Na jih od Bengazi

Pan Severa, kterému jsme později říkali mořský stařec, vyšel pevným krokem na špičku lodi.

„Plavba námořní není mi celkem novinkou –“ řekl potom.

„Jel jsem kdysi z Terstu až do vlašských Benátek, třebaže bylo moře neklidné a štěkalo jako rozzuřený pes.“

„Je vám známo, pane bratře, že je z takového rozzuřeného psa cenná kožišina?“

„Ze psa – –?“

„Lovec čeká, až se pes rozzuří. Když naježí chlupy, zabije se. Je to bezvadná napodobenina jisté tibetské šelmy, která žije za účelem kožišiny šest let v horách a šest let na pobřeží mořském!“

„Máte znamenitou náladu, pánové! Ale můj bystrý smysl pro povětří nevěští nic dobrého do příštích dnů a hodin – – Moře je velice neklidné, mare e gativo – – Vaše námořní zkušenosti se rovnají nule a tahle nákladní šalupa má sotva pět tisíc tun. Ne – – O sebe strachu nemám, ale vy si držte v hrsti svůj žaludeční systém!“

Prošel se hrdě pod kapitánskou gondolou a snažil se říci italsky pardon, když mu hranatý nosič zavadil o hlavu těžší bednou, určenou pro Afriku.

„Co ty krávy – –?“ zarazil se potom a sledoval opálené lodníky, jak jim vázali pod břicho a pod plece provazy. Potom je zvolna zdvíhali na palubu lodi Firenzy, která spojuje jednou týdně sicilské Syrakusy s africkým Tripolisem.

Severa trochu zvážněl.

„Taková kráva! Tvor bez mozku. Jede, neví kam – – Ale vy, pánové, vy víte, kam jedete, a přece tam jedete! Kraje africké – Zajisté ví každý z vás, kdo byl cestovatel Vráz, jemuž z hrůzy cestování černý zbělel vlas –“

„To sem nepatří –“

„To říkáte vy! Pro mne jsou to kraje odlehlé, životu nebezpečné! Už to moře! Prožijeme pekelnou noc. Je mi vás upřímně líto a nemám pražádné důvěry ve vaše vnitrozemské žaludky. Cítíte ve tváři severozápadní vítr? Duje, duje –“ Vypadal jako vodní Don Quijote a ostatních pět členů expedice hledělo k němu s úctou.

Sicilské jaro

V zapadajícím sicilském slunci dozrávají citrony a pomeranče.

Břehy vroubí kytice růžových stromů a Etna svítí pod modrou oblohou jako Fudžijama.

Včera. Bylo to prosté a průzračné jako vzduch.

Praha, Plzeň, Brenner, Bolzano, Verona, zasněžený Passo della Cisa, La Spezia, Livorno, Řím, Neapol, Villa San Giovani, Messina, Catania, Syrakusy…

Prima vera siciliana –

V povětří je rozptýlena lyrická prostota času.

Několik hodin. – Řím. Dva chlapci s vlčicí. Vítězné oblouky.

Několik hodin. – Sicílie. Rudé košile Garibaldiho.

Mezi tím jen čas, měřič marnosti, rytmus nadšení a únavy, přítel Caesarův a potom přítel Kristův.

Vím ještě, jakou píseň jsme si zpívali nad sklopeným sklem letícího vozu.

Sbírejte komplexy, odpadky událostí!

Prodlužujete si mládí a zkracujete stáří.

„Víš, co je to čtyřikrát jaro?“

„Čtyři roky v jednom. Není to příliš pro nenáročné turisty?“

„Všemu se zvykne – První jaro na Sicílii. Druhé v Tripolsku. Třetí ve Španělsku, čtvrté v Praze.“

„Proč žijí lidé na severu – Proč se neodstěhují do teplých krajin? K jihu. Do Středomoří. Do Afriky –“

„Byl by tam nával –“

Po silnici rachotí dřevěné vozy s vysokými koly a vezou sklizeň pomerančů.

Čekají na ně bledé děti na severu.

Akvárium

„Čí je vlastně Středozemní moře –?“ zeptala se za Taorminou.

„Ale to přece není moře – Je to modrá nádoba s vodou, pečlivě uzavřená ze všech stran. Matka moří dovoluje pobřežním národům, aby si na břehu hrály –“

„Na co si hrají?“

„Na obchodníky, mořeplavce, dobyvatele, ochránce islámu, malíře zálivů a skladatele písní –“

„Nepostaví si hlavu, až dostanou rozum a vyrostou?“

„Nevyrostou –“

„Proč?“

„Jim se to hraní líbí –“

Roku 1933 se skutečně nezdálo, že nová Itálie nepomyslitelně zkříží vývoj světových událostí a uvolní síly, které nebyly pravidelně zachyceny londýnskou burzou.

Je to totiž krásná chudá země. Má mnoho slunce a dětí.

Strašná noc

Na břehu podkládají provazové koše pod kola našich vozů. Skřípne jeřáb a nabalený vozík sedí na palubě, vedle shora uvedených krav. Obhlížíme rozměry našeho korábu, který sedí na vodě jako větší Primátor Dittrich a je branou naší nejisté budoucnosti na protějším, černém břehu. Jeřáb má právě ve spárech šicí stroj, potom několik beden, sudy s pitnou vodou a seno.

Dole na pontu stojí lékárník Doubek, šéf výpravy a organizátor všech budoucích nepříjemností. Mluví s tajemníkem místního autoklubu.

„Si, si, signore – Velká turistika, chce velké, až přehnané pohodlí – Prvotřídní hotely – Dvakrát denně lázeň – Bezvadnou kuchyni – Zajistil jsem nejlepší kabiny na lodi, vprostředku, stojí to určitý peníz, ale nálada členů mé expedice má větší cenu –“

„Proč jste nejeli velkou lodí z Neapole?“

„Oh – Romantika –! Miluji malé parníky – Jsem takový – snílek…“

Když tohle slyšel pan Loštický, t. č. správce naší konkurzní podstaty, plivnul dlouze do moře, třebaže to byl gentleman bezvadného střihu, mořem zatím nezkažený.

Valutové nesnáze zdržely totiž naše peníze a to, co nám zbylo v kapse po půl třetím tisíci kilometrů, stačilo právě na čtvrtou třídu malého parníku.

Je to asi jako pohřeb čtvrté třídy. Mrtvola se vykropí a jde na hřbitov pěšky.

Máme právo na společný nocleh v podpalubí s prostými vojíny saharských divizí, Araby, Berbery a Eritrejci.

Sedí na zemi, kouří příšerné cigarety, brnkají na kytary, vyrobené ze starého kastrolu, kusu kůže a dřeva. Pískají na dudy, zvané makruna, a tlučou do bubnu, kterému se říká darbuka.

Odmyslete si kyslík, přidejte ostrý zápach potu, oleje, zatuchlého sena a tabáku.

Kabylům, Arabům, Eritrejcům a Berberům se to náramně líbí.

Jedí makarony, zalité rajskou omáčkou a rozmíchané v umyvadle.

Paní Eva, útlý člen expedice, roznáší co chvíli nové vydání poplašných zpráv.

„V ženském oddělení sedí čtyři Arabky, pátá jim tančí, houf dětí. Kde spím?“ leká se.

To už Firenza smutně zabučela z lodní sirény, kapitán se podíval na hodinky, zapálil si lulku a hou, hou, hou – ostrov hrůzy vyplul na širé moře.

Je deset večer.

Do včerejška byl přístav uzavřen pro bouřlivé jarní počasí a kdoví, jak dojedeme na Maltu a z Malty do Libye.

Plavčíci přivazují kola našich vozů, aby se to nerozbilo dřív, než má.

Krávy mrskají ocasy po reflektorech a hledí dlouze na telata, poděšená hlukem strojů.

Na víku podpalubí stojí pan Peterka, strojní inženýr a hledí rovněž dlouze k severu. Je konec – V sedmačtyřiceti letech se dopustil chlapecké pošetilosti a stává se – mořským vlkem –

Potom se napřímil a zbrunátněl jako Scipio Africanus Minor.

„Bratře Doubku! Slávo! Kde dneska spím –? Nezapomínej, že mám doma dobrou ženu, hodnou ženu, oddanou ženu – Pomstí mne až za hrob – Kde dneska spím! Tohle není paroloď, to je opičí ráj!“

Kapitán výpravy zná takové okamžiky. Nejede do Afriky ponejprv. Předstírá neklid, hledí plaše neurčitým směrem, je lehce zmaten a mlčí.

„Bratře Slávo! To se tu vyspím raději jako voják v poli, ve stanu na palubě! Kde je náš stan! Za mnou, děti!“

„To je dobrý nápad – Promluvím s kapitánem a vyspíme se na zdravém vzduchu. V Tripolisu vás usadím v nejlepším hotelu –“

Zadula vichřice –

Vedle tří automobilů, dvou krav a dvou telat stavíme stan. Domorodci vybíhají z podpalubí, tleskají rukama jako malé děti a sedají si kolem do kruhu.

Myslí, že jsme cirkus.

Z kajut slušně cestujících vyběhli stevardi s plnými kbelíky a decentně je obracejí do vody.

„Hle, mořská nemoc, metla mořeplavců!“ hlásí pan Severa a pokračuje:

„Mám nepochybně mezi předky nějakého korzára nebo námořního dobrodruha, protože na mne tyhle věci nemají vůbec žádný vliv. To já se třeba budu takhle točit na patě, nebo si dám schválně prst do krku, vám to zvedne žaludek a Vaškovi Severovi ne! Všechny vás to chytne. – Už blednete –“

Firenza je opravdu bídná slupka. Kymácí se v nárazech vichřice, že sotva stojíme na nohou. Bude to strašná noc –

„Jen Vašek Severa vydrží – Počkejte, jak já to s tím Atlantikem srovnám!“

„To není Atlantik – To je Středozemní moře –“

„Moře jako moře – Za hodinu vám bude po čertech jedno, jestli obracíte žaludek do Rudého moře nebo do Perského zálivu!“

Vítr rve nadmutý stan, píská, sviští a Firenza rejdí po hřbetech vln.

Pan Peterka připravuje večeři, pan Loštický hraje smutné písně na cestovním gramofonu, lékárník Doubek vědomě mlčí a paní Eva sleduje, jak působí mořská nemoc na telata.

Je skoro noc.

Mořský stařec běsní

Hou, hou, hou –

Prožil jsem v pozdějších letech mnoho nocí na širém moři, ale žádná z nich nebyla tak tragická, jako tato. Před půlnocí nám rozdal lékárník Doubek Mothersils, lék proti mořské nemoci. Nařídil, abychom si lehli na znak a pokusili se spát.

„Je libo makarony se sýrem?“ mluví zvenčí do stanu námořní dobrodruh Severa.

„Byl by tu krocan, skopová kýta na česneku, humr –“

„Vašku! Mlčte a vezměte si Mothersils –“

„Já a Mothersils! Já a moře! Přátelé! Pověsím se na ráhno nohama vzhůru a sním před tím tři večeře! Spěte klidně a trpte! Budu vás hlídat a ošetřovat. Je nutno, aby byl někdo zkušený po ruce, až to na vás přijde. Jen to mne mrzí, že se musím chechtat, protože nemohu vidět takové utrpení paroplavebních začátečníků –“

„Vezměte si ty kapky, Severo! Za pár dní jedeme do pouště, nehrajte si s tím!“

„Vašku!!! Dejte pokoj –“ zasténal stan.

„Dobrá! Trpte si – Máte, co jste chtěli! Moře – Pokud vím, propukne někdy mořská nemoc tak strašně, že nemocný ve dvanácti hodinách zemře a je přehozen ve spodním prádle přes palubu!“

Potom si vzal na nohy teplé bačkory, rozkročil se ve tmě, opřel se do větru a učinil tento historický projev:

„Moře, potom poušť – Já vám tedy něco řeknu! Na jedné poušti žil mořský stařec, který bílého prádla skoro neznal. Za oděv mu sloužila dlouhá hůl, kterou nosil v létě jen tak a v zimě kožešinou podšitou. Když se chýlil konec jeho vlády, svolal všechny mořské starce –“

„Příteli, zalezte už někam a dejte nám pokoj! Je nám špatně.“

„Zalezu, zalezu – Ale jedno vám přísahám! Když mne chytne mořská nemoc, tak přejedu celou Saharu v těchhle bačkorách!“ Posadil se do červeného vozu, který vesele popojížděl po mokré palubě a pak už jsme jen slyšeli nárazy, chvění a hukot severozápadní vichřice.

Konec mořského starce

Byly dvě hodiny s půlnoci.

Stan mlčí a trpí.

Plavčíci přivazují splašené krávy.

Vtom se zdálo, že někdo venku naříká a skučí.

„Vašku, vezměte si ty kapky!“ zařval do větru pan Peterka.

Nic.

* * *

Svítalo.

Bouře ztrácí dech.

Když vycházelo slunce, připravil si pan Loštický, pokladník a kameraman výpravy, filmovou komoru.

„Natočím východ slunce –“

Vylezl ze stanu, ale hned uskočil zpátky –

„Lidi!!! To jste neviděli! Rychle ven! Vašek –“

Na palubě, opřen o stožár, stál mořský ďábel Severa.

Byl bílý, jako pěna.

Ruce podle těla, nohy chvíli sem, chvíli tam.

„Příteli – Severo –“ pravil měkce Doubek, „je vám snad špatně?“

Nic.

„Vašku, bratře, vzpamatuj se –“ přidal se Peterka.

Nic.

Stojí a mlčí – –

Odlitek skutečného člověka – –

Nebránil se. Podíval se smutně a byl povolný jako dítě. Potom si pohladil košili a povídá: „Studí –“

„Usušte mu ty bačkory, bude je potřebovat –“ prohodil kdosi.

Slunce zalilo palubu, čerstvý vzduch nám vrátil náladu a Loštický šel pohladit to menší tele.

* * *

Potom se přišoural šestý člen expedice.

Byl jen tak v blůze, kalhoty na holém těle, mlčel a tupě pozoroval opevněný ostrov Maltu.

„Tak si sedněte, sedněte,“ pozval ho Loštický, „já vám něco řeknu! To na jedné poušti žil mořský stařec, který bílého prádla – skoro neznal…“

Denní tisk 25. dubna 1941

„V severoafrickém tažení je důležitým činitelem voda. Bardia vydatným pramenem nejlepší pitné vody zásobovala celou Grazianiho armádu i Tobruk, který je bez vody. Angličané mají špatnou vodu až v Alexandrii a dovážejí ji v cisternách…“

Do města na Severu

přišel unavený poutník.

Bylo to město, kde toužili po slunci. Přibíjeli prapory na stožáry, zdobili brány a pomníky slavných mužů, strojili děti do bílých šatů a zdravili se okázale jen proto, že čekali slunovrat.

„Ušetříme uhlí!“ volali.

„Uložíme kožichy a rozprodáme výhodně zásoby tenkých látek!“ říkali.

V tom vyšel průvod.

Šli stejným krokem, tvářili se slavnostně a na tyči nesli velký obraz slunce.

„Dejte nám teplo! Ať žije slunce! Voda je chladná, chceme se koupat! Více slunce!“ křičeli z oken a na chodnících.

Vtom spatřili poutníka.

Stál vprostřed cesty, stínil si oči a nemohl pochopit, proč volají žízeň, proč nesou obraz, který znamenal úžeh, bídu a strádání jeho nedávné pouti, daleké cesty, kterou právě dokončil hluboko v jižních pouštích.

Průvod se zastavil a pohotový řečník oslovil muže s poutnickou holí.

„Mistře,“ děl pohnutě, „buďte nám vítán! Vidíme, že se vracíte z jihu. Kde máte opičku, datle, lva nebo velblouda pro naši novou zahradu zvířat? Proč jste nám neposlal fatou morgánou senzační zprávy ze života Berberů?“

Pocestný mlčel. Díval se na asfalt, skropený deštěm, na modrou řeku, která šuměla pod mosty, na krásné ženy ozdobené květy, na přepych a pohodlí seveřanů.

„Mistře, proč mlčíte! Promluvte rychle, je zapojen mikrofon, šetříme časem! Řekněte lidu, jak je v jižních pouštích! Mnozí se bouří, že je chladné jaro, že nebudou třešně, salát a ředkvičky. Chtějí se vypravit ve velkém průvodu za sluncem, k jihu, aby užili tepla. Jaké jsou názory jižního lidu na těžký průmysl, racionalizaci, film, jazz, malířství, politiku?“

Přinesli dary.

Akcie, šeky, rektorský řetěz, výsady, smlouvy, chystali hostinu, křepelky na rožni, pečeně, ryby, původní whisky, moselské víno. Pak přivezli kočár, v kterém se vozili jen velvyslanci.

Poutník se rozhlížel, mlčel a čekal.

Právě v té chvíli se roztrhly mraky a začalo pálit červnové slunce. Řečník se zapotil a zrudly mu tváře. Měl směšný šátek, stíral si čelo a s ním se potili ostatní muži.

Čekali chvíli, co z toho bude.

Rozepínali si límce a vesty, hlasitě funěli a potom se rozešli do zahradních hostinců a pili tam pivo.

Sever proti jihu

Ve městech zpívali ptáci,
když se jitro budilo,
zpívali pro demonstraci,
že jaro nebylo – –

Seveřan je člověk, který věří, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Věří literatuře, prospektům, projevům, reportážím, předpisům a definicím. Raduje se, když za něj někdo myslí.

Tuto duševní zbabělost kryje přehnanými protiklady. Jeho sever je hned úžasný, ohromný, kouzelný a hned zase hrozný, strašný a zoufalý.

Na levém zápěstí má hodinky. Neustále sleduje, co promeškal. Nic neví o klidu pouští.

Na jaře přemýšlí o životě. Koupí si kytičku lučních květin, vdechuje kyslík, obtěžuje ženy a potom se podívá na hodinky a pospíchá zbaběle do kanceláře.

Nic neví o slunci –

Vzpamatuje se ke konci týdne, protože je to slušné a obvyklé, aby jel do přírody.

Pak ovšem běží po schodech
a skoro ztrácí dech,
protože bydlí v šedivém domě na Vinohradech.
Je rozkošný a milý,
má síťku na motýly
a turistický salám na zádech –

Jih prostě je

Dojížděli jsme polomrtví.

Žena mi klesala na rameno a bylo jí zrovna tak, jako mně.

Dusno, mrtvo. Motor bručí. Kola prokluzují v písku, před námi v písečné mlze zmizel bílý vůz, za námi hučí červený.

„Kam jedeme –?“

„Um El Abid –“

„Um El Abid – Co to je –“

„Studna a pevnost U Matky Otroků –“

„Napiješ se –“

„Oba se napijeme –“

„Benzin?“

„Dost až tam –“

„Proč se tomu říká Matka Otroků?“

„Karavany – Vodili otroky k moři, do přístavů. Dali jim napít jen u studní – Studní je málo – Proto matka –“

„Proč je tam pevnost?“

„Hlídá vodu – Uvidíš.“

„Uvidím? Je mi tak strašně – Můžeš dýchat?“

„Nemohu –“

„To je – divné – viď…“

* * *

Mohli jsme sedět v Praze u Vltavy a pít ledovou limonádu.

* * *

Arabové, Berbeři, Tuaregové, Šlahové za Atlasem se nikdy neptají, jaký je jih.

Jih prostě je.

Neznají nic jiného a vozí si do táborů vodu v kozlím měchu. Ptají se, jaké jsou kde ženy, kolik dojí koza, jak jde velbloud, kolik je vody ve studni u Bír Kateifa. Hrají kostky, obracejí se k východu a v tísni čtou verše z koránu.

Mají jednoduchý slovník. Nepotřebují slov, kterými seveřan podporuje svůj společenský styk, obchod, docilování kariéry, služební postup, reklamu, propagaci, zvyšování osobní výkonnosti, sociální politiku, správné přecházení křižovatek, používání kaváren a řešení ostatních komplexů, které se na Sahaře nevyskytují.

Jižní lidé jsou dokonce tak zaostalí, že přemýšlejí, než něco řeknou. Nerozčilují se. Neberou nikdy jméno boží nadarmo, protože jižní Bůh je mocí, zlou silou, tak zlou, že je dobrá a nutná, protože zabraňuje, aby si lidé řídili život sami. Zvrátili by zemi i nebe, zbořili tábory, rozjitřili kmeny a v těch několika studních, které zbyly v Libyi, by jistě klesly prameny.

Co ví seveřan –

Zatrpklý historik, zeměpisec a počtář!

Člověk, kterého těší, že má pohodlí a klid.

Jeho předkové vymysleli dokonalé zneužití přírody. Udělali z uhlí světlo, teplo, sílu, tramvaje, ledničky, rozhlas, telegraf, sérii nápadů, kterých nezná korán.

Seveřan je živen elektrickou kuchyní a moderní spalovna odklízí jeho odpadky, takže je zbaven skoro všech zvířecích nepříjemností a začíná konečně žít jako člověk.

Nepochopí, že kozlí měch s teplou vodou je někdy víc než dvojnásobný doktorát a titul vrchního rady.

Domorodci totiž stáhnou kozla nebo muflona. Horem naplní vodu a vypouštějí ji otvorem, který už Stvořitel ustanovil k vypouštění.

Zajímaví cestovatelé o tom vypravují vzrušující podrobnosti.

Byli v Cařihradě. Viděli prodavače vody, kteří obtěžovali cizince a nabízeli jim z takového měchu nechutnou limonádu. Stalo se to před onou branou, kde spatřil cizinec záhadnou černovlásku, zahalenou do rouch, svůdnici, která jej vylákala téhož večera do harému, hlídaného sveřepým kleštěncem Álim.

Cestující cizinec se plížil k vysoké věži. Ach – Tam! Za mřížemi, v malém okně dlí ONA – Byla uloupena Arménům u věku třinácti let.

Nevšední černovláska, květ Orientu, Azyadé mladší, vnučka Azyadé starší – Reportáž! Dobrodružství!

Ale jak nahoru! Věž jest strmá – –

Platí nemocenské pojištění také při pobytu pojištěnce v zahraničí?

Zeměpis

Studující středních škol se domnívají, že kromě vodorovné a kolmé členitosti, předělů, převlak, povodí, delt, planin, plošin, proláklin a podnebí je třeba jen jistého počtu obyvatelů, aby vznikly nesnáze, kterým říkáme život.

To je jistě dostatečným důvodem, abyste prominuli autorovi, že se zmíní o členitosti Libye, jejím podnebí, obyvatelstvu a minulosti v kapitolách pokud možno všedních.

Dnešní Libye nebyla dlouho zeměpisným pojmem, pro který by středoškolský student neudělal zkoušku dospělosti.

Bylo to beztrestně bezvýznamné pobřeží s tajemným vnitrozemím, jež prohlašovali opatrní zeměpisci za nejstrašnější část Sahary a nejhorší africkou poušť.

Ne tak Herodot.

Tento osvědčený přítel turistiky měl silné buňky pro cizinecký ruch. Již ve své Melpomené psal o Libyi a lákal tam rozličné dobrodruhy. Oblíbil si především jádro země, tajemný Fezzán, a třebaže tam nikdy nebyl, pojmenoval je Phasanií.

Tvrdil, že je možno dosáhnouti této oblasti v deseti dnech z Augily a píše doslova, že se její obyvatelé „živí ještěrkami, hady a mluví řečí, podobnou skřeku netopýrů“.

Zájem o Libyi obnovily horké dny moderní války.

Po roce 1941 by to bylo trapné, kdyby hledal vzdělaný seveřan Libyi v Malé Asii a pletl si ji s Libanonem, částí francouzského mandátu Sýrie, nebo kdyby nevěděl, že jsou dva Tripolisy.

Tripolis libyjský, hlavní město Tripolska a celé Libye a Tripolis, tichý přístav pod Libanonem v Malé Asii. Tobruk, Bengazi, Tripolis, to jsou místa vážných vzpomínek.

Britové uvítali válku na severoafrickém pobřeží a vyměnili ji ochotně za Polsko, Francii a Balkán. Je o nich totiž známo, že neradi bojují v hustě obydlených krajinách, nejsou exaktní ve vedení válek a dávají přednost misionářům před generály. Věřili, že pokraj Libyjské poušti je tak zlý, žhavý, bezvodý a rozlehlý, že na něm ztroskotají severské válečné stroje. Bengazi, Tobruk, Misurata, Tripolis jsou opěrnými body rozhořčeného zápasu, jehož obtížím porozumí jen voják, který zde prožil jaro roku 1941.

Po válce se vrátí domů k pokojné práci a přinese na Sever zkušenost, které říkáme – poznání pouští.

Kdo se totiž domnívá, že žil Kristus na poušti z trestu, zapomíná, že tam čtyřicet dní přemýšlel.

Jen písek

Libyjská poušť má 2 miliony čtverečních kilometrů, tedy rozlohu naprosto neevropskou. Z ní patří italské Libyi 1 800 000 čtverečních kilometrů. Na této ploše žilo asi 800–900 000 lidí.

Třebaže staří Řekové nazývali Libyí celou Afriku, totiž to, co z ní znali a tušili, obnovili její jméno Italové, teprve v našem století. Roku 1938 ji učinili přímým státním územím.

Má čtyři pobřežní provincie: Tripolis, Misuratu, Bengazi a Devu, ale jen Tripolsko je pravidelně osídleno.

Roku 1935 odstoupili Francouzi Itálii na 114 000 km² neplodných pustin ze své rovníkové Afriky a rok před tím, rovněž s lehkým srdcem, dala Libyi Velká Británie 90 000 km² z anglo-egyptského Súdánu.

Písek a kromě písku písek.

Hlavní město Tripolis má asi 100 000 obyvatelů, z toho 35 000 Italů, 47 000 Arabů a 17 500 Židů.

Oporou kolonizace je pobřežní silnice, zbudovaná teprve roku 1937 – čtyři léta po cestě, zapsané v příštích kapitolách. – Do roku 1940 bylo zkolonizováno 4309 km².

Počet přesídlených kolonistů činil do roku 1937 1475 a za nimi potom přijelo 1800 dalších. (Knaur’s Weltatlas 1939)

Snad cítíte už v těchto číslicích obtíže života na pokraji Velkého Neznáma. Je nutně třeba zavodnění a inženýři vypracovali návrh dálkového pobřežního vodovodu, který měl zásobovat statky vystěhovalců, vojenské posádky a dopravní prostředky. Předpokládalo se, že ovlaží celý Djebel v Cyrenaice a změní pustou tvář zanedbané země, vyschlé dědičky fénické, řecké, římské, byzantské, arabské a turecké kolonizace.

Byla by to Kalifornie

Všichni seveřané touží po nějaké nové zemi, která by plodila obrovská jablka, ranou zeleninu, ananasy, banány, kávu, bavlnu a obilí.

Třebaže jsou mistry ve stavbě ocelových strojů, nedovedou stavět mezinárodní vodovody. Nerozumí si. Severní okraj Sahary marně čeká na den, kdy bude dávat chudým severním dětem levné pomeranče.

Snad neuvěříte, že na příští pouti Aerospexoru pojedeme dvě stě, tři sta kilometrů, než najdeme malou studni s kalnou vodou.

Pod pobřežím, mezi geometricky přímou hranicí libyjsko-egyptskou a pískem zavátým pomezím libyjsko-tuniským, je země bez života. Plocha v délce 16 poledníků z východu na západ.

V jádru Libye, v tajemném království Fezzánu, byl prý kdysi život.

Jeho zbytky zničili ustupující domorodci, když poznali marnost boje s moderními letadly. Vyklidili pískem zaváté oázy dřív, než zešíleli hrůzou. Zničili políčka, tábory, zasypali studně a skryli se v mystickém neznámu, ve věčných vlnách písečného oceánu, někde v nedostupném Tarsu a v Tibesti. Ustoupili rozhodné ráně maršála Badoglia a jeho dobrovolníků, kteří umírali žízní pro myšlenku Impéria. Byla to závěrečná likvidace nekonečných sporů, jednání, vražd, úskoků a podzemních zápletek, konec odboje senúských bratrstev.

