Můj
hrad
Nad
srázy
ve tmách jsem šlapával chodník
a
ještě dnes možná dovedu
ledaco
z toho, co kdysi jsem podnik
pro
kouzlo ženského pohledu.
Vznětlivý
snadno a při všech svých vadách
osobních
zájmů svých nemaje
s
dobrými druhy v bojovných řadách
zvěst
svobody křičel jsem do kraje.
Zdraví
a
rozum, co byly mi platny?
Chodil
jsem s nimi dům od domu,
počtář
špatný, syn marnotratný…
Své
srdce však nedal jsem nikomu.
Když
bázeň
zkroušeně pravdy se zříká
a
z pustých polí stesk vane a chlad,
když
hloupost špinavou pěnou svou stříká,
mám
vždy svůj útulek, pevný svůj hrad.
Jarní
píseň
Hleď, slunce světu
vyznává svou lásku.
Zem voní úrodou.
Pojď, moje milá, půjdem na procházku
do lesa za vodou.
Mé dítě zlaté,
poklade můj sladký,
pojď, potěš srdce mé!
Do trávy zelené jak v náruč matky
si měkce lehneme.
Les mlčenlivý v
pološeru dříme,
jen listí ševelí.
Pojď, moje milá, tam si dopovíme,
kterak jsme trpěli.
Prožijme spolu
svoje štěstí krátké.
Pojď, nechať spočinu
na srdci tvém! Je malé tak a sladké
a silné k zločinu.
U
Labe
Seděl jsem pod
stromy s Ernestinou
na břehu Labe v hospodě
a díval jsem se, jak po vodě
do dálky zvolna parníky plynou.
A moje malá
přítelkyně
hovořila. A její hlas
se vzduchem vlažným diskrétně třás,
co pod námi vlny se valily líně.
Mluvila o mládí
znectěném hříchem,
o šílenství, jež přec k dobru jest
co duší silných krvavý křest,
o sympatiích a o štěstí tichém.
Konečně byl jsem
nucen jí říci,
co jsem si nechával kposledu:
„Má drahá, pozítří odjedu.
Pošlu ti z Paříže pohlednici.“
Mravoučná
povídka o
hodném a zlém hochu
Na gymnáziu spolu
žili
dva nerozluční přátelé.
Ze sklenky téže svorně pili
a z téže mísy svorně jedli
a kvartýrská je v tutéž chvíli
honila ráno z postele.
Jeden z nich
jmenoval se Venda
a druhý jmenoval se Jenda.
Venda vždy u svých
profesorů
veliké oblibě se těšil.
Jenda v svém uličnickém vzdoru
na dobrotu jich často hřešil.
Co Venda dělal
preparaci,
Jenda jen myslil na legraci.
Rozbíjel okna, umývadla,
a chodil vždycky do divadla,
když kus byl přísně zakázán.
Neuměl, když byl otázán.
Byl mistrem v drzosti a lhaní
a rušil při vyučování,
cigára kouřil v záchodě,
povaloval se v hospodě,
byl často trestán karcerem
a býval plísněn páterem,
jenž jeho hříšnou duši pěstil
a záhubný mu konec věstil.
Jenda si dělal z něho smích.
Však skutečně se zpozdil o rok
v gymnaziálních studiích.
Katecheta byl dobrý prorok.
Když složil Jenda
maturitu,
byl skoro stovku dlužen v bytu.
Šel na studium bohosloví,
než vydržel tam jen tři dni,
až rozbil hlavu prefektovi.
Na práva dal se ve Vídni,
byl v Innomostí medikem ―
zvlášť rád měl gynekologii ―
a v Štýrském Hradci technikem,
pak vrh se na filologii.
Tak vedl život přepestrý
a rostly jeho semestry,
a rostly také jeho dloužky,
však zato nerostly mu zkoušky.
Děvčátka sváděl v
mládí květu
ochotně za noci i za dne
a z morálních svých závazků
svědomí nedělal si žádné.
V svém mládeneckém kabinetu
měl sbírku dámských podvazků.
Pil všecko, co se
vůbec pije,
a když mu zrána údy ztuhly,
nakládala ho policie
soucitně do obecní truhly.
Na domovníky v
noci zvonil,
do řeky házel lavičky,
z ulice do kaváren honil
bázlivé lehké dámičky.
Byl pokrokářem,
realistou,
socialistou, anarchistou,
a vůbec, kde byl řádný kravál,
k té straně milerád se dával.
Studoval sociální
vědy,
národní ekonomii,
umění, filosofii
a spiritismus naposledy.
Vůbec ho všecko vábilo,
do čeho mu nic nebylo.
Poohlédněm se po
Vendovi,
inskribovaném právníkovi.
Ďál rigorosa, státnice,
až brněla ho zadnice,
dřel ve dne a dřel rovněž v noci,
až dotáhl to ke promoci.
Na to se auskultantem stal
a od slavného eráru
již každý měsíc služné bral
(čtyřiadvacet krejcarů).
Přilepšili mu do dvou let
adjutem ve výši čtyř set.
Za ty se Venda dobře poměl
(jedl rád husu pečenou),
byl jenom smutný, když si vzpomněl
na ono kvítko veselé,
na Jendu, svého přítele,
na existenci ztracenou.
Jenda císaři na
vojně
sloužil a velmi odbojně
se vůči nadřízeným choval,
až konečně jim dezertoval.
Rodiče měli s ním jen svízel,
i oddechli si, když jim zmizel.
Do služeb dal se
Francii,
šel k cizinecké legii
a přidělen byl do Alžíru,
by přispěl k zachování míru.
