Co drží Nizozemí

Zlom

Nevzdávat to
do kopce se hrabe motorka
na ní nabalený chlap
pionýr slábne
škrouká
chlap začíná cítit
že nahoru nedojede
že dál už ho nedoveze
co ho dovezlo až sem…

Už to skoro chcíplo
už to skoro stojí
v tom okamžiku rovnováhy sil
v tom napjatém tichu
než se život zlomí
ale chlap se zatvrzele nevzdává
sedí
občas zezadu dopředu
zarumpluje tělem.

Únava

A moje budoucnost? Anebo minulost?
Nezmůžu se ani na vlastní stín
v zářivkovém bezčasí
ve kterém je rozvalený vyčerpaný pozdní podzim.

Z žerdi sušák
za kotvu bezvětří
sesmeknutí mezi dvěma druhy únavy
jediný skutečný pohyb.

A kde se teď zahlédnout na čáře života?
Nic tak velkého tu nikde není…
A je to zakřiklé
potichu popřené
jako když večer spolkne sluneční hodiny.

***

Mrtvo vedrem.

Horečka života se rozplynula v jiné,
větší horečce.
Už nejsem odněkud někam.
Podivná věčnost, zavřená v sobě.

Proč, když se bláto dívá do sebe,
vidí jenom bláto?

Protože samotný pohled bláta je z bláta.

***

V kolika podobách.

Ale teď
vyplivnutý
do temna pokoje
jak židle po hostech.

Posečeno, holé pole.
A tiše posedávající
rozpačití zajíci,
srna nebyla?

S cigaretou po životě,
tohle, zdá se, nelže,
nebylo tam nic.

Malý a velký život

Neplánovaná chvíle,
chvíle, co se krásně nepočítá,
neodtikává
tu nic. Hybatelem odpoledne
jen drobná energie hry.

Napětí života?
Spor mezi vůněmi?

Jako když černá kočka zavře oči
a splyne s tmou,
zmizel celý ten plán, celý ten větší život,
jak školní úkol, nechaný na potom.

***

Bůhví jak dlouho jedno kolo
bůhví jak dlouho kouřím
zvenčí kde nic tu nic
čas někam dovnitř.

Tak dlouho žiju v tomhle městě
jsem možná daleko v minulosti
anebo dávno v budoucnosti
z ničeho nepoznám nic.
Podzimy navždy
jara výstřik bez paměti
pravidelné
bílení zdí.

***

Tajuplný život
slepého ramene…

V akváriu v prázdném domě
popoleze
šnek. Zabrblá bublinka.

Zbytečná rána, nová a nová rána,
nicota chybuje. Nevydrží v jednom tvaru,
přetéká a přepadává.

Dítě

Ve tmě dělá na tapetě cestičky
pak se jimi nehtem prochází
v neděli po koupání
před usnutím
najednou zasmrdí školní pondělí úterý středa
najednou dá se vidět ten řetězec
najednou zeď
syrově se přitulila…

Pak během času
hodně se naučit…
Ale tohle – to hlavní –
znát dobře odjakživa.

Hranice

Dnes ráno
konečně
střízlivýma rukama.

Nechce, tak nechce.
Tady jsou hranice.
Když někoho vyženou z velkého bytu
a dají mu malý,
taky nemlátí hlavou do zdi. Zařídí se,
vlastně je tu všechno pro nějaké štěstí.
Jen kdyby to netáhlo jinam.

Ale dnes ráno
jsou vidět hranice,
voda opadla, paměť poodstoupila.

Téhle chvíle využít.
Tady je telefon,
je třeba to zpečetit.

***

Jako dům po mrtvém.

Věci, napůl svobodné,
nikdo nepřekáží jejich novému, cizímu, divnému směru,
ale ještě se nevymkly, ještě patří,
ještě na nich něčí stín,
ale je cítit,
že pod ním už se někam sunou.

Jsem tu, i jinde, vpředu a tu a vzadu.
Pokoj napůl můj,
napůl už po mrtvém,
jsem obraz napůl dopředu rozmalovaný,
napůl už pozůstalost.

