Evropan se vrací

Je poslední noc roku 1935.

Venku před okny mrznou vzpomínky na minulé léto, na minulé květy a minulé příhody, zasypané sněhem. Včera jsme odjeli z města, protože jen tady, na kraji březového háje, v dřevěném srubu v Českém ráji, smí člověk myslet a mlčet. Otevřenými dveřmi vidíme vánoční nebe. Ještě chvíli, už jenom vteřiny –

Střídá se letopočet.

Bude půlnoc a potom Nový rok.

„Letí – Vidíš? Spadla hvězda –“

„Novoroční –“

„Kam padají novoroční hvězdy?“

„Utrhnou se na nebi někde v souhvězdí Jižního Kříže. Letí oblohou nad Karibské moře, nad velkou loď, která pluje z Havany. Podívají se pod palubu, uspanou vínem, hudbou, hovory žen, mísami masa, těžkými doutníky, brazilskou kávou, šeky dobrých bank, chytrostí obchodníků, klidnou burzou, idylou leteckých základen, ochotou číšníků a kabinami bohatých lidí, kteří podnikli vánoční plavbu z Floridy do Panamy.“

„A co učiní hvězda, když to všechno vidí?“

„Zhasne –“

Ženy jsou jako Kolumbus

„Vždycky jsme si na Silvestra slibovali velkou cestu –“

„Kam?“

„Máš nějaké přání?“

„Chtěla bych vidět nějakou horu s nevyslovitelným jménem –“

„Znal jsem Angličana a ten nemohl vyslovit slovo Třístoličník –“

„A kde je Mount Everest?“

„To je největší hora na světě! Mluv opatrně! Nebylo by slušné, aby příslušníci malého národa lezli na takové vysoké kopce! Co by zbylo národům mocnějším a slavnějším?“

„Slyšela jsem kdysi slovo POPOCATEPETL. Je to sopka, nebo slovní hříčka?“

„Slovní hříčka!“

„Pojedeme tam!“

„Je to nesmírně daleko! Mnoho mil po moři a mnoho mil po pevnině. Podívej se na mapu –“

Ale ženy jsou jako Kolumbus.

Nechtějí mapu, chtějí loď!

Hora, které kouří

Tou dobou za devadesátým pátým poledníkem západní délky kouřil starý Popocatepetl klidně svou indiánskou dýmku.

Jako na dlani viděl město Mexiko, dávný Tenochtitlan, pyramidy v Teotihuacanu, stříbrné doly v El Chico, Orizabu a tenkou nitku osmnácté rovnoběžky.

Netušil, že o něm hovoří dva lidé v malém srubu, obloženém modřínovým dřívím.

„Pojedeme do New Yorku! Potom na jih, za Mississipi, do Texasu a pod Rio Grande! Projedeme starým Mexikem do Guatemaly a na Panamu! Nebo se vrátíme k severu! Napříč Arizonou, do Nového Mexika, do Kalifornie –“

„Do země ananasů, krásných žen a petroleje –“

„Tři dny v Hollywoodu!“

„Ve městě, na jehož okraji žije v ústraní božská Greta Garbo –“

„Přijela tam kdysi s prvními dobyvateli –“

„Povolala bankéře z Los Angeles a řekla jim, že by zde měly kvést růže –“

„Uvidíme Mickey Mouse, jak hýří v baru s námořníkem Pepkem –“

„Lva z grotesek, jak si hraje na Palm Beach s ptáčky –“

„Mužného Garry Coopera s oblíbeným psíkem –“

„Kdy jede příští loď?“

„Klid –! V Hollywoodu doplníme benzin a zastavíme v čínské čtvrti v San Franciscu – Pojedeme napříč Severní Amerikou: San Francisco – New York!“

„Už někdo projel tuto obtížnou trať?“

„Pacifický autobus!“

„Jak dlouho jede?“

„Šest dní! Hasiči rychleji –“

„To jezdí hasiči ze San Francisca až do New Yorku?“

„Jenom když hoří – Při požárech větších mrakodrapů začnou hasit newyorkští nahoře a než to prohoří až dolů, přijede pomoc ze San Francisca –“

„Dokonalá země! Kdy startujeme?“

„Koncem února –“

„Proč tak pozdě?“

„Je nutno, aby roztály ledy na pražském americkém konzulátě. Potřebujeme vízum, affidavit[1] a četná lékařská vysvědčení.“

„Kdy se vrátíme?“

„V květnu –“

„Počet kilometrů?“

„Dvacet pět tisíc –“

„Není to mnoho?“

„Lidé chtějí rekordy – Nepřejí si, aby někdo zmizel trvale, musí se co nejrychleji vrátit, aby se jim zavděčil –“

„Byla v Americe Manon Lescaut?“

„To je otázka! Byla – Odplula tam jako nebohá trosečnice –“

„Pokud vím, řekla: ,Co na mně lidé mají, mne nezajímají…‘“

„Mne také ne – Ale díváš se na to divoce. Kde je smysl pro sport, pro reklamu?“

„Máš pravdu – Tedy malý pokus o rekord podle Abbé Prévosta –“

„Už jsem se rozloučila s rozmarýnou…“

„Sbohem a šáteček pro Evropu –“

„Potom klid a malý domek na předměstí – Album fotografií a zelené věnce na zdi –“

Polom loď

Závěje hned za Prahou, tma a mrazivý vítr.

V Mladé Boleslavi na nás čekali montéři, kteří připravili náš vůz. Náš i jejich vůz, protože malý člověk z dílny má jen jednu radost, že může dobře seřídit ventily, zapalování, karburaci a potom se jen dívat, jak jeho dílo jede ze vrat do světa. Malý Adam Stvořitel, jehož touha po světě má jediný směr – aby jel jednou jako montér do Persie, do Egypta, do Buenos Aires – Zatím vás doprovází na cestu do Ameriky a křikne za vámi: „Zlomte vaz!“

Venku mlha, vánice a vítr.

Jedeme non-stop do přístavu.

Vánice, vítr, mlha, lopaty, závěje, led a patnáct hodin za volantem.

Nábřeží na Severním moři.

Parník se válí z boku na bok, chvílemi se točí na místě, bloudí, usedavě sténá. Mizerné počasí –

Do New Yorku dojedeme bez modré stuhy.

Sirény budí spící cestující a v Kanále je to ještě horší.

Stalo se několik neštěstí.

V jídelně padaly talíře se stolů, kácely se židle a rozbíjely láhve.

Při večerním tanci ujel jazzu buben a podrazil nohy starší dámě z Pittsburgu.

Nazítří vznikla v lodním deníku neveselá poznámka.

Mladý Američan seděl dlouho v baru. Když sestupoval do kabiny, spadnul se schodiště a zlomil si vaz. Stewardi se postarali, aby tím nebyla rušena zábava ostatních cestujících.

Ráno v šest byla na palubě krátká, mrazivá mše.

* * *

„Proč jedete z Evropy? Bude válka!“ mluví při obědě majitel prádelny z Bostonu.

Všichni říkají, že bude válka.

„Už abych byl doma! Nelíbilo se mi v Evropě – To vám řeknu, pane! Mám takový dojem, že všechny ty vaše kostely, hrady a staré domy, pane, že v tom straší!“

„Nezapomeňte na kompot –“

„Děkuju! Hned to dopovím! Co jsem se chtěl ještě zeptat – Jste pro válku, nebo pro mír?“

„Ten kompot –“

„Vím, ale pro co jste –“

„To je složitá otázka, příteli – Byl jsem vždycky pro malého chlapce, který nese do krytu klec s kanárkem, když houká letecký poplach –“

Nechápal. Dojedl kompot a dopil černou kávu.

Odpoledne mne potkal na horní palubě a říkal, že už tomu rozumí.

Je to praktické! Kdyby se válčilo plyny, třeba yperitem, kanár to dřív pozná než člověk a dřív zajde – Je to dobrý nápad –

„Tak jsem to nemyslel,“ bráním se, „je mi jenom líto dětí – Kdyby byla válka, měli bychom poslat všechny děti do Ameriky!“

„To je pravda! My bychom si je rozebrali do rodin! Well – To by naši lidé udělali! Mají dobré srdce! Ale, pane, jedno by nikdy neudělali! Nikdy!“

„Co myslíte?“

„Válku! Amerika nepůjde už nikdy do žádné války, pamatujte si to! Co si v Evropě nadrobíte, to si snězte –“

Pátého března jsme uviděli americký břeh.

V moři plavaly kusy ledu, protože zima roku 1936 byla mimořádně krutá.

Skutečně New York

Když spatřili Kolumbovi plavci Nový svět, byli hluboce pohnuti, protože se domnívali, že jsou v zemích Velkého chána.

Máte nejmenší dojem, když loď brzdí v New Yorku.

Po prvé v životě vidíte Manhattan, skalnaté tržiště USA.

Stojíte na mokré palubě, zataženi do pláště. Je zamlženo – Šestý březen, v moři ledová tříšť, nevlídné, slané povětří.

Haló, to je Amerika! Hledáte sochu Svobody –

Domníváte se, že je to osamocený, provokativní majestát, svoboda a nic víc. Paní, která má v ruce pochodeň a kolem hlavy vzduch.

Nepozorujete, že šilhá na Long Island, kde shromažďuje přistěhovalecká policie podezřelé cizince, kteří by mohli ohrozit další rozvoj Spojených států.

Imigrační úředníci to poznají pouhým čichem.

Nevěří zbytečně lidem z Východu.

Už v Evropě jste zodpověděli choulostivý dotazník na americkém konzulátě, kde se vás ptali:

Jedete do USA, abyste tam provedl násilný převrat?

(Ne)

Jedete do USA, aby se tam provedl teroristický čin proti prezidentu republiky?

(Taky ne)

Jste členem anarchistické skupiny?

(Nicméně)

Jste členem tajných společností? Kterých?

(Kdepak)

Jste blázen?

(Ano, z existenčních důvodů. Blázny živí Bůh…)

Jste trestancem?

(Pouhé vězení na svobodě)

Tímto primitivním způsobem se zabránilo mnoha hnusným zločinům, ale policie USA bdí dál. Nedivte se! Kolik už tu bylo lidí, kteří přijížděli s nevinnou tváří, začali vyrábět italskou zmrzlinu a za pár let z nich byl starosta New Yorku!

Nechci být starostou New Yorku!

Hřmotný inspektor mi to vidí na očích a plácá mi po zádech.

„Jdi, hochu a mějte se dobře ve Státech!“ směje se.

Jak se zdá, máme to tu dobré.

Zavazadla

Máme tři filmové kamery. Pětatřicítku a dvě šestnáctky. V jednom kufru je zásoba filmů. Věřili jsme, že nebude proclíván, protože je to americký materiál Kodak.

Široký inspektor mi rychle dokázal, že je to zpětný dovoz.

Podíval se na smutný obličej mé ženy a potom se k nám otočil zády. Probíral další kufr.

Něco mi šeptalo, abychom se dopustili zločinu. Ukryl jsem tři cívky v trenchcoatu, ale to už se rozložitá záda obrátila a inspektor otočil hlavu.

„Už jste si to přehodili do druhého kufru?“ povídá.

„Ne všechno, inspektore! Neznáme poměry…“

„No, bylo jich šedesát a tři jsou pryč. To je dost málo! Kam vlastně jedete?“

„Do Mexika –“

„Taková dálka! Počkejte! To je vlastně transito –! Nechte zde ty filmy, pošleme je vlakem do Lareda, na mexickou hranici! Zaplatíte nám dopravu. Pojedete vozem nebo vlakem?“

„Vozem! Vezeme si z Evropy čtyřválec –!“

„Čtyřválec? Ty, Jimmie! Jedou z Evropy a vezou si sem káru! A filmy Kodak! Běžte, běžte – A kupte si v New Yorku sombrera! V Mexiku je neseženete!“

To už se chechtalo víc lidí najednou a s nimi úředník AAA, Americké automobilové asociace, který na nás čekal a dobře se bavil.

Romance Manhattanu

Soustava krychlí, liftů, důmyslných přístrojů, neonových světel, gigantických reklam, závratných číslic, jídel, ledových nápojů, kabelů, rotaček, antén a policejních sirén.

Loď odpočívá před Pierrem 86, West 46 Street.

Stromořadí jeřábů vyprázdňuje břicha parníků. Skládají to málo, co může poslat Evropa Americe.

Projedete přístavním nádražím a jste na okraji ostrova, který kdysi pojmenovali Holanďané Nový Amsterodam. Nechtěli tam pěstovati tulipány a dovolili Angličanům, aby sem poslali sira Raleigha a potom Winstona Churchilla.

Největší město světa, kde se tísní na ploše 850 čtverečních kilometrů sedm milionů lidí.

Město velkého smíšení, tavicí pec národností a kolébka ostrého obchodu. Barevná kolébka! Rasová nenávist Jihu neudusila africkou plodnost, a tak je New York také světovou metropolí negrů, Černé velmoci, která hlučí a duní v Haarlemu a na Mississippi, jako buben tam-tam na březích Konga.

Jen dva miliony lidí bydlí na Manhattanu. Druzí se rozjíždějí mezi nocí a jitrem do Bronxu, Brooklynu, Jersey, Queens nebo Richmondu. Velký New York má jedenáct milionů lidí, které obyčejně nezajímá, že byli kdysi Iry, Poláky, Maďary nebo Řeky.

V tom snad předhonili Evropu, ale neměnné složení lidské krve v nich zanechalo dvě slabé stopy. Šetří si na cestu do Evropy a posílají příbuzným do staré vlasti jednou ročně pohlednici s nápisem: „Happy New Year!“

Ale i to si vykládáme příliš romanticky.

Stoupněte si pevně na dlažbu!

Zde je New York!

Banka světa, pán bavlny, mědi, zlata a nafty, úporný Seveřan, chronometr zisku, ústředna šifer, hráč velké hry!

Má jinou základní tóninu než Moskva, Paříž nebo Praha.

Je to město lidí, kteří stvořili největší a při tom nejstrašnější technickou organizaci, moc, která může zaplavit výrobky všeho druhu celý ostatní svět a která si jenom neví rady, jak by to měla udělat.

Na to ještě nemysleli, jak se smířit s lidskou stránkou věci, s ruským východem, s Čínou, s Japonskem, s Indií.

Prozatím nečtou dějiny Anglie a říkají, že Kipling byl propagačním orgánem anglického imperialismu. Asi to bylo někde v novinách, nebo o tom někdo napsal populární knihu.

Ale chtějí víc, věřte, upřímně chtějí, v podvědomí nesmírně praktických lidí, se smyslem pro fair play, pro slušnou hru.

Zde stojí jejich Babylon, betonová tvrz, štíhlá pod nebem a rozložitá v kořenech, od přepychu kapitálu až po špinavou bídu předměstí.

To je New York.

Skoro byste ani nevěřili, že stojí na ostrově, který kdysi vyměnil kapitán Petr Minewit za soudek kořalky, trochu knoflíků a trochu skleněných perel.

Novostavba

„Tady je v novinách, že nějaká prodavačka z Padesáté šesté ulice skočila s dvacátého třetího patra, protože vydělávala jenom deset dolarů týdně – Proč, je to dost peněz!“

„New York nesnese hanbu, že živí někoho jen pro kus chleba – Chtějí víc! Prosperity, blahobyt, vzestup – Co je to deset dolarů? Bída –“

Je poledne, New York jí.

V nesčetných automatech, restaurantech a jídelnách hledají všichni, kteří mají více než deset dolarů, jahody se šlehačkou, kalifornské broskve, propečené kotlety, drůbež, zmrzlinu, kus ke kusu po deseti, dvaceti centech.

Co třeba americký drug store, drogerie – Limonády všech duhových barev, ovocné šťávy, kávu, mléko, čaje buď vařící, nebo ledové, sendviče, drinky, knihy, obvazy, léky, cigarety… Příval zboží, v kosmetice obalů, barev, nápisů, báječných nápadů a nesmírného výběru. Lepší podniky nabízejí zvenčí sto padesát druhů nápojů! Jen mít čas to vypít!

Kdo to zorganizoval, kdo je tu šéfem?

Podívejte se vzhůru!

Vysoko nad městem, kde pohybuje vítr anténami na hrotech mrakodrapů, nikým neviděn, sedí pán města.

Má zlaté drápy a červený plášť.

Je to bůh požitků, CARPE DIEM, hltač minut, bič výdělku, motor konjunktury a maskér štěstí.

Diktátor dolar, princip Ameriky.

A Broadway chce svoje dolary! Mnoho, víc, než má v kapse zvědavý Orientálec, který si ušetřil na cestu do Ameriky.

Co ten ví –

Přijel se podívat na školácký, pohlednicový New York, nakupený za sochou Svobody, New York s Wall Streetem, Metropolitní operou, Columbijskou univerzitou, hotelem Waldorf Astoria, Dempseyovým barem, čínskou čtvrtí, veselým Haarlemem, s Little Church around the Corner, na něco, co si lehá přítulně k noze jako pařížský Music Hall nebo British museum.

Vyjede z přístavu a nabere do plic newyorské předpeklí, periferijní cocktail petroleje, slaného odparu, dehtu, spáleného benzinu a divného mezinárodního zápachu, který jde pravděpodobně z chudých příbytků.

Těšil se na velkou hru na velkém jevišti a najednou vidí, že jde do divadla zadem. Proti pytlovině, provazišti, dřevěným podpěrám a unaveným osvětlovačům.

Pozoruje šedohnědé, nevysoké domy, spousty dětí, garáže, dílny, hokynáře, bouračky, nouzová parkoviště, rezavé blatníky, obrannou linii Manhattanu.

Co s tím?

Jestliže máte prázdnou kapsu, usaďte se na předměstí. Vyspíte se za padesát centů. Nechoďte do středu ostrova. Můžete se tam vplížit ve večerních hodinách, abyste viděli, co všechno chystá Amerika pro pořádné lidi, kteří dovedou třískat prachy.

Ještě několik špinavých bloků, potom se dlažba trochu zlepší a skončí newyorské zákulisí, propletené hnízdy kabelů a záplatované vykopávkami podzemních prací. Končí technický okraj Financial Districtu, Rockefeller Center, Fifth Avenue, katedrály Svatého Jana, Theater Districtu a malířské romantiky v Greenwich Village.

Mezi bateriemi mrakodrapů ječí dopravní bouře. Koleje jdou nad osou avenuí, na divných sloupech, které se pletou do cesty automobilům. Všemi směry proudí vějíře vozů. Spojují se v pásma, v šesti, v deseti řadách, těsně na dlaň, bok po boku.

Zvykejte si –

Věčně se staví, bourá, opravuje, přestavuje, prodlužuje, zkracuje a spojuje.

Vrtačky drtí skalnatá lože pro nové buildingy, mechanická kladiva upevňují nýty v železných kostrách budoucích obchodních domů, syčí autogen, jeřáby podávají další traversy a New York – věčná novostavba – roste, aniž ví kam.

Kdekterou plochu přikryli reklamou. Kupujte, jezte, pijte, holte se, myjte se, kuřte, žvýkejte, jezděte, bydlete, bavte se, jste v největším bazaru dnešního světa!

Podle front obchodních hranatin, vysoko nad zemí v klenutém potrubí, letí voda, splašky, plyn, elektřina, telefon a telegraf.

Náš malý, stříbrošedý vůz projel do středu města.

„Kde to jsme?“

„Na Broadway –“

„Ach, Broadway, sen pražských děvčat! Máš nějaký slavnostní dojem?“

„Ano – Chtěl bych se vykoupat –“

„Pozor!!!“

Siréna, druhá, třetí – Hasiči!

Brzdy, spojka, potom plyn.

„Pozor!!!“

Policie!

Spojka, plyn, semafor, brzda, spojka.

Siréna – Hasiči – Siréna – Policie –

„Čtyřicátá druhá ulice –“

Veselá ulice v divadelní čtvrti a hotel v evropském stylu.

Brzdíme. V hlavě se nám točí vulgární panoptikum, bláznivé vidění. Buď je to všechno hrozně směšné, nebo nesmírně tragické – Proč je to všecko? Není možno žít jinak?

„Jaký je tvůj první dojem z New Yorku?“

„Chtěla bych jen vědět, jestli se tu Američané chtějí usadit trvale –“

Symfonie šedesáti nutností

Ježto jste se propracovali příslušenstvím zámožného města a musíte někde zastavit, použijte služeb standartní továrny na pohodlí, menšího hotelu Picadilly, proti němuž je pohostinství bretoňské selky pouhým stínem.

Mrkněte na chodník! Už je tu uniforma, otevře dveře, požádá o klíčky, druhý muž vynese zavazadla, třetí uvede do recepce, zapište se, odevzdejte pas, vstupte do zdviže a otevřte pokoj číslo 1056 v desátém patře.

První lekci amerického mravu utrpíte hned v liftu. Nesmekli jste klobouk, třebaže tam jela dáma!

To je neodpustitelné!

Nezapomeňte, že všichni ti vyholení obchodníci mají kromě neobyčejného počítacího pudu, stručnosti a smyslu pro techniku, duši zbabělé ovce, kdykoliv spatří královnu USA, despotickou Kleopatru Ameriky, Její Veličenstvo Ženu. Ale strčili do vás, takže jste smeknul. Lift prudce brzdí.

„Zpropitné?“ ptáte se úředníka z AAA, který vás doprovodil z přístavu.

„Všechno je v účtu. Ale když chcete, dejte mu dolar…“

„Dolar?“ Je to skoro třicet korun, denní plat evropského dělníka.

„Za zavazadla?“ je tu totiž druhý, kromě liftboye, a ten přinesl kufry.

„Give him two dollars! Dejte mu dva dolary…“

Šedesát korun! Denní plat vzdělaného Evropana.

Ale bydlíme úžasně.

Ložnice, koupelna, telefon, rádio nad postelí, stropní ventilace, chlazený vzduch, ozonizátor, dvojité dveře na špinavé šaty, úžasný klozet, dvě okna a překrásný výhled do hluboké šachty, vroubené představou dokonalé sebevraždy.

„Podívej se na ulici! Náš vůz!“

V propasti, dlážděné hlavami chodců, tiskne smečka lidí boky našeho čtyřválce. Otvírají kapotu, lezou po zadním nárazníku, zdvihají kola a mezi nimi poskakuje vysoký chlapík s helmou. Ten, který nám vzal klíčky.

„Co se to děje s mým vozem?“ volám do vrátnice.

„To je O. K.! Chtějí se jen podívat! Evropský vůz – To tu nikdy neviděli!“ chechtá se muž dole.

Dav roste, už je tu policie a starý Manhattan se mění na jednom kousku v dětské hřiště, kde lidé, přesycení dokonalostí amerických automobilů, hledají chyby na malém čtyřválci, jako by se chtěli přesvědčit, oč jsou Evropané šťastnější.

Neboť to všecko úžasné, jedinečné a dokonalé, to je jenom souzvuk šedesáti nutností, bez kterých by velké město vyhořelo, vymřelo tyfem, zahynulo hladem, podlehlo zločinům, kleslo únavou a zbláznilo se steskem. Není městem, kde se žije pro radost.

Má docela jiné životní podmínky než zelená vesnice v Bretagne a kdekdo to ví.

* * *

Šli jsme na večeři do Child’s automatu. Přístroje sypou maso, žemle, drůbež, ovoce, pečivo, saláty, nápoje, lidé postupují po decimetrech, hltají, vhazují mince, hltají, mlčí, postupují, žemle, drůbež, saláty, pečivo, ovoce, postupujte prosím, nezdržujte provoz, deset centů –

Vešli jsme a vyšli.

„Jak se ti to líbí?“

„Báječné! Ale chtěla bych se někde najíst –“

Výrobní finále

Není zjištěno, že by si byl Pánbůh přál, abychom žili podle Rodinova MYSLITELE, s ustaranou hlavou v dlaních.

Dal nám bibli, abychom měli o čem přemýšlet, když je na to čas, a nemluvil při tom o dalším rozvoji literatury. Tím nám naznačil, že nemáme nadužívat mozku a pokoušeti ďábla uvažováním.

Předválečná Amerika si to vysvětlila po svém a dlouho nepsala zbytečné romány. Zato se těšili velké oblibě populární géniové, kteří s prstem vzhůru hlásali zvyšování osobní výkonnosti a psali na zdi továren, že ČAS JSOU PENÍZE, DEN MÁ 1440 MINUT, OBCHOD JE OBCHOD, CHOĎTE S ÚSMĚVEM a VÍCE VĚTRU DO VAŠICH PLACHET!

Protože to podporovaly správní rady, vzniklo velké hnutí a lidé se nesmírně snažili, aniž věděli proč.

Američan je totiž podivný člověk.

Řekněte mu: „Že nedoběhneš!“

Už běží!

Protože se tento zdravý sportovní duch projevil také ve výrobě, byla země zaplavena všemožnými předměty, které zůstávaly na skladě.

„Že si to nekoupíš, že na to nemáš!“ řekli dělníkovi a ukázali mu rodinný domek nebo patentní ložnici.

Dal první dolar a splácel.

Peníze honily zboží, zboží honilo peníze a byl z toho nový hospodářský řád.

Byl to asi takový závod, jako když udělá pes na ledě rekord, protože ho zebou nohy.

Vyráběli, prodávali, kupovali, vydělávali, půjčovali, spláceli a říkali si při tom „Amerika – Američanům!“

Protože má všechno svůj konec, předhonili sami sebe.

Pan Roosevelt jim dobře radil, aby to dělali jinak. Dal jim jiný plán. Ale protože potom klesla cena prasat a při tom byly zvýšeny ceny automobilů, zanevřeli skoro všichni na Roosevelta. Donutili ho, aby se uzavřel v Bílém domě, napodobil Rodinova Myslitele a pochopil bibli lépe než oni.

Hospodářská krize dostupovala vrcholu.

Začalo to hned po první válce.

Zemědělci, kteří opouštěli farmy a stěhovali se k soustruhům, byli najednou bez práce. Vraceli se z Flintu do Texasu a vláda jim zaplatila cestu.

Mnoho lidí bylo bez chleba a v Evropě byl zatím ještě mír.

Pak přišel rok 1936, potom rok 1939.

Jednoho večera se valil Broadwayí kovový veletok Chryslerů, Buicků, Studebackerů, Plymouthů, Hudsonů, Chevroletek a obyčejných osmiválcových Fordek. Na zdech vyskakovaly světelné reklamy, barvy semaforů řídily křižovatky, před Follies byly obrazy krásných žen, lidé žvýkali gumu, kouřili Camelky a havanské doutníky, ale v celku si s tím nevěděli rady.

WAR!!! VÁLKA!!!

četli.

„Nikdy!!!“

„Nikdy válka v Americe!“ radili vysloužilci z Americké legie. „Válka podporuje tuberkulózu!“ varovali lovci mikrobů.

„Amerika Američanům!“ říkali starší členové kongresu.

„Evropa Evropanům!“ řval Hitler.

Ďábel, který byl tehdy v New Yorku, seděl na střeše Radio City a objednával křižníky, stíhačky, tanky, bomby a děla. Vzkázal farmářům z Texasu, že zase pojedou zpátky do Flintu.

Že bude dost práce.

Obrovské město se hroutilo v odporném tušení skutečnosti. Vidělo, že žilo z iluzí. Že mu jeho kapitáni neříkali pravdu. Že nebyla pravda, že

NEJLEPŠÍ CIGARETY JSOU CAMEL,
NEJLEPŠÍM VOZEM JE CADILLAC,
NEJLEPŠÍ FILMY TOČÍ PARAMOUNT.

To všecko snad bylo dobré, ale nejlepší je klid, pokoj a mír.

Co chce od nich Evropa? Nelíbí se jí poslední modely Fordek?

Pak chvíli věřili, že tomu uniknou.

Starali se, jako před tím, o základní věci života, o telefony, křižovatky, pitnou vodu, elektřinu, kanalizaci a bezpečnost na silnicích.

Ale jistého dne se všecko změnilo. Japonci napadli spící loďstvo v Perlové zátoce.

Občan z Broadway stál na betonové základně, díval se do nebe, počítal hvězdy a uvažoval.

Japonsko!

Nepřítel, nenáviděný na smrt!

Šikmooká bestie na druhé straně Pacifiku.

Nepřítel číslo jedna. Hitler, to je menší problém. Ten blázen pohřbí sám sebe.

Ale Japonsko je Východ, sto milionů lidí, chytrých lidí, zdravých lidí, rozlezou se jednou po Číně, do Indie, Austrálie, po ostrovech.

Přetnou cesty amerického vývozu.

Zaplať Bůh, že jsme tolik investovali do Ruska! Pan Roosevelt má mozek!

Nad betonovou základnou u Golden Gate v San Franciscu byla tichá, horká noc, bývalý obchodník z Pittsburgu stál s majitelem prádelny z Bronxu, oba v hnědém, obyčejném obleku americké pěchoty.

Bylo to dávno před tím, než je našli ve Francii, jednoho u Falaise a druhého na Rýně, s vytřeštěnýma očima.

Všecko bylo báječné a svět byl O. K.
s dodatkem o panu Collinsovi

Z jednoho tisíce slov, která se řeknou za minutu na Times Square, je devadesát procent Ou Khej! All right! Beautiful! Charming! nebo Well!

Lidé si tím dělají hezčí svět.

Beautiful je mnoho maličkostí. Nový film, nový šlágr, nová světelná reklama. All right je, když se to lidem líbí, a ono se jim to líbí, protože jsou všichni O. K.., Ou Khej – lidé z Broadway – Well –

Snad není O. K., že chodí po ulicích nosiči s plakáty ON STRIKE! VE STÁVCE! Šlapou dlažbu kolem bank, kanceláří, obchodů a hotelů. Je to snad placená provokace?

Proč stávkují lidé v tomto O. K. světě?

Pacifické Fruit-Expressy, které vozí severním lidem zlaté plody Kalifornie, rozložité autobusy Greyhound, štíhlé vlaky podzemních drah, expresní lifty, mazaní černoši, umyvači automobilů, Číňani v prádelnách, pytle v docích, všechno si dnes šeptá ON STRIKE! STÁVKA! Dělejte stávku! Je to nutné! Je krize, zúčastněte se nějak! Poplašte trusty, banky, státní správu!

Ach, to není maličkost, organizovat krizi!

Jako ten pan Collins.

Vy to nevíte? Čtete vůbec noviny? Mr. Collins má kancelář ve třicátém druhém poschodí slušného buildingu na Broadway, zrovna dnes, když stávkují liftboys!

Je to stávka ze všech stávek nejpopulárnější. Tu cítí u srdce i prezident newyorské burzy. Slyšte a čtěte!

Mimořádné výkony některých občanů. Mr. Collins vede!
Největší senzace! – Mrtvé mrakodrapy! Stávka liftboys!

Tak je to v novinách.

Mrakodrapy vymírají zespoda nahoru.

Jsou jako stromy, kterým klesá míza a usýchají vršky.

Ještě tak do desátého poschodí se dostanou lidé, výjimečně nadaní horolezeckým srdcem.

„Jak je u vás, hochu?“

„Chodím kolem kanceláře jako liška, která nemůže k hroznům! Jsem v sedmadvacátém –“

„Já v třicátém třetím!“

„Ale ten Mr. Collins! Chlapík, co?“

Abychom si vysvětlili jeho případ:

Je mu třiapadesát let, váží 235 liber a chodí denně pěšky do své úřadovny v třicátém druhém poschodí. Nahoru stoupá pět hodin, dolů jde tři hodiny. To všechno jen proto, že nemůže opustit svoje zákazníky, že jim je oddán jako hlídací pes a nesnesl by pomyšlení, že zvoní zbytečně telefon v jeho bureau! Co tomu říkáte? Někteří lidé to zkoušeli po něm, ale ztratili dech.

Jen pan Collins se dře, ale neprodělá na tom. To není u nich v rodině. Svých 235 liber vynáší do těch oblaků jenom proto, že nosí patentované spodní prádlo své vlastní výroby, které způsobuje, že tlustší lidé nenastydnou, když se zapotí.

Za tu reklamu, kterou mu denně dělá zdarma tisk, by jiný člověk zaplatil hříšné peníze.

Senzace ovšem vyvrcholí, až prozradí po stávce, jak to dělal.

Stoupal denně až do desátého patra a udílel při tom interviewy. Reportéři posedali po schodech a potom utíkali dolů, aby byli první v redakci. V jedenáctém patře čekalo pět silných chlapů. Byl nesen jako nedobytná pokladna nebo koncertní křídlo do řídkého vzduchu mrakodrapu. Otroci se střídali po pěti patrech a v třicátém druhém zavolal pan Collins všechny redakce velkých deníků, Columbia Broadcoasting Co. a svoji prodejnu v drobném.

„Jsem na svém místě, hoši! Zde mluví Collins!“

Jinak je tu stávka na stávce – San Francisco – Boston – Detroit – Pittsburg – General Motors, doky, přádelny, lifty –

„To nechte – To nemůžete pochopit –“ řekli mi při večeři.

„Mají málo?“

„Mají dost, ale chtějí víc – Ale nechte toho – O to se v Americe nezajímejte. Pojedete do Texasu? V Dallasu je právě Centenial, oslavy století Texasu! Výstava, rodeo – A v San Diegu uvidíte Pacifickou výstavu – Oh, musím vám dát doporučení na mnoho svých přátel!“

Celá Amerika rozdává doporučení na přátele. Je to taková civilní služba, dobrovolná ochrana malých dětí, aby nezabloudily, kam nepatří, a putovaly po Státech z ruky do ruky jako putovní pohár.

Doporučení vás potom dovede před skleněné dveře nějakého velmi zaměstnaného člověka. Zdvihne hlavu, stručně, ale příjemně se zasměje a řekne:

„How do you do? – Jak se máte?“

„Quite well! – Celkem dobře!“

„Do you like Los Angeles? – Líbí se vám v Los Angeles?“

„Báječné –“

„Chcete ode mne něco?“

„Děkuji, nic –“

„Kde dnes večeříte?“

Z této závěrečné otázky vznikne útulný večer, spojený s jistým množstvím cocktailů nebo ginu a s jistým množstvím adres na další přátele.

V San Franciscu opět stojíte před skleněnými dveřmi.

„Jak se máte – “

„Děkuji, dobře – “

„Jak se vám líbí San Francisco?“

„Báječné!“

„Chcete ode mne něco?“

„Děkuji. Nic – “

Jedete do Salt Lake City.

Za dva měsíce pochopíte, že mohou lidé stávkovat jen proto, že potřebují nový automobil, že nemají, na co si zvykli, a že vám vlastně do toho do všeho nic není.

Barevní

„Černoši pracují, kazí stávky!“

„Neříkejte nikde černoši – Nejste v Africe! Říkejte barevní – Jsou to barevní občané Spojených států! Ovšem, že nestávkují! Nemohou být členy Odborových organizací. Dopustíte se ještě spousty chyb, než začnete americky myslet! Znáte barevné z blízka, jako my v USA?“

„Trošku… Spal jsem kdysi v Africe v nízkém domku, kde hráli pod oknem čtyři černoši kostky… Šel jsem se s nimi napít rumu – “

„Příšerné – “

Podívali se na sebe a potom hledali v oblacích kouře nějaké společenské východisko.

„Co učinili ti strašní barevní ráno?“

„Pomodlili se, upekli si placky a šli do práce –“

„Podíváme se do Haarlemu! Ztratíte brzy sympatie pro Afriku –“

„Ano, do Haarlemu! Chci vidět negry ve smokingu!“

„Zavezu vás do malého, exkluzivního baru, kde ti páchnoucí lotři pijí sekt, tančí se svými nastrojenými ladies a hrají do božího rána poker!“

„A co učiní ráno?“

„Svléknou smokingy a jdou čistit okna, nosit zavazadla, leštit boty, prát prádlo, řídit vozy a obsluhovat lifty –“

Haarlem, můj tmavý sen!

Haarlem – Duní do noci jako velký tam-tam, od Hudsonu k Nigeru a Kongu!

Je noc a barevní se baví.

Svobodná Amerika jim totiž dala všechna občanská práva státu New York. Ale v podzemní dráze mají oddělení pro černé. Nemají přístupu do lepších hotelů. Bílí lidé se jich štítí. Jsou kosmetickou vadou americké demokracie.

„Rasová nenávist v USA?“

„Sebeobrana – Každý desátý občan je barevný – Jsou to nespolehliví hoši, kteří by zaplavili New York, kdyby se nedrželi na uzdě. Barevný nesmí do hotelu, do restaurantu ani do kostela mezi nás, bílé –“

„Tedy i Bůh s tím souhlasí?“

„Zajisté, zná svoje černé!“

„Ostatně –“ pokračoval přítel, „za chvíli jsme tam a skončíme v hrozném podniku, kde černošky a mulatky zvedají za dolar sukně – Viděl jste někdy něco takového v Evropě?“

„Ano – Za pět franků – “

Muž, jménem Minsky

Je po půlnoci, ale na Broadway září elektrický den, oslepený symfonií světel.

Pod vítězným obloukem menšího zábavního podniku čeká u pokladny mnoho lidí.

„Kino?“

„Nevím –“

„Pojď se podívat –“

Vstupné je tu jednotné, dolar.

MINSKY’S BURLESQUE
Music Hall
MILION DOLLAR PIER!
MIAMI BEACH – FLORIDA

Hraje se nějaký starý film, hotová průtrž mračen.

Konec, přestávka, cigarety, žvýkací guma, dropsy, čokoláda, ice‑cream v čokoládě, oříšky, zápalky, cigarety –

Hudba –

Muž ve smokingu uvádí další číslo: „Uvidíte přehlídku krásných žen, nazvanou ‚Měsíc nad Miami‘. Obecenstvo spatří krásnou Quennii King, božskou Fanii, veselou Rosii Tock z Bronxu, mexický zázrak seňoritu Dolores a deset dalších, neméně skvostných žen.“

Hudba!

Dokonalá Quennie King vešla za zvuků tichého tanga, nového šlágru „Měsíc nad Miami“. Zpívá refrén, vlní se jako gumová palma a zahajuje vysílání sex appealu.

Naklonila se nad reflektor, zasazený v orchestru. Přejela si štíhlými prsty všechna důležitá místa a potom sestoupila do altové polohy hlasu. Svléká se pomalu v rytmu tanga. Muži, kteří zaplatili dolar, žvýkají rychleji gumu.

Ale Quennie je koketa.

Oslnila bílým ramenem a uzavřela výstřih, jako by se bála, že to není slušné.

„Quennie!“ řve džungle.

Slečna není proti násilí, pokud se provádí jemně.

Vrací se, svléká, zahaluje. Hlediště dupe, tleská, křičí. Praví lidé z Manhattanu! Chtějí víc!

Quennie přidá – Hudba!

„Víc Quennie! – Všecko! Hudbu!!!“

Stačí vám to, pánové?

Pak přišly další, krásné, štíhlé, velkolepé.

Potom film, průtrž mračen. Diváci zívají. Ale policie by nedovolila panu Minskymu, aby provozoval v New Yorku, Brooklynu, Bostonu a v Baltimore populární svlékací divadla.

I pastoři by se zlobili.

Povolují se kina s programem. Vrátný ví, kdy přijede policie.

* * *

V hotelové recepci máme pozdrav od zlínských filmařů – Letí ráno do Los Angeles, pan Kolda a můj dávný přítel Elmar Klos – Víme, že se hraje zrovna vedle našeho hotelu český film?

Ovšem, na čtyřicáté druhé, komorní film „Extase“…

Film o dívce, která bloudí v sexu, film, pro který jsme z Prahy vypudili režiséra Machatého – do šťastnější země, do USA.

Co ví o svobodě evropský úředník, co ví jeho počestná paní?

Darmo mluvit –

Odpoledne jdeme do kina.

Kolem pokladny chodí starší, bělovlasá dáma s odznakem.

Rozdává letáky.

STAŇTE SE ČLENY LIGY PRO MRAVNÍ OBRODU!

V tom filmu se totiž objeví docela nahá dívka.

Podniky pana Minskyho, přítele mužů, byly později úředně zakázány.

Ale pan Minsky není včerejší. Koupil starý, velký parník a vyjíždí denně z přístavu na moře, dopluje za třímílové pásmo a tam je i s Quennií King mimo zákon. Je to o dva dolary dražší.

Jdeme na váhu

Cestovní oddělení AAA, „American Automobile Association“ svazuje pevnou rukou pohodlí, bezpečnost a rychlost třiceti milionů lidí, kteří jezdí po silnicích USA.

Dali nám dokonalou soupravu prospektů a map, cestovních plánů, hotelových tarifů, odznak AAA a odbornou radu, abychom se nepřeceňovali.

„Prozatím ještě nesmíte jezdit – Musíte složit řidičskou zkoušku! Mezinárodní licence tu neplatí. Po zkoušce dostanete číslo a obstaráme vám pojistku povinného ručení.“

„Kde se koná zkouška?“

„Na ulici. Policie si vás pozve na některý roh, tam čeká inspektor – Tomu se nevyhnete. Když sem přijel Malcolm Campbell, aby zlomil v Bonneville světový rekord, skládal v New Yorku řidičskou zkoušku. Jeďte na radnici a přihlašte se v oddělení motorových vozidel – To je zákon!“

Na všechno tu totiž mají zákon.

Třeba také na to, že smí policie vydat rádiem příkaz „Shoot to kill!“

„Střílejte, abyste zabili!“ – když gangsteři napadnou bankovní okres, překročí Dead line, hranici smrti, a neváží si toho, že jinak mají volnou ruku v celém městě.

Trestuhodná nenasytnost se potom vybije v rachotu kulometů, z oken pancéřových automobilů šlehají krátké plaménky, řinčí sklo, kulky plácají do zdí, ženské ječí, muži je táhnou do domů, automobily berou rohy na dvou kolech a na straně gangsterů i policie stoupne mírně úmrtnost.

O tom všem nám vypravuje úředník AAA cestou na radnici. Pak trochu mramoru, vchod jako do banky a výslech.

„Vaše jméno?“

„Frank Alexander Elstner – Eva Růžena Elstnerová –“

„Ona až potom – Jak to Alexander? Rus?“

„Ne – Čech!“

Tím začíná úřední úkon, na který je třeba v Evropě několika čtverečních metrů papíru. Křestní list, domovský list, osvědčení státního občanství, vysvědčení zachovalosti, typové osvědčení vozidla, potvrzení o zaplacených dávkách, žádost, fotografie.

Bureau of Motor Vehicles státu New York konkuruje každé moderní bance. Přepážky se lesknou chromem. Za nimi sedí dobře placení lidé a v hale stojí inspektoři v placatých čepicích.

„Bydliště?“

„Hotel Picadilly –“

„Narozen?“

„11. 4. 1902 –“

„Barva?“

„Bílý –“

„Pohlaví?“

„Muž –“

„Ovšem! Inspektore! Váha –“

„179 liber!“ zvážili mne.

„Výška?“

„5 stop 8 palců!“ změřili mne.

„Oči modré, děkuji, vlasy tmavohnědé, děkuji!“

Popis osoby vepsali na lístek deset centimetrů vysoký a deset centimetrů dlouhý. Nechtěli ani cestovní pas, ani křestní list, ani občanskou legitimaci. Jen osm dolarů.

„Dovolte,“ ptá se Evropan, „copak tady úřady nemají zájem o moje doklady? Vždyť mohu říci, co chci –! To u nás –“

„U vás? Nejste u vás! Máme jiný systém. Když jste slušný člověk, tak mi řeknete pravdu. Kdybyste byl darebák, tak budete mít dokumenty tak jako tak falšované. Proč dokumenty?“

Buldog

Večer byla v hotelu policejní pozvánka.

Buďte zítra na rohu 56. Východní ulice a jisté avenue, přesně mezi 4 p. m. a 4.15 p. m.

Veze vás tam ochotný úředník AAA.

V New Yorku jezdí po ulicích dva miliony vozů.

Je to nepoměrně horší než na křižovatce na Můstku.

Sunou se zvolna soustavou příčných ulic, rozčísnutých Broadwayí, širokou cestou všedního života.

Bezpečnost hlídají buldoci.

Mění zmatek v obrovský stroj, který pracuje přesně a bez odporu. Buldog stojí na křižovatce, jen se dívá a pískne zrovna včas, než pan Smith vrazí do pana Browna.

Pak přenese autoritu mezi vozy. Obyčejně mlčí, jen se vážně dívá a vůbec mu nevadí, že zastavil život města na čtvrt minuty. Nikdo neprotestuje. To by nebylo slušné.

Buldog vždycky ví, co dělá.

Buldog je mozek.

Je pánem života a smrti a má velký vliv na statistiky dopravních nehod. Podívejte se na semafor! Je pod ním cedule:

„ZDE BYLO ZABITO LOŇSKÉHO ROKU 22 OSOB!“

Na třicáté ulici písknul strážník.

Stojíme, jde k nám.

Řady vozů čekají.

Otevírám okno.

„Jaká je to značka?“

„Škoda. Evropský vůz!“

„To je to malé – A ona? To je vaše děvče, nebo žena?“

„Žena, inspektore –“

„Tak jeďte dál –“

Buldog smí všecko.

Pan Osel

Přesně ve čtyři jsme na místě zkoušky. Prý to není formalita. Můj přítel z konzulátu ji skládal třikrát. Něco popleteš a pozvou si tě za čtrnáct dní. Inspektoři jsou pavouci. Nepomůže ti vyslanec, konzul, Bílý dům, ani paní Rooseveltová.

Policie zkouší zrak, sluch, barvoslepost, dopravní signalizaci, předpisy, kontrolu spojky, plynu, převodů, rozjíždění, brzdění, projíždění rohů, křižovatek, zajíždění na parkoviště, přímo i pozpátku.

Potměšilost zkušebních inspektorů se nezastaví ani před zřetelným podvodem.

„Stop!“ zařve u hydrantu, kde se nesmí parkovat.

Jestliže odpovíte: „Vy jste se zbláznil! Tady je hydrant!“ je všechno v pořádku a udělá vám dobrou čárku.

Vrátný v hotelu mi radil, abychom nabídli inspektorovi cigaretu.

Dělá se to tak, že je v cigaretním pouzdře desetidolarová bankovka. Inspektor si vezme deset dolarů a vy složíte zkoušku.

Nesmysl! Nebudeme podplácet policii jako nějaký zelinář v Bronxu, kterého naučili měnit rychlosti na prázdné parcele!

Jsou čtyři hodiny a pět minut. Přijíždí policejní Fordka. Vystoupili dva chlapíci, sotva pozdravili, podívali se na pět vozů, kterým se třásly nápravy, a ten menší si na mne kývnul.

„Mr. Elstner –? Please –“

„Podle obličeje je to nějaký pirát!“ povídám Evě česky. „Podívej se mu na bradu!“

Na nejbližší strom pověsil tabulku s různě velkým písmem.

Pod ní barevné kotouče.

„Čtěte –!“

„Bí, ar, ou, en, thý, ou, es, ej – BRONTOSAURUS!“

„To si to musíte napřed hláskovat? Proč to nepřečtete najednou? Máte slabý zrak!“ povyskočil.

„Jděte dál a čtěte!“

„Khej, ar, ou, sí, ou –“

„Zase musíte hláskovat! Dobrá – Teď ta nejmenší písmena!“

„Theodor – Alexandria – Florida – Tennessee.“

„Hm – Vidíte to jasně?“

„Velmi jasně! Kdybyste dovolil, inspektore, šel bych ještě dál –“

„Jak to?“

„Já mám mimořádně dobrý zrak! Když jsem chodil do školy, tak mne ukazovali na oční klinice –“

Mrknul.

„Barvy!“

„Červená, zelená, žlutá –“

„Dost! Ten dům tam! Kolik yardů?“

„Asi stodvacet!“

„Dost, jedeme –“

Sedám si za volant.

„Protivný chlap – Ale těch deset dolarů mu nedám! Ať ukáže zuby –“ povídám ženě česky.

Ukázal.

„Jedete špatně – Dál! Jak to berete rohy? Máte čtyři kola, slyšíte? Támhle zastavte!“

„Nemohu! Zákaz parkování –“

Pak to chvíli vypadalo, jako by nás napjatě poslouchal, co si povídáme.

„Kdy se narodil George Washington?“ zabručel.

„Cože?“

„Kdy se narodil George Washington, se ptám –“

„Asi sedmnáct set třicet!“

„Well –“

„Franku, dej mu těch deset dolarů, nebo se nedostaneme z New Yorku! Je to nějaký vyděrač!“

„Jeďte na Broadway!“

Kdo tohle slyšel, aby se skládaly řidičské zkoušky – na Broadwayi!

„Kouříte, inspektore?“ pravím sklíčeně a vjíždím do náprsní kapsy.

„Děkuji – Nekouřím –“ chechtá se.

Kolem lítají osmiválce, předjíždějí vpravo, vlevo, pavouk má v ruce kartičku a dělá si čárky.

„Já ho někde přerazím!“ zuřím.

„Nemluvte při jízdě! Obraťte! Zpátky! Podíváme se na vaši ženu –“ nařizuje.

„Ať mi vleze na záda! Složím si zkoušku ve Washingtonu!“ povídá Eva.

Dojeli jsme na roh Padesáté šesté ulice. Brzdím.

„Tak co, udělal jsem to, inspektore?“

Zachechtal se a pak povídá česky:

„TO SE VÍ, ŽE JO –“

„Dovolte! Vy jste ČECH?“

„No jo! Už jsem tu dvacet let – Otec byl z Prahy – Ze Žižkova!“

„Tak vám pěkně děkuju – A co je s mou zkouškou?“

„Ou khej! Umíte to – A jakpak je u vás? Co dělá Praha? Abych nezapomněl! Až sem přijede nějaký váš známý, tak ho pošlete ke mně! Někteří inspektoři nemají rozum! Chtějí nemožnosti! Jak jezdí vaše žena?“

„Báječně! Má velmi dobrý zrak. Když byla malá …“

„Já vím – Tady se jí bude dobře jezdit –“

„Proč –“

„Protože je to ženská – Tady mají ženy ve všem plno ohledů. Večer vám pošlu licence a čísla –! Abyste nezapomněl! Já se jmenuju Vocel! Ale tady v Americe mi říkají W O S E L rozumíte? Good bye –“

Už skoro nastupoval do vozu, ale přece se obrátil.

„Ale nejsem osel!“ povídá.

Evropan opět přemýšlel

„Proč jsi smutná, Virginie –“ptá se manžel v hotelu.

„Kdy pojedeme?“

„Pozítří –“

„To je dobře. Chci vidět pole a nějaké stromy – Americkou přírodu –“

„Tak pojď do biografu!“

„Kam?“

„Do Radio City – Je to největší biograf na světě! 6 200 lidí! 185 liftů! Zbudoval John D. Rockefeller junior pomocí čtvrt miliardy dolarů, které poctivě vydělal – Není to krásné?“

„Dobrý muž –“

Vstupné dolar. Před námi sedí mladší muž, klobouk na hlavě, kouří doutník.

„Hele – Dal si nohy na opěradlo, to by u nás nešlo –“

„Jsme příliš konzervativní –“

„Hází popel na zem! Propálí koberec!“

„Přej chudým lidem, aby tu směli zametat a spravovat koberce! Není dost nezaměstnaných? A dávej pozor na film! Teď si ten starý sedne do vozu a pojedou ji hledat – Není to nápad?“

„Mne to nebaví – Je někde v New Yorku zoologická zahrada? Chtěla bych vidět zvířata –“

„Počkej si na Mexiko – V Sieře Madre je obrovská zoologická zahrada, jaguáři, oceloti, hadi –“

„Proč se mi New York nelíbí? Co mi tu vadí, nevíš?“

„Je to nehotové město, nehotová země – Buď trpělivá –

Jsou tady teprve tři sta let a před tím zde lovili indiáni ryby –“

„Až tady budou delší čas, budou žít jako my v Evropě?“

„Ne – Líp –“

„A kdy to bude?“

„Až poznají, že žili špatně…“

Minuta klidu. Milenci se skutečně sešli v útulném restaurantu a pijí čaj. Není to rozkošné?

„Bude tu někdy revoluce?“

„Určitě!“

„Kde začne?“

„V Hollywoodu –“

„Kdo ji povede?“

„Asi Charlie Chaplin –“

„Nedozírné! Paní Rooseveltová pozve na čaj tři dělnické matky z Chicaga. V té chvíli vznikne nad Bílým domem betlémská svatozář a z Chicaga vyjdou tři králové, ponesou ocel, gumu a naftu – Široký svět pozná zrození spasitele a začne jednat o velké dodávky střeliva, vozů a tanků – Východní car pošle poselství na západ, že je čas jednat o novém věku, o možném svazku dvou velkých světů: USASSSR –“

„Co je to?“

„Zatím jen slovní hříčka – USASSSR…“

„Bude to mít nějaké přírodní následky?“

„Zajisté – Vznikne nesmírné množství klidných a šťastných rodinných domků, vroubených zahradami –“

„A co se pak stane?“

„V té chvíli se zardí, naposled v životě, nejstarší portýr newyorské burzy…“

„Přece bych chtěla vidět nějaké stromy –“

„Půjdeme spolu do osmého patra – Je tam umělá zahrada! 250 000 květin a 50 skutečných stromů! Tajemství Radio City – New York zbožňuje skutečnou přírodu –“

„Ale kdo to má zespoda vidět –“

Země v rekonvalescenci

„Kde kdo chce nový pořádek! Co se tím myslí?“

„Roosevelt povolal mozkový trust – Padesát nejlepších profesorů – Radí se, jak by vyvedli USA do tří let z dnešní sociální krize – Odborní lovci sociálních mikrobů –“

„A většinou se říká, že za to mohou moderní stroje. Že vzaly lidem výdělek a práci –“

„Stroje jsou božím soudem kapitálu – Ale pravda je jinde.

Průmysl namítá, že o nic nejde, že přibylo v posledních třiceti letech jen jeden a půl procenta nezaměstnaných, výroba ledniček dokonce zaměstnala dvakrát tolik lidí než výroba umělého ledu a výroba strojního chleba dala práci 200 000 dělníků. V tom nejsou obtíže Ameriky –“

„V čem tedy?“

„V krvi! Nezapomínej, že většina lidí v těchto státech má v žilách krev otců, pionýrů, statečných lovců, plantážníků, stavitelů pacifických železnic a silnic – To bylo víc, než dnešní souboj obchodních zájmů na Wall Streetu –“

„Kde jsou vlastně praví Američané?“

„Degenerují u běžících pásů a strkají osm hodin denně určitý šroub do určité díry automobilového podvozku!“

„Bylo by to lepší, kdyby bojovali s indiány?“

„Zdravější – Nebyli by vynašli elektrickou žárovku, ledničky, rozhlas a televizi. Dneska jim nezbývá, než aby se živili výrobou vlastních vynálezů. A to není dost romantické –“

„To je skoro trapné –“

„Zpočátku to bylo alespoň výnosné. Ale teď ¡se přeplnily sklady a není co dělat –“

„Víš, co bych navrhovala?“

„Lepší sociální řád –“

„Ne! Abychom zavolali do garáže, dali naplnit benzin a jeli rychle mezi pravé indiány – Pod Rio Grande –“

„Rio Grande…“

Špatné zprávy, ale dobré číslo

Ještě téhož dne nám telefonovali z AAA, že na Východě taje. Začaly povodně. V Texasu a v jižních státech se ozvalo jarní tornádo a noviny píší, že bude katastrofální obleva. Čekají se zátopy, voda zaplaví silnice a strhne mosty –

„Smůla na začátku! Co budeme dělat?“

„Startovat! Když vyjedeme do dvou dnů, stihneme ještě suchou půdu za Mississippi –“

„Co zdejší silnice? Higways? Těm přece nevadí trochu vody!“

„Byly dlouho pod sněhem, jsou zničeny mrazem, zbortily se a rozpukaly –“

„A věříš tomu všemu?“

„Amerika je zemí tisíce možností –“

Toho večera nám doručili do hotelu dvě žluté tabulky s černými písmeny a šťastnou značkou, která začínala sedmičkou:

NY – 1936
7 N 6644

Březnový start

DNE 1. KVĚTNA 1936 VEČER BYL V NEW YORKU NA BROADWAY SMUTEČNÍ KONCERT NA PAMĚŤ OBĚTÍ JARNÍCH ZÁPLAV

V šest hodin ráno, skoro za tmy a v syrovém počasí, jel tiše náš Popular do západních ulic.

Míjel spící buildingy, noční hlídače, strážníky, vozy mlékařských družstev, ospalé pieroty dolarového karnevalu. Utíkal z města jako zdravý člověk, který si přivstal, aby vydýchal na venkově kouř, prach a saze.

„Dej rychloměr na nulu – Kdy a kde tam bude prvních pět tisíc?“

„To už budeme v tropech. U indiánských řek, ve střední Americe –“

„Tak přidej! Zebou mne nohy –“

„Je v novinách, že řeky v jižních státech vystoupily ze břehů. Zaplavily celá města, strhaly mosty, zničily cesty –“

„Co vědí noviny –“

„Všecko – Bude jaro – Víš, co je to špatné jaro na Východě? Katastrofa! Americká příroda pracuje ve velkém! Tady ještě mrzne, ale až to povolí, bude boží dopuštění – Dokud nebudeme na mexické hranici, má cenu každá míle –“

„Jak je daleko do Lareda?“

„Z New Yorku na Rio Grande je vzdušnou čarou asi jako z Prahy na Ural –“

„To je dost, přidej! Jedeme pomalu!“

„Do cíle naší první etapy, do Mexico City, je vzdušnou čarou přes Laredo jako z Prahy do Teheránu –“

„A kolik dní to pojedeme?“

„V nejlepším případě sedm – Den ztratíme na hranici –“

„To jsme ale express! Mohli jsme vzít do Mexika poštu –“

„Zatím budu rád, když uvidíme za tři dny Mississippi –“

Popular zabrzdil na levém břehu Hudsonu, u vjezdu do Holandského tunelu.

„Ten tunel je skutečně pod řekou Hudsonem? Jak to mohli provrtat?“

„Jsou to šikovní lidé –“

Řeka Hudson odděluje Manhattan a jiný stát Unie, New Jersey.

Je to nepříjemná přírodní překážka, která se nedala vysušit ani zasypat. Starý visutý most mezi Fortem Washingtonem a Palisades visí jako bezmocný lidumil nad šedivou mlhou a nestačí ani na místní spojení Manhattanu s Jersey City.

Jersey je při tom městem domovů. Protože velké buildingy na dolním konci města pohlcují denně po dvaceti, třiceti tisících lidí, byly proraženy dva tříkilometrové tunely pod říčním dnem Hudsonu. Stavbu pojmenovali na paměť statečných Holanďanů, kteří kdysi založili Nový Amsterodam.

Tunely jsou jednosměrné, široké šedesát metrů.

U vchodů čeká osm až deset výběrčích, jen přibrzdíte, zaplatíte poplatek a ponoříte se do podzemí.

Zamíříte špičkou chladiče na vzdálený bílý otvor a letíte pod přímkou světel. U vjezdu září silné žárovky, potom slabší a před výjezdem opět silnější, abyste si zvykli na přechod do denního světla.

Předepsaná rychlost – padesát kilometrů.

Nesmíte zastavit.

Větrací stroje ženou stropem čerstvý vzduch. Kontrolní přístroje sledují obsah kysličníku uhelnatého a hlásí hnízda, kde se usadil. Kontrolor zapojí místní větrání.

Již první rok projelo tunelem devět a půl milionů vozů, denně 55 000. Čistý roční výnos sedm milionů dolarů.

Je to důstojný obchod z newyorského betonu.

Nad hlavou máte mořský záliv, kolem uší hučí umělý průvan, klaní se vám miliony žárovek, blíží se denní světlo a za tři minuty zase jemně prší a silnice mrzne pod koly.

New York – zamlženo

Protivný, jemný déšť má další rozmar. Obrysy dokonalých silničních okrajů a žlutých orientačních nápisů zmizely poznenáhlu v mlze.

Mlha se lepí na čelné sklo a stírače rozrážejí námrazu. Asfalt sotva drží úzkou stopu pneumatik.

Jedeme silnicí číslo 1.

Další tabulka s jedničkou! Z New Yorku si lidé nastavěli labyrint východů.

Opět číslo jedna!

Eva se učí číst v americké silniční mapě, v neuvěřitelně husté osnově‚ přímek, zlomených do přesných úhlů, prosetých číslicemi a jmény měst. Vypěstovaným smyslem pro nesmysly – cítí nebezpečí.

„My jedeme špatně –“

„Číslo jedna! Highway No 1! Jedeme správně!“

„Na poslední křižovatce bylo číslo jedna napravo i nalevo – Jedeme špatně!“

Otočil jsem knoflík rádia, po prvé na americké půdě.

Škála je obsypána stanicemi.

„Těším se na pořádný‚ americký jazz! Najdi tam něco!“

Modulace sklouzla do tiché melodie – Fibich: Poëm –

„Poëm! – Človíčku – Náš Poëm! To je štěstí při startu –!“

Ježto tu byl důvod k radosti, šlapu na plyn a choulostivou rychlostí rozrážíme bílou ranní mlhu.

Na měřiči kilometrů cvakla další desítka.

„Řeknu ti, že je to pohodlí, taková americká silnice! Startuješ, chytíš se jedničky a jedeš jako dráha do Texasu – Báječná organizace – Zase jednička!“

Nízký sloupek s černou jedničkou ve žlutém poli, potom obrysy v mlze, vysoké obrysy, strašidelné, povědomé – Manhattan! Brzdy!!!

Stojíme před vjezdem do Holandského tunelu.

New York!

Silnice číslo jedna

„Co se stalo? Jedeme přece podle jedniček –“

„Ano, ale zpátky!“

„Tak vidíš! Na to jsi potřeboval celou hodinu, abys dojel z New Yorku do New Yorku! Pusť mne k tomu!“

Strážce velké benzinové stanice jen mávnul rukou.

„Tohle se stane, když je mlha! Obraťte a zkuste to ještě jednou! Při jisté trpělivosti se určitě dostanete z New Yorku! A jeďte rychle – Máme špatné zprávy! Níž je boží dopuštění, obleva, roztrhané cesty – Nejezte, nespěte, jeďte k jihu! Když to nepropíchnete za dva, za tři dny, tak uváznete – Voda stojí až u Washingtonu –“

Teprve za další hodinu přišlo nutné uklidnění, sériová výroba mil, vzrušující pravidelnost pohybu. Ručička rychloměru, měřič benzinu, teploměr vody, kontrola oleje, chronometr, volant, silnice a křižovatky.

Na rozleptanou ledovatku padají přívaly studeného lijavce. Mám dojem, že řídím ponorku, sotva vynořenou nad vodu. Hodinu, dvě, tři, čtyři –

Boky silnice tonou v šedobílém smutku.

Představuje se druhá Amerika, neobchodní, zoufale velká a rozložitá, kde není sto mil číslem.

Míjíte pravidelné pevnůstky olejářských společností.

Hlásí zdaleka svoji pohotovost. Směšně levný benzin, oleje, tuky, telefon, vodu, vzduch, součástky, opravy, nápoje, jídlo, cigarety a kabiny s lůžky.

Ale přece je to jen stručné vyrušení z rozsáhlé nudy. Skoro se bojíte rozhlédnout.

Pár metrů od silnice proletí občas nízké stavení, sbité z prken nebo bůhví z čeho, restaurace, podobná letním hostincům, které na zimu zavírají, osada, také nějak divně stvořená, proříznutá do dvou řad obchodů, dílen, barů, garáží a malých hotelů. Za ní škola nebo kostel.

Pak dlouhé prázdno, tísnivé nic, které si marně rozkládáte na nějaké lepší prvky. Je to tu jako na bývalém bojišti, kde začíná nový život.

Americký venkov na jaře.

Malý vůz a dva lidé z Evropy, kteří na to ještě nepřišli, co je tu vlastně děsí. Dívají se ustrašeně na nesmírnou zemi, potom na asfalt a potom jeden na druhého.

Hledají – přírodu…

Chceme vzduch!

A přece ta široká, uplakaná země, rozvěšená do mlhy a stísněná silami, které jsou mocnější než vymyšlená technika, nemůže jinak žít, než žije.

Ani proroků ještě nevydala, anebo nejsou veřejně známi.

„Tolik jsem se těšila na Ameriku –“

„Zklamala tě?“

„Je zde málo vzduchu a málo času! Čas je přece něco takového jako vzduch –“

„Ovšem – Lidé dýchají vzduch a Bůh dýchá čas.“

„Jak mohou lidé dýchat v New Yorku?“

„To je v pořádku! Kdyby se moc nadýchali, pouštěli by bublinky a dělali by hlouposti. Sázeli by třeba na jaře květiny, a to se v New Yorku nesmí. Odvádí to pozornost od obchodu.“

„Dívej se, že je tu naprostý nedostatek věcí, které nevydělávají peníze. Třeba keřů, starých hradů, rozhleden a takových evropských zbytečností –“

„Americký farmář začíná jaro tím, že proleje traktor petrolejem – Náš rolník chodí po mezi, usmívá se a dívá se za skřivánkem. Kdyby se nekoukal po skřivanech, nečichal k bezu, neposlouchal kukačku a neučil špačky mluvit, měl by místo polí americké plantáže!“

„Obhospodařoval by racionelně poměrně menší prostory v nepoměrně kratším čase…“

„Mluvíš jako zemědělský rozhlas!“

„Protože žijeme v Evropě jako Mandžuové, než vymřeli – Stavěli si letohrádky a pěstovali ochočené cvrčky. Pak na ně přišli barbaři, kteří cvrčky nepěstovali a vyvrátili Mandžuv!“

„Myslíš, že někdy Američané někoho vyvrátí?“

„Nepochybně! Dnešní Američany!“

„– a začnou pěstovat bez!“

„Budou zhluboka dýchat a vysadí pralesy mezi New Yorkem a Washingtonem!“

„Zkrátka, jednou je dnešní záchvat přejde, přestanou vyrábět deset vozů za minutu a věnují se přírodě –“

„Není pochyby! Přece se takhle nebudou dřít do smrti!“

Kouzelný koberec

Když si nese námořník na loď pytel s druhým prádlem, zmenší si svět na takovou velikost, aby se mu vešel na palubu.

Je to snad něco jiného, když počítáte rovnoběžky za volantem?

Sedíte týden, měsíc, čtvrt roku, na tomtéž místě. Někdy otevřete střechu a hrajete si s větrem, jindy zatopíte pod kotlem a bojujete s pískem, prachem nebo s řídkým vzduchem na horách.

Patří vám jen to, na co dosáhnete rukama, tulácký majetek, svázaný v ranci.

Především volant, který má uprostřed bílý knoflík, hlas vašeho vozu. Po pravé ruce je klika, kterou spouštíte sklo ve dveřích. Jestliže zároveň vyklopíte levou rukou čelné sklo, je chladno a průvan. Odpolední spánek, který na vás padne po obědě, bude méně nebezpečný.

Pravá ruka má ještě na starosti mlhovou svítilnu, připevněnou nízko nad silnicí, hledači světlomet, hasicí přístroj a větrací kapsy.

Protože také cigaretu drží většina lidí v pravé ruce, je na dveřích patentní popelník. Pod ním kožená kapsa s nejdůležitějšími nástroji, s kusem drátu, izolace a asbestové šňůry. Levá ruka mění rychlostní stupně a to pokud možno jemně, aby o tom nevěděla kolečka v převodové skříni.

V nutném případě zatáhne za ruční brzdu.

Spojujete zapalování, přeměňujete přímé a sklopné světlo, hledáte nejlepší program na stupnici rádiového přijímače, otvíráte benzinovou nádržku, natahujete hodiny a vracíte denní kilometry k nule. Rozežhavíte zapalovač cigaret aniž si při tom připálíte palec. Třebaže mají obě ruce dost práce, je nutno, aby při tom držely volant a točily jím do zatáček.

Ostatní obstarají nohy.

Pravá plyn a brzdy, levá spojku, elektrický startér a podtlakovou houkačku, táhlou, dalekonosnou polnici, která rozhází karburaci, když není připojena dosti těsně na sacím potrubí motoru.

Před očima máte širý svět.

Výstražné tabule, stromy, domy, farmy, psy, křižovatky, zatáčky, serpentiny, celnice, strážníky, semafory, slepé stařenky, neopatrné chodce, kufry nebo chladiče ostatních automobilů, železniční přejezdy, autobusy, někdy náledí, někdy suchý asfalt, někdy bláto, někdy štěstí a – někdy smůlu.

Veliký číselník vám ukazuje rychlost, počet ujetých kilometrů, čas, zásobu benzinu, tlak oleje a nabíjení baterie.

Menší ciferník měří teplotu vody a uvádí vás do zoufalství, když jedete v Kordillerách půl hodiny na jedničku.

Jestliže se usadíte na sedadlo spolujezdce, přijímáte povinnosti leteckého pozorovatele.

V panelu jsou dvě hluboké skřínky. V levé – dvoje brýle proti slunci, itinerář a mapy. Pod nimi palubní deník, kam zapisujete důležitější události.

Kapsa na levých dveřích je nacpána užitečnou literaturou, prospekty, seznamy hotelů, adresami, dalšími mapami a zásobou papíru do psacího stroje.

Píšete na klíně a z menších nebo z větších poštovních stanic posíláte letadlem denní zprávy ČTK, rozhlasu a novinám.

V pravé panelové skřínce je všechno, co činí člověka krásným. Mýdlo, ručník, hřeben, kartáče, kolínská voda, olej, zásoba cigaret, žvýkací guma, tenké rukavice a záhadná gumová houba v hliníkové krabici. Tou si otíráte obličej mezi rovníkem a obratníkem raka, v padesáti stupních Celsia.

Na to vás ostatně upozorní přesný kovový teploměr, připevněný nad čelným sklem, vedle sklápěcí sluneční clony, mezi párem stíračů deště.

Dole, na čelném skle, je malý letecký kompas s kompenzátorem. Pomůže vám, abyste našli postranní cestu z Oaxacy k severu a zjistili v Chicagu, který díl ulice je západní a který východní.

Pokračujme v popise silniční jachty!

Sedadla se lehce posouvají kupředu a dozadu, takže si nařídíte nejvhodnější polohu těla. Není to maličkost, když máte prosedět čtvrt roku na tomtéž místě, patnáct hodin denně.

Chcete přece zase chodit pěšky, až se vrátíte do Prahy!

Vaše partnerka je menší a štíhlá, takže nedosáhne na pedály. Veze si kožený polštář, z kterého je servírovací stolek, když obědváte na kraji bolsónu v Maiapí, nebo právě tam, kde jste propíchli pneumatiku.

Na bočných stranách karoserie, vedle lýtek, jsou kožená pouzdra s lihovými termoskami. V těch je voda, čaj, grog anebo nic.

Nad hlavami, máte praktickou síťku s věcmi, na které není jinde místo. Dole v tropech, když máte bláznivá vidění, leží mezi těmi věcmi plochá pistole a obaluje se prachem. Každopádně je to nejvhodnější místo pro Leicu, Retinu a dvě šestnáctky Kodak, při čemž velká ruční komora na normální film je uložena za sedadly a válí se tam na podlaze.

Za oběma opěradly – levé je sklopné, takže v něm může spolujezdec dřímat – jsou prostorné kapsy na denní zásobu jídla. Mají cenu všude tam, kde mizejí ze silnic přívětivé hostince, silniční hotely, turistické bungalowy a courty.

Někdy se vyprázdní a není, čím je naplnit. Pokud je stroj v pořádku, stoupá potom rychle průměr do nejbližšího pohostinného puebla.

Při tom se neotevře železná zásoba potravin, uložená v zašroubované bedničce v pravé prohlubni podlahy, před zadními sedadly.

Jsou tam konzervy, olejovky, čokoláda, sušenky a láhev slivovice.

Zapomněli jsme na lékárnu.

Je za tou levou termoskou, takže nutí spolujezdce, aby seděl jako jezevčík nebo cvičený mýval.

Obsahuje všelijaké obvazy, trubičky s chininem, kapky, nůžky, elektrickou svítilnu, tabulky se suchým lihem, E. R. sera proti hadům z Institut Pasteur de Paris a jiné hlouposti, kterých zdravý člověk vůbec nepotřebuje.

Pod předními sedadly je důkladná baterie a v druhé plechové skřínce menší souprava náhradních dílů. Píst s kroužky, vložky do filtru, nový plovák do splynovače, svíčky, kabely, ložiska, kotouč spojky, brzdové obložení, žárovky, všechno podle seznamu, vlepeného do karnetu celních propustek.

Jestliže vrátíte továrně všechny díly tak, jak jsou, šéfkonstruktér vám poplácá po zádech a oddychne si. Je to totiž jediný člověk, kromě vašich vlastních rodičů, který na vás celou cestu myslel.

Trochu místa je ovšem také mezi podlahou a dny předních sedadel. Tam najdete důkladnou hustilku, hever a pouzdro s nářadím na opravu gum.

Náhradní duše máte v kufru, za opěradlem zadních sedadel.

Tam je připevněno filmové oddělení, skřínka s materiálem pro velkou komoru. Úzké filmy vezete v příručním kufříku a odesíláte je pokud možno rychle z tropického slunce na sever.

V zadním kufru jsou také zásoby oleje, druhá nádržka s patnácti litry benzinu a desetilitrová plechovka na vodu. Od nich se maže a mastí malý stan s gumovou podlahou.

Podívejte se na zadní sedadla, kde leží ve třech patrech šest kufrů! Prádlo, šaty, šortky, smoking, jezdecké kalhoty, plavky, střevíce, vysoké boty, knihy, talismany a filmový negativ.

Protože si povezete domů také nějaké upomínky, je nad střechou kabrioletu prostorná zahrádka s nepromokavou plachtou.

Na místě velmi tajném se veze zásoba liber, dolarů a cestovních šeků, ale to už by byly podrobnosti.

Když se před startem vážíte, má vůz kupodivu 1400 kg. Ale hodnému člověku pomůže vítr, někdy to jde s kopce a konečně – osmdesátka vám stačí, když ji udržíte mnoho hodin denně.

Spokojeně usednete za volant, odrazíte od startu a hřejete se jistotou, že jste na nic nezapomněli.

„Kde jsou čisté košile?“

„Kufr číslo 1!“

„Kde jsou vložky do bot?“

„Kufr číslo 2!“

„Klíč na konzervy?“

„Kufr číslo 3!“

Dobrá!

Za dva měsíce se přistihnete u silnice na yumské poušti.

Máte špinavou košili, tlačí vás boty a lovíte z konzervy šroubovákem višně.

Příště jeďte vlakem!

Nesmírné proudy vody bijí do skel vozu. Kola brousí ve vodním koberci, který se přelévá po namrzlém povrchu.

Psí počasí!

Eva se třese zimou a prosí mne o číšku teplého čaje.

„Ovšem –“

„Děkuji!“

Brzdím.

Ze silničního kiosku vyšel prodavač a nese obrovský deštník.

„Pojďte se ohřát! Plaveme tu jako krysy – Na jihu je ještě hůř – Kam jedete?“

„Do Washingtonu –“

„Dojedete sotva do Baltimore –“

Za stromořadím benzinových čerpadel, naplněných nejlehčím, lehkým a těžkým benzinem, galon za pár centů, je betonový kiosk, silniční bar.

Za ním několik turistických kabin, kde se můžete vyspat.

„Špatné zprávy z jihu, pane – Celý východ je pod vodou! Tři míle pod námi je přerušená silnice. Musíte objíždět! Telefonovali z Philadelphie, že máme varovat všechny jezdce, aby nejezdili na větší vzdálenosti.“

Vytočil číslo a obstaral nám informace o stavu silnic mezi Philadelphií a Washingtonem.

Za deset minut jsme znovu na trati.

Ponorka nastupuje další plavbu.

Přejíždíme železniční přejezd, chráněný sérií výstražných znamení.

Za ním je velký reklamní nápis:

NEXT TIME TRY THE TRAIN!
PŘÍŠTĚ JEĎ VLAKEM!
MÍLE ZA 2 CENTY!

Mamutí podnik, který veze lidi za dva centy, v teple, s jídelním vozem a bez obavy, že někde sklouznou po náledí, vysmívá se promočeným automobilistům.

Jak se startují kuřata

Říká se, že je Amerika nejlepší školou pro mladé muže.

Začne to tím, že přijedete do New Yorku a nemůžete se dohovořit.

Nic se nestane! Američané mají vynikající vlastnost, že nedovedou správně anglicky. Dokonce se zdá, že je to jednou z příčin jejich blahobytu.

Jakmile zpozorují, že zápasíte s výslovností, seběhnou se a ukazují rukama, aby vám pomohli. Plácají vám po zádech a říkají: „Dobrý chlapec! Neumí mluvit, a mluví!“

Ale to není to, o čem chci povídat.

Míjíme další reklamní tabuli na kraji malé farmy a vidíme podivuhodný nápis:

ZDE SE STARTUJÍ KUŘATA!

„Jak tomu rozumíš? Je to autoškola pro slepice?“

„Ne! Továrna! Přineseš vejce a odneseš si živá kuřata! Umělá líheň! Množení kuřat v elektrickém kurníku!“

„Co kvočna –“

„Startuje se pomocí elektrického kohouta! Podívej se do mapy! Musíme odbočit, kde to jsme?“

Zdaleka viditelné závory ohlásily poškozenou cestu a sjíždíme na odbočku, utopenou v bezedném blátě.

Nervy a tepny

Neměnné šedivé pásmo.

Kolem obou oken letí déšť a šedostříbrná kapota s kovovým maskotem se blíží zúžené perspektivě polí. Někdy poskočí na zborceném povrchu, jako by ji nadhodila mořská vlna. Povětrnostní hlášení je jednoduché: Nepřetržitá, studená průtrž mračen, prudký západní vítr, chvílemi sněhová vánice.

Zřízenci u benzinových stanic mají podrobné zprávy o postupu oblevy.

„Ještě deset mil a voda! Objíždějte číslem 277 –“

„Voda kolem Washingtonu – Jeďte, nezdržujte se! Good bye!“

Kola rozstřikují polozmrzlou kaši, a když míjíme jiný vůz, pokropíme se až na střechu.

Silnice jsou pusté v těchto dnech. Na lince mezi New Yorkem a Washingtonem ustal život. Trať se prodlužuje neustálými objížďkami a nikdo neriskuje ztracenou noc.

„Voda přes číslo jedna! Objíždíme číslem 308!“

„Musíme se dostat alespoň za Mississippi! Do Arcansasu! Tam bude slunce a klid!“

„Pojedeme celou noc a den a noc, dokud nepřestane pršet!“

Teď jsme si najednou vzpomněli, že nám řekli v AAA, že mnoho vozů se nedostalo ani do Washingtonu už den před naším startem.

„Jak je to možné, že se zničily takovéhle cesty? Představ si to v létě! Ta šířka, service! Naše státní silnice, to je proti tomu polní pěšina –“

Široké úseky jsou připraveny pro jízdu několika proudů. Ale v březnové bronchitidě východních dálnic poznáváte velkorysou převahu americké přírody, která zasype na Západě celé kraje pískem, boří mosty, vyplavuje města, rve stromy a budovy texaských farem, ponoří Východ do třicetistupňových mrazů a v létě připomene New Yorku, že leží na římské rovnoběžce. V březnu budou v ulicích na okraji Manhattanu půl metru tlusté vrstvy ledu, v létě tropické vedro.

Americký jih je jedním ramenem páky, sever druhým.

Změna počasí v jižních atlantických státech dává signál náhlé oblevě na severu. Dokonalé povrchy autostrad praskají potom jako při zemětřesení a další oteplení otevře široké brázdy, kterými vyvře spodní země a nakupí se nad silnicí, jako by ji v délce dlouhých mil rozryl obrovský krtek. Jinde se povrch pouze zbortí a vzniknou vysoké vlny, které nesmírně ztěžují jízdu. Silniční správy čekají, až půda vyschne. Potom pošlou na raněné cesty moderní pluhy, válce a asfaltové soupravy a v několika týdnech zvítězí zase technika nad počasím.

„Kolik měří silniční síť USA?“

„Skoro pět milionů kilometrů! Z New Yorku do Phoenixu v Arizoně je asi 4 000 kilometrů – jako z Gibraltaru do Moskvy. Silnice, které spojují východní a západní pobřeží, mají vesměs kolem 5–6 000 kilometrů, tedy délku vzdušných čar z Prahy do rovníkové Afriky – nebo z Prahy do Indie.“

„Znám jednoho zvěrolékaře a ten si bere kompas, když jede z Prahy do Domažlic –“

„I to je možné – Svět je veliký anebo nesmírně malý, podle velikosti lidského ducha.“

V tom je princip relativity.

Relativita podle Einsteina

„Amerika je nesmírná, viď –“

„Ano – Ale směrem na západ se perspektivně zmenšuje. Některým lidem v Evropě je skoro neviditelná.“

„Je to krátkozrakost nebo obava?“

„Obava – Ztratili by sebevědomí –“

„Ty tu taky ztrácíš sebevědomí?“

„Prozatím – Chci se ponížit, abych cítil Ameriku v zádech – To je vstupné do Spojených států – Turistická prozřetelnost –“

„Mám dojem, že jsou v Evropě kratší kilometry než tady!“

„To není dojem, to je pravda – Z Prahy do Brna je v Praze dost daleko, asi 230 kilometrů. Tady je to krok, směšný kousek cesty – Z New Yorku do Chicaga je 1400 kilometrů, trať z Prahy do Bukurešti, ale to nemůžeš vysvětlit selce od Poděbrad, která občas jezdí na kole do Nymburka. Ztratila by sebevědomí –“

„Trpíme komplexem malých rozměrů –“

„Ve všem – Věříme, že máme přes Labe dlouhé mosty, širokou silnici z Prahy do Hradce, velká pole na Hané, a není to pravda –“

„Měl by to někdo vědecky prozkoumat!“

„Prozkoumal! Profesor Einstein! Jen proto se včas přestěhoval do Ameriky –“

„A co tu dělá?“

„Nový mezinárodní metr – Gumový – Chce nám vědecky vysvětlit, proč jdou lidé v New Yorku spát, když se v San Franciscu obědvá –“

„A co se děje v té chvíli třeba na Bajkalu nebo za Uralem?“

„Pije vodka – Tam už Einsteina pochopili – Všechno je relativní marnost, včetně nejnovějších modelů amerických letadel –“

„Kde žije pan Einstein?“

„V Kalifornii –“

„To je relativně báječné! Mohli bychom navštívit tohoto velkého muže?“

„Možná – je prý menší postavy a nenápadný –“

„Relativně?“

„Asi –“

Ford a Beethoven

Kolem oken Popularu se plouží rozmazaný pruh šedivého kraje.

Nijak byste nepoznali, čím se vlastně liší Pennsylvánie od kraje kdesi za Prahou, kde se trochu roztáhly vesnice. Jen podrobnosti jsou rozdílné. Co chvíli se přiblíží a vzdálí lesklá tabule s anglickým nápisem a hlásí nějaký automobilový domov, čerpací stanici, turistické kabiny, silniční bar nebo service. Ale všechna ta letní naděje odpočívá dnes, na počátku března, ve sněhu a v blátě.