Na nejzazším jihu duní tragický vzdor a přední hlídky v Murzúku pozorují za noci velmi bdělé stíny, ležící v písku.

Někdy se vracejí za zdi pevnůstky hlavou napřed a nohama vzadu, v poloze vodorovné.

Šílené kilometry

Fezzán, o kterém se dočtete v zeměpisech, že je „zemí oáz“, Murzúk, Paříž Sahary, pradávná křižovatka karavan, to byl vlastní cíl malé války šesti členů naší expedice s pouští.

Znesvětím náš deník poctivým přiznáním, že nás lákal především technický a sportovní cíl, křížová výprava tří strojů, které dojely ve dvanácti dnech z Prahy a z Plzně do Murzúku. Vždyť jen z Tripolisu do Fezzánu je dál než z Prahy do Paříže.

Leckdo se pohorší a neuzná, že každý dává svoje. Badatel sebrané brouky a sportovec nervy a denních 500–600 kilometrů. Badatel dílo o vzdáleném tajemství a sportovec svůj rekord.

Podlehne klukovské touze po dobrodružství, nic nevykoná pro vědu, ale přibližuje Kalifornii.

Oáza Garian, sopka Tekuk
a domnělá Pec světa

Kdybychom si vypravovali tuto kapitolu na hromadě vlhkého písku, vyznačil bych nejdřív středomořské pobřeží od tuniské hranice k Tobruku.

Kolem Tripolisu bych zastrkal sem tam nějakou kytičku, nadělal bych malá políčka, olivové háje a plantáže datlových palem.

Pobřeží je ploché a stoupá jižně pod Tripolisem do nevysokého pásma nad oázou Garianem[4]. Jen 650 metrů nad mořem, k vyhaslé sopce Tekuk. Garianské „hory“ pokračují potom na západ do pásma Neafúsa, které je dlouhé asi 200 km a dostupuje 800 metrů.

Nafúsa klesá zvolna až k moři, k pobřežní rovině Džaffára.

Vraťte se ke Garianu, odkud se snižuje pustý kraj na severovýchod k moři, do oblasti oáz Audžily[5]. Od ní na východ stoupáte po stupních až k Velké Syrtě, do Cyrenaiky.

Pod pobřežní Libyí je písečná a kamenitá poušť.

Putujete od východu slunce do rychlého setmění. Hledáte oporu v každé nerovnosti půdy a vlasatá hlava palmy vás vzruší víc, než středověký hrad v Porýní.

Žijete dny a týdny z přízraků.

Propadáte Nedohlednu.

Poznáte, že v životě nerozhodují vzdálenosti a plochy, ale dny a hodiny. Vytřeštíte oči, když spatříte lešení nad saharskou studní.

Zatajíte dech a napnete spánky, když mizí jezera žhavého vzduchu a marný přelud faty morgány.

Saharský biograf! Palmový háj, nízké, hliněné domky, jezdci na velbloudech, malá pevnost s anténami a to všechno není skutečnost, to je přízrak, podvod, jitření nervů, pokušení. Palmy, komolé kopce, zdi, karavana, všechno se rozplyne jako diapozitiv, ponořený do teplé vody. Jděte dál svou cestou a důvěřujte v Boha!

Než doputujete do srdce Fezzánu, přemůžete kamenitou Mesaudu, domnělou Pec světa, nejteplejší místo země.

Nestarám se o tepelné rekordy, jen svědomitě vypíši, co se děje s mouchou, když leze po rozpálené plotně.

Bez vody

Od poloviny prosince do poloviny ledna jsou na pobřeží největší chladna. Od května do října prudká vedra, z nebe nespadne ani kapka vody, je to tripolské léto.

Do jižních pouští vniknete nejpohodlněji v únoru, březnu a v dubnu. V nitru Sahary najdete tak i tak neměnné vedro, studené, vyzářené noci a naprosto suchý vzduch. Jen v několika fezzánských oázách bude saharské jaro, svlažené artézskými studněmi nebo vyšší hladinou přírodních pramenů.

Klesnou, když čtyři roky nesprchne, jako tomu bylo v letech 1929–33.

Šednou palmové háje, datle jsou malé a tuhé, u studní na karavanních stezkách stojí zesílené vojenské hlídky a domorodci ženou velbloudy desítky kilometrů, aby dovezli sudy a plné měchy do žíznících vesnic. Ani v přímoří není vody nazbyt.

Vápencová a písečná půda pohltí déšť spadlý v zimních měsících, a tak místa nevhodná pro život a nepříjemná pro smrt najdete přímo u moře. Když spustí od května do října slunce plnou letní palbu, vzdáte se všech nadějí a vyměnili byste zlatý peníz za pár kapek sladké vody.

V Tripolisu naprší ročně 400 mm vody, jinde na tripolském pobřeží 100–250 mm. Jsou to bezvýznamné míry, které nic neřeknou, právě tak, jako jsou klamné průměrné teploty. Skoro byste nevěřili, že je ve žhavé Cyrenaice průměrná nejvyšší roční teplota 26,3 °C, nejnižší 15,4 °C. V stepních částech provincie vystupuje v létě na 50 °C ve stínu a v zimě klesne až k nule.

Království písečných bouří

Písečné vánice přesunou v několika hodinách vysoké duny, zatarasí karavanní stezky, zasypou stany kočovníků.

Marně chráníte tělo, oči, uši, nos a ústa. Mezi zuby drtíte jemné bláto, písek pálí v očích, leptá sliznice v nose, v ústech a v krku.

K tomu vedro, sucho, žízeň a únava.

Bílí lidé přinesli do pouští dobrodiní automobilových brýlí, ale přijímají při tom ochotně vyzkoušený způsob domorodého obleku, halí se až po oči do volných, řasnatých šatů, takže nepoznáte evropského důstojníka od domorodého kočovníka, když sednou na velblouda a s důvěrou v Boha vyjedou k jihu.

Písek je sypké bahno. Boříte se po kolena. Kola vozu nemají opory. Protočí se, zaboří a sedíte na spodku stroje. Vypouštíte a znovu plníte gumy. Pro několik metrů ztrácíte kilometry.

Herodot vypravuje, že byla kdysi silnice, dlážděná mramorovými deskami, která spojovala pobřeží s nitrem Sahary.

Dnešní inženýři staví silnice na zvýšených náspech, aby překlenuli písečné duny, zařizují pomocnou službu, která čistí zavátá místa a přece jsou končiny, kde bojují beznadějný boj.

Písek se ukládá jako sníh. Vítr nafouká vysoké návěje, zasype vozy a karavany.

Ničí stroje. Vnikne do motorů, převodových skříní, ložisek. Vojenská správa posílá proto do pouští staré, vyřazené kamiony. Nových vozidel je škoda pro mírové služby.

Také letadla trpí. Prudké změny denní a noční teploty ničí dřevěné a klížené díly letounů. Letiště zanáší písek.

Železnice jezdí jen z Tripolisu do Zuary[6], do Tadžury a na jih do Garianu. Bengazi je spojeno se Sollúkem a Barkou.

Plán východosaharské trati z Tripolisu k Čadskému jezeru čeká na své pionýry.

Pobřežní obchod je svěřen především karavanám, automobilům, autobusům, lodím a křídlům dopravních letadel.

V zimních a v jarních měsících duní nad Libyjskou pouští prudké elektrické bouře.

V nesnesitelném dusnu zavanou první nárazy vichřice, zdvíhá se písek, nebe zfialoví a slunce mizí v šedohnědé písčité mlze.

Kdo žije, ví, že se zdvíhá ghibli, libyjský samum, bič Fezzánu, dusná šelma, pohroma karavan, vzdušný oheň – ghibli.

Bomby nad pískem

Kdo neprošel Tripolisem, Cyrenaikou a žhavou pecí Mesaudy nebo Edejenu, nemá představy o nezvladatelnosti Libye. Nebyl oslepen pískem. Nebyl doprovázen zahalenými karabiniéry za kulometná hnízda pevnůstek, neviděl válečné tance vojáků saharské divize.

Nová válka šlehla špičkou plamene na jih pod Bengazi.

Příští stránky sledují toto válečné území z roku 1933, po závěrečném a nelítostném vyčištění Fezzánu.

* * *

V červnu 1925 ztratila fašistická Itálie trpělivost.

Libyjské podzemí dunělo odporem senúských bratrstev a Džagbúb, senúská Mekka, živil po celé zemi nesmiřitelný boj o samosprávu, politickou rovnost a dobro islámu.

1925 přijíždí nový guvernér, generál de Bono.

Chce zrušit senúská bratrstva, vyhladit hnízda odporu, pokořit Omara Mukhtara v Cyrenaice a přinutit domorodce, aby sloužili muslimské páteční modlitby za italského krále.

Nekonečný boj o Libyi zbavil totiž fašisty důvěry v jednání a tak svěřili budoucnost oceli a letadlům.

Padlo sto tisíc mužů.

Rozvážné domorodé živly hledaly cestu k míru. Podvolil se Muhammad Ábed v Kufře. Guvernér uznal některé jeho stížnosti, vystřídal správní a vojenské velitele a svěřil Ábedovi jménem Jeho Veličenstva správu kuferských oáz.

3. ledna 1928 přijel z Džálo do Adždabije bratr senúského velmistra Rida a poklonil se italskému veliteli. Italové nevěřili. Dopravili Ridu do sicilských Syrakus a obsadili Džálo.

V červenci vypukla v Kufře epidemie neštovic. Dva synové Muhammada Ábeda přijeli do Bengazi, žádali mír a lékaře. Guvernér vyhověl.

Ale Sádek, syn Ridův, přepadnul jeho karavanu a věznil italského lékaře skoro pět měsíců. Klidný a opatrný Ábed byl potom vypuzen z Kufry a uchýlil se do Faje v Borku.

Roku 1929 vystřídal guvernéra de Bono maršálek Pietro Badoglio del Sabotino.

Tvrdě a soustavně potlačoval odpor. Jeho divize stavěly opevněná hnízda, pevnosti, zajímaly stáda a propouštěly je po vydání nábojů a zbraní. Do pouští vysílal nejlepší důstojníky, učil je žízni a bdělosti. Rozestavil šibenice v oázách a na křižovatkách a tísnil odbojné živly z pobřeží na jih.

Omar Mukhtar, již osmdesátiletý, byl nakonec jediným živitelem odporu.

Hledal při tom spojení s guvernérem. Sešli se u Sidi Rahúma. Maršál žádal složení zbraní a poslušnost senúského velmistra Idríse.

Omar Mukhtar chtěl samosprávu pro domorodce, svobodu islámu, obnovení ústavy a konec bojů.

Podepsali úmluvu a Omar Mukhtar vypravil posly do Káhiry, kde od roku 1923 léčil velmistr svoji chorobu.

Začátkem srpna dostal guvernér senúský mírový návrh. Chtěli vlastního, domorodého vladaře, arabskou úřední řeč, propuštění vězňů, správu náboženských fondů, tedy výsady, které prudce popíraly vítěznou náladu nové Itálie.

Zakročil generál Rodolfo Graziani.

Byl ustanoven místoguvernérem v Cyrenaice a vypracoval nový pacifikační plán. Zorganizoval zásobování posádek, trvalou hlídkovou službu, obsadil vesnice, oázy, studně, střežil karavanní stezky a na letištích čekala letadla, aby bezohledně ztrestala každý pokus odporu.

Barevným vojákům z Eritreje a Libye dal nové zbraně, do kterých se nehodily domorodé náboje. Jejich útvary střežili fašističtí dobrovolníci. Zastřelili každého, kdo byl přistižen bez pušky a bez nábojů, protože bylo podezření, že je prodávají domorodcům.

Maršál Badoglio rušil zatím pavoučí síť neklidu, senúské kláštery. Bratří byli odvedeni k pobřeží na nucené práce. Majetek řádu byl zabrán a kolonisté získali levné pracovní síly na stavbu silnic a polní práce.

Graziani prováděl drsně svoji vůli a Itálie jásala. Na 80 000 domorodců zahnala letadla do pobřežních táborů.

Koncem roku 1929 vypracovala vojenská správa plán tažení na Murzúk.

Ponořen hluboko v jižních pouštích, byl prestižním i skutečným znakem vlády ve Fezzánu. Šest set let vzdoroval všem náporům.

Italské útvary byly před odvážným úkolem: 1500 kilometrů pouští, neznámým terénem, v prostředí nabitém úskoky, v písečných bouřích, v zemi bez pitné vody, v saharském slunci. Alžírská vláda nebránila zásobování vodou.

21. ledna 1930 zavlál na starém murzúckém hradě italský prapor a osmahlí důstojníci rozestavili noční hlídky proti neznámému jihu. Fezzánského krále vyhnali do poušti.

Ale domorodý hrdina Omar Mukhtar vzdoroval dál v pohoří Achdar.

Jeho bojovníci znepokojovali kolonisty, přepadávali posádky, bořili mosty, ničili telegraf a telefon. Sám generál Graziani uznal marnost boje s touto podzemní revolucí a prohlásil, že opustí armádu, jestliže neudusí odpor. Na Mukhtarovu hlavu vypsal odměnu 400 000 korun.

Kruh se zužoval.

Omarovci trpěli hladem, třebaže jim posílali stoupenci potraviny a zbraně z výnosu sbírek, pořádaných světovou obcí muslimskou. Druhým pramenem zásob byla egyptská hranice.

Pokračovalo stěhování domorodců z dosahu Omarovy moci. Mizelo obilí s polí, byly vykáceny palmy, rušeny tábory, studně. Omar měl být vyhladověn ve svých horách.

V závěru tažení docílil Graziani, že povolila římská vláda stavbu gigantického plotu z ostnatého drátu, od přístavu Bardie až do nepřekročitelných písečných dun pod Džagbúbem.

Italský ostnatý plot byl deset metrů široký, 1,6 m vysoký a 280 km dlouhý. Stavěly jej tisíce domorodců šest měsíců…

Kolem plotu patrolovaly automobilové stráže a nad ním bděla letadla s připravenými kulomety.

Omar byl obklíčen, ale nevzdal se.

Současně pokračoval útok na kuferské oázy. Vydalo se na pochod 800 velbloudů se zásobami, 270 automobilů se střelivem a zbraněmi, a pro dvacet letadel bylo připraveno dva tisíce pět set lehkých bomb.

24. ledna 1931 obsadili Italové hlavní kuferskou oázu Tadž.

Omarovci v Achdaru byli zatím zcela obklíčeni. 11. září vybuchla bomba v blízkosti Omara Mukhtara a těžce ho zranila.

Když nesli domorodí bojovníci jeho staré tělo do zápolí, byli zaskočeni a zajati.

15. září v 9 hodin ráno skonal na šibenici. Bylo to v Sollúku, kde ukončil provaz před zraky 20 000 domorodců horkou a krvavou epopej marného boje a vzdoru.

Závěrečný zápas trval skoro patnáct let.

24. ledna 1932 oznámil maršál Badoglio, že skončil svůj úkol.

Do Libye byly nasazeny nové síly, správní, technické, zdravotní, učitelé a kněží.

Bylo třeba oživiti vysílenou a vylidněnou zemi.

Na jaře příštího roku jsme přistáli u Tripolisu.

V Tripolisu

Plochý břeh, palmy prohnuté východním větrem, minarety, bílé stavby s plochými střechami, potom krátké formality na celnici a stojíte na africké půdě.

„Denně pět set kilometrů v poušti…?“ uvažoval generální tajemník tripolského autoklubu signor Trozzi a díval se při tom na tři nepatrné vozíčky, které nemohly vzbudit důvěru člověka, který je viděl poprvé v životě.

Snažili jsme se proto, aby mluvil o něčem jiném, třebaže jsme znali tajemství a spolehlivost malých vozů Aero.

Pan Trozzi a pan Balbi se starají o hosty s italskou srdečností.

Tradiční poměr tří členů výpravy k černé Plzni způsobil, že za námi došla včas velká bedna s vývozním Prazdrojem a v jeho znamení se konala první konference o cestovním plánu.

Libye, to není Tunis. Africké kolonie nerozděloval totiž Evropanům Bůh otec nebeský, jak se všeobecně myslí.

Náš milý Bůh je nesmírně dobrotivý a nebyl by dal v severní Africe Francouzům všechno a Itálii nic.

Maroko – Alžír – Tunis – Žije se tu bezpečněji než v Praze na Petrském nábřeží po půlnoci.

Rozhodně není pravdou, že zlí šejkové kradou v Tunise bílé slečny, ale je pravdou, že křesťanské dívky pronásledují hodné šejky, když přijedou na francouzskou Riviéru.

Procestovat francouzskou severní Afrikou, to je dobrodružství pro novomanžely, pokud učinili autokar hnízdem své lásky.

Písečné bouře, faty morgány, vraždící Araby, bělošky v harémech a statečné činy cizinecké legie tu vidí už jenom novinář – začátečník.

Mezi tuniským městečkem Ben Gardane a tripolskou celnicí je však rozbitá silnice čtvrtého řádu, kterou naznačují Francouzi, že končí Kalifornie a začíná italská Libye.

Do jejího libého slova uložili Italové mnoho nadějí i lir.

Představte si zemi, která by se prostírala mezi Prahou, Paříží, Barcelonou a Neapolí. Na této ploše je – bylo – v době naší expedice osm oživených oáz, několik jednoduchých pevnůstek a určité množství studní, palem a velbloudů. Nic víc.

Jen mezi Tripolisem a Misuratou a pak na jih, k olivovým horám v Garianu, potkáte dvorce kolonistů, plantáže, zahrady a pole.

Pro ostatní území použijme slova poušť, třebaže neříká tolik, jako francouzské désert, v němž je víc opuštěnosti a beznaděje.

Bez cizinecké legie

Je zjištěno, že cizinecká legie nenašla svého času v Arabech, Berberech ani v Marokáncích přirozené spojence a dávala krev za krev a život za život.

Znáte ty historie…? Jdou od Sahary až do Mexika.

„Opřel jsem mrtvolu Morzickiho o zeď a rychle prohledal jeho kapsy. Byly tam dva náboje. Vzal jsem si je – –“

„Už nás bylo jen pět – – Podporučík Maudet, Němec, jménem Wenzel, Cattau, Constantin a já. Drželi jsme nepřítele, ale náš odpor klesal každým vystřeleným nábojem. Už zbyl každému jen jeden. Bylo kolem šesté večer a bili jsme se od rána.“

„Hoši – – Útok! Palte!“ povídá poručík – – „Nabili jsme svých pět kartuší a s ním v čele vyrážíme! Bodáky proti dělům –! Přivítala nás hrozná zkáza – – Cattau předeběhl, aby kryl svým tělem důstojníka. Padl – Napočítali mu v těle devatenáct koulí – Důstojníka provrtaly dvě – – Wenzel se skácel k zemi, měl prostřelené rameno, ale asi to nechytlo kost – Vstal a letěl dál – – Zbyli jsme tři, Wenzel, Constantin a já.“

„Chtěli jsme znovu vyrazit, ale to už nás Mexičani obklopili ze všech stran a našich prsou se dotkly hroty jejich bajonetů.“

„V tom vyšší důstojník, který byl v první řadě, dal rozkaz, aby sklonili bodla – – Vzdejte se! křičel – –“

„Vzdáme se,“ povídám, „když nám necháte zbraně a odznaky a postaráte se o našeho raněného důstojníka.“

„Souhlasil. Podal ruku zraněnému Wenzlovi. Potom šel k našemu důstojníkovi. Přivedli nás do zápolí, kde byl plukovník Milau se štábem.“

„To vás víc nezbylo?“ ptal se.

Odpověděli mu: „Nejsou to muži, jsou to ďáblové!“

„To už tu byl poručík Maudet, ležel na nosítkách, obklopen mnoha raněnými a za ním šli další…“

* * *

Taková byla historie bitvy u malé mexické vesnice Cameronu či Camaronu v Mexiku.

Až tam bojovala francouzská cizinecká legie a nikdo ji nepodezíral z imperialismu.

Je totiž třeba článků do čítanek, pro malé hochy, aby se mohli podivovat statečnosti. Zní to velkolepě, když připomene učitel, že tam v Mexiku pod rozložitým stromem v místě bitvy je památník s nápisem:

Byli zde, méně než šedesát, proti celé armádě. Její množství je rozdrtilo. Život opustil tyto vojáky dřív, než statečnost.
– 30. dubna 1863.

V tomto boji totiž stálo 62 legionářů proti 850 jezdců a 1200 střelců. Vydrželi do posledního a zabili 300 nepřátel.

V Libyi nastoupili místo cizinecké legie dobrovolníci.

Saharská divize

Z naší lodi vystoupil hlouček vojínů a poddůstojníků. Jestliže Francie trpěla v poslední době, aby poddůstojníci tloustli a důstojníci měli pleť jako prodavačky šněrovaček, boj o Libyi vyžadoval obětí.

Libye se měla stát výcvikovou školou a operační základnou pro východní Středomoří a přípravou na Habeš.

Byla sídlem dvou armádních sborů a samostatného námořního velitelství.

První leteckou a námořní základnou byl Tripolis, druhou Tobruk.

V Bengazi je špatný přístav, zatím co Tobruk ukryje největší námořní jednotky i ponorky. Je dokonale zabezpečen ze vzduchu, moře i pevniny. Poušť byla v míru svěřena čtyřem divizím saharské ochranné stráže, se sídly v Ghatu, Murzúku, Sebhě a Brachu. Měly ku pomoci dvě letecké eskadrony, čety obrněných aut, velbloudí jízdu a domorodou pěchotu.

Tisíce rukou pracovaly na stavbě vojenských silnic a stezek.

Duší činů byli dobrovolníci, muži, kteří šli žíznit a bdít do Sahary z patriotismu a fašistického nadšení.

Vnitřní jih a Fezzán byly ještě v době našeho pobytu přísně uzavřeny všem soukromým osobám.

Jen generální guvernér mohl propůjčit vojenskou ochranu studijní výpravě, pokud sloužila technice nebo vědě.

Bylo vyloučeno, aby kdokoliv bloudil sám na svou pěst obrovskými plochami pustin.

Pán života a smrti

Ještě téhož dne, vyplněného studiem map a vzornou péčí tripolského autoklubu, jsme pozváni do guvernérského paláce.

Ráno o deváté jdeme do bílého, mramorového domu. Pod načechranými hlavami palem čekají tři vozy. Z bílé brány vane orientální klid a mír.

Černý desátník vzdává čest, ale potom se napřímil ještě vznešeněji.

„Jsme pozváni k Jeho Excelenci – –“

„Výborně! Jděte ke kapitánovi – –“

Jdeme chladnými chodbami, po drahocenných kobercích, etapami osobních stráží.

Vtom vyšel ze dveří starší důstojník, všichni se klaní a pan Doubek povídá tiše a česky: „To bude ten kapitán – –“

„Koho hledáte – –“ oslovil nás.

„Vašeho pana guvernéra, Jeho Excelenci pana maršálka –“ svěřil se náš mluvčí italsky a dodal důvěrně: „– – je starý pán přítomen?“

Důstojník nic, jen se usmál, kráčel na konec chodby a vešel cedrovými dveřmi do místnosti.

Tam se posadil za psací stůl, mlčky nám pokynul a to už bylo trochu hloupé.

„Promiňte prosím,“ ozval jsem se francouzsky, „kde je vlastně úřadovna pana guvernéra – –“

„Tady –“ usmál se. „To jsem totiž já, zdejší starý pán –“

Potom vstal, podal nám ruku a jako by to z nebe spadlo, povídá jadrně česky: „Nazdar!“

Ještě žádný maršál se neurazil, když mu řekli před dámou pane kapitáne, ale že na nás bude působit africké slunce tak prudce, že nepoznáme tak typickou tvář, to bylo nepochopitelné.

Mluvili jsme velmi srdečně. Zná dobře Čechy ze světové války. Souhlasí s naší cestou. Lékárník Doubek, který projížděl pobřežím již loni, na cestě do Malé Asie, je mu dostatečnou zárukou.

Jedeme ovšem do končin, které byly ještě před třemi lety svobodným panstvím kočovných Arabů, kmenů Berberů, Tebu a Tuaregů, záhadných potomků antických Garamantů.

Tucet pevností hlídá prastaré pisty a několik studní. Vláda zařizuje v oázách zdravotní službu, školy, poštovní stanice.

Najdeme stopy těžkých a neúprosných bojů. Evropa potřebuje Afriku, Itálie je předurčena, aby se starala o břeh sobě nejbližší, o africké dědictví starého Říma.

Zapadneme do pouští, nedávno obsazených, kde jsou dodnes ohniska odporu. Není map. Autoklub nám vydá skicu hlavních stezek a orientačních bodů. Zkusíme hlad a žízeň. Ve Fezzánu již několik let nepršelo.

„Jen v jedné věci mám obavu –“ pokračoval náš milý hostitel, „o vaši dámu – Je tak hezky na pobřeží, ať si tu prožije příjemnou dovolenou, zbavíte nás velkých starostí. V celé prostoře Fezzánu není jediné bílé ženy. Setkáte se s domorodým obyvatelstvem, které ještě nikdy nespatřilo ženu ze severu, paní se světlými vlasy a bílou pletí –“

Malá paní, postižená neštěstím ženy, otevřela rychle kazetu s čestnými odznaky autoklubu a vlajkami a zamluvila nepříjemný rozhovor. Stačilo slovo a byla připravena o všechna dobrodružství, jež sliboval tajemný Jih.

Seděla přece tváří v tvář pánu života a smrti, všemohoucímu generálnímu guvernérovi, maršálu Itálie Badogliovi.

Byl galantní.

„Podívám se na vaše vozy. Máte dosti silné stroje? Americké? Evropské? Kolik litrů?“

Kousali jsme se do rtů a dívali se rozpačitě jeden na druhého.

Na oslňujícím písku tropického parku, mezi banánovníky, palmami, kaktusy a ricinovými keři se krčili tři barevní brouci, maličké dvouválcové aerovky z roku 1933.

Maršál se kupodivu nevyrušil z klidu.

„Malé vozy –! Má to vůbec motor?“

Otvíráme kapotu, kde se krčí dvoutaktní motorek jako houska ve stodole.

„Snad projedete právě proto, že máte tak lehké a malé vozy – Není to špatný nápad – Nebudete se bořit jako těžký vůz – Přeji vám hodně štěstí a na shledanou!“

* * *

To už bzučely z ústřední vojenské vysílačky v Tripolisu depeše do všech posádek, že ti a ti, ve třech vozech, v bílém, v modrém a v červeném, jedou na východ a z Misuraty k jihu. V modrém voze, který jede celou cestu vprostřed, je žena. Výprava je svěřena péči saharských divizí a doprovází ji Bůh a královský guvernér v Tripolisu.

V téže době, kdesi nad obratníkem Raka, probudil asi v zasypaném stanu jeden voják druhého, ukázal mu zprávu, zachycenou tenkou anténou a řekl mrzutě: „Blázni –“

První písek a muž, který spěchal

Opouštíme Tripolis –

„Jedeme do Misuraty –“ vysvětluje náš kapitán Doubek, „poprvé zastavíme až za oázou Homs v Leptis Magně. Tam si prohlédneme zříceniny antického města a římských lázní. Jsou to druhé Pompeje –“

„Co by na mne přišlo, přátelé,“ ozval se pan Loštický, „tak bych pro nějaké zříceniny nezastavoval. Start a mazat to až do večera. Sednu za volant a jedu jako ďábel do Misuraty. Když sport, tak sport!“

Pastevci, stáda ovcí, skupinky kaktusů a palem. Je únor a začátek suchého období. Do vozů bije vítr. Stiskli jsme si ruce a spolehlivou osmdesátkou ženeme motory k východu.

