Tři kluci + km

a naše seznámení bylo stejně významné jako jiná setkání v mém životě.

Bylo mi jedenadvacet let, když mne představili arabskému šejkovi, a bylo mi šestatřicet, když jsem poznal pravého indiánského náčelníka. V Kalifornii šel okolo mne Charlie Chaplin, v Paříži jsem viděl mnoho malířů, sochařů, básníků a spisovatelů, na Guinejském zálivu mi stiskl ruku černý Joachim Batadoné, přítel mé vlasti, a v tiché dolině u Kraľovan nám vyprávěl starý bača, jak žili v Americe na počátku našeho století slovenští vystěhovalci.

Tak se totiž s lidmi potkáváme a zase loučíme a všichni nám zbudou v paměti a někdy také v srdci. Cestovat můžeme přitom daleko, třeba až za moře nebo okolo světa, ale také blízko, blizoučko, věřte mi! Český ráj, Máchovo jezero, Šumava, Jeseníky nebo Vysoké Tatry a Súľovské skály.

Blízko i daleko můžeme prožít zajímavé příběhy, a tak také nebylo možné, abych se rozloučil se vzpomínkami na letní jízdu v červenobílém automobilu, o které si budeme za chvíli vyprávět.

Nebude to objevné líčení vyspělosti a bohatství naší rodné země, není to vlastivědný cestopis, takové dílo nemůže vzniknout za volantem rychle jedoucího vozu a také tři chlapci, kteří se mnou jeli, nemohli v tomhle směru prospět. Měli dobrou vůli, ale daleké kilometry jsou únavné.

Tak jsme si přivezli reportáž o tom, co o klobouk zavadilo – jak se to říká ve staré české pohádce.

Lojzík Pačes

stál před domem, ruce měl v kapsách a hlavu někde v nebi.

Slušně pozdravil, Lojzík vždycky slušně zdraví.

Možná že právě přemýšlel, co s ním bude po prázdninách, po těch posledních. Naproti ještě pojížděl jeřáb a nosil panely na tovární novostavbu, takový asi bude Lojzův život: stavět, budovat; dřív se tomu říkalo, že půjde na zedničinu.

Už se trošku stmívalo, bylo těžké a kalné nebe a nad Vltavou ležel špinavý kouř.

Napadlo mne, že by bylo dobré, kdybych měl společníka na cestu do Radotína, z Prahy tam není daleko. Pozvali mne na cestopisnou přednášku o Sahaře, a stalo se, že Lojza jel se mnou. Jen ještě řekl matce, aby neměla strach, načesal si ježka a za chvíli jsme spolu ujížděli do prvního červnového šera.

Dva pruhy světel, silnice, jinak nic.

Neřekli jsme si cestou tam a zpátky ani dvacet slov.

* * *

Příštího dne mi přinesl rybu, pravého říčního kapra.

Jeho otec jezdí do Semic u Labe, mají tam babičku; do Semic je dobré autobusové spojení a berou tam ryby. Tak se jezdí na ryby a za babičkou a toho kapra mi poslali z vděčnosti, že se Lojzík někam podíval.

Druhý, to byl Jirka

Zazvonil, pozdravil, vešel, trochu zasněný, dost dlouhý na svých třináct let, vytrvalý čtenář dobrodružných cestopisů.

Požádal o podpis do knížky a pak se rozhovořil.

Je před velkou výpravou, byli tam už loni, daleko na východě. Jestliže znám řeku Dunajec, pak vím, že je to divoký a dravý vodní tok, ztěžka splavný. Vzniká na severním svahu Tater jako Sivý a Černý Dunajec a jeho třetí větev, Bílý Dunajec, sbírá vody z tatranských mořských ok.

Ale hlavně se tam špatně pádluje a kormidluje!

Tvoří se až dvoumetrové vlny a v letošním deštivém počasí to bude ještě horší. Tak se vybrali jen ti nejlepší vodáci, pojedou na velkých gumových člunech a bude se tábořit. Jirku by zajímalo, co bych ještě pro takovou expedici doporučoval, jakou zvláštní výzbroj, snad mám i na řekách nějaké zkušenosti. Nakonec jsem mu poradil, aby si cestou psal deník. Přiznal se, že také trochu maluje, kreslí a fotografuje, to jsou užitečné schopnosti.

Řekli jsme si Ahoj! – a pak se plavec Jirka objevil až na počátku příštích příhod.

O tom nejmenším

vím skoro všechno. Je to osmiletý kluk podle všech pravidel, a pokud má někdy neklidnou krev, pak za to nemůže; je to můj vnuk.

Neklidná krev bojuje ve všech lidech, takoví jsme; někdy jako dravé vlny na východní řece a jindy jako tichá hladina modrého jezera pod ledovci.

Ale s Jankem si rozumíme.

Je přímý, otevřený, mluví pravdu a miluje každou prospěšnou práci. Někdy spolu jedeme do přírody, za Prahu do Polabí, je to krásný kraj a mám tam v dubovém lese zelený domeček. To pak spolu sedíme třeba až do noci nad ohněm, povídá mi, co se děje mezi kluky, a já mu zase vyprávím, kde už jsem všude ve světě byl a kam bych se chtěl ještě podívat.

Někdy si přitom opečeme zbojnickou pečínku, mluvíme o stopování zvěře a známe také několik černošských a jihoamerických písniček; to si naladím kytaru a Janek k tomu bubnuje na to, co má zrovna při ruce.

Ale ani tím nezačnou příběhy, které vám za chvíli povím.

Mám ještě na srdci malou zpověď.

Bylo to na konci července

Písčitá cesta proběhla nízkými lesy a sklonila se do travnaté roviny; je horký den a nad vysokým rákosím proletěla volavka, chvíli hledala klid a stín a potom zmizela nad zátokou.

Brzdím a bezradně pozoruji severozápadní obzor. Bude poledne, pobřeží je prázdné, řeka mlčí, jen motor ještě chvíli šuměl a potom skončil ve stínu.

V závětří za olšemi stavím zelený stan.

Člověk si má postavit stan nebo přístřešek, když si s něčím neví rady, aby měl východisko, pevný bod. Je také důležité, aby si něco uvařil, aby neměl prázdný žaludek. Někdy začne přístřeškem a naplněným žaludkem docela nový život, najednou je po starostech, odejde zármutek, odejdou špatné myšlenky, zmizí stesk.

Dva kameny, naplavené dříví a plamen.

Znovu přiletěla volavka, k Labi došel rybář a chystá si pruty, na trati z Konětop do Prahy zapískal vlak.

Je mi dobře a jen to bláznovství mi nejde z hlavy, proč jsem se dnes vypravil na břeh české řeky, proč sedím nad horkým popelem nedaleko vesnice, kde Lojzův tatínek chytil tenkrát kapra.

Pak jsem si vzpomněl, že to způsobila létavice.

Pojedeme

Šli jsme nedávno betonovou silnicí, byla teplá noc a najednou nám proletěla nad hlavami létavice, úlomek vzdálené hvězdy; zářila modře a bíle, pak zčervenala a tiše zhasla v hlubinách vesmíru.

Janek se ještě chvíli díval na oblohu a potom povídá: „Je to pravda, že dřív lidi věřili, že si máme něco přát, když padá hvězda? Jak se na to díváš?“

Napadlo mne, proč se ptá, děti se nikdy neptají jen tak pro nic za nic.

„A ty bys měl nějaké přání?“ zeptal jsem se.

Zvážněl, chvilku mlčel a potom se přiznal.

„To bych teda měl… Pořád mi vypravuješ, kde jsi všude jezdil, tak proč mne někdy někam neodvezeš?“

„Máš pravdu, měl bych to napravit! Pojedeme, Janku…“ slíbil jsem, ale ráno jsem odjel do Prahy a pak se na to trochu zapomnělo.

Až dnes.

Vzpomněl jsem si na jeho přání zrovna tady blízko olšin u Labe, v českém kraji, který mne učila milovat moje matka. Proč se chci rozletět za volantem někam do nesmírných dálek, když by malému chlapci stačil jen kousíček té dráhy, třeba jízda ze Šumavy do Tater?

Končí červenec, ještě by byl čas! Pozvu tři kluky, Janka, Jirku a Lojzíka, a pojedeme napříč republikou, od západních hranic až na východní Slovensko. Můj dávný přítel Honza, s kterým jsem byl loni pod Kavkazem, má od příští soboty dovolenou, co kdyby jel s námi? Vypracujeme cestovní plán, vypíši itineráře pro každý den jízdy, připravíme výzbroj, pojedeme a budeme se dívat, jak kolem nás míjejí kraje a lidé.

Skládám stan, dusím zbytky ohně a písečnou cestou se vracím do nízkých lesů.

Je mi lehčeji u srdce, a než toho dne zahořel západní obzor, začala se mi příští výprava právě tak líbit jako ty dřívější.

Přišla sobota

Ukládám automobilovou mapu a úzké lístky s výpisem vzdáleností a míst, kterými budeme projíždět.

To budou naše itineráře, cestovní plány na devatenáct dní.

Správný motorista necestuje nazdařbůh, promyslí si trať, poučí se o krajinách, městech, přírodních a kulturních památkách, které potká, nezapomene na významné průmyslové podniky a přírodní bohatství různých částí naší vlasti, chce sedět za volantem jako moudrý kapitán, který nevyplul naslepo.

Pak přehlížím připravenou výzbroj – od petrolejového vařiče, kotle, pánví, nádobí, polyetylenového pouzdra na vejce, sekerky a důkladného nože, fotografických přístrojů, magnetofonu, příruční lékárničky, psacího stroje, ořezaných tužek a poznámkových bloků, zásoby cukru, soli, koření, rýže, Kalorky z ovesných vloček[1], těstovin, oleje, čaje, česneku na topinky a cibule až po velký červený budík, který poslední dobou nezvonil, ale pak byl opraven za patnáct korun s tříměsíční zárukou.

Cestovatel nesmí na nic zapomenout, i když nejede na vědeckou expedici, kde by potřeboval chronometr s tisícinovou přesností.

S jízdou napříč republikou všichni souhlasí, Honza rozvážně a chlapci nadšeně.

Ti dva starší už byli na pionýrských táborech a Jirka se právě vrátil z plavby po Dunajci a rozvodněném Váhu; měli nehodu, jedna loď se protrhla, ale statečně zachránili posádku i výzbroj. Teď přijedou, a na uvítanou jsem zarazil k táborovému kruhu dva pravé divošské totemy: pralesního dědka s opeřenou bohyní smíchu.

Dědek je protiva. Tropí různé zlomyslnosti, sfoukne svíčku ve stanu, převrhne kotlík, nahází do polévky větvičky, a než usnu, dívá se mi zamračeně do stanu. Veselá bába jeho rozmary napravuje, kdo se na ni podívá, má dobrou náladu, pokud ovšem zas tak hrozně neprší jako zrovna teď.

Už si nevíme rady. Počasí je letos v Evropě velmi nepříjemné; když neprší, tak leje, a když země trošku vyschne, přijde průtrž mračen.

Z přírody je akvárium a lidé v tom plavou jako rybičky.

Důležitá housenka

Mezi vysoké duby a břízy dojel červenobílý automobil s přívěsným vozíčkem, také červenobílým.

Honza jede z Prahy na dovolenou a veze prvního cestovatele, Janka. Jak se nám asi osvědčí tak malý chlapec na dálkové jízdě? Budeme tábořit, musíme si vařit, projedeme asi tři tisíce kilometrů.

To ho prozatím nezajímá. Pozdravil, potom si postavil k nízkému stromu žebřík a začal řezat suchou větev.

Neumí to, křiví pilku, ale potí se, snaží se a namáhá, chce bojovat s větví a slavně zvítězit. Přinesl ji asi za půl hodiny, vybral si jinou pilku, širší, a hledá další práci.

„Jdi se podívat za Pepíkem Pithartem…“ volám za ním. „Taky tam něco řeže!“

Pepík je z protější chaty za lesní cestou a řeší právě dřevorubecko-vědecký úkol. Přeřezává objemné poleno, a když jsem šel v poledne kolem, zeptal jsem se: „Proč se tak dřeš?“

„Ále… Zalezla mi tam chlupatá housenka a já nevím, která to je. Tak ji musím dostat!“ odpověděl mi.

Zanedlouho se spolu vrátili k našemu domečku. Nesou tu housenku a jdou se mne zeptat, jak se jmenuje. Jako cestovatel musím přece znát všechny housenky! Pepík by kromě toho tu chlupatou jehnědu rád vypěstoval, a tak je zvědavý, jaký z ní vznikne motýl.

To už se zase zatáhla obloha, po stanových plátnech stékají praménky deště; vlezeme proto do spacích pytlů a všechny další starosti svěříme příštím dnům.

Nedělní jitro

V půl osmé ráno se objevil na lesní pěšině jezdec na kole.

Zabořen do řídítek, mohutně šlape a pak prudce zabrzdí, seskočí a přeje nám dobré jitro.

Mladý muž jménem Lojza Pačes, budoucí stavitel panelových domů, údolních přehrad, průmyslových závodů, koncertních síní i mostů z předpjatého betonu, přijíždí do tábora.

Za chvilku dojela jeho matka, doprovázená Janou, Lojzíkovou jedenáctiletou sestrou, a spolu s ní přivezla i množství jídla, ne pouze pro Lojzana, jak se mu doma říká, ale pro celou posádku. U babičky v Semicích zůstala jejich dvojčata, šestiletí kluci, na pohled velmi uctiví a dobře vychovaní. Lojzan se na to sice dívá jinak, jak mi svěřil v Praze, ale tak už to mezi sourozenci bývá.

„Bráchové jsou rošťáci!“ řekl mi. „Těm nesmíte věřit! To oni pozdraví a chovají se slušně, když někam přijdou, ale měl byste je vidět doma…“

„A ty? Tobě se může věřit?“ zeptal jsem se.

Zarazil se, trochu sklopil oči a nevěděl, jak by odpověděl. Podle zpráv z domu číslo 65, kde bydlí a před kterým jsme se před měsícem poznali, je to dobrý chlapec. O kluky–dvojčata se staral odmalička, vozil je na chodníku v širokém kočárku, aby přišli na vzduch, a Helenka z druhého poschodí říká, že je má „děsně rád“ a že jim taky vaří, když otec s matkou nejsou doma.

„On je trochu ťuknutý…“ pověděla mi. „To si najednou vzpomene, vezme si na záda ruksak s hrncem a řekne těm malým klukům, že se jde tábořit! Sednou si v kuchyni na zem, on jim jako něco uvaří, potom začnou po bytě jako stopovat zvěř, učí je signalizovat a takové různé pitomosti…“

Potěšila mne.

Signalizuje, stopuje zvěř, a dokonce vaří! Takového člena posádky právě potřebujeme – bude naším kuchařem! Hned jsem se ho na to zeptal, když přijel.

„Ty umíš vařit, viď, Lojzíčku? A dobře…“ povídám přátelsky a velmi vlídně, abych si ho naklonil.

Nesmí se polekat, že hned na počátku cesty po něm chci nějakou povinnost; nejistě se po mně podíval a načechral si ježka.

„Jsi z kuchařské rodiny, já to přece vím…“ pokračuji. „Tatínek je cukrářem, strejda kuchařem a maminka vaří jedna radost! Podívej se na ty řízky a na toho pečeného králíka, co nám tady nechala… Máš to prostě v krvi!“

Zmínka o řízcích a o králíkovi mu trochu rozjasnila tvář, ale ještě mlčí, snad si netroufá. Pak už mu to bylo trochu hloupé.

„No, já toho moc neumím, jen pár jídel…“ prohlásil skromně, a to už nás chvilku poslouchal Honza.

Podíval se na mne, umlčel mne přátelským pohledem a pak mu položil ruku na rameno.

„Nedělej si starosti…“ řekl. „Nám pár jídel stačí, my jsme skromní. Dej si věci do stanu a nasnídej se, za chvíli tu bude Jirka! Je o rok mladší než ty, ale budete si spolu dobře rozumět…“

Lojzík se hezky usmál, šel si pro řízek a pak zmizeli s Jankem v lese a začali si hrát.

Ještě třetí

Před polednem přijel autobusem Jirka.

Trochu se usmál, když viděl totemy – dědka s bábou –, pak se podíval na Lojzu, podal mu ruku a řekl odměřeně: „Těbůh, nazdar…“

Také Jankovi bylo trochu divné, že se tváří tak důstojně, a tiše se zeptal: „Kdo je to, ten fotr, co se mu stalo?“

„Ale tomu ty, Janečku, ještě nerozumíš!“ odpovídám. „Jirka je moc veselý chlapec, to teprve uvidíš! A sportovec! Zrovna se vrátil z nebezpečné a velmi namáhavé plavby po divoké řece na východním Slovensku…“

Uvážil, jak je asi taková nebezpečná plavba namáhavá, znovu se za ním podíval a pak jen pokýval hlavou.

„To ho to ale vzalo…“ vzdychl.

Závěrečné přípravy

Snášíme, chystáme, rovnáme, Honza promazal vůz, pak zkouší magnetofon a filmovou kameru, ta trochu zlobí. Rozebírá ji a znovu sestavuje, chce natočit dokumentární film, třeba jen tak pro radost nebo pro cestopisné přednášky.

Kluci se už našli a je jim dobře.

Janek s Lojzou hrabou v písku tunely, Jirka je objíždí na Lojzíkově kole a naše starosti je vůbec nezajímají.

Honza to už nevydržel.

„Ty myslíš, že je správné, když my dva se honíme a staráme a kluky necháme lajdačit? Proč jim nedáš nějakou práci?“

„Neboj se, oni se vzpamatují… Aspoň poznáme, co v nich je, a třeba ještě přijdou sami, nezdá se ti?“

„Mně se nikdy nic nezdá, já vidím všechno tak, jak to je! Lojza stojí u dubu, ruce má v kapsách a zívá, Janek se šťourá v písku a Jirka se tváří, jako by k nám nepatřil…“

„Měj trpělivost! Má se snad zdvořile usmívat a předcházet si nás, protože jsme ho pozvali na výlet? A já mám ostatně rád lidi, kteří se tváří tak, jak jim zrovna je…“

Pokrčil rameny a šel skládat kufry do závěsného vozíčku; zkouší, co se tam vejde.

Dívám se na kluky, prožívají volné chvíle prázdnin. Je na tom snad něco špatného? Ale pak mi to přece nedalo, přece se mi nechce věřit, že by tak správný chlapec jako Jirka, nečinně přihlížel a nudil se, když se připravuje odjezd výpravy. Počkal jsem, až znovu objede tábořiště a seskočí z kola; jdu k němu a chci se mu podívat rovně do očí, jako kapitán plavčíkovi.

Nešlo to.

Oči má velké, do daleka zahleděné, ale dívá se asi nejraději tam, kam právě chce.

O píšťalce, pískání a vlastní vůli

„Jiří, sedni si na chvíli vedle mne…“

Posadil se, ale myšlenkami zůstal ve volné přírodě.

„Řekni mi, prosím tě, jak to bylo, když jste sjížděli Dunajec, bojovali s vlnobitím a tábořili v těch záplavách? Prožili jste jistě těžké chvíle…“

„To prožili…“ odpovídá. „A co má být? To přece patří k věci!“

Vidím, že takhle bych daleko nedošel.

„Chtěl jsem se tě totiž zeptat, jestli jste se tam také tak ulejvali jako ty s Lojzou dneska?“

Probudil se. To nečekal.

„Kdepak, to nešlo!“ prohlásil rázně. „Tam byla kázeň! Měli jsme přísného vedoucího…“

„A jak to s vámi dělal?“

Trochu se zarazil, asi mu bylo divné, že nevím, jak si má počínat přísný vedoucí.

„No přece píšťalka, ne?“ řekl a podíval se na mě. „Proč tady mám něco dělat, když mi nikdo nedal rozkaz? To se zapíská, nástup, rozkaz a už to fičí…“

Došel k nám pomalu Lojzan a slyší náš hovor. Dosvědčil, že u nich na táboře to bylo zrovna tak: pískalo se v jednom kuse.

„A to jste nic nedělali jen tak sami od sebe, z vlastního rozumu?“

Nepochopili.

Proč by se něco dělalo z vlastního rozumu, když je tu vedoucí s píšťalkou?

Neočekávaný obrat

„Tak do práce!“ končím rozhovor. „Naštípejte dříví, vyrovnejte pagodu[2], připravte podpal a nějak vyzdobte hlavní křeslo a sedačky pro dnešní táborák! Pak budete cvičit rychlé stavění a balení stanů. Rozuměli jste?“

„Jasně…“ odpověděl za všechny Jirka, napřímil se, zmužněl, přísně se podíval na své druhy a zavolal: „Tak, kluci! Žádná ulejvárna a jde se na to!“

Jako kouzelným proutkem zasaženi, rozběhli se k hlavnímu křeslu, sestavenému z těžkých polen. Rozhodili je, šli pro sekery a za půl hodinky vyrobili důstojný táborový trůn a upravili sedačky. Naštípali dříví, připravili pagodu, a dokonce ji přikryli igelitovou plachetkou pro případ, že by snad pršelo. Jsou samá legrace, pískají si, radost pohledět!

„Splněno…“ ohlásil Jiří. „Teď ty stany!“

Honzík se usmívá, pozoruje, jak hoši nesou z domečku náš druhý, oranžový stan, kolíky a skládací tyče.

„Víte, jak na to?“ volá.

„No samo! Jen kliďánko… To se poddá!“ hlásí Lojzan a dali se do díla.

Třikrát stan postavili a zase zbourali, čím dál tím rychleji.

Rozdělili si úkoly: Lojzík – budoucí architekt – je pravděpodobně stavbyvedoucí. Rozloží plátna do správného půdorysu, Jirka zarazí první čtyři kolíky, pěkně šikmo pod správným úhlem, pak odhadne polohy kolíků pro vypínací lanka, nasadí je a zatiskne podpatkem do promoklé země.

Janek je připraven s dalšími kolíky a tyčkami, jen čeká a křičí: „Do toho, do toho, budete v novinách!“

Pak na Lojzův pokyn proleze do stanu jako bobr do doupěte a slavnostně stavbu vztyčí.

„Račte se nastěhovat!“ zvolal po třetím pokusu. „Další bytová jednotka…“

Začínají příběhy

Malý automobil se závěsným vozíčkem mizí na konci lesního průseku jako mateřská loď s pomocným člunem.

Odjíždíme k pohraničním horám a zatím se ještě houpeme mezi lesy, zahradami a chatami; pak přišlo první rozcestí – Praha je vlevo.

Řídím a pozoruji dva světy.

Ten vnější před kapotou a kolem okének je doplněn zmenšeným obrázkem silnice, kterou jsme právě projeli; nevelké podélné zrcátko podává totiž zprávy, co se děje za vozem. Někdy v něm vyletí lesklá klička závěsného vozíku – uzávěr červeného víka – a je to dobrá kontrola, že pomocný člun sdílí osudy OCTAVIE. Vpravo plyne krajina, zblízka rychle a pomalu v dálce, také levé okénko, volné, vypravuje řidiči svoji povídku, jen trochu jinou. Mezi tím je vozovka, někdy sevřená stavbami nebo lesem, jindy volná. Stísní se v nepřehledných zatáčkách a nabere dech za osadou, za posledním domkem.

Ale jedoucí automobil má i druhý svět, vnitřní; je domácností na čtyřech kolech, je pojízdným domovem.

Dobře jsou na tom naši kluci, vezou se a nemají prozatím žádné starosti. Tři velké naděje, tři mladé hlavy s nejmladší uprostřed. Zrcátko z nich někdy ukáže tři ježky, čistě sestřihnuté a vyčesané; v Praze se tomu říká „trávník“.

Okreska ze Semic, z kraje zeleninových plantáží a brambor, končí u široké stuhy betonové silnice z Lysé nad Labem do Starého Vestce.

Cestovatelské prokletí

V okénku měřiče kilometrů jsou zapsány neobyčejné příběhy. Byl by to zajímavý román, kdyby se automobil rozpovídal.

Jirka zapsal při našem odjezdu počet kilometrů: 30 290.

„Ještě ten vůz nemáte ani rok a ujeli jste tři čtvrtiny cesty kolem rovníku!“ spočítal si. „Co teprve ujede třeba šofér s autobusem? To by byly rekordy! Jenže ten jezdí od vesnice k vesnici a to nic není, to je nuda… Takhle kolem rovníku!“

„Nebo z Prahy do Pekingu, to by sis to pálil, co?“ rozesmál se Lojzan. „To by bylo žůžo… Kam dnes dojedeme, myslíte, že až do Domažlic?“

„To záleží na hodinovém průměru,“ vysvětluje mu Honza. „Teď zrovna jedeme osmdesátkou, ale to nic neznamená. Musí se brzdit v zatáčkách a ve vesnicích, jede se městem a pak průměr rychle klesá…“

Nad rovinou se nabalují bouřkové mraky, ale vítr si s nimi ví rady. Trhá je, dělí, roznáší a posílá jinam.

Lojzík se rozhlíží spokojeně krajinou a hlavou mu jdou krásné obrazy.

„Teď jedeme na západ a vrátíme se z východu! To je jako třeba na moři, kdyby se jelo kolem světa!“

Něco na tom je; každá cesta, i ta nejkratší, je tak trochu cestou kolem světa – kolem lidí. Cestovatel přitom propadá podivnému prokletí. Nesmí třeba prohlásit, že pojede z Mochova do Mukařova, to by bylo málo, to by neznělo dost slavnostně.

Vydá se totiž „mírně zvlněnou rovinou k jihozápadu, široce otevřeným krajem lemovaným na východě zalesněnou oblastí, zatopenou poledním sluncem, pozdraví cestou spokojené lidské domovy, ovocné sady přetížené úrodou a zahrady, zbarvené blížícím se podzimem…“.

Z Mochova do Mukařova dojede stejně, ale takhle je to hezčí.

Pojede stejně blízko, ale dojede přitom dál.

Kníže Václav, Zátopek a komáři

Tabule na rozcestí hlásí:

BRANDÝS n. L. 13 km

„Tam to znám!“ zaradoval se Lojzan Pačes. „Za mostem je Stará Boleslav a tam zavraždili knížete Václava.“

„Ty se zajímáš o dějiny?“ potěšil se Jirka.

„To ani moc ne, ale berou tam ryby…“ přiznal se poctivě. „Hlavně v těch tůních u Labe! Jak chodím u nás na roh pro pivo, tak tam tuhle byl nějaký člověk z TESLY a ten zase jezdí na Jizeru. Ukazoval dvoukilovou rybu, já nevím, co to bylo. Mělo to takový ostrý ploutve, snad to byl vokoun a zrovna přijel na mopédu z Boleslavi do Prahy…“

Jiří se zuřivě rozesmál.

„Pánové! Vokoun jede na mopédu z Boleslavi do Prahy, slyšeli jste to? Vokoun s ploutvema! Ty jsi taky za všechny prachy, Lojzo, ty máš ale slovosled…“

Uctivý a mírný Lojzík by chtěl vysvětlit, kdo jel na mopédu a kdo měl ploutve, ale nemůže. Janka zajímají dějiny, hrady, zámky, knížata a historické události.

„Kohože tam zavraždili?“ zeptal se polekaně.

„Českého knížete Václava, toho, co má v Praze pomník na Václavském náměstí!“ vysvětluje mu Lojzan. „Jeho bratr Boleslav vyslal najaté vrahy a ti ho přepadli, když se ráno ubíral do kostela – já to viděl, byli jsme tam se školou…“

Jirka se bezmocně vzdal.

„Byli jsme tam se školou a v podzemním kostele jsou vrata s kruhem a u nich je socha, jak se kníže ještě drží kruhu, ale vrah už se chystá… Tam vám je komárů, kluci, že jste samý lívanec! Byli jste někdy v Houštce? To je hnedka u Boleslavi a Emil Zátopek tam na stadiónu překonal několik světových rekordů. Komárů je tam děsně, fakt…“

Duní motor, rozcestí už dávno zmizelo a Janek uvažuje, proč si Emil Zátopek vybral zrovna tenhle stadión.

„Možná že proto tak rychle běhal, že ho štípali…“ povídá. „Mě štípla loni vosa, byl jsem zrovna v plavkách, a to jste měli vidět ten rekord…“

Zastávám se Houštky, komárů už je tam dost málo, vyhubili je.

Janek se vrací ke knížeti Václavovi.

„A proč vyslal ty vrahy, proč ho zavraždili?“

Lojzan jen zhluboka vzdychl.

„Jo, chlapče… to ti všechno řeknou ve škole, až začnete mít dějepis. To se dozvíš pěkné věci. Samé války, samé požáry a mory! Řeknu vám, že se na takové staré památky ani moc rád nekoukám, mně je vždycky líto těch lidí, co přišli nazmar,“ zvážněl. Díváme se společně na širokou betonovou silnici a na dnešní kraj před Prahou.

Blíží se totiž Horní Počernice, předsíň hlavního města republiky.

Pole, vpravo na náspu železniční trať, domky a vily kolem silnice, zahrady a drobné dílny. Až sem si v příštích letech přijde město pro stavební plochy a vzduch.

Na tabuli čteme pozdrav:

PRAHA VÁS VÍTÁ!

Asfaltová vozovka se jen trošku přehoupla u Černého Mostu a v srpnové pohodě čeká na březích Vltavy dávné, staré a po nové mladosti toužící velkoměsto. Vidíme je českýma očima, známé, vlastní, někdy trochu všední a zbavené tajemství, která by přineslo cizinci.

Chvilka nad Prahou

Vlevo zakryl transformátor osamělý topol, vpravo se točí nad bloky rozestavěných domů pojízdné jeřáby, nosí cement, panely a železné pruty, nad prvním zálivem ulic stojí proti nebi tovární komíny.

Trochu brzdím.

Díváme se na šedé nebo slabě žluté stavby pod kouřovou clonou Vysočan a Libně, za řekou jsou Holešovice. Kolem kopce a svahy, slunce prozařuje cestu k západu, tam čeká odměna na protějším obzoru v královské koruně Hradčan!

Stojíme.

Na vteřinu mi proletělo hlavou, jak to bývalo jiné, když jsme se v cizině blížili k neznámým velkoměstům se zatajeným dechem, jako vyzvědači, jako dobyvatelé. Co mám dobývat v zemi, kde jsem doma, kde už všechno znám?

Motor mlčí, ale nikdo se nezeptal proč. Před námi je prostě Praha a nevím si s ní rady.

Vtom mne vysvobodil Lojzík.

„Ta je dneska krásná… Pojďte, pojedeme, já se hrozně těším na Šumavu!“

Chvilka v Praze

Tak nějak ze zvyku jedu z Balabenky na Palmovku a potom vpravo ke spuštěným železničním závorám.

„No nazdar!“ hlásí Janek. „To si počkáme…“

Řadím se do dlouhého proudu vozidel, nešťastný přejezd tu dusí plynulou dopravu do Libně a do Holešovic.

„Taková ostuda uprostřed velkoměsta, všude jinde by už měli podjezd nebo nadjezd!“ připojil se Lojzan, ale nic tím nenapravil.

Musíme počkat, až projede vlak z Vysočan na nádraží Praha střed[3]. Žena v modrém stejnokroji trpělivě pozoruje trať a řidiči bručí, dívají se na hodinky a pak jen vzdychnou.

„Viděli jste někdy něco takového v cizině?“ nedá to Lojzíkovi.

„Přijde na to! Někde ano a jinde ne…“ říká mu Honza. „Praha je stará, musíme bourat a stavět nové komunikace, širší třídy a ulice, mosty…“

„Jenomže to všecko moc dlouho trvá…“ zabručel Lojzík.

Projel vlak, zdvihly se závory, jednička, dvojka, trojka, rozjíždíme se, a na mostě rozhovor pokračoval.

„To nevíš, že se tady na obou březích Vltavy za pár let všecko změní?“ pokračuje Honza. „Nikdo to tu pak nepozná a šoféři se přestanou zlobit…“

Aby to nevěděl, když je z Dělnické ulice na druhém konci mostu! Už to tady vyměřovali. Na Maninách bude sportovní stadión s plovárnami, hotely a parky a zbourají celý střed Prahy – i s nádražím.

Nechce se vzdát.

„Stejně říkám, jde to pomalu, pomalu se staví…“ dopověděl.

„Oni asi čekají na tebe, až se vyučíš…“ napadlo najednou Janka a Lojzan se vzpamatoval.

„Tak to zas pardon, pánové!“ ohradil se. „Já jsem svou povinnost splnil a jdu na stavařinu. Ve škole byl nábor a říkali, že stavební ruch vázne hlavně pro nedostatek lidí. To já zase píchnu, o mě se nebojte, kliďánko…“

Mlčí a uvnitř je spokojen.

Blíží se nároží Dělnické ulice, a tak ještě rychle připomínám, že věhlasný badatel Alexander Humboldt považoval Prahu za jedno z nejkrásnějších evropských měst.

„Že by se mohlo jít na guláš!“ povídá Janek z ničeho nic.

To je nápad!

„K nám na roh na Baterii…“ nadšeně souhlasí Lojzík a Jirka by proti tomu taky nebyl, od rána jsme nejedli.

Brzdím před útulnou restaurací.

Dobré pohoštění a Večerní Praha

„Prosil bych pětkrát…“ a pan vrchní se klaní, všechny nás dobře zná, kromě Jirky – ten je z protějšího konce Prahy.

„Tak to je ten třetí cestovatel, co s vámi jede?“ ptá se a nabízí vypečené housky. „Tak si to pěkně užijte, tu dlouhou cestu, už byl váš obrázek ve Večerní Praze!“

Na to bychom byli zapomněli.

Každému cizinci, který chce poznat Pražáky, měli by přeložit právě vyšlou Večerní Prahu od světových zpráv až po sdělení, že

„bílá obálka s cennými známkami byla ztracena uplynulý čtvrtek na Škroupově náměstí na Žižkově, nálezce ať ji odevzdá Z. Kocourové na Žižkově, Kostnické nám. č. 10, popřípadě v naší redakci…“

I v tom je totiž Praha naprosto pražská, že chce číst ryze pražské noviny, aby se dozvěděla, že

„… bílý vrabec oživuje mezi spoustou svých druhů náměstí Míru na Vinohradech. Podobné případy mezi vrabci a kosy jsou známy. Bílá barva těchto jedinců je způsobována vrozenou ztrátou pigmentu…“

Pojedeme!

Zlobí kamera

Uprostřed Václavského náměstí vyskočila zelená.

Lidé se dali na pochod a proud vozidel nás nese do Vodičkovy ulice, pak na křižovatku u Karlova náměstí, Myslíkovou ulicí k Vltavě a přes Jiráskův most; je to nejkratší směr na Smíchov a na plzeňskou silnici, pokud nepřijde nějaká nehoda.

Ohlásila se.

Honza chce přebít filmovou kameru, naplnil ji, uzavřel, tiskne spoušť – a zasekla se. Drží ji bezradně na klíně a prosí, abych zastavil. Trochu zlobila už ráno, co s ní?

Ještě jsme v Praze. Někde na Moravě nebo na Slovensku by to bylo horší.

Snad by nám ji seřídili v modřanské MEOPTĚ! Rychle telefon, volám tam – s největší ochotou ji prohlédnou a spraví!

Ujíždíme po nábřeží, díváme se na vltavské parníky, na sportovní čluny a na topoly na Císařské louce. Za hodinku bude poledne, do cíle dnešní etapy je tak sto šedesát kilometrů, snad je to poslední ztráta času.

Předjíždím tramvaje, už jsme u železničního mostu; vlevo v mělkém dolíčku je zbytek povltavské slávy, někdejší rychta na Výtoni.

Řeka už je tady široká a mohutná, ale za tři dny ji uvidíme na Šumavě u Lenory mladou, nezkušenou, útlou, bude nás doprovázet až do svého prvního díla, k Lipenské přehradě.

Pod oblohou, teď nezkalenou ani mráčkem, čeká Vyšehrad, pod věžemi chrámu spočívá Slavín, zahrada věčného klidu velkých mužů a žen českého národa.

Co mu zašeptal a kam pádil?

Rozložitá skála pod hradbami spadá až do Vltavy a projíždí se tunelem.

„Víš, kdo to byl Horymír?“ ptá se Jirka malého Janka, aby přezkoušel jeho vlastivědné znalosti.

Ušklíbl se.

„Aby ne! On tenkrát tomu knížeti zasypal doly a byl za to odsouzen k smrti! Ale vyskočil na koně Šemíka, třikrát objel hradby, něco mu zašeptal a pádil pryč!“

„A nevíš, co mu zašeptal a kam pádil?“

„To už nevím… Mně to četla máma ze Starých pověstí českých…“

Podjíždíme úzkým tunelem, právě pod tou hradbou na skále, kde unikl podle dávné báje Horymír knížeti Křesomyslovi.

Malému ještě nejde z hlavy, kam kůň pádil.

Zatahal mě za rameno, ptá se, nemohu odpovědět, je přede mnou autobus.

Znovu mne ruší.

„Počkej chvilku! Copak to neznáš?“ bráním se a nespouštím oči z vozovky.

„Šemík se prostě vyšvihl na Horymíra…“ Nedomluvil jsem, rozesmáli se. Honzík to ohleduplně zamluvil a jen připojil, že pádil do Neumětel.

Ještě Šemík

V modřanském závodě rozebrali kameru, uvolnili motorek.

Trvalo to přes dvě hodiny, dojedeme asi do Domažlic za tmy.

Znovu spěchám, znovu je tu Vyšehradská skála.

Znovu mne tahá za rameno, chce vědět, co mu zašeptal.

„Víš, Janku, to bylo tak!“ pomohl mi Jirka. „Pádili, Horymír mu chtěl něco zašeptat, ale Šemík se obrátil a povídá mu: ,Nemluvte za jízdy s řidičem!‘“

Vzpomínka z mladých let

OCTAVIA proklouzla k Palackého mostu, pozor, křižovatka!

V pozadí obrazu Vltavy a nádherného města je právě Pražský hrad, lodičky plují, leskne se jez u baňaté věže před „Mánesem“ a naproti je druhá věž, také stará. Tam jsme si v mladých letech stavěli kánoe a kajaky dole v dílně, v malé loděnici.

Mladá léta… Co je v těch slovech radosti!

„Honzo, tamhle v té věži…“ vzpomínám. „Byl jsem tenkrát kapitánem vodáckého oddílu, to už je dávno! Měli jsme tam chlapce, jako jsou Jirka, Lojzík a Janek, chtěli jsme z nich něco udělat…“

„Dařilo se to?“

„Dařilo… Měli na Vltavě tvrdou školu! Vypíchat pramici z Prahy do Štěchovic, pramici, kterou si sami postavili, i vesla nebo pádla si vyřezali, víš – hleděli jsme jaksi, aby měli kromě sportu také polytechnickou výchovu! A na podzim se vyrobily dlouhé nízké saně, říkali jsme jim ,eskymácké‘, podle obrázků z cestopisu. Připravili jsme výzbroj a zásoby a všechno jsme to potom o vánocích vytáhli někam nad Vlčí důl v Krkonoších a spalo se tam na sněhu ve stanech. Myslím, že se takový život líbí i dnešním chlapcům…“

Stará věž na smíchovském břehu Vltavy, dnes je tam moderní vodácká klubovna s loděnicí.

„První kánoi jsem si vyrobil z bukových latěk a ze sklíženého novinového papíru, to by asi bylo dnešním klukům k smíchu…“

„Jak to?“ opravil mne Jirka. „To je přece dneska to nejmodernější! Kajaky-papíráky! Ale taková pravá eskymácká expedice se saněmi a ve stanech, vážně, to by se mi taky líbilo…“

Jsme na Smíchově, Palackého most není dlouhý.

Na plzeňské silnici

Ve zpětném zrcátku nad volantem se ztratily poslední pražské stavby.

Na volné silnici upozornil Janek, aby se doplnil benzín, ručička měřiče se příliš sklonila vlevo.

„Kolik?“ zeptal se prodavač u čerpací stanice.

„Dvacet litrů, prosím…“

Čerpá benzín a mezitím se ptá. Vidí závěsný vozík.

„Jedete tábořit?“

„Na Šumavu, k Lipenské přehradě, na Třeboň a na Moravu…“

„To bych vám něco doporučil! Takovou přírodu možná nenajdete ve Švýcarsku ani v Kanadě! Ne, že bych to tam snad znal, ale dovedu si to představit. Kdybyste dojeli do Telče, tak si zajeďte k Velkopařezitému rybníku! Vzal jsem letos o dovolené SPARTAKA a jeli jsme se ženou a s dětmi nejdřív do Frymburka, je tam pěkný autocamping. Pak jsme tábořili u Chlumu, ale hlavně Telč a ten rybník…

Otřel nám skla, přihustil zadní gumy, trochu protížené nákladem. Přál šťastnou cestu a pěkné počasí.

Jirka zapsal útratu za dvacet litrů speciálu; o počasí by se letos nemělo moc nahlas mluvit. Prší skoro denně a také dnešní modré nebe se zas trochu kalí.

Díváme se neklidně k severozápadu.

Jirka brnká na kytaru a zpívá Včera neděle byla… Lojza k tomu začal hvízdat, ne špatně, má hudební sluch. Janek také nemá špatný sluch, ale nepřipojil se.

„To neznáte nic lepšího než tu ošoupanou neděli?“ poznamenal. Přestali.

Krajina na západ od Prahy je na pohled obyčejná, ale sbírají tu síly hustě zalidněné zemědělské a průmyslové okresy. Jen to někdy prozradí název osady.

„Řeporyje, tam bude řepa, v Rudné ruda, a hele! Unhošť a Kyšice – to je cesta do Kladna! Pojďte, kluci, zazpíváme si Kladno, ty černé Kladno…“ čte z mapy Jirka a hned udal akord pro starou hornickou.

Začali ji zpívat, dost hlučně a s velikým citem, s tak velkým, že zjistili, že to je písnička příliš smutná; dozpívali a ztichli.

Pofukuje vítr, kalí se nebe, rovina se prohýbá do serpentiny a zanedlouho budeme v Loděnicích.

Nad příkopem proletěla tabulka:

KARLŠTEJN 12 km

Železo a tištěné spoje

„Státní hrad Karlštejn,“ hlásím.

„Tam jsme byli se školou, ale to neva, to se dá klidně vidět ještě jednou!“ vyletěl náš malý. „Jede se tam?“

Miluje zámky a hrady, i kdyby jich byl na skále už jenom kousek.

„Dej pokoj! Kdyby se měl prohlížet každý hrad, tak nikam nedojedem…“ zamítli návrh.

Také byli se školou na Karlštejně, ale vyrostli z dětských střevíců a hned tak něco je nerozehřeje, snad jednou fotonová raketa nebo život na Venuši.

„Stejně je to pokrok…“ ruším po několika minutách všeobecné ticho. „V Loděnicích teče říčka Loděnice, a když jsme tam jezdili před válkou ze soboty na neděli tábořit, co tam bylo? Vápencové doly, malá přádelna a pražírna rudy. Zastavit v takové obci dnes, určitě by nám ukázali velkou přádelnu a spoustu nových závodů, vzorné JZD a možná i kulturní dům, nové koupaliště a sportovní stadión – já to tu teď neznám…“

Všeobecné ticho pokračuje a ve zpětném zrcátku poklesly obě krajní hlavy.

„Lojzo!“ probouzím mrtvý vzduch. „Jedeme na velkou cestu, chceme, abyste z ní něco měli, a vy si zpíváte Včera neděle byla… nebo napůl spíte! Co by tě zajímalo? Pověz! Nechtěl by ses na něco podívat, já ti přece zastavím, kde si řekneš…“

„Ale to si nedělejte násilí…“ uklidnil mne dobrácky. „Vy toho máte za celý rok dost a chcete si odpočinout! Jen klidně jeďte, mně to takhle stačí…“

Je to doopravdy upřímný a poctivý hoch.

„Ty se, člověče, opravdu o nic nezajímáš? Třeba o prohlídku nějaké tovární výroby nebo zemědělského družstva?“ ptá se Honza.

„Ani moc ne…“ odpovídá nesměle. „Já jsem spíš pro lidi, tak jak jsou. Teda, když už by to muselo být, tak kdyby to někde šlo, chtěl bych vidět, jak to vypadá v televizoru…“ rozmyslel se.

„Výborně! Zastavíme se v nějaké dílně, a možná že potkáme dokonce továrnu, kde se televizory vyrábějí! Divíš se, jak je to možné, přenášet zvuk a obraz na takovou dálku, co?“

„No, to ani ne…“ přiznal se. „Ale mně nejde do hlavy, proč je ta bedna taková velká a těžká! To by se to nedalo nějak zjednodušit?“

Teď se živě připojil i Jirka.

„To se ví! Japonci mají televizor a váží jen dvě a půl kila! A takové rádio, jako máte ve voze, nebo váš magnetofon, to už jsou taky přežitky! Máme tranzistory, ale kam se hrabou na molektroniku[4] a na tištěné spoje? Magneťák budeme nosit v kapse a rádio nebude větší než krabička od sirek, fakt!“

Promluvili dost pyšně, jako by nebyli spokojeni s dnešní zaostalostí. Proč ne, je už čeká zítřek.

V Loděnicích byla přádelna a dnes je větší, to je přirozené, všechno roste, je tam lom na vápno, ale copak tohle může někoho zajímat, když poletíme na Mars?

„Tak nevím…“ rozhněval se Honza. „Ještě neumíte vyvrtat díru do plechu, a chcete kapesní televizi! Nezdá se vám, že byste se měli nejdřív učit a něco dokázat, a teprv potom kritizovat?“

Asi jim to není zcela jasné.

„No, učit se budeme muset tak jako tak…“ vzdychl Lojzík dost zoufale.

Takové řeči nemám rád. Proč, nač?

Beroun

Zajíždím na parkoviště. Vedeme chlapce k průčelí starobylého domu U tří korun, potom jsme obešli rozlehlé náměstí. Výklady vyprávějí, v jaké době žijeme a jak se všechno mění. Vzdušné a praktické prodejny, vedle ještě staré krámky a dílny, ty už se loučí se životem.

Kde píchal jehlou mistr krejčí, otvírají prostějovskou konfekci. Polotovary, samoobsluhy, jídelny a restaurace. Město nabízí všechny služby od spravení roztržených kalhot až po opravy dětských kočárků.

Znovu se obracím k průčelí domu U tří korun.

Tenkrát jsme se vraceli z Ameriky.

Měli jsme chuť na pravý český oběd a dobře tam vařili.

Tak to klukům vyprávím.

„Amerika je ohromná, viďte…“ libuje si Lojzan.

„Ohromná, Lojzo! Třeba jsi přišel v New Yorku do holírny, ale to nebyla holírna, bylo tam všecko! U dveří ti vzali klobouk, stáhli kravatu, podali ti župan a tys jim dal kabát a kalhoty. Pak jsi šel dál, posadili tě, oholili, ostříhali, umyli ti hlavu, dali ti do pořádku nehty, vyčistili střevíce a na druhém konci ti zase podali vyžehlené šaty, vyčištěný klobouk a vyžehlenou kravatu.“

„Prostě, taková kvaltovka na čistotu, že jo… Jirka volá číšníka, zaplatíme.

Pak nastupujeme do vozu – naproti se bourá. Na našedlém starém domě, smutném zvenčí a provlhlém uvnitř, byla možná ještě včera vybledlá firma:

VÁCLAV STRAKA
holič

Vedle ní visely dva mosazné talíře, odznak mistrů holičů. Na vedlejší tabuli byl namalován pán s vysokým límečkem, nakrouceným knírem a pěšinkou – to všecko se teď bourá. I dům, i krámek, i tabule s pánem – talíře dali do sběru a mistra do komunálu.

Bude tu moderní kadeřnictví.

Ještě jednou se ohlížíme k domu U tří korun a pak ulicí, kterou nakreslila minulost, pokračujeme k železárnám v Králově Dvoře.

Mluvili, až se domluvili

Baterie vysokých pecí, ocelárny a slévárny, cementárny. Zdejší cement je z nejlepších v republice.

Projíždíme Královým Dvorem a Janek si ještě vzpomněl a chtěl by vědět, proč se Beroun jmenuje Beroun.

„To tam někomu něco brali?“

„Nebrali! Ale za starodávna tu byl důležitý brod a přívoz pro těžké kupecké vozy na obchodní cestě z Bavorska do Plzně a do Prahy. Němečtí obchodníci byli ve styku s celou Evropou a také s italskými přístavy a městy. Líbilo se jim tady a začali dnešnímu Berounu říkat Bern, podle jména italského města Verony. Z Verony zbyl nakonec český Beroun na Berounce. Němci si tu potom založili osadu…“

„A jak se domluvili s Čechy při tom obchodování?“ zajímalo by Lojzíka.

„To máš tak! Jedni mluvili česky a druzí německy a mluvili tak dlouho, až se domluvili! To jinak nejde, když se chce obchodovat…“ vysvětlil mu Honza.

Těžký soupeř

Olověné mraky mají v moci celou západní oblohu, je dusno, něco se strhne, za chvíli, za hodinu, za dvě. Kdo vidí obloze do rozpočtu?

Silnice protíná romantickou krajinu, teď trochu stísněnou vedrem. Není daleko do křivoklátských lesů, do Zbečna a do Nižboru, lesní království se potom šíří až k Rokycanům a do Brd.

Hoši objevili v mapě dva zajímavé body: blízko Mýta a Holoubkova je hora Brno, a v Brdech, u Padrťských rybníků, je zase hora Praha! Spěcháme zvlněným krajem a co chvíli sevře vozovku další vesnice. Brzdy, pomalu, opatrně!

Ztěžka projíždějí nákladní automobily, velké tonáže, s přívěsy, nebezpečně se proplétají motocykly, skútry a mopédy, z cyklistů jde strach, když nejedou za sebou a těsně vpravo. Najíždíme v obci do ostrého kopce, uprostřed se valí nad silnicí mračna hnědočerného kouře.

„Asi tam hoří!“ lekl se Janek.

„Ba ne, to bude nějaký dýzlák a čoudí mu výfuk…“ míní jeho soused zprava.

Byl. Uprostřed příkrého nájezdu. Dojíždím, úzká silnice se tísní mezi příkopy a přetížená sedmituna jede uprostřed; veze těžký skrejpr[5], to je pravda. Snad uvolní cestu nad kopcem, na rovince v polích, ale zatím se plíží jako šnek, čoudí a kouří, jako by spalovala dehet.

Jedu krokem a za mnou se řadí další vozy, troubí, zbytečně. Nemohu vpřed!

Neznámý řidič neustoupil ani na rovince, na širší vozovce, neohlédne se, neuhne, co je mu po těch vzadu? Malý, ale důležitý člověk! Pán…

Po levém boku OCTAVIE se mihla pětistovka JAWA a na ní jezdec s bílou přílbou; dává mi pokyn, abych předjel.

Odvážně projel kouřem, sedmituna zbaběle uhýbá až nad příkop.

Rozjasnilo se, muž s bílou přílbou se pomalu vrací a v botě má červenobílý terčík. Pětistovkař VB.

Nějak se nad tím i nebe rozhněvalo, šlehly blesky někde nad hrady Točníkem a Žebrákem a na sklo se lepí první kapky.

„Promiňte, že jsem neslušný!“ omluvil se Lojzan. „Ale takovej blbec! Co kdybyste byl třeba předjel do toho čoudu a někoho jsme zabili nebo někdo zabil nás? Na té rovince už měl přece místa dost, ale to ne, je sprostej, a pak přijede příslušník a teď tam asi před ním stojí a ztratil řeč: ,Tak co, pane řidiči?‘“

Další blesk a mokrý srpen hlásí svoji vládu.

Rokycany

„Jezdím z Prahy do Plzně už aspoň dvacet let,“ vzpomíná Honza, „ale vždycky hledám, kde mám přestat myslet na Prahu a začít myslet na Plzeň…“

Není tu totiž nikde přesná hranice.

Jen tiché lesní úseky ze Zdic do Rokycan jsou příjemným přechodem z pražského vzduchu do plzeňského. Jako byste jeli rekreační vložkou, kde se nesmí chvíli myslet na ocel nebo na cement, kde si oddychnete, kde narovnáte záda, vyčistíte si plíce a potěšíte srdce. Jsou to krásné lesní parky, zdravé a potěšující i v silném lijáku a na lesklém asfaltu.

Pak přijdou Rokycany a tam už jsou zase továrny a železárny, tam vložka končí.

Přešlapujeme z louže do louže a jdeme na náměstí do hostince.

Jídelna je zadýchaná, zabydlená, trochu zakouřená, tak se to u nás vžilo, ale obsluha klape jako na drátku. Pan vrchní se točí jako na plese. Číšníci roznášejí plzeňské.

Tři limonády, Jirka chce zmrzlinu, Lojzík párek a Janek oboje.

Seňoři, donové a život na pampách

Je jim dobře.

Jirka hledí do zmoklého ovzduší.

„Vy jste se vlastně pro nás obětovali…“ promluvil náhle. „Kdybyste byli jeli bez nás, tak jste víc užili, měli jste to lacinější a nemuseli jste poslouchat naše hloupé řečičky – tady Lojzu hlavně…“ neodpustil si.

Lojzík někdy náhle zestará o pět let, ale pak mu projede hlavou nějaká velká myšlenka a neobyčejně se roztouží; usměje se a začne mluvit vybranou řečí.

„Kdyby se takhle jelo někam na pampy, třeba do Argentiny, to by byl jiný požitek…“ pohodil ježkem. „A kopyta duní o dusnou zem a kabaléři, seňoři a donové, don Francisko a don Karlos, a přijelo by se do puebla a hrály by tam kytary a tančila by se pravá samba…“

„Lojzane, tohle nemáš ze sebe!“ s úžasem vydechl Jirka. „Sedí, chlap, v Rokycanech na náměstí a seňore sem, seňore tam, co se ti to zase točí v hlavě?“

„Snad se smím bavit, ne, když sedím ve společnosti?“ ohradil se. „Že třeba takový kabalero vjede do krčmy i s koněm?“ obrací se ke mně.

Vzpomínám si. Bylo by to možné! Jezdci jsou tam někdy tak unaveni vedrem, že zapomenou sestoupit s koně, když mají žízeň.

