Spánek rozumu plodí nestvůry

Jedna, dvě, Aleš jde

Alešova máma se bála – ovšemže ne něčeho tak obyčejného, jako jsou strašidla a přízraky. S těmi se nikdy nesetkala a ani jí nedaly znamení. Pouze o nich slýchala a četla. Strach měla z něčeho, co mnohým může připadat daleko banálnější, bála se totiž lidí – zcela obyčejných lidí, těch, kteří ji den co den potkávali, jež zdravila a s nimiž se, pokud o to projevili zájem, dávala do řeči. Její dětství přitom nepoznamenal žádný traumatický zážitek – nikdo ji ani neznásilnil, nestala se obětí incestu, žádný ze strýčků ji neosahával – nic takového. Potkala ji sice celá řada menších špinavostí a ošklivostí, jež se v ní střádaly a nutily být neustále ve střehu, ale na tom nebylo nic neobvyklého. Takové drobnosti se čas od času stávají přece každému.

Většina z lidí, kterých se obávala, jí nikdy ani v nejmenším neublížila, ale skrytou možnost něčeho takového vyloučit nemohla.

Původce křivdy, jež podstatně ovlivnila její život, dlouhá léta jen tušila. Osobu, která jí znemožnila vybrat si povolání, po němž tolik toužila, vypátrala až po dlouhé řadě let. Jakákoli pomsta byla v té době už bezpředmětná. Vlastně ani nevěděla, jak by ji měla provést a zda by jí poskytla zadostiučinění. Získanou informaci využila jen tak, aby usnadnila život Alešovi – o to se ostatně snažila ze všech sil až do chvíle, kdy předčasně zemřela.

Snad pro dojem trvalého ohrožení se od dětství chovala opatrně a vyčkávavě ke všem bez výjimky. Naučila se utajovat své pocity a žít se strachem, spíše než strachem bylo to závažné v její mysli složitým mechanismem sebekontroly, který ji nutil, aby byla připravena za každých okolností na všechno.

Den předtím, než šla na první návštěvu k rodičům budoucího manžela, měla zvláštní sen. Vešla v něm po třech schodech ze dvorku do ztemnělé chodby, v níž se mísila vůně uzeného masa s pachem tlejících brambor. Po pravé ruce viděla prosklené dveře se záclonkou, zřejmě od pokoje, a po levé ruce druhé, celé dřevěné, vedoucí do kuchyně. Z nich vyšel starší neznámý muž v klobouku, přistoupil k ní a řekl: „Tak tě u nás vítám, Jituško,“ a první jí nabídl ruku, jíž se nejistě chopila a stiskla. Koktavě odpověděla na pozdrav a muž se pousmál, možná jen pokřivil koutky úst, protože měl ve tváři stále stejně přísný výraz. Pokynul ke dveřím a vybízel ji: „Tak jen pojď dál, nestyď se.“ V tom okamžiku se sen rozplynul. Když na druhý den vstoupila do domku Václavových rodičů, nemohlo ji už nic překvapit. Nepamatovala si sen do všech detailů, ale jeho atmosféra byla všudypřítomná. Potom z pootevřených dveří vyšel Václavův otec a řekl: „Tak tě u nás vítám, Jituško.“ Vypadal stejně jako ve snu; přízrakem ale nebyl, jak se přesvědčila, když jí tiskl ruku. Tušila, že se podobné věci zdávají především o těch, kteří již nejsou. Tentokrát to ale bylo úplně naopak. Za vším a ve všem pro ni byli, jak se znovu přesvědčila, jen a jen živí lidé.

Cosi z jejího zvyku skrývat skutečné pocity se přeneslo postupně i na Aleše, ale protože spolu o tom nikdy otevřeně nehovořili, ani jeden z nich nezjistil, jak moc si jsou podobní.

Za svou povahu Jitka ostatně nemohla, neuvědomovala si, do jaké míry je ovlivňována zvyky svých rodičů. Vlastně ji to ani nenapadlo a v blahé nevědomosti nachystala Alešovi obdobu vlastní závislosti. Nebýt té strašné věci, jež se mu po řadě let udála, setrval by v ní až do smrti, stejně jako ona.

Oba museli udržovat při životě tolik v rodině tradovaných zvyklostí a stereotypů, že jim na nic dalšího nezbýval čas. Všechno mělo svou lhůtu a neměnné místo. Kočka byla nečistá špindíra, která nesměla překročit práh, pes zase hrabal, ničil záhonky s pracně vysázenou zeleninou, a jakákoli činnost zavánějící zahálkou byla zbytečností, na niž není pro samou práci čas.

Dalo hodně snažení, než byla Jitka takovou, jak si ji doma přáli mít. Jako prvorozená ale poutala veškerou jejich pozornost. Tedy máminu, a především máminu, protože táta znamenal mnohem méně, byl druhý, vlastně jen její stín. Více než jemu podléhala dokonce i babičce „vrhačce“, mámině mámě, té, jež své přízvisko získala pro svou výbušnou povahu. V extatickém vytržení totiž po ostatních házela vším, co jí přišlo pod ruku. Ještě dnes mohla Jitka rozpoznat, když se postavila zády k zrcadlu a pohlédla přes rameno, bledý kousek kůže na palec od páteře. Kdysi býval poměrně zřetelnou jizvou. Babička „vrhačka“ po ní jednou hodila nůž, jímž čistila zeleninu. Zabodl se, zakmital v ráně a potom vlastní vahou vyklouzl a spadl na zem. „Co jsem měla dělat?“ omlouvala se později dceři a zeťovi. „Já jsem jí řekla – neskákej, a ona pořád skákala. Tak povídám ještě jednou – neskákej, a ona zase skočila…“ Všichni z rodiny chápali, že ona v té chvíli už nic jiného udělat nemohla.

Neuplynulo ale mnoho času a pochopila i Jitka, dál informace o výchovné metodě nepronikla. Nůž, pěkný nůž s dřevěnou střenkou, se přes máminu výbavu dostal do její, a tak si při čištění zeleniny mohla neustále připomínat, že skákat se nemá.

Fyzicky se Aleš vyvedl po otci – oči, nos – to byl celý on. Asi pro vnější shodu s jedním z rodičů se začal vnitřně utvářet po druhém.

Od okamžiku, kdy si začal uvědomovat sám sebe, nalezl ve svém nitru dvě soupeřící osobnosti. První, jež neznala zábran a byla ukrytá hluboko uvnitř, a druhou, která se chovala přesně podle předepsaných norem a přání všech v rodině a ostatně i mimo ni. Pokud by mohl obě ovládat pouze on sám, zůstal by až do smrti stejně opatrný jako máma. První z tváří by se na povrch nikdy nedostala a nic zvláštního by se nestalo. Komu je ale dáno, aby o sobě mohl bez výjimky rozhodovat?

Alešovo rozdvojení, i když zprvu jen symbolické, způsobil dokonce již první úřední akt života. Udál se samozřejmě bez jeho vědomí, a předznamenal tak řadu událostí, které nemohl ovlivnit o nic víc než tu první.

Padesátá léta nedávala mnoho možností, jak dát najevo názor a přitom si příliš neublížit. Přece jen se ale našly a patřil mezi ně, jak usoudil Alešův otec, i katolický křest. Skutek dostatečně pádný, a přesto téměř neškodný, už proto, že z jeho rodiny nikdo nikdy na bohoslužby pravidelně nechodil. Otcovo demonstrativní gesto se z pohledu Jitky a jejích zkušeností jevilo zcela opačně. Jitčini rodiče totiž do kostela každou neděli chodili, a právě tahle skutečnost jí kdysi připravila rozčarování, o němž už byla jednou řeč – na vytouženou pedagogickou školu nesměla dělat ani přijímací zkoušky. Navždy se pro ni uzavřela. Rodina je katolicky zaměřená – četla v posudku, když pokradmu nahlédla přes rameno pracovnici kádrového oddělení Motorletu, jež ho důkladně studovala. Anonymní sdělení, napsané kýmsi, koho určitě dobře znala, znělo suše a bylo výmluvné. Způsobilo, že se namísto ve školních škamnách ocitla na umístěnku v továrně na letecké motory. Zaznamenala zkoumavý pohled úřednice a polilo ji horko, když si uvědomila, že má na radu matky oblečené černé šaty. Sklopila oči a zaťala zuby. Pohled, jenž ji s pohrdáním hodnotil od temena hlavy až ke špičkám pečlivě nakrémovaných bot, byl výsměšný. „Ve skladu vyfasujete pracovní oblečení,“ pronesla žena kousavě, „v tomhle byste toho moc nenadělala.“ Tehdy si uvědomila, že její představa o nových přijímacích zkouškách v následujícím roce je směšná. S takovým posudkem, a s tím, co jí do něj připíše zdejší kádrovačka, nemá už tu nejmenší šanci vstoupit na stupínek před žáky…

Václav chtěl ale po narození Aleše sebe i své okolí utvrdit v přesvědčení, že s režimem mlčky nekolaboruje. A ona soustředěnému tlaku, k němuž se s vehemencí přidala i její matka, nakonec neodolala a podvolila se. Václav pro ni znamenal autoritu, a alespoň zpočátku před ním měla až neúměrný respekt. Byl o deset let starší a zdál se jí o generaci zkušenější. Když před ní rozestřel svou představu tiché demonstrace a matka jej podpořila, stáhla se do sebe a už neodporovala.

Brali se po nepříliš dlouhé známosti, kterou navázali na jedné ze staveb mládeže, kam Jitka jela s představou, že se očistí z prohřešků svých rodičů, a Václav za trest. Nikdy o tom před Alešem nemluvili a jediná představa, kterou si o té době mohl vytvářet, pocházela z malé fotografie s ozdobným okrajem, na níž byla skupinka zubících se chlapců s vyholenými blatníky kolem uší a dívek, jejichž dlouhé vlasy byly spleteny do copů nebo svázané do ohonů. Všichni, snad díky té holičské módě, měli kulaté obličeje a odstálé uši. Bylo v nich něco zvláštního, co je spojovalo a vzbuzovalo představu, že pochází z jednoho jediného matečného zdroje. Byli si podobní jako středověcí vesničané, či pralidé v Alešově učebnici dějepisu…

Neočištěni se vrátili zpět domů – do Hodné a Lhoty, dvou vesnic, které od sebe dělil jen jeden jediný obrovský lán obilí –, bohatší pouze o představu, že k sobě nevyhnutelně patří. O sňatku bylo rozhodnuto během měsíce, a to vysvětluje, proč svého tchána a tchyni viděla Jitka poprvé až asi tři neděle před svatbou. Nakonec ji musela po civilním sňatku protrpět v kostele, ale přísahala si, že do něho vstupuje naposledy. Byla přesvědčená, že všechno špatné v jejím životě zapříčinil on a ostatní, co k němu náleželo. Dlouho se přísahy držela, a teprve s křestem znovu vstoupil do jejího života svět ověřených dogmat, který byl v oněch letech vystaven tlaku, činícím ho mírně invalidním.

Každý farář měl tehdy na starosti alespoň dva tři kostely, a tak se v nich cyklicky objevoval jako hostující profesor, aby vyřídil vše, co se v jeho nepřítomnosti nahromadilo, a putoval poté dál v koloběhu, který mu nedával příliš času na cokoli jiného. Také hodenský kostelík tvořil zastávku na cestě jednoho z mužů víry. Byl dostatečně malý a dostatečně oprýskaný, aby nebudil pozornost úřadů. Stál stranou od hlavní ulice a schovával se v korunách stromů na jediném návrší v nekonečné rovině, které údajně bylo, jak praví pověst, uměle navršeno a nazváno Homole. Původní barokní stavba se na počátku století rozpadla a na troskách vyrostla nová, tentokrát pseudogotická. Podivný slohový zkrat v mysli stavitele přinesl do vesnice poslední stavební počin stojící za povšimnutí.

V ní se měl celý obřad udát. Vše bylo s farářem dohodnuto předem; dlouho předtím, než se Aleš ocitl poprvé doma – vypovězený z matčina lůna i z nové brounské porodnice.

Kýženým dnem se stala neděle a hodinou chvilka před polednem, okamžik, kdy většina spořádaných sousedů usedá ke svátečnímu obědu.

Tehdy vytlačil otec ze dvorka moderní proutěný kočárek vznášející se na bytelných pružinách a spolu s matkou vyrazili ke kostelu, v závěsu sledováni dědečkem a babičkou ve svátečních šatech.

Kráčeli po hlavní ulici přejmenované z Masarykovy na Suvorovovu, otec s kočárkem a máma kousek za ním, jako by nad každým dalším krokem váhala, celá nejistá a s žaludkem sevřeným a pulzujícím uvnitř těla ztuhlého tou opovážlivostí na kost. Pohybovala se strojově, naváděná na dráhu Václavovými zády a zvukem koleček chřestících ve štěrku, až ke křižovatce, na níž bylo třeba odbočit. Košatina kočárku se zhoupla a Václavovi pod podpatkem praskl kamínek. Zkrátila krok a oba kluci se jí začali vzdalovat. Kolena pracovala pravidelně jako písty, ale vedla Jitku dál přímo. Nedokázala si poručit, nereagujíc na Václavovo volání, došla vycházkovým tempem k výloze zrušeného obchodu, za níž bylo na zažloutlém balicím papíru postaveno pouze zrcadlo, a zastavila se před ním. Několik vteřin si rovnala vlasy stočené natáčkami do úhledných ruliček a přesvědčovala sama sebe, že nedělá nic špatného a že se jí ani Alešovi nemůže nic stát. Potom se otočila a stejně pomalu kráčela nazpět k příčné ulici. S tváří staženou napětím do ní zašla i ona a k Václavovi se přidala až pod schodištěm o třiceti schodech, jež vedlo ke kostelíku na vrcholu Homole.

Když nadzdvihli kočárek, aby jej vynesli vzhůru, jízdou ukolébaný Aleš procitl. Ozval se zpod boudičky vyděšený nezvyklým pohybem – opřel se do hlasivek, aby i jeho rodiče postřehli, že není vše tak úplně v pořádku.

„Polož to,“ sykla máma koutkem úst.

Kolečka zadrnčela.

„Pozor,“ vykřikla babička, „vždyť ho vyklopíte.“

„Ale…,“ zabručel otec a otočil se k Jitce. „Co je? Co se stalo?“

Popojížděla kočárem sem a tam, dokud se ukonejšený Aleš neutišil.

„Tak řekneš mi, co se děje?“

Opatrně se rozhlédla: „Někdo by nás mohl vidět.“

„A co má být,“ povytáhl otec obočí, „ať se dívají, právě proto to dělám.“

„Víš, co by se mohlo stát…“

„Už s tím zase začínáš? Teď je jiná doba. Dávno není padesátej rok.“

Ukázala k nedalekému domku: „Mluv potichu. Mají otevřená okna.“

„Prosím tě,“ řekl pohrdavě, „čeho se bojíš? Vždyť tam bydlí starý Holeček, a ten jim tu dělá kostelníka. Vezmi kočár a jdeme.“ Bez ohledu na Alešův kvílivý nářek vyšli nahoru a dveřmi s tympanonem, z něhož na ně výsměšně shlížel sv. Jiří ubíjející jaksi mimoděk draka, vešli dovnitř.

Otec zarejdoval s kočárkem a přetáhl ho přes práh do věže. Projel s ním kolem provazu do hladka uhlazeného dlaněmi zvoníků a vešel pod klenbu. Zhluboka vydechl a vzápětí pokrčil nos, protože pach kadidla a tlejících procesních praporů byl v horkém srpnovém dnu obzvlášť pronikavý.

Jeden po druhém sáhli do nádoby se svěcenou vodou a mlčky pokývli přítomným shromážděným v jediném hloučku nalevo ode dveří.

Ze sakristie vyšel farář a pokynul otci: „Pane Hilligu, mohl byste na chvíli, prosím vás.“ Byl již oblečený do rochetky a stačilo přes ni přetáhnout jen ornát. Ruce měl spojené na prsou, ale jeho pevně propletené prsty nenavozovaly představu duchovního zanícení. Naklonil se k otcovu uchu: „Takový menší problém,“ šeptl. „Nedokážu si to vysvětlit, no, ale stalo se,“ usilovně vraštil čelo. „Máme krásnou křtitelnici, starodávnou, cínovou s rytým víčkem…“

Václav roztržitě pokyvoval, nechápal, čemu má farářovo rozvláčné vyprávění posloužit.

„Vozím ji s sebou po okolí, kde je třeba,“ pokračoval farář s rozpačitým úsměvem, „a právě včera jsem křtil v sousední vsi… chlapečka, krásného chlapečka.“

„Ano,“ přitakal Václav, „ten můj je taky kluk.“

„Já vím,“ řekl farář tragicky, „ale naše krásná křtitelnice zůstala tam,“ odevzdaně se odmlčel, jako by čekal na rozhřešení.

Otec ale lhostejně pokyvoval hlavou: „A jinou nemáte? Nebo – nedá se to udělat bez ní?“

Farář pokrčil rameny: „No, jedna možnost by tu byla, pokud by vám nevadilo…,“ naklonil se ještě blíž k otcovu uchu, aby sdělované tajemství nezaslechl nikdo jiný. Potom od něj o krok ustoupil a bezmocně rozhodil paže. „Nějakou jinak méně důstojnou nádobu bych použít nechtěl,“ dořekl a čekal na ortel.

„Ale to nevadí,“ řekl otec, „vážně… vůbec ne. Pokud z toho nebudete mít potíže vy.“

Farář mávl odmítavě rukou: „Bohu to vadit nebude, a ti, kteří se o tom dozvědí, mě mohou spíše pochválit… Však víte, teď se z historie nejvíce propaguje husitství.“

„Já proti tomu nic nemám,“ ubezpečoval jej otec, „vůbec nic.“

Ze staršího barokního kostelíku se do nového přestěhovala řada věcí nejenom obřadních, ale i těch, které ze stavby činily téměř muzeum. A tak se vedle relikviáře s ostatky svatého Urbana a Kristiána, plného zažloutlých kostí obložených lístky z těžkého brokátu, ocitla i pamětní deska oznamující opravu dávno zaniklé kaple. Na mramorové desce bočního oltáře leželo několik střepů ze středověkých nádob nalezených v základech bývalé ruiny a pod ním kamenné korýtko ze dvora staré pošty, jež kdysi bývala farou. Před začátkem století se z něho napájely slepice a husy, a nebýt archeologa, který při zkoumání Homole prošel i celou vesnici, zřejmě by stejnému účelu sloužilo dodnes. Teprve on zjistil, že nejde o nějaké obyčejné napajedlo pro drůbež, nýbrž o prastarou křtitelnici až z patnáctého století, z dob kalicha, a že v ní křtili své ovečky faráři pod obojí.

A tak obřadu, jehož hlavním hrdinou byl po několika staletích tentokrát Aleš, nestálo nic v cestě. Byl pokropen vodou z kamenného korýtka, které mělo patinu jistě mnohem krásnější než vychvalovaná cínová křtitelnice. Dostal jméno a od kmotra zlatý řetízek s přívěskem andělíčka. Všichni mu udělali křížek na čelo, a pak se v tichu a klidu, ještě než sousedé dojedli druhé jídlo, pokojně rozešli.

Demonstrativní akt byl dokonán a to, že k němu posloužila tak diskutabilní nádoba, se nikdo nedozvěděl. Koneckonců, křest se nemohl odkládat, bylo ho více než zapotřebí. V tom stála babička za Alešovým otcem pevně. Samotný akt narození nebyl totiž z nejjednodušších, a chyběla jistota, že všechno dopadne dobře i do budoucna. Sama babička cítila určitý podíl viny na tom, že se Aleš narodil tak malý a slabý, a už z vlastního alibismu si musela být vědoma skutečnosti, že smrt nekřtěňátka je mnohem tragičtější než dítěte pokřtěného a Bohem navždy zaopatřeného. Sama se o původu korýtka nedozvěděla také nic, ale v jejím případě – přestože se považovala za horlivou členku církve dosud zatracující Husovo učení – byla tato opatrnost bezpředmětná. A tak se tedy malý Hillig podle momentálně platného měřítka katolíkem stal a současně i nestal.

II.

Aleš nikdy nepotřeboval společnost, to, že byl sám, mu připadalo zcela normální. Ve svém okolí neznal žádnou rodinu s více dětmi, a pokud snad přece jen ano, byli podle něj tak staří, že už vlastně sourozenci – v tom slova smyslu, jenž by odpovídal jeho představám o hrách – ani nebyli.

Žil obklopený láskou, rodiče měli rádi jeho a on je, babička s dědou měli rádi Aleše i jeho rodiče a ti zase měli rádi babičku s dědou. Všichni se měli rádi a mysleli na to, aby se neměli dobře jen oni sami, ale i všichni ostatní z rodu. A takhle tomu bylo od prvopočátku…

Asi proto babička rozhodla, když její dcera přišla rok po svatbě do jiného stavu, že ještě není pravý čas, bydleli totiž v podnájmu; podruhé zase stavěli a potřetí ještě nebylo zcela hotovo. Teprve napočtvrté přišlo těhotenství vhod. Jak už se ale v takových případech stává, nelíbilo se to tentokrát samotnému těhotenství a rozhodlo se, že pro tentokrát je zase řada na něm… Tak přišel na svět Aleš. O dva měsíce dříve, o nějaký ten centimetr kratší, o pár deka lehčí. Byl celý bílý, téměř průhledný a krčil se v embryonální poloze, jako by nechtěl přistoupit na to, že už je jeho čas. Matka jej uviděla poprvé až týden po porodu, kdy začínalo být jisté, že přežije. Možná s nějakou vadou, možná s nějakým málo vyvinutým orgánem, nechybělo mu jen to nejdůležitější – vůle žít.

Antikoncepci znali všichni jen z doslechu a připadala jim spíše neslušná než potřebná. Komu co ale vyčítat? Doba na ni byla prostě chudá. Zatlačila sexuální zážitky do ústraní a nahradila je budovatelskými. V politické reklamě se s kondomy nepočítalo a jiná neexistovala. Nakonec v tom mohl být i úmysl, socialistický tábor přece musel neustále narůstat a sílit.

„Náš chudáček malej,“ řekla babička, když Aleše poprvé uviděla, „půjč mi toho našeho chudinku, ať ho pochovám,“ chopila se povijanu a od té doby jej pouštěla z ruky jen málokdy. „Náš chudáček musí papat.“ Aby zesílil, dostával Aleš od samého počátku umělou výživu. „Dnes už snědl celého pribiňáka,“ chlubila se svými výchovnými úspěchy. „Jen se na něj pojďte podívat.“

Všichni se seběhli, sklonili se nad ním a svorně studovali jeho pohyby, jako by šlo o důležité vědecké pozorování, které bude nutno ukončit důkladnou písemnou zprávou.

Babička rozvázala kličku na košilce, rozepjala knoflíky na gumových kalhotkách a odhrnula plenu: „Jen se na něj podívejte.“

„Zesílil,“ řekla máma.

„No dyť se o něj taky starám já. U báby je ti nejlíp, viď, ty kluku.“ Sklonila se, aby Aleše poškádlila, ale přitom v jeho rozkroku zahlédla cosi, co se jí nechtělo líbit. Zapátrala v něm ještě pečlivěji a na čele jí vyvstaly tři hluboké vrásky. „Podívej, jak je opruzenej. Jen se podívej.“

Máma provinile ohledávala označené místo.

„Jak jsi ho včera koupala?“

„No, jako vždycky… jako ty.“

„To asi ne. Hned uvař heřmánek. Nebo ne, dědo, běž ho uvařit raději ty.“ Rozdělila práci a šklebila se na Aleše. „Umejem toho našeho kluka, aby neměl bolavou prdelku.“ Nachystanou lázeň ozkoušela nejprve loktem, a pak jej vlastnoručně vykoupala, protože se na nikoho jiného nemohla spolehnout.

Po zásahu, který přišel, jak jinak, na poslední chvíli, uložila Aleše do postýlky a vozila, dokud neusnul.

Jitka mezitím seděla v kuchyni nad prázdnou sklenkou od hořčice a vymačkávala do ní obsah svých prsů. Jednou rukou je vždy podložila a ukazovákem a palcem tiskla dvorec, až z bradavky vystřikoval tenounký čúrek bledé kapaliny. Nádobu naplnila asi zpoloviny, potom si přitáhla župan na odhalená ramena, vstala a vše, co pracně vyčerpala, nalila do výlevky. Z kýblu, v němž byla neustále čerstvá voda ze studny, nabrala trochu plecháčkem a důkladně smyla kapky, které ulpěly na bílém umyvadle.

Chlapcova postýlka stála hned vedle babiččiny postele. Nic si z té doby nepamatoval, ale pokaždé, když později uléhal na něco měkkého, vybavil se mu obdobný, kdysi v podvědomí utkvělý pocit. Jeho ležení bylo totiž od chvíle, kdy opustil tu nejmenší dětskou postýlku na kolečkách, podestláno mocnou peřinou, z níž se pokaždé s obtížemi vyhrabával ven.

Žil převážně s prarodiči a hlavně oni jej obkládali tou hřejivou a měkounkou bavlnkou. Jestliže mámu vnímal především jako jejich dceru, která musí na slovo poslouchat, pak otec pro něj byl cizincem, návštěvou, přicházející každý večer, aby s ním prohodila pár slov a zase odešla o patro výš do ložnice rodičů. Celé Alešovo dětství poznamenala dostavba domku. Dlouho byly obyvatelné jen dvě jeho části, kus přízemí s kuchyní, příjemně vytopenou velkým sporákem, a ložnicí babičky a dědečka za stále otevřenými dveřmi. Ta pro něj byla podle názoru dospělých tím nejvhodnějším místem. Druhou obývanou část tvořila ložnice o patro výš, v níž se netopilo vůbec. Ze svého dětství měl Aleš dojem neustálé třeskuté zimy. Ať dělal cokoli, aby mohl spát se svými rodiči, pokaždé mu bylo řečeno, že by se tam mohl nastydnout. Nepomohl mu ani kulich a teplý kabát, do něhož se pravidelně vpodvečer oblékal. Neoblomnost dospělých jej utvrzovala v představě, že je na stopě velikého tajemství, jež se mu snaží z nepochopitelných důvodů upřít. O to častěji a důmyslněji se pokoušel do zapovězené místnosti proniknout sám.

Nejvíce vyzískal v těch dobách Aleš z toho, že na něj rodiče neměli čas. Tak dlouho za každým chodil s knížkou pohádek a obtěžoval, až byl umění „číst“ vyučen – stalo se tomu velice brzy, dlouho předtím, než měl jít do školy, a bez ohledu na tvrzení, jak se taková věc může rodičům později vymstít.

Vše se odvíjelo bez mimořádných událostí ve vyjetých kolejích, role byly účelně rozděleny a všem sedly jejich party tak dokonale, že je ani ve snu nenapadlo chtít něco změnit. Obraz babičky stojící na zahradě s rukama v bok byl dostatečně výmluvný a direktivní.

„Měla bys mu říct, aby šel něco dělat,“ říkávala v tom postoji matce skloněné nad záhonkem, „je třeba zrýt.“

Po vleklých rozhovorech rodičů vedených tlumenými hlasy za zavřenými dveřmi se tak nakonec i stalo.

„Mělo by se udělat…,“ znělo babiččino okřídlené rčení, jež přivádělo některé členy domácnosti k zuřivosti… vážně jen některé. Takového dědu už dlouho ne, ten byl do role bez odmluv pracujícího statisty odsouzen kdysi dávno. Nechal si zcela zorganizovat život a nic mu už nepřišlo zvláštní. Tak trochu rezignoval na své okolí. Ani socialismus jej příliš nerozlaďoval, velice často totiž slýchal připomínky na svou živnost odumřelou již v počátku. Byl snad jediný řezník, který kdy zkrachoval, protože se styděl prodávat lidem špatné maso. Od těch dob se u nich na věčnou připomínku neúspěchu jedlo především levné maso. Možná to ale způsoboval úsporný režim zažitý z období stavby domku. Ten sahal až tak daleko, že třeba od sklizně do hluboké zimy jedli všichni jen nahnilá jablka. To se sice může jevit z některého pohledu poměrně logické, pravda – napřed se sní ta horší, aby se nezkazila úplně, a potom… –, ale žádné potom nikdy nepřišlo, nahnilých jablek bylo dost, a dokonce jich neustále přibývalo. A tak si děda, stejně tak jako pravidelně vykrajoval nahnilá jablka (musela se neustále ujídat) a jak bez odmluv pracoval, odcházel i bez velkého divení každý večer kouřit ven na schody. Ať už bylo léto nebo zima, zářil oharek jeho cigarety ze tmy, dokud nebyl opět babičkou povolán zpět do místnosti, což netrvávalo nikdy příliš dlouho.

Matka byla v podobné pozici, ale časem z ní vybředla a zaujala místo své matky. K výměně došlo samovolně v okamžiku, kdy se trůn uvolnil. A děda? Ten se přizpůsobil, sloužil už tolika pánům, že žádný další jej nemohl vyvést z míry. Mámina sestra Klára byla, díky privilegiu možná až nečekaného narození (o dvanáct let později), tak výjimečná, že stála poněkud mimo existující pravidla a… a vlastně jediný, kdo neměl dost času, aby si na babiččinu vládu pevné ruky zvykl, byl Václav. Pouze on překračoval bariéru němé zuřivosti a bouříval se proti příkazům, které mu přinášely potupu vynucené pokory.

Až do šesti let si Aleš vystačil s babičkou a vystačil by s ní, pokud by záleželo jen na něm, i dál. Její ochrana byla nepřehlédnutelná. Všude jej vodila za ruku a ovládala ho jen několika málo pohyby a grimasami. Když se jí třeba zazdálo, že by měl změnit své chování, zmáčkla mu pevně prsty. Pokud provedl něco obzvlášť zavrženíhodného, vyvalila ještě navíc oči. To zaručeně pomohlo, a navíc pevně utkvělo v Alešově paměti. Jejich němohra byla vypracovaná k úplné dokonalosti a navozovala v něm dojem, že se tak chovají úplně všechny babičky na světě.

Navykl si hledat zábavu sám v sobě a vyhýbal se možným konfliktům. Schovával se s knížkou pod stolem i za stojanem na květiny a utíkal do imaginárního světa. Avšak netrvalo dlouho a ve svém okolí přebral všechno, co mu stálo za přečtení. Na výpravách se vydával tedy stále dál a dál, až nakonec dorazil i do tajemných míst, která mu zakazovali.

Skrytě i pod různými záminkami vstupoval do ložnice rodičů fascinovaný otcovou obrovskou knihovnou a nábožně se dotýkal hřbetů knih, o kterých mu jistě schválně říkali, že jsou jen pro dospělé a že by jej určitě nezaujaly. Věděl, že je v knihovně řada takových, v nichž se se svým hodnocením nemýlí, ale pokud by mezi nimi byla zajímavá jedna jediná, a ta tam při takovém množství jistě byla, věřil, že je jen otázkou času, kdy se mu konečně dostane do rukou.

Babička se skláněla nad kamny a zdálo se, že její jedinou starostí je polévka kypící v hrnci.

Aleš vylezl zpod stolu a jako stín přešel místností. Stanul u kuchyňských dveří a tichounce stiskl kliku.

Polévka nadzdvihovala poklici a drala se ven z hrnce. Pára syčela a kov drnčel.

Otevřel.

„Alešku!“

Babička měla oči i v zádech, opět stála na stráži.

Zastavil se a zpytavě pohnul dveřmi ve veřejích sem a tam, až zaskřípěly.

„Kam jdeš?“

„Nikam,“ řekl a znovu pohnul dveřmi, „skřípou nám tu dveře.“

Loupla po něm okem. „Potřebují namazat.“

„Já vím, kde je olejnička,“ chytl se nabízené šance.

Babička zavrtěla hlavou: „Děda je namaže, až přijde. Běž si hrát.“

Polapený odevzdaně zavřel a znovu zalezl pod stůl. Potisící prolistoval obrázkovou knihu pohádek, kterou už znal nazpaměť, a zkusmo vyhlédl ven.

„Co chceš?“

Trhl sebou a zajel nazpět. Nechápal, jak je možné, že si jej babička pokaždé všimne. Stála otočená ke kamnům a on byl tichounký jako myška. Přesto hned věděla, kdy se třeba jen pohnul.

Koukla na hodiny: „Za chvilku přijde máma s tátou a dědou…“

„Nemohl bych jim jít naproti?“

„A něco tě přejede…,“ řekla a zavrtěla hlavou.

„Mohl bych jít na dvorek?“

Znovu pohlédla na hodiny: „Už je pozdě, bude jídlo, a co bys tam dělal, buď raději doma se mnou.“

Povzdechl, stáhl se do své skrýše a usedl na trnož. Podepřel si dlaněmi bradu a sledoval ji, jak krouží kolem kamen a v neměnném rituálu pohybuje hrnci a kastrůlky po litinových plátech od středu k okraji a naopak.

„Čti si třeba.“

„Když já nemám co,“ zabručel.

„Máš takovou krásnou knížku.“

Mávl rukou. „Tu už znám.“

Nabrala polévku a foukla do ní: „Chceš ochutnat?“

Zavrtěl hlavou a obsah lžíce vzápětí zmizel v jejích ústech.

Hleděl, jak polyká horkou tekutinu, a náhle dostal nápad. Nadšením se mu až rozšířily oči: „Babi,“ pronesl skomíravě, „mě bolí bříško.“

Ihned zpozorněla: „Pojď ke mně,“ zavelela a přitáhla jej k sobě. Položila mu dlaň horkou od vaření na čelo. „Kde tě to bolí?“

Zakroužil rukou pod hrudníkem v místech, které si hladívá medvěd na etiketě sklenky s medem.

„Jak dlouho?“ vyslýchala ho.

„Teď,“ vydechl, „teď právě začalo,“ řekl, protože už nemohl couvnout. Nešlo říci, že si jen dělal legraci, babička by se zamračila, vyvalila na něj oči a zlobila se… Na čele mu vyvstal pot strachu. Pozoroval ji zpod řas a stále důrazněji cítil, že se mu doopravdy dělá špatně. Docházelo mu, že nebyl dostatečně opatrný, znovu dovolil tomu druhému v sobě, tomu, který tak rád lhal, podváděl a vymýšlel špatnosti, aby jej ovládl. Opět jej dostal do nepříjemností… Co když babička pozná, že lže? Co ho to jen napadlo?

„Jak moc tě to bolí,“ pokračovala se zkoumavě svraštělým čelem a opatrně mu ohmatávala břicho.

„Jen trochu… Já bych šel třeba na záchod…,“ vydechl potichounku celý ztuhlý strachy.

Stále vraštila čelo a malinko začínala kulit oči. „Mám jít s tebou?“

„Ne,“ vyjekl, „já budu hned zpátky,“ rozrazil dveře na chodbu a se zaduněním je přibouchl.

Zaslechl ještě drnčivá slova vyhrůžek, co se mu stane za tu ránu, až přijde nazpět.

Venku se v něm všechno uklidnilo, vsugerovaná bolest zmizela. Měl chvilku času, několik minut, záchod uvnitř domu nebyl dosud v provozu a v domečku na zahradě jej babička kontrolovat nemohla, ne, tak daleko nedohlédla ani ona.

Vyběhl po schodech do ložnice rodičů, opatrně se prsty opřel do skla v knihovně a odsunul je stranou. Při svých objevných výpravách se dostal až do druhé přihrádky uprostřed. Uchopil knihu, která byla na řadě – psalo se v ní cosi o lišce –, a otevřel ji. Ne, že by ho příběhy o zvířatech v přírodě nějak zvlášť zajímaly, ale v téhle byla spousta docela hezkých obrázků. Přečetl první větu: „Drva hlaďunký, bílunký, a takoví kruci lonti mně je u nosa seberou…,“ zavrtěl hlavou nad těmi podivnými slovy a pohlédl o kus dál… „Hlaďunký, bílunký, jak ženský kolena!“

Usoudil, že tahle kniha nebude tou pravou, a sáhl po další. Hnal jej čas, venku už klapla dvířka, rodiče se vraceli z práce. Vyjmul ze sevření nalisovaných hřbetů další a rychle ji otevřel. Byla pořádně silná a zcela nezábavná, to Aleš opět neomylně zjistil podle prvních vět. Ale záložka z několika listů průklepového papíru byla zvláštní. Začetl se do rozmazaných písmenek otisklých přes ne právě nejlepší kopírák a povídání mu přišlo směšné – více než směšné.

Na chodbě už zněly hlasy.

„Alešku! Kde ten kluk je?“

Slyšel šoupání babiččiných bačkor. Šla chodbou, ven na schody a na zahradě znovu zavolala jeho jméno.

Vsunul papírky za košili, seběhl potichu dolů a vrazil do kuchyně.

„Ahoj, mami,“ vykřikl.

„Babička tě hledá,“ řekla káravě namísto pozdravu.

Na stole už stály talíře s polévkou, ihned se k jednomu vrhl, aby nemusel na nic odpovídat.

Se svým nálezem čekal až do večera. Rozsvítili světlo, děda si sedl na stoličku a s brýlemi na nose začal cosi opravovat, máma myla nádobí a táta za stolem četl noviny. Babička se znovu postavila ke kamnům. Byli tu všichni a z jejich tiché přítomnosti sálal klid a pohoda takovou měrou, že jej Aleš cítil po celém těle. Celý večer měl popsané listy papíru zastrčené pod košilí a ta chvíle všeprostupující pohody mu přišla vhodná právě na to, aby je vyňal z úkrytu a přečetl i ostatním všechny ty směšné věci, které na nich byly napsané. Obklopen nezájmem absolutního dohledu je rozestřel na stole a slavnostně ostatní oslovil. „Já vám něco přečtu, chcete?“

Táta zůstal ukryt za bariérou novin a jen cosi nesrozumitelného zamručel, ale babička s mámou se k němu ihned otočily a s širokými úsměvy na tvářích vyjadřujícími chválu, jež mu za dosažené umění náležela, byly připraveny opěvovat jej, tak jako pokaždé, při chystaném cirkusovém představení.

Aleš začal vyslovovat pečlivě a nahlas: „Žena si lehne zadečkem na okraj postele, pokrčí nohy a přitáhne si je rukama na prsa. Muž k ní přistupuje vstoje a vstoupí do ní…,“ otec se vymrštil od stolu, jeho noviny se ještě vznášely ve vzduchu a zvolna dopadaly na stůl skládajíce se list po listu. Přenesl se tygřím skokem až k Alešovi a papíry mu vyrval z rukou. „Proč mi to bereš?“ vykřikl. Plesk. „P-p-proč mě b-b-biješ?“ zajíkl se. Babička stála u kamen a vyvalovala oči. „Proč ho biješ?“ řekla příkře. „On za to nemůže! Mohli byste se stydět. Alešku, pojď ke mně.“ Zástěra byla tak voňavá a teplá. Zlatá babička, jen ona se ho zastala, nikdo jiný. Proč? Proč ho vlastně bili, nechápal, vždyť četl tak pečlivě a bez přebreptnutí.

Strašně si později vyčítal zbrklost, díky níž si mohl přečíst jen část prvního bodu.

Od té doby se svými objevy už tak záhy nechlubil a s průklepovými papíry spojenými sponkou se znovu setkal až po delším čase, to už byly o poznání opotřebovanější a želbohu nečitelnější.

Zvykl si na samotu a na jediný způsob dialogu, který vedl sám se sebou. Nikdy nechodil do jeslí ani do školky a své vrstevníky poznal až první den ve škole. Jediné, co ho ten den zajímalo, bylo, zda jeho máma stojí ještě vzadu u zdi s ostatními, kteří je přišli doprovodit na první hodinu. Nesledoval události před tabulí, s hlavou otočenou se stále jen ubezpečoval, že zatím ještě není sám. Byl ze všeho tak vyplašený, že soužití s ostatními pojal jako nepřetržitý boj. Seděl v lavici s rukama za zády a nevnímal nic jiného než nepříjemný pocit osamění. Cítil jej bez ohledu na konejšivý proslov učitelky, a umocňoval ho jeho soused, větší a o poznání silnější než on.

Slavnost končila a rodiče vycházeli ze dveří. Zavolal: „Mámo!“ Otočila se, a než zmizela na chodbě, zamávala. „Mámo!“ Měl pocit, že se mu směje, v očích jej řezavě zapálily slzy. Mohl vstát a rozběhnout se za ní, ale ani se nepokusil zjistit, zda by jej nohy poslechly.

Učitelka stáhla rty do chápavého úsměvu: „Přece bys neplakal?“

Vrtěl hlavou, protože nedokázal pronést jediné souvislé slovo, a přitom s hrůzou zíral na svého souseda, který zcela bez obav vytáhl z tašky svačinu a zakousl se do namazaného chleba.

„Ty už máš s sebou svačinu, Karlíku? Schovej ji,“ vybídla jej, „sníš si ji až o přestávce. Teď je hodina a v té musíme pracovat, tak jako vaši tátové a mámy, abychom se něčemu naučili.“ Vstala od katedry. „A ze všeho nejdřív se představíme. Mě budete oslovovat, až se přihlásíte zdviženou rukou, soudružko učitelko Procházková.“ Zamířila k první lavici. „A teď se mi představíte i vy.“

Když došla k Alešovi, vypravil své jméno tak, že mu nebylo rozumět.

„Přece by ses nebál?“

Zavrtěl hlavou.

„Ty jsi Aleš, viď?“

Přikývl.

„Mě se přece bát nemusíš, vždyť já jsem učila už tvoji mámu. Víš o tom?“ Šla dál, Karel se k němu přisunul a šlápl mu na nohu.

Tvářil se, že to nezpozoroval. Beze slova couvl a jeho soused se vzápětí rozvalil po celé lavici. Vytlačil Aleše, který se jen zoufale snažil vyhnout jakémukoli doteku, až ven do uličky.

Učitelka prošla celou třídou, opět stála na stupínku. „Kdopak z vás má, děti, sestřičku nebo bratříčka?“

Téměř všechny zvedly ruce.

„Já mám ségru,“ ječel Karel, „Hanku. Ta je už ale velká…“

„Přihlásil ses?“

Zdvihl ruku a začal s ní zuřivě mávat.

„Já vím,“ řekla učitelka, „chodí do páté třídy.“ Rozhlížela se po učebně.

Aleš seděl přikrčený s pohledem upřeným na desku stolečku.

„Ty, Aleši, nemáš sourozence?“

„Ne.“

Pokývla hlavou: „Aha.“

Z její tváře poznal, že mu chybí něco obzvlášť důležitého a že za to asi může i on sám.

III.

Večer se Aleš zeptal babičky, čím to je, že nemá žádného sourozence. Cosi mu napovídalo, že u rodičů by po důvodu pátrat neměl. Chvilku uvažovala, jak odpovědět, a nakonec řekla: „Když budeš hodný, tak ti táta s mámou nějakého bratříčka nebo sestřičku jistě opatří.“

Potvrdila slova soudružky učitelky, vážně záleželo na něm a stačilo být jen hodný – on ale takový nebyl, alespoň babička neustále tvrdila, že neposlouchá.

S dětmi mohlo mít něco společného i to, co se u nich událo na počátku léta, když ještě nemusel do školy. O bratříčkovi nebo sestřičce všichni mluvili a zdálo se, že musí přijít, že je to už jisté. Máma byla taková jiná a táta byl také jiný. Babička povídala, že teď musí být ještě hodnější, na slovo poslouchat, neodmlouvat…

Pak se to stalo, máma ležela v posteli, strašně vzdychala a Aleš musel jít sám nahoru do prvního patra. Z okna viděl sanitku, která zastavila u jejich vrat, a potom i nosítka s maminkou, jak mizí uvnitř bílého vozu.

Modrý majáček se otáčel na střeše, tatínek běhal dole po chodbě a křičel: „Zase o to přišla…“

A babička něco tlumeně odpovídala, ale nebylo jí rozumět ani slovo.

Tatínek, jako by nevěděl, jak se chovat před cizími lidmi, křičel dál. „Víte, pokolikáté se to stalo, víte to? Už je nedokáže udržet.“

Babička syčela…

„A to všechno jen kvůli vám!“ nedal se.

Potom bouchla vrátka, táta naskočil do sanitky, a ta se vzápětí prudce rozjela.

Aleš šel pomalu dolů, na každém schodu se zastavil a čekal, zda babička nezačne nadávat a nepošle ho nazpět, ale nic takového neudělala. Stála na chodbě, oči měla podivně skelné a hleděla na něj, jako by musela uvažovat nad tím, kdo vlastně je. Čekal, že se na něj už už musí rozkřiknout, protože zase zlobí a jde k ní, aniž by zavolala.

Místo toho jej k sobě přitiskla a řekla. „Teď musíš být ještě poslušnější, Alešku, musíš dělat tátovi a mámě jen radost…“

Časem pochopil, že by mu ve škole nepomohla ani halda bratrů a sester. Tak jako Šiškovi osm sourozenců, za něž jeho máma, jak se ve škole chlubil, dostala vyznamenání na národním výboře. Zde se oceňovala kvalita, ne množství. Něco bylo v nepořádku, něco mezi Alešem a učitelkou, která sice byla milá a pokoušela se ho uklidňovat, ale její slova zněla přesto falešně. Uvědomoval si, že se nutí být k němu milá, a nechápal, proč to dělá.

Jediný spolužák, který Alešovi připadal snesitelný, byla holčička v lavici před ním. Měla dlouhé světlé vlasy a seděla stejně nehybně jako on. Ruce měla za zády a prstíky pravé ruky svírala dlaní levé. Tiskla je tak silně, až je měla celé červené. Když ji Karel v nestřeženém okamžiku za vlasy zatahal, ani se neotočila, a Aleš proto došel k závěru, že je nejenom krásná, ale i strašně hodná.

Po týdnu měl školy právě tak dost, aby si ke všemu, čeho se musel účastnit, vypěstoval odpor. Stále výrazněji se v něm počala odlišovat jeho dvě poděděná já, z nichž to určené pro veřejnost stále s většími obtížemi vyzařovalo ve škole spokojenost a zájem o věci, jež jej ve skutečnosti vůbec nezajímaly.

Nesnášel rána a žaludek se mu obracel pokaždé, když otevřel tašku a vedle pachu papíru cítil i všechny svačiny, které se den po dni v jeho aktovce střídaly, všechna ta nahnilá jablka, namazané chleby a housky prosycující kůži brašny a pronikající ven při každém odepnutí přezky.

Na rozdíl od Aleše sršela učitelka po ránu nadšením. S lety zafixovaným úsměvem ve tváři vzala do ruky křídu a její hrot položila na tabuli: „Dneska se, děti, naučíme písmenko A. Zdalipak někdo víte, jak se píše?“

Zdvihl ruku.

„Aleši, ukaž je ostatním.“

Natáhl paži před sebe a zakroužil ukazovákem ve vzduchu, zatímco Karel na něj odspodu vyplazoval jazyk.

„No výborně. A jak to, že je umíš? Kdopak tě naučil psát?“

Špitl: „Babička.“

„Aha,“ řekla a stoupla si na okraj stupínku. „Děti, Aleš sice umí napsat písmenko A, ale vy se je teď naučíte také. Od toho je škola. Nakonec je nejlepší, když rodiče nechají tuhle práci na soudružky učitelky, které ji umějí nejlépe.“ Vrátila se k tabuli. „Sedni si, Aleši, a nemysli, že nebudeš dávat pozor, když tě babička něco naučila. Pořádně psát začneš stejně až ve škole.“

Byl učenlivý a od toho okamžiku se již nachytat nenechal. Přesně pochopil, co se od něj očekává, a požadované pravidlo zahrnul do svého „já“ určeného pro vnější svět. Vymyslel hru, kterou se mohl učitelce, jak doufal, zavděčit mnohem víc, a přitom nebudit pozornost ostatních. Na počátku hodiny zapomínal písmenka, která znal dávno, aby ji na konci hodiny oslnil tím, co jej dokázala naučit. Byla spokojena ona a byl spokojen i on – nevzbudil přece ničí pozornost. Venku pak mohl být sám sebou, tedy… pokud cestou ze školy, když pro něj náhodou babička nepřišla, nemusel silnějším spolužákům předvádět, že není schopen jakékoli obrany a že vlastně není vůbec žádná zábava mlátit jej a hnát před sebou, jestliže dokáže jen mlčky utíkat domů.

Doma… tam bylo všechno úplně jinak. Alešova paměť se přepnula z jedné polohy do druhé, v několika minutách přestala škola existovat a znovu přicházela strašit až ráno po probuzení. Večer přinášel konejšivý pocit, jejž spoluvytvářela teplá kuchyň, načechraná peřina a tlumené hlasy znějící z kuchyně, v níž pod stropem svítila jediná slabá žárovka kreslící po nabílených stěnách roztřesené obrázky. Byly v tom chabém osvětlení pojednou hrubé, plné nerovností, a patřily proto v Alešových představách bezpečné jeskyni s mihotajícími se plameny. Co chvíli po nich přelétl stín postavy vytvářející tak v náznacích druhý svět, velice vzdálený tomu skutečnému a o něco chudší než on, ale o to jistější a bezpečnější. Plameny měly v Alešově životě od počátku veliký význam, už malého jej fascinovaly a přitahovaly tak, že svým příkladem vyvracel starou pravdu o člověku, který se spálí jen jednou. Vytrvale se dotýkal rozžhavených litinových plátů na kamnech, a přestože si pak pokaždé s pláčem louhoval popálené prsty v hrnečku se studenou vodou, zase k té magnetické záři přistupoval, aby se jí znovu a znovu dotýkal. Pravda, s určitým časovým odstupem potřebným k završení hojivého procesu.

Večer pro něj znamenal klid a pohodu, teplou postel a někoho… někoho, kdo s ním čekal na sny a ukolébal jej ke spánku. Od toho nejranějšího dětství až po současnost.

Aleš ležel pod peřinou a teta Klára vedle něj. Uvažoval o tom, co se právě dělo, a hledal slova, pomocí kterých by se „o tom“ dalo mluvit… „A proč o tom nesmím nikomu říct?“ mámil z Kláry. Rodiče byli ten večer v kině a děda s babičkou jeli kamsi pro něco důležitého na stavbu, co bylo tak levné, že nešlo ani v nejmenším zaváhat. „Proč o tom nesmím říct?“ Vymáhal odpověď. Ne že by „o tom“, co se právě událo, chtěl vyprávět na potkání. Podvědomě cítil, že se o takových záležitostech nahlas nemluví. Vzájemně se šimrali, ona jeho a kapku i on ji. Bylo mu nevýslovně příjemně, když se jej dotýkala…

„Protože je to naše tajemství,“ řekla Klára a položila mu na rty prst, jako by chtěla zdůraznit jeho význam.

„A tajemství se nikomu říkat nesmí!?“ pronesl neurčitě. Když nad zákazem uvažoval, připadal mu zvláštní. Tajemství byla přece tím nejzajímavějším, především ona přitahovala pozornost, a proto mu připadala nejdůležitější. Jen ona za něco stála.

„Máma s tátou by ti nabili,“ přitvrdila Klára.

„A tobě ne?“

„Já jim nic povídat nebudu.“

Konečně se mu rozbřesklo, měl dojem, že chápe o něco víc… Bit není ten, který „něco“ dělá, ale ten, který „o tom“ mluví. Ano, tak to je. Poučil se: to co není vysloveno nahlas, to ve skutečnosti vlastně vůbec není.

Když pak znovu objevil tenounké papíry, na nichž byly popisovány podivné a nesrozumitelné hry mezi neznámým mužem a ženou se vším tím přistupováním a vstupováním opakujícím se vytrvale v každém odstavečku, celé je pečlivě, od začátku až do konce, přečetl. Ač stále ještě nechápal, byl přesvědčený o jejich hodnotě, jež se jednoho dne vyjeví i jemu. Založil je do své obrázkové knihy na dobu, kdy konečně porozumí. O tom, že k tomu jednou dojde, ani na okamžik nezapochyboval.

Rodiče jejich ztrátu určitě brzy zpozorovali, nic se ale nedělo – vůbec nic. Nikdo neřekl ani slovo. Všichni se chovali, jako by se nic nestalo. A ono se vlastně doopravdy nic nestalo, protože nikdo „o tom“ neřekl veřejně ani jediné slovo.

„Tak, děti,“ rozpažila před polednem učitelka, jako by její ruce byly křídly, pod něž chce všechny v náhlém návalu citu ukrýt. „Než vás pustím domů, napíši vám ještě do notýsků zprávu pro rodiče. Zítra si s sebou do školy přinesete očkovací průkaz. Přijde soudruh doktor a dá vám takovou docela maličkou injekci, abyste byly zdravé.“

Den nato se Aleš rozhodl neopustit postel. Babička už dvakrát zavolala, že se má oblékat. Snídani mu dávno připravila v kuchyni na stole a bylo otázkou okamžiku, kdy už rozzlobeně vejde do ložnice a spustí některou z výhružných tirád.

Aleš zalezl do peřin, zavrtal se do nich, vymodeloval z nich tvar těla a potom se otočil tak, aby měl hlavu namísto nohou: „Bolí mě hlava. Bolí mě břicho. Do školy mě nedostanete,“ huhlal ze svého úkrytu.

Babička zakoulela očima: „Ať už jsi venku!“

Vystrčil zpod peřiny nohu: „Je tu zima.“

„Tak rychle vyskoč, tím se zahřeješ.“

Cpal do krku včerejší housku a cítil, jak se mu obrací žaludek. Jazykem ohmatával silnou vrstvu tučného másla, a když zuby skrz ni projely, zatrnulo mu v nich. Zoufale zatoužil, aby se babička otočila na druhou stranu a on mohl sousto vyplivnout do dlaně.

Stlala a přitom jej skrz obvykle otevřené dveře po očku pozorovala: „Jez! Kousej a polykej.“

Mastný žvanec zvolna putoval hrdlem. „Já už nechci.“

„Jen pěkně jez, nebo budeš mít hlad,“ řekla a zdvihla polštář, aby ho naklepala.

Při každém kousnutí se otřásl. Na zádech mu vyskočily krupičky chladného potu. Nacpal do pusy poslední kousek a bez kousání ho polkl.

„Vidíš, že to jde.“ Oblékla mu kabát a vystrčila ven. Z kůlny se zednickým náčiním vytáhla kolo. Školní brašnu dala na nosič, Aleše posadila na sedadlo a sama se opřela do řídítek. Vedla kolo po hrbolatém chodníku až ke školním vratům, před nimiž Aleše opět postavila na zem. Sklonila se k němu. „Tak pusu a běž.“

Se zazvoněním přišel doktor a sedl si na stupínku za stůl. Přehraboval se v papírech a rovnal je před sebou do štosu podle klíče, který byl zřejmý pouze jemu. Učitelka mu stála za zády a byla připravena na sebemenší pokyn přiskočit a pomoci. Ruce měla založeny na prsou a všudypřítomným pohledem, bdějícím nad pořádkem ve třídě, přejížděla po každém z pokorně čekajících žáčků.

„Tak začneme,“ řekl podsaditý muž v bílém plášti, který měl nad vysokými kouty centimetrového ježka a na bradě záhyb kůže připomínající stočený kornout. Oči měl zality tukem a na malinkém nose mu seděly kovové brýle, které působily v té době bujících plastů jako tajná zbraň. „Budete chodit po jednom ke mně, tak jak vás bude soudružka učitelka volat.“

„Dobiáš.“

Doktor hrábl do nerez nádoby a na skleněnou stříkačku nasadil kleštičkami jehlu. „Spusť si kalhoty i trenýrky a předkloň se.“

Děti ztuhly a otevřely údivem pusy.

„Tak dělej,“ zavelel doktor, „nemám čas, od desíti ordinuji na středisku.“

Soudružka učitelka nahlédla do papírku. „Připraví se Dobrovská. Sundej punčocháče a vyhrň sukni.“

Dobiáš se opatrně předklonil, aby mu rozkrok zakrýval cíp košile, a nastrčil část těla, po níž doktor toužil.

„Hotovo, další.“

Několik holých zadků se již tísnilo na stupínku v pořadí, v němž byly učitelkou snaživě předvolány.

Skupinová nahota je na okamžik spojila v tiché souručenství, ve kterém čekali na okamžik, kdy bude úkon vykonán i na nich. Tak jak očkovaných úspěšně přibývalo, zesiloval i šum ve třídě. Aleš stál uprostřed pěti naháčů a najednou byl na řadě i on a ucítil píchnutí. Uslyšel: „Další.“ Natáhl kalhoty a odběhl pryč.

„A poslední,“ řekla učitelka, „Vodičková.“ U tabule zůstala jen ta dlouhovlasá hodná holčička. Aleš měl v krku knedlík. Ten, jehož měl hluboko ve svém nitru, chtěl vidět co nejlépe, a ten na povrchu předstíral, že si čte v čítance. Koutkem oka hleděl na krátkou sukni, kterou si přidržovala lokty u pasu, na punčocháče srolované ke kolínkům a na tenká stehna srůstající úplně nahoře v záhyb, který mu velice připomínal do hladka vyholenou bradu jejich mučitele. Ten si dával na čas. Klíšťkami se přehraboval v nádobě, v níž kov cinkal o kov. Nakonec odložil i stříkačku s očkovacím roztokem opatrně na stůl a sklonil se nad sterilizačním tankem.

Oči děvčátka pluly na slzách, které ještě nestačily vytrysknout.

„Podívejte se, jak je fialová,“ vykřikl Karlík.

Pokožka jí doopravdy ztmavla, nejprve byla jen bledá a neopálená, pak chladem malinko zmodrala a ve chvíli, kdy zůstala na stupínku sama a stud vehnal pod pokožku krev, zfialověla a kolínka jí začala klepat o sebe.

„Ona se bojí,“ ječel Karlík.

Aleš byl nevýslovně rád, že dosud nedal najevo, jak jej zaujala. Smál se s ostatními a přitom se bezostyšně jako oni díval na ten prazvláštní záhyb kůže, který byl, když se předklonila, ukrytý ve stínu jejího těla. Doktor konečně vybral vhodnou jehlu a vetkl ji děvčeti do zadečku. „A je to,“ konstatoval a pohlédl do třídy. „Kdyby vás to začalo svědit nebo pálit, tak ať vás maminka za mnou dovede. Rozumíte?“ Ze dveří jej provázelo třicet párů očí, na něž ten cirkus zapůsobil velkolepě. Fantazie jim malovala podivnosti, jež by je mohly čekat při návštěvě tohoto zvláštního člověka, který se může bez problémů dívat na holé zadky holek i kluků a nikdo mu neříká, že je to hanba a že se to nedělá.

„Já budu doktor,“ řekl s pohledem věštce Karlík.

„Jistě,“ potvrdila soudružka učitelka, „žijeme v době, kdy se může stát lékařem úplně každý… Samozřejmě, pokud se bude učit tak, aby jím mohl být.“

Na Karlíkovy představy nemělo její upřesnění ani ten nejmenší vliv, rozvaloval se v lavici svým obvyklým způsobem a snil s otevřenýma očima. Hned o následující přestávce se rozhodl posunout své sny blíže skutečnosti. Fialová blondýnka nezaujala jen Aleše a neobvyklá barva její nahoty nebyla jen směšná či odpuzující, ale zřejmě i podivně přitažlivá. Shrnul na stranu její knížku se sešitem a posadil se na lavici: „Zuzano, odpoledne bysme si mohli spolu hrát, co říkáš?“

Neříkala nic a snažila se dostat z jeho blízkosti.

„Počkej!“

Prosmykla se dveřmi na chodbu.

Karel se otočil na její sousedku: „Zdeno…“

„Ne!“

„Dyť eště nevíš, na co se tě chci zeptat.“

„Já si s tebou hrát nebudu.“

„Ale na doktora…“

„Ani na doktora, ani na nic jinýho.“

Karlík se rozzlobil: „Ale na doktora je potřeba si hrát, rozumíš?“

„Nevím proč.“

„Protože je to důležitý… aby nebyly nemoci a tak.“

„Já nechci.“

„Ale doktoři jsou potřebný.“

„Z tebe stejně nikdy žádnej doktor nebude.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Seš blbej.“

Skočil po ní a chytil ji za blůzu: „Ty prolhaná krávo!“

„Pusť!“

Omotal si Zdeniny vlasy kolem dlaně jako nějakou oprať a donutil ji lehnout na lavici: „Budeš prosit!“

„Pusť mě!“

„Nepustím.“

„Pusť! Nebo to na tebe řeknu.“

„To si můžeš zkusit.“

Měla slzy na krajíčku: „Au,“ vřískla. „Nech mě, to bolí, pusť.“

Aleš vycouval z lavice a přitom se díval na druhou stranu, aby je neviděl. Proběhl pod plakáty se živou abecedou a vyrazil na chodbu. Za ním se neslo Zdenino kvílení a Karlův skřípavý hlas.

Když po chvíli přišel do třídy, byl už klid. Zdena si utírala titěrným kapesníčkem oči a Karel jí ze své lavice důrazně naznačoval rukou sevřenou v pěst, co ji čeká, pokud promluví.

Za katedrou seděla učitelka a rovnala písanky. „Patočko, ty jsi nepřinesl podepsaný sešit?“ Zdvihla hlavu a Karel v okamžiku, kdy na něj upřela oči, znehybněl. „Tak, kde ho máš?“

„Nemám.“

„Proč?“

„Mně ho roztrhala Hanka.“

„Proč by to, prosím tě, dělala?“

„Ona si myslela, že je její.“

Povzdechla: „A mámě jsi ukázal, jak píšeš?“

„Když vona neměla zrovna čas, a pak už byl roztrhanej…“

„Já se s tebou zlobit nebudu, dostaneš nový a všechno si do něj od někoho opíšeš.“

„Von mi ho nikdo nepučí,“ oznámil spokojeně.

„Jak to, že ne,“ rozhlédla se, „třeba Aleš, ten píše hezky.“ Zalistovala ve složce písanek před sebou. „Viď, že ho půjčíš, Aleši?“

Nečekala, až odpoví, vlastně se na něj ani nepodívala. Vybrala jeho sešit z ostatních a položila před Karla: „Každý den přepiš alespoň stránku, a ne abys ho zapomínal doma, aby Aleš neměl do čeho psát.“

Sotva se otočila, vzal Karel půjčenou písanku do rukou a otevřel ji. „Chceš přepisovat?“ Vzal první list mezi prsty a natrhl ho. „Chceš, jelimánku? Počkej, co ti zejtra přinesu. To budeš čumět.“

Aleš jen na sucho polkl.

„Já mám svou doma, já ji přepisovat nebudu. Ale ty… dívej se!“ Papír povolil.