Nezapomeňte, že asi tak dva miliony občanů Spojených států žijí celý rok na silnici.

Je jim domovem, tržištěm a bezpečným průvodcem do všech koutů pevniny. Obchodní zástupci, řemeslníci, kteří objíždějí farmy, opravují motory, vodovody, traktory, zemědělské stroje, prodávají umělá hnojiva, různé zboží, domácí nářadí, s nimi drobní dobrodruzi, kteří se odpoutali od lidské společnosti, aby našli lepší život mezi lidmi, kteří potřebují promazat větrné čerpadlo nebo naftovou pumpu.

„Posledním typem civilizace je silniční člověk –“

„Stálým stykem s přírodou se přiblížil skalním lidem –“

„S výjimkou teplé a studené vody, elektřiny, konzerv a standardního lůžka s pérovou vložkou –“

„To vše za dolar a za noc –“

„Kde jsou nyní? Kde přezimují?“

„Stěhují se po Státech jako divoké kachny. Zimu přečkali v Texasu, v Arcansasu nebo v Kalifornii –“

„Krásný život – Pouť za sluncem! To stojí za to mazat si ruce olejem a spravovat vodovody!“

„Má to jednu vadu –“

„Jakou?“

„Oni na tom vydělávají peníze –“

„Stín Severní Ameriky!“

Potkáváme první jarní vlaštovku.

Automobilový vlak, nákladní vůz se dvěma vlečňáky, na kterých jsou narovnány ve dvou poschodích nové modely Chevroletek. Putují za výklady prodejen. Každé jaro nový vůz!

Americká země se neotvírá něžnými květy prvosenek, ale smaltovaným půvabem osmiválců, které mají ještě tišší karoserie, ještě lepší větrání, motor v gumě a mluví něžně do duše americkým dětem kovového věku. Až vysvitne slunce, rozjedou se všemi směry náborové kolony automobilových továren, kdekterá plocha bude zalepena plakáty a rozhlasové programy přeruší co chvíli příjemný baryton:

„Zde mluví stanice ta a ta! Tento znamenitý koncert, v kterém jste právě slyšeli Griegovu ‚Jarní píseň‘, vám dává Ford Motor Company – Její representace v Oklahoma City připravila všem jezdcům, kteří‚ podlehli jarnímu kouzlu, největší překvapení sezóny: Zkuste i vy FORD 8! Haló – Dobrý den, Mr. Pavlowski! Vám dobře známý klavírní virtuos Petr Pavlowski přijel právě do studia v nádherném roadsteru FORD EIGHT, aby vám zahrál variace z třetí symfonie Ludvíka van Beethovena – Slyšte!“

Sympatické spojení prvosenek, klasiky a FORD MOTOR COMPANY rozmnoží ve státě Oklahoma počet odložených automobilů, mírně se zvětší automobilové hřbitovy, ale to všechno je zatím ještě pohádka Griegovy „Jarní písně“, protože klesá teploměr a nad kapotou hvízdá ostrý vítr od moře.

„V noci bude mrznout – Nehneme se na náledí!“

„Jak projedeš do Philadelphie?“

„Dívej se po číslech –“

Rozmazaný pruh šedivého kraje má pevnější tvary. Nízké domy, potom větší, první křižovatky, deset vozů kolem, potom řady, stovky, velkoměstský proud a náledí jako nůž.

Za chvíli je tu bulvár Roosevelt, teď doleva, svazek výpadových silnic a ven z města k jihozápadu.

Příští hodiny

Nejíme, nepijeme, jedeme –

Voda bije do skel, tříští se na kapotě, řeže do blatníků, syčí pod podlahou, hotová potopa světa.

Cesta se zhoršuje každou mílí. Potkáváme havarovaný kamion. Leží v příkopě opuštěn, jenom na roh, který přečnívá do jízdní dráhy, pověsili červenou svítilnu. Sjel po měkkém ledě.

Asi za pět minut ležel u silnice další trosečník, elegantní De Soto.

„Ti lidé nedovedou jezdit!“ usuzuje Eva a otvírá ovocnou konzervu.

„Taky myslím –“

„Zastav! Přikryjeme chladič, máme studenou vodu!“

Brzdím, ale nejde to. Vůz podklouznul a jede dál.

„Člověče! To to klouže!“

Vystupuji z vozu a jen si stoupnu, ležím.

„Nesmíme to tolik štípat…“

Než jsme spatřili výraznou tabuli s nápisem

BALTIMORE 6 MILES

přibývalo opuštěných vozů, mlha zhoustla jako mléko a na jízdní ploše se objevily hořící naftové lampy.

Varovaly řidiče v místech, kde se silnice propadla nebo zbortila. Průjezd větším městem znamená ztrátu času. Minuta je kilometr. Jedeme naslepo, podle levého silničního okraje. Není to tak nebezpečné jako v Evropě, protože se zde počítá s častými mlhami a nikoho by nenapadlo, aby zastavil při kraji silnice, nebo opustil havarovaný kamion a neoznačil krajní body.

Pěšáci po amerických silnicích nechodí a krávy vozí farmáři na nákladních automobilech.

Šedesát, sedmdesát, šedesát, čtyřicet, třicet kilometrů, serie výstražných sloupů, nechráněný přejezd, pásmo limitované rychlosti nebo křižovatka –

„Pojedu až do tmy a v noci mne vystřídáš! Než se rozední, ujedeme první tisícovku –“

Palubní rádio je přeplněno stanicemi. Sotva odladíte shluky všech federálních, státních, městských a obchodních vysílaček. Jazz, opery, koncerty, přednášky, divadlo, reportáže, zprávy, reklama a občas trojhlasný gong a vážný hlas: „Pozor, pozor všichni! Pozor všichni ve Wheeling! – Řeka Ohio vystupuje ze břehů – Vykliďte místa v záplavovém pásmu! Máte čas pět hodin! – Pozor všichni tam a tam! – Připravte záchrannou službu pro tuto noc – Další zprávy za čtvrt hodiny!“

„Jak je daleko Washington?“

„Pár mil –“

Světelný kužel mlhové svítilny poskakuje jako v příboji. Nakláníme se, protože v prostředku silnice jsou vyvřelé hřbety, vysoké půl metru. Rychloměr klesá chvílemi na čtyřicet a i tak to jde špatně vpřed.

První den jízdy a tolik překážek!

Proplétáme se hustou frekvencí na periferii Washingtonu a pak čekáme na velkých křižovatkách na signál GO! JEĎ!

Pět minut v ráji

V levé zadní gumě je málo vzduchu, a tak zajíždíme do service.

„Největší automobil světa!“ křičí mastný černoch a plácá se do kolen. „Co potřebujete?“

„Spravit gumu a vzduch – Benzin! Večeři!“

„Oh – naproti je znamenitý restaurant!“

Ve Spojených státech nejsou automobilové dílny našeho typu.

Jedete na delší cestu? Udejte počet mil a o víc se nestarejte!

Připraví vám káru pro tolik tisíc mil, kolik si objednáte. Kde a jak, to je jejich starostí. Protože se skoro všude pracuje ve dne v noci, řeknete jen, kdy a odkud startujete. Jde to nesmírně rychle, protože jsou na každou práci čtyři volné ruce a dva automaty, které to za ně udělají.

Zastříkaný Popular vjíždí pod sprchy.

Pak jede ke stropu, černoch promaže péra a nasazuje přípojku mazacího kompresoru. Nebo také nenasazuje, když máte evropský vůz s evropskými přípojkami. Pak jste zaručeně odsouzeni, že projedete celou Ameriku bez mazání, protože automobily jsou na světě jen jedny – americké. Systém velkých servisů najdete v menším měřítku po celých Státech. Ani v jižní Arizoně nevidíte stanici, kde by lezl mechanik pod vůz jako hadí muž a promazával ručně nepřístupné čepy.

Vejděte do prodejny výzbroje a součástek! Zboží je vyloženo jako v jednotkovém obchodě, skoro všechno za dolar. Svíčky, žárovky, nejrůznější nářadí, zapalovače cigaret, stěrače deště, brýle, cestovní výzbroj, rádiové přijímače za směšné ceny, třicet, čtyřicet, padesát skupin nejrůznějších věcí, které zrychlují jízdu. Pláště do deště, gumové boty, kufry, to všechno patří do oboru.

Každý černoch v garáži zná nazpaměť všechny díly Fordky nebo Chevroletky.

Ale nechtějte, aby vám vytočili nový hřídel do evropské vodní pumpy, nebo jinou součástku. Prodávají a montují hotové díly.

Přejete si benzin, gasolin, gáz?

Máme osm druhů – Ceny od 15 centů za galon, litr korunu čtyřicet. Čerpadla plní pod tlakem a za pár vteřin napojí tank osmiválce. Ručička na číselníku ukazuje množství na zlomky galonu a u některých čerpadel vyskakuje v okénku cena v dolarech a v centech. Drobné má prodavač na prsou v plechovém automatu a jen mačká spoušť.

Jsou tu ovšem některé trapné nedostatky.

Zastavíte na poslední vesnici, naplní vám benzin, podívají se na olej, na gumy, na vodu, otřou vám zdarma sklo, dají vám mapu do příští etapy, ale neřeknou vám nakonec: „Nejhlubší poklona, pane rado!“

Jen dají prst k čepici a procedí: „Good bye –“

Ještě v ráji

Silnice jsou skutečně státními drahami, kde najdete všechno, abyste na nich mohli žít.

Z kiosku, nad kterým je nápis

Filling Station – Day and Night!
Plnicí stanice – Ve dne v noci!

vyběhne chlapec.

Objednáte benzin, olej, jídlo, pití, cigarety.

K okénku vozu zavěsí podnos, na něm limonádu, pivo, sendviče, cigarety, dropsy a další sendviče v papírovém obalu, na další cestu – Najíte se, napijete, aniž vyjdete z vozu.

Když nechcete spát v kabinách u benzinových stanic, hledejte, kde mají nápis „Tourist house“.

V hezkých vilkách a v zahradních domcích, přímo u silnic se pronajímají čisté pokoje, moderně zařízené, s ústředním topením, koupelnou.

Je to nezbytné v zemi, která by nemohla žít, kdyby se nemohla rychle spojovat. Služba lidem, kteří někam jedou, stala se za čtyři desetiletí povahovým rysem celé severoamerické pevniny.

Vracíme se k vozu.

„Kouří cigaretu a nalévá při tom benzin –“ diví se Eva.

„Ale to nevadí, paničko,“ povídá starší muž v bílém overalu.

„Vy mluvíte česky?!“

„Otec mluvil líp… Ale ta cigareta, to nevadí – To nemůže chytit,“ směje se, „na pípě je pojistka!“

Dva černoši natahují uši, jak to spolu mluvíme.

Dvoje ústa, plná bílých zubů, dva černé úplňky pod čapkami se štítkem, a – za chvíli jsme za sídelním městem prezidenta Spojených států.

Je skoro tma.

Ve sněhové bouři v Modrých horách

Na Fairfex, Warrenton a New Market jde číslo dvě stě jedenáct. Tam odbočuje jedenáctka na Staunton a Lexington. Jednička běží přímo k jihu, východní Virginií na Richmond, Columbii, Jacksonville a pak kolem Daytona Beach na Floridu.

Blížíme se nízkým svahům Alleghan.

Trochu se zlepšil rozhled a světlomety vidí o kus dál. Mlha spadla a mrzne.

„Vidíš… tohle je Amerika – Před chvilkou Washington, bulváry, Kapitol, semafory, tisíce vozů a tady to fičí jako na Sibiři – Hledej živého člověka!“

Eva je u volantu a najíždí do ostrého stoupání. Z nebe se sype sníh. Severní vítr žene proti vozu ostrou krupici, bije do oken a před kužely svítilen víří divoká vánice.

Stoupáme pomalu do hor.

Elektrické stěrače otvírají dva pohledy na zasněženou kapotu, která se pomalu natáčí do zatáček. Ve zmatku bílých teček a čárek se objevily zavěšené lesy. Někdy zastavíme, cesta je zaváta a prokluzují kola.

„Vánoce v březnu!“

„Na jihu je jaro – Už to nějak protlučeme a zítra odpoledne budeme v suchu –“

„Myslíš? Jaký je to tady stát?“

„Virginie –“

„To jsme tedy někde v Modrých horách, viď? Tady bývali indiáni!“

„Sestupovali do nížin a děsili bílé plantážníky! Kazili jim spokojené večery u sklenice holandského likéru – Kolem pobřeží bloudily černé pirátské brigy – Všecko se změnilo –“

„Jen hory jsou zrovna takové, jako byly – Pustina a ticho –“

„Pár mil od Washingtonu – Bojíš se?“

„Čeho?“

„Mlč! Bojím se – Doopravdy!“

„Vidíš? Podívej se –“

„Kde, co je?“

„Za tou skalou –“

„Co je tam?“

„Indián!“

„Neblázni! Indiáni – už nejsou…“

Zhasla rádio, potom zajela těsně k okraji serpentin a zastavila motor. Nad zmrzlou střechou kabrioletu syčí vichřice.

Vánice nám zalepuje obličeje, je to tu jako v Krkonoších v prosinci, někde nad bílým českým krajem. Pak tušíte dole ve tmě neonové pásy, hotely, prezidentův bílý dům a nesmírnou zemi svobodného amerického lidu.

Bude půlnoc

Rádio hlásí, že se zatopené oblasti rozšiřují. Řeky pokryly celé půlky států.

„Haló, haló! Pozor všichni tam a tam – Pozor všichni! Most u Ashlandu byl stržen – Zachraňte rodiny na levém břehu! Velmi nutné! Haló, haló! Voláme občany z Lonely – Opusťte ihned svoje domovy – Velmi nutné – Haló! Na řece tam a tam pluje dřevěný domek, jsou na něm lidé –

Pomoz, kdo můžeš – Haló –“

Potom zprávy, že je na jihu tornádo, strhalo střechy a stavby. Další zprávy, záplavy, požáry, pomozte! – Vláda uvolnila tolik a tolik dolarů, Červený kříž zahájil pomocné akce.

Cítím vodu až na holé kůži.

Kola prokluzují v prudkém klesání a vítr žene nové spousty sněhu.

„Podívej se na rychloměr!“

„Skoro šest set! Ale to je všechno málo!“

Dole v kraji prší a na silnici plápolají a čoudí benzinové lampy. Vichřice jim marně trhá žluté plameny.

Objíždíme desítky nových překážek, silniční povrch je nepopsatelně zničen.

Zde už pokročil pohyb půdy, jak bude po půlnoci a k ránu?

„Neusneš? Jedeme první den – Nejsi zvyklá –“

„Pojedu celou noc – Už to ze mne všechno spadlo – Je tu vzduch! A lesy!“

„Nechceš čaj?“

„Ne – Až pod Rio Grande!“

V tom v dálce, mezi rovnými poli, v nejasném shluku tmavších stínů točí někdo lucernou.

Nehoda

„Stop! Něco se tu stalo!“

„To se objede –“

„Je to přes celou silnici! Pozor!“

Bylo.

Brzdíme na hladké, zprohýbané ploše, dva metry před skupinou rozčilených lidí.

Napříč silnice leží na dvířkách dlouhý Buick.

Vyletěl na zborcené cestě, příliš se naklonil a sklopil na pravý bok. Pět lidí jej staví na nohy.

Potom přijel z opačného směru pomocný vůz s jeřábem, zavěsil si poškozený osmiválec, naložil prostydlou posádku a zmizel. „Kam to jedete s tou myší?“ křičí ze tmy farmář, který tu zbyl. „Zabijete se! Čím dál k jihu je to horší! Počkejte do rána a vyspěte se u nás! Jedete z Washingtonu?“

„Ne – Z New Yorku –“

Vítr mi bere slova z úst.

Na hodinách, prosvícených modrým panelovým světlem, je právě půlnoc.

Hlas lidu je někdy hlasem božím. Farmář má pravdu!

Na pravé straně silnice se choulí tmavý dřevěný dům, sotva sbitá prkna kolem záhadného obsahu, ohrada, nezřetelný dvůr, ale uvnitř je jistě sucho, teplo a klid.

Noc na zmoklé farmě

Přístup byl nevlídný.

Namrzlé kalužiny, nikde strom, keř ani záhon. Jako kdyby tu byli tři neděle.

„Asi vyhořeli –“ povídá Eva.

Není dobře vidět, ale máme dojem, že si snesli větší množství starých beden, narovnali staré hřebíky, stloukli jednopatrový domek, jakési chlévy a kolem toho plot.

„Tohle že je americká farma? Představ si náš český statek –“

Zajíždíme pod střechu a brodíme se do domu. Hned u dveří nás zarazilo, že mají telefon. Paní domu si otírá ruce a stahuje z nás promočené pláště.

„Vítáme vás! Pojďte se osušit! Nechcete se před večeří vykoupat?“

„Vykoupat?“

Otevřela dveře koupelny, vyložené dlaždicemi, zkouší teplou vodu a uvádí nás do rozpaků. Pěkná vana, moderní umyvadlo, souprava toiletních potřeb, elektrický vysoušeč, prostě koupelna z dobrého hotelu.

„Připravím vám večeři! Jen tak narychlo, už je pozdě – Steak a trochu brambor – Máte jistě hlad!“

Na elektrické plotně syčí omastek, je to tu naprosto jiné, než u nás na statku, kde se koupou v sobotu v neckách.

Zavedli nás do jídelny, trochu konzervativní, s velkým krbem, starým, slohovým nábytkem a množstvím starosvětských podrobností.

Dcera prostírá stůl.

Obsah dřevěné, z prken sbité bedny, je překvapující.

„Máte hezký domov –“

„To víte, velká farma a do města je daleko! Ráno vás provedu, když budete chtít – Člověk se rád pochlubí – A vy jste doopravdy z Evropy?“

„Doopravdy!“

„A proč sem jedete, co prodáváte? Máme tady lidí dost!“

Je to strach z přistěhovalců.

Už je tu dost lidí!

Asi 10 milionů z Německa a z bývalého Rakousko-Uherska, 9 milionů Angličanů, 5 milionů Italů, 3 miliony Rusů a Poláků, milion Švédů, 800 000 Norů, 300 000 Dánů, 200 000 Holanďanů a značné množství polských Židů. Ve Wisconsinu, Iově a Minnesotě bylo 1936 na sedm milionů Němců.

Spojené státy měly roku 1820 sotva deset milionů lidí a za necelých sto dvacet roků – sto třicet milionů.

Šlo to rychle: 1790 asi 4 miliony, 1850 – 23 miliony, 1900 – 76 milionů, 1920 – 105 milionů, 1930 – 123 miliony a s koloniemi 127 milionů!

Byla to gigantická transfuse evropské krve.

Pak je tu účast barevných.

V jižních atlantických státech a golfských oblastech je čtvrtina až polovina černochů, kteří bezpečně věří, že budou jednou pány celé země!

Třebaže jim bílí vykazují zvláštní vozy v podzemních drahách, zvláštní hotely a přesnou demarkační čáru ve všem společenském styku, barví severskou civilizaci jako zrnko hypermanganu sklenici vody.

Snad vypadáte skromně a mluvíte tiše, za všechno děkujete a obdivujete automaticky kde jakou USA vymoženost, ale přece jste v USA nevítaným cizincem, cizopasníkem a leckdo se obává, že chcete kořistit ze zdejších výhod. Proč jste sem tedy přijeli?

„Chceme poznat Ameriku – Máme vízum na půl roku a potom se vrátíme domů –“

„A líbí se vám Amerika? Do you like this country?“

„Báječná –“

„Moje matka byla Švédka –“ říká paní domu, a aniž to ví, bloudí očima po fotografiích, rozvěšených na zdi.

„Starý domov! Každý zde má starý domov – My už jsme se narodili tady, žena v Marylandu a já ve Virginii. Otec často vypravoval, jak to bývalo. Jeho rodina byla ze starých pionýrů, pane! Stará Virginie!

O tom dnes čte člověk jenom v knihách. V Modrých horách žili rudí indiáni a to už naši dole pěstovali tabák. Na Ohiu byli Francouzi a naši s nimi bojovali…“

Je hodina po půlnoci, jdeme spat.

Traktor a kráva

Když jsme se ráno probudili, bylo šest hodin.

Venku ve tmě právě zapřahali: farmář natáčel vůz.

„Nechce to chytnout – Aby už čert vzal ty mrazy! V noci bylo velmi chladno –“

„A kam jedete tak brzy?“

„Pro mléko – když to chytne –“

Eva chodí po dvoře a chtěla by vidět dobytek.

„To jsou stáje, viď? Pojď se podívat – Kam by jezdil pro mléko? Rozumíš tomu? Kde má krávy?“

Vypadá to jako stáj.

Otevíráme dveře.

Vprostředku prostorné kolny stojí stará osobní Fordka –

„Kde máte dobytek?“

„Tady ne, paní, venku! Je to skoro deset mil –“

„Sedlák má jinde statek a jinde krávy! Kdo to kdy slyšel!“

Jak se rozednívá, rostou z mlhy obrysy blízkého okolí.

Hospodář nakládá konve a tak mu začínáme doopravdy věřit, že pojede dojit –

V příštích dnech jsme poznali další‚ podrobnosti. Farmář veze konve s mlékem, byl dojit – Veze traktor, má daleko pole, veze krávu, má daleko pastviny.

Ale první náraz byl příliš silný.

Zaplatili jsme, poděkovali, a než se vyjasnilo, bylo na měřiči dalších třicet mil.

„Myslíš, že jednou nahradí traktor krávy úplně?“

„Ovšem – Představ si, že se budou prohánět po prériích stáda traktorů a kovbojové v letadlech je budou chytat lasem!“

„S těmi kovboji je to pravda! Četla jsem v novinách, že jistý dobytkář v Arizoně koupil svým kovbojům letadlo, aby mohli lépe hlídat jeho stáda! A zdejší inženýři tvrdí, že má mléko budoucnost! Bude se z něj vyrábět lehká stavební hmota. Lehké domy z mléka budou otáčivé a fotobuňka je bude natáčet okny proti slunci –“

„Čeho se ještě nedočkáme! Představ si, že řekne sedlák selce: „Stará, jdi podojit! Budu stavět barák!“

Svět z oken vozu

Jestliže se někdo domnívá, že je automobilista ubohým slepcem, který počítá hraniční kameny a ujeté kilometry, zapomněl na námořníky.

Mám přítele a ten projel na palubách nejrůznějších lodí celý svět, v uniformě lodního lékaře.

Byl v Rio de Janeiru, v Kapském městě, v Kalkutě, Tokiu, Vladivostoku, San Franciscu, Santiagu de Chile, v Melbourne, Buenos Aires i v Casablance. Vysvětlí vám dokonale zařízení všech tříd moderního parníku a právě tak dobře zná přístavní poměry v Montevideu, New Yorku nebo v Singapuru. Neboť to byl svět, který poznal.

Díval se z paluby na zelené okraje Jižní Ameriky, na Ceylon, Sumatru a Madagaskar. Když někde zastavili, aby doplnili uhlí a vyložili zboží nebo cestující, prošel se po Los Angeles, Barceloně, Dakaru, Adenu, Havaně, Veracruzu nebo Honkongu. Potom zase viděl mnoho dní jen moře.

Všude byl, ale nic nepoznal.

Představte si, že letíte! Tragédie!

Ráno jste v Římě, odpoledne v Africe, potom v Asii, kompas, výškoměr, rádio a více méně zajímavé tvary mračen. Po stranách kabiny je pohled do propasti a na přírodní mapu hor, řek, měst, polí a silnic. Co víte o zemi, když ji přeletíte?

Cestujete vlakem? Je to velmi zajímavé, pohodlné a poučné, pokud nejedete v noci nebo v tunelu. Nesmíte ovšem žádat, aby vám zastavili u každé vesnice, kde se vám líbí – Vzdejte se naděje na svobodu!

Není pochyby, že největší tajemství světa pozná globetrotter, tramp, který putuje pět let z Buenos Aires do New Yorku. Ale riskujte takovou existenci! Budou o vás říkat: „Sí – Ten tady byl… Ještě dnes je mi dlužen dvě stě pesos!“

Nakonec nemáme lepšího dopravního prostředku nad automobil. Jezdí to poměrně pomalu, zastaví, kde chcete, a někdy dokonce i tam, kde nechcete. Všechen dnešní život se sbíhá k silnicím. Tam potkáváte prototypy lidí, kteří mluví za celé kraje, kterým vyčtete z úst, tváře a z pohybů povahu všech ostatních.

Když spíte denně jenom pět šest hodin a ostatní čas věnujete účelnému pozorování, kreslí se vám v hlavě dosti přesný obraz poměrů. Den dá tolik příhod, že si ani nemusíte vymýšlet, abyste měli doma o čem povídat. A to je nakonec to nejdůležitější.

Sbohem, Virginie!

Dole v nížině se leskne souvislé náledí.

Šedivá stuha silnice číslo jedenáct je nepatrně porušena nízkými vlnkami, motor se prohřál a letíme k jihu na plný plyn. Ručička rychloměru kolísá kolem devadesáti.

Asi za hodinu se jednotvárná pustina trochu vzpamatovala a rovný, nekonečný úsek trati běží sytými jehličnatými lesy.

Nad Appalačskými horami se rozbalily ranní mlhy a vítr nese do kraje první jaro.

„Franku! Co to visí tady u toho kiosku! Nějaká zvířata!“

„Kožešiny –“

„Stříbrné lišky! Zastav, človíčku! To by bylo něco z Virginie – kup mi – stříbrnou lišku –“

Nic.

„Zastav –“

„Nemohu – Hrozně to klouže –“

Pak mne to celý den mrzelo.

Boží dopuštění

Je to naprosto přirozené, že člověk zmokne, když prší.

Ale živelná katastrofa, do které jsme vjeli toho roku na jaře, byla nejhorší, jakou poznala východní Amerika v posledních dvaceti letech. Až do Nuevo Lareda za námi poslali výstřižek z „Národního osvobození“, kde tehdy psali:

TORNÁDO A ZÁTOPY V AMERICE

Smršť zničila celé město – Orkán roztříštil četné lodi a vrhl letadlo na skálu – Voda zatopila další kraje – Mnoho obětí na lidských životech!

Rozsáhlá území Spojených států jsou zachvácena krutými pohromami. Státem Mississippi se přehnal orkán, který způsobil v zatopených krajích nové, nesmírné spousty. Divoká smršť se hnala přes město Tupelo, které pobořila. V troskách četných domů zahynula sta lidí. Do města spěchají na pomoc četné výpravy. Záchranné práce ztěžují prudké lijáky, které zatopily celé město. Některé domy byly bouří smeteny do blízkého jezera. Zejména černošská čtvrť byla těžce postižena. Bombardovací letadlo, které za bouře zabloudilo, vrhl orkán proti skále. Všech pět osob, které byly v letadle, zahynulo. Nyní se oznamuje, že v krajích, postižených tornádem, stoupají znovu řeky a zátopy se šíří.

Věděli o tom tedy až v Praze.

Při silnicích trčí silné osmiválce, které sjely z cesty a zabořily se do okrajů jízdní dráhy nebo čekají bezradně před kopci země a hlubokými stržemi.

Občas projede policejní vůz. Z boku kouká tenká anténa, takže to v mokru vypadá, jako by jel inspektor na ryby.

Naše rádio střídá hudbu se vzrušujícími zprávami záchranné služby… Haló, zde stanice WOZ, pozor! Ve městě Johnsville se rozpadá železniční most! Zastavte všechny vlaky! Zastavte vlaky! Vystěhujte všechny domy na západ od silnice 45 w mezi Bonneville a Corint… Pozor, pozor! Tam a tam jsou na střeše domu dva hoši! Kdo jim pomůže?

Kdybyste se pohroužili do spleti vln, které v té chvíli křižují vzduch postižených oblastí, slyšeli byste: „Zde stanice WWO 3, vysílačka Franka Powella – Hlásím: Matku a děti jsme odvezli. U nás hoří farma, pošlete pomoc! Voda stoupá –“

Spojené státy jsou protkány sítí veřejných i soukromých vysílaček. Malou stanici koupíte za pár dolarů. Všechno je spojeno rozhlasem, spolupracují tisíce amatérů, a to nejenom ve dnech přírodní katastrofy, ale také v choulostivém okamžiku, kdy se rozjedou z policejních stanic rychlé vozy s „rybářským prutem“, zní táhlé sireny a policie hlásí: „Vražda v Blooming! Stíhejte černý vůz Ford, model 1936, číslo 8 N 5543!“

„Víš, co mi říkali v New Yorku? Že nás určitě někdo přepadne, když jedeme tak daleko – Tady je to na denním pořádku a jednu neděli okradli lupiči v okolí Chicaga padesát automobilistů – A co teprve tady, daleko za městy! Máme si připravit nějaký menší obnos, tak padesát dolarů, to se jim dá a jedou dál –“

„Gentlemani –“

„Co kdyby po nich někdo střelil?“

„Mají kulomety – Gangsteři –“

„Evo, kde máš vlastně všechny naše peníze? Libry, šeky?“

„K těm se nikdo nedostane!“

„Myslíš?“

„Vyloučeno! Já jsem si je zašila do podvazků –“

„Tak je to dobré! Snad jsou to opravdu gentlemani –“

Třicet mil s galonem

V dálce se objevilo velké město.

Vzduch voní uhlím a železem. Déšť sráží kouř, saze a mlhu. Podle itineráře jsme v Knoxville. Asi sto tisíc obyvatel, univerzita, zinkové, železné a uhelné doly.

Uvolnil se nám řemen ventilátoru, a tak jsme sklouzli na okamžik do nádvoří automobilových dílen.

Opakuje se pravidelná scéna. Černí boys v bílých pláštích otevřou ústa, potom roztáhnou tváře a poposadí si čepici.

„Co to je? Automobil –? Jaká značka?“

Otevírají kapotu a hledají motor – Proboha! Čtyři válce? – European car? Seběhněte se, lidi! Tomuhle říkají v Evropě automobil!!!

Už chrastí pojízdný hever a vysazují zadní osu.

„Pane! Podívejte se, co vám dělají kola! Něco prasklo!“ Škoda-Popular má výkyvné poloosy. Když se zdvihne, kola se vykloní ze svislé roviny.

„Máte zlomenou zadní osu!“ ukazují a jdou pro patrona.

„Osy jsou výkyvné! To se tak v Evropě dělá – Vůz báječně péruje –“ řeknu.

„A jak rychle to jezdí?“

„Šedesát mil za hodinu –“

„Jak to? Vždyť máte rychloměr na 130 mil!“

„To jsou kilometry –“

„Aha – Ty jsou kratší! Well – Kolik ujedete s galonem?“

„Třicet mil!“

To je ohromující číslo –

„Třicet mil s galonem? Je to možné?“

Jejich osmiválce jedou s galonem deset nebo patnáct mil.

„Gáz“, benzin, stojí pár centů, nejlepší Fire Chief s tetraethylem a bůh ví jakými vlastnostmi se platí 22 centů, korunu šedesát litr. Do nákladních vozů stačí těžší gasolin, za 12 centů! Jste přece skoro v Texasu, u největších naftových studní světa!

Benzin je tedy levný, ale silnice jsou zde moc dlouhé.

Z města do města sta mil. Malý vůz by ušetřil velké peníze. Ať si jede jen šedesát mil za hodinu, sotva devadesát kilometrů! Rozumnému člověku to stačí a uspoří si nepříjemnosti s policií.

Je to malé, všude si zaparkujete, a to je největší svízel ve zdejších městech. Každý druhý vůz má promáčknutý zadek, jak do něj někdo strkal, než se zařadil. Potřebujete malou garáž! Projedete v tlačenici! Ulice by nebyly tak přecpané!

Debata na dvoře pokračuje a zubatý černoch zatím napíná řemen.

„Potřebujete ještě něco?“

„Kontrolu gum, benzin, nový olej do motoru –“

Vypouští olej.

„Ten olej, co měníte, je ještě velmi čistý – To je vidět, že jste lepší člověk! Tady každý jezdí, dokud nemá z oleje dehet – Šetří cent a ztrácí dolar!“ slyším.

Že se mluvilo o penězích, sháníme směnárnu, abychom si vyměnili libry za dolary. Dolarové Travellers čeky šetříme, už proto, že jsou to peníze, které můžete ztratit, zapomenout a které vám nikdo neukradne.

„English pounds? Zajímavé peníze! Takové tenké, že ano?“ říká úředník v bance. „Ale nemohu je vyměnit, nezlobte se – Tady je nikdo nezná – Nemohu se přesvědčit, že jsou pravé –“ Směnili jsme tedy šek a skoro za šera načínáme silnici číslo sedmdesát.

Dvě míle pěšky

„Co to – Motor!“

„Střelil –“

„Karburace! Ucpaná tryska –“

„Možná –“

„Měl bys to profouknout!“

Profukujte karburaci, když leje jako z konve a noc je na krku! Vypínám zapalování, provětrám motor, pak zapínám klíček a prudce přidávám plyn. Někdy se to profoukne samo.

Vtom rána jako z pistole! Pro změnu do výfuku –

„Je to v zapalování –“

„Nestraš!“

Stojíme na kraji hlubokých lesů.

Otvírám kapotu, prohlížím svíčky a zapalovač. Prší mi za krk a Eva drží nad motorem gumový plášť.

„Natoč to –“

Ani hlásek –

„Otevři zapalovač!“

Netočí se.

Máme na voze zkušební typ zapalovače. Přišel do továrny v poslední chvíli a zdálo se mi, že je slabě upevněn. Ale říkejte konstruktérům, že něco praskne! –

„Podej mi štípačky a nějaký hřebík!“

Hřebík nenahradí ocelový trn, ale přece to jelo pár mil.

Další hřebík a dalších patnáct minut v dešti.

Míjíme shluky staveb, venkovských obchůdků, farmy, mezi tím pustá, černá highway. Po sklech stékají klikaté praménky, a když vystoupíte, jste po kotníky ve vodě.

„Vyspíme se asi na silnici!“

„Co hledáš?“

„Nějaký hřebík – Už nic nemám –“

Prohrabali jsme půl vozu.

Není – Drát je na to měkký.

„Kdyby jelo něco kolem!“

„Stoupni si do cesty a dej znamení rukou! Tady tě každý rád sveze!“

Svezl by, kdyby jel.

Pro maličkost, pro kousek železa, půldruhého centimetru dlouhý a tři milimetry tlustý, visíme beznadějně v prázdné tmě, hodiny se točí, průtrž mračen.

„Světla! Vůz!“

Vystoupil jsem do silnice a dávám znamení.

Přihrčela stará, vysoká Fordka, v ní dvě starší ženy.

Zastavily, spustily okno a třesou se na celém těle.

„Co chcete? Nic nemáme – Nechte nás!“ vyjekla jedna.

„Evo –“ volám, „pojď sem! Mají ze mne strach!“

„Já se jim nedivím –“

Okamžik stačil, aby zabouchly dveře, přidaly plyn a zmizely ve tmě.

„Šel jsi na ně špatně! Vzbouří policii, že je chtěl někdo přepadnout!“

„Přijede policie a přiveze mi hřebík!“

Další hodina, zima, tma, hlad a rádio hraje smutný song.

„Poslední osada nebyla daleko. Dojdu tam pěšky!“

„Šťastnou cestu –“

Zapaluji cigaretu a šlapu si to míli, druhou, tři čtvrti hodiny.

Ctihodná obec už spí.

Na mírném vršku je světlo v oknech. Klepu na dveře. Vyšli dva muži, změřili si mne a chtěli bouchnout dveřmi.

„Haló! Mám vůz na silnici! Potřebuji opravu – Nemáte asi takhle tlustý hřebík?“

„Hřebík?“

Ještě neviděli automobil, který se spravuje hřebíkem!

„Zavoláme souseda – To je mechanik – Pojedeme tam – Kolik dáte?“

„Deset dolarů!“

„Tak pět hned a jede se!“

Dvě míle pěšky a dvě míle ve voze, to je velký rozdíl. Za okamžik budíme prokřehlou Evu.

Spala.

„Vy tu máte ženu? Chudinka! Jacku, mám ve voze whisky – Podej, nabídni dámě!“

Ještě počkali, až ten maličký vůz doopravdy spravím hřebíkem. Pak si vzali pět dolarů a Good bye –

Jsme asi sto mil od Nashville, hlavního města v Tennessee. Než se rozední, budeme v černošském ráji, v oblasti „barevných“ států.

Je to další signál Jihu a nová naděje, že naše ponorka vyplave nad vodu.

Prodrala se do této chvíle necelým půldruhým tisícem kilometrů, vzdáleností z Prahy do Bukurešti.

Ale v relativitě dnešní noci zmizelo mnoho hodin a teprve zítra spatříme Mississippi, Arcansas, potom Texas a Rio Grande a všechny zázraky rovnoběžek, když totiž – najdeme v Nashville umělce, který udělá větší dírku do hřídele a strčí do ní ocelový klínek.

Osamělý dům

Mnoho mil, mnoho změn.

Na levém břehu silnice vystoupily tiché barokní stíny. Vítr a palmy, lesy, teplejší déšť, světla v oknech a u zábradlí tabule:

TOURIST HOUSE

„Co říkáš? Studený roastbeaf, steak s lusky, trochu smažených brambor, sýr, černá káva, koupelna, postel –“

„Jsem pro to!“

Kola šustí ve vlhkém písku a starý dům připomíná dávné jižní doby.

Snad i tady kdysi bydleli rozložití a důkladní lidé, kteří nechápali, proč chtějí blázniví Yankees osvobodit černochy. Bavlna, kukuřice, tabák! Plantáže!

Teplá země spí. Dům z červených cihel se ještě neozval, ale v široké hale, za skleněnými dveřmi, rozsvítil někdo světlo.

Ke všem neznámým dojmům má člověk přistupovat po špičkách. I když mu teče za krk, i když vystřídal v jediném dni mnoho příhod.

„Dobrý večer!“ vítá nás černý sluha. „Hned zavolám paní domu, je trochu pozdě – Zavezu vám vůz, pojďte dál – Potopa světa!“

Přinesl dva páry suchých přezůvek.

Hostitelka už spala. Má bílé vlasy, bílé ruce, skoro mateřsky pozoruje naše spokojené tváře, naplněna sebevědomím ženy, která vyrvala dvě duše silnici, aby jim připravila teplo, koupel, sucho, jídlo, čaj, příjemný rozhovor po večeři a spokojenou noc.

Američan nemůže prožít větší štěstí, než když vás vidí v objetí svých služeb. V jejich povaze je nesmírný cit pro životní úroveň a nenávidí špínu, rozklad, barbarství a bídu.

Paní s bílými vlasy je v té chvíli skutečnou matkou, její dům skutečným domovem, místem, kde se nikdy neozvou plebejská slova: „Co stojí ten pokoj!“ „Pozor na zloděje!“ „Nekuřte!“ a „Psům je přístup zakázán!“

Venku šumí teplý déšť a otevřeným oknem voní do ložnice noční dech jižních států.

Druhá Amerika

Od rána svítí slunce.

Teď jsme si na chvilku sedli na kraj rovného, širokého pásu, rozpůleného bílou přímkou, která běží do Nashville a na Memphis. Někdo tu odhodil do pole starý vůz. Leží jako odkopnutý robot, který strnul hrůzou, co že je to vlastně lidská vděčnost. Dveře se rozevřely proti nebi, visí z nich cáry šedivé látky, na kolech se kroutí zpuchřelé gumy a kolem popraskané mrtvoly čeří vítr stébla loňské trávy. Řidič asi opustil motor, zasadil rychlost, vystoupil a potom pozoroval, jak se to pěkně převalí. Fordka jen hrkla, trochu překvapením a trochu stářím.

Změnili jsme za dva dny svoji zeměpisnou polohu o několik rovnoběžek a prcháme z nevlídného severovýchodu do klidné, teplé Ameriky, která má širší náruč a jiný smysl pro život, než zabetonovaný Manhattan.

Do všech stran se zelenají nekonečné pastviny.

Kdo se tady stará o New York, tak nepodobný vlastnímu jádru Unie, americkému venkovu! Kdo myslí na Chicago, pracovní tábor národů, na umělé štěstí floridských pláží, na laciný trojbarvotisk filmové Kalifornie!

Po koberci vlhké trávy se valí stáda dobytka.

Země je prosycena rolnickou prostotou, plnokrevným klidem zdravých krav a rozlehlým‚ smyslem pro rozumné hospodářství.

Druhá Amerika, která ještě nepromluvila.

Prostoduchá Amerika, která kříží plány pana Roosevelta, protože zatím posuzuje politiku podle ceny bavlny a vepřů. Nedivte se, je mladá, ještě má na botách bláto z rozježděných cest, po kterých šla volská spřežení prvních pionýrů.

„To je Babylon! Podívej se do mapy! Paris, Genova, Libanon, Kosciusko, Bremen, Praga, Vienna, Hohenwald, New Lisabon, Odessa, Dublin, Bolivar, Palestina, Birmingham, Athens –“

„Je to mozaika národních ostrovů – Sotva potkáš dva lidi, aby byli stejného původu – Dokonalá směs!“

„Starají se o evropské události?“

„Starají se o krávy a o bavlnu – To máš asi tak. Evropa je vyhnala, všichni ji opouštěli s nějakým steskem. Jak by mohl někdo žádat, aby šel dělat pan Smith do Evropy pořádek, když má o ní svoje mínění? Čte výhradně The Round Rock Leader a v neděli dopoledne poslouchá výklady bible – Mezi tím pracuje, a tím to končí.“

Ponorka se suší v Tennessee

Míjíme farmy, pravidelně rozložené kolem břehů silnice. Kvetou keře, stromy a louky. Ať se stočí teplý vítr kamkoliv, po každé nese nějakou naději.

Za několik dní bude požehnané jaro.

Teď jsme rozkrojili učesanou cestu mezi dvěma půlkami městečka, dvě řady nízkých domků, dílen, garáží, restaurací, obchodů a na asfaltu svítí bílý pruh „Speed limiť“, hranice snížené rychlosti.

Pak ještě veselá škola se stožárem a národní vlajkou, před ní School Bus, školní autobus, který sváží děti s farem. Vedle něj Buick slečny učitelky a nové pásmo snížené rychlosti, které nařizuje deset mil za hodinu.

Nikomu se nedoporučuje, aby přestoupil policejní předpisy. Víte, kam se schoval inspektor s policejním vozem, za který dům, za které křoví?

Víte, kam položil služební motocykl, kde číhá na člověka, který jede, aby zabil? Nic vám neříkají obrovské plakáty při silnici, na kterých má strážník v náruči zabité dítě?

Amerika jezdí rychle, ale moudře. Jinak hvízdne policejní siréna, inspektor předjede, stiskne měřič rychlosti a rozlučte se s městem, kde jste chtěli spát!

Přestupky soudí místní soudce podle místních zákonů.

Strážník vám dá tiketu a druhý den si vás pozvou k soudu. Zaplatíte deset, dvacet dolarů, dvě stě padesát, pět set korun, ale to musí mít soudce dobrou náladu.

Jinak vám nařídí nějaký kabaretní výstup.

Pošle vás třeba na hodinu na místní hřbitov.

Nebo vás zavedou na hodinu do márnice. Možná, že vás vyzvou, abyste proslovili do zdejšího rozhlasu krátkou přednášku o dopravní bezpečnosti. V některých státech účtují dolar za každou míli, o kterou jste byli rychlejší než zákon.

Všechno s úsměvem, protože pokuta není nikdy tak nepříjemná, jako otřes mozku.

Ze střechy našeho vozu se kouří, slunce prudce vysušuje promočené plátno. Otevřeli jsme všechna okna, svlékáme pláště a vdechujeme dopolední teplo.

Havárie

V první dílně na kraji města Nashville hledáme soustruh a dvě Šikovné ruce. Majitel se škrabe za uchem a má dobrou radu.

„Kupte si americký vůz! Starší – Až pojedete do Evropy, tak to někde zahoďte –“

Na dvoře, pod cedulí USED CARS – POUŽITÉ VOZY, stojí řada vozů.

De Soto za 100 dolarů, Chevrolet za padesát…

„Nemám doly na naftu, pane! Víte, zač sem jedu s českým vozem z New Yorku? Za deset dolarů i s olejem a to mám ještě půl nádržky gázu!“

Patron podniku měl asi skotské předky, protože úplně zezelenal. Za deset dolarů z New Yorku až do Nashville?

„Dráha jezdí míli za dva centy, já jedu míli za jeden a půl! Kdybych vezl čtyři lidi, tak jede jeden člověk tři míle za cent, pane!“

„Neříkejte! Naše vozy mají strašnou spotřebu, to máte pravdu! Gáz je velmi drahý – Zač je u vás galon?“

Zvenčí se ozvala plechová rána a tříštění skla, což mne zbavilo rozpaků.

„Jezdí jako blázni!“ vyletěl patron a běží ke dvěma vozům, které se do sebe zakously jako dva psi.

Řidiči vylezli, pozdravili se, přijel policista, odklidili to z cesty a potom si ukázali legitimace pojišťoven. Protože se nikomu nic nestalo, strážník skočil do vozu a odjel.

Je to smůla, co se dá dělat! Hoši z naší dílny zastrčili pochroumané káry na dvůr a majitelé odjeli v taxametrech.

„Dovolte mi otázku –“ povídá patron. „Jak je to u vás v Evropě, když se srazíte a poškodíte vůz?“

„Jak to myslíte –“

„No dáváte to opravovat, nebo si koupíte nový?“

Nevím, co bych odpověděl.

Neboť havárie v citlivé Evropě rozechvěje celou městskou čtvrt, ženy opouštějí rozvařený oběd a s děcky v náručí letí na křižovatku a strážník roztrhne dva zarudlé muže, kteří si říkají: „Kam koukáš, ty blbče!“ „Jak to jezdíš, pitomče!“ „Povíme si to u soudu!“, třebaže se jedná o naražený reflektor nebo zmačkaný blatník.

Jiná země, jiné mravy.

Přízrak prohibice

Za chvilku pojedeme. Mechanik vytočil ocelovou osičku, rozšířil otvor v hřídelce a zapojuje kabely.

Po dílně chodí čtyři mládenci.

Mají venkovské kravaty a větší čísla kolem krku. Oči mají jako telata a nějak by se chtěli seznámit.

Pili víc než dost.

„Co tu dělají –“ ptám se.

„Ale – Venkov! Přijeli včera do města a napili se! Ráno jim to nechtělo chytit, bůh ví, co s tím dělali – Mají moc v hlavě, dejte si na ně pozor! Musím je tu nějak zdržet, až to z nich vyjde –“

„A co mají na voze?“

„Nic – Už to běží, ale mám přece rozum! Přece je nepustím, aby někoho zabili! Pane, já byl vždycky pro prohibici! Neměli ji zrušit! Alkohol je mor! Nikdy jsem nepil –“

Zavalitý mládenec, který tu výpravu vede, dostal konečně kuráž, mrknul a pak si mne odvedl do chodby. Psssst! Je to důležité! Nemůže se o tom mluvit nahlas – Tiše!

„Seš kamarád, viď?“ povídá. „Umíš mlčet! A pil bys, to se ví – Tak pojď!“

Opatrně se rozhlédnul a pak vysunul z levé zadní kapsy plochou láhev.

„Kořalka?“

„Pij a mlč!“

Tak jsem se napil, aby se neurazil.

„Dobrá, viď?“

„Dobrá –“

Napil se zhluboka. Pak to opatrně schoval a vracíme se do dílny.

„Co vám chtěl?“

„Dal mi napít Whisky…“

Stařík vyletěl, jako když ho bodne.

„Napít? Zatracení chlapi! Já se tady s nimi piplám a oni mi chodí chlastat na chodbu! Aby je ďábel proklel!“

Šel a zavřel na klíč.

Platím pět dolarů a jedu do ulic.

Barevní doma

Nashville je negerskou metropolí.

Žijí si zde po svém a z otrockého údělu nádeníků, čističů bot, nosičů břemen, sluhů a umývačů vozů, pokročili za skleněné dveře vlastních kanceláří, do skladišť bavlny a tabáku, mají svoje účty v bankách a svoje cenné papíry, strojí elegantně svoje černé ladies a posílají syny do negerských univerzit.

Na plantážích už nezní staré nigersongy a spirituály, leda snad navečer, na prahu chudých dřevěných domků na pobřeží kalné Mississippi.

Kdysi vybojoval Sever osvobození barevných a dal jim občanská práva. Smyl hanbu prvních plantážníků, hanbu amerického blahobytu, zaplaceného zotročením ebenového lidu. Tenkrát se černoši vraceli ke svým pánům jako zatoulané ovce a prosili, aby směli žít, jak žili.

Dnes hrozí bílým.

Zde v Nashville nebo v Memphis jsou doma a znají svou převahu. Svůj nezničitelný temperament, životní elán, smysl pro rytmus, fantazii, nezničitelný humor a africkou plodnost.

V bance sedí černý pokladník.

Rád by vyměnil anglické libry, ale jsou to velmi tenké papíry, které ještě nikdy neviděl.

Uznal při tom, že mne zarmoutil, omluvil se a zavřel okénko.

Do kola se točí

„Prosím tě, co to pořád hrají? Nemohu se toho zbavit a od rána si to zpívám!“

„Nejnovější šlágr! Music goes round – Muzika jde kolem –“

Všechno se točí, všecko přešlapuje, když se ozve z radia „Music goes round…“ Ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne, večer, v noci, v Texasu, Oregonu, Nevadě, Illinois, Arizoně, Luisianě a možná, že v Nome na Aljašce.

„Je to milionový případ! Složili to tři kovbojové z Texasu! To stačí, aby byla Amerika na nohou! Nezapomeň, že tady někomu řekneš ‚Helou, boy! Mám písničku!‘ a už si rozumíte! Báječní lidé! Automobily prodávají pomocí Beethovena, ale kam se hrabe Beethoven na tři pastevce z Texasu!“

„Čím to je, že u nás v Evropě mají géniové takové nesnáze? Van Gogh maloval a neprodal jediný obraz!“

„Kdyby byl namaloval místo ‚Hořících cypřišů‘ nebo ‚Zahrady bláznů‘ plakát na HORMEL FLAFOR SEALED HAM…“

„Co to je?“

„Šunka v plechu! – Nejlepší konzerva USA! Omyl Vincenta van Gogha – Mohl snadno zbohatnout a financovat expresionismus – Neměl smysl pro reklamu!“

„Ale jak si vysvětlíš, že tři obyčejní kovbojové z Texasu –“

„Správně! Přijel k nim Mr. J. F. Roggers nebo Mr. O. M. Williams, šéf reklamního oddělení továrny gramofonových desek a povídá: ‚Jste to vy tři, kteří jste vyhráli rodeo v Dallasu?‘ Well – Tak se podívejte! Složili jste tuhle písničku a bude to velká senzace! Umíte trochu zpívat?“

„A už to jede!“

A už to jede! Příští sobotu jedou nesměle do města. Žmoulají sombrera a jeden strká do druhého. Bleskne magnesium, první portrét pro noviny. Hlasatel osloví posluchače: „Haló, haló všichni! Dámy a pánové! Právě k nám přišli do studia tři kovbojové z malé farmy u Fort Stockton. Možná, že je znáte. Jsou to ti tři, co vyhráli rodeo v Dallasu. Slyšíte je, jak se smějí?“

Mr. Williams stojí v pozadí, šťouchne do jednoho a ten udělá: „Hehe –“ „V Dallasu bylo po rodeu veselo, pamatujete se? A už jsme u toho! Tři kovbojové z Fort Stockton jeli domů v dobré náladě a slyšte, složili nový song! Úžasný – proto je zde dnes máme! Chcete je slyšet?“

Neviditelná Amerika kývne hlavou a řekne: „Podejte je!“

Chlapci spustí – Music goes round!

Ještě jednou – V neděli se to opakuje „na všeobecnou žádost celého Texasu a jednoho farmáře z Breckenridge, který špatně slyší –“ Za tři neděle jedou na turné do St. Louis, Pittsburgu, Kansas City, Cincinnati, Clevelandu, až na velkou vlnu pro celou Ameriku. Všude je chtějí slyšet a vidět, tři autory písničky, která vydělala milion. A nestála ta legrace Americe za milion?

„Ano, ale – je to humbuk!“

„Bylo by snad zajímavější, kdyby byl skladatelem nového šlágru vlasatý učitel hudby? Jak se mají tři pastevci proslavit? Nemohou přeletět oceán, nevynašli televizi, nebyli na jižní točně a nemohou porodit paterčata – Tak složí písničku!“

„Všecko pro reklamu! Všecko pro senzaci, všecko pro obchod – Pak si někdo myslí, že by šli tihle lidé bojovat do Evropy, kdyby byla válka!“

„Šli by!“

„Jak to?“

„Složili by jim písničku! Chaplin si dá na hlavu ocelovou helmu, Garry Cooper zahraje válečného hrdinu a Joan Crowford si sedne na hlaveň děla – Na košile jim dají indiánské totemy a do rukou bezvadnou výzbroj –“

„Snad by to byla veselá vojna –“

„Se všemi tragickými podrobnostmi –“

„O těch by prozatím nemluvili –“

„Řeší všecko prakticky a bez komplexů –“

„My v Evropě jsme ve všem katastrofální – Musíme mít na všem flór a dějiny –“

„Nediv se – Země bez budoucnosti –“

„Trust D. E. –“

„Otoč rádio – Music goes round a potom Broken record –“

Rozhlas na konzervy

„Prosím tě, jak je to tu s rozhlasem? Platí se měsíčně za poslech jako u nás?“

„Poslech je zdarma, ale vysílání je nákladné! Někdo to musí zaplatit! Mikrofon je na prodej!“

„Jak to?“

„Poslouchej!“

Hudba, potom:

„Haló! Slyšeli jste novou desku Columbia s nádhernou písní z nového filmu Paramountu ‚A ona šla za ním‘?

Šla, milé dámy, ale snad právě proto, že měla báječné jarní punčošky z výprodeje obchodního domu…“

„Wonderfull! Chci jarní punčošky!“

„Americké rozhlasové stanice žijí z reklamy! Můžeš si koupit pět minut, deset minut, půl hodiny, buď na malé vlně místní stanice, nebo velkou vlnu pro celou Ameriku!“

„To je ohromné! Kultura na splátky!“

„Kdo mluví, prosím tě, o kultuře? Podívej se do rádia! Dráty, cívky, lampy, bednička, copak to může dát samo o sobě nějakou kulturu?“

„Samo o sobě ne, ale ve službách veřejnosti?“

„A není to služba veřejnosti, když tě bolí žaludek, pustíš si místní stanici v Texarkaně a slyšíš:

‚Bolí vás žaludek? Poslechněte si krásnou arii z Bizetovy opery Carmen, kterou vám věnuje doktor C. T. Burbidge, vynálezce nejlepšího prostředku proti bolestem střev! Zkuste ještě dnes!‘“

„Zkrátka jim tady rádio žaludek léčí a nám by tu žaludek kazilo!“

„Pravděpodobně! Neumíme zapojit umění do služeb obchodu! Továrny na konzervy, Baťa, Waldes…“

„Šotek Helada, suchary Ant. Jína, lidové automobily, Hašlerky, Wolf a Schleim, Schichtovo mýdlo…“

„Prostě veškeren národní průmysl jako takový! Nemůže konkurovat se Západem, protože není zavlažován ryzím uměním! Tady platí trusty rádiu miliony ročně, u nás živoříme a dáváme vynikajícím umělcům sto padesát korun za hodinu!“

„Sladko je žíti národnímu umělci v USA!“

„Je pod protektorátem průmyslových magnátů. Reklamní oddělení sestaví nejlepší program a nakoupí nejslavnější umělce. Přeplatí je, aby nehráli a nezpívali pro konkurenci!“

„Prostě cigarety Old Gold nedovolí cigaretám Chesterfield nebo Lucky Strike, aby koupily svým zákazníkům většího houslového virtuosa, lepší zpěvačku a dokonalejší symfonický orchestr. Volské jazyky Mc Calls Ltd. se proslaví pomocí slavné koloraturní pěvkyně a koloraturní pěvkyně se proslaví pomocí volských jazyků Mc Calls Ltd. –“

„Popularita národních umělců se změří na polévkové konzervy Campers, na Chevrolety, plnicí péra Parker, žvýkací gumu, ledničky nebo pérové matrace a je tím vyloučena jakákoliv neseriosní kritika –“

„Čili nečteš v novinách, že… rozhlasové pásmo Františka Zajíce bylo neucelené a mělo slabou lyrickou pasáž, kterou ponuře a se špatným důrazem na předložky odříkával Václav Polívka…“

„Americký Václav Polívka by dostal deset dolarů za minutu zásluhou továrny na konzervy…“

„A u nás by se spokojil půlkilovou konzervou za den….“

Šaty dělají člověka

Na měřiči vyskakují desítky a stovky mil, slunečný Jih svítí do oken malého vozu a pneumatiky pískají v zatáčkách.

Konečně město!

„Potřebujeme peníze! Vyměním nějaké libry –“

„Banka –“

Vstupuji do banky.

Sebevědomě.

„Anglické libry?“ vysunul se z okénka a dívá se mi na boty. „Sorry – Jak mi dokážete, že jsou pravé?“

Zavřel okno.

Pozor, pane Evropane, jste v uhlazené zemi a tady ve městě nesmíte veřejně vystoupit jako umazaný, promaštěný tramp s třícentimetrovou podešví a zaschlým blátem z Pensylvánie!

„Kam jedeš?“

„Do hotelu!“

„Teď? Co tam?“

„Potřebuji nutně americkou kulturu!“

Obchod. Široký slaměný klobouk. Obchod. Zdejší kravata. Hotel. Pokoj s koupelnou. Holicí přístroj. Olej na vlasy. Nůžky a pilník.

Světlé letní šaty. Střevíce. Čistá košile. Rukavice.

„Kdo se žení? Ty jsi se zbláznil!“

„Počkej!“

Vysunul se z okénka a vyplatil mi dolary a nějaké drobné.

Čistá země

V Americe musíte pravidelně odebírat všechny výrobky a služby, které zvyšují vaši osobní čistotu. V hotelu se nečistí boty. Pro to je na každém rohu čistič obuvi s kouzelnou skřínkou, kde jsou krémy, leštidla, pasty, kartáče, flanely, tkaničky, štětce, prostě všechno, co dělá botu botou.

Vracíte se z delší cesty? Skočte do čistírny a dejte na stůl dolar!

Muž za pultem vám sejme klobouk, druhý odpáře stuhu, vyčistí, vyžehlí, třetí narazí klobouk na formu, napaří a zbaví skvrn. Kalhoty dolů, kabát! Žehlení parou!

Sedněte si zatím do kabiny! Černoch vám vyzuje střevíce a nestačíte se dívat, co s nimi dělá. Vystřídá deset lahviček, kelímků, tub, řadu kartáčů, utěrek, dýchá na ně, hladí je, dokonalý virtuos. Potřebujete podrážku, podpatek, tkaničku? Než vás pustí pedikér, budou nové podpatky.

Chcete se oholit? Jste zarostlý jako pirát! Holič mydlí, manikér vám stříhá nehty a proti očím vám posunou noviny, zavěšené na drátě, abyste kromě těla zaměstnal i duši.

Čistí vám boty, šaty, klobouk, kravatu, nehty, bradu, hlavu a při tom kouříte, čtete noviny a posloucháte Music goes round, smíšenou s denními událostmi a slušnou reklamou větších firem.

Nebezpečí čisté země

Polední slunce zahnalo řidiče do silničních bufetů, kiosků a rychlých restaurantů, kde vám stačí k obědu jeden obložený chlebíček typu submarine – dlouhý, přísně aerodynamický, naplněný až to padá na stůl. Stojí patnáct, dvacet centů – co je to na USA! Půlka kuřete s brambory a hráškem za třicet, potom žluté, lesklé meruňky, zmrzlina, šlehačka s ovocem, zkrátka jídlo je zde proto, aby se jedlo.

„Jak je u vás v Evropě?“ ptá se průměrný občan za nálevním stolkem u silnice.

„Hitler –“

„Ah – Co máte pořád s tím Hitlerem, vy jste Francouzi nebo co? Norové, Holanďani?“

„Ne, Češi –“

„Češi – To je dobrý lid! Znám jednoho Čecha, správný chlapec, dobře dělá – A řekněte mi, vy jste malý kraj, malá země?“

„Malá – Patnáct milionů lidí!“

„To je málo, to je New York a ještě kousek země! Co máte proti Němcům? Je jich víc! Viděl jsem mnoho Němců, jsou to pořádní lidé, čistí a dobře dělají! Dám vám radu – Spojte se s nimi a máte pokoj! Hitler chce pořádek a práci, to potřebujete! Jděte s ním!“

„To by bylo neštěstí pro celý svět!“

„Pro celý svět? Kdepak! Pro Ameriku vůbec ne!“ chechtá se.

„Co je nám do toho? K čertu, co to pořád tam v Evropě tropíte? Tak vám řeknu, dobře na vás, vy jste už takového člověka potřebovali, jako je Hitler! Napijte se!“

Píše se rok 1936, rok rozhodný pro rozum obyčejného amerického člověka, rok jejich adventu.

Nahoře v New Yorku jsme viděli průvody stávkujících, pan Roosevelt sedí v Bílém domě, muž, kterému Amerika nechce věřit. Jeho žena přijímá podezřelé lidi, pravděpodobně komunisty, a dokonce rozmlouvá s barevnými. Na ulicích podle Broadway stojí ženy, dobře oblečené, v kožichu a mají v košíčku jablka. Kupte si!

I já jsem žila včera dobře, dnes nemáme job, práci! Nemáme co jíst, slyšíte! Kupte si jablka, dejte dolar za kus! Dolar jsou čtyři velké sendviče, dolar je sto cigaret Lucky Strike, dolar je splátka na ložnici, dolar je košile, dva páry punčoch! Mám děti, americké děti, muže, nemá práci!

Co s tím? Zatracená Evropa! Nemá peníze, nechce kupovat, nechce dobře žít, chce vojnu a vojna je blbost!

Americký mozek se na chvilku zastavil. Leda taková vojna, do které by Amerika nešla a Amerika nikdy do války nepůjde. Pak by se zase dodávalo do Evropy, bylo by moc práce, ale na chvilku. Co pak –

„Jak můžete takhle mluvit o Hitlerovi, pane! Známe Německo a víme, co se tam děje. Hitler půjde dál, připravuje strašnou katastrofu, snad letos, snad za rok, až bude připraven. Zbavil Němce rozumu, je to duševně chorý člověk a jeho nemoc je nakažlivá. Všichni Němci jsou duševně choří! Znáte, co se tam děje s inteligencí, se socialisty, se židy? Koncentrační tábory, středověk, inkvizice – Vraždy, hrůza, zoufalství! A my v tom žijeme, přijde si pro nás, věřte!“

„Pak bychom vám ovšem pomohli – Ale jak? Je to pět tisíc mil! Copak by to nešlo počkat, až se vyblázní, a nějak to vydržet? Bez války?“

Napil se.

„Ještě se mi něco zdá! Je to všecko z nedostatku, hochu! Němců je moc a nemají co jíst! Kdyby měli, dali by pokoj! Mělo by se pro ně něco udělat! U vás je taky bída?“

„Není! V Československu je mír a klid, máme dobré lidi a dostaneme se z krize dřív než druzí. Ale Hitler přijde! Začne v Rakousku, půjde k nám, do Francie, do Belgie, do Ruska!“

„V Rusku si zlomí vaz, to vám povídám! S Ruskem nic není, je jich moc a je to bohatá země, která se jednou postaví na nohy a bude tam velký blahobyt! Pamatujte, že jsem vám tohle povídal! Četl jsem o tom článek, už nevím kde. A teď jedu, sbohem!“

* * *

Jedu lesklým, horkým pásmem a přemýšlím, jaká je to dětinská země. Se vším se smíří, když bude dobře, dost jídla, mýdla, prádla a nafty. Prozatím je nikdo nepřesvědčí, že v Evropě hoří.

Jednou pojedou k francouzským břehům, jako jeli před rokem 1918. Budou znamenitě vyzbrojeni. Mají úžasnou výrobní organizaci, tempo, kázeň, peníze a hmoty. Pojedou, aby prožili dobrodružství a vykonali dobrý skutek. To jim sedí, to mají po Anglosasech.

Ve Flandrech budou nové hroby Kanaďanů a členové kongresů pošlou svoje syny do prvních linií.

Se vším se smíří, když bude naděje na dostatek jídla, mýdla, prádla a benzinu…

Nikdy nepochopí hlubinu německé perverze. Nebudou věřit hrůzám koncentráků, dokud nedojdou k hromadám umučených kostlivců, a snad i pak budou někteří věřit, že za to mohl nedostatek konzerv.

Mají totiž národní jistotu, že:

1. Nikdo nikdy nezařídí v Americe koncentráky.

2. Nikdo nikdy nezemře v Americe hlady.

3. Nikdo nikdy nebude brát Americe řeč, půdu, průmysl, demokratický život a kulturu, snadnou a lehkou americkou kulturu z roku 1936.

Jsou to dva světy, oni a my a pak je tu třetí, záhadný svět – SSSR.

O tom jsou zatím hezké články v magazínech.

Farmáři je čtou a myslí přitom na pšenici.

Jsou pravděpodobně chvíle, kdy za celou Ameriku myslí jen pan Roosevelt, a v té chvíli se v něm budí duch Jiřího Washingtona, největšího génia amerických dějin.

Old Man River

Ol’ Man River
dat Ol’ Man River
he must know sumpin
but don’t say nothin’
he just keeps rollin’
he keeps on rollin’ along…

To si kdysi zpívali negři, když seděli večer na březích široké řeky, která se valí k St. Louis: „Starý muž – řeka, ten starý muž řeka, musí něco vědět, ale nic neříká, stále se valí, valí se dál.“

A jejich řeka věděla, že jednou povstane porobené plemeno černých dětí a že se bude valit jako barevný proud zemí svých někdejších pánů.

Mississippi –

Taková hodná, černá služka a přitom velebná, zelenošedá velmoc.

Romantik z Evropy na ní vidí dodnes show-boaty, lodi komediantů, potulných herců, slyší spirituály černých otroků a protože je z Evropy k Mississippi tak daleko, neztratí nikdy svůj sen.

Mississippi 1936 –

Hledáte plantáže, nízké domky kryté rákosem, čekáte, že přijede parník s vysokými koly, ale na pozemku včerejšího století svítí obchodní paláce města Memphis.

Má čtvrt milionu lidí, třetinu bílých a dvě třetiny černých. Rovné třídy, standardní soustava ulic a potom zase volný kraj na druhém konci štíhlého mostu. Široká rovina a hranice dalšího státu, Arcansasu.

Je pokřtěn řekou, která pramení na Západě v Rocky Mountains, dere se u Cañon City skalnatou propustí Royal Gorge, a než doběhne do Mississippi, proputuje dva tisíce pět set kilometrů. To je cesta z Prahy do nejjižnějšího bodu Sicílie.

Také Velkou řeku, Otce řek, už lidé změřili. Je spolu s Missouri nejdelším vodním tokem světa. Měří skoro 7 000 kilometrů a snad by se nám do Evropy ani nevešla.

Protéká americkým Středem a svlažuje nesmírné přírodní oblasti, které dýchají přirozeným životem, tak nepodobným uspěchané obchodní Americe. Vlévá se do Mexického zálivu. Pak doprovází ještě chvíli parníky, plachetnice a toulavé škunery, než odplují na Kubu a do teplého Karibského moře.

Sedíme na pravém břehu a díváme se k jihu. Každým stupněm zeměpisné šířky se blíží Rio Grande, jiná Amerika, horká, prudká, španělská.

„Když jsme jeli z New Yorku, tak jsi povídal, že ti bude dobře, až uvidíš Mississippi – Tady ji máš! Jsme přece jenom expres!“

„A měli jsme vzít do Mexika poštu –“

Špinavý černoch

Poprosili jsme snad o dovolení pastora v Meldrimu, než jsme vyhodili ze hřbitova pozůstatky Mary Underwoodové, té staré černé služky, jejíž páni měli tolik odvahy, že ji pochovali na svém pozemku, uprostřed místa, vyhrazeného bělochům?

(Luc Durtain: Captain O. K.)

Nad Arcansasem je syté nebe a pod ním nevinné jaro.

V domku u vody se připravují rybáři. Ženy sedí u vody a dívají se po dětech, aby nespadly do řeky.

Dřevěná bouda, chudá farma, černoška vede po poli dvě muly a černoch oře.

Vzpomeňte si na půdorysy otrokářských lodí, které vozily negry z Afriky na Barbados a k severu do Virginie! Kapitáni měli svoje soustavy, jak jich nejvíc narovnat. Kladli je spoutané do podpalubí a každého jitra vyhazovali mrtvé maso do moře. To máme na svědomí my, bílí.

Americký černoch oře.

Vedle pluhu jde tříletý kluk, zrovna tak černý a kudrnatý, jako jsou děti v Dakaru, na Nigeru nebo v severní Africe.

Teď se zastavil a běží k vozu. Nesměle – Na silnici jsou bílí lidé, stvoření z jiného těsta, z lepší krve a pro lepší život.

Dítě to ví.

Eva mu nabízí pomeranč a sedli si spolu před vůz na nárazník.

Otec se mračí, matka běží pro dítě a hubuje, kluk se bojí. Proč by si nemohla vzít bílá čistokrevná žena na klín černé děcko, když si bere na klín čistokrevné psy?

Kluk chytil pomeranč a kouše jej i s kůrou.

Opravdu se bojí, to se tu nesmí, to je rasový přestupek.

Proti směru jede tmavá limuzína. Posádka se zajímá o stříbrný vůz.

„Very nice car!“ zpívají dámy. „Roztomilý!“ vystupují a jdou k nám tak přímo a dobrosrdečně, jak je to tu zvykem.

„Paní, proč saháte na toho černocha? Dostanete svrab nebo vši nebo nějakou nemoc!“ pohoršuje se americká lady.

Černá matka čeká na kraji pole, otec přestal orat.

Pak nám bílí horlivě vysvětlují, jak je to tu s barevnými. Jsou zlí, úskoční. Přepadají bílé ženy – Žvýkají tabák! Pijí! Jsou to lenoši, příživníci! Bílí lidé v Americe se jich velmi štítí!

Člověka při tom napadne, proč si je sem tedy vozili.

Racionalizace a krávy

Kovbojové na koních víří prach u suchých okrajů cesty a pak letí měkce travou, s lasem u sedla.

Chcete vidět pravé kovboje? Myslíte, že už vyhynuli? Že hlídají dobytek v přiléhavých uniformách a poslouchají zemědělský rozhlas?

Nechte si to pro sebe, ale stará Amerika ještě žije!

Arcansas, Texas, Arizona, Nové Mexiko!

Sombrera, kožené kalhoty, pistole u pasu, cigareta stočená v jedné ruce, večery u ohně, staré písně, to všechno jest a lidé v tom žijí velmi šťastně!

Věnují se dobytku, koním a trávě.

I krávy jsou tu šťastnější než jinde. Bloudí prérií a ženou se bezhlavě od betonové silnice. Nerozumí všemu tomu složitému životu, bláznivé lokomotivě, která píská a zvoní, aby zahnala hloupá telata s kolejí, kovovému zvířeti, které se žene v noci krajinou a pouští do tmy oslnivý bílý jazyk. Zde je země, zasvěcená klidu, mléku a kravám.

„Už jsi někdy viděl tolik dobytka?“

„Ovšem! V amerických filmech z Divokého západu –“

„Tam bych se chtěla jednou podívat!“

Stiskla houkačku a splašila malé stádo.

Chlapec na koni se směje a mává nám rukou.

„Zač je tady asi telecí řízek?“

„Za padesát centů – To není jako dřív. Bývaly doby, kdy byly prérie zaplaveny nespočetnými stády. Dobytkáři měli zájem jenom o kůže. S mlékem si nevěděli rady a maso hnilo tam, kde krávu porazili! Teď je ve všem veliký pokrok –“

„Jak to?“

„Telecí řízek stojí padesát centů! Pěstování dobytka bylo tak zvelebeno, že mají chudí lidé maso jenom v neděli –“

„Racionalizace!“

„Ano! Nedostatek na základě přebytků!“

V prostředku silnice stojí člověk v červené košili a mává červeným praporkem.

„Revoluce! První rudá vlajka v USA!“

„Přidáme se?“

„Ne. Až v Evropě –“

„Co chce?“

Rudý člověk došel před vůz.

„Highway No 70 v rekonstrukci! Objíždějte!“ hlásí.

All right! Vjíždíme do burleskní oranice a těžký válec zatím zarovnává vzpomínky na letošní zimu.

Tornádo

Letí z Texasu, ničí města, farmy, rve silniční reklamy a chvílemi se opře poslední silou do stříbrných boků našeho malého vozu.

Letos mělo tornádo zlou bilanci. Milionové škody, sta mrtvých. Potkáváme stopy. Telegrafní tyče visí jako biče, které nemají koho šlehat. Reklamy uletěly do polí, zmizely střechy, zbyly ostrovy smutku a zkázy.

Vítr, vedro, vzdálenosti.

V poledne brzdíme v malém městě.

„Jsou to určitě kanáři!“ křičí Eva. „Zastav!“

Spatřila za výkladem venkovského obchodu s automobilovou výzbrojí malou klec a v ní dva ptáčky.

Alespoň si protáhneme záda!

Copak je to maličkost, sedět denně od jitra do půlnoci, jako švadlena u šicího stroje?

„Kanáři? Svíčky!“

Za sklem je klec, v ní jsou přivázány na bidýlku dvě svíčky Champion a pod nimi je nápis: „Když začnou tihle ptáčkové zpívat, svěřte se Charlie Westovi! Spraví všecko!“

Chcete poznat kouzelného Charlie Westa? Potřebujeme benzin, vyměníme olej a najíme se při tom.

Městečko je ryze zdejší.

Trochu poplachu na začátku a na konci, mezi tím koleje, dvojbarevný semafor na dvou hlavních křižovatkách. Bílé čáry na asfaltu s pokyny: STOP! – SCHOOL ZONE! SPEED LIMIT! – HOSPITAL, napsané přímo na jízdní dráze.

Lidé chodí po ulicích, jako by courali šosy, to patří k jihu a je znamením rozšafnosti. Strážníci nejsou tak vycválaní jako severní inspektoři a je na nich vidět, že milují pohodlí. Je tu ostatně dost horko.

Také Mr. Charlie West patří do tohoto malého světa a vydělává na tom peníze. Je po předcích potomkem Irů.

„Tohle se tu ještě nestalo! Co říkám? Nestalo a nestane, pane! Evropská kára! Vidím to ponejprv a musím zavolat přátele, zdržte se chvíli!“

Telefonuje lékárníkovi, šerifovi, hokynáři, místnímu zástupci AAA, majiteli vedlejších garáží, ženě domů a jednomu Italovi, který je švagrem jeho bratra,

„Spěcháme! Chceme spát v Dallasu –“

„Ó! Měl jsem zákazníka, chtěl spát v Dallasu, pane! Pospíchal a teď spí tamhle naproti!“ rozkládá pan West.

Proti obchodu je hřbitov.

Eva zatím zjistila, že mají vedle ananasovou zmrzlinu, kus dál košile po dolaru, pláště do deště za čtyři dolary a punčochy po šedesáti centech.

U vozu se zatím shromáždila porota.

První přišel majitel vedlejší garáže.

Otřel si zpocený obličej, nemluvil a nohou si přistrčil plechovou želvu. Položil se na ni a zasunul si břicho pod vůz, jenom nohy koukají.

„Tohle jsem v životě neviděl!“ bručí pod Popularem. „Převodová skříň je, Charlie, vzadu, mezi zadními koly! Pojď se podívat, chlapče!“

Charlie by se podíval, ale je tlustý a má velké břicho. Strká kabriolet na sloupový zvedák a zapíná olejový kompresor.

„Koupím to, pane! Pro reklamu! Dám vám za to jiný vůz! Nechte to zde! Dám Buicka!“

Je skoro poledne a kongres roste.

Přišel místní reprezentant AAA a tomu svěřuji svoje starosti. Musíme dorazit do večera pět set mil, osm set kilometrů! „Děláme turistický rekord –“ tvrdím bezradně.

Slovo rekord je tu slovem slov.

Za okamžik sjíždíme mírné klesání a jsme ve volném kraji, na západě trochu zvlněném. Pět mil, deset mil –

„Zdrželi nás, viď!“

„Zdrželi – To se nesmí opakovat! Teď jedeme non-stop do půlnoci!“

„Máš dobrou náladu?“

„Proč?“

„Já bych se – potřebovala vrátit!“

„To nemyslíš vážně –“

„Vážně – Já jsem tam zapomněla plášť do deště!“

Asi hodinu jsme spolu nemluvili.

V dalším městě posílám telegram AAA do New Yorku, že jsme „v Arcansasu, ve městě, jehož jména neznáme, v service, kde mají za výkladem dvě svíčky v kleci, po levé straně silnice číslo to a to a proti hřbitovu, zapomněli plášť do deště –“

Byl to starý, rozumný kabát, velmi dobře vycvičený, původem z Londýna a stál tam deset liber.

O kus dál čili není to country

NEJLEPŠÍ SERVICE CELÉ AMERIKY!
FILLING STATION – TOURIST CABINS
OBĚDY – TO VŠE U FREDA BROWNA –
PĚT MIL KUPŘEDU!

Bude večer.

Skleněné dveře, veselé stoly, barový pult, expresso, lahve a sklenky.

„Co chceš pít? Oranžádu?“ ptám se.

„Whisku – Vat 69 –“

„Teď před večeří?“

„Ovšem – Dám se do toho, chlapče!“

„Člověče! Z tebe se stává chlap!“

Pije a budí pozornost, protože kucká.

Majitel podniku, dlouhý filozof v měkkém klobouku, nalévá po druhé.

„Paní neumí pít! To se hned pozná – Má pít sladovou kanadskou, sladkou whisky! A hodně! Pak by si zvykla – Časem by snesla i gin nebo absint –“ chechtá se.

Přinesli nám polévku, salát, beefsteaky, sýr, ovoce, kávu a vychutnáváme si těch pár minut klidu.

Venku zabrzdil nákladní vůz.

Vešel hranatý farmář v širokém plstěném klobouku.

„Velkou!“

Viděl náš vůz.

„Odkud jedete?“ ptá se.

„Z Prahy –“

„Well – Praha, Prága! To tedy vím, pane, odkud jste! Je to tady nahoře v Texase –“

„To není v Texase, pane, to je v Evropě. My jsme Češi – Přijeli jsme začátkem března do New Yorku a teď jedeme na San Antonio a do Lareda. To, co vy říkáte, to jsou přistěhovalci Češi. Založili si tam asi farmy a říkají tomu místu Praga, aby nezapomněli na starý domov –“

„Na domov! Napijte se, příteli, na můj domov! Nejsem taky zdejší – Přijel jsem před lety do Arcansasu, stavěli jsme tady dráhy a potom highways, silnice – Líbila se mi tu holka a teď mám farmu, je to asi deset mil. Ale domov mám jinde – Můj otec to vypravoval, protože jeho otec – teda dědeček – přijel taky z Evropy. Už je to moc let, neznám to country. Ale syn zná! Studoval, zná geografii! Je venku v káře, vezeme zeleninu. Zeptám se! Počkejte minutu –“ Odešel a přišel.

„Tak tady ho vedu! Chytrý chlapec! Všecko ví, příteli! Tak můj dědeček byl z toho města, co se vaří nejlepší pivo! Pilsen! Všecko ví –“

„Pilsen? A jak se jmenujete, hochu?“

„Frank Wranek!“

„Wránek?“

„To si tedy připijeme, je to taky naše country. Bohemia – Čechy –“

„Tak tak, Bohemia! Ale Evropa není žádné country – Tady je to lepší. Amerika –“

Platím dva dolary dvacet a tiše mizíme ve dveřích.

„Vidíš? Už to pro něj není žádné country…,“ říká Eva, jako by ji to mrzelo.

„Co je to vlastně láska k vlasti?“ pokračuje ve voze.

„Láska k chudé holce! Zbohatneš, máš farmu a zapomeneš na děvečku ze dvora –“

* * *

Už dávno zapadlo slunce.

Před námi dým.

Projíždíme hořícím lesem. Z podrostu se plazí červené plameny a kroutí se okolo stromů. Trochu to dusí a zavíráme okna. Silniční tabulka ukazuje deset mil do Little Rock, hlavního města státu Arcansas.

Lidé se sjíždějí k lesnímu požáru.

Noční reportér

Little Rock je malé městečko, nemá ani devadesát tisíc obyvatel. Je střediskem obchodu s bavlnou a má další univerzitu pro černé. Je to maličká metropole dobytkářského, zemědělského a hornického státu, útulný odpočinek pro řidiče, který chce mít na denním měřiči šest set kilometrů.

V ulicích svítí poslední reklamy a dávají dobrou noc tomu, kdo jede na jihozápad.

Na periferii máme důležitý rozhovor, jak se ve tmě pozná, kterým směrem jde černoška, v černých šatech. Je tak dokonale černá, že se můžete vsázet o půl dolaru.

Eva vyhrála a koupila si plochou láhev kanadské whisky.

„Ať je ze mne chlap, než dojedu do Texasu!“

„Vyspíme se někde, je pozdě – A nepij, to není pro děti!“

„Tobě se chce spát? Pusť mne k tomu!“

Usadil jsem se vedle ní, zavřel oči a motor mne uspal dřív, než jsem chtěl. Budím se po půlnoci před řadou benzinových čerpadel, osvětlených prudkým reflektorem.

Na nebi svítí hvězdy a z kiosku vyšel noční hlídač. Světla se otočila doprava, na betonový dvůr, mezi nízké domečky bílých turistických kabin.

„Jmenuji se Mr. Lynch a vítám vás!“ pravil vážně. Zavedl nás do domečku. Předsíňka, ložnice, malá kuchyňka s plynovým vařičem. Linoleum, dlaždičky, dvě lůžka, čisté, teplé pokrývky, skříň na šaty, umývárna, nejnutnější nádobí.

To všecko za dolar.

„Která národnost?“ ptá se Mr. Lynch.

„Z Evropy, Češi –“

„Češi? To jsem ještě neslyšel. Hovořím francouzsky, Monsieur, Madame! Narodil jsem se v Kanadě nad Velkými jezery –“

„Výborně! Budeme mluvit francouzsky!“

Přinesl konzervy, otevřel krabici, připravil příbory a chystá nám večeři.

Vypravujeme mu svoji historii.

„To je senzace, pane! Kolem USA v čtyřválci!“

Odběhnul a zase se vrátil.

„Musíte se trochu osvěžit – Hned uvařím kávu!“ zdržuje nás.

Teprve za chvíli jsme pochopili proč.