„Možné by to bylo, kdyby byl dost vysoký vchod,“ odpovídám po zralé úvaze. „Jinak by narazil hlavou o trám. Ovšem v jižním Mexiku jsme viděli hospodu, nad kterou byl zřetelný nápis: NA KONI VSTUP ZAKÁZÁN!“

„A je pravda, že se tam najdou krčmy, kde je nad hudbou nápis NESTŘÍKEJTE NA MUZIKANTY, DĚLAJÍ, CO MOHOU!?“ přidal se Jiří.

I to potvrzuji, je tam velké horko.

„A co, střílí se ještě od boku a hází se lasem?“ zachechtal se spokojeně Lojzan.

„Lasem se hází, jak by chytali dobytek? Jenže dřív jezdili na koních a teď honí krávy na džípech! Jestli se střílí od boku, to přesně nevím, už jsem tam dlouho nebyl…“ vysvětluji svědomitě a Honza ztrácí trpělivost.

„Prosím vás, jste někde na pampách, nebo v Československu?“ směje se.

Lojzan neztratil klid.

„Tak se nezlobte…“ povídá mírně. „Přece kdyby se dostal takový kabalero do Rokycan, zase bude vyprávět tam u nich, co se děje u nás, ne? To je jenom taková výměna kulturních informací…“

Platíme.

Do Plzně zbylo šestnáct kilometrů a do Domažlic sedmdesát.

Pražáci a Plzeňáci

Široká třída klesá k slavným pivovarům a pak do středu města.

Jsme v náručí mocného, nade vše poctivého a srdečného města, proslaveného po celém světě výrobky těžkého strojírenství a slavným pivem, kterému se nevyrovná žádné jiné.

Je pravda, že tu někdy pražský člověk zazní trochu cize. Má totiž jiné zvyky, dané jiným krajem, někdy nápadné, světácké a pro Plzeň trochu povrchní, je zdánlivě pyšný a dlouho se nerozehřeje.

Plzeňáci jsou veselí hned!

O Pražácích všeobecně tvrdí, že jsou mrzouti a že nerozumějí legraci, proto je i při největší srdečnosti nezapomenou pozorovat a neustále srovnávají, jestli jsou aspoň o trošku chytřejší než oni.

Zdravá meziměstská soutěž.

Páté velkoměsto

„Co je větší, Plzeň nebo Brno?“ klade otázku Janek a Jirka brání svoje moravské rodiště.

„Brno, rozhodně Brno! Druhé hlavní město republiky…“ prohlásil hrdě. „Pak teprve přijde Bratislava, Ostrava a na pátém místě je Plzeň…“

Dojíždíme na hlavní náměstí, chtěli bychom si prohlédnout radnici a pak obchody, ale proudy vody nás uvěznily ve voze.

„To by byla prima reportáž: Československo v dešti…“ směje se Jiří. „O tom, co se u nás děje, když prší. Podívejte se, jak lidi skáčou přes louže a ženou se do průjezdů!“

Potom brnkl do strun a začal toužebně zpívat Až přijde ten dlouhý déšť, vlahý déšť… je vodák, má rád vodu.

Byl rázně umlčen.

Lojzan zatím hodnotí československá města podle jejich obecného i světového významu.

„Snad na tom ani tak nezáleží, kolik kde žije lidí, ale hlavně, co svedou, co se tam dělá!“ hovoří odborně. „Já si ani nedovedu představit, co se děje v takový Škodovce. To je asi něco…“

„Správně, Lojzo! Parní turbíny, obrovské Dieselovy motory, elektromotory, trolejbusy a lokomotivy, zařizují celé nové závody, lihovary, cukrovary, pivovary, cementárny…“

„Ohromný, viďte?“ Lojzík je spokojen.

„Ohromný… Vyvážejí do všech dílů světa! Postavili největší lihovar na světě, v Argentině v San Nicolásu. Dodávají ocelové konstrukce pro stavbu zaoceánských lodí, lodní motory, přístavní zařízení…“

Průtrž mračen smyla náměstí, tramvaje, taxíky, obchody i starobylou radnici.

Jak z města?

Dva občané

Přišli k červenobílému vozu, pěkně pozdravili, a „kampa“ že jedeme?

„Do Domažlic…“ odpovídá Honza. „Kudy vyjedeme nejrychleji z Plzně?“ Chvíli se radili, ale nedohodli se. Jeden říká tak a druhý onak, první se konečně obrátil k okénku.

„Tak, podívejte se!“ ukazuje. „Pojedete rovně, potom napravo, pak zas rovně, vlevo, kousek jako zpátky a k tomu žlutému baráku…“

„Depa, depa!“ přerušil ho druhý. „To by zabloudili! Jeďte zpátky, potom vlevo, zase zpátky, kousek vpravo, rovně a také k tomu žlutému baráku…“ Zabloudili jsme.

Stop!

Na začátku uličky, do které jsem právě vjel, stojí příslušník VB.

„A japa jste se to tady zamotáli,“ oslovil mne.

Zamotali jsme se důkladně, je tu zakázaný vjezd! Je to dopravní přestupek a v Praze by mi řekli: „Tak co, pane řidiči?“

Tady ne.

„Kam vlastně jedete?“ zeptal se.

„Na Domažlice…“

„Tak už projeďte a potom pořád rovně…“ propustil mne.

Bylo to příjemné rozloučení s městem; nechtěl doklady, nechtěl pokutu, to spíš poradil.

Začali jsme si Plzně vážit ještě víc než předtím.

Lojzův zvláštní cit

Spěcháme volnou silnicí proti zakalené obloze a západnímu větru.

Lojzík vzpomíná.

„Až budu v internátě, tak se budou určitě pořádat exkurze… To navrhnu Škodovku! A taky bych se chtěl podívat, jak se rube uhlí nebo dělá cement, třeba v Radotíně…“

Jirka se podivil, Lojzan!

„Člověče, řekni mi, co se o to najednou zajímáš? Když se tě u Berouna ptali, co bys chtěl kde vidět, tak že nic, že jsi pro lidi jen tak, a teď najednou se vyptáváš, rejsku!“

„Vynech mě, Jirko…“ odpovídá klidně. „Moc víš, všude jsi byl a pořád ti odněkud píšou! Já si musím vždycky všechno rozmyslet. Třeba nechci vůbec nic vědět, ale pak někam přijedeme a vidím, že bych to vědět měl… Tak se zeptám? Co je na tom?“

„No, že se v tobě člověk nevyzná! Jako dnes před Prahou… Kouká se, stojíme, nikdo nic neříká, a on najednou: Ta je dneska krásná! Kde se to v tobě bere?“

Lojzík vždycky jen pohne hlavou vzhůru, jako by se chtěl bránit, ale pak se přátelsky usměje.

„Koukej, holoubku…“ povídá, „to já mám někdy najednou takový zvláštní pocit! Něco se mi začne líbit a už v tom plavu…“

Jirku trochu mrzí, že na něj vyletěl.

„Teda, Lojzo, tobě se musí rozumět, jsi prima kluk, fakt…“ omluvil se.

Prší.

Přichází první dobrodružství

Půlhodinka v Plzni přiblížila pohromu.

Mizíme státní silnicí ke Stodu, na kapotu a na přední sklo sklouzly první vodní proudy hnané vichřicí.

Mohutně zaduněl hrom – a už jsme v tom naplno! I kroupy kleply do střechy a tříští se mi před očima v nejasném rozhledu do vozovky. Posádce to nijak nekalí náladu; začali zpívat hymnu letošního léta: Prší, prší, jen se leje…

Řidič mlčí, má plné ruce práce. Proti vozu se ženou pravé peřeje, nestačí na ně stírače deště.

Prásk! Liják trochu změnil směr, jak se zablýsklo.

Napínám zrak, takhle je asi potápěči, když se bojí žraloků. Pátrám po stínech protijedoucích vozidel; nikomu se ještě nechce zastavit – to by snad bylo zbabělé, tak jen zvolna, opatrně…

Už jedu skoro krokem, znovu to zkouším. Tak jsme pronikli tím božím dopuštěním k haldám u hornické obce Zbuchu.

Tam nabrala bouře dech! Letí vichřice, prohýbá stromy, láme větve, všechno zmizelo v kalných vodopádech.

Deset minut, vjíždíme do nějaké osady na nějakou křižovatku, není rozhled, nevím, kudy kam, tak bloudím prostředkem nějaké silnice a hledám správný směr. Nad asfaltem se valí vlny špinavé vody, převalují se z pole na pole, zatopily kraj. Svítí blesky a hromový rachot přerušuje řeč.

Nastává asi konec světa.

Chlapci zmlkli, přitiskli se k předním sedadlům a Janek mezi nimi jen mrkne, když znova zahřmí.

Mizíme v tropické bouři

„Dej pozor!“ vykřikl Honza v posledním okamžiku.

Příkop? Není to příkop. Jen vedlejší cesta, úzká odbočka do polí, sotva viditelná pod tou záplavou. Sjel jsem na ni, kola proklouzla v měkkém blátě a nemohu dál.

Stojíme, rozhlížíme se, na střechu a na kapotu zaklepaly další kroupy. Dveřmi zafukuje až do vozu ledový vítr, náhle se ochladilo. Voda zakryla okolní krajinu jako šumící stěna, ztratily se keře, stromy a telegrafní tyče, ubohá úroda mizí v tom zmatku jako smutná kořist.

Můj spolujezdec se dívá do mapy a objevil další nehodu.

„Tam, co jsi odbočil doleva, je Stod, zabloudili jsme! Tohle je přece okreska do Merklína a na státní silnici do Klatov, a my jedeme na Holýšov a na Horšovský Týn! Teď jsme ještě ke všemu zajeli na nějakou vozovou cestu…“

Další vodopády s kousky ledu, OCTAVIA trčí v bahně jako bezbranný škuner. Trochu se rozjasnilo až po další čtvrthodince, a tak se vracíme k rozumným myšlenkám.

„Kdybychom tu měli pláště do deště, tak bych šel ven a podíval se, kde jsme…“ nabízí Honza, ale pláště jsou v závěsném vozíku.

Pak se odhodlal, otevřel proti větru a zmizel. Brzy se vrátil, promočený a prochladlý.

„Musíme počkat, až opadne voda, valí se venku jako v potoce…“

Hoši mu dali na záda suché kabáty.

Takovou spoušť jsem prožil naposled jen v tropech, ovšem trochu teplejší.

Do toho!

„A jde se ven!“ zvolal Jirka. „Přece tady nebudeme do rána! Chytneme courák, přehodíme ho a pak se vytlačí OCTAVIA…“

Stalo se.

Zmizeli za vozem, stočili závěs, boří se do bláta, tlačí vůz, všichni tři s Honzou, i Janek.

„Do toho, do toho!“ křičí nadšeně.

Najíždím do oblouku, kola se protáčejí, hrnou vodu, ale ještě pár metrů a cítím pevnější půdu.

Okreska…

Nasedli, provlhlí jako krysy, a vracíme se do Stodu. Vidíme zaplavená pole, potom zmoklé domky, vyvrácený strom, strhané dráty, prohnuté ploty a konečně hlavní křižovatku.

Lidé vyšli z domů a přehlížejí bojiště.

Před hostincem čekal řidič ČSAD a teď nám jde poradit, kudy dál.

Ukazuje správný směr na Holýšov.

Jak obnovit síly

„Ty máš ale páru!“ povídá Jirka Lojzíkovi, když jsme se trochu uspořádali. Bláto v botách, promáčené šaty, voda za krkem a Lojzík mlčí, neodpovídá. Co by, proč by?

Je zdánlivě suchý a tenký, ale zabral, když tlačil, jen co je pravda, umí se postavit k práci! Teď slyší uznání, tak by se měl přece jenom nějak vyjádřit.

„Smekalo se to…“ odpovídá s omluvou. „Kdybych se byl mohl pořádně opřít, tak byste viděli, jak by to lítalo!“

Mokrá silnice běží k Horšovskému Týnu, kluci se klepou, drnčí jim zuby, jsou prochladlí jen což.

„Janku, nenastydneš?“ obracím se k nejmenšímu.

„Nenastydnu…“ ujistil mě zasmušile. „Já stůňu jen doma, venku ne!“

„Jestli chceš, tak někde zastavíme, ohřeješ se a dáme ti suchou košilku! Měli bychom si po té námaze nějak obnovit síly…“

Mlčí a přemýšlí, jak se může nahradit velká námaha a čím si lidé obyčejně obnovují síly.

„Teď by tak bodla plzeňská dvanáctka!“ prohlásil.

Až nám to vyrazilo dech.

„Jak to mluvíš, Janku? Takový malý kluk, copak se to patří! Ty už jsi někdy pil dvanáctku?“ zlobí se Jirka.

„No, nepil… Právě proto!“ obhájil se a v prvním hostinci u silnice dostal horký čaj.

„Je ti dobře?“ ptám se ho pro jistotu.

„Ano!“ řekl. „Ale bylo by mi ještě líp, kdybych dostal korunu padesát na tatranku…“

Tatranky jsou ve skříni ve výčepu, tak dostal korunu padesát a bylo mu ještě líp.

Jiříkovo vidění

Po pravé straně proběhly budovy holýšovských automobilových výroben, na dvoře tam čeká na opravu množství autobusů, třináct kilometrů je do Staňkova a deset do Horšovského Týna.

Tam se přiblížíme k pohraničním horám, tam pospíchá k Plzni tenká řeka Radbuza, a než se setmí, spatříme Čerchov – západní stráž Šumavy.

Stejnoměrný hluk motoru a kol unavuje, není o čem hovořit, není naděje na velké události, třeba na další vichřice a na mokro v botách. Jak člověku teče do bot, je to dobrodružství!

Přehlížím v duchu ujeté kilometry a náhle mne vyrušil tlumený hovor, hlas jako z nesmírné dálky: „Zbuch je střediskem západočeského uhelného revíru s velkodolem Obránců míru a tepelnou elektrárnou… Chotěšovský klášter je z dvanáctého století a má obrovský konvent[6], postavený v osmnáctém století plzeňským stavitelem Augustonem. Za Stodem stoupá silnice k lesnatému hřebenu Na Výtuni, kde se ještě v předešlém století dolovalo uhlí…“ zní jednotvárně z oblasti zadních sedadel.

Ohlížím se, je to Jiří a vytrvale pokračuje: „Za Holýšovem vás dovede tok řeky Radbuzy do Staňkova, do městské památkové rezervace Horšovského Týna. Vjedete tam kolem kapucínského kláštera z první poloviny sedmnáctého století, pak přijde svažité náměstí, uzavřené na východě radnicí a na západě rozlehlým renesančním zámkem. Je tam kaple z období rané gotiky…“

Dost! Trochu brzdím a starostlivě se ohlížím.

„Jirko, je ti dobře?“ ptám se opatrně. „Neboj se, to přejde…“

Nepřešlo to, hlavu má mírně skloněnou do klína a mluví a mluví…

„Před výjezdem z města čeká další stavitelský skvost, kostel svatého Apolináře, postupně budovaný pět století…“

To už zneklidnilo i Honzu.

„Jiří? Kdes to sebral, ty řeči?“ táže se mírně.

„V hospodě…“ odpověděl a zdvihl hlavu. „V té hospodě, co jsme pili čaj, ležel tam na stole prospekt o krásách Šumavy…“

Ukazuje mu tenoučký sešitek, vydaný pro turisty Ústředním svazem spotřebních družstev v Plzni.

Ještě pokračoval, že v chodské vsi Draženově mineme vlevo statek Kryštofa Hrubého a pak odbočíme do Klenčí, největší obce horního Chodska. Klenčí je rodiště dvou velkých mužů českého národa, vlasteneckého kněze a spisovatele Jindřicha Šimona Baara a dosud žijícího národního umělce Jindřicha Jindřicha, hudebního skladatele a sběratele chodských památek.

Lojza mu svítí na klín baterkou, protože se rychle šeří, čte o trhanovském zámku, ale nemůže – Janek zlobí! Asi ho kopli nebo štípli, protože bolestně zasténal:

„Nech mííí…“

Samoobsluha

„Co se to tam vzadu děje?“ ptám se.

„Pohlavkuje se a strká si prst do pusy, tak ho napomínáme!“ hlásí Lojzan; a znovu se ozvalo bolestné: „Nech mííí…“

„Nezlobte ho!“ zakročil Honza.

Tluče se pěstí do tváře a potom si sahá do úst a něco tam loví! Tahá mě přitom zuřivě za rameno, je rozčilen, cosi mumlá, nerozumím! Předjíždím pětitunu, nemám čas na hlouposti, nechci sletět do příkopu, ale nedá se zadržet, doráží dál; tak brzdím a ohlížím se.

„Už je venku!“ křičí vítězně a drží mezi prsty malý zub. „Viklal se, prevít, tak jsem ho vyrazil…“ oddychl si.

Trochu zvláštní způsob péče o chrup, jakási samoobsluha. Ještě požádal, aby se zub schoval, musí se doma ukázat mámě, aby měla přehled. Honzík ho zabalil do prázdné krabičky od partyzánek a zastrčil papírek nad přední okno za sluneční clonu.

Domažlice

V první tmě vjíždíme do Draženova, vpravo je odbočka do Klenčí.

Zajíždím k hostinci, k vozu přišel hlouček lidí a unavení kluci slyší, že se tady hovoří trochu jinak než v Praze. Ještě tu nedozněla stará bulačina, ještě se tu zpívají písničky, jak jim „starý dudák hučil“, ale v hostinci nehraje dudák, dívají se na televizi.

„Říkají ,bul‘ místo ,byl‘…“ zpozorovali.

„A ,bure‘ místo ,bude‘, ,nedjed‘ místo ,medvěd‘, ,svarba‘ místo ,svadba‘ a ,děvčata‘ místo ,děvčata‘…“ doplňuje Honza.

„To nevadí! My se s nimi stejně domluvíme…“ řeší ty různosti Lojza Pačes. „Kde se bude dneska spát?“

„Na Babylóně u rybníka!“ líbilo by se Jirkovi, ale nezdá se mi, že by jim prospělo, kdyby ve tmě a v dešti stavěli stany právě dnes. Ještě užijeme táboření dost a dost.

„Prostydli jste a nemůžeme si ustlat v loužích!“ namítám a tisknu startér. „Snad najdeme v Domažlicích volný pokoj v hotelu… Aspoň poznáme, jak je u nás postaráno o hosty, třeba o cizince, když někam dojedou pozdě večer!“

Souhlasili, ale radost z toho nemají; proč by se nemohlo spát třeba v louži, když máme stany s nepromokavými podlahami a spací pytle, vhodné pro polární expedici?

To už se kolem silnice rozsypala světélka a světla – vjíždíme do ulic. Brzdím před větší restaurací, pěkně osvětlenou a velmi živou, Jiří vystupuje a jde se zeptat, kde tu jsou hotely. Za okamžik se vrací.

„Tak nevím…“ referuje. „Ve výčepu stojí vedoucí a točí pivo. Zeptal jsem se, sotva mne slyšel, je tam hrozný rámus… ,Hotel? To nevím, všude je plno! Zeptejte se v Cestovní informační službě! Ale tam už teď nejsou…‘ řekl mi a točil pivo dál!“

Zkusíme to tedy bez informační služby, na svou pěst.

Občan pod podloubím

Blíží se náměstí, jemně prší, ale už vidíme radnici, jasně osvětlenou věž a hloučky zmoklých turistů. Nezdá se, že by jim počasí kazilo náladu.

Vysoko na věžním ochozu stojí záhadná postava a táhle prozpěvuje dlouhé verše. Tak by se totiž na to díval cizinec, kdyby nevěděl, že tu koncem týdne začnou každoroční Chodské slavnosti, doprovázené starými obyčeji a zvyky, varovným voláním strážného a ponocným s lucernou a halapartnou.

„Buďte tak laskav, kde je tu nějaký hotel?“ ptám se z okénka staršího muže, pravděpodobně zdejšího.

Stál pod radničním podloubím, ale ochotně vykročil do deště a říká, že hotel je hned vedle. Jmenuje se KRYM, ale dneska mají zavřeno, tak to musíme zkusit někde jinde. Kde, to nám poradit nemůže, protože je turistické období a všechna lůžka obsadily autokarové výpravy.

K poradě se přidružili dva další muži, najisto motoristé. Zajímá je náš závěsný vozíček, to je dobrý nápad – kde se vyrábí, kolik stojí a jakou má nosnost? A stany vezeme?

Kdyby už nebyla skoro noc, tak není daleko na tábořiště u státní silnice hned za městem, v lesním průseku nad rybníkem.

Pak došla starší paní a také radí.

„Jeďte za bránu na ten malý plácek! Zeptejte se lidí, kde je hospoda, tam by snad o něčem věděli! Ale nejlepší bude, když pojedete ke Kalousovům, to je hotel, dobrý hotel, uvidíte světla, po pravé ruce, jakoby ven z města… Nechala bych vás přespat u nás, ale mám tady dceru a zetě s dětmi…“ rozmyslela se ještě.

Je chladno, ale trošku nás rozehřáli starostliví lidé. I cizince by možná potěšili a nemusel by ani rozumět chodské bulačině.

U Kalousů už asi pohostili a uložili do postele mnoho pocestných za ta léta, co se tu tak říká; nějak se to na tom starším hotelu pozná už zvenčí a ve tmě, cosi vám říká, že můžete s důvěrou vstoupit.

Na chodbě mne přivítala dívka z kuchyně; ptám se, kde je vedoucí.

„Hned přijde!“ řekla, a než se otočila, byl tu.

„Jakpak bychom to provedli?“ vzdychl ustaraně. „Přece vás nenechám v noci na dešti! Okamžik…“ uklidnil mne.

Odešel na konec chodby do větší místnosti, kde promítali film, a přivedl mladého muže.

„Jeho matka vede hotel KRYM,“ slyšíme vysvětlení, „doprovodí vás tam… Dobrou noc!“

Mateřská vedoucí

Ještě stál pod radničním podloubím občan, který radil první.

Má velkou radost, že se vracíme.

„Taky jsem si potom vzpomněl, že byste mohli zabouchat v hotelu na vrata, ale to už jste byli v bráně!“

Vidí, že máme průvodce, tak je mu veseleji.

Hotel se opravuje, právě tu pracují malíři. Je to zajímavá stará stavba, ani by se z ulice nezdálo, jaké pěkné schodiště stoupá k pokojům, je tak trochu řešeno jako v jižních zemích, kde přízemní dvorana nebo dvůr tvoří střed domu. Na malém balkónku pod poschodím vidím prostřený stolek s čerstvými květinami – i toho si všimne host už prvním pohledem, tak jako čistého schodiště, nedávno ještě zastříkaného vápnem.

Syn mne vede k matce, do maličké kanceláře na konci chodby.

„A děti jsou s vámi?“ zeptala se. „Aby se vám nenastydly, dejte na ně pozor, takový nečas! Hned je uložte do postele, jen co něco najdu…“

Nemohu ji informovat, že vezu tři hrdiny bitvy s bahnem u Merklína, ošlehané větrem a bouřemi.

„Spokojíte se společným pokojem?“ říká nad velkou knihou. „Je tam patnáct lůžek, už jsem je většinou obsadila, ale nic lepšího nemám, je pozdě!“

Spokojili bychom se i s pokojem bez lůžek, stačila by střecha nad hlavou a spací pytel. Ještě občanský průkaz, šest korun šedesát za postel, ale na placení je dost času až ráno.

Syn – snad je číšníkem – ukazuje na náměstí, kde máme zaparkovat a kde se potom navečeříme.

Je nám dobře

Přeplněnou jídelnou poletují číšníci jako andělé blahobytu a s akrobatickou zručností roznášejí talíře a sklenice.

Zastavuje nás vedoucí, vidí chlapce, tak pokynul vlevo do vzdušné volnější místnosti k dlouhému stolu u oken.

„Dobrý večer, vítáme vás, posaďte se u nás…“

V té chvíli se k němu připojil číšník a zahájil příjemnou reportáž: „Račte si přát? Byl by tam bažant na špeku, husička, kachna, srnčí na víně, španělský ptáček, tatarský biftek, maďarský gulášek, srbské žebírko…“

Podává jídelní lístek a přitom nespouští oči z ostatních hostů. Pravým okem přijímá dálkovou objednávku od vedlejšího stolu – zajisté, za okamžik, už se to dělá, třikrát řízek, bude libo víno – a co pánové a hoši?

Pánové by jedli cokoli, jen už aby to tu bylo, a hoši požádali o šunkové halušky, kromě Janka; ten teprve hledá.

Hledí do dlouhého lístku a s nesnázemi žáčka druhé třídy luští názvy pokrmů. Konečně zastavil prst a řekl hlasitě: „Já bych si přál ten vepřový per – kelt…“

„A budeš to jíst? Víš vůbec, co to je?“ šeptá mu Lojzan.

„To nevím, ale mám na to zrovna chuť…“ prohlásil.

Přinesli dva řízky, halušky a ten perkelt; perkelt zdědil Lojzík a Jankovi dal halušky.

„Počkej, ty rejsku, jak budeš za pár dní šupat studený brambory, až si začnem vařit!“ poznamenal výstražně a trochu otřásl naší vírou v jeho kuchařské umění.

Vešla další společnost, teď v létě sem vozí autokary hosty ze všech koutů Československa. Zhlédnou zdejší radnici, chodskou světnici, Vrchlického jizbu, chodský hrad, zastaví se před pamětními deskami Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Petra Fastra[7] nebo spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda, projedou se chodským okruhem, spatří Veselou horu a kostelíček svatého Vavřince, Kozinův statek a památné vesnice Postřekov, Draženov, Trhanov a Hrádek s pomníkem Jana Koziny Sladkého.

„Dobrý večer, vítáme vás, posaďte se…“ slyšíme při odchodu a venku na protějším chodníku si lidé zpívají písničku Žádnej neví, co sou Domažlice…

Lojzan dal ruce do kapes a píská si s nimi.

Záhadný stařec

Ochoz na věži už osiřel. Kdysi tam hlídal strážný celou noc, rozhlížel se do kraje a zavolal pomoc, když někde vyskočil na střechu červený kohout. Možná že je tam požární hlídka i dnes, v době žní, ale už nevyvolává táhlé verše. Kdyby se objevil červený kohout, tak to ohlásí telefonem.

Pod klenbou temného podloubí kráčí před námi muž v dlouhém plášti, se starodávnou lucernou. V ruce třímá podivnou zbraň, výhružnou, podobnou zbraním Žižkových bojovníků.

Na Janka už je trochu pozdě, klíží se mu oči a teď se polekaně zastavil.

„Kdo to je?“ šeptá klukům. „Kam jde?“

Vzali ho za ruku, přidali do kroku, za chvíli došli a tajemný stařec se k nám otočil tváří.

„Tak co, mládenci?“ povídá. „Odkadpa že vy jste? A kde máte maminku? Nebo sou s vámi tatínkové?“

„To nejsou tatínkové, to jsou dva známí páni z Prahy…“ slyšel odpověď, ale stejně mu to nejde do hlavy, proč cestujeme s cizími dětmi a bez maminek.

Pohladil malého, rozpráví s většími, pak se rozloučil a zbyl po něm obláček srdečnosti. Mizí ve tmě a hoši s úctou pozorují jeho dlouhý obrys.

Ponocný! Pravý ponocný! Už tu zbyl jen pro památku, patří dějinám a turistům.

Nocleh na parkovišti

OCTAVIA odpočívá na zmoklé dlažbě a náměstí už skoro spí, za půl hodiny bude půlnoc.

„A do postelí!“ hlásím, ale posádce se jaksi nechce. Lojzan se opírá o bok vozu, píská si a významně pozoruje Jirku – ten hledá vhodná slova.

„Kdybyste proti tomu nic neměli,“ požádali konečně, „tak bychom se s Lojzou vyspali ve voze, rozložíme si sedadla! Aspoň tu bude někdo hlídat…“

Pobouřil Janka.

„To nejde!“ brání se a div že nenabírá do breku. „Vy si budete spát na náměstí ve voze, a já mám spát v posteli? To by bylo zrovna tak jako se školou na horách, velké kluky dali do stanů a my malí jsme museli spát v grandhotelu…“

Slíbili mu na čestné slovo, že se s nimi bude příště střídat.

Jiří se ještě podíval na měřič vzdáleností a zapsal, že jsme dnes ujeli 246 kilometrů, i s tím blouděním u Stodu.

Pak otevřel OCTAVII a chce rozkládat sedadla. Lojzan by mu rád pomohl, ale všelijak se kroutí, nemůže, cosi mu vadí. Rozhlíží se, ale pak si vzpomněl!

„Aha!“ povídá – a vyndal ruce z kapes.

Probuzení pro štěstí

Je ráno.

V mlékárně čekají ženy na rohlíky, na housky, mléko a smetanu, v bufetu už uvařili kakao a za chvíli bude polévka, potom se prohřejí špekáčky a v sedm otevře samoobsluha.

Probouzím spící OCTAVII; na chlapce je dojemný pohled.

Lojzík má levou nohu na volantu a pravou na tenké převodové páce, asi mu bylo v noci teplo, tak se vysoukal z pytle. Jirka zůstal v původním obalu a přísně dospává poslední minuty.

Klepeme na okénko – nic…

Vtom kráčí po chodníku muž celý černý, s bílou čepičkou a krátkým koštětem.

„Prosím vás, kdybyste se nehněval, nemohl byste tím koštětem zaklepat u vozu na okénko, máme tam dva kluky, spali tam,“ prosím po pozdravu.

Hned pochopil a zaklepal.

Lojza prolomil tělo, posadil se, vyděsil se a zatahal Jirku za spací pytel.

„Vstávej! Něco se stalo, je tady kominík!“ volá polekaně.

Jirka otevřel oči, přehlíží okolí a pak se rozesmál: „To je ale fór… Kde jste ho vzali?“

Černý správce domažlických komínů přál dobrodušně dobré jitro a pak jsme požádali o společný snímek, pro vzájemné štěstí.

Od Šumavy k Tatrám

Jedeme za město k Babylónu a České Kubici, je jasný rozhled po kraji a do hor.

Volná silnice míří k západní hranici naší vlasti tichou, malebnou, jen trochu zamyšlenou krajinou.

Podíváme se na Kozinův statek, pozdravíme Čerchov a pak změníme směr k východu, k daleké pouti napříč republikou.

V deset hodin patnáct minut zapsal Jiří do palubního deníku, že jsme projeli domažlickou bránou a opustili město, které nikdy nezradilo slavnou výzvu:

DOMAŽLICE, PEVNÁ VLASTI HRÁZ,
ČÍM JSTE BYLY KDYSI, BUĎTE ZAS!

Šumící Šumavou

Kolem oken barevného automobilu proběhly poslední domky a vpravo u silnice se objevil na svahu hlouček stanů, tábořiště v lesním průseku, kde jsme se mohli na dnešek vyspat.

Lidem tam asi bylo dobře i v dešti, je tu dobrý, spořádaný kraj, zdánlivě zavátý od Prahy, Plzně nebo Kladna, Mostu a Liberce; jako by to byl výběžek české země stvořený jen pro oddech, všude vidíš klid, pohodu a srpnové květiny v příkopech na kraji lesů.

Povídáme si, vzpomínáme na muzikanty z pošumavských vesnic, proslulé a známé v širokém okolí, na cirkusáky, světáky a všeumělce, po kterých byla poptávka v celé Evropě. Putovali z nepatrných dědin a samot za velkou slávou, stavěli a bourali obrovské stany, napínali lana pro akrobaty, krmili lvy, tygry a slony, leštili koně krasojezdcům, a když bylo třeba, zaskočili v cirkusové kapele s trubkou, klarinetem nebo flétnou.

Daleko do světa se rozcházeli podomní obchodníci s hračkami a s majolikou[8], zdejší chalupy rodily mistry skláře a pralesům podobné hvozdy byly domovem dřevorubců a lovců; kouřilo se z milířů – tenkrát, když lidé ještě potřebovali dřevěné uhlí. Vzrostlé smrky dávaly ozvučné dřevo na hudební nástroje a Schwarzenberský kanál, živený prameny Studené Vltavy, plavil dříví pro sklárny, papírny a na stavby.

Kdybyste toužili po dobrodružství, pak vzpomeňte na pašeráky, znalé každé stezky u hranic, tady nedaleko na jihu, za modrošedými vlnami prvních hor. Dnes tam neslyšně procházejí hlídky Pohraniční stráže, tak jako kdysi Psohlavci nebo Králováci.

Pěkná silnice běží do Kdyně, Lojzík se rozhlíží po krajině a cosi se mu nezdá.

„A prosím vás, kde je vlastně ta Šumava?“ ptá se za železničním přejezdem. „Myslel jsem si, že dnes pojedeme horami, a tady je to skoro rovina…“

Orientační tabule právě hlásila:

KOUT NA ŠUMAVĚ

Hezký kout se zámkem – podle mapy – jen velké hory nikde. Šumava je až na jihu a na jihovýchodě mezi Všerubským a Vyšebrodským průsmykem. Její stavbu můžeme přehlédnout jen z vysokých štítů, hřebenů a plání blízko hranic, protože spadá do Bavorska příkřeji než k nám.

„A byli tam medvědi, vlci, rysové a divoké kočky?“ spíš by zajímalo Janka. „Třeba se tu objeví znova, jako v Tatrách…“

Nečekal na naše mínění. Vlevo se objevila zřícenina, ukrytá v lesích.

„Tam se vyleze! To stojí za to, pojďte!“ požádal, protože malí kluci chtějí všecko vědět, prozkoumat, zjistit a vyzkoušet.

Hrozné množství hradů

Zřícenina hradu Ryzmberka jistě vítá každou návštěvu, je jí tam asi bez turistů smutno, ale copak můžeme vylézt na všechny hrady, které potkáme?

„Blázínku, tam bysme šlapali aspoň dvě hodiny…“ střízlivě uvažuje Lojzan.

„To nevadí, já se rád namáhám! Můžete tady na mne počkat…“

„Víš, kolik je v Československu hradů a zámků?“ vysvětluje mu rozumně Honzík. „Asi dva tisíce…“

„To je hrozné…“ polekal se, ale stejně ho mrzí, že je nemůžeme objíždět všechny, škrábat se na cimbuří, koukat se do hladomoren, prohlížet rytířské síně nebo čekat o půlnoci na nádvoří, až tam projede bezhlavý jezdec s pochodní nebo se zjeví Bílá paní. Jen se ještě zeptal, jak to bude na Slovensku, jestli aspoň vylezeme na hrad nad širokou řekou – už neví, jak se jmenovala! Tábořili tam a slovenské děti mu nosily jahody, navlékané na trávě jako korále, a hezky si s ním hrály.

Chtěl by vyprávět, ale starší kluky dětské řeči nebaví.

„Nech mí…“ brání se, protože ho právě štípli, aby mlčel, nerušil a zbytečně se nevrtěl v těsné prostoře zadních sedadel.

„Já vás chci vidět, vy šiškové, jak budete mluvit slovensky, až tam dojedeme!“ křičí pohrdlivě. „Já už něco umím! ,Jak se jmenuješ?‘ se řekne ,Ako sa voláš?‘, cesta se jmenuje ,chodník‘ a třeba cukr ,cukrík‘…“

Ještě Lhoty

Krajina, známá i neznámá, běží zatím k jihovýchodu na nevelkou obec Loučim a lesy se prohnuly z vrchu Korábu k Černé skále.

Za Loučimí zastavuje WARTBURG.

Řidič vyběhl za příkop do nízkého lesa, brzdím a dívám se, co tam hledá. Brzy se vrací s náručí krásných hřibů!

Pole se střídají s lesnatou vrchovinou, v mělkých dolinách svítí vesnické domky a lidé rychle sklízejí hnědé a provlhlé obilí; špatné počasí prodloužilo žně a každá slunečná hodina je spásou!

Motor šumí Šumavou, do Klatov zbylo dvacet kilometrů.

„Kdybychom si všude všechno prohlíželi, tak nikam nedojdeme…“ vracím se ještě k hradům a zámkům. „V každé vesnici a v každém městě je něco zvláštního a zajímavého, v Praze i v nejmenší Lhotě…“

Zmínka o Lhotě zajímá Jirku.

„Víte, kolik je v Československu Lhot? To jsem tuhle četl…“

Lojza hádá, že aspoň deset a Janek padesát.

„Tři sta dvaadvacet…“

Hovoří magnetofon

Ještě den před naším odjezdem ležely v přenosovém oddělení Československého rozhlasu dva nevelké kufříky. Kouzelné kufříky, tranzistorové.

Jen otočíte páčkou a můžete přijímat všechny zvuky kdykoli a kdekoli, na dně propasti, v koncertní síni, na špičce Lomnického štítů, v ponorce, uprostřed pralesa nebo v jedoucím automobilu u některé české Lhoty. Nevím, co prožila skříňka, která ležela vpravo, a nechtěl jsem jí závidět – vrátila se totiž do Prahy ze Sýrie a Libanonu. Zjasnilo mi to jen pohled na svět, že nám náš rozhlas pro děti a mládež ochotně zapůjčil bateriový magnetofon na prostou a jednoduchou cestu po Československu; domov je přece proti krajům za mořem tak jednoduchý a všední, i když to není doslova pravda.

Honza pilně nahrává už celou cestu a zachycuje také rozhovory posádky, někdy dost svérázné a volné.

„To se nebude nikde vysílat, že ne?“ napadlo najednou Lojzu a také na Jirku přišlo náhlé svědomí.

„No nazdar! Kdyby naši slyšeli, jak se někdy rozpovídám, to by byl malér…“ připojil se tiše. „Copak bych směl doma říct ,To je žůžo…‘?“

Také Lojzu přepadly obavy.

„Mohlo by se stát, že byste o tom našem cestování něco napsal? Třeba knížku?“ optal se nejistě. „Že by tam bylo doslova, co se mluvilo?“

„Kliďánko, Lojzíčku!“ zvyšuji jeho obavy. „To bych si možná ještě něco přidal, to se v knížkách smí…“ směji se, a Honza má právě nebezpečnou skříňku na klíně a přijímá záznam číslo sedm – poznatky z jízdy z obce Koryt do Klatov:

Deset hodin, padesát pět… Tabule nad mírným, svahem hlásí největší pošumavské město Klatovy. Hledáme střed města, ještě zakrytý prvními vilami a domky. Kde je radnice a Černá věž, vysoká přes šedesát metrů? Kde je Bílá věž? Klatovy bývaly po Praze nejbohatším českým městem a pevnou oporou Jednoty táborské v době husitských bouří. Kde jsou další stopy minulosti, kde je asi dům, v kterém bydlel v době mládí básník Jaroslav Vrchlický, kde žili a pracovali Josef Dobrovský a novinář a knihkupec Václav Matěj Kramerius? Kde napsal Bohuslav Balbín latinsky svoji Obranu jazyka českého?“

Do zápisu vpadl tenký hlásek.

„Je to pravda, že tady mají orloj, který chodí pozpátku?“ ruší Janek.

Chci odpovědět, nejde to. Skříply brzdy… Kluk, tak pětiletý! Vběhl nám z chodníku skoro pod vůz.

OCTAVIA potom dojela na náměstí a zastavila nedaleko hotelu BÍLÁ RŮŽE; chodci se dívají na veselý automobil s veselým vozíčkem a Honza uložil nedokončený pásek s číslem sedm.

Lojzík s Jirkou se usnesli, že nakoupí květáky, vepřové maso a další zásoby pro dnešní tábor za Sušicí a pošlou domů pohlednice, aby si udělali oko.

Karafiát pro mámu

Janek by chtěl z Klatov něco klatovského – karafiát! Poslal by ho mámě, aby měla radost.

„Je poledne, všude zavřeno a karafiát se přece koupí kdekoli…“ snažím se vysvětlit.

Trvá na klatovském. Jsou nejkrásnější, a pro mámu musí být vždycky to nejkrásnější.

Napsali pár pohlednic, odnesli je na poštu, odjíždíme a Janek se vzpouzí, nabírá do pláče.

„Prosím vás!“ křičí zoufale. „Tak mi někde kupte aspoň jedno jediné semínko…“

Rozcestí

Před odbočkou okresní silnice do Číháně se ptám z okna listonoše, zda bychom nedojeli do Sušice směrem na Kolinec, Kašovice a Hrádek. Pod Vidhoštěm a kolem řeky Ostružné je asi hezká krajina, podle mapy.

„To byste dojeli,“ odpovídá a dal mopéd na stojánek. „Ale tam jsou špatné cesty, to jeďte na Horažďovice a potom se před nimi uhněte na Rábí…“

Přece jsme se rozhodli pro přímý směr.

Zajíždíme mezi zvlněná pole, do čistého kraje jako stvořeného pro malířův štětec. V dálce je pod lesíkem letní společnost – tři vozy a tři stany; kudy jedeme, všude jsou stany, Československo táboří!

Nevalná silnička běží k jakési křižovatce.

Brzdím v polích a rozhlížím se, jak dál.

Podle hvězd do Sušice?

Nápis nikde, šipka nikde, stojíme před nevelkou vesnicí a nevím, kudy kam. Na mapě obec není, jsme ztraceni v kraji pod horami.

„Raďte, cestovatelé…“

Nikdo neodpověděl, Jiří začal tiše zpívat Vesničko má pod Šumavou… a Lojzan by chtěl nějak prospět.

„Měl by se najít sever…“ doporučuje. „Máme kompas?“

„Někde vzadu v kufru… Nečekal jsem pustiny!“

Janek upozorňuje, že se také pozná sever podle mravenišť a mechu na stromech, ale Lojzík doporučuje orientaci podle hvězd, podle Velkého vozu a Severky.

„Copak tady můžeme čekat do večera?“ zamítám návrh.

Velký vůz už zachránil mnoho badatelů a mořeplavců – a náhle se objevil!

Pětituna!

Sjíždí z hlinitého svahu se štěrkem a řidič křičí už z daleka: „Kampak jste to zajeli, lidé drazí! Kam to jedete?“

„Do Sušice…“ hlásím.

„No, směr by byl, ale jakpak byste našli cestu? Tady zabloudí i zdejší…“ vysvětluje a pokynul, abych jel za ním.

Vyprovodil nás zpátky na státní silnici a pak mi poradil, kde se má uhnout k hradu, u kterého ztratil Žižka druhé oko.

Na obloze se objevily mráčky, pofukuje čerstvý větřík a právě v něm plachtí nad pohnojeným polem skupina racků.

„Moře, pohádko má!“ roztoužil se Jiří, ale pak se zamyslel. „Prosím vás, copak racek patří nad hromádky hnoje u Horažďovic? Jak se dostanou rackové od moře až sem?“

„Proč ne, ty bloude? To je pro ně hračka, doletět od moře až sem! Horší je dostat se z Horažďovic k moři…“ směje se Lojzan.

„To jsou zdejší rackové, naši…“ hájím přírodopisnou skutečnost. „Racků je asi sto padesát druhů, racek mořský, stříbřitý, chechtavý a někteří žijí také ve vnitrozemí! Tady se jim dobře hnízdí, hlavně kolem Nalžovských rybníků…“

„Měli jsme si vzít prut na ryby, já jsem to říkal…“ změnil náhle Lojzík směr řeči. „Táta mi vyprávěl, že je tu úža ryb, lipani a pstruzi! Hlavně Otava, tam je horská voda…“

Potom si vzpomněli, že bylo kdysi v Otavě zlato a že se tam lovily perlorodky.

„Představ si, kocoure, že bys tady seděl na břehu, měl síto a propíral písek – a najednou balvan! Balvan zlata! To by bylo žůžo…“ libuje si Lojzan. „A hned by se s tím běželo do Sběrných surovin, to by si hvízdli…“

Ale z dávných zlatých časů zbyly kolem jihočeských řek jen trávou zarostlé sejpy, hromady hluchého písku, a také perlorodky jsou přísně chráněny.

Než skončil rozhovor o zlatě a perlách, změnila silnice směr a blíží se rozlehlý, mohutný a kdysi skoro nedobytný hrad, který tu byl postaven, aby chránil naleziště zlata a slavnou obchodní stezku do Horažďovic.

Před chvilkou se pokazilo počasí, trošku sprchlo, ale znovu kreslí slunce ostré stíny a nad rovinou se neočekávaně rozklenul oblouk duhy.

Zub podruhé

„Můj zub!“ vykřikl Janek. „Zastavte, to byl můj zub…“

Brzdím.

Za sluneční clonou byl papírek s jeho zubem, vylomeným včera na plzeňské silnici; spustil jsem sklo, papírek vypadl, stočil se v průvanu a uletěl oknem.

„Já ho musím najít, já ho musím mít…“ naříká, běží za vůz, hledá a pláče.

Vyšli jsme mu na pomoc, ale marně. Kdo najde maličký papírek někde v příkopě v trávě?

„Nebreč, zub jako zub, pojedeme dál!“ konejším ho.

„Já nemůžu, já ho potřebuju…“ běduje. „Vy jste na mne všichni takoví zlí! Ten karafiát jste mi taky nekoupili, ani semínko, a zub jste mi ztratili! Já půjdu zpátky do Prahy k mámě!“

Běží, běží, zub, semínko a máma, to jsou v jeho věku veliké věci.

Byl chycen, plesknut do zadečku a násilím odveden do vozu.

Vzpamatoval se až pod pyšnými hradbami Rábí.

Technika teprve začínala

Na návsi před hradem čeká na hosty hostinec, pravý jihočeský. Čisto, klid, mír.

U stolku sedí dva řidiči a dva závozníci, venku stojí dva nákladní automobily. Vedoucí je vlídná, starostlivá, nabízí, co má, a přitom se omlouvá: „Nemáme zde takové zásobování jako v Sušici nebo v Klatovech, jen suchý salám, ale dobrý, a polévka by tam byla…“

Polévka zachrání každou nouzi, tak pětkrát a potom salám.

Řidiči se zeptali, odkud přijíždíme. Slyší, jak jsme bloudili.

„A to se u nás v kraji stane!“ uklidnil mne starší. „Jsem zdejší, ale máme tu obce, že byste potřebovali detektiva, abyste je našli! Když jedu do Sušice, to nezabloudím, ale jak bych jel z druhé strany, tak se spletu… Podíváte se na hrad? S tím starým Žižkou to tenkrát byla nešťastná náhoda! Vletěla mu do oka tříska z hrušně, a proto se tam vysazují na věčnou paměť další…“

Vyšli jsme na rychlou prohlídku zřícenin. Hradby jsou tak široké, že po nich mohly jezdit vozy. Ještě dnes je vidět, že mělo Rábí tři samostatné opevněné části, rozložené nad sebou. To bylo tenkrát velmi důležité, v nejvyšší a původem nejstarší bylo poslední útočiště, když vnější opevnění padla.

Kluci se dívají na zbytky válečné slávy. Jiří vzal Janka za ruku a rozhlíží se do kraje na pole a vesnice.

„Představte si, že tenkrát technika teprve začínala…“ řekl. „Házeli na sebe balvany nebo zapálené sudy se smolou. Co po sobě mohou házet dneska? Pojďte, pojedeme…“

Mizíme z Rábí a jeho další osud ať mají na starosti krkavci a podvečerní stíny strašidelných zřícenin.

Projíždíme městečkem a z domku na nároží se vysypala hromádka maličkých dětí. Mateřská školka, kolem zahrádka, je jich asi tucet, zdravých a opálených dětí zdejších občanů pracujících na polích a v továrnách.

Silnice je velmi dobře sjízdná a do Sušice máme jen sedmnáct kilometrů.

Jak to bude dnes večer?

Blízko Otavy líčím radosti, které na nás čekají na jejím horním toku. Údolí je úzké a těsné, mezi balvany šumí a bouří peřeje, voda hučí, víří, nese drobné kamení a vymílá v žule prohlubně… Kdysi se věřilo, že to jsou pravěké obětní mísy a hlubokým výmolům se zase říká „obří hrnce“, jako by si v nich vařili obři. Nechtějte tam prožít náhlou povodeň! Jeli jsme kdysi na prohlídku staré sklárny v Anníně, bylo hezky, sucho a najednou se přihnala bouře s průtrží mračen. Než jsme se vzpamatovali, všechno nesla voda! K vozu jsme se brodili záplavou. Ale na to se rychle zapomíná, protože jste v překrásné končině. Kamenná moře, velebné hory, úžasný vzduch…

„A máme dvě kila vepřovýho!“ probudil se Lojzan, poněkud unavený prohlídkou hradu Rábí.

Způsobil ve voze místní rozruch.

„Ty taky myslíš jenom na dlabenec,“ vyčetl mu Janek.

„Myslí, myslí, nediv se, rejsku… Bude dnes poprvé vařit!“ závažně připojil Jiří a Lojzan opět padá do polospánku.

Měli jsme mít psa

Svěží povětří zafukuje do okének vozu a vrací mi slavnostní náladu. Nemohu se dočkat, až zažehneme táborák v otavském údolí.

Jirka znovu zaútočil na našeho budoucího kuchaře.

„Nespi, drahoušku!“ kazí mu poslední chvíle klidu. „Jak to bude s vařením, co provedeš s tím masem? Na česneku? Nebo kotlety? Syrové to přece jíst nebudeme a začíná zase pršet a pršet bude, to je hotovka… Jak rozděláš z mokrého dříví oheň? To chce techniku!“

Neodpověděl mu ani slovo; je před velkou premiérou, má nás dnes večer nasytit.

„Kouzelná Otava, kouzelná Vydra… Vy třeba poletíte jednou v raketě na nějaké vzdálené nebeské těleso a pak se budete vracet zpátky na Zem… Poletíte věčnou tmou a po čem budete toužit! Všechnu nádheru vesmíru zastíní vzpomínka na českou přírodu!“ rozhlížím se šťastně krajinou.

„Měli jsme si vzít na cestu psa!“ přerušuje mne malý. „Aby nás hlídal, až budeme spát někde v hlubokém lese… Kdybych byl řekl babičce, tak nám půjčila Punťu!“

„Co to je? Vlčák?“ ptají se.

Neví, jak by jim řekl, že Punťa není vlčák, že je to obyčejný venkovský pes na řetěze u boudy.

„To bude nějaká pěkná potvora…“ dorážejí.

Jak by se psa zastal? Punťu má rád, Punťu miluje a nikdo o něm nesmí špatně mluvit!

„Já bych vás chtěl vidět, vy sportovci, co byste dělali, kdyby po vás skočil! To je pes ze samoty u lesa, má zuby jako tygr a každého roztrhá, kdo by se chtěl přiblížit ke stavení! Ten by, pane, hlídal, to bysme se nemuseli ničeho bát!“

„A ty se něčeho bojíš?“ jdou na něj z jiné strany.

Přemýšlí, nechce lhát, protože nikdy nelže, ale něčeho se bojí, to je pravda.

„Bojím se!“ přiznal. „Berana…“

Divoce se rozřehtali.

„Berana! Panové! Slyšeli jste to? On se bojí berana, no to je vodvaz!“ křičí Jiří. „To jsi pěkný hrdina…“

„Protože jsem ho chtěl vzít na Lhotce za rohy a rozzuřil se, porazil mě, trkal mě a dupal po mně, a celého mě tak zvalchoval, že chtěli poslat pro doktora, jak mě všecko bolelo…“ vysvětluje.

Myslíme na přírodu, na psy, na berany, každý svým způsobem.

Široká vstupní třída, první domy, obchody, lidé v dešti na chodnících – a jsme tam. Sušice.

Jeho jediné spojení se světem

Velký průmyslový závod a nápis u brány hlásí:

N. P. SOLO N. P.

„Sirky!“ zaradovali se, „Tam se půjde na prohlídku… A dostaneme nálepky!“ Slibuji prohlídku světoznámé sirkárny, kde vyrobili první české zápalky už před sto dvaceti lety; bude ovšem rozumné, když se včas ohlásíme, snad ještě někoho najdeme na podnikovém ředitelství.

Vrátný příjemně pozdravil, ale sděluje nepříjemnou zprávu: je celozávodní dovolená, a tak se všude maluje, opravuje, uklízí.

Představil mi náčelníka závodní stráže a společně uvažují, jak to provést, aby se mohli kluci seznámit aspoň s částí provozu. To je přece něco pro sběratele nálepek! Zavolali na ředitelství, ještě je tam sekretářka soudružka Kociánová, mám ji navštívit.

Klepu na dveře, vejdu, chci se představit, ale uvítala mne nečekanou otázkou. „Tak kdypak zase pojedete do Afriky? Už jste tam dlouho nebyl!“

„Dlouho, to máte pravdu… Čas tak letí!“

„Dnes byste měl z naší práce radost, kdybyste se zase dostal do světa!“ pokračuje. „Vyrábíme třicet miliard zápalek ročně a najdete je po celé zeměkouli! Také naše nálepky jsou ve všech světadílech mezi sběrateli nejžádanější! Přijel jste asi s těmi třemi hochy, slyšeli jsme o tom v rozhlase. Je celozávodní dovolená, ale přece jim něco ukážeme… Kdypak přijdete?“

„Pozítří ráno, když dovolíte! Zdržíme se celý den na tábořišti u Annína…“

„V autocampingu? Ten zařídili naši svazarmovci, bude se vám tam líbit. A řekněte chlapcům, že dostanou na památku tolik nálepek, kolik jich unesou…“

Loučím se, děkuji a na ulici hlásím příznivou zprávu; Jirka se zamyslel.

„Když jsme letos byli na východním Slovensku, tak jsem tam poznal kluka a ten říkal, že je ze samoty někde v horách blízko u hranic, že tam dávají lišky dobrou noc. Chtěl nějaké nové nálepky, prý je sbírá a vyměňuje, je to jeho jediný styk se světem. Dal mi adresu.“

Se stanem a pánví

Hledáme směr k tábořišti, Jirka brnká, Janek si zpívá a Lojzík se zmenšuje minutu po minutě. Bledne, krčí se a hledí bezútěšně na konec silnice.

Zpozorovali to a využili jeho tísně.

„Tak co, postavičko? Vařit se bude, vařit!“ prohodil Jirka a brnká si dál.

