které se osvobodily z šedivých skal. „Svině zasraný kroupovácký!“ řvali místní a zdrhali, jak nejrychleji to šlo.

Třetí kluk přitáhl zvenku popelnici, rozkopával po parketu sajrajt a nadával máničkám do teploušů a feťáků. Sál se rázem vylidnil – zbyly jen dvě buchty, které všechno zvědavě očumovaly.

Pak se z reproduktorů ozval divoký metal: Kroupováci začali řvát a polejvat si hlavy chlastem z demižonu.

„Ne že zdrhneš, ty svině, nebo si tě podáme,“ zařvali na Aleše, když zamířil na záchod.

Chodba smrděla močí a zvratky. Pod umyvadlem ležel chuchvalec zakrvavených hadrů a na zdi byl nápis: Smrt metalu a fašistům z Kroupov! NAVĚKY! Porvat se s klukama ze sousední vsi a všechno jim zničit byla nejspíš místní tradice. Okno bylo příliš vysoko, kdyby se na něj pokusil vyšvihnout, nejspíš by sletěl zpátky do žlábku.

Když si zapínal kalhoty, nahmátl krabičku.

Sundal si tričko, sáhl do krabičky, namočil jíl pod kohoutkem a rozmazal si ho po hrudi a po břiše. Když vyšel ze záchodu, v sále duněly bubny a kytary. Budova se otřásala, jako by se někdo venku opřel sochorem do základů a začal s ní viklat ze strany na stranu. Hlava i tělo se mu proměnily v propast polykající laviny zvuků a ostrou vůní moči a slivovice. Vzpomněl si na kameramana, který se přivázal k ráhnům lodi a řítil se přímo do bouře, aby natočil její světlo. Hlavou mu prolétla slova z Riders On The Storm:

Mozek se kroutí jako ropucha

Rýhy na parketách a okna na balkonech mu připomněly diskotéku ve Španělsku. Začal se pohupovat v rytmu hudby. Moje taneční, napadlo ho. Měl chuť se rozeřvat smíchy. A taky něco rozbít, do něčeho kopnout, něco zlomit.

Nevšímali si ho, trpělivě a systematicky mlátili do dřevěného obložení pódia; dřevěné třísky z něj trčely jako kůly. Trvalo chvíli, než na něj někdo z balkonu namířil reflektor.

Jedna z holek vyjekla – když se otočil od sloupu světla, uviděl ji, jak na něj zírá. Umyté a pečlivě učesané vlasy se jí leskly na ramenou. Namalované rty měla rudé a zlé jako velké nenažrané srdce. Představil si, jak si napouští vanu, koupe, obléká, češe a líčí, aby tu mohla stát a čučet, jak ožralí debilové chčijou na pódium a jeden ubohej a nalitej šašek si potírá břicho blátem.

V tom okamžiku se rozlétly dveře: objevil se dvoumetrovej kluk s vyholenou hlavou, kůže na lebce se leskla jako nepřátelská planeta bez hor, údolí a řek. Na černém tričku stály bílé klikyháky. Ničení na okamžik přestalo: nadešel čas podat hlášení.

„To je ten sráč, co platí dluhy za Edu.“

Kvílení ustalo – jehla gramofonu narazila na konec drážky.

„Máš pro mě těch dvacet táců?“ zeptal se obr Aleše.

„Ne.“

„Na co si to hraješ, ty vole?! Prcáš tu krávu a myslíš, že ti to jen tak projde?“

Nejspíš si to se Zuzanou rozdávali všichni, dokud se neobjevil Eda. Možná ji někomu prodával a prachy ztopil. Cítil se k smrti unavený z toho, kolika způsoby to do sebe může zapadat a jak na žádném z nich nakonec vůbec nezáleží.

„Myslíš si, že jsi nějakej star trek nebo co, ty hovado?“

Na to teď existovala už jediná odpověď. Dívat se, jak daleko to může zajít.

„Nemyslím si vůbec nic, ty vole.“

Pravá ruka vylétla rychleji, než čekal; dvě rány Alešovi zasvištěly na tváři jako rány bičem a hodily ho mezi vlhké skvrny moči, která stekla do mezer mezi parketami.

Když vstal, krev mu stékala po bradě a jazyk narazil na uvolněný zub.

„Ukliď ten sajrajt někam do škarpy!“

Kluk v kostkované košili mu pomohl vstát. „Dělej, dělej!“ Nejspíš o něj měl doopravdy strach. Aleš cítil, jak mu krev kape na tričko, usadil se na sedadle motorky a čekal, až nastartuje. Když se motorka pohnula a benzin zašplouchal v nádrži, zdálo se, že se krev v jeho těle nabírá s každým dechem a vystřikuje do tmy jako stará rezavá pumpa.

„Proč to děláš, ty vole?“

„Hledám Švece.“

„Vodkaď seš?“

„Z Mratína.“

„Švec bejvá jednou do měsíce u šachty na Zbořilci. Znáš to tam?“

Hlava se mu točila, kapky krve letěly z úst, špičky smrků se nad ním míhaly jako dvě řady ostrých zubů zčernalé pily a v zatáčkách měl pocit, že se morek jeho kostí srazil v bílém chuchvalci měsíce, který se houpal mezi mraky.

Probudil se na zastávce v Kroupovech, Oliver mu olizoval tvář. Modrý pickup parkoval před hospodou. S oteklou tváří, bolavou hlavou, krvácejícím rtem, světlem, které dopadalo mezi korunami stromů na stoly před hospodou, a udiveným pohledem labutí z hladiny kroupovského rybníka se vydal dvacet kilometrů do Mratína, kolem studánky, ve které podle pověsti sedláci schovali všechny své zvony.

Kapitola čtvrtá: Jindřich, jaro 1964

Od Severního moře přinášel vítr vytrvalý déšť, který voněl nahořklou mořskou solí. Jindřich obešel rampu, na kterou pod ohromné igelitové folie vyložil bedny s pomeranči, banány, fíky, melouny a kulatými nafialovělými plody, jejichž jméno slyšel poprvé až v Německu, a zahleděl se na minové pole louží, které se rozprostíralo na nerovném povrchu dvora. Dokouřil cigaretu a oharek vhodil do největší z nich, kde okamžitě zhasl.

Za plotem na druhé straně ještě na jaře poskakovali zajíci. První rok se tu pohádal se sedlákem, který na louce vypaloval meze. Co mi budeš vykládat, ty českej šupáku, tahle země patří naší rodině už tisíc let, jestli sem vkročíš, propíchnu ti vidlema to tvoje nenažraný břicho. V červnu se za plotem objevily bagry, náklaďáky a z pole se stala hromada hlíny: za pár měsíců tu budou stát další sklady a zajíce a sedláky tu už nikdo nikdy neuvidí. Podél mříže od kanálu v rohu dvora, kterou občas vylézaly krysy, se vydal k hlavní kanceláři firmy Hans Grobe – Hamburger Spedition.

Hans seděl v kanceláři ve světlé košili s rukávy vyhrnutými až k loktům, béžové kravatě a vyžehlených tmavých kalhotách; nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy se mu na hlavě ve slunečním světle leskly jako bílý mech, zatímco kapky deště slézaly po skle jako četa výsadkářů kdesi na druhém konci Severního moře.

„Tenhle chlápek najímá lidi do Jižní Afriky, do Port Elisabeth. Kancelář má na druhým konci Hamburku. Už jsem mu volal.“

Jindřicha vždycky překvapilo, že mu chce Hans pomoct. Byl to obchodník původem z Mnichova, který se celý život stěhoval za svou životní šancí, dvakrát opustil manželku i děti jen proto, že cítil šanci vydělat pořádný balík a taky ho už měl skoro na dosah – mezi desetitisíci přepravkami, stovkami kamionů, miliony papírů a desítkami emigrantů bloudícími po hamburských docích, kteří si na útržcích papírků opisovali jeho jméno a adresu.

„Má autoškolu?“

„Jo, i když je to jen zástěrka kvůli daním. Ale vezme tě. A šachty tam jsou. Ale ne ty s grafitem, co kopala tvoje prababička,“ rozchechtal se.

Jindřich strčil vizitku do kapsy ušpiněných kalhot a zabořil do nich udřené ruce.

„Těžko si po těch letech zvyknu, že jsi pryč. Doufám, že se jen nechceš vyhnout německý zimě a užít si dvě léta za sebou.“

Jindřicha napadlo, že odcházet odněkud, kde vám někdo věří, je vždycky těžké, ale prohlásil: „Chci se postavit na vlastní nohy.“

Nemusel dodávat, že si neumí představit, že téhle práce po tolika letech nechá. Zaškoloval Turky, kteří vypadali stejně vyjukaně jako on, když se tu objevil poprvé, a nevěřícně zíral na tváře řidičů, kteří mu beze slova hodili klíče a šli se najíst a vyspat. Ale jednou si slíbil, že se dostane někam dál – přece nezůstanu v Německu nadosmrti, opakoval si každý večer, než usnul vyčerpáním.

Vrátil se do skladu. Obrovská podlouhlá budova s vikýři a vysokými okny mu připomínala stáj, světlo se v ní lámalo a padalo na krabice, palety a bedny přemisťované z jednoho místa na druhé, takže jejich ustavičný pohyb vyvolával představu, že se ocitl mezi neznámým plemenem hranatých krav bez jediné skvrny na hřbetě. Ale chybělo tu zurčení vody ve žlabech a vlaštovky, jejich cvrkot, šustění křídel a hlína, která zůstane na zemi, když se jim nedaří postavit hnízdo.

„S těma bradavicema by sis měl zajít k doktorovi,“ řekl Hans. Vůbec si nevšiml, že stojí za ním a dívá se mu na ruce. „Nebo si počkáš na nějakou africkou šamanku? Hele, já tě tam hodím, stejně jedu do města – ale pořádně se obleč.“

Vypadám jako vandrák, i to je důvod, proč musím pryč, pomyslel si Jindřich. Na ubytovně bydlel s Turkama, a kdykoli se vrátil na pokoj, ležely na podlaze německé noviny s fotkami nahých holek. Vždycky ho překvapily, jako by otevřel dveře pokoje, za kterými leží na zemi nahá žena, a občas téměř čekal, že se ho zeptá, jestli by jí někde nesehnal nějaké oblečení.

„Nemám nic čistýho,“ odpověděl a Hans jenom přikývl, protože se dvakrát v životě musel taky obejít bez ženských.

Čekárna u lékaře byla narvaná lidmi ze všech koutů světa, takže si připadal jako v cirkusové manéži – chyběli jen klauni a medvědi. Když na záchodě v zrcadle nad umyvadlem uviděl svůj obličej, napadlo ho, že sem dokonale zapadá a že by mezi nimi mohl vystupovat jako lesní muž a žonglovat s hořícími poleny. Sáhl po papírovém ručníku a celá hromada, naskládaná nešikovně na sušáku, se sesypala na zem.

„Zatracená práce!“ zaklel česky.

„Warten Sie ein Moment!“ ozvalo se ze záchoda se stejně nepřirozeně kovovým německým přízvukem, jakým by nejspíš promluvil německý soustruh; z kabinky vyšel starší světlovlasý muž v tmavém obleku a pokračoval ve své nedokonalé němčině: „Můžete mi pár minut pohlídat syna, než přijede žena? Henrik jde jen na převaz, doktora zná. Mluví česky, moje žena je Češka.“

Taková důvěra ho zaskočila, a tak přikývl. V koutě čekárny si hrál asi pětiletý chlapec s obvázaným ukazováčkem; nejdřív se mračil, pak si vystrašeně prohlížel ostatní pacienty a nakonec si přesedl k oknu, kde donekonečna přeříkával značky přijíždějících sanitek, které se monotónně opakovaly: opl a folkšvagn. Když ho auta přestala bavit, obrátil pozornost k flekům na Jindřichově košili. Prsty si položil do pěšinky do vlasů a zamyšleně prohlásil:

„Rajče.“

Takhle jsem si s Josefem nikdy nehrál, napadlo Jindřicha poprvé a podíval se na svou skvrnami posetou košili.

„Přesně. Je to mapa. A víš, co na ní je? Že jsem rajče jedl poprvé v Krumlově. Slyšel jsi o Krumlově?“

Kluk se zatvářil zmateně.

„Krumlau,“ prohlásil Jindřich.

Jenže kluk už nečekal, co mu poví o jižních Čechách; seskočil z lavice a vrhl se do náruče brýlaté ženy ve světlém plášti tak divoce, že jí vyrazil kabelku z ruky.

„Auta zná líp než já,“ smál se Jindřich a zdvihl kabelku.

„Děkuju, že jste Henrika pohlídal. Nechcete přijít na návštěvu? Třeba v pátek kolem poledne?“

Chlapeček si hrál se zavíráním kabelky, a když se loučili, podal mu zdravou ruku.

V pátek jeho matku dokonale zaskočil, manžel byl na služební cestě, Henrik u sousedů a ona na jeho návštěvu zapomněla. Omlouval se, že nezavolal předem. Narychlo udělala pár sendvičů a hlávkový salát. Pocházela ze Stach, kde mívali pilu, vyprávěla, jak po Únoru emigrovali zakrytí senem na velkých saních, které táhli koně lesních dělníků. Rodiče se v Německu těžce protloukali, ale ona je se svým životem spokojená; má dům na kraji Hamburku, její manžel je Dán a po Čechách se jí nestýská. Jediné, co jí po rodičích a prarodičích zbylo, byl velký červený sešit, do kterého si zapisovali všechny důležité události:

20. září 1938. Děda s tátou porazili starý ořech.

23. září 1938. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace vojáků do čtyřiceti let. Hned druhý den se rukující sešli na náměstí, aby se rozloučili. Lidé plakali dojetím i hrdostí nad všemi, kdo ani na okamžik nezaváhali a odcházeli bránit vlast se zbraní v ruce.

25. září 1938. Na nebi se objevila polární záře. Starý Voldřich se rozhodl prodat kolotoč.

Sešit schovává jako poklad; Henrikovi ho dá, až vyroste a bude ho zajímat, jak žili dědeček s babičkou. Ukázala mu jedinou fotografii Stach, vesničky rozházené po šumavských kopcích a obklopené čtverečky a obdélníčky polí, lesů a čarami olší lemujících Stašský potok.

Vypil skoro celou láhev rýnského a rozpovídal se o ořechu, tátovi, ohradách, lešanské kronice, sklenících, Němcích a motorkách.

„Tak to vám musím něco ukázat,“ řekla, když skončil.

Mezi jízdními koly, lyžemi a sekačkou na trávu stála v garáži pod zelenou plachtou lesklá motorka. Samozřejmě červená; nebyla to jawa, ale BMW.

„Zatím jsem jezdila jen s Henrikem,“ řekla a podala mu stříbrnou helmu.

Jakmile vyjeli a mírně se naklonili v zatáčce, zaskočil ji poryv větru od moře; s motorkou to zacloumalo, jako by ji obrovská ruka sevřela a postrčila vpřed. Nikdy neseděl na zadním sedadle a jeho život byl zase v rukou neznámé ženy – a takový pocit mu byl dost nepříjemný.

„Promiňte. Je rozdíl vézt dítě a dospělého,“ omlouvala se, když konečně zastavila.

„Můžete jet ještě kousek?“

Sladká vůně benzinu a olejnatá vůně moře se mu smíchaly nad hlavou, jako by mu znovu přivály pocit, že dokáže, co chce, protože je nejsilnějším zvířetem světa. Vlny se rozbíjely o kameny na skalnatém břehu; jedna z těch chvil v životě, kdy se zdá, že lze začít úplně od začátku, jako by za námi nebylo vůbec nic.

„Nevadí vám, když se vrátíte sama? Chtěl bych se trochu projít.“

„Já vím, nechcete přijít k úrazu,“ řekla žena se smíchem, upravila si řemínek u helmy a podala mu ruku.

Sledoval, jak červená motorka mizí mezi skalami; sem bych dojel, kdybych našel odvahu a hned první týden si to s Dienstem vyřídil. Moře osázené moly, bílí racci křižující cestu šedivým mrakům, rybářské lodě v dálce. Jak jsou daleko? Vzdálenost k nim by uměl odhadnout v krajině s kopci, ale ne na vlnícím se moři, které mu připadalo jako šedivé pohybující se lány země vyvezené z grafitových šachet.

K zastávce na silnici se vydal právě v okamžiku, kdy se autobus objevil mezi nízkými skalami porostlými stromy. Přelezl nízký plůtek, seskočil z kamenného valu na silnici a rozběhl se.

Rána přišla zezadu – ploché obrovské kladivo ho udeřilo do pravé strany těla. Nestačil se otočit, aby se podíval, kdo ho drží.

Ležel na asfaltu a nevěděl, kde je nebe a země a jestli to, co je pod ním, se ještě jednou nepohne. Vlny se na moři zastavily a z bílých těl racků se staly sněhové vločky. Na okamžik ho napadlo, že omdlí, ale zabránil mu v tom křik. Německý křik, přirozeně.

„Stalo se vám něco?“

Žena, která se k němu sklonila, měla kudrnaté vlasy a černé brýle. Sundavala si je tak nervózně, že jí téměř vypadly z rukou. Za jejím ramenem spatřil ohnutý předek červeného volkswagenu.

„Můžete vstát?“

Sklonila se a výstřih šatů odhalil opálená ňadra. Voněla jinak než benzin, olej, asfalt i moře, skoro jako jedna z dívek, které na něj čekávaly u ohrad. Vzápětí mu došlo, že nemůže vstát, musí ležet a přemýšlet nad tím, jaké to je, když člověk umírá.

Ale opřel se o ni a snažil se nesténat. Pravým bokem mu projížděla nesnesitelná bolest.

„Opatrně.“

Musel se opřít o střechu, než z předního sedadla odházela dvě flašky fanty, cigarety a časopisy. Přední sklo bylo naprasklé – prasklo už předtím, nebo až když se mu postavil do cesty? Něco mu zaškubalo žaludkem, jako by se jeho vnitřnosti potřebovaly posunout zase o kus dál.

„Sedněte si.“

„Ne.“ Namáhavě se otočil. „Dívejte se, jestli dokážu jít rovně,“ zašeptal, protože nevěřil, že to zvládne. „Musím to zvládnout, protože jsem se rozhodl, že odjedu do Jižní Afriky.“

Silnice se s ním ještě jednou zhoupla a pak už držela pevně – Hitler ji postavil kvůli jeho rovnováze.

„Je to dobrý,“ procedil vyčerpaně mezi zuby a sesul se na přední sedadlo. Pořád měl pocit, jako by se všechny orgány nevrátily na své místo a vysílaly mozku signál, že tělo bude ještě chvíli fungovat jako skládka napěchovaná haraburdím.

Podala mu fantu – automaticky sáhl rovnou i po balíčku cigaret, která ležel na palubní desce, a pokoušel se vylovit aspoň jednu.

„Máte na košili krev.“

Otočil hlavu, aby se přesvědčil, že skvrna je přibližně v místech, kde leží Lešany.

„Odvezu vás do nemocnice.“

„Nechci do nemocnice. Vemte mě do Ludwigovy ulice.“

„Nebudete na mě volat policii?“

Zavrtěl hlavou. Moře změnilo barvu – teď připomínalo doškovou střechu, která skrývá drahocenné rodinné poklady napěchované až pod krovy.

„Nemáte v pořádku papíry, že jo? Jste emigrant. Mluvíte docela dobře, ale já poznám, kdy…“

„Jsem z Port Elisabeth. Papíry mám tady.“ Podal jí vizitku.

Žena se rozesmála: „Víte, že je to poprvé, co jsem si vyjela sama – říkala jsem si, že se něco semele. Ale že srazím učitele autoškoly?!“

Otočila klíčem, zařadila jedničku, ale spojku pustila moc rychle a motor chcípnul.

„Už v autoškole jsem si říkala, že jsem strašně nešikovná – v minulém životě jsem určitě umřela při dopravní nehodě.“

„Ničeho se nebojte. Uvidíte, že to zvládnete.“

Znovu se na něj usmála a jeho napadlo, že je to vlídná a sympatická žena. Celé ty roky spal v Hamburku jen s českými prostitutkami – jenže byl zvyklý holky lovit, ne se nechat srazit na zem jednou z nich.

Odjedu, pomyslel si znovu: tahle žena věří, že jsem učitel autoškoly. Přežil jsem tuhle patálii a zvládnu i ty další.

„Zajeďte ke krajnici. Naučím vás rozjíždět. Blinkr doprava.“

V dálce pěnilo moře, vítr nad ním hnal do dáli mraky a vlny pohazovaly rybářskými čluny. Připadalo mu legrační, že někdo rybaří půl kilometru od největšího přístavu Severního moře. Ryba, kterou vytáhne, musí mít na hřbetě rýhy od tankerů a šupiny nasáklé olejem. Možná ta ryba vypadá jako malý motorový člun.

Vypnula motor. Sáhl po její ruce a položil si ji na bok.

„Už je to lepší.“

Nebránila se. Udělala by všechno, po čem by zatoužil. Nic jí nevyčítal, jen ji chválil a uklidňoval. Papíry má v pořádku, je učitel autoškoly. Téměř ho zabila, ale nezpanikařila a možná mu svým klidem zachránila život.

„Ještě jednou se rozjeďte.“ Usmála se, nastartovala a téměř předpisově se rozjela. „Teď blinkr doprava a zastavte.“

Dupla na brzdy tak, že mu věci z palubní desky sletěly na klín.

„Můžu to dát dozadu?“

V okamžiku, kdy zdvihl noviny, spatřil to jméno.

„Je vám pořád špatně, viďte?“ zeptala se, když viděla, jak zbledl.

Stačilo málo a mohl jít k ní. Nejspíš by kamarádkám vyprávěla, jak po první jízdě srazila učitele autoškoly, a hned ten den se spolu poprvé vyspali. Kamarádky by se smály a jedna přes druhou křičely, že si to všechno vymyslela. Ale držel v ruce noviny, a to jméno tam pořád bylo, nemusel prosit, aby ho přečetla nahlas.

„Ještě jednou se pomalu rozjedete a potom zařadíte dvojku. Dojedete támhle k té zastávce. A tam mě vysadíte, ano?“

Kapitola první: Cihly

Listy už začínaly zářit všemi barvami jako barevné figurky na desce Člověče, nezlob se! V koruně osamělé lípy, která se vklínila mezi dělníky a zeď zámecké zahrady porostlou břečťanem, se leskl tmavý bod – možná se tam uhnízdil roj divokých včel. O kus dál zahlédl Kotas z lešení, které u zámečku včera znovu postavili, korunu tulipánovníku. Jeho květy už byly dávno pryč, listy nabíraly zlatou barvu slunce a i na tu dálku se mu zdálo, že dokáže rozeznat jednotlivé lyry vznášející se jedna nad druhou.

Mezi tmavomodrými smrkovými lesy se v údolí za Mratínem klikatila Olešná. Na druhé straně rozeznal okraj zasypané grafitové šachty pod osamělou břízou a za ní kolické domy. Kotas si představoval, že mezi nimi vidí podlouhlý domek, na jehož zápraží stojí starý Rožánek, a sto metrů za ním skleník, ve kterém Ivana skládá květiny do beden vynesených z dodávky před domem.

Přímo před sebou, mezi Kolicemi a zámečkem, neviděl louku, na které usychal jitrocel mezi diviznami, ale jejich statek. Velká vrata, jimiž se jezdilo na dvůr, za první stodolou zahrádka, řady angreštů a rybízů, rybníček s řadou vrb, kde se v létě proháněly nazelenalé vážky; ve druhé stodole rozebraný volský potah, jehož jednotlivé části se povalovaly na půdě stodoly jako obrovské klíční kosti, a za stodolou rozložitý ořech.

Vojáci si to ve dvaapadesátém vyřídili se statkem, ale stodolu nechali stát. Dvakrát do ní udeřil blesk, jednou ji vyplavil potok. Mívala rozbitá vrata, a když svítilo slunce, zdálo se, že uvnitř stodoly i na tu dálku vidí paprsky světla, prosvítající mezi rozeschlými došky. Vzpomněl si, jak šílená práce byla ty došky rovnat. A když pršívalo, viděl ve vratech tátu: No to mi řekni, Pepíku, kdo nám čmajznul vrata?

V sedmdesátém ji srovnali se zemí – kvůli obavám, že zbytky statku budou skýtat útočiště diverzantům nebo sloužit jako orientační bod lidem, kteří překročili hranice – z celého hospodářství zbyly jen dvě tyče, na které kdysi máma s babičkou věšívaly prádlo. V osmdesátém šestém přišla na podzim bouřka a jedna tyč spadla – nebo jí někdo ukradl. Pahýl té druhé stál dodnes mezi kopřivami a pomalu uhníval. Dával mu ještě dva roky – když nebude moc pršet.

Takže je možné, že ji ukáže Jindřichovi, jestli se na jaře opravdu objeví.