Dvorem projela světla a zabrzdil velký vůz.

„No – Už je tady! Představím vám svého přítele –“

Z vozu vyskočil pohyblivý mužík a div, že nás neobjímá. Skáče s nohy na nohu a vytahuje blok a tužku.

Pozor, snímek!

Blesklo magnesiové světlo.

„Moje jméno je Frank Moore! – Reportér!“

Jako by ho vystřihli z amerického filmu!

„Vzácní hosté v Arcansasu a já jsem rozhodně první, který se vás ptá, jak se vám u nás líbí,“ směje se.

„Báječně – Jak jste nás našel, pane Moore?“

„Mr. Lynch mi telefonoval! Mr. Lynch rozumí spolupráci s tiskem –“

„A co jsme provedli?“

„Už včera jsme o vás otiskli článek, hehe –! Máme materiál z New Yorku! AAA rozeslala všem reprezentantům informace. Ale nikde jste se nehlásili! Dopoledne mi telefonoval zástupce AAA z jednoho města na silnici číslo sedmdesát –“

„Ptáčkové a trenchcoat –“ prohodila Eva.

„– ano, telefonoval, že jste projeli! Jsem první, kdo vás chytil! První rozhovor s ‚manžely na čtyřválci!‘ To bude titulek!“ Rozhrnul si nás, posadil se na postel a bezpečně zjistil, že jedeme denně hodně mil, že mluvím do pražského rozhlasu, píši do novin, že točím film a že bych spal. Zapsal si, že má Eva radost, že se jí zde líbí, že se těší do Mexika a že by taky spala.

Rozloučil se, odejel a Mr. Lynch si pravděpodobně spočítal, že bude mít v místním denním listě zadarmo reklamu přes dva sloupce. Měl, a na první stránce.

Líbejte revoluci, holku marnotratnou!

V představách většiny mladších Evropanů je Mexiko barevnou záplatou na zeměkouli, hrozně jednoduchou zemí, kde svítí v noci „rudý mexický měsíc“ a „barví krvavě haciendu dona Rodriga“.

Čtenáři takových románů jsou prostě v Mexiku jako doma a nemůžete je vyrušit rozkladem o tamější politické situaci. Jejich víru, že je to země rodokapsová, podporuje zeměpisná poloha Spojených států mexických. Jsou rozkrojeny obratníkem raka a zasahují jižním dílem do tropů a do Střední Ameriky.

Horko s hora podporuje horko z podzemí.

Málokde na světě najdete takový kongres sopek jako právě zde, v někdejší říši indiánských Aztéků.

„Vypravuj mi o Mexiku!“

„Nic o něm nevím, ještě jsem tam nebyl!“

„A co tvoje předběžné vzdělání?“

„Bohatá sopečná činnost! Za čtrnáct let šestnáct revolucí a šest prezidentů!“

„To přijdou na jednoho prezidenta skoro tři revoluce!“

„Pozor! Tři prezidenti byli zastřeleni a tři uprchli. Mezi ně vniklo ještě šest prezidentů dočasných a seňor Pedro Lascurain při tom docílil světového rekordu. Byl prezidentem pouhých šestadvacet minut!“

Nedivte se! Mexiko, horký střed obou Amerik, politický střed a laboratoř sociálních kontrastů, toto Mexiko láká.

Je tu nafta, stříbro, zlato, olovo, měď, rtuť, cín, zinek, antimon, železo a zemědělská půda, která rodí trojí úrodu ročně! Jsou to skoro dva miliony čtverečních kilometrů, tedy plocha Francie, Španělska, Portugalska, Itálie a Švýcar, asi dvě třetiny Evropy. Na tomto důkladném pozemku žije sotva devatenáct milionů lidí, méně než v Rumunsku. Z toho je asi 15 procent bělochů, 29 procent čistých indiánů a 55 procent indiánských míšenců. Ale i běloši jsou tu málo bílí. Přistěhovalí Španělé se ochotně mísili s hezkými indiánkami a synové předních kastilských rodin našli zalíbení v bohatých indiánských princeznách, dcerách aztéckých kaziků. Pramátí slavného rodu španělských grandů, hrabat z Montezuma-Tule, byla dcera aztéckého císaře Montezumy.

Ale to všechno je nenávratná minulost. Španělé dávno odešli a dnešní Mexiko pozdravte jako moderní indiánskou republiku.

Mezinárodní mosty

Betonový most z texaského Lareda do mexického Nuevo Lareda má tři oblouky nad kalnou řekou a na každém konci domek.

Je mezí dvou světů, jako když jedna knížka končí a začíná druhá, psaná jiným jazykem, s jiného hlediska a s jinou pravdou.

Snad nikde jinde na světě nenajdete tak prudký rozpor mezi dvěma životními obrazy jako zde. Je to neprodyšné pásmo, které není v ničem pozvolným přechodem.

Končí definitivně USA a začíná definitivně Mexiko.

Laredo založil Tomáš Sanches, důstojník královské španělské armády, roku 1750, aby tu byl odpočinek a tábor karavan, které putovaly z Monterrey do San Antonia. Ze sedmi měst, kterými se vjíždí z jednoho státu do druhého, je Laredo hlavní branou. Je tu jediná dobře sjízdná silnice a oblast až do Monterrey byla zaplavena Severoameričany už dávno před tím, než začala stavba Panamerické dálnice.

To zde procházely za rok skoro dva miliony cestujících. Někteří se spokojili městečkem, především v době prohibice. Jiní jeli chytat ryby na přehradu Don Martin Dam na řece Salado. Ostatní dojeli až do Monterrey a měli do smrti o čem vypravovat.

Cesta do středu země byla totiž spojena s velkými překážkami. Dnes, kdy jedete moderní silnicí napříč Sierrou Madre a křižujete bývalou divočinu, míjíte okresy, do kterých skoro nebylo přístupu před rokem 1936. S teras příkrých serpentin vidíte stříbrné stuhy indiánských řek, hluboká, liduprázdná údolí, vystupujete nad hranici tropické vegetace, do pater chladných lesů a nad ně, do velehorského míru. Klesáte do horkých, tropických údolí a tak je dnes laredský most branou do přírodní rezervace, jakých je už málo na naší zemi.

Ráno na celnici

Snad se trochu leknete, když uvidíte texaskou pohraniční policii, chlapce s hrozným Coltovým revolverem.

Dobrá půlka kouká z pouzdra a do hlavně je díra jako do děla bitevní lodi.

Zdržte se ještě chvíli v nebesích, ohlédněte se na betonové buildingy, zapalte si americkou cigaretu a pak zastavte před mohutnou závorou. Za okamžik odpojíte americké zkušenosti a budete v horkém světě Pancha Villy.

V chodbě čeká úředník a má ruku na našem nešťastném kufru. Ptá se, jak jsme se vyspali, a lituje, že se tak dobře nevyspíme zítra a pozítří. Včera bylo v novinách, že se sesula půda kdesi u Jacaly a nějací Američané spadli s vozem do rokle. Zabili se!

Celník v khaki košili vyplňuje zatím blankety –

„Mr. František?“ ptá se.

„Ne, František! To je moje křestní jméno! ELSTNER!“

Nejde mu to na rozum, a tak zapsal křestní jméno Elstner a příjmení František, aby v tom nebyl při návratu nějaký zmatek.

V Mexiku to stejně nikdo dlouho nevydrží! Horko! Špatné hotely! Žízeň! Špína!

Náš vůz byl registrován ve státě New York, vjede tedy do Mexika bez nesnází – Ještě celní záznam filmových komor, razítko do pasu a podpis stvrzenky, že nám byl vrácen v pořádku tranzitní kufr. Zdvihli závoru a jsme sami, opuštěni bohem i lidmi, na prázdném mostě nad Rio Grande.

Jak vzniknul Pepík

„Máš strach?“

„Proč?“

„Že neprovezeme filmy!“

„Mám –“

„Tak zastav uprostřed mostu a jdi spravovat gumu…“

„Gumu?“

„ – gumu, ovšem! Co mi dáš, když to převezu?“

„Deset dolarů –“

„To je málo –“

Stojíme na mostě. Vystoupil jsem, kopnu do levé zadní pneumatiky, kleknu si k ní, vyšroubuji ventilek a vypouštím polovičku vzduchu.

Potom podložím hever a vyměňuji kolo.

„Už?“

„Už!“

Jedeme na mexický konec.

„Kde jsou filmy?“ šeptám.

„Uvidíš – Hlavně, abychom tam vjeli nenápadně – Tiše!“

Otevírají nám závoru.

Trochu tmavší uniformy, snědé obličeje, vousky pod nosem, vzpomínka na Španělsko.

„Buenos días –“

„Buenos – Račte vystoupit!“

Obklopilo nás šest bronzových seňorů s odznaky celních inspektorů.

El jefe, šéf, vnořil hlavu do vozu a uskočil jako had!

Ozvala se strašná rána! Šest mužů sáhlo k opaskům a mám dojem, že jeden dal ruce vzhůru.

Co se stalo? Kdo střelil! Bylo to ve voze, proboha! Nikdo nestřelil – Ale vybouchla nám termoska s minerálkou, Eva dorazila zátku a je vedro. Utírá si mokré šaty a klopí oči.

Šéf celnice se lehce zachvěl a nařizuje: „Všechna zavazadla z vozu!“

Dva caballeros, kteří tu utrácejí čas, ochotně přiskočili a vybrali, kde co našli.

Pak celníci pročetli velmi pozorně naše listiny a prohledali kufry, šaty, ponožky, prádlo, nářadí. Omlouvali se, naříkali na předpisy a konečně došli ke kufru, který sem přijel z New Yorku vlakem. Byl prázdný…

„Jak jsem to provedla?“ šeptá mi Eva.

„Dobře, Karle!“

„Říkej mi ‚Pepíku‘! Mám vždycky dojem, že Karel je kůň!“

„Dobře! Říkám ti Pepíku a máš naprostou mužskou svobodu!“

Prohlídka skončila, na kufry nám nalepili celní pásky, a když jsem se vrátil k vozu, stáli tam dva seňoři, prohlíželi kalendář a hledali, kdy má Pepík narozeniny.

Slibovali, že jí pošlou do Prahy blahopřání.

„Jedeme?“

„Ještě pasy –“

Ale to už se ponořil el jefe do spisů, prohledával jakési bible a v půl jedenácté nám řekli, že litují.

Nemůžeme do Mexika!

Jsme nežádoucí rasou!

„Bohemios! Velmi lituji! Vaše rasa nesmí do Mexika!“

Ukazuje mi sbírku pohraničních předpisů: Negrům, Arabům, Arménům a Bohemios je přístup zakázán!

„Jste takoví slušní lidé! Ale co mám dělat? Kdybyste byli černoši, je to snadná věc, amigo – Barevní šoféři a barevné služky smějí doprovázet svoje pány, když se za ně složí záruka 250 pesos! Ale s Bohemios je to těžké!“

„Skládali jsme kauci v Praze, na mexickém konzulátě! 30 000 našich korun –“

„Cierre Usted la puerta! Zavřete laskavě dveře, nikomu do toho nic není – U všech čertů! Co řekne, hombre, vaše seňora, až se to dozví? Vždyť se urazí! U vás přece žijí jenom bílí lidé! – Jak jste se dostali do toho seznamu?“

V té chvíli jsem si přál, abych byl na našem vyslanectví v Mexico City.

Otvírám obálku s lichotivým dopisem pražského konzula.

„Sí – Ale zákon je zákon! Zatelefonuji do Mexico City –

Zeptám se na policejním ředitelství!“

„Kdy dostanete spojení?“

„Oh – Do večera jistě – V nejhorším případě ráno!“

Také divoška má radost

„Pepíku,“ ptám se Evy a zajíždím s vozem do stínu, „nemáš někdy dojem, že ti vystupují lícní kosti?“

„Já ti nerozumím –“

„Šéf se na tebe podíval a říkal, že tě nemůže pustit do Mexika, protože máš špinavou rasu –“

„Dovol!“

„Jsme na seznamu nevítaných ras! Přeložili si ‚Čech‘ jako ‚Bohemio‘ a bohemios jsou cikáni a zatím jim to ještě nikdo nevymluvil – Jdi jim hádat z ruky! A nedívej se po slepicích, tady se hned střílí!“

„Zavolej vyslanectví v Mexico City!“

„Nechci se připravit o požitek, že jim to sdělím osobně –“

Teploměr ukazuje skoro čtyřicet ve stínu.

Čekáme a celníci se snaží, aby nám zpříjemnili vedro a zlost.

„Uvidíte orchideje, seňoro! Ale nesahejte na ně! Jsou jedovaté – Na nic nesahejte! Dejte si velký pozor na hady! Je jich mnoho druhů, nejhorší jsou ti menší. Nic nevidíte, šlápnete na hada. Ale Mexiko je krásná země –“

„Dejte ten telefon pilně, prosím –“

„Pilně? Seňore, volal jsem ihned, jak jsem to řekl! Škoda, že jste nepřijeli za rok! Bude otevřena Velká cesta – Staví se několik let! Některé kusy už po třetí! Vyškrabou se do hor, vylámou silnici a za měsíc jim to spadne. Ale to nevadí! Jeďte opatrně – V některých místech padají kameny. A pozor na vodu! Ach – zkusíte žízně! Jezte trochu chininu – To neškodí – Malarie – Skorpioni! Ale Mexiko je krásná země!“

* * *

Ve čtyři hodiny odpoledne zazvonil telefon.

Je to slušná vzdálenost, jako z Brna do Paříže – Dohodli se velmi rychle. Naše návštěva je dokonce ohlášena ministerstvu zahraničních věcí, čili nečistí cizinci jsou milými hosty a není to opravdu vinou celního úřadu v Nuevo Laredo, že jsme byli zdrženi. Jistěže dnes nepojedeme do Monterrey! Zdržíme se v Nuevo Laredo – Je tu hezky.

Jsme na půdě španělských dobyvatelů, kteří nesli dvornost a kastilskou eleganci všude, kam přišli.

Večer poslal přednosta celnice do hotelu květiny.

Nuevo Laredo

Celý svět byste mohli rozdělit ve dvě pásma.

Jedněm lidem je většinou zima, druhým je většinou horko.

Ti první se zahřívají obchodem, směnkami, spekulací, státními zkouškami, čtením detektivek, racionelní výrobou a hromaděním peněz.

Ti druzí jdou po obědě spát a probudí se, když je chládek.

Jsou ušetřeni mnoha starostí a mají celkem lepší život.

Mexické Laredo vám připomene Tunis nebo Tripolis.

Život je tu žlutošedý a splývá do několika prachových vrstev, třebaže má velké množství podrobností. Ale oči jsou unaveny sluncem, dívají se jenom na to nejnutnější.

Vedro, sucho, prach, rovné střechy, oslňující ulice, vybledlé stěny, úzká okna, mříže, zápach mastnoty, ovoce a koní. Děti, děti, mnoho dětí! Mnoho lidí, kteří mají rádi děti.

Křik. Skřípou povozy. Mnoho psů. Vítr žene smetí.

Přeplněné krámy. Spousta ošatek se zeleninou. Široké slaměné klobouky s vrškem jako sopka. Tmaví lidé se šikmýma očima. Muži mají široké plátěné kalhoty, volné košile, teplá poncha a pestré šátky.

Španělské Mexiko se natlačilo až ke hranici, krok a jste z USA v americkém Středozemí.

Na ulicích sedí u malých kamínek černooké ženy a pečou na dřevěném uhlí placky. Plní je zeleninou a masem. Muži odpočívají na obrubě nedlážděného chodníku. Projde několik venkovanek, na zádech nesou děti. Mají temnou pleť, černé vlasy, hezké oči, děti a zase děti.

Mezi tím garáže, správkárny, nízké hotely, restaurace.

V každém druhém obchodě je museum mexických památek. Nuevo Laredo žije z amerických turistů, kteří zde objevili svůj Egypt, archeologický ráj.

V dobách prohibice sem jezdili pít, teď kupují výšivky, ručně tkané koberce, přehozy, mexické sklo, hrnčířské výrobky, vyřezávané obrazy, indiánské loutky, nádherné sarapy, slaměná a plstěná sombrera, kopie indiánských idolů, ozdoby z peří a nepřeberné množství stříbrných předmětů.

Když se nechcete vypravit pro sošky bohů až do zřícenin aztéckých chrámů, spokojte se s tím, co má na skladě Power’s Art Shop, dva bloky za mostem.

Chile con carne a vídeňský řízek

Asfaltovaná hlavní třída změkla horkem a zkřivila se. Na chodnících kopete do kamenů. Vítr víří prach a písek.

Ale za to jsou na zdech plakáty, že sem zavítá španělský espada, který se v jedné ze dvou zdejších arén utká s býky.

U nás v Praze se připravují na první jarní den.

V Laredu visí s palem hrozny bílých květů, v parcích kvetou jasmíny, šeříky, kamelie a růže.

Slunce je nyní nad rovníkem a putuje na obratník raka, nad mexickou Victorii.

V hotelu je připravena comida especial za jeden a půl mexického dolaru, za našich dvanáct korun. Ale na jídelním lístku jsme napočítali šestnáct amerických jídel, jedenáct mexických, devět minutek, čtyři druhy brambor, sedm vaječných pokrmů, sedm salátů, trojí polévku, ryby, ovoce, moučníky, sýr a tři ledové cocktaily z mořských specialit.

„Quiere Usted Cabrito al Estilo Veracruz?“ pokouší se Pepík španělsky.

Sestavila si to v pokoji ze slovníku a přivolala pohromu. Číšník je nadšen, že dáma mluví castellano a zahrnul ji niagarou lahodných frází.

„Chile con carne! Každopádně! Když miluje dáma Španělsko, jistě se nemůže dočkat, až bude na stole originální, pravé mexické chile con carne! Chile con carne!“ volá do kuchyně.

„Chci tě vidět, jak to budeš polykat!“

Objednal jsem si pollo frito, pečené kuře, a papas fritas a la francesa, čili francouzské brambory na oleji.

„Jím to, co se kde jí! Objednám si nejspíš v Mexiku vídeňský řízek! To jsem mohla sedět doma!“ Když to přinesli, trochu se zarazila. Pak dala do úst první sousto.

„Vodu! Shořím! Človíčku! Tím by mohli vypalovat dobytku do kůže značky! Co si mám objednat? Mám hlad!“

„Číšníku – Přineste té dámě vídeňský řízek s bramborem!“

Na stropě jídelny se točí velký ventilátor. Otevřená okna jsou zastřena zelenou sítí, ale kdekterou skulinou sem lezou mouchy. Venku na ulicích končí den, muži se baví v krčmách a v restauracích, hrají kostky a den pro ně teprve začíná.

Ochladilo se, ustal vítr a Eva touží po původní carioce.

Za chvíli pijeme v taneční kavárně sklenku whisky.

„Jak to bylo s těmi filmy, Pepíku?“ ptám se konečně. „Kde jsou?“

„Zaplať a půjdeme do garáže –“

Garážmistr nám připevnil na chladič odznak Mexické Automobilové Associace.

Potom se dívá, co to Eva tropí. Vlezla do vozu a vybírá krabice s negativem.

Jedna je za rádiem, dvě ve střeše, tři v pravé kapse, tři v levé, čtyři pod sedadlem, pět za zadním opěradlem, dvě v mém plášti, tři u baterie, čtyři v nářadí, dvě mezi mapami, tři v gumové botě…

„Připadáš mi jako indická bohyně –“

„Bohyně?“

„Ta co měla jedno tělo a čtyřiašedesát rukou –“

* * *

Když jsme leželi v pokoji a poslouchali cvrčky, rozhovořil se Pepík o poměru muže k ženě.

„Máš milion chyb! Měla jsem si vzít nějakého úředníka nebo evangelického faráře! Ale když chci vidět Mexiko, sedneš a jedeš. To by zase každý manžel neudělal!“

„Tobě každý – Jednak bys mu nedala pokoj a pak – Teď ti to mohu prozradit, když je z tebe muž! Jsou dva druhy žen: Jedny zvou muži na Zbraslav a druhé – do Holandské Indie –“

Podle pravítka na jihozápad

Stará cesta z Lareda do Sabinas Hidalgo šla kdysi podle železnice, jako by se bála samoty. Odbočovala až na Lampazos, a to se nelíbilo lidem, kteří staví v rovinách tyče a dívají se na ně dalekohledem. Neleknou se kaktusů a namíří si pravítkem z jednoho místa do druhého.

Na kraji města potkáváme poslední jezdce, roztroušené chýše a před očima máme nekonečné llano, neprostupnou rovinu keřů a kaktusů. Silnice nemá konce a ztrácí se mezi tím jako ulička.

„Llano estacado – Naměř si sto kilometrů! Pak přijde první zatáčka –“

Za chvíli zmizely poslední travnaté plošky, slunce stoupá a nové a nové desítky mil mizejí v rozechvělém vzduchu.

„Mám si vzít šortky? Začíná pořádné vedro –“

„Nesmíš otevírat kufry! – Projedeme ještě dvěma celními kontrolami – Teprve potom smíme strhnout celní pásky ze zavazadel!“

„Jak to? Já už je strhla!“

„Tak zaplatíme pokutu! Pásky se nesmí odlepit!“

„Mají špatné lepidlo – Vzala jsem si svoje věci a zase jsem to zalepila –“

„Pak je zákon na tvé straně! Ostatně, proč mají tři celní prohlídky, také nevím!“

„Asi nevěří jedna druhé –“

Ještě chvíli a tabulka: Revision Fiscal, pod ní budka a před budkou spí celník.

Troubíme – Podíval se na pásky, řekl: „Gracias –“ a spal dál.

Co by tu také v té nudě dělal! Máte strach, že usnete za volantem.

Slunce, zprava zleva kaktusy, před vámi se sužuje vlnitá silnice a teploměr vytrvale stoupá.

Po sedmdesáti minutách vidíme shluk nízkých domků. Pueblo La Gloria!

Potom most a to, co zbylo z řeky Salado.

Několik kvetoucích palem, trochu trávy a žlutých květin, zelené keře a zase suchá, ježatá tabule, proříznutá zaprášeným pravítkem. Do spodku vozu tluče krupobití kamenů.

Na nejzazším jihu, nad rovným zrcadlem horkého vzduchu, tušíte nejasné obrysy hor.

Ale zatím ještě sedíme v miliardách kaktusů a povídáme si hlouposti.

„Na Havaně žil zámožný námořník a tomu sežral žralok nohu. Velice zchudnul.“

„Proč zchudnul?“

„Měl v botě pět set liber –“

Tři míle k jihu, kaktusy a nic.

„V Marseille byl námořník a ten hrozně ztloustnul! Nemohl plavat, brousil břichem o dno –“

„Tak proč neplaval na znak?“

„To se ti řekne – Co mosty?“

Pět mil k jihu a nic.

„Jeden mexický generál podniknul výpravu. Ale přišla povodeň, a když se vracel zpátky, koukala mu z vody jenom hlava.“

„Co mu řekli?“

„Ubohý generále! – volali na něj. Ale on zastavil a povídá: Mně je hej, já sedím na koni! Ale armáda jde za mnou pěšky!“

Deset mil k jihu.

„Pozor! Píchneš!“

V cestě leží placky opuncií s pěticentimetrovými jehlami. Položili je sem cestáři, na spravené díry. Je dusno, bude bouřka. Hory se přiblížily a tabulka hlásí pueblo Vallecillo.

Zvolna, ale vytrvale stoupáme do prvních předhoří západní Sierry Madre.

Sto dvanáct poledníků

Automobil jede dosti rychle, abyste mohli posoudit velkolepost hor. Kdo sroste s volantem, má smysl pro pevninu a dívá se lačné na temné, modravé obrysy, které jsou nejdřív nízké jako vzdálený ostrov, potom se prolamují do vnitřních podrobností, rozliší v odstínech lesů, holých skal a strží, rozjasní se, vyprostí z mlhy a stojí před vámi jako nové dobrodružství.

Nad mírně skloněnou rovinou leží vrstvy prohřátého vzduchu a skoro se lesknou jako jezero. Míjíte malý lidský přístav, Sabinas Hidalgo. Pět tisíc spokojených duší, kterým nijak nevadí, že jedete dál.

Nad prvním řetězem modré Sierry mají schůzku bouřkové mraky.

Do Monterrey je už jenom sto kilometrů, půldruhé hodinky. Široce rozložené kopce se otevírají a silnice prudce stoupá do pasu Mamulique. Už první oblouk serpentin, zakrojených do sypkých strání, rozprostřel nádherný rozhled do zelených horských vln, porostlých chaparalem, listnatými keři, nízkými duby a cypřiši.

Slunce praží nad mračny a před chladičem je málo vzduchu. Vítr se žene po směru jízdy. V Sabinas Hidalgo jsme naplnili benzin. Teď se rozpíná a stříká zátkou nádržky. Druhá zátoč silnice, trochu stoupání, pneumatiky šumí v násypu drti a otevřený výfuk burácí z údolí do údolí, jako by si hory podávaly zvuk a měly radost, že se tu něco děje.

Proti nám cupe skupina indiánů. Nesou podivnou tyč, vyzdobenou umělými květinami a stuhami, čtyři, pět lidiček ve slaměných kloboucích. Snad pospíchají do poutního kostela, snad je to svatba, kdo se v tom vyzná!

Dlouho se dívali za vozem.

Tam, kde se ztrácejí subtropické podrobnosti v druhém, vyšším pásmu kopců, vidíte skoro naši nádhernou Šumavu. Pak se podíváte na okraje silnice a první kaktus vás navrátí o sto dvanáct poledníků na západ.

Přejedete mokrou košili, otřete si čelo a podíváte se na teploměr.

43 stupňů ve stínu –

Kde je Šumava –

Had se vplížil do ráje

Panamerická Velká Cesta bude dokončena za všech okolností koncem tohoto roku. Sever žije v přípravách budoucí turistiky.

V americkém Laredu pracuje Panamerická turistická kancelář, vydává itineráře, slibuje nový div světa. Pustinami, nedotčenými velehorami a rajskou nádherou tropických kotlin, půjde moderní silnice, kterou obklopí hotely, benzinové stanice, garáže a dílny. Zradí kouzlo porušeného panenství. Asfaltový had se vplíží do končin, kde se budou sbíhat k automobilům Huastekové, a někteří je spatří po prvé v životě.

Zatím se ještě pracuje. Nad Jacalou padají domorodci do propastí a marně zachycují v nadoblačných polohách terasové serpentiny.

Pod obratníkem vjedeme na nedokončený úsek. Jsou to čtyři stovky nebezpečných kilometrů. Duní tam vrtačky a dynamit. Bagry prokusují základní lože, které se znovu prohýbá, sesouvá a řítí do údolí. Ale technika vyhraje, a dokonce si pro to stanovila pevný čas. Koncem června vyjedou silniční válce, míchačky betonu, sudy s asfaltem a železné kolíky s varovnými značkami.

Příštím rokem projedou vozy nejvyššími patry východních mexických Kordiller, v mlze a nad oblaky, z tropického ráje v Tamazunchale na náhorní rovinu a do federálního okresu.

Z Lareda do Mexico City bude 1228 kilometrů, jízda dvou, tří dnů. Nikdo nezbaví řidiče denních pěti zrnek chininu, převařované pitné vody nebo chlorazinových tablet. Nikdo vám nezaručí, že nešlápnete na hada, když vkročíte do džungle nebo chaparalu. Dálnice nebude nikdy podobna dokonalé dálnici, jak jste si na ně zvykli kolem Chicaga. Ale bude to velmi dobrá cesta, sevřená tisíciletou spletí kaktusů, křovin, stromů a lian, zavěšená v pásmech listnatých a jehličnatých lesů v prázdné výšce tří tisíc metrů.

Dnes, na jaře roku 1936, jedeme po silnici, která ještě není. Straší nás, že se všude pracuje, naváží kámen a válcuje. Neprojedeme v násypu oblázků a štěrku. Z Monterrey do Mexico City nenajdeme nikde mechanickou pomoc a benzin jenom zřídka. Přijeli jsme tedy na minutu přesně, abychom zachytili včerejší romantiku a zatím není jisto, že nás to nebude za dva dny mrzet.

Filmujte dravce!

Za pasem Mamulique je třetí celní prohlídka.

Uprostřed silnice tabulka ALTO! – STŮJ!, vpravo dřevěný domek a před ním, ve stínu, další dva celníci. Hlavy mají na prsou a spí.

Otevírám výfuk.

Vstali oba najednou, štíhlí, mladí lidé, salutují a s přirozenou zdvořilostí prohlížejí důležité celní nálepky. Potom: „Gracias – Hasta la vista –“ a jak jen možno rychle kloužeme na Cienega de Flores.

Silniční povrch se mění, chvíli je to dokonalá, úzká autostráda, potom nové vlny a násypy kamení, koryto, dobré pro traktor.

Jak stoupáme k Monterrey, blíží se další horská skupina, vyšší a mohutnější. Hledáme pueblo nebo nějaký živý bod. Ale v pustých, zarostlých pláních žije jenom to, co se může ukrýt do ochrany kaktusů.

Ještěrky, hadi, velcí pavouci, pásovci, mravenečníci a divoké kočky.

Přeletělo několik hnědošedých supů.

Snesli se na silnici a rvou zdechlou srnku.

„Zastav! Natočím to –“

Zavrčela ruční kamera. Ptáci sedí na kořisti a chtěl bych do toho trochu pohybu.

„Pepíku, vystup a rozežeň je!“

„A jsou to supi?“

„Zopiloti!“

Běží, mává širokým slaměným kloboukem a křičí na ně. Ale mrtvá srna je jim přednější. Jde tedy blíž, na dva kroky, mezi ně – Praštila jednoho kloboukem!

Mají široké rozpětí křídel a vidím v hledáčku, jak se vzepřeli, natáhli krky a bojovně poskočili.

„Výborně –! Víc!!!“ Šéf eskadry vzletěl, nabral zatáčku kolem Eviny hlavy a vrhnul se proti ní. V hledáčku to vypadá přímo senzačně!

„Franku! – Dělej!!!“

Ještě metr! Zavírám oči a počítám do pěti.

Klap a konec scény – Pepík bije kloboukem.

Rychle dojíždím a otevírám dvířka. Skočila do vozu.

Má rozdrápnutou ruku.

Za volantem zavoněla jodová tinktura.

„Ty se mne přece jednou zbavíš –“ řekla potom, „jen klid!“

Král hor – Monterrey

Prvním objevitelem zdejší teplé kotliny byl muž s dlouhým jménem, Don Luis de Carjaval y de la Cueva. Pak tu roku 1596 založil Diego de Montemayor karavanní tábor, pro zvědavé dobrodruhy, které lákal sever.

Písečná tabule mezi horami, trsy palem, zahrady, mezi tím ploché střechy, veřejné budovy a katedrála v koloniálním slohu, s jednou vysokou a druhou nízkou věží. V každém ze tří pater velké věže je po dvou vysokých, lomených oknech, v kterých visí zvony. Na nižší věži jsou hodiny a právě ukazují poledne.

Jsme v hlavním městě státu Nueva Leon, v Monterrey, což znamená Král hor. Do tohoto – dnes průmyslového – města přišel roku 1909 muž s krátkým jménem, seňor Angel Cueva a založil tu přepychový hotel Ancira, nákladem půldruhého milionu pesos. Nádherné patio vyzdobil Salvador Tarazona. Ceny jsou mírné, obsluha úžasná, a tak sedíme v jídelně a díváme se na náměstí.

Je to milion dolarový případ. Všechny podrobnosti, mramorová podlaha, sloupy, koberce, závěsy, řezby, mříže, nábytek, krajkové ornamenty a příbory ze starého stříbra připomínají Nové Španělsko, tři století, která vložil osud mezi aztécké císařství a dnešní mexickou republiku.

Kreolští a polohnědí architekti měli přesný smysl pro hranici mezi cementem a porcelánem. Postavili město pro 165 000 lidí, ale v ničem neublížili tradici a citu.

Španělská krása má volný přístup do moderních ulic, k budově obchodní komory, ke kasinu a k federálnímu paláci.

A technici ze severu už pak jenom přilepili na nízké garáže vedle Palacio del Gobierno ohavné tabule DUNLOP, FORD a CHEVROLET.

V Monterrey dosud končila severoamerická silniční turistika. Jezdilo se do Saltillo, do romantických estancií, kde pronajímali koně a půjčovali kulovnice, k vodopádu Horsetail, do vápencových jeskyní a k biskupskému paláci na Obispado.

Monterrey bylo hranicí dobrodružství, protože v několika hotelech zařídili teplou a studenou vodu, koupelny a sprchy, ice water ve všech patrech, fans, ventilátory na stropech, ústřední topení, Simmonovy postele s matracemi Beautyrest, tedy pohodlí, bez kterého Američan necestuje.

Nyní se staví Panamerican Highway, po které budou v budoucnosti pronikat Beautyrest matrace z Washingtonu až do amazonských pralesů, což je radostnou předzvěstí budoucnosti…

Chinin, mezcal, gin a voda

„Aspoň pět zrnek chininu denně! Uchráníte se malarie, je to nepříjemná choroba! Vleče se s vámi jako dluhy!“ vykládá starší muž z Texasu v chladné hotelové hale.

Pan Dirks ovšem, který s námi pije černou kávu, je jiného názoru. Narodil se v Kanadě, ale začínal v Kolumbii. Žil mnoho let v Costarice, spal u indiánů, lovil hady a při tom stále vážil svých sto pět kilogramů!

Už z toho důvodu je proti všem lékařům!

Nikdy nic neužíval, všechny prášky škodí, a to říká on, člověk, který má na chlupatých prsou vytetovaného aligátora!

„Je jen jeden prostředek, jak si v tropech ušetříte zdraví. Přijměte moji radu! Vyzkoušelo to mnoho mužů mezi Guatemalou a Ohňovou zemí! Je to neomylný lék, celkem příjemný! Dvě lahve whisky denně! Číšníku! Čtyři whisky –!“

„První den se opijete,“ pokračoval, „ale to se zaspí! Pak si zvyknete a vysmějete se doktorům – Whisky, gin, silný rum, mezcal, tequila, to je nejlepší desinfekce žaludku! Za čas to přejde do krve a bacily jsou v koncích! Musíte si ovšem zvyknout na větší dávky –“

V mexických fondách prodávají kulaté džbánečky s mezcalem a s pulque.

Mezcal je skutečně národním nápojem. Je velmi silný, pro chlapy. Vyrábí se z kořenů agave, maguey, které se vykopou, zbaví listů, upraží a šťáva se vylisuje a destiluje. Je nevinně bezbarvá, jako voda. Má sestru, tequilu. Lisuje se ze zotoly, která roste u Jalisca. Skoro lidová je aquaardiente, ohnivá voda, zapalovač v láhvi, destilát z cukrové třtiny. Je to něco mezi životem a smrtí. Nebezpečná, později až lahodná, skoro jako argentinská caña.

Konečně je tu pulque, už jsme o něm mluvili, ale je prakticky nemožno, abych vám dal napít. Když je agave-maguey šest až deset let, vyžene labutí květ, šestimetrový stvol. Potom hyne. Než květ vyspěje, odseknou jej mačetou a vyberou dřeň. Přijdou flachiqueros, kteří odsávají dvakrát denně květní šťávu do tykví. Sladká tekutina den kvasí a dá pěti až šestiprocentní nápoj. Má vlastnosti všech jihoamerických lihovin a nedoporučuje se lidem, kteří se zde nemíní usaditi trvale.

Někteří domorodci snesou takové dávky, že dočasně zešílí a snaží se potom vystřílet všechny náboje.

Ale až do tohoto okamžiku se těší stálému zdraví, jako pan Dirks.

* * *

Nad sierrami se přehnala krátká bouře, ale déšť odnesla jinam. Ve voze je nesnesitelné vedro. Nesmíte se dotknout kapoty a za volant si sedáte na dvakrát.

Z jihovýchodu táhnou nové závěsy mračen, obrysy Kordiller splývají se šedomodrým nebem anebo se ztrácejí v nižších oblacích. Vzduch stojí a nepomůže, když otevřete okna. Máte dojem, že to peklo nabíráte zvenčí.

V Moterrey naříkali, že jde tepelná vlna. Hlásí se léto! Žízeň! A člověk má při tom velkou nevýhodu proti ostatním zvířatům, že se nesmí napít z kdejaké kalužiny.

Na silnicích pracují indiáni a pikádou z houští žene domorodec krávy. Zastavily se u zelené laguny a pijí. Gaučo s nimi, z klobouku.

Kdybyste se napili vy, dostanete žlutou zimnici nebo tyfus. Je to důsledek tak zvané hygieny, která zachraňuje mnoho slabých dětí, ale působí zbytečné nepříjemnosti zdravým lidem, jako je třeba pan Dirks.

Hacienda Vista Hermosa

„Příští město?“

„Victorie –“

„Kolik?“

„Tři sta – Máme spoustu času –“

„Připrav kameru!“

Filmujeme divoký cañon Huajuco. Silnice je dobrá. Spojuje veselý kraj, do kterého mají přístup vlhké větry z Mexického zálivu. Z Villa de Santiago zajíždíme soukromou cestou do haciendy Vista Hermosa a pod vodopád Horsetail.

Na ranči prodávají romantiku.

Není to sice tak biografové jako v Kalifornii, ale chcete-li prožít iluzi mexického rančera, lovce šelem nebo toulavého desperada, zdržte se tu tři dny! Indiáni, kteří říkají „Good evening“ právě tak, jako „Buenas noches“, vám osedlají koně a zavedou vás do hor. Můžete střílet oceloty, jaguary, rysy, jeleny, vypůjčíte si mačetu, pustíte se do houštin a v noci vám bude svítit na střechy ranče pověstně rudý mexický měsíc.

Natočíte romantické scény a možná, že se spatříte za pět let na plátně ve Stockholmu nebo v Budapešti. Nám se to přihodilo v New Yorku. Šli jsme do kina na aktuality a viděli přírodní snímek z Afriky, který jsme natočili tři roky před tím v jižním Maroku.

Seňor Gomez právě spí

Kraj na jih od Monterrey je každou mílí bujnější.

Na rovinkách se krčí indiánské chýše, přikryté třtinou a slámou, hliněné vesničky, za nimi drobná pole. Větší ranče jsou obklopeny ovocnými zahradami a v korunách voní pomerančové květy. Mezi nízkými kopci plují zelené ostrovy oranžových sadů a malé městečko Montemorellos je středem pomerančového okresu.

Další dvě hodiny a další míle. Dobytek se toulá uprostřed cesty a nemůže zabloudit. Do křovin by se prodral jen dobře stavěný tank.

Silnice se zhoršuje, je to zase jen syrové lože, plné překážek.

Sotva se vyhýbáte divokým králíkům. Teď přeběhla vyhublá srna a letí do mělkého údolí, prolomeného v llanu. Peoni, vyzbrojení mačetou a lasem, zvíří prach, ženou se chvíli před vámi a potom strhnou koně na úzkou pikádu, prosekanou v křoví.

Nad říčním korytem visí ocelová spona.

Nový most. Ale ještě není otevřen.

Popular poskakuje z prudkého náspu na starou, rozbitou stezku. Sjíždíme na břeh polovyschlé řeky. Několik chýší a před jednou leží zabitá kráva. Muž s dlouhým nožem se narovnal a hodil na lavici kus krvavého masa. Řezník?

„Buenos días, seňore!“

„Buenos –“

„Kdo tu převáží?“ křičím.

„Seňor Gomez! Na druhé straně – Musíte zavolat! Seňor Goméééz!“

Voláme seňora Gomeze, střídáme se, muž s nožem s námi. Ale seňor Gomez neslyší – Je horko a spí.

„Seňor Goméz! Balsa! Vor!“

Má na druhém břehu přízemní chýši, přikrytou velkým slaměným čepcem. Prodává tam různé zboží indiánům a mesticům, hřebíky, provazy, lasa, klobouky, kalhoty, pivo, tabák, petrolej, pulque, tequilu a chléb.

„To se neprobudí?“ ptáme se.

„Neprobudí, seňore! Já ho znám. Bude lépe, když počkáte do večera, až se vyspí –“

V tom se objevila pomoc. S druhé strany řeky přijíždí nákladní vůz. Veze dělníky.

Za deset minut se sklopil z protějšího břehu, sklouznul na primitivní prám a pomalu pluje řekou.

Seňor Gomez stojí u bidla a ostatní mu pomáhají.

Stírá si pot.

Nový most jako by to neviděl. Ale za půl roku může pustit seňor Gomez živnost po řece! Může spát ve dne v noci!

Za dvacet minut jsme v domku se slaměnou čepicí. Převozník svázal vor, otvírá láhev a říká, že je tu celkem pěkný život. Na nové silnici pracuje mnoho dělníků a za rok to tu nikdo nepozná.

Seňor Gomez spekuluje. Usadí se nahoře u silnice, obstará si určitě led, americké konzervy, Coca Colu, olej a benzin.

Měkká stezka se rozbíhá jako delta, vyjeté koleje objíždějí stromové kaktusy a pak se spojují společným směrem k budoucí highway, která opojila pustinu a slibuje jí led, konzervy, olej, benzin a pravé americké dolary.

Mexiko bez romantiky

Další most, přístupný, potom dobrá silnice a neklamné příznaky úrodného kraje.

Hledáte farmy, statky, osady? Jste na stopě mexického tajemství.

Nesmíte se klamat několika městečky a puebly, které jste cestou potkali. Nemyslete na doby, kdy vnikali do vnitrozemí otcové španělských řádů, kázali indiánům a učili je polnímu hospodářství! Dnešní Mexiko – to je boj chudých o půdu!

Po španělské okupaci přišla okupace agrární.

Na velkých haciendách pracovaly tisíce peonů. Byli připoutáni k půdě a nesměli se stěhovat. V Michoacanu byla ještě v tomto století panství v rozloze 100 000 hektarů, 1000 čtverečních kilometrů. Když se nevolníci bouřili, hnalo je vojsko zpátky.

U nás téměř nevíme o sociálních důvodech mexických revolucí. Nevíme, že právě zde se vaří krev barevné Ameriky, zotročené spekulací. Ještě v roce 1910, koncem vlády prezidenta Diaze, žilo 96 procent venkovských rodin bez vlastní země. Nová ústava z roku 1915 provedla pozemkovou reformu a za deset let byly vyvlastněny skoro 2 000 000 hektarů. Indiáni a míšenci mexického venkova jsou pro kolektivní hospodářství a společné vlastnictví státních statků. Mají silný smysl pro zádruhy, kongregace a tradiční indiánská puebla, společnou půdu všech rodin.

Tomu všemu brání přírodní různost jednotlivých států, nepravidelné osídlení, množství indiánských nářečí, prudká krev a chtivá kapsa politických žonglérů a nesmírný organizační tlak ze severu, z USA.

Muži jsou zdvořilí na obratníku Raka

Asi deset mil vpravo, za údolím Rio Purification, je starobylá hacienda Santa Engracia, zapadlá v horách. Krok od nové silnice. Sedněte na koně, zavěste se za indiány a jeďte na černé medvědy, pumy, jeleny, srnčí a divoké krocany.

Jen silnice tu porušila přírodní mír pralesů a houštin.

A právě zde pod horami odpočívá tiché, staré město Victoria.

Asi dvacet tisíc sombrer, nebo černých vlasů s copy.

Motor šumí pod palmami a končíme svůj den.

Brzdíme na náměstí u čtverhranného parku, ve čtverci nízkých, starošpanělských domů. Mají ploché střechy a vysoká, kastilská okna, zatažená žaluziemi.

Do oken vozu se tlačí opálené obličeje odrostlejších kluků. Jeden ukazuje vlevo, druhý vpravo, což by nasvědčovalo, že jsou tu celkem dva hotety.

Ale lepší je „Victoria“. Jeho majitel prý mluví anglicky. Je neděle a v sadech na náměstí hraje hudba večerní serenádu.

Rozhlédněte se a ztratíte dech… Svět jako v Seville v šestnáctém století!

Kreolky v krojích, sevillské seňority, muži ve svátečních šatech v černých mantilách, venkovani ve špičatých sombrerech a barevných sarapech, jezdci na koních, pistole u pasu, nepřístupná, neuvěřitelná skutečnost dnešního Mexika, které si zde, ve staré Victorii, žije konečně po svém.

Blízko náměstí, kde se bude večer tančit fandango se zpěvem a kytarami, v nedlážděné, šedivé ulici je nízký hotýlek s plochou střechou. Hosté jsou tu vzácní, zatím se nejezdí pod Monterrey.

Klenutou chodbou zajíždíme na tiché patio.

Vprostřed je kašna, kolem dveře do přízemních pokojů. Úzká okna, jednoduchá lůžka, skříň, stůl a židle.

Venku voní cypřiše.

Teď někdo vyšel z domu a ptá se mrzutě, kdo tu je.

Poznávám, že jsem se dopustil nezdvořilosti. Není slušné, abyste zajeli do domu, aniž pozdravíte majitele, představíte se a vyšetříte jen tak mimochodem, má-li volný pokoj se dvěma lůžky, večeři a trochu volného času.

Vracíme se tedy do síně, kde stojí vznešený stůl s vysokým křeslem. Stěny jsou ověšeny loveckými trofejemi. V horských údolích kolem města řvou v noci v teplých džunglích dravci.

Pojďte do jídelny! Vysoká kamenná místnost. Na jednom stole je čerstvá jaguáří kůže.

Večeře bude za okamžik, jen co se zbavíme prachu.

Ale to už to Eva nevydržela a vyšla si ven na ulici. Už první dojem z náměstí, kde obletovali míšenci nastrojené kreolky a kroužili s nimi kolem palem, byl příliš silný. K tomu záhadné postavy před okny, dveře do podivných obchodů a krčem, indiánky na obrubě chodníku a další seňoři v sombrerech. Je to sen, anebo pravda?

Už nesli barevnou polévku, když se Pepík přihnal ke stolu a bez dechu vypravoval, co se mu stalo.

„Jsou tu nejzdvořilejší muži na světě! Když jdu po chodníku, všichni přede mnou sestupují do jízdní dráhy! Ty pohledy při tom! Jeden caballero dokonce smeknul, pak se líbezně usmál, něco mi šeptal a hodil klobouk na zem! Sebral jej teprve, když jsem přešla!“

„A jak to víš?“

„No – ohlédla jsem se –“

Americký dědeček čili metoda pana Bankse

Do barevné polévky zaklel kuchař peklo. Především nezbytné chili, ohnivou červenou pochodeň, červený pepř, bez kterého se neobejde žádné mexické jídlo.

„To je hostina, jako když se žení hasič!“

„Podívej se na jídelní lístek – Dáme si každý dvě jídla a snad bude aspoň jedno bez chili –“

Nedomluvili jsme.

V klenuté předsíni zahlaholil smích a už se k nám hrne starší pán v americkém slamáčku a podává mi bouřlivě ruku.

„Hello! How do you do? Vítám vás ve Victorii! Jsem Frank Banks z Bostonu! Paní Banksová! To je náhoda!“

„Velmi rád vás vidím –“

„Tak co tomu říkáte? Jakživi jsme se neviděli a musíme se potkat zrovna tady, na obratníku raka! Smím se posadit?“

Sedli si k našemu stolu a Mr. Banks pokračuje.

„Tak já už jsem v pensi, sám jsem se do ní poslal. Však mi letos bude jednasedmdesát! Have a drink! Pojďte se napít!“

Včera přijeli. Je zde ohromně. Ráno jedou do hor. Lovit. Škoda, že je tak pozdě. Pan Banks tančí všechny moderní tance, paní Banková také! Člověk musí žít!

„Moje metoda příteli! Celý život jsem se dřel. Ale od osmašedesáti žiji! Neustále cestujeme. Peněz je dost, ale málokdo je umí utrácet. Dobře utrácet!“ V zimě byli na Floridě, teď se toulají po Mexiku a na léto poletí na Aljašku. Jeho metoda! Have a drink!

Pak se svěřil, že byl stavitelem. Dělal vysoké stavby. Tenkrát nikdo nerozuměl betonu. Všichni počítali, pan Banks stavěl –

Jeho metoda!

„Když se stavěly první mrakodrapy, nespadly?“ ptám se.

„Oh, velmi často! Ale stavělo se znova. Dokud to nepřestalo padat! Moje metoda!“

Je krásný večer. Ale pan Banks chodí brzy spat a časně vstává.

Jeho metoda –

Dobrou noc!

Dřív, než se don Antonio probudí

Na dlouhém stole vedle nás je prostřeno pro sedm osob. Patron a číšník neustále něco doplňují, opravují, přinesli květiny a dívají se na hodiny.

„Přijede návštěva, seňore, z hor, z estancie – Když dovolíte, a když dovolí seňora, představím vás – Jsou to velmi milí lidé! Jezdí ke mně každou neděli večer. Bude tu veselo. Don Antonio někdy pozve hudbu a potom tančíme až do rána –! Ovšem tak, aby to nerušilo ostatní hosty –“ dodal. Don Antonio přijel s velkým průvodem. Sedm koní, sedm jezdců, tři muži a čtyři dámy. Mají sváteční jezdecké kroje, trochu moderní, vyšívané stříbrem, jak se sluší na rodinu bohatého estanciera. Odložili bičíky, opasky a revolvery, sluha jim oprášil vysoké boty, číšník rozložil pláštěnky a rozvěsil plstěná sombrera. Don Antonio je štíhlý, asi čtyřicetiletý muž. Máte dojem, že ho doprovází oblak obřadnosti, v každém pohybu, v každém slově.

Snad nám úmyslně ukazuje, že jsme lidé ze Severu, gringos, kteří po všem šlapou jenom proto, že vyrábějí automobily na pásech.

„Jez evropsky!“ šeptá mi Eva,

Zvykli jsme si jíst po americku. Jídlo se rozkrájí a jí jen vidličkou, žvýkací guma se přilepí na ubrus a to tu není slušné. Patron chodí kolem stolu a šeptá statkáři nejnovější zprávy minulého týdne. Nyní ho právě upozornil, že seňor a světlovlasá seňora jedou z Evropy –

Don Antonio to přijal s povděkem. Dobrý lid je v Evropě!

Pak se odmlčel a věnuje se rodině, přátelům a jídlu. Dáma po jeho pravici je jistě jeho manželkou a druhé dvě seňority jsou asi jejími sestrami.

Ale přece se zdá, že odchýlil hlavu od stříbrné mísy. Zavolal patrona. Vyřizuje nám s hlubokou poklonou, že má Don Antonio velkou starost. Byl by mi nesmírně vděčen, kdybych s ním vypil u barového stolu sklenku dobrého koňaku.

Tak jsme se představili.

„Vážený příteli, jsem velmi rád, že jsme se poznali!“ začíná rozhovor.

„Chtěl jsem vás o něco požádat, ale není to dotěrnost – Byl bych šťasten, kdybyste mne představil své seňoře, a moje paní by uvítala, kdybych jí představil vás!“

Slibuji, že přijdeme.

Jsme po dlouhé cestě, vrátíme se za chvíli.

Myslím, že jsme jim způsobili radost, když jsme se objevili po deseti minutách ve večerních šatech.

Don Antonio se ohnivě zajímá o Evropu, je nesmírně zdvořilý a jemný. Věnuji se ze všech sil jeho dámám, zkouším rady pana Dirkse a metody pana Bankse.

Mizely lahve Frapinu a kolem půlnoci přinesli první sekt. Hotel Victoria má dobrý sklep a kuchař rozkrájel nadívaného krocana.

„Zvu vás, když dovolíte – Jeďte k nám! Žijeme v ráji! Je to devět mil. Hory! Čistý vzduch. Nádherné večery a noci –

Budete jezdit na koni – Slibte, že přijedete! Bueno – Přijměte pozvání, amigo! Host je největší ctí mého domu!“

Také patron kýve hlavou: Musíme přijmout! – Don Antonio by se urazil –

Myslím na kameru a na pár hodin svobody. Proč bychom nejeli? Ztratíme jeden den. Když nás patron doprovázel do pokoje, vypravoval podrobnosti.

„Je to bohatá, velká estancie, seňore! Ve starém slohu, v nádherném valle, údolí. Don Antonio je pečlivým hostitelem. Budete střílet medvědy – A každou neděli večer přijedete ke mně do Victorie –“

„Každou neděli? Pozítří pojedeme do Tamazunchale! Do Mexico City!“

„Snad jsem vám dobře nerozuměl, caballero – Don Antonio vás přece pozval do svého domu! Musíte se zdržet alespoň tři, čtyři týdny! Don Antonio by se urazil!“

Zastavili jsme se na patiu.

Nad čtvercem přízemních pokojů svítí hvězdy, ve vzduchu voní růže a jasmín. Keřem proletěl svítící brouk.

Eva se mi podívala do očí a potom si jen vzdychla.

„Příteli –“ řekl jsem patronovi, „je mi nesmírně líto – Nikdy jsem nic takového neudělal, ale mám vážné důvody. Jsem na velké cestě – Vzbuďte nás ráno v pět hodin. Odjedeme dřív, než se don Antonio probudí – Dám vám dopis.“

V tropickém pásmu

Nemůžeme dospat.

Na patiu je rozložitý strom a na něm jitřní ptačí koncert.

Je to nejkrásnější probuzení, jaké si můžete přát. Ze sousedství voní zahrady, je příjemné chladno, ale než se posune hodinová ručička z pěti na devět, pec se roztopí.

Dopis pro Dona Antonia, pět řádek a vysvětlení, odporučení doně a seňoritám. Eva zatím platí účet a mizíme z ulic.

Z Victorie do Tamazunchale je jenom půlčtvrta sta kilometrů, ale devatenáct mil pod Victorií začíná rozestavěný úsek, silnice je rozkopána a různě přerušena v délce 850 kilometrů. Na některé části se teprve navážejí oblásky, jinde již pracují válce, někde se napouští povrch olejem, jinde betonuje. Nejtěžší poměry jsou vysoko v horách mezi Tamazunchale a Jacalou. Třebaže byla proražena základní trať, na četných místech se zřítila, vrtačky a motyky rozšiřují ochozy ve skalních stěnách a nikdo nemůže zajistit, že nebude dnes nebo zítra znovu zasypána balvany a uvolněnou zemí. Po prvních zkušenostech nařídila společnost důkladné zabezpečení serpentin a rozšířila celý úsek. Hotová silnice bude široká šest metrů, v zatáčkách sedm a půl.

Kolem budoucí moderní cesty jdou ovšem staré a prastaré karavanní stezky, dnes rozježděné cisternami a nákladními vozy.

Čeká nás tuhá práce.

Přes silnici běží ranní pozdrav z hor, kojot. Zatím co lidé začínají den, zelený svět pod klenbou houštin skončil noční lov. Šelmy mžourají do denního světla a jdou s plným žaludkem spát. Do služby nastupují ptáci, velcí motýli a denní hmyz.

Z keřů letí malá hejna barevných květin. Červený letec se zarazil před čelným sklem vozu a svítí v odlesku slunce. Vteřina akrobacie a zapadá do zeleného moře. Kolibřík!

Bzučí dole v teplých údolích.

Zázrační piloti, kteří létají dopředu, dozadu, vzhůru i bočně. Noří se jako živé drahokamy do květů, pijí sladké šťávy, rvou se s přesilou a napadnou každého dravce. Stokilometrovou rychlostí prý přeletí celý Mexický záliv, trať z Prahy do Paříže.

Jsou ovšem hlášeny podezřelé případy, kdy si kolibříci zalezli do peří divokých kachen a cestovali jako slepí pasažéři. Při tom, co všechno tropí, by to nebylo nic divného.

Teď zmizely palmy. Silnice křižuje vyschlé mesy, nízké, hranolovité skalní plochy, kryté hustým porostem trnitých křovin, kaktusů a agave. Mezi tím vidíte řídce porostlé plošinky, opřené do slunce.

Pozorujeme rychloměr.

Dvacet kilometrů osm set metrů za hranicí města Victorie protíná silnici obratník raka. Tam vjedeme do tropů, do rovníkového pásu.

V dohledu se objevila Mesa de Llera, na západě začíná mexická náhorní plošina. Komolé kužely, rovné jako stůl, široké tabule, mezi nimi vyschlé, ploché kotliny.

Blížíte se končinám, kam nebylo před nedávnem přístupu. Jezdilo se tam na koni, z východu, z pobřežních nížin velkého zálivu, z nezdravého okolí Tampica a Laguny de la Madre.

Ještě tři kilometry a obratník.

Není to čára přes cestu a slunce zde nemá pohraniční stráž. Pozorujete to jinak. Trochu se vám ztlumí dech, rozhlížíte se po hlinitých svazích a potom zabloudíte do hlubokého údolí, kde měkce odpočívá vlhká tropická zahrada.

Brzdíme. Pomalu a opatrně, krok za krokem, sestupujeme pěšky do teplého kotle. Stříbrný vůz se zmenšuje a potom svítí vysoko nad námi, na opuštěné silnici.

„Věříš na hady?“

„Ne – Věřím na vysoké šněrovací boty –“

Zavírám clonu na horké kameře, tisknu ji k tváři a v zelené nádheře údolí mizí žlutý široký klobouk, slaměné sombrero mé ženy.

Bylo by to přece jen důstojnější, kdyby čekali nahoře na stráni místo vozu dva koně.

Šlo by to pomaleji, ale dál –

Na Rio Guayalejo a do Villa Juarez byste klopýtali dva, tři dny.

Do Tamazunchale devět, deset dní. Do Duranga tři týdny, do Chiapas půl roku. Spali byste sami v pralesích, na kraji suchých mes a usínali byste nad horkým popelem.

To je víc pro život než kilometry.

Jaguáři, oceloti, pumy

Vjíždíme do oblasti Mesy do Llery a potom se rozvlnily v širokém úvalu první třtinové plantáže.

El Limon a Villa Juarez znamenají mexický cukr.

Z Villa Juarez je asi sto deset mil k moři, do naftových polí u Tampica. Po třiceti minutách klesáme do horké kotliny.

„Kde to jsme?“

„Antiguo Morelos – Dívej se do hor! Oceloti, pumy, jaguáři, rysové, divoké kočky –“

Příroda obrátila stránku.

Až po temně šedé okraje západních řetězů Sierry Madre jsou zakresleny nepravidelné průlomy, uzavřené rezervace, domov svalnatých koček, které nevyrušuje z klidu lidské dílo Panamerické cesty. Stáhnou se trochu dál do houštin.

Ještě včera se sem podnikaly dobrodružné výpravy, zítra tu bude znít „Helou!“ a „Ou khej!“

Jedeme pět minut.

„Zastav! Co to letělo?“

Tři minuty –

„Zastav – Co to tu voní?“

„Divoké banány! Banánový háj! Natrhej si!“

Mít tady bungalow, chatu! Život na kraji džungle – Klid, vedro, nezvoní telefon, nepřijde listonoš, neklape psací stroj, netisknou se noviny, mlčí rozhlas –

Minuta –

„Zastav!“

Z keře vyletěl obrovský motýl, dvě palety nad rudými květy. Bude deset hodin, slunce stoupá.

Na malé mýtině sedí indiánská vesnice, chráněná živými ploty z nopálových terčů.

Chaty jsou ze třtiny a ze suchého palmového listí, kolem nich botanická zahrada. Rudé, modré, žluté květy a načervenalé, těžké kmeny mezi fantastickými kaktusy. Rozložité stojany cereusů. Listnaté stromy, virginské duby, platany, lípy, ořechy.

Nad chýšemi se třesou kokosové palmy.

Indiánské děti běží k našemu vozu, ale zastavily se na kraji cesty.

Doléváme vodu do chladiče.

Prales jen čeká

U zeleného močálu stojí hlouček krav. Snad i jim, vysloveným domorodcům, je horko. Indián položil na břeh močálu silnou větev, aby se nezabořil. Opřel se lokty. Potom pijí, krávy i člověk. Dobytek stojí po kolena v bahně.

Potkáváme silný osobní vůz, první od rána. Pneumatiky odhodily násyp malých oblázků. Projel a řidič, oslepený sluncem, nás ani nezpozoroval.

„Dnes nikam nedojedeme – Bude poledne a ujeli jsme sto padesát kilometrů!“

Jeďte, počítejte kilometry, když vidíte desítky záběrů a máte na starosti dvě kamery!

„Vidíš ten strom? Červená hnízda! Znáš ty ptáky? Natoč to – Nesplaš je!“

Nabíjím barevný materiál. Přece není možno, aby ty nádherně červené květy, krev tropů, smíšená se sytým smaragdem, zanikly v šedivé vrstvě vyloučeného stříbra, v obraze, který nemá barvu.

„Bude někdy vynalezen film, který voní?“

„Všechno je možné – Ale pak by mělo být v biografu ještě padesát stupňů Celsia, diváci by nesměli celý den pít a museli by k tomu přikusovat chile con carne – Pak by to byl věrný dojem z Mexika!“

Zmizely benzinové pumpy a reklamní tabule.

Na deseti, dvaceti kilometrech potkáte sotva tři, čtyři chýše, nebo hliněné domky, u nich chodbu, prosekanou v houští, dobytčí stezku k močálu.

Skoro si nechcete představit, že také tuto zemi jednou rozčtvrtí asfaltové silnice, že si indiáni nasadí čepice s firmou Vacuum Oil Company a budou prodávat vzduch zdarma.

Rozhlédněte se do Sierry Madre a uznejte, že tuto panenskou rezervaci neměl nikdo znesvětit. Ale lidé staví silnici a prales jen čeká, aby ji zase sežral…

Kříž v džungli

Není první.

Prostý, nízký kříž u kraje cesty.

Kolem zbořené tábořiště. Vypálená ohniště, kusy provazů, kostí, plechovky, střepy hrnců, lahve od piva a sesutý přístřešek. Jen čtyři osekané větve a nad nimi rákos.

„Je na něm nějaký nápis! Pojď si to přečíst!“

Dvě vybledlá prkénka, sbitá hřebíkem, písmena, psaná tužkou:

ZDE LEŽÍ MŮJ COMPAGNERO JUAN! ZEMŘEL,
UŠTKNUT HADEM. VYHNĚTE SE TOMUTO
MÍSTU, NEBO ZEMŘETE JAKO ON! 17. II. 1935.

„Věříš na hady –?“

„Snad! Ale ještě jsem žádného neviděla –“

V mexických městech mívají na zdi žertovný obrázek, který se opakuje v nekonečných variacích. Domorodec v širokém klobouku usnul pod kaktusem a neví, že se mu u nohy plazí had. Není to komické? Had kousne a domorodec usne nadobro!

Brázdíme širokou, ale nesjízdnou strž. Z nížiny, z říčního lože, navezli oblázky a balvany, takže projede jen těžký a vysoký nákladní vůz. Velké kamiony vyhloubily koleje, ale do těch se nevejdeme. Máme úzký rozchod kol.

Zkoušíme to na okraji, uprostřed, klikatě, nemyslíme na péra, gumy a na žaludky.

Už asi hodinu se ničíme v té spoušti. Kamenité koryto nemá konce.

Někdy zajedu do jedné koleje a jedu dvě, tři míle s nakloněným vozem. Pravá kola se zachycují v prohlubni, levá poskakují po vysokém středu. Dřeme spodkem o balvany, poskakujeme, až dosedají péra. Levý tlumič uletěl a tříská se v kamení.

Zavřeli jsme střechu, abychom se chránili před poledním sluncem. Sotva dýcháte. Mokrá košile se lepí na tělo a motor zápasí s každým kilometrem. Teď jedeme krátkou rovinou, druhou rychlostí. Voda v chladiči je blízko varu.

Teploměr – 45 stupňů ve stínu.

Na kapotě byste usmažili řízek.

„Rozerveme pneumatiky –“

„Rozerveme! Sjedu na starou cestu! Mám rozbité ruce –“

Kolem oken letí pásmo houštin.

Ručička rychloměru je skoro na čtyřicítce, vůz se tluče v suchých děrách a uskakuje balvanům, větvím a do žluta vyschlým zlomkům kaktusů.

Můj řidič má plné ruce práce.

Vtom kvičí brzdy a letím čelem do skla.

„Franku! Mám ho!!!“

„Co blázníš! Rozbiješ mi hlavu!“

„Honem! Had! Takhle dlouhý!“

Pět metrů za vozem se svíjí třímetrový hroznýš. Kola mu rozdrtila páteř, zápasí se smrtí.

„Hoď tam zpáteční a přejeď ho ještě jednou!“

Zelenožluté nebezpečí s tmavým ornamentem na hřbetě se svinulo do smyčky, vymrštilo hlavu a je po všem.

Není – Ještě se hýbe!

Rána z pistole.

Eva přinesla tlustou větev a nese si trofej na nárazník.

„Věříš na hady?“ ptám se.

„Věřím – Pojeď!“

„Co víš o jeleních hadech?“ mluvíme za volantem.

„To je jednoduché! Půl hada, půl jelena!“

„Had se jmenuje mazacóatl a je z druhu boa –“ vykládám.

„Hlavou jest podoben jelenu, tlustý jako ruka, dlouhý a silný. Udusí jaguára! Ale indiáni si jelení hady ochočují a půjčují je majitelům pozemků, aby jim chytali myši. Mazacóatl je hodný a věrný, a když si zvykne na člověka, spí v jeho domě jako pes a připlazí se na písknutí –“

„Musíme se vrátit!“

„Proč?“

„Neměl jelení hlavu? Třeba jsem někomu přejela oblíbeného hada. Byl skoro členem rodiny a říkali mu Žery nebo Dášenko!“

Muž-gorila

Pod koly rachotí břevna primitivního dřevěného mostu.

Za chvíli se projevují další známky života. Po kraji cesty šlape starý, shrbený indián a nese na rameni dlouhé pruty s noži. Jde na ryby. Trousí se chýše, hliněné domečky, jezdci na koních, dobytek, psi, drůbež, dráty na tyčích, nápisy a jsme v Ciudad Valles, v jediném větším hnízdě na východě státu San Luis Potosí.

Jen čtyři tisíce lidí. Z Tampica se sem plíží pacifická železnice, která potom pokračuje k západu až do Aguascalientes, do staré důlní oblasti kolem Zacatecas. Tedy město na železnici.

Město? Pueblo, vesnice! Třtinová pole, nouzové letiště, ale to všechno je jenom omyl civilizace. Příčná údolí umožnila stavbu mezioceánské trati, horské lokomotivy přitahuje stříbro, zlato a měď a ti, co ji stavěli, byli zrovna takovými dobrodruhy, jako ti, co po ní začali jezdit.

Člověk je směšný pionýr.

V Laredu vydávají americké publikace a napíší třeba, že hotel „Condesn“ v Ciudad Valles nabízí dosažitelné ubytování – Ale protože tu není vůbec nic dosažitelného, spokojíte se heslem „hotel“ a je to hotel i kdyby vám padal na hlavu.

Ještě že jsme nezmeškali oběd. Jí se až ve tři, ve čtyři hodiny, když je po poledním vedru.

„Condesa“ sedí na okraji zaprášené ulice a jaksi splývá s okolím. Není přesně vidět, kde končí silnice a kde začíná hotel. Prach, měkká půda pod nohama, miliardy much, únava, pot, dusno, nálevní stůl, za ním police s lahvemi, těžké stoly a horko.

Jdeme do vedlejší místnosti, kde se nalévá lepším lidem. Úředníkům ze stanice, mladému lékaři, který zde zahajuje praxi, potom několika členům cirkusu, který sem včera přijel.

Na zdi visí plakát. Představuje obrovskou, chlupatou opici s despotickým obličejem, mnohonásobného mistra těžké váhy v řecko-římském zápase i ve volném stylu, největší atrakci podniku! Muže-gorilu!

„Je to opice, nebo člověk?“ uvažujeme.

Rozložitý muž, který k nám sedí zády, otočil pomalu hlavu.

„No, no, seňora! No opice! To jsem já!“

„Ježíšmarjá –“ uklouzlo Evě.

„Jezúsmaría –! To jsem opravdu já, seňora –“ chechtá se a sedá si k nám.

„Představím se, když dovolíte – To není moje pravé jméno. Jsem Estonec – Ale, rozumím rusky, španělsky a polsky. Teď jezdím s cirkusem. Živobytí –“

Když jsme prozradili svoji národnost, trochu se zamyslel a zvážněl. „Prág! – Prága – Tam mám dobré přátele – Vzpomněli by si na mne – Neznáte jména Fristensky a Smejkal?“

„Šmejkal a Frištenský? A odkud je znáte?“

„Ze světa – Zápasil jsem s nimi – Celý svět je znal! Smejkal byl v Sudamerice, v Buenos Aires! Slavný zápasník!“

Skoro byste nevěřili, že to byla trapná chvilka.

Člověk – Je silnější, než druzí – Nepoměrně silnější než dnešní profesionál, který neudělá nikdy to pro český sport, co kdysi Frištenský, Šmejkal nebo Jirsa.

Ti odešli z ringu a šli si dožít stáří.

Druzí měli méně štěstí.

Dělají muže gorilu. Perou se za peso v boudě.

Na kraje talířů sedají růžence much a zvenčí se žene smetí a prach.

„Evropa! Sever – Už mi bude padesát. To je pozdě –“

Pak se vzpamatoval. „Přijďte večer do cirkusu!“ povídá.

Ještě chvíli nám vypravoval co a jak tu je. Musíme večer do cirku!

„Ale vy pojedete dál, já vím –“ řekl potom.

Utřel si čelo a vrátil se ke svému stolu, mezi dva klauny, provazochodce a krasojezdkyni.

Do dávné země

„Měli byste zde přespat –“ radí nám patron. „Cesta na Pujal je velmi těžká! Dnes nedojedete do Tamazunchale. Ani zdejší hotely nejsou pro vaše lidi, já vím – Za rok se postaví nové, moderní – Až bude cesta! Pak se všechno obrátí.“

„Do Tamazunchale je přece jenom sto deset kilometrů!“

„Ještě není, seňore – Teprve bude! Teď vjíždíte do pravého indiánského území, mezi Huastecos. Dokud se nestavěla silnice, byl to neznámý svět! Nikde se nedomluvíte. Nikdo jim nerozumí - sto let tam nikdo neprojel – Jen lovci, nakupovači kávy, hadích kůží a orchidejí. Teprve cesta sem přivedla civilizaci. Totiž přivede –“

Připojil se caballero, který jezdí s cisternou silniční společnosti.

„Ten váš vůz je malý a nízký – Neprojede! Copak Indios! – Těch se nebojte – Spíš se leknou oni vás – Ještě nepochopili, co se tu děje - Stěhují se od nové silnice dál do hor a lesů. Ale to všechno je pravda, co říká tady padre – Najdete osady, kde žijí jako před pěti sty lety – Ale ten vůz je nízký – Včera jsme uzavřeli některé kusy cesty. Musíte objíždět lesem a houštím. Jste jen dva a bude brzy tma –“

Pět hodin – musíme startovat!

„Abych nezapomněl, seňore –! Mám přítele v Pujalu! Je to moderní člověk, žil dlouho na severu – Pamatujte si, pueblo Pujal! Zařídil tam americký hotel! Vyspěte se u něj! Adiós – Hasta la vista!“

Lidé s mrtvým jazykem

Sierra Madre se milosrdně uzavřela kolem posledních zbytků indiánských Huasteků. V jejich táhlých písních a v pověrečných pověstech jsou ještě zbytky minulých staletí, horké doby, kdy žili níž, na Velké planině, svoje okamžiky Aztékové. Evropané si postavili kolébku lidstva mezi Eufrat a Tigris, pravděpodobně z turistických důvodů. Je tam blízko a má to spojitost s biblí.

O staré Americe nevíme skoro nic.

Studujeme kde jakou kulturu, ale americké indiány vidíme oknem klukovských románů, bez „Hiawaty“ a bez pochopení duševní a sociální síly jejich lidského kultu.

Severní lovci, lidé z Mississippi, Siouxové, Apači, staří Toltékové, aztécký svazek, Mayové na Yucatanu, Inkové v Perú, to všechno je daleko, dokonce i těm, kteří pečlivě studují prameny a původ socialismu.

Jen senzace chytnou.

Před několika lety letělo nad horami východního Perú vojenské letadlo. Pozorovatel fotografoval vrcholky And. Geologové totiž studovali terén a hledali schůdné průsmyky pro stavbu transandinské železnice. Na jednom snímku se objevily zbytky neznámého města. Stavby ze žulových bloků, hradby, paláce, obětiště a chrámy.

V dějinách indiánských kultur nebylo stopy po této pevnosti duchů. Dole v údolích se střídaly věky a v mrtvých troskách města Machu Pichu hvízdaly velehorské vichřice. Nevěděli o něm ani Pizzarovi vojáci, ani domorodci, zbylo z prehistorie, z indiánské antiky.

Z jejich stvoření světa.

Dívejte se na dnešní obyvatele Perú, Bolivie, Ecuadoru, Chile, Brazílie, Kolumbie, Argentiny, Guatemaly, Mexika!

Jasné stopy Asie.

Ale v Jižní Americe najdete také stopy Etrusků, lidu, podrobeného Římany. Mexičtí Aztékové a Mayové měli ve svých městech právě takové zlaté a stříbrné sochy, jaké najdete v Byzanci.

Na atlantickém pobřeží jsou tajemné stezky od nitra Brasilie, obchodní cesty pravěkých kupců, kteří tu byli dřív než bílí plavci z novověku a přišli z východu, ze Středozemí.

Bez Panamerické dálnice. Bez telegrafu. Bez obchodních konferencí a londýnské burzy.

Je málo mužů na světě, kteří se mohou rozhovořit o mexické minulosti. Aztékové? Toltékové? Mayové? To všecko známe, jsou to pěkné povídky pro magazíny.

Ale co bylo před tím?

Kdo byl prvním žlutohnědým Kolumbem, který připlul na tichomořský břeh Ameriky? Snad se plavil na polynéském katamaranu, snad šel na severovýchod a postupoval ze Sibiře na Aljašku?

Kdo ví, quién sabe, caballero?

Vysvětlete, proč jsou v Americe sta a sta indiánských jazyků a proč jen v jediném z nich, v řeči mexických indiánů Otomí, jsou asijské stopy, zbytky čínštiny?

Proč najdete v jednom údolí Sierry Madre indiány, kteří mluví jazykem, nesrozumitelným indiánům z druhého údolí?

Proč je Mexiko velkolepou křižovatkou národů, krví, kultur, bohů, dobrodruhů, dobyvatelů, proroků, banditů a kořistníků?

Zřekněte se všech „proč“!

Spokojte se s tím, že je vám dopřáno, abyste stáli nad hlubokými horskými kotlinami mezi Vallesem a Zimapanem, kde žijí indiáni, jejichž řeči už nikdo nerozumí.

Lidé s mrtvým jazykem –

Americký hotel

Jde to opravdu pomalu.

Podvozek skřípe, všechno se tak nějak líně vleče, nízké slunce pálí a unavuje oči.

Těžko se dýchá.

Skoro hodinu jsme nepřekročili rychlost 50 kilometrů. Pak trochu osvěžení a nové hory.

Další čistá řeka v údolí a pontonový most, trochu prohnutý proudem.

„Před chvílí jsme projeli nějakou vesnicí! Co to bylo?“

„Pujal –“

„Tam je ale ten hotel!“

„Americký! Chceš se vrátit?“

„Myslím, že dnes nedojedeme do Tamazunchale –“

„Tak se vyspíme ve voze!“

„Stříká ti vodní pumpa – Musíš ji promazat! Ztrácíme vodu!“

„Vrátíme se do Pujalu! Doplníme benzin, snad se tam někde sežene!“

„Ovšem! V tom hotelu!“

Obracíme. Pod košatým stromem je dřevěná bouda. Benzin? Nemají – Hotel? Ovšem, je tu hotel! Dolů tou cestou a vpravo – Je tam nápis!

Sesouváme se hlinitou uličkou. Liduprázdno. Nikde známka života. Konečně člověk, zrovna tak zaprášený jako celé pueblo.

„Je tady někde americký hotel?“ křičíme na občana, schouleného v chládku.

„Hotel? Sí! Tady!“

Stojíme totiž právě před ním.

Hotel…

Jeho snímek najdete v obrazových přílohách.

Hotelier tu byl, ale odstěhoval se. Chtěl stavět, ale nestavěl. Chtěl žít, nemohl. Tohle zbylo.

Nápis.

Je tu tekoucí voda, když prší, a ústřední topení od rána do večera. Škrábeme se k hlavní silnici a doléváme z náhradní nádržky poslední zbytek benzinu.

Potom zapadáme do zeleného porostu.

Hořící džunglí

Horký den ztrácí sílu a vyhřátá džungle se navrací k životu.

Protahuje ospalé údy a budí svoje věrné. Za hodinu zapadne slunce. Obrysy hor podepřou první hvězdy a rychle se setmí.

Osaměli jsme.

Maskot na chladiči vystupuje a klesá, někdy prudce poskočí a předek vozu dopadne na nápravu. Skřípou brzdy a zase pokračuje jednotvárný tón čtyř válců. Zvuk zdušeného výfuku je teď v předvečerním vlhku trochu sytější a zdravější.

Daleko za vysokými horami je řeka Río Moctezuma. Snad jenom sto kilometrů. Ale dávno jsme ztratili hlavní cestu. Bloudíme po úzkých pikádách, brouzdáme se soutěskami v houštinách a teplé lesy se uzavírají světlu a světu.

„Cítíš?“

„Kouř!“

Proniká do vozu.

„Někde hoří!“

„Co by hořelo?“

„Lesy!“

Příkrá strž, hlinitý svah, kloužeme dolů a visíme naproti v hlíně. Nový pokus. Nepůjde to.

„Podlož kola –“

Spojka prokluzuje, pak tři vteřiny a stojíme nahoře na rovince.

Východní vítr žene oblaka dýmu.

Ještě půl míle a malé plaménky olizují suchý podrost. Plíží se rychle suchými křovinami. Vyběhla srna a žene se úprkem před námi, jedinou volnou cestou. Vpravo i vlevo ji dusí kouř. Další půl míle a hoří!

Kmeny v údolí praskají, drtí se, padají na zem a vítr roznáší smršť červených oharků až k nám. Ohnivá hnízda se spojují, rozšiřují, vybuchují a zúžují průsek.

Sto metrů před námi už plane lesní hladina souvislým požárem, v kterém zbyl těsný průsek.

V takové chvilce nesmíte dlouho přemýšlet.

„Vrátíme se?“

„Projedeme!“ Plný plyn a ven!

Snad někde zapálili finqueros novou plochu pro kávovou plantáž. Snad někde doutnal kmen po minulé bouři.

Shluk vyděšených ptáků padá nízko k zemi, potom vyletěli těsně nad náš vůz a už o nich nevíme.

Stezka stoupá a v dálce se objevily šikmé, nažloutlé svazky slunečních paprsků. Pronikají do mračen bílého dýmu, dusivá záplava se roztahuje do údolí a za chvíli vyjíždíme na nízké návrší, kde je čistý vzduch. Hořící záplava táhne na severozápad a po chvíli jsme na svobodě.

Teprve teď jsme si všimli, že nám doutná na dvou místech střecha.

„Máme díry ve střeše –“ hubuje Pepík, kašle a lije na spálená místa studenou vodu z termosky.

„Mám sucho v krku – Jestli to všechno rozliješ, tak leknu žízní!“

Než se posadilo slunce na okraje kopců, otevřeli jsme střechu a sedíme zase pod modrým nebem.

Vdechujeme soumrak.

Pak ustoupily stíny z roklí a z východních svahů a dojíždíme k pueblu Tancanhuitzu.

Chvíli předtím jsme se vrátili do směru rozestavěné dálnice. Do leva odbočuje hlinitá cesta k indiánskému táboru a po třech mílích jsme tam. Ve zbytku denního světla natáčíme chýše domorodců.

Bude to strašidelný snímek, proti západnímu krvavému nebi. Je to obraz indiánského starce, schýleného věkem a moudrostí, zataženého do kožišin a spícího na zemi, z které se otvírá nové století.

Eva si koupila vlněnou pokrývku, jemnou jako skotský homespun, protkanou červenomodrým, zeleným a žlutým vzorkem.

Do puebla se vracejí muži, kteří pracovali na silnici.

Za chýšemi čoudí ohniště. V nízkých domcích usínají děti a dělníci sbírají slova, aby vysvětlili, že asi dvacet kilometrů dál je pueblo Huichihuayan. Tam žije už dlouho jistý seňor Sam Brown, nakupoval kávy! Musíme se u něj zastavit, je to náš člověk, Američan!

Mluvíme o lesním ohni a Indios se smějí – To je často –

Někdo tam dole zapálil, aby měl půdu, pole –

Jaguáři, orchideje, benzin

Zpět na hlavní silnici.

Pak dvacet kilometrů.

Je skoro tma, při silnici blikají drobná, žlutá světélka.

Osada Sama Browna!

Sud benzinu. Večeře podle hodinek. Ohřátá konzerva, bílý indiánský chléb, teplé víno, cigarety, zdejší káva.

Kdybyste jeli do okolních hor, najdete prastará domorodá hnízda. Ale co sem přišel Sam Brown – už to bude dvacet let –, pěstují indiáni kávu.

Středisko zdejších plantáží je v Xilitle.

Sam Brown je prvním zdejším pionýrem, můžeme u něj přespat. Zavede nás do džungle, budeme střílet! Ještě dnes nebo ráno. Indiáni půjčí koně –

Pak mluvíme o orchidejích. Celé indiánské kmeny se živí jejich „lovem“. Balí hlízy do mechu, z deseti kusů sotva jeden přečká cestu. Všechno jde do USA. Jsou tu žluté, plavé, červené. Za Odontoglosum se platí tisíce dolarů za jediný exemplář! Sam Brown nás povede k orchidejím.

Vyskočily hvězdy a sliby jsou příliš silné. Plyn a dál!

Z nebe padá opojná noc.

Pouštíme před sebe světlomety, aby hledaly cestu. Osvítily silniční pluhy, drtiče štěrku a unavené traktory. Také stroje šly spát.

Dívají se jedním okem, kdo to jede kolem.

Do bílých světel se stáčejí eskadry moskytů. Úzká, tmavá řeka, potom vytrvale stoupáme a někde v údolí za kopcem nás čeká konec dnešní etapy. Kde? Jak daleko?

„Pepíku, máš dobrou náladu?“

Jen vzdychla.

„Tak ti ji zkazím – Zapomněli jsme tankovat! To je z těch orchidejí a jaguárů! Nemám benzin –“

Jen pět litrů

Buďte ujištěni, že si pan Sam Brown žije docela spokojeně ve svém indiánském pueblu. Směje se hlasitě, když někdo přinese krásnou jaguáří kůži. Jednak proto, že je přítelem přírody, jednak proto, že ji dobře prodá.

Sam Brown není žádný gringo.

Už se vyrovnal se svým okolím, zrovna tak, jako jiní bílí lidé, kteří si našli svoje místo pod Sierrou Madre.

Pro nás je to první noc v mexických džunglích.