Sem tam potkáte malou farmu. Kolonisté uklidňují pohyblivý písek. Kolem přesypů vysazují čtverce stepní trávy nebo budují ochranné hráze.

Bylo by tu práce pro generaci a pro všechny nezaměstnané z celé Itálie. Říká se, že pohltí Libye v příštích letech milion, snad dva miliony lidí.

Dvacet kilometrů za přístavem vidíme poprvé poušť!

Je okrově zamlžená. Jemné závoje písku se rozvinují nad krajem, letí s větrem, syčí v listech nízkých keřů, bijí do skel vozů.

Písečná mlha.

Písek, písek, písek – zvykejte si! Miliony tun. Stěhuje se.

Palmy ustupují přesile větru a ohýbají se jako stébla. Vtom bílý vůz zastavil.

„Napněte si střechy! Fouká písek!“ nařizuje vedoucí týmu.

Jen pan Loštický nesouhlasí.

„Tomuhle nerozumím,“ protestuje, „pro trochu písku! Nikam nedojedeme – Kdo zaviní jakékoliv zdržení, je nepřítelem výpravy! Když jedu, tak jedu a vidím jen vpřed! Za chvíli budete mít hlad, potom žízeň, potom zříceniny, potom vám bude horko, potom písek a kde je Misurata!“

U černých, nadutých stanů se krčí hloučky dobytka, domorodci usedají u kraje silnice, halí se do burnusů a čekají, až se vítr udobří. Velbloudi klekají na kolena, pak zlomí zadní nohy a lehnou si vedle lidí. Vítr, písek a vedro –

Dýcháme napolovic.

Cesta rozkrojila neznámou osadu, kolem oken letí dvoumetrová kaktusová alej a kytice palem zběsile poletují nad nízkými chýšemi.

Před prvním vozem spadla telegrafní tyč, div jsme nevjeli do drátů.

Žena mi dává ústa k uchu a drtí písek mezi zuby. Vidíme tak na dvacet metrů.

Tabule u silnice vysvětluje, že je tu kolonizační družstvo. Potkáváme první benzinové čerpadlo. Benzin je levnější, než v Itálii.

Cesta se kroutí a opatrně uhýbá přesypům, je prokopána až na hlinité lože a jednoduše zválcována. Nikde nic, na čem byste zastavili oči. Traviny, nízké keře a okrová vichřice.

Písek naplnil příkopy.

Jedeme sotva sedmdesátkou.

Z prvního vozu se vysunula ruka a mává – Stop –!

Brzdím a dávám znamení třetímu, červenému vozu!

Co je –?

Vozy hladce přistály u okraje silnice a posádky vystrčily hlavy.

Hle – Muž nonstop leze z vozu, halí se do pláště a nasazuje si brýle.

„Tak co je, Loštický,“ volá Severa, „tomuhle neříkám nonstop!“

Pan Loštický zavrávoral, opřel se o palmu a řekl mdle:

„Pánové – Já – musím – zpátky do Tripolisu!!! Já tam – zapomněl aktovku!“

„Kde?“

„V paláci. Na schodech!“

„A měl jste v ní něco?“

„Měl –“

„A co?“

„Všechny vaše prachy – Dvacet tisíc franků, deset tisíc lir, akreditivy – pasy – –“

Leptis Magna

Po dalších nudných kilometrech svítí u moře bílá pevnůstka Homs, osada a minaret.

Máme dosti času, abychom si prohlédli kamenné a mramorové zbytky šťastných dnů římského impéria, africkou Leptis, která se pomalu vynořuje z písku a mluví zřetelně o věčném rytmu pýchy a marnosti.

Na plochém pobřeží lomcuje vítr nízkými, hnědými stany kočovných domorodců a hloučky dobytka se tísní za chatrčemi, pletenými z rákosu. Upínáme si pláště, aby ani skulinou nepronikal písek a chápeme, proč se zdejší lidé halí až po oči.

Dojíždíme k Leptis a kraj se mění v zelenou riviéru.

Cesty vroubí aleje kaktusů, za nimi palmové háje, nádherný subtropický park.

Domorodí dělníci zdvíhají ruce na pozdrav.

Hnědý strážce chce nějakou žurnalistickou legitimaci a pět lir. Severa mu hbitě ukázal certifikát od aerovky. Vojáček zasalutoval a dal nám zadarmo průvodce.

Hrstka dělníků vyhrabává z písku štíhlé sloupy, koupelny a mramorová těla Apollonů. Chodily kolem nich kdysi římské slečny a říkaly: „Ten je, viď –“

Opodál tahají ze země nějakou bohyni a dozorce hubuje, že jí ukopli nos.

Pan Loštický, který se vrátil s naším rodinným jměním, byl předmětem všeobecné pozornosti.

„Poslechněte, člověče, proč jste tu aktovku dával z ruky? Takový kapitál a on to položí na schody! Plno cizích lidí –“

„To je právě moje taktika, pánové –“ odpověděl poťouchle, „já ji dělám nenápadnou.“

Naposled na severu

V našich vozech není mnoho místa. Jen pro dva, na pravém boku karoserie je velký kovový kufr, druhý, prostornější, je zasazen nad zadní osu, místo nouzových sedadel. Jen modrý vůz má nouzová místa, kdyby bylo nutno jeden stroj opustit. Olej a zásobu vody máme v nádržích na stupačkách a za hlavami skříňku s potravinami.

Každý vůz má soběstačnou výpravu. Benzin na 700 km, olej, vodu na pití a do chladiče, náhradní díly, nářadí, dvě zásobní kola, která je možno nasaditi k zadním kolům tak, aby se dvojité obruče nebořily v písku. Přidejte na váhu lana, lopaty, stany, spací pytle, sněhové řetězy, rohože na podkládání kol, potraviny a konzervy na šest dní a sotva uvěříte, že tuto domácnost, těžkou přes 800 kg, přetíženou starostmi i nákladem, hnal po silnici a pouští dvoutaktní motorek skromného obsahu 0.662 ccm. Ale byly to právě – tehdy proslulé – vozíky továrny letadel AERO, které docilovaly neuvěřitelných úspěchů na závodních drahách a pro výpravu do kolonií se hodily už pro svoji naprostou jednoduchost a nepatrnou spotřebu benzinu.

Skoro všichni jsme na ně přesedlali z velkých vozů a při prvním tisíci kilometrů jsme se rozpačitě rozhlíželi, co to s námi vlastně jede a kde máme automobil.

Otvíráme výfuky. Pustým pobřežím zaburácel pekelný řev otevřeného dvoutaktu.

Výstražné tabule, sotva viditelné v písečné vánici, hlásí včas vyschlá řečiště. Most nahrazuje úzký, vybetonovaný přejezd.

Zřídkakdy se zelená u cesty pšenice a rozkvetlé vlčí máky připomínají domov. Ne dnes, doma na severu je únor, zima a sníh.

Ručička rychloměru kolísá mezi čtyřicítkou a osmdesátkou.

Míjíme pevnůstku Zliten. Mešita, na ulicích elektrické světlo, úzkostlivá čistota. Ve čtverci bílých zdí je rozkošná oáza.

Za pevností pokračuje nádherná moderní silnice, po okraji kráčí skupinky velbloudů s černými Berbery v sedle. Smějí se a zdraví nedávno naučeným pozdravem.

Brzdíme na náměstí. Tmaví kluci s kudrnatými hlavami se lepí na vozy jako žraví mravenci. Kroutí kde čím, hledáčky, očima, hlavou, vyplazují jazyky jeden na druhého a tajně na nás, takže si netroufáme vystoupit a čekáme, až do toho vpadnou černí strážníci a seřežou nemilosrdně napravo, nalevo všechno živé kromě vznešených bělochů, kteří hledají v Misuratě hotel.

„Hotel? Si, signore – Dobrý hotel! Rovně, doleva, doprava, za roh – – Doprovodíme vás!“

Naskočili na blatníky a cestou nás zavedli na dvůr kasáren, kde doplňujeme benzin z vojenských čerpadel.

„Vznešení cizinci –“ oslovil nás pan Severa na prahu něčeho, čemu říkají místní Berbeři hotel – „doufám, že přijmete skromné pohostinství zdejšího střediska karavan. Moji sluhové napojí vaše znavené velbloudy, moje otrokyně vám připraví nejdražší pochoutky Východu a potom v reji bubnů a píšťal zatančí výstřední tance –“

Sdílíme společný jediný pokoj, jen Eva spí sama. Pan Peterka připravil benzinovou spájecí lampu, kotlík, vodu a několik konzerv, posadil se s tím doprostřed podlahy jako k táborovému ohni a za půl hodiny jsme usínali v dusném ovzduší čtyř stěn, naposled na severu na pobřeží.

Šlechtic karavan

Je pět hodin ráno.

Vprostředku pokoje syčí benzinová lampa a přítel Peterka vaří ze slané vody kávu.

Severa, člověk boží, připravuje na dvoře vozy a s mateřským zalíbením klade do prostory pro zavazadla milenku, tahací harmoniku.

„Bude to válka, ta naše jízda na jih –“ povídám.

„Válka!? – Nakonec to vyhraje tahací harmonika! Někdy se mi o tom zdá. To takhle vidím třeba moc lidí najednou, jak jdou za chlapem, který jim hraje na tahací harmoniku. Tahací harmonika všecko dobře skončí. Počkejte, až nám bude zle – Zavoláte, zapláčete, holoubkové, Severa zahraje a bude zase dobře –“

Z Misuraty do pevnosti Hon je asi 400 kilometrů, náš dnešní úkol.

Kolmo k jihu z pobřeží.

Slunce svítí šikmo na první kilometry vojenské silnice. Není dostavěna a na jejím konci, přímo k jihu, se rýsuje geometricky rovná přímka, značená kameny. Pista.

Ze severu postupují stáda velbloudů, italská jízda v širokých kloboucích, které byste hledali spíš ve stanicích kanadské jízdní policie. Velbloudy předjíždějí kamiony s vodou, střelivem a zásobami.

Než dojedou bílí vojáci ke třem branám saharského Honu, střediska vojenského území, zhnědnou jako bronz.

Za nimi jdou meharisté.

Mehara je šlechticem mezi velbloudy. Plnokrevný běžec. Je osedlán po starém tuarežském způsobu. Jezdec sedí před hrbem a opírá se bosýma nohama o měkký, hebký krk. Ušlechtilý velbloud nesnese dotyku obutých nohou. Plaší se.

Urazí padesát kilometrů denně, jestliže hodinu jde a hodinu běží. Snese pět dní hlad a žízeň. Po pětidenní nepřetržité službě jsou zvířata tak schvácena, že jdou do zotavovacích táborů, kde dlouho odpočívají.

Obrys meharisty na sytém podkladu okrových přesypů je spíš fantazií, než uvěřitelnou skutečností. Fata morgána, ne hmota.

Sněhobílé kalhoty, široké, rozdělené do nohavic sotva půl metru nad zemí. Bílá blůza, hedvábný burnus a bílý turban. Hnědý jako Arab. Bílé ženy by šílely, kdyby je viděly letět pouští, tak, jako by šílel hnědý důstojník, kdyby směl denně na hodinu přerušit sluneční mámení a vrátit se do střízlivého stínu své severní vlasti.

Fezzán není zemí zaslíbenou. Rty pukají žízní a srdce steskem.

Je několik minut po půl šesté, když potkáváme první stopy válečného tažení. Nemyslete na kanony. Kdo tady válčí, nepere se s lidmi. Pere se s pouští. Nepřemáhá nepřítele, přemáhá sebe. Vedro, mrtvý vzduch, písečné bouře, žízeň, hlad, vzdálenosti, touhu po ženě a přátelství.

Věří, že se jednou poušť skloní a přijde sama, aby se pokořila. Osloví Evropana a řekne: „Čekám, vítězní kolonisté! Napojím se vláhou a budu rodit banány, oranže, limony, ananasy, olivy a pšenici. Varujte včas evropské burzy!“

K jihu!

Káva, kterou máme v termoskách, je protivně slaná. Vařili jsme ji v Misuratě.

Míjíme neznámou oázu, vojenská silnice končí a oči ustrnou na zjevení –

Plocha jako tabule, okrová hlína, trsy suché trávy –

Step!

Přímo k jihu míří geometricky rovná čára, ohraničená kameny, pista, karavaniera.

Několik Arabů nosí v koších kameny a spravují měkká místa. Bílý vůz brzdí a posádka hledá v zavazadlech kompas.

Obloha je modrá, jako u nás, doma.

Až do deváté ranní hodiny foukal studený vítr. V noci se vyzáří teplá, rovná tabule tak, že několik hodin po půlnoci skoro mrzne. V poledne padáte vedrem a naměříte čtyřicet pět ve stínu.

Pista se zhoršila, je zasypána nízkými návějemi písku, vozík skáče po kamení, topí se v děrách a pneumatiky rvou ze země trsy stepní trávy. Místy se cesta ztrácí a jedeme slepě, podle kompasu.

Jemný písek zanáší oděv, vůz a tělo.

Není, na čem by se zrak zastavil. Hledáte vesnice, lesy, pole, pak by to byla taková veliká Haná. Ale okrové nekonečno, šlehané jemnou písečnou mlhou, nic neslibuje a neříká.

Daleko na obzoru tušíme první vysoké přesypy.

Teď mlha zhoustla. Vjíždím do pásma šlehajícího písku a vidím sotva na dva metry. Zatnete zuby, perete se s tím, dokud nevyjedeme ze zajetí, do volného povětří. Pak je na chvíli pokoj.

Motory duní z otevřených výfuků a v deset hodin máme na měřičích 180 km.

Tedy hodinový průměr – třicet kilometrů.

Zmizely poslední skupinky dělníků.

Vysílají je sem po deseti, dvaceti, dají jim jídlo, vodu a koše. Utáboří se u cesty a sbírají v dalekém okolí kameny, nosí je v koších na hlavách a upevňují pistu. Většími kameny značí její směr.

Step se střídá s velkými záplatami písečné nebo kamenité pouště.

V odstupu několika kilometrů potkáte orientační mohyly, větší hromady kamenů, kostí, starých plechovek.

Okrové nekonečno nemá ostrovů, nemá oáz, osad a palem. Přímo k jihu jeden směr, předsaharské předpeklí, které včas a zřetelně zasvěcuje poutníka do žhavé nejistoty příštích dnů.

Hnízdo na žluté tabuli

Minulo poledne a s ním bod, zaznamenaný na primitivní skice karavanních stezek jako Gedahia. Proč ne – Svět se nezblázní pro nějakou Gedahiu –!

Postupujeme vpřed s největšími nesnázemi. Vozy jedou krokem. Poušť je pokryta tmavými, rozpálenými kameny, po kterých se tlučete jako středověký zločinec, vlečený na koňském ocase.

Teď zavanul z východu prudký nápor vichřice. Prohnul průhledné postranice otevřených vozů a zanáší terén sypkým, světlým pískem.

„Co z nás zbyde, než dojedeme do Murzúku? – Připadám si jako ryba, vyvěšená na slunci. Bolí mne celé tělo –“ naříká vesele Eva.

„Zapomeňte na tělo, drahá přítelkyně! Jde především o to, abychom dopravili do neklidného Fezzánu svoje duše –“

„Budou to první severní duše, které spatří domorodci ve Fezzánu?“

„Obávám se, že první, třebaže mám někde v kufru statečnou kulovnici a dva ostře nabité revolvery –“

„Co to má společného s duší?“

„Právě, že nic –“

Už jsme poznali a vyzkoušeli několik druhů terénu. Předsaharskou step, kamenitou poušť, moře černých balvanů, písek s ojedinělými trsy tvrdých travin, písečnou poušť s přesypy a malou ukázku písečného škraloupu, snad dna vyschlého jezera, pokrytého tvrdou kůrou solí.

Na některých místech na tom skoro nezáleží, jak držíte volant, protože jediným označením směru jsou mohyly z kamenů, vzdálené často několik kilometrů. Karavany se zaměřují na takové orientační body jako na majáky.

Vojenská správa spojuje nejhorší úseky silnicemi. Hloubí se jámy až na hlínu a ta se pak nanáší na písek. Marně –

Pohyblivé přesypy nemají rozumu. Dnes tady, zítra tam, bloudí po kraji a člověk jen svěsí ruce nad jejich dílem.

Uznáte, že takové technicky nepřirozené zjevy škodí turistice.

Po krvavých událostech jistého roku zmizely z Libyjské pouště karavany a můžete si pořídit zajímavou sbírku kostí, chcete-li je sbírat tak, jak jdete cestou.

Nesmiřitelný nástup zatlačil všechno živé pod obratník.

Slunce bylo skoro v nadhlavníku, když zastavil bílý vůz. Druhé dva za ním.

„Vidíte?“ volá lékárník Doubek a ukazuje rukou k jihu.

Vystupujeme, sypeme písek s plášťů a snažíme se naplno otevřít oči, zalepené jemným blátem.

Na žluté tabuli sedí podivné hnízdo.

Skupinka palem, bílá, čtyřhranná zeď a vprostřed nízká bašta. Je to slepeno z kamenů a z hlíny.

Kolem trní. Série španělských jezdců, trnová koruna.

Poprvé v životě vidím saharský fort, pevnůstku.

Čtyři patníky označují terén pro přistání letadel.

Přidejte anténu, acetylenový maják, větrný motor na vodu, houf černých, křesťanských Koptů, tři důstojníky, mladičkého lékaře, skladiště benzinových barelů a dva porouchané kamiony.

Rozpálené barely jsou ohraženy hradbou ostnatého drátu.

Posádka čeká. Jsme hlášeni na dvanáctou polední, zpozdili jsme se o dvě hodiny.

Brzdíme, vystupujeme a boříme se v písku. Ještě několik těžkých kroků a vstupujeme do brány pevnosti Bu Nghem.

Do pevnosti vešla žena

Velitel se klaní, podává ruku a tiskne ji všem hostům.

„Dovolte, abych vzdal čest vašemu příchodu –“

Tvoříme vyrovnanou skupinu šesti mušketýrů.

Doubek – Vysoký, s ostrým, chytrým nosem, za brýlemi zvědavé oči, pravý typ člověka, který ví, co chce.

Peterka – – Nejstarší, hranatý, statný muž, který čeká ve zdraví padesátku, strojní inženýr, otec našich motorů, pneumatik, ložisek a zalomených hřídelů.

Severa – – Menší postavy, svalnatý, sporý človíček v bačkorách, v soukromí továrník a pro veřejnost chytrá kočka, umžouraná pudem sebezachování. Typ drobných vynálezců. Majitel patentu na skládací vanu.

Loštický – Drobný, dobře pěstěný měšťák, nepřítel fyzické práce, pokladník a kameraman expedice.

Paní Eva – Plavovlasá, štíhlá, v jezdeckých kalhotách a vysokých botách.

Její manžel – Toho tehdy nenapadlo, že začíná sérii dalekých automobilových cest, že pojede za rok znovu do Afriky, potom do Texasu, Mexika, Arizony, Kalifornie, Brazílie, Argentiny a nakonec sedne k psacímu stroji, aby vypsal roku 1941, co viděl před osmi lety u pevnosti Bu Nghem.

„Máte v pořádku vozy? Jsou takové malé – Nevydrží – Nechci vás poděsit, ale sem k nám to ještě jde. Níž je hůř – Odpočiňte si –“

„Spěcháme. Chceme spát v Honu –“

„To nebudete. Nesmím vás pustit z pevnosti – Proč, to vám řeknu, až se trochu osvěžíte –“

„Nesmí nás pustit –“ šeptáme si.

Důstojníci zmizeli do svého domku. Vracejí se v hedvábných pláštích, učesaní a jdou skoro slavnostně po betonovém chodníku.

Máte smysl pro muže v poušti?

Víte, co je to host na pevnosti? Cítíte ve vzduchu přízrak živé, mladé, světlovlasé ženy? Všichni zněžněli.

Eritrejský kuchař opustil ohniště. Ze všech dveří a otvorů hledí černé hlavy. Domorodí vojáci si rovnají turbany a ukazují silné zuby a to všecko jen pro tu maličkost, že do pevnosti v poušti – vešla žena.

Skoro ještě dívka, která nemá nehty barvené henou, ani tetované křížky na bradě, ani tlusté, okoralé pysky, mastné boky, a na spáncích jizvy od domorodého léčení horečky.

V nízkém domku je bíle prostřeno a desátník nese na stříbrném podnosu aperitiv, maraschino.

Hřbitov automobilů

Kdykoliv se na Sahaře řekne vítr, myslí se tím také písek.

Dopíjíme silnou černou kávu a žádáme vysvětlení, proč nesmíme dnes dál. Komandant prosí o strpení.

Je půl třetí. Vyšli jsme před pevnost a hned se vracíme pro pláště a pro brýle.

Ve vzduchu se to nějak vaří.

Vidíte sotva k prvním palmám. Sáhnete si pod oděv na nahé tělo, cítíte písek, drtíte jej mezi zuby, zanáší vám oči, uši, nos.

Plníme benzin z otevřených sudů. Motory jsou obaleny mastnou kaší.

„Poušť, to je hřbitov automobilů – –“ vykládá italský mechanik, „až pojedete na Hon, potkáte každou chvíli ohořelou kraksnu, zničené pneumatiky, kusy zlámaných per vedle velbloudích lebek a kostí. To je moderní Sahara – –“

Palmy se uctivě naklánějí a roztřásají hlavy.

„Depeše – –! Je to tak, jak jsem čekal. Nesmíte z pevnosti!“ hlásí vážně velící důstojník a volá nás do brány.

„Do Honu je 200 kilometrů! To byste dojeli sotva za dobrého počasí – – Mezi námi a Honem není jediné oázy, studně ani pevného bodu. Velitel v Honu se po vás ptá a žádá, abych zadržel vozy, dokud se neutiší písečná bouře, která má okraj asi 20 kilometrů pod Bu Nghemem – –“

„A jak dlouho to trvá, než se utiší?“

„Oh, ne dlouho – – Dva, tři dny – – Někdy celý týden.“

„Týden – –“ hvízdnul si pan Doubek a potom odporuje.

„Co se stane, když pojedeme bouřkou?“

„Té bouřce nic. Ale vám zasype pistu – – Je to ghibbli –“

„A co vy děláte, když vám ghibbli zasype cesty?“

„Čekáme, až přijde ghibbli z opačné strany a zase je odkryje.“

Tři hodiny.

Vtom se otevřela na jihu mlha a z ní vyjel tmavý, šestikolový kamion – –

Šli jsme se na ty chlapce podívat.

Lesknou se potem, vlasy do šeda slepené, strhané tváře, unavené oči – do toho tedy jedeme!

Řidič hlásí, že za nimi, asi deset kilometrů pod pevností, visí v přesypech druhý vojenský vůz. Nechali jim vodu, jídlo a chtějí se pro ně vrátit s četou jezdců na velbloudech.

Potom jsme se dozvěděli, že v Bu Nghemu čekají ještě třetí vůz, poštovní kamion, který je již dva dny nezvěstný.

„My – – přece vyjedeme! Na svoji odpovědnost – –“ prohlásil po malé chvíli náš vedoucí, „– – dovolte nám odjezd – – Máme malé vozy. Nezaboří se tak, jako těžký kamion. Chci být v noci v Honu a budu tam – –“

„Jak myslíte – –“ prohodil velitel a hned se zabalil do pláště a odešel do svého domku.

V rohu nádvoří chystají domorodí vojáci lopaty, provazy a klády.

Do tmavého nákladního vozu nasedá nová posádka a za ní vyšlo několik velbloudů.

Loučíme se – – Důstojníci radí, abychom čekali alespoň do rána. Velitel dal depeši do Honu, že proti jeho přání vyjíždíme v tolik hodin a v tolik minut – –

Doubek sedá první za volant, potom se rozjíždí modrý vůz a za ním mizí v oblacích písku třetí, červený. Jen ještě mi zbyla v uších výstraha mladého lékaře:

Ukazoval palcem na připravený šestikolový kamion a řekl: „S tím se ještě dnes uvidíte – –“

Zasypáni pískem u Bu Nghem

Ven do pouště se točí jakási pěšina, místy úplně zafoukaná.

Pozor! Rozjeďte se včas na druhou rychlost, na plný plyn a prosmýkejte se pokud možno nejdál – – Uváznout, to znamená dřinu a kletbu druhých vozů.

Písek zaplnil záludné díry, přes půl metru hluboké. Najedete a hup! – – Trčíte v tom předními koly! Rychle vystupte a napněte ruce, nohy a břišní svaly.

Prozatím se tiše usmíváme starostem velitele Bu Nghemu. Jedeme ztěžka, ale kupředu.

Bílý vůz naletěl do hluboké jámy, neznatelně zaváté. Trochu jsem přibrzdil a vím, že ti dva staří kozáci v červeném stroji zrudnou zlostí.

„Nemohou! – Jak to ten chlap řídí! Kdo ho má strkat –“

„Vezme si do vozu ženskou – – Byl bych blázen, abych je tahal! Ať se dře – – Copak tohle je pro ženskou? Hele, Severo! Brzdí, bojí se a já ztratím rychlost!“

Prásk, prásk! Předek je v díře, uhodil do nápravy, zadek po něm a na napnuté plátěné střeše červené Aero se objevily dvě bubliny, jak jim vyletěly hlavy.

Tak jsme se bavili několik kilometrů.

Potom nás najednou přešel smích.

První vůz zvířil fontánu písku, cítím měkký záběr pod koly, jedu na nejmenší plyn, ale zadek vozu se propadá do měkkého, sypkého bahna. Stojím. Bílý stroj přede mnou a červený vyjel vedle mne, na tvrdší půdu.

Je konec. Vozy sedí celou plochou spodku v jemném písku. Paní Eva vystoupila na bok duny a boří se v ní po kolena. V tom neprojede ani housenkový traktor.

Vítr zesílil, vidíte sotva na dvacet kroků, písek umlčí každé slovo.

Deset minut…

Písek zasypává kola, boky karoserie, chladič.

Půl hodiny…

Sedíme ve vozech, nemůžeme dýchat. Svědí mne jazyk.

„Nesmíš pít! Co když tu budeme dva dny –“

Hodina…

Z červeného vozu se protahuje Severa. Dere se vichřicí k nám.

„Jak je vám, holoubkové – – Bídně, já vím! Do rána se budeme dívat na písek zespoda – –“

„Neměli jsme jezdit – –“

„Jo, kamaráde, pozdě na Sahaře bycha honit, říkal můj strýc, hajný z Křivoklátu. A já tady umřu – – Víte, děti, že jsem měl celý život jedno přání, nikdo o tom neví a já tady pojdu dřív, než se mi vyplní – –“

„Přání –?“

„Přání – – Hned to povím, jen vyplivnu bláto – – Tajné přání – – Chtěl jsem si jednou na stará kolena postavit někde v lese hrad – –“

„Hrad – –?“

Posádka bílého vozu se pokouší odhrabat písek pod koly a pak bezmocně klesla za volant. Severa jen mávnul rukou a šeptá:

„Tak, tak. Hrad – – S padacím mostem. Kdybych umřel a vy ne, najdete v Plzni v mém psacím stole plán. Pořád to kreslím a zdokonaluju – – A hradu se nedočkám, holoubkové – Koukejte se, už mi to jde nad kolena.“

Opravdu. Stojí u vozu, opírá se, nohy má zabořeny v písku.

„Vraťte se do vozu a čekejte! Snad nás tu najdou – –“

„Když já bych vám tak rád pomohl – –“

Ale to už ztrácel dobrou náladu a pracně se dopotácel na svoje místo do třetího vozu.

Snažíme se spát, nebo nemyslet a cítíme, že tohle všecko je víc, než člověk.

Horké hodiny

Pamatuji se, že mne probudily lidské hlasy.