Dole pod ním fasovali chlapi z velkého igelitového pytle velké oranžové rukavice; přivezl je mladý Vlach, kterému patřila stavební firma opravující zámeček. Jeho táta byl celá léta u estébáků, ale nikdo mu nic nedokázal a nikdo se o to už ani nestaral. Dodneška byli s Kotasem na kordy, jenže na tuhle práci potřeboval každou ruku. První ve frontě stál Jarda Hadrava, Alešův táta, a jen co si natáhl rukavice a zakroutil nad nimi hlavou, podíval se směrem ke Kotasovi a vydal se za ním; opíral se do železných tyčí lešení, jako by to byly provazy vysoko v ráhnoví lodi. Ve vlasech se mu leskl červený prach a Kotas si vzpomněl na své roky v cihelně.

„Máš jít dolů, už přivezli písek.“

Kotas si povzdychl, protože bylo už půl čtvrté. Když před obědem vyložili z multikáry síta, zjistili, že nemají ani zrnko písku, a do tří mastili v buňce karty.

Jarda se zastavil a rozhlédl po údolí. Věděl, že za hranicí vojenského prostoru dělostřelci rozstříleli Lešany, ve kterých Kotasovi mívali statek, a napadlo ho, jaké to asi je stavět někomu střechu nad hlavou a přitom vyhlížet do krajiny, kde váš domov leží srovnaný se zemí.

„Šikovnej kluk,“ kývl k mladíkovi, který se jako jediný z nich pustil do řezání prken a vůbec se celý den snažil něco dělat.

„To je můj synovec, Tomáš,“ chlubil se Kotas. „Loni se naučil dělat na jeřábu.“

„Co vůbec dělá tvůj kluk?“

„Jakub? Chytil se v Německu, to víš, vo stavbách ví vod starýho fotra úplně všechno.“

„Vážně? Člověče, já ho naposled viděl, když mu u nosu visela takováhle nudle a ani nevěděl, jak si jí utřít. Uteklo to, co?“

Našli si chvilku, aby si v klidu promluvili. Oba je mrzelo, že se Aleš s Renatou rozešli. Kotas měl Jardu rád, i když ostatní jen nadávali, jaký je to lempl; ale dostal se do rádia a nebyl to obyčejný krumpáč, který jen kouká, kde co šlohne a na čem vydělá. A Jardovi se Renata zamlouvala a Kotas i Kotasová byli pracovití lidi, kterým manželstvím – pokud viděl a slyšel – vždycky klapalo.

„Řeknu ti, Aleš by se do toho sám nepustil.“

„Co vůbec dělá? Nepoflakuje se s tou partičkou u hřiště? Věčně tam chlastaj a rozbíjej flašky.“

„Ne, to ne.“ Party z okolí znal, ale Aleš k nim nepatřil. Celé dny se toulal krajinou a fotil.

„Proč tu dřeš?“ vyzvídal Kotas, když se jejich nohy dotkly prvního patra lešení a na okamžik sledovali, jak se k zámečku po kamenné cestě blíží favorit s emblémem krumlovského okresního úřadu.

„Kvůli alimentům.“

„Vrtalo mi hlavou, že chlápek z rádia maká na stavbě.“

„Jen si nemysli, rádio není žádnej zlatej důl.“

„Slyšel jsem, že jsi hlásil na nádraží a dělal takový fóry, až tě vzali.“

To byla pravda: přednosta před lety sháněl někoho na hlášení příjezdů a odjezdů, Jarda se nechal přemluvit a začalo ho to bavit. Viděl na celý perón, mluvil k babce, která seděla na lavičce, nebo ke klukům, kteří mlátili do automatu. Za pár dní se v hospodě zastavil chlápek z rádia a povídá: Máte zajímavej hlas, zavolejte mi někdy.

Byl to ten rok, kdy šlo jeho manželství s Jindrou do kopru a Aleš zůstal sám.

„Vidíš, to jsou zrovna oni.“

Na konci cesty k vesnici poznal kluky, se kterými sedával Aleš, a ulevilo se mu, když ho mezi nimi neviděl.

„Věčně se tu flákaj,“ ozval se někdo z lešení. „Chtěl bych vidět jejich fotry, dřepěj v hospodě a nadávaj na ty čuramedány nahoře.“

Jarda mlčky míchal maltu. Písek byl mokrý a síto dole u rámu protržené; mladý Vlach jezdí věčně tam a zpátky a nepřiveze ani pořádné nářadí. Kotas na něj věčně nadával: táta byl za války kolaborant a za komunistů estébák, ten se o písek starat nebude. Jarda najednou dostal mizernou náladu, měl být v rádiu a místo toho trčel na stavbě.

Pod lešením se objevil chlápek ze stavebního úřadu, a už po tisící se vyptával mladého Vlacha, jaké změny udělala Wittlichová na poslední chvíli. Jak pokládal aktovku na lešení, nedával pozor, zavadil o cihlu, ta sletěla a rozlomila se.

Přijde trouba ze stavebního úřadu a rozbije cihlu. Jakou cenu má jedna rozlomená cihla v kraji rozstřílených baráků a zavřené cihelny? Jak říkal starej Kabelka: Moji rodiče neměli celý život ani cihlu, aby si postavili dům, a vy jste si jich tu zbourali stovky. Říkal to tónem všech, co nebyli odsud a co se nikdy nezbavili pocitu, že si ty baráky snad místní zbořili sami.

„To sem zas poslali kreténa,“ nadával Kotas.

„Co to vůbec bude? Vypadá to jako skleník.“

„Měl to bejt altánek, ale Wittlichová zas změnila plány. Hele, já myslím, že tý ženský už přeskočilo.“

Skončili v pět. Bílé stavební buňky stály rozházené za zdí zámečku jako nafouklé pýchavky a vítr posunoval roztrhané pytle kolem opuštěného lešení. Výsledkem jejich práce byly zatím trosky starého plotu, rozlámaná vrata, vojenská čepice pocákaná zaschlou maltou pohozená vedle cesty, rozježděný trávník a vyřazený transformátor u hromady suti, který přitáhl někdo z mratínských ve víře, že se ho tu nenápadně zbaví.

„Jak tohle dáme dohromady,“ povzdychl si Kotas. „Ještě s tím debilním Vlachem, kterej má po Krumlově milion kšeftů a na nás úplně sere. Hele, nezajdem na jedno?“

„Musím do rádia.“

„Tuhle jsem šel kolem tvýho baráku, potřeboval by na zimu dát dohromady. Jestli chceš, s klukama na to vlítnem.“

„Hele, Pepo, já na to nemám.“

Mlčky se rozešli.

Jarda se nechal vzít od chlapů do Mratína. Světla Jindřina domu svítila do tmy. Proč si ji tenkrát bral? Myslel, že se k sobě hodí. Chtěl mít velkou rodinu, barák a spoustu zvířat. Jindra měla psa, ovce, chovala holuby, připadalo mu, že se o všechno stará. Ale pak zjistil, že je to jen rutina. Možná se něco pokazilo v něm. Potřeboval stále něco objevovat. Asi nejvíc mu vadilo, jak pořád čučela na televizi. Ležela rozvalená na gauči, na talířku sušenky, vedle hrnek s kafem, na zemi reklamy, co přišly poštou, ty nikdy nevyhazovala, ale donekonečna pročítala. Když se díval, jak jde k ledničce, napadlo ho, že v jejích stopách leží kusy jídla. Stárnoucí ženská ztracená ve světě, ve kterém nemá co najít. A pak mu došlo, jak jím pohrdá – ve fotkách neviděla nic než vyhozené peníze.

Aleš byl po něm. Fascinovalo ho všechno živé. Hodiny pozoroval vrabce, kteří v zimě posedávali na pámelnících, dokázal rozeznat jednoho od druhého. Vystřihoval si zvířata a maloval jim obrovské stíny. V zoo byl úplně bez sebe. Pobíhal po cestičkách a křičel: Tati, koukej, kuguár, vidíš ho, tati, koukej!

A pak v devadesátém potkal Naďu. Nikdy nezapomněl, jak to říkal Alešovi. Díval se z okna na opuštěnou louku za Mratínem a dělal, že neposlouchá. Ale už půl roku předtím dostal práci v rádiu a na Aleše nebyl čas. Přestal se ptát, jestli si někdy nevyrazí podívat se na Velký Javor a kolik modrásků vyfotil. O těch věděl všechno už jako malý kluk.

Housenky vyžerou květ krvavce a dorostou v jeho květu. To je krásný, ne, tati, bydlet v květu nějaký kytky, že jo? Hele, a když dospějou, vypadnou pod kytku, leží a vylučujou feromony, kterýma přivolaj mravence. Mravenci nemůžou odolat, housenku odtáhnou do mraveniště a tam ji vykrmí. Někdy ji napadnou a přitom samy larvy modrásků jsou často kanibalové! A vůbec nejhorší je, když má motýl vyletět z mraveniště. V tu chvíli ho mravenci obklíčí a chtějí sežrat! Vyprávěl to s očima navrch hlavy jako dobrodružný film, který se odehrává na plátně přímo před ním.

Jarda vzal za kliku, dveře zavrzaly – bude to muset dát do cajku. Lidi se dívají divně, když se barák bývalé ženy rozpadá.

Na kolečku ležely saláty a kedlubny, stejně studené jako sychravý soumrak. Kapky vody na nich polehávaly, příliš unavené na to být vodou, příliš těžké na to proměnit se v páru.

„Ahoj,“ řekl a usmál se. „Nechceš pomoct?“

„Ne.“ Jindra se narovnala nad záhony, holiny obalené vrstvou hlíny; někdy v nich prošla do kuchyně rovnou ze zahrady.

„Tohle jsem ti přines.“ Obálku s penězi položil na dřez a poprvé ho napadlo, že právě peníze ze všeho nejlíp vyjadřují naši omezenost, osamělost a otupělost, a najednou viděl zase všechno, co se stalo, v jiném světle. Nikdy odsud neměl odejít. Nějaké světlo, nevěděl, odkud přicházelo, si stále pohrávalo se všemi možnostmi.

„Kde je Aleš?“

„Čte si. Někdy si říkám, proč nemůže dělat něco pořádnýho.“

„Jen se neboj, může. Já s ním promluvím.“

„To mu určitě pomůže. Jednou za čas přijdeš, něco mu nakukáš a zmizíš. Nemá cenu, abys za ním chodil.“

V Alešově pokoji byla tma. Možná zhasnul, aby s ním nemusel mluvit. Na koberci se válela modrá mikina a bílé tílko. Kousky papírů, červené notýsky, párátka, mapy, atlasy, pár magnetofonových pásků, knihy o ztracených civilizacích, Strugackij, Bermudský trojúhelník. Nad postelí visela mezi obrázky zvířat a indiánů Daguerrova fotografie pařížského bulváru ze čtyřicátých let devatenáctého století. Daguerre počkal, až se pařížský bulvár zaplní lidmi a kočáry, a vyfotil ho ze střechy činžáku. Na jeho fotce ale nikdo nebyl – lidé, koně i kočáry se pohybovali příliš rychle na to, aby je citlivá vrstva měděné desky zachytila. Jediný, kdo na fotografii zůstal, byl muž, který se zastavil, aby si nechal vyčistit boty. Zbyla prázdná ulice se stromy a domy, ve které si osamělá postava opírá nohu o podstavec opuštěného čisticího pultu – i čistič bot se při své práci hýbal tak rychle, že ho spolkla nicota.

Nemohl myslet na tenhle pokoj, aniž by si nevzpomněl na rozvod a Alešovy smutné oči. Jaké to vůbec je, když je člověk v tomhle pokoji sám? Co odsud Aleš vidí za svět? Za okny není nikdo kromě siluety starého Kabelky, který se motá kolem. Na okamžik zatoužil, aby žili někde jinde, a srdce se mu sevřelo bolestí.

„Co tu děláš?“ Stála ve dveřích v zástěře a holinách a najednou k ní pocítil šílený odpor.

„Říkalas mi, že je tady. Ani nevíš, kde je.“

„A ty to víš?“

Překročili bod smíru, pokud vůbec existoval. Vstal.

„Chodí s partou ke staré šachtě. Nemá tátu, co by ho vzal ven.“

Hořkost a výčitky – člověk si může tisíckrát namlouvat, že se bez toho obejde – ale je to tu, stejně jako fakt, že země rodí kedlubny a zelí.

Nestihne vlak a přijde pozdě do práce. A cestou z práce se staví v nádražce, aby tenhle zatracenej večer pořádně zapil.

„Půjdu za ním.“

„Řekni mu, ať jde domu. Máš pro něj nějakej dárek?“

Sáhl do kapsy. Včera si u známého vyzvedl krytku na foťák, úplně na ni zapomněl.

Sloupek ve vrátkách na zahradě byl už úplně shnilý. Cestu za ním pokrývaly podlouhlé odřezky borové kůry, soused řezal na zimu dříví. Jarda před lety doufal, že ho dá s Jindrou dohromady, ale našel si v Krumlově ženskou, která ještě vypadala k světu. Jindra se už nevdá. Každý rok jí bude něco opravovat, i když se jeho vlastní barák taky rozpadá.

Stmívalo se, podvečerní vítr nesl vlhký chlad a špičky stromů se proti temnému nebi pohupovaly jako vztyčená kopí. Aleš se toulá kdovíkde nebo sedí s partou v šachtě, kde kouří a chlastají, projde metr kolem nich a neuvidí je. Šel, dokud za ohybem cesty nespatřil oheň. Neviděl, jestli je tam Aleš, a přál si, aby tam nebyl.

Zakašlal. Otočili se od ohně, Aleš vstal.

Popošli k břízám rostoucím u lesa z hromady škváry, poseté na jaře podbělem a na podzim kopřivami.

„Přinesl jsem ti krytku. Chodíš fotit?“

„Teď moc ne. Ale dík.“

„Co se stalo? Ty nefotíš?“

„Zase začnu.“

„Co pijete?“

„Víno.“

Stejně z něj cítil francovku.

„Nechodíš s nima moc často?“

„Ne. Povídali jsme si o Španělsku.“

„Nezašel bys za mnou někdy do rádia?“

Čekal, že Alešovi udělá radost, ale žádné odpovědi ani úsměvu se nedočkal.

„Uděláme rozhovor, bude legrace. O modráscích víš všechno, ne?“

„Asi jo.“

„Tak v pátek, třeba?“

„Tak v pátek, když chceš.“

Slíbí mu cokoli, protože chce, aby mu dal už pokoj a mohl se vrátit k ohni. Rozpačitě mu poklepal na rameno a běžel na vlak.

V pátek se sešli v rádiu a pak šli do hospody. Jarda se opil, vzpomínal, jak snil, že to někam dotáhne – hrával fotbal, dělal diskžokeje a s chlapy chodíval po večerech na hokej.

„Život máš před sebou, můžeš se pustit, do čeho chceš. A než se rozhodneš, co dál, můžeš bydlet u nás.“

„Tati dík, ale to ne.“ Táta si vždycky přál mít kolem sebe spoustu lidí, dělat něco pro ostatní, ale místo toho se mu všechno jen rozpadalo pod rukama, a tak mu nechtěl přidělávat další starosti. Slyšel, že zase dost chlastá a i Naďa od něj chce odejít.

„Pamatuješ si, jak jsem tě vzal do Krumlova? Bylo to před Vánocema, ve školce jste si pořád vyměňovali nálepky, pořád jsem si říkal, co je to za nápad, sbírat takový nesmysly. Ale dvojčata to dělaj taky. Jak přinesu banány, strhne se rvačka o nálepku a banány jsou na kaši. Vzal jsem tě, aby sis vybral, jaký chceš. Oči ti svítily, měls je navrch hlavy. A víš, jak to dopadlo?“

Aleš zavrtěl hlavou.

„Prohlídl sis všechny, jednu po druhé. S prodavačem jsme stáli a čekali, jakou sadu si vybereš. Nevzal sis žádnou a druhý den jsi toho nechal. Bál jsem se, že jsem ti to otrávil, ale rozhodl ses sám. Jako by sis všechno důležitý nechával na pozdějc, abys viděl, co za to stojí a co ne. Neženeš se do toho bezhlavě jako já; všechno, co jsem dělal, šlo do kopru, protože jsem to tolik chtěl. Děti, barák, dobrou práci. Mám to, ale přeházený jedno přes druhý, jako bych se do toho pouštěl v deseti životech najednou. Dáš si se mnou panáka?“

Táta vždycky dokázal přesvědčit sám sebe, že má všechno, co chce, na dosah ruky. Ale nikdy se neobjevil s vítězoslavným úsměvem, který by znamenal: Tak jsem to dotáhl až do konce.

Vidí mě jen skrz vlastní fiaska – moje dětství jsou jeho neúspěchy. Aleš si radši dal toho panáka, bylo jednodušší ho do sebe kopnout než nad tím vším přemýšlet.

Pozorně si obhlédl šachtu na Zbořilci, zapadlé místo na okraji prostoru, skryté všem očím, dost daleko od okolních vesnic. Ústí šachty zívalo ze země jako velká vykotlaná kamenná ústa, která vyplivla sliny tuhy a rozlila je po okrajích mraků. Rostly tu lány kopřiv tak vysokých a s listy tak silnými a ostrými, že se ve větru nevlnily tam a zpátky, ale do kruhu jako ústa masožravé rostliny.

O kus dál stála nízká kamenná zídka, ze které vyrůstala zkroucená planá hruška. Hrušky, jabloně a třešně zůstávaly jako jediné stopy po zbořených domech, i když Tolar vyprávěl, že na místech, kde stávala stavení Jablonce, rozkvétaly na jaře narcisy.

I dnes čekal u šachty pár hodin a ani tentokrát se Švec neobjevil. Možná ten kluk v Kroupovech kecal. Vydal se zpátky do Mratína a vzal to ulicí, ve které bydlel Bořek. Minulou středu volal z Newcastlu, práce mají nad hlavu, jestli chce Aleš přijet, vezmou ho hned.

Klepadlo na koberce, do kterého stříleli Bořkovým kopačákem, se opuštěně tyčilo na zahradě vedle sudu na dešťovou vodu, naplněném až po okraj. Naklonil se nad našedlou vodní plochou vyříznutou okrajem sudu jako rámem vodního zrcadla a při pohledu na siluetu vlastní hlavy ho poprvé napadlo, že Bořkova rodina byla úplně jiná. Makali na tom, co z nich bude, zatímco jeho táta se jen ožíral a fantazíroval, co všechno dokáže. Bořek se feťákům ve Španělsku obloukem vyhnul – věděl, že jeho budoucnost je jinde.

Vzpomněl si, co jednou prohlásila Renata: Naši si všechno vydřeli, nikdy nic nedostali zadarmo a v životě se na nic nevykašlali. Co tím myslela? Že jeho táta a máma nestojí za nic? Bála se, že se nakonec přidá k budižkničemům, co nevědí, jak dál?

Pojede do Anglie? A od koho si na to půjčí? Co kdyby se radši vypravil za Renatou? Nebo zajde za Wittlichovou – říkala přece, že potřebuje jet celou noc a vidět místa, na kterých žila Klára. Sakra, proč se nemůže rozhodnout? Copak je to problém hodit na záda batoh a vyrazit na stopa?

Týden nato se u šachty na Zbořilci objevil Švec. Byl to jeden z těch pošmourných podzimních dnů, kdy člověk cítí, že je zima nablízku – ohlašuje ji nekonečné stmívání, které padá od čtvrté hodiny odpoledne, a zápach spáleného uhlí, který bude dýchat celou zimu a divit se, co mu chrastí na plicích, až se to svinstvo v těle rozhodne něco udělat.

Švec mu připadal vyšší a rozložitější, než když ho viděl naposled. Na sobě měl krátkou maskáčovou bundu, pod níž ale chyběla vojenská košile. Dnes si ze svého šatníku vybral košili, která na sobě měla tolik zářivých odstínů, jako by na ni vylil deset plechovek s barvou. Nesmrděl: vanula z něj nasládlá vůně nějakého parfému, pleť se mu leskla, jako by ji namazal olejem, ale nejvíc zářily jeho odporné nažloutlé oči. V pískově špinavých vlasech se dokonce leskly fleky žlutozlaté barvy jako valouny falešného zlata. Na ruce se třpytil velký kovový prsten a prsty svíraly gumové posilovátko prstů: od poslední chvíle, kdy ho Aleš viděl, měl pocit, že se mu prsty, ruce, ramena a hrudník dvakrát nafoukly; nejspíš nedělá nic jiného, než že kšeftuje v posilovně. Připadám si proti němu jako červ, kterého může zašlápnout do země, napadlo ho.

„Slyšel jsem, žes byl ve Španělsku. To je žrádlo, co? Co Bořek?“

„Je v Anglii.“

„To mu zařídil táta, že jo? A co tvůj fotr? Daleko to nedotáh, co? Každej večer je na maděru. Normální alkáč, ty vole.“

Poprvé ho zmlátil v první třídě – smrad šatny, pach, který patřil Švecovi, a ještě něco, zlo, které cítil od jejich prvního setkání a které se od té chvíle, kdy Aleše seřezal, vůbec nezměnilo, spíš jen narostlo do ještě hrozivějších rozměrů.

„Mrzí mě, že jsem tě mlátil. Myslíš si, že jsem si to nevyčítal? Přišel jsem domů ze školy, zalezl do skříně a brečel. Proklínal jsem se, že nedokážu s lidma mluvit. Já neumím přijít a říct: hele, nepůjčil bys mi prak, chci si taky vystřelit. Kdepak: jednu ti natáhnu, seberu prak, vystřelím a pak ho rozlámu.“

Něco potřebuje, napadlo Aleše; nezačínal by s kecama, jak je mu líto, že mě mlátil a pak si to vyčítal.

„Pořád to tu znáš jako nikdo jinej, co?“

„Jak to myslíš?“

„Místa, o kterejch nikdo neví. Sháním někoho, kdo by mi pomohl uskladnit zboží. Peněz by za to bylo dost – na Anglii by ti to stačilo.“

Aleš zavrtěl hlavou. „Prachy si seženu sám,“ prohlásil hrdě.

„No, jak chceš.“ Gumové posilovátko se v prstech ani na okamžik nezastavilo. Co na tom záleží, jestli řeknu ne? Najde si někoho jinýho.

Rozhodl se, že odjede dvacátého. Když nebude v Anglii moc rozhazovat, našetří si na nový foťák. Konečně vysvitlo slunce, mraky se posledních pár dní valily po nebi a déšť ucpával strouhy podél cest a vyléval potoky jako rozpuštěné máslo. S anglickým slovníčkem bloumal Mratínem a představoval si Anglii: přístavy, mlhy, loděnice a zrzavé pobledlé holky poseté pihami, ploché jak žehlicí prkna. Z Klářina deníku měl opsanou Kenovu adresu: bydlel ve Whitby, což sice nebylo u Newcastlu, ale zase to neleželo na opačné straně Anglie. Zastaví se u nich a poví jim o místě na zahradě, na kterém Wittlichová čeká, až se objeví Klára? Dozví se konečně, co se Kláře vlastně stalo?

Mraky se přehnaly, slabé slunce se opřelo do louží a olejové skvrny se zaleskly jako barevné papíry. Kolem lesa vedla u Mratína úzká stoka, kolem ní se válely rozmáčené krabičky od cigaret a igelitové tašky. Dva mladé páry, které přišly kvůli levným bytům, se stěhovaly zase pryč; topilo se uhlím, plasty a odpadky a vzpomínalo, jak se s vojákama dalo za víkend vyšmelit sto litrů nafty. Lidi si ke kontejnerům s tříděným odpadem nosili rybářské pruty a vytahovali z nich pět lahve, protože v kamnech dobře hořely.

U popelnic za bývalým hřištěm, na kterém teď rostla povolená skládka, uviděl mladého Kabelku; měl na sobě plášť, který poté, co viděl fotky Depeche Mode, šlohnul v osmičce na základce při pokusech z chemie, nabarvil si ho načerno a od té doby ho tahal v zimě v létě, až se na jeho postavě změnil v tenkou bundičku.

„Našel jsi něco?“

Kabelka se otočil od hromady sajrajtu a Alešovi došlo, že tu výjimečně nehledal staré noviny ani hadry. Tvář měl bílou jako kus ledu, ruce vyčnívající z tenkých černých rukávů se mu třásly a po bradě mu tekly zvratky, tedy spíš sliny, o kterých si ještě před pár vteřinami nejspíš přál, aby byly pořádnými zvratky a žaludek měl co vyhazovat ven.

„Co je, ty vole?“

„Nic.“

„Kurva řekni mi, co je!“

„Švec nám přivez něco super.“

„Super, jo? Koukni se, jak vypadáš! A na Švece se proboha vyser, je to čurák.“

Kabelka se konečně narovnal a sliny si utřel do černého rukávu: zaleskly se na něm, jako by ho na okamžik proměnily v prvotřídní hovězinu. Potom se podíval na Aleše a vybuchl.