Chceme se ukonejšit, že o tom nebudeme hovořit, až se vrátíme domů. Je přece mnoho lidí, kteří to už napsali a nakreslili. Autoři snů a malíři příhod.

Člověk má dvoje oči.

Jedněma se dívá ven, druhýma dovnitř. Tam se všechno odráží a mění a je tu velké nebezpečí, že uvidíš něco, co není.

Houštím projel rychlý stín.

Jezdec na koni!

Zmizel, ale je to událost. Vydráždí smysly –

Je to strach?

Je.

Zprava, zleva křičí, vrže, píská a chrastí houští. Prcháme ze tmy, stiháme vlastní světla, hozená sto metrů kupředu.

Průsek, ohraničený černými stíny, nemá konce. Kamenité pásmo, položené pustinou, nad tím zúžený pruh temného nebe, vysypaný hvězdami, za tím nejistota.

Díváte se na nebe jako z hluboké šachty.

Sklo je zalepeno kapkami roztříštěných brouků. Pod spodním, skloněným okrajem předního skla, vane do tváře noční vzduch.

Dívám se napjatě na kruh rychloměru. Svítí mi zeleně před očima, rozdělen bílými čárkami a roztřesenými ručičkami kontrolních přístrojů. Rychlost padesát, dynamo nabíjí, deset hodin patnáct minut, olej v pořádku, měřič paliva kolísá pod pěti litry.

„Kolik?“

„Pět –“

„Kilometrů?“

„Ne – litrů –“

Señores bandidos

Byly časy, kdy nebylo v Mexiku organizováno nic, kromě lupičství.

Byla to soustava přepadání, vydírání a zajímání lidí, přesně ta, která se potom rozšířila nahoru do Spojených států.

Gangy nejsou severního původu, vymyslili je mexičtí banditi a vyděrači, italští přistěhovalci a dobrodruzi z Evropy.

„Kam zmizel ten muž na koni?“

„Proč se ptáš?“

„Mám strach, že nás přepadne –“

„Vyvěsíme bílou vlajku! To stojí za tu romantiku!“

„Jak je to doopravdy? Jsou v Mexiku lupiči?“

„Zrovna tak jako v Paříži, v Londýně a v Praze. Ovšem, stará sláva zdejších banditů pomalu bledne – Kde jsou ty časy! Ztratili oficiální nátěr!“

„Jak to?“

„Ještě na konci minulého století byl náčelníkem bandy zajímačů lidí policejní prezident v Mexico City!“

„Proč má Mexiko takovou špatnou pověst?“

„Je to tak. Mají ve státním znaku orla, který zápasí s hadem. A to je ve všem doprovází. Pere se v nich orel s hadem. Bouří jim smíšenou krev bílého otce a hnědé matky indiánky. V matce byli Aztékové, kteří dobře žili a při tom zabíjeli na oltářích válečné zajatce a trhali jim srdce, otec jim dal španělskou zdvořilost, gesta starých grandů a španělskou nevěrnost. Jsou dobrodružní jako Cortézovi hidalgové, fantastičtí jako Don Quijote a zbaběle bigotní před novými modlami, Madonou a Nejsvětější trojicí –“

„Pokřižují se a střelí –“

„Se smyslem pro eleganci –“

„Dám vždycky přednost elegantní smrti před sprostou –“

„Spolehni se na Mexiko! Jsou tady zdvořilí lupiči, señores bandidos! Mají školu Pancha Villy. Okradli by nás, ale omluvili by se!“

„Pak je všecko v pořádku. Buď tiše – Někdo je v houští! Jezdec!“

Jede a mizí.

* * *

Dovolte nám doplněk, señoras y señores, milí čtenáři!

Je válečný rok 1942, píši ve srubu na kraji lesa svoje americké vzpomínky a při tom čtu v novinách:

MEXICKÝ RVÁČ ZAVRAŽDĚN!

Madrid, 19. červnaa 1942.

Podle zprávy ze Spojených států byl ve Veracruzu na Varjasově nádraží zastřelen obávaný mexický rváč Marcos Rodríguez. Měl na svědomí čtyřicet vražd, aniž se podařilo usvědčit ho z činu. V poslední době zastával místo ve spolkové radě a zdálo se, že zanechal svého dobrodružného života.

* * *

Odsuzujte zemi, rozervanou bídou, bezprávím a korupcí! Ale zločin je někdy dílem mnoha spravedlivých. Ti spravedliví lidé ze Severu, kteří chtějí mír, klid a blahobyt, ukradli peonům půdu, zlato, stříbro a naftu.

Říkal to jeden politik z Mexico City, který zasedá v kongresu, tak je to pravda! Peoni byli okradeni o vlastní zemi. Zlato těží cizinci, stříbro, naftu! Slyšelo to mnoho domorodců na schůzi v El Limon.

Obyčejný člověk z hor chvíli uvažuje. Potom se pomodlí k Madoně a jde si pro to, co mu patří.

Vznikne porada pod košatým stromem.

Pak vypálili haciendu, vzali peníze a dobytek.

Přepadli vlak, když jel pomalu do hor.

Berou si svoje.

Teď se tu staví silnice. Pro koho? Pro bílé lidi, kteří vzali Mexiku Texas, Arizonu, Kalifornii, doly, železnice, elektrárny!

Lidé z USA!

Jejich vozy lehce poznáš. Mají značku z Texasu nebo žlutočernou tabulku NY z New Yorku.

„Přepadnou nás, uvidíš! Proč by tu měl každý pistoli!“

„Zdědil ji po dědečkovi!“

„Kde máš revolver?“

„Vzadu v kufru –“

„A nebojíš se?“

„Ne – Kdo nemá revolver, málokdy střílí –“

Pod nebesy dýše sytá, dusná noc a vysoko na horách hoří ohně, indiáni vypalují pole po prvních žních.

Oranžové ohně svítí jako partyzánské rozvědky hnědého pokolení.

Straší malého človíčka, kterého spolkly houštiny.

Dívá se ustrašeně, kde se co pohne, ozve, bleskne, přehoupne, vynoří a ztratí. Asi má špatné svědomí.

Má víc v kapse než peon. Jen proto se bojí.

Víc o peníze než o duši.

Neonový brouček

Někdy spatříte nízko nad zemí pár zelených očí. Srna, kočka, liška?

Kolem temných keřů poletují svítící brouci.

Malé, jako palec velké lampionky.

„Chyť mi jednoho!“

„To jsou cocuyos – indiáni je chytají do drátěných klícek a zavěšují si je před chýše jako lucerničky. Přečteš při nich noviny –“

Co je tu přeludů, kořenných vůní, světelných výbojů!

Mléčná dráha nad tím vysypala cestu a motor hučí a dusí signály nočních lupičů, snad výkřik šelmy, snad jenom jemné bzučení neonového broučka cocuyo.

„Dívej se na ohně na horách! Indiáni při nich slaví noční fiesty – Jejich ženy mají ve vlasech svítící cocuyos a rudé květy!“

„Kdyby ti někdo v Evropě povídal, že tančí v Mexiku v Sieře Madre indiánky s orchidejemi ve vlasech, nad ohněm a pod hvězdami, ztratil bys dech –“

„Tady mám jiné starosti, má milá –“

„Jaké, prosím tě?“

„Pět litrů benzinu – Nedojedeme do Tamazunchale –

Podle mapy je tam ještě tak padesát –“

„To ujedeš!“

„Podívej se na měřič! – Sotva tři litry!“

Eva se posadila na opěru sedadla.

Vítr jí ohnul okraj sombrera. Teď odhodila klobouk do vozu a vlasy jí letí s proudem nočního vzduchu.

Dívá se na ohňostroj mléčné dráhy a pak na světelné reje po krajích cesty. Sedí nade mnou jako plavčík v lodním koši a hledá přístav pro dnešní noc.

Kde je Tamazunchale?

„Co je to Tamazunchale? Pueblo?“

„Velký indiánský tábor a malé městečko – Dole v údolí. Už bys měla vidět světla!“

„Nic nevidím – Kolik je hodin?“

„Jedenáct – Když uvidíš oheň nebo světlo, dostaneš dolar –“

„Americký?“

„Proč?“

„Mexický je jenom sedm korun padesát –“

Přivírá oči, dívá se do tmy a v houštinách tančí lampionky. „Tohle je, člověče, jako v té pohádce o Jeníčkovi a o Mařence –“

„Spatřili v dálce chaloupku –“

„Proč si člověk neodbyde takovéhle hezké věci, dokud je malý –“

„Ty už jsi velká?“

„Snad – Co dělá benzin?“

„Asi dva litry – Stejně přesně neměří – Za chvíli to prskne a jsme hotovi –“

Bolí mne záda, zkřivená věčným sezením. Pod košilí cítím teplou, vlhkou kůži a leze mi do hlavy starost, že snad už jsme Tamazunchale minuli a najíždíme někam do hor za Rio Moctezuma. „Pepíku? Jeli jsme přes nějakou řeku?“

„Teď už dlouho ne – Podívej se do mapy!“

Sklouzla do sedadla a svítí mi do klína.

„Tancanhuic, Huichihuyan, Axtla, Maltapa, serpentiny a pak Rio Moctezuma – Jeli jsme nějakými serpentinami?“

„To nevím – Heleď, támhle něco běží!“

„Tak to nech běžet! Staráš se věčně o kde jaké zvíře a já mám prázdnou nádržku! Dej mi benzin a začnu myslet na romantiku!“

Ale za chvíli jsme se přistihli, že stojíme nečinně u vozu, opíráme se o kapotu a díváme se na čarovná nebesa.

Silné, horké plíce ženou nad zemí tropickou noc. Tak asi dýchá šelma, když sedí na stromě a chce skočit.

Tak dýchá ocelot.

Ze strání nad údolím vyletěl bolestný skřek a za ním temný bas. Snad spokojený smích pumy, která rozdrtila srně vaz.

Smrt není tichá. Džungle nejsou tiché. Ze všech směrů hučí, bzučí a šustí nespočetné zvuky.

„Zaposlouchej se do toho – To je života!“

„Ve dne houštiny spí – Teď vyšlo všechno na lov. Šelmy zdvihají nos proti větru. Chtějí žrát. Zabíjet! Silnější slabšího –“

„Pojedeme – Mrazí mne po zádech –“

Posadila se na svoje kapitánské místo a hledá světlo, osadu Tamazunchale –

Náš dnešní bungalow

Najednou cítíme ve tváři jiný vzduch.

Země je prosycena vlhkostí, za příkopy se kupí široké listy banánovníků a mezi kaktusy se prodírají v hlíně spletené kořeny fíků. Světlomety stírají tmu a po pravé ruce se chvěje v nížině oheň.

„Vidím světlo! Druhé! Vpravo u řeky! Ohně!“

Za minutu objevily reflektory v košaté koruně boababu kulatou, červenobílou tabulku MOBILOIL.

Pod ní je domek, přikrytý slámou, proti němu malé prostranství a za ním na náspu nízké chýše, most přes řeku a zápach kouře.

Na dně nádržky mám poslední litr benzinu.

Brzdíme v nejkrásnějším údolí tropického dílu Sierry Madre Oriental, pod řetězy Kordiller, v půvabném pueblu Tamazunchale.

Kdysi napsal Alexander Humboldt, že jsou horské rozhledy nad Rio Moctezuma nejmohutnějším obrazem velehor, který kdy spatřil.

To všechno až ráno. Tamazunchale je ponořeno do tmy a jenom kolem řeky dohasínají ohně. Štíhlá canoe přirazila ke břehům a leží překlopena v trávě.

Na zemi spí hnědí veslaři, kteří přivezli ovoce, zeleninu, kožešiny, ručně tkané plátno, drůbež a vejce na zítřejší trh.

Kdyby položili canoe a prámy na řeku a pluli s proudem ještě deset dní, doplují k Mexickému zálivu do Tampica.

Zajíždíme podle nízkých svítilen. Na prahu domků ještě sedí lidé a povídají si.

Teď je vyrušili cizinci.

Automobil tu není dodnes doma.

Teprve před několika lety spatřili někteří domorodci první vůz a bylo to tajemství, o kterém si děti šeptaly.

Malé náměstí, uprostřed tržiště, nízké stavby ze dřeva a z hliněných cihel.

Ještě kus cesty kolem banánovníků, ověšených trsy plodů a jsme u cíle, v turistickém táboře, který zde postavil americký inženýr. Pracuje na stavbě Panamerické dálnice. Kus bílého světa v botanické zahradě.

Jeho žena je z Evropy. Má nelíčenou radost, protože vítá u dálnice – první Evropany. Svoje mládí – Evropu!

Žijí dvacet let v tropech.

Byli v Guatemale, v Costarice, na Panamě, všude, kde se stavěly silnice. Služebníci dopravy.

Také tady jsou hory jako v Evropě. Ale mohutnější, nepoddajné, prudké a prchlivé. Jako byste rozestřeli do alpských údolí bažinaté pařeniště a opevnili je kamením.

Oknem, zastřeným jemnou sítí, padá světlo do zahrady. Je to vlastně špatné slovo. Tady je všechno zahradou. Kolem domu malé záhony a urovnané keře, za plotem chaos kaktusů, banánových listů, vanilky, palmových vějířů a divokých květů.

„Takhle asi vypadal ráj –“ říkám a dívám se na hospodyni.

Potom podáváme ruku jejímu muži.

„Zítra vás čeká těžká cesta z ráje do pekla – Silnice je zasekána do hor, kočičí stezka! Byl jsem odpoledne nahoře, je tam zima a mlha. Včera se sesypala skalní stěna a srazila nám dělníky –

Nahoře nad námi se bojuje s horou, příteli! Však uvidíte – Válka s horou!“

„Pojedeme časně ráno, hned jak se rozední –“

„To vám nepomůže – Můžete startovat až po desáté hodině! Až dostaneme zprávu, jak to nahoře dopadá! Zatím byste neprojeli. Spadla země a v jedné zatáčce nad Jacalou zbyl sotva metr šířky!“

„Jsou to potíže se silnicí,“ říká paní, „mnoho lidí přišlo o život!“ Inženýr rozložil na stole průřez úseku z Tamazunchale do Jacaly a na Tasquillo.

Nejdříve vystoupíte ostrých serpentinách o pět tisíc stop, tisíc pět set metrů. To je první stupeň. Potom do 2300 metrů nad mořem. Budete nad Zimapanem. Druhý stupeň. Nejvyšší bod silnice je půl třetího tisíce metrů nad mořem. Teprve potom jste ve výšce Mexico City, které je na mexickém Tibetě, na vysoké náhorní planině.

Proti domku, kde bydlí naši hostitelé, je romantický bungalow.

Lehká chýše s průdušnými stěnami a malým pokojem pro hosty. Indiánská služka tam zanesla naše zavazadla, pokryla jednoduchá, skoro polní lůžka, na hliněnou podlahu postavila konev s vodou a na stůl svícen. Potom pečlivě prohlédla ložní prádlo, podívala se pod podušky a vyklepala naše zaprášené střevíce. Rozsvítila svíčky.

„Vodu pán nepít –“ ukazuje, „špatná, no good! Kufry zavřít – Škorpioni –“

Ještě se obrátila: „Dveře taky zavřít – Moskyti, cucaracha! Hadi! Buenas noches!“

Otvíráme kufry, obalené moučným prachem.

Převlékáme se. Je to nejlepší prostředek proti únavě, když nevečeříte v těch šatech, ve kterých jste přijeli. Ten, kdo přijel, byl někdo jiný než ten, kdo večeří. Nastupuje druhá osoba, které se nechce spát, která je noc a den v ráji a ztrácí zdravý rozum z pomyšlení, že nesou v jídelně na stůl.

Bylo to tak silné, že se Eva odtrhla od ospalých papoušků, sedících venku na stromě a ztrácí rozvahu. Už byla leckde ve světě, v Africe, v Paříži, v Anglii, v Itálii, na Balkáně a jedla jídla všech barev a chutí.

Ale uvnitř je to poctivá, česká duše, která by prodala košík orchidejí za pečenou husu. Polévka bez chili – Kousek kuřete, brambory a chřest. Potom překvapení: bramborové placky!

„Prosím vás,“ vyhrkla, „jak se tohle jmenuje španělsky?“ Zapsala si to do notesu.

„Zeleniny, brambor, banánů, pomerančů, drůbeže a ryb tu máme dost. Ale největší potíž je tu s pitím – Zdejší vodu nemůžete pít – Je tu mnoho nemocí. Minerální vodu a pivo sem vozí po nové silnici autem, sto dvacet kilometrů! Za láhev se platí šedesát centavos a prodává se za dolar –“

„Franku!“ hrklo to v Evě. „Kde je ten dolar?!“

„Jaký?“

„Za to světlo! Za první světlo v Tamazimchale!“

Dávám jí americký dolar, dnešní noc má tu cenu!

Vyšla ven do čarovné noci, vlhké, teplé kolébky našich příštích snů.

Buenos noches!

Z mexického hotýlku zní ještě mužské hlasy. Napili se, než půjdou spat.

Zítra ráno pojedou do hor a budou padat se šikmých stěn, indiáni a míšenci, pionýři velké cesty.

Tak je to všude na světě. Noc a den, krčmy a lopata.

Ale najděte místo, kde můžete rozšířit srdce a duši, ta dvě civilizovaná střediska všech zásluh a hříchů tak jako zde!

Vzdejte se tropické noci!

Podejte jí srdce i duši, dvě mísy, v kterých rozpouštějí moderní časy vaše mládí, úspěchy, naděje, aby z nich vyrobily služebníka průměru.

Nízkou místností bručí černý brouk.

Pepík leží pod rákosovým stropem, uvažuje a vznáší se z polního lůžka k nezralým banánům, k ospalým papouškům a přes ně až do vesmíru.

„Myslíš, že je země malá a hvězdy že jsou velké?“

„Říkají to hvězdáři! Ale možná, že to není pravda –“

„Není – Takový brouk, co zde lítá – Podívej se, co dovede – Vidí v noci, bručí, dýchá, slyší – Mouchy, kolibříci, pavouci, moskyti, copak by byl Pánbůh nadělal takové zázraky na nějaké malé planetě, na které mu nezáleží?“

„Říká se to!“

„Ba ne – To by mi nebylo tak hezky a neměla bych takovou radost. Zhasni svíčku, budeme spát –“

Brouk, černá cucaracha, zahučel nad lůžkem a přeletěl ještě jednou náš dnešní bungalow.

Pohanská madona neboli pantancuahuitl-xochipitzahua zacamandů

Stříbrné stuhy indiánských řek plynou končinami, kde dožívají svůj věk poslední zbytky starých mexických kmenů Nahua, Otomí, Tepehuas, Huicholes a Totonacos.

Jejich řeči už rozumí jen lidé z amerických univerzit a potulní dobrodruzi, kteří konejší v zeleném království Sierry Madre svou žízeň po životě.

Pak je tu druhý svět, města. Vládnoucí třída mesticů mluví jménem mexického lidu, nenávidí kreoly a bělochy.

Jsou to noví patrioti, obdivují západní techniku a východního Marxe, tady na okraji tropů.

Co tomu říká prostý Indio ze Sierry Madre nebo z jihu, z Chiapasu?

Smutný Indio, který už tolikrát prohrál svou hru?

Revoluce letěly zemí jako stepní požár a přece skončily novou bídou, otroctvím v dolech, na stavbách a na haciendách.

Jen příroda je zpovědním zrcadlem indiánské duše.

Věčnou, smírnou, velkolepou Madonou, matkou barevného člověka.

Jde k ní s písněmi, s otázkou dravčího mláděte, které nemá co jíst.

Proč mi neodpovíš, Sierro Madre, Sierro Matko, modrá Madono? Proč neproměníš moji velkou žízeň v krůpěj rosy, skryté v orchidejích a živíš v rudých květech jedovatý hmyz? Proč bručí černý brouk, černá cucaracha, věčnou píseň ponížení, zvěře, skryté v horských doupatech, pod nebesy a blízko supích hnízd?

Nechtějte otevřít kapitolu, které by se řeklo v dějinách bílého muže: ZNIČENÍ A VYHUBENÍ INDIÁNŮ.

Ano, jen příroda, pohanská Madona, je tu úlevou ve věčném zklamání.

Vrací Indios do časů jejich předků, kdy věřili v návrat opeřeného boha, který přinese štěstí a mír.

* * *

Do našeho bungalowu svítí slunce.

Eva leží na lůžku a dívá se do stropu.

„Víš, co se mi zdálo? Že jsem na indiánské fiestě. Stavěli kůl pro tanečníky – Je to vůbec pravda, co se říká?“

„Tanečníci? Zeptáme se při snídani –“

Rychle jsme se umyli a ustrojili. Je šest hodin, ale slunce žene z postele, voní vám do ložnice.

„Dřív byli voladores, létající tanečníci, v každé indiánské vesnici –“ vypravují nám naši manželé.

„Teď už to jsou spíš artisté. Jezdí po poutích a trzích, ale indiáni je ctí jako kastu pravých národních hrdinů – Staří Aztékové měli svoje družiny Orlů a Jaguárů, klany nejodvážnějších bojovníků a voladores létají opravdu jako orlové, když je vidíte v povětří! Je to jedinečné divadlo! Den před fiestou jde celá vesnice na kraj pralesa. Kazik, náčelník kmene, označí vysoký strom. Starci vzývají větve, aby neškodily tanečníkům za to, že zahynou, a položí na zem dary. Poražený kmen vleče mládež na tianguis, na tržiště.“

„Vlastně je to obdoba našich slovanských májí –“

„Ve všem na světě najdeme obdoby! Pak vztyčí taneční kůl a ovinou kolem něj lano. Na špici je připevněna malá dřevěná deska, taková lavička, jen co by se zachytily nohy. Pod ní je velká cívka s navinutými provazy. Na horní desce bude tančit tanečník a letci si sednou na druhou, větší lavičku pod cívkou. Zazní bubny a rákosové píšťaly. Ke stožáru přistoupí tlachisqui, stařec, pokropí zemi kořalkou a vzývá živly – V téže době někde ve větší chýši stojí primitivní oltář, kde slouží katolický kněz mši –“

„Co tomu říká pan farář?“

„Má plné ruce práce – Křtí děti, zpovídá, oddává snoubence. Přijíždí do vesnice jen jednou ročně. Tlachisqui zatím prosí vítr, aby neodvál tanečníkům dech, slunce, aby je neoslepilo, a napomíná cuatotólos, letce, aby střežili svoje bratry –

Indiáni kladou pod létací kmen drobné dary, kukuřici, placky, mince a větvičky se žlutými květy cempoalxóchitlu – Pak se znovu kropí půda kořalkou –“

„Až na tu kořalku by to bylo romantické –“

„Indiáni se nedívají na alkohol tak přísně jako my – Je to prostě aquaardiente, ohnivá voda. Mají rádi slunce, oheň a všecko, co pálí –“

„To jsem poznala už v Laredu na chile con carne –“

„Snad i v tom je kus tradice a slunečního kultu!“ směje se inženýr. „Ale cuatotólos, letci, nepijí. Před tancem se postí a modlí. Tak to předpisují staré zvyky –“

„Viděl jste někdy stožárový tanec?“

„Viděl, příteli! První volador, letec, vyšplhá se za zvuku bubnů na špici, stoupne si na destičku – není větší než složené noviny – a začne tam divoce tančit. Má bílý oděv, ozdobený fábory a sklíčky. Pak se posadí a čeká, až vyšplhají tři další tanečníci. Sednou si na svoji desku a ovážou si kolem pasu lana, navinutá na cívce. Potom se vrhnou s výkřikem do prostoru. Lano se odvinuje, tanečníci mávají rukama jako ptáci a létají kolem stožáru. Křičí jako orlové, vznášejí se v povětří a za chvilku smrtelná hra skončí – Sestoupí na zem, dostanou jídlo a nápoje a nastupují další. Indios mají množství národních tanců. – Oblékají si čelenky a chocholy, taneční masky, ženy se zdobí květinami –“

„Co když létající tanečník spadne?“

„Pak si zlomí vaz nebo přeláme kosti – Stožáry měří dvacet, někdy i třicet metrů –“

Indiánka, která nás večer ukládala na lůžko, sklízí se stolu a inženýr odejel služebním vozem nahoru na silnici.[2]

Pueblo v rajském údolí

Zdejší kraj má velkou budoucnost.

Dnes – 23. března 1936 – je zde středisko asi čtyř tisíc lidí, indiánů a míšenců. Spíš tábor než městečko. Nedlážděné ulice, vysázené listnatými stromy a řady šedohnědých domků z nepálených cihel. Jezuitský kostel, starý čtyři století, misie a klášterní škola pro indiánské děti.

Na kraji náměstí stojí rozeschlý autobus. Rozváží silniční dělníky. Pod ním ve stínu spí šofér.

Před pěti lety sem bylo spojení jenom kanoí nebo karavanní stezkou, ale teď tu prodávají v kavárničkách na náměstí americkou limonádu „Coca-Colu“.

Kdo nepoznal, jak se tato sladká voda z kolového ořechu, doplněná bublinkami, rozšířila od Grónska až na Panamu, neví, co je to úspěch civilizace. Snad už zítra tu spatříte první balíček žvýkací gumy Wrigley, která se ostatně vyrábí z mexického gumového mléka chicle, ze zapatových plantáží v Tamaulipasu. Z nové dálnice bude za pár let veletok amerických automobilů a zboží.

Jdeme pueblem a nemáme dost rukou, abychom skoupili, co se nám líbí.

Jsme na hranici dvou indiánských oblastí, odkud kdysi vytlačovali Aztékové svoje předchůdce Huasteky, potomky yukatanských Májů.

Byli to znamenití barvíři a tkalci, z jejich rukou vyšly kamenné řezby idolů, bůžků a fantastických démonů, a z území Totonaků poslal už Hernando Cortéz Karlovi pátému ukázky starých rukopisů, barevných tabulek s obrázkovým písmem.

Ale buďme u Coca-Coly!

Před primitivní kavárnou sedí pod plachtou domorodci a hrají naivní hru.

Nejdříve rozdají tabulky, na kterých jsou různé figury. Potom jeden vyvolává a kdo má takový obrázek, označí si jej. Vyhrává, kdo obsadil nejvíc. Pak se tabulky promíchají a hraje se znova. Vážně, napjatě, o hnědé pětníky. Jsou to domorodí dělníci, kteří čekají, až přijede v deset hodin služební vůz z Chapulhuacanu a přiveze zprávu, jak je v horách.

Oranžový škorpion

„Připravte si svetry a pláště – Je to příliš rychlý přechod! Už prvních dvacet mil vystoupíte o tisíc metrů, potom ještě o půldruhého tisíce. Tady dole je horko, ale v horách se budete třást zimou! Podívejte se nahoru! Ta výška! Jsme tu jako v peci, nízko nad mořem.“

„Je tam také taková příroda jako dole?“

„Zdravější –“

Zdejším rájem totiž bloudí zimnice, hadi a démoni.

„Nemohu vás dosti varovat – Dejte pozor na hady! Je jich plno, všude v Mexiku. Nechoďte do příkopů, nezdvihejte kameny, jsou pod nimi škorpioni.“

Na banánovnících visí hrozny žlutého ovoce, za domem rudě kvetou košaté stromy, potom jen spleť a houštiny.

Paní se omlouvá, že si sedne. Revma, nemoc všech bělochů v tropech. Dívá se na náš vůz. V síťce leží tři uvadlé květy.

„Ty také netrhejte – Ne, nejsou jedovaté, ale lákají nebezpečný hmyz.“ Zavolala indiána, aby je odnesl mimo dům.

Potom vypravuje, že domorodci mají svoje léčebné prostředky proti zimnici, hadímu jedu a škorpionům. Byli vždycky lepšími lékaři a lékárníky než Španělé.

„Když kousne škorpion dítě, kterému ještě není deset let, nechají je zemřít – Dospělého člověka položí na prudké slunce a přikládají na ránu rostlinné šťávy. Čím je škorpion světlejší, tím je nebezpečnější. Bílému člověku domorodci nepomohou a neprozradí staré léky. Jsou tu kmeny, které po příchodu Španělů složily přísahu, že bílým nic neprodají a nic od nich nekoupí. Dodnes neobchodují s bělochy a čekají, že odejdou. Už čtyři století!“

Smrt španělským okupantům!

„Ostatně – nebojte se –“ končí paní, „jen jednou jsme viděli smrt bílého člověka, bylo to v Guatemale. Ale to byl oranžový škorpion. To není pomoci!“

„Vy říkáte, že některé kmeny čekají, že zase bílí lidé odejdou?“

„A už se to děje – Odešli Španělé, indiánů je silná většina, čistých bělochů pár procent!“

Někdo přinesl zprávu, že bylo obnoveno spojení mezi Jacalou a Chapulhuacanem. Pojedeme!

Popular bručí mezi záhony, potom náměstím a stoupá doprava, vzhůru k silnici.

Pod kulatou reklamní tabulkou je rozkošná benzinová stanice. Semínko, vajíčko, na kterém bude sedět slunce ještě rok, než přivezou ze severu první benzinové čerpadlo.

Zatím tu klíčí exotická služba zákazníkům.

Indián v plátěných kalhotech lije benzin ze sudu do plechové konve a potom jej přelévá velkým trychtýřem do nádržky. Na pět galonů se litr vypaří! Na zemi u hliněné chýše jsou narovnány plechovky s olejem. Na zdi visí určovací tabulka. Také vzduch je zdarma, když půjčíte patronovi hustilku.

Eva se na chvíli položila do rozkládací židle a teprve teď se dívám, že ztratila na trati New York–Tamazunchale přece jen pár liber.

„Padá ze mne sukně, viď – Neboj se, nespadne –“

Má sotva padesát a přijede do Prahy s hollywoodskou linií.

Stavitelé pyramid

Dnes je nám to nepochopitelné, jak vyvlekli praobyvatelé Perú žulové kvádry až na vršky And a postavili tam chrámy, paláce a města.

Díváme se na egyptské pyramidy a nejde nám do hlavy, kdo donutil otroky, že je vybudovali holýma rukama a bez moderních strojů.

Statisíce, miliony otroků po celém světě, oběti faraónů a indiánských císařů.

Šlo asi o život, tenkrát, jako dnes v lomech v Mauthausenu.

Pyramida je vysoká a šikmá…

Po dvaceti mílích jsme minuli Chapulhuacan, stoupli asi o sedm set metrů a polykáme nekonečné serpentiny.

Už jedu hodinu druhou rychlostí. Vynášíme se nad pásmo tropické vegetace, u cesty se trousí slaměné přístřešky a údolí řeky Moctezumy se propadává níž a níž. Bude krásný den.

Na hladině stříbrného proudu plují tenké čárky, canoe a úzké vory.

První rychlost! Stoupání je příkré, ale to by nevadilo.

Kola se dusí ve štěrku, opírají do děr a brzdí v příkrých zatáčkách. Zatím je hotovo jenom základní silniční lože.

Sopečné horniny povolují a sypou se se svahů jako odlepená omítka. Dokud nedokončí práci pluhy a rýpadla, nemůže se asfaltovat.

Strašili nás, že bude v horách mlhavo a chladno. Snad v noci nebo špatného počasí. Nebe je sytě modré a teploměr vytrvale stoupá.

Jeden i druhý. První měří vzduch a dech, druhý vodu v chladiči. V takových poměrech je opravdu důležité, kolik máte koní pod kapotou.

Nechtějte srovnávat litrový automobil s americkým osmiválcem, dvacet sedm koní – se sto dvaceti!

Taková americká lokomotiva je širší, projede kamením a vejde se do vyjetých kolejí. Naše myš poletuje nad propastmi, až se bojíme podívat. Jsou hluboké tři, čtyři sta metrů. Jde závrať i v jízdě.

Špatný pohyb, smyk v kamení a jste dole! Můžete si hledat v říčním údolí vhodnou plochu pro nouzové přistání.

Eve mi připomíná horskou silnici do sedla El Yacub ve Vysokém Atlase.

Tam jsme jeli také tak, pověšeni mezi nebem a zemí. Cesta byla ještě užší, sotva čtyři metry. V sudé dny se jezdilo dolů, v liché nahoru a do Taroudantu. To bylo dílo arabských dělníků a cizinecké legie, vojenská cesta, přístupná se souhlasem velitelství nepodrobených oblastí.

Zdejší horské panorama opravdu připomíná Vysoký Atlas.

Tvarem, vedrem i závratí.

V průzračném vzduchu vidíte každou podrobnost.

Asi sto stop nad námi, na příkré střeše mezi dvěma vlásenkami, visí velký osobní vůz.

Dojíždíme, objíždíme, ztrácíme rychlost a bojíme se zastavit.

Slušná konkurence, tak sto třicet HP! Ale uhnal si plíce a dodýchal. Severoameričané nedovedou jezdit v alpském terénu, uštvou motor.

Nová zatáčka, ze skal se žene pekelný žár a z tváří nám tečou vodopády potu. Nemohu otevřít přední sklo, vysypalo by se v rigolech. Kola šustí v suché hlíně a nabírají stoupání jako negerský nosič.

Rádio, mlčí – Jen docela slabý zvuk, jediná stanice, přehlušená otevřeným výfukem.

„Ani rádio tu nehraje – To je život, viď – Jsme sami –“

Další serpentiny. Bude poledne a údolí se propadají do bezedných hloubek. Na dně širokého cañonu zbyl už jenom tenký, lesklý vlásek.

Objevily se vyšší kotliny zarostlé řídkými křovinami.

Konečně spatříme shluk lidí, vozů, stanů a chýší. Zvětšují se a blíží.

Za nimi rachotí bagrovací stroj, za ním čeká sanitní Ford a někdo mává rukou, abychom zastavili.

Cesta, ráno volná, se znovu sesula a k našemu okénku jde mexický dílovedoucí.

„Musíte čekat, seňore! Silnice je přerušena! Spadla skála!“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Quién sabe? Asi čtyři hodiny! Uvolníme ochoz, aby se projelo!“

Před námi tedy zuří válka s horou.

Trčíme vysoko v horách, v prudkém, poledním slunci. Máme žízeň a hlad.

Bagr ubírá pomalu a pravidelně svoje dávky a sype hlínu, kořeny a kamení dolů do strže. Slyšíte suchý rachot a skřípání železa. Za čtyři hodiny prokouše dva metry širokou římsu, rozjedete vše, a když to dobře dopadne, uniknete z vězení.

Na protější stráni, kde se zachytil na kamenitém svahu první košatý dub, vznikla malá indiánská vesnička. Tucet domků s lomenými rákosovými střechami, rozsypaných pod okrajem rozestavěné dálnice.

Bydlí tam dělníci, jejich ženy a děti.

Přímo u cesty se usadila silniční správa. Velký stan, v něm štáb. Inženýr, dílovedoucí, správce materiálu, řidiči a strojníci. Rýsovací prkna, theodolity, psací stroj, polní telefon.

Kolem kola rezavých lan, sudy od benzinu a petroleje, železná kolečka, lopaty, špičáky a dlouhé, ocelové pruty.

Za stanem je trochu větší bouda, stěny má spletené z kořenů a z větví, plátěnou střechu a pod ní je na bednách zboží. Lahve s pivem, chléb, sud petroleje, sůl, tabák a konzervy. Primitivní almacén, tienda, skladiště a obchod. Všechen zdejší přepych.

Hory, bagry, ocelové pruty a supi v povětří.

Pionýři Velké cesty

Podívejme se, jak to tu vzniklo.

Jednoho dne, asi před třemi roky, rozšířila se po indiánských vesnicích zpráva, že přijeli četníci s pány z města a že se tu bude něco stavět.

Kdo chce, může pracovat, vydělá moc peněz! Amigo, mnoho peněz!

Žili tu lidé, kteří nikdy nevyšli ze svých starých osad.

Na vyjednávání takových dělníků, kteří se volají ke stavbě velkých přehrad, průplavu, pacifických železnic nebo silnic, mají americké společnosti svoje specialisty. Ukazují rukama, že se bude jíst a pít, že bude veselo!

Budoucí dělníci, někdy celé vesnice, zdvihnou kotvy a stěhují se s rodinami do místa stavby.

Je na ni připraven generální plán. Vojenské kartografické ústavy dodaly mapy, zakreslily výsledky geologického výzkumu, konstrukční kanceláře prokreslily směr a určily pracovní postup. Technická správa připraví materiál.

Pak přijde velká výprava. Geologové, meteorologové, inženýři, geometři, lékaři, mechanici, řidiči stavebních strojů a tlumočníci.

Někteří indiáni nerozumějí španělsky. Jsou tu lidé, kteří se jen usmívají a mlčí, protože jim už vůbec nikdo nerozumí, ani míšenci, ani Huastekové. Ale ruce mají dobré a netrpí závratí.

Z primitiva, který včera lovil orchideje a chodil přes rokle po provazech, spletených z rostlinných vláken, je obratem dolaru – americký pionýr.

Stavitel Velké Cesty! Hrdina práce –

To je mu ovšem docela jedno.

Z dvaceti milionů dolarů, které půjčili američtí olejáři mexické vládě, má denně peso padesát, skoro jedenáct korun. Když se přihlásí na nebezpečnou práci s ocelovými tyčemi a s náložemi dynamitu, dostane dvě pesa.

Opálený inženýr sedí pod plátěným přístřeškem a vypravuje nám další podrobnosti.

Zasedne válečná rada.

Štáb rozloží letecké snímky, speciálky, jmenuje šéfy úseků a přidělí jim místo, lidi, stroje, pohonné hmoty a nářadí.

Budoucí trasa se ještě ztrácí v divočině a není k ní přístupu. Letadlo hledá opěrné body a tlumočníci sbírají zprávy o stezkách, kterými by se projelo a prošlo. Když nejsou, prorazí se, prosekají, prokopou.

Na určitá místa putují potom rozložené stroje, traktory, benzin, olej, stany, vlečná lana, lopaty, krumpáče, pneumatické vrtačky, dynamit a stovky podrobností, o kterých se vám nezdá, když jedete hotovou dálnicí.

Zřizují se malé pracovní tábory. Společnost stanoví termíny a vypíše odměny za dochvilnost.

Dělníci, kteří již pracovali na takovém díle, zaučují čilejší domorodce a vyberou z nich předáky.

Skupiny se potom usadí na svých úsecích. Pracují celé rodiny. Ženy postaví chýše, vaří, nosí s dětmi hlínu, koše s kamením, pitnou vodu a po čase rodí další děti. S vodou jsou starosti. Dokud sem nevyjede první cisterna, putuje každý litr z údolí nebo z dalekého okolí.

Proto je právě třeba žen a dětí.

Někdy jsou v cestě domorodé vesnice. Zboří se a přestěhují o kus dál. Potom zaměří inženýři první hrubý směr, zapálí se houštiny a lesy.

Na spálených průsecích se kopou kořeny a upravuje koryto pro rýpací stroje a pluhy s housenkovým náhonem.

Jsou to první motorová vozidla, která zahajují dopravu.

Zrychlí tempo práce o mnoho set procent.

Odstraní vrchní vrstvy.

Zorají lože.

Zarovnají břehy.

Tak se pracuje dole v kraji, v měkké zemi.

Nahoře v sierrách se začalo jinak. Dynamitem. Prolámou se mělké vany a hrbaté, nebezpečné terasy kolem svahů.

Úseky se spojují a končí přípravný útok. Nad propastmi se zachytili první lidé.

Přibývá šířky, ale po každém dešti se svezou na hotovou terasu nové tuny země. Začne upevňování stěn.

Už se zdá, že práce skončila.

Hora je klidná, jen občas pustí kámen nebo balvan. Přeskočí kočičí zásek a rachotí dole v roklinách. Ale je to jen klid před bouří. Dělníci a inženýři spí po denní dřině a najednou je probudí hromový rachot. Vybíhají ze stanů a vidí zkázu.

Sesula se hora! Kamení, balvany, hlína, stromy, keře, kořeny, mračno prachu.

Někdy to přijde ve dne. Indiáni zahazují lopaty a prchají do úkrytu. Snad uvolnili ti nahoře balvan a sjela celá vrstva, snad povolila po dešti nebo sama sebou.

Kope se znovu. Jako dnes! Včera první sesun, pak druhý, na tomtéž místě! Práce na čtyři hodiny!

Ale do měsíce bude zabezpečen celý úsek až do Jacaly.

Začne se s povrchovou úpravou. Přivezou cement, písek, asfalt. Položí se kanály a odvede voda, která podemílá stěny.

Po třech letech boje projede kontrolní komise, provede měření a zkoušky a nařídí stavbu trvalé telefonní linky. Četníci a cestáři rozestaví výstražné tabulky.

Noviny přinesou zprávu, že byl dokončen další úsek Panamerické dálnice a akcie olejářů mírně stoupnou.

Pavouci

Za naším vozem stojí ambulance, velký vůz s nápisem SERVICIO MEDICO. Lidé tu padají se skal, nebo se jim svalí balvan na tělo, někdy je zasype hlína.

Denně se tu něco stane. Úraz nebo smrtelný pád.

Pozorujeme práci drapáku. Nabírá horu, lítají kameny, prach se žene do očí, potom vrchní vrstvy povolí, posunou se níž a někdy z nich vyletí balvan a odskakuje jako míč, než skončí dole v údolí.

Podívejte se až docela nahoru na stráň! Nad bagrem, na šikmé tabuli, lezou pavouci. Nebo mouchy, jak chcete.

Vidíte drobného, hnědého indiána, jak šťourá ocelovým prutem kolem balvanu? Pod ním klidně hrabou lopatami, třebaže se to za chvíli uvolní.

Nad táborem, padesát metrů nad námi, šplhá po stěně asi dvacet jiných pavouků. Mají právě takové ocelové pruty a podhrabávají břidlicovou vrstvu, která by se mohla smeknout sama. Snad zítra, snad za měsíc.

Je to nejnebezpečnější a nejlépe placená práce. Ty všechny balvany, které ještě sedí na stráni, čekají na pavouky. S nimi volné vrstvy.

„Nebude tu nikdy klid – Ale je to jediný směr, kterým se můžeme vyšplhat nad Jacalu. Až do Tasquilla padají kameny. Neotvírejte vůz a dávejte pozor na stráně – I když vás balvan mine, leknete se!“

Potom nám vypravují, že máme štěstí na počasí. Někdy tu leží husté mlhy i teď, v době sucha. Kdyby se přihnala bouře, pojedeme v mracích.

Eva pozoruje horké nebe a potom dopíjí poslední zbytek studené vody. Už je tu jen teplá limonáda z almacénu, v lepkavých lahvích. Pak seběhla dolů a škrabe se s kamerou do vesnice.

Vrací se a filmuje teploměr nad volantem. Je na něm – jednapadesát!

„Kdyby ti někdo v Praze nevěřil, že mi bylo horko –“ říká.

Opírám se o žhavý blatník a čekám, až se rozšíří naše cesta na nutné dva metry.

Nyní ztichla práce a země se uklidnila.

Přijíždí druhý mohutný bagr s housenkovým pásem.

Bručí, funí, skřípe, nabírá hlínu, kořeny a křoví. Indiáni se spokojeně usmívají a pokyvují hlavami.

Jejich silnice!

Jejich pyramida

„Už jen dvě hodiny,“ říká strojník.

Zdola se vyškrabal dům na kolech. Obrovská Amerika, kterou jsme potkali před polednem.

Teď vidíme, že mají číslo z Texasu. Otec, matka a tři dcery.

Slečny nás pokládají za Američany, protože máme číslo z New Yorku. NY – 7 N 4466.

Wonderful! Takový malý automobil a předjel je! Až z New Yorku –

Jedou do Mexika na výlet, ale to si vzpomněl otec! Má takové nápady.

Dole v chýších hospodaří indiánské ženy, ale slečny jsou v koupacích šatech. Vystrkují na velehory nahá záda, ramena a plavky Jansen.

Pletou si Mexico s Palm Beach – Peoni se chechtají a indiánky se stydí.

„Řekni jí, aby se přikryla! Nezná slunce a zítra bude nemocná!“ prosí mne Eva.

Podíval jsem se na stráň, na polonahé lidi s dlouhými pruty a propadám zlomyslnosti. Tak hezky jim rudnou záda –

Ale už na to přišel mexický inženýr a radí ženám, aby odešly ze slunce.

Otec bere černého šoféra za rameno a ukazuje mu pavouky.

„Tak tohle jsem chtěl vidět, Same! Není to pro ženské, ale je to ono! Takovou práci jsem vlastně dělal já taky! Já jsem tesař,“ obrací se k nám „a jako mladík jsem pracoval na vysokých stavbách! Mnoho lidí to odneslo, nebyla ta praxe jako dnes! Ale závrať nemám – To jsou pionýři, panečku – To rád vidím!“

Dnes je z otce-pionýra veličina.

Má ohromného Buicka, černého šoféra, milostpaní s prsteny a tři dcery v koupačkách.

Z těch hnědých pionýrů z velké Panamerické budou veličiny až za pět let.

V měřítku Sierry Madre nepatrně zbohatnou. Budou sloužit turistům, prodávat barevné ptáky v kleci, jaguáří kůže, hlízy orchidejí, ručně tkané pokrývky a přední dělníci se usadí přímo na silnici, u limonády, cigaret, benzinu a vzduchu zdarma.

Myš proklouzne, lev se chytí

„Hezky to jede, ten váš vůz,“ pokračoval tesař z Texasu, „ale je to malé! Malé, příteli – Dám si s vámi závod do Mexico City! O sto dolarů!“

„Mexických nebo amerických?“

„Našich! Musíte prohrát! Váš vůz je slabý, hračka!“

Pepík zatím leze po stráních a kamera se plní novými záběry. Teď točí krásné tváře dvou indiánských dívek. Už mají děti. Komu patří děti a ženy?

Cestě. Silnici. Panamerice!

Inženýr se vrací ze zasypaného místa. Ještě několik minut a můžeme pokračovat. Texasan svolává rodinu a hrne se do vozu. „Nasedat! Jede se dál!“ křičí.

„Vy ne, seňore, jen ten malý vůz! Vy byste ještě neprojel –“ upozorňuje inženýr, „máte příliš velký vůz!“

Dělníci salutují, Popular zabručel a ohlížím se z okna.

„Jak je to s tou sázkou?“ volám.

„Neplatí –! To není fair hra!“ křičí tesař.

Horský velechrám u Jacaly

Za další hodinu sjíždíme do Jacaly.

Je tu okres indiánů kmene Otomi, kteří mluví jednoslabičnou řečí. Potkáváme desítky samot a chýší, rozvěšených na nepřístupných stráních. Teď konečně klesáme.

Otvírá se chráněné, vysoké údolí, na úpatí horského masivu. Na jihu nás čeká dalších tisíc metrů do nebe, serie serpentin a teras. Vrcholky sedel, do kterých pojedeme, jsou už 2200 metrů nad mořem, tedy skoro ve výšce města Mexika.

Jsme nad patrem tropického rostlinstva, v pásmu dubových lesů, do kterých zabloudily z velehorských úbočí první jehličnaté stromy.

Kam otočíte oči, všude se prostírá velebný rozhled. Najděte slovo, které má sílu, aby vystihlo velkolepost horského pásma, rozloženého v této oblasti Sierry Madre, listnatou záplavu nedotčených lesů, potom další a nové skupiny velehor, rozklenuté nad horkými kaňony, slavnostní horizont, dokončený suchými skalami, vyprahlými temeny nejvyšších vrcholků, kam nepronikne hlas, ani stín, ani pták, ani dech ze spodního, lidského světa.

Do těchto končin byl dosud přístup jen z jihu, z mexické náhorní plošiny.

Kdysi sem cestovali geologové, přírodopisci a badatelé z celého světa, aby se vraceli s jistotou, že velehorské moře kolem Jacaly nemá na zemi soupeře.

Tiskneme se k okraji silnice a ze vzrušené jízdy po klikatých vlásenkách, z cesty mezi nebem a zemí a ze střídání majestátních rozhledů, zbyl jen jeden výsledek – závrať.

Na dně údolí sedí staré pueblo Jacala. Malé městečko, políčka, koloniální kostel, pár hliněných domků se střechami ze suchého listí, velký, zelený močál a trochu uprášeného života.

Cítíme zápach brzd, ječí a skřípou v prudkých serpentinách, mezi balvany a děrami, před mračnem zvířeného prachu.

Máme spálené ruce, krk a nosy. Červené oči a mozoly od volantu.

Snad to trochu uklidňuje svědomí, že jsme přece jenom nevnikli do východní Sierry Madre tak pohodlně a světsky, jako sem jednou přijedou čtenáři prospektů, americké ženy v koupacích šatech a lidé, kteří si to mohou zaplatit, kterým udělali barevní pavouci cestu a které sem doveze barevný šofér.

Procházíme se Jacalou.

V domcích je poměrně čisto. Ale vrhli se na nás žebráci, divně znetvoření, špinaví slepci a vyhublé děti. Je tu asi veliká bída.

Indiánky nosí spuštěné vlasy, děvčata mají krásné, hluboké oči, ale jedna tvář ze tří je zohavena neštovicemi. U stavení leží chlupatá prasata, v otevřených krámcích koupíte teplou limonádu a benzin ze sudů, složených u silnice.

Hory nad pueblem čekají, vzhůru do nebe!

Jacala se pomalu zmenšuje, zelené údolí mizí a je vám dovoleno, abyste vyšplhali do dalšího poschodí horského velechrámu.

Zelený výškoměr

Velehorská poloha anahuácké plošiny se nejeví v ničem tak přesně, jako ve stupních rostlinných pásem, která vystřídáte z Tamazunchale do Zimapanu. Je to kraj vysokých planin, k němuž se na východě, u moře, připojuje skryté sopečné pásmo, bohaté na naftu.

Veletok zprohýbaných vrstev, ale to všechno jsou jen starobylé základy, zakryté rostlinstvem všude tam, kde je vlhko. Zbytek je mal país, špatná země. Buď kamenité mesy, nebo bolsóny a sprašové náplavy. Ukázky pravých, bujných tropů najdete jen v teplých údolích Sierry Madre.

Mexiko je geologickým museem a dodnes živou laboratoří zemského nitra.

Je to směšné, že někde dole pod vámi napravuje dnešní člověk dílo přírody a že ho rozčiluje trocha hlíny, která se svezla na silnici, širokou sedm metrů. Zlobí se jako podrážděný stařec, kterého nezajímá, že je slunovrat, že kvetou stromy a zpívají ptáci, protože nemá srovnaný psací stůl.

Sto metrů nad Jacalou se zúžila silnice a v nehotové zatáčce je nesjízdný hřbet. V tom okamžiku ustupují hory kusu plechu pod chladičem, který prudce narazil a prohnul se.

„Prorazíš karter!“

Druhá rána, do řízení, jen to hrklo ve volantu.

Srovnejte takovou příhodu s výbuchem Popocatepetlu nebo Colimy, nebo s obyčejným zemětřesením v Guatemale! Přestanete se zlobit!

Dnes ráno jsme opouštěli Tamazunchale. Chtějte vanilku, kakao, kávu, bavlnu, červcový nopál, indigo, divoké datle, fíky, rajská jablíčka, třtinu, rýži, všechny druhy tykví, hlíz, bobů, kukuřici, obilí, pomeranče, citrony, ananas, banány, kaktusy, kaučuk, orchideje, všechno sklidíte v teplých údolích kolem řek.

Vystupte o pět, o šest set metrů a příroda se mění. Začíná listnatý les, duby liquidambary se spojují v souvislou klenbu a chrání si vlhkou půdu. Vyneste se dalšími vlásenkami a přírodní výškoměr prozradí hranici prvního tisíce metrů: sosny, borovice s dlouhými, tenkými jehlami.

Dívejte se do lesů nad Jacalu! Nadmořskou polohu vám hlásí jehlice borovic. Jedete do druhého tisíce. Zkracují se, připravily se na zimu a na větry, tvrdnou a přijímají do ochrany první jalovce.

Jedle se zkracují k zemi, borovice napínají svaly a za hodinu jste na holém vrcholku, nad spodní záplavou zeleně, skoro dva tisíce metrů nad mořem.

Probudili jste se v bungalowu pod palmami, teď vdechujete jehličnatý les a za hodinu nic, jen vzduch a kámen.

Pak překročíte vysoké sedlo a uvidíte další moře velehor a velebnou nádheru Zimapanu.

Pepík se kazí

Nízko v kotlině se objevilo horské městečko, spojené vozovou cestou s hlavní tratí.

Nad bariérou horských řetězů zapadá slunce.

Předtím jsme prudce sjížděli další stovku zatáček.

„Něco tady zapáchá –“ ptám se a rozhlížím se po voze.

„Jako když se pálí nehty –“

Pepík si prohlíží palec.

„Co se ti stalo?“

„Ale nic, jeď dál –“

„Ty kouříš?!“

Kouří! Zdejší černou mexickou cigaretu.

„Ty jsi se zbláznila! Vyhoď to! Okamžitě! Ještě ty začni!“

Mlčí a kouří dál.

„Vyhoď to, prosím tě – Nebo mi ji dej –“ domlouvám se. „Dám ti, jinou – A ukaž mi, kde se mačká ten zapalovač cigaret. Mám propálený palec – “

Vzala to špatně do ruky a sáhla si na žhavou spirálu.

„Pepíku, prosím tě, nekuř! Zvykneš si –! Víš, jak to bylo se mnou. Třicet let jsem nekouřil a nepil – Copak to je pro ženu?“

„Když jsem Pepík, tak jsem Pepík!“

Pouští kouř a kašle.

Dívá se závistivě na skrčenou, starou indiánku, která sedí v Zimapanu u chodníku a bafá z dýmky.

Prohlížíme si vážný jezuitský kostel, barokní vzpomínku na šestnácté století, chudé ulice a prastaré cypřiše.

„Tak ty tedy nepřestaneš?“

„Ne! Začnu – Já dneska zlobím!“ A začala doopravdy.

Noc v horách Otomiú

Za hodinu jsme ujeli sotva dvacet mil. Ale nechtějte, abych se věnoval dalšímu popisu zatáček, serpentin a rigolů. Člověk není pes, aby počítal patníky.

Svítí hvězdy a citelně se ochladilo. Jsme vysoko, země rychle chladne.

Bolí mne tělo z té dřiny. Jedněmi koly nahoře, druhými v koleji, do obou se nevejdeme. Byly by tak pro tesaře z Texasu!

Prozatím jsme neviděli, že by předjížděl. Ale potkáváme autobus. Vyjel z koleje a nemůže se utrhnout. Kola se točí, prokluzují, indiáni a míšenci na něj křičí jako na mezka, tlačí, ale nemohou z místa.

Pomáháme a potom se ptáme na další cestu.

Začíná zemědělský kraj, blíží se velké haciendy. Už odpoledne jsme si všimli indiánů, jak obdělávají políčka na strmých stráních. Přivazují se ke stromům, aby nespadli. Nenajdete zde nikde moderní pluhy, ani secí stroje a těžko si představujete, jak by se s nimi na svazích pracovalo. Domorodci píchají do země špičatým dřevem díry, hodí pár zrn a zašlapou je do měkké půdy. Nemají stroje, ale mají za to třikrát ročně žně.

Řidič autobusu nám radí, abychom odbočili na starou cestu, protože dobrá silnice začne až za Rio Tula. Dost nerad sjíždím do lesního porostu. Cesta se sotva prodírá mezi hlinitými břehy.

Lítáme nahoru dolů, chytáme spodkem, jsou to strašné rány.

Díry, bláto, jíl, noc a pustina. Předjíždíme osamělého jezdce. Jen o pár set metrů a pak bezradně brzdíme nad mělkou strží. Dolů to sklouzlo, ale nahoru asi nevyjedeme. Pálí se mi spojka a sotva se držíme, abychom nesjeli pozpátku. Je tu mokro, kloužeme po vlhkých kamenech a jílu. Pepík vystoupil, tlačí, kola prokluzují.

Na jednom náhradním kole máme sněhový řetěz. Ale podkládejte hever a nasazujte kolo, když se vám smeká celý vůz se svahu!

Jen nebe je klidné a září hvězdy.

Odpočíváme a slyšíme dusot. Přijíždí jezdec, kterého jsme minuli před okamžikem. Sestoupil z koně a rozbaluje laso. Pomůže, velmi rád!

Chce zapřáhnout koně a hledá místo, kam by podhodil provaz.

Sedám si k volantu, Eva se opřela o kufr, jezdec pochopil a pobízí koně.

Pomalu, o decimetr, ještě kus, kola zabrala, šplhám se nad úvoz, ale Pepík uklouznul v jílu a leží v blátě. Ale vůz je na rovince.

Noční gentleman řekl něco neslušného o Madoně, potom zdvihnul seňoru, sbalil si cigaretu a přeje nám „Hasta la vista!“, česky to znamená „Na shledanou!“

Pepíkova těžká chvilka

„Co se ti stalo?“

„Nic – Jen bláto! Podívej se, jak vypadám! Dej mi cigaretu!“

„Může to být značka Chesterfield?“

„Děkuji, pane – Raději černou Bohemios. Zvykla jsem si na mexické –“

„Jak dlouho už je dáma kouří?“

„Začala jsem dnes dopoledne, pane – A jedeme! Mám dnes večer cocktail-party s rodinou jednoho odborového rady –“

Jsme vysoko na náhorní planině a zavíráme okna. Bude studená noc.

Průsek stoupá a klesá kaktusovou spletí, která nemá konce. Vlna střídá vlnu a v příčných úvozech je tolik bláta, že kloužeme s vršku na zabrzděných kolech jako sáně.

„Vezmu si na klín kámen! Podložím kola, kdybys do kopce sjížděl zpátky!“

Našla balvan jako zelnou hlávku a čekáme napjatě na příští stoupání.

„Teď dej pozor! Tohle sjedeme, ale nevyjedeme – Podívej se to bahno!“

Cesta‚ se svažuje a potom stoupá bez rozjezdu do příkrého průseku. „Snad bys to vyjel pozpátku!“

„Jak tady obrátím vůz?“

Vteřina.

„Mám se spustit dolů?“

„Zkus to! A drž si klobouček, jedeme z vršku –“

Světla se sklopila se svahu, přeletěla krátké stíny blátivých stop a otisků koňských kopyt a pak už to šlo všechno velmi rychle.

Vůz proletěl, vyhoupnul se do stoupání, jede, ještě jede, pomaleji, pomalu, nevidím nalevo, napravo, pomáhám si spojkou, nejde to –

Stojím.

Chytnu ruční brzdu a vůz klouže zpět.

Eva vyskočila, práskla dveřmi a zmizela ve tmě.

Zoufale se snažím zachytit, ubírám plyn, zabírám v jílovém blátě, ale světla se točí doprava a vtom se motor rozeřval na plné otáčky.

Padám, nevím kam a zdá se mi, že slyším tichý výkřik. Světlomety se postavily proti nebi, skoro ležím v opěradle a čekám, kam spadnu.

Níž, ještě níž a konečně klid. Visím spodkem na okraji rokle. Stačí pohyb a vůz spadne dolů.

Opatrně otevírám dveře, stačí pohyb a skloněný vůz se zřítí. Venku je naprosté ticho.

„Evo!“

Nic.

„Pepíku!“

Nic.

Zmizela.

Pod vozem není, to vím. Zadní kola utrhla měkký břeh a visí nad zemí. Podvozek sedí v hlíně.

„Evo!!!“

Odněkud zdola je slyšet slabé sténání.

Spouštím se ze stráně do houštiny, bodliny opuncií mi derou lokty. Není vidět na dosah ruky.

Vůz svítí do nebe a každou chvíli se může překlopit.

„Kde ležíš? Nevidím tě! Kde jsi?“

„Tady‚ dole – Něco se mi stalo –“

Polil mne pot.

Sedáni si a kloužu níž.

„Co je ti?“

„Počkej – Nemohu dýchat – Pomoz mi sednout –“

„Mám – Shodil jsi mne dolů – Vzalo mi to dech – Počkej!“

„Kde tě bolí?“

„Tady – Už mohu vydechnout – Na prsou a v břiše –“

Lezeme pomalu k cestě.

Eva se chce posadit, nejde to. Opřela se o vůz.

„Dej pozor! Spadne –“

„Zapal mi cigaretu a dej mi něčeho napít – Fuj! Nezlob se, nic to nebude –“

Bylo.

Chtěla podložit zadní kolo, ale to už vůz padal.

Shodilo ji to a letěla po zádech.

Za dva dny v Mexico City se zjistilo, že má nalomené žebro. Třeseme se zimou, dávám na zem plášť.

„Já dneska zlobím, viď?“

„Hrozně – Podívej se, kam jsi padala!“

„Do kaktusů – Znáš tu skautskou písničku? Pak skočila do kaktusů, zmizela tam bez funusu – a bylo po ní –?“

„Nemluv a lehni si! Můžeš dýchat?“

„Dost – Co je to tu cítit?“

„Benzin –“

Zavírám přívod paliva a zhasínám velká světla.

„Mně ti píchá pod žebry –“

„Zabal se a lež! Chceš whisky?“

„Ne – Cocktail White Lady –“

Je půl jedenácté.

Naše plechová myš je dosud tam, kde byla, trčí do nebe a jen bůh ví, jak ji postavíme na nohy.

Ale pánbůh přeje tulákům a malým dětem.

Jezdec, který klusal za námi do Tasquilla, dojel za malou chvíli.

„Buenas – Co se stalo! Qué misería! Pomohu vám!“ Vyvázal laso na přední osu, podložil kolo kamením a pobídnul koně.

Škubnutí, další a za deset minut sedím zase za volantem na malé mýtině.

„Gracias –“

„Není zač, caballero – Naložíme vaši seňoru a pojedu teď před vámi, když dovolíte – Vyvedu vás na camino nacional – Není to daleko, sotva jedna legua –“

„Je ti zle, Pepíku?“

„Už dobře – Ale jestli mi porostou kaktusy všude tam, kde mám sazenice, tak budu jako botanická zahrada –“

Ixmiquilpan

Bude půlnoc.

Rio Tula, několik světel v Tasquillo a hledáme nějaký nocleh. Evě není valně a skučí bolestí, když se pohne nebo když narazíme na rigol.

Ale než se objevila další hromádka světel, skoro jsme zapomněli na noční příhodu. Jinak to nejde na velké cestě.

Po levé ruce je pueblo.

Spí. Tiše projíždíme kolem starých zdí, za kterými stojí vysoké stíny koloniálního kostela. Proti němu řada přízemních domů, vchody na zvýšených schodech a jen v několika štěrbinách se ještě svítí. Muži, zabalení do pokrývek, šál a plášťů, vyběhli na ulici.

Je zima. Jen deset nad nulou.

Třeseme se, jektáme zuby a vystupujeme.

„Donde es un hotel, señores? Kde je tu hotel, pánové?“

„Hotel? Stojíte před ním, seňore! Zde jest hotel! Jediný!“ Mexická fonda s pokoji pro cizince, přízemní hospůdka.

Ve dveřích je zatím divoká porada. Něco si nesrozumitelně vysvětlují a chápeme jen, že tu nemůžeme spát. Nesmíme! Proč, to nevíme – Klepou se nám kolena a chceme do tepla.

Vyjížděli jsme ráno z padesáti stupňů tepla, pekli se čtyři hodiny u bagrů nad Chapulhuacanem, jsme spáleni na rukou a v obličejích a tady na náhorní plošině je o čtyřicet stupňů chladněji. Cítíte to až v kostech.

Pepík nečeká, jak porada dopadne. Vystoupila z vozu a narovnala se. Pak bouchla dvířky, posadila se v nálevně a vyšetřuje, co se zde pije a jí.

„Jak je ti?“

„Dobře –“

Mezcal pro zahřátí? Co jiného?

Nebo tequilu, která sežehne tělo a duši stejně prudce, jako absint, nebo šedesátiprocentní zubrovka?

„Je mi líto, caballero – Napijte se a odjeďte! Nesmíte spát v Ixmiquilpanu! Zákaz – Vláda –“ říká patron.

Z dalšího rozumím, že tu něco je, nevím co, nerozumím tomu slovu a marně je hledám v troskách naší španělštiny.

„Nemluv s ním! Víš, co mne napadá? Že máme dnes narozeniny – Mohli jsme se zabít, ty i já!“

„Rozbít vůz –“

„Mělo by se to oslavit –“

„Okamžik! Momentito, seňora!“

Jdu ven do vozu.

Doprovází mne pět caballeros a rozčileně vysvětlují, že to mysleli vážně. Skutečně tu nemůžeme spát! Úřední zákaz! Nebezpečí!

Nesmysl!

Vrazil jsem jednomu do ruky svítilnu a povídám česky: „Sviť mi, Rudolfe –“

Černýma, přivřenýma očima sledují pečlivě, co hledám – Vousky pod nosem mezi širokými tvářemi, ústa pod šátkem.

Ale teď jim bleskly oči – Láhev!

Jediná, kterou si vezu až z Prahy! Moravská slivovice. Chtěl jsem ji otevřít v Mexico City. Ale člověk se má napít tam, kde má chuť –

Zmlkli.

Sledují mne vážně do místnosti, sedli za stůl, smotali si cigarety a čekají, co bude.

Rozdávám sklenky a bude to asi po prvé a naposled, co se vypije láhev vizovické slivovice v mexickém Ixmiquilpanu.

„Hm –“ udělal první.

„Čé –“ druhý.

„Oiga!“ třetí.

Patron bručí a dívá se po společnosti.

Ochutnal a sklidil zatrpkle džbánečky s mezcalem. Divný, divný člověk – Šourá se po podlaze jako šváb, věčně bručí a teď uhodil do pultu.

„A nesmějí tu zůstat, caballeros!“

„Ty mlč, Jorge – Jdi spát! To je jejich věc!“

„Caballero!“ přesvědčují mne. „Můžete zde zůstat, musíte tu zůstat! Na zdraví! Salud!“

„A dej jim něco jíst, Jorge! Seňora má jistě hlad – Hni sebou!“

Přinesl chléb, tvrdý salám, sýr a kus másla.

Ptám se, kam nás uloží. Pokoj?

„Pokoj –“

„Čistý?“

„Sí, seňor! Velmi čistý! Pěkný pokoj pro dva – Ale stojí tři pesos!“ Tři, ukazuje na prstech.

Asi by mu spadla velká starost z krku, kdybychom to zaplatili předem.

Za chvilku se vrátily na stůl kulaté džbánečky s mezcalem a mám strašnou radost, že Evě svítí oči.

„Nechce se ti spát?“

„Vůbec ne – Taková báječná společnost, co by za to někdo v Praze dal!“

„A co tvoje zdraví!“

„Klid – Kam nechodí slivovice, tam chodí lékař!“

Jsou dvě hodiny z půlnoci, když zajíždím na čtverhranné patio, doprovázen hostinským.

Zde! Pokoj –

Černá kobka bez oken, dvě železné postele, skříň na spadnutí, rozviklaný stůl.

Hliněná podlaha a těžké dveře.

„Je tu čisto?“ ptám se ostře.

„Sí, sí – Buenas noches –“mávnul rukou, a než jsme zapálili svíčku, bouchnul dveřmi.

Pak zapadla zvenčí závora.

Čočky

Tenká svíčka pustila do okolí trochu žlutého světla.

„Je ti taky tak zzzzzima?“

„Dám ti teplé pyjama –“

„A kde je chceš vzíti, když máme kufry venku ve voze?“

„Přinesu je!“

„To nnnejde –“

„Proč?“

„On si nás tu – zzzzavřel –“

Chytím za dveře a plivnu vzteky na zem. Chlap je vzepřel zvenčí kládou!

„Naproti na dvoře byl pokoj a ten byl taky tak zzzavřený –

Opřený klackem! On se bojí, aby mu hosté neutekli bez placení –“

„Blbec!“

Sedáme si na rozvrzanou postel. Nohy se rozlezly jako výkyvné poloosy Škoda-Popularu.

„Já bych něco od tebe potřebovala –“ klepe se Eva zimou.

„Co – Je čtvrt na tři!“

„Abys mi vytahal jehly z kaktusů – Mně se špatně sedí –“

„Kdyby tu bylo aspoň okno – Vylezl bych na patio – Zmrzneme tu –“

„Bbbba ne – Bude nám tu za chvíli horko – Vidíš ji?“

Druhá, Třetí. Čtvrtá. Pátá… Štěnice…

Kdesi v rohu zatroubily přední hlídky na polnici a ze všech stran se slézají rychlé, hladové čočky, vytrvalým pochodem a pak přískokem do postele.

„Ty zdi natřel na červeno, aby je nebylo vidět –“

„Pojď se vyspat do vozu –“

„Tak otevři dveře!“

„Já ho ráno zabiju –“

„Proč bys to dělal? Takový něžný člověk – Přítel zvířat! Chytá štěnicím hosty, aby měly co žrát –“

Po hliněné podlaze leze konvoj švábů.

Prásk! Lovím je střevícem.

„Usneš v tom, Pepíku?“

Prásk! Další skalp –

Na ruce ucítím bodavou, horkou ránu. Čočka! Deset čoček –

„To bude noc – Co s tím mám dělat? Co dělají tvoje žebra, Pepíku?“

Nic.

Ohlédnu se a vidím, že pokojně spí.

Žlutá zimnice

Mexikem se potulují ošklivé choroby.

Některé krajiny u Mexického zálivu jsou pařeništěm zimnic a čekají na zdravotní expedice z USA, které by je vyčistily jako kdysi Kubu, Nicaraguu nebo severoamerické pásmo na Panamě.

Havana byla půldruhého století ohniskem žluté zimnice. Roku 1900 rozpoznali jejího nositele, komára Aedes Calopus. „Anaphelová brigáda“ plukovníka Gorgase ji potom sprovodila za dva roky ze světa.

Mexické přístavy Tampico a Veracruz jsou na kraji bažin, mělkých lagun a teplých močálů. Třebaže tam podnikají křížové výpravy proti moskytům, táhnou se epidemie z atlantických a tichomořských nížin až do vlhkých říčních údolí a putují proti nim do hor. Někdy se zachytí až na mexické planině.

Včera jsme slyšeli, že je v Hidalgu černý mor.

* * *

„Ty nespíš?“

„Už je ráno –“

„Tak proč svítíš svíčkou?“

„Není tu okno –“

„Počkej! Kde to jsme?“

„V Ixmiquilpanu –“

„A spal jsi?“

Na stole je pyramida popele a nedopalků.

Zvenčí slyšíme ptačí zpěv.

Bouchám na dveře. Kopu do nich. Venku je ticho, jen ptáci zpívají.

„Abra Usted la puerta! Otevřte dveře!“

Něco se šourá po patiu, pak spadla na zem závora a šenkýř v teplém ponchu pouští do komory světlo.

„Buenos días! Cómo dormió, Usted? Jak jste se vyspal?“ ptá se zdvořile.

„Muy bien – Gracias – Velmi dobře!“ děkuji a prohlížím si ruce.

Přenesl se přes to s jistou noblesou a rychle zmizel.

Není, kde bychom se umyli. Do sežehnuté kůže přibylo mnoho malých, ohnivých ran. Ale jitro je rozkošné.

Voní stromy a keře a na zaprášené ulici jdou indiáni z trhu a na trh. Ženou mezky se zbožím, nesou kuřata, svázaná za nohy a podle kostelní zdi pletou ženy z nějakých vláken provazy.

„Tak mi nejde do hlavy, proč nás tu nechtěli nechat vyspat! Něco v tom bude, čemu jsme nerozuměli!“

„Asi ten zvěřinec v postelích –“

„Musíme si zvykat – Čisté hotely najdeš jenom v největších městech. Tady je campo, venkov, hmyz tu žije s lidmi na polovic – Zaplať, pojedeme! Škoda dne!“

Na hlavní silnici doplňujeme benzin.

Do Mexico City je asi sto mil, sto šedesát kilometrů dobře válcované silnice, a tak nemusíme pospíchat, abychom dojeli dopoledne.

„Co tak brzo po ránu?“ ptá se prodavač benzinu a kope do prázdného sudu. „Odkud to jedete, že už jste tady?“

„Z Ixmiquilpanu –“

„A to jste tam spali?“

„Ovšem!“

Nevěří mi a ptá se znova.

„Řekl jste Ixmiquilpan?“

„Ano –“

„Svatá Trojice! Tam přece nikdo nesmí! Je tam žlutá zimnice!“

Zmizel, ani peníze nechtěl.

Kilometr číslo 92

Pole jsou po prvních žních.

Kolem Panamerické dálnice kvetou kaktusy a tráva je do žluta spálena sluncem.

Ještě sto dvacet kilometrů a jsme v hlavním městě Spojených států mexických, v Mexico City, v cíli své první etapy.

Mizí pueblo se starým jezuitským konventem, hnízdo, usazené v šedivé zeleni. V plicích cítíte řídký horský vzduch.

„Zas do kopce? Kdy se to změní –“

„Za chvíli – Tam někde dole‚ je Pachuca, stříbrné doly v El Chico a v Real del Monte. Za chvilku jsme ve federálním okrese!“

Vjíždíme do kulturní kolébky starého Mexika, uvidíme zemi Ferdinanda Cortéza, indiánské pyramidy a sopky.

Tak si člověk vyplňuje sny.

Něco se mu narodí v hlavě, nemá to obrysy ani tvář, jen silnou přitažlivost. Kdybych jel, díval se kupředu, den, týden, měsíc, rok – Za vidinou, za snem – Za tím, co mi vniklo do hlavy – Za vzdušnou představou, promítnutou na jemné růžové síti, která se den po dni přibližuje, má obrysy a směr. Skoro se směje radostí, že někoho svádí, vábí, že není přeludem a fatou morganou, že odmění vaši víru, vdechuje sny a vydechuje skutečnost.

„Dej pozor! Kilometr číslo 92 – Je to nejvyšší bod panamerické silnice, 8300 stop, 2560 metrů nad mořem – Pak začneme klesat do Mexico City –“

Nekonečná pole agave vážou prach, který ženou větry z planiny na hlavní město.

Pak ještě mírná vlna a v modré dálce se rozjasnila zasněžená hora.

Nad ní je obláček bílého kouře –

„Pepíku! Hora s nevyslovitelným jménem!“

„Popocatepetl!“

„Hora, která kouří – Za ní vidíš ‚Spící bílou ženu‘, Ixtaccihuatl –“

Chvilka ticha, dlouhá mnoho tisíc kilometrů.

„Víš, jak jsme spolu seděli na Nový rok doma v naší chatě? Ještě byl sníh –“

„Vím –“

To bylo prvního ledna.

Na konci února jsme odjeli z Prahy.

Je dvacátého sedmého března a před námi svítí otevřené jeviště starého indiánského Mexika.

Eva stojí před chladičem a dívá se spokojeně k jihu, na svoji horu, na svoji splněnou touhu.

Dvě jména vešla do amerických dějin po Kryštofu Kolumbovi a jejich tíže dopadla na země starých indiánů jako smrt a stín. Ferdinand Cortéz a Francisco Pizarro.

Ještě našim otcům líčily romány dobytí Severní, Střední a Jižní Ameriky jako dílo civilizace a důkaz odvahy, podnikavosti a zbožnosti bílého plemene.

Tím jsme se spokojili, i když nám říkali, že by se měl český člověk duševně rozšířit a zajímat o světovou politiku. Je v ní jeho vlastní případ, osud malého národa, tištěného po staletí dobyvateli, kulturtrégry a věrozvěsty. Osud amerických indiánů – osud Čechů po Bílé hoře, to nejsou tak příliš vzdálené bolesti.

Před tisíci roky se Češi rozhodovali – tak, jako dnes – mezi Západem a Východem.

Tehdy šli naši na Západ, pro německou víru a pro německou civilizaci. Dnes osud tuto otázku opakuje a pak je nutno, abychom věděli víc o západním světě, než nám řeknou tamější běloši. Rozsah indiánského a černošského hnutí v zemích mezi Aljaškou a jihem Jižní Ameriky je dneska světovou otázkou, o které musí přemýšlet Masarykův národ. Cesta z jeho humanity až k horizontu komunismu, citového a hmotného společenství skutečně moderních lidí, to je právě to, co doporučujeme svému národu v dnešní krizi bělochů.

Boží bojovníci

V žilách Pizarrů kolovala neklidná krev.

Francisco Pizarro byl předurčen bohem i ďáblem, aby ukončil dějiny hnědých lidí, kteří stavěli ve starém Peru pod hnízdy kondorů hnízda svých bohů.

Drobní sedláci i sevillští grandi byli tehdy vděčni nebesům, že jim přála vítězství nad islámem a nebesa se chtěla odvděčit španělským obhájcům Krista.

Nevíme přesně, jestli na to byla v nebi nějaká konference, kde se rozhodlo, že jim budou hozeni na pospas obyvatelé Ameriky.

Jak jinak se mohlo stát, že padla nevěřící Granada a v tomtéž roce bylo dopřáno Kryštofu Kolumbovi, aby přistál na americkém ostrůvku Guanahani?

Bylo skoro jisto, že Španělsko, kde stihalo římské gestapo, Svatá Inkvizice, nevěřící skřipcem a ohněm, je povoláno osudem, aby obsadilo pohanské země, kde vůbec nic o Bohu nevěděli.

Světice a světci – kteří mají na zemi zástupce v mniších zbožných řádů – svatý Petr, Pavel, Josef, František, Nejsvětější Trojice, Matka boží i rozkošné děcko Ježíš se jistě nebudou hněvat, když stateční conquistadores, dobyvatelé moří a pevnin, pošlou do španělských přístavů lodi plné zlata, pro větší slávu kostelů, královen a králů.

Stateční hidalgové, kteří budovali nové, americké Španělsko, vyšli z dobrých rodů a nad jejich kolébkami stály ušlechtilé doni v těžkém hedvábí. Znali Andalusii, Alcazar, Sevillu, Madrid, Toledo i Salamanku a slyšeli šumět Guadalquivir.

Ale právě tím byli přesyceni, zrovna jako Cortéz a Pizarro, o kterém dějiny říkají, že byl původně pasákem vepřů.

S Diegem Almagrem plul z Panamy k jihu, několik let po dobytí Mexika. Usadili se v Perú, v říši Inků. Mysleli na Boha, ale mysleli také na indiánské bohy, lité a tepané z ryzího zlata.

V Perú nebylo zlato drahým kovem. Snadno se zpracovalo a Inkové z něj vyráběli různé domácí potřeby, hrnce, pánve. Neměli tušení, že je tento měkký kov v zemích bílých mužů satanovou mincí, pro kterou se prolévá krev.

Pizarrovi říkají dějiny Krvavý.

I svého compagnera dal popravit.

Seňorita Pizarro Catalina Altmira se provdala za Martina Cortéza de Monroy, kapitána pěchoty.

V Madellinu v Estramaduře se jim narodil syn Fernando, který zdědil slušnou dávku krve matčina rodu.

Oba se zapsali do kroniky nového věku jako odvážní, po zlatě toužící, a proto bezcitní a krutí dobyvatelé.

Přízraky pod sopkami

„Zavři oči a zapomeň na Ixmiquilpan, na dnešní ráno a na celé století! Víš, kudy jedeme? Říší starých Aztéků!“

V kraji mizí starý, bílý konvent, zarostlý kaktusy a stepní travou. Skoro se rozhlédnete rovinou a hledáte široké jezuitské klobouky, bílé dominikánské kabáty s černou kápí a členy Ordinis fratrum minorum, hnědé kutny Františkánů.

Odešli.

Zbyly po nich misie, konventy, dvacet tisíc kostelů a katedrál, vodovody, kříže s Kristem, svatá jména míst a kamenné silnice, tak jako po nás jednou zbyde Panamerická dálnice –

„Mysli si, že putujeme v dlouhém proudu ozbrojených Španělů z Východu od moře do vnitrozemí! Na prsou a na zádech mají plechové krunýře, škrobené límce, jako na starých obrazech v madridském Pradu. Na rameni pláštěnky, u pasu meče a na hlavách přílby. Stoupají do hor. Kácejí modly a kamenné idoly, kněží vztyčují kříže.“

„Myslíš, že to bylo opravdu tak obřadné?“

„Jistě! Na to si Španělé nesmírně potrpěli – Jak někde něco objevili, zazpívali ‚Salve Regina‘, nesli na břeh korouhve Jejich Veličenstev a tvářili se neobyčejně důstojně. Když přešel Vasco Nuñez de Balboa Panamskou šíji a spatřil poprvé Tichý oceán, vstoupil do moře v plné zbroji. V jedné ruce nesl korouhev s obrazem Madony, v druhé nahý meč. Stoje po kolena v příboji, volal, že zabírá nově objevené moře se všemi přístavy, osadami a přilehlými zeměmi na věčné časy a vyzývá na souboj každého, kdo by se mu chtěl protivit! Jak Hitler v Praze po patnáctém březnu!“

„Blouznění dona Quijota! Nemohu se někdy zbavit dojmu, že jsou takové příhody velmi směšné, že by měl při tom někdo zatroubit na pouťovou trumpetu, aby se z toho nestalo něco trvalého a historického –“

„Nevyrušuj mne z iluzí! Vidíš je dole, jak táhnou na Tenochtitlan? Myslí na Boha, vypalují vesnice, děsí indiány střelným prachem, Nejsvětější Trojice se na ně dívá a žehná jim –“

„To je od ní hezké –“

„Také tobě a mně by žehnala, kdybychom se byli narodili v patnáctém století a doprovázeli Diega Velasqueze nebo Pizarra –“

„Mně by nežehnala, jenom tobě – Dobyvatelé jezdili bez žen. Tady jich bylo dost –“

„Máš pravdu! Slyšela jsi někdy o láskách Fernanda Cortéze? O Doně Marině, doně Catalině, Josefině z Antill, krásné paní z Hermosily?“

„Slyšela jsem, že tady řádil jako krvavý pes! Vybil statisíce domorodců, podvedl aztéckého císaře a vyloupil, kde co bylo –“

„To se přece předpokládá u tak slavného jedince! Dívej se na to trochu romanticky! S hlediska bílé rasy to byl geniální podnikatel! Měl 109 lodníků, 550 vojáků, 32 samostřílů, 13 mušket, 4 falkonety, 10 děl, 16 koní a 200 indiánských nosičů – S touto hrstkou rozvrátil milionové císařství – Není to vyslovený případ pro čítanky a pro další výchovu mládeže?“

„Tak mne vychovávej, poslouchám –“

Začínal tím, že spadnul ze zdi

„Jeho vznešený otec byl královským důstojníkem a rodina Cortézů de Monroy se těšila všeobecné vážnosti v celé Estramaduře –“

„Měli dvě služky, dávali prádlo z domu a nebrali u kupce na knížku –“

„Poslali syna do Salamanky, aby se vzdělal –“

„Což neučinil –“

„Měl hlavu plnou slané vody a populárních příhod Christofora Colomba, objevitele Ameriky. Bylo mu osm let, když dopluli Španělé na ostrůvek Guanahani a bylo mu šestnáct, když dokončil na Salamance druhý rok a cítil v žilách první mužskou krev –“

„Rozpuk dobyvatele –“

„Chystala se právě výprava do Nového Španělska – Mladý Cortéz ještě neměl kolem brady plnovous jako zkušení plavci, urození rytíři a hidalgové. Ale přece se přihlásil a byl přijat. V přístavě čekaly dřevěné koráby, ale Fernando nevyplul –“

„Proč?“

„Chtěl ještě políbit svoji dívku, svoji první. Plížil se v noci před odjezdem ve světle měsíce k domu jejího otce – Lezl přes zeď, zeď spadla a Cortéz putoval do nemocnice –“

„Bůh si ještě nepřál, aby dobýval –“

Muž velké hry

Kolem našeho vozu letí široká pláň s nekonečnými poli zelených mečů agave a vítr stáčí sloupy prachu na lesklou plochu silnice. „Cortézovská historie začala až roku 1504 – V době největšího vzepjetí španělských dobyvatelských vášní –“

„Patnáct set čtyři – To mi nic neříká. Co se dělo v té době v Čechách, u nás doma?“

„Panoval král Vladislav, nástupce husitského krále – Slavný boj kalicha s Římem a potom soumrak! Habsburkové, Ferdinand, Maxmilián, Rudolf, Matyáš a Bílá hora –“

„Vidíš – Oni dobývali Ameriku, my slovo boží –“

„Ale oni z Ameriky odešli, ze španělské světovlády jsou trosky, z habsburské moci jsou trosky a česká pravda trvá! Jejich boj skončil a náš se vrací! Po nich zbyl Krvavý Pizzaro a po nás dobrý král Jiří z Poděbrad!“

Na jižním obzoru nad sopkami se objevily bílé mraky a plují nad Mexico City.

