Tango Argentino

Kniha, kterou čtete,

nebyla napsána ctihodným způsobem spisovatelským. Většina kapitol vznikla v jedoucím voze, zatímco se blížila neznámá města, puebla, plantáže, hory a sopky, kaktusy a palmy, hejna papoušků a gaučové na koních. Všude potkáte stopy rychloměru.

Projeli jsme vnitrozemím Jižní Ameriky, oblastí Pamp, Gran Chacem a Kordillerami. Nejprve k severozápadu, pod hranicí Bolívie, potom k jihovýchodu do Uruguaye. Za volantem, po moři a v letadle, celkem 36.000 kilometrů.

Sledovali jsme historickou cestu, po které vozili na počátku novověku laplatští kupci svoje zboží do Peru.

Jihoamerické silnice jsou opravdu velmi špatné a končí za většími městy. Pak jedete přírodními cestami, prachem, pískem, pralesem, brodíte se lagunami a koryty vyschlých řek.

Jižní Amerika patří totiž dodnes víc přírodě než lidem. Má mnoho pralesů a málo strojů. Brání se pokroku, jako by čekala, jak to dopadne v Evropě a v USA.

Je totiž známo o nás, Evropanech, že vynikáme v sériové výrobě hrnců, ledniček, gramofonů, automobilů a letadel, chodíme včas do kanceláře a máme smysl pro spolupráci. Dáváme lidem myšlení a strojům dřinu. Pěstujeme vědy a umění. Malíři kreslí letadla, sochaři modelují křídla, hudebníci ladí motory a básníci sestavují prospekty.

Hodní lidé, kteří žijí na okrajích silnic, čekají, co z toho bude.

Diví se primitivním národům, že je to nezajímá.

Jen z toho důvodu vám představuji Argentinu, zemi lidí, kteří nikam nepospíchají, od nikoho nic nechtějí, nikomu nic neberou a důležité věci odkládají na zítřek, aby se neukvapili.

Řídím se spíš tím, co si myslí Jihoameričan o nás, než tím, co si my myslíme o něm. Byl bych tam zbytečně jezdil, kdybych popřel životní filozofii argentinských kriožů.

Potkáte je cestou. Někteří pojedou v rudém ponču a s lasem po boku, jiní pracují v cukrovarech, v chladírnách, na polích, nebo lezou po břiše do úzkých slojí cínových dolů.

Žijí si po svém a myslí si svoje.

Ve všech je Adam dobrodruh. Člověk, který má hlavu v nebi a nohy na zemi.

F. A. Elstner

Adam a dobrodruzi

První člověk byl z hlíny.

Jeho otcem byla čistá země, matkou moře.

Kudy chodil džunglí, objevoval nové věci. Zvířata, rostliny, hory a řeky. Nechodil do škol a nevěděl, co je to kvadratura kruhu. Měl mnoho synů a vnuků. Když už byl stár, přišel jednou do krajiny u moře a procházel se na pobřeží. Jeho synové sbírali ořechy, trhali banány, nakládali je na lodi a odváželi za zátoku, do druhých vesnic.

„Pomoz nám, Adame,“ řekli mu, „jak žiješ mezi námi! Chodíš a uvažuješ, jsi starý a líný! Proč nepracuješ jako my? Kazíš naše děti, které učíme práci!“

Přišli druzí a rozkládali: „To všechno kolem je přece tvoje, Adamova říše! Jsme bohatí a silní! Pojedeme do vesnic za zátoku a dobydeme těchto vesnic. Veď nás!“

Adam mlčel a Bůh se smál.

* * *

Don Francisco

byl dlouho dobrodruhem, než vynašel postel. Lehkou skládací postel pro tuláky.

Don Francisco nebude nikdy bankéřem ani bohatým kupcem. Je to člověk boží, který rozmlouvá s Pánembohem a má na něj velký vliv. Mám dokonce dojem, že Bůh volá Francisca, kdykoliv chystá nějakou katastrofu. Že se zeptá: „Tak a tak, amigo, co tomu říkáš, kdyby vybuchla sopka v Chile, kdyby přišlo z Monterrey do Texasu tornádo, kdyby pršelo na Atacamě?“

Don Francisco řekne ano nebo ne.

Don Francisco je taková kočka, která chodí sama a je jí jedno kde. Člověk, který strká hlavu do všeho, z čeho ji nemůže vytáhnout. Lovil kožišiny, hledal poklady v Matto Grosso, honil v Neuquén zloděje koní, prodával telefony pro hluché, učil mluvit holokrké papoušky, doprovázel prospektory, vynašel skládací postel a nakonec špatně skončil. Má v Buenos Aires obchod s kožišinami a vydělává na tom peníze.

Takoví lidé se nezmění, když sestoupí z koně a sednou si do automobilu. Nemohu požádat našeho přítele, aby vás pozdravil na počátku těchto příhod, a činím tak sám, v zastoupení jeho krásné a svobodné země.

Hlásím se u startu s kastilskou obřadností a moje sombrero leží u Vašich nohou.

Nenesu Vám odvážný životopis Dona Quijota de la Mancha, ani cesty Gulliverovy, sepsané panem Swiftem, ani dílo Alexandra Humboldta, neboť nejsem spisovatelem ani cestovatelem.

Pod příštími kapitolami je tvrdý život. Pracují pod nimi kovové svaly automobilu, deset, patnáct hodin denně. Narážejí do děr, plíží se pískem, letí po salinách, mizejí v mračnech prachu a škrabou se do Kordiller, aby dosáhly denního průměru pěti set kilometrů.

Někteří lidé říkají,

že je manželství trestem za vzájemnou důvěru. Mám s tím lepší zkušenosti. Moje žena byla druhým řidičem, pilotem a kameramanem našich sedmi dalekých jízd a projeli jsme tak Afrikou, Evropou, Severní, Střední a Jižní Amerikou. Když neřídila vůz, měla na klíně psací stroj a psala palubní deník. Když se nebavila s prezidenty autoklubů a váženými vyslanci, opékala maso na ohni. Když nepřijímala kytice růží, filmovala indiánské děti, a když jsem spal, spravovala pneumatiky. Je to nejlepší přítel, jakého mám. Proto jí někdy neříkám ani „moje drahá“, ani „milostivá paní“, ale stručně česky Pepíku.

Přijel od Negra Muerta

na křižovatku před Jujuy. Měl tělo, duši, koně a zbraň. Vypravoval, že nežije s lidmi. Hledá v horách sperilitu. Kdysi měl obchod v Buenos Aires, hezkou ženu, pohodlí a dům. To všecko je prázdné mámení smyslů. Stačí jeden špatný chlap, vezme ti obchod, ženu i dům.

Sedni na koně a poslouchej vítr! Jeď do Pamp, potom na sever! Dívej se na hvězdy, než usneš! Přemýšlej, když jedeš na koni. Najdeš kámen mudrců!

Poseděl s námi, popil červeného vína a zmizel.

„El avanturero! Dobrodruh!“ jásal Don Francisco, „člověk, který našel štěstí! Sí, amigos, je šťasten!“

To bylo asi popáté, kdy nás naváděl, abychom prodali vůz a filmové kamery, koupili koně a zmizeli navždycky všichni tři v Kordillerách.

Nevím, zda je slovo dobrodruh skutečnou urážkou na cti. Je složeno ze dvou – dobro a druh. Má v sobě dobro samo a družnost.

Potomci španělských dobyvatelů říkají „el avanturero“, potomci německých romantiků „der Abenteurer“ a potomci anglických kupců „the adventurer“.

Lidé, kteří lehají do téže postele, ve které včera spali, neznají dobrého dobrodruha, ale „nějakého dobrodruha“, trosečníka, podivína, podvodníka, tuláka a zatracence. Zapomněli na Vasco de Gamu, Marca Pola, Kryštofa Kolumba a Hernanda Corteza. Všichni lidé z Brazílie, Argentiny, Bolívie, Columbie, Chile, jsou v našich očích dobrodruhy.

Jsou totiž potomky dobyvatelů.

Jiných dobyvatelů, než jsou ti naši. Ti dnešní blázni, kterým dovolujete, aby v letadlech, za volantem nebo pěšky křižovali zeměkouli. Každého dobrodruha vede oko boží. Nedovolí, aby zahynul za stolem jako bohatý kupec.

Kolumbovo loďstvo přistálo u břehů Ameriky za 2 měsíce a 8 dní. Lindbergh přeletěl oceán za 33 hodiny 20 minut. Yankee Clipper dopravuje cestující a poštu třikrát týdně přes Atlantik, aniž se mluví o dobrodružství.

Mořeplavci, letci, rekordní řidiči vozů i bratříci cechu světových darmošlapů byli a jsou dobrodruhy. Chtějí sblížit barevné s bílými, jižní se severními a východní se západními.

Mají společné prokletí: chtějí prostor.

Hledají rovnováhu mezi nebem a zemí a bojují s ďáblem. Hledají čtvrtý rozměr mezi Bohem, lidmi a stroji.

Los avantureros

Nepochopí venkovská selka, proč Johanka z Arcu zdvihla boj proti Angličanům, proč korunovala krále a zemřela na hranici. Pochopili to Schiller a Shaw. Byla dobrodružkou patriotismu.

Marco Polo, velký konzul Orientu, putoval pěšky Čínou, prožil bouře ve východních mořích a lákal Benátčany za Velkou zeď. Byl jistě dobrodruhem obchodu.

Giovanni Jacopo Casanova de Seingalt prchal z benátských žalářů, mluvil s Bedřichem II. i s Voltairem, miloval ženy a zemřel v Čechách. Byl prý dobrodruhem lásky.

Hernando Cortez, konkvistador, milenec Dony Mariny, dobyl Mexika. Rozvrátil říši Montezumovu, protože byl dobrodruhem poznání a kořisti.

Přijížděli za ním otcové mnišských řádů, tak jako jezdili do pozdějších kolonií, a všichni byli dobrodruhy slova božího.

Leonardo da Vinci, malíř, inženýr, stavitel, sochař, počtář, hvězdář, anatom a filozof italské renesance, nebyl ani celním úředníkem, ani bohatým kupcem, ani zahradníkem. Maloval Monu Lisu, Večeři Páně a nakreslil v patnáctém století letadlo. Byl dobrodruhem rozumu.

Antonín Leeuwenhoek sestavoval skleněné čočky. Chtěl vidět neviditelné. Pasteur jel do Švýcar a naplnil pod Mont Blancem do dvaceti lahví opravdu čistý vzduch. Dokázal Napoleonovi III., že má menší moc než mikroby. Robert Koch, vznešený rytíř souchotin a sněti slezinné, lord Lister, Pavel Ehrlich, ti všichni byli hlídáni okem božím. Byli dobrodruhy zdraví.

Neměli Kolumbovu loď, ani krunýře konkvistadorů a na konci jejich obzorů nebyly zlaté hory a krásné, hnědé ženy.

Pluli z pevniny měšťáctví, úzkostlivosti, pořádku, úcty a kázně, všem napospas a přece neprokleti, k obzoru poznání, přátelství, štěstí a míru.

Chodí i dnes okolo nás a v duši jim bouří odboj a neklid.

Hledají přátelství, sklenici vína, rozlehlé kraje a duhu na nebi.

Jde horizont a sčítá rovnoběžky,
frontu všech front,
boj urputný a těžký,
dalekou cestu,
zavolání marné.
Marná jsou města,
stavby blahodárné,
proroků gesta,
hněv i milování.
Jde čas a trestá,
nezná slitování.
Sám velkým životem,
kam vítr plachtu žene,
před vaším štěkotem
vy plémě poražené,
svůj měřím čas
a suché tisknu rety,
všem na pospas
a přece neprokletý!
Můj horizont se jiným krajem klene,
fronta všech front,
sen země zaslíbené!
Je čistý den a nad horami duha.
To Bůh se usmál! Vítá – dobrodruha.

Jede lokomotiva,

nevěsta kilometrů. Veze lidi z místa na místo. Jede vůz, je z Prahy za den u moře. Letí letadlo a přeletí oceán. Čekejte maličko a poznáte dobrodruhy svého desetiletí! Kdyby žili v patnáctém století, stavěli by lodi, hotovili by zbrojnoše a nakládali by na palubu sudy s vínem.

Za nimi by putovali opatrní kupci, s vahami a s měšcem, zbožní mnichové s biblí, vyslanci a místodržící s listinami králů.

Vaše desetiletí žije pomocí motorů. Vynálezci letadel a rekordní světoběžníci vystopovali totiž nového Spasitele. Říkají mu dopravní technika.

Je to vyslovený případ pro dobrodruhy! Dopravní stroje zesměšnily hranice států, bludiště jazyků, celní barikády a všechen zmatek Evropy. Dálnice, automobily, letadla, železnice, telegraf, telefon, rozhlas, to všecko je příprava nového světa. Svazují státy. Severní Amerika potřebovala právě tak George Washingtona i Henryho Forda.

Vamos, compagnero!

Tak se zdraví v Argentině pocestní.

Osamělí jezdci, když se potkají v kraji.

Cesty jsou dlouhé a smutné. Pod kopyty koní víří měkký prach, žene se do šířky, obaluje kaktusy a boababy a ukládá se na zem.

„Buenos días, seňore!“

„Buenos… Kam jedete, caballero?“

„Nikam, amigo! Kam vy?“

„Nikam, caballero!“

„Pojedeme spolu, amigo!“

„Vamos, compagnero!“ řeknou a jeden z nich obrátí koně. Jedou a dlouho mlčí.

Toho dne navečer řekne první: „Qué miseria! Jaké trápení, amigo!“ Tím začne rozhovor, který potom trvá měsíc i déle.

Vhodným předmětem bývá třeba, že se hledá práce.

„Cómo no, compagnero! Člověk má pracovat! Též já jsem pracoval, bylo to u Catamarcy. Jsem znamenitým znalcem dobytka.“

„Oh, caballero! Jak bych mohl pochybovat! I já jsem kdysi pracoval! Rozumím strojům, všem strojům…“

„Chápu vás, compagnero! Vydělával jste jistě veliké peníze; ostatně, není to tak těžké najít práci. Ale musí se s tím opatrně!“

„Sí, sí, amigo! Jsou takoví gringos, ubozí zelenáči, že se chytnou první práce, na kterou narazí!“

„Oh, caballero! Znám takového chlapa! Žije v El Merced a je tam už deset let účetním v almacenu!“

Druhý jezdec zesmutní. Je mu líto člověka, který prodal život.

Jedou tichou rovinou, na nebi svítí mléčná dráha. Pampy chladnou a compagneři sedí nad ohněm. Jedí pečené hovězí a pijí káňu.

Na západě nad horami vychází měsíc.

„Jste smuten, caballero, velmi smuten!“ ozve se první.

„Sí, sí, amigo! Ten člověk v El Merced… Neměl jste mi to říkat! Čím že je tam v tom almacenu?“

„Účetním, compagnero!“

„Qué miseria! Jaké neštěstí! Nevím vůbec, co to je…“

* * *

Bylo by nesprávné, aby považovali Evropané práci za neštěstí. Jsou gringos, zelenáči, neznají život.

Mají uši na drátech, oči na číslicích a srdce v pokladně. Vynašli píchací hodiny, běžící pásy a penzijní pojištění. Pracují a šetří. Gringos!

Ne tak Sudamerikáni. Žijí pomalu. Říkají, že je zítra dost času.

Problém nezaměstnanosti řeší tím, že nepokládají práci za nutnou. Bojí se, aby pro samou práci nepřestali myslet a nedopustili se nějakých omylů.

Nic se nestane.

Argentina neztratí ničeho ze svých tří milionů čtverečních kilometrů, dvanácti milionů lidí, třiceti milionů krav, deseti milionů koní, čtyřiceti milionů ovcí a značného počtu vepřů.

Pánbůh, člověk a boty

Někteří hoši, kteří se proslavili, vynašli gramofon, automobil, žárovku a rádio. Jiní hoši se proslavili tím, že zařídili výrobu těchto věcí na běžících pásech. Další hoši si je kupovali, třebaže na to neměli, platili splátky a měli radost, že jim to hraje, svítí a jezdí.

Tato spolupráce podlehla dalšímu vědeckému řízení. Lidé chtěli svítit, hrát a jezdit, ale nechtěli obsluhovat běžící pásy. Nechtěli vyrábět!

Hoši, kteří se proslavili, lákali je do továren, jak mohli. Stavěli jim rodinné domky, bazény na koupání, Domy Oddychu, Zdraví, Osvěty, slibovali jim penzijní a nemocenské pojištění.

Potom ztratili trpělivost a vynašli automaty, které nahradily tisíce rukou. Lidem myšlení, strojům dřinu!

Nehodní dělníci začali tedy myslet a mysleli si svoje. Chodili okolo fabrik a časem si zaplakali v slzavém plynu americké policie. Stěhovali se z Flintu do Texasu a kupovali si pole. Vláda jim přátelsky zaplatila dráhu.

* * *

Argentina nemá těchto problémů.

Časem přijedou do Buenos Aires generální ředitelé znamenitých trustů a uspořádají banket v hotelu Housten.

Argentinci jsou zdvořilí lidé. Přijmou hosty a nabídnou jim vlastní doutníky. Vyslechnou jejich nabídky hospodářských strojů, traktorů, automobilů, umělého zavodnění, železnic, silnic a letadel. Vyslechnou i takové dobrodince, kteří by chtěli utopit peníze v nevděčném hledání nafty v Patagonii.

Jsou nadšeni, ale říkají „maňana“, zítra! Nechtějí se ukvapit.

Divná země!

V Kordillerách je mnoho rud, pravda. Mohly by se těžit. Mohli bychom zavodnit Pampy, nastavět silnice, mrakodrapy. Maňana, zítra!

Kdoví, kam by to vedlo!

Evropan nechápe. Mezi ním a argentinským kriožou je něco, o čem dosud nevíme. Je to někde v půlce cesty mezi levnými botami a lidským štěstím.

Proto se nezlobte a nechtějte srovnávat.

Evropa to dělá tak a Argentina tak, a obě si zakládají na tom, že to dělají špatně.

Co je třeba věděti, když se Jižní Amerika
dobývá, nezaměstnanosti zbavuje,
hospodářsky buduje a k obrazu božímu obrací

„Vyrazíme!“ řekl jsem kteréhosi večera.

„Shromáždíme výpravu Evropanů! Postavíme loďstvo, vyzbrojíme zbrojnoše!“ řekla téhož večera.

„Nejprve vyvrátíme veliká města! Srovnáme se zemí pyšné estancie! Pokoříme hrdé caballeros, utlačovatele peonů!“

„Ubozí peoni! Co s nimi? Slyšela jsem, že si nemyjí ruce!“

„Správně! Jsou to poloviční divoši! Chodí bosi! Seženeme je do velkých koralů, dáme jim kulturu, boty a práci. Není vyloučeno, že tam půjdou sami, ve velkých průvodech a se standartami.“

„Vybudujeme průmysl! Továrny na všecko možné na běžících pásech! Vědecky řízená výroba stane se základem pozdějšího blahobytu.“

„Každému lidovou dvoulampovku!“

„Víc, můj milý! Každému gaučovi automobil! Topte a vařte plynem! Elektrické hodiny, štěstím každé rodiny!“

„Jmenuji tě šéfem propagace! Máš velký vliv na lidi!“

„A co učiníme s dobytkem? Slyšela jsem, že je ho v Argentině víc než lidí! To je strašné, viď?“

„Láska k dobytku vede žaludkem! Fata morgana! Vzdušný přelud nad Pampami! Vagony masa, smetana, máslo a k tomu naše organizace! Vidím nádherný obraz! Jitřní úsvit budí neklidná stáda. Gaučové čekají u bran koralů! Bije šestá! Spokojení pastevci nastupují na povel k píchacím hodinám a krávy chystají vemena plná mléka! V poledne oběd v jídelnách ‚Obsluž se sám!‘ V šest večer odchod z ohrad. Dechová cvičení, trochu hudby, odborné kursy, chov telat na pásech, vědecké sýrařství, trochu cizích jazyků…“

„Nezapomeň na večeři, jsou to hodní lidé!“

„Dvacet minut! Potom škola sebekázně, lehký tělocvik, promluva vedoucího a zdravý spánek do pěti ráno.“

„Dokonalá organizace! Z Ameriky jižní bude brzy Amerika severní! Obchod je obchod, čas jsou peníze!“

„Lidem hlavu, strojům dřinu!“

„Budujeme Argentinu!“

„Postavíš mi zámek u Buenos Aires?“

„Zajisté, miláčku! Koupím ti jachtu a černocha. První léto strávíme na Hawai!“

Mořeplavci čili všecko má svůj konec

Abychom porozuměli Argentině, je třeba několika kapitol, které vysvětlují zvláštní povahu tamější přírody, poměrů a lidí. Lidí přistěhovalých, připomeňme, neboť indiáni za to nemohou, že byli objeveni Evropany.

Středověk trval už příliš dlouho. Podnikaví muži hledali záminku, aby byl vystřídán věkem dokonalejším, zajímavějším, lepším.

Rozhodli se proto, že rozšíří zámořské panství královny španělské.

Zejména pokoje nedal muž jeden z Janova, Kryštof Kolumb. Naložil sudy se soleným masem, zásobu plachet a provazů, shromáždil mužstvo a vyplul do moří.

Plavili se, nebylo jim pomoci,
riskovali hrůzy mořské nemoci,
až tu jednou za soumraku
zjevila se jejich zraku
socha Svobody,
vprostředku vody.
Na břehu je celý národ vítal,
radoval se, že je Kolumb Ital,
hned je pozval na večeři,
honili je reportéři,
Foxův žurnál do filmu to chytal.

Bylo to dvanáctého října roku 1492.

Třebaže Kolumb nevěděl, co vlastně objevil, zahájil tím novověk. Vylákal do moří další dobrodruhy, a tak ani Jižní Amerika neunikla svému osudu.

Čekala jen, který sportovec dopluje ke břehům Brazílie, nasbírá barevná dřeva, stříbro, zlato, koření a přiveze krajanům v kleci na ukázku zvířata a živé indiány.

Ženy nevynikají v dějepise, a tak jsem krátce před startem vysvětlil své společnici, kam pojedeme.

„Komu patří Argentina? Také Anglii?“ ptala se.