„Proč si furt hraješ na někoho, koho zajímá, co se se mnou děje? Jedinej, kdo tu zůstane, bude Švec. Ty se taky sebereš a zdrhneš jak Bořek – to je úplně stejnej zrádce jako ty.“

„Jak to myslíš?“

„Chystáš se vypadnout – je to na tobě vidět, kamaráde. Sebereš si svůj zkurvenej foťák a po nás už ani nevzdechneš – nikoho z nás totiž vůbec nepotřebuješ.“

„Tak to není.“ Aleš naprázdno polknul, protože mu poprvé v životě došlo, že je pro Kabelku za vodou, protože má svoje focení, něco, co ho baví a co je pro jeho kamaráda totální zrada.

Celý druhý den přemýšlel, že zavolá Bořkovi a nakonec za soumraku sešel k šachtě. I dnes se kopřivy vlnily ve větru, aby zakryly nízké kameny bezejmenné vesničky, která tu stávala. Jmenovala se taky Zbořilec? Nebo snad Krásné Údolí? Když zdvihl hlavu, spatřil v koruně borovice velkého výra, který seděl úplně bez hnutí na dlouhé větvi. Na konci polní cesty se pod lípami zalesklo slunce na předním skle Švecova světle modrého renaultu; v tom okamžiku vstal Švec z kamenů navalených za ostružiním. V prstech se mu pohupovaly sluneční brýle jako dalekohled, jímž obhlíží tohle místo a na dva kilometry vidí, co se děje: moje nabídky tu nikdo neodmítá a ty jsi, Aleši, jen další chudák, kterej nedostane nic víc než tuhle jedinou šanci.

„Rozmyslel sis to, co?“

„Jo.“

„To jsem rád. Na kluky není spoleh, jsou to primitivové. Vím, že se tu vyznáš.“

Oči mu zaplály nazelenalým světlem; hluboko pod sebou ucítil Aleš šustění listů zavátých z okoralých zuhelnatělých stromů podpírajících šachty, které drží zem, aby se nám nepropadla pod nohama, všechny dávné stromy, ze kterých se nějakým kouzlem nestalo černé uhlí, ale grafit, jímž se dá krajina navěky nakreslit na kus papíru.

Zaklapl červený sešitek popsaný anglickými slovíčky a na poslední řádce zahlédl – good digs – dobrej bejvák.

Kapitola druhá: Plakáty

„Máš telefon,“ volali chlapi na Jardu, když vycházeli z buňky a utírali si zablácené holiny o trávu.

Uvnitř buňky stály u umakartového stolu dvě židličky, na kterých si mohly přezouvat holiny leda tak osmileté děti. Někdo je nejspíš přinesl z nějaké zrušené školy stejně jako plechovou zamykací skříňku, která se nedala zamknout a z níž hadry bez ustání vypadávaly na zablácenou podlahu. Špinavé lžíce plavaly v plechovém lavoru na podlaze a zbytky slupky od salámu se navrstvily na severních okrajích tácků jako lišejníky na kmenech stromů.

Sklo v okně se rozdrnčelo, jak kolem přejel náklaďák, takže musel poprosit, aby mu hlas v telefonu vysvětlil ještě jednou, co se děje.

„Aleš slíbil, že přinese fotky. Ale vůbec tu nebyl,“ stěžoval si redaktor Krumlovských listů, kterému před rokem líčil Alešovy fotky v superlativech nad flaškou ferneta.

Že se Aleš nesebere a něco konečně neudělá?! Dostane šanci a takhle ji pustí?! Že by se vykašlal už i na focení?

Chlapi postávali venku a čekali na odvoz. Telefon v buňce nesměli používat, jenže Jardovi došly jednotky.

„Jindro, to jsem já. Řekni prosím tě Alešovi, aby se sebral a donesl fotky do novin.“

„Aleš se ztratil.“ Skoro nepoznával její hlas, připadal mu jako zoufalý šepot.

„Jak to myslíš, ztratil?“

„Neviděla jsem ho už čtrnáct dní! Vždycky se ozve.“ Její vzlyky zněly v telefonu jako výkřiky přerušované náhlým, nepříjemným tichem, ve kterém slyšel, jak se mu rozbušilo srdce.

„Zajdeš za policajtama?“

Panikaří. Jenže čtrnáct dní je docela dost. Za policajtama se mu samozřejmě nechtělo.

Chlapi v dodávce skopávali bláto z holin a mračili se na něj. Ať si volá načerno, ale ne, když mají po šichtě.

„Neviděli jste někdo Aleše?“

Na krumlovské policejní stanici si prohlížel špinavé lino a přemýšlel, co řekne. Dvakrát vstal s tím, že půjde, ale zase si sedl a poslouchal, jak klape psací stroj a židle se posouvá po podlaze. Ani nezavolal Nadě, takže si zase bude myslet, že místo aby šel domů, zkejsnul v hospodě.

Rozhodl se, že se na to vykašle. Bylo půl osmé, pár kousků ještě stihne a v rádiu má být v jedenáct. Někdo Aleše určitě viděl. Zeptá se v hospodě…

V tom okamžiku ho tlustý policajt pozval dovnitř a ukázal mu, aby se posadil na rozvrzanou židli. Za okny viděl ve světle dvora policejní auta a dodávku zaparkovanou vedle kotce pro psa.

„Ztratil se mi syn.“

„A co jako od nás chcete?“

„Abyste ho našli.“

„Milej pane, víte, kolik se jich vrátí domů během noci, co to rodiče ohlásí? Skoro všichni. Takže nepanikařte, vyspěte se a uvidíte, že se objeví. Když ne, zastavíte se ráno. To má službu kolega.“

„Chci to ohlásit teď.“

Tohle policistu naštvalo. Ale sáhl po papíru a zasunul ho do válce psacího stroje.

„Kolik mu je?“

„Dvacet.“

„Chodí do bordelu?“

Ta otázka Jardovi vyrazila dech. „Ne.“

„Víte to jistě?“

„Jo,“ řekl, i když si tím jistý nebyl. Ale došlo mu, že ho policajt chce otrávit; chce, aby to vzdal.

„Pracuje?“

„Ne.“

„A co dělá?“

„Fotí.“

„Porno pro Rakušáky?“

„Ne.“

„Bere drogy?“

„Ne.“

„Víte to určitě?“

„Jo.“

„To nikdo neví jistě, ani pánbůh. Co když s nima kšeftuje?“

„Nekšeftuje.“

„A kde bere peníze?“

„Občas mu něco dávám.“

„Kolik?“

„Tři stovky.“

„Na tejden?“

Byly to tři stovky na měsíc, ale přikývl.

„Jak často ho vídáte?“

„Dvakrát týdně.“

„To není moc. To si nemůžete bejt jistej, že v tom nejede. Bydlíte s ním vůbec?“

„Ne.“

„Tak vidíte. Proč ne?“

„S jeho mámou už nežiju.“

„Rozvedenej?“

„Jo.“

Tohle si samozřejmě policista pečlivě poznamenal.

„Kam šel?“

„Nevím.“

„Co měl na sobě? Říkal, kdy se vrátí? Čím se poslední dobou zabýval? Jaký měl boty?“

Z rádia třikrát volal Jindře, vyptával se na Aleše, i když to vypadalo, že se Jindra složí. V uších mu pořád zněly ty otázky: Kam šel? Co měl na sobě? Říkal, kdy se vrátí? Čím se poslední dobou zabýval?

Jaký měl boty?

Ráno se znovu stavil na stanici a ještě jednou ohlásil Alešovo zmizení.

Tentokrát tam byl policajt, kterého znal od vidění. Ale i když z Jindry vytáhl spoustu maličkostí a od začátku nasadil klidný a vstřícný tón, ani teď to nikoho nezajímalo.

Zavolal do práce, že nepřijde. Obvolal nemocnice, záchranky a záchytky v okolí. Obešel Alešovy známé a vyptával se, jestli neodjel do Španělska. Redaktor s ním naposledy mluvil před měsícem. Ze Zlatých stránek si opsal seznam agentur, ale žádné z nich se Aleš neozval, a dokonce ani nevolal na správu národního parku.

Obvolal fotbalové kluby v okrese, jestli neviděli u hřiště spát jeho syna, hasičské stanice i myslivecký svaz. Po týdnu rozmnožil Alešovu fotku a lepil ji všude, kam přišel – na vesnické nástěnky mezi plakáty na taneční zábavy a oznámení obecních úřadů o prodeji pozemků. Věšel je na autobusové zastávky, na stromy u silnice, na lampy pouličního osvětlení, po večerech procházel krumlovské i budějovické kluby a nádraží.

Díky známému se fotka dostala do televize a Blesku – za jakoukoli informaci slíbil deset tisíc. Spojil se s Interpolem a s policií v Linci. Když zamířil k hloučku kluků na rohu nebo na autobusové zastávce, ani nemusel vytahovat fotku, už hlásili:

„O Alešovi nevíme.“

„Ale znali jste ho, ne?“

„Jo, ale co se vrátil ze Španěl, byl divnej.“

Obešel kluky z okolních vesnic. Celé dny nic nejedl, tu a tam si koupil tatranku, den začínal vodou ze studánek a ke konci, jak se už sotva vlekl, si dal pár piv. Spal na posedech, budil se a čekal, že uslyší Alešův dech.

Dva víkendy strávil na hraničních přechodech. Vyptával se celníků, vojáků, ochranářů, řidičů autobusů, průvodčích, mašinfírů a taxikářů. Sešel se se starým Tolarem, který slíbil, že se poptá po prostoru. Sehnal si číslo na Bořka do Anglie a dozvěděl se o skladu v Krumlově, kde Aleš pracoval. Bylo to první místo, na které šel najisto.

Podlouhlou plechovou krabici obehnanou děravým plotem mu ukázal bezdomovec, kterého znal z nádraží. Kluk, co ji hlídal, o Alešovi neslyšel, ale věděl, že tu někdo dělal před ním. Zeptal se, jestli tu může přespat, kluk se usmál a řekl, že jo. Jarda mu sebral mobil a varoval, ať nezkouší žádný blbosti. Ve skladu nabitém po strop matracemi pil z otlučeného plechového hrnku a marně pátral po nějaké stopě.

Probudilo ho světlo, které si našlo cestu v dírách střechy. Kluk byl pryč, ale jen co vyšel ven, uviděl ho, jak močí u plotu. Do vrat vjela žlutá dodávka; Eda vystoupil se zrzavou holkou v kostkované minisukni, ze které čouhaly dvě hubené bílé nohy navlečené v červených lodičkách.

Zatajil dech a rozhodl se počkat, až bude Eda pár metrů od auta. Teprve potom vyšel ven.

Ve slabém říjnovém slunečním světle mu Edův obličej připadal bílý jako kus sýra; tvář holky se podobala spíš vyschlé mělké louži. U plotu stál kluk ze skladu s rozepnutýma kalhotama a zíral na ně.

„Jsem Alešův táta. Potřebuju vědět, kde je Aleš.“

„Kde by byl? Vrátil se domů.“

„Řekni mi, kam šel.“

„To vám nijak nepomůže.“

„Ty víš hovno vo tom, co mi pomůže a co ne. Buď to vyklopíš, nebo ti to tady zapálím.“

Chytil Edu za límec, holka zaječela. Zdvihl ruku, aby mu jednu vrazil. A možná by nezůstalo u jedné rány, možná by jich bylo víc a nakonec došlo i na tu čúzu.

Možná to sdílíme všichni, blesklo mu hlavou. Pomyšlení na to, co by se stalo, kdybychom přišli o všechno, a jak si to se světem vyřídili, aby nás odplata uspokojila – po dnech a týdnech naprostého zoufalství.

Protože zoufalství změní všechno – najednou ze mě jde strach, který ze mě nikdy nešel; panický, zuřivý, zoufalý strach a já ho cítím stejně, jako ho cítí ostatní. Držel Edu za límec, mačkal mu ksicht, ta kráva zrzavá řvala a kluk u plotu si konečně natáhl kalhoty a snažil se protáhnout ven.

„Kroupovy, ta díra zatracená. Zuzana Valcířová. Neříkejte jim o mně,“ sípal Eda.

Mokré podzimní listí pokrývalo cestu mezi poli a kdesi uprostřed vsi plápolal za plotem oheň. Vedle cesty sice stála rozlehlá oplocená zahrada, ale rozhodně to nebyla zahrada, kam si člověk sedne na lavičku, aby si užil odpoledního slunce, spíš připomínala semínka megaskládek z okolí velkoměst – už teď na ní zahnízdily první šroubky budoucího autoservisu, po kterém zbydou desítky kastlí, co provalí plot a i bez kol zaberou všechno místo v krajině.

Za plotem pod švestkami uviděl asi pětiletého chlapce, který po světle hnědých tlustých slepicích střílel dvěma klacky – ten tmavší byl luk a ten světlejší šíp. Na sobě měl čepici s bílou bambulí a tmavě modrou větrovku zapnutou až ke krku, a pod záplatované tepláky ho máma nejspíš donutila si natáhnout nenáviděné tlusté punčocháče. Takhle si Aleš hrával na zahradě na indiány a přesně tohle oblečení měl na sobě, když spolu byli poprvé sáňkovat.

V rádiu si vzal týden volno a Kotasovi řekl, ať s ním zatím nepočítá. Přes zimu stejně nebude do čeho píchnout, prohodil Kotas.

U Valcířů seděl na místě, kde se Aleš cpal borůvkovým koláčem. Nemusel si lámat hlavu, co bude říkat, slova z něj padala sama: Ztratil se mi syn, musím ho najít. Byl rád, že se může zahřát. Kafe mu chutnalo, poprosil ještě o jedno. Valcíř vyprávěl, jak Zuzana utekla a Aleš ji dovedl zpátky.

Stačil jeden pohled, aby pochopil, co její táta dokázal; opravil plot a i ta šedivá, hnusná zažloutlá tráva, která vypadala, že ji spaluje nikotin země, byla upravená, jako by ji skrápěl čistý a průzračný déšť. Vykopal studánku, kterou družstevníci v padesátých letech zaházeli – podle stop k ní chodili pít srnci. Ve vrátcích plotu seděly dva přesně zaříznuté doubky, takže by Jarda nejradši ze všeho poslouchal, jak dlouho je řezal a jestli mu u řeky nepřipadaly rovnější, než když je stavěl na místo shnilých. Zatřásl s nimi; stály pevně v zemi.

Nabídli mu přespání na sýpce, poděkoval a rozloučil se; od Valcířů se vydal rovnou k zastávce a vyčerpaně si sedl na opuštěnou lavičku na betonovém nástupišti s tím, že se vrátí domů aspoň kousek vlakem přes Krumlov. Končil další den, zase se nedostal ani o kus dál. U rybníka nakládal nějaký děda na káru větve zaklíněné v blátě a rákosí; měsíc plul na západ jako olověná kulička vhozená do studených mraků. Dala se do něj zima, otočil se směrem k hospodě. Půjde dovnitř? Vlak jede za hodinu. Ale nemohl se zvednout, všechno ho bolelo. Zavřel oči, možná na chvíli usnul, a vtom se mu něco otřelo o nohu.

Vlčák, kterého viděl u Valcířů, si ho prohlížel tmavýma očima, a pak se rozštěkal.

Vystoupal osm kamenných schodů a přečetl si ceduli: 16.00 – dokud nezavřem. Za dveřmi stál podlouhlý stůl s nedopalky, zvětralým pivem a zmuchlanými ubrousky. Dal si pivo a rum a marně se rozhlížel po tabuli s jídly nebo obyčejném jídelním lístku.

„Nevaříme,“ řekl dohola ostříhaný dvoumetrový kluk v černé bundě a maskáčích. V ruce držel tágo a před sebou měl bílou kouli, na kterou další dvě netečně vyčkávaly v protějším rohu. „Ještě jedno?“

Potrhaný plakát s nahou opálenou motoristkou kontrastoval s prachem, který pokrýval tmavou skříň jukeboxu. V koutě pod oknem seděl tmavovlasý kluk v kostkované košili, asi v Alešově věku.

Vytáhl fotku – oba dělali, že o ničem neví, ale ten mladší měl strach. Jenže Jarda byl už moc zmožený, aby na něj uhodil. Starší kluk držel v ruce tágo a nevypadal, že by se rozpakoval mu ho přerazit o hlavu. Dal si ještě jedno, malého ruma, dvoje slané tyčinky a šel.

Kroupovy si pamatoval z jízdních řádů jako zastávku na konci světa, kde stavělo jen pár vlaků. Teď viděl, že ji opravdu postavili jen proto, aby se vysmáli cestujícím nebo aby se labutě měly z rybníka na co koukat.

Seděl a pozoroval malé pomíjivé hvězdy rozsvícené mezi cáry mraků, dokud se za ním neozvalo zašustění. Ani teď se nepohnul, dál trpělivě čekal. Kdesi v dálce štěkal srnec a hvězdy se rozsvěcely a zhasínaly na nebi, podle toho, jak vítr posouval mraky tam a sem.

Kluk v kostkované košili se vyloupl ze tmy a posadil se na druhý konec lavice. Vytahaný svetr, ošoupané kalhoty i rozpadající se kanady vypadaly, jako by je ze sebe nesundal už pěkných pár let. Byl stejně hubený jako Aleš a místo rukou měl přesně ta párátka, která vypadají, že nic neuzvednou; ještě není jasné, jestli z nich vyrostou chlapský ruce. V dálce znovu zahoukal vlak.

Kluk vyprávěl, jak se Aleš objevil, co se stalo v tanečním sálu a jak se Aleš vyptával na Švece.

„Měl jste ho vidět, jak tancoval. Nikoho se nebál. Byl to borec.“

„Ale nakonec odjel. Kam?“

„Možná za Švecem k šachtě na Zbořilci. Snad ho najdete. Nebyl jako ty čuráci tady,“ pravil s důrazem na slovo tady, jako by ho k nenávisti dokázalo vychovat jen tohle jediné místo a nic jiného.

Kapitola třetí: Bitva

Vypadají jako kapitáni nějaké bohaté, dávno zapomenuté flotily. V kapsách mají srolované nákresy tanků, děl, a možná i ponorek. Všechno to jsou nejspíš mapy pokladů, které dostali za věrnou službu, prokázanou před – moment, kolik to vůbec bude letos – sedmadvaceti lety. Nemůžu o nich přemýšlet, pomyslel si Jarda, abych zároveň nemyslel na Rusy. Toužil se otočit od okna pošty, ale stál u něj jak přikovaný.

„Myslel jsem, že tu budou ráno v osm stepovat ve frontě.“

„Kdepak,“ řekla úřednice za přepážkou. „Stačí jim, když stihnou vlak v šest do Budějic. Bordely je tam vyjdou levnějc než v Krumlově, tam je to samej Němec a Rakušák.“

Lampasáci už byli pod okny. Pořád se šikují k nějaké předem prohrané bitvě, takového pocitu se člověk, který je zná, nikdy nezbaví. Nikdy na to pokoření, kterým byla vojna, nezapomněl. Jak se mám tvářit, až s nima budu mluvit? Jako hrdina, kterému na ničem nesejde?

U šachty na Zbořilci nenašel jedinou stopu, a tak mu nezbylo, než se vypravit sem. V kapse měl placku rumu, bez té by tohle setkání nepřežil. Zeptá se, jestli si taky zastříleli na Lešany a Jablonec? V životě by s ním už nepromluvili. Jarda Hadrava? Ten ti nějak zahořkl, člověče. Nejspíš to má od toho zrádce, co tu psával kroniky plný lží.

„Aleš se ztratil. Je možný, že se vydal fotit do prostoru a něco se mu stalo. Nevšiml jste si něčeho?“

Na ramenou koženého kabátu se bývalému důstojníkovi rozpíjel sníh. Límec byl ošoupaný a leskl se ve světle zářivky jako kousek porcelánu. Kožené kabáty se jim líbí, to je jejich věčná móda, všichni do jednoho touží vypadat jako důstojníci SS a svůj boj vést stejně jako oni – až do samého konce.

Kurvám se vytahujou, jak veleli stovkám chlapů, a nakonec se rozbrečej; uklidní se, až když začnou vyprávět, jak měla prasnice šest podsvinčat, okurky napadla plíseň a v zimě si hromady sněhu kolem baráků ještě pořád dokážou odházet sami, vlastníma rukama. Na dvoře se jim jako památníky hrdinských dob válí vyřazené protitankové střely, terče ze střelnic a vyřazené stožáry, na kterých kdysi visívaly vlajky dvou bratrských nerozlučných ksindlů.

Něco v Krejzových očích na tuhle chvilku čekalo celé roky; až k němu Jarda přijde s prosíkem a až mu povýšeně a vyrovnaně sdělí, že za jeho časů tenhle bordel neexistoval – a ať si to každej kritizuje, jak chce, ale za komunistů bylo všechno zařízený líp.

„Tyhle svinstva se za mejch časů neděly. Ale jestli chceš propustku…“

„Propustku mám. Jen jestli jste něco neviděl.“

Zavrtěl hlavou.

„Ještě něco?“ řekl Krejza úsečně, sáhnul po obálce s důchodem, rozmáchle se podepsal a za mumlání, jaká to je teď bída, když za jejich mladých časů stála flaška rumu pár korun, vyšel s ostatními ven, aby se o svůj žold podělil s kurvama, který nepíchaj Němci ani Rakušáci.

Rituál pokoření byl u konce.

Až se příště zasmějou sprostýmu vtipu, budu si myslet, že se chechtaj mně, pomyslel si Jarda. Tak se ze mě pomalu stane paranoik. Počkal za oknem pošty, až přejdou, zamířil do koloniálu, koupil si cigarety, láhev ferneta a zajel do Zbytin k mámě.

„Sedni si tady.“

Mámina židle mu byla malá. Natáhl nohy a napadlo ho, že by si je měl namazat, na patách a chodidlech se mu dělaly puchýře. Nové boty by taky přišly vhod.

Když poslouchal její dech, měl pocit, že vedle něj zadrhává šicí stroj. Už ani nedošla ke dveřím a nebýt tety, nevěděl by, jak se o ni postará. Teta ovdověla před mnoha lety. Za vsí měla políčko a ještě loni se na něm snažila okopávat brambory. Jenže si ho okoukli nějací parchanti z Krumlova, v noci přijeli a všechno jí vybrali. Letos to s mámou vypadalo špatně, a tak se místo o brambory starala o ni.

Skleněná mísa na stole, do které mu k Vánocům a Mikuláši schovávala máma velká červená jablka, byla na jedné straně naprasklá. Větve jabloně šmátraly po skle jako dlouhé prsty kostlivce, který ožívá jen v tomhle nečase.

„Měl bych to na jaře prořezat.“

„Jsem ráda, že na mě ten strom ťuká. Aspoň tu nejsem sama.“

Chtěl ji nazdvihnout na polštáři, ale zamračila se, jako by mu četla myšlenky.

„Když tu byl Aleš za mnou naposled, byl úplně stejnej jako ty. Taky taková spící panna, jako když ti bylo dvacet.“

„Já nikdy nebyl spící panna,“ ohradil se.

„Ale byl. Jen jsi na to zapomněl.“

Naštvalo ho to, ale věděl, že si máma pamatuje všechno. Vážně byl stejný jako Aleš?

„A neboj se, nic mu není, já bych to poznala první.“

Za úsvitu vyšel na rozcestí za Kolicemi. Ptáci a stromy stáli kolem něj ponoření do ticha, vyřezaní z tmavého, hladkého dřeva jako postavy v loutkovém divadle a lišejníky obalovaly kmeny jako pečlivě ušité kostýmy.

V kapse měl zelenou kartičku s podpisem přednosty vojenského újezdu; uvnitř jeho hranic se nacházelo pět vesniček, ve kterých žilo přes dvě stě lidí. Potkal pár dobrodruhů z cestovek, kteří si fotili budoucí cyklotrasy, a pár starých vojáků, kteří si byli zastřílet na divočáky. Míjel zákopy, betonové bunkry s vylomenými dveřmi, polámané terče a dráty trčící z kusů betonu jako osamělé vlasy z holé bílé lebky.

K večeru si rozdělal oheň a ohřál plechovku lančmítu. Zabalil se do spacáku, zalehl na plechovou ceduli Mírový plán splníme a sledoval, jak se k sobě hvězdy choulí a jak závan větru barví ohniště do ruda jako mělkou studnu plnou ohně.

Probudil se s pocitem, že se mu tělo proměnilo ve zmrzlý jazyk přilepený k ledovému kovu. Stébla trávy ztuhlá jinovatkou se leskla jako bílé hubené kosti a mrazivé mraky se sunuly nebem podobné slisovaným rampouchům. Bolela ho záda, ale musel se pohnout, vstát a jít.