Kdo všecko byl v té armádě,
to leží věru nasnadě:
tam ve vrazích a ve zlodějích
přátele našel za chvíli,
dobře se snášel s Kabyly
a velmi rád měl ženy jejich.
Však mnoho práce,
málo platu,
to není cílem člověka,
jenž zatvrzele na odplatu
nebeskou vůbec nečeká.
Nejdřív jen klel a naříkal,
však protože byl radikál,
přemýšlel taky, jak by utek’.
A vtělil myšlenku svou v skutek.
Než s touhle
druhou dezertací
měl Jenda mnohem větší práci.
Vojáci vystřelili za ním
a lev ho děsil divým řvaním.
Přec do Káhiry přišel šťastně.
Ač nevěděl, co počít vlastně,
přec tesknota ho neovládla,
(byl příliš dobrý Čech a Slovan),
a zakrátko byl angažován
v transatlantickém podniku
a nosil těžká zavazadla
kramářům z města k parníku,
a když sám stal se lodníkem,
po světě jezdil parníkem.
Dnes hostila ho
Austrálie,
za rok byl zase v Africe,
za týden odplul do Asie.
Bavilo ho to velice.
Prováděl každé řemeslo,
mnoho mu to však neneslo.
V šantánu zpíval v Pekingu,
šest měsíců v San Domingu
byl zavřen v státním vězení,
pořádal v Novém Orleánu
spiritistická sezení.
V španělské válce dostal ránu,
na Kubě ležel v špitále
(měl tenkrát chudák namále).
Byl vyvolávač atrakcí,
v New Yorku seděl v redakci.
Ve válce proti Basutům
platili šestnáct korun denně
mu Angličani ve své měně.
(Víc je to nežli adjutum.)
V Paraguayi byl insurgentem,
řval: Na lucernu s prezidentem!
Garda se vrhla na davy,
i dostal kuli do hlavy.
Tak Jenda opustil ten svět
ve věku čtyřiceti let.
Když zvěděl Venda
v Evropě
o hrozné přítelově smrti,
že zdechl kdesi v příkopě,
plakal jak dívka z páté čtvrti.
Vzpomínku naň si zachoval
a velice ho litoval.
Venda lpěl stále
na hroudě,
byl adjunktem již při soudě
a věděl, až naň přijde řada,
že bude z něho taky rada.
Měl ženu hodnou,
děti řádné
a přitom neměl dluhy žádné
a v hospodě při pátém pivě
na Jendu vzpomněl lítostivě,
na existenci ztracenou.
Jed přitom husu pečenou.
V Paříži
Paříži,
město
rozkoše, zdali
víš,
že tam v dálce, tam doma,
jméno
tvoje jsme vyslovovali
třesoucíma
se rtoma?
Příteli,
škoda plic, škoda pěstí,
darmo
se holotou sváříš.
Přijď
ke mně a prožívej se mnou mé štěstí,
u
mne tě uvítá Paříž.
Na
dlouhé
lavičce za noci v dešti
sedím
na nábřeží.
Paříž,
jež jásá a tančí a třeští,
přede
mnou v temnotách leží.
Rád
bych
se protáhnul. Nemaje bytu
spím
všude jak na peřinách.
Kdyby
jen strážníci nebrousili tu
kolem
v svých pelerínách!
Spal
jsem
snad hodinu. Nevím už ani.
Člověka
únava zmáhá.
Kdo
mě to ruší v nejlepším spaní?
Někdo
mě za rukáv tahá.
Hubená
holka, zapadlé zraky
po
lehké noční práci.
Má
milá, proděláváš už taky
třetí
kapitulaci.
„Je
n‘ai
pas d‘argent!“ jí do řeči vpadám.
To
znamená: Dnes to jde stěží.
Nemám
peněz, má rozmilá madam,
a
tvrdě se to tu leží.
Nečiníš
velkých
nároků. Inu,
rozumné
vychování!
Odpusť,
má drahá, že dělám dnes špínu.
Přec
v Paříži jinší jsou páni!
Má
nevěsto
zlatá, k těm obrať svůj zřetel,
u
mne čas drahý jen maříš.
Vidíš,
tam před námi moře je světel!
Tam
baví se veselá Paříž.
Kdo
peníze
má, vše koupit si může,
vína
se napije, nají se masa,
jsou
na prodej písně, jsou na prodej růže,
jsou
na prodej polibky, láska i krása.
Viděl
jsem
kraje bohaté, chudé,
leckde
jsem v světě se potuloval.
Tuhletu
pitomou pravdu jsem všude
zrovna
jak v Paříži konstatoval.
Lokálka
Ptáčkům opatřuje
pánbůh byt a stravu,
ale člověk nemá, kam by složil hlavu.
Pod mrazivým nebem
lidské srdce sténá.
Nad svým životem se zamyslila žena.
Veškeré své jmění
vzala v tvrdé dlaně,
pět balíčků sirek koupila si za ně.
Do své jizby vešla
přes vrzavé schody,
fosfor seškrábala do sklenice vody.
Vypila jed klidně,
světu sbohem dala,
ale smrt se dlouho nedostavovala.
Jenom bolest
přišla. Úpěnlivé lkaní
zaslechla včas ještě ze sousedství paní.
K loži otrávené
dům se sběhl celý.
Do nemocnice ji potom odváželi.
Dobrodiním vědy
byla zachráněna.
Pod mrazivým nebem lidské srdce sténá.
Štědrovečerní
Štědrý večer
slaviti budeme,
i když víra nám chybí.
K tobě, krajane šenkýři, přijdeme
a ty nám připravíš ryby.