„Nikoliv, moje milá, třebaže je to neuvěřitelné. Argentina je svobodnou republikou. Svého času se zřekla Falkland, aby měla pokoj od Jeho Veličenstva.“

„To bylo rozumné! A kým byla objevena?“

„To je trapná otázka. Byla objevena špatně, neodborně a předčasně. Jen tím se vysvětluje, že není chráněna vetchým deštníkem Spojeného království.“

„Prostě Angličané se urazili, že přišli pozdě!“

„Ne docela! Mapu Argentiny najdeš ve všech anglických atlasech, třebaže v některých není zakreslena například Bolívie. Bolívijci potupili kdysi anglického vyslance. Posadili ho na osla tváří k ocasu a jel tak až do La Pazu!“

„To je hrubé! Jeho Veličenstvo se jistě pohněvalo! Ale vypravuj o Argentině!“

„Na konci středověku žil jistý chlapec, kterého porodila žena, jménem Vespucciová. Dali mu jméno Amerigo. Už v mládí vázal námořnické uzle z kdejakého provazu. Když dospěl, pustil se za moře. Jel napříč jižním Atlantikem a roku 1503 přistál na brazilském pobřeží. Vrátil se a napsal o tom knihu. Když se to dozvěděl tiskař Waldseemüller, pojmenoval severní i jižní Ameriku Amerikou. Byla objevena, pokřtěna a nastoupila cestu svého budoucího hospodářského rozkvětu.“

„Co tomu říkal Kolumbus?“

„Žárlil! Ale pak takhle jednou povídá: „Pánbůh dal, pánbůh vzal!“ a nechal to plavat. Ostatně, tehdy se nebralo objevování na těžkou váhu. Konkvistadoři jezdili jako posedlí a objevovali prostě jednu zemi za druhou!“

„Byla by objevila tyto země Velká Británie, kdyby už bývala byla?“

„Nepochybně! Poněkud později, ale dokonaleji! Byly by se zpívaly hymny, vztyčovaly vlajky, rozhazovaly letáky, udělovaly řády a zaručovaly svobody!“

„Prostě Argentina přišla o velikou slávu. Proč ji na to Amerigo neupozornil?“

„Budiž řečeno ku prospěchu Amerigově, že když tam přistál, nevěděl vůbec, kde je.“

„Co učinili mořeplavci v zemích, které objevili?“

„Přinesli jim civilizaci.“

„Co je to?“

„Carramba! To je, aby se nejedlo rukama, aby nechodili domorodci nazí, aby se naučili modlit! Velcí konkvistadoři, Fernaó Magalhaes, Hernando Cortez, Vasco de Gama, Kolumbus i Amerigo přivezli ubohým domorodcům křesťanskou víru, kulturu, čítanky, umění, vědy a střelný prach!“

„Slyšela jsem, že také rum!“

„Santisima Trinidad! Indiáni nepotřebovali rum! Jejich ženy žvýkaly kukuřici, plivaly ji do kotlů a vyráběly znamenitou whisky, zvanou čiča.“

„Mluv raději o křesťanství! To je slušnější. Přijali domorodci víru?“

„Pouze částečně! Někteří donutili dobyvatele, aby obsadili pralesy a založili řadu měst, která mají velmi zbožná jména: Santa Maria, San Antonio, Santisima Trinidad, Asunción…“

„Co je to Asunción?“

„To je Město Nanebevzetí. Tam vzal Pánbůh na nebe deset tisíc indiánů, které tu pobil zbožný Don Bruno Mauricio de Zavala.“

„Proč je pobil?“

„Aby nežili jako zvířata! Aby se naučili číst, psát a počítat do sta!“

„Naučili se tomu?“

„Právě že nenaučili! Dodnes je v Argentině 30.000 divochů. Ti, co čtou, píší a počítají do sta, žijí v pracovních osadách u cukrovarů.“

„To je dějepis nebo zeměpis, co mi vypravuješ?“

„Je to jistý druh přírodopisu.“

Opravdu dějepis

Když tedy mnozí plavci objevili a nevěděli co, začal novověk.

Fernaó Magalhaes obeplul nejjižnější cíp jihoamerické pevniny a pojmenoval jej Ohňovou zemí. Jeho druhové pak dokončili první cestu kolem světa. Našli kratší vstup do Tichého oceánu, třebaže ne tak zdařile, jako později Francouz Lesseps.

V mělkém ústí řeky La Platy, která je vstupní branou Argentiny, přistál roku 1515 španělský dobrodruh Diaz de Solis. Měl jen tři lodi a zahynul v prvních bitvách s indiány. Jeho druzi pojmenovali řeku Rio de Solis. Vrátili se do Evropy, pokud nezrezavěli v železných krunýřích na březích Atlantiku.

Také všechny další výpravy ztroskotaly. Z lesů a z nížin se rojily drobné postavy hnědých ďáblů, kteří vraždili bílá strašidla, podivně vousatá a vsazená do železa.

Dobyvatel velké ráže, Francisco Pizarro, zahájil z Panamy tažení proti říši Inků. Již před ním přinášeli různí dobrodruzi zprávy z území Kečuů, dnešního Peru. Vypravovali o nesmírných pokladech, o zlatých a stříbrných sochách, o podivném státním zřízení této socialistické říše, vyspělé v umění, vědě a v hospodářství, rozložené nad tichomořským pobřežím.

Pizarrovy krvavé úspěchy pohnuly španělskou vládu, aby se znovu pokusila o východní, atlantický břeh. Vypravila čtrnáct korábů s dvěma tisíci vojáků do ústí Rio de Solis.

Vedl je Pedro de Mendoza. Zakotvil a založil pobřežní osadu Santisima Trinidad a přístav Santa Maria de Buenos Aires, Svatá Marie Příznivého Větru.

Nová kolonie byla však smetena přívalem indiánů a konkvistadoři se uchýlili na koráby. Zdvihli kotvy a vypluli proti říčnímu proudu. La Plata – Stříbrná řeka –, je v těch místech mořským zálivem a výše proti proudu se dělí v dnešní veletoky Paránu a Uruguay.

Tichým, strašidelným krajem, který střílel jedovaté šípy a měl všude oči a uši, pronikal don Pedro do paránského povodí. Nebyl první. Jeho plavci našli Gabotovu osadu Fort Espiritu Santo, Pevnost Svatého Ducha.

De Mendozův důstojník Aloyas proplul daleko k horkému severu a založil na levém břehu řeky osadu Asunción, dnešní hlavní město republiky Paraguay. Zakopal meč a smířil se s indiány kmene Guarani. Žil s nimi v dobrém a věnoval se obchodu. Osada kvetla a stala se později s okolním územím východiskem útoků na bohaté Peru.

Vznikala první města budoucí Argentiny: roku 1548 Tucumán, potom Córdoba, Santiago del Estero.

Ploché břehy v ústí la Platy a zbytky osady Buenos Aires čekaly na vzkříšení. Tím si také vysvětlíme, že všechen obchod z Východu do Evropy šel nekonečnou historickou cestou k severozápadu, od břehů Parany, vnitrozemím za Andy, k Tichému oceánu na západní pobřeží.

Do trosek laplatské kolonizace přijel roku 1580 Juan de Garay s pěti sty přistěhovalců. Aby jim Bůh požehnal, zvětšili nábožnost osady dlouhým jménem. Giudad de Trinidad y Puerto de Buenos Aires a dali se s myslí veselou do vraždění indiánů. Bohem doprovázeni čistili ústí La Platy, zvolna bohatli a zaváděli mírový řád.

Za Filipa III. přijel k Laplaťanům nový místodržící, don Hernandario de Saavedra. Byl pověřen pro rozsáhlá území mezi Santa Fé, Asunciónem a Buenos Aires. Povolal do osad františkány a jezuity.

Byl to déšť milosrdenství pro zemi obtíženou krví, vraždami, loupežemi a nenávistí. Zbožní otcové šli statečně do divočin. Učili se řeči domorodců, ve dne pracovali a večer se modlili.

Neloupili a nevraždili, což bylo indiánům tak divné, že s nimi uzavřeli přátelství. Guaraniové ochotně zakládali pole, stavěli cesty, puebla, misie a ve jménu Páně táhli s jezuity do bezbožné Paraguaye a do Brazílie.

Mnišská moc poškozovala světskou. Místodržící ztráceli vliv a v bitvách Španělů s Portugalci rozhodovala jezuitská vojska.

Tak míjela desetiletí.

Z Buenos Aires rostl významný přístav. Byl trnem v oku Portugalců, Francouzů a upoutal pozornost Angličanů.

Don Bruno de Zavala pracně čistil La Platu od francouzských pirátů a bojoval s Portugalci v dnešní Uruguayi. Založil při tom (tehdy se neustále zakládalo) město Montevideo.

Po věčných bojích a srážkách střetli se naplno Španělé s Portugalci.

Pak uzavřeli mír a Portugalci získali některá jezuitská území v jižní Brazílii.

Světská moc se spojila proti církevní. Vojska Španělů a Portugalců porazila roku 1756 jezuitskou armádu guaranijských indiánů.

Byl to soumrak řádu v Jižní Americe právě tak jako v Evropě.

Roku 1773 bylo Tovaryšstvo Ježíšovo rozpuštěno.

Mniši se vraceli do Evropy, do Španěl, do Itálie. Přivezli nesmírné poklady, ale zanechali za mořem úrodná pole, města, misie a cesty.

Argentina vstoupila do závěrečných kapitol svého osvobození.

Dosud platila stará smlouva španělských kupců, kteří vedli dovoz i vývoz od La Platy na Západ, za Andy, nekonečnou, nepochopitelnou, neuvěřitelnou cestou k Pacifiku, starou peruánskou magistrálou, přes dva tisíce kilometrů do tichomořského Callao, vyprahlými rovinami a nebeskými průsmyky, kde padali lidé i lamy ve sněhových bouřích.

Odtud pluly plachetnice Tichým oceánem k jihu, kolem Ohňové země a napříč jižním Atlantikem do Evropy.

Tak zněla smlouva, kterou uzavřel již roku 1581 španělský místokrál v Peru.

Roku 1776 dostali laplatští vlastního místokrále pro území dnešní Argentiny, Paraguaye a Uruguaye. Zbavili se peruánské nadvlády a stali se prvními uvědomělými Argentinci. Měli zřetelnou atlantickou příslušnost a východní orientaci.

Buenos Aires, Město Příznivého Větru, rostlo. Byly vydlážděny ulice, osvětleny, množily se kostely, školy, v přístavu kotvily lodi ze všech končin.

Z tohoto ohniska se šířila nová argentinská rasa, která byla zdravou směsí několika krví, plemen, povah a národností. Domorodci nasadili zbytky sil při povstání Condorconquiho. Padlo šedesát tisíc hnědých.

Na posledním lístku historie připsali také Britové své jméno. Admirál sir Home Popham přijel s jedenácti loděmi a s tisícem šesti sty mužů. Vysadil na břeh děla, namířil je a dobyl Buenos Aires. Vlastenec de Liniers vyhnal Angličany a jejich zbytky zničil v Uruguayi.

Dobyl Montevidea ne proto, aby dobýval. Končila totiž doba dobyvatelů a přicházela doba osvoboditelů.

San Martin – Osvoboditel

Evropa se chvěla prudkou horečkou. Napoleon obsadil Španělsko! To bylo výzvou osadám.

Arriba Argentina! Občané Města Dobrého Větru sesadili místokrále. Dali si demokratickou ústavu a vypravili vojska proti krajům věrným vládě.

Tehdy povstal nad obzorem Argentiny vlastenec čistého rodu, generál San Martin.

Hnízdo otroctví bylo na severozápadě v horách, pod křídly kondorů, v Peru.

San Martin podniká Hannibalovo tažení. Překračuje Kordillery nedaleko Mendozy. Dvanáctého února vítězí u Chacabuca. Oblehne Santiago, vítězí u Maipú a vyžene vládní vojska z Chile.

Zatímco Simon Bolivar, druhý osvoboditel Jižní Ameriky, táhne ze severu, postupuje San Martin z jihu. Roku 1820 padla Lima, hlavní město Peru, založená roku 1535 Pizarrem.

Potomci prvních dobyvatelů přijímají dědictví svých otců.

Říkají si criollové, kriožové, míšenci. Chtějí tím vyjádřit, že se společně smísili pro společnou práci, že přijímají podmínky své vlasti, indiánskou krev, Kordillery i Gran Chaco, mozoly čakrářů, žízeň Pamp, vášně konkvistadorů i kastilskou zdvořilost, zbožnost jezuitů a oddanost Guaraniů. Kdo není kriožou, nemá příslušnosti a není jí hoden. Je to zelený gringo, albín, vetřelec.

Nechtějte porozumět jejich duši, nechtějte kritisovat, nechtějte radit!

Jsou jiní, velmi jiní než Evropané.

Obdivují stroje, vysoké domy v USA., milují evropské umění a sport.

Ale říkají na všechno maňana, zítra…

Není lepšího jména pro Argentinu: země zítřka.

Neboť na zadní straně navštívenky všech Jihoameričanů je zřetelná výstraha:

Co nemusíš udělati dnes, odlož na zítřek!

Svět, kde se žehrá

Středověcí dobrodruzi se domnívali, že jsou stateční. Nežádali asi nikdy o vízum do některé jihoamerické republiky.

Zalichotili se královně španělské a ta jim dala list, kterým do přízně lidí, živlů a Boha doporučeni byli. Nepotřebovali povolení Národní banky k vývozu valut, vysvědčení zachovalosti, lékařské prohlídky, otisky prstů, neskládali kauce a nestáli ve frontě před konzuláty.

Cvičili se ve střelbě z pistolí, zkoušeli si u klempíře brnění a slibovali krásným ženám, co jim všecko přivezou.

První sladké „muchas gracias“ uslyšíte na argentinském konzulátu, když si umažete všecky prsty černou barvou a otisknete jich všech pět šestkrát do šesti formulářů. Předložíte Certificado de Sanidad, v němž se „certifica, quel seňor Fulano y seňora Fulana ne presenta sintomas“ těchto běžných chorob: lepry, trachomu, paralýzy, pomatení mysli, černých neštovic a tuberkulózy. To všechno se zjistilo lékařskými prohlídkami úředních lékařů. Protože jedete jako turista, tedy ne jako člověk, který nese Jižní Americe poctivou práci, jsou tyto formality celkem jednoduché. Dostanete vízum s výslovným poučením, že vám nebude nic platné, jestliže se nebudete líbit přístavní komisi v Buenos Aires.

Poslední zbytky vašeho sebevědomí srazí návštěva ve vystěhovalecké stanici a nutné vysvědčení o nežebrání, v kterém vám potvrdí policejní ředitelství, že ani vy, ani vaše vážená seňora jste v posledních letech nežebrali a nebyli trestáni pro potulku.

V příznivém případě vám bude dovoleno, abyste sbalili svých pět švestek, naložili je do automobilu a řezali zatáčky z Prahy do Janova, beze všech ohledů na právě udělená víza.

Za tři minuty dvanáct

Ta chvíle, kdy jeden den končí a druhý otvírá dveře, je vhodným okamžikem pro start do neznáma.

Praha spí a sotva sem tam klapnou kroky policejní hlídky. Za několik minut bude půlnoc, na Hlavním nádraží poskočí hodiny a vyjedeme tiše z obvyklého místa před budovou pražského Autoklubu. Nikdo neví, že odjíždíme.

„Tak copak, nejede to?“ rozpovídal se strážník.

Protáčím motor, jde měkce a tiše, nabírá do otáček. Eva stáčí k nule počítač kilometrů.

„Jede, ale musíme čekat! Do půlnoci!“

Strážníci jsou proto, aby se ptali.

„Kam jedete?“

„Do Jižní Ameriky.“

„Já vím…“

„Na mou duši! Do Argentiny!“

„Dobrou noc! – a jeďte se vyspat!“

„Halo! Měl byste nám přát šťastnou cestu!“

Otočil se nerozhodně a v té chvíli padla půlnoc. První, druhá, třetí…

Za deset minut letíme podle černé Vltavy, za hranici města, a devadesátkou na Zbraslav.

Telegrafní tyče utíkají po silnici.

Teď přijdou dny a měsíce, kdy budeme žít svůj život. Kdo nepoznal strhující vášeň kilometrů, neznámé pásmo měst, zemí, moří, železný diktát denních průměrů, míjení hranic, hru nervů, žízeň, špínu, červené oči, tropické dusno, únavu a krátké chvíle spánku, nepoznal sám sebe.

Svítá. Lidé zapřahají, jdou tiše na pole nebo do továren.

Nijak je nezajímá, že prcháme pod rovník, k snědým caballerům, pod chilské sopky, na vyprahlé Pampy.

Celnice!

„Kdy se vrátíte? Snad bude válka! Kdo ví…“

Rádio ve voze hraje Prahu, písničky do práce pro pokojné lidi, na které čeká od osmi kancelář.

„České písničky jsou hezké, ale smutné!“ povídá celník a přeje nám šťastnou cestu.

Kilometritis

Nebylo jistě přáním Stvořitelovým, aby stáli na křižovatkách dopravní strážníci a přidělovali potlučené automobilisty místním nemocnicím.

Ze tmy a z propasti vyšel svět a Bůh přehlížel své dílo.

Pak trochu přemýšlel a povolal anděla-šéfkonstruktéra nebeských dílen.

„Oživím zemi pohybem,“ řekl tajemně, „zapomněl jsem na cosi!“

Povolal ostatní anděly-inženýry a měl k nim řeč.

Že by to bylo hezké, kdyby se mezi palmami a přesličkami hemžili tvorové všelicí, různě obratní a rychlí, dávali si navzájem výstražná znamení, poučovali se o dopravních předpisech, uzavírali pojistky proti povinnému ručení, a vnesli tak do přírody sportovního ducha.

Andělé, vyšší i nižší, zasedli za rýsovací prkna. Pracovali dnem i nocí. Obědy jim nosili do kanceláře a modeláři hnětli formy na různá zvířata nákladní i na model osobní, člověka.

Návrhy s razítkem „Přísně důvěrné!“ putovaly neprodleně na závodní ředitelství, hned se to dělalo a vkrátku tu byla řada výstavních prototypů, od malé myšky až po statného ještěra. Úplný Brehmův svět zvířat!

Dědoušek jeden, známý národohospodář a senior nebeské správní rady, marně radil k opatrnosti.

Roztočily se stroje, čerti topili pod kotlem a za pár týdnů skákali po skalinách proslulí brontosauři i poněkud kratší ichtyosauři.

Stvořitel pomýšlel na velký export, nastavěl na Marsu dálnice, ale dobré dílo se nedařilo.

Jednotlivé značky ještěrů propadly záhy ostrému konkurenčnímu boji. Velké „Rallye Napříč Rájem“ skončilo sportovním skandálem. Do cíle dojel jediný brontosaurus a ten byl diskvalifikován.

Tak že se uspořádá velká plochá dráha!

Andělé udělali stadion, praporečky, pytlíky s pískem, samočinný startér, místní rozhlas, parkoviště, telefony a plakáty.

Sešlo se sto tisíc diváků, vlastně sletělo.

První nehoda stihla místní rozhlas: jako obvykle nefungoval. Potom nešly telefony. Ředitelská budka byla na jedné straně stadionu, depôt na druhé a andělé museli létat s dopisy sportovních komisařů přes celé závodiště.

Zatím naproti v parkovišti bylo boží dopuštění. Sada nadupaných ještěrů otřásala bariérami. Třebaže byl šéfem depôt starý ďábel, konkurence řvala a sršela oheň, zatímco chraptící ampliony vítaly obecenstvo.

Zazněly fanfáry, soutěžící ztratili hlavu, vyrazili z parkoviště, porazili bariéru, vřítili se do dráhy, plivali oheň a hnali se hlava nehlava do cílové pásky!

Diváků se zmocnila panika, nabrali plyn a za chvíli se vznášelo sto tisíc andělů nad prázdným stadionem.

I bylo rozhodnuto, že se upustí od sportovních senzací a veškerá doprava bude koordinována podle národně-hospodářských zásad, s ohledem na budoucí vynález železnice.

Jeden bledý anděl, známý vědec a knihomol, přiletěl dokonce s normalizací a typizací a razil jí cestu s takovým důrazem, že v příští sezoně ještěři vymřeli.

Teprve po drahné době vyšla serie dalších modelů, pěkně vypravená, savci, obojživelníci, měkkýši, korýši a hadi.

Vyhovovala sice různým výstřednostem přírody, jenže měla chybu.

Nepoměr kubatur zničil pro vždycky všechnu naději na světovou fair-play. Lev honil slona, slon člověka, člověk psa, pes kočku a kočka myš.

Adama z toho bolela hlava a jen se uhýbal, aby nenarazil.

I přišel k němu ďábel, posadil se na pařezu, mluvil jako kniha a plácal mu na záda.

„Zapiš se, Adame,“ našeptával, „jsme tam všichni. Liga motoristů! Malý roční příspěvek! Dáš deset ananasů a dostaneš se mezi slušné lidi. Pěstujeme sport a pijeme whisky! Co tomu říkáš?“ chechtal se.

Za tři dny v půlnoci přivezli tři čerti Adamovi kolo.

Jede a duši má černou. Jednou šlápne, pět metrů jede, pět metrů jede, do nebe se nepodívá. Opice, zelené vztekem, sedaly jedna na druhou, mlely nohama, tloukly se do břicha, ale bez kola to nešlo.

„Kdo ti to dal?“ zahřměl Stvořitel.

„Ďábel, pane, – a předhoním jelena!“

I svolal Bůh veškero nebe najednou, posadil se do mraků a pronesl velkou klatbu: „Proklínám všecko, co jezditi bude! Aby to člověku nohy lámalo, plíce kazilo, záda křivilo a břich velký a tlustý činilo! Aby trní všeliké hady propichovalo, na kolech nafouknuté! Aby i Eva, družka jeho, Adama trápila, krémem se mazala, punčochy trhala, klobouky kupovala, a když doma nebude, s Adamy jinými jezdila!“

Tak lidé propadli velkému trápení, chorobě nazvané kilometritis.

Jdou na to všelijak.

Znali jsme člověka, byl to velký dobrák.

Povaha uctivá, žádný potřeštěnec. Koupil si auto, poněkud přemýšlel a pak se odebral do garáže. Že se to naučí bez autoškoly, soukromě doma.

Otevřel návod, připravil si bednu a pak na ni vysadil zadní kola. Usednul za volant, roztočil motor a ruku položil na rychlostní páku. V návodě psali: „Vypni spojku, uber plynu, pouštěj spojku, přidej plynu! To třikrát pročti, pak učiň!“

Pročetl, učinil, vypnul a pustil. Vozem to trhlo, sletěl z bedny, vyrazil z garáže, porazil vrata, vyvrátil studnu, přeletěl ulici, povalil plot a vrazil do dveří těch lidí od naproti, co s nimi dva roky nemluvili.

„Copak tak najednou?“ ptali se vlídně a poslali děvečku pro doktora.

To jistý Skot, aby ušetřil benzin, chtěl se stát šoférem rovnou na silnici. Že při tom dojede k dětem do Londýna.

V jakémsi městečku to jaksi nevyšlo, dostal smyk, stočil se a vletěl do domu staršího Angličana. Proboural zeď a zastavil v pokoji, kde onen gentleman četl své Times.

„Kam vlastně jedete?“ zeptal se hostitel.

„Já? Do Londýna…“

„Blázínku! Blázínku, jedete špatně! Na Londýn máte blíž přes naši kuchyň!“

Proto jsme společně, já a moje choť, pročetli bedlivě proslulou knížku: „Šoférem snadno a rychle!“

Jedeme na Brenner, z Brenneru dolů, klepeme na dřevo, jak nám to utíká, a na první italské autostrádě měříme nejvyšší rychlost. Jede to přes stovku a není pochyby, že s větších kopců ještě víc. To časem zkusíme, protože průměr je vlastně bič, kterým se šlehají zbytečné rozmary. Snídejte ve voze, večeřte ve voze, spěte ve voze a postavíte rekord. Ještě je třeba, aby nebolely zuby, nepřišly povodně nebo zemětřesení, tyfus, malárie a zápal slepého střeva.

Svěřte se osudu a příjemné horečce, kterou vám působí kilometritis.

Rychleji než Amerigo

Staří konkvistadoři strávili na moři měsíce i léta, než dojeli tam, kam nechtěli. Potomci dobyvatelů telefonují lodní společnosti a mohou si vybrati německou, francouzskou, italskou nebo anglickou loď, první, druhou nebo třetí třídu, než vyplují do zemí Vespucciových.

