Stoletý kalendář

Obsah

Vlastní podobizna

Štědrý den 1924

Aix-en-Provence

Sur le pont d´Avignon

Bibliografie Karla Tomana (první vydání)

Vlastní podobizna

Daleko v hlubokém lese
vyvěrá zpěvavý pramen.
Z tmy k světlu se rodí a třese
podsvětní píseň.

Život mě křtil vodou živou,
chuť hlubin a temnot mi vdechl.
Mám v krvi píseň tu lstivou
i její rytmus.

Sen zástupů v srdci mi zpívá,
vesmírná touha v něm bije.
A jen píseň tichá a zádumčivá
z mých slov zní k hvězdám.

Štědrý den 1924

Domove, nikdy nemluvíš
tak jako ve dnech, kdy jsme sami.
Tvůj hlas, to smutek je a tíž,
ať pod sluncem, ať pod hvězdami.

Mé srdce láskou choré je
i vzteklou nenávistí stůně,
však tebe vždycky pokreje
jen květy, jež jsou třpyt a vůně.

Mám tebe z celé duše rád
a bez tebe bych nemoh žíti.
Však tulák je můj kamarád
a chudým patří moje žití.

Se všemi vagabundy světa
bych píti chtěl,
se všemi vagabundy světa
bych jíti chtěl,
se všemi vagabundy světa
do nebeského království bych šel.

Aix-en-Provence 24. XII. 1924

Aix-en-Provence

Tvé platany a kašny se mnou jdou,
tvé chrámy smyslné i modré nebe,
sklenuté nad zvlněnou zahradou
tichého kraje. Ve snách vidím tebe,
pokojné město, s tebou žiji znova
a šeptám tobě milenecká slova.

Šum vody slyším, zpívá vodovod
a řeka plyne zasněně a tiše.
Při kolébavce v kámen jatých vod
kdys umírala stará římská říše.
Však tvoje zvony slavným hymnem bijí,
nic neslibují: zvoní, jsou a žijí.

Ráj na zemi si stvořit znal tvůj lid
a Matka boží je mu přímluvkyní
a svatá církev spěchá posvětit
radosti jeho na světě, hned nyní.
A břečťan, vavřín, cypřiš klidně věnčí
v života kruhu lidskou existenci.

Mne seveřana v chladném paláci
při krbu večer důvěrně jsi hřálo,
když počet z dne jsem skládal. Na práci
jsem vynaložil hodin věru málo,
jak tvoje cikády jsem žil a lítal
a v zimním slunci tančivě se kmital.

Buď sbohem, město, jež jsi dalo mír
uštvané duši, tělu dalo zdraví,
buď sbohem! Ve tvůj podvečerní vír
seveřan smutný pod platan se staví
a jeho oči bloudí trochu stranou.
Nuž díky, díky! A snad na shledanou.

Sur le pont d´Avignon

Na avignonském mostě
se tančí,
o avignonském mostě
se zpívá,
však písnička je krátká
i taneček je krátký,
jen voda věčně šumí.

Na avignonském mostě
stál papež,
po avignonském mostě
šly věky
a dneska se tu loučí
s Provencí český básník.
Jen voda věčně šumí.

Na avignonském mostě
― buď sbohem! ―
na avignonském mostě
au revoir!
cypřiše s olivami
kouzelné sladké země.
Jen voda věčně šumí.

Na avignonském mostě
dík tobě,
na avignonském mostě
zdráv stojím
a sním, jak tu kdys kráčel
král český Karel Čtvrtý.
Jen voda věčně šumí.

Na avignonském mostě
se tančí,
o avignonském mostě
se zpívá
jak na tom pražském mostě.
Písnička dlouhá, dlouhá.
A voda věčně šumí.

Célony

Viděl jsem Betlém:
jen temný cypřiš hlídal starý dům
obrostlý břečťanem
a huňatý pes vrčel nad kolébkou u vrat,
v níž spalo dítě.

Lednové slunce
vesele hřálo, hraví motýli
se vzduchem kmitali
a první květy mandloní se růžověly
na černých stromech.