Na modro, na černo
a jednu v rosolu,
polévku jikrovou k tomu,
strávíme příjemný večer pospolu
u vánočního stromu.
Trochu si
pohovoříme při sklence,
bude to pěkná změna
pro nás mrzuté staré mládence ―
a tobě utekla žena.
A zapomeneme v
tuto hodinu
mnoho, co za námi leží,
co nás vyhnalo v dalekou cizinu
a co se překlene stěží,
na duší nepokoj,
na sny chorobné,
urážky veličenstva,
dezerce, nudu, dluhy a podobné
zábavy člověčenstva.
A plnými poháry, z
kterých do hlavy
stoupá červené víno,
připijeme ti upřímně na zdraví,
vzdálená domovino!
Na krásu luhů
tvých a zašlé mladosti
a dcer tvých zvedneme číši:
Buď šťastna a vzkvétej podle možnosti
v rakousko-uherské říši!
John
Sambo
V Paříži byl před
půldruhým rokem
mně John Sambo, boxer, v lásce sokem.
Vystupoval v cirku
na předměstí,
drtil žebra železnou svou pěstí.
Byl to černoch
černý jako vrána;
ona jméno měla Liliana.
Vlastí její byla
Normandie.
Bělejší pleť měla nad lilie.
Chodil jsem s ní
večer na procházky.
Cosi rušilo však štěstí lásky:
pocit mě vždy
jímal na bulvárech,
že už vězím v netvorových spárech.
Proto pravil jsem
k ní: „Liliano,
miluješ mě? Vím, že řekneš: ano!
Kdybys mě však
vskutku v lásce měla,
méně se mnou by ses procházela.
Pokojíček v
poschodí mám šestém,
líp nám bude tam než chodit městem.
Dveře zamknem,
děvče milované,
černoch tvůj se na nás nedostane.“
Na
hradbách
Na Paříž dneska
myslím zas.
Tu výhodu poskytuje,
že byť tam i život šel mimo nás,
aspoň nevyrušuje.
Pěkné to chvíle
bývaly,
když u Versailleské brány
pod jasnou oblohou lítaly
zvečera aeroplány.
Postavy z hradeb
se dívaly,
lidí, co měli víc času
než peněz, a obdivovaly
vtělené myšlenky krásu.
A vlažný vzduch se
kolem třás,
jak motor oddychoval. ― ― ―
Šel sice život mimo nás,
ale nevyrušoval.
Elegie
Dech
tvůj
vůni ovocné měl šťávy
jižních
moruší,
vlas
tvůj rozzařoval kol tvé hlavy
lučin
ovzduší.
Plály
opálem tvé šeré zraky
večer
při světle
a
tvé rety jako rudé máky
žhnuly
rozkvetlé.
Z
knihy
svého života jsem, ženo,
rval
po listu list,
a
všechno je spáleno, kde jméno
tvé
bylo lze číst.
Ale
kdo se
ve svém srdci vyzná?
V
rámci z mosazi
poutí
světem mě tvá podobizna
všade
provází.
Z
těch
nebylas, na něž zapomíná
člověk
pro jiné.
Dnes
vím: Na tom světě žádná jiná.
A
ty taky ne.
Švadlenka
Letní vzduch venku
zavoněl prudce.
U otevřeného okénka
složila znaveně do klína ruce
malá, hubená švadlenka.
Před sebe v
prázdno se zadívala
a naslouchala nápěvu,
jejž na strunách srdce vyluzovala
touha pro duše úlevu.
A švadlenka tiše
řekla si: „Brání
nějaká vysoká ohrada
bytostem lidským se sejít; a za ní
tisíce životů uvadá.“
Psaní
Ležel jsem ještě
v posteli
a světil modré pondělí.
Listonoš z nejlepšího spaní
mě vzbudil doručiv mi psaní.
Poznal jsem známou
ruku hned,
roztrh jsem obálku a čet
ty těsné, rázovité řádky
své příliš starostlivé matky.
Doma prý není
mnoho změn
a zemřel starý berní jen.
Bratr je zdráv, i sestra zdráva,
jen otec trochu postonává.
A když jsem dopis
přečetl,
stesk do duše mi zalétl.
Co s přáteli? Dnes pil jsem s nimi,
a v nouzi pětku nepůjčí mi.
A člověk jde tak
sám a sám
vstříc nehostinným končinám,
lhostejný k lidem a k své době
a plný trpkosti sám k sobě.
Píseň
jarního dne
Tož tedy jsme opět
v měsíci máji!
V radostné jarní náladě
stromy se vesele zelenají
zas v Luxemburské zahradě.
Mé okno je dokořán
otevřené
a slunce vrhá mi v světnici
na moje svršky zaprášené
své paprsky jasné a hřející.
Jak mě zas vábíš
na dálnou cestu,
ty velké oko plamenné!
Ihned bych paty ukázal městu ―
sbohem, ty moře kamenné!
Hvězdo dne ve své
vzkříšené slávě,
tvůj vliv na mě je podivný.
Jako ještěrka ležel bych v trávě.
Jak je mi světa shon protivný!
Vše jedno mi,
osobní, politické
zájmy, pravda i předsudek.
Ach, když si vzpomenu na věci lidské,
tak se mi zdvihá žaludek.
Nejraděj bych teď
v ruce své s holí
od vesnice šel k vesnici
mezi slibnými lány polí
po dlouhé bílé silnici.
Z plných plic bych
vykřikl prudce
a na očisty znamení
umyl bych svoje hubené ruce
v kříšťálném horském prameni.