Země se mu pod nohama stahovala zimou jako guma a mraky na nebi nabíraly barvu těsta, z něhož máma hnětla houskové knedlíky. Uprostřed pláně narazil na rozpadlý kamenný můstek a vzpomněl si na Tolara, který se kdysi snažil všechny můstky v okolí vyfotit.

Potok byl dávno pryč, zbyla opuštěná strouha posetá opadaným kapradím a ulámanými březovými větvičkami. Rozpršelo se, pěšina se vytratila mezi stromy a z trnek a divokých šípků se vyvalila šedivá mlha. „Aleši!“ zakřičel. „Aleši! ALEŠI!“ Když zvedl ruce, byly to Alešovy ruce – takhle by vypadaly, kdyby mu bylo jednapadesát. Bože dej, ať se mu nic nestane.

„Kde jsi, ALEŠI?“

Z dálky mu odpověděla siréna ohlašující začátek střeleb.

Mezi kopřivami našel opuštěnou pumpu, její držadlo mu zůstalo v ruce. Když ji postavil, vytekl proud špinavé vody. Vytrhli ji ze země a mysleli, že s ní zatočili, ale voda celou tu dobu zůstala uvnitř.

Všechny věci rodí budoucnost, to, v čem nakonec žijem – tmavě zelená tekutina protkaná slizem mu klouzala mezi prsty a ztrácela se v zemi téměř beze stopy.

V prostoru vydržel čtyři dny a pak se vrátil domů. Pořádně se vyspal a den si odpočinul. Jde na to nejspíš úplně ze špatného konce – kdyby Aleš z Mratína odešel, přece by ho někdo viděl tady nebo ve vesnicích kolem.

Sešel se s mladým Kabelkou, který ho viděl naposled; ukázal mu skrýše v opuštěných šachtách na krajích lesů, ve kterých žili uprchlíci – ti, na které se převaděči vykašlali a vyložili je sto metrů za okrajem vojenského prostoru s tím, aby se sami přesvědčili, že jsou za hranicí – a lidi na útěku před basou nebo narkomani. Pořídil si pistoli; když chtěli peníze nebo ho vyhazovali, říkal: Nechte mě, nebo budu střílet, hledám syna.

Kabelka vyprávěl, jak kluci fetujou. Nejdřív provedou něco ve škole a ničí mámu, až jí nezbyde, než jít si k doktorovi pro Oxazepam nebo Rohypnol. Prášky doma šlohnou a balení prodaj za stovku Švecovi. Naučil je fetovat toluen, měl známého v nějakém skladu, který mu ho vozil ve velkém, a stálo to za to.

Jardovi začínalo docházet, co se tu děje, a zaskočilo ho, že si ničeho z toho dřív nevšiml. Kde bral Aleš peníze na fotky? Práci neměl. Nemohl prodávat něco klukům, co se scházeli u šachet?

Jel v tom taky?

Z otevřeného nádražního stánku voněly langoše a děti se mačkaly u pultu, za kterým stál obtloustlý prodavač v plášti pokrytém skvrnami od oleje. Venku byla zima, a vůně a teplo stánku vyvolávaly v představách horký koláč, na který se v létě slétají vosy. Rozšlapané stránky novin vytvořily na dlažbě nádražní haly vrstvu roztrhaného koberce a průvan z nádražní haly ho posouval tam a zase zpátky jako nízké vlny na vesnickém rybníce. Jarda vždycky miloval vlaky a nádraží a najednou mu ten mumraj připadal jako konec světa.

Renatu spatřil mezi tvářemi, které se vyvalily z nástupiště; velké kulaté oči, které mu vždycky připomněly její mámu. Táhla s partičkou z Kolic – opálení a rozjaření, jako by nepatřili do tohohle nečasu, trička, lehké bundy a barevné korálky ve vlasech.

Nebyl si jistý, jestli je ráda, že ho vidí, nebo je sjetá: vyvádělo ho to z míry a nevěděl, jak se k ní chovat.

„Měla jsem Aleše ráda. Je prostě svůj. A to je asi ten problém – jsme každej jinej.“

„Nevíš, kde by mohl bejt?“

„Ne.“

„Jedete domů?“

„Ne, jsme tady pozvaný na pař… takovou oslavu.“ Omluvně se usmála a oči se jí zaleskly jako dva květy vsazené do krásné mladé tváře.

„Můžu jít kousek s váma?“

Chtěl jí pomoct s batohem, zavrtěla hlavou. Na sobě měla světlou bundu, vlasy rozpuštěné na ramenou a najednou mu připadala starší, jako by ve Španělsku plynul čas nějak rychleji. Šel s nimi až na budějovické náměstí, vyptával se na Aleše, ale všichni byli až neskutečně rozjaření, všude potkávali známé a halasili, jako by se vraceli z jiné planety a nechápali, co po nich vlastně chce.

„Vzal si Aleš občas taky něco?“ zeptal se rohu náměstí.

„Aleš? Ne.“

„Kdy se vrátíte do Kolic?“

„Helejte pane, my už jdem,“ prohlásil vysoký kluk v džísce a popadl Renatu za ruku, než stačila odpovědět. „Je Mikuláš,“ připomněl Jardovi.

Zasmušile se vracel k nádraží, zatímco na každém rohu utíkaly děti před řetězy čertů a dvě holčičky se držely bílých andělských rouch jako máminých sukní. Taxikáři se choulili za volantem s kelímky kávy, na přechodu před Lannovou třídou se tři kluci drželi za ramena a mávali plechovkami piva, až bílá pěna stříkala na asfalt. Zabočil do Žižkovy ulice, kam kluci chodívali na pivo ke Karlovi IV.

Sedl si k oknu, aby mohl sledovat ulici, zatímco u ostatních stolů hučeli nádražáci do manželek, že si dají už jen jedno a půjdou domů. Znovu před sebou viděl Renatu, měl jí aspoň říct, aby se pořádně oblékla, ta její směšná bundička a tenké tričko, ale to už si to k němu hasil nádražák, který si ho pamatoval z Krumlova.

„Už nehlásíš, co? Pěkně s náma mávaj, tohle si nemůžem dát líbit, řeknu ti vole ten Havel…“

Na druhé straně ulice kráčel Aleš, odbočoval na Lannovu třídu. V tom okamžiku už Jarda letěl po schodech, bral to chodbou, která neměla okna, modlil se, aby mu nezmizel mezi čerty, anděly a opilci, u vchodu vyrazil klukovi kelímek z ruky, kluk se za ním vztekle ohnal pěstí, ale byl už na druhé straně, ještě pár kroků…

Aleš vcházel na pravé straně Lannovy třídy do rozsvícených dveří, nad kterými zářila blikavá písmena HERNA. Dostal strašný vztek; ten pacholek sedí celou dobu v herně a já se můžu zcvoknout! Chytil ho za rameno s větší silou, než chtěl.

„Aleši!!!“

Teprve když se otočil, došlo mu, že to není Aleš. Měl světlé vlasy, byl stejně vysoký a na sobě měl tu samou zelenou bundu.

„Promiň, já myslel, že jsi můj kluk.“

„To nic.“ Kluk si srovnal rukáv. „Slyšel jsem, že se Aleš ztratil. Najděte Švece a pořádně si ho podejte. A na policajty se vykašlete; ty si toho hajzla všímat nebudou.“

Zůstal ohromeně stát. Dveře herny se za klukem zavřely a výsměšně zablikaly myriádou blýskavých světýlek.

Druhý den dal v rádiu výpověď.

Kapitola čtvrtá: Jindřich, podzim 1964

Moře ustoupilo i s přístavem do pozadí a nad poli se objevilo slunce. Opřel si tvář o okénko v kupé; místo řeky, která by se klikatila mezi poli, našly jeho oči rovnou, lesklou a zaplněnou dálnici, na níž se náklaďáky míhaly jako barevné magnetky. V zatáčce se vlak naklonil a dálnice se scvrkla v černou nitku, která spojovala Labe s rozlehlými poli, vesnickými domy a planinou na obzoru, kde začínalo východní Německo.

Žena ve žlutém gumovém plášti kráčela přes pole v červených holínkách a na provaze vedla černobílou krávu. Vzpomněl si na letní odpoledne, kdy stál s tátou na zahradě před statkem; na kraji jejich pole kráčejí dva sedláci mlčky na trh do Krumlova a každý vede krávu; prostor se za jejich postavami – podobnými prazvláštnímu zvířeti s dvanácti nohama, čtyřma rukama, hlavama a rohama – dělí na dvě části: blízké malé kopečky a vzdálené linie šumavských hor.

Lauenburg byl z Hamburku přes šedesát kilometrů a končil před hranicí s východním Německem. Ptáci se houfovali na rozlehlých loukách osetých jetelem; jako v Lešanech, napadlo ho znovu. Řada barevných osobních aut čekala u železničního přejezdu, až modrobílý vlak projede: řidiči postávali u otevřených dveří s cigaretami v ruce a děti se na zadních sedadlech mlátily srolovanými časopisy a vyhazovaly z okýnka obaly od žvýkaček.

Nikdo si ho zvědavě neprohlížel. Vypadám jako Němec, pomyslel si, když sešel ze schodiště nádraží a vmísil se do davu. Wolkswageny a opely se jako kostičky domina sunuly mezi šedivými mraky kouře od semaforu k semaforu. Muž na motorce se mezi nimi mihl tak rychle, že ani nestihl rozeznat, jestli to bylo BMW nebo nějaká jiná značka.

V kapse se mu drolila vizitka chlápka, který ještě stále najímal učitele autoškoly v Port Elisabeth, a článek, který našel na palubní desce:

Bonn, 9. září 1964. Liselott Dienstová, čtyřiačtyřicetiletá prodavačka obuvi z Lauenburgu, byla podle zpráv v československém tisku identifikována jako sestra hledaného válečného zločince Horsta Diensta a přímá podřízená Heinze Brüchera.

Ve vzduchu voněl motorový olej. Plechová deska na kraji staveniště oznamovala, že čety dělníků dokončí obchodní dům za necelé tři měsíce. Za otevřeným prostorem staveniště začínaly nízké přízemní domky lemující ulici Zum Bahnhof. Na verandách postávali lidé a sledovali, jak muž v zelené košili a tmavých kalhotách myje velkou žlutou houbou přední kapotu svého nového auta.

Zabočil na kraj Schwerinovy ulice a náhle ho napadlo, že sem něco nepatří.

Roztrhané šedivé mraky se vznášely nad ulicí jako kusy tapety. Černovlasá žena vyšla z domu, zastavila se u poštovní schránky, krátce na něj pohlédla a odemkla schránku. Já sem patřím, napadlo ho znovu, ale něco tady…

Pumpička ležela na zadním okně odřeného volkswagenu. Míval přesně takovou, a to ho zarazilo. Kdo by měl v západním Německu dvacet let starou pumpičku z Čech? A nehrálo toho víc, třeba holiny na podlaze. V druhém autě už nic zvláštního neobjevil. Obě měla berlínskou značku a parkovala před pivnicí, jejíž vchod rámovaly železné stojany s denní nabídkou.

Sedl si a objednal pivo. Hostinský byl postarší Němec, kterému se břicho nad koženým páskem natřásalo jako cirkusový stan a fialové žilky rozkvétaly na tvářích v možná posledním létě popíjení s hosty. Jindřich sáhl po půllitru a pohledem klouzal po stěnách hospody, jako by si se zájmem prohlížel interiér, vyzdobený fotografiemi a vlaječkami místního fotbalového klubu FC Lauenburg SV.

Seděli v koutě. Vysoký, šedivý týpek s brýlemi, které mu trůnily na nose jako černé kůstky afrického šamana, a dva zavalití oteklí chlápci, stejně zaměnitelní jako dva kuloví spodci. Nemusel čekat, až zaslechne, jak si povídají česky. Tihle by mohli sedět v každé české hospodě, opuchlé tváře, které zaplevelily celou zem. Prázdné ksichty, které ožijí jen tehdy, když můžou dokázat, kdo je tu pánem, a přitom jsou vždy připravené nasadit kajícný tón: Víte, kdybych to nedělal já, našel by se někdo jinej. Plné huby socialistické přítomnosti, v níž je všechno lepší než kapitalismus Masaryka a jeho přisluhovačů. Kolika lidem už zničili život? Živili se práskáním sousedů tak dlouho, až dostali šanci podívat se ven? Musíme to dělat, jinak by nás nenechali žít. Nenechat žít, v tom to přesně bylo. Stačilo jen tak někomu zlehka přistřihnout křidýlka a pak už šlo všechno v Čechách rovnou do kopru.

Rychle se otočil na druhou stranu, aby si ho nevšimli.

„Vy jste taky Čech, že jo?“ zeptal se hostinský – nenechal se napálit novým oblekem a vyleštěnými polobotkami.

„Jsem z Jižní Afriky, z Port Elizabeth.“

„Na to jste se opálil moc málo. Podle mě jste taky komunista.“

„Nejsem – já opravdu nežiju v Čechách.“ Rusům jsem vysvětloval, že nejsem nacista, a Němce přesvědčuju, že s komunismem nemám nic společného.

„Stejně vám nevěřím ani slovo – je to stejný jako s tím jezerem na Šumavě. Slyšel jste o tom?“

Zavrtěl hlavou.

„Příští rok končí lhůta promlčení nacistických zločinů. Ti vaši gauneři vyrukovali s novými seznamy nacistů. Prej je dostali až z Moskvy. Namočili do toho spoustu lidí – mýho podílníka, kupříkladu. Pohádal jsem se s ním a teď mi to začíná vrtat hlavou. Všechno to bude nejspíš pěknej podvod: Helejte, nesouhlasím s tím, co se dělo za války, ale to, co děláte vy, se mi taky nelíbí.“ Muž mluvil tak nahlas, jak by to neříkal jen jemu, ale všem v hospodě.

Dává mu najevo, že s ním nechce nic mít? Jindřich si nervózně poposedl. Nechá mu spropitné? A jak velké, aby ho neurazil?

Potom sáhl po novinách, které visely v koutě.

Američané bojovali v Saigonu. Akcie Bayeru šly nahoru. Hamburger SV remizoval s Eintrachtem Frankfurt. Do konce října má pršet. Nejstarší sedlák Šlesvicka-Holštýnska, 101letý Gunther Höness, doporučuje sedlákům, aby chránili dobytek před vodou nasáklými místy…

„Tady.“ Majitel penzionu mu podal noviny staré přesně dva týdny.

Československý ministr vnitra Lubomír Štrougal oznámil 15. 9. 1964 na tiskové konferenci, že potápěči objevili na dně šumavského Černého jezera bedny s nacistickými dokumenty, které na ústupu potopili vojáci wehrmachtu. Celý objev však provází řada otazníků; nejmenovaný zdroj mluví o tom, že akce Černé jezero je ve skutečnosti konfliktem uvnitř československé státní bezpečnosti. Podle našich informací zaměstnává československá státní bezpečnost řadu bývalých členů gestapa, kterým má tato akce nahnat strach a oslabit jejich pozici.

S nepříjemným pocitem nechal na stole padesátifenik a neušlo mu, že se jeden z mužů kamsi vytratil.

Jednopatrový domek připomínal ještěrku, která se rozvaluje vedle rozpálené asfaltové cesty. Na neudržované zahradě stál starý rozložitý ořech a pěšinka k němu se vinula jako šňůra dynamitu v zámecké zahradě.

Branka zavrzala, nebyl tam ani zvonek; vydal se po větvičkami zapadané cestě k proskleným dveřím. Jak to, že se nestará o zahradu? Až u dveří si všiml, že jméno je čerstvě nalepené izolepou. Přistěhovala se teprve nedávno? Z poštovní schránky vyčuhovala reklama na koberce jako tajný vzkaz, ze kterého stejně nic nevyčte.

Na nebi pluly bílé mráčky a vítr čeřil kaluže drobnými vlnkami. Jindřich se nadechl a prstem dotkl zvonku, ale neozvalo se vůbec nic. Chvilku počkal a pak zaklepal na skleněnou výplň dveří, což bylo stejné, jako by vhodil korunu do hospodského orchestrionu: sklo začalo drnčet, až měl strach, že vypadne ven. Ale po chvilce ztichlo a zůstalo sedět v dřevěném rámu dveří.

Až se dveře otevřou, nedokážu se ani hnout. Co se v takové situaci říká: To jsem já, Jindřich, přišel jsem se podívat, jak se vede po válce. Budu jí vykat, nebo tykat? Německy už umím, okouzlení z toho, že se můžu vysmívat německým slovům, je dávno pryč.

Ozvaly se kroky, slyšel je jako bušení vlastního srdce a za prosklenou výplní se objevila silueta ruky a klika se pohnula.

Žena měla na sobě šedivý pletený svetr a v třesoucí ruce držela zapálenou cigaretu. Odhadl, že je stejně vysoká a stará jako Liselott. V jejích očích spatřil přesně to, co vidět nechtěl – strach a podezření.

„Promiňte, ale… Hledám Liselott.“

„Já jsem Liselott.“

„Myslel jsem Liselott Dienstovou.“

„Já jsem Liselott Dienstová.“

„Ale vy nejste ta žena, která…“

„To máte rozhodně pravdu. Nejsem žena, o které si vy a ti muži myslíte, že jsem.“

„Můžu na chvilku?“

„Jste Čech, že ano? Patříte k nim?“

„Dokážu, že si vás s někým spletli. Já vím s kým.“

Na okamžik zaváhala, potom se její ruka pohnula, zdvihla cigaretu k ústům, znovu si ho prohlédla, vyfoukla kouř a řekla:

„Jen na chvilku. A zujte se.“

V předsíni visel jen zelený zmačkaný kabát s kapucou. Špičky dvou párů dámských bot vyčnívaly z nízkého botníku. Minul podlouhlé zrcadlo a napadlo ho, že je to všechno něco víc než omyl, dokonalá iluze, on přece není Jindřich, který vyhrabával ze země šňůru od dynamitu, a ona není Liselott, která si není jistá, jestli mezi skleníky škrtne sirkou nebo ne.

Světlo v kuchyni bylo bledé, na prádelníku stály dvě vázy a svatební pár z porcelánu, nevěsta v bílém závoji a ženich ve fraku. Ze zdi se díval portrét zamračeného Germána navlečeného ve vestě barvy jelení kůže. Na stole leželo balení margarínu, tři vajíčka a dvě kukuřice.

Postavila vodu na čaj a z popelníku vysypala popel.

Voda se začala vařit. Rád by konečně něco řekl, jenže konvice zapískala, a ta žena – Liselott – narovnala ubrus a ze stolu smetla pár neviditelných drobků.

„Ještě dám vařit brambory.“ Pustila plyn a škrtla sirkou; žlutý plamen se změnil v zelený. Z velké plechové krabice vytáhla sáček s čajem, zalila první hrnek, pohoupala sáčkem, jako by to byla kotva, vytáhla ho, vložila do druhého hrnku a přelila vodou.

Konečně si sedla ke stolu. Sledoval páru stoupající z hrnku a otevřel ústa: slyšel, jak zaznělo první slovo, pak druhé. Myslel si, že to všechno někde pohřbil, ale bylo to tady, v šeru kuchyně se stejným ořechem za oknem, jaký stával za jejich stodolou.

Když skončil, byl hrnek prázdný. Vůbec si nepamatoval, že čaj ochutnal, připadalo mu, že musel vytéct prasklinou na ubrus a měl strach nazdvihnout talířek. Liselott držela v ruce zapálenou cigaretu a v popelníku se chvěl popel, jako by se kdesi pod stolem valila horká láva. Voda v hrnci se hlučně vařila.

Zdvihla pokličku, ztlumila plamen a řekla, že jí manžel zemřel před dvěma lety. Přestěhovala se sem z druhého konce města před třemi měsíci, dostala práci na soukromé klinice.

Proto ten zanedbaný trávník, pomyslel si.

„Jestli mě kvůli tomu článku vyhodí z práce, budu se muset postavit na vlastní nohy. Starala jsem se o manžela, šest let odmítal jít k lékařům. K lékařům, které jsem znala. Myslel si, že s nimi něco mám,“ dodala.

V tom okamžiku se ozval zvonek. Všiml si, jak se zachvěla a automaticky prohlásil: „Já to vyřídím.“

Otevřel dveře a pohlédl do tváře, kterou dobře znal. Vlach se vůbec nezměnil – vypadal skoro úplně stejně, jako když seděl s Dienstem v černém autě, které se valilo k jejich žlabům. Za jeho zády i teď parkovala u chodníku dvě auta – ta, která viděl u penzionu – předpisově opatřená velkým D, stejným jako za protektorátu.

„Rád tě zase vidím,“ prohlásil Vlach spokojeně. Tentokrát investoval do podniku, který se nemůže pokazit. Už nežije s pocitem, že mu na druhém konci mrňavé země berou něco, na co má svaté právo. Ne, může vyrazit do světa a sebrat druhým všechno, co mají – jejich minulost i budoucnost.

Hubená ruka brýlatého muže zdvihla kameru a Jindřich si vzpomněl na fotky, které Vlach dělal na zámečku. Až v té chvíli si všiml, že vedle dveří přilepili papír se jménem Liselott Dienst. Zapomněl jsem na to nejpodstatnější: že tihle zbabělci nikdy nezapomenou na okamžik, kdy jste jim ukázali, že nestojí ani za zlámanou grešli.

Chytil mě a ještě získá u nadřízených body – ve zprávě o tom, jak si v západním Německu žije český emigrant spokojeně a v pohodlí s bývalou nacistkou. Větvičky z pěšinky vyretušuje a cestou nejspíš přidá stříbrný mercedes. Otočil se do chodby a popadl násadu od koštěte – držel ji v ruce stejně jako suchou větev, kterou kdysi hodil do ohniště, když šel Vlach k zemi.

Té chvilky, kdy se otočil, chlapi dokonale využili. Jeden z nich strčil nohu mezi dveře a bleskově mu chňapl po ruce. Jindřich zavrávoral. V chodbě se objevila Liselott a vykřikla. V ponožkách nemohl pořádně kopnout, udělal chybu, že se neobul.

První rána, kterou dostal na solar, byla jako úder železnou tyčí. Ohnul se, spatřil kamínky srovnané podél cestičky, kterou před chvíli přišel, a potom ho něco tvrdého zasáhlo zezadu do hlavy. Ránu ucítil až v kolenou a loktech, jako by mu někdo přeťal nějaký nerv.

Násada mu vyklouzla z ruky. Skončila na podlaze jako kost, která mu vypadla z těla.

Vrnění kamery konečně utichlo.

K zámečku letěli v úplném tichu dva modrásci: v trávě u cesty čekaly dvě obrovské ropuchy, jestli šlápne do louže, nebo ji nechá na pokoji. Ticho hloubilo v krajině hlubokou studnu, neotáčel se, ne proto, že by čekal, kdy se ozve výbuch, ale proto, že nemohl otočit hlavu. Vedle něj šel Drak, ale jeho kopyta neklapala; nebo jejich klepání prostě neslyšel. Už to bouchlo, napadlo ho, a otevřel oči tak rychle, že její ruka vylétla a zakryla si jí ústa.

Teprve potom mu došlo, kdo ta žena, sedící kraji postele, vlastně je.

„Měla jsem zavolat do nemocnice, ale už toho na mě bylo moc. Modlila jsem se, abyste se probral. Vidíte, co to se mnou udělalo? Jsem zdravotní sestra, a přitom mám strach zavolat do nemocnice.“

„Jak dlouho tu jsem?“

„Skoro hodinu.“

Pokusil se vstát. Bolela ho hlava, krk, břicho a chtělo se mu zvracet.

„Je vám líp?“

„Ano.“

Když se zdvihl, na stole stála míchaná vajíčka a bílý chléb namazaný máslem. Z okraje talířku si ho prohlížely dvě namodralé růže. Snažil se jíst spořádaně a nedrobit. Když se na ubytovně nahnul nad konzervu s párky, zírala na něj mastná oka. Konzervu vždycky otevřel, dal na sporák a za chvíli z ní tahal párky, zatímco nedočkavě drobil chleba a kečup mu cákal na lino.

Toužil něco říct, ale i ticho mělo příchuť nějaké chyby. Na talíři zbylo pár drobků a lesklých skvrn po žloutku. Pod lžičkou ležela na dně hrnku hnědá kapka kávy. Položil lžičku na okraj talířku.

Bál se na tu ženu podívat. Venku na ulici jsou lidé, kteří se jí snaží ukradnout život a nahradit ho jiným – v jistém smyslu to už udělali.

Co má říct? Teď aspoň víte, kdo je Liselott Dienstová? Je vám líp, když jste se dozvěděla, proč vám přilepili jinou minulost?

Ne, téhle ženě taková odpověď úlevu nepřinese. Chce zpátky svůj život, o nic jiného nestojí.

Otevřel dveře; záblesk v jeho mysli mu připomněl okamžik, když po letech uviděl Vlacha a pochopil, že se chytil do pečlivě nachystané pasti.