Otevíráme střechu vozu a vidíme vojenský šestikolový traktor, asi deset černých vojáků, desátníka, který vesele křičel a mával rukama. Shodili lopaty a dali se do práce. Vrhají se zuřivě pod kola, nadlehčují vozy. Jsou zabaleni po oči, kryté automobilovými brýlemi.

Velitel tušil katastrofu a vyslal je za námi právě včas.

Když první vůz zabral, jásali hnědí jako malé děti.

Osvobodili modrou Aero a potom roztlačili třetí.

V deníku mé ženy čtu jenom: „– – uvolnění našeho vozu – 50 minut – – Jízda navátým pískem asi 18 km – – Pak se kamion vrátil. Vyjíždíme na kamenitou pláň – – Už to jde – –“

Šlo to.

Vidíme do dálky orientační body, malé hromady kamenů, vítr slábne a šíří se rozhled.

Slunce je nízko a mizí v hnědočervené mlze.

Na měřičích máme 300 kilometrů.

V necelé hodině nás překvapila tma. Zastavujeme a kapitán týmu hlásí asi 75 km do cíle etapy, pevnosti Honu.

Vzduch rychle chladne, velké světlomety tří vozů září zvlněnou rovinou, ale nesvítí tak daleko, aby spojovaly matné body pisty. Její směr zjistíte sotva ve dne.

Červený i modrý vůz hlásí poruchu pneumatiky. Ztráta dvaceti minut.

V kuželi světel je stín opuštěné, vyschlé studně a z mělké rokle vyletělo několik šakalů. Tři rány z pistole zrychlily jejich útěk. Nabíráme do plic svěží vzduch. Svítí hvězdy, saharské nebe, do černa modré a prosycené věčností.

Před půlnocí v cíli

„Jestli to tak půjde, jak to jde, budou z vozů hadry a z nás kostry – –“ postěžoval si pan inženýr Peterka, který cítí odpovědnost mechanika výpravy a po každé naprázdno polkne, když si vzpomene na motory.

„Jo, smáli jste se, smáli – – Na jedné poušti žil mořský stařec – – Zrádné kraje africké – –“ přidává Severa;

„A těch peněz, co to bude stát, až povezou šest mrtvých ke kremaci do Plzně – –“ usuzuje pokladník expedice, milý pan Loštický, který zatím beztrestně těží ze současné úlohy kameramana a když se dřeme s vozy v přesypech, točí reportážní film.

„Do Honu je dvacet, třicet kilometrů –“ svěřuje nám řidič vedoucího vozu po malé chvíli, kdy stojíme bezradně na matném rozcestí dvou směrů.

Vystřelili jsme několik světelných raket.

Je obava, že jsme pevnost minuli a jedeme níž k jihu. To by bylo víc než nebezpečné. V liduprázdné poušti se toulají zbytky povstalců a hluk motorů jde jistě tmou zrovna tak jasně, jako světlo reflektorů.

„Zhasněte světla a zvykněte si na tmu. Pojedeme potmě a docela pomalu!“ nařídil Doubek a další raketa hvízdla proti nebi.

Není pochyby, že v pevnosti Honu čekají napjatě a že snad vyslali hlídky, aby nás zjistily a dovedly do bezpečí.

Noc se rozjasnila a nosem i ústy polykáme chladný vítr.

Vtom vyrazilo za nízkým pahorkem prudké světlo.

Co se děje – –!

Druhé oslnění a z boku přijíždí vojenská Fiatka.

Seskočila četa vojáků.

Poddůstojník se staví do pozoru a hlásí pevnost Hon. Již dvě hodiny patroluje několik hlídek ve vozech i na velbloudech všemi směry kolem fortu. Viděli světelné rakety. Pevnost je po naší pravé ruce. Ještě několik kilometrů a zmizeli jsme mimo směr v poušti.

Po třiceti minutách vjíždíme do bran Honu, střediska zdejšího vojenského okresu.

Je uložen hluboko v pustině, jen pevný, silně opevněný bod v písečném a kamenitém moři, teď v noci fantastický přízrak života, jistoty a moci po dni, hodném záznamu.

Dívám se na měřič – – 440 km.

Není to směšné? Dvouválcové, dvoutaktní vozíčky, motory jen o málo víc než půllitrové…

Totéž si opakovali do omrzení bílí důstojníci, kteří nevěřili očím a připravili nám večeři, naprosto nepodobnou umírání na Sahaře a noc, naprosto nepodobnou odpočinku.

Čemuž předcházelo zjištění, že jeden člen výpravy zmizel!

Inženýr Peterka, senior Aerospexoru!

Počítáme se znovu, ale o jednu skleničku armádního aperitivu nalili víc! Kde je – –

Severa hledí nejistě a potom zašeptal panu Doubkovi:

„On asi zůstal ve voze – – Tak hezky spal, že mi ho bylo líto budit – –“

* * *

I za kus chleba byste tu byli vděčni, když uvážíte dopravní nesnáze, které doprovázejí každý kilogram nákladu, vypraveného z pobřeží do Honu. Zatím nosí černí sluhové stříbrné mísy, za které by se nestyděl evropský hotel, dobré víno, chlazenou vodu a jen můj společník u stolu tiše připomíná, abychom se dobře navečeřeli, protože zítra sjedeme níž, kde klesá život a blahobyt na velmi nízkou míru.

Host na pevnosti, to je především událost a změna.

Smí se zpozdit, smí vyrušit anténu bezdrátové telegrafie, smí jíst, pít, doplnit benzin a vodu, ale jen jedno nesmí: jít spát – –

Páni bratři z červeného vozu

Za okénky nízké jídelny svítí ještě prostřený stůl.

Zmizela zeleninová polévka, obložená gazelí kýta, sýry, černá káva, libyjské víno.

Blíží se půlnoc.

Jdu se podívat na nebe a na hliněné hradbě vidím dvě postavy.

Severa a Peterka houpou nohama do Sahary a Peterka se škrabe za uchem:

„Podívej se, bratře – – Poušť – – Dobře jsme jedli a pili. Ale, co – – To není všecko! Není, bratře – – Celý život žiju jako světec. Jen pro tu svou – –,“ potom se odmlčel a chvíli něco počítal.

„Pět tisíc, člověče! Jsem pět tisíc kilometrů od domova, za tři roky je mi padesát, a co jsem užil –?“

„Ona vlastně taková pravá věrnost není, přiznejme si to, bratře – –“ chytil se hned Vašek Severa.

„Řekl bych skoro, že je v tom cosi nezdravého – – Člověk je věrný jedné a neví, jestli by třeba nebyl nějaké jiné ještě věrnější – –“

„Když totiž po tom nepátrá – –“

„A tys pátral, bratře – –?“

„Pátral, baže pátral, mnoho pátral – –“

„A co jsi vypátral?“

„Že jsem dareba! Dareba, bratře – –“

Chvíli se chechtali, ale Peterka znova zesmutněl.

„Taková Sahara kolem, poušť, šakalové, gazely, povstalci –! Je divu, že člověk touží po měkké ruce, aby politovala, aby pohladila a řekla třeba –“ podíval se opatrně napravo, nalevo, „– ty, ty můj broučku – –“

Věřte, že se potmě začervenal.

To už černý voják, který chodil sem tam s puškou pod hradbou, vylezl až k nim, ukázal zuby a uctivě pozdravil.

„Bylo by dobře, kdybychom se mu svěřili. Doufejme, že hovoří italsky,“ poznamenal Severa.

„Siňore, prego – – Šprechen Sie italiano? Kapišo? Nebo franceziš? Arabiš – –?“

Jen zuby cenil a tak mu vzali pušku, opřeli ji o zeď a posadili si ho mezi sebe. Bylo mu to moc divné, protože byl ve službě a hnal se po pušce.

„To teď nech plavat! Řekneš pěkně pánům, kde tady jsou nějaké signoriny!“

Nechápal.

„Vážený mohamedáne! Tak se koukej! Já – – siňór, tady kolega siňór, ty siňór, ale to nic. Fuj, fuj, pryč – –“ a odhodil symbolicky všecky tři signory někam za hradbu.

„My chceme vidět siňoriny, víš, tady tak, tady tak, víš takhle – –“

Povstal, dal ruce do boků, kroutil se, točil se v bocích, poskakoval, koketoval, bral Peterku za bradu a šeptal mu lichotky. –

Toto úspěšné noční divadlo by bylo klidně pokračovalo, kdyby nebyly vyšly ze tmy dva stíny, jeden bez klobouku a druhý s brýlemi.

Stín s brýlemi působí na Sahaře obzvlášť strašidelně.

„Má horečku! Nebylo by divu, příteli – – Uložíme ho do postele, je skoro jedna s půlnoci – – Chudák, to ho to vzalo!“

Lékárník Doubek vystoupil na hliněný val, pan Loštický podal vojáčkovi pušku a bratří z červeného vozu se lekli, div nespadli se zdi.

„Jen klid – – To přejde. Vyspíte se a zítra bude dobře –! Chtěli jsme vás pozvat na návštěvu nedaleké oázy, je krásná noc. Ale jste jistě unaveni, jděte spát – –“

Voják si urovnal turban, srazil nahé paty a obrátil se čelem vzad – –

„Stát!“ volá Severa, „pojď sem, kamaráde! Tady máš pět lir a kup za ně své dívce datle!“ poklepal mu na rameno a tvářil se jako rakouský císař, když dělal něco pro čítanky.

Potom spatřil na jeho prsou lesklé vyznamenání.

„Pane kapitáne!“ povídá Peterkovi, „ten voják dostane ještě dvě vyznamenání, jedno sem a druhé takhle trochu níž. A na červené pentli! Uděluju mu to za statečnost! Je tady půl roku a neví, kde jsou ženy!“

Doubek a Loštický se drželi za ruce a ťukali si na hlavu. Sluneční úžeh – – Co s nimi – – Začnou bláznit a nezbyde, než je poslat s karavanou do Misuraty – –

„Chlapci, pojďte klidně s námi. Jste přece tolik unaveni –“

„To jsme, bratře Doubku, na smrt! Nestojíme na nohách – Spíme v chůzi!“ naříkali.

V písku šustí tiché kroky a Doubek šeptá Loštickému:

„Musíme se o ně postarat. Podívejte se, sotva jdou! Chinin, obklady. Škoda toho tabarinu v oáze – –“

„Jakého tabarinu?!?“ chytil se Peterka a šťouchnul Severu do žeber.

„No, oni totiž důstojníci saharských divizí mají u každé pevnosti takovou malou tančírnu. Škoda, že jste tak unaveni, důstojníci nás pozvali –“

„Unaveni? Bratře Severo, mluvil tady někdo o tom, že jsme unaveni? Mně je jako klukovi na josefské pouti!“

Severa zrovna supěl.

„Jde se do oázy! A honem! Člověk tady pátrá, dává vojákům na datle a vás tam dovedou s lucernou!“

Uprostřed pevnosti je pevná bašta, kde bydlí velitel s důstojníky. Střeží klid oázy, tří nízkých mešit a několika set lidí.

Když se někdy vypraví potulní lidé z jihu, aby řezali bílým lidem uši, zapadnou dveře, mezi stožáry antény čekají kulomety a rádio volá pomoc.

Spím právě nad bránou střední tvrze, v malém pokojíčku, pod rákosovým stropem. Na druhém lůžku spí pod moskytiérou Eva.

Slyším hovor dole pod okny.

„Je to ženatý člověk – –“

„Hlupák! Na Saharu a on si vezme s sebou vlastní ženu. Sem, kde se to hemží hříchem a láskou, těly černých žen, pospěšte si, prosím vás, je čtvrt na dvě! Elstnera nechte spát! Přece ho nemůžete vodit mezi nějaké nahaté černošky, když je s vlastní ženou v jednom pokoji – –“

„Totiž,“ podotýká znalecky Doubek, „já myslím, že kdyby tam byl s cizí ženou, že by to měl ještě horší, ale nezdržujme se a jděme!“

Rozhovor o manželství, lásce a milování rozbouřil bohužel ještě víc svědomí pánů bratří z červeného vozu.

Dům lásky pod palmami

„Myslíš, bratře, že budou docela nahé?“

„Jak je Pánbůh stvořil!“

„Tak to já přece jen nepůjdu – –“ zarazil se Peterka, „něco si tu na Sahaře začnu a pak se té své do smrti do očí nepodívám. Ne – –“

Díval se do země, ale Severa, ďábel, našeptával.

„Každá moudrá žena ví, že nemá, co si neuhlídá, bratře! Šetříš se, šetříš, nevíš pro koho. Pro tu svoji? Blázne! Pro šakala. Pro zlého šakala! Jedeš pouští, motor blaf, blaf, blaf – – Ticho po pěšině! Viděl jsi ty hromádky kostí pod Bu Nghemem?“

„To viděl, bratře – –“

„Přijde zpráva, jako poštovní holub přiletí a na okno sedne. Co učiní tvoje věrná žena? Příbuzné pozve, upletou černé věnce. Povezou to sem na Saharu za tvou bledou kostrou – – Dorazí do Honu, takřka v slzách. Projdou čestným špalírem a velitel, hle, do pouště ukáže a řekne: ‚Boženo, Boženo, jdi tímto směrem a najdeš kostru velblouda, který nehřešil, když mohl…‘“

Potom se obrátil k severu, kde svítil na nebi Velký vůz.

„Nebo snad myslíš, holoubku, že mi to srdce netrhá, když vzpomenu na tu svoji malou, jak doma sedí a modlí se za tátu! Za mne, darebáka, který je na cestě do domu lásky?“

Dívá se na hodinky.

„Je skoro půl druhé –!“

„Půl druhé?“ vyděsil se bratr Peterka, „tak to pojďme, vždyť jsem doma sliboval, že budu chodit brzy spát! Bratří, do toho, volám! Za mnou!“

To už jsem se v okně veřejně smál a Eva stála ve tmě za mnou.

„A Frank půjde s námi! Když trpí moje žena, ať trpí i jeho. Ostatně, když ho do toho namočíme, bude aspoň mlčet, až se vrátíme domů!“

Dole v palmových hájích svítí světla v malém domě. Důstojníci, kteří čekali v jídelně v hedvábných pláštích, ztráceli trpělivost.

„Pospěš si, Franku – –“ řekla tiše, „Berberky mají sametové oči, jemně spletené vlasy, plná ramena, bílé zuby a všechno to čeká tam, vidíš, mezi palmami – – Jdi si odpočinout od bílé – – Saharská Venuše! Vymluv se mi na reportáž – –“

Sestoupil jsem po kamenných schodech a slyším, jak se bratří z červeného vozu omlouvají, že přijdou okamžitě.

„Nápad, kamaráde!“ hučí Peterka a táhne Severu k našim vozům. „Jsem starší člověk a musím na to jinak. Zahrnu ji dary –“

Ponořil se po hlavě do zadní prostory pro zavazadla, sotva mu nohy koukají a Severa napovídá.

„Ty zelené! Hoď sem, bratře, a vezmi si ty žluté!“

„Kdepak, bratře, já věřím na prstýnky! To se vezme, pěkně beruška berberská za ručičku, pohladí, poplácá a hned: Chceš prstýnek, viď, pusinko – Jak má prsten, už se nestydí, už pána nechá vedle sebe a pak, pak to s pomocí mohamedánskou začne.“

Vyvlékl se z kufru a jako malí kluci utíkají k oáze, se skleněnými klenoty v ruce.

Snad to není správné, že se kouzlo dnešní noci ztrácí v takových zbytečnostech. Spíš byste chtěli, aby vám někdo četl pohádku o Šeherezádě.

O hodných ženách, ukrytých za branou moslemínských ctností.

Dům lásky v poušti!

Za závěsem ze skleněných perel byl čtverhranný pokoj s hliněnou podlahou. Kolem podezdívka, vyložená polštáři. Troje dveře do menších pokojíčků.

Dům lásky v poušti… Pohoršujete se? Napijte se chladné vody, užijte severu a choďte brzy spát…

Velitel stojí na barevném koberci.

„Představím vás našim slečnám –“ povídá a přivádí jednu po druhé.

Nejsou ošklivé – Mají krásné oči – Nic víc, protože nic víc nevidíte – Jsou zahaleny po oči, podávají špičky prstů a ve žlutém světle vidíte pěstěné nehty, zbarvené rudou henou.

Snímají závoje. Na tvářích mají jemné tetování, modré křížky a kvítky.

Přistupují k nám, uctivě se uklánějí a podávají nám ruce.

Chovají se mnohem slušněji, než některé slušné dámy na recepci.

Bylo to všechno tak milé, okouzlující –

Přinášejí čaj se zelenými listy máty. Kouříme cigarety.

Z hromádky žhavého, dřevěného uhlí voní Východ –

Slečny, prostopášné Venuše, ženy z domu lásky, z vojenského domu, jsou krásné, jemné, něžné, ale – hrozně a skutečně se stydí – –

Usedají k mužům, dorozumívají se, podávají špičky prstů, ukazují náramky a vyšité šátky.

Červení bratří sedí v rohu jako na jehlách, já s nimi.

Jen pan Loštický, praktický obchodník z Prahy, neztratil klid a naznačil francouzsky komandantovi, že bude za chvíli ráno.

To již pan Doubek vstal, obřadně se poklonil, podal ruku nejstarší ženě a za okamžik si chladíme hlavy v čiré africké noci. Mluvíme s důstojníky a vyšetřujeme, proč se tomu klášteru říká dům lásky.

„Zeptejte se ještě níž – Třeba v Sebhě nebo v Murzúku –“ odpovídá štíhlý kapitán, a cítíte v tom jistý smutek.

Veřejný dům? Ano – Dům přátelství a vzpomínek na bílé ženy. Když sem přijede mladý hoch ze severu, chvíli váhá

Za měsíc zapomene na milování. Znechutí se mu okoralé rty, provazové pletence vlasů, arabské parfémy a prudce rudá hena.

Přijeli hosté? Lidé ze severu, kteří seděli ještě před týdnem ve společnosti průhledných, bílých severních žen? Chtějí snad, aby se Berberky ponížily a svlékaly se ve společnosti několika mužů?

Jste v Africe –

Nejste mezi divochy ve střední Evropě –

„Vašku, máš ty zelené korále –?“

„Mám, bratře – Ty taky, viď –“

A šli spát.

Usínáme v půl třetí a v šest se vstává.

Máme v kostech 440 kilometrů z Misuraty do Honu.

Ráno při startu, než se seřadil veselý špalír důstojníků, než nám podali ruce a přáli dobrou cestu, prohodila paní Eva jen tak mimochodem:

„Tak, jak se měli páni včera – Budu diskrétní –“

Peterka se otočil a procedil: „Jistě, že pochopíte, milostivá paní, že se o takových věcech těžko mluví před ženou… To víte, muži jsou muži –“

„A co ty korále –“

Vskočil do vozu, nastartoval a vyletěl z brány.

V té chvíli se snesl s modrého nebe anděl, zamával křídly, mírně se zachechtal a hodil do červené aerovky dvě medaile za statečnost.

U Studně vlaštovek

Jestliže si prohlédnete nejasný snímek č. 46, zjistíte, jak to bylo příštího dne ráno, po vzrušujícím milostném dobrodružství v domě hříchu.

Tak jedou už asi dvacet kilometrů černou, skalnatou krajinou, sopečnými řetězy Gebelu es Soda.

Severa za volantem a Peterka spí. Nohy ven z aerovky, pravou rukou objímá Severu a tak se střídají po dvou hodinách. Když se pan Peterka vrtí, Severa nemůže dýchat. Najde si šikovnou díru, vletí do ní, Peterka zasténá a Severa řekne – pardon!

Někdy se rozhovoří: „Člověče, ležte si na své půlce! Dáváte mi pořád hlavu na klín a žbrbláte něco o nějakém broučkovi, a že se ‚dnové vysvobození blíží‘ a tak. Kdo to má poslouchat!“

Peterka jen vydechne a zanaříká: „Ani květinka, ani ptáček! Kam nás to ten Doubek vleče!“

„Nechci to říkat nahlas – Ale všechno je možné – Bojím se to vyslovit –“

„Máte nějaké zlé tušení?“

„Ano – Zdá se mi někdy, že nás chce Doubek zavést a prodat do otroctví – V Murzúku jsou ještě trhy na otroky – Nic vám to neříká?“

„Člověče! Co by se tak dostalo za bělošku? Dvacet, třicet?“

„Čeho –“

„Velbloudů – Ale ba ne – On by ji Elstner nedal –“

„Koho?!? Vy otrokáři!“

Doubek nemluví a jede.

Hledá bod, který mu byl označen na schematickém plánu karavanier. Je to Bír Kateifa čili Studna vlaštovek.

Prvních sto kilometrů není písek. Potkali jsme dvě označená rozcestí a zvlněnou, sopečnou krajinou dojíždíme ke třetímu. Vítá nás dvoučlenná vojenská hlídka a v malém domku odpočívá asi deset hnědých střelců. Bod má jméno El Gaf.

„Bír Kateifa? Studně vlaštovek – Výmysl! Nikdo tu nic takového nezná – Kdepak studna!“

Vzpomínám si, že jsem o té studni četl kdysi reportáž. Je prý to místo romantické a historické, protože zde usedají ubohé, drobné vlaštovky, když letí nad Saharou do střední Afriky.

Branou Sahary k Peci světa

Na dalekém okraji obzoru se objevily dvě podivné skály. Nízké, hlinité kopce a na jejich špici široké, kamenné sloupy.

První vůz brzdí.

„Vidíte – Brána Sahary, Bab el Sahara – Tam začíná nitro Fezzánu. Pista se teď ztratí, není značena, protože se mohou karavany zaměřit přímo k těm skalám. Jeďte, jak to jde –“

Jednička, dvojka, trojka –

„Severo,“ procitá po chvíli Peterka, „jste špatný šofér. Držíte volant dole. Tak jezdí u nás jen jeden venkovský řezník a jeden rada od soudu. Ostatní, jen trochu inteligentní lidé, drží volant nahoře – Pamatujte si to.“

Tykají si zásadně jen po západu slunce.

„I když uznám, že jste do jisté míry inteligentní, žádám vás zdvořile, abyste spal. Ostatně Doubek a Loštický drží volant taky dole!“

„Pa – Protože to nejsou pro mne sportovci! Jezdí se zavřenou střechou, na rukou rukavice. Podívejte se na mne! Na oči nevidím, ruce jako lopaty, v nohách olovo, na nose puchýře –“

„Až dojedeme k obratníku, roztavíte se za dva dny – Zavřu střechu – Nejsem vysavač, abych spolykal celou Libyi –“

Jak se mluví o zavření střechy, Peterka zrudne a není s ním řeč.

Písečnou plochou, na které nakreslil vítr pravidelné, dlouhé vlny, načechrané jako hladina rybníku, míříme k záhadným skalnatým kuželům. Je to jistě nejdokonalejší orientační bod, jaký si můžete přát.

Za Bab El Sahara se otvírá v dohledu nový terén.

Mesauda, duté zrcadlo, které odráží kolmé sluneční paprsky a taví všechno živé.

Pec světa, podle domněnky některých badatelů, kteří prý sem kladli nejteplejší místo zeměkoule.

Po několika kilometrech cítíme pod koly tvrdší povrch a najíždíme do hlubokých vrásek, zbytků vojenské silnice. Pamatují asi dobývání Murzúku a potom mír a klid, který nesvědčí dobrému stavu armádních karavanier.

Otevřelo se široké údolí, spíš jen mělký, kamenitý bazén, mělký kotel, do nedohledna vysypaný černými balvany. Ženou žár, jako by vracely slunci sílu. Stroje poskakují nepatrnou rychlostí z balvanu na balvan. Zastavujeme, ale nemůžeme vystoupit z vozů. Opakuje se směšné tělesné cvičení. Sesunete se líně ze sedadel, nejdřív kalhoty, potom nohy. Pak se pustíte rukama a sedíte vedle vozu.

Myslím, že to vynašel včera pan Severa.

Je to chvilka odpočinku v malém stínu, který vrhá vůz.

Dosud jsme nikde necítili tak pekelné vedro. Balvany jsou velké, jako zelné hlávky, jeden jako druhý. Obracíme je a nemůžeme pochopit, proč jsou černé jenom navrch. Spodek je narůžovělý, jako bývají křemenné oblázky v českých řekách.

Miliony ebenově černých koulí!

„Tady je nejteplejší místo Libyjské pouště a do nedávna se tvrdilo, že celého světa. Upozorňovali mne na to už v Tripolisu, střed Mesaudy,“ vysvětloval kapitán.

Bylo by to nerozumné, kdybych použil množství slov a vylíčil naše pocity. Byly tytéž, jako včera a v příštích dnech, protože je plicím koneckonců jedno, jestli nabírají tekutý saharský oheň na Mesaudě, nebo na Edejenských přesypech.

Jeden vůz nechce nastartovat. Má pravdu – Zahltil se při náhlém zastavení.

Plný plyn, protočit, stisknout klíček zapalování a pokračuje kostrbaté předpeklí, které je cestou do ráje, do oblasti sedmi oáz v Sebha.

„Držte ten volant nahoře –“ rudne Peterka, „vidíte tu díru!“

Z bílého vozu se vysunula ruka a dává znamení. Pozdě – Vletěli do toho naplno, až spodek narazil.

Brzdím a objíždím nebezpečné místo velkou oklikou.

„Taky šofér, ten Doubek – Pusťte mne za volant. Projedu to a nechytím –“

Severa neztratil klid.

Pak se nakrčil a pod vozem bubnuje kamení.

„Rychle! Tempo! Člověče!“

„Chytíme spodkem, zabijeme se, prorazím karter!“

„Nic se neboj, já jsem tady –! Plný plyn! Do toho – Víc!“

Prásk!!!

Vozík narazil vpředu, vzadu, kymácí se, nová rána –

„Dejte to sem –“ vyskakuje Peterka, vyrve Severovi volant a rovná divokou situaci.

Vyjeli –

„Říkám vám to od rána – Držte, volant nahoře – Ještě, že jsem to chytil!“

Vašek Severa se tiše směje.

„Co je na tom k smíchu – Čemu se chechtáte?“

Jen si pohladil naraženou hlavu a pak povídá:

„K smíchu je, že jste ten volant chytil dole…“

Poměry v Evropě nemožné

Projíždíme denně pouští asi takovým územím, jehož rozloha odpovídá ploše Čech i s Moravou. Některé denní úseky se ovšem prodlužují na poloviční vzdálenost Prahy a Paříže. Pisty, vojenské silnice, volný kraj…

Nemáme času na vědecké záznamy a spokojujeme se několika sty fotografií, filmem a důkazem, že to není tak daleko.

Je to totiž špatně zařízeno. Odborník, vážný pán s brýlemi a deštníkem, vytěžil by báječné poznatky z několika dní, prožitých na Mesaudě. Jenže ten se tam nikdy nedostane, protože miluje pohodlí, hubuje na automobily a o pilotech, kteří přeletí Afriku, má svoje mínění.

Byl by pohoršen, kdyby slyšel naše nevědecké rozhovory.

„Příteli, jsme na Peci světa – Působí to nějak na vás?“

„Mám žízeň –“

„Pravda. Chtěl bych spatřit něco vznešenějšího, povznášejícího –“

„Karlův Týn! Nebo Vltavu u Kamýka – Lesy, mech, louky –“

„Víc –“

„Pyramidu –“

„Víc – Příteli! – Peterko – Letní odpoledne u nás, doma – Betonová silnice, husy, slepice, košaté kaštany. Zastavuji za Plzní, na Doubravce. Přeje si pán páreček s křenem? Skleničku –“

Strašný Plzeňák Peterka se vztyčil!

„Člověče! Jestli řeknete nahlas ‚pivo‘, tak vás těmahle rukama zaškrtím!“

Chladiče vaří. Čekáme. Doléváme další litry vody.

„Naměřil jsem skoro sedmdesát stupňů na slunci –“ sděluje váhavě Doubek.

