Viktor
Špaček
Co drží Nizozemí
Praha
2016
1.
vydání
Městská
knihovna v Praze
Půjčujeme:
knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme:
wi-fi
zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě,
filmu
Pořádáme:
výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Co drží Nizozemí tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Agite/Fra v roce 2010 (ŠPAČEK, Viktor. Co drží Nizozemí. Vyd. 1. Praha: Agite/Fra, 2010. 52 s. Edice české poezie.).
§
Text díla (Viktor Špaček: Co drží Nizozemí), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy:
ŠPAČEK, Viktor. Co drží Nizozemí [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e‑knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-309-5 (html). Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/27/71/80/co_drzi_nizozemi.html.
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 21. 10. 2016.
Nevzdávat to
do kopce se hrabe motorka
na ní nabalený chlap
pionýr slábne
škrouká
chlap začíná cítit
že nahoru nedojede
že dál už ho nedoveze
co ho dovezlo až sem…
Už to skoro chcíplo
už to skoro stojí
v tom okamžiku rovnováhy sil
v tom napjatém tichu
než se život zlomí
ale chlap se zatvrzele nevzdává
sedí
občas zezadu dopředu
zarumpluje tělem.
A moje budoucnost?
Anebo minulost?
Nezmůžu se ani na vlastní stín
v zářivkovém bezčasí
ve kterém je rozvalený vyčerpaný pozdní podzim.
Z žerdi sušák
za kotvu bezvětří
sesmeknutí mezi dvěma druhy únavy
jediný skutečný pohyb.
A kde se teď
zahlédnout na čáře života?
Nic tak velkého tu nikde není…
A je to zakřiklé
potichu popřené
jako když večer spolkne sluneční hodiny.
Mrtvo vedrem.
Horečka života se
rozplynula v jiné,
větší horečce.
Už nejsem odněkud někam.
Podivná věčnost, zavřená v sobě.
Proč, když se
bláto dívá do sebe,
vidí jenom bláto?
Protože samotný pohled bláta je z bláta.
V kolika podobách.
Ale teď
vyplivnutý
do temna pokoje
jak židle po hostech.
Posečeno, holé
pole.
A tiše posedávající
rozpačití zajíci,
srna nebyla?
S cigaretou po
životě,
tohle, zdá se, nelže,
nebylo tam nic.
Neplánovaná chvíle,
chvíle, co se krásně nepočítá,
neodtikává
tu nic. Hybatelem odpoledne
jen drobná energie hry.
Napětí života?
Spor mezi vůněmi?
Jako když černá
kočka zavře oči
a splyne s tmou,
zmizel celý ten plán, celý ten větší život,
jak školní úkol, nechaný na potom.
Bůhví jak dlouho
jedno kolo
bůhví jak dlouho kouřím
zvenčí kde nic tu nic
čas někam dovnitř.
Tak dlouho žiju v
tomhle městě
jsem možná daleko v minulosti
anebo dávno v budoucnosti
z ničeho nepoznám nic.
Podzimy navždy
jara výstřik bez paměti
pravidelné
bílení zdí.
Tajuplný život
slepého ramene…
V akváriu v
prázdném domě
popoleze
šnek. Zabrblá bublinka.
Zbytečná rána,
nová a nová rána,
nicota chybuje. Nevydrží v jednom tvaru,
přetéká a přepadává.
Ve tmě dělá na
tapetě cestičky
pak se jimi nehtem prochází
v neděli po koupání
před usnutím
najednou zasmrdí školní pondělí úterý středa
najednou dá se vidět ten řetězec
najednou zeď
syrově se přitulila…
Pak během času
hodně se naučit…
Ale tohle – to hlavní –
znát dobře odjakživa.
Dnes ráno
konečně
střízlivýma rukama.
Nechce, tak nechce.
Tady jsou hranice.
Když někoho vyženou z velkého bytu
a dají mu malý,
taky nemlátí hlavou do zdi. Zařídí se,
vlastně je tu všechno pro nějaké štěstí.
Jen kdyby to netáhlo jinam.
Ale dnes ráno
jsou vidět hranice,
voda opadla, paměť poodstoupila.
Téhle chvíle
využít.
Tady je telefon,
je třeba to zpečetit.
Jako dům po mrtvém.
Věci, napůl
svobodné,
nikdo nepřekáží jejich novému, cizímu, divnému směru,
ale ještě se nevymkly, ještě patří,
ještě na nich něčí stín,
ale je cítit,
že pod ním už se někam sunou.
Jsem tu, i jinde,
vpředu a tu a vzadu.
Pokoj napůl můj,
napůl už po mrtvém,
jsem obraz napůl dopředu rozmalovaný,
napůl už pozůstalost.
Je to jen křídou
obtažený kruh.