Rohožka byla dokonale srovnaná na místě, kde šel k zemi, a větvičky dál pokrývaly pěšinku, která vedla k rezavým vrátkům a nádraží na konci Německa.

Vlak zpátky na Hamburk už čekal s rozsvícenými světly na první koleji. Když zdvihl hlavu, spatřil hrany střech; světlo měsíce plulo nad Lauenburgem jako bílý olej nad hladinou Labe. Tma vyrůstala z hladiny, jako by to byly chladné, věčné šachty temnoty, díry, ve kterých mizí každý záblesk noci. Za kolejemi plynulo Labe, u něj koleje končily, protože tam už začínala říše Varšavské smlouvy.

Měl silné ruce ztvrdlé prací, oni rozplizlá břicha a stejně vyhráli. Jak se to jenom mohlo stát?

Nemůžu to takhle nechat, pomyslel si. Představil si novináře, kteří se ráno dobývají do zahrady a cvakají spouštěni jeden přes druhého, protože mají konečně důkaz, že je to ona; a tím důkazem jsou fotky, které Vlach udělal na zámečku. Nemůžu ji v tom nechat, jako jsem v tom nechal Josefa a tátu.

Co by to bylo za svět, ve kterém by na mě vyzrál pohůnek, který spal u nás na slámě? Nechám ho dál vymýšlet lži o tom, jaký byl můj praděda otrokář a já zrádce a kolaborant? Kolik pokolení bude takovým řečem věřit?

Vytáhl vizitku se jménem muže, který pro něj měl práci v Jižní Africe, a hodil ji do koše. Potom vyšel z nádraží a vydal se k domku malého města, přes které se do Severního moře valí voda z koryta Olešné.

Kapitola první: Šlechta

Kotas se protáhl a připravil věci na noční výpravu – omlácenou baterku, lovecký nůž a plátěný pytel. Za okny už leželo přítmí, ve kterém podnikal své výpravy. Napadlo ho, že se ještě mrkne na zprávy, a zmáčkl ovladač. Na obrazovce se objevil obličej kníratého moderátora, který otevřel ústa, zatímco mu za zády vyskočila obrovská fotografie Temelína, ale kupodivu neřekl nic: místo toho se zvenku ozvalo klepání a hned za ním pronikavá siréna. Venku někdo křičel: POLICIE!, do pokoje vběhla Ivana s bednou macešek, zařvala, aby nechodil ke dveřím, protože venku řádí nějaký šílenec. Kotas se ohradil s tím, že panikaří, a otevřel dveře – sloup policejního světla mu dopadl přímo na hlavu a vteřinu nato se zaplnil obrysem šílence se sekyrou v ruce: Kotas se otočil a s Ivanou zdrhali do koupelny. Tys ho nepoznal? Křičela Ivana. Byl to tvůj brácha, Jindřich. Chce nás všechny pozabíjet!

Tohle zatracené podvečerní spaní, pomyslel si Josef, když otevřel oči. Člověk se budí úplně jinak než ráno – jako by ho vytrhli z jámy plné suti a na polštáři zbyl příkop plný slin. Co Jindřich v Německu asi vyváděl? Má přijet až za pár měsíců – a já z toho mám strach už teď.

Jenže klepání neustávalo.

Netušil, odkud přichází ani co ho způsobuje, ale když zdvihl hlavu a pozorně se zaposlouchal, došlo mu, že se nějaký syčák dobývá k Renatě – od chvíle, co se vrátila ze Španěl, střídala kluky jak ponožky. Nebo utíká oknem? Na to, aby utíkala oknem, je snad už dost velká.

Vyšel na chodbu právě v okamžiku, kdy otevřela dveře pokoje. Na sobě měla tmavou džínovou bundu, kterou na ní neviděl už roky, a nové žlutočerné pruhované kalhoty.

Jako dítě chtěla být nejdřív baletka a pak herečka. Nemohl si vzpomenout, proč se ani jedním z toho nestala. Byli vůbec někdy na nějakém konkurzu?

„Kam jdeš?“

„Otevřít. Někdo klepe.“

„A potom?“

„Potom jedu pryč. Mám skončit jako Jakub?“

„Na Jakuba mi nešahej. Ten ví, co chce.“

„Jasně. Jezdit s jeřábem v Německu je super kariéra.“

„Na rozdíl od tebe ví, že tohle plácání nikam nevede.“

„Ty vždycky víš, co je správný a co ne.“

„Hrozně ses změnila.“ Bylo mu líto, že to musí říct, protože to znamenalo, že jestli se změnila jeho dcera, nejspíš se změnil i on sám.

„Viděla jsem svět, tati. To není jako tahle díra, kde se musí člověk pořád starat o to, co o něm řeknou ostatní. Strejda Jindřich taky utekl – pochopil, že to tu nestojí za nic.“

Jasně, Jindřich taky utekl. Co k tomu má říct? Jestli se rozhodla, že bude mít pravdu, táta si může říkat, co chce.

Najednou se jí v očích zaleskly slzy. „Nemůžu tu zůstat, tati. Pořád myslím na Aleše. Že se objeví a já uvidím ty jeho oči. Jedu pryč, abych na něj zapomněla.“

„To bude asi někdo pro tebe. Nikoho nečekáme,“ dodal smířlivě a zamířil ke dveřím.

Nejspíš ten zmetek nebude mít ani tolik hrdosti, aby se představil, a rovnou vybafne: Je doma Renča? Zabral za kliku vrátek a o krok ucouvl.

Wittlichová měla na sobě tmavý černý kožich, jehož velký límec se leskl ve světle pouliční lampy. Nepřijela autem – ulice před domem byla opuštěná. Kotase její návštěva tak zaskočila, že musel potlačit nutkání přirazit před ní dveře a rozběhnout se do ložnice. Vždycky mě viděla v montérkách, vatované bundě a holínkách; teď se před ní poprvé producíruje pivní břich vyboulený pod roztrhaným bílým tričkem a křivé nohy navlečené v kostkovaných pantoflích.

„Mohla bych si s vámi promluvit?“

„Jistě. Pojďte dál.“

Na polštáři pohozeném na gauči před televizí zasychaly sliny a na prošoupaném koberci se válela deka, do které nějakým záhadným způsobem zamotal noviny. Téměř to vypadalo, jako by v obýváku lovil nějaké zvíře, pravděpodobně jezevce.

Kdyby Ivana viděla, do jakého nepořádku vede zámeckou paní, styděla by se před ní nejmíň deset let. Narychlo shrábl párátko rozžvýkané na čtyři kousky a tužkovou baterku, která se vykutálela z víčka dálkového ovládání. Neměl odvahu ji vyzvat, aby si sedla; to by se raději přestěhoval.

„Kávu?“

„Ne, děkuju. Jak se má Renata?“

„Vrátila se ze Španělska. Ale znáte to, pořád…“ V hlavě se ozval varovný zvonek. Wittlichové nemůže vysvětlovat, jaké to je, když si dcera narazí bandu kluků a domů se podívá, jen když jí dojdou peníze.

„Přišla jsem kvůli Jardovi. Slyšela jsem, že se Aleš ztratil.“

„Jo, Jarda dal v rádiu výpověď. A stavební sezona skončila. Válíme se před televizí a pijem pivo.“ Co to melu, uvědomil si vzápětí; ještě jsem si nezvykl na svou roli sezonního dělníka – neumím mluvit se svým zaměstnavatelem.

„Aleš mi hodně pomohl. Vím, že jste s Jardou kamarádi. Mohl byste mu dát tohle?“

Sáhl po obálce, kterou mu podávala, a strčil ji opatrně do kapsy.

„Neříkejte mu, prosím, od koho jsou. A nemusí nic vracet.“

„Dobře, já to zkusím. Jarda je fajn chlap. Víte, že mi pomáhal se skleníkem – nechcete se na něj podívat?“ Byl rád, že ho to napadlo, nechtěl s ní postávat v obýváku a nevědět, co říct.

„Nemůžu vás zdržovat.“

„Ivana bude ráda. Vezmu něco k pití,“ dodal, aby jí nedal šanci odmítnout.

Na dvoře stála mlha a světlo skleníku se v ní rozpíjelo zářivou barvou fosforu. Dlážděný chodník vedl zahradou mezi opuštěnými záhony a oříznutým kmenem jabloně, za kterými stály u zdi dva sudy na dešťovou vodu a kolečka naplněná tlejícím listím.

Ze skleníku ševelilo tranzistorové rádio a spadané listí se tlačilo na stěny v igelitových pytlích. Umělohmotné bedny se opíraly o podlouhlý dřevěný pult a na tyčích vyčnívajících z polic visely sametové a papírové stužky. Světlo ve skleníku bylo nazelenalé, jako by ho vydávaly spíš listy než žárovky, a Wittlichovou napadlo, že každý skleník v sobě skrývá několik krajin poskládaných jednu ve druhé.

Ivana stála v zástěře zády ke vchodu u stolu s asi patnácticentimetrovou obrubou, která bránila zemině, aby napadala na zem. V průsvitných plastových nádobkách ležely kolem ní jmenovky na květiny, kelímky s tužkami, půdní teploměry a nůžky různých velikostí. Nejspíš myslela, že do skleníku vstoupil Josef, protože ani nezdvihla hlavu – a hudba z rádia přehlušila pozdrav Wittlichové. Kotas otočil knoflíkem a rádio zmlklo.

„Přinesl jsem něco na posilněnou,“ prohlásil provinile a položil na pult flašku trnkovice a tři skleničky. „Renata asi jede pryč,“ nadhodil.

„Já vím,“ řekla Ivana.

Zase mě vynechaly; všechno důležité s Renatou probraly, když jsem chrněl u televize.

„Asi jsem přišla nevhod,“ prohlásila Wittlichová.

„Ne, vůbec ne,“ ujistila ji Ivana, sundala si rukavice a podala jí ruku.

Jak to, že ví, jak s ní jednat? Já to nikdy neuměl. Jsem prostě syn sedláka a vždycky jím zůstanu. Odzátkoval láhev; červenozlatá tekutina se zatřpytila ve světle lamp.

„Tenhle žlab je krásný,“ prohlásila Wittlichová.

„Dělal ho Josef. Dá se rozšroubovat a přenést.“

„Nevěděla jsem, že umíte takové věci,“ Wittlichová se překvapeně otočila k Josefovi.

„Rodinné tajemství,“ zamumlal rozpačitě.

„Kamarádka dostala výpověď z nájmu a během jediného dne si přestěhovala celé květinářství,“ dodala Ivana.

Z ulice se ozvalo dvojí zatroubení. Toho gaunera si utéct nenechám, pomyslel si. „Pomůžu Renatě s taškou,“ oznámil, hodil do sebe panáka a vyšel ven, než stačily něco říct.

Osaměly ve skleníku; Wittlichová měla na okamžik pocit, že obě čekají, až na ně padne těžká vůně chryzantém. Zářivě bílé, cihlově červené a tmavě fialové květy macešek, pomněnek a fialek vykukovaly z nablýskaných věder a nad nimi lemovaly celou pravou stěnu další květiny jako obrazy na stěnách chodby. Přímo před Wittlichovou stál ve velkém hliněném květináči zářivý červený květ.

„Co je tohle?“

„Sofronitis.“

„A tohle?“

„Blahokeř.“

„Nikdy jsem ho neviděla.“

„Někdy se mu říká strom osudu. Angličané mu říkají Starshine. Když kvete, má šarlatově červené květy.“

„Vy jste se starala o zámeckou zahradu, že ano? Proč jste mi to neřekla?“

Ivana pokrčila rameny. „Copak na tom záleží? Ano, občas jsem tam zašla, bylo mi líto, že se všechno rozpadá.“

„Tulipánovník si samozřejmě můžete nahřížit, kdy budete chtít.“

„Děkuju. Víte, všechno je tu stejně po hraběnce. Ty keře jsou z celého světa – jako dítě jsem tam viděla popínavé liány, plamenku, klanoprašku i eleutorok. Její otec musel milovat květiny.“

„Ona mi ale řekla, že neví, kdo ty stromy a keře vysázel,“ prohlásila Wittlichová.

Na ulici nastartovalo auto a ozvalo se klapnutí dveří, kroky po dvoře a další klapnutí dveří. Rádio vyhrávalo klasickou hudbu, trnkovice pálila na jazyku a Ivana se pustila do vzpomínání, jak si tu vykopali novou studnu a záhony, navozili zem, vysadili stromy a keře.

Tohle je budoucí šlechta, pomyslela si Wittlichová, která tuhle vesnici zabydlela, stejně jako by zabydlela zámeček. Z keramických nádob vyrůstaly keře, podobné těm v zámecké zahradě, v kamenných korytech proudila voda stejně jako v zarostlém kanálu, který končil v zámeckém rybníčku; cizokrajné květiny s obrovskými květy se tu za tmy uzavíraly jako osamělé ženy do dokonalé kontemplace.

Nalily si ještě jednou a pak začala Ivaně vyprávět o jámě mezi zahradami, o noci u pomerančů za benzinovou pumpou, o Alešovi a deníku, altánku v koutě zahrady a fotkách ve velké papírové krabici. Nechtěla jít domů, toužila tu sedět mezi květy hrachoru, pomněnek, lilií a bramboříků, vdechovat jejich vůni a mluvit a poslouchat a svěřovat se a rozumět.

Takhle by měl vypadat zámeček, jednoduchá stavba obývaná s oddaností a láskou. Srdce Kolic, důvod, proč odsud lidé neodcházejí, místo zaplavené květy. Žena u stolu na druhé straně skleníku nemusela říkat, co všechno s manželem dokázala, bylo to vidět na jejím držení těla, na její tváři, na zářivých očích; statná a pořád ještě hezká žena, sebevědomá a přímá.

Wittlichová si s hrůzou představila osamělou cestu k zámečku, měsíc prodírající se mlhou nad prověšenými dráty, po kterých vychladlé hvězdy přecházejí z jedné vesnice do druhé, a náhle si vzpomněla, co jí nad marcipánovými bonbony řekla hraběnka:

Jestli jste si koupila zámeček, měla byste přemýšlet, jak odsud budete utíkat.

Renata vyšla na dvůr v tenké světlemodré džínové bundě a v ruce držela sportovní tašku. Ve světle žárovky obklopené můrami mu obrys její postavy připadal téměř stejný jako Ivanin; Renata ale byla o něco štíhlejší a dobře o hlavu vyšší.

„Vemu ti to.“

„To je dobrý, tati.“

„Co je zač?“

„Tati, neboj se o mě.“

„Já se o tebe nebojím. Chci vědět, co je zač.“

„Má autoservis.“

„Autoservis,“ opakoval si zklamaně.

„Tati, Ríša není žádná výhra, a já to vím. Ale já teď prostě potřebuju s někým bejt, rozumíš?“

Nerozuměl. Na jejím místě by šel do hospody a pořádně se ztřískal s chlapama, který si to, kvůli čemu se zkouloval, prožili už stokrát, a pak by se mu ulevilo. Nebo přitížilo, podle toho, jak by to po ránu snášel žaludek a hlava. Ale holky to takhle nedělají. Proto své dceři asi nemůže rozumět, i kdyby chtěl, což mu bylo líto: po Jakubovi Ivana dvakrát potratila a Renatu měla až ve třiceti.

Vrátka zavrzala a mladík v kožené bundě, který se na druhé straně ulice opíral o kapotu ohromného džípu, típnul cigaretu.

„Já jsem Richard,“ řekl a napřáhl ruku.

Kupodivu nevypadal jako žádný z těch bláznů, kteří se kolem Renaty motali od chvíle, kdy se vrátila ze Španělska. I když mlha mohla klidně jeho šílenství zcela zakrývat. Třeba se v ní umí pohybovat tak, že vypadá jako normální člověk. Byli jeho rodiče sedláci? Má se zeptat? Renata si určitě neušetří uštěpačnou poznámku, kvůli které se bude cítit jako vykopávka z minulého století. Škoda že ho nemůže pozvat dovnitř, kdyby si s ním dali štamprli, leccos by se vyjasnilo. Celý rok nikdo nepřijde a najednou se dveře netrhnou.

„Rád bych vás pozval dál, ale máme návštěvu a…“

„Tati, já Ríšu přivedu někdy jindy, jo? Jen se neboj, ještě se s ním opiješ.“

„Kam vlastně jedete?“

„Na koncert do Lince.“

„Někdy pojedu s vámi,“ řekl rozjařeně. Co to mele? Určitě stojí o to, aby s nimi seděl v džípu a vykládal, jaké dechovky frčely za jeho mládí. Třeba o mně ví všechno: možná je jeho prababička jedna z těch děveček, kterým můj praděda údajně šlapal na břicho jen proto, že potřeboval přejít přes potok.

Auto se rozjelo, zatímco postával před domem s rukama zabořenýma v roztrhaných kapsách. Není to tak, že se budu dívat, jak se vnoučata batolí po dvoře – budu si pamatovat, jak zadní světla džípu mizí ve tmě. A že zrovna džíp! Abych tak Renatu viděl až po čtyřiceti letech!

Mlha se rozlézala po střechách, jako by mu chtěla ukázat, jak budou Kolice vypadat, až je pokryje sníh. Ještě chvilku postál na chladném vzduchu; do skleníku se nevrátí. Jednu flašku trnkovice měl ulitou na sýpce a nehodlal si pokazit reputaci, kterou, jak doufal, u Wittlichové pořád ještě měl. Na okamžik mu jí bylo líto – chodník se leskl jako látka, na kterou tma za chvilku vyšije její kroky, až bude stoupat mezi holými kmeny hrušek po cestě, na níž vojáci navezli náhrobní desky z lešanského hřbitova a sloupy kolem ní budou stát jako obrovské zmrzlé housenky, které nestačily utéct před zimou.

Ruka se mu zamyšleně svezla ke kapse, do které strčil obálku.

Takovejch prachů, pomyslel si vyděšeně, když se podíval dovnitř.

Kapitola druhá: Světlo

Na ulici připomínající černý tunel řvaly motorky a plivance se na chodníku mísily s kapkami vody, které po dešti ručkovaly po zábradlí. Měl promočené boty a ruce ho zábly, jako by mu na ně chladný vzduch navlékl dvě průsvitné ledové rukavice, které brání krvi, aby se dostala až ke konečkům prstů.

U dveří seděli dva nakrátko ostříhaní mladíci v tričkách bez rukávů; za každou cenu museli předvádět, že na ně si zima nepřijde. Vyšší se zdvihl a postavil se před Jardu s ošklivým úsměvem.

„Co to bude?“

Po svalnatých opálených pažích se táhlo barevné tetování: modrá lebka obtočená zeleným hadem. Velké, skoro nafouklé svaly Jardu zaskočily; mají to ti kluci jen ze cvičení anebo někde opravdu makaj, jako makával on?

Ale nebylo kam couvnout. Hlas v telefonu opakoval jasně: Švec bude v baru na sídlišti.

„Ptal jsem se, co to bude?“

„Hledám Švece.“

„Koho?“

„Říkám, že hledám Švece.“

„Žádnýho Švece neznám. Jste vožralej.“

„Jo, to jsem – a dám si jedno.“

„Magorům nenalejváme.“

Od stolu se odlepila druhá sada svalnatých rukou. Všude je to stejný, všichni mi jen lžou. Zalitoval, že s sebou dneska nemá pistoli nebo aspoň pořádnou kudlu.

„Vím, že sem Švec chodí! Kurva, nelžete mi!“

Kluk cosi polohlasem odpověděl a druhý se zachechtal: „Jdi do prdele, magore.“

Jarda vyšel ven, dveře za ním práskly. Přímo před vchodem stál ve stojanu autobusové zastávky koš na odpadky, přetékající bordelem. Myslí, že jsem magor, a já už si to myslím taky. Co z toho vyplývá? Že asi magor jsem. Oběma rukama popadl železný obdélníkový okraj koše, vytrhl ho ze stojanu, rozběhl se, kopl do dveří tak, že se otevřely, a hodil koš na stůl u dveří. Papíry, popel, pytlíky, ohryzky, jízdenky, sajrajt a špačky cigaret se rozlétly po stole až na ty dva svalovce.

„Kreténe zasranej!“

Chodník se pod ním otřásal, jak vystartoval od dveří; nakonec mi rozbijou hubu na kraji krumlovskýho sídliště. Kroky se ozvaly, ale to už byl ve stínu kaštanů. Otočil se, věděl, že vidí nanejvýš jeho obrys.

„Já si tě najdu, pablbe! Rozkopu ti držku!“ ozvalo se z chodníku před hospodou.

Zahnul do uličky mezi paneláky a vyšel u dětského hřiště s prolézačkou, pískovištěm a dvěma houpačkami, které se proti němu tyčilo jako zřícenina, na jejíž rozvalených věžích se pohupují duchové.

V betonovém mezipatře nákupního centra svítil červený nápis „Herna – Nonstop“.

Po pravé straně stály výherní automaty, jejichž tlačítka mačkal asi šestnáctiletý kluk v černé kožené bundě vedle čtyřicetileté ženské ve flekaté mikině; mastné vlasy jí padaly kolem tváře jako uschlé liány. U čtvercového stolku seděli dva kluci a dvě holky. Stěny nonstopu byly vymalované odvážným odstínem černé barvy a od stropu zářily pruhy nazelenalého světla. U pípy stál číšník s vlasy obarvenými na blond a s cigaretou mezi prsty si prohlížel časopis o potápění.

Jarda si objednal pivo a vyčerpaně zabořil hlavu mezi ramena. Nevěděl, co dál, ale aspoň byl v teple a nemusel na chvilku nikomu nic vysvětlovat.

Kluk si rozměnil pětistovku na dvacky, postavil se k automatu vedle ženské a bez ostychu jí čuměl na zadek. Otočila se tak rychle, že nestačil uhnout očima.

„Na co čumíš?“

„Jak tam ty peníze padaj.“

„Puč mi dvacku.“

„Ale pojedem v tom napůl,“ prohlásil kluk a vytáhl dvě dvacetikoruny. „Nemám kde spát,“ dodal, ale nejspíš ho neslyšela.

„Dej mi eště něco.“

Dvacetikoruna se mu zaleskla v ruce.

„To je málo.“

„Potřeboval bych někde přespat,“ zopakoval.

„Dej mi aspoň tři,“ řekla.

„Nemám kde spát!“

„Dej mi šedesát korun, nebo to nedohraju!“ Vrhla se mu na ruku a mince, které svíral v prstech, se rozsypaly po zemi. Ani jeden z nich nezaváhal; šli na kolena a po čtyřech do sebe vráželi, jak se je v matném světle snažili posbírat dřív než ten druhý.

Žena byla rychlejší; sebrala dvacetikorun nejmíň za tři stovky a rvala si je do kapes.

„A už na mě nečum, debile.“

Kluk se zvedl, oklepal si kalhoty a bundu a vyrazil pro pivo a brambůrky. Kluci zaplatili právě v okamžiku, kdy automat začal sypat kousky zlata a stříbra – tak alespoň ve světlech herny vypadaly. Brány El Dorada se otevřely, žena ustoupila od automatu na dva kroky, zdvihla ruce nad hlavu a roztančila se; natřásala se v bocích a mastné vlasy se jí kolem hlavy točily jako sedačky řetízkového kolotoče.

„Vraťte mi aspoň stovku,“ žebral kluk.

Podívala se na něj, jako by byl plesnivou bramborou, kterou hodila na hnůj. „S takovým póvlem se JÁ zahazovat nebudu.“

Kluk zklamaně strčil ruku do sáčku s brambůrkami, jednu vylovil a strčil si ji do pusy. Žena si koupila velkou oříškovou čokoládu, usadila se ke stolu v rohu, roztrhla zářivý celofán, ulomila si kousek a stejně pomalým tempem, jakým polykala čokoládu, začala přepočítávat mince jednu po druhé.

Nechtěl čekat, až kluk vypadne, sebral půllitr a nasunul se na prázdné sedadlo proti němu.

„Chodíš sem často?“

„Vždycky mě tu voberou, svině.“ Vodnatá bledá kůže připomínala oškubané kuře a oči se leskly jako cibule v horkém oleji.

„Nevěděl bys o nějakým matroši? Prachy mám…“ V kapse měl obálku, kterou dostal od Kotase. Neptal se, čí jsou, prostě ty peníze potřeboval.

Oči se zatřpytily, jako by se pivo propilo až do nich; leskla se v nich barevná blikající světla na deskách automatů včetně toho, na kterém nikdy nevyhrál.

„Znáš Švece?“

Na krátký okamžik měl pocit, že ho dostal, ale nejspíš to na sobě nechal znát. Kluk zdvihl hlavu:

„Radši táhněte do tý prdele, ze který jste přišel.“

„Já to z tebe vytluču!“ Jarda ho popad za límec a odstrčil od sebe. Možná to přehnal, protože automat v rohu zapraskal, jak do něj kluk narazil zády.

