Pan Trabant a bílá slečna

Chlupatá Ťapka se připlížila do zeleného domečku, líže mi ruku a třínedělní kocourek Jonáš přestal být drzý. Nekouše mne do palce ani do paty, zalezl pod malovanou truhlu a juká ustrašeně ven.

Nejsou ptáci. Ošklivé ticho.

Pak zase úder větru, zase blesk a hrom, něco se valí na planetu nebo jenom na ten její malý kousek tady v polabských dubinách za Prahou. Vítr zesiluje, stmívá se, zmizely nebeské ostrůvky a dopadly první kapky deště. Hladím psa, potom si dávám na klín Jonáše a začínám mít strach. Takhle přicházely naše strachy, když jsme ještě jezdili po světě.

Tornádo! Tenkrát jsme jeli s Evou ze Sierry Madre na Monterrey… Z vyschlé roviny se zdvihaly sloní choboty, rvaly keře a nízké kaktusy, nesly je i s kořeny a dolů na zem se z nich sypala hlína. Vzduch hořel, dusil nás ve voze, dusil motor pod kapotou, dusil všechno živé.

Klikaté světlo rozčíslo dub.

Vichřice!

Už to jede, člověče, tady jako v Americe nebo v Kongu, snad to tu nebude tak zlé jako tam!

Chci rozsvítit, ale vypnuli proud nebo někde třísklo do transformátoru. Otvírá se obloha, blesk za bleskem, smršť prohýbá duby a břízy, zlomila starou borovici, před oknem hučí niagara deště.

Je to snad jen proto, že mám na stole dopis z Ostravy?

Chtějí, abych napsal knížku ze Severomoravského kraje, ale zdá se mi, že to není správné; proč si vzpomněli na mne, nejsem přece z valašské chalupy ani z Jeseníků ani z havířské uličky v Karviné. Budu tam cizincem.

Dopis je teď vidět jen chvílemi, když udeří další posel boží. To také zahlédnu bílou slečnu. Je strašidelně krásná tam v pološeru za clonou ledových krup.

Je u mne hostem teprve několik dní a musel jsem ji vyměnit s Jirkou Vodou za malou červenou aerovku z roku 1929. Jirka řekl, že by to byla jeho smrt, kdyby ji nezískal, a je teprve devatenáctiletý; bude v ní jezdit v tvrdém klobouku nebo v cylindru po dědečkovi, ten měl tenkrát motocykl LAURIN-KLEMENT a důstojný polovous.

Tak jsem něco doplatil, mám slečnu, a teď je bouře, průtrž mračen, kroupy se vrší jako oblázky a studí až sem, klepu se a je mi špatně. Snad to práskne do mne, a bude pokoj!

Nebude nutné, abych ještě jednou v životě byl někde cizincem.

Světlo k oslepnutí, tma, dlouhý bílý vůz náhle zmizel, snad ho vzal čert jako doktora Fausta černou dírou do vesmíru!

Přijíždí pan Trabant

Najednou ticho, všechno končí, až je to divné.

Od vrat k oknu jede bleděmodrý vozík, bublá dvoutakt, Honza se vysunul z dvířek a křičí: „Pojď ven a podívej se, co se stalo!“

Stojíme spolu v posledním dešti a přehlížíme zkázu. Stromy zlomené jako sirky, za vichřicí ulice polomů, Honza říká, že viděl strhané střechy a prolomené krovy, jak v tom pospíchal za mnou. Pak běžíme k místu, kde parkovala bílá třicítka z roku 1935. Poslední blesk přerazil borovici nebo ji zlomila smršť, půlka stromu spadla těsně před kapotu, světlomety vězí v těžkých větvích. O dlaň blíž, a metráky dřeva rozmačkaly starou krásu, chladič a kdoví co ještě.

O kousek dál, a nebyly příběhy, které začínáte číst…

Vrátil se Ondřej z Paříže

Objevil se u zeleného domečku den po té velké vichřici. Jeho starší bratr Jiří Suchý zpíval v pařížském Odéonu a tak tam jel na deset dní za ním; když zaplatil hotel, zbyly mu tři franky na den a to nám ještě poslal pohlednici s Eiffelovkou.

Ondru máme rádi, protože stále touží po něčem hezkém.

Přivezl verše, snad bude básníkem, snad malířem, sochařem, novinářem, možná písničkářem, ví mladý člověk, kam ho život donese? Verše byly o pokladech v Louvru, o noci problouděné po bulvárech, o bukinistech[1] u Seiny, o bleším trhu a také o pařížské štěnici a o znavených nohách. Neměl na metro a na taxíky, chodil všude pěšky, a jak si večer smýval ve francouzském umyvadle prach, činil to posvátně: tahle vrstva je od Vítězného oblouku, tahle z chodníku před Café de la Paix, tahle z parku před hrobem císaře Napoleona a další od Bastily. Každého smítka si vážil a smýval je uctivě, s péčí archeologa.

Přijel Jarka z Poruby

Napsal ten dopis.

Seděli jsme s Ondřejem, a večer jsme se všichni sešli u táboráku. Honza opékal na rožni maso, Ondra litoval, že s ním nebyla v Paříži jeho dívka, a vousatý Jarka tvrdil, že se prach může smývat leckde.

Třeba jedna vrstva z Radhoště, druhá z karvinské haldy, třetí z Pradědu a další podle směru cesty. V každé vrstvě budou příběhy, a nemusíme přitom žít za tři franky denně, nepotřebujeme vůbec žádné devizy, pokud bychom nechtěli v Jeseníkách zastřelit jelena.

To nechceme, jsme pro lovy beze zbraní!

„Tak se seberte a jeďte! Je konec září, bude říjen, víte, jak je teď u nás krásně? Barví se duby a buky, jeřabiny u silnic, nebudete litovat. Počkám na vás v Porubě a pojedu do Beskyd s vámi.“

Klobouček a dvě expedice

„Víš, že se Subkarpatská pánev řadí k Ostravské, k výběžkům Slezské nížiny a do mírně zvlněné Hlučínské tabule?“ říkám ráno Honzovi, když hosté odjeli.

„Nevím, já su z Hodonína,“ odpověděl.

„A víš, že vněkarpatské sníženiny jsou budovány miocenními jíly a písky spočívajícími na kamenouhelném útvaru drob, břidlic, svrchnokarbonských písků, břidlic a lupků se slojemi koksovatelného uhlí?“

„Je ti dobře, Františku? Teplota? Všecko v pořádku?“

„Klapperothova manufaktura v Šumperku dosáhla největšího rozkvětu v době napoleonské blokády, kdy v ní bylo zaměstnáno 140 cajkařů[2] se 106 pomocníky. Neogenní ostravské jíly a čtvrtohorní varvové[3] jíly se spolu s křídovými a paleogenními jílovci využívají na výrobu zlehčených stavebních hmot keramsitu a expanditu. A to zdaleka nejsme u kultury. Slezské písně, Liška Bystrouška, Bezruč, Janáček, Martínek.“

Od svítání pročítám „Vlastivědnou příručku pro učitele v Severomoravském kraji“; tam to všecko je a chci se poučit.

„Uklidni se! Půl světa jsi projel a teď chceš zahynout v severomoravských jílech? Ber to zlehka a kup si klobouček!“

„Nač klobouček?“

„Uděláš do něj dírku, do dírky dáš kytku a budeš psát o tom, co ti o něj zavadí! Třeba to bude klobouk divotvorný, všecko se ti pod ním bude zdát hezčí a nesletí ti z hlavy, až pojedeme z vršku.“

Odjel jsem do Nymburka, koupil tam za padesát šest korun měkký plstěný klobouk a napíchal do něj množství odznáčků, mezi nimi lesklou plaketu ČESKOSLOVENSKÉ STUDENTSKÉ EXPEDICE DO LAMBARÉNÉ.

Osm posluchačů nebo už absolventů pražské Univerzity Karlovy jede v terénní tatře do rovníkové Afriky, do pralesní nemocnice doktora Alberta Schweitzera v Lambaréné. Chtěli, abych jim poradil, co a jak na takové obtížné cestě. Starý mladým.

K jejich plaketce jsem zapíchl do kloboučku odznaky trampských osad Askalony a Údolí Raků, vzpomínku na 600 let Štramberka, kotvu polských námořních harcerů, odznak Vzorný řidič a další vzpomínky na lidi i události.

Ťapka cítí, že odjedeme.

Bude to naše SOUKROMÁ EXPEDICE DO OSTRAVY.

Ještě rozloučení se zvířaty

Když jsme včera odešli od ohně, položil jsem si v domečku na stůl mapu a studoval Beskydy v měřítku 1 : 100 000. To znamená, že bych byl velký ani ne dvě tisíciny milimetru, kdybych po ní kráčel. Jeden centimetr je jeden kilometr a kilometr je tisíc dvě stě kroků, ale jaké kroky, pěšky snad nepůjdu, snad bílá slečna ty vzdálenosti vydrží…

Potřebovala by nová hlavní ložiska, ale sežeňte v Praze ložiska pro vůz Aero 30 HP z roku 1935! Švédská továrna napsala, že jich mají ve skladech celou velkou bednu, ale i na to by pražský AERO CAR CLUB potřeboval příděl deviz, tak jako Ondřej dostal tři franky na den, když chtěl poznat Paříž.

Než zítra ráno vyjedeme, postaráme se o zvířata.

Přehlédnu je.

Ježek Dalibor

Chodí k domečku po setmění, z hladu. Kopeček špendlíků, dobrák, lesní proletář. Zdomácněl, protože mu necháváme venku v misce zbytky jídla. Ťapka na něj původně štěkala, ale pak viděla, že jsem ho hladil po bodlinách. Také Dalibor poznal, že nebude pronásledován a příštího večera přivedl menšího ježka, manželku. Druhý den jsem viděl, že všichni tři i s Ťapkou žrali z misky společně, a to je hlavní problém dnešního světa, umět společně vylízat misku. O Dalibora a jeho družku se postarat nemůžeme, mrzí mne to, ale co dělat? Však se tu, doufám, neztratí.

Zajíc Alois

O toho se nikdo starat nemusí. Je starý, dlouhý a šikovný, přežil všechny podzimní hony, známe se na dálku několik let. Samostatný samotář, a tak jaké loučení?

Kocourek Jonáš

Zůstane zavřen v domečku, protože je rošťák, odpoledne přijede z Prahy můj syn René a dopraví ho do Prahy.

Ťapka

S ní to bude nejhorší. Ví, co se chystá, je chytrá. Venkovská čubička bez rodokmenu, promenádní směs, ale nic jí neujde. Na dnešek v noci za mnou vylezla na palandu, chtěla, abych ji držel za packu, a když jsem ji pustil, kňučela. Teď sedí od rána v aerovce a hlídá si svoje místo vedle volantu, děsně ráda jezdí! Přitom očima střeží trabanta, abychom jí neujeli v něm.

Dopustíme se podvodu.

V sousední chatě jsou na dovolené mladí manželé, slíbili nám, že ji zavřou do ložnice, až budeme odjíždět. Pustí ji, až přijedou z Prahy naši.

Prozatím ovšem sedí v aerovce a já neznám psí řeč, abych jí to všecko vysvětlil.

Odjezd

Sobotní ráno, slunce, teplo.

Bílá slečna aerovka vyjela na lesní cestu první, ale než se stočila na betonku, pan Trabant ji prudce předjel.

„Zastav! Běží za námi, utekla jim!“ křičí Honza z okénka.

Brzdím. Dobíhá k nám nešťastná čubička, pobíhá od vozu k vozu, štěká a dere se dovnitř. Vyskočila oknem z ložnice a kouká na nás jako zrazený kamarád.

„Nalož ji a jedeme,“ říká po chvíli Honza.

Stalo se, patří k nám.

Pokračujeme na Sadskou, brzy ji uvidíme s kostelíčkem na kopci a s pamětní deskou na náměstí, na domku, kde byl kdysi hostem Wolfgang Amadeus Mozart.

Šedesát, sedmdesát, osmdesát, bílá slečna se snaží, už jsme v tempu, ale na trabanta nestačím. Vousatá psí slečna mi sedí na klíně a vadí v rozhledu, protože má dlouhé netopýří uši.

Slavnost červených korálů

Je první podzimní den.

Z polí mizí úroda a z lidské paměti uplynulé léto. Lidé vzpomínají na prázdniny, někteří viděli moře a palmy, jiní Alpy, Kavkaz nebo okraje pouští, a teď nastal návrat k barvám domova.

Dnes večer musíme být v Porubě, a to je přes Hradec, Vamberk, Žamberk, Bludov a potom dál k východu skoro čtyři sta kilometrů; dál než z Prahy do Vídně, ale tady jsme doma, tady jsou kilometry kratší.

Starý nízký automobil se pohupuje jako člun a v teplém větru mu nesou pozdrav stromy s rudými jeřabinami. Co jich bude kolem silnic pod Orlickými horami, nádherných korálků v barevných listech! Ty by se zase líbily lidem ze zemí palem, zasněžených velehor a z pouští. Jak je to na světě divné, my chceme k nim a oni zase k nám.

Předjíždí světlemodrý trabant.

„Otoč to, přejeli jsme benzínovou pumpu,“ probouzí mě kamarád z přemítání.

Má pravdu. Ať se jede, kam se jede, bez benzínu to nejde.

Paní v modré zástěře

„Kolik, pane Trabante?“ zeptala se. „A pejskovi vodu…“

To oslovení „pane Trabante“ už znám. Říkají tak těm malým vozům s dvoudobým dvouválcem prodavači benzínu, a nejsou sami. Trabant, automobil z NDR a dědic slávy a zkušeností proslulé značky DKW, je tak zdařilý a má takový výkon, že také o něm platí překlad písmen DKW – „Das kleine Wunder“, malý zázrak.

Zkrátka se mu může říkat „Pane“!

Dostal dvacet litrů směsi, aerovka natankovala třicet; spotřebuje víc, už je běžec z dávných časů. Benzínová paní napojila vozy, Ťapce dala vodu a kus játrové paštiky, která jí zbyla od svačiny, a pak se zeptala, kam jedeme.

Řekla, že by hned jela na Moravu s námi. Ale teď je v modré zástěře, nejde to.

Na shledanou!

Pak zase silnice, traktory svážejí k cukrovarům palice řípy, voní ovocné sady se zbytkem jablek, Chlumec nad Cidlinou, český kraj, příjemný pro šoféra ponořeného za psíma ušima do vozu s nízkým těžištěm a všední pro lidi obtížené starostmi.

Kmotrovo domácí uzené s okurkou na prkýnku

Je to po pravé straně dálkové silnice E-7 směrem k Hradci. Silniční oáza pro motoristy, ale bez palem, zde hledejte něco docela jiného. Zajeďte na betonové parkoviště, vejděte a přinesou vám zajímavou nabídku:

Mám doma tlustou knížku s názvem ROYAL AUTOMOBILE CLUB GUIDE HANDBOOK, vydanou v Londýně roku 1932. Je to průvodce a příručka britského Královského Automobilového klubu, dali mi ji, když jsme se jeli podívat v aerovce do Skotska na tajemného předpotopního ještěra z jezera Loch Ness. Jsou v ní všechny možné rady pro motoristy a také seznam hotelů a hotýlků, které bychom dnes nazvali motely, a restaurantů, dnes řečeno motorestů. V roce 1932, tedy před osmatřiceti lety, bylo kolem anglických silnic a ve městech asi 1 500 hotelů a motelů a přibližně 1 600 autocampingů.

Bylo by tedy naprosto zbytečné, abychom u nás v roce 1970 jedli někde za příkopem buřty a měli starosti, kde se na cestách vyspíme. Tak se na to také podívala JEDNOTA v Hradci Králové a postavila v Obědovicích staročeskou selskou restauraci, tak milou, že se na ni srdce směje, srdce české i zahraniční.

V jídelním lístku čtete, že kromě šťavnaté krkovičky, douzené na dvoře v cihlové peci přímo před vašima očima, můžete získat za čtyři padesát Čerstvý sulc mistra Stanislava, za tři koruny Domácí škvarky kostelníka Augustina a za další přístupné ceny Karbanátek učitelského pomocníka, Sekanou kantora Šolty, Kapra podle mlynářovy Madly, Telecí játra paní purkmistrové, Pivní sýr krčmáře Brady, Játra podle naší maminky, Brambory na loupačku tuláka Ondřeje a Loupežnickou polévku podávanou ve zbojnickém kotlíku.

Honza zatoužil po játrech paní purkmistrové a já jsem si dal kmotrovo uzené s okurkou na prkýnku.

Pak jedeme dál, fouká mi za krk, a to jsme teprve před pomezními horami, které chrání Moravu před západní Prahou.

Není čas

Řídíte vůz, dlouhý, nízký, starodávný a lidé se po něm ohlížejí, protože je hezký.

Fičí na mne za předním sklem, dlouhá kapota se houpe jako lodní příď a je mi dobře.

V červenci jsem byl nad Náchodem v Kamenici nad Zdobnicí. Náchodské děti tam žily v letních táborech podle vzoru indiánů. Chtěl bych je vidět teď, na podzim, ve školních lavicích, ale je na to čas? Jen tabulku NÁCHOD jsem před chvílí spatřil na rozcestí.

Co ten dopis pana Břetislava Kroulíka, listonoše z Budislavi?

Psal před sedmi lety, že je příliš smělý a prosí o prominutí. Že jsem byl tenkrát u nich na skaláckém bále a že k tamějším skalákům mohu přijít jako domů. Že je Budislav místy rzivá, ale po malé vláze krásně zelená, po lukách sasanek, petrklíčů a v křoví fialek. Že tenkrát, jak jsme se rozloučili, viděl pět unavených čápů a dvě vlaštovičky, ty byly veselé, protože měly radost z toho bálu obyčejných lidí.

Není čas, pospícháme do Ostravy a jak jedu do serpentin, fouká na mne ze všech stran.

Dvě tváře Jacka Londona

Ťapce stojí uši jako radary, psi asi vidí ušima.

Olízla mi ruku položenou na volantu a uklidnila mne: Pan Trabant jede za námi, hlídá nás, máme to dobré.

Tam někde za vlnami krajiny je Červenovodské sedlo. Ještě jsme nízko, ale až vyjedeme do hor, slečna na dvojku a trabant trojkou, nastane festival podzimních dubů a buků. Ty tmavší pruhy, to jsou smrky a jedle, kdybych tam teď jel na koni, budu v Kanadě nebo v severní Kalifornii.

Některé šoféry nezajímá, co se kolem nich děje, ani je to nesmí zajímat, nesplnili by plán. Ale vznešené podzimy znal Jack London, tramp, námořník a spisovatel, u nich v Americe.

Mám v Praze nad psacím strojem jeho reliéf, je dílem akademického sochaře Vladimíra Štrunce a má dvě tváře, jako je mívaly zázračné obrazy Krista, světců a světic.

Když se podívám zpříma, Jack se dívá spokojeně do dálek, podívám-li se šikmo, vyčítá mi, přísně, zlýma očima.

Má na mne silný vliv a radí mi, abych se na všechno díval rovně.

Moravo, Moravo

Sjíždíme z červenovodských zátočin, krouhám je těsně při pravé straně a řídím se přitom špičkou Ťapčina pravého ucha.

Ucho se občas pohybuje.

Ťapka totiž vždycky jezdila buď s Honzou, nebo se mnou. Není zvyklá na druhý vůz. Teď jsme se rozdělili, a zvíře neumí rozdělit lásku k dvěma lidem do dvou automobilů. Zuřivě kňučí a sténá, když dole v zatáčce spatří bleděmodrého trabanta, a vyje a štěká nazpět, když jedu první. Hladím ji, domlouvám jí, ale ukonejšit ji nemohu.

Až teď dole, na dně údolí, Trabant zastavil, slečna poslušně za ním.

„Máš dost benzínu?“

„To přesně nevím, měli bychom se podívat…“

Na okraji obce Červená Voda čeká další paní v modré zástěře.

Doporučuje, abychom se tu zdrželi, v Jeseníkách začíná nejkrásnější období. Lidé nosí z lesů prádelní koše zdravých hřibů.

Tabule na okraji vozovky právě oznámila:

SEVEROMORAVSKÝ KRAJ
VÁS VÍTÁ!

„Je to od nich hezké… Vítají nás!“ pravím psovi.

Neodpověděl, jen si olízl mokrý čenich, jako by tušil, co všechno se skrývá za tímto uvítáním.

Nevezu sem zahraniční peníze, jen zelené stokoruny s obrazem Hradčan, s malým lvíčkem ozdobeným na hrudi plamenem a nad hlavou pěticípou hvězdou. Na druhé straně jsou tváře družstevnice a hutníka, ale hutník už není tak přísný, jako je kreslili dřív; mírně se usmívá a žena drží náruč obilných klasů. Dole v rozích zbylo místo na chmelové listy, lipovou ratolest a na ozubená kola. Ale kdo se dívá na takové podrobnosti, když platí? Číšník to spočítá, tři polévky, třikrát řízek, tři kofoly, horská přirážka. Z obrazu Hradčan zbudou čtyři pětky, připravte si další stokorunu.

Už se necestuje Severomoravským krajem jako v pravěku, kdy turisté pronikali z místa na místo obtížně, ozbrojeni kyji, pěstními klíny a později kamennými sekerkami, oštěpy a luky.

Stopy jejich prvního příchodu byly zjištěny neuvěřitelnou náhodou.

Mamuti, zubři a buřty pro cizince

Obětavý archeolog, ostravský profesor Vašíček, prohrabával roku 1942 štěrkoviště u mostu přes řeku Odru a proti dnešní jámě Eduard Urx našel šedohnědý kámen. Ne velký, jen patnáct centimetrů dlouhý a necelých devět a půl široký.

Poznal v něm pěstní klín ze severského pazourku, zbraň svíranou v pěsti nachýlených chlupatých postav z konce ledové doby, jak je známe z obrazů malíře Zdeňka Buriana.

Byl to nesporný důkaz, že Severomoravským krajem procházeli cizinci ze Skandinávie, už tenkrát, táhli v tlupách k Moravské bráně a potom za jižním sluncem. Nečekaly na ně campingy a motoresty, jako na dnešní Švédy nebo Nory, ale chladné a vlhké podzemní jeskyně v Mladči u Litovle, na Kotouči u Štramberka, nebo pralesy na Landeku.

Nález profesora Vašíčka dokázal, že první lidé přišli na Ostravsko před dvěma sty třiceti tisíci let.

„Představ si, pejsku,“ povídám Ťapce, „takové sídliště lovců mamutů před čtvrt miliónem let. Těch kostí!“

Mlčí. Pes nechápe nic z vlastivědy.

Je na tom tak špatně, že si ani neumí přečíst před hospodou černou tabuli s nápisem:

WARME WÜRSTEL!

„To je pro cizince,“ vysvětluji. „Počkej okamžik!“

Koupil jsem jí buřta a vyfoukal ho, aby nedostala psinku.

Udělali to pořádně

Zase najíždíme do horských vlásenek, a najednou se objevila skloněná planinka s půvabným dřevěným hotýlkem, ohrazená hořícími kyticemi listnatých stromů.

Pan Trabant zabrzdil. Vešli jsme a je nám překrásně. Poctivé dřevo a oživlý pohostinský personál. Všechno moderní a starobylé zároveň, vlídné, čisté, milé, říká se tu „Na skřítku“.

„Kde to jsme?“ zeptal se tiše Honza. „V rakouských Alpách, ve Švýcarsku, ve Švédsku?“

Vzpamatoval jsem se.

„Asi někde, kde vyšší orgány dovolily nižším, aby se něco udělalo pořádně…“

U vedlejšího stolu sedí čtyři důstojníci Veřejné bezpečnosti. Snad se tu něco stalo, snad loupež, podvod nebo dokonce vražda, když přijeli čtyři.

Pak jsme si vzpomněli, že je zakázáno brát psy do restaurace, ale dobře to dopadlo.

Dopili kávu, a když odcházeli, ten s třemi hvězdičkami dal Ťapce kostku cukru a pohladil ji.

Malý Bobr předpovídá zkázu civilizace

Přišel ke mně poprvé, když mu bylo dvanáct, pro podpis do knížky.

Tehdy založil s třemi kamarády tajný klan a zakládací listinu ukryli za Prahou pod jednou skálou v Šáreckém údolí. Slíbili si v ní, že budou ve všem jednat čestně, mluvit pravdu a hájit spravedlnost.

Tedy žádní flinkové nebo kovbojíčkové.

Měli také svůj názor na turistiku a táboření a zůstali mu věrni dodnes, třebaže už vítězně prošli obdobím zmatků, které v mladých mužích způsobí první vousy. Hlásí se k prapůvodním zálesákům a nenávidí paďoury, pěší i motorizované.

Kdyby se vypravili na severní Moravu, nebudou pátrat po autokempech s prodejnami JEDNOTY a s teplou vodou v umývárně, to by spíš vypracovali strategický plán, jak by pěšky, s kusem plátna a s pánví obešli všechny tamější hrady, jejich trosky nebo aspoň ta místa, kde kdysi slavně stály.

Prošli by se, protože je tu takových památek asi sedmdesát jen ze středověku.

Malý Bobr má jistě smysl pro moderní techniku, ale žádá, aby byla na světě rovnováha: do práce v embéčku nebo autobusem, ale do přírody pěšky, postranními stezkami, těmi dobrodružnými.

„Mají auťáky, vařiče, nafukovačky a židličky, tranzistory jim drnčí šlágry a říkají tomu táboření!“ zlobil se, když nás minule navštívil v zeleném domečku v Polabí. „Vyhnal bych to z lesa, a ty autokempingy? To je groteska, zkáza světa. Koncentráky na rekreaci!“

Právě takovou zkázu míjíme, zdaleka ji hlásí silniční značka, a ta další upozorňuje, že je jen v oblastech Jeseníků tři a půl tisíce jelenů, kteří mohou skočit pod vůz, především teď, když se blíží říje.

Mercedeska

Další zatáčky se vinou do kopců jako betonový had, jen v ohybech je dlažba, pro zimní období. Silnice tu zkusí, když napadne sníh, sváží se dříví do pil.

Předjíždí mercedeska se státní značkou D a s číslem z Německé spolkové republiky; řidič má lesácký klobouček, chce si tu asi vetknout za stuhu jako loveckou trofej smrkovou větévku.

Je doba jeleních svateb.

Elegantní kabriolet, ohlédli se, on i jeho žena, mávají, trochu zpomalili a nahoře na rovince zastavili.

Počkali na mne a pán s kloboučkem vystoupil.

Pozdravili jsme se, on říká německy: „Jmenuji se Gruber! Jaký je to vůz, ve kterém jedete?“

„Líbí se vám?“

„Nesmírně! Šestiválec?“

„Ne, dvouválec…“

„Co to říkáte? Směl bych se podívat pod kapotu?“

Proč ne?

Prohlíží dvouválec, jednoduchou a chytrou konstrukci hnacího soustrojí, pak odstoupí a zamyšleně pozoruje líbivé linie bílé slečny.

„To je úžasné!“

„Stará sláva,“ vysvětluji. „Značka AERO 30 HP, dvoutakt 999 cm³, pohon předních kol, typ SPORT SPECIAL, dvousedadlový…“

„Neprodal byste mi ten váš roadster?“ pokračoval. „Dobře bych zaplatil, u nás je teď móda historických automobilů. Nechtěl byste něco novějšího, volkswagen, fiatku? Dohodneme se?“

Nechtěl bych, a kromě toho se blíží trabant s přítelem.

„Kde se zase couráš, prosím tě?“ zlobí se z okénka. „Už jsem byl skoro v Šumperku.“

Pak pochopil, podal si ruku s panem Gruberem i s jeho paní a oba jsme jim přáli dobrý lov.

Samotáři

Je sobota, sobotěnka, silnicí k Bludovu kráčí lesní pěšinou pět postav.

Nevystoupily z ufonu, z létajícího talíře, ale také jaksi nepatří do těchto končin, kde ještě před několika desítkami let vycházely ženy do polí v lidových krojích. Nejsou z Dawson City, ani z kanadských pralesů, ale přece si říkají Jacku, Kide nebo Jime, mluví česky, ale ve chvílích oddechu mají domovy v osadách Fort Adamson, Red River nebo Utah a ryze českou vodní plochu pojmenují třeba Pearl Lagoon – Perlová laguna.

Trampové. Nenajdete je v této podobě nikde jinde na světě, jen právě v Československu. Vznikli pradávno, už tenkrát, když rakouského císařpána vystřídala první republika. Ty americké názvy, to je jenom blejskátko pro větší iluzi, byli a jsou až příliš zdejší.

Pět postav mizí v dálce stezky, pomalu, půllitry jsou těžké.

Jak je to se psy?

Nad západními prériemi ještě svítí slunce, ale moravské hory už jen olemovalo rudou svatozáří.

Hluboko pode mnou klouže trabant zatáčkami k vesnici a Ťapka zoufale vyje, když ho spatří. Bojí se o Honzu.

Psí strach je silný, ten nejsilnější.

Hladím jí chlupatou ustaranou hlavu a přemýšlím, co se teď asi promítá v jejím mozku. V několika hodinách jsme ji přestěhovali ze známého prostředí mezi jiné domy, stromy, keře, lidi a psy.

Hned viděla Litomyšl, hned Žamberk, potom paní od benzínu, mercedesku a trampy.

Za chvíli budeme v Šumperku a měl bych tam navštívit Robina. Už není nejmladší, ale má vášeň: musí vychovávat kluky, cizí i ty dva svoje. Jsou takoví lidé a s otevřenou náručí na ně čekají pionýři, mladí turisté, letní tábory a klubovny! Než jsme odjeli, poslal mi dopis a tenký proužek březové kůry s indiánským nápisem AGUAN NET NŠO, ŠI ŠTEKE, česky to říká JE TO DOBRÝ ČLOVĚK, MŮJ I TVŮJ PŘÍTEL! Když prý ten proužek ukážu někomu z jeho družiny lesní moudrosti, udělá všechno, aby mi pomohl.