Na západě zmizel vrch Svatobor a cesta nás nese mezi zalesněnými stráněmi proti proudu Otavy. Předjel francouzský vůz s francouzskou poznávací značkou, pak se objevily orientační tabulky:

AUTOCAMPING ANNÍN

Tábořiště pro motoristy – setkáme se s nimi ve všech světadílech. V Africe byl v Mali u města Buremu bílý hliněný domeček se sítěmi ve dveřích a v oknech; krajina je zamořena malárií, nesmíte tu spát ve volné přírodě. Nedaleko Fafy jsme našli přístřešek s troškou rákosí na zemi, ale i před ním bylo na kůlu prkénko s nápisem CAMPING. Je ovšem velký rozdíl mezi tábořením u afrického Nigeru, kde řvou v noci lvi, a zmechanizovanou turistikou v civilizovaném světě. Předloni jsme spali blízko rumunské hranice za Černovicemi v autocampu, kde měli terasovou restauraci s tanečním parketem! Souboj touhy po pohodlí s prostým životem se tu projevil naplno a nijak zatím nepomůže, že se pěší turista dívá někdy na turistu-motoristu jako na něco špatného. Právo na chvíle oddechu mají totiž oba, a kamarád-tramp je docela rád, když ho někdo sveze autostopem… Blížíme se k rozcestí do Hartmanic a snad jsem řekl poslední myšlenku nahlas.

„Co ti to zase bloudí hlavou?“ vyrušil mne Honza.

„Ale – vezeme tři kluky v automobilu na výlet a někdo nám třeba řekne, že jsme s nimi měli jít pěšky do nějakého tichého přírodního zákoutí za Prahou. Mám špatné svědomí…“

„To neměj! Kde chceš hledat za Prahou tiché přírodní zákoutí? I kdybys takové místo našel, tak tam za chvíli přijede rodinka s dětmi, SPARTAKA nechají u silnice a ten kousek dojdou pěšky. Budou mít radost, že se svezli, rozdělají si ohníček, postaví si stan – co je na tom špatného? Každý dělá to, co právě může…“

Vysvobodil mne.

OCTAVIA se mírně kolébá z boku na bok, chlapci už jsou unaveni a ve zpětném zrcátku bych marně hledal jejich vlasaté hlavy.

Začínali v květnu

Údolí sevřely skály, vyjasňuje se, vyschla cesta vysypaná bílou šotolinou.

Mířím k závoře u táborové brány.

„Vítám vás!“ pozdravil mladý muž. „Jste členy Svazarmu?“

„A kdybychom nebyli?“

„To by nevadilo, ale museli byste zaplatit o dvě koruny víc, osm korun za dvoulůžkový stan místo šesti…“

„Máme vlastní stany…“

„To je dobře, stejně bych nevěděl, kam vás ubytovat, je tu plno, a před vámi ještě přijeli tři Francouzi. Jeďte vpravo po louce a najděte si tam nějaké pěkné místo, přijdu se podívat, jak jste spokojeni. Večeřet můžete tady v restauraci, tam také koupíte uzeniny, konzervy a nápoje. Alkohol se u nás neprodává…“

„To je správné… Jak je to tu s vodou?“

„Najdete tam studánku, ale napřesrok už zavedeme pitnou vodu po celém tábořišti. Začínali jsme letos v květnu, odjížděl poslední buldozér a už přijížděli první hosté. Všechno se dělalo brigádnicky, jak zbyl komu čas, a teď zrovna stavíme hřiště… Ale nezdržujte se a postavte si stany, dokud neprší!“

Trochu se mi smířily myšlenky, které mne doprovázely cestou ze Sušice. Annínské tábořiště je právě tak pěkné, jako bývaly autocampy v cizině, a příroda je tu bohatší; i Francouzi přijeli, a jak jedeme plátěnou ulicí podle řeky, vidíme lesklou MERCEDESKU s přepychovým obytným vozem; podle značky je z Německa, ale její posádka hovoří česky.

OCTAVIA zabrzdila na pokraji borového lesíka a našla si tam dočasný domov.

Ohníčky, lidé a lesní moudrost

Je teprve půl třetí.

Rodinky okolo stanů skončily nedávno oběd, ještě se kouří z ohnišť, zvoní pánve a kotlíky, děti myjí u řeky nádobí. Kdekdo využil chvilky bez deště a dosušuje houby.

Množství hub, ohromné množství hub, zdravých pokrájených a prosolených hřibů nakládají ženy do sklenic a na stolech a na lavičkách jsou další, právě nasbírané: Šumava se nezapřela ani v letošním počasí a zůstala houbařským královstvím.

Jirka s Lojzíkem hledají nože a nějaké nádoby, do kterých by tu úrodu pobrali, prostě – jde se na hřiby.

„Nezdá se vám, že by se měl nejdřív postavit stan?“ připomněl jim Janek. „A co dříví, Lojza bude vařit.“

Otvírají víko závěsného vozíku, vybalují oranžový stan a ptají se, kam ho mají postavit.

„Na zem…“ odpovídám.

Chvíli bloudili očima po paloučku a pak usoudili, že obrátí vchod k vypálenému kruhovému ohništi, ovšem v takové vzdálenosti, aby jiskry nepropalovaly stěny; ohniště je suché, ti předešlí je přikryli plechem, než odešli, nemysleli jenom na sebe.

Prohlížíme si údolí, jsou tu velmi dobré podmínky pro společné táboření; někde čeká skupinka stanů, jinde jediný, ale je to tak pěkně vyřešeno, že jedni neruší druhé.

Pozorujeme různé úpravy ohnišť, závěsy nádob, podpěry z plochých kamenů, rožně a roštové plotýnky a máme s Honzou tichou radost, že se v naší přírodě šíří znalosti správného lesního života, pradávné moudrosti, která dovedla člověka až k moudrostem dnešním.

Také u MERCEDESKY hospodaří zkušená rodina.

Otec miluje nepochybně indiánskou kuchyni, první pohled prozrazuje znalce táborového života. Mají sice moderní výzbroj, nádobí z plastických hmot, skládací stolek a sedátka, k obytnému karavanu je připojen stanový přístěnek, ale asi by si v lese poradili i bez přepychu, jen s nožem v ruce.

Lojzíkův kompresor

Už jsme se klukům přiznali, že to bylo loni v Kersku poprvé, kdy jsme spali ve stanu na nafukovací matraci; kdysi by se za to byl pořádný chlap styděl. Jen kameny se vysbíraly, než jsme se někde usadili.

Pokrok všechno zdokonaluje a zbavuje člověka námahy do té míry, že nám namontovali k motoru maličký vzduchový kompresor na plnění pneumatik a matrací; Honza k němu právě připojil dlouhou hadici, spustil motor na nízké otočky a čeká, až se gumová pohovka naduje.

Vtom přiskočil Lojzan a vzal mu dílo z ruky.

„Počkejte, zhasněte tu mašinu! To by dlouho trvalo, já to nafouknu…“ prohlásil.

Uchopil matraci, zadul – nestačíme se dívat!

„Člověče, ty máš plíce…“ žasneme.

Vzal druhou a pak ty ostatní, duje, fouká, plní, kam se hrabe kompresor! Skončil a přehlíží poctivou práci.

„No, plíce mám…“ vydechl. „Kdepak! To byste zbytečně honili motor! Kopací mičudu vám nafouknu, že by s ní mohla zahrát Rudá hvězda s Dynamem…“

Sklidil nelíčený obdiv.

Pro dříví nešli

Mladý muž, který nás vítal v bráně, nezapomněl na nové hosty. Přijel se k nám podívat na dvěstěpadesátce, pěšky by tu ztrácel čas, tábořiště je rozlehlé. Ukazuje po směru řeky, teprve tam louka končí, u vzdálených stanů a tenkých sloupků dýmu.

Jsme spokojeni? Máme nějaké přání? Za rok to tu bude lepší. Prozatím postavili sedmdesát dvoulůžkových stanů na podsadách, spí se na kovových postelích. V podsadovém táboře je rozveden elektrický proud a v příštím roce se plánuje stavba umýváren a splachovacích záchodů; to je nutné ze zdravotních důvodů. JEDNOTA otevře prodejnu potravin, množství hostů si vaří a přijíždějí i rodiny s dětmi, stravování v restauraci by pro ně bylo nákladné.

Skončil rozhovor a vracíme se k táborovým starostem.

„Kde jsou chlapci?“ rozhlíží se Honza. „Kam zmizeli?“

„Jistě šli pro dříví…“ věřím, ale Honza ukazuje k řece – už je objevil!

„Podívej se za to křoví, sedí tam jako spiklenci…“

Olšový břeh, křoví a za ním se krčí tři postavy, jedna je malá a dvě jsou větší.

Přiblížili jsme se neslyšitelným stopařským krokem.

„Ty myslíš, že třeba šel a najednou tady v řece našel hroudu zlata?“ ptá se právě Janek Jirky.

„Co tě vede, poklade! Dlouho propírali písek a pak třeba našli jenom zrníčko a pak zase zrníčko. Celý balvan málokdy!“

„A kdybych tu dneska propíral písek, našel bych aspoň zrníčko?“

„Už asi ne. To by byla veliká náhoda! Už tu nejsou balvany ani zrníčka! Ani ň…“

Nad Otavou je dokonalý mír. Lehce stoupá mlha a tlumí trochu souboj vody s balvany. Voda plyne a balvany se smývají a hladí, jsou čím dál tím hezčí a zajímavější, až pak třeba lidé věří, že to jsou pravěké obětní mísy nebo hrnce, v kterých si vaří obři.

„Pojď, vrátíme se ke stanům, nemůžeme je rušit!“ šeptá mi Honza.

Pozor na oheň!

Je tu velmi čisto.

Nikde se nepovalují plechovky, skořápky a slupky, zbytky jídel nebo zmačkané papíry a může za to zdánlivá maličkost: správa tábořiště všude rozestavila nádoby na odpadky.

Mají ruské nápisy a podobných obalů je přece ve skladech dost a dost, jen je dopravit do lesa, aby nebylo z přírody smetiště.

Ani ohniště si nesmíme plést s odpadkovou jámou, jsou čistě vymetena a čekají na další hosty.

Rozhlížím se, kam s psacím strojem? Posloužila mi kulatá nádoba, taky s ruským nápisem, bude z ní na chvíli psací stolek.

Hoši už dopovídali a vrátili se do dnešního světa.

„Ať nevyletíte do povětří…“ směje se mi Jiří a ukazuje na soudek.

Je na něm jasný nápis:

POZOR NA OHEŇ!

V soudcích byl sovětský fosfor pro sušickou sirkárnu.

Chudák Lojzan!

Zakládám další papír a sepisuji, co se dělo včera v Kersku, na silnici do Plzně a v Domažlicích, jak jsme potkali ponocného, co říkal ráno kominík, jak je to s hrady, zámky a Lhotami, že jde v Klatovech obráceně orloj. Že jsme zase zabloudili, že jsou v Otavě perlorodky, že jsme měli mít s sebou psa, že uvidíme, jak vznikají sirky, že právě táboříme v Anníně, že máme hrozný hlad a že vrchní kuchař Lojzan schne strachy a vařit asi neumí.

„Tak Lojzo, do toho!“ zvolal právě Jirka. „My ti dojdeme pro dřevo, rozděláš oheň a dělej, dělej, máme hlad!“

Lojzan, bratr dvou hodných dvojčat, je tak rozčilený, že vyndal ze zoufalství ruce z kapes a nesrozumitelně jimi naznačil pokus člověka o let na jinou planetu; vypadalo to, jako když se chytá za hlavu a zároveň prosí o milost.

„Máme cibuli a sádlo, tak by se přece mohly udusit kotlety na hříbkách! Lojzane, zaklusej do lesa, houbu najdeš hned, je jich tady všude dost! Pánové, dneska se budeme mít jako domorodci na ostrově Papej-Papej…“ rozjařil se Jirka.

Lojzan prosí celý svět o slitování, louku, les, hory, řeku, nebesa, Otavu i zlaté balvany.

Nebesa se slitovala. Žene se prudký déšť.

Honza ještě pár minut čekal, pak se podíval na oblohu, vstal, sklonil se proti větru a šel si do vozu pro nepromokavý plášť.

„Pojď, Lojzíku!“ vyzval kuchaře. „Máme květáky, očistíme je, přines máslo, sůl, nádobí, uvaříme si je ve stanu na vařiči…“

„To abych vám teda taky pomohl!“ vzpamatoval se Jiří, vzal kbelík a jde deštěm ke studánce pro vodu, Janek běží za ním.

Trochu lihu do misky, opatrně; modravý plamének ohřívá hořák, vadí vítr. Ve stanech se špatně vaří a není to dost bezpečné; vařič hučí, šumí, někdy zhasne a čoudí, znovu naléváte líh, ale nakonec se to povede.

Zatím si uvaříme květáky, a jestliže se mračna přeženou, bude naděje na pečené maso.

Půjčili by oheň

Liják splavil annínské tábořiště a lidé se vracejí k životu.

Proč v lese naříkat, proč se rmoutit? Třeba bude ještě dneska hezký večer. Kdo byl moudrý, měl ve stanu suché dříví, a tak zase vesele planou ohníčky, důmyslně upravené pro různé kuchařské předpisy.

Posádka MERCEDESKY je sehraná, jen to klape.

I děti pomáhají, chlapec škrábe brambory, děvče vyhrabalo topeniště pod rožněm, otec rozfoukal oheň a maminka se jen spokojeně dívá; tak se to patří, vždyť je na dovolené!

Vlevo u lesíka stojí malé áčko a za ním odpočívá stopětadvacítka ČZ. Mladý muž a mladá žena – přijeli, než to začalo, ale ještě včas byli v suchu; někdo staví stan půl hodiny a druhý to svede za pět minut.

Už mají dokonce oheň.

„Uvařte si u nás!“ zavolali. „Za chvíli bude ohniště volné!“

Spravedlivý člověk

Prozatím sedíme na igelitové plachetce a pojídáme květáky. Jsou jaksi suché, sousta váznou v krku, ale nechci zhoršovat náladu, tak mlčím.

Než Lojzík tu bílou zeleninu rozkrájel, Honza mu poradil, aby rozehřál v rendlíku máslo, což učinil; potom rozdělil květák, posadil se a hledí do nekonečna.

Na konci údolí znovu svítí slunce, prozařuje podvečerní stíny a dým, jak stoupá mezi stany a spojuje se do společného závoje.

Koušu, polykám a je mi jedno co, obraz otavského pobřeží je příliš silný.

„Poslyš, Lojzo!“ ozval se najednou Jiří. „Kde máš máslo? Takhle to není k jídlu, tys to neomastil!“

Polekal se, nejistě se ohlédl, poposedl, za sebou má rendlík. Je v něm cosi žlutého!

Máslo rozpustil, ale karfiól nepolil, na to už zapomněl, ani sobě nedal. Je to spravedlivý člověk, když dá, tak dá, a když nedá – tak ani sobě!

Jen se zastyděl, řekl: „A jo...“ sebral smutně nádobí a odešel s ním k zlatonosné řece Otavě.

* * *

Bylo právě osm hodin večer, když výprava tří menších a dvou dospělých cestovatelů použila nabídky sousedního ohně a upekla si na železných bodcích, podobných šermířským kordům, vonící maso na rožni.

Vrchní kuchař krájel vepřovou a cibuli, napichoval plátky na kordy a dohlížel, aby byli všichni spokojeni.

Dělal to tak pečlivě, že znovu získal ztracenou čest.

Krátce předtím projel tábořištěm mladý muž na dvěstěpadesátce, zeptal se, jak jsme spokojeni, a ohlásil, že se dnes v klubovně u brány promítá dobrodružný film.

Jirka s Lojzíkem se rozhodli pro film, Honza a já pro návštěvu u správce a Janek pro spací pytel; je právě čas pro malé chlapce, aby šli spát.

Rozhovor se správcem

Starší muž, vážný, ustaraný, se rozpovídal o zdejším autocampu.

Lidé si myslí, že se chce na všem jenom vydělat! Peníze, peníze – a pak už nic… Z čeho to tedy vyrostlo?

„Když se staví hotel nebo zařizuje restaurace, je rozpočet, jsou peníze, přijdou zedníci, řemeslníci, ale takový camping se musí udělat brigádnicky…

Svazarmovci ze SOLA postavili všechno zadarmo ve volné chvíli, jsou to dělníci a tátové rodin a času nazbyt není. Také cizinci tu táboří a všem se u nás líbilo, pořád bylo přeplněno, i v těch letošních deštích…“ skončil správce.

Jdeme se podívat do jídelny, vesele se tam baví Francouzi, které jsme potkali na silnici, mají českou průvodkyni.

„Někdy jsme museli vyzvat hosty, aby už odjeli, protože příštího dne přijížděli další, na pevnou objednávku!“ pokračoval. „Byl tady horník z Ostravy. Říkal, že se zdrží dva dny, a pak tu zůstal celý týden. Že prý se mu na Šumavě dobře dýchá, že by tu chtěl ještě pár dní zůstat! Víte – silikóza, nemoc z prachu. Tak jsem jim uvolnil skladiště vedle kanceláře, slamníky tu byly, pokrývky také, ale přijedou jiní a opravdu už není, kam je dát…“

Ptáme se, jaké měli zkušenosti s hosty.

„Jsou většinou slušní, navzájem se neruší a pomáhají si, v táboře to jinak nejde! Ten potřebuje to, ten ono, suché dřevo na podpal, sůl, zápalky, trošku čaje, cukr, cibuli nebo pár brambor, sklenici na houby nebo provázek. Žijí tady jako jedna rodina. Je to správný kolektiv, a už také děti si zvykají. Tábor vychovává a zlepšuje vztahy mezi lidmi…“

Údolí Otavy bylo v náručí noci, když jsme se tiše vrátili k oranžovému a modrozelenému stanu.

Budíček

Na stěny stanu spadly poslední kapky, nebe si poplakalo ještě před úsvitem.

V noci bylo chladno, ale o tom se neví v péřovém pytli, staženém až po bradu. Ještě je brzy, tábor mlčí, jen se ozval motor, vyjíždějí časně. Budíček!

Zazvonil, hvízdlo spínadlo, otevřel se stan, vynořila se malá hlava a řekla: „Dobré jitro!“

Pak skoro po špičkách došel k OCTAVII a spustil tiše rádio, aby jemnou hudbou probudil Lojzana s Jirkou. Potom třískl dveřmi, až se zazelenaly hory.

Měl ohromný úspěch! Otvírají se vchody do dalších stanů, vynořují se další hlavy, muži se dívají na hodinky a pátrají, co je to vzbudilo. Ale prosvitlo slunce, je trochu tepleji, tak začíná táborový den.

Nad zavěšenými kotlíky voní první kouř.

Volný den

Z hor a lesů nese vítr smrkovou vůni a z tábora na říčním břehu se rozjíždějí do okolí vozy, motocykly, skútry i mopédy.

Jirka zpozoroval, že nikdo nesbalil stan, lidé opouštějí spací pytle, pokrývky, nádobí a zavazadla – jak co kde stojí a leží.

„Tady se asi nekrade…“ poznamenal.

„Správce nám včera říkal, že se tu ještě nikomu nic neztratilo,“ dosvědčuje Honza. „Ale tak to v táborech bývá, sem nepřijdou špatní lidé…“

Potom se zeptali na dnešní program.

„Trochu se projedeme! Podíváme se na sklárnu Černý křišťál, ta je v otavském údolí nejstarší a nejslavnější. Zdejší broušené mísy, vázy, poháry a stolní soupravy se vyvážely do světa už dávno před válkou! Pak pojedeme k Čeňkově pile a uvidíme skupinu smrků, kterým se říká Smetanovy, vzpomeneme si, že Bedřich Smetana stál kdysi pod Čertovou stěnou a hledal v souboji peřejí na řece Vydře hudební obrazy symfonické básně Vltava. Podíváme se, kde býval dvorec Králováků, strážců hranic, a vyjedeme na Modravu…“

V automobilu jde všechno rychle, až příliš – rychle, jak se s tím rozumné vyrovnat v dnešní době, kdy tolik lidí touží po klidu? Sklárna, peřeje Vydry a plavební kanál, který řeku doprovází, strážci pomezí, horská Modrava – ze všeho je spěšný film a plyne kolem okének vozu jako reportáže na televizní obrazovce.

„Tohle je podle mne jediná správná turistika!“ ohlíží se Lojzík za skupinkou mladých mužů a žen, obtížených tlumoky, stanovými plátny a pokrývkami. „Pěšky… Třeba si řeknou, že se jim někde líbí, a zůstanou tam celý den! To my nemůžeme…“

„Mohli bychom,“ chci vysvětlit cestování za volantem, „ale automobil příliš láká a svádí! Kdo propadne benzínu, objeví radost z jízdy, je to vášeň, je to opojení… Za pár litrů benzínu se podíváš na druhý konec republiky, projedeš aspoň rychle krajinami a městy, které jsi znal předtím leda z pohlednice…“

„Ba ne, pěšky je pěšky…“ trvá na svém.

Nasadil mi brouka do hlavy: proč jsem jezdil tak rychle, proč jsem byl tak často lovcem kilometrů? Napříč Afrikou, kolem Ameriky, New York, Mexiko, San Francisco – a pak třeba z Prahy na Kavkaz… Jak jinak jsme mohli procestovat tolik zemí, Guinejský záliv, Saharu, Kordillery a pampy, když nebylo na delší cesty ani dost peněz, ani času? To přece nebylo jen motorové opojení!

Před polednem se vracíme na annínský autocamping. Jde proti nám turista s tlumokem, stanovým plátnem a začouzeným kotlíkem. Zastavil se na okraji silnice, usmívá se a zdaleka mává.

Autostop!

„Vidíš? Pěšky je pěšky…“ povídá Jirka Lojzanovi. „Proč bych se rozčiloval, že se vezu, když zrovna nemohu jít pěšky? Přece mám poznat všecko, jednou rychle, jindy pomalu, jak je k tomu zrovna příležitost…“

* * *

Honzík zůstal v táboře a vařil. Stvořil nad ohníčkem podivuhodný guláš, velmi chutný.

Všem se zavděčil, jenom ne dívce asi dvanáctileté, která právě prošla kolem nás; na protějším břehu je totiž tábor, ale nevaří se tam, mládež obědvá v restauraci…

Dívenka se nám podívala do talířů, ohrnula nos, řekla: „No nazdar! Dobré chutnání…“ a vznešeně se vzdálila.

Kluci se ohlédli a Lojzan jenom poznamenal: „Dáma…“

Vítek z Prčic měl pět synů

Je vhodný čas, abychom využili odpočinku a prostudovali si další trať.

„Odpoledne je volno. Ráno pojedeme na prohlídku národního podniku SOLO a pak se rozjedeme do jižní části Šumavy a do jižních Čech…“ ujímám se slova, zatímco Honzík chystá ještě moučník, opékaného hada ze sladkého těsta, ovinutého kolem prutu.

Rozkládám přehlednou mapu.

„Ze Sušice je do Strakonic jenom pětatřicet kilometrů, ale tímto směrem bychom přišli o velké přírodní krásy. Pojedeme na Kašperské hory, Stachy a Vimperk, slavné tiskárenské město – první tiskárna knih tu byla založena už před pěti sty lety. Údolím řeky Volyňky a kolem boubínského pralesa jde potom státní silnice do Horní Vltavice, tam potkáme Teplou Vltavu. Za Lenorou je Soumarský most, vzpomínka na staré kupecké cesty z Bavorska do Čech; přes Volary, Chlum a Želnavu dojedeme do Horní Plané, k jezeru nad přehradou v Lipně. Ve Frymburku je autocamping, ale spát se tam nebude, obrátíme se na severovýchod do někdejšího panství Vítka z Prčic…“

„Cože?“ zeptal se nedůvěřivě Janek.

Také Lojzík se pochechtává a Jiří zdvořile odkašlal a hledí jinam.

„Tak se uklidněte!“ neztrácím rovnováhu. „Vítek byl přece zakladatelem věhlasného jihočeského rodu Vítkovců a pocházel z města Prčic u Sedlčan. Měl pět synů: Voka, Smila, Viléma, Jindřicha a Sezimu a v jejich erbech byla pětilistá růže, různě vybarvená. Dostali pět hradů, Rožmberk, Stráž nad Nežárkou, Ústí, Hradec…“

„Hele, veverka!“ zvolal vzrušeně Janek. „Skoro černá!“

Chce tam letět, třeba by se dala chytit… Třeba by jí „jako“ podával karamelu, až by přišla blíž, tak by se na ni něco hodilo, třeba kabát. Rychle!

„Ty bloude, tu nechytíš! Ta je mrštná…“ zadrželi ho, a tak mohu pokračovat v dějepisném líčení.

„Panství pětilisté růže se prostíralo až na Moravu do Telče, tam dojedeme zítra večer…“ končím raději.

Upoutaný PIONÝR
a dějepisný úspěch

Odpoledne uběhlo s jedinou význačnou událostí: přihnala se další bouřka a déšť potom pokračoval až do soumraku.

„Československo se má asi změnit v námořní velmoc a jen se čeká, až dost naprší… Musíme si zvykat!“ uklidnil nás Jirka, když bylo zase možno vyjít ze stanů.

Chlapci se rozešli po tábořišti a najednou se z dálky zoufale ozval Lojzan.

„Běžte sem, honem, nebo si nabije…“ křičí.

Ukazuje k bráně, kde zařídili kruhovou cvičnou dráhu. Za korunu se tam jezdí asi deset minut na PIONÝRU, upevněném na otočné oji.

Janek si půjčil od Jirky korunu a zběsile rejdí na upoutaném stroji, bez ohledu na křik člena Svazarmu, aby ubral plyn! Nakrčil se nad nádržkou jako Franta Šťastný a hrozně se mu to líbí; když byl zachycen, neztratil klid a požádal o další korunu. Kluci se také svezli, ale to bylo vcelku všechno, co je bavilo, jen za mnou přišel Lojzan a projevil nečekaný dějepisný zájem.

„Kdybyste se na mne nezlobil, já tím nic špatného nemyslím, ale jmenoval se ten šlechtic doopravdy z Prčic?“ svěřil se mi velmi tiše, aby ho nikdo neslyšel. „Víte, proč se třeba říká Prčice a Postoloprty, nejsou to sprostá slova?“ omlouvá se znovu.

„Sprostí mohou být jen lidé, Lojzane, slova za nic nemohou! Pokud vím, tak název města Prčic vznikl ze jména jeho zakladatele Prka; a Postoloprty? To je snad slovo latinského původu. Byl tam klášter s bránou, které se říkalo Apoštolská. Město za touto bránou bylo tedy zváno Post portám apostolorum, to znamená česky Za bránou apoštolů. Lidé si název zčeštili a zkrátili na Postoloprty…“

„Tak děkuji…“ řekl uctivě, osvobozen z obavy, že musí mladý člověk doopravdy hledat ve všem něco neslušného.

„Vítkové z Prčic, předchůdci Rožmberků, byli tak bohatí a mocní, že zatoužili i po královské koruně…“ využívám příležitosti k šíření dějepisných znalostí. „Byli to nesmírní boháči! Kudy v jižních Čechách pojedeme, všude potkáme jejich erby, pětilisté růže, různě vybarvené! Poznáme vzácné stavitelské památky, chráněné státní památkovou správou, hrady, zámky, starobylé domy a středověká města, jejich obnova stála desítky miliónů…“

„A pak třeba nějaký turista vyleze na hrad a rejpá tam do zdi nebo něco otlouká, to je přece velká škoda!“ uznal Lojza. „Nebo lidi píšou po zdech, že tam byli, jako by na tom záleželo, že se nějaký trouba podíval na Kokořín…“

* * *

Ještě za světla jsme uspořádali zavazadla a připravili vůz. Pak odešlo slunce do západních krajů a spokojené údolí pokryly vrstvy modrošedého dýmu.

V sedm ráno se jede.

Království tenkých dřívek

Ve voze je nedočkavé napětí.

Nejenže poznáme výrobu sirek, ale možná že nám dají vzácné nálepky, třeba takové, jaké nemají v Praze ani Karel Hadraba, Jarda Fígl nebo Rudla Martinec – a ten jich má nejvíc!

Do Sušice zbývá pět kilometrů – to je pro nás pět minut.

„Vy taky něco sbíráte?“ zeptal se mne Lojzík.

„Vzpomínky a kilometry…“ odpovídám, ale to asi není to pravé.

Pak brzdíme před závodem SOLO.

Do dalekého okolí voní čerstvé dříví a výroba polyká další haldy běžného i vzácného materiálu, smrku, topolu, buku, osiky. Poslední zbytky zpracovaného dřeva jsou i na střechách továrních budov, poprášily je žlutobílé nebo nafialovělé pilinky.

Vrátný zavolal náčelníka závodní stráže, pak přišel průvodce, člen závodního výboru.

„Škoda že se nepracuje naplno, uvidíte výrobu bez lidí,“ rozhovořil se. „Prohlédnete si aspoň pořádně a zblízka strojní zařízení. Ale nejdřív chlapcům něco povím o vzniku závodu…“

Pověděl, ještě ve vrátnici, a začal v minulém století.

Až k starému popravišti

Sušické sirky začal vyrábět roku 1838 mladý truhlář Vojtěch Scheinost. U vídeňského lékárníka se naučil řezat zvláštním hoblíkem dřevěné tyčinky, sirkový „drát“. V lékárníkově rodině zase sloužila mladá dívka ze Sušice a dívala se, jak míchají v kuchyni hmotu na hlavičky. Zápalky se tenkrát vyráběly podomácku jako velká novinka a vzácnost. Lékárník přísně tajil recept i výrobní postup a netušil, že se mladí lidé vrátí do Sušice a zařídí si tam dílnu, z které vyrostou světoznámé závody. Paní Scheinostová roznášela sirky v nůši dům od domu, tenkrát to byly ještě skutečné sirky se sírou. Později jedovatá síra z hlaviček zmizela a vznikly bezpečné zápalky fosforové. Ale výrobci měli potíže! Vyplašili celé město, a páni na radnici se báli, že jednou Sušice od té pekelné dílny vyhoří. Nařídili Scheinostovům, aby se vystěhovali za městský obvod k někdejšímu popravišti. Výroba rostla a Scheinost začal vyvážet i do ciziny, především do Turecka. Cařihradský zástupce mu způsobil velkou škodu, ohlásil peněžní úpadek a připravil ho o tehdejších tisíc zlatých, z velké části vypůjčených. Nabídl se další věřitel, obchodník Fürth, ten sice pomohl, ale pak se soudil o podíly na zisku. Scheinostův podnik zmizel v akciové společnosti tak, jak se to tehdy dělo všeobecně. Všechno měly v ruce banky, takový tlak malí podnikatelé nevydrželi. U starého popraviště průkopníci začínali a na novém zmizeli, pohltil je kapitál!

Jak vznikne zápalka?

Už jsme přešli zablácené nádvoří a vyhnuli se zedníkům, betonářům, malířům a dalším, kteří tu dočasně vystřídali sirkaře.

Náš průvodce pevně patří k zápalkovému cechu. Je ve svém živlu. Neúnavně vysvětluje návštěvníkům, z jakých pevných kořenů tu všechno vzešlo, že je to dílo právě tak počestné jako třeba tavení oceli.

Konečně, bez zápalky ze Sušice byste ani vysokou pec nemohli zapálit!

Jsme v první dílně. Zde se loupou špalky, jako by je seřezávala břitva. Je to zdravé dřevo, bukové nebo topolové, zbavené kůry a máčené v horkém roztoku louhové vody. Špalek se pomalu otáčí proti dlouhému noži a vychází dřevěná blána, tenká jako papír, přiříznutá do širokého pásu. Už jsou v ní vytlačeny rýhy, podle nichž automat složí krabičku a zároveň ji olepí modrým přebalem. V dalším postupu se naklíží nálepka.

Rychlý stroj seká ze „sirkového drátu“ záplavu dřívek – dva a půl miliónu z krychlového metru dřeva! Potrubí je žene do kotlů, kde se bělí, a pak bez dotyku lidské ruky pokračují na sušicí rošty a do třídících sít. Na těch propadají zmetky, dřívka krátká nebo zlomená, a správná tělíčka budoucích zápalek potom uchopí silný vzdušný proud a nese je vzhůru, do dalších dílen.

„Kdyby byly stroje v provozu, je tu hrozný rámus…“ slyšíme další výklad. „Suchá dřívka vystřeluje silný vzduchový tlak jako náboje z kulometu! Sunou se do rovnaček, v přihrádkách se seřadí do stejného směru, pak se natlačí do plechů a z těch je napíchá automat do děravých plátů jako štětiny do velkého kartáče…“

Ježky s napíchnutými dřívky nese nekonečný dopravní pás do parafínu, potom se konečky namáčejí v hnědé hlavičkové kaši a v tomto úseku je zápalka celkem čtyřicet pět minut. Zároveň proschne a zbývá plnění do škatulek. Vejde se jich tam kolem padesáti. Zápalka má mít hranu vysokou 2,02 milimetrů, ale rozměr se zachovává jen při kvalitním, dobře štěpném dřevu. Plnění je rychlé, krabičky se mechanicky otvírají, válečky jim přitom nanesou na bočné stěny fosforový nátěr a na konci výrobní linky čeká poslední automat: ten krabičky rovná, balí je a zalepuje pro odbyt.

Někdy se sirka vrátí do lesa

Průvodce, už prošedivělý, vešel s námi do další místnosti a spokojeně pozoruje, že kluci neobyčejně zvážněli. Pyramida prázdných škatulek, modré, zelené, červené, žluté, tak asi bylo pohádkovému Honzovi, když našel poklad!

„Tak si vezměte…“ nabízí.

Byl to trochu nebezpečný pokyn! Berou si, neklidně, pak odvážněji, ještě víc, už máš tyhle, ty nikdo nemá, jen kam to dát, cpou si kapsy, pak i tu zadní, Janek svléká bundu a sbírá poklad ve velkém. Barevné obrázky jsou české, francouzské, německé, anglické, italské, řecké, dánské, holandské a jsou na nich nápisy, třeba:

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

Byly připraveny pro nejbližší trafiku právě tak jako pro Vietnam, Guineu, Egypt, Sýrii, Řecko, Indii, Holandsko, Cejlon, Čínu a desítky dalších zemí. Nepojedou ovšem nikam, jsou to škatulky poškozené, jen obrázky mají neporušené.

Prohlídka závodu pokračuje.

Naplněni krabičkami, vešli do vedlejší místnosti a zestarali tam o pět let: je to sklad nálepek, leží tu na stolech v balíčcích po celých stovkách! Mohli si ušetřit námahu, kdyby nebyli tak chtiví!

Průvodce se usmívá, jen si berte, berte si, tak je to u nás se všemi dětmi a dospělí jsou někdy ještě horší. Je to hrozná vášeň!

„Teď sejdeme do přízemí, do opravny zmetků…“ vyzval nás. „Každou vadnou krabičku totiž opravíme, dřevo je příliš vzácné a lesy rostou pomalu! Začneme také odsávat piliny a dřevitý prach, bude to velmi dobrý materiál na lisované desky…“

Krabička zápalek je za dvacet haléřů, a přece sedí u stolů ženy a ručně opraví sebemenší chybičku.

„Ještě mi, chlapci, něco slibte, když se vám to u nás tak líbilo…“ zastavil se na chodbě. „Někdy se totiž sirka do lesa vrátí! Někdo si tam zapálí ohníček nebo cigaretu… Sirka spálí les, je z toho obrovská škoda a zničí se miliardy dalších sirek! Dejte všude pozor na oheň…“

Tohle jsme vám připravili
na památku

Děkujeme, loučíme se, jenom nás ještě zadržel vrátný.

„Přece byste od nás jen tak neodešli,“ směje se. „Závodní výbor vám přichystal malé dárky na památku, abyste neodjeli s prázdnýma rukama…“

O prázdných rukách se vůbec nedá mluvit, kluci jsou ověšeni jako vánoční stromek!

Lidé ve vrátnici pozorují bezradné dětské tváře.

„My vám to pomůžeme do vozu…“ nabízejí se. „Jen klid!“

Nesou z brány celé svitky vzácných obrázků, které si brzy budou vyměňovat filumenisté na velké dálky, třeba z Košic do Prahy a naopak. Doplnili je nákladem skutečných zápalek všech druhů a velikostí, jsou mezi nimi „hrozně obrovské“ krabice s dřívky dlouhými skoro čtvrt metru.

OCTAVIA se plní, plní… Zbude otázka, kam se do ní posadíme my.

„Jenom si dejte po cestě pozor, aby vás někde nepřepadli…“ radí vážně náčelník závodní stráže.

„Lupiči?“ povyletěl Janek a z náruče mu vypadla „hrozně obrovská“ krabice.

„Ne. Sběratelé! Máte tam některé novinky, tak si ty archy vzadu za oknem něčím přikryjte…“

Ze Sušice do Sušice

Křižovatka s tabulkou:

STACHY

To je právě náš směr! Číslo silnice 169.

Potom dědek. Kosí v příkopě trávu a Honza fotografuje vrch Svatobor s rozhlednou a turistickou chatou.

„Tak kampak?“ ptá se děda.

„Na Stachy…“

„A to je špatně. To jste se spletli!“

„Jedeme podle cedulky…“

„I čerta! To se máte někoho zeptat, kdo to tady zná! Tohle je cesta na Dolní Staňkov…“

Zanedlouho jsme opět byli v Sušici.

Nejdřív přehled
a pak pomaloučku

Konečně Vimperk – město s tiskárnou, starou půl tisíciletí. Ze všech stran zvou plakáty na Boubínské léto, lákají milovníky přírody, aby se vydýchali v sanatoriu smrkových porostů, podívali se na zbytky pralesa a pak navštívili vimperské pamětihodnosti, především zámek s kaplí, kde je obraz svaté Anny, připisovaný slavnému českému malíři Petru Brandlovi.

„Z Vimperka není daleko do Prachatic, a mezi oběma městy zuřil ve středověku nelítostný boj o podíl na obchodu, který přinášela Zlatá stezka!“ rozpovídal jsem se na náměstí. „Vimperští spor prohráli a vypukla nesmírná nenávist.V době husitských válek byl Vimperk vypleněn a vypálen, tak jako většina českých měst…“

Další plakát zve na Boubínské léto.

Je připraven bohatý program pro radost a potěšení návštěvníků: koncerty, divadla, výstavy, soutěže, veselý karneval ve všech ulicích a průvod masek s ohňostrojem.

„Tak na to si zajedeme až příště…“ prohlásil rozšafně Lojzan, už trochu smířený s dálkovou jízdou. „Třeba vlakem nebo pěkně pomaloučku s tátou na kolech! Teď se jede jen tak pro přehled…“

Na konci města stoupá vozovka do vršku, vlevo je pěkný hostinec, pravý silniční, pro šoféry.

Závozníci, řidiči, dělníci ze staveb, všude čisto, šenkýřka nám přinesla tři limonády, pět polévek a to další.

Ztracená naděje
a Tajemný ostrov

Ostrá zatáčka vlevo, železniční zastávka, u ní koleje a přejezd. Pak rychlé serpentiny k Horním Vltavicím.

Z boku zalesněné hory stoupá šedomodrý dým, pracují tam dřevaři, vaří si oběd. Už jsme se rozjeli naplno a na rychloměru je osmdesátka. V příkopech kvete srpnová zahrada, klaní se nám fialové rozhledny zběhovce, barví se keře a stromy, rudnou jeřabiny, za měsíc přijde podzim.

Nemohu se zbavit slavnostní naděje, že za chvilku uvidíme ještě tenkou, něžnou a mladou řeku, kterou český národ poznamenal velkou láskou; vybouřila se v horách mezi žulovými překážkami a teď si oddechne v údolí.

Vltava. Nabírá sílu, bude ji potřebovat. V blízkém čase naplní jezera dvanácti přehrad; velkolepé dílo vodní kaskády změní podobu krajin a změní také náš denní život, přidá nám elektřinu. Už se točí turbíny na Lipně, na Orlíku, pracují Slapy, Štěchovice, Vrané, Vyšší Brod, přispěje Kamýk, a zříceniny Dívčího kamene budou stát uprostřed hladiny jako pomník minulosti.

Vůz letí silnicí jako člověk životem. Člověku běží hlavou vzpomínky, automobilu ne, je to jen stroj.

Kdysi jsme jezdili do divokého vltavského údolí a ve skalnatých koutech pod lesními svahy zakládali chlapci osady – jedné z nich se říkalo Ztracená naděje. Byla to trampská osada v Povltaví, pak vzniklo srubové sídlo Mrtvý muž a záhadnému ostrovu nad Svatojanskými proudy jsme říkali Tajemňák, Tajemný ostrov.

Ale to už je dávno, dávno…

Vyrušila mě teprve orientační tabulka, mířící vpravo do hor.

SOUMARSKÝ MOST

Pozor! To voní dobrodružstvím!

Kupecké stezky

Chtějte dnes někomu vyprávět, že zdánlivě klidná a zamyšlená krajina, jako stvořená pro rekreaci a nemocné nervy, unavovala kdysi soumary a středověké kupce!

Brzdím u mostku, který se stejně jmenoval tenkrát jako dnes.

Kdybychom opustili automobil a měli nějakého soumara, jak společně nazývali nákladní zvířata, tedy nízkého koně, mezka, mulu nebo osla, mohli bychom se vydat na druhý břeh a putovat na České Žleby.

Slova mívají minulost. U Zlaté stezky vznikla totiž vesnička právě tam, kde se ze studny odváděla voda do žlabů k napájení zvířat.

Takové stanice bývaly po celém světě a na východní Sahaře jsme kdysi dojeli pouští k místu, které se jmenovalo U matky otroků. Byl tam pramen, kde arabští kupci napájeli mladé negry, když je hnali ze Súdánu na tržiště v Tunisu.

V Kordillerách jsme ještě potkali starého muže, který býval nakládačem zvířat z povolání. Přesně znal, jakou váhu unese mula, mezek nebo kůň a jakou velehorská lama.

Soumaři se ovšem brání, když je přetížíme, a to někdy ani člověk nedovede, nezná svoji míru. Mezek se složí na všechny čtyři, lama prská, osel padne a začne se válet po zádech, mula vyhazuje a koně v dolech – ještě v dobách, kdy nebyla mechanizace – přesně odhadli podle nárazů připojovaných vozíků náklad, který mohli dotáhnout k těžní kleci.

Pokročil čas, soumaři nejsou, zbyl jen most.

Volary

Mají hezký a výmluvný znak: čtyři štíhlé smrky v erbovním poli.

Lesy a pastviny jsou prvním bohatstvím zdejší přírody, z volarské školy pro zpracování dřeva vyšli odborníci a mistři, znalci výroby nábytku a hraček.

Selské usedlosti kolem Volar mají alpský ráz, všude je množství dobytka na pastvinách, první dobytkáře sem přece přivedl z Tyrol a ze Štýrska už na začátku šestnáctého století Petr Vok z Rožmberka. Dal jim zdarma půdu.

Město je horské, jsme sedm set padesát metrů nad mořem a staré domy sedí pod plochými sedlovými střechami, zatíženými kameny.

Chvilku běžela filmová kamera a pak se daly do práce ventily a písty.

Míříme na Horní Planou.

Zastavuji listonoše, nevím ani proč, směr je jasný; ale řidič si chce někdy s někým popovídat, tak se ptá na cestu.

„Do Pěkné, na Želnavu a už jste tam…“ ukázal a hned se dal do řeči, abychom přijeli v zimě, je tu ráj pro velké i pro děti, sníh, lyže!

„A jaro, jaro!“ pokračuje nadšeně. „Když rozkvetou louky, to je všude vůně! Léto, ovšem, to není jako léto dole v kraji, tam je málo vzduchu… Podívejte se na naše lesy, kde tu nádheru najdete?“

„A co podzim?“ směje se Jirka.

Neuvedl ho do rozpaků.

„To jsem chtěl právě připomenout!“ zdůraznil. „Podzim je ze všeho nejkrásnější! Tak na Pěknou a do Želnavy a na shledanou…“

Je tu asi hezky celý rok.

Listonoš mizí na polní cestě a blíží se tváře dalších lidí, neznámé, a přece nějak známé.

Je jich plno na polích, a ti šťastní, kteří sem přijeli na dovolenou, kráčejí s holemi s ostrým bodcem nebo se rozhlížejí ze spartaků, oktávií, felicií, wartburgu a fiatek.

Údolím Teplé Vltavy dojíždíme do Horní Plané, mezi horami Smrčinou a Třístoličníkem se řadí bouřková mračna.

Krajina pod nimi mění tvář a je snad ještě malebnější než předtím.

Nechtěli k obědu lososy

„Pojede se až k pramenům Vltavy?“ začíná hovor Lojzan. „To mě vždycky nesmírně zajímalo, kde třeba ze skály nebo z maličké studánky teče potůček, z kterého je potom veletok, Dunaj nebo Nil.“

Nesplnitelné přání!

Zastavujeme nad břehem neklidné říčky a rozkládám do trávy podrobnou mapu jižní části Šumavy.

Zeměpis vedle silnice.

„Vltava nemá tak zřejmý počátek jako Labe v Krkonoších, ve studánce na Labské louce. Obyčejně se říká, že pramení pod Černou horou ve výšce 1 172 metrů, ale tam je jenom její pramenná oblast…“ ukazuji stéblem. „Pravé místo vzniku má na slatinách a v křišťálově čistých studánkách, které živí Černé vody a Černý potok…“

Její další cesta je složitá: ztrácí se v kapradinách a přesličkách mezi smrkovými vývraty a po prvním boji s překážkami doběhne do lučin u horské osady Kvildy. Tam se kdysi usadili přistěhovalci ze Strakonic a statečně tu bojovali s drsným podnebím, vichřicemi a bouřemi. Byli to na slovo vzatí odborníci, dřevaři, pastvináři a skláři.

Po minulé válce se proměnily louky v bažiny a nikdo už tu nechtěl žít. Pak se usadila v horské Kvildě hrstka Slováků, bylo jich jedenáct. Vydrželi tu, obnovili černé dřevěné chalupy, začali pěstovat dobytek a rubali v lese dříví.

Sledujeme na mapě další vltavskou cestu, první slapy a peřeje a potom osvobození proudu, který od nepaměti otáčel dřevěnými koly pil a mlýnů. Nedaleko bublají a šumí vlnky, kluci myslí na ryby, tentokrát všichni.

„Pravá horská voda!“ kýve hlavou Lojzan. „Ráj pro rybáře…“

„Co kdyby se ohnul špendlík, nit máme!“ navrhuje nejmenší a Lojzík ještě vypravuje, že u nás bývali lososi, Vltava se jimi jen hemžila.

„Máš pravdu, ve starých pražských archívech je záznam, že čeledínové a služebníci si dávali do smlouvy podmínku, že dostanou k obědu lososí maso jen dvakrát týdně. Teď je ho v konzervě pár deka za deset korun…“ zavírám vzpomínky i naši mapu.

Jako v Kanadě?

Za volantem se žije rychle.

Dnes ráno jsme se probouzeli v táboře u Otavy, pak proběhlo asi sedmdesát kilometrů a teď právě letí srpnové mraky nad okrajem nedohledné hladiny lipenského umělého jezera.

Jak je dlouhé? Čtyřicet kilometrů, jako z Prahy do Berouna a ještě dva kilometry! Zadrželo padesátkrát víc vody než náš největší rybník Rožmberk. V každém litru, který projde turbínami, je energie deseti koní.

Podívali se na jezero ještě s větší úctou.

Vlevo na svahu jsou dvě stanová městečka, proti táboru svazarmovců. Až sem k jezeru zajela pojízdná prodejna potravin, dnešní turisté a rekreanti se nemohou živit rybolovem.

Na hladině se bělají plachetnice, bručí motorové čluny, dva hoši napínají svaly v kajaku a míří k barevným stanům na protějším břehu. V pozadí lesy, dým nad ohništi, další kajaky a kánoe.

Co mi to připomíná?

„Kdyby teď vešel tam naproti do vody los, pravý karibú, kdyby tam byly místo dnešních stanů indiánské, kdyby tu projel na koni inspektor HUDSON BAY COMPANY, tak bych asi věřil, že jsem v Kanadě…“ povídám Honzovi.

Kraj tu přece voní pryskyřicí právě tak jako tam.

Rychle přehlížíme první vltavské vodní dílo; stavbu zmohli naši lidé za osm let. Sbírali tu první zkušenosti pro budování dalších přehrad, přijeli jim na pomoc zkušení odborníci a barabové[9] ze slovenské Trati družby.

Udělali moře

V roce 1950 vykáceli dřevorubci les a obyvatelé zdejších vesnic a samot byli upozorněni, že všechno zmizí pod hladinou. Budou přestěhováni do nových domovů.

Objevily se buldozery a bagry, země se chvěla odstřely skal. Malé lokomotivy odklízely kamení a hlínu, drnčely pneumatické vrtačky a třásla se kladiva, vznikly nové silnice a mosty. Jen ze zřícených starých staveb zbylo půl miliónu kubických metrů zdiva.

V červnu 1958 odevzdali betonáři poslední blok přehrady, na jaře zachytilo Lipno první vodu a hladina se pak rozlila k Frymburku i k Želnavě.

Z Teplé Vltavy bylo malé vnitrozemské moře.

Široké vzdělání

„Já stejně vím, proč ty všechno víš!“ překvapil mne Janek v Kájově u Českého Krumlova. „Máš knížky a vždycky se do nich koukneš, než nám začneš něco povídat! To není žádné umění, to bych taky uměl…“

Má pravdu, kouknu, a hned všechno vím!

Leckdo má dobré vzdělání, ale na cestách se máme pilně dívat do turistických příruček, bývají podivuhodně pečlivé a poučné. Řeknou vám právě tak, kolik synů nebo dcer měl zakladatel hradu nebo zámku, jako upozorní na výrobu silonových vláken, nezapomenou na stavitelský sloh jindřichohradecké rotundy ani na počet kilometrů červené turistické stezky ze Svaté Máří do Vimperka. Prozradí, že na vás čeká pod Kletí na Vltavě nejkrásnější jihočeské město Český Krumlov s křivolakými uličkami a hradem na výšině na levém břehu řeky – hrad je největší po Hradčanech. Dozvíte se, že tam žije asi osm tisíc lidí a že středověký půdorys města znemožnil vznik většího průmyslu. Proto naše největší papírna, která dodává za den skoro dva milióny krychlových metrů novinového papíru, je proti proudu Vltavy v nedalekém Větřní, a také textilka JIHOLEN pracuje mimo město, v Přísečné – dodává přízi na technické tkaniny. Je to dnes právě tak důležité jako péče o kulturní památky.

„Jirka si koupil za deset korun mapu hradů a zámků, tak si taky může vždycky přečíst, co tam je, a bude zase poučovat tebe…“ pokračuje Janek, a měl bych jen velikou radost, kdyby to Jirka dělal; musíme si pomáhat.

Ten zná to, druhý zase něco jiného, tak se navzájem doplňujeme.

Vjíždíme právě do jihočeského kraje a ze zadních sedadel se ozval hlas, tak jako tenkrát – před třemi dny – u Horšovského Týna.

Televizní družice

„Jihočeský kraj zabírá v podstatě starou državu rodu Vítkovců a liší se v mnohém svým památkovým bohatstvím od ostatních českých krajů…“ čte Jiří. „Ústřední hrady Vítkovců, jako Český Krumlov, Rožmberk, Třeboň a Jindřichův Hradec, žily stejným intenzívním životem ve středověku i v renesanci a některé neztratily význam ani v době, kdy nové rody vládly nad zbožím, někdy rožmberským a hradeckým…“

Jirka se odmlčel, odložili mapu a velice by je zajímalo, kdy už bude kroužit kolem země družice, která bude odrážet televizní programy na kterékoli místo na světě.

A jestli bude na takové družici posádka, tak by to bylo báječné, dostat se tam, bylo by to takřka žůžo.

„Lojzo, třeba my dva spolu…“ navrhuje Jiří. „Ty bys mi tam vařil!“

Pod koly běží vějířová drobnodlažba, vzorně jsou tu označeny směry a vzdálenosti a za viaduktem hlásí nárožní zrcadlo volnou vozovku. První odpolední hodiny ruší jen pohled na oblohu, kalí se, je dusné vedro, to nedobře skončí.

Víc starostí mají s počasím lidé na polích. Zesilují tempo, traktory nestačí svážet a z krav a koní se jen kouří. Letošní úroda je rekordní, jen jak ji sklidit? V tom zatím nepomůže televize, tady člověk zatím bojuje na svou pěst.

Turistický průvodce pak ještě prozradil, že je na Kleti lyžařská sjezdová dráha, staví se tam nový hotel, bude tam vyhlídková věž a sedačková lanovka.

To všechno je nutné, protože o krásu naší vlasti nemáme zájem pouze my. Chtělo by se k nám podívat množství zahraničních hostů, z východu i ze západu.

Navážeme s nimi přátelství, lépe jedni druhým porozumíme, a cizinci zase uvítají naše turisty u nich.

Na všech hranicích všech zemí na světě budou jednou čekat u silnic pozdravy:

VÍTÁME VÁS!

Klenot

Klikatými uličkami vjíždíme do nejkrásnějšího jihočeského města.

Je to krása vážná, ale kráse vážnost svědčí.

Už jsme na náměstí na hlídaném parkovišti. Rozhlížím se, jaké jsou tu změny. Od té doby, kdy jsme zde byli naposled, a chtěl bych klukům nějak přiblížit vzácnost Krumlova, středověkého klenotu, který nám závidí celý svět.

Procházíme kolem starobylých staveb – architekti s nimi měli velké starosti, tak jako v jiných městských rezervacích; z chráněných měst se nemohla stát muzea stavitelských památek, musí tam bydlet a žít dnešní lidé. Tak se pečlivě obnovila průčelí domů, střechy mají původní druh krytiny, okna, mřížoví, dveřní kliky a zámky, všechno je anebo bude jako kdysi, ale uvnitř se upravují bytové jednotky podle dnešních společenských a zdravotních zásad.

Zajímavě vyřešili restauraci, do které právě vcházíme.

Klenby, sloupy, všechno zůstalo, a přece je tu moderní pohostinství.

Zasedáme k volnému stolu. Janek brejlí do dlouhého seznamu jídel a nemůže si vybrat.

„Prosil bych tatarské krutóny, ale chtěl bych je nejdřív vidět…“ rozhodl se konečně.

„Už zase zlobíš, jako v Domažlicích s tím pörkeltem? Proč sis to tam objednával?“ vyletěl na něj Lojzík.

„Protože jsem viděl ty dvě tečky nad ,o‘ a chtěl jsem vědět, proč tam jsou…“ brání se, ale pak ustoupil a požádal o rýžovou kaši.