Číšník prásknul časopisem a překvapivě svižně byl u něj. „Zklidněte hormon, jo? A toho kluka nechte bejt, nebo na vás zavolám policajty.“

„To určitě, ty ksindle, taháš tu z dětí prachy a na mě budeš volat poldy?“

Kluk se zdvihl a vytratil se ven, zatímco si ho žena ještě jednou pohrdavě změřila; číšník věnoval Jardovi navztekaný pohled. Všichni mi lžou, tahaj ze mě prachy a já ztrácím čas. Leze na mě chřipka, možná mám už horečku, jak dlouho to ještě vydržím, než chcípnu? Tohle město mě vcuclo, ksichty poskoků, chuť piva a možnost dát si vždycky ještě jedno – to všechno člověka nakonec dostane.

Táhnul to už pátý den. Kdo mu pořád volá? Od koho jsou peníze? Od Kotase? Přemýšlel, co s nima udělá, kolik dá Nadě na kluky a kolik si nechá. Jindru odepsal – ležela doma před televizí v haldách sušenek a hromadách reklam, sousedi říkali, že už vůbec nechodí ven. Občas se zastavila známá, aby poklidila a nakrmila králíky. Začíná mi to přerůstat přes hlavu, pomyslel si. Máma, první žena, druhá, dvojčata…

„Nechrápejte mi tady,“ strčil do něj číšník. „A vypadněte.“

Žena vylovila další dvacetikorunu a automat ožil jako mrtvá hlava vzkříšená šémem ohmataného kovu.

Zarazilo ho, že se venku rozednilo – temnota vymačkala hořké světlo dne podobné bledé šťávě nezralého ovoce. Světlo nepřicházelo z nebes, ale ze země, rodily ho bílé žíly ulic zalité betonem, ve kterých červená světla heren blikala do šera jako kusy srážející se krve. Autobus odvážel první várku dělníků a nádražáků. Brýlatá maminka táhla za ruku vřískajícího kluka, který cosi zdvihal ze země. „Šroubky mi tu sbírat nebudeš,“ varovala ho.

Podíval se na zem, po šroubcích nebyla ani stopa – nebylo co sbírat.

Sedl si na lavičku u dětského hřiště před supermarket Julius Meinl, který měl za pár minut otevřít. Sídliště vypadalo scvrkle, jakoby ho někdo vyfouknul. Možná stačí píchnout do jednoho paneláku a všechno se rozsype. Položil se na lavičku, aby ulevil bolavým zádům, a tak je uviděl – vystoupili z auta, jeden se opřel o kapotu a druhý líně zamířil k lavičce. U pasu mu jako náhradní díly do flašinetu cinkaly vysílačka, pendrek a naleštěná pistole.

Že by je ten číšník vážně zavolal? No co, třeba mi na stanici dají kafe a já se konečně vyspím. Všechno ženu na doraz – abych měl jistotu, že jsem pro Aleše udělal všechno.

Jestli nějaké všechno vůbec existuje.

Policista byl krok od něj; mířil přímo k lavičce. Je to jasný; policajti v tom jedou taky. Proto nemůže najít Švece.

„Posílá mě táta,“ řekl policajt.

„A ty seš jako čí?“ Odněkud ho znal, jasně, někde ho už viděl.

„Já jsem Jirka Tolar. Táta říkal, že potřebujete pomoc.“

Velký, hřmotný chlápek, který dělával řidiče u cihelny, než ji zavřeli, a který si na hlavu nasadil policejní čepici a za pásek nacpal náramky, vysílačku a pistoli, a čekal, co to s ním udělá. Druhý Tolarův syn byl v Anglii, nevěděl, jestli tenhle je mladší nebo starší.

„Nastupte si.“

V autě bylo teplo, i když to tam smrdělo policajtštinou. Vyspím se, přestanu pít a dám se dohromady. Jasně, vykašlu se na chlast, nebo to nepřežiju. Znovu měl pocit, že se mu oči samy zavírají a že už s únavou nedokáže bojovat; zaskočilo ho, že nejedou na stanici, odbočují k nádraží a zastavují přímo u oken nádražky.

Kde jinde by měl taky člověk umřít než v nádražní restauraci? To je jediný skutečný hřbitov v téhle zemi, vykazující přesně tu ironii, která vám vždycky podtrhne nohy, sotva uděláte první krok: řeknete si, že přestanete chlastat, dáte se do kupy a vrátíte se domů. A pak vás sbalí policajti a zavezou vás kam?

Do knajpy.

S Tolarem vystoupili a opřeli se o železné zábradlí, ze kterého odpadávaly kusy uschlého žlutého laku. Druhý policajt zůstal v autě a šteloval rádio. Z okna lokomotivy se v rozepnuté košili vykláněl Vrbata a dělal, že Jardu nezná a nikdy ho tu neviděl.

„Tady jste dělal, ne?“

Jo, před miliardou let, kdy všude, kam jsem se podíval, pokrývaly tuhle planetu koleje a vlaky. A můj hlas mluvil k lidem v dešti, mlze, sněhu a kroupách o číslech vlaků a místech, kde neprší a kde se nežení všichni čerti najednou.

„Táta sháněl Aleše kvůli nějakejm fotkám. Řekněte mi, co se stalo.“

„Vím, že je za tím Švec. Byl jsem na policii a ohlásil jsem všechno, co na něj vím, ale nikoho to nezajímá. Má prej nový auto – ptal se někdo, kde na to vzal? Kde dělá? Tebe to snad zajímá?“

„Helejte, policie má svoje postupy. Na Švece si tady stěžuje spousta lidí, takže si s tím poradíme.“

„Dostávám tipy. Ale jsou to nesmysly. Někdo mi volá a vodí mě za nos. Ten kluk ví, že po něm jdu. Nejspíš mu to donesl někdo vod vás.“

„Třeba je to jinak,“ řekl Tolar po chvilce. „Protože takhle to nedává smysl.“

Na čtvrtou kolej přijel osobní vlak od Volar. Šedivá popraskaná plechová tabule visela na červené stěně vagonů jako mapa dávné říše, ve které žil. Jeho dávná minulost, něco jako Československá socialistická federativní republika nebo jak se ta pakárna jmenovala. Než si stačil poslechnout, kdo na nádraží hlásí, v Tolarově policejní vysílačce zapraskalo. „Jo, jsme na nádraží.“ Od vlaku se trousily děti v bundách a čepicích a přeskakovaly koleje jako rovné vlny podél pobřeží.

„Počkej. Co tím myslíš? Jak jinak?“

„Třeba se tam s váma chce někdo sejít.“

„Blbost. V žádný tý hospodě ani baru nikdy Švec nebyl. Nebo ho zapíraj tak zatraceně dobře, že se k němu v životě nedostanu.“

„Proč by vám někdo dával tipy, kdyby to všechno byly nesmysly?“

„Sakra, já nevím.“

„Co je to za hlas?“

„Nevím.“

„Pořád ten samej?“

„Jo.“

Tolar si chvilku pohrával s páskem od vysílačky a pak řekl:

„Chtěl jsem jenom říct, že když vás někdo někam volá, neznamená to, že je tam to, co hledáte.“

„Ne? A co tam je?“

„Jste tam vy.“

Co to ten blbec žvaní? Zábly ho nohy a ruce. Policajtům se to přemejšlí, maj pořádný rukavice a auto, ve kterým si můžou dáchnout i v týhle hnusný zimě.

„Prostě vás chce dostat na jedno místo, abyste se vykašlal na jiný. Chce vás odlákat.“

Pořád to nedávalo smysl. Zoufale si potřeboval dát něco k pití. Kafe, minerálku, kolu. Ale i když toho vypije hektolitry, hlavu mu to nejspíš nevyčistí.

„Musím jít,“ řekl Tolar a odlepil se od zábradlí. „Chcete někam svézt?“

„Ne. A dík,“ vypravil ze sebe Jarda. Kdy naposled někomu děkoval?

Tolar se nasoukal do auta; druhý policista věnoval Jardovi prázdný pohled a nastartoval. Auto se jako pramice po bahnité řece přesunulo po proudu ke krumlovskému centru, kde se Vltava točí jako ruleta.

Opřel se o zábradlí; chtělo se mu zvracet. Když se vzpamatoval, napadlo ho, že i když se starý Tolar nechal zastrašit, jeho syn půjde v jeho stopách. Tedy jestli ho policajti nezkazí nebo brácha nepřetáhne do Anglie.

Probudil ho telefon a chvilku trvalo, než si uvědomil, kde je. Nemytým oknem ubytovny na kraji Krumlova, kde ho nechal vyspat známý, padalo dovnitř kalné světlo pouliční lampy. Ze zaparkovaného auta dole na ulici bušilo techno.

Nervózně šátral v kapsách kabátu po telefonu. Připravil se, že to bude hlas, který ho posílá ke všem čertům, ale byl to mladý Tolar.

„Švec bejvá k vidění v pivnici u řeky pod náměstím. Sejdem se tam večer v šest.“

Vytáhl pistoli, vyčistil ji, zkontroloval náboje, zacvičil si a po obědě si ještě zdřímnul. V půl šesté se vydal k pivnici, okoukl si okolí a pak se nervózně procházel po břehu řeky, i když si nadával, že si ho každý všimne. Krumlovský zámek se tyčil vysoko nad ním, kulatá věž mířila vzhůru do šera jako raketa, kterou si postavili Rožmberci, aby zmizeli v mracích.

Dveře pivnice se tu a tam otevřely a zakouřené světlo spolklo dalšího hosta. I v prosincové zimě se o stojan opírala rezavá kola, zamčená k sobě dlouhým řetězem. Popraskaný okap zarůstal mechem a z šedivé omítky vystupovala řada písmen: SPARTA, podobná šesti roztřeseným kostlivcům.

Co tam budu dělat? Mlátit mu pistolí do ksichtu tak dlouho, až řekne, kde je Aleš?

Bylo za osm minut šest.

Kašlu na Tolara, pomyslel si a vešel dovnitř.

Nakrátko ostříhaný obtloustlý číšník v bílé košili a černých kalhotách, z jejíž zadní tašky trčela naditá kasírtaška, žvýkal v rohu u automatů párátko. Hlas v televizi vysvětloval cosi o žábách, kamionech a dálnicích. Brýlatá žena u vedlejšího stolu vykládala o opraváři praček, chlápek naproti dělal, že poslouchá, ale podle toho, jak prsty přejížděl po půllitru nahoru a dolů, ho to absolutně nezajímalo. Stejně jako nikoho nezajímá, kde je Aleš.

Zamával, aby si dal vodku, ale číšník si ho nevšímal, důležitější než prázdné půllitry byly barevné obrázky hrušek a jablek na automatu. Nic nedokáže, protože má spoustu prachů – bude tu prostě sedět a pít až do konce světa.

A právě v tom okamžiku vešli dva kluci a Švec. Poznal ho okamžitě – rovné světlé vlasy přilepené na sotva znatelnou pěšinku, zlatý řetěz, vytahaná křiklavá košile a černý pásek. Kožené boty, ve kterých by se po prostoru dalo chodit roky.

Stačilo, aby Švec kývl na číšníka, a jablka a hrušky pohasly v kouzelné skříňce, která sype mince jednu za druhou. Za vteřinu už stál číšník u jejich stolu, samozřejmě bez párátka, a smál se, nejspíš vyprávěli nějaký skvělý vtip, prostě stačilo, aby kývli, a jeho život dostal spád, pak byl za barem, vytahoval tequilu, krabičku marlborek a čistý popelník.

Jardovi se roztřáslo koleno. Položil si na něj ruku, taky se začala třást, jako by se od něj nakazila. Sáhl pro cigarety, ale prsty ho přestaly poslouchat; cigarety se rozsypaly po stole jako zmražené rybí prsty, nešikovně vytažené z papírové krabice.

Zkusil sevřít zbraň. To už bylo lepší, takže se trochu uklidnil. Co se stane, když zbavím svět jednoho grázla? Tenhle hajzl ví, co se stalo, a přímo pod ním, na místě, kde sedí, teče slepé rameno Vltavy a v něm tlejí staré sítě plné utopenců. Dojdu k němu, zmáčknu spoušť a Vltava se už postará o pohřeb i o rakev.

Přitlačím mu pistoli k hlavě, jako by to přefouknutý kopací míč, ze kterého musí trocha vzduchu ven. Pistole je vševědoucí drát, podobný lékařským přístrojům s kamerou na konci, který se strčí do těla, abysme viděli, co je uvnitř. Spatřím zuby, vlasy, jazyk – a pak přijdou na řadu slova.

Takhle si to s ním vyřídím a konečně se dozvím, kde je Aleš.

Jsi vevnitř? zablikal displej telefonu.

Proč mě ruší teď, když to můžu vyřešit? Jsem pět metrů od toho hajzla!

Pohnul se s rukou na pistoli schované v kapse kabátu a v tom okamžiku se otevřely dveře a vešel Tolar.

Švecovi stačil jediný pohled. Opřel se o stůl a vystartoval ke dveřím; Švecova tvář byla na okamžik u něj, ale Tolar ho sevřel kolem trupu ještě rychleji, než stačil vytáhnout pistoli.

„Nech ho bejt!“

Za Švecem zůstaly otevřené dveře a za nimi sníh padající do Vltavy pod krumlovským zámkem.

„Ví o něm! Poznal jsem to, viděl jsem to, roztřásly se mi ruce…“

Tolar ho vytáhl ven. Pistole se mu klepala v ruce, ruku znovu zachvátila křeč. Před ním se líně valila Vltava, její hladina tu a tam obrátila shnilou kládu, ve vzduchu vonělo cukroví a dělbuchy připravovaly příchod Vánoc.

„Víš, co mi řekl kluk, kterej mi pomohl? Abych se vykašlal na policajty. A měl pravdu. Někdo to prásknul, že jo? Jak to, že se Švec tak vyděsil? Všechno jste to na mě ušili.“ Tahle hořkost, nikdy jí nebude dost. „Já vím, co dál.“

Než stačil s pistolí vůbec pohnout, napálil mu Tolar takovou, že se přehnul a složil na zem. Pistole vypadla na zem a přistála na okraji louže.

„Co myslíš, že zmůžeš, ty vole? Viděl jsem Švece při výslechu, nevíš, co je to za bezmoc, zírat na ty hajzly a vědět, že je ostatní za pár stovek nechaj jít…“ Tolar si sedl vedle na ledovou, promrzlou zem, o kterou se Jarda opíral, a bolestí se kousal do rtů.

Z hospody vyšli ti dva kluci a zamumlali: „Hele, vole, chlupatý si to rozdávaj mezi sebou, asi se dělí vo odměny,“ a vytratili se ve tmě. Mohl je sledovat a pořádně si je podat, vytlouct z nich aspoň něco…

„Zapomeň na ně. Jdem na panáka.“ Tolar natáhl ruku a pomohl mu vstát. Země se pod ním kymácela jako obrovská koule, kterou jeho nohy roztáčejí každým krokem do nesmyslných obrátek.

Tolar vytáhl cigaretu a podal mu ji.

„Dej mi tu pistoli.“

Jarda ji vytáhl z louže; najednou mu připadala neskutečně těžká. Myslel si, že si na ni jeho ruce zvykly, ale teď se mu zdálo, že ji nikdy v životě nemohl držet v ruce.

Vstal. Bolelo ho břicho, ale věděl, že až se napije, zapomene, jako zapomněl na jiné rvačky a jiné průšvihy. Mihotavá světla na Vltavě připomínala zrcadlově otočená souhvězdí. Někdo sebral nebe a otočil je vzhůru nohama – nebo z něj pomalu odrýpával hvězdy, aby si toho nestihli všimnout.

Šli do klubu o dvě ulice dál a nacpali se přímo k baru. Dal si kolu s rumem, Tolar vodku. Muzika jim řvala do uší, mlčky pozorovali číšnici, která utírala sklenice. Holka, které mohlo být sotva šestnáct, si v průsvitném tílku přišla s pětistovkou pro flašku absintu.

„Co čumíte, dědci?“

Vrátili se k vodce, rumu a cigaretám.

„Kam chodil Aleš fotit?“

„Všude.“

„Měl jste někdy nějakou stopu?“

„Jenom šachtu na Zbořilci.“

„Říkal někdy hlas v telefonu, abyste šel tam?“

„Ne, to neříkal. Tohle mi řekl jeden kluk z Kroupov.“

„Tak je to jasný,“ řekl Tolar a potáhl z cigarety.

„Co je na tom jasnýho?“

„Volá vám Švec.“

„Proč by mi volal zrovna Švec?“

„Chce, abyste si tý šachty nevšímal. Posílá vás sem. Projdem tu šachtu.“

„Říkám ti, že jsem tam byl už stokrát.“

„V půl osmý ráno se sejdem u šachty. Seženu ještě někoho. Musíme bejt aspoň tři, abysme se dostali až na dno.“

Myslel, že Tolar jenom plácá, koho by taky narychlo sehnal, navíc se na baru opil a blábolil o tátovi, jak nechal psaní kroniky a přitom pořád vzpomíná, jak byly Lešany plný hrdinů, za protektorátu se měla odevzdat kronika a někdo ji ztopil, jen aby se historie nedostala náckům do rukou. Jo, bývali jsme hrdinové a jsou z nás poserové, nadával, táta vyměkl a brácha zdrhnul do Anglie, i když se dušoval, že odcházej jen zrádci.

Ale v půl osmé ráno napochodoval Tolar k šachtě úplně v pohodě, hvízdal si a vyprávěl sprosté vtipy, dokonce přivedl Kabelku, který se choulil ve své tenké černé bundičce a zíval, jako by vůbec nespal.

Při zemi leželo tvrzené sklo ledu, jinovatka se na listech a kamenech třpytila jak roztavený cín a mraky nasycené sněhem vyčkávaly nad holými stromy. Našli vchod do šachty, a protože štola byla zatopená, vytáhli matky, svázali je dohromady na konec vlasce, lehli si na stará shnilá prkna a prohledávali dno, které bylo asi tři metry pod nimi. Roztrhané červenobílé pásky zabraňující ve vstupu se míhaly pod světly baterek.

Tolar ležel na ledových prknech, hýbal vlascem a naslouchal nárazům matek, Jarda ho jistil a Kabelka hledal venku dříví na oheň. Když se zdálo, že na něco narazili, slezl Jarda do štoly. Do vlasů se mu chytaly husté pavučiny, na rukou mu zůstával rez z madel žebříku, který někdo uřízl v půlce, aby ho odtáhl do sběru.

Vydrželi to do dvou odpoledne, pak se vrátili do Kolic a Jarda dal Kabelkovi peníze, aby si koupil jídlo, cigarety, boty a pořádnou bundu. U stolu se zastavil Kotas a vyptával se, co dělají.

„Půjdu s váma.“

„Chcete vyrazit i zejtra?“ Byl den před Štědrým dnem, Jarda se bál, že Tolar ani Kabelka nepřijdou.

„Jasně,“ řekl Tolar, „zas v půl osmý. Projdem to až na konec.“

Za úsvitu sněžilo, s Kabelkou se sešli včas, Tolar a Kotas volali, že přijdou pozdě. Nemohl jít jen s Kabelkou, na prknech by ho sám neudržel.

Vydali se obloukem kolem Zbořilce, prošli každou skládku, zvedli každý poklop od kanálu, zkoumali místa, kde byla zkypřená hlína, rozkopávali hromady listí; dorazili k zapomenuté betonové rouře, kterou někdo navalil na starou šachtu. Kluci se v ní schovávali, když pršelo. Kotas volal, že už dorazili na Zbořilec. Kabelka se nahnul nad díru a povídá:

„Tam dole něco je!“

Počkali, až přijdou, Jarda si lehl a naklonil se dolů; drželi ho za nohy, aby nesletěl.

Ze šachty stoupal nakyslý pach hniloby. Na okamžik měl pocit, že slyší, jak se dole prohání vítr. Něco nahmatal, na okamžik to zdvihl ze směsi bahna a špinavé olejnaté vody.

Alešova bunda.

Zabral ze všech sil a náhle, úplně bez varování, spatřil Aleše přímo před sebou; do nosu ho udeřil příšerný zápach.

Vytáhl ho ven. Potom se složil do trávy a třásl se tak, že si mysleli, že dostal nějaký záchvat.

Kabelka zvracel. Tolar popošel k lesu, kde byl signál, a volal policajty.

„Bože můj,“ byla první slova, která Jarda uslyšel. Kotas seděl mezi kameny obrácený k horám, záda ohnutá v tmavém kabátě, jako netečný, tisíc let starý kámen a brečel.

Mezi drobné vločky sněhu velikosti zrnek se mísily vločky velikosti kamínků. Jarda nic necítil, nic v něm nezbylo.

Aleš byl celou tu dobu tak blízko.

Za dvacet minut se na louce objevilo první policejní auto. Jsou tu rychle, napadlo ho, protože je po všem. A ani teď nevědí, co mají dělat. Policajti vystoupili, postávali kolem, a když zachytili jeho pohled, uhnuli očima. Nikdo nepřišel, aby řekl jediné slovo.

Rozhodl se, že zavolá Jindře; nesmí se to dozvědět od cizích. Za zády slyšel, jak jeden policajt říká druhýmu: „Je to jasný. Fetovali tu, tenhle to přehnal a ten druhej ho tu nechal.“

Tolar ho vzal za rameno. „Aleš má na hrudníku čtyři rány. Někdo ho ubodal.“

„Udělal to Švec! Slyšíte, udělal to Švec, kurva poslouchejte mě někdo!“ řval Jarda.

Nikdo z policistů se neotočil. Říkal si, že se nebude na Aleše dívat, ale jeho tělo dál leželo v trávě jako šátek, který někomu vypadl z kapsy, a vedle něj se pořád povalovala promáčená bunda scvrklá jako starý list.

Aspoň jsem ho vytáhl na světlo, pomyslel si. Šedivé paprsky prosincového dne stály v šikmých paprscích přímo nad ním.

Celou dobu tam ležel ve tmě, pomyslel si s hořkostí.

Kapitola třetí: Karty

Větve v koruně hrušek ještě stále obaloval mráz. Stavební buňky přezimovaly na kraji zámecké zahrady jako vylidněné chatrče; pár oken popraskalo nebo je někdo vymlátil. Vojenská čepice pocákaná zaschlou maltou přežila zimu na rozdrolené zdi a vyřazený transformátor čekal u hromady rozlámaných cihel, až se propadne do tající dubnové země. Ode dne na konci října, kdy tu Jarda stál naposledy na lešení, přibyly tři černé pneumatiky svázané třepícím se provazem jako obrovský černý prsten, navlečený přímo na pěšince, která vedla od zahrady k zámečku: kdyby byly zapuštěné do země, jako bývají na dětském hřišti, mohl to být snubní prsten spojující zámeček s podzemím.

Modlil se, aby řeči o tom, že Wittlichová chce zámeček prodat, nebyly pravda. Doufal, že tu dostane práci, a že – jestli zima poleví – bude už za měsíc stát na okraji cesty s lopatou v ruce.

V březnovém soumraku visely mraky napumpované mrazem, matné, bezcenné karty; vítr je nikdy neobrátí, aby nám ukázal, která z nich je zelený svršek a která srdcová královna. Bláto rozježděné cesty mu na svahu k zámečku čvachtalo pod nohama. Osamělý mrak stál na nebi jako poslední záchranný člun.

„Prý jste mě sháněla kvůli fotkám.“

Wittlichová mu vždycky připomínala zestárlé dítě – nejspíš za to mohly velké udivené oči a dlouhé pletené svetry. Dnes měla na sobě bílé soby na tmavém pozadí černé vlny a připadala mu nesmírně unavená a zestárlá.

Sehnul se, aby se zul, ale prohlásila, že si může boty nechat. Popraskané lino vyměnila za kamennou dlažbu, kterou na podzim nanosil dovnitř. Ve vzduchu se vznášelo nasládlé pronikavé aroma.

V obrovské hale dostal hrnek čaje a čokoládové sušenky. Vytáhl dvě krabice Alešových fotek. Za vysokými okny se snášelo šero, ve kterém světla kolických chalup blikala jako ohně ztracené na kopcích. Když byl Aleš kluk, vzal ho na zámeček; Aleš si všechno fascinovaně prohlížel a pořád se ptal: Kdo tu bydlí? Odpověď nikdo nic neřešila: mysl sedmiletého kluka si ji nedokázala přebrat.

„Co se tenkrát stalo ve Španělsku?“

„Aleš se rozešel s Renatou. Kvůli mně.“

Zaklonila se v křesle, aby si sedla co nejpohodlněji, a začala vyprávět. Na okamžik se cítil jako u Valcířů, protože ona tu už byla doma, nábytek už zapustil kořeny, koberce pod nohama ustupovaly jako pláty pečlivě zasazené trávy, bílé závěsy visely podél velkých oken jako liány obalené sněhem. Na ozdobné dřevěné skříňce ležely Klářiny fotky jedna přes druhou; připomínala poštovní schránku, do které pošťačka přináší další a další dopisy.