Po
letech
Jak
blaze
je mi, to nevíš ani,
že
zase spolu sedíme,
že
držím tvou ruku ve své dlani,
ty
nedosažené štěstí mé.
Tři
léta
minula pochybné krásy.
Co
však bych o sobě říci ti moh?
Nic
nejsem a ničím už nebudu asi;
jsem
stále tvůj starý, veselý hoch.
A
ty
písničky, co jsem ti zpíval,
do
lidských srdcí nevniknou;
jak
pohledy, jimiž jsem v zrak se ti vrýval,
s
námi zajdou a zaniknou.
Je
pozdě,
má milá, den chýlí se k sklonu,
srdce
nám bije pomalu.
Což,
pamatuješ se na kresbu onu
v
ilustrovaném žurnálu?
Jde
slepé
štěstí se štědrou dlaní
podle
stěn světnice dokola.
„Nikoho
není tu?“ ―
S rozbitou skrání
na
zemi válí se mrtvola.
Buď
dobrá
v svém žití a šťastna v svém snění
a
zapomeň na všechno, dítě mé.
Viď,
nebe není a peklo není;
a
na zemi stěží se sejdeme.
Pokoj
s nábytkem
Šli světem v
mladém horování
zprvu ― a pak již bez zájmu.
U starých vdov a mladých paní
své žití tráví v podnájmu.
Na stěně z
oprýskaných rámů
lhostejné hledí obrazy.
Na skříni plno knih a krámů,
jak je tam ruka nahází.
Zvědavě po pokoji
dívá
se řada zaprášených bot
zpod lože, k lásky hrám jež zpívá
svůj rozladěný doprovod.
Vzdychati pohovka
si zvykla.
A okno špatně zavírá.
Na chabých nohách stůl se viklá,
když ruka hlavu podpírá.
A duše pod okolí
vlivem
ztrácejíc radost z požitku
usíná v stesku zádumčivém
chátrajícího nábytku.
Procházka
Po nebi bílé se
honily mráčky,
na stromech slyšel jsem zpívati ptáčky
a slunce hřálo mě příjemně v zádech,
když jsem se procházel po městských sadech.
Paprsky padaly
pletivem snětí
na žlutou cestu a v kočárky dětí,
a na lavičkách v šat oděny světlý
maličké slečinky romány četly.
Úsměv dne jarního
na krátkou dobu
uspal mé vědomí v příjemnou mdlobu,
v duši mně umlkly rušivé hlasy,
stesk dneška, vzpomínky na zašlé časy.
Nahoru k obloze
upřel jsem zraky
na modré nebe a na bílé mraky
na mraky plynoucí jak bílé lodě
do dálky, do dálky po modré vodě.
Osobní
Vyčinili
mi, jak zasluhuji
toho,
přátelé způsobní,
že
lidí od zásad nerozlišuji,
že
jsem vždy příliš osobní.
Ba
právě!
Hýčkaná hesla a slova
nikdy
mě k úctě nenutí.
Za
nimi od věků kují se nová
vždy
proti rozumu spiknutí.
Klamných
představ si nečiním v žití,
že
proti přesile hlupáků
by
bylo možno kdy zvítěziti.
Vím,
pravda spíš vězí v opaku.
Jsem
starý
individualista,
hledím
kolem a upřímně
pravím
slovy Ježíše Krista:
„Kdo
není při mně, je proti mně.“
Krajina
Po příjemné neděli
výletníci kytky v dlani
kvečeru se vraceli
z lesů, kopců, luk a strání.
Před chatami
nízkými,
tam, kde silnice se točí,
dívaly se za nimi
ženy ustaraných očí.
Pod topoly
v rybníku
v zkalené se koupal vodě
děvčátek a klučíků
nahý národ v milé shodě.
V obdivu zde
stanuly
slečinky dvě z kanceláře.
Od výletu planuly
živým ruměncem jich tváře.
Vlažný vzduch krev
do skrání
vháněl jako těžké víno.
Z temných lesů volání
doléhalo kukaččino.
Jarní
slavnost
Vděk noci
vystřídal dne krásu;
v čím dál tím lepší náladě
seděli v mírném světel jasu
páni i dámy v zahradě.
Mdlá vůně stromů
kořenila
dráždivou příchuť zábavy,
nápojů čarodějná síla
stoupala rychle do hlavy.
Ach, a tu stalo
se, že malá
a rozpustilá Helenka
v nemístné chloubě ukázala
všem půvab svého kolénka.
Dámy se zarděly,
jak zřely
Helenčin světlý podvazek,
z mužů však mnozí zapomněli
na srdcí pevný závazek.
Nazítří došlo na
ty pány;
leckde se střetly náhledy.
Nestoudně byly popírány
veškeré hříšné pohledy.
Miladin ctitel
rozhorlený
děl: „Ne, toť nedovoleno!
Má drahá, ejhle, dnešní ženy!
Před lidmi! svoje koleno!“
Druhý zas pravil:
„Vínko zblázní
hlavičky zvyklé na vodu,
že zaměňují s parní lázní
veřejnou, prosím, hospodu.“
Každý se změnil za
chvilenku
v mravokárce a mudrce;
však při vzpomínce na Helenku
hřálo to přec jen u srdce.
V ateliéru
Den jasný a zářivý
překonal
veškeru nedůvěru.
Širokým oknem vzduch vlažný vál
dovnitř ateliéru.
Hubený asistent na
zemi
si sedl, opřel se zády
o zeď, mnul hlavu si dlaněmi
a vzdychal: „Jaro je tady!“
Pravila dotčena
jaksi tím
slečinka mírného vzhledu:
„Já bohužel pranic necítím,
neb moje srdce je z ledu.“
Kraj v slunce
paprscích táhnul se v dál
a v pohledy zvlhlé se vrýval,
a nad ním skřivan se třepetal
a radostně píseň svou zpíval.