Ano – Je o tom poznámka v deníku mé ženy. Skoro sedmdesát. Ale nemyslete na to, snad jsme byli pomateni vedrem, snad se porouchal teploměr a vyletěl, kam věda nedovoluje.

Asi za hodinu spatříme v dálce vysoké, okrově žluté duny.

Netušili jsme, že zpomalí důkladně náš postup.

Valí se k jihu a kryjí rozhled. Vedoucí týmu vystoupí sypkým pískem na přesyp, boří se po kolena. Dívá se triedrem a hledá nejmožnější objížďku. Potom bručí tři kovoví brouci kilometr, dva, než narazí na novou bariéru.

Co chvíli posádka tlačí. Krev skoro v ústech, bez dechu, krok za krokem, metr za metrem, dokud nezaberou zadní obruče, utopené v sypkém nebezpečí.

Kde je Sebha, kde je sedm oáz –

Otázka visí ve vzduchu až do pozdního odpoledne. Nikde stopy života. Bloudíme? Dojedeme? Už dávno jsme překročili tři sta kilometrů.

V takové chvíli se má člověk soustředit na malé starosti. Na spojku, plyn, zásobu benzinu. Vpřed, za všech okolností, vytrvale, věrně –

Kolem páté hodiny trčíme bezradně za oblastí přesypů. Hlavy kupředu, ruce podle těla, zastavujeme v bezútěšném prázdnu a tichu.

Co to? Slyšíte, slyšíš?

Motor!

Duní ovzduším, zesiluje.

Zprvu bod, potom moucha.

Letadlo!

Z jihu letí vojenská stíhačka.

Nízko, v pěti stech.

Rozjíždíme se. Vůz v pohybu je shora znatelnější. Sestoupili na sto metrů, krouží, pozorovatel mává rukou. Letoun se naklání, jde do zatáčky a tři kovoví brouci sledují jeho směr. Znovu se vrací, jde mu to přece jenom rychleji…

Spadla z nás únava. Letadlo je jistě ze Sebhy. Se soumrakem zmizelo a tým vede řídká řada orientačních kamenů až do chvíle, kdy vidíme v dálce jasné světlo leteckého majáku. Je bílé, mají tam elektřinu –

Potkáváme jízdní hlídku.

Ostnaté překážky, kulometná hnízda, pevnost – –

Noc a den v Sedmé oáze

Sebha je malou královnou východního Fezzánu.

Korunuje ji nejkrásnější fort, jaký si můžete promítnout do saharských fantazií. Pyšná pevnost na nízkém návrší, bělošedý hrad, jako by tu ještě byl z časů Garamantů [23, 24][7].

Sebha, el Ghedid – kdo rozumí písku a kamení? Kolik stop pradávných dějů je na věky ponořeno do této podivné země! Na středním kvádru pevnosti vlaje italská vlajka. Ale z minaretů primitivních mešit volá dál muezzin svoje „la iláh ila Alláh Mehemed rasoul Alláh…“

Arabské slovo sebha znamená sedm. V někdejším tajemném království Fezzánu bylo 101 osad. Zbyla jen sedmá, Sebha a Temenhit, osmdesátá, podle tehdejšího pořádku a počtu.

Dnes je to velký vojenský tábor, letiště a domorodá vesnice.

Domky s plochými střechami, narovnané do skupinek, oddělených uzoučkými uličkami, na společnou obranu proti slunci. Drobní hospodáři, drůbež, holubi, mufloni, oslíci, velbloudi, krámky, primitivní řemeslníci, slepci a žebráci, děti a starci, svalnatí Berbeři, Súdánci, Tuaregové, domorodí vojáci, Koptové, Eritrejci.

Náš krátký pobyt se omezuje na pevnost a její nový, moderní svět.

Je časné ráno. Na malém nádvoří se sešly děti. Zdraví fašisticky italského učitele, který je vodí se vztyčenou rukou okolo kašny. Potom začne vyučování, u tabule, jako na severu.

Odvážím si na památku arabskou písanku. Snad jsem viděl a filmoval nejjižnější školu na Sahaře.

Ne – není nejjižnější – Dnes večer chceme spatřit Murzúk, cíl Aerospexoru.

Pod pevností cvičí barevné oddíly.

„Chcete se seznámit se saharskou válkou?“ ptá se důstojník.

„Vypadají nevinně, ale leknete se jich – Okamžik!“

Rozkaz a setnina tmavých čertů nastupuje k bodákovému útoku, přímo proti nám a proti objektivu.

Hurá!!! Zařvali jako peklo – Kroutí se v bocích, šermují nasazenými bodáky, svítí silným chrupem, postupují krok za krokem v ranním slunci.

Ustupujeme nevědomky. Je to směšné, ale jde z nich primitivní hrůza, neznámá, fantastická, zvířecí – Ano – Řežou uši – Hrdla – Bijí se do smrti –

Když nosí večer jídlo do důstojnické jídelny, klopí oči a stydí se.

Jen Severa stojí jako skála. Opírá se o vůz. Potom pohroužil ruce do zadního, plechového kufru a vysunul opatrně zbraň všech zbraní –

Je po útoku. Nikdy neviděli – tahací harmoniku.

Mohutný akord a bojovníci skládají zbraň – Blíží se zvědavě a roznesou večer do všech uliček oázy zprávu o podivné věci, která se natahuje, krčí a řve jako zlý duch.

Doplňujeme benzin, olej, loučení a krátce před polednem obvyklý konec radostí, stručné – Do vozu! Jedeme –!

Proklaté kilometry!

Až budu starý a zámožný, dojedu si někam a budu tam tři dny –

Fata morgána

Zmizela Sebha a nikde nic.

V poledním slunci se nám zjevila na obzoru velká vzdušná jezera.

Oáza! Palmiery!

Za šedivým závojem se rozložila zelená oáza. Palmové háje, stavby – Konečně lidé!

Pak se spodek obrazu schoulí, obrysy měknou, roztřesou se a zbyde nerovná poušť, zvlněná sopečnými zůstatky pravěku. Fata morgána –

Saharská televize – –!

„Dobře, že nemáme fatu morgánu u nás –“ uvažuje červený vůz.

„Proč myslíte –“

„Příteli! Potkáte děvčátko, pozvete je do vozu, jedete za město, zastavíte u lesa. Po tváři pohladíte, sednete na trávník. Vrátíte se do Plzně, manželka vyletí: Kdes to byl!?! Je toho plné město!“

„Já?!? Sedím celé odpoledne v kavárně!“

„A co ta fata morgána přes celé náměstí! Taková ostuda!“

Severa se zavrtěl. Dobrá Evropa!

„Příteli, je to nuda – Chci něco vidět, něco velkolepého –“

„Podívejte se na mne –“ navrhuje Severa.

Ale Peterka, který právě řídí, uvažuje –

„To mám kamaráda v Prostějově. Když takhle jdeme do polí, dívá se tou rovinou a libuje si: Není ta naše Haná krásná? Kam se člověk podívá, nikde nic nevidí – Boží kraj!“

Pozdě odpoledne potkáváme hlídku meharistů. Jedou do Murzúku. Posíláme vzkaz, že přijedeme zítra a dnešní noc strávíme v poušti, blízko prvních tuarežských vesnic.

Saharská noc

Dřív, než se rozložily na nebi hvězdy, stály pod skupinkou palem dva stany.

Paní Eva s Peterkou připravují večeři. Ostatní členové expedice opravují pneumatiky, proražené na mnoha místech z kamenitého úseku Mesaudy.

Potom sedíme mlčky nad malým ohněm a prosycujeme si duše svatým mírem Sahary. Neslyšíte hlasu, nevidíte světla, jen souhvězdí měří čas, nutnou hodinu spánku.

Mám hlídku a marně prosím ženu, aby šla spát.

Bděli byste s námi. Vědomí Sahary, vědomí nesmírné vzdálenosti, vědomí čisté noci, to je příliš pro tuláky.

Ano, kouzlo Ničeho, Odloučení, Nedohledna – Po létech jsme je poznali na druhé polokouli, na argentinských pampách. Oba trochu starší, ale o tolik moudřejší a silnější než oné noci roku 1933, ve druhé polovině února…

„Budeme spolu takhle jezdit světem – Proč má žít člověk na jednom místě –“

„Aby vydělával peníze –“

„Nenávidím lidi, kteří vydělávají peníze –“

„Mluv o něčem jiném. Řekni mi, byla Atlantis –“

„Ano. Kdesi v Hoggaru, snad u Ghatu, snad v Murzúku – Nikdo neví –“

„Pojď, najdeme ji –“

„Obávám se, že by ji koupil nějaký milionář a přestěhoval do Kalifornie –“

„Tak ji nechme spát – Dobrou noc –“

Další hlídka, Severa, Petříček, dvě kulovnice a dvě pistole. Chlapci, kteří si hrají na noc na Sahaře.

Motor z negra

Ve vzduchu krouží dva dravci.

Loštický tvrdí, že jsou to saharští orlové.

Objevila se sjízdná cesta a za chvíli nás dovedla do nového prostředí. Zelená políčka, zeleninové zahrádky, vesnice, malá oáza. Goddua!

Skutečný vnitřní Fezzán, srdce pouští. Černí domorodci přicházejí opatrně k podivným strojům, které bouří a rachotí, dokud jedou, a mlčí, když stojí.

Zastavili se a čekají. Tři mladí muži, světlejší pleti.

Dosud nikdo nevysvětlil správně toto tajemství. Věda říká: hamitské berberské kmeny v západní a střední Sahaře, 300 000 mohamedánských kočovníků. Domněnka říká: potomci Garamantů, krev římských legií – Pokládají se sami za praobyvatele Fezzánu.

Na kraji polí jsou dvě studny. Typické saharské nádoby života. Primitivní lešení z palmových kmenů, kráter do země, zpola sesutý, s kalnou louží na dně. Hloubka pět, deset, dvacet metrů.

Studna v el Goddua je opatřena podivným motorem [25].

Dlouhé lano jde kladkou, táhne džber, který se samočinně vyprazdňuje do koryta, vydlabaného v palmovém kmeni. Voda stéká a zavodňuje pole. Na konci lana je připoután osel, vedle něj černý otrok, negr. Ráno je přivážou a do setmění tahají vodu. Osel jde deset, dvanáct metrů, pak se vrací, jako stroj. Když už nemůže, bodá jej otrok zahnutým srpem do slabin. Když nemůže negr, bodá ho Tuareg.

Technicky je to správné a nutné, až na ten zahnutý nůž.

Mezi hliněnými chýšemi, krytými suchými listy palem, pobíhá drůbež. Vyměňujeme skleněné korále za malá, drobná vajíčka. To je vše, co mohou prodat.

Černý Děvín

Vesnice má sotva padesát duší. Vstupujeme do primitivních obydlí, ženy probírají semena, melou obilí na kamenném mlýnku, okřikují děti.

Tuaregové ve Fezzánu si kupují dodnes na hrubou práci otroky, společně pro celou vesnici.

Nejvyšším božstvem vesnice jsou ovšem ženy. Vládnou mužům v pravém smyslu slova.

Muž kope na poli, nosí vodu, šije šaty, houpe děti a ošetřuje velbloudy. Žena se šetří, rodí děti a žárlí.

Opouštíme vesničku, která mizí jako zahrádka, kterou si udělaly děti na písku.

„Severo – –! Slyšel jste, viděl jste – – Ženy vládnou mužům – –“

„Doubek mi dokonce říkal, že několika rodinám vládne tchyně – –“

„No – – To máme konečně u nás doma taky – – Šlápněte na to, ať nám neujedou!“

Nedaleký Murzúk je zasazen do dalších písečných překážek. Cesta se ztrácí a jen věžička, která se objevila na obzoru, ohlásila metropoli Fezzánu, cíl našeho bludného putování, konec jízdy k jihu, Paříž východní Sahary.

Nad písečnou plání se prohýbají palmy, potom spatříte pole, shluk nízkých domků a mohutnou stavbu domorodého hradu, kasby, která byla poslední baštou fanatického odboje, nedávné války moderního Severu proti mystickému Jihu.

Paříž Sahary

Nechci a nemohu tvrdit, že by byla jízda z pobřeží do Murzúku světodějnou událostí, hodnou historie. Tripolský autoklub vydal dokonce příjemnou publikaci „Alle porte del Sahara“, kde popisuje povahu a přibližné směry karavanier mezi mořem a Fezzánem.

Při tom tlumočím dojmy, nijak nezkreslené, skutečné dny a skutečné noci naší rychlé cesty do jižních pouští a srovnávám, že sem proniklo kromě vojska jen velmi málo civilních lidí.

Mezi knihami, které čtete, a zeměmi, které poznáte, je kromě toho takový rozdíl, že stojíte někdy tváří v tvář nepochopitelným protikladům.

Naučný slovník posledního vydání praví, že žije v Murzúku 6000 lidí. V našich záznamech je zřetelná poznámka, že jsme tu slyšeli z úst důstojníků o 800 duších.

Neviděli jsme Bír Kateifu, populární Studni vlaštovek a kdoví, najdeme-li pod Murzúkem Tummo, Ptačí oázu, o které by se psaly tak pěkně články malým dětem do čítanek. Ubozí ptáčkové už nemohou a odpočívají ve své oblíbené oáze právě tak, jako usedají naše vlaštovky na svoji studnu, aby omočily zobáčky nebo poprosily negra, aby jim vytáhnul okov pramenité vody. Jedním slovem, něco tu neklape.

* * *

Murzúk je poslední oázou, posledním žijícím hnízdem v jižním Fezzánu.

Pak už najdete na mapě jenom několik neurčitých záhad, Gatrún, Tegerhi, Tummo, Tarso, Tibesti…

Saharské divize se spokojily Murzúkem. Níž, k obratníku, posílají jen hlídky osvědčených karabiniérů na osvědčených meharách. Taková výprava se opakuje po třech týdnech.

Zjistí zpravidla klid, liduprázdnou poušť a dosvědčí, že nehrozí nebezpečí útoku. Je totiž podezření, že desetitisíce domorodců, které zatlačila okupace k jihu, dosud chrání Alláh, nepřítel obrněných automobilů, letadel a bomb.

Budeme tedy opět hosty lidí, kteří nás očekávají, kteří se vytrhnou na den na dva z beznadějné nudy, z pocitu dvou tisíců kilometrů, které je dělí od Tripolisu.

Příjezd do fezzánské metropole je obřadný a slavnostní.

Hnědý, osmahlý komandant, krásný, vyrovnaný muž, zahalený v bílém obleku Sahariánů, čeká první na začátku palmové aleje.

U starého hradu je nová pevnůstka. V bráně stojí voják se stříbřenou arabskou puškou. Vzdává čest.

Na nádvoří čeká důstojnický sbor na velitelův průvod. Představuje se komandant karabiníků, náčelník meharistů, lékař, kněz, učitel arabské školy a domorodý náčelník osady, tlustý, vousatý hodnostář.

Jsou vážní, jako by vítali poselstvo ze země Kanaán, z kraje hojnosti, ze světa vinic a polí, plných studní, čistého vzduchu a chladného slunce.

Murzúk byl založen kolem roku 1310 na staré křižovatce karavan, opevněn a předurčen za sídlo vladařů Fezzánu. Nepřetržitě, až do roku 1930 byl v rukou domorodců a nezdálo se, že některá evropská moc podnikne nebezpečné tažení až k jeho branám.

K středisku obchodu s otroky, k tržišti všech hodnot východní Sahary, kde se vyměňovaly koberce, pestré pokrývky, šátky, plátna, velbloudi, kozy, ovce, mufloni, datle nebo jen kuřata a slepice za pušky, dýky, náboje, tabák a otrokyně.

Oáza obklopuje hrad, pevnost a domorodou osadu v šíři čtyř kilometrů.

Vojenská správa dováží na velbloudech mladé palmy a vysazuje nové aleje.

Jdeme do důstojnické jídelny a pijeme číši na přátelství. Potom nás vedou sluhové do pokojů. – Totiž, pokoje – Nízké, stísněné komůrky v nové pevnosti, úzkostlivě čisté, s polními lůžky.

Paní Evě přikázal velitel hotového obra, černého, vážného Súdánce, desátníka. Poprvé v životě poznává orientální službu. Obr se poklonil a potom ji neopustil tolik dní, kolik dní tu žila. V noci spal na prahu její ložnice. Od východu slunce bděl a čekal, až hlasitě vydechne. Počkal, až zavolá a sledoval její nohy, vzdálen dva kroky, dokud nedošla bezpečně do jídelny. Při procházkách oázou nosil její plášť, drobné dary, kterými nás zaplavovali domorodci, zul jí střevíce, když nastupovala na velblouda a byl by rozdrtil strašnýma rukama každého, kdo by jí zkřivil vlas.

Takového sluhu má každý člen expedice.

Je to zřetelná orientální obřadnost, svatost pohostinství, východní pohádka z dávno zašlých dob.

Hledejte příčinu –

Komandant čeká ve své malé rezidenci, a když mi vyšel vstříc do dveří, vidím, že se mu trochu lesknou oči.

Snad v nás vidí svoje přátele z Říma a v plavovlasé paní ženu, která chodí už rok sama v olivových hájích u Rimini.

Bude velká fantazie!

Šest století byl Murzúk svobodnou výspou záhadné jižní země, staré Phasanie, odříznuté od severu neprostupnou pouští. Od čtrnáctého do dvacátého století v něm vládli fezzánští králové.

Pak přišli dobyvatelé, pobořili starý hrad a posledního krále Fezzánu vyhnali do pouště, kde zemřel za pět dní žízní. Postavili hliněnou pevnůstku, nádvoří s mešitou a prazvláštním, bizarním minaretem, přivedli lékaře, učitele a černého otce misionáře.

Náš příjezd je úředně hlášen všemu obyvatelstvu. Kdekdo se těší na ten den, hlášený jako svátek.

Přicházejí další místní veličiny, náčelník Berberů, Arabové, muži ušlechtilých tváří a jemného chování, starosta města, církevní předáci a nejstarší muži obce.

Zkoumají nás.

Kloní se, zdraví arabsky. Podat hostovi ruku, to by přineslo neštěstí.

Jsme natolik připraveni, že odpovídáme arabským „Kat – –’r cherg – – Děkuji –“

Posíláme skleněné šperky jejich ženám a dětem.

Potom vyšel průvod do oázy. Prohlížíme si radnici a arabsko-italskou školu. Černé a hnědé děti malují zdola nahoru a zprava doleva klikatá arabská písmena. Vojenský lékař nás žádá, abychom na děti nesahali, je tu mnoho nemocí.

Eva se zamilovala do tenkých copánků na vyholených hlavách a tahá za ně nejbližšího kluka.

„Moslemínské matky věří, že copánky chrání jejich děti. Kdyby umřely, vytáhne je za ně Alláh do nebe –“ vysvětluje učitel.

Navečer se vracíme k pevnosti a skoro nedýcháme údivem. Kouzelný svět – Kdo by to tušil – Fezzán – Tajemné království vprostřed Sahary. Ano, Atlantis nebyla vymyšlena – Byla – Snad ještě je…

Zapadá slunce. Věřící padají k zemi, tvář k východu, hlasitě se modlí –

Ale z hradeb pod hradem vyletěla divoce starší žena, mává červeným praporem a zoufale křičí! Utíká do osady…

„Co se stalo?“

„Bude fantazie – Velká a slavná – Svolává ženy – Připravují na dnešní večer velké shromáždění žen a předvedou vám svoje milostné tance –“

Neuvěřitelné –! Sahara také – miluje… Není to zbytečné, když je tu tolik lásky v každém večerním stínu?

Láska na Sahaře

Mezi mužem a ženou je věčné vlnění, neviditelné v prostoru všedního života a v prostoru všedního milování.

Lidé na to vymysleli různé předpisy, aby se mohli pronásledovat a aby měly starší ženy o čem hovořit.

To neporuší zákon, že muž myslí na ženu a žena na muže, když jdou proti sobě. Pozorují se a podávají si nabídku na přátelství. Věčné mužovo: Co kdyby –

Manželství předpisuje jisté zhrubnutí těchto citů. Tady ji máš, nezlob!

Výměny pohledů a horké dotyky očí zakazujeme s okamžitou platností. Nahradíme je věrností, odpovědností a pocitem domovské příslušnosti.

Opuštění muži, které vysadily evropské vlády na léta a na měsíce do pouští, nehovoří o milostných fantaziích, harémech domorodek, červené heně na nehtech a rtech. Zájem o jinou barvu vyprchá okamžikem, kdy si vzpomene bílý důstojník na bílé děvče, na malou Butterfly, která čeká na severu, na bílou sestru a bílou matku, tři členy mužova trojúhelníku lásky.

Všechno se vzepře, vzpomínky, dnešek, zítřek, blůza se zlatými hvězdami.

Může mít ženu – Podívejte se na ně, jak se šklebí – Mají tělo, nohy, ruce, břicho, záda, prsa, hlavu, ale rozum, mozek, duše, srdce – –?

Ani nejvyšším důstojníkům není dovoleno, aby přivezli do Fezzánu Evropanku. Bílé ženy nesmějí do pouští.

Tak se stalo, že paní Eva vyslechla mnoho dotazů domorodek, hnědých a černých žen, které viděly snad poprvé v životě světlé vlasy a jemnou, bílou pleť. Důstojník tlumočí. Ptají se především, zda je to mladá žena, nebo stará – Komu patří – Kolik žen má její muž –

Odpočíváme po večeři a mladý karabiniér, kterého mi přidělili, klepe na maličké okénko mé ložnice. Blikla žlutá lucerna a voják hlásí, že je čas.

Na nebi svítí hvězdy a měsíc leží na zádech, špičkami vzhůru. Voják s lucernou vede malý průvod do nedalekého domu. Schylujeme se v těsných uličkách, Eva s námi.

Kde chcete vidět původnější tance, záchvaty rytmu a primitivních pohybů než tady, na okraji exotiky.

U nízkých dveří patrového domku čeká Arabka, Fatima, kloní se veliteli, hostům, každému zvlášť.

Potom zabušila na vrata a třepotavé světélko seběhlo z prvního patra dolů pro nás. Dům mlčí.

Kam jdeme –

Vstoupili jsme do větší místnosti v prvním patře a usedáme na polštářích, rozložených kolem tanečního prostranství. U vchodu usedly dvě ženy, foukají do dřevěného uhlí a v měděné konvici vaří čaj.

Pak vešlo několik starců.

Sedli beze slova do kouta a ladí hudební nástroje.

El – lalaáááá – lalaááá – Znáte melodicky nejisté expozice arabské hudby?

Jedna po druhé, jako stíny, nesou se po schodech tanečnice.

Jsou to nejhezčí dívky z nejlepších zdejších rodin. Arabky, Berberky, Súdánky, míšenky – Co je na tom, že jdou dnes večer k bílým důstojníkům na večer a na noc – K bílým bohům, kteří jsou ve stupnici vznešenosti hned nad Tuaregy –

Bubeníci bijí v tlumeném rytmu do napjatých koží. Pak spustily ječivé píšťaly a tanečnice obcházejí hosty. Představují se –

Proč to nejsou lidé naší rasy, aby se nemusely tak hloupě, dětsky klanět, pokořovat, i když tak něžně, jako mladičké děvčátko, které se na vás právě směje?

Některé tu nejsou ponejprv. Ty podávají ruce, nebojí se pověry a komandant to pokládá za úspěch civilizace.

Oči mají jako děti, tělo je pečlivě zahaleno.

Potom se spojily do kruhu.

Tančí, zvolna, myslí pohybem, cítí pohybem, zde je rytmus vzduchem a světlem.

Krouží břichem, nehmotně, netělesně, potom vášnivěji, hmotně a tělesně.

Strhnou sedící. Musíte s nimi. Přistihnete se, že klepáte patou do země, škubete obličejem a začínáte tleskat.

Rytmus opustil místnost a vyletěl okny do oázy. Všechno tančí. Měsíc na nebi, půlměsíc na mešitě, hlavy palem, vítr, hlídka na hradbách –

Skutečnost šla spát.

Ženy uvařily čaj, sypou do šálků oříšky a nabízejí hostům.

Je protivně sladký, horký a za chvíli hořkne.

Vystupuje sólová tanečnice.

Poprvé v životě vidíme pravý břišní tanec – Je to neuvěřitelné, co svede žaludek! Kroutí se, jako by v něm běhala obrovská koule. Pak se připojí protilehlé místo, kde nosí evropské dívky na Boží tělo mašli. Nadhazuje se, třese hlavou a potom ji posouvá z pravého ramene na levé a zpět, v nepřerušeném, sugestivním tempu. Ostatní ženy ji napjatě pozorují a doprovázejí zpěvem.

Rychleji, rychleji – Už zachytila rytmus – Ještě rychleji – Tanečnice je vzrušena, nevidí, neslyší, necítí – Opojena údery bubnů, zrychluje hru svalů, vypíná se na špičky, vysiluje se jednotvárnou melodií a nepřetržitými záchvěvy těla.

Obklopily ji.

Ječí, melou špičkou jazyka mezi pysky, šílí v extázi a číhají, kdy se zchvácené tělo podlomí, prohne a padne na zem.

Tak se tančilo mužům východu, unaveným denní prací.

Tak to vysvětluje důstojník.

„Severo – Necítíš, že by šla k tobě láska?“ šeptá Peterka.

„Necítím – Ale jde na mne mořská nemoc –“ bručí vyděšený Severa.

Saharští důstojníci se tiše smějí.

Velitel vyvedl několik dívek a posadil je mezi nás. Snímáme jim šátky z hlav. Některé mají nenapodobitelnou ondulaci, koketní černou ofinu a za ní pletence silných vlasů.

Všechny jsou tetovány, jemně a vkusně, na čele, tvářích, na bradě.

Kde jen je to možno, navěsily ozdoby. Na ruce, lokty, krk, uši, nohy, všude chrastí náramky, prsteny, šňůry dřevěných perel.

Po chvilce společného hovoru ztrácejí ostych.

Osmělují se a tlačí se k místům, kde sedí bílá paní.

Vidíte jim na očích, jak si chtějí sáhnout na vlasy, na bílé, měkké ruce, na červené tváře. Olizují si prsty a tajně se dotýkají loktů divné ženy – Ne, není nabarvena. Je skutečně bílá, na celém těle –

Některé prosí, aby jim zatančila tak, jak se tančí u nás, na severu. Tanec, který tančí bílé ženy mužům, aby vzbudily jejich lásku…

Pošetilost! Představte si, že by usedlý Čech, třeba nějaký pan rada nebo vrchní oficiál od soudu přišel večer v šest hodin z úřadu, zapálil si viržinko, svolal harém a zatleskal: „Tančete, odalisky, pán se chce bavit –“

Vrchol fantazie!

U dveří se tísní několik zvědavých žen ze vsi. Některé nesou na zádech děti, svázané v plachetce. Jedna z nich kojí – Řekněte, že to není slušné v tuto dobu a v tomto prostředí, ale neříkejte – že by to nepatřilo k lásce.

V rohu pokračuje studium bílé paní.

Nastavuje chodidla a dokazuje, že jsou měkká. Pak ji přinutily, aby něco říkala a zpívala, aby ukázala zuby a vyplázla jazyk.

* * *

Sleduji pozorně tváře bílých mužů.

Ti, kteří dnes přijeli ze severu, vypadají jako měšťáci na venkově. Ti zdejší ztrácejí úsměvy. Dívají se vytrvale jediným směrem –

Ne všichni.

Na každém saharském fortu najdete muže, kteří mají zhrublou pleť, mnoho zlatých hvězd na blůze, zlaté plíšky na rukávech a v očích pohrdání.

Žijí pro sebe.

Když hovoří, řeknou jenom to, co je třeba. Když se kloní, shýbnou se na polovic. Hovoří nejraději s muži, obyčejně o velbloudech, o koních a o likérech.

* * *

Kolem půlnoci jsme vyšli z domu tance na čistý vzduch.