Číšník konečně odešel.

„To doma taky takhle zlobíš u stolu?“ ptají se kluci.

„Doma ne! Tam si to nemůžu dovolit…“ přiznal.

Po obědě se loučíme s Krumlovem, slovo má zase motor a úzká ulička nás vede pod zámek a potom z města ven.

„Víte o tom tajemném konvoji, co jel v roce 1959 z Prahy do Paříže? Vzbudil tenkrát rozruch po celé Evropě!“ vzpomněl si Honza na volné silnici do Zlaté Koruny a pak vylíčil chlapcům tu podivuhodnou událost.

Pod ochranou kulometů

Zní to jako rozhlasová detektivka.

Z Prahy na Plzeň a potom k naší západní hranici vyjíždí kolona nákladních automobilů.

Před nimi projely hlídky na motocyklech a vozy s ozbrojenou posádkou, ty jsou spojeny vysílačkami s bezpečnostními ústřednami měst, kterými se projíždí. Také vedle řidičů sedí ozbrojení průvodci a bedlivě pozorují okolí silnic a ulic.

Za československou hranicí se připojily německé bezpečnostní orgány a za řekou Rýnem francouzské.

Co se děje? Převážejí zlato, drahokamy?

Ani zlatem, ani drahokamy, ani penězi by nebylo možno vyvážit hodnotu vzácného nákladu: konvoj převáží poklady jižních Čech. Veze obrazy, díla starých sochařů a řezbářů, vzácné tisky a sbírky na pařížskou výstavu československého gotického umění.

Do Zlaté Koruny

Náhlý vítr nese prach, ve vzduchu se točí papíry a smetí, je vedro, jedeme do bouře.

Levý bok silnice ještě doprovází pohled na Blanský les a na Kleť. Až k chatě jde cesta pro motorová vozidla, ale hrozivá obloha nutí do spěchu; stejně by teď nebyl dobrý rozhled do budějovické kotliny a na třeboňské rybníky, v pěkném počasí se z Kleti dohlédne až na zasněžené rakouské Alpy.

Ztrácejí se kilometry, unikají podrobnosti, významné podrobnosti. Můžete si za volantem slíbit, že příště sbalíte skládací kajak a prožijete prázdniny na vodě mezi břehy řek Malše, Nežárky a Lužnice, se stanem a pánví.

Rozhlédněte se po větru, donesl by vás k odvážnému betonovému mostu u Podolska, snad do Písku, Města v lesích, nebo k dvěma perlám českého jihu hradům Zvíkovu a Orlíku, slibte si zájezd do husitského Tábora nebo na Kozí Hrádek, kde kázal venkovskému lidu po odchodu z Prahy Mistr Jan Hus.

Vůz nestačí na podrobnou turistiku. Rychle jedoucí automobil je jenom vyzvědačem, provede průzkum krajin a měst, do kterých se musíte potom vracet.

Silniční nápis ohlásil Zlatou Korunu, brzdíme před klášterem, založeným v dávné minulosti Přemyslem Otakarem Druhým.

Chvilka prohlídky a vzpomínek.

„Kam teď?“

„Na České Budějovice, do Třeboně, na Jindřichův Hradec a pak na Moravu!“

„Tam asi doplaveme…“

Šlehly nové vodní proudy, z větru je vichřice a každý úder blesku jako by posiloval přívaly. Je to vlhké, prudké, bláznivé, ale svým způsobem velkolepé! Příroda se chlubí svou mocí a vybíjí marnotratně miliardy kilowatthodin, které se nám ještě nepodařilo zachytit, spoutat a zužitkovat.

Prásk! Už jsme v polích, topoly prohnul uragán, pneumatiky syčí ve vodním příboji, hoří nebe.

„Po letošních prázdninách asi zavedou plavání jako povinný školní předmět,“ rozhlíží se Jiří do té pohromy. „Musíme se připravit na potopu světa. Ale stejně je to bezva, ženou nás hromy a blesky ze Šumavy do Tater! Až tam dojedeme, tak si zazpíváme Nad Tatrou sa blýská, protože tam asi bude hřmít a pršet taky!“ potěšil nás nadějí na další příhody.

Sedm kilometrů do Českých Budějovic, to bylo jen pět minut jízdy.

V jihočeské metropoli

„Tak tady jsou také světoznámí jako v Sušici…“ zastavil jsem na čtverhranném náměstí, rozlehlém, výstavném, jednom z nejkrásnějších, kterými se mohou pochlubit česká města. „Tužky…“

„Bylo by toho víc,“ dopovídá Honzík, „nábytek, strojírny, textil, těstoviny, cigarety, pivovary – a zápalky se tu vyrábějí také. Ale o koňské železnici už jste četli nebo slyšeli?“

„Z Budějovic do Lince, první dráha na evropské pevnině!“ věděl i Janek, zásluhou rozhlasové reportáže.

„Dnes by to bylo trochu směšné, kdyby mezi kolejemi kráčeli koně a táhli železné vagónky, je tu křižovatka hlavních tratí, staví tu mezinárodní rychlíky z Vídně, Záhřebu, Říma…“

Roztočil se motor.

Vytrvalý liják smývá českobudějovickou dlažbu a blesk jako křivá šavle proletěl nad metropolí jihočeského kraje. Přerušil naše rozjímání, kluci se stulili v náramném rachotu.

„Na Moravu je daleko, nabereme benzín a plave se dál!“ dávám nutný palubní rozkaz.

Pak mizíme z Budějovic.

Honza usilovně přemýšlí, co je příčinou špatné povětrnosti, a po několika kilometrech mne překvapil nespravedlivou výčitkou.

„Jak se posadíš k volantu, tak prší a bije hrom! Neměl bych řídit? Před rokem jsme spolu jeli touhle dobou z Varšavy do Moskvy a bylo to zrovna tak! Třískaly hromy, ovšem, jen pokud jsi řídil ty… Pusť mě k tomu!“

Sedá si k volantu a pozoruje oblohu, kluci s ním.

Změna nepřichází, proletěl další blesk, křivý jako šavle.

Do Třeboně vjíždíme jak loď do přístavu.

Sněhobílé ubrusy a domácí štěstí

Hlídač parkoviště hrdinně vyšel do deště, vzal si korunu, dal mi lísteček a ještě měl náladu popřát: „Ať se vám u nás líbí!“

Běžíme vodou ke starobylé budově, protože je na ní nápis:

HOTEL BÍLÝ KONÍČEK

Ale koníček už tam není, už dokoníčkoval, už dojel; je tu závodní jídelna. Obracíme se proti vodě, bojujeme s větrem a kluci drží Janka, aby nám neuletěl.

Pak široký průjezd a příjemné překvapení: restaurace pod klenbami, broušené křišťálové lustry, obrazy květin a na zdech v kulatých skleněných nádobách zelené voděnky – domácí štěstí.

Usadili jsme se u stolu s tak bílým ubrusem, že by zdejší prádelna zasloužila jedničku z občanské výchovy.

„To je teda podnik, pánové!“ pochválil si Janek.

Přinesli nám dobrou černou kávu a chlapcům tři zmrzliny, servírka se usmála – co víc by host žádal?

Pak se Jirka s Jankem dohodli, že proniknou na náměstí a nějak se probojují deštěm do trafiky, je čas na pozdravy z cesty.

Vrátili se jako mořští vlci, vyplavení na pobřeží.

„Už teče voda po náměstí proudem…“ hlásili. „Ještě chvilku a třeboňští kapři doplavou až sem na hlídané parkoviště!“

Píseň dne

V nejasném dohledu je za rozblácenými poli hladina našeho největšího rybníka Rožmberka.

Jiří se opět ujímá úlohy reportéra a s průvodcem před očima hlásí důležité skutečnosti, na které by nás ani nenapadlo myslet doma v Praze.

„Vážení posluchači, není rybník jako rybník, náš Rožmberk má plochu čtyři sta devadesát hektarů! Jen v okolí Třeboně je přes šest set rybníků dalších a tím to nekončí, protože jich má tento kraj celkem přes pět tisíc… A to všechno vybudovali vaši pilní předkové holýma rukama s motykou a lopatou v ruce, bez mechanizace, buldozerů, bagrů a nákladních automobilů! Uvažte, že další rybník, Bezdrev, má hektarů asi čtyři sta dvacet a Horusický u Veselí nad Lužnicí je jenom nepatrně menší. Lojzane, považ, těch kaprů! Podle některých učenců, kteří měří zemi, je Horusický na druhém místě co do velikosti, ale to vás nemusí rušit, spíš je úža, že byl vykopán a založen už roku 1500… Fakt, tady to je!“

Chvílemi se zdá, že sedíme v kabině námořního člunu, jen silniční značky a další obce a města připomínají trochu pevninu.

Po dvanácti kilometrech jsme spatřili Stráž nad Nežárkou, kde měla zámek slavná česká pěvkyně Ema Destinová.

„Kdybyste dovolili, vážení posluchači, dáme si trochu hudby a pak se znovu vrátíme k líčení bohatství a krás našeho domova…“ navázal reportér, odložil tenkou knížku a rozehrál píseň dne Prší, prší, jen se leje…

Přidal sloku, kterou si zpívali v pionýrském táboře, taky tak promoklém:

Všechno se nám z toho ouží,
stelem vodou, spíme v louži,
ani muk, žádný hluk,
nám už je to všecko fuk…

Potom se znovu rozhovořil až v Jindřichově Hradci.

„Prohlédněte si památné stavby tady nad rybníkem, je to překrásný obraz, jako stvořený pro fotoamatéry, kteří s oblibou navštěvují tato místa! Památné je tu ovšem vůbec všecko, ale turisté se upozorňují, že toto město, kdysi sídlo Jindřicha z rodu Vítků, zachránily dnes především průmyslové podniky JIHOLEN a KONOPA, protože by jinak nemohlo soutěžit s okolními městy, neméně významnými… Ve znaku má Jindřichův Hradec dva zvláštní lvy s korunkami a dvojitými ocasy, jak drží pětilistou růži, já vám to pak ukážu, je tu obrázek! A nyní se přeneseme k východu do Kunžaku, známého odedávna výrobou kartáčů a drátěného pletiva! Potom se jede do Strmilova a Studené, jak praví náš itinerář. Na shledanou na Moravě!“

„Pokud byste chtěli naši cestu přerušit pro nepříznivé počasí, tak to řekněte, protože není daleko do Prahy, tak asi sto kilometrů na Soběslav, Tábor a Benešov…“ navazuji. „Ještě je čas, můžeme se vrátit!“

Návrh byl zamítnut všemi hlasy.

„Jen jeďte dál, mně se to začíná líbit!“ prohlašuje Lojzan. „V suchu dovede cestovat každý paďour. Kliďánko bych se dneska utábořil tam u rybníka blízko Telče, jak o něm mluvil ten prodavač benzínu…“

První šero mění krajinu v šedivou poušť, rybníky spolkla přízemní mlha a na severu se blíží nejasný obrys zalesněné hory. Mapa hlásí její výšku – 837 metrů nad mořem, je to Javořice.

Na chvilku ustal déšť, pouze na chvilku.

„Tam to znám…“ vzpomínám si. „Před lety jsme ve zdejších lesích tábořili, jsou tam hluboké hvozdy, říká se jim Velký les. Potkáte jeleny, daňky, muflony…“

Ani by se to ze silnice nezdálo.

Kluci zamyšleně pozorují vzdálené vrchy a teď zahlédli na vrcholku Javořice světélko…

Hora bude hrát a zpívat

Stopa života!

Hvozdy, obrys pustých hor – a najednou červený bod. Co tam kdo hledá, po čem pátrá, jak se tam dostal? Je to snad signál osamělého lovce, který zabloudil?

„Retranslační stanice mezi Prahou a Bratislavou…“ upozornil Honza a Janek to chce opakovat.

„Retra…“ nechal toho.

„Přenosová,“ dívá se do tmy Jiří. „Nestyď se to říct česky! Hora bude hrát a zpívat…“

Honzík ještě připojil, že věž s anténami bude vysoká dvě stě čtyřicet metrů, a Lojzíkovi prošla hlavou nádherná myšlenka. Takhle se tam dostat, to by byl život!

„To by bylo jako na majáku, jako někde na poušti nebo na osamělém ostrově v moři,“ šeptá nadšeně. „Sedíš v kabině, kolem zuří vichřice, a ty si kliďánko točíš knoflíky a nikoho nenapadne, že by se mu bez tebe kroutil obraz, neví, že to má všecko v ruce…“

,,… Lojzík Pačes z Holešovic!“ doplnil Jirka. „Statečný muž, který tam žije jako televizní poustevník, bdí do ranních hodin a pak vezme kulovnici a jde kliďánko na muflony…“

Právě jsme vjeli z Čech na Moravu.

Už přijde Telč.

Bitva

Hráli si na dvoře na vojáky.

Bylo jich pět – to není velká armáda, a teď je vyrušila mimořádná událost: rozevřela se železná vrata a na prostorné nádvoří vjíždí automobil s maličkým vozíčkem.

Snad jsme v bývalém zámku, snad v budově, kde spal kdysi slavný vojevůdce nebo dobrotivý císař, hodný k lidu; když vám teče za krk, schováte se kdekoli. Dnes je tu v levém křídle kamenných budov turistická ubytovna pro pěší i motoristy. Telč byla obnovena v původní podobě, a tak tu jsou zahraniční návštěvníci nadšeni ještě víc než my, zdejší.

Z malého vozu vystupují tři kluci z Prahy a moravská paní, která nám otevřela, říká: „Dobrý večer, vítáme vás!“ a zve nás do světnice v přízemním domku u brány.

„Pojďte se ohřát! Táta včil zatopil a je chladno, takové šeredné léto máme letos! Chcete tu být na noc? Kampak vás dáme, panenko drahá, je skoro plno! Přijela jakási výprava z Německa, skoro všechno obsadili…“

Mluví měkce a pěkně, čistě a jasně, takže i malý Janek se zarazil a tiše se zeptal: „To už je moravština, viďte?“

„Kdepak… To je jenom správná čeština!“ slyší Jirkovu odpověď.

V kuchyni za bránou je milo. Zapisuji do sešitu číslo svého občanského průkazu, ti druzí cestují se mnou a vůz nikdo hlásit nemusí, tomu se přece nemůže nic zlého stát.

Přiložila do kamen.

Pak přinesla buchty, řekla: „Tož vezměte si…“ a venku na temném nádvoří vzplanula znovu bitva mezi pěti vojáky.

Dromedár, žirafa a prohnutá koza

Hoši z Prahy se rychle dohovořili s kluky z Telče, třebaže zachovali důstojný odstup. Jsou totiž pány vzácného bohatství, zápalkové nálepky se sbírají na Moravě právě tak vášnivě jako v Čechách, nad severním polárním kruhem nebo hluboko pod rovníkem.

Jirka je velkorysý. Rozmnožil jejich sbírky bohatým výběrem obrázků českých i zahraničních, nemohl je ovšem podělit spravedlivě, aby měli všichni stejné.

„Ty, Jáno! On ti dal toho dromedára a mně ne!“ křičí první vojín.

„Tobě zase žirafu a ty ptáky!“ brání se druhý.

Třetí nutí Jirku s Lojzou, aby mu dali ještě tu krabičku s klikatým arabským písmem, je bez dromedára, žirafy a ptáků, ale rozhodně vzácná, vojíni čtvrtý a pátý svádějí boj o nálepku mimořádně velikou: je na ní prohnutá koza s dlouhými rohy, pravděpodobně gazela nebo antilopa a nesrozumitelný řecký nápis, poněkud podobný azbuce.

Lojzan je usmířil nálepkami s barevnými obrázky hradů a pak se šli ohřát, protože táta včil zatopil a v promoklých šatech je zima.

Ještě sehnat něco k jídlu, Lojza s Jirkou budou spát ve voze, my s Jankem v čisté klenuté světnici.

Venku hvízdá vítr, klepe okenicemi a žene studený déšť.

Končí čtvrtý den naší silniční plavby.

Jen chvilka na starém náměstí

Ráno. Je srpen, ledová vichřice lomcuje okny a do skel bijí přívaly studené vody. Loučíme se s „bílou Telčí“.

„Byla kdysi východním výběžkem slávy a moci jihočeských Vítkovců. Je to stavitelský skvost, nejkrásnější moravské město…“ předčítá Jiří cestou k bráně. „Zastupuje památky moravské renesance a její zámecké a městské kultury, pohled na náměstí s kostelem a zámkem, vroubené podloubím a štíty středověkých domů, zatají cizinci dech…“

Dost… Pohled na skutečnost říká víc.

Déšť snad jen zvýšil krásu staveb, smyl s jejich tváře všední prach, střechy se lesknou a Honza se znovu pokouší vystoupit z vozu a stisknout spoušť; nerad se vrací, nejde to, kamery nemají okapy ani vlnolamy.

„Kdybyste sem přijel pro reportáž ,Telč v dešti‘ a zrovna bylo hezky, mrzelo by vás, že neprší! Teď zase prší, tak je to jenom obráceně…“ uklidnil ho Lojzan. „Uvidíme dneska Vranovskou přehradu?“

„Rozhodně… Zapište kilometry, nabereme benzín a večer budeme pravděpodobně na Slovácku!“

Škola pro slony a námořní výprava do Moravských Budějovic

Vyjíždíme z náměstí okolo zdí polepených plakáty. Janek se dívá, ohlíží se, uvažuje a nejde mu to do hlavy.

Spatřil totiž plakát:

PODZIMNÍ KURSY
TANCŮ
pořádá Dům osvěty Telč

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

„To se tady pořádají taneční kursy pro slony?“ zeptal se nesměle.

Byl tu totiž předtím cirkus HUMBERTO, měl plakáty o kousek delší a pod plakátem o tancích koukaly sloní nohy.

Nevlídným vlhkem, studeným a protivným, ujíždí vůz na Starou Říši.

Proč se té obci tak říká? Za každým názvem vesnice, města, nebo snad jenom samoty je tajemství, jen se za ním vydat, jen je rozluštit!

Hoši objevili v mapě také „Novou“ Říši, tak jsme v té „Staré“ ze zvědavosti uhnuli vpravo a jedeme se na tu Novou podívat. Okreska potřebuje asfaltový koberec, v polích trčí oje opuštěných vozů a samovazů, voda rozmáčela za příkopem papírové pytle s umělými hnojivy, sype se z nich prášek a mění se v bílé bláto.

Všechno čeká na slunce.

Jiří přehlíží široký kraj a pak obřadně zahájil další projev:

„Vážení přátelé, cestovatelé a znalci dalekých ostrovů a moří…“ praví hlubokým hlasem. „Nepříznivé počasí nezabránilo velkému plavci Kryštofu Kolumbovi, aby doplul s třemi plachetnicemi k pobřeží nových zemí, které bychom jinak neznali. Jsme všichni na jedné lodi a navrhuji, abychom naši jízdu proměnili v plavbu! Máme u volantu spolehlivého kapitána a také kormidelník má bohaté zkušenosti z různých světadílů. Co my tři, jak si rozdělíme práci pro případ dalších bouří nebo úplného ztroskotání? Jmenuji Lojzana prvním důstojníkem, sebe druhým a Janka plavčíkem a kandidátem námořních věd!“

„Jsi samá legrace,“ poznamenal Lojzan, „ale podívej se na ten ječmen! To už není obilí, to je hnůj! Jedeme si v automobilu, tak je to pro nás náramné potěšení, ale mysli na lidi, jak to dostanou do stodol!“

Změnil náladu – je to tak! Lidé vyhlížejí z chalup a národní výbory sledují dodávky jako generální štáby v rozhodující bitvě.

Honza zapojil rádio; po řízném pochodu se ozvalo veselé žňové zpravodajství.

Neznámá dívka hlásí, že se byla podívat na družstevníky, že právě dojela s mikrofonem k zemědělcům kdesi u Pardubic a že tam také prší. Jim to ovšem nevadí, sklízejí dál, kdepak, trochu deště – to na ně neplatí! Kombajnéři lámou v největších lijácích hektarové rekordy – chce to jen trochu dobré vůle, nic víc…

Pak zavolali mladou brigádnici; pracuje ve zdravotnictví, ale přihlásila se na žně. „Tak vám, soudružko, letošní počasí také nepřekáží, viďte?“ zeptala se jí reportérka. „Jak to děláte?“ Zdravotnice se rozesmála.

„No, vždyť mám igeliťák, ne?“ odpověděla, a reportáž skončila; vypnuli jsme ji. „Tak vám řeknu, že musejí mít lidé na venkově velký vztek, když tohle slyší!“ rozparádil se Lojzan. „Copak může kombajn do tohohle marastu? Takhle to na lidi filmovat! Ona si vezme igeliťák a všecko je v pořádku…“

OCTAVIA vletěla do louže, do obrovské louže, kalné bláto zalilo přední sklo.

O vlivu povětrnosti
na pravopis

Zadul mohutný severozápadní vítr.

Honza sotva otevřel dveře proti náhlému náporu, otřel přední sklo, ale zaplavilo se znova. Peřeje žlutého kalu se přelévají na kapotu a do oken, teď proběhl kus nově válcované vozovky, vysypané pískem, ale průtrž všechno smývá. Krajinou se žene skutečná tropická smršť, jen příliš chladná. Pes by do toho nevyšel!

Honzík ukazuje na první zlámané a vyvrácené stromy a žádá mne, abych zastavil, tak zajíždím k okraji silnice a počkáme, až se to přežene.

Dunivě zahřmělo, pak sjel další blesk.

Krčíme se ve voze. Jiří doplňuje palubní deník, Janek mu nahlíží do záznamů a teď vítězně vyletěl.

„Rozbytá asfaltka!“ raduje se. „A máš tam tvrdý ,y‘!“

Jirka se skutečně zastyděl, v jeho věku se nesmí takový omyl stát, je to trapné; hledá, jak by se omluvil, a zvenčí rachotí další blesky.

„To byla technická porucha…“ vzpamatoval se. „Přece znám pravopis! Ale jak uhodil hrom, tak mi to ujelo až dolů!“

„Hele hele…“ pochybuje Janek. „Porucha!“

Případ byl úspěšně rozhodnut Honzou.

„Bylo by to báječné zařízení, kdyby za tebou vždycky uhodilo, když napíšeš ,automobyl‘ nebo ,bytva‘… To bys měl pořád propálené kalhoty!“

Rádio se polepšilo

Blíží se další cíl a přístav: Moravské Budějovice.

„První důstojníku, požádejte našeho kapitána, aby zapojil bezdrátovou stanici, snad zachytíme meteorologické zprávy! Co když se blíží z jižního Atlantiku tlaková výše a zítra bude nádherné počasí a takové vedro, že budete vděčně vzpomínat, jak jste se klepali zimou, drahouškové…“ vyzval Jiří Lojzíka.

Kapitán vyslechl žádost, odpověděl, že by raději zapojil výfukové topení, ale drahouškové prohlásili, že by to bylo pro ostudu, topit v srpnu. Stiskl tedy tlačítko automatického přijímače, po osvětlené stupnici se rozjel samočinný volič a zastavil se na zprávách z domova.

„… mechanizace zemědělství na severní Moravě podstatně posílí družstevníky a nahradí úbytek pracovních sil, způsobený odchodem mladých lidí z vesnice do průmyslové výroby,“ ozvalo se. „V příštím roce bude jen do těchto oblastí dodáno tisíc čtyři sta nových traktorů, tisíc šest set vlečných vozů, sedmdesát sedm kombajnů a dvě stě padesát řádkovačů…“

„To je jiná řeč,“ uznali společně. „Kdepak igeliťák!“

Detektivka za padesát pět haléřů

Než jsme vystoupili na náměstí z vozu a přeběhli do otevřených dveří hotelové restaurace, natekla nám voda do střevíců i za krk.

Rychle přinesli horký čaj, sušíme se v příjemném závětří a posloucháme vzrušené rozhovory místních hostů o nedávné smršti. Natropila vážné škody, polámala ovocné stromoví, shazovala ze střech krytinu, potrhala telegrafní dráty a pak asi řádila někde na jihovýchodě, na Slovácku nebo až za Vlárským průsmykem.

Po svačině se Janek přiznal, že nemá ponětí, kde jsme.

„Jezdíte se mnou moc rychle, a když pak někde zastavíme, tak se mi všecko plete… Včera jsme byli v Českých Budějovicích a dneska jsme v Moravských, taky vím, že jsou dvě Třebové, Česká a Moravská, ale kde to je a jak je kam daleko, třeba do Prahy nebo do Brna, to tedy nevím!“

Spočítali mu, že je podle automobilové mapy do Brna devadesát kilometrů a do Prahy přes Jihlavu asi sto dvacet.

„Ale kudy by se tam dojelo a co bych po cestě viděl, to zase nevím…“

Mám v aktovce další mapu, tu obyčejnou, jak se prodává školní mládeži za padesát pět haléřů; je velmi přehledná a řekne, jaké jsou kde krajiny.

Zasedli k zeměpisné poradě a především zjistili, že má Morava složitou říční soustavu.

„Tady teče Rokytka, pak se obrací na Moravský Krumlov a v Ivančicích vtéká do Jihlavky…“ zjistil Jiří. „Ale pozor, odvážní plavci a mořští vlci! Teče tam také Oslava, a Jihlavka zase proudí do Svratky, Svratka do Dyje a Dyje do Moravy, Morava vtéká do Dunaje a Dunaj do Černého moře, kde čekají zámořské lodě a plují potom třeba až do Singapore… Podle toho byste mohli doplout z Moravských Budějovic až do Tichého oceánu, kdyby tu nebyly některé navigační obtíže…“

Nebylo to zcela jasné Jankovi ani Lojzanovi, ale sklonili se před plavebními znalostmi svého zkušenějšího druha.

„Ještě složitější poměry jsou na severní Moravě! Tady nahoře na mapě, to je hotová detektivka!“ pokračoval se stéblem od limonády v ruce. „Svitava, Třebůvka, Desna, Oskava, Bystřice, a co je těch říček například kolem Bečvy! To by panečku byla expedice, kdybyste měli hledat správné prameny všech moravských řek a zakreslovat je do mapy a pak porovnávat výzkumy s touhle školní mapou…“

„Kluci nám lezou na vozejk!“ vykřikl náhle Janek, protože se podíval oknem na náměstí.

Do boje!

Vyběhli z restaurace, ženou se na parkoviště, rychle platíme a spěcháme za nimi.

Čtyři zdejší kluci se posadili na náš závěsný vozíček a zkoušejí, jak péruje, hrr na ně – taková drzost!

„Koukej, koukej, jdi od toho! Kousne tě to, má to zuby, kopne tě to, má to nohy…“ pustili se do největšího.

Ale ten se jen usmál, ustoupil, také ti druzí slezli dobrovolně a přátelsky se ptají pražských kluků, odkud že přijeli.

Co s tím? Těžko se bojuje bez nepřítele! Prostě to vyznělo z pražské strany hloupě, byl to úder do prázdna. Rozloučili se, podali nám ruce a přáli šťastnou cestu.

Opouštíme milé moravské město a na parkovišti zbyly dva kombajny, čekají na povel, jen vyrazit.

Topoly jsou učesány po směru větru a Lojzan se ještě vrací k příhodě na náměstí.

„Nemělo se na ně jít tak sprostě…“ povídá mrzutě. „Byla to ostuda pro Pražáky. Prostě trapas!“

Náladu potom zlepšil Janek. Pohupujeme se na okresce za Blížkovicemi a plavčík a kandidát oceánských věd se rozpomněl, že je sobota.

„Ve čtrnáct hodin bude na Praze I. reportáž o vynálezci lodního šroubu Resslovi, to si musíme poslechnout! Jak je něco o vynálezcích, tak to musím slyšet…“

Také Lojzík s Jirkou prohlašují, že milují vynálezce, a na Ressla jsou tak zvědavi, že si nařídili červený budík, opravený před odjezdem s tříměsíční zárukou, aby to nezmeškali, ať budeme kdekoli.

O přehradách, skafandrech
a domečku na stráni

Projíždíme nedaleko státní hranice a po poledni se k ní přiblížíme tak těsně, že by do sousedního Rakouska kamenem dohodil.

Hladina Vranovské přehrady bude v dnešním nečase důkladně rozbouřena a z ponurých věží hradu Bítova půjde asi trochu strach. Zato přijde odměna navečer – po návratu z Vranova projedeme znojemskou státní silnicí do Dyjskosvrateckého úvalu a za Pavlovskými vrchy, Mikulovem a Břeclaví se prolomí kraj do úvalu Dolnomoravského, kde už se na nás usměje Slovácko.

Rozhovořili se o přehradách.

„Mít skafandry, tak bychom se mohli projít po dně a zároveň by se prohlédla hráz, jestli někde nepraská…“ míní Janek. „Skafandr jsem viděl v Praze u Vltavy, spouštěl se tam potápěč. Může se taková hráz roztrhnout? Kdo ji hlídá, potápěči?“

„Pobřežní pozorovací hlídky! Na čele hráze je vyznačeno několik pevných bodů a na svahu údolí jsou na ně zaměřeny dalekohledy. Kdyby se některý bod hnul, tak to znamená, že se stavba sesouvá nebo že někde praská. Provedli by zabezpečovací práce…“ vysvětluje po svém Lojzík, ale ne právě dost přesně.

Ještě připojil, že by chtěl takovou práci dělat, to by ho bavilo, to by nebyla nuda. Protože kontrola přehrad není tak jednoduchá, aby na ni stačil muž s dalekohledem, ujímám se slova.

„Ty si třeba myslíš, Lojzane, že bys měl někde na stráni domek a seděl bys tam jako na majáku a jen hlídal a hlídal… To by se mi také líbilo a mohlo by se přitom chodit na ryby! Ale dnešní hlídač majáku už to také nemá tak jednoduché jako dřív, když se nad ním točila acetylénová lampa… Je zároveň telegrafistou, má v kabině radar – a také strážci přehrad mají odborné vzdělání a přesnou technickou výzbroj! Je to taková moderní romantika…“

Vystřídal mne Honza-technik a vysvětluje jim podrobnosti.

Hráz je vytvořena ze železobetonových bloků a v jejich dělících spárách jsou kovové špalíčky s vyznačenými body, uloženými do trojúhelníků. Sebemenší pohyb zaznamená přístroj, kterému se říká deformetr – měřič deformací. Další kontrolou je invarová tyč, svisle uložená mezi zazděné kovové plochy a ještě jemnější měření provádí tenzometr. Na několika místech hráze jsou do zdiva zamontovány kovové hvězdice a mají na svých ramenech kabely, vyvedené do zásuvek; pomocí slabého proudu zaznamenává přístroj sebemenší změny.

„Zkrátka, všecko obstarávají přístroje,“ trochu zklamané vzdychl Lojzík. „Za chvíli už nezbude na lidi žádná lepší práce…“

„Stroje a přístroje samy nic nesvedou…“ povídá Honza mírně. „Kontrolu přehrady řídí a provádí hrázný, ten má právě domek na stráni a přehlíží celé dílo, korunu přehrady a hladinu zdrže! Všichni hrázní na přehradách, vybudovaných na společné řece, jsou spojeni telefonem a v pravidelných hodinách si sdělují údaje přístrojů, aby byl přehled o stavu celé kaskády. Hlásí teplotu vody a vzduchu, deformace, stav hladiny a počasí. Přehrada žije, mění se, beton se v létě nepatrně roztahuje a v zimě se zase stahuje, spáry se svírají a rozvírají podle teploty vzduchu. Celý val přehrady v létě trošku povyroste, roztáhne se teplem o několik milimetrů. Ale o tom se ví, i to se měří a lidé v kraji pod hrází mohou klidně spát…“

„A praskla u nás někdy přehrada?“

„Jen jednou,“ vzpomínám si, „asi před čtyřiceti lety na Bílé Desné. I lidé tenkrát zahynuli, ale mohli si za to většinou sami. Hrázný oznámil po velkých deštích, že prosakuje kalná voda, a to je znamení, že sbírá hlínu a začíná podemílat sypanou hráz. Vyhlásili poplach a lidé se běželi podívat, jak budou přehradu vypouštět! Náhle se hráz provalila a už se hnal do údolí strašný vodní val a smetl, co mu stálo v cestě…“

Široká silnice klesla do serpentin a před vozem se otevřel divukrásný obraz dyjského okolí.

Hrad Bítov je trochu ponurý, má na to právo; byl založen skoro před tisíc lety a pak tu vzrůstal až do dneška, kdy letí nad lesy milióny megawatů z vranovské hydroelektrárny.

Podle mapy hradů a zámků pamatují nedaleké zříceniny Cornštejnu čtrnácté století, trosky Frenštejnu jsou asi o sto let starší a blízko státní hranice odpočívá v lesích zámek Uherčice, poměrně mladý – je teprv ze sedmnáctého století.

Zastavili plavbu

Projíždíme ke koruně přehrady a nápis varuje řidiče před prudkým spádem.

Hladina umělého jezera bouří, odráží tmavošedou oblohu a prolamuje se vlnobitím. Po betonovém valu projíždím k přístavišti. Chci najmout motorový člun, ale plavba je dnes nebezpečná, zastavili ji, jen velký dopravní člun právě vyplul na pravidelnou cestu kolem osídlených břehů, veze turisty, chataře a zdejší venkovany.

V dohledu se hlásí stanové osady, okolí přehrady je zasypáno tábory. Plošky barevných pláten domalovaly půvabný přírodní obraz, jen slunce by přišlo vhod. Na protějším břehu se objevil malý příslib – sklouzlo tam po stanech trochu žlutého světla a nepatrně se protrhává zakalená obloha.

„Vyjedou motorové čluny, když se zlepší počasí?“ ptám se v plavební kanceláři.

„Nevyjedou. Hladina bude v pohybu ještě dlouho, uprostřed jsou vysoké vlny…“

Tak jsme se spokojili chvilkou hovoru s rybářem, který vytahuje u nástupního můstku dvě úctyhodné ryby, právě ulovené. Odhadujeme jejich váhu, mají dohromady dobrých pět kilo.

Zabalil je do pytle, přivázal si je na nosič ČEZETKY a večer pod nimi zasyčí rozpálený olej.

Svět ticha, muž s kotvou a benzín

Znovu se nepatrně vyjasňuje, nad údolím se protrhla mračna a hlásí naději na pěknou zítřejší neděli. Kalně šedé jezero je trošku světlejší a kluci bloudi myšlenkami v jeho hlubinách.

„Přece tu zaplavili vesnice, kostely a silnice! Taková procházka pod hladinou by byla strašně zajímavá…“ napadlo Janka.

„Třeba v kostele plavou ryby a z kazatelny se kouká štika na kapry!“ připojil Jiří, a Lojzan to vzal vážně.

„Vesnice zbourali a strhli taky kostelní věže,“ prohlásil odborně a dodal, že by to bylo velmi nepříjemné, kdyby třeba někdo plaval a špička hromosvodu mu stáhla plavky. „Jaká je tady asi největší hloubka?“

„Třiačtyřicet…“

„A rozloha hladiny?“

„Sedm set šedesát hektarů…“

Z jihovýchodu vane vlahý vzduch, sluneční světlomet probouzí na březích veselejší barvy a jezero už není ocelově přísné. Bledne.

Na pobřeží se řadí motoristé a lidé s plechovkami před benzínovou stanicí, označenou tabulkou:

BENZÍN NENÍ!

Lojzík to má na beton!

V nádržce nám šplouchá posledních pár litrů, s tím bychom daleko nedojeli. Jdu do dřevěného domku, sídla přístavní správy, snad mi tam poradí.

„Benzín je, benzínu je dost, jen s dopravou to mají těžké…“ řekli mi přátelsky. „Ale počkejte, zatelefonujeme do Znojma a chlapci přijedou s cisternou dřív…“

Zatočili kličkou a zavolali sklad pohonných hmot.

Byli tu ani ne za hodinu. Uspokojili řidiče a zdejší osadníky s plechovkami – ti potřebují náplň do lodních motorů, vařičů a lamp.

Vracíme se na hráz a v prvních serpentinách se hoši ještě jednou zahleděli na jezero.

„Stejně by to bylo bájo, sedět tam někde na skále a hlídat jezero!“ ohlíží se Jiří. „Copak ty – ty to budeš mít dobré! Jdeš na stavbařinu a třeba budeš na takových betonových přehradách dělat…“ pokračoval a Lojzík prudce zvážněl.

„To máš pravdu, to teda budu!“ povídá. „To mám na beton…“

Několik minut před čtrnáctou hodinou zazvonil v polích nad Bítovem červený budík.

Osudy průkopníků

Bloudíme sice v nějaké vesničce, vpravo u silnice vidím tabulku:

NEVSTUPUJTE!
POHRANIČNÍ PÁSMO!

ale poslouchám vyprávění o Josefu Resslovi.

Velcí lidé to mají někdy na světě těžké, protože těch malých je příliš mnoho a zavalí je jako písek zlaté zrnko.

Rádio šumí: „Ressel, geniální objevitel, narodil se dne 29. června 1793 v Chrudimi, v bývalé Široké ulici…“

Jedu rozhodně špatným směrem! Zmizely nápisy na rozcestích a ze všeho vane podezřelý klid. Vesnička je úpravná, čistá, hezká, ale blízko hranic se ani tak na krásu nehledí.

„Už v roce 1812, jako posluchač vídeňské university, nakreslil Ressel plánek lodi a vzdušného balónu, hnaných šroubem…“

Kdybych jel opravdu příliš blízko hranic, pak by bylo do Vídně jihovýchodním směrem doopravdy blízko a mohli bychom se na tu universitu podívat.

„Slyšíš!“ ozval se Jirka. „Já jsem ti říkal, že byl nejdřív lesníkem, a tys mi to nevěřil!“

„Myslel jsem, že to byl námořní kapitán, když hledal pohon…“ odpovídá Lojzan do dalších slov reportáže. Brzdím a prohlížím naši mapu – je to směr do rakouského Hardeggu!

„Honzo…“ šeptám, abych nerušil příjem, „už zase jedu špatně, já se z toho zblázním! Nemám orientační smysl, jak jsem se mohl stát cestovatelem?“

Usmál se, protože mne rád nechává v nouzi.

„Roku 1820 nastoupil Ressel místo lesmistra v Terstu a tam upoutal jeho pozornost malý kolesový parník, jehož majitel, jakýsi Morgan, měl koncesi na jízdy z Terstu do italských Benátek…“

Mám zmatek v hlavě, myslím na Ressla, na šrouby, na osudy průkopníků, na hranici a najednou jede babka! Nejede, jen tlačí trakař, zastavila se a pozdravila.

„A co tady u nás hledáte?“ táže se a otírá si pot. „Kamže to jedete?“

„Do Znojma…“ přiznávám.

„Matko sedmibolestná!“ leká se. „Tady by vás za chvilku našli pohraničníci! Dojeli byste do Znojma taky, to je pravda, ale na Bezpečnost… Co je to pěkné stavení na rohu, tam bydlí mužský a také jezdí, má takový prskolet, jděte se ho zeptat, kudy se máte vrátit! Kdepak Znojmo…“

Znovu se zapřáhla do trakaře.

„Vidíš?“ neodpustil si Honza. „Otoč prskolet a jdi se zeptat, kapitáne! Už je to potřetí, co nás někam vezeš, a nevíš kam…“

Ještě někdy hubujeme

V pěkném stavení právě obědvali, v průjezdu stál nový ZETOR a vedle čekala JAWA 250, taky nová.

Tři děti obědvají u nižšího stolečku a otec s matkou u vyššího. Mladý hospodář má ještě koženou kazajku, říká, že právě přijel z okresu, dostali traktor, ale ještě se sem něco musí přidat. JZD v úzkém pohraničním pásmu potřebují stroje, je tu málo lidí.

Na skříni stojí nové rádio: „Josef Ressel, geniální průkopník techniky, zápasil věčně s nedostatkem peněžních prostředků. Marně se snažil najít kapitalistu, který by mu umožnil realizovat konstrukci lodě, hnané vrtulí; objevil konečně terstského velkokupce Ottavia Fontánu. Roku 1829 společně vystavěli šroubový parník CIVETTU. Parní stroj byl anglický a měl sílu šest koní…“

„Tak vidíte,“ povídá hospodář, „jaké měli dřív těžkosti ti naši slavní lidé! Já si dneska dojedu do STS pro traktor, z ničeho jsme tady všichni začínali po pětačtyřicátém, a máme mašiny, vozy… A ještě někdy hubujeme. Ale máte venku ve voze kamaráda a děti, pozvete je dál! Mámo, ohřej králíka…“

Ještě jsem se ani na cestu nezeptal, už ohřáli moravské knedlíky a králíka na smetaně, kluci přišli, Honza s nimi, jíme a nijak nás nenapadá, že by se mohl objevit ve dveřích mladý muž s chodským psem na výložkách.

O peníze nešlo

Reportáž končí, Josef Ressel už bojuje z posledních sil. Podává žádost rakouskému arcivévodovi Ferdinandovi Maxmiliánovi a dokládá ji svým spisem Dějiny šroubu v otčině, napsaným z úzkosti, že hloupí lidé nepochopí možnost pohonu lodí šroubem. V roce 1852 totiž vypsala anglická admiralita odměnu 20 000 liber pro toho, kdo dokáže prvenství vynálezu. Napsal arcivévodovi, že mu nejde o peníze.

Peníze jsou přece pro každého, a Ressel každý nebyl. Chtěl obhájit český důmysl. Vyřízení žádosti se nedočkal, stejný osud postihl jeho jiné objevy, lis na kovy, na víno, na oleje, nový způsob vyluhování barev, parní vůz nebo nový druh ložisek. Zemřel smutně: klesl stářím, únavou a steskem po spravedlnosti v bažinách blízko slovinského města Lublaně.

Dojedli jsme mlčky. Hospodář nám potom ukázal správnou cestu do Znojma.

Znojmo v sobotu

Přes Olbramkostel tam bylo jen dvacet kilometrů.

Pozorujeme prohřátou přírodu, vypařují se louky, schnou pole a vyjíždějí traktory.

„Soudružka učitelka nám říkala, že je na jižní Moravě výhodné podnebí, že tady už třeba kvetou meruňky a v Praze ještě mrzne…“ vzpomněl si Janek a chtěl by meruňky; spokojil se slibem, že jich bude možná dost už dnes večer v Moravské Nové Vsi.

Jirka těží z dalšího průvodce a hlasitě upozorňuje, že „konzervování zeleniny a zejména okurek jest všude hojné. Dále octárny, koželužny a koupání v řece Dyji. Znojmo bylo založeno Přemyslem Otakarem II., hrad je z dvanáctého století, býval sídlem údělných. knížat a hojné jsou tu také kostely a kláštery, dominikánský, klarisek, minoritů a později františkánů…“

Nevzbudil zvláštní pozornost, jen Lojzanem projela náhlá jiskra.

„Lidi, já mám děsnou chuť na okurku!“ přiznal se. „Na pravou znojemskou, to jsou ty maličký, sladkokyselý…“

Vjíždíme do Znojma, největšího města na jižní Moravě, míjíme vozy, chodce, obchody a pak zastavujeme na malém náměstí před bufetem, označeným důstojným nápisem:

U ZLATÉHO VOLA

Lojzan požádal okamžitě o dvě okurky, potom snědl meruňkovou zmrzlinu a opět okurku. Je tu přeplněno, tak jsme přisedli ke stolku, kde pil kávu starší řidič ČSAD.

Postrašen rakouskou hranicí, chci získat přesné pokyny, jak se dojede ze Znojma do Pohořelic a pak přes Mušov do Mikulova.

„Copak, o to ani nejde!“ povídá. „To se dojede. Ale hlavně abyste se teď dostali ze Znojma! Máme tady řízenou dopravu a kolem náměstí je všechno pozavírané, oni totiž takové ulice, kde by se mohlo něco přihodit, pro jistotu uzavřou. Poradím, ale stejně se spletete! A dejte si pozor tady na toho pacholka, už jí třetí okurku a měl předtím zmrzlinu, tak aby s ním nebyly po cestě dopravní potíže…“

Lojza pohodil uraženě ježkem, protože nemá tušení, že se na Moravě říká pacholek všem dospívajícím chlapcům, že tím není míněno nic zlého.

Napínavý výjezd
a Lojzíkova sebekritika

„Tak se podívejte…“ ukazuje muž z ČSAD. „Nejdřív se dáte podle náměstí, ale jen kousek, protože tam už je to zase zavřené! Sjedete trošku jako z kopečka a tam snad někoho uvidíte, koho byste se zeptali, jak se dostanete ke hřbitovu. Z dálky to tam jako hřbitov nevypadá, jen tam koukají nějakým svatým přes zeď hlavy, ale to taky nevadí! Mostek, potom ještě jeden mostek, hřbitov – jak jsem řekl – a tam se někoho zeptejte na cestu…“

Zdvořile děkuji.

Zakázaný vjezd, kopeček, mostek, hlavy svatých, ještě mostek – a jsme znovu ztraceni. Bezradně zajíždím do postranní ulice pod nové panelové domy; tady snad někoho najdeme, kdo by správně poradil.

Po chodníku kráčí důstojník, major Vnitřní stráže.

„Prosím vás, kudy vyjedeme ze Znojma do Pohořelic?“ slyší dotaz.

Zamyslel se a pak odpovídá.

„Ano!“ řekl. „Vykloňte se z okna, naznačím vám to!“

Sklonil se a kreslí kaménkem na chodníku, kudy vyjedeme z města, přesně, stručně, správně, jako pravý velitel. Klukům se takové jednání líbí.

„Sekáč, viďte!“ pochválil si spokojeně Jirka, když jsme opět vyjeli.

Už jsme na volné silnici a Lojzan poprvé pocítil jakési hvízdání v břiše. Je mírně pobledlý a tváří se znojemský sladkokysele.

„Tak Lojzánku, co je?“ zeptal se Jiří bez dalších poznámek.

Lojzan mlčí, pozoruje neklidně rovinu i vzdálené kopce a kraj za Znojmem plyne a plyne.

„Ale jsem zkrátka pacholek… Patří mi to!“ řekl potom.

Slovácká Venuše, svatý Isidor
a Přemysl Oráč

„Kdybyste dovolili, tak bych měl žízeň…“ přihlásil se malý asi za hodinu a správně.

Zesiluje odpolední vedro, křidélky oken letí do vozu dech rozpálené silnice a na konci hladké vozovky se chvěje horký vzduch.

Hospůdka na vsi, brzdy, vešli jsme.

Vedoucí má roztočené pivo, skoro se po nás nepodíval, ale dal pozdravem najevo, že ví, že jsme přišli. I s tím se musí někdy cizinec smířit.

U stolku sedí pantáta nad bílým vínem a baví se s mužem v železničářském stejnokroji; také si nás prohlížejí trochu nejistě, v kraji blízko hranic jsou na každého cizince opatrní.

Automobil z Prahy je poněkud zvláštní a zvláštní je také vozíček za ním, co v něm asi vezou? Snad jsou od filmu nebo od novin, ale na pořádné lidi nevypadají! Moravští strýčkové ztišili hlasy, pokukují, vína upili, ale pak už to nevydrželi – zvědavost byla příliš silná.

„A jaký kraj tady je, znáte?“ optal se pantáta. „Do Věstonic zajedete? Tady je kraj slavný, našli tu mnoho vzácných památek na staré Slovany! Od pravěku tady žili Slované, a ne Němci, jak nám to chtěli zpívat za protektorátu. O věstonické Venuši víte?“

„O jaké Venuši?“ zeptal se Janek, skoro posvátně, i moravští strýčkové cítili jeho úctu.

Nedůvěra povolila.

„Soška, jen malá soška, synku…“ vysvětlují mu. „Malá, ale velmi vzácná, stará patnáct až dvacet tisíc let! Dokázala, že už tenkrát před těmi věky žil na jižní Moravě vyspělý lid a že byli mezi ním umělci… To byl právě tak důležitý nález jako potom latinský nápis, odkrytý na omítce znojemské rotundy. Ten zase prokázal, že v kraji kolem Znojma nikdy nevládli Germáni…“

„Ale to my dobře známe, strejčku!“ potěšil ho Jirka. „Ta rotunda byla dlouho zanedbaná, nikdo se o ni nestaral, třebaže tam byly na zdech staré malby…“

„Tak, tak… Tak to někdy bývá s vzácnými věcmi!“ nevzdal se slova pantáta, zná to tu jistě ještě lépe než my z Prahy. „Z rotundy udělali dřevník, jeden čas tam byl prasečí chlívek, potom krčma a nakonec košíkářská dílna! Nějaké malby na zdech tam ovšem byly, a když nás pak zabrali, tož potřebovali důkazy, že je kraj okolo Znojma od věků německý! Přišli tam a řekli, že na jednom obraze je svatý Isidor, patron rolníků, a na ostatních že jsou nějaké germánské bohyně… A víte, kdo to byl, ten jejich Isidor?“

„Přemysl Oráč!“

„Správně! Náš Přemysl Oráč, manžel kněžny Libuše, která prorokovala velikost a slávu našeho národa, a na druhých obrazech nejsou žádné bohyně, ale postavy knížat. A jak objevili nápis, znáte? V rotundě pracoval malíř-restaurátor, opravoval tam obrazy a měl se příštího dne vracet do Prahy. Najednou našel podivné písmo, vyryté do omítky, latinskou zprávu, kdy malby vznikly a co představují! Byla to světová vědecká senzace! Našim vědcům se potom omlouvali i vědci ze západního Německa, že se mýlili…“

„Od věků byla a po věky bude tato země naše!“ zdvihli skleničky se zdejším vínem.

„Co do Mikulčic, zajedete?“ ještě se ptá vedoucí. „Ty nesmíte vynechat, už tam jezdí archeologové a novináři z celého světa! Tam řídí vykopávky pan doktor Poulík… Ja, ten je z Brna!“ pochválil si. „Ale Mikulčice jsou u řeky Moravy blízko Hodonína, teď tam byly povodně, neprojeli byste! Jeli tam od nás v neděli a uvázli v blátě…“

Slibujeme, že navštívíme Mikulčice, až se budeme vracet ze Slovenska.

„Ať tady v kraji kopnete, kde chcete, všude najdete střepy nebo celé hliněné nádoby a popelnice, kostry, zbraně a zbytky hradisek a kostelů z doby prvního křesťanství! Morava je stará, velmi stará…“ řekli před rozloučením.

* * *

Na silnici hlásí další tabulka:

VÍDEŇ – WIEN

Jedeme na Mikulov, slunce rozpaluje asfalt.

Zajímavosti z Mikulova

Honzovi je dobře. Spokojeně hladí očima pole, vinice, lučiny a zahrady, první domky s podmalovanými okny, osamělé sochy na rozcestí, obílené kapličky, vozy s úrodou a mlátičky u stohů.

Je zdejší, patří sem, vrací se domů, na Slovácko – a teď spatřil nad širokým městem vysokou věž zámku.

Vyskočila mu do myšlenek písnička, tak si ji začal zpívat:

Mikulovská dědina,
malovaná, malovaná…
A v ní bývá moja milá,
a v ní bývá moja milá,
frajeročka starodávná…

Mikulov, další městská rezervace.

„Ditrichštejnský zámek, piaristický klášter, tvrz Prachárna, starý židovský hřbitov a nedaleko zámek v Lednici…“ oznamuje Jiří, ale město s okolím hovoří samo.

Jen ještě u zámku zůstaneme.

„V dobách třicetiletých válek byl vyloupen a vypálen Švédy. Švédové loupili vzácné knihy a umělecké památky všude, kde válčili, a proto se dnešní Švédsko chlubí nesmírnými poklady, které mu po právu nepatří…“

Zamrzelo to Lojzíka, starého poctivce.

To přece není fér hra! Švédové. Páni Švédové!

„Vidíte je?“ rozhorlil se. „A to jim ještě naši lidi tleskají na Zimním stadiónu! Tohle by se jim přece mělo nějakým tím bodyčekem vrátit…“

Jirka je rozvážnější.

„Ti dnešní už za to nemohou, bloude!“ mírní jeho rozhořčení. „Ty už umělecké památky nezajímají, leda hokejka a prachy…“

Honzík převádí rozhovor do mírovějších poloh.

„Když jsem ještě chodil v Hodoníně do školy, tak nás jednou zavezli do Mikulova na výlet a na zámku nám ukázali ve sklepě obrovský sud, krále všech sudů! Podobného obra měli už jen v západním Německu v Heidelbergu…“

„A vy jste tam byl? V západním Německu? Vy to tam znáte?“ polekal se Lojzík.

„Dávno před válkou! Heidelberg byl pýchou německého národa, ale bomby ho potom pobořily, odnesl to jako spousta jiných krásných měst v Německu… Když jsme tam přijeli po válce, tak nám bylo všem do pláče!“

Ještě se díváme na věže mikulovského zámku.

„Jestli tohle není pitomost,“ ulevil si Jirka. „Sta let se takové město staví a pak nějaký nevzdělanec trhne pákou a podpálí to i s lidmi…“

Řídím vůz, Honza se dívá toužebně do nížiny pod Pavlovskými kopci.

Zavrtět doleva

V rovině se leskne v odpoledním slunci nápadná červenohnědá stavba, do široka rozložená a trochu nezvyklá a cizí pod slováckým nebem.

Snad by patřila do jiné země a k jiným lidem, možná až někam daleko do východního světa, ale to také by nesouhlasilo.

Připomíná dávnou a ponurou pověst o přísném králi nebo o přísném bohu, a k bohu má blíž – je to kostel, mohutný chrám.

„Tady jsou totiž velké keramické závody!“ vysvětluje nám Honzík. „Vyrábějí tam dlaždice, cihly a kanalizační potrubí, a tak si také postavili z keramických cihel kostel! Jezdili jsme se sem dívat jako kluci na kolech a trošku jsme se toho kostela báli…“

Ještě pozorujeme tu červenohnědou stavbu.

Pak Honza nastartoval a zamyšlen zajel do vedlejšího směru; brzdí na rozcestí a ptá se na cestu.

Tetička v květovaném šátku ukázala a řekla: „Tam na konci musíte zavrtět doleva…“

Poděkoval, „zavrtěl“ doleva a klukům se muselo vysvětlit, že „zavrtět“ tady znamená „odbočit“.