Pes Ťapka neumí číst ani indiánsky, ani česky, psi mají jiný způsob dopisů, ale dobrého člověka poznají i bez březové kůry.

„Robinovi hoši by se ti líbili!“ povídám lidskou řečí, odštěkat nebo odkňučet to nedovedu. „Mají dobrou výchovu…“

S výchovou nemá prozatím zkušenosti, ještě neměla štěňata, ale jinak je bystrá, inteligentní; jednou jí dal jeden šífař kostku cukru namočenou v rumu a letěla od něj, až mohla řemínek přetrhnout.

Teď se zachvěla štěstím.

Bleděmodrý trabant zastavil a čeká, až dojedeme.

Dva domečky

„Proč stojíš?“ křičím z aerovky.

„Podívej se na tu chaloupku před námi! Vzpomeň si na dědinu za letištěm v Suchumi.“

Přízemní domeček mezi posledními růžemi, jiřinami a dušičkovými astrami, ze dveří právě vycházejí tři děti, dvě ženy, dva muži s kufry a jeden staříček, všichni ve svátečním. Snad tu někdo umřel nebo se oženil, snad už byly dokonce křtiny.

Tahle moravská chalupa je zrovna taková jako tenkrát ta gruzínská, jen tam měli muži širší kalhoty a slaměné klobouky a neříkali „včíl“, ale jinak je to tu všechno stejné.

Pan Gruber s mercedeskou už je asi někde v Karlově Studánce a budou spát v interhotelu s hvězdičkou.

Těm chudším musí stačit domeček, u nás i pod Kavkazem.

Pojedeme, za chvíli se setmí.

Spisovatelské starosti

Knihu můžete napsat o celém světě nebo jen o maličkosti, o jedné chalupě, o jednom člověku, o jednom stromě nebo o jedné vose.

Jsme na cestě půl páté hodiny, chalup, lidí, stromů i vos už bylo mnoho, ale nemohu napsat bibli, naučný slovník nebo jízdní řád pro celou severní Moravu.

Je málo papíru a stromy rostou pomalu.

Přízvuk

„Do Ostravy?“ ptám se před Opavou.

Nerozuměl.

Opakuji otázku. Kroutí hlavou. Přemýšlí.

„Ja, do Ostrávy?“ rozpomněl se. „To, pořad rovno!“

Tak tedy Ostráva a ne Ostrava, už nejsme v Praze, ale v kraji velkých růzností, protikladů i souladů. A hlavně různých přízvuků.

Vzpomínka

Protivná a nebezpečná hodina. Na silnicích se střídá den s nocí. Řidič nemusí být šeroslepý, a přece špatně vidí, nerozlišuje obrysy a tvary. Některé vozy už svítí okrajovými světly a v doběhu nové silnice z Opavy do Ostravy zrudne chvílemi večerní obloha.

Odpich vysokých pecí.

V pohádkových dobách se říkalo Ostravě „ocelová pevnost republiky“, havíři, taviči a valcíři byli muži dne a budoucí brigádníci četli na plakátech, že se samo nenakope. Spočítali si, kolik vydělají a šli kopat, tavit a válcovat.

Zase odpich v dálce – rudý gejzír v oblacích!

Míjíme velký strojírenský závod, opavský OSTROJ.

Měl jsem tam tenkrát přednášku o Sahaře a kolektiv střihačů plechu mi dal diplom.

Pak jsme šli na chvíli na pivo.

Únava

Bílá slečna je elegantní, lidé se za ní ohlížejí, ale teď nabírá ostrý studený vítr.

Nechci napnout plátěnou střechu. Stmívá se, viděl bych ještě hůř, a pak mě čerstvý vzduch probouzí z únavy. Trochu bolí oči, bolí chodidla na pedálech, lýtka, záda, celé tělo. Co se mi to stalo? K pravému okraji a počkat!

Přece mě kdysi chválili za vytrvalostní jízdy, které by šly třiapůlkrát kolem rovníku, kdyby je někdo slepil? Všechno rychle, ale bez nehody, celý život bez nehody, a teď nějak nemohu dál.

Je vlhká tma, dalo se do deště a chvílemi zčervená nebe, fantastický obraz pro Pražáka!

Je po směnách, plné tramvaje, obtížené autobusy, největší frekvence Ostravy. Všechno spěchá domů, do věžáků, paneláků nebo ještě do starých barabizen, na které hladově čekají buldozery. Desetitunky, pětitunky, důležité šestsettrojky, embéčka, trabanti a všecko ostatní až po dvoutaktní štěstí na dvou kolech. Pravidelná večerní symfonie s nadějí na odpočinek a s předznamenáním sanitky a chirurgie.

Jarka se nedávno přestěhoval z porubského Alšova náměstí na nový, už sedmý obvod. Říkal, že je to neobyčejně jednoduché, najít jejich ulici a popisné číslo. Dojedeme k vozovně, takhle se rozhlédneme a už jsme skoro tam!

Kde je Poruba, kde je sedmý obvod, kde je vozovna?

Už podruhé projíždíme úzkou a dlouhou objížďku, nebezpečnou pro nás v proudu vozidel a ve tmě. Nejsme zdejší, nevyznáme se.

„Kudy do Poruby?“ křičím na dva chodce najednou, pro jistotu.

Jeden ukázal vpravo, druhý vlevo, tak jedeme pro jistotu rovně. Špatně! Zase objížďka. Tak znovu.

Starší občan čeká na autobus.

„Do Poruby? Kurnik šopa, takhle přece…,“ rozhněval se a pak ukázal.

Zajíždíme k okraji. Musíme si odpočinout.

„Už víš, Honzo, kde jsme?“ ptám se potom.

Blaženě se usmál.

„To nevím, Františku. Ale podle toho kurniku jsme určitě v Ostravě!“

Ochotný průvodce

Koleje tramvají běží dál, vesele svítí výklady moderních prodejen a nespočetné čtverečky na plochách paneláků, ale my se ploužíme nízko u země jako dva jezevčíci. Nějaká odbočka doprava, napůl uzavřená červeným kruhem, kde je vozovna, kde je sedmý obvod, ještě že máme adresu!

Mladý muž vidí naše rozpaky, přiskočil na pomoc a pak luští pod lucernou adresu.

„Šopa!“ pravil. „Já to nemohu přečíst. To je čtyřka nebo sedmička?“

„Sedmička, prosím, sedmý obvod, říkal,“ ujišťuji zdvořile.

„Vezměte mě do vozu a budeme to hledat,“ vzdychl.

„Vracíte se z práce, nemůžeme vás zdržovat.“

„Je to nutné, vy nevíte, co je Poruba,“ prohlásil a nasedl do aerovky.

Průběh dalších třiceti minut nemohu líčit ani tak vesele jako Hašek Švejkovo putování do Budějovic, ani tak obšírně jako Gaius Julius Caesar průběh galských válek.

Další občané. Průvodce se radí. Ochoty plná náruč. Výsledek žádný. Byt jsme nenašli.

Otřes

Zoufalý mladý muž zašel do budovy, kde prý mají velký orientační plán města; nenašel tam ulici ani číslo, už bude půl desáté, noc na krku a na další průzkum by nám snad stačil benzín, ale ne nervy.

„Máme poslední naději, pojedeme na okrsek VB!“ prohlásil.

Znaveně vystupuji do prvního poschodí a muž zákona za okénkem se srdečně rozesmál.

„Cestovatel? A zabloudí nám v Porubě?“

Za ním se rozchechtali dva muži s hvězdičkami, ale zaplať pánbů, už jsou tu hvězdy, to budeme brzy v nebi!

„Doprovodíme vás tam, za okamžik, jen co se podíváme, kde to vlastně je,“ uklidnili mě.

Příslušník startuje modrobílou pětistovku.

V tichém bytě v paneláku v Heyrovského ulici už se chystali k nočnímu odpočinku.

Zvonek!

Jarda, jen tak v tričku, otvírá opatrně dveře a ustoupí o krok! SNB!

„Jste Jaroslav Müller, soudruhu?“

„Ano, prosím…“

Vystupuji ze tmy.

„Je to nutné, rychle se oblékni,“ šeptám.

Do předsíně vešla pobledlá žena s dítětem, v náruči.

Muž v modrošedém se drží. Je ve službě, smí se smát jen uvnitř.

„Jardo, byla na té adrese sedmička nebo čtyřka?“

Pochopil.

To už došel Honza se psem, směje se, směje se pravděpodobně i pes, smějeme se všichni, usmál se také příslušník, když jsme mu společně poděkovali.

Dcerka Markétka dostala plyšového kocoura, sedíme u stolu, je nám všem najednou blaze, ale než jsme si přiťukli, Honza vážně zarecitoval z Havlíčkových Tyrolských elegií:

Vtiskl jsem si poděbradku silně do čela,
aby se těm policajtům slza nezablýštěla…

Metropole plná plen

Toho rána jsem ještě spal, když na moje lůžko dopadlo těžké těleso.

Otevřu oči – medvěd! Chlupatý, neohrabaný, tiskne mi tlamu k obličeji a objímá mne prackami.

Ale je růžový, měkký, nehybný a na koberci sedí děvčátko. Směje se mi a v očích má tolik naděje, že si s ním budu hrát, oči jsou modré jako nebe před hezkým dnem.

V Porubě bude neděle.

Maličká s medvědem nepochodila, strýc se nebaví! Odběhla tedy do dětského pokoje, nese bílého foxteriéra s hedvábnou stužkou kolem krku a šedivého okatého kocoura. Právě toho, který s námi včera večer přijel z Prahy. Stačí to na strýčka? Rozhlédla se, na nočním stolku vidí zapalovač a cigarety, podává mi to neštěstí, zakuř si a pak si hraj, prosím tě!

Hráli jsme si jen chvilku.

Na chodbě cinkla lopatka a smetáček, Markétka pochopila; máma uklízí. Zamávala na shledanou, a když jsem pak vyšel na schodiště, smétala tam prach, menším smetáčkem a do menší lopatky.

Vracím se do ložnice, dívám se na balkón a potom dál do rozestavěného sídliště. Jak to nazvat? Snad na všech balkónech a na parcelách jsou na šňůrách bílé vlajky, je snad Poruba lodí, která se oblékla do vlajkoslávy?

Pleny, dětské pleny, tucty plen, stovky, tisíce, suché nebo právě vyprané.

„Populační exploze,“ ozval se za mnou Jarda. „Tady je strašně moc dětí, počkej, až se vyhrnou z domů, to jinde nevidíš, jen tady na nových obvodech. Porubský styl – brzy se oženit, hned mít děti, chlubit se kočárkem, pak šetřit na auto…“

„… pokud možno kombi, aby se do něj vešly další děti?“

„Zrovna tak!“

Balónek, špuntovka a guláš z jelena

„Pane, ta potvora nežere nic jiného než maso!“ křičí na mne kluk, zřejmě myslivec, přes záda má na provázku špuntovku. „Luboš donesl kus buchty, ten pes k tomu čuch a nechtěl to, tak jsme ho vzali a nacpali jsme mu to do huby, a zase nežral, vypliv to.“

„Ulov mu něco, když máš pušku… Maso!“ říkám.

„Alenka už mu dala párek, a ten žral.“

Alenka má veliký barevný balón, myslivci je asi tak pět, jí šest let. Podle tváře patří hezké mamince s kočárkem.

„Hele, my tomu psovi hodíme daleko balón a poženeme se za ním, kdo dřív! Poběžíte s námi, pane?“

Byli tam mnohem dřív než já.

Je jich asi sedm, s Ťapkou víc, ta je šťastná, skáče, štěká, chytá holky za sukně a kluky za kalhoty.

Děláme kravál, otvírají se okna z přízemí až k osmému podlaží. Je nedělní ráno, snad někdo dospává, ale nikdo nenadává.

Sedli jsme si na betonovou obrubu budoucího chodníku.

Je tady všude plno míst na sezení, hromady fošen, trámy, traverzy, zapomenuté roury, sesuté bedny, pneumatiky, železné sudy, pytle s dávno zatvrdlým cementem, zlomené panely, hrozné hospodářské škody, ale přitom ráj pro děti. Pro děti zdarma, pro dospělé za peníze.

Je nám dobře v porubské neděli, a to je teprve půl deváté ráno, teprve všechno začíná.

Idylu končí paní Magda. Volá, abychom šli na přesnídávku.

Honza se vyděsil.

„Před chvílí jsme snídali, proč přesnídávka?“

Také je z Moravy, dokonce z té jižní, ale pak ho změnila Vltava. U Vltavy se asi nesmí tolik jíst jako v Moravské Nové Vsi, v Hodoníně nebo u Jardy v Porubě.

„Tak jdeme,“ řekl Honza odevzdaně, ale to už také maminky z oken paneláků svolávají děti, aby šly přesnídávat, šestiletou s balónem, pětiletého se špuntovkou i ty ostatní.

Jarka ohřál a přikořenil podzimní specialitu, jelení guláš. Píše televizní scénáře na Lovy beze zbraní, je zadobře s lesáky, a tak nemusí lovit a přece má jeleny.

„Víc jalovce, že?“ říká. „Zkazil jsem to, že?“ pochybuje.

Mlčím, jím a je mi blaze.

O kameni, který hořel

Podle obecně známé pověsti objevil Karlovy Vary Otec vlasti, císař Karel Čtvrtý. Hnal se na lovu za jelenem a vtom – horký pramen! Na počátku všech velkých věcí byla nějaká maličkost, a když nebyla, lidé si ji vymysleli.

Ostrava má legendu o kováři Keltičkovi ze Zámostí.

Chtěl prý si roku 1763 přistavět ke kovárně přístěnek, jel do panského lesa pro dříví, zadívá se na obnažený skalní svah nad řekou Ostravicí a vidí nízko nad zemí tmavošedý pás.

Keltička byl sice z druhé poloviny osmnáctého století, ale zcestovalý, tenkrát ještě směli mladí tovaryši chodit po Evropě na vandr, aby se přiučili. Nabral ten zvláštní kámen do pytle a v kovárně zjistil, že hoří! Jak to viděl v Belgii, kde už topili kamenným uhlím a ne pouze dřevěným.

Legendě věřit nemusíme, ale slavnost k stému výročí objevení uhlí se konala už roku 1850, protože kolem roku 1750 našli uhlí v cihelně u Bílska na východním Těšínsku. Dalším objevitelem byl prý mlynář z Klimkovic Jan Augustin, a soustavný průzkum zahájil v roce 1767 hormistr Jan Jakub Lutz. Je ovšem neuvěřitelné, že tenkrát nebyl o uhlí zájem, těžba živořila.

Pravá doba přišla až po založení Vítkovických železáren a po dostavění Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Ostravy.

Trvalo to potom dvě stě let, než se nesmírné poklady ostravsko-karvinské pánve přiblížily k vrcholu slávy.

Zatím se hlásí jen první příznaky.

U stánku s občerstvením stojí občan, pije pivo a říká mi, že v dohledné době zavřou nevýnosné doly a budou starosti, co s lidmi. Zvykli si na dobré výdělky a ty se nad zemí narubat nedají.

Poroučí si další láhev, a tak se jdu trošku projít po té porodnici bytových jednotek, samoobsluh, prodejen, zdravotních středisek, škol, jeslí, kin, knihoven, garáží, servisů a komunikací.

Vzal mne s sebou

Před jedním z čerstvě omítnutých činžáků stojí mladý muž a leští embéčko.

„A čím vy jste?“ ptá se.

„Přijeli jsme z Prahy…“

„No, to vidím, ale co tam děláte?“

„Píšu. Do novin, pro rozhlas a tak…“

„No ja,“ vzdychl.

Domníval se, že dělám něco pořádného.

„Máte čas? Zajímají mne dějiny a chci se podívat na tu širokoúhlou Kleopatru. Kamarád mi přiveze vstupenku, pojeďte se mnou! Čeká na Černé louce.“

Nasedám a jedeme.

Kolem nás všude a všude Poruba.

Houpačky a kolotoč

„My jsme teď na sedmém obvodě nejnovější,“ slyším cestou. „Říkají nám pionýři! Ještě není tramvaj, ale už jsou koleje. Není veřejné osvětlení ani telefon, pro odpadky přijede jednou za den auto, stojí osm, deset minut a všecko smetí se musí donést, považte těch bytů a lidí! Ovšem…“

Odmlčel se a najíždí do hlavního směru.

„… ty baráky jsou pěkné, že?“ dopověděl.

Shluk lidí na dalším nároží. Nehoda? Ne – stánek se zmrzlinou, tureckým medem a růžovou pouťovou vatou, nedělní senzace.

„Tak tohle taky uvidíte jenom v Porubě,“ vysvětluje řidič. „Všude samá technika, ale když lidi taky chtějí turecký med a růžovou vatu! Někdy si myslím, že tu žijeme jako blázni! Co má jeden, má taky druhý, a když to nemá, honí se, aby to měl, protože by jinak nevydržel s manželkou! Tady lidem ani tak nejde o život, jako o nakupování! Všecko stojí moc peněz, je nouze o laciné potěšení. Tak aspoň v neděli tu cukrovou vatu, houpačky a kolotoč…“

„Kolik je v Porubě kolotočů?“ napadá mne.

„Už jsme u toho, kamaráde! Byl, blízko nás, ještě loni, ale pak ho přestěhovali na jiný obvod. Představte si, že celá Poruba, která stála miliardy, má jen jeden kolotoč.“

„To je chyba! Nedávno mi říkal v Praze vynikající lékař, specialista na duševní choroby, že stoupá počet sebevražd v místech, kde nejsou houpačky a kolotoče…“

Jedeme na Černou louku, čeká tam vstupenka na širokoúhlou Kleopatru.

Stručný pohled do dějin

Z tichého moravského kraje vyrostlo za dvě stě let dnešní ostré Ostravsko.

Než se našlo uhlí, bylo v okolí mnoho lesů a mnoho lidí, kteří hledali výdělek. Měli nějakou tu drůbež, králíky, kozu, možná krávu, chodili dělat na panská pole a do lesů. Jen s velkou protekcí se dostal selský synek na řemeslo, o studiích ani nemluvme!

Peněz bylo málo, ale zato zbýval čas na drobné radosti, na vyřezávání hezkých věcí ze dřeva nebo na malování svatých na sklo, říká se tomu lidové umění. Budoucí industrializace ještě netěšila ani nestrašila, nebyla ani její hlavní síla, parní stroj.

Teprve za devatenáct let po objevu kováře Keltičky se ve vesnici Bírově v těšínském Slezsku narodil tamějšímu mlynáři Josef Božek, tvůrce prvního českého parního automobilu. Bylo to roku 1782 a roku 1815 jezdil jeho vůz bez koní v pražské Stromovce jako druhý v Evropě po památné parní tříkolce „otce automobilů“ Francouze Cugnota.

Za dalších čtrnáct let byl ve Vídni předložen první projekt lokomotivové dráhy nazvané FERDINANDOVA ŽELEZNICE SEVERNÍ. Její stavbu financoval Rothschildův bankovní dům s pozdější akciovou společností. Parní stroje potřebovaly uhlí. Tak dospěly v šedesátých letech předešlého století koleje Severní dráhy až k dolům v ostravské pánvi. Společnost je koupila i s Vítkovickými železárnami, s prapůvodem dnešních závodů VŽKG.

Byla to doba nepodobná naší době.

Bankovní dům mohl koupit železnici, železárny a třeba celý kraj i s jeho lidmi a s jeho dějinami.

Paraplíčka

Denní bar na Černé louce, na ostravském výstavišti.

Rozhlížím se, samí mladí lidé. Havíři? Studenti? To se v neděli nepozná.

„Vždycky jsem hledal havíře podle černých proužků pod očima,“ povídám náhodnému příteli z embéčka.

„To měli ti mladí, kteří si v koupelnách neuměli pořádně vytřít oči rukávem nebo to dělali z frajeřiny před děvčaty! Já jsem horník, a kdo je víc? Byla to taková reklama. Dejte si něco, přece jsem vás pozval a sám pít nesmím. Jedu.“

Poručil mi gruzíňák.

Příjemný den, kolem veselá společnost, malá módní přehlídka, Ostrava je městem mladé módy, podívejte se na ulice a do výkladů prodejen!

Teď propukla malá senzace.

Vešla mladá žena a má nádherné paraplíčko. Ne, to nemohla koupit v Domě módy ani v TUZEXU, to našla doma v truhle po babičce! Všichni se otáčejí, a žena s paraplíčkem prochází jako královna, jako Kleopatra.

„Viděl jsem starou rytinu, jak přijel před sto lety na Slezskou Ostravu první vlak z Vídně,“ vzpomněl jsem si. „Úředníci Rothschildova koncernu a jejich dámy s vlečkami a s paraplíčky zdobenými krajkami. Na jámách fárali havíři, v železárnách se potili kováři a tady byla samá paráda…“

„Nevím, ksakru, proč mi to povídáte? Dneska takový chlapec taky fárá, taky se potí, ale je holt jiná doba. Už mají parádu taky!“

Děvče v minisukních možná bude inženýrkou chemie, ale s tím starodávným paraplíčkem je jí na světě líp.

Přišel kamarád se vstupenkou, platíme.

Po představení se vracíme do Poruby.

Širokoúhlé Kleopatře je to jedno, ta už má tohle všechno za sebou.

Člověk má znát svůj kořen

„Kam pojedete z Ostravy?“ ptá se můj společník cestou k sedmému obvodu.

„Do Beskyd…“

„Tak tam o něčem přemýšlejte! Většina zdejších lidí přišla z venkova. Půl povahy mají z chalup nebo se v chalupách narodili jejich otcové a matky, půlka už je nová, moderní. Staří tu hledali výdělek, nic víc, ale měli vztah a lásku k půdě. Tady pole a lesy ztratili. Člověk se tak rychle nepředělá, kdepak! Všem tu něco schází… stromy, tráva, vzduch.“

Už je zdálky vidět Poruba.

„A jak vám se tu žije?“ ještě rychlá otázka.

„Jde to. Snášíme se s mladými, a to je dneska to hlavní!

Pěkné byty, máme vůz, oni taky, loni byli v Bulharsku, letos v Jugoslávii, ale jedno vám řeknu. Jak máme čas, tak jedeme do mého rodiště pod Bečovskou Kyčeru a tam jsme teprve doma, všecko z nás spadne i s Porubou!“

Uprostřed města, na objížďce proti koupališti stojí u malého rybníčku rybáři.

Kdyby si koupili sardinky, budou na tom líp, jenže ryby nejsou jenom na jídlo a není snadné být olejovkou v betonové konzervě.

V ulici na sedmém obvodě už svolávají matky děti k obědu.

Vidím Honzu. Stojí u trabanta, je rozčilený a bledý.

Tíseň

„Co je?“

„Ztratila se Ťapka! Přivázal jsem ji za řemínek ke klice vozu, snad jí někdo odepnul obojek, zmizela, už jsem tady všechno proběhal a nemohu ji najít.“

Vítkovické železárny, hutě, koksárny, elektrárny, všecko padá pod obzor, ztratil se pes! Rozklepala se mi kolena.

Volám, křičím, pískám, u zeleného domečku tam u nás v Kersku vždycky přiběhne, i kdyby byla na konci lesa! Co bychom si počali, kdyby někam zaběhla, kdyby ji někdo chytil, odvedl, co když je v téhle zemi betonu nouze i o psy?

Startuji aerovku, pomalu objíždím okolí, zastavuji, volám.

Nic.

„Co sháníte, pane?“ ptá se muž z chodníku.

Slyší, že psa. Hned jde hledat taky. Píská, pátrá.

Ze srdce už mám jen půlku, v hlavě zmatek. Kus ulice, staveniště, vracím se beznadějně k Honzovi. Co jsme to provedli? Odvézt zvíře z jeho domova!

Vtom někdo volá v osmém patře protějšího domu.

„Nehledáte psa? Takovýho bílýho s ušima? Támhle je!“ ukazuje.

Padesát kroků od nás nehnutě stojí Ťapka a pozoruje nás.

Část první
Beskyde, Beskyde

Dělá v Tesle – to je všechno!

Nová široká silnice běží z Hrabůvky do Nové Bělé a Brušperka, jen trochu přivřít oči, jen trochu důvěry do budoucnosti a všude v tomto kraji budou takové betonové pásy, kterým Ostraváci už dnes říkají pyšně – dálnice!

Dívám se k jihu a tam kdesi za Frenštátem sedí pod kalnou oblohou první zelené kopce. Tenkrát mi bylo asi sedmnáct let, když jsme s chlapci vyšli pěšky s rancem na zádech z Frenštátu přes Velké Karlovice k slovenské hranici.

Pak mne naučili řídit automobil. Něco jsem získal a něco prohrál – tu pravou, skutečnou turistiku.

Pneumatiky při nejlepší vůli neprojedou k pasekám, kde se za svítání procházejí srnci, jeleni a laně, možná mufloni a daňci. Neprojely by mokřinami a kapradím na Lysou horu, k paloučku, odkud kdysi svítil do doliny oheň pravých zbojníků, těch, co bohatým brali a chudým dávali. Kdysi mě pneumatiky dovezly až do Zimapanu pod nejvyšší vrcholky mexické Sierry Madre. Na počátku minulého století o nich proslavený německý vědec a cestovatel Alexander von Humboldt prohlásil, že ještě nikdy na světě neviděl tak vznešený horský velechrám.

Byli jsme na Radhošti, také jsme se rozhlíželi a řekli jsme si, že snad nikde na světě nejsou tak přátelské, smírné a měkké hory, jako jsou Beskydy.

Děvče. Stopařka. Mává.

„Kam?“ ptám se.

„Do Rožnova…“

„Sedněte si! Vy jste z Rožnova?“

„Ne, z jedné dědiny pod Ondřejníkem, ale teď dělám v Tesle. Obrazovky.“

„Jste zdejší, poraďte mi, jedu do Beskyd, kde bych měl začít, kudy by to bylo nejlepší?“

Zamyslela se. Taková divná otázka.

„Jo, to já nevím, pane, tam to neznám…“

„Na Radhošti?“

„Taky ne…“

U Tesly vystoupila.

„Vidíš, pejsku,“ říkám Ťapce. „Narodila se tu, ale nebyla na Radhošti. Dělá v Tesle, a to je všecko!“

Obrazovky v budoucnosti

Řídím bílý nízký vůz, podzimní vzduch hladí pole, louky, barevné zahrádky, zralé ovoce, betonovou silnici, Rožnov i památnou kapličku na Radhošti. Za okny Tesly sedí u pásu děvčata a montují okna do světa – obrazovky. Někdy je jimi vidět až na Měsíc, a to ještě nestačí. Natáhněte si bačkory, uvaříte si černou kávu a ještě v tomto století spatříte, že na Marsu nebo na Venuši nejsou ani zahrádky, ani silnice a kapličky, není tam ani vzduch.

Někdy si toho dost nevážíme, že se prozatím smíme dívat také vlastníma očima, bez kamer a režisérů, že nám technika dovoluje kus vlastního pohledu a názoru. Třeba i trochu lásky k domovu a k vlasti, jsou přece mezi námi lidé, kteří by bez této dětinskosti nedovedli žít.

Patřím k nim.

Můžeme se vypravit pěšky nebo na pneumatikách do východních Beskyd k památnému stromu v přírodní rezervaci, říkají mu „švarná Tonka“, nebo jen za Prahu k nám do Kerska, kde zase máme „švarnou Anku“. Tonka byla vysazena v době bělohorské bitvy, je na ní nápis; Anka prý dokonce pamatuje Žižku. Před starobylými barokními domy v našich městských rezervacích stojíme s podobnou úctou jako Švéd nebo Američan, kteří se k nám na to přijeli podívat za drahé peníze, ale snad jednou zasáhne i v tomto směru elektronika.

U všech dálnic a důležitých silnic budou obrazovky. Jak přejedete zapojovací kontakt, posádka vozů se začne dívat. Snad i řidič, až už nebude nutné, aby se koukal, kam jede.

Informační automat spustí slovem i obrazem:

„Přijíždíte do Štramberka, motorest pět set metrů vpravo, obědy, večeře, přesnídávky, pokoje, benzín, oleje, vzduch, servis, opravy pneumatik, mytí vozů, sauna. Památná věž Trúba zbyla z hradu, který se zřítil koncem osmnáctého století… Rázovité dřevěné domky náleží k největším zajímavostem střední Evropy… Zdejší předhistorické jeskyně… V Národním parku na Kotouči je valašský betlém…“

Barevné televizní snímky budou tak dokonalé, že se naši potomci na ten betlém ani nepojedou podívat, zastaví se v motorestu na kokakolu, vypaří se v sauně a pojedou dál.

Dostala trávu pro deset krav

Bleděmodrý trabant zaparkoval na rožnovském náměstí o chvilku dřív než slečna aerovka. Přivezl Jarku, ten pojede do Beskyd s námi.

Zatím ještě sedíme v restauraci hotelu KORUNA, slečny a mladé dámy mají až příliš krátké sukně, jejich partneři jednotné střevíce s těžkými podpatky a velmi úzké kalhoty. Co chvíle vejdou nebo odcházejí texasky s koženou vizitkou RIFFLE na zadní kapse. Náš pes odhání kluky od vozu z roku 1935 a rádio hraje nejnovější šlágry z Houpačky.

Je určitě dvacáté století, rok 1969.