„Vypravuj mi o Cortézovi!“

„Odplul ze Španělska do Santa Dominga a stal se sekretářem města Azuy. Zbohatnul. Pak v něm našel zalíbení guvernér Don Diego Velasques, dobyvatel Kuby a jmenoval ho soukromým tajemníkem. 1511 pluje na Kubu, je mu šestadvacet let. Líbí se ženám, i těm, které sem přijížděly se svými vznešenými otci, i těm, které chodily kolem vousatých Španělů se sklopenou hlavou, v ponížení domorodek. Když objevili dva dobrodruzi Cordova a Griljava mexickou pevninu, vidí Cortéz svoji chvíli. Nechce dožít život na plantážích a ve společnosti španělských seňorit –“

„Měl mnoho lásek na Kubě? Vypravuj, jsem jenom žena –“

„Byl štíhlý, elegantní a dvorný a kubánský statkář Don Juarez Pachuca byl otcem čtyř dcer, nesmírně krásných –“

„Jak to působilo na Cortéze?“

„Příznivě – Chodil se všemi čtyřmi –“

„A jak to dopadlo?“

„Do nejstarší se potom zamiloval guvernér a chtěl mít pořádek v rodině – Zavolal si Fernanda a zeptal se, jak to myslí. Zároveň nad ním vynesl rozsudek smrti pro spiknutí a Cortéz měl viset –“

„Visel?“

„Ukryl se v kostele, na církevní půdě. Přátelé mu tam nosili jídlo a pití –“

„Guvernér zuřil!“

„Ovšem! Žádal, aby se oženil se sličnou Doňou Catalinou, vystěhoval na venkov a pustil z hlavy politiku. Dal mu půdu a indiánské otroky –“

„Oženil se?“

„Skoro – Vyměnil snubní prsteny a pilně připravoval flotilu jedenácti lodí – Chtěl se pustit po stopách Cordovových a Griljavových – Přivezli spousty zlata, které vyměnili na mexickém a yucatánském pobřeží za skleněné perly, staré nože, hřebíky a knoflíky. Ale kdo chtěl objevovat, musel mít královské povolení ze Španělska!“

„To byl jakýsi honební lístek na indiány –“

„Ano! A ten nevydali kde komu! Velasquez kalkuloval, že horkokrevný Cortéz obsadí nové země, z kterých bude mít prospěch také on, guvernér.

Cortéz dal do výpravy celé svoje jmění, vypůjčil si na jména svých přátel, vystavil řadu pochybných směnek, vybral poplatky z královských statků a čekal na dekret. Ale spojení se Španělskem bylo tehdy pomalé a nepravidelné. Tak zdvihli kotvy bez dekretu a guvernér vydal na Fernanda zatykač. Ale to už stál Cortéz na velitelském můstku korvety a díval se vytrvale k jihu –“

„Co sličná Catalina?“

„Ani se neptej –“

Čekali vousatého boha

Pro nás Evropany je dobytí Ameriky dost jednoduché, jako by to byla nějaká turistická příhoda.

Kolumbus přijíždí na palubě SANTY MARIE a vidí na břehu indiány. Vezme si hlásnou troubu a volá:

„Jsem tady dobře v Americe?“

Nazí indiáni mávají rukama a křičí: „Ovšem! Tady je Amerika! A nejste vy Kolumbus?“

„Zajisté, hoši – Jsem Kryštof Kolumbus – A nejste vy indiáni?“

„To jsme, pane – Pojďte nás vyhubit!“

Potom se obrátí náčelník k davu a řekne sklesle: „Tak už je to tady – Jsme objeveni, nedá se nic dělat – Založte ‚Svaz pro spolupráci se Španěly‘ –“

* * *

„Jak je to možné, že dobyli Španělé se třemi loděmi Kolumbovy ostrovy a s jedenácti lodičkami celé Mexiko?“

„To má hluboké příčiny. Ještě v patnáctém století žili indiáni na vývojovém stupni doby kamenné. Neznali železo ani střelný prach, neznali koní a báli se jich. Při jednom Kolumbově přistání vyhrál bitvu buldog. Utekl z lodi a mnoho set bojovníků zděšeně prchalo do lesů. Také španělské karavely jim naháněly hrůzu, znali jen malé canoe pro pobřežní plavbu. Byly to dva světy, které se neměly setkat. A pak tu byly náboženské předpoklady. Aztékové čekali na návrat bílého, vousatého boha –“

„Cože?“

„Už v dobách starých Toltéků se věřilo, že byl kdysi moudrý prorok, dobro samo, učený vykladač a kazatel, který brojil proti násilí a krvavým obětem. Doporučoval, aby se bohům obětovaly květiny a plody rostlin. Žil v chudobě a v poušti, v pokoře a v rozjímání. To se nelíbilo kněžím v Cholule.[3]

Vyhledali jej a potupili. Bůh tedy opustil svůj božský stánek, aby se stal Quetzal-coatlem, Opeřeným hadem. Putoval za sluncem, z východu k Tichému oceánu, napříč Mexikem. U moře odložil svůj plášť, slepený z peří kolibříků, a pak na smíření viny svého lidu se spálil na slunci. Z ohně vyletěla fantastická rajka, tajemný pták quetzal s kovově modrozeleným peřím. Vznesla se do nebe a tam se proměnilo boží srdce v Jitřenku –“

„Proč nikdo neřekne lidem v Evropě, že nebyli na konci středověku sami na světě – S indiány se evropské dítě setká sotva v rodokapsech –“

„Divoši s tomahavkem, s čelenkou a péry, zabíjejí farmáře a vypalují sruby – Dnes už je líčen severoamerický indián lidsky, ale před několika desítkami let autoři krváků přímo běsnili a byla to záměrná anglosaská propaganda. Chtěli ospravedlnit zvěrstva svých ctihodných předků, bezohledné zničení rudého plemene – Sobě, bělochům, dovolí naši lidé všechno, když je v nebezpečí vlast –

Ale poslední Apače honili ještě na počátku našeho století jako štvanou zvěř jen proto, že se bránili bělošské okupaci do posledního dechu –“

„Nediv se, nadlidé –“

„Zrovna tak se zkreslují poměry v dnešním Mexiku –“

„Don Rodriguez, tento proslulý mexický rváč, sypal zběsile olovo do těch lidí z Jihu…“

„Romány do postele, Mexiko s ústředním topením – Ale vraťme se do minulosti! Indiánští Toltékové, praobyvatelé země, věřili, že se jejich hodný bůh zase vrátí na svět. Potom přišli ze severu kočovní Aztékové a vystřídali Chichimeky. Pověst o bohu-osvoboditeli nabyla tím jiného významu a indiáni se báli, že je Opeřený had vyžene a vrátí zemi původním obyvatelům. Tehdy se právě objevil bílý, vousatý Cortéz v doprovodu mnoha bílých a vousatých mužů. Není divu, že některé kmeny propadly panice. Indiánský císař Montezuma II. pilně studoval kruhový kalendář, prohlížel staré bibliotéky v Tenochtitlanu a konečně uvěřil, že přišel den. Bílý bůh se vrací na svět, aby spravedlivě trestal! Poslal Cortézovi dary a prosil, aby zase odešel, aby se vrátil na Východ. To už byl španělský dobrodruh na válečné stezce a po jeho boku šla krásná domorodá dívka jménem Malniche[4], indiánská Doňa Marina –“

Dívka, jménem Malniche

„Doňa Marina?“

„Ano – Cortézova panna Orleánská, indiánská špionka a španělská aktivistka, jak chceš. Narodila se v Coatzacoalco, byla dcerou aztéckého kazika. Její otec brzy zemřel a matka se provdala za jiného náčelníka a měla s ním syna. Podle aztéckých zákonů dědily také ženy svoje otcovské podíly, a tak matka uvažovala, jak by se Malniche zbavila –“

„Indiánská pohádka o Popelce?“

„Snad – Malniche měla dobré vzdělání, mluvila a psala aztécky a tabaskánsky. Mexičtí indiáni vychovávali svoje děti velmi pečlivě, chlapce pro vojenskou službu a pro národní společnost, dívky pro rodinu. Dcery kaziků byly skutečnými indiánskými princeznami. Ale matka prodala malou Malniche potulným obchodníkům, kteří ji zavlekli na jihovýchod, ke břehům Velkého zálivu. Tam si ji koupil tabaskánský náčelník. Když se přiblížila Cortézova flotila, chtěli Tabaskánci bránit svoje pobřeží. Na pevnině čekalo 40 000 bojovníků, proti nim stálo na lodích pár set cizinců…“

„A koukali jedni na druhé –“

„Nikam nekoukali – Zaduněla palba z děl. Indiáni viděli bílé, vousaté bohy, nasazené v krunýřích, a když se na ně vyřítilo šestnáct koní, prchali na všechny strany. Cortéz měl dva mrtvé a sto raněných, ale rozprášili indiánskou armádu. Potom dal Tabaskáncům ultimatum: buď přátelství a spolupráci v rámci říše španělské, nebo vyhlazení –“

„Čili miluj mne, nebo zahyneš –“

„Princip pokrokových diktatur –“

„Jak uvítali Tabaskánci svoje osvoboditele?“

„Přinesli jim zlato, stříbro, drahokamy a přivezli Cortézovi dvacet čtrnáctiletých dívek –“

„Mám dojem, že už ho tam někdo musel znát –“

„Byl to první Španěl, kterého spatřili! Ani Cortéz ještě netušil, že je to jen počátek, že je hluboko ve vnitrozemí vyspělé císařství s vysokou kulturou a civilizací. Pro něj byli Tabaskánci nebohými divochy, pohany, kteří nevěděli vůbec nic o slavném Nanebevstoupení Panny Marie –“

„Co se stalo s těmi dvaceti čtrnáctiletými pannami?“

„Ah – Fernando byl kavalír! Rozdal je svým důstojníkům a nechal si jen jednu, nejhezčí – Dívku, jménem Malniche –“

Tažení na jezerní město

„Začátek milostného románu velkého dobyvatele –“

„Ani ne – Potřeboval tlumočnici a Malniche byla chytrá. Stala se Cortézovou sekretářkou. Naučila se velmi rychle španělsky, a protože znala poměry v Montezumově říši, dala Cortézovi neocenitelné informace – Zamilovala se do bílého admirála –“

„Čechrala mu plnovous a říkala mu snivě: ‚Že dobudeš Mexiko? Že budu císařovnou, viď?‘“

„Nic mu nečechrala – Ty si to představuješ jako trampskou lásku ze Štěchovic – Doňa Marina byla rozenou diplomatkou. Šla všude v čele španělského vojska, vyjednávala před branami indiánských puebel a mnohokrát zachránila Cortézovi život – Dala mu také syna, pozdějšího rytíře řádu svatého Jaga, mučeného Inkvizicí –“

„Cortéz tomu nezabránil?“

„Měl ještě mnoho jiných dětí, mnoho jiných žen! I Malniche byla jenom prostředkem na cestě moci a bohatství. Loďstvo plulo kolem pobřeží až do zátoky Chiahuitzlan, kde žil kmen Totonaků. Cortéz zjistil, že tito indiáni nenávidí vládnoucí Aztéky a docílil, že byli zajati císařští úředníci, když přišli vybírat daně. Totonakové je odsoudili na smrt. Potom se Cortéz domluvil s odsouzenci, pomohl jim na svobodu a požádal je, aby vyřídili jeho pozdravy císaři Montezumovi v Tenochtitlanu, v dnešním Mexico City.“

„To byla značná podlost –“

„Z čeho jsou sestaveny kariéry dobyvatelů? Nezfalšoval snad Robert Clive, dobyvatel Indie, podpis admirála Watsona na smlouvě bengálského zrádce, kupce Omichunda?“

„Pokud vím, tak mu to potom vyčítali v londýnském parlamentě –“

„Vyčítali, ale to už byli pevně v Indii – Konečně, nebylo to tak nesnadné rozvracet Indii nebo indiánskou Ameriku – Dožívaly svůj věk v nekonečných rozporech náčelníků a kmenů, jejich kultury, kdysi jasné a svobodné, byly v moci vládnoucích kast a dobyvatel z Evropy měl dosti záminek, aby se proměnil v anděla pokroku. Cortéz byl na pobřeží a vystavil Totonaky císařovu hněvu. Donutil je, aby mu pomohli vybudovat opěrný bod, první španělské město Vlila Rica de Vera Cruz. Pak přišlo z vnitrozemí poselstvo s dary, nesli koše zlata, milionový poklad a opakovali císařovu prosbu, aby cizinci odešli. Cortéz odpověděl, že je nadšen přízní Jeho Veličenstva, ale že nese Montezumovi důvěrný vzkaz a že s ním musí hovořit –“

„Hlavně, že to neztratilo formu –“

„Neztratilo – Cortéz opětoval Montezumovo přátelství a poslal mu darem zlacenou důstojnickou helmu. Jen prosil, aby byla naplněna zlatým prachem, protože Španělé trpí zvláštní chorobou, která se léčí zlatem –“

„To trpěli!“

„Jednání se tedy neslo v duchu vzájemného přátelství a na obou stranách pilně pracovala zpravodajská služba. Císařskou družinu doprovázel malíř obrázkového písma a zatím co se jednalo, zaznamenal do podrobností, co viděl. Zbrojnoše, děla, pušky, lodi a strašidelné koně. Montezuma, citlivý melancholik, seděl zatím v jezerním městě Tenochtitlanu na zlatém trůně, studoval archivy a pil ze zlatého šálku čokoládu –“

„Oni znali čokoládu?“

„Ovšem! Chceš se učit aztécky?“

Mluvíme v Evropě aztécky

„Naše slova tabák, čokoláda, kakao, tomáty jsou přece z aztéckých tobaco, chocolatl, cacauatl‚ a tomatl!“

„Máme v Evropě špatný dějepis! Nikdy jsem o tom neslyšela! Ale co se dělo na pobřeží u města Vera Cruz?“

„Poslové se vrátili a císař prohlížel kresby. Srovnával je se starými obrázky své bibliotéky a konečně zjistil v kruhu svých učenců tragickou obdobu starých indiánských symbolů s podobou španělských vojáků. Jsou to bílí muži na jelenech, v rukou mají boží oheň, jsou to nadpozemské bytosti a je s nimi marný boj! Osud obrovské, despotické říše a velkoměsta, kde žilo 300 000 lidí, byl otřesen pověrou, že se naplňuje neodvratný osud. To už byl Cortéz na cestě do vnitrozemí. Jeho bradatí chlapi stoupali zvolna na mexický Tibet, na náhorní planinu pod velkými sopkami, do neznáma, v tropickém vedru. Jen jedno věděli, že se musí probít, že se nemohou vrátit!“

„Proč se nemohli vrátit?“

„Cortéz spálil před odchodem loďstvo, s kterým připluli! Znemožnil jim naději na ústup – Sotva by je donutil, aby postupovali, protože podmínky života na mexické sopečné planině byly nesnesitelné. Ale Fernando porážel domorodé kmeny, vybíjel osady, spaloval puebla, ničil pohanské oltáře a teocali a klamal náčelníky. Indiánka Malniche hledala zrádce a Montezuma čekal, až se cizinci přiblíží k jezernímu městu. Ve výšce 2500 metrů našli Španělé stopy vyspělé kultury a konečně se probojovali do jádra říše, do okolí dnešního Mexico City, kde budeme za hodinu obědvat v americkém hotelu.“

„Jak já bych jedla! To je katastrofální –“

„Představ si obtíže statečných Španělů – Bez přísunu, v kraji, kde se uživí jen přírodní člověk, dítě hor a džungle – Město Mexiko je na Anáhuacu, planině Velkých vod. Tenkrát bylo opevněno důmyslnou soustavou přehrad a vodních hrází a za nimi svítil mezi sopkami nový div světa, Tenochtitlan, americké Benátky. Když prošli Španělé prvním kruhem kanálů a mostů, vyšlo z hradeb tisíc aztéckých náčelníků a šlechticů. Pozdravili Cortézovu družinu jménem císařovým a pozvali hosty, aby vešli do města. Evropané nevěřili zraku! Domnívali se, že jsou obětí vzdušného přeludu – Spatřili velkoměsto, větší než Madrid, paláce, chrámy, tržiště, obětiště na plošinách pyramid, hvězdárny, skladiště, občanské domy s plochými střechami, pokrytými květinami, ulice a obchody, kde se platilo kakaovými boby. O rozměrech tamějšího života svědčí poznámka v Cortézově zápisníku, že bývalo na tržišti až 60 000 lidí. Po síti průplavů a lagun pluly gondoly a kanoe, na ulicích chodily průvody služebnictva s nosítky vznešených šlechticů a úředníků. Indiánský Babylon z počátku šestnáctého století.“

„A stačilo na něj trochu evropské soldatesky a pár koní –“

„Císař věřil, že cizince usmíří – Vykázal Cortézovi státní palác a nabízel mu pohostinství. Ale bílí, vousatí muži se v paláci opevnili a hledali záminku, jak by se zmocnili města. Kdesi na pobřeží byli potom zabiti dva Španělé, když pomáhali kmeni, který nechtěl platit císařské daně. Cortéz šel s Malniche a pěti důstojníky k císaři a řekl mu, že ručí za smrt jeho dvou lidí, že je původcem násilností u Veracruzu. Potom požádal, aby se císař odebral do španělského tábora jako rukojmí. Když se zdráhal, pohrozil mu probodnutím a jeho důstojníci ztratili trpělivost. Odvlekli císaře do zajetí a Cortéz prohlásil, že zabavuje jeho jmění – Donutil jej, aby vydal všechny svoje poklady, zlaté a stříbrné doly a potom mu doporučil, aby rychle podepsal prohlášení, že se vzdává dobrovolně státní nezávislosti a přijímá protektorát Jeho Veličenstva. Karla Pátého – Učinil to v kruhu svých dvořanů a se slzami v očích –“

„Poslouchej, bylo by to možné, že četl Adolf Hitler dějepis?“

„Na to není třeba dějin, má milá – Na to stačí obyčejné sprosťáctví –“

„Doufám, že také Jeho Veličenstvo Karel Pátý bylo spokojeno a odpustilo Cortézovi ten dekret –“

„Karel Pátý nic nevěděl, protože z Evropy do Mexika bylo daleko. Ale kubánský guvernér Velasquez dostal zprávy o Cortézově úspěchu a nesmírně žárlil. Vyslal proti němu trestnou výpravu, devět set vojáků, osmdesát koní, 70 mušketýrů, 20 děl a 18 lodí –“

„Jak to skončilo?“

„Cortézovsky! Vyšel jim tiše vstříc a rozehnal je u Cempoaly, v noční průtrži mračen – V Tenochtitlanu zatím svěřil velení svému příteli Pedrovi de Alvarado a také tento muž se chtěl nějak zapsat do dějin Nového Mexika. Uspořádal v Tenochtitlanu velkou náboženskou slavnost –“

„Dobrý křesťan –“

„Když se indiáni sešli, vyrazili mušketýři a pobili výkvět aztécké šlechty – To bylo signálem povstání proti okupantům – Hnědé masy se hnaly proti španělskému ležení. Montezuma marné uklidňoval ze střechy paláce rozbouřený národ a Cortéz spěchal na pomoc obleženým bělochům –“

„Probil se?“

„Probil, ale pozdě – Španělům nadešla bartolomějská noc, proslulá Noche trista[5], Noc smutku. Ztratili 450 mrtvých, svých i těch, kteří se k nim přidali z trestné expedice. Nebylo vojáka, aby nebyl zraněn –“

„Co se stalo s Doňou Marinou?“

„Zůstala v Tenochtitlanu. Cortéz potom ustoupil do okolí města a ukryl se v sopečných jeskyních. Když počítal svoje věrné, nenašel Malniche, a tak se pro ni s třiceti muži vrátil!“

„Myslíš, že to udělal z lásky?“

„Jsou tu dvě verse – Milostná pro zrazené dívky a prospěchářská pro skeptiky. Poruč si!“

„Chci milostný kompromis pro vdanou ženu!“

„Jednak ji vášnivě miloval, jednak ji potřeboval. Možná, že se bál, že ji zajmou a budou vydírat výkupné – Ale pro vdanou ženu je rozhodující, že ji vyrval přesile a dopravil do bezpečí –“

Pohádky a skutečnosti

Přízraky pod sopkami se na chvíli snížily a zmizely v prachu, který žene vítr dnem i nocí z vysušených lagun na Mexico City.

Je na dosah ruky.

Vidíme věže chrámů, moderní stavby, potkáváme americké vozy a z jihovýchodu letí čtyřmotorové letadlo, leskne se na nebi a potom si pomalu sedá na letiště na východním okraji města.

„Jak se ti líbila povídka o Doňe Marině?“

„Není to příjemné pro ženy, že jsou muži jako Cortéz, ale musí být jako Doňa Marina. Cortéz se vždycky vrátí!“

„Nevrátí, Doňo Pepíku! Objeví nový ostrov, novou pevninu, opustí dívku, pro kterou padal ze zdi, opustí kubánskou Catalinu, opustí Malniche – Poslyš, jak to bylo dál! Cortéz dobyl znovu hlavní město a stal se svémocným pánem. Žil jako císař, kořily se mu domorodé kmeny a snad i skrčení bohové, vytesaní do kamene na pyramidách. Ustupovali španělským mnichům, kteří dávali pueblům nová a zbožnější jména. San Pablo, Santa Ursula, San Antonio – Doňa Marina byla potom Cortézovou milenkou až do roku, kdy opouštěl Mexiko. Prosila, aby jí vzal za moře, do země, o které zde všichni mluvili se zatajeným dechem, zničeni touhou po domově. Cortéz odejel sám. Malniche stojí v paláci, dívá se z okna a vlaje bílým šátkem – Je opuštěna jako tenkrát, když zuřily v ulicích boje a krásný Fernando prchal, aby se pro ni příští noci vrátil – Její hnědá pleť se rudě barví v napadajícím slunci a Cortézův kůň mizí v dálce jako sen, jako nenávratná minulost – Teď se lehce zachvěla a…“

„To děláš námět na film?“

„Ano, ‚Pedro se žení‘…“

„Nebohý Pedro!“

„Ať! Lehce se zachvěla. Potom žila tichý život opuštěné milenky, indiáni ji nenáviděli, Španělé se o ni nestarali a jen večerní vůně plovoucích zahrad jí připomínala horké chvíle Ferdinandovy lásky – A slavný Fernando objevoval nové ženy, Marii de Mendozu, vdanou dámu z velké společnosti, její mladší sestru Juanu de Zuniga, dceru hraběte de Aguilar, krásnou paní z Hermosilly… Zapomněl docela na malou Malniche, která líbala, záhyby jeho šatů, když mu je dávala večer přes židli –“

„Jakou židli, co to říkáš?“

„Ano, přes židli! Milostný kompromis pro vdanou ženu. Dej pozor! To všecko, co jsem ti teď vypravoval, není totiž pravda. Tak se to píše v novinách a v reportážích. Dějepisná pravda je trochu jiná. Doňa Marina nezemřela s jeho jménem na rtech, ale provdala se a vzala si důstojníka, statkáře a mexického boháče Dona Juana de Jaramillo. Cortézův osud byl prudký, jako dřív. Po prvním návratu do Španělska byl přijat jako muž, který nese císaři indiánskou říši a milionové poklady. Do Mexika se vrátil s Juanou de Zuniga a žil potom na statcích v Oaxace. Ale něco jsme přeskočili –“

„Noche trista! Co se dělo s císařem po revoluci?“

„Cortéz byl vypuzen z Tenochtitlanu, ukryl se v sopečném okolí města a počítal svoje věrné – Montezumu zabili rozhořčení indiáni. Křičeli, že zradil národ. Novým císařem byl povolán jeho zeť a synovec Guatemotzin – Cortéz neztratil hlavu. První nápor Aztéků odrazil v bitvě u pyramid v Teotihuacanu, prorazil jejich frontu, pobil velitele a na 20 000 indiánů – jak se praví. Pak se odvážil husarského kousku, který nemá příkladu v dějinách.

Jen jeho mozek mohl propadnout myšlence, že dobyde Tenochtitlanu z jezerní strany, loďstvem! Věděl, že se indiáni báli plovoucích pevností, ozbrojených plachetnic. Poslal výpravu k moři, k opuštěné flotile trestné expedice a tam postavili indiáni pod vedením čtyř španělských tesařů třináct malých, mistrovsky řešených brigantin –“

„Jak je dopravili do vnitrozemí?“

„Byly skládací. Naložili je indiánům na záda a hnali průvod nosičů dnem a nocí horskými průsmyky, pralesem a sopečnými planinami do středu země, ke břehům jezera Texcoco. Tam, naproti městu Tenochtitlanu, sestavil brigantiny a spustili je na vodu. Cortéz zahájil invasi a Guatemotzin, ryzí muž a hrdina, marně vzdoroval. Byl zajat s císařovnou, ministry a dvorem. Dne 13. srpna 1521 byl donucen okupanty, aby pokleknul před Cortézem a zástupci evropské církve svaté. Vysvětloval, že bojoval pro záchranu svého národa a žádal, aby byl zabit dýkou, protože nemá, proč by žil –“

„Co Cortéz?“

„Pokynul mu, aby povstal –“

„Byl velkomyslný?“

„Dal ho pověsit až za čtyři roky –“

„Jak se žilo Cortézovi v dobytém městě? – Zařídil se tam jako španělský gaulajtr, zval na koňak indiánské filmové hvězdy, hostil novináře sektem a v neděli ráno šel na mši svatou –“

„Na mši svatou chodil jistě denně, jako všichni Španělé, ale s městem měl těžké starosti. Zbyly z něj trosky. Tam, kde kdysi žilo 300 000 lidí, zbývalo asi 70 000 hladových, nemocných a raněných indiánů. Španělé je vyhnali do kraje a srovnali zbytky města se zemí. Spálili knihovny, paláce, zničili zahrady, zvěřince, hvězdárny, chrámy a vyloupili tuny zlata a stříbra. Kultura Aztéků se propadla do země tak dokonale, že o ní skoro nic nevíme –“

„Jak jen je možné, že s takovými zvěrstvy souhlasil křesťanský dvůr španělského krále?“

„Někdy nesouhlasil – Když roztrhal španělský dobyvatel Don Francisco Toledo spřežením koní posledního Inku Tupaka Amaru, vzkázal mu Filip Druhý, že nebyl poslán do Perú, aby tam krále vraždil, ale aby jim sloužil. Kastilští vladaři často volali conquistadory do odpovědnosti – Přísně je pokárali –“

„– a zeptali se, co jim přivezli!“

„Pravděpodobně. Také Cortéz byl obviněn a jel se do Španělska hájit, obtížen nesmírnými poklady. Mohl si koupit svého nejvyššího soudce i s trůnem. Stál před ním a líčil svoje zásluhy. Vybudoval nové město na jezerním břehu a novou katedrálu nad zbořeništěm pyramidy Huitzilipochtliho, boha děsu. Říkal, že jeho vojáci našli po pádu Tenochtitlanu v kostnicích u obětišť 136 000 lidských lebek. Proto zbořil staré Mexiko a vybudoval kolonii, která nese hrdé jméno Nueva España, Nové Španělsko. Spasil nebohé pohany a všichni indiáni přijdou do nebe –“

„Staral se poctivě, aby tam byli co nejdřív –“

„Církev svatá mu poslala na pomoc Svatou Inkvizici, přestalo se zabíjet k poctě boha slunce a indiáni poznali skřipec a lámání kolem –“

„Co tomu říkal Spasitel?“

„I on kdysi trpěl pro víru – Radoval se, že indiáni ustupují pokroku a uznávají, že je méně bolestivé stavět barokní katedrály než viset na skřipci. Je to až dojemné, jak rychle přijímají nový řád, staví nové silnice a pracují v dolech a na plantážích. To všechno je dílem Fernanda Cortéza, který skládá účty Karlovi Pátému a veze mu z Ameriky několik centů zlata –“

„Odebrali se do císařských komnat a za chvíli si plácali po zádech –“

„Jen chvilku – Cortézova hvězda přešla zenitem. Za dva roky poslali do Nového Španělska jiného místokrále a slavný dobyvatel se tam vrátil jako soukromník. Měl obrovské plantáže, novou milenku a bylo mu pětačtyřicet let. Dobře si žil a pořádal další výpravy. Jako jednapadesátiletý objevil Malou Kalifornii, ale tak se při tom zadlužil, že znovu putoval ke dvoru. Prosil o podporu, on, splněný Don Quijote, idol tehdejšího Španělska…“

Objevily se otevřené ulice, nízké domy, vyšší chodníky, lidé, povozy, garáže a vjíždíme do předměstí Mexico City.

„Řekni mi rychle, jak Cortéz umřel nebo se někde nabouráme – Jsme tam!“

„Císař mu půjčil tři sta tisíc na šperky jeho ženy. Cortéz mu psal potom smutné dopisy a naříkal, že měl sedět doma a pěstovat olivy. Žádal náhradu svých posledních výprav, ale pro dvůr už byl jenom odloženým, nepotřebným nářadím. Zemřel – všemi opuštěn – ve španělské vesničce Castilleja de la Citesta nedaleko Sevilly. Bylo mu dvaašedesát let a jeho tělo potom odvezli do Mexika, aby spalo tam, kde kdysi slavně žilo –“

„Co jeho děti?“

„To nevíme – Měl jich příliš mnoho – Ale za to mohly ženy!“

Náměstí Nezávislosti.

Brzdíme na Zócale, před největší katedrálou Ameriky, která stojí na základech někdejšího chrámu Opeřeného hada.

Kráter pod asfaltem

USA jsou velmi pokročilé státy, ale přece se nemohou pochlubit, že by měly v horách, skoro půltřetího tisíce metrů nad mořem, přepychové restauranty, asfaltované bulváry, dopravní strážníky a bronzový pomník Karla Pátého, o kterém bylo řečeno, že je to druhá nejkrásnější jezdecká socha na světě.

V této velehorské výšce 2240 metrů je právě Mexico City a Paseo de la Reforma, s budovou Mexické Automobilové Asociace.

„Pan generální sekretář není, bohužel, přítomen! Odejel před několika dny – Co si přejete?“

„Kdy se vrátí?“

„Nevíme to přesně –“

„Kam odejel?“

„Do Lareda, seňore! Naproti nějakým hostům, kteří jedou do Mexika – Aby neměli nesnáze na hranici –“

Vzpomněli jsme si, že kdesi u Ciudad Valles pil indián z močálu zelenou vodu. Pak tam byly krávy, zabořené po kolena do bahna – Kolem jel velký vůz –

„Odkud jsou ti hosté?“

„Z Evropy, seňore –“

„Tak vám děkuji – To jsme právě my –“

Až se jednou bude pokračovat v dějinách lidské civilizace, zapomene se na autokluby. Instituci, která pronikla do světa právě tak rychle jako křesťanství a má s ním společnou lásku k bližnímu.

Pan generální sekretář se vrátil za tři dny a projel zbytečně dva tisíce kilometrů.

Město Mexiko má prudký životní rytmus.

Snad i pod ním je sopka.

Jak jinak by to bylo možné, že se chvěje, vybuchuje na stech míst, na vteřinu se rozvlní souvislejším tempem a zase otřes, nesmírné vzrušení pro maličkost, pro titulek v novinách, pro zprávu z Evropy, pro parlament, pro revoltu v Acapulco nebo jenom pro vrabce, který spadnul s hnízda nebo pro kohoutí zápasy v San Cosme, pro plnou tramvaj, pro hádku před obchodem, pro hezkou ženu, pro nic za nic a teď právě pro malý automobil, který jede kolem Kolumbova pomníku a vypadá jako kovová myš.

Jistě jedno z nejkrásnějších měst našeho světa.

Půvabné. Vzdušné. Sluneční. Čisté. Milionové. Průsvitné. Moderní. Náročné. Politické. Veselé. Prastaré. Vzkříšené. Budoucí. Nepokojné. Mexické.

Má vyšší zvuk, než mají evropská velkoměsta. Slyšíte v něm docela zřetelně kastaněty a stříbro. Není to těžký, burzovní buben, spíš excentrický jazz. Chvílemi zachrastí suché tykve, naplněné jádry, podpatky chodců, k tomu‚ saxofon, jak se rozjel autobus a troubí z výfuku.

Dnešní Tenochtitlan!

Mezi palmami v Alamedě a katedrálou na Zócalo je pod zemí kráter.

Pomalu spolykal Montezumovy paláce.

Asfalt přikryl bosé stopy aztéckých chodidel.

Plaza de la Constitución! Byl tu střed města už roku 1825. Sem přišli kočovní Aztékové a spatřili na kaktusu orla, který svíral hada ve spárech. Co by uviděli dnes? Katedrálu, největší v Americe. Místo cereusů sloupy, kde večer svítí po pěti bílých koulích. Koleje a dráty. Národní palác, na základech Montezumova sídla. Pod náměstím jsou asi tisíce kamenných kalendářů, idolů, bůžků, a ty z povrchu se přestěhovaly do národního musea.

Co je tu ještě?

Zvon Svobody, který rozhoupal patnáctého srpna 1810 ušlechtilý kněz Hidalgo. Po něm se rozezvučely ostatní zvony a Don Miguel Hidalgo v Costilla přečetl lidu příštího dne El Grito de Dolores, prohlášení nezávislosti.

Vedl patrioty proti royalistům.

Jen rok.

Byl popraven.

Zvony katedrály váží po patnácti tunách a viděly těžké chvíle.

Vítaly generála Inturbida, doprovázely útěk místokrálův, císařství a další převrat.

Antonio Lopez de Santa Ana zde provolal před sto dvaceti lety republiku. Po dvaceti pěti letech táhla kolem Palacio Nacional severoamerická armáda.

Je tu jen jedna tvář, která mluví trvale a spravedlivě, jediná stopa soucitu s aztéckou minulostí.

Socha frátera Bartoloměje de las Casas, na východ od katedrály. Je na ní tento nápis:

CIZINČE,
JESTLIŽE MILUJEŠ CTNOST,
TOTO JE FRAY BARTOLOME DE LAS CASAS
OCHRÁNCE INDIÁNŮ.

Las Casas – Španělský biskup z Chiapasu, Španěl, který vznesl žalobu proti surovostem svých krajanů a stal se bílým apoštolem středoamerických indiánů.

Město na stříbrné míse

Indiánský kráter se dávno uzavřel.

Přikryli jej stříbrnou mísou moderního velkoměsta, širokými bulváry, avenidami a dopravními tepnami, pod kterými jsou zasypané indiánské laguny a kanály aztéckých Benátek. Moderní domy, obchody, parky, divadla, pomníky a nad tím padesátimetrový Sloup Nezávislosti, zbudovaný za dva miliony dolarů.

Teď vám jede pod koly Paseo de la Reforma, hlavní bulvár se šesti glorietami, ozdobenými sousoším a květinami. Začíná u jezdecké sochy Karla IV., stručně „U Koníčka“, u „El Caballito“ a končí na jihozápadě města v přírodním parku Chapultepec.

Ještě pět minut jízdy a jsme pod korunami obrovských ahuahuetů, prastarých stromů, kolem kterých nosili císaře Montezumu do chapultepeckého paláce.

Zde, dvě stě stop nad městem, bydleli potom místokrálové a prezidenti, zde žil importovaný císař Maximilian se svou Charlotou. Byl zastřelen, běžná tečka v Mexiku.

Rozhlédněte se po stříbrné míse! Co ta už prožila!

Ministerstva, Citadela, Palacio Municipal, univerzita, inkviziční budova na Plazza Santo Domingo, Casa de los Condes de Haras, další paláce, mezi tím středisko lidí z USA, Sanbornovy podniky s restaurantem, čajovnou a drug-storem, v domě z modrobílých dlaždic z Puebly.

Dívejte se na zašlé kostely, konventy a kláštery, zbytky někdejší církevní moci! Po prudké protináboženské propagaci byly uzavřeny všechny zdejší kostely. Na Avenidě República del Salvador udělali z kostela garáže.

Novým velechrámem Mexika se mělo stát Národní divadlo, hledejte druhé na světě, tak velkolepé! Z bílého mramoru, oslňující – Doba stavby: třicet pět let, náklad třicet pět milionů mexických dolarů, 270 milionů korun!

Místní bůh: Karel Marx, zbožněný Riverovou freskou „Muž na křižovatce“, prorok moderních indiánů. Na jiné Obrovské fresce, Orozcově díle, je zvěčněn zmatek světa našich dnů.

Národní opera je Stánkem umění a právě hostí výstavu moderní československé grafiky. V sálech je mnoho návštěvníků i teď ve čtyři odpoledne. Dělníci a prostí lidé, stříbrná mísa má smysl pro umění.

Je jím přetížena, vychována a zde, v ohnisku sopečné země, chce vytvořit v umění znaky mexické národnosti, pod tváří praotce Marxe, na křehkém, skleněném, milionovém závěsu v hale Opery, ozdobeném malbou zasněžených vrcholků Popocatepetlu a Ixtaccihuatlu.

Tomu všemu velmi dobře rozumí náš vyslanec a vynikající znalec španělského světa, pan profesor Kybal.

Jen proto pozval Mexico City na výstavu československé grafiky, třebaže to zní dost odvážně.

Mexiko je skutečně americkým středem, je to doopravdy víc, než jeviště pro rodokapsy a krátké povídky do magazínů.

Jak to vidí Pepík

Na stránce 98. našeho palubního deníku čtu toto:

První den v Mexico City. Je tu levněji než v USA. Až otevřou novou silnici, bude na severu poplach! Mexický Egypt. První stopy už jsou tu. Z hotelu Ritz jde Američanka v plážových šatech s nahými zády. Jezdí sem jako do lázní a u Sanborna je v pět odpoledne příjemný blázinec kolem cocktailů.

Nejedli by, nepili by jinde než v americké oase u Sanborna. Štítí se zuřivě zdejších lidí a zdejších restaurantů. Jeden šílenec z Kalifornie si sem přivezl ve voze vlastní soudek pitné vody! Teď jej má v garáži a pije whisky – Jsou posedlí na vodu, Coca Cola už je tu!

Naříkají na špatné hotely a komandují personál.

Personál se chechtá a plije na podlahu.

Nechce misionáře! Tady, kde jsou sotva dva hotely s ústředním topením?

Chtěli jsme se usadit v americkém campu, je to příliš drahé. Hledáme hotel, přiměřený kapse dvou lidí z Československa. Jak to dělat, občánku? Zde se domnívají, že jsme země jako ty druhé, že cestujeme jako Halliburton a že nám to platí noviny, rozhlas nebo nakladatel. Nejde jim do hlavy, že musíme pracovat a šetřit, aby nám ti druzí dovolili někde jezdit a něco o tom napsat.

Už tu umím jezdit! Dělám to jako oni, strkám do kdekoho a troubím. Skoro všechny ulice jsou jednosměrné. Ale zvuk je silnější než obraz. Tramvaje, autobusy, vozy, všecko troubí, zvoní, píská, křičí. Na všechno se volá houkačkou. V jednosměrných ulicích strká jeden druhého a houká! Mají dva klaksony, aby to ječelo víc. Potkáš známého, houkáš! Houkáš do oken, když pro někoho přijedeš. Houkáš na chodce, na psy, na tramvaje. Chceš benzin, houkáš, chceš olej, houkáš, máš dobrou náladu, houkáš, máš zlost, houkáš. Houkáš na prodavače novin, na ty velmi silně, protože řvou ze všeho nejvíc, nesmírně řvou „El Nacióón!“, „Excelsióór!“, „Universááááá!“ – Kluk se vrhne mezi chladiče a vyskočí na stupačku. Jsou bosi, špinaví, je mi jich líto. Takoví vrabci. Mezinárodní vrabci v Praze, v Londýně, v Paříži, ve Varšavě, v Alžíru, v New Yorku, všude! Taky nezbohatnou z novin!

Strážníci, to je pro nás katastrofa!

Ukazují obráceně než u nás. Když se otočí čelem, je volno! Když dá naše volno, je to stůj! To dělá jeden, hlavní, ale jsou tam ještě dva a každý bojuje na svou pěst. Horší než v Praze na Můstku! Jsme u Teatro Nacional, policie lítá mezi vozy, mají píšťalky, rozčileně hvízdají, nevíte proč, ale jim se to líbí, všem se to líbí, protože tady už je takové město a takový lid, že chtějí rozruch, křik a zmatek. Právě jsme zjistili, že jsou obsazeny všechny hotely, mnoho Američanů spí ve vozech. Pod ochranou našeho vyslanectví máme přednost a čistý pokoj na hlavní třídě…

Proč nám všude říkají „stříbrná myš“? Stáváme se místní senzací, podle novin. Ve večernících je můj snímek. Už jsem byla u lékaře na roentgenu, je to žebro, nějaké dole. Píchá a bolí. Mám klidně ležet – Nebudu. Jdeme na večeři s ředitelem zdejšího vládního listu, musím do hotelu pro večerní šaty.

Ještě něco pro štěstí! Losy Národní loterie! Prodávají se na všech rozích, ve všech ulicích. Kdekdo, kdekomu. Děti, indiáni, indiánky, míšenci, nezaměstnaní, křičí na vás, chytají vás, jdou si s vámi, skočí na stupačku, prosí, žebrají. Bída – Slibují milion a nemají co jíst!

Za nimi čističi bot. Abyste měli deset párů nohou! Nosí židličku s nářadím, malí chlapci, roztrhaní, děti, děti, všude hladové moře dětí – Vzpomněla jsem si na svého syna v Evropě. Před týdnem mu bylo deset let – Vidím, jak mi chvíli běží vedle blatníku a křičí:

„El Nacióón!“, „Loteria Nacional!“ Kdo tohle jednou smíří? V noci spí ty děti u židličky na ulici. Nikdo se o ně nestará, jsou míň než hmyz. Kdo jim pomůže? Strýček Sam nebo Karel Marx? Nebo oba společně?

Černobílý jazz

Granada? Sevilla? Madrid?

Ne – Nádvoří přepychového nočního podniku, vypravené jako patio starého španělského domu. Vprostřed je fontána a kolem chodí pávi. Stěny jsou obloženy starošpanělskou dlaždicovou fasádou a v ní se houpou balkony pro menší společnost. Skutečné balkony jako venku pod širým nebem.

Mexico City má restauranty všech národních barev, španělské, mexické, italské, americké, vídeňské a francouzské, mezinárodní divočinu jídelních lístků, od domorodého carne s chili, mexickou paprikou, až po předpotopní mloky axolothy, kteří žijí dodnes v laguně Texcoco a chutnají jako úhoř.

Ale nejen chlebem a masem živ jest člověk.

Je tu výběr přepychových nočních místností. Nejsou to bary v našem slova smyslu. Nad jiskřištěm chtivosti, zisku, požitků, vášní a peněz je opatrný příkrov iberoamerické morálky. Ti všichni lidé, které uvidíte v „L’Éscargotu“, „Montparnasu“ nebo v jiném dancingu, jsou povýšeni nad sebou a nikdy by nepropadli sami sobě právě zde, kde se chlubí, čím jsou.

U nás v Evropě se ztratí v nočním podniku konec konců každý námořník. Ale zde je jižní styl, promíšený pokrytectvím, vznešeností i kavalírstvím právě tak, jako je promíšena krev hostů.

Smokingy, toilety, krásné kreolky, mezi nimi skutečné Dolores del Rio.

V čele umělého patia hraje hudba.

Třicet smokingů, polovina negrů v bílých kabátech, polovina kreolů v černých. Jistě byste mezi nimi našli Evropany, přizpůsobené prostředí, rozličné idealisty z Prahy, z Vídně, z Budapešti, kteří chtěli původně vystudovat konzervatoř.

Potom na to přišli, že život začíná za mořem. Přestali šířit kulturu a šli se dosyta najíst.

Mexická jazzová hudba, to je jistě samostatná kapitola.

Varhany. Útvar kytar, útvar saxofonů, banja, lesklé povely trumpet a za tím haraší jádro, jazzoví harcovníci, útočná vozba, muži s tykvemi a primitivními rytmickými zbraněmi, které prosycují opojný souzvuk carioky nebo rumby. To není jazz, to je atmosféra. To jste vy sami v hudebním prostoru.

Není to hudba, je to důsledek hudby, lůžko pro bledého člověka, zničeného standardem a kýčem.

Před třemi lety jsme byli v poušti, v jižní Lybii.

Připravili nám v Murzuku primitivní berberskou fantazii.

Tlumené bubny, potom píšťaly, potom nové píšťaly, přípravné zvukové vrstvy, ampéry rytmu. Máte je blízko hrdla, ve vlasech, na krku, kolem pasu.

Konečně se plíží ze tmy táhlá melodie.

Vystoupí první tanečnice –

Už jste zahnali strach z bohů, kteří přikazují odpírání a chcete se smísit s celým světem, se vším, co se směje a tančí –

Hraje černobílý jazz.

Středoamerická hudba, sen evropských komponistů a filmových producentů.

Přišla z ostrovů, z teplých moří a z pralesů. Přivezly ji lodi, nacpané africkými otroky, konkvistadoři ze Španělska, zní rytmem tarantelly, profesí benátských gondoliérů, fandangem, bolerem, tangem a rumbou.

„Víš, kdo by tu měl s námi sedět dneska večer?“

„Nevím –“

„E. F. Burian – Ježek – Jiří Srnka –“

„Zas v okně zadumán, zas toužíš v dáli?“

„Ba ne! Je to docela praktický Bezděz – Zastesklo se mi po kamarádech a španělskou zemi mám tak rád – Proč nemáme autokar, abychom svezli jednou ročně naše umělce do Mexika, do Argentiny, do Haarlemu v New Yorku, do Alžíru nebo do Maroka –“

„O to by nešlo, ale kde vzít benzin –“

„Třeba by se vylepila vyhláška, že potřebuje česká avantgarda vzduch – Že se chce seznámit s celým rozsahem světa, postavit na světové nohy – Lidé by začali sbírat benzin a jednoho dne by se slavně vyrazilo s plným barelem nafty –“

„Domníváš se, že by nám to nikdo nevyčítal?“

Hraje černobílý jazz.

Pávi rozkládají barevné peří a mezi balkony poletují papoušci.

Lidé mlčí a chvějí se.

Elektřinou, kterou chtějí změřit lékaři.

Jazz hučí jako dynamo.

Půjdeme jinam, bude půlnoc.

Ještě ve dveřích mne napadlo, že je celý život jenom soubojem tykví se saxofonem.

Mít v ruce tykve! Popohnat tykve!

Půjdeme, je to tu příliš vznešené.

Zbraně odložte v šatně!

„Večer nechoďte sami,“ říkali nám v hotelu, „ani ve dne není všude bezpečno – Zastaví vás caballero, požádá o zápalku a pod kabátem má pistoli! Řekne si o peněženku! Dejte mu ji, seňore –

Usmívejte se a zapalte mu cigaretu – Jenom ne zbytečný pohyb, jsou strašně nervózní!“

„Nechoďte v noci do menších podniků mimo střed města! Přepadnou vás! Okradou! V malých barech je někdy poplach! Lehněte si na zem! Po tom, kdo je na zemi, se nestřílí – Pamatujte si to, nejste zdejší –“

Ale to už jsme vešli do malého tanečního hnízda a svlékáme pláště.

Dva strážníci nám prohledali kapsy, s dvornou poklonou.

Je to nutné.

Nad šatnou je španělský nápis:

PROSÍME PÁNY,
ABY ODLOŽILI ZBRANĚ V ŠATNĚ!

Tělesný interview

Nabito.

Kouř, hudba, muži, ženy a právě vešla senzace.

Exotická seňora či seňorita, má světlé vlasy, je rubia, skutečně plavovlasá!

Pravá kreolka v pražském Mánesu nemůže vzbudit větší rozruch než evropská blondýna pod Rio Grande!

Muži si pootočili židle a dívají se vytrvale k našemu stolu.

Deset očí, dvacet –

Slyšíte tiché poznámky: „Rozkošná – Báječná – Něžná – Bude seňora tančit?“

Co s tím?

Dívám se vytrvale na černovlasou ženu u protějšího stolu – Míšenka, štíhlá, krásná, přísná –

Další překvapení! Černá seňorita vstala a jde si pro mne, abych tančil!

Ne, nejsme v evropském baru, je tu slušná společnost, jen trochu tropická. Pepík se chechtá.

První údery hudby.

Potom zemětřesení.

Dvojitý fox, postranní kroky a figury, naprosto neznámé na soutoku Labe s Vltavou. Ale v sázce je víc, čest bílého muže! Žena s mandlovýma očima mi přitiskla tvář na tvář, celá se přitiskla jako odlitek na formu. Tak jsem ještě netančil! Šlapu na čtverečním metru nesmírné množství kroků, rychle, rychleji a seňorita při tom dokonce mluví a ptá se španělsky na mnoho věcí, kterým opravdu nerozumím.

Dívám se kolem a všichni tak tančí, tvář na tváři a tělo na těle.

Konečně akord, jako když se strhne skalp, a páni doprovázejí dámy ke stolům, velmi společensky, v přiměřené vzdálenosti, jako na prvních tanečních.

„Jaké to bylo?“

„To není tanec, děvče! To je tělesný interview –“

Poslednímu slovu rozuměl náš přítel novinář.

Přišel na nemilý nápad, že nás požádá o rozhovor.

O poměrech v Československu, Sudetech a dalších plánech nacistů.

Ovšem – až zítra!

V Mexico City jsou zdvořilí novináři a nebudí vás v půlnoci jen proto, aby měli druhý den co psát.

Rytířské slovo

Vracíme se do hotelu.

„Buenas noches – Good night!“ přeje noční vrátný.

Jsme asi v takové náladě jako člověk, než ho Pánbůh stvořil. Jen protoplasma, teplé, tekuté svaly, rozbité jízdou z New Yorku. Máme v sobě tunu slunce, kolotoč dojmů a žijeme horkou setrvačností.

Spát? Zastavte rozjetý vlak!

Budou dvě hodiny.

Ulice chladnou, jsme vysoko nad mořem.

„Pojď někam, kde je to opravdu zdejší! Kde se pije mezcal a pulque –“

Město přestalo ječet. Už asi nemůže, i když nespí.

Opravdu nespí! Má mnoho lidí a málo postelí.

Jděte Avenidou Juarez!

Nevěřte na caballeros s pistolí pod kabátem. Všichni lidé jsou průměrní, i caballeros. Spokojí se málem, a když nemají ani to, řeknou si bohatšímu. Není to správné? Konečně – Proč máte v kapse zbraň? Po zlodějích se střílí a zde se to smí. Braňte se!

Jede taxametr.

Vyjednávám. Místnost, kde bychom viděli mexické tance.

Ospalý řidič zesmutněl a podíval se na hodinky.

„Seňore,“ povídá, „jsem velmi chudý člověk! Záleží mi na tom, abych si vydělal nějaký ten toston – Ale moje rytířské slovo! Je pozdě – Už je všude zavřeno – Moje rytířské slovo, že byste ten toston vyhodil!“ Jdeme tedy pěšky.

Na dně mísy

Všechna města mají hladinu a dno.

Usazeninu. Vrabce. Je pro to citová forma. Dáma s nahými zády se prostě štítí. Evropan je smutný a neví si rady. Chtěl by se rozdat, ale neměl by na hotel. Zdejší lidé na to nemyslí a chodí brzy spát.

Teď je roztažen po ulicích červený koberec, poduška chudých. Na něm leží vrabci. Lidé bez domova. Prodávali losy Národní loterie, noviny, čistili boty, nosili zavazadla, vydělali toston za den.

Najedli se na chodníku za Náměstím Neodvislosti, kde jsou užší uličky, krámky, prodavači všelijakých placek, pečeného masa, ryb a chleba.

Jsou neodvislí. Od postele.

Jsou populární. Píše se o nich v novinách.

Ale vyžeňte je ven, do Tabasca nebo někam, kde se člověk nají bobulí, hlíz a zrn!

Nepůjdou!

Patří k městu a hledají práci!

Bratří indiáni, bratří mesticové, národ!

U benzinové pumpy, na kraji parku, sedí mladá matka a kojí děcko.

Děti zadarmo

V USA je panika.

Matky ukládají děti se strachem a pečlivě zavírají okna do ulic a do zahrad.

Dívají se, jestli tam nestojí muž se žebříkem.

Gangsteři přišli na nový nápad.

Kradou děti! Pro výkupné! Bohatým lidem! Je to epidemie! Denně nové únosy! Největší aféra – dítě plukovníka Lindbergha!

Lindbergh baby! První titulky všech novin! V biografech uvidíte okno, kde to dítě spalo. Hauptmannův žebřík straší! Zakládá se klub „Hoffmann prezidentem“. Bude proces. Dítě je ztraceno. Baby národního muže, letce Lindbergha – Skandál USA! Vláda vydala za vyšetřování 20 milionů korun, soud v New Yorku to stálo 6 250 000 a město New Jersey 4 067 825 korun! Lindbergh dal 1 500 000 výkupného a paní Walsh Mc Leanová vyplatila vyděrači půl třetího milionu! Celkem to stálo 53 275 000 korun, noviny vynaložily 6 625 000 korun, rozhlas tři čtvrtě milionu korun, obhajoba Bruno Hauptmanna spotřebovala 1 075 000 korun a nejlevnější byla jeho poprava – 3750 korun.

Tady leží mnoho dětí volně na ulici. Nikdo je nechce. Jsou zadarmo.

Podezřelé stíny nočního města chodí kolem schoulených postaviček. Padly únavou. Ještě večer skákaly na stupačky a křičely. „Excelsióóór –“, „Universááál – Váš tisk, pane, socialistický –“

Odpoledne jsme viděli u Alamedy desetiletého chlapce, čističe bot. Seděl na zemi, na židličce měl sešit a díval se do knížky. Ptali jsme se, co to dělá. Učil se psát.

Večer odháněli od našeho hotelu čtyři kluky, dětský jazzband. Dvanáctiletý, desetiletý, osmiletý a čtyřletý. Stáli u zdi a hráli. Nejdelší zpíval, druhý hrál na kytaru, třetí na basu, udělanou z bedny, a nejmenší se šťoural v nose.

Teď to všecko spí u domů a v parku. Pobožná země trpí, že se ty děti nemodlily. Země, kde se světí každoročně zvířata! La Festiviad de la Benedicion de Animales! Do kostelů se nosí psi a ptáci v kleci a kněz jim žehná.

Nahoře v USA straší žebříky. Policie hlídá lepším lidem děti.

Ale kluky, roztažené na chodníku před mexickou katedrálou, nikdo nehlídá.

Mají na světě jen jednu jistotu, že je zaručeně nikdo neukradne.

Pan ředitel šel sedm let

Slíbil, že pojede s námi. Potřebujeme průvodce, musíme vytěžit každou minutu.

„Chceme níž, ke Guatemale!“

„Neříkám, příteli, že byste neprojeli. Všude jsou cesty. Ale velmi špatné – Přišel jsem do Mexico City pěšky, z Jižní Ameriky –“

„Jak dlouho jste šel?“

„Sedm a půl roku, amigo –“

Pan Geo A. Moreno, ředitel Vacuum Oil Company v Mexico City.

Zámožný muž a sportovec. Doprovodí nás do Guadalupe a k chrámu Slunce. Zná tu každý kámen.

Jedeme tedy do Teotihuacanu, šedesát kilometrů za město. Mluvíme při tom o petroleji.

Nečtěte to, když vás nafta nezajímá!

„Americká nafta se těží příliš rychle! Texas byl první na světě a dneska slábne – Dočkáme se brzy světové petrolejové krize – Ale najdou se nová ložiska – V Mexiku, ve Venezuele, v Argentině – Mexické naftové zdroje byly otevřeny na rovinách u Vera Cruzu a Tampica. Dos Bocas, Juan Casiano a Potreros del Llano měly až do roku 1910 největší výkon. Pak začal boj Angličanů s Američany. Roku 1912 už bylo jen mezi Tampikem a Tuxpanem třicet koncesí! Mexický benzin je těžký, hodí se především do Dieselů, do lodních motorů a do těžkých kamionů, ale jsou i lehčí druhy na jižních svazích Sierry de Otontepec. Vrtali tam po prvé roku 1908 a v hloubce 550 metrů narazili na naftu. Vzňala se a hořela padesát sedm dní. Oheň strávil deset milionů barelů. Dnešní Tampico je strategickým bodem prvního řádu.

Krajina je poseta věžemi a tanky s naftou. Pipe-lines, dálková potrubí, vedou na povrchu, v zemi i pod mořem. Rafinerie! Americká organizace! Nesčetné tankové parníky! Ročně se vyveze 16 milionů tun! Geologové studují kraj a předpovídají blízké vyčerpání. Ale už jednou se spletli! Varovali před vysátím nejstarších polí u El Ebano. To bylo roku 1922. Za dva roky se zjistilo, že ještě ani nevydala svoji plnou sílu. Mladé sopečné území není probádáno a kdo ví, kde je všude petrolej! V severním Tamaulipasu nebo snad až na druhé straně Mexika, u Tichého oceánu.“

Opustíme naftu a zastavíme se v Guadalupe, kde podle legendy Naše Paní Guadalupská proměnila indiánský sarap za roušku se svým obrazem. Je v rámu z ryzího zlata, uzavřena čtrnácti tunami stříbra.

Je to jistě dostatečně zbožné místo, aby sem putovaly tisíce poutníků dvanáctého prosince každého roku.

Mexické Lurdy.

Madona generálem

„Jak je to jen možné, že zrovna zde, kde je dvacet tisíc katedrál, kde je tolik pravé i falešné zbožnosti, svedla vláda tak těžký boj s církví?“

„Nezapomeňte, seňore, že všechno utrpení indiánů bylo spojeno se jménem božím! Přistěhovalci se zařizovali po svém, přenášeli do Mexika evropské Španělsko, svoji víru, svoji církev, svůj společenský řád. Zotročili domorodce, zahnali je na stavby katedrál, silnic a měst, do plantáží a do dolů. Je to smutná pravda –“

„Ale mnišské řády přece šířily vzdělání, zakládaly klášterní školy, dílny, farmy –“

„Španělé se chtěli zmocnit indiánské mládeže, a proto se starali o školy. Než bylo dostavěno nové hlavní město, už tam byla indiánská škola. Za vojáky v železných krunýřích šli učitelé.

Byla založena španělská univerzita se stolicí indiánských jazyků a v šesti tiskárnách se vydávaly španělské a indiánské knihy! Nebylo vesnice, aby tam nepracovala misie nebo klášter. Mniši učili mladé indiány řemeslům, sochařství, malířství, řezbářství, vždyť všechny nádherné výzdoby zdejších chrámů vyšly z indiánských rukou! Slavný malíř Miguel Cabrera byl čistokrevným zapoteckým indiánem – Při tom se nezdá, že by byli měli španělští kolonisté nějaký rasový odpor k domorodcům. Ženili se s indiánskými dívkami, a dokonce byl vydán zákon, že se musí svobodní přistěhovalci do určené lhůty oženit. Ale nad každým projevem pokojného života zvítězila kletba Mexika – Zlato, stříbro, haciendy a levné pracovní síly –“

„Tenkrát i dnes –“

„Z mnichů byli zanedlouho statkáři, kněží a jeptišky žili jako v zemi Kanaan. Vybírali poplatky za křty, pohřby, za svatby a španělský biskup vydělával ročně na 100 000 pesos – Majetek církve vzrostl na pět miliard mexických dolarů. Na církevních velkostatcích bylo ještě indiánům dobře. Ale na soukromé půdě byli pouhými otroky. Španělské úřady nezabavovaly indiánskou půdu přímo, ale přetěžovaly ji daněmi. Výnos klesal, a tak si mexický majitel vydlužil španělské peníze. Takoví pelados, prodluženci, kteří se opřeli o španělského patrona, propadli po čase do otroctví a ztratili svobodu i jmění. Když uprchli, honilo je vojsko. Jsou to hluboké jizvy v mexickém národním těle, a tak se nedivte, že za prezidentů Juáreza a Callesa vzplanul bezohledný boj proti církvi!“

„Ale první revoluční popud přece vyšel z církevních kruhů! Kdo to byl Hidalgo?“

„Ovšem – Dobrý kněz na malé, chudé faře v Dolores, v dnešním státě Guanajuáto – Národní hrdina Miguel Hidalgo! Chtěl pomoci indiánům, aby nebyli závislí na kreolských velkostatkářích. Pěstoval s nimi moruše a hedvábí. Majitelé haciend poštvali úřady a vojsko moruše vysekalo. A tak jedné noci roku 1810 povstal kněz Hidalgo ve jménu Páně! Začal zvonit na věži svého kostela v Dolores. Svolával hnědé masy! Tím začalo čtrnáct let občanských válek –“

„Revoluce a bídy –“

„Snad, amigo – Mexičané říkají Hidalgovu provolání El Grito de Dolores, „Výkřik z Dolores“ a dolores jsou také bolesti a slzy. Patnáctého září každého roku vyjde mexický státní prezident v půlnoci na balkon svého paláce a zvoní na Hidalgův historický zvon. Náměstí Nezávislosti je přeplněno davy. Vykřiknou a zdraví svoje osvobození –“

„Kolikrát už byli osvobozeni? Nešťastný národ!“

„Evropa nechápe mexický vzduch! Znají jenom naše bandity, naše stříbro a náš petrolej! Země je na pohled klidná, ale když vybuchne, jsou to šílené dny.“

Představte si Hidalgovo tažení k jihu! Sbíhali se k němu ze všech stran, loupili, vraždili, pálili, byla to cesta odplaty a msty. Než došli sem, do Guadalupe, bylo jich osmdesát tisíc. Pomodlili se před obrazem zázračné Madony a pak ji jmenovali generalissimem povstání. Španělé je potom zastavili a obklíčili obrovským stepním požárem. Hidalgo byl zrazen a zastřelen. Pak povstal za tři roky jiný kněz, míšenec Morélos. Svolal kongres, vyhlásil nezávislost a opakovala se stará historie. Zrazen, mučen španělskou Inkvizicí a zastřelen.

„Ale pak se přece vzepřeli proti evropské okupaci sami mexičtí Španělé!“

„Ovšem, 1820 – Předešli indiány a mestice – Generál Inturbide soustředil šlechtu, klérus a vojsko, španělský místokrál slíbil nezávislost. Španělé byli tehdy v úzkých, v domácí evropské revoluci. Inturbide se stal císařem, ale po třech letech ho zradil Santa Ana. Byl zastřelen… Santa Ana se ohlížel do USA a ustavil po jejich vzoru spolkovou republiku – Španělé potom vyklidili poslední baštu, přístav Veracruz –“

„Kudy přišli, tudy odešli –“

Prezident, který nebyl zastřelen

„Santa Ana byl čestnou výjimkou mezi mexickými prezidenty. Za jeho vlády bylo Mexiko třetí největší říší světa, třicet rovnoběžek ze severu k jihu. To všechno potom padlo, polovinu státního území zabraly Spojené státy. Boje trvaly, ale Santa Ana – nebyl zastřelen. Zemřel jako statkář. Z prezidentského stolce ho vyhnal čistokrevný indián Benito Juaréz –“

„O Juárezovi se říká, že neuměl do čtrnácti let číst ani psát –“

„– ani španělsky. Učil se knihařem, pak šel do klášterní školy a nesmírnou pílí se vypracoval až na univerzitu. Jako bakalář práv byl ustanoven notářem v Oaxace. Za dva roky byl sekretářem guvernéra a brzy guvernérem. Pak byl zvolen prezidentem. Zabavil církevní jmění, vyvlastňoval velkostatky, vyhnal kněží – Odepřel zaplacení zahraničních dluhů. Velmoci protestovaly, obsadily Veracruz a do Mexico City se nastěhoval Maxmilián. Stál za ním papež a tři evropské mocnosti. Vyhnal Juáreza na sever, ale země se znovu chvěla. Juárez se vrací, Maxmilián je zastřelen. Byla to jenom výjimka z pravidla, že také Juárez nebyl zastřelen.“

„Nejdelší dobou klidu byla tedy vláda Porfiria Diaze!“

„Všichni na ni vzpomínají! Pětatřicet let a jediný prezident! V zemi, která jich spotřebovala za třicet let šestnáct, byl dočasně pořádek a mír –“

„Snad už byli unaveni a chtěli si odpočinout –“vměšuje se Eva.

„Porfirio Diaz byl zvolen osmkrát za sebou, naposled v roce 1910 jako osmdesátiletý stařec. Říkalo se o něm, že si dal vyhladit plastickou operací všechny stopy mestického původu, aby vypadal jako čistý kreol. Obnovil krvavě pořádek, potlačil revoluce, bandity a stávky, smířil se s církví. Zadal všechny výnosné koncese do zahraničí, hlavně do USA a země žila z dividend. Mexické papíry měly pevný zvuk na všech světových burzách. Opíral se o bohaté vrstvy, vzal peonům přidělenou půdu a nastal klid, který se projevil úžasným hospodářským rozmachem. Počet obyvatel stoupnul z devíti na patnáct milionů, síť železnic ze šesti set kilometrů na dvacet tisíc. Ale devadesát devět procent lidí bylo bez vlastní země. Zapomněl na peony, a to mu zlomilo krk. Objevil se Francisco Madero, byl uvězněn, ale prchnul a bouřil – Získal si vliv USA, uzavřel tajnou smlouvu s Japonskem a Diazova modla padla – 1911 prchá do Evropy, aby nebyl zastřelen.“

„Jak to vlastně bylo s banditou Villou? Celý svět viděl americký film ‚Viva Villa!‘ a zpíval ‚La Cucarachu‘?“

Viva Villa!

Podívejme se na okamžik do nedávné minulosti, kdy letěla Mexikem dvě jména: Pancho Villa a Zapata, generálové peonů!

Francisco Madero byl Hidalgova typu, patriot-idealista. Stal se prezidentem skoro přes noc, a než se probudil, bouřila mu pod okny rozvášněná ulice. Vůdce banditů Villa vedl peony ze severu a generál Zapata šel z jihu, z Morelos. Čekal na ně generál velkostatkářů a kléru Huerta. Strhly se boje v Mexico City a trvaly deset dní. Ulice pily mexickou krev. Pak byl Madero zajat a zastřelen. Zvolili si prezidentem Pedra Lascuraina, na rekordní dobu 26 minut – Huerta byl dalším mužem dne. Ale tribuni peonů, Villa a Zapata, podporovali Carranzu. Začalo období šestnácti revolucí, miliony utištěných volaly „Viva Villa!“ a zpívaly píseň o černém švábovi, revoluční „Cucarachu –“

To nebylo v rozpočtu Londýna ani Washingtonu.

USA vyslaly proti Villovi trestnou výpravu, vedenou generálem Pershingem. Teprve roku 1917 byl konečně Carranza jakž takž pánem situace.

Ale odboj Villův a Zapatův pokračoval až do nejnovějších let.

Na jeviště revoluce vystoupil potom Obregon a Carranza byl zastřelen – Obregon šel na snídani do restaurantu Bombilla a byl zastřelen – Přišel prezident Calles. Uvedl se prudkým bojem proti církvi a zahraničnímu kapitálu. Roku 1926 uzavřel všechny kostely. V těch dobách nezdravily děti ve školách „Pochválen buď Ježíš Kristus!“, ale slovy „Bůh není!“–

Odpovídalo se: „Nikdy nebyl!“

Guvernér ve státě Tabasco si křtil sám svoje děti a dal jim jména Lucifer a Satan –

Bylo zvykem, že si připojovali úředníci na vizitky podtitulek:

Antonio Gonzales, poštovní úředník
a osobní nepřítel Boha

Proti nim šli Christeros, katolíci, a zdravili se „Viva Christo Rey! Ať žije Kristus Král!“

Calles konečně kapituloval.

Otevřel některé kostely, vrátil Američanům zabavené koncese a pak rychle zbohatnul –

„Byl zastřelen?“ ptáte se automaticky.

„Skončil mnohem hůř! Žije ve vyhnanství v USA a dělá v Hollywoodu filmového poradce! K této kariéře mu dopomohl dnešní prezident Cardénas, bývalý sazeč. Jednoho dne strčil Callese do letadla a řekl pilotovi, aby přistál někde v USA. Líbila se jim Kalifornie, je tam opravdu krásně – Calles měl radost, že nebyl zastřelen a Cardénas uvolnil v Mexiku všechny síly moderního socialismu. Při tom se nebránil, když našel v Mexico City útočiště Stalinův protivník Lev Trockij.“

„Trockij byl ovšem zastřelen…“

Eva má na jazyku závěrečnou otázku.

„Víš, co si myslím?“ povídá česky.

„Ne –“

„Že je docela zbytečné spáchat v Mexiku sebevraždu –“

Mexický venkov

Jedeme veselým krajem.

Muži ve volných, plátěných blůzách nebo v rozhalených košilích, dlouhé, hrubé kalhoty, obrovská sombrera se zdviženým okrajem a dýnkem, které nutně připomíná sopku. Jezdci mají přes ramena pláštěnku.

Ženy s tučnými obličeji kombinují moderní venkovské šaty se zbytky národního charra. Barevné plachetky kolem hlavy, černé vlasy, vprostřed rozčísnuté pěšinkou, indiánky a míšenky. Každá druhá nese v rebozu děcko. Vedoucím typem je tu mestic, Mexičan z měst a zemědělských krajů. Široký, hmotný nos, důkladně osazené nosní dirky, jako byste je modelovali z hlíny, nedovedli jste to a nešetřili materiálem.

Ještě v minulém století bylo Mexiko hezčí.

Potomci přistěhovalců nosili španělské kroje, muži těsné sametové kalhoty, zdobená sombrera a pláštěnky, vyšívané stříbrem. To všechno ustoupilo útoku strakatých kartounů, konfekčního prádla, plstěných klobouků a vulgárních evropských čepic. Charro zahlédnete jenom v aréně při velkých býčích zápasech nebo na syntetickém ranči „El Charro“ na kraji Mexico City, kde se ukazují turistům staré tance, rodea a skvostné kroje zašlých dob.

Cervesa clara Moravia

V těsné blízkosti Mexica City jsou nesmírné archeologické poklady. Jestliže jedete z města na sever a odbočíte do prava, spatříte tabulku:

ACOLMAN 12 km – TEOTIHUACAN 25 km –
PIRAMIDES

Pyramidy? V Americe? Chcete snad porušit egyptský monopol? Jste v oblasti laguny Texcoco, která kdysi dělila města Texcoco a Tenochtitlan a byla lůnem stavitelského umění, obchodu a společenského života mnoha indiánských generací.

Proti rozcestné tabulce je jiný štít s jiným nápisem:

CERVECERIA MODELO A. S. SUPERCERVESA CLARA MORAVIA
2,2 km SOBRE EL MAR

Moravia? Ovšem! Kdybyste jeli 2,2 km, najdete moderní pivovar, kde se vaří pivo z moravského sladu, a proto se jmenuje MORAVIA. Má konkurenci, pivovar BOHEMIA, tam byl sládkem Čech.

Za kaktusovou dekorací jsou zahrady, košaté stromy, topoly kolem potoků, všude vlhko, sytá tráva. V delším rozhledu vidíme nízké, ploché kopce a na jihovýchodě kouřící Popocatepetl.

Potkáváme rybáře s tenkými harpunami a sítěmi, hubené mezky a muly, bosé kluky, kteří se dřou s balíky kůží a vlekou je bůhví kam a proč. Ale to jsou jen malé starosti dnešního člověka, který chce jíst a pít. Odbočte z hlavní silnice!

Šedivá zeď oddělila z vezdejšího světa tichý koloniální konvent. Tak asi vypadala Getsemanská zahrada.

Trochu smutku a trochu stromů, tichý háj, vjezd jako na hřbitov, kde odpočívají vzpomínky.

Koloniální kříž s Kristovou tváří, ploty ze štíhlých, hranolových kaktů, do nichž vyryli návštěvníci podpisy, letopočty a probodnutá srdce.

Konvent v Acolmanu.

Nueva España – konec šestnáctého století!

Město, kde bydlí bohové

Deset mil na východ.

Široká silnice, prokopaná v sopečné hlíně, náhle končí. Nad její úrovní se pomalu vztyčila nízká, vyšší, vysoká, obrovská a gigantická Sluneční pyramida.

Jste v Teotihuacanu, největším středisku severoamerických vykopávek.

Spojte si několik dojmů!

Bílý vyschlý kraj, skoro poušť, přesvětlená sluncem. Sopečná rovina mezi komolými kopci. Za ní velkolepé sopky se sněžnými čepicemi. Čistý velehorský vzduch. Projede jezdec na koni a ze země se vznesou oblaka bílé mouky, která potom padají dlouho na suchou trávu a na terče nopálů.

Syté nebe, na jihu bouřkové mraky. Vysoké trsy agave. Z některých kytic vyrazila bidla, ověšená bílými květy. Řady čtyřbokých kaktusových kyjů, kulaté mamilarie. Ojedinělé listnaté stromy a pod nimi trochu stínu.

Pusto, klid, prázdno a mír –

Jen v háji u chrámu boha Vod zpívají ptáci.

Prostranství několika čtverečních kilometrů je pokryto zbytky monumentálních staveb neznámých národů, které se zde klaněly slunci dávno před příchodem Aztéků. Slovo Teotihuacan znamená Město, kde bydlí bohové. Zde bylo sídlo Quetzalcoatlovo, Huitzilipochtliho, Tatloe, Tlaloca, Xipe, Tezcatipocase, přízraků, které byly původně vtělením dobra, ale pak žádaly na nehodných lidech krev.

Teotihuacan byl protějškem Choluly, města kněží, indiánské Lliassy, kde prý žilo ještě v Cortézově, době 400 000 lidí. Bylo tam třiačtyřicet pyramid a na čtyři sta indiánských svatyní! Cholulští kněží obětovali bohům šest tisíc lidí ročně.

Španělé nařídili indiánům, aby pyramidy strhli, ale byly to důkladné hory země, balvanů a hliněných cihel. Církev tedy poručila, aby byly zbudovány na všech vrcholcích svatyně a katedrály –

To se dělo ve všech městech a tak rostla k nebi sta a sta věží nových křesťanských chrámů – Jen kolem Choluly tři sta šedesát kostelů!

Když vzplanul boj proti církvi, chrámy a konventy se rozpadávaly a mladé Mexiko se vrátilo k pyramidám. Je to móda. Z Mexika se stává americké museum a mládež hledá v pohanské minulosti svou národní kolébku.

Nejlepší mexické pivo se jmenuje „Cervesa Montezuma“, opeřenou hadí hlavu vidíte na reklamách, plakátech a inserátech nejrůznějších výrobků, jezdíte na benzin Huasteca –

* * *

„Indiánská revoluce? Není to nebezpečné?“

„V Mexiku je všechno nebezpečné – Obujte si vysoké boty, paní, vystoupíme na pyramidu Slunce, je to dvě stě dvaadvacet schodů. Bolely by vás nohy v sandálech a – had kousne obyčejně do paty –“

Slunce pálí do zad jako karabina. Černá, čtyřboká masa nemá konce. Evu píchá pohmožděné žebro, ale počítá trpělivě široké stupně pětiposchoďového kolosu, který je mohutnější než Cheopsova pyramida v Egyptě. Jehlanové chrámy byly původně omítnuty a svítily na slunci barbarskou čistotou. Z jejich boků dýmaly věčné ohně a na schodech se šklebily idoly. Díváme se bez dechu na římsy, zdobené strašidelnými hlavami opeřených hadů, tesanými do kamene a hadími těly, skládanými z kamenné mozaiky.

Konečně se blížíme místům, kde se klaněli kněží majestátu Slunce.

Zde byl oltář s portýrovou mísou, do které kladli teplá lidská srdce.

Kam dohlédnete k východu a k jihu, vidíte přírodní božiště, pohansky prosté a smírné.

„Nejvyšší cholulská pyramida měří 63 metry –“

„To je výška petřínské rozhledny v Praze –“ říkáme si česky.

„Zde jsme ještě výše – Sluneční pyramida je vysoká 73 metry a kryje 45 000 čtverečních metrů. Cholulská má spodní obvod 1200 metrů, šli byste kolem ní dvacet minut. V Cholule se obětovalo hlavně bohu Devíti dešťů, žádal srdce malých dětí!“

„Dětí?“

„Ano – Bylo to příšerné náboženství –“

Pohansky prosté božiště se pojednou mění. Ztrácí průzračnou atmosféru, je to popraviště, hrůzné popraviště, zde všude dole pod námi –

„To je pyramida Měsíce –“ ukazuje seňor Moreno. „Na jejím úpatí začíná slavná Cesta smrti –“ Přímá, široká, avenida, dlouhá dva kilometry, doprovázená řadou nižších jehlanů, které představovaly hvězdy. Jsou ještě zasypány, jen vrcholky už odkryli.

Na druhém konci cesty je Sluneční chrám, mohutný čtyřhranný stadion.

Rozkreslete si podrobnosti života, který tu kdysi byl.

Chvěli se hrůzou před božstvy tepla, vláhy, světla, spánku, výživy a zdraví? Žili svůj život právě tak jako my! Evropských měst by se zmocnila panika, kdyby je někdo zbavil uhlí. Ale divíme se hrůze Aztéků, kteří se báli o slunce. Řekněte v Evropě, že nebude pět let pršet, že vyschnou řeky, že se neurodí pšenice! Lidé budou klečet v kostelích, budou vzývat boha. Proč se divíme indiánům, že stavěli chrámy bohu Dešťů? I pro ně byl život přítomností, vrcholem, jejich dneškem. Jen formy strachu se změnily.

Pozorujte barbarské umění!

Staviteli Teotihuacanu prý byli Toltékové a slovo toltecl znamená umělec.

Dneska zpovídáme hlínu, odkrýváme vrstvy popele a lávy, studujeme trosky.

Je snad větším dílem newyorský mrakodrap, primitivně sestavený z betonu a z travers?

Nad tichým jezírkem u chrámu Deště, na kraji skoro japonského parku, zřídila vláda museum.

Můžete se dotknout nevěřící rukou obětní mísy, nad níž kněží otevírali obětem hrudní koš, procházíte kolem nádob, v kterých ležela srdce dětí, čistých panen, jinochů, mužů a válečných zajatců.

Dokud byli živi, nosili zlaté a stříbrné šperky, zdobené reliefy z nefritu, drobnými zelenými maskami, prsteny s jemnými gemmami z polodrahokamů, náhrdelníky a náramky z mušlí.

Zlomky fresek, vybarvených modře, žlutě, zeleně, červeně a bíle, byly na stěnách jejich příbytků, v hliněných nádobách nosili pulque, vodu a víno. Nikde nenajdete železo.

Stavěli paláce, tesali sochy a neměli kladiva, dláta ani hřebíky.

Jen tvrdý kámen, sopečné sklo, bronz, zlato a stříbro.

„Čím se holili?“ směšná otázka.

„Noži z obsidiánu, ze sopečného skla! Měli obsidiánové meče, zasazené v tvrdém dřevě, obsidiánové hroty kopí, šípů, lékařské nože –“

„Operovali?“

„Ano – Studovali anatomii lidského těla. Měli rostlinné léky a dnešní věda pátrá po starých receptech. Indiáni, kteří ještě nepřišli do bližšího styku s civilizací, je znají, ale mlčí – Byl tu kdysi bílý člověk, obchodník a měl pleš. Mučil indiána ze Sierry Madre, aby mu prozradil lék proti holohlavosti. Protože Indios nejsou nikdy bezvlasí –“

„Prozradil?“

„Ne, zemřel –“

Země se chvěje pod poledním sluncem a seňor Geo A. Moreno se podíval na hodinky. Musí se vrátit do Mexico City! Dnešní pošta, telefony, konference, petrolej.

Došli jsme před pyramidu Měsíce.

Pod korunami pepřovníků je příjemný stín.

Sedíme na stupních nízkého amfiteatru, indiánského divadla.

„Kdo stavěl zdejší pyramidy?“

„Snad Toltékové nebo Chichimekové – Ale nejstarší mexické pyramidy se odhadují na devět, deset tisíc let – Po potopě světa, po zkáze Atlantis! Pyramida v Cuicuilko prý pamatuje doby před potopou. Je to nejstarší stavba Ameriky –“

„Jak měřili indiáni čas?“

„Ti přírodní, na prériích a v lesích, žili podle denního pohybu slunce a podle proměn ročních dob – Aztékové spočítali nebeské hodiny s hvězdářskou přesností, dokonce lépe než my v Evropě. Je to ironie pro bílou rasu, ale našli jsme mnohem později početní chybu, které se Aztékové vyhnuli – Měli pětidenní týden a 18 měsíců po 20 dnech. Na konec roku pět dní přidali. Když navrhovala komise Společnosti národů novou úpravu světového kalendáře, použila aztéckého vzoru – Kruhové kalendáře končily po padesáti dvou letech. Pak nadešel soumrak bohů –“

Čekali konec světa

Všechno, co žilo v aztécké říši, bylo z milosti Slunce.

Člověk je na zemi jenom od svítání do soumraku, protože Měsíc není tak mocný, aby pod ním dozrála kukuřice a rozkvetly stromy.

Jistotu, že ráno vyjde slunce a dá zemi světlo a teplo, měli ovšem mexičtí indiáni jenom dvaapadesát let.

Na jejich kruhovém kalendáři se šklebí uprostřed bůh Quetzalcoatl a kolem, v soustředných kruzích, jsou symboly dalších božstev, jako časové prvky.