Poušť je ctnostná.

Potom společně odcházíme a velitel nás vede do své ložnice na poslední sklenku.

Pařížská herečka nemá takovou toaletní výbavu. Kolínské vody, pomády, nožíky na nehty – Zarazil se –

„Musíme se zachovat – Je tu tolik volného času, tolik nudy Musíme se připravovat na krásný den, až se vrátíme k moři –“

Pak otevřel malou cedrovou skříňku a položil si do dlaně prsten. Kroužek s tenkým arabským ornamentem.

„Ten prsten jsem si uschoval pro jednu krásnou ženu, na kterou zde často myslím – Dovolte mi, paní, je váš – Vzpomínka na Murzúk –“

Kdyby to vypravovala přítelkyni v Praze, jistě by se vzrušila a nezapomněla by na otázku: „Byl hezký…? Takový jako ten major ve filmu ‚Sahara v plamenech‘?“

V Evě se budí žena sedící v biografu.

„A je hezká ta žena?“ ptá se.

„Krásná – Jako všechny bílé ženy – Bydlí v malém městečku v Kalábrii. Je to – moje matka. Dobrou noc!“

Do zakázané země

Jestliže černé, kudrnaté muže probudí k pošetilostem fantazie barevných tanečnic, má to na střízlivého evropského sportovce vliv jiného druhu.

Okénkem ložnice doznívají tesklivé melodie z domu veselosti. Bubínky, píšťaly, drnkací nástroje, falešný zpěv, ale za noční tmy pod murzúckým hradem vás nemůže uspat primitivní blouznění, dokud svítí měsíc a z dálky voní poušť.

„Vidíš, je taková velká noc,“ šeptá mi žena, „jsme nejníž na jihu, kam smíme – Jaké je to asi pod oázou, v Gatrúnu – Proč tam nesmíme? Je tam snad nějaké tajemství?“

O jižním okraji Fezzánu se mluví všude šeptem.

V území, které má poledníkovou šířku osm, devět set kilometrů, není oživené osady. O studních se mluví jako o vysokém vojenském tajemství. Není tam táborů, ani pevností.

Dnes u večeře jsme prosili velitele karabiníků, aby nám povolil na naši odpovědnost jediný den cesty k jihu, do zakázané země.

Marně – Zítra, pozítří otočíme chladiče k severu a pojedeme do Edejenských přesypů.

Právě pod okénkem do setmělého nádvoří stojí naše modrá Aero.

Nikde nikdo. Vprostřed studna. Důstojníci dnes nemyslí na poušť.

„Pojď, vyjedeme si trochu za oázu! Nikdo nás nezadrží a za hodinu se vrátíme. – Zavřeme výfuk –“

Vyvážil jsem okov vody, doplnil stupačkovou nádržku a chladič.

Dolévám benzin ze zásobních plechovek. Vzadu za hlavami je podlouhlá skříňka se zásobou konzerv a sucharů.

„Chystáš se jako na dva dny –“

Dva dny! Nebo další týden – K obratníku Raka, potom níž, ještě níž, neznámou, nedokončenou cestou, do oblasti velké čadské stepi! Kdo první prorazí tuto cestu –!

Projíždíme branou, stráž zdraví.

Potom palmová alej, sotva sto metrů, pole a poušť…

Suneme se mělkým pískem, potom tušíme nejistou pistu a v záři reflektorů sledujeme zapíchané kameny.

Chci si ušetřit podrobnosti, protože člověk nemusí koneckonců přiznat každou hloupost, které se kdy dopustil.

Jisto je tolik, že příštího dne dostali v Praze z Tripolisu hlášení, že se modrý vůz ztratil, neznámo kam –

Vypadalo to fantasticky. Ale skutečnost byla velmi prostá. Za svítání trochu pobledlo nebe a východ slunce zahalily podivné mlhy – Potom větřík, vítr, vichřice – –

Když se blíží ghibbli

Cítíte nebezpečí jako slepice před bouřkou.

Vzduch je stlačen do nízkých vrstev a na obzoru fialoví. Tak se asi hlásí jiné velké síly, zemětřesení, výbuchy sopek a něco takového ohlásí jednou konec světa.

Když se blíží ghibbli, fezzánský samum, za úsvitu, plave měsíc v okrově červené mlze a hvězdy jako by hledaly správná místa.

Dýcháte ztěžka. Slábnete. Bolí vás nohy a záda. Vlečete se jako po chřipce.

Povětří je nabito elektřinou. Domorodci vypravovali, že někdy praská ve vlasech, když do nich vjedete rukou a za noci září některé předměty zelenavými výboji. Považte, jak přijímá takové zjevy citlivá, zjitřená duše kočovníků, je to jistě strašidelný signál duchů –

Po předehře smrtelného vedra, kdy se nehne ani zrnko prachu, ozvou se slabé nárazy jižního nebo jihovýchodního větru. Pak je často i několik hodin klid – Nebezpečné mezidobí, kdy je ještě čas, poslední možnost úkrytu.

Dusno houstne a zkušení průvodcové karavan odhadují, kdy zaburácí vichr. Usuzují zejména podle červenavé mlhy, postupující z obzoru. Ve volné poušti sestoupí s velbloudů, zahalí se za zvířaty těsně do burnusů, nakloní hlavy, odevzdají se osudu.

Někde ve střední Sahaře sbírá zatím ghibbli sílu.

Přiletí jako oheň. Zakryje slunce, utopí oázy, sehne palmy, zatopí pisty, karavany. Běsní, skučí, oslepuje, vysiluje.

Teplota potom přestoupí padesát, šedesát stupňů Celsia.

Hlavní výbuch trvá dvě, tři hodiny. Přesune tuny písku.

Vytvoří přesypy tam, kde včera nebyly, vymete jiné.

Když v tom vězíte na sedadlech obyčejného, čtyřkolového automobilu, stačí dvacet, třicet centimetrů písku a pány vaší budoucnosti jsou jen přátelé, pokud nějaké máte a pokud mají tušení, kde trčíte.

V oáze byl asi poplach –

Důstojníci se dívali k jižnímu obzoru, kterým se valily spousty písku a okrajem zasahovaly murzúckou oázu. Žlutočervená mračna – Bouře!

Hnědí meharisté větří nosem, jak se tomu naučili od velbloudů.

Nikdo netušil, že nás dělí jenom několik desítek kilometrů. Stráže hlásily, že viděly dlouho světla našich světlometů v přímém směru na Gatrún.

Potom je zahnala foukanice do maličkých kobek pevnosti. Pokud skončí bouře dnes, nebo zítra, není obavy o zasypané. Mají dost vody, jídlo a nervy.

Ale Severa s Petříčkem už odstartovali na Gatrún. Za nimi hlídka meharistů s lopatami, koberci na podložení kol, lany, jídlem a pitím.

Také červený vůz ztroskotal po několika kilometrech a tak jsme se dočkali pomoci až na sklonku dne, když už bloudil po nebi paprsek našeho hledáčku.

V sedle bílého velblouda

Čtete o nich, že jsou to úplná veličenstva, koráby pouště, akumulátory na vodu, takže prý kočovníci dřív, než zahynou žízní, rozříznou velbloudovi břicho, napijí se a potom teprve zemřou.

Někteří mají dva hrby, jiní pouze jeden, takže se jmenují dromedáři a žijí v Africe a ve východní Asii. Velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus) čili drabař, je naproti tomu domovem v Asii střední.

Velbloud je nutný.

Zdomácněl v pradávných dobách a dře se od nepaměti jako velbloud na všech východních a jižních pouštích.

Srst je zpravidla světle žlutá a hebká, aby se jezdec zbytečně neotlačil, když sedá do sedla. Někteří dromedáři jsou ovšem také šedí, hnědí a dokonce i černí, přičemž je pravým miláčkem beduínů velbloud bílý, vzácný albín, právě takový, jakého připravují Evě pro dnešní jízdu do pouště.

Vzpouzí se. Sedí na zemi a řve ten velbloud [36]!

V nozdrách má stříbrný kroužek, prská a protestuje.

Je jediným spolehlivým křižníkem pouští a nebude nikdy vytlačen kovovou technikou. Patriarchální svět, svět východních kočovníků, všechna doprava ve velké části Afriky a jihovýchodní Asie je svěřena jeho dlouhým nohám, neohrabanému tělu a malé, nemyslící hlavě.

Datlové palmy a velbloudi, dvě podmínky života kočovníků!

Jde sypkým pískem a neboří se. Našlapuje na dva dlouhé prsty a mozolovité chodidlo, nese náklad nebo jezdce ustupujícími dunami, kde by ztroskotal kůň i housenkový automobil.

Zimu, vedro, hlad a žízeň snáší právě tak vytrvale, jako jeho vzdálená příbuzná, jihoamerická lama.

Má silný chrup a rozdrtí právě tak tvrdá datlová zrna, jako suché trny a bodláky, stepní křoviny, citlivky nebo akácie.

Když nepije v horkých měsících tři dny, trpí a umdlévá, potom snese ještě čtvrtý a pátý den žízně.

Je velký rozdíl mezi velbloudem nákladním a jízdním, mezi tupým otrokem, nosičem břemen a nepoměrně bystřejším meharou, jezdcem.

Nákladní velbloud má uzdu z jemně pletených řemínků, do nichž je navlečen čenich. Když zatáhnete, stahujete tlamu. Jízdní mehara má kromě toho ještě druhou uzdu z tenké kůže, upevněnou v provrtaném chřípí.

Jezdecké sedlo je přizpůsobeno hrbu, zapadne na něj a přečnívá asi třicet centimetrů. Dole je opřeno čtyřmi polštářky o hřbet a podvázáno dvěma řemeny pod břichem. Třetí řemen jde kolem krku. Nákladní sedlo je zařízeno tak, aby se po obou bocích vyrovnala váha nákladu.

Ve vnitřním Fezzánu a u speciálních velbloudích oddílů saharských divizí sedlají jízdní mehary jinak, po starém tuarežském způsobu.

Jezdec sedí před hrbem a než nastoupí, zuje se do bosa. Řídí špičkami chodidel, opřených na jemné hřívě dlouhého krku.

Malé sedlo vybíhá vpředu do typického kříže a tam, kde stahuje řemínek tlamu, bývá kovový, tepaný půlměsíc.

Když nasadí zvíře cval, skrčí jezdec nohy před sedlo a dopřeje mu naprosté volnosti.

Čím je velbloud pro obchod a život pouští, dokazují léta, kdy zuřily v Africe dobytčí nemoci. Když byl kdysi v horním Egyptě velbloudí mor, ustal všechen obchod.

Příchod písečných bouří vyděsí karavany a zvířata se snaží uprchnout z dosahu katastrofy. Když se kalí obloha a vítr žene žhavý písek, lehnou si těsně k sobě, obrátí se zadkem proti větru, napřímí krky a čekají svůj osud. Někdy se nedočkají – V příštích dnech nebo týdnech potká jiná karavana polozasypanou hromadu těl a za čas vybělí slunce čisté kostry.

Paní Eva opakuje už po páté marný pokus. Bílý mehara, skvělý jízdní typ, řve, vzpouzí se, nechce přijmout jezdce. Důstojníci se smějí a nasedají na druhá zvířata. Jejich sluhové odnášejí opánky a přinesou je, až pán sesedne.

Komandantovi vyvedli ostrého arabského koně.

Vyjíždíme za oázu, bílý velbloud v čele, se dvěma hnědými jezdci po boku.

Vtom vyrazil kůň. Cvalem, naplno – Kdo rychleji – Půda je tu tvrdá, stepní, komandant vítězí, ale vzdává se souboje v prvních písčitých pláních.

Dlouhým, houpavým během, jako rozkývané čluny, plavou velbloudi k severovýchodu.

Bílý mehara v čele.

Dary náčelníků

Vidím je dodnes v malé skříňce, kde mluví o posledním večeru v Murzúku.

Pod polosesutými valy hradu se shromáždili muži k bojové fantazii.

V řasnatých oděvech z plátna, někteří v tmavých pláštích, všichni zakukleni až po část obličeje a oči. V rukou kulaté štíty a pušky s dlouhou hlavní a bohatě zdobenou pažbou. Někteří mají staré, tenké meče, za opaskem dýku.

Dvě řady nastupují k válečnému tanci, divoce šermují zbraněmi, blíží se, ustupují. U zdi čekají ženy, mají bubny a paličky, hučí vážnou melodii a povzbuzují hudebníky.

Je v tom tolik slávy, pýchy, odvahy, a přece by stačil jediný kulomet a smete fantastickou, překonanou a groteskní válečnou techniku jihu.

Je to slavnost rozloučení.

Náčelníci snesli hostům dary. Stříbrný prsten pro bílou ženu, s obrovským kotoučem, zdobeným ornamenty, širokým na tři prsty.

Drobné prsteny pro štěstí. Jemně pletené košíčky z pevných trav, zelené, fialové, červené, modré, malé koberce a závěsy, za které se hosté odměňují skleněnými náramky, náhrdelníky a jehlicemi. Už toho zmizelo několik kilo a nebude snad obyvatele oázy, který by se nehonosil malou pozorností těch zvláštních lidí ze severu.

Loučení nad obratníkem

V tmavé kuchyni připravují tři Eritrejci slavnostní večeři. Vaří přesně podle receptů: Dej litr vody, potom tohle, potom to povař, osol… Jeden z nich sedí vážně v koutě a předříkává druhým, co a jak. Domorodcům nechutnají naše jídla a některým zapovídá náboženství určité pokrmy, takže pak nosí jídlo na stůl bez ochutnání.

Karabiniér s lucernou vede nás naposled po úzkých schodech do menzy.

Velkolepý mír obestřel starý hrad, ne nepodobný starci, který se sklání nad hroby svých synů, marných útočníků a marných obránců nejjižnější fezzánské výspy [31].

Co je na jihu? Ptačí oáza Tummo – Nesmysl, řekli důstojníci. Výmysl popisovačů země. Gatrún – Na ten nechceme vzpomínat – Potom Tarso – Kdo je viděl? Tibesti – Na západ od jeho hřbetů jde prastará stezka do srdce bohaté Afriky. Kdo ji spojí s Murzúkem?

A přece jste na křižovatce. Vidíte ji v krvi domorodců. Zde se po staletí křížily rasy. Černí muži od Čadského jezera, z rovníkových oblastí, Súdánci z jihovýchodu, arabští kočovníci, Fezzánci, Berbeři a nevysvětlitelně bledí Tuaregové, potomci starověku.

Povětrnostní zprávy hlásí obrat počasí. Ve středních pouštích se čekají bouře. Snad jsme ještě nepoznali plnou hrůzu ghibbli. Vedlo nás náhodné štěstí, které přeje dětem a dobrodruhům.

Nerozhoduje, že se důstojníci brání. Co bude, až odjedeme? Konec vzrušení, vzácného meziaktí, veselých večerů, denního zájmu o hosty, nových rozhovorů a neopotřebovaných frází.

Kuchař lépe vaří. Sklepník je lehkomyslnější. Velitel má dobrou náladu.

Karabiniér se žlutou lucernou svítí naposled do úzkých schodů murzúckého fortu a vede nás tiše do jídelny.

Pijeme ostrý aperitiv.

Polévka, makarony, hořký stepní chřest, gazela se smaženými brambory, konzervované ovoce, ořechy a slané mandle, nakonec tripolský pomeranč.

Odvažujete každé sousto.

Než dojedeme v budoucích dnech do Tripolisu, urazíme skoro 2000 kilometrů – Jakou tu má cenu láhev vína a krabice konzerv!

Většinu zásob dopravily karavany z pobřeží, nebo ze severních oáz, spojených nákladními auty. Letadla zkracují tuto cestu do vyhnanství.

Nutíme se do řeči, ale věty končí v polovičce. Kdo způsobil, že jsme se tak sblížili, sžili s prostředím? Propadáme soucitu? Propadáme přátelství? Propadáme chtivé touze po senzaci?

Myslím, že propadáme poušti – Už věřím, že bych se v ní přetavil za několik týdnů – Kdo ví, na jak dlouho, ale žádná vášeň neví, kdy začne a kdy skončí.

Minulé dny byly vyplněny plnou tělesnou námahou. Minuty, hodiny, metry, kilometry, dech, nervy, svaly. V noci chvíle klidu.

Teď prožíváme saharský den od jitra do setmění. Má silné složky. Opírá se o maličkosti. O několik palem, o velbloudy, o jedinou studni.

Je večer přemýšlení, jen sklenice zazvoní, nebo stříbrný nůž.

Večer loučení –

Vojáček nese novou mísu a podává ji trochu neobratně. Má bílé rukavice, pitvorně směšné. Je totiž bos – Vyuzená lýtka, ušlapaná chodidla –

Velitel jde očima s ním.

Když jsme rozložili po večeři mapu, bylo nad pochybnost, že jde do tuhého. Ráno odjíždíme. Zpět na Sebhu, potom do Brachu. Území mezi Murzúkem a Brachem nemá pevného bodu. Nepotkáte studni, palmu, pevnost, nic.

„Totiž – Je tu jedna studně, zde – Um El Abid – Malá pevnost. Ale tam raději nezastavujte! Dává se tam posádka z trestu – Ani důstojník tam není. Velí četař a desátník obsluhuje rádio –“

„Kolik kilometrů?“

„Z Murzúku do Sebhy, to už znáte. Ze Sebhy do Brachu 500, snad 600 –“

Je nezbytně třeba, abychom toto smrtelně prázdné území projeli v jediném dni.

„Za Brachem bude lépe. Hamada el Homra, pásmo Garianu, pobřeží –“

Čekají nás ovšem Edejenské přesypy a kdyby se zhoršilo počasí, bude svízel s pískem. Bilance končí jedinou možností: Rychle na severozápad!

Za stopou tří velbloudů

Ráno o čtvrté nás osobně vzbudil velitel pevnosti. Za ním, jako stín, chodí voják s lucernou. Je ještě tma.

Na nádvoří strojí meharisté tři velbloudy.

Velitel lituje, že nemají letadlo. Byla by to nejspolehlivější kontrola.

Než skončíme snídani, vyjede jízdní hlídka a najde stopu. Je totiž nezbytně nutno, abychom startovali za tmy, a než se rozední, budeme hluboko v poušti.

Pak je pozdě.

Kdybychom sjeli na Traghen nebo na Um el Araneb, byl by asi Murzúk poslední pevností, kterou jsme v životě spatřili.

Velitel vysvětluje, že nám dává nejlepší stopaře, kteří najdou karavanieru čichem. Mají svítilny a povedou nás až na směr, který vede spolehlivě na Godduu.

Motory třeskly do chladného vzduchu a potom bublají z otevřených výfuků až do chvíle, kdy si řeklo sedm lidí naposled sbohem –

Točím se po nádvoří, a jak jedou pruhy reflektorů po zdech, osvětlují metrová písmena nápisu: „ANI ČEST, ANI BOHATSTVÍ, ALE POVINNOST A BOJ!“

To už se promítá světlo až na starobylou bránu, kde vzdává hlídka poctu.

Zajíždíme kostrbatou plošinou na okraj osady, točíme se záhadně, už cítíme pod koly volnou půdu a zdaleka bliká světelné znamení. Rozvědčíci našli cestu.

„Franku, máme dost vody?“

Zamrazilo mne v kostech!

Zapomněl jsem naplnit stupačkovou nádržku. Není možno se vracet – Co bude – Na východě trochu pobledly hvězdy.

Step voní novým dnem.

Třeseme se zimou.

Žluté světélko bliká zblízka, ještě blíž a v pološeru vidíme kameny, zapíchané ve směru pisty.

Třetí rychlost.

Jsme na pět, šest set kilometrů na život a na smrt spojeni s maličkými motory, s malými mechanickými zázraky, které ženou pouští sedm, osm centů, náklad na hřbety čtyř velbloudů.

Tma unavuje. Nevíte, kdy sjedete do kamenité strže, kdy se propadnete do díry, kdy uváznete v přesypu.

V prvních červáncích zfialověla neživá krajina a vidíme terén, kterým se ženeme. Zdá se vám, že řídíte tank a jedete volným krajem z fronty.

Vynořuje se Sebha na povědomém návrší.

Sotva byly motory na doslech, vyběhla před hradby skupina mechaniků z nouzového letiště. Vítají nás jako staré známé a jak možno rychle plní tanky a chladiče [24].

Doubek a Loštický vystoupili na pahorek, kde je v pevnostní baště kabina bezdrátové telegrafie. Vracejí se rozčileni.

Za několik málo hodin začne bouře, ghibbli –

Velitel a důstojníci se netají starostí. Cesta na Brach bude spojena s velkým nebezpečím. Jde o život šesti lidí. Dali by nám doprovod, ale nemají motorových vozidel. Meharisté nestačí vozu.

Co kdybychom zůstali –

Ghibbli visí ve vzduchu a severní krajina bývá po bouři tak zaváta, že bychom snad čekali v Sebhě několik dní, nebo týden. Je tu jen jedna možnost: snad projedeme dřív, než to začne –

Depeše a odjezd.

Startujeme za silného větru z liduprázdného letiště. Písek zahnal všechno živé do budov.

Kolem boků aerovek hvízdají údery písku, první záchvaty samumu.

Jedu za bílými deset metrů a vidím sotva jejich zadní kola.

Je jasný den, kdesi nad zemí, nad písečnou smrští, ale my v tom sotva dohlížíme k okrajům cesty a jeden po druhém rozsvěcujeme reflektory.

Vypravujte to nahoře na severu, lidem, kteří snad jeli na velbloudovi za deset franků kolem Biskry a obhajte nesmysl, že jste jeli za dne, v nitru Sahary, s plným světlem automobilových žárovek!

Deset hodin v bouři

Toho dne kolem jedenácté hodiny začalo peklo.

Krajem se hnaly žhavé proudy písku. Teploměr v mém vzduchotěsně uzavřeném voze ukazoval k šedesáti. Co chvíli jedeme druhou, nebo jen první rychlostí.

Výfuk řve jako siréna a přehlušuje bouři. Pozoruji úzkostlivě dálkový teploměr. Voda v chladiči je dosud pod stovkou.

Voda – Zapomněl jsem na stupačkovou nádržku i v Sebhě – Dnes, kdy dolévám menší dávky vody již po páté, třebaže je před polednem. Kolem dvanácté hodiny se obrací vítr a žene oheň zezadu, ve směru jízdy. Teploměr poskočil na stovku, jedu, ještě kilometr a ručička hlásí nebezpečí. Vaříme –

Tisknu plyn a prudce dojíždím vedoucí vůz, bok podle boku. Ukazuji palcem na chladič.

„My taky –“ řve Loštický, „– jeďte dál!“

Kolikrát se mi vrátila tahle příhoda v pozdějších letech, na horských cestách do jihoamerických Kordiller, na argentinských pampách, v Mexiku –

Co vydrží automobil! Snad ještě víc, než člověk –

Vystačíme s vodou?

„Musíme se zajistit,“ navrhuje inženýr Peterka, šéf vozů – „doplňujte ze zásob a vodu z modrého vozu ušetříme k pití –“

Zatočilo se to se mnou – Nemám vodu – Jen menší zásobu ve volných plechovkách. Hlavní, dvanáctilitrová nádržka na stupačce je prázdná.

Kdosi měl zlé tušení. Jde a klepe na horký plech –

„Kde máte vodu… Člověče…!“

„Já – zapomněl –“

„Tak si tedy pamatujte – Naše voda je pro naše vozy, máme ji jen pro sebe, rozumíte?“

Rozumím –

Nasedáme a po třech, čtyřech kilometrech opět odpočíváme a čekáme, až se uklidní chladiče. Pak znova, vytrvale, padesát, šedesát kilometrů.

Nikdo nemluví. Když zapadne vůz do písku, druzí pomohou. Neradi, neochotně.

Nyní ustal vítr a dusno houstne. Nárazy písku slábnou a zvětšuje se rozhled. Slunce je nad mlhavou hradbou. Jedeme osm hodin a je jisto, že nedorazíme do noci do Brachu – Uvázneme ve volné poušti.

Asi po dvou hodinách zabrzdil vedoucí stroj.

V dálce je nezřetelný předmět. Šedivá hromádka kamenů a hlíny. Temný hranol, potom ztracená pevnůstka, Um El Abid.

Zastavujeme před prvními drátěnými překážkami. Před nimi je studna.

„Um El Abid – Jsou tu posádkou jen černoši a barevní. Matka Otroků – Velitelem je četař a jsou prý tu skoro všichni z trestu – Rozumíte – Nečekejte večeři na stříbře a příjemnou pánskou společnost –“ [42]

Noc u Matky Otroků

Čtverec ostnatých drátů. Několikanásobný.

I vrata jsou upletena z toho zvláštního trní a zastrčí se v noci do třímetrového vchodu.

Tak je tomu u všech pevností, ale Matka Otroků má ve Fezzánu strašidelnou pověst.

To místo je třeba hlídat, ale není tu ani palmy, ani domorodé vesnice, taková klec na zdravý rozum.

Proto sem posílají nepokojné hlavy, aby vystřízlivěly.

Kdo se vrátí z Um El Abidu, něco prožil.

V době našeho příjezdu měla posádka 12 barevných střelců a velitele, italského četaře. Desátník se stará o rádio.

Má ve své jizbě malou vysílačku, jediné spojení s Brachem. Jednou za tři týdny sem přijede karavana.

Přivezou zásobu makaronů, olej, mouku, konzervy, cigarety, cukr, střelivo, petrolej, baterie pro vysílačku, poštu a – dvě Arabky –

Zdrží se dva dny.

Jsme unaveni, připravujeme si večeři z konzerv a odesíláme zprávu o svém nedobrovolném zdržení.

Slunce se rozplynulo v kalné mlze.

Na dvorku stojí v pyramidách pušky. Vysoký Eritrejec hlídá na hradbě, ostatní, hnědí i Berbeři, sedí mlčky kolem ohně a vaří čaj.

Hučí jednotvárné melodie a brnkají na mandolíny, zhotovené z vojenských jídelních misek. Blýskají očima a dívají se nevraživě na vetřelce.

Desátník zatím sype do povětří tečky a čárky marconigramů. Ze Sebhy hlásí, že je tam rovněž před bouří a odhadují, že ghibbli zdvihne kotvy zítra dopoledne. Spojujeme se s Brachem. Marně.

– Nové pokusy – Konečně odpověď.

Atmosféra blázní.

Telegrafista prosí o ticho – Pí-pí-pí-pi-pi–píííí-pi –

Slabounký hlásek z pouště –

„Ten by to mohl vědět –“ povídá italsky telegrafista.

„S kým jste se spojil –“ ptáme se dychtivě, když odložil sluchátka.

„Až pojedete do Brachu, tak je potkáte – Dva stany, zahrabané v poušti. Kolegové – Nouzová stanice, špatné živobytí – Ještě horší, než tady –“

Telegrafista „u dvou stanů“ hlásí, že se za jeho pozicí jasní a že je v pásmu nízkých spodních vod mezi Ederi a Brachem klidné nebe. „Dobrou noc!“

Ale za hodinu se ozvala Sebha a vzkazuje nám, že ghibbli přijde na Um El Abid mezi 8.–9. hodinou ranní.

Vyjedeme před východem slunce.

„Strašný den – Kolik je to hodin?“ naříká Severa. „Po západu slunce a člověk už nevidí na krok…“

„Baže – Já vidím –“

Stojí nad kruhem domorodých vojáků a dívají se, jak hrají kostky.

„Ty vidíš, bratře?“

„Taky bys viděl – Ale dej si dolů brejle –“

Severa otírá tmavé automobilové brýle a ukládá je do pouzdra. Potom se posadil na prázdný kovový sud a díval se vytrvale na protější zeď.

Hnědá tma

Stísněný obraz Um El Abidu se nezměnil šerem a rychlým příchodem noci.

Co všechno spojují šťastní lidé na severu se jménem noci!