„Za chvíli uvidíte Vaškovu rožnovskou hospodu z roku 1660, jak tady tenkrát byla na náměstí, radnici z roku 1773, fojtství z Lidečka, studnu z Pulčína, zvonici z Vrbětin, kovárnu z Lutoviny a větrný mlýn ze Skaličky…,“ povídá Jarka. „Pojedeme do skanzenu, do muzea v přírodě.“

„Prosím tě, jak ty víš, že je ta hospoda z roku 1660 a radnice z roku 1773?“ diví se Honza. „Ty jsi z ČEDOKU?“

„Ne, z televize,“ vzdychl si. „Natáčeli jsme tam, to je jedna z mála možností, jak se dneska člověk dostane k historii…“

Tedy třeba k tomu, že je ve zdejším barokním chrámu oltářní obraz Rubensova žáka, že se v Rožnově, založeném před rokem 1267, odedávna léčily prsní choroby žinčicí a že zdejší lid mnoho zkusil, než v osmnáctém století povstal proti vrchnosti. Zažloutlé archívy by prozradily, že byl roku 1539 z královského rozkazu rozbourán starý hrad Rožnov, který se stal za Jana Messenbecka pověstným sídlem loupežníků, našly by se zápisy o založení prvního zdejšího pivovaru, papírny a továrny na úpravu tkalcovského zboží, je tam také zpráva, že Bernard ze Žerotína osvobodil obec roku 1681 od placení osmnácti krejcarů z každého vědra vína, vyčepovaného o trhu, od bělení panského plátna a od dodávání sušených hub, lískových oříšků a kmínu.

Za to povolili páni radní, aby si jeho choť dávala pást na rožnovské půdě deset krav.

Brzdíme před skanzenem, a mám bláznivou vidinu:

Dojíždí elegantní šestsettrojka, vystupuje v minisukních manželka Bernarda ze Žerotína, tranzistor jí hraje něco se Sinatrou, dáma ladně kráčí do skanzenu s kabelkou z tuzexu v ruce a jen letmo pohlédne, zda se tu v podzimní trávě pase jejích deset krav.

Pak s úsměvem zajde do hospody z roku 1660 a poručí si koktejl Bílá paní.

Dřevěná romance

Je to tu tak líbezné, že nenajdete měkčí slovo!

Milionáři z USA kupují v Evropě celé hrady a zámky a pak je rozložené na kousky vezou někam na Floridu nebo do Kalifornie, i se strašidly. V Rožnově pod Radhoštěm přišli na to, že se může rozebrat a zase složit valašské fojtství, zvonice nebo lisovna oleje z Brumova a Vaškův šenk.

Nevadí, že kolem těch dřevěných snů jde technický dnešek, který na snění nemá čas a musí se starat, aby bylo kde bydlet a co jíst.

Je všední den, dřevěnou romancí prochází jen skupinka vojáků, pak tři cizinci, asi Francouzi, a my tři se psem.

Odkud je slovo „skanzen“?

Přivezl je ze Švédska po první světové válce malíř Alois Jaroněk, když uviděl ve Stockholmu světovou jedinečnost – tamější muzeum lidových staveb. S pomocí Valašského muzejního a národopisného spolku začali v roce 1924 bratři Alois a Bohumír Jaroňkové přenášet a stavět v rožnovském městském parku skanzen valašský.

Nejdřív starou radnici, měšťanský dům, studni, zvonici a valašský kříž. Kříž, symbol víry i těžkého života Valachů, uvítá vás u západní brány nádvoří.

Zvonice z Horní Lidče je z revolučního roku 1848, už na ní ovšem necinká zvonek v hodině klekání, ani nehlásí, že někdo odešel na věčnost. Studna ze Štramberku tu není proto, aby dávala vodu, a také přesná kopie bytelného karlovického fojtství už má jiný úkol než kdysi.

Vejděte tam!

V přízemí vítá hosty „hrubá izba“, velká síň. U ní kuchyň a výminek, ten kousek domova, který zbýval starým, když dílo svého života odevzdali dětem.

Všechno, co uvidíte, je starovalašské – stoly, židle, lavice, skříně, obrazy svatých, v prvním poschodí najdete kroje, výšivky a keramiku.

Potom projdete i kostelíkem svaté Anny z Větřkovic u Příbora nebo valašskou kolibou.

Rozum osvítit na kratičko

„Je tu všecko takové čisté a poctivé,“ dal jsem se do řeči s Jarkou. „Nežili přece tenkrát v žádném ráji, každou chvíli byly války, hlad, morové rány, náboženské pronásledování, robota, vzpoury a šibenice. Jedli zemňáky se zelím, svítili loučemi, dřeli na polích a v lese, a přece po nich zbyla taková krása!“

„Snad měli víc času myslet. V každé chalupě byl nějaký kumštýř, řezbář, malíř… Dneska se všichni koukají na televizi.“

U stolu před Vaškovou hospodou nesedí vznešená paní ze Žerotína, posadili se tam ti Francouzi.

„Úžasná fantazie!“ slyším jejich rozhovor. „Vědí ti zdejší lidé, jaké tu mají poklady?“

Podle péče, s jakou postavili rožnovští svůj skanzen, vědí.

Asi mysleli na čtyřverší, napsané nad vchodem do šenku:

Rožnovská hospoda na náměstí,
pojďte sem, súsedé, pro své štěstí.
Pojďte sem, súsedé, na slovíčko,
rozum vás osvítí na kratičko!

Levná bedna na uhlí

Stalo se v českém Polabí, v kraji rovném a po hanácku dohledném, kde vždy víc platila úrodná pole než romantika.

Panečku, vykrmená husa ze Sadské nebo hody na vsi za Olomoucí, to zlomí i citlivého básníka nebo milovníka starožitností! Ale přece v Přerově nad Labem založili malé přírodní muzeum selských staveb, aby se ze světa neztratila krása minulých časů. Už je tam starodávná kovárna se vším, co k ní patřilo, od výhně a perlíku až po dětskou kolébku pod dřevěnou holubičkou.

Přitom se v Kersku na vývěsní tabuli před samoobsluhou objevila cedulka:

Hned jsem ji koupil, třebaže byla oprýskaná, nechali ji v kůlně pod děravou střechou, pršelo na ni; to se snadno opraví. Soused mi půjčil dvoukolák, vezu si tu vzácnost domů a zabrzdí automobil s dalším sousedem.

„Kolik jste za to dal?“ ptá se.

„Padesát korun!“

„No, to jde. Ty obrázky lehce smejete ředidlem a bude dobrá bedna na uhlí,“ uklidnil mě.

Turistický průmysl

Nevím, kdo vymyslel to strašné slovo, vzniklo v době, kdy se přestávalo věřit, že člověk není živ jen chlebem, ale také slovem.

Bohem se stalo ve vzdělaném světě vlastnictví různých věcí. Měly nám usnadnit a zpříjemnit život.

Nastal fantastický rozvoj dopravy, moderního bydlení, spotřeby konzerv a blahobytu, věda s technikou vyspěla tak neobyčejně, že se konečkem prstu dotýkáme hvězd a posíláme vyzvědače na blízké planety.

Francouzi u vedlejšího stolu jsou samý vtip a smích, my se bavíme méně.

„Vyráběli, a co jednou vyrobili, museli kupovat ti druzí, a ti zase vyráběli něco jiného, aby si vydělali na nakupování. Je to strašně jednoduché, taková šílená štafeta,“ dumá Jarka.

„Kdo se opozdí, nemá.“

„Pak přišla válka a po ní druhá. Ta třetí by už asi byla tak dokonalá, že by se po ní začínalo z ničeho. Třeba by se zázračně zachránil rožnovský skanzen a nějaký stařec by tu začal vyřezávat ze dřeva lžíce a mísy a byly by to první mísy a lžíce na světě.“

„Pasekář by vypěstoval brambory a zelí, a byly by to první brambory se zelím na světě, a náhodou žijící švec u přehrady na Bystřičce by začal jako první na světě šít papuče…“

Trvalo by velmi dlouho, než by byl zase průmysl i z turistiky.

Do té doby by se zase říkalo, že kráva dojí, nikoli vyrábí mléko, žinčice, máslo a sýry by se prodávaly a nikoli distribuovaly za účelem plánované akumulace a turista by byl člověkem, nikoli spotřebitelem přírodních a kulturních krás, kyslíku, jídel, nápojů a suvenýrů.

Ještě chvilku v Rožnově

Kdo to tu znal před třiceti lety, dá klobouk z hlavy.

Široké asfaltové třídy, množství nových domů a staveb, rozlehlá sídliště, především „Záhumení“, moderní prodejny, školy, internáty, zdravotní střediska, nádherný městský park spojený s lesnatými stráněmi, nová sokolovna s ubytovnou pro lyžaře a turisty. Městský národní výbor s poštou, veřejnou knihovnou a spořitelnou, Jaroňkova galérie.

Snad se to všechno zdá obyčejné a samozřejmé ve vyspělém městě. Ale s troškou lítosti tu budete hledat někdejší rožnovskou slávu, klimatické lázně. Soutěžily kdysi se světovou pověstí švýcarského Davosu nebo italského Merana.

Průmyslová revoluce dala přednost Vratimovským papírnám, Tesle a Moravskoslezským pletárnám, a teprve v nedávných letech vznikla nová rekreační střediska, především zotavovna ROH ENERGETIK.

Dnešní Rožnov stojí na konci klenby, jejíž počáteční pilíř kotví v poduškách valašské minulosti.

Jádrem lidu byli okolní pasekáři, věrní půdě, vymýcené kdysi jejich předky na okraji lesů. Dřevěnice, zahrádka, dvě krávy, koza, to nemohlo ovšem stačit početné rodině. Muži vyráběli dřevěné kuchyňské náčiní, hračky, březová košťata nebo šindel na krytí střech, káceli a sváželi dříví, stříhali ovčí vlnu a pěstovali včely.

Právě v takových vesele i vážněji zdobených úlech, jaké jsou ve skanzenu.

Klapaly tkalcovské stavy, ženy vyšívaly na krojích, šátkách a pentlích něžné písně z barevných nitek, chystaly výbavy pro nevěsty. V blízkosti uherských hranic žili strážci hor Valaši, z kterých později vznikli portáši – valašské vojsko, vedené fojty. Vykonávali službu v národním kroji s černým širokým kloboukem, ozbrojeni sukovitou valaškou, obuškem, krátkou ručnicí, šavlí a provazem na spoutání narušitele hranic, jak se to dnes říká.

Až budete stát uprostřed rožnovského náměstí a poslouchat, jak „bijú“ hodiny na věži tamějšího barokního kostela, staňte se na chvíli malíři historických obrazů.

Pak navštivte Cestovní informační kancelář, která vám asi doporučí útočiště ve svazarmovském autocampingu, největším na severní Moravě. Zdržte se tam několik dní, pokud nebude obsazeno, je to dobré východisko k pěším toulkám po okolí.

Jak se s ním spojit?

„… tvrdý, sukovitý dřevařský synek z Trojanovic“, četl jsem o něm v jubilejním článku k šedesátým narozeninám.

Chtěl bych takového synka poznat.

„Žije ve staré rodové dřevěnici, dopisuje román,“ povídá mi Jarda na výpadovce z Rožnova.

Chalupa je to opravdu požehnaná. Narodili se tam bratři Strnadlové a všichni zůstali věrni zemi pod Radhoštěm. Bohumír, spisovatel, přijal jméno Četyna podle krajového názvu symbolu hor a lesů, smrkové větévky.

Znalec zbojníků, kronikář pasekářů, bramborářů a dřevařů, vzpomeňte si na jeho knihu „Valašský vojvoda“.

Honza spěchá s trabantem k Dolní Bečvě a prozatím netuší, že proti proudu řeky přijde ještě Prostřední Bečva a nakonec ta třetí, Horní. Všechny v údolí, kterým kdysi šla slavná jantarová stezka, putovali po ní se vzácným nákladem dávní kupci od břehů Baltického moře k Moravské bráně a potom k Dunaji.

U rozcestí u stanice autobusů stojí nevelký muž.

Jarda křičí: „Zastav, to je on!“

Svezl se s námi, ale jen kousek, pak už měl dobré spojení do Trojanovic, kde nám bude zítra vyprávět.

Spisovatel Četyna, synek z požehnané dřevěnice.

Příjemní lidé

Zvolna končí měsíc září, cizinci se značkami D, I, A nebo F projedou už jenom zřídka a myslivecké klobouky hlásí, že si sem jedou pro chvíli vzrušení na jelením lovu a pak pro slavnou trofej. Právě začíná říje, a kdybyste navečer nebo časně ráno vyšli do kopců nad údolím, uslyšíte svatební troubení.

U benzínového čerpadla stojí starý dobromyslný muž, rád by nám posloužil, ale nemůže.

Je opilý.

Opilý, ale pravděpodobně šťastný, nalijte si sami, abych vás neošidil, povídá, a pak nám půjčil hadici.

Naplnili jsme nádržky a poctivě zaplatili. Znova se omlouvá. Kdosi tam uvnitř ve výčepu hostí, už je pozdě, nečekal dalšího zákazníka, a tak se s nimi napil taky.

Bylo to tak milé přivítání, že jsme se rozhodli zůstat tady přes noc.

Jak je to s lidmi a hotely?

Kdyby byl jeden lidský život dost dlouhý, chtěl bych napsat knížku s názvem KDE VŠUDE JSEM SE VYSPAL.

Byly by v ní největší hotely světa i díry po pařezech, lavice na nádražích s petrolejovou lampou, kde se čekalo na vlak, selské postele s nastlanými peřinami, útulné pařížské byty, stany nebo jenom rohož položená na poušti, noclehárny plné štěnic a spokojené sny pod poklopenou kánoí.

Pouze ty díry, stany, rohože a noclehárny jsou nezapomenutelné, ne interhotely s hvězdičkou.

Bylo mi málo přes dvacet let, když jsem se na tábořišti za Londýnem seznámil s bohatým Angličanem, který mne pozval do svého domu na Regent Street. Dovezl si mne tam v malém austinu, ale jinak měl v garáži bentleye. Dům byl anglicky vznešený, ale mladý muž má všechno poznat.

Ráno zaklepal na dveře mého pokoje sluha, vešel, postavil na stolek u lůžka konvici s čajem a šálek, uklonil se a řekl: „Your bath is ready“. Vaše lázeň je připravena… Otázal se, má-li mne oholit. Zbytečně, protože mi tenkrát skoro nerostly vousy.

Kde a jak se mám vyspat právě dnes, když už mi vousy rostou?

Za benzínovým čerpadlem svítí neonový nápis:

HOTEL ZAVADILKA

„Máte volné pokoje? Jsme tři.“

„Ovšem, jeden třílůžkový? Cena dvacet osm korun a dvě koruny pro národní výbor,“ říká paní v kuchyni.

Hotel skupiny C, ale všude je čisto, teplá voda, studená se předpokládá. Pokojská dovolila, abychom si vzali s sebou psa, třebaže ji bolely zuby.

Také v prostorné jídelně je čisto, třebaže je tu třetí cenová skupina a hosté by pro nějakou tu skvrnu na ubruse museli mlčet. Čím by byly pohostinské podniky vyšších kategorií, kdyby chtěl host čisté ubrusy, pořádně umyté talíře, příbory a sklenice už v kategorii třetí?

Navečeřeli jsme se opravdu dobře.

Venku je vlhká podzimní noc, vpředu ve výčepu samá legrace a kdesi pod Skalíkovou loukou zalehla jelení vdova daleko od jelena, kterému provrtala srdce kulka.

„Pojďte, pojedeme se podívat k Helmlichově chalupě, je to blízko,“ navrhuje Jarka.

Odjeli, ale beze mne, chci posedět mezi lidmi ve výčepu.

Tuhle rundu platím já!

Jediná volná židle, dovolili, abych se posadil, dost neradi. Předtím se opatrně rozhlédli, jestli sem takových cizích lidí nevešlo víc. Nevím, jak bych jim vysvětlil, že nejsem ani z Organizace spojených národů, ani od nějaké nové církve.

„Čtyři borovičky,“ žádám tiše číšníka.

Hned se vrátil, klade na stůl skleničky a praví těm ostatním: „Ten pán je náš host a chce vám dát poctu!“

Ja, tak?

Když někdo ví, co je to zdejší pocta, tak je trochu bližší. Musí se s ním stejně opatrně, ale zase ne tak, aby se urazil.

Za čtvrt hodiny jsme se bavili jako nejlepší přátelé.

Je to někde uprostřed

„Tohle bude na mě!“ hlásí číšníkovi soused zprava.

Hned tu byly další borovičky a voní jarními štětečky z borových četyn, dokud stojí na tácku. Pak polknete, máte dojem, že jste olízli čerstvě natřenou almaru, a zbytek se spálí v žaludku.

Povídáme si o všem možném, jak je tady, jak v Praze, občas zazní: „Tohle bude na mě“, číšníci jsou dva a ještě pomáhá vrchní.

Houstne vzduch a Honza s Jardou touto dobou dýchají pravou vůni četyn kdesi nahoře nad chatou SKOKAN, je tam v údolíčku chalupa a hospodaří v ní starý pan Helmlich. Sejdou se sousedé na společnou večeři, bude to vaječná pečenice z václavek, těch prý je teď v Beskydech tolik, že by se mohly kosou sklízet.

Potom asi zahoří na paloučku červený oheň, bude se zpívat, vyprávět a zase zpívat. Občas někdo pohledí do nebe a uvidí tam bludnou hvězdu nebo zůstane dole u země a najde si věčnost níž, v osvětleném okně chalupy na protějším svahu. Pohledem je tam tak blízko, ale pěšky daleko, přes údolí.

O to všechno přijdu, protože sedím s chlapy, kteří řeknou „Sedníte si!“, pak vás chvilku okukují a pak vás začnou hostit. V hospodě nemůže být tak čisté povětří jako nad údolím Kněhyně, ale v lese se zase člověk nic nedoví o lidech.

Ke každé zemi přitom patří obojí, vzduch zdravý i zakouřený, má se posedět, porozprávět, vyslechnout všechny osudy, zbytečně se na nikoho nevytahovat a hlavně nehanět a nepomlouvat.

Na někom je bílé peří, na druhém černé, ale hlavně jsme všichni strakatí.

Jak to dělali indiáni?

Putovali jsme kdysi Mexikem a kolem silnic se prostíraly nekonečné hektary zvláštní rostliny, pěstované tady odpradávna.

Agave. Špičaté masité šavle, jednou za osm až deset let z nich vyběhne květní stvol vysoký až dvanáct metrů, zdobený nažloutlými voňavými květy.

Z agavové šťávy zkvasí opojný náboj pulque a po destilaci vznikne nebezpečná pálenka meskal. Není v těch dvou radostech pouze droga 001, oblíbený alkohol, ale také příměs alkaloidů, které torpédují zdravý lidský mozek.

Pijáci pulque a mescalu, často slušní a pracovití lidé, najednou zešílí, letí a letí, chce se jim zabíjet.

Slovo „agave“ má původ v řeckém „agáves“ a znamená skvostný.

Skvostné jsou také vinné hrozny z Moravské Nové Vsi nebo z Bzence, skvostný je zralý hanácký ječmen a žatecký chmel a pěkné jsou v sadech zralé švestky, kterým se říká na Moravě trnky.

Také tady před naším hotelem na Prostřední Bečvě jsme viděli plakát:

VIZOVICKÉ TRNKOBRANÍ

Kdyby byl čas, pojedeme tam.

„Co zdejší lidé pijí nejvíc? Víno?“ zeptal jsem se u našeho stolu.

Odpověděl mi nový přítel, zootechnik z JZD.

„Tady už víno ne, je tu na vinice drsný kraj. Pijí pivo a kořalku.“

„Kterou?“

„Borovicu, ale teď v těch posledních časech rum a vodku. Proč se ptáte? Tady se vždycky hodně pilo, ale lid je tu dobrý a pracovitý. Vy se přece taky někdy napijete na zdravíčko?“

Do dveří vešel motocyklista, podle ochranné přílby na hlavě a brýlí. Našel zootechnika a něco mu zašeptal.

„Odpusťte na chvílu, rodí se krávě tele, musím k porodu! Pak se vrátím, zůstaňte!“ omluvil se.

Už opět nesou rundu, zase prý je to na zdraví!

V říši starých Aztéků měli ovšem jiné názory, trestali opilce smrtí.

Napít se směli jen starci, kteří už nemohli plodit děti a ohrozit je prokletím agavové degenerace.

V rožnovském Domově důchodců žije nejstarší občanka naší republiky, stodesetiletá stařenka z Valašských Kotárů nad Horní Bečvou, ale jinak je tu v kraji vysoké procento tuberkulózy a hodně duševních chorob.

Dva druhy map a dva druhy značek

Až přijedete do Moravskoslezských Beskyd, budete možná kráčet s tlumokem na zádech z Vašútek po červené turistické značce na Martiňák, na Bukovinu, pod Magurku a potom až do Pusteven pod Radhoštěm.

Na tlumoku pánev, pod ním sbalený stan, v srdci radost a v duši klid. Mapa vás upozorní na všechny zajímavosti značkami, které dobře znáte.

Pánev, stan a lehkost srdce ovšem k našemu společnému štěstí nestačí. Na mapu přírody a pamětihodností se promítají mapy další, se značkami velmi praktickými. Každému člověku jakékoli barvy kůže totiž přinejmenším dvakrát denně zakručí v břiše. Má hlad!

Severomoravský kraj je přitom v hustotě zalidnění první v našem státě. Na čtverečním kilometru žije průměrně 147 obyvatel a ve všech deseti okresech bydlelo trvale podle sčítání lidu v roce 1961 1 631 355 osob. Neuškodí, když si připomeneme jména severomoravských okresů: Bruntál, Frýdek–Místek, Karviná, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava, Přerov, Šumperk a Vsetín. Ve všech najdeme vzácné kulturní poklady, stopy historie, romantické hory, lesy nebo nedohledné lány obilí a cukrovky na požehnané Hané.

Škola s městem za zády

Uprostřed velké války techniky s přírodou stojí člověk.

Přikrčil se k zemi, aby to přežil, ale ani tam neunikne! Padá na něj úlet a spad jedu, popílek a prach, vdechuje špatný vzduch.

Tuhle neveselou turistiku plic a průdušek jsem si nedávno prohlížel na příslušném oddělení KNV v Ostravě a tam nám také doporučili návštěvu nenápadné jednopatrové budovy pod lesními svahy na začátku Prostřední Bečvy.

Posílají sem totiž na čtyřiadvacet dní v létě i v zimě dávky asi sedmdesáti dětí z prvního a druhého pásma prašnosti, aby se tu tělesně i duševně zotavily. Ne běžným způsobem ozdravoven, ředitel Zbyněk Průša vypracoval s lékaři a pedagogy trochu ostřejší postup.

Sedíme s ním v ředitelně jako staří známí; bývá komentátorem ostravských Lovů beze zbraní, a tak už jsme s Honzou několikrát sledovali v televizním studiu každé jeho mrknutí a slovo.

„Když sem chlapci a děvčata přijedou, provedeme lehkoatletický test, abychom poznali jejich odolnost, mají uběhnout i třístovku. Budou se samozřejmě učit jako v devítiletce, rozděleni do dvou tříd, ale pak je vyženeme ven, do každého počasí. Nesmí se bát únavy, deště a zimy…“

Přestávka.

Dětí jako kvítí, a sotva na nich poznáte, že doma žijí v zamořeném území, pod přívalem popílkové zkázy. Když dopadá na lesy a sady, zežloutne listí, vyschne, opadává a po čase zbude žalostný hřbitov mrtvých stromů. Na člověku se to tak snadno nepozná, ten hyne uvnitř.

Půjdeme do třídy na besedu!

Ťapka mne táhne chodbou jako traktor, cítí nějakou legraci, aby ne! Živý pes ve škole, to je vždycky senzace.

Spěchám za ní, jak jen mohu důstojně, protože také živý cestovatel je senzace. Viděl zblízka pardály, krokodýly a slony, možná, že se někde osobně sešel s pravým indiánem! Kromě toho umí různé zábavné kousky, střílet z luku, házet nožem, napodobit hlasy zahraničních zvířat a vázat uzly jako mořský vlk.

Kdyby náhodou v tom kvaltu zakopl o psí řemínek a složil se na parkety, psina vyvrcholí – od senzace k podlaze je blízko! Běh skončil přijatelně, pouze mi uletěl klobouček s množstvím odznaků a další průběh setkání už byl vážný.

Loučíme se, ředitel Průša se vrátí k projektu ZDŠ v přírodě, bude u ní horský srub krytý valašským šindelem.

Ptáme se na nejlepší cestu na Pustevny pod Radhoštěm, a děti mávají a křičí na rozloučenou.

Pád říše Gotšalkovy

Mrholí, ve vlhkém vzduchu se dobře dýchá, ale špatně kouká na cestu, někdy zastře dohled přízemní mlha.

Nevadí, k poledni může být hezky, když je mlha při zemi, čeká nad ní slunce.

Jarka sedí vedle mne s tenkou knížkou, pes jede s Honzou v trabantovi.

„Co to čteš?“

„Kulturně historický přehled minulosti a přítomnosti Radhoště, vydaný Vlastivědným ústavem v Novém Jičíně roku 1966. Napsal Bohumír Četyna…“

„A proč to čteš?“

„Abych tě celou cestu poučoval. Víš ty vůbec, že kníže Obodritů, Udonův syn Gotšalk, marně se pokoušel před devíti sty lety převést polabsko-pobaltské Slovany na křesťanství a zachránit je před germanizací a vyhynutím?“

Překvapil mě.

Z trosek svého předběžného vzdělání lovím Gotšalka, syna knížete Obodritů Mečislava a dánské kněžny Sirity, Němci zvaného Udo, původně hodného hocha s klášterním vychováním a pak mstitele otcovy násilné smrti. Uniká mi, že se to stalo v polovině jedenáctého století, asi tak v době, kdy z velkého úpadku opět povznesl český stát udatný Břetislav. Dávno jsem zapomněl, že Gotšalk později zavrhl křesťanskou víru a zavražděného otce pomstil strašlivým vražděním věřících Sasů a zpustošením jejich krajiny.

Teprve potom se zase obrátil k pravé zbožnosti a ničil pohany ohněm a mečem, hlava nehlava. Na troskách jejich domovů zato s pomocí hamburského arcibiskupa Adalberta obnovil biskupství stargradské, založil biskupství ratibořské a mikilinburské a několik klášterů. Nepochybně si tím získal další přízeň boží, ale stejně špatně skončil.

„Desátého listopadu roku 1066 se slovanští pohané vzepřeli, uřízli hlavu biskupovi Janovi a obětovali ji „deo suo Radigasto“, bohu svému Radigastovi. Křesťanství odmítli, a Gotšalk se nestal Rastislavem. Chápeš význam této události?“

Bezradně jsem řekl:

„Neměli bychom natáhnout střechu? Prší na nás.“

„To přejde, ale jak to bylo s Radigastem? Proč se mu dneska říká Radegast, proč má na Radhošti pomník a proč se Radhošti říká Radhošť?“

Od bájí k pracovišti

Mlhy zvolna klesají do údolí Kněhyně, pěkná asfaltka se vine horským krajem k Pustevnám a do otevřené aerovky voní podzim.

Lesní porosty jsou tu smíšené, elegantní jedle, smrky, připravené na zimní sněhové závěsy, vzácné modříny, kleny, jasany, bázlivé břízy, javory, buky a duby. Ještě týden a po svazích se rozprostře barevná fantazie, pro jakou nemá žádná paleta dost odstínů.

Ještě několik týdnů a z Beskyd se stane splněný sen lyžařů.

„Nemohla by stačit k dobrému životu sama příroda?“ napadlo mě. Lilie zlatohlavá, hvozdík, devětsil, oměj šalamounek, modrý hořec a sedmikvítek, krása a vůně? Lesní zvěř a množství pstruhů v potocích?

Jasní se, Jardovi přestalo pršet do knížky.

„Radegast, správněji řečeno Radagost nebo Radegaistus, král Gótů, byl skytský modloslužebník,“ čte. „Za římských císařů Arkadia a Honoria slíbil Gótům a Slovanům, že jim dá v plen město Řím, když mu pomohou zničit římskou moc. S dvěma sty tisíci Gótů a s dvěma sty tisíci slovanských ozbrojenců vpadl do Itálie, přidružili se k němu další bojovníci, kteří také chtěli plenit, a tak nastala roku 405 našeho letopočtu strašná válka! Ovšem Honoriův zeť Stillicen vetřelce obklíčil, sto tisíc jich zahynulo hladem a žízní, ostatní padli do zajetí a Radegasta Římané na útěku utratili. Jak, to nevím, to tu není…“

„Proč má na Radhošti pomník…“

„To je tak: padlí králové a náčelníci vstupovali podle pohanské víry do sboru bohů a úcta k Radegastovi se brzy rozšířila po všech slovanských zemích. V Retře u polabských Slovanů měl svatyni a lůžko vystlané jemným plátnem, byla v ní také jeho modla, zlatá, s korunou a s býčí hlavou na hrudi. Když se podíváš zdálky na Radhošť, je jako stvořený k tomu, aby na něm sídlili bohové. Nediv se, že také zdejší pohané tam vybudovali svatyni s modlou.“

Už se blížíme k Pustevnám, a mlha, před chvílí nízká, znova stoupá. Je tichou dekorací mlhavých dějin a dávných bájí.

„A bronzové sousoší věrozvěstů Cyrila a Metoděje u radhošťské kapličky?“ ptám se ještě.

„Přišlo z Ameriky. Je to dar sochaře Albína Poláška, rodáka z Frenštátu, který žije v USA. Také Radegastovu sochu poslal darem, slavnostní odhalení se konalo pátého a šestého července roku 1931…“

Co se píše v kulturně-historickém přehledu o Radhošti pozdějším?

„Stal se pracovištěm salašníků a dřevorubců, pak na dvě století křesťanským poutním místem a v naší době vyhledávaným cílem turistů a rekreantů…“

Na Pustevnách pusto

Čeho se dotknete kolem Radhoště, všechno je opředeno nějakým tajemstvím, tiše šeptanými bájemi, pověstmi a strachem ze záhadných sil, které končí až někde v magickém původu života a světa.

Někdy se to na horách hlásí až příliš přirozeně.