Nesmírné množství Petrjánošů
a Helešiců

„Já mám v Moravské Nové Vsi nějaké příbuzné,“ prozradil nesměle Honza na rozcestí do Tvrdonic. „Rád bych se u nich zastavil…“

„Proč ne? Když se příliš nezdržíme…“

Váhá, ale pak nabral ještě víc odvahy.

„Totiž, to právě nevím! Ono je jich moc…“ přiznává.

„Kolik asi?“

„Jedněch je asi dvaapadesát a druhých asi osmapadesát, pokud se pamatuji, ale jsou také příbuzní navzájem a mají děti, a ty děti zase mají děti, a děti těch dětí…“

„To je nějaká slovácká pohádka, viďte?“ zapochyboval Jiří.

„To je, bohužel, skutečnost! A když navštívím jedny, tak musím navštívit také druhé, aby se neurazili, jsme na Slovácku a tady se lidé rádi navštěvují, ale také se rádi urážejí…“

Nastartoval a odvážně vyjel.

„Totiž, já vám to vysvětlím,“ povídá za chvilku. „Moje matka se jmenovala Petrjánošová a to je tady velmi rozšířený rod. Petrjánošů je právě dvaapadesát, pokud mezitím nějací nepřibyli, a ještě víc je těch druhých, Helešiců. A pak přijdou další početné rodiny… To za chvilku poznáte!“

Zhluboka vzdychl, podíval se na městečko před námi a na silniční ohlášení:

MORAVSKÁ NOVÁ VES

Vlastníci a vlastnice

Jen jsme dojeli ke kostelu, už je všude kolem nás pravý slovácký svět.

Od veselé máje, pod kterou se tančilo o hodech, běží široká ulice, a je to spíš květinová zahrada než ulice. Srdce poskočí, jak je to tu pěkné! Domky jako z cukru, mají fialové, modré, červené a zelené „obrovnávky“ pod okny – obmalované vchody, květiny za okny, květiny na záhonech u chodníků, květiny za ploty – všude.

Jen moderní prodejny vnikly do té pohody, zvýšené sobotním klidem.

„Měli bychom si koupit něco k večeři…“připomínám před samoobsluhou.

Vešli jsme a radujeme se – mají čerstvá vejce! Kupujeme jich dvacet, potom chléb, máslo, tavený sýr se šunkou a pro jistotu guláš ve skle; ještě cukr, mletou kávu a sušenky, to je prozatím všechno.

K OCTAVII přišli zdejší občané, už ve svátečním. Děvčata v širokých, nažehlených sukních s množstvím spodniček, nažehlené rukávy halenek, výšivky, pentle – poslední zbytky někdejších krojů, s nimi přicházejí druhé, soudobé, bez pentlí a staré slovácké slávy.

„Nazdar, Jendo!“ vykřikla vesele neznámá dívka, jen jsme se vrátili na chodník.

Směje se na Honzu, podává mu ruku, ptá se, co dělá pražská tetička a co sestřenka a děti. Říká mu „Jendo“ – jistě se dávno znají, a když mi ji představil, řekl, že je to jeho „vlastnice“.

Vysvětlil nám tu záhadu ve voze.

„Ona se totiž jmenuje Petrjánošová a je to právě jedna z nich, sestřenka, ale vzdálenější… Takoví příbuzní z druhé nebo třetí větve si tu říkají navzájem ,vlastníci‘…“

Blíží se vůz, přetížený obilím.

Francek jede

Stojí nad spřežením jako selský král.

Pár lesklých hnědých koní, teď je přitáhly otěže, sklonili hlavy a pak znovu zabrali, bude se zajíždět do dvora. Honza přibrzdil, dobře poznal průčelí statku a hospodáře na kozlíku.

Městečko žije v plném žňovém napětí, v polích se u stohů mlátí, teď nemají čas na hosty.

Vcházíme do statku z hlavní ulice. Na dvoře nikdo, všichni jsou v práci, jen pes zaštěkal za ohradou.

Na nízkých stromcích dozrávají meruňky a kluci pokukují – taková nádhera, mít aspoň jednu!

U stodoly hučí motor. Práší se tam, ale na plácku zarostlém trávou odpočívá starý žentour, otočnou oj má nízko nad zemí. Zapřáhla se kráva, chodila dokola a převodové soukolí přenášelo sílu na hospodářské stroje.

Žentour se už netočí a také statky, stodoly a chlévy změnily příslušnost – z dřívějších sedláků jsou členové JZD.

Zvykají si na nové časy rychle i zvolna, rádi i neradi, podle toho, jak se komu dařilo předtím. Na Slovácku byla příliš silná víra, že jenom bohatý a nezávislý sedlák může být pánem a králem, tak tomu bylo ve všech krajích, požehnaných úrodnou půdou a příznivým podnebím. Pyšná láska k lesklému spřežení, k polím a vinicím zní v tolika slováckých písních, nádherné kroje byly rozkvětem zdejšího bohatství, a slovácká krev je horká a neústupná.

Koně zastavili před stodolou, trochu si odpočinou, a také jejich velitel seskočil a jde na dvůr, aby si smyl u studny pot a prach. Kráčí rozvážně, pomalu a teď se zastavil a přivřel oči. Posunul si trochu z čela měkký plstěný klobouk a pak rozpřáhl doširoka náruč.

„Ty! Jendo!“ vykřikl nadšeně a už ho tiskne.

„To je Francek…“ snaží se nám vysvětlit bez dechu Jenda – Honza. „Já vás představím…“

Nemusel, Francek mu trochu pomačkal kosti, pak ho propustil a zmáčkl mi ruku tak pořádně, že nemohu pochybovat o pravém přátelství.

„Já su Francek Petrjánoš, řečený Syrový!“ povídá hlasité. „My sa tady takto sami křtíme, abysme sa rozeznali. Vedle je Petrjánoš Gajda, na rohu, tam co bývala hospoda, prodává Petrjánoš Vojta jakési ty textily, pánskú konfekci a čepice, a vedle je Petrjánoš další, ale co bych vám vykládal – od rožku až ke kostelu je to tu jedna rodina, jen jeden vetřelec sa nám sem dostal, chlap špatný…“ směje se. „Ale tož, seberte ta děcka a půjdeme do jizby! Maruško, zavolaj hospodyňu, nech teho nechá, že máme vzácné hosty…“ řekl dívence, která přišla za ním.

„Máš tam koně a jste v plné sklizni, Francku,“ namítá Jenda, ale marně.

„Práca počká, ona neuteče!“ mávl rukou. „Já už ťa neviděl, ty kluku zlatý, co tá svatba byla, to už je dlúho, už majú mezitím děti…“

Zavážím OCTAVII do zadních vrat, na rozmoklou půdu u žentouru. Ze zvyku chci zamknout vůz, ale přiběhly děti a říkají mi dobrácky: „To nemosíte, strýců, tady vám žádný nic nevezme, to není jako u vás v Praze…“

Plůtek, chlévy jako pevnost, vymetený dvůr, pořádná studna, urovnaný hnůj, slepice, krávy, chrochtají prasata, a Francek se šel konečně omýt.

Do smrti ho budu vidět, jak přijížděl a stál nad spřežením.

Natrhajte si!

Děti se uctivě zastavily u příčného plotu a pozorují pražskou návštěvu. Proč s nimi jedou ti tři chlapci a jak se s nimi rychle seznámit?

Maruška vidí, že šilhají po meruňkách.

„Natrhajte si, šak možete!“ pozvala je. „Sú mňaké a sladké!“

Netroufají si, jen Lojzík zdvihl jednu červenožlutou z trávy, otřel ji o rukáv a pak také podal Jankovi a Jirkovi.

„A ty nechte, ty nejsú dobré, ty sú škaredé, klovaly do nich slepice!“ povídá asi tak desetiletý kluk, pěkný, silný, jsou tu takoví dva, jistě bratři.

Kluci z Prahy se rychle osmělili, také zdejší mládež je pro každou veselost – a náhle propukla bitva! Jako když do nich střelí, rozběhli se po dvoře a začali po sobě házet těmi škaredými meruňkami, co spadaly na zem – není to maličkost, když se taková přezrálá meruňka rozplácne na nose.

Koně zatím obracejí pro další úrodu.

Jenda obešel bratránky

U každého poseděl, sklenku vína vypil a něco pojedl, aby bylo uctění a pohoštění, vrátil se asi za dvě hodiny – a to bral jen ty nejdůležitější.

Skončil u Vojty z „rožku“ a přinesl pozvání, že se máme hned odebrat do sklepa a tam „okoštovat“ jeho vinařskou výrobu. Kdo by nechtěl „koštovat“ moravské vínko, porozprávět přitom s dobrými přáteli, také zazpívat se může, a písniček je na Slovácku jako kvítí na louce!

Bratránek řekl, „že bysme také mohli na chvilku vzít sebú ty malé pacholky, aby poznali, jaké to tady bývalo, když sa eště pěstovalo víno po selsku; ale děti patří mezi děti, nech teda ostanú tam u stodoly, bezteho tam budú spat, kam bysme včil na noc s něma jeli“?

Sdělujeme tedy našim pacholkům, že na chvíli odejdeme a pak se vrátíme. Mohou si mezitím připravit na seně nocleh a pojíst, okusit sýr a namazat máslo na chléb.

Vojtíšek nás pak odvedl na okraj městečka, kde jsou v nízké stráni tajemné vchody do sklepů. Svůj sklep má podnes každý pěstitel a záhumenky družstevníků, to jsou především vinice.

Víno patří k lidem ze slunečných krajů tak jako krev do jejich žil. Je tam pravidelným nápojem, v kterém nikdo nevidí nebezpečný hřích, není přepychem nikde kolem Hodonína, Košic nebo Bratislavy, ani ve vinorodé Francii, v Bulharsku, Rumunsku, Itálii nebo Španělsku.

Spatřil slovenskú jiskru

Nad sklepem je chladná místnost s lisem na hrozny, káděmi, stolkem, židlemi a chloubou na zdech.

Zarámované diplomy z výstav a soutěží připomínají totiž čestná uznání, udělená pěstiteli, a jistě má také takové vyznamenání ve sklepě další strýček, za kterým právě skříply těžké dveře z ulice; musí se dobře zavírat, venku je vedro a víno chce stálou střední teplotu kolem dvanácti stupňů Celsia.

Strýček se dozvěděl, že má Vojta vzácné hosty z Prahy, taková zpráva rychle oběhne celé městečko. Tak přispěchal, aby také pozval, a to prý za námi ještě přijdou další, protože všichni mají lisy, kádě, diplomy a sudy a chtějí se chlubit.

Bratránek z „rožku“ zatím sestoupil do hlubin sklepa k řadě sudů a soudků. Dole pod cihlovými schody čeká na hosty a na sousedy dlouhý stůl s lavicemi, a ve výklenku visí slanina, uzené maso a salám, k vínu se má neustále zajídat.

Ponořil do soudku dlouhou trubici skleněného „koštéře“, počkal, až víno vystoupí nahoru do baňky, pak shora ucpal palcem přístup vzduchu, ukazováčkem druhé ruky uzavřel trubici dole, koštéř si dal k levému rameni jako tasený kord, přináší zlatožlutý vzorek a vypouští víno po troškách do „sklének“.

„Okoštujte moju produkci!“ vyzval nás.

Druhý vinař si napřed nápoj prohlíží. Nastavil sklenku proti žárovce a cosi v ní spatřil!

„Strýcu, to je mešní, to vaše?“ optal se podezíravě. „Zdá se, že jste ho přeškolil od Slováků, že vidělo sluníčko někde pod Bratislavú. Má slovenskú jiskru!“

Slovenské jiskry si totiž moravští pěstitelé neobyčejně váží; tam je teplejší podnebí a ještě vzácnější půda, sám bratislavský kraj má skoro tolik vinic jako celá Morava. Slovensko už je tak jižní, že tam dozrává paprika, urodí se tabák a na pokusných statcích zkoušejí pěstování rýže.

Vojta odkašlává.

Ta jiskra je totiž svým způsobem zdejší – možná že ji ta slovenská jen trochu posílila.

„Tož koštujte, koštujte, a zajezte, k vínu třeba jest…“

Nakrájel uzené maso a spouští do sklenek vzorky z dalších sudů. Pak se dohodli, že nebude možné, abychom koštovali sklep od sklepa, protože by nás to zmohlo. Ne pro množství vína, ale ze sklepa se nemá vycházet na čerstvý a teplejší vzduch, to vždycky nastane jakási „otrava kyslíkem“, takže to pití bychom asi vydrželi, ale to přecházení ne. Bude sobotní večer, a tak „pozvú susedu“, třeba do sklepa k Jendovi, a tam bude možno bez obav koštovat a zpívat, dokud „kohouti nezakokrhajú“.

Bylo k sedmé hodině večerní, když jsme se vrátili na „rožek“, a Vojtova manželka také pokrájela studené maso, přinesla okurky a chleba.

Pak se jdeme podívat na kluky.

Kukuřičná bitva a voňavý hotel

Ve stodole zuří bitva. Pražáci bojují s Novoveskými a střeliva je dost!

Nad senem prosychají kukuřičné klasy a teď je jich právě mnoho v povětří, salvy těžkých raket přeletují prostor nad mlatem. Bojovníci ani nemrknou, když je stihne plný zásah, jen se svalí a metají kotrmelce do nižších poloh bojiště.

Proletěl Janek a dopadl nám až k nohám.

Požádali jsme o krátké příměří, vybalujeme spací pytle a rozkládáme je do nejméně ohroženého prostoru u zadních vrat.

„Tam nespite, tam by na vás spadla myš!“ křičí holčička. „Myši tam lezú po hambalkách a někdy sklůznú…“

Dali jsme pytle trochu výš, na měkké, voňavé seno. Rozdali jsme klukům baterky a vzali jim zápalky. Ve stodole se nesmí svítit svíčkou, také pozor na nože a na drobné předměty, zapadly by do sena!

Pak bitva pokračovala.

Tož si sednite, sednite…

Pomalu končí den, ale musíme znova do sklepa, takové pozvání se nesmí na Slovácku odmítnout nebo omluvit.

Ulice, silnice, úzká cesta – zaběhla pod železniční trať do záhadného tunelu.

„Nebojte sa…“ vede nás Vojta. „Trochu tu kape na krk, ale zkrátíme si cestu!“

Tunýlek je úzký, temný, mokrý, jako byste prolézali do ztraceného světa; jdete přitom na víno, tak pozor, mohli byste se ztraceni vracet!

Vycházíme na čerstvý vzduch, most je v dohledu a právě po něm projíždí motocyklista. Jede po chodníku, blízko zábradlí, snad to ještě nedovede, možná že teprve trénuje, ale tady se to asi smí – chodec mu ustoupil z cesty a ještě přátelsky pokynul rukou.

Zde se asi mnohé smí, co by se jinde nesmělo. Lidé jsou srdeční a hned zase ohniví a prudcí. Kdysi se dovedli nejlepší bratránci a vlastníci na vesnickém bále tak ohnivě poprat, že létala péra z kosárků, ale to ještě nepokazilo vzájemné přátelství. Jsou ohleduplní na vzájemné chyby, dovedou si odpouštět.

Cesta a cestička vyběhla do kopečka, do sklípku; už tam čekali tři Petrjánoši, jeden Helešic a jeden „vetřelec“.

„Tož si sednite, sednite…“ vyzývá hostitel a rozdílí po dlouhém stole pohárky.

Bylo dusné odpoledne, až dech lidem bralo, propotili se u mlátiček, tož teď je nutno celé ústrojí propláchnout, ani mašina neběhá, když nedostane svoje.

Ve sklepě je chladno a teploměr na vlhké zdi hlídá správné stupně. Víno je totiž živé, to není petrolej nebo nějaký tekutý jed z lihu. Bylo sklizeno, vylisováno a naplněno do sudů a pak nad ním stál vinař jako moudrý otec, odebíral vzorky ze starších ročníků, míchal, uklidňoval, chutnal, přemýšlel a pozval přátele na poradu.

Školení vín, to je věda, a jeden ze zdejších Helešiců je jistě v tomto oboru mistrem – stal se sklep mistrem v Družstevním vinařství v Hodoníně.

Cinobrový šátek

Na Moravě a na Slovensku, tak jako třeba v Tamani, ve Francii nebo v Maďarsku, pijí všichni s úctou a mají také úctu ke všem lidem, kteří s nimi poseděli u stolu.

Kolem osmé hodiny se shromáždila vetší společnost a Honza nejdřív požádal, aby zazpívali do magnetofonu nějaké písničky, které se už ztrácejí ze světa a poztrácet se nesmějí.

Francek, řečený Syrový, zvysoka zanotoval:

Svítaj, bože, svítaj,
aby den brzo byu,
nech já sa podívám,
v kerém dome sem byu…
Byu sem já v domečku,
majú tam cérečku,
majú tam cérečku,
majú obrovnané červenu hlinečkú.
Červenú hlinečkú
zalíčenú vápnem,
okénka zastřené
cinobrovým šátkem…

Písnička mi nějak vnikla do srdce, až někam tam, kde má člověk mládí se stářím společně a kam si po celý život ukládal to nejcitlivější.

Kolem stolu sedí selští muži, zhnědlí sluncem a prachem z obilí, mají upracované, tvrdé ruce, berou do nich opatrně sklínky a pak je opatrně nakloní, aby ochutnali odměnu, tu nejvzácnější, jakou dává zdejší země, dar stejně ctěný sedlákem pod Pyrenejemi, hospodářem blízko řeky Rýna, kolchozníkem[10] v Kazachstánu, básníky, malíři, požehnanými umělci i velkými státníky.

Dlouho jsme neposeděli.

Všichni potřebují odpočinek, žně ještě neskončily.

Vracíme se po širokém mostku a někdo zvysoka spustil píseň příštího dne:

„Svítaj, bože, svítaj…“

* * *

Stodola spí, jen pes Punťa nás přivítal, přítulný chlupáč.

Přišli další bratránkové

Noc na seně končí, Jiří právě otočil hlavu a s údivem se dívá, kde končí tělo, jehož nohy měl na hlavě.

Postupně do kopce vidí Lojzu celého a také Janka objevil v měkkých závějích.

Honza dává dobré jitro a hned vzplane konflikt s Jankem. Malému není příliš vhod, že si má vzít čistou košili a „ty druhé“ kalhoty, protože je neděle – den sváteční. Dal by přednost lítání na dvoře.

Velcí chlapci hlásí, že jdou vařit, ale nebylo by rozumné zapálit vařič u stodoly; odešli na dvůr a chtějí se usadit pod otevřenou verandou obytného stavení.

Nepodařilo se jim to.

Vyšla podnájemnice, ještě mladá, ohřála na plynu vodu, uvařila čaj, nakrájela jablkový závin a donesla nám snídani až ke stodole.

Honza zatím skončil generální úklid vozíku a vozu, ještě rozložil stany a provlhlé pláště a vypral silonové košile.

Chlapci se najedli, sedí a přihlížejí, potom se dohodli, že půjdou na meruňky, a snad přijdou zdejší děti a bude další legrace.

Dřív než děti přišli bratránkové. Měli bychom se prý podívat do Mikulčic, je to pár minut jízdy!

Přinesli noviny a čtou:

NOVÉ OBJEVY U MIKULČIC

HODONÍN (jjk) – Archeologové kolektivu laureáta státní ceny dr. J. Poulíka z „Archeologického ústavu ČSAV“ mají v těchto dnech na staroslovanském hradišti v Mikulčicích u Hodonína plné ruce práce s dalšími výzkumnými objevy. Zatímco v minulých letech byly odkryty základy pěti zděných kostelů a knížecích paláců a akropolí, pokračují v těchto dnech v dalších průzkumech rozsáhlého podhradí. Nehluboko pod povrchem země objevili a prozkoumali třicet domů obdélných a čtvercových s dusanou podlahou, s krby a hliněnými pecemi uvnitř. Obydlí pocházejí z devátého století, z doby rozkvětu Velkomoravské říše. Nehluboko pod nimi objevili archeologové sídelní objekty ze sedmého století…

K objevům je ovšem nesnadný přístup, řeka Morava zaplavila okolí nalezišť, rozbahnila cesty a k sídlišti bychom došli jen ve vysokých gumových botách.

To Morava dovede, třebaže ji dnes donutili ke značné kázni; bývaly doby, kdy živila mokřiny, bažiny a stojaté tůně do té míry, že se v nich rodily larvy nebezpečných malarických komárů, staré jihomoravské písně přece připomínají zimnici „hodoňku“ – slováckou malárii.

„To byste z teho nic neměli…“ rozhoduje Francek. „Šak sa tam podíváte, až pojedete ze Slovenska, aspoň k nám přijedete ešte jednú. Jeďte sa radši podívat do Lednice!“

Potom se šel vyspat; hlídal v noci u mlátičky v Bzenci a říká, že byla taková mlha, že se mohla nožem krájet.

Ranní mlha hlásí krásný den, tak za chvíli vyjedeme.

Jen po kobercích

Projíždíme rovinou nazpět na Poštornou, potom na rozcestí k rybníku s pobřežním tábořištěm.

Brzdím v Lednici na parkovišti před státním zámkem, který dostali Lichtenštejnové už na počátku třináctého století i s městem Mikulovem, v době vlády Přemysla Druhého; byl tu nejjižnější cíp jejich panství.

„Představte si to bohatství a moc! Měli na Moravě devadesát devět statků a vlastní vojsko, nechtěli jich mít sto, aby nemuseli přispívat na armádu vídeňskému císaři. Sto statků, to byla hranice pro tuto povinnost…“ připomíná Honzík. Přijíždějí další autokary; tabulka vedle brány hlásí stavitelský skvost:

STÁTNÍ ZÁMEK LEDNICE

Čekáme v zámecké předsíni, nedělní dopoledne sem přivedlo stovky návštěvníků ze všech končin republiky.

Vybírají si z hromady plstěných přezůvek správnou velikost, aby se jim do nich vešly boty nebo střevíce; nikdo nesmí vkročit do parketových sálů ve vlastní obuvi, nanosil by se tam prach – nepřítel sbírek.

Průvodci se ujímají malých skupinek. Obrazy na stěnách, drahocenný nábytek, řezby, za které by sběratelé v Anglii, ve Švédsku nebo v Americe zaplatili milióny v dolarech nebo v librách. Střídají se staletí a jména dávných umělců.

„Prosím vás, choďte jen po kobercích, parkety jsou vzácné… A ničeho se nedotýkejte!“ připomínají skoro zbytečně.

Lidé postupují přesně po šedém koberci, jako po pěšince. Kdo někdy řekne, že naši lidé nejsou dost slušní, napravil by si tu své špatné mínění.

Prohlížíme skříně se sbírkami, díváme se na schodiště, vyřezané z jediného kmene, řezbář na něm pracoval celý život. Odevzdal jen tohle jediné dílo. Sběratelé z ciziny nabízeli za některé zdejší řezbářské práce váhu zlata. Také v Kutné Hoře v chrámu svaté Barbory nabízeli cizinci stejnou cenu za vyřezávané zpovědnice… A to dosud není přístupný celý zámek a nedaleko jsou další, Nový Dvůr, zámeček U tří Grácií, lovecký zámek na ostrově uprostřed středního rybníka, Pomezní zámeček, Apollónův chrám…

Potom nám doporučili, abychom došli parkem až k minaretu a pak se vrátili na prohlídku tropického skleníku.

Stopy bouře

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody nechrání jen stavby, stará se také o přírodní vzácnosti, lesy, parky a zahrady.

Má v záznamu památné a jedinečné stromy právě tak jako obrazy, sochy, knihovny, sbírky porcelánu, mincí, výšivek, starých zbraní a krojů, hroby vynikajících mužů a žen a jejich rodné domy.

Procházíme parkem a lidé se zastavují u vyvrácených a polámaných stromů – to způsobila včerejší smršť; proletěla nad námi cestou z Telče, šlehla okrajem k Vranovské přehradě a postihla také světovou vzácnost, lednický lesní park.

Skupinky turistů pokračují v cestě k vysoké věži minaretu, daleko na konci rybníka. Kolem ostrůvku plují labutě, mají tam domov.

Jdeme opatrně vymletými pěšinkami, i je zpustošila průtrž mračen… Pak všichni přidali do kroku; nedělní pohoda asi skončí, je vedro, dusno – klid před bouří. Zahřmělo, zadul severozápadní vítr, spěcháme k minaretu a ti před námi už vystupují po točitém schodišti a rychle se rozhlížejí do nejasných dálek. Déšť!

Smývá omítku na spodní části stavby, škaredě popsané záznamy návštěvníků – to slušní lidé nebyli.

Co je komu do toho, že zde byli „J. K. a V. C. z Kroměříže 25. 5. 1953“ nebo nějací „H. V. a M. B. z Prahy 7. 6. 1949“?

Kluci vystoupili na věž, z které nevyvolává islámský kněz pětkrát denně táhlé verše z koránu; byla tu postavena pro potěšení panstva.

Do zámku jsou skoro dva kilometry, tak do kroku!

Příval deště se trochu stáčí, už jen sledujeme rychlá mračna a za nimi se táhne ocelově šedá stěna plná vody, možná ledových krup.

Pak změnila pohroma směr, nabrala sílu k jihovýchodu za řeku Moravu a snad někam na Slovensko do Pováží.

Umělý ráj

„Skleník byl původně dvojnásobně dlouhý, ale pak jeho plochu zmenšili, aby se lépe vytápěl…“ vysvětlují návštěvníkům. „Topí se horkým vzduchem z podzemí a tropické rostliny mají celoročně stálou teplotu. Kdysi se tu pěstovaly pomerančovníky, v dobách šlechty…“

To bylo nepochybně příjemné, koho by nelákalo potěšit se na severu aspoň očima s oranžovým ovocem, zrajícím v umělém ráji?

Ale šlechta už dávno odešla a dnešní botanická zahrada je asi ještě krásnější a přitom poučnější. Vzácné palmy a stromky, dokonce liány se po nich šplhají za světlem, keře, barevné květy, orchideje – mezi tím úzká ulička jako v pravé džungli.

Moravští strýčkové fotografují tetičky a děcka, nikdo by nepoznal, že to není na Cejlonu nebo na Sumatře, jen vyšívané rukávy, náprsenky a českými květy zdobené šátky prozradí zeměpisnou pravdu.

Našel kamaráda

Po návratu z Lednice přišly klidné hodiny.

Moravská Nová Ves má pravou nedělní podobu, ale jak se znovu vyčistila obloha, vyjeli družstevníci do polí. Projíždějí selské vozy, klapou traktory, práší se u stodol.

Z vedlejšího dvora běží Janek a táhne na řetěze zvíře s nízkýma nohama, chlupaté, ušaté, s vyplazeným jazykem.

Punťa, zdejší Punťa!

Janek mu dal u studny napít, rozlámal mu do misky chleba, nalil trochu mléka a musíme slíbit, že se budeme najisto přes Novou Ves vracet, až pojedeme domů.

Uzavřeli spolu v těch dvou dnech pevné přátelství.

„Taková potvora!“ smějí se mu děti, ale tím silněji miluje nového kamaráda.

„Někdy je pes věrnější než člověk…“ odsekl, znovu přilévá mléko a pak se s ním rozdělil o večeři.

Punťa cítí zvířecím způsobem, že našel dobrého člověka, a kdybyste se mu podívali do psího obličeje, viděli byste, že se směje.

Poslední noc ve stodole.

Nad statkem je čistá noc, voní chlévy.

Rozloučení

Pondělí, půl osmé ráno…

Otevřená veranda u průjezdu k vratům do hlavní ulice, před ní starý ořech, cihlami dlážděný dvůr, všude je vymeteno do posledního smítka.

„Tak pojedeme! Slovensko čeká, dnes odpoledne uvidíte Váh…“ končím snídani, kterou nám tentokrát připravila tetička Syrová.

Stojí nad námi a mateřským pohledem slovácké hospodyně pozoruje pražskou společnost. Na cosi vzpomněla! Ještě „kůsek“ sádla na chleba přece. Šla do kuchyně a přinesla v povázané sklenici sádlo; však přijde chlapcům k chuti, cesta je daleká.

„Ještě nemůžeme jet…“ svěřil se mi v osm hodin Honza. „Musím se všude rozloučit!“

To je pravda; jsme v slušné zemi, ale přátelství je tu příliš hojné, snad je nechce navštívit všechny?

„Když půjdeš se mnou, Františku, oběhnu to rychleji. Ty budeš ,jako‘ pospíchat, a to já bych si nesměl dovolit…“ požádal ještě.

Jirka s Lojzíkem zatím koupí zásoby, co kdyby se večer tábořilo a vařilo v lese?

Vyšli jsme s Honzou po „sůsedech“, po těch nejbližších, všude už čekali a vyhlíželi. Všude ještě pohostili, pak jsme si s nimi museli sednout po starém zvyku na chviličku kolem stolu.

V deset hodin jsme zjistili, že nám tetička Syrová ještě zabalila závin, bratránek z „rožku“ přinesl velkou krabici od čepic nebo od klobouků s množstvím čerstvých vajec, Janek naposled pohladil psa, a v 10,40 už jsme spatřili na silnici tabuli:

VELKOMORAVSKÉ MĚSTO MIKULČICE

Květiny a barvy

Každý průjezd vesnicí nebo městečkem je procházkou v obrazové galerii.

Zdejší hospodyně zhluboka nabíraly barvy, když zjara líčily domečky a domky, jinak sněhobílé nebo slabě modré. Obrovnávky odlišily „červenú, modrú nebo zelenú hlinečkú“ – odstínů je mnoho.

Plochy zdí a staveb jsou rozloženy v zahrádkách, za světlem se tam točí slunečnice, jiřiny visí nad záhony jako rudé míče a teprve zblízka se roztřepí plným bohatstvím, někdy nad růžemi, jindy pod ovocnými stromy; úroda hrušek a jablek je letos rekordní.

Skoro by se zdálo, že obec s obcí soutěží v úpravě průjezdu státních a vedlejších silnic. Široké chodníky před řadami domků a statků, pak podlouhlé ostrůvky záhonů, vroubené pečlivě sestříhanou hradbou tmavozelených keřů, a teprve potom probíhá silnice až k protějším záhonům, chodníkům a malovaným domovům, kde se krása opakuje. Rozhodně poznáte, že nejste v Čechách, jste spolehlivě na Moravě a ještě k tomu na jižní; přináší to ovšem, kromě krásy, také některé potíže. Všechno je poněkud volnější, řeč, zvyky i dopravní kázeň.

Cyklista si to šlape po chodníku patami opřen do pedálů, a nikoho nenapadne, aby ho napomínal. Také po této stránce je tu asi trochu jiný kraj i mrav. Ze vrat vyjel motocyklista, chvíli pokračoval u levého chodníku, ale teď mi projel blízko, blizoučko před chladičem.

Směje se do okna a děkuje mi, že jsem přibrzdil.

Jen pěkně rozvážně, a když už se nějaká ta „hlópost“ přihodí, tak zase rozvážně, však se to spraví!

„Jen kliďánko,“ řekl by náš Lojzan.

Moravský petrolej

Věže, povědomé věže, takové jsme viděli v Rumunsku nebo za mořem v Mexiku či v Texasu.

Je jich tu rozhodně méně než tam, ale i ty vás potěší. Dlouhé a těžké vahadlo pravidelně kýve pod věží, rozkročenou nad pramenem nedaleko státní silnice, jako by něco klovala obrovská hubená vrána.

„Můžeme se tam podívat?“ optal se Janek – jde o ropu, tak pozor, každá kapka má dnes na světě cenu.

„Proč ne? Čerpadla nikdo nehlídá, jen je přijdou seřídit a namazat…“

Prohlížejí si železného robota, který dnem a nocí osvobozuje z hlubin vzácnou černou surovinu; je vcelku smutný, naftová pole jsou trochu smutná všude, ve Venezuele, v Argentině u Comodore Rivadavia nebo v Tamanrassetu na Sahaře.

„Vrtají hluboko?“ někdo se táže.

„Různě! Naše ložiska jsou vcelku malá, zato máme bohaté zásoby zemních plynů…“

„To jsou ty bubliny v zemi…“ porozuměli. „Ale jak hluboko vrtají?“

„Pokud vím, tak chtějí hodonínští naftaři pronikat až do hloubky čtyř tisíc metrů…“

„Takže už máme vlastní benzín!“ pochválil si spokojeně Lojzík.

„S benzínem to není tak jednoduché…“ zmírnil Honza jeho nadšení. „To máš totiž tak! Ropa se u nás vyskytuje ve flyšovém pásmu Karpat a v blízkých částech vnitrokarpatských pánví. Teď jedeme pánví jihomoravskou, a proto je Hodonín střediskem Československých naftových závodů, tak jako se o slovenskou naftu stará Slovnaft… To byste se museli podívat do Vlčího hrdla u Bratislavy! Moravská ložiska jsou u Hodonína a u Břeclavi, další u Gbel a u Malacek na Slovensku a pak je trochu ropy v Sokolnici u Brna. Je těžká, z té petrolej ani benzín nevyrábíme. Lehkou našli na několika málo místech na východním Slovensku a na moravsko-slovenské hranici…“

Ani by se neřeklo, že mají lidé takové starosti nedaleko vesniček s malovanými obrovnávkami a s jiřinami u plotů.

Rodný dům

Z Moravské Nové Vsi uplynulo jen jedenáct kilometrů a přiblížilo se ohnisko moravského Slovácka, poklidný i rušný, váhavý i prudký Hodonín, rozložený nad řekou Moravou a nad slovenskou hranicí.

Honza prosí, abych zastavil.

„Tam ten dům…“ ukazuje. „Tam jsem se narodil, tam jsme bydleli! Jako bych viděl ještě dnes tatínka, jak vyšel a namířil si to přes náměstí, a takhle okolo ,rožku‘ jsem chodil do školy…“

Kluci se dívají, vidí tatínka, mladého studenta a pak tu velkou dálku věku k dnešnímu Honzovi.

„To je hrozné, jak ten čas letí…“ vzdychl si zoufale Janek, tak zoufale, že se dal celý vůz do smíchu.

„Chcete se podívat do zdejšího Domu umělců? Hodonín je kulturním ohniskem našeho Slovácka, a máme se čím chlubit! Malíři, zpěváci, muziky, písně a tance, prohlédnete si pravé kroje, takové už dneska uvidíte jenom na Strážnických slavnostech…“ nabízí Honzík, šťastný z krátké chvíle v rodném městě.

Ještě tabáková továrna – a pak už zve silniční tabulka na Slovensko. Z Hodonína je tam jenom krůček, jen co by pták řeku přeletěl a pocestný po mostě přešel.

Na protějším břehu Moravy se potom objevil nápis:

BRATISLAVSKÝ KRAJ
VÁS VÍTÁ!

Kdybyste jeli na Halič, do Stráže nad Myjavou, na Pernek a Stupavu, dojedete do hlavního města Slovenska a k širokému Dunaji, k československé cestě do Černého moře.

Ale to by byl trochu odlehlý směr, třebaže krásným krajem, na Břeclav, Kúty a Malacky je to rozhodně blíž – jen sto kilometrů.

Jiří podává další informace

Ze Skalice zaběhla silnice znovu na moravskou půdu krajem, kde vždycky všechno kvetlo, v osadách se opakuje přehlídka malovaných domků a barevných záhonů.

Itinerář hlásí nevelké kilometry a mapa vzdálené Bílé Karpaty a pak údolí Váhu; na severovýchodě jsou Vizovické vrchy.

„Strážnice! Působiště někdejších pánů z Kravař a ze Žerotína! Bývala na Moravě z největších a nejbohatších měst, proto často hynula pod tíží nájezdů z Uher…“ hlásí vážně náš stálý komentátor – v Hodoníně si došel do kanceláře TURISTY pro další průvodce. „Do města se projíždí zbytkem opevnění, která Strážnice často potřebovala, protože tu byla na stráži. Na každoroční festivaly lidových písní a tanců se sjíždějí návštěvníci ze všech krajů republiky i ze vzdálené ciziny. Rozvinul se tu především textilní průmysl…“

Na průmyslu záleží asi dnes nejvíc, na různých výrobcích čteme značku ŠOHAJ – to je zdejší dílo, a konfekční oděvy se nijak nepodobají někdejším národním krojům.

Dnešní šohajové v tenkých trubkách by také nechtěli nosit čižmy, zdobené kabátce a vyšívané košile, tak jako by netančila naše děvčata v deseti spodničkách charleston, i když je to tanec velmi starý.

Na další cestě do Veselí had Moravou shromáždil Jiří v průvodci nové zprávy a přednesl je dosti ozdobně: „Jste právě u řeky Olšavy, která sem proudí až z Bílých Karpat a spěje potom k západu do Moravy. Rozhlédněte se na tomto rozcestí všemi směry! Vlevo je Uherské Hradiště, slovácká metropol s národním slováckým muzeem, tam žil a pracoval slavný umělec Joža Úprka a štětcem plným jásavých barev zachytil radosti i starosti zdejšího lidu, poutě u svatého Antoníčka, slovácké žně, tance, typy mužů, žen a dětí, krásu dědin… Nebylo by také daleko na památný Velehrad a v bukových lesích pod svahy Chřibů odpočívá hrad Buchlov, kdysi královský, téměř sedm století starý. V jeho zadumaném okolí můžete lovit jeleny a kance s mohutnými kly, a kdyby vám lékař doporučil spíš klid pro nervy, pak najdete v Nové Vsi sirnaté lázně…“

„Budeš profesorem zeměpisu nebo průvodcem v ČEDOKU…“ uznale ho pochválil Lojzan. „To by člověk nevěřil, co se dá vytáhnout z takového prospektu, když někdo umí mluvit! Pokračuj, poklade…“

„Co nevidět se objeví na severovýchodě Uherský Brod. Vyroste před vámi z úrodné roviny, navštívíme památná místa, kde dlel a pracoval velký učitel národů Jan Ámos Komenský, spatříte jeho pomník. Doporučuje se letmá prohlídka Kounicova domu, zámecké brány a zbytků bašt…“

Stalo se, stačila hodinka, pozná se aspoň to nejnutnější, a kdo šlápne příliš rychle na plyn, projede a neví ani to.

Budoucnost patří betonu

Za městem, směrem k Bánovu, rozkládám do trávy mapu, tu levnou školní.

„Za chvíli budeme ve Starém Hrozenkove a přijde trochu stoupání do Bílých Karpat,“ ukazuji. „Dobře si prohlédněte zdejší kraj, je to země kopaničářů, na pohled jako stvořená pro malíře. Chudá pole, pastviny a lesy, špatně se tu lidem žilo, ale všude si jich vážili pro jejich statečnost a národní věrnost! Dřív tu hodně záleželo na náboženství a kopaničáři byli přísní evangelíci, velmi zbožní, jejich oblast sahala až na Slovensko k Myjavě…“

Díváme se k nízkým horám, mračna plynou k východu a pod nimi bručí pohodlný vzdušný automobil – dvoumotorový stroj AERO 45.

Asi startoval v Otrokovicích, v jiném kraji, přeplněném životem a průmyslem.

Rozloučení s Uherským Brodem provedl Janek. Spatřil v poli tak rozměrnou betonovou skruž, že se v ní postavil; poprosil o fotografii.

Jirka se dívá, uvažuje, skruží je vidět Uherský Brod.

„S tímhle určitě vyhrajete nějakou soutěž!“ volá na Honzu. „Pohled betonovou rourou na rodiště Komenského…“

Rychle k Váhu

Pod lesem je loučka a zavedla mne do vzdálených vzpomínek.

„Kdybyste se dobře podívali pod lesíček vlevo, uvidíte tam stany a mezi nimi pobíhají chlapci…“ ukazuji do hor a kreslím tam neskutečný obraz. „Ten, co klečí u ohně a míchá v kotlíku bramborovou polévku – to jsem já! Bylo mi tenkrát osmnáct a šli jsme pěšky z Uherského Hradiště do Trenčína. Taková vzpomínka se nemůže ztratit, vidím tam náš tábor ještě dnes! Putovali jsme potom proti Váhu na Žilinu a pak do Nízkých Tater, studenti z Prahy se studenty z Hradiště. Vidíte je tam? Jožka, Fráňa, Jano, Vladimír, Elmar Klos…“

Prošel hlouček pionýrů, zamávali nám, když jsme je míjeli, vracejí se do tábora, dnešního a skutečného.

Na někdejší kopaničárskou zemi je příjemný pohled.

Postavili si tu moderní farmy, vzmáhají se a brzy to tu bude vyhlížet právě tak jako v bohatých krajích na druhé straně oceánu, kam kdysi pluli zdejší robotníci s ranci, dětmi, ženami a zármutkem. Někdy sem přijedou na návštěvu američtí krajané a jsou spokojeni: tak se musí hospodařit.

Janek má hlavu v dlaních, pozoruje čtverečky polí a najednou se probudil a zuřivě žádá, abych zastavil.

Kukuřičná plantáž – jde až k silnici! Kukuřice!

Jede zrovna traktor a na vlečném voze veze ženy v šátcích, vracejí se z práce. Mladý řidič vidí tři kluky, pochopil jejich touhu a zastavil.

„Nalámejte si, chlapci, už je zralá!“ volá a pak seskočil a donesl jim náruč těžkých klasů.

„A dovedete si to uvařit?“ smějí se ženské. „Pěkně do měkka?“

„My si je večer upražíme nad ohněm! Nebo pod popelem…“ ukládají kořist do vozu a traktor mizí ke Starému Hrozenkovu.

Tabule potom ohlásila konec stoupání a znovu čteme, že nás vítají, už slovensky. Sjíždíme na Drietomu, z rozcestí v nížině je jenom sedm kilometrů do Trenčína, kolem železniční trati z Bratislavy do Žiliny.

Vidíme řeku Váh.

Je to slovenská Řeka-matka, v dohledu je její pyšná stráž, mohutný Trenčínský hrad.

Kluci se dívají, je jim hezky, a Jiří vzal z ničeho nic kytaru a dal se bujně do zpívání:

Trenčín, Trnava,
růže voňavá
opadává…

Římské legie na Hronu

Na mostě před městem propukl spor, která naše řeka je nejdelší.

Lojzan hlasuje pro Labe, po ní přijde Váh, na Vltavu zapomněl, třebaže se na ni v Praze kouká z okna každý den.

„To myslím z Labe jen ten kousek k německé hranici, to přece stačí!“ domnívá se.

„Omyl… Než jsme jeli na člunech, byla zkouška vodáckých znalostí!“ zakročil Jiří. „Nejdelší je Vltava, po ní přijde Váh – tři sta devadesát kilometrů – a náš kus Labe je až na třetím místě…“

Pováží prožilo v předešlých dnech další povodně, ale už zase řeka našla správné břehy, neruší dopravu, odešla ze zaplavených silnic a polí a protéká správně k turbínám elektráren „Váhostroje“, energetické tepny povážského průmyslu.

Odevzdává dnem a nocí milióny kilowattů a pod mostem do Trenčína plyne přitom běžně a všedně, jako by především nabízela vodní turistiku a potěšení rybářům.

„Tamhle je ten záhadný nápis…“ obrací Jirka hovor k obrysu zřícenin. Stojí nad městem jako kamenná koruna. „Je na skále pod hradem a hlásí, že tu bojovaly římské legie…“

Přeplněné ulice, všude spěch, pětituny s panely, dodávky, chvilka klidu před červenou na křižovatce, osobní vozy, motocykly, a při chodníku kola, někdo ještě šlape, druhý už má motor, aspoň ten nejmenší v tenkém rámu mopédu, je doba nákupů; máme dárek od bratránka, čerstvá vejce, teta přidala sádlo a zabalila závin, Jirka koupil v Hodoníně klobásky, je tu kukuřice, už aby byl oheň, a oheň bude, jen co dojdeme k nápisu na skále a na kamennou korunu. Tam je jistě rozhled až k Vlárskému průsmyku a všude kolem.

Pod hradem stojí mladý muž s tornou na zádech, má stejný cíl jako my. Našli jsme společníka a průvodce zároveň, studoval v Trenčíně a potom přešel do Bratislavy.

„Jsem na vysoké ekonomické, ale snad jsem se minul povoláním…“ svěřuje mi cestou na hrad. „Každý rok projdu o prázdninách některým zajímavým krajem, prolézám zříceniny, muzea, staré knihovny a sbírky v zámcích a klášterech, měl jsem asi studovat historii…“

V rozvalinách pevnosti nám běží hlavou minulý svět.

Latinský nápis na skále hlásí, že roku 179 našeho letopočtu sem dorazilo osm set padesát pět vojáků druhé římské legie a že tady porazili Kvády.

Janek zaslechl řeč o Kvádech a neví, co to je, takové slovo ještě nikdy neslyšel.

„Jejich původ je nejasný a bylo o něm mnoho vědeckých sporů…“ hovoří ještě chvíli budoucí ekonom a dějepisec. „Na počátku našeho letopočtu obsadili Čechy Markomani a v části Moravy se usadili Kvádové. Uměli tavit železnou rudu, vyráběli ocelové zbraně, měli pevnou společenskou organizaci a tvrdě válčili. Troufali si i na legie a císař Markus Aurelius napsal, že dokončil svoje válečné paměti mezi Kvády na řece Hronu. Ale jestli to byli Germáni, nebo snad dokonce Slované, to nám řeknou teprv naši archeologové…“

Sestupujeme z památných míst – kdo byl kdysi pánem Trenčína, byl pánem celého Pováží!

Zde byl opěrný bod slávy a moci Matúše Trenčianského, setkaly se tu osudy českého a slovenského lidu za Jana Jiskry z Brandýsa, i Turci tu byli a pak se zklamaně vraceli zpátky pod zelenou Prorokovou vlajkou.

Kamenná koruna nad nynějším Trenčínem, textil, strojírenství, plné ulice, všude spěch, panely, betonové skruže, těžké cívky s kabely, skrejpr – bude nová silnice, elektrárny na Váhu, plná restaurace, něco jsme snědli, pak rychle na Ilavu, bude se tábořit, usmažíme vejce, už aby byl oheň, oheň dneska bude, tam proti proudu řeky za Povážskou Bystricou.

Zelená na křižovatce!

Tak jaké starosti?

Plyne betonová vozovka a někdy se k ní přiblíží řeka, na které provedli nebo připravili stavbu asi dvaceti vodních elektráren.

Před chvílí se Janek zeptal, proč tu nikde nejsou přehrady, a na vodní otázky je náš Jirka.

„Váh má malý spád a nízké břehy, to není Vltava na Orlíku nebo ve Slapech! Elektrárny jsou tady na pomocných kanálech. Oravskou přehradu postavili hlavně proto, aby se zesílil průtok vody, řeka je pomalá, to se pozná při pádlování, dost se nadřeš v některých etapách…“

V jedoucím automobilu je příjemný život, jiný a klidnější než venku za okénky, posádka má dost času na vyprávění.

Do mračen svítí pozdní odpolední slunce. Ptáci už brzy začnou usedat na větve, denní zvířata zalezou do doupat a lidé zasednou k obrazovkám.

Je tu Považská Bystrica, další průmyslové středisko dnešního Slovenska.

K budově národního výboru projíždí ověnčený selský vůz, na posledním obilí sedí rozjařené ženy a muži, zpívají, hraje harmonika a doprovázejí housle, společnost zpívá a křičí, koně i povoz ozdobili papírovými stuhami a věnci.

Dožínky.

Plete se mi do cesty mopéd.

„Hejno splašených trubek!“ křičí zběsile Janek.

Potom si vzpomněl, že je v Považské Bystrici, v rodišti malých motocyklů a skútrů a uctivě zmlkl.

Míjíme totiž nápis:

POVAŽSKÉ
STROJÁRNE, n. p.

Tábořiště v horské soutěsce

Před odbočkou ze státní silnice čeká příjemná pozvánka:

AUTOCAMPING
V MANÍNSKEJ ÚŽINĚ

V povětří je neklid.

Po horkém dnu nabírá vítr prach, všechno se stáčí k zemi, sklánějí se slunečnice za ploty venkovských domků, pes přeběhne a je rád, že zmizel, koně nemohou pořádně zabrat, traktor klape trošku dutě, všude je najednou nejistota; za vsí se u cesty prohnuly stromy a pak je zas chvíli tísnivý klid.

„No těbůh, Jirko! To bude bouřka jak řemen…“ dívá se Lojzík do údolí.

Silnička zaběhla mezi stráně a točí se pod lesem do romantické soutěsky, kterou by se došlo až do Strážovské hornatiny, do Rájeckých Teplic a pod Malou Fatru.

Na loučce u potoka vidíme stanové městečko. Je tu prázdno, už zvolna končí letní období, na protějším břehu je turistická chata, tam dostaneme jídlo a studánku najdeme na silnici pod lesem.

Dívám se starostlivě na oblohu, ale správce campingu mne ujistil, že ještě pršet nebude, až navečer by mohla přijít bouře.

„Kdyby bylo zle, vyspíte se v našich stanech, místa je dost…“ chce mne uklidnit.

„A co potok? Nerozvodní se při velké průtrži?“

„Nu – trochu… Postavte si stany tam dál, co se pasou krávy!“

Vracím se k našim, OCTAVIA sklouzla na louku, krávy táhle bučí a pak odešly k silnici.

Honza s Jirkou stavějí stany, oranžový a zelený, Janek jim podává kolíky a skládací tyčky. Vítr nadouvá plátna, načechral koruny vzrostlých stromů na konci travnaté rovinky, široký potok neklidně bublá a přeskakuje balvany v nebezpečné blízkosti tábora.

„Kdyby stoupla voda, plaveme tu jako krysy…“ křičí od lesa Lojzík a nese suché větve. Pak postavil na starém ohništi pyramidu a přikryl ji pro jistotu igelitovou plachetkou. Ještě nasbíral dřevo, naplavené u potoka, a uložil malou zásobu do vozu. Pozoruje ho Jiří, nenápadně se ohlíží; Lojzan vynáší potřeby na vaření a chce se rozběhnout pro pitnou vodu.

„Ty se překonáváš, Lojzánku!“ potěšil ho.

Pak narychlo vyjela zásobovací výprava. Jirka s Honzou dojedou do Bystrice pro zeleninu, ovoce a maso.

Trochu se rozhučely lesy.

Trochu se šeří.

Trochu se mi to nelíbí.

Úder

Zašuměl první déšť, mění se v liják, duje vítr, mohutní, prohnul větve starých dubů a sklání k potoku olše. Vtom vichřice udeřila naplno.

„Všechno do zeleného stanu!“ volám jako na palubě ohrožené lodi. „Zapněte stany, přišlápněte kolíky, povolte lanka…“

Všechno zaniká v přívalu vody. Kluci letí, sklízejí, perou se s větrem.

Hrom jak výbuch bomby! Druhý, šlehla bílá záře, za silnicí uhodilo, blesk rozčísl vysoký smrk. Vzalo nám to dech.

„Kde jsou baterky? Janku, sirky! Máš v kapse sirky, hoď je do stanu!“ volá Lojzík a pak vletěl pod plátna.

Stanové tyče se prohnuly jako luk, třískají blesky, snad bude konec světa. Sunu se ven ke kolíkům a povoluji lanka ještě víc.

Z úzkého vchodu vykoukly dvě hlavy, kam jsem zmizel? Lojza chce vyběhnout za mnou, ale Janek ho zadržel.

„Nech ho! Ten ví, co dělá…“ křičí. Pak už jen voda, voda, voda.

Kamarádi

Je skoro tma.

Nebe rachotí, někdy bleskne záře, teď osvítila potoční koryto. Voda nebezpečně stoupá, zmizely hlavy balvanů, ženou se kalné proudy, pár metrů od nás.

„Co kdyby přišla povodeň? Tak ani neutečeme…“ leká se Lojzan.

„Nebojte se… Vytrhali byste kolíky a všecko by se odtáhlo na silnici!“

Proběhlo mi hlavou, kde jsou asi Honza s Jirkou; snad se schovali někde v suchu, ve městě nebo ve vsi na rozcestí.

Janek se dívá okénkem ve stěně stanu a jen mrkne, když udeří blesk, okénko se na okamžik rozsvítí a znovu je kolem šero, šumí vodopády, pak další světlo a hromový úder.

Po několika minutách snížila vichřice hlas, trochu se vyjasňuje a Lojzík rychle otvírá vchod do stanu.

Někdo venku volá!

Dojíždí vůz, bouchla dvířka, vidíme Honzu s Jirkou.

„Proč jste se někde neschovali?“ zlobím se.

Honzík se zamračil.

„Copak jsme vás v tom mohli nechat?“

Ještě chvíli a potok se rozlil…

Vejce v močálech

Pak se bouře přehnala.

První se odvážil Jirka, vyšel na přehlídku bojiště.

„Pojďte ven, už je to dobré…“ hlásí.

Pak jedeme k ohništi. Plachetka, zatížená těžkými kameny, vydržela, jen pod ni trochu zateklo; zkouším nohou, kam až sahá louže, a najednou cítím cosi měkkého.

Lojzík bezmocně zasténal!

„Vejce!!! Ježíšmarjá vejce! Já jsem je tam schoval… Tu škatuli s vajíčky, stůjte!“

Stojím.

Odnesla to pouze dvě.

Potom přišla duha

Manínská úžina si oddechla.

Oplakala přelámané smrky a borovice, uklidnila potok a snad chce také potěšit malý tábor na loučce; ještě je nad ní trochu slunce, proniká do údolí a kdesi asi svítí na vrcholky Liptovských Tater a na Roháče.

„Kluci! Hele, duha… Honem!“ křičí od lesa Jirka.

Běžíme k silnici a na usmířené podvečerní obloze vidíme široký mnohabarevný oblouk.

„Z čeho se to na nebi udělá?“ zeptal se Janek Honzíka.

„Z vody a ze světla! Vidíš tu kapku vody na trávě? Hrají v ní všechny barvy. Jak na ni svítí sluníčko, tak se jeho paprsek láme, rozloží se na barvy a potom se zase skládá na obyčejné světlo…“

Janka mrzí, že se paprsek zase skládá; podíval se na krásnou kapku, zamyslel se – uvažuje.

„A proč se zase skládá, když jsou barvy hezčí než obyčejné světlo?“ řekl smutně.

Honza bezradně mlčí, neví, jak by mu odpověděl.

Na okraj protějšího lesa vyšla hnědá laň a vyvádí dva koloušky. Vyděsila je bouře, ale teď už je zase klid, bude spokojená noc, a tak by byl ještě čas na večerní pastvu.

„Co vám to zase povídal?“ optal se Lojzík, když malý odešel.