Italové mají na těchto mořích čtyři velké lodi; Augusta, Neptunii, Conte Grande a Oceanii. Startují za zvuků lodní kapely, příbuzní si utírají oči a vystěhovalci jdou raději do podpalubí, aby rychleji zapomněli na vlast. Italské lodi plují z Terstu nebo z Janova na Nicu-Villefranche, někdy do Alžíru, obyčejně do Barcelony, pravidelně do Gibraltaru, středoafrického Dakaru, potom podle rovníku k západu, někdy do brazilského Pernambuca a Bahie, určitě do Rio de Janeira, Santos, Montevidea a poslední stanicí je Buenos Aires. Některé linky zajíždějí až do Ohňové země. Cesta z Janova do Buenos Aires trvá asi osmnáct dní.

Někteří konkvistadoři nemilují makarony, zalévané rajským výtlakem a sypané sýrem. Jedou raději s Němci.

Bude to spolehlivé prostředí, poctivé a srdečné. Dobře živení číšníci doporučují bavorské knedlíky s vepřovou. Na rovníku bude Bierfest a dostanete zadarmo papírovou čepici. Němec, jakmile vyjede na moře, stane se totiž Němcem zámořským, široce rozloženým, otcovsky starostlivým, blahobytným a solidním. Německá loď je jako čistě vydrhnutá bavorská světnice a Hamburg-Südamerikanische Dampfschiffsfahrts-Gesellschaft je si toho vědoma. Proto má v jižním Atlantiku celý tucet lodí: Cap Arconu, Cap Norte, Espaňu, Madrid, Monte Sarmiento, General San Martin, Antonio Delfino, Monte Olivio, Vigo, Monte Pascoal, General Artigas a General Osorio.

Cap Arcona jede z Hamburku a je v Buenos Aires v rekordních 17 dnech. Zastavuje při tom v Boulogne sur Mer, La Coruña, Vigo, Lisabonu, Riu, Santos, Montevideu a Buenos Aires. Menší lodi sbírají náklad také v Doveru, Villagarcia, na Madeiře, v Las Palmas, v Pernambucu, Bahii, Sao Franciscu do Sul a Rio Grande.

Francouzi jezdí osmi loděmi Cie de Navigation Sud-Atlantique (Chargeurs Reunis), a to z Hamburku, s výjimkou Massilie, která startuje v Bordeaux. Zastavují v Antverpách, Le Havru, Bordeaux, Lisabonu, někdy v marocké Casablance, v Pernambucu a Bahii, potom v Riu, Santos a Buenos Aires.

Stařičká Massilia je podivuhodné děvče, rozvrzané monstrum, které má při všech bolestech dopravní rekord, za 15 dní do Buenos Aires. Cestujícím se třesou kolena a při obědě neudrží vidličku. Ale Massilie jede do roztrhání. Je jako starší francouzská žena, která splní všechna přání, s menším smyslem pro čistotu a duševní klid. Bude nahrazena novým Pasteurem.

Také Royal Mail Lines Ltd. zprostředkují „pasajes para Buenos Aires, ida y vuelta“. Mají na vodě Alcantaru, Asturii, Almanzoru a ze třídy typu Highland Patriota, Monarchu, Chieftain, Brigade a Princess. Anglické lodi startují v Southamptonu, jedou na Boulogne sur Mer, Cherbourgh, La Coruñu, Vigo, Lisabon, Madeiru a potom jako ty druhé pod rovník.

Prudkým výsměchem této velkolepé službě jsou kovoví ptáci Condor-Lufthansy a Air France, kteří vysoko v povětří nosí poštu z afrického Dakaru do brazilského Natalu.

Za jitřního šera nakládají černoši na dakarském molu poštovní pytle do kabiny. Pilot si zapaluje cigaretu. Jestliže je to smrdutá francouzská „žonka“, je to letadlo Air France. Kdyby to byl doutník, nebo Dritte Sorte, bylo by to letadlo německé a letělo by tímtéž směrem. Pozorovatel a telegrafista dopíjejí černou kávu. Potom zařvou motory, stroj zmizí k západu a navečer je v horké Brazílii. Pošta dojde někdy trochu mokrá, ale je za den za oceánem.

Až bude zavedena osobní doprava, budete za dva dny z Prahy v Rio de Janeiru.

Ubohý Amerigo!

Prokletí konkvistadoři

Několik set lidí čeká v Janově na start velkého parníku, který pojede mnoho dní, než spustí kotvy v Buenos Aires.

Kolumbův Janov svítí nad přístavem jako moderní Betlém, bez jesliček a Jezulátka. Pověrčiví lidé házeli včera hnědé peníze do janovské fontány, aby se určitě vrátili zpátky. Snad za půl roku, za deset let, kdo ví?

Léto 1938…

Snad bude válka! Neochotně stoupají nahoru na loď, ohlížejí se, sbírají nervy.

Matky se loučí s dcerami, které právě šťastně provdaly pánům ze zámoří. Je to milý hoch, menší, snědý, mluví rychle a úlisně. Líbal tchyni ráno, po obědě i večer, chodil s tchánem do přístavu na smažené ryby, zdlouha líčil bohatství své farmy u La Pazu nebo rozkvět obchodního domu v Bello Horizonte.

Úžasně miluje slečnu dceru! Veze si s ní sto tisíc lir, nosí jemné prádlo, ale kdo ví? Možná, že je chlupatý po celém těle!

To konečně napíše mladá signora matce zítra ráno, až loď přijede do Marseille.

Jsou to podivuhodní lidé, ti Argentinci, Chilané, Uruguajci, Brazilci, Paraguajci a Boliviáni. Z lodních útrob druhé třídy parníku „Augustus“ je exotická výstava typů, temperamentů, jazyků a nálad.

Tiše, jako stíny z jiného světa, nastupují kněží, mniši a jeptišky. Žehnají se křížem, než svěří duše Bohu a těla lodnímu kuchaři.

Zdá se vám, že mají v tvářích potutelný úsměv, jako by šli na dovolenou z přísných klášterů a z chudých far v Abruzzách.

V povětří visí na jeřábu náš vůz. Je zlatohnědý, jako brazilský tabák a sjíždí pomalu do žaludku „Augusta“.

Stojíme s Evou na palubě a díváme se na můstek třetí třídy.

Vystěhovalci!

Muž s rancem na zádech, s kufrem v ruce, žena, dvě malé děti. Vystupují ztěžka, jako by stavěli pyramidu.

Prodali krávu, postele, almaru, stůl a židle.

Koupili lístky do Ameriky, protože je to země budoucnosti a bohatství.

Hodný pán v uniformě lodní společnosti je dovezl do Janova a dětem dal na cestu kilo pomerančů. Teď je ta velryba doveze do Ameriky! Mařenko, nespadni do moře, Frantíku, drž se mámy!

Jiný pán bude čekat v Buenos Aires. Zavede je k dalšímu pánovi, který prodává a pronajímá pozemky, ohromné pozemky. Třeba sto, dvě stě hektarů najednou, padesát krav, plantáž na bavlnu, americký sedlák není žádný chudák!

Vystěhovalci jsou totiž lidé, kteří věří, že bez práce nejsou koláče. Už si na to vyhrnují rukávy! Jednou pojedou zpátky, na návštěvu k nim do dědiny a dají sto dolarů na školu! Pivo celé hospodě!

Ve slovníku lidí, kteří často cestují za moře, je vystěhovalec člověkem nižší třídy.

„Hrozní lidé, drahá přítelkyně! Viděla jsem je jen jednou, když jsme jeli s manželem na světovou výstavu do San Diega. Na lodi byl důstojník, roztomilý člověk a zavedl nás do třetí třídy. Je to prostě strašné. Ti lidé nemají vůbec svoje kabiny, spí jako trestanci ve společných noclehárnách! Snad se celou cestu nekoupou! Oh, Mrs Buttler, vy dobře víte, jak jsem citově založena, znáte moje nervy! Celou noc jsem nespala, nemohla jsem večeřet. Na takové divadlo člověk do smrti nezapomene. Radím vám upřímně, nikdy se na nic takového nedívejte, zkazíte si celou cestu! Kde si dnes vypijeme aperitiv? Well, přijdu do hudebního salonku!“

Vážená paní z první třídy! Ti lidé se skutečně nekoupou.

V čepicích, s vlněnými šátky okolo krku, prosedí celé dny na palubě, hrají na harmoniku, plijí na podlahu a míchají karty. Ženy věčně zvracejí, protože na předku lodi to houpe.

Mají dokonce děti, malé v peřinkách a větší, se špinavými panáky v rukou.

„Augustus“ po druhé houká. Na nábřeží čeká kapela.

„Páni cestující se žádají, aby opustili zemi! Návštěvníci se žádají, aby opustili loď!“ volají ampliony.

Člověku s rancem se to všecko plete v hlavě.

Užvaněná Evropa to ví a má s ním soustrast. V ministerstvech sociální péče na to mají zvláštní oddělení, aby se ta mizerie vedla odborně.

Lidí je totiž na světě víc, než se zdá. Přibližně dvě miliardy. Třebaže se vedou technicky dokonalé války, třebaže má v Číně 400 milionů lidí hlad, třebaže je dost tuberkulózy a rakoviny, přibývá ročně 20 milionů světoobčanů. Při tom se nezdá, že by nové pokolení bylo tělesně a duševně slabší, méně podnikavé a odvážné. Každé novorozeně má radostné oči, plné zvědavosti a naděje.

Nad každým se sklání matka, s něžným úsměvem a přeje mu do vínku zdraví, štěstí a blahobyt. Ve statistikách vystěhovalectví jsou zachyceny odrazy nesčetných tragédií i nesčetných kariér, suché, ale výmluvné romány.

V letech 1871–1936 se vystěhovalo jen z Německa půl čtvrta milionu lidí. V letech 1820–1910 pozřela Severní Amerika pět a půl milionů Němců, osm milionů Angličanů, tři miliony lidí z Rakousko-Uherska, tři miliony Italů, dva a půl milionu Rusů, jeden a půl milionu Švédů a Norů, půl milionu Francouzů, 350.000 Číňanů, nějaké Japonce, celkem třicet milionů lidí.

Amerika je strávila a většinou zbohatli.

Dneska se časy změnily. Třebaže je na ploše obou Amerik dodnes jen 6 lidí na čtverečním kilometru, nikdo tu nestojí o chudé příbuzné z Evropy, kterých je 46 na kilometru. Přitom noví a další drobní lidé věří ve svou šťastnou hvězdu a za poslední groš koupí lodní lístek Janov–Buenos Aires.

Člověk-vystěhovalec stoupá tedy po houpavém můstku, aby odplul do zemí, kde nebude vítán.

Prokletý konkvistador!

Květiny smrti

V salonech jídelny první třídy se shromažďuje a seznamuje vznešená společnost, jeden frak se představuje druhému a jiné fraky líbají ruce pařížským toiletám.

Kapitán pozdraví dnes krásné dámy, ozdobené orchidejemi, květinami brazilských tropů, něžnými symboly daleké plavby na jihozápad.

Dole ve střevech podpalubí debatují v téže chvíli italští dělníci, jestli bude v Buenos Aires práce.

Ojedinělým lidem je přáno štěstí nebo neštěstí, že poznali zblízka život svých krajanů v jihoamerické kolonizaci. Snad se vám stane, že vyslechnete dámu z dobré společnosti, která má nesmírný zájem o život svých krajanů pod rovníkem.

„Ach, jistě jste potkal na svých cestách nějaké krajany! Je to asi dojemné shledání, tak daleko! Mají tam farmy, plantáže, palmové háje, české školy, já vím! Co bych za to dala, kdybych mohla prožít takovou cestu!“

Milostivá paní, odpovězte, dovolte, abych vás pozval ke krajanům do Chacá nebo do Missiones! Prožijete báječné dobrodružství!

Namočte si hlavu do vody, vydrhněte si obličej a ostříhejte si nehty. Krajani nenávidějí trvalou ondulaci!

Oh, představuji si vás, milostivá paní. Přijela jste právě v podpalubí parníku, nastupujete na menší nákladní škuner a ploužíte se podle brazilských břehů.

Výborně! Zprostředkovatel už čeká, pan manžel podepíše smlouvu a teď vás táhne pár volů s ranci a nějakým nářadím na tak zvanou kolonii.

Zaplatili jste zálohu na deset hektarů země. Ostatek se bude splácet a něco si odpracujete s panem chotěm na silnici.

První rok budete spát na zemi. Na zemi porodíte první dítě. Promiňte, že se zmiňuji o takových neslušných věcech, ale za rok přijde další. Čím víc synů, tím víc rukou! Tatík potřebuje pomocníky!

To jste přece slyšela, že na kolonii závidí jeden otec druhému zdravé syny? Tady ještě platí práce víc než zlato.

Moje milá paní, podívejte se na svého muže za rok! Stává se z něho pomalu hranatá gorila, nemytá, roztrhaná křovím a pobodaná hmyzem.

Už nemáte boty, on ani vy.

Nic se nestalo! Žádný švec na světě vám nepřibije tak pevné podrážky, jako jsou ty vaše!

Sázíte semena holýma rukama do horké země. Nedíváte se na hodiny a nevíte, jestli je první nebo poslední den v měsíci. Když to dobře dopadne, postavíte si napřesrok pořádný přístřešek, opatříte si postele, stůl, židle, kamna. Nechcete přece věčně vařit nad ohněm jako indiánka!

Časem se také věnujete společenskému životu. Nejsou tu sice kavárny, kina, divadla, bary, ale k nejbližším sousedům máte sotva den cesty. Jsou tam Němci a Poláci. Už mají ranče a čakry, kusy polí, dobytek, prasata, třebaže vás ještě nepozvali na čaj ani na bridge.

Ozdobíte se krásnou orchidejí, je jich tu dost a dost, zrovna za těmi kolíky, co váš manžel staví ohradu na vepře.

Ty kaktusy! Palmy! Liány! Papouškové! Jaguaři! Ohromný výběr hadů na střevíčky, chřestýši, jararaca, cruizera, boipeva, urutu, škorpioni, jedovatí pavouci, dobromyslné žáby, moskyti, skutečná, romantická Jižní Amerika, země vašich snů, leží u vašich nohou!

V západní Paraně na březích řeky Ivaho, kde v jarním slušivém kostymku pořádáte čaj o páté pro indiány kmene Gayguas a Botocudo.

Ne, nekupujte si orchideje! Jsou to květiny smrti.

Do střední Afriky

Jsme na moři tři dny a třetí noci spouští „Augustus“ kotvy v Dakaru. Cestující mají radost jako malé děti, najímají taxametry a jedou do města. Potom se skončí, pochopitelně, v pravém africkém baru. Čekáte černošské fantasie, magii, těžký kouř kifu, fantastické přeludy a podobné mámení smyslů.

Šofér zastavuje před přízemní tančírnou, nejhloupějším barem všech pěti dílů světa. Na vysokých židlích sedí výprodej bledých slečen. Pak je tu kostkovaný parket, bídná hudba, sklenice whisky za dvacet franků, to by bylo všechno.

Venku je čistá noc. Hledáme šoféra. Už jste někdy hledali černocha v noci?

Dostal zálohu padesát franků.

„Mosjé, mosjé! Mahmed odejel. Je to velký lotr. Já být lepší. Mosjé, taxi!“

„Do přístavu!“

„Sto padesát franků, mosjé.“

„Blázníš? Je to tři kilometry.“

„Já vědět, mosjé, ale mosjé vědět, že loď už odejet a mosjé musí mít taxi, má madame a nemůže pěšky.“

Dobře. Dívám se na skřínku taxametru, kde je označena sazba za kilometr.

„To si vzít mosjé na klín a podržet! To být jen tak, to nejít.“

Mahmed vydělal sto padesát franků.

Ve tmě nad pobřežím stojí bok naší lodi jako osvětlená fronta činžovního domu. Cestující nakupují africké památky, kabelky z krokodilů, stříbrné ozdoby, barevné šátky a koberce.

Černí prodavači nabízejí, vychvalují, prodávají kufříky, peněženky, střevíce, prsteny, milé vzpomínky na Dakar, a pokud je to možno, je hned zase cizincům kradou.

Kabina číslo 216

Nemohu spát.

Shora zní hudba, tančí se, pije whiska, maraschino, sekt.

Rovník dýchá jako horkokrevná šelma. Jsme v první třetině cesty a zítra proplujeme kolem suchých ostrůvků svatého Pavla.

Ležím v kabině u otevřeného okna a lačně se opíjím vlhkým vedrem. Je v něm tolik vzpomínek na minulá léta našeho putování…

Letos do Brazílie, do Uruguaye, Argentiny! Když nevypukne válka, tedy dál.

Rozpínám si na prsou plátěnou košili, zavírám oči, ale nemohu spát.

Člověk je tak malý a hloupý před velkým Kapitánem, který zapisuje včerejšek a zítřek do lodní knihy života! Chodí k vám v noci, než usnete. Stojí na rozmezí vědomí a spánku, když přistupují k lůžku postavy ztracených přátel a obrazy ztracených zemí.

Před šesti lety…

Na schodišti guvernérského paláce v Tripolisu stojí maršál Pietro Badoglio del Sabotino.

Loučí se s námi. Z vojenské vysílačky bzučí depeše, že ti a ti, lidé z Evropy, projedou toho a toho dne kolem Studně Vlašťovek u Bír Kateifa sedmi oasami u Sebbhy, k jihu do Murzuchu a snad i níž. Jejich cestu opatruje Bůh a královský guvernér v Tripolisu.

Za dva dny pod Bu Nghemem visíme v písku. Divoká, horká písečná vichřice, libyjský ghibli, zanáší naše vozy do poloviny chladičů. Pes by pošel.

Škoda života, bylo to hezké! Sedíme ve vozech, protože není valné naděje na pomoc!

Smrt je vlídná hospodyně, uspí a zabije. Míjejí hodiny, ale my je nepočítáme.

Nevím, kdy a proč a kde, jen cítím vlhký hadr na ústech, někdo mne tahá z vozu, otvírám oči a slyším hlasy.

Nad zavátými automobily stojí patrola šesti vojenských meharistů.

Mají lopaty, provazy, kožený kozlí měch s vodou. Podle rozkazu vyprošťují nejprve modrý vůz, protože je v něm žena. Vyřizují pozdrav pana majora, velitele pevnůstky v Bu Nghem.

To bylo po prvé. Potom jsme si zvykali. Písečné přesypy, bouře, žízeň, bloudění, přeludy faty morgany, konečně tajemný Murzuch, poslední výspa italské koloniální moci směrem k jihu. Už to není pravda…

„Perdone usted! Caballero! Signore! Monsieur!“ do kabiny vešel steward.

„Je proklatá noc. Děsné horko. Mluvil jste ze spaní. Vypijte trochu whisky, caballero…“

Gracias! Obloha trošku bledne. Jak se kolébáme, svítí a zhasíná jemný pás mléčné dráhy. Kulaté okénko kabiny 216 vystupuje a klesá po hvězdách jižního nebe.

Proč nemohu spát? Zapaluji novou cigaretu a na vedlejším lůžku vypravuje moje žena, co slyšela nahoře.

Že ta žena ze Santos jí prozradila, že ten štíhlý muž, s kterým jede, není jejím manželem, ale že jejím manželem je jiný muž, který jí přijede naproti do Ria, přičemž první muž se včas přestěhuje z kabiny číslo 315 do kabiny číslo 410 na druhém boku.

Potom to hezké děvče z Bordeaux, to není herečka, ale tanečnice. Kdyby…

Ale to už paní Eva spí. Pokud se pamatuji, usíná obyčejně vprostřed nedokončené věty a po nějakých sedmi stech kilometrů nám usnula na banketě v Alžíru, pořádaném na její počest. Prezident autoklubu ji osobně probudil otevřením divoké láhve se šumivým vínem.

Ne, dnes ji nebudu budit tak nákladným způsobem, protože se mi honí v hlavě silnější a zdravější fantasie.

Arizona! Měděné doly v Douglasu! San Diego, Hollywood, San Francisco, čínská čtvrt nahoře nad městem, kolotoč příhod, barev, postav, chrám Slunce pod Popocatepetlem, Orizaba, džungle za Victorií! Teď nás vezou pod rovník. Pojedeme do vnitrozemí, na Velké Chaco, do Bolívie, snad až k Pacifiku, někam do Peru.

Obloha je do zelena. Paní Eva mluví ze spaní, zdá se jí asi o brazilských motýlech a o ranči za Sao Paolo. Do kabiny vešel steward, jako by hlídal dveře. Spouští druhý ventilátor.

„Protivná noc, caballero! Nikdo nespí! Usnul jsem před chvílí v chodbě na židli a zdálo se mi, že jezdím na krávě po Dakaru! Takový nesmysl! Přejete si ledovou vodu? Nebo whisky?“

Okénkem kabiny svítí světla souhvězdí a ztrácejí se, jako by ustupovala ze slávy. Na popelníku, vykládaném modrými motýlími křídly, je pyramida oharků.

Proč jsou na jižním nebi takové velké hvězdy? Větší souhvězdí a širší mléčná dráha? Konečně proto člověk cestuje, aby viděl větší hvězdy.

Náraz! Moře se budí a okénkem stříkla voda. Stewardi běhají po chodbách, zavírají okna a čekají, kde v které kabině vypukne mareo, mořská nemoc.

Kudy a jak se vlastně zakousneme do našeho argentinského problému? Jaké jsou cesty? Je skutečně všecko tak, jak se vypravuje? Pak se vrátíme s velkou ostudou. Jak se žije na Gran Chacu? Je prý zelené. Zelené peklo, psaly noviny. Co vědí noviny…

Uvidíme americký Západ? Muže se sombrery, gauchos na koních, kožená lasa, krčmy „U křivého José“, pořádné revolvery a pořádné mužské?

Na severu nad Panamou to bylo zábavné. V jednom baru v Mexico City měli v chodbě nápis: „Prosíme pány, aby odložili zbraně v šatně!“ A v jednom pueblu u Pachucy bylo napsáno v hospodě nad výčepem: „Na koni přístup zakázán!“ V kolika barech v Texase je dodnes nápis: „Nestřílejte na muzikanty, dělají, co mohou!“ Bude tohle všecko v Argentině?

Vrátíme se dřív, než bude válka? Aby to nedopadlo jako přede dvěma roky. Dojížděli jsme svoje kilometry po Španělsku. To právě nastupoval generalisimus Franco. V Alcale byla vystřílena okna. Dole, ve španělském Maroku, pod tichým, suchým Rifem, v Tetuanu a v Ceutě, začínala revoluce.

Krásné Maroko, Féz, Meknés, Casablanca, Agadir!

Jsou v Argentině palmy? Hřeje tam slunce jako v Maroku za Atlasem?

Venku svítá. Na východě čeká slunce.

V sítce nad lůžkem mám laciný román. Qué miseria! Jsou tři hodiny a já ještě nespím!

Hvězdy se uctivě třepou a hasnou. Moře voní, povětří chladne a mne zajímá první stránka laciného románu: „Prokletý caballero“ dobrodružství z Arizony.

Nahoře drhnou palubu.

Reportér

V jídelně druhé třídy se rozšířila ničím neodůvodněná pověst, že prý jsem reportérem. Jedna Američanka se mne ptala, zda jsem hovořil s Dalai Lamou v Tibetě, jestli je to pravda, co se říká o hříšné lásce na Tahiti, jestli bude válka a kolik je vlastně Gretě Garbo let.