Byl na tom obdobně jako Zdeňka. Z učitelky měl strach a… a z Karla vlastně také, a že by někdo z ostatních pomohl, nepředpokládal, ani on by to koneckonců neudělal.

Večery bývaly podivně tmavé a melancholické. Aleš tu dobu bez televize, kdy skrz okenní tabule neviděl nic než noc, prožíval ve vnitřní prázdnotě, již nestačilo naplnit ani vyprávění jeho rodičů a prarodičů. Neuplynuly ani dva tři roky a první zapřisáhlí odpůrci i závisláci mihotavého obrazu ji přivolávali jako nejzaslíbenější čas, kdy si byli lidé blíž a více si rozuměli. Jeho pocity byly však zcela odlišné; když televizi poprvé uviděl u pratetičky, byl jí okouzlen. Tehdy připomínala spíše obrovské rádio a malinkatá obrazovka šedavě blikala na levé straně důkladné dřevěné bedny. Před ní byla obrovská čočka přečnívající přes ni na všech čtyřech stranách. Měla obraz zaostřit, anebo snad zvětšit, ale připomínala spíše obrovský polštář na čtyřech nožkách, v němž se světlo lámalo. Barvy, které tak mimoděk vznikly, zabarvily i výjevy na obrazovce. Když se o řadu let později dozvěděl, že existuje i barevná televize, nepřestával tvrdit, že už ji jednou viděl, že si jen nemůže vzpomenout kdy a kde. Tak na ně duha na miniaturním stínítku obrazovky zapůsobila.

A pak, po nějakém čase, dobudovala jejich rodina i první rozestavěné patro. Konečně se mohli od babičky přestěhovat do vlastního. Jejich kuchyňka byla tak malá, že se do ní nevešel ani jídelní stůl, ale zato měli něco navíc – obývací pokoj –, veškerý život se soustředil v něm. Šlo se do něho z chodby a za ním, jak také jinak, byla jen klenutým vchodem bez dveří oddělena ložnice. Osvědčený vzor se opakoval v ještě propracovanější variantě znemožňující jakýkoli náznak soukromí. Dvě generace se, co do obývaných ploch, odlišily v jediné věci; bývalá obrovská kuchyně se o patro výš rozdělila na dvě menší místnosti. Rostoucí blahobyt nové doby se zhmotnil v obýváku s dřevotřískovým nábytkem, se stříbrným válečkem na stěnách pokrytých uměleckými kreacemi ze sletovaných drátků a světlem s módním stínítkem z pergamenu.

Tehdy už měli svou první televizi i oni, sice z druhé ruky, ale její obrazovka byla nepoměrně větší než u staré tetiny vykopávky a obrázky ostré a kontrastní. Stala se relikvií vytvářející nový večerní obřad, jenž se dennodenně opakoval.

Vždy když se z reproduktoru ozvala znělka oznamující konec televizních novin, otočila se máma na Aleše: „Osm hodin, převlíknout do pyžama a spát.“

„Moh bych se ještě koukat…,“ kňoural.

„Nemohl, zítra jdeš do školy.“

Chodil už do třetí třídy a přitom stále ještě nesměl tolik věcí. Trpně se podvoloval příkazům, proti nimž se nikdy nepokusil vzbouřit.

Večer co večer se ukládal na gauč zastrčený v rohu ložnice, který byl jen úzkou uličkou oddělen od manželských postelí. Dlouho čekal na spánek a přitom hleděl na pruh světla, který proudil do místnosti skrz dveře a pokládal se na parkety jako moučný jazyk. Z útrob přístroje zněly hlasy, sice zdušené, ale přesto ještě dost srozumitelné, aby si Aleš dokázal domýšlet, co se tam asi odehrává. A tak vedle „skutečného“ příběhu vysílaného televizí vznikal paralelně ještě jeden, Alešův, v němž každý smích zněl výhružně či výsměšně a každý výkřik vycházel z hrdla příštího umrlce. Nejděsivější byly v tomto ohledu komedie. Ukolébán hlasy, vzbuzujícími více než cokoli jiného neklid a divoké sny, upadal do prázdna. Stalo se, že se po několika hodinách najednou probral a vytřeštil oči do tmy. Nedokázal pochopit, kde se tu náhle vzala, vše kolem vnímal totiž zcela jasně, jako by nespal ani vteřinu – ticho, tmu, dech mámy a táty. Přišel o kus života; chyběl mu, rodiče ho prožít mohli, a on nikoli.

Ani víkend, tvořený tenkrát pouze sobotním večerem a nedělí, nebyl v tomto směru výjimkou, stalo se to co obvykle. Děti přece musí chodit včas spát každý den a noc bývá, pokud není úplněk, pokaždé temná. Opět jej zahnali a on se znovu po nějakém čase probudil do noci. Netušil, co jej probralo, vnímal dva podněty, které mohly být příčinou, a oba byly dostatečně silné. Slyšel pravidelný skřípavý zvuk, a současně také odeznívala pálivá bolest v podbřišku, která patřila ke snu, jenž se mu čas od času vracel. Nepřicházel pravidelně a ani obrazy, jež se k němu pojily, nebyly vždy stejné. Stále táž byla jen bolest, ta ve snu vystřelovala z břicha do jeho rukou i nohou, okamžik snesitelná a hned nato opět bodavá a pronikavá. Patřil k ní i hlas, zprvu ženský, jenž později zhrubl do mužského. Přicházel z veliké dálky a duněl mu vědomím. Byl si téměř jistý, že patří čaroději z jedné z pohádkových knih, které kdysi četl. Procitaje z noční můry, měl vždy dojem, že se pomočil a horká moč mu stéká po stehnech a vpíjí se do prostěradla a matrací, že vytéká dál a dál, jako by byl bezedný, a zaplavuje celé jeho tělo, pálí ho v očích a vtéká mu do nosu i do úst, připravuje o dech a tlačí v plicích… V té chvíli sen obvykle zmizel. Aleš hleděl do tmy a v dlaních pevně tiskl své přirození, které bylo zcela suché…

I tentokrát můra zmizela beze stopy, jen rytmický zvuk, jenž se k ní tentokrát přidal, zněl stále dál.

Rozkoukával se a blízkost rodičů jej přitom uklidňovala – ale peřina na jejich posteli tvořila nezvykle obrovský hrb. Představil si pod ní jakési velké zvíře, které je oba zalehlo. Pohupovalo se nahoru a dolů a drátěná podložka pod matracemi kovově skřípěla. Postelový stroj pravidelně vrněl a vydával své záhadné zvuky. Vzdychal matčiným hlasem a funěl otcovým. Fluidum společné námahy vyvolávalo v Alešovi představu rumpálu nad studnou, monstra, které táta stloukl, když stavěli dům. Viděl před sebou obrovskou kliku, s níž bylo třeba otáčet, aby kýbl s vodou stoupal vzhůru, a přenášela se na něj námaha spojená s pravidelným pohybem vykonávaným dospělými.

Byla sobota. Máma sténala, táta hluboce vydechoval a rumpál se pravidelně otáčel. Nakonec Aleš z celé té nakažlivé námahy znovu usnul.

Ráno si ale, když celá rodina usedla společně k snídani, všechno znovu připomněl.

„Máma v noci tak vzdychala,“ konverzoval nezávazně. Nikdo se k hovoru nepřipojil.

„… až mě to úplně vzbudilo.“

Babička na dceru tázavě pohlédla.

„Mami, co ti bylo?“ vyzvídal Aleš.

„Nic.“

„Bylo jí špatně,“ chopil se slova otec, „bolel ji žlučník.“

„Žlučník?“ opakovala babička, jako by si to nové slovo vštěpovala do paměti.

„A tys, tati, funěl.“

„Musel jsem mamince pomoct, když měla bolesti.“

Aleš zaujatě olízl lžičku od marmelády: „Co je to žlučník?“

„Ten je uvnitř v bříšku, víš?“ odváděl otec snaživě pozornost jiným směrem.

„Aha, a jak jsi mamince pomáhal?“

„Tak. Dával jsem jí obklady.“

„Já jsem potom ani nemohl usnout.“

Matka si změřila dceru pichlavým pohledem: „To si nemůžete dát pokoj, dokud nespí?“

„Ale babi,“ jal se jí Aleš vysvětlovat, „to přece nejde být potichu, když bolí bříško.“ Zamyslel se a vzpomínka na vlastní zkušenost, jak moc může bříško bolet, jej v pravdě jen utvrdila. „Ne, to doopravdy nejde.“

Od té doby si všímal častěji i nočních bolestí, které pronásledovaly jeho maminku. Někdy byly slabší, někdy silnější, ale s postupem času nabýval dojmu, že jsou stále vzácnější a vzácnější a méně urputné. Měl radost, že se maminka uzdravuje, a každé ráno o tom informoval babičku, když jej doprovázela do školy.

IV.

Časem se přivykne všemu… tedy, skoro všemu. Zpěvu, tělocviku a přednášení básniček před celou třídou nepřišel Aleš na chuť nikdy. Obzvlášť, když musel stát při hudební produkci vedle Karla. Ten při svém oblíbeném předmětu vyrůstal ještě výš než obvykle, ječel slova textu na celé kolo: Zní smích náš vů-kol-po-kra-ji – vyrážel s hubou roztaženou od ucha k uchu – tam, kdééé se kosy blýs-kááá-jí – řval a řval. Byl slyšet ze všech nejvíc a stále mu to nestačilo…

Přitom nepřestával sledovat ostatní. Cítil se být povolaný k tomu, aby určoval, jak má správný zpěv vypadat. Rozhlížel se… „Hilligu!“

Kdyby se Aleš uměl modlit a věřil, že modlitba pomáhá, modlil by se.

„Otevíráš málo pusu.“

„Patočko, nemluv a zpívej!“ zvolala do nesourodého ječení učitelka.

„Já zpívám, ale Hillig…“

Aleš otevíral pusu, co mohl nejvíc, v koutcích jej z toho začínalo pálit.

„Otevírej tu pusu pořádně, není tě vůbec slyšet, slyšíš?“

„Já víc nemůžu.“

„Kecáš. Vodevři ji pořádně.“

Aleš napjal ještě bolestněji svaly ve tvářích.

„Přece takhle,“ chytl jej Karel jednou rukou za bradu a druhou za nos, „takhle,“ páčil nahoru i dolů, „po-řád-ně.“ Konečně byl dle jeho názoru otvor vedoucí do hlavy dostatečně velký.

Děti se smály, soudružka učitelka se smála, a tak se Aleš, aby neurazil, smál také; pokud mu to ovšem Karlovy ruce dovolovaly. – Jen róóóze-zvuč se jééště vííc a róóó-ze-zpí-vej z pll-ných plic, ty zémě, ktéra róódiš lid, jenž krááčí mííru vstříííc, jenž krááčíí mííru vstříííc.

Zpěv se dal ještě vydržet, Aleš měl šanci, že jeho hlas zanikne mezi ostatními. Děti stály v lavicích a učitelka jim od tabule udávala rytmus pravítkem, které sloužilo v jiných chvílích i za trestající nástroj. Jeho funkce byla ovšem ryze demonstrační, rány jím udělené nebyly skutečné, celé provozované divadlo působilo jen na ty stydlivější. Na ty, které ponižovalo vystoupit na stupínek před ostatní, předklonit se a vydržet těch několik doteků vykonaných dřevěnou plochou, jako by snad šlo o obřad rytířského pasování. Konečně, na ty bez studu právě tak působilo. Za své hrdinství se dočkali oslavy před celou třídou.

„Aleši, teď nám pojď přednést básničku ty,“ učitelčin kobří pohled konečně utkvěl na vyvolené oběti. Ukázala na stupínek a s křečovitým úsměvem ve tváři se snažila naznačit, že vlastně o nic nejde.

Šel jako na popravu, před tabulí udělal čelem vzad a pohlédl do třídy. Několikrát naprázdno otevřel pusu a dlaně sevřel v pěst. Všechny oči jej výsměšně sledovaly v předtuše dalšího skvělého kabaretu.

„Pěkně se ukloň…“

Prkenně nachýlil horní část těla vpřed. Cítil, jak se mu svaly ve tváři napínají a v pravém oku pocukává. Zoufale se pokoušel neznatelný tik zastavit, aby si ho snad někdo nevšiml.

„Jak se ta báseň jmenuje?“

„Pionýr.“

„Ano, tak nám ji pěkně přednes. Dej si záležet.“

Přikývl: „Pio-,“ hlas mu přeskočil.

„Učil ses?“

Znovu kývl.

„Tak spusť.“

„Pionýr…,“ víc ze sebe nevypravil.

„Už brečí,“ šeptal hlasitě Karel.

Vážně nedokázal zadržet slzy, uvědomil si to, až když jej zašimraly na tváři. Přejel po ní rukávem, ale spíše je rozmazal, nežli utřel.

Učitelka spráskla ruce: „Co mám s tebou dělat, prosím tě?“

Mlčel.

„Tak se tedy otoč, ale pamatuj si, že je to tentokrát naposledy. Příště už budeš přednášet jako všichni ostatní.“

Provedl obrat a stál opět čelem k černé tabuli.

„A už, prosím tě, začni, nejsi tu sám.“

Zopakoval ještě jednou název, nyní již s větší jistotou, a začal. Učitelka si klepala tužkou o stůl a Aleš mluvil, mluvil, až dorazil na konec.

„Vidíš, že to jde. Musí to být ale pokaždé takhle?“

Pokrčil rameny.

„Běž si sednout.“

Kráčel uličkou ke své lavici, a přestože se snažil vyhnout pohledům, jeden zaznamenal. Patřil blonďaté Zuzaně, dívala se na něj jako na nějaké podivné zvíře, které předtím, než je začali prohlížet, zahnali do kouta.

O přestávce s ním začal Karel provozovat své obvyklé kratochvíle. Shodil Alešovy tužky a pero na zem a čekal, až je začne sbírat, aby za nimi poslal i učebnici se sešitem. Aleš se trpně podvolil, přidal se k té nekonečné hře na shýbání. Nezmohl se na obranu, choval se přesně tak, jak se čekalo, až nakonec Zuzana, která se na to nemohla dívat, řekla: „Už ho, prosím tě, nech.“ Připadal si strašně ponížený a zesměšněný, ne tím, čemu se podvoloval, ten pravý zmrazující účinek měl teprve její soucit.

Potom přišel na řadu tělocvik, na němž se pravidelně střídala atletika, gymnastika a hry. Ne, že by obměna měla na Alešovo trauma vliv, cítil se ve všech případech stejně. Snad ani tak nešikovný nebyl, ale strach, se kterým dělal docela všechno, ovlivnil pokaždé konečný výsledek.

Na povel nastoupili do řady.

„Děti, přineste ze skladu nářadí – kozu a žíněnku,“ organizovala je učitelka, „rychle, rychle, ať něco stihneme.“ Rozběhli se jako mravenci. „Sem ji postavte,“ ukazovala. „A do zástupu, do zástupu, podle velikosti.“

Dveře od tělocvičny vrzly, všichni se otočili. Škvírkou nahlížel učitel z druhého stupně: „Jen jsem se díval, co je tu za hluk. Dis-ci-plí-na,“ řekl důrazně, „víte, co je disciplína?“ Zase za sebou zavřel.

Učitelka vyjekla přiškrceným hlasem: „Slyšeli jste, hezky potichu!“

Aleš na ni překvapeně upřel pohled, celý obličej jí zčervenal. Tak ona z něj má také strach, napadlo ho. Všichni učitelé mu připadali staří, mnohem starší než všichni ostatní, či spíše starší jiným způsobem. Jako by jim k tomu dopomohlo to, čím se zabývali. Připadali mu zvláštní a ten, který je napomenul, byl se svým rybím pohledem, jemuž nic neuniklo, nejpodivnější a nejnebezpečnější ze všech.

„Tak první, hezky se rozeběhni a skoč… Dobře. Další… a další…,“ dávala záchranu. „Aleši,“ vykřikla, „ty máš hodinky!“

Nepřítomně pohlédl na ruku.

„Proč sis je nesundal? Ať už jsou dole!“

Chtěl je odnést do šatny.

„Ne, ne! Polož si je hezky tamhle na lavičku. A skákej.“

Poslechl. Byl ze všeho tak popletený, že se rozeběhl rychleji než jindy, odrazil se a… letěl. Ucítil až žíněnku pod podrážkami cviček.

„Další.“

Byl zcela šokovaný. Zbytek hodiny prožil ve snu, všechno mu šlo snadno a bez námahy. Tělocvik byl vmžiku pryč. Celý šťastný, že ho zvládl, zavolal na konci hodiny s ostatními „Zdar“ a běžel na oběd.

Dojídal právě polévku, když si na ně vzpomněl. „Hodinky!“ vylétl od stolu. Jestli se ztratily… Tatínek koupil mamince nové, a tak mu na dnešek staré půjčila, Pobědy s dvanácti pravými kameny – s diamanty. Proběhl chodbou i prázdnou šatnou a pověsil se na kliku od dveří tělocvičny. Byly velké a otevíraly se těžce. Vrazil do sálu a hledal lavičku, na niž je odložil. Zoufale se rozhlížel, ale nebyla tu… Museli ji uklidit. Snad na ní ještě leží, modlil se v duchu, musí na ní ležet, snad si jich nikdo nevšiml. Nářadí bývalo uschováno v malé místnosti a vchod do ní byl až za šplhadlem s provazy a tyčemi. Neměla okna a ze stropu visela jediná docela zaprášená žárovka. Teď naštěstí svítila, asi ji po hodině zapomněli zhasnout. Aleš vešel otevřenými dveřmi. Jeho lavička stála hned za dveřmi… a hodinky… oddechl si, ležely na ní hned vedle brýlí. S překvapením poznal brýle soudružky učitelky – musela je tu také zapomenout. Když je teď vezme, napadlo ho, a odnese do kabinetu, bude ráda a… Cosi zaharašilo, Aleš zaváhal a couvl.

„Já, já, počkej… ne, rychle, rychle…“

Strnul, slyšel hlas paní učitelky. Znovu zaskřípěla kůže na žíněnkách; ta vydala před okamžikem zvuk, který hned nedokázal určit. Znělo to, jako když doskočíte nebo uděláte kotrmelec, přitom je možné slyšet stejně mlaskavý zvuk.

Soudružka učitelka ležela na zádech a nohy jí trčely do vzduchu, mlela jimi, jako by se pokoušela rozběhnout. Byly dlouhé a nahé, bez punčoch, a mezi nimi se pohyboval sem a tam bílý chlupatý zadek. Šaty kolem něj splývaly v šeru se žíněnkou, a tak byl rozpoznatelný pouze on, mohutný, svalnatý a pružně pérující v nekonečné řadě kliků. Aleš sledoval dokonale vytrénované pozadí učitele tělocviku z druhého stupně. Podle něho jej ale samozřejmě identifikovat nedokázal, pomohla mu pleš velká asi jako dezertní talířek. Viděl ji sice shora poprvé v životě, ale s jinou se zaměnit nedala.

Soudružka učitelka vzdychala, vyla, tloukla kolem sebe a zmítala se ze strany na stranu.

Aleše ale ani na okamžik nenapadlo, že by měl začít křičet o pomoc. Ne, v žádném případě, naopak, myslel si, že jí to patří, že na každého jednou dojde a že jí to teď ten učitel, který dokáže srovnat kohokoli, pěkně spočítá za všechno, co mu udělala špatného. V tiché hrůze sledoval okamžik, kdy tu neúnavně putující zadnici sevřela nohama a přitištěná s ní vykonala několik posledních pohybů před výkřikem nebo spíš povzdechem tak hlubokým, jako by v tom okamžiku zemřela. Těla znehybněla, jen na stehně soudružky učitelky pocukával sval.

Aleš hrábl po hodinkách, sevřel je v dlani a… brýle křáply o parkety.

„Bože,“ vyrazila učitelka a pokusila se posadit, „někdo tu je. Dělej, rychle, rychle, vstaň, vstaň!“

„Počkej,“ zabručel muž, „nikdo tu není. Kruci, zapletly se mi kalhoty. Slyšíš? Počkej!“ přepadl přes okraj žíněnkového kopce. „Auuu!“ Dopadl na zem, až to zadunělo.

Vyjekla: „Skřípls mi nohu.“

Aleš se přikrčil a potichu vyběhl ven.

„Kde mám brýle,“ tápala po lavičce, „kde jsou? Podej mi je,“ žadonila hystericky. „Rychle, jen rychle.“

„Tady, spadly na zem.“

„Jestli nás někdo viděl.“

„Ale prosím tě, kdo?“

„Běž, běž už,“ natahovala si punčochy, shrnovala sukni. „Neblázni, všichni jsou na obědě. Kdo by sem teďka lez.“

„Stejně běž raději zadem, aby nás spolu nikdo neviděl.“ Zapnul si poklopec: „Co? Dobrý?“

Kývla. „Už běž. Zase zítra.“ Vyběhla z tělocvičny a utíkala chodbou.

Učitel otevřel dveře vedoucí na škvárové hřiště. Pravou rukou zmáčkl kliku, levou přitom držel dál od těla a mezi dvěma prsty svíral něco, co mu asi nebylo příliš příjemné. Hned za nimi tu věc odhodil do sluncem spálené trávy a přibouchl za sebou dveře.

Na odpoledku přišla soudružka učitelka včas, i když Aleš doufal, že vyučování odpadne. Byla pečlivě oblečená i učesaná, neměla na tváři škrábance, na židli si sedla jako obvykle. Nezdálo se, že by jí rvačka nějak ublížila.

„Dnes si, děti, povíme něco o světovém názoru,“ řekla a cukernatě se usmála. „Jestlipak někdo víte, co ta slova znamenají…?“

Samozřejmě, žádná ruka se nezvedla.

„Zkuste je třeba obrátit,“ pomáhala, „je to jednoduché… jako přesmyčka.“

V hodinách, kde se vysvětlovala podobná slova, bylo nejlepší mlčet a chápavě přikyvovat, tomu se naučil už dávno.

„No přece názor na svět. Každý z nás si tak, jak dospívá a stárne, vytváří názor na svět. A dnes si o něm budeme tedy povídat… Názory mohou být moderní a pokrokové, anebo staré – zpátečnické. Znáte nějaký starý názor na svět? Ne…?“ povzbudivě se usmívala. „Tak já vám trochu pomohu. Hovoří se v něm o osobě, která prý měla stvořit svět…“

Několik dětí společně zahučelo: „Bůůůh.“

„Ano, a takový názor na svět se nazývá náboženství. Jestlipak někdo z vás chodí s tatínkem a maminkou do kostela?“

Primitivní chyták, napadlo Aleše.

„Nikdo?“ rozhlížela se.

Naklonil se ke Karlovi: „Slyšel jsem ji, jak říká ‚bože‘, když nevěděla, že ji poslouchám.“

Učitelka se rozplývala: „Správně, děti. Takový světový názor mají už jen někteří staří lidé, kteří neměli možnost vzdělání jako vy. Nikdo jim správně nevysvětlil, jak všechno doopravdy vlastně je, a tak se modlí k bohu, který neexistuje, volají na něj a prosí o pomoc. Naše moderní věda už ale dokázala objasnit… Co chceš, Karle?“

Měl zdviženou ruku a mával s ní ve vzduchu.

„Soudružko učitelko, vy se někdy modlíte?“

Zděsila se: „Jak jsi na to přišel, prosím tě?“

„Prý jste říkala ‚bože‘.“

„Karle!“

„Hillig vás slyšel.“

Otočila se: „Co sis to vymyslel?“

Mlčky vstal, židle v tichu nepříjemně zaskřípěla.

„Slyšíš?“

Pusa se mu nechtěla otevřít, měl ji celou slepenou a hlas z ní zazněl přiškrceně a chraplavě: „Já…,“ řekl, „já jsem…“

„Kdy jsem měla něco takového říct?“

„No,“ zarazil se, napadla jej stará zkušenost – to, co se neřekne nahlas, to vlastně není – díval se jí zpříma do očí: „Já jsem Karlovi povídal, že ‚bože‘ někdy říká má babička…“

Karel vyskočil: „Lže, on lže, o vás mluvil!“

„To není pravda,“ ohradil se Aleš. Všechnu sílu použil k tomu, aby se mu ve tváři nepohnul ani sval, aby nesklopil oči, aby ani nezamrkal…

Učitelka zaváhala. Pokud některý z těch dvou lhal, pak podle jejího úsudku zaručeně Karel, ne ten věčně roztřesený a bojácný Aleš.

Rozhodla se celou věc dál nerozmazávat: „Sedněte si.“

„Já jsem ho opravdu slyšel,“ přesvědčoval ji Karel.

„Sedni si a mlč.“

Aleš ji stále hypnotizoval svým nevinným a bezbranným pohledem.

„A ty taky,“ poručila.

Dokázal to.

Padl na židli a teprve teď mu vyhrkly slzy. Vytáhl kapesník, rozložil ho před tváří, aby je zakryl, a hlasitě se vysmrkal.

„A teď si povíme něco o našem pokrokovém světovém názoru, děti…,“ pokračovala učitelka s jistotou mnohaleté praxe a hlas se jí ani kapku nezachvěl.

Odpolední vyučování se zdálo být nekonečné a zvonek přinesl osvobození až téměř na poslední chvíli. Dlouze zaječel do horkého odpoledne plného prachu a učitelku probral z nesrozumitelného monologu. Uprostřed věty zaklapla sešit a potom je jen ode dveří pobízela, aby si pospíšili a už konečně byli venku ze třídy.

Teď již ale nebylo kam spěchat, a tak se líně ploužili po schodech. Chvíli postáli před školní budovou, a pak se od skupinky začaly odlamovat dvojice a trojice mající stejnou cestu domů. Aleš s Karlem a Jirkou se táhli po pěšince vedoucí kolem jídelny až k tělocvičně a za ní na škvárové hřiště obehnané prorezlým plotem. Dírou, jež v něm byla, měli nejkratší cestu domů. Bydleli nedaleko od sebe, až na druhém konci Hodné, Jirka u kostela a Aleš s Karlem ve vilkách projektovaných podle jednotného vzoru padesátých let.

Karel nakopl oblázek: „Tak co budem dělat?“

„Dyť už je skoro večer,“ podivil se bezelstně Aleš. „Co chceš dělat?“

„Kecy, je dlouho vidět. Ale babička tě už nepustí, viď, mazánku.“

„Ale pustí, klidně, když budu chtít, tak pustí.“

„To chci vidět.“

„Uvidíš.“

„Mohli bysme si hrát třeba na ulici,“ nadhodil Jirka. „Jít někam dál už vážně nemá cenu.“

Aleš se chytl návrhu: „No to by šlo.“

„No to by šlo,“ opičil se po něm Karel. „Dál by si stejně nemoh.“

„Nech už toho…,“ bránil se.

„Počkejte –,“ okřikl je Jirka.

Z plácku před tělocvičnou cosi zběsile signalizoval rozpřaženýma rukama Ličarťák.

„Něco tam asi má.“

Nadít se od něj dalo čehokoli. Do čtvrté třídy chodil letos podruhé a učitelka jej odsunula až do poslední lavice jako nutné zlo, které je třeba přetrpět. I na tak zastrčeném místě ještě budil pozornost, a tak často odcházel za dveře a na chodbě trávil nejednu vyučovací hodinu. Přesto navštěvoval školu pravidelně. Zřejmě jej k tomu vedly důvody, které před ostatními ukrýval otřískaný dům, v jehož prvním patře, nad obchodem se železářským zbožím, cikánská rodina Ličartovských žila. Jeho „pohnutý život“ byl bohatý na zkušenosti, jež nešlo opomíjet. Pokud tedy stál před tělocvičnou a zběsile gestikuloval, měl k tomu jistě závažný důvod.

„Pojďte sem! Pojďte se na něco podívat!“ křičel a zběsile poskakoval.

„Tak na co čekáme?“ zavelel Karel.

Přiběhli a udělali kroužek kolem předmětu, jenž se povaloval v trávě.

„Heleďte,“ ukazoval na zem vítězně Ličarťák.

Jirka si chytil nos do hrsti a Karel se pisklavě rozesmál: „Kde se tu vzala šprcka? To snad neni možný.“

Pošlapaný balonek z nažloutlé gumy zplihle ležel na zemi. Byl jemný a pomačkaný, uvnitř slepený něčím záhadným připomínajícím snad lepidlo z mouky.

„A co má bejt?“ řekl Aleš, jemuž na tom nic zvláštního nepřipadalo.

„Dyť ty nevíš, co to je!“ vyprskl Ličarťák.

„Co bych nevěděl, vím.“

„Tak co teda?“

„Nebuď zvědavej.“

Mávl nad ním rukou: „Zajímalo by mě, kdo to byl? Kdo to tu dělal?“

Zmátl Aleše, který se už také chápavě usmíval a pokyvoval hlavou, aby se nelišil. Horečně přitom uvažoval: Co – kdo to byl? A – co tu měl dělat? Netušil, jak blízko se ocitl slávě, a jak málo by stačilo, aby připravil té zlé učitelce nepříjemnosti a sobě důležitost a úctu.

Připadal si méněcenný. Všichni toho věděli o té záležitosti tolik a on kromě několika zakázaných „slov“ téměř nic…

Myslel tedy alespoň na ně; seděl u kuchyňského stolu a na odřezku kůže před sebou se snažil dokázat, co při hodině pracovního vyučování nezvládl. Špičatým nožíkem zvaným rybička se pokoušel do hladkého a tvrdého povrchu vyrýt ozdobný reliéf, který si předem nakreslil tužkou. Vpíchl hrot do vyznačené rysky a zvolna jím po ní táhl. Zprvu byl tak hluboko, že se vryp uspokojivě rozevíral a vše nasvědčovalo tomu, že se dílo podaří. Povystrčil špičku jazyka z pusy a zvolna se začal zabývat i estetickým efektem své práce. V tom okamžiku hrot nože sjel po kůži a vytvořil na ní ošklivou šmouhu. Rychle po ní přejel nasliněným prstem – nezmizela. Vztekle odhodil zavírák, až deska stolu zaduněla.

Z chodby se ozval babiččin hlas: „Co se to stalo?“

„Nic,“ křikl. „Pořád se o všechno stará,“ zabručel tiše pro sebe.

„Alešku?“

„Neříkej mi pořád Alešku, už jsem velkej!“

„Tak co se stalo?“

„Nic se nestalo,“ zaječel. Vztek z něj vytryskl přímo hmatatelně.

Zauvažoval, jak dál, a usoudil, že jeho nůž nebude nejlepším nástrojem pro takovou práci. Rozhlédl se náměsíčně kolem, jako by doufal, že se vhodnější povaluje někde na dosah. Přelétl pohledem řadu řeznických nožů, které se ovšem, už pro svou velikost, vymykaly jeho představám, zavrhl nůž na krájení chleba s kulatou špičkou a zastavil se u zrcadla zavěšeného nad umyvadlem, na jehož dolním okraji byla připevněna polička s toaletními potřebami. Mezi kartáčky na zuby, pastou a hřebeny zahlédl to pravé – dědečkovu břitvu.

Opatrně ji vyndal a rozevřel. Přejel bříškem prstu po přízračném ostří a cítil, že by stačilo jen přitlačit, aby mu do něj zajela. S uspokojením vydechl. Břit vybroušený do stříbřitého lesku se nemohl smeknout v žádném případě.

Znovu se sklonil nad čtvercem kůže, ukazovák položil na tupou stranu nástroje a přitlačil. Břitva se zařízla hluboko a lehounce projela několik centimetrů vytčené trasy. Naklonil ostří a opatrně vypreparoval milimetrovou štěpinku kůže. Poté s uspokojením zkontroloval výsledek.

„Aleši,“ babička nakoukla do kuchyně. „Co to bylo za ránu?“

„Ále…,“ zavrčel.

„Něco ti upadlo?“

„Nůž,“ řekl, „nůž mi vypadl z ruky.“

Šla k němu: „Co, prosím tě, děláš? A ještě ke všemu s nožem…“

„Něco do školy.“

Spatřila břitvu a hlas jí vystoupal o oktávu výš: „Aleši!“ hlásky se jí zadrhávaly v hrdle. „Hned ji dej pryč!“

„A proč?“

„Něco si uděláš. Polož tu břitvu!“

„Ale ono není nic jinýho tak ostrý,“ odmlouval a připravoval se k dalšímu řezu.

Stála mu těsně za zády: „Dej ji sem,“ vykřikla a pokusila se jej chytit za ruku.

V tu chvíli se to stalo.

Aleš ucítil v krku podivnou pachuť, zdálo se mu, že vnitřnosti v jeho těle nabyly na velikosti, tlačily se mu zpod hrudníku ven, stoupaly vzhůru hrdlem. V mozku mu pulzovala omračující horkost, která jej nutila křičet: „Pusť mě, dej ty ruce pryč!“ stále dokola. „Pusť mě…“

Vzdáleně vnímal babiččin přiškrcený hlas volající jeho jméno.

Vykroutil se jí z rukou. Viděl dlaň, jež se po něm znovu natahuje. Škubl sebou. Ohnal se po ní. Ostří břitvy projelo palcem. Babiččina ruka se široce roztaženými prsty, jež ji činily větší, než byla ve skutečnosti, zůstala nehybně zavěšena ve vzduchu.

Palec praskl jako přezrálá třešeň, rozštěpil se a z hlubokého řezu se vyvalil proud krve.

„Alešku, cos mi… co se mi to,“ pojednou byla bílá jako stěna a z rozhodnosti zbyla jen koktavě pronášená slova.

Vylétl od stolu. Měl dojem, že se udusí. Všechno v něm vibrovalo a v mozku mu jásavě odeznívala myšlenka: Vidíš, to máš za to, to máš za všechno… Zoufale se ji pokoušel umlčet.

Babička hleděla vytřeštěně na ránu, na krev, která již pokapala celý stůl a v těžkých a velkých kapkách dopadala na zem. Nevěděla si rady. Svět se s ní otočil a ona měla dojem, že v příštích několika vteřinách omdlí.

„Babi,“ vykřikl Aleš, „honem k umyvadlu.“ Vlekl ji celou svou silou a ona se chabě a toporně poddávala rukám, jež ji zběsile postrkovaly. Otočil kohoutkem a ruku jí strčil pod ledový proud vody. Rozředěná krev už nevyhlížela tak příšerně. Voda ji z rány neustále odplavovala a odhalovala hluboký hladký řez, vedoucí až k bílé kosti. „Nějaký zásyp,“ křičel Aleš, „musíme dát na ránu penicilinový zásyp… a obvaz… kde je obvaz?“

Široce rozkročená se přidržovala umyvadla druhou rukou a upřeně sledovala své zranění. „V kredenci,“ řekla, „někde nahoře… v košíčku.“

Aleš otevřel zprudka dvířka, až sklo zadrnčelo. Ven se vysypalo několik lahviček zpola vypotřebovaných léků a dva balíčky gázy napěchované v papírovém obalu: „Už… už to bude.“ Byl v té chvíli velice rázný. Přesně věděl, co je třeba udělat, zatímco babička, celá sinalá, stála nad umyvadlem a nedokázala odvrátit zrak od růžové vody kroužící zběsile kolem výlevky.

„Babi, ruku,“ přitáhl si ji a zasypal nažloutlým práškem, který v okamžiku začal mokvat krví. „A teď obvaz,“ několik záhybů položil opatrně na prst, „musíme to pořádně utáhnout,“ řekl a ještě několikrát totéž opakoval, přidávaje další a další závity gázy. Rudá skvrna se s každým novým zmenšovala, až byla nakonec velká jako špendlíková hlavička. Udělal ještě dva tři a potom zmizela docela.

Jako zázrakem našla sebe samu i babička: „Uvaž mi kličku kolem ruky, ať nespadne.“

Roztrhl konec obvazu na dva, tak ho to učili ve škole, a ovázal babiččino zápěstí. Nakonec udělal smyčku. „Sedni si,“ řekl a přistrčil židli k umyvadlu.

Posadila se a ruku si opatrně položila do klína: „Co jsi, prosím tě, dělal?“

Pokrčil rameny.

„Jak se to mohlo stát?“

S úlevou si uvědomil, že si nepamatuje, anebo možná ani nechce pamatovat, jak ke zranění došlo.

„No,“ řekl, „ty ses ke mně natahovala, chtěla jsi mi vzít břitvu, a já se zrovna otáčel, abych ti ji podal… Víš?“ dokončil nejistě.

„S něčím takovým si hrát přece nemůžeš!?“

Mlčky přikyvoval. Nechápal, ať uvažoval sebeusilovněji, stále nechápal, kde se v něm vzala vůle k něčemu takovému. Vše přišlo najednou a bez dlouhého rozhodování, jednal, jak by ho nikdy, kdyby o tom chvilku uvažoval, jednat ani nenapadlo.

„Mámě a tátovi nic neřekneme,“ rozhodla babička, „viď?“

„Tak jo,“ souhlasil vděčně. Poprvé si uvědomil, že jeho dvojník ukrytý uvnitř může být tak nebezpečný. Zatím ho dokázal ovládnout, uměl rozlišit, kdy mu může popustit, věděl, jak se má chovat doma, jak ve škole, a ovládal se. Nyní se ale objevilo něco nového, cosi, co beze zbytku zvládnout nedokázal. Sedělo to v něm jako malá žhavá kulička, která mu v rozhodujícím okamžiku zabránila zvážit, zda jedná rozumně…

Než přišli rodiče z práce, dodělala babička Alešem navržený výtvor sama. „Štěstí že jsem se řízla do levé ruky,“ opakovala přitom uklidněně.

Chvíli po tom, co odložila dokončené dílo, přijel děda i rodiče autobusem od Prahy.

„Co se ti stalo s rukou?“ vyptávala se máma, sotva vešla do dveří.

„To nic,“ mávla rukou, „sahala jsem do šuplíku pro nůž a on měl opačně ostří.“

Táta zavrtěl nechápavě hlavou.

„Alešek mi ji zavázal,“ pokračovala.

Máma položila na stůl nákupní tašku a přitom si všimla odřezku kůže: „Copak tu máte?“

„To je Aleškovo,“ mrkla na něj babička, „do školy.“

Máma se zahleděla na jejich společnou práci: „Ale…“

„No to snad ne,“ řekl otec.

Babička jim nahlížela přes ramena: „Co je s tím?“

„Jen se podívej,“ přidržela jí máma práci před očima.

Bloudila po ní pohledem: „No… Co je? Já nic nevidím…“

Otec ukázal na reliéf: „A co si myslíte, že je tohle?“

„No…,“ začala babička nejistě.

„Aleši!“ vykřikl otec. „Pojď sem!“

Máma jej chytila za ruku: „Počkej. Vždyť z toho ještě nemá rozum.“

„Jen aby si učitelka nemyslela něco jiného,“ řekl.

„Pojď sem, Alešku,“ zavolala ho. „Schovej si to pěkně do tašky, abys náhodou nezapomněl.“

Vzal ruční práci mámě z rukou a odběhl do chodby, kde měl na věšáku školní brašnu. Zavřel dveře a pátravě se na kůži zahleděl, zkoumaje, co způsobilo takový rozruch. Ze spleti čar vystupoval nejvíce jediný obrazec – na špičku postavený kosočtverec a hluboká čárka, jež téměř spojovala dva jeho vzdálenější vrcholy. Jako jediná byla dokonale a hluboko vykrojena dědečkovou břitvou.

Tři, čtyři, z hospody

Setmělo se, a přestože děti stály v kruhu jedno vedle druhého, pojednou na sebe téměř neviděly. Nevadilo jim to ale ani trochu, spíše naopak, připadalo jim to příjemně tajemné. Tma padla příšerně rychle, snad jako někde na rovníku, kde prý večer vlastně ani neznají, kde jednu chvíli na nebi svítí slunce a najednou blik – a je tma. Přišla náhle a všechny byly tak zabrané do hry, že si jí vlastně ani nevšimly.

„Mámo, my máme hlad,“ vřískaly a křepčily před o půl hlavy větší blondýnou.

Úmyslně je napínala. Se založenýma rukama se pohupovala na chodidlech a svým postojem dávala najevo, že je nejenom starší, ale i jinak „významnější“.

„Hanko, dělej!“ pobízel dívku Karel. „Rychle!“

Měla pisklavý hlásek, v němž v posledním tónu přeskakovala ultrazvuková píšťala. Vykřikla. „Tak se běžte do komory nažrat!“ Pohodila hlavou a ofina jí odlétla z čela.

Všichni se rozběhli k pootevřeným černým vratům, za nimiž byla v té chvíli doopravdy už jen noc. Nahlédli za ně a pouliční lampa se zaleskla na chromovaném blatníku kola, který vypadal jako část rytířského brnění. Rozkoukávali se, ale jen tak, aby jim pohozený komínek od kamen připomněl nepřirozeně ohnutou nohu a smeták otočený chlupy nahoru černou čupřinu bez obličeje.

Přitisknuti k sobě se jako améba posunovali kousek po kousku vpřed, připraveni okamžitě couvnout. V chumlu to pojednou zavřelo, jedny z rukou se opřely do zad před nimi a andělský hlásek rozvztekaného kleštěnce ve fistuli zavřískl. „Běž, Aleši, neboj se!“ Děti se smíchy rozječely.

První, postrčený druhým, vpadl dovnitř. Rozpřáhl ruce, aby se něčeho zachytil, ale nahmátl jen vzduch. Udělal setrvačně jeden dlouhý krok, a za ním ještě druhý – kratší – a třetí – ještě kratší, teprve potom se mu podařilo zastavit. Věděl, co všechno tady je. Kolo opřené o stěnu patřilo jemu a trubku shodil včera ze stěny, když je vytahoval ven. Prskla o zem a vyvalila se z ní závěj sazí. Kdyby teď sáhl vpravo nahoru, napadlo ho, nahmátl by tátovu polici s krabicemi olejových barev. Bál se ale dokázat si takovým jednoduchým způsobem, že je vlastně doma a že se mu nic stát nemůže. Co kdyby se dotkl něčeho neznámého?

Karel jej popoháněl z bezpečí pootevřených vrat: „Tak běž, posero.“

„P-proč nejdeš první ty?“ vykoktal Aleš přes rameno.

„Protože já se nebojím.“

„A já snad jo?“

„Bojíš, bojíš se. Sráči!“

Zaťal zuby, udělal krok a ze světlejšího kužele, rozprostírajícího se na betonové podlaze, dokročil na místo, které pohltila nicota. Tělo mu od pasu končilo a níž už byla jen čerň, v níž si mohl představit cokoli. Zůstal stát a čekal… Přestože hrál tuhle hru nesčetněkrát, překvapilo jej to stejně jako poprvé.

„Uáááá!“

Trhl sebou, řev jím prolétl od hlavy až k patám, nohy mu zkameněly a přisály se k podlaze. Dveře za jeho zády zapadly a odstřihly poslední nitky světla.

„Uááááááááááá!!!“

Znělo to ještě příšerněji než před okamžikem. Opakovaný ozvěnou a zesílený uzavřeným prostorem zněl dunivý hlas nepřirozeně a strašidelně.

„Mámo,“ překřikovaly se děti, „mámo, v komoře někdo je.“

Aleš vnímal jejich vzdálený smích, Karlův hlas znějící nade všemi, přeskakující v záchvatu nezvladatelného řehotu. Konečně se odlepil z místa a vrhl se k zavřeným dveřím, zatápal po nich… ne a ne najít kliku. „Pusťte mě-ééé!“ rozječel se i on, nehty vtiskl do drsného třískovitého dřeva. Zoufale na ně zabušil.

Dveře se nepatrně pootevřely a za ně nakoukla Hanka: „To tu jen vyvádí Alešek,“ řekla posměšně a vyprskla smíchy. „Pusťte mě ven!“

„Nepodělal ses,“ syčel Karel, „nepotřebuješ přebalit?“ Hanka vešla dovnitř a odříkávala dál text hry: „Je tady někdo?“

„Uáá!“

Mžourala do tmy: „Kdo jsi?“

„Krvavý koleno,“ ozval se skřípavý hlas posazený úmyslně hluboko do hrudi.

Nahrnuly se kolem dveří a ona popošla kupředu: „Co tam děláš?“

Hlas zachrčel: „Jím.“

„A co jíš?“

„Lidský maso.“

„Co piješ?“

„Lidskou krev.“

„Na čem spíš?“

„Na lidskejch kostech.“

„Čím se přikrýváš?“

„Lidskou kůží.“

„Co máš v pravé kapse?“

„Lidský oko.“

„Co máš v levé kapse?“

„Pojď se podívat,“ řekl hlas, „já ti to ukážu.“

Děti křičely vzrušením.

Hanka vešla do tmy, ponořila se do ní, tápavě obcházela hromadu uhlí složenou na prostředku betonové podlahy. V okamžiku, kdy si byla už téměř jista, že ji má za sebou, šlápla na kulatý uhlík. Ujel jí po něm podpatek, zavrávorala a chytla se kotouče vázacího drátu. V úleku prudce nabrala dech a v nose jí zasvědil pach myšiny. Zatuchlý vzduch ji dusil, byl cítit rozcupovaným novinovým papírem a zvířecími kožíšky. Hnusil se jí, nevěděla proč, ale pokaždé, když ho ucítila, zvedl se jí žaludek. Několikrát polkla, aby přehlušila pachuť, a začala dýchat ústy. Rozkoukávala se; v rohu garáže za ponkem spatřila temný stín. Došla až k němu a tiše oslovila „Krvavé koleno“. Jednotlivá slova jejich hovoru splývala do nesrozumitelného šumu. Ať se děti namáhaly sebevíc, nezachytily ani slovo. Musely čekat, až Hanka opět vyjde ven a osloví je jako starostlivá máma.

„Pojďte dál,“ hlas jí zesládl, „pojďte, pojďte, dětičky, máme tu spousty jídla, najíte se – čokolády, zmrzliny, bonbonů, co budete chtít, to vám dám.“

Postoprvé se chovaly, jako by je svými sliby obloudila, a vcházely jedno po druhém. Mezi sebou přitom bojovaly o nejlepší pozici k úniku.

„Tumáte, jen jezte,“ vybízela je a prázdnou dlaní jim podávala to, co naslibovala.

Natahovaly ruce, cpaly se a mezi sousty odříkávaly: „První hodina odbila a lampa ještě svítila… druhá hodina odbila a lampa ještě svítila…“

Hanka si hrála mnohem raději s mladšími dětmi. Se spolužačkami moc nevycházela a stejně staří nebo i starší kluci byli děsně pitomí. Ve škole ji stálo velké úsilí poslouchat řeči kamarádek, s vážnou tváří přikyvovat a přitom nezařvat „už proboha mlčte, mě to vůbec ale vůbec nezajímá“. Cítila vždy mravenčení v zádech a monotónně znějící hlásky ji uspávaly jako píšťala kobru.

Tihle tady byli alespoň trochu jiní, zajímalo je jen to, že je tu s nimi a chce si hrát, a neměli potřebu ji krmit příběhy o tom, co bylo, co bude a co by měla dělat…

„… třetí hodina odbila a lampa ještě svítila… čtvrtá hodina…“

Věděla, na kterou hodinu čekají. Jen ona a „zlé“ Krvavé koleno. Ještě bylo dost času, zbývalo pár hodin, ale oni nic netušili, tu příští mohli považovat za pravou, a tak nedočkavě přešlapovali napjatí a uchvácení „nebezpečnou“ hrou.

Karel byl, tak jako obvykle, když mu to nevyšlo, celý otrávený z toho, že není Krvavé koleno. Pokaždé se na to jen třásl a ochotně se pro tu příležitost i porval. Potom si mohli dát kluci s klidem pohov, honíval se jako šílený za holkou, kterou si předem vybral. Pravidelně se vrhával za svou favoritkou, a protože dnes Zuzana nepřišla, stala se jí Zdena. Pokaždé vystartoval a hnal se rovnou za ní. A ona, přesvědčená o nevyhnutelnosti blížícího se konce, kličkovala jen chvilku. Po několika krocích se přikrčila a padla na bobek. Ruce si tiskla na prsa, snad kvůli svým minulým zkušenostem, a bradu tlačila k hrudní kosti. Bylo jen otázkou okamžiku zajet jí do podpaždí, dloubnout, až vyjekla, a potom ji sevřít kolem prsou a tlačit krok za krokem do koutku, zapasovat do něj, aby neměla tu nejmenší šanci uniknout, a potom mačkat a trhat… Dlouhým tréninkem se Karel vypracoval k dokonalosti. O co kratší byl moment štvanice, o to déle trvalo muchlování kořisti. Hanku dost překvapilo, že tak malý kluk může mít podobné zájmy. V necelých deseti letech jí to připadalo dost brzo, alespoň podle knížek, které jí máma, jakoby náhodou, zapomínala v pokojíku, aby s ní o „té věci“ nemusela příliš hovořit. Připadalo jí, že se „těch míst“ dotýká podivně zkušeně, jako by snad přesně věděl, kde co je. A nebyla to jediná neobvyklost, kterou na bráchovi zpozorovala…

Nedávno si všimla, že kluci z ulice kamsi mizí. Nebývali už před domy tak často, nakonec zjistila, že si chodí hrát za vesnici do opuštěného lomu. Po letech zarostl trávou a křovím. Stačilo překročit okraj a člověk se ocitl v pralese, seběhl příkrou stráň a byl u tří rybníčků s rákosím a plovoucími lahvemi z divoké skládky, do nichž se tak skvěle strefovalo kameny. Kotlina se stále zmenšovala zavážena dalšími a dalšími odpadky, ale pro jejich hry byla tím nejlepším a současně i jediným místem v širokém okolí. Stahovali se do ní jako do země zaslíbené. A ona se před časem náhodně k jedné z jejich výprav nachomýtla. Společně se Zdenou, Janou a Zuzanou se dostala až do tajné klučicí skrýše, do tunelů vysekaných v hustém křoví, které listoví utěsnilo tak, že by na ně nekápla kapička ani za kdovíjakého deště.

Jana se Zdenkou a Zuzanou tvořily nerozlučnou trojici. Tam, kam by jedna z nich za žádných okolností nešla, dorazila bez problémů s ostatními. A doplňovaly se přitom i fyzicky. Zatímco Zuzana byla blonďatá, dlouhovlasá a štíhlá, Jana o hlavu menší, baculatá a s krátce střiženými kaštanovými vlasy, tak Zdena tvořila přechod mezi nimi. Nebyla ani tlustá a ani štíhlá, ani vysoká, ani malá, ani blonďatá, ani tmavá, ani hezká, ani ošklivá. Přesně ten typ, kterým kluci vezmou zavděk, když nepřijde ta hezčí. Jana pak byla jen doplňkem, který se obvykle vyskytuje u podobných part a u něhož se teprve časem stává stále zřejmější, že je tam především proto, aby léčil případné komplexy všech ostatních.

Karel je odvedl k jednomu z bunkrů, vešel s Alešem a Jirkou dovnitř a pak na ně zavolal. „Chvilku počkejte, holky, máme pro vás překvapení, ale napřed to musíme trochu připravit. Budete čumět.“ Zůstaly venku a ty tři se okamžitě rozjely jako kolovrátky, cože to kluci mají, oč asi jde, a každá měla alespoň dvacet těch nejšílenějších nápadů. „Jano, Zdenko, holky, pojďte,“ přerušil Karel jejich fantazírování, „už můžete,“ v hlase mu zazněl jakýsi falešný podtón. Hanka se podezřívavě kousla do rtu: „A nevymýšlíte si?“

„Né, jen pojďte sem, my vám něco ukážeme, vážně,“ umlouval je s podivnou naléhavostí. „Ukážeme vám, co jste ještě neviděly,“ a tišeji, snad aby měly dojem, že to nemají slyšet, řekl: „Že jo, Aleši, že jim ho taky ukážeš?“ Zamrazilo ji, to, o čem hovořili, jí připadlo děsivě jednoznačné. Zaváhala, jestli se má vůbec téhle hry účastnit, a váhala až do chvíle, kdy Zdenka vyhrkla: „Co, co máte?“ Tohle ji ale rozesmálo, vyprskla smíchy, připomnělo jí to tu nejšílenější komedii. A Karel jako v pohádce o jezinkách, jen kapku otočené, vykřikoval: „Jen pojď, pojď a uvidíš.“ Zdenka vešla první, i v pološeru bylo patrné, že zrudla a nejraději by si asi ukousla jazyk, protože i ona začínala tušit. Stály vedle sebe a čekaly, co přijde. A Karel před ně předstoupil jako principál té nejlepší herecké společnosti a spustil. „My vám ukážeme naše pindíky, abyste mohly rozhodnout, kdo z nás ho má největšího.“ Sebevědomě se před nimi producíroval jist si sám sebou a Jirka, o poznání nuceněji, jej napodoboval. Jen Aleš tam byl evidentně proti své vůli. Krčil se v koutě a ruce pevně přitisknuté do klína dost jasně naznačovaly, že on by jim nic ukazovat nemusel. „Čumte,“ Karel spustil tepláky i s trenýrkami ke kolenům. „Jen se podívejte, jakýho ho mám,“ natočil se z boku, aby viděly úplně všechno, a když si byl jist, že zcela zaujal, oblékl se. „Tak co?“ Věřil v pochvalu, ale dočkal se jen dlouhého mlčení, které nemělo s němým obdivem nic společného. Zcela přehlédl fakt, že nemají s čím srovnávat, ač z jeho pohledu byly rozměry nástroje zcela impozantní, z jejich se pak mohl jevit jako pouhý tuctový vzorek. Naštval se. „Jestli si myslíte, že ho má Jirka většího, tak se pletete, jen se podívejte.“ Chytil ho za rameno a smýkl jím před sebe na místo, na němž se dosud směl předvádět pouze on. „Ukaž!“ zavelel příkře. Tomuhle hlasu nedokázal vyzvaný odolat, vždyť promluvil vůdce. Srazila se v něm sice pochybnost o vlastní výjimečnosti s touhou vyhovět, ale poslušnost nakonec zvítězila. Trhl kalhotami na krátký okamžik dolů a vzápětí je opět vrátil na své místo, až guma zadrnčela. Jeho ukázka neměla s předchozí společného vůbec nic; přesto byla uznána. Jirka byl totiž Karlův nejlepší kamarád a nadšený obdivovatel. Nepochopitelné pro Hanku bylo, jak se mezi nimi ocitl ten třetí, který k nim ani trošku nepatřil. Možná že u nich jako nejslabší hledal ochranu, ale v tom případě by sám sebe ochránil lépe, protože by se většině nepříznivých situací zcela jistě vyhnul. Navíc nastal okamžik, kdy ke Karlovu absolutnímu vítězství chyběla poslední, docela titěrná ukázka. „Ukaž, co máš v levý kapse, Aleši, pochlub se, co tam schováváš?“ postupoval k němu krok za krokem, „nedělej drahoty, holky se jen kouknou.“ Aleš popotáhl a i v tom primitivním táhlém zvuku zaznělo vlnění přicházející z roztřesených vnitřností. Splynul s koutem natolik, že vzbuzoval dojem, že větvičky a lístky netrčí z křoví, ale přímo z jeho těla. V levém oku mu zacukalo. Hanka necítila potřebu vidět jakékoli další „to“, nevěděla, jak tu věc nazvat. Jestliže zpočátku byla možná i trochu zvědavá, pak to, co mělo následovat, ji spíše přivádělo do rozpaků. „Tak ho nechte, když nechce.“

„Jak ale potom určíme, kdo vyhrál?“ odporovala zodpovědně Zdenka. „To přece nejde.“

A trapič Karel přitakal: „To vážně nejde,“ změnil taktiku a příkaz nahradil domluvou. „Nebuď srab, dyť je to jen legrace. Dělej, mazánku…“ Aleš, rozpouštějící se v slzách, opustil skulinu a šouravě vyrazil vpřed. „Tady se postav,“ naznačoval místo napřažený ukazovák. Přestože byl Aleš ostříhaný nakrátko, skláněl hlavu tak, že mu nebylo vidět do tváře. „Tak dělej!“ Sáhl do kalhot a vytáhl z nich jakousi povadlou tkaničku, kterou přidržel mezi dvěma prsty. Když už byl k tomu činu donucen, nikam nespěchal. Jako by obnažení znamenalo totální konec, po kterém už může následovat jen smrt. „A stáhnout,“ zavelel Karel. Aleš zatahal za svůj provázek a předvedl fyziologický úkaz, který porota provázela udiveným výdechem. „Stačí,“ povolil trapič blahosklonně a otočil se ke své oběti zády. „Tak, kdo ho má největšího?“

„Sedmá hodina odbila a lampa ještě svítila,“ deklamovaly děti, „osmá hodina odbila a…“

„Uáááááááá!“

Na chvilku ztuhly a přikrčily se jako hejno slepic. Z garáže vylétl přízrak a vtrhl mezi ně. Zaječely, rozprskly se do všech stran.

„Krvavý koleno,“ ječel Karel, „chyť si mě.“

„Krvavý koleno!“

Jirka měl vybraný zcela jiný cíl. Jeho oběť střihla kličku doleva a potom doprava, vypískla, oběhla strom a vrhla se do příkré stráňky. Na prachu jí to uklouzlo, rozpištěla se strachy. Do zad jí už funěl rozběhnutý pronásledovatel. Podřepla a přikrčila se.

„A mám tě,“ chytil Zdenku v podpaždí a přitiskl k sobě. Pokoušela se mu vykroutit, ale tím, jak sebou zmítala, klouzaly mu dlaně stále více na její hrudník.

„Ty čuráku, pusť ji!“ zařval Karel.

Jirka těžce popadal dech: „A proč?“ zaskučel.

„Protože ti to říkám.“

„To je hra.“

„Pusť ji!“

„Mně se nechce.“

Ruka sevřená v pěst jej bouchla přes tvář a odhodila mu hlavu na rameno. „Pusť!“

Odskočil a dlaň přitiskl na zasažené místo. Ústa se mu prohnula a pevně sevřené rty zesvětlaly.

„Chyť si nějakou jinou – třeba Janu,“ sykl Karel.

Děti stály kolem a s otevřenou pusou sledovaly spor.

Jirka se prudce otočil, odrazil se a skočil. Zachytil konec Janina trička a strhl ji na zem. Zalehl ji, lýtkem znehybnil obě její nohy, jednou rukou jí přitiskl tvář do hlíny a druhou začal zpracovávat.

Táhle se rozječela.

„To není žádná hra,“ vykřikla Hanka. „Jste pěkný čuňata! Pusť ji!“

Karel mávl rukou.

„Už budeme muset domů,“ snažila se vyřešit situaci co nejjednodušeji. „Brácho, pojď.“

Sekl po ní pohledem.

„Je aspoň osm.“

Pokrčil rameny, líně přistoupil k Jirkovi a plácl jej do zad: „Už ji pusť.“

Jana vyskočila a rozběhla se dolů ulicí.

„Tak zase zejtra,“ křičel za ní posměšně Karel, „zase vymyslíme něco bezvadnýho…“

II.

Hanka se s vlastním tátou vídala obvykle jednou za měsíc a potom ještě čtrnáct dnů o prázdninách, obvykle na počátku srpna. Všechno, co předcházelo tomu, než odešel, zvolna vyprchalo. Vše se urovnalo do všednosti. Zapomněla a zůstalo v ní jen tušení čehosi nepříjemného, co jí usnadňovalo nesmutnit nad dlouhými přestávkami od setkání k setkání.

S Karlovým tátou vycházela od počátku poměrně dobře. Mámu si bral, když bylo Hance jedenáct, a ještě teď si pamatovala, jak moc se jí líbil, když k nim domů začal chodit – pár týdnů nebo měsíců, už si přesně nevybavovala kolik – potom, co se táta odstěhoval. Ani se mámy nikdy nezeptala, zda byla pravda, co si o nich dvou myslel a o čem se ještě i nyní občas zmiňoval. Trochu se styděla, a potom také nabyla dojmu, že by se stejně pořádné odpovědi nedočkala.

Všechny záporné zážitky provázející tehdy každičký den upadly v zapomnění a uchovala se pouze vzpomínka na jediný večer, který s dlouhým odstupem působil tak neskutečně, že přestávala věřit vlastní paměti. Dnes už nedokázala rozlišit, co ještě pravda je a co už je jen představa, která jí v přesvědčivých podrobnostech uvízla v paměti.

Stejně neskutečné jí vše připadalo nakonec i tenkrát v noci. Probudila se jen proto, aby zjistila, že hlasy, které k ní doléhají, doopravdy nepatří ke snu. Do tmy pokoje zářila osvětlená výplň dveří od kuchyně a za ní jako by šermovali zobáky obrovití ptáci. „Už zase,“ zaúpěla.

„Já tam nebyla, já tam nebyla,“ zněla matčina zoufalá a stále stejná obhajoba celým bytem.

„Ty budeš odmlouvat, ty couro, nestačí, že mi ničíš život, neumíš nic, seš líná. Ty potvoro…,“ slova zanikla v řinčení skla. Dlouhý vodopád skelných úlomků se mísil s nadávkami.

„Nech mě, prosím, já to uklidím…“ Ostré plesknutí umlčelo hlas.

„To si piš, ty děvko, že to všechno uklidíš. Za všechno mi zaplatíš, za všechno…“

Najednou bylo ticho a bylo hlasitější než křik před chvilkou. Jen střepy v něm škrábaly o podlahu jako vzteklé myši. Jana přestala objímat polštář mokrý od slz. Sama nevěděla proč, ale světlo za dveřmi ji přitahovalo. Ledovou a zpocenou rukou zmáčkla kliku.

Matka klečela na podlaze mezi tříští z hrnečků. Z rozlomeného odkapávače pod stolem trčel rozbitý talíř a mezi tou spouští byla krev. Stále ještě vytékala z matčina nosu a dělala na porcelánu puntíky, které se ihned měnily v rozplizlou skvrnu putující na podlahu… kap… kap…

„Mami, maminko, co se ti stalo?“

Mlčeli.

Táta stál zády k ní a záchvat vzteku mu dosud poškubával rameny. Pohled jí klouzal z jednoho na druhého, čekala, kdo první promluví.

Otočil se: „Maminka upadla. Nedávala si pozor a upadla,“ odpověděl a něco, co mělo být úsměvem, mu pokřivilo tvář.

Věděla, že lže.

„Proč jsi maminku uhodil?“

Otázka zazněla nepatřičně v okamžiku, kdy usilovně modeloval úsměv a koutky úst táhl vzhůru ke štěrbinám skelných očí.

„Já jsem nic neudělal… Já ne,“ zdůraznil a pohledem kose zavadil o stále klečící matku, která sbírala poslední střepy a na obličeji přidržovala cár z utrženého rukávu.