Dobrák
Mé mladé časy zlé
a veselé!
To bylo tenkrát… Měl jsem přítele.
Chodívali jsme
spolu dva a dva
a otvírali jsme si srdce svá.
A srdce v ranních
zoří požáry
zvonila o sebe jak poháry.
Krajinou
nehostinnou jsem s ním šel.
Na keři růži kvést jsem uviděl.
Tu růži byl bych
utrhl si rád.
Přítel mě zdržel. „Chceš ji zničit snad?“
A přítel zemřel.
Když mu v rakev hřeb
zatloukali, jel jsem mu na pohřeb.
Na pohřeb šlo mu
lidí tisíce.
Každý ho chválil. A já nejvíce.
Života práci lidu
věnoval.
Byl dobrák. Taky zlatky půjčoval.
Prsť černá kryje
tělo přítele.
Jsou jiné časy, ne tak veselé.
V dalekém kraji
kdes je zahrada.
Kvete má růže, nebo uvadá?
Mám v srdci plno
nenávistných slov,
a někdy mě to táhne na hřbitov.
„Odházejte tu
hlínu, hrobaři!
Příteli pohledět chci do tváří.“
Věčný
plamen
Toužebné vzdechy,
přísahy, sliby,
slzy a zoufalství nakonec ―
rcete, kam lidstvo by přišlo, kdyby
prožívalo vždy tutéž věc.
Jel světem rytíř,
krev z rány mu tekla,
znak paní své nosil ve štítu. ―
Ne, nejste první, jež mi to řekla.
Bez citu? Tak tedy bez citu.
Neprosil boha a
nectil krále,
popíral všechno vesele.
Poměrně nejpozději mu ale
svitlo, že nejsou andělé.
Náhradou za víru,
za touhy prosté,
které mu byly odňaty,
mdlým světlem v duši vědomí roste
lásky a života podstaty.
Sen, skutečnost
dějů, žen krása nám říká
nejenom tváří a postavou,
i uměním švadlen a kloboučníka,
ba i svou kadeří nepravou.
V tmách noci, jež
v prostoru hranice
boří,
v objetí tichém a znaveném
se zjevuje věčný život, jak hoří
klidným a ponurým plamenem.
Nálada
tichých večerů
Býval
jsem
v různých společnostech hostem,
miloval
jsem a zlost jsem míval také
a
prováděl jsem kousky všelijaké
povoluje
svým špatným náklonnostem.
Přiznám
se
rád, že jsem svou sebelásku
kořistí
srdcí příliš nerozmnožil.
Než
přece v žití ledaco jsem prožil.
Skromný
jsem byl a dával život v sázku.
Květiny
vonné netrhal jsem v máji.
Steskem
jsem rostl, samota mě zpila
svou
smutnou písní. Přítelkyní byla
mně
sklenice a taky zůstala jí.
Dnů
želet
minulých mám příčin málo,
míň
ještě krásy budoucnost mi věstí.
Kdys
v dávném snu se zjevilo mi štěstí.
Já
nehledal je, když mě nepotkalo.
Touha
Slunce zeleň svým
plamenným chlebem
ze země vyvábilo.
Ve vlažném vzduchu pod modrým nebem
jaro se smálo až milo.
Lichotnou mdlobou
chřípí se chvěla.
Slečinky ve světlém šatě
spěchaly vykoupat mladá svá těla
v slunečních paprsků zlatě.
Sukně ve vánku
poletovaly
svírány útlou pěstí
a černé oči vypravovaly
pohádku o tichém štěstí.
A lásky bůžek
okřídlený
pojednou seděl v tvém bytu
a nad srdcem tvým nachýlený
dmýchal v popel tvých citů.
U
vína
Kde lidského ducha
je záchrana?
Dnes jaksi úzko je mi.
Jak halúz klátím se odraná
mezi nebem a zemí.
Kulatý světe, kam
spěje tvůj chvat?
Zastav se se svým synem,
jenž musí tvůj záhon zalévat
zlatě jiskřícím vínem,
jiskřivým vínem,
jímž častuješ
své nepříliš zhýčkané hosty,
kteří zpět dobýti nechtějí než
na chvíli pohled svůj prostý.
Strach spadne a
srdce omládne.
Vidím od svého stolu
v koutě dva milence příkladné,
jak důvěrně hovoří spolu.
Neznám vás, paní,
z ulice?
Váš zjev mně lhostejný není.
Váš turban sluší vám velice
při nočním osvětlení.
Tvář vaše bledá
mne dojímá snad
či bohatý vlas váš černý,
že se mi tolik chce přísahat:
― Navěky sluha váš věrný! ―
Noc ve své
bláznivé pokoře
s kouzlem i slibem svým hyne.
Závojem dýmu v prostoře
mé oči hledají jiné.
Přání
V
tmě mizí
obrysy domů,
spí
v šeru večerním sad.
Do
listí černých stromů
chladný
svit hořáku pad.
Zříš
hřmotící elektriku
přebíhat
koleje.
Slyšíš,
jak po chodníku
spěšně
zní kročeje.
Žen
tváře
nočním stínem
a
kloboukem širokým
jsou
zakryty. ― Jsem jak zpit vínem
podaným
neznámo kým…
Rozechvívá
mi znova
duši
tíživý stesk;
marná
moudrá jsou slova
dávno
popsaných desk.