Reportér je totiž člověk, který zachycuje život ve zvuku a v obraze. Je to oko světa, které jezdí automobilem, létá v povětří, škrabe se po římsách, honí ministry, plave pod vodou, fotografuje kinohvězdy, kanadská paterčata, požáry obchodních domů a důlní katastrofy.

Hledá jen a jen pravdu, takže lidé dnes už ničemu nevěří, jen reportérům. Je bystrým dekoratérem a z příhod docela nepatrných zhotoví zemětřesení, špionážní drama, loupežnou vraždu, rozvod nebo kladení základního kamene.

Pomocí naučných slovníků, encyklopedií, speciálních map a cestopisů zavede vás nejenom do končin, kde byl, ale dokonce tam, kde vůbec nebyl.

Výborně! Nač tolik starostí s kilometry! Usadíme se v Buenos Aires a shromáždíme materiál na argentinský román! Prožijeme horké noci s Donou Rositou na ranči El Chaco. Její manžel je právě na estancii seňora Bolivara, kde hýří. Růže z Argentiny chřadne!

Budeme mnohokrát v nebezpečí života. Poznáte, že střílím oběma rukama přímo z kapes. Jsem úplný kulomet.

Budeme uvězněni v Santa Fé a krásná kreolka nám přinese do podzemní kobky lásku a pilku na železo!

Škoda fantasie! Člověk za to nemůže, že se nenarodil rančerovi v Argentině, zálesákovi z Aljašky nebo kapitánovi malého škuneru. Je také mnoho šťastných dětí, kteří mají otce námořníkem, takže není třeba půl roku doma. Co my, vymydlené krysy!

Syn evropských rodičů nesmí lézt po stromech, protože by ničil vzácné textilie a vzbuzoval u sousedů domněnku, že je z rodiny, blízké opicím. Studuje gymnasium, po případě universitu, tím víc, čím menší je naděje, že by se dovedl samostatně uživit.

Ve vzácném případě se stane reportérem. Začíná to obyčejně v raném mládí, kdy uteče rodičům s nožem v kapse.

Že bych byl soukromým reportérem?

Bah, až budu starý a budou mi lidé věřit, ledacos povím! Kde já už brouzdal! V New Yorku, Chicagu, San Franciscu, v Hollywoodu.

Skutečně, v Hollywoodu! Viděl jsem Gretu Garbo, jak jde se psem na procházku, lva z grotesek, jak honí na Palm Beach ptáčky, a Mickey Mouse, jak hýří v nočním baru s námořníkem Pepkem. Ach, Hollywood…

Pak jsem byl v Londýně, u Loch Ness, v Aberdeenu, v Madridě, Seville, Barceloně, v Texasu, Mexiku, Kanadě, na jihu v Africe, v Brně a v Olomouci.

Pořád něco sháním. Hrozně mne zajímá, proč vlastně hledal tenkrát ten car proslulou košili šťastného člověka. Vím, kde je taková!

V USA v Texasu! Žije tam člověk a drží se doma. Mluvte mu, co chcete, o světě, o válce, o politice, o volbách, stále říká jedno: „Rostou, rostou! Budou to pěkné krávy!“

Pěstuje dobytek a je hluchý.

Osmnáct dní na moři

Je devět hodin ráno.

„Marconi, signore! Nové zprávy z Evropy! Bude válka! Je to den ze dne horší! Nová válka! Mám syna, signore, je mu dvacet let…“

Steward mi podává otisk ranních telegramů, jak je chytila velká loď uprostřed jižního Atlantiku.

Dívám se na vodu, jak ji rozčesává plovoucí hotel.

Plujeme pár stupňů pod rovníkem a budeme pozítří v Brazílii.

Počkáme v Riu, až se vyloží zboží, a příští den spatříme kouzelné pobřeží poblíže Santos. Písečné pláže, věnčené palmami, tiché a pusté, nad nimi hory, nádhernou přírodu jižních moří.

Půjdeme do města, nakoupíme banány, oranže, broskve, ananasy. Augustus zahouká, zahraje kapela a po krátké zastávce v Montevideu vjedeme do mělčin řeky La Platy.

Město Příznivého Větru

Panorama cihel a betonu, bludiště úzkých uliček a nových, širokých avenid, několik štíhlých mrakodrapů, největší metropol Jižní Ameriky, ale přece jen horký, dunící jih, sklenice coctailu, smíšená ze všech národů, krví, vášní, výbuchů, nadějí, proher. Žok zlata, který upustila náhoda na kraji obrovských pustin, právě tam, kde Diaz de Solis zakládal první španělskou osadu.

Buenos Aires, nebo Baires, nebo stručně Buenos má 2,300.000 obyvatel.

Je větší než Rio de Janeiro s 1,700.000 a brazilské Sao Paolo s 1,120.000 lidí. Argentina má několik dalších velkých měst, která jsou rozložena na její nesmírné ploše v neevropských vzdálenostech: Rosario 510.000, Córdobu 302.000, La Platu 309.000, Avellanedu 234.000, Santa Fé 145.000, Tucumán 136.000, Bahii Blancu a Mendozu.

Buenos Aires žene do výšky první mrakodrapy, ochotně přijímá severoamerický standard of life, evropskou techniku a kulturu, ale spíš pro pohodlí a pro radost než podle programu. Je tradicionelní, nezpronevěřené, nabité směsí problémů, temperamentem, risikem, vznětlivou chloubou a širokou filozofií.

V zádech má Pampy. Podívejte se na fotografii panoramatu a uvidíte prachové zamlžení, které sem donesly větry ze západu. Neboť několik mil za městem začíná skutečná Argentina. Horký obzor zní slavným pozdravem božích lidí, kteří hledají compagnery, drtí tvrdou zemi, vypalují lesy, budují cesty, značkují dobytek, hladí koně, milují ženy, modlí se k Bohu a pijí maté okolo ohňů.

Lidé z Buenos Aires unikli „el campu“, volnému kraji. Jsou lepšími lidmi, evropsky myšleno, protože mají lehčí živobytí, bydlí v pevných domech, mají dost zábavy a méně starostí s dobytkem.

Představují ostrov, na jehož okraji se křečovitě drží začátečníci. Hladoví dělníci z přístavu, peoni, námořníci bez místa, Španělé, Angličani, Švédi, Poláci, Rusové, Negři, Asiaté, Slované. Někteří mají na předměstí v nízkých boudách ženu a děti. Střádají si na pár akrů vlastní země a potom se odstěhují na kolonii. Jiní propadli sítem a sedají večer na Paseo Julio, v malých krčmách na nábřeží pod podloubím, smějí se tlustým a špinavým ženským, které si malují na estrádě rty, a pijí rychle nebo pomalu špatnou whisky.

Drží se města zuby nehty, za pár pesos, které vydělají na stavbách, v chladírnách, nebo jen za to, že nosí po úzkých prknech těžké pytle do břicha malého parníku, který pluje potom proti proudu La Platy a Parány do Paraguaye.

V tomto životním prostředí se dobře daří chytrákům, kteří tahají opilým námořníkům peněženky, i lepším lidem, kteří nabízejí přistěhovalcům pozemky, najímají peony na žně, přijímají zálohy a rychle mění adresu.

Do toho přijíždí přistěhovalec ze Starého světa.

Sestupuje z lodi a chtěl by vysvětlit všem těm lidem dole, co si vymyslel na moři, když sem jel. Chtěl by zastavit popudlivé, zmatené, výbojné a nezkrotné město, ale nikdo neposlouchá. Je tu sám, s dětmi, se ženou a se zbytkem peněz.

Zatočí se mu hlava a v noci chytá za rukáv míšence, negry, námořníky, kteří rozkládají rukama, jako by se o něco rvali, o sudy, pytle, bedny, žoky, libry, dolary, o půdu, o talíře s jídlem, o ženy na estrádě a o vlhký, teplý vzduch, smíšený s prachem.

Po letech se přistěhovalec sžije. Pozná, že lidé u přístavu mluví vlastně tiše, že chodí pomalu, že se o nic nehádají a venku v el campo, že je dokonalý a smířený klid.

Buenos Aires haraší jako obrovský buben, dává tempo rozlehlé zemi, ale kdyby vířilo do ohlušení, sotva ji vyruší z vláčného kroku tanga.

Jak to dělají v Buenos Aires

Dostali jsme průvodce, poctivého a přímého Plzeňáka, pana Františka Saláka, který vede opravnu vozů Škoda na Bulnes. Ukazuje nám prodejny německých a severoamerických firem, vybavené nejmodernější službou, a na ulicích potkáváme české Populáry, Rapidy a Diesely, které tu dobře soutěží s výrobky největších světových značek.

Buenos Aires se osvobozuje ze starých šatů, protože trpí nedostatkem širokých dopravních tepen. Celé čtvrti jsou zaškrceny soustavou úzkých ulic, které se kříží na konci kvádrů.

Bezohledná regulace postihla mnoho starých staveb a otvírá široké avenidy a obrovská náměstí.

„Tady se nepočítá s korunou, jako u vás,“ vysvětluje pan Salák, „jednají rychle, od podlahy. Nikdo se netrápí pro pár pesos nebo pro starý barák! Kde jsou nové avenidy, tam je živo jako v New Yorku, podívejte se na obchodní domy, hotely, kavárny!“

Ve starých ulicích jde život jako hlemýžď. Tíha dopravy je především na podzemní dráze. Dalším dobrodiním dopravy je systém malých, pohyblivých autobusů, pro 10–20 osob, které vniknou do nejužších ulic a dokonale nahradily penzionovanou tramvaj, odkázanou na předměstí.

Regulační koště řádí bez Památkového úřadu a první mrakodrapy ukazují starým činžákům, kde je dost místa.

Dvě věci rozřešili v Buenos Aires přímo velkolepě: taxametry a parkování vozidel.

V nových, širokých třídách parkuje se na střední ose jízdní dráhy. Je lhostejno, kterým směrem je chladič. Vozy jsou blízko sebe, nárazníky ve stejné výši nad zemí. Když vyjíždíte, strčíte ohleduplně předního a zadního kolegu a potom stočíte kola.

Na Plaza de 9 Julio je první veřejné podzemní parkoviště. Má dvě obrovské haly, každou pro 4.000 vozů. Je otevřeno od rána do pozdního večera, tedy v době, kdy jsou přeplněny ulice. Potom smíte parkovat nad povrchem. Vozy jsou hlídány velmi pečlivě, přehledně a zdarma. Když vjedete, dostanete lístek. Když odevzdáte lístek, vyjedete výstupním tunelem, přičemž ztratíte sotva pět minut. Podzemní parkoviště odsálo z ulic 8.000 vozů, v centru, kde se počítá s každým čtverečním metrem. Byl by to dokonalý protiletadlový kryt, kdyby mysleli Jihoameričané na válku.

Buenos Aires se změnilo v posledních letech horečnou rychlostí, přičemž nebylo šetřeno milionovými investicemi.

Taxametry většinou neparkují. Pojíždějí krokem kolem chodníků a sbírají cestující. Jsou lépe rozloženy po městě, najdou víc zákazníků a mají za to levnější benzin.

Snad by vás zajímalo, že kromě těchto všedních výsad má Město Příznivého Větru nádhernou budovu parlamentu, krásná divadla, musea, vysoké školy a dovede zaplavit zlatem nejlepší světové umělce, když poctí návštěvou jeho ulice, rozdělené do pravidelných cuadras, kvádrů, o straně 150 metrů.

Snad by vás zajímalo, že mají Argentinci jemný smysl pro výtvarnou krásu, pro skutečnou hudbu, pro krásnou literaturu, pro vědu, pro techniku, ale to všecko se předpokládá v metropoli, která zastupuje nejpokročilejší jihoamerickou republiku.

Ani se nezmíním, že se hraje v Buenos Aires báječný fotbal, proslulý po celém světě, ať už na stadionu River Platy, nebo jinde. Ligová finále jsou neméně rušná než volby nebo karneval a dobrý střední útočník je mužem, který se zasloužil o stát.

Je však večer a půjdeme se upravit pro první argentinskou večeři.

Remate, loterie, kostky, směnárny
a hovězí na rožni

V přeplněných kavárnách klapou na stolcích kalíšky s kostkami. Hromádky peněz se stěhují podle štěstí.

Francisco Salák pokračuje ve své reportáži: „Hrají! O všecko a všude, jsou to rození hráči! Sází se na kopanou, na dostizích, hrají se všechny možné hry. Národní loterie vydělává státu miliony ročně. Argentinec věří, že má štěstí! Věří náhodě! Chce vyhrát a snese prohru!“

Nedaleko našeho hotelu je obchod a lidé stojí až na ulici.

„Remate! Dražební síň! Pojďte se podívat, jaké tu lidé kupují nesmysly a jak na ně přihazují! Jen proto, že je to baví. V každé druhé ulici je remate.“

Hledám dobrého holiče.

„Zrovna vedle hotelu! Vpředu je směnárna a prodejna národní loterie, vzadu je holič. V jednom krámě! Musíte si zvykat.“

Je to celkem vtipná kombinace. Vpředu vás oholí směnárník, vzadu holič.

V hotelové zdviži smekají muži klobouky, když přistoupí žena, jako v USA. Ale před svým pokojem hledá marně paní Eva střevíce. Voláme pokojskou.

„Oh, seňora! Ihned je přinesu! Myslela jsem, že jste je odložila, že je nechcete, když jste je dala přede dveře!“

V hotelích se nečistí boty. Venku je dost čističů a je to jejich chleba.

„Dejte si pozor, budou chtít peso, když poznají cizince! Musíte smlouvat, nejvýš deset centavos!“

Všude se smlouvá, odborně, houževnatě, vášnivě. Ceny ve výkladech jsou jenom výzvou k boji. Pevné ceny by připravily obchod o všechnu zajímavost. Zákazníky by netěšilo, že levně nakoupili. Jeden kloboučník ve vnitřním městě má za výkladem ekvádorský klobouk za 2.000 pesos! Za 16.000 korun! Reportéři číhají, kdo a zač jej koupí!

Nás prozatím zajímají malé obchody s typickými výrobky domácího průmyslu. Stříbrné nádobí, prsteny, soupravy na pití maté, jezdecké biče, sombrera, pouzdra na zbraně, mandolíny, stolní svítilny a banja z pásovců, argentinské kytary, ponča, ejarpes, jezdecké boty, ostruhy, opasky, třmeny, kožená lasa, dlouhé biče, bolasa, hadí kůže, starožitnosti.

Žaludek přerušuje večerní rozjímání a vůz čeká, aby nás dovezl do restaurantu, kde jsou všechna jídla „parrilla“, kde se zakousneme po prvé v životě do proslulého tvrdého a nedobytného hovězího, na které si budeme zvykat v kruhu dobrých přátel.

Zvykat a žvýkat, protože argentinský rožeň je skutečně světovou specialitou.

Jen pomalu uvěříte, že dobrý host sní k večeři svoje kilo pečeného masa, že k tomu používá vlastních zubů, vlastních žvýkacích svalů a vlastního žaludku.

Poslužte si předkrmem! Dobrou rybou z La Platy! Potom si prohlédněte pečené klobásy a dívejte se, jak chutnají vaší společnosti. Jsou to jehněčí střívka na rožni, s původním plněním.

Pak je na stole mísa masa, nádherných, šťavnatých beefsteaků, kýta, hovězí, skopové a vepřové.

Nechtějte příkrmy, je dost masa! Zítra půjdeme na pravé argentinské pučero. Vaří se v hrnci a je v něm trochu měkčí maso, kusy slepice, fazole, brambory. Je to dobrá škola pro začátečníky.

Další kilogramy masa zaplavují stoly a začíná se vám to líbit.

Hlavní rožeň je v čele místnosti a kuchař pracuje před hosty. Restaurant voní šťávami a tukem. Číšníci nabízejí hostům syrové maso, syrovou drůbež a syrové ryby. Za chvíli to syčí na rožni.

Pro dobré trávení pijte mendozské červené víno a na konec ochutnejte caňu, třtinový destilát. Pro seňoru objednáme báječný likér habanero!

Ne, v Argentině neumře nikdo hlady, když má dobré zuby a trochu štěstí.

La Aduana

Jestliže chcete porozumět povaze Jihoameričanů, pošlete si z Evropy zásilku tak, aby uvázla v pečlivé kontrole přístavní celnice.

Už pět dní navštěvuji přívětivou aduanu, hlavní celní úřad a prosím o svůj vůz a o svoje filmové komory.

El jefe, šéf, je roztomilý člověk. Už jsem mu vypověděl celou svoji sportovní i nesportovní minulost, jak vypadal dědeček, babička, kolik měli dětí, jaká jsou v Praze děvčata, jak se pěstuje dobytek, co se seje na pole, kde je kostel s Pražským Jezulátkem, jak se u nás vaří káva, kdo to byl svatý Václav, kdy jsem se ženil, jak vypadají třešně, kdo to byl Bedřich Smetana a kolik u nás mívá sedlák dětí.

Vykouřili jsme mnoho vybraných doutníků a div, že mne nepozval do rodiny.

Ale jak jsem začal o voze, mávnul rukou, poplácal mi po zádech a říkal: „Maňana! Maňana, amigo! Zítra, zítra!“

Tak jsem přišel zítra.

Intervenovali přátelé, autoklub, firma, ale Populár stál na rampě jako vězeň a celní úředníci obdivovali moje kamery.

Nemyslete, že to bylo ze špatné vůle. Ale tady nemilují blázny, kteří se dívají na hodinky. Učí je mravům své země, klidu, trpělivosti, rozšafnému fatalismu.

V Automóvil Club Argentino, který má důstojné sídlo a důstojnou organzaci, našli jsme nejlepší přátele. Vypracovali nám itineráře, poradili, vysvětlili tíživý stav silnic a cest své obrovské, neovladatelné země. Nevěřili, že projedeme tak rychle, tak daleko a s tak malým vozem.

Dali nám na chladič oficielní odznak, doporučující dopisy, jako by vypravovali člena rodiny.

Ale aduana odolávala útokům.

Jen tak se stalo, že jsme se seznámili s krásným Městem Příznivého Větru a s půvabem argentinského tanga, které podporuje dobré trávení houževnatého masa, společenské styky, vylučuje jakoukoliv ukvapenost a kontrastuje s maskou bouřlivého života buenosaireských ulic.

Naši mezi nimi

V Argentině žijí čtyři druhy našich krajanů.

Ti první jsou průkopníky a pracovníky našeho exportu. Ředitelé, úředníci, inženýři a montéři vývozních firem, jejichž nestorem a viditelným představitelem je průkopník argentinského cukrovarnictví, prezident společnosti Škoda Platense, dnes naturalizovaný argentinský státní příslušník, Ing. Richard Lehký.

Ve druhé skupině jsou zemědělci. Farmáři, kteří se prokousali pralesem, pampou, nezdravým podnebím, dřinou a mozoly k vlastním rančům, čakrám a plantážím. Nechtějte srovnávat jejich práci s prací českého a středoevropského rolníka, kulhalo by to na všecky čtyři nohy.

Kdo se dopracoval v Argentině zemědělského majetku, je celým mužem.

Jádro české kolonizace je na severu, v subtropických oblastech Chaca, kde hustota obyvatelstva kolísá mezi 0,75 až 3 lidmi na čtverečním kilometru. Jen zvolna tu ustupují pralesy a polodivocí Indios k hranicím Paraguaye a Brazílie.

Třetí skupinu tvoří živnostníci, řemeslníci a úředníci, kteří jsou ve službách domácích zaměstnavatelů, založili si rodiny ve větších a v menších městech a se střídavým štěstím, v jistém blahobytu i v nejisté chudobě, slouží druhé vlasti. Někteří vynikli nad průměr. Stavitelem dlouhé fronty domů na nábřeží v Buenos Aires byl jistý Čech, švec.

A ti čtvrtí? Přijedou, vypravují, slibují, naříkají, toulají se po krajanech a ujídají z jejich kusu chleba.

„Ach, ano! Ten tady byl! Půjčil jsem mu padesát pesos, co člověk neudělá pro pajzána (krajana), claro! Víckrát je neuvidím!“

„A znáte tohohle? Ten tu byl taky! V Presidencia Rocque Saenz Peña je dlužen čtyři sta pesos. Říkal, že je od novin. Podvodník! Vyřizoval pozdravy z vlasti, kdo by se na to nenachytal, cómo no!“

„To jsme znali jednoho, byl to sladovnický! Měl revmatismus, tak jsme mu pomohli do Paraguaye. Je tam horko a suchý vzduch. Byl by tam krajanovi odvedl ženu. Když se opil, střílel! Hanba mluvit!“

„Ale už je jich málo, takových desperados. Přijíždějí mladí lidé a hned jdou po práci. Nepijí, nekouří, radost se podívat! Však má teď Salák takového v tažéru (dílně), nějakého Lukáše. Taky byl v Paraguayi, taky ho pálí podrážky, ale jak našel práci, dělá za dva.“

Žádný národ nemůže za odpadky. Ale může za špatně organizovanou kolonizaci, za bídu svedených chudáků, za krajany, kterým neposílá školní knihy, národní literaturu a noviny. Kdyby to byly balíky odpadkového papíru, ti lidé by je líbali.

V Buenos Aires je jediné středisko krajanů, sokolská jednota.

Ni zisk, ni slávu…

V ulici San Juan č. 782 stojí starý, smutný dům.

Krajani promeškali příležitost, když zámožný průmyslník, Čech, chtěl financovat stavbu Českého domu, kde by se soustředily kanceláře a vzorkové síně vývozních firem, konzulát, škola, Beseda, Sokol a knihovna.

Rozvráceni spolkařinou, poučováni lidmi, kteří s prázdným srdcem rozváželi po světě sociální péči, nepoužili této možnosti. Báli se snad, že by se jeden z nich nafukoval, že by měl z toho slávu a zisk.

A přece vám ten šerý dům v ulici San Juan otevře srdce. Vysoké, zádumčivé místnosti, trochu starošpanělská fasáda, nenápadný vchod.

Ve vedlejším křídle domu můžete bydlet. Méně než skromně.

Vedle úzké hostinské místnosti je sál s jevištěm. Zdi by potřebovaly novou barvu a trochu života. Na jedné stěně je zašlý obrázek Hluboké nad Vltavou.

U ruky visí české noviny, „Jihoameričan“, vydávaný panem Janderou, majitelem cestovní kanceláře Ultramar, čtvrt roku starý „Večerník Práva lidu“, staré číslo „Brázdy“. Nic víc.

Kdo by se v Praze staral o zakouřenou českou hospodu v Buenos Aires?

V sále jsou bradla, kruhy a lano. Svalnatý chlapec, mladý a silný, seskakuje z bradel. Ten hoch se jistě půl roku nesmál! Také ti druzí jsou zabráni do sebe, abys jim ústa sekerou otvíral. Vím! Přijeli lidé z Čech. Podobných návštěv už tu měli víc. Za nějaká ministerstva, za noviny, za spolky. Všichni stejní…

Pomalu se roznáší mezi stoly, že jsme ti lidé, co o nich psal jednou „Jihoameričan“, že jezdí po světě, po Africe a tak.

Teď prý chceme manechovat svoje koče (řídit vůz) tady v campo.

To bude legrace! Nevíme, do čeho jedeme! Ale od nikoho nic nechceme, nepůjčujeme si peníze, máme na hotel, nejsme od novin ani z ministerstva, tak proč by se nám neřeklo vlídné slovo?