„Ale ptal se, jak vzniká duha…“

„To znám, tyhle otázky…“ zasmál se. „Zrovna jako ti dva naši malí kluci doma! Musí se jim rozumět…“ pokýval hlavou.

Pejsek z vosku

V prvním šeru odbočil k rozvodněnému potoku WARTBURG, našli si místo u závory do stálého tábora a rychle zařizují lesní domácnost. Muži vztyčili vybledlý stan, ženy přinesly z vozového kufru dříví na podpal, zavěsily kotlík, došly pro vodu, vymyly pánve, natloukají na pařezu řízky a škrábou brambory.

Další návštěva! Dlouhá třicítka AEROVKA, usadili se nedaleko nás; je jich pět, dvě ženy, muž a dvě děti. Od střechy vozu napnuli kus plátna až nad vchod do áčka, pod stříškou bude kuchyně – nahřívají hořák velkého petrolejového vařiče. Nikdo nekřičí, neradí, neptá se – klape jim to jako na drátku.

Sedím s Jankem v oranžovém stanu a díváme se na vstup do Manínské úžiny. Na bledě modré obloze právě pluje tmavošedý mrak.

„Jako moře s ostrovem, viď,“ ukazuje na nebe nad údolím. „Je to stejně divné, taková bouřka – a už je zase hezky…“

„Tak se to v přírodě střídá… Přežene se vichřice a pak je zase chvíli klid!“

Přinesli pět plochých kamenů a zasedáme k ohništi.

Hlavní kuchař rozpíká klobásky, potom si uvařili kukuřičné klasy a poseděli až do tmy, zpívalo se.

Je čas na dobrou noc. Janek ještě zůstal u ohníčku a sedí nad ním jako skřítek.

„Jdi spát…“ žádám tiše, abych už nikoho nerušil.

„Počkej, hned! Já ještě nutně potřebuju oheň…“ brání se a v ruce drží půlku svíčky.

Jdu za ním a sedám si k němu.

„Nač máš tu svíčku?“

„Víš, tobě to řeknu, protože ty bys mne nezradil…“ šeptá. „Já bych si chtěl z vosku udělat pejska. Víš přece kterého…“

„Punťu…“

„Nojo! Já ho mám moc rád… Já ti mám moc rád oba Punti, i toho ze Lhotky i toho z města, jak jsme tam spali ve stodole a jak jsem ho vodil na řetěze, pamatuješ se?“

Půlku svíčky má napíchnutou na proutku a nahřívá ji.

Až změkne, udělá si z ní psa, něco jako psa, ale Punťa to bude.

Do Súľovských skal

Je šest hodin ráno a šest stupňů nad nulou.

Lámu větvičky, podkládám trochu rezavého jehličí, pak zavoněl první pramének dýmu – pozdrav dalšího života.

Louka se vybaluje z ničeho k něčemu, rozptyluje se mlha, z většího stanu leze právě Jiří a povídá: „To je vám psina! Lojzan mluví ze spaní, teď zrovna byl někde na lovu a křičel: ,Pozor! Medvěd, střelte…‘ Dobré jitro!“

Pak vyladil rádio a předpověď povětrnosti slibuje pěkný den. Už je jasný rozhled, otepluje se, jeviště nového dne ožívá.

Z modrozeleného stanu se vynořila další postava, dala ruce do kapes, došla k nám a řekla: „Dobrýtro…“– Pačes mladší. Ještě se nerozkoukal, a je tu Janek s bláznivým nápadem, že se vykoupou v potoce.

Neuspěl.

„Takhle horký čaj!“ uklidnil ho Lojzan, šel pro kotlík a pak pro vodu.

Také naši sousedé pozdravili, připravují snídani a skládají výzbroj – nastává praktický den.

Dlouhá AEROVKA je slovenská, od Prešova; jedou do Čech, chtějí dětem ukázat Prahu a lázeňská místa v západním pohraničí.

Radí, abychom zajeli do Súlovských skal. Po několika kilometrech odbočit vpravo, je to vděčná návštěva, spatříme Skalní město a kolem je národní park se vzácnou květenou. Také procházku Manínskou úžinou doporučují, ovšem, ta je pro pěší turisty. Loni byli na dovolené u Povážské Teplé a za necelé čtyři hodiny došli až do Súlova, mezi Velkým a Malým Manínem; vstup do úžiny je velmi těsný, má šířku jen asi tři metry.

Opouštíme tábořiště a zanedlouho byla u státní silnice tabulka:

SÚĽOV 5 km

Bývali tam loupežníci

Pět kilometrů, to je ve voze sotva pět minut jízdy.

„Víš, co to jsou ,paleogenní slepence podholního flyše‘?“ slyší najednou Lojzan Jirkovu vědeckou otázku.

Lojzan neví a nechce žádné slepence. Chce vidět něco pořádného, když už jsme tak daleko!

„Uvidíš kužele, homole, věže, bašty, oblouky, převisy, žlaby a píšťaly, a všechno to jsou paleogenní slepence, přečti si to… Fakt, Lojzo! Fantastické útvary, cimbuří, pyramidy a rokliny zdobené porostem jehličnatých stromů, borůvčím a přísně chráněným rostlinstvem, vyskytuje se tu alpská astra, karpatská soldanelka a koniklec velkokvětý… Geologická a botanická rezervace měří dva tisíce hektarů a množí se tu také vzácná zvířena. Pohyb je dovolen výhradně po značkovaných cestách, zakládání ohňů zakázáno! Vyjděte ze západu z Bytče a sledujte žlutou značku; ze severu se sem prorazí kolem zřícenin Hričova a z Rájeckých Teplic sedlem Patúchem, za dvě hodiny budete na místě! Ještě mi dovolte podotknout, že zdejší přírodní útvary byly přirozenou pevností a chránily někdejší pány hradu Súlova, slavné loupežníky…“

Dolina je v plné práci

Nad okružím lesů se vynořily rohaté skály, cesta stoupá k dědině, na rozcestí je kostelík, čistý, tichý, osamělý. Pěšinou mezi hřbitovem kráčejí dva mladí muži, obtíženi stany, pokrývkami a začouzenými kotlíky, jdou se do kostela podívat, třeba je tam nějaký vzácný obraz – to bývá.

Přiběhly děti a radí.

„Potom jeďte na Roháče, byly jsme tam letos se školou, každý rok jezdíme někam se školou…“ pochlubily se.

Vyšli jsme příkrou uličkou nad vesnici, rozhlížíme se po okolní krajině, Janek jde s námi, ale velcí hoši zůstali ve voze.

Podívali se na malého, když se vrátil, a znaveně pokyvují hlavami, jako by mu říkali: Jen si poskakuj, chlapečku, však ty poznáš, co je to, až ti bude třináct nebo čtrnáct…

Honza se někdy nezdrží.

„Takhle kdyby na těch skálách začali skákat Indiáni, to by vás bavilo, viďte?“ říká, když se znovu roztočil motor.

Trochu se urazili. Takhle kosmonauti nebo planeta tří sluncí. Indiáni jsou pro děti!

Jiří cítí, že by měl nezájem nějak omluvit, je vždycky pro slušnost.

„Nezlobte se…“ odpověděl upřímně. „Mně se třeba taky bude všechno líbit, až budu tak velký jako vy! Ale někdy na mne přijde z ničeho nic taková lenost, nic mě nebaví a pak se za to stydím…“

Lojzan dal mlčky najevo svůj souhlas a pak se dívá na kamenné hroty nad dědinou, snad hledá podholní flyš.

Cesta rozkrojila dva různé věky.

Vlevo je dřevěná chalupa s doškovou střechou, studně s okovem na obezdívce a kouř nad nízkým komínem – vpravo nový zděný domek, tam už asi mají vodu na motor a možná, že se vaří na elektrickém sporáku.

Na stavení čteme nápadný nápis:

AGITAČNÉ
STREDISKO

Poskakujeme a kloužeme kalužinami do dolinky za vsí, na svahu svítí nový kravín a pod ním je v plném tempu žatva. Mláticí souprava, v obilném prachu se potí zdejší gazdové a gazděny, pomáhají starší děti – aspoň nosí provázky a vážou pytle. ZETOR s prázdným vlečným vozem jede pro další náklad.

Opouštíme skalní hroty, věže a strže, otáčím OCTAVII a zapadám do mazlavého jílu.

Další pokus o únik z bláta, konečně kola zabírají a jsme zase na pevné cestě.

Žhavé pánve, asfalt,
pak radost na rozcestí

Za dědinou je pod skálami několik vypálených kruhů s očazenými kameny, jen tady se smí asi tábořit. Potvrdil to muž v zelenošedém kabátě, s lesáckou čapkou a kulovnicí.

Voní lesy, ale teď ještě silněji zavoněl rozpálený olej, smaží se maso z Povážské Bystrice.

Pak znovu pět kilometrů k hlavní silnici. Horký asfalt nese OCTAVII na severovýchod.

Doširoka se otvírá povážský úval, ze severu zabíhají do dolin a rovin Javorníky, za nimi je nádherný kraj kolem Lysé hory, Kněhyně, Tanečnice a Radhoště a pak přestanou řeči o přírodních krásách, ujímá se vlády Ostravsko.

Máme jiný cíl. Kdyby bylo dost času, odbočil bych z Vrútek do Martina, na Turčianské Teplice a pak Harmeneckým průsmykem do Banské Bystrice. Zaživa v Bystrici – po smrti v nebi…

Až jindy! Nové kilometry spolkly Považské Podhradie, Predmier a pak odbočku na Bytču.

Před Žilinou opravují silnici, ztrácíme dvanáct kilometrů objížďkou na rozbitých postranních cestách, pak se uklidnily tlumiče a pera, vracíme se do původního směru.

Zastavuji na okamžik a rozhlížím se; k okénku přistoupil klouček a něco loví v papírovém pytlíku.

„Pane, chcete bonbón?“ zeptal se a podal mi karamelu. Jen tak pro nic, pro radost!

Tabule hlásí Žilinu.

Porada

„To je samoobsluha, to vám řeknu!“ libuje si Lojzan před žilinskou velkoprodejnou potravin. Nakoupili brambory, cibuli, česnek a hrušky, velká a vzdušná je také prodejna masa a uzenin.

Zašli jsme potom do nově zařízené jídelny, také tam architekti vzorně splnili svoje úkoly.

„Chlapci, Žilinu jste měli znát před pětadvaceti lety! Z té doby už tu pomalu zůstanou jen kostely, klášter a podloubí na náměstí…“ vzpomínám. „Dobře se rozhlédněte, až teď pojedeme, kraj se tu změnil k nepoznání; textilky, pily, impregnárny, papírny, celulózky, Považské chemické závody…“

„Hele, Těrchová!“ ukazuje Jirka v mapě, rozložené na stolku. „Tam se narodil Jánošík, to byl jeho kraj! Pak ho popravili v Liptovském Mikuláši, nějaká bába ho prozradila…“

„To víme…“ bručí Lojzík. „Ale kudy se tam dojede?“

Ujímám se řízení porady.

„Jsme dnes na cestě osmý den a propočet kilometrů ukazuje vzdálenost tisíc třicet šest kilometrů, ujetých od domečku v Polabí až sem; ještě pojedeme jedenáct dní a pak znovu pozdravíte naše totemy na mateřském tábořišti!“ hlásím posádce. „Z Trenčína jsme jeli proti proudu Váhu k severovýchodu do žilinské kotliny a teď změní silnice směr k jihovýchodu pod Strečno. Také železnice se spojují v Žilině, směr z Bratislavy s tratí z Ostravy do Košic!“

„A pojede se k Oravské přehradě?“

„Buď objížďkou kolem Velkého Kriváně, z Varína na Belou, Těrchovou a Párnici, nebo z Kraľovan údolím Oravy na Dolní Kubín a Trstenou, tam je krásná a široká automobilová silnice…“

Schválili širokou silnici a pak ještě spočítali, že až k oravskému jezeru máme právě sto kilometrů – to se přefrnkne, to nic není – Lojzík jen mávl rukou.

Dnes večer tedy zaplane táborák u polské hranice, nad vlnami slovenského moře!

Plným plynem do Kraľovan!

Janka vzrušily naděje na další města, řeky a hory do té míry, že v jednom kuse ruší otázkami zasloužený odpolední klid.

Kdy uvidíme Kriváň a proč jsou dva, Velký a Malý? Kde zradila Jánošíka ta bába a jak to bylo s tím hrachem, co nasypali v hospodě na podlahu, aby mu hajduci mohli podlomit nohy a přetnout kouzelný opasek? Co je to celulóza a proč je tu nápis:

FOTOGRAFOVÁNÍ
ZAKÁZÁNO!

Proč se hrad na skále jmenuje Strečno, proč říkal Jirka, že „Váh valí štěrk“, kam vedou dráty nad údolím a že se nepřetrhnou, jak je vytáhli na protější kopec – dělá se to helikoptérou? – co dnes bude k večeři a kde koupíme maso, jak se zaletuje slepice na paprice do konzervy, co to jsou „župní hrady“, kolik má rys mláďat, proč tady mají krávy stejnou barvu a stejné skvrny na zádech, co je to JRD, když máme u nás JZD, a proč řekl Honza, že je údolí Váhu „malebné“?

Kluky to hrozně unavuje, je zrovna vhodná hodina, kdy si chtěli dát „dvacet“.

„Janku, znáš tu anekdotu o zvědavé ženské, jak jela elektrikou a pořád se na něco ptala?“ přerušil ho Jiří.

Nezná! Anekdoty miluje, i když jim obyčejně nerozumí, stačí mu, že se všichni smějí.

„Jela v Praze elektrikou a pořád obtěžovala řidiče otázkami: ,Prosím vás, pane řidič, kdybych šlápla jednou nohou na kolej, zabilo by mě to?‘ ,Nezabilo…‘ povídá ten řidič. Chvíli dala pokoj a pak zase: ,A pane řidič, kdybych šlápla jednou nohou na kolej a druhou na tu druhou kolej, zabije mě to?‘ Kapánek přibrzdil, podíval se na ni a povídá: ,To by vás, paní, taky nezabilo! Ale kdybyste dala jednu nohu na kolej a druhou nahoru na ten drát, tak vás to určitě zabije…‘“

Nerozuměl a zeptal se, proč by ji to v tomto případě zabilo.

Vlci a ovečky

Vysoko v černomodrých horách, na Oravské Maguře i v Chočském pohoří, bývaly tajné zbojnické chodníčky – dnes vyrábějí v Nižné nad Oravou televizory.

Kolem továren jsou sídliště a změnil se i život v roubených nebo zděných domovech, uložených v zahrádkách a na počátku polí. Domky nastavují tváře proti slunci, narovnali je do společných řad, ale vystupují po starém způsobu samostatně, nároží za nárožím.

V zimě, když pokryje vlny lesů sníh, vyjde možná nad průmyslový kraj pozdrav čisté přírody: černá zvěř se zastaví na pokraji poloniny a větří, zbudou stopy po srnčím a po jelenech, co kdyby medvěd, kdyby se znovu objevil rys, kdyby se podíval na oravské údolí hladový vlk!

Protaženými závějemi by právě projížděl autobus ČSAD s dělníky do závodu ELEKTRO-PRAGA v Oravském Podzámku.

Probíráme přírodu i průmysl společně, ve voze je vždycky čas na hovory; právě čteme výzvu:

ÚPRAVA PASIENKOV – DOBRÝ CHOV OVIEC!

Míjíme ji s naprostou jistotou, že se tu už nikdy neobjeví zlý vlk, aby hltal oravské ovečky.

Bolavá Orava

Za Dolním Kubínem zbylo jen deset kilometrů do Oravského Podzámku.

Na ostré skále nad řekou je přísná středověká pevnost, spíš výzva k boji než pouhá pevnost: zámek Orava.

V kiosku nám nabídli pohlednice a bohatý výběr turistické literatury, malému se líbila knížka Jána Poničana Po horách, dolinách…, na obálce jsou totiž za rozcestným sloupem, valaškou, modrými květy a loukou obrysy hor, pod modravou oblohou s bílým mráčkem.

Náš komentátor se zásobil dalšími informacemi, aby mohl přiblížit posádce cestou na Podběl osudy Oravy, nejkrásnějšího slovenského kraje.

Nejkrásnější – a přece bývala „bolavou Oravou“, postiženou beznadějnou bídou. Pod pyšnými zbytky hradů se tiskly k zemi dřevěné dědinky a byly domovem věčného hladu. Tehdy se nekouřilo z hutí, neleskla se tam okna dnešních strojíren a textilek, z Oravska odcházely proudy vystěhovalců do Ameriky, tak jako i z jiných slovenských krajů. Podnes žije v USA přes půl miliónu Slováků, Slovensku způsobilo vystěhovalectví dvojnásobné ztráty proti českým zemím. Proto zazněly tak silně bojovné verše básníka slovenského lidu Pavla Országa-Hviezdoslava, narozeného v polovině předešlého století v Horním Kubíně. Každá stopa oravského kraje může dosvědčit boje zdejšího člověka o chléb a spravedlnost. Našla tu také před staletími živnou půdu největší středověká revoluce – husitská; na oravském hradě byl kdysi pánem národu a víře věrný válečník Jan Jiskra z Brandýsa.

Bača z Texasu

Kola se točí v mírných zatáčkách, Honza řídí a mne znovu navštívily staré vzpomínky.

„To jsme šli tenkrát pěšky ze Žiliny do Vrátné doliny…“ vracím se do mladých let, skoro zapomenutých. „Nedlouho předtím skončila první světová válka a v Praze se prodávaly zbytky vojenské výzbroje, stany, hliníkové pánve, flanelové košile – jednu nosím ještě dnes. Ke košilím patřily americké klobouky se širokým okrajem – kluci v nich vypadali jako kanadská jízdní policie! V dolině pod horami pásl ovce starý bača, v konopných kalhotách a hrubé košili, klobouk měl ještě širší než my, černý, pravý zdejší. Pěkně nás pozdravil a chlapci na sebe mrkli! Narovnali se a odpověděli mu anglicky: ,How do you do? Jak se vám daří…‘

Chtěli hloupě vzbudit dojem, že jsou vzácní cizinci z Ameriky. Ale bača se nepolekal, zaradoval se a spustil na ně vesele plynnou angličtinou: ,How are you? A to vás vítám! Krajané? Nebo jste snad byli s americkými boys ve válce? Na to jste trochu mladí… A z které země jste přišli, z kterého amerikánského kauntry?‘ Bylo jim zle.

Nepřišli ze žádného ,amerikánského kauntry‘, jeden byl z Nuslí, druhý ze Žižkova a třetí z Vršovic. Pozoroval jejich rozpaky, pochopil je – co by nepochopil starý bača?

,Mám tam syna,‘ povídá, ,ten už se nám narodil v Texase… To já ještě pamatuju, moji drazí, jak tam u mexikánské hranice honili američtí generálové poslední Apačos a platili za skalp deset dolarů! Tak pojďte, dám vám žinčicu a oravský chléb, vždyť jste doma, mezi svými…‘

Bylo to tak náhlé ochlazení, jakoby se nám vylily za krk Niagarské vodopády.

Jezero pod bažinou

Tvrdošín, potom rozcestí na Trstenou, názorná orientační tabule vysvětluje různé směry a polohu turistických středisek, jen je škoda, že ji zdejší kluci potloukli kamením.

Odbočujeme k přístavišti, v tom směru je také automobilové tábořiště; zastavuje nás dvoučlenná hlídka VB a žádá občanské průkazy, řidičské oprávnění a doklady k vozu. Máme koncesi na rádio? Stvrzenku o poplatku?

Všechno máme; kontrola je asi nutná, protože jsme v pohraniční oblasti.

„Máte šikovný vlečný vozík…“ řekli potom. „Ale dejte velký pozor, až budete sjíždět k jezeru, cesty jsou rozměklé, skoro celý týden tu pršelo!“ rozloučili se.

Na lesy sklouzlo nízké slunce, probarvilo zlatohnědé borovice, pak se rozhlížíme po šedé vodní pláni a vydechli jsme překvapením!

Moře, malé, proti mořím jen maličké, ale pro nás tak velké, obrovské, nedohledné na východním břehu, uloženém v mlze. Po hladině letí kluzák, zbyl za ním vějíř s pěšinkou.

Pod silnicí jsou rozsety stany, desítky stanů a některé stálé, na dřevěných podsadách. Přijíždějí vozy ze Slovenska, Moravy a Čech, někdy cizinci, o kráse přehrady se ví daleko široko.

Rozblácenou cestou klouže OCTAVIA k dřevěné restauraci, nad tou je skladiště s ubytovací kanceláří. Všechno je provlhlé půl metru pod zem, půda se houpe pod chodidly. V kanceláři jsme nikoho nenašli, ale v restauraci mi poradili, abychom si našli místo sami, za potokem nad stálým pobřežním táborem.

U skupinek borovic a smrčků kouří ohníčky, nad nimi jsou primitivní závěsy kotlíků a hrnců nebo stojánky na rožně, upravené z čerstvých prutů a větví.

Stráň se podobá rozlehlé bažině, ale to asi nevadí: Československo táboří – dalo se na dobrodružnou stezku!

Vyšplháme se zpátky na silnici a pak zase spustíme vůz k jezeru, najdeme plošku pro dva stany, možná v loužích; sebere se v lese dříví, asi mokré, oheň sotva chytne, je hlad – ale to také nevadí.

Kluci vyběhli na silnici a pozorují souboj pneumatik s blátem. Honzík zápasí o každý metr, kola se protáčejí v mazanici a potom prokluzují na mokré trávě, motor vyletí do otoček a znovu poslušně zabírá. U restaurace sténají další motory v terénní pasti, ale pravé peklo asi propukne až za potokem.

OCTAVIA vyjela konečně na pevnou půdu, vítáme řidiče jako vítěze, kyne nám spokojeně rukou a sebevědomě se usmívá, třebaže zatím projel jen první etapu.

Choulostivý slalom

Přecházíme po silnici nad hlavní plochou campingu a dole u jezerního břehu bojuje o život WARTBURG.

Řve, pláče, prosí o milost a otrlí táborníci se pochechtávají a pak odborně uvažují, co by pro toho chudáka podnikli; kam to zajel, zoufalec!

Běží z kopečku, tam si plivli do dlaní a tlačí.

„To sjedu!“ řekl hrdě Honza a nastartoval.

Červenobílý vůz, pocákaný blátem a doprovázený kropenatým couráčkem, natočil příď k jezeru a nabral plyn.

Skok – a už se veze smykem do nižších nadmořských poloh!

„No to je senza…!“ vykřikli kluci vzrušeně. „Ten se zastaví až ve vodě! Umí plavat?“

„On ano, ale OCTAVIA ne…“ hlásí Janek.

„Klid… Nebojte se! Zastavit musí, koukněte se, kam by vjel!“ ukazuji k můstku nad potokem.

OCTAVIA se stočila bezvadným bočním švihem přímo proti nepatrnému domečku s prostým nápisem:

Ještě kus, a byla by ztracena.

Po kotníky v bahně obracíme vlečný vozík, tlačíme, ujíždějí nám nohy.

WARTBURG už je vysvobozen a jeho posádka vděčně děkuje zachráncům.

Domov nad jezerem

Pod vedením zarostlého muže s lulkou pomohli potom zdejší usedlíci také nám.

Sunou Honzíka i s vozem napříč přesličkami, zvláštní trávou a různými bylinami ke kousku volné země, k rozkošnému přírodnímu koutku za širokými smrčky; je to místo už vyzkoušené, nepochybně tu prožilo před námi nezapomenutelné chvíle množství motoristů a za křovím je pamětní kniha jejich návštěv. Každý přispěl, jak mohl!

Někdo plechovkou z konzervy, jiný škatulkou od sardinek, další slupkami z brambor, čtvrtý rozbitou lahví, pátý vaječnými skořápkami a všichni společně smetištěm; nikde tu nejsou soudečky na odpadky, jako byly v autocampu v Anníně. Hromady zahnívají, všechno hnije po těch deštích – a kolem je plno dětí. Infekční žloutenka, střevní poruchy, tyfus, všechno je ze špíny a z takových hromad. Ale jinak je tu doopravdy krásně – skutečný domov nad jezerem, usínajícím ve večerním zamlžení, pohádka hor, lesů a vod!

Je to spíš pro básníka než pro člověka, který si chce otevřít konzervu.

Frantino, Frantino…

Hoši napínají stany, Lojzík fouká do matrací.

Chci pomáhat, klekám ke kolíkům, napínám lanka, ale je vlhko, bolí mne kolena – je to nemilá vzpomínka na tropické kraje, na zimní jízdy na motocyklech a na ledové jarní vody.

Janek se ke mně posadil, zamyslel se nade mnou, vidí moje nesnáze a pokýval hlavou.

„Frantino, Frantino, taky už ti to nejde jako dřív!“ povídá. „Mládí je mládí, to víš! Co s tebou – půjdeš do důchodu…“

Vidí, že mne nepotěšil, a chce to napravit.

„To máš těžké!“ vzdychl. „Přišel k lékaři dědeček a naříkal, že ho bolí levá noha. Tak se mu na ni podíval a řekl: ,To je stářím!‘ Dědeček se moc divil a povídá: ,Jak to? Ta pravá je stejně stará a nebolí.‘“

Potom odešel s kluky do studánky pro pramenitou vodu.

Prastará písnička

Polotma, ohně s kouřem a rudými tvářemi, u modrého skútru si opékají dva mladí lidé rybu napíchnutou na prutu, snad ulovenou v jezeře nebo spíš v horském potoce – je to důkladný pstruh.

Také pod naším táborem zrůžověla tma kolem rodinného ohně, na jeho okraji míchá matka v pánvi krupičnou kaši; přece by nenechali doma u babičky malou Mařenku, jak by k tomu přišla? Ušili pro ni docela maličký pytel, až doroste, dostane delší.

Kytara!

Dva u skútru dopekli, vyhrabali z popela pečené brambory, najedli se a začali si tichounce zpívat prastarou písničku Tam v dáli za horami jezero sní…

Na temné hladině přehrady plují hluboko pod námi světla, další loď tam hledá přístav.

Už jenom načervenalé obláčky prozrazují skupinky tábořících, rozložené nepravidelně na pobřežní louce, nad přízemním světem se prostírá klenba hvězd s nejasným pásem Mléčné dráhy.

„Myslíte, že je někde možný život bez kyslíku?“ zadíval se Lojzík na velkou hvězdu, jasnou, modrobílou a lákavou.

„Na to vezmi jed! Jednou najdou astronauti tvory, kteří nepotřebují vůbec žádný kyslík!“ prohlašuje Jiří. „O tom ještě nic nevíme…“

Kytara už nehraje, růžové obláčky hasnou, rozloučíme se.

„Tak, hoši, hlavně se dobře nadýchejte vzduchu tady na zemi! Tamto nahoře teprve přijde, oni vám včas řeknou…“ končím poslední myšlenky nad ohníčkem.

Přízemní vlhkost klesá na střechy automobilů, na stany i na budoucí sny jejich obyvatelů.

Hledám nad černou plání poslední světla – už jsou to jenom hvězdy.

Příští jitro

Další den se rozbaluje z plenek, shazuje sny a zbytky včerejší únavy, budí se a mžourá po světle.

Přehlížím svět před naším domovem.

Už trochu svítá.

Nad hladinou vodní zdrže se nabaluje řídká mlha, bloudí až k našim smrčkům a pomalu padá, mění se v trávě v kapky, sráží se na chladných plochách, orosila OCTAVII.

Jdu vařit rýži.

Vařit rýži, to je velká věda, v Africe, v Číně, na Cejlonu i v Evropě.

Je to tisíciletá kuchařská moudrost, která jednou zanikne.

Bude se někde tábořit, lidé si zacvičí s rozhlasem a pak dají minivelovým pokynem rozkaz do restaurace, aby zapojili automat na šunku s vejci.

Za okamžik se objeví nad potokem pohostinský robot, bezpečně přejde můstek pod domečkem s dvěma nulami, projde klidně blátem, přesličkami a horskými bylinami k turistům u smrčku a podá jim snídani až do stanu.

„Deset korun padesát…“ řekne kovovým hlasem.

* * *

„Nazdar, Frantino!“ ozvala se malá hlava z oranžového doupěte. „Co to vaříš?“ ptá se hladově.

Dostal rýži s meruňkovou zavařeninou.

Jak je to s jeleny a lovnou zvěří?

Kdesi v boku lesů hvízdla kulka. Zazpívala nebezpečnou písničku – kdo střelil, co zabil anebo chtěl zabít?

„Člověče…“ šeptá mi Janek. „Někdo zastřelil srnku nebo jelena! To je ale hloupost, viď?“

Rána ještě doznívá, hory a lesy si ji podávají jako smuteční oznámení.

Jí a povídá.

„Proč lidi zabíjejí zvířata, když zvířata nezabíjejí lidi – kromě tygra? Had může taky zabít, nebo snad i beran, to jsem vám přece říkal, jak mne honil na Lhotce! Ale vzal jsem ho za rohy a to jsem neměl dělat…“

Potom se ke mně důvěrně naklonil a povídá:

„Už jsi někdy něco zastřelil? Přiznej se!“

Vzpomínám. Jak odpovědět? Zbraní bylo mnoho, ale ran málo.

„Snad jednou psa… Dodnes mne to mrzí!“ doznávám. „Byli jsme v Karpatech a měli jsme hlad. Dovezl jsem toho dne na selském voze soudek sádla a pytel s kukuřičným chlebem. Spali jsme u řeky, bylo léto a sádlo se rychle kazí, tak jsem dal ten soudek do vody. Ráno se dívám, stojí tam pes a žere naše sádlo! Tak jsem po něm střelil…“

„A zabils ho?“

„To nevím… Odběhl, a údolí bylo klikaté. Ale nikdy na to nezapomenu, bylo by to hrozné, zabít pro sádlo, pro mizerné sádlo…“

V případě nemoci nestonejte

Prochladlý studeným jitrem, klepe se nad plaménky.

„Nenastydneš?“

„Kdepak! V pytli mi bylo horko, až jsem se potil! Teď je mi zima, ale stejně nenastydnu, to až doma… To mě zase začnou hlídat, a jak mám trochu teplotu, hned musím na středisko. Víš, já tomu nerozumím… Loni v zimě u babičky na Lhotce jsem se myl vždycky ráno u studně, kašlal jsem, to je pravda, ale jinak se mi nic nestalo! Mrzla na mně voda, ale babička říkala, že to nevadí, že oni taky nikdy nestůňou, protože by museli běhat po doktorech, a na to není na venkově čas… Párkrát kejchnou a je to dobrý!“

Vstal, klepe se, poskakuje z nohy na nohu a cvakají mu zuby.

Na kovovém teploměru v červenobílém voze je devět stupňů nad nulou a v rádiu ohlásili tělocvik s hudbou.

Dívám se na přelud Oravské přehrady, jasní se jako stříbrná mísa.

Za skupinou stromků se otvírá velký stan, vyšel muž a rozhlíží se po okolí.

Rychle do Vysokých Tater!

Pak odešli chlapci k jezeru a proplavali se. Když cestuješ za volantem, přijímáš každou volnou chvilku, minuta má někdy cenu jako hodina a hodina jako celý den.

Ještě se rozloučím v kanceláři, ještě se potěšíme pohledem na pohraniční kraj, pionýři z tábora svezli pražské kamarády na jolce, sousedé pod paloučkem je pozvali k obědu, budou halušky, zapečené s houbami.

Číšník v restauraci je mladý a pohotový, vypráví mi, že měli dobrou sezónu; mívali až pět set obědů a kromě přechodných hostů tu bylo sedmdesát stálých dvoulůžkových stanů. V příštích letech se mnoho změní, budou tu nové hotely, zlepší se komunikace.

„Skoro bych vám záviděl, že můžete pracovat tady nad jezerem…“ povídám, ale pokrčil rameny.

Nepěstuje ani turistiku, ani vodní nebo zimní sporty, není na to čas.

„My tu na přírodní krásy ani tak nehledíme, jako spíš na plnění plánu,“ odpovídá upřímně. „Splnili jsme, budou prémie a to je to hlavní, mám rodinu…“

Před polednem se změnilo počasí, oravské moře šedne, vlny se daly do pohybu k pobřeží, a než jsem se vrátil k našim, už strhli stany a připravili všechno k odjezdu.

OCTAVIA znovu klouže bahnem, pak se chvilku smeká po mokré trávě a konečně zaklapla dvířka nad silnicí pod lesem; potkáváme hlídku VB, poznali nás, zeptali se, jak se nám tu líbilo, a zvou na příští rok.

Jedeme se ještě podívat na betonovou korunu přehrady a pak znovu tisknu startér.

„Jede se do Tater!“ hlásím.

O Janu Jiskrovi

Proběhly dřevěné chalupy v Podbielu a náhlá přeháňka smířlivě smáčí kamenitá políčka, pastviny a zalesněné hory; silniční tabule doporučují zvýšený chov ovcí, jsou jasné, vkusné a neruší obraz krajiny.

Chtěl bych vyprávět o minulosti, ale nevím, jak do toho, hledám nějaký poutavý úvod.

„To je vám úplná detektivka…“ povídám.

Nechali hovoru o tom, kdy dojedeme k Demänovským jeskyním.

„Dějepisná otázka pro detektivy-amatéry! Kde se narodil Jan Jiskra z Brandýsa? Byl v tehdejší Evropě tak populární, že o něm římský papež Aeneas Sylvius napsal latinskou knihu

Vita Iohannis Giskræ

Život Jana Jiskry! Ale jeho původ neznáme, byl prý odněkud z Moravy. Dějepisec František Palacký se o něm zmiňuje v souvislosti s Karlštejnem, ale nikdo nic přesného neví… Má zvláštní místo mezi slavnými lidmi a vojevůdci – byl to totiž čestný člověk. To se třeba píše o dobývání srbského Bělehradu, že se tam jeho Táboři proslavili nejen statečností, ale také šetrným jednáním s obyvatelstvem…“

Pak líčím, jak Jiskra zachránil ovdovělou českou královnu Elišku a jejího syna Ladislava, jak byl odměněn hodností nejvyššího hejtmana podtatranských krajin, jmenován šarišským hrabětem a potom uherským magnátem. Když vyšel za vojenskou ctí a slávou, nic neměl, ani armádu, ani peníze, jen se postavil za královnina práva; opanoval potom velkou část severního Slovenska, usadil se až na jihu v Košicích.

Čím se odměníš služebníku svému?

V cestě stojí skrejpr a ukrajuje nepřehlednou zatáčku. Uvolňují vozovku, pak projíždíme k Oravskému Podzámku a kluci by chtěli vědět, jak Jiskra z Brandýsa vlastně skončil.

„Sloužil královně a jejímu synkovi, který nepoznal otce, Ladislavu Pohrobkovi… Ten papež, Aeneas Sylvius, píše v knize Dějiny Čech, že konečně Jiskra poprvé spatřil šestiletého Ladislava ve Vídeňském Novém Městě. Seděl v paláci na trůně a Jiskra před ním poklekl, políbil mu ruku, rozplakal se a vyprávěl, jak dobýval hrady a co pro jeho otce a matku vykonal…“

„To je divné… Že by klekal vojevůdce před malým klukem, který ještě patří do školky?“ nezdá se Lojzíkovi a podotkl, že by přece nebylo možné, aby posadili s Jirkou na trůn Janka a líbali mu ruce!

V dnešním světě se to ztěžka vysvětluje.

„Nezapomeň, že byl maličký Ladislav symbolem svobody našeho národa, byl přece českým králem!“ hledám východisko.

Řekli, že to bylo vcelku neštěstí, protože takové děcko nemohlo chápat, co se kolem něho děje.

„Rozhodně ne…“ souhlasím. „Dějepisci píší, že se Jan Jiskra zeptal: ,Čím se odměníš služebníku svému?‘, ale Ladislav si myslel, že je to nějaký žebrák a že prosí o peníze! Vedle jeho trůnu stál královský almužník, tak mu sáhl do měšce a dal Jiskroví šest grošů…“

„A to je od něho vzal? To se neurazil? Šest grošů za takovou námahu?“ žasnou.

„Vzal… Dal si je potom zasadit do zlata a nosil je na krku na řetízku na znamení vděčnosti, že byl tak krásně přijat…“

Ostré obrysy hradu.

Dole je řeka.

Jdou proti nám dívky a chlápci v modrých košilích a s nimi cizinci, také černoch, Afričan; je tu mezinárodní tábor mládeže.

Honzík si natočil pár metrů filmu.

Za Dolním Kubínem odbočujeme k jihu, okreskou do Ružomberoka, je tam jen osmnáct kilometrů.

Měl štěstí!

Vlny pastvin a lesů vyběhly z nížiny až k rozervanému obrysu hory Choče, byl by z ní asi rozhled k Roháčům, na Velkou Fatru a k severu na Oravskou Maguru.

„Tohle je asi Sněžka…“ tahá mne Janek za rameno. „Naše nejvyšší hora!“

„Člověče, ty máš ale orientaci! Sněžka! Jak tě to může napadnout? Víš vůbec, kde jsme?“ vysmáli se mu.

„Věděl jsem to, ale teď jste mne zase odvezli jinam, tak se mi zdálo, že je to Sněžka…“

„Sněžka je v Krkonoších…“ poznamenali zasmušile. „A nejvyšší hora naší republiky je ve Vysokých Tatrách!“

Nechce se vzdát, hledá vhodnou obranu, nějaký bodyček na jejich vědomosti.

„A jak je vysoká, když je nejvyšší?“ překvapil je.

To zpaměti nevědí. To by se museli podívat do mapy. Obracejí se pod zadní okénko. Pozoruje jejich obtíže.

Bodyček se zdařil!

„Vytahujete se, poučujete, a přitom nic nevíte! To já aspoň vím, že je ta hora vedle nás asi tak vysoká jako Sněžka…“ zabručel.

„To tedy počkej, kamaráde…“ chytli ho za slovo. „To se podíváme do mapičky!“

Když zjistili, že nejvyšší hora republiky měří dva tisíce šest set metrů, našli Krkonoše, Sněžku a pak horu Choč, kterou právě objíždíme.

Užasli! Měl pravdu!

„Ty kluku máš ale štěstí!“ žasne Lojzan. „Ten kopec vedle nás měl tisíc šest set třináct metrů a Sněžka má tisíc šest set dva! Je jenom o jedenáct metrů vyšší! Pleteš si krajiny, ale jen co je pravda – máš dobrou míru…“

To už nebyla hora Choč před námi ani vedle nás, protože zmizela za námi, cestou k Ružomberku.

Čarokrásná dolina

Do převodového soukolí vklouzla trojka a silnice nabíhá do táhlého stoupání.

OKRES ROŽUMBEROK
VÁS VÍTÁ!

V tom okamžiku se změnila silnice, jako když ji odkrojí, utišil se podvozek, nápravy přestaly hubovat na vymleté díry – vozovka je prostě skvostná. V ozubeném soukolí převodovky, obaleném hustým olejem, znovu zaklapl přímý záběr a pak zazněl Jirkův zvýšený hlas:

„Přijde Liknava a je to ,zř. 1 – got. 14. stol. přest. renes. 17. stol…‘,“ čte z mapy hradů a zámků. „Tyto značky jsou pro turisty a znamenají, že ,Liknava je zřícenina první velikosti, gotického slohu ze čtrnáctého století, přestavěná v renesančním slohu v sedmnáctém století…‘“

Nad nedalekým údolím Váhu letí našedlé mraky, zlobí se, hněvají se a nemají přitom proč, země je pod jejich hrozbou stejně přívětivá.

Chvilku si kluci prohlíželi slovenské knížky, koupené v Dolním Kubíně, a potom společně požádali, abych jim vysvětlil rozdíl mezi gotickým a renesančním slohem. Nemohu odpovědět, protože sjíždíme do rozkošné doliny, která se nám zaznamená do galerie nezapomenutelných obrazů.

Nic nepovídám o gotice, je příliš dávná proti dnešnímu světu.

Pak jsem se vzpamatoval.

„Gotika byla totiž…“ povídám.

„Jé, to je prase!“ ruší mne Janek. „Aspoň dva metráky…“

Končím.

Zadívali se toužebně na rozkošného vepře u chalupy za plotem, nemá románské, gotické ani renesanční tvary, ale je nesmírně důležitý pro další rozvoj lidské společnosti.

Je to prostě kus. Pašák!

„S gotikou to bylo totiž tak…“ vracím se po dalších kilometrech k původní otázce. „Byly doby, kdy lidé nevěděli, jak mají správně žít. Pracovali a zbožně se modlili, ale církev jim stále říkala, že to bohu nestačí, že nejsou dost pokorní a že nepřijdou do ráje, ale do pekla! Také tehdejší stavby jsou přísné, kostely a chrámy mají velebné a vážné klenby a věže míří k nebi, jako by chtěly dosáhnout až k obloze, až k bohu. Malíři malovali zamyšlené apoštoly, světce a světice, lidé se na ně dívali a bylo jim jich líto, tak se modlili ještě víc a zpovídali se z hříchů a pak šli domů a zase pracovali, jedli a pili – jak je to na světě nutné…“

Zajíždím k okraji cesty, dolina je skutečně čarokrásná, nechce se mi odpovídat na Jankovu otázku, proč se museli zpovídat. Před námi svítí vesnice, je jako z cukrářské dílny, moderní, a přece k pomilování, jen nad ní rozehrát něco do tance!

„Už nechte spát světice a svaté a podívejte se, jak je tu hezky!“ poradil nám Honza. „Fujary na horách a dole míchačky na beton, potěšit se, zazpívat si, nikomu neškodit a správně žít, to je to nejlepší modlení… Jirko, znáš tuhle:

Hej, hoře háj, dole háj,
hore hájom chodník…?

Jirka zpívá, Lojzík hvízdá a Janek hledí do údolí – nic mu neujde.

Čtyři hodiny je méně než pět

Kraj se snižuje do Liptovské doliny a co nevidět se objeví památný Ružomberok, průmyslové středisko zdejšího kraje.

Z Ružomberku není daleko do Banské Bystrice – střediska Slovenského národního povstání – čtyřiapadesát kilometrů na Liptovskou Osadu, lázně Korytnici a Donovaly.

Směry na křižovatce státních silnic lákají, ale řidiči sluší skromnost, když má pevný jízdní plán; tak zbudou na města, doliny a všechny krásy světa jen okamžiky; zastav, rozhlédni se, rozpomeň se, cos kde o těch místech četl a co se o nich vypráví, ulož si do paměti, žes tady byl, stiskni pár snímků a protoč kus filmu!

Tři dny v Ružomberku, týden? To by byl jenom pošetilý sen, procestoval bys mezi Prahou a Košicemi půl roku.

Spokojíme se všeobecným obrazem!

Město má dvě tváře, ještě tu někdejší, pomalou, pohodlnou a maloměstskou, rozloženou nad nynějšími ulicemi a stavbami nových čtvrtí, kde vládne naplno dnešek. V předměstí Rybárpole pracují naše největší bavlnářské závody, také Severoslovenské papírny a celulózky našly domov na okraji města, jsou tu velké pily, mlékárny; všechno spolu souvisí, mléko, dřevo, papír, bavlna, autobusy, pětitunky, sídliště a vzpomínky na doby, kdy města byla pouze městečky.

Červenobílý vůz pokračuje spokojeně na východ proti proudu Váhu, ještě čtyři až pět hodin a dojelo by se do Košic, důležitým dopravním směrem na Poprad, Levoču a Prešov.

Čtyři hodiny je méně než pět, ale řidičům se nechce spěchat. Projíždějí příliš krásným krajem, a pak! Pospíchej pomalu, nic s tím není, nevíš, kde čeká náhlá překážka, a nehod je mnoho.

Blíží se odbočka do lázní Sliače, za řekou je na trati Liptovská Teplá, beton pokračuje k tabulce se směrem do Partyzánské Lupči, také kolem Svatého Križe je překrásně; Partyzánská Lupča dostala svoje jméno právem a připomíná doby bojů za svobodu.

Už je před námi Liptovský Mikuláš a k rozcestí do Demänové se ještě dnes vrátíme.

Bylo by to nádherné, tábořit někde v blízkosti jeskyní, pod ochranou Ďumbieru!

Pamětní deska

V Liptovském Mikuláši čeká na hosty nárožní hotel EVROPA a v ulici Štefánikově je další hotel, KRIVÁŇ.

„Tak tady to bylo…“ hlásím chlapcům. „Dobře se tu rozhlédněte, mezi oběma hotely vypuklo slovenské národní povstání! Bylo to dvacátého devátého srpna roku 1944. Partyzáni pronikli z Lupčianských hor až do města a napadli německý oddíl, který střežil přístup k poště a telegrafu…“

Padlo čtrnáct německých vojáků a tři naši a deska na hotelu KRIVÁŇ připomíná, že první obětí povstání byl slovenský partyzán Majerík.

V městě se pak bojovalo ještě tři dny samopaly, puškami a ručními granáty; pak se přihnaly ze Štrby motorizované jednotky s tanky a zlomily odpor. Slovenští bojovníci se vrátili do hor, ale povstání se šířilo všemi směry. Na počátku února roku 1945 se přiblížila ze Spiše sovětská vojska a s nimi československá brigáda. Udeřili na Mikuláš a za několik dní se ho zmocnili. Ještě líčím, jak Němci hájili háj Ničovo, jak dostali posily a pak obsadili město znovu. Bylo pobořeno palbou těžkého dělostřelectva.

Trvalé osvobození přišlo potom až po celkovém ústupu v Polsku a v Maďarsku.

Háj hrdinů

Pamětní deska.

Majerík se jmenoval.

Na společném hřbitově uložili pozůstatky asi tisíce padlých Slováků a Čechů.

Nazvali to místo Háj hrdinů.

* * *

Projíždíme dnešním Liptovským Mikulášem, rozloženým v dolině, kde tenkrát nakladli ustupující Němci na čtyřicet tisíc nášlapných min.

Generálové už věděli, že prohráli, že potáhnou jejich vojáci k troskám svých vlastních domovů, ale přece ničili; hitlerovci kladli miny, vypalovali vesnice, bořili mosty – jen v tomto jediném slovenském městě natropilo sedm měsíců bojů hmotnou škodu přes půldruhé miliardy korun.

Ani za korunu zisku si z toho nedonesli poražení domů.

Dlouho nebylo možno vyjít do polí a orat, miny zničily mnoho dalších životů, utrhaly lidem nohy a ruce a připravily je o zrak – v kraji pod Duklou se miny hledají a zneškodňují dodnes.

Potkali jsme tetku

Na rozcestí státní silnice a odbočky do polí hlásí velké upozornění slovensky, rusky, anglicky a francouzsky světovou vzácnost:

DEMÄNOVSKÉ JASKYNE

ДЕМЕНОВСКИЕ ПЕЩЕРЫ

DEMÄNOVÁ CAVERNS

GROTTES DE DEMÄNOVÁ

→

10 km

Odbočujeme a nově asfaltovaná silnice směřuje do údolí, které má skončit podle mapy až pod Ďumbierem, vysokým přes dva tisíce metrů.

Snad najdeme někde pod lesem příhodné místo pro dnešní tábor, to by asi nejlépe věděla žena v šátku, která jde právě proti nám.

„Prosím vás, jak je to tam dál u Demänovských jeskyní?“ ptám se z okénka. „Mohou se tam někde postavit stany?“

„To právě nevím, pane drahý…“ rozmyslela se. „Tam je všechno úředně chráněné, každý kousek trávy! Je to rezervace, jak říkají. A v hotelu ani v ubytovnách nocleh neseženete, je pozdě a ještě teď jsem potkala autokary, jak tam jely…“

„Vyspíme se někde za příkopem…“ povídám a tetička se pohněvala.

„Co byste spali za příkopem jako tuláci?“ rozkládá. „Mám v domku světnici, čistou, pěkné postele s peřinami a v kuchyni vám něco uvařím, brynzu donesu, máslo a čerstvé mléko…“

To rozhodlo.

OCTAVIA podstoupila další přetížení, tetička je rozměrná, ale prý to není daleko, jen zpátky do města, pak před mostkem odbočíme – budeme tam hned!

Postranní ulička poztrácela domky a pak vyběhla proti polím posledním, tím naším.

Bude náš, aspoň do rána, na jednu noc.

Přinesla teplé mléko, vejce a tvaroh, ale je prý dobrý – skoro jako pravá brynza ze salaše.

Domeček je cestou k horám sám, je to tečka za osadou.

Zapadá slunce, klouže po lesklé, cihlově červené krytině, také zdi kolem oken jsou cihlové, jen obrovnávka je šedá. Travnatý dvorek má za plotem bratříčka, spíš sestru: maličkou květinovou zahrádku s litinovou pumpou nad betonovým poklopem, do silnice se vyklání velký keř planých růží.

Tetka loupe na zápraží brambory, „aby těm dětem uvařila kaši“.

Honza sebral velké kluky a jedou si prohlédnout podvečerní život v Mikuláši – a něco tam nakoupit.

Na okamžik detektivem

Vcházím do světnice, kde budeme spát. Zbytečně hledám u dveří vypínač, není tu elektrika, nedoběhla sem, svítí se postaru.

Vedle v kuchyňce už bliká petrolejka, je pološero, rozhlížím se… Prkenný strop leží na důkladných trámech, trojdílným, dost širokým oknem je výhled do polí a zelinářských zahrad už zatopených tmou, druhé okno je menší, proti horám, ale tam také asi všecko spí.

U koho to asi jsme? napadlo mne. Kdo je ta tetka a co domek prožil, kdo se v něm narodil a koho z něho vynesli dveřmi při hudbě, kterou už neslyšel?

„Janku!…“ volám otevřeným oknem. „Pojď sem!“

Lítá po dvorku, svítí si baterkou a pak se zase hned někam schová.

„Zavři dveře do kuchyně, půjč mi svítilnu a zahrajeme si na detektivy!“ šeptám, když vešel. „Chtěl bych zjistit, jak se jmenuje naše hospodyně, jestli je vdaná nebo vdova, kolik měla dětí a čím ty děti dneska jsou. Pomůžeš mi?“

Podal mi baterku, ztišil kroky a napjatě čeká, co bude.

„Dívej se!“ ukazuji na kredenc. „Pohlednice…“

První stopa! Zvenčí na dvířkách je pohled s přáním „Šťastných svátků vánočních“ a má adresu:

Paní

Magdalena Herčíková, vdova

Lipt. Mikuláš

Pátrání je úspěšné!

„Dobrý začátek, jdeme dál!“ hlásím spokojeně a pouštím světlo do kredence. Za zlacenými a malovanými šálky, obyčejnými hrnečky, skleněnou mísou a vánočními ozdobami, cukřenkou, tenkými skleničkami na víno a hlubokým talířem s lahvičkou inkoustu, perem a pouzdrem s brýlemi, je kulatý rámeček s fotografií. Tím inkoustem a perem odpovídala Magdaléna Herčíková na vánoční přání a na snímku jsou otec s matkou, matka drží v náručí dítě, otec má plnovous.

Zastavuji se.

Co je to na zdi vedle dveří?

Víme všecko!

„Janku…“ dusím hlas. „Celá rodina! Máme je! Podívej se na ně…“

„Já nemůžu, já jsem malej,“ šeptá.

Tiše mu podávám židli, leze na ni a vidí rámeček, rodinku, fotografie už je nažloutlá a děti tam jsou tři, dvě děvčátka a větší chlapec.

Baterka klouže k postelím.

Na nočním stolku je další snímek! Voják, důstojník, poručík…

Syn. Kdo jiný by to byl?

Pátrání končí, víme všecko!

Táta by měl velkou radost

Tetička právě vešla a nese nám lampu.

„Co tu jste tak potmě?“ táže se. „Nebo tomu malému povídáte o zbojnících z Liptovských hor?“

„Ani ne, paní Herčíková…“ odpovídám. „Jen tak jsme si zavzpomínali na vaši rodinu! Už je to dávno, co jste chovala toho vašeho synka v peřince, viďte? A nebožtík táta byl fešák, ty vousy mu slušely, a dnes už se to zase nosí.“

Zarazila se, div nepustila petrolejku na zem. Nemůže promluvit, jen se dívá. „A co dcery, už se vdaly, to ani nevím?“ přiznávám po pravdě.

„Ano, vdaly se…“ odpovídá neklidně – odkud a co o nich vím?

„Největší radost máte jistě ze syna, maminko, to jste si tenkrát také nepomysleli, že z něho bude takový chlapík!“ říkám a dívám se k nočnímu stolku. „Uniforma mu slušela vždycky a dneska je jistě aspoň kapitánem!“

Probudila se.

„Kdepak! Majorem!“ hlásí pyšně. „A vy našeho Pepu znáte?“

„Ale neznám, maminko, kdepak!“ usmívám se smířlivě. „A co dělá, jak se mu daří?“ Zaváhala.

„Abych vám řekla, tak ani nevím…“ odpovídá. „Pořád ho někam vozí automobilem a za mnou přijede málokdy! Když tu byl naposled, tak se ten automobil ani na dvorek nevešel. Ale je to hodný hoch, moc hodný, po tátovi. Bože můj, co jsme si prožili nouze, jenom než jsme si ten domek postavili! Tak aspoň dneska syn…“ Pod okny šlehly bílé světlomety, naši přijeli a budou klobásky s kaší.

Legrace

Kluci vidí žluté okno, prosvětlené knotem namočeným do petroleje. Vtrhli do ložnice a začali se nesmírně chechtat.

„Jé, tady není elektrika, to je príma psina…“ křičí Jirka. „No, to je ale fór!“

Chtěl bych se rozhněvat – a přece nemohu. Jiří byl poučen ve škole, z novin a ze všeho možného o úžasných hydrocentrálách a tepelných elektrárnách, nemůže tedy pochopit petrolej a knot.

Dívám se na Honzu, pak na starou slovenskou ženu a na lampu se skleněným cylindrem.

„Pod petrolejovou lampou mi povídala v Praze moje matka pohádky, pod ní jsem se učil číst a psát, pod ní jsem vystudoval…“ říkám.

Šetrně se podívali na hospodyni a sedají si ke stolu.

„Pod petrolejkou vymyslel Edison první žárovku, pod ní napsala Božena Němcová Babičku a pod ní vznikala Smetanova Má vlast… Myslíte si, hoši, že byli ti dřívější lidé hloupější než vy, nebo že snad byli horší?“

Chci nějak změnit náladu, proč se ohlížet, proč vyčítat!