Hanka zalitovala otázky, pojednou pochopila, že to, co viděla, nebyla jen obvyklá hádka. Otcovy oči byly tak světlé a průhledné, že jimi mohla nahlédnout do nitra jeho lebky. Takhle se ještě nikdy nerozzuřil, pomyslela si a padl na ni ledový stín úzkosti. Stál nad Hankou a ona cítila z jeho svetru podivně zatuchlý pach, jenž pro ni splýval s pocitem nekonečného odporu. Před očima jí znovu ožila šedá bříška myších miminek plovoucích v zavařovací lahvi. Neodbytně se jí drala do vědomí růžovými tlapkami a pootevřenými čumáčky se dvěma vyčnívajícími zuby… V neděli našel táta jejich hnízdo ve sklepě ve štosu starých novin a celé je shrnul do velké lahve od okurek. Před Hankou do ní z vodovodu napustil vodu. Utekla před těmi škrábajícími drápky a podivně pronikavým pachem, na který se nedalo zapomenout.

Dostala strach.

V tom okamžiku matka zvedla hlavu. Jedno oko měla zalité opuchlinou, krev rozmazaná na obličeji se začala srážet. Vycítila mužův pohled a jejich oči se na okamžik setkaly. Věděla, že ještě není konec, že ještě něco přijde. „Ji nech, jí, prosím tě, neubližuj, ona za nic nemůže.“

Jedním skokem se k ní vrátil. Látka na šatech povolila, když ji klečící popadl jednou rukou za krk a druhou škubl za límec. Šaty se smekly z ramen a visely na prsou v cárech. Popadl ji za vlasy a prudce jimi cukl dozadu. Tloukl ji do obličeje a údery střídající se pravidelně v dopadu hřbetu ruky a dlaně kreslily na tvářích rudé ornamenty.

Strach z Hanky spadl. Skočila mu na záda a křičela: „Ne, ne, pusť ji. Pusť, já tě nenávidím,“ zpod jejích zaťatých nehtů se z kůže protlačilo pár kapek otcovy krve.

Prudce se otočil, zkroutil jí ruku, přitáhl k sobě, odstrčil a povolil sevření, když prudce dopadla na podlahu. „To je ta tvoje výchova. Štveš ji proti mně.“

Přestala vnímat jeho hlas a necítila ani bolest. Chtěla se postavit na nohy, utéct pryč, ale každý pokus jí znemožnila nová rána. Přestala uhýbat, jen přitiskla dlaně na obličej. Na ničem nezáleželo… Třeskly dveře a ohlušující rachot padající skleněné tabule byl tím posledním, co si pamatovala…

Vlasy ji lechtaly na tváři, když ji matka odnášela. „Ššš, miláčku, jsi v pořádku?“

„Maminko, maminečko, utečeme pryč, viď?“

„To víš, že ano, hned zítra, zítra.“ Šeptala a pohupovala jí. Hlas měla zastřený, zněl podivně dutě v setmělé místnosti. „Maminečko, zůstaneš u mě, prosím?“

„To víš, nikomu tě nedám. Jsi moje zlatíčko. Mám jenom tebe…“

Ráno Hanku probudilo cinkání lžiček a každodenní ruch. Pomalu vstala a šla do kuchyně. Snad to byl jen sen, určitě to byl sen, přesvědčovala sama sebe. Tmavé brýle na matčiných očích ji přesvědčily o opaku.

Usmála se na Hanku, pohladila ji po vlasech a podala svačinu v modrém ubrousku: „Co budeš snídat?“

Nechápala, jak se může takhle ptát. Čekala, zda se nezmíní o… jestli jí vysvětlí… Ale co vlastně?

Zrcadlo v koupelně s konečnou platností vyvrátilo Hančiny naděje a potvrdilo, že se jí nezdálo vůbec nic. Byla to pravda. Vše se pojednou propojilo. Křik za dveřmi za nekonečných hádek, matčino mlčení a její tmavé brýle, které zakrývaly obličej s modřinami svědčícími o častých pádech. „Zase jsem upadla, musím si dávat pozor.“ A otcův zatuchlý pach, když se nad ní skláněl. Uvažovala, proč to dělá. Věřila, že ji má přece jen trošku rád… ještě včera doufala, když na ni čekal před školou. „Půjdeme na zmrzlinu, Hani,“ řekl, „chceš? A neříkala ti máma náhodou, kam jde? Doma není.“ – „Já chci čokoládovou,“ řekla. A táta znovu opakoval: „Doopravdy nevíš, kde by mohla být?“

Rychle si opláchla obličej, na kterém se modraly dvě skvrny. Tak, pomyslela si, teď už jsem upadla i já. Zrcadlo zachytilo prchavý úsměv, ale po tvářích jí už tekly slzy. A dost, nebudu na to myslet! Znovu se umyla, vyčistila zuby a zaběhla do pokoje pro tašku do školy. Hluboko pod postelí ležel zastrčený batoh s několika dopisy, nejmilejší panenkou a se vším, co mohla potřebovat.

„Maminko, pusu,“ zavolala do otevřených dveří.

Políbila Hanku na tvář a smutně se usmála. Už ten úsměv znala z dřívějška, jen nevěděla, proč je takový…

„Tak mami, odpoledne, zatím si všechno zabal a hlavně ty červené šaty, co ti tak sluší. Už víš, kam půjdeme?“

Zase ten úsměv: „Něco už vymyslím, teď běž a dávej na sebe pozor.“

Ve škole ji bolela hlava a chtělo se jí spát. Učitelce zalhala, že se uhodila o dveře koupelny, a cítila její rozpaky i stín pochybností. Neměla se vyptávat, pohodila zlostně hlavou. Těch otázek dostávala ale víc i od ostatních, nakonec byla ráda, když skončila poslední hodina. Už chtěla být doma.

Tam se však nic, jak se zdálo, nezměnilo. Matka si ji zavolala k sobě a nad kouřícím hrnečkem kávy oznámila: „Tatínek musel odjet, tak tu teď budeme nějaký čas hospodařit samy dvě.“ S úlevou přikývla, že se všechno vyřešilo tak nějak snadno samo od sebe, a dál se nevyptávala. Táta už nepřišel, alespoň tehdy, když byla doma ona. Po té příhodě se s ním zpočátku viděla jen občas na návštěvě u babičky a otázkám, proč je tomu tak, se pečlivě vyhýbala stejně jako on.

A po několika týdnech, možná měsících, přesně si to nepamatovala, se u nich objevil strýček Pavel. Tenkrát ještě bez Karlíka. Máma o něm ale věděla už tenkrát; zcela určitě, mluvili totiž o něm a v Hance jejich povídání vyvolávalo představu podivné šelmy ze zoologické zahrady a ne malého kluka.

Strýček byl pokaždé pečlivě oblečený i učesaný a navoněný zvláštní kolínskou. Nosil dárky, mámě kytičky, Hance čokoládu, a sedával v křesle u stojací lampy, právě v tom, které patřívalo otci. Připadalo jí zvláštní, že si vybral zrovna je, ona by si na ně nesedla ani za nic. Ale když přišel Pavel a posadil se, nedokázala odolat. Vyskočila mu na klín a rozkročmo na něj usedla. Zpočátku se ji snažil houpat na kolenou, ale když se k němu přitiskla, strnul, posunul se, až seděl rovně jako pravítko, nevěda, zda ji má sundat dolů, anebo dělat jakoby nic. Nakonec zvolil variantu mrtvého brouka a tvářil se, že je součástí nábytku, že její doteky vlastně vůbec nevnímá. Na tváři měl nejistý úsměv a horečně uvažoval o zámince, pomocí které by se zbavil Hančina zájmu, aniž by mámu popudil. Hanka jen klidně seděla, tedy alespoň do chvíle, než objevila něco, co se ukázalo být velice příjemné a co jej tak uvádělo do rozpaků. Měla z toho potměšilou radost a vnímala, jak nad ním svou hrou získává podivnou moc. Vychutnávala strýčkovu příjemnou vůni, jeho blízkost, ale brzy jí nestačila. Při dalších návštěvách se k němu tiskla ještě víc a on jen trpně držel a tvářil se, že se nic neděje. Byla pak stále dotěrnější nacházejíc ve svém snažení zálibu a příjemný pocit se doopravdy stupňoval, byl silnější a silnější. Třela se klínem o něj a přitom cítila, jak mu něco v kalhotech tuhne a tlačí se přes látku na její tělo. Sáhla na tu věc rukou a on sebou prudce trhl. Málem spadla na zem. Tehdy zasáhla i mamka. „Hanko,“ zhrozila se, „co děláš?“ V okamžiku uměla přestat a chovat se jako jindy. „Nic, co bych dělala?“ Máma se nenechala ukonejšit tak snadno. „Já jsem tě viděla! Pavle.“ Strýčkovi tekl po spánku pot. „Ale nech ji,“ řekl, „je to ještě dítě, vždyť neví, co dělá.“ A Hanka pochopila jeho slova jako narážku, které se má chopit a přesvědčit tak oba o tom, že je doopravdy jediná možná a pravdivá. „Já se na strýčkovi houpu, on je můj koníček. Viď, že jsi můj koníček, řekni, Pavlíčku, viď, že jsi můj koníček?“ Vzpamatoval se. „To víš, že jsem, ale teď už skoč dolů, bolí mě nohy a musím si odpočinout.“ – „Ale zhoupneš mě ještě.“ Vzdychl. „To víš, že jo. Jen si odpočinu.“ Hanka šla do ložnice, která se po tátově odchodu stala jejím pokojem, a předstírala, že si hraje s panenkami. Uši měla přitom nastražené, aby slyšela, co si o ní povídají. Pavel mámě tvrdil, že je vše úplně normální, že se tak malé děti chovají, i když ještě netuší, oč ve skutečnosti jde. Usmála se, věděla, oč jde. Často se na ně v neděli ráno dívala, když mysleli, že ještě spí, a ona se přitom šla do kuchyně třeba napít. Poprvé to byla samozřejmě náhoda, ale poté už jen záminka, která jí nedala dospat. Chtěla, aby ji měl rád také nějaký muž jako nyní Pavel mámu. Připadalo jí to nepochopitelné, ale chvilky v tátově náručí jí chyběly. Třeba když ji vyhodil do vzduchu a dal pusu. Nechtěla přece tak moc. Jen aby ji měl Pavel rád jako táta, ne… ještě víc, táta ji přece rád neměl, když ji bil a nakonec odešel. Nechápala, proč se proto na ni máma zlobí.

Večer jí Pavel přišel dát dobrou noc. „Pomazlíš se se mnou?“ poprosila. Chvíli přemýšlel jak, potom se nad ní sklonil a vlasy ji pošimral na obličeji. „Takhle ne,“ řekla. „A jak?“ – „Musíš si na mě lehnout, celý se na mě přimáčknout a dávat mi pusinky.“ – „Cože?“ řekl nevěřícně. „No jako s maminkou. Máš mě přece rád,“ řekla, jako by jej chtěla vyzkoušet z hloubky citu. „Jistěže mám. Ale to přece nemůžu. Rozmačkal bych tě.“ – „Ale nerozmačkal, nic se mi nestane. Pojď.“ – „Kdepak, dej mi pusu a dobrou noc.“ Sklonil se a letmo se rty dotkl její tváře. „Už spi.“ Řeklo se mu to snadno, ale ona usnout nemohla. Musela přemýšlet o tom, zda třebas nemá rád jen mámu a ji nenávidí.

Tenkrát ještě Hanka o Karlovi nevěděla, protože jej strýček Pavel přivedl poprvé až po několika měsících. Později ji napadlo, že asi dobře věděl proč. Jednoho dne se u nich objevil asi pětiletý kluk s ježatými tmavými vlasy a s obličejem, kterým připomínal malou lišku. Od počátku jí připadal tak trochu nenormální, protože se šklebil jako žáček z pomocné školy.

„Hanka má malé děti ráda,“ řekla s jistotou máma, „rozumí si s nimi, viď?“

Zatvářila se neurčitě.

„Jistě bude mít ráda i Karlíka.“ A strýček Pavel jen pokyvoval hlavou, jako by se to rozumělo samo sebou.

„Karel tak trochu zlobí, víš, Haní, je prostě kluk,“ pronesl zaklínadlo, jemuž se liščátko zahihňalo. Otočil se na něj: „Koukej Haničku poslouchat, rozumíš? Už je velká.“

Máma se usmála: „No, tak moc velká zase není, ale spolehnout se na ni můžu, viď?“

A Hanka jen přikývla, protože si připadala jako na loutkovém divadle, kde za figurky mluvívají obvykle dospělí.

„Karlík teď bude tvůj bratr,“ pokračovala máma.

„A Hanka tvoje sestřička,“ navázal Pavel. Ano, tak zvláštně to řekli, Karlík byl bratr a Hanka sestřička, jako by zdrobnělina použitá v jejím případě měla nějaký zvláštní důvod, jako by ji od počátku stavěla do slabší pozice.

„Je ošklivá,“ řekl Karel okopávající vytrvale nohu konferenčního stolku, „vůbec se mi nelíbí.“

Všichni, až na Hanku, se rozesmáli.

III.

Den po hře na „Krvavé koleno“ přišel Jirka do školy se znatelně nateklou tváří a nezvykle nasupeným výrazem. Karla obešel velikým obloukem a neodpověděl ani na jeho vyzývavý pozdrav.

„Čau. Copak se ti stalo?“ smál se mu do očí, „fotr ti dal vejprask?“

Jen pohrdavě sykl a zamířil do poslední lavice u okna, v níž seděl společně s Ličarťákem.

„Máš pěkný móňo,“ ječel Karel. „Viděls, Aleši? Má celý voko modrý… Holky, běžte se podívat na Jirku.“

„Starej se o svý,“ zahučel posmívaný a opřel si hlavu o ruku, aby svou výzdobu alespoň částečně ukryl.

„Podívejte se, jak mu sluší,“ pitvořil se Karel.

„Jen počkej, von tě smích přejde,“ řekl Jirka pomstychtivě, „já jsem na tebe všechno pověděl.“

Karel zpozorněl: „Co jsi pověděl?“

„Žes mi to udělal ty.“

„A komupaks to řek?“

„Mámě, a ta to řekne tvýmu tátovi.“

„Kecáš.“

„Ale nekecám. Večer budeš mít monokla zase ty.“

Karel se ušklíbl: „A řek si taky, proč jsem ti ho udělal?“

„To víš, že jo. Jen tak, zničehonic.“

„Ty jsi nepověděl, jak jsi ošmatával Janu? Ty se nepamatuješ, jak jsi ji porazil a válel se po ní? Hanka tě okřikovala, že se chováš jako čuně.“

„To není pravda!“

„Ale je, šahals Janě na kozy.“

„Nešahal.“

„A mezi nohy.“

„Ne.“

„Ale my jsme tě všichni viděli.“

„Bacils mě ještě předtím, než jsem Janu honil.“

„Ale to se pleteš… Aleši?“ dovolával se Karel svědka.

Ten ale hleděl upřeně na lavici a zaujatě nehtem obkresloval písmena vyrytá hluboko do dřeva.

„Slyšíš?“

Nezúčastněně zdvihl hlavu.

„Ošmatával Janu? Řekni!“

„Trhni si nohou,“ odsekl Aleš.

Karel nevěřícně zdvihl obočí: „Cože? Cos to povídal?“ Něco takového se ještě nestalo. Aleš, ten slaboch Aleš se vzepřel…

Jirka vstal: „Stejně ti neuvěří, a jestli jo, řeknu, že ji ošaháváš taky. A nejvíc ze všech.“

„To by sis mohl zkusit.“

„A co?“

„Udělal bych ti móňo na druhým voku.“

„Vejtaho!“

„Neřikej si o to.“

Na chodbě zazvonil zvonek.

Stáli proti sobě, ruce sevřené v pěst. Karel vyšel z lavice do uličky.

„Tak pojď,“ provokoval jej Jirka.

V okamžiku byl kolem kruh vyčkávajících diváků. Kluci se k sobě krok za krokem blížili. V rozrušení přeslechli i klapnutí dveří, otevřely se a na prahu stála učitelka.

„Co je to tady?“ šla po stupínku. „Jak to, že nejste v lavicích? Ihned na svá místa.“

Počkala, až ustane rachot židliček a těla žáčků zkamení v pozoru.

„Tak,“ řekla. „Dobrý den, posaďte se.“ Zapsala do třídní knihy a se zdviženým obočím registrovala, jak z nitra tašek putují na lavice polotovary potřebné na hodinu výtvarné výchovy. „Zapomněl si někdo něco?“ pohledem přelétla třídu. „Krepový papír, nůžky, hřebíček, lajsničku. Máte všichni všechno?“

Kývali hlavami.

„Tak tedy…“

Nad hlavou Ličarťáka se objevila důkladná, do hladka opracovaná kulatina pocházející nejspíše z násady krumpáče. Komíhal s ní vítězně nad hlavou a dřevo zářící bílou novotou svištělo vzduchem jako Jánošíkova valaška.

Učitelka zalapala po vzduchu: „Co to máš? Kdes to vzal? Na co to máš?“ chrlila otázku za otázkou.

„Na mávátko přece,“ řekl udiveně. „Od táty.“

„Tohle na mávátko?“

„Když my jsme doma nic jinýho neměli.“

Sepjala dlaně, a sevřela je tak pevně, až jí propletené prsty zbělely. Otočila hlavu a hodnou chvíli hleděla z okna na školní zahradu zelenající se první jarní trávou. Ještě si nezvykla. Nešlo to. Byla tu jediná cikánská rodina. Dostala se sem po jakémsi záhadném putování z východu. Na čas se usadila v Praze, ale po nepříliš dlouhé a zřejmě i pohnuté periodě se přestěhovala a našla zázemí zde, ve zvolna se rozpadajícím baráku.

„Všechno, co jste řikala, jsem si přines,“ zahučel Ličarťák ukřivděně a dotčeně odložil svůj kyj na lavici.

Učitelka náměsíčně došla k poslední lavici s očima upřenýma na běloskvoucí soustružené dřevo ani v nejmenším neodpovídající jeho ušmudlanému vzhledu. Kontrast byl tak zřejmý, že se rozhodla opatrně pokládanými otázkami prověřit možnosti, jež ji v souvislostech s chlapcovým bydlištěm nad železářským obchodem musely zákonitě napadnout.

„Tohle ti dal táta?“

„Ano,“ kýval usilovně.

„K čemu se tahle věc používá?“ vyzvídala vychytrale.

Poškrábal se v rozježených vlasech: „Táta říkal, že je to taky tyčka.“

„Takový silný klacek? Podívej se, co si přinesli ostatní.“

Děti ukázněně zdvihly ruce s modelářskými špejlemi a úhlednými hranoly ze starých mávátek, z nichž byla zjevně nedávno odstraněna jejich třepetající se ozdoba, přinejhorším s částí pánského ramínka tvořenou úhlednou tyčkou s kose seřízlými konci.

Ličarťáka tento obraz v přesvědčení nezviklal. Sebral násadu z lavice a mávl s ní ve vzduchu, až zasvištěla: „Aspoň se nemůže zlomit,“ pronesl přesvědčivě. „Když tímhle někoho bacím, tak se tomu zaručeně nic nestane.“

„Ale my budeme vyrábět má-vát-ko,“ slabikovala usilovně učitelka, „má-vát-ko na prvomájový průvod.“

„Já vím,“ ohradil se Ličarťák.

Vzdala to. Otočila se k němu zády a vyrazila dlouhými kroky k tabuli. Na katedře sebrala svůj ukázkový výrobek, zdvihla ho nad hlavu a opsala jím ve vzduchu kruh. Sáhodlouze vysvětlovala, jak na to, aby mávátka byla co nejfunkčnější a nejkrásnější… „Teď už můžete začít pracovat,“ vyzvala je, „nejprve si tedy uděláte z krepového papíru dlouhé lamety, a ty potom přibijeme malým hřebíčkem na konec tyčky. Vezměte si, děti, nůžky a stříhejte.“ Zamyslela se, zda řekla vše potřebné… „Nejlepší bude červený krepový papír,“ vykřikla a zavířila mávátkem nad hlavou.

„Aleši,“ domáhal se pozornosti hlas ze zadní lavice.

Otočil se. Jirka byl skloněný a ukazoval mu na dlani dopis složený do malinkého čtverečku.

„Chytej,“ šeptl a hodil. Psaníčko uhodilo Aleše do dlaně a odrazilo se na zem, kde je vzápětí přišlápl.

Učitelka seděla nehybně za stolem, obličej měla položený v dlaních a smířena s osudem sledovala Ličarťáka, který zbrusu novými nůžkami na proklesťování stromků stříhal několik stránek Rudého práva do úhledných rovnoměrných nudliček.

Aleš roztočil krepák, položil na něj dopis a opatrně ho rozložil.

NĚCO MÁM A PO HODINĚ TI TO UKÁŽU.

NEŘÍKEJ NIC KARLOVI. J.

Otočil se a několikrát na Jirku kývl. Po očku pohlédl na Karla, který zaujatě stříhal a mezi rty přitom pohyboval špičkou jazyka. Ničeho si nevšiml, a tak Aleš pečlivě psaníčko zmuchlal do kuličky a zastrčil hluboko do kapsy. Potom vzal Karlovo kladívko a odstrčil je ze své strany lavice: „Necpi mi ho sem,“ řekl, „to je moje půlka.“

Že Karel ani necekl, jej pohladilo jako nejjemnější samet…

Zazvonilo na konec hodiny.

Učitelka vstala od katedry: „Děti, mávátka vám schovám do skříně a vyndáme je až na prvního máje, aby se nám snad do té doby nepoškodila. Pojďte jeden po druhém a pokládejte je opatrně na dno.“

Ličarťák se přiklátil poslední a jeho výrobek dopadl na ostatní žalostně praskající lajsničky.

„Dávej pozor,“ propíchla jej učitelka pohledem, avšak myšlenkami již byla zcela jinde. Zamkla rychle skříň a vzápětí zmizela na chodbě.

Aleš šel k Jirkovi pomalu, loudal se krok za krokem, aby nevypadal příliš žádostivě, ale přitom v sobě cítil zvláštní napětí. Konečně nastala chvíle, kdy mohl dát Karlovi najevo, jak je zbytečný a že se vnucuje.

Jirka s tajemným výrazem ve tváři sáhl do tašky… „Počkej, hlavně, aby nás nikdo neviděl, já…“

Vpadl mezi ně ten, jehož se chtěli zbavit. Byl rozesmátý a rozeřvaný, jako by se mezi nimi před hodinou nic nestalo: „Co máte?“

Jirka prudce zaklapl zámky a brašnu pověsil na háček: „Ale nic,“ řekl s hranou lhostejností, „vůbec nic.“

„Jseš podělanej?“

„Nevím proč.“

„Neboj. Já na tebe to s Janou nepovím.“

„Teďkas mě uklidnil.“

„A fotr mi nic neudělá, vsaď se.“

Jirka pokrčil rameny.

„Tak deme na chodbu, ne?“ usmiřoval se po svém Karel.

„Já ne, a ty, Aleši?“

„Mně se taky nechce.“

Karel uraženě přešlápl: „Já půjdu klidně sám.“

„Tak jó,“ řekl Jirka a poslední hlásku směšně protáhl.

Aleš se díval na druhou stranu, jako by se ho ten rozhovor vůbec netýkal. Seděl na okraji lavice a prstem do ní vyťukával jakýsi rytmus. Mlčeli, čekali, až za Karlem zapadnou dveře, a potom na sebe spiklenecky mrkli, jako by si chtěli říct, jak bylo vlastně jednoduché se jej zbavit.

„Počkáme s tím až na odpoledne,“ rozhodl Jirka, „určitě se přijde za chvilku zase vnucovat.“

A Aleš souhlasil, protože pro něj více než zvědavost znamenalo, že ve vlastních očích povyrostl.

IV.

Po vyučování se posadili na lavičku v parku, který již dávno parkem nebyl. Stalo se jím kdysi jedno zákoutí před zdravotním střediskem, protože bylo třeba narychlo vytvořit dostatečně důstojné prostředí pro památník osvobození. A tak kvůli kameni z deskou, na které byl obvyklý nápis s hvězdou, zřídili park. Od té doby si ho téměř nikdo nevšiml. Postupně zarostl trávou a plevelem, křoví znepřístupnilo průchod po pěšinkách a z většiny laviček zůstal jen jejich betonový základ s několika málo prohnilými prkénky. Na jedné z nich, dostatečně ukryté v houští, usedli.

Jirka otevřel tašku a sáhl do ní: „My máme doma takovou krabici a v ní naši schovávají staré fotografie,“ začal oklikou vysvětlovat a dlouze se přitom přehraboval mezi učením. „Napadlo mě je probrat a podívat se, co na nich všechno je… Některé z těch obrázků jsou i padesát let staré.“

„To snad ještě ani nebyly foťáky,“ projevil Aleš zájem.

„Ale jó, veliký a fotilo se na skleněný desky. Dneska jsou takový obrázky úplně vybledlý. Ale… Podívej,“ strčil Alešovi před oči fotografii.

Chvíli trvalo, než se v ní zorientoval: „To jsou nějaký tvý příbuzný?“

„Já padnu.“

„No…,“ Aleš se zadíval na obrázek ještě usilovněji. V levém horním rohu byly dvě tváře, vpředu usmívající se ženská s krásnými bílými zuby a dlouhými vlasy padajícími jí do čela v naondulovaných ruličkách. Za ní mužská, z níž bylo vidět jen jedno oko, tvář a ucho vyčnívající ze směšné fazóny vlasů, z účesu, jenž se nejsnáz střihne podle okraje hrnce posazeného na hlavu. Oba leželi na boku, žena v popředí, muž v pozadí, a on jí sahal za výstřih plný krajek, který byl trochu rozjetý, právě natolik, aby byla vidět jedna jeho ruka třímající prs, jenž se v ní zcela ztrácel. Ten druhý vylézal z polorozepjaté blůzky, velký a oblý, ale ne zcela viditelný. Člověk nemohl získat představu o tom, jak vlastně ve skutečnosti vypadá. Zbytek obrázku vyplňovaly rozhozené peřiny, rozevláté spodničky a mužovo bílé spodní prádlo.

„A co má bejt,“ řekl Aleš zklamaně.

„Tys něco takovýho už viděl?“ podivil se Jirka dotčeně.

„Dyť toho moc vidět není.“

„Jak to, že ne, co bys ještě chtěl?“

Aleš se ještě jednou ujišťoval, že nic nepřehlédl. Ženiny líce byly i na černobílé fotce temnější než zbytek tváře. Na všech starších obrázcích se stávaly, snad díky retuši, ze všech žen a dívek červenolící matrony a z mužů podmračení černí myslivci. Jel pohledem po oblečených tělech, až dospěl k jednomu místu. Stáhlo se mu hrdlo, polkl, nechápal, jak se mohlo stát, že si té věci nevšiml hned napoprvé. Vedla z jednoho z těl do druhého, ze zadního do předního, samozřejmě, jak také jinak. Ten válec vylézal z mužova rozevřeného poklopce, byl silný, tmavý a končil v krajkách v ženině rozkroku, poodhrnutých jen tak, aby jimi mohl prorůst a zmizet kdesi uvnitř.

„No,“ řekl Aleš chraplavě, „nic zvláštního, ono toho doopravdy není moc vidět.“ Nikdy toho samozřejmě víc neviděl, jen oddaloval okamžik, kdy pronese vlastní soud, na který Jirka zaručeně napjatě čekal. Rozbřesklo se mu. Přestože si skutečnou podobu těch věcí mohl doopravdy jen domýšlet, konečně všechno pochopil, všechny narážky, všechny náznaky se propojily. „Nemáš ještě nějakou?“

Jirka se zašklebil: „Dyť jsi říkal, že tam nic není.“

„Třeba na další bude víc.“

„Já ale jinou nemám.“

Aleš se zadíval na obrázek, jako by si chtěl ve své paměti vytvořit jeho dokonalý otisk.

„Víš, jak je tahle fotka stará? Tihle dva už jsou dávno mrtví, anebo je z nich bába a dědek.“ Jirka se zamyslel. „Dovedeš si to představit? Oni už jsou starý, vrásčitý, ohnutý – a tady…“

„Možná to jsou vážně tvý příbuzný,“ přesvědčoval jej Aleš.

„To těžko, na zadní straně je okénko na známku a linky na adresu. Spíš to byl pohled. Asi se dřív takový dělaly.“

„Škoda že se už neprodávají.“

„Ale jo, jen trochu jiný, viděl jsem je v trafice.“

„Za výlohou?“

„Seš cvok? Vevnitř, na pultě.“

„Třeba bysme mohli počkat, až půjde dovnitř víc lidí, a pak si je jít prohlídnout.“

„A co si je rovnou koupit?“ podrbal se Jirka přemýšlivě ve vlasech.

„Blázníš? Dyť ti je neprodá.“

„Za zkoušku nic nedáš.“

„Jó? A co když to řekne mýmu tátovi?“

„Kdo, trafikantka?“

„No. Kupuje u ní v sobotu noviny.“

„Tak to musíme zařídit tak, aby nic neřekla.“

Aleš pochybovačně zavrtěl hlavou: „Rád bych věděl jak.“

„Nech se překvapit,“ umlčel ho s převahou Jirka.

Všechny obchody byly soustředěny kolem náměstíčka s bývalou sokolovnou. Tedy všechny, co zbyly. Původně jich bylo mnohem víc, ale Aleš s Jirkou už je nemohli pamatovat. Soudit se na ně dalo jen ze zatažených reznoucích rolet, jež nikdo nikdy za jejich života nevytáhl a které v mnoha případech jejich majitelé v pudu sebezáchovy zastavěli tak, že původní účel naznačovala jen novější omítka na bývalých vchodech. Trafika byla v přízemním domě společně s papírnictvím.

Jirka s Alešem vešli váhavě do obchodu a nad hlavami jim nakřáple cinkl zvonek jako podivné memento minulého obchodnického ducha. Paní Matoušková seděla jako obvykle v koutě na židli a před sebou měla rozložené obrovské noviny. Když klaply dveře, přeložila je a položila na pult.

„Tak copak byste, kluci, chtěli?“

„My se jen podíváme,“ řekl Jirka a oči mu jezdily po pultu z obrázku na obrázek.

„Začaly vycházet Rychlé šípy,“ upozorňovala je trafikantka a sáhla pod pult, „pár jich tu ještě mám. To by bylo něco pro vás, a stojí jen osm padesát.“

Aleš natáhl ruku po podávaném časopise a rozevřel jej. Kreslený komiks viděl poprvé v životě a ihned mu učaroval: „Když já s sebou nemám peníze…,“ litoval, ale časopis se mu z ruky už dávat nechtělo, „přinesl bych vám je třeba zítra, až půjdu do školy.“

Velkomyslně mávla rukou. Nakonec, nezachovala se tak poprvé, když před několika měsíci vyšel Dikobraz s obrázky z filmu Vinnetou, bylo takových kupujících podstatně víc. „Ale nezapomeň je přinést,“ nabádala jej naléhavě.

Usilovně přikyvoval.

Jirka namířil prstem na pult: „A já bych si vzal tady to.“

Naslepo sáhla po ukazovaném předmětu, ale v posledním okamžiku zaváhala: „Ale prosím tě. Takové obrázky vůbec nejsou pro malé kluky.“

„Ale já je nechci pro sebe,“ přesvědčoval ji zvýšeným hlasem.

„A pro koho tedy?“

„Pro tátu, on má svátek.“

„Jsou přece lepší dárky.“

„Když on takové obrázky sbírá.“

Podivila se: „Jen jestli si nevymýšlíš.“

„Ne, ne,“ vrtěl hlavou ještě důrazněji než Aleš. „Má jich už spoustu a určitě mu udělají největší radost.“

„No, já nevím,“ mračila se.

„A peníze bych vám přinesl taky až zítra. Mám jen deset korun a to bude asi málo, že jo?“ očima jí visel na rtech.

Otáčela pouzdrem z igelitu v prstech a hledala cenu: „Stojí dvacet pět.“

„Já vám těch patnáct zítra přinesu, určitě, hned ráno,“ umlouval ji a přitom po fotografiích natahoval ruku, aby se snad prodavačka na poslední chvíli nerozmyslela jinak. Chňapl po nich. „Děkuju a na shledanou,“ vyrazil ven.

Aleš strčil Rychlé šípy do tašky a běžel za ním: „Zítra, zítra peníze přinesu.“

Zvonek nade dveřmi ječel jako na poplach. Celí udýchaní se zastavili až u lavičky ukryté v křoví. Padli na ni a Jirka se jal rozklepanýma rukama rozlepovat obal svého úlovku.

„Počkej,“ natahoval se po něm i Aleš, „tady je takový jazyk, ten se musí vysunout.“ Igelit povolil. „Ukaž.“

Jirka rozložil snímky do vějíře a jeden po druhém mu podával.

„Co to je?“ zaváhal Aleš nad prvním. Chvíli ho prohlížel, potom otočil vzhůru nohama, zkoumal, a pak ještě jednou otočil. „Já tam nic nevidím.“

Jirka mu ho vytrhl z ruky a otočil opačně: „Takhle přece, vidíš? Tady je prso a pod ním kus břicha.“

„Aha,“ Aleš hleděl na noční zasněženou krajinu, v níž kromě temnoty a stínu byl jeden bílý pahorek s údolím a temnou jamkou. „Jsou všechny takový?“

Probírali se souborem uměleckých torz s uřezanými hlavami, s pouhými částmi rukou a nohou, kde klíny byly ukryty v temnotě a prsa připomínala lesklá zrcátka, v nichž není nic vidět.

„Tak ten můj obrázek je tedy mnohem lepší,“ usoudil nakonec Jirka znechuceně. „Nechali jsme se nachytat.“ Jediná z fotografií, na níž bylo patrno více detailů, byla jen ta titulní.

„Hmmm,“ zabručel Aleš. „Ukaž mi ještě jednou tu svou.“

„Vidíš, a posmíval ses… Ale jen na chvíli.“

Držel ji těsně u očí a zkoumal milimetr po milimetru.

„Co s těmahle,“ rovnal Jirka umělecké akty do pouzdra. „Já je nechci.“

„No, dáš je tátovi, ne?“ usmál se poťouchle Aleš.

„Cože?“

„Říkals, že je sbírá.“

„Ty…,“ Jirka se chytl za čelo.

Aleš vykřikl: „Nerozumíš srandě, taky nic nepochopíš.“

Jirka ale znovu otevřel pouzdro a rozložil fotografie před sebou: „Ale možná by se mu vážně líbily, takový dárek určitě ještě nedostal.“

„Bejt tebou, tak bych to ani raději nezkoušel.“

„Tak já je zítra vrátím,“ rozumoval Jirka, „řeknu, že se na mě táta rozzlobil, když jsem přinesl domů něco takovýho, a nařídil mi, abych je odnesl nazpět.“

„To bude nejlepší,“ usoudil Aleš, „taky jsou dost drahý.“

„A navíc za nic nestojí…“

„Určitě máte doma schované ještě nějaké staré obrázky,“ přesvědčoval jej Aleš. „Jenom jeden mít nebudete… Možná nejsou jenom v té krabici. Díval ses třeba tátovi do nočního stolku?“

Jirka zavrtěl hlavou.

„Tak se tam podívej, já v něm doma našel takový zvláštní papíry…“

Pomalu se loudali domů a probírali oblíbené skrýše svých rodičů a všechno, co by se v nich mohlo při dobré vůli najít.

Ráno Karel zatlačil Aleše do kouta před školním vchodem: „Smluvil jsi se na mě s Jirkou, viď, ty babiččin mazánku?“

„N-ne, nesmluvil…“

„Ale smluvil… A cože jsi mi to včera povídal, čím, že si mám trhnout?“

„Včera?“ hrál nechápavého.

Karel mu dýchal zblízka do obličeje. „Jo, včera… Ale ty už se nepamatuješ. Viď, že se na nic nepamatuješ?“

„A co jsem ti měl povídat?“

„Něco o noze… anebo se mi to jen zdálo?“

Aleš byl namáčklý na zeď, brašna mu drhla o omítku a vydávala škrábavé zvuky.

„Dost si v poslední době dovoluješ.“

Aleš jen polkl slinu. Cítil, že se mu do očí tlačí slzy.

„Seš posera,“ syčel Karel, „slyšíš, nic než posera, a namelu ti, kdy se mi bude chtít.“

„Pusť mě,“ zaskučel Aleš a pokusil se jej odstrčit. Vzepřel se a začal se s ním přetlačovat.

„O co se to snažíš, ty babiččinej mazánku,“ posmíval se mu Karel. Chytl jej za ramena a znovu vtiskl do kouta. Snadno se vyprostil z Alešových rukou, svírajících křečovitě rukávy jeho svetru. Rozpřáhl se a uhodil jej dlaní do obličeje.

Na tváři mu zaplál oheň. Za zády svého mučitele spatřil několik zvědavců, kteří se zastavili před školními dveřmi a vyčkávali, co bude dál. Vnímal jejich účastné, ale současně i zvědavé pohledy.

Mocně sebou zazmítal. „Řeknu Jirkovi a…“

„Co a?“ šklebil se Karel. „Ten se na tebe vykašle. Myslíš, že se bude spojovat s tebou proti mně?“

„A proč by ne?“

„Když se někdo s někým spojuje, tak vždycky s tím silnějším, ty jelimánku, ještě jsi na to nepřišel?“

„Kecáš, každej jste jinej.“

„Jo, to jsme. Každej jsme silnej svým způsobem,“ řekl Karel a o krok couvl. Chytl Aleše za řemeny od tašky, prudce jej k sobě přitáhl a opět odstrčil. „Ty jseš ten, kterej bude poslouchat. Rozumíš?“ Pustil řemeny a otočil se.

Aleš se rychle rozhlédl, kdo všechno byl svědkem jeho potupy – několik kluků a holek z béčka, pár mladších, ale po chodníku přicházela i Zuzana s Janou. Rychle si srovnal bundu a rukou hrábl do vlasů, aby je urovnal. Popotáhl a rukávem si přejel po tváři.

Jana hleděla upřeně do země, ale Zuzana se na něj dívala a povýšeně kroutila hlavou. „Ty si taky necháš všechno líbit,“ řekla, „proč se nebráníš? Proč se tolik bojíš?“

Doma neřekl ani slovo. Věděl, co by ho čekalo – od táty rada, že se má příště bránit, a máma s babičkou by chtěly určitě jít ke Karlovým rodičům a stěžovat si. Skutečná pomoc – veškerá žádná. Odešel do pokojíku, který mu rodiče zařídili v podkroví, zavřel se se svými knížkami a probíral se v nich hledaje odpověď na otázky, které se mu honily hlavou.

V příšeří způsobeném mocným ořechem zakrývajícím dužnatými listy celé okno ulehl na postel a otáčel stránku za stránkou letě pohledem po řádcích, aniž by příliš vnímal obsah.

Odložil verneovku, sáhl na polici pro knihu s odtrženými deskami a se hřbetem pravidelně prošitým nití a opatrně ji otevřel. Některé stránky se z knihy sypaly a všechny byly časem zažloutlé, osahané a místy i zamaštěné.

Před časem ji našel u druhé babičky na půdě. Zalistoval v ní tehdy a zpočátku nevěděl, oč jde. Až do chvíle, kdy si přečetl několik hesel, mu připomínala obrázkový slovník. Ke každému tučněji vytištěnému slovu náležel výklad a k mnohým i obrázek. Potom pochopil, že v rukou drží snář. Nezmínil se, že jej našel zastrčený za trámy, protože tušil, že by mu ho nedovolili vzít. A nakonec se ani ptát nemusel, byl starý a tak zaprášený, že o něm s určitostí už dávno nikdo nevěděl. Zastrčil knihu pod svetr, umístil za páskem kalhot, aby nevypadla, a dopravil ten skvost domů, aby ho zařadil do vlastní knihovny.

Zajásal, že s jeho pomocí konečně pochopí svůj opakující se sen, že konečně objeví, co mu jeho podvědomí naznačuje. Možností výkladu bylo ale tolik a tak odlišných, že bylo zcela nemožné určit tu jedinou a nejpravější pravdu. Má hledat pod heslem bolest nebo snad noční můra či dokonce pod něčím tak dětským, jako je strašidlo?

Vránu ve snu viděti, hrozí nebezpečí, vystříhejte se delších cest a vyhněte se důležitým rozhodnutím… Bílou vránu viděti, dosáhnete úspěchu… Texty mu někdy připadaly směšné, ne že by se mu o vráně někdy zdálo a skutečnost byla poté docela odlišná. Spojení černé vrány s neštěstím a bílé s výjimečností mu připadalo hloupé a příliš snadno odvoditelné, i když… i když něco na tom vlastně bylo.

Prolistoval snář důkladně stránku po stránce a hledal mezi hesly takové, které by odpovídalo jeho snu co nejpřesněji.

Zastavil se u slova moč a prohlédl si několik obrázků naznačujících vznik takového snu a jeho vztah ke skutečnosti. Na prvním stála paní s chlapečkem u jakéhosi plotu na okraji cesty a dohlížela na něj, aby se vyčural. Na další dítě ve své činnosti dosud pokračovalo, ale stružky moči byly stále větší a spojovaly se v potůček tekoucí po okraji silnice. Na třetím to už byla řeka a plula po ní gondola s gondoliérem odpichujícím loď tyčí. Obrázek dámy s chlapečkem vykonávajícím svou potřebu byl přitom stále menší, dostával se až na okraj a stával se obtížněji rozpoznatelným. Na předposledním obrázku už bylo všude moře a po něm plul zaoceánský parník vydávající varovné zvuky. Na konci byl výklad, paní ležela na posteli a vedle, v malé postýlce chlapeček, který vřískal a dožadoval se její pozornosti. Vstávala a dávala jej na nočník. Představa toho, co má vykonat, jí vstoupila až do snu.

Aleš nenalezl žádnou shodu. U něj bylo všechno úplně jinak, necítil nucení odejít do ústraní. Sen nebyl spojený s tíží plného močového měchýře. Slyšel neznámé hlasy, cítil horkou moč odcházející proudem z těla a zaplavující jej od špiček nohou až po temeno hlavy. Dusila jej, vnikala mu do plic… Zmítal sebou a pokoušel se uniknout ze zaplaveného chřtánu, jenž jej ze všech stran svíral. S probuzením jako by sám opouštěl své vlastní tělo.

Pět, šest, nemá čest

Holečkovi bydleli v domku pod Homolí, a to zřejmě předurčilo Jirkova dědu k tomu, aby vedle svého normálního zaměstnání v zemědělském družstvu zastával ještě funkci kostelníka. Protože zde byl nejprve kostel a teprve potom jejich dům, bylo patrné, že určité sympatie v něm dřímaly od prvopočátku. Měl je v sobě, a cosi z druhé profese se dokonce odrazilo i v jeho fyzickém vzezření; v podlouhlé bledé tváři a neustále svěšených ramenou, na nichž jako by nosil tíži světa, a v lehkých, nikoho nerušících krocích, které jej nesly stejně na ulici i pod kostelní klenbou, kde přecházel tichounce od svíce ke svíci připomínaje nějaký němý bloudící přízrak.

Zatímco děda byl kostelníkem v pravém slova smyslu, Jirkův otec už na pozemku kostela vykonával pouze jím nakázané práce a od filozofie se zřetelně distancoval.

Ve svých třinácti letech se stal předsedou ateistického kroužku, a zřejmě proto se mu podařilo dostat na střední elektrotechnickou školu. Ovlivněn svým vysoce prozřetelným činem i otcovou urputnou vírou, vstřebával informace nejen o katolících, ale i o příslušnících všech dalších náboženství, aby mohl odhalovat jejich nedostatky. Podporován profesorem marxismu-leninismu se dostal od bible, kterou měl možnost studovat už doma, ke koránu a o pravoslavných popech živě diskutoval se spolužákem na střední škole, jenž se brzy po osvobození přistěhoval z Podkarpatské Rusi. Rodiče nového společníka byli stejně zbožní jako ti jeho, a tak dokázal vychutnat nadsázku a humor slyšený v popisech pravoslavných obřadů. Ač se ničeho podobného nikdy neúčastnil, živě si představoval komůrku, v níž patriarcha nikým neviděn odříkává sáhodlouhé litanie a pouze čas od času vychází ven mezi věřící, kteří se v takové chvíli bijí v prsa ještě usilovněji než předtím. Shodli se, že jediným kladem takových divadelních představení je hudba a zpěv, přijatelný pro oba jako kulturní zážitek nabitý kladnými emocemi. Udivující bylo pouze srovnání délky církevních obřadů, ale tu opět u těch mnohahodinových pravoslavných zdůvodnili odlišnými povahovými rysy „vychodňárů“, kteří potřebovali na vystřízlivění přece jen delší čas než průměrný ortodoxní katolík.

A tak se Jirkův otec propracoval až na školu vysokou a úspěšně ji dokončil. Geny zapracovaly… na Jirkovi byl otcův neočekávaný úspěch patrný především při matematice. Zcela mimoděk řešil problémy, k nimž se jeho spolužáci dostávali o rok dva později.

Na jejich domově bylo patrné, že se v pohnuté době, kdy ho dovybavovali, likvidovala fara. „Než aby všechno rozkradli oni, tak si to raději odneste vy,“ říkal farář a děda kostelník pečlivě odnášel – vyřezané židle i velký bytelný stůl, starožitný psací stůl i vykládaný prádelník, z něhož ještě po letech voněly naškrobené komže, krucifix s Ježíšem vyřezaným ze slonoviny i pár obrazů s církevními motivy. Nikdo jej tehdy nemohl podezřívat ze zištnosti, protože to, co odnášel, náleželo podle platných měřítek mezi haraburdí. „Co by,“ mudroval před svou ženou, která se křižovala, „pomoh jsem mu od toho. Co by s tím, prosím tě, dělal? Může být rád…“

Jirka se narodil již do období, kdy staré haraburdí opět nabývalo na ceně. Ocitl se v malém muzeu se židlemi, na něž nebylo radno sedat; s nábytkem, jenž se musel týden co týden napouštět olejovým leštidlem, a s obrazy, jejichž obdoby se stále častěji objevovaly ve výkladech obchodů se starožitnostmi. Doma před nimi otec zálibně sedával a hleděl na věkem ztemnělé barvy dodávající malbám podivně melancholický nádech.

A právě ve zmíněném prádelníku s intarziemi, představujícími boubelaté andělíčky s trubkami, ležela krabice se starými fotografiemi. Byla až dole, pod prostěradly s velikými záplatami, jež Jirkova máma trhala na hadříky a poté používala k roztírání leštidla po matných dřevěných plochách.

Jirka si počkal, až všichni dospělí odešli, a potom se do té skrýše opatrně ponořil. Listoval starými zažloutlými fotografiemi, na kterých se usmívaly ženy v podivných kloboucích a z nichž hleděli odměřeně muži s nakroucenými kníry a s vlasy uhlazenými těsně k hlavě. Přebíral jednu po druhé a doufal, že nalezne dvojče té první, časově jen nepatrně vzdálené, ale mnohem rozvernější a jasnější, na němž bude patrné úplně všechno.

Táta s mámou pleli jahody, starší brácha zmizel z domu hned po ránu a děda s babičkou uklízeli v kostele, který bylo třeba v prvních horkých dnech hodně větrat. Dům ztichl, venku jen čas od času zaštěkal Alan, když někdo procházel kolem plotu, a ve starém nábytku chvílemi zapraskalo.

Jirka rozpoznal na jedné z fotografií známou tvář; oči, nos, ústa, všechno souhlasilo. I do ruliček stočené vlasy byly stejné. Nehledal zbytečně, horkost mu stoupla do tváří a srdce poskočilo. Znovu se zaposlouchal do mrtvého ticha a ujišťoval se, že je doopravdy sám… Plíce měl napětím sevřené. Napřáhl ruku, aby odhrnul ostatní obrázky, zcela nezajímavé a obyčejné, které ten pravý z větší části zakrývaly…

Červotoč ve dřevě se pootočil a skříň tajemně zaskřípěla. Jirka zcela přeslechl lehký krok, domovní dveře se tichounce otevřely a jarní vítr nadzdvihl záclony.

Vzal fotografii do ruky a zdvihl ji k očím.

„Jirko!“

Trhl sebou a obrázek, aniž na něj důkladněji pohlédl, přitiskl na prsa.

„Co tu děláš?“

Stál za ním děda. Musel projít chodbou i kuchyní a nepovšimnut vejít do obývacího pokoje.

Teď mu nahlížel přes ramena. „Co to máš?“

„Nic,“ vyhrkl.

„Jak to, že nic?“

„Jen si prohlížím staré fotografie.“

Děda roztál: „A tebe zajímají?“

„No,“ přisvědčil nejistě.

„Vždyť ani nevíš, kdo na nich je.“

„To nevadí.“

Děda si nasadil brýle: „Ukaž,“ vybídl ho, „já se podívám.“

„Ale…“ Vědom si zbytečnosti odporu, Jirka odevzdaně položil obrázek do otevřené dlaně.

„Tak tohle je teta Jarča,“ řekl děda, „tvoje prateta, tu určitě neznáš. Umřela dřív, než jsi se narodil.“

Jirka mu udiveně stál po boku a hleděl na fotku.

Byla na něm táž žena, kterou si prohlíželi s Alešem, a přesto úplně jiná – oděná v dlouhých šatech, pod nimiž nevykukovala ani špička střevíců. Měla je upjaté až ke krku a do objektivu hleděla odměřeně, možná až přísně.

„Vážně tě takové věci zajímají?“ ujišťoval se děda.

„No, zajímají.“

„Třeba by ses mohl podívat na tohle,“ sáhl do nejspodnější přihrádky a vyjmul z ní velikou knihu v ohmataném obalu z balicího papíru. „Víš, co to je?“

Jirka samozřejmě věděl, vídal dědu, jak nad ní tráví nejeden večer a pečlivě do ní zapisuje události, které se v Hodné přihodily, úhledným, ozdobným rukopisem.

„To je kronika,“ řekl důrazně děda a z jeho hlasu čišelo, že pro něj hodně znamená, „podědil jsem ji po svém předchůdci… psal ji už jeho prapradědek.“

„Hm,“ zabručel Jirka s předstíraným zájmem, aby neurazil. „Myslel jsem, že ji bude psát tvůj táta, ale moc se k tomu nemá. Má jiný starosti.“ Při řeči listoval knihou a občas se u některé ze stránek zastavil.

„Co v ní je?“ přerušil Jirka po chvíli ticho přerušované jen šustěním papíru.

Děda před něj knihu přistrčil: „Třeba tady,“ hleděl na zažloutlou stránku, „píše se tady o Homoli. Jak vznikla, jak na ní postavili kostel…“

„Vážně je v ní někdo zasypaný?“

„Jen čti… uvidíš.“

Jirka vzal knihu do rukou a začetl se do vybledlého rukopisu, s jedním písmenkem jako druhým, s ozdobnými kličkami a rovnoměrnými mezerami mezi řádky.

Jedním z nejstarších a nejpamátnějších míst v okolí je pahorek zvedající se při severovýchodním konci obce Hodná poblíž říšské silnice z Prahy do Plzně, který dle své podoby nazýván jest Homole či Chlum. Proto stala se již od dob starodávných předmětem nejen rozličných lidových pověstí, ale i domněnek učenců, kteří ovšem svým způsobem se snažili vysvětliti vznik záhadné Homole. Všichni souladně tvrdí, že byla uměle nanesena, a uvádí se spojení s bitvou, která se roku 1179 v úterý dne 23. ledna strhla u Loděnice mezi knížetem „selským“ Soběslavem a knížetem Bedřichem, ve které tento byl poražen. Opat kláštera premonstrátů v Milevsku jménem Jarloch, který právě v oné době žil a svoji kroniku psal, líčí dosti podrobně onu bitvu a o vzniku Homole se zmiňuje. Píšeť toto: „Bylo to úterý, to je 23. ledna, když vojsko knížete Bedřicha dorazilo k místu a k potůčku nazvanému Loděnice, a tu znenadání objevil se Soběslav a zjímav nebo zadržev ty, kdož na stráži jsouce pro tuhost zimy zatím se hřáli, těch pravím zmocnil se, takže sotva jediný vyvázl, jež by co se stalo, ostatním zvěstoval. Soběslav prodrav se s lidem svým až k zástupům Fridrichovým, vrhli se na ně, poráželi je, i strhla se bitva nad obyčej krvavá. I zhynuli v tom boji Sezena župan, otec páně Hroznatův, též Ahník a jiní mnozí. Župan Vítek zajat, zajímáni též němečtí páni z těch, kdož na pomoc Fridrichovi byli přišli. Mnozí také z nich pobiti a ostatním nosy uřezány, takže se stali posměchem světu.“

Václav Hájek z Libočan ve své „kronice české“ v roce 1543 dokončené vypravuje velmi podrobně o bitvě u Loděnice a mezi jiným zmiňuje se, že „Soběslav zajal mnoho Niemců, mezi nimiž byl jeden Niemec veliké postavy v celém kyrysu na koni velmi velikém landrovaném. I rozkázal Sobieslav nedaleko od Hodné, aby jeden každý z vojska jeho nabral zemie do přilby a aby všichni tu zemi sypali okolo jízdného, tak dlúho, až jej tam živého i s tím koniem zasypali, a tak tam na horu nasutý u vsi Hodná ten odienec s tím koniem stojí až do dnešního dne.“

Beckovský dle Hájka tuto pověst o Homoli věrně vypracoval ve své roku 1700 vydané „Poselkyni starých příběhů“ a v podobném znění zaznamenal farář hodenský Josef Březina, jenž podotýká, že onen rytíř v Homoli zasypaný se jmenoval Hillig a že prý 7. července roku 1841 navštívil mohylu potomek onoho rytíře jménem Josef Hillig…

Jirka zdvihl překvapeně hlavu. „Tady, dědo, píšou – Hillig – ten rytíř se jmenoval stejně jako Aleš, co s ním chodím do třídy…“

Děda pokrčil rameny: „No vidíš, možná že je v ní zmínka o jeho předkovi.“

„Jak to, když tamtoho zabili a zasypali?“

„Nevím, no… vždyť je psáno o nějakém Hilligovi, který sem někdy v minulém století přišel, třeba měl děti a jejich potomci se do Hodné později přistěhovali.“

„To ale Aleš určitě neví!“

„A slyšel jsi, že ten rytíř vlastně není úplně mrtvý?“

„To přece…“

„Když třikrát bez nadechnutí oběhneš Homoli a přiložíš ucho k zemi, uslyšíš, jak kůň řehtá a on smutně naříká… čti dál, v kronice je i tahle pověst.“

„Když je to pověst, tak v ní ale nikdo zasypaný není, viď, dědo?“

„Kdo ví? Kde by se tu vzal zničehonic takový kopec… v té rovině, co je všude kolem.“

Jirka svraštil čelo: „Kolik hlíny by bylo potřeba a kolik lidí by ji muselo nosit?“ zamyšleně sáhl po tužce. „Třeba se to dá spočítat. Dědo, jak je Homole vysoká? A jak široká?…“ Vlastně má tvar obřího komolého kuželu, usoudil, a objem takového tělesa není problém spočítat. Našel v matematických tabulkách vzorec a napsal ho nahoru na papír:

1/3 π v (R² + r² + Rr) a to je

9/3 3,14 (900 + 196 + 30 × 14) je 14 280 m³

Obsah jedné helmice může být asi 0,005 m³ a je jich tedy třeba 200 do 1 m³. To znamená, že celkový počet přinesených helmic je 14 280 × 200, tedy 2 856 000. Při tisíci vojácích by každý musel donést 2 856 helmic hlíny.

Podrbal se tužkou ve vlasech – to je práce na několik dní… ale kdyby těch vojáků bylo desetkrát tolik…

II.

Žádné další fotografie nalezeny nebyly, ale i ta jedna stačila k prolomení Alešovy nevědomosti. Alespoň on přičítal své prohlédnutí právě jí. Předtím přece nic určitého nevěděl, jen se domýšlel a dohadoval, všechno bez nějaké zvláštní jistoty.

Skutečnost se v něm poskládala ze všech drobounkých poznání jako obraz mozaiky. Každý chloupek vyrostlý v místech, jež byla ještě nedávno holá. Každá svalová buňka, která zvětšila svůj objem a dodala mu o něco víc síly. Každá zkušenost umožňující přetvařovat se snadněji a s větší věrohodností. Všechno mělo svůj význam a pomáhalo jej přenést do nového stadia.

I Jirkova informace o rytíři Hilligovi zapadla na správné místo. Její tajemnost jako by objasňovala všechny zvláštnosti dvou Alešových „já“ a současně vysvětlovala sen plný bolesti – právě tak si totiž představoval utrpení, které prožívá odsouzenec zasypávaný hlínou zaživa; i jeho občasné výbuchy – člověk, jemuž koluje v žilách krev dávného bojovníka, přece nemůže být za všech okolností slabochem, musí existovat hranice, kterou již nelze překročit. Domníval se, že v něm utkvělo něco z jeho předka, utkvělé trauma propojující propast několika století a projevující se nedostatkem vzduchu v plicích stlačených vrstvou mazlavé a těžké hlíny.

Někdy v té době si přečetl příběh Doktor Jekyll a pan Hyde a popisované rozdvojení bylo tím pravým, co k definování své osobnosti potřeboval.

Aleš seděl nad snídaní a otevřeným oknem proudilo do místnosti teplo začínajícího dne. Bylo vlahé, plné vůně a rozkošnicky se převalovalo po místnosti, v níž páchla houska připálená při rozpékání. Aleš z ní oddrobil černou zuhelnatělou krustu rovnou na stůl, dvěma prsty z ní vybíral horký střed a cpal do úst. Babička za otevřenými dveřmi stlala postel a na kredenci k tomu hlasitě vyhrávalo rádio.

„Už jsi dojedl?“ křikla.

Aleš líně protáhl: „Ještě nééé.“

„Přijdeš pozdě.“

„Ale dyť je dost času,“ zabručel potichu.

Slyšela jako vždy všechno: „Bude sedm.“

„No a co má bejt.“

Nezúčastněný mužský hlas v rádiu monotónně odříkával řadu nesrozumitelných čísel. „Labe, Ústí nad Labem… tři sta metrů za sekundu, Děčín… sta… za sekundu, Vltava…“

Aleš se rozesmál.

„České Budějovice… osm set…“

„Alešku, běž už!“

„Ále.“

„Orlík… dvě stě metrů…“

Počkal na pomlku v hlase a řekl: „Co chceš?“

„– metrů za sekundu, Vrané…“

„Co chceš?“

„– za sekundu,“ odvětil hlas odměřeně.

Aleš se svíjel smíchy: „Co jsi říkal? Cože chceš?“

„– za sekundu…“

Babička vešla do kuchyně: „No, Aleši… Co to říkáš?“

Nevinně na ni pohlédl: „Co bych říkal? Nic. Jen jsem se tě ptal, co chceš…“

Vyvalila oči.

„Tak co jsi chtěla?“

„Okamžitě běž!“

Sebral tašku a bez pozdravu vyběhl ven, dveře křáply, až v nich zadrnčelo, a venkovní branka se skřípavě protočila v pantech. Teplo jej pohladilo po nahých nohách tak jemně, že se rozběhly samy od sebe.

Jaro roku šedesát osm pozvolna přecházelo do léta. Teplých dnů přibývalo a prázdniny se s každým dalším nezadržitelně blížily. Všechno bylo jinak. Babiččiny vykulené oči už v Alešovi nevzbuzovaly hrůzu, ale spíše smích, a ve škole se už dalo celkem vydržet.

Soudružka učitelka ztratila svou mystickou gloriolu neomylnosti a stala se pouhým člověkem, když se její dovádění na žíněnkách stalo veřejným tajemstvím. Školnice, která ji jednou náhodně přistihla, nebyla tak mlčenlivá jako Aleš. Učitel z druhého stupně odešel hned po výstupu s jejím manželem a učitelčin úsměv byl od toho dne ještě strnulejší a kyselejší. Táta přestal poslouchat babičku i mámu, z práce chodil čím dál tím později a máma měla často červené a ubrečené oči. Když se Aleš čas od času v noci probudil bolestí, jež jej ve snu hryzala v útrobách, bylo ticho. Nic, ale vůbec nic se nedělo…

III.

Aleš zesílil jakoby naráz. O prázdninách v šedesátém osmém jel na tábor zcela normální, připravený jít silnějším z cesty, nebudit příliš velkou pozornost, prostě nějak ty tři neděle přežít bez újmy. Absolvoval již několik letních akcí, a tak věděl, že mu srdcervoucí dopisy adresované rodičům v ničem nepomohou. Pochopil, že tábor vlastně není pro něj, ale pro ně. Chtěli si už přece také konečně odpočinout. Věděl, do čeho jde, nic ho nemohlo překvapit… Ale najednou byl rychlejší než ostatní, vyšší, a pokud by se pral, možná i silnější. A pak, když jednou byli na výletě a usedli do kupky sušící se trávy, zjistil, že nemůže vstát. Tedy vstát samozřejmě mohl, neochrnul, ani mu v tom nebránilo zranění. Původce jeho rozpaků byl ryze fyziologického původu, a rudé trenky, které v té době všeobecně letěly, nedokázaly zakrýt, co se přihodilo. Seděl na kupce sena a kolem něj všichni ostatní. Nedával na sobě nic znát a přitom v sobě horečnatě hledal podnět, který způsobil napětí v místě, jež až dosud nijak zvlášť nevnímal. Seděl s koleny sraženými k sobě a přitaženými k bradě a vnímal své zbytnělé přirození ležící mezi stehny. Pocukávalo mu v něm, pokoušelo se pohnout a rozumem se nedalo ani v nejmenším ovládnout. Snažil se je přesvědčit, že teď není ta nejvhodnější příležitost… Soustředil se jen a jen na ně, v duchu je oslovoval a prosil: zmenši se, lehni si… Trnulo mu v něm, ale nezmenšovalo se, stále bylo stejné. Druzí se mezitím již zvedli a pobízeni vedoucím vyrazili po úzké pěšince k táboru. Aleš dál seděl, nemohl vstát a odhalit, co se mu stalo. Pokřikoval na ostatní, že už půjde, že se hned zvedne – jen ještě chvilku; já vás přece doběhnu – ujišťoval je. Vrtěli hlavou nad jeho podivným chováním, vedoucí jej napomenul a přikázal, aby už konečně vstal. A Aleš přikyvoval a tvrdil, že jej bolí noha, kterou si přeležel. Díval se po ostatních, jak jeden za druhým kráčí po cestě. Před očima se mu měnili v siluety a mizeli ve stromoví.