Prožijete letní vichřici nebo zimní sněhovou bouři, stačí zbloudění v oceánu lesů, bezradnost v mlze nebo jen hvězdy nad vzdálenými světýlky na pasekách.

Zamyslete se nad očarovaným trojúhelníkem tří Čertových mlýnů, první prý býval přímo na Starém Radhošti, druhý nad Pustevnami a třetí na hoře se zapomenutým jménem. Když je hledáte na mapě, jsou všecky povídačky k smíchu, ale venku v krajině za šera nebo v noci se ve vás probudí pradávné bázně, které hluboce poznamenaly životy předků. První mlýn si totiž čert postavil, aby získal krásnou dceru pasekářky z Čeladné! Mlynářku z ní neudělal a do pekla ji nedostal, protože ho pasekářka přelstila.

Do Čertových mlýnů se nastěhoval potměšilý čaroděj a lovec Radoch; jeho pohádková postava se v lidovém podání spojuje s kouzelníkem Bludem ve valašského Krakonoše.

Radoch měl na Radhošti hrad a ve skalní strži hlubokou studnu, v které mizely oběti jeho hněvu. Na Čertových mlýnech žil s třemi dcerami v sedmi komnatách, lovil v lesích zvěř a kdysi dokonce přemohl zubra. Pomohl mu při tom drvoštěp, a tak založil obec Zubří, kde ho ustanovil zemanem a starostou.

Vyjeli jsme na Pustevny, pusté a prázdné.

Letní období skončilo, hory a louky odpočívají a změnu přinese teprve první sníh. Příval automobilů, autokarů, lyžařů, přeplněné hotely a chaty, sedačkové výtahy a sjezdovky.

Příroda spoutaná technikou, jen vaše iluze smějí být volné.

Vraťme se do nedávné minulosti, kdy ještě pasekáři v Trojanovicích věřili, že pod horou Mjaší na společném plácku žije sedm čarodějnic.

Na dlouhých cestách z údolí do údolí měli bludné vidiny.

Nemůže je pochopit člověk z města, všechny ty divoženky, strygy, lesní panny, hůkalky, mory, pipky a lulkyně na odlehlých polaňkách. S nimi řádila cháska černokněžníků, světlonohů a nejrůznějších strašidel, u vody se krčil vodník a co teprve ohniváci, bezhlaví muži?

Bezhlavé lidi můžete potkat také pod horami, ale tihle svítí a září, takže hned víte, na čem jste.

Idyla

Je to teprve několik dní, co pan Trabant s bílou slečnou spěchal na Šumperk, Rýmařov a potom z Opavy do Ostravy, a přece už jsme tolik viděli a prožili.

Ne tak do hloubky jako dva podzimní turisté, kteří právě na Pustevnách přišli k orientační mapě a hledají směr pro další vandr. Kam dřív? Tak pěkně se vemlouvají do srdce zdejší místní názvy, Strážka nad Lubinou, říčka Lomná, Bystrý potok, Kněhyně nebo Libhošť…

„Jezdíme na Pustevny, když jsou prázdné, to je tu nejlepší dovolená,“ rozpovídali se.

Každý hledá něco jiného, jedni společnost a druzí samotu.

Ta je tu teď ostatně skoro všude, jen z turistické chaty MAMĚNKA poslali na pastvu ovce. Ťapka na ně štěká, táhne mě za řemínek k dřevěné zvonici a Honza si připravil rolleiflex[4].

Taková idyla – ovečky, zvonička, pes!

Vtom přibíhá Ťapka, žene se na berana, beran na Honzu a je po idyle.

Celník poustevníkem!

Byly doby, kdy v našich lesích a skalách žilo množství poustevníků. Bydleli v jeskyňce nebo si postavili poustevnu, u ní měli zvoničku a třikrát denně vyzváněli.

„Kdybych se chtěl dneska stát poustevníkem, musel bych k tomu mít úřední povolení?“ zamýšlí se Honza.

„To bys třeba i dostal, ale stala by se z tebe taková atrakce, že by za tebou jezdily autokarové výpravy. Poustevníci už nejsou, nenašli by nikde samotu…“

„V Jeseníkách žije poustevník dodnes,“ připomíná Jarka. „Původně byl celníkem, pětkrát se oženil, pětkrát od ženy odešel a tak šel poustevničit.“

„To měl udělat před tím.“

Na Pustevnách se usadili první poustevníci na počátku šestnáctého století, byl mezi nimi jeden bývalý lupič.

Je to neuvěřitelná historie.

Nešťastný rytíř

Nad městem moravských automobilů Kopřivnicí, kde tenkrát nikdo ani nepomyslel na výrobu stojedenáctek, stoosmatřicítek a šestsettrojek, žil na počátku šestnáctého století na hradě Šostýně starý rytíř. Umřela mu manželka a zůstal na světě sám s docela malým synkem. Svěřil ho chůvě, a ta jednou s dítětem zašla příliš daleko. Na kraji lesa usnula, připlížili se loupežníci a rytířského synka odvlekli do hor.

Vychovali z něho loupežníka.

Dali mu jméno Kašpar, a když povyrostl, zvolili ho náčelníkem a poradili mu, aby vyloupil šostýnský hrad. Když tam vpadli, seděl starý rytíř v klenuté síni a byl velice smutný, protože neustále myslel na ztracené dítě.

Kašpar – loupežník ho ťal mečem, nevěda, kdo to je. Poznali se spolu až ve chvilce umírání, otec se synem a syn s otcem.

Nešťastný Kašpar opustil loupežníky, odešel na Pustevny a žil tu v samotě až do konce života.

Pásli ovce Valaši

Tehdy všude na horách pokračovala kolonizace Valachů, kteří s vlastním způsobem pastýřského života, s vlastním právem a pod svými vojvody přecházeli z Uher na Moravu a na Těšínsko.

Jejich východiskem byl dávný keltský kmen Valch. V průběhu tisíciletí se naučili hospodařit tak, jak to do hor patřilo. Vysekávali a vypalovali lesní porosty, zakládali pastviny, salaše s kolibami a košáry, slévali do dřevěných nádob mléko, vyráběli žinčici a sýry, stříhali ovce, měli vlnu pro horské tkalce. Ctili rodinu, starali se o děti, byli pobožní, ale rádi si zazpívali a zatančili.

V Ottově naučném slovníku z roku 1907 se praví, že moravští Valaši pocházejí od Valachů rumunských, že táhli se stády po karpatských stráních dál a dál na Moravu, kde se usadili a poslovanštili. Proto je prý v jejich jazyce mnoho rumunských slov…

Pečlivý přehled radhošťských dějin, napsaný Bohumírem Četynou, toho ví víc:

„Do rožnovských Beskyd došli Valaši po husitských válkách. První „přikošaroval“ na hukvaldské panství roku 1512 Valach Ondřej. Po jeho národním původu nemusíme pátrat, u Valachů nerozhodoval; splynuli s nimi právě tak Slováci jako Rusíni, Poláci, Maďaři nebo Rumuni. V průběhu pěti století odlesnili zdejší hory, a když potom lesní hospodáři zakládali nové kultury, musela se na neplodnou půdu vynášet hlína. Pastviny, na nich ostrůvky křovisek, košáry, stáda, hory a tvrdý život, to byl valašský svět. Ale právě tyto podmínky spojily moravské salašníky tak silně, že neústupně bránili svoje práva a domovy. Radhošť se stal symbolem i střediskem odporu v těžkých dobách třicetiletých válek, v sedmileté válce a ve slezských vojnách, v odboji proti panskému a náboženskému útisku.“

Pojedete v embéčku nebo v autokaru, a kraj okolo vás bude němý. Pak promluví znalec minulosti a všechno se ve vašich myšlenkách oživuje, jako by vás zadržel a vracel stroj času.

Na horských hřebenech vidíte hlídky Portášů, dorozumívají se s okolními strážnými vrchy za dne dýmem a v noci ohněm. Pomáhá jim ozvěna, pastýřům nahradila telefon. Na cestě z Frenštátu na Mjaší prý byla dokonce devítinásobná a došla až na Malý Javorník. Najednou začnete lépe rozumět nečeským slovům „Gruň“ nebo „Gruník“, poznamenaný rumunským názvem „grutinos“, příkrý, srázný. Vysvětlíte si pojmenování „Gigula“ nebo „Kyčera“… Pochopíte zvláštní přízvuk v řeči zdejších pasekářů, jejich zvyky, pověry a další ozvěny, vzpomínky na zbojnické studánky, na poustevníky i na trhy na nevěsty, konané po starém huculském zvyku na Kněhyni.

Směr Trojanovice

„To najdete,“ ujistil nás dřevař přes fajfku, s kterou asi chodí spát i vstává. „Takhle dolů k Ráztoce a pak jste hned tam. Ale jestli hledáte nějakou chalupu, musíte se ptát. Lidé se tam znají a vědí o sobě, ukážou vám, ale možná moc daleko, Trojanovice jsou roztahané. A dejte pozor na vozy s dlouhým dřívím a na jeleny! Ti teď mají svatby, shánějí laně…“

Sebral sekeru a šel dál, všechno na světě jde pořád dál a každý něco hledá.

„Chlapci, pojedeme,“ dívá se Honza na hodinky. „Musíme se brzy vrátit, pan Helmlich pozval na večer do chalupy sousedy. Koupíme uzenky a opečeme si je na rožni…“

Sjezd po strmé a úzké silnici začíná varovným nápisem:

JÍZDA NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

A také s jeleny je to asi vážné, jsou opilí láskou, varovná značka čeká hned za první zatáčkou:

POZOR NA ZVĚŘ!

Bílá slečna klouže před panem Trabantem z tisícimetrové výšky Pusteven do údolí Lomné. Kolem jen lesní království, konečně trochu prozářené sluncem.

Nemohu se zbavit kouzelného opojení. Hledám u levého příkopu další dopravní značky, skutečně radhošťské. Snad se objeví červený trojúhelník s muří nohou: POZOR, ČARODĚJ! Nebo varovný kruh s tváří slibky, dívky, která milému zrušila slib?

„Tak kam, pane řidič?“ vystoupil náhle proti mně muž s malou červenobílou plácačkou.

Ne Blud, ne Radoch, příslušník dopravního dozoru.

„Provedl jsem něco?“

„Ale ne,“ zasmál se. „Jen ten váš vůz! Nebudu vás zdržovat, ale z kterého je roku?“

„1935…“

„A ještě se s ním pustíte z Prahy až do Beskyd? Můj kamarád měl aerovku, tu malou, krátkou, ta byla z roku 1930. Dejte si tady pozor v zatáčkách, jezděte víc při pravém okraji… Šťastnou cestu!“

Ustoupil z vozovky, pak projel kolem nás trabant a modrobílý služební motocykl zmizel k Pustevnám.

Kudy kam?

Na konci serpentin čekala Ráztoka. Začínáme se ptát, kde žije pan Četyna, teď právě brzdíme před pěkným zděným domkem, za ním je zahrada, vpředu dvůr se slepicemi.

„Prosím vás, kde tu bydlí?“ volám na mladou ženu.

Všude ho znají, všude ukazují, ale najít ho nemůžeme.

Nejde jí do hlavy, že se tu někdo nevyzná. V Trojanovicích!

„Vidíte dole to stavení s červenou střechou? Kus dál je chotár, tak zahněte napravo, pojedete rovně, zase zahnete napravo, dojedete k silnici, tak po ní až k zastávce autobusů. Tam se rozhlédněte a uvidíte dřevěnici. Jestli pan Četyna neodjel, tak je jistě doma, to vám tam řeknou…“

Děkujeme za dobrou radu.

Jedeme, zahýbáme, pak červená střecha zmizela, kde je chotár, kde je autobus a dřevěnice?

Uzdravený kůň

„Měli bychom si někde odpočinout,“ navrhuje Jarda. „Tam nahoře u lesa, tam bude přehled.“

Přijíždíme k polím, pod lesem končí dřevařská svozná cesta, pohřební rekviem stromů.

Dva chlapi, starý kůň a svazek smrkových kmenů.

Zastavili, pozorují nás. Asi nějaká kontrola, a hned dva vozy najednou!

Nejdřív jsem jim prozradil, že jsme turisté a že jsme zabloudili, potom jsem se slušně zeptal, jak se jim daří.

Opatrně se rozhlédli, pak začali aspoň trochu věřit.

„Stojí to za starou bačkoru,“ povídá ten starší, šedesátiletý. „S dřívím byla vždycky dřina, pane, jenže dřív se vyplatila. Měl jsem koně, tady strýc měl koně, jenže to byli koně, radost se podívat! Teď se na všem musí šetřit, na zvířatech i na lidech…“

„Ale zdraví slouží, že?“ obrací náladu Jarda.

„No, dědovi a mně jo, ale kůň už dlouho nevydrží! Loni v zimě se nám rozvázala tyčovina a jeden klacek ho trefil do břicha. Přijel doktor, sešil ránu, dávali jsme mu chleba s rumem, tak se uzdravil a tahá dál. Jako my…,“ říká druhý.

Začali rozvazovat okleštěné kmeny.

Sjíždíme k silnici, už ji vidíme i s autobusem.

Bouda pro milence

Nejdřív jsme hledanou chalupu minuli, protože je příliš nenápadná. Minete ji a ona na vás nezavolá, že v ní žije dobrý člověk.

Projedete kolem poslední stanice linky číslo 0755 z Frenštátu do Trojanovic, a teprve dole v prodejně potravin uslyšíte: „Ten? Odjel včera do Rožnova na nějakou schůzi…“

Správně, tam nám včera řekl na rozcestí, že dnes bude doma.

Honza vystoupil a rozesmál se. Před prodejnou je dřevěná bouda s nápisem napsaným křídou:

Není tam návod, kam jít v zimě, a zima je tady krutá. Z chaloupek jsou kopce sněhu, od nich běží praménky vyšlapaných pěšin k silnici, k jedinému spojení se světem v nížině.

Přitom se tu i v zimě všechno stýká podivnou horskou telepatií, nepochopitelnou nám, lidem z měst. Stačil další dotaz a víme, že pan Četyna se ráno vrátil, sedí v chalupě a píše.

Cudná Venuše a zlý Avar

Bohumír Četyna.

Chalupu zdědil po matce a dává ji do pořádku. Není to snadné, sehnat materiál na staré stavby, třeba šindel na střechu, ale bude to dřevěnice právě taková jako v mladých letech čtyř bratří Strnadlů.

Děd, staříček, byl tkalcem a písmákem, otec dřevařem, jeden syn se stal na otcovo přání tkalcem a z tří vyrostli samým pánembohem požehnaní umělci. Bohumír se odlišil spisovatelským jménem Četyna. Jejich matka byla Knoblová, sestra valašského sochaře a malíře. Ten jednou vyřezal ze dřeva Venuši a vystavil ji ve výkladě knihkupectví ve Frenštátě. Měl velice zbožnou manželku a Venuše byla nahá, tak na ni ušila košilku a chtěla ji v tom výkladě obléknout. Tři chlapci Strnadlovi studovali, Tonda v Praze na umprumu, Pepík na Karlově univerzitě a Bohumír v jezuitském klášteře, aby byl knězem. Čtvrtý bratr, Václav, pracoval v tkalcovské továrně. Měli těžký život! Otec by byl nejraději viděl, aby zůstali na chalupě všichni čtyři a pomáhali v pasekářském živobytí, žehral, když za nimi matka každý týden posílala tři bochníky chleba…

Bohumír se ovšem knězem nestal!

Psal si v klášteře tajně básně a povídky, schovával je do slamníku a jednou na ně jezuité přišli. Zdály se jim příliš světské a vyloučili ho ze školy. Dlouho byl bez prostředků, trpělivý a skromný, tak skromný, jako je dodnes. Dostal se potom ke kapucínům do Brna. Jeho učitelé z národní školy, Andělín Hurt nebo spisovatel František Horečka, mohli by vyprávět, jak všude sbíral kamínky a nosil je v kabele do školy, až z nich byla v kabinetě sbírka minerálů. A dalekohledy si dělal jen tak ze sklíček, díval se do nebe na hvězdy.

Když se stal spisovatelem, pohltila ho mystika Radhoště a Beskyd. Říká se, že napsal román o zlobě Avarů a o všem těžkém, co našim předkům přinesli, a pak se mu v noci zjevil ve snu avarský bojovník.

„Pomstím se ti!“ pravil.

Tak prý ráno raději ten román spálil.

Na Avary pozor!

Čistý člověk

Prostorná kuchyně jako za starodávna, vedle ní jizba, teď pracovna.

Stropy podepřené důkladnými trámy, na stěnách sbírka památek na pasekářské živobytí, tři tisíce knih, a to tu ještě nejsou všechny.

Budou mezi nimi vzácné staré tisky i moderní romány science fiction, všechno se to vejde pod společnou střechu.

„Hodně cestuji,“ říká a nabízí nám u stolu měkké, sladké hrušky. „Jinak nemám žádné vášně, nepiju, nekouřím, šetřím si zdraví, protože mám rozepsaný třetí díl trilogie o podradhošťských drvařích. Už nejsem mladý, přišla šedesátka, tak chci pracovat, pokud mi slouží paměť. Tu mám, na jména, na letopočty, na všechno…“

Pán Lysé Hory

Ty Ondrášku, synu mily,
ty se dobře měť budeš,
ty moš serce jako zbojnik,
ty moc peněz nabudeš.
Na bok vezmi karabinu
a obušek do ruky,
panuj z Lyse na Beskydu,
zlych lidi bij za hřichy.

Tak si tu zpívali v dobách, kdy jedinou spásu už čekali jen od boha a od zbojníků. Ale zbojníci byli blíž.

Bývalo zle na severovýchodní Moravě. Poddané tiskla robota, týrali je vrchnostenští úředníci, a tak v nejvyšším zoufalství opouštěli svá hospodářství a utíkali na jiné panství nebo do sousedních zemí. Usazovali se tam na pustkách, v opuštěných selských domovech. Někteří hledali práci a výdělek ve městech, často marně, a stávali se z nich tuláci a žebráci, nebo šli do hor mezi zbojníky. Od konce třicetileté války trval odboj až do počátku osmnáctého století. Byl okrášlen svatozáří lidového hrdinství, tak jako příběh Janošíkův z okolí Těrchové.

Tresty byly nelítostné.

Na sklonku třicetiletých válek vzniklo na moravskoslezském pomezí první zbojnické tovaryšstvo, pochytali je v letech 1638‒1640. Několik jich v Olomouci popravili, Martina Pastyříka z Kunovic a Macka Zárubíčka vpletli do kola. Na Adamčíkovu hlavu vypsali odměnu pět set zlatých, ale zmizel. Jeho druh Pavel Píšťalka z Trnávky u Příbora založil novou družinu, ale v kolo ho vpletli už v březnu 1640.

Největším hrdinou lidových pověstí o beskydských zbojnících se stal syn janovického fojta Šebesty Ondráš, narozený roku 1680.

Odešel do pohraničních oblastí slovenských Beskyd za Uherčíkovou rotou a potom shromáždil kolem sebe tovaryšstvo vlastní. Stal se pánem Lysé hory, nejvyššího bodu Beskyd, odkud z výše 1324 metrů přehlížel členitý horský svět až k Frýdlantu a k rozsochám Malchoru, Kykulky, Lukšince, k Ostré hoře a Staškovu. Posvětil Lysou horu, Matku Beskyd, odbojem proti bezpráví až po nové časy, kdy horní chlapce vystřídali partyzáni a pistole samopaly.

Ondrášovými druhy byli Ondřej Chlapčík, Jiří Polenda, Jiří Vojtek a s dalšími Jura Jurášek, který pak zavinil Ondrášovu smrt. Až do té doby se věřilo, že je nezranitelným mstitelem s pistolemi za pasem, s karabinou přes rameno a s obuškem v ruce. Objevoval se a zase mizel tam někde vysoko pod Gigulou, korunou Lysé hory.

Hoří oheň, neviditelný z údolí, kolem páni zbojníci, smějí se, zpívají, výskají a tančí – Ondráš váží v rukou kořist, měšce pánů a jejich služebníků.

Bohatým bral a chudým dával…

Jeho zkázu nezavinila baba, nenasypala na podlahu hrách jako v Těrchové Jánošíkovi, zradil ho Juráš, roku 1715.

Gajduškův poklad

„Jak se dnes díváte na zbojníky, po všech historických výzkumech?“ ptáme se našeho hostitele. „Kde je pravda a kde jsou legendy?“

„Pravdy je mnoho. Vždyť mezi zbojníky přešli roku 1739 i dělníci železných hutí v Zubří u Rožnova, týraní zlým správcem. Na Valašsku a na Těšínsku stíhalo jedno povstání druhé…“

Byl to nekonečný řetěz zoufalých bouří proti feudálním pánům, katolické moci a prvním kapitalistickým podnikatelům. Kruté doby zakončil teprve toleranční patent císaře Josefa Druhého, vydaný roku 1781; ten také přinesl náboženskou svobodu některým nekatolickým církvím.

„Opravdu bohatým brali a chudým dávali?“ vracíme se k zbojníkům.

„Až na výjimky, ale pak to nebyli zbojníci, ale lupiči. Ti správní skládali nad zkříženými šavlemi nebo pistolemi přísahu, že odevzdají všechnu kořist. Pak ji rozdávali na trzích chudým. Kdo zradil, byl popraven.“

U všech lidových hrdinů se mísí pravda s legendami.

„V Malé Ráztoce byste dodnes našli staré lidi, kteří věří, že si tam ukryl velký poklad zbojnický kapitán Gajdušek!“ pokračuje ještě spisovatel Četyna. „Vytvořil zbrojní rotu, o kterou se opřeli na hukvaldském panství nespokojení nevolníci. Zbylo po něm mnoho zkazek. Někdy prý vycházel na zboj sám, přestrojen za dřevaře, jindy udeřil s celou rotou, ale stejně ho potom lapili a v Novém Jičíně popravili.“

Poklad někdy najde listonoš a tolary fojta Košárka získal žhář

Dostali jsme se k ukrytým pokladům, o těch by se v Trojanovicích mohlo mluvit dlouho.

Kopali na zahradě a najednou narazili na nádobu, z které se vysypaly mince, ražené od poloviny sedmnáctého století až do napoleonských válek. Byly platné, protože tenkrát ještě měly peníze cenu svého stříbra nebo zlata.

„Stalo se, že poklady ukryté v lesích našli dřevaři nebo listonoš, ale ti všechno poctivě odevzdali. Horší to bylo s tolary fojta Košárka, to by tenkrát byly celé Trojanovice vyhořely… Jeden trojanovický soused byl přesvědčen, že jsou v jeho chalupě ukryty velké peníze. Tak ji zapálil. Pokus byl úspěšný, našel pod spáleništěm kotel plný tereziánských tolarů, které si tam schoval fojt Košárek. Jméno žháře se nesmí prozradit, ještě žije jeho vdova a lidé jsou mstiví.“

Pozdě odpoledne jsme se vrátili na Prostřední Bečvu, do hotelu Zavadilka.

Strašit z postele jeleny

Na podvečerní procházku jsme nešli, ale jeli.

Asi jednou přijde čas, kdy se na světě vůbec přestane chodit. Stoupnete si na prkýnko s kolečky a nepatrný motorek, napájený snad vesmírnou energií, vás bude posunovat z místa na místo, děti do školy, dospělé do práce a romantiky údolím Kněhyně nad Hašův háj.

Jsem romantik. Představuji si, že hospodář, který nás právě přivítal, prožil většinu života jako bača nahoře na pastvinách a sem dolů do dřevěnice scházel jen na zimu. Moudré rysy v obličeji, chytré oči, vidím ho, jak kdysi kráčel za stádem oveček, v doprovodu věrného psa. Pak přišly nové časy, stádo mu asi znárodnili, ale měl tady tu dřevěnici a děti, postaraly se o něho.

Nebo snad byl pasekářem? Ne, být bačou je hezčí!

Kreslím si další vidinu: dcera se asi provdala do města, její muž asi neměl o salašnictví zájem, a tak asi to znárodnění bylo v pořádku.

„Sedníte si, sedníte,“ vyzývá mne ve světnici, která byla hlavně proto – „když přijdú hosté“ –, i žinčici by podal i ovčí sýr, nebýt těch nových časů.

Honza s Jardou zase odjeli, přivezou z hotelu paní Magdu s malou, přijely z Poruby za námi.

Rozhlížím se.

Světničce tenkrát říkali „hrubá izba“, v rozměrech dřevěnice se zdála dost velká, vedle byla kuchyň a výminek. Na stěnách jsou starodávné obrázky, stůl, židle, lavice, všecko je z poctivého dřeva, malované talíře, hliněný džbánek na almárce, pod stropem lampa, teď už ne petrolejová, ale moderní, benzínová. Tikají vyřezávané hodiny, zrovna z nich vyskočila kukačka a hlásí sedmou hodinu večerní.

Kolikrát ještě starému bačovi zakuká, a kdy asi naposled…

„Přijdou také Michlíkovi, žijí v samotě nad námi nad tím příkrým srázem,“ rozpovídal se. „Michlík pěkně vypráví, ale jejich staříček už dolů nechodí. Je mu pětaosmdesát, je špatný na nohy, a pak, musí hlídat jeleny.“

„Jak může hlídat jeleny, když je špatný na nohy?“ divím se. „On při tom leží v posteli, jen tahá za drát! Drát vede oknem ven až na pole a tam na takovém kůlu visí zvonec. Když slyší dupat jeleny, zatáhne! Jinak by jim zvěř spásala na jaře tu trochu žita, v jeseni okousala zelí a v zimě šla až k chalupě.“

Strašit z postele jeleny?

„Dneska se zvonce nikde neseženou, tak vážou na konec drátu prázdné plechovky od konzerv,“ dodal ještě.

„Chtěl bych ho poznat, to je škoda, že nepřijde,“ lituji. „A to vůbec nikdy nesejde, celý rok?“

„Ja, jenom jednou, vždycky na Bílou sobotu. To jede autobusem do Rožnova, sedne si tam v hospodě na štamprli a večer se zase vrátí.“

Osud staříčka, který nemůže na nohy, mě hluboce dojal.

Už je asi z těch, kteří na otázku, kdy se narodili, odpovídají: „Tenkrát, baže tenkrát! Kvetly trnky…“

„Jak je to možné, nechce vidět město a moderní život?“

„Ne. On říká, že mu to jednou za rok stačí…“

Konec typického bači

Před okny na svahu u studánky už svítí oheň.

Zvenčí vběhl do světnice chlapec.

„Vnuk Ivo,“ povídá dědeček. „Rodiče má v Porubě, ale nechali mi ho tady na zdravém vzduchu, aby zesílil, chodí do školy na Prostřední Bečvě!“

Můj ochránce stád nepřestal tedy být dobrým pastýřem ani dnes, neztratil cit k dětským ovečkám.

„Jak se učí?“ ptám se ze zdvořilosti. „Nezlobí vás někdy?“

„Učí se dobře, je to chytrý hoch, a když někdy zlobí, mám na něj makarenka!“[5] sáhl si významně na opasek.

Chytrý hoch přinesl velkou krabici a začal na stole rozkládat modely automobilů, ty cizozemské z tuzexu[6]. U téhož stolu asi sedávaly kdysi děti zdejších pastevců a stačily jim hračky velmi prosté, dřevěný kůň, panák, husar, kohout… Dědeček už se asi s dnešním světem smířil a ví, že je pro dnešního kluka mnohem důležitější rozeznat FORDA MUSTANG od CHEVROLETA CORVETTE než ovci od berana.

„Z Ivy asi bude strojní inženýr, když má rád motory a kolečka, musí pilně studovat a pak udělá kariéru v Tatře nebo ve Škodovce,“ pravím pedagogicky.

Osaměl jsem v hrubé izbě, kyvadlo hodin odpočítává všemu čas, jdu k malému oknu a dívám se do tmy. Dlouhé večery beskydských horalů! Dnes je v každé dřevěnici aspoň rádio, navštíví je Štuchal, Waldemar Matuška, Gott, Suchý, Pilarová nebo Jarda Štercl, zahraje jim Švitorka a někdy k nim promluví i sám ministr. Anténka se přitom chvěje v čisté noci, na kopcích sem tam světýlko. Jinak nic, jen vesmír lesů nad Kněhyní a nad ním hvězdy nebo také nic.

„Co tady dumáš tak sám?“ překvapil mě Jarda.

„Nejde mi z hlavy zdejší hospodář. Chtěl jsem se ho zeptat, je to takový typický horal, bača, jestli se mu někdy nestýská po poloňkách, po ovcích a po kolibě.“

Jarka chvíli nechápe. Pak se posadí proti mně a váhavě říká: „Jaképak stýskání! Býval hostinským! Měl restauraci v Ostravě, sem přišel už v důchodu.“

Klobouček

Dívám se na něj, visí naproti na věšáku.

Šedivý, plstěný, měkký, jak jsem s ním vyjížděl ze zeleného domečku v polabském Kersku.

Snad je opravdu divotvorný.

Dávám si ho na hlavu, jdu na palouček a zdá se mi, že tu žiju deset let.

Přišli Michlíkovi

Sešli hustým lesem z příkrého srázu jako poselství z vyšších poloh života; jejich usedlost je už přes šest set metrů nad mořem.

Nejdřív zablikala do vlhké tmy baterka, pak se vynořili muž se ženou, pozdravili a sedli si mezi nás k ohni. Ivo snáší dříví, Magda drží na klíně dvouletou Markétku, udivenou a šťastnou, poprvé vešel do jejích očí táborák.

Pan Helmlich donesl rožeň vybroušený ze staré šavle, Honza na něj navléká špekáčky nakrojené do spirály a opéká je v sálajícím žáru. První dostal pan Michlík, syn dědy, který straší jeleny rovnou z postele.

„Eh, taká dobrota!“ zdráhá se. „To my neznáme! A dřív tady všude ženská dala do hrnce vodu, kukuřičnú múku a kus loja a bylo jídlo; maso se jedlo jen o velkém svátku!“

Viděl ji

„Tak co, pane Michlíku, budete nám vyprávět?“ zeptal se Jarka. „Třeba o tom, jak jste ji tenkrát viděl?“

Paní Michlíková se zachvěla.