„To byl maják a měl lampu na petrolej…“ začínám vyprávět.

Povídka ze severních moří

„Bylo to na pobřeží Severního oceánu. Foukaly tam prudké větry a lidé z toho byli zoufalí, protože co se rozsvítilo, všecko zhaslo… Když postavili majákovou věž, domnívali se, že ji budou osvětlovat plynem acetylénem, ale ten se vyrábí z karbidu a karbid blízko moře vlhne. S tím nepočítali a rybáři se zase báli, že narazí při návratu z lovu na útesy – měli doma ženy a děti…“

„To je nějaká chytačka, viďte?“ podíval se na mne Jiří.

„Není, je to fakt! Nastaly potíže… Nejdřív dopravili na skalisko sudy s petrolejem, hořák a třicet metrů dlouhý knot, utkaný v Anglii. Tam takové majáky na petrolej měli už dávno, jenže nikde nefoukal tak prudký vítr jako na tom severském skalisku. Anglický knot uhořel za šest dní! Byla tma, kolem pluly zámořské parníky i rybářské čluny a v noci a v mlze nikdo nic neviděl, hlavně ne v noci, když byla tma.“

„Rybáři mohli ztroskotat!“ vžil se do toho neštěstí Janek.

„Neztroskotali…“ uklidňuji jeho obavy. „Přišly tam rybářské ženy a udělaly brigádu! Obstaraly si dost bavlny, a jak ten knot nahoře uhoříval, tak ho dole u sudu s petrolejem doplétaly. Střídaly se na tři směny, takže vždycky nastoupila další parta a maják hořel a svítil. Co se dá dělat, když není elektrika, přece se život nezastaví…“

„A to se doopravdy stalo?“ pochybuje Janek.

„Nestalo, to jsem si zrovna teď vymyslel…“

Petrolejka dohořívá, má prasklý cylindr, ale stejně už půjdeme spat.

Kluci pečlivě ukládají malého. Jiří mu navlékl pyžamo a Lojzan objevil v kapse pár buráků, tak mu je přinesl místo ukolébavky. Stejně by to znělo divně, kdyby jeden kluk zpíval druhému ukolébavku, to se ani nesluší a zněla by pravděpodobně takto:

Hajej, můj synáčku,
hajej a spi
bezva,
fakt…

Ukládám se na širokou dřevěnou postel.

Frédo

Budíme se všichni najednou.

Vykoukl Janek a říká: „Dobrýtro…“ směje se z postele Lojzan a Jirka mžourá spokojeně do dveří, plných ranního sluníčka.

Honzík se ještě protočil pod peřinou, také popřál a loučí se s teplem. Hospodyně přinesla kávu, máslo a chleba, snídaně čeká na prostřeném stole. „Půjdu se kouknout ven…“ hlásí Lojzík, ale hned byl zpátky.

„Tam je ale frédo…“ klepe se. „Už to na nás leze, za chvilku bude podzim. „Vstávejte, skočíme k pumpě, najíme se, sbalíme nádobíčko a pálíme si to do jeskyň!“

Hospodyně si ohřála vodu, myje nádobí, a než jsme odjeli, vyšla na zápraží. „Tak se zastavte, zastavte se, až pojedete zpátky!“ volá. „Do vidzenia…“

Je pěkný den – a to teprve začíná.

Řeka kouzelnice

„Sever je vždycky nahoře!“ tvrdí urputně Lojzík za vesnicí Demänovou. „Sever je nahoře, jih dole, západ nalevo a východ vpravo…“

Ohlížím se, ale jsou zakryti rozměrnou mapou, koupenou před chvílí v Mikuláši za tři osmdesát.

„Jak by byl nahoře sever, ty bábovko, když tam jasně vidíš Ďumbier 2 045 metrů, Chopok 2 025 a Dereš 2 004? Jedeme do Demänovské doliny proti říčce Demänovce, a ta přece teče proti nám z hor! Obrátili na mapě světové strany, aby byl lepší přehled, když se jede z Liptovského Mikuláše…“

„Možná, možná, ale stejně mi to nevymluvíš, vím přece, jak se klade mapa…“ nedal se.

Potom společně zjistili, že je to mapa zvláštní – „letná pohľadová“. Znázorňuje krajinu plasticky a v barvách terénu – vpravo dole má větrnou růžici s jihem nahoře. Jako na dlani, jako z letadla vidíš povodí Demänovky, skladbu hor, polohu salaší, chat a hotelů a na zadní straně je podrobný popis všech zajímavostí.

Lojzan se uklidnil, rozložil se pohodlně u pravého okénka a potom vznešeně požádal: „Měl jste pravdu, pane kolego… Jede se dál, a vy budete tak laskav a ujmete se úlohy průvodce cizinců, jak jste k tomu předurčen svým reportérským nadáním a mimořádnými znalostmi…“

Dostal dost ostrou odpověď, ale přece jsme se dozvěděli, že z Jasné stoupá k Chopoku sedačkový výtah pro dva a že je z nejdelších na světě, vrcholovou stanici má ve výšce dva tisíce pět metrů a končí na protější straně Nízkých Tater u hotelu s milým jménem SRDIEČKO. Od Vrbického plesa jste výtahem za půl hodiny na Trangošce a vznášíte se přitom nad horami jako v upoutaném balóně. Na Ostredku u Jasné se můžete poklonit obětem hor, horolezcům, lyžařům a turistům, kteří zahynuli v propastech, vichřicích, sněhových bouřích a pod lavinami, je tam tichý hřbitůvek – „Symbolický cintorín“. Buduje se velkolepá rekreační, turistická a sportovní oblast se skokanskými můstky, sjezdovkou a zimním stadiónem.

Čistá asfaltová silnice mírně stoupá k jeskyním, vyhloubeným říčkou – kouzelnicí.

Ukazatele na rozcestí upevnili na rozsochy suchých kmenů a větví, jako by vyrostly spolu s nimi, nic nesmí rušit půvaby Demänovského národního parku.

Předjíždíme autokary, ale kdesi vysoko v lesích, mezi skálami a na morénách pod vrcholky Královy hole, Tanečnice, Prašivé nebo Siné svobodně žijí medvědi, rys, rodinky svišťů a kamzíci, které sem přivezli z Vysokých Tater.

Jiří v rychlosti ještě předčítá, že je tu nízkotatranská květena, lesy jsou jedlové, smrkové, borové, dubové i bukové, na travnatých stráních vítá jaro fialový slovenský koniklec a podzim zase odevzdává úrodu „čučoriedok, brusnic, malin a húb…“

Ponorná říčka byla velkou výtvarnou umělkyní: zvolna vyhlodala údolí, kterým právě jedeme, protéká tu úzkým kaňonem a všude, kde zmizela pod zemí, začala čarovat.

Šel tou cestou

„Jirko!“ napadlo mne. „Kdybych ti řekl, že jde před námi osamělý člověk s tlumokem, že má na něm stočené lano a v ruce karbidovou svítilnu, kdyby tu nebyla dnešní silnice s autokary a kdybys měl vypátrat, kam asi šel a co tady dělal, bylo by ti to jasné?“

„Rozhodně…“ prohlásil. „A pátrat bych nemusel, protože si o tom zrovna s Lojzou čteme! Jmenoval se Alois Král, byl učitelem v Liptovském Mikuláši a narodil se v Uherském Brodě. Dračí ledovou jeskyni znali už v sedmnáctém století, ale Jaskyně Slobody byly objeveny učitelem Králem až třetího srpna 1921. V roce 1952 ,jaskyniarska výzkumná skupina Riaditelstva pre cestovný ruch, Peter Droppa, Pavol Revaj a Stanislav Šroll, objavila medzi Dračou ľadovou jaskyňou a jaskyňami Slobody priestory, které mohutnosťou i krásou převyšují aj jaskyne Slobody…‘“ čte slovensky z knížky, vydané informačně-propagační službou SLOVAKOTOURU. „,S jaskyňou Slobody je spojena Pustá jaskyňa s vyše 80 m hľbokou podzemnou priepasťou. Tento podzemný labyrint sa predlžuje novoobjavenými jaskyněmi Mieru a týmto dosahuje súvislý komplex jaskyň dĺžku viac ako 12 km. Počet návštevníkov je priamo závratný, až statisícový…‘“

Nad Kamennou chatou je vstup do Dračí ledové jeskyně, v jeskyni Okno, uložené vysoko ve stráni, byly objeveny památky z bronzové doby a Zbojnickou jeskyni přejmenovali na Bjornsonův portál, k poctě norského básníka, který bránil národní práva slovenského lidu v době, kdy mu hrozilo pomaďarštění.

U výtoku říčky Demänovky na povrch ještě čeká jeskyně Vo Vyvierani, také Suchou jeskyni můžeme navštívit, ale už končí silnice nad hlídaným parkovištěm.

„Někoho tak potká v životě štěstí!“ zamyslel se ještě Janek. A myslí si asi, jak tomu panu učiteli bylo, když si posvítil na první krápníky…

Pod zalesněným svahem vidíme množství motorových vozidel a lidí, kteří z nich vystupují nebo už se do nich vracejí. Průvodci hromadných výprav radí návštěvníkům, aby si vzali pláště, v podzemí bude chladno.

Vchod je nad námi v Horském hotelu, tak stoupáme do kopce v proudu lidí ze všech končin republiky, prozatím v teplém srpnovém slunci.

Z pohádky do pohádky

Lojzík se postavil do fronty před pokladnou, koupí vstupenky a pak nás pohltí asi na dvě hodiny vápencové přeludy.

Objevitelé a první průzkumníci tu prožívali napínavé dobrodružství, byla to cesta do hlubin a do tmy.

Pomáhala jim horolezecká výzbroj, pak upevňovali první žebříky, přišli geologové, archeologové a přírodozpytci a zjišťovali, co tu žije a roste, turističtí znalci odhadli přístupnost, navrhli stavbu pevných schodišť s bezpečným zábradlím a ochrannými sítěmi, vznikly první mapy, fotografie a popisy.

Krápníkové chodby, síně, sály a dómy dostaly odbornou správu a nakonec pozvali zvláštní mistry – architekty jeskyní. Bylo to tu chvíli jako ve filmovém ateliéru: osvětlovači měnili barevné clonky a směry reflektorů, radili jim umělci. Teprve světlo promění totiž temnou krásu v pohádkové divadlo, kde vynikne jeviště a návštěvníci přitom zůstanou v hledišti, ve tmě.

Chladné ovzduší, žárovky a světlomety, železná schodiště, připravte se na stovky schodů a na tisíce kroků! Kolem vlhkých stěn běží dobře izolované kabely a bezpečnostní koše chrání žárovky, bílé i barevné.

Procházíme první jeskyní.

Muži, ženy a děti postupují uctivě a se zatajeným dechem kolem lesklých stěn, hradeb, něžných závojů a mohutných sloupů, zahrádek, městeček, oltářů a varhanových píšťal, ztuhlých vodopádů, jezírek a potůčků – všechno je dílem svislých krápníků, zakončených kapkou vody, a krápníků stojících, které kapky přijímají.

„Krápníky, které visí se stropů, to jsou stalaktity, a proti nim rostou zdola stalagmity. Konečně se spojují a vznikne sloup…“ je slyšet průvodce. „Voda prosycená uhličitanem vápenatým prosakuje někdy štěrbinou, a pak se vytvoří záclona, často malebně zvlněná a tenká jako závoj…“

Návštěvníky, zamlklé a důstojné, opojila čistá přírodní krása. Hledí do hlubin na další schodiště, nebo příkře vystupují vzhůru a průvodci je trošku pobízejí do kroku.

Zelené jezírko, růžový světelný opar, kaskády bílých nehybných peřejí, znovu se skloňte pod sítí – máte se právem čemu klanět!

* * *

Půldruhé hodiny, skoro dvě, a pohádka končí – průvodci volají: „Na shledanou!“

Dolinu kolem Demänovky prohřálo polední slunce, opouštíme jeskyně a nikomu není do řeči. Jen Lojzík neodolal, když slyšel zase motor a posadil se u pravého okénka.

„Na tohle do smrti nezapomenu…“ povídá.

Znovu plným plynem!

Betonové pásmo běží na Liptovský Hrádok a na Východnou.

Pálí slunce.

Brzdíme a Jirka ukazuje k Váhu, kde tábořili na vodácké výpravě.

Díváme se k severovýchodu a hledáme vrcholek Lomnického štítu, kde jsou Rysy, kde je Kriváň? Vpravo nás doprovází železniční trať, jde to rychle, devadesátkou, stovkou a proti modré obloze nastupuje z východu val těžkých mračen. V Tatrách se rychle střídá počasí a průměrně tam každý druhý den prší.

Směrovka na rozcestí, odbočná silnice míří k severu proti vznešenému obrazu, ještě ozářenému sluncem.

„Tatry…“ usmál se spokojeně Honzík. „Usmály se na nás, že už jsme tady…“

Plocha zlatožluté záře pomalu postupuje ke Kriváni, jako by nebeský osvětlovač přejížděl obrovským světlometem scénu, připravenou právě pro nás. Na travnaté rovince moudře stojí hnědobílé krávy, také cítí změnu, ohlížejí se, jak to počasí myslí a jaké má další záměry.

Slunečná oblast znovu postoupila a potom zhasla.

Velkolepá estráda

Další minutka jasu vysunula z obrazu veselý horský balkón, terasu, uloženou mezi nápadným Soliskem a Satanem.

Vysoko nad smrkovými lesy hlásí bílé stavby nejrušnější středisko západní části Tater Štrbské Pleso, nazlobený Kriváň už se neukázal; zůstal v šedočerném valu a myslí si tam svoje.

Stojíme v předsíni Vysokých Tater a vracejí se nám vzpomínky z předešlých let, Honzovi i mně.

Furkotská dolina, Mlynická, Mengušovská, Batizovská, Zlomisková, Skalnaté pleso, Popradské, Velické a Sivé, Žabí sedlo, Hincovo, Ďáblovo a Rumanovo, Český štít… Přitom je všechno zachráněno pro příští věky správou tatranského národního parku, stručně hlášeného zkratkou: TANAP. Jen chodníčkem se smíte projít, abyste nevyrušili klid hvízdajících svišťů, neulomili květ zlatohlavé lilie, hořce a náprstníku v Belanských Tatrách, v Dominově kotli, pod Bujačím vrchem a v dolině Sedmi pramenů nebo nepoškodili ve vysokých polohách kamzičník a bílý lomikámen.

* * *

Ještě stojíme na rozcestí.

Jemně prší.

Hnědobílé dojnice sklopily hlavy a jasné stavby nad lesy zmizely v mlze.

Směrovka ukazuje vlevo:

ŠTRBSKÉ PLESO

Tak rychle!

Pozor na dobráka Míšu!

Přímý záběr vystřídala trojka a motor uvítal změnu veselejšími otáčkami, vdechuje vlhký, zdravý vzduch a nese nás těch několik kilometrů z údolí k prahu velehor.

Kolem oken vozu voní horské lučiny a jehličnaté porosty, stáčíme se do průseků, pečlivě zakrojených do lesů, nedaleko projíždí ozubená dráha. Také autobusová doprava ČSAD se přizpůsobila slavnostní tváři Národního parku, zastávky zanikají v souladu přírodního okolí, jsou malířsky hezké, tak jako to žádá zákon TANAPU: člověk nesmí nikde rušit krásu hor, smí tu být jen tichým a pokorným hostem.

Janek pozoruje houštiny a je ve svém dětském světě.

„Co byste udělali, kdyby se najednou objevil medvěd?“ zeptal se tiše.

„Blázínku! Medvěd přece nepůjde tak blízko k lidem!“ upokojil ho Jiří. „To si myslíš, že chodí medvědi na procházku na Štrbské Pleso nebo do grandhotelu na večeři?“

To by byl případ!

V přepychovém hotelu se najednou objeví medvěd, poráží stolky, přestane hrát hudba, číšníkům padají z rukou talíře, propuká zděšení, všechno prchá!

„Proč by se to nemohlo stát?“ uvažuje malý. „Zvěř třeba někdy zabloudí nebo má v zimě hlad! Ale medvěd by přece lidem neublížil…“

Dobrák Míša je na pohled tak rozvážný a neškodný – ovšem lidé z cirkusu o něm hovoří jinak.

„Byl jsem před několika lety v Čáslavi a na statku tam přezimoval cirkus…“ vzpomínám si. „Krotitel Málek cvičil ve stodole za kruhovou mříží šest mladých lvů a pak nás prováděl stájemi a kolem klecí s různými šelmami. Když jsme došli k medvědovi, zadržel nás a doporučil, abychom prošli v uctivé vzdálenosti. Říkal, že se nebojí tygrů ani lvů, ale s medvědy nejsou žerty! Jsou prý záludní, najednou vysunou mezi mříží packu a těžce zraní, stalo se to před nedávnem tanečnici, která šla kolem klece…“

OCTAVIA letí proti větru a Janek znovu hledí do houštin.

Drobný lid a turistika

Jsme na Štrbském Plese.

Konečně jsme našli na přeplněném parkovišti plošku pro náš vůz a pro závěs, spouštíme tam kotvu a jdeme pěšky na pobřeží jezera, které má spatřit aspoň jednou v životě každý Čechoslovák.

Nezajímá nás, že takové modrooké pleso bylo vyhloubeno před miliónem nebo půlkou miliónu let pod tajícím ledovcem, a také nás to zajímat nesmí. Neprorazili bychom davem nadšených lidí, kteří se přijeli na ty krásy podívat a proudí tu podle příslušnosti svých autokarů nebo vedoucích.

Přišli se poklonit svobodné přírodě, ale jsou vázáni jízdním řádem nebo puťovkou, pozor – ustupte, dojíždí další zájezdový autobus!

Vystupuje průvodce a volá do dvířek: „Tak rychle, rychle, soudruzi a soudružky, vystupujte, máme toho moc! Štrbské Pleso, oblíbené lázeňské a klimatické středisko, východisko turistických výletů a horolezeckých výprav, v zimě lyžařský ráj, vystupujte, prosím, výška třináct set padesát metrů nad mořem, svačina je vpravo v hotelu HVIEZDOSLAV, rychle, rychle, pospěšte si – máme toho moc…“

Lojzanem to až zatřáslo.

„Člověče, to není autobus, to je kombajn na turisty…“ povídá Jirkovi.

Pak si začali klestit cestu k zamlklé hladině plesa a k velebným horským štítům, které se v něm zhlížejí jako v zrcadle.

Jiří myslí na kombajny.

„To máš těžké, Lojzo,“ povídá. „Dřív byly takové lázně pro pár boháčů!

Teď patří všechno lidu, a tak se nediv, že se sem chce každý podívat! Copak měl dřív obyčejný člověk ponětí, jak je tu hezky? Tatry znal ze školy ze zeměpisu..

Dojela električka, z vagónků se vysypali další návštěvníci, nadšeně se rozhlížejí a veselé pásmo pokračuje: kupte si valašky, štítky, upomínky, limonádu, zmrzlinu a hrušky, posvačte v hotelu a předtím se podívejte na nejhezčí tatranské jezero.

Je tu nával, ale hory nemohou za množství lidí ani za svou krásu.

Pohlednice s pokračováním

Na břehu je klid, jen co se obrátíte tváří k horám a necháte za zády přízemní svět.

Uprostřed hladiny pluje loďka s plachtou, někomu je na ní dobře.

Bylo mi tenkrát jedenadvacet, to jsem tu byl ponejprv, s dívkou, která se pak stala mou ženou. Potom se pod námi protočily poledníky a přišel den, kdy jsme spolu byli v zasněženém Atlase, ve Skalistých horách, pod rovníkem, v Andách a pak zase v Tatrách.

Člověk někdy někde najde svoje vlastní stopy.

„Teda, teď bych si fakt přál, aby tady byli s námi naše máma, táta, Jana a ti dva kluci…“ přerušil nábožné ticho Lojzík. „Líbí se vám tady taky tak jako mně?“

„Líbí, veverko, ale chtěl bych ještě víc!“ odpovídám. „Kdybychom vás tak mohli odvést chodníčkem na Kriváň nebo k polské hranici! Pojedeme, chlapci, čeká na nás Tatranská Lomnice s Lomnickým štítem…“

Jirka se obrátil od hor k lidem, vzal Janka za ruku a zahájil ústup k OCTAVII.

„Pospěšte si, rychle, rychle, máme toho moc!“ povídá. „Odešleme ještě pozdravy rodinám, aby zase neřekli, že jsme špatná mládež a že jsou z nás zoufalí…“

Ahoj, chodníčky, ahoj, Kriváni, ahoj, pleso!

Na parkovišti píší pozdravy – Lojzík s Jirkou na kapotě a Janek na blatníku. Rozepsal se tak širokým písmem, že pouhé oslovení „Moje drahá mámo!“ zabralo na výšku víc než centimetr. Potom psal dál a nedopsal, jedna pohlednice na tu lásku nestačila. Běžel si pro druhou a na tu to dopsal, pošle obě, snad dojdou současně, aby nebyl zmatek.

Pak jsme ještě vyšli na ochoz a loučíme se s krajem pod Nízkými Tatrami; v nížině spěchají další autokary, jistě se zastaví aspoň na chvilku na Štrbském Plese. Stojí to za to.

* * *

Za třicet minut příjemné jízdy jsme pak dojeli do Vysokých Tater.

Silnice je součástí „Cesty Sľobody“, spojující všechna významná střediska, přírodní zajímavosti, chaty, hotely, sanatoria a lázně, potkali jsme také několik vozů se zahraničními poznávacími značkami.

Deset dní

„Možná že si vzpomenete na pohnuté doby, když plavala OCTAVIA do Moravských Budějovic,“ oslovil nás Jiří za Tatranskou Lomnicí. „Tehdy tak běsnily živly, že osud naší námořní výpravy visel na vlásku! Proto byl jmenován Lojzan prvním důstojníkem, já jsem se stal druhým důstojníkem a Janek plavčíkem a kandidátem oceánských věd. Kdybychom byli paďouři, tak jsme se tenkrát vrátili pro nepříznivé počasí. Za chvilku dojedeme na Lomnický štít jako vítězové, je hezky a svítí slunce, a já vám teď otevřu stránky našeho palubního deníku, který jsem chtěl tenkrát vložit do láhve, zapečetit a odhodit do vln…“

„Jdi k věci!“ přerušil ho první důstojník.

„Půjdu k věci, bratře sedmi větrů! Opustili jsme mateřský přístav právě před deseti dny a moje zápisy a mapy, kreslené často v prudkém vlnobití, zaznamenaly, že dne prvního byla spuštěna kotva na náměstí v Domažlicích, druhého na březích řeky Otavy a třetího dne jsme odpočívali na pobřeží. Čtvrtého dne jsme se skryli v chráněné zátoce v Telči a pátého v suchém doku – ve stodole v Moravské Nové Vsi. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, jste značně vyčerpáni! Jsme zkrátka na cestě deset dní, a tím končí dálná plavba od Šumavy k Tatrám. Ať žije kapitán, ať žije kormidelník, zvolejte nadšené Ahoj!“

Zvolali a lesní alej nás právě dovedla k šindelové stříšce nad nápisem:

MATLIARSKÁ DOLINA

AUTOCAMPING

←

Do oken vane opojný vzduch, zdejší, vysokohorský.

Stanové velkoměsto

Jak jinak to nazvat: plátna a plátýnka různých barev se loučí s posledními slunečními paprsky, leckde už se kouří nad kotlem s polévkou, stoupá dým z komínků, sestavených z prázdných plechovek, a po návštěvnících, kteří už odešli, zbývají opuštěná tábořiště s černým vypáleným kruhem.

Projíždíme kolem bufetu a dřevěných umýváren, za nimi jsou domečky s dvěma nulami, všude je čisto, třebaže letní sezóna už končí. Autocamping má dvě oblasti, oddělené křovinami, a do druhé, vzdálenější, jede právě autobus. Jsou tam asi stálé stany pro hromadné výpravy.

Všude rozvedli elektrické osvětlení.

Honzík s Lojzou našli plochu pro dva stany, a tak zajíždím k našemu budoucímu domovu. Rozbalili plátna, Janek podává kolíky a tyčky, přišli k nám lidé ze sousedství pozdravili a přivítali nás.

„Potřebujete dříví? Vezměte si, máme dost!“ nabízejí.

Kolem hrdé výspy Lomnického štítu letí závoje mračen. V dolině je klid, ale tam vysoko, dva tisíce šest set třicet čtyři metry nad mořem, fičí ledová vichřice. Šeří se a zanedlouho vyskočí do tmy světla na observatořích Slovenské akademie věd, na temeni štítu i pod ním na Skalnatém plese.

Je tam nejvýše položená meteorologická stanice v naší republice a pak novostavba druhé nejvýše položené observatoře v Evropě, určené především pro výzkum kosmického záření. Ještě na ní pracují montéři, perou se často s bouřemi a vichřicemi. Všechen materiál museli dopravit lanovkou, cement, písek, vodu i vzácné přístroje, Wilsonovu komoru pro fyzikální laboratoř nebo zařízení pro výzkum sluneční koróny.

Nízko nad zemí už svítí roje červených bodů a kolem nich se radují lidé z pohody Matliarské doliny a zaslouženého klidu. Ještě dojíždějí vozy, rostou nové stany a svítí nové plameny.

Chlapci přinesli vodu, naštípali dříví, Lojzan zadul do ohně a pak přinesl ocelové pruty; svorně si rozpékají špekáčky a plátky salámu, proložené slaninou a cibulí – zbojnickou večeři.

Strýček a tetička

Za příjezdní cestou sedí u bufetu muž, asi čtyřicetiletý, zemědělec na první pohled, osmahlý, snad Čech, možná Slovák, sportovně oblečený; teď za ním přišla žena, ta sportovní není, má polovysoké botky, hejno spodniček pod širokou sukní, selskou blůzu a květovaný šátek.

Skončily žně, zbyl čas na trochu odpočinku, asi přijeli se společnou výpravou družstevníků. Také se dívají ke Skalnatému plesu, k sídlu vážné vědecké práce.

Prodavač v bufetu mi říká, že v jasném počasí uvidíme tam nahoře nad novostavbou jeřáb. Stavba stála půldruhého miliónu, vylámali skoro půldruhého tisíce krychlových metrů žulové skály a lanovka vynesla do těch nebetyčných výšin přes dva tisíce tun stavebních hmot. Měli potíže, stalo se, že náhlá fujavice strhla do propasti část drahocenné vědecké výzbroje.

Svěřuji se, že jedu s kluky, chtěli by se podívat do observatoře a ředitelství nám návštěvu dovolilo.

Poslali mi do Prahy dopis, že nás provede promovaný fyzik Jiří Lexa s dalším mladým vědcem Rudolfem Bajcárem a návštěvu zprostředkoval můj přítel Ľudevít Urban-Uhrecký.

„Je špatné počasí, sotva se tam dostanete,“ slyším neveselou zprávu. „Lanovka nejezdí v silném větru, nesmí! Lano je dlouhé dva kilometry, váží asi dvacet tun a teprve v příštím roce se bude vyměňovat…“

Ještě chvíli sedím u stolku se strýčkem a s tetičkou, prozradili mi, že jsou z Moravy, z Hané, ale víc už o sobě neřekli; rozloučili se, odešli, chtějí si asi prohlédnout, jak se tu táboří.

Pro vesnického člověka je to jistě nezvyklá podívaná – ohníčky, kotlíky, stany, plameny ozařují skloněné muže, ženy a děti jako kdysi na úsvitu lidských dějin, v kamenné době nebo v indiánské osadě.

Doslov

Přišel za mnou Lojzík.

„Co mi to řekla, prosím vás?“ zeptal se. „Bon soár!“

Za cestou totiž táboří cizinci, u francouzského automobilu svítí okénka trajleru. Jak šli kolem, Lojzan zdvořile pozdravil „Dobrejvečír!“ a dostal odpověď „Bon soir, bon soár…“

Jsou tam čtyři.

Mladá žena, starší žena, muž a pes, cizinec-pes – ale ten zaštěkal česky, docela stejně jako kterýkoli Voříšek.

Chci se podívat na francouzskou společnost, aspoň z dálky, abychom je nerušili.

Tři smrčky, lesklý vůz, obytný závěs, ale za ním je na paloučku nová FELICIE! U ní čeká nový stan a před stanem sedí v trávě tetička s mnoha spodničkami a nafukuje novou gumovou matraci. Strýček rozbalil dva nové spací pytle a pak odešel k ohni.

Sportovní strýček, ten co seděl v bufetu!

Pes turista

Čuchá k hliníkové krabici, jsou tam dva párky a nemůže k nim.

Voříšek, snad Alík, zdejší, český nebo slovenský, zkrátka náš! Nevyhrál by žádnou cenu v soutěži krásy nebo na přehlídce ušlechtilých plemen, ale dostal se až do Matliarské doliny.

Co s ním?

Květiny vám zalije sousedka, když jedete z Třebechovic pod Orebem do Vysokých Tater, ale kdo by zaléval psa? Kdo by ho krmil a kdo by ho potěšil, když vyje a touží po vzdálených pánech? Tak ho vzali s sebou, je to pes-cestovatel.

Smutně se dívá na krabici, vrtí na nás ocasem, tak se Janek smiloval a dal mu jeden párek; je to jen zvíře, ale třeba právě tento okamžik bude jeho největším a nezapomenutelným dojmem z Tatranského národního parku. Člověk chce velehory a pes kus masa.

Nad popelem brnkají struny, Jiří zpívá, Lojzík hvízdá a Janek fouká odborně do oharků.

Ze tmy se přiblížil muž s koženou brašnou, zdejší výběrčí poplatků. Pozdravil a žádá korunu za osobu, za děti do patnácti let se neplatí.

„Ještě se to některým zdá drahé!“ stěžuje si. „Z čeho máme platit osvětlení, chceme rozvést pitnou vodu, upravit cesty…“

„Máte tu vzorný pořádek, snad to dělají hory, že je všude tak čisto, jinde zbývá po turistech smetiště!“ musíme chválit.

Usmál se.

„Uklízejí tu pravidelně komunální služby města Tatranské Lomnice. Na návštěvníky není spolehnutí, musíme je pro život v přírodě teprve vychovat! Ráno přivezou dřevo, můžete si koupit, levně… Dobrou noc!“

Z nedaleka k nám doznívá francouzský hovor. Lojzan líčí klukům, jak byl před chvílí pozdraven „Bon soár!“, a pak se na mne obrací s otázkou, jak se řekne v různých světových jazycích „Dobré jitro!“.

„Jak jsem šel za vámi do bufetu, zajížděl sem vůz, měl vzadu značku ,D‘, to je přece Německo a támhle za křovím jsou zase dvě dlouhé lejdys, asi matka s dcerou, mají tam auťák s tabulkou ,GB‘, tak to jsou Angličanky…“ referuje.

Jak by mu odpověděly, kdyby se s nimi ráno setkal, nebo je snad má pozdravit anglicky, nebyla by to dobrá propagace?

„Angličané si říkají ráno ,Good morning – gud mórning!‘,“ odpovídám, „Němci se zdraví ,Guten Morgen!‘, Francouzi ,Bon jour – bon žůr!‘, Rusové ,Dobroje utro!‘ a třeba Španělé ,Buenos días!‘…“

„Buenos días, Alois!“ směje se Jiří, ale není zcela přesný.

„Ve Španělsku, na Kubě nebo v Argentině by třeba říkali Lojzíkovi ,Alonzo‘…,“ podotýkám. „Ty by ses tam jmenoval ,Jorge – Chorche‘, a Janek ,Juan – Chuan‘. Protože se tam oslovují muži ,done‘, byli byste ,don Juan‘, ,don Jorge‘ a ,don…‘„

„Pro ježkovy oči! No tohle je odvaz!“ nevydržel to Jirka. „,Don Lojzan de Paches‘ – čti: Pačes, podržte mne! Jak vám kluše ryzák, kabaléro?“

Lojzík se urazil; teď by mu sjely ruce k pistolím, kdyby je – ty ruce – trvale neměl v kapsách. Mrzí ho to, stydí se, má vztek, ale cítí převahu nad každým bezprávím.

Zachoval klid a mlčí. Zlomil v sobě zlé síly, vyhnal ze srdce nenávist, narovnal se nad ohništěm a pohleděl k obloze, zasypané hvězdami.

„Jen mlč, done…“ povídá. „To by náhodou nebylo špatné, klusat někde dolinou pod Kordillerami! To by nebyly k večeři špekáčky! Don Lojzan by chytil do lasa pampového pštrosa a pekly by se řízky, jeden za druhým…“

Také Jirka odešel ze země hněvu.

„Ty myslíš pštrosa?“ nezdá se mu. „Co je na pštrosovi, ty vyběhané nohy? Takhle tele nebo krávu! Napíchla by se na rožeň celá čtvrt…“

Je nám najednou dobře – a Janek tiše odešel ke stanu a dal psovi-turistovi i ten druhý párek.

Mezi třemi hranicemi

K sloupu s elektrickou svítilnou došel muž v teplácích, zapojil si tam do zásuvky holicí přístroj, a když mne spatřil, dal dobré jitro.

„Z Prahy?“ táže se.

„Z Prahy…“

„A kam dál?“

„Na Bardejov, na Prešov a domů…“

„Bardejov, Prešov? Znáte knížku Ivana Klímy Mezi třemi hranicemi?“ „Znám! Právě proto tam jedu!“

„Správně, já jsem tam byl teď se ženou a s dětmi, je to zajímavý kraj, neuvěřitelný. Podívejte se v Bardejově do muzea! Spát můžete v campingu v Bardejovských kúpelích…“ Holil se dál.

Pozvání a skříňka z kouzelného dřeva

Vyšel Honzík a pokouší se v ranním světle o snímky, kluci vaří snídani, čaj a salám s vejci; bylo hezky, ještě trochu je, ale pohoda se kalí.

Dolina šedne, Lomnický štít vystoupil z deštivé zloby a pyšně se na vrcholku rozjasnil, zahalen do rychlých závojů. Plynou ze severovýchodu, podložil je na okamžik kus modré oblohy, ale tím všechno končí. Nad hřebeny běží vichřice a žene se první dnešní liják. V oranžovém stanu je krátká porada.

„Napsal mi dopis, velmi přátelský, často si spolu píšeme, ale nikdy jsme se neviděli,“ říkám hochům. „Jmenuje se Ľudevít Urban-Uhrecký, je knihovníkem observatoří a zbožňuje hory. Než jsme odjeli, poslal mi dřevěnou skříňku na cigarety, zdobenou zatepanými měděnými drátky, vlastnoručně vyrobenou. Voněla Tatrami, byl to hezký pozdrav! Dopis vám přečtu a rozhodněte sami:

,Velmi sa těším, že budem mieť sa s Vámi strtnúť! Naša súdružka riaditelka súhlasí s tým, aby ste sa prišli pozriet aj s Vašími malými spolucestovateľmi k nám hore na Skalnaté pleso…‘

Ředitelkou je slovenská hvězdářka doktorka Ludmila Mrkosová-Pajdušáková, objevitelka několika nových komet…

Těžké rozhodnutí. Prší, duní vichřice. Skalnaté pleso sotva přijímá hosty.

S malou nadějí se vydali Jirka s Lojzou k lanovce a za půl hodiny se vrátili se zprávou, že nad stanicí visí cedulka:

LANOVKA DNES NEJEZDÍ!

Přišli o všechno

„Tak se tam vyleze pěšky!“ navrhuje energicky Janek. „Mezitím se udělá hezky a třeba mi dovolí, abych se podíval dalekohledem…“

To je jistě lákavé, pro všechny, pro každého.

Dokonce se zdá, že liják přejde, trošku se vyjasňuje a před nedalekým stanem prohlíží oblohu muž v plášti do deště, otec rodinky, která tu prožívá dovolenou.

Jirka vyšel a pozval ho mezi nás, snad poradí, třeba má větší zkušenosti. Posadil se a nic nenamítá, že si Honzík připravil magnetofon.

„Tatry jsou krásné, ale když se rozzlobí, není s nimi řeč…“ vypráví. „Vyjdete z doliny, je překrásně a vršek Lomnického štítu jen trošku podkuřují proužky mlhy. Tak se vydáte na cestu, možná jenom nalehko, ale počasí se mění. Jste na Skalnatém plese a najednou je zle! Nevíte, kam se schovat, a to tam ještě někdy lidé vyvedou malé děti… Loni – bylo to v poledne – máma vařila oběd a najednou vidíme dvě postavy, dva chudáky! Sotva se vlekli, strčit do nich, tak upadli. Běžel jsem k nim, protože to tu znám, protože sem jezdíme už šest let. Došli ke stanu, sedli si na zem a ten delší povídá: ,Nic už nemáme, o všecko jsme přišli! Bylo to hrozné…‘ Pak vypili horký čaj, najedli se a vypravovali. Vyšli si na hřebenovku ,tatranskou magistrálou‘, jak se tady říká. To je dobře udržovaná cesta z Podbanského na Kopské sedlo a v pěkném počasí se lehce projde. Ale když to někoho svede, aby odbočil do doliny nebo se pustil do výstupu na štít, strká hlavu do pekla! Změní se povětrnost, přižene se bouře a už se v tom točí… Také ti dva si vyšli na Lomnický štít. Není to těžký výstup, když je hezky, ale náhlá vichřice je svlékla skoro do naha. Mívá rychlost třeba dvě stě kilometrů, nafoukne stany jako balóny, vyrve kolíky a přetrhá lanka, všechno si vezme ze země i z ruky! Jen padnete a hledáte, čeho byste se přidrželi. Dali jsme jim na dráhu, protože přišli o kabáty a o tašky s penězi. Myslím si, že budou vzpomínat na Tatry hodně dlouho…!“

Stop – záznam skončil.

Travnatou rovinkou se rozběhlo slunce, rychle za ním, je vzácné! Sestavte si program na příští hodinu, pak možná zase začne pršet, jste v Tatrách.

„Jedeme do Lomnice, pojedete s námi?“ zvu velké kluky.

„My bychom raději udělali takový průzkum pěšky až na konec louky, až tam, kde se začíná vystupovat do hor!“ odpovídá Jirka, asi se na tom domluvil s Lojzíkem.

Mají pravdu. Pravá krása přírody začíná „až tam“, kde už neprojedou automobily ani mopédy, tam je hranice té druhé turistiky, pomalé, rozvážné, zbavené spěchu a neklidu.

Vydali se zmoklou dolinou na pěší túru, ale Janek usedá do vozu. Ještě věří, že projednáme výstup k hvězdárně.

Lano se houpe

Hotely, restaurace, kavárny, obchody, samoobsluha – zásobte se na další cestu, pošta – pošlete domů telegram, že je vám tu dobře, léčebné ústavy – jsou ze všeho nejdůležitější, ředitelství TANAPU – tam znají povídky o kamzících a pak vila – sídlo odbočky Slovenské akademie věd.

Radujeme se ze života v Tatranské Lomnici, ale za naší radostí jsou mocné vědecké stráže: geologové, paleontologové, geobotanici, geofyzikové, zoologové, dendrologové, mikrobiologové, balneologové, a s nimi a nad nimi astronomové, astrofyzikové a matematici.

Vědeckou práci doplňují z lásky i z povolání lesníci, měřiči vodních srážek, teplot, vzdušného tlaku, s nimi sbor horských vůdců a zachránců lidských životů.

Jdu do vily. Opatrně klepu na dveře v prvním patře a neuvěřitelnou náhodou mi právě otvírá přítel, s kterým jsem si psal a který mi poslal skříňku.

Mladý, vážný i veselý zároveň, je spolupracovníkem hvězdářů, třebaže miluje rozkvetlá údolí. Představuje mne těm, kteří nejsou právě „nahoře“, je tu milé prostředí a všichni nabízejí informace a pomoc.

„Na výstup na Skalnaté pleso není naděje…“ slyším ovšem neradostnou zvěst. „Vítr má rychlost asi sto třicet kilometrů, počasí je teď velmi nestálé, museli byste několik dní čekat!“

Loučíme se, ale přítel Uhrecký pojede s námi.

Před vilou si tiskne ruku s Honzou.

„Vichřice, lano se houpe… S observatoří není spojení!“ opakuje zprávu o počasí.

„Mají tam nějaké konzervy?“ ptá se dětinsky Janek.

„Ovšem, vodu i zásoby potravin…“

„Třeba ledvinky ve skle…“ představil si to po svém a podle nabídky samoobsluhy, kde jsme byli před chvílí.

Původní zvířata a jejich ochránci

Polepšilo se počasí, a půvabná Tatranská Lomnice se jen omyla v předešlém dešti a je znovu královnou Vysokých Tater.

„Když nemůžete ,nahoru‘, tak vás aspoň seznámím s některými pracovníky TANAPU,“ nabízí nám Ľudevít, „pojedeme do sídla jeho správy! Pak si prohlédnete Tatranské muzeum a požádáme také o dovolení, abyste si směli zblízka prohlédnout naše bizony…“

Zbavil Janka dechu.

Kde jsou bizoni? Jací bizoni, bizon je přece obrovské, hrozné zvíře, kde o něm četl, co kde slyšel, jak to, že žije tady, u nás, blízko hotelů, pošty, automobilů a ledvinek ve skle?

Důstojný dům, kolem pěstěný park – hlavní stan TANAPU. Vcházíme, hala, dveře, náš slovenský přítel zaklepal.

Tiskneme ruku inženýrovi Strnkovi. Nedávno jsme četli jeho reportáž ve Vědě a technice mládeži, vyprávěl tam tak poutavě o své lásce, o Vysokých Tatrách, že čtenář jen uznal svoji chudobu a začal závidět lidem, kteří pracují pro pět písmen zkratky TANAP.

„Škoda že nemáte víc času…“ usmál se. „To bychom vás vypravili do terénu, za našimi specialisty! Chlapcům by se jistě líbily příběhy a vzpomínky našich lesníků, výzkumníků, horolezců a příslušníků Horské služby.“

Zvenčí už naplno volá slunce.

„Na ty bizóny…“ tahá mne Janek za rukáv.

Řekl to dost hlasitě, takže byl okamžitě vyslyšen.

Smíme se vypravit na okraj Lomnice, tam je les, trochu podobný pralesu – umělý domov evropských zubrů, prazvěře, která by dnes vyhynula bez lidské péče.

Poděkovali jsme.

Cestou o kamzících, potom laviny
a nakonec zubři

„Dnešní Tatry jsou velkou vědeckou laboratoří,“ vysvětluje nám Ľudevít po rychlé prohlídce muzea. „Všechno se pečlivě sleduje, Poverenictvo kultury povoluje vysoké částky na výzkum a ochranu, a jen tak se stalo, že dnes potkáte kamzíky skoro v každé dolině. Ovšem až koncem května, když sejde sníh…“

„Kde jsou v zimě, jak mohou přežít zdejší mrazy a vánice?“ zajímá nás. „To sejdou do lesů?“

Slyšíme zajímavé poučení.

Kamzík má otužilou minulost, protože žije v Tatrách už od doby ledové. Před příchodem sněhu a krutých mrazů se stáda ukryjí ve skalních dutinách, obrácených vstupem k slunci a chráněných před větrem. Staří samci, vůdci kamzičí řady, taková útočiště dobře znají a nejznámější z nich je „Kamzičí jeskyně“ v Belanských Tatrách.

V úkrytu se stiskne stádo tělem k tělu, zahřívají se navzájem, bez pohybu, aby neztráceli tuk. Někdy tak čekají týden i deset dní bez hnutí a bez potravy. V příznivějším počasí je vůdce vyvede, jde ostražitě v čele řady a sleduje každé možné nebezpečí, varuje hlubším zapísknutím.

„Strhne je někdy lavina?“ napadlo mne.

„To sotva… Zvířata vede pud sebezáchovy, vryly se jim do mozku zkušenosti jejich předků, od pravěku až po dnešek, je to tak trochu kybernetická záležitost! Vůdce stáda zná všechny nástrahy Tater, tuší každé nebezpečí a v lavinotvorných oblastech převede řadu nad pásmem, kde by se mohl sníh uvolnit. Škoda že nemají takový cit a instinkt lidé, Horská služba by měla míň práce!“

„Je mnoho obětí?“

„Ne tolik, jako bývá v Alpách, které jsou ovšem proti Tatrám rozlehlejší a nebezpečnější! Ale stalo se třeba roku 1956, že spadlo jen v Tichej a Koprovej dolině pod Kriváněm ve dvou týdnech čtyřiašedesát lavin. Byly to vcelku asi čtyři milióny krychlových metrů sněhu, považte tu zkázu! Zničené lesy, pobořené chaty, ztracené lidské životy…“

„Co dělají kamzíci na jaře, když sejde sníh?“

„To je krásné pozorování! Rodinky vyjdou ze skal a matky-kamzice zahájí horolezecký výcvik kozlátek. Cvičí je jako ve škole, učí je skákat a škrábat se na skaliska, větřit nebezpečí a poslouchat. V horách čeká nebezpečí na člověka i na zvěř, a kdo nemá zkušenosti a kázeň, sotva projde! Někdy ovšem zasáhne osud a zahyne i ten nejzkušenější. Také kamzík přijde potom o život, ale opuštěných kozlátek-sirotků se ihned ujme jiná matka a stará se o ně jako o vlastní děti…“

Lesy kolem Tatranské Lomnice jsou spíš podobny parku.

Učesané průseky a cesty, jako by byl každý strom zaznamenán a znám, pěstěn a úředně veden.

„Znáte dnešní stav kamzíků?“ ještě se zeptal Honzík.

„Ne přesně, na to jsme se měli zeptat v TANAPU,“ odpovídá knihovník observatoří. „My spíš sledujeme stavy ve vesmíru než na zemi! Ale ví se o všech stádech a kusů je teď asi osm set, pokud vím…“

„Je dovolen odstřel?“

„Není, nikomu, ani bohatým cizincům, kteří sem jezdí na jeleny a na medvědy… Zaplatili by v dolarech nebo v anglických librách jakékoli peníze, ale tady končí obchod! Lov je přísně zakázán, tak jako se chrání další tatranský praobyvatel svišť…“

Asfaltová silnice doběhla k hustým nízkým smrkům a na odbočku zatarasenou závorou.

Smíme ji otevřít, TANAP to dovolil.

Útok

Zubr, evropský bizon, to není zvířátko na hraní. Dospělý kus váží půldruhé tuny a postavili mu důkladnou oboru, než se stal zdejším hostem; je sestavena z tlustých kmenů, ale dobře do ní vidíme.

OCTAVIA tiše zabrzdila a palouček voní tajemstvím jako tenkrát, jako v dobách lovců z jeskyní.

„Tam vzadu, na pokraji smrkového lesa…“ šeptá Ľudevít Uhrecký. „Jděte tiše, musíme se k nim opatrně přiblížit!“

Postupujeme vysokou trávou, našlapujeme jako stopaři, nohy se boří do rozmoklé půdy.

Janek je na vrcholu vzrušení. Zastavuje se, rozhlíží se, nedůvěřuje, hledá očima naše pokyny, hlava mu sotva kouká z kapradin; blízko takové zubří ohrady by se měly zakládat školy, kluci by byli neobyčejně hodní.

Tiše! Vyšel…

Obrovský, s mohutnou hlavou nízko nad zemí, důstojný, vážný, tragicky skutečný.

Zatajil nám dech.

Lovec by namířil šíp.

Nádherný, posupný a strašidelný tvor se zastavil na kraji mýtiny a trochu pozdvihl nevlídnou hlavu s krátkými, vzhůru stočenými rohy. Je tmavošedý, skoro černý, postupuje k dvojnásobné ohradě.

„Zubřice…“ šeptá Ľudevít. „Má mladé, stůjte! Byla by zlá…“

Z temných smrčin vyběhlo bizoňátko a hledá matku.

Dala se na pochod proti nám, blíží se, sto kroků, pak padesát – Honza vyrazil, vyskočil na vnější roubení, padá do nebezpečného pásma a tiskne k oku filmovou kameru.

Šedočerný tank odpověděl útokem! Zubřice zafuněla, zatřásla hřívou a řítí se na človíčka, tuna svalů, kostí a hněvu.

„Honzo! Zpátky!“ křičím a Ľudevít mu běží na pomoc.

Byla by marná. Uskočil – a zubřice se zastavila. Z vnější ohrady sklouzlo tělo s kamerou.

„Fuj…“ řekl Honza. „Ale mám ji! Je tam!“

Za jeho skok se nemusel stydět nejlepší španělský zápasník s býky.

Hvízdající duch velehor

Cestou do Lomnice jsme se ještě dozvěděli, že kamzíky dřív hubili pytláci a lovci pro parůžky a pro kamzičí lůj, kterým se léčily různé choroby.

Janek podotkl, že je to asi jako na Sibiři s tygry. Osm set kamzíků, a někde četl, že v tajze žije už jen osm set tygrů.

„Tady si mazaly báby kamzičím lojem záda a z tygra zase měla nějaká ženská kožich…“ povídá.

Ľudevít opakuje, že ani svišti nesmí dnes v Tatrách nikdo ublížit. Je to zvířátko velké jako zajíc, tmavohnědý hlodavec, tichý a mírumilovný, jen poděsí turistu nebo horolezce ostrým hvizdem a pak zmizí jako duch. Stará se pečlivě o rodinu. Přezimuje v pelechu, kam se stáhne několik rodin, ucpou všechny východy, přitisknou se k sobě a koncem října už je nikdo neuvidí; usnou a probudí se až v dubnu.

Když čeká sviští matka mladé, otec ji ponechá v klidu v doupěti a dorůstající děti vyvede do vyšších poloh, takže má matka v okolí dost trávy. Malí svištící dorůstají teprve třetím rokem.

Nerad tisknu ruku našemu průvodci – už zase zbudou jen dopisy, na které si budeme odpovídat.

Rychlé rozhodnutí

Dva tři kilometry – kdo by je měřil? Autocamping je v dohledu a Lomnický štít v mračnech.

Zajíždíme k našim stanům, Lojzan s Jiřím už se vrátili a Janek je informuje o našich příhodách, sotvaže vystoupil z OCTAVIE.

Děsně je mrzí, že neviděli zubra!

„Vidíš, ty kašpare!“ hněvá se don Lojzan po pražsku. „Já jsem ti říkal, že se nemá trhat parta, ale máš na všecko svou palici…“

„Koukej, koukej, bude poledne, nech řečí a běž do vozu pro guláš, je tam konzerva. Dolinou se plíží hlad, dej nám najíst, kuchaři…“

„S rejží?“ smířil se.

„Že váháš…“

Kluše pro konzervu, pak zalil rýži dvojnásobným množstvím vody, dal ji do kotlíku nad oheň a je naděje na oběd.

Do barevných pláten se žene nový déšť a soused z Třebechovic říká, že už nás tu nečeká žádné štěstí; na výstup pod hřebeny není pomyšlení, lanovka spí v mlze a je pramalá naděje, že se to zlepší.

Prší.

Rýže se musela dovařit na primusu, guláš byl jenom vlahý, ale hlad všechno napravil.

„Jak je daleko do Bardejova?“ zeptal se don Lojzan, když uklidil nádobí. „Že by se jelo?“

„Pojede se!“ souhlasím. „Sto kilometrů, to pro nás nic není…“

Před cestou k osamělé hranici

Honza připravil podlouhlý lístek s itinerářem naší poslední etapy; pak už se obrátíme k západu.

Zaznamenali stav kilometrů, negativů a magnetofonových pásků, připravili si automobilovou mapu a tenké knížky o východním Slovensku, plavčík Janek nezapomněl na benzín a hlásí úzký profil: sotva deset litrů!

Mohli jsme se zásobit v Lomnici, ale tam bylo jiné vzrušení, zejména za dvojitou ohradou. Zkusíme štěstí – na sto kilometrů by to mohlo stačit i v trochu nejistém terénu, naznačeném na mapě.

„Je to nejkratší směr do Bardejova, když se nechceme pustit z Ľubotína až na Prešov a pak velkou oklikou zpátky!“ spočítal Honza vzdálenosti. „Teď pojedeme z Tatranské kotliny na Spišskou Belou, do Podolince, přes Nižné Ružbachy a Hniezdne na Starou Ľubovňu a z Ľubotína trochu osamělým směrem až k česko-slovensko-polské hranici. Jirka to zná v polských Pieninách, a za Ľubotínem je odbočka na Muszynu, dojelo by se až do lázní Krynice, kde bylo roku 1931 mistrovství světa v ledním hokeji…“

„Vyhráli Kanaďani, Manitoba!“ připomíná Jiří.

„To už nevím, ale kus Kanady asi uvidíte cestou na Malcov, tam jsou pravé pralesy, vlci, medvědi, hlavatky v řekách – za horou Minčolem a pod Čerchovským pohořím…“

„To dojedeme z Čerchova na Čerchov?“ směje se Lojzan.

„Tak nějak! Skočte do vozu a jede se!“

Snopy a šrouby

Mlha spolkla silnici, ale motor je v provlhlém povětří spokojen a nese nás živým a turisticky vděčným krajem.

Všude skončila nebo rychle končí žatva, pole jsou tady malá a vzácná, jak bývá pod horami.

Don Lojzan má ještě v hlavě pralesní oblasti, pohraniční průkopníky a nádherné ryby v řekách a přitom pravým očkem pozoruje život bez pohádek a romantiky: traktoristu za příkopem, zmoklé ženy v šátcích, lopotící se s vidlemi a posledními snopy.

Rozhlížíme se do nevlídného okolí, kapota bojuje se záplavou vody jako příď kluzáku a Podolincem projíždíme s viditelností na pět metrů.

Potom se ohlásila Stará Ľubovňa se zbytky hradu Plavče, tam by se mohlo vzpomínat na slávu husitského Bratrstva. Jiří – náš lodivod – pomlčel o minulosti a jen stručně připomněl, že je tam velká automatizovaná šroubárna; každá doba chce svoje, už nepotřebujeme palcáty a houfnice, potřebujeme šrouby!

Déšť nás přátelsky propouští vpřed a za námi se zase uzavírá, ochladilo se, silnice tone v loužích a na loukách a polích stojí jezera, zbytek nedávných povodní.

Zbylo ještě devatenáct kilometrů přes Plavnici do Ľubotína, křižujeme železnici do Polska a pak mizíme v pohraničním pásmu.