Položil na přirození ruku a pokusil se je ohnout dolů. Chtěl se zbavit boule napjaté látky v klíně, měl z ní příjemný pocit, ale současně mu i vadila. Vzal mezi palec a ukazovák gumu trenýrek a odtáhl ji od těla. Podíval se pod ni a poprvé viděl, co mu z těla vlastně vyrůstá. Odkryl se a sevřel přirození v dlani pravé ruky a několikrát s ní pohnul sem a tam. Zaplavila jej vlna rozkoše. Nejednalo se o rozumové rozhodnutí, čistým pudem byl nucen udělat ten pohyb ještě jednou… a znova. Zatrnulo mu ve varlatech a vyteklo z něj několik kapek bělavé tekutiny. Z kapsy vytáhl kapesník a důkladně ji otřel. Penis mu přitom zplihl, volně visel podél stehen. Libý pocit byl něčím minulým, už si ho dost dobře nedokázal ani vybavit.

Uvědomil si, že je v lese zcela sám. Vítr šuměl ve větvích stromů, zdáli zněl chraplavě skřek dravce… Rychle si natáhl trenýrky a rozběhl se za ostatními.

Jediný ze spolužáků, s nímž Aleš odjel na tábor, byl Jirka. Tátové obou pracovali ve stejném podniku, a tak je shoda okolností svedla i do stejného pionýráku. Zdálo se, že musí skončit i ve stejném stanu, realita byla ovšem jiná. Jirka si ještě cestou našel v autobuse kamaráda, jemuž dal přednost, a na Aleše vybyl spolunocležník stejně lichý jako on sám. Avšak zde jejich podobnost končila, ten druhý nezůstal sám, protože by o něj mezi ostatními nebyl zájem. Naopak, byl tak dokonale svůj, že vlastně nikoho k životu nepotřeboval.

Hned první noc vzal Aleše na výpravu mimo areál tábora vyhrazeného plotem. Zcela neomylně nalezl díru v pletivu a vyvedl ven Aleše, který nepřestával přemítat o tom, co se stane, jestli vedoucí odhalí jejich útěk. Na nic jiného se nedokázal soustředit…

„Jak víš, že tu je ta díra?“ zajímal se.

„Loni jsem si ji sám udělal.“

Aleš se podivil: „A to ji nikdo nespravil?“

„Prosím tě,“ ušklíbl se chlapec s despektem, „sem ani nepřijdou. Ty se zajímají o jiný věci, ne o plot.“

Stáli v temném lese a neviděli na víc než na tři kroky. „Touhle dobou začínají létat,“ vysvětloval Alešovi, „když budeme mít štěstí, tak je uvidíme.“

„Ale co?“

„No přece světlušky… počkej,“ chytl Aleše za ruku. „Vidíš? Támhle!“

Ani pohled na přízračný let světélkujících mušek doutnajících v temnotě jako oharek nedokázal zbavit Aleše obav. S ulehčením se asi po hodině vracel do stanu.

„Ještě se podíváme, jak tráví večer naši šéfové,“ rozhodl se spolunocležník a zamířil ke srubu vedle kuchyně. „Svítí tam… Podíváme se oknem.“

„A proč?“

„No to je přece jasný. Abysme věděli, co od nich můžeme čekat. Není nad to se přesvědčit, že to jsou jenom obyčejný lidičky.“

„Uvidí nás.“

„Když koukají ze světla do tmy? Ani náhodou.“

Postavili se na lavici pod okny a tváře opatrně přitiskli ke sklu.

Praktikanti seděli kolem stolu a nad hlavami se jim vznášel oblak dýmu. Na druhé straně srubu cinkly láhve chladící se v sudu. Jeden z vedoucích vcházel do dveří s novou zásobou piv.

„Tak co tomu říkáš?“

Aleš pokrčil rameny. „Nic.“

„Chlastaj a hrajou flašku.“

„Tak rychle,“ znělo z nitra srubu, „buďto dělej, anebo dej fant.“ Jeden z praktikantů vstal. „Otoč se, brácha, a šoupej nohama.“ Přešel k dívce oděné jen do bílé podprsenky, sklonil se k ní a políbil ji.

„Představ si, že ti třeba zrovna tahle holka bude zejtra vysvětlovat, co smíš a nesmíš,“ otočil se chlapec k Alešovi. „No nebude to sranda?“

„Hm,“ zabručel a svět se mu zdál v té chvíli prazvláštní fraškou. Strach jej přešel.

Samozřejmě se nic nestalo, nikdo je nepostrádal, a tudíž ani nehledal. Aleš ještě musel přetrpět hodinku světla, v níž spolunocležník zapisoval dnešní zážitky do svého objemného deníku. Teprve potom nadešel čas spánku.

Od toho dne si připadal dospělejší a doufal, že jej tak budou brát i rodiče doma… Samozřejmě jim o ničem, co se přihodilo, neřekl, věděl, že o takových věcech se veřejně nemluví. Nic se ale nezměnilo, nepřestali jej počítat mezi děti.

Otec chodíval na konci prázdnin k hlavní silnici vedoucí skrz Hodnou a fotil ruské tanky jedoucí na Prahu. Aleš zase nesměl… Zase nic nesměl! Jen zdálky vídal tátu postávat na křižovatce. Sledoval, jak se tváří, že chce silnici přejít, a hadrovou tašku, v níž má schovaný fotoaparát, tiskne nenápadně na prsa. Přitom naslepo mačkal spoušť, aby dalším pokolením zachoval dokumentární obrázky srpna osmašedesát. Ten film ale nakonec stejně nedal nikdy vyvolat.

Ještě před koncem prázdnin se Aleš setkal s celou jejich partou. S Jirkou a Karlem i s holkami. Všichni se tou dobou vraceli dobrovolně i nuceně z dovolených.

Hilligovi prožili své dva týdny u Želivky již na přelomu července a srpna. Tak vypadala jejich dovolená několik posledních let. Ráno, kdy do Československa přišli „oni“, si Aleš pamatoval jako směs šedavého příšeří za oknem a blikající televizní obrazovky v obýváku. Táta seděl v křesle, bradu podloženou dlaněmi, a ani na okamžik z ní nespustil oči. Jen řekl: „Zabrali nás, jsou tu Rusáci.“ Máma ještě ležela v posteli. Už z toho bylo patrné, jak zvláštní byl ten den. Co Aleš pamatoval, nikdy se nestalo, že by táta vstal dříve než máma. Tentokrát se opozdila a překvapilo ji to asi stejně jako Aleše. „Co se stalo?“ zavolala z ložnice. „Rusáci nás zabrali,“ opakoval. Přišla do obýváku a mlčky si sedla do druhého křesla.

IV.

Dětské společenství se chovalo stejně jako jindy. Dál se všichni scházeli v teplém podvečeru na panelech, které stavební firma uskladnila na jedné z volných parcel. Dál seděli na prohřátém betonu.

Přicházeli jeden po druhém a stále vyhlíželi další, kteří se ještě měli objevit.

„Hanka nepřijde?“ obrátil se Aleš ke Karlovi.

Ten se ale jen ušklíbl: „Má průser.“

Dosud se cítil být organizátorem všech jejich her, s těmi nejlepšími a nejzábavnějšími nápady. Připadal si nejsilnější, nejzajímavější a na Aleše hleděl s posměškem protektora, který se jen ze své vlastní vůle zabývá něčím tak titěrným a zbytečným.

„A jakej? Co se jí stalo?“

„Moc tě to zajímá?“ napínal jej.

Aleš pokrčil rameny.

Už to nebylo jako dřív. Ještě nedávno by v téhle chvíli couvl a neodvážil se ani ceknout. Takový míval z Karla strach, ale ten se pojednou vypařil. Dokonce cítil potřebu ho provokovat, dostat jej do situace, v níž by s ním mohl změřit síly. A měl dojem, že výsledek by nebyl tak jasný, jak si Karel jistě myslí.

„Tos jí zase zavařil ty, že jo,“ popíchl jej, „co se taky dá od tebe jinýho čekat?“

Karel nevěřícně zdvihl obočí. „Běž za babičkou, mazánku, mohl by ses třeba rozbrečet.“

„Z tebe mám tak strach,“ vyštěkl Aleš.

Dokonce i Jirka nevěřícně zavrtěl hlavou… Něco takového se tu ještě nestalo.

Karel se natáhl a chytil Aleše pod krkem za triko: „Říkáš si o nářez?“

„Napřed nám řekni, co je s Hankou.“

„Zamiloval ses do ní? Kluci, slyšíte, Aleš se –“

„Debile.“

„Vždyť je hnusná,“ šklebil se mu Karel do obličeje, „co na ní, prosím tě, máš – taková hydra. No… ale pro tebe by byla dost dobrá.“

„Ty jsi fakt ubožák!“

Karel přitiskl Aleše k sobě, nasadil mu dusivou kravatu a strhl na záda. Na chvíli se k sobě přiblížily jejich tváře. Karel byl celý rudý, zhluboka vydechl a teplý proud vzduchu orosil Alešovo oko. Aerosol mu zakalil čočku a svět se na okamžik proměnil v beztvarý akvarel.

Zatápal rukama po Karlově těle, cítil, že ztrácí dech, jel mu pažemi od pasu přes boky a prsa do podpaždí a přitom sebou zmítal ze strany na stranu. Prsty vší silou zarazil do jeho podpažních jamek.

Karel zaječel bolestí a povolil sevření. Na okamžik byl ochromen a vzápětí se ocitl v pevném stisku zase on. Aleš na něj nalehl celým tělem a svou vahou jej přibil k betonu. Podařilo se mu zachytit jednu Karlovu ruku, převalil se a znehybnil ji ramenem.

Karel pochopil, že boj nebude zdaleka tak jednoznačný, jak si zprvu představoval. Bolel jej hrudník a ruku, kterou mu Aleš zalehl, měl odřenou. Sípal a urputně se pokoušel vymanit ze sevření.

Aleš povolil kravatu a obkročmo na Karla usedl. Tiskl k sobě kolena a zarýval mu je do žeber. Zažíval nepojmenovatelnou euforii, konečně se mu podařila věc, o níž snil. Tělo poraženého se přestávalo zmítat, jako by se poddávalo síle, jež je zdolala. Aleš pevně tiskl Karlova zápěstí, křečovitě do nich zatínal nehty očekávaje, že se při posledním pokusu o záchranu bude snažit uvolnit právě ruce. Maličko se napřímil a chraplavě vydechl: „Vzdej se.“

Karel pravidelně oddechoval a nehýbal se.

„Slyšíš? Řekni, že se vzdáváš.“ Posunul se kousek kupředu a pokusil se položit kolena na Karlovy pokrčené paže.

V tu chvíli se to stalo. Svět zavířil a Aleš pojednou ležel na zádech. Hlava mu tvrdě narazila o beton a před očima mu tančila barevná kola.

Karel na něj skočil.

Stačil jen okamžik nepozornosti, kdy se Aleš příliš zaklonil. Karel švihl nohama dozadu, zahákl mu lýtka za ramena a vší silou jej strhl na zem.

Hlava mu křápla o panel hlasitě, velice hlasitě, a zůstala nehybně ležet.

Jirka vyskočil. „Tys ho zabil!“

„Ale nezabil,“ pronesl roztřeseně Karel. I on si uvědomoval, že úder byl až příliš hlasitý.

„Vždyť se nehýbe!“

Karel si klekl. „Aleši,“ řekl a položil mu ruku na čelo. „Aleši!“

Zvolna se probíral a v temeni cítil tupou bolest. Opatrně se posadil a hlavu, která se mu točila, sevřel v dlaních.

„Je ti něco?“ ptal se Jirka.

Hleděl kolem sebe, jako by potřeboval zjistit, kde se to vlastně ocitl.

„Krev mu neteče,“ utěšoval se Karel.

Jirka opakoval: „Tak je ti něco?“

„Ne,“ zachrčel, „je to dobrý.“

Uvědomoval si, že tentokrát už neprohrál proto, že by měl málo síly. Přivřel oči a lehl si na sluncem rozpálený panel. Už příště, znělo mu vědomím, už příště tě, ty hajzle, dostanu…

Zničehonic začal Aleš mutovat. Chvíli mluvil tence, ale zcela nečekaně mu hlas přeskočil a uprostřed slova zhrubl, pak hovořil nějaký čas chraplavě a dospěle, než se mu v hrdle opět přehodila výhybka nazpět a z úst vypískl směšně vysoký trylek. Působilo to, jako by nebyl jeden, ale dva kluci se zcela rozdílnými hlasy.

Ležel na gauči ve svém pokoji a cítil hmotu ticha stoupající z přízemí až k němu nahoru. Bylo mrtvolně reálné a způsobil je tím, co pronesl svým druhým, hrubým a drsným hlasem. Vystřídalo nebývale prudkou hádku mezi rodiči a roztáhlo se po celém domě.

„Přestaneš tam chodit,“ pronášela ještě před okamžikem nezvykle vysokým hlasem máma.

„Ani mě nenapadne,“ odsekl otec.

„To si jen myslíš, že tě to nenapadne,“ zaječela.

Babička s dědou seděli na lavičce na zahradě, hleděli před sebe do propletených větví stromů, které sami před několika lety zasadili a jež je již stačily přerůst a uvrhnout do stínu. Mlčky a nehybně odpočívali dotýkajíce se rameny, jako by se křik doléhající až na ulici netýkal něčeho tak důležitého, jako je jejich rodina.

„Co když si vymýšlí,“ vyštěkl otec. „Věříš mu každý slovo a bezdůvodně uděláš takovou scénu.“

„Alešek nelže!“

„A co to znamená, že nás viděl spolu na ulici. Kdybych s ní chtěl něco tajně mít, tak se neukazuju před lidma.“

„Mně si řek, že jdeš na fotbal.“

„To jsem řek, ale…“

„Vidíš, že lžeš! Máma měla pravdu!“

„Máma,“ vykřikl, „běž se svojí mámou…“

„Sprosťáku!“

S babičkou to ani nehnulo. Seděla trochu předkloněná a stále nehybná v jakési odevzdané strnulosti vyvěrající z jistoty, že s určitými věcmi není třeba nic dělat. Nakonec, zrovna došlo na její slova týkající se neodvratného konce dceřina manželství. A protože radovat se bylo v té chvíli nepatřičné, mohla vzezřením sfingy demonstrovat alespoň svou léty nabytou zkušenost.

Mámin hlas vystoupal ještě o oktávu výš: „Dyť je o dvacet let mladší než ty!“

Aleš měl trenýrky spuštěné po kolena a kalhoty ke kotníkům. Záclona v okně vlála ve větru, který chladil i jeho obnažené tělo. Pokaždé se, než začal tu věc dělat, přesunul na místo, na němž teď ležel. Vždy otevřel dveře a přitom naslouchal zvukům domu; krokům dole na chodbě i hlasům znějícím chvilku z kuchyně, chvilku ze spíže a hned nato z koupelny. Veškeré dění měl vlastně jako na dlani. Věděl, kde kdo je a co právě dělá i jaká je naděje, že se některý z nich rozhodne jít nahoru a objeví jej v nepatřičné situaci. „Nech ty dveře otevřené,“ do určité doby chápal tuhle větu jako útok na soukromí, teprve časem si uvědomil, že ji lze brát i zcela opačně. Došel k závěru: Jsou-li dveře otevřené, nemůže se mi nic stát. Tato jistota byla neoddiskutovatelná… Ležel na zádech a spíše než tu, z jeho pohledu dospělou ženskou, o níž byla dole řeč, si představoval její mladší sestru, s níž chodil do třídy. Ta druhá byla alespoň o deset let starší, brýlatá a v obličeji podle něj zcela nepřitažlivá. Vedle Zdenky pro něj neznamenala vůbec nic, trochu proto otce nechápal. Kladl si otázku, zdali mu scény s mámou pro „nějakou takovou“ vůbec stojí za to. Postavu měla Zdenka vlastně téměř stejnou jako její starší sestra, samozřejmě menší, nejenom na výšku a na šířku, byla drobnější celkově jako nějaká o něco menší kopie. Každému ale muselo být zřejmé, že všude doroste a že její tělo bude mladší, a proto samozřejmě i krásnější. Jednou na koupališti, když Zdena vstoupila do vody a celá se otřásla chladem stoupajícím jí z nohou do celého těla, byl Aleš svědkem něčeho, co mu navždy utkvělo v paměti. Zdenka se snažila oddálit okamžik, kdy každý další kousínek těla ponoří pod hladinu. Napínala nohy, vytahovala se v kyčlích a i hrudník se jí v tom okamžiku protáhl. Vyrůstala z něj dlouhá napjatá šíje obkroužená podtočenými kaštanovými vlasy. Aleš seděl na okraji koupaliště vedle dvou starších mužů. Všichni společně se dívali na Zdenu, jíž voda dosahovala už do poloviny stehen, a v tu chvíli jeden z těch dvou povídal: „Člověče, ta je jak malá ženská. Vidíš, jakou má postavu?“ a ten druhý přikývl. „Škoda že se s ní nepotkám, až bude starší,“ povzdechl a ona vklouzla do vody a tiše plavala na druhý břeh.

„Už jsi jako ona,“ křičel táta a máma se táhle rozbrečela do jeho vybuzeného hlasu vrnícího nad schodištěm jako malý generátor. „Byl jsem blbec,“ pokračoval stejnou silou, „měl jsem se pořádně dívat, když jsem s tebou začal chodit. Ne nadarmo se říká, že se máš kouknout na tchyni, když chceš vidět, jak bude manželka vypadat za dvacet let.“

„Zničili mi život,“ pronášela přerývaně, „a teď mi ho ničíš ještě ty…“

„Jen se nerozbreč, chudinko,“ odsekl, „jak dlouho se v tom chceš nimrat? Jak dlouho chceš připomínat, že ti jednou něco nevyšlo?“

„Tobě se nic nestalo, tak nemůžeš vědět…“

„No jistě,“ řekl výsměšně. „Jen tobě se stalo něco nepříjemnýho a jen ty víš všechno nejlíp… jo pardon, jen ty a tvoje matka. Ta je přímo vědma, ona se neplete nikdy!“

„Proč jsi takový?“

„Protože z toho, co sis sama zavinila, obviňuješ všechny ostatní!“ křičel. „Tak si konečně přiznej, že za to může především ona! Nebýt jí, tak ses na tu pitomou školu dostala a já bych nemusel každou chvíli poslouchat, jaká jsi chudinka!“

Vzlykala a pokoušela se něco vykřiknout, hlas z ní ale unikl v nesrozumitelném chrapotu působícím nelidsky a odpudivě.

Aleš chtěl slyšet všechno, co se dole dělo, ale přitom ho to rušilo. Pokud měl dveře otevřené, o všem věděl, ale za cenu toho, že se nemohl pořádně soustředit. Své představy měl sice nachystané ve špalíru, jednu pěkně za druhou, ale stále je ještě nedokázal spustit. Vždy se objevovaly v jeho vědomí v předem stanoveném pořadí vedoucím jej od začátku až do konce. Ať se ale nyní namáhal sebevíc, měl před očima stále jen starší sestru Zdeny – Helenu. Šla po chodníku vedle otce, držela se ho v podpaždí, a na druhé straně, po jeho levici, kráčela Zdena. Nic netuše vyšel odpoledne s Jirkou od pošty a ocitl se přímo naproti té trojici korzující vycházkovým tempem po opačné straně ulice. Otec musel právě povídat něco obzvlášť veselého, protože se obě nahlas smály. Skupinky se zjevily proti sobě tak nečekaně, že v ani jedné z nich nestačili změnit výraz v tvářích: „Aleši,“ zachroptěl otec, „pojď sem,“ zvolnil a ony jej předešly, jako by se vůbec nic nedělo. Počkal na něj. „Kde jsi byl?“ A Aleš na ten všeobecný úvod jen pokrčil rameny. „Tak… s Jirkou… podívat se na hřišti.“ Otec pokyvoval hlavou a hledal slova. „Jak hrajou?“ zeptal se nakonec. „Ani nevím…“ A táta jej chytl za rameno a sykl mu do ucha. „Neříkej mámě, žes mě viděl, jó?“ Jirka už netrpělivě podupával na druhé straně, ale otcova ruka stále ještě ležela na Alešově rameni a nepříjemně je tiskla. „Slyšíš,“ vymáhal odpověď. Aleš ucukl. „No jo.“ Otec opakoval: „Neříkej to mámě… Nepotřebuješ nějaký peníze? Nechcete si něco koupit?“ Zavrtěl hlavou. „Všude je zavřeno,“ odmítl a odstoupil od něj. „Tak jsme tedy dohodnutí?“ – „No jó,“ zabručel Aleš a přešel ulici.

Vyrazil opačným směrem než oni a Jirka jej musel doběhnout: „Co ti chtěl?“ – „Nic,“ odsekl a byl vděčný, že nemusí odpovídat na žádné další otázky.

Když přišel domů, uklízela máma právě v jeho pokoji. Slyšel ji načechrávat peřiny a vzápětí poté, co za ním trochu hlasitěji zaklaply dveře, i její zvolání… „Aleši! Pojď sem!“ vykřikla a on z jejího hlasu poznal, že má svou hádavou náladu. Sunul se k ní krok za krokem, pomalu stoupal po schodech. „Rozumíš mi?“ vykřikla znovu. Zabručel: „Co je?“ – „Pojď sem, ihned sem pojď!“ Stála nad gaučem a dívala se pod odklopený polštář. „Co je tohle?“ Vzdorovitě zahučel: „Kapesníky.“ – „Jedna, dva, tři, čtyři… co s nima, prosím tě, děláš,“ podivovala se. Až do dnešního dne jej nenapadlo, že by se sekrety, které do nich utírá, nějak lišily. V konečném stavu byly koneckonců zcela totožné, oba vytvářely z látky ztuhlou neforemnou kuličku. V kombinaci ji naškrobily a nechaly vzniknout předmětu tak odpudivému, že mohl vzbudit pozornost a pochybnosti. „Co bych dělal, smrkám do nich,“ řekl vzdorovitě. Smetla ztuhlé kuličky látky na zem. „Do těchhle? Podívej, jak vypadají. Ty čuně jedno. Vypereš si je sám. Rozumíš?“ Sklonil se, aby je sebral. „Nemáš sem chodit, je to můj pokoj. Proč sem chodíš?“ prskal ze sebe jed a cítil, jak jej současně se vztekem zaplavuje podivná nezvladatelná povznesenost. „Protože bys zašel ve špíně,“ řekla. Začal jí vyčítat. „Pořád se mi hrabeš ve věcech. Kdo se tě o to prosí? Proč to děláš.“ – „Protože musím, protože chci, aby z tebe něco bylo.“ Zaječel: „Starej se radši o svý.“ Ten výkřik mámu zaskočil. I Aleš cítil, že není vše v pořádku. Znovu byl vztek rychlejší než myšlenka a mnohem, mnohem silnější… Hlas mu přeskočil, spadl do basu. V té chvíli se již neovládal. Vnímal podivně nutkavou touhu ublížit. Říci něco, co by s ní konečně hnulo, pořádně hnulo, aby se rozbrečela, aby se otočila a odešla, aby mu už konečně dala pokoj. A tak jí to tedy všechno pověděl, vlastně vykřičel do obličeje svým dospělým hlasem, k němuž se na několik vteřin přenesl, aby jím odhalená skutečnost byla pro ni mučivější a nesnesitelnější.

Mlčky odešla a na otce potom spustila hned ve dveřích. Nejprve si několika otázkami ověřila, že platí verze, s níž odcházel z domova. Zeptala se jej na fotbal, na lidi, a pak to na něj rozbalila.

Zpočátku se bránil úspornými slovy, ale po několika minutách už dokázal jen nepříčetně křičet.

„Vem se se svojí matkou za ruku… Podívejte, co jste udělali z tvýho táty… Ale já… Ale ze mě… Ze mě se vám to udělat nepovede. To tedy ne!“

„Udělala pro tebe první i poslední,“ vstoupila do pomlky, kdy se zalykal a lapal po dechu. „Mámu nech na pokoji.“

„Otrávila mi celej život.“

„Prosím tě.“

„Všechno zničila!“

„Mlč!“

„Všechno…“

Ozvalo se plesknutí a potom nastalo ticho, husté a stimulující…

Aleš ležel na gauči na zádech. Pás jeho soukromého filmu se rozběhl a skutečnost, že jej teď nikdo nemůže v žádném případě vyrušit, povzbudilo mozkovou chemii produkující sled dráždivých obrázků. Byl hned hotový. Celý se potom uvolnil a cítil se klidnější a svobodnější. Líně se naklonil přes okraj a naslepo tápal po zemi, dokud nenahmátl ztvrdlou kuličku kapesníku. Rozložil ji a pečlivě se jí otřel. Chvilku ještě nehybně ležel a odpočíval, pak si ale jedním pohybem natáhl současně trenýrky i kalhoty, vyskočil a vyklonil se z okna do slunečného odpoledne.

Máma právě vyšla na zahradu a z nářadí pod přístřeškem vybrala hrábě. Šla k lavičce, na níž seděli děda s babičkou: „Shrabu trávu vpředu, mami… mám ji už shrabat?“ Potřebovala ujištění, že jedná správně.

Děda se pohnul: „Já půjdu taky,“ řekl, protože věděl, že by sedící, v okamžiku, kdy se někdo rozhodl pracovat, v očích babičky neobstál. Vzepřel se. Opatrně vstával. Babička se ale o něj opírala celou svou vahou, tížila jej na rameni. „Anežko,“ řekl, „počkej… já už jdu.“ Poposedl a pokusil se napřímit.

Babička se naklonila. Ztratila oporu a bezvládně padala na okraj lavice tvořený ohnutou oprýskanou trubkou.

„Pozor!“ vykřikla máma.

Děda koktal: „Co-se-to?“ Hleděl nechápavě na dceru, na její otevřená křičící ústa –

„Dávej přece pozor!“

Bránil se: „Já ale nic…“

Babička padla na bok a zaklínila se do opěradla. Pravou ruku měla zkroucenou pod tělem a levá jí přepadla z klína a uhodila o zem.

Přiskočil k ní: „Anežko, co je ti?“

Ze dveří vyběhl otec.

„Sanitku,“ křičela máma, „rychle zavolej sanitku.“

Děda stál nad bezvládným tělem a dlaněmi si uhlazoval košili. Shora dolů a ještě jednou… znova a znova… Podobal se porouchanému robotu, který se zasekl v jediném pohybu, jenž je nucen donekonečna opakovat. „Co budeme dělat? Co s ní proboha budeme dělat.“

Máma babičce zdvihla nohy, pootočila jí a opatrně na lavičku položila. Hlavu jí podložila dekou a ruce složila podél těla.Sanitka přijela za tři čtvrtě hodiny a to už bylo samozřejmě pozdě.

Po babiččině smrti se Alešovi definitivně změnil hlas. Sám by si toho možná ani nevšiml, měl dojem, že mluví stále stejně. Nepostřehl žádnou změnu. Dřív se ani nezamýšlel nad tím, jaký ten jeho hlas vlastně je. Připadal mu zcela obyčejný a nezajímavý, dokud poprvé neuslyšel: „Víš, že se mi líbí tvůj hlas?“ Samozřejmě jej neobdivoval žádný z jeho spolužáků, jim se hlasy změnily už mnohem dřív a Aleš je, i v této drobnosti, doháněl v době, kdy už pro ně byla zcela obyčejná a nezajímavá.

Hráli si na ulici a Hanka jim jako jindy dělala cosi mezi opatrovnicí a rozhodčím. Nic zvláštního se nedělo, byl obyčejný večer, ti, kteří obvykle mluvili, mluvili i dnes, a ti, kteří mlčeli a poslouchali ostatní, neporušili zvyk ani tentokrát.

Hráli něco mezi honěnou a schovávanou. Hanka pikala a Aleše, který se nestačil včas ukrýt, objevila jako prvního. Bylo zvykem, že ti dříve nalezení pomáhali pikajícímu. Ne tak, že by přímo odhalovali ostatní a ukazovali na ně prstem. Ne, ale v okamžiku, kdy dotyčný odešel z místa, u něhož bylo třeba oznámit nalezenou oběť a zaklepáním na určený předmět vše potvrdit, a kdy vyběhli všichni schovaní, kteří měli šanci je dosáhnout dřív než pikající – tehdy bylo dovoleno zasáhnout.

Aleš vykřikl: „Běží, podívej, běží!“ Hanka se stačila vrátit a ještě včas zapikat Karla.

Tenkrát řekla: „Víš, že se mi líbí tvůj hlas?“

Nenapadlo jej, že s velkou pravděpodobností jen vyjadřuje radost nad tím, že jí pomohl. Skutečně uvěřil, že má zvláštní hlas. Měl radost, konečně se něčím odlišoval. Ještě ten večer se doma zeptal mámy, zda má doopravdy neobyčejný hlas. Poslouchala jej a pokyvovala hlavou. Asi nabyla dojmu, že se mu nazítří nechce do školy a vymáhá z ní potvrzení, že chraptí. Odměřeně označila jeho hlas za zcela normální a obyčejný a okřikla jej, aby si nevymýšlel. Později ještě učinil pokus u otce, ale ten měl zcela jiné starosti a na hloupost, jež mu byla předkládána k posouzení, ani neodpověděl. Částečně Aleše zklamali, ale z větší části utvrdili v přesvědčení, že s nimi vlastně není řeč a že právě zde tkví podstata jejich vzájemného nedorozumění.

Pokud by někdo předpokládal, že babiččina smrt způsobí v rodině převrat, přepočítal by se. Žádný boj o moc nepropukl, pomyslné znaky moci převzala nejstarší žena rodu zcela automaticky a matriarchát nerušeně pokračoval dál. Ukázalo se, že máma je vlastně celá babička. Ve chvíli, kdy jedna nahradila druhou, se projevila zcela jasně. Aleš nebyl nikdy svědkem toho, že by to ukřičené odpoledne, kdy babička zemřela, dávala nějak do souvislosti s její smrtí. Nic neříkala, nevyčítala… otec, pravda, zkrotl sám od sebe. O jeho „jiných“ aktivitách už nepadlo ani slovo. Jeho odpor k matčiným příkazům byl od té doby nijaký anebo tak tichý, že jej Aleš přestal vnímat. Máma moudře usoudila, že výčitky svědomí již není třeba posilovat, že tak akorát stačí. Jejich manželství mohl neznalý pozorovatel po dobu, kdy s nimi ještě otec žil, nazvat jen a jen harmonickým.

Sedm, osm, nemá rozum

Aleš dál slýchal babiččin hlas. Samozřejmě ne ten skutečný, to jen podobně promlouvala máma. A nepoužívala jen totožná slova a podobně tvořené věty, téměř shodné bylo i zabarvení jejího hlasu.

Dědu řídila po další dva roky, o které babičku přežil, zcela v jejím duchu. Přidělovala mu tytéž práce a jako babička jej za jejich provedení chválila a za prohřešky kárala. Dohlížela, aby dojídal polévku a k jídlu nepil více než jednu sklenku piva. Z kuchyně, která po smrti babičky osiřela a již od té doby naplňovalo podivné vlhko kondenzující na oknech, jej vyháněla kouřit cigarety ven na schody a starala se, aby měl vždy čisté prádlo a na vkladní knížce uloženou polovinu penze.

K otci se chovala vstřícně a chápavě; jen sotva znatelně přitvrzovala režim upravující mu život. S úsměvem upozorňovala na detaily v jeho jednání, které se neslučovaly s její představou. Zcela nenásilně, ale přitom vytrvale opakovala, co se jí nelíbí, a každé napomenutí provázela širokým úsměvem, kterým je současně zdánlivě zlehčovala.

Táta mlčky vykonával práce, a pokud mu v té době matčino mentorování vadilo, nedával na sobě nic znát. Na první pohled vypadal smířený s novým stavem věcí, zdálo se, že jeho vzpoura je dávno odbytou epizodou. Krom pokory však existovalo ještě něco, co na odiv nevystavoval. Až později vyšlo najevo, že vlastně jen trpělivě čekal na svou příležitost…

Máminy řídicí schopnosti se odrazily i v zaměstnání. Stále pracovala v podniku, do něhož v patnácti nastoupila. Odbyla si léta na dílně, udělala dálkově střední školu a dostala se do kanceláře. Díky své opatrnosti na každé pronesené slovo a propracovanému předstírání stoupala v úřednické struktuře, až někdy v té kritické době spojené s babiččinou smrtí a celkovým zklidněním rodiny nastoupila do kádrového a personálního oddělení.

Kádrovačka, která ji do podniku kdysi přijímala, už dávno odešla do důchodu a prohřešky rodičů, které jí způsobily tolik potíží, byly ze současného pohledu více než malicherné.

Na tom, že se při své pouti dostala právě sem, bylo něco zvláštního, něco symbolického, jako by ji snad osud vedl po předem vyměřené cestě a poté v uzlovém okamžiku zasáhla vyšší moc a umožnila jí skrz čas nahlédnout do minulosti. Každá informace se časem stane dostupnou, někdy přímo, jindy oklikou. Zkušenost praví, že i skrz malou klíčovou dírku bývá vidět celá krajina, ano… předkloněná a s okem nečekaně přitisknutým k jedné z nich se ve svém postavení ocitla i ona.

To, že nastoupila právě do personálního oddělení, nijak s dávnou křivdou nesouviselo. Určitě svůj postup daným směrem neovlivnila. Pravdou ovšem zůstává, že první příležitosti v novém zařazení využila k tomu, aby nahlédla do svých osobních spisů.

Prolistovala několik desítek listů papíru, různých dotazníků a hodnocení, až se dostala na konec složky, a tím vlastně k samému počátku.

List papíru, který všechno způsobil, byl poslední, léty zežloutl a písmo psacího stroje zesvětlalo. Přelétla ho pohledem, složila do čtverečku a zastrčila do kabelky, jako by ještě mohla něco změnit.

Vlastně nebyla ani překvapená, našla na něm přesně to, co si představovala. Strohá úřední řeč jí za léta práce přešla do krve, a pokud by měla o někom něco podobného napsat, lišil by se výsledek její práce pouze v detailech. Ani podpis nebyl překvapující. Učitelka, kdo jiný. Ta, která učila ji, která později učila Aleše a která, pokud neumře, bude s velkou pravděpodobností učit i její vnoučata.

Krom toho, co při svém přesvědčení pisatelka asi napsat musela, přidala ještě názor z vlastní iniciativy: Nedoporučuji studium na pedagogickém ústavu, jmenovaná by mohla negativně ovlivnit žáky.

Doma podala složený papír manželovi.

„Co to je?“ zajímal se vlažně.

„Jen si to přečti.“

Rozložil dokument a mlčky ho dočetl až do konce. Pak posudek položil na stůl. „No to se dalo čekat. Já si už dávno myslel, že je to pěkná mrcha.“

„No… Já si to myslela taky… tenkrát mohla všechno, byla výchovná poradkyně… a taky komunistka.“

Sedl si naproti ní. „Co s tím chceš dělat?“

„Co bych měla dělat? Nebo spíš, co se vůbec dá dělat?“

„Přece to nenecháš jen tak…,“ bouřil se.

„Zničila mi život a mohla by ho zničit i Alešovi, letos končí školu…“

Prosebně zdvihl ruce nad hlavu. „Nech té hysterie, prosím tě. Cokoli je lepší než nic. Můžeš na ni třeba počkat za rohem a bafnout, až půjde. Třeba ji klepne pepka, věk už na to má.“

„Co bych od tebe mohla čekat jiného,“ řekla a nahnula se nad stůl. Vzala si posudek nazpět. „Pitomý vtipy, nic jinýho než pitomý vtipy.“

„A mám snad brečet?“

„To nemusíš, ale… aspoň vidíš, že jsem měla vždycky pravdu, že člověk není nikdy dost opatrný.“

Rozhodným gestem ji umlčel. „Je to taková baba ufuněná, ušmaťchaná, zapocená. Půjdeme za ní a do očí jí řekneme, co si o ní myslíme, vždyť je z ní teď už ředitelka tý podělaný školy. Takovejmhle lidem se nesmí nic ulehčovat.“

„A co tím dokážeš… dneska… Chceš Alešovi zničit život?“

„A ty snad věříš, že dostane výčitky svědomí, až bude podepisovat jeho hodnocení, vzpomene si, jak ublížila jeho chudince matince, a napíše, že je skvělej a nepřekonatelnej?“

„Ne,“ zatvářila se tajuplně, „to by ji nikdy samo od sebe nenapadlo. Ale když jí to trochu připomeneme…“

„Jak, prosím tě?“

„Pošleme jí ten posudek poštou,“ vyštěkla.

„Cože?“

„Samozřejmě anonymně.“

Zaťukal si na čelo. „Tvůj posudek budeme anonymně posílat tvý bejvalý učitelce, která ho napsala, a ono ji nenapadne, kdo jí ho asi posílá.“

„Myslet si může, co chce,“ řekla odměřeně, „ale jistotu, že to posílám já, mít nebude. Já jsem si ostatně taky myslela, že to udělala ona, chyběla mi právě jen ta jistota.“

„Tak teď ji máš. Můžeš jít za ní, strčit jí ten papír pod nos a říct jí, že je pěkná mrcha.“

„A co bych z toho měla?“

„Co!?“ obrátil oči v sloup. „Třeba pocit úlevy.“

„A není lepší pomoct Alešovi?“

„Ty si vážně myslíš, že mu tím pomůžeš? Třeba mu tím právě přitížíš!“

Zavrtěla hlavou. „Tak to si tedy nemyslím.“

A mámin předpoklad vážně vyšel. Učitelka se zcela nepochopitelně zachovala podle jejích předpokladů. Možná zapracovaly výčitky svědomí, možná usoudila, že vystudovaný Aleš nebude pro režim znamenat o nic větší nebezpečí než nevystudovaný. Anebo udělala gesto jen z pocitu neomezené moci.

Aleš s Jirkou udělali přijímací zkoušky na gymnázium bez potíží, a dokonce i Karel se dostal na stavební průmyslovku. To, že se konečně rozdělili, Alešovi pomohlo. Odešel věčný tyran a v novém prostředí se další nenašel. Zapadl do nové party, v níž už bylo jeho postavení rovnoprávnější.

Udělali si tenkrát pod vedením zkušenějšího spolužáka seznamovací čundr do Prachovských skal. Máma lomila rukama, když se dozvěděla, že se tam dá jet jedině na jaře nebo na podzim, kdy kraj nepročesávají policisté. Pokud by ještě žila babička, Aleš by samozřejmě nikam nejel, ale proti máminu zákazu ještě stálo slovo táty, které bylo, také asi díky „době“, téměř stejně tak důležité jako její. A tak tedy jel…

Táhli podzimní krajinou, místy už ležel sníh a skály byly liduprázdné.

V jedné vesničce zapadli do hospůdky, která byla tak malá, že se do ní kromě výčepní stolice a stolu pro štamgasty vešel už jen jeden další. Obsadili ho, a přesto, že jim ještě nebylo šestnáct, objevilo se před nimi vzápětí pivo, které je krásně rozehřálo.

„Hele, Američani,“ dobíral si je jeden podnapilý stařík a zblízka zkoumal jejich oblečení tvořené z větší části pokoutně získanými maskáči. „Přišli nás osvobodit,“ šklíbil se na ně přívětivě. Na něco takového nebyli zvyklí, v jiných hospodách se cítili štamgasty spíše trpěni.

Hráli spiťara, hru s kartami spočívající v postupném otáčení karet z paklíku a smrtelně rychlém popíjení.

Stačilo sledovat esa, první, které objednávalo, druhé, které ochutnávalo, třetí, které dopíjelo, a čtvrté, jež platilo.

Když odehráli několik her, obrátil se Jirka na výčepní. „Víte co?“ oslovil ji sebevědomě. „Nechte nám tu celou láhev, abyste sem nemusela pořád chodit.“ Vrtěla hlavou, ale rum jim na stole nechala a vedle se dala do řeči s dvojicí místních.

Jirka si obrovité bedny rádia stojící v koutě všiml první. Pivem rozkurážený je bez dovolení pustil. Skleněná stupnice s nápisy stanic se magicky rozzářila a Jirka začal otáčet knoflíkem, až naladil Laxík. V chrapotu a rušení občas vytrysklo několik taktů jiskřivé melodie a všichni podle těch útržků hádali – tohle byli Parplové a tohle Zeppelini. Snažili se ze starého reproduktoru vymáčknout co nejvíc, až v místnůstce nebylo slyšet vlastního slova.

Místní jim ale nic neřekli, ani slovem se nezmínili, že by mohli rádio vypnout, anebo alespoň ztlumit. Těžko říci, zda byli tak vstřícní ke svým hostům, či se je jen báli napomenout.

Zásobeni pitím vyšli potom do noci. Aleš zakopl poprvé hned na schodech před hospodou a rozbil přitom dva ze tří lahváčů, které nesl. Podruhé jej pustili přátelé, když mu pomáhali přes potok. Tedy, vlastně mu do něj spadla jen hlava. Jedno oko měl pod hladinou a druhé nad ní. Otočen proti proudu sledoval vodu, jež přitékala a narážela mu na nos. Díval se, jak teče, až do chvíle, kdy ho zvedli a táhli dál silnicí a poté strmou cestou na zříceninu českobratrského hrádku Pařez, na němž nocovali.

Tolik se starali o Aleše, aby nikam nespadl, až nakonec zcela nečekaně uklouzl při sbírání dřeva na oheň Jirka. Zmizel z kamenného ostrohu a život mu zachránilo jen opilecké štěstí a šlahouny ostružiní. Až ráno zjistil, že měl pod sebou příkrou desetimetrovou stěnu.

Každý byl v několika minutách ve svém pelíšku, a pokud nepočítal ovečky, přemýšlel o smrti umrznutím. Jen spolužák, jehož přezdívali Kanár, zalezl do svého ležení jako vždy pouze v trenýrkách a z jeho rudého, žhnoucího těla se pářilo.

„Dyť je vedro,“ halekal z tenounkého spacáku, „jste nějaký změkčilý.“

Aleš zaujal horolezeckou polohu, podle níž je údajně nejvíce tepla v rozkroku. Nahřál si ruce, vložil je mezi kolena dlaněmi k sobě, vší silou tiskl jednu na druhou a pomalu je o sebe třel, jako by byly dřevěnými destičkami, jimiž se pokouší rozdělat oheň.

Nedalo mu to: „Kanáre, jak to děláš, že je ti pořád teplo?“

„Já ti ani nevim, prostě jsem se tak narodil,“ pronesl rozjásaně.

Stejně tak jako mu nebyla zima, nemíval ani kocovinu. Šťastný člověk, během pěti minut usnul. Dunivě zachrápal, když poprvé ztratil dech, a potom už jen mírně a pravidelně pochrupoval. Aleš stočený do embryonální polohy se koleny téměř dotýkal vlastního čela. Nakonec se mu podařilo usnout, ale kolem páté se zoufale ztuhlý hrabal ze spacáku.

Zuby mu drkotaly. „Lehnout si tak na sluníčko, dovedeš si to představit? Jak hřeje?“ oslovil Jirku překonávajícího obdobné potíže.

Kanár vystrčil rozcuchanou hlavu ze spacáku. „To nemůžete bejt kruci zticha, kdo v tom má spát?“ Cestou ze spacáku ztratil i trenýrky. To, co se mu lesklo na těle, byly snad doopravdy kapičky potu.

„Exhibicionista,“ zabručel Jirka a zaklapal zuby o sebe.

„Bledá závist,“ rozchechtal se Kanár.

Aleš pak neprozřetelně vyprávěl některé zážitky doma. „Já jsem ti to říkala,“ okomentovala to máma, „ale ty na mě nikdy nedáš. Víš přece, že jsem ti pokaždé poradila dobře.“

Alešovi nezbývalo nic jiného než mlčet.

„Doufám, že tě už nikdy nenapadne provést takovou hloupost.“

II.

Z domova se už na delší čas nevzdálil. Vyhnul se chmelové brigádě i lyžařskému výcviku a pokaždé se nechal od mámy poučit, jak na to. Otcovy připomínky, že by si snad měl vyzkoušet to, co ostatní, nechávali oba bez povšimnutí. Matčina detailně propracovaná schémata ostatně fungovala v tehdejších podmínkách na devadesát devět a půl procenta a pokaždé jej náležitě ochránila. To, že může poslouchat jen mámu, či jen otce a nikdy oba dva současně, pochopil záhy. Mohl si pouze vybrat mezi jejich pohledy na svět…

Přivedl jej na to kolotoč. Fakt, pitomý dětský kolotoč se šesti sedátky, z nichž dvě byla urvaná, a z oprýskaných trubek, které po nich zbyly, trčely ven šrouby s ostrými okraji. Sedělo na něm pár nahatých dětiček a s výrazem samozřejmosti se přidržovaly opěrek na ruce, oči upřené před sebe. A jedno, o něco větší než ty ostatní, se opíralo do toho koupališťového zázraku a drobnými krůčky ho roztáčelo do stále větší rychlosti. Jako baletka podupávalo na špičkách, jako mula tupě běhalo dokola a vlásky těch ostatních na sedátkách i nesedátkách vlály kolem opálených tvářiček, kolem vytřeštěných očí, které hleděly stále do jednoho směru na ten kouzelný svět rozběhlý do barevných šmouh ve svištícím větru.

Díval se na ně a na jejich maminky rozvalující se na dekách. Občas na ně a častěji na maminky, které z toho pohledu ani jako maminky nevypadaly, protože slunce vyčistilo jejich břicha a pozadí od jizviček z potrhané kůže, které s sebou radostné mateřství nese. Obzvlášť vytrvale civěl na jednu v růžových plavkách, co se stala matkou snad jen nedopatřením a k dítěti se chovala spíše jako otrávená starší sestra, a na jednu v bílých plavkách, které zcela zmizely, když se vynořila z vody, a proměnily se jen v lemy zařízlé do zadečku a do ramen.

Seděli s Jirkou na dece, každý se díval jinam a přece shodně, protože oba na totéž – pouze v jiném pořadí.

„Tahle by byla pro tebe,“ přidělil Alešovi jednu a bradou ukázal na brunetku v neviditelných plavkách; a on by ji bez dlouhých řečí bral – jasně že bral, ale stejně tak i jakoukoli jinou z té party pod slunečníkem, protože si připadal zoufale opuštěný, a k tomu, aby se o něco pokusil, stačilo jen, aby ona nebo nějaká jiná přišla před něj a několika jasnými slovy si o to řekla. Potom by jen kývl, protože měl potíže o takových věcech nahlas mluvit, natož nějakou z tohoto důvodu přímo oslovit.

„Je to děs,“ poznamenal Jirka.

„Je,“ přitakal a každý pomyslel na něco zcela jiného. Je to děs – uvažoval Aleš – čumět. Pořád jen čumět. Diagnostikoval by to jako nemoc, čumění z neschopnosti.

„Já jsem spíš na blondýny,“ řekl Jirka zasněně, jako by tak chtěl jednou provždy naznačit, že mezi nimi nemůže dojít ke sporům, protože ta část světa, která je zajímá, je jasnými hranicemi rozdělena na kolonie, na teritoria jejich neměnných zájmů. „Viděl jsi Zuzanu? Ta je teď kus, s tou bych si dal říct.“

„Hmmmm,“ zabručel Aleš. Už si ani nepamatoval, kdy se vyjádřil lichotivě o odstínu vlasů, jehož majitelky mu nyní zcela nezištně, ale žel bohu fiktivně, Jirka přenechával. Zapomněl mu asi tenkrát říct, že se mu líbí i ta blondýna, jež šla možná za tou, na niž ho upozornil, a i ta černovláska, co podle zákona pravděpodobnosti musela kráčet jen pár kroků za nimi. Kvůli ní by určitě zvolnil i krok, aby si mohl prohlédnout tu vypouklinu pod krátkými šaty. Dvě půlky spojené stínem, takový ten mandolínový tvar, který drží pohromadě a nevisí a nepohupuje se jako pumpa nahoru a dolů v rytmu kroků.

„Je to děs.“

Kolotoč skřípal jako obrovský větrník čerpající vodu do nádrže v jednom westernu, v němž zpočátku snad čtvrt hodiny nikdo nepromluví a pouze ložiska monstra, pokud tam vůbec nějaká jsou, podivně kvičí a navozují napětí společně s kamerou zabírající tváře několika desperátů čekajících na příjezd vlaku.

Kolotoč vydával podobné zvuky a dětičky hleděly před sebe a vlastně nikam stejně jako ti banditi. Létaly kolem dokola na osezelých sedátkách přišroubovaných ke žlutým trubkám dlouhými šrouby a na jejich tvářích se nedalo rozpoznat, jestli mají radost, či se bojí. Kamenné ksichtíky putovaly po své neměnné dráze a nebýt větru, čechrajícího jim vlásky, ani by se nepohnuly.

Aleš jako dítě nahý nikdy nechodil, tedy pokud si pamatoval. Možná že poležel na bříšku na kůži pro vesnického fotografa, je možné, že se před širší rodinou či sousedkami rozvaloval v železňáku na zádech a přimhuřoval oči před kousavým mýdlem lezoucím pod víčka. Důkazy se ale nedochovaly, a tak zřejmě chodil stále oblečený. Tedy… Jak už bylo řečeno – pokud si všechno dobře pamatoval. Ale něco takového by mu s určitostí z hlavy nevypadlo, protože kromě toho, jak se dvakrát topil, si pamatoval z diluviálního věku už jen to, jak ležel nahý se ženskou. Ano, se ženskou, protože byl ještě tak malý, že pro něj ve svých čtrnácti nebo patnácti ženskou byla – asi jako máma nebo učitelka nebo ty, které potkával v té době na ulici.

Leželi vedle sebe v posteli, v černočerné tmě, a on byl rád, že je u něj, protože by se jinak určitě bál. Nadzvedla tehdy peřinu, přilehla a chvilku se ani nepohnula.

„Chceš pošimrat?“ sáhla mu na chodidlo a zakroužila na něm ukazovákem.

Příjemná závrať: „Chci.“

Přitiskla se a jela rukou vzhůru, až zavadila o to, čemu v té době nijak neříkal. Píchlo to ve slabinách, příjemně jako na houpačce. A ona to malé přehazovala sem a tam, honila kolem dokola, až blahem přivřel oči.

„Je to příjemný?“

„Je,“ vydechl rychle, aby snad neuvěřila v opak, a všeho nenechala.

Ještě chvilku to dělala, doopravdy jen chvíli. A pak najednou přestala. Nedočkala se… zřejmě se nedočkala – to mu došlo později. Usoudil, že se chtěla ujistit, že příručky nebo knížky, které četla, nelžou. Asi ji o tom v té době nepřesvědčil.

„Chceš si taky sáhnout?“

„Hmmmm.“

Chtěl. Ze zvědavosti, anebo aby se dozvěděl, co tam má ona… nevěděl přesně.

Nacpal jí ruku do kalhotek a nahmátl spleť chlupů, která mu připomněla drátěnku, s níž máma drhla nádobí. Nevěděl, jak dál, co má hledat a proboha kde? Vždyť tam kromě těch chlupů vůbec nic nebylo. Opatrně ji párkrát poškrábal, aby snad neřekla, že neprojevuje dostatečný zájem. Teď, když o tom uvažoval, asi v jeho snažení bylo dost zištnosti. Co kdyby jej už nechtěla pošimrat ani ona?

Šeptala mu do ucha: „Chceš ještě?“ cítil její dech.

Kývl, protože mu přišlo špatné mluvit o tom nahlas, a ona jeho souhlas vycítila i ve tmě. Znovu zajela prsty do míst, kde to bylo záhadně příjemné. Ničeho se nedočkala ani teď a zřejmě ji to už ani nepřekvapilo, asi hledala cestu nenásilného ústupu. Někomu je přece šimrání příjemné – na chodidlech, na zádech, ve vlasech, všude. Skončila opět na chodidle, zakroužila po něm prstem a zmáčkla mu palec.

„To stačí,“ řekla, „budeme spát. A ne, abys někomu řekl, kde jsme se šimrali. Rozumíš?“

Až bude mluvit s mámou o usínaní… Nač si vzpomene? Ona řekne: Co říkáš?… Jó? Šimrala tě, než jsi usnul? Ta je hodná, viď?

Ale kde? Je to důležité? Kdo by se ptal dál? Těch míst je tolik a šestiletého kluka ještě lechtá úplně všechno a úplně všude.

Slunce Aleše žhavě uspávalo.

„Půjdu se smočit,“ Jirka vstal a vyrazil ke schůdkům na zcela opačné straně, kde se na lavičce vyvalovalo nejhezčí tělo plovárny. Pevné a stejnoměrně barevné, pružné a napjaté od špiček prstů až po šlachy na krku.

„Kam jdeš?“

„Jseš hluchej? Do vody.“

„Ale kudy?“

Mávl rukou. Došel k zábradlíčku a dlouze se zahleděl na koupající, jako by snad mezi nimi hledal někoho určitého, a jen Alešovi bylo jasné, že jej, či spíše ji, už nalezl. Stál pět kroků od ní, v místě, kde mohl vidět úplně všechno, pokud si mírně zašilhal.

Voda pravidelně šplouchala narážejíc o břeh, vřískavé hlasy zněly jako z katakomb a Jirka se ponořil, udělal dvě tři tempa a ihned se otočil. Ležel na zádech a dlouze se kochal tím novým, co mu spodní úhel pohledu nabízel… A Aleš, opřený o lokty, sledoval jeho nejnovější letní snažení, dokud mu pronikavý lesk na vodě nepřivřel víčka.

Podruhé si mohl sáhnout až nedávno, tedy řadu let nato. To už tušil, co hledat… i kde… Problém byl, jak už to bývá, docela jinde.

Ruka mu ležela na jejích prsou – jaksi omylem – alespoň to tak z dnešního pohledu mohlo vypadat, protože na tom nejzajímavějším místě spočívala předloktím, na němž je hmatových buněk tak málo, že fantazie dozajista zmůže víc než holá skutečnost. Ta navíc nebyla holá vůbec. Bylo to měkké a nové, i když vleže a pod tlačícími knoflíčky od košile se to jevilo jako nic.

„Někdo by nás mohl vidět,“ šeptla.

Rozložili se u křovíčka nedaleko polní cesty, když předtím rozhodně odmítla hřbitov, který navrhoval Aleš. Ne, žádná zvrácenost v tom nebyla, nebyl jí tenkrát schopen.

„Kdo by chodil…“

Věta vyzněla nejistě a do ztracena.

Bože. Takovou dobu se nic nedělo, že si zoufal. V náhlém pomatení smyslů se naklonil nad její tvář, uvolněnou a se zavřenýma očima – určitě jen proto, že se na něj nechtěla ani kouknout, a dal jí pusu. Tedy něco víc než pusu. Tedy… spíš ona jemu než on jí. Cítil, jak saje do úst jeho jazyk a sliny a jak se mu pod předloktím kroutí… Konečně se něco dělo, uklidnilo ho to a mohl opět chvíli reálně uvažovat. Napadlo ho, že může doopravdy k něčemu dojít. Dost ho to zaskočilo, protože se už asi tři dny z nedostatku času nemyl. Ale zatím snad nic nezkazil, ujišťoval se. Ten kontakt nebyl vůbec špatný, naopak skvělý… než si uvědomil, že stejnou dobu jako tělo zanedbává i své zuby. Zatrnulo mu i v konečcích vlasů a opatrně se odtáhl.

Po pěšince jelo kolo, uvolněný zvonek cinkal a chlápek v sedle nadskakoval na hrbolech.

Otočila se na břicho: „Viděl mě?“

„Ale neviděl.“

„Musel by bejt slepej…“

„Dyť na nás není vidět.“

„… jestli to řekne tátovi.“

„Copak tě zná?“

„Jo.“

Nebylo mu jasné, proč se bojí, že nějaký chlápek řekne jejímu tátovi, který vlastně ani jejím tátou nebyl, že ji viděl někde na mezi. Byla druhá ze tří sester a každá z nich měla za tatíka někoho jiného. Utajit se to nedalo, první byla blondýna, druhá bruneta a třetí černovláska.

„Měli jsme jít přece jen na ten hřbitov,“ usoudil.

Pohrdavě odfoukla: „To jistě.“

Znovu se položila na záda a on si v té chvíli všiml neobvyklé drobnosti.

„Jé,“ vyjekl, „máš rozeplej poklopec,“ jako téma uvadajícího dialogu mu postřeh připadal slušný, taková vtipná narážka, možná i dvojznačná – děsně směšná záležitost. Byl sám se sebou spokojený. Kraje kraťasů se jí rozlézaly od sebe a mezi nimi, na malém klínu, zářily bílé kalhotky s růžovými kvítky.

Prudce se posadila: „Ty si ze mě děláš pořád legraci.“

„Ale nedělám. Doopravdy ho máš rozeplej.“

„Děláš.“

„Nedělám.“

„Děláš.“

„Mně to jenom přišlo směšný.“

Pečlivě se zapnula a on chvíli nato vedl hlubokomyslné řeči o tom, co ženská dává, a co si už chlap jen bere, aby se domohl ještě jednoho cicmání po vzoru, který jej nedávno naučila. Mluvil o jakémsi fiktivním násilí, ke kterému by ho sama dohnala, kdyby se nabídla tak, aby to i on pochopil, a čekal, že o to začne prosit, že jej bude krok za krokem vést a instrukce dávat roztouženým hlasem, kterým dá jasně najevo, že jí o to opravdu jde. Říkal to ale asi tak složitě, že neporozuměla, o čem vlastně hovoří. Navíc mu její kytičkované kalhotky připadaly tak dětské, že by se ničeho neodvážil, i kdyby žebronila a on alespoň tušil, jak na to.

Odtáhla se.

„Už půjdu,“ doopravdy bez nějakého dlouhého uvažování vstala a jemu nezbylo nic jiného než se zachovat stejně.

Cestou zpátky toho už moc nenamluvili.

Teprve doma začal uvažovat o tom, jak se jí ty její kalhoty vlastně mohly samy od sebe rozepnout. Jak? Kdyby s nimi už tak přišla, určitě by si všiml… Napadlo ho, zda jeho dvojznačnost nepůsobila spíše jako tupost. Zip, prosím, to se stává, ale knoflík a zip současně? Je to možný? Je tohleto možný? Asi ne.

Měl skvělé kamarády, po týdnu mu Jirka ukázal ukazovák ledabyle ohnutý do háčku: „Tenhle to byl, tímhle sem jí to udělal.“

Děsně mu ten prst záviděl.

Pochyboval, že byl čistší než on nebo že mu míň páchlo z pusy, když to dělal. Byl jenom rychlejší a tentokrát hrál čas převelikou roli, vždyť už jí bylo skoro čtrnáct a její starší blonďatá ségra o to přišla ve dvanácti.

„Je to děs.“

Tuleň Jirka se vydrásal na břeh.

„Támhle je taky jedna,“ ukázal stejně ledabyle jako Alešova dávná představa, „a je úplně nahá. Měls vidět ty kozy.“

„Fakt?“

„Velký… a přes zadek si zrovna přetahovala ručník.“

„Kruci, asi se půjdu osprchovat.“

„Támhle.“

„Přece vim, kde jsou sprchy.“

Ležela na boku a brebentila německy. No jasně, kdo jiný by se také mohl v té době povalovat na plovárně nahý. Ty velké kozy měla položené na dece vedle sebe. U těla byly tenčí, jako když taháte z pusy žvýkačku, a na konci velké a baňaté s hnědými kopečky kávové zmrzliny. Byly doopravdy obrovské… jen obrovské… a sprcha příšerně ledová.

U kolotoče stála růžová mamina v dvojdílných plavkách a za jízdy krmila svého andílka jakousi kaší. Stála na místě s napřaženou lžičkou a ten parchant na ni pravidelně nalétával s otevřenou tlamičkou jako nějaký pták, který zakrněl ve vývinu a jenž si nedokáže uvědomit, že se už může živit sám.

„Toč pomaleji,“ zavelela a burlak doopravdy zvolnil, aby v okamžiku, kdy se otočila zády, znovu zabral.

Jirka visel očima na Alešových rtech: „Tak co?“

„Kozy.“

„No, kozy, ale jaký?“

„Velký.“ Deka byla mokrá a plná písku, jak se po ní Jirka převaloval. „Nestálo mi ani za to se kvůli nim zvedat.“

„Kecáš.“

Měl pravdu. Kecal. Doopravdy kecal.

Moci si konečně sáhnout… Stál o to čím dál tím víc. Přestával být vybíravý, docházel k závěru, že to musí mít za každou cenu, a přitom si také uvědomoval, že to dost často nemůže mít za žádnou cenu. Tak to bylo. Takovou získal zkušenost – zdálo se, že stále častěji naráží na hranice vlastních možností.

Sáhnout si… Tehdy se na čas s příležitostmi roztrhl pytel. Jedna odešla, protože nezareagoval včas, ale jako deus ex machina přišla za několik dnů další. Pral se s ní o to, aby si mohl sáhnout. Tedy, myslel si, že se pere, než mu došlo, že má přesně přidělena místa, kam může, a zaháněn je od těch, na která už nesmí. Nevěděl, jak se to stalo, ale pokaždé měla své ruce pod jeho, a potom už jí stačilo v okamžiku, kdy se propracovával tam, kam už nechtěla, aby je jen jednoduše zdvihla nahoru… A byl zase na začátku.

„Ty nechceš?“

„Ne.“

Nevěděl přesně, co nechce, ale ostýchal se to blíže pojmenovat.

„Ne?“

„Ne!“

Byla tma, tak k půlnoci – jak taky jinak, jeho první bližší poznatky byly vesměs spíše hmatové.

„Ale proč?“ pokračoval.

„Ne.“

Ležela opřena zády na prohřátém cihlovém plotu obklopujícím jejich domeček a čas od času zabořila hlavu do Alešova ramene, když kolem projíždělo auto. Světla se mu opřela do zad, chvilku viděl stín na omítlých cihlách, který byl o něco větší než on a objímal nepatrného vetřelce, jehož nebylo vidět ani trochu.

Vytlačila jej až do podpaždí a on znovu jel dolů dlaněmi přes boky a pas na zadek, který připomínal ve vypasovaných džínsách pytel cementu anebo možná spíše mrtvý kus dřeva. Zaujal prostor vymezený tvarem kalhot, rozteklé maso se do nich nalilo a ztvrdlo jako vakuově zabalené kafe, a tak se tím odlidštilo, že při doteku necítil vůbec nic.

„Někdo jde,“ cukla sebou a jako nějaké soustrojí se propleteni posunuli ještě víc do stínu pod větve bezu, který rezavě odkvétal.

Zajel jí rukou do rozkroku a kromě známého tvrdého výlisku nahmátl už jen kovový zip modrého skafandru tvarujícího tuctově proudnicovitou postavičku, která se tolik mohla lišit od nahé reality.