„Tak vy do campo? Na Chaco? Automobilem, claro? Ta panička taky? To bude, más o menos, pěkná dřina…“ chechtají se. A protože mají naději, že tu také něco zkusíme, jsme jim trochu milejší.

Pak se ptají na vlast.

Naříkají na těžké živobytí, ne všichni.

Předseda kolonie, inženýr Zelenka, mírní stesky. Je tu spokojen. Pracuje u velké německé firmy. Lituje, že jsme nezastihli anděla strážného celé české kolonie, františkána, doktora filozofie a theologie, P. Joachyma Procházku. Je to dobrodinec. Však o něm uslyšíme!

Je tu těžká země!

Bylo to v zimě. V srpnu

Republika Argentina se rozkládá mezi 55°–22° jižní šířky. Od Ohňové země a Patagonie k neproniknutelným pralesům na bolívijské hranici, k vyschlým a pustým Andám, ke břehům řek Pilcomayo a Paraguay, kde pokračuje do Chaca Boreal.

Patagonie klesá do nekonečných nížin, které jsou zemědělským středem státu, do oblasti Pamp. Ale ani tady nekvetou růže bez práce.

Temena sopek Aconcaquy a Tupungaty dívají se do tohoto obrovského, plochého pekáče, v kterém v létě vyschnete na kost, pod modrým, bezmračným nebem.

V době našeho pobytu končila v Buenos Aires zima. Na ulicích vidíte dámské kožichy a ranní teplota je nízko nad nulou. Na Západě, na Pampách, burácejí pamperos, prudké větry, které se nadnesou nad rovinami a roztříští v zalesněných krajích. První zemědělci jim sázeli do cesty aleje topolů a eukalypty.

Jestliže jste někdy cestovali s vlastní ženou, pochopíte, proč jsem ji doma nepřinutil, aby si vzala do Argentiny kožich, nebo alespoň trench coat s teplou vložkou. Přece nepojede v červenci do Jižní Ameriky s kožichem!

A tak jsme jezdili po krásných třídách Buenos Aires ve vlhkém a čiperném povětří, v ostrém, studeném předjaří. Hřáli jsme se jako zmrzlí vrabci pohledem na šťastné lidi, kteří v zimnících a v teplém prádle naskakovali do autobusů, přihazovali v remate na staré svícny a kapesní hodinky, debatovali o situaci v Evropě a kouřili černé cigarety.

Co se stalo na Esmeraldě?

Francisco Lhota odložil ostrý kožišnický nůž a prohlížel si spokojeně dámskou pláštěnku z hebkého, lesklého bobra, rozestřenou na dlouhém stole. U druhého stolu pracoval mezi dělnicemi don Miguel, jeho nejlepší pomocník. Lhota si narovnal záda.

Potom přimhouřil malá, veselá očka a proběhl z dílny do krámu, kde bylo jasné denní světlo.

Ulice Esmeralda je střediskem nejlepších kožišníků.

V bílém pracovním plášti stál zrovna pod zlatými písmeny, nalepenými zvenčí na skleněných dveřích: Francisco Lhota.

Trochu se přikrčil a díval se naproti do krámu italského obchodníka, na ošatky rané zeleniny, trsy banánů, narovnané konzervy a na seňory, které vycházely s plnými košíky.

Mizerný život! Kus nebe člověk nevidí, jen kasárenské fronty domů, tramvaje, kolektiva, namalované ženské, zeleninu a banány.

Vsunul ruce do kapes a připadal si jako starý jaguár, zavřený v kleci.

On, člověk ze světa, který viděl v Mexiku Pancho Villu, hledal v Peru poklady konkvistadorů, lovil corbiny v Pacifiku, skoro až u Galapagos, jedl asado se zloději koní dole v Neuquén, prošel celé Matto Grosso a kus maraňonských pralesů, takhle bídně skončil život!

Něco si povídal sám pro sebe.

„Frantíku!“ ozvalo se z konce dlouhé dílny.

Mezi dravci, rozvěšenými na zdech, posypanými práškem proti molům a připravenými pro zákaznice z bohatších domů, mezi jaguáry, leopardy a divokými kočkami stojí statná seňora. Zamračila se a čeká, co bude.

Tak skončil několikrát denně Lhotův útěk ze skutečnosti.

Sedni si tady k tomu stolu, krájej vikuně, bobry, jaguáry, sešívej to dohromady!

Dnes jako včera.

Zato máš krám na Esmeraldě, najíš se, napiješ a v sobotu smíš na San Juan mezi krajany.

Psí život!

„Frantíku!!!“

Ale to už byl don Francisco hlavou na skle a očima na ulici! Stalo se něco mimořádného, neočekávaného, podivného a nevysvětlitelného.

Při chodníku, právě před krámem italského obchodníka, zastavil vůz. Je v něm nějaký člověk s malou seňorou, oba v pláštích do deště. Přešli jízdní dráhu a rovnou před výklad.

„Podívej se na ten bobří kožich! Co tak asi stojí.“

Jsou opálení až až.

Čiperný mozek dona Francisca usoudil, že přijeli z Brazílie, nebo nějak přes rovník, kde už pálí naplno slunce. Oči přejely automobil a uším se nechce věřit! Ti dva lidé mluví česky! On jí přece říká: „Francisco Lhota! To bude ten krajan, co o něm vypravovali na vyslanectví!“

„Buenos días, seňora y seňore!“ vyrazil ze dveří. „Pozdrav pánbůh, krajani! Pojďte dál, lidé zlatí, Mařenko, Mařenko, jsou tady pajzáni z Čech!“ zavolal do dílny.

Tak začala historie, která pokračovala v příštích dnech slavným únosem dona Francisca z Buenos Aires, zármutkem paní Mařenky, kdysi z Luhačovic, obsáhlým výkladem o mezinárodním významu skládacích postelí a dobrodružstvím, které jsme prožili mezi Baires a hranicemi Bolívie.

„To vaše coche[1], vypadá taky jako z Čech, más o menos! To to sem manechujete až z Prahy? Mařenko, to jsou ti dva, co o nich vypravovali seňor Jícha, Salák a Reimanovi! Ti dva blázni, co byli v Africe, v Nordamerice, v Mexiku, jak to bylo v českých novinách!“

„A že jste vy František Lhota, ten chlapík, co tu žije skoro třicet let, co nám říkali, když jsme se ptali na Chaco: ‚Vy neznáte Lhotu? To je pravý krioža, jděte si na něho! Zná Pampu, Kordižery i Čako. A jak zná! Půjčí vám zbraně, nakreslí mapy, nakoupí výzbroj!‘“

Sedli jsme si v dílně, paní Mařenka září, pijeme českou kávu, jíme české koláče a hřejeme se u petrolejových kamen. Pojedeme automobilem na Velké Chaco.

Lhota dlouho mlčel a díval se na nás, jako bychom nemluvili vážně. Potom se přikrčil a nenapodobitelným, rychlým krokem vyběhl na ulici. Dlouho si prohlížel náš vůz, výkyvné poloosy, motor, pérování.

Pak se vrátil, poškrabal se za uchem a povídá:

„S tím vaším koče to nepůjde! Potřebujete, más o menos, aspoň třílitr! Vy nevíte, do čeho jedete. Díry, že do nich zapadne půl koně. Na metr prachu a písku. Kdyby to umoklo, poteče vám bláto okny do vozu, claro? Potom vás určitě přepadnou! Jsou tam všude moc hodní lidé, ale mají rádi seňory s rubios (světlými) vlasy. Umíte střílet? To je, seguramente, moc důležité! V Chaku jsou lioni, jaguáři, krokodilové a hadi. Taky štěnice a vši, nesmíte nikde spát, v žádné fondě ani v tombo. Konečně, to by bylo to nejmenší…“

Odmlčel se, zamrkal, a dodal tiše:

„Vezmeme si s sebou skládací postele! Člověk musí čistě spát!“

„Vezmeme?“

Lhota se zachechtal, jako by ho někdo plácal po zádech.

Zmizel v přístěnku za dílnou a hrabal tam divoce v bedně, do které uložil před lety svůj neklidný život. Pistole v pouzdru, pásy na náboje, plstěné sombrero. Staré zápisky a tužkou kreslené mapy. Kožišinové pokrývky.

Seňora Mařenka náhle zbledla, ztratila řeč a viděla jasně, že je zle.

Letěla do přístěnku a vyhrkla:

„Frantíku! Dáš to tam zpátky!“

Ale Frantík se nahrbil, vzal to všechno do náruče, a jak se vracel, byl o dvacet let mladší.

Na Lhotu, kapitána velkých příhod, padlo něco, co bylo silnější než krásný kožišnický závod na Esmeraldě. On, který žil na Matto Grosso, v Missiones u Laguny Ibery, nahoře v Mexiku v Sierra Madre, který křižoval dvacet let horký obzor Argentiny, nedovolí, aby dva krajané v českém voze jeli na Gran Chaco sami!

Bude při tom!

Bedna jeho mládí

Američan Goodyear byl dokonalý blázen. Vzal si do hlavy, že dá kaučuku takovou tvárlivost a pružnost, že se z něj budou vyrábět podrážky, vaky na vodu, trubičky a bůhví co ještě. Robert Koch hledal bacila souchotin, třebaže to byla choroba, tak jako tak smrtelná. Edison propadl žárovce a gramofonu, Diesel motoru na těžké palivo.

Francisco Lhota, genius dosud neznámý, věnoval dvacet let života skládací posteli. Vy v Evropě se tomu smějete. Spíte pod prachovou peřinou. Domníváte se při tom, že právě tak spí lidé na Ceyloně, v Sudanu, v povodí Amazonky a na Gran Chacu. Na posteli jste se narodili a na posteli zemřete.

Ne tak lidé v zámoří. Většina lidí v zámoří spí na zemi. Tak usínají vojáci koloniálních armád, zemědělci na mýtinách v pralese, Trader Hornové v Africe, peoni na plantážích, lovci kožišin na Sibiři, kaučukáři na Maraňonu, prospektoři v Andách, inženýři na stavbách přehrad, ba dokonce i vážení úředníci lihového a tabákového monopolu v Ekvádoru.

Takový člověk nemá nic než starosti, propocenou košili, trochu jídla, pití a spánku. Lehne si a nevyspí se. Lezou po něm škorpioni, mouchy, moskyti, blechy, štěnice, vši, hadi, kukarači, pavouci a vampýři.

Když prší, plave na vodě jako tapír. Když napadne v Kordillerách sníh, zmrzne.

Proto vynašel Lhota skládací postel, kterou unesete na zádech a která se vejde za koňské sedlo. Jeho postele znají v Anglii, v mnoha státech Ameriky a zajel s nimi také do Evropy. Chtěl, aby na ně vystavěl takový Baťa továrnu. Vydělal by víc než na botách. Ale mluvte s kapitalisty!

Tak se postele systém Lhota vyrábějí dodnes jen v malé dílně na Esmeraldě, – když není Mařenka doma.

Mařenka totiž ví, že každé peso, které vydělá Francisco na krásně šitých kožišinách, mizí do postelí. Že to je jeho vášeň, že je neustále zdokonaluje a že je dává na dluh každému dobrodruhovi, který jede do campo a mohl by tam získat další cenné zkušenosti. Neboť jen takový avanturero správně pozná, co ještě posteli chybí.

„Nikam nepojedeš, Frantíku,“ řekla Mařenka po chvíli. „Ostatně v tom malém voze není pro tebe místo! Pojedou sami! Však se vyznají!“

Lhota zamrkal, sbalil mapy a staré papíry a odnesl to poslušně do přístěnku, do bedny svých snů.

První kilometry

Jsme sedm dní v Buenos Aires a dosud čekáme na filmové přístroje. Ani Leicu, která se mnou projela stovkami celnic, nevydala Aduana, úřad, který nikam nespěchá.

Přišlo nám proto vhod pozvání do paránského Rosaria, kde se právě otvírala velká hospodářská výstava. V sobotu odpoledne ujíždíme k západu po nové, krásné silnici.

„Uvidíte býky za dvacet tisíc pesos!“

„Nejkrásnější krávy světa, královny krásy!“

„Seňority z estancií a haciend, v boleros, na koních, jako ve filmu!“

„Výstavu slepic, koní, prasat!“

„Automobilový salon, který je každoročně spojen s výstavou. Vystavujeme!“

„Rodeo! Značkování dobytka, krocení koní a býků, dražby dobytka, udílení cen!“

To všecko mne zatím nezajímá. Po prvé v životě vidím Pampu. Nedohlednou, tragicky suchou, do které nedoběhne žádná říčka ze západní Sierry Córdoby. Traviny, bodláčí, křoviny, trní, záplaty obdělané půdy, stáda dobytka, gauchos v sombrerech, nekonečná přímka transandinské železnice a souběžně s ní nekonečná přímka silnice. Jedeme po první moderní silnici Jižní Ameriky, která skončí po osmi stovkách kilometrů v Córdobě a rozběhne se do přírodních cest.

Vyskakují hvězdy a do Rosaria dojedeme pozdě v noci. Zastavujeme v pueblech, jsme zvědavi, co se pije ve fondách u cesty, kdo sedí u ohně venku před dobytčí ohradou.

Pan Salák mi vysvětluje zdejší policejní předpisy.

„To, když jsem já, je to dávno, přijel do Argentiny, jel jsem ponejprv s vozem do Rosario! Chytil mne vigilant, četník. Chtěl certificado, že smím jezdit, a to jsem ještě neměl. Cómo no, leželo to na úřadech! Dejte si pozor na cadaneros, chafes, maragatos, četníky! Řekněte jim hned, že jste generál, nebo policejní prezident z Pekingu. Jinak vás seberou! Odvezli mne na strážnici do malého puebla a chtěli sto pesos. Měl jsem jenom padesát a zlost. Ustlali mi na lavici a spal jsem tam do rána. Přišel jefe, šéf, a že mne tedy pustí, když dám padesát. Nevím, co mi vlezlo do hlavy, a začal jsem se kroutit. Škoda padesátky! Jak se tak hádáme, jede kolem autobus. Povídám, že mám hlad, más o menos! Kapitán se uklonil a že mne pustí do města, když přivezu něco k jídlu. Nápad! Skočil jsem do autobusu, nakoupil salámy, sýr, máslo, sardinky, chleba, víno a koňak. Bude to lacinější než padesát pesos a odpoledne budu doma, říkám si.

Pojedli, popili se mnou, říkali mi „amigo“, ale pak mne vzali za rameno, odvedli na dvůr a zavřeli.

Bylo poledne, večer. Měl jsem žízeň, čekám, co bude.

Ráno mne zavolal kapitán. Že mi dává pět dní vězení, ale že smím zase do města, až přijede autobus. Tak jsem je pět dní krmil a napájel, než mi dali vůz. Když jsem neměl pesos v kapse, pustili mne domů.“

Ve tmě si svítíme na zaprášené samoty, na zavřené okenice domů, na těžké Diesely, které se dvěma, třemi vlečnými vozy jedou na Córdobu a do Mendozy.

Večeříme v malém silničním restaurantu a spíme v městečku před Rosariem, ve starošpanělském hotýlku, v pokojích, rozložených do čtverce kolem patia.

Po přehlídce nejdražších býčků Argentiny, všech možných druhů vepřů, koní, ovcí, koz, drůbeže a malého autosalonu, připojeného k hospodářské výstavě, vidíme v neděli večer světla Buenos Aires.

Otec stád

Lidé staví pomníky zasloužilým mužům, ale dosud na to nepřišli, aby postavili alespoň ve větších městech pomníky krávě.

Velkolepému zvířeti, které potkáte mezi kaktusy v Arizoně i v Alpách pod hranicí ledovců. Rozšafné továrně na vitaminy, kojné dětí, lékaři nemocných, patronce sýrů a máslového pečiva, mecenáši, který i po smrti pamatuje na člověka masem na asado a kůží na boty.

Vzdělaní národové Východu ctí krávu jako světici a nedovolí, aby jí ublížil automobil anglického místokrále nebo nějaký surovec.

Jde to tak daleko, že si koloniální úředníci odpírají hovězí beefsteaky, takže se těší větší úctě mezi domorodci, třebaže ne takové jako kráva.

Naše spolky pro ochranu zvířat se velmi pohoršují, že některé barbarské národy pořádají kromě kopané také coridy de toros, býčí zápasy.

Nevinný býk, který v životě kuřeti neublížil, kus masa bez duše, je snadnou obětí vychytralých capeadorů, banderilleros, picadorů a ostatních členů cuadrilly, kteří za zvuku paso doble přihlížejí, jak Domingo Ortega vytasí estoque a probodne ubohé zvíře. Potom uřeže býkovi uši a ocas a hodí je do lóže dámě svého srdce.

Hispánský svět miluje dobytek. V jeho představách není kráva mlékem, sýrem a masem, ale družkou a milenkou nejstatečnějšího zvířete, nositele krve stád a je to ctí pro muže, když svede boj s nejsilnějším zvířetem Andalusie.

U Buenos Aires žije milionář.

Ruce má jako lopaty a z tváře mu vyčtete těžké začátky. Je to estancier a každý jeho milion je osm našich. Je mu sedmdesát let. Vstává ráno na úsvitu dne, sedne na koně a jede k dobytčím ohradám. Mohl by se vyspat do deseti a lokaj by mu přinesl snídani do postele. Má nádherné sídlo, ale tam bydlí jeho děti. Nevědí si s ním rady a říkají ve společnosti, že by spal starý nejraději u koní.

Zrána jede pastvinami, když fouká ostrý pampero, a setká se s předáky. Jedou jednou sem a po druhé tam, sednou mezi gauchos a popijí s nimi maté.

Poptá se na býčky, na krávy, na telata, prohlédne slabé kusy.

Dobytek, to je pýcha jeho života a ženy v amsterodamské tržnici sotva vědí, že se o ně stará.

Za novou krev zaplatí statisíce, protože plemenný býček je jako bohatá nevěsta. Má věno, čistou krev.

Láska ke stádům vede starého estanciera k zákrokům, které by pochválil známý doktor Carrel: slabé kusy neprodává, dává je utratit. Ztrácí tisíce pesos, protože osobně probírá stáda a bezohledně ničí nedokrevný odpad.

V nejlepší společnosti hlavního města potkáte syny a dcery tohoto otce stád.

Hrají znamenitě tenis a golf.

Únos dona Francisca

V garážích na Bulnes čeká náš vůz. V deset dopoledne startujeme. Máme požehnání všech přátel a známých, doporučující dopisy. Platíme hotel.

„Halo? Kdo volá? Buenos días, seňora! Co dělá pan Lhota?“

„Chci vám jen přát šťastnou cestu. Lhota je zavřený doma, sí, seguramente, kdyby mi utekl, je zle!“ hlásí doňa Mařenka. „Už dvě noci skoro nespal. Když usne, křičí ze spaní. Něco někam nosí z domu, někde to schovává a já nevím kde. Seňor Elstner! Proboha vás prosím, kdyby telefonoval, nehlaste se! Řekla jsem, že jste už odjeli. Chtěl by s vámi, a kdyby ujel, víckrát se nevrátí! Kdybyste ho vzali s sebou, zavede vás na Chaco. Přemluví vás, nepustí vás, je to čert, avanturero! Nikdy byste nepřijeli zpátky. Byli by z vás desperados!“

Ale don Francisco nevolal. Dostal rozum a bude krájet kožišiny pod pevnou ochranou statečné Moravanky.

Jedeme do garáží kolem subtropických palem Palerma. Náš dobrý seňor Salák chodí kolem Popularu, jako by vypravoval syna na vojnu.

Vezeme celkem sedmdesát litrů benzinu, na šest set, sedm set kilometrů v těžkém terénu, pět litrů oleje, deset litrů vody, celý tucet duší, náhradní díly a na zadních sedadlech se tísní zavazadla až do stropu.

„Adiós! Hasta la vista!“

Rychloměr na nulu a kolem palem a kaktusů, nádherným bulvárem načínáme tisíce kilometrů, horkou nejistotu, kterou zná jen řidič sportovního vozu.

„Zlom si vaz, Pepíku!“ přeji milostivé paní.

„Zlom vaz, Franku! Ale se mnou!“

„Sí, seňora! Con mucho gusto! Tanto gusto en conocerle! Está a la disposición de usted…“

„Haga el favor de hablar más despacio, seňore! Mluvte pomaleji, pane!“

„Pepíku, ty uličníku, ty se učíš tajně španělsky! Jak se řekne pes?“

„El perro!“

„Kočka!“

„El gato!“

„Como se llama esto en espaňol?“ ukazuji si na nos.

„El…, el… Víš, to nevím! Učím se z takové knížky, abych ti aspoň trochu pomohla, až to začne. Co já, slabá žena, proti tobě, chlapovi. Je mi tě líto! Dřeš se, já jedu! V té knížce jsou krásná španělská přísloví, umím jedno: ‚Aremos, dijo la mosca al buey!‘ Jeď, miláčku!“

„Co je to?“

„Orejme, řekla moucha volovi…“

Jedeme kolem obrovského sportovního stadionu River Platy do vilových čtvrtí. Každá vila je z jiného světa. V každé je trochu touhy po vlasti. Němci bydlí v solidních domcích s vysokými střechami, Angličané v kamenných domech, miniaturách starých sídel v Kentu, Italové milují úzká, malá okna a skoro ploché střechy a tak se zde v zahradách vybil všechen stesk, ať už se mu říká nostalgie nebo touha po domově.

„Dej pozor! Někdo na nás mává!“

U levého okraje široké avenidy, u dvou velkých ranců, stojí seňor Lhota.

Skříply brzdy!

Don Francisco, uctivě skloněn, přemožen signálem harcovníků, dívá se mi do očí. Pevně, lidsky, na to se nezapomíná.

„Bože můj, nemáme místo! Ví to vaše seňora?“

„Neví, amigo, hlídala jako pes! Jedu rovnou z dílny, jen v těhle šatech, claro! Výzbroj mi schoval pajzán, tamhle ve vile. Půjčil mi pro vás pušku, hodný člověk!“

Skočil dozadu mezi kufry a souká si za hlavu tři objemné rance.

„Co je v těch pytlích, proboha!“

„Hamaky, amigo! Skládací postele!“

„Tak jsme tři, Pepíku!“ povídám zoufale a šlapu na startér. Ještě chvíli váhám. Večer budeme v Córdobě, osm set kilometrů, tam už bude pozdě.

„Kamaráde, nevím, kdy a jak se vrátíme! Bude to možná zlá cesta, nebezpečná, jedete na svou odpovědnost! Zkusíte jako zvíře!

„Sí, sí, to já právě chci! Vamos, compagnero!“ Usmál se jako dítě, kterému dali dávno ztracenou hračku.

Prodával, nekobroval

Tisknu náramkové stopky a měřím průměrnou rychlost od kilometru ke kilometru.

103! To je dost. V zatáčkách pískají gumy.

Elegantním obloukem objíždíme vola, který ještě neuznal, že nově vybudovaná silnice není pro voly, ale pro automobilisty. Snad už zítra poznáme silnice, které nejsou pro automobilisty, ale pro voly.

„Někde se koupí laso, claro,“ říká don Francisco, „za dva dny nás budou tahat z děr!“

Sedí vzadu, přikrčen pod skládacími postelemi, které mu padají na hlavu.

„Nemáte hlad?“ ptám se.

„Budu jíst až večer, škoda času! Dobře jedete, amigo, až se mi hlava třese. To když já tenkrát honil na motocyklu toho lumpa, co mi vzal patent, to to tak nešlo!“

„Jaký patent?“ ptá se žena.