Po každém cyklu padesáti dvou let kalendář končil a indiáni čekali konec světa.

Ale příčina výměn kalendářů byla jinde.

V kněžském výpočtu slunečního oběhu byla roční chyba šesti hodin. Ta se na konci cyklu tak nastřádala, že už kalendář nesouhlasil se sluncem o celých třináct dní.

Nadešly stísněné dny, Mexiko propadlo panice.

Ještě několik dní a slunce zapadne navždy!

Unavilo se, nemá sílu!

Lidé ničili svůj majetek, domácí nářadí, nádobí, nástroje a někdy i domovy. V předvečer konce světa zhasli po západu všechny ohně.

Také na návrších a na obětních pyramidách byla té noci tma.

Oheň zmizel a nikdo neví, co bude – Kněží stáli nad zástupy a země se chvěla pohanskou hrůzou.

Na předměstí Mexico City je Návrší Hvězd.

Tam bývalo sídlo hlavního obětního ohně a v noci, když skončil kalendář, stáli tam nejvyšší kněží nad vyhaslým popelem.

Prosili o znamení boží.

Dívali se k východu a jásali, když se rozednívalo. Děkovali bohům, když spatřili červánky a první úsvit.

Potom rozdělali nový oheň na prsou živého člověka. To bylo znamením zrození slunce a počátkem nového kalendáře. Náčelníci kmenů vystupovali na posvátný vrch, zapalovali pochodně a nesli oheň do všech stran země.

Slunce bylo zachráněno, zbyla tu početní chyba. Co s ní?

Kněží nařídili třináctidenní slavnosti.

Stojíme na cestě smrti

Eva se prodírá zarostlými cestami v okolí Měsíční pyramidy.

Není tu živé duše, jen prázdno, vedro a řídký vzduch.

Zde je tedy počátek Camino de los Muertos, slavného bulváru obětovaných.

Končí před citadelou, u záhadného stadionu, jehož pravý účel není dodnes přesně vysvětlen.

Vešlo se do něj padesát, šedesát tisíc diváků.

Je ohrazen mohutnými valy a z nich jdou široká schodiště do vnitřního chrámového náměstí. Jsou přerušena patnácti dvouposchoďovými pyramidami, mezi nimiž jsou ochozy hlediště. Horní je širší, spodní užší. Na východní čtvrtině náměstí straší gigantický a barbarsky strnulý stánek Quetzalcoatlův.

Mistrovské dílo staroindiánského umění, děsivý Opeřený had.

Také z říms a stupňů se šklebí hlavy opeřených hadů, obrovské, lačné, fantasticky kruté.

„Říkáš, že se Quetzalcoatl spálil, protože nesouhlasil s obětováním lidí?“

„Takové očisty bohů jsou ve všech náboženských soustavách. Dobro bojuje se zlem. Také yukatánští Májové prý měli původně dobrá rolnická božstva, která chtěla vůni kopalu, kaučuku a rostlinné plody. Postupem věků se změnil jejich hodný Tzultak, dobrák od kosti a symbol míru, v Cuculcama, který se spálil a proměnil v červánky a v jitřní hvězdu. Obětovali mu rok co rok dvanáct panen. Věřili, že se s nimi zasnubuje v hluboké vodní tůni. Májové žili ovšem na plochém, vápencovém Yucatanu a v Guatemale, v horkých nížinách a na savanách. Ale Aztékové, lidé z velehorských planin, trpěli bohem Mamem, který byl uvězněn v podzemí, připoután hady ke skále. Vzpouzel se, a to soptily hory a třásla se země. Aztécké náboženství bylo vášnivější, byli v moci podzemního ohně a děsivého Huitzilipochtliho. Hlavy opeřených hadů měly hlad a kněží věděli, jak udrží poslušnost a strach poddaných!“

„Dívej se na ně! Trochu se podobají chrličům z křesťanských katedrál, ale jsou beznadějné, mdlé, nudně sebevědomé, kruté jako smrt.“

Představme si den, kdy šel Cestou smrti průvod obětovaných.

Sešly se vládnoucí klany bojovníků ze všech končin císařství. Vedou je kazikové, kněží a rady starců. Táboří mezi pyramidami. Přivedli zajatce. Válečné družiny hrají zatím na stadionu míčové hry. Připomínají rugby, kopanou, jiné golf. Dodnes vidíte podélné rýhy, dolíky a sloupy, kterými se prohazoval gumový míč.

Je den obětí.

Pod měsíční pyramidou ošetřují kněží obětované. Určili je dávno před tím, než jim bude dopřáno cti, že půjdou do nebe. Dobře je živili a připravili pro věčnost. Teď vroubí cestu smrti statisíce očí a nad Městem bohů se usadila primitivní hrůza.

Vyšel průvod zasvěcených –

Někteří budou bojovat o život. Dřevěným mečem proti ostrým mečům Orlů a Jaguárů. Kněz v masce Černého Medvěda bude soudcem. Jiní zemřou jediným pohybem skleněné dýky.

Pustá step kolem obrovského stadionu smrti je prázdná, bezbranná.

Pod schodištěm sedí žebrák a čeká, až sestoupíme. Dvě malé indiánky nám nesou košík s úlomky vykopávek.

„Přece tomu všemu nevěřím –“

„Chceš podrobnosti? Stahovali mrtvým kůži – Bojovník, který zajatce přivedl, ji potom nosil dvacet dní – Když dozrála kukuřice, stínali ženy na oslavu žní – Z kukuřičných zrn lepili sochu Huitzilipochtliho a slepovali je dětskou krví – Podívej se na Cestu smrti, tady umírali, dole pod námi, v tomto chrámě –“

Minuta ticha.

„Jak jen je možné, že žili architekti, kteří vymysleli a prokreslili takové jatky? Byla to genialita, nebo surovost?“

„Možná, že císařové dobře platili, a to normálnímu technikovi stačí – Podívej se na tank, na moderní kulomet nebo na bombardovací letadlo –“

* * *

Za rok nebo za dva projede Cestou smrti nákladní automobil.

Poveze „Beautyrest“ matrace do nového amerického hotelu. Přijedou turisté ze severu, aby se podívali, kde je Sluneční pyramida a pak se pustí na Yucatan, za Studní Panen.

Halliburton napsal, že skočil v Mexiku do obětní studně, kam házeli Májové čisté panny. Američanům a Evropanům se to nesmírně líbilo, všude se o tom ví a mluví. Každý chce tu studnu vidět!

Bílí lidé, kteří se vraždí ve velkém, mají senzační smysl pro středověké hladomorny, stará popraviště, hroby vojáků z minulých válek a stopy skutečného barbarství.

„Pojď, pojedeme – Člověk by tu ztratil poslední důvěru v lidskou důstojnost –“

„A ty ještě nějakou máš?“

Oběd v sopce

Senzace! Pište reportáž! Obědváme v sopce!

Představte si Vesuv! Sirné výpary a telecí ragout!

Je to jistý obchod! Statisíce Američanů se budou chlubit, že obědvali v sopce! V sopečné díře v Teotihuacanu, kde si zařídil tučný Mexičan restauraci.

Je tu příjemný chládek, ušetří led. Nahoře nad kráterem, z kterého vystupují výpary telecího ragout a pulque, kvetou stromy, mimosy, kaktusy, ve větvích sedí papoušek a je tu zatím klid. Tlustý Mexičan vaří.

Přišla k nám starší, rozšafná indiánka a nabízí starožitnosti. Malé idoly bohů, hliněné postavičky a tváře, úlomky polodrahokamů a začíná a končí tím, že jsou to pravé, naprosto pravé aztécké památky.

Tučný patron přisvědčuje a při tom mrká, že to není pravda.

Pak vysvětluje.

Mají pravé starožitnosti. Ale prodej se přísně stíhá. To všechno, co nabízejí, jsou kopie. Kdybychom chtěli, patron by nám obstaral pravý kamenný idol – Je ovšem drahý – Tisíc pesos! V USA za něj dostaneme deset tisíc! Šel by s námi k indiánům. Mají je zahrabané v zemi, aby je nenašli četníci.

Uctivě jsem poděkoval za radu a odjíždíme.

Indiánka čeká.

Ano, koupíme – Ale pravé věci. Dám sto, dvě stě pesos!

Vede nás klikatou cestou, slunce suší kůži, konečně jsme u chýše.

Její Antonio má, co potřebujeme. Ale bojí se prodat – Má dva bohy – Stojí mnoho, velmi mnoho peněz. Deset tisíc i víc – Quién sabe?

Podíval se jako pašerák a pak přinesl malého bůžka a většího, desetikilového Tlaloca, boha Devíti dešťů.

Chtěl mnoho peněz, ale pak se spokojil větší bankovkou.

Ještě říká, že toho menšího našli v hrobě, je zaručeně pravý –

Ten větší je od amiga, přítele – Snad je také pravý: Quién sabe?

Kdo ví?

Město nad vyschlou lagunou

Dojíždíme do Texcoca.

Do sídla králů, kteří měli spojeneckou smlouvu s Tenochtitlanem a byli členy aztéckého vojenského svazku. Ještě v dobách Kolumbových dělilo obě města veliké jezero Texcoco a právě zde, v Texcocu, spouštěl Cortéz loďstvo, které sem přinesli indiáni na zádech.

Později bylo jezero vysušeno a zbyla z něj dnešní slaná laguna s předpotopními mloky, modrozelenými a narůžovělými axocotly, populárním předkrmem zámožnějších lidí.

Na jihu je pahorek Texcocingo, letní sídlo králů. Tehdy sestupovaly s jeho boků visuté zahrady a umělé vodovody zavlažovaly květiny a zásobovaly lázně.

„Byli to skuteční vladaři a rozuměli životu! Měli jemný vkus a smysl pro krásu – Porfyrové schody, kamenné bazény, květinové terasy, Miramare indiánských králů –“

„– a několik mil severněji jatky v Teotihuacanu!“

„Je to kruté, velmi kruté, ale je to krásné! Víš, co řekla šílená císařovna Charlotta, když vypukl požár na belgickém zámku Tervuren, kde dožívala poslední dny života? Bylo jí jednaosmdesát let – Vyvedli ji na zahradu, dívala se do ohně a vzpomněla si na Mexiko. Tehdy měla světlou chvíli a pravila: „C’est grave, très très grave, mais c’est beau –“

„Půjdeme nahoru?“

„Jak si přeješ. Jsou to jenom zbytky zdí, zahrad a lázní, ale dívej se na to jako malíř na čisté plátno – Dost místa pro fantazii! Zejména poslední král přál umění –“

„Byl vůbec nějaký král, který nepřál umění a vědám?“

„Ale to byl král-básník, Pepíku – Poeta! Podívej se na jeho kamenné koupelny!“

„Proto ještě nebyl básník, že se koupal – Jak se jmenoval?“

„Netzahuyalcoyotl –“

„Co říkáš?“

„Netzahuyalcoyotl!“

„Jdi z toho slunce! Chytneš úžeh!“

„Ten král se skutečně jmenoval Netzahuyalcoyotl! Netza –“

„Ale to snad ani není možné –“

„Netza – huyal – coyotl – Jeho koupelny!“

Chvíli uvažovala.

„Člověče! To než to řekli, tak byla teplá voda!“ řekla potom a zvolna sestupovala dolů k vozu.

Idol boha Tlaloca

Máloslabičné řeči jsou naprosto nepochopitelné lidem, kteří řeknou reseda a je to květina. Nepochopí, že slovo Ixtaccihuatl znamená Bílá spící žena a je to sopka.

Napsal jsem si na papír několik jmen, abych se doptal na cestu. Pamatujte si slova Cacahuamilpa, Xocococtla, Tlaquiltenango, Antzapotzalco, Tlalnepantla nebo jméno něžné květinky, která se jmenuje indiánsky mihuitilmoyoicuitlatonpicixochitl!

Jediné slovo, ale obsahuje název rostliny, barvu, tvar, vůni, místo, kde roste, a nemoc, kterou léčí!

Už půl hodiny hledáme idol boha Tlaloca.

Především obec Guatlinchan, odkud je tam hodinu pěšky.

„Jak se to jmenuje?“

„Guatlinchan! Kvatlinčan –“

Zabrzdila a oslovila stařečka, ozdobeného sombrerem.

„Buenos días! Estoy sobre el caminoi para Kua –“ dál to nejde.

„Kvatlinčan –“ šeptám.

„Para Kva –“

„Sí, seňora! Agua? Voda? Derecho adelante! Pořád rovně!“

„Děkuji –“

„Tak už to víš?“

„Ovšem – Vždyť jsi to slyšel – Pořád rovně –“

Bylo to náhodou rovně.

Na Chapingo, potom dva kilometry a čtyři pěšky.

Idol Tlaloca, boha Devíti dešťů, stojí nad sopečnou planinou jako majestát.

Nikdo neví, jak se sem dostal. Archeologické tajemství.

Opuštěný bůh, pohanský kolos, těžký asi tři sta tun, v pustém okolí, mysteriosní, příšerný a přece vzbuzující lítost, jako pes, kterému vypadaly zuby.

Monarcha bez vlády, osamělá hrůza, naprosto bezmocná, bůh do prospektu. Vracíte se na úzkou silnici a za třicet pět minut pijete v americké kavárně Sanborn‘s v Mexico Oity cocktail White Lady…

V jedné ruce pistoli, v druhé ruce pero

Viděli jste někdy pravého revolverového žurnalistu?

Pojďte se mnou do redakce zdejšího radikálního listu, chtějí rozhovor a snímek!

Nezapomínejte, že jsou Španělé nejzručnějšími reportéry na světě, zrovna tak v Madridě jako v Mexico City.

Vedro.

Vrátný uvádí k řediteli listu. Whisky s ledem? Prosím – Reportážní oddělení je ve druhém patře. Ten seňor v košili! Ano –

Vedro.

„Franku –“ šťouchá do mne Pepík.

„Nezlob a sedni si!“

„Franku –“

„Až potom…“

„Co chceš pořád?“

„On má revolver!“

Má! Opasek, pouzdro a pistoli!

„Tak mlč a sedni si! Asi budou volby!“

Revolver je mezinárodní slovo.

„Vaše dáma se vás na něco ptá –“ směje se náš nový přítel. „Revolver? Ovšem, vy tu nejste doma – Politika! Horká země! V parlamentě sedí indiáni a žvýkají tabák – Hodní lidé – Čekáme deputaci z venkova –“

Konečně novinář!

V levé ruce revolver, v pravé ruce pero!

Pan prezident v kufru

Mexická pohádka z minulých dob, kterou
nechceme poškodit spravedlivé politiky.

V odlehlém okrese je hlad. Uschla kukuřice, nebo ji zaplavily předčasné tropické deště. Hacenderos, farmáři dole v kraji, měli špatnou úrodu a šetří. Peoni ztratili práci. Jejich ženy nemají přízi na oděvy, muži chodí v děravých tilmech, děti jsou opravdu polonahé.

Vyšle se deputace do krajského města. Místní hodnostáři, kteří potřebují pracovní síly a nechtějí si pobouřit indiánský venkov, slíbí pomoc a pošlou nahualovi, kouzelníkovi, kazikovi a huehues, představeným vesnice, pozdrav a láhev kořalky.

Alcalde, starosta, spolu s místním poslancem nebo předákem odborové organizace, navštíví osadu, aby to vyšetřili na místě.

Jedou vozem, potí se, uvažují a vezou kufr.

V osadě je svátek.

Přijeli páni z města.

Nebezpečná šlechta, před kterou se kdysi ustupovalo do hor.

Hodnostáři stojí v kruhu indiánů.

Podávají si ruce.

Sekretář řeční.

Nazývají je „bratry indiány“, mluví o velké „confraternidad“ indiánů, kteří se co nejdříve spojí, aby vyhnali bílé zloděje, kteří zavinili hlad a bídu.

Indiáni poslouchají, pokyvují hlavami a div, že nechytí mačety a netáhnou na New York. Ale toho není třeba. To všecko zařídí seňor prezident s kongresem a guvernéry, ovšem až po volbách. Strana dosadí nového, lepšího prezidenta, který má srdce pro chudý lid, pro chudého Indio. Je to patriot a socialista.

Takové scény byste viděli na nejrůznějších místech latinské Ameriky.

Starší obce už nevěří. Chtěli by si s tím prezidentem promluvit. Pojedou za ním!

Muy bien! Mohou s ním hovořit! Okamžitě! Alcalde to bude překládat do španělštiny –

Pueblo žasne.

V domku se otevře kufr a sekretář vytáhne telefon!

Tentýž, do jakého mluví lidé dole na haciendách a v ingenios! Jenže tenhle je ještě k tomu bezdrátový!

Alcalde zavolá prezidenta republiky.

Napjaté ticho.

Alcalde se hluboce klaní.

„Buenos días, seňore prezidente! Nezlobte se, že vás obtěžujeme!

Tady hovoří alcalde – Ovšem! Máte velmi málo času! Budu vám tlumočit přání zdejší obce –“

Kazik a starší uctivě šeptají svoje nářky. Není kukuřice! Nejsou peníze. Není práce –

Venku se kluci dívají na nebe, jestli tam neuvidí toho pana prezidenta, jak drží telefon a sklání se nad jejich vesnicí.

„Uznáváte? Muy bien! Muchas gracias – Ovšem! Než bude světová revoluce – Potom bude ovšem dobře – Ano, pane prezidente, vyřídíme – Zatím stavět silnici? Nebo školu? Nebo na práci? Zařídím – Zajisté! Můžeme stavět silnici u nás, je jí nutně třeba, pro Indios – Mají špatné cesty do vesnic – Claro, báječný návrh!“

Pan prezident totiž navrhuje, aby se zatím, než bude revoluce a všeobecný blahobyt, postavila v kraji nová silnice. Ovšem, stát nemá peníze. Bílí lidé vyloupili Mexiko – Stačí, aby Indios pracovali tři dny v týdnu zdarma – Alcalde se postará o materiál –

Za měsíc staví pueblo silnici, potom novou školu, země roste, civilizuje se a do roka, do dvou, předstihne pravděpodobně USA.

Je ovšem nutné, aby v příštích volbách šli všichni Indios za svými vůdci, zejména za panem alcaldem a seňorem secretario, kteří zavřeli kufr a večer zase seděli ve městě a pili pulque.

Je třeba stručného vysvětlení

Ještě se nestalo, aby vzniklo za volantem vážné vědecké dílo. Lidé by dokonce řekli, že je škoda benzinu, a snad by měli pravdu. Na cestách se žije z prospektů a trosek předběžného vzdělání, které se tím spíš vytřese z hlavy, čím rychleji najíždíte do zatáček.

Pyramidy jsou potom staré pět až deset tisíc let, čím víc, tím líp.

Ale stopy kultur a národů, které se roztavily ve středověkém Mexiku, zavazují každého bělocha, který spatřil pyramidu Slunce.

Chtěl by se vyzpovídat ze všeho, co ví, i když vyplul za svým dobrodružstvím, hledá denní příhody, dnešek, tempo a spád.

Dovolte trochu pravdy o životním napětí a zkáze středoamerických indiánů!

* * *

Ze severních lovišť na jih k Panamě a dolů po ní, do horkého kotle brasilských řek a do teplých údolí Kordiller, zněla kdysi nejsilnější píseň svobody, jakou poznal svět. Velkolepé Svobody, bojovné, zrozené v zápase čistých lidí s čistou přírodou.

Moderní filozof – vitalista musí myslet na původní Ameriku.

Musí na ni myslet moderní socialista.

Jaké asi byly počátky indiánských civilizací, které končily v šestnáctém století náboženským fašismem! Nechceme se poučit, jak může skončit kolektivní život, když se stane nástrojem diktatur? Nic v tom nevidíme pro dnešek? Mexiko a Perú – Společné rozdělení půdy a výrobních prostředků zajistilo vladařům, šlechtě a kněžstvu neomezenou moc nad životním standardem a duševní oblastí hnědých mas.

Byl to zprvu byrokratický socialismus, potom tvrdý diktát, který zotročil národ i dobytá území do té míry, že našli Španělé ochotné pomocníky, když rozvraceli aztécký vojenský svazek.

Indiánský lid byl nepochybně smírný a dobrý. Milovali děti, květiny a zvířata. Jsou tu nespočetná svědectví jejich hlubokého smyslu pro krásu a podivně zkřivené sošky bohů, mužů, žen a zvířat dokazují také bujný smysl pro smích. Jejich smích, tropický! Všechno je břichaté, obludné, pitvorné – pokud to není čistě krásné.

Tento indiánský duch, obklopený sopkami, džunglí a barevnými papoušky, trpěl bezohlednou diktaturou despotů a hrůzou slunečního náboženství.

Jejich staré pověsti vypravovaly o Stvořiteli, který stavěl po světě sochy a dával jim život a prorocké poslání. Věřili, že je blesk zbraní umělců, že vznikne ze styku duše s tvarem, aby osvětlil lepší budoucnost. Nemluvme o primitivech! Ponořme se do hluboké filozofie starých peruánských básní nebo bájí bolivijských Aymarů, dnes ubohé lidské zvěře, vymírající v jihoamerickém Altiplanu. Z těchto čistých pramenů vznikly první nauky indiánských sociologů.

Nevíme nic o starých indiánských státech, o jejich komunismu a společenském souzvuku.

Přišli jsme do Ameriky v temné době úpadku, kdy ustoupily indiánské civilizace moci nadlidí, vyvolených válečníků a kněží, kteří nahradili život poslušností a boha hrůzou.

Věčné válečné nájezdy a krvavé obřady na vrcholcích pyramid uvedly lid do bezkrevné ztrnulosti.

Stačila jiskra, aby se vzbouřil a řítil bezhlavě do jakékoliv budoucnosti.

* * *

Tou jiskrou byl Cortéz.

Povalil posledního despotu, který žil z únavy prastaré země, zásobované od nepaměti nejrůznějšími kulturami, ať už přišly z Grónska, nebo Behringovou úžinou, z mongolské Asie, z evropské Skandinávie nebo snad z potopené Atlantis.

Vjíždíme do Země opeřeného hada, na anáhuackou plošinu, kde není kamene, aby nemluvil o minulosti. Zde končilo putování indiánů, kteří opouštěli severní Sněžné kraje, bloudili údolím Mississippi, malovali na stěny kožených stanů dětinsky prosté obrazy bizonů a hrůzných duchů, spali na prériích a v nestvůrných maskách tančili nad ohněm válečné fantazie.

Víme, odkud a kam putovali. Ze zimy za sluncem, to je směr života!

Ale nesli do Mexika starší odlesky, utajené hluboko v podvědomí. Starou Asii a biblický prapůvod národů, snad Irán a skutečný ráj.

Pak je tu druhá stránka života, náboženství starých Aztéků!

Je hrůzným příkladem, v čem končí útisk duše. Obřady na obětištích byly nepředstavitelnou katastrofou lidskosti. Jejich svět prošel dobou čtyř sluncí, Vody, Vzduchu, Ohně a Země. Lidé bojovali s potopou, potom se zimou, pak se sopečnou lávou a pak vešli do znamení hladu. Vyjadřovali se básnicky, jejich sopky se milovaly, slunce bylo otcem života, Tlaloc, bůh Vody, ovlažoval zemi a květy, Quetzalcoatl, Opeřený Had, byl dárcem umění a slunečního kultu, Teojaomiki střežila smrt a Huitzilipochtli válku. Ale všechna tato božstva chtěla lidskou krev. Při zasvěcení tenochtitlanského chrámu boha Války bylo pobito osmdesát tisíc zajatců. Zdi chrámů byly omývány krví, obětní chléb byl hněten z kukuřice a krve panen a dětí. Útroby obětovaných čekaly na mísách ze srdečního kamene, až si pro ně přiletěli orli, ptáci aztécké věštby, skončeného putování předků. Orel, sedící na nopálové skále s hadem v drápech, naznačil kdysi místo, kde byl budován Tenochtitlan.

Z otevřených tepen a z vytržených srdcí proudil veletok domorodé krve na podoby model a Svatá Inkvizice, která nahradila tuto hrůzu skřipcem a ohněm, přišla do země, zbavené soucitu.

Setkaly se dva světy, náš bílý, vojenský, kupecký a křesťanský, s tropickým divadlem hrůzy.

To všechno spí dnes pod asfaltem hlavního náměstí Mexico City a ze severu pokračuje dálnice, aby sem přivedla veselé chlapíky z USA.

Snad je to prozatím účelné a dobré.

Ale indiánský svět se jednou vrátí do své vlastní minulosti.

Jsme pro ně nakonec jen okupanty, dočasnými hosty.

Už tu byl prezidentem čistokrevný indián Benito Juárez, bakalář práv a státník. Vyhnal Angličany, Francouze a podepsal rozsudek smrti nad císařem Maxmiliánem.

Dnešní Mexiko je v moci mesticů, míšenců bělochů s indiány a o tom nic neví človíček z Východu, který chce rudochy s čelenkami, v bezpečných rezervacích.

Rozhovor za volantem

„Kolik bylo v Severní Americe indiánů před Kolumbem?“

„Miliony – Nevíme, kolik jich bylo, víme jen, kolik jich zbylo – Sotva tři sta tisíc –“

„Kam se poděli? To je bílí lidé povraždili?“

„Pouze částečně – Ostatní odvedli na stavby železnic, a dokonce o ně tak pečovali, že jim posílali vlněné pokrývky –“

„To je krásné! Jsme přece jenom hrdá, ušlechtilá rasa!“

„Ale ty pokrývky byly nakaženy neštovicemi –“

„Jsme také šikovná rasa – Odkud vlastně přišli indiáni?“

„Na to ti zatím neodpovědí ani profesoři amerických univerzit – Prozatím zjistili, že je v celé Americe asi 1700 různých indiánských řečí a nářečí, skoro vesměs původních. Nemají nic společného s Asií a s Evropou. To je hádanka číslo jedna. Pak je tu druhá: snad přicházeli z Asie, ale jak šli? Všichni kočovníci potřebují zvířata, koně, velbloudy, mezky, lamy nebo hovězí dobytek. Ale indiáni neznali koní před příchodem Evropanů. Děsili se, když spatřili vyhublé herky španělských dobrodruhů. Neměli tažných zvířat, neznali dopravu na kolovém voze a náklady nosili na zádech nebo je vlekli na tyči. Představ si stěhování národů z Asie za Behringovu úžinu a z Aljašky k jihu bez koní!“

„Snad je původně měli, ale potom vyhynuli – Nemocemi –“

„Ani v nejstarších indiánských bájích, ani v obrázkovém písmu není po nich stopy! Našel se jen fantastický obraz kentaura, člověka a jelena, jak se vyskytuje v řeckých bájích. Také se nezdá, že by byli praotcové amerických indiánů jen tak snadno snesli mrazy a podnebí u polárního kruhu –“

„Šli přece Mongolskem, Sibiří, měli kožešiny!“

„Máme špatné představy o takovém stěhování – Trvalo léta, desítky let i staletí. Mezi tím se zakládaly osady, města, pevnosti a rozhodně to nebyl souvislý pochod do nového domova. Dnešní věda stojí před Mexikem jako chemik nad směsí, v které má rozeznat původní prvky. Odkud jsou? Jedni se podobají čistým Mongolům, druzí Tatarům, Eskymákům, negrům, Číňanům a nakonec jsou to jen znak pozdějších přistěhovalců z Polynesie, Malajska, Korey, Afriky nebo z jižní Evropy. Mexikáni s nimi nemají nic společného. Jsou samorostlým plemenem, potomky Aztéků, synů boha Slunce –“

„A odkud přišli Aztékové?“

„O tom jsou jen báje – Pohádky o putujícím národě, který našel novou vlast u kaktusu, na kterém seděl orel s hadem ve spárech – Dnešní pravý Mexičan má rudohnědou až světle měděnou pleť a krev, smíšenou z kmenů aztécké skupiny. Ovšem, před Aztéky, kteří sem přišli anebo se sem vrátili asi v polovině 12. století, tu byli Texkukové, před nimi Tlaxkaltékové, před mimi Toltékové, před nimi –“

„Jestli to není pohodlné, takový Adam s Evou nebo praotec Čech!“

„Penězi k nezaplacení!“

„Považ, že by spatřil praotec Azték Popocatepetl, zastavil se na úpatí, vyšel s lechy nahoru a řekl: ‚Tak to je ta země, mlékem a strdím oplývající!‘“

„Nesměj se! Také Aztékové hledali na jihu zaslíbenou zemi, jako ji hledaly všechny národy. Původně prý žili v severní Kalifornii a od šestého století po Kristu se stěhovali k jihu. Jsou po nich stopy u Rio Grande, na severu u Chihuahuy a v Arizoně. Postavili tam města z kamene a z hliněných kvádrů, Casas Grandes, ‚Velké domy‘. Pak je opouštěli a putovali níž, do Sinaloy u Tichého oceánu v západním Mexiku. Zbyla tam po nich obrovská kamenná socha Huitzilipochtliho –“

„To je strašné slovo – Huicili – poč –“

„Myslím, že to není horší než Oberregierungsrát nebo Verfielfeltigungszahlwort – ale věnujme se dějinám – Kudy šli, podrobovali si kmeny, vyvraceli staré kultury a hledali prorockou zemi, kde spatří orla na nopálu, s rozpjatými křídly proti slunci a rozdrceným hadem. Tam měli založit poslední město. Konečně se dočkali. Bylo to poměrně nedávno, asi roku 1325, v dobách našeho Jana Lucemburského. Přední hlídky stanuly v němém údivu: u břehu velkého slaného jezera Texcoco viděli orla, kaktus i hada. Zastavili se a založili říši. V dohledu kouřil Popocatepetl vedle bílého klínu své spící manželky Ixtaccihuatlu. Na druhém břehu jezera stálo rozlehlé město Texkuků, žijících tu několik století. Cizinci, jejichž jméno ‚aztek‘ je ze slova ‚aztlan‘, putovat, byli brzy pány kraje. V mělkých jezerních březích zaráželi dřevěné jehly a na nich rostlo budoucí slavné město Tenochtitlan, aztécké Benátky. Dlouhá cesta je naučila vytrvalosti, byli otužilí, střídmí, bojovní a zkušení. Zotročili slabší kmeny a založili císařství, o jehož existenci neměla tehdejší Evropa tušení. Na labyrintu kanálů voněly plovoucí zahrady, město vzrostlo na šedesát tisíc domů a v uměle zavlažovaném okolí se prostíraly plantáže a kolektivní haciendy. Stavěli vojenské silnice, zařizovali běžeckou poštu, cvičili bojovné družiny a pronikali všemi směry do okolí. Ale to dnes nikoho nezajímá. Skončili jsme tím, že byli Rudoši vyhubeni!“

Vědecký závěr

„Slyšela jsem, že indiány zničil alkohol, co o tom víš?“

„Znám mnoho bělochů, které zničil alkohol, a mnoho jiných, které postavil na nohy –“

„Pili hodně staří indiáni?“

„Staří ano, ale mladí ne –“

„Jak to?“

„Aztécké zákony zakazovaly opilství všem mužům, schopným plození dětí, a trestali je smrtí. Jen starci směli pít –“

„To je roztomilé! Usměvavý dědoušek se vesele nadral a škádlí mladíky: ‚To byste chtěli, kdepak – Běžte pěkně za děvčaty!‘“

„Dívej se na to vážně! Byl to skutečně jedinečný řád! Velmi přísný a velmi spravedlivý! Pracovní povinnost pro všechny, bez rozdílu tříd a hodností. Trestali smrtí všechno, co ohrožovalo společnou sílu. Vraždu, krádež, falšování měr nebo vah, promarnění rodinného nebo zděděného jmění, dokonce i zabití otroka, protože byl pracovní silou. Nezapomínej, že žili ve společenství, v národní pospolitosti! Ornou půdu přidělovali soukmenovcům podobně jako naši slovanští předkové, měli společné sýpky, zásoby osiva a řízené hospodářství klanů, čeledí a rodin. Podobně žili yukatanští Májové a peruánští Inkové.“

„Byly to vlastně dokonalé státy už před příchodem Evropanů –“

„Kdyby tu nebyla hrůza lidských obětí, žili líp než Evropa –“

„Nemluv o lidských obětech – Co evropské války, jedna za druhou? Sedmiletá, třicetiletá, Napoleon, dvě světové vojny? To nebyly oběti podivným bohům? Co evropská Inkvizice, vyvraždění inteligence na hranicích, na skřipci a v kriminálech? Byli snad Dominikáni a Jezuité lepší než aztéčtí kněží? Dávali bohu květiny nebo krev?“.

„Máš pravdu – Mluvíme o Mexiku. Ale nahoře na Severu žil přírodní indián, nezkažený státní myšlenkou, lovec a člověk. Nikdo neví, co by bylo vyšlo z těchto národů, kdybychom je byli nesrazili Kolumbovým vpádem. Potřebovali čas, jeden věk – Snad by byli dali světu nejčistší myšlenku lidskosti –“

„Možná, že ji ještě indiáni světu dají – Množí se a rostou v revoluci –“

„V nekonečné řadě revolucí – Přesně podle fresek Diega Rivery v Mexico City – Španělská okupace, to byla episoda –

Na mexickém trůně seděl devětatřicetiletý melancholik, dekadent, zhýčkaný a přecitlivělý chán, dědičně volený z unavené krve. Žil v pohádkovém paláci, obklopeném zahradami, mezi stěnami, vykládanými kamennou mozaikou, stříbrem a zlatem. V harémech měl sta krásných indiánek, studoval astronomii, indiánské báje, theologii, filozofii, umění – Pil ze zlatého šálku mexickou čokoládu a kapituloval, když měl bránit vlast – Pak sem vpadlo římské křesťanství, víra pobožných lotrů, zkažené dílo židovského krále Ježíše! Bílí cizinci propadli velikášství, věřili, že jsou pány světa, když přepluli oceán – Vešli na zemi s obrazy světců a vraždili jeden druhého, když našli první zlato. Jejich mnišské řády měly mnoho dobrých členů, ale ti se plahočili po pralesích. Druzí žili světsky, hromadili majetky, obchodovali a zanedlouho nesla dobrá fara v Mexiku víc než statek v Andalusii – Dívej se na zdejší končiny! Dvacet tisíc katedrál tu zbylo po španělských věrozvěstech, v každé vsi, v každém městečku – Tomu se říká obchodní organizace! A z domácí kultury zbyl jen prach a popel!“

„Mluvíš o knihovně císaře Montezumy, o králi-básníkovi, o hvězdářích, kde je to všechno?“

„Španělé se báli indiánské kultury a tak všechno spálili, pobořili a zničili. V Tenochtitlanu prý byla obrovská bibliotéka, psaná obrazovým písmem. Obsahovala desetitisíce vědeckých děl ze všech oborů. Byly tam zprávy o indiánském pravěku, to, co se dnes pracně hledá a luští, dějiny staré Ameriky. Byly tam fyzikální a matematické výzkumy, lékařská díla, hvězdářské výpočty – dokonce přesnější, než byly tenkrát v Evropě – Kalendář –“

„O tom už jsme mluvili –“

„Ne přesně – V národním museu spatříš mlýnské kameny různé velikosti s divnými tvářemi a hieroglyfy. Kopie kalendářů jsou na stříbrných mísách, na nádobách, na prstenech. Největší kalendář v museu váží třicet tun.“

„To byla asi radost v domácnosti, když přišla aztécká panička po Novém roce ke kupci, ten vyvalil metrákový koláč a řekl: „Tak milostpaní, všecko nejlepší, tady máte kalendář –“

„S kominíkem – Tak to nebylo! Aztécký výpočet oběhu slunce byl výsledkem vyšší matematiky a dokonalého pozorování nebes, je přesnější než byl náš a byl také praktičtější. Neměnil se každoročně, jen jednou za dvaapadesát let. Rok měl 18 stejně dlouhých měsíců po 20 dnech. K tomu připočítávali 5 doplňovacích dnů, tedy třista šedesát a pět. Měsíc měl 4 týdny o pěti dnech a každého pátého dne se odpočívalo. Byl to den veřejných trhů.“

„Pětidenní pracovní týden –“

„Ano – Někdejší komise ženevské Společnosti národů navrhovala nový světový kalendář přesně podle aztéckého vzoru. Je to k smíchu, ale je to pravda – Spočítali sluneční čas přesněji než my svůj Juliánský kalendář a odstranili při tom početní chybu, na kterou jsme přišli v Evropě až za jednašedesát let po dobytí Mexika –“

„To je všechno jasné, ale proč měli období dvaapadesáti let, proč to nešlo dál?“

„To je jednoduché! Z každého roku zbyde šest hodin, které nemůžeme srovnat s občanským výpočtem času. Vyrovnáme je jednou za čtyři roky, o den delším únorem. Čtyřikrát šest je dvacet čtyři –“

„To vím –“

„Aztékové se tím nezdržovali a čekali, až šestihodinové rozdíly doplní tři sta dvanáct hodin, třináct dní – To se stalo za dvaapadesát let, protože 6 krát 52 je 312. Pak se uspořádal propagační konec světa a po něm třináctidenní oslava –“

„Jak asi byli Aztékové daleko v ostatních vědách –“

„Víme jen, že jejich kněží vypočítávali zatmění slunce, měsíce a nebeské zjevy na sta let napřed – Jejich lékaři znali víc než evropští, to přiznávají sami Španělé. Kromě toho tu byl starý indiánský zákon, že se trestá smrtí lékař, který prodlužuje léčení, aby lákal z nemocného peníze –“

„Další pokrok proti Evropě –“

„Nad starým Mexikem se zavřela země! Přišli španělští kněží a museli dokázat, že je jejich kultura vyšší. Začali tím, že si vypálili konkurenci. Ve jménu boha a stydlivých světic řádili jako zběsilí. Biskup Zumarraga rozkázal, aby se veřejně spálila na tržišti v Tlaltelolco celá knihovna z Texcoco i s úplným básnickým dílem slavného krále Netzahuyalcoyotla – Zuřivý mnich Landa, který studoval Jucatan, zničil v plamenech obrovskou „pohanskou sbírku obrázkových rukopisů starých Majů – Zbylo několik destiček, které přišly do Evropy a byly potom uloženy jako vzácné kulturní skvosty v Paříži, ve Španělsku a v Drážďanech –“

„Pojedeme na Yucatan?“

„Až po druhé, je z ruky – Ale povím ti, jak byly objeveny tabulky májského písma, uložené potom v Drážďanech. Koupil je přede dvěma sty lety kaplan a knihovník krále Augusta Silného ve Vídni, velmi levně, jako nějaké barevné obrázky s mexickým písmem. Zapsal je do katalogu Augustovy knihovny a nikdo se o ně nestaral. Za sto let je viděl lord Kingsborough a pořídil z nich kamenotiskový otisk pro vědecké dílo o mexických starožitnostech. Po dalších desetiletích zjistil francouzský učenec, že je to pravděpodobně písmo Májů. Do Drážďan se sjeli ředitelé evropských musejí, sběratelé a vědci a nabízeli za vzácné tabulky, koupené ve Vídni za pár grošů, fantastické obnosy –“

„Začali jsme o tom, odkud přišli indiáni – Víš, co si myslím?“

„Poraď archeologům!“

„Nepřišli odnikud! Už tady byli. Taková obrovská pevnina, jako je Amerika, nebyla přece bez lidí – Je tady kolébka lidstva!“

„Kdo se v tom vyzná! Až uvidíš museum v Mexico City, je tam plno předmětů, které připomínají Egypt, Siam, Sýrii – Na mozaikách jsou kříže, dávno před „objevením“ Ameriky – Aztékové křtili děti, vzývali indiánskou pramatku Evu, bohyni Cioacoatl, boží matku, kropili dětem hlavu a rty vodou a říkali, že je očišťují z věčného hříchu – Někde je tu společný kořen! Obětovali bohu jeho vlastní tělo, stmelené z kukuřice a krve! Není to obdobou poslední večeře Páně, těla a krve boží? Indiáni měli také svého praotce Noe, boha Tezpiho, který postavil loď se zvířaty a dočkal se ptáka se zelenou větvičkou – Jejich pyramida v Cholule byla babylonskou věží. Měla se původně stavět až do nebe, ale bohové se urazili a zkazili stavbu. Opeřený had, starý indiánský bůh, žije na poušti jako Kristus a pověst o kaktusu, orlovi a hadu? To je běžný start všech národních dějin! Každému národu se něco slibuje, aby vytrval a došel! Češi hledali med a strdí, indiáni kaktus s orlem – To není nic nového –“

„Víš, co by byla vědecká senzace? Kdyby byl sliboval praotec Čech našim předkům kaktus pod Popocatepetlem a kdyby byl aztécký praotec hledal strdí na Řípu –“

„Měla bys o tom něco napsat – Máš zdravý názor na původ lidstva. Nechceš se spojit s Britskou královskou společností nauk? Potřebují nápady!“

„Jaký je tedy tvůj vědecký závěr o příchodu mexických indiánů?“

„Jsou tady a byli tady. Odnikud nepřišli. Je tu kolébka indiánů, ať máš pravdu!“

„A co pověst, že přišli ze severu?“

„Snad se sem jenom vraceli –“

„A co jejich typy? Šikmé oči, vysedlé lícní kosti, černé vlasy, barva pleti?“

„Přizpůsobili se zdejší přírodě jako zmije barvě půdy. Mají snad vypadat všichni lidé jako Evropané? Je to snad něco hezkého?“

„Proč se nepřizpůsobili americké přírodě dnešní Severoameričané? Jak vlastně vypadá pravý Američan z USA?“

„Jako prezident Wilson nebo Franklin Roosevelt! Pevná stavba lebky, hranatá brada, betonový charakter –“

„Ach Roosevelt! Za dva tisíce let z něj třeba bude praotec Američanů – Bude se o něm říkat, že vedl svoje lechy do Evropy za strdím –“

„Prosím tě, už toho strdí nech – Ztrácíš nervy! Je pro nás rozhodující, že tady byli indiáni odjakživa, že je tu pravlast rudochů!“

„Proč se tedy podobají Asiatům?“

„Nepodobají se Asiatům, ale Asiaté se podobají indiánům! Mexiko je kolébkou lidstva!“

„V tom se shoduješ s několika vědeckými kapacitami – Je tu jen ten rozdíl, že jim to dalo mnoho práce, a ty to víš hned –“

„Mám ještě malou poznámku: Říkáš, že je dnešní Mexiko indiánským státem –“

„Ano! Pomstili se bělochům! Čím víc je utiskovali, tím víc se množili –“

„Je tedy naděje, že budou jednou pány Ameriky černoši a indiáni?“

„Nepochybně – Pokračuje to pomalu, ale jistě –“

„A všude stejně! Smrt bílým okupantům!“

Poletíme nad Popocatepetl

Dnešní mladé Mexiko – Mexiko je věčně mladé, až příliš mladé – toto nové, denně novější Mexiko, nasazuje všechny síly, aby zlepšilo svou politickou pověst.

Nemůžete vyhovět všem pozváním do společnosti, do redakcí novin, do klubů a do rodin. Přijímáte dárky na památku, stříbrné prsteny, spony s hroznými podobami bohů a tvářemi ze zeleného nefritu nebo sopečného skla, rozdáváte krásné české tisky, hlubotisky pražských památek, nezbytné hračky pobožných lidí – postavičky Milagroso Niño Jezús de Prága – Pražského milostného Jezulátka a těch několik kusů broušeného českého skla, které se vám nepodařilo rozbít na špatných silnicích.

Také v ministerstvu dopravy mají zájem o vaše dobré mínění. Přijeďte na chvíli! Přece není možno, abyste jezdili po Mexiku soukromě! Potřebujete pomoc? Volnou jízdenku na všechny trati?

Děkujeme, máme tu český vůz – A benzin je skoro zadarmo –

„Bylo by to pro mne velmi smutné, kdybych vám nemohl nějak pomoci – Všechny veřejné dopravní prostředky jsou pro vaše služby, vyslovte přání!“

Opravdu příjemní lidé. Pohotoví. Mají start. Orientaci. Formu. „A jak se vám líbilo nahoře ve Státech?“

„Je to úžasná země, ještě velmi mladá – Jednou dá světu nové pokolení, zatím se příliš věnovali průmyslu a výdělku. Jednou poznají, že život je jinde – Snad budou kolébkou nové a poslední kultury bělochů –“

„Proč poslední?“

„Než nastoupí barevní a míšenci –“

„Věřte, seňore, snad by bylo na světě dobře, kdyby se všichni navzájem smísili, aby už byl pokoj – Nač tradice, nač předsudky, jsme přece všichni syny jedné země – A bylo by všem tak dobře, podívejte se za moře! My máme naftu, vy máte stroje, sklo, textil, proč si nemáme navzájem pomáhat, aby byl blahobyt a mír? Ale vracím se ke svému návrhu – Čím vám mohu prospět –“

Eva má přání.

„Nebylo by možno letět nad Mexico City a nad velké sopky?“

„Vaše přání! Dám vám zprávu do hotelu – Zítra ráno! Okružní let nad federálním distriktem –“

Je vedro, dusno i tady v kanceláři, zastíněné žaluziemi.

„Tedy se vám u nás líbí? Prosím vás, pište doma o Mexiku pravdu –“

Vypravujeme, co nám všichni říkají o bezpečnosti, o politice –

Mnoho stran a nic se nedělá – Zmatek –

„Je to snad v Evropě lepší, seňore? V každém milionovém městě jsou gangsteři, někde ve fraku, jinde na koni – A kolik je u vás politických stran? Parlament?“

Začal jsem hovořit o smutném bohu Tlalocovi, který se dívá do pusté roviny a neví proč a nač.

„Kam se podíváte, všude jsou stopy indiánských dějin a španělské kultury – Ale mezi tím roste moderní Mexiko, technické, průmyslové, sociální, a to nás zajímá především –“

„Pojedeme k jihu, na Oaxacu a potom snad do Guatemaly –“

„To není možné! To by bylo příliš únavné. Nejsou silnice – Jezděte po Mexiku a potom se vraťte na sever! Počkejte, až bude hotova Panamerická highway a pojedete až na Panamu –“ radí příjemný seňor.

„A kdy to bude?“

„Snad za pět, za šest let – Snad 1942 – Je to obrovský úkol, finanční i technický –“

Za chvilku jsme znovu na rozpálené ulici a jedeme vstříc klukům s novinami.

Rvou víc než jindy:

Katastrofa nad Popóóó!! Katastrofa
nad Popóóó!!!

Čtěte zvláštní vydání: Indiáni, kteří nosí z kráteru Popocatepetlu do údolí síru, spatřili letadlo, které chvíli měnilo kurs a potom rychle kleslo do věčného sněhu na vrcholky sopky – Záchranná výprava našla potom vrak amerického velkoletadla, které neslo z jihu do USA společnost evropského aristokrata Schaumburga – Všichni zahynuli –

Nová záplava novin, podrobnosti, palcové nadpisy na první straně.

* * *

Ráno nám volali do hotelu, že nepoletíme.

Byl vydán zákaz letů v oblasti velkých sopek.

Indiánské Benátky

Xochimilco se jmenuje to místo a je v blízkém okolí hlavního města poslední stopou velkých jezer, spojených kdysi indiánskými kanály a zavodňovací soustavou.

Dnes je výletním místem Mexičanů, už proto, že tolik milují květiny a ženy.

Hladina „velkých vod“ klesla a na velké prostoře se křižují tiché průplavy, ozdobené plovoucími zahradami a množstvím kanoí a gondol.

Jestliže najdete správný odjezd z města, projedete kolem Návrší hvězd, minete poslední roztroušené domky na periferii a nesrazíte se s tramvají, která několikrát křižuje silnici, pak zabrzdíte v Xochimilcu[6] u přístavu loděk, člunů a pramic, pokrytých plachtou, ozdobených růžemi a půvabně pojmenovaných:

HVĚZDA JIHU – GRANADA – JITŘENKA

Velmi ochotní caballeros smeknou slaměné sombrero, ukloní se, popotáhnou břicho pod řemen a pozvou vás i vaši dámu do gondoly.

Není to benátská gondola, jen primitivní indiánská pramice.

Odrazí od břehu a pod plachtou provane vůně růží, jasmínů, zelených keřů a prudkých vzpomínek na koloniální Španělsko.

Ze šera konventů, kamenných sídel a vil, jde dnes jen ticho a mír.

Můžete si zahrát na milence, veslař v širokých plátěných kalhotách se nedívá. Snad se k vám přiblíží na úzké kanoi květinářka, tmavá žena s těsně staženými černými vlasy, rozčísnutými pěšinkou, ani se nepodívá, jen odpichuje člun a spěchá, aby dovezla včas čerstvé květy pro zítřejší trh v Mexico City. Nápadnější jsou hudebníci, na široké pramici, housle, basa, kytara a zpěv, za peso, za dva, za pět, podle poptávky. Doprovodí vás spletí tišin a zátočin, kolem lávek, kde perou indiánky prádlo. Někde visí nad vodou ze břehu vysunuté rybářské hnízdo, sbité z prken a podepřené kolíky.

To je Xochimilco, mexická atrakce, kousek vlhka v tropech.

V zármutku konventu svatého Bernardina, nad hudbou a zpěvem veslařů a nad vaší chvilkou klidu, žije pokojně národ zahradníků. Rozšafné matky u dřevěných můstků, rybáři, hoši s nákladem zeleniny a šťastní lidé z města, kteří mají hodinku jen pro sebe.

Ale přece to nejsou Benátky, vlašské Benátky, jasné, mramorové, pyšné, vzdušné, evropské. Nemají dožecí paláce, most vzdechů a katedrálu svatého Marka. Je to jen radost Mexičanů, kteří tolik milují zvířata, květiny, hudbu a ženy.

U nejstarší stavby světa

Najděte to místo! Posvátnou půdu, kde po prvé v dějinách lidstva stál vážný člověk na vysokém lešení, čekal důstojně, až bude za pět minut poledne, pak řekl „Padla!“, zapálil si fajfku a šel domů.

Prapůvod starobního pojištění, kontrolních lékařů a všech sociálních nesnází, od pracovní knížky až po radost ze života.

Je před vámi!

Tvrdí to američtí archeologové, a pokud myslí celým světem Ameriku, mají pravdu.

Domnívali byste se, že je takové vznešené místo označeno alejí věčných ohňů a že vás tam doprovodí čestná stráž nejstarších zedníků světa.

To neznáte poměry!

V Peña Pobre zajedete určitě až na dvůr staré papírny a zeptáte se, kde je tu nějaká pyramida.

„Cuicuilco?“ ptají se a vy nevíte, co to je.

Řekněte rovněž „Cuicuilco“ a za deset minut jste tam.

Řada černých, tupých pahorků. Bylo tu asi mnoho obětišť, ale zatím jsou odkryta jen temena pyramidových vrcholků.

Na černé, nepravidelné hmotě, celkem nezajímavé, čeká pět kluků.

Až do té chvíle po sobě házeli kamením a teď přijel vůz.

Zastavil ve stínu košatého stromu, z něj vystupují dva cizinci a rozhlížejí se po okolí.

Prásk! První kámen, těsně před chladičem.

Druhý! Třetí!

Čtvrtý trefil, z kapoty odletěl smalt!

Eva tleská rukama, křičí „Výborně!“ a „Muy bien!“ a šeptá mi: „Nech mne, já to srovnám –“

Další kámen a černá hlava pod slamákem se schovala za zdí.

„Oiga! Chlapče! Pojď blíž! Pojď, dostaneš peso!“

Klukům je to divné a ten dlouhý, co nás ostřeluje, jasně slyšel rozhodující slovo „peso“! Cizinci se chtějí vykoupit, kapitulují! Na ně!

Opatrně se přiblížili, opatrně sledují naše pohyby, ale budíme takovou důvěru, že se začali zajímat o konstrukci dobrého vozu Škoda-Popular.

„No tak, Roberte –“ pokračuje Pepík. „Pojď si zatroubit – Když tohle zmáčkneš, troubí klakson – Pojď blíž –“

Robert strčil hlavou do vozu a dostal pohlavek. Druhý, třetí…

Jeho gang zmizel ve křoví a dlouhý náčelník ječí a utíká za nimi.

To už se přiblížil jakýsi písař, vážný občan v sombreru, nese knihu, kalamář a pero.

Uklonil se, pozdravil a prosí, abychom se zapsali do knihy cizinců.

Pak ještě kousek filmu, snímky a pohled na kamennou spoustu, která přežila věky a bude brzy cílem amerických turistů, kteří pod ní vyfotografují svoje ženy, milenky, dcery a syny.

Není to v pořádku?

Jak je to se sopkami

Žádné hlavní město na světě nemá v sousedství tolik živých sopek, jako Mexico City. Kopce, komolá návrší, lávové moře, laguny, všechno je dílem podzemního pekla, které otevřelo největší jícny v pásmu mezi oběma oceány, pod dvacátou rovnoběžkou.

Je to těžká baterie sedmi největších sopek, nad nimi královna, indiánská „Hvězdná hora“ Orizaba. Měří 5789 metrů, o sto třicet metrů víc než Popocatepetl a skoro o tisíc metrů víc než Mont Blanc.

Některé sopky jsou dvojité. K hoře bez kráteru se připojuje dosud činný jícen. Tak žijí Nevado de Colima a Volcan de Colima, Popocatepetl a Ixtaccihuatl, Cofre de Perote a Orizaba. Jsou nebezpečné a nejisté. Nevado de Colima je mladým dílem podzemního ohně, pobočný kužel se vytvořil teprve roku 1869. Někdy soptí oba, jindy jen hlavní jícen. V minulých padesáti letech soptila osmkrát.

Mexická sopka Apastépetl má dokonce pět kráterů!

Orizaba a Cofre de Perote, které kralují horizontu nad Yeracruzem, ční nad chaosem nesčetných podružných jícnů a kráterových jezer.

Je to kraj, kde se zbytečně nestarají, jestli visí na zdech rovně obrazy.

V listopadu roku 1759 vznikla sopka Jorullo. Z čedičové základny vystoupily náhle čtyři jícny v řadě a z kuželů se vyvalily obrovské spousty lávy. Byla to příšerná noc, kdy se rodily pod ohnivým nebem nové vulkány. Vyděsila šíleně indiánské okolí.

Ale v jiných kráterech, jako na Xinantecatlu – Nevado di Toluca, je klidná, křišťálově čistá laguna a sopka Matlalcueyatl, zvaná Malniche, má ve výšce čtyř tisíc metrů jen mlčelivý, rozhlodaný hrot.

Vrcholky některých sopek jsou dostupné. Na Popocatepetl a Ixtaccihuatl dojdete z Amecamecy. Nejdříve do Tlamancas nebo do Caves de Cholula. Tam se přespí a pak se stoupá devět hodin, mlhou, mračny, uvolněným firnem a vichřicemi.

Orizaba, nejvyšší hora severoamerické pevniny jižně od Aljašky, je dalším schodem do nebe. Výstup trvá nejméně dva dny a je velmi nebezpečný. Sedm hodin na koni do Cueva del Muerto a potom osm až deset hodin pěšky.

Na Nevado di Toluca se vine až do kráteru stará indiánská cesta, obtížně sjízdná. Spíš se tam vyškrabete ve staré, vysoké Fordce než v moderním automobilu s nízkým spodkem.

Cesta do Nevado de Toluca je nejvýše položeným silničním bodem severoamerické pevniny. Dosáhnete za volantem 4700 metrů. Je to jedno z nejvyšších míst světa, kde můžete pochválit výrobce svého automobilu.

Myš leze k sopkám

Jedeme zemědělským krajem, nedohlednými poli agave… V pueblech, před nízkými domky s rovnou střechou, svítí bílé plachty, napnuté na bidlech, pod nimi ošatky a koše se zeleninou, vejce, drůbež, brambory a mračna much. Malé pohyblivé hromádky slaměných klobouků, širokých přes půl metru. Hnědí kluci stojí pod nimi jako nohy hřibů.

Topolová stromořadí kolem cest, rolníci se houpou v sedlech do polí, ženy sedí na prknech nad loužemi močálových mokřin a perou prádlo.

Gumy šustí širokou silnicí, která odbočuje na Pueblu a Veracruz.

Sopečné manželství Popocatepetlu s Ixtaccihuatlem se dnes nechce rozbalit z ranních mlh.

Okolní kraj je národním parkem. Nezmizí ani strom, ani keř, ani kaktus a jak se blíží zasněžené vrcholy, zastřené jemnými mračny, myslíte na Japonsko, na kraj pod Fudžijamou. Za suchými pláněmi, zarostlými trsy kaktusů, je černý kruh smrkových lesů, nad ním podhorské poloniny a louky, potom nové lesnaté stráně a královský vzestup k ledovcům.

Velehorské louky podbarvují věčný sníh. Ventisquero, čelný ledovec Popocatepetlu, je dva kilometry dlouhý, ale přece se stane v prudkém letním vedru, že na okraji roztaje.

Ixtaccihuatl, Bílá spící žena, je bílá celý rok a spí.

Popocatepetl se odmlčel už na dvě století. Jen si pokuřuje. Ale v poslední době se vytvořila v kráterovém jezeře báně, obklopená kruhovitou jamou, takže se očekává nový poplach.

Jsme v Ozumbě, pět mil od paty Popocatepetlu a čekáme na prahu lesů, až se ve vysokých polohách vyjasní.

Kráter obalují bílé závoje a nahoře, v půl šestém tisíci metrů, zuří vichřice a blizard.

V nedohledné ploše sněhu leží dosud trosky letadla Panamerican Airways.

Sen z květů agave

Jedeme k jihu…

Lesklý, kovový projektil, stříkaný hliníkem, za ním prach a stopy pneumatik. Míjíme Tepetlixpu, Yaeapixlu, sirné lázně v Cuauatle a potom odbočujeme na západ.

Země pod sopkami je zvrásněná, roztrhaná propadlými děrami, okoralá, bílá na slunci a bezútěšně prázdná. Zde se nedaří kukuřici ani bobům, ani bramborám, roste tu jen kaktus. Mexická půda vyžene sedmimetrové klasy kukuřice, čtyři sta zrn z jednoho třikrát ročně. Ale ne všude. Potkáváme nekonečné řady mečovitých svazků, nad některými jsou vysoké, bílé květy. Agave, agave, agave… Pulque a mezcal…

Nebylo by to dosti důstojné pro částečně vzdělaného Evropana, aby se nevyrovnal s alkoholickými nápoji, které ničí národy ještě méně vzdělané „To se ze všech těch milionů agaví vaří pulque?“

„Ze všech! Mexiko propije jen v pulque třicet milionů pesos ročně! Tři sta milionů litrů! Průměrně šestnáct litrů na muže, včetně kojenců a starců!“

„To pijí také kojenci?“

„Za kojence pijí otcové, takže to mají kojenci dědičně a je třeba mnoha nových květů agave –“

„Proč květů –“

„Agave maguey je mexickou specialitou. Není to báječné, když právě tam, kde není stopy po vodě, roste agave, která dává nápoj? Má jedinou vadu, že se po něm ztrácí zdravý rozum. Pulque ničí zemi jako opium Čínu. Hlavně venkov –“

„Ale jak je to s těmi květy? Myslela jsem, že se nějak vaří listy, vždyť se říká ‚pivo z kaktusů‘ –“

„Maguey není kaktus, je to liliovitá rostlina, která roste tak rychle jenom v tropech. Po šesti až deseti letech vyžene šestimetrový stvol s hroznem bílých květů. Je to její píseň smrti, odkvete a hyne. Jsou haciendy, kde nepěstují nic jiného než pulque-agave. Přijedou tlachiqueros, vedou osly s velkými tykvemi, podseknou stvoly a vyberou z květů srdce, dřeň. Pak asi dva tři měsíce odsávají denně 2 až 3 litry aguamielu, řídké, mléčně kalné šťávy. Za pár hodin zkvasí a může se pít. Má asi šest procent a prodává se čerstvá v pulqueriích u haciend. Je nakyslá, osvěžující a celkem neškodná, agavové pivo – Ale už do příštího dne kvašení pokročí a z piva je zabiják. Omamný nápoj, který účinkuje jako kokain nebo opium – V menší dávce vzpružuje, na litry ničí. Vidíš rudě! Chceš se mstít, vraždit –“

„Viva Villa! Arriba!“

„Vláda svedla s pulque ostrou válku. Agávové haciendy byly vyvlastněny a přiděleny indiánským kolchozům. Ale na vysočině a na mosách není voda, co se tu má pít?“

„Americká Coca-Cola!“

„Misionáři z USA dělají, co mohou, ale Coca-Cola je velmi drahá!

Abys tu nevypila pět litrů denně! Indios by se nedoplatili –

Půllitr pulque je za pět centavos –“

„Včetně amoku a postupné degenerace –“

„Mezcal je dražší a horší! My tu vypijeme skleničku, ale představ si Mexičana, který mu propadá –“

„Řekni ‚holduje‘, to je takové rytířské slovo, člověk dostává žízeň!“

„Takový desperado holduje mezcalu, sedne večer do pulquerie, pije džbánek po džbánku, padá do malátného podvědomí – Zdá se mu, že našel poklad, že je plantážníkem, boháčem, zapomene na svět, na ženu, na děti, na politiku, na všechno –“

„Šťastný člověk!“

„Je velmi šťasten, ale trpí s lékařského hlediska! To je pro vědu rozhodující!“

„Z čeho je mezcal?“

„Z kořenů agave! Vykopou se, upraží, lisují a destilují. Představ si ten jed!“

„A co je to tequila?“

„Zapalovač v láhvi! Sebevražda –“

„Franku – Co ti to nabízel číšník v tom špinavém podniku za Zócalo – Ty cigarety!“

„Marihuana – Docela obyčejný hašiš! Kde pěstují len, tam vyrábějí tajně narkotisované cigarety. Pašují se do Mexico City a prodávají po dvaceti centavos. Ale nejvíc jich putuje do USA –

V Hollywoodu prý jsou ‚Mexicanos‘ cigarety velice populární. Lepší než kokain, říkají hvězdy –“

„Podívej se na teploměr, zase padesát – Zastav někde, mám žízeň!“

Smaragdové údolí

Vjíždíme do kraje haciend a třtinových polí.

Potom Cañon de los Lobos a Cuernavaca, slavné letní sídlo králů, místokrálů a bohatých lidí z hlavního města.

Do zdejší katedrály se jezdil modlit i Cortéz, třebaže jinak ctil jenom pozemská božstva a chrámy stavěl sám sobě. Svůj Belvedere v Cuernavace vyzdobil opravdu královsky.

Teprve v tomto století byl odkryt pyramidový chrám Tepozolco, tajemství, pro které se dodnes nenašlo místo v minulých tisíciletích. Hledejte Svědky v prastarém aztéckém Chapultepecu nebo v bájích gigantických cypřišů!

Včera a dnes! Indiánský chrám – dole píská vlak. Jedeme na koních do Tepoztlanu – rozestavěnou silnicí. Sídlo místokrálů – hotely. Banány, ananasy, růže, palmy – luxusní plovárna –

Cuernavaca je totiž milionovým údolím. Její krásu doplnil přede dvěma stoletími bohatý Francouz José la Borda, který vydělal těžké peníze v mexických dolech a za milion pesos tu zařídil subtropický park. Je dobře zavlažen potem peonů, kteří ten milion vydřeli.

Mexico City nemá nejzdravější vzduch. Nevadilo by, že je velehorsky řídký, ale z vysušených lagun a z náhorních rovin ženou do plic všechny směry větrů suchý prach. Cuernavaca je tedy místem oddechu, letním sídlem prezidenta republiky a ustaraných boháčů.

Šedivá myš letí na Tres Cumbres a za chvíli šumí ve volném horském větru skoro ve třech tisících metrů.

Dnes, včera, den před tím – Misie, kostely, modly, fresky, idoly, katedrály, hadí hlavy, kamenné kalendáře, sopky, kaktusy, puebla, pyramidy…

Pyramidy, puebla, kaktusy, sopky, kamenné kalendáře, hadí hlavy, katedrály, idoly, fresky, modly, kostely, misie…

* * *

Večer, cestou domů.

„Chceš ještě nějaké pyramidy?“

„Děkuji – Gracias – Nemáš Pyramidon?“

Plný plyn a k jihu!

Je to nezbytné, zítra ráno odjedeme z hlavního města.

Opouštíme Mexico City, ulice se teprve probouzejí a za Los Rayes a Santa Barbara se zúžuje moderní život rychleji než perspektiva.

Po sto čtyřiceti kilometrech brzdíme na velkém náměstí v Pueble.

Říkají „Mexický Řím“.

Počítejte zdejší kostely, je to kongres pobožnosti: Sanito Domingo, El Carmen, San Francisco, de la Compania, chrám na chrámu, kaple na kapli. Stěny z puebelských cihel, vysoké klenby lodí, pod nimi vůně a stín.

Hlavní puebelskou katedrálu prý pomáhali stavět andělé –

Její kopuli a klenbu nese šestatřicet čtyřčlenných sloupů a její chrámový poklad představuje miliardy.

Mexický Bůh, to je bohatý estanciér –

„Proč stavěli indiánům takové obrovské kostely?“

„Aby jim dokázali, že je španělský Bůh mocnější, slavnější a větší než Tezcatipocaz nebo Tlaloc – Byly to španělské pyramidy!“

„Jak mohli indiáni chápat naše náboženství? Našeho bílého Krista, bílou Madonu?“

„Oni si je představovali barevné! Podívej se na malby domorodých malířů! Panna Maria je hnědá jako indiánka – Malovali hnědé andělíčky se širokými nosy, hnědé svaté, aby to bylo srozumitelnější –“

Ale přece je tu těsno, mezi sloupy puebelských katedrál, nějak to sem všechno nepatří, je to exportní, umělé, naočkované.

Nevypadá to na trvalé boží požehnání!

Sotva jste za městem, vydechnete.

Na obzoru sedí Orizaba, Malniche a Cofre de Perote, pohrdají světskou marností a svítí v poledním slunci.

Ještě Amazoc, Tepeaca a konečně pueblo Tehuacan.

Jedu mechanicky, kouřím černé cigarety a spím vedrem.

Teploměr ukazuje pětapadesát, potom víc –

Sem už se nejezdí. V klíně horké země pod Orizabou drnčí vlak, rozpálená železná hračka, kouří, píská a chytá dech. V připojeném Pullmanu je chlazený vzduch a černí boys podávají ledové nápoje. Plantážníci kouří cigára a jedou do Chiapas na přehlídku sklizně.

„Vydělávají na slunci –“

„ – a vezou se v chládku!“

„Plantážnický ideál! Amigo, život! Sedět v chládku, kouřit havana, pít whisky se sodou –“

„ – a vydělávat na tom těžké peníze!“

„Měli bychom se někde usadit!“

„Příděl plantáží je vyčerpán! Další přihlášky se přijímají až v druhé polovině dvacátého století –“

„Tak jeď dál – Jak se jmenoval ten král?“

„Netzahuyalcoyotl –“

„To je katastrofální!“

Blíží se pueblo Tehuacan.

„Jsou tu horká vřídla a gejsíry. Chceš se podívat?“

„Děkuji! Mně stačí náš chladič!“

Teploměr je zase na konci.

Pečeme se jako na dně kotle.

„Včera jsem se zvážila – Sedmačtyřicet!“

„Ztratili celkem deset kilo a vezou domů to, co zbylo –“

Za městečkem skončila silnice doopravdy, zúžuje se, je dobrá tak pro mezky – V pueblu říkali, že se do večera vrátíme. Do Oaxacy je tři sta kilometrů, ale jezdí se to dva tři dny. Ve vysokém voze, který nechytá spodkem.

„Kup si předpotopní fordku, sjezdíš půl Mexika – S moderním vozem visíš –“

„Technický pokrok –“

„Připadám si jako bedna vajec na cestě kolem světa –“

„Proč –“

„Tak natlučená –“

„Bože, to vedro –“

Z nádržky nám stříká benzin, jak ji přeplnili. Rychle se vypařuje a zahaluje čtyřválec hořlavou vůní. Oblak na čtyřech kolech!

Sedíme bez ducha, motor jednotvárně hučí, jedeme k jihu, k jihu –

„Kdy budeme na hranici?“

„Brzy – Ale na Panamu je tak půlpáta tisíce –“

„Myslím, že to pojedeme sedm let jako seňor Moreno –“

Otřela si čelo a prohlíží si mne.

Vyjeli jsme z Prahy, byl únor. Je březen, jedeme do Guatemaly.

Bude duben, květen –

Sto dní, hombre! To je kus cesty!

Lepí se mi jazyk a na půl oka pozoruji rozpálenou rovinu.

„Poslechni – Zblázní se člověk najednou, nebo to chvilku trvá?“

„Proč?“

„Jen tak – Mně už se chce zase říkat Netzahuyalcoyotl…“

Na koni přístup zakázán!

„Vypadám normálně?“

„Já nevím, já tě vidím dvakrát –“

„Tak někde zastav!“

Nejdřív nic, jen slunce, potom se z toho vybalují hnědé obrysy, tenké stíny, okna, černé vchody, nad nimi plachty a vyrudlé nápisy. Pueblo, vesnice.

Prach, kluci, pes –

Osmnáct stupňů nad rovníkem.

Krčma! Není to žádná senzace, jen malá fonda, hospoda, ale jmenuje se „Hvězda Jihu“, „Estrela del Sud“.

„Jestli jsme za touhle hvězdou jeli až z New Yorku, tak tu bude někde Betlém –“

Nade dveřmi je nápis:

NA KONI PŘÍSTUP ZAKÁZÁN!

„Jak tomu rozumíš?“

„Je vedro – Caballeros jsou tak pitomí ze slunce, že by zapomněli slézt s koně –“

Eva se opatrně rozhlédla a potom si spokojeně oddychla.

„Franku –“ povídá, „to je mi hezky – My jsme přijeli mezi svoje lidi!“

Osmnáctá rovnoběžka

Mouchy.

Na stole, na zdech, na rukou, v obličeji, na sklenicích, na láhvi s pivem, v pivě. Tři ospalí seňoři. Pod stolem kus chlupatého masa, pes.

Patron sotva pootevřel oči. Spal –

„Buenos –“

„Buenos, caballero –“

„Velké horko. Odkud pak –“

„Z Mexico City –“

„A kam –“

„Do Chiapas – Do Guatemaly –“

„Cómo no! Do Guatemaly! Je horko, caballero –“

Plouží se za výčepní stůl a lije něco do špinavých sklenic.

„Nespi – Slyšíš? Potřebujeme pětadvacet tisíc – Kde to ujedeme? Máme teprve sedm –“

„Teď je duben, viď?“

„Ne, březen –“

„Kolikátého?“

„Nevím –“

„Dej mi cigaretu – Já se z toho vedra zblázním!“

„Co dělat?“

„Pojeď někam, kde je zima!“

„To by se muselo na sever –“

„Třeba do Kanady –“

„Jak je tam daleko?“

„Deset tisíc kilometrů –“

„Kanada – Sníh – To je nápad!“

„Tak zaplať a pojedeme.“

Cesta k severu

Jen rozloučení s městem pod sopkami, ještě den ve velehorském vzduchu Mexika City, smíšeném se zápachem spálené nafty, bručením autobusů, křikem houkaček a tropickou náladou amerických turistů.

Potom průzračné ráno, východ slunce, červený opar na Hoře, která kouří a cesta k severu, do Sierry Madre.

Rádio ve voze hraje ranní jazz, do polí jedou první lidé, prach pod kopyty koní a rozespalé děti ve dveřích.

Mapu!

Mexico City – Victoria – Monterrey – Laredo – Texas. Potom na západ proti Rio Grande do Nového Mexika, na El Paso pod Sacramento Mts, Bisbee – Tucson v Arizoně, napříč Arizonou do Gilské pouště, v Yumě přechod do Kalifornie a San Diego na břehu Tichého oceánu. Long Beach – Los Angeles – Hollywood… Silniční tabulka ukazuje vpravo, do hornického střediska v mexickém El Doradu, na Pachucu a El Chico.

Betlém chudých milionářů

Snad by bylo přesnější, kdybychom se představili Pachucu[7] podle pana profesora zeměpisu.

„40 000 obyvatel, hornické město v horském údolí, 8 000 stop n. m. V posledních čtyřech stoletích nejbohatší naleziště stříbra. Kritické pásmo kvantitativní vydatnosti je mezi 400 až 500 metry a obohacování ložisek podporuje snížená hydrostatická úroveň, způsobená značnou nadmořskou výškou. Moderně zařízené doly skýtají obživu širokému okolí –“

To je jeden pramen, který nám přibližuje daleký svět. Pak je tu druhý, celkem zábavnější, v tenkých sešitech.

Spandonský ďábel se dopotácel k vytáhlému muži. Podíval se zkoumavě do Buckových očí a spatřil v nich zlatou horečku. Ušklíbl se ohyzdně a zjevně.

„Jste Velký Havran!“ zahovořil potom nesmyslně. „Rozbiju vám tu zrzavou palici holou pěstí!“

Hodil na stůl váček žlutých nugetů.

Potom udeřil pažbou a trefil Terento Cramera do hlavy.

Pihovatá seňorita čekala toho večera marně na svoji oblíbenou píseň…

Mezi tím je skutečný Západ, skutečné zlato, skutečná Pachuca, pracovní tábor chudých milionářů. Všední konec romantiky a starých časů, kdy zněla Amerikou jména Zacatecas, Guanajuáto nebo Ventamadre.

Zprohýbané údolí pod stříbronosnými horami, několik ulic a nevelké náměstí, zaprášená alameda, město, přikryté mezinárodními smutkem hornických domků.

Stříbrné El Chico

Ta hora je skutečně stříbrná, je to El Chico!

Dívejte se na hliněnou silnici, kroutí se jako had a pak už jenom jako vlásek až do nízkých mračen, do tří tisíců dvou set metrů.

Kdyby bylo po větším lijáku, sotva vyjedete.

Dole pod námi mizí Pachuca, zmenšuje se, už není větší než dlaň –

Horníci to šlapou pěšky. Jen někdy se zavěsí jako hrozen na rozeschlý kamion, aby si ušetřili nohy a plíce.

Dnešní zlatokopové –

El Chico je totiž důkladná hora. Provrtali ji všemi směry a shora dolů až do úrovně Pachucy. Je to vlastně automat na stříbro. Horem se sypou havíři, dolem vyjíždí elektrický vlak a veze křemen do drtičů a do pecí. Tam teče za chvíli zlato a stříbro.

Horem chudáci, dolem miliony! Je to takzvaná dělba práce.

Schýlené postavy a potom už jenom postupně putují vlásenkami strmé cesty jako stěhovaví mravenci.

Když je předjíždíte, jsou ještě dost velcí. Mají ocelové helmy jako vojáci v poli, brýle s kovovými klapkami, kožené blůzy, za opaskem karbidové kahany a přes rameno pytlík s jídlem.

Jsou totiž placeni, nedělají to ze sportu ani zdarma.

Mohou si kupovat dole v Pachuce chleba, kukuřičné placky, slaninu, pulque a tabák.

Ale jak stoupají do serpentin, zmenšují se, jsou z nich jenom řádky, hmyz, termiti, vrtači hory.

Slezli se ze všech stran. Indiáni, mulati, chinos, mesticové, kreolové, negři, běloši, totiž tak zvaní běloši.

Muži se na nás ohlížejí, na El Chico jede návštěva.

K bílým bohům, kteří bydlí na vrcholku pyramidy, na teocali, kde se obětují zdravá srdce a plíce horníků bohu Zlata.

Konečně jsme u předvoje, na špičce průvodu, který po směně obrátí směr.

U těžních věží fičí studený vítr.

Za železnou branou a za vysokým plotem je skupina správních domků. Dřevěné baráky s okny do nádvoří.

Ředitel, kapitán dolu, sedí dole v Pachuce.

Skutečným pánem podzemí je zdejší vrchní inženýr.

Kostnatý Skot, hezký chlapík. Bradu má jako krabici na zuby, vysedlé lícní kosti a rezavé vlasy.

„El Chico, well –“ směje se, „bohatá hora! Kryjeme deset procent světové spotřeby stříbra. Ale zlata je tu zatraceně málo! Jen dva gramy v tuně!“

Za chvíli bude směna. Pod zemí pracují asi dva tisíce lidí.

Mezitím nás vede nad protější údolí, kde jsou nalepeny u dalších nalezišť řady maličkých baráků.

Real del Monte, Loreto – Kam se rozhlédnete, všude jen zlato a stříbro, v každém kopci.

Teď houká siréna, bude večerní směna.

Díváme se po chlapcích v sombrerech, kteří chodí kolem mřížového plotu. Stráže!

„Deset revolverů hlídá miliardy!“ směje se Skot.

„Mám tu vysoké postavení, tři tisíce metrů nad mořem. Ale už se těším domů! Zařídím si ve Skotsku zahradní domek a budu pěstovat ovce –“ chechtá se. „Za tři roky. Mám toho po krk! To nemůžete pochopit – Cizinecká legie!“

Bílí muži na El Chico nemívají návštěvy, a tak to chvilku trvá, než změknou. Prohlížíme si bedny dynamitu a železné vozíky, na kterých jedou z brusírny žhavé vrtací jehly.

Je zima, stahují se mračna, máme je nízko nad hlavou.

„Kdyby zmokla silnice, tak nesjedete dolů! Tady nahoře je špatný nocleh – Špatná společnost, paní by se bála – Moc divných chlapců pohromadě!“

Podíval se na hodinky, siréna ječí po druhé a skřípe lano.

Klec má malou podlážku, sotva čtvereční metr a šest centimetrů vůle v šachtě. Jede rychle.

Kam se podíváte, nad klecí, na skladištích dynamitu, všude jsou lebky se zkříženými hnáty a nápisem: „Smrtelné nebezpečí! Atención! Pozor!“

První dávka! Se schůdků sestupují zaprášení míšenci, mají potlučené helmy, na těle bílou, křemitou drť, odřené kazajky. Mžourají do světla a shasínají kahany.

Mexikáni, indiáni, Italové, Poláci – společnost národů.

Radí se u brány a vyzáblí chlapi s revolvery jim prohledávají kapsy, kalhoty a nahé tělo.

Pátý zlatokop zleva, potom o bobech

Muži, kteří vyjeli poslední, stojí kolem našeho vozu.

Výsměšně a drze, protože není pochyby, že přijela americká návštěva. Mají newyorskou značku! Eva stojí mezi dveřmi a vypadá, jako by chtěla ty lidi odprosit.

Divoké obličeje. Jako ve všech zdejších dolech. Někdy sem zapadne zběh, desperado, člověk, kterého to vyhnalo až na kraj talíře. Nikdo se neptal po dokumentech. Máš plíce, ruce, nohy?

Pátý horník zprava asi pamatuje lepší časy. Ale život je pes. Uhodíš někoho nebo vydáš nekrytou směnku. Mají tě! Musíš si to odsloužit –

Prchneš. Kam jinam, pod zem –

Mravenci se rozlezli do údolí a v Pachuce svítí první světla.

Stmívá se.

Sesouváme se v zatáčkách jako pytel hlíny. Desátá, dvacátá –

Pachuca je větší, vyskočila další světla, ale havíři jsou ještě roztaženi mezi nebem a zemí.

Než dojdou, bude noc.

* * *

Večeříme v restauraci na náměstí. Do oken, vyplněných sítí, koukají špinavé děti. Vytrvale. Visí na římse jako vampýři. Dívají se na lidi, kteří jedí.

Jídlo! Boby, polévka, maso!

Žebrají o zbytky. Prosí. Brečí hlady. Bojíte se najíst.

Upocený číšník odešel do kuchyně. Malý kluk se protáhnul dveřmi jídelny a kňučí jako štěně. Eva mu vyklopila do kusu novin talíř vařených bobů.

Utíká, číšník za ním.

Kopnul ho.

Kluk zařve, ale má boby!

Dělí se venku ještě s jedním menším.

Jste v nejbohatším stříbrném středisku světa.

Nad mračny v Kordillerách

Noc byla nevlídná a špinavá. Čočky lezly po zdech. Ale teď, v šest hodin ráno a v jitřním slunci, byste líbali svět.

Rádio hraje „La Palomu“.

„Nesmíme ztratit ani minutu – Do poledne musíme mít tři stovky!“

„Kdyby hráli „La Palomu“, to by se to jelo –“

Další půlhodinka. Bolero, carioca, tango – Máme dobrou náladu a najednou to Pepíkem trhlo.

„Franku!!! Vidím veliké město!“

„Jdi, Libuše –“

„Jedeme špatně!!! Vracíme se do Mexico City!“

Skutečně! Sopky, věže, katedrála, bolero, tango, La Paloma – Mexico City!

Zahnuli jsme v Colonii do leva! Osmdesát kilometrů v pekle!

Obracím a hodiny se točí. Zmizely průsvitné dálky, zatahuje se obloha a nad Jacalou asi prší. Po Sierrách se plazí bílá mračna a před polednem už jedeme v husté mlze.

U šikmé skalní stěny leží rozbitý nákladní vůz. Přebral zatáčku a roztříštil se.

Nad širými horami visí mléčné moře.

Z okolí nezbylo nic, jen serpentiny jsou stejně příkré a vleklé.

Výfuk burácí vlhkou pustinou a teprve v průlomu u Jacaly klesáme z mračen, po sklech stékají praménky deště.

Je velmi chladno, konečně chladno po horkých dnech.

Domorodci se balí do bavlněných přehozů a na silnici leží stržené větve, zbytky včerejší vichřice.

Když jsme přijížděli ze severu, bylo na teploměru padesát, dnes je sotva patnáct.

Nahoře v mracích pracují pionýři, drtí skálu, zlou horu nad Tamazunchale.

V Chapulhuacanu nám mává skupina amerických inženýrů, křičí do oken americké „Halloo –“

„Správní chlapi!“

„Člověk si na ně musí zvyknout! Jsou jiní než my –“

„Hlavně rychlejší – Podívej se, tady už je to zválcované, to by nám trvalo měsíc –“

„Včetně komisí, anket, žádostí, kolků, potvrzení, výborů, plných mocí, kompetencí, hlasování, polemik, projevů a lidové geniality –“

„Hele – Jedeme do mraků –“

Popular se ponořil do mračen a máme chvíli dojem, že sedíme v kabině dopravního letadla.

Země je narudlá jako kakao, kola kloužou v jílu a je nám tak nějak hezky, že prší.

Ve tři hodiny odpoledne jsme spatřili s výšky horských pasů Rio Moctezuma, potom Tamazunchale.

Brzdíme dvojkou, hustě prší, sudy benzinu leží pod zmoklými palmami, všechno je, jak tu bylo, jen modré nebe zmizelo.

Pohádkové údolí se třese v tropickém dešti.

„Je brzo – Přece tu nebudeme spát!“

„Pojď, dojedeme až do Victorie! Jak je tam daleko?“

„Tři sta šedesát –“

Když se vracíme známou cestou, kilometry jsou kratší, zatáčky širší, hory nižší a všechno je snadné a blízké.

Hoří vzduch

Noc ve Victorii, bez hodného estanciera, který by pozval na delší návštěvu.