Odstrčila ho: „Počkej.“

„Proč?“

„Já musím…“

„Co?“

„No musím!“

„Jó.“

Šla podél zdi za roh, vrávorala ve vysoké trávě, pravou rukou se opírala o zeď a potom zmizela ve tmě. Kruci, zvažoval, pere se, protože vážně nechce, anebo jen nemůže. Ne, že bych se na to chtěl zeptat…

Moč cinkla o kamínky, slyšel je pod tím proudem odskakovat do všech stran. Musela se teď cítit jako v ráji, nemohla myslet na nic jiného než na to, že musí, že už proboha musí…

Přišla a pověsila se mu kolem krku. Okamžitě využil nestřeženého okamžiku a rozepnul jí knoflík od kalhot. Rozevřely se, okraje od sebe odskočily, jako by byla oblečena do gumy a vršek zdrhovadla povolil. Pustila jej a pokusila se dostat rukama dolů. Zcela regulérně, právě tak, jak to dělala ona jemu doposud, ji odrazil. Vytrčila na obranu koleno, ale pacifikoval ji tím, že na ni nalehl. Teď musela ucítit, že mu stojí. Teď, anebo nikdy. Couvl, a než zaujala obranné postavení, zajel jí tam prsty. Měkké břicho, kalhotky a zoufale těsná guma, která ho klepla přes prsty, když se pod ni dostával. Pod nehty se mu zapíchly ocelové špony. Chlupy – pod bříšky prstů ucítil chlupy!

„Nech toho,“ vzepjala se a podařilo se jí vyklouznout. Couvala a přitom si zapínala džíny.

„Už musím domů, mohla by vyjít máma podívat se, jestli už nejdu… Mohla by nás uvidět.“

Kruci: „Dyť jsme za rohem.“

„To je jedno.“

„Ještě chvíli.“

„Když já už musím.“

Uvědomil si, že se příliš zaměřil na její dolní partie, přitom ji mohl osahávat i jinde. Tak zoufale si přál sáhnout dolů, že vším ostatním pohrdl, a tím pádem se k tomu ani nedostal.

Dost dlouho si vyčítal, že nehmátl alespoň nahoru, skoro týden, než se mu to konečně znovu podařilo, ale úplně u jiné, která je bohužel měla mnohem, mnohem menší.

Cítil to jako dluh, starý dluh k těm nemnoha možnostem, které se mu naskytly a kterých nedokázal využít. Byl to takový nekonečný proud pokusů, za něž člověk snad ani nemohl. Naplňovaly celou jeho mozkovou kapacitu a on se jimi musel nepřetržitě zaobírat, mluvit o nich, hodnotit je. Všechno se vlastně odvíjelo od nich, protože byly více než důležité a bylo směšné si namlouvat, že je možné se zabavit něčím jiným a snad na ně i zapomenout. Kdyby se někdy pokusil psát třeba knihu, muselo by se v ní všechno točit právě kolem toho jediného.

Že chodil do školy, to si ještě pamatoval, ale co se tam učili…? Každý školní rok pro něj byl přehlídkou promarněných možností. Nelitoval toho, co všechno zapomněl, ale toho, co mohl a stejně neudělal.

„Je to děs.“

Kolem deky překráčela další Jirkova optická známá a dlouze se na něj usmála, protože ji vytrvale při každém setkání zdravil.

Vycenil zuby: „Škoda že už tu nemá tu svou kamarádku.“

„Hm.“

„Ta byla taková štíhlá,“ zadumal se, „a měla velký kozy.“

„No bože.“

„Je to čím dál tím horší,“ usoudil Jirka.

Fakani na kolotoči ječeli radostí, povykovali, výskali a všemožně se radovali z větru, který je šimral ve slabinách. Bylo jim fuk, proč tomu tak je, vůbec je to nezajímalo, protože vzrušení pro ně bylo zcela samozřejmé a mohli si je dopřát kdykoli, protože pro ně potřebovali jen ten rozvrzaný kolotoč a svá tělíčka. Taková raná onanie, nechtěná a třebas i veřejná měla velký podíl na jejich šťastném dětství.

Alešova představivost byla plná podnětů. Chemie v mozku mu vybuchovala, když na svém prvním a současně posledním čundru s vyplazeným jazykem vyšplhal po hladké pískovcové stěně na Jehlu a rozvalil se v dolíčku vytlučeném deštěm. V rohu, v místě, kde se mohl člověk vyklonit a obhlédnout spleť stromů, byla do skály vytesaná plastika. Myslel, že dost realisticky, tedy – zřetelně a jednoznačně – dešifrovatelná na první pohled. Takový výsek napodobeniny živé hmoty v nadživotní velikosti. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Memento moris, a kdo ví co všechno ještě. Prostě podnět k večernímu vyprávění pod hvězdičkami, které by ovšem přišlo na přetřes tak jako tak.

Leželi na zádech ve spacácích, pod hlavou USky s posud neotevřenými krabičkami prezervativů – ty mimochodem nepoužili ani později, pokud se nepočítá to, že jich Aleš doma pár cvičně odzkoušel – a povídali si „o tom“.

„A když tam sáhneš…,“ říkal tajemně ten, který měl hlavní slovo, a pak se dlouze odmlčel, aby zasvěceně vzpomínal, „ty jemňounký chloupky…“

Aleš vytřeštil oči do tmy. Do prdele, kam to sahal.

„Když po nich přejedeš… jsou jako mech.“

Pracoval se slovy jako skalpelem a mozek mu při té vivisekci sténal. Lže, kruci, anebo mám já tak blbou paměť? Kdo tam ve skutečnosti vlastně hmátl a kdo si to jen představoval.

„A potom jsou celý mokrý…“

Usnul s představou lepkavé vlhkosti na prstech a snad se mu o ní i zdálo.

Ráno znovu vylezl na Jehlu. Stál nad tou obrovskou píčou vytesanou anonymním umělcem do pískovce a pak vložil dlaň do rýhy mezi obrovité pysky a projel jí několikrát sem a tam. Byla drsná a hrubá. Loktem se opřel o gigantický poštěváček, který trčel z toho výtvoru jako menší hora, a zasnil se nad tím, jaké to všechno může být jemné a měkké…

Kolotoč dokvílel. Jeden z parchantů zaječel. Vysoko a táhle, poměrně nezvykle v ospalém odpoledni. Aleš se nadzdvihl, aby zjistil příčinu toho nepříčetného řevu.

Po vypálené trávě běžela růžovoplavkatá mamuška a bezmocně lomila rukama. Pod zvolna se dotáčejícími rameny kolotoče ležel zlatovlásek a po zádech se mu řinula krev.

„Koukej,“ šťouchl Aleš do Jirky.

Otevřel oči: „Blbec,“ zabručel rozespale.

Máma jej zdvihla ze země a jako kotě vlekla na nedalekou deku. Bude z něj asi pěkně tvrdej chlap, napadlo Aleše, když se dokázal vzdát rozkoše.

Jirka nevěřícně vrtěl hlavou: „Ten je ale pitomej, je tohle možný?“

„No co,“ padl Aleš znovu na záda, „asi mu zapomněli říct, že se z roztočenýho kolotoče vyskočit nedá.“

Tehdy se rozhodl vsadit napříště na mámu a byl přesvědčený, že chybu nedělá.

III.

Kdykoli Aleš potkal Hanku, musel si vzpomenout na starý, s despektem pronesený Karlův výrok. „Dyť je hnusná… no, pro tebe je ale dost dobrá…“ Pokaždé, když ji potkal, musel potlačit ta slova, která mu seděla na mozku jako šváb. Ač k tomu vlastně nebyl důvod, zošklivovala ji v jeho očích a probouzela v něm odpor. Jezdili ale společně ráno do Prahy, a tak nastávala bezvýchodná situace, kdy ji nemohl jen obloukem obejít, ale byl nucen se s ní dát do řeči. Naštěstí jezdila tramvají na opačnou stranu, a tak stačilo jen přetrpět společnou půlhodinu ve vlaku.

Pravidelný kontakt z nich ale udělal téměř přátele a pár každodenně prohozených slov zbavilo Aleše časem ostychu a nervozity. Zákonitě si s ní tedy musel na jednom z plesů, kam jej zatáhl Jirka, zatancovat. Bylo to tak jednoduché, že ji ani nemusel požádat o tanec. Seděli totiž spolu u jednoho stolu, a když jej po hodině nebo dvou vyzvala, že by si s ní mohl konečně zatancovat i on, nebylo nic přirozenějšího než vstát a jít.

Při tanci se bavili o tom, jaká je hudba, samozřejmě se shodli na tom, že děsná, Hanka jej držela kolem ramen a on ji kolem pasu. Zvolna se ploužili sálem, ona mu přitom vysvětlovala, jak se teď tančí v Praze – dva kroky dopředu, dva kroky dozadu, pomalu otáčet –, a přitom se k němu tiskla způsobem, který jej vzrušoval. Pod jejím vedením zaujali totiž velice zvláštní taneční držení – zatímco horní části těla měli od sebe vzdálené tak, že její paže byly téměř napjaté, spodními partiemi udržovali velice těsný kontakt. Každý krok vpřed znamenal dotek, každý úkrok vytvoření prostoru pro nohu toho druhého.

„Uvolni se,“ vybízela Aleše, „nebuď nervózní.“

„Já nejsem,“ bránil se neklidně.

„Na písničky, co tu hrají, jsi ani nemusel chodit do tanečních,“ upokojovala jej.

„Já do nich ale chodím,“ nechtěl se dát zahanbit.

„Vždyť já vím. Jde ti to.“

Uchopil ji pevněji a ruku, jíž ji třímal kolem pasu, spustil o něco níž.

Malinko se pousmála, nevypadala ani odmítavě, ba ani pobaveně, poddala se… „Vidíš, že to jde,“ pochválila jeho pokus a nechala se vést do středu tanečního parketu.

Právě hráli Lady Madonnu od Beatles, sólová kytara tklivě sténala ve výškách a kapelník se s vervou opíral do kláves tahací harmoniky, která jim na krátkou chvíli zazněla téměř jako varhany.

Když na okamžik vypadla elektrika a sál se ponořil do tmy, přitiskl ji k sobě o něco silněji. Když se ale světla nad girlandami opět rozsvítila, chovali se oba, jako by se nic nestalo.

Nakonec si sedli vedle sebe a bavili se až do dvou hodin, kdy Hanka usoudila, že je čas jít domů. To, že ji Aleš doprovodí, bylo v té chvíli samozřejmé.

Vyšli ze sokolovny a hned za dveřmi je okouzlila vrstva sněhu, jenž mezitím napadal. Opatrně našlapovali na poprašek zakrývající zmrzlé bahno, který z chodníků a silnice vytvořil jedinou plochu krystalů blyštících se v pouličním osvětlení. Bylo alespoň osm pod nulou, a tak zůstávala přízračně bílá i místa, kam došlápli. Jen u hospody, kolem níž se dvojice vydala na cestu, narušovaly souvislou bělost fleky vyžrané močí.

„Poezie Vánoc,“ zavtipkoval Aleš.

Šli vedle sebe a čekali, kdo se první odhodlá promluvit.

„Nevadí ti, že jsem o tolik starší?“ řekla najednou Hanka a od úst jí odletěl obláček páry.

„Ale ne,“ řekl bez rozmyšlení a vzápětí se zeptal sám sebe, proč by mu to vlastně mělo vadit, když s ní jen párkrát tancoval a teď ji zcela neškodně doprovází domů.

„Můžu se tě chytit?“ požádala, „dost to klouže.“

Nastavil rámě, ona se do něj zavěsila. Tím dotykem se propojili a on pojednou mohl vnímat, jak v lodičkách pokulhává a jak se chvěje zimou, jako by se tak stal její nedílnou součástí. „Karel se dneska ztratil nějak brzy,“ prohodil.

Pokrčila rameny. „Naposledy jsem ho viděla, jak zvrací na chodbě mezi sálem a záchodem.“

„Nestačil doběhnout.“

„Ne,“ řekla, „ale vždyť ho znáš, každý jiný by se propadl studem, a on se ještě ostatním chlubil, že tam tu paseku udělal on.“

„Že s ním vydržíš,“ vydechl Aleš spontánně, „já ho mít doma, tak snad uteču…“

„Ale jdi,“ usmála se.

„Já ho tak nesnášim.“

„Tak to jsme tedy dva.“

Došli před jejich dům a zastavili se před vrátky. Odemkla a otočila se k Alešovi. „Půjdeš dál?“

Podivil se. „K vám… dovnitř?“

„No.“

„Co vaši?“

„Spí.“

„A Karel?“

„Ten přijde určitě až ráno.“

Přemýšlel.

„Dáme si kafe a budeme si ještě chvíli povídat, mně se nechce spát.“

Musel přemlouvat sám sebe, na jednu stranu potom strašně toužil a na druhou se toho bál.

Vešla dovnitř a přidržela vrátka otevřená. „Tak pojď.“

Opatrně jí vzal kliku z ruky a zavřel za sebou.

„Mám pokoj nahoře,“ vysvětlovala, „odemknu, rozsvítím a počkám dole, než ty vyjdeš nahoru, aby tě naši neviděli.“

„Vždyť jsi plnoletá, ne?“

„Já jo, ale ty ne.“

„Já jsem kluk, to je něco jinýho.“

„Takže chceš, aby tě naši viděli?“

„No to né.“

„Tak vidíš.“

Vyběhl po schodech a vešel do temné místnosti. Postavil se k oknu a pozoroval sníh, který jiskřil ve světle pouličního osvětlení. Náhle si uvědomil, že si zapomněl zout boty, vyklouzl z nich a postavil je ke stěně.

Hanka vrazila dovnitř, přibouchla dveře a opřela se o ně zády. „A jsme tady.“ Rozesmála se. „Rozsvítím lampičku… sedni si přece…“

Sklouzl do křesla.

„Napiješ se vína?“

„No,“ pronesl neurčitě, „já nevím, už jsem měl dost.“

„Jednu skleničku,“ sáhla do skříně. „Červené víno může mít pokojovou teplotu.“

Podala mu pohár a on jej podržel a počkal, až jej rubínová tekutina naplní.

Seděli naproti sobě a hleděli na sebe.

Prolomila mlčení. „Jak se ti líbí ve škole? Jseš ve druháku, ne?“

„Jo. Jde to.“

„Ty jsi chytrej, ne jako ten náš blbec…,“ zamyslela se, „víš, že ses mi vždycky líbil?“

„Já?“ Nemohl uvěřit. Obrazy pokoření, kterým měla možnost přihlížet, byly dosud příliš živé. „Jsem takovej slaboch.“

„Ale ne… A i kdyby, toho se zbavíš, uvidíš,“ přesvědčovala jej, „jednou se ti stane něco důležitýho, něco, co v tobě způsobí zlom. Chce to jen čas.“

Vyprávěl jí o svých snech – o horším „já“, které se dere na povrch.

„Přečti si Freuda,“ navrhla mu, „třeba podvědomě toužíš po sourozenci. Já jsem sice v podstatě taky jedináček, ale Karel mi to bohatě vynahrazuje. Mně se může maximálně zdát, jak ho škrtím.“

„Kdyby to bylo jen ve snu,“ povzdechl a pověděl jí ještě příběh o břitvě a o své mrtvé babičce. Stal se tak dávno, a přesto zůstal v jeho mysli neotupený – znamenal vlastně jediný hmatatelný důkaz, který mohl použít na obhajobu své verze o druhém neovladatelném „já“.

„Vlastně jsem s ní nikdy nemluvila,“ navázala zamyšleně Hanka, „už od pohledu mi byla dost nepříjemná.“

„Ale co si o tom mém snu myslíš teď? Potom, co ses dozvěděla, co jsem jí udělal?“

Pokrčila rameny. „Vůbec to spolu nemusí souviset. Možná si spojení mezi tím jen vsugerováváš.“

„A co když ne?“

„Potom můžeš klidně věřit i na duchy.“

„Když ty sny se ale pořád vrací.“

„Prostě jsi citlivější než ostatní.“

Její vysvětlení jej zaujalo. „Víš, já jsem se díval do snáře, co takový porod, když se objeví ve snu mužskýho, vůbec znamená…“

„A co ses dozvěděl?“

„Že to může být třeba touha po změně života, po novém počátku. Ale třeba i trauma z vlastního těžkého porodu…“

Upila ze sklenky. „Takové to: být či nebýt, toť otázka?“

„Asi,“ přisvědčil. „Ale v mém případě to bude určitě to poslední. Já jsem totiž při narození málem umřel.“

„Já bych si spíš vsadila na tu změnu, nechci se tě nějak dotknout, ale tvoje máma je dost děsná.“

„Ale ne. Ona to myslí všechno dobře.“

„To neznamená, že nemůže být děsná. Takové, co to s každým myslí dobře, bývají nejhorší, protože se do všeho pletou.“

Mlčel.

Hanka přiblížila sklenku k ústům, jejím okrajem otáčela po dolním rtu a jazyk ponořila do vína. „Je sladké… Mám ho tu schované už aspoň měsíc… Chutná ti?“

Přikývl.

„Tak se přece napij.“ Usrkla nápoj a chystala se sklenku položit na stůl. Ta se jí ale mezi prsty zvrtla a obsah vyšplíchl na bílou halenku. Zděšeně vyjekla, rychle rozepla knoflíčky a strhla ji ze sebe. „Panebože, já jsem nešikovná.“

Prsa v bílé podprsence měla poměrně velká, jak si Aleš ihned uvědomil. Z úhlu možné nahoty na Hanku ještě nikdy nepohlédl a většině dosavadních dotýkacích zážitků dosud chyběl zrakový vjem, jenž z nich činil cosi tajemného, až téměř neskutečného.

Bez uvažování vstal, přistoupil k ní a pohladil ji po rameni. Zvedla oči.

Náhle seděl vedle ní a jakoby zbaven smyslů ji svlékal. Nechávala si sundavat jednotlivé části oděvu, a dokonce mu s tím i pomáhala. Nakonec se svlékl i on a vklouzl k ní do postele.

Přitáhla ho na sebe a pomohla mu… To, o čem dosud jen četl a slýchal, prováděl docela automaticky.

Když skončili, vnímal jen zoufalou potřebu zbavit se toho, co ulpělo na jeho těle.

Posunula ruku po prostěradle a pokusila se ho dotknout, on v té chvíli ale neměl sílu ji za ni uchopit ani ji odstrčit.

„Už jsi nějakou měl?“ zeptala se.

„Ne.“

„Já jsem si to myslela…,“ zvolna jí docházelo, co vlastně řekla, a zhrozila se toho. „Ale ne, tak jsem to nemyslela… Víš, chtěla jsem jen říct, že jsem si myslela, že jsi ještě žádnou neměl. S tím… jak to proběhlo, to nemá nic společnýho. Jseš šikovnej. Líbilo se mi to…,“ odříkávala, jako by se chtěla omluvit.

„Já se potřebuju umýt,“ drmolil Aleš, „kde máte koupelnu, prosím tě, Hanko.“

Ležela vedle něj nehybně, deku přitaženou až po bradu, sama mírně znepokojena jeho nervozitou. „Na chodbě, druhý dveře vlevo.“

„Já hned přijdu.“

„Neboj se, nic se nemohlo stát,“ uklidňovala jej, jako by z nich ona měla být tou, která ručí za bezchybné provedení…

„Já vím,“ vyrazil ze staženého hrdla. „Dával jsem si pozor.“

„Ale tos nemusel, já beru prášky.“

Její jistota mu na klidu nepřidávala, přemítal, zda postupoval skutečně tak, aby se nic nemohlo stát.

„Dávej pozor,“ volala za ním polohlasně, „neprobuď naše.“

Nahý se vyplížil ven z pokoje a znepokojeně naslouchal zvukům rozeznívajícím dům. Někde tlumeně vrčel mrazák, který právě naskočil. Dole na chodbě si popiskoval kanárek a přitom zběsile oklovával kovové dráty klece. Aleš se plížil podél stěny, snažil se chodbu překonat co nejrychleji a už už být zavřený v koupelně…

Se srdcem v krku stiskl kliku a protáhl se dovnitř. Oddechl si, v zámku trčel klíč, a tak jím opatrně, aby příliš neklapl, pootočil.

Zářivka nad zrcadlem svítila a naplňovala nevelkou místnost přízračným namodralým světlem. Ve vzduchu se mísila vůně toaletního mýdla, pracího prášku a zubní pasty. Snadno identifikovatelné pachy Aleše uklidňovaly. Stoupl si k umývadlu, opřel se o něj bedry a otočil kohoutkem. Opatrně zreguloval teplotu vody, a pak se nahnul až k proudu a omýval v ní penis a chlupy kolem něj. Stékala po jeho těle a pod chodidly se mu začínala tvořit kaluž. Ještě se necítil dostatečně očištěný, a tak se rozhodl, že se zcela omyje ve vaně oddělené závěsem z modrobíle kostkovaného igelitu. Opatrně, aby kovové kroužky příliš necvakaly o konzoli, na níž byly zavěšeny, igelit odhrnul. Oněměl.

„No já žasnu,“ ozvalo se. Ve vaně ležel Karel. „Já sem věděl, že se dočkám…,“ šklebil se Alešovi do očí, „když si počkám. Ale že si ta naše zrůdička přivede zrovna tebe, jsem tedy nečekal.“

Aleš se po několika vteřinách absolutního šoku, v němž strnul v nehybnou sochu neschopnou pohybu, konečně probral. Pokusil se závěs opět rychle zatáhnout.

„No počkej, počkej, přece se nerozloučíme tak rychle.“

Pokoušel se o něj infarkt.

„Chceš, abych začal řvát, že v domě někdo je? Ne že by to byl nějak oslnivý nápad, ale sranda by to byla, kdyby tě rodiče takhle viděli běhat po domě.“

„Ne, prosím tě, to ne.“

„Tvoje mátinka by čuměla, viď? Co by ti udělala, povídej, snaž se mě trochu pobavit a já třeba, až tě vyrazím z baráku, za tebou hodím i tvoje šaty.“

Aleš zápolil s klíčem.

„Nech toho,“ zaječel Karel, „něco jsem ti řek… tak dělej… Třeba se zase rozbreč, tos uměl přece skvěle. No Hanka se potrhá smíchy, až jí povím, koho si přivedla,“ rozesmál se. Zaklonil hlavu a smál se jako šílenec.

Aleš viděl vše kolem sebe nepřiměřeně ostře, adrenalin pumpovaný stresem do těla mu zbystřil smysly.

„Ty hajzle,“ zachrčel a konečně se mu podařilo odemknout. Pootevřel dveře, ale zvenku na ně cosi se zafuněním dopadlo a znovu je přirazilo do veřejí. Pes.

Karel vstával z vany. „Baxi, chyť ho,“ řičel. „Drž ho.“ Obluda za dveřmi se rozštěkala.

Aleš se zoufale pokoušel vybavit si, jakého psa to vlastně mají a zda je skutečně nutné se ho obávat. Měl dojem, že jde jen o přerostlého vořecha, ale jméno Bax mu nic neříkalo, posledního ratlíka mohl v mezičase nahradit třeba i vlčák.

Vrhl se na Karla, srazil jej nazpět do vany a padl na něj. Voda vystříkla. Těla se několikrát otočila. Karlovy paže vířily ve vzduchu, narážely na smalt, jak se pokoušel vyprostit ze sevření. Hlava mu udeřila o dno, zalykal se a polykal andělíčky.

„Já tě utopím, ty zmetku,“ vyrážel Aleš přerývaně.

Karel se na okamžik vynořil. Nadechl se. „Poč-kej, ne-bláz –“ opět vklouzl pod hladinu. „Aleši!“

Výkřik jej vzpamatoval. Ve dveřích stála Hanka a v úžasu hleděla na nahá těla zmítající se ve vaně.

„Co to tu vyvádíte?“

„Sundej ho ze mě,“ vřískal Karel. „Vytáhni toho kreténa ven, nebo mě zabije.“

Aleš se ve vaně posadil a přikrčil nohy. Umožnil tak Karlovi, aby se osvobodil a z vany vyklouzl.

Hanka stála ve dveřích. „Co chceš dělat?“ Nemínila Karlovi uhnout z cesty.

„Jdu vzbudit fotra a řeknu, že jsem vás tu nachytal. Já se od toho magora mlátit nenechám.“

„Ty jsi nás nachytal?“

„A ne snad?“

Bránila mu v odchodu. „Nenachytala jsem tu náhodou já vás?“

Aleš vyvalil oči.

„Co blázníš,“ zkoprněl Karel.

„No já jen, že jsem našla vás dva, jak se po sobě válíte nahý ve vaně.“

„Ty čůzo.“

Otevírala dveře. „Stačí jen zavolat, ten randál je už určitě probudil.“

Karel se obrátil k Alešovi. „Vypadni,“ zasyčel, „zbal si svejch pět švestek a vypadni.“

„Pojď,“ vybídla jej Hanka.

Rychle se utřel a vyšel na chodbu, o nohy se mu otřel jezevčík. „Čau, Baxi,“ zašeptal.

V Hančině pokojíku se rychle oblékl, seběhl po schodišti a s úlevou za sebou přibouchl domovní dveře.

Doma prošel výslechem třetího stupně. „Víš, že nemůžu spát, když nejsi doma,“ stěžovala si máma. „Proč mi to děláš, prosím tě, ty jsi tak bezohledný.“

Otec se nevzbudil, jako by se ho noční produkce netýkala.

„Přece mě, mami, nemůžeš pořád hlídat, už nejsem malej,“ ošíval se Aleš.

„Jsi ještě horší. Jako dítě jsi aspoň trochu poslouchal, ale teď se chováš jako… jako… jako táta.“

„Co je na tom špatnýho, že přijdu domů trochu pozdějc?“

„Co!? Co!? Prostě dokud žiješ tady, tak budeš poslouchat a chodit domů včas!“

Odplížil se do pokoje a před usnutím si v mysli promítal to, k čemu došlo. Vše bylo tak zvláštní, že už mu to, i s tak nepatrným odstupem, připadalo jako sen.

S Hankou se poté bavil dál, ale tak daleko už spolu nikdy nezašli. Jako by se tím jediným aktem vybil náboj, který se mezi nimi ten večer vytvořil… Ostatně zanedlouho se za kohosi o dost staršího vdala a odstěhovala se do Prahy.

IV.

Pavla byla prazvláštní, nezvykle přímočará, sdílná, ale přitom ostražitá. O své panenství přišla s jednou starší doktorkou. Ne, o žádný nekonvenční vztah mezi oběma ženami nešlo. Jen se tak zvrtlo Pavlino první gynekologické vyšetření. Doktorka se jí později omlouvala – dost nešikovně, napadlo Aleše – prý ani ve snu nepředpokládala, že její pacientka může být ve svém věku ještě panna.

To vše se Aleš dozvěděl hned na první schůzce, sdělení jej mírně šokovalo, ale dokázal se přes ně přenést. V té chvíli si udělal představu o její povaze – právě z tohoto sdělení vyplývalo, že je přímočará, sdílná a přitom opatrná. V čem opatrná? Aleš odkojený četbou nejen hodnotných, ale i brakových knih by se přece mohl zajímat, kde a s kým o své panenství přišla. Ne že by na něm lpěl, ale informace o tom by jistě na pořad dne jednou přijít musela. Takhle se nebylo nač ptát, tedy na nic určitého a snadno prokazatelného – neexistoval žádný jiný muž.

Vše mezi nimi bylo od počátku nepřirozeně přirozené. Z Alešova pohledu pokrouceného domácími spory a vládnoucím matriarchátem dokonce osvěžující.

„Nemyslíš, že můžu být lesba?“ ptala se ho zamyšleně Pavla.

A Aleš zdrženlivě odpovídal. „Ale ne, to si nemyslím.“

„Ale takový zážitek může poznamenat,“ uvažovala dál, „udělá ti v mozku zkrat a změní orientaci… jedna dvě.“

„Tak o tom jsem ještě neslyšel. To bys k tomu musela inklinovat od dětství. Tys na sobě něco takovýho snad někdy pozorovala?“

Zamyslela se. „Snad ani ne. Znáš to, jen takové dětské hry s kamarádkama.“

„S kamarádkama?“ zpozorněl.

„No, jeden čas jsme dělaly takovou věc, víš, vymyslely jsme si takové napínavé dobrodružství. Přátelilo se nás tenkrát pět šest a o víkendech jsme všechny spávaly vždy u jedné z nás. Asi ve čtrnácti, v létě, nás napadlo, že bychom mohly vyrazit ven do noci jen tak.“

„Nahé?“ ujišťoval se Aleš.

„No, úplně nahé. To je ti tak vzrušující, víš, to napětí a…“

„Po Praze?“

Zděsila se. „Prosím tě, to bylo o prázdninách u babičky… Tys to nikdy nezkoušel?“

Zavrtěl hlavou.

„My jsme to prováděly celé léto, ale pak jsme toho musely nechat…“

„Proč,“ usmál se, „skončily prázdniny, anebo vám začala být zima?“

„Ale ne, zjistili to kluci a chtěli chodit s námi. To už se nedalo. Některý z rodičů taky něco zaslechli, a všechno nám zatrhli a začali nás kontrolovat jako ostříži. Měls vidět mýho tátu, byl úplně nepříčetnej, nesměla jsem z domu.“

„Měl starost o dcerunku? A uhlídal tě?“

„Dokonce nakázal mámě, aby kupovala jen bílé spodní prádlo.“

„Proč, prosím tě?“

„Aby prý snáz zjistil, kdyby mě někdo osahával. Řekl, že mě do osmnácti uhlídá, i kdyby mě měl přivazovat za nohu ke stolu.“

„A taky tě poslal na gynekologický vyšetření, ne?“

„Neblázni,“ zděsila se, „takovej cvok zase nebyl. On si ani nemyslel, že by to snad bylo tenkrát zapotřebí… Tam jsem šla sama, až… no, to je jedno…“

„A povědělas doma, co se ti tam stalo?“

„Jen mámě.“

„Co říkala?“

Odmlčela se… „Asi nic,“ pátrala ve vzpomínkách, „vlastně, jó, víš, co mi řekla? Že ona tam napoprvé takové starosti neměla.“

Seznámili se na gymplu. Oba se ve čtvrťáku připravovali na maturitu, každý v jiné třídě. Ona na humanitní, on na přírodovědné. Celé čtyři roky chodili vedle sebe a po celou dobu si jeden druhého ani nevšiml. Poznali se až na mejdanu, na který ji dokonce ani nepozval Aleš, nýbrž jeho spolužák, jehož interním hodnocením tenkrát úspěšně prošla. Podle výsledků totiž usoudil, že Pavla patří k těm, s nimiž by něco mohlo být. Ve svých osmnácti letech měla dlouhé, trochu nazrzlé vlasy a zřejmě proto, tak jako většina rusovlásek, i přízračně bílou pleť. Nebyla oslnivě krásná a zdaleka ne ošklivá, vyzařovalo z ní něco živočišného, cosi nepojmenovatelného, co obdařuje šťastné majitelky nábojem přitažlivosti.

Seděli v kamarádově pokoji a poslouchali Jesus Christ Superstar a on to do ní hustil ve velkém stylu. Seděl těsně vedle ní, odhrnoval jí závoj vlasů lemující tvář, co chvíli jí pokládal ruku na koleno, a pokud se hned doteku nevyhnula, posunul ji jakoby mimochodem na stehno. Vykládal jí o světě z pohledu protřelého čtvrťáka a zvolna přitahoval šrouby. Všechno by zřejmě dopadlo, jak si předsevzal, kdyby se ovšem orientoval jen na tu jednu jedinou, předem vybranou oběť, jež nemohla soustředěnému nátlaku dlouho odolávat. Všechno by tak dopadlo… kdyby… Kdyby nenastala mírně nepřehledná situace, v níž si další ze spolužáků odváděl vyhlášenou třídní krasavici do intimního separé rodičovské ložnice. V tu chvíli neodolal a bez dlouhého uvažování se ke dvojici přidal.

Aleš využil nabídnutné příležitosti a posadil se vedle Pavly. Pronesl pár lehce plynoucích vět, protože hladina alkoholu v krvi jej příjemně zbavila zábran, a s údivem zjistil, že je jeho zájem akceptován. Konverzace se slibně rozvíjela…

Pokusil se ji narušit jen nedávný ctitel, když byl z ložnice vyhozen jako přespočetný. „Říkala, že to se dvěma současně dělat nebude,“ stěžoval si dotčeně Alešovi.

„A?“

„Dali jsme jí teda vybrat. A představ si, ona si vybrala jeho.“

Aleš pokrčil rameny.

„Posunul by ses?“ zaprosil. „Já bych se sem zase posadil na své místo,“ pokusil se vecpat nazpět k Pavle.

Byl odražen. „To si nemůžeš už konečně nějakou vybrat,“ zabodoval Aleš a vetřelec se stáhl do ústraní raněný několika úsměšky spolužáků. Po celý večer už jinou náhradu nezískal, a tak v pozdních nočních hodinách odcházel společně s Alešem.

Pavla před nimi vrávoravě kráčela ke stanici tramvaje a přitom prozpěvovala: „Já jsem se zamilovala, já jsem se zamilovala…“

On zamračeně sledoval její nejistý krok, lákavou ovladatelnost a poddajnost vyplývající z alkoholizovaného stavu. Sáhl do kapsy, cosi z ní vyndal a napřáhl ruku k Alešovi. „Tumáš,“ řekl smutně, „já už je dneska potřebovat nebudu.“

Ten dárek přijal, pohlédl do dlaně na krabičku prezervativů.

„Tak hodně štěstí,“ popřál a odpoutal se od Aleše. Ještě jednou nevěřícně zavrtěl hlavou nad tím, jak byl z téměř jisté pozice vyšachován tím tichošlápkem, a zmizel za rohem.

Pavla stála na stanici. Opírala se o trubkovou konstrukci a stále ještě prozpěvovala. Když přišel Aleš k ní, přitiskla se a zašeptala mu do ucha. „Já budu asi zvracet, co mám dělat?“

Právě přijížděla poslední noční tramvaj a oni ji museli nechat ujet, protože bylo třeba Pavlu odvést do křovíčka v nedalekém parku a při celé akci ji přidržovat, aby neupadla.

Noční Prahou se pak loudali až k jejich domu a před ním se rozloučili. Tři hodiny potom Aleš čekal na první ranní vlak.

Druhý den s kamennou tváří čelil otázkám kamaráda. „Tak co,“ zajímal se přítel s předstíraným nezájmem. „Dal si jí aspoň pusu?“ A Aleš jen omluvně zahučel. „Když ono se jí pořád chtělo zvracet.“ Takové ospravedlnění bylo přijato bez jakéhokoli dalšího komentáře.

Její rodiče byli poměrně staří. I Pavlina starší sestra mohla být zdánlivě její matkou a Aleš si to při první návštěvě, než byl vyveden z omylu, dokonce i myslel.

Ta, kterou původně považoval za mámu, se točila kolem kuchyňské linky a chystala Alešovi čaj. U kamen pak seděla stařičká babička, která nic neříkala a pouze na všechno přikyvovala.

Uvedl se tím, že nahodil vypadlý elektrický jistič venku na domě. Otec se vrátil z hospody v okamžiku, kdy byl Aleš oslavován za úspěšný zásah a upíjel z velkého hrnku, jenž mu byl předložen.

Vešel do dveří a nahlas, jak mívají ve zvyku nedoslýchaví lidé, pozdravil. Tehdy babička ožila. „Představ si, Pavla tu má nápadníka.“

„Cože?“ zavrčel.

„Nápadníka,“ zvýšila hlas.

Rozhlédl se. „Tady toho?“ pohlédl kalným zrakem na Aleše.

„No jo…“

„Nějakej mladej, ne?“

„Ale jdi ty.“

„No, konečně,“ zamyslel se, „aspoň jedna bude z domu.“

Takový spěch Aleše zaskočil, očekával nezávaznou návštěvu a nechal se k ní přemluvit jen pod podmínkou, že nebude delší než čtvrt hodiny a nikdo se ho nebude na nic ptát.

Skutečně se ho už potom nikdo na nic neptal. Otec usedl za stůl naproti němu a pouze si ho dlouze a mlčky prohlížel.

„Představ si,“ pookřála babička ze své letargie, „přestal nám fungovat vařič.“

„Hm,“ reagoval nepřítomně.

„A přestal hřát sporák.“

„Hm.“

„Zhasla televize.“

„Hm.“

„A taky světla.“

„Hm,“ se zábleskem pochopení našel očima svou ženu. „Tak to asi vypli elektriku, ne?“ usoudil jasnozřivě.

Zdálo se, že spolu chodí nekonečně dlouho, a ten dojem zřejmě vzbuzovalo to, že se stále scházeli a rozcházeli, či spíše ve správném pořadí – stále se rozcházeli a opět scházeli. Důvody byly rozmanité a vzbuzovaly zdání, že se ti dva k sobě vlastně ani moc nehodí. Chodili spolu ale tak urputně, že vždy jeden nebo druhý nakonec ve sporu ustoupil, a otevřel tak nový prostor pro další smíření. Dokončili školu, nepříliš slavně udělali maturitu a oba nastoupili do zaměstnání. Aleš začal ještě před vojnou pracovat v jednom pražském výpočetním středisku jako operátor a z Pavly se stala vychovatelka v jednom ústavu s dlouhým názvem, který byl vlastně jen lepším pasťákem, lepším v tom smyslu, že jeho chovanci nebyli izolováni proto, že by něco nekalého vyvedli, ale proto, že je jejich rodiče nechtěli.

Máma měla opět příležitost ohřát si svou polívčičku. Alešovo rozkolísané soužití ji nenechávalo v klidu. „Proč se s ní, Alešku, nerozejdeš. Copak nevidíš, že takový vztah nemá smysl?“ vsugerovávala mu.

„Ale, mami.“

„Když to mezi vámi vypadá takhle už teď, jaké to může být, až se třeba jednou vezmete?“

„Nech je být,“ pokoušel se ji přesvědčit otec, „jen ať si vyzkouší, jaké to je. Rozhodnout se musí stejně sami.“ Do sporů vstupoval už jen sporadicky, dávno z něj nesálala energie, již při konfliktech přímo vyzařoval. Zdálo se, že se snaží pouze učinit zadost svému dílu rodičovských povinností a předem si uvědomuje zbytečnost svého počínání.

Máma se kabonila. „To by dopadlo… Ty, ty jsi ten nejlepší rádce.“

„Co by, zatím jsem se ještě nerozvedl.“

„Už zase začínáš? Zašel bys ve špíně, kdybych se o tebe nestarala… A Aleš taky,“ podělila je spravedlivě.

„Já, kterej nás všechny živím,“ předstíral otec rozčilení.

„Ty nás živíš?“ usmála se ironicky.

„A kdo jiný.“

„Vyděláváš především na sebe. Na svoje pivo, na kamarády… Už jsi zase zapomněl, že mám vyšší plat než ty?“

Mávl rukou. „To nemá cenu,“ usoudil a obrátil se k Alešovi. „Jen si dělej, co chceš, aspoň si na mě jednou nebudeš moct stěžovat, že jsem ti špatně poradil.“

„Jaké můžeš mít v devatenácti zkušenosti,“ hovořila o své práci s Alešem Pavla. „Já vím, že to asi není normální, ale od koho se mám naučit, jak to mám dělat, když se všichni chovají takhle.“

Osazenstvo ústavu tvořily z devadesáti procent cikánské děti, s nimiž se ještě dalo vyjít, zbytek byl bílý a zcela ztracený pro normální život.

Aleš si musel vzpomenout na Ličarťáka, na jeho prazvláštní chování, na mírně komolený jazyk a na prvomájové mávátko vyrobené z násady krumpáče ukradené v železářství. Nedalo se opomenout ani několik konfliktů, které jej v dětství potkaly, a předznamenaly tak jeho vztah ke zmíněné menšině. Ušmudlaná ruka zaťatá v pěst a dotýkající se nejednou nešetrně Alešova nosu v něm s časovým odstupem žádnou velkou útrpnost neprobouzela.

„Všichni je mlátí,“ stěžovala si, „a já budu muset taky. Je ti tam jedna ženská, takový skřet asi o hlavu menší než já, jmenuje se Pěkná. Ta je jako mlátička, nažene si je do kouta a tluče je zleva zprava, dokud neupadnou. Potom do nich, aby se nemusela shýbat, kope.“

„Asi nějaká zkušená vychovatelka,“ usoudil Aleš.

„Má s bídou devítiletku, ale sebou si je tak jistá, že určitě ani na chvíli nezapochybuje, že by dělala něco špatně.“

„A prochází jí to?“

„Vždyť ti říkám, že se tak chovají všechny. Akorát ne s takovou chutí a vervou jako ona.“

„Všechny tak příšerný být přece nemůžou?“

Kývala. „Až na jednu, na hlavní vychovatelku… Ony si nosí na děti klacky a pak je různě poschovávají. A ona obchází všechny kouty, kouká za skříně a zase je sbírá. Potom jde s plnou náručí ven a někde je vyhodí. Na poradě pokaždé říká: děti se nesmějí bít… o ničem takovém nechci vědět…“

„Vážně tam chceš dělat?“ podivoval se.

„Někdo na ně musí být hodný, co by z nich bylo?“

„Vždyť jsi říkala, že máš nějaký ten klacek schovaný taky.“

„Ale jen jako hrozbu,“ ohrazovala se dotčeně, „ono se už v takové situaci nic jiného dělat nedá. Já ho nepoužiju, jen pokud mě k tomu donutí!“

Někdy mívala noční a v ty dny Aleš nikam nechodil, naopak zůstával doma u knížky anebo televize a nechal se sžírat nepochopitelným steskem, který náležel spíše člověku, jenž se loučí se svým blízkým navěky.

Někdy míval noční on, protože počítače musely být využívány na maximum. Potom chodil po sále osvětleném desítkami bílých zářivek jako stroj a podle pokynů vedoucího směny nasazoval na stojany magnetické pásky a disky. Přitom přemýšlel, cože asi Pavla dělá, zda je doma a vzpomíná na něj se stejnou intenzitou, jak to v podobných chvílích činíval i on.

Dařilo se mu nastavovat okolí své lepší „já“, a tak se ještě před odchodem na vojnu stal hlavním operátorem s příslibem, že po návratu bude přeřazen na centrálu do kanceláře.

„Nad tím se nerozmýšlej ani minutu,“ mnula si máma spokojeně ruce. „Tam máš možnost udělat kariéru.“

„Když já nevím,“ přemítal Aleš, „nikoho tam nebudu znát a tady už jsem si zvykl.“

„A kde, prosím tě, někoho znáš,“ triumfovala, „nikde. To jsou jenom známí, kteří se na tebe klidně kdykoli vykašlou. Spolehnout se můžeš jen na rodinu, na mě, na sebe…“ Doopravdy se spoléhal spíše na ni a až potom na sebe.

„Zase ale nebudu muset na noční,“ uvažoval nahlas a přitom nezapomínal na Pavlu a na to, že bude moci ohlídat všechny její večery.

„Budeš mít klidnější život,“ přitakala máma. „A s ní ještě počkej… máš čas…“

Ve stejném stylu si prožili Aleš s Pavlou ještě jeden rok.

Rozcházení, scházení, matčiny klíny do hlavy a především vojna.

První měsíc v zeleném byl pro Aleše příšerný, i když se šikaně vyhnul. Nováčky totiž prozřetelně nahnali do dvou teskobaráků na okraji kasáren a na čtyřiadvacet hodin denně je stráž oddělila od mazáků všech kategorií.

Alešovi ale k postupnému chátrání stačilo jen ranní vstávání, rozcvička a dril. Zatímco ostatní nenávist ke všemu, co je obklopovalo, zatvrdila a pomáhala jim najít cestu jak přežít, jemu závislost na domovu nachystala pravá muka.

Usínal na palandě pohupující se v prostoru a slepě hleděl do stropu ponořeného v temnotě. Naslouchal kolektivnímu chrápání, praskání přehřátých výbojek na buzerplacu před okny, a nedokázal usnout, pořád musel myslet na to, jak je opuštěný.

Postupně nabýval jistoty, že se konce přijímače a přísahy snad nikdy nedočká. Netěšil se na ukončení hájení nováčků a zařazení do rot, toho se přímo děsil, ale byl ochoten tuto cenu zaplatit za setkání s Pavlou a rodiči. Upnul se k němu a počítal zbývající dny, jako supráci odstřihují kousky metru do civilu. Celkový konec vojny byl tak vzdálený, že se na něj neodvážil ani pomyslet.

Podařilo se mu objednat hotel, aby mohli zůstat přes noc a být s ním co nejdéle. Ale když konečně dostal po přísaze vycházku, snažil se mámu s tátou přesvědčit, jak moc potřebuje být s Pavlou sám.

„My za tebou přijedeme přes půl republiky,“ stěžovala si mu máma, „a ty –“

„Ale mami, takhle to nemůžeš brát,“ prosil, „snaž se mě pochopit.“

„Já klidně půjdu na pivo,“ navrhoval otec.

„Žádné pivo,“ bránila mu, „jsme tu autem.“ Vážně si koupili své první auto. Naleštěný lak naznačoval, že se škodovka stala po Alešovi druhým matčiným miláčkem.

„Ale já jsem vám objednal nocleh,“ připomínal Aleš.

„Já v žádném hotelu spát nebudu,“ rozhodla. „Pojedeme domů.“

„Ale mami,“ pokoušel se ji Aleš obměkčit.

„Tak chtějí být spolu sami, no,“ přidával se otec.

„Na to budou mít ještě dost času,“ zlobila se a nakonec je neopustila ani na okamžik. Sekundovala jim při procházce lesem a nakonec Aleše s Pavlou doprovodila v deset večer až před vrata kasáren.

„Já za tebou zase přijedu,“ šeptala mu Pavla do ucha na rozloučenou, „jenom napiš, až budeš mít zase v sobotu nebo v neděli vycházku.“

Máma nesouhlasně vrtěla hlavou. „Ne aby sis o ni, Alešku, říkal, bude lepší na sebe zpočátku moc neupozorňovat. Víš, jak to na vojně chodí, jak se zapíšeš, tak to s tebou po celou dobu půjde… Někdo by si na tebe mohl zasednout…“

Nakonec za ním Pavla po čtrnácti dnech přijela a konečně přišel ke slovu hotel. Po celý den, na který dostal Aleš propustku, z pokoje ani nevyšli. Důsledně se věnovali jen sami sobě a přemíra kontaktů takového druhu zákonitě nezůstala bez následků.

Když už nebylo zbytí, rozhodl se Aleš tu novinu přednést doma sám bez Pavly a využil k tomu svůj první opušťák. Připadalo mu vhodnější vyslechnout si matčiny litanie sólo a teprve silně přefiltrované a upravené je reprodukovat Pavle. Okamžik po první větě byl skutečně nesdělitelný, o co méně v něm bylo slov, o to výmluvnější byla matčina tvář.

„Jseš na vojně,“ řekla nakonec, „a ještě tam víc než rok budeš.“

„To zvládneme.“

„Co – zvládnete, kdo – zvládne? Kdo vás bude živit?“

„Já jsem se už ptal. Dostaneme podporu.“

„Cože dostanete? Copak myslíš, že to bude stačit? Těch pár korun?“

„Jak můžeš vědět, kolik to bude?“ bránil se Aleš.

„Protože v tom dělám… A kde budete bydlet?“

„Pavle slíbili v práci jednu místnost.“

„To nemyslíš vážně?“

„A proč bych nemyslel?“

„V tom ústavu?“

Přikývl.

„Ty budeš na vojně a Pavla sama s dítětem někde kdovíkde, mezi těma…?“

„No a proč ne? Jednou jí pomůže její máma, jednou ty…“

Vyvalila oči. „Tak to nepřipadá v úvahu,“ zvýšila hlas.

„Ale –“

„Když už to dopadlo takhle, budete bydlet tady… tady u nás.“

„Ale Pavla –“

„Pavla z toho ještě nemá rozum.“

„Když já myslím –“

„A ty taky ne.“

„Prosím tě.“

„Když na to dítě nemyslíte vy, tak musím já!“

Táta mlčky sledoval slovní přestřelku, v níž máma jednoznačně vítězila.

„Tak řekni mu taky něco,“ obrátila se na něj.

„A co mám říct?“

„No, že se zbláznili… že nemají rozum…“

„A neměla bys to vážně nechat raději na nich a nemontovat se jim do toho, když si to už tak zavařili?“

„Ty jseš to samý,“ vykřikla, „ale dítě zůstane tady!“

Aleš se mračil. „Kdysi jsi mi říkala, že dokud budu žít s vámi, budu tě muset poslouchat. Má to snad znamenat, že tě musím poslouchat až do smrti?“

„Ono by ti to neuškodilo!“

Otec vrtěl hlavou. „Přece mu nemůžeš věčně zasahovat do života, jsi jako tvoje matka, ta taky každýmu nalajnovala život a běda, když sešel z cesty.“

„Ty, ty seš ten pravej, kterej může povídat o scházení z cesty,“ soptila.

„Co tě, prosím tě, pořád žere?“

„Vy, vy, protože nemáte kapku rozumu. Celý patro by zůstalo prázdný, to tu snad budeme bydlet sami dva? Co by tomu řekli lidi?“

„Že máme velkého syna, který se osamostatnil…“

„Anebo že jsme ho vyštvali…“

„Ale –“

„Anebo že s námi nechtějí žít…,“ stupňovala. „To bys chtěl, aby si mysleli?“

„Vždyť tě všichni znají,“ ušklíbl se otec, „tak jak by na něco tak nemožného mohli přijít?“

Už se neovládala. „Snadno!“

„Snadno?“ podivoval se strojeně. „Jak to má s tebou někdo vydržet, když sama víš, že to není snadný?“

„Hulváte!“

Vyskočil prudce z křesla a stoupl si před ni. „Taky by se mohlo stát, že zůstaneš v celém baráku úplně sama.“

Aleš se zarazil. „Ale tati!?“

„Jak to myslíš?“ ptala se ledově.

„Tak, jak to říkám!“

„Bez tebe bych se klidně obešla,“ vychrlila ze sebe.

„Najednou,“ ušklíbl se otec.

„Mami!“ snažil se Aleš přibrzdit i ji.

Otec pokračoval: „Nenechám se od tebe přivést do cvokárny…“

„Klidně,“ vřeštěla, „klidně. Sbal se a můžeš jít. Než žít s někým takovým, to vážně radši zůstanu sama.“

Choval se tak lehkovážně, jako by mu doopravdy už na společné budoucnosti nezáleželo. Do hlasu přidával jedovatou ironii, o níž věděl, že mámu rozzuří, ne po kapkách, ale po celých vědrech.

„Takže si podáš žádost o rozvod?“ zeptal se náhle.

Zarazila se. „Cože?“

„Ptám se, jestli si podáš žádost o rozvod?“

„Tati, prosím tě,“ zneklidněl ještě znatelněji Aleš. Spor byl vyhrocen do té míry, že nebezpečí rozkolu viselo hmatatelně ve vzduchu. „Mami,“ obracel se vzápětí znovu k ní.

„Tak konečně jsi dosáhl toho, po čem tak dlouho toužíš, viď. Konečně jsi nás dostal tam, kam sis vždycky přál!“

Neexistovalo nic, co by v té chvíli otřáslo její jistotou, tolik se kontrolovala, že nemohla, byť jen na okamžik, zapochybovat o své pravdě. Vždy a ve všem byla přesvědčená, že jedná jedině správně. Ani nyní nezapochybovala a nepatrné tušení viny, jež ji uvnitř přece jen poplašilo, zažehnal vzápětí Aleš.

„Mami, mami,“ žebronil, „já s vámi zůstanu… já s tebou zůstanu… jen už toho, prosím vás, nechte.“

Zalil ji nepopsatelně slastný vjem vítězství. „Aleš tu zůstane se mnou,“ hlas jí vystoupal výš ve stavu, jenž nebyl nepodobný hysterii, ale spíše v něm byla božská jistota vyvěrající z absolutní víry ve svou neomylnost. „Aleš má na rozdíl od tebe rozum.“

„Já tu tedy už být nemusím?“ ujišťoval se otec.

„To tedy ne!“

„Takže si podáme žádost o rozvod?“

„Já! Já si ji podám, protože na vině jsi ty!“

Otec už zase seděl pohodlně opřený v křesle. „Vidíš, a ani to nebolelo.“

„Mě ne, ale ty budeš litovat… Už sem nikdy nevkročíš.“

Pokrčil rameny. „Jak chceš. Jenom je mi líto, že to za mne odnese Aleš.“

„Aleš si vybral sám. Rozumíš, sám. A dobře… Všechno bude dobrý,“ přistoupila k Alešovi, objala ho a pevně k sobě přitiskla, „když teď budeme mít to miminko…“

VI.

První Karolínčin rok pro Aleše vlastně neexistoval. Dozvídal se o ní jen v útržcích z dopisů a připadala mu strašně vzdálená. Tomu ovšem předcházelo období nikoho a jeho jediná návštěva doma, krátká dovolená, kterou využili ke svatbě. Odehrála se v nedalekém Brouně a sezváno bylo široké Alešovo příbuzenstvo z matčiny strany a jen nejbližší rodina Pavly, aby tak bylo dosaženo kompromisu v situaci, kdy první chtěla svatbu co největší a druhá co nejmenší.

Čerstvě rozvedený otec se objevil jen na obřadu, na hostinu pozván nebyl, i když o to Aleš usiloval.

Záhy mu ale došlo, že je vlastně také hostem. Účastnil se přece akce, kterou zorganizovala a z větší části i zaplatila máma.

Přispěla dokonce i na Pavliny šaty, dotčená, že nemohla spolurozhodovat o jejich výběru, ji propichovala pohledy, když se jí v nich přišla předvést.

„Líbí se vám, maminko?“

Důkladně ji prohlédla, několikrát ji otočila dokola a pak pronesla. „No, mají hezké knoflíky.“

Táta postával před radnicí s jakousi ozdobně zabalenou krabicí v rukou a čekal, až si ho Aleš všimne. Dokonce se nedostal ani na společnou fotografii. Postál před objektivem jen s Pavlou a Alešem, když už se všichni ostatní rozešli a nastupovali do aut.

„Tak ať vám to vyjde,“ přál a tiskl jim ruce.

„Půjdete přece s námi?“ podivovala se Pavla jeho rozhodnutí ihned zase odejít.

A on jen vrtěl hlavou. „To nemá cenu, stejně chcete být spolu… ještě to doženeme. Kdy musíš zpátky, Aleši?“

„Už zítra.“

„Vidíte, máte tak málo času.“

Máma na ně mávala od auta. „Už pojďte,“ dirigovala je, „za chvíli máme být na hostině.“

„Tohle si vemte,“ dával jim dar. „A už běžte, ať ji nerozčílíte.“

V pauze mezi předkrmem a polévkou, jíž se Pavla s Alešem museli pro obveselení svatebčanů krmit navzájem, máma zmínila, že koupila novou hrobku. „Je velká, celá z leštěného teraca a stojí u jižní hřbitovní zdi, kde je nejvíce sucho,“ informovala ostatní kolem stolu.

„Proboha proč?“ podivoval se kdosi.

„Nechám vykopat mámu s tátou a přenést je, abychom mohli být jednou všichni pohromadě.“

Svatebčané způsobně pojídali lžičku po lžičce polévku a uvažovali o jejích slovech.

„Ale já myslím, že se musí nechat uplynout dost dlouhá doba od posledního pohřbu, aby se hrob mohl nechat otevřít,“ poznamenala mámina sestra Klára, která přijela s rodinou až od Brna. „Myslím, že je to řada let.“

U svíčkové se rozpoutal spor, zdali jich musí uběhnout pět či deset.

„Deset, určitě deset,“ tvrdil strýc František, „víš, jak dlouho trvá, než se rozloží to měkký a zůstanou jen kosti?“

„Ale v hlíně to jde rychlejc,“ přispěl svým názorem další ze strýců.

A Klára si přisadila. „Vidíš, s popelem by takové problémy nebyly…“

„Spálit nikdy,“ zvýšila hlas máma, „za žádnou cenu. Mě musíte pohřbít taky do země… vlastně do hrobky.“

Klára vyvalila oči. „Snad jsi nezačala chodit do kostela?“

„Bože, chraň,“ zhrozila se máma. „Prostě chci, abychom byli všichni jednou pohromadě.“

Ještě před narozením děťátka, kdy nevěděli, zda přijde na svět Karolínka, nebo někdo úplně jiný, psala Pavla, jak tomu stvořeníčku ve svém nitru zpívá stále stejnou písničku, aby je přivykla na svůj hlas. Dozvěděla se totiž v poradně, že dítě dokáže vnímat zvuk ještě v prenatálním věku a přechod do života je potom pro ně snazší.

Oč Pavliny dopisy obsahovaly v té době více emocí a napjatého očekávání, o to byly ty od mámy popisnější a kopírující každodenní život. Podobaly se nejspíše deníku popisujícímu pouť přes nekonečné pláně Antarktidy. Tak byl první rok vojny pro Aleše nejspíše korespondenčním šachem, v němž za jednu stranu hrála Pavla a za druhou máma – jemu pak byla přisouzena role jediné figury na šachovnici – stal se tím nejmenším a nejovladatelnějším pěšákem a pohyboval se cik cak z jedné strany pole na druhou.

Protože znal Karolínku jen z fotografií, sledoval o to více malé děti místních rodin a pokoušel se představit si, jak by se v té které situaci zachoval on sám. Na vycházce seděl v parku s knížkou a chvílemi zdvihal od rozečtené stránky hlavu a pozoroval pískoviště s dětmi. Jednou šel dokonce jedno z nich, jež přes zvýšený okraj upadlo, postavit na nohy a oprášit mu kalhoty. Svým chováním silně zneklidňoval maminky a ostatní opatrovnice, které byly navyklé potkávat vojáky především kolem hospod. Vrhaly na něj zpod řas utajované pohledy, připravené zasáhnout, kdyby se ukázalo, že jde o nějakého zvrhlíka, který se chystá jejich miláčkovi ublížit.

Vojenské město v příhraničí tvořilo především osazenstvo svobodáren a řady bytovek osídlených rodinami vojáků z povolání. Byl takový zvyk, že manželky zůstávaly doma – ne že by o své děti pečovaly intenzivněji než matky v jiných městech, důvodem byl nedostatek pracovních příležitostí na patřičné úrovni. Důstojníci ostatně vydělávali tolik, že jejich mzda dosahovala úrovně celých rodin zaměstnaných v jiných povoláních. Za výsadní postavení ovšem pykali nepravidelnou službou a řadou probdělých nocí.

Za té situace se bytovky stávaly obrovskými propojenými králíkárnami, kde manželky měly podle svých možností více manželů a v jednotlivých vchodech vládlo skutečné soudružské spojenectví projevující se v plození dětí. Ty se pak zákonitě ocitaly ve složitých situacích, kdy měly příjmení jednoho muže a podobu druhého. Nikdo z místních se nad tím ale nepozastavoval, tento fakt byl tak rozšířeným jevem, že kromě zápisů v matrice existovala ještě jedna veřejná a samozřejmě nepsaná databáze údajů, která se přenášela pouze ústně a paradoxně byla nejenom zajímavější, ale i přesnější.

Alešův snědý a vysoký velitel baterie přezdívaný Kolík a jeho tmavovlasá manželka pak klidně mohli mít plavovlasou holčičku, přesně takovou, jak si představoval, že jednou bude vypadat Karolínka. Pozoroval ji intenzivněji než všechny ostatní, až se mu zvláštním nedopatřením podařilo zaujmout i její maminku.

Odběhla si tenkrát něco koupit do nedaleké prodejny a své zlatíčko nechala opatrovat přítelkyni, která na svou povinnost zapomněla ve chvíli, kdy si ten její grázl, jak informovala ostatní, rozbil koleno. Sbalila jej ihned pod paží a odkráčela s ním domů.

Holčička podobná Karolínce si ještě chvilku hrála, pak začala maminku postrádat a za všeobecného nezájmu se ji vydala hledat na místní nejrušnější ulici. Na cestu vyrazila s takovou samozřejmostí, jako by ji snad někdo vedl za ruku. Ani na okamžik nezaváhala, opustila parčík oplocený nízkým plotem a po chodníku vyrazila k nákupnímu centru. Lidé ji obcházeli, ale nikdo se nepozastavil nad tím, kam jde bez dozoru… Alešovi neunikla, včas zdvihl hlavu od knihy z vojenské knihovny, která byla naprosto nezajímavá, a ještě zahlédl blonďaté vlásky, jež se mihly v průhledu mezi okrasnými křovinami. Ihned vstal a vydal se za ní, hraje si na strážného anděla.

Do silnice vkročila v momentě, kdy zaznamenala maminku vycházet z obchodu, zavolala na ni a rozběhla se. Současně ale zpoza rohu vyrazil vojenský gaz spěchající, jak bylo pravidlem, za čímsi mimořádně nedůležitým.

Maminka zaječela, hlas jí zatrnul ve výšce a zněl nepřirozeně dlouho. Několik kroků vzdálená stará žena zkameněla a stačila si jen dlaní překrýt ústa.

Pneumatiky zakvičely a strhly vůz do smyku. Vyzískaný zlomek vteřiny využil Aleš ke skoku, chytl děvčátko kolem hrudníku, přitiskl je k sobě a padl na bok. Několikametrákový kolos se kolem nich prosmýkl až ke značce vyzývající k snížení rychlosti a s třeskem o ni zastavil.

Jako šílená přeběhla silnici a vyrvala Alešovi dceru z rukou. „Miláčku… Je ti něco? Uhodila ses?“

Holčička po ní vyplašeně těkala očima a nabírala k pláči.

„Spadla na mě,“ vysvětloval Aleš, „nic se jí nestalo.“

„Ten pán mě chytil,“ drmolilo dítě přerývaně.

„Děkuju, děkuju vám,“ chytla jej za rameno. „Já jsem strašná, málem jsem ji zabila.“

„Ale ne,“ utěšoval ji Aleš, „to ta vaše kamarádka, zapomněla na ni a odešla pryč…“

„Husa.“

Pokrčil neutrálně rameny.

„Často vás tu vídám, jak se díváte na děti…“

„No,“ pokývl neurčitě.

Zvolna se uklidňovala. „S tím se u vojáka moc často nesetkávám.“

Pozvala jej domů na kávu a již uvolněná se rozpovídala. „Já jsem si měla najít někoho, jako jste vy,“ svěřila mu, „někoho, kdo má rád děti.“ Přestálá tíseň na ni působila jako sklenice alkoholu.