Don Francisco se načechral a pak vypravoval nepřetržitě až do večera rozličné příhody ze svého života.

„To bylo takhle! To jsme chytali ty zloděje koní, claro! Byli by mne, chlapi, zabili! Hlavně ten jeden, co přišel z Neuquén! On myslel, že jsem gringo! Jednou mne chytil a začal se prát. Kousl jsem ho do ruky, až pustil revolver! Kdepak na mne, na takového hada!“

„A co ten patent?“

„Sí, sí! Patent! To se zrovna zaváděly první telefony! Ten chlap z Neuquén šel potom po mně, a tak jsem ujel na Východ, do Santa Fé. Chtěl jsem tam založit farmu na bobry. Pane! Bobr! To je jedno místo v Missiones, takhle kus lesa, potok a rovinka do kopce. Kořeny lezou až do potoka a jeden už tam zkoušel kriadéro! Bobr potřebuje, abych tak řekl, vědu, claro!“

„Sí, sí, ale jak to bylo s tím patentem a s tím lumpem, co jste ho honil na motocyklu?“

„Aha! Koupil jsem patent na telefony! Je moc nahluchlých lidí a nic se pro ně nedělá. To se na sluchátko nasadil takový kornout, aby slyšeli líp. Moc to šlo! Jezdil jsem s tím na motocyklu a každý si to koupil. Ví někdo, kdy ohluchne? Praští se do hlavy a je to! Kdekdo si to koupil a schoval. To se ví, telefonů bylo tenkrát málo, ale lidé četli v novinách, že bude telefon na každé čakře. Tak jsem si vzal ten článek a začal jezdit po campo. Jednou potkám chlapa a hned se mi nelíbil. Viděl můj patent a že si vezme zastoupení. Že nechce nic, jen vzorek a sto pesos na cestu. Plácli jsme si a šli jsme spát. Rok předtím mne uštknul had v Rosario! To vám musím vypravovat! Dělal jsem pomocníka ve velkém obchodě. Najednou přijde mistr a že má jedna paní hada, že si s ním neví rady, že by ho potřebovala chytit! To se ví, hned jsem všeho nechal a letím na hada!“

„Počkejte! Co ten patent. Plácli jste si a šli jste spát!“

„Aha! Spím s tím compagnerem jako bratr s bratrem, a když jsem se probudil, byl pryč! Vzal si vzorky, sto pesos a ujel! Honil jsem ho půl roku!“

„Vy nemáte štěstí v obchodě!“

„Já? Štěstí? Mám ohromné štěstí! Všecko prodám! Ale nic nekobruju!“

„Co je to kobrovat?“

„No, prachy, claro! Nikdo mi nezaplatí!“

Pohyblivé gázy na Čtvrté řece

Jedeme pustinou, za obzorem, který uspal slunce.

Jen někdy se začerná čakra, zabělá estancie, zasvítí městečko.

„Tady někde bydlel ten Viernes…“ povídá don Francisco.

„To, když už tudy jedeme,“ pokračuje, „tak bychom se měli podívat do Rio Quarto. Tam jsou ty pohyblivé gázy! Viernes Scardulla, Corral de Bustos, Arroya Secco! Nečetli jste o tom? Pohyblivé gázy!“

„Gázy?“

„Sí, amigo! On se jmenuje Viernes, to je Pátek. Bydlel tam rok a nic. Bohatý člověk. Kdo k němu přišel, každý dostal najíst a napít. To se ví, nějaké čakareros taky okradl, ale bez Panny Marie z domu nevyšel! Najednou byl takhle Velký pátek. Ten člověk vyšel před dům a vidí na poli pohyblivé gázy. Světýlko tady, světýlko tam! Tak vzal motyku a kopal. Našel prsten a poklad! Poklad místokrále z Limy! Je to trochu na západ! Budeme tam za hodinku! Já to okouknu a až bude tma, začneme kopat! Rio Quarto…“

Případ seňora Viernese vyvolal tehdy státní aféru největšího rozsahu. Jen evropská krize zastínila celé stránky, které věnovaly noviny všech barev tajemnému pokladu na Čtvrté řece.

V argentinském vzduchu je totiž konkvistadorství, víra v tajemné poznání, které uniká lidem a čeká na objevitele. Venku v kraji, kde se jezdí na koních, vystrojených jako před stoletím, pod širokým sombrerem, v rudém ponču, s lasem a zbraní, jste svědky neuvěřitelných pošetilostí, pověry, extrémů a donkichotiád. Však šly tudy výpravy španělských dobrodruhů, s nimi skřípaly vozy obtížené zlatem a stříbrem! Poklad! Půl Argentiny chytíte na zakopaný poklad.

Viernes odejel do Buenos Aires.

Svěřil ten prsten doktorovi Valdovieso, vysokému policejnímu úředníkovi. Skutečný starošpanělský prsten!

Policejní úředník navštívil vynikajícího politika. Poklad, milionový poklad na Čtvrté řece! Řekli si, že je Viernes hlupák, že musí zmizet. V kavárně Molino mu dali šek na 300.000 pesos a zase mu jej vzali. Že je dostane, až se poradí pan prezident se senátem. Když se vrátil na Rio Quarto, už na něj čekali. Vešel do domu a začal ohňostroj! Jen tak tak, že zachránil život. Taková opatření tu zorganizujete poměrně rychle.

Historie pokračuje. Policejní úředník oklamal politika, politik úředníka, úředník skočil z okna a zabil se, k nesmírné radosti novinářů. Aféra! Prodavači novin ječí na Corrientes a Avenidě 25 de Mayo: „Rio Quarto!“ Hledejte poklad! Kopejte, čekejte na gázy!

Don Francisco věří, že bychom ten poklad našli. Jsme lidé z ciziny, to přináší štěstí. Vyčkáme noci a kdo ví! Není to daleko!

Dívá se do kraje, napjatě, horečně a hledá pohyblivé gázy…

Bylo jich šest set a jeden mluvil

V Mexickém zálivu, kdesi na vodě, plavou Smrkové ostrovy. Mladý Lhota, který se před tím doučil v Paříži kožišnictví, stojí v Tampico u moře a dívá se na tu divnou, teplou vodu. Hledá v ní nějakou senzaci.

Psí život! Horko, žízeň, zaprášené ulice, ospalí peoni, co podnikat? Hrály v něm všechny žilky.

„Jak vám tak stojím v přístavu,“ vypravuje, „potkám Kubánce. Prodával papouška. Pták pěkně mluvil a křičel: ‚Viva Villa!‘ Viva Villa! Rozumíte? Revoluce byla na krku a ten divoch, Pancho Villa byl u chudých lidí víc než Pánbůh, claro! Pane, povídám si, takový politicky vychovaný papoušek, to je znamenitá věc! Křičí ‚Viva Villa‘a nemůžou ho zavřít!

Koupil jsem toho vzácného ptáka a hned na Kubánce, kde ho chytil. On, že na Smrkových ostrovech! Že jich tam jsou tisíce! Kdo je nachytá mladé, holokrké, naučí je mluvit a doveze nahoru do Texasu, vydělá velké peníze!“

Houpe se malá bárka v Mexickém zálivu a don Francisco pozoruje teplou vodu. Ostrovy! Nachytal a nakoupil 600 papoušků, nadělal klece, naložil tu drůbež a plavil se ke břehu.

Pak to dal na vlak a jelo se do USA.

Byli vprostřed cesty, vypukla revoluce!

Dráha vyklopila cestující na trať, aby počkali na příští vlak. Že pojede po válce.

Don Francisco vyložil papoušky, dal jim nažrat a čekal.

Sem tam něco prodal. Ten starý, od Kubánce, křičel „Viva Villa“ a lidé mysleli, že to ti druzí dovedou taky. Že jsou ještě mladí, že se stydí, že spustí až doma.

Byla to dlouhá revoluce.

Ptáci rostli, klece nestačily.

Udělal jim větší!

Revoluce přešla a jeli dál. Než dojeli do Monterrey, zase revoluce! Nová… Zase se zastavilo, papouškové rostli, klece nestačily. Udělal jim větší!

Revoluce přešla, jelo se dál, ale znáte Mexiko! Tam je prostě jedna revoluce za druhou! Lhota čekal, něco prodal, ptáci žrali, klece nestačily.

„Tak co, povídám, udělám jim větší… Kus jedeme, zase revoluce! Čekám, potvory žraly, do klecí se nevešly! Vlak nejede…“

„Amigo!“ zařval jsem a šlapu na brzdy. Eva letí nosem do skla a don Francisco naříká pod těžkým pytlem se skládací postelí.

„Cómo no, seňore! Cómo no! Jak jsem vám to říkal? Před Monterrey! To už byly, chudinky, jako slepice! V Laredo mi je zabavili, protože byl zakázaný dovoz do USA.“

* * *

Tichou rovinou, záplatovanou políčky a temnými shluky stád, letíme ke Córdobě. Už svítí hvězdy a brzy dokončíme prvních 800 km své dlouhé jízdy do Neznáma.

„Je to mizerie,“ probouzí se Lhota, „za chvíli jsme tam! Kůň by to šlapal patnáct dní! Pěšky bych to šel měsíc. Zapomenu chodit! Vyrostou mi nohy!“

„Nevadí, amigo! Až vyrostou, koupím větší vůz. Kdyby rostly dál, ještě větší. Kdyby přišla revoluce, počkáme! Do Buenos přijedeme s autobusem!“

Zapalte si cigaretu nebo brazilský doutník, neboť se nevyhneme zeměpisu

Argentina má svůj přírodní ráz, který překvapí toho, kdo neuvážil nesmírnou rozlohu jihoamerické pevniny a vidí ve všech jejích částech brazilské pralesy, kolibříky, indiány a orchideje.

Argentina a úzké, pobřežní Chile, vyplňují nejjižnější úhel jihoamerického trojúhelníku. Protože je na jižní polokouli jih tím, čím je nám Evropanům sever, je jih Argentiny chladný a mrtvý a život jde za horkým severem.

Ohňová země, kterou obeplul kdysi Magalhaes, podává ruku jižním šířkám a byla by dobrým východiskem výprav k jižní točně.

Pro přehled, nepřesně, ale stručně, rozlišujeme v Argentině tři druhy životních prostorů.

Nehostinný jih, Patagonii, s řídce oživenými provinciemi Chubutem, Rio Negro, Santa Cruz a Neuquén. Jižní pobřeží Argentiny má skoro podnebí severní Skandinávie.

Jádrem a širokým středem Argentiny je zemědělská oblast Pamp.

Nekonečná, suchá rovina, s velmi horkým létem a s mírnou zimou beze sněhu.

Nad Pampami je třetí oblast, argentinský sever, který má místy subtropické podmínky, pokud není prostoupen Kordillerami. Mezi horskými řetězy se zelenají věčně jarní oasy, smaragdové pásy pastvin, skupiny palem, lesy obrovských kaktusů, kebračové pralesy, plantáže cukrové třtiny, bavlna na pokraji Chaca, sady pomerančovníků, pole, zahrady a vinice u Mendozy.

Nejsevernější Argentina překračuje obratník kozoroha. Zelené jaro severu najdete však spíše na západ od Gran Chaca než na východě, kde začíná chakenská příroda. Za Chacem, na krajním východě, je úzká atlantická oblast subtropických a mírných provincií, dosti vlhkých a dosti horkých v létě.

Zemědělství na Pampách je v rukou přírody. Trvalé sucho znamená katastrofu. Hynou pole, hyne dobytek. Také subtropický ráj některých údolí mezi Córdobou, Mendozou, Saltou a Gran Chacem je otázkou dešťů. Věčné jaro končí, když neprší. Smaragdové pastviny zešednou, slunce spálí pole, dobytek hyne žízní. Jen tam, kde je umělé zavodnění, najdete druhou Kalifornii.

Také Gran Chaco není jednolitou přírodní oblastí. Jméno „zelené peklo“ je dobrým titulkem pro filmy, vyrobené v atelierech v Hollywoodu. Chakenská oblast má na okraji dobré kolonie a byli to právě čeští vystěhovalci, kteří svedli s argentinským Chacem statečný boj.

Chaco představuje nesmírné zásoby vzácného kebračového dřeva, nedotčenou, panenskou půdu, která rodí kukuřici, třtinu, maté, tabák, pomeranče, citrony, medonosné rostliny, píci a bavlnu všude tam, kde se zachytili zemědělci.

Nesmírné Chaco má ovšem svoje tajemství, vyprahlé divočiny, nebezpečné všemu živému, indiány na nejnižším stupni kultury, mračna kobylek, moskytů, ošemetného hmyzu, pestrý výběr jedovatých hadů a šelem, neprostupné, sotva znatelné stezky, prosekané mačetou.

Část naší cesty vede Velkým Chacem. Nejeli jsme v tanku, ale v seriovém osobním automobilu obsahu 1.100 ccm, jehož výkon na primitivních cestách může posouditi pouze ten, komu bylo přáno neštěstí či štěstí, že to všechno poznal na své kůži. Ani nejhorší úseky nezdržely denní průměr čtyř, pěti set kilometrů, tedy vzdálenost, která někdy unaví i na evropské silnici.

Západ Argentiny střeží velehorské Andy, nejdelší horstvo světa.

Pevnostní přírodní val, který prostupuje délku 7.200 kilometrů, od Aljašky k mysu Hornovu. Pod masivem And je jistě samo peklo. Jen v úseku Západních Kordiller, mezi Arequipou a Copiapó, je 100 činných sopek.

Jdou skoro do nebe: Chimborazo (6.310 m), Cotopaxi (6.000 m), Cayambe (5.840 m), Illampu (6.360 m), Illimani (6.440 m) a Aconcaqua, nejvyšší hora obou Amerik, 7.020 m.

Rozlišujme správně mezi slovy Andy a Kordillery.

Kordillery jsou jednotlivé řetězy And. Španěl z Evropy vyslovuje „Kordiljery“, právě tak, jako všichni španělsky mluvící Jihoameričané, s výjimkou Argentinců, kteří v lidové řeči mění „ll“ v jemné „ž“ a řeknou „Kordižery“.

Aconcaqua je velkolepým zakončením And, které se potom rozpadají do jižních pobřežních pásem, po případě ve skupinky fjordů a tichomořských ostrovů.

K Pacifiku sestupují ostře a příkře, k Východu ve stupních do nedohledných rovin. Je tu dosti místa pro brazilskou Amazonku, která zabírá povodím 6,000.000 km², je dlouhá 5.300 km, má dvě stě přítoků, z nich sedmnáct delších 1.500 km. Nepředstavitelný vodovod amazonské nížiny nese do moře 120.000 krychlových metrů vody za vteřinu.

Druhým gigantem je Orinoco, dítě rovníkových pralesů, třetím Parána, dcera Gran Chaca, které jí vysílá na pomoc přítok Pilcomayo. Spolu s řekou Uruguayí tvoří Parána La Platu, jejíž ústí má šíři 300 km a odděluje Argentinu od Uruguaye.

Brazilská vodní soustava živí rovníkové pralesy a miliony čtverečních kilometrů zelených llanos a nížin.

Argentina je suchá. Řeky, které vznikají v Andách, ztrácejí se jako v propadlišti dřív, než ovlaží Pampy.

Je rozložena převážně v jižním mírném pásmu a jenom krajním severem vybíhá do tropů.

Je proto nejcivilizovanější, nejpokročilejší a nejlépe využitou zemí Jižní Ameriky, nechceme-li tutéž čest přiznati malé Uruguayi.

Až rozřeší Nicola Tesla šíření elektřiny bez drátu a umožní umělý déšť na Pampách, stane se Argentina nejbohatší zemědělskou komorou světa.

Argentina má neevropskou rozlohu, 2,797.000 km², tedy skoro tři miliony čtverečních kilometrů. Je to plocha těžko představitelná. Na této nesmírné ploše žije pouze 12,762.000 obyvatel, o 3,000.000 méně než v Jugoslavii. Na čtvereční kilometr připadá 4–5 lidí. V Německu 135, v Belgii 275, v Anglii 195.

Až pojedeme na své cestě na severozápad, projedeme provinciemi, kde není života. V Gobernación de los Andes bychom rozpočítali na 1 km² jen dvě setiny člověka.

Ze severu k jihu měří Argentina vzdušnou čarou 3.700 km. Je to vzdálenost ze Severního mysu na Sicílii. Promítněte si směrem k západu vzdálenost Praha–Paříž třikrát za sebou a ještě přidejte 700 km!

Nedivte se, že běžnou měrou vzdálenosti není v argentinském campo kilometr, ale stará legua, pět kilometrů.

Proto jsem použil většího měřítka také za volantem a našli jsme v Argentině vhodný terén pro rekordní zkoušku trvanlivosti českého automobilu, typu, který se zároveň do Jižní Ameriky vyváží.

Mírná poloha Argentiny přivodila také rychlý ústup původního obyvatelstva, které nemělo útočiště v pralesích. Jak jsme se již zmínili, nežije dnes v Argentině víc než 30.000 divochů. Je to ostrý protiklad s brazilským Neznámem, kde jsou rozptýleny nezjistitelné kmeny Indios, nesčetné a nepoznané, a s tichomořskou bolívijskou oblastí, obydlenou ubohými potomky Říše Čtyř Sluncí, hladovými a bezkrevnými horskými indiány, v pustém Altiplanu, právě tak jako s Paraguayí a s jižní Brazílií.

Pravý příval přistěhovalců začal v devatenáctém století. Přijížděli Němci, Slovani, Asiaté, Anglosasové, Seveřani. Jen v brazilském Sao Paolo žije 600.000 Němců.

Prvním Čechem, který poctivě studoval argentinskou kolonizaci, byl tehdejší rolník, pozdější vynikající odborník našeho zemědělství, Ing. Ferdinand Klindera. Doprovázel roku 1911 rakousko-uherskou výpravu, vyslanou průmyslníkem Kruppem. Vídeňská vláda hledala nádrž pro přebytečné pracovní síly. Zajímala se o rozsáhlé území v Chubutu. Výprava kolonizaci nedoporučila. Proč, to vycítíte sami z dalších kapitol.

Přečtěte si knihu Ferdinanda Klindery „Český rolník napříč Argentinou“, dosud jediné podrobné dílo, jež vyšlo česky o tomto problému.

Mně pak nemějte za zlé, že nebudu prorokem a svůdcem lidí, kteří se chtějí vystěhovat. Každého Čecha musí uživit česká půda.

Máme početné české osady zejména na pokraji Chaca, v Missiones a všude tam, kde byla největší dřina.

Všichni začínali těžce a všichni by poradili každému vystěhovalci, aby zůstal doma.

Zapalte si druhou cigaretu,
než dokončíme kapitolu

Dodnes je vzděláno jen 9 % argentinské půdy. 46 % zabírají pastviny a louky, 18 % lesy, zbytek hory a pustiny. V roce 1937–1938 zabírala pšenice 6–2 milionů hektarů, s výnosem 50 milionů q, kukuřice 3 mil. hektarů s výnosem 45 mil. q, (r. 1936–1937 ještě 4,8 mil. ha a 91,3 mil. q!) oves, ječmen a žito jsou nepoměrně slabší. Na přibližnou plochu 17 mil. ha obilí připadá asi 6 mil. ha pícnin (z toho přes 5 mil. ha lucinky) a 3–4 mil. ha průmyslových rostlin, totiž lnu (2,3 ha a 15,4 mil. q výnosu), bavlny (419.000 ha a 610.000 q výnosu), cukrové třtiny (asi 180.000 ha) a slunečnic (asi 125.000 ha).

Vcelku pozorujeme pokles osevu ve všech oborech jako odraz váznoucího světového obchodu.

Dobré víno zraje v okolí Mendozy asi na 170.000 ha. Na horkém severu se daří všemu jižnímu ovoci.

Přehlédněme stav dobytka: roku 1937 – 38 33,100.000 kusů hovězího, 43,800.000 ovcí, 9,860.000 koní, 4,900.000 koz, 4,000.000 vepřů a skoro milion mezků a oslů.

Andy dosud nevydaly ani zlomku svého nerostného bohatství, zlata, stříbra, mědi, cínu, železa, platiny a vzácných zemin. Dnešní těžba je primitivní a nepatrná, budoucí možnosti jsou obrovské. Uhlí je v Patagonii a v Kordillerách. Stoupá zájem o naftu, jejíž hlavní pole jsou v Patagonii v Commodore Rivadavia. Roční výtěžek se pohybuje mezi 2,5–3 miliony tun.

Průmysl, pro který pracují 43 % všech zaměstnanců, je vázán skoro výhradně na zemědělství, na organizovanou síť chladíren masa, na konzervování masa a výrobu masových výtažků. Největší cukrovary jsou v Tucumánu a v provincii Jujuy.

Vývoz spotřebuje 90 % všech zemědělských výtěžků.

Pro obchod a dopravu pracuje asi 15 % zaměstnaných. V roce 1937 činil vývoz 2.308 milionů pesos (1 peso asi 8,– K), dovoz 1.558 milionů.

Lodní doprava utrpěla těžkou ránu po otevření Panamského kanálu, kdy se zkrátila cesta do Tichého oceánu o tisíce mil. Při tom je Buenos Aires největším jihoamerickým přístavem a městem.

Železniční síť je ve srovnání s ostatními jihoamerickými státy nejhustší, 1,4 km na 100 km². Transandinská železnice vyřešila obtížný přechod And a spojila Buenos Aires se Santiago de Chile. Toto dílo bylo bohužel zničeno r. 1934, kdy se zasypaly tunely. Střední argentinská dráha spojuje hlavní město s Bolívií. Odlehlost jednotlivých měst velmi podporuje výstavbu dopravního letectví.

Stav silnic je žalostný, třebaže byl připraven plán na stavbu

50.000 km a několika set mostů, nákladem 300 mil. pesos. V době naší jízdy bylo dokončeno první spojení Buenos Aires s Córdobou, v délce 800 km. Na 50.000 km je to málo a celý plán byl rozvržen do konce roku 1942.

Argentinci přejí automobilům. Jsou rozenými sportovci a nebojí se nesnází na špatném terénu. Zásluhou silné motorisace měst připadá na 50 lidí jeden vůz!

Až do počátku války stoupal rychle dovoz českých osobních a nákladních automobilů Škoda, které dobře soutěžily s konkurencí. Uruguayský závodník Victor Borrat Fabini vyhrál roku 1938 závod Mercedes-Montevideo, před silnou konkurencí mnohalitrových a speciálních vozů, v litrovém Popularu, který si rok před tím koupil v Praze, při návštěvě Evropy.

Zapalte si třetí cigaretu,
na něco jsme zapomněli

Jaké je v Argentině počasí?

Na severu horko, na jihu zima a mezi tím buď horko, nebo zima. Na počátku jara, tedy koncem července a na počátku srpna, se nosí v Buenos Aires kožichy.

V severních provinciích je krásné, mírné počasí, v jižních sychravo a sníh.

Potom přijde léto. Vrcholí v prosinci a v lednu. Štědrý večer můžete oslavovat v moři. Na severu jsou tropické teploty a v Patagonii je suché teplé počasí. Podzim se promění neznatelně v zimu. V Buenos Aires prší, je mlha a teploty klesnou k nule. Na severu je mírné teplo, na jihu zlá zima.

V tom všem není pravidel. Jinak je u moře na východě, jinak v téže době ve vnitrozemí na Pampách. V údolích pálí slunce a na hřbetech And pískají vichřice.