Příštího dne šlapeme pilně na plyn a ještě kolem jedenácté hodiny jedeme v chladném povětří řídkou mlhou.

Pak přišlo stoupání a příští údolí s novou temperaturou.

Jako byste spadli do výhně.

Co se děje?

Motor jde ztěžka. Měním svíčky, čistím přívody benzinu.

Špatná silnice končí v Linares, lidé na nás mávají a snad chtějí něco vysvětlovat.

Horko, vedro, klid. Otvíráme všechna okna, vyklápíme přední sklo, ale tím hůř. Jako bychom nabírali zvenčí horkou vodu, omývala nás, bránila pohybu lidem i stroji.

„Jen jsme se otočili k severu a už nesneseme vedro – Není to směšné?“

„Není – Něco visí ve vzduchu. Podívej se na tu změnu, tamto údolí a zdejší – Pes by pošel –“

„Proč netáhne motor –“

Jedeme v rovině čtyřicítkou a do všech stoupání dvojkou.

Držím špičku nohy na plynu, prošlapu ji podlahu, všechno marné. Silnice vymřela, nikde nikdo, liduprázdná puebla a suchý, žhavý vítr udeří občas do rozpálené věci, která se sune do Monterrey –

„Tohle jsem v životě neviděla! Můžeš dýchat?“

„Špatně –“

Eva je teď u volantu a sjíždí neustále k příkopu.

„Co s tím děláš? Máš prázdnou gumu –“

Chce vystoupit, ale nemůže otevřít dveře.

„To dělá vítr! Dívej se!“

Voda je u stovky, motor klepe a na smrt vyčerpáni dotahujeme poslední desítky kilometrů.

Hodinu před půlnocí brzdíme v Laredu.

Na ulicích není živé duše.

Z celnice vyšel caballero v uniformě.

„Odkud to jedete?“

„Z Victorie –“

„To není možné! Všechna doprava stojí! Je přece tornádo!“

„Kde?“

„Tady! Jeli jste tím přece! Vedro, jaké nikdo nepamatuje! Dnes ve dvě odpoledne bylo sto patnáct Fahrenheita ve stínu! Lidé vybíhali z domů a dívali se, kde hoří! V New Yorku mrzne a padá sníh!“ Větrný tunel mezi Kanadou a Mexikem je tedy v pohybu. Nahoře sněhové vichřice, tady vedro a pod obratníkem letní lijáky.

V půl dvanácté v noci projíždíme na druhý konec mezinárodního mostu.

Americký inspektor zapíná prudký reflektor. Prohlídka! Důkladná i při tom horku. Zákon! Nezlobte se, pane!

Potom něco zabručel a pozval nás do celnice.

Naše země

Vyplňuje dotazník.

„Jaká rasa?“

„Bílá –“

„Národnost?“

„Čechoslováci –“

Prohlíží si seznam národností.

„To tu nemám! Čeko, čeko – Slovak, nebo Bohemian!“

„My jsme Čechoslováci!“

„Je mi líto, ale to není žádná národnost!“

„Tak se podívejte na naše cestovní pasy!“

„Vím – Ale pro mne platí úřední seznam a tam to není!“

Jsou tři čtvrti na dvanáct, inspektor usíná vedrem a Eva sotva stojí na nohou.

„Zapíši vás jako Bohemians –“

„To vám nedovolím! – My jsme Čechoslováci!“ řekla Eva prudce.

Zapaluje si cigaretu a třesou se jí ruce.

Inspektor stírá pot. Tohle se mu ještě nestalo – Vrozená americká dobrota bojuje se zákonem.

11.50…

11.55…

Inspektor si uvolnil mokrý límec – Mohl by se rozkřiknout, ale to by bylo proti americké úctě k národnímu přesvědčení.

„Paní, nehněvejte se, opravdu nemohu – Předpisy –“

Dva lidé z nějaké malé evropské země, o které se tady na horkém pomezí Rio Grande nic neví, čekají na uznání své národnosti. Je to trapné pro ně i pro USA – Inspektor to ví!

Vstal.

„Ou khej! Zapíši Čekoslovak! Opravím seznam – Je to proti zákonu, ale je to nutné! Každý má právo na svoje country –“

Je právě půlnoc.

„A dobře spěte v USA!“ volá za námi.

Jedeme do nočních ulic Lareda.

Krytý vůz roku 1860

Vyslechněte rozhovor z tamtoho století!

„Sí, seňore! Ten caballero z Missouri jel ze Santa Fé na jihozápad!

Vezl do Sonory látky, nože, hřebíky a zbraně – Čtyřikrát bojoval s indiány – U Las Cruces, u Meoqui, v Guanacevi a v Santiago Papasquiero. Mexicanos platili stříbrnými pesos! Ten avanturero byl chytrý, amigo, jako had! Vyložil vůz, naložil stříbro – Jinak neprodal! Slyšíte! Plný vůz čistého stříbra – Lámala se kola!“

„Nevěřím, mon ami – My z Normandie nerozumíme obchodu.

Potřebujeme trávu nebo moře. Slyšíte paní Josefinu? – U nich v Bayeux žily ženy jako květiny a teď počítá svoje dny tady na poušti. Musíme se usadit, těžko by rodila na zemi –“

Na jihozápadě se prostírá okrově červená pustina. Jako by Pán Bůh roztáhnul náruč a zapomněl ji zavřít.

Když vyjeli z Východu, ještě mrzlo. Potom jeli dlouho Virginií, na Atlantu, Baton Rouge a Houston.

U mexické hranice pálilo suché slunce a jarní vichřice hnala kryté vozy na západ.

Teď jsou uprostřed země, kterou hledali.

Někde na západě opouští slunce unavený svět, vysoká kola drtí trsy trávy a na široké prostory panenské Arizony padá první soumrak. Je to tak jiné než západ slunce nad Mont St. Michel!

Muži vypřáhli dobytek, rozložili kůže a houně, ženy připravily pánve, uložily děti do vozů a don Antonio, španělský průvodce, vypravuje o Stříbrné zemi.

„Můj padre, amigos, pamatoval velké boje! Nejdřív bili Yaquisy a Taruhuamary, potom jeden druhého! A měli proč, seguramente! Padre byl v Naocazari, v Práetas, v La Cananea – hory ze stříbra! Generálové říkali, že dají lidu svobodu. Ale nebylo to pravda! Chtěli zbohatnout! Šváb leze po zemi, generál po něm šlape! – Jedni bijí druhé a pořád je to svoboda! Patrioti! Oheň a krev – Mexico –“

* * *

Byla skoro půlnoc, když seděl sám nad zhaslým ohněm a uvažoval, proč slibují všichni generálové svobodu. Je to jistě jen proto, aby vypadali lépe před Bohem a měli se na co vymlouvat, když kradou.

Tak se do toho zabral, že neslyšel, neviděl a necítil tmavé stíny, které se plazily v trávě.

* * *

Příštího dne kolem poledne přijel do pevnosti Buchananu vyděšený muž, který mluvil špatně anglicky a dobře francouzsky. Křičel, že dnes v noci přepadli indiáni jeho karavanu, asi pět mil za Apačským průsmykem, v poušti pod horami. Pobili muže, ženy i děti –

Poslali poručíka s padesáti muži, protože bylo víc než jisto, že to provedl Mangas Colorado –

Krytý vůz 1936

„Ano, drahá Mildred! Když byli Johny s Joan v Mexico Gity, koupil jí nádhernou čajovou soupravu z ryzího stříbra! Za padesát dolarů – Je to stříbrné country! Měli ovšem určité nesnáze –

Spali v hotelu, kde byly společné koupelny –“

„To mne všechno nezajímá, Charlie – Bolí mne hlava!“

Na jihozápad se prostírá okrově červená pustina. Když vyjeli z New Yorku, ještě mrzlo.

Potom jeli Virginií a spali v nejlepších hotelích.

U mexické hranice v Laredu pálí suché slunce a jarní vichřice se opírá do boku přepychového Buicka.

Přejeli most přes Rio Grande a objednali si pokoje v mexickém hotelu.

Henry vypravoval o stříbrné zemi.

„Můj otec, drahá Mildred, pamatoval ještě doby, kdy nebyla do Mexico Gity highway – Jezdilo se po starých stezkách, nebo vlakem a lodí –“

Byla skoro půlnoc, když seděl Henry dole v baru nad sklenicí ginu.

Uvažoval.

Staví se Panamerican highway, do Mexika, na Panamu! Velkolepá věc! Přinese lidem velký pokrok! Všichni inženýři a všechny trusty slibují lidem pokrok. Je to jistě, jen proto, aby vypadali lépe před Bohem, protože chtějí vydělat. Mít víc.

Charlie taky –

Tak se do toho zabral, že skoro neviděl Mildred, která přiletěla z pokoje, byla velmi rozčilena a křičela: „Tohle je hotel? To je noclehárna pro čenochy! Pojď se podívat do koupelny! Neteče teplá voda!“

Když ráno odjížděli, svítilo slunce na příšernou nečistotu mexického města, jakou snad najdete jenom v Chicagu v dělnických okresech.

Mildred zbledla a zakryla si oči.

Viděla ženu, která seděla na kraji chodníku a kojila dítě –

Strašné!

Pomalu jedu tichou pustinou

Jedeme Texasem na Západ, boží zemí pionýrů.

Tichou prostorou nad Rio Grande, na Eagle Pass, Del Rio, Fort Stockton, Van Horn a El Passo. Je to kraj prostých lidí, skoro prázdná rovina, zaplavená sluncem.

Západní Texas, Nové Mexiko, Arizona.

Silnice dobré i špatné, křižují v přímkách otevřenou poušť, pásmo klidu mezi dvěma světy, USA a indiánskou Amerikou. Těžké karavany z minulého století už dojely dávno na svoje místa, skupiny skal jsou pusté a v soutěskách nestojí hlídky Apačů.

Od rána mi táhne hlavou stará píseň „Pomalu jedu tichou pustinou –“ Je to tu všechno tak, jako v té písni. Slunce vysoko nad hlavou, z duše padá všechna tíseň a díváme se jen kupředu, na konec dnešní stezky.

Zatím není důvodu, proč bychom nebyli za tři dny v Kalifornii. Pojedeme očíslovanými silnicemi, které se zúžují na pouštích a v Ilanos. Tam by neměly smyslu široké autostrady! Také menším mostům se inženýři vyhnuli a nevadí jim, že jedete vodou. U kraje silnice, dosti včas, je nízký sloupek s tabulkou, která udává hloubku. Dvě stopy, tři. Rozjedete se plnou rychlostí, zavřete okna a trochu to stříkne. Nejvyšší hloubka je ostatně jen uprostřed. Po větším dešti se jistě někdo najde, kdo tu bude čekat na pět dolarů a převeze vás.

Stanice s benzinem, olejem, vodou, pitím a jídlem, jsou rozloženy ve stakilometrových odstupech.

Je to jediné dobrodružství severoamerických pouští.

Nebudete přepadeni Apači ani Navaji a profesionálním zločincům se nevyplatí, aby ztráceli čas na Gilské poušti.

Starožitné, slavné slovo „cestovatel“ je zde dneska k smíchu.

Vráz, Stanley, Havlasa, Kořenský, to je přece nenávratná minulost, věk průkopníků. V pouštích jezdí autokary, v pralesích jsou benzinové stanice Shell nebo Vacuum a s malým, litrovým vozíčkem lámete rekordy vzdáleností.

Snad ještě v tomto století se zeptá syn otce:

„Tati – Co to byli cestovatelé?“

„Cestovatelé? Ale to byli lidé, kteří šli třeba pěšky z New Yorku až do San Francisca –“

„A to byli blázni, viď, tati –“

„Proč?“

„Protože šli pěšky –“

„Jinak to nešlo – Někdy se také svezli automobilem –“

„A co to byl automobil, tati?“

„Zeptej se našeho dědečka, ten to ještě všechno pamatuje –“

„Proč nelétali?“

„Rozvoj letecké dopravy přišel teprve po velké válce, která zuřila před třiceti lety –“

„A proč zuřila?“

„Protože se lidé neměli rádi a protože si nerozuměli –“

„Tati, kde je maminka?“

„Letěla k tetě do Paříže –“

„Tati, směl bych odpoledne k dědečkovi do Lublaně?“

„No – Jestli nemáš nic do školy –“

* * *

Na měřiči vyskočila další stovka mil.

Opuštěný krb

V zemi, která má tolik místa pro své příslušníky, bydlí venkov na lehko.

Čisté, jednoduché domy v malých městech, jen dřevěné stavby nebo stěny z izolačních desek, a to je asi příčinou, že údery tornada nebo hurikánů zničí na sta domů.

Ale jsou tu také hospodářská tornada.

Tak to přece bylo vždycky. Zlato – Nafta – Měď – Pšenice – Bavlna – Přespolní běh za bohatstvím, chvilka blahobytu, potom odchod jinam.

Nafta v Texase, milionáři z farmářů, za pár let zákon, že se smí vzít z jedné studně ročně jen padesát sudů petroleje. Koncesionáři, majitelé pozemků, dělníci a jejich rodiny, táhli jinam…

Dakota, obilní komora Spojených států. Potom sucha a prašné bouře. Pole zanesly návěje černého, jemného prachu, který letěl přes celou pevninu a padal až na střechy domů v Chicagu a v New Yorku. Včerejší farmáři, dobří hospodáři a zámožní lidé, šli pracovat na nouzové silniční stavby.

Pod skupinou skal, na rovné poušti, je mezi kaktusy spáleniště.

„Vidíš, symbol Ameriky! Opuštěný krb!“

Zdaleka, smutně jako náhrobek, stojí v rovině opuštěný krb s komínovou šachtou. Před ním je čtverec základů, vysypaný zbytky zdiva.

Před černou dírou ohniště sedali kdysi lidé. Muž, žena, děti. Věřili, že zde budou žít až do smrti. Kolem měli věci sobě blízké, rodinné štěstí, rozložené po skříních, na stole a na zdech.

Kde je to všecko?

Snad vyhořeli. Ale nejsou tu černé trámy. Dům se sesul sám.

Samotou.

Nedostatkem radosti a tepla.

Amerikou.

„Vidíš je tam? – Odešli – Pustinou odjíždí vůz –“

„Vidím – Pojeď dál –“

Ale přece jsme se ještě jednou ohlédli.

Divoký Bill v Bella Loma

STOP! JEDETE STO MIL POUŠTÍ! POSLEDNÍ BENZIN!

Ale za deset mil:

STOP! JEDETE POUŠTÍ! DIVOKÝ BILL
ČEKÁ
V BELLA LOMA! 35 MIL!

Zasmějete se, ale i to je dobré, když nikde nerostou stromy, keře ani květiny. Už dávno jste ztratili dojem jízdy. Sedíte a široké pásmo horkého llana se posunuje proti vám, jako by podjíždělo pod koly. Místo strážníků, kteří by vám dávali zdviženou rukou „Volno!“, zjevují se v dálce roztažené prsty desetimetrových kaktusů. Cereusy, ruce boží, starci, proroci prohibice, kterým stačí kapka vody ročně, aby uhasily žízeň. Roztažená dlaň se svislými prsty se blíží, roste, potom rychle šlehne kolem postranních okének a poušť je zase prázdná.

Po třiceti pěti mílích vidíme v dálce hnízdo Divokého Billa.

Bella Loma!

Divoký Bill ví, že žije v poušti.

Ví, že tu není tak zvaná příroda, ale poradil si. Zpříjemnil tak Bella Lomu sobě i svým zákazníkům.

Připomeňme, že ji založil, je to zatím jen dřevěný pavilon s barem a se třemi stoly, garáž, skladiště, zoologická zahrada a malý Národní park. Čtěte:

OCELOVÝ PRAMEN – IRON SPRING –
NEJVĚTŠÍ DIV AMERIKY – 10 yardů!

Soudek v zemi, v něm na dně ocelové péro. Takových kuriosit je tu plný park, malý park, jako dlaň.

Pod kaktusem se pase kráva a co žere, nevíte ani vy ani ona.

V bedně leží klubko hadů. V druhé jsou ještěrky. Chlupaté kaktusy, rozkošné stromečky, obalené hedvábnou pavučinou. Některé kvetou.

Ještě je tu malá společnost. Řidič těžké cisterny, která přivezla benzin. Patrolman, policista s vozem a vystrčenou anténou. Má dneska službu v tomto úseku pouště.

Potom sám Divoký Bill, sotva třicetiletý patron Bella Lomy, pán pneumatik, oleje, cigaret, jídla a pití. Když nečepuje benzin, točí pákou expressa a vaří černou kávu.

Je na všechno sám, zatím. Dojí krávu, spravuje gumy, peče steaky, maže větrný motor, má výbornou náladu a udělá si dneska nožem do pultu pořádný zásek. Napsal datum na kus prkna a museli jsme se podepsat:

6. dubna 1936.

PRVNÍ EVROPSKÝ VŮZ, KTERÝ PROJEL BELLA LOMOU
od příjezdu Kryštofa Kolumba!

Dává nám za sklo vizitku, jak se to tu dělá, s doporučením na svého přítele, majitele další benzinové stanice.

Po třech mílích předjíždíme benzinovou cisternu, natřenou šedobílým hliníkem. Ze zadní plochy křičí červený nápis: „Předjížděj opatrně! Vezu benzin!“

Padesát, sto, dvě stě, tři sta – Nové kilometry z východu na západ.

Dědeček má revolvery

Barvy pouští se mění v zapadajícím slunci. Žlutočervená, rudá, potom fialová, modrá a noční, rychle chladnoucí. Ve dne vedro, v noci skoro mráz.

„Zastav někde, vyspíme se – Mám hlad!“

„U příštích kabin – Za chvilku –“

Míle se prodlužují a Pepík protestuje.

„Od oběda jsme nejedli – Zastav!“

„Za chvilku – Ještě deset mil –“

Bručí a hledá po voze konzervu. Potom šroubovák, díra do plechu a tahá třešně. Dvě libry za dvacet centů! Za pět korun – Zapalujeme si cigarety.

„Tak tady v tom městě se spí! Kolik jsme dnes ujeli?“

„Rovných osm set – Je to El Paso –“

V nočním šeru pozorujeme po obou stranách silnice nekonečná stáda dobytka. Hned na počátku města prohlížíme dřevěné domky, roztroušené v zahradách. V těch, které mají okna do silnice, jsou obyčejně cedulky s nabídkou:

„ROOMS – POKOJE!“

Nechce se nám do hotelu. Je to ztráta času. Ráno v šest startujeme a kdo by se nosil s kufry! Zajedete ona zahradu, bouchnete dvířky a za chvíli spíte.

Pod silnicí je pěkný, přízemní domek, obklopený košatými stromy.

„Jdi to vyjednat, Pepíku!“

Za hodinu bude půlnoc, nikde živé duše.

Z jihu dýchá teplejší vzduch, jsme právě na mexické hranici.

Slyším kroky na písčité pěšině, potom vrzla vrátka a bliklo žluté světlo.

„Stůj! Kdo je!!!“ zaječel vysoký stařecký hlas.

Ženský hlásek a pes. Stařecký hlas, křik, hlásek a pes mezi tím.

Vystupuji a jdu to srovnat.

Jak mne spatřil, uskočil.

„Hledáme nocleh, pane –“

„Teď nehledá nikdo nocleh! Kdo ví, co jste zač! Jděte pryč! Hurry, rychle!“

Vecpal jsem se na schůdky.

Vyčouhlý stín oživnul, dědek je jen tak v noční košili, klepou se mu ruce.

„Máte nocleh?“

„Pro nikoho nemám nocleh! Odejděte!“

„Ale my nejsme lupiči, otče! Ukážu vám cestovní pas – Jedeme až z Lareda, spíme za volantem!“

„Ha! Z Lareda? Z Mexika? Neberu hosty z Mexika, pane!“

Ale pak si to přece rozmyslel. Oči má vzadu a šle táhne za sebou jako dvouocasý lev.

Něco chystá.

„Budete jistě jíst a pít! Pojďte tedy do hausu, sedněte si v pokoji! Něco přinesu!“

Vklouzli jsme do staromódní jídelny, pak bouchly dveře a skřípnul klíč.

„On nás tu zavřel! Blázen!“

Štrachá v chodbě, kroky sem a tam, dědeček něco shání.

Pepík se rozhlíží po pokoji a vidí na zdi pouzdro s revolverem.

„Haló!“ tluče na dveře. „Pane! Jestli hledáte revolver, tak je tady! Otevřte!“

Zastavil se. Vteřina napětí jako ve filmu, než se začne střílet.

Pak se rozletěly dveře a v nich stojí starý pán jako prorok z bible.

„Mám ještě jeden!“ volá vítězně a skokem je u kredence, z které vylovil pistoli.

„Ten váš je prázdný! –“ chechtá se. „A ven!!! Ven z domu!!! Začnu střílet!“ křičí.

Poškrabal jsem se za uchem.

Eva jde ke zdi a prohlíží si druhý revolver.

„Ba ne – Není prázdný –“ povídá.

Zamžoural nad brýlemi a sklonil zbraň.

„Tak tady tedy můžete zůstat! Dolar za noc – A podruhé přijďte včas, jako slušní lidé –“ bručí.

„Děkujeme!“ odpovídám. „My pojedeme jinam – Tady není pořádný dům!“

„Co?!“ hrklo v něm. „Pořádný dům? Kde není pořádný dům!“

„Tady! Dobrou noc! Ani nevíte, kde máte revolver! Je blízko Old Mexico – Pojedeme dál – Sbohem –“

Stál dlouho ve dveřích a díval se, jak obracíme vůz a jedeme z města na východ.

Revolver doopravdy

Asi dvě míle před městem byla malá benzinová stanice s turistickými kabinami.

Správce nám přinesl teplé, bílé pokrývky, protože se na širokém llanu dávno vyzářila země a pod půlnočním nebem je citelná zima.

Vypravujeme, co se nám stalo.

„Nedivte se, pane! Žijeme na hranici starého Mexika. Každou chvíli se zde potloukají divní lidé a v noci na předměstí nikdo neotevře. Měli jste zastavit až u mne. Kdy vstanete?“

„V šest –“

„Dobře spěte!“

* * *

Válce motoru zatuhly a dvakrát startuji, než se ozval výbuch.

Trochu čaje a vyjíždíme.

Počítač na nulu a další den. Za městem je rozcestí. Kudy?

Vlevo jde silnice k několika domkům a na železný most. Všechno ještě spí. Točím volant doleva, nad řekou je řídká mlha a mostní oblouky přesekávají šumění vozu.

Najednou závora a tabulka:

ALTO! ADUANA!

„Celnice?“

„Hrome! Vjeli jsme do Mexika!“

Jde k nám celník v mexické uniformě. Rozespalí, v ranním syrovém vzduchu, nechápeme, co se stalo.

„Zde je hranice mezi USA a Mexikem! Spletli jste se na rozcestí, caballero!“

„Vraťte se, ale rychle! – Než se vzbudí na americké straně!

Nebo vás nepustí!“

„Sedni si za volant, Pepíku! Kdyby nás chytili, svedu to na tebe –“

Tiše, jako pašeráci, letíme na americký břeh.

Je tam zatím klid. Celnice se otevírá v sedm hodin. Dívám se na hodinky. Za dvě minuty!

„Rychle! A kolem domku vypni spojku a zhasni motor –“

Už jen pár metrů, vypnula spojku, vytahuje klíček.

Prásk! Studený motor vystřelil do výfuku! Rána jako hrom!

Jen vidím, jak vykročil z americké celnice ramenatý inspektor, ještě si upíná opasek s pouzdrem.

„Zastav! Byly by z toho nepříjemnosti –“

Brzdíme a couváme k celništi.

„Good morning – Spletli jsme se –“

„Jak to? Jedete z Mexika! Máte zastavit! Nevidíte stop line?“

„Totiž –“

„Zavazadla z vozu a pojďte se mnou – Chtěli jste přestoupit bez kontroly. To je jasné!“

„Inspektore! Jedeme na Las Cruces! Jeli jsme před chvílí kolem!

Moje paní se zmýlila na rozcestí –“

„Žádám vás po druhé, abyste šli se mnou – Prchali jste přes hranice! Jste zatčeni!“

„Zeptejte se Mexičanů!“ naléhám, ale marně.

„S těmi nemluvíme! Pojďte!“

A šel napřed do domku.

Podíval jsem se na Evu, ona na mne.

Pak provedla něco, co se ani ženě neodpouští.

Hodila tam jedničku, kola se protočila na místě a mizíme v prachu. Vystřelil za námi.

Po druhé –

Den mimo zákon

Dívám se do mapy, Eva přivírá vzduch, aby šel motor naplno. „Viděl jistě číslo, prchli jsme z celnice, když nás zatknul. Za pět minut se rozjedou policejní vozy a patrolmani!“

„Ale hodilo to s ním, viď!“ libuje si Pepík.

„Útěk z hranice, takový nesmysl!“

„Kam jsi mu řekl, že jedeme?“

„Na Las Cruces –“

„Pojedeme jinam – Najdi cestu!“

„Jsou jen dvě! Na Alamogordo, nebo podle řeky!“

„Alamogordo!“

Nutíme z vozu, co se dá, gumy pískají v zatáčkách.

„Musíme ven ze státu New Mexico! Jak budeme v Arizoně, je dobře –“

„Kolik je to kilometrů k arizonské hranici?“

„Asi čtyři sta –“

„Pět, šest hodin –“

„Pojedeme na Hot Springs a pak se vrátíme na Silver City a na jihozápad –“

„Tak to zkus!“

Náš nejrychlejší den. V deset dopoledne máme na měřiči dvě stě dvacet kilometrů, v poledne tři sta padesát. Myš je jenom myš, litrový čtyřválec. Potkali jsme jediný policejní vůz, když jsme plnili benzin v menším hnízdě. Rychle projel a zmizel.

„Vidíš – Máš strach a nic se neděje –“

„Zavřeli by nás! – Neznáš je! Zákon!“

Nejíme, nepijeme, nemluvíme, jedeme, hodinu za hodinou.

Jízda s leydenskou lahví

Silnice číslo 98 odbočuje za Demingem k Lordsburgu a protíná pak žhavou poušť, přímo k hranicím Arizony.

Poušť se chvěje vedrem a rovné olejovaté úseky mizí v zrcadle prohřátého vzduchu. Před okamžikem jsme dolévali vodu do chladiče. Když jsem se vracel do vozu, dostal jsem podivnou ránu do ruky.

Jako když prudce píchne ve všech kloubech.

„Ty jsi nervóní! Za chvíli jsme v Arizoně!“

Bojím se to prozradit, ale v našem voze straší!

Dotknul jsem se kliky na spouštění oken a zase rána!

Na nekonečné přímce se objevil bod. Nad ním svítí na železné konstrukci vodní nádržka.

„Stanice!“

„Musíme se napít –“ Eva vystupuje a vykřikla.

„Ty jsi nervózní!“

„Praštila mne klika! Počkej –“

Znova!

Dotýkám se reflektoru. Rána!

Chladič. Rána!

Zajíždíme do stínu, za domek s plechovou střechou.

„Čím je to? – Jak se dotkneme vozu, tak nám dá ránu –“ptám se muže, který tu má za stanicí malou farmu, dobytek, benzin a bar.

„To je elektřina z nebe, pane! Vzduch nad pouští je elektrický, rozumíte? Kdybyste se dotknul naší vodní nádržky, zabije vás!

Proto je kolem ní ostnatý drát – To tu každý zná! Vozy s gázem táhnou řetěz po silnici! Otvírejte loktem –“

Policejní vůz číslo 117

Nic nejede, a tak vyrážíme z chvilkového úkrytu a věříme, že budeme za devadesát minut z dosahu všech policejních antén.

Drsná, široká silnice odbočila přímo k jihu a hloučky polodivokých koní na chvilku strnou, potom zvíří hlínu a ženou se k protějším skalám.

Arizona! Rozlehlá jako mateřská náruč, prázdná náruč.

Kolik lidských mozků už pracovalo v této zemi! Dívejte se na zbytky Casas Grandes u řeky Santa Cruz. Bydleli tu jeskynní lidé, archeologové skládají zbraně a nevysvětlili, kdo tady budoval pravěký zavodňovací systém. Boulder Dam dnes, Casas Grandes před pěti, snad deseti tisíci let.

Svět se mění jenom v podrobnostech.

Také vesmír poslal Arizoně pozdrav, obrovský povětroň, Meteor Mountain u Ďáblova kaňonu.

Hledáte stopy dinosaurů? Najdete je v Arizoně, šest mil od Flagstaffu!

Toužíte po Apačích, indiánech Papago, po Navajích? Projeďte rezervacemi!

Znáte historii Klondyke, San Francisca? Pojedeme Tombstonem, za chvilku, co chcete víc?

Je tu ještě Grand Canyon, snad největší div světa. Řeka Colorado se prodírá tři sta dvacet kilometrů mezi skalními stěnami, vysokými tisíc osm set metrů.

Země, prázdná v tom úseku, který vidíte před očima, ale velkolepá za okamžik, snad v lese zkamenělých stromů u Bolbrooku, nebo u skupin obrovských kaktusů, které nemají na světě soutěže v stáří a výšce. Takové cereusy rostou snad už jenom pod východními svahy jihoamerických And.

V polovině cesty mezi Lordsburgem a Douglasem přetíná silnici číslo 80 státní hranice Arizony a Nového Mexika.

V prostředku jízdní dráhy stojí sloupek s nápisem:

STOP! Policejní kontrola 400 yardů!

Potom vpravo domeček z prken, s jedním oknem a dveřmi. Teprve když jsme zabrzdili, vidíme, že za ním stojí bílý policejní vůz.

„Policie! Franku –“

„Klid! Arizonská –“

Z domečku vyskočil pán v letních šatech v měkkém klobouku, usmívá se a žádá řidičskou licenci.

„Policejní kontrola státu Arizona! Co vezete?“

„Zavazadla – šaty, prádlo, nářadí –“

„Žádné rostliny?“

„Rostliny? Ne – Proč?“

„Semena?“

„Ne, pane!“

„Tak děkuji! Dostanete Visitor’s Permit – Nebudete v Arizoně déle než čtyři měsíce?“

„Pouze den! Jedeme do Kalifornie –“

„To je škoda! Arizona je krásná! Přinesu vám mapy, počkejte!“

Policista se vrátil do domku a nese nám svazek literatury. Krásnou, barevnou mapu, průvodce všemi přírodními památkami, dopravní předpisy, seznam hotelů, turistických campů, kabin a benzinových stanic.

„Najdete tam všechno, co potřebujete – Bude se vám u nás líbit! Jen prosím, jezděte opatrně – Safety First!“

Spadly z nás starosti. To není policie, to je služba veřejnosti. Bavíme se. Inspektor nám ukazuj služební vůz.

Rádio, přijímač a vysílačka. Nařídil policejní stanici ve Phoenix, která dává právě správný čas.

Na bílé karoserii jsou výrazné nápisy:

ARIZONA HIGHWAY SAFETY CAR No 117
ZDVOŘILOST ZARUČUJE DOPRAVNÍ BEZPEČNOST! –
DEJ SI ČAS NA OPATRNOST! –

Na střeše vozu je podlouhlý amplion. Inspektor může zapojit zesilovač i při jízdě. Mikrofon má nad volantem.

Když někoho stihá, křikne si na něj.

Zve nás, abychom si zavolali do pouště. Pepík se směje do mikrofonu a nad zemí duní mocný hlas: „Amerika je báječná!“

Vysvětlujte v Evropě, jak to tu dělají! Proč tu mají respekt inspektoři v letních šatech a v měkkém klobouku! Proč se tu nedupe a neřve na svobodné občany.

Hoří? Přijede policejní vůz, inspektor sedí ve voze a udílí rozkazy. Povodně, tornada? Jak se objeví policejní vozy, je dobře, pořádek.

Děti jdou do školy? Policejní vůz čeká na kraji křižovatky. Volá na řidiče, aby uvolnili dětem cestu. Jede městem a křičí na chodce, aby zadrželi zločince.

Za chvíli rozdává seznamy hotelů, barevné mapy a přeje cizincům šťastnou cestu.

„Měli jsme ráno příhodu –“ vypravuji, „zajeli jsme omylem do starého Mexika –“

„Oh, to je špatné!“

„Ale ujeli jsme jim –“

„To je ještě horší! Kde to bylo?“

„Vedle – V Novém Mexiku –“

„Nové Mexiko –! To je jim podobné! V Arizoně byste neujeli!“

„Chci se omluvit, parné, pošlu na celnici dopis!“

„To udělejte! Bude to slušné!“

„Ale až ze San Diega – “

„Čím dál, tím líp!“ směje se.

Pozdravil a stíny na protějších skalách jsou zatím hlubší a vážnější.

Zemí Apačů

„Proč jsme nezajeli do nějaké indiánské rezervace?“ zeptala se Eva, když jsme jeli kolem zrudlých skal do Douglasu.

„Viděla jsi indiány dole v Mexiku – Nebo by tě snad zajímala nějaká autokarová komedie mezi posledními Apači? Nosí čísla na krku! Už se nejmenují Bílý Orel nebo Letící Šíp, ale R 27 nebo N 15 –“

„Kde byly Bílé hory? Kde byl Fort Apache, kde byl Apačský průsmyk?“

„Jeli jsme dnes kolem – Tady dolů k jihu šla přece stará stezka na Douglas a Aguas Prietas – V těch skalách byla poslední útočiště Apačů, než je bílí lidé uštvali –“

„Uštvali? Co o tom víš?“

„Romány! Americké a mexické vojsko je honilo jako zvěř. Nejdřív se vyjednávalo, ale bílí lidé nesplnili sliby. Indiáni ztratili důvěru a začal boj na život a na smrt. Platilo se za skalpy – Pak už tu zbyly jenom hloučky rudých partyzánů, ale řádily jako blesk po celém jihozápadě. Třicet, čtyřicet Apačů vyrazilo z hor a proletěli v několika dnech sta kilometrů. Pálili, loupili, vraždili, mstili se – Vláda na ně vysílala sta a tisíce vojáků, nejlepší generály, ale Apačové se objevovali jako požár a mizeli jako dým – Vypravují se neuvěřitelné příběhy! Boj trval až do konce minulého století a nikdo se tu nechtěl usadit – Čelili nesmírné přesile, bránili svobodu – Pak už jich bylo jenom několik desítek. Nevzdali se, bojovali. Poslední hlouček byl konečně na konci všech lidských sil. Byli posláni do vězení na Floridu a po osmi letech je převezli do pevnosti Fort Sill v Oklahomě. Roku 1914 je propustili spolu s jinými kmeny, po dvaceti osmiletém zajetí. Dali jim půdu a čísla na krk – To jsou dnešní rezervace –“

Skály nad někdejší stezkou do Aguas Prietas se propadají do tmy, slunce zapadlo a na stěně, obrácené k západu, svítí bílý nápis:

FISHER ŠERIFEM!

„Človíčku! Tady budou volby!“

Fisher šerifem!

Kdo jiný? Najdete snad šikovnějšího muže v okolí Douglasu? Ani v Bisbee ba snad ani v Tucsonu nemají takové eso!

Silnice se kroutí na město Douglas. Tam, mezi červenými kopci, je plno mědi, počkejte půl hodiny, uvidíte!

Zatím ještě stoupáme do průsmyku, skoro do dvou tisíc metrů. Další nápisy: „Fisher šerifem!“ Pak město Douglas.

Až si protřete oči, uznáte, že se tu jezdí z kopce do kopce, ulice jsou jako střechy a všude jen červená země. Na zdech plakáty: „Fisher šerifem!“

Většina zdejších mužů pracuje v dolech. Když vylezou ze štol, chtějí něco užít. Radují se, pijí, hrají a někdy se nedohodnou.

A právě proto není nijak snadné, být v Douglasu šerifem! To už musí být kus!

„Franku? Znáš Fishera?“

„Kanon! Chlap jako břitva!“

„To bych řekla!“

„Prostě sekáč! Nebyl marně pět let soudcem a jen tak se tu zlepšily poměry!“

„Fisher – To stačí!“

Volební agitace je v plném tempu. Za týden budou volby, ne nějaké obyčejné, ale volby nad mexickou hranicí.

„Pepíku! Koho volíš?“

„Fishera! Víš, jak loni prostřílel toho desperada z Nogales, co zabil kovboje Freda?“

„Kulomet – Postaví se do dveří, zacpe je rameny, nikdo nemůže ven! V každé ruce pistoli a hází olovo do zdi!“

„Postrach Douglasu –“

„Fisher –“

„Lekne se jen jednoho člověka na světě!“

„Koho?“

„Paní Fisherové –“

Měděné město

Ježto mám špatné svědomí, že nevěříte příhodě na mostě do Mexika, ani dědečkovi s revolvery, ani existenci pana Fishera, postrachu Arizony, vylíčím svůj další případ, který je právě tak pravdivý jako předešlé.

Přestěhujte se na okamžik do měděného města, které dělí jenom řeka od hraniční divočiny. Myslíte snad, že sem jezdí kovbojové v sobotu večer ve smokingu? Že sedí s lidmi z dolů zbožně kolem stolu, zpívají žalmy a čtou bibli?

Víte vůbec, kde jsme?

Zapíchněte oči na druhý konec světa, do odlehlých končin USA! Je sobota večer, do města přijeli hoši z haciend a farem, z údolí svatého Bernardina, ze Sulphur Springs a z lesů pod Chiricahuou.

Na kraji dýmají tavírny, křižují se koleje a věnce elektrických žárovek visí nad chodníky.

Uličky se radují ze soboty, horníci s kahany pospíchají rychleji domů.

Nad kopcem se trousí bary, jeden za druhým. Takové přístavní, mohly by se jmenovat „U jediné růže“, nebo „Propadlý gringo“, nebo „Ztracená šachta“.

„Všude se pije a já mám sucho v krku!“

„Salon jen pro muže! Tam žena nesmí!“

‚„Žízeň je žízeň, zastav –“

Hnědá tma pod lampou, skleněné dveře, uvnitř kouř a líh.

Sedáme si k barovému stolu.

„Whisky-soda, dvakrát!“

Dívají se po nás.

O whisky by tu nešlo, té je dost. Ale společnost chce vědět, kdo ji pije.

Jsou menší, dobře rostlí, šikmé vousky pod nosem, horníci a kovbojové z venkova.

Uvedli jsme je do rozpaků a místnost pomalu ztichla. Jen u několika stolů klapají dál kostky a hráči šoupou po dřevě hromádky měďáků.

Šenkýř u baru jen mrká, jako by říkal: „To je tu dnes veselo! Mohli byste zmizet –“

Ale nám se tu zatím nesmírně líbí.

Ze skupiny opálených mládenců se vybatolil menší kovboj.

„Pane,“ klepe mi na rameno, „Pete říká, že bych vás nepřepral!“

„Oh, to je maličkost –“ kroutím se.

„On říká, že máte široká ramena, jaká tu nejsou v celém kraji! Surely! Ale mně to nevadí! Budeme bojovat!“

Šenkýř mrknul po druhé a uklízí plné láhve.

Pepík kouří cigaretu a má děsnou radost, že se něco děje.

„Tak to vidíš –“ povídá, „na to jsi jel z Prahy až do Arizony, aby ti dal někdo přes hlavu!“

„Ještě nedal – Počkej!“

Mládenci udělali podkovu, odstavili stoly a židle a také vzadu v koutech natahují gentlemani hlavy, aby lépe viděli. Každou sobotu se tu někdo sepere, je to vlastně program. Pak už je do rána pokoj. Může se hrát a pít.

Ať se to tedy odbyde!

Dal jsem si klobouk z čela a vidím, že by to byla nezdvořilost, kdybych zaplatil a odešel. Snad by to ani nešlo, zastavili dveře a stojí v polokruhu.

Nejsme zřejmě zdejší, je to jasně meziměstský zápas! Krčma je na straně domácího borce, který si rozvážně uvolnil košili, utáhnul řemen a vyhrnul rukávy.

„Ještě jednu whisku –“ poroučím, ale šenkýř zmizel.

Proklouznul davem a vyletěl na ulici.

„Dejte mu whisky, ať má sílu!“ řve někdo zezadu.

„Franku, o mne se neboj! Já se schovám –!“ šeptá pobledle Pepík.

„Jsem cizinec, pane – Nevím, jak se zde bojuje! Nemám zbraň –“ začínám rozvážně.

„Žádné střílení!“ protestují zadní řady. „Od čeho máš ruce! Do sebe!“

Sklouznul jsem z lavice a stojím pevně na podlaze.

Jak z toho ven?

Ve vteřině největšího napětí třískly dveře.

Objevil se hubený, malý mužík, za ním šenkýř. Mužík si rozhrnul dav.

Chlapi bručí, ale dělají mu cestu.

Zastavil se v půlkruhu, mlčí a dívá se z jednoho na druhého. Jakoby je bodal očima. Ustupují a někteří si sedli.

Pak se opřel do chlapce, který by mne podle Pete nepřepral.

„Sprosťáku! Co ta dáma! Budou se prát před dámou! Nestydíte se?“

Chlapi se táhnou ke sklenicím.

„Dovolte, paní, půjdeme! Prosím, pane!“ poručil.

Házím dolar na stůl a v té chvíli jsem venku, na ulici. Do dveří letí kbelík s ledem.

Sype se sklo.

Sedáme do vozu, mužíček s námi.

Mluví jako pastor.

„Jsem Kanaďan, pane – Ale už tady žiji dlouho – je to horské město. Nestarají se o turistiku – Rváči! Potřebují silného šerifa –“

„Velmi vám děkuji – Jsme na dlouhé cestě a spěcháme – Bylo by to nepříjemné zdržení –“

„Zdržení? Vy jste blázen! Rozbili by vám hlavu! Pomohli by mu, celá krčma! Neznáte je! Proto jsem přišel –“

Stojany s lampami se už jenom trousí, silnice vyjela na kopec a ztrácí se ve tmě.

„Vystoupím! Sem za vámi nepojedou –“

„Dovolte, abychom se představili, zapomněl jsem v tom spěchu –“

Mužíček vyslechnul naše jména, nakrčil bradu a otevřel vůz.

„Jmenuji se Fisher –“ řekl.

Broadway Ameriky

Slovo Greyhound znamená chrta a v USA je to jméno autobusové společnosti, která křižuje všemi státy a spojuje oba oceány. Předhání se úspěšně s expresními vlaky, protože velký Greyhound, to je automobilový hotel, veze ledové nápoje, zastavuje u stanic, kde je prostřeno k obědu, a má proti dráze výhodu jistého dobrodružství.

Rozhodně pro Američany, kteří mají dětský smysl pro maličkosti a chtějí pohltit pokud možno rychle všechny krásy Virginie, Texasu, Nového Mexika nebo Arizony.

Silnici číslo 80 se říká „americká Broadway“, a než jí projedete z východu na západ, postrčíte třikrát hodinky.

Nekonečné úseky jdou pouští, kde nevidíte noc, jen pásku silnice, koleje Southern Pacifiku a osnovy telefonních drátů.

Tanky naftou rozvážejí potravu pro Dieselový motory, které čerpají vodu u farem a leteckých přístavů.

Pacifické koleje doprovázejí zdaleka čitelné plochy s nápisy, kudy cestující jedou. Ohlašují zajímavá místa, národní parky, památníky, přírodní krásy. Tak třeba čtete z vagonu i ze souběžné silnice, že jedete „Slavným kaktusovým hájem“.

Tajemné sloupy v nedohledné rovině mají tvary svícnů, dlaní, prstů, ještěrů, vyzáblých gentlemanů, obřích kyjů a pod nimi kvetou opuncie a chlupaté stromky. Nedohledná kaktusová záplava pod starými indiánskými horami. Jen stromky rudého pepře ruší panství ježatých svalů a hlav.

Na volných plochách svítí žluté květy, pak se barva pouště změní, je fialová, modrá, zelená.

Několik mil od silnice žijí v rezervacích poslední zbytky Apačů a Papagů. Mají staré zákony, loví zvěř a žijí v pensi.

Pět minut u turistického courtu, na yumské poušti.

Strojník, Rakušan, vypravuje: „Vodu máme ve sto metrech – Jsem tady s rodinou čtrnáct let a nepamatujeme déšť. Ale zemětřesení je tu desetkrát ročně. Podívejte se, jak nám popraskaly stěny domu!“

„To je vaše stanice?“

„Moje? Milý pane! To tu zařídil jeden hoteliér z Palm Beach, pro pacifickou dopravu! Lidé mají velké nároky! Podívejte se do courtů! Teplá, studená voda, sprchy, ventilátory, vyrábíme si svůj led. Tady v poušti – To je Amerika –“

„Vrátíte se do Evropy?“

„Už ne – Nemohu – Pět let jsme žili se ženou na silnici. Ve voze, v campech, v kabinách – Pak jsme si koupili caravan, obytný vlečný vůz – Opravuji všechny stroje. Američan nerozumí řemeslu. Dovedou jen vyměňovat hotové součástky. Vydělával jsem padesát, šedesát dolarů týdně – Ale potom zaváděli Diesely a těm tu vůbec nikdo nerozumí – Teď se zde starám o stanici a jezdím do okolí na Diesely –“

Diesely nahradily déšť, v zemi, kde vás píchají kovové předměty do rukou a kde se nesmíte divit, že ve Vecol Valley pod Mohavskými horami je z vozu leydenská láhev.

Zpomalený film

Rychlost není omezena. Včera jsme ujeli 820 kilometrů za 17 hodin. Je to málo, ale myš není lev. Zdejší osmiválce jedou na volné silnici stovkou. Ale najednou se silniční film zpomalí, třebaže pro to není pádného důvodu.

Proč jedou pomalu, co se jim stalo?

Přijeli ke školnímu pásmu nebo na okraj obydlené osady a plíží se skoro krokem.

Stačila tabulka SPEED LIMIT!

Do hlavní silnice se připojují směry druhého řádu. Jeďte ve dne nebo v půlnoci, kdy není na deset mil kolem živé duše, jezdec z postranní silnice zastaví, rozhlédne se, ukáže směr a potom teprve vjede na highway.

Je to zvyk, mechanismus.

Sjíždíte klesání na široké, asfaltové highway a vidíte, že jede na křižovatku postranní cestou jiný vůz. Šlápněte na plyn! Je naprosto nemožno, abyste se srazili. Řidič určitě zabrzdí a počká, až přejedete!

Tato kázeň ušetří denně tisíce litrů benzinu, stovky životů a hodiny času.

Nerozhoduje, co si jezdec myslí. Snad vidí výstrahu ŠKOLNÍ PÁSMO, venku před městečkem, škola je v zahradě u silnice, opuštěná, protože je neděle.

Ale řidiči přece zpomalí na stanovené přímce, nakreslené na vozovce a projedou předepsaným limitem deseti, dvaceti mil.

Stokrát zbytečně a jednou jde o život.

Zabít v pásmu omezené rychlosti, to je národní zločin.

Někde za křovím nebo ve stínu čekají silné motocykly. Snad zrovna tam, kde je tabulka s limitem, u školy, v neděli odpoledne. Řidič vidí prázdnou silnici.

Jede naplno.

Motocykl vyrazí ze stínu a předjede. Chytne automobilového gangstera.

Dá mu tiketu, předvolání. Kdyby nebyl dosti slušný a zdvořilý, vypustí mu vzduch ze všech gum.

Vlaky jezdí rychle proto, že nemají na trati překážek a že z nich nemohou lidé vystupovat, kde by chtěli.

Na americké highway a na dálnici se jede rychle, protože nemají překážek. Je to trať.

Řidič neprotestuje, že jede někde dvacet kilometrů za hodinu, protože je zbaven set jiných překážek, nebezpečí a zlosti.

Jen jede a čte přímo na silnici bezpečnostní pokyny.

Všechny hlavní silnice v USA jsou rozděleny jasnými, bílými nebo oranžovými linkami, které ukazují poloměry zahýbání, plochy pro parkování, okolí hydrantů, školní pásma, přechody pro chodce, obydlená území, přednost v jízdě.

Ve větších městech jsou řešena přechodová pásma pro pěší tak, že mají přednost do poloviny jízdní dráhy. Ulice je rozdělena podélnou linkou a příčné čáry omezují přechod. Když je chodec ve vaší polovině, zastavíte a celý proud vozů za vámi. Vozy v opačném směru jedou. Zastaví se, když přejde chodec do druhé poloviny a váš směr je pak volný. Zabrání se tím ztrátě času obou proudů aut.

Ale to je americká pohádka. Evropa je tvrdohlavá. Dokonce i v Anglii, která se tolik chlubí motorizací, vzbudila pohoršení přechodová pásma v Londýně, kde měl chodec za všech okolností přednost. Byla označena stojany s oranžovými skleněnými koulemi a lidé říkali o panu Hoare Belishovi, ministru dopravy, že se pravděpodobně zbláznil.[8]

Kabiny u mostu

Už si sotva vzpomenu, kde to vlastně bylo. Nějak jsme se houpali ve tmě, dost špatnou silnicí, asi třicet mil od Besbee a potom tu byl Tombstone, kde odpočívají slavné doby Divokého západu.

Tombstone!

Jižní Klondyke –

Teď zrovna spí, jen pes štěkne za ohradou a na ulicích svítí několik žárovek. Pak přišel most, uzavřená silnice, díry, tma, ale nalevo svítí transparenty nad řadou benzinových čerpadel.

Turistický court! Malá vesnička dřevěných, bíle lakovaných a lehce stavěných domečků. Mezi nimi jsou garáže.

Kupte si noc za dva dolary! Vzdušná ložnice s dvojitou postelí, v oknech čisté záclony a sítě proti hmyzu, prostřený stůl, bílá skříň, plynová kamna, elektrické světlo, ohřívač vody. Vedle kabinet s plynovým vařičem a mycím stolem. Třetími dveřmi jdete do koupelny. Olejované stěny, na podlaze linoleum, bílá umyvadla s dvojí vodou, čisté prádlo na lůžku, sněhobílé ručníky, příjemný, srdečný domov.

Ještě jsme si zašli do baru. Co k večeři? V zemi, kde stačí dívce ke štěstí ženich, automobil a klíč na konzervy.

První krabice, krevety. Druhá, pečené kuře. Třetí, pivo – Ovšem, pivo, jehož obal by vzbuzoval velkou nedůvěru v Praze nebo v Plzni, pivo v konzervě!

Expeduje se jako kondensované mléko, vloží do lednice a je dosti dobré.

Ale to nejsou ty největší zázraky.

Nejkrásnější záchody světa

Ráno se ukázalo, že v celém zdejším kraji zuří epidemie.

Potkáváme benzinovou stanici, pevnost techniky a hrad dobré služby. Nad sérií nápisů o benzinu, oleji, gumách, nápojích a jídlech, dominuje neonová tabule:

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZÁCHODY ARIZONY!

Moderního člověka zahanbuje pomyšlení, že je spojen nějakým způsobem s místní spalovnou odpadků. Jakoby čekal na meziměstské spojení s Paříží nebo s Madridem, je neklidný, stydlivý a pozorně se rozhlíží, jestli tam vklouznul dost diskrétně.

Strašné slovo záchod!

Místo hanby!

Další stanice, alej čerpadel, všude dlaždičky, sklo, beton a velký nápis:

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZÁCHODY AMERIKY!

Tedy ještě krásnější? S umyvárnou a se sprchami!

Majitel stanice nešetřil penězi a přidává vzduch a čistotu zdarma! Zeptejte se u nás na venkově, u benzinové stanice, kde je záchod! Uvedete je do rozpaků.

Silnice trochu stoupá a začíná Yumská poušť. Myslete na řidiče těžkých nákladních vozů a cisteren. Potí se za volantem, jako topiči u kotlů.

Přijedou ke stanici, čtou nápis:

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZÁCHODY SVĚTA!

Stop! To stojí za řeč!

Za domem jsou malé lázně. Bílé koupelny, po stěnách umyvárny teče voda a ochlazuje vzduch.

Přístroje na vysoušení rukou. – Mýdlo a mýdlové vločky. – Sprchy.

Můžete se umýt, vykoupat, pustíte si ostrou sprchu a to je slovo pro člověka, který jede v padesáti stupních pouští!

* * *

Civilizace má různá měřítka, ale tohle je nakonec velmi správné –

Dole, pod Rio Grande, nemají klozetový smysl.

V jistém jihoamerickém městě vybudovali moderní veřejné záchody. Domorodci tam nevkročili, ale znečistili okolí. Jednoho chytla policie a byl přísný výslech.

Indián ujišťoval, že si velice váží Madony, prezidenta republiky, svého patrona, svatých a světic a že není zlý člověk.

Ale právě proto nemůže znečistit místo, které má dlaždičky jako katedrála a prezidentův palác. V duchu si myslel, se jsou běloši nekulturní, protože znesvěcují takovou krásu.

Jste hostem Kalifornie

Hostem sluneční milenky, kterou líbají miliony, prosycené vůni všech plodů, souladem světel, vody, písku a hor!

Bien Venidos Turistas! Vítejte, turisté, jste hosty Kalifornie!

Na celnici ve Fort Yuma mi nalepili devátého dubna 1936 na přední sklo barevnou nálepku.

Rozkvetlý strom a pod ním je nápis:

„Majitel tohoto vozu je hostem krásné Kalifornie.
Vyjděte mu všichni vstříc, aby tu byl spokojen!“

Potom celní inspektor, který prohlíží zavazadla a hledá semena nebo rostliny, které by mohly poskvrnit šlechtickou krev kalifornské úrody. Nese náruč map a průvodců. Mají ražený znak, symbol slunce a v něm je záruční pečeť: „HOST KALIFORNIE.“ Přidá vám certifikát s podpisem pana guvernéra.

Druhá strana lístku o rostlinné kontrole vám vysvětluje, proč je to tak přísné. Nepropustí se ani pomeranč, ani kvítek na kabátě, ani jablko, ani stéblo trávy.

Uvažujte: V minulém roce způsobil hmyz na bavlníkových plantážích USA škody za 100 milionů dolarů, tedy za půl třetí miliardy našich korun. Všude v USA, jenom ne v Kalifornii!

Citronová nákaza, pohroma pomerančů a grapefruitů, vykazuje škody dvacet milionů dolarů. Všude v USA, ne v Kalifornii!

Ovocný mol, ničitel broskví, meruněk, jablek, hrušek – není v Kalifornii!

V požehnané zemi, kde dorůstají všechny plody dvojnásobné váhy.

V půdě, kde obepnou růže za půl roku celý dům, kde je mezi sněžnými vrcholy Sierry Nevady a plantážemi Tichého oceánu skutečný pozemský ráj.

Včera vás doprovázela Caliente Fornalla, Calida fornax[9], Horká Pec a bývalá poušť.

Dnes expresní vlaky, které vozí na východ tisíce tun šťavnatých oranží a zprostředkují přímé spojení mezi plantážemi nad Los Angeles a malým automatem v newyorském bufetu, kde vám děvče jedním stisknutím páky naplní sklenici zdravou šťávou.

Pšenice, víno, ovoce, bavlna, zelenina, zlato, měď, rtuť, petrolej, San Diego, Los Angeles, San Francisco, Hollywood, Santa Monica, Pasadena, španělské misie, Long Beach, ostrov Catalina, Yosemitský národní park, tisícileté sekvoje – Ani oko největšího dalekohledu hvězdárny na Mt. Wilson, které má sílu 260 000 lidských očí a přibližuje člověka na dvacet čtyři míle k Měsíci, nevidí ve vesmíru krásnější zemi, než je Kalifornie!

Dílo pokojné práce farmářů, kteří rozváděli vodu a stavěli přehrady, zapomněli na zlatou horečku, na první, laciné opojení a těží zlato z pšenice, pomerančových sadů a ananasových polí.

Všechna příroda, vymodelovaná v Hollywoodu, je jenom laciným obtiskem sedmi druhů kalifornských krajin, v nichž najdete právě tak evropské Alpy a švýcarské doliny, jako zvlněnou Saharu, přesně tutéž, jaká je na jihu od Biskry, ruskou step, severský les a palmové oasy.

Chcete-li žít, tedy na Beverly Hills v Hollywoodu, chcete-li zemřít, tedy v Death Valley, v Údolí smrti.

Zde se smí všecko.

Jste hostem Kalifornie.

Šťastné kilometry

Za Fort Yuma, těsně při hranici starého Mexika, je opravdu saharská písečná poušť.

Silnice se vine mezi přesypy. Ale už za Holtville vjíždíte do Zimní zahrady v El Centro, jako byste přeletěli Středozemní moře a přistáli u Taorminy, vzali tam věčné jaro, odnesli je zpátky na Saharu, vybudovali zavodnění a založili tam plantáže.

Za Seeley je předpotopní krajina, podobná okolí Loch Nessu v Severním Skotsku, zkamenělé stromy, nad Jacumbou barevné skály, střídáte obrazy střední Evropy s dusným jihem španělské Ameriky a sklouznete s hor mezi mrakodrapy a věže starých misií v San Diegu.

Po prvé vidíte Tichý oceán a světlé pláže, přerušené betonovými základnami amerického válečného loďstva.

V San Diegu je Mezinárodní Pacifická výstava.

Oslavuje čtyři století nejstaršího kalifornského města.

Dobrodruh na začátku, Hollywood na konci

Tehdy sem přijel první bílý turista, seňor Don Juan Rodriguez Cabrillo. Za dva roky se vrátil s loďstvem a veplul do zátoky, která je jedním z nejkrásnějších přírodních přístavů světa. Poklonil se purpurovým horám a spustil kotvy.

Za dvě stě let sem doputoval na mezku španělský fráter Junipero Serra, aby vybudoval řetěz misií, ve vzdálenostech denního pochodu.

Najdete je tam dodnes. Svatý Xaver, San Juan Capistrano, San Diego de Alacala, Santa Barbara a svatý archanděl Gabriel, tak se jmenují.

Další století! Texasem a Arizonou skřípaly první kryté vozy. Podle nich jdou muži s připravenou puškou. Páry těžkých volů, spoutaných společným jařmem, táhnou dřevěné vozy, přikryté plachtou.

Šli sem sedm měsíců, z Virginie a z Pennsylvanie, od jednoho oceánu ke druhému.

San Diego rostlo, stavěly se cesty, rozjížděly se Pony-expresy, vozily poštu a v Apačském průsmyku prchaly indiánům. Rychlí jezdci na koních byli za osm dní v Missouri! Takový už byl pokrok!

Hlásí se civilizace. Ukryla se do pánských cylindrů, úzkých kalhot a těsných kabátů, muži nosí květiny k rozkolébaným dostavníkům, kam se sotva vejdou krinoliny navoněných žen.

V pastelové barvě spadlých listů, v doznění velkých událostí, které otevřely Ameriku svobodným duchům celého světa, puritánům, protestantům, irským vlastencům a všem složkám budoucí americké směsi, doznívala romantika západu.

Na východě kladou první pražce. Inženýři pacifické železnice zabírají indiánské okresy a oba směry kolejí se přibližují, protože také na západě kladou pražce.

Nad oběma obzory postupují lopaty a stany. Přišel den, kdy spatřili jedni druhé a oba oceány byly spojeny drahou.

Za čtrnáct dní jste projeli napříč Amerikou, třebaže se před tím jelo týden dostavníkem ze San Diego do San Francisca!

Začala zlatá horečka, přišlo naftové opojení, ale nade vším vítězí ananasová pole, ovocné sady a pšeničné lány. Dílo, v kterém se lidé vrátili k prvním misiím a k práci španělských mnichů.

Kalifornie už oslavuje čtyři staletí od okamžiku, kdy ji uviděl z moře Don Juan Rodriguez Cabrillo.

Je věk rychlosti.

Z New Yorku v Los Angeles jste vozem za sedm dní.

Vlakem za tři a půl –

Letadlem za šestnáct hodin třicet minut.

Česká chaloupka na Pacifiku

Ženy doprovázejí muže a jdou s nimi po všech cestách. Někdy ruku v ruce, jindy jen v jejich stínu. Jsou primitivní národy, kde žena nosí zavazadla a muž jde daleko vedle ní, jsou indiánské kmeny na Amazonce, kde muž leží v chýši a naříká, když žena rodí a přijímá za ni mateřské dary a pocty. Je místo na zemi, kde kráčí žena pět kroků za svým manželem, a když ji muž někomu představuje, řekne: „Má hloupá žena…“

Tichomořská výstava v San Diegu má takové přírodní prostředí, že byste tu mohli natočit exotický film z džungle nebo historickou romanci o zakladatelích prvních misií.

Ale mezi bílými paláci vědy, umění, tisku, dopravy, elektřiny a filmu, zbudovanými ve slohu Nového Španělska, je kruh těch zemí, s nimiž Kalifornie spolupracuje. Sotvaže jsme se ohlásili v generálním sekretariátě jako jediní hosté, kteří přijeli na výstavu vozem z Evropy, stojíme v rozpacích na nádvoří zahraničních pavilonů.

Je tu opravdová, věrná česká chalupa!

Nízký domeček jako z jižní Moravy. Selský nábytek, truhla, výšivky a kroje.

„Máme tu denně plno –“ vysvětluje tiskový šéf výstavy, „taková exotika!“

„Exotika?“

„Ty vaše výšivky a kroje – Nábytek, ornamenty! Škoda, že je ta expozice tak malá!“

Zde je to tedy exotika. V jižní Kalifornii, zaplavené Mexikem, španělskou a indiánskou kulturou.

V jizbě sedí usměvavá stará dáma. Jen tak hladí očima vzácné předměty, malované talíře, džbány a velký obraz Hradčan.

Má dneska službu, paní Šafránková –

Dožila se v Kalifornii sedmdesáti let.

Podívala se na nás.

„Vy – mluvíte česky?“ ptá se a váhá.

„Ano! Přijeli jsme z Prahy –“

Duše staré ženy jde k tomu zjevení po špičkách.

„Jedeme kolem Ameriky, v českém voze –“

Oči se jí naplnily slzami.

„Vy jste Češka, paní? Česká ženuška z Prahy? Moje milá, drahá – zavolám muže a celou kolonii, je nás tady maličko – Takový svátek, lidé z domova!“

Dvě ženy, duše dvou žen – Obě šly se svými muži po všech cestách.

Pak vypravovala, že žila dlouho na Havajských ostrovech, její manžel tam byl šéfem státní kapely. Na stáří se usadili v San Diegu. Na poslední chvíli života, která už nepřinese naplnění snu všech zahraničních Čechů – návrat do vlasti.

První dojmy z televize

Výstava je skvělá, tady je všechno skvělé!

Chcete vidět „Člověka-robota“? Model obrovské údolní přehrady Boulder Dam? Nebo technické zázraky Hollywoodu, postup výroby kreslených grotesek, největší varhany světa, slyšitelné v okruhu dvou kilometrů? Nové teleskopy pro hvězdárnu na Mt. Wilson? 400 000 kusů ptáků, savců, ryb a plazů z celé Kalifornie? Pásovou výrobu rádiových přijímačů? Rančo z doby prvních Španělů? Indiánskou vesnici, kolonii nudistů, výstavu amerického námořnictva nebo modely letadel budoucnosti?

Vstupné je jeden dolar.

Ale středem pacifické výstavy je malý domek s televizní stanicí.

„Rozumíte elektřině?“ ptá se mne inženýr u vchodu.

Nebylo by to správné, aby se vysvětlovaly podrobnosti televize kalifornským kovbojům, kteří sem přijeli na koni.

„Trochu –“

Pozval nás do přednáškové síně. Na projekční ploše kmitá modrá ploška, pak se začnou honit čtverečky a pásky a za chvíli vidíte obraz hlasatele, který mluví za vašimi zády.

Opravdu! Stojí před přijímacím přístrojem, usmívá se a vypravuje jako ve zvukovém filmu.

Stojím před mikrofonem, který je pod plochou obrazu a na druhé straně místnosti se vidím televizně, v trochu divném, modrém zabarvení. Zbytečně vynikají stíny, obočí, rty, ale to prý spraví líčidla.

V druhém oddělení jsou televizní telefony.

Sedněte si do kabiny a mluvte do normálního telefonního mikrofonu! Na malé plošce pozorujete tvář toho, s kým hovoříte.

Je tedy vyloučeno, abyste si spletli číslo a mluvili s někým, koho neznáte. Obchodník nabídne televizně zboží. Ukáže vzorky. Lékař ze sanatoria zavolá šťastného otce a ukáže mu obě dvojčata.

Ale ze sta otázek, které tady řeknou američtí návštěvníci, slyšíte devětadevadesátkrát: „Kdy to bude na prodej a kolik to stojí?“

Vilka na předměstí

Hotely jsou přeplněny, a tak jsme si pronajmuli pokoj v příjemné vile nad palmovou zahradou.

Je neděle a obyvatelé této čtvrti odešli na výstaviště.

Přízemní okna jsou nízko nad zemí, nikdo nehlídá.

Proč by hlídal?

Americký zloděj, to je rozumný podnikatel, který se nebude zdržovat vybíráním menších bytů.

Vracím se pro filmovou kameru, vystupuji z vozu a rozhlížím se po zahradě.

Všichni odešli a nemám klíč.

Přišel strážník, který zde chodí jen tak pro ozdobu, pozoruje mne a za zády si pohupuje obuškem.

Domy nemají ploty, jedna zahrada se spojuje s druhou.

„Koho hledáte, chlapče?“

„Bydlím tady, potřebuji něco z domu a nemám klíč.“

„Vy jste z daleka, viďte?“

„Ano – Proč?“

Usmál se a kráčí ke dveřím.

„Je otevřeno! V San Diegu se nekrade – Good bye!“

Okénka do Los Angeles

Není minuty, není míle, abyste neviděli něco překvapujícího.

Obrovský citron nebo pomeranč na kraji silnice! Uvnitř je děvče a vymáčkne za pět centů celou šťavnatou kouli grapefruitu do sklenice s ledem.

Obrovský úl! Prodávají med.

Jahoda, jablko, hruška. Uvnitř hezké děvče, prodává ovoce, zavařeniny, šťávy, zmrzlinu, všechno z jahod, jablek nebo hrušek, které tu dozrávají mezi silnicí a horami.

Pozor na vlak! Lokomotiva zvoní, dokud nepřejede, silně houká a v noci pustí reflektor. Ale to už je poslední záchrana. Jen slepý by neviděl neonový nápis „R X R = Railway“ a červené kotouče s kabošony, které se rozhoupou před příjezdem vlaku.

Na hlavní automobilové lince San Diego – Los Angeles – San Francisco je ostrá frekvence. Mezi tím vozy policie, motocykly a služební tříkolky Kalifornského autoklubu, které vezou plechovky benzinu, nářadí na opravu gum, svíčky, klíče, kabely, mapy, seznamy hotelů a první pomoc.

Vozy jen hvízdnou, když předjíždějí. Dvě, tři, čtyři řady vedle sebe, pak se proudy dělí, znovu spojují, ještěrka by neproběhla.

Turistické campy zkrášlely. Mají styl mexických domků s patiem a palmami a v noci svítí jako silniční přístavy.

U moře se prostírají písečné pláže, milionové zábavní podniky a za silnicí až k úpatí hor jdou plantáže, sady, zahrady a lesy.

Napravo příroda a petrolej, nalevo luxusní Riviéra, hotely, zábavní podniky, horské dráhy, Lunaparky, restauranty, kavárny a herny.

Velký obvod Los Angeles začíná v San Juan Capistrano. Laguna Beach, Newport Beach, ostrov Catalina, jachty, ženy, filmový svět, sport, hydroaviony – země rozkoší a nesplněných přání hezkých žen z celého světa.

Do Hollywoodu je deset mil.

Oranže a nafta

Přímo na hranicích oranžových polí stojí lesy naftových studní. Nekonečné řady vysokých věží, těsně u krajů asfaltového pásu, rozděleného bílými linkami na tři pruhy. Prostředním se předjíždí.

Je málo míst na světě, kde by jeli automobilisté tolik mil podle petrolejových polí, skoro se zdá, že tu jde benzin ze země rovnou do motoru.

Ceny jsou rekordní: nejnižší 45 haléřů litr, nejlevnější benzin na světě! Na černé tabuli u stanice si přečtete dnešní kurs: deset centů za galon! Lepší, lehké druhy za – 70 haléřů.

Naše skotská myš, která spotřebuje osm litrů na sto, jela tedy ze San Diega do Los Angeles za osm korun! Je to skoro tak daleko jako z Prahy do Brna. Kdybychom jeli čtyři, zaplatí osoba korunu za sto kilometrů!

Vůni nafty vystřídaly na okamžik pomerančovníky. Pak se točí pobřežní silnice do prvních předměstí a v poledne jsme v pátém největším městě Spojených států.

Zastavujeme ve velké garáži. V Mexiku se nám opotřeboval hřídel vodní pumpy, voda stříká na svíčky a na zapalování.

Ujeli jsme asi polovinu cesty, dvanáct tisíc kilometrů. Zbývá maličkost – dalších třináct.

„Nebudu pokoušet štěstí! Pojedeme na Východ! Středními státy do New Yorku –“

„Mám slíbenou Kanadu! Alespoň kanadskou hranici –“

„Je tam ještě sníh –“

„Na jihu byly tropy a na severu je sníh. Co je na tom divného?“

To už sedíme v jídelně hotelu Cecil.

Bydlíme v centru města, blízko velkých bank, divadel a obchodních ulic.

Věda o silnici

Sedíme v přijímacím salonu „Autoklubu Jižní Kalifornie“, v klubovním domě, stavěném v přísném koloniálním slohu. Na těle mám zase jednou čisté šaty, nažehlené kalhoty a divnou společenskou kázeň, která předpisuje určité pohyby, určitou řeč a vylučuje revolvery, caballeros a pulque.

„Jste v sídle nejstaršího amerického autoklubu – Nikde v USA nejsou tak vzorné silnice, nikde není taková bezpečnost jako u nás! Ale pozor v Los Angeles! My už tu nemáme ulice, jenom vozy! Milion vozů ve městě –“

V Los Angeles kdysi zahynul český vědec profesor Daneš.

Byl zabit automobilem.

Ve čtverci slunce, který padá na lesklý stůl, prohlížíme statistiky, grafy a schémata. Ředitel klubu vysvětluje.

Ústav pro zabezpečení silnic pracuje vědecky přesně, je to laboratoř, kde se bojuje s dopravními epidemiemi. Ročně padne na silnicích Spojených států severoamerických 30 000 mrtvých a 800 000 raněných.

Samostatnou vědou je silniční grafika, geometrie bílých a žlutých čar a bodů, které označují pásma proudů, limity, zatáčky, oblouky křižovatek, místa semaforů a výstražných tabulí.

„Tohle je nejspolehlivější vzoreček pro umístění výstrahy na křižovatce dvou stejných řádů – Podívejte se! Dosadíte jenom rychlost limitu, počet nepřehledných yardů a zastavění úseku –

Potom sklon vozovky a šířku –“

„Hustota dopravy, to je další problém! – Podle toho se rozšiřují silnice a zatáčky, překládají hlavní směry – Jsou to maličkosti, ale v celé silniční síti USA znamená taková organizace miliony dolarů ročně –“

„Plakáty, filmy a tisk! Pak naše služba členům – Pomoc na silnicích, odklizení havárií, správkárny, garáže, hotely, školní policie –“

„Školní – policie?“

„Společně s policií organizujeme dětskou dopravní stráž – Uvidíte ji při práci – Kdy odjíždíte?“

„Zítra do Hollywoodu – Pak asi za tři dny do New Yorku –“

„Do San Francisca!“ opravuje Eva a ptá se na stav silnic.

„Byla dlouhá zima – Na Lincoln Highway jsou ještě vlaky v závějích. Národní parky jsou pod sněhem – Jeďte středem, sluneční stranou – Přímo na New York!“

Silnice dnes a včera

Není života bez dopravy.

Cheopsova pyramida v Egyptě byla zbudována tři tisíce roků před Kristem. Ale Herodot píše, že právě tak slavným dílem byla dlážděná silnice, kterou k ní postavili.

Stará Čína! – Dynastie Han, dvě století před Kristem, budovala osm set kilometrů dlouhou silnici průsmykem v provincii Chansi. Z Pekingu se rozbíhaly paprsky šesti širokých císařských silnic. Severozápadní míjela hrob Mingů, překračovala průsmyky a za Velkou čínskou zdí pokračovala do Mongolska. Jen úsek z Kalgamy do Urgy měří 1100 kilometrů. Jezdí se po ní dodnes, byla rozšířena a proměněna v dálnici.

Kartago! – Síť silnic v severní Africe, horská cesta Pyrenejemi do dnešní jižní Francie.

Od mílového sloupu na římském Kapitolu šly do všech směrů dobré cesty. Via Appia byla ústředním nervem. Za císaře Diokleciána bylo v římské říši 372 silnic v celkové míře 85 000 kilometrů. Byly vzorně stavěny, dlážděny kamennými kvádry, bažinami šly na pilotech a bylo docíleno souvislého spojení ze Skotska ke kanálu La Manche, potom až k Bosporu do Malé Asie a do Jeruzaléma! Tato antická dálnice měřila 6000 kilometrů!

Amerika? – Inkové postavili v Perú dvě rovnoběžné silnice, jednu u moře a druhou pod hřbety Kordiller, v délce 7000 kilometrů. Ve vzdálenostech denních pochodů byly domy odpočinku – tehdejší Filling Stations – Nebyly na nich neonové nápisy, že mají „nejkrásnější záchody celého Perú“, ale měly potrubí s pitnou vodou a kde vyvěraly teplé prameny, tam byly lázně. Mezi stanicemi bydleli v malých domcích běžci. Dopravovali poštu indiánským krokem, chvíli běželi, chvíli šli. Měli asi dobré plíce, protože předhonili jezdce a proběhli ve třech dnech trať, kterou jel španělský jezdec dvanáct dní.

Pizzarovi důstojníci si stěžovali, že jsou v Perú lepší silnice než ve Španělsku, kde se v zimních měsících neprojelo z venkova do Madridu.

A v Mexiku? – Byl zjištěn stokilometrový úsek široké autostrády, dlážděné kamenem a vybavené milníky. Ale neví se odkud, kam a proč ji indiáni stavěli.

Je něco nového pod sluncem, kromě nových modelů Chevroletek?

Páni námořníci

Do přístavu připlul křižník a vysypal chlapce, kteří byli několik měsíců na Havajských ostrovech.

Je jich plné Los Angeles, mají bílé, vycházkové uniformy a jezdí v černých vozech se znakem US NAVY na dvířkách.

Stát, kde je třicet milionů automobilů, má pochopitelně také sto vozů pro vojáky, kteří neviděli měsíc bílá děvčata.

Je to skoro dojemné, doopravdy námořnické. Ještě za soumraku se rozešli po bulvárech, peněz je dost, nakupují, večeří v luxusních restaurantech. Ale to byl pouhý start.

Touláme se městem, dva námořníci bez paluby.

Neviděli jsme několik týdnů biograf, mrakodrap ani restauraci bez mexické papriky.

Abychom zmírnili prudký přechod, jedeme do čínské a do japonské čtvrti, na East First Street a večeříme v čínské restauraci na Alameda Street. Potom vdechujeme večer a noc blízko Griffith Parku.

Jen chvíli. Máme schůzku s českými filmaři z Hollywoodu.

Ulice dole ve městě mezitím ztichly.

Deset hodin, jedenáct, půlnoc.

Po bulváru patrolují vozy US NAVY. Hlídky s obušky procházejí zábavními místnostmi. Sbohem děvče –!

Nacpané vozy zpívají, chechtají se a vracejí námořníky tam, kam patří.

K vodě –

American girl, lady a matka

Američanky, ztělesněné typem filmových hvězd, nejsou většinou Američankami. Podívejme se na klasická souhvězdí slavných herců z doby prvních zvukových filmů!

Claudette Colbert? Francouzka, narozená v Paříži. Lily Damita? Francouzka, narozená v Paříži. Marlene Dietrich? Němka, narozená v Berlíně. Greta Garbo? Švédka, narozená v Göteborku. Pola Negri? Polka, narozená v Bydhošti. Maureen O’Sulivan? Irka z Boyle.

S nimi skutečné Američanky: Joan Crawford (svým jménem po francouzských předcích Lucille Le Seurr), Jeanette Mc Donald, Janet Gaynor, Norma Shearer, Kanaďanka z Montrealu, Joan Benett, Anna May Wong, žlutá kráska z Los Angeles. Také mezi jmény těch, kteří byli největšími průkopníky obchodní prosperity Hollywoodu, jsou neamerická jména: Ernst Lubitsch, přišel z Německa, Karel Laemmle, narozen v Německu, Josef v. Sternberg, narozen v Německu – nepohoršujte se! Začalo to Italem Kryštofem Kolumbem…

Americké ženy – Voní mýdlem, čistotou, pletí, vkusem a pískají jako rackové svoje „Bye –“, když se loučí. Jsou předurčeny, aby spotřebovaly nesmírné množství toaletních prostředků, prádla, květin, šlágrů, tanců, cocktailů, ledniček, nábytku a konzerv. Těch především, protože nedovedou vařit, rozhodně ne tak jako selka od Poděbrad. Proto se k nim především obrací americká reklama, zejména prodej automobilů.

Americká žena, to je něco, co si muži udělali, co nevyrostlo ze své vůle a z pravého ženství, z prapůvodu lásky a sexu.

Žijí v zemi, která čekala kdysi na lodi nevěst. Přijížděli v krinolínách a chráněny zákonem, dávaly mužům děti. Jsou aristokracií USA.

„Nikdy bych se neprovdala za muže, který by mi dovolil práci v domácnosti –“ říkají. „U vás v Evropě ženy celý den vaří a spravují prádlo. Je to pravda? – To si mohu vzít farmáře nebo nějakého dělníka! – Viděli jste, jak bydlí dělníci ve velkých městech? To se vám snad líbí? Odešla bych mu první den!“

Čili patentované ženství, které chce svůj standard.

Nečeká na ni milionář – Vezme si možná menšího úředníka s průměrným platem, ale uplatní se velmi energicky. Prostě, na nic nesáhne – Je reklamní figurou jeho manželství, jeho domova, ukázkou jeho finančních možností a v případě naprosto katastrofálním mu porodí dítě. Mezi sedmým a devátým měsícem promění manžela v květinový expres, uhoní ho s kyticemi čerstvých růží a její přítelkyně s ním přeruší styky.

„Dovolte, dívejte se na to prakticky – Děti! To je tragédie pro mladou ženu! Společnost, divadlo, tanec, sport – Je snad málo dětí na světě? Máme Peggy – To je naše baby – Má báječný rodokmen – Tak Peggy! Pojď mamičce na klín –“

Mám vášnivě rád psy, ale nikdy bych je nezaměňoval s dítětem. Bál bych se boha i lidí.

Jsou skutečně krásné, Peggy i dáma.

Má jemné ruce, kaštanové vlasy, čistou pleť, velké oči. Ale čím déle ji pozoruji, tím zřetelněji se mi mění v obrovský plakát, obraz ženy na nároží nebo na první straně magazínu, tvář, která se dívá neživě do bloků betonových domů a usmívá se na kolemjdoucí nad písmeny sloganů, které doporučují cigarety, automobily, rozhlasové přijímače, vysavače prachu, plavky Jansen a mýdlo.

Ale neodsuzujte – Na americké ženě nikdo nikdy nechtěl, aby se chovala jinak. Je taková, jak si ji američtí muži vychovali, a teprve v závrati a smršti Rooseveltovy éry je podrobena dotazu, kam se hlásí. Do ploché, prosperitní vrstvy, která věřila ve všemocnost obchodu, nebo do houfu nové Ameriky?

Ale o tom se těžko hovořilo v roce 1936.

Ještě o ženách

Jste blízko Hollywoodu, ústřední stanice filmového sexappealu.

Kdyby došlo k válce, bude tato příprava americké veřejnosti rozhodující podmínkou mužské statečnosti a ženské oddanosti.

Věřím, že budou Američané tvrdými, dobrými vojáky a Američanky houževnatými ženami vojáků.

Neztratí v ničem svůj americký styl, nám trochu divný.

Ale nezapřou charakter svých filmových prototypů, Gary Coopera, Clarka Gable, Frederica Marche, Douglase Fairbankse, Georga Bancrofta a Wallace Beery. Ještě jim nikdo nenapsal Camoensovy „Lusovce“ ani „Cida“ ani „Tři mušketýry“. Jejich hrdinským eposem jsou hollywoodské filmy, nemají nic jiného.

Nemají „Dona Quijota“, mají Harolda Lloyda a Bustera Keatona. Nemohou procítit Máchův „Máj“, milují sladký hlas Binga Crosby a pohanskou píseň lásky Ramona Navarro.

Jdou s Chaplinem, od prvních grotesek až po „Moderní dobu –“ a diví se, že my tomu v Evropě rozumíme.

Muž má nesmrtelnou výhodu, že se na něm nežádá koketerie.

Je to původně chlupaté stvoření, které se sice holí, myje a stříhá, ale je snesitelné i s původní srstí, když má peníze a vkus.

Americké ženy a především ženy z amerických filmů jsou obětí. Je jen prospěšné, že se zmocnil v poslední době amerických dívek novoromantismus. Vracejí se do dob, kdy četly děti Harriet Beecher veřejné koketerie do všech důsledků.

Stowovou nebo Dickense a s dětskou oddaností se pohružují do moderních románů. Procítili Mitchelsovou a věří Fieldové –

Hltají romány o válce Severu s Jihem, hledají, jaká byla americká žena kdysi, a prozatím se spokojují tím, že byla také tak vzdorná a výsadní, jako jsou ony.

Byli jsme ještě na lodi, cestou do Států, když mi prozradila mladá dívka z New Yorku, že by mne chvíli snesla.

„Chtěla bych prožít manželství s mužem z Evropy, třeba s takovým, jako jste vy! – Naši muži jsou slaboši – Ale muže z Evropy, třeba odněkud z hor nebo z přístavu – Už pro tu zábavu, co bych s ním měla!“

„Zábavu?“

„Spala bych do deseti – Musel byste vařit, leštit podlahy, starat se o děti – Co byste se mnou dělal?“

„Posadil bych vás na rohožku a pak bych zavřel dveře –“

„A kdybyste mne měl opravdu rád?“

„Tím spíš –“

„A co byste udělal potom?“

„Pak bych se třeba začal holit nebo bych se podíval na ranní poštu –“

„A tomu říkáte v Evropě láska?“

„Ne, tomu ne – Ale máme přesný smysl pro mužskou dobrosrdečnost –“

„Jste trochu hrubý, ale začínáte mne zajímat – Pojďte tančit –“

* * *

Kdybyste šli do kasárenských čtvrtí zdejších velkoměst, našli byste ženy, které perou prádlo, drhnou podlahy a zašívají dětem košile.

Nemají nic společného s filmovou produkcí a nemají na ni vliv.

Snad jednou budou mít.

Pak poznáme, že byly dvě Ameriky, propagační a skutečná.