Tady je tady

Je to jen křídou obtažený kruh.
A možná že už kolem netrpělivě obšlapuje
jiný, radostnější svět. Ale tady je tady,
scéna vymezená jak kruhem světla z reflektoru,
a do tmy nevidět,
tak dlouho tahle chvíle…

Sesuvná chvíle, co mi vždycky představí
nějaké konečné dno
a vzápětí oznámí,
že může i hloub…

Možná že jindy je to jinak. Ale tady je tady,
a je mi to moc líto –
je mi srdečně jedno –
jestli jdeš vedle
pro kapesník
nebo se nadechnout…

Tady

Napůl přítomnost, napůl vzpomínka.

Jdu lesem, kterým chodím od dětství,
les mě zná.
Odkud tedy vyletěl čmelák?
Z téhle chvíle?
Z mých nejhlubších vrstev?

Vlajka

Jako by se pořád po něčem natahovala,
jako by se chtěla rozvinout
v plnosti
a zůstat tak…

Místo toho proměnlivé plácání a povlávání,
jak zrovna vítr. Nedosáhne nikdy.
To ví. Ale jako by si to nemohla
(anebo nesměla)
připustit.

Směr

Ale už je konec
tomu podivnému,
někdy vzrušujícímu,
klopýtání ve tmě…

Vyšlo slunce,
rostliny pochopily.
A všechno je teď nakloněné
tím neúprosně správným směrem.

Svět jako celek

Jenom v té představě, že to tu nebude,
anebo že nebudu já v tom,
se objeví kupa toho všeho, nějaký celek,
Mikuláškovo „to veliké letní staň se…“

„Ale co je mi Florida
a čím jsem já Floridě
mimo takovéhle vymezení?“ (Creeley)

Malování

Pomezí. Někdy je tak uklidňující
být mezi
jako je mezi
sklo okna pokusného ústavu
které sdílí úzkost zvířat uvnitř
s mrazivou, čistou noční krajinou

někdy je tak uklidňující

že stíny lidí
ve frontě na hřbitov
mají stejnou barvu
jako stíny stromů.

Naplňující

Trpělivé
těžké
naplňující zápasy
ve světě plném děvčat.

Anebo (o holi)
trpělivé
těžké
naplňující zápasy
ve světě plném schodů.

Čas

Seděli v hospodě, mlčeli, kouřili
a mezi nimi, s nimi a v nich
visely jejich dlouhé, společné roky
jak špinavá, schrundaná deka.

Co je čas, nevím.
Ale už vím, jak vypadá.
Ti dva, jak tam seděli
to je jeho obličej, jeho přesný obraz.

Ticho

Starý v tramvaji,
přistoupí vyzývavá holčička.
Nějaký zákmit.
Odněkud do ticha něco se propadlo,
jako když se otřepe zaprášený pták
nad mraky, nad jejich nepropustnou hladinou.

Zvuky odněkud
pokoušejí jeho, dědkovo, ticho.
To se napůl nechá,

a pak je zaleje
jak strom kůrovce smolou.

Stvořitel

Ale já přece znám svého stvořitele!
Byl jsem to já!

Bylo mi dvacet,
samozřejmě v hospodě.
K baňatému ženství, vyplňujícímu tehdejší ulice,
připojený nepřípadný ocásek.

Pak, když do toho horce zadýchaného prázdna
odněkud studeně zavanulo,
dal jsem se na učitele.

Tak že by mě stvořil tenhle požadavek?
Ne ne, to jen budoucnost chtěla zástavu,
tzn. do tmy kost, slib bimbající se větvi.

A teď, když mnou to učení prorostlo,
komu nadávat, sobě? Ale tehdejšímu, nebo
nynějšímu?
Chvíli zasunuté v jiné chvíli,
vodě vytracené do vody?

Otázka do sebe

Na otázku zvenčí neodpovídá zeď,
matná, struhadlová, poznamenaná nehty,
bílá obálka,
co něčím duní, zaznívá,
pes, co štěká si dovnitř…

Občas ruka ulítne, divné slovo lítne z krku.
A moje budoucnost? Co mě čeká?
Na co je zaděláno v tomhle „semeništi“?

Pohyb

Proč zrovna tohle město, tyhle lidi.
Ale kdyby jinak, kým bych byl? Byl bych?

Kdo mě kam sune, koho já?

Co jsem?
Součást nějaké zaklíněnosti?
Předávaný pohyb?