Do oken jim vane voňavý vzduch ze zahrad, města svítí dlouhými růženci ulic a tříd, někdo se strojí do lepších šatů a prodlužuje si život, někdo rozestele nadýchané lůžko. Je to odměna za den. Evropská noc –

Ne tak u Matky Otroků.

V zaprášeném temném chomáči života, který se chytil země a bojuje s vichřicí jako hnízdo ze stepní trávy, hnané bezmocně a bezúčelně za okraj života.

V takovém prostředí čekáte na jakoukoliv změnu.

Je bez oddechu přes padesát stupňů Celsia, ale to samo neřekne všechno.

Místo dechu lapáte dusné, těžké těsto. Cítíte potřebu potu, ale vlhkost těla klesla jako spodní pramen studně.

„Mám strach o Peterku –“ ozval se kdosi. „Je to takový dobrý chlap a dívejte se, jak ho to bere – Horečka – Všichni máme horečku – Důstojník má horečku – Radiotelegrafista má horečku – Bože – Límec – Utrhněte mi límec! I s krkem, rozumíte – Rozumíte! Krk, hlavu, všechno pryč! Um El – Jak se to jmenuje – Stráže mají horečku – paní Eva – taky –“

„Vy taky –“

„Taky. Všechno blázní – Co pijete? Co to pijete –! Dejte mi – to je nápad! Pivo! – Taky vám leze jazyk mezi zuby? To je hrůza –“

Byly to divné rozhovory.

Debata v peci.

Pííí–pipi–pipi–pííí–pipi–pííííííí.

Morse – Marconigram –

Desátník se nachýlil nad stůl a zapisuje depeši. Sluchátka na uších, potom ruku na klíči, odpovídá.

Zaměstnáváme půlku libyjské poušti.

„Výprava Doubek zdržeti – stop. Odjezd možný po bouři – stop. Doprovod nutný – stop.“

„Pro vás, pánové –“ hlásí a usmívá se.

Na operačním stolku je dobrý superhet.

Díváme se na hodiny – Bude deset – Venku noc, divná noc. Nikdy jsem ještě neviděl hnědou tmu.

Máte dojem, že je to vzdušné, žhavé bahno, v kterém budou čerti metat kozelce.

Z oken naší kobky padá do nádvoří žlutý kužel světla.

I barevným to podlamuje nohy. Plíží se jako příšery, jen matný, bělavý stín, duch, zabalený do plátěného pytle, opřený o tu divnou, hnědou tmu. Pár kroků a lapá vzduch jako zvíře. Potom mizí a zapadá v hnusném, odporně hmotném ovzduší.

Superhet mi přitahuje ruce. Točím škálou – Poruchy rachotí jako krupobití. Šílenství je elektrického původu. Také jen porucha –

Řím – Večerní zprávy – Milano – zprávy –

Bloudím kolem čísla 65 – Mámení – Nesmysl –

„Co to – Nechte to – česky –!!!“

„Co je???“

„Česky!!! Ticho!!! Praha – Klid!!!“

„… tisková kancelář hlásí tyto zprávy – prásk, prásk – schůzi – prásk – byla projednávána předloha – prásk, prásk – platové úpravy veřejných zaměstnanců – prásk –“

„Praha!!! To je zázrak! – Co to říká – Co se děje –“

„Ale, projednávají tam platovou úpravu nějakých zaměstnanců –“

„Blázni –! Jako by jim tam nebylo – dobře! Praha – Dneska v noci v Praze –! Ten život –“

„A oni si za to ještě nechají platit –“

„Co to vysílají?“ ptá se desátník.

„Ale takový kabaret –“ odpovídá kdosi.

„Buďte zticha, neslyším –“

„Zprávy sportovní. Na Zimním stadionu utkají se dnes ve světovém mistrovství ledního hokeje – prásk –“

„Lední hokej – Takové vedro – Pitomost!“

„… reportáž o finálovém zápase Amerika–Kanada vyslechnete si v přímém přenosu ze Zimního stadionu za několik minut. U mikrofonu redaktor – prásk, prásk, prásk –“

Nálada změnila okamžitě barvu. Zázrak, co jiného…

Jsme na té a té rovnoběžce v Libyjské poušti, v pevnosti U Matky Otroků, je deset hodin patnáct minut, padesát šest stupňů Celsia, noc. Tma je hnědá – Tísníme se v hliněné komoře radiotelegrafisty, máme rozpraskané rty a uši, oteklé jazyky, červené oči, hlavy na krku a nohy pod ním a na noc zatarasíme zevnitř dveře, pro všechen případ. K tomu všemu posloucháme reportáž ze Zimního stadionu v Praze, Amerika – Kanada – prásk – Eskymo, ledová limonáda, pivo – pitná voda – –

Poslech byl rušen praskotem rozdivočelé atmosféry, ale přece jsme slyšeli zřetelně hlas země, kde se v té chvíli halily dámy do kožichů. Napadne je, že za hliněnými valy Um El Abidu burácí vichřice a čistí cestu strašné elektrické bouři, která se blíží každou minutou?

Jen Peterka nechápe. Má vysokou horečku a protestuje –

„Amerika–Kanada – Kdybyste nepokoušeli Pánaboha – Všichni jste se zbláznili – rozumíte –“

Ale to už se ozval bílý desátník a požádal nás, abychom šetřili baterie a přerušili příjem. Co kdyby trval ghibbli týden – Byl by bez proudu –

Jen dvě stě čtyřicet pět…

„Zkuste to spát –“ bručí Doubek, „ztrácíme půl dne. Ujeli jsme dnes jen 245 kilometrů – Vyrazíme časně ráno, ať je jak chce –“

Dvě stě čtyřicet pět kilometrů a na to jsme se dřeli plných třináct hodin, od půl šesté ráno do soumraku.

Necítím záda, bolí mne každý sval a nemohu zavřít odřené a rozpukané dlaně.

Takovou školou by měli projít lidé, kteří mnoho mluví a rádi se poslouchají. Byla by to báječná průprava pro vynikající politiky a učitele mládeže. Plnili by jenom příklad Kristův, který šel do pouště, aby se zdokonalil.

Šťastný národ, který má kolonie, moře a přístavy –

Nevěřte, že se mohou ukovat chlapi na židli! Snad je to velkolepý šéf, který velkolepě řve a velkolepě vládne. V rozhodujících a nejistých chvílích je takový píchač hodin nejpodlejším zbabělcem a neuctivějším služebníkem. Zradí a zaprodá, uhne, podvede.

Věřím lidem, kteří přeletí oceán, projedou pouští, proderou se pralesem a doběhnou na sněhu padesát kilometrů.

Spíme na zemi.

Víc nemůže poskytnout Matka Otroků, jen bezpečí, teplou vodu a benzin.

Zdá se, že venku vyje pes.

„Pes?“

„Hlídka! Jsou to blázni! Takhle si zpívají, když je ghibbli – Nechte je, dobrou noc.“

Doma

Aerospexor byl organizován podle všech pravidel a vyjížděl před několika týdny z Plzně jako svatba.

Nevím, proč mne to napadlo, když jsme s inženýrem Peterkou za šera v Um El Abidu doplňovali vodu do chladičů.

„Vzpomínal jsem včera na domov, viďte –“ přiznával.

„Měl jste vysokou horečku. Všem nám to lezlo po zádech a Eva má angínu. Nemůže polknout. Už tři dny –“

„Že to neřekla –“

„Ona je divná ženská –“

„Hodná. Lidé jsou vůbec moc hodní, ale jenom někdy.“

„Pamatujete? Davy lidí – Slavnostní start – Noviny – Rozhlas – Film – Taková sláva a my tu teď vypadáme jako trestanci –“

„Kde máte srdíčko z Folmavy?“

Ve Folmavě totiž, na přestupu hranic, byla slavobrána. Čekaly tam děti se svým učitelem a členové domažlického autoklubu, novináři z Prahy a zástupci továrny Aero. Děti říkaly básničky, hotová svatba.

Z jedné vsi nám poslali obrovský bochník domácího chleba, z jiné koláče.

Folmavské děti daly každému členu týmu malé malované srdíčko pro štěstí.

„Copak srdíčko – Kam se poděly všechny ostatní dárky –“

Přiznávám, že jich bylo na další vůz. Neuvěříte: deset šunek, speciálně uzených, osm mamutích salámů, padesát konzerv, vyrobených jen pro nás, tucty drobností, pro radost i pro užitek. Bylo totiž zvláštností plzeňských sportovních jízd, že se těšily tak upřímné popularitě, na kterou byla trochu studená i naše sportovní Praha.

Bůh je mi svědkem, že jsem takový slavnostní start opakoval ještě jen jednou, dalšího roku v Praze a pak jsme mizeli z Prahy tajně, úderem půlnoci od paláce autoklubu.

„Hele –“ ozval se Peterka a vylovil z mastného nářadí malý, špinavý předmět.

„Co je to?“

„Mandlový koláček! Kam se sem zakutálel – Pospěšte si, dáme ho Evě –“

Nemůžete si představit, co znamená v poušti mandlový koláč, tvrdý, suchý, oáza v prostředí, kde všecko křičí: Hlad!

Seřadili jsme se a Peterkovi sedělo štěstí mezi očima.

Paní Eva pomalu jedla, my pohybovali čelistmi a pak jsme si otřeli suchá ústa –

„Že ale byl, co?“ liboval si Severa.

Žlutý květ

Tentýž obraz.

Hliněné valy, kamenná tvrz, trnová koruna ostnatých drátů, anténa, navátý písek, dole pod mírným návrším studně, střežená hlídkou.

Dnešní noci jsme spali jen do čtyř.

Totiž spali – Asi tak, jako člověk, kterého přivezli do lazaretu a zvyká si na první trapnou noc v horečce a chorobném dusnu.

Startujeme před svítáním a ježatý černoch jde před námi za hradbu španělských jezdců, dolů ze svahu a na kraj pouště. Ukazuje cestu, spíš jen směr.

Pláň je zaváta a zmizely všechny orientační stopy. Jestliže zachováme udaný směr a budeme větřit nosem tak přesně, jako ježatý voják, nalezneme zdaleka viditelný sloup s ukazovatelem směru. Přepych –!

Není vyloučeno, že zkřížíme cestu, vojenskou pistu do Brachu. Včerejší ghibbli měl nepochybně naspěch, protože zmizel dřív, než se předvídalo.

Zanechal obvyklé spousty: přestěhoval návěje tam, kam nepatří, zavál pistu, ztížil záběr pneumatik, beztak bezmocných a odkázaných na otrockou dřinu posádek [45].

Do Brachu je jen 130 kilometrů. Jen – Dva dny karavanou.

Středním Fezzánem jdou dvě vlhká údolí, kde je spodní voda ve třech metrech a ve vlhkém období i na povrchu. Ostatně, písek nepoví, jakou kryje zemi. Zmizely stopy minulých věků. Snad právě zde byl zemský ráj, kvetoucí Herodotova Phasania, kraj kolem mytické Atlantis.

„Ještě dnes budeš se mnou v ráji…“ slibuji Evě, která nikomu neříká, co všichni víme.

Je to její den, má narozeniny.

Potřebuji nutně vlhké údolí, nízkou spodní vodu a – jediný květ.

Ano, právě ten žlutý kvítek, který nalézám mezi listy osm let starého deníku.

Před rájem bylo předpeklí. – Sto padesát kilometrů mrtvé země [15].

Štveme motory do nemožnosti.

Čím víc jim pomáhají svaly, tím méně šetříme ložiska. Dři se!

Bílí kolísají v písku. Vozík se kymácí zprava doleva, táhne se přesypem jako had a vyráží plnými otáčkami, jak prokluzují zadní kola.

Ještě dva, tři metry a tornádo explozí se klidní do pomalého, pravidelného bublání přímého záběru.

Snižuji otáčky, podebírám prokluzy kol, jemně zabírám, rychlost klesá, ručička měřiče se chvěje kolem patnácti, deseti, pěti, pak jen decimetry vpřed a ticho –

Eva už nečeká. Přehoupne se jenom přes dvířka a zabere naplno za náhradní kola. Hou – Pomalu, klid! Nový pokus! Ženy mají velkou sílu, když chtějí pomoci muži z nouze.

Jedu – Skok do vozu a přece zastavuji. Vidím do daleka písečné vlnky, moře návějí. Vypouštím trochu vzduchu ze zadních kol, abychom získali širší záběr.

Má tedy narozeniny, svůj den na Sahaře.

„Nezapomněl jsi na něco dnes ráno?“

„Zapomněl –“

„Tak to vidíš – Takový den!“

„Pěkný – Ale nediv se – Nechtěl jsem si špinit ruce –“

„Jak to!“

„Já vím. Promazat řízení! Až v Brachu –“

„Hm –“

Jedeme dvě hodiny.

Slabý vánek vymetá nekonečnou, zvlněnou krajinu, bezútěšně pustou a přece velkolepou, prosycenou nadějí, že jedeme k severozápadu, že se vracíme a vrátíme k moři k bílým mešitám a k tichému Tripolisu.

Další hodina.

Mizí písek a pod koly zasyčela nafialovělá solná kůra. První jezera, jezera bez vody, proláklá, drsná zrcadla, z kterých by bylo možno vytěžit statisíce tun drahocenných surovin.

Z dohledu do nedohledna se prostírají vzdušné spousty, teplé, rozechvěné vrstvy, jak je někdy vidíte v malém nad evropskou asfaltovou silnicí nebo nad žitným polem.

Přelud vody, jasný, zřetelný, zdánlivě dosažitelný a přece neskutečný klam vzdušných jezer dráždí rozpukané sliznice.

„Voda – Tolik vody –“

„A nikde kvítek, jediný květ –“

„Kdo mluví o květinách –?“

Na tvrdém, solném povrchu jedeme plným plynem. Znavené motory, prosycené pískem a dušené dopoledním vedrem, točí vesele svých sedmdesát a na delším úseku máme k šedesáti průměr.

Vtom vidíme nízký stan pod dlouhou rákoskou, vztyčenou do nebe.

Míříme přímo na záhadný cíl. Stan?? Zde?? Anténa?

Pod skládacím stožárem je dvoučlenná hlídka. Italský desátník a domorodý střelec. Mají tu dojemnou domácnost, dva vysmahlí pionýři, na postu ze všech nejkrutějším. Běží nám vstříc!

Ano! To byli oni, kteří nám hlásili ráno povětrnost a stav pisty. Zaznamenali před hodinou pozdrav velitele z Brachu, který nás vítá alespoň touto cestou a přeje se svými důstojníky mnoho štěstí. Blahopřejí, těší se na naše vozy…

Dva vojáci druhé saharské divize září štěstím, že tu nejsou nadarmo.

Malý stan je zahrabán v písku. V druhém jsou zásoby konzerv, sucharů, cigarety, dvoutaktní motor, dynamo, vysílačka, venku leží dva sudy. Voda a benzin.

„Jak jste tu dlouho – –“

„Šest neděl – –“

V kleci mají dva poštovní holuby [43].

Oáza U dvou stanů…

Za několik dní přijede zásobovací karavana. Vystřídá hlídku, doplní zásoby.

Když je klidné počasí, přistane tu letec, vykoná prohlídku.

Sahariáni zasalutují a schnou zde další týden.

Odesíláme zprávu do Um El Abid a do Brachu. Děkujeme, těšíme se na shledání.

Za několik minut vidíme z antény jen obrovskou tužku, zapíchnutou do písku.

Vzduch nějak řídne. Cítíte to v nose a na kůži.

Nevěříme očím, ale neklamou. V prohloubených, obrovských, plochých mísách je vlhká půda.

Mezi nimi se rýsuje cesta, silnice.

Ještě dva, tři kilometry a nesměle přijímáte skutečný obraz drobných trsů trávy. Haló! Zelená tráva! Vidím trávu! Zblázním se z trávy!

Sever – –

Žluté, drobné kvítky mezi tím.

Vyskočil jsem z vozu.

„Pro tvoje dnešní narozeniny – – –“

Také bílí a červení zastavili a nesou žluté květy.

„Ze srdce a pro vás! Aby to nebyla vaše poslední cesta – –

Abyste viděla za rok znovu Afriku!“

Slavnostně pokračujeme mezi kameny, rozestavenými v nekonečné křivce.

Chvíli v ráji

Ovzduší vydechuje vlhko.

Je skoro jisto, že stihneme cíl dnešní etapy před polednem. Máme průměr 45 kilometrů a hledáme netrpělivě temně zelenou skvrnu palmových hájů.

„Brach!!!“

V kolmém slunci, na sytém podkladě hlinitých ploch sedí zelená pole, mezi nimi načechraný koberec palmových korun, rajský obraz nejkrásnější saharské oázy.

Už cítíte vůni palmier, skoro takovou, jakou dýchají naše březové háje.

Kde je ve čtverci ricinových keřů zahrada nebo plantáž, daří se všemu, co má kořeny. Projíždíme mezi poli a obilí jde po kolena.

V keřích zpívají ptáci.

Brach je nejbohatší a nejnádhernější zelenou perlou Fezzánu a celé italské Sahary.

Má 5000 palem a na sto domorodých chýší, bělošedých stavení, nakupených kolem nové budovy moderních kasáren.

Vláda dokončuje stavbu, těžké kamiony vozí z Garianu cement, železo, dříví, cihly, kámen.

Pevnost je hotova a připravena pro velkou posádku, kterou přivítají kasárna lépe než Um El Abid, Sebha nebo Murzúk.

Na letiště sklouzlo letadlo a zvířilo dlouhý závoj písku.

Velitel pevnosti Maggiore Campini byl méně příjemný než depeše U dvou stanů.

Zkrátil uvítací proslov na několik slov a odešel.

„Divný brouk,“ vysvětluje pobočník, „a znamenitý voják. Jeden z prvních, kteří šli do Libye. Už se mu nechce na sever. Výborný velitel, ale omluvte – – Nenávidí společnost – –“

Vzorná osada – – Zřizují elektrárnu, vodovod, kanalizaci.

Navrtali artézské studně, které chrlí chladnou, sladkou vodu. Tenké stružky umělého zavodnění rozvádějí život všemi směry.

Přidělili mi rozkošný bungalov před pevností, rajské hnízdo z jižních moří. Kolem přírodní ohrada ze širokých listů banánovníků a nad nimi datlové palmy. Očima hladíte růže. Nemůžete se nasytit, nemůžete provlhnout po dnech útrap, únavy, žízně a špíny [51].

Nemluvte o únavě. Spadla prvním vdechnutím fezzánského zázraku!

V doprovodu důstojníků procházíme oázou.

Někde se spojují palmové aleje v rozcuchanou klenbu a tělo obalí vlhký stín.

Mezi zahradami se lesknou malá jezírka, nad nimi se kloní krátké trupy palem – Ptáci – Ticho, zpěv a kroky v trávě – Bujný tropický park.

Nikdo nemluví. Připadáme si jako trestanci, které propustili z nucených prací na svobodu.

Ze dvou silných trubek teče chladná voda do umělého bazénu. Přicházejí černé, domorodé ženy, nabírají vodu a nesou ji na hlavě do domků.

Severa a Peterka ztratili hlavu. Ne z černých žen – – Z vody – –

„Člověče – – Viděls to někdy? Voda!“

„Teče – –“

Odtrhli se, shodili košile, kalhoty, boty, prádlo a bílí, škaredě bílí lidé s černými hlavami skočili do bazénu [52].

To strhlo i dokonalého gentlemana, společensky přísného kapitána Aerospexoru.

Pobočník pochopil. Omlouvá se za ně naší dámě a nemůže to omluvit černým berberským ženám, které staví na zem plné nádoby, zahalují si tváře, zoufale ječí, prchají do chýší, nebo si bezmocně sedají na zem – –

Sbíhají se muži, svítí silným, bílým chrupem a rozčileně hovoří nesrozumitelnou řečí.

„Nedivte se – – Naši černí se hrozně stydí! Tohle v životě neviděli! Dopřejeme pánům klidu a doprovodíme madam do zdejších domorodých lázní – –“

„To mne chcete vykoupat?“

„Oh – – Vykoupete se večer v koupelně na pevnosti – –“

Jak se černoch koupe

Je to jednoduché, jako očistec.

Představte si lagunu ve stinném háji a rozvětvenou síť zavodňovacích stružek. Nejširší strouha vede se značným spádem pode dvěma dlouhými hliněnými chýšemi [53].

Chýše mají řadu nízkých vchodů. Černoch cudně vstoupí a zakryje otvor pláštěm, aby nevzbudil pohoršení ani stínem svého ebenově temného těla. Neméně opatrní jsou Arabové a různí míšenci karavanních křižovatek.

Sedí v otvorech jako Zuzany a chladí si ve vodním proudu břicha, plece a záda, což je ovšem výkon tak nestydatý a trapný, že po chvíli rychle mizí, po krk zahaleni do pláště. Vždyť se myli!

Pár očí nestačí, aby zachytil všechny podivnosti Brachu.

Pod lázněmi perou ženy prádlo a plní nové nádoby pitné vody.

Vstupte do nízkých chatrčí k primitivním věcem vezdejšího života! Neptejte se, proč vidíte skupinku domů, které mají dvorek na střeše, kde mečí kozy, ovce a pobíhá drůbež.

Lékárník Doubek, velké, dobrotou přeplněné dítě, soustředil pozornost mládeže. Sedí mezi dětmi, rozděluje lesklé prstýnky, náramky, jablonecké bengle a vrací se s kořistí drobných domorodých ozdůbek, košíčků a památek.

To už rudne západní nebe a končí den velkého štěstí, den zelených událostí, návrat do vlhkého života, vykoupený dávno zavátými stopami našich dvanácti automobilových kol [15].

Veselý večer

Sedíme před rákosovým hnízdem mezi banány. Na stromech dozrávají pomeranče a citrony. Vyšel měsíc, srpek.

„Leží na zádech – – Jak je to směšné!“

„Hoví si – –“

Skutečně. Měsíc tu leží na zádech!

Než vyšly všechny hvězdy, vyrušily naše klidné minuty v bungalovu veselé hlasy. Z otevřených oken důstojnické klubovny zní zpěv.

Severa, bývalý mořský stařec, odložil už v Um El Abidu bačkory a nabyl dnešní koupelí tolik sebedůvěry, že si vzpomněl na harmoniku a baví naše hostitele.

Je středem zájmu a ví o tom – – Oh, tak rád by se pochlubil tím, co prožil, vždyť je tu několik důstojníků, kteří nebyli dál, než v Brachu a hledí s úctou na člověka, který má na patách daleký Jih, Sebhu, Murzúk, Gatrún – –

Tmaví vojáci chodí neslyšně kolem stolu a roznášejí na stříbrných mísách ovoce.

„Nemohu se dočkat, bratře – –“ svěřuje se Peterkovi, „máš tušení – – Doma! Jak budu vypravovat! Jak budou koukat! Sednu ke stolu, začnu – – Třeba o tom, jak nás zaskočili za Sebhou ti Tuaregové – – Nebo s tím lvem – – Bože, bože, co já prožil!“

„Tuaregové? Blázníš, bratře? Já ti nerozumím, co je se lvem?“

„No přece, tenkrát v noci, jak jsme jeli spolu na velbloudech na lov!“

„Na lov!!!???“

„Ano, na lov! Vidím lva, hlava jako chlupatý balvan! Namířím, střelím, padne! Až tohle řeknu u našeho stolu v Plzni kamarádům, zblednou vzteky. Co u nás! Mám revír, dobrý revír – Zajíci, bažanti, koroptve – – Ale lev, saharský lev!“

„Já se opravdu nepamatuju – – Já při tom tedy nebyl!“

„Já taky ne, ale Bůh je mi svědkem, co já lidem doma napovídám, na to mi nestačí honební lístek!“

„Musíme se dohodnout – –,“ pokračuje, „musíme mluvit stejně! V Murzúku jsem přece prožil příšernou příhodu v tom starém hradě. Jdu kolem půlnoci trochu na vzduch, protože černoch, kterého mi postavili k posteli, aby nade mnou mával vějířem, usnul.

Stojím na hradbách a dívám se k jihu. Najednou spatřím temný stín, skrčenou postavu v písku. V měsíčním světle bleskne dýka – – Zvěd! V zubech nůž, plíží se k přední hlídce. Voják v turbanu chodí odměřeně sem tam. Hnědý had leze jako šelma, nakrčí se, chytne dýku a jen skok… Ale to neznáte Vaška Severu… Sáhnu k boku, nemám zbraň! Co dělat? Sám, na vysoké hradbě, noc boží nade mnou, všechno spí! Rozhodovaly vteřiny! Teď, anebo nikdy! Skočím do černé hlubiny, dobře deset metrů a těmahle rukama, těmahle rukama – pánové, držím toho padoucha – – Pustil nůž – – Zachroptěl –“

„Vašku, tys ho uškrtil?!? Přiznej se!“

„Nadobro – –“

„Člověče, ty bys tady měl zůstat! Tebe je pro Evropu škoda! Ty bys jim tady měl vycvičit takový speciální sbor, oni si tu s tím nevědí rady – –“

To už bylo po půlnoci a pod nebem, plným jisker a snů, lákal malý bungalov.

Boží mír

Osmahlí důstojníci v hedvábných pláštích tu nežili před jistou dobou v pohodlí a stopy urputných bojů leží kolem cest.

Teď je zde boží mír.

Přišli inženýři, stavitelé, lékaři, agronomové, pionýři Kalifornie.

Jsme pod poslední oblastí pouští, pod Hamadou el Homrou, kde ještě přede dvěma roky práskaly kulomety do prchajících velbloudů a letecké bomby otvíraly zemi.

Je 28. února 1933. Ještě nevyšlo slunce. V zeleném šeru oázy začíná nový den, skoro tak, jako na severu, na počátku léta.

Zavíráme výfuky, abychom nevzbouřili vesnici.

Bílý, modrý, červený, v pravidelném odstupu, sklopená skla, jitřní vítr do tváří, pole se zeleným ovsem, vzrostlá pšenice, sady, pomeranče, ptáci.

Dnešní etapa měří asi 450 kilometrů.

Za okrajem zeleného okresu začíná tvrdá, kamenitá poušť.

Vozy poskakují, hledají si cestu v těžkém terénu. Je sedm, osm, devět, deset, jedenáct – –

Před polednem projíždíme starým bojištěm. Z vybělených velbloudích kostí byste postavili mohylu.

Cesta k zelenému drahokamu Brachu nebyla tehdy tak jistá a těžké kamiony, které jedou občas proti nám s nákladem stavebních hmot, benzinu a zásob, vozily tehdy střelivo, zbraně a k severu vojáky, znavené sluncem a bděním.

Potkáváme velký stanový tábor.

Poustevníci.

Lůžka ve stanech, chráněných druhou, tropickou střechou, barely teplé vody, rádio, vzorný vojenský pořádek.

Výměna pozdravů a několika slov.

Ne, nejsme ještě mimo okruh nebezpečí. Čeká nás několik set kilometrů poušti. Ukazují místo, kde před několika týdny zahynula v bouři karavana. Zbyly kosti, potažené vyschlou, chlupatou kůží [22].

Dalším bojištěm

Vojenská pista se točí k pevnůstce, obsazené několika muži.

Vydávají vodu z důležité studně. Přijíždějí výpravy z fezzánských vesnic, plní chlupaté měchy z koz a ovcí [47].

Typické lešení nad dírou do země, kladka, džber. Připřahnou velblouda, jde deset, patnáct metrů, táhne plný džber. Od jitra do soumraku, pokud neklesne hladina a nezapadne spodní pramen.

Voda je kalná a páchne.

Zásobená karavana se odkolébá do tábora nebo do vsi, jde půl dne nebo den a napojí na čas lidi a zvířata.

Blížíme se Sciurefu.