Také na farmách ve Virginii, v Texasu, v Dakotě, v Utahu nebo v Nevadě je jiný svět než v Kalifornii, v centru New Yorku nebo na Floridě. Leckde tam kvete rodinné štěstí.

Přísný otec, synové, dcery, matka.

Tvrdá práce, tvrdé živobytí, lid, tak jak je.

Budoucí Amerika.

Konec Hollywoodu

Jednou najdou archeologové u pobřeží Pacifiku zkamenělé žebro Grety Garbo. Postaví na tom teorii nové Atlantis a příchodu Švédů do Ameriky.

Najdou plechové krabice s celuloidovými svitky a řeknou, že to bylo obrázkové písmo amerických praobyvatelů. Zjistí, že neobětovali čisté panny bohu Slunci, ale že je nutili, aby vzdychaly, smály se, objímaly jim nepříjemné partnery a říkaly při tom „odejdi, Johny –“, strojily se do šatů královen, španělských tanečnic, krásných dobrodružek, rozváděly se, vdávaly, vodily ochočené aligátory anebo žily v ústraní.

Jen Sněhurka se sedmi trpaslíky zůstane záhadou, protože byla dílem snu, hudby a barev.

„V roce 1960 bude v Hollywoodu nové zemětřesení, které překoná zkázu San Francisca!“

„Nad Los Angeles se vynoří sopka s pěti krátery, které budou nazvány „Universal“, „Metro-Goldwyn-Mayer“, „Paramount“, „Fox“ a „21th Century“.

„Plameny vyšlehnou tak vysoko, že je bude vidět až v Moskvě!“

„Shoří americké filmy!“

„Nesmírný počet obětí!“

Lehký den

Jdeme po bulváru Hollywood a je nám všechno k smíchu.

Máme nový „byt“ – na tři dny – ve vilce blízko středu.

Na večer nás pozval český herec Francis Lederer do svého ranče, má rád kaktusy a ticho.

Šlape s námi po ulici proti všem předpisům filmového nebe. Jde za 1. pěšky, za 2. bez klobouku, za 3. bez límečku, za 4. s neznámou cizinkou, s kterou nehodlá způsobit skandál, za 5. zrovna natáčí a nemá čas prozahálet celé dopoledne.

Jeho reklamním šéfem je Čech pan Monter, který je ochoten mluvit s námi o Praze, o Hradčanech, Mánesu a Lucerně půl dne, zrovna tak jako jeho zaměstnavatel.

Hradčany a portrét T. G. Masaryka má v kanceláři na zdi.

Odpoledne jdeme do zvukového studia, natočím si rozhovor s Ledererem pro pražský rozhlas.

Stojíme před mikrofonem, pozor! Jedeme!

„Jak se vám líbí v Hollywoodu –“

„Oh – Je to tu úžasné, ale jsem velmi zaměstnán! Právě natáčím nový film ‚One rainy afternoon‘ –“

„Máte tu hodně přátel?“

„Oh – Zajisté! Claudette Colbert, Garry Cooper –“

„Znáte se s Laurelem a Hardym?“

Francis už nemá dobrý cit pro smysl jazyka českého.

„To jsou dva srandisti, viďte!“

STOP!!! Český rozhlas nepovolí slovo „srandisti“, kdyby na sůl nebylo –

Znova!

Pokračujeme a končíme:

„Teď už opravdu velmi spěchám! Nezlobte se na mne, musím jít na stranu –“

„Stop! To nemůžete říkat – Kdepak na stranu, jak to myslíte?“

„Totiž – Na scénu, točím –“

Tak znova –

Trvalo to půldruhé hodiny, ale nesu si folio s hlasem českého umělce, který si získal celou Ameriku svou prostotou, upřímností a osobním vkusem.

Nové Madony

Marlenka Dietrichová nám podepsala v atelieru tři fotografie. Jednu pro čtenářky „Českého slova“, druhou pro čtenářky týdeníku „Rádiojournal“ a třetí pro rodinný archiv.

„Ztělesňuje opravdu typ americké ženy?“ ptám se na odchodu z atelieru.

„Nepochybně! Je to rozená Evropanka!“

„Víš, co se mi zdá? Rozdávají fotografie – My prosíme, aby nám to podepsala – Není to ponižující?“

„Pro koho?“

„Pro obě strany –“

„Asi – Když tu ještě chodili františkáni, rozdávali indiánům svaté obrázky – Teď se rozdávají fotografie filmových hvězd –“

„Mniši z filmové branže servírují věřícím nové Madony –“

„Svaté obrázky se staly nedostižným vzorem midinetek, manželek farmářů z Dakoty a dělnických matek z Detroitu. Ženy na celém světě slzí v biografech jen proto, že je Greta Garbo smutná –“

„Ve Švédsku visí její fotografie v každé domácnosti –“

„Založili sdružení, které ji má vrátit vlasti – Pořádají národní sbírku –“

„… aby měla na vlak!“

Přítel z Prahy

Narodil se v Horoměřicích a vychodil tamější trojtřídní školu. Když mu bylo třináct let, odejel do Vídně, kde si osvojil znalost tehdejší řeči německé. Vrací se do Prahy a je žákem dramatické školy Karla Želenského. Pak byl čtyři roky ve světové válce. Vrací se do Prahy. Je jedním z prvních českých filmařů, ale už se nepamatuje, jak to přesně bylo nahoře ve Vodičkově ulici u starého Jalovce. Kde byly vany s vývojkou a kde se natáčely detaily.

Pak jsme si přece vzpomněli, že je to dost dlouho, co natáčela Zdenka Kavková „Zelený automobil“.

Byl redaktorem filmového časopisu, hercem, režisérem a roku 1923 odjel do Spojených států. Putoval až do Hollywoodu hrál bits, kousky, malé role a dnes je poradcem pro filmy ze slovanského prostředí.

Právě zakládá „Folkloristický klub“ a stará se o komparsy v národních krojích. Nevydělal miliony, ale Hollywood se mu líbí. Je tu zdravé podnebí.

Jmenuje se Rudolf Myzet.

Sedíme spolu na večeři a ptáme se, jak tady dělají filmy.

Milion je hodně peněz

Hromada rekvizit v atelierech Paramount Pictures, kde točí Bing Crosby nový film: „Bing jde na západ“.

Za branou a za hradbami filmového města „Paramount“ jsou jednopatrové domy, očíslované ulice, je to fabrika, kde by mohli zrovna tak vyrábět automobily nebo ledničky, kdyby se to trochu přestavělo. Ale v Hollywoodu se všechno přestaví, když nad tím stojí slavné slovo: milion!

To není Evropa, kde vaříme z vody!

V Praze sedí filmový magnát v proslulé kavárně na Václavském náměstí a vidí nevšední děvče.

„Typ!“ řekne a zaplatí za ni černou kávu.

Milion dolarů je víc než černá káva.

Hollywoodská společnost hledá námět. Koupila jich padesát. Čtyřicet devět jen proto, aby je nenatočila konkurence. Padesátý má budoucnost.

Budou v tom ampéry, koňské síly, reostaty, luxy a fony, metol, hydrochinon, brom, stříbro, masáže, líčidla, šicí stroje, ondulace, paruky, operatéři, montéři, osvětlovači, truhláři, malíři, švadleny, krejčí, mistři vlasů, spisovatelé, hudebníci, profesoři, inženýři. Z nejlepších ještě lepší.

Sezvete je ze všech dílů světa! Máme na to! Zaplaťte jim, kolik chtějí!

Rozsekejte příběh na tisíce drobných kostek, zármutku, radosti, odvahy, vtipu, nadšení, zbabělosti, šlechetnosti, zločinu a dobrodiní, pozvete nejdokonalejší organizátory, aby to prosvítili, natočili a slepili. Každý záběr točte tolikrát, až vyčerpáte všechny možnosti.

Nejlepší slepte a vznikne organizovaná krása, která vynese víc než petrolej u silnice do Los Angeles.

Jak vznikají hvězdy? Solidně, technicky, beze všech zázraků. Vypracovaly se.

Jen Charlie Chaplinovi je dovoleno, aby objevil mladou Francouzku Paulettu Goddardovou a pozval ji na výlet do Indočíny. Starý Charlie má instinkt a vkus, může se mu takové děvče klidně svěřit.

Ale dosud se nestalo, aby potkal filmový režisér na Hollywood bulváru chudou, nadanou slečnu, posadil ji do vozu, dovezl k Foxovům a řekl: „Tady vám vezu novou hvězdu! Je to nějaká Božena, dobrá holka –“

Leda že by potkal muže s krvavou jizvou pod levým okem, člověka, podobného opici, typického sprosťáka nebo dívku, která šilhá. Pozve ji do fronty statistů, a když to dobře dopadne, vydělávají deset, dvacet dolarů denně ve sboru stálých statistů. Jsou mezi nimi talenty, ale hrají ve velkém filmu několik minut nebo vteřin, řeknou „Hurá!“ nebo neřeknou vůbec nic a jsou součástí „hluku v krčmě“, „davu na tržišti“ nebo „obecenstva v divadle“.

Domnívají se, že všechny filmové ženy vznikly nějakým sexuálním podvodem, omámením tlustých šéfů produkce a intrikami reklamních šéfů. Většinou to není pravda. Herečky a herci postupují jako kůň v závodní stáji. Vyhrají menší závod, potom větší a konečně startují v Derby.

Umístí se.

Dostanou do žlabu zlaté zrní a do stáje magnolie.

Tak to říká alespoň náš český přítel pan Myzet.

Smlouva s kinohvězdou

Hollywoodský kapitál si koupí Marlenu Dietrichovou, jednu z milionů.

Její právní zástupce podepsal smlouvu.

Zjistilo se, že je vysoká tolik a tolik stop a palců, váží tolik liber, má tolik a tolik kolem pasu, boků a lýtek. Stanoví se nejvyšší možná váha. Kdyby ztloustla, ztrácí svou cenu.

Smluvní odlitek jejího hříšného těla putuje potom do archivu právního oddělení firmy a umělecké ředitelství ji začne měřit fotograficky.

Když má větší ruce, najde se děvče s krásnýma rukama a nikdo nikdy nespatří nohy Grety Garbo, která má číslo střevíců třicet osm!

Reklamní oddělení společnosti sestaví romantický životopis.

Kam chodila do školy, co zkusila, než směla na prkna. Co tatíček, co matka, co první láska. Životopisy se rozmnoží a rozešlou do světa.

Následuje vstup do hollywoodské společnosti, mezi obecenstvo velkých premiér. Přijde v toaletě z kolibříků, nebo skoro bez toilety, je tu jediný cíl: musí se o ní mluvit.

Jak se lepí Juanita

Vrchní krejčí dámského prádla vypravuje: „Podívejte se – To jsou spodní kalhotky pro Joan Crawford – Tohle patří takhle, tohle sem, to dolů. Je to pod večerní toiletu z modrého hedvábí.

V celé Evropě by jistě dovolili, aby si oblékla svoje vlastní prádlo.

Nemají styl – Šijeme prádlo přímo na tělo – Musíte mít smysl pro tělo!“

Herečka se tedy pro scénu staví, tvoří. Maluje se, potahuje látkou, opravuje spodním prádlem, po případě se slepuje leukoplastem.

Hollywood nesnese, aby ztroskotal na maličkostech.

Nedovolí, aby se dívka hnala na koni lesem jako Božena za Oldřichem a připevní jí náplastí ty části těla, které by způsobily vlnobití.

Připraví se pavučinová konstrukce, která usadí poprsí právě tam, kde je chce mít mistr obrazu. Hotové divy vykoná lepení. Tělo se sklíží, svazuje, stahuje a doplňuje.

Spodní prádlo mění pohyby a postoje. Kameraman zjistil, že v určitém záběru má hvězda široké boky. Stáhnou se pavučinkovým prádlem, šitým přímo na těle, plastickou jehlou.

Herečka si ovšem nesmí sednout.

Odpočívá v lehátku a čeká, až se připraví světla na její dvojence.

Potom přivezou hvězdu a natočí s ní několik metrů negativu. Z metrů jsou kilometry, z vteřin minuty, je to nesmírně pečlivá výroba událostí.

Těží dokonale ze všech inspiračních záblesků, které snášejí holiči, maskéři, krejčí, švadleny, rekvizitáři, kašéři, osvětlovači a pomocní režiséři.

„A když se vypracuje, je stará – To je to nejhorší –“ končí náš přítel. „Všem velkým hvězdám je přes třicet, mužům ke čtyřicítce – Čím jsou slavnější, tím jsou starší!“

Noviny střeží jejich popularitu, trenéři sádlo, masérky vrásky, režiséři temperament, hvězda nesmí hasnout. Neztratí lesk vlasů, protože hrála celý život v parukách. Neztratí tvary, protože se formuje.

Záběr 368 bude jistě dokonalý. Vymodeluje duševní a tělesný stav na slova: „Jste štíhlá, jako lotosový květ!“

Pak se Juanita rozpáře, ušije jinak, na záběr 789 a na slova: „Pobyt v Miami vám očividně prospěl!“

Milion a mozek

„Jsme na vrcholu, příteli –“ říká mi večer reklamní šéf velké společnosti „a to je začátek úpadku! Víme, co říkáte v Evropě! Napište si o Hollywoodu, co chcete, jen když se o něm mluví! Ale co dál – Potřebujeme nevyčerpané mozky. Zaplatíme je, pošlete – Víte o někom? Nechceme zázraky. Nápady, novinky! Podívejte se, co tu udělali lidé z Evropy! Ale vyčerpali jsme je, potřebujeme další –“

Počátky všech uměleckých kultur jsou spojeny s nějakou duševní tísní. S obavou o malé životní věci. O jídlo. O ženu. O dítě. O práci.

O mzdu. To je spojení mezi umělcem a davem, stejné starosti o kus chleba. Jen tak je to poctivé umění. Kultura nového filmu nemůže vzniknouti v hnízdě, které začíná milionem dolarů.

Mozek nesnese korupci!

V malé kavárně čili
účinek filmu na prostý lid

Říkají tady „U zpívajících číšníků“ a chodil sem Charlie Chaplin, dokud byl ještě chudý.

„Chtěla bys tu žít a pracovat?“

„Chtěla bych vyrobit film o chudé pradleně, která náhle zbohatne a koupí si „Paramount Pictures“. Zruší dnešní film a začne točit přírodní grotesky –“

„Třeba: ‚Včela příkladem člověku‘ –“

„Nebo: ‚Roztočte kola!‘“

„Stejně je to úžasné, jak se film zdokonalil – Počátky byly nesmírně obtížné! Lidé si to pletli se skutečností –“

„V severní Argentině se dodnes střílí po lupičích, když se objeví na plátně! Někdy je zločinec vypískán, takže se musí vynechat poslední díl! Nemohou čekat, až jim ho odstřelí obecenstvo samo –“

„To všechno chápu, jsou tam poctiví lidé – Ale řekni mi, proč pláčou obyčejné ženské z Vršovic, když vidí americkou hvězdu, jak pije cocktail a je smutná –“

„Protože je to hollywoodský slavík – Nemůže bydlet na předměstí a mít čtyři děti – To by bylo vulgární –“

„Ale ona třeba hraje milionářku, spí do deseti a má všecko, co chce. Proč se na to dívá chudá matka z Chicaga?“

„Protože nemůže spát do deseti a nemá, co by chtěla –“

Pán pod deštníkem

Čte noviny a sedí v chládku, pod velkým plážovým deštníkem. Proč by se namáhal? Jeho zboží se prodává samo – dobrý vůz za sto dolarů, to je bratru zdarma!

Kam se podíváte, na volných parcelách, na ulicích, u silnic, všude jsou na prodej ojeté automobily. Na lepších je záruka:

UJEDE JEŠTĚ STO TISÍC – 645 DOLARŮ
ČISTÝ VŮZ! DOJEDE, KAM CHCEŠ – 295 DOLARŮ
BUICK TOM SEDAN – BĚŽÍ DOBŘE – 175 DOLARŮ

Potom stará fordka za padesát:

DOBRÝ VŮZ – DOVEZE TĚ TAM I ZPĚT…
USED CARS – POUŽITÉ VOZY – na každé druhé parcele.

„Kup si vůz! Pojedu za tebou – Pak to někde prodáme nebo zahodíme – za padesát dolarů!“

„Dva vozy, dvojí starost – Ráno pojedeme na východ –“

„Do San Francisca –“

„Ne – Na New York!“

„Tak jedu sama! Dal jsi mi slovo, že dojedeme až pod kanadskou hranici! Koupím si vůz a na shledanou v Evropě –“

Pán pozoruje, že se hádáme. To je okamžik, kdy kupují manželé automobily.

Povstal a usmál se.

Mám zlost – Sedám do vozu, ale Eva má svou hlavu.

Za chvíli slyším klakson pod okny naší vilky.

Starší Buick, asi tak za šedesát dolarů.

„Kam jedeš?“

„Do Frisca – Můžeš mi přinést zavazadla –“

„To nemyslíš vážně!“

„Vážně –“

„Tak jedu ráno s tebou!“

„Dobře, to jsem chtěla – Půjčil mi to na hodinu za pět dolarů –“

Los Angeles – San Francisko

Šest set čtyřicet kilometrů. Snídaně v Hollywoodu a čaj o páté můžete pít ve Friscu.

Kdyby nám půjčili ještě čtyři válce, byli bychom tam už na oběd.

Ta zbožná jména obcí u moře, Ventura Mission, Santa Barbara nebo Las Cruces, to je omyl!

Jedete podle kolejí Jižního pacifiku a zbožní poutníci, kteří se ženou k severu po bezvadném asfaltu, projedou za třicet minut právě tu vzdálenost, kterou šel kdysi mezek celý den.

Pobřeží se nemění: zbytky konventů, olejová pole, pomeranče, ananasy, pláže u Tichého oceánu, silnice US 101 a plný plyn.

Jen podrobnosti se různí. Za Venturou čerpají naftu z mořského dna. Santa Barbara si potrpí na starošpanělský sloh. Ze San Luis Obispo se vrací Southern Pacific k silnici a jede s ní až do Salinas.

V Santa Maria, Lompocu a u Guadalupe je květinářství USA, země voní na tisících akrů všemi druhy květů a chlazené vagony je rychle vozí na Východ.

Jen Mission Nuestra Señora de la Soledad, kam dospěli španělští padres už L. P. 1791, je příliš krásná, takže se na chvíli zastavíte a potom dotočíte film na rozsochatých skalách Pinnacles National Monumento.

Blíží se Monterrey, bývalé středisko Staré Kalifornie, které pamatuje Španěly a Mexičany a nyní je spokojeno s vládou USA. Zde byl postaven první cihlový dům v Kalifornii a bylo tu sídlo mexických guvernérů. Dnes je domovem umělců, spisovatelů a podobných lidí, kteří sbírají barevné střípky americké romantiky, zátiším autorů dobře placených povídek, nebo nespokojenců, kteří píší nejnovější romány a rozpitvali dnešní USA tak, že by od nich žebrák suchou kůrku nevzal.

Americe to nevadí.

Jen když se o ní mluví…

Nesmrtelný prales

Nad San Franciscem, u břehů Humboldtova zálivu, začíná císařství červených jedlí, pásmo kalifornských sekvoji, Redwood Empire.

Jeden z padesáti zázraků kalifornské přírody. Je to prales, široký třicet kilometrů a dlouhý sedm set dvacet.

Geologové pomohli botanikům a stanovili jeho stáří na 140 milionů let. Nevím, nerozumím tomu. Pamatuje brontosaury, dinosaury, ledovou dobu, kamennou, železnou, bronzovou, všechno prožil a všechno přežije. Je to háj věčnosti, který si příroda šetří pro případ, že by vyhynula. Sequoia sempervivens, santalový strom, kterému říkali indiáni wawona. Byl kdysi rozšířen po celé zeměkouli. Dosvědčily to zkameněliny, nalezené v nejrůznějších dílech světa. Ale jenom kalifornské podnebí mu zajistilo naprostou nesmrtelnost.

Průměr kmenů – tři až šest metrů, výška 80 až 120 metrů. Ale jsou zde obři, kteří mají dole u země průměr deset metrů. V Mexiku je Humboldtův cypřiš, nejstarší živý strom světa. Kalifornské jedle pamatují narození Krista.

Santalové dřevo je načervenalé až temně červené a všemu vzdoruje. Zapuzuje hmyz. V pralese nežijí brouci, pavouci, mravenci, ani ptáci, kteří by zde také nesehnali potravu. Stromy nemají chorob, cizopasníků, není na nich houba.

Vzdorují ohni, protože mají nehořlavou kůru. Blesk ji sice poškodí, ale nezapálí. Když chytne vnitřní dřevo, kůra se rychle zacelí, uzavře přístup vzduchu a vnitřek zvolna doutná. Míza stoupá do větví, a když jádro vydoutná, zbude dutý, ale žijící strom. Kde je možno vstoupit do otevřeného kmene, tam uvidíte vnitřkem nebe, jako byste se dívali továrním komínem vysokým sto metrů. Je to jediný strom, který roste, kvete a přitom hoří. Z otvorů a trhlin stoupá potom k nebi po měsíce dým a na větvích zrají šišky.

Ani termiti se nedotknou červené jedle. Třebaže jsou největší stromy chráněny zákonem, dává prales nad San Franciscem 160 milionů krychlových metrů dřeva ročně. Staví se z něj piloty pro kolové stavby v tropických bažinách, v místech, kde všechno stráví termiti, pražce a přepychové jachty. Nehnije, nekazí se, nechutná hmyzu. Nechutná také dřevorubcům, kácení je obtížné a nebezpečné.

Kmeny se porážejí v dílech, postupně shora, protože nebyla vyrobena pila dlouhá pět až deset metrů.

V příštích dnech pojedeme Lincolnovou silnicí napříč Severní Amerikou.

Byly tu kdysi nepřehledné pralesy. Zmizely. Stísnily se ke kanadské hranici, na daleký sever, kam nepřišli pionýři.

Jen „Humboldtův státní prales sekvojí“ roste tam, kde se uchytil před miliony roků, a má svoje číslo v seznamu národních památek Ameriky. Což je jistou ctí pro americkou přírodu.

Betonové pohoří svatého Františka

Čtyřicet devět pahorků na neklidném poloostrově, sblíženém s protější pevninou. Františkáni byli asi spokojeni, když došli 28. března 1776 ke Golden gate, Zlaté bráně, k nejkrásnějšímu zálivu světa, na jehož hladině je bezpečné zátiší pro kotvící parníky, skladiště, suché doky a loděnice.

Čekáme na převoz z Oaklandu do San Francisca.

Zaplatíme 60 centů za vůz a 5 centů za osobu. Připluje garáž, hala pro několik set vozů, parník s velkým břichem.

Ale nad mořem v povětří se vznášejí ocelová lana a podávají díly budoucího mostu. Malincí lidé, kteří nemají závrať, nýtují pátý díl, usazený na vysokých pilířích. Konce mostu se skoro ztrácejí v perspektivě a za rok pojedou vlaky i vozy po suché cestě, po nejdelším mostě světa.

Z protějšího přístavu se kolébají lodi, které proplují ústím řeky Sacramento až do Sacramenta, hlavního města Kalifornie. Řekou San Joaquín pokračují potom až do Stocktonu.

Frisco –

Šest set padesát tisíc lidí a kompaktní obchodní pevnost, prořezaná úzkými a příkrými ulicemi, s bezpočtem míst, kde byste mohli ztratit půl dne času.

Námořníci ze všech dílů světa. Restaurace všech světových šarží. Lodi všech vlajek. Největší čínská čtvrť v Americe. Italové, Němci, Japonci, Francouzi, Skandinávci, Poláci, Španělé, Portugalci, lidé z Austrálie, z celého Tichomoří, Jihoameričané, Rusové, přehlídka pletí, jazyků a temperamentů.

Mrakodrapy. Přístav. Doky. Luxusní parky, sportovní plochy, jachty na moři, golf, pláže, paláce, musea, ZOO, Golden Gate Park, hudba, smích, japonské čajovny, City Hall, veřejné knihovny, Opera, prostě Story-book City, San Francisco!

Ale přece je to jen veselé předměstí USA, výsměšné San Francisco, které se chechtá vnitřní Americe jako děvče z periferie, spíš vyzývavě než zlomyslně, spíš koketně než hrubě.

Gold rush days, dny zlaté horečky, jsou dávno potopeny v betonovém chaosu a pahorky, po kterých se kdysi plahočili dobrodruzi se sítem a s motykou, kryje dlažba.

Jen jedno zbylo. Lidský hmyz, který se musí věčně někam škrabat. Teď chytají dech, když stoupají do strmých ulic, přehazují rychlosti a naskakují do tramvají, které mají třetí kolej pro zubačku. Zlato je v bankách a je k němu zrovna tak riskantní cesta jako v minulém století.

Teprve nahoře v čínské čtvrti si uvědomíte, že se díváte k Západu za Tichý oceán, do Japonska, do Číny, Austrálie, na Borneo, Sumatru a Jávu –

USA končí a pokračuje „Go to West –“

Čaj v čínské čtvrti

Viděl jsem kdysi film ze San Francisca, a to bylo strašné. Policisté, ruční kulomety, kokain, opium, draci, bílé dívky, dolary, dýky, jedy, všechno se prolínalo v divoké džungli a takové doupě právě hledáme.

Není – Eva ustaraně luští čínské nápisy nad ulicemi, nad krámy a krámky. Na chodníku, v obchodech, před divadly a nočními podniky, v jídelnách, ve vozech, všude plno Číňanů, ale nic se neděje, nerachotí kulomety. Pásmo smrti se zřetelně posunulo o mnoho poledníků na západ.

Dívka v čajovně, v hedvábném kimonu a s velkým hřebenem ve vlasech, nese čaj a koláčky, sypané rýží.

Ulice mají čínskou většinu, zabloudí sem málo Američanů. Za prvé tu není tak čisto jako dole u přístavu, za druhé se tu mluví čínsky a za třetí je to do kopce. Také na poště jsou vesměs čínské síly.

Jen jedna věc je při tom sporná.

Buď byli Američané vytlačeni z USA do San Francisca, nebo se sem nahrnuli jen proto, aby odtud vytlačili Japonce a Číňany.

„Ne – Je velkou otázkou, jestli tohle je Čína a to ostatní Amerika, nebo jestli je to ostatní Amerika a tohle kousek Číny –“

„Teď ti doopravdy nerozumím –“

Protože máme evropský smysl pro předměstí, hřejeme brzdy s prudkého kopce a jdeme na večeři do lidového automatu u přístavu, abychom slyšeli, co mluví dělníci z doků, když jsou mezi sebou.

Byl tu totiž menší poplach – Včera zabil nějaký žlutý člověk bílého námořníka, přečtěte si to v novinách! Byl protestní tábor lidu, táhli ulicemi a žádali, aby se vyhlásila Japonsku válka. Představují si to velmi jednoduše a nosiči z přístavu tvrdí, že americké loďstvo obsadí za tři neděle celé Japonsko a srovná ty šilhavé žluté se zemí.

Říká se, že tam stačí člověku hrst rýže denně… Takový národ nemůže ohrozit zemi, kde je za dvacet centů hrst rýže s kuřetem.

Zrychlená koloběžka

Po ulici v Oaklandu jede dosti rychle nákladní koloběžka.

„Leštím boty! Pouze za pět centů!“ křičí řidič.

V bedně má kartáče a krémy. Kluk dobře ví, že objede za hodinu dvacet ulic a spolyká pohodlně všechnu pěší konkurenci. Mít nápad, chlapče!

Na obyčejnou koloběžku přibil bednu, trochu barvy a podívejte se!

Zákazníci mu přejí. To není jako v Evropě, zde se pokrok netrestá.

Veřejnost uznává, že je hoden podpory, když vynaložil dva dolary, aby rychleji pracoval.

„Halo! Boy! Moje boty!“

Zas má práci! Seskočil, skrčil se k zemi a za chvilku mu nevidíte ruce, jak létají s flanelem.

Na rohu sedí bezradně černoch, oběť bílé konkurence.

Dětská policie

Jedu Oaklandem, někdo píská a řady automobilů se zastavily na křižovatce. To už stojí vpravo vlevo u chodníků asi desetiletí hoši a drží tyče s plechovými tabulkami STOP!

Malé holčičky se vedou za ruce a přecházejí mezi dvěma bílými linkami, nakreslenými na jízdní ploše.

Druhé písknutí, tabulky se otočily, automobily pokračují.

Školní dopravní stráž!

Hoši mají velkou radost, že se o ně zajímáme.

„Zajeďte, pane, do postranní ulice, všecko vám vysvětlím! Tady by vás někdo zabil!“ radí mi dvanáctiletý kluk, kapitán patroly osmnácté ulice.

„Deset minut před koncem vyučování jdeme na ulici. Hoši si připnou policejní odznaky a učitelka nám vydá signalizační tabulky. Byli jsme v policejních kursech a máme úřední pravomoc, pane!“

Na ulici, široké patnáct metrů, je bílé přechodové pásmo. Před ním, v obou směrech, jde na vozovce jasný nápis:

ŠKOLNÍ PÁSMO!

Také na okraji chodníku jsou tabulky:

SPEED LIMIT! RYCHLOST OMEZENA – 20 MIL

Písmena na asfaltové nebo betonové ulici se čtou velmi dobře a působí z dálky dojmem svislého nápisu, protože byla kreslena podle vržených stínů dřevěných, kolmo postavených modelů. Tak se promítají a píší všechny grafické pokyny na silnicích US.

„Kapitán čeká, až se shromáždí hlouček dětí,“ pokračuje hoch, „potom pískne a za chvíli otočí hlídky znamení STOP.“

„Za jak dlouho?“

Je třeba jistého času, aby mohli řidiči dobrzdit.

„To hlídka pozná –“

Skutečně to pozná, nebojte se! Jsou to kluci, ale mají automobilový smysl.

„Což když někdo neposlechne?“

„To je nemožné, pane! Každý poslechne! To se ještě nestalo! Když se někdo splete a přejede dvě tři stopy, tak mu dám pokutu deset dolarů –“

Chtěl bych tady chodit do školy –

Jeď na východ, synu!

„Zpívej mi něco, nebo usnu –“

Ze San Francisca do Salt Lake City je totiž 1250 kilometrů. Svěřte se silnici US 40, která vás ponese Sierrou Nevadou, do Utahu a na kraj Velké solné pouště! Potom zahněte severněji do Wyomingu, trochu si pohrajete se závějemi ve Skalistých horách, vystupte do tří tisíc metrů a napříč Nebraskou, Iowou a Illinois dojedete do Chicaga. Potom kouskem Indiany do Detroitu, ke kanadskému jezeru Erie. Ještě státem Ohio do Pennsylvanie a spatříte tentýž New York, který jste opouštěli za mlhavého jitra v březnu, cestou do Mexika.

Dokončíte dvacet tisíc kilometrů na americké pevnině a zjistí se, že jste objeli mnoho států Unie, kromě určitého množství pyramid a lázní krále Netzahuyalcoyotla. Kdyby se to natáhlo a rozředilo určitým množstvím mořské vody, byla to solidní cesta kolem světa.

Ale tady v Nevadě bych o tom zatím nemluvil.

Do New Yorku zbývá dobrých pět tisíc kilometrů, tak vzdušná vzdálenost z Prahy do Indie.

Na dnešek jsme spali čtyři hodiny.

Ještě se nám zdálo o Arizoně, San Diegu, sekvojích a Hollywoodu.

Dnes jedeme od rána Sierrou Nevadou, severnějším, delším, ale krásnějším směrem.

Potkáváme první jehličnaté lesy, nedozírné, chladné hory, bílé vrcholky a zasněžené průsmyky.

První sníh na silnici! Brouzdáme se v něm jako psi, které přivezli z tropů na sedlo svatého Bernarda.

Vpravo na kolejích trčí zavátý nákladní vlak. Ale silnice se rychle čistí, sníh je už jenom na obvodu zatáček, jen na loukách se ještě lyžaří, a potom se rozevřel velkolepý pohled do údolí, na zamrzlou hladinu Donner Lake.

Pak Truckee a velké jezero Tahoe.

Sierra Nevada, právě jen ona –

„Co bude s tou písničkou?“

„Jmenoval se Harward Bill,
narodil se v Nevadě.
ženu propil v Arizoně,
děti v Kanadě –“

„Nepropiješ mne, viď?“

„Kdepak! – Ale neřež to tak, klouže to!“

„Tak mít lyže –“

„A dovolenou – Aspoň dva dny!“

„Velikonoční slunce – Víš, co to je? Krkonoše – Opálení jako indiáni –“

Chvíli se v tom kolébáme.

„Poslyš – Nebyli jsme vlastně mezi indiány?“

„A nemáme vlastně dovolenou?“

„To je hloupé, viď –“

Siréna!

Po druhé, dlouze a blíž –

„Dej pozor! Autobus!“

Řítí se pán dvou oceánů, ohromný tulák, pacifický chrt Greyhound.

Pán silnic

Pacifické železnice mají soupeře, společnost GREYHOUND. Greyhound je chrt, mohutný autobus, který proletí napříč Amerikou v sedmi dnech.

Dům na kolech. Jede přesně podle jízdního řádu. Řidiči se dnem a nocí střídají.

Ve voze jsou pohodlná sedadla, ve kterých můžete dřímat a spát, je tu umývárna, jídlo a pití.

Zastavuje se ve velkých městech a všude tam, kde se projíždí pustými plochami amerických států, jsou osvěžovací stanice. V létě jen stany, pod nimi stoly, obědy a večeře pro třicet osob.

U benzinového čerpadla stojí hoch a dívá se na hodinky.

Valí se na minutu přesně. V rovině jede devadesátkou. Má všude přednost a jeho dálková siréna odklidí vozy těsně ke kraji. Kdo by riskoval srážku s takovým obrem!

„Devadesátkou? U nás nesmí autobusy nad padesát –“

„Jely by z New Yorku do San Francisca tři neděle –“

„S množstvím kontrol, řízených dobrovolníky –“

„O to jsme blíž původní pacifické dopravě –“

„Jak to?“

„Krytým vozům, taženým kravami – Lámali kola a tlačili do kopce –“

Cestující se vracejí do autobusu, řidiči doplnili benzin a za minutu zní táhlý zvuk sirény v serpentinách nad jezerem Tahoe.

Americká křídla

Henry Ford měl smysl pro vzdálenost. V letech největší automobilové konjuktury vydal provolání k národu, kde prohlásil, že se blíží věk letadel. Žádal města, aby zakládala rozsáhlé letecké přístavy.

Šeří se a v otevřeném kraji vidíme letecké orientační majáky.

V pravidelných vzdálenostech vedou hučící Clippery, Douglasy a Elektry z New Yorku do San Francisca. V delších vzdálenostech jsou kontrolní stanice s goniem a rádiovou službou. Přeletíte celou pevninu za 16 a půl hodiny, tedy v jediném dni. Čtyřicetimístné dopravní letadlo je plujícím Pullmanem, má pravidelné zařízení moderního jídelního vozu, bar, smíte kouřit, jakmile se vznesete, v zimě je teplo, v létě chladno, jen si nemůžete prohlédnout přírodu, kterou kdysi projížděli průkopníci. Gyropilot řídí směr a motory Wright Cyclone po 1000 HP udržují průměrnou rychlost 350 km v hodině.

Roku 1936 je vybudována panamerická letecká síť všemi směry a připravuje se osobní doprava mezi Amerikou a Evropou.

Prozatím se létá na těchto linkách PANAMERICAN AIRWAYS:

CARIBBEAN WEST COAST FLYER: Miami – Cristobal – Montevideo – Buenos Aires.

CENTRAL AMERICAN FLYER: Bronswille – Mexico City – Cristobal.

EAST COAST FLYER: Miami – Rio de Janeiro – Montevideo – Buenos Aires.

Potom na dalších třinácti dálkových linkách v USA, Mexiku, Brazílii, na Západoindických ostrovech, v Perú, Chile, Argentině, Bolivii. Jen v iberské, latinské Americe, která má nepatrnou železniční síť a naprosto nedostatečné silnice, spojily PAA 160 velkých měst a přístavů. Z USA v Argentině jste za 5 a půl dne, letí se třikrát týdně tam i zpět, s poštou, cestujícími a rychlozbožím. Takový let z Miami na Floridě do Buenos Aires, to je jedenáct tisíc kilometrů. Stojí pět set dolarů, asi 13 500 korun. Ceny kratšího spojení, nebo dokonce místního spojení jednotlivých severoamerických míst, odpovídají úspoře času a pohodlí. Tak z Miami, letecké brány Panameriky, na Havanu – 22 dolarů, asi šest set korun, z Los Angeles do Mexico City 104 dolary, 2800 korun v roce 1936.

Společnost ovšem půjčuje také jednotlivá letadla, nejméně k letu na půl hodiny. Noc se počítá jako hodina letu. Platí se za půjčení velkoletadla SIKORSKI S 42, hydroplánu s 39 sedadly, 325 dolarů za hodinu letu, asi 8800 korun, za desetimístný FORD nebo FOKKER 100 dolarů, za čtrnáctimístný Douglas 150 dolarů, za sedmimístnou Lockheed Electru 100 dolarů, ta čtyřsedadlové stroje Fairchilds a Loekheeds 50 dolarů za hodinu letu.

PAA obstarávají ovšem také přímé spojení s Čínou a jejím dalekým vnitrozemím, ze San Francisca na Honolulu, ostrov Midway, Wake, Guam, Manilu až do Macao v Číně.

Odpoledne jsme viděli u silnice tabuli LETADLO TAXI ZDE! Na farmě –

PAA vykazují spolehlivost 99,74%. Nespolehlivostí se nemíní jen havárie, ale všechny poruchy, zbloudění strojů v bouři nebo nouzová přistání.

PAA nalétaly 155 milionů mil, mají 249 leteckých přístavů, dopravily 12 tisíc tun pošty a skoro půl milionu cestujících.

AA – AMERICAN AIRLINES Inc. zorganizovaly vnitrozemskou síť. Spací letadla spojují všechna velká města na trojúhelníku Chicago – New York – Los Angeles a navazují na hustou korespondenci linek dalších společností. Z New Yorku do Washingtonu za 12,20 dol., 330 korun, z New Yorku do Chicaga za 47 dol., 1270 korun.

Z větších společností jmenujeme ještě, EAL, BNF, NWA, kanadskou CCA, TWA, PAL, UAL, WAE, CEN.

UAL-UNITED AIR LINES zařídily především důležité spojení „Coast-to-Coast Overnight“, za noc od břehu ke břehu, z New Yorku a Washingtonu na Cleveland, Chicago do San Francisca a Los Angeles. Jejich „Main Line“ vyřešila problém spaní v letadle tím, že zařadila bezhlučná letadla, se zvukově izolovanými kabinami.

Soustava leteckých majáků pokračuje pustinou.

Než zhoustnou města, bavte se silniční reklamou.

Abyste neusnuli, čtěte:

KOLIK VAJEC SNESE PŠTROS? JEĎ PĚT MIL!

Pět mil uvažujete, kolik vajec asi snese pštros.

Příští tabule: „JAK JE TO S TÍM PŠTROSEM? JEĎ PĚT MIL!“

Máte zlost, ale jedete dalších pět mil.

Je to nejjistější prostředek proti zbytečným úrazům. Na amerických silnicích se zabije ročně určité procento jezdců jen proto, že usnou za volantem. Spánek je strašná věc. Neubráníte se. Klesá hlava, a než se otřesete, jste v tom. Rána, ječí plechy, gumy, sklo a probudíte se v nemocnici nebo v nebi. Proto potkáváte ve středních státech tabule s podivnými otázkami, kdy se narodil Benjamin Franklin, kudy teče řeka Kongo, jak je asi dlouhá, kde žije klokan a nakonec je to reklama naučného slovníku.

Ztratili jsme myš

Šlo to velmi rychle.

V malém městečku pod horami. Jak někde zastavíme a jdeme na oběd nebo na večeři, sbíhají se dlouhými kroky místní strejci, aby si prohlédli, co to jede Nevadou. Pak si přitáhnou z některé garáže hever, lezou nám pod podvozek, hádají se, proč to nemá pevné osy, proč to má rychlostní skříň vzadu a co je to vlastně zač.

Nevada, Utah, Nebraska, Wyoming, to jsou státy zvláštních lidí. Přísnějších, počestných, vážných, jak to odpovídá puritánské krvi jejich předků.

Nestarají se o Východ ani o Západ ani o Jih. Jsou příliš vzdáleni od New Yorku, San Francisca nebo San Louis. Jsou to lidé amerického Středu.

Tím spíš bych nevěřil, že mi zde právě ukradnou vůz.

Naši myš, která projela takové míle a jede svou poslední etapu!

Ale lidé před restaurantem zmizeli, ulice je prázdná, jen hory nad ní a jarní sníh.

„Co budeš dělat?“ – vůz je pryč!

Přidal se k nám patron, vyšel před dům a čeká, co se stane.

„Zmizel mi vůz, pane!“

Kývnul hlavou.

„Nejeli daleko –“ povídá.

„Kdo?“

„Někdo – Někdo si to vypůjčil –“

Kouříme cigarety a díváme se na hodinky. Deset minut a něco jede! Populár! Letí z příčné ulice. V něm tři muži, počestní a vážní – Dva napřed, třetí se přilepil dozadu mezi kufry.

„Velmi pěkný vůz –“ chválí si, „co stojí?“

„Mnoho peněz! Sbohem!“

Za hodinu jsme v prázdné pustině, jen koleje Pacifiku nás doprovázejí. Přes silnici běží houf lumíků. Stěhují se jako my.

Táhnou jinam.

Dnem a nocí

Je mi dodnes nejasné, jak jsme se vlastně dostali ze San Francisca do Chicaga. Vím jenom, že jsme při tom několikrát spali, že to trvalo čtyři a půl dne a že jsme ujeli asi čtyři tisíce kilometrů.

Jízda měla několik podrobností. Uvolnil se hřídelík vodní pumpy, takže se proměnila v menší gejzír z Yallowstoneského Národního Parku. Není to příjemné, když vysušujete desetkrát za hodinu mokré kabely a víčky. Spotřebujete velké množství sacího papíru a rychle ztratíte dívčí úsměv.

Vyřadíte tedy vodní čerpadlo a připojíte chladič přímo na vodní plášť motoru.

V praxi to ovšem vypadá asi takhle:

„To jsou hory! Božské! – Cítíš ten vzduch?“

„Podej mi šestnáctku! Já tu zatracenou pumpu vyhodím!“

„Na severu už je Kanada – viď?“

„Tak mi ji pojď odmontovat!“

„Co to vlastně hledáš?“

„Kus gumové trubky –“

Konečně jedeme, najíždíme do stoupání –

Voda, která byla celý den kolem pětaosmdesáti stupňů, poskočila ke stovce.

„Vaříme –“

„To vidím taky! – Kde je ta prázdná plechovka?“

„Nač ji chceš?“

„Na tunel –“

Vracím pumpu, kde byla, a přitahuji pod ni plechový tunel, stočený ze staré plechovky. Trhám ji na kusy, rovnám, prorážím otvor a konečně se mi to povedlo. Odstříkaná voda teče mimo hlavu motoru. „Víš něco zajímavého o severoamerických indiánech?“

„Dej mi pokoj s indiány, podívej se, kolik je hodin! Dám ti na klín bandasku s vodou a budeš dolévat chladič! – Jinak se nikam nedostaneme!“

Další serpentiny, motor hřeje, chce vodu.

„Sedni si na blatník! Stáhnu kapotu řemenem a budeš chladit!“

„Budu –“

Jsme na vrcholku pasu a sjíždíme k malému městečku.

„Snad je zanesený chladič – Po takových kilometrech a z vody v Mexiku –“

„Chladiči nic není! Jak je dost vody, jedu devadesátkou –“

„Tak se nezlob a buď rád, že to není nic horšího! – Když nemáš vodu, pískni – Pepík přileje –“

Takové hraní s časem, vzdáleností a zlostí, je právě podmínkou tak zvaného sportovního rekordu, protože máte večer na měřiči zase osm set a nevíte, jak jste je ujeli.

Patřilo by se tedy, abychom si vysvětlili, jak se to dělá.

Všechny sportovní vozy se vracejí z dálkových jízd bez defektu.

V Americe i v Evropě. Továrna prostě nedovolí, aby proklouzla zmínka, že jste vyměňovali svíčky. Při velkých soutěžích, jako bylo třeba Rallye Monte Carlo, se to dělá tak, že se zorganizuje na celé trati pomocná služba. Pár set metrů před průjezdní kontrolou chodí v kloboučku pán, který sem přijel včera ještě s jedním pánem v čepici a s větším kufrem.

Kouří cigaretu a čeká.

37!

Znají pána s kloboučkem! Najeli si půl hodiny, protože z Athén do Bělehradu začne něco zlobit, ani nevíte jak. Tato vada je továrně dokonale známa, protože se včas telegrafovalo. Součástky, montér, kufr, klobouček, čepice a za dvacet minut projede číslo 37 kontrolou. Telegram hlásí:

„Pokračujeme bez defektu!“

Což je konečně pravda.

Takové soutěže vyhraje továrna, která měla nejlepší jezdce, nejlepší vozy a nejlepší pomocnou organizaci. Nechtějte dokazovat, že jede litrový automobil, do krajnosti přetížený, v tropech, ve sněhu, v písku, kamením, asfaltem, v houfech osmiválců a v mexických horách denně 500-800 kilometrů bez nejmenšího defektu. To by odporovalo rozumu a pravdě.

Naše myš odjela z Prahy po technické kontrole Autoklubu, která vyšetřila sestavu vozu a zjistila, že je standardní až na dvě výjimky. Měl zesílené chlazení a nový typ zapalovače, který se právě zkoušel. Mezi Washingtonem a Texasem jsme sháněli hřebíky. V Mexiku jsem nemazal vodní pumpu. Vyběhal se hřídelík, Eva sedí na blatníku a dolévá vodu. Mezi tím jsme čistili karburaci, měnili svíčky, opravovali pneumatiky a jedna je tak rozbitá, že se může zahodit.

Když dojedeme bez dalších příhod až do Prahy a dokončíme 25 000 kilometrů, bude v cíli technická komise Autoklubu a vydá protokol, že nebyl otevřen motor, že jsou všechny součástky původní a že vůz běžel bez vážného defektu.

Pak je tu druhá podmínka: nesmíte havarovat!

Nejede to samo, někdo v tom musí sedět!

Jestliže si natlučete lokty, musíte pokračovat. Nemyslete na bolení hlavy, zad, krku, bolení zubů, angínu a chřipku.

Ještě třetí podmínka.

Nesmíte zbytečně spát.

Tak čtyři hodiny denně, v neděli pět. Skončíte před půlnocí, potom přebíjíte kamery, ukládáte materiál a do jedné až do půl druhé klape psací stroj.

Potom se chvíli spí.

Je to výborný sport pro majitele nočních podniků nebo vrchního číšníka.

Je to vášeň

Jistému druhu svědomitých lidí je nepochopitelné, že někdo jede rychle Amerikou a odváží se napsat o tom knihu. Byli tam sedm let a teprve potom poznali, kde vlastně jsou.

Znám hostinskou u Turnova, je jí šedesát let. Žije čtyřicet let pod Troskami, ale ještě tam nebyla. Má mnoho práce s vařením, praním a s hosty.

Původní Daguerrova temná komora zachytila po velkých obtížích jeden snímek za půl dne. Dnešní filmový přístroj natočí mnoho snímků za vteřinu a jsou aparatury, které zhotoví za vteřinu mnoho tisíc snímků. Zrovna tak pracuje lidský mozek, někomu pomaleji, jinému rychle.

* * *

Jedete denně sta kilometrů a kupodivu, žijete při tom. Navštěvujete domy svých přátel, pyramidy, chrámy, sopky, musea a divadla, pohodlně obědváte, dáváte si schůzky s novináři, převlékáte se do čistých šatů, píšete na stroji, studujete literaturu a dobře se bavíte.

Máte se vracet k misionářům, kteří jeli pět španělských leguas denně?

Od človíčka, který s holí v ruce jde z pohorské vesnice do města a nese si na krku hlavu plnou malých starostí, musíme postoupit do budoucnosti. K nutnému, žádoucímu přehledu větších prostranství, celých států a pevnin.

Dnem a nocí jede pevninou člověk, který chce poznat, zjistit a vyjádřit, co se dělo v Americe roku 1936.

V době krize.

Cítí žízeň po životě, jede, nespí, navštěvuje, ptá se, poslouchá a spaluje v sobě miliony nárazů. Potom odevzdá pásmo a řekne:

„Takový je tam svět –“

Komu by se to podařilo, ten by se přiblížil dosud nejasnému pojmu člověka-reportéra.

Velkou solnou pouští

„Wendover –“

„Utah! Mormoni – Latter Day Saints, Svatí posledních dnů –“

Mormonská víra, zvěstovaná prorokem panem J. Smithem, našla si podobnou poušť, na jaké přemýšlel Kristus.

Okolní svět z toho nejvíce zajímalo, že trpěli mnohoženství, že říkali jedné ženě „Drahá Marie“ a druhé „Nejdražší Gréto –“

Den se chýlí k soumraku a klesli jsme do podivné měsíční krajiny. Nedohledná rovina, zalitá bílým mlékem. Sůl, jen sůl, Velká solná poušť. Kolem silnice č. 40 jsou mokré slatiny. Je vlhko, první jaro.

Z Reno až do Salt Lake City nás vedou koleje pacifické železnice a letecké majáky.

Za příkopy teče slaná voda, protože velká rýpadla prořízla škraloupy a vznikly kanály, které vysušují povrch. Silnice se sotva drží na suchu. Není to kalifornská highway, zúžila se, rozvlnila a signál autobusové sirény je zde dosti nebezpečný.

Než zapadlo slunce, míjíme Bonneville, historické místo světových rychlostních rekordů. Pod nízkým sluncem je na všem stříbro.

Na pásku silnice, na solné kůře, na kapotě vozu. Tady tedy jel A. B. Jenkins roku 1934 za 24 hodiny 3055 km non stop. Ještě v posledním kole měl průměr nad 200 km/hod, po celodenní jízdě.

Překonal 68 světových rekordů.

Je tu nejdokonalejší rovná plocha světa.

Na začátku trati je tabule s nápisem, že je dráha přístupna „všem jezdcům, kteří by chtěli za suchého počasí zlepšit Jenkinsovy rekordy.“ Také silnice, která protíná poušť, je absolutně rovná. Vláda státu Utah tu povoluje v délce několika mil neomezenou rychlost a rychlost je národní povinností Američanů!

Eva má přání.

Musí se posadit za volant, musí zabrzdit na místě, kde startoval slavný Malcolm Campbell, musí prožít dojem, že spatří signál, hodí jedničku, projede do plného tempa, potom start letmé míle, závratné tempo pěti set kilometrů a dojezd v omámení výfukových plynů, horkého oleje a ječících brzd.

„Nejezdi tam! Boří se to – Je jaro –“

Pokus o nový světový rekord končí dřív, než začal.

Tlačíme vůz z mokré soli a jsme rádi, že jsme se dostali na silnici.

Stmívá se a nad šedou pouští svítí letecké majáky. Pod nitěmi telegrafních drátů duní expresní pacifik. Na několika vagonech jsou nápisy:

FRUIT EXPRESS – OVOCNÝ EXPRES

Vezou z Kalifornie do New Yorku rekordní rychlostí čerstvé ananasy, jahody, jablka, květiny a pomeranče.

Utahem do Wyomingu

Ráno v půl šesté jsme na silnici.

Je zima, Eva točí na nulu počítač denních kilometrů.

Naše „Vesele do nového dne“, včera, dnes, zítra, za týden –

Salt Lake City, mormonské město na Jordánu!

Ulice, uličky, přísné fasády, periferie a další bílá poušť, v ranním slunci. Skoro byste věřili, že ještě nesešel z polí sníh.

Prohlížím mapu. Echo – Evanston – Granger – Green River – Rock Springs a pas, vysoký 2200 metrů.

„Připrav si vodu – Budeš dělat vodní pumpu!“

„Kde?“

„Mezi Wamsutter a Rawlins –“

„Tam to neznám –“

Jedeme snem o pionýrech.

Jen James Fenimore Cooper, který se narodil 1789 a zemřel 1851, mohl zachytit pravý obraz lesní vědy Chingachgooků, posledních Mohykánů, pralesů, prerie, traperů a pionýrů, temného, ale mužského dění, které provázelo první harcovníky těmito končinami.

Otsego, Cayuga, prameny Susquenahanny, generál James Clinton, otec De Witt Clintona, to jsou slova, kterým se učí nazpaměť americká mládež. Čte Cooperovy „Pionýry“, protože to jsou její dějiny, zbavené voňavých kapesníků rokoka, řečí před Bastilou a čtrnáctého července, různých versí o roce 1848 a evropských koalic.

Cooperovy „Leather – Stocking Tales“ byly zahájeny roku 1823 a jsou tedy ještě lepším svědectvím minulosti než nápis, který vidíme u silnice.

Každá benzinová stanice hledá nějaký nápad, aby na sebe upozornila.

STOP! JEĎ TŘI MÍLE A UVIDÍŠ VŮZ,
VE KTERÉM JEZDILI TVOJI PŘEDKOVÉ! BENZIN, OLEJ,
CHICKEN DINNERS! KUŘATA K OBĚDU
U FRANKA RANDALLA.

Ještě než jsme dojeli, byl za silnicí pomník s nápisem, že „Ten a Ten, dobrý občan, založil v údolí první farmu. Bojoval se svou ženou proti Siouxům, za hradbou z kůlů. Vzdoroval a vytrval až do příchodu civilizace. Zde odpočívá jeho věrná žena, zabita indiány, on spí vedle ní.“

Také státní silniční departement má úctu k pionýrům. Všechny historické směry označili tabulkami s číslem silnice, pod ním jsou dvě krávy, bílá a černá a táhnou krytý vůz.

Třetí míle – Stanice a pod přístřeškem je starožitnost. Ztrouchnivělý, starý povoz.

PODÍVEJ SE NA STAROU AMERIKU!
TENTO KRYTÝ VŮZ SEM PŘIVEZL TVOJE DĚDY.
BOJOVALI JAKO MUŽI, UMÍRALI V PUSTINÁCH,
KTERÉ VIDÍŠ PŘED SEBOU.
V TĚCHTO PUSTINÁCH NENÍ BENZIN,
ANI VODA ANI LUNCH!
NAJEZ SE U MNE A KUP SI GASOLIN!

Pak několik mil a nápis: POSLEDNÍ VELKÝ STROM V KRAJI! TAKOVÝCH JEDLÍ ZDE BÝVALY TISÍCE!

Nové hory a stoupání na nejvyšší bod tohoto pacifického silničního směru, 2970 metrů.

Za sedlem je hranice státu Wyoming, a než se doplní všechna souhvězdí, bude nad Cheyenne noc.

Den začal, den končí.

A pláčou –

Zde je zrovna střed amerického kontinentu, k oběma oceánům stejně daleko.

Večeříme, venku shluk lidí.

U blatníku, na kterém je na krátké žerdi vlajka Autoklubu Republiky československé, stojí dva starší muži a utírají si oči.

„Podívej se, Karle –“

„Pojď k nim!“

Přišli, jako by se hlásili o nějaké právo.

„Ten vůz je z Čech, pane – Mluvíte česky?“

„Mluvíme –“

„Tak my jsme krajani, Josef Matoušek a tohle je Karel Rejsek – Tady z Cheyenne – Děláme zde –“

„Bůh vás pozdrav, hoši!“

„Já jsem z Budějovic a kamarád je z Moravy –“

Přišli před válkou, spolu, jako mladí hoši. Mají chudé šaty a upracované ruce.

„My si k vám musíme sednout! Ježíšikriste, krajani, Pražáci… Karle!“

Člověk nosí v hlavě takový divný biograf.

Nic se ti nezdá, jdeš po ulici, myslíš na hlouposti a najednou: vůz, plno lidí! Protřeš si oči a biograf spustí.

Nad všední obzor Cheyenne nebo Omahy vystoupí vesnice od Budějovic! Jako bys to viděl na sto yardů. Rozeznáš každý strom, domky, školu, statky, chalupy.

Brečíš jako ženská, protože za tohle přece nikdo nemůže. Tak pláčou všichni, v USA, v Argentině, v Brazílii, tím víc, čím je to dál od Prahy.

Ti bohatší, majitelé obchodů, dílen a dobrých farem, sáhnou někdy do kapsy a jedou do staré vlasti. Ale dva dělníci z Cheyenne si nikdy neušetří pět set dolarů!

„Je to za těch pětadvacet let první český vůz, který tady jede – A co Praha?“

„A co Brno – Poslyšte! Nejezděte z Cheyenne, zůstaňte tady dneska večer! Pojďte na pivo, my to všecko zaplatíme!“

Bohatí lidé nabízejí jachtu, dělníci pivo.

Tak jsme šli.

Nebraskou

Včera byl první jarní den.

Počátek našeho druhého jara. První jsme potkali v Arcansasu a v Texase, druhým jedeme a třetí na nás čeká doma, v Evropě. Při tom jsme prožili ve dvou měsících také tři zimy, jednu doma, druhou v New Yorku a konec třetí v Nevadě.

Silnice je dobrá, ale úzká. S obnažených kopců snesly větry hlínu a písek, takže mají tvary jako saharské hory.

Slunce střídá osvětlovací techniku. Někdy je promítne bíle, bez kontrastů a hlubších stínů, za pár mil je zbarví do červena nebo okrově.

Roztroušená městečka, nízké, většinou dřevěné domy, lomené střechy, trochu větví a keřů.

V létě je tu vnitrozemská výheň, v zimě sibiřský mráz.

Silnice je opravdu úzká.

„Jeď rovně, co to děláš?“

Eva napnula svaly, chytla volant, ale za chvíli je zase na okraji a chytá vnějšími gumami suchou trávu.

„Jedeš jako opilá! Podívej se na hodiny, kde jsme! Šlápni na to a koukej, kam jedeš –“

Pět minut, další tři míle, vůz šněruje silnici, až mrazí v zádech. „Zastav –! Píchli jsme!“

Klid a ticho. Nehne se stéblo. Gumy jsou v pořádku.

„Neumíš jezdit –“

Sedá si do vozu, rozjíždí se, poctivě, pot na čele, ale nějak jí to dneska nejde. Vůz podjíždí doleva, jako bychom jeli s prázdnou duší.

„A přidej! Couráš se sedmdesátkou –“

Tiskne plyn k podlaze a vidím, že prožívá smrtelné úzkosti.

„Já nemohu – Sedni si k tomu! Nevím, co to se mnou je – Jede mi to křivě!“

„Ty jsi šofér!“

Nemluvíme spolu.

Na okraji osady plníme benzin.

„Gáz!“

Vrčí pumpa.

„4 gallony, 83 centy!“

„Proč máte na vodní pumpě ten trychtýř?“ ptá se správkař.

„Netěsní – Vyjel se hřídel –“

„Tak to spravíme –“

„Tady nikdo nevytočí hřídel – To není jako u nás, tam by mi to dal do pořádku každý zámečník!“

„Vy jste z Evropy, viďte!“

„Ano – Z Čech –“

„Jsem taky z Čech – Nazdar, krajane!“

Dívám se na firmu:

ANTON KRACL, Automobiles, Trucks and Accesories,
Tires and Tubes, Filling Station.

„Zajeďte do dílny – Tu pumpu spravím – Kdepak, české ruce, ty jsou v Americe penězi k nezaplacení –“

Sedám za volant, Pepík ještě nepromluvil.

Teprve teď vidím, že má oči jako chudý pes.

„A co se mračíte na paničku? – Taková pěkná ženská od nás –“ směje se pan Kracl.

„Ale – Ženská! Jede buď vlevo, nebo vpravo, nemůže udržet volant –“

„Hm To se na to podíváme! To je taky někdy něco v řízení, víme! Vyhodíme to nahoru, sedněte si zatím v krámě.“

Za pět minut se vrátil a nese malou, rezavou matku.

„Tak abyste věděli, že vám krajan posloužil! Mohli jste se zabít! Řízení viselo na posledním závitu! Někde jste narazili spodkem, urazila se vrchní matka a ta spodní povolovala až na kraj – Ještě míli a bylo zle! Pojďte se podívat!“

„Narazili někde spodkem? Desetkrát, stokrát! Jedeme z Old Mexika!“

„Tak to vidíte! Z Old Mexico do Chicaga a v Nebrasce byste měli pohřeb! Pozor na řízení! To se nedivím, že nemohla panička udržet volant.“

Až do smrti se budu denně dívat pod vůz na matky a na závlačky.

„Uděláme tu pumpu, bude to chvíli trvat – Jděte zatím do hauzu, žena vám dá kafe –“ nařídil nám otcovsky.

„Vidíš! Pořád jsi mi říkal, že mám koukat, kam jedu. To já mohla! Ale nemohla jsem jeti tam, kam jsem koukala!“ končí Eva rozpravu.

Jak se blížíte Omaze a Chicagu, potkáte mnoho krajanů. To je jejich hlavní kraj.

Nerozešli se do všech stran, protože si pomáhali a chtěli slyšet mateřskou řeč alespoň ve svých ulicích ve své české čtvrti.

Pan Kracl vytočil hřídelík, sestavil pumpu, utěsnil a zbavil nás všech příštích starostí.

Jedeme až do půlnoci, neztrácíme vteřinu a pak ve městě, příjemně osvětleném a trochu rozkvetlém, vidíme skutečnou, čistou, dobře pérovanou postel.

Úsporný systém

Všechno na světě se po čase zaběhá.

Noc na silnici vypadá asi takto:

„Už někde zastav!“

„Ještě deset mil!“

Rádio hraje noční jazzovou hudbu, před očima letí bílý pruh betonu, reflektory stíhají silniční čísla, značky, telegrafní tyče a stromy.

„Kde budeme spát! Hledej kabiny nebo hotel!“

„Ještě deset mil –“

Za hodinu jste dál o šedesát, sedmdesát kilometrů.

„Ty spíš, viď? Nabouráš se!“

„Nespím –“

„Tak toho už nech! Ještě jsme nejedli. Spala bych –“

„Za chvilku –“

Deset mil. Půlnoc.

V jednu hodinu se dotočilo denní počitadlo a za osmičkou jsou dvě krásné, čisté nuly. Osm set! Hotel!

Dalších třicet mil, to je chvilka – Půl druhé deset minut.

Brzdy a noční vrátný –

„Pepíku!“

„Co je! Nech mne spát – Počkej –“

„Jsme u hotelu, půjdeme spat –“

„Dobře. Já přijdu, jdi napřed!“

„Tak vyskoč – Nezlob!“

„Dobře – Až ráno! Spi dál!“

Potom se konečně probere, a zatímco otvírám zavazadla, vyjednává něco k večeři. Ráno platí, nerad se starám o peníze.

„Prosím tě, jak to děláš, když platíš – Vyjednáváš si v noci cenu za pokoj?“

„Ne – Já mám takový úsporný systém! Přijdu k portýrovi nebo k pokladně, podám jim nějakou větší bankovku a čekám, co mi dají zpátky –“

Zrychlený film

„Připrav si nový lístek – Dojíždíme –!“

Dívám se do itineráře AAA.

Kearney – Grand Island – Central City – Columbus – Freemont – z toho dvě stě padesát kilometrů podle řeky Platte River – potom Waterloo – Elkhorn – a sedmnáct mil od Omahy.

„Hotovo! Omaha!“

Trhám z úzkého bloku další žlutý lístek. Vítr chytne papírek a vůz jede dál.

Sta mil bez podrobností!

Jen rovná silnice, v zatáčkách silné kolíky s ocelovými lany. Starají se o vás jako o malé dítě, aby nevypadlo z kočárku.

Ještě osm set padesát kilometrů silnicí číslo šest a budeme v Chicagu.

Des Moines – Davenport – most přes Mississippi – Princeton – Ottawa – Joliet – Chicago.

Policie!

Letíme rovinou, jen zprava se snižuje postranní silnice a tou jede lehký nákladní vůz. Vím, že nemusíme zpomalit, jedeme silnicí US 6, máme přednost.

Ale přece jsou výjimky.

Selhaly mu brzdy.

Vteřina leknutí, telemark, pak dvojka, plyn a vyrovnat, aby to nedojelo po dveřích.

„Pitomec –“

Trochu se mi zapotila záda. Ohlížím se, nic se nestalo, jede dál. Okamžik a policejní siréna, těsně u našeho okna. Kde se vzal, ví bůh!

Ke kraji a stojím.

„Proč jste nezastavil!“ ptá se. „Dávám signál!“

„Za to jsem nemohl, inspektore! Jedu hlavním směrem –“

„To vidím – Ale – chtěl jsem vám poděkovat za opatrnou jízdu! Mohli jste se srazit! Go ahead! Mažte to dál!“

Jsou na svém místě.

Jezte více kuřat!

„Franku – Měli bychom oslavit narozeniny –“

„Jak to myslíš –“

„Pořádně se najíst – Mohli jsme se dvakrát zabít, včera a dnes –“

Už asi za hodinu jedeme krajem, kde na vás křičí ze všech stran reklamy na kuřata. Na farmách se pěstuje mnoho drůbeže.

Dívám se na náramkové hodinky.

„Půl druhé – To je brzo –“

„Půl čtvrté, jde ti to špatně –“

„Jak to?“

Na hodinkách na rychloměru je také půl čtvrté.

„Už dvakrát se ze San Francisca dávaly hodinky o hodinu kupředu – Časové hranice!“

V Kalifornii je totiž Pacific Standard Time, pak jsme projeli pásmem Mountain Standard Time a jsme právě ve středoamerickém čase. Když je v San Franciscu poledne, v Omaze mají dvě hodiny odpoledne.

Nezbývá, než abyste podlehli tajemství vlídného domku, který křičí do silnice „Chicken Dinners!“, přičemž chicken je kuře a dinner je oběd.

Vzadu je dvorek s rozlehlou drůbežárnou a umělou líhní, jezte kuřata, je to zdravé!

Porce patnáct centů!

Mít na kuřata!

Po obědě plníme benzin a muž v plášti naříká: „Zlé časy – Tamhle ten dům na vršku byl můj – Už není! Prodávám benzin – Krize –“

Jistý americký autor napsal tato slova o americké krizi roku 1936:

„Před několika měsíci bylo vidět na rozích nejbohatší metropole světa (v New Yorku) dámy v kožešinových pláštích, které prodávaly za několik centů jablka a s radostí přijímaly almužnu.

Všude jste potkávali roztrhané žebráky, dělníky bez práce, studenty bez prostředků, zničené bankéře a apoštoly nového sociálního řádu. Komunisté procházeli ulicemi, bývalí bojovníci protestovali na křižovatkách a noviny, biografy a kazatelé, jako by si osvojili jednou pro vždy tón obžaloby. Nejosvícenější z nich mluvili o depresi s hořkým potěšením a divokou radostí. Byli tak přivyklí krizi, že si s ní hráli a že si také hráli na ni. Byly v oblibě filmy, které špatně končily, zatrpklé knihy, křiklaví politikové, advokáti denuncianti, ošklivé dívky a muži špatně umytí. Zdálo se nevkusným nebýt vůbec ruinován. Opíjeli se neštěstím. Zdálo se, že Amerika, která nic nedělá na polovic a nedokonale, odjela na ohromný piknik do země bídy.“

V tomto lisu žila totiž země řadu let. Amerika, která neznala překážek, propadla zoufalství. Pan Roosevelt říkal, že zbytečně.

Ale tehdy mu ještě někteří lidé nevěřili.

První české noviny čili
Svatý Mařík a synové

Dva krajani před Omahou nám dali zdejší české noviny, a tak máme ve voze zábavu.

Eva mi čte inseráty:

„Nepotřebuješ plumbaře? Zavolej Rockwell 2888, Franka Sochora, 2748 St. Luis Ave.“

Nekoupíš „dva flaty, uzavřené porče?“

Nemáš na prodej „zděný kadyč?“

„Nemám – Najdi rubriku „Službu hledají osoby ženské“, nechám tě v Chicagu!“

„O. K.! Na 5700 W – Cermak Road, Cicero se přijme zkušená waitrovka! Nebo pan Janeček, co ti dělá! Sandpapíruje podlahy mašinou! Víš, že Doktor Josef Semerák 1171 So. Oak Park avenue neužívá už přes třicet let nože nebo elektrické jehly k odstraňování všelikých pletikazů? Už odstranil přes 20 000 rozličných výrůstků…“

„Považ si, že by tak u nás dal nějaký chirurg na dům: „Odstranil jsem za dvacet let 10 000 slepých střev a 5 000 mandlí!“

„Co je tohle? Rev. V. Vaněk oznamuje, že je „Oddávání snoubenců denně v jeho kanceláři, ale… křty musí být zvláště hlášeny.“ Nechceš „zařízenou hrobku? Moderní pohřby s osobní obsluhou provádí Národní Pohřební Společnost, 5820 W 22nd Street –“

Pak ještě chvíli četla zprávy, že se v divadle na 25. ulici hraje národní opereta „Lucifer aneb zázračný elixír“, až najednou vykřikla.

„Tohle je senzace! Človíčku! Tady umřela „naše drahá babička a pohřeb má v úterý ráno z kaple firmy Marik a synové, 2544 S Crawford Avenue!“ Svatý Mařík a synové, to tu ještě nebylo!“

Stanice WHFC

Chicago.

První velký hotel, který vidíme na živějších bulvárech.

Za půl hodiny zvoní v pokoji telefon.

Noviny!

Další telefon.

Noviny!

Třetí –

Z vany a honem!

Z hotelové recepce totiž zavolali denním listům, že přijel nějaký divný, malý vůz, s lidmi z Evropy. Jedou ze San Francisca, on a ona –

Za hodinu máme klubko přátel a dokonalý doprovod do tajemství druhého největšího města Unie, americké Metropole nad Michiganským jezerem. První trh dřeva, obilí, největší jatky na světě, těžký průmysl, hranaté prsty betonových staveb, desítky poschodí, dole půlčtvrta milionu lidí. Jiskřiště cen, číslic, tvarů, výrobků, nároků, nadějí, smíchu, nervů, složitý „Loop“ a národnostní souostroví.

Ještě roku 1804 tady byla dřevěná pevnůstka proti indiánům.

Příštího dne, ráno v sedm, drnčí telefon.

„Haló! Zapněte si v sedm třicet stanici WHFC – 1420 kilocyklů Sbohem!“ Nic víc, položil sluchátko.

Sedm, půl osmé, jsme trochu netrpěliví. Co nám chce stanice WHFC?

Rádio máme nad postelí. Znělka! Čtyři tóny, úvod a vysílání.

„Haló! This is the voice of the West Towns in Cicero –

Milé posluchačky a posluchači! Dovolte nejdříve, abychom probudili hosty, kteří dneska spali v Chicagu, paní –“ a následuje dlouhé povídání, že jsme a kdo jsme a že nám zahrají něco z Prahy na uvítanou, píseň, kterou jistě máme rádi a která nám připomene domov. Ozvala se „Cikánka!“

Jejich svět

Příštího dne jsme navštívili zdejší české rádio.

Studio, mikrofon.

„Vy nesmíte mluvit pro naše posluchače americky, rozumíte? To oni nechtějí slyšet! Oni si pořád myslí, že je to všecko doma tak, jako když tam byli před moc lety –“ vysvětluje hlasatel pan Vrzal.

Krajanský svět má silnou složku drobných lidí. Řemeslníků, dělníků, menších obchodníků a farmářů. Je to ten druh lidí, kteří čtou „malou literaturu“. Chtějí jednoduché city. A potom, nezapomeňte, že mnozí z nich už neznají běžnou češtinu, chytají výrazy, aby porozuměli.

„Abych vám řekl pravdu, já jsem přijel do Ameriky především proto, abych si prohlédl americký automobilismus!“ začínám. „Já se starám v českém rádiu a v tisku o dopravní bezpečnost, tedy Safety First Movement. Už jsem jezdil v Anglii, ve Francii, v Itálii, ve Španělsku, v Africe, ale to, co jsem viděl v Kalifornii, kde se stará o bezpečnost Kalifornský autoklub, to je prostě pohádka –“

Ano, tak je to správné. Jednoduše, „já jsem tady“ a „já vám povídám“.

Kdybyste studovali sloh českoamerických novin, je to řeč vašich dědečků: „Nedávným nařízením byla zahájena registrace přestupníků automobilových regulací a jest to uznáváno za rozhodný krok k větší bezpečnosti na ulicích před automobilisty…“

Je to čeština lidí, kteří myslí anglicky.

Hlasatel stanice vyslovil rozhodné přání, abychom řekli posluchačům, že jsme už cestou ze San Francisca slyšeli nejnovější pražské šlágry „Cikánku“, „Švestkovou alej“, „Louku zelenou“ a „Já mám devět kanárů…“ Nešlo mi to z krku, protože to nebylo pravda, ale prý jim nesmím zkazit radost.

„Kdepak naše a vaše rádio! My tady prodáváme v rádiu koně, vdáváme holky, léčíme staré báby, to není jako u vás! To by tady lidi nebavilo –“

Gong a už to jede: „Všem našim spanilým posluchačkám věnujeme nyní desku ‚Holka, ty jsi hezká…‘, aby nezapomněly, že je velký jarní prodej pořádán tento týden v oblíbeném ‚Chicago Mail Order Outletu Láci‘ v č. 511 jižní Paulina ulice, krásné jarní kabáty za 4,99 dolarů, jiné za 7,99 dolarů a výše. Kloboučky k tomu za 99 centů jeden jsou zahrnuty…“

Následuje zpráva o výstavě ručních prací dam háčkovacího kroužku Denního Hlasatele.

Potom: „A jak jsem povídal tuhle, nejsou nudle jako nudle – Tisíce hospodyněk, které poslouchají naše rozhlasy, okusilo na naše doporučení proslulé domácí nudle paní Slabé, silné, tenké, tlusté nebo slabé. Jsou dělány z čerstvých vajec, a proto jsou tak lahodné. Žádejte u svého groceristy nebo volejte telefon Cicero 5364 a varujte se padělků…“

Následuje deska „Když hvězdy svítí, chtěl bych tě míti…“ Pokračujeme: „Trpící kyselým žaludkem, nadýmáním, nechutí k jídlu a nečistotou pleti našli úlevu užíváním vědecky sestavených tabletek lékárníka Krupičky v č. 6500 západní Cermak Rd. Berwyn. Krabička stojí pouze 1 dolar.“

Station brake – a pokračuje se anglicky.

Pozornost, že si nás pozvali, mi byla opravdu milá. Proč bych nemluvil deset minut do rádia?

Ale příštího dne přišlo strašné rozčarování.

Poslali mi za to do hotelu dvacet dolarů –

Červená neděle chicagské policie

Pěkný, teplý večer na břehu Michiganského jezera.

V řadě za sebou parkuje třicet automobilů. Jsou to normální výletníci. Jede se někam, kde jsou stromy, tráva nebo jezera. Někdy se ani nevystoupí z vozu. Sedí se, poslouchá rádio, pak se rozloží jídlo a v celku je to návrat k přírodě.

Ale v třiceti vozech u Michiganského jezera nebyly rodiny s dětmi, seděli tam milenci. Viděl to policejní inspektor, prudce zabrzdil a pozval všech šedesát lidí k soudu.

Veřejná mravopočestnost! To se v USA nesmí!

Ale jinak měla toho dne chicagská policie červenou neděli.

Bylo hlášeno pouze třicet pět přepadení na silnicích. Co je to na statisíce vozů, které se vracely z weekendu?

Volby jako na vsi

V Chicagu si vymysleli volení policejní úředníci báječnou agitační propagaci. Část všech veřejných úředníků je totiž dosazena vítěznou stranou.

Jak lapat voliče?

Jednoduše! Rozjeli se patrolmani a ve městě i po okolí chytají automobilisty.

Postižený řidič vyhledá známého politikáře, předloží mu tiketu, pozvánku k soudu a poprosí, „aby mu to zfixoval.“

Politik jde k soudci, představí pana voliče, tiketa se zahodí a žaloba se vymaže.

„Well –“ vstane soudce a řekne srdečně: „Doufám, že váš hlas bude pro mne –“ Stisknou si ruce.

V Chicagu je hlavním policejním prezidentem Čech Toman.

Nařídil kontrolu tiket, píší se dvě kopie, revidují knihy žalob.

Je ovšem obava, že mu to uškodí při volbách.

Jste v USA, ve státě velkých dětí, které si hrají na politiku. Jsou zvědavi, kam až se dostane demokracie, když se jí dopřeje naprostá svoboda.

Je to zkouška na brzdě.

„A máme my u nás demokracii?“ uvažuje Evropanka.

„Ještě ne – Pouze jsme se rozhodli, že ji časem zavedeme –“

„Na čem to záleží?“

„Na demokratech –“

„Jak to?“

„Je to moc, která pochází z lidu –“

„Bude někdy v Americe socialismus?“

„Zajisté! Jakmile bude výnosnější než kapitalismus – Pak přijde naprosto oficiálně –“

„Oni nejsou hloupí, viď?“

„Nejsou –“

Musíme se rozloučit

Za deset dní jede z New Yorku velká loď, která odveze jistý počet lidí do Evropy. Některé vrátí tam, kam patří, jiní jedou za obchodem nebo se vracejí na chvíli do zemí, kde prožili mládí.

Na Čermákově ulici v Chicagu stojí český vůz a skoro všichni kolem mluví česky. Vyběhli z obchodů, nebo se zastavili ze zvědavosti a čekají, až vyjdeme z restaurantu.

„Pozdravujte Prahu!“ – říkají.

„Česká kára – A ty gumy? Také české?“

„České – Baťa!“

„Kdy jedete domů?“

„Koncem týdne –“

„Tak pozdravujte!“

Ale to už se hlouček rozchází a nikomu není do řeči. Začne to vesele, člověk vidí káru, propána! Z Prahy! Kde se tu vzala?

Chvíli se divíš, okukuješ a pak tě to chytne u srdce a raději jdeš dál svou cestou.

* * *

U LURIE BRO’S na šestadvacáté mají kožené slipersy po osmadevadesáti centech a pánské košile s fused límci po devětapadesáti –

Hranice Kanady

Chicago – Detroit – New York –

Posledních čtrnáct set kilometrů.

Prší, ale je to jarní déšť, který čistí vzduch kolem továren a doků, sráží k zemi saze a špínu. Ještě South Bend, Elkhard, stát Michigan a silnicí číslo 112 spěcháte do Detroitu a Dearbomu, sídla Fordových závodů a General Motors.

Zajeli jsme ke kanadské celnici a díváme se do země, po které jsme toužili před několika týdny v zaprášeném pueblu v jižním Mexiku.

„Myslíš, že se někdy spojí Kanada s USA?“ ptá se Eva a nevím, proč ji to napadlo. Asi lituje, že nemáme kanadské vízum.

„Nespojí! USA na tom nemají zájmu. Váží si dobrého podnájemníka. Americké zboží jde bezcelně do Kanady a potom dál, jako by to bylo zboží britské, do všech zemí Jeho Veličenstva. Kdyby byla válka, obejdou se přes Kanadu neutralitní zákony a toho si zase váží Anglie.

Je hodná a poslušná, když o tom mluví s Washingtonem –“

Deset a půl milionu Kanaďanů v dominiu, které je větší než Evropa, to není nebezpečí pro US Army. Niagarské vodopády jsou jenom vodním chlazením tohoto nepolitického poměru a už jejich směr připomíná, že tu sice teče voda do USA zadarmo, ale určitým směrem. Nedá se plavat proti proudu.

„Poslyš – My se zase vrátíme do Evropy?“

„Ano – Za deset dní –“

„To je škoda – Já už jsem si tu zvykla. Je to cizí, jsme z jiného hnízda, ale je to boží země, oni mají pravdu – Víš, jak jsme si říkali, když jsme jeli z New Yorku na jih, že tady není vzduch? Nabrali jsme si toho vzduchu plné plíce! Nemají kulturu? – Nemají dějiny? – Ale těch běžících pásů v Detroitu bude po čertech potřeba, až půjde o naši kulturu a o naše dějiny!“

Křižovatky, míle, města, reklamy, policie, pole, továrny, zahrady, konzervy, bohatí a chudí, co si vzít do Evropy na památku?

Poslední dolar pro štěstí, abychom se jednou směli vrátit.

Naposled na Broadway

Dnes ráno jsme byli u svaté zpovědi.

Je to na konci Manhattanu, v nevelké budově, kde se vydává sailing permit, povolení vstupu na loď. Není dovoleno, aby někdo opustil Unii a nezaplatil dlužné daně. Nebylo by to spravedlivé ani slušné. Proto jdete ke zpovědi. Úředník se podrobně vyptal, jak se vám kde líbilo, kde jste všude byli a kdy odjedete. Najednou změní tvář a sedne si za úřední stůl.

„Musím se vás zeptat, čím jste se živili v USA!“ řekne.

„Z vlastních peněz, které jsme si přivezli –“

„Měli jste tu nějaký výdělek?“

„Ano – V Chicagu mi dali dvacet dolarů za proslov do rozhlasu –“

„Nic jiného? Ani vaše žena?“

„Nic –“

„Můžete na to přísahat?“

„Mohu!“

„Well –“

V té podivné zemi, kde se kupují volební hlasy za policejní tikety, kde si můžete koupit básníka, aby za vás napsal román, kde jsou peníze měřítkem zločinu i dobra, jedna věc má pečeť svátosti: Přísaha před Bohem.

Bible, svíčka a přísahám.

„Děkuji vám! Cigaretu? Prosím – Mám oheň!“

Jedeme naposledy po Broadway.

Utíká pod námi jako běžící pás, včera, dneska, zítra.

Oběd na rozloučenou v hotelu Waldorf-Astoria s naším panem generálním konzulem.

Potom překvapení v hotelu.

Americká Automobilová Asociace nám poslala balíček.

Z Arcansasu a je v něm plášť do deště.

Arcansas? Ano – Proti hřbitovu a svíčky v kleci!

Poctivá země, uznejte!

V hotelu mi vrátila pokladní dolar.

„Když jste tu byli přede dvěma měsíci, byla chyba v účtu, pane!“ hlásila.

Ten dolar si odvezeme pro štěstí.

[2] Uveďme pro zajímavost přibližnou výslovnost indiánských slov: ch – č (Tenochtitlan – Tenočtitlan, x – ch až s (Mexiko – Mechiko), c – k, tz – c až ts.

[3] Ch – č, tedy Čolule, stejně Chichimekové – Čičimekové apod.

[8] Pozn. autorova: Dopravní morálka Američanů silně klesla ve válce.

[9] Z toho jméno Cali-fornie.

F. A. Elstner

Evropan se vrací

Edice E-knihovna

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 ze 17. 5. 2018

ISBN 978-80-7532-446-7 (epub)

ISBN 978-80-7532-447-4 (pdf)

ISBN 978-80-7532-448-1 (prc)

ISBN 978-80-7532-449-8 (html)