Protože nepíši román, obtěžuji vás poznámkami, které snad nepatří na okraj tak zvaného dobrodružství. Nechtějte, abych vás přesvědčoval, že pojedeme krajem, který je v moci zlomyslných indiánů a divokých gaučů. Nebylo by to slušné ani pravdivé. Urazili bychom miliony pracovitých lidí, kteří přijali argentinské státní občanství.

Slavný cestovatel

Velký před soudnou síní času, zapomínaný lidmi, kteří žijí ze dne na den, Enrico Stanko Vráz!

Projel a prošel panenskou Jižní Amerikou, tak jak se patřilo, bez motoru, bez vavřínových věnců.

Protože ještě nevybledly barvy starých cestopisů a protože úlohu moderního cestovatele přijímá reportér, není to tak nesnadné napsat dobrodružnou povídku z exotického prostředí.

Bráním se však veškerou silou, abych nebyl statečným cestovatelem, který prožívá strašné útrapy v pralesích, objevuje krajany ve smrtonosných džunglích, je zavlečen do iránských harémů, překračuje hromady koster a píše o tom do novin. Neprožil jsem dokonce ani příhody Haliburtonovy, třebaže jsem se díval do proslulé studně v Mexiku a jel po stopách cizinecké legie.

Nevěřte pohádkám! Západní Saharou jezdí pravidelně autobusy, Velkou Syrskou pouští projedete docela dobře v osobním voze, jestliže se svěříte doprovodu společnosti Nairn Company.

V Teheranu jsou asfaltované ulice a z USA do Mexika vede již tři roky dobrá silnice.

Afrika je protkána sítí sjízdných cest a z Kapského Města do Kaira dojedete docela dobře, jestliže příliš nespěcháte a máte smysl pro humor.

Velmi nebezpečné jsou některé ulice v Londýně, přístavní čtvrti v Marseille, frekventované křižovatky v Chicagu a na newyorské Broadway bylo oloupeno mnoho lidí za bílého dne.

Jestliže chcete vytvořit turistický automobilový rekord, nepolezete s automobilem po stromech. Proto nebyl vynalezen. Je především spojovacím prostředkem civilizace, zřetelným nástrojem obchodu a spolupráce.

Daleký svět představuje zákazníky našeho zboží, a je to dokonce dobrodružné, jestliže objevujete rychlejší lodní spojení, lepší silnice a nové letecké linky.

Proto ještě může spát i dnešní Argentina na poduškách romantiky.

Pojedete končinami, kde není vody, kde nežijí lidé, kde se nedovoláte pomoci. Uvidíte zblízka hejna papoušků. Potkáte divné gentlemany, kteří za šera olupují pocestné, i když ne tak zručně jako gangsteři v chicagském Loopu. Rozhodně není do roka v celé Argentině tolik vražd jako v jediném evropském velkoměstě.

Je tu jiný objevitelský úkol. Člověk už prošel a projel napříč Afrikou a některými oblastmi brazilských pralesů. Nedostal se tam dosud automobil.

Je nezbytně nutno, abychom naučili automobily jezdit Argentinou.

Z Buenos Aires do Córdoby vede první moderní silnice. Je to jen krok na mapě. Jihoamerická města jsou dodnes dopravními výminkami. V blízkém okolí Ria de Janeira, Montevidea, Buenos Aires, Santiaga de Chile, Asunciónu nebo La Pazu končí betonové a asfaltové bulváry a zapadnete do prastarých stezek a caminos, dobrých pro tradiční karetu, posazenou na dvoumetrových kolech a taženou devíti voly. Jsou to dokonce mnohem horší cesty než některé okresní silnice v Čechách.

Nepomohou přepychové expresy, chlazené a větrané vagony transandinské trati, které vezou pár bohatých lidí z Východu na Západ. Jedna tepna neuživí celé tělo.

Je třeba husté sítě silnic a dobrých automobilů.

Vůz, který slouží v Evropě nebo v USA tři roky, vydechne zde za půl roku. Zapadáte po osy do měkkého prachu nebo do bahna, přeskakujete balvany nebo kořeny na pikádách v pralesích, jedete koryty vyschlých řek, škrabete se v Kordillerách nad tři čtyři tisíce metrů, do řídkého vzduchu.

Jihoamerické automobilové závody vynášejí vítězům milionové ceny.

Evropané nemají představy, jak a po čem se tu jede. Přistál kdysi v Buenos Aires evropský mistr Velkých cen, nejlepší z nejlepších. Přivezl si báječný automobil, žihadlo, stavěné na nejtěžší výkony.

Byl přivítán a vyjel si na krátký trénink. Ujel asi sto kilometrů.

Potom se tiše vrátil, zaplatil účet v hotelu a odjel do Evropy.

Minulá Velká cena Argentiny byla přerušena, protože odpadli všichni soutěžící. Po třech dnech zapadli do bahna, ztroskotali v děrách a v závějích prachu.

Uvolnili řemeny, kterými byli připevněni na sedadlech, aby předčasně nevypadli z vozu, krávy odtáhly automobily a bylo po závodech.

Pro rok 1940 je vypsána cena na 20.000 km a její obtíže vyjadřuje hodnota 8,000.000 korun, které vyhraje vítěz. Je to peníz zcela dostatečný na trvalou penzi a rodinný domek s králíkárnou a přece pro něj mnoho pošetilců nadarmo nastaví kosti a nervy.

Těžký závod Mercedes-Montevideo vyhrál 1938 litrový Škoda-Popular.

Startovaly desítky mnohalitrových strojů nejrůznějšího původu. Český vůz předjel konkurenci v nejhorším terénním úseku, díky svým výkyvným poloosám, malé váze a malému rozměru. Získal náskok, který pak už nikdo nevyrovnal. S jistými rozpaky dávali závodníkovi Fabinimu v Montevideu zlatý věnec na chladič.

Silnice končí v Córdobě

Na nové highway, jak by řekli nahoře v USA, která běží z hlavního města do Córdoby, je skutečně moderní služba, dobré označení, dostatek benzinových stanic, silničních restaurací a dokonalý povrch.

Ještě 15–20.000 kilometrů takových silnic a bude po starostech!

Silniční civilizace končí několik kilometrů za městem a řidičům automobilů nastanou vážné a pochopitelné starosti. K severozápadu jde prastará cesta, v některých úsecích dosti široká a dobře sjízdná, jinde nepopsatelně zničená, zanesená hlubokým prachem, pískem, rozjetá podle zákona „jeď, kudy můžeš“, jako delta vyschlé řeky.

Argentinský autoklub vydal pro ni podrobný itinerář, a tak usnadnil orientaci nečetným obchodníkům nebo úředním osobám, které zavede povinnost na tuto dobrodružnou pouť, provázenou velkolepou přírodou.

Ponoříme se do lože prastarých caminos regulares, postranních stezek a horských sedel. Zřídka potkáte otisky pneumatik. Za chvíli je pohltí prach, metrické centy, tuny, tisíce tun argentinského prachu.

Spíš potkáte jezdce na koni nebo dvoukolové vozy, důkladně stavěné na dvoumetrových kolech, tažené malým stádem dobytčat nebo mul. V době dešťů zapadnou často i s nákladem do bezedného bahna.

Kdo může, jede vlakem.

Cestující sedí za těsnými okny dobře chlazených vagonů, jak je kdysi vynašel George Mortimer Pullman. Ale kdo má na takový přepych?

Chudí čakareři, italští obchodníci, drobní lidé z měst a dělníci z cukrovarů jezdí v obyčejné třídě a compagneros od lingery se chytí pod vagonem na ose.

Nevylučuji, že i tento způsob dopravy je někdy pohodlnější než strašlivá jízda za volantem po některých caminos regulares.

Kdybyste se podívali na cestující z přepychových Pullmanů, poznali byste dílo argentinského prachu. Vystupují umouněni jako slepice, znaveni bezútěšnými stovkami kilometrů a oddychnou si až ve vaně v dobrém hotelu.

Startujeme z Córdoby, sotvaže vyšlo slunce. První etapa Górdoba-Tucumán měří asi 950 km, na La Cumbre, Serrezuelu, Chaňar, La Rioju, Capayán, Catamarcu, Amadores, Concepción a Monteros. Papírové lístky itineráře jsou alespoň formálním důkazem naprosté civilizace. Co na tom, že kdesi u Catamarcy uslyšíte pravou kečuánštinu, že vás pozdraví pustiny a Kordillery, mamutí kaktusy, kvetoucí durazno, trnitá llanos, kebračové pralesy a zdechliny koní a krav?

Na některých úsecích potkáte silniční pluhy, skupinky peonů, geometry a inženýry. Je to dostatečný důkaz dobré vůle, která marně bojuje s přírodou.

Z Prahy do Brna je sotva dvě stě padesát kilometrů a čekali jsme dost dlouho na moderní silnici. Uvažte, že dvě provinční města, která spolu živě spolupracují, Tucumán a Córdoba, dělí téměř tisíc kilometrů, vzdálenost z Prahy do Paříže! Ne v Evropě, ale v nitru Jižní Ameriky.

Na okraji Córdoby, v dohledu romantických Sierr, otevírám první stranu itineráře. Potřebuji směr na Yoccinu.

„Co to máte?“ ptá se don Francisco.

„Itinerario z Autoklubu!“

„Dejte mi to, amigo!“

Chvíli potřásal hlavou.

„Který blázen vám to dal! Takhle vůbec neuvidíme Chaco! Musíme víc doprava, na Santiago del Estero! To byste z toho nic neměli! Znám tady jednu cestu, jakou cestu, amigo! Pojedeme na Salinas Grandes, je tam hezčí krajina a más o menos, je to blíž!“

Blíž? Potřebujeme nejkratší cesty! Stavíme průměry! Výborně! Měl jsem chvilku radost, ale mráz mi při tom běhal po zádech. Něco mi říkalo, že se stane neštěstí.

V Parque Barrio jsem otočil Populara a z náměstí na Velez Sarsfield jedeme na severovýchod, divnou, pustou cestou, plnou děr, kamení a jiných protivenství.

Ještě za půl hodiny byste našli náš směr. Za vozem se nabalují mračna prachu, roztahují se po krajině a zanášejí všecko mrtvé i živé, jako by vybuchla sopka.

Snad byste odsuzovali obyvatele samot, vesnic a městeček, že nemají dosti čistá obydlí, že chodí ve špinavých šatech a nemyjí se třikrát denně. Pak neznáte argentinský prach! Proniká spárami v okenicích, dveřmi, střechami, je tak jemný, že projde nejlepšími čističi automobilových a stabilních motorů. V oblasti Pamp a Chaca má vysoký obsah rostlinných součástí, suché drti z kaktusů, malolistých stromů, keřů a travin.

Neprší! Půl roku, rok…

Córdobská provincie je přitom turistickým rájem, kde najdete alespoň trochu osvěžení u jezer, vodopádů, palmových hájů a na slunečných pampách u Velkých Sierr. Pod Sierrami je konec života. Horská údolí jsou propadlištěm několika řek, které nesou trochu vody ze Západu, a kolébkou bezpočtu jiných řek a říček, které jsou právě tak bezúčelné a ztrácejí se v salinách dřív, než se zmohou na nějakou vodu.

Argentinský bolson, solné bažiny a pánve, je hrobem všech nadějí zemědělců.

Vytrvale a zvolna ukusujeme kilometry na severovýchod. Jedeme na Gran Chaco, které začíná úředně podle všech map světa u Serrezuely a končí na severu, v Bolívii a v povodí Amazonky. Jeho podélná osa měří asi 1.800 kilometrů.

Ostatně, vynechte kilometry! Zde na severu je to příliš krátká míra. Zvykněte si na starošpanělskou leguu a una legua je 5.100 m.

Živý i neživý obsah našeho vozu poskakuje v děrách, skřípe, otřásá se a balí do hustého, černošedého prachu.

Slunce stoupá a z čela i z tváří si stíráme špinavé bláto.

Díváme se na hodinky. Kilometr je minuta, minuta je kilometr. Teď jsme jeli jednu legui patnáct minut! To nestačí pro denní čtyři stovky, nejmenší výkon, který jsme předpokládali.

Přidávám plynu a bezohledně, cesta necesta, poskakujeme v tom božím dopuštění.

Don Francisco sedí, mlčí a trpí. Kdyby promluvil, překousne si jazyk.

Deset minut – osm kilometrů! Sen o rekordní jízdě Argentinou byl fantastickým omylem dvou hloupých gringos.

„Pepíku, nahoře v síťce je itinerář Autoklubu! Vrátíme se na starou cestu!“ drtím mezi zuby. „Seňor Lhota si myslí, že jedu s párem volů!“

Francisco vyrazil bolestný skřek. Jak jsem přibrzdil, něco na něj spadlo, právě když si připravil rozhořčenou odpověď.

Kde je Jesús Maria?

„Tak nesmíte mluvit! Vůbec tomu nerozumíte! Co je vám po všech těch bláznech, kteří čekají, že tady uděláte nějaký rekord? Až jim řeknete, kudy jsme jeli, všechno odpustí! Až poznáte Chaco,“ oči mu zasvítily, „dáte mi za pravdu. Kdo pospíchá, brzy dojede, a kdo dojede, naříká, že je doma!“

„Kam jedeme?“

„Oh! Ché! Znám velmi dobře cestu. Na Jesús Maria! Ostatně až potkáme nějakého člověka, tak se zeptám.“

Kolem oken běží bezútěšná rovina. Ani duše, ani hlasu. Jen slunce praží a ztrácí z toho samo rozum. Jedeme hodinu, nevíme kam.

Lhota se vzadu třese, aby ta hrbolatá nádhera tak rychle neubývala, protože tady to začíná, země jeho mládí, předpeklí Chaca. Už se vidí na salinách, jak se revolverem u ruky napichuje maso na drát a peče asado s kůží. Už dnes večer.

Nové rozcestí a Jesús Maria nikde. Zatínám zuby, nemluvím a Lhota neví proč. Paní je praktičtější. U vědomí času a rozměrů Argentiny vytrhla klíček zapalování.

„Tak toho mám dost! Kam jedeme?“

„Sí, sí, seňora! Tady někde je pueblo Jesús Maria! Jak někoho potkáme, hned se zeptám.“

V dohledu se zdvihnul mráček prachu. Jezdec!

Cválá rovinou, šťastný člověk, který ví, kde je Jesús Maria!

Zastavil koně. Na hlavě má širák, jako všichni muži na Pampách. Brzdíme a čekáme, až spadne prach a bude nás zase vidět.

„Oiga! Mozo!“

Lhota vystoupil obřadně z vozu, tajemně se usmívá a jde vážně k snědému caballerovi. Uctivě zdraví.

Není naprosto možno, abyste zastavili neznámého člověka a zeptali se, kolik je hodin. Spotřebujete spoustu vybraných slov, lichotek a poklon. Koříte se dlouho jeden druhému a nabídnete si rozličné služby.

Vypadá to asi takto – – –

„Buenos días, seňore! Cómo está usted? Jak se daří Vaší Milosti?“

Slovíčko Usted, bez něhož se španělsky vůbec nedomluvíte, znamená totiž Vuestra Merced, Vaše Milost, při nejmenším „vašnosti“.

Usted je každý, bohatý i chudý.

Kdyby vás potkal vyslovený lupič, určitě řekne: „Dobrý den! Působí mi to opravdový zármutek, jsem velmi smuten, že musím vašnostu požádati, aby dal ruce vzhůru!“

Don Francisco a hnědý caballero rozprávějí na křižovatce. Oba vašnostové si vyměňují poklony, zatímco nás vysušuje slunce.

„Perdone la molestia! Perdone usted, caballero! Tenga la amabilidad, ó, con quién tengo el honor de hablar?“ Výborně! Už se představují. Je deset hodin pět minut.

„Nejsem zdejší, ne, ne seňore! Je tu velmi chudý kraj. Jedu do Dean Funes. Můj padre tam má čakru, oh, není to obyčejný čakarero! Má mnoho krav a vepřů. I stará matka ještě žije! Loni měla ošklivou nemoc.“

„Sí, sí! Vidím, vidím! Caballero není z obyčejné rodiny! Také já nejsem zdejší! Jedu z Buenos Aires. Ta seňora a seňor jsou cizinci! Přijeli do Buenos Aires a přivezli si to koče! Jedeme jako turistas!“

Je čtvrt na jedenáct.

Vašnostové rozkládají, klaní se. Je deset hodin dvacet minut. „Pospěšte si, člověče!“ volám.

Don Francisco se hluboce zarmoutil. Mluví tiše, omlouvá nás a konečně skončil rozhovor.

„Je to znamenitý člověk, amigo! Neměl jste mne volat! Jistě se urazil! Jede do Dean Funes. Jeho otec má čakru, ale není to obyčejný čakarero. Pěstuje tam prasata. Toho koně koupil loni v březnu za sto pesos. Půl roku tu nepršelo. Co neprší, nedaří se prasatům. Loni mu stonala babička, měla těžkou nemoc. Hodný člověk!“

Je půl jedenácté.

„Ježíš Maria! Kde je Jesús Maria?!?“

„Aha! Claro! Jesús Maria? Na to jsem se ho ještě neptal!“

Jedeme dál a bloudíme.

„Takhle pojedeme do Tucumánu týden!“ zuřím.

„Sí! Nejméně týden! Proč pospíchat? Budeme jezdit jen dopoledne a odpoledne můžeme na Chacu střílet! To jsem znal jednoho člověka z Rio Negro! Pane, ten střílel! Jednou takhle večer…“

„Amigo!“ povídám, „jsem velmi hodný člověk! Učiněné dítě!“

„Já vím, cómo no! Hombre, to se pozná! To já jednou potkal v Santiagu chlapa, kouknu se na něj…“

„Ale jednou jsem zabil kamaráda!“

„Cielos! Zabil? Proč? Střílel?“

„Nestřílel! Ale poradil mi špatnou cestu!“

Don Francisco mlčí a choulí se pod vakem se skládací postelí, která mu padá vytrvale na záda.

Bude poledne a široširý kraj nic neříká. Není tu bodu, na kterém byste se zachytili. Zprava se blíží nízké hory.

Konečně rančo! Malé stavem, ohrada na dobytek, suché pole, pár stromů.

„Zeptám se na cestu!“ navrhuje Lhota.

Vyskočil z vozu, zatleskal a volá do ohrady. Starý rančer posunul sombrero z čela a jde přivítat cizince. Děti vyběhly před stavení.

„Buenos días!“

„Buenos! Dnes je teplý den!“

„Teplý, caballero! Všecko uschne! Půl roku nepršelo! Měl jsem velmi krásný dobytek, claro, ale není tu vody. Nahoře u Santiago prý není lépe!“

„Sí, sí, caballero. Jedeme z Buenos Aires. Ta seňora rubia a seňor jsou cizinci. Turistas! Seňor dělá filmy. Je to můj kamarád, compagnero!“

„Oh, měl jsem kdysi compagnera, seňore! Jaký to byl člověk! Ale zabil se. Spadnul z koně!“

„To je neštěstí!“

„Jaké neštěstí, caballero, neměl se ožrat! Někteří chlapi moc pijí!“

„Caňa je nejhorší, seňore! Je to tekutý jed! Jed, říkám vám!“ Rozpínám si pásek u kalhot, sesunuji se za volant a pokouším se spát.

Asi za deset minut přiběhnul don Francisco – – –

„Moc hodní lidé! Ale nechce pršet! Nahoře u Santiago…“

„Kde je Jesús Maria?“

„Sí, Jesús Maria? Ptal jsem se, ptal! Ale to oni nevědí!“

Ujeli jsme kus cesty, když paní Eva oslovila přátelsky dona Francisca – – –

„Jak se řekne španělsky cesta, pane Lhoto?“

„El camino, seňora!“

„Cesta do, někam…“

„El camino para…“

„Muchas gracias! Děkuju!“

Nízké hory se vybalily z prachu a slunce pálí jako tekutý oheň.

Daleko na obzoru klopýtá muž na koni.

„Ea! Někdo jede! Zeptáme se!“ jásá don Francisco.

Na rozcestí stojí nehnuté gaučo.

Seňora spustila okno, vystrčila hlavu a zařvala jako krotitelka tygrů:

„Oiga, mozo! El camino para Jesús Maria! A honem!“ Hrozně se polekal, div nesletěl z koně.

Smeknul sombrero a ukazuje ustrašeně vlevo.

„Pořád rovně, seňore?“ ukazuje Eva.

„Sí, sí, seňora…“

Jednička, dvojka, jedeme.

Don Francisco padá zoufale do sedadla a stírá si pot. Je zhroucen.

„Seňora! Seňora! Co jste to udělala!“ naříká, „Taková hanba! Ten člověk se jistě urazil…“

Yerba maté

Argentina má svoje mravy, zákony a zvyky.

„Jste nervózní, paničko!“ ozval se compagnero kdesi za Jesús Maria.

„Musíte pít yerbu maté, uklidňuje nervy! Je tu špatné podnebí. Musíte pít maté!“

Don Francisco vždycky ví, co říká.

Argentina nemá zdravé podnebí. Teprve druhé pokolení přistěhovalců překonává nebezpečí masité stravy, sucha ve vnitrozemí a vlhkých veder u moře.

Lesy, pastviny a pole tvoří jen ostrovy v tragicky pustých rovinách.

Také na vysokých pampách, na západní ploše státu, jsou jenom nízké lesy, skoro bez listů a stínu, trnité křoviny, mimózovitá chaňas. Kdyby někdo udělal zázrak a uměle zavodnil panenskou půdu, rodila by rajské ovoce, víno, kávu, kakao, rýži, co byste si poručili. Zemědělské okresy kolem Tucumánu nebo Mendozy jsou toho důkazem.

Pampa znečišťuje vzduch jemným prachem. Dýcháte jej v menší míře v Buenos Aires a naplno v campo.

Všude je nadbytek masa. Jíte je polopečené, tvrdé, vhodné pro tamější zuby. Ubohý gringo polyká nerozžvýkaná sousta a po čase se chytá za žlučník.

Na rtech má ošklivé opary, rozežrané prachem a žízní.

Hlavní příčinou všech těch neduhů, od pakostnice po žaludeční vředy, je arci podle mínění kriožů nedostatečné pití maté.

Zelené listy yerby maté, nejlepší z Paraguaye, rozdrtíte na prášek a pak je spaříte vodou. Nápoj se rozlije do hruškovitých nádobek, calabas, a srká stříbrnou trubičkou, bombillou. Je mírně hořký a vyrovnává nadbytek masových solí.

Calabasa jde z ruky do ruky jako dýmka míru, v kruhu kolem ohně, na čakře při snídaní, u mlátičky na estancii.

Malý ranč na stráni

Život naší trojice, zaprodané kilometrům, je uzavřen v dusné bedně, hnané čtyřmi koly na Santiago. Že je to moderní automobil? Že má skládací kabrioletovou střechu, dokonalé větrání, hluboká kožená sedadla? Podívejte se, kudy jedeme! Nesmíte otevřít okno, složit střechu! Dýcháte prach místo vzduchu!

Hledáme směr na Totoralejos. Bůh ví, kolik leguas ztrácíme blouděním a marným hledáním schůdnější cesty!

Don Francisco měkne. Už se nezlobí a dovoluje, abych křičel z okna vozu: „Seňor! Es éste el camino para Chaňar? Estamos lejos?“

Léta, prožitá v Kordillerách, na Maraňonu a na Gran Chacu mu pronikají každým svalem. Snad už nikdy nevěřil, že se sem vrátí. Snad už se zdálo, že prožije konec života na Esmeraldě v Baires, mezi přepychovými kožichy. Jede znovu do Chaca!

