Pohřeb
Ve Splitu v červenci 1914
Tah lodí viděl jsem slavný tehdy za
večera,
když místo k triumfu na pohřeb vezli dvě těla,
kníže a kněžnu.
Ne věncoví barevných světel, ne flórem
zastřená děla
na truchle vyhrůžných přídích, ne výstřely z břehu,
žal komandovaný –
to nepromluvilo k srdci. Však zamlklé davy,
přísně tiché, od věků zvyklé čekati ránu,
jaly mou duši.
V ní hovořily: Spljete, Spalato našich
pánů,
domove našich duší, úle lodicím našim,
lhát neuzříš nás.
Před smrtí skláníme hlavu. Pokoj buď
dobrým i zlým.
Bůh spravedlivý, jenž odměňuje a trestá
a zkouší věrné,
dal koruně mučednické spočinout na dvou
hlavách.
Snad netoužily po slávě nebes: Bůh usoudil jinak
a zdvih je k sobě.
My v trudu a bídě a v zápase s půdou a
mořem
chléb tvrdý smáčíme v trpkém víně a modlíme se
k Bohu a svatým.
Až budou hořet pamětní svíce ve přítmí
chrámů našich,
vzpomeneme také při modlitbách za zemřelé
kněžny i knížete.
Neb netrestá nebe v člověku vždy vlastní
jeho vinu.
Čin zlý, myšlenka zlá či vražedný záměr odplaty dojde
až ve vnucích někdy.
I shlédl Pán na bídu srbského lidu a
mstitele vzbudil.
Nevinný vraždil snad nevinné. Snad vinné. Snad podlé.
Rozsuď ty, Bože!
Cizí píseň
K italské básni o kručince
Kručinko, já tě pošlapal,
kručinko, drahá duši lidu,
jemuž jsme vnesli do vsí žal
a požáry a smrt a bídu.
Pohledy pyšné snědých žen
mě ještě pohrdáním pálí.
Kam nahlédli jsme do oken,
plamenných očí jsme se báli.
Kručinko svatá, zapomeň,
že noha má tě pošlapala,
a potěš smutná srdce žen,
aby si bolem nezoufala.
Neb my jsme všichni bědný lid
a bratrství je mezi námi.
Kručinko, chtěl bych políbit
a odprosit květ hořce známý.
Za utrpení odprosit,
jež naseli jsme do tvé země.
Neb my jsme všichni bědný lid.
Ta píseň tvá zní věčně ve mně.
Cypřiš
Mám v knize cypřiš.
Je jiný, než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevřu, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh,
a vidím hroby, hroby, hroby.
Jsou naši mrtví
tam v hrobech dalekého jihu,
k nim padá rosa našich očí.
Má kniha neříká, proč za nás umírali,
však tisíce jsou nás, jež potupná smrt pálí
těch mrtvých na dalekém jihu.
Mám v srdci cypřiš.
Je ostnitý a nelítostný,
jehlami bodá, mučí, jitří.
Tatínku, každou noc putuji s květy k tobě,
vděčně tě zulíbám ve vápencovém hrobě,
žes tolik rád měl nás a domov.
Ty prosté věci…
Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou: křivá pěšina
a živý plot a potok, nebe proměnlivé
a stromy podle vody.
Mé kroky často měsíc provázel
v zrcadle vody, často v spleti křů
pták uštěpačný smál se smutkům samotáře
i těch, kdož nešli sami.
Tam čtyři roky matky chodily
i sestry, milenky, však truchlivě,
jak po cestě se chodí, která neomylně
jde k márnici a k hrobům.
Mé srdce bylo s nimi. Mlčelo.
Dnes potkávám je, úsměv tesklivý
jim tváří mihne se a jarní naděj v očích
a smíření a pevnost.
Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou. Křivá pěšina
jak zázrakem se odvrátila od hřbitova
do polí, v život, k lásce.
Domove, domove…
V divokou vřavu světa
hlas domova se ozval zádumčivě.
Pěšinkou, která nikdy nezaroste,
vyšel jsem hledat rodný dům.
A topoly a lípa
šuměly posud nad ztemnělou střechou,
pokrevné našel jsem, však srdcem cizí
a nových pokolení chlad.
Pod krovem, jenž byl svatý
vzpomínkám dětství, posupně teď mlčí
hlad zisku číhavý a obchodnictví,
vypočítavé pohledy.
Ty jediný jsi zůstal,
hřbitove, věren podobě své staré.
Jen u tvých hrobů moh jsem uvěřiti,
že nalezl jsem rodný dům.
Ženil se chudý s chudou
Ženil se chudý s chudou
a já jim na svatbě hrál.
Až křtiny slavit budou,
přijdu jim zazpívat.
Neb my se známe věky,
dal ruku dědovi děd,
jdem vnuci věrně spolu,
co světem stojí svět.
Náš prapor není rudý:
je šedý a nekřičí.
Když prozpěvuje chudý,
proč dělat parádu?
Je stejná píseň práce
i naděje od všech dob.
Zní od kolébky, sílí,
až s námi klesne v hrob.
Píseň rodinná
V jas blažený, jímž plá ti obličej,
když děti k spánku ukládáš,
trud příliš hořký padá
večer co večer.
Zem rodná tvojí ukolébavkou
žehnání předků přináší
a ruce na ně vzkládá –
proč pláčeš, matko?
Hlas drsný ulice ti udělal,
že trpně lomíš rukama?
Ryk davů nesvede
ti ni jedno dítě.