Ve vírech prachu
míjely divé automobily
na Marseille, Avignon,
sirény řvaly. Dítě spalo spánkem chudých
a spasitelů.

Královské dary
též dostat mohlo. Ale hloupý pes
zlé zuby vycenil,
když velkolepé dámy daly zastaviti
a chtěly k němu.

Chudoba svatá
už v kolébce zná vlastní důstojnost.
Vinice Provence,
vy víte, ty, nikoli nejmenší, Célony,
mohlo bys mluvit.

Verše

Kam došli jste kdo? V záři hvězd
pod cizím nebem bloudili jsme spolu,
snílkové z jiných dob.

Vzpomínám. Střecha má mi drahá jest
jak rodná země,
jež dává rytmus mému srdci.

Je na konci všech cest
buď domov, nemocnice, vězení,
anebo hrob.

Láska

Stesk jara zhoustl v letní žár
a voní jasmínem a věnčí akátem
tvé skráně, Praho,
den za dnem kane, boží dar,
do ulic, jimiž okouzleni jdem,
i na tvou řeku, Praho.

Bolestmi korunovaná,
kde vzalas úsměvy a něhu věčných jar,
jimiž dnes kveteš?
Přadena věky snovaná
ti dala zlatohlav protkaný snem,
ten živý je, ne veteš.

Tvůj sen jsem s tebou snil.
I dovol dnes, bych vzpomínaje mrtvých,
kameny tvoje vděčně políbil.

Pozdrav T. G. M.

V prosinci 1918

Vítězi, který vjíždíš
do pražských bran,
žehnej Ti svatý Václav
a Mistr Jan.

Červenobílý prapor
jsi světem nes,
červenobílý prapor
Ti vlaje dnes.

A miliony srdcí
bijí Ti vstříc
a muži, ženy, děti
přišli Ti říc:

Náš otče, který vjíždíš
do pražských bran,
žehnej Ti svatý Václav
a Mistr Jan.

Na uvítanou

K 30. III. 1925

Kdybych byl chlapec, sněženky bych přines
a první fialky, jež rozvily se v skrytu,
a řek bych: „Vezměte, náš pane prezidente,
nesu Vám pozdrav jara.“

Kdybych byl voják, připomněl bych slávu
i psoty ležení na Rusi, na západě
a snad by se mi hlas nejistě trochu třásl,
když řek bych: „Veliteli…“

Než voják zbraně nejdrobnější, péra,
co říci Mistrovi, když zbraň má jenom zpívá?
Muž mlčí o srdci. Však v našich očích čtete
oddanost, vděčnost, lásku.

Legenda

„Kameni hrobní, povol,
ať zlíbám chladné čelo!
I moje první kvítí
by věnčiti je chtělo,
kameni hrobní, povol,
to srdce nezemřelo.“

Hoch kozonoh si stíral
píšťalou slzy z tváří
a slunce už v nich hrálo
úsměvnou jitřní září,
i otočil se kámen –
bůh bohu stál v tvář tváří.

Políbil Kristus chlapce
na kudrnatou hlavu,
vzal květy z jeho rukou
a stoupal v nebes slávu.
„Hle, vstalť jest této chvíle,“
hoch hrál si na píšťalu.

Tak věčně odvalujem
z božího hrobu kámen,
bůh na nebesa mizí
z objetí našich ramen
a naše naděj čeká
na věky věkův. Amen.

Improvizace

Mne léky mořili a dietou,
až poslal jsem je k čertu.
Dnes květy chci, jež rudě vykvetou,
a číši, jež lne ke rtu.

Granátem svítí víno červené
a tančivě v něm zpívá,
nač srdce nemocné si vzpomene,
života píseň lstivá.

Šílený tanec žen a osudů
a myšlenek a vášní
a z těch si nové kouzlo dobudu
a prudší rytmy básní.

Jako mé písni dala česká zem
slzy a krev a hlínu
francouzské révě přesazené sem,
tož mělnickému vínu.

A granátový třpyt v nich obou plá
a jiskřičkami šlehá,
i domoviny chuť a zatrpklá
též Nerudova něha.