A možná že už kolem netrpělivě obšlapuje
jiný, radostnější svět. Ale tady je tady,
scéna vymezená jak kruhem světla z reflektoru,
a do tmy nevidět,
tak dlouho tahle
chvíle…
Sesuvná chvíle, co
mi vždycky představí
nějaké konečné dno
a vzápětí oznámí,
že může i hloub…
Možná že jindy je
to jinak. Ale tady je
tady,
a je mi to moc líto –
je mi srdečně jedno –
jestli jdeš vedle
pro kapesník
nebo
se nadechnout…
Napůl přítomnost, napůl vzpomínka.
Jdu lesem, kterým
chodím od dětství,
les mě zná.
Odkud tedy vyletěl čmelák?
Z téhle chvíle?
Z mých nejhlubších vrstev?
Jako by se pořád
po něčem natahovala,
jako by se chtěla rozvinout
v plnosti
a zůstat tak…
Místo toho
proměnlivé plácání a
povlávání,
jak zrovna vítr. Nedosáhne nikdy.
To ví. Ale jako by si to nemohla
(anebo nesměla)
připustit.
Ale už je konec
tomu podivnému,
někdy vzrušujícímu,
klopýtání ve tmě…
Vyšlo slunce,
rostliny pochopily.
A všechno je teď nakloněné
tím neúprosně správným směrem.
Jenom v té
představě, že to tu nebude,
anebo že nebudu já v tom,
se objeví kupa toho všeho, nějaký celek,
Mikuláškovo „to veliké letní staň se…“
„Ale co je mi
Florida
a čím jsem já Floridě
mimo takovéhle vymezení?“ (Creeley)
Pomezí. Někdy je
tak uklidňující
být mezi
jako je mezi
sklo okna pokusného ústavu
které sdílí úzkost zvířat uvnitř
s mrazivou, čistou noční krajinou
někdy je tak uklidňující
že stíny lidí
ve frontě na hřbitov
mají stejnou barvu
jako stíny stromů.
Trpělivé
těžké
naplňující zápasy
ve světě plném děvčat.
Anebo (o holi)
trpělivé
těžké
naplňující zápasy
ve světě plném schodů.
Seděli v hospodě,
mlčeli, kouřili
a mezi nimi, s nimi a v nich
visely jejich dlouhé, společné roky
jak špinavá, schrundaná deka.
Co je čas, nevím.
Ale už vím, jak vypadá.
Ti dva, jak tam seděli
to je jeho obličej, jeho přesný obraz.
Starý v tramvaji,
přistoupí vyzývavá holčička.
Nějaký zákmit.
Odněkud do ticha něco se propadlo,
jako když se otřepe zaprášený pták
nad mraky, nad jejich nepropustnou hladinou.
Zvuky odněkud
pokoušejí jeho, dědkovo, ticho.
To se napůl nechá,
a pak je zaleje
jak strom kůrovce smolou.
Ale já přece znám
svého stvořitele!
Byl jsem to já!
Bylo mi dvacet,
samozřejmě v hospodě.
K baňatému ženství, vyplňujícímu tehdejší ulice,
připojený nepřípadný ocásek.
Pak, když do toho
horce zadýchaného
prázdna
odněkud studeně zavanulo,
dal jsem se na učitele.
Tak že by mě
stvořil tenhle požadavek?
Ne ne, to jen budoucnost chtěla zástavu,
tzn. do tmy kost, slib bimbající se větvi.
A teď, když mnou
to učení prorostlo,
komu nadávat, sobě? Ale tehdejšímu, nebo
nynějšímu?
Chvíli zasunuté v jiné chvíli,
vodě vytracené do vody?
Na otázku zvenčí
neodpovídá zeď,
matná, struhadlová, poznamenaná nehty,
bílá obálka,
co něčím duní, zaznívá,
pes, co štěká si dovnitř…
Občas ruka ulítne,
divné slovo lítne z
krku.
A moje budoucnost? Co mě čeká?
Na co je zaděláno v tomhle „semeništi“?
Proč zrovna tohle
město, tyhle lidi.
Ale kdyby jinak, kým bych byl? Byl bych?
Kdo mě kam sune, koho já?
Co jsem?
Součást nějaké zaklíněnosti?
Předávaný pohyb?
Jdu a tlačím ty
před sebou,
protože zezadu se na mě tlačí.
Ale i ty vzadu dal někdo do pohybu…
Nechávám, na
světle jako na ubruse,
číhavý dopis. To je celé.
A není! Leží si na stole, lampa si ho čte,
okna si ho podávají.
To je celé. A není!