V nové situaci se necítil příliš dobře. „Máte přece manžela.“

„Manžela?“ ušklíbla se. „Já žádného manžela nemám, vždyť jsem věčně sama.“

Nerad by se do něčeho zapletl a nejlepší mu připadalo mlčet a hledět se co nejrychleji ztratit.

„Podvádí mě…,“ zasmála se, když zachytila pohled, jímž ohodnotil vzhled její dcery, „a já jeho.“

Couval ke dveřím. „Když budete někdy něco potřebovat…,“ odříkával zrychleně, „klidně se na mě –“

„Třeba někoho do postele?“

„Ne,“ vyjekl, „to ne.“ Prolétlo mu hlavou, pokouší ho, zbláznila se, anebo to myslí vážně.

„Zdá se mi, že spíš potřebuješ ode mě něco ty než já od tebe.“

Po několika dnech si odměnu vybral od Kolíka a užíval ji až do konce vojenské služby, pěkně v teploučku ve velitelské rotě a v klidu kanceláře.

Většinu času a své energie mohl věnovat už jen své stále se rozvíjející korespondenci se svými dvěma ženami, s mámou a Pavlou.

Přicházely litanie, co ona a co ta druhá, a on se je pokoušel písemně smiřovat a střídavě vysvětloval pohnutky té první či druhé, které je zavedly do situace, z níž, jak se zdálo, nebylo bez jeho účasti úniku. Stál mezi nimi a ustavičně vysvětloval to, čemu vlastně nebyl ani přítomen.

Kasárna opustil na počátku podzimu, brzy po ránu ještě za tmy, s jedinou malou taškou. Civil, na nějž se tolik těšil, mu příliš neseděl, kalhoty jej tísnily a vlněný svetr od mámy kousal do krku. Budova, v níž strávil dva roky života, se po několika krocích rozplynula v šeru a teprve tehdy, když už vlastně nebyla, pochopil, že se do prostor, jež tak důvěrně znal, už nikdy nepodívá. Uložily se v jeho vědomí a vytvořily reziduum připomínající tajemný hrad s řadou přirozených i nadpřirozených postav a jeho vzpomínky záhy sklouzly do kategorie bájí a pověstí a staly se pouhým odvarem skutečnosti. Ztracený čas, který prožil sám, se v něm uzavřel a izoloval od všeho ostatního v okamžiku, kdy se rozešel se svými dočasnými známými na nádraží, aby už je nikdy v životě nespatřil.

Večer po „tom“ seděl s Pavlou na posteli a díval se na její bílé, jakoby rybí břicho pokryté strijemi, fascinovaný tou podivnou barvou a znaky boje, kterými se pro něj těhotenství a porod, pod dojmem viděného, stávaly. Hrozil se spatřených jizev a faldů, jež zošklivily její tělo, a uvažoval, zda mu to doopravdy vadí natolik, jak v té chvíli cítí.

Naslouchal jejímu hlasu a jedním uchem ho vpouštěl dovnitř a druhým ven.

„… a máma mě ani nenechala uvařit ti zítra na přivítanou slavnostní oběd,“ stěžovala si. „Prý ti bude víc chutnat od ní.“

„Cože? Aha. A co uvaří?“

„Svíčkovou.“

„No jo, to je dobře,“ odříkával nepřítomně.

Karolínka se pohybovala v ohrádce mezi hračkami a jeho mezi ně přijala jako dalšího medvěda. Na Pavlino vysvětlení, že přijel táta, jej zatahala za vlasy a už už se hrabala z jeho náručí a natahovala se po lahvi s čajem.

Pocit, jenž jím prostoupil, nebyl tak zcela rozčarováním, ale rodina, v níž se najednou opět ocitl, mu nepřipadala jako jeho vlastní.

Večer sešel do přízemí k mámě a vyptával se, jak se měla, jak to šlo… a ona jen shovívavě mávala rukou s tím, že si už Pavlu důkladně vycvičí a že všechno bude v tom nejlepším pořádku. O tátovi, který se Alešovi ozýval velice vzácně několika řádky na papíře, v němž bývalo vloženo pár bankovek, se zmínila jen na okraj, povytáhla obočí a s úsměškem řekla, že má konečně to, co si vždycky přál… O dvacet let mladší ženskou, a s ní určitě i ten klid, o němž věčně básnil…

Pavla shora volala: „Maminko, není u vás dole Aleš?“

A ona na něj jen mrkla a řekla: „Už raději běž… A kdybys něco potřeboval nebo měl hlad, klidně přijď.“

Tu noc se znovu vrátil jeho děsivý opakující se sen. Když z něj procitl, mohl propocené pyžamo ždímat. Levou nohu mu kroutila křeč a každičký sval na těle se mu nezvladatelně chvěl. Po celou vojnu měl klid, doufal, že se své noční můry definitivně zbavil, a hýčkal myšlenku, že konečně překonal duševní předěl, který mu poskytl vlastní identitu bez jakéhokoli dalšího „já“. Ale bylo to znovu zde… doma… tady na něj ten druhý ve skrytu celé dva roky trpělivě čekal.

Devět, deset, jde se věšet

Žárovky v lustru v jediném okamžiku potemněly. Pavla jako každý večer načechrala pečlivě polštář a oděná do dlouhé noční košile vklouzla pod peřinu. Hlavu si položila na předloktí, ještě naposledy se malinko zamlela a vzápětí ztichla, připravena na příchod spánku.

Aleš vnímal blízkost jejího těla, slyšel dech, který jej dráždil, a vnímal jemnou vůni parfému, možná jen mýdla. Opatrně se k ní posunoval, kousek po kousku, milimetr po milimetru a potom se jí pokusil dotknout. Byla blíž, než v černočerné tmě čekal. Pod konečky prstů ucítil načechrané vlasy a pod nimi lebku.

Odtáhla se: „Nevadí ti, žes mě málem bacil do hlavy?“

„Cože?“

„Odlež si na svý.“

„Co je ti?“

„Aspoň by ses mohl omluvit.“

„A co ti mám říct? Že mi vadí, že jsem tě bacil málem?“

„Vtipnej.“

„No a co?“

„Nemám zájem, ještě jednou to chceš slyšet? Nemám zájem.“

Znovu se jí pokusil dotknout.

„Nech toho,“ vyštěkla a odstrčila jej. „Vzbudíš Karolínku.“

„Ta spí tvrdě,“ řekl.

Měl potřebu kontaktu, strašně po něm toužil a v té chvíli mu bylo lhostejné, jakým prostředkem se ho domůže. Schválně ji pošťouchl ještě jednou.

Rozsvítila lampičku: „Slyšíš!“

„Když já si nemůžu pomoct.“

„Udám tě, žes mě chtěl znásilnit!“

„To je blbost.“

„Uvidíš.“

Znovu se jí dotkl.

Vylétla jako fúrie: „Ty zmetku!“

Natáhl před sebe paže, aby mu nemohla zatnout nehty do tváře. „Počkej.“ Uhýbal a chytal rány dlaněmi.

Pokoušela se mu dostat k tělu.

Couvl, chytil ji za pravé předloktí a pootočil kolem osy. Ztratila rovnováhu a padla na něj zády. Pevně ji sevřel kolem prsou a přitiskl k sobě. „Počkej,“ domlouval jí tlumeným hlasem, „vzbudíš Karolínku.“

Házela sebou a pokoušela se jej zasáhnout pěstí. „Pusť mě!“ zaječela.

Už to připomínalo boj o holý život, už se bál jen tak uvolnit stisk, nedokázal vyladit na tváři výraz údivu, naznačující, že vlastně o nic nejde. Celá se napjala a jako červ se kousek po kousku soukala ven. Košili měla vyhrnutou nahoru, nohama se zapřela o pelest a na lýtkách a stehnech jí vyvstaly svaly. Kalhotky jí zajely do rozkroku a kolem krajkových okrajů se ven vyvalily dvě pneumatiky stydkých pysků. Mlela zadkem ze strany na stranu, až z látky byla jen uzounká tkanička provléknutá tím bílým chlupatým masem.

„Já tě pustím,“ vykřikl, „počkej. Já tě pustím, ale nech toho.“ Zkusmo povolil.

Drala se ven a mlátila kolem sebe.

„Slyšíš! Pustím tě, ale přestaň.“

Zplihla mu v rukou jako promáčený zimník. Odstrčil ji od sebe.

„Ty chudáku,“ zasyčela.

Odsunula se až na druhý kraj postele a otočila se zády. Aleš zhasl lampu a přikryl se. Nemohl uvěřit, že dospěli až sem. Neměl pocit, že by překročili nějakou zřetelnou hranici, jíž by se měl obávat. City postupně odumíraly, ale pořád ještě, alespoň podle jeho soudu, nebyly na nijak alarmující úrovni.

Včera se ale všechno změnilo v ošklivou frašku, seděli v ní s Pavlou v křeslech naproti sobě a on jí vysvětloval, co všechno může způsobit tím, co se chystá udělat. Jak ublíží jemu a Karolínce – víc samozřejmě Karolínce. Mluvil do ní hodiny a hodiny, až usínala. A pak ji probouzel a začínal znovu od začátku, aby jí pocit viny, o níž ji přesvědčoval, pronikl dostatečně pod kůži.

„Já už to nevydržím,“ žebronila, „nech už mě, prosím tě, spát.“ Vzal ji za ruku a pevně stiskl. „Ne, ještě ne,“ pronášel vemlouvavě, „až mi řekneš, že o tom budeš ještě uvažovat.“

„Já jsem už ale rozhodnutá.“

„Nemůžeš být rozhodnutá. Mysli na Karolínku, víš, co to pro ni bude znamenat?“

„Nic,“ řekla, „ona si zvykne.“

„To nemůžeš takhle říct. Ptala ses jí?“

„Zbláznil ses? Mám o takových věcech mluvit s malou holkou.“

„Týká se jí to.“

„Ale rozhodovat nemůže,“ zavíraly se jí oči. „Už mě nech, prosím tě, spát.“

„Ještě ne, ještě mi řekni…“

„Už ti neřeknu vůbec nic! Nech mě být!“

„Takhle přece nemůžeme jít spát?“

„Proč bysme nemohli. Já už tě stejně nevnímám.“

Poposedl a vyčítavě řekl: „Neudělalas ani nic k jídlu.“

„Vždyť jsi měl večeři u mámy… Ale klidně se běž najíst ještě jednou a mě už nech, prosím tě, na pokoji.“ Prudce vstala, a když se pokusil zabránit jí v odchodu, odstrčila jej a odešla do ložnice.

Aleš se v kuchyni postavil k lednici a ve tmě ji otevřel. Světlo ozářilo sterilní běl prázdného nitra. Viděl láhev s olejem, tuk, konzervu… V koutě se krčil balíček salámu. Sáhl po něm…

„Co si bereš?“ ozvala se.

„Nic.“

„Ten salám je na zítřek.“

Vzal jedno kolečko studeného nářezu a vložil je do pusy.

„Tak slyšíš? Co jíš?“

„Lidský kosti,“ zavrčel.

„Cože?“

„Lidský maso.“ Měl doopravdy chuť se do ní zakousnout a trhat.

„Pitomče,“ vyštěkla.

Propadal se do spánku, okamžik si nejasně uvědomoval okolí, pak snil a opět se probral do malátné nehybnosti… Vlny se převalovaly a on s každou následující odcházel na delší a delší čas… až vklouzl do nekonečné tuposti.

Tma.

Uvědomil si, že jej probudilo cosi neobvyklého, vší silou se soustředil, aby se ani nepohnul, aby nedal najevo, že vnímá. Ale jeho tělo tak učinilo samo od sebe dřív, než je dokázal vůlí ovládnout. Zmizelo to… Naslouchal už jen tetelícímu se tichu… Znovu se začínal vzdalovat…

Vrzla matrace.

Ostří zvuku mu projelo mozkem a definitivně jej probralo. Pravidelně a dlouze dýchal, aby Pavlu zmátl, aby ji přesvědčil o tom, že hluboce spí. Pootevřel oči a pod řasami vyhlédl. Tma byla nyní podivuhodně jasná, měsíc rozsvítil bílé povlaky, skříně vrhaly stíny a v krémovém vzduchu bylo možné rozeznat i mouchu sedící na stěně.

Ji viděl koutkem oka, tedy spíše tušil, nežli skutečně viděl. Peřina se jí vyboulila nad klínem, když rozevřela pokrčené nohy. Na okamžik znehybněla a zdálo se, že čeká, zda se Aleš nějakým neopatrným zvukem neprozradí. Uklidněna tichem se uvolnila. Dýchala krátce, mělce a cosi ve skrytu pod poduškou prováděla. Pojednou malinko vyjekla a otřásla se. Uslyšel zvláštní táhlý zvuk. Čvachtnutí, jako by zajel holinkou do mazlavého bláta. Tenounce zasténala. Zaznělo slastné mlasknutí osvobozeného gumáku. Vzepřela se na chodidlech a šplouchavý rytmický zvuk rozezněl místnost. Pavla se přestávala kontrolovat. Ještě víc roztáhla nohy a jejich přikrývky se vzájemně dotkly. Kňučela rozkoší, zrychlovala, až vibrovala celá postel. Prohnula se do mostu, tlumeně hekla, a pak se složila jako vypuštěný balon. Minutu dvě nehybně ležela a potom pomalu a důkladně, dokázal si to podle zvuku představit, otřela nástroj, jímž si to udělala.

Nedal na sobě nic znát, ani se nepohnul, ani hlasitěji nevydechl… Prožíval triumf – přistihl ji při tom. Už se necítil tak uboze, přestal si vyčítat, že si to poté, co s ním přestala spát, udělá sem tam i on. Najednou si připadal úplně normální a do kuličky zmuchlaný kapesník, který ukrýval v mezeře mezi matracemi a jenž byl celý naškrobený spermiemi, už nebyl tak odporný a zavrženíhodný.

Když se ráno probral, dosud tvrdě spala. V pološeru letmo pohlédl na její noční stolek, zda v něčem nerozpozná falický tvar nočního ukájedla, ale byla na něm jen nedopitá sklenička limonády. Zoufale doufal, že se probudí, podívá se na něj a ten pohled všechno od základů změní. Byla ale příliš daleko, než aby se stihla vrátit – tam odtud – včas. Tichounce oddychovala, a tak nakonec bez hlesu vycouval z ložnice a hodil na sebe šaty. Ještě se mu podařilo chytit obvyklý autobus a ve vrátnici potkat Martina.

Do Alešova podniku nastoupil až po vojně a rovnou do centrály. Oba byli z vesnice nedaleko Prahy, každý ovšem z jiné. Zdálo se, že si jsou podobní… Až na to, že Martin pořád mluvil a Aleš stále mlčel. Závislost na Jirkovi a Karlovi byla už dávno zapomenuta, ale něco z ní v Alešovi přetrvávalo… Cítil se dobře, když mohl jen poslouchat Martina, přikyvovat a občas něco prohodit.

„Vždyť ty vůbec nereaguješ,“ vrtěl hlavou a Aleš jej odrážel odpovědí, kterou si předem přichystal.

„Jak to, že ne,“ říkával, „kdybys vzal baterku a posvítil mi do oka, viděl bys, jak se mi stahuje zornička.“

Martin zcela výjimečně dorazil do práce včas. Nikdy kvůli tomu ale potíže neměl. Zatímco Aleš postupoval časem v podnikové hierarchii proto, že všechno bez řečí a spolehlivě udělal, stoupal Martin díky své výřečnosti. Minulý týden znovu o stupínek postoupil a dostal se před Aleše, ačkoli měl kratší praxi. Neustále chodil v obleku, časy montérek jako toho nejvhodnějšího oděvu pro spořádaného budovatele socialismu zmizely v nenávratnu a on si to velice dobře uvědomoval. Na rozdíl od Aleše na sebe dbal, šaty počínaje a pečlivým účesem konče.

Hospoda naproti právě zavírala, pingl stál u dveří s klíčem v ruce a vypouštěl společnost čtyř chlapů a jedné ženské, která se odpoutala a šla několik kroků před nimi, aby jim poskytla možnost sledovat, jak skvěle jí to jde.

Martin na ně hleděl skelnýma očima, tak šedýma, jako by celou noc trávil společně s nimi, a zdálo se, že i do něj nasáklo cosi z probdělé a vypité noci. Nehybně stál na okraji pasáže a čekal, až k němu Aleš dojde.

„Tak co…?“ řekl namísto pozdravu.

„Stojí to za…,“ odvětil Aleš zhnuseně.

„Čím to, že si hned po ránu tak dobře rozumíme?“

Aleš jen pokrčil rameny.

„Cos dělal, že vypadáš tak příšerně?“

„Díky,“ zavrčel Aleš.

„Za málo, tak co jsi dělal?“

„No přece tu revizní zprávu, mám ji ráno odevzdat.“

„Kimlovi?“

„Jo.“

„Kimla je děsnej,“ zívl Martin, „potřeboval by ženskou, alespoň jednou by si měl pořádně zapíchat, aby přišel na jiný myšlenky.“

Vešli do výtahu a Martin stiskl tlačítko se čtyřkou. „Třebas je teplej,“ nabídl Aleš vysvětlení.

„Kecy. Musel by bejt kouzelník, aby to utajil.“

„Tak hermafrodit?“

Martin se rozesmál: „Že by si to dělal sám?“

„No,“ uvažoval Aleš, „když máš oboje na sobě a můžeš si to důkladně prohlídnout, když víš, jak to všechno funguje, tak na to třeba ani nemáš chuť.“

„Já si spíš myslím, že se ráno probudí, nadzdvihne peřinu, podívá se pod ni a řekne: ,No, co je to? Co to znamená?‘“ napodobil protáhlý vysoký hlas a zahrál údiv nad tím ryze fyziologickým jevem, který bývá pod přikrývkou krátce po probuzení ke zhlédnutí. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Že se mu na to nevykašleš, vždyť se poslední dny chodíš domů jenom vyspat. Co Pavla, co tomu, prosím tě, říká?“

Aleš posmutněl: „Už nic.“

„Potíže přetrvávají?“

„A dále se prohlubují.“

„Tak to já s Lenkou naopak prožívám renesanci…“

„Vážně?“ projevil Aleš vychovaně zájem. „Snad sis ji k sobě konečně nenastěhoval?“

Martin zavrtěl hlavou. „Ale ze včerejška na dnešek u mne spala… Představ si, ptala se, jestli umím mluvit taky o něčem jiným než o práci.“

„A cos jí řek?“

„Že o ženskejch.“

„Ta byla jistě u vytržení a nevěděla, jaké téma hned vybrat, viď?“

„No, práce jí přišla hned přijatelnější… Když ono je to s ní těžký… Asi by se chtěla vdávat… už jí nestačí víkendy.“

„To k tobě jezdí každou sobotu a neděli?“

„Spíš já k nim, ale má blbý rodiče a ségru, takovýho parchanta. My spíme v obýváku a ona přileze každou neděli v osm a pustí si v televizi Studio kamarád. Nezabil bys ji?“

„Ta láska k dětem, viď?“

„Ále, tak nesnesitelná je až v poslední době, ještě před rokem šišlala, říkala mi: ‚Stlejdo, poť si se mnou hlát na piláty.’“

„Na co?“

Martin se zašklebil: „Hrát si s dětmi na Piláta může bejt děsná sranda, co říkáš?“

„Jenže ten, co vraždil dětičky, se jmenoval, myslím, Herodes.“

„Fakt?“

„No jo…,“ Aleš hovořil o nich, ale v duchu se zabýval vlastními starostmi. „Lenku už jen tak něco z míry nevyvede, že jo?“ povzdechl a znovu se mu vybavilo Pavlino noční extempore. „Jak dlouho už to s tebou vlastně vydržela?“

„No,“ zamyslel se Martin, „to snad ani není možný… představ si, že tři roky.“

„To už vypadá na lásku na celej život. Tak kdy se k tobě přistěhuje definitivně?“

„Nemá tu práci.“

„Ale to jí přece seženeš,“ útočil poťouchle Aleš. „V Praze se něco najde.“

„Mám malej byt.“

„Tím líp, co dva mladý lidi potřebujou? Aspoň si jsou k sobě blíž.“

„A nemám ani koupelnu…,“ dokončil Martin výčet negativ a potom mávl rukou, jako by tím gestem definitivně končil rozhovor. Změnil téma. „V kolik půjdeme na oběd?“

„V jedenáct?“ přizpůsobil se Aleš.

Martin tiskl kliku od dveří referátu technického rozvoje, v němž pracoval, a chvíli uvažoval. „Tak dobře.“

„A kam? Do Pekla?“

„Třeba,“ Martin se zasnil. „Mohla by tam obsluhovat zase ta blonďatá servírka s velkejma vlasama.“

Aleš vešel do maličké kanceláře revizáků, v níž se hned po ránu převaloval cigaretový dým a po obláčcích unikal do jediného pootevřeného okna směřujícího do slepé zdi komína odvětrávací šachty. V oblacích bělavého kouře už seděl kolega Pavel a jako každé ráno zapisoval tajemnými hieroglyfy údaje do svého deníku. Ve své práci byl důsledný, z desítek diářů, které skladoval v nejspodnějším šuplíku, se dalo zjistit, jaké bylo ten který den, například před pěti lety, počasí, teplota i rosný bod. Vedl si dokonce statistiku pohlavních styků. Vždy koncem roku vyhodnocoval svou výkonnost a nakonec ani neopomenul podat závěrečnou zprávu celému oddělení. Díky své výkonnosti a věku si to mohl ostatně dovolit.

I dnes měl diář před sebou a perem smolil na papír jedno miniaturní písmenko vedle druhého, důkladně přitom stíněný horou šanonů naskládaných do komínku na levé straně stolu.

Od práce ani nezdvihl hlavu. „Nazdar,“ ozval se ze svého úkrytu.

„Dobrý den,“ odvětil Aleš odevzdaně. Opět se ocitl ve své každodenní mučírně, v níž musel vytrvat až do pozdního odpoledne. Po stole rozhodil několik stran zprávy ze zmíněné revize a zahloubal se do nich.

Začínal pracovní den. V šachtě za oknem se postupně rozezněla splachovadla snad ve všech podlažích. Divoce zabouřila voda hrnoucí se z nádržky ředitelského záchodu na stejném patře, vzdáleně zaklokotala voda na patře operátorek. Bez velkých prodlev omýval křišťálový proud stěny snad všech porcelánových mis v budově.

„Napadlo tě někdy, že jsme tady vlastně jako u splavu?“ vyrušil Aleše spolupracovník okusující v očekávání nové inspirace násadku tužky.

Neodpověděl, pouze přepracovaně zabručel.

„Vlastně je to ve své podstatě krása… Slyšíš, jak ta voda zurčí?“

„Spíš hrůza,“ nechal se Aleš konečně vyprovokovat k delší řeči, „k zbláznění.“ Hlavou mu prolétlo, proč ho ten dědek vlastně otravuje. Nejraději by se v práci dorozumíval pouze posunky a vzdechy, hlavně vzdechy, ty by byly obvzlášť výmluvné.

„Ale jdi. Copak jsi ještě neslyšel, že zvuk proudící vody léčí…?“ pokračoval neodbytně Pavel. „Prý hlavně nervová onemocnění,“ dodal a zdálo se, že je přicházejícími zvuky skutečně okouzlen.

Znovu klaply dveře. „Ahoj, pánové, Kimla je mi v patách,“ do místnosti vešel poslední z osazenstva kanceláře a s mocným zafuněním odložil aktovku na stůl. „Tedy, Pavle, ty už zase pracuješ?“ podivil se.

Oslovený si posunul brýle na čelo a pohlédl na příchozího. „No jo, já jsem jak ta ruská údernice Korablovová, co bývala na obrázku v čítankách,“ řekl a majetnicky zaťukal ukazovákem na vrchní z šanonů. „Pracuji na dvou stavech současně.“

Kaucký si věšel kabát na věšák. „Slyšel jsem, že ta Korablovová přitom tvůrčím úsilí ještě stačila přijít do jinýho stavu…,“ rozvíjel myšlenku.

„Jó?“

„No jasně, ale nemohla se při vší té práci otočit, a tak ani nevěděla, kdo jí to vlastně udělal.“

Pavel pokyvoval hlavou. „Odkud, prosím tě, znáš takové podrobnosti?“

„To víš, z čítanky to asi nebude…“

„Ale byly tenkrát stejně časy,“ zadumal se Pavel nad dobou, jež jej nenechávala v klidu. „Pamatuješ na první stránku přírodovědy, na tu slavnou dojičku, jak se to jen jmenovala? Poslušnice?“

„To byla kráva.“

„Já vím…“

„Ale ne ona, ta kráva se jmenovala Poslušnice.“

„Jo tak. Ale i takový ptákoviny si mohl v tý učebnici najít. Třeba si pamatuji, že v ní byl na obrázku nějaký ruský vědec a pod ním nápis – Velké bílé prase. No samozřejmě, že tím nemysleli jeho, on jen ten druh vypěstoval nebo vyšlechtil či jak se tomu teď říká. A oni to tam takhle krásně napsali. Proti takové blbosti neznamená nějaká kráva Poslušnice vůbec nic.“

Kaucký se usadil za svůj stůl a zapálil první ranní cigaretu. „To já jsem v té naší čítance mohl dokonce být,“ pokusil se trumfnout svého vrstevníka, „byl jsem pozvanej k Zápotockýmu na návštěvu, představ si, já byl tenkrát pionýr a fotili nás. Ale měl jsem na sobě pruhovanej svetr, a tak mě nakonec na tom obrázku vyretušovali.“

„To už Aleš nemůže ani pamatovat,“ litoval mlčícího spolupracovníka Pavel. „Co, Aleši?“

„Nepamatuju.“

„No vidíš, o co jsi přišel,“ přidal se Kaucký. „Ale slyšel jsem, že tě čekají zářné zítřky, prý tě tahají do strany…“ Opět jen neurčitě zabručel.

„Nech ho na pokoji,“ zastal se ho Pavel. „Když bude chtít jednou dělat blbýho vedoucího oddělení, tak mu nic jinýho nezbude…“

„Jak to myslíš? Jako že chytrej v tom případě každopádně bejt nemůže?“

„Ale jdi. Aleš může být všechno… Viď, Aleši,“ šklebil se Pavel, „musíme si ho předcházet,“ mrkl na Kauckého.

„Jen jestli si nechtěl říct – vedoucího blbýho oddělení – to by si zase mohl urazit mě.“

„Ty se ještě urážíš? Já myslel, že tě to dávno pustilo.“

„No, my to do důchodu už nějak doklepeme, ale kádrové rezervy si bez urážky musíme hýčkat, třeba nám Aleš bude ještě dělat šéfa.“

„Nó,“ nadzdvihl obočí Pavel. „Něco na tom je. Teď pořád slyšíš: Mládí vpřed. Starejm soudruhům se už asi nechce moc makat.“

Cvakla klika. „A máme tady Kimlu,“ upozornil je Kaucký, „asi se jde podívat, jestli po ránu něco nepotřebujeme.“ Sáhl po prvním dokladu, který mu přišel pod ruku, a rozložil ho na stole. „Tak do práce, pánové,“ vybídl ostatní a všichni sklonili hlavy ještě blíž ke svým papírům.

Večer čekalo doma Aleše obvyklé schéma, z něhož jej stále více mrazilo. Den bez nějaké další novinky, jež ještě o něco víc rozložila jejich rodinné vztahy, by přece nebyl celý a úplný…

Přiběhla Karolínka a sedla si mu na klín. „Tati, dneska nás svez do školky stlejda autem a měl v něm ládio.“

„Kdo tě svez?“ zpozorněl.

„Stlejda.“

Pavla stála u kamen.

„Kdo vás svezl?“ obrátil se k ní Aleš.

„Slyšels,“ odsekla, „stlejda.“

„Jakej stlejda?“

„Vašek.“

„Jakej Vašek.“

„Jeden známej.“

„A jak to, že vás svezl?“

„Asi se mu chtělo.“

„A jak často vás vozí?“

Ticho.

„Karolínko, jak často vás vozí?“

„Já nevim.“

„Pavlo?“

„Nevím.“

„Jak to, že to nevíš?“

„Já to nepočítám.“

„To je to tak často?“

„Ne, ale prostě to pro mě není tak důležitý, abych si o tom vedla statistiku.“

Karolínka jej tahala za rukáv. „Tati, koupíme si taky do auta ládio?“

S tváří staženou křečí přikývl. „Ale napřed si, Karolínko, musíme koupit auto, víš?“

Na televizní noviny sešel Aleš dolů k mámě. Sedl si vedle ní na gauč a přemýšlel, jak jí povědět, co se u nich děje. Přitom mu bylo předem jasné, že se dozví, jak všechno věděla předem a jak mu to všechno už předtím několikrát říkala. Nedokázal si ale pomoci. Musel, prostě musel všechno vyříkat. Jako by to jejich večerní povídání bylo spíše zpovědí, v níž odhaluje celou svou duši a vypočítává všechny hříchy, aby se konečně dočkal rozhřešení. Kromě rady, kterou potřeboval a bez níž se nedokázal obejít, ovšem přinášela i trýznivé pokoření.

Řekl jí, co se dozvěděl od Karolínky.

„To já už vím dávno,“ pronesla na půl pusy, „ale nechtěla jsem ti to říkat. Stejně by to k ničemu nevedlo…“

„Ale já teď vypadám jako blbec.“

„To bys vypadal stejně, Alešku.“

Přemýšlel nad tím, co řekla. „Víš,“ došel k závěru, „já ale bez ní nemůžu být.“

„Jenže to už nezáleží na tobě, spíš by ses měl snažit, aby nám zůstala Karolínka.“

„Ale jak?“

Chvilku mlčky hleděla na obrazovku, jako by zvažovala další slova. „Já jsem se na to ptala…,“ poslední slovo zůstalo viset ve vzduchu jako nastražený háček.

„Koho?“ vydechl Aleš.

„V práci, v právním oddělení… mám tam jednoho známýho.“

„A co ses dozvěděla?“

„Že asi nemáš šanci.“

Ještě půl hodiny společně mlčeli a pak se vrátil zpět nahoru. Pavla ležela v ložnici a četla si knížku. V okamžiku, kdy jej zaslechla přicházet, zhasla.

„Spíš?“ pronesl do tmy.

„Jo.“

Rozsvítil světlo a usedl na okraj postele.

„Zhasni, prosím tě,“ držela si dlaň před očima a uhýbala před bodavými paprsky.

„Chtěl bych si s tebou o tom ještě popovídat.“

„Není o čem,“ vydechla, „o čem si chceš ještě povídat.“

„Ty někoho máš?“ vyzvídal.

„To není důležitý.“

Nechápavě zavrtěl hlavou. „Jak to, že ne… A co je tedy důležitý?“

„To, že už s tebou nechci být.“

„Ale někoho máš!“

„To je jenom náhoda. I kdybych nikoho neměla, tak s tebou bych už být nechtěla.“

„Proč?“ hlesl.

„Copak ty to nevidíš,“ zvýšila hlas. „Copak v tomhle se dá žít…,“ skoro křičela. „Copak…“

„Počkej,“ chytl ji za rameno, „máma už šla spát…“

„Ta kráva,“ zaječela, „mně je to jedno!“

„Nekřič…“

„Jen ať to slyší! Kráva jedna!“

Strhl ji k sobě.

„Jen mě uhoď,“ syčela mu do obličeje, „zkus to… ty posero… zkus to!“

„Nekřič, prosím tě. Vždyť tě doopravdy uslyší…,“ cítil v zádech mráz, zaťal mu do kůže ledové drápy a sunul se mu do týla.

„Já ji nenávidím. Já vás nenávidím.“

„Co ti udělala?“

„Všechno, všechno mi udělala. Všechno, co šlo!“

Aleš se třásl. „Vždyť ti ve všem pomáhala…“

„Tak ti to připadalo?“ skočila mu do řeči.

„No…“

„Já už s ní nechci být. Já už s váma nechci být. Vezmu si Karolínku a půjdeme pryč.“

„Prosím tě…“

„Nééé, půjdeme.“

„Teď jsi rozčilená.“

„Já chci!“

„Počkej do zítřka… Počkej,“ prosil. „Já se tě zeptám ještě jednou… Můžu se tě zeptat ještě jednou?“

„Už mě nech být.“ Vyskočila z postele, zhasla světlo a znovu vklouzla pod peřinu. „Už mě nech jednou provždy být!“ Aleš se svlékl potmě. Ulehl a dlouze se zahleděl do stropu, na němž tušil popraskanou malbu. Snažil se na nic nemyslet, pokoušel se zcela vyčistit mozek tím, že si představoval smrt a nic, které po ní následuje…

Ve všem oblém ale viděl ženská prsa a v každém záhybu ženský klín. Ať se snažil ovládnout sebevíc, stále myslel na tu jedinou věc. Pavla už dávno spala, bylo už jistě přes půlnoc… Teprve tehdy se k tomu odhodlal. To, co z něj vyšlo, otřel ukrytým kapesníkem a konečně se uvolnil.

Přišel spánek a zastřel mu vědomí. Připlácl jej těžkou vlněnou dekou a odvlekl do prázdnoty, jež byla spíše než klidem přesycena námahou, rozloženou do drobných částeček, vrnících ve vzduchu jako elektřinou nabité částečky prachu. Útržkovité sny končily dříve, než si je stačil uvědomit, a postupně připravovaly vědomí na příchod noční můry, jež se blížila se slepou jistotou na kmitavých křídlech, vířících nehybný noční vzduch. Zakousla se mu do podbřišku ostrými kusadly. Pilovité ostří projelo Alešovými vnitřnostmi a zůstalo uvnitř, pomalounku se pohybovalo sem a tam, trhavě se posunovalo do stran a rozšiřovalo rány na chvějícím se pupku, který pulzoval bolestí sbíhající se ze všech údů jen a jen do toho místa. Na okamžik je proměnilo v mozek, jenž v sobě soustředil všechny křečovité záškuby povolujících svalů. Aleš cítil, že se mu uvnitř břicha něco pohybuje, dotýkaly se jej drobounké drápky, zprvu opatrně, ale s plynoucím časem stále důrazněji, jako by to, co se v něm nacházelo, ztrácelo klid. Aleš podvědomě chytl do rukou penis a křečovitě stiskl. Ruce mu zalila vlažná kapalina, vyvalila se z těla a stékala mu po pohlaví, po stehnech a vsakovala se do prostěradla a matrací. V dlaních se mu pohnulo něco malého, křečovitě se to otřáslo a potom z toho vyšel výkřik – dětský pláč tak pokřivený nocí, že spíše připomínal ptačí skřek.

Probudil se a zprudka se posadil. Karolínka ve spánku tenounce zaplakala.

„Spi,“ zašeptal, „spinkej, to se ti jen něco zdálo.“

Pamatoval si svůj sen, tentokrát si jej vybavoval do všech podrobností od počátku až do konce. A zdánlivě nebylo ani těžké vysvětlit si ho…

Ten druhý, který v něm od dětství přebýval, se pokoušel dostat na povrch a asi se už cítil dostatečně silný na to, aby vyšel na svět a Aleše zcela ovládl.

II.

Aleš kdesi četl, že pokud se na určitý sen dostatečně soustředíte, pokud se jej snažíte propátrat ze všech zorných úhlů, dopídíte se s velkou pravděpodobností nových detailů, které utkvěly kdesi hluboko v podvědomí.

Pokoušel se tedy celou cestu do práce znovu přivolat svou noční můru a ještě jednou ji prožít. S očima upřenýma do prázdna se soustředil a ve vypjaté křeči přivolával pocity provázející porod jeho druhého „já“. O tom, že je tím zlejším a nebezpečnějším, ani na okamžik nezapochyboval. Stejně zřetelně mu docházely i další náznaky, věděl, že jde o pouhý obraz, o vizi podobnou těm, jimiž se zabýval Freud ve svých spisech… Měl ho v sobě. Seděl v něm vetřelec a snažil se jej použít jako svůj nástroj. Děsil se okamžiku, kdy se již nedokáže ovládnout, kdy pod tlakem toho druhého udělá něco příšerného, něco, čeho bude navždy litovat…

V kanceláři pozdravil jen na půl úst a hned sejmul z police jeden ze šanonů obsahující tabulkové přehledy. Otevřel ho před sebou a zahleděl se na čísla, aniž je vnímal. Rozmazávala se mu před očima do šedavé mlhy, z níž se čas od času jen na okamžik probíral, aby otočil na další stránku a navodil představu náročné práce.

Svůj plán předstírání dovedl k virtuozitě možné pouze u úředníka z povolání. Když přišel kdysi do kanceláře poprvé a viděl, jak jeho noví spolupracovníci hledí němě do papírů položených před sebou, byl přesvědčený o důležitosti práce, již vykonávají. Teprve časem si uvědomil, že na stolech rozkládají stále tytéž dokumenty a skutečný děj kancelářského života se odehrává mimo pracovní prostory, na chodbách a v miniaturní kuchyňce. Tenkrát mu připadalo obtížné předstírat činnost, kterou oddělení ve skutečnosti ožívalo vždy jen na tři čtyři dny v měsíci, nakonec se ale všechno naučil, stejně jako před lety ve škole.

Do dveří nahlédl Martin. „Máš čas? Jdeš na oběd?“

Aleš vytržený z hloubání na něj chvilku nechápavě hleděl.

„Slyšíš?“

„Co?“ vzpamatoval se. „Cože? Už?“

„Dneska jdeme do Nebe, mám málo času,“ vysvětloval kolega, „za půl hodiny musím být zpátky.“

„Ty chceš jít do Nebe?“ opakoval Aleš vracející se zvolna ze svých toulek po hvězdách.

„Já vím, že v Pekle vaří líp, ale dneska to musíme přežít… tak jdeš?“

„Jo,“ vzpamatoval se Aleš. „Jdu, počkej, hned.“

Sjeli dolů výtahem, prošli na konec pasáže a po schodech seběhli dolů do suterénu, v němž byl bufet.

„Stejně je to zvláštní,“ podivoval se Martin, „Nebe, a přitom je v podzemí.“

Vystáli frontu před okénkem a nevábnou krmi odnesli na mastných a poškrábaných tácech k rohovému stolku.

Martin bodl vidličkou do masa: „Tak tuhle krávu bych zabil taky, kdybych ji někde potkal,“ řekl znechuceně, „zaručeně bych ji ale nežral.“

Aleš pokrčil rameny: „S tím nic nenaděláš, v Pekle je prostě líp.“

Martin přikývl a zručně vypreparoval ze své porce jediný poživatelný kousek masa. „Tak si představ, včera mi zase volala…“

Přítelovy věčné milostné eskapády Aleše iritovaly. Snad proto, že se jeho život odvíjel zcela odlišně, pokoušel se je často zamluvit a nastolit pro něj přijatelnější téma. „Fakt je to dost hnusný,“ zareagoval opožděně na předchozí repliku a zakrojil do své porce svíčkové.

„Víš která?“

Vzdal se, ostatně tak jako jindy… „Takže Lenka už odjela…,“ přistoupil na Martinovo oblíbené téma.

„Jasně, už musela domů. Tak schválně, víš, kdo zavolal?“ Neustále cítil potřebu hovořit o dalších a dalších ze svých favoritek, které tahal neúnavně z rukávu jako kouzelník.

Aleš povzdechl a odpověděl přesně tak, jak bylo očekáváno. „Ne, nevím.“

„Radlická svině,“ řekl vítězně, „bavili jsme se asi hodinu a půl.“

„Prosím tě o čem?“

„Vysvětloval jsem jí, že člověk nemusí být vždycky a za všech okolností tak upřímný jako ona… Já bych jí taky mohl říct, že vypadá příšerně, když se jí pravidelně na čele vyrazí ten děsnej vřed…“

„Tos jí řekl?“

„Ne, já nejsem tak upřimnej. Ale ona mi povídala, že jsem jak kostra a že by si na mě bála lehnout, abych se nerozsypal…,“ polkl sousto. „Kdybych ji už aspoň konečně vopíchal a měl pokoj. Moh bych se na ni pak v klidu vykašlat, ale takhle mi to pořád nedá.“

„A proč ti vlastně volá?“

„Já nevím, asi je nějaká divná.“

„Nebo tě napíná a dělá jí děsnou radost, jak po ní jedeš.“

Vraceli se do práce v povznesené náladě, kterou způsobil jeden teplý lahváč vypitý k jídlu. Vyšlapali po schodech do čtvrtého patra a u stolku za dveřmi zapsali do docházkové listiny svůj návrat.

„Tak já jdu,“ řekl Martin. „Co dělám šéfa, mám toho nad hlavu. To víš, musím se snažit alespoň ze začátku.“

Když Aleš zvažoval všechny klady a zápory Martinova vedoucího místa, stále více se utvrzoval v přesvědčení, že by o ně nestál, že by si vlastně ani neuměl v takovém postavení s ničím poradit. Mámě ale o tom, že byl přeskočen, zatím neřekl, věděl, jak by reagovala a co všechno by si musel vyslechnout… Užíral se tím tajemstvím ale natolik, že už nemohl příliš dlouho vydržet. Tak jako všechno ostatní, muselo být předloženo k jejímu posouzení i další nezaviněné selhání…

Polstrované ředitelské dveře se potichounku otevřely a vyšel z nich Kimla. Jeho hubená asketická tvář nasvědčovala, že své práci obětoval skutečně všechno.

„Hilligu,“ široce se usmál a vzal jej kolem ramen, „před chvílí jsme vás sháněli, potřebovali jsme vás na poradě.“

V Alešovi se zastavilo srdce.

„Soudruh ředitel vám chtěl něco sdělit.“

„Ano?“ šeptl.

„Pověřil nakonec mne, abych vám tu příjemnou zprávu pověděl sám.“

„Ano?“ řekl Aleš a snažil se pivní dech vydechovat na opačnou stranu.

„Jak jste možná už slyšel, mám se stát po Novákovi, který odchází do důchodu, provozním náměstkem…“

Aleš zdvořile přikývl.

„To ovšem není to, co vám chci říci. Podstatné pro vás je, že byste měl po mně nastoupit jako šéf revizního oddělení,“ Kimla se odmlčel a čekal na projevy nadšení.

Neodrazen stěnou mlčení pokračoval.

„Byl jste druhý v pořadí kádrových rezerv a soudruh Maryška dneska ráno odmítl a odchází od nás. Tak co říkáte? Stačí, když jenom urychlíme vaše přijetí za kandidáta strany… Překvapen?“

„A-ano,“ vyrazil s obtížemi Aleš.

„Nedělejte, že jste s tím vůbec nepočítal… Dnes se tedy definitivně rozhodlo, že to místo nabídneme vám.“

Aleš dokázal jen znovu zkoprněle přikývnout.

„Mám se vás ptát, zdali chcete nějaký čas na rozmyšlenou?“

Já ale nic takového dělat nechci, prolétlo Alešovi hlavou. „Já, já…,“ koktal, já to snad nedokážu vyslovit. Napadlo jej, co se ale stane, když odmítne? Co udělají oni? A co tomu řekne máma? „Já…,“ nevěděl jak dál, „asi, ne…“

„No výborně, tak hodně štěstí,“ řekl Kimla a plácl jej povzbudivě po rameni. „Můžete to brát jako oficiální sdělení. Soudruha ředitele budu o vašem stanovisku k nabídce informovat. Bude rád, že do funkce vedoucího revizního oddělení nastupuje tak rozhodný kolega.“

III.

Večer postavila Pavla před Aleše jídlo beze slova.

Vůbec neměl touhu svěřovat se jí s možným pracovním postupem, toužil mluvit jen o tom jediném, o jediné věci, která mu zaměstnávala mozek. „Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl pokorně.

Zvedla obočí: „Zase výslech.“

„Ale to snad ne,“ bránil se chabě.

„A co je to jinýho.“

„Jenom si vyjasňujeme stanoviska.“

„Mně už je ale všechno jasný.“

Koncentroval se k vrcholnému výkonu. „To přece nemůžeš říct…“

„A proč bych nemohla?“

„Prostě nemůžeš.“

„Já si připadám jako někde na gestapu. Ještě rozsviť lampu a začni mi svítit do očí.“

Ukřivděně zavrtěl hlavou.

„Jseš srab,“ řekla, „maminčin mazánek. A já jsem konečně poznala, jaké to taky může být.“

„Co TO, jaké TO? Co tím myslíš?“

Dostávala se do ráže. Odhrnula z čela vlasy, které jí spadly, když důrazně pohnula hlavou. „Nestálo to s tebou za nic. Jestli chceš něco vědět – tak – s tebou – tedy – to – ta… ta věc nebyla nikdy úplně celá hotová…“

Zamyslel se. „To jsi byla ty – ta věc?“

„Sprosťáku.“

„Ne,“ zaprosil, „já to tak nemyslel.“

„Mně je to jedno… A abys věděl, byla! S tebou jsem byla ta věc, která z toho nikdy nic neměla.“

„Vážně?“

„Copak jsi to nepoznal?“

Zavrtěl hlavou.

„Já se zblázním, já už jsem tak zesláblá. Já už to nevydržím! Potřebuju se pořádně vyspat!“

„Ještě…“

„Už ne!“

„Ještě něco a potom už tě nechám…,“ sliboval. „Poslední věc…“

Zdvihla oči. „Už mě nebudeš nikdy přemlouvat a otravovat.“

„Ne,“ přisvědčil.

„Nikdy,“ ubezpečovala se ještě jednou.

„Ne.“

„Tak, co chceš?“

„Víš,“ začal opatrně s rukama složenýma v klíně, jako by jí tím chtěl názorně naznačit, že mu nyní jde o cosi velice seriózního a že nemá ani tu nejmenší snahu se jí proti její vůli dotknout, „víš, já si myslím, že ještě máme šanci. Máma říkala, že bychom mohli zajít do manželské poradny, že nám tam třeba poradí jak dál.“

„Zbláznil ses?“

Před spaním si zoufale pokoušel představit něco hezkého, něco, co dokonale vyšlo, ale před očima se mu stále objevovala děvka z Václaváku. Vyzáblá a s tak krvavýma očima, že to nemohlo být jen z nevyspání. Každý den ji vídal stát na okraji pasáže; opírala se o sloup a hypnotizovala jedno místo na špinavé omítce. Chodil kolem často, ale nikdy nezpozoroval, že by na kohokoli vrhala vyzývavé pohledy, že by se smála nebo na někoho promluvila. Bylo mu záhadou, jak vlastně shání kšefty. Koketoval s myšlenkou, že ji osloví, ale nikdy k tomu nedošlo. Uvědomil si, že by se dřel jako na galejích, aby ji ukojil, a nakonec by za tu dřinu, ze které by kvůli strachu stejně nic neměl, ještě chtěla zaplatit.

Zajel si rukama do rozkroku, nahmátl ho a sevřel, cítil jej růst, zdálo se mu, že do něho proudí všechny hmatové buňky.

Pojednou nebyl součástí jeho těla, naopak, to ono z něj celé vyrůstalo a bylo jím ovládané. Pulzoval, chvěl se, a on ho jen tiskl, protože se bál třeba jen malinko pohnout. Zdálo se mu, že zešílí, že nevydrží už ani okamžik. Předkožka sama od sebe sklouzla dolů, celá napjatá zabolela. Trčel z něj a zdvíhal deku. Přitiskl si ho na břicho, aby si nevšimla, co se s ním děje, a představoval si ty nejodpornější věci: krev, špínu, výkaly, jen aby potlačil dráždivý pocit, vybavoval si zmrzačená těla, ohyzdné tváře, nemoci. Nakonec se ovládl, vzrušení ustoupilo a penis zplihl, visel z podbřišku jako kus povytaženého a pokrouceného střeva.

Cítil nad sebou lítost, připadal si slabý a poražený. Smutek jej tlačil v hrudi, ležel v ní jako kámen a potom začal stoupat hrdlem vzhůru. Vytlačil mu z očí slzy, Aleš popotáhl, první slaná kapka mu běžela po tváři…

Vší silou zaťal nehty do matrace, mezi prsty mu proklouzlo prostěradlo. Stékající slza jej zasvědila. Pravou rukou zajel do škvíry mezi manželskými postelemi, hledaje něco, čím by ji mohl setřít.

V úkrytu nahmátl svůj oblíbený ztuhlý kapesník a přitiskl ho k nosu, aby se vysmrkal.

Zhluboka nabral vzduch…

Chchchch… Vdechl dusivý plyn, který v jeho útrobách slyšitelně zaskřípěl. Plíce se mu křečovitě napjaly a potom v okamžení ztuhly a přestaly pracovat. Aleš zalapal po dechu, ale nedokázal do sebe vpravit ani jednu jedinou molekulu kyslíku.

„Pavlo!“ vykřikl dušeně.

Vypísklo v něm jako v nějaké gumové figurce. Přitiskl ruce pod žebra, sevřel prsty v pěst a vrážel je hluboko do vnitřností.

Žena naslepo sáhla po lampičce a rozsvítila ji. Posadila se a nepřítomně hleděla na Aleše.

„Prosím tě,“ snažil se vytlačit vzduch, který uvnitř uvázl a odmítal vyjít ven. S pištěním se proháněl v průdušnicích a klokotal v lepkavém spasmatu, jejž vytvářely bronchy.

„Co to na mě hraješ,“ vyjekla Pavla.

Dusil se. Celý se roztřásl zimnicí a zdálo se mu, že zvolna přichází smrt. Jeho srdce bilo stále rychleji a tělo pokrýval ledový pot. Svezl se z lůžka, břichem nalehl na jeho hranu a vší silou se k ní přitiskl.

Pavla ječela. Odhodila peřinu a vyskočila z postele, běžela ke dveřím.

Slyšel praskat žebra a ve spáncích mu bolestivě pulzovala krev. Křečovitě sevřené prsty povolily jako stržené pružiny a vyklouzl z nich sekrety ztuhlý kapesník.

Na schodech slyšel matčin hlas.

Pavla nepříčetně ječela… „Já… já se sbalím… já… já v tomhle domě hrůzy už nebudu…“

Karolínka se nadzdvihla v dětské postýlce a vtlačila tvář mezi dvě kulaté tyčky bočnice.

„Chcete mě připravit o dítě… Ale to se vám nepovede… nikdy,“ Pavlin křečovitě vypjatý hlas rezonoval domem. „Chcete, abych se zbláznila. Všechno mi děláte naschvál… Já uteču.“ Třeskly venkovní dveře. Klika uhodila o zeď a sklo se rozkřáplo. Štěpinky s jásavým cinkotem dopadaly na teraco.

Aleš se naposledy pokusil nabrat dech. Potom se s ním svět otočil a on bezvládně padl na zem.

IV.

Že se ocitl v nemocnici, bylo Alešovi od počátku jasné a mohl jen s vděčností vzpomínat na toho, kdo jej do ní ještě včas nechal dopravit. Přemítal, byla rozhodnější Pavla, nebo máma – která z nich mu zachránila život? Zprvu dokonce ani nevěděl, do jaké nemocnice se vlastně dostal.

Když přišel po první dávce léku k vědomí a byl konečně schopen promluvit, otočil se na svého bělovlasého souseda. „Kde jsem?“ vyrazil těžce ze staženého hrdla.

„No přece v nemocnici,“ pronesl tónem učitele domlouvajícího dítěti.

„Já vím… Ale kde?“

„V Brouně.“

Aleš polkl a kousl se do rtů… Tak tohle mi musela udělat Pavla, uvědomil si bezmocně, máma… máma by mě sem určitě neposlala…

Kolik známých sem odešlo zemřít, o kolika takových máma mluvila? A teď… Měl strach a nechápal, jak mohla ustoupit Pavle a nechat jej dopravit právě sem. Kolikrát o tom spolu mluvili, snad pokaždé, když někdo z rodiny vážněji onemocněl…

Na brounský špitál se dalo pohlédnout ze dvou zorných úhlů. Tím, že celý ležel v zeleni, byl krásný pro nezúčastněné, současně ale připadal morbidně odpudivý všem ostatním, uvědomujícím si, že v něm mohou eventuálně skončit. Lidé zde zůstávali jen tehdy, když už do lepšího zařízení nestíhali dojet. Jediným dalším důvodem k pobytu, a zřejmě posledním, byla nekonečná letargie projevující se lhostejností k místu, kam člověk odchází zemřít.

Prostě brounská nemocnice náležela mezi ústavy, do nichž se člověk nejsnáz dostával v bezvědomí.

Aleš byl ale vnitřně přesvědčený o tom, že v jeho případě měla podíl na místě určení i Pavla. Kdo jiný by mu to mohl udělat? Jen a jen Pavla.

Na okraj postele nonšalantně usedl doktor. Takový elegán, s puky nažehlenými i na všedních bílých lékařských kalhotách, s černými vlnitými vlasy a ostře řezanými rysy přitahujícími bez kompromisů obdiv okolí. Pravou nohu přehodil přes levou a nohavici si malinko vytáhl, aby se mu do ní nevytlačilo koleno. Teprve po této proceduře přejel zkoumavým pohledem svého pacienta ležícího na zádech a připomínajícího nemohoucího brouka otočeného na krovky.

„Tak jak je?“ pronesl poněkud ledabylým hlasem a prohlížel si jej ne jako člověka, ale jako objekt, jehož způsobilost k další existenci hodnotí právě jen pohledem a několika odbornými doteky.

Aleš, jemuž od nosu vedly hadičky s kyslíkem a z ruky další, poutající jej k infuzní lahvi, jen svraštil čelo.

„Astmatický záchvat může přijít klidně zničehonic,“ dal se do vysvětlování lékař, jenž konečně usoudil, že inteligence pokaženého objektu je dostatečná a že s ním neztrácí čas. „U někoho se připravuje celá léta, můžete trpět sennou rýmou, záněty spojivek a potom po čase dostanete slabý záchvat a později možná silnější – možná ano, možná ne, záleží na souhře mnoha náhod… nebo to může přijít najednou – jako u vás. Bez jakéhokoli varovaní a s plnou silou.“

„Můj děda měl záduchu,“ pronesl s obtížemi Aleš. Cítil sucho ve vyprahlé puse, z níž vycházela slova jako z nějakého hracího strojku. „Snad na to i umřel…“

„Do určité míry je tahle nemoc dědičná,“ přikývl doktor a sklonil se k zařízení, které upravovalo rychlost toku fyziologického roztoku s léky do Alešova těla. „Musí ale přijít spouštěcí mechanismus, teprve ten ji odstartuje… Vzpomeňte si, nejedl jste něco neobvyklého? Nějaké kořeněné nebo něčím výjimečné jídlo.“

Aleš zavrtěl hlavou.

„Nepil jste? I alkohol může vyprovokovat záchvat, obzvlášť víno…“

„Nepil,“ řekl Aleš.

Doktor vrtěl hlavou. „Včera přece pršelo,“ ubezpečoval se.

„Ano.“

„…a vlhko dýchání napomáhá. Víte, máme teď jedinečnou šanci dopátrat se toho, nač jste alergický. Pokud se nám potom podaří alergen odstranit z vašeho životního prostředí, budete mít šanci, že se záchvat nebude nikdy opakovat…“

Aleš chápavě přikyvoval.

„Co třeba… Nemáte v peřinách peří?“

„Máme.“

„No vidíte, to by mohl být důvod.“

„Ale já spím v takových peřinách od dětství…“

„To nic neznamená. Alergie na určitou látku může propuknout najednou.“

„Mně ale peří nikdy ani trochu nevadilo,“ ubezpečoval jej Aleš.

Doktor zaujatě rozkládal rukama. „V posteli jsou i drobounké šupinky kůže, které se odlupují z těla. Jen se nedivte, to je úplně normální… Jsou i ve vaší posteli… Živí se jimi roztoči a ti jsou také významným alergenem.“

Aleš pokrčil rameny. Zdálo se mu příznačné, že doktor hledá příčinu jeho potíží právě v posteli. Po posledních rozhovorech s Pavlou s ním takový pocit koneckonců i bez výhrad sdílel.

„Víte, co chutná roztočům nejvíc?“ zdvihl doktor v očekávání jeho reakce obočí.

„Ne.“

„Semeno. Obyčejné zaschlé sperma. Po tom se mohou utlouct…,“ rozesmál se a s nadhledem suverénního člověka jej poplácal po rameni.

Aleš se s rozpaky rozhodl bránit čistotu rodinného lože. „My ale povlaky vyměňujeme a pereme každých čtrnáct dnů.“ Doktor mávl rukou. „A můžete mi říct v kolika stupních?“

„No, to já nevím.“

„Tak já vás mohu ubezpečit, že takový roztoč vydrží i sedmdesát stupňů…,“ ušklíbl se. „Není nad to mít postel s čerstvými a vykoupanými roztoči.“

Aleš si znovu připomínal, co předcházelo záchvatu… večeře – nic neobvyklého, hádka s Pavlou – zcela obyčejná, překonaná touha – ne příliš obvyklá síla vůle, ale jistě neprovokující takové záchvaty, slzy, kapesník…

Kapesník!

Aleš asi změnil výrazně barvu, protože jej doktor hned chytl za zápěstí, aby mu změřil tep…

„Cítíte se dobře?“

„Jo,“ vyrazil těžce.

„Můžete dýchat?“

„Jo.“

„No nic,“ doktor vstal, „už vás nebudu obtěžovat. Stejně musíme udělat testy a ty nám nejlépe ukážou, jestli je to, co vás mezi nás přivedlo, peří, anebo třeba prach.“

Ani peří, ani prach. Jako by se proti němu kapesníkové kuličky spikly.

„Pošlu vám sestru, dá vám ještě jednu injekci. Za chvíli, právě si přebírá službu.“

Nic nemohlo vyvrátit Alešovi představu, že každá další injekce absolvovaná zde může být tou poslední.

„Mně už je dobře,“ pokoušel se smlouvat, „já myslím, že bych už mohl jít domů?“

„Ale jděte… Budete se po ní cítit líp.“

Doktor odešel a Aleš začal pohledem hypnotizovat hladinku v baňce, do níž kapku po kapce odkapával z infuzní lahve roztok.

Kap… kap… v pravidelných intervalech čeřil hladinu a tenká jehla se v tom pozvolna plynoucím čase měnila v kopí s rozžhaveným ostřím spalujícím nesnesitelně nejprve předloktí a posléze i celou ruku.

V hadovitě stočené hadičce Aleš zpozoroval malou bublinku posunující se stále blíž k jehle. Viděl film, v němž jeden vězeň spáchal sebevraždu tak, že si do žíly vpravil vzduch z prázdné injekční stříkačky, a napadlo jej, že může dopadnout stejně. Za pět minut se bublina posunula o celých deset centimetrů. Byla už jen kousek od jeho ruky a sestra stále nešla.

Něco takového se může stát jen v Brouně!

Konečně vrzly dveře.

„Sestři,“ vyjekl.

Přicházela, v ruce držela tácek s injekcí. „Copak potřebujete?“

Alešovi připadal její hlas povědomý. „Sestři…“

„Aleši, jsi to ty?“

Poznal ji. „Jano!“

„Kde ses tu vzal?“

„Jano, podívej, já tu mám takovou bublinku, musíš mě rychle odpojit.“

„Ale prosím tě, to nic není… muselo by se do tebe dostat několik kubických centimetrů vzduchu, aby se ti něco stalo.“ Cvrnkla několikrát ukazovákem do hadičky a bublinka se rozprskla v desítky nepatrných bodů stoupajících vzhůru jako kysličník uhličitý v sodovce.

„Díky,“ vydechl.

„Rádo se stalo,“ usmála se, „dostaneš injekci.“

Svraštil podezřívavě čelo. „Co v ní je?“

„Hydrokortizon.“

„A proč? K čemu je vlastně dobrý?“

„Vlastně k ničemu, ale přitom je současně na všechno,“ vysvětlovala s profesionálním úsměvem to, o čem by neměla správně mluvit. „Nikdo pořádně neví, jak působí, ale v takových případech, jako je tvůj, pomůže přímo zázračně.“

Zděsil se. „Ono se neví, jak funguje?“

Zavrtěla hlavou. „Ale ve škole nám říkali takové přirovnání: účinek na lidské tělo je vlastně stejný, jako když třeba porouchaný tranzistorák opravuješ tak, že do něj několikrát bacíš pěstí.“

„Panebože.“

„Ale jdi, vždyť ti pomůže.“ Vpravila hrot jehly do Alešova předloktí na druhé ruce a zvolna vtlačovala lék do žíly. Cítil tlak ve spáncích a hořké sucho na jazyku. „Tak, zase se na tebe přijdu podívat.“

„To budeš hodná.“

Ve dveřích se ohlédla, ještě jednou se usmála a zamávala mu.

„Teda, vy si to ale umíte zařídit,“ zabručel děda na vedlejším lůžku, „před chvílí vás přivezli a už jste s ní jedna ruka… Na mě by se vykašlala, slovo aby z ní člověk páčil násilím.“

„Bývalá spolužačka,“ vysvětloval Aleš, ale dědek jen mávl rukou.

„To by moh říct každej,“ šklebil se. „A já jsem se celej život trápil jen s tou svojí bábou…,“ odevzdaně se položil na lůžko. „Přitom jsem měl tolik možností, ne že ne…“

Každé ráno při ranním čurání mudroval Alešův bělovlasý soused nad svou prostatou.

„Já vůl,“ začínal procítěně svou časnou modlitbičku. „Já nebetyčnej vůl.“

Aleš si po několika prvních přízračných dnech začínal zvolna uvědomovat prostředí, v němž se tak nečekaně ocitl…

Nemocniční chodby byly nekonečně dlouhé a stejně tak zanedbané, místnosti obrovské a zaplněné lůžky plnými nechodících mrtvic a infarktů.

Děda, přes své stáří ještě čipera, posedával mezi nimi jako pohádkový kouzelník nad svou křivulí a protlačoval tu horkou a čpavkem páchnoucí tekutinu skrz zduřelou žlázu na světlo boží. Se sykáním ráno co ráno plnil omšelou nádobu – a přitom nadával na přitažený svěrák, který nosil v břiše, a na vzpomínky, které se mu při té bolesti vybavovaly.

Nesouvisle pokřikoval: „V půl čtvrtý jsem vstával. V půl čtvrtý!“

Aleš vydržel v brounské nemocnici bez větších protestů ještě týden, kdy mu bylo nejhůř. Potom veškerou svou energii použil na to, aby personál přesvědčil, že je už vlastně téměř zdravý. Za tu dobu z osmnácti lidských bytostí, které s ním na pokoji ležely, skutečně tři zemřely. Na pověstech o brounské nemocnici tedy něco reálného bylo… Měl ale za to, že to udělaly i proto, že vnímaly, v jakém příšerném prostředí se ocitly… Bosch by zaplesal nad gumovými kruhy proti proleženinám a do krve vyžranými zadky, které na nich spočívaly, aniž se mohly pohnout. Nad nehybnými propadlými obličeji se skelnýma očima a pachem, který nad tím vším neustále visel jako rouška. Jednoho takového musulmana chodil každé ráno holit jeho syn. Přejížděl mu po strništi elektrickým strojkem, otáčel mu hlavou nalevo napravo. Natřel mu tváře kolínskou a potom jej do nich jemně plácal a říkal: „Tatínku, tatínku,“ a ten se ani nehnul, nevyhlédl ze svého světa, ani nemrknul. A on říkal: „Já zase přijdu… zítra.“

„Já vůl,“ vyl do toho starý derviš, „v půl čtvrtý. Jen proto, abych ji viděl před tím, než půjdu do lomu. Pěšky! Hodinu tam a hodinu zpátky.“

Ta, o níž hovořil, byla jeho ženou, bývalou ženou. Dávno umřela, a on na ni ještě stále vzpomínal.