V zemi Nikoho

Uzoučká rozbitá cesta se točí, křiví, narovnává, protahuje se, chce kupředu, ale znovu se kroutí a hroutí.

Chlapci zmlkli.

Podvozek polyká díry, smáčí se v loužích a v zatopených úpadech, tříští vodu, sune se v blátě, kola rozkrojila špinavé peřeje, zalilo se přední sklo, nevidím na krok.

„Ruská Voľa?“ ptám se, ale nikdo mi neodpovídá.

Osada, dědina, samota – kdo to ví, kdo tam vidí? Znovu se pouštím do boje.

Zlepšil se rozhled a vpravo i vlevo běží hraniční kameny.

Na těch vpravo je ČS a na polských P, jsme mezi nimi, v zemi, která nikomu nepatří. Skoro to tísní, protože země Nikoho je podivnou zemí, jste v neutrálním pásmu a bojíte se, že se tu může stát něco neobyčejného, co by vás nepotkalo v zemi, která někomu patří.

Vzpamatovaly mne nárazy, zmírněné blátem, osvědčil by se tu automobil bez kol, nadnášený vzduchovým polštářem.

„Takovou cestu jsem už dlouho neviděl, to je strašné!“ poskočil jsem po další vlně a říkám chlapcům, aby se drželi předních opěradel, kdybychom někam sklouzli.

Jsme v beztížném stavu

Na promoklém ostrohu stojí pastýř, na hlavě má pytel. Usmívá se, lidé se usmívají i v dešti, když se na ně pěkně podíváte.

Ptáme se na další směr; přece není možné, aby se touto cestou někam dojelo – vede do pekla nebo rovnou do nebe, ale k lidem ne.

„Bardejov!“ ukazuje do kopečka. „Malcov, Tarnov, Bardejov, nech sa páčí…“ dopověděl slovensky, ale pak za námi pro jistotu zavolal rusky: „Do svidaňja!“

„Slyšeli jste?“ hrklo to v Lojzíkovi. „Co tady má co dělat ruština?“

Šedé okolí se před okamžikem rozjasnilo, jen ještě jemně prší.

„Lojzíčku, tady má ruština velké slovo,“ povídá mu Jirka. „Kousek za hory a na východ, a byl bys přece na Ukrajině a pak v Rusku…“

„Docela u nich? Dej pokoj!“ ozval se nedůvěřivě. „To bych byl, sakra, neřek… Podej sem tu mapu!“

„Lojzane, docela až tam, pár set kilometrů, a byl bys na Dněpru!“

Pak opustili vzdálenější země a znovu se dívají deštěm na hraniční kameny.

„Představte si, kde jsme!“ povídá Jiří tiše. „Teď by třeba mohl vystoupit z jedné strany polský PS a z druhé náš a vůbec by se nic nestalo. To je hrozně prima pocit…“

„Takový beztížný stav, viď, kocoure!“ lahodí si Lojzík.

Smyk!

OCTAVIA sklouzla v bahně, chytli se předních sedadel a prudce přidávám plyn, abych jim neublížil.

Slavnostní příjezd do Bardejova

Jiří právě hlásí: „Dvanáctého dne po odjezdu z polabských nížin dospěli jsme k slavnému a památnému městu, jehož starobylé věže a střechy vás přivítají co nevidět! Představte si, že tu vznikla první osada už ve dvanáctém století, na obchodní stezce za Karpaty, ale pak sem vtrhli Tataři a všecko rozbořili. Ve století čtrnáctém už je tu zase město s mohutnou pevností a brzy se stává obchodním střediskem šarišské župy, v tehdejší uherské Horní zemi. V okolí bylo svedeno mnoho bitev, v kterých jedni vyhráli a druzí byli poraženi, jak je to v bitvách nutné – nerozhodné výsledky se neuznávají…“

„Konstruktivně!“ vyzval ho vážně don Lojzan.

Přizpůsobil se a pokračuje: „Také s českými dějinami je město Bardejov pevně spjato, především ze slavných dob zdejšího pobytu husitských vojenských bratrstev, bude tu vybudován pomník Aloisů Jiráskovi, který zaznamenal tyto děje ve svém románovém díle… Jste v chráněné historické rezervaci a zároveň v nejvýchodnějším bodě naší výpravy. Dojíždíme, a měli byste provolat tomuto okamžiku slávu!“

Neprovolali jsme.

Výstřel z výfuku, motor ztrácí dech, stojíme, v nádržce už není ani kapka a k čerpadlu před budovou národního výboru je tak třicet metrů.

Zahanbeně vystupují, tlačí, a z protějšího chodníku před kulturním domem se nám směje statný muž.

Přešel jízdní dráhu a přátelsky se naklonil do okénka.

„Tak odkud?“ ptá se.

„Z Prahy…“

„Výborně! To máme milé hosty, buďte vítáni! Mohu vám nějak prospět? Jsem Petruška, předseda národního výboru…“

Máme štěstí! Lepší přijetí jsme si nemohli přát, až na tu smůlu s benzínem.

„Kde budete spát, objednali jste si hotel?“ další otázka, velmi důležitá.

„Chtěli bychom se utábořit v kúpelích v autocampingu…“ odpovídám trochu nejistě.

„Tam asi také bude plno! Ale zajdu do kanceláře a zavolám, nemějte strach, však už vás někde uložíme, když jedete tak z daleka…“

Zatelefonoval do kúpelí, pak se vrátil a ohlásil, že zajistil nocleh v campingu, ale jen pro dva, pro Honzu a pro mne.

„Ta děcka nechte u nás ve městě, dáme je někam do rodiny, tam jim bude lépe a poznají bardejovské pohostinství. Jsou přece mezi námi, na východě!“ rozhodl.

Doplňujeme prázdnou nádržku.

Přichází soudruh Matěj

Pomalý, zamyšlený, menší, důkladně stavěný, na první pohled byste řekli, že patří podobou i duchem až tam někam nad hranici další slovanské pohostinnosti, na širokou a velkou Rus.

Vycházel právě z MNV a také přišel k OCTAVII.

„To je soudruh Matěj, předseda odboru pro výstavbu,“ představil jej předseda ONV Petruška a také my s hochy se hlásíme svými jmény a stiskem ruky.

Matěj váží každé slovo, dívá se jaksi plaše, ani se neusmál, ani se nemračí, jenom na Jirku se podíval pozorněji.

„Jirka Šmíd?“ povídá zvolna. „A trochu máš jeho podobu! Jestli jsi, synáčku, jako on, pak z tebe roste dobrý člověk… Znám tvého otce, byl u mne na odboru, když tu hledal památné stavby, a napsal mi dopis, že se budeš u mne asi hlásit. A už tě vidím!“

Teprve teď Jiří doznal, že mu doma svěřili, aby pěkně pozdravoval, chtěl zaskočit na národní výbor zítra ráno.

„Tak je po starostech,“ směje se soudruh Petruška. „Máte hostitele, chlapci, a dobrého! Jeď s nimi, Matěji, zavez je k sobě, a kdybyste něco potřebovali, zavolej! Máme ještě žňovou poradu, potřebujeme brigádníky na zítřek. Vy s námi ovšem dneska povečeříte v kúpelích v hotelu BRANISKO, sejdeme se tam!“ dořekl pro nás velké a šel za svými povinnostmi.

Kraj mladých lidí

V postranní ulici čeká domek se zahradou a za komínem stojí v hnízdě na jedné noze čáp.

Matějova manželka je městskou matrikářkou, zdravíme se a slyšíme, že dnes bylo dost práce; je tu kraj mladých lidí, je mnoho svateb a potom zápisů o nově narozených občáncích, slovenských, českých, maďarských, rusínských nebo cikánských. Svatby, sobáše, jsou prý velmi slavné, jak je na východě zvykem. Ženiši, ožehlí sluncem a někdy hodně tmaví, nevěsty pokud možno bílé, v hedvábí a silonu. Cikánů tu žije několik tisíc a za městem je velká cikánská vesnice.

Matěj se nepatrně usmál.

„Mnoho se mezi nimi změnilo a máme z nich radost…“ povídá. „Dnes odpoledne přišel na národní výbor cikán, všichni byli na brigádě, jen já jsem měl službu. Odevzdal mi náprsní tašku, v které bylo osm set korun. Našel ji na náměstí.“

Vedou nás do pokoje, kde budou hoši spát.

„Zítra bude všecko lepší…“ omlouvá se hospodyňka, jakoby nestačilo už to všechno dnešní.

Srdečné přivítání, útulná domácnost v Kalpušově ulici a čáp pro štěstí za komínem; opravdu nechceme víc.

Oželet nůž

Janek prohlíží všechny kapsy. Ztratil nůž, krásný nůž, nůž, o kterém víme. Ležel v oranžovém stanu v Matliarské dolině a Honza ho schoval, aby měl protihodnotu, kdyby od Janka něco chtěl.

Teď uvažujeme, jak zapadnou hoši z Prahy do zdejšího srdečného a zdvořilého prostředí; jak by se asi na to v Bardejově dívali, kdyby nebyli dost uctiví a skromní, kdyby se ozvalo nějaké to slovo z pražského pouličního slovníku, „ty čočko, ty bábovko, že váháš, kocoure…“

„Jste ve zdejší rodině hosty, víte, co to znamená?“ zeptal se Honzík Jirky a Lojzy, ale podívali se na něho a pak na mne tak zdrcujícím pohledem, že ztrácíme obavy.

Ještě je tu Janek, hledá nůž!

„Janečku, dám ti návrh!“ obrátil se k němu. „Když se teď pořádně umyješ, když si vyčistíš boty, když nebudeš zlobit, křičet a skákat a když na tebe ráno nic špatného neuslyším, tak ti řeknu, kde máš nůž…“

Byla to čestná nabídka, plavčík a kandidát oceánských věd má radost, ale pak zhluboka vzdychl a uvažuje. Je schopen splnit tolik podmínek najednou?

„Umyju se, vyčistím si boty, ale že nebudu skákat a že nevykřiknu, to ti teda slíbit nemůžu,“ odpovídá. „To ten nůž radši nemusím mít…“

A vyběhl do šera na dvůr.

Končí srpen, už se dřív stmívá, a tak odjíždíme s hostitelem Matějem do nedalekých Bardejovských kúpelí.

Východní funkcionáři

V hotelu BRANISKO je veselo, baví se hosté i číšníci.

Na východě je všude veselo, když nadejdou hodiny odpočinku; dovedou se namáhat, ale dovedou také žít, vzpamatovat se a nabrat dech, vědí, co je práce a co je oddech, nepletou si to.

Poznáváme další muže z obou národních výborů a je nám mezi nimi dobře. Většinou prošli válkou a národním povstáním, někteří sem došli se Sovětskou armádou, nejsou to funkcionáři s lejstry a naučenými proslovy.

„Poseďte mezi námi, pojezte, pohovořte…“ zve nás předseda Petruška. „Je tu dobrá země, ani my nejsme špatní – tak, na naše společné zdraví!“

Sedí vedle mne soudruh Dudínský a vypravuje, jak to tu bývalo dřív, v zemi zapomenuté lidmi i bohem, k němuž se věrně a úpěnlivě modlili chudáci z dřevěných chotárů.

„Nelze, nelze zapomenout…“ říká nám. „Nelze nevidět, co dneska zmizelo! Zaostalost, pověry, v dědinách vyděrači, krčmáři, popi, četníci a úředníci, negramotnost, propité mzdy a nové dluhy… Pili nečistý líh a ten poznamenal celá pokolení slepotou dětí, němotou a hluchotou, zatemněním ducha… Alkohol, kletba chudoby! Nazvete to, jak chcete, ale stal se tady zázrak! Snad si to u vás na západě republiky ani nedovedete představit, že zdejší lidé vcházejí doslova z jednoho věku do druhého, bez přechodu, rovnou…“

Šlo to bez násilí, postavili prostě nové průmyslové závody a vyvěsili na bráně cedulku:

PŘIJMOU SE MUŽI A ŽENY

Jen tak se stalo, že v obci, kde se zaklínala tuberkulóza zlým duchem, je dneska zdravotní středisko, že proti krčmě utopené ve vodce je kino a že v kulturním domě nebo v závodním klubu hraje v sobotu džez a děvčata tam s chlapci tančí twist nebo charleston. Ta děvčata právě, kterým ještě matka nebo babička chtěly vyhánět z těla psotník roztlučeným kozím rohem, podkouřeným zázračnou bylinkou z Ondavské vysočiny.

„Ovšem, i to je třeba podotknout, že se tu nepracuje tak snadno jako třeba u vás kolem Poděbrad nebo v Brně…“ dodal.

O lidské jednotě

Po sedmé hodině odjíždíme do Bardejova do domku pod čapím hnízdem, je chladné jitro.

Naši hostitelé odešli do zaměstnání a předtím seznámili kluky s celou domácností, jako by do ní patřili, jako by to byly jejich vlastní děti.

Tady je chléb a tady je máslo a sádlo, v míse čerstvá vejce, v přístěnku slanina, za okny láhve s mlékem, na stromech na zahradě slívy a hrušky a na dvorku ve studni je zdravá voda.

Jankovi přinesli kamennou stavebnici, aby si měl s čím hrát, stavebnici nebývalou, obrovskou! Bednička váží aspoň deset kilo! Lojzan byl u ní dřív než Janek, usadili se v ložnici na koberci a začínají budovat hrad, skládají barevné kameny, pozorně a vážně.

Je klidné ráno, přijde dopoledne a v poledne se zase všichni sejdeme u společného stolu; dal jsem si na stolek na verandě malý psací stroj a klepu vzpomínky z minulých dnů.

Mašinka píše:

Proti nám v Kalpušově ulici je novostavba rodinného domku. Navezli staré cihly z bouraček, trámy, míchají maltu, je jich asi deset. Lidé si tu asi pomáhají, ten tomu a druzí zase jemu, aby byl domek, aby byl byt. Aby měl každý svůj kousek země, kde to má rád a kde si založí rodinu, aby z takových kousků složili zemi, kterou mají rádi všichni…

„Co teď píšete?“ zeptal se s omluvou Jirka.

„Tady o tom domku naproti, jdi se podívat, jak si zdejší občané pomáhají stavět! Ale jinak ani nevím, proč o tom píšu, snad na to za chvíli přijdu, to se stává…“

„Tak se nezlobte, že jsem vás vyrušil! Nechcete černou kávu?“

Prosím o trochu čaje a psací stroj pokračuje:

Pak by ještě bylo třeba, aby se všude zlepšily vztahy mezi lidmi. Aby lidé zanesli do svých domovů přátelství, aby šlo z bytu do bytu, z domu do domu, z ulice do ulice, z města do města, ze země do země a potom kolem světa. Aby se nám zdály směšné všechny rozpory, kterými si navzájem kazíme život, aby vymizela nenávist a závist. Čech oklepal cihlu a zrovna ji podává Slovákovi, Maďar promíchal maltu a přidává Ukrajinci – v Bardejově je to nutné, protože tu žijí lidé různých národností. Kdyby tu byli s nimi Francouzi, Němci, Poláci nebo třeba Italové a neměli by byty, tak by také chodili druhým oklepávat cihly, míchat maltu a přidávat…

Jiří má příliš dobré vychování, než aby se někomu díval přes rameno do papíru, jen postavil na stolek čaj.

„Už víte, proč jste to psal?“ zeptal se přitom.

Zdá se mi, že vím…

Nevím…

Honzík se vrátil z města, přinesl pohlednice a položil na stůl program dnešních odpoledních závodů:

III. RÝCHLOSTNÝ OKRUH MOTOCYKLOV
V BARDEJOVE
ŠTART O 14. HODINĚ PRED BUDOVOU ONV
MOTORIZMOM K BUDOVANIU A OBRANE VLASTI!

Půjdeme na okruh, je to vzácná příležitost, spatřit zdejší jezdce a jejich umění.

Není daleko do oběda, tak rychle napíšeme pozdravy domů, už asi poslední. Jirka se vzletně rozepisuje do Prahy i babičkám v Černčíně, také don Lojzan tiskne tužku, ale teď ji odhodil, protože narazil na velkou nespravedlnost!

„Kluci, já toho nechám!“ prohlásil. „Podívejte se na ten program: RYCHLOSTNÍ OKRUH, OKRESNÝ AUTOMOTOKLUB, TECHNICKÍ KOMISÁRI…, komisári s měkkým ,i‘! Kdybych napsal otci ,Milí tatínku!‘, bude v Praze zle, ale tady na Slovensku to kliďánko projde!“

Za chvilku přišel do nesnází Janek, hlavu má až u papíru a neví si rady.

„Prosím vás, řekli byste mi, jaké se píše ,í‘?“ požádal.

„V jakém slově?“ táže se vážně Jiří.

„Nevím…“

„Ale to přece musíš vědět, když se ptáš! Jaké je to slovo?“

„Nevím…“

Jiří se bezradně podíval na Lojzana.

„Ten kluk je někdy protivnej,“ ztrácí trpělivost. „Jaké je to slovo, řekneš to nebo ne?“

„Nevím!“ odpovídá skoro plačky. „Píšu tátovi a chtěl bych mu napsat: ,Nevím, kdy se vrátíme do Prahy‘…“

Matěj zachovává klid

Před ONV bouří motory a z parkoviště přijíždějí závodníci.

Jsou to mladí dělníci a studenti, našetřili si na mašinku, shánějí písty, kroužky, ložiska, pneumatiky a na benzín, nikdo jim zbytečně nepomáhá, ale každý si jich váží.

Obecenstvo hustě vroubí okruh; mluví se slovensky, ukrajinsky, česky, maďarsky i cikánsky, motorismus pronikl všude.

Ještě tři minuty, dvě, jedna – a na dráhu „preteků“ vyrážejí stopětadvacítky závodníků Josefa Pešty z Prešova a dalších třinácti až po Štefana Suranovského ze Spišskej Novej Vsi. Pak přijdou dvěstěpadesátky, Suranovský pojede znovu a na konci startovních čísel zastoupí Spišskou Novou Ves mladý nadšenec Josef Kedžuch.

Někdo by chtěl podceňovat na pohled slabé PIONÝRY s motorkem obsahu padesát krychlových centimetrů.

Jsou rozhodně pomalejší než nadupaný přístroj, s kterým chladnokrevně bojuje František Šťastný o primát Evropy nebo světa, a nemohly by posloužit mistru terénu a soutěží Čížkovi ani „Trophy-teamům“ nebo družstvům „Stříbrné vázy“ z „Mezinárodních šestidenních“; ale je to technický div: padesát krychlových centimetrů – poloviční obsah malé skleničky na vodu, a žene stroj i muže podivuhodnou rychlostí.

PIONÝŘI už na trati nejsou, také stopětadvacítky dojely a potkávám hostitele Matěje v době, kdy krouží okruhem velmi rychlá třistapadesátka JAWA.

Před okamžikem jsme si začali tykat.

„Tebe zajímá motorismus, když máš na starosti stavby?“ ptám se.

Není smutný ani veselý, neusměje se, nezamračí, jen všechno pozoruje, asi také mne.

„Zajímá,“ odpovídá. „Před válkou mělo město Bardejov dvě autobusové linky, a dnes jich je dvaadvacet… Máme tu cikánskou rodinu, která si kupuje VOLGU, a mnoho lidí čeká na jiné automobily. Bardejov je město velmi zajímavé… Pojď tam nahoru na roh před hostinec, budeme odtamtud aspoň dobře vidět!“

Do zatáčky se řítí smečka strojů, jezdci v přílbách jsou skloněni k nádržkám, aby kladli co nejmenší odpor vzduchu, otevřené výfuky chrlí hluk a děs do řad diváků a gazdů a gazděn z vesnic, kde se donedávna věřilo na vyhánění ďábla.

Jaký ďábel, tohle je víc!

Startovní číslo dvacet šest předjíždí číslo třicet devět, divže se neženou jiskry od stupaček. Obecenstvo jásá, křičí, dvacet šest vede, hledám naše kluky, nekřičí, řvou: „Do toho, do toho!“

Bardejovská neděle

Každé město má lůžko, v kterém spí a z kterého se probouzí do dnešního života – svoji minulost.

I my jsme se probudili do nedělního rána a už dvě hodiny bloudíme středověkem.

Hoši chodí za Matějem jako děti za tátou, zná kdejakou pamětihodnost, mluví o zdejších stavbách, o starém domě na Rhódyho ulici, podepřeném v podloubí čtyřmi nízkými širokými sloupy a opředeném pověstmi a dávnými příběhy, předtím nám vysvětlil soustavu městského opevnění, s Hrubou, Velkou, Severní a Čtverhrannou baštou, s bránami a vodními příkopy s padacími mosty. Dovedl nás do bývalé renesanční radnice, proměněné v šarišské národopisné muzeum, chlapci se tam zapsali do pamětní knihy a prohlíželi si vyšívané kroje i doklady chudoby šarišského lidu v minulých časech, zajímavý stroj, kterým se vrtalo dřevěné potrubí pro vodovod – pod některými ulicemi jím protéká voda podnes, v době plastických hmot; na dvoře byla voliéra s krásným a posupným ptákem-sokolem, zdejším horským dravcem. Nabídli nám dokonce prohlídku městského archívu, kde jsou uloženy tak důležité husitské listiny, že je studoval Mistr Alois Jirásek, než napsal třetí díl Bratrstva, dále umělecké památky, staré sklo, obrazy a řezby do dřeva jsou tak drahocenné, že tvoří součást národního pokladu naší republiky a byly tehdy dopraveny na pařížskou výstavu ozbrojeným konvojem právě tak jako gotická díla z jižních Čech.

„Byla tu vytištěna první kniha ve slovenském jazyce, v knihtiskárně Davida Guttsegella, překlad Lutherova Katechismu. Bardejov patří stejně nám Slovákům jako vám Čechům, spojuje nás velkou a slavnou minulostí i tím, co děláme dnes…“ končí další vyprávění.

Ještě krátká prohlídka chrámu svatého Egidia na počátku velkého náměstí; má jedenáct křídlových oltářů, a je před ním teď stanoviště autobusů ČSAD.

* * *

K dobré neděli patří dobrý oběd, i to je všude na světě zvykem.

Kuřátka jsou jako od cukráře, k nim smažené brambory a kompot, to zase připravila v Kalpušově ulici Matějova manželka.

Po obědě startujeme OCTAVII a jedeme do blízkých Bardejovských lázní.

Zdraví, pro jiné ruleta
a všude plno dobré vůle

Pod lesní strání nad bazénem s vyhřívanou vodou sedí u zahradních stolků veselá odpolední společnost, pozvali Matěje i nás.

Už červenají listy osamělých javorů, ztmavěly bukové porosty a zanedlouho přeletí Ondavské vrchy poslední divoké husy a první mrazivé větry přinesou z východu signál příští zimy. Pod námi v dolině jsou lázeňské budovy, hotely a parky se záhony a posledními letošními květinami.

Přijela rodinka spřízněná s Matějovými, holčička říká otci „otěcko“ a našim klukům se to hrozně líbí.

V bufetu má poradu ředitel kúpelí, potom skončil a přišel mezi nás. Mluví o veliké námaze, kterou si vyžádala a ještě vyžádá obnova lázní.

„Prvá zpráva o liečebných pramenoch pochádza z roku 1247, kedy sú spomínané ako Burcuth…“ slyšíme slovenské poučení. „Za feudalizmu boli kúpele dostaveníčkom šlachty, za kapitalizmu buržoázie z Uhorska a z Polska, choří tu hladali uzdravenie a zdraví sa bavili v zábavných podnikov. Na ruletovom stolíku v ,Kasíne‘ utráceli grófi a fabrikanti nadzierané peňáze! Okrem iných, navštívili kúpele ruský car Alexander, cisár Josef Druhý a anglická královna… Teraz slúžia našim pracujúcim!“

Dokonce se uvažuje o tom, aby zde vznikla léčebná a rekreační oblast pro Východoslovenské železárny – do Košic není daleko.

Kolem stolku nad bazénem stojí další bojovníci za budoucnost lázní, poněkud zapomínaných, připomínají, že postavili brigádnicky plovárnu a camping, upravili cesty a podniknou všechno, když získají další peníze.

Profukuje horský větřík, šustí povadlé listí a slunce zvolna opouští údolí.

Přijíždějí další vozy a už nám přišlo asi páté pozvání na zbojnickou pečínku. Dokonce pokračuje rozpor mezi dvěma tábory zbojníků, pracovníci z ONV vytýkají zástupci z MNV, že jim zabavil hosty.

„My jsme z ONV, a ty jsi, Matěji, jenom z MNV, my máme přednost!“ smějí se. „Slaninku pro Pražáky budeme dnes opékat my, anebo z toho vzniknou úřední rozpory a půjde to až do Bratislavy na poverenictvo…“

Jinak je v kotlince dokonalá pohoda a z lesa svítí první ohně.

Signály z houštin

V OCTAVII, zaparkované pod strání a utopené v první tmě, sedí Janek s holčičkou, co říkala „otěcko“.

Janek drží volant, občas jako mění převody, sklápí světla nebo zapíná směrovky, pustili si rádio a holčička sedí vedle řidiče a dívá se do šera, prosvětleného bílými kuželi světlometů. OCTAVIA stojí, ale děti jedou, daleko, daleko, kdoví až kam…

Jirka s Lojzíkem to šli nenápadně vyšetřit.

„Veze ji do Prahy!“ sdělují. „Chtěla se podívat do Prahy, tak už jsou někde u Kolína a Janek jí slibuje, že půjdou na Petřín do bludiště a že ji tam vyveze lanovkou…“

Také Honzík se šel na ně podívat, a pak dobře zatáhl ruční brzdu; je trošku nesvůj, špatně na dnešek spal v přeplněném autocampingu.

„Je ti dobře?“ jen se ptám.

„Neboj se… Odvez holčičku a kluky do Bardejova, je na ně pozdě, a vrať se!“ odpověděl a pak se mi ve tmě ztratil.

Jako tajemná světýlka z pověrečných časů, jako indiánské signály se za houštinami červenají plameny, ozařují tváře, vpravo, vlevo i nahoře v dálce.

Říkaly „š – š“ nebo „č – č“

Jedu s dětmi do města, přišla jejich hodina. Janek se vrtí, rád by byl zůstal, kolem ohníčků jsou asi velká tajemství.

„Jak jsme si hráli v OCTAVII, tak za námi přišly z toho stanu za křovím dvě slečny, jedna mluvila pořád ,š – š‘ nebo ,č – č‘, ale já jsem jim rozuměl! Nevíte, jak to mluvily?“ zeptal se.

Pomohla nám dívenka, co přijela s „oteckem“, a vysvětluje, že tak hovoří Šarišanky.

U Matějů čekala další dávka hostů, hezká okatá dívka, která také říkala „š – š“ a „č – č“, a s ní dvě její přítelkyně, ty hovoří bez „š – š“.

Vracíme se do kúpelí a míjíme cestou budovy ZÁVODŮ 29. AUGUSTA, skryté ve tmě.

„Tam děláme…“ ohlížejí se, a pak ta okatá zahájila hovor v plynulém nářečí, měkkém, překrásně šišlavém, i slova jsou jiná, neznámá – sotva je chápu.

„Utopím vás, nebudete mi rozumět!“ směje se mi.

„Tak mi pomohou vaše kamarádky!“

Nepomohly – spustily po šarišsku taky.

Silnice odbočuje mezi lesy, už vidíme hotel BRANISKO, pak vozovka stoupá ke koupališti a k prvním ohňům na stráni.

Jen jsem zabrzdil, už na nás někdo volá, zve, a jdou si pro nás.

Jen co pozpíval

„Posaďte se, pojezte! Zazpíváme si…“ nabízejí. „I vína popijeme, Jano, Marjenko, podejte hostům!“

Posadili jsme se na mýtinku, pojedli jsme pečínku, napíchnutou na čerstvém proutku, pozpívali a kapku vína popili. Potom se omlouvám, že hledám kamaráda, ztratil se mi.

„Ale neztratil!“ uklidňují mne. „Ten už u nás také byl a pak si ho odvedli druzí, jenom co pojedl a pozpíval! Honza! Tam je, hore…“ ukazují.

„Hore“ zní písně a bujné hlasy, prodíráme se ostružiním, jde to do kopce a znovu na nás volají ze všech stran a chtějí si nás odvést. Konečně!

U stanu, postaveného pod skloněným smrčkem, plápolá mohutná vatra a kolem ní je kruh mladých i starších tváří, oheň je barví do ruda, zpívají, až to do hor hlaholí. Teď zmlkli, vystoupil štíhlý sólista, pokročil a hlásí se vysokým „ Juchúúú!“

Honza.

Jeho píseň zní: „Mikulovská dolina…“

Dozpíval, burácí potlesk, pak znovu začíná zpěv a tanec.

„Na Královej Holi, jasná vatra hori…“ zní do noci a do popředí nastupuje další zpěvák, rozpoutaný, bujný, také zavolal vysoce „Juchúúú!“ a pak roztočil okatou Sarišanku.

Matěj.

Co je to kulturní revoluce

Osm hodin.

Natrhali na zahrádce květiny a šli poděkovat hospodyni za pohostinství, loučila se s nimi jako s vlastními.

Matěj nás nejdřív doprovodil do TEVY. Je to závod se sdruženou výrobou: šťávy, šuměnky, prášky do pečivá, perník, opravy bot, punčoch a prádla, šaty na míru. Uvítal nás ředitel. Provedl nás dílnami a kluci dostali na památku nádherné perníky; Jirka miminko, Lojzík husara a Jankovi dali pro tátu automobil a pro mámu veliké srdce, právě takové, jakým se chlubili na světové výstavě.

Pak jim ještě přidali další perníky a množství šuměnek.

Cestou k ZÁVODŮM 29. AUGUSTA říká Matěj, že je to „továrna na boty a na nové lidi“; podnikový ředitel nám to vysvětlí.

Chvilka v jeho kanceláři.

„Pracujeme v panenském terénu,“ začal. „V kraji, kde přecházejí mladí lidé ze starého vesnického života rovnou do vyspělé výroby a do všeho, co s ní souvisí. Prozatím se vracejí z práce ještě do toho starého, ale nesou tam velký převrat, změnu, kulturní revoluci! Závod mění široké okolí a nejvíce nám pomáhají mladí lidé.“

Telefon! Musíme se rozloučit.

Matěj ještě říká na chodbě, že je tu továrna mládeže, přijímají dělníky a dělnice od šestnácti let.

Okatá tanečnice

Když nás potom prováděli z poschodí do poschodí a došli jsme až nahoru, kde už balili hotové zboží, přiběhla k nám hezká okatá dívka.

Trochu říkala „š – š“ a „č – č“.

Včera mne chtěla utopit v nářečí a potom divoce tančila s Matějem a zpívala na zbojnickém sezení, právě ona.

Je tu kontrolorkou svršků.

* * *

V půl desáté startujeme z Bardejova do Prahy.

Všechno končí, přijde Prešov

Vozovka je široká a rychlá, v Klušově odesílám telegram, že je nám báječně, vracíme se, září slunce, už poněkud podzimní.

„Kamarádi a lovci kilometrů, za pár dní nám to začne…“ vzdychl si druhý lodní důstojník Jiří. „Pojď sem, synu, uč se moudrým býti, škola tvé štěstí! Živote – na shledanou…“

„Nenaříkej, hlavu vzhůru!“ konejší ho vesele don Lojzan, první důstojník. „Kdykoli tě něco trápí, vzpomeň si na starého lovce, který byl v lese napaden medvědem! Vyšplhal se na vysoký dub a tam pravil: ,Těžký je život lesnický…‘“

Blíží se Vyšší Raslavice a Kapušany.

Chvilku zněla ve voze písnička Já parubek z Kapušan… a na zbytku cesty do Prešova se k ní připojila další, o cestáři, který tloukl kamení. Také toho jsme potkali, u kotle s asfaltem.

Těsně před Prešovem se Jirkovi vrátily vzpomínky na naše nebohé začátky za Plzní, Domažlicemi a hradem Rábí, osvobodil struny a dojemně si zapěli: „Včera neděle byla…“

„To víš, bez učení to nejde,“ znovu hovoří Lojzík. „Janek půjde do třetí třídy, na mne čeká stavební ruch a na tebe třída šestá… Držet se zábradlí a nevyskakovat za jízdy!“

Benzín.

Čerpací stanice je úslužná a svěží, ani na květiny nezapomněli, ve stojanech jsou červené pelargónie.

Pracuje se správně a pilně, jak hlásí nápis:

SLUŽBA VE DNE I V NOCI
V NEDĚLI I VE SVÁTEK!

Benzín se tu prostě plní stále, protože se stále jezdí!

Ale to není jediná vymoženost, kterou tu v duchu pokroku připravil národní podnik BENZÍNA. Dokonce nám obratem ruky otřeli zaprášená skla, změřili olej v motoru, prohlédli zásobu brzdové kapaliny a vody v chladiči, podívali se na pneumatiky – taková péče potěší znavené šoféry.

Prešov!

„Kdybyste dovolili,“ nezapomněl Jirka na svůj vlastivědný úděl, „tak toto město ,vydatně přispívá hospodářskému životu a blahobytu naší vlasti‘! Zdejší solivary kryjí třetinu naší solné spotřeby, můžete sem poslat porouchaný automobil, protože tu pracují největší generální opravny v naší republice. ,Byly rozšířeny závody textilní, dřevařské a potravinářské, jsou tu vysoké školy, a u nás žijící Ukrajinci vidí v Prešově svoje kulturní středisko.‘ Víc nevím, protože to tu neznám! Kam se teď jede?“

„K odbočce státní silnice do Košic, potom na Sviniu a Bertotovce…“ podíval se Honza do mapy. „Máte hlad?“

„Nemáme, jeďte…“

Projíždíme ze Širokého do Spišského Podhradie, betonovou silnicí a vyspělým krajem.

Pak začal mělký průsmyk.

Bělošedé serpentiny – na celé cestě jsme snad nepotkali tak dokonalou silniční stavbu; bezpečný betonový pás, správně klopené zatáčky, tabulka právě hlásí nadmořskou výšku sedm set metrů.

Nádherný pohled se otvírá pod námi!

V rovině k Levoči a Spišské Nové Vsi stojí v záplavě slunce Spišský hrad. Nejsilnější slovo nemůže vyjádřit jeho vážnost!

Kloužeme serpentinami a vpravo proběhla místní cedule s označením:

CHVALA BOHU

Příští sloupky hlásí sestupné výšky a potom končí, protože jsme v rovině.

Levoča – Ľubica – Kežmarok – Poprad.

Právě v Popradě ukázal měřič vzdáleností prvních sto třicet kilometrů našeho návratu z Bardejova do Prahy.

Sedmdesát, osmdesát, devadesát, pak brzdy mírní přílišnou rychlost.

Tři sta dvacet do Považské Bystrice

Hlavní třídou projíždí dlouhý automobil zahraniční výroby, vzadu má kloub na závěs.

Belgičané.

Asi odpojili trajler, obytný vůz, a přijeli sem nepochybně z manínského tábořiště. Zastavili před prodejnou s firmou:

MÄSO A ÚDENINY

Jsou dva a třetí je pes, erdelteriér.

„Pojedeme dál?“ ptá se Honza posádky. „Kdybyste chtěli, časně ráno jsme v Praze…“

Hoši jistě touží po rodinném kruhu, ale v úžině u potoka také bylo hezky, i s vichřicí, i se stany u lesa, z kterého potom vyšla laňka s kolouškem.

„Víte, já bych se moc rád ještě jednou podíval do Manínské úžiny, kdoví, jestli se tam ještě někdy dostanu,“ přiznal se Lojzík. „Slovensko jsem si moc zamiloval, to budou vzpomínky na celý život!“

Jedeme do úžiny a Jiří zapisuje, že jsme dnes ujeli tři sta dvacet kilometrů.

U potoka v těsném údolí

V autocampu jsou další cizinci, Němci právě vypínají stan a mají radost, že rozumíme německy, a snaží se pěkně pozdravit česky.

„Že by to teď nebylo slušné, kdybych se jich zeptal, jestli jsou západní nebo východní?“ napadlo Jirku.

OCTAVIA zajíždí do míst našeho bývalého tábora. Vybalujeme zavazadla, plátna, spací pytle a matrace.

Cizinci si prohlížejí náš závěsný couráček, líbí se jim oba stany, kluci se jim líbí, lidem by se na světě všechno líbilo, a jednou se jim to také líbit bude.

Ptají se na naše zkušenosti s OCTAVIÍ. Je spolehlivá?

Podívali jsme se na sebe trochu nechápavě, taková otázka nás ještě nenapadla: vůz prostě jezdí a jezdí, na jaře jsme seřídili ventily a brzdy a zase jezdí. „Toť vše…“ řekl by Janek.

Pak prozradili, odkud přijeli.

Byli západní.

Před olšemi čeká trajler, ten patří k dlouhé belgické limuzíně, která jela nakupovat maso a uzeniny. Před vlečným domečkem sedí dvě ženy a hovoří spolu francouzsky. Pozdravili jsme je: „Bon soir, ça va?“ a vesele odpověděly: „Ça va, monsieur, dóbry večer…“

Jejich automobil se právě vrací z města, erdelteriér běžel k Jankovi a začali se honit po louce, belgický pes a český kluk.

Mně nedali nic

Byl horký den, bude chladnější noc, jsme pod horami a je docela příjemně v blízkosti ohně. Do tmy zapadla silnice i loučka s prvními ocúny, ještě se tu vyspíme, ještě chvilku a bude po letních radostech.

Janek si hřeje kolena a navrhuje, aby se ráno postavila na potoce z balvanů přehrada, třeba jen maličká, aby voda točila kolem a poháněla nějakou klapačku. Byl odmítnut, kdo se bude brouzdat v ledové vodě?

„Takhle někde v Africe na řece Zambezi, to by sedělo…“ směje se mu Jirka.

„O tom bych ani tak nesnil,“ odporuje Lojzík. „Tam je zase moc horko! Já mám rád Prahu, proč se někde potit?“

Prohrábli popel.

„Budou se tě nejspíš ptát! Najednou bude stavba mládeže v Mali, a už si to pohasíš do Bamaka…“

Prosím Lojzíka o další topinku, zvolna je smaží a povedly se; odložil pánev, vzal topinku a začal ji chroupat, mně nedal nic – asi má hlad.

Tak žádám Jirku o trochu vody; povstal od ohně, šel k vozu, přinesl demižon a naplnil šálek, napil se, sedá si k ohni a na mne zapomněl – asi měl žízeň.

Znovu Starý Hrozenkov

Vstávali jsme v sedm nula nula.

Padesát kilometrů, to je sotva hodinka jízdy, pak zmizel trenčínský hrad a v nížině se propadlo Pováží.

Spěcháme na Moravu.

Vlevo pod úpadem silnice se objevil pionýrský tábor, děti se právě řadí k nástupu, pak píšťalka a rozchod. Trochu výš ve stoupání potkáváme druhou pionýrskou skupinu, vracejí se z ranní procházky.

Jedeme zvolna proti modrému nebi, jen zvolna, protože se loučíme se Slovenskem.

Bánov, potom Uherský Brod, Hodonínem jsme projeli asi za hodinu a pak za domky a zahrádkami v Lužnici vidíme znovu u silnice tabuli:

VELKOMORAVSKÉ MĚSTO MIKULČICE

Už vyschly cesty

a rozmarná řeka Morava se vrátila do správných břehů.

Odbočujeme k oblasti staroslovanských vykopávek.

Silnice je ve stavbě a stavební stroje navršily v jejím lůžku hluboké bahno. Protahujeme se vyjetými kolejemi a před námi brázdí veletok zeminy MOSKVIČ; je vyšší než OCTAVIA, má výhodu v terénu.

Už vidíme správní domky a vstupní bránu do archeologického území, jehož jméno a vědeckou cenu zná všechen vzdělaný svět.

Řekli nám, že hned přijde průvodkyně, a z MOSKVIČE vystoupil vedoucí objevných prací, proslulý moravský archeolog doktor Poulík.

Asi přivezl hosty.

Neklidně se rozhlížíme a hledáme zbytky akropolí, chrámů, osad a tvrzí, ale vidíme za bránou jen pavilón.

Přišla průvodkyně.

Kdysi tu byla jenom země

Půda, hlína, keře a tráva – rovina, pravidelně zatopená povodněmi. Nikdo netušil, co skrývá, a potom vydala svědectví o pradávném životě našich předků.

Vcházíme do pavilónu, kterým zakryli a bezpečně ochránili zbytky zdí a kosti kostlivců, všechno si můžete prohlédnout z ochozu, jako v muzeu.

Ve vitrínách ozařují žárovky přesně kované a zdobené meče, nádoby, šperky a zlaté mince – nález jediné zdejší mince zvrátil vědecké omyly o dávnověku jižní Moravy.

Jdeme zvolna k dalším odkryvům.

„Uvidíme nějaké ty archeology?“ šeptá mi cestou náš malý a pozoruje opatrně okolí.

Co kdyby se náhodou některý vynořil, přísný a bradatý vědec, pohroužený o tisíce let nazpět, hledač skrčených koster, lebek, mečů a popelnic? V dětských očích je archeolog nepřístupným podivínem, spíš blízkým příbuzným pravěkých lidí než dnešních.

„Myslím, že tamhle zrovna dva jdou…“ ukazuji.

Dva mladí lidé, muž a dívka, muž v šortkách a dívka s volnými vlasy. Nesou si nějaké nádobíčko, smějí se a došli k dalšímu sídlišti, snad hradu, snad obytnému domu, to zatím neodborník nepozná. Sestoupili na dno jámy, cosi tam hrabou, omývají a prohlížejí, kdyby to byly malé děti, tak byste řekli, že si tam hrají na písku s lopatkou a kbelíčkem.

Průvodkyně vysvětluje rozsah příštích prací, ještě uslyšíme o Mikulčicích mnoho, a budou to veliká překvapení.

* * *

Pak nastoupila OCTAVIA novou plavbu blátem nazpět k hlavní silnici a do Moravské Nové Vsi.

Punťa umřel!

V rádiu doznívá odpolední pohádka pro nejmenší děti s obvyklým koncem:… a byli všichni šťastni a král mu dal svou dceru za manželku, s ní půlku království, potom druhou…

„… a pak třetí!“ dopověděl Jiří.

Jedeme záplavou zralého ovoce, jablek a hrušek, stromy jsou přetíženy rekordní úrodou, přezrálé plody se válejí v příkopech, za nimi i na okrajích silnice, v osadách voní ovoce až do vozu.

Moravská Nová Ves je na dosah ruky.

Vyspíme se ve stodole s kukuřicí, zítra ráno navštívíme Družstevní vinné sklepy v Hodoníně a pak pojedeme do Černčína u Bučovic, k Jirkovým babičkám.

„Přesně na metr dvě stě kilometrů!“ raduje se Jirka na dvoře u Francka Petrjánoše. „Ráno bylo na měřiči 32 411 kilometrů a je jich zrovna 32 611…“

Jsme tu zas jako v rodině, přišli, poptali se, jaká byla cesta, donesli vajíčka, sádlo, chléb a mléko; je nám dobře, jen Janek odběhl a vrátil se s očima plnýma slz.

Hledal psa Punťu – a nikde tu není; děti mu řekly, že umřel.

„Nevyprávěj! Jak by umřel, to ho něco přejelo?“ nevěří Lojzan.

„Nepřejelo. Zemřel hlady! Nedali mu najíst, zapomněli na něj…“ povídá smutně a potom se posadil na zídku a žalostně hledí na prázdný dvůr.

Ztratil kamaráda.

Noc ve vůni rodné země

Už všechno končí, už se jede domů, pozítří uvidíme Kersko a potom Prahu.

Hned po večeři se rozkládáme ve stodole do sena.

Přišel sice hospodář Francek a nabízí, abychom se vyspali u nich v peřinách, ale to by nebylo to pravé: minulé dny nám přinášely ze všech stran pocit volnosti, zdravé povětří z polí a lesů – seno na statku je vytouženým lůžkem pro lidi z města.

Voní sytě a silně.

Do otevřených vrat stodoly svítí hvězdy.

Ani dětem se někdy nesmí věřit

Ráno, ještě za šera, zaštěkal na dvoře pes, vysokým a povědomým hláskem, zrovna takhle tu štěkal minule nešťastný Punťa.

Janek se okamžitě svezl po seně, vyběhl ze stodoly a probuzený Lojzan za ním volá: „Já jsem ti to hned říkal, že to není možné, aby někdo umřel tady na Moravě hlady, mně se to hned nezdálo…“

Jdu za nimi, vedle OCTAVIE sedí Janek a mazlí se s chlupatým zvířetem, s oplakaným přítelem! Byl někde u sousedů na návštěvě, v noci se vrátil, a jak šel někdo kolem vrat, začal štěkat.

Ani slováckým dětem se nesmí věřit, když chtějí provést nějakou lumpárnu!

Dožínky

Francek zapřahá, pak vyjel traktor a strýčkové a tetičky nás zvou na dožínky.

U stohu za městem se mlátí poslední obilí, jedeme se tam po snídani podívat. Stará mlátička, věrná, rachotí, až se z ní práší, a všecko je v báječné náladě: ženské křičí, mladé i báby, báby víc!

Strýc u motoru nám podal ruku, sklidili i v těch deštích, je splněno, to stojí za oslavu, traktor už čeká na poslední pytel!

Honzík se vyšplhal po stohu až k bábám u „fukaru“ a filmuje.

Pak se slavnostně a majestátně přiblížil selský vůz s fábory a pentlemi, i koně mají postroj propletený barevnými stužkami, i kočí bič.

Ale večer si zatancovat nepůjdeme, rychle ujíždíme zpátky do Moravské Nové Vsi.

Jen jako ptáčkovi do zobáčku

V devět hodin ráno jsme dojeli do Hodonína k slavným vinařům.

Ředitel družstva přečetl doporučující dopis Ústřední rady odborů a požádal vedoucího výroby Eduarda Gurského, aby nás provedl závodem a sklepy a potom nám dal „okoštovat“ – po starém zvyku.

„Juchú…“ tiše se zaradoval Janek. „Já jsem vám to říkal, že nám dají napít!“ šeptá klukům.

Ukázali provoz a pak nás uvedli pod kamennou klenbu sklepní pohostinské místnosti. Hoši jsou mezi vinaři poprvé, děti a víno – to k sobě nepatří! Mladý vinný keř musí dlouho čekat a zrát, než vydá pravou úrodu.

Pak nám Eduard Gurský podrobně vysvětlil hospodářský význam výroby vín a zodpověděl všechny otázky, vážné i dětské.

„Okuste,“ nabízí poprvé z koštéře. „Aspoň kapku, jen tak co ptáček v zobáčku přinese…“

Potom jsme okusili dvanáct druhů až po vzácné rýnské.

Nepatrné dávky byly přijímány s úctou, opít se dovede každý slaboch a je to strašné, vidět opilého člověka.

Hezky si povídáme, dali nám také slaninu a salám, víno je hladové, má se zajídat. V dějinách zdejšího družstva je to asi poprvé, kdy sedí okolo sklepního stolu na odborné přednášce tři kluci, a je to také vidět na jejich vážnosti.

Na stěnách malovaného sklípku jsou napsány dávné vinařské moudrosti a mezi nimi připomínka:

Víno je nápoj společnosti – nikdy je nepij sám!

Jen jako rosička na okvětí

Nejmenší sedí v čele stolu, tam ho právě náš hostitel posadil, hlavu má zrovna u skleničky.

Je trochu stulen v půjčeném kabátě, protože na nádvoří měl svou hlavu a sestoupil v košilce – s dětmi je někdy těžká práce.

Teploměr na zdi hlásí stálou nízkou teplotu, správnou pro sudy, obrovské sudy, neuvěřitelné – také tu mají ovšem nádrže obložené kachlíčky, tam se vejde ještě víc.

„Jen jako rosičku do okvětí…“ povídá přátelsky hostitel a posledním koštýřem, skleněným žezlem, nalévá opatrně rýnské.

Tím skončila návštěva v závodě, nad jehož branou by měl být nápis:

U SLAVNÝCH VINAŘŮ

Stařenky horní a spodní

Do nevelké obce Černčína u Bučovic bylo potom přesně sto kilometrů.

Cestou se objevila obludně prázdná pole na kopcích podobných vzdutým zemským měchům – počínající Hané nesvědčí pole bez obilí, je v těch místech jako vyholená, bezmocná.

Nad Bučovicemi vyběhla silnice do kopce, potom nám Jiří ukázal odbočku a ta za chvilku rozčísla dvě řady domků.

Tamten vlevo, co odnášejí do stodoly dříví, je důležitý!

„Můj táta!“ vykřikl. „A dolní babička je tam a náš Petr! Přijel s tátou…“

Vystupujeme, dívá se na nás babička-stařenka, stařenkou je pouze na Moravě, na Prahu by byla ještě mladá a fešná; otec je vysoký a sedmiletý Petr dětský, nevinně dětský.

Nahoře nad prohybem klidné a čisté vesnice bydlí stařenka další, ta druhá, horní, matka Jirkovy matky.

„Tak vás vítáme!“ slyšíme pozdravení. „Taková daleká cesta, to jistě máte hlad!“

„A co náš Jirka, nezlobil?“ neodpustil si otázku otec.

„Zlobil,“ směje se Honza, „který kluk by nezlobil? Zlobili všichni, nejdřív hodně a potom už míň…“

„Že bysme pomohli s tím dřívím,“ podíval se správně na věc Lojzan, „aby tady bábinka měla v zimě čím topit!“

Dříví na topení, to je na venkově důležitá starost, brzy bude podzim a pak zima.

Přenášíme prkénka a špalky.

Prohlídka jeho mládí

Hoši skládají stany, myjí se, dávají dobré jitro, trhají hrušky a stařenka nese na verandu máslo, mléko a chléb.

„Nedivte se, že to tady mám rád!“ vypráví nám u stolu Jirkův tatínek. „Oba jsme tu prožívali mládí, Jirkova matka i já, za války jsem potom pracoval dole v Bučovicích v továrně na nábytek. Nechtěli byste se tam podívat, než odjedete?“

Pracoval tam ještě dřív, než si vzal maminku.

Pojedeme!

Lahodné dřevo

Vrátnice, zapište se, tak je to všude.

Potom nádvoří, zdaleka voní dříví. Některé přišlo až z Libanonu, protože u nás nerostou cedry, ale vrátí se tam zase zpátky v hotovém nábytku, třeba do Turecka, s kterým obchodujeme.

O dřevo je v celém světě nouze, všude se sbírá starý papír, každý kousek, a zatím se ještě nenašla umělá hmota papíru podobná.

Pečlivě nás provedli a vysvětlili, proč se musí úzkostlivě šetřit výtěžky našeho lesního hospodářství. I z pilin vzniká nábytek, drtiny a piliny se zbaví prachu, napojí se fenolformaldehydovou pryskyřicí a lisují se z nich desky.

Potom nám představil „mistry-podvodníky“.

S hadrem v ruce mažou hnědou barvou na plochy obyčejných dřevin obrazy pravých kavkazských ořechů nebo finské břízy. V dílnách je horko, pracuje se na tři směny, do plic jde prach.

Průvodce nás vede do dalšího oddělení.

„Vysušené kmeny jdou sem do té místnosti, do trochu mírnější teploty, aby si dřevina odpočinula, aby zlahodnila…“ vypráví. „S dřevem je dost práce!“

Má pravdu, ale „zlahodnění“ si nás všecky získalo.

„Koukněte se, jak jsou lidi nakonec dětinský…“ povídá mi Lojzík při odchodu. „Nadřou se v tom klihu, asi nadávají, ale dřevo mají rádi! Pitomé klády – a oni tomu řeknou zlahodnit…“

Domů

„Dupněte na to!“ rozparádil se don Lojzan za Brnem. „Kolik je do Prahy?“

„Ale málo!“ odpovídá Honza. „Asi dvě stě…“

Velké Meziříčí.

Pak ještě pár měst, Jihlava, Čáslav, Kolín…

Jirka neztratil přehled.

Zvýšil hlas a spustil: „Blížíme se k hlavnímu městu naší republiky. Rozkládá se po obou březích řeky Vltavy, počet obyvatel…“

„Hele, nech toho, kocoure,“ povídá mu Lojzan přátelsky. „Prahy si teď užijem ažaž! Ale takhle kousek doprava je lesíček, v tom lesíčku domeček, u domečku tábořiště a tam někdo čeká…“

„Dědek s bábou!“ vyletěl Janek. „A bude obrovitánský táborák!“

„Správně,“ souhlasím, „na rozloučenou!“

Červenobílý vůz trochu zpomalil u betonové odbočky a pak ještě chvilku šuměl mezi břízami a duby až k té neviditelné hranici, kde končí všechny betonky, asfaltky a okresky dálkových jízd, ostrý pach benzínu a tanec tachometru a kde začínají tiché lesní stezky, měkké šlápoty a dojímavá vůně vlhké trávy, hlíny a borovic

[1] Ovesná kaše s kávovinovou příchutí, oblíbená snídaně v šedesátých letech.

[2] Pagoda, zde slavnostní druh táborového ohně.

[4] Molektronika – oblast elektroniky. Používá se přímo atomových a molekulárních vlastností látek (anorganických i organických) k realizaci obvodových a systémových funkcí, například paměťových soustav.

[5] Skrejpr neboli škrabač (angl. scraper) je stavební stroj určený k těžbě, přepravě a rozprostírání zeminy.

[6] Jako konvent jsou označovány budovy, které jsou obývány, případně i jinak využívány společenstvím řeholnic nebo řeholníků.

[7] Petr Faster (1801–1868) byl český vlastenec, místopředseda Svatováclavského výboru a člen Národního výboru v revolučním roce 1848.

[8] Majolika je historický termín kdysi užívaný pro smaltované keramické výrobky či pro výrobky zdobené shora smaltem.

[9] Barabové – dělníci specializovaní na těžké stavební práce, jako jsou stavby železnic a ražby tunelů.

[10] Kolchoz byla v SSSR forma kolektivního zemědělství, obdobná jako JZD v ČSSR. Název pocházel ze zkratky výrazu kollektivnoje chozjajstvo neboli kolektivní hospodářství.

F. A. Elstner

Tři kluci + km

Edice E-knihovna

Redakce Richard Olehla

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 9. 6. 2017

ISBN 978-80-7532-465-8 (html)