„Nic neviděl!“ říká rychle.

Vidím ji v oparu ohně a najednou nacházím správné srovnání.

Marie Terezie. Císařovna! Ještě trůn místo bukového špalku, na kterém sedí, do jedné ruky žezlo a do druhé říšské jablko s nalomeným křížem. Ale není obklopena zbrojnoši, Michlík si troufá – Přemysl vedle Libuše…

„Jak pořád rostla a rostla,“ povzbuzuje ho Jarda, také my povzbuzujeme; císařovna vzdychla a kapitulovala.

„Tož, oni měli malú holčicu, nemocnú, měla luncucht, Aneša jí říkali,“ začal. „Nerad na to vzpomínám, bylo to podivné, ale povím o tom pravdu. Viděl jsem ji, a nemohla do mne vejít žádná zlá myšlenka, bylo mi tenkrát osm let, tak jsem ještě nemohl být hříšný. Tu Anešu vynášeli před chalupu na slunce a šli okopávat brambory. My chlapci jsme se na ni chodili zdálky dívat. Jednou se dívám s bratrem a zdálo se mi, že dneska umře, nevím proč. Tak jsme šli blíž a najednou vidím, že se nad ní objevila postava. Byla to žena, bílá, buď jako anděl nebo jako Panna Maria…“

„Neobtěžuj je, oni sa chcú bavit a ne poslouchat tvoje povídačky!“ zasáhla Marie Terezie a začala ho omlouvat. „On se chlubí, že všechno viděl, ale neviděl nic, byl obluzený…“

„Co, já že neviděl?“ nedal se. „I tu první vojnu, Halič a Ukrajinu jsem viděl, nechaj mě!“

Nechala ho, ale stydí se za něj, že udělá nějakou hanbu.

„Ja, bylo to tak! Bratr dostal strach a utekl, protože to byla smrt. Dívám se na ni, byla čím dál tím větší, rostla až nad hřeben střechy a potom zmizela. Když přišli k Aneše, byla mrtva, umřela v té chvíli, jak smrt přerostla hřeben střechy…“

Praská hořící dříví, od lesa jde vlhko a chlad, všichni hledí do plamenů, i ta malá v náručí své maminky. Povídačka?

Vidím bledou vysílenou holčicu, vynesli ji na slunce a šli kopat brambory. Je to nevýslovně smutné, a pak přijde kmotřička smrt, a jak roste a roste, nese dětskou duši do nebe.

Umírání v kopcích

„Tady na horách je všechno jiné než dole v kraji,“ přerušil ticho pan Helmlich. „Lidé k sobě mají daleko, i když si vidí přes údolí do oken. Když je někdo nemocný, doktor má k němu daleko, a když umře, pohřeb je nejsmutnější ze všeho.“

„Jak jsme sem jeli včera odpoledne, potkali jsme staršího člověka a tlačil do kopce na vozejčku prázdnou rakev,“ vzpomněl si Honza.

„To byl Ondřej, už veze v tomto týdnu druhou,“ povídá paní Michlíková. „Tamten pátek pohřbil otce starého devadesát let a hned za ním šla na pravdu boží jeho osmdesátiletá matka. Tady staří manželé bez sebe dlouho nevydrží.“

„Babka byla doposledka čilá a ráda se bavila s lidmi ze vsi, jenže od nich do vsi je dolů tak dvě hodiny cesty. Podívejte se támhle nahoru, jak je světlo v těch dvou oknech! Ondřej zapálil za rodiče svíce. Teď bude stařenka konečně mezi lidmi, jenže už mrtvými,“ dopověděl pan Helmlich.

„Ten mladý Ondřej je ženatý?“ ptám se.

„Mladý už není a ženatý taky ne, nemohl tam do té samoty najít nevěstu. Bude mu asi dneska těžko…“

Honza začal tiše brnkat na kytaru, nad údolím mlčí lesy a na samotě v kopcích hoří dvě svíce.

„Ty buku, buku!“

Vlhkou, už skoro podzimní tmou sjíždíme do údolí Bečvy s nadějí na spokojený spánek, Jarda ještě vypravuje.

„Nad dřevěnicí tu žily kdysi dvě rodiny, řekněme Jančíkovi a Martínkovi. Byla mezi nimi sousedská shoda až do chvíle, kdy Jančíkovi koupili krávu, která začala dojit deset litrů mléka denně. Vznikla strašná věc – závist! Martínkové dávala kráva sotva polovic, a tak se rozhodla, že Jančíkové krávu uřkne. Šla do lesa pod buk a začala šeptat do země: „Ty buku, buku, vezmi jejich krávě mléko a dej ho naší krávě!“ Buk přání splnil, desetilitrová kráva přestala dojit a Martínkovic dojila víc! Propuklo nepřátelství dvou chalup, přestali se zdravit, začali se pomlouvat, škodili si, kde mohli…“

„Ale, to nemusíš chodit ani do Beskyd,“ napadlo mě. „To stačí dvě rodiny v paneláku. Jedni si koupí simku a druzí by je sežrali, protože jim to vyšlo jenom na embéčko… Ta z embéčka by možná šla do lesa a šeptala by do země: „Buku, buku, ať se s tou simkou nabourají!“

Je právě půlnoc.

Na chvíli do Prahy?

Honzovým oborem je chemie, je asistentem na vysoké škole, toho času na dovolené.

Teď ho zaskočilo svědomí.

„Co by se stalo, kdybychom se na pár dní vrátili do Prahy? Podíval bych se, co se děje v laboratoři,“ svěřil se.

Nestalo by se nic. Je to maličkost, Ostrava-Olomouc-Praha. Podíváme se zdálky na Kopeček, v Olomouci navštívíme FLORU, pak se naobědváme ve „Zlaté křepelce“ a navečer pustím v Kersku Ťapku do lesa a sežene mi ježka Dalibora.

Za týden se vrátíme zpátky na Moravu, na Morávku do východních Beskyd, mám tam kamaráda, pozval nás. Pak se projedeme Těšínskem a setkání s krajem zakončíme v barevné nádheře podzimních Jeseníků.

Město moravských automobilů

Je příjemná podzimní sobota, po poledni.

Aerovka třicítka způsobila na parkovišti menší kongres zdejších kluků, vesměs odborníků!

Kdybyste vy byli z Kopřivnice, stanete se automobilovými nadšenci taky, třebaže zdejší světová sláva už odchází do dějin. Končí těžkými nákladními kolosy, národní podnik TATRA kromě šestsettrojek nevyrábí žádný lidový vůz, nic podobného tomu, čím se kdysi zdejší konstruktéři, výrobci a závodníci proslavili.

Střídají se dva světy, dva názory na společnost, a nic nepomohou vzpomínky, ani kluci, když poskakují kolem vozu z roku 1935. Zmizel v pohádkách o průkopnících, tak jako všechny revoluční kopřivnické automobily a pozdější tatry.

„Proč se dnes nevyrábějí, proč zmizely maličké, nezničitelné aerovky, brněnské zetky a minoři, když mají v NDR trabanta?“ spadne z nebe otázka.

Vyhněte se jí bez výčitek, ani ty by nic nezměnily.

Snad ty lidové vozy někdo proklel nebo uhranul, radhošťský čaroděj z Čertových mlýnů, Radoch, Blud, lulkyně, hůkalka nebo bezhlavý muž. Kolem Kopřivnice je všecko možné, je v kraji pohanských bludů a pověr!

Novou, krásnou silnicí pokračujeme do Ostravy.

Bílá slečna hoří!

Už zahýbám z hlavní porubské třídy k Heyrovského ulici, trabant zmizel za rohem, pak zastavil a jeho posádka vešla do domu.

Dojíždím zvolna za nimi, vtom cítím spálenou gumu.

Zavřít benzín, prošlápnout motor, zabrzdit a podívat se pod kapotu!

„Běž pro Honzu! Hořím!“ na víc nezbyl čas.

Trhám žhavý kabel, plaménky olízly karburátor, Jarda běží pro Honzu, ale je sobotní leštění automobilů, už jsou tu dva řidiči a pomáhají hasit.

Mají start na věc

Zbylo trochu čoudu a ohořelé relé dynama. Dosloužilo, odešlo.

„To si můj švagr taky koupil starou aerovku, byla pěkná, ale nechtěla mu chytit,“ povídá jeden z těch dvou. „Potom konečně chytla, ale celá najednou! Shořela a zbyl z ní škvarek… Na to se musí dát u starých vozů pozor!“

Pak se zamyslel nad dynamem.

„Kam s tím jedete?“ zeptal se.

„Tady do toho domu před námi.“

„To máte slušnou mašinu, člověče! Rozsype se vám před okny. Máte rezervní regulátor? Já bych vám to spravil…“

Regulátor také sloužil přes třicet let, koho by napadlo vozit náhradní?

„To bude malér! Je sobota, zítra neděle, všude zavřeno. A to ještě k tomu máte šestivoltový, ty se už skoro nevyrábějí! Zavezu vás k bratrovi, je automechanikem, sedněte si!“

Bez prošení, bez dlouhých řečí. Potřebuješ? Pomůžu ti! „Neměl byste bratrovi nejdřív zavolat, co když regulátor nemá, jel byste zbytečně a nechci vás zdržovat.“

„Na našem obvodě ještě nejsou telefony, sedněte si, jedeme!“

Pražské zvyky a frajeři

Bratra jsme našli v zahradní restauraci.

Relé nemá, ale vzal si klobouk a natočil spartaka.

„Jeďte za mnou, mám kamaráda, co když ho najde v bedně v garáži? A když nenajde, poradí nám…“

Vypukla zkrátka řetězová reakce ostravsko-porubské svépomoci.

Jezdili jsme až do soumraku, můj ochotný řidič s tím větší vášní, čím méně naděje měl na úspěch. Pak mne vrátil do Heyrovského ulice, pouze dočasně.

„Sejdeme se ráno!“ rozloučil se.

„Chtěl bych vám nějak nahradit ztracený čas,“ nabízím, v Praze se to tak dělá. Přeměřil si mě, zamkl vůz a beze slova odešel. Myslel si asi: Ty čížku, nejspíš mě vytrhne ta tvoje pětka!

Vypravuji to trochu zahanbeně Jardovi, je zdejší, zná je.

„Jsou to fajn lidi, ale velcí frajeři,“ poučil mě. „Musíš přece rozeznat ochotu od peněz, ne?“

Také další porubský občan nám sháněl šestivoltové relé celé nedělní dopoledne. Pak přinesl dobrou zprávu.

Jeho přítel garážmistr má přítele a tento přítel má zase přítele v ostravském elektroservisu „U husara“.

Časně ráno v pondělí odtáhneme třicítku k servisu a jeho vedoucí pan Mičulka se o nás postará.

Pak se vydáme na spanilou jízdu přes Olomouc do Prahy.

V hanácké metropoli

Už jsme dojeli z Ostravy do Nového Jičína, Hranic a Lipníku, bílá slečna kupodivu jede a vesele v ní bzučí relé z elektroservisu U husara. Ještě dvacet kilometrů a pod Kopečkem uvidíme Olomouc.

Zdejší universita vznikla z jezuitského konventu už v druhé půlce šestnáctého století, jsou tu další školy, vědecké ústavy, knihovny, muzejní sbírky, archívy, kulturní památky.

Kopeček s arcibiskupským palácem, katedrála svatého Václava s varhanami z roku 1598, farní chrám svatého Mořice s hlavním oltářem ve tvaru monstrance a největšími varhanami na Moravě. Vyrobil je Michal Engl z Vratislavi v roce 1745. Měly šedesát rejstříků a tři klaviatury, představte si, jak vznešeně z nich zněly chorály o lásce a míru…

Nebo se projděte po olomouckém náměstí, prohlédněte si morový sloup, radnici a štíhlou věž s ochozem pro hlásného! Starobylé hodiny vyrobil v roce 1490 Ondřej Pohl a roku 1746 byly doplněny stoletým kalendářem, ciferníkem o čtyřiadvaceti hodinách a cimbálky s kladívky, které vyťukávaly tehdejší písně.

Pak si prohlédněte obchody, samoobsluhy, nezapomeňte na zdejší zmrzlinu, říká se, že je nejlepší v Československu, naobědvejte se v bufetu a odpoledne jděte přivonět k záplavě květin na výstavě FLORA.

Královna růží

Už je to dávno, co jsem seděl v Olomouci s francouzskou zpěvačkou Lucienne Boyer, která první na světě zpívala šanson „Parlez moi d’amour“. Povídejte mi o lásce.

Přinesl jsem jí tehdy žluté růže, dobře se na ten večer pamatuji, ale po večeru přišel den a po dnu dny další. Nejdříve zvadnou růže, pak povadnou lidé, jen evergreeny zůstávají.

Růže to mají přitom líp zařízeno než lidé, vykvetou znovu.

Kdyby mohly květiny soutěžit o krásu tak jako ženy, pak na olomoucké podzimní výstavě FLORA 67 zvítězila růže SUPER STAR. Soutěžila v domácí konkurenci, ale byla by snad odešla se zlatou kdekoli na světě.

Statisíce květů – pozdní mečíky, astry, sedm set druhů jiřinek, vznešené chryzantémy, trvalky až z Erfurtu a Hannoveru, ale také ovoce a zelenina, zahrádkáři obdivují výběrové perspektivní odrůdy jablek a hrušek.

Na staré formanské cestě

Z Olomouce k Litovli běží mezinárodní silnice E-7 a vůbec se nepodobá silnici z doby rakouských císařů.

Dnes už takové srovnání nikoho nenapadne.

Když se na chvíli zastaví, snad se jen ohlédne do Hané, do Ječmínkova království, do roviny mírně zvlněné na obzoru a k zalesněným kopcům, za nimiž je už jiný kraj, Jihomoravský.

Ale i takových motoristů už je málo, není doba ohlížení, řidič se dívá jen do nejbližšího okolí a hledá, kde by si odpočinul, najedl se, napil a doplnil benzín.

Někdy to je motel s moderním servisem nebo motorest, málokdy dávná hospoda, přikrčená pod úrovní vozovky:

ZLATÁ KŘEPELKA

Končí letní sezóna, už tam pracují řemeslníci, ale vyšel nám vstříc vedoucí s manželkou, jen pojďte, sedněte si v kanceláři, kafe bude hned.

Kdysi tu šenkýř vyhlížel, kdy se zdálky ozve klapot koňských kopyt, drkotání kol a práskání bičem. Forman dojel, nejdřív se zchladil mázem piva z pivovaru ve Skrbni, pak zajel s unaveným spřežením a s těžkým vozem do dvora. Jeho pacholek, pomocník, vypřahal a někdy zavedl koně do nedaleké kovárny, dnes bychom řekli „do servisu“. Došli vandrovníci, krajánci se zastavili, zatroubil postilión.

Z Olomouce na Prahu putovali mladí tovaryši na cestě za zkušenostmi, studenti za větším vzděláním a v dobách hněvů tu mašírovali vojáci. Kdoví, jestli se tu také neosvěžil generál Laudon, když to tenkrát vyhrál nad Prušáky!

Formanská hospoda, kdysi krytá šindelem, opravdu sedí při zemi jako přikrčená křepelka a snad jen proto přežila bouře a vichřice všech dob. „Zlatá“ je asi pro poctivé služby pocestným. Nedávno tu byl založen „Klub Zlaté křepelky“, který prý pro členy obstará všechno, jídla, nápoje i zábavu. Kdo chce, tak se tu může i oženit.

„Jakou by sis vzal?“ ptá se mě Honza.

„Až podle jídelního lístku…“

Lístek tu prozatím nemají, také kuchyň je v adaptaci, ale doporučili další restauraci u silnice E-7, dobře se tam vaří. Mívají tam podzimní speciality, jelení guláš a srnčí na víně, to se nesmí zmeškat. Na to se může klidně připlatit, protože už slavný Moravan Jan z Pernštejna kdysi napsal:

CO PO LAKOMCI ZŮSTANE, LIDEM NEVDĚČNÝM SE DOSTANE!

Rozvážná povaha Hanáků

Už jsme se dohodli, že na druhou cestu do Beskyd vyjedeme jen s trabantem. Aerovka půjde do generálky, a hlavně pojedeme spolu a bude nám veseleji. Jak je řidič sám, zbytečně přemýšlí, nebo se musí z nouze bavit se psem.

„Lovíme tu příběhy, Ťapko,“ říkám proti západnímu větru a pravou rukou čechrám kožich věrné čubičce. „Musí v nich také být vlastivěda, aby se zvyšovalo všeobecné vzdělání lidu. Třeba Hanáci! Co o nich napsat do cestopisu? Podle vědy jsou povahy sanguinicko-flegmatické, to znamená, že vzplanou, zahoří, ale pak si řeknou ,enom žádné kvalt‘ a nechají toho. Zase jim z modrých očí září klid, spokojenost a dobromyslnost, jsou to zkrátka kliďasi!“

Restauraci s podzimními specialitami už ohlásila tabulka.

„Projevuje se to třeba v tanci,“ pokračuji v národopisu. „Hanáka nenalákáš na foxtroty nebo na čardáš, kdepak! To spíš na koulenou, vrtěnou nebo cófavou.

Matičko kopecká, ó jak ve ste hezká,
tatičko kopecké, ve ste taky hezké…

Pohybují se přitom, ale opatrně, aby se neupachtili. Trošíčko se zvíhnót na prsty a pak celó nohó vpřed.

Nemají důvěru k lidem neustále poskakujícím. Domnívají se, že pro samý spěch ani nedovedou sníst celou jitrnici a dopít pivo.“

Intertoaleta s hvězdičkou

Intersilnici E-7 nahradí jednou dálnice.

Dálnice prozatím nemáme, leccos nemáme, ale zato se ještě máme nač těšit.

Servírka řekla „Vítáme vás!“, našla nám dvě volné židle, hned nese jedno NEALKO a jedno litovelské pivo a pan vrchní spěchá s jídelním lístkem. Rozhlížíme se a ztrácíme dech: vymydlená podlaha, ubrus bez jediné skvrny, příbory se jen lesknou, všude úzkostlivě čisto.

Tak čisto, že to uvedlo z míry kluka z rodinného embéčka.

„Tati, není to tady jen pro západní cizince?“ říká u stolu.

„Proč?“ polekal se otec a opatrně se rozhlédl.

„Tak se jdi podívat na chodbu, je tam umývadlo s ručníkem a s mýdlem a na záchodě toaletní papír…“

Hned jsem se šel přesvědčit, z vlasteneckých důvodů.

Pak projíždíme Litovlí, nedaleko je Uničov se strojírnami. Kde jsou časy, kdy tam byly nabité sály na cestopisných přednáškách připravených pro motoristy! Přijdou Loštice, tam byl kdysi tak nadšený tajemník autoklubu, že cestou ze Slovenska nahradil klikové ložisko dvanáctky tatry kůží ze šunky, jen aby včas dojel na schůzi sportovního výboru! Pak měl také poruchu, živnostenskou, ale jen vyšel z generální opravy, pracoval dál.

Jsou tu dobří lidé, na velké i malé Hané!

Navštivte jeskyně v Mladči!

Severomoravský kraj byl útočištěm lidí dávno před tím, než dospěla civilizace k dnešku.

Působením vody a sesouváním vrstev vznikly ve vápencovém území fantastické krápníkové jeskyně, podzemní svět věčné tmy, vlhka a chladu.

Kde chtěly být podzemní potoky a nesmírné tlaky vrstev ještě většími architekty a staviteli, propadly se rozsochaté, bizarní, bezohledně kruté a bezohledně krásné klenby krápníkové gotiky.

Vznikly dómy, prostory, dnes velebné pro oči turistů a kdysi studeně mateřské pro tlupy primitivních předchůdců současného člověka.

Mladeč – nezapomeňte! Na cestě z Loštic do Litovle.

Svět malíře pravěku Zdeňka Buriana.

Vlastivědný ústav v Olomouci

Když jsem tu byl asi před deseti lety, smělo se vstoupit jen do první jeskyně.

Zavedli nás tam po slabě osvětleném schodišti a viděli jsme zčernalé ohniště pravěkých lovců a kosti tehdejších stepních zvířat. Představa, že tady v té vápencové bublině kdysi žil člověk, nám stiskla dech. Milióny let prošly, než jsme vešli do dějin my, nafoukaní lovci techniky.

Mladečské podzemní bludiště bylo objeveno roku 1826 při lámání kamene pro nedalekou vápenici. Dnes je ohniště jen vstupním symbolem, chodby klesají, stoupají a větví se dalších deseti kilometrů; projdete bezpečně, pečlivě izolované kabely daly věčné tmě mystické osvětlení, barevné tam, kde si to přál divadelní výtvarník.

Je to přitom jen jeden z historických nebo přírodních pokladů svěřených pracovníkům olomouckého Vlastivědného ústavu. S množstvím dobrovolných nadšenců učinili všechno pro vědu i pro turisty, ještě zbývá otázka, jak je tam dostat. Mladeč je poněkud opomíjena, protože neleží rovnou na magistrále E-7.

Neprospěl by sedačkový transportér, který by dopravoval zájemce rovnou z dvířek automobilů až do zdejší restaurace? Těch pár kroků k vstupu do jeskyní už by snad došli pěšky, pokud by nezůstali u piva…

Pan Bazger

Trabant přijel po sezóně, podzemí bude až do jara uzavřeno, upravuje se. Především se musí vyměnit osvětlení na nízkovoltové, aby někoho nezabil elektrický proud.

„Dobrý den!“ zdravím muže v montérkách nad námi u kiosku s pohlednicemi.

„Odkud jste?“ zeptal se.

„Z Prahy!“

„No jo, ale odkud z Prahy?“

„Z Holešovic!“

„Tam jsem bydlel na Dělnické proti OSRAMCE, nebo jak se dneska říká TESLE. Znáte restauraci U HANZLÍKŮ? Jak tam tajně jezdil Antonín Zápotocký, když si chtěl trochu odpočinout? Tam jsem byl číšníkem…“

Krajani.

„Jak bych to udělal, abyste se mohli podívat aspoň do některých partií? Vyměňuji kabely a není tam světlo, jsem tu totiž údržbářem. Pojďte, nějak to provedeme…“

Vystupujeme s Honzou na terásku, pak do vstupní haly a po létech zase vidím temný otvor do skal, jen původní dřevěné schodiště už zmizelo. Vstup je pohodlný, schody ocelové, a muž v montérkách zapojil hlavní kabel. Vidíme pravěké ohniště, žhavé uhlíky vystřídala červená žárovka, pro věrnější dojem.

Pak nevycházíme z úžasu.

Kdo tu byl tvůrcem? Stavitel chrámů, nebo jen cukrářský mistr, který krápníky, věžičkami, krajkovými závěsy, brčky a bělostnými sloupky chtěl udělat radost dětem? Asi se oba spojili.

Honza se zastavil.

„To je pohádka,“ zašeptal.

„Vykradená pohádka. Krápníková výzdoba byla ještě bohatší, ale vnikli sem lidé! Podle starých pověstí se tady, v kopci Třesíně, usadili také loupežníci zemana Bočka z Kunštátu a na Bouzově, říkali mu „lapka Boček“. Přepadávali na silnicích pocestné a formany, kořist schovávali v jeskyních a čerta jim záleželo na krápnících. Později tu lidé ty poklady hledali, a když nic nenašli, lámali aspoň krápníky a prodávali je na trhu v Olomouci.“

„Jak jste se sem dostal, když jste byl číšníkem, pane…“

„Bazger. Můj otec pomáhal při objevech a na zpřístupnění jeskyň asi třicet let. U Hanzlíků jsem si vydělal víc, ale pořád mě do Mladče táhla tátova památka. Tak jsem se vrátil k tomu, co měl rád!“

K Díře lapky Bočka, do Síně velkých rozcestí, Dómu mrtvých, Chrámu přírody, Labyrintu a do Modré jeskyně, k stalaktitům a stalagmitům Zkamenělého zámku, Loutkového divadla a Betléma.

Temná komora

Honza vyšel na denní světlo jako ve snu.

„Prosím vás, nemáte tu někde nějakou tmavou místnost, kumbál nebo sklep, kde bych si mohl přebít film?“ požádal, když se vzpamatoval.

Pan Bazger ukázal palcem dozadu na deset kilometrů naprosté tmy.

„Stačí?“ usmál se.

Pak silnice E-7 do Loštic a na Mohelnici.

Fouká mi do tváře studený vítr, čechrá Ťapce fousatý čenich a bílá slečna teď jede za panem Trabantem. Stahuji si do čela klobouček, i pejsek se klepe zimou, začíná říjen, a to už se nemá jezdit v otevřeném voze.

Honza brzdí v Lošticích u tabulky s nápisem BOUZOV a nevelkým počtem kilometrů.

„Nechceš se někde vyspat? Takhle dojedeme do Kerska za tmy a já už jsem nebyl dlouho na Bouzově. Ráno si prohlédneme hrad a v poledne budeme doma!“

Bouzov je státním hradem první třídy. Proč ne?

Je jich osm

Úzká silnička se kroutí do zatáček a shora od hradu se vracejí zájezdové autokary.

Pod hradem hotel, béčko, restaurace je trojka, ale to někdy nic neříká. Nabito, ale všechno běží jako na drátku.

Vedoucí stojí ve dveřích do kuchyně jako kapitán, a kde vidí poruchu, zakročí.

Nekřikne: „Karle, támhle nemají pivo!“, vypomůže, když vznikne mezera. Přinese pivo, jídlo nebo třeba jen cigarety. Jeho manželka obchází stoly a ptá se, jak hostům chutná, není v ničem interhotelová, ale zato moravská. Je tu nabito k prasknutí, číšníci by potřebovali brusle, ale přece je tu pohoda a klid.

Jdu za vedoucím a ptám se, proč to tu klape, když to jinde neklape?

„Jsme zvyklí,“ usmál se. „V plné sezóně máme až dvanáct set obědů denně, vedle je ještě letní jídelna, větší.“

„Kolik je tu personálu?“

„Osm, s číšníky, vrchním, výčepním, kuchařkami, myčkou nádobí a s námi dvěma. Máte nějaké přání?“

Máme. Aby to všude a ve všem klapalo tak jako tady.

Státní hrad první třídy

První historická zmínka o Bouzově má původ v roce 1317, kdy byl jeho majitelem Búz z Búzova.

Pak se stal opěrným bodem husitství.

Patřil totiž rodu pánů z Kunštátu a dodnes není jisto, zda se slavný český král Jiří Poděbradský nenarodil manželce Viktorina z Kunštátu právě zde.

Když husitství dohaslo, špatné doby padly také na hrad Bouzov.

Chátral a v roce 1696 byl i s panstvím prodán Řádu německých rytířů. Ti původně pobíjeli v Pobaltí pohanské Slovany, ale pak se zbožně vrhli na nekatolíky. Měli totiž heslo:

NAŠÍ MODLITEBNÍ KNIHOU JE MEČ!

Od devatenáctého století byli velmistry Řádu jen členové habsburské císařské rodiny, mezi nimi muži neobyčejně vzdělaní a ušlechtilí. Jeden z nich, arcivévoda Evžen, přestavěl hrad podle plánu profesora mnichovské akademie Hauberissera a povstalo stavitelské dílo, za které by dal bohatý Američan víc než za odstřel všech našich jelenů. Pak by je nechal rozřezat i s vnitřním zařízením na kousky a objednal by loď, která by pro potěchu jeho rodiny a přátel převezla Bouzov na Floridu nebo do Kalifornie.

Kdyby tam chtěl rozprodávat jen dřevořezby a kovotepecké zázraky lidových všeumělců z vesnic pod hradem, dostal by ty dolary rychle zpátky.

Mohl by je také dělit na kousky, třeba od vyřezávaného andělíčka odprodat jen jedno křídlo nebo jen jednu ruku a od sošky Spasitelovy jen trnovou korunu. Pokud se domníváte, že tím urážíme americké sběratele, pak pozor! Jejich vojáci odvezli za války z Itálie množství kulturních pokladů. Vzácné obrazy se pak prodávaly na čtvereční centimetry, dražily se v dražbách. Netoužili byste po tom mít čtvereční centimetr Leonarda da Vinci, Michelangela nebo Rubense?

Kdosi kdysi napsal, že žádný národ nemá právo vytýkat druhému národu nedostatek kultury a barbarství. Všude jsou vlci mezi ovcemi, všude lidé vzdělaní a hlupáci. Jděte po našich hradech a zámcích, po našich národních pokladech. Kolik jich po květnu roku 1945 lidé vykradli, vyloupili a zpustošili, kolik malých barbarů dodnes píše po zdech stavitelských památek MILUŠKA A FRANTA 1969?

Už jedeme z Bouzova do Javoříčka.

Před koncem druhé světové války tam vyhubili fašisté všechno obyvatelstvo, jako v českých Lidicích.

Postáli jsme chvilku před památníkem vyvražděných.

„Ten průvodce říkal, že Adolf Hitler daroval po obsazení Československa Bouzov šéfovi SS Heinrichu Himmlerovi. Přivezli ho v mercedesce, uspořádali hostinu a pak mu ustlali ve velmistrově ložnici. Po půlnoci vstal, oblékl se a rychle odjel. Už se na hrad nikdy nevrátil, něco ho tam poděsilo…“

„Bílá paní?“

„Ne, strach.“

Oheň a pánev

Nahoře nad červenovodským sedlem byl takový boží klid, že jsme tam zůstali do pozdního odpoledne.

Honza zapálil malý oheň a ohřál na pánvi konzervu, Ťapka se vylítala po paloučku, bílá slečna i pan Trabant si odpočinuli po dlouhém stoupání a všem nám bylo dobře.

Pak sjíždíme na Jablonné; uprostřed silnice se objímají voják s dívkou, nevidí, neslyší, musíme brzdit.