Vzpomněl si, jak mu večer v hospodě po pohřbu poprvé došlo, že se nikdo nedozví, co Aleš udělal. Vzal si slovo, chtěl, aby se to lidi dozvěděli od něj, a ne, aby se jim donášely lži. Tušil, co se bude po vsích v okolí povídat: Jeden feťák zabil druhýho, protože se porvali o dávku.

Fetoval a dojel na to. No a? Kdo si vybral, že bude fetovat? Sáhl vůbec Aleš někdy na pořádnou práci? No řekněte, makal někde? Dyť ten kluk měl obě ruce levý. Koukněte na fotra, věčně bez práce, chlastá jak Dán. Druhá žena od něj co nevidět uteče a barák té první se rozpadá. Kdyby byly drogy k sehnání na zábavách za našeho mládí, starej Hadrava by v tom jel taky.

Aleš vám chtěl pomoct. Taková svině jako Švec už nebude nikdy otravovat vaše děti a cpát do nich toluen a ostatní svinstva.

Jenže na hrdinství tu nikdo nevěří. Karty se tu nerozdávají tak, aby eso zůstalo v ruce tomu, kdo se postaví zlu. Celou dobu, kdy v hospodě mluvil, svíral v ruce papír od doktora, na kterém stálo, že Aleš vykrvácel z plicní tepny, protože ho Švec pobodal na rukou a na hrudníku.

Hlas se mu třásl, nebyl to hlas, který slýchávali cestující na nástupištích a v čekárnách. Tohle nebyli cestující, ale lidé, kteří ho znali celý život a měli právo si o něm myslet všechno, co se na něm za ta léta uchytilo.

V sále bylo takové ticho, že slyšel, jak židle drhnou o parkety, když se někdo pohnul, aby se napil z půllitru nebo si zapálil cigaretu, pamatoval si každý povzdech, nadechnutí a zakašlání. Ani nevěděl, jak tu řeč dotáhl do konce, jen na krátkou chvilku nabitou úlevou pocítil, že se všechna slova dostala ven; pak se hovor v hospodě vrátil k opravdu věčným tématům – Budějovice vyhrály doma nad Spartou a teď i v Litvínově. K tomu, co říkal, se dostanou po dvou pivech a jednom rumu, až všem trochu povolí nervy.

Týden nato mu do mřížky na chodníku před poštou spadl klíč. Sehnul se a ucítil hnilobu, na rukou ho zalechtal rez a vlhká špína, uslyšel, jak svázané matky narážejí na dno, i to, co nikdy předtím neslyšel, Alešův křik. Stačil skřípot stolu, dveří nebo lešenářských trubek, pohled na roztlučené kamení a hnijící prkna mu naháněl husí kůži. Když se opil, viděl krev stékající do štoly plné bahna, a listí a útržky papírů ženoucí se ulicí mu připomínaly drobné vločky padající vedle šachty na pozadí tmavých šumavských kopců.

„Jsem tady a nevím, co dál,“ zašeptal.

Zvenku od rybníčku přicházelo praskání a cupitání, podobné zvukům ohně. Má tu Wittlichová kuny, veverky nebo ježky? „Někdy mě napadá, že se rodiče o dětech nikdy nedozvědí pravdu. Pamatuju si jedny známé, měli dva kluky. Ten starší chodil do skautů a pořád vykládal, jak ho to tam baví a jak ho vedoucí chválí. Ale ve skutečnosti jen tloukl holky a slabší kluky. Když to vedoucí říkal rodičům, nevěřili mu ani slovo. Mysleli si, že jejich syn je hrdina, a přitom to byl takovej chudák… Víte, občas jsem Alešovi vynadal, protože ležel v knížkách. Sám jsem taky hodně četl. Máma mi říkala, že Aleš byl jako já. Jak to, že jsem na to zapomněl? Proč jsem chtěl, aby byl někým jiným?“

Mezi fotkami, které přinesl, byla fotografie z Alešova pokoje – vzala ji do ruky a prohlížela si poškrábané nebe nad opuštěným bulvárem, zatímco vyprávěl o muži, který se zastavil, aby si nechal vyčistit boty, o Alešově pokoji, o výhledu na opuštěnou louku, šachty a ohýnky cigaret a o modráscích, modré větrovce a dětské hře na indiány.

„Víte, já věřím, že jsou místa, kde se s nimi můžeme sejít,“ zašeptala.

Možná nepochopil, co mu chce říct, nervózně poposedl a sáhl po další čokoládové sušence. Na okamžik mu připadala úplně vykolejená, jako by její duše přebývala kdesi daleko v hnízdě divokých kachen nebo ve staré fotce zapadlé za kredencem.

„Oni mají šanci za námi jít, my ne. To my jsme ztracení, čekáme, až se objeví. Chci vám něco ukázat.“

Zamířila ke dveřím; sebral sušenku a kráčel za ní k nízké šedivé budově, u které chlápek ze stavebního úřadu rozbil cihlu a Kotas prohlásil, že se Wittlichová pomátla.

„Všechno se někdy ukáže v jiném světle,“ zašeptala znovu. Jestli se něčeho bál, byly to právě hluboké metafyzické řeči, na které se nedá odpovědět a které v člověku nevyvolávají nic víc než zmatek.

„Četl jste Moodyho? Život po životě? Víte, co je to psychomanteum? Místo, kde se s nimi můžeme sejít.“ Ruka se jí svezla po klice a potom odstoupila od dveří.

Pochopil, že má vejít. Na okamžik zaváhal a pak vstoupil do jediné rozlehlé místnosti uvnitř, místnosti, jejíž podlahu kopal, jejíž zdi stavěl a omítal. Ležela v dokonalé temnotě, trvalo snad minutu, než si oči zvykly na černou látku, kterou byly potažené zdi – samet pokrývající pozadí malého jeviště smutného divadla. Uprostřed stálo křeslo, před kterým stál velký prázdný rám, vyplněný o něco světlejší černou látkou. Na kulatém stolečku v koutě stál bronzový svícen, obklopený kovovými talířky různých tvarů, a vedle něj fotka v tmavém rámu: rozesmátá Klára s hubeným černovlasým mladíkem mezi olivami.

„Aleš mi hrozně pomohl. Přivezl mi Klářiny fotky i deník.“ Na hromadě kreseb ležely náušnice ve tvaru mayských sluncí a tmavý sešit. Sáhla po něm a podala mu ho.

V ruce se mu otevřel sám, nejspíš ho otevírala stále na stejné straně. Oči mu přelétly pár řádek.

Všude jen holá pláň, marně hledáš místo, kde by ses zastavila a měla pocit, že tě země a kameny nerozdrtí; těšíš se na stín u rozkvetlých pomerančů a za fialku nebo pampelišku bys dala všechno.

„Jako by to psala přímo mně, nezdá se vám?“

Zahlédl pár kreseb na stolku – stěny saténových pokojů pomalované květinami, které kvetly i na schodišti, prorazily skla věžičky, prorůstaly celou střechu, táhly se po stěnách až do sklepa a proměňovaly celý zámeček v obrovské květinářství. Nedokázal odhadnout, jestli je kreslila Klára nebo Wittlichová.

Slyšel, jak vítr venku buší do země a lomozí větvemi. Jeho oči přivykly světlu svíček, na stropě a na zdech – jako na všech zdech, které kdy omítal a maloval – viděl rýhy, zuby, okraje a výstupky. Konečně pochopil, co roky zedničení na stavbách znamenají: duchy a přeludy vystupující z minulosti. Došlo mu, proč nikdy není čas zarovnat omítku úplně do hladka, protože na něj netlačí ten panák, kterého poslal stavbyvedoucí, aby je popohnal, ale něco jiného.

Na okamžik si představil, jak stojí dole u cesty z Kolic a mezi stromy vidí tmavý podlouhlý obdélník, místo, o kterém se bude říkat, že tu pomatená Wittlichová čeká na zázrak. To by se komunistům líbilo; místo orientačních bodů kostelních věží by v krajině stálo jedno psychomanteum vedle druhého.

Světlo se na desce stolu odráželo, jako by kolem nich stála tma složená v různých fóliích. Všechno, co čeká, je tady, jako by to obešlo celou krajinu. To je to, co hledal starý Tolar, co mučilo starého Kabelku, tajemství a dávná mystika tohoto místa, které nás drtí a nedovolí nám dýchat. Ještě jsme se nesmířili s tím, že mezi námi žijí lidé, pro které jsou věže barokních kostelů terče tanků. Napadlo ho, že kříže na kmenech stromů, o kterých mluvil Tolar, jsou všechny místní kostely, které nezmizely, jen se schovaly v kmenech na hranicích bývalých panství.

Možná Wittlichová tu mystiku už našla. Nebo něco horšího: hrůza tohohle místa dlouho hledala někoho, jako je ona.

Ostatní tohle místo využívají, aby do děr, skulin a opuštěných šachet schovali své hloupé, sobecké zlo. Ona tu staví místo, na kterém se schovají duchové.

Duchové našich dětí, napadlo ho; a při tom pomyšlení se otřásl hrůzou.

„Nebojte se,“ usmála se smutně. „Rozhodla jsem se, že tu postavím skleník. Oranžerii, která tu bývala před válkou a ve které budou kvést pomeranče. Taky bych potřebovala odvést nějaké věci – je toho víc – někam na skládku. A vyčistit ten starý kanál, který vede od potoka…“

Ulehčeně přikývl. „Budu moc rád.“

Vyšli ven do mrazivé noci.

„Můžu si Alešovy fotky nechat a něco z nich vybrat na výstavu?“

„Jistě.“

„Aleš mi vyprávěl o Tolarovi, prý mluvil o křížích uvnitř stromů. Dal byste mu tohle? Chtěla bych, aby k těm fotkám napsal pár slov.“

Podala mu obálku a on náhle, v okamžiku, kdy spatřil její dlaň v měsíčním světle, pochopil všechno: ty peníze dala Kotasovi ona. Ale než stačil cokoli říct, otočila se a vracela se po pěšině k zámečku, osamělá bytost v obrovské pevnosti nad kolickým údolím.

Větve v koruně hrušek stále obaloval mráz; mraky se vznášely vysoko nad ním jako zešedlé karty snímané větrem noci.

Kapitola čtvrtá: Jindřich, jaro 1996

Jindřichova pleť byla téměř do jediného místa poseta stařeckými skvrnami; kůže byla tak scvrklá, jako by se ho nějaký zlomyslný maskér schválně rozhodl udělat o dvacet let starším. Nebo se rozhodl, že bude Josefovi připomínat louku, která jim kdysi patřila. Možná to nebyly stařecké skvrny, ale propletence jitrocele a odkvetlé hlavičky pampelišek. Zplihlé prořídlé vlasy přiléhaly k lebce jako lišejník. Vypadá jako medvěd z laciného cirkusu, napadlo Josefa. Ruce, které kdysi svíraly řídítka motorky, by sotva zvládly zatočit s tříkolkou.

Jindřich pronesl jen pár slov a bylo znát, jaké mu mluvení dělá potíže. Když se nahnul pro chlebíček, trocha červeného (Kotasovi neušlo, že mu Liselott na přípitek dovolila sotva decilitr) mu vyšplouchla na košili.

„Lauenberg,“ řekl pomalu a s udiveným pohledem dítěte sledoval, jak se mu víno vpíjí do látky.

Takhle nejspíš dopadnu taky, pomyslel si Kotas. Za deset let mi bude pivo téct na košili, což budu komentovat jediným slovem: Lešany.

Nakonec můžu být rád, že se s Jindřichem nemusíme dohadovat o majetek. Statek leží v údolí rozstřílený na kusy a domek, který vlastníme s Ivanou, nemá s bráchou co dělat. K místním vesnicím se tradovala stará pověst: podle ní se dva bratři po smrti dohadovali na hřbitově tak zuřivě, že se ze hřbitova noc co noc ozýval křik. Místní to nemohli snášet a poslali psaní papežovi, který rozhodl, aby se kříže na jejich hrobech obrátily zády k sobě: a byl klid.

Otočil se k Liselott, protože cosi německy už dobrou půlhodinu vyprávěla Ivaně. Měla krátké, mírně prošedivělé vlasy. Jako kluk si představoval bratrovu ženu jako nejkrásnější dívku jižních Čech: teď před ním stála obyčejná Němka s našedlýma očima a vrásčitými ústy. Zdravotní sestra, se kterou se Jindřich oženil a zůstal v Lauenbergu, kde si založil vlastní autoškolu. Rok po tom, co odešel do důchodu, ho našla, jak stojí v kuchyni a nemůže si vzpomenout, kam dal řidičák. O Lešanech jí nikdy nevyprávěl, takže konečně měla příležitost něco se dozvědět o otcově nemoci, sklenících, vojenském prostoru a zámečku.

Tak tohle je moje švagrová, opakoval si překvapeně.

Liselott vyprávěla, jak jí majitel restaurace dal fotografii Čechů, kteří Jindřicha napadli, a jak si v německých novinách na začátku devadesátých let přečetla o agentech StB, kteří z Rakouska a Západního Německa unášeli v padesátých a šedesátých letech české emigranty. Kdyby tenkrát věděla, že je unášejí, nejspíš by se zbláznila hrůzou. Z kabelky vytáhla novinový článek a podala mu ho. Mezi německými slovy byla podtržená česká jména: Sucký, Laušman, Paulus, Moretová, Vicena, Havlík… Josefovi nic neříkala a tak zavrtěl hlavou, protože o tom, že by agenti StB unášeli občany z cizích zemí, nikdy neslyšel. Ale ani ho nepřekvapilo, že za tím stál Vlach, jehož táta byl slavný pašerák a nejspíš znal tisíc způsobů, jak se dostat přes hranice. Aspoň jeden lešanský rodák, který to dotáhl takhle daleko. Kdyby Lešany nesrovnali se zemí, byl by starostou nebo rovnou poslancem a já bych v restituci díky pradědečkovi nedostal z naší louky ani sedmikrásku.

„Jindřich se jednou vypravil domů. Liselott ho našla až na kraji města. Viděl vojáky a vykládal jim, že chce tuhle motorku,“ překládala Ivana.

Liselott podala Josefovi fotografii červené jawy s krémově žlutými ozdobnými čarami, sedlovou nádrží, dvěma dlouhými tlumiči výfuků a elektrickou houkačkou, která stávala v přístěnku na dvoře. Překvapilo ho, že Liselott tu fotku dává jemu a ne Ivaně.

Možná chce, abych ji vložil do obecní kroniky, která už neexistuje. Ale pak mu došlo, proč ji dává právě jemu: přivezla Jindřicha, aby mu ho nechala na krku.

Takže to všechno skončí tak, že mu budu shánět jawu a tlouct nový přístěnek – hned vedle skleníku.

Bezmocně se podíval na Ivanu, která to samozřejmě pochopila.

Musíme se o něj postarat. Je to tvůj bratr. Nemám z toho radost, ale zvládneme to, jako jsme zvládli všechno.

Jenže kdo zdrhnul a nechal jim tátu na krku? Kdo se roky neozval?

Jenže co na tom záleželo? Znovu to neznamenalo vůbec nic – bylo to stejné jako s tou zatracenou zámeckou zahradou.

Odevzdaně polknul a radši se otočil ke Klářiným fotkám na stěnách rozlehlé zámecké místnosti. Dítě stálo na hrbolaté cestě mezi lány kopřiv a keři trnek v krátkém světle modrém pleteném svetříku, dva spodní knoflíky rozepnuté, v ruce drželo klacek a pohled upíralo do dálky – na šedivé mraky zdvihající se na obzoru jako obrovské vlny. Je to kluk nebo holka, lámal si marně hlavu Kotas. Osamělá bříza se tyčila v rohu fotky jako postava s rukama nataženýma k obzoru.

Alešovy fotky byly na čtyřech panelech v rohu haly, starý Tolar k nim napsal krátký text. Na vernisáž nepřišel, nejspíš běhal po vojenském prostoru a klackem šťoural pod kameny, aby zjistil, jestli pod nimi náhodou nestála vesnice, na kterou historici zapomněli.

Na chvilku bylo naprosté ticho, dokonce slyšel, jak na druhé straně místnosti říká redaktor Krumlovských listů Wittlichové: „Tyhle fotky budou za sto let jediným dokumentem o téhle zapomenuté krajině.“

Potom Liselott cosi prohlásila a usmála se na Ivanu.

„Zítra se vrací s Jindřichem zpátky. Nic tu už nepoznává – je doma v Německu. Koupili si louku za Lauenburgem.“ Následovala další fotka vytažená z kabelky; ohrada, samozřejmě, za ní v dálce řeka, a v trávě havrani. Kdyby to byli aspoň ti samí havrani, kteří sedávali tady, pomyslel si Josef smutně.

Je to opravdu škoda, že jsme přišli o obecní kroniku, napadlo ho najednou. Možná bych v ní našel fotku našeho statku. Nebo bych Liselott aspoň ukázal fotku lešenské návsi s husami, kachnami a slepicemi, které se kolébaly kolem, a všechen nepořádek, na který táta nadával. Ale těsně před válkou se prý Lešany vzpamatovaly: Češi, kteří odešli z větších vesnic v okolí, většinou německých, pracovali za první republiky ve státní správě a byli zvyklí na pořádek. Při padesátém výročí vysvěcení kostela se náves před kostelem upravila, kameny se konečně odvezly a dokonce se objevil památník obětem světových válek.

Patnáct let nato vytloukl okno zvonice dělostřelecký granát a věž se sesula na pracně uklizenou náves. To si už pamatuju dobře, pomyslel si.

A to je vlastně všechno; po Lešanech nezbylo vůbec nic. Tolar se na kroniku taky vykašlal. Možná jsem ten poslední, kdo by ji zase mohl začít psát – jenže na to je už pozdě.

A navíc: koho by taková bída taky zajímala?

Pořádně se napil nasládlé břečky, kterou podle viněty pěstoval nějaký chudák až v dalekém Toskánsku, a pak se podíval na Ivanu a oči se mu skoro samy od sebe zalily slzami, protože mu došlo, co se stalo: Ivana by se postarala i o Jindřicha, kdyby jim zůstal na krku.

Nakonec budu ještě komunistům vděčný za to, že sem poslali vojáky, kteří měli takovéhle dcery.

Poprvé v životě ho napadlo, že i když všechny vzpomínky na Lešany zmizí, on na tomhle kousku země dostal mnohem víc – krásnou, pracovitou ženu. A to všechno možná jen proto, že nedokázal zapomenout na místo, kde se narodil, i když z něj zbyla jen shnilá tyč trčící v lánu kopřiv.

V průhledných skleněných vázách se pod uvadajícími květinami usadil zelený sliz. Hraběnka si v trávě mezi hroby všimla první sněženky; zářivě bílý květ svítil mezi šedivými náhrobními kameny a mosaznými kalíšky svíček. V rohu u hřbitovní zdi stála otlučená plechová vana a železné kohoutky trčely v trávě dvacet metrů od sebe.

Marně čekala, jestli se objeví hrobník, aby s ním domluvila novou náhrobní desku. Myslela, že se linkovým autobusem sveze zpátky do Krumlova, ale titěrná značka P znamenala, že autobus jezdí jen v pátek.

Zámeček stál nad Kolicemi obklopený poničenou silnicí, po které kdysi opouštěla domov. Na kraji zahrady ležely pod kaštany zbytky starého sněhu a vzduch byl ostrý jako sklo vyfouklé z bílých plic zimy. Po tenisovém kurtu nebylo ani stopy; jako by se dívala na skvrnu stříbra, kterou náhle vyvrhly kopce – stará zapomenutá mince, kterou už v bance za nic nevymění.

Vydala se Kolicemi. U betonového dvorku, ohraničeného plastovými židlemi, který nejspíš ještě nedávno býval zahradní restaurací, visel na rozbitých dveřích nápis: Zavřeno. Na rohu ulice stál starý, vychrtlý muž a zvědavě si ji prohlížel. Chtěla ho minout, nakonec pozdravila a zastavila se, protože ji ani na okamžik nespouštěl z očí. Ve vzduchu byla cítit spálenina a cosi na něm ji úplně fascinovalo – vypadalo to, jako by ji téměř prosil o pomoc.

Vzorek jeho košile byl ošoupaný a hladký jako sklo, vyhublou tvář měl tak popelavou, jako by kdesi hluboko v něm před mnoha lety vybuchla sopka, a jeho oči se nedívaly na ni, ale zpátky do minulosti, ještě před výbuch sopky. Zdálo se, že vůbec nedýchá, ale pak se jeho ruka pohnula a začala se sunout vpřed. Hraběnku napadla hrozná myšlenka: teď k sobě srazí paty, zdvihne ruku a pozdraví: Heil Hitler!

Ale neřekl nic, upíral oči před sebe – přímo na zámeček.

Pod místem, kde se kdysi rozkládaly ohrady, stála přímo u hranice vojenského prostoru louka, která za pár týdnů zaroste jitrocelem, kopřivami a býlím. Na jejím okraji se v prknech přehraboval zavalitý brýlatý chlápek a házel je na dvě hromady –jednu na břeh potoka a druhou ke kopřivám. Vedle něj stála proutěná bedna, ze které vyčuhovaly dva kopací míče, terč s barevnými šipkami v igelitovém pytli, síťka s tenisáky a dvě nové, tmavě zelené pingpongové pálky v barvě lesního mechu. O kus dál ležela dřevěná deska s košem na basket, přidělaná ohnutými vodovodními rourami; třepící se provázky z ní trčely do všech stran jako ocas papírového draka.

Samozřejmě nechyběla tenisová raketa.

Hraběnka se usadila na dřevěnou lavičku a napadlo ji, že před lety z domova utíkala taky na jaře. Ohrady i chlapec, který se u nich trefoval do kůlů, byli pryč. Za pár dní se krajina úplně promění: nevlídné, holé a pichlavé keře trnek se obalí malými sněhovými bílošedivými kvítky, tak drobnými, až se bude zdát, že jestli na ně usednou vrabci, všechny je setřesou k zemi. Nad zemí jsou tu vždycky vrabci a vysoko na nebi kachny mířící k jezírkům v lesích.

„Dobrý den,“ pozdravila.

Vysoký, zavalitý chlap kolem padesátky, s našedlými vlasy, které mu vzadu mírně přerůstaly límec košile a trousily po něm bílé lupy, se k ní otočil. Rysy kolem oválného obličeje měl strhané, jako by se mu z obličeje náhle vytratilo několik kilogramů.

„Pamatuju si, že tahle louka v dešti úplně mizela – člověku se prostě rozplynula před očima. O kus dál stál statek a všude před ním se táhly ohrady.“

„To bývalo Kotasů,“ prohlásil. Měl příjemný, klidný hlas a dál pokračoval v třídění prken.

„Co tu stavíte?“

„Klubovnu.“

„Klubovnu?“

„Jo. Aby měly děti, co tu zůstanou, kam chodit. Tohle budou poličky na knížky.“

Otočil se k prknům a na okamžik viděl, co se stane. Menší děti mu budou pomáhat, starší se posmívat. Ale jednou se taky zvednou. Začne to nějak nevinně: Helejte, sežeňte nám koš, my si uklidíme u chlastací lavičky, holkám se tam už nelíbí, pořád nám nadávaj…

Zarámuje si fotku opuštěného bulváru s mužem, který zbyl mezi zmizelými chodci; vedle okna postaví poličku, položí na ni Alešovy knížky, a až ji zaplní, vyjde ven a začne shánět prkýnka na další.

Dvojčata poběží k posedu, potok se bude klikatit mezi stromy jako niť, pohozená mezi břehy. Výhled ohraničí břízy na obzoru, za nimiž začínají šachty a vojenský prostor, louka zarůstající kopřivami, jitrocelem a na jaře kvetoucími pampeliškami. Naďa půjde za nimi, zatímco kluci budou poskakovat kolem posedlí vším, co žije. Tati, tady je motýl! A opravdu, v zelených řasách pod můstkem se zachytil modrásek. Sleze pro něj a vezme ho do ruky. Chce klukům něco říct, znovu ho napadne, že to Aleš udělal i kvůli nim, ale odběhnou k posedu a po žebříku vylezou až do větví.

Takhle to viděl od první chvíle, kdy mu Wittlichová řekla, že mu tenhle kousek země dá.

Dotáhne to do konce.

„Myslíte, že neodejdou? Já vždycky chtěla odejít. A nakonec jsem se vrátila,“ řekla hraběnka s hořkým úsměvem. „Člověk se tu cítí jako pokusný králík a nakonec zjistí, že pokusný králík vlastně je. Nejdřív nás chtějí šlechtit Němci a pak se tu postaví vojenský prostor.“ Všechna hořkost se drala ven, neexistoval způsob, jak tomu zabránit. „Je to tak, jsme pokusní králíci. A víte, co je smyslem toho pokusu? Sebrat a zničit kus země, který milujete, a dívat se, co budete dělat potom.“

Potěžkal pilu a sáhl po skládacím metru.