Jdu a tlačím ty před sebou,
protože zezadu se na mě tlačí.
Ale i ty vzadu dal někdo do pohybu…

Příběh

Nechávám, na světle jako na ubruse,
číhavý dopis. To je celé.
A není! Leží si na stole, lampa si ho čte,
okna si ho podávají.

To je celé. A není!

Když se v noci vracím,
cítím
užasle

– chalupa uhelně setmělá,
vrata dokořán,
a cítím, že cizí starost rázuje
po silnicích…

Ostych

Kuchyňské potkávání,
neprůhlednost provozu veselosti,
vlastně letmá bezohlednost,
ano,
bezohlednost,
co na tom, že zvykem,
co na tom, že každodenní,
co na tom, že co jiného s tím…

Ale dnes trčí do pokoje
jak skříň, dveřmi přistavená ke zdi.

Kam zahleděný?
Najednou ostych.
Radši odejít…

Sousedství

Ale co s ním,
co pro něj víc,
než

ve vrátkách pozdravit, s tváří jako dobrý den,
jeho hádanky a hádky
tvářit se
že nevidět,

ukázat houby na ošatce,
popovídat o fotbale,
jít mu na pohřeb…

Holt

Je to smířlivě rozlité
jak kaluž piva na stole,
v níž tiše pobublává
to zbylé.

Po všech těch našich peripetiích a karambolech
budeme tedy spolu žít
v tomhle městě.
Ty jinde.

Místo pro krutost

Ale na dědečkově zahrádce
ani nad babiččiným koláčem
není místo pro krutost.
Zatím hrabe, nech ji,
ať zatím hrabe, tu chvíli nech.
Když ona k tobě rozzářeně,
uděláš obličej, legračně krkneš,
nemusíš se přemáhat!
Dělej, co chvíle chce,
nebo co unese.

Rákos

Na jedné straně terasy restaurace
člověk u stolečku pije kávu,
na druhé straně řemeslník
něco zdí.
Mezi nimi rákosový paravánek.
Jsou na stejné terase,
a přitom každý úplně jinde.
Jen občas je omítka cítit kávou,
káva omítkou.
Jen tak o sobě oba vědí.
Paraván je jenom z rákosu.
Je lehký.
Skoro průhledný.
Ale nepropustný.

Řeč

Na rohu se usadila dětská partička,
povykuje na někoho na druhé straně ulice,
zní to jak tlupa nasycených, spokojených paviánů.
Z dálky nerozumím.
Ale ten tón je jasný.
A co jiného je řeč…

Odcházím. Rozumím.
Jeden z nich zrovna popadl
nějakou tyč
a viklavě s ní mlátí o zem.

Prostory

Mládenci, rozvalení na sedačkách v tramvaji,
čouhající hluboko do uličky,
tak neuvěřitelně nohatí,
jako by místo těla měli nohy.

Ale třeba je vnímám tak divně
jen proto, že z lidí vidím
jen to,
co strkají do mého prostoru…

***

Ten vlídný, klouzavý pohyb,
se kterým mě míjí svět…
Pro stromy nevidět les.
A nepamatovat si jediný strom.

Co drží Nizozemí

Mohutné hráze, které tomu odpírají,
obrovská zdymadla, která to krotí.
Ale nejvíc ten úplně tenounký pruh
uschlého rákosu na břehu,
skrz který to není vidět.

Po všem

Už je po všem, už není co stíhat,
tady končí lano léta a do podzimu nit
táhne se v dlouhých, pěkných, bezvýznamných větách.
Věci se občas náhodně rýmují.

Bílá

Zeď, bíle natřená,
ráno sluncem nazlátlá,
v poledne červená,
večer modrá,

bílá vlastně není.
Anebo vždy?

***

Kámen
je
kámen.

Anebo strop obydlí svinek?
Bitevní pole mravenců?
Vyhřívadlo zmije?

Rovnováha

Olovnici, pronikající tělem,
řídí ruka,
která poslouchá tělo,
které v sobě hmatá po olovnici.

Tělem

Jak se to všechno vyvíjí v čase?
Propady a sloupy vzduchu?
Tělem hledá pták v povětří
proud, co vezme ho nahoru.

***

Můj život moje smrt
moje starost
i můj sen