Návraty

Už budeme brzy v Chlumci.

Končí jízda dlouhá sotva dva tisíce kilometrů. Byly doby, kdy jsem se vracel z automobilových expedic dlouhých deset, patnáct a jednou dokonce dvacet pět tisíc kilometrů.

Dnes ráno jsme si řekli na Moravě, že budeme do večera v Kersku u Prahy. Stalo se mi v Kalifornii, že jsme si se ženou řekli v San Francisku, že budeme za pět dní v New Yorku a pak už brzy v Praze.

Jak je to možné, že cítím tíži návratu i dnes, po cestě tak krátké?

Nemám ji smýt nějakou běžnou vzpomínkou, třebas na Porubu, kde lidé myslí zlehka a berou všecko vesele? Věžáky, samoobsluhy, houpačky, cirkusy, cukrovou vatu, víno, pivo, prostějovskou režnou, elektřinu, plyn, teplou a studenou vodu, Beskydy, Jeseníky, filmy, divadlo, rozhlas, televizi, slezské klobásy, rybářské pruty, podzimní hony, kočárky pro kojence, módu, sport, Čedok, automobily, všecko, co člověku přináší užitek a potěšení?

Nebo mám být smutný ze vzpomínky, že Olomouc, tehdy nazývanou Holomócó, vyplenili kdysi Švédové? Ze sedmi set domů zbylo k obývání jen sto šedesát a z třiceti tisíc obyvatel sotva sedmnáct set! Švédové tenkrát měli jiné úmysly, než hrát dobře hokej a prodávat automobily SAAB nebo VOLVO. Můžeme jim to dnes odpustit?

Zvolna se šeří na úseku státní silnice za Chlumcem.

Červené jeřabiny, domy, domky, vesnice a města v západních rozlohách české země už také čekají na soumrak.

Co je vlastně na světě nejdůležitější? Poruba, Švédové, jeřabiny?

Tady docela na dně údolí býval nebezpečný železniční přejezd, past na zamyšlené řidiče. Řidič nemá být zamyšlený, ani když se rozjíždí, ani když se vrací.

Proto je tu také varovná tabule:

NEBEZPEČNÝ ÚSEK
Jeďte 30 km/hod.

Asfalt asi míchali výrobci zrcadel, kloužou po něm pneumatiky, za měsíc tu bylo víc ošklivých nehod než na bývalém přejezdu za několik let.

Modrá volha s bílým pruhem, siréna!

Potom sanitka, tam vzadu se asi něco stalo.

Kdo to byl, kdo neměl šťastnou cestu?

Kdo třeba přidal plyn a nevěděl, co je na světě nejdůležitější?

Doma

Bleděmodrý vůz odbočil vpravo do lesní osady Kersko, už také podzimně vyzdobené.

V těch dnech, kdy jsme putovali po Beskydech, i zdejší duby, břízy, habry, jasany a přízemní keře ukázaly lidem, jak je na světě krásně.

Za volantem cítím, jak voní ořechově sladká hniloba spadaného listí proti spálené směsi benzínu s olejem.

Ještě tři sta kroků, ještě kousek!

Zajíc přes cestu!

Žádná smůla, to je starý dlouhý Alois, zasloužilý bojovník, laureát lesní svobody. Už kolik let si tu hospodaří sám a sám kolem zeleného domečku, nenechá se otrávit, chytit do oka ani zastřelit, vyhnou se mu broky. Jsou přece takoví tradiční zajíci, že je můžete pronásledovat, honit sem tam, obklíčit, sevřít honci, a přece se z toho vždycky dostanou.

U zeleného domečku jsem řekl Ťapce: „Najdi ježka!“

Štěkla, odběhla a zastavila se před keřem, pod kterým právě bydlí Dalibor.

To stačí, večer přidupe za námi a budeme zase všichni až na kočku Máňu a Jonáše, jejího syna, který mě tak rád kousal do pat.

Dopisy

Snad nemáte život spojený s množstvím korespondence, a když se vrátíte z delší cesty, nečekají na vás nezodpovězené dopisy tohoto druhu:

St. Père en Retz, France

Drahý příteli,
vzpomínám na naše srdečné setkání v Praze a jistě podniknu s Danielou v příštím roce cestu kolem světa…

Vaše Michele

Uvádím jen začátek a „Michele“ čteme „Mišel“. Je to francouzské křestní jméno, které nemá nic společného s pražským předměstím Michle. Michele chce být cestovatelkou, a tak se radí s cestovateli, jak do toho. Snad bude jednou cestovat jako pisatel druhého dopisu:

Los Angeles, California, USA

Milý příteli,
Tvoji knihu „Věci z jednoho pokoje“ jsem začal číst v letadle ze Stockholmu do New Yorku, pak jsem jel za rodinou do našeho domu v Minnesotě, byl právě weekend. Ale četl jsem zase v pondělí v letadle do Los Angeles, odkud na Tebe vzpomínám. Zítra pokračuji do Brazílie do Ria, tak si zase kus přečtu, ale konec asi až v letadle do Tokia, kam letím na tiskovou konferenci o bezpečnosti letecké dopravy.
Mnoho zdraví přeji

Tvůj Břetislav

Cestovat chtějí už docela malé děti, které ještě nemohou být experty koncernů nebo vědeckých ústavů. Tak třeba kluci a holky z dalšího psaní:

MODRÁ HVĚZDA, Základní devítiletá škola Býšť, okres Pardubice

Milý velký příteli,
velice Vám děkujeme za Váš dopis.
Byli jsme všichni moc rádi, že jste přijal členství v našem oddíle a co nejdříve Vám pošleme pozdrav z Ostrova divokých koček.

Srdečně Vás zdraví MODRÁ HVĚZDA: Vláďa, Eva, Marie, Luboš, Míla, Franta, Pepa, Jarča, Vanda, Hanka, Pavel a Josef.

Dopisů je plný stůl, odpovídat budete aspoň tři dny. Pro další putování je nejdůležitější dopis z Východních Beskyd, psaný zvláštní řečí:

Morávka, okres Frýdek

Milý Francku!
Budě radost v celem Slaviču, když budeš pisať o Moravce, našich horách. Či to kědy bylo, aby přijechal paneček, co pisaju ty knižky! Jak bys raz chtěl do nas přijechať, tuž nezapumni, že dviře od Zemanky su otvarte, to možeš přijechať baj v nocy…
Všecko napisal za sebě i za muj starý a my oba všeckych tam u vas v tej zlotej Pradze pozdravujimy a hrubo zdravi vinšujimy

Boleslav

Psaní bylo delší, a zvláštní řeč a pravopis, to je „slezština“. Do Morávky samozřejmě přijecháme, jen co se vrátí z Prahy Honza s trabantem. Bílá slečna nepojede, přijel za mnou pan Suhrada, klubovní technik pražských aerovkářů, odposlouchal motor a řekl, že bych bez nového ložiska ten starý vzácný vůz mohl poškodit.

Nepojede ani chlupatá Ťapka. Když se vrátila, neklidně spala, kňučela a štěkala, asi se jí zdálo o Prostřední Bečvě, Trojanovicích, Kopřivnici a hned zas o Budišově nad Budišovkou. Tolik cestovatelských dojmů bylo na jednoho psa moc.

Část druhá
Za svatbami jelenů

Plakát na kaštanu

To se musí nejdřív do Frýdku. Kousek cesty za ním je v Dobré odbočka s tabulkou, že už není daleko Morávka.

Jen deset kilometrů.

Ujedete tedy deset kilometrů z Dobré a dobromyslně se zeptáte muže za plotem prvního domku: „Nevíte, prosím vás, kde tady bydlí Moravcovi?“

Opatrně si vás prohlédne a vidí, že jste zdaleka, že si z něho neděláte legraci.

„A kde mají bydlet?“

„V Morávce na Zemance! Zemanka je chalupa…“

Morávka je dlouhá skoro dvacet kilometrů, skládá se z patnácti osad a hledat tady jednu chalupu, to je pro detektiva. Jeďte dál a optejte se na národním výboru, jestli tam ještě někdo bude!

Na druhou stranu Beskyd jsme totiž vyjeli dnes časně ráno a z Kerska až sem to bylo bratru čtyři sta kilometrů.

Cestou jsme neodolali a znovu navštívili staroslavnou Olomouc, chvilku se zdrželi v Lipníku nad Bečvou, v Hranicích a v Novém Jičíně, rodném městě zázračného kloboučku, pod kterým se všechno zdá hezčí.

Teď je šest večer a jsme v koncích. Pečlivý přítel Moravec mi poslal adresu s nakresleným plánkem, kudy se tou roztoulanou obcí dojede proti proudu řeky k přehradě a pořád do mírného vršku dál až tam, kde bude u silnice kaštan s plakátem: Buďte vítáni!

Jeho péče o nás má jednu vadu — adresu s plánkem jsem zapomněl doma.

Národní výbor!

Na schodech stála paní a také mne politovala.

Pak se mnou sešla k silnici a naproti na zahrádce spatřila jinou paní.

„Doručovatelka! Ta by to mohla znát!“ zaradovala se a poštovní doručovatelka hned všeho nechala a zavolala do okna manželovi, že přisedne do trabanta a doprovodí nás tam.

Manžel právě četl noviny, pravděpodobně černou kroniku, a tak poněkud zaváhal. Dějí se různé věci, neznámí lidé pozvou do vozu ženu a pak ji někde zamordují!

„Jak vám je?“ zeptal se opatrně.

„Dobře,“ odpověděl jsem, ale tím se nic nespravilo.

„Jak vám je?“, znamená totiž ve zdejší řeči něco jiného, než se domníváte, tak jako se tu třeba nechodí k řezníkovi, ale „do řezníka“, když se nakupuje maso na „odpusty“, tedy česky na pouť.

„Myslí, jak se jmenujete,“ pomohla mi doručovatelka.

Prozradil jsem svoje jméno a představil Honzu. Ano, jsme to my dva, co o nich mluvili v ostravském rádiu! Rozjasnil se a byl samá přízeň, i ženu nám půjčí na tu chvilku, než se najde dřevěnice „Zemanka“.

Už trochu setmělým horským údolím dojíždíme ke koruně přehrady, pak červený kruh — zakázaný vjezd!

„Jen jeďte dál, vy tam smíte, když do někoho jedete, to uzavřela lesní správa, protože se sváží dřevo,“ uklidnila nás průvodkyně, která tady do všech těch lidských hnízd musí roznášet dopisy a zásilky zdaleka i zblízka.

Před kaštanem pod strání řekla:

„Jsou doma, mají venku lavór a otevřené dveře.“ Na kaštanu visí plakát, tedy podle dopisu „dviře od Zemanky su otvarte“.

Stoupám ke studánce a k chalupě, Honza otáčí trabanta a vrací se, aby ochotnou doručovatelku doručil manželovi.

Slezské Beskydy

O Morávce, uložené v náručí Lysé hory, Travného, Velkého Lipového, Ropice, Smrčiny a Slavíče, psali básníci i zeměpisci.

Ti druzí říkají, že jsou ty nádherné hory součástí karpatské soustavy. Podělila se o ně Morava se Slovenskem, jsou na ně pyšní lidé z obou stran a znalci přírodních krás tvrdí, že právě Slezské Beskydy jsou z celých Beskyd nejpůvabnější.

Vzdušné proudy z Polska a ze severozápadu učinily spolu s horskou hradbou z kraje pod Lysou horou nejdeštivější území naší republiky, ale odtokové poměry jsou nevyrovnané; o vodu se bojuje údolními přehradami. Žermanická na Lučině zásobuje Novou huť Klementa Gottwalda v Kunčicích a je přitom jedním z oddychových středisek Ostravska. Jsou také starosti o pitnou vodu, jako ve všech průmyslových krajích, v tom právě vypomáhá zdrž na řece Morávce.

K bohatství Pobeskydí přispěla záplava lesů, zemědělci tu měli nepravidelné podmínky, nejchudší na jihu. Ale dříví i pole ustupovaly zemským hlubinám. Dodávaly železnou rudu už prvním tamějším závodům a pak otevřely poklady pro Ostravsko nejdůležitější – černé uhlí. Dnešní nový důl v Paskově severně od Frýdku je chloubou důlní výstavby a také důl u Stařice a další doly budou vybaveny technikou světové úrovně.

Líbezná příroda kolem Lysé hory je tedy předpolím pro „ocelové srdce“ naší vlasti.

Už sedíme na chalupě a Boleslav Moravec nám přibližuje zemi, ve které našel domov až do spokojeného stáří.

Pionýři

Některý člověk se asi narodí jen proto, aby zase umřel, druhému to nedá. Má cit a smysl pro společnost, chce být na světě nějak užitečný a právě tím se odlišit od sobců. Nevěřme, že už takoví lidé nejsou!

Našemu hostiteli říkají vnuci „dědečku“, když přijedou na chalupu a nemohou pochopit, že nebyl starý odjakživa. Narodil se na konci předešlého století ve Slaném, kde tenkrát pan Michl vyráběl motocykly ORION, pak se stal na čas Plzeňákem a konečně duší i tělem Slezanem. Viděl první rozkvět české cyklistiky, tak dal nohy na pedály a začal závodit. Obdivoval vytrvalce. V pražském sportovním klubu VIKTORIA vytvořil dvojici se slavným Josefem Mazancem, ještě nedávno ho pozvali na start jubilejních Běchovic, protože tam byl třikrát třetí.

Po první světové válce se dal naplno do služeb všech sportů na Těšínsku. Založil Slezskou fotbalovou župu, řadu klubů, připravil na Ostravsku první atletické, rohovnické, plavecké a cyklistické soutěže. Krůček byl k motorismu. Propagoval motocykly, jezdil na nich, závodil a vítězil. Vyjel tenkrát na horu Javorový, dávno předtím, než tady měl chalupu ze všech stran obloženou naštípaným dřívím.

Za co vzal, to kvetlo! Ostravské motocyklové závody, rozhlasové reportáže i noviny, pro které psal. Pak sdílel osud pionýrů. Mladším lidem se zdají příliš živelní, bojí se, aby jim nestrhali normy. Tak ještě sem tam někde vypomáhal, ale stejně už mu klepal na záda letopočet, padesátka, šedesátka, sedmdesátka. Rozestavěl po skříních vítězné poháry, diplomy a medaile dal do bedny a vavřínové věnce opadaly samy.

Zato mu dnes na jaře hezky kvetou u chalupy jabloně a hrušně, počká na zralé ovoce, a když okolní grapy zmodrají hořcem, naloží babičku do tandemu staršího motocyklu a dovezou tu úrodu do Ostravy.

Babička je přitom pořád fešná, sportovní, zrovna nám chystá večeři, proslavené bramborové „brutvaňoky“.

Děda vášnivě debatuje o všem možném, a co chvíli se rozzlobí, že jsme neposlali psaní ani telegram! Byla by beranina, dlouhý rožeň z dragounské šavle je v přístěnku a dřeva na oheň dost a dost.

„Sjeli by se sedmdesátníci, stará parta z Moravskoostravského autoklubu, bylo by veselo a takhle jste všecko zkazili!“ hněvá se.

V údolí zavrčel dvoutakt, u kaštanu zastavilo světlo a přijíždí návštěva.

Do dveří vešel mladý muž v zeleném, řekli byste, že teprve před nedávnem opustil vysokou školu pro myslivce a pěstitele lesů. Pionýr Moravec také zachoval náležitý odstup, snad z pověry, že mládí nemůže dohonit zásluhy starců.

Ale stejně řekl: „Posaďte se!“, představil nás a pak otevřel láhev červeného vína. Pan lesní Martikán sedí za stolem obezřele, ze sklenice upil jen trochu.

Začíná se mi líbit.

„Prosím vás, vypravujte nám něco o jelení říji!“ prosím.

Pan lesní se chlapecky usmál, jak my bychom mohli vědět, jak je to s jeleny? Trochu mu zasvitlo v očích, teď bude hostitelem on.

Stařík Moravec nám dolil víno, sobě dokonce taky, jinak pije výhradně žinčicu nebo vodu.

Upíjíme, pan Martikán nesmí, u kaštanu čeká dvoutakt.

Jak je to s parožím?

„Kdy tady začíná říje a kdy končí?“ ptám se.

„Není to stejné. Nad Morávkou obyčejně začne okolo desátého září a trvá tak do dvacátého. To lesní zavolá šéfovi – Máme jeleny, říje je dobrá… Některý jelen ovšem troubí až do půlky října, to všechno závisí na počasí. Potřebují k říji chlad a vlhko, může ji pokazit sucho a teplo. Pak třeba přijedou zbytečně i hosté z Čedoku!“

„Kolik zaplatí za odstřel?“

„Podle toho, jaký kus si vyberou, jsou na ně sazby. Deset, někdy až patnáct tisíc devizových korun…“

Je to hrozné, nabízet lesní zvěř jako boty nebo konfekci!

„Musíme udržovat správné stavy a pak, vynáší to! Za pětačtyřicet odchycených zajíců nám ve Francii nebo v Itálii zaplatí právě tolik jako za embéčko. Cizinci se nedívají na naše jeleny jako na zboží, přijíždějí s loveckou úctou a velmi si té příležitosti váží. Také sazby jsou nutné, v celém světě platí stejná bodovací tabulka, u nás, v Rakousku, ve Švýcarsku, všude! Cizinec předem oznámí, jakého chce jelena, od koruny mezi parožím až po barvu a váhu, objedná si třeba 170 bodů, možná i víc…“

„Nezdají se jim ty ceny vysoké?“

„To spíše říkají, že by v jiných zemích zaplatili víc. Loni tady střelil jeden Němec čtrnácteráka za čtyři sta dolarů, ale když ho potom viděl, povídal, že takového by si u nich nemohl zastřelit ani prezident. Jsou to lovci velmi zámožní, teď jsem tu právě měl hosta z NSR, majitele pivovaru, a před ním jednoho doktora, Itala, ten také odebírá naše dříví…“

Kolik byste dali za zubra?

V loveckém období roku 1967 skolili hosté v našich revírech 1 136 srnců, 490 jelenů, 110 muflonů, 125 tetřívků, 123 kusů černé zvěře, 82 daňků, 16 dropů, 6 medvědů a přibližně 100 000 zajíců a bažantů.

Nedávno byl nabídnut zájemcům po mnoha letech ve slovenském revíru Topolčianky lov neobyčejný: na zubra!

Zač asi bude, nebožák?

Zeptal jsem se starého hajného kdesi pod Radhoštěm, co tomu lidé říkají, když vidí lovce v mercedeskách.

Zaškrábal se za uchem a odpověděl zdráhavě.

„Jelenům je to jedno.“

Civilizace na ně útočí ze všech stran.

Roku 1968 zabili řidiči na švýcarských silnicích 4 025 srn, 109 jelenů, 1 215 zajíců a přes pět set lišek bez kulovnic, tedy zdánlivě beze zbraní.

V lesích nejsou jenom jeleni

Když se u nás opět objevili rysi, měli z toho ochránci přírody velkou radost, ale lesníci pražádnou.

Kočkovitá šelma se štětečky na uších, asi metr dlouhá, číhá na kořist na stromě a má ošklivý zvyk: napadne, potrhá a hledá novou oběť.

Váží třicet, pětatřicet kilo, takže by toho k nasycení mnoho nepotřebovala, ale ze zabíjení si udělala sport. Napadá skokem, roztrhne srnu, laň, vyžere srdce a plíce a jde dál, už se nevrací.

„Za jednu zimu mi tu odpravil pár rysů čtyřicet kusů srnčího. Přitom jsou často prašiví.

Už tu mám jen dva, ale na Lysé hoře je jich víc, podle množství strhnuté zvěře…“

„Střílíte je?“

„Ne, chytáme je do lapaček na návnadu, na slepici.“

„Co se ještě loví v Beskydech?“

Vzácně kamzíci, jinak daňci v oborách a v Hukvaldech i mimo oboru, mufloni, a především srnčí.

Na jaře, když raší buky, přijíždějí lovci na tetřevy a tetřívky.

Jako musí znát lesník na podzim různá říjiště, tak také musí najít tokaniště. Musí se vyjít časně zrána, o rozbřesku, ještě v šeru.

„To začne tetřev pukat, asi takhle…“

Vzal krabičku od zápalek a napodobí na ní nehtem palce pukání – zkuste to!

„Jak se ozve, začne lovec přiskakovat, tiše, tetřev je velmi plachý. Neslyší jen tu chvilku, kdy natáhne krk a peří mu zakryje ušní otvory. Letos jsem zastřelil jen dva, šetříme je.“

„Lesáci přece dovedou napodobit také jelení troubení,“ říkám.

„Ano! Na skleněný cylindr od lampy!“

Co všechno člověk nesvede, i zvířatům se plete do řeči…

Venku před Zemankou už je noc a po lesích začíná být zima jezevcům, kunám, tchořům, lasicím, sovám i prašivým rysům.

U kaštanu se roztočil motor pionýra.

Boleslav Moravec dolévá zbytek vína.

„Je to výborný člověk, výborný!“ říká.

U stropu se houpe dřevěná holubička a hodiny odkukaly jedenáctou.

Půjdeme spát.

Velká neznámá

Bylo po půlnoci, když jsem otevřel oči a uvědomil si až za chvilku, kde jsem.

To se někdy na cestách stane, když měníte zeměpisnou polohu; ani si v rozespalosti nevzpomenete, kde jste večer spustili kotvu.

Pak tma nad lůžkem prohlédne, dokonce se vám zdá, že už trochu vidíte po světnici a loveckým přískokem hledáte dveře, chodbu, další dveře a volný vzduch.

Ještě ani neklapla dřevěná závora, opatrně otvírám, už cítím noční povětří a – prásk!

Roj jisker před očima… Zatracený trám!

Otvor je nízký, málo jsem se sehnul, praštil jsem se do hlavy. To nic… Před chalupou je lavička, sedám si na ni a hledám dřívější náladu, bylo mi přece tak pěkně, když jsem se probudil.

Člověku někdy stačí malá tělesná bolest, aby začal přemýšlet o bolestech velkých.

Nezabiješ!

Jednou mě pozvali na bechyňské panství na čekanou, půjčili mi kulovnici s dalekohledem. Hajný mě odvedl na posed.

Bylo mi tam dobře, les krásně voněl, pak z protějšího porostu vyšel srnec, ještě mladý, srneček.

„Střelte,“ šeptal hajný.

Nešlo to. Nedokázal jsem zabít.

Nevím, který hospodář ustanovil život a kdo je správcem vesmírného polesí.

Bůhví, jak to je!

Ale znám lidi, kteří nedokáží zabít, a patřím k nim.

Někdo nemůže přerušit život ani srnci, ani myši, ani syslovi nebo mouše, prostě ničemu, co žije. Tohle kdysi řekl v britské sněmovně indický myslitel Gándhí a nikdo se mu nesmál, přemýšleli o tom.

Uspolka

Není to žádná US-polka, nic zápaďáckého, nic veselého.

To spíš zesmutníte před pamětní deskou za čtrnáct občanů, které tu popravili pro výstrahu, protože za války pomáhali partyzánům.

Na mýtině na Malém Travném byste našli pomník deseti ruských a jednoho zdejšího bojovníka, nedaleko měli ve svahu bunkr.

„Název Uspolka vznikl podle nějakého spolku, který býval tady v údolí, co je SMÍŠENÉ ZBOŽÍ,“ dozvěděli jsme se.

„Teď se tu schází jiný spolek, podívejte se, penzisti z ozdravovny VŽKG, rekreanti. Udělali jim před prodejnou lavičku.

V obchodě se pít nesmí, tak si koupí vodku nebo rum a jsou aspoň na zdravém vzduchu.“

Snack-bar pod širým nebem.

Romantické údolí, poloprázdná vodní nádrž, poslední stanice autobusů, nedaleko dvě podivně smutné budovy, snad z tvárnic, ošklivé. Jako pěst na oko… Ale co se dá dělat, už to tu postavili, taky pro rekreanty!

Vězení na svobodě.

„Pojďte se podívat na přehradu, už dávno měla dodávat pitnou vodu pro Frýdek a Český Těšín, ale prosakovala, když ji napustili!“

Odvezli plot

Zdejší občan… Rozpovídal se.

„Bylo to velké trápení,“ začal. „Ne a ne držet vodu! Hráz byla uplácaná lajdácky a neodborně, pořád ji opravovali, náklady šly do miliónů. Jezdily sem šestsettrojky, samé schůze na MNV, ale nic nepomohlo. Konečně přizvali cizí firmu. Přijeli a všecko si přivezli, stroje, nářadí, zvláštní vodotěsnou hmotu, dělníky a mistra. Mladý inženýr tu nejdříve udělal pořádek. Vyklidili staveniště, vysbírali a odklidili všechen sajrajt, pytle od cementu, sudy, roury a prkna. Co patřilo ke stavbě, označili žlutou barvou a všechno obehnali drátěným plotem. Pak položili koleje, upravili příjezdní silnici a dali se do práce…“

Nanášeli na vnitřní stěnu hráze tu zvláštní hmotu a přimačkávali ji zvláštními žehličkami. Hmota drží vodu, nepropouští. Všechno to šlo rychle, bez mluvení, bez porad, zkrátka dělali, až to udělali.

Ten inženýr pak nařídil, aby zase odklidili všechno, co jim patří, i s tím plotem. Odjeli domů.

Řeka Morávka, ne příliš vydatná, zvolna plní zdrž čistou vodou. Před námi se povalují trámy, prkna, roury, prázdné sudy a papírové pytle.

„Jo! Jen co odvezli ten plot, už je to tady zase stejné…“

Škola v kuchyni

Jeden z nejstarších nápisů na hliněné destičce, nalezený archeology v Malé Asii, prý zněl takto:

ACH, BĚDA, UŽ
NENÍ, JAK BÝVALO!

Není, není, ani v dřevěnicích, roztroušených po pasekách a u pastvin nad Morávkou.

Dnes žije v obci půl třetího tisíce lidí, ale hlavně dole v údolí. Všechno totiž sestoupilo z kopců do nížin, k silnicím, autobusům, továrnám, prodejnám, zdravotním střediskům a také k moderním školám.

Z chalup zmizely děti. Zbývají tam staříci a stařenky a ti už děti mít nebudou. Ale i ty staré si odrostlí synové a dcery berou k sobě do měst, do Třince, Frýdlantu, Frýdku-Místku, Havířova, Ostravy a třeba až do Brna nebo do Prahy.

Stařenka z dřevěnice, to je požehnání pro mladou rodinu, věno pro nevěstu!

Nejdřív se bránila a naříkala: „Jak tam buděm žyť bez tych kur a huši“, ale pak si zvykla na panelák. Uklidí, uvaří, děti vychovává, někdy i manžely smíří, když se nepohodnou, a mladá jde dělat, aby bylo na automobil. Když není chalupa příliš daleko, je z ní báječný víkend, jezdí se „na ni“ koncem týdne, o svátcích a na dovolenou, a tam zase naplno funguje děda s bábou! Aby ne, vždyť tu jsou doma, děda se celý divý žene po sekyře, pohladí špalek a na konci léta po něm zbude tolik naštípaného dříví, že z dřevěnice koukají jen okna a dveře. Bude čím topit, až se pojede na lyže, a stařík měl zdravou fyzkulturu, prodloužil si mládí a zkrátil stáří.

Vracíme se z nákupu. Sláva Moravec ukazuje na starý omšelý domek u stanice autobusu.

„Bývalá škola, už ji zrušili,“ vzpomíná. „Nejsou děti, poslední pan řídící jich učil jenom pět. V zimě si je vzal do kuchyně i s tabulí, stolkem a dvěma lavicemi, aby se nemusilo topit ve třídě, chcete se tam podívat?“

Chceme. Třeba v té kuchyni zbyla atmosféra těch časů, které byly a už nebudou, možná, že tam ještě visí na zdi nějaký obrázek.

V domku se zařizuje nový nájemník, přivítal nás a ukazuje třídu, ze které teď bude pěkný velký pokoj. Tam, co býval stupínek, jsou ve zdi dvě skoby.

Viseli na nich státníci od císařpána až po nejnovější.

Nájemník říká, že tam dá velký obraz v širokém rámu, alpskou krajinu.

Nechtějí vypadat hloupě

Navečer, když končí den, přichází chvíle vzpomínek.

Co teď asi dělá v Praze naše chlupatá cestovatelka Ťapka, jak se daří v lesní garáži bílé slečně?

Ťapku tenkrát přivezli naši mladí z malé vesničky v kraji blízko Vlašimi a tajemného Blaníku, odkud jednou vyjdou v plné zbroji rytíři.

Štěně, psí bejby, učilo se teprve chodit pomocí čtyř nohou a břicha. Bylo to legrační. Když jste zadupali, lekla se, zakňučela, ale hned přešla do útoku. Průběhem času se stala dokonalým strážcem domova a rodiny ve městě i ve volné přírodě. Povahu a záměry člověka, který se blíží, odhadne s naprostou jistotou.

Nejhůř se v lidech vyznají lidé, kam se hrabou na zvířata! Jedni vidí pro jistotu v každém lumpa, a druzí, dobráci, zase kdekomu naletí. Jak jsme dnes potkali u přehrady místního občana, řekl jsem mu, že se mi zdejší lidé líbí.

„Poctiví, všechno řeknou do očí!“

Ušklíbl se.

„Abyste se nezklamal! Jsou to potvory, a ta poctivost, to je jenom léčka, do které vás chtějí dostat. To je jejich, vyzrát na druhého, jsou prohnaní, mazaní a rádi chytračí, než vás prokouknou. Pak vám možná všechno snesou a dají poslední, ale nechtějí s přátelstvím začínat. Všimněte si, že za nic nepoděkují, o nic vás nepoprosí, bojí se, aby nevypadali hloupě…“

„Opravdu je tak dobře znáte?“ pochyboval jsem.