„Pro všechny by bylo lepší, kdyby odsud odešli. Co tady z těch dětí může vyrůst?“

Pokrčil rameny. Čtrnáct krát šedesát centimetrů a musím to konečně uříznout rovně, opakoval si.

„Chtěl jste odsud někdy utéct?“

„Ne,“ řekl po chvíli přemýšlení. Kdesi v dálce spala země pokrytá olejovými skvrnami kolem rozpadlých kamenných můstků a jinovatkou pokryté trnky se chvěly v sirénách ohlašujících začátek střeleb. Ale tady, z místa, na kterém bude stát klubovna, vždycky uvidí břízu nad zasypanou grafitovou šachtou, v jejíž koruně sedával Aleš. Opíral se o kmen a nohy míval zaklesnuté na prkně, které tam Jarda před mnoha lety přibil. Jednou si hráli na schovávanou a Aleš se schoval tak, že ho Jarda nemohl najít: na okamžik ho zachvátila panika, že ho už nikdy neuvidí.

Na chvilku přestal řezat: pila mu v pravé ruce poklesla a levačkou si setřel z čela pot. Potom vzhlédl do koruny břízy a zavřel oči: až je otevřu, uvidím Aleše, jak sedí v koruně a směje se, protože nade mnou vyhrál.

Pak seskočí dolů a já vedle sebe ucítím jeho dech.

Epilog

Zatímco jsem mluvil, bílé kmeny bříz i sloupky ohrad se ztratily v přicházejícím soumraku a květy divizen pohasly. I oranžová mikina ztratila barvu. Země je stejně spíš světlo na křídlech ptáků než všechny ty knihy, mapy a fotky, které teď vycházejí jedna za druhou. Skutečné obrazy krajiny běží v šachtách a jeskyních jako film, který bude třeba sledovat stovky let.

O tom by měla psát. Ale kdepak: je zbytečné, abych se ptal, jestli to napíše tak nebo onak. Odpověděla by, že je to její práce a každá reportáž má vyprávět o tom, co se skutečně stalo.

„Seděla jste u táty čtyři hodiny. Co vám řekl?“

Pokrčí rameny, jako by nevěděla, o co jde. „Skoro to samé, co vy. Proč jste se pohádali?“

„Nelíbilo se mu, že jsem se dal k policajtům. Ani to, že brácha zdrhl. Podle něj jsme ho zradili.“

„To je mi líto.“

Jasně, jí to může bejt líto: táta si prostě namlouval, že budem dělat osvětu, nedejbože psát do novin o tom, co se tu dělo, protože máme demokracii, takže až někdo udělá bububu, nebudeme muset stáhnout krovky a zalézt do své pečlivě vyhrabané nory.

„Dělat policajta není nic hroznýho,“ prohlásí vševědoucně.

Neví nic, je to jenom šaškárna, kterou je zvyklá hrát, aby z lidí vytáhla, co potřebuje, a pak se tím pochlubila na první stránce. Radši nastartuju. Musíme stihnout vlak – jedinou útěchou, kterou dneska večer pocítím, budou světla osobáku, která s ní zmizí ve tmě.

Měl bych se zastavit na stanici a říct, že tu holku máme z krku, ale otočím auto. A víte co? Nakonec nechám i hospodu hospodou, v téhle náladě bych stejně dostal leda tak pořádnou depku a kdoví, co bych ještě vyváděl. Jedu za tátou. Pořád bydlí v té naší barabizně sto metrů za Hoškovem, která připomíná domek uhlíře z Pyšné princezny – jen se nám v chodbě místo kouře z milířů vznáší nakyslá vůně hub. Na stole leží mezi zbytky chleba a plechovek od rybiček roztržená dopisní obálka. Za oknem se v soumraku táhnou hoškovské chalupy jako nízké čluny přikryté hnědou záplatovanou plachtou a za nimi se kopce Šumavy naklánějí jako obrovská kyvadla, která nám co nevidět nad hlavu vyhoupnou žlutý měsíc.

Odstrčím talířek politý kafem, abych se podíval, kdo nám píše.

Ahoj tati,

zprávy, cos posílal, byly hrozně smutný a všichni litujem, že jsme zrovna teď tak daleko.

Bořka mrzelo, že nemůže jet na Alešův pohřeb, ale museli jsme stíhat termíny. Hrozně se opil a porval s Angličanama, co nám v hospodě nadávali do zasranejch Jugoslávců. Teď už je to lepší, ale musel jsem mu slíbit, že v létě vyrazíme na čundr k Otavě.

Bydlíme u doků mezi samejma anglickejma vypatlancema, co nemyslí na nic jinýho, než jak se po práci vožrat a porvat. Nejhorší jsou anglický holky, každej večer zvrací jak dogy a hulákaj někdy až do tří do rána. Když jim řekneš, aby daly pokoj, začnou ti nadávat do nácků, komoušů a machistů. Newcastle je špinavý zakouřený město, vypadá to tu hůř než v Ostravě. Doufám, že se aspoň na pár dní dostanem někam na venkov, ale spíš to vidím na pár dalších víkendů tady na předměstí.

Pořád se nemůžu srovnat s tím, že je z Honzy policajt. Bořek i kluci si mysleli, že si z nich dělám blázny.

A teď proč Ti píšu.

V pátek jsme seděli v jedný hospodě, do který občas zajdem (jmenuje se U zelený roury, a je to dost příhodný jméno, člověk si tu vážně připadá jak v nějakým potrubí), když se tam objevily dvě Češky. Jedna studovala biologii a tady si přivydělává v laboratoři farmaceutický firmy – když jsme řekli, odkud jsme, ptala se, jestli nám něco neříká jméno Dienst.

Řekl jsem, že to byl nacista, kterej okupoval kolickej zámeček, a měl jsem docela radost, že si s ní můžu pokecat. Vyprávěl jsem, jak jsi psával historii okolních vesnic, hrozně se jí to líbilo a druhý den mi poslala internetovou adresu, na který našla informace pro svoji diplomku o biopirátství. Tak jsem to nechal vytisknout a po večerech to pomalu překládal – proto píšu tak pozdě.

Takže posílám překlad. Třeba se ti bude k něčemu hodit.

Zaposlouchám se, jestli je táta doma. Ne, neslyším žádné štrachání, takže si natáhnu nohy a kouknu na další list papíru. Bořek a spol. jsou nafoukaní debilové, to není nic novýho. Myslí si, že když se vyznaj v počítačích a chlastaj anglický pivo, my si tu sednem na zadek. Pakáž jedna mratínská.

Tak co nám bratříček píše?

V roce 1930 založil Heinrich Himmler speciální jednotku, která měla následovat nacistická vojska na dobytá území a shromažďovat nový genetický rostlinný materiál. Koordinátorem jednotek se stal Heinz Brücher, který okamžitě založil svoji vlastní jednotku. Pracovala v naprostém utajení a Brücher svým podřízeným jmenoval Horsta Diensta.

Jen mezi Minskem a Stalingradem měli Němci v roce 1943 dvě stě výzkumných stanic. Některé z nich disponovaly duplikáty ze sbírek petrohradského Rolnického všeodborového institutu a shromažďovaly vzácné vzorky rostlin z celého světa. Brücher tvrdě prosazoval, aby se tyto stanice zakládaly na všech územích, které německá armáda dobyla. Stanice se zabývaly výzkumem obilovin a suchých krmiv, výzkumem obilovin a ovoce, botanickými zahradami, mořskou flórou a křížením rostlin.

Horst Dienst i jeho sestra Liselott se věnovali výzkumu botanických zahrad. Oficiálně se k činnosti svého nadřízeného připojili distribuováním vzorků do Říše a zůstávali ve spojení s Institutem SS pro rostlinnou genetiku, který sídlil na zámku v rakouském Lannachu.

V okamžiku, kdy byla německá kapitulace nevyhnutelná, nařídil Himmler zničení stanic, aby se výsledky výzkumu nedostaly do rukou Sovětům. Dienst i Brücher však byli svými podřízenými často charakterizováni jako tvrdohlaví, Himmlerovým rozkazům odporující Němci. Rovněž se proslýchalo, že bez ohledu na Himmlerovy instrukce zakládali tajné stanice – existují důkazy, že se genetický materiál ze zámečku Lannach ukrýval na statcích v okolí Lannachu a byl Brücherovými lidmi po válce postupně převážen do Německa.

Po druhé světové válce uprchli Brücher, Dienst i jeho sestra přes severní Německo do Švédska a následně do Argentiny, kde od roku 1949 působili jako asistenti na katedře rostlinné genetiky Tucumanské univerzity v Caracasu, a v šedesátých letech pobývali v Jižní Africe.

UNESCO je v roce 1974 jmenovalo oficiálními poradci pro biologii.

V roce 1991 navštívili vinnou oblast Kondorhausi v Argentině, kde byli zavražděni. Policie vyšetřování uzavřela s tím, že se stali obětí loupežné bandy, která řádila v regionu, nicméně motivem v pozadí vražd byla nepochybně práce, kterou Heinz Brücher, Horst Dienst a jeho sestra Liselott prováděli na speciální virové chorobě Virus Estalla, která měla napadnout a zničit rostlinu koky v Jižní Americe.

Jsem zvědav, co na to řekneš. Lannach – nebylo to na jedný bedně, co jsme jako kluci našli na zámečku? Myslíš, že na tom něco může bejt?

Měj se hezky a všechny pozdravuj – snad se uvidíme o Vánocích

Jirka

Za mnou se ozvou kroky: koutkem oka vidím, jak táta táhne z kůlny velkou zaprášenou bednu, ale dál civím na papír a lámu si hlavu, jestli to Jirka myslel vážně.

„Tati, těmhle blbostem přece nemůžeš věřit.“

„Proč ne?“ řekne umíněně a vytrhne mi dopis z ruky. Na sobě má svou zežloutlou skautskou košili, na nohou pionýrky a na zádech batoh, což znamená, že se právě vrátil z průzkumné výpravy.

A najednou vím přesně, o co jde. O zrnko zájmu, které se v Jirkovi probudilo. I kdyby to všechno byly výmysly, stalo se to u nás, je to spojené s Kolicema a Mratínem… takže je mi úplně jasný, co se bude dít, až vyjdu ze dveří.

Táta si sedne ke stolu a začne to slovo od slova opisovat; až umře, já a brácha (a naši synové nebo snad i vnukové) pochopí, jak moc mu na historii záleželo – takže se v někom z nás hne svědomí a budeme pokračovat dál, přesně na stránce, kde přestal.

„Jsou to samý blbosti. Myslíš, že by UNESCO jmenovalo poradcem pro biologii nacistu? A že by ten samej nacista nakonec vyvíjel virový choroby proti kokainu?“

Pokrčí rameny: „Možná ho zaplatila nějaká konkurenční firma nebo třeba FBI, co já vím.“

„Ověřím si to na internetu. Heinz Brücher Virus Estalla,“ opisuju si na kousek papíru. Nějaká holka Jirku vodí za nos a my si myslíme, že je to historie Kolic a vesnic, co tu zbyly.

„Vidíš!“ Zírá na kousek papíru, který si strkám do kapsy.

„Co jako vidím?“ Podle něj už píšu novou kroniku jižních Čech a svému synovi dávám jméno Kosmas. „Chci ti dokázat, že je to nesmysl. Ten holomek ani neumí anglicky a dělá si z nás blázny.“

„Neposlechli a nezničili to – zámeček to přežil dvakrát. Všechno,“ rukou kolem sebe vykouzlí obrovský kruh, do kterýho nejspíš patří i Rakousko, Německo, Alpy, jižní Morava a kdoví, možná i Tatry, „to patří sem.“

Hrdost v jeho hlase, kterou jsem neslyšel roky, je zpátky; oči se mu blýskají, jako by v nich hořely ohně, a mně je jasný, že se něco děje. Je nalitej, nebo co? Doktor mu přece řekl, že s chlastem má utrum.

„Kam sem?“

Neodpoví.

„Co tím myslíš, patří sem?“

Pohled mu sklouzne k bedně.

Udělám dva kroky a zdvihnu zaprášené víko. Jasně, bedna je nacpaná velkými červenými sešity, které podle všeho už dávno nemají existovat. Zakroutím hlavou a namátkou jeden otevřu – je popsaný do poslední stránky.

23. dubna 1980

V Kolicích svépomocí opravena autobusová zastávka. Hasiči vyjeli hasit ke skládce a zničili rybníček u křížku.

24. dubna 1980

Vlach pozval děkana stavební fakulty, aby si zastřílel na divočáky – potřebuje protlačit kluka na vejšku. Dva mladíky z Pardubic chytili, jak fotí něco u prostoru, odváželi je vojenským gazíkem, viděli to lidi v Mratíně i v Kolicích.

25. dubna 1980

Předvolání na stanici SNB v Českém Krumlově. Napršelo skoro dvacet centimetrů.

Stránka za stránkou posetá jeho drobným pravidelným písmem.

„Táto, ty jsi s tím nikdy nepřestal! Proč jsi nám to neřekl?“

„Za ty roky se naučíš jedno: o tom, co doopravdy děláš, je v týhle zemi lepší nemluvit. Dodneška mám strach, že někdo přijde a zničí to – to tady lidi umí ze všeho nejlíp.“

Dělal, že toho nechal, jen kvůli mně a Jirkovi? Aby nám komunisti neničili život?

„Neměl jsem ti to ukazovat,“ zašeptá.

„Ale měl, táto.“

„Jirka na to má,“ prohlásí hlasem, do kterého se zase vrátily iluze, a třepe tou snůškou nesmyslů z Anglie, jako by to byl los, kterým svůj život vyhrál zase zpátky. „Chápeš, co to znamená? Jirku zajímá, co se tu děje!“

„Táto, vzpamatuj se, Jirku zajímá ta holka z laboratoře, jasně nám píše, že Angličanky nestojí za nic, jsou to vožralý hubený příšery, se kterýma Keltové vůbec nechtěli spát. Nebo…“

„Co?“

„Nebo nám chce naznačit, že se bude ženit, nic víc, proboha.“

„To se teda pleteš. Neopisoval by to jen tak pro nic za nic. A říkám ti, to s těma fašistama by mohlo ještě zajímat spoustu lidí.“

A jsme doma. Budeme vypadat strašně zajímavě, protože si tohle místo pro své čachry vybrali nacisti. Přesně o to mu jde, zaobalit to do líbivého pozlátka, aby se mohl vytasit s tím, že o tom – na rozdíl od všech historiků, který vysedávají ve svých ústavech – ví všechno, protože celé ty roky nedělal nic jiného, než o tom psal.

Zrovna minulý pátek se chlapi v hospodě skoro porvali, protože se Nova vytasila s reprízou Švejka; nemohli se dohodnout, jestli ten rozstřílený kostel byl v Ondřejově, jak o tom dneska píšou všechny noviny, nebo ne. Kotas, jehož táta byl nejstarší místní sedlák, trval na tom, že to Ondřejov není, a mladej Vlach zas řval, že od táty ví, že to Ondřejov je. Takže dodnes nikdo neví, jak to je, protože Kotas si bude až do smrti myslet svoje a Vlach jakbysmet. Prostě jim doma řekli něco úplně jiného; a táta si namlouvá, že to nějak změní?

„Takže jsme tu měli takovou malou laboratoř,“ prohlásí.

„Kdyby tu byla laboratoř, tak by tu nejspíš zbyly nějaký vzorky, ne?“

„Taky že tu zbyly.“

„Jo a kde?“

„Ty a já. Ale hlavně všichni, co tu vydrželi.“

Jasně. Laciné superfilozování spojené s tajemným osudem naší země – tyhle kopce nejsou kopce, ale křivule a baňky, ve kterých se vaří tajemný roztok, ve kterém se nikdy nerozpustí cosi, co nám zbylo v srdci a o čem nikdo na světě nic neví. Něco dokonale unikátního, totálně českého, co se dá vydestilovat jenom tady a nikde jinde.

„Blbost.“

„Mysli si, co chceš. Důležitý je, že ty informace mám tady a tady taky zůstanou.“ Povzdychne si, protože hodiny dole v kuchyni začnou odbíjet osm. „Sakra, je pozdě, dneska už toho zatracenýho nacistu nestihnu.“

Asi je načase, abych šel. Čekám, že si táta půjde lehnout, obvykle chodí spát se slepicema, ale táhne bednu nahoru po schodech a heká přitom jak koza před posvícením.

„Co chceš dělat?“

„Psát.“

„Táto, neblázni!“

Chci mu pomoct, ale mávne rukou, jeden, druhý, třetí, čtvrtý schod, pak už nemůže, dělá, že se rozhlíží a upravuje Alšovu reprodukci, která nám úplně zbytečně visí na schodišti jako tmavá špinavá skvrna. Připadám si jako malej kluk, chci se zeptat, proč tady ten obraz máme, když na něm není nic vidět, ale stejně to neřeknu, protože taková otázka nic neřeší a táta by si stejně vymyslel odpověď, do které by zamotal celé národní obrození a navrch přidal přemyslovské krále.

Pátý, šestý, sedmý a osmý schod.

A vrzající dveře, které vedou k němu do ložnice.

Všechny sešity jsou vyrovnané na polici u okna, přímo nad stolem, kde sedává, a uprostřed psacího stolu trůní jako poklad velký černý sešit, tak špinavý, jako by se roky válel v hromadě koksu.

Jdu rovnou k němu a otočím na první stránku nadepsanou velkým ozdobným písmem:

LEŠANSKÁ KRONIKA

Na druhé stránce je zažloutlá černobílá fotka návsi; husy se kolébají kolem louže jako vašnostové na procházce a nad nimi se tyčí zatlučená zvonice kostela. Na kraj návsi navezl někdo úplně nesmyslně hromadu kamení. Vážně to tu vypadalo takhle divně?

„To je ta kronika, co se měla odevzdat za války?!“

„Měla se odevzdat, ale neodevzdala.“

„Chceš říct, žes ji našel?“

„Jo.“

„A kde?“

Pokrčí rameny. „Myslel jsem, že za detektiva jsi tady teď ty.“

Nemohl ji schovat, vrátil se až v čtyřiašedesátém. Někdo ji celou tu dobu schovával. Je vůbec možný, že někdo za války riskoval krk, aby zachránil otrhaný sešit?

„Dej mi ji.“

Opatrně ji vezme do ruky a podá mi ji.

„Na. Uvidíš, že na to přijdeš.“

Chvilku si ji prohlížím. Je cítit spáleninou: jako by v ní ještě teď doutnala hromada starých hadrů.

„Rožánek.“

„Vidíš, jak blízko byla zničení?“

„Starej Rožánek ji měl celou tu dobu schovanou doma?“

„Starej Rožánek uměl vždycky držet jazyk za zuby.“

„Odevzdáš ji?“

„Kam? Lešany už přece neexistujou.“

„Ale existuje okresní archiv v Krumlově, ne?“

„Jo? A co když bude za pár let patřit zase Rusům, Němcům nebo bůhví komu? To je přesně to místo, kam ji nikdy nedám, dokud budu naživu!“ prohlašuje pateticky.

„Nemůžeš si ji nechat. Táto, dyť s Lešanama nemáme co dělat!“

„Teď už jo,“ říká a ukazuje na kroniku.

Ach jo. Nedá se s ním hnout. Co teď?

„Všechno jsi tu přestěhoval,“ řeknu naštvaně, protože mě nic jiného nenapadá.

„Už tu nejsi, máš svoji krumlovskou ubytovnu. A Jirka taky ne, ten si našel matrace až v nějakým Ňjúkáslu nebo jak se to tam jmenuje. Takže si tu budu konečně dělat, co budu chtít. A ty mi do toho nemluv.“

Sklízí věci ze stolu a poskakuje po pokoji, jako by svítalo a den pro něj právě začínal. Kroniku zabalí opatrně do papíru, vloží ji do starého odřeného kufru, naháže na ni svoje košile, aby mi dokázal, že mu vůbec nesejde na tom, jestli budou smrdět jako ve spalovně odpadu, otevře červený sešit, popsaný od první strany drobným písmem, vynechá stránku a nadepíše:

Aleš Hadrava, 1975–1995

Potom z obálky vytáhne Alešovu fotku a položí ji opatrně před sebe.

„Neviděl jsi lepidlo?“

Zatímco se štrachá v šuplatech a nadává, kam ho dal, když ho ještě před chvílí viděl na stole, sáhnu po fotce, na které je Aleš; hřiště u Meinla, paneláky, děti s hračkami rozházenými v písku.

„Na tý lavičce jsem našel jeho tátu.“

Teprve pak si všimnu, že je na zadní straně tužkou napsáno: Cukrový klaun.

„Pročs to tam napsal?“

„Já tam nic nepsal. A nesahej mi na to.“

Nejspíš to tam napsal někdo, kdo Aleše dobře znal. Vždycky mi připadal stejně směšnej jako jeho táta: jeden z týpků, kolem kterých se kumulují problémy a se kterými nakonec nikdo dlouho nevydrží.

Co starej Hadrava v životě vůbec dokázal? Kdykoli se chlápek jako on do něčeho pustí, prodělá na tom víc, než kdyby zůstal na podpoře. Všechno vidí strašně jednoduše: policajti jsou podrazáci jeden jak druhej. Takoví lidi si zaslouží, abyste jim občas jednu natáhli, protože to je jediná šance, že možná dostanou rozum.

Ale nikdy bych neřekl, co v jeho klukovi bylo. Pustit se sám do křížku se Švecem…

Táta mi vytrhne fotku z ruky, otočí ji, vypatlá z tuby trochu lepidla, které samozřejmě úplně zkamenělo, takže se snaží hrudku lepidla donutit, aby se znovu stala pastou: připomíná to úsilí malého dítěte vyfouknout pár krásných bublin z bublifuku rozlitého na zemi. Když konečně lepidlo rozetře, nalepí Aleše doprostřed stránky, otočí na další, nadepíše datum: 6. května 1996 a pustí se do psaní. Stůl zapraská, jak se o něj opře. Ještě pár dní a všechno se tu rozpadne, tedy kromě lepidla, jehož tubu nechal otevřenou; ale je zbytečné, abych cokoli říkal, nebo snad hledal víčko. Do chvíle, než to dopíše, s tátou nikdo nic nepořídí.

Z horní přihrádky psacího stolu vytáhne chuchvalec ubrousků, které skrývají jeho další pečlivě schovávaný poklad: pivní tácek, politý pivem tak, že smrdí až na dvůr. Tohle je vážně kronikář, kronika smrdí, lepidlo smrdí, vůbec všechno, co tu má, smrdí; tácek je posetý klikyháky, které si musí prohlížet z pěti centimetrů. Nikdo by ty čárky nepřečetl, připomínají silničky ztracené v lesích. Vážně je škoda, že ho nevidí nějaký opravdický historik, ten by asi valil oči.

„Tohle jsem si psal večer po pohřbu, když Jarda mluvil v hospodě. Styděl jsem se vytáhnout papír. Řeknu ti jedno: byl si jistej, že mu nikdo neuvěří ani slovo. Ale tady to bude tak, jak se to stalo.“

Skloní se nad těmi řádky jako vědec nad mikroskopem a mě poprvé napadne, že možná opravdu žijeme v laboratoři, na sklíčku, které kdosi vložil pod obrovský mikroskop a už dávno na něj zapomněl. Nikdo ho nevytáhl v pravý čas: ani Němci, ani Rusové.

Takže jedinej, kdo nás teď vidí, jsme my sami.

Máme vůbec šanci zahlédnout něco víc než můj táta? Něco víc než pár čárek na pivním tácku, slova, kterým nikdo, kromě lidí jako on, nejspíš nikdy neuvěří?

Dneska večer dopíše Aleše a zítra se pustí do nacisty, který se roztahoval na zámečku a kterého vyznamenalo UNESCO. Pak vstane a zařadí sešit do nekonečné řady, která se táhne po polici až k oknu – drobné meze vrůstající do podhoří Šumavy jako šuplíky jeho obrovského psacího stolu. Už teď se zdá, že nám ty sešity zavalí barák. Ale jemu je to fuk, za úsvitu každého dne mu bude připadat, že se jejich hřbety vpíjejí přímo do hor, jako starodávné cesty vedoucí do samotného srdce krajiny, na místo, kam se žádný ostnatý drát nikdy nedostal.

Celou tu dobu nás vodil za nos; musel psát každý den, jsou to stovky, tisíce stran. Sakra, doufám, že to tady nezůstane, doufám, že to někdo někam odveze, jinak…

Jinak to budu muset všechno přečíst sám.

Autor by rád poděkoval Haně Čápové, bez jejíž reportáže v týdeníku Respekt (č. 28/2004) by tato kniha nikdy nevznikla.

Životopis Heinze Brüchera vychází ze sborníku „Autarkie und Ostexpanzion,“ který vydala Susanne Heimová v nakladatelství Wallstein Verlag v Gottingenu roku 2002.