Zraky
zemdlené zvedá
vzmach
vůle násilný
vzhůru,
kde šíří se bledá
zář
z plynové svítilny.
Ničeho
nechtít již v žití,
necítit,
nežádat,
být
jak ten plamen, jenž svítí
studeně
na spící sad!
Dobrodruh
Po kamenité cestě
zní
mé klisny podkova.
Mě žádný příkaz nevězní
a nemám domova.
Květ pro mě barvou nehýří
v slunečně zlatých dnech,
mě s osudem noc nesmíří
a pusto jev mých snech.
Děravá střecha
není má,
píď půdy, ani ta.
Pláč dětí sluch můj nevnímá,
jich smích mě nevítá.
Mé návraty jsou bez ceny,
mě neprovází v svět
zrak ženy slzou zrosený
a já zas nezřím zpět.
S císařským
vojskem do řeže
se meč můj rozletěl
a pod praporem papeže
pomáhal duším z těl,
kupecké republice pak
byl dobrou ochranou ―
má vlastní velká bitva však
je dávno prohranou.
Hubená klisna má,
i ta
co brzká kořist vran
po hroudách těžce klopýtá
a hnis jí teče z ran.
Daleká cesta naše je,
než není nutný spěch. ―
Pták pro mě v keři nepěje
a pusto jev mých snech.
Pohár
k zemi padá
Miloval světa divy,
moře, ledovce, ženy,
pohled náš roztoužený,
lačný a divý.
Požárem plálo to
v hlavě
a vášeň zmítala těly.
A naše ruce se chvěly
nedočkavě.
Krvi má, proč jsi
kdys vřela?
Touho, pročs vyletěla?
Duše má, jak jsi zcela
zapomněla, cos chtěla!
Hledí oči v dny
příští
chladny, lhostejny, němy.
A pohár padá k zemi
a pohár se v střepiny tříští.
Rozhovor
Co zvolils, lepší
není to díl.
Hleď: krása ženy,
zázrak, který se narodil
z mořské pěny!
Krev žhne a ruce
se hledají
jak ve snách. ― Vidím. ―
Rty lačné se snoubí potají.
― Nezávidím. ―
Tvé milé, tvé
druhy, osud zlý
zavál je jinam.
Zda sen kdy zjev jich ti vykouzlí?
― Zapomínám. ―
Kam toužíš? ―
Nezapustil jsem
kořenů nikam. ―
Máš pravdu, na světě nad rodnou zem
přec není! ― Zvykám. ―
Snahy, sny, sliby
mladých tvých let,
škoda jich vskutku…
Jen abys nevolal dobu tu zpět
kdys v pozdním smutku!
― Buď zcela
klidno, srdce mé!
Jak znavení hosti,
tak spolu v temnoty půjdeme,
bez lítosti. ―
Balada
Mdlý přísvit noci
s tváří shodných tahů
se smek a stíny dva vrh na podlahu.
Vzduch výhní
sálal, po dni nelítostném
dobíjel chabé duše tupým ostnem.
V tmách tíživých
se na besedu sešli
člověk a přízrak. Směj se tomu, chceš-li!
Z úst otevřených
matně zuby plály,
horečné ruce hady být se zdály.
Níž klonila se
těla pod únavou.
Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou.
Tak seděli až v
prvý záblesk jitra.
Vstal tiše přízrak: „Na shledanou zítra!“
Vztýčil se člověk,
jako dravec zavyl.
„Co čekáš ještě?“ smutně přízrak pravil.
Loutky
Divné zimy! Žádný
sníh,
jenom tyhle deště!
Ach, trudnomyslnost z nich
zmocní se tě ještě…
Z bláta stromy
holé ční
v řadách na ulici.
Nuda píseň smuteční
zpívá ve světnici.
Nastal večer.
Jedině
u karet je živo.
Rci, chceš dřepět při víně,
či lít hrdlem pivo?
Milý brachu, vzal
tě čert,
když tě nenapadlo
mysliti včas na koncert
nebo na divadlo!
I co ―! Není nálada
v nich dle mého vkusu.
Tak mi to tam připadá
jako v omnibusu.
V myšlenkách se v
dávný čas
vracím. ― ― Na dřevěné
malé herce hledím zas
v krčmě zakouřené.
Také na principála
vzpomínám si dosud:
Holá lebka zvětralá.
Vypadal jak osud.
Hercům pohyb dávala
jeho dlaň, hlas plíce.
A z kapsy mu čouhala
láhev slivovice.
Jeho král byl
postavy
vážné, hlava bílá.
Neměl ani představy,
co je kamarila.
Krásní byli rytíři
s nádherným jich šatem,
ve stříbrném krunýři
vykládaném zlatem.
Mnohý hrdina a rek
byl sic vznešenější,
ale malý Kašpárek,
ten byl nejchytřejší.
Nebyl něžný ve
slově
ani jemných mravů,
než i dceři králově
napravoval hlavu.
Smích měl, který
usmíří,
v nejzpupnějším žertu.
Vždycky rybník rytíři
vypálil i čertu.
Zda všecka ta
nádhera
ještě na světě je?
V truchlivý chlad večera
zimní déšť se leje.
V šedou veteš
vzpomínek
srdce mé se dívá
jako dítě v plamínek,
který dohořívá.
Poslední
věci
Po
čem kdy
srdce v touze bilo,
z
toho se nic mi nesplnilo.
Kde
moje naděje jsou dnes?
Sám
jsem je všecky k hrobu nes.
Minula
žití polovice ―
a
bezpochyby něco více.
Přikvačí
naše hodina
a
zaniknem jak bublina.