„Já vůl!“

Byl toho plný a Alešovi stále leželo v hlavě, proč si ze všeho, co zažil, připomíná nejvíce právě tuhle skutečnost. Všechno, co přišlo potom, ať už to bylo hezké, nebo ošklivé, pro něj, zdá se, neexistovalo.

První, oč se Aleš zajímal, když za ním máma přišla na návštěvu, bylo, proč jej nechali odvézt právě do brounské nemocnice.

„Když ono to bylo nejjednodušší, Alešku,“ pronesla přesvědčeně, když mu naklepávala polštář.

„To říkala Pavla?“

„Prosím tě,“ povzdechla, „ta nebyla schopna zařídit vůbec nic. Nebýt mě, tak jsi snad umřel.“

Aleš nevěřil vlastním uším. „Takže jsi mě sem nechala odvézt vážně ty?“

„No vždyť povídám, že to bylo to nejlepší.“

„Před chvílí jsi říkala nejjednodušší.“

„No,“ zarazila se, „to taky.“

„Ty se nepamatuješ, co o téhle nemocnici říkala babička?“ domáhal se omluvy.

„Ale vždyť jsi znal babičku,“ mávla odmítavě rukou, „víš přece, jak přeháněla.“

Od té chvíle už o té záležitosti Aleš s nikým nepromluvil. Konečně, nebylo ani s kým, na návštěvy za ním chodila jen máma. Pavla se konečně odpoutala, využila příležitosti a zmizela ke svým rodičům.

Povídá se, že nic člověka neovlivní tak jako blízkost smrti. Pod její hrozbou Aleš zpřeházel, alespoň na čas po nemoci, žebříček hodnot. Přestal zcela vylučovat možnost rozvodu a po několika měsících, kdy se marně pokoušel navštívit svou ženu, kdy jako četník na stráži zcela zbytečně přecházel kolem oken tchána a tchyně věčně zakrytých pruhovanými roletami, své pokusy o smír konečně vzdal. Došlo k definitivnímu rozchodu.

Netrvalo to déle než dvě stání a Karolínku přiřkl soud Pavle, přesně, jak předvídala Alešova máma. Její gloriola neomylnosti tím ještě více získala na zářivosti. Pavla se navíc vzápětí znovu vdala, a dala jí tak definitivně za pravdu. Současně tím ale uklidnila i Alešovo svědomí, konečně se mu potvrdilo, že ji nepodezíral jen tak bez příčiny.

Na čas se po návratu z nemocnice zdálo, že se mu podaří vyprostit z matčina vlivu úplně. Tak silný byl minulý prožitek… a pomáhalo mu i to, že se pravidelně vracel na místo, jež mu ho připomínalo.

Navštívil Janu v nemocnici jednou a dozvěděl se novinky o starých spolužácích, o Karlovi, který si vzal o dva roky mladší Karinu a teď ji nosil přímo na rukou, o Jirkovi, jenž chlastá a bude se už asi rozvádět… Navštívil ji podruhé a dozvěděl se, kam se odstěhovala Zuzana a jaká to byla mrcha; i o Zdeně tlusté jako bečka. Potom ji pozval na večeři a závislost na matce byla přebita tím novým, co jejich přátelství provázelo.

Někdy v té době máma onemocněla a Aleš se nemohl zbavit dojmu, že všechno jen předstírá, protože nemůže snést představu, že ho začíná ztrácet. Srovnával svou chorobu s její, zdálo se mu, že jej jen neuměle napodobuje. Každý večer musel alespoň vyslechnout, kde všude ji bolí a jak už na nic sama nestačí. S kamenným obličejem přikyvoval a pokusil se i o několik účastných vět, ačkoli vnímal, jak falešně znějí. Nemohl si pomoci, nevěřil jí ani slovo. U Jany ale zařídil, aby ji přijali v Brouně na vyšetření.

Máma na to neřekla ani slovo a bez náznaku odporu odjela do nemocnice, o níž se u nich dříve tolik mluvilo.

Aleš se stýkal s Janou týden za týdnem a dozvídal se, proč se rozvedla ona, i jak je teď strašlivě osamocená, vyslechl její stesky na povolání, které jí bránilo sehnat i jen obyčejného kamaráda… Dokonce jej i donutila, aby společně s ní probíral odpovědi na inzerát, který si před časem podala. Po celou tu dobu se zdálo, že jsou jen přátelé.

„Musím na tebe dohlížet, aby se ti nic nestalo,“ řekla Alešovi, když odcházel z nemocnice, a doopravdy se k němu jako ošetřovatelka chovala.

Trvalo několik měsíců, než nabyla dojmu, že se do Aleše zamilovala. V té době už byla z hledání těch, do nichž by se zamilovat mohla, dost unavená. Zřejmě se cítila i trošku méněcenná vůči ostatním ve svém okolí, kteří už zamilovaní byli anebo žili manželským životem o něco lepším, než měla ona předtím s Kobrem.

Když potom potmě a pod peřinou už alespoň podesáté opakovala: „Ještě mi něco povídej,“ připomněl si Aleš dávnou zkušenost z dětství o moci hlasu a začal s ní hrát hru na pravdu. Ovšem jen jednostrannou, tahal přitom z Jany informace o minulosti, na které se zdráhal předtím třebas i jen pomyslet.

Byla do něj asi vážně zamilovaná a Alešovi zase dělalo dobře, když se dozvídal, že je lepší než ti, co byli před ním.

Z útržků Janiných vzpomínek časem vysvitlo, jak se na střední škole změnila. Stala se téměř něčím, čemu se říkává školní hvězda. Takovým tím typem, který je vyvoláván, když přijde inspektor, anebo přednáší na školních akademiích a vzletnými slovy mluví za ostatní. Zdálo se, že předtím ji vážně jen zastiňovala Zuzana, a nebýt tehdy jí… Plynoucí čas znamenal v jejím případě přínos, a tím, že se vymanila ze skupiny, v níž byla stále srovnávána s tou druhou, našla vlastně samu sebe. Vyzařovala z ní stará pravda, že člověk vypadá tak, jak se cítí. A Jana se cítila velice dobře, sebevědomí jí nechybělo.

Nepřestávala jej udivovat svým téměř živočišným vztahem k sexu, jaký dosud nepoznal. Teprve v jedné z těch intimnějších chvilek, jež neprovázejí obvyklý manželský sex, se dozvěděl, že je to pro ni vesměs stejně nové jako pro něj. Že nic takového v žádném z dřívějších vztahů neprovozovala…

I když pannou být dlouho nevydržela. „Co si mohl táta myslet, když mě v sedmnácti pustil s mým klukem na dovolenou do Rumunska,“ vysvětlovala Alešovi, „že si snad budeme potmě vyprávět pohádky?“

O rok později se vdala, vzala si sice někoho jiného, ale v pořadí jejích zkušeností pouze druhého.

„Brácha mi ho rozmlouval,“ vyprávěla ve tmě obklopující gauč, jenž jako by v té chvíli absolutní důvěrnosti ani nestál na zemi, „chodil s ním do školy… ale mně došlo, co vlastně dělám, až v ten den, kdy jsem si ho měla vzít, rozmyslela jsem si to, zasekla se a řekla, že to neudělám…“

Aleš ležel uvolněně vedle ní a pozorně naslouchal.

„Už bylo napečeno, všechno bylo připravené, táta s mámou za mnou střídavě chodili, abych přestala blbnout…“

„A tak sis ho nakonec vzala,“ doplnil ji lehce, jako by říkal: a zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

„Já jsem s ním ‚o to‘ vlastně vůbec nestála,“ svěřovala se anonymní tmě, když proběhlo jejich vlhké setkání plné zkušených, protože vyzkoušených doteků. Oba se vyškrábali po srázné stěně pyramidy k jejímu vrcholu, až ke sladké křeči, která byla ovšem tak krátká, že toužili znovu a znovu ji opakovat. „On kvůli tomu šílel, myslel, že když nechci mít nic s ním, že mám milence, a mně to přitom jen s ním nic neříkalo…,“ odmlčela se a Alešovi postupně docházelo, jak může být skvělé poznat ženu, která si o sobě léta myslí, samozřejmě jen myslí, že je frigidní.

Otočili se, Aleš měl hlavu u jejího pohlaví a prsty ji dráždil. Mezi sevřenými stydkými pysky se protlačila křišťálová kapka sekretu a zvolna stékala Janě do slabiny. Bylo na tom něco fascinujícího a na Aleše to právě tak zapůsobilo. Viděl v kanoucí krůpěji úplné zhmotnění sexu.

Dotýkali se boky, příjemně unavení a spokojení. Jana navázala v místě, kde byla přerušena… „On dělal potom i v sobotu a v neděli, prý, abychom měli dost peněz,“ pokračovala, „a já jezdila s holkou k rodičům. Jednou, když jsem se vrátila, řekla mi sousedka tajuplně, kde je a že bych se tam za ním měla jít podívat. Ve vrátnici ubytovny, co patřila jejich podniku, jsem zaslechla, jak si vrátné šeptají: Hele Kobrová, bude průser. Šla jsem nahoru do prvního patra a on se na jednom pokoji válel v posteli s ženskou, která byla o patnáct let starší než já. Když jsem otevřela dveře, tak na ní ležel a…“

„To se mu ale snad ani nemůžeš divit,“ přerušil ji Aleš, „když vám to spolu nevycházelo…“

„Taková důra to byla, odbarvená blondýna, prsa měla vytahaný a kolem pasu pneumatiku.“

„Stačila sis ji prohlídnout dost důkladně na situaci, ve které jsi ji viděla.“

„Ale ne, znala jsem ji z dřívějška, bydleli jsme v takový díře, kde znal každej každýho a tři čtvrtiny z nich byli ještě nějak příbuzní. Samá teta a strejda. Dělala jsem tam na středisku a on žárlil, i když jsem byla na dětském oddělení…“

Odvážil se zeptat: „A měl proč?“

„Neměl,“ řekla vyrovnaně, „byl tím úplně nemocnej, nedalo se s ním vydržet,“ otočila se k Alešovi, přitiskla se, „ty ale žárlit nebudeš, viď?“

„Ne,“ řekl pevně, „nebudu.“

„To já totiž nemůžu vystát… když někdo žárlí. Někdo takovej u mě nemá šanci.“

„Já nežárlím,“ ohradil se. V té chvíli nelhal, zatím nebyl důvod, aby v sobě probouzel jed, který se v něm v minulosti po léta hromadil.

Položila mu hlavu na rameno a jeho to kupodivu ani kapku netlačilo.

„Víš, přímo nenáviděl, když jsem musela vozit děti na vyšetření do města. Myslel, že si mě tam snad doktoři podávají z ruky do ruky… To, že jsem dělala na středisku, toleroval jen proto, že se mnou dělala doktorka, a ne doktor.“

„Hm…,“ zabručel Aleš.

„Jednou mě jeden doktor znásilnil.“

Zpozorněl. Věta visela ve tmě a zářila jako plamenná pekelná výheň.

„Cože?“

„Já jsem ti o tom asi neměla říkat,“ vydechla nešťastně, sama překvapena tím, co jí přešlo přes rty.

„Jak se ti to stalo?“

„Takové věci se říkat nemají.“

„Kdy se ti to stalo?“

Povzdechla. „To jsem byla s Kobrem asi tři roky.“

„A povědělas o tom někomu?“

„Ne… ani rodičům.“

Věděl, že se teď těžko může zeptat, jaké to bylo, a chtít, aby mu popisovala nějaké další podrobnosti. Čekal…

„Odevzdala jsem na příjmu dítě, které jsem vezla na vyšetření, a jeden doktor mi řekl, abych šla za ním. Nezeptala jsem se ani proč a nechala se odvléct jako ovce. Výtahem mě odvezl nahoru na lékařskou cimru, otevřel a dal mi ve dveřích přednost. O co jde, jsem pochopila, až když za námi zamkl.“

Aleš měl dojem, že se ocitl v hororu anebo snad v komedii, znělo to příšerně a přitom to současně bylo i směšné.

„Praštil tam se mnou na gauč a vyhrnul mi sukni.“

„Ty ses nebránila?“

Popotáhla. „Když já jsem se strašně bála, že mi něco udělá…“

Představoval si ji, jak se obléká, když už je po všem. Pokoušel si představit, zda přitom něco říká, anebo jestli jen zarputile mlčí a hledí do země, hledá kousky oblečení a souká se do nich a potom prochází dveřmi, které jí drží doktor úslužně otevřené…

„Jaký to bylo?“

„Hnusný,“ řekla a přitiskla se ještě blíž. Sklouzla mu hlavou do podpaždí a celá se přikrčila.

„A koho jsi měla potom?“ vyzvídal.

Hleděla do tmy. „To nebylo k ničemu,“ řekla, „jeden ženatej doktor, měl dvě děti…,“ odmlčela se. „Nedávno jsem ho potkala ve městě, stála jsem u výlohy a on se tam s nimi náhodou na procházce zastavil. Odpálila jsem, ani si mě nevšiml.“

„Proč jsi se s ním rozešla? … že byl ženatej?“

„Zjistili to lidi, ten svatoušek brácha mě buzeroval s morálkou, říkal, jak si myslím, že bude dlouho trvat, než to zjistí jeho žena. A co si myslím, že se stane potom… A nakonec měl pravdu.“

„A dál?“

„Nic dál… konec… Ty jsi čtvrtý.“

„Až doteďka ti ‚to‘ nic neříkalo?“

„Ne.“

„A teď?“

„Teď už jo.“

„Pokaždý?“

„Někdy.“

„Pokaždý tedy ne.“

„To snad ani nejde, člověk musí mít na to tu správnou chuť, je potřeba pořádná předehra a tak…“

„A spíš jo, nebo ne?“

„Tak napůl.“

„A co ti dělá dobře? Co je ti příjemný?“

„To ti takhle říct nedokážu, to přece nejde.“

„Ale jde, vždyť je tma, nevidím na tebe.“

„Nejde to.“

„Ale pomůže nám to, oběma.“

„A můžu se tě teď na něco zeptat já?“ překvapila jej.

„No,“ řekl neurčitě.

„Kolik jsi jich měl přede mnou ty?“

„Kolik myslíš?“

„Že asi žádnej Don Juan taky nebudeš.“

Vytřeštil oči do tmy: „Proč si to myslíš?“

„Ale já jsem ráda, víš?“

VI.

Perioda klidu se odrazila i v Alešově zaměstnání. První dny v nové funkci naplňovala sice křeč a nedorozumění, ale všechno se záhy ustálilo. Zdálo se, že práci přece jen zvládne… A důvodem k tomu bylo především spiknutí jeho dvou nových podřízených, těsně před důchodem. Pochopitelně ne proti němu. Uznali totiž, že z mnoha důvodů je Aleš jako šéf přijatelnější než Kimla či někdo jemu podobný, a rozhodli se mu pomoci. Organizovali od té chvíle stínově práci oddělení rukou společnou a trojjedinou.

K určité újmě ale přece jen došlo, ukázalo se, že Aleš v očích vedení podniku není takový formát jako Kimla, stal se sice šéfem, ale v rámci úspor nebyl na jeho místo přijat nikdo další, a navíc musel zůstat dál u stejného stolu a ve stejné kanceláři, znějící každičkého rána údajně uklidňujícím staccatem splachovadel.

Když si po čase konečně připustil, že i vztah s Janou může být pozitivní a trvalý, ukázalo se, že máma je doopravdy nemocná. Díky Janě se stala prominentní pacientkou brounské nemocnice a mezi hospitalizacemi pak stále častěji uléhala i doma. Její ruce položené na přikrývce jako by symbolizovaly postup nemoci. Den ode dne byly slabší, svraštělejší.

O tom, že nemoc skutečně nepředstírá, se měl Aleš možnost přesvědčit jednoho pozdního večera, když se s Janou vracel z miniaturního předvánočního koncertu pořádaného v kostelíku na Homoli.

V té době už trávili víkendy střídavě u jednoho nebo druhého, a místo bylo přesně určeno tím, zda se o Janinu malou dceru starala bývalá tchyně, či zda trávil volné dny u ní v Brouně.

Toho večera seděli na dřevěné kostelní lavici v příšerném mrazu, který Aleše izoloval od všeho kolem, od všeho živého i od hudby, jež se v malém prostoru tloukla od stěny ke stěně a jejíž trylky se rozbíjely o strop. Hlasy zpěváků zněly jako ze zamrzlých lahví, v nichž místo odstupňovaných hladin vydávajících zvuky v různé výšce byl jen ledovatý led. Aleš myslel, že už nevydrží, jedovatý chlad mu zalézal pod kabát a ústy se tlačil do prochladlých útrob. Jana ale seděla vedle něj jako sfinga a zdálo se, že nic z toho, co Aleše ubíjí, vůbec nevnímá. Alespoň se k ní přitiskl, ale čišel z ní stejný chlad jako ze všeho, co je obklopovalo.

Nemohl uvěřit, že už vše skončilo, že slyšel Bacha a Handla a kousky mše od Jana Jakuba Ryby, protože se vše proměnilo v příšernou kakofonii tónů, do níž zněl srozumitelně jen Janin hlas vybízející jej k další cestě.

„Půjdeme ke Šnekovi, dohodla jsem se s Karinou, že se s ní večer sejdu.“

Aleš se zmohl na jedinou drkotavou větu. „To tam s ní bude i Karel?“

Zavrtěla hlavou a chytla jej pod paží. „Ona tam teď dělá servírku.“

Nechal se odvést do plné vinárny, v níž by volné místo nesehnali, kdyby v ní Karina nepracovala. Tentokrát však jen seděla u baru a čekala na Janu. Ihned se jich chopila, odvedla ke stolu a od té chvíle pro ně Aleš již neexistoval. Vystačily si spolu samy.

Sledoval je, jak se baví o lidech, které jako by náhle ani neznal, fascinován tím, že se v mžiku proměnily v malé holky radující se z pomluv.

Krabička cigaret mezi nimi neustále kolovala, kouřily, jako by spolu závodily, a popelník za několik desítek minut téměř přetékal. Ve chvíli se přihnal pingl a pronesl přesně takovým hlasem, jenž bývá přisuzován homosexuálům „Co si ještě budete přát?“, a on jím zřejmě doopravdy byl, neboť se obě po sobě, když přišel, významně podívaly. Karina jej odrazila, řekla, že zatím nic, a pingl se odporoučel. Chodil se potom ptát každých pět minut, až si nakonec na Karinino doporučení objednali jídlo, které jim doopravdy chutnalo.

Venku už byla noc a uvnitř se vznášely oblaky tabákového dýmu, na všechny padala únava a hovor přeskakoval ze stupidního tématu na ještě stupidnější. Až se Jana Aleše konečně v okamžiku, kdy nuda dostupovala vrcholu, zeptala: „Nechceš už jít?“ a on vděčně přikývl, protože už měl všeho plné zuby a svůj soud se zdráhal říci dříve nahlas jen proto, aby se jich snad nedotkl.

Vyšli ven a zimní vítr je udeřil do obličeje. Jemu připomněl kostelní chlad, ale Janě, s jejími dvěma nebo třemi bavoráky v žilách, jen poškádlil neurony. Zvláčněla a bez protestů se nechala vést k domovu.

Bývala nevyzpytatelná, dokázala se zničehonic zastavit na ulici, zastoupit mu cestu a vyžadovat pozornosti.

Třeba se mu pověsila kolem krku a řekla: „Dej mi pusu.“

Reflexivně se rozhlédl po setmělé ulici, a teprve potom ji k sobě přitiskl.

„Ty seš ale,“ říkala…

„Já za to nemůžu.“

„Proč skrýváš city?“

„Ale já je neskrývám…“

„Ale skrýváš, ty seš ale divnej… takovej divnej brouk.“ Měl pocit, že se mu vzdaluje. Něco bylo v nepořádku, zatím to sice nevytrysklo na povrch, ale počáteční perioda nekritického obdivu překročila svůj kulminační bod.

Zašli mezi dva vymrzlé živé ploty na okraji ulice, kde mohl někdo jít jen náhodou, a tam jí preventivně zastoupil cestu. Chtěl provést totéž, co mu obvykle dělávala. Měl v úmyslu dokázat, že na tom ještě není tak špatně…

Tentokrát se mu ale vzpírala a pokoušela se vytrhnout ona. „Co se do toho nutíš? Nenuť se…,“ odrážela jej.

„Víš,“ vysvětloval, „já za to nemůžu, mám prostě takovou povahu. Pro mě je líbat se před lidma asi totéž jako pro tebe, kdybych tě tu začal svlékat,“ zajel jí rukou pod sukni a hrnul ji nahoru, „no, řekni, jak je ti to příjemný?“

Rozesmála se, ale neuhýbala dotekům. Uvědomil si, že v praktické demonstraci neuspěl, že bude muset být ještě důraznější. Zajel rukou do míst, která už nebyla tak neutrální a musela ji konečně donutit k nějaké reakci.

„Počkej,“ vydechla a ucukla.

Konečně, ulevilo se mu. Konečně snad chápe, co se v něm děje, když je k něčemu takovému nucen na ulici.

„Až doma,“ řekla.

Otevřeli branku a vešli na dvorek. Přimáčkl se k ní a zašeptal: „Už jsi to dělala před vchodem?“

Odtáhla se. „Až doma,“ opakovala rychle, a pak oba vešli do ztemnělé chodby.

Aleš zamkl dveře a klíče pověsil na věšáček na stěně.

Zaklínili se do sebe. Ocitli se v medu a pohybovali se v něm pomalounku jako opilí, i když pili jen maličko. Alešovi přejela po tváři hrubá látka závěsu, který měl za úkol zadržovat teplo v chodbě. Odhrnul ho a Janu tlačil před sebou, až se zády opřela o zeď. Tušil, že si vyhrnuje sukni a lokty ji přidržuje nad boky.

V chodbě bylo vlažné teplo. Tichounce vrněla lednička a ve vše zahalující tmě navozovala představu obrovité předoucí kočky.

Zatím se ještě nerozkoukali, ohmatávali se jako slepci a při každém z doteků rozepínali další knoflíky a povolovali zipy. Skrz uvolněné šaty se propracovávali ke svým tělům.

„Ty máš jemnou kůži,“ šeptal Aleš.

„Já vím,“ vydechla Jana.

Její pokožka byla na dotek měkká a poddajná, jako by pocházela z nějakého dávno mrtvého zvířete, jež dostal před Alešem do rukou prvotřídní koželuh. Byla pružná a jemná, zcela bez vrásek, nevýslovně příjemná na bříška prstů. Laskala papilární čáry a s chvěním mu vycházela vstříc.

Alešovi sklouzly kalhoty ke kotníkům. Jel dlaní po Janině stehně nahoru, až narazil na její kalhotky. Opatrně odsunul pruh látky v jejím rozkroku na stranu a pohladil ji. Celá se napjala.

Jejich ruce se proplétaly. Jana zrychleně dýchala a křečovitě k sobě Aleše přitiskla. „Pojď, já už to nevydržím.“

Stoupla si o schod výš, aby vyrovnala výškový rozdíl, a rozkročila se.

Lednička vypla. Při posledním záchvěvu motoru poskočila na podlaze a posledním zasténáním jako by naplnila mrtvý prostor ještě větším tichem.

Aleš se přitiskl k Janě. Vnímal její zrychlený dech, šelestění látky a tepot krve ve spáncích… a ještě něco… ještě něco jiného, co sem nepatřilo.

Cizí chraplavý dech.

Odstoupil o krok od Jany. „Je tu někdo?“ optal se přiškrceným hlasem. Náhle si byl jist tím, že několik metrů od nich cosi nehybně leží na zemi, jakýsi temný stín, který je pozoruje.

Cítil Janiny prsty, zaťala mu je do předloktí. Pevně obemknut poutem její dlaně zatápal po vypínači.

„Počkej,“ vyjekla, „nerozsvěcej.“

„Kdo je tu?“ pronesl důrazně.

Stín se pohnul. „To… to jsem já, Alešku.“

Ještě než máma promluvila, začínal tušit, že by temnou postavou mohla být ona. Možná rozpoznal tichounké vnitřní zvuky jejího těla, snad ucítil osobitý pach. Drobné detaily charakterizující člověka se mu propojily v mozku. V nejasných obrysech ji teď zcela jasně rozeznal.

Jana rychle ustoupila za závěs.

Aleš se sklonil a zoufale tahal kalhoty nahoru. „Mami, co tu, prosím tě, děláš?“ zapínal opasek a hledal zip.

„Alešku, rozsviť.“

Závěs se zmítal pod Janinými zrychlenými pohyby, uspořádávajícími na obnaženém těle jednotlivé vrstvy oblečení.

„Víš,“ vysvětlovala pokorně máma, „mně se zatočila hlava, upadla jsem tu a teď nemůžu vstát.“

„A proč chodíš potmě?“

„Pomůžeš mi, Alešku?“

Jana rozsvítila.

Máma, oblečená v dlouhé noční košili, seděla na zemi vedle ledničky. „Strašně mě bolí noha…“ Dezorientovaně se rozhlížela. „Já jsem snad omdlela…“

Aleš se sklonil. „Počkej, odnesu tě do postele.“

Jana vyšla z úkrytu již zcela oblečená a hleděla na ně s pusou tak sevřenou, že z jejích rtů zbývaly jen tenounké šedavé čárky. „To jste udělala schválně,“ obvinila ji s jistotou.

Aleš mámu opatrně nadzdvihl. „Jano, prosím tě…“

„Copak to nevidíš? Špehuje nás!“

„Janičko, to bych přece…“

„Jano, otevři mi…“

Vcházel do kuchyňských dveří natočený bokem, aby se snáz protáhl. Máminy nohy narazily o zárubeň. Vykřikla bolestí, chytla Aleše kolem krku a pevně jej stiskla.

„Mami!“ vykřikl překvapeně.

Klopýtl o práh a ramenem narazil na skříň. V zádech mu luplo. Projela jím prudká bolest, vyšlehla páteří a zarezonovala v hlavě. Kolena mu poklesla, prsty zaťal křečovitě do matčina těla.

„Aleši,“ Jana přiskočila a podepřela jej, „dávej pozor, vždyť ji upustíš.“

Bolest byla nesnesitelná. Na spáncích mu vyskočily krůpěje potu, krok za krokem se ploužil do matčiny ložnice a tam ji opatrně položil na postel. Svezl se do křesla a nehybně zůstal sedět.

Jana se postavila naproti němu. „Co je ti?“

„Záda,“ vyrazil přerývaně. „Podívej se ale, prosím tě, na mámu.“

Sklonila se nad postelí a odborně prohmatávala poraněnou nohu. „Nic to není,“ usoudila nakonec, „asi bude jen naražená.“

„Tady mě bolí, Janičko,“ řekla máma a položila si dlaň na prsa. „Strašně mě tu píchá… Asi proto jsem upadla.“

Rozepla mámě košili. „Jak dlouho,“ zpovídala ji.

„Dost, ale tolik až v poslední době.“

„No, s tím já nic nenadělám. Budete muset k doktorovi…,“ sklouzla do profesionální polohy. „Tu nohu vám ale trochu stáhnu a zítra budete v pořádku.“

Aleš se pokusil vstát. Překvapeně vyjekl, bolest jej zkroutila do předklonu. „Obinadlo je v kredenci, tamhle,“ ukazoval Janě.

Nejprve ošetřila mámu a potom odvlekla o patro výš i Aleše. Pomohla mu vysvléknout šaty a uložila jej do postele. Potom se svlékla i ona a ulehla vedle něj.

„Jestli budeme spolu někdy žít,“ řekla, dříve než se k němu otočila zády, „tak v tomhle domě to určitě nebude.“

Máma se od toho dne potíží nezbavila, seděly jí na prsou a trýznily den za dnem stále víc.

Ale ani Aleš se nemohl oprostit od bolesti zad, přicházela nepravidelně a ochromovala jej vždy na několik dnů. Měsíc byl klid, pak znenadání přišla a opět ustoupila na nějaký čas a znovu ho pohltila. Jako by se jakési nadpřirozené síly rozhodly, že je napadnou oba dva současně. Společná bolest je znovu spojila, vytvořila z nich pevné společenství, v němž si každý další musel připadat jako nechtěný vetřelec.

Jana z Alešova života pozvolna mizela… Vysvětlovala mu přitom, že ji vlastně vůbec nepotřebuje, že si pocit o její nepostradatelnosti jen vsugerovává.

A později… to už mezi Alešem a Janou nebylo téměř nic… zařídila pro něj, jako dáreček na rozloučenou, vyšetření na rentgenologii brounské nemocnice.

„Ať ta další, co po mně přijde na řadu, neříká,“ vysvětlila Alešovi, „že jsem tě nějak zdevastovala.“

VII.

Znovu se ocitl v brounské nemocnici. Kráčel uzounkou silnicí lemovanou po obou stranách vzrostlými břízami a zmrzlé větve se spojovaly nad jeho hlavou v mohutnou klenbu plnou tajemných zvuků.

Až dosud si nepřipouštěl, že by se zde znovu ocitl jako pacient. A nebýt Jany, nikdy by se k tomu neodhodlal…

Kromě bolesti, jež se mu usadila v těle, musel totiž překonávat i narůstající strach. Ne z vlastní procedury nahlížení do těla; mnohem silněji než kdykoli dřív se obával veřejně kolujících pověstí.

Utěšovalo jej, že v jeho případě jde jen o ambulantní vyšetření. Odtud pramenila alespoň jiskérka naděje.

Shodou okolností byly rentgenové laboratoře, v nichž se měl později dozvědět podivnou pravdu o příčině svých bolestí, umístěny v přízemí porodního pavilonu, právě tam, kde přišel před lety na svět.

Vyzařující monstra stále ještě náležela k nejosvědčenějším technickým výdobytkům zdravotnictví a jejich magická moc byla využívána organizovanými davy důvěřivců. Někteří z lékařů a laborantů přistupovali k ozařovaným procesím s hrdinstvím a druzí s opatrností, odpovídající práci s nebezpečnými bacilovými kulturami. Doktoři a laboranti nosili, alespoň v této nemocnici, silné bílé zástěry, které připomínaly ocelové pancíře, a ze sálu zaplněného kovovou konstrukcí utíkali stisknout startovací tlačítko rentgenu kamsi do jiné místnosti.

V pacientech jejich překotný úprk budil dojem čehosi nebezpečného. Osaměli, přitisknuti některou ze zkoumaných částí těla na chladnou kovovou desku, a cítili se zaskočeni příkazem „nehýbat se a nedýchat“, protože zanedlouho zjišťovali, že už jim zbývá jen posledních několik vteřin do chvíle, kdy se jim plíce samy od sebe roztrhnou.

A tak tam stál i Aleš. V ruce tiskl řetízek, který na pokyn laboranta sejmul. Zády se dotýkal kovové a ledové desky, až přístroj temně zahučel.

„Hotovo. Oblečte se a počkejte si před ordinací, vaše snímky tam odneseme.“

Hovořil k němu anonymní hlas přicházející z jakéhosi domácího telefonu, celý rozložený a pokroucený, nasycený sykavkami a dutě znějícími samohláskami.

Chodba byla bílá a současně špinavá. Pod stropem se jako v nějaké strojovně táhly trubky parovzdušného topení, které malinko hřálo a současně vypouštělo obláčky páry srážející se na jejich povrchu do drobounkých lesklých kapiček. V chodbě vedle třískaly pravidelně dveře a nad invalidním sedadlem, na němž se rozvaloval asi sedmnáctiletý kluk, se skláněla podsaditá sestřička pleskající jej dlaní vytrvale přes tváře.

„Proberte se,“ plesk, „nespěte,“ plesk, „už byste se nemusel probudit.“

Z dunících dveří zněl jako z katakomb mužský hlas: „Kolik toho ze sebe dostal?“

Sestra mrkla na skleněný džbán položený vedle lavice na vyšlapaném linu. Zvedla hlavu, zaklonila ji a křikla do prázdna pod stropem: „Litr a něco.“

„Tak to musí ještě.“

Cpala mu do rozkroku bažanta: „Čůrejte!“

Chlapec cosi zablekotal.

„Houby, nejde. Musíte! Čůrejte! Tak se přece snažte!“

Aleš cítil, jak se mu z celého těla žene kapalina do močového měchýře. Zabolelo jej z toho v podbřišku.

„Čůrejte!“

Jeho tělo se samovolně poddávalo příkazu, který mimoděk vztáhl na sebe. Fascinovaně hleděl na dvojici a tiskl stehna k sobě.

Sestra se na něj obořila: „Co potřebujete?“ vyštěkla.

„Já, já tu…,“ zakoktal se.

„Musíte tady očumovat?“ Křičela do stropu: „Ty lidi jsou strašný. Jako supi!“ A mužský hlas přicházející z neznáma velebně zaduněl: „Tak ho vyhoďte, co tu má co dělat?“

„Tak co chcete?“ spustila znovu.

„Já byl na rentgenu.“

„Tak už proboha běžte pryč. Víte, kam máte jít?“

„Vím.“

„Tak jděte a nezdržujte.“

Než vešel do čekárny před ordinací, zašel si ve spojovací chodbě na toalety. Postavil se nad mušli, rozepnul poklopec a podržel penis mezi prsty. Vytryskla z něj moč, proud prudce narazil na zažloutlý porcelán a rozprskl se, až mu několik horkých kapek vycáklo na ruku. Stál tak několik minut, i když už potřebu nepociťoval, snažil se ze sebe vyždímat všechno až do poslední kapky.

V místnosti bez oken, osvětlené bílou zářivkou, si spočítal, kolikátý asi přijde na řadu, a posadil se do kouta daleko od dveří lékařské pracovny. Původně se chtěl zeptat, kdo je poslední, ale otázka se mu vzpříčila v hrdle a nedokázal ji vyslovit. S každým příchozím, který potom vstoupil a dokázal se na tu maličkost zeptat, dostával dokonale utajený amok, že jej někdo předběhne. Určovali si pořadí bez ohledu na něj. Jako by pro ně tím, že vstoupil bez pozdravu a nezařadil se, neexistoval. Vytrvale čekal a sledoval, jak jeden po druhém mizí v ordinaci.

„Další.“

Ke dveřím se hnala ženská, která přišla evidentně po něm, takový ten ordinérní typ schopný hovořit o čemkoli a libovolně dlouho.

„Teď jsem na řadě já,“ vyhrkl a samotného jej vlastní hlas překvapil.

Všechny oči se k němu obrátily a pacienti jej pátravě sledovali. Žena už stála u dveří. „Vážně?“ otočila se k nim, ano… ne k němu, k nim. Nikdo ale nevydal ani hlásku.

„No,“ řekl nejistě, „byl jsem.“

„Tak další,“ zaznělo znovu, „kdo je další?“

„Tak tedy běžte,“ svolila milostivě.

Přikrčil se a rychle prošel kolem ní. Přibouchl dveře a stanul uprostřed úzké místnosti. Hleděl na profil vyzáblého doktora, jehož zadek se dotýkal židle až na samé hraně sedátka.

„Pan?“

„Hillig,“ odpověděl.

Lékař měl nohy zabořené hluboko do útrob obyčejného kancelářského stolu se třemi šuplíky. Podobný byl jistě v každé druhé ordinaci. Nezvyklá byla jen jeho poloha, byl totiž přistrčený ke zdi, na níž visel prosvětlený panel z mléčného skla. Několik svorek na něm přidržovalo dva tři snímky, které spíše než kostlivce či jejich části připomínaly nepodařené pokusy fotografa amatéra.

„To je ta páteř?“ ujišťoval se doktor.

„Ano.“

„Tak se posaďte.“

Aleš se spustil na židli stojící vedle stolku. Laternu magiku měl teď nad hlavou.

„Tak, kde vás to bolí?“

Nadzdvihl se, aby ukázal inkriminované místo…

„Jen seďte… v kříži, že jo,“ ťukl doktor tužkou o stůl, aby schoval náplň a dutou špičkou zamířil ke krajnímu snímku. „Tady, tady vás to bolí.“

Jak rozdílné mohou být dva pohledy na stejnou věc. V místě, kam doktor ukazoval, Aleše nebolelo, ten obrázek mu byl zcela lhostejný, on přišel kvůli tlaku, který mu od chvíle, kdy nadzdvihl mámu, vystřeloval čas od času do celých zad.

„Tady mě to bolívá,“ povstal a vehementně kroužil ukazovákem nad oblastí, která byla zdrojem jeho potíží.

„No vždyť to říkám, tady,“ potvrdil doktor a znovu se hrotem dotkl snímku. „Tak se na to podíváme blíž.“ Spustil brýle z čela na nos, vstal a jal se prohlížet o něco detailněji to, z čeho od Alešova příchodu zrak vlastně nespustil. „Tady toho moc vidět ale není,“ usoudil, „sestro, máme ještě pravý boční snímek?“

Vstala od stolu ukrytého za kartotékou a z velké obálky vytáhla další vyvolaný film. „Tady.“ Měla překvapivě milý hlas, zcela nepodobný tomu, který zněl v čekárně, když vybízel „další“ ke vstupu.

„Jo,“ zahloubal se do něho doktor, „tady je to, takový výrůstek. Pojďte sem, já si sáhnu, vyhrňte košili,“ měkká bříška prstů zatápala po pokožce a jemně vyhmatávala povrch kosti. „Je to znát,“ zajásal, „když víte, že tam něco je, tak to nahmátnete. Lído, pojďte si taky sáhnout.“ I sestra přejela po jeho obratlích připomínajících pod napjatou kůží okraj patizonu.

„Tady,“ ukázala.

„Přesně,“ přitakal. „A teď se podíváme, co to vlastně je.“ Shrnul ze skla všechny nadbytečné snímky a do středu, přímo na nejzářivější žárovku, přidělal ten jediný správný. Zapíchl do něho pohled, nakláněl se, až se jeho povrchu málem dotkl. „Počkat,“ zavelel. Sáhl do šuplíku a vytáhl lupu. „No,“ hloubal a rýpal přitom ukazovákem do stále stejného místa zvětšeného čočkou. „No, to jsem ještě neviděl.“

I navnaděná sestra vstala a nahlížela mu přes rameno, aby zachytila něco z toho, co v něm vyvolávalo takový údiv.

„Člověče, vás si poznamenám, jak že se jmenujete? Něco takového se hned tak nevidí. Pár případů za život, a já o tom zatím jen četl. Vstaňte a pojďte sem,“ přitáhl Aleše k sobě. „Co vidíte?“

Zahleděl se do silně abstraktního obrazu. Rozeznával silné bílé čáry, slabé bílé čáry, rovné i oblé.

„Tohle je páteř,“ instruoval jej doktor, „tady jsou žebra a tady vaše křížová kost. Co vidíte?“

„Obratle,“ ukázal Aleš, „tady…“

„A co ještě?“

„Kosti?“

„Nóóó, ale sem se podívejte.“

„Takovou malinkou kuličku… a tady ještě jednu.“

„Víte, co to je?“

Zavrtěl hlavou a v hrdle jej začalo pálit. „Nádor?“

„Bože! Tohle napadne každého jako první,“ rozčílil se doktor. „Žádný nádor. To jsou zuby!“

„Zuby?“

„A ty rostou z čelisti, tedy…,“ opravil se, „z kousku čelisti, z jejího náznaku.“

„Na páteři?“

Pokrčil rameny: „Proč ne. Prostě a jednoduše jste měli být dva, rozumíte? Dvojčata. Z toho druhého zbylo ale jen tohle. Jeho částečka ve vás přežívala a teď z ní vyrůstají zuby. To je to, co vás bolí.“

„Je to možné?“

„Mohl byste mít i dvě srdce nebo nějakou tu ledvinu navíc, už se stalo leccos.“

Bylo asi zbytečné ptát se na možnou léčbu, jediná varianta, která se rýsovala na obzoru, byla nepřijatelná. Bolesti, kterými Aleš trpěl, byly ve srovnání s ní zcela zanedbatelné.

Ta otázka ale vyslovena být musela: „Co se s tím dá dělat?“

„Nó,“ vraštil doktor čelo, „mohli bysme ty zoubky odstranit operativně…,“ odmlčel se, „banální záležitost, nebo…“

Aleš chápavě přikývl.

„… nebo to taky můžeme nechat být, zřejmě to přestane za čas bolet samo.“

„Já mám v posledních týdnech dojem, že to už slábne,“ chopil se návrhu.

„No vidíte.“

Aleš vstal jako v mrákotách, byli dva, skutečně byli dva. „Tak já bych zkusil s tím nic nedělat.“

„Jak chcete,“ pokrčil lékař rameny, „ale pozor, ty bolesti mohou zase zesílit… to bysme potom museli postupovat radikálněji.“ Spíše úšklebek než úsměv mu pootevřel ústa a otočil koutky vzhůru: „To víte,“ řekl, „první zoubky dokážou potrápit.“

Jedenáct, dvanáct,
už tam visí jako panák

Místnost připadala Alešovi malá a stěny špinavé. Strop, na který mohl rukou dosáhnout, aniž se musel nějak zvlášť natahovat, byl hrbolatý a poškrábaný od špachtle. Vyrvala z míst, z nichž to alespoň kapku šlo, vrstvy staré malby. Zdálo se mu, že smrt leží na všem. Nevětrané peřiny čpěly potem a hlava s věncem obarvených vlasů, ztuhlých a zkroucených do drobounkých spirálek, stejně jako tomu bývá na pohlaví, ležela na zažloutlém polštáři bezvládně a s jakoby nalomeným krkem.

„Mami,“ šeptl, „spíš?“ slyšel jen svůj dech, pokoušel se ho zadržet, naslouchat, ale tikot starého budíku rval ticho na rovnoměrné a nepatrné kousky, v nichž se nedalo rozeznat nic kromě klapotu mechaniky strojku. Zatrnulo mu až v konečcích prstů, náhle si uvědomil prostor kolem sebe nasáklý mdlým pachem, podlahu pokrytou špínou, kterou mu připadalo zbytečné uklízet a již si uvědomoval postupně od lesklé korunky z pivní lahve až po nepatrnou lesklou rybku ženoucí se ze světla do vlhké škvíry. Padaly na něj stěny, tlusté zdi z cihel i šero za nimi s jediným pouličním světlem pohupujícím se ve vytrvalém listopadovém větru.

„Mami!“

Trhla sebou: „Co,“ vyjekla, „co je?“ otevřela oči a slepě jimi zamžikala.

„Jak ti je? Je to lepší?“

Hleděla nechápavě před sebe: „Spala jsem…,“ pronesla tónem, jako by ji ta skutečnost udivovala. „Alešku, kolik je vlastně hodin?“

Alešku – to oslovení jej přivádělo stále více k šílenství. Jako by v jeho věku zdrobnělinou jména chtěla neustále demonstrovat, jak moc je na ní závislý.

Mrkl na ciferník: „Sedm.“

„Já jsem spala,“ opakovala. Snad čekala pochvalu.

„Mami, už musím do práce.“

Hleděla do prázdna.

„Slyšíš, mami? Nepotřebuješ něco připravit?“

„Jen běž, Alešku, já nic nepotřebuju… klidně běž…“

Oblékal si kabát. „Přijdu někdy po čtvrté hodině.“

Přikývla.

„Čaj máš v termosce a jídlo v troubě… Nezapomeň si je ohřát…“

Vyndala vyzáblé ruce zpod peřiny a pokusila se na něj dosáhnout. „Přijď brzy, já jsem tu tak sama…“

Napadlo ho, co by všechno mohl dělat dnes večer, kdyby se o ni nemusel starat. Pohrával si s myšlenkou, že by tam venku mohl potkat nějakého známého, který by byl ochoten s ním zajít třeba na pivo, a potom v toku plynoucích řečí navádět společníka k jedinému tématu, o němž měl potřebu hovořit. Sotva se mu ale v hlavě myšlenka usadila a přestala se zdát tak nemožná, přebil ji pocit bezradnosti a obava, zda ten nahoře, pokud tam nějaký je, nenahlíží do jeho mozku a nehrozí se nad tím rouháním…

Někdy nerozuměl sám sobě, věděl, že se chová jako desetiletý, ale nic s tím nemohl udělat. Byl přesvědčený o tom, že ví víc než většina ostatních, průměrných, k nimž se počítal… Sehnal si několik knih z různých oborů, z nichž bylo dobré něco vědět, a nejenom sehnal – dokonce se je pokusil i číst, a přestože se v žádné z nich nedostal přes padesátou stránku, doopravdy potom znal více než jen ty nejvšeobecnější informace…

Máma měla hluboko zapadlé oči, celé vybledlé a skelnatě upřené do prázdna; někdy měl dojem, že nevidí. Spíš ale jen vidět nechtěla. Na vysedlých lícních kostech se jí stále chvěla pokožka a propadlé tváře vzbuzovaly dojem, že se pokouší o nějakou směšnou grimasu. Peřinu měla přitaženou až ke krku, ale všechen její obsah se přesunul do spodní části až kamsi pod chodidla se ztvrdlými patami. Její vyschlé tělo se rýsovalo pod povlakem s několika skvrnami od vylitého čaje a bylo tak nehybné, jako by bylo uloženo v sádrové, cokoli znemožňující krustě.

Na stoličce vedle postele stála ještě poloprázdná sklenka s vodou a na talířku vedle ní několik bílých a žlutých pilulek.

Zase si večer nevzala léky, uvědomil si. Každé ráno je chystal předtím, než odcházel do práce. Pečlivě vyrovnal tři pyramidy a z vodovodu natočil čerstvou vodu. Dělal to mechanicky tak jako všechny úkony, které ráno prováděl.

Vzal do ruky vidlici prodlužovačky a prsty druhé hledal samičku od ní, jel jimi po zdi, až narazil na hladký okraj vypínače, na ledový vztyčený kolík a temné otvory plné energie, jež byla pojednou tak blízko, že stačilo naslinit bříško prstu, mnout je a čekat, až přeskočí jiskra. Vidlice zaklapla, spojila se s protipólem a zaprášená žárovka s několika bliknutími způsobenými vadným kontaktem zazářila do prachu vznášejícího se ve vzduchu. Všechno bylo zmechanizované a rozložené do základních pohybů. Jako by celé vstávání bylo vlastně jen prací na pásu.

Nikdy se nenaučil tak brzy snídat, v tom se od dětství nic nezměnilo. Protivil si tvrdé housky a chleba, jak na něj vyzývavě valily svůj namazaný povrch a s každým ukousnutím vyvolávaly nutkavou potřebu opět sousto zvrátit. Patnáct minut ranních příprav, patnáct – od vypuštění spařeného tepla zpod peřiny až po nazutí bot na chladné chodbě, zmrzlá chodidla na ledovém teracu stejně v zimě i v létě.

Cvakl vypínačem a vyšel na venkovní schodiště bičované drobounkými kapkami deště, jež hnal prudký severní vítr. Hodil si brašnu přes rameno a límec přitáhl k bradě. Přeběhl po chodníku kolem domu, odemkl a otevřel skřípající branku.

Vrata u sousedního stavení byla stejně jako ostatní dny otevřená a postávala v nich obtloustlá sousedka.

„Co máma?“ zajímala se tak jako jindy. Přešlapovala nad taškou s nákupem, kterou odložila na popelnici, a zpod čepice naražené do čela jí visela jedna zapomenutá natáčka.

„Dobrý,“ utrousil a chystal se vydat dolů po silnici k autobusové zastávce.

„Včera jsem ji slyšela naříkat.“

„Hm,“ zabručel.

„Zase to vypadá na nemocnici?“

Pokrčil rameny.

„Kdybych já měla takový děti… ale ty moje mě, až už nebudu moct, šoupnou do nějakýho ústavu.“

Přešlápl z nohy na nohu a pohlédl na hodinky. Naznačoval, že už musí jít.

„Měl by ses oženit,“ poučovala jej, „sám přece zůstat nemůžeš… Ta hezká sestřička už k vám nechodí?“

„Ne,“ řekl suše.

„Jak se to jen jmenovala? Jako děti jste si tu na ulici hráli, viď?“

Přikývl.

„Však ona se najde nějaká jiná, že jo?“

Neurčitě se ušklíbl.

„No, kdybys někdy potřeboval, abych ti počkala večer u mámy, klidně mi řekni…“

Kývl a vyrazil kupředu proti větru, jenž mu zapichoval ostré jehličky do tváře.

II.

V devět jej čekala gremiální porada u ředitele. Vedle všech náměstků, kteří se na ní scházeli, si připadal bezvýznamný. Neměl tak široká ramena jako ostatní a nedokázal se ani bavit se stejnou samozřejmostí. Téměř neřešitelným problémem pro něj byla i objednávka kávy u šéfovy sekretářky. Zatímco si druzí poroučeli mléko a počet kostek cukru, žmoulal hrnek s hořkým nápojem a hlídal, až se napijí ostatní, aby mohl svlažit rty i on.

Seděl až na konci dlouhého stolu a měl přímý výhled na ředitele a kádrovačku pořizující obvykle zápis. Ale stejně dobrý výhled na něj samozřejmě měli i oni. Seděl tedy způsobně a rovně, ruce položené volně na stole, před sebou rozevřený blok a v pravé ruce připravenou tužku.

Probírali jeden bod za druhým – hodinu, dvě, měli přestávku a Aleš začínal nabývat dojmu, že tentokrát nebude nutné, aby třeba jen jednou otevřel pusu. Nikdo se nezajímal o něj ani o jeho oddělení. Zdálo se, že probíhá zase jedna z těch pracovních porad, které po ukončení kvituje spokojeným a úlevným výdechem.

„Soudruhu Hilligu,“ otočil se na něj ředitel.

Oslovení jej elektrizovalo, natrénovaná maska pozornosti mu zkrabatila tváře, povytáhla obočí a rozšířila oči. Od školních let ji vypracoval k dokonalosti. Ruka s propisovací tužkou se mu chvěla samou žádostivostí, aby se už už rozběhla po papíře.

Ředitel udělal pomlku a přehraboval se v papírech, jež před ním ležely na stole v několika deskách.

„Vaše kontrolní oddělení bude muset řešit ten anonym…“

Aleš pokyvoval hlavou.

„Víte který?“

„Ano… jistě… ty Budějice…“

„No, ano, naši pobočku v Českých Budějovicích.“

„V Českých Budějovicích,“ opakoval Aleš snaživě.

„A abychom nebudili příliš velkou pozornost, zkontrolujeme přitom i provoz…“ Otočil se k ostatním. „Jde o to anonymní udání na vedoucího provozu.“

K Alešovi se naklonil Martin a šeptem jej oslovil. „Co bylo v tom udání?“

Ředitel se otočil na svého provozního náměstka Kimlu. „Budeš tam tedy muset, Karle, taky někoho poslat. Asi bychom měli ulehčit provozákovi situaci, v tom anonymu jde přece především o něj…“

Pokyvoval chápavě hlavou. „Stejně jsme tam měli naplánovanou pravidelnou prověrku. Pošlu Ciznera, ten s tím má nejvíc zkušeností.“

„No dobře…,“ šéf dlouze přemýšlel, „souhlasím. Skoro bychom potřebovali na řešení takových záležitostí diplomata… Ať si dá pozor, rozumíš?“

„Nebude to první podobná věc…“

„No,“ zabručel ředitel.

„Co bylo v tom udání,“ vymáhal šeptem znovu odpověď Martin. „Co je s Rostem?“

Aleš se k němu naklonil. „Prý si, když vybavovali tu jejich podnikovou rekreační chatu, zařídil byt…,“ sykal koutkem úst.

„Tak, soudruhu Hilligu,“ ředitelův hromový hlas nadzdvihl i prach ze záclon. „Stavíte se u mě s Ciznerem zítra v jednu hodinu a probereme podrobnosti, rozumíte?“

„Ano, soudruhu řediteli.“ Aleš se soustředil na odpověď, aby vyzněla dostatečně rázně.

„Tak, co tam máme dál,“ obrátil se šéf na kádrovačku, „někam jsem si založil program.“

Vstala a položila papír před něj.

Jel prsty po položkách. „To jsme měli… o tom jsme se bavili…,“ odstrčil list. „Tak nám zbývá jen jedna věc mimo program.“

Martin zdvihl obočí a významně do Aleše strčil loktem. Bavili se spolu před poradou, či spíše jen on se bavil a Aleš mlčky poslouchal – uvažoval, zda přijde na pořad dne i záležitost, která stále více nabývala na důležitosti… V pátek byla zase nějaká demonstrace a na Národní třídě vzali policajti do presu studenty. „Tentokrát to už nebude jen tak,“ přesvědčoval jej před poradou pádný Martinův hlas. „To jsem zvědavej, co udělá starej. Je přece chytrej a tuší, že to tentokrát už jen tak neprojde… je v tom čím dál tím víc lidí,“ tvrdil vševědoucně, „říďa bude muset něco udělat, aby si pojistil flek.“ Nastala tedy chvíle, kterou předvídal.

„Jak jistě víte,“ spustil ředitel, „naplánovalo si několik pracovníků podniku, kteří si říkají Občanské fórum, na zítřejší večer schůzi,“ položil ruce na stůl, spojil je a propletl prsty. „Chtějí se vyjádřit k demonstraci… Já myslím, že bychom na ni měli jít všichni, co jsme tady. Nechal jsem si od soudružky,“ pokývl ke kádrovačce a ta se důležitě zatvářila, „zjistit jména těch, kteří se nejvíce angažují. Myslím, že bychom tam měli jít a pohlídat situaci…“

Aleš zpozorněl a naklonil se k Martinovu uchu. „V kolik to má začínat?“ šeptl.

Ten protočil oči. „Ty nevíš? Kde žiješ, prosím tě. Přece v sedm.“

„Já ale nemůžu.“

„To si děláš srandu?“

„No… Kdo by se mi postaral o mámu?“

„Neblázni, tam musíš.“

„Myslíš, že by po mně říďa mohl jít?“

„Jseš normální? Kdo mluví o řediteli?“

Všichni vstávali a rovnali papíry do tašek. Aleš vyskočil. „Co myslíš, mám jít a dopředu mu říct, že nemůžu?“

Kolega mávl rukou. „Dělej si, co chceš.“

Váhal, zvolna ukládal papíry, čekal, až zůstane v zasedačce sám s ředitelem. Ten stál u dveří a podával odcházejícím ruku.

„Karle,“ chytl náměstka za rukáv a přitáhl k sobě, „ty tu, prosím tě, počkej, musíme se poradit.“

Oba se otočili k Alešovi a vyčkávavě na něj hleděli.

„Tak, soudruhu Hilligu,“ pronesl nakonec ředitel, „čekám vás zítra v jednu hodinu.“ Napřáhl ruku a širokým gestem vyprovázel oněmělého Aleše ze dveří.

III.

Nepožité léky zůstaly opět ležet na talířku a připomínaly drobné a pravidelné kamínky, které si člověk ukládá do těla jen proto, aby byl těžší a nezačal stoupat vzhůru do té prázdnoty, která je nad ním.

Čtyřicítka u stropu, poslední z pěti kolegyň v rádoby křišťálovém lustru, jež přežila měsíce služby ždímající z ní světlo, byla nyní spíše zdrojem stínů. Zkušeně vytvářela tajemnou polotmu i strašidelné a roztřesené obrazce, které každého večera ožívaly.

Stále zapnutá televize se vzpamatovala a na okamžik ztracený zvuk se opět rozklokotal v elektronickém šumu odumírajících obvodů. Žvatlala do ticha přiškrcenými a zkreslenými hlasy namalovaných figurek pitvořících se až nechutně v té domácnosti, kde i židle s nalomenou nohou byla spíše mrzákem nežli židlí.

„Zase sis je nevzala,“ řekl Aleš mámě vyčítavě.

Obrátila oči k talíři s pilulkami a hleděla na ně, jako by je v té chvíli viděla prvně.

„Bude ti špatně.“

Lhostejně zavřela oči.

„Ty snad chceš umřít…“

Promluvila do své soukromé tmy: „Už aby to bylo,“ řekla a skřípající hlas zněl dutě, jako by slova pronášela do břicha nějakého obrovitého džbánu.

Od chvíle, kdy se Aleš ujistil o existenci svého druhého „já“, kdy se přesvědčil, že něco skutečně živého číhá na svou šanci v jeho útrobách, byl neskonale opatrný – na každé slovo, na každý čin… Neodvážil se k radikálnímu zákroku, jenž by jej zbavil toho druhého i s jeho zlobou definitivně. Ale všechnu energii využil alespoň k tomu, aby se v každé situaci dokonale ovládl, aby pokaždé udělal přesně to, co od něj jeho okolí očekávalo. Nechápal, co by si na světě, který jej trýznil k zešílení, bez mámy vůbec počal.

Včera večer si znovu ověřil, že kromě ní nemá nikoho… vůbec nikoho, že už nikdy nesežene ženskou, která by s ním chtěla žít.

Když se jí včera podařilo usnout, konečně se odhodlal a vyrazil ven. V šeru před domem na okamžik zůstal stát. Měl dojem, že vchází do jiného světa, ale nepřipadal si v něm o nic míň sám než uvnitř. Pruhy světla zasahovaly několik metrů před průčelí a osvětlovaly ty kousky země, které k němu ještě patřily, a další, náležející už do vnějšího světa, ponechávaly tmavé. Brano zabouchlo s hromovým prásknutím dveře, Alešovi zatrnulo v týle. Zase jsem je zapomněl přidržet, znělo mu hlavou. Ještě že máma spí… Bolestivě skousl spodní ret, jako by se chtěl sám za prohřešek trýznit. Sklo ještě drnčelo v rámu.

Seběhl po pěti vymletých betonových schodech a zahnul na úzkou cestu ohraničenou z jedné stany hustým živým plotem. Vrabec zapištěl, když se o něj otřel ramenem. Nadechl se chladného vzduchu a z odvahy, kterou svým útěkem z domu projevil, se mu zatočila hlava.

Na náměstí se v miniaturním obchůdku ještě svítilo. Modré nálepky s nápisem FOTOGRAFIE už sice nebyly modré, spíše šedivé či téměř černé, ale číst ještě šly a druhý nápis, ten o něco menší a napsaný kurzívou – Jen chvilku a všechno je hotové… hovořil současně o mžiku, který pomine, ale také vyvolával tušení nekonečna. Zejména tehdy, když se za minivýlohou se záclonkami a s několika krabičkami nabízených filmů objevila ona. Už bez pláště a před zrcadlem, které bylo vlastně určeno zákazníkům, si začala rozčesávat dlouhé a vlnité vlasy. Tentokrát promeškal chvilku, kdy si sundávala tu nepochopitelnou část oděvu, jež měla jen navozovat atmosféru vykonávaného povolání a která jako by patřila do jiného kšeftu a do jiné doby. Bílý plášť už ležel složený na pultu a její lopatky se na okamžik vzájemně téměř dotkly, když prsty projížděla vlasy po celé jejich délce. Nikdo na ni nikdy nečekal, s nikým ji nikdy nikde neviděl, připadalo mu to prazvláštní a uchovával to v sobě jako zárodek vlastních možností. Říkal si: Kdybych chtěl, kdybych se o něco pokusil, kdybych ji někam pozval. Ten, kdo je tak sám jako ona, odmítnout přece nemůže. Dočesala se, na okamžik mu nabídla pohled z profilu, kamsi vzhůru se natáhla, rozeznal prsa pod těsným svetrem, a potom zhasla světla. Dveře bouchly a ona se sklonila k zámku, slyšel, jak hledá klíčovou dírku a jak do ní strká klíč, potom klapla západka – napřímila se a otočila. Náměstím jelo auto, pohladilo ji světly – čekala na obrubníku, až projede, a potom vkročila na vlhké kočičí hlavy.

Někdy šel za ní až k domu a sledoval, jak se ztrácí za domovními dveřmi, někdy se otočil už tady a šel nazpět. Ano… pokaždé to tak zatím bylo, stačilo mu přesvědčit se, že je dosud sama. Až do toho večera, tenkrát ale přešel ulici a šel jen několik kroků za ní. Měl pocit, že si zahrává s osudem, s vlastním, s jejím, dohonil ji a napadlo ho, zda se nemá snad jen zeptat, kolik je hodin, ale potom stiskl zuby a vyrovnal s ní krok. Tolik se soustředil na slova, která jí hodlal říci, že mu nebylo téměř rozumět. „Co jste říkal?“ nechápavě na něj hleděla. „Chtěl jsem…“ – „Co jste chtěl?“ – „Nic,“ otočil se a pádil pryč, nechal ji stát na chodníku překvapenou a uvažující o tom, jakému že úchylovi mohla padnout do rukou.

Dvojici zakleslé do sebe a míjející ji v tom okamžiku v duchu poděkovala za záchranu, přidala do kroku a udržovala od nich stále stejnou vzdálenost, kdyby se snad – on – ještě jednou objevil a nedej bože se o něco chtěl pokusit. Ohlížela se, ale už ho nespatřila – zmizel ve tmě.

Aleš zatím téměř klusal hlavní ulicí a neotočil se ani jednou. Kus před ním přibrzdilo auto a z otevřeného okénka se vyklonil řidič, který oslovil temného chodce jdoucího proti němu. „Dva jedna,“ řekl, „slyšíš, dva jedna,“ točil kličkou, okénko opět zatahoval a zevnitř vozu byl slyšet smích, který zněl tak výsměšně, že jej Aleš mohl vztáhnout i na sebe. Chlápek, jemuž ta slova ve skutečnosti patřila, si jen odplivl, neřekl ani slovo a šlapal dál, kolem něj a za něj, aniž si ho vůbec všiml.

Hospoda na rohu jen hučela a proud čpavého vzduchu z ventilátoru proudil na ulici jako vzdušná stoka, v níž vedle sebe plynul kouř cigaret a pach zvětralého piva smíšený s kyselým odérem utopenců. Dveře pod tím kolem s pootevřenými žábrami se pojednou otevřely, ven z nich se vyvalil pupkatý strýc, který řval: „Pocem, ty dárečku, já si to s tebou vyrychtuju,“ a za ním se objevil druhý, jen o něco menší, který mu hučel do zad: „Co si chceš rychtovat, ty… Máš otevřenej poklopec,“ a na to ten první jen se škytnutím zachroptěl: „Já vím,“ hrábl do knoflíků jako do kláves, rozesmál se a Aleš teprve teď pochopil, že si vlastně ze sebe dělají legraci, že nebudou rychtovat ani jeho, ani sebe navzájem. Ti dva se vzali kolem ramen a vrávorali krok za krokem kupředu.