Když se v noci
vracím,
cítím
užasle
– chalupa uhelně
setmělá,
vrata dokořán,
a cítím, že cizí starost rázuje
po silnicích…
Kuchyňské
potkávání,
neprůhlednost provozu veselosti,
vlastně letmá bezohlednost,
ano,
bezohlednost,
co na tom, že zvykem,
co na tom, že každodenní,
co na tom, že co jiného s tím…
Ale dnes trčí do
pokoje
jak skříň, dveřmi přistavená ke zdi.
Kam zahleděný?
Najednou ostych.
Radši odejít…
Ale co s ním,
co pro něj víc,
než
ve vrátkách
pozdravit, s tváří jako dobrý
den,
jeho hádanky a hádky
tvářit se
že nevidět,
ukázat houby na
ošatce,
popovídat o fotbale,
jít mu na pohřeb…
Je to smířlivě
rozlité
jak kaluž piva na stole,
v níž tiše pobublává
to zbylé.
Po všech těch
našich peripetiích a
karambolech
budeme tedy spolu žít
v tomhle městě.
Ty jinde.
Ale na dědečkově
zahrádce
ani nad babiččiným koláčem
není místo pro krutost.
Zatím hrabe, nech ji,
ať zatím hrabe, tu chvíli nech.
Když ona k tobě rozzářeně,
uděláš obličej, legračně krkneš,
nemusíš se přemáhat!
Dělej, co chvíle chce,
nebo co unese.
Na jedné straně
terasy restaurace
člověk u stolečku pije kávu,
na druhé straně řemeslník
něco zdí.
Mezi nimi rákosový paravánek.
Jsou na stejné terase,
a přitom každý úplně jinde.
Jen občas je omítka cítit kávou,
káva omítkou.
Jen tak o sobě oba vědí.
Paraván je jenom z rákosu.
Je lehký.
Skoro průhledný.
Ale nepropustný.
Na rohu se usadila
dětská partička,
povykuje na někoho na druhé straně ulice,
zní to jak tlupa nasycených, spokojených paviánů.
Z dálky nerozumím.
Ale ten tón je jasný.
A co jiného je řeč…
Odcházím. Rozumím.
Jeden z nich zrovna popadl
nějakou tyč
a viklavě s ní mlátí o zem.
Mládenci,
rozvalení na sedačkách v
tramvaji,
čouhající hluboko do uličky,
tak neuvěřitelně nohatí,
jako by místo těla měli nohy.
Ale třeba je
vnímám tak divně
jen proto, že z lidí vidím
jen to,
co strkají do mého prostoru…
Ten vlídný,
klouzavý pohyb,
se kterým mě míjí svět…
Pro stromy nevidět les.
A nepamatovat si jediný strom.
Mohutné hráze,
které tomu odpírají,
obrovská zdymadla, která to krotí.
Ale nejvíc ten úplně tenounký pruh
uschlého rákosu na břehu,
skrz který to není vidět.
Už je po všem, už
není co stíhat,
tady končí lano léta a do podzimu nit
táhne se v dlouhých, pěkných, bezvýznamných větách.
Věci se občas náhodně rýmují.
Zeď, bíle natřená,
ráno sluncem nazlátlá,
v poledne červená,
večer modrá,
bílá vlastně není.
Anebo vždy?
Kámen
je
kámen.
Anebo strop obydlí
svinek?
Bitevní pole mravenců?
Vyhřívadlo zmije?
Olovnici,
pronikající tělem,
řídí ruka,
která poslouchá tělo,
které v sobě hmatá po olovnici.
Jak se to všechno
vyvíjí v čase?
Propady a sloupy vzduchu?
Tělem hledá pták v povětří
proud, co vezme ho nahoru.
Můj život moje smrt
moje starost
i můj sen
zmatlané všechno
dohromady a prohnětené
s tímhle polednem.
Ta samozřejmost, s
níž jediné rozsvícené
okno ve tmě
znamená celý dům…
Jak je to podobné
té podivné
samozřejmosti,
s níž jsem tu…
Stále ukazují. Ale
kdyby nebyla ta cesta,
kterou vyšlapali ti,
kteří podle nich šli,
nevěděly by kam.
Ale možná je každá
druhá noha dřevěná,
každé druhé okno falešné,
každé druhé oko skleněné,
možná smrt je…
Látka života.
Samá díra.
Pečlivě obžitá.
Já – tohle ráno,
nákup, složenka, ztracené nůžky.
A na čem sem visíš ty?
A tak spěcháme
pobrekáváme za jeho zády
zády v koženém plášti
známými zády?
Kdoví kdo to je
kdoví kam pospíchá
tu mezi troskami
a jestli nás vůbec
vede…
Viktor Špaček
Co drží Nizozemí
Edice E-knihovna
Redakce Jaroslava Bednářová
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 21. 10. 2016
ISBN 978-80-7532-309-5 (html)