Však přijde čas, že čarodějnicky
je tichý měsíc vyvábí,
či hlas, jenž věky letí,
anebo slunce.
A budeš vděčna hlasu života,
že i tvé syny zavolal
do řady bojovníků
za dílo boží.
Spi, spočiň v míru, hlavo vzrušená,
s dvojicí plavých dětských hlav,
než probudí se v křiku
nového rána.
Svatá rodina
Pouť jejich často setkala se s mou.
Pod černým krovem hospod na noclehu
já leckdy broukal kolébavku tmou
tichému děcku. Měla prudkou něhu
maminka jeho, vesele se smála a ráda
zpívala a tancovala.
Na stráních vídal jsem je sedat v mech
či v mateřídoušku. Keř šípkový
a trnky sušily jim pleny v pocelech
jarního slunce, v které vypoví
Marie všechny touhy matky mladé
a Josef ruku na rámě jí klade.
Nic nemají než ruce, nic než hlad
a skrytou pýchu, jak jim roste dítě.
Domove, ty mu teplo musíš dát,
ty chleba, země, neboť vykoupí tě
prací svých rukou, duší, jež v něm žije.
Nedej mu jíti cestou Kalvárie!
Po letech
Bolestná, sedmibolestná,
co žilo tvoje dobrodružné srdce,
z jakého procitla jsi sna,
než jsi se vrátila?
Domov tě objal, políbil
na zhořklé rty a na zmučené vlasy,
a jemuž kdys tě zaslíbil,
přál stisknouti tvou ruku.
Ze srdce, z očí temný kříž
ti nevyrve už ani nová láska.
Šlas tmou, tmou k hrobu dobloudíš.
A s tebou truchlý stín.
Neb tebe poznamenala
v rodičské křeči svatá ruská země
a děs ti v duši navála,
že nestřeseš ho nikdy.
Prvního května
Východní vítr zmítal
rudými prapory
a v jeho jarním šumu studeném
jsem slyšel žalný zpěv:
„Široká matičko Rusi,
je bezedné hoře života,
je daleko boží spravedlnost
a zasuta lidská pravda.
Černýma rukama ryji
do černé svaté tvé prsti
a hledám pravdu a dobro,
já, Ivan, pokorný mužik.
Temný jsem odvalil balvan,
jenž po věky dusil rod náš.
Slunce se usmálo, však běda! zhaslo.
Červánek rudý jen zbyl nám.
Trůn carský odplaval v krvi,
místo rosy krev pije půda,
pluh je zkrvácen, na rukou lpí krev
a běsové šílejí v duších.
Kristovo slovo nám zhořklo
a slova lidská jsou klamem.
Rosu dejte nebesa shůry
a oblakové dštěte spravedlivého.
V krvavé řece rýžujem zlato
pravdy a nového lidství,
hledáme boží spravedlnost,
my temní lidé a krutí.
Ale jen krev nám zůstává v rukou
a odporný talov.
Jak dlouho ještě budu hřešit,
já, Ivan, pokorný mužik?
Neb miluji zelené lány,
pšenici zlatou a žito,
miluji motyku, pluh a kosu –
a pracuji oprátkou, puškou.
Má duše mířila k tobě, Kriste,
dnes mířím do srdce bratří.
Smiluj se, Pane, a zjev nám,
jak dojdem v zem zaslíbenou.“
1919
Hlad
Nehmotný závoj měsíce
zametá cestu jejich krokům:
poutníci drobní, jsou jich tisíce,
dnem nocí jdou křížovou výpravou
vpřed, na západ, tam k Moskvě.
Matička bělokamenná
rudého cara-otce chrání,
ten čeká, s láskou rozpne ramena,
všecky je zlíbá, všem dá požehnání
a chleba v bílé Moskvě.
V dům starých carův uvede
miláčky svoje vládce z lidu,
tam na měkkou jim postel ustele
a dá jim zapomenout hlad a bídu
a nemoc v bílé Moskvě.
V mátožném svitu měsíce
dav matek zoufalých se plíží
za dětmi v dálce – stínů směsice,
dnem nocí jdou křížovou výpravou
vpřed, na západ, tam k Moskvě.
Hle, nebe náhle zaplálo
podivným nevídaným světlem.
Div divů stal se! Nastalo
království boží na zemi a Betlém
sestoupil v Kreml v Moskvě.
Na tváře děti padají,
prořidlý zástup dětí žasne.
Oj, Spasiteli! Písně zpívají,
radostné hymny, a ty hlasy jasné
se nesou vzduchem k Moskvě.
Však ne! To jiné světlo je,
to není záře od Betléma.
Ta zář se točí, hesla zvěstuje
po celém kruhu nebes, sama němá,
a kořenem tkví v Moskvě.
Čtou slova pýchy v Indii,
v Paříži, v Pekinu i v Praze,
čtou v Americe, v Anglii.
A davy dětí hladových
dnem nocí jdou křížovou výpravou
se všech stran Ruska k Moskvě.
Zima
Nad přátelstvími, nad láskami
břečťany temné hrobkami se klenou,
až přijde večer a jsme sami.
K dalekým hrobům vzpomínky se ženou
z prochladlé jizby zavátými poli,
však srdce mlčí, srdce bolí.
Samota zná jen jednu melodii,
jediná píseň osiřele padá
v šum větrů, které v okna bijí.
Tvé jaro? Léto? Zkřehlá sněť
na okno ťuká, plachá snítka mladá.
A ty ji poceluješ v odpověď.