Člověk
se
táže: Jak a k čemu
a
proč, a úzko z toho je mu,
že
nenalézá odpovědi,
ať
do sebe či kolem hledí.
Tak
rád
bych někdy řekl: Pane,
nechať
se tvoje vůle stane!
Snad
je tam přece někdo v nebi:
aspoň
ho máme zapotřebí.
Nepřítel
Srdce nepokojně
bije.
Hořem znavený a mdlý je
zrak tvůj, a hlas tvůj zní hluše.
Rci, čím churaví tvá duše?
Pán jsi nade všemi tvory,
přenášíš svou vůlí hory,
značíš plynoucí si vodu
věků dějem svého rodu
a zalidnils nad hlavami
hvězdy svými představami.
Srdce nepokojně
bije.
Nepřítel v tvém těle žije.
Člověk za noci dech taje
tlumený krok jeho slyší.
Zpupně jako kočka s myší
skrytý vrah si s tebou hraje.
Nevíš, zda dnes přepadne tě
či kdy, ve dne nebo v noci,
a dotrpíš bez pomoci,
sám jen s úzkostí svou v světě.
Babička
Málková
Babička
Málková zemřela,
a
dávno již je tomu,
co
ve svém krámku seděla
v
průjezdě starého domu.
Neměla
obchod veliký.
Prodávala
jen nůše,
pometla,
pletené košíky;
byla
to dobrá duše.
Kdo
nám to
tehdy řek, nevím dnes:
Syna
jednoho měla,
a
aby z něho stal se kněz,
matka
Málková chtěla.
Byl
to celkem
odvážný čin
od
vdovy načisto chudé.
Strádala
ráda. Jen když syn
velebným
pánem bude.
Hoch
o své
povinnosti dbal,
nevyšel
téměř z bytu.
Po
osmi letech udělal
šťastně
svou maturitu.
A
potom
poslušně docela
vstoupil
do semináře.
Matka,
ta už ho viděla
někde
na pěkné faře.
Když
už
vysvěcen býti měl
pro
větší boží slávu,
že
jediný syn její zešílel,
dostala
Málková zprávu.
Přijela
za
ním. V předvečer
smrti
vyšlo mu ze rtů,
že
vyřkne-li matka hlásku r,
duší
svou propadne čertu.
Málková
nikdy, když mluvila,
nevyslovila
té hlásky.
Snad
slovům šílence věřila,
snad
byl to projev lásky.
Kluci
si
blázna z ní dělali,
zvlášť
já a pajdavý Toník.
Zpovzdálí
jsme na ni volali:
„Babičko,
řekněte: trrroník!“
Málková
křičet nás nechala;
byla
to dobrá duše.
Pohledem
smutným se dívala
na
své proutěné nůše.
K Alšově
šedesátce
Octli jsme se v
ústraní,
daleko všech zmatků.
Vyhrávají cikáni
ke vzácnému svátku.
Kouzlo dřímá v
zvucích těch,
vláhou kalí zraky.
Je to jako větru dech,
který trhá mraky;
zní to, jak když
sbohem si
dává milá s milým
za chatami v snivé vsi
s kostelíkem bílým,
a teď zase jako ta
píseň z dávné doby:
Opuštěná sirota
pláče mezi hroby.
Na oltářích
v zázraku
světci oživnuli.
Voják Martin žebráku
dává pláště půli.
Vlastí svého národa
jede v tiché pouti
české země vévoda.
Nedej zahynouti!
Zavzněl výkřik do
ticha.
Nebe ohněm hoří.
Valí se hněv kalicha
k Baltickému moři. ―
A zas skromná
dědina
mírem svým tě láká.
V beranici klučina
staví sněhuláka.
Ovčák stádo vyhání
ze selského statku.
Vyhrávají cikáni
ke vzácnému svátku.
Vavřinec
Mnoho vody vlila
řeka do moře
a smrt ulevila
mnohým od hoře,
co Řím vládl bez výhrady
nad zeměmi, nad poklady ―
osudu se střežte zrady,
kdož jste nahoře!
Tehdy
z Palestiny
do dědin i měst
mezi lidské syny
nové víry zvěst
nesli muži odhodlaní,
které pronásledování
neodstrašovalo ani
hrozné smrti trest.
Celé svazky byly
již tím popsané,
co vše zakusili
první křesťané,
skrývat před pohanskou sběří
musili se, ku večeři
házeli je divé zvěři
římští katané.
Císař Valerián
v říši římské vlád,
byl to velký pijan
a měl ženské rád,
ale v srdci zatvrzelém
nové církve nepřítelem
byl tak jako v světě celém
nikdo druhý snad.
Mučenická sláva
je sic pěkná věc,
ale církve hlava
a s ní ovčinec
ze svého přec vyšli klidu;
jediný jen chladně bídu
všechnu snášel, kněz, muž z lidu
jménem Vavřinec.
Císař ved rád války
jako mnozí dnes
dívaje se z dálky,
aniž sám tam lez.
Drahá věc to! Daně stále
rostly. Konečně byl ale
vymačkán lid dokonale,
mocnář bez peněz.
Avšak mocnářovi
k štěstí ministra
dal bůh v Modestovi.
Co to za bystrá
hlava byla! Šel vždy novou
cestou, v práci pro hladovou
pokladnici císařovou
platil za mistra.
Modestus byl
státník,
jenž se zajímá
o kdekterý patník.
Věděl, jaký má
Vavřinec vliv ― nad penězi
církve vládne! Znal, kde vězí,
vzkázal proň a řek mu mezi
čtyřma očima:
„Doneslo se mně, že
vzácných pokladů,
stříbra, zlata, spěže
máte hromadu.