Tys víno rudé také miloval,
až vypadlo ti dláto,
tys platil krví, ty jsi všecko dal,
co tady muži svato.

Ve smutné chvíli tobě připíjím,
příteli Jene Šturso,
a ruka se mi třese strachem zlým,
můj drahý Jene Šturso.

30. IV. 1925

Májová pobožnost

Je u nás v Čechách jaro zelené
a květen, měsíc tvůj, nade vše nejkrásnější,
Maria Panno.

Ne libanonské cedry studené
a upjaté, květ sám jsou sladké stromy zdejší
v zeleni plaché

a voní k chvále tvé a zpívají
od šera jitřního až do nočního tmění,
Maria Panno.

A stromů vrcholy se kývají,
květ s květem líbá se v tajemném proměnění,
noc dýše chladem.

Tvá sestra Venuše jde mezi nás
a s námi modlí se tvé věčné litanie,
Maria Panno.

Jen hvězdy plát nech, všechna světla zhas,
nech milost pršeti, ať se nám v srdce lije,
Maria Panno!

Předměstí

I slunce je škoda
pro bídné zanedbané předměstí,
i vloček sněhu,
jež víří v světle luceren.

Hnus, neřest a špína
má sladký domov na tom dláždění,
kde dříme zločin
a děti dorůstají v sběř.

Sem, Ježíši Kriste,
s úsměvem tichým kdybys zabloudil,
trnový věnec
hloub zarazili by ti v skráň.

Sem, misionářko,
sem kdybys přišla rovnost kázati
a lásku k lidem!
Beruško, drž se jiných niv.

I slunce je škoda,
když někdy zapadne v ten všivý kout.
Všeho je škoda
krom bacilů msty v kanálech.

Zástupy

Když přijde jaro
a na stromech je květ,
my chudá pakáž
chcem odjakživa znovu dělit svět.

Jsme celé moře,
jsme hmota a jsme sen
a slunce svítí
milostí boží i nám do oken.

Na slunce vyjdem,
když na stromech je květ.
My chudá pakáž
chcem odjakživa znovu dělit svět.

Náš sen je věčný,
náš život vteřina.
A každá matka
s životem novým sen náš počíná.

Prvního máje

Hle, prapory a hudby
a vojska, vojska, vojska nadějí.
Jdou, společný sen nad hlavami,
jdou ozdobeni květinami
a v jejich tiché dumy
řvou dobří pastýři.

Zrak bloudí, hledá vůdce.
Není jich, jsou jen pořadatelé.
A společný sen nad hlavami,
jdou ozdobeni květinami,
jdou otcové a matky
a děti zdivené.

Štolami věků prošly
naděje pyšné trpělivých mas.
A tvrdé nebe nad hlavami
a tvrdší zemi pod nohami,
tak věčně chodit budem
muž s mužem, žena s ženou
i děti zdivené.

Lenin

Ten den přišel
tak jako všechny jiné.
Nezhaslo slunce, ale umřel člověk,
a že byl velký, zem se zapotácela
jak lodička,
když veslař vyskočí z ní na břeh.

Širou Rusí
smuteční písně zakvílely
neseny větrem po sněhových pláních,
smuteční písně rozhoupaly srdce milionů
a všichni chudí světa,
i pokorní i mstiví, zaplakali.

Na soud boží
odešel Mikuláš Lenin
v purpurném plášti z lidské krve,
se svatozáří naivních červánků kol hlavy,
provázen modlitbami prostých srdcí
i slinou nenávisti.

Jděte, svědci.
Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká.
Krev prolil? Vraždil? Ano. Ale vdechl víru
a vdechl život milionům milionů
netečných, tupých
a vrátil lidem radost poslouchati.

Zemi boží
dal těm, krev jejichž nejhojněji pila
od časů pyramid a faraonů.
Slyšíte píseň cepů? To je vděčnost Ruska,
mluvící skromně po mužických humnech,
a to je hymnus nad potřeným hladem.