Je tu zbytek horkých dnů z roku 1930, velké bojiště, poseté kostrami zvířat. Potom nám vysvětlili, že tu byl tábor povstalců. Vojsko je hnalo dvacet kilometrů a strhla se bitva. Padla sta velbloudů a sta mužů. Pomáhala letadla. Útočná vozba dokázala definitivně, že je víc než velbloudí nohy.

Doplňujeme palivo. S benzinem teče plno písku. Minulo poledne a pevnost mlčí a trpí strašným vedrem. Nikde stéblo trávy, ani palma, ani keř.

Pijeme opatrnými doušky zdejší slanou vodu.

Jsou tak srdeční, snad právě proto, že žijí na opuštěném postu.

S těžkým srdcem podepisuje velitel marconigram do Gheriatu, že nám zbývá jen 100 kilometrů, že prosíme o nocleh a těšíme se na shledání – –

Sto kilometrů – Zde, v kraji vojenských silnic, značených stezek, křižovatek, na pravidelných tratích, kde skoro každou hodinu potkáte rozkymácený vojenský kamion a pozdravíte rychlý služební vůz.

Než zapadlo slunce, končíme třináctou hodinu denní jízdy a 450 kilometrů.

Obdivuhodný muž

Chodí okolo práce jako uspavač hadů.

Kroutí se, koketuje, pozoruje okolí a včas uskočí, kdyby se bestie vzbudila a chtěla kousnout.

Jsou totiž lidé, kteří pokládají klid a odpočinek za nejlepší cestu k duševní rovnováze. Stačí jim jistota, že život pokračuje a nepřináší zbytečné nepříjemnosti.

Pan Loštický je dojemným prototypem člověka, kterého nevyrušuje, když se druzí dřou. Je při tom taktní a uznalý, postaví se opodál, mlčí a nepřekáží.

„Toho chlapa zabiju – Těmahle rukama –“ dusil se Severa ještě před několika dny, dokud jsme byli za branou civilizace v pustém jihu.

„Klid, pane bratře – Toho zabiju já!“ syčí Peterka.

Dovolte několik podrobností.

Mozaika minulých dnů byla složena z velmi horkých okamžiků. Praskne pneumatika. Snímáte kolo, lámete si nehty. Nářadí pálí jako žhavé, jen chvíli leží na slunci. Třeští hlava, bolí ruce, utíkají nenahraditelné minuty. Trčíte v písku. Napínáte všechny svaly v těle, rvete centimetry, metry, dýcháte jako pes.

Ze šesti lidí pět běží na pomoc. Šestý uvažuje, jak je jim asi zle.

Stojí v ústraní, radí, natočí několik metrů filmu a odpočívá.

Peterka, hranatý poctivec, ztrácí trpělivost.

„Vy babo, vy – Jak se můžete dívat na tu dřinu s rukama v kapsách!“

Pracant se polepší a při nejbližší příležitosti dělá, jako by dělal. Opře se rukou o zabořený vůz, hekne, oddychne a řekne tiše: „Hej rup!“

Jen tak pro sebe, aby nedráždil okolí.

„Jděte od toho –“ zařve Severa, potom se rozkročí a zasténá: „Jakoukoliv práci tento muž nenávidí, poněvadž je spojena s pohybem těla! Zachovejte mu památku –“

„Teploučko, není-liž pravda –“ povídá jednou Severa při polední zastávce – „Nepřeje si pán ledovou limonádu? Trochu whisky se sodou?“

Podivuhodný pracovník se otočil, chvíli přemýšlel a potom proslovil zajímavou pravdu.

„Tak já vám něco řeknu – Znám člověka, má pěknou živnost. Vstává ráno v šest a v noci jde spát. Dře se jako nádeník. Něco vydělá, něco utratí, nic mu nezbyde, dře se dál. Tomu neříkám umění. Znám deset lidí, nedělají nic. V sobotu jedou na statek, aby si odpočinuli…“

„Vám by tak patřilo, vy sketo, abyste se musel sušit někde v koloniích.“

„Ďábelské ostrovy –“ přisazuje Peterka.

„Ani to není umění, pánové – Mám jeden tajný sen – Chtěl bych žít v tropech.“

„Vy –?“

„Ovšem. Ležel bych na lenošce ve stínu. Otrok s vějířem, u nohou dvě děvčata. Sklenice sody a whisky. Doutník – Nic nedělat a vydělávat při tom těžké peníze!“

„Plantážníku!“ skončil hovor Doubek.

Veselá garnizona

Končíme prvních sedm tisíc kilometrů.

Naskočily v okénku měřiče, nejdříve v jednom, potom v ostatních dvou vozech.

Bylo to u bran Gheriatu.

Je usazen v mělkém údolí na spodní vodě. Skupiny a shluky palem, moderní, přísná pevnost a přece se tu směje každé zrnko písku.

Nemohli se dočkat, kdy přijedeme. Těšili se nedočkavě a depeše, proč nejedeme, četli byste jistě v záznamech všech polních hlídek, pokud byly spojeny radiotelegraficky s velitelstvím.

Tak se stalo, že jsme zakončili prvních sedm tisíc důstojně a důkladně v kruhu mužů, kteří snesli všechno přátelství k jednomu stolu.

„Vracíte se, snad ani nevíte, z jakého nebezpečí. Takové malé vozy, takový průměr –“ lichotí nám velitel, „doufám, že to dnes důkladně oslavíme!“

Oslavili.

Jen Peterka protestuje.

„Navečeřím se, vykoupu a hurá do postele! Zítra jedeme za hory, za Garianem je malý průsmyk a za ním asfalt až do Tripolisu. Asfalt – Bože můj! Vstanu v pět ráno a asi se zblázním, až ucítím pod sebou pořádnou silnici – Bavte se, jdu spát –“

To už jsme seděli u slavnostní večeře. Paní Eva v čele, proti ní velitel, galerie mladých, hnědých důstojníků, černí sluhové nosí těžké mísy, africká vína, nebezpečné láhve s maraschinem, francouzskými koňaky, sekt, opět maraschino, kávu, doutníky, cigarety, opět maraschino –

Do oken voní noc. Siluety stráží, tiché kroky bosých nohou po dlážděném dvoře a uvnitř, v jídelně, nebezpečně dobrý vzduch.

„Ztratím se, tohle skončí ráno –“ šeptá pan lékárník Doubek mé ženě, „zmizte se mnou –“

„Slávo! Bratře – Přece nám to nezkazíš?“ napřímil se Peterka a pokračuje vzrušeně – „Sedm tisíc kilometrů, konec dřiny, sever, Garian, Tripolis, moře, vozy v pořádku, všichni zdrávi a ty půjdeš spát! Máš rozum?!?“

A přece zmizel za několik minut, tiše, my s ním. Také pan Loštický dal přednost čistému lůžku a přeje dobrou noc mořskému starci Severovi –

„Zítra poslední etapa – Den vysvobození přišel – Tedy řeknu vám, příteli, do pouště mne v životě nikdo nedostane –“

„Nikdo v životě –“ přisvědčuje Severa. „Do přístavu, na loď a domů!“

Pod okny prošla stráž a střídá hlídky, protože je půlnoc.

* * *

Přibylo měsíce a v pastelově šedém šeru vidím nízké kobky domorodých marabutů, hrobů malých místních svatých. Na dlouhých prutech se třepou bílé a barevné útržky hadříků.

Přejte pokoje hnědým duším, které dobojovaly boj senúských bratří a nepokazí půlnočním přízrakem dobrou náladu veselé garnizony.

Mastné boky tanečnic!

Spíme necelou hodinu, když z otevřených oken jídelny zabouřil prudký přípitek, mužský zvuk přátelství a vína.

Z okna je na dvůr jen skok.

V mracích modrého kouře, štíhlí, osmahlí, bílé zuby, bílé blůzy, všichni v plném pozoru na palubě šťastné noci!

Naši zmizeli. Zmizeli –?

Proboha! Peterka!!! V čele stolu –!

Má slovo, obklopen pozornými posluchači – Mluví jadrně česky, s plzeňským mordijé a protaženým koncem samohlásek. Je středem pozornosti, třebaže mu nikdo nerozumí. Sledují napjatě jeho ruce, oči, tvář. Vypravuje:

„Byla půlnoc. Jdu trochu na zdravý vzduch… Černoch, kterého mi dali k posteli, aby mi mával nad hlavou vějířem, usnul. Vedro jako v pekle, pánové, co vám mám vyprávět! Stojím na hradbách a pozoruju jih… Vtom vidím stín – Postavu, nakrčenou v písku a nad ní na hradbách přední hlídka. Zableskl se nůž, dýka – Sáhnu k boku, nemám zbraň – Teď, anebo nikdy! Skočil jsem po hlavě do černé hloubky, dobře patnáct metrů a těmahle rukama, těmahle rukama, pánové, držím toho padoucha v kleštích –“

Dívají se mu na ruce a říkají si, požehnej pánbůh! Slova nerozuměli, ale Peterka je rozhorlen, dýchá těžce a klesá do židle –

„Maraschino! Pil bych –“ končí.

Ruka pod ruku a zpěv –

„Nebo v Honu – To jste neviděli, přátelé – Noc. Palmy – Horká noc – pod palmami dům, v domě ženy – Ženy, signoriny –! Oči jako mandle, havraní vlas, Antonín Paduánský by zhřešil – Břišní tance – Závoje – Jedna napravo, druhá nalevo, odháníš to jako mouchy – Venku pustá Sahara – Sáhnu do kapsy pro korále, vinu jim je na hnědá ramena –“

Trochu se zarazil. Potom povstal, naplnil si číši a provolal slavnostně:

„Na zdraví, na krásu saharských žen! Páni bratří! Chci hudbu – Hrejte k tanci – Živio!“

Když se nic nedělo, vyskočil na stůl, ruce do boku, nakroutil boky, tančí –

Divoce tančí, točí koleny, rukama, hlavou, zrovna tak, jak to viděl v Murzúku.

Sbor tleská do taktu a Peterka propadá divokému rytmu smyslné noci, do úpadu, až unaven končí v objetí přátel…

Nad pouští svítá –

Vyšlo slunce

Snídáme.

Severa připravuje vozy, plní benzin a vodu.

Skromně za stolem sedí unavený Peterka. Bdí a spí zároveň.

„Tak jak to včera skončilo –“ ptá se lékárník Doubek.

„Nevíte vůbec, o co jste přišli! Báječné! To víte, jsem starší člověk, mnoho toho nenamluvím, jen tak jsem seděl a díval se – Báječní chlapci! Pijeme, zpíváme, chvíli oni, chvíli já – To se nedá vyprávět –“

Pak se potutelně zachechtal, jako by něco tajil.

„Jen když bylo veselo –“

„Veselo? Přátelé! To jste neviděli! A pak to vybouchlo –“ ztišil hlas, „bylo po půlnoci, když tam přišla nějaká ženská, pánové, ztepilá jako palma a černá jako eben, tak šestnáct pryč. V životě jsem nic takového neviděl! Oheň a síra! Skočila na stůl a začala tančit – Zrovna takové tance, jako Berberky v Murzúku – Plácali jsme jí do taktu, dokud nepadla na zem – Jo, byla to noc –!“

Východ červená, venku se řadí v plném lesku důstojnický sbor, pobočník vysvětluje panu Doubkovi cestu na Mizdu a kreslí skicu cest.

Stisky rukou, projíždíme špalírem veselých tváří, bouřlivý pozdrav, na pevnostní věži se třepe italská vlajka a před námi, v zamlžené poušti, nese vítr vítěznou vlajku sportu.

To už zalilo ranní slunce vlhké údolí, ztracené na severu ve vlnité, suché ploše, mezi podivnými kopci, vysokými sotva padesát, sto metrů.

Karavanieru střídají úseky sjízdnějších silnic.

Blížíme se kopcům, komolým kuželům, ploše seříznutým, které vítr a jedno století jistě změní v nízké, šedé homole.

Saharský biograf končí

Smutná krajina připomíná mrtvý klid měsíčního povrchu.

Potom se vrací k základní okrové žluti, růžoví, červená a odráží stíny nabalených mraků, připravených kdesi na severu u moře.

Kniha pouště má novou ilustraci. Bizarní, bělošedé hrady na nebi.

„Fata morgána!“ hlásí Eva.

„Co vidíš –?“

„Oáza palmiery – Napravo –“

Vzdušné přeludy doprovázely tolikrát únavné, nekonečné hodiny našich minulých dnů, že už to není vzrušení. Vidím oázu, vím, že není, vidíte palmy, nejsou to palmy. Jen další představení saharského biografu –

„Drží se –“

„Už skoro půl hodiny – Poslyš! To není vzduch – Je to skutečně oáza! A tamhle v dálce je pevnost –“

Je. Mizda –

Sever pokračuje. Nízké kopce obaluje řídká tráva. Jedeme hlinitou silnicí, dobře značenou, mraky postoupily do šířky a k nám. Poprvé po mnoha dnech zastínily slunce. Ani jsme nezpozorovali, že má cesta travnatý prostředek. Také po stranách roste tráva. Bílé, žluté a modré květy.

„Druhé jaro pokračuje –“

„Ne, končí – Snad přijde třetí. Doubek nechce domů, vím to – Chce se vracet přes Tunis, Alžír, Maroko, do Španělska –“

„Nepojedou – Těší se na domov a to je silnější než všechny krásy světa!“

„Ostatně – Nemáme peníze. V Tripolisu zaplatíme náklady zásobování, benzin, telegramy, stravu, letadlo –“

„Doufám, že jsou o nás na jistých místech příznivé zprávy.“

„Proč ne –“

Země, kde se chodí pěšky

„Člověče! Tamhle jde nějaký člověk! Pěšky –!!“

Na mou duši. Kdo to viděl! Potkáváme – prvního chodce…

Je to závěrečný důkaz, že končí Velké Nekonečno, v kterém nikdy nikdo nikam nedošel pěšky.

„Chodec – To je ale psina –“

„Moje nejdražší – Nezapomeňte, že budete za několik hodin mezi lidmi, kteří ve vás vidí dámu – Dáma nesmí říkat psina – Zhrubla jste – Vzpamatujte se – Řekněte, žertík, nebo –“

„Nebo – –!“

„Mluvíš jako eritrejský desátník!“

Tisknu volant a plaším stáda koz a ovcí.

V horách před Garianem se strhla průtrž mračen. Zalila ovocné plantáže, svahy pokryté olivami, stáda pod košatými stromy. Asi sto kilometrů před Tripolisem najíždíme za nevysokým průsmykem na hladkou moderní silnici.

Nemůžeme uvěřit, že ustaly nekonečné nárazy, vozíky jen šustí, sedíte pevně a měkce. Motory sají vlhký vzduch. Máte dojem, že sestoupil Prorok a vzal vás do náruče a nese do ráje.

Tým se splašil. Nasazujeme tempo. Plný plyn, sedmdesát, osmdesát, osmdesát pět a z kopce sto.

Radujeme se jako děti, když musíme poprvé, po tak dlouhé době, troubit v zatáčkách.

Potom míří k severozápadu přímá linka, napříč kvetoucí prérií.

Chladiče srážejí prudký liják, ještě třicet, dvacet kilometrů. Za kaktusovými ploty kvetou třešně. Země je přesycena vodou a zdá se, že tu pršelo po celou dobu našeho putování. Před Tripolisem se lesknou zátopy.

Vletěli jsme do města jako blázni. Do bronzova hnědí, zřetelně poznamenáni Saharou. Vozy olepeny mastnou špínou a prachem. Svítilny jedna sem, druhá tam, hledací reflektory na posledním šroubku, na bocích karoserie stopy nárazů.

Minarety. Promenády na pobřeží. Čtyřhranná brána Marca Aurelia, chráněná zábradlím. Pohádkový Grandhotel. Hrad. Muzeum. Guvernérův palác. Nová pošta. Banky. Další mešity. Domorodé uličky, suky. Tržiště. Strážníci na křižovatkách. Letiště. Přístav a doky. Kasárny. Oázy. 290 000 palem, 60 000 oliv, přes půl milionu ovocných stromů. Nádherná automobilová silnice, okruh Velké ceny Tripolisu. Jednou ročně Mercedesky, Autouniony, Maseratti, Alfa Romeo. Loterie, v které může kdokoli vyhrát volnou cestu do Tripolisu. Plakáty, prospekty, slevy na dráze.

Jsme středem pozornosti a prcháme nejbližší cestou do hotelu a do vany s teplou vodou.

Večer ve smokingu. Život je směšný!

Překvapení

Zmoklý Tripolis vysušilo ranní slunce.

Stotisícové město s italskou menšinou, velké tržiště Libye, spleť uzoučkých, zastíněných uliček v domorodé čtvrti, několik moderních hotelů, banky, úřady, pošta, školy, nemocnice. Začátek severu a temný, dunící jih.

Vykonali jsme oficiální návštěvy, slyšeli chválu na svoje stroje a děkovali za přátelství a sportovní pomoc.

Potom přišlo překvapení.

Loučíme se v guvernérském paláci. Vedoucí expedice sděluje podrobné zprávy o terénu, technice jízdy, pomocné službě posádek.

Potom prosí o výkaz našich výloh.

„Výloh? Nevíme o ničem – –“

„Prosím, naléhavě – – Byli jsme hosty, ale ne do té míry – Jmenujte jakýkoliv obnos a bude to málo za vaše služby.“

„Naše útvary jsou v Sahaře proto, aby sloužily – – Děkujeme vám jejich jménem za návštěvu – – Přinesli jste jim trochu vzrušení, života a dokázali jste bezpečnost území, které střeží – Mluvme o něčem jiném.“

Tak se stalo, že jsme byli téhož dne při obědě tváří v tvář trapné skutečnosti, že nám zbývá v kapse větší množství lir, francouzských franků a několik akreditivů – – Co s tím?

Peníze, nebo život? –

Neklidný Doubek je pro život. Začíná opatrně, ví, jak na nás.

„Zaplať pánbůh, že jedeme domů – – Bylo to všechno pěkné, ale doma je doma. Jen mi dělají starosti naše peníze. Končíme jízdu a nic jsme dohromady neutratili. Zbylo mi na osobu skoro deset tisíc franků – – Co s tím! Mít to jiný v ruce, jede do Tunisu – –“

„Nikdy –“ vyletěl Peterka, „– – pokoušet Pánaboha! Co vozy? Vidíte do motorů? Chcete někde uváznout a zkazit všechno? Jedu domů!“

„Ba ba – –“ souhlasí Doubek, „– – Stejně bychom se do Tunisu nedostali. Pan Trozzi mi sdělil, že prudké lijáky zaplavily cesty na západ, na francouzskou hranici v Ben Gardane. Je to z Tripolisu 230 kilometrů – Kus asfalt, potom pista. Hrozná pista – –“

„Jaká hrozná pista? Může být něco horšího, než pista z Honu na Sebhu? Nebo z Um El Abidu k těm stanům?“ protestuje Peterka.

Rudne a pokračuje.

„Že tak mluvíš, Slávo! Před námi! Jak že je to daleko do Tunisu?“ –

„Dvěstětřicet – –“

„To je řečí! Vyjedeme ráno v šest a v poledne jsme tam! Podívám se do garáže na vozy, promažu to a ráno se jede.“

Tedy do Tunisu

Mezi Libyí a Tunisem zarostla cesta travou. Nemají spojení. Neobchodují, nestýkají se, je to nevlídná hranice. Prvních sto kilometrů za Tripolisem vede k západu asfalt, potom končí a nikdo se neptá, proč.

Vyjíždíme s velkým zpožděním, třebaže inženýr Peterka byl první na nohou a nedočkavě hlídal čas. Za včerejší odpoledne vykonal zázrak. Jen v jediném kole mého vozu vypletl tucet ztracených drátů.

Spravil poškozené duše, podložil proražené pláště, ošetřil baterie, vyschlé na dno, promazal čepy, péra a vysypal z čističů vzduchu poslední dávku písku a prachu.

Aerovky se lesknou před hotelem a nikdo už nemluví o návratu.

Brzdíme v Pisidě, na italské celnici. Varují – – Sem to šlo ztěžka, dál neprojedeme… Je pozdě, zapadá slunce.

Mezi nimi a Francouzi je dlouhý, naprosto nesjízdný úsek. Nejhorší pista severní Afriky, teď promočená dešti a na mnoha místech zatopená vodou. Krajina se leskne jako zaplavené rýžové pole.

U moře svítí pevnůstka a za celnicí čeká malá skupinka velbloudů. Jezdci sestoupili, obracejí se k východu a hlasitě se modlí.

Bílý vůz najíždí do rozbahnělé oranice.

Skoro se šeří, nebe je kalné, z moře fouká studený vítr.

Neveselý kraj propadá do tmy, bláto stříká do vozů, nabaluje se na kola. Ne, neprojedeme – –

Co chvíli projíždíme hlubokými kalužemi, potom lagunami, potom jezírky a tuniská celnice je bůhví kde.

Bílý vůz vede. Teď projíždí hlubokou vodou, noří se po osy kol a rozsvícené světlomety ozařují do daleka vodní hladinu, jako světla motorových člunů.

Jedeme jen podle směru telegrafních tyčí, promočeni na kůži. Tři páry světelných kuželů září beznadějně nad jezerem. Eva si složila nohy na sedadlo a sedí na nich, protože špinavá voda vnikla až do vozu.

Je zima, tma, hustě prší.

Tenký drát, který spojoval křivé telegrafní sloupy, náhle klesá, visí do vody a jediná orientace končí… Kudy dál!

Doubek a paní Eva vystoupili do vody, brodí se po kolena a svítí do deště hledacím reflektorem. Nikde nic. Telegrafní tyče končí.

Každý další metr jízdy znamená nebezpečí. Sjedete ze zatopené cesty do příkopu nebo do prohlubně a sotva vyskočíte z vozu!

Vytrvalý Doubek, muž, který se nikdy nevrací, dal pojednou znamení svítilnou – – Našel pod vodou poraženou telegrafní tyč. Vítr skácel další a další.

Tak pokračujeme po desítkách metrů, skoro dvacet minut. Nikdo nemluví, řidiči napjatě sledují směr a nepravidelný zvuk motorů. Zřídka kdy vyjedeme na tvrdší podklad, motory oddychnou a kola znovu rozstříknou fontány studené vody. Pokud jde hladina pod osy kol, není nebezpečí. Máme vysoko vyvedené výfuky, aby nezachycovaly na špatných cestách.

Jen bílý vůz postihla smůla. Zastavuje a trčí tiše ve tmě – Promočila se cívka. Trapná montáž.

Pak znovu za volanty a znovu za světlem, které signalizuje nejistý směr na francouzské Ben Gardane. Vytrvalý kapitán a Eva ve vysokých botách jdou a vedou bludné čluny.

Rozhlížím se. Před několika dny poušť, dnes potopa, nový boj o desítky metrů.

Bylo deset hodin, když se ve světlech reflektorů objevila francouzská celnice.

Krysy vystupují z ponorek. Budíme tlustého celníka a je to jistě to nejhorší, co jsme mu mohli udělat. Vyplňujeme nekonečné dotazníky, platíme clo z pneumatik a noční poplatek za přestup.

Na kraji osady je malý hostinec. Ustal déšť a na dvoře se usadilo několik opilých chlapů. Hrají kostky, dívají se jako piráti a tak se rychle zavíráme v nečistých kobkách, které nám dal patron na spaní.

První noc v Tunise.

Skoro doslov

Na hranicích Tunisu skončilo libyjské dobrodružství pěti Evropanů a pana Severy, který jel napříč Saharou v bačkorách.

Pražský rozhlas to hlásil jinou, úhlednější formou a byly toho plné noviny. Odpustili jsme si v předešlém líčení všechny oficiálnosti. Život je jinde!

Nevím, jak se jezdí do Fezzánu dnes, po osmi letech. Nevylučuji, že vozí pohodlné autokary zámožné turisty až do Sebhy.

V roce 1933 to byl pořádný kus práce.

Zbyly listy deníku a vzpomínky, někdy jasné, jindy setřené časem. Nechtějte přesnost a spokojte se dobrou vůlí.

Aerospexor ovšem pokračoval.

Do Tunisu, znovu do Sahary, do Alžíru, na Oran, do Maroka, Fezu, Casablanky, Marrákeše, do Vysokého Atlasu, k severu do španělského Maroka a napříč jihozápadní Evropou dojel tam, kde startoval. Dokončil tím 14 000 kilometrů.

Jiná pohádka

Ještě v Ben Gardane nebylo jisto, že se to podaří.

Doubek studoval mapu a radil se s posádkou.

„Jsou dvě cesty – – Severní, ta je delší. Jižní, kratší, vede pouští – –“

„Poušť! – Nikdy! – Jedeme po pobřeží!“

V Medenine, kde jsme platili za litr benzinu pouhý frank, propukla otevřená vzpoura – – Byli jsme ještě v dosahu nedávných příhod.

„Chci vidět jižní Tunis. Jedu vnitrozemím – – Je to jen tři sta padesát kilometrů –“ smlouvá kapitán.

Posádka mlčí a dívá se na tvrdý asfalt.

Mávnul rukou, posadil se do bílého vozu, nastartoval a vzdal se: „Tak tedy dobře – – Co mám s vámi dělat. Jedeme – –“

Minula hodina.

Asfaltová silnice pojednou odbočila k severu a bílý vůz sklouznul na postranní cestu. Jede naplno a mizí v prachu.

Další hodina – –

„Že by ten Sláva jel přece jenom k jihu?“ zakolísal Peterka.

Severa neodpovídá. Dívá se do kraje, pozoruje písečné návěje, hlinité kopce, hrbolatou karavanieru a trsy tamaryšků.

„Příteli! Zastavte, já si vezmu bačkory!“ povídá. „Ten blázen se vrací do Sahary!“

Ale to už by byla jiná pohádka.

Místo tečky

Je sobota, 25. března, poledne.

Celnice – – Nekonečná řada vozů – – Z Prahy, Plzně, Pardubic, Hradce, Brna – –

Projíždíme branou, ozdobenou chvojím a vlajkami.

Šest týdnů, 42 dny, okruh Plzeň, Řím, Sicílie, Tripolis, Murzúk, Tripolis, Tugurt, Alžír, Oran, Fez, Casablanca, Marrákeš, Rabat, Tanger, Gibraltar, Cordoba, Madrid, Barcelona, Marseille, Bordighera, Janov, Brenner, děkovný telegram do Říma, Innsbruck. Zasněžený Zirlberg, Folmava, Plzeň a pro modrý vůz Praha.

14 000 kilometrů.

Tisíce lidí v cíli.

První velká cesta do světa – před osmi lety.

* * *

Tajemný Fezzán – –

Romance skončí autokarem. Navštivte tripolský veletrh! Primavera tripolitana – – Tripolský Fiat organizuje jednou ročně okružní jízdu Fezzánem 4500 kilometrů ve 25 dnech. Denní úseky jsou krátké, průměrně 180 kilometrů. Je to vzácná událost pro zámožné a vytrvalé turisty, kteří spatří poslední záhadu severní Afriky, kouzla zbavený Murzúk – –

Máte ještě nějaké přání?

Vím – – Zbytečných deset tisíc lir – – –

Autor použil těchto pramenů:

Deníku paní Evy Elstnerové.

Své reportáže „Dobrodružství Aerospexoru v Africe“,
tištěné r. 1934 Pražským Ilustrovaným zpravodajem.

Použité snímky jsou z archivu

pana Ph. Mg. Jar. Doubka a F. A. Elstnera.

[1] Zkr. Aero sportovní expedice Orientem. Pozn. red.

[7] Čísla v hranatých závorkách označují obrázky ve fotografické příloze na konci knihy. Pozn. red.

F. A. Elstner

Na jih od Bengazi

Edice E-knihovna

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 25. 5. 2018

ISBN 978-80-7532-442-9 (epub)

ISBN 978-80-7532-443-6 (pdf)

ISBN 978-80-7532-444-3 (prc)

ISBN 978-80-7532-445-0 (html)