Časové jsou nyní špatní,
otevř kapsu, zuby zatni,
prázdná pokladnice státní
jde k vám o radu.
Dosud jsme vás
z kůže
dřeli, věšeli.
To se změnit může
rázem, příteli.
Budete moc’ na modlení
trčet až do omrzení
v době noční, v době denní,
jenom chcete-li!
Souvěrcům svým
ještě
dnes vše vypovíš:
ze zlatého deště,
když mi vyhovíš,
vzejde vám pak nový směr tu,
ne-li, tak vás pošlu k čertu,
a že nerozumím žertu,
křesťane, to víš!“
Vavřinec měl sice
mnoho důvodů
rychle vytratit se
někam za vodu;
takto však se nerozhodne,
nýbrž přijde příštího dne,
ale nikdo neuhodne
v jakém průvodu!
Starci otrhaní,
slepci, mrzáci,
žitím krutě štvaní
choří žebráci,
přemožení namáháním,
se vzdechy a s proklínáním
jak příšerný ohon za ním
táhli k paláci.
Modestus, chlap
starý,
když to uviděl,
„Co to za maškary
přivádíš mi?“ děl.
Řekl Vavřinec mu na to:
„Toť náš poklad, naše zlato,
vše, co může nám být vzato,
cos nám záviděl!“
Netěšila pána
zlatá tato žeň.
Vzkřikl na hejtmana:
„Nazpátky to žeň!
Nešetř holi, nešetř ranou,
kněze ale vezmi stranou,
ha, ten za tu podívanou
přijde na rožeň!“
Kněze k zemi strhli
a byl odvlečen;
na rožeň ho vrhli,
když byl vysvlečen.
Zanedlouho nečekaně
„Obraťte mě“ spustil na ně,
„chtěl bych na druhé být straně
stejně propečen.“
Když věc ta se
stala,
ani nevíte,
jaká hrůza jala
svědky očité.
Děl se s nimi obrat náhlý,
bludy svoje odpřisáhli,
po milosti boží práhli
od příhody té.
K událostem těmto
podotknu radš hned:
Nevymyslil jsem to,
to bysi se plet.
Padla předminulé zimy
malá knížka do ruky mi,
stará, s listy zežloutlými,
a tam jsem to čet.
Spletitost
věcí
Za
pohanských dávných dob
zpěváci,
když sáhli v struny,
nejdřív
vyslali k svým bohům
vřelou
prosbu o pomoc.
Zvyk
ten
udržel se dlouho,
nevyplenily
ho zcela
ani
novodobé vědy
velkolepé
výzkumy.
Ale
dnes
ví každé dítě,
jak
svět vznikl: Bylo horko,
mlhy
točily se v klubku,
časem
dostalo to slupku;
potom
zemská kůra zchladla.
Na
dně
mořském v teplém bahně
začalo
se cosi hýbat,
profesoři
nevěděli,
je
to rostlina či zvíře,
ale
vývoj pokračoval,
u
potoka rostly stromy,
o
větev se opíraje
chlupatý
tvor stanul zpříma
na
svých zadních končetinách ―
ke
člověku byl jen krok.
Pánbůh
vůbec nebyl při tom.
Když
tak
někdy v zamyšlení
o
samotě doma sedím,
na
špičku si nosu hledím,
náhle
pocit mám, že židle
pode
mnou se kolísá.
Zdá
se mi,
že na lodi jsem,
která
klesá do hlubiny
prostřed
nesmírného moře;
zavřený
zrak vidí ve tmě
chladné,
černé, lačné vlny,
na
nich šílenství se houpe
s
ohnivýma očima;
hlava
není schopna myslit,
jenom
ruce zvedají se,
člověk
přemožen se vzdává
na
milost a nemilost.
Panebože,
nepatřil jsem
nikdy
v životě k těm lidem,
kteří
v kostelích a chrámech
četných
církví tvých se tísní,
na
kuří si oka šlapou;
o
dlouhý věk, o děti,
o
peníze, o zdraví
z
knížek ani zpaměti
nikdy
neprosil jsem tebe;
nechci
ani tvoje nebe.
A
ty zase nestaráš se,
odkud
přicházím a proč dnes
hlavu
strkám do vody.
Myslím,
že je ti to jedno.
Tyto
svoje
náboženské
názory
mám z vlastní hlavy.
Bázeň
boží do výbavy
nepřibalily
mi ženské.
Neslýchal
jsem slova víry,
nýbrž
dvakrát dvě jsou čtyry.
Chtěl
bych
zpívat krásu jara,
chtěl
bych zpívat krásu mládí
přes
to, že to není pravda.
Jak
tenkráte všecko bylo
prosté, jasné, jednoduché!
Jak
se vše, co zavazelo,
lehce
napraviti dalo ―
takřka
podle pravítka.
Dneska
by
nás, tuším, ani
z
míry nepřivedlo, kdyby
Prašná
brána na návštěvu
vstoupila
k nám do pokoje
a
pravila nastavujíc
doutník:
― Pane, nemoh byste
mi
snad poskytnouti ohně? ―
Ba
i kdybych slyšel, že se
páter
Šrámek začal starat
o
spásu své duše, řek bych:
Možná,
že i to je pravda.
―
Jsem to
já? ― se po letech
Tážeš
sebe sama. Ztratils
vědomí
své osobnosti,
a
co nejhoršího přitom,
nevíš
ani kde a kdy.
Marně
za nos taháš se,
marně
do lýtka se štípeš,
ani
sen se nerozplyne,
ani
sebe nenajdeš.