Nic než symbol,
ikona nová mezi ikonami vesnické chaty,
Mikuláš Lenin vešel v duševní říš ruskou
a do věčnosti bude svítit sloupem ohnivým
všem chudým světa,
i pokorným i mstivým.

Vlčí rodina

Vlčata rostou, chtějí jíst,
ať chlebíček jim krásně odměřují
velmožní chlebodárci.

V doupěti našem písně zní
a časem smích, když heraldická zvěř
korunních zemí vyje v dálce.

Nad Prahou v noci podzimní
baldachýn nebes žlutým světlem září
v sen vlčků pokojný.

Spí blaženě a v jitřní čas
se líně protáhnou a brousí drápy
a cení lačné zuby.

Vlk s vlčicí se usmívá
a někdy počítá a někdy nepočítá,
však vždycky s vlčky zpívá.

Neb smích a zpěv a veselí
snad rádi nevidí, však dosud nezdanili
velmožní chlebodárci.

F. X. Šaldovi

Království boží na zemi jsi chtěl?
Táborskou obec? Chladných větrů šum
odpověď jasnou Tobě přinášel,
křik msty a zloby, výsměch praotcům,
řemesla zlaté dno se rozeznělo
a pyšně zvedlo se poplužní čelo.

Básníku, tiše, v třpytu zimních hvězd
spí česká země. Mladé osení
pod sněhem čeká, bludnou spletí cest
jdou snové budoucnosti, jitřně zrosení,
jde víra, naděje, a ta se stáčí
s pozdravem k Tobě, rozsévači.

Na podzim 1923

Léto

Šumějí lesy i vody
a světlo nad nimi zpívá.
Jedinou vteřinu ještě,
ty písni živá!

Prostory, hloubky a výšky
a hlasy neznámých dálek?
Kdyby se ozval hlas města,
jak by tě zalek!

V té chladivé písni vody
zní líbezný doprovod lesů
a všechny trudy a žaly
v ní smyju a střesu.

Doma na hřbitově

Dva hroby podle sebe
už zarůstají travou
a vesele z ní hledí
maceška žlutá s tmavou.

Čas překlenul tu dálku,
jež byla mezi námi,
zem pochovala hoře
s tvrdými výčitkami,

zelená tráva bují
z popela otce, matky.
Syn ztracený se vrátil,
nad hroby stojí vratký.

A slunce svítí na vsi
a na zelená pole,
kde dějství mého mládí
je rozestřeno v kole.

Ze zahrad dýchá květen
a touhy roztančené
a dobrotivé nebe
se jako kdysi klene.

Kdybych směl, bože, volit,
chtěl bych nést všechno znova.
I radosti i hořkost
i nejkrutější slova.

A zas bych ubližoval
jak každý, kdo tu žije.
Neb v krutosti a lásce
náš život zavřený je.

Zátiší

Tvůj obraz mluví: Sedni k mému stolu,
chléb rozlom, nalej vína
a pij.

Sám nezůstaneš. Budete dva spolu,
tvář světa s vámi bude stále jiná
i táž.

S ptačími trylky přihopkuje dítě
a kmotra starost sedne
k vám blíž.

Chléb s vínem ztrpkne. Do pavoučí sítě
čas zapřede vám hlavy, pleť vám zšedne
i krev.

K studeným hvězdám daleko je z chladu
zcizené jizby, šerem
zní pláč.

Na hlavu zklamanou, díš, chabé ruce kladu,
proč mučíme se mstivým podvečerem
my dva?

Tvůj obraz, mistře, hovořil tak ke mně,
neb zlobné nitro mísí
v jas tmu.

A přece chtěl bych pocelovat jemně
tvé barvy, které zpívají a křísí
z mlh sen.

Bibliografie Karla Tomana (první vydání)

Pohádky krve (1898)

Torzo života (1902)

Melancholická pouť (1906)

Sluneční hodiny (1913)

Verše rodinné a jiné (1918)

Měsíce (1918)

Hlas ticha (1923)

Stoletý kalendář (1926)

Rostlo stranou (1930, rozšířené vydání 1947)

Básně (soubor díla, 1949 definitivní verze)