„Znám především sebe, pane, a vím, že jsem taky takový, sbohem!“

Když jsem to vyprávěl v kuchyni u Moravců, dostal jsem zajímavé vysvětlení.

„Jsou takoví, a nedivte se, tady v kraji byl vždycky kamenitý život. Kdo se včas nebránil, doplatil! Tu nedůvěřivost ještě zvýšila válka…“

Rozpovídali se o těžkých hodinách, když u nich v Třinci začala německá okupace. Odcházeli z Těšínska s prázdnýma rukama, hledali útočiště v Protektorátu Čechy a Morava, utíkali dál na západ.

„Před Němci?“

„Před Poláky! Nezapomeňte, že mezi Těšínskem a Polskem vždycky byla bolavá hranice, obě strany si dělaly nárok na doly a průmysl, příroda to bohatství položila mezi oba národy jako jablko sváru. Kdybyste přitom znali Poláky tak dobře jako my, jsou to výborní lidé! Dobře jsme s nimi vycházeli, až pak ten osmatřicátý rok. Lidi vždycky rozbije válka. Pojďte, navečeříme se!“

Složité území

Tady je na mapě Orlová, kus dál Doubrava a Karviná, pod ní Český Těšín a sedm kilometrů k jihovýchodu Třinec. Řeka Olše sem plyne z Vendryně, železniční trať z Bohumína do Košic potom běží k Bystřici a z Hrádku na Mosty a Jablunkov, kde už to voní Slovenskem.

„Tato část Slezska je jedním z nejsložitějších území na světě,“ opravuje ten jednoduchý pohled dávný přítel. „Tak třeba Frýdecko! Frýdek býval německý a Místek český, jen řeka je dělila, Ostravice. Frýdecko patří k Těšínsku, ale rozhodně ne etnograficky! Není tam nic těšínského a nic polského. Je přitom bránou do Beskyd, není daleko na Lysou horu, ale s lidmi tady u nás v horách nechtějí mít nic společného. My sme su je Frydečani, říkají pyšně.“

Už se nám na stole kouří z bramboračky, dopovíme si to až po jídle.

Zdařbůh, pane závodní!

„Stejně je to nepochopitelné, že se v dobách uhlobaronů uchoval na Slezsku český živel,“ pokračujeme v dřevěnici. „Jednou jsem přednášel v Sokolovně v Orlové a bylo tam tak velké jeviště, že jsem se na něm ztrácel!“

„Je skoro tak velké jako v Národním divadle v Praze! Hrál tam Eduard Vojan, slyšeli jsme tam Kubelíka, Kociána, zvali jsme si největší umělce a také nejlepší sportovce!“

„A uhlobaroni to trpěli?“

„Těm šlo o uhlí a o železo. Našlo se nové uhlí, tak řekli: ‚Postavte jim kostel, baráky, nějakou tu školu a hospody a budou rubat! Berte všechny, zdejší i polské, v kostele se pomodlí, v hospodě se ožerou…’ Pánem na jámě byl závodní ředitel, obyčejně Čech, všecko se před ním třáslo. Když za ním přišel štajgr nebo nějaký úředník, musel uctivě zaklepat a pak pozdravit: ‚Zdařbůh, pane závodní!’ Přistoupil ke stolu, vyřídil si svoje a pozpátku se vracel ke dveřím. Tam se zastavil a šel k závodnímu znova, už ne jako zaměstnanec, ale jako Sokol. Pozdravil: ‚Nazdar, bratře! Ta naše sokolovna, víš, chtěli bychom dětem zařídit loutkové divadlo, stálo by to tak pět tisíc.’ Závodní řekl: ‚Dobře, dobře…’, zatelefonoval panu centrálnímu a ten jednotě poukázal peníze.“

„Pan centrální byl taky Sokol?“

„Možná. Češi spolu ovšem směli držet jen do té chvíle, než vypukly nějaké neshody nebo stávky. Pak stáli úředníci na jedné straně a havíři na druhé…“

Bylo po sokolském bratrství.

Kdo to byl John Brown?

„Na úsvitu příštího dne žili z dvaadvaceti povstalců jen čtyři…,“ čteme v amerických dějinách. „Padli oba jeho synové. Padl farář Bill Jones. S puškou v ruce padl černoch Jack. Ti poslední čtyři vyšli před vojáky plukovníka Lee jako před popravčí četu. Padli všichni, naživu zůstal jen John Brown.“

Obyvatelé města ho chtěli lynčovat, Lee tomu zabránil.

Zločinec musí před soud!

Třetího prosince 1859 řekl pod šibenicí: „Já, John Brown, věřím, že zločiny mé země může smýt jedině krev!“

Pak vypukla válka Severu proti Jihu.

John Brown povstal se skupinou stejně smýšlejících mužů proti nelidskému jednání bílých plantážníků s černochy.

Píseň o jeho hrdinství zpívá americká mládež dodnes, stala se hymnou.

Kdo to byl Petr Cingr?

V dubnu roku 1890 po heinfeldském sjezdu rakouských sociálních demokratů a založení Druhé internacionály propukla na Ostravsku všeobecná stávka.

Mužům z družiny Johna Browna by byly sjížděly ruce k pistolím, kdyby byli viděli podmínky, v kterých pracovali a žili otroci těžařských magnátů. Na šachtách pracovaly i desetileté děti, vybíraly z uhlí kámen a navážely ho na hromady, dozorci je bili, když umdlévaly.

Na některých dolech pracovali horníci tři dny po osmi hodinách a tři po šestnácti, dvaasedmdesát hodin týdně. Mzdy byly nízké a dozorci čekali na kdejakou chybu, aby ukládali pokuty. Stačil méně naložený vozík, rozbité sklo lampy, zlomená lopata, a strhli mzdu za půl směny. V bytech v kolonii, ve dvou těsných místnostech s předsíní, žily šesti i osmičlenné rodiny. Tedy naprosto jinak než v dnešním Havířově nebo v Porubě.

Přišly důlní katastrofy, na bezpečnost se nehledělo, lidí bylo dost.

Pod zemí ve tmě, v neustálé hrozbě závalu nebo výbuchu a v horkých hutních provozech začínaly kořeny ostravského alkoholismu; prostý i vzdělaný člověk někdy začne utápět ponížení v kořalce, prostému se to smí odpustit.

I tohle má znát každý, kdo tam přijede. Na konci předešlého století připadal na Ostravsku jeden kořaleční podnik na necelých 180 obyvatel.

Druhá internacionála vznikla na pařížském sjezdu a už ke konci ledna 1890 o ní mluvili řečníci na shromážděních v Hlučíně, Novém Jičíně, Přívozu, Fulneku, Horním Benešově, Budišově, Bílsku a Vítkově. Několik horníků z dolů barona Wilczka uspořádalo sbírku na místního faráře Bitta, vynesla třiaosmdesát zlatých. Kněz měl za ty peníze na Prvního máje odsloužit mši svatou za osmihodinovou pracovní dobu.

Udal horníky, byli propuštěni z práce. Vzešla z toho stávka, povolali četníky a vojsko, tekla krev.

Roku 1893 přišel na Ostravsko z mostecké hnědouhelné pánve dělnický organizátor Petr Cingr.

Neměl na opasku zbraň jako John Brown. V Mariánských Horách svolal do hostince U koule schůzi a byl na ní založen hornicko-hutnický odborový spolek PROKOP. Svatý Prokop je totiž havířským patronem.

John Brown získal před válkou Severu s Jihem jen dvaadvacet stoupenců, Petr Cingr tisíce. Při stávce roku 1894 jich dvanáct padlo kulemi četnických opakovaček.

Šlo to tedy u nás jinak než v Americe a zpívaly se také jiné písně, Internacionála a Píseň práce.

* * *

Časně ráno jsme se rozloučili s dřevěnicí na Morávce, projeli jsme Třincem a jedeme zemí, jejíž hymna je velmi prostá:

Slezská vlasti, půdo svatá,
zemi nejkrásnější z všech.
Tobě sláva vrchovatá,
tobě poslední buď vzdech!

Složili ji řídící učitel Polášek z Doubravy a báňský úředník Jan Čapek, zakladatel československých legií v Itálii v době první světové války.

Světlemodrý malý automobil míjí právě bránu opavského OSTROJE. Po ulicích jde množství lidí, ti mladí už nechtějí nic slyšet o minulosti.

Starší v ní ještě mají paty, ale špičky už ne.

Jen pětina města mohla žít

Pět železničních tratí a na ploše okresu pět dalších významnějších obcí, Hlučín, Kravaře, Vítkov, Dolní Benešov a Budišov nad Budišovkou.

Politický, hospodářský a kulturně historický střed Slezska.

Pak závěr války, padly tu tři tisíce vojáků Rudé armády, bylo zničeno osm set osmdesát a poškozeno tři tisíce sedm set čtyřicet domů a jiných staveb, v okolí strašily trosky vesnic.

Opava v květnu 1945. Jen jedna její pětina byla schopna života.

Do území, osídleného předtím Němci, přijížděli Češi a také Cikáni a později Řekové, kteří pro politický útisk ztratili svoji slunečnou helénskou vlast. Odedávna lidé ztráceli vlast a museli se stěhovat, Židé do Egypta tenkrát za Mojžíše, čeští emigranti za Jana Ámose Komenského, sudetští Němci po Hitlerovi. Nemohli se potom vracet jako tažní ptáci, to jen Mojžíš měl tu zázračnou moc, že holí poručil Rudému moři, aby se rozestoupilo a uvolnilo běžencům cestu domů.

„Kdys tu byl naposled?“ zeptal se mne Honzík, když zaparkoval na opavském náměstí.

„Asi před čtyřmi lety, na přednáškách pořádaných Československou zeměpisnou společností. Ale ponejprv dávno před válkou, a pak hned po ní s cestopisnými přednáškami. V době osídlování všude obnovovali osvětovou práci a zvali nás na besedy, třeba jenom na vesnice do hospod. Všude bylo nabito, a když přišli Řekové, tak jim to někdo překládal.“

Chvilka v Opavě

Radnice, šest kostelů, městská věž vysoká dvaasedmdesát metrů, kdysi Schmetternhaus; vždyť na počátku našeho století žilo v Opavě třiadvacet tisíc Němců a jen půl třetího tisíce Čechů – byla to německá bašta u prusko-slezských hranic.

Zde se kdysi konaly slezské sněmy, tady bylo sídlo zemské vlády, muzeum Matice Opavské a divadlo se jmenovalo Blücherův palác, podle pruského maršála, vojenského dobrodruha a nepřítele císaře Napoleona. Uměl tak rychle postupovat, že mu říkali Marschall Vorwärts – Maršál Vpřed!

Byly by to hodiny vyprávění o moci mnišského Řádu německých rytířů, feudálů a německého průmyslového panstva, ale to už je všecko pryč a za námi.

Tak – vpřed!

Perla Opavska

Jen osm kilometrů z Opavy a dojede se do Hradce.

Rozlehlý renesanční zámek s empírovými úpravami hostil kdysi Ludwiga van Beethovena a klavírního virtuosa a skladatele Franze Liszta, který se jako šestiletý začal učit hře na piano, v devíti letech už měl veřejný koncert v Šoproni a jako třináctiletý komponoval operetu Don Sancho, uvedenou s úspěchem ve Velké opeře. Jeho klavírní hra a improvizace tak dojaly velkého Beethovena, že chlapce v koncertní síni políbil.

Pohádky minulosti, ale jsou hezčí než války.

Zámecký park vydechuje podzimní mír a klid, je všední den. Teprve ze soboty na neděli se sjedou autokarové výpravy a návštěvníci z Ostravska, pyšní na kulturně-historickou jedinečnost.

Zdrželi jsme se jenom chvíli.

Průvodce připomněl, že někdy kolem roku 1061 byla u zdejšího pevného hradu Boleslavem Smělým přemožena vojska Vratislava Druhého, v podhradí totiž bylo významné trhové město na obchodní stezce ze Slezska na Moravu. S původem zámku je spojeno jméno opavského knížete Přemka z konce čtrnáctého století, pak také do jeho dějin patří láska Závišova k manželce Přemysla Otakara Druhého Kunhutě. Co si ještě zapamatovat?

Loni se tu konalo mezinárodní sympozium k stoletému výročí Bezručova narození, a pro klid bez vzpomínek se můžete utábořit v autocampingu na silnici číslo 57 Opava – Hradec – Fulnek, na čtrnáctém kilometru odbočte vlevo…

Automobily pro studenty

Říjnové slunce, modré nebe nad krajinou, zastavte, nespěchejte, rozhlédněte se.

Mercedeska.

Barevná, otevřená, kabriolet. Žena asi tak k padesátce a vedle ní německá babička.

Řídí samozřejmě babička. Také zastavily, také se rozhlížejí.

Pak přišly k panu Trabantovi.

Prohlásily, že je to východoněmecký volkswagen nebo spíš „Studentenwagen“, cosi jako malá renaultka nebo fiatka, prostě vůz pro studenty.

Studenti ještě nemají dost peněz na skutečné automobily. Chtějí přitom jezdit, a to jim právě umožní levné lidové vozy.

„Požehnej pánbůh…,“ vydechl Honza česky. „Začneme znova studovat!“

Jinak se bavíme německy.

Byly v Jeseníku. Většinu roku totiž cestují, dcera s matkou, co mají také starší ženy pořád dělat? Letos vyjely z Heidelbergu na Paříž, pak pokračovaly přes Bordeaux do Španělska, protože tam už bylo jaro; Madrid, Malaga, Barcelona a francouzskou Riviérou do severní Itálie, do Rakouska a z Vídně do Prahy, které říkají „die goldene Stadt“ – zlaté město. To už přece nebylo daleko do „Gräfenbergu“.

Pak nám řekly „Na shledanou!“ – podle nich „Auf Wiedersehen!“

Tři zlaté lovecké trubky a tři zlaté hvězdy

Trubky připomínají dřívější německý název Krnova „Jägerndorf“, Lovecká ves, ale samo jméno Krnov je z latinského „Carnovia“.

Jen skok byste měli do Polska, ale zůstaňte u nás a rozhodněte se pro historické a přírodní krásy blízkého okolí. Podívejte se na kopec s hradem Cvilínem, potom na Horky, Bezručův a Kostelecký vrch a po návratu do města tkalcovských stavů, varhan, STROJOSVITU a žaludečního likéru značky PRADĚD si prohlédněte na radniční věži městský znak, trubky a hvězdy.

Vandrovali za dřívím

Není to právě zdvořilé zatoužit po prohlídce proslavené továrny na varhany před polednem, ale zdvořilý byl vrátný.

„Hned zavolám pana inženýra, počkejte chvilku,“ řekl a za pět minut už jsme společně otvírali dveře do pracovny ředitele.

Použít slova „továrna“ tam, kde se rodí varhany pro katedrály, koncertní síně a hudbu Sebastiana Bacha, Regera, Buxtehudeho, Messlaena nebo snad Schlicka, to je také nezdvořilé a poněkud hrubé.

Tradice krnovských varhanářů, stará asi sto dvacet let, má původ v dílničkách mistrů, kteří se sice psali s malým m, ale kromě toho, že měli absolutní sluch a znalost historie hudby, uměli také několik řemesel, od slévání kovů až po řezbářství.

Jejich práce tu našla důležitou podmínku, dostatek smrkové a bukové ozvučné kulatiny. Proto se také po zkušenostech z Německa usadili v Krnově bratři Riegerové. Stali se vynikajícími odborníky už před rokem 1900, položili základy k průmyslové výrobě a měli tak znamenité řezbáře, že stavěli i chrámové oltáře.

Varhany spojuje s hudbou také způsob evidence, každé mají svoje „opusové číslo“, tak jako díla skladatelů. Krnovský závod jich od počátku opustilo úctyhodné množství 3 354 kusů. OPUS 1 je v Opavě a OPUS 11 mají v Neplachovicích, spojených s působením hudebního skladatele a vzkřísitele českého sborového zpěvu Pavla Křížkovského, narozeného v Holasovicích ve Slezsku. Byly to první varhany s dvěma manuály.

„Čím se můžete pochlubit z poslední doby?“

„Třeba rekonstrukcí historických varhan v olomouckém chrámu svatého Mořice, budou nejkrásnější a nejkvalitnější v naší republice. Mají šestašedesát rejstříků.“

„Kolik stála oprava?“

„Asi tři milióny korun, dostaly celý nový pajšl, jak říkají varhanáři…“

„A dnešní cena?“

„Znalci oceňují jejich kulturní hodnotu na šestadvacet miliónů.“

Takový hudební nástroj by si tedy nemohl koupit žádný milovník Bacha, kdyby nebyl milionářem!

„Velkým ctitelem varhanní hudby byl baron Rothschild, ten na to měl a kdysi objednal řezby až z Tyrolska…“

„Může si dopřát soukromé varhany také někdo z nás?“

„Jen boháč… Ukážu vám potom v dílně kus objednaný soukromníkem z Kanady. Naším dílem jsou také velké varhany pro koncertní sál kanadského města Toronta. Mají tři manuály, 35 rejstříků, 2 031 píšťal cínových, 46 měděných, 136 dřevěných a 244 jazykových. Rejstříkovou dispozici navrhoval dr. Reinberger a prospekt architektka Matušová…“

Do dílenské haly svítí slunce a varhanáři pan Němeček a pan Koster upravují přední cínové píšťaly.

Stavební tvar varhan pro Toronto je moderní, nepodobný chrámové nádheře katedrál, kostelů nebo jen malých venkovských kostelíčků, kde zlacené řezby a roje andílků pomáhaly lidem snášet na světě dobré i zlé.

Přijdou i ti vlasatí

Díváme se z galerie na dílo, které zaplnilo celou šíři světlé haly.

Pak po očku sledujeme našeho průvodce. Proč si našel tolik času pro dva hosty, proč jim s takovou vášní obhajuje varhanářské umění?

„Odhodili jsme romantiku, ale jenom na čas,“ vysvětluje. „Lidé nedostali náhradu za chrámovou hudbu, potřebujeme ji stále, varhany jsou obdobou sboru, chóru, celé generace našich předků ve všech zemích na světě našly uklidnění a důvěru v lepší život v jejich hudební atmosféře, v Evropě, v Americe, v Asii…“

„Dodáváte také do Afriky? Pro klid černých duší?“

„Nedávno do Ghany! Teď máme zakázku pro Egypt, ale po klidu touží také bílé duše, jděte se podívat do Prahy na varhanní koncerty do kostela svatého Jakuba, chodí tam především mládež. Tak jako u nás, když se provádí kolaudace dokončeného díla. To sem zveme vynikající virtuosy, především ovšem pana doktora Reinbergra. O vstupenky je obrovský zájem a zase u mladých…“

„Také u těch, co si pak nahrávají Luxembourg, big beat, jazz a songy a věří na Beatles a hippies?“

„Proč ne? Touží po tradiční hudbě. Ti dva dole jsou Rusové,“ ukazuje inženýr. „Poslali je k nám pro zkušenosti, v Sovětském svazu je obrovský zájem o varhanní hudbu. Varhany ovšem samy nestačí, chtějí svoje prostředí, tvarový prospekt, výzdobu, architekturu sálu a výtečnou akustiku. Každé jsou prototypem a musí ovládnout svůj prostor. Je také příznačné, jak v celé Evropě ožívá dřevořezbářská práce.“

„Budou se snad stavět nové oltáře?“

Inženýr se zasmál, přátelský, zanícený, přeplněný ochotou. Ještě nás odvedl pod galerii a vysvětluje, jak tam právě Rusové „učí“ píšťaly pískat, ladí je na dálku elektrofonicky a český mistr jim radí.

Škola přesných tónů

Píšťaly, ty mohutné, jsou dlouhé sedm metrů, možná víc, rekord mají kovové supervarhany v USA. Jedenáctimetrová píšťala s průměrem přes půl metru je z cínové slitiny a váží 1 200 kilogramů. Píšťaličky, ty malinké, dlouhé čtyři milimetry, jen pět gramů…

Vyrábějí se ze slitiny cínu a mědi, nebo jsou čistě měděné, ale někdy také ze dřeva, bývaly ze slonoviny a ze zlata, v USA už dělají betonové. Pouze „rty“ píšťal jsou vždycky z cínové slitiny, mají horní ret, spodní a jazyk.

Prošly předintonační školou, do té právě vcházíme v druhém traktu závodu. O stěny jsou opřeny štíhlé i širší trubky, které možná budou znít ještě po několika staletích.

Bude půl jedné.

Dílny se vyprázdnily, varhanářské i ty, odkud jde do světa muziky přidružená výroba elektrofonických kytar JOLANA. „Varhanárna“ totiž není tak výnosná, jak by se na první pohled zdálo. Všechna práce je především ruční, chce velkou péči a trpělivost. Varhany pro bukurešťský rozhlas spotřebovaly třicet tisíc pracovních hodin.

Také školení píšťal je zdlouhavé, vyjdou ze zkoušek, zabudují se, ale pak teprve jdou do „sálů“. Až tam se pozná, jak dovedou zpívat a vypovědět radost, žal i naději. Je jich mnoho a v každé je ukryt jiný cit, nerv, projev života nebo stín smrti. Nejsou samy, zní celým tělesem obrovského hudebního nástroje.

„Představte si délku čtrnáct metrů, výšku jedenáct a hloubku asi tři metry. Bukurešťské měly osm tisíc pět set píšťal, osmdesát sedm rejstříků a vážily asi pětatřicet tun. Spotřebovali jsme pět tun cínu.“

Slovo o dřevě a elektrický vařič

Jedna hodina po poledni.

Ještě si musíme prohlédnout tavírnu slitin a dlouhý dubový stůl, na kterém se ručně válcují plechy, tak jako kdysi za starodávna; to nešlo ošidit strojem.

Ošidit nejde ani dřevo.

„Staří stavitelé varhan měli na všechno lepší materiál. Dřevo bylo plavené, ani červotoč je nenapadal. My tu máme výborné smrky na rezonanční díly a borovici na ostatní práci, všechno u Rajnochovic. Rezonanční dřevo musí být horské, houževnaté, z drsného podnebí. Takové dávají Jeseníky nebo Javorníky. Ale nejhustší v Evropě je právě rajnochovické…“

Houževnatý a prošlý špatným počasím je jistě také náš vzácný průvodce.

Končíme v jeho nevelké pracovně.

Organizovaný nepořádek bývá znamením nejlepších pracovníků, ti méně schopní musí mít všecko ve škatulkách a pod jednacími čísly; jinak by se nevyznali.

„Tady jsem doma,“ usmál se spokojeně. „Plány, papíry, nákresy, výpočty, nové návrhy. Ale na ty je obyčejně čas až po pracovní době. Tahle práce chce klid, a dneska jde všecko rychle, rychle…“

Polední přestávka brzy skončí, je čas jídla.

Na stolku vedle dveří čeká elektrický vařič.

Panoptikum pana Jaicha

Žáry, Nová Ves, Dolní Holčovice v údolí Opavice a jsme tam, po sedmi kilometrech.

Navštívíme zajímavého člověka.

Čistý, skromný domek u silnice, doma je jen paní Jaichová, tak jdeme do vrátek a hned se ptám, jaký on je.

„Ale hodný.“ odpovídá. „A pracovitý! Byl malířem a natěračem a teď už je v důchodu, já ještě pořád chodím do práce.“

Rozhlížíme se. Za domkem je evropská zvláštnost, jakýsi prehistorický ráj, půvabný dolík s umělým jezírkem, kolem rozsáhlé alpínky, které by možná potěšily i plzeňského krále alpínkářů magistra Doubka.

Pan František Jaich, narozený roku 1899 v Lipníku nad Bečvou, to tu ovšem upravil s kamarádem zedníkem, postavil a oživil sám.

„On uvaří, uklidí, ale ty opice mi dělal v kuchyni na stole,“ vzdychla paní domu.

Zvláštní opice. Betonové, zblízka to jsou fantastické sochy pralidí z jeskyň. Nad jezírkem je nahá krasavice jako z ostrova Bali s květy ve vlasech a před ní druhá, to asi bude nějaká polynézská Diana, bohyně lovu.

Pan Jaich to ví přesně, ale není doma, měl by asi malou radost, kdyby slyšel, co v jeho výtvorech vidíme.

„To je jasně zlatý bažant,“ ukazuje Honza. „Tohle lední medvěd a tamhle sedí na skále sova!“

Moje dohady jsou ještě fantastičtější.

„Kombinace hyeny skvrnité se psem a s ovcí! Ale kopyta jsou skoro kravská, ty kaktusy poznávám, ale jelen je nějaký divný a tuleň má hlavu jako ptakopysk!“

„On vám to všecko vysvětlí, až přijde,“ slibuje pokorně paní. „Tu hadí ženu, lva, po tom rajtujou děti, když sem přijedou, on má dva vnuky. Vždycky odřou barvu. Udělal jim ho pro radost, ale jinak sem jezdí hodně cizinců, i od novin a z televize už tady byli…“

Vrzla vrátka, přichází manžel.

Střední postavy, suchý, nepatrně nachýlený, ale ne stářím, jen odbornými znalostmi a zkušenostmi.

„Byl jsem cestovatelem. Persie, Turecko, Čína…“

„To umíte hodně řečí?“ ptá se Honza.

Nevyšel z klidu.

„Asi devět, hlavně turecky, čínsky, arabsky, indicky, ale to už jsem zapomněl. Před válkou jsem se učil u italských sochařů. Pak archeologii, chci tu vytvořit království předpotopní divočiny. Pojďte, provedu vás!“

Jdeme.

„Tak to je čínský salamandr a vedle něj Sinanthropus pekinensis, žili asi před tři čtvrtě miliónem let. Tady vidíte prakury, jelena altajského a pravěkého orla. Ještě to není všecko hotové, nemám dost peněz a musím shánět materiál.“

Nad budoucím královstvím předpotopní divočiny kraluje gigantická postava ještěra.

„Ten žil asi před sto padesáti až dvěma sty milióny let, je to druhohorní iguanodon…“

„Toho jste také modeloval v kuchyni na stole?“

„Kdepak! Váží asi sto metráků, jen základy v zemi aspoň padesát. Přinesu vám fotografie…“

Odchází do kuchyně a nevíme, co si o jeho díle máme myslet. Kupujeme si dvacet fotografií.

Za úzkou, ale prudkou Opavicí se točí pod chalupou vodní mlýnky s panáčky, kteří se všelijak pohybují.

Bublá dvoutakt, pan Trabant se rozjíždí a za ním zůstal nízký domek s nápisem: ELDORADO – PANOPTIKUM

Celník poustevníkem?

Brzdíme na rozcestí za Holčovicemi, vlevo je zotavovna ROH s poetickým názvem ZLATÁ OPAVICE. V překrásné krajině, kam ještě nenašla cestu organizovaná turistika.

Cyklista.

„Prosím vás, jedeme dobře na Zlaté Hory?“

„Jo, na Novou Komoru a Heřmanovice, všude samé hory! Copak jste tady hledali?“

Sedli jsme si na lavičku.

„Slyšeli jsme o zdejším poustevníkovi!“

„Jo… Někdo o něm říká, že je blázen, ale já myslím, že ne, protože každý člověk si může dělat, co chce, když ho to baví! On byl asi pětkrát ženatý, tak se dožral na ženské a postavil si v lese něco jako poustevnu. Pánové, ženské dovedou člověka vzít za tipec! Ona se každá staví, staví, ale je v ní zašitá potvora. Co vám mám vyprávět, můj případ! Jmenovala se Anna…“

„Prosíme vás, o tom celníkovi… Je k němu daleko?“

„Jak se to vezme, pánové, hlavně kudy! Ale říkám, já ho chápu! Žije v lese a má svatý pokoj! Kromě toho je moc užitečný. Tak například hledá po lesích balvany a přenáší je tam, kde žádný nejsou. A ve Valšově je Boží hrob, kdybyste se tam dostali…“

„Proč přenáší ty balvany?“

„On chce, aby byl v lesích pořádek. Leze po stromech a odřezává uschlé větve, odklízí všechen prevít pod nima, lesníci ho chválí, protože ty porosty dokola jsou jako park. Teď si koupil rádio na baterie, aby věděl, co se děje ve světě, ale kdepak ženskou! Ani vidět! Jako já, po té Anně…“

Setřel si pot, odpolední slunce pálí.

„Prosím vás, kudy se k němu jede?“

To přesně neví.

Měli bychom se optat v hájovně za Novou Komorou, takhle napravo od silnice.

Na Zlaté Hory

Na stromech, na keřích a loukách, od nebe až po zem je paleta všech barev od syté zelené po karmínovou, a vaše oči si z nich mohou namíchat další odstíny, pokud vůbec věříte, že to, co vidíte, je skutečnost.

Nížící se slunce v tom rozhazuje lesklá zrcátka a protisvětla, buď je to krása k zbláznění, nebo chytačka, laterna magika, zjevení van Gogha nebo trik a filmový kýč.

Už dvacet kilometrů mlčíme.

Jaich, celník, a teď začne jeseň v Jeseníkách, malířská slavnost – ne, asi to bude další podvod.

Otevřenými okny jde do trabanta hořce sladký pach hnijícího listí.

Zase vidíme u silnice značky: POZOR LESNÍ ZVĚŘ!

„Četls to v novinách?“ přerušil můj přítel kilometry.

„Při startu na letišti Grand Rapids ve státě Michigan narazilo dopravní letadlo na tři jeleny najednou. Poškodilo se, ale nikdo nebyl zraněn a společnost North Central Airlines ihned přistavila další letadlo a pokračovali v cestě. Mohlo by se stát něco takového u nás?“

„Asi ne! Neměli by to druhé letadlo…“

Zato jelenů je dost, v Beskydech říje skončila a tady právě začíná, úlovky budou znamenité!

Sjíždíme do příjemné kotliny.

Nad hladinou štíhlých smrků vykukuje z moře lesů čtverhranná kupole moderní těžní věže jako betonová pěst nad přírodní krásou. V šachtách a štolách Příčné hory je totiž měď, zinek a olovo. Takové to jednou bude na světě všude, prý i z Měsíce se budou do našich fabrik sypat proudy rozmělněných rud, dopravované zdarma zemskou přitažlivostí.