Ulice byla pojednou prázdná, jen auto sem tam projelo, ale každé z nich bylo uvnitř tak temné, že zrovna tak mohlo jet samo, aniž je kdokoli řídil. I Homole, kolem níž kráčel, byla černá a kostelík se ztrácel v propletených korunách stromů.

Chodník byl v podzimních plískanicích kluzký a pouze v jediném okně jednoho z přízemních baráčků svítila lampa s červeným stínidlem. Alešovi se vybavil Jirkův hlas, který kdysi říkal: „Ta kurva má zase volno, svítí lampa v okně,“ a jemu to nedalo, aby se teď nepokusil si ji alespoň představit. Podobala se své lampě, měla barokní spodek se spoustou varhánků na lesklém rudém prádle, s možná trochu krátkýma nohama, a nahoře byla celá rozpálená, víc než jejich čtyřicítka mezi cingrlaty.

Ve stínu pod bezinkou stála dvojice. Chlapec objímal jednou rukou ramena dívky a druhou jí jel důkladně po zadečku a boku, natočil si ji a dlaň jí položil do rozkroku. Kroutila se mu v rukách, ale tak nějak podivně, jako by své tělo chtěla spíše dotekům vystavit než před nimi uniknout… Aleš se snažil odvrátit pohled na druhou stranu, ale nedalo mu to a musel se alespoň ještě jednou otočit a vpálit do paměti matrici vzrušení, které všichni tři pociťovali, aby ji mohl později využít pro sebe.

Šíleně trpěl, když Janu naposledy navštívil v brounské nemocnici. Jeho zoufalé snahy o smíření sledovala s kamenným obličejem a občas pohlédla na hodinky, aby zkontrolovala, o kolik času ji už připravil: „Nedají mi oběd,“ řekla.

Bože, ona snad má hlad, prolétlo mu hlavou.

„Je jen do dvou.“

Řekl toho už tolik, že jej nic dalšího, podobně účinného, nenapadalo.

Zvedl se: „Tak já půjdu.“

„Hmmm.“

„Nebo mám počkat, až se oblékneš, a doprovodit tě?“

„Raději ne.“

Těžce vstal.

„Měj se,“ zavrkala a otevřela dveře do prázdné bílé chodby osvětlené zářivkami.

Pokusil se jí dotknout a ona před ním ucukla celým tělem, jako by právě vylezl z terária.

„Co je? To mi ani nepodáš ruku?“

Předpažila, její předloktí svíralo s tělem pravý úhel a dlaň s prsty visela dolů jako leklá ryba.

Sevřel tu chcíplotinku v ruce, i na dotek byla stejně mrtvá a chladná, bez sebemenšího stisku.

„Už musím…,“ řekla a přešlapovala přitom, jako by hlad nebyl tím jediným nutkáním nutícím ji vzdálit se.

„Můžu někdy zavolat?“

„Když se ti bude chtít…“

„Mě bude zajímat, jak žiješ, i když se rozejdeme,“ vysvětloval a v té chvíli tomu věřil více než čemukoli jinému. „Jestli máš třeba ještě nějaký problémy, nebo jestli to je už dobrý…,“ hlas vyzníval do ztracena. Oba věděli, o čem mluví – byla na potratu a teď tvrdila, že jí po zákroku sdělili, že už s velkou pravděpodobností nikdy nebude mít děti.

Sedělo mu to v hrdle jako blátivý knedlík a ona ho nakonec obvinila i z toho, že ty blbé prášky, které nakonec stejně selhaly, brala jen kvůli němu.

„Já jsem ti ale na začátku říkal, že se o tohle postarám,“ bránil se, „a ty jsi nechtěla.“

„No,“ zamyslela se, „je to tak trochu i moje vina, kdybych se s tebou nechtěla milovat… Můžeme za to oba.“

Vyhrkl: „Já nechci, abys na sebe brala nějakou vinu,“ měl pocit, že se očistí, když na sebe nakydá tu největší špínu.

„Když jsem ti už tenkrát v létě řekla, že možná čekám dítě, byl jsi z toho v šoku. Vypadal jsi příšerně.“

Bránil se: „Ale nebyla to pravda…“

„To máš fuk.“

Když o tom po vyčerpávajícím boji se sebou samým řekl mámě, aby mu poradila, ani na okamžik nezaváhala. „No ty ses zbláznil. Už platíš na jedno dítě, bereš snad tolik, aby sis mohl dovolit dávat ještě na druhé?“ Oponoval: „Ale my bychom se vzali.“ Vrtěla hlavou. „Víš, jak dlouho by to vydrželo? Vždyť je rozvedená.“ – „To já taky,“ řekl Aleš. – „Ale ona z vlastní viny!“ triumfovala.

Rozhodnutí, které udělal společně s mámou, se vrátilo jako bumerang a obrana proti němu byla téměř nemožná.

„Ani Karolínka k tobě nechodí ráda,“ řekla Jana.

„Protože ji proti mně Pavla štve.“

„To si jen namlouváš, ty prostě nemáš děti rád!“

„Vždyť jsme se oba dohodli, že žádné nebudeme mít.“

„Ty ses dohod,“ umlčela jej, „tys to tak chtěl, jen ty! Kobr mě mlátil, než jsem od něho utekla, a tys mě vyřídil psychicky. To je ještě horší!“

Kdesi uvnitř v něm zachrastilo, jako by snad jeho vnitřnosti zkameněly a třely se o sebe, náhle cítil poslední jídlo, které snědl, i s pachem žaludečních šťáv a strop vyletěl jako dno výtahu vzhůru k nebi: „Něco takovýho přece nemůžeš říct!“

„Ale můžu. Vždyť je to pravda.“

Vybavoval si zoufale málo slov: „To si nemůžeš myslet.“

„Konečně jsem pochopila, že nemám proč o tebe stát,“ ušklíbla se mu do obličeje, „teda o tebe a o tvoji mámu, protože já bych nežila s tebou. Já bych žila s ní a s tebou, přesně v tomhle pořadí!“

„Přece nejde na všechno zapomenout, něco bylo přece i příjemný,“ zvolna se rozkládal.

„Bylo,“ řekla, „ale ne díky tobě.“

Stáli ve dveřích její kancelářičky zatíženi ozvěnou vyslovených vět a on tomu stále nemohl uvěřit. Chodbou se prohnala sestra, za rohem vrzla nenamazaná kolečka vozíku a Jana čekala, až konečně vypadne, aby mohla zamknout a poté i konečně poobědvat.

Déjà vu.

„Mám na tebe počkat?“

„Radši ne.“

Samozřejmě na ni počkal a ona to přijala jako hold beze slova. Přes uniformu si přehodila plášť a překřížené ruce tiskla k sobě, aby k ní nemohla ani zima, ani on. Sešli dolů po schodech, aniž se třeba jen nepatrně dotkli, a po můstku přešli výkop před vchodem. Za ním zahnula doprava a zamířila ke kachlíkárně.

Než vešla do chodby, stačil ještě říci: „Tak se měj.“

„Ty taky,“ odpověděla mezi kroky, pak prošla chodbou a bez ohlédnutí zmizela.

Den nato potkal bývalého spolužáka Jirku, díky jehož fotografickému materiálu kdysi prohlédl. Mávl na něj, a vzápětí si uvědomil, že nebyl poznán. Přítel na něj hleděl pomrkávajícíma obrovskýma očima za silnými skly brýlí s několika skvrnkami nečistoty a zoufale pátral v paměti. Na tváři měl alespoň týdenní strniště a delší mastné vlasy měl zprovázkovatělé. Aleš musel dojít až k němu, než se mu konečně rozbřesklo a napřáhl s pochopením ruku. Celkem snadno jej přesvědčil, aby zašli na pivo. Potřeboval se někomu vypovídat.

Nakonec hovořil jen Jirka. Mluvil ale jinak než dřív, nikdy si nedělal velké starosti s vyjadřováním, ale příval slov, který se na Aleše valil z jeho úst, jako by náležel už zcela jiné osobě, ne tomu starému Jirkovi. Zážitky jako by si vymýšlel – toho člověka už Aleš vůbec nepoznával.

„Za letošní půlrok jsem jich měl aspoň šest,“ spustil. „Jednu kuchařku jsem oslovil v bufetu na Karláku, ta ti měla kozy, takový jsem ještě v ruce nedržel. Párkrát u mě byla a pak si našla jinýho. Potom jednu průvodčí, ta ke mně chodila každý víkend, ale skončilo to taky špatně. A potom jsem sbalil další, taky na nádraží, jela se mnou rovnou domů a zůstala přes noc, ráno zmizela a už se neozvala. Za nějaký čas ti mi volali z kožního od Apolináře, abych se u nich zastavil, že prý vím moc dobře proč. Tak jsem jim řekl, že nevím, oč jde, a ta sestra, co se mnou mluvila, povídala, že prý to nejde říct po telefonu. To víš, že ve mně hrklo. Napadlo mě, co když jsem chytil AIDS? Pak jsem tam přijel a doktor mi řekl, že prý mám mít kapavku. Mně se ti tak ulevilo, chápeš to? Něco takovýho spraví penicilin. Jezdil jsem tam tři neděle na výtěry a nic, byl jsem negativní. Víš, ona jich měla víc a všechny práskla. Od tý doby jsem ji, jak říkám, neviděl. Ještě má u mě nějaký hadry. S tím doktorem jsem teď jedna ruka, nějak jsme si padli do oka, léčí mi právě opar a náramně si rozumíme. A potom u mě žila asi měsíc zrzka, od tý doby jsem už vlastně žádnou neměl. Vlastně ještě… ale jen jednou na Silvestra. Ona je děsně hodná holka a žádná taková… No dokonce byla panna, ale má takovejhle zadek a takovýhle kejty. To prostě nejde. Já bych se každý ráno lek, kdybych se vedle ní probudil. Furt mi volá, ale mně už se nechce… Ještě jsem se začal bavit s jednou holkou v autobuse, byla hezká, inteligentní, dobře se s ní povídalo, pak jsem se dozvěděl, že je to doktorka – očařka, odněkud z Motola. Vyměnili jsme si telefon, ale když jsem jí později volal, neměla nikdy čas. A řekla mi, že by mě asi pokaždý takhle zklamala a že to nemá cenu…“

Aleš se opil do němoty a z cesty domů si pamatoval jen několik rozmazaných obrazů a vyčítavé pohledy mámy, naznačující mu i ve stavu, v němž téměř nevnímal, jak trpí jeho chováním a jak je z něj zoufalá.

Následující ráno si to udělal… Jen mimochodem potom pohlédl na ruku, na to lepkavé, co na ní ulpělo, a když v tom zahlédl rudé krůpěje a jakési slizké našedlé hleny, zastavil se v něm dech. Jako by to snad Jirka svými povídačkami přivolal… Odmyslel si všechny nepříjemnosti, jež mu jeho nález mohl přinést, a soustředil se jen na trumf, který najednou zasychal na jeho rukou. Ještě přesně nevěděl, která z „těch“ nemocí to může být, ale už se připravoval, jak Janě řekne: „Pokud jsi ještě nezjistila, co máš, tak by ses měla nechat vyšetřit. Postarala ses mi o pěkný povyražení a muselas to být ty, protože se žádnou jinou jsem od té doby nic neměl. Tak ti tedy mockrát děkuju,“ dumlal ta slova jako přesladký bonbon odvety a bolest, pokud by jaká plynula z jeho nemoci, by přijímal jistě hrdinně a se zadostiučiněním.

Hlodal v něm ale červ pochybností, protože se ten večer, který strávil s Jirkou v hospodě U pomníku, stalo něco neobvyklého. Jako vždy tou dobou zde bylo narváno a dvě volná místa našli u jediného stolu, shodou okolností u člověka, který si potřeboval popovídat stejně jako oni. Sotva s Jirkou dosedli, hned spustil: „S tebou bych měl práci tak patnáct minut, kdybys vyhodil kopyta,“ ohodnotil Jirku, který nechápavě protočil oči.

„Cože?“ podivil se Aleš.

„S tebou tak dvacet, jsi tlustší,“ pokýval znalecky hlavou a dorazil půllitr, ve kterém větral zbyteček piva.

Potom jim vysvětlil, že pracuje jako zřízenec na patologii na Karláku, a houpavým krokem odkráčel za novými případy.

Aleš potom při Jirkově monologu nevědomky odsunul jeho prázdnou sklenici ke kraji stolu, aby si vzápětí s odporem uvědomil, co udělal. Okamžitě si sice umyl ruce a vydrhl je drobným hospodským mýdlem s několika prasklinami a dlouhým černým chloupkem jakoby vlisovaným do sklovitého nitra. Jistotu tím ale nezískal. Stále se mu připomínal úšklebek znalce a jeho ruce, prsty, nehty a černé půlměsíčky za nimi z bůhví čeho, zčernalé zuby a vytahaný svetr, který jistě nosil pod tím bílým nebo možná šedým pláštěm, či jaký to zřízenci vlastně nosí.

Aleše ještě několik dní děsil ohavný krvavý hlen, který mu vyšel z těla. Pravidelněji než kdykoli jindy testoval, zda už je všechno v pořádku… Než se dostal k tomu, aby Janě všechno vyčetl, potíže ustaly.

Když s ní mluvil telefonem naposledy, naznačila, že se něco děje s Karlem. Přes všechno, co se stalo, cítila potřebu jej neustále informovat o jejich staré partě, o tom, co který z nich zmohl a co ve srovnání s tou všeobecnou ubohostí dokázala ona… Své sdělení zaobalila nic neříkajícími slovy, a mohlo tedy jít o cokoli od nehody, pomalého umírání až po zvlášť úpornou rýmu.

„Takové věci se do telefonu přece neříkají,“ odrazila jej typicky nemocničním hlasem zabarveným údivem, že se mohl na něco takového vůbec odvážit zeptat.

Nakonec ale prozradila. „No, je takový divný. A už se nevyptávej.“

Na jeho prosby o ještě jednu, třebas poslední schůzku řekla: „Jdu za Karinou, je z toho, co Karel provádí, na dně. Bojí se o něj… Ona mě potřebuje.“

Odvážil se jen významně podotknout: „… taky tě potřebuje.“

„Taky,“ souhlasila, „ale víc. A pokaždý mi pomohla, když jsem potřebovala. Není jako ty. Pokaždý mi pomohla,“ měla ten zvláštní zvyk některé věty opakovat. Zdálo se mu, že bezdůvodně, bez ohledu na jejich důležitost. Její matka dělala totéž, a tak měl v minulosti občas dojem, že se jejich rozhovory skládají z nekonečných refrénů znějících monotónně až do úplného zhloupnutí jich i těch, kteří jsou nuceni je poslouchat.

Stále se nedokázal smířit s jejich rozchodem. Prostě nevěřil, neudělal přece nic tak strašného, proč by se s ním měla rozejít. Odhodlal se jí zavolat, protože doufal, že ještě všechno zvrátí, že se mu ji podaří přesvědčit, aby se vrátila nazpět do jejich domu.

Mámě se sice moc nelíbila a on neměl chuť vysvětlovat, že nemá sílu hledat nějakou další, že je na hranici svých možností. Neumí ustlat postel, vypočítávala Janiny nedostatky ještě zdravá máma, vždycky když odjedete, musím dojít k tobě nahoru a přestýlat. Neumí pořádně vařit. Kdy ti naposledy uvařila teplou večeři? Vysvětloval jí, že je z nemocnice utahaná, ale ona vždy jen mávla rukou. To já nemůžu být utahaná nikdy.

Zdálo se mu dostatečně neutrální, když se odváží Jany zeptat: „A jak se máš ty?“

„Dobře,“ odpověděla lakonicky.

„Udělalas tu zkoušku?“

„Udělala.“

Ještě nedávno jí dálkové studium vyčítal, teď, kdy by se s ním už smířil, bylo pozdě. „A co jsi dostala?“

„Jedničku.“

„To jsi chytrá,“ pokoušel se jí nešikovně vetřít.

A ona jen zavrněla: „Já vím.“

Stejně odpověděla, když jí dříve několikrát řekl, že je pěkně oblečená, elegantní a podobně. „Já vím.“ Elektrizovala ho. Její odpověď mu projela tělem jako výboj. Nechápal, jak může být tak sebejistá.

„Nemá to cenu,“ opakovala už alespoň podesáté.

Chápavě přikyvoval a říkal: „Já vím,“ a v duchu uvažoval, co mu bude chybět víc, zda ona, anebo sex s ní, který s ní byl ovšem tak provázaný, že už na něj jinak nedokázal ani pomyslet.

IV.

Matčiny ruce se zasekly do povlaku, žmoulaly látku v prstech a její tělo pod peřinou se napjalo jako struna.

„Mami,“ řekl Aleš znepokojeně.

Zřetelně slyšel její sípavý dech.

„Vidíš, zase ti bude špatně… Proč sis ty léky nevzala?“

Chrchlala: „Stejně jsou k ničemu.“

Přetočila se na břicho, klekla si, těžce oddychovala, zdálo se, že každým dalším výdechem ztrácí sílu a uvadá. Otřásala se mělkým a suchým kašlem.

Skočil k příborníku a zpod štosu zažloutlých dopisů, které se sesypaly z horního fochu na matčinu zásobu léků, vyhrábl krabičku s injekcemi, s modrým a hnědým pruhem. Otevřel ji. Umělohmotné plato zapraskalo, když je tahal násilím ven. Šest skleněných baněk s čirou tekutinou a… Zaklepal prázdnou krabičkou. Nic.

„Zas tam není pilník,“ zlobil se.

Matka jej nevnímala, nořila se do té nepochopitelné a neviditelné nemoci bez ran a krve, požírající ji zevnitř.

Vzal nůž a uhodil jím o zúžený konec baňky. Sklo se roztříštilo a jemné štěpinky cinkly o stůl, několik kapek léku mu přitom pokropilo prsty. Vzal sklenici a vyklepával do ní obsah injekce, který přilnul ke stěnám a nechtěl se jich pustit.

„Už, už to bude,“ drmolil.

Zředil lék kapkou vody a vzal mámu kolem ramen. Obličej jí pokrýval pot, zuby měla zaťaté, okraj sklenky o ně cinkl.

„Pij, prosím tě, pij!“

Nepatrně pohnula rty, brada se jí rozklepala jako v zimnici. Kapalina jí vtékala do úst, ale hrdlo odmítalo polknout. Lesklá tkanička slin vyklouzla z koutku a pohupovala se sem a tam, než se jí rozplácla o tvář.

Táhl mámu k sobě, pomáhal jí usednout a teprve potom mohl vpravit lék do jejích úst… Dávivě polkla. Roztok sklouzl do žaludku a odtud pronikl do krve, která jej roznášela do celého těla. Zvolna se uklidňovala. Položil ji zpět do peřin…

„Otevřu okno,“ řekl, odhrnul záclonu a otočil kličkou. Lezavý chlad pronikal do místnosti. Cítil, že se skládá z drobounkých kapének chladivé vody: „Asi padá mlha,“ pronesl polohlasně, snad jen proto, aby slyšel alespoň nějaký lidský hlas.

Matčino tělo se ještě několikrát napjalo v náporech křeče. Po několika minutách už bylo patrné, že záchvat odchází. Její hrudník se opět pohyboval pravidelně nahoru a dolů. Do tváře se jí vracela barva, dokonce se na chvilku sama znovu posadila a upila trochu čaje z květovaného hrnku, na němž se pohupoval sem a tam sklovitý škraloup.

„Kdy už bude konečně konec,“ řekla do nehybného vzduchu a hlas jí ve větě několikrát chraplavě přeskočil. „Nejlepší by pro mě bylo, kdybys jednou přišel domů, a já už nebyla.“

„Ale mami.“

„Copak se dá takhle žít?“

Odešel do obýváku a tam si klekl na zem. Horní polovinou těla se položil do křesla. Cítil, jak mu od žaludku vzhůru stoupá tlak, který jej ovládá.

„Ty nesmíš umřít,“ vzlykal bez slz do zaprášeného a zadky ohlazeného polštáře, „nesmíš. To bych tu potom zůstal úplně sám.“

Den po gremiální poradě usedl Aleš Hillig znovu do křesla v ředitelově zasedačce. Srovnal před sebou materiály do úhledného komínku a naslouchal, jak šéf s Ciznerem probírají detaily budoucí mise.

„… nějakou drobnost,“ naléhal právě ředitel, „rozumíte, něco v provozní evidenci, co bude ukazovat spíše na programovou chybu…“

Cizner přikyvoval. „Žádný problém, soudruhu řediteli, stejně ještě není ten projekt příliš usazený. Řeknu Rostovi a on mi sám dodá několik možností…“

„Ano, ale zase mu to příliš neusnadňujte. Nevíme, jak pevnou má na závodě pozici za nynější situace.“

„Rozumím.“

„Musíte zaměstnat provoz a odpoutat pozornost od soudruha Hilliga…“

Aleš zdvihl hlavu.

„Asi se budete muset jet do toho jeho bytu podívat… Nemyslím, že by tam něco bylo…,“ otočil se k němu ředitel s kamennou tváří. „Jsem si jistý, že už o té akci ví, a pokud by tam přece jen něco měl, už je to dávno pryč. Chápete, soudruhu Hilligu…“

Chápal.

„Ale do protokolu to dejte pochopitelně podrobně. Jak říkám, jde nám teď především o to, abychom příliš nerozbouřili emoce na závodě.“ Prudce vstal. „Spoléhám na vás, soudruzi.“ Podal jim ruku a doprovázel je ke dveřím.

Přátelsky položil ruku Alešovi na rameno. „Vás, soudruhu Hilligu, chci ještě požádat o malou prověrku na pražských detašovaných pracovištích…“

„Samozřejmě, soudruhu řediteli,“ přikývl Aleš, „mám se na některé soustředit obzvlášť?“

„Ne, vezměte to tak povšechně… všude… hlavně ranní docházku,“ usmál se na něj, „vy už na to máte ty své ozkoušené fígle…“

Spočívaly v tom, že vstal o hodinu dřív než obvykle a schoval se ve vchodu protějšího domu toho kterého pracoviště. S papírkem v ruce potom kontroloval docházku zaměstnanců a zapisoval si časy jejich příchodu. Nikdy mu to nepřipadalo jako dobrodružství, příliš dobře se totiž dokázal vcítit do kůže kontrolovaných a téměř s jistotou věděl, co si o něm myslí. Když po zahájení pracovní doby vstoupil do kanceláře a chopil se docházkové listiny, aby srovnal uvedené údaje s těmi svými, cítil jejich pohledy. Smažil se v plamenech, když do zprávy uváděl jednotlivé odlišnosti, a toužil čas, který tomu musel věnovat, zkrátit na minimum.

„Člověk nikdy neví,“ smál se ředitel, „třeba se nám tím dostane do rukou něco potřebného… prevence je důležitá… však rozumíte. Á propos, počítám s vámi i na večer. Doufám, že přijdete?“

„Jistě, soudruhu řediteli,“ ubezpečoval šéfa Cizner.

„A vy, Hilligu?“

„Já také,“ řekl.

„No to jsem rád. Uvidíte, však to zvládneme.“

Centrála podniku, v němž Aleš na úseku kontroly pracoval, se nacházela v jednom z domů ve Vodičkově ulici. Bývalý penzijní dům získala firma v padesátých letech a spokojeně se zabydlela v centru Prahy. Po celou dobu své existence bobtnala a sílila. Tak jak narůstala úloha statistiky, zvyšovala se i důležitost a prestiž firmy. Data zpracovaná z dodaných podkladů tím i oním způsobem, narovnávaná hned na jednu, hned na druhou stranu, proudila do nenasytných centrálních úřadů. Rozhodující totiž nebylo, k čemu jsou požadovaná data potřebná, ale to, kolik je jich požadováno.

Schůze Občanského fóra se konala v jedné z větších místností patřící operátorkám, jež pořizovaly data pro neustále přežvykující počítače. Lidé se zvolna scházeli a rovnali se kolem dveří, aby sami ještě ne zcela vtaženi do dění vyčkávavě sledovali nově příchozí.

Několik snaživců srazilo v čele místnosti dva stolky a složili z nich jeden předsednický.

„Honzo,“ přesvědčoval jeden druhého, „ty by sis tam měl sednout, běž, vždyť jsi to všechno zorganizoval…“

„Ještě ne,“ oponoval druhý, „až nás tu bude víc.“

„Tak já zatím skočím ještě pro nějaké židličky,“ rozhodl se první.

„Jen běž,“ přitakal Honza, „ještě je čas, ještě máme čtvrt hodiny… A víš co? Já půjdu s tebou…“

Nebývalý ruch vládl i na ulicích. Davy lidí se táhly na Václavák a srocovaly se na něm do mohutné masy vlnící se pod balkonkem vydavatelství Melantrich. Ten nebývalý šum stoupal vzhůru a proudil otevřeným oknem do místnosti operátorek přerušovaný jen zvoněním zablokovaných tramvají a jednotlivými nesrozumitelnými výkřiky.

Tma dýchala směsicí nesourodých hlasů a celá se chvěla pod množstvím těl, která se lepila jedno na druhé v obrovském prostoru náměstí a k němu přilehlých ulic.

U vstupních dveří sálu nastala tlačenice a do místnosti se vrhl ředitel s nejbližší suitou. Jeden druhému ještě narychlo připínali na klopy trikolory.

„Pane řediteli, pane řediteli,“ povykoval v tom zmatku provozní náměstek Kimla, „tady je ještě místo, pojďte si sednout.“ Razil cestu k předsednickému stolu mezi postávajícími zaměstnanci. „Sedněte si, jen si sedněte, s někým z vedení podniku pánové jistě počítali, viďte?“ obracel se k ostatním.

Ředitel usedl a širokým gestem nabídl svému spojenci vedlejší židli.

„Ano, tak já si tedy také sednu.“

Šéf pohlédl na hodinky a Kimla znovu vyskočil.

„Už bychom měli začít,“ sklepl rukáv z předloktí a zapátral po ciferníku, „už je čas, přátelé, sedněte si a prosím, no tak prosím, trochu se utište. Vždyť tu není slyšet vlastního slova.“ Vrtěl hlavou nad tou nedisciplinovaností. „Všechno musí mít svůj řád.“

Řady zaměstnanců se zavlnily.

„Kde je Kalivoda,“ vyptával se jeden z organizátorů, jehož vývoj situace zatlačil do ústraní, „tak kde je?“

Hledaný vcházel do místnosti a v každé ruce nesl dvě židličky.

„Honzo, běž si rychle sednout za předsednický stůl.“

„Ale ty bys měl jít taky,“ požadoval Honza, „a ještě Pavel a Věra.“

Ředitel zaklepal prsty na stůl. „Pane Kalivodo, už, prosím, pojďte. Naplánovali jste začátek na devatenáct nula nula a je už nula pět.“

„Ještě Pavel a Věra,“ domáhal se Kalivoda svých kolegů.

Kimla vstal a mával rukama nad hlavou. „Klid, prosím, myslím, že bychom měli pořizovat z dnešní schůze zápis. Asi by bylo vhodnější pozvat k nám dopředu sou… PANÍ Pavlovou, aby nám všechno podchytila.“

Lidé se zmateně rozestupovali.

„Pojď, Vendulko, pojď…,“ zval Kimla kádrovačku a přisunoval jí židli pod obrovskou zadnici. „Máte tu, pane Kalivodo, nějaký papír? Ne? No, jak je to možné? Jak má Vendulka dělat zápis, hned jí nějaký opatřete.“

Zdálo se, že je nepostradatelný, rozdělil úlohy a poddajné stádo se znovu přizpůsobilo mumlajíc potichu slova odporu. Ředitel si vzal slovo a vysvětlil všem, jak je příšerné to, co se stalo, a jak se on i celé vedení podniku od všeho distancuje a vystupuje na podporu studentů. Sotva svou řeč dokončil, navrhl Kimla, aby se připravily dopisy, shrnující názory zaměstnanců, a vzápětí je začal sám i formulovat. Nechal chvilku ostatní, aby se dohadovali o tom, kam je poslat, a nakonec rozhodl, že nejlepší bude odeslat je na všechna místa, o nichž byla řeč, tedy do sdělovacích prostředků a na všechny vybrané instituce.

Jakmile začal návrh nabývat konkrétnějších rysů, obrátil se na Aleše. „Pane Hilligu, prosím vás, přineste z vašeho oddělení psací stroj, Vendulka to hned naťukne. Viď, Vendulko? Není proč se zdržovat.“

Venku vypukla manifestace. Pootevřenými okny pronikaly do místnosti útržky vět. Z reproduktorů zněly podivně naléhavé hlasy. Merta zpíval: „Kecy, kecy, kecy…,“ a řečníci si postupně předávali slovo a vytvářeli z náměstí kypící kotel, v němž si, jak se zdálo z elektrizující atmosféry, všichni rozuměli.

Konečné formulace dopisu se už účastnilo jen několik jedinců. Většina ostatních totiž mezitím odešla na balkon, který obepínal průčelí budovy. Vykláněli se přes zábradlí, aby alespoň něco viděli, aby zaslechli alespoň něco z vět, které dokázaly rozbouřit dav dole pod nimi.

Zástupy diváků křižovaly sanitky s matně blýskavými modrými světly a moře těl, protože shora moře vážně připomínaly, se před nimi rozevíralo a za nimi opět splynulo stejně jako v biblickém příběhu o Mojžíšovi.

„Neodcházejte,“ bouřil Kimla, „napřed musíme všechno dokončit…“

Ředitel si zapálil svoji dýmku a v místnosti plné slušovických péceček mocně zabafal. Aleš si ještě vzpomínal na jeho brojení proti takovému nešvaru na provozácké poradě. „Pozor,“ upozorňoval tenkrát, „molekula dýmu má přesně takovou velikost, aby se vešla mezi záznamovou hlavu a médium,“ zdvíhal vysoko prst, „a víte, jak jsou ty nové stroje drahé!“

Vendulka ťukala dopisy přes kopírák a podávala je šéfovi, který je podepisoval jako první, pod ním Kimla a dál je podstrkovali Kalivodovi, aby i on udělal svou můří nohu, a potom dalším, kteří je v rychlosti podškrabovali.

Zaměstnanci postupně odcházeli nasyceni panoramatickým pohledem z balkonu, spěchali se připojit k zástupům prozpěvujícím v té chvíli písničku s Kubišovou. Vytratili se dolů, aby z toho všeho ještě něco měli, a zanechali v místnosti poslední skalní, kteří dotahovali jejich úsilí do úplného konce.

Samotný Kimla strkal složené dopisy do obálek, olizoval okraje a pěstí přesvědčoval lep, aby nepovolil. Rovnal je před sebou a střepával svazek listin do úhledného balíčku, v němž ani jeden nepřečníval.

„Tak,“ řekla kádrovačka, „ten je poslední.“

Náměstek Kimla se rozhlédl po zbytku osazenstva. „To jsem rád, že jste ještě tady, pane Hilligu, mohu vás o něco požádat?“

Aleš odevzdaně vstal z místa, na něž na počátku schůze usedl, a ve tváři navodil výraz radostného očekávání.

„Byl byste tak hodný a hodil ty dopisy na poštu. Udělal bych to sám, ale však víte, čeká mě žena, nepočítal jsem, že zůstanu tak dlouho.“

„Dobře,“ pokyvoval Aleš chápavě hlavou, „já teď jedu na nádraží a tam je jistě schránka, tak je hodím…“

„Proboha, to ne,“ zvolal Kimla. „Schránka! Dopisy musí odejít ještě dneska. Musíte na hlavní poštu!“

Aleš si postupně uvědomoval, co pro něj takový úkol všechno znamená. „To ale musím jít přes Václavák…“

„No jistě.“

„Ale tam je spousta lidí.“

„Však oni za chvíli skončí, vy už se tam nějak dostanete. Vím, že je na vás spolehnutí.“

Aleš se odvážil vzbouřit. „Já bych to samozřejmě rád udělal, ale už jsem se tak…“

„Tak já letím,“ přerušil jej Kimla oblékající si kabát.

„… dost jsem se zdržel. Víte, já mám nemocnou mámu…“

Zůstal v místnosti sám.

Zhasl světlo, zamkl dveře a klíč dal vrátnému. Sedmdesátiletý stařík všechny ostatní dny klimbal – ve dne, v noci – všechno jedno. Dnes byl neobvykle čilý. „Viděl jste to?“ vítal Aleše a podávaný klíč bez zájmu hodil do zásuvky.

„Dobrou noc,“ špitl Aleš a vyšel na ulici. Ploužil se krok za krokem k davu, který se převaloval až na okraji Vodičkovy ulice, prošel první řadou a druhá jej už uchopila sama a smýkla jím kupředu. Lidé kolem jej elektrizovali… Když se znovu na okraji Jindřišské vymotal ze skrumáže, jež jej zpracovala v mlýnici těl, všiml si, že igelitka, v níž nesl paklík dopisů, povolila. V ruce třímal uši prázdného igelitového pytle a obálky neviděl ani pod nohama lidí, když se ohlédl. Zmizely, byly nenávratně pryč…

Odevzdaně se znovu ponořil do davu. Více než obavy ze ztráty jej zaměstnávala jiná myšlenka… Co máma řekne tomu, že jdu tak pozdě, znělo jím. Jak jí to vysvětlím?

Ještě ten měsíc umřela. Nedonutil ji brát prášky a o injekce, které jí tak zázračně pomáhaly, už Janě neřekl. Více než na nich mu konečně záleželo na tom, aby se jí nemusel o nic prosit. Stejně je – omlouval sám sebe – získávala jakýmsi nelegálním způsobem a pro něj by už nic neriskovala.

Když jednoho dne přišel z práce domů, ležela máma na posteli a nedýchala. První pocit byl příšerný, projel jím jako závrať. Přehrála se mu paměť a ve všech obrazech, střídajících se v nesmírné rychlosti, hrála máma hlavní roli.

Položil hlavu do dlaní a nutil se dýchat, nabrat vzduch do plic, vydechnout a znova… Musel nad tím přemýšlet, nutit tělo, aby naslouchalo příkazům mozku.

Když telefonoval z budky pro doktora, aby se přišel na mámu podívat, měl strach, že ho bude potřebovat on sám. Celou noc nespal, seděl v obýváku na křesle a přepínal starou televizi z programu na program, dokud mu nezbývalo už jen zrnění.

Ráno, když ji odvezli, strhal z postele povlečení a vyhodil je do popelnice. Šel do práce a nikomu nic o tom, co se stalo, neřekl. Za celý den vypil jen jeden jediný šálek čaje.

Ze zaměstnání zamířil rovnou domů a usedl před televizi. Dal si nohy na stůl, což by před mámou nikdy udělat nemohl, a nalil si skleničku rumu. Nic jiného alkoholického v celém domě nenalezl. Když šel spát, rozsvítil světla v celém domě a nechal je tak až do rána. Vanu si napustil úplně plnou vody, a jak chladla, připouštěl teplou a povaloval se v ní alespoň hodinu. Dělal všechno, co se mámě nelíbilo, úplně všechno, a přitom na ni myslel a říkal si, že teď jí to už nemusí vadit.

Jako by tím, že pojednou nebyla, zmizela z domu i atmosféra povinností, tíživých stereotypů a dogmat. Myslel na ni pořád, ale jinak než dřív – už se nemusel bát o její život. Ničím už jí nemohl přitížit. Nic se nedalo změnit, neexistovala žádná možnost opravy.

Často opakovala před smrtí své staré přání: „Až umřu, Alešku, nedávej mě, prosím tě, spálit. Dej mě pohřbít do rakve.“ Hrobku obsadila v minulosti svými rodiči, a tak zlatý nápis Rodina Hilligů na černé leštěné desce byl zcela matoucí, protože uvnitř žádný Hillig neležel.

Nakonec ji ale nechal spálit. Připadalo mu to snazší, o celý obřad se nemusel ani v nejmenším starat, stačilo zajít do pohřební služby, která sídlila v domečku pod Homolí, a potom do obřadní síně. Nic jiného nebylo třeba zařizovat… Příliš dobře si dosud pamatoval na epizodku s jednou ze svých zemřelých prababiček. Jako dítě stál na špičkách u rakve, která byla vystavena v kuchyni jejího domku. Ležela položena na dvou židlích a Aleš, když se vytáhl nahoru a rukama se zachytil okraje, viděl z profilu tvář s výrazným nosem a propadlými tvářemi. Pamatoval si, jak se v místnosti střídali všichni příbuzní a známí, jak se na okamžik zastavili a hleděli vážně a soucitně. Nedokázal si představit, že by podobné divadlo musel zorganizovat doma. Obraz smutečně vyzdobené místnosti by jej pronásledoval a zjevoval se každého večera před spánkem.

Nemohl se zbavit dojmu, že by pokoj použitý k takovému účelu zůstal navždy mauzoleem, do něhož lze vcházet jen v případech největší nutnosti.

Co se vlastně přihodilo Karlovi a o čem se Jana při telefonickém hovoru tak tajuplně vyjadřovala, se Aleš nakonec dozvěděl až na matčině pohřbu od jeho otce. Přišel na něj společně s manželkou a oba zřejmě považovali za svou povinnost Alešovi připomenout, že to, co jej potkalo, je zcela obvyklé a stane se jednou každému. Jejich utrpení s Karlem jim připadalo výjimečnější a spustili o něm, když odbyli to menší s Hankou, která se zatím stačila jen rozvést a zůstat sama se dvěma dětmi.

Bývalého spolužáka odvezli před několika dny do Bohnic, do té obrovské zahrady se stoletými stromy, a oba Alešovi utěšitelé vrtěli hlavami a tvrdili, že nechápou, jak se tam mohl proboha dostat.

„Od prvního dne se do všeho pustil bez ohledu na to, co by se mu mohlo stát,“ opěvovala Karlovy činy nevlastní máma. „Dostal se až mezi ty, kteří připravovali manifestace – přes jednoho zvukaře, možná že ho taky znáte… jak se jen jmenuje… to je jedno – no, u všeho Karel musel být…“

„Měl spoustu plánů,“ doplňoval ji otec.

„Já to prostě nechápu,“ vzlykla a utřela si slzu, „měl v sobě energie za tři…“

Tak teď mu už moc platná není, pomyslel si Aleš, prášky jsou svinstvo. Doufal, že na něm sedativy nešetřili. Po letech se konečně ocitl na druhé straně barikády, už nebyl tím slabším, přinejmenším proto, že nebyl spoutaný ve svěrací kazajce.

„Na Karinku vzal předtím nůž,“ hlesla máma. „Neví teď chudinka, co má dělat.“

„To byl jen takový úlet,“ omlouval jej jeho táta vzápětí, „i doktor povídal, že už se to určitě nebude opakovat. Já říkám, že se z toho dostane,“ ujišťoval ji a současně i sebe.

Aleš v duchu přizvukoval. Jo jo, všechno dobře dopadne – jako v každé pohádce.

„Běžte se za ním někdy podívat, pane Hilligu,“ vybízel jej a přitom mu vytrvale pumpoval rukou.

„Jen běžte,“ přizvukovala i ona, „připadá si teď tak sám. A o vás, když jste spolu ještě chodili do školy, tolik mluvil.“ Alešovi nedělalo potíže představit si, o čem svým rodičům asi povídal, ještě si příliš dobře pamatoval, co všechno hnusného mu provedl. Nedokázal ale odmítnout rovnou. „Snad najdu trochu času.“ Omlouval se. „Však víte, jak to teď vypadá.“

„Jistě,“ přikyvovali chápavě. „No jistě.“

„Mám toho teď hodně v práci,“ vyvlékal se i z náznaku jakéhokoli slibu. „Snad mi to někdy vyjde, ale nevím.“

Podali mu ruku a odcházeli po cestě zavěšeni do sebe. Člověk, o němž spolu mluvili, pro Aleše už nic neznamenal a nedělalo mu potíže vyrovnat se s myšlenkou, že bude zřejmě patřit mezi ty, které již do konce života ani neuvidí.

Po dlouhé době se zase setkal s tátou, překvapilo ho, jak zatím stačil zestárnout, a zaskočilo jej, když byl zase otec udivený jeho rostoucím břichem a začínající pleší.

„Koukám, že se o tebe máma starala dobře,“ neodpustil si poznámku.

Aleš si připadal jako v panoptiku, až doteď si blahopřál, jak dobře všechno zvládá, především díky tomu, že nemyslí na sebe, ale spíše na ty, kteří přišli, aby se s mámou rozloučili. Tátův atak mu připomněl, že tu vlastně nejsou jen kvůli ní – docházelo mu, že pozorují i jeho a zkoumají, jak na tom je a jaký teď vlastně vůbec je.

Nezpytoval, je-li dostatečně smutný a chová-li se tak, aby plnil jejich očekávání. Otcův zájem o jeho zjev jej k tomu ale donutil.

Rozhlédl se po smutečních hostech jinýma očima. Sousedi, pár máminých vrstevníků a vrstevnic, skupinka důchodců chodících na všechny pohřby bez rozdílu a několik Alešových spolužáků. Jana samozřejmě nepřišla, ani se tomu nedivil, pohřby a hřbitovy přímo nesnášela a nikdo ji na ně, jak tvrdila, nikdy nedostal. Pavla poslala kondolenci na předtištěném blanketu a připsala, že s ním cítí, ale aby ji chápal, protože nechce traumatizovat Karolínku. Pokud prý chce, může se u nich někdy zastavit.

Tátova manželka stála opodál a čekala, až ukončí svůj rozhovor.

„Vlastně to byla hodná ženská,“ soukal ze sebe táta a rychle dodával, „když jsi s ní tedy nemusel každý den žít.“

„Ale tati,“ zmohl se Aleš na náznak odporu.

„Možná že to cítíš jinak,“ zjemňoval otec svá slova, „ale teď už to pochopíš… teď když je pryč.“

Připadalo mu to hnusné.

„A kdybys něco potřeboval, klidně se u nás stav. Madla tě ráda uvidí,“ pokývl k ženě v dlouhém šedém kabátu, která zimomřivě přešlapovala z nohy na nohu a příliš účastně, jak Aleše napadlo, se netvářila.

Nakonec si uvědomil, kolik lidí mu nabízelo pomoc a zvalo k sobě. Nejenom otec a Pavla, byli mezi nimi i mnozí, které ještě ani neznal – třeba bývalí matčini spolupracovníci, a ti v něm vyvolávali skutečně dojem, že svá slova myslí vážně a že přišli o někoho, na kom jim záleželo.

Postávali před krematoriem až do úplného konce profukováni větrem a věčný oheň, chladný toho dne stejně jako vzdálené slunce, jim na tvářích zanechával odlesk prasátek.

Aleš věřil, že se mu první noc po pohřbu bude určitě zdát o mámě, nakonec jej ale znovu navštívila Jana. Zpočátku šlo především o hádku, z níž vyšel na nit zpocený a zdeptaný svou špatností. Poté následovalo několik mžiků se sexuálním nádechem, v nichž se dost vzpírala… Když jej z další noční můry probudil „sourozencův“ posměvačný smích, uvědomil si, že ta, s níž setrval po zbytek šíleného snu, měla zcela jinou tvář – vyhlazenou od jakýchkoli vad, pih, se zjemnělými rysy, a zcela jiný hlas. Uvědomil si, že se vyspal s nějakou úplně neznámou ženskou…

Urnu s matčiným popelem nechal ve skladu krematoria s tím, že si ji na jaře, až bude možné otevřít hrobku, vyzvedne a uloží na své místo. Konečně měl být nápis Rodina Hilligů pravdivý.

VI.

Karlovým rodičům nelhal, v práci toho měl vážně dost. Opět musel polapit několik notorických zaspávačů, bylo třeba dokončit vyšetřování v Budějovicích a nakonec vykonat služebně společenskou návštěvu v bytě budějovického provozáka Rosta, aby jej svou přítomností zbavil v očích ostatních i nejmenšího náznaku viny. Pochválil mu krásné zařízení bytu a bavil se s ním o příšerných anonymech, na nichž není ani zbla pravdy. Nezbylo mu než pochválit i novou aktivitu, s níž se Rost pochlubil – v závodním reprografickém středisku začali tisknout plakátky Občanského fóra a rozšiřovat je po celém kraji. „To víte, jižní Čechy,“ horlil provozák, „tady byli skalní komunisti, pohraniční kraj, samá posádka a politický pracovník, ještě nám to tu dá práci.“ Ze slepé uličky vyklouzl podobně jako většina schopnějších vedoucích z jiných poboček – v tichosti se sešli, halasně se distancovali od událostí a teatrálně vystoupili ze své mateřské strany. „Jak je na tom ředitel?“ vyzvídal, „a Kimla? Vydrží? Podaří se jim to ustát? Slyšel jsem…,“ tahal z Aleše rozumy a ten se jen umně vykrucoval a zkušeně mlžil.

S lidmi již jednal snáz, uklidnil se a lépe se soustředil. Doma na něj nikdo nečekal, nikdo mu nic nevyčítal. Pomohlo mu, že se musel spolehnout sám na sebe. Všichni mu říkali pane Hilligu… Někdy uvažoval nad tím, co vlastně způsobuje jeho nepřehlédnutelnou závislost na silnějších osobnostech, a docházel k závěru, že je to vlastně jen to, že se ve správnou chvíli nezachová přesně tak, jak mu napovídá jeho druhé, rozhodnější „já“.

Události posunuly dějiny tak, jak protřelí praktici předpokládali již koncem listopadu. Situace se stávala přehlednou a žádné velké dramatické zvraty se nekonaly. V těch prvních měsících se zdálo, že jsou všichni jedna velká rodina a že nikdo netouží po tom prát špinavé prádlo na veřejnosti. Ti za všech režimů schopnější a rychlejší si už mohli jen radostně mnout ruce a spokojeně shledávat, jak prozřetelně se v tom nepřehledném okamžiku zachovali.

„Ještěže to na té Národní třídě byly děti,“ opakoval ředitel několikrát na poradě mezi svými. „Snad už máme situaci zase pevně pod kontrolou.“

Přikyvovali.

„Co myslíš, Karle,“ obrátil se na náměstka, „co teď udělá Kalivoda?“

„Nic, nemůže udělat vůbec nic.“

„No, já nevím,“ vrtěl ne zcela uklidněný ředitel pochybovačně hlavou. „Slyšel jsi o té jeho nové akci?“

„To je jen bublina, která splaskne,“ mávl Kimla shovívavě rukou. „To, že jsme tenkrát ty dopisy Občanského fóra ještě z alibismu neodeslali, nemůže jen tvrdit, to musí také dokázat!“

„Ale odeslali jsme je?!“ potřeboval se ujistit ředitel. „Že jsi je odeslal?“

„No jistě.“

„Tak mu zacpi pusu, dokaž to a zbavíme se ho.“

„Takovou prkotinou se přece nebudeme zabývat. Ať dokáže on nám, že jsme nic neposlali,“ rozhořčil se spravedlivě Kimla, „my přece nemáme potřebu se nějak veřejně očišťovat…“

Aleš seděl na svém místě bez hnutí a oči upíral na desku stolu. Strach jej zcela ochromil. Kdyby tak tušili, letělo mu hlavou… Uvědomoval si svůj významný podíl na tom, že se otřásala pozice podnikového vedení.

Znovu se opakoval případ z dětství… Když ale tenkrát nachytal svou učitelku, nevěděl, oč jde. A nyní, když se mu podařilo znejistit ředitele, zase se nemohl nikomu pochlubit. Dvakrát se mohl stát středem pozornosti, dvakrát mohl dokázat, že není člověk jakési druhé kategorie vlečený pouze událostmi, ale ten, který je vytváří. Pokaždé mu v tom ale něco zabránilo…

Šéf sevřený tlakem Kalivody a Občanského fóra jen nechápavě vrtěl hlavou. Svolal dokonce zvláštní poradu pro vybrané členy vedení. „Aleši,“ ptal se už alespoň podesáté, „odeslal jste ty dopisy?“

Přikyvoval a přitom si myslel – panebože, říká mi Aleši.

Kimla zamyšleně vraštil své vysoké čelo. „Aleš je nesl na hlavní poštu. Sám jsem jej o to požádal.“

„Ano,“ přisvědčil.

„Ale, jak je to možné,“ ředitel prudce vstal a přecházel po místnosti.

Náměstek se podrbal na hlavě. „Prý jsme je ještě pro jistotu stopili. Kalivoda tvrdí, že má někoho známého v Lidových novinách, a tam prý od nás nic nedošlo.“

„Myslíš, že je to pravda?“

Kimla pokrčil rameny. „Mohli taky poznat, že proti nám nemají šanci, že už máme všechno zase pevně v rukou… třeba se na nás pokoušejí poštvat někoho zvenčí.“

Ředitel na něj s pochopením pohlédl.

„Víš, jací jsou novináři…,“ doplnil náměstek.

„Aleši,“ šéf jej chytil důvěrně za předloktí, „vy přece vycházíte s Kalivodou dobře.“

Přisvědčil.

„Nezmiňoval se o tom svém známém před vámi…“

„Ne…“

„Neříkal něco konkrétního…?“

Ve víru dění mohlo mít těch několik dopisů zcela nepochopitelnou moc a úplně otočit poměry v podniku. Za nynější situace nestačilo jen stát na správné straně, bylo potřeba dokázat, že na ní chtěli stát i předtím, uvědomovali si všichni z vedení.

„Vlastně ještě máme jednu možnost, jak se na ně předem připravit,“ uvažoval Kimla nahlas.

„No?“ šéf ztratil zájem o Aleše a napjatě sledoval svého náměstka.

„To, že dopis nedošel na jedno místo, nám přece vaz nezlomí. Všechny se ztratit nemohly.“

„Myslíš, že když dokážeme…“

Kimla bouchl dlaní do stolu. „Co budou mít na nás potom? Od všeho jsme se distancovali, do Občanského fóra jsme vstoupili…“

Ředitel pokyvoval hlavou. „Ty dopisy jsme přece vážně odeslali, ne?“ ubezpečoval se znovu.

„No jistě,“ přisvědčil Kimla.

„Hilligu, víte co,“ jako blesk z čistého nebe oslnil ředitele převratný nápad, „takhle to uděláme,“ zamnul si spokojeně dlaně, „obejdete všechna místa, kam jsme je posílali, a necháte si potvrdit, že skutečně došly.“

Aleš nasucho polkl. „Myslíte, že je to vhodné?“

„No proč ne,“ zabouřil Kimla, „můžeš třeba říct, že nedůvěřujeme poštám…“

„Není to hloupé…“

„Hilligu,“ okřikl jej náměstek, „až budeme chtít znát váš názor, tak se vás na něj zeptáme. Teď máte jasný úkol, o kterém nebudeme diskutovat,“ rozhlédl se po ostatních pokyvujících hodnostářích.

„To mám jít snad hned?“ pokoušel se Aleš kličkovat.

„Já myslím…,“ začal ředitel.

„No jistě,“ skočil mu aktivně Kimla do řeči. „Je to skvělý nápad, pane řediteli… Škoda že jsme ty dopisy neposlali doporučeně, měli bychom teď stvrzenky.“

Ostatní vytrvale pohybovali hlavami nahoru a dolů.

„Tak tedy běžte, Hilligu,“ zakončil ředitel, „protože jestli na nás Kalivoda vážně poštve toho svého novináře, musíme mít dokumenty na obranu po ruce!“

Aleš se spustil po jezdících schodech do metra a splynul s masou čekajících. Sežvýkla jej v čelistech a přidržela jako lovecký pes. Všichni lidé mu páchli stejně; cítil pot a směs parfémů nepříjemnějších než přírodně čpavý odér. Puzeni stádním komplexem tiskli se stále víc tak urputně a bezostyšně, že se již vzájemnému kontaktu nedalo vyhnout. Poslední vlak jel před deseti minutami a nekonečný eskalátor chrlil na peron jednoho človíčka za druhým. Prostor se zahušťoval a dovolená vzdálenost mezi jednotlivými pasažéry byla stále menší a menší. Za zády mu náhle stála jakási žena a tlak davu jako by ji obnažil tím, že ji k němu přitiskl. Nebránila se, těžce oddychovala a byla tak blizoučko, že skrz oblečení cítil i obrubu podprsenky. Vláčná hmota tvarovaná měkkými košíčky na něm ležela jako závaží a teplý dech vycházející z jejích úst mu proudil kolem uší. Pokusil se o krok couvnout… nebo popojít… cokoli, jen aby se zbavil toho příšerného doteku.

V náhlém zamravenčení davu se mu přece jen podařilo o krok ustoupit. Žena toho využila, úzkou mezerou se protáhla do prvních řad a stanula nad bílým pruhem oddělujícím nástupiště od kolejí.

Aleš měl možnost hledět na její záda, na zelený zimák s šálou, na temeno s prosvítající lebkou pod vlasy staženými do ohonu.

Jako by upřeným pohledem přitáhl její zrak.

Ohlédla se. „No, je tohle možné?“

Trhl sebou – před ním stála Hanka.

„Jseš to ty?“ ubezpečovala se; cítila se velice opuštěná, a ten pocit ji v posledních dnech zcela zaměstnával. Semknuté rty ji bolely a jazyk ležel mrtvě v ústech již několik hodin, po které se s narůstajícím žalem věnovala pouze sama sobě. Nenadálé zjevení Aleše působilo na její smutek jako elixír. Zoufale si potřebovala s někým promluvit, chtěla se ujistit, že dosud žije. Že ji kolotoč práce, péče o děti a domácnost svým stereotypem neuspal do stavu žijící mrtvoly.

Nehybně na ni hleděl.

„Alešku! Jseš to ty?“ zoufale se nutila do úsměvu, aby jej hned neodradila svou beznadějně melancholickou náladou.

Alešku – oslovení jím projelo od hlavy až k patám. Alešku!

„No to je náhoda!?“ podivovala se. „Copak tu děláš?“

„Tak,“ zachrčel, „já tu pracuju.“

„Tady?“ přinutila se k úsměvu a významně se rozhlédla po peronu.

Spěchal s odpovědí. „Ale ne, kousek odtud, ve Vodičkový, v jednom výpočetním středisku.“

„To jsem ráda, že se vidíme. Víš, co se stalo Karlovi?“

Přikývl.

„Vlastně,“ upamatovala se, „upřímnou soustrast.“

Stiskl její potem vlhkou ruku.

„Alešku, vzpomínáš si…?“ Stála před ním, povídala a nervózně si pohrávala s řemenem kabelky.

Tolik si potřebovala popovídat… Urputně se mluvením o hloupostech snažila vyhnat z hlavy myšlenky připomínající jí šedé a seprané prádlo visící kus vedle kusu jako oběšenci.

„Slyšel jsi, Alešku, o tom, co mám teď za starosti?“

Nestačilo jen přikývnout, musel i slovy přisvědčit.

„A ty jsi taky rozvedený, viď? Nakonec jsme dopadli stejně.“

Zestárla, vlasy jí prořídly a na tváři vyskočily vrásky. Dostala se do stadia, kdy mu připomínala babičku, mámu, kdy s nimi typově splynula. „Žiješ teď s někým?“

„Ne,“ řekl.

„Já taky ne… tedy jenom s dětmi.“ Soustředila se na každý detail ve svém okolí – na mramorovou stěnu s nápisem, na kožený řemínek svíraný v dlani, na přijíždějící vlak a chladnou prázdnotu, kterou před sebou tlačil z podzemního světa. Nabrala jej do chřípí a mohla by přísahat, že v něm rozeznala vůni vyprahlé půdy a spálené trávy.

„Vždycky jsem tě měla ráda. Když budeš chtít, Alešku, tak se někdy stav. Přeci víš, kde bydlím?“

Nevěděl, a tak rychle popisovala cestu, jak se k ní dostane.

„Určitě se musíme vidět.“

Přikyvoval.

„Já si tě najdu.“ Znovu pracně vykouzlila na tváři úsměv. Stál ji hodně úsilí, ale podařil se. „Určitě.“ Zaposlouchala se do rytmického dunění přivádějícího do stanice rozjetý vlak. „Slyšíš! Alešku?“

Jako by vystoupil ze svého těla a díval se na něj odněkud svrchu. Viděl sám sebe lapeného v síti a bezmocně se zmítajícího. S každým novým Aleškem jím projížděl výboj, elektrický bič udeřil a on se otřásl hnusem, jejž v něm jméno vyvolávalo.

„Nevím, jestli budu mít čas,“ řekl.

„Ale jdi,“ podivila se, „to jsi tak vytížený? A kam vlastně jedeš?“

„Tak –“

„Nic důležitého? Nechceš si přece jen někde na chvíli sednout?“

„Já vážně nemám čas.“

„Jen se vymlouváš,“ chytla jej za kabát. „Prostě půjdeš, a nechci slyšet žádné výmluvy. Já vím, tobě musí člověk všechno přikázat, jinak neposlechneš,“ silně mu zmáčkla ruku.

Aleše zaplavilo horko, hořely mu tváře a po zádech stékal pot. Před očima se mu rozeběhly mžitky.

„Alešku…“

Nad kořenem nosu mu zatrnulo a v hlavě se mu zhmotnila malá žhavá kulička. Divoce se roztočila, zakousla se mu do mozku jako cirkulárka. Cuklo mu ve svalech, šlachy se mu na okamžik zkrátily a ruce mu v tom zášlehu poskočily, jako by ovládány nitkami letěly stále výš…

Hanka ucítila tlak Alešových dlaní na ramenou. Před očima se jí mihla šmouha bílé čáry a zřetelně pocítila rychlý pohyb vzduchu proudícího kolem. Do uší jí pronikl nepříjemným svistem. Máchla rukama, jako by se pokoušela vzlétnout. Pod podrážkou ucítila okraj peronu a zhoupla se na jazýčku vah. Lidé se rozmazali do barevné šmouhy. Pod prsty jí uklouzla hladká látka Alešova kabátu. Ač ho ve skutečnosti neviděla, vědomím jí v té chvíli nepochopitelně prolétlo, jaké je barvy. Modrou jsem měla vždycky ráda, napadlo ji těsně předtím, než ji beton udeřil do dlaní a náraz rozhodil ruce a nohy. První, oč měla v té chvíli obavy, byla sukně: snad se mi nevyhrnula… prostřelila myšlenka mozkem a zanechala za sebou doutnající stopu nejistoty. Potom z ní prudkost dopadu vyrazila dech. Pojednou byla sama, jen ona a světla přijíždějící vlakové soupravy. Drnčení kolejí rezonovalo s jejím vnitřním rytmem, bušilo stejně rychle jako spěchající srdce a vlévalo přitom do každé její částečky nepochopitelný klid. Zvuk řítícího se vlaku se v něm zvolna rozplýval do tuhnoucího šelestivého šumu…

Drhnoucí kov pronikavě skřípěl a železný moloch soupravy se zvolna sunul vpřed.

Vše probíhalo zdánlivě nekonečně dlouho; mohla vstát a pokusit se dostat zpět nahoru, kdokoli jí mohl pomoci – nabídnout ruku, i souprava mohla přece zastavit, byl čas – jela tak zvolna, přibrzďovala před stanicí…

Bolest byla krátká. Jako by skočila do ledové vody, ponořila se do ní, a až po chvíli rozpoznala, že nemůže dýchat, že ztratila zrak, čich i hmat, úplně všechno… obalila ji mrazivá pavučina a odnesla někam daleko.

První vůz vlaku přejel přes tělo krokem, přední kola se do něj váhavě zakousla a oddělila nohy od těla, ještě několikrát se otočila na karmínové koleji a souprava zůstala stát. Pneumatický ovladač krátce otevřel dveře, a aniž by je nechal zcela odjet do stran, opět je přirazil. Oči cestujících přilepené na skle se pokoušely nahlédnout uzoučkou mezerou dolů pod vůz, do té neprůhledné temnoty, v níž se vše utopilo.

Aleš dosud cítil na prstech strukturu látky Hančina kabátu. Výkřiky jej vracely zpět, probral se do narůstajícího zděšení, do ohniska pohledů, v němž se pojednou ocitl, a zcela automaticky začal kontrolovat svůj vzhled. Prsty projel vlasy, ukazovákem zkontroloval zip poklopce, zda je zatažený až nahoru…

„Proč jste to udělal?“ vřeštěl přeskakující ženský hlas.

„Já,“ řekl. „Já nic neudělal,“ ohrazoval se.

„Dyť… Vždyť… strčil jste ji tam…“

„Já?“

„Jste cvok?!“

Vlak v jeho vědomí jel opět podél peronu… v posledním okamžiku se vzepjal na zadních jako lokomotivka z kresleného filmu a vyletěl zpod něj gejzír jisker…

„Panebože,“ řekl a couvl, jako by si teprve nyní uvědomil, co se vlastně stalo. Náhle měl kolem sebe dost místa, masa se odtáhla a zpovzdálí jej sledovala jako podivnou a nebezpečnou zrůdu.

„Ať neuteče…,“ ozval se čísi hlas za hradbou těl.

Hlavu měl náhle prázdnou, připadal si malý a opuštěný, nejraději by se rozbrečel.

„Ty hajzle!“ zaječela jakási žena.

„Nepusťte ho… ať neuteče…“

„Já nikam neutíkám. To jsem neudělal já…,“ chápal, že neuvěří, že je nepřesvědčí o tom, že to byl ten druhý, který se v něm skrývá. „Byla to nehoda…“

„Prý nehoda,“ vykřikla znovu žena, „já jsem ho viděla, tlačil se na ni a potom ji zničehonic strčil.“

„To není pravda,“ pokoušel se vysvětlovat, „ona se tlačila na mě…“

„Jó…,“ zněl výsměšně hlas, „ona se tlačila na vás?“

„Ano.“

Celý se do sebe zhroutil.

„Podívejte se, jak kouká…“

Sklopil oči, v obličeji mu zatrnulo.

„Jako vrah.“

„Jako blázen.“

„Já…,“ šeptal, „já už to neudělám.“

Lidé oněměli, couvli před jeho pohledem klouzajícím z jednoho na druhého – otevřela se mezi nimi ulička vedoucí ke schodům. Chtěl do ní vběhnout, ale zjistil, že není určena jemu.

Došlo mu – tak já jsem to vážně udělal. Vážně jsem ji zabil. Zkoumal své vědomí a kromě pocitu vlastní viny v něm nenalézal nic, vůbec nic.

Nezněl jím už ani výhružný matčin hlas.