Pak bude pošetilé učit děti, že na konci třináctého století patřily dnešní Zlaté Hory se vším všudy nad zemí i pod zemí Otíkovi z Linavy a jeho bratřím, že zaměstnával tisíc kovkopů a měl se dobře.

Učte se dějepisu, dokud je čas!

Dějiny šly kolem Zlatých Hor rušným tempem. Město vyplenili Tataři, pak byl jeho pánem Jan Lucemburský, Karel Čtvrtý je vrátil Mikulášovi Druhému, stalo se zbožím vratislavského kostela a velmi zchudlo, když je v roce 1740 vyplenili Prusové.

V překrásném údolí už vidíme město s věžemi poutního chrámu Panny Marie Pomocné, v tu věřili sousední Němci ze Slezska, bývalo jich tu plno ze soboty na neděli. Pomodlili se a pak šli na víno a na špekbuřty do zdejších hotelů a hospod.

Po květnu roku 1945 chtěli město vyplenit zlatokopové z vnitrozemí, ale podařilo se jim to jen částečně.

Filmový festival pokračuje

Začíná se šeřit, ale okolí silničky kolem Olešnice ještě neskončilo barevnou symfonii, hranou každým listem olší, bříz, topolů, vrb, ovocných stromů a nad tím smrčinami a buky.

Takové to je koncem října tady v údolí, a ještě hezčí nahoře u Noskovy chaty nebo u Velkého mechového jezera.

V potocích je plno pstruhů.

Sežeňte si průvodce, kdybyste se chtěli vydat ještě dál, pralesním bludištěm až někam k Šumnému potoku!

Přísný Hrubý Jeseník je chladnější a pyšnější než Mionší nad beskydskou Horní Lomnou, není tak přítulný jako polesí Petra Bezruče na Mazáckém Gruníku u Lysé hory nebo dobromyslný jako šumavský Boubín. Má někdy tvář vznešené, nepřístupné dámy, která se nebude jen tak bavit s prostým člověkem.

Ta dáma kromě toho ještě před nedávnem mluvila německy.

Nikdy si důvěrně nerozuměla s českými lidmi, kteří tu žili od nepaměti, někdy v dočasném klidu, jindy v hrůze inkvizice a kladiva na čarodějnice.

Směr Jeseník!

Zešeřilo se a po hezkém dnu trochu prší.

Poněkud tmavší děti

Za obloukem u železničního nadjezdu je malá prodejna JEDNOTY.

Paní vedoucí už stahuje roletu, ale přece mi prodala láhev bílého bzeneckého vína a dvoje tatranky.

Ty pro děti trochu podobné těm, jaké jsem kdysi potkával v Latinské Americe. Kdybyste posadili hezké cikánské dítě proti indiánskému z Mexika nebo z Brazílie, nevyberete si. Indiánské děti ještě žebrají, naše cikánské už skoro ne, jenom poděkovaly za tatranky.

Pro budoucí námořníky

Nepříliš velký hotel na náměstí v Jeseníku. Prvotřídní, s hvězdičkou, drahý pro nás, pro cizince ne.

Přesto jsou na mě velmi slušní, od vrátného až po recepční, světlovlasou, menší, rokokovou, hezkou.

„Pokoj?“

„Samozřejmě,“ usmála se, „my vás známe z televize.“

Neřekla to jako jiná milá paní v pražské tramvaji: „My jsme vás včera viděli v televizi, kolik vám za to dali?“, obojí jedním dechem.

Chci sdělit radostnou zprávu Honzovi, ale za houpacími dveřmi do hotelu je havárie. Jakýsi neopilý muž se tam zřítil na rohožku.

Vstal, řekl „Pardon“, a uvolnil mi místo. Šlápnu a ležím!

Že by působily jesenické čarodějnice až sem? Jsem obluzený?

Vracím se, zkouším to znovu, zase vrávorám, ale už běží vrátný.

„Prosím vás, dejte pozor, oni nám sem dali nové rohožky, takové patentní, čistí zároveň boty! Tady už upadlo moc hostů!“

Prohlížím ten zlepšovák.

Je to jakýsi velký kartáč s dlouhými štětinami, rozdělený do pásem, chodit po tom chvilku sem tam, mám zadarmo mořskou nemoc. Vchází Honza, zakolísal, ale nechávám ho v přesvědčení, že toho bílého vína vypil moc.

Ještě formality v recepci.

Pošťáci chtějí taky spát!

Ten pokoj totiž, který nám dali, musíme v půl sedmé ráno opustit. Je trvale rezervován pro vlakovou poštu a ta se chce vyspat.

„Ale my nemáme budíka…“

„O to se nestarejte, na jaké buzení jste zvyklý?“ uklidnila mě recepční. „Lodní sirénou? Zvonem? Minimaxem? Troubením jelena?“

„Prosím o slavičí tlukot,“ řekl jsem stydlivě.

Všude samá ochota

Naše nesnáze pozoruje elegantní pán, představil se, je z ředitelství Restaurací a jídelen.

Všechno nám zpříjemnil neobyčejnou péčí. Dovezl nás k domu, v kterém bydlívá malíř Mirko Hanák.

Soused říká, že tu byl na říji a střelil šestnácteráka, ale pak hned odjel zpátky do Prahy.

Doma jsme nenašli ani ředitele Městského muzea, znalce zdejší minulosti, byl v Černé Vodě na konferenci osvětových pracovníků. Ta sice zítra pokračuje, ale než jsme šli spát, zavolal, že se zdrží.

Schůzka je v osm ráno v muzeu, v někdejší jesenické vodní tvrzi.

Milenky ďáblovy

NEW YORK, 1967 – MEZINÁRODNÍ KONGRES ČARODĚJNIC, KOUZELNÍKŮ, ASTROLOGŮ, VĚŠTCŮ A DALŠÍCH LIDÍ nadaných nadpřirozenou mocí, svolaný na konec srpna roku 1967 do New Yorku, se o měsíc odkládá, protože musí být pečlivě prověřeny přihlášky účastníků.

Nadpřirozená moc? Co to je?

Četl jsem nedávno, že vážení vědci z různých zemí světa sledují zjevy, které nám prozatím nemůže vysvětlit fyzika ani matematika. Nazvali je zjevy metafyzickými.

Je jim například divné, že se dosud zjištěné létající talíře zaručeně pohybují bez známých nám motorů nebo raket, silou prozatím neznámou. Pozorují pokusy spiritistů. Jsou prý lidé nadaní mediální schopností. Silou své vůle pohnou na dálku různými předměty a dovedou zničit bank v hernách. Vsadí si v ruletě na určité číslo a pak způsobí, že se kulička zastaví právě na něm!

Tak jako matkou dnešní chemie byla alchymie, tak jsou asi v metafyzických pokusech prvky budoucí superfyziky a supermatematiky, věd snad dobře známých vyspělejším obyvatelům jiných oživených planet.

Pakty s peklem

Od pradávna se všude na světě věřilo na kouzelníky a na čarodějnice, na ženy, „které pomocí zlého ducha činí věci nadpřirozené“.

Když chtějí čarovat, rozpustí si vlasy a obléknou se do dlouhé bílé košile. Někdy jsou krásné, svůdné, jindy staré a škaredé, ale mohou se také proměnit v kocoura, kočku, žábu, psa nebo ptáka. Tak si je lidé představovali v patnáctém a šestnáctém století, kdy proti nim krutě vystoupila církev.

Prohlásila, že uzavřely pakt s ďáblem.

Věřilo se, že dovedou létat rychlostí větru na koštěti, na lopatě, vidlích nebo pohrabáči. Před odletem se namažou čarovnými šťávami z kouzelných bylin, aby byly lehké, ale také si mohou osedlat kozla, vlka, koně, kočku nebo člověka.

Spícímu muži dají na hlavu koňskou ohlávku nebo mu zvláštní mastí namažou chodidla a dlaně. Takový nedobrovolný taxíkář je potom musí nosit jako v pohádce čert Káču, vysýchá, hubne a přitom se bojí prozradit, koho vozí.

Poroučely větru, dešti

Čarodějnice prý uměly chodit vzduchem a zahánět krupobití a bouřky, nebo zase naopak déšť přivolaly a prospěly tím úrodě.

Léčily, když chtěly, protože znaly hojivou moc bylin a trav. Zacelovaly rány, zastavovaly krev a pomohly, když někoho uštkla zmije nebo ho pokousal vzteklý pes. Bylinky sbíraly především o noci svatojánské, však se dodnes pálí na našem venkově na kopcích svatojánské ohně a chlapci a děvčata přes ně skáčou, je to lidový zvyk.

Pověr a zkazek je velké množství.

Co tomu řeknete, že před východem slunce chodily čarodějky s plachetkou na louku pro rosu z trávy, na které se den předtím pásly krávy? Doma přehodily plachetku přes bidlo a dojily z ní mléko těchto krav! Stačilo tedy, aby některá kráva ve vsi přestala dojit, a už se hledala čarodějnice se všemi důsledky až po mučení a upálení na hranici. Předpisy, jak mají být čarodějnice stíhány a ničeny, vyšly v Německu se souhlasem církevních úřadů už v roce 1489. Pojmenovali je „Hexenhammer“ – Kladivo na čarodějnice.

Pronásledování žen, většinou nevinných a často udaných inkvizitorům ze msty, to je přesmutná tragédie evropských dějin.

Na Moravě se jim říkalo bosorky, újemnice nebo bobonice, v některých zemích se věřilo, že lezou nohama vzhůru na kříž, když chtějí z oblohy ukrást hvězdu.

Skončíme pověrou ze starého Bulharska.

Tamější bajilky snímaly z nebe lunu, proměnily ji v krávu a tu pak podojily…

Sněmy, sabaty a reje

V temných a bouřlivých nocích, zvláště o Vánocích, na počátku jara, v noci svatojánské a někdy jen tak v sobotu se čarodějové a milenky ďáblovy sletovali na odlehlé vrcholky hor nebo osamělých skal.

Tam konali sněmy, těm sobotním říkali sabat.

Předsedal čert nebo starý čaroděj, a po projednání organizačních záležitostí a projevech oddanosti hodovali, zpívali, tančili a divoce rejdili. Když se někomu podařilo a zachytil se čaroděje jdoucího na sjezd, vše uviděl a slyšel, pokud slíbil, že nic neprozradí, až se vrátí domů.

Je pochopitelné, že inkvizitoři měli plno pomocníků, vyzvědačů, donašečů a udavačů, kteří se všemožně snažili odposlouchávat rozhovory lidí podezřelých z čarování. Ti všecko hned hlásili jezuitům.

Prohlížíme-li středověké obrazy a rytiny, jsou na nich na rejích čarodějnic kromě pekelných příšer s křídly, kopyty a podivnými hlavami, nahých tanečníků, hadů, ještěrů, černých koček, koster a lebek, ohnišť na vaření nápojů lásky a moždířů na míchání pižma, také dámy v krásných šatech, s krajkovými krejzlíky, bohaté měšťanky a šlechtičny. Poznáte také tehdejší muže z měst, zámků a hradů, mezi nimi mnichy a kněze.

Byly to strašné doby, nikdo nevěděl, kdy si pro něj přijdou. To všechno se dělo ve jménu božím a pro zničení ďábla.

Velmistr čarodějnic

Ředitel čekal v jesenickém muzeu přesně v osm. Název této kapitoly omluvte, říkají mu tak jeho přátelé a v dobrém smyslu.

„Velkou záhadou nám bylo pižmo, mast, kterou se čarodějnice mazaly, když se chystaly na sněmy a reje! Máme tu různé recepty a moždíře, v kterých se pižmo mísilo,“ začíná náš rozhovor.

„Vy snad věříte, že čarodějnice skutečně byly?“ divíme se.

„Recepty můžete vidět,“ otvírá zásuvku s pečlivě chráněnými dokumenty. „Po čarodějnicích zbylo mnoho písemných i věcných památek, opravdu byly, ale nebyly spojeny s ďáblem. Sabaty, hody a tance měly jiný účel. Nad starými recepty stáli dřívější vědci bezradně. Obsahovaly různé koření, lidskou krev, ale i blín a další omamné jedy, které působí halucinace, přeludy smyslů. Když lékaři podle těchto receptů vyrobili masti a vyzkoušeli jejich účinek sami na sobě, poznali, že působily trojím směrem. Omámením zraku, muži i ženy viděli zmatenou směs lidských těl a pohybů a měli dojem ďábelského reje. Slyšeli hučení vichřice a bouře a porušeným čichem cítili zápach dýmu. Měli tedy celý obraz sabatu…“

Procházíme okolo vitrín s inkvizičními rozsudky a vidíme zažloutlou stránku z modlitební knížky psané starou češtinou. Vyslýchaná žena na ni napsala olůvkem prosbu, aby jí manžel donesl do vězení džbán s tvarohem a na dno dal mast na hojení ran.

Vodní doktor Priessnitz

Pan Trabant stoupá do vršku, za ohybem jedné zatáčky je jen pár kroků k mohyle s křížkem, bylo tam popraviště jesenických žen.

Jedeme totiž do Lázní Jeseníku, už budeme brzy nahoře.

Proslulé lázně nyní slouží zdraví našich lidí, především těžce pracujícím a horníkům z nečistého ovzduší. Svítí polední slunce, ozařuje sanatorium, pacienti a rekreanti se scházejí k obědu.

„Objevitel zdejší léčby Vincenc Priessnitz byl vězněn jako podvodník, ale po návratu na svobodu vyléčil na sedmdesát tisíc nemocných mužů a žen pouhou vodou,“ tak to čteme v letopisech.

Narodil se čtvrtého října 1799 na malé usedlosti a jeho otec byl slepý. Musel pomáhat v hospodářství, pásl u lesa krávy a jednou dostal žízeň a šel se ze studánky napít. Viděl u ní postřelenou srnu. Napila se a pak se dlouho koupala ve studené vodě. Zvířata se přece léčí sama od pradávna a vědí, jak na to! Chlapec, který už tehdy měl rád přírodu, o tom začal přemýšlet. Potom se stalo neštěstí. Přimáčkl ho vůz a zlomil mu tři žebra. Když se malý Priessnitz vzpamatoval z mdloby, došel domů, srovnal kosti u opěradla židle a hrudník ovinul těsným obvazem namočeným ve vodě. Co měl také dělat? Nebyla zdravotní střediska, nebyly sanitky se sirénou a rádiem, rentgeny, chirurgie a kartotéky.

Žebra srostla bez nich, co měla dělat?

Šebestián Kneipp

Narodil se v německém Stefansriedu a původně byl tkalcem.

Jako jedenadvacetiletý se konečně dostal na gymnasium v Dillingu, kde sice absolvoval, ale s nezhojitelnou plicní chorobou. V té době si přečetl knihu Theodora Hahna o léčivé moci vody, řídil se jeho radami a uzdravil se. Přihlásil se na bohosloveckou fakultu a byl vysvěcen na kněze.

Začal se zajímat o Priessnitzovou vodoléčbu, šířil ji po svém způsobu a v celé Evropě i v Americe začali lidé „knajpovat“.

Pamatuji si z časného mládí, že mě moje maminka nutila chodit ráno bosýma nohama v orosené trávě, říkala, že je to pro povzbuzení oběhu krve. Polévala mi záda studenou vodou a prováděla „vteřinové ledové postřiky“.

Snad tím způsobila, že mi dodnes v těle obíhá zdravá krev.

Jak to bylo s vězením?

Lékaři žárlili na Priessnitze, protože měl úspěchy. Nařkli ho ze šarlatánství, neměl totiž na léčení diplom, dovedl pouze léčit. Roku 1829 byl odsouzen na čtyři dny do vězení s půstem, kromě vody a chleba mu nic nedali. Ale nenapravili ho, sotva vyšel na svobodu, dál věřil léčivé moci přírody.

Založil léčebný ústav a měl úspěchy. Hrnuli se k němu nejen pacienti, ale také diplomovaní doktoři ze všech koutů Evropy. Roku 1833 jich tam studovalo sto dvacet. Honoráře vynesly Priessnitzovi 120 000 rakouských zlatých, pěkné peníze v té době! Ale peněz se nikdy nebál, měl je rád.

Na nemocné šel zvláštním způsobem, na první pohled drsným. Choulostivé koupal ve studené vodě, lidem, kteří se sotva vlekli slabostí, doporučoval namáhavé pochody a pak zase dlouhé lázně ve vodě. Pacientů míval v sanatoriu až pět set najednou. Šel jim ve všem příkladem. Pil mnoho vody, časně vstával, s nemocnými snídal, obědval i večeřel, ty vzdálenější léčil písemně na dálku a v okolí Gräfenbergu za nimi jezdil na koni.

Chodíte ráno bosi v rose? Věříte finské sauně? Nebo polykáte fenmetrazin a vitamíny v tabletách?

Tlustí a tencí

Zůstal za námi pomník vytvořený roku 1847 českým sochařem Myslbekem. Před sloupovím stojí nad pramenem selsky přímý a statný Priessnitz, vlevo čekají na jeho pomoc nešťastní nemocní. Vpravo jsou zdraví, svalnatý muž s krásnou ženou.

Pan Trabant sjíždí zatáčkami do nížiny a po čtyřech kilometrech potkáváme na počátku proslulých lázní v Lipové příjemně baculatou poštovní doručovatelku.

„Aby získali pro lázně víc zákazníků, ukazují na listonošce, jak je tloušťka nepohodlná,“ usoudil Honza.

Obchodně vzato dostal kdysi zdejší sedlák a povozník Johan Schrott nápad k nezaplacení. Začal podle vzoru Vincence Priessnitze léčit tlusťochy vodou. Moderní lékaři přidali bílé víno, obézní pacienti s tím souhlasili, pili, večer pak museli vydatně tančit a ve dne namáhavě pochodovat. Jíst jim dávali jen to nejnutnější, a pokud se nechodili tajně cpát do protější cukrárny, hubli.

Ztratili pět, deset i dvacet kilo a doma je potom zase nabrali. Kromě toho se dívali na překrásnou krajinu.

Jeďte o dovolené do Lipové, i když jste štíhlí jako bič, a podívejte se na ty severomoravské kopce, na zasněné Rychlebské pohoří, na Prosečný, Smrčník a Strážný! Tady už není přísný Hrubý Jeseník, začíná dialog s Nízkým Jeseníkem. Ještě ne zeměpisně, ale citově, aspoň pro někoho.

Uprostřed obce potkáváme houf batolat z újezdních jeslí s dvěma pěstounkami. Batolata křičí „Ahoj“, mávají, a tak je zase slunečný den s geniální kompozicí podzimních barev jako včera.

Kříž na konci svozné

Odpočíváme skoro tisíc metrů vysoko u vypáleného ohniště pod lesy na vrcholku Videlského sedla.

Je tu božsky i bez čarování.

Sbírám na silnici suché dříví a Honza připravuje pánev s měděnou konvičkou na kávu. V Lipové jsme si koupili slaninu a vejce.

Co se asi stalo tady u toho kříže? Je na něm barevný dřevěný Kristus. Ruce má rozpjaté nad moravskou krajinou, jako by ji chtěl obejmout a posílit spásou, ale to nemůže, dlaně má přibité hřeby.

Dojíždí dvěstěpadesátka, zabrzdí a starší muž začíná rozbalovat z montérské brašny nářadí. Pak si připevnil na nohy stoupací háky a leze na telegrafní sloup. Zapojil k drátu telefonní přístroj a začal z té zdejší samoty s někým hovořit. Ne s duchem hor, protože povídá: „Nazdar, Pepíku, tak jsem až tady u videlskýho kříže a pořád to nemůžu najít! Slezu a jedu dál, těbůh!“

Slezl a rozpovídal se.

Copak teď, když je ještě pěkné počasí, ale v zimě! Fujavice, mráz, vánice, závěje, na drátech námraza tlustá jako lidská ruka. A telefonní údržbář do toho musí, aby lidi nenadávali, že je nemůže ta ženská v ústředně spojit s Brnem nebo Prahou.

„Zkusíme si svoje, pane,“ přiznává. „Ale co se dá dělat, živobytí je živobytí, manželka, děti, je draho…“

Ještě otázka.

„Prosím vás, proč tu postavili ten veliký kříž?“

„Ano, vy nejste zdejší… Stalo se tu neštěstí. K silnici vede s kopce svozná, snad víte, co to je. Cesta na svážení dřeva, v zimě je to nebezpečná práce. Dříví zabilo dřevaře, tak tu vztyčili na památku ten kříž, ale teď ho asi skácejí, bude se rozšiřovat silnice. Já musím dál…“

Ještě chvíli sedíme na kládách mezi velkými balvany, jíme osmaženou slaninu a pak pijeme černou kávu.

Potom sjíždíme zatáčkami k obci Vidly, kde jsou tři myslivny na jednom místě.

Jelení vdovy

„Tak jsme si aspoň trošku zatábořili,“ napadá mě za volantem. „Byl bych na tom plácku zůstal do večera a přes noc.“

„Až jindy… Večer musíme být v Budišově nad Budišovkou, paní lesní čeká!“

Než jsme odjížděli, přišlo také toto psaní:

Můj milý a drahý pane,
nevím, jak to bude s těmi jeleny, říje končí v září, ale budou zde nějaké jeleny i s kolouchy střílet, protože ta zvěř dělá veliké škody a lesáci doufají, že se jelení vdovy přestěhuji k Pradědu. Jsou tu noví osadníci, mufloni, dosazení před šesti lety, velice se rozmnožili, někteří jsou velmi krotcí. Právě tu včera jeden Němec zastřelil překrásného berana. Myslím, že jsem vám psala, že jsou tady stáda kanců. A v přehradě štiky, kapři, sumci atd. Velmi se na Vás všichni těšíme, musíte se v Budišově zdržet aspoň týden…

Vaše
Zdeňka Olivová
Budišov nad Budišovkou

Pokračujte k jihovýchodu!

Civilizace potrestala člověka automobilem.

Včera jsme ještě spali v chalupě pod kaštanem, na kterém byl plakát „Vítáme vás!“.

Pak stačí dva nevelké písty v motoru, trochu benzínu s olejem, a pokračuje křížová cesta kilometrů s pobožnými zastávkami u pamětihodností.

Karlova Studánka?

Perla severní Moravy, nádherné lesy spadají příkře až k lázeňským stavbám. Jako tři sudičky vzaly tuto oázu do ochrany svahy Skalnaté hory, Dřevín a hřeben Sutě, nenajdou sem přístup výchozí větry a zimní bouře, jen ze západu smí pohladit návštěvníky teplý vánek s troškou deště. Proto je mezi nimi tolik lidí pracujících bez slunce a v prachu – horníků. Léčí si silikózu, zaprášení plic.

Lázně v Karlově Studánce vznikly už v roce 1785. Tehdejší architekti je projektovali s takovou důstojností a s úctou k horské přírodě, že jsou dodnes pro celou Evropu příkladem lázeňského klasicismu.

Než tam dojedete, zastavíte se možná ve Vrbně pod Pradědem.

Pak nezapomeňte, že leží 550 metrů nad mořem, že kdysi bylo hornickou osadou a že se dnes o jeho blahobyt stará národní podnik LENAS s přádelnami lnu, lisovna umělých hmot a neobyčejně moderní dřevařský kombinát. Koupili stroje z Finska.

Pak šlápnete na plyn dvoutaktu a kolem Bílé Opavy pokračujete k jihozápadu, na Moravský Beroun. Veze vás přece automobil, prokletí civilizace.

Budišov nad Budišovkou

Silniční zatáčky se snížily mělkým údolím k odbočce označené směrovkou: GUNTRAMOVICE.

Vlevo na stráni se pasou ovce a je jich aspoň sto. Shání je pes a zapadající slunce rozhodilo stádu po zádech podvečerní červánky.

Za chvilku budeme ve městě a u Olivů, ale proč ty Guntramovice? Někde na dně paměti se mi vynořila melodie, už je to tady, začínám si hvízdat písničku Generál Laudon jede přes vesnici…

„Honzo, tady v těch kopcích byla velká bitva!“

„Na konci války?“

„Ne, dávno před tím, v půlce osmnáctého století. Všude řádili Prušáci, drancovali, sbírali ve vesnicích dobytek, obilí, potraviny, a když se někdo vzepřel, oběsili ho. Tak se na ně vypravil rakouský generál Laudon. Překvapil je u Guntramovic, ale musel ustoupit. Za několik dní se Prušáci vydali k Olomouci, napadl je ze zálohy generál Šiškovič a Laudon uslyšel zdálky dělostřelbu. Spěchal na pomoc a Prušáky tak rozbil, že prchali a zanechali na bojišti obrovskou kořist. Tisíce vozů a tisíce tažných volů…“

„Odkud to víš?“

„Od dědečka, byl na vojně čtrnáct let a rád vypravoval.“

„Máš správnou adresu?“

„Třída Československé armády a tam už se doptáme!“

„Jak dlouho jste se s paní Olivovou neviděli?“

„Skoro třicet let…“

Bude nám dobře!

Vítají nás a paní Zdeňka pláče.

Tiskneme si ruce s jejím manželem, byt je v domě Lesní správy.

Už před týdnem bylo nachystáno a navařeno, v krásném bytě v prvním poschodí je všechno nadýchané, všude kraječky, podzimní květiny ve vázičkách, parkety jsou jako zrcadlo.

Šla do vedlejšího bytu poradit se s paní hajnou, co k večeři. Kačer s ořechovou nádivkou? Srnčí kýta s brusinkami? Jelení hřbet? Muflon podle zvláštního receptu, bažant na špeku, zajíc na černo s perníkovou omáčkou s mandlemi a hrozinkami, pár těch pstruhů na másle, také domácí uzené s křenem přijde vhod jako předkrm a – prokristapána – vždyť je v chladničce odleželá divočina!

Usedáme okolo velkého stolu a je nás šest.

Odpoledne totiž přijeli na návštěvu novomanželé, ona říká paní Olivové tetičko, pak je tu hezká dcerka napohled tak šestnáctiletá, s dvěma culíky, veselá, zkrátka fajn.

Půjdeme pěšky

Novomanželé u našeho stolu se stále drží za ruce a chvílemi jim sjedou oči k snubním prstýnkům. Vypadají jako dvě děti, které našly na louce sedmitečné slunéčko.

Pan lesní Oliva nám právě nabízí, abychom vstali ráno v půl třetí a šli s ním na přehradu, uvidíme jeleny a laně, srnčí, muflony a možná divočáky.

Mladá paní a její muž prosí, aby se tam směli vypravit hned, vyspali by se v lovecké chatě.

„Dovezu vás na motorce a zatopím vám, nastydli byste…“

Jako by se zamilovaní mohli někde nastydnout!

„Ne, půjdeme pěšky, kolem toho potůčku, pamatuješ, Karle?“ řekla ona a pak se s námi rozloučili a odešli.

Poslední den

Přišlo další ráno, jeleny, muflony a divočáky jsme neviděli, ale po deváté hodině nás paní Olivová odvedla na Městský národní výbor.

Dali mi na klobouček hezký městský odznáček, asi vzácný pro sběratele, a požádali, abych v kulturním domě nad řekou ve tři odpoledne udělal besedu se zdejšími čtenáři. Jak jsme kdysi cestovali, co jsme prožívali a proč jsme se teď vypravili tak blízko, do Beskyd, na Ostravsko a do Jeseníků.

Ředitelka knihovny nás pak provedla svým královstvím, do kterého snad brzo přibude další cestopis, o putování, z kterého se zítra vrátíme do Prahy.

Městský národní výbor nás pozval na večeři do hotelu BESEDA.

Všechno tedy končí jako v té staré české pohádce.

Byly nesnáze, byly úzkosti, byl nesvár.

Pak všechno zahladil čas.

Sedli jsme si všichni k dlouhému stolu, pili jsme hanácké pivo, slovácké víno a prostějovskou režnou a bylo nám všem dobře, strašně dobře.

Doslov

Polabskou lesní osadu Kersko zasypal vánoční sníh.

Topím si v zeleném domečku, vzpomínám a vyrovnávám se se vším, co mi přinesl život.

Totiž – dva životy. Mládí a dnešek, nejsou si podobné.

Byl jiný svět, když tenkrát zasadili u protější chaty břízu, vyrostla až nad střechu. Všechno vyrostlo, jen lidé zůstávají stejně velcí.

Venku je klid, jen chřupe sníh, když jsem vyšel do noci.

Skáče přede mnou chlupatý pejsek a nad tím vším svítí hvězdy, celý věčný vesmír najednou.

KONEC

Ediční poznámka

Pravopis původního textu jsme přizpůsobili dnešním pravidlům, avšak zachovali jsme specifika přímé řeči. Vzhledem k značnému času, jenž uplynul od prvního vydání Elstnerova cestopisu, jsme na několika místech doplnili vysvětlivky.

Redakce MKP

[1] Bukinista je pouliční antikvář, který prodává staré knihy, pohlednice apod. v centru Paříže na obou březích řeky Seiny. Pozn. red.

[2] Cajkař je tkadlec vyrábějící hrubou režnou tkaninu. Pozn. red.

[3] Varvové jíly jsou páskované jíly, kde se střídají světlé a tmavé nánosy. Pozn. red.

[4] Rolleiflex je značka fotoaparátu německé firmy Rollei. Pozn. red.

[5] Anton Semjonovič Makarenko byl sovětský pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy, v němž hrály roli mj. také tělesné tresty. Pozn. red.

[6] Tuzex byla v dobách československého socialismu síť obchodů, ve kterých se za valuty zahraničních měn nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Pozn. red.

František Alexander Elstner

Pan Trabant & bílá slečna

aneb Putování s kloboučkem

Edice E-knihovna

Redakce Richard Olehla

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 9. 6. 2017

ISBN 978-80-7532-457-3 (html)