S potrhlými gringos, kteří tu honí kilometry! Z nouze všechno dobré.

Cesta se trochu polepšila.

Za rozcestím na stráni je přikrčen malý ranč a kolem se pase hubený dobytek. Jednoduché stavení za plotem, kolem pokus o zahradu, naprosto bezúčelný.

Sedáme na zem, do stínu ombú, národního stromu země. Eva rozložila konzervy, sýr a chléb. Lhota prohlíží chladič.

„Dojdu pro trochu vody. Namočíme hadr a zabalíme do něj láhev vína. Na slunci se to odpaří a víno bude pěkně frio, chladné!“ Nepodoben člověku z campo, v těch šatech, v kterých prchal z Buenos Aires, otevírá branku před rančem. Potom v uctivé vzdálenosti zatleskal.

Jen tak se přichází v Argentině k čakře nebo k ranči. Lidé jsou všelijací a ti tam uvnitř vás neznají. Zatleskejte, podívají se a hospodář vyjde ze dveří.

Dobromyslná stařenka okřikla psa. Mají tu dobrou, trochu slanou vodu. Kupujeme si čerstvý chléb, pečený v hliněné peci.

Stařenka vypravuje, jak je zle. Půl roku ani kapka deště! Nebude obilí, ani kukuřice! Bude hlad! Ubohé děti! Také dobytek chřadne! Ani peněz není!

„Muchas gracias – děkujeme pěkně! Adiós – S bohem!“

„No hay de qué – není zač! Adiós –“

„Naši pajzáni v Čechách nevědí, jak se takový rančer nadře! Myslí si, že je tady zlato na zemi, jen je sbírat!“ rozpovídal se Lhota po několika kilometrech.

„Takový rančer sem přijel a pronajmul si kousek země. Polovičku úrody dává estancierovi. Někteří estanciéři jsou lumpi, mají země, že ani nevědí kde a kolik. Žijí celý život v Buenos Aires a v létě jezdí do Uruguaye. Tam se – s prominutím – koupou v moři! Rančeři se na ně dřou! Kdyby se půda rozdělila chudým lidem, byl by všude blahobyt! Takový čakarero nemá nic než stůl a židle. Nemá někdy ani postel…“

Čímž se z pole sociálního dostal don Francisco na pole sobě nejbližší, na svoji nevysvětlitelnou vášeň nových a nových konstrukcí skládacích postelí.

Chvíli uvažoval.

„To když jsem s těmi postelemi začínal, vážily skoro quintal. Kdopak to unese, to je nesmysl! Teď srážím každý gram! Tenčí provazy, tenčí plátno, skoro žádné železo. Kdyby to takhle vydrželo balsové dřevo, co je v Ekvádoru, dal bych k tomu stojany, že by se spalo metr nad zemí! Balsa je lehká jako korek. Škoda, že musí být háky! To je dvakrát dvě stě gramů. Myslíte, že by nebyl u nás nějaký chytrý inženýr, který by mi dodal hodně lehký kov?“

„Baže! Je takový kov. Jedeme dobře?“

„El mejor camino! Más corto – nejlepší, nejkratší. Ty háky nesou řekněme jeden a půl quintalu…“

Pokud se pamatuji, mluvil potom o postelích, dokud slunce nezapadlo.

Země slaného prachu

Na cestě ze San Francisca do New Yorku, ve středu severoamerické pevniny, potkáte velké solné jezero v Bonneville.

V nitru jihoamerické pevniny jsou argentinské saliny, podobné náhorním ledkovým polím za Andami, oněm ložiskům ledku, jež založila slávu Chile a pomohla ze země ve všech dílech světa milionům hektarů osiva.

Argentinské saliny jsou zemi ke škodě a lidem pro zlost.

Začínají rovinami slané hlíny, kde byste sotva vykopali studnu se sladkou vodou. I prach je slaný, štípe do rozpukaných rtů a do zpocené kůže, hořkne na jazyku a pálí v očích.

Saliny jsou velkým bolsonem, kde se ve slaných jezerech a bažinách ztrácejí všechny pokusy o pořádnou řeku. Jsou propadlištěm sladké vody, která se sbírá v cordobských Sierrách.

Je odpoledne. – Slunce už nemá, co by zemi řeklo, a prohlíží si krajinu jako hospodyně, která upekla koláč. Z náhradních nádrží doplňujeme zásoby benzinu a z čističe vzduchu vybíráme lžíce prachu.

Zdá se, že by měl člověk vozit do campo také nějaké drátěné nástroje na protahování uší a nosu.

Prach, prach, kdo v něm nežil, nepochopí, že je horší než saharský písek, měkký jako suché bahno a naprosto nepřemožitelný.

Stavte tu silnice, když to dovedete!

Divte se lidem, že se nemyjí!

V nízkém úhlu slunečních paprsků zalesklo se pojednou na obzoru obrovské jezero.

„Salinas Grandes!“ zajásal don Francisco.

„Jeďte rychle, země bude nyní tvrdší a rovnější. Na salinách nemůžeme spát!“

„Proč by ne?“

„Hombre! Nemůžeme tam postavit postele! Země se boří a nejsou tam stromy na uvázání. Kdybych měl ten lehký kov, udělal bych z něj stojany, takže třeba takové vojsko, které bojuje na salinách, by si je nosilo s sebou! Byl by to obrovský obchod!“

Jedeme další hodinu. Země je tvrdá a bělošedá. Zatahuje se tvrdou korou smrti, beznadějí poutníků, žízní všeho živého, smutkem a prokletím. Slunce už je nízko. Za chvíli se vyzpovídá ze svých hříchů za žulovou přehradou And.

Solné zrcadlo se blíží. Kamsi na jeho okraj míří naše cesta.

Seňora začala tiše zpívat starou píseň: „Pomalu jedu tichou pustinou…“

„Kolik je asi vojáků v Evropě?“ vyzvídá Lhota a sestupuje odněkud ze stratosféry. „Kdyby se prodal jenom jeden milion! Kdybych kobroval na kuse jen dvě peso zisku, jsou to dva miliony peso! To je, más o menos, velký majetek!“

Pouštím naplno córdobské rádio. Šestilampovka přehlušila nárazy vozu a kola prolamují slanou kůru.

Unavené oči propadají halucinacím. Teď se vám zdá, že ta plocha na západě, vroubená stříbrným okrajem, je vlastně moře. Stojí na něm stožáry a ráhna spálených kaktusů. Obludné stožáry, pod nimiž shořely zelené vlny alfalfy, selvas, plantáže i pole.

Zachycujeme se na škraloupu ledkového ložiska. Gumová chodidla automobilu drtí podivnou zemskou omítku, poskakují, vzpírají se a šustí v soli.

„Nejezděte do saliny, propadnete se!“ varuje seňor Lhota.

Poloosy narážejí do šedivých hrbolů a v dálce straší kaktusy, zahalené večerními stíny.

Caramba! Najíždím, snažím se proklouznout a už je zle! Přední kola se propadla v prohlubni, nárazník skřípe a stáčí se jako ohnutý zobák do pravé přední pneumatiky.

Nemohu otočit volantem! Prudce brzdím a ve voze je boží dopuštění.

Pepík letí do předního skla, volant mám v žaludku a Lhotovi spadnul na hlavu pytel s postelí, o které právě snil.

„Je to dobré, amigo!“ křičí. „To jsem jednou manechoval velkou Ameriku ze Santa Fé do Corrientes a vezl jsem jednoho pátera. Skočila nám do cesty kráva, a jak jsem zabrzdil, páter vzadu vyskočil. Vrazil si do hlavy tu lampičku, co je na stropě. Měl ji tam i se žárovkou a museli jsme mu to tahat! Až budete unaven, budu manechovat! Spravíme to, pojďte!“

Ohýbáme nárazník. Otevírám kapotu a dotahuji matky čističe vzduchu a karburátoru. Motor je zabalen v mastném prachu, ne zabalen, zasypán.

„Copak tady jsou ještě pracovití caballeros a opravují cesty! Bude to mnohem horší už dnes v noci. Díry, že se v nich kůň schová“ konstatuje don Francisco s jistým uspokojením. „Tam asi vůbec neprojedeme. Za Recreo zastavíme, najíme se a pak si seňora sedne dozadu. Zabalíme ji do guanaka, aby ji nebylo vidět!“

„Proč?“

„Dios mío! Myslíte, že jsou tu v kraji jenom sami poctiví Babichos? (italští přistěhovalci). Teď je zima a všichni darmošlapové táhnou z jihu na sever. Chaco je, más o menos, taková velká zimní ohřívárna pro všechny. Přečkají zde zimu a koncem října táhnou do Pamp. Jsou to většinou moc hodní lidé. Poctiví a otevření chlapi. Ale jen ve dne. Kde máte revolver?“

„V kufru! Nejezdím s revolverem v kapse. Mohlo by to spustit!“

„To je chyba! I v Evropě by měli všichni mužští chodit s revolvery. Co je na lumpa než revolver! Zastavte a dejte si pistoli do síťky nad hlavu!“

„Pročpak?“

„Dios mío! Ještě dnes v noci nás někdo přepadne! Nesmí najít seňoru, vzal by si ji do Chaca. Dejte pozor! Až nás někdo zastaví, dejte ruce vzhůru! Při tom si sáhnete pro tu pistoli do síťky. Já se s ním dám do řeči a vy mu prostřelíte ruku! Pak na něj skočím a přiškrtím ho!“

Na nebi se rozlily zelené louže, podmalované růžovými peřinami, a plavou v čisté modři. Nebe stele slunci postel, přikrytou zlatým baldachýnem.

Další hodina.

Z prachu se rozbaluje šedivá zeď, potom druhá. Recreo!

Jak tu někdo může žít! Doplňujeme vodu a ptáme se na cestu. Ustrašená žena s děckem nic neví. Neví, kde je cesta na Córdobu, kde je Santiago del Estero. Ví jen, že nejbližší almacén je v Lavalle, to je u kolejí F. C. C. C. a muži tam jezdí podle dráhy, na koni, den i dva. Je to prostě lejos, daleko, a to v argentinském vnitrozemí stačí.

Uvědomuji si, že je 16. srpna. Podle plánu měli jsme nocovat v polovici trati z Córdoby do Tucumánu, na severní silnici. Ztratíme nejméně 200 kilometrů, ale potkáme asi pumy, jaguary, smraďochy, pásovce, hroznýše a loupežníky.

Vůz jede, Eva řídí a před chladičem hrne tolik prachu, že sahá nad nárazník. Chvílemi se přesype příboj prachu až nad střechu vozu.

Filmová komora to poví doma přátelům, kteří by snad ani nevěřili.

Zabalil jsem ji do plátěného obalu, vykrojil otvor pro objektiv a pro hledáček. Po každém nabíjení olepuji spáru víka isolační páskou.

Večeříme. Na kapotě je studený stůl, poslužte si! Okoralý chléb, tvrdý sýr, rozlámané macitas, sušené ovoce, krabička cornet beefu a whisky.

Lhota loví pod nohami láhev mendozského vína, zabalenou v mokrém hadru.

Krásné, ušlechtilé, růžově červené mendozské víno! Jíme a pijeme, opřeni o bok vozu.

„To není zdravé jídlo, co jíme,“ říká Francisco. „Zítra vám upeču asado con cuero, hovězí maso s kůží. Maso koupíme v Lavalle a udělám to na ohni!“

Rozhlížíme se po suché rovině. Nikde nenajdeš trs trávy, natož strom.

„Na ohni? Není tu dřevo!“

„Jaké dřevo? Zítra pojedeme pomalu a budeme sbírat kravský trus! U Lavalle je dobytek!“

Že jsme ujeli najednou deset, dvacet tisíc kilometrů, to už tu bylo. Že jsme se při tom potili na poušti, to tu také bylo. Ale abychom při tom sbírali kravský trus, to je trochu výstřední!

Vedle cesty leží kostra.

Do hlíny, která pomalu fialoví, padnul kůň. Jezdec odpojil sedlo, stříbrné třmeny, koženou výstroj a z otevřených čelistí vyprostil uzdu. Potom to položil na hromadu vedle koženého lasa a bičíku z vepřové kůže. I kdyby to byl takový atorrante, co v noci střílí po lidech a rve se s vigilanty, měl asi hořko v ústech. Dal si všechnu tu parádu na záda a pokřižoval se. Potom se podíval do nebe a proklel všechny svaté, včetně Nejsvětější trojice, Nanebevstoupení, Svatých Tří Králů a prezidenta republiky.

Nikdo nekleje tak strašně jako míšenec! Má také proč!

Caracoles!

* * *

Zastavili jsme a v houstnoucím šeru ukládáme naši společnici na zadní sedadlo. Balíme ji do měkkých guanakových pokrývek. Vzduch rychle chladne, bude noc.

„Taková sůl, jako je na Salinas Grandes, je taky v Nordamerice,“ povídá Lhota. „Viděl jsem to s jedním nordamerickým hobo před válkou. Je tam velké salt lake, za tím městem, co bydlí ti blázniví svatí posledního soudu.“

„Mormoni!“

„Sí, sí! Vím dobře! Ti mormonos byli dokonalí hlupáci. Každý mužský měl několik žen. Mnohoženství!“

„To není konečně špatné…“

„Permitamente un momento! Jste zaslepený člověk! Nemáme dosti starostí s naší seňorou? A to je jenom jedna! Co kdybyste jich měl pět?“

„Jezdil bych autobusem!“

Bručí a zatahuje se do měkkého koženého polštářování. A přece mu to nedá!

„Měla by nosit kalhoty!…“

„… A vousy, rozumím! Zítra svlékneme nějakého gauča, oblékneme ji do kalhot a budeme jí mazat bradu koňským lojem. Snad nám zaroste!“

„Psal jste už domů?“ ozvala se jedovatě shora uvedená žena.

„Ještě ne, až budeme v Santiago!“

„Co když vás hledá policie? A Mařenka?“

„Nehledá…“

„Proč by ne?“

„Oni už mne znají…“

Ostrými očky pozoruje krajinu. Jenom na špičkách nejvyšších cereusů sedí ještě odlesky západu jako lodní světla na ráhnech. Za hodinu bude čirá tma. Není tu téměř soumraku. Kolem půlnoci bude sotva pět šest stupňů tepla.

V nesmírném tichu pustiny hučí náš motor. Dvě svítilny září nedohledným krajem.

Horký obzor Argentiny zdánlivě spí. Papouškové se naklánějí v korunách quebračů a suchou džunglí běží puma.

Před vozem proletěl nízký stín pampové lišky, uhoněné proletářky, která žere cukrovou třtinu a melouny.

První noc na Gran Chacu

Oči automobilisty vidí všechno rychleji než pokorný darmošlap, který to bere pěkně po kouskách.

Sedíte na čtyřech pružných kolech a patnáct osmnáct hodin denně pozorujete zvukový film svého vlastního dobrodružství. Zaplatíte, ovšem, také jisté vstupné. Dýcháte dusné povětří, perete se s volantem, bráníte se únavě, nepořádně jíte, pijete teplou vodu a spíte jen tak mimochodem.

Za den proletíte kraje, které by stačily starobylému cestovateli na měsíc.

Jak bude vypadat reportáž za několik let, až se všechny cesty přenesou do vzduchu? Promění se v suchý palubní deník! „Ráno 6,00 start. Rio de Janeiro. Jasno, vítr SZ. 6,15 – jasno, vítr SSZ. 2.300 m, kurs Sao Paolo. Večer 19,00 – polojasno, vítr VVZ. 1.600 m, Patagonie. 19,45 – přistání v Punta Arenas.“

Nevědomky brzdím a náhlé ticho probouzí unavenou posádku malého vozu.

Není pochyby, jsme na jižním počátku skutečného Gran Chaca. Zde je prah ztraceného světa šelem, masitých tapírů, amerických pštrosů, pásovců, drahocenných činčil, papoušků, kolibříků, asi patnácti druhů hadů a prokletých kmenů chakenských Indios.

Bože můj, jaké jsi tu stvořil nebe!

Čistou nocí vane lehký vítr a na obloze září věnce světel, jasný Jižní kříž, nepopsatelná, nevyslovitelná soustava souhvězdí, převázaná širokou mléčnou drahou.

Hvězdy visí skoro nad zemí, sáhněte si na ně! Ani hlas, ani dech nebudí temnotu. Vdechujeme chladný vzduch a propíráme si plíce, zanešené prachem.

„Zlobíte se na mne, že jsem vám poradil tuto cestu! Není snad tak dobrá jako itinerario autoklubu, ale nevede do Chaca. Vím víc než celý autoklub. Kdybych já dělal turistům itinerario, kdybych já byl takovým secretario v autoklubu, nikdo z nich se nevrátí zpátky!“

„Znáte cestu, kterou jedeme?“ vracím se do skutečnosti.

„Znám? Především to není vůbec žádná cesta! Za druhé někde tam nahoře je Lavalle.“

Tak rádi bychom otevřeli střechu vozu a jeli pod nebem, slavnostně osvětleným hvězdami všech velikostí! Závěje prachu jsou však tak hluboké, že zapadáme do poloviny kol a vyjíždíme jen s největšími nesnázemi.

Na severovýchodě se objevil temný, nízký hřbet, který křižuje rovinu.

Blížíme se a vidíme zřetelnou řadu křivých telegrafních tyčí, spojených nekonečným drátem.

„Ferrocarille! Železnice! Centrální argentinská! Chyťte se dráhy, příští stanice je Lavalle!“

Sledujeme násep a díváme se lačně, kdy se objeví světlo nebo budovy. Hodinu dvě.

Rychloměr poskakuje kolem čtyřicítky, třicítky, dvacítky i níž. Jedeme sta metrů první rychlostí a z vozu je dokonalý traktor.

Železnice, které přetínají neobydlené pustiny, jsou všude stejné.

Táhnou se vítězně pod osnovou drátů, běží po mostech nad bažinami, klenou se nad koryty řek. Všude stejně, v Asii, v Africe, v Jižní Americe. Snad jen jednou denně projede vlak a probudí z dusného nezájmu nějakou tu Santu Claru nebo Punto de los Llanos.

Železnice v pustinách, to je dílo v jádře nepřirozené, protože nese civilizaci tam, kde není. Je to dílo vratké, protože by nebylo divu, kdyby pan přednosta v Santa Clara zaspal. Nic by se nestalo, vlaky jedou zřídka.

První argentinská železnice byla postavena roku 1850. Po sedmi letech měřila železniční síť celých 10 kilometrů. R. 1877 již 2.200 kilometrů a r. 1910 již 29.000 kilometrů. Dnes má Argentina nejhustší železniční síť v celé Jižní Americe, 39.000 kilometrů. Některé úseky jsou mistrovským dílem techniky. Transandinská trať do Chile přestupuje Andy, ve strmých polohách má užší rozchod kolejnic a nad 3.000 metrů nad mořem se škrabe po ozubech. Škoda, že se r. 1934 propadly tunely tohoto zázračného díla.

„Dráha nás povede až do Lavalle! Po půlnoci jsme tam!“

„To je město?“

„Ah, jste pošetilý! Město! Teď už nebudou města až do Santiaga! Jestliže tam ovšem dojedeme!“

Tisknu volant zuby nehty. Chvílemi zastavuji před stržemi, abych nevjel někam, kam nechci. Je to divný sport, něco mezi zedničinou a těžkou atletikou. Co chvíli nám přeletí přes střechu příboj prachu, div že neprolomí přední sklo. Protahujeme se jako ponorka, přesypy jdou na některých místech až do půlky chladiče. Když se neprotáhnete prudkým rozjezdem, uváznete a musí se tlačit. Nepomůže couvání, pomalý rozjezd s malým plynem, prach není písek. Světla reflektorů dodávají žlutošedým mračnům strašidelné tvary.

Na kolech máme pláště s vysokým záběrovým hřbetem a na náhradních sněhové řetězy.

Pochopili byste, proč tu nejsou silnice. Bylo by třeba zvýšeného náspu nebo obrovského elektroluxu, který by jednou provždy vysál z Chaca prach.

„Mám, más o menos, dojem, že je tohle nejhorší camino v celé Argentině!“ uznává neochotně Lhota.

„Souhlasím s vámi, seňore, ale je to vaše oblíbená cesta z Córdoby na Tucumán! Necítím záda a mám na dlaních puchýře!“

Ďábelsky se zachechtal.

„Kdo chce něco vidět, musí něco zkusit!“

„Každopádně! Na tuhle cestu a na vás do smrti nezapomenu!“

„To právě chci, amigo!“

Podal mi zapálenou cigaretu a pracně se namáhám, abych se s ní strefil do úst.

„Nechcete chvíli řídit?“ navrhuji ledově.

„Nechci, amigo! Musíme si rozdělit práci. Vy manechujete a já hlídám, aby nás někdo nepřepadl!“

Pohroužil potměšilé oči do tmy, podle Centrální argentinské. Ne na dlouho.

Ozvala se prudká rána, vůz nadletěl, zarachotil a volant mi vyrazil z prsou dech.

„Pozor! Zabijete nás! Co děláte!“ zasténal compagnero a chytil se za hlavu.

Mračna se rozbalují, vůz sedí v prohlubni, motor běží, ale burácí jako kulomet. Pod kapotou se červenají plameny. Vytrhnul jsem klíček zapalování, zavírám benzin. Za okamžik stříkala pod kapotu tekutina z hasicího přístroje.

Lhota se probírá z leknutí a otírá si rozbité čelo.

„Zabijete nás, hombre! Co se stalo! Rozbili jsme vůz?“

Popular trčí v hlinité jámě a spokojuji se zatím příjemnou skutečností, že jsem otevřel dosti včas kohoutek hasicího přístroje.

Vzadu ve voze, pod hromadou kufrů, kožišin, filmových přístrojů a skládacích postelí, leží třetí člen posádky.

„Pepíku! Je ti něco?“ křičím.

Ani hlas.

„Musíme ji vytáhnout, alerta,“ křičí don Francisco, „myslím, že ji to zabilo! Pomozte mi!“

Odklopil střechu kabrioletu.

„Narazila hlavou, amigo! Panno Maria,“ dodává mi důvěry, „měl jsem kamaráda v Uruguayi a ten se takhle zabil! Má hlavu dole a nohy nahoře, to je špatné!“

„Pepíku! Co je ti!?“ volám a házím zavazadla do prachu. Třeseme seňorou. Nehýbe se!

Konečně otevřela oči! Spala jako dřevo.

Jako tvrdé, kebračové dřevo, na kterém se lámou sekery.

Zapalujeme si cigarety a čistá, chakenská obloha je silnější než všechny světské starosti.

„Je něco vozu?“ ptá se Eva.

Má dost zkušeností, aby poznala ostrý zápach hasicí tekutiny.

„My jsme hořeli! Co se stalo!?!“

Svítím si pod odklopené křídlo kapoty. Najeli jsme na velký bludný balvan, ukrytý v hlubokém prachu, a urval se celý výfuk. Tlumič, trouba, až u příruby motoru!

„Caňa ďescape! Jak to připevníte? Nemůžeme dál! Chytil by motor,“ křičí Lhota skoro vítězně, „nemůžeme dál!“

„Máte z toho radost?“

„Oh, radost, claro, amigo! Nic se nestalo! To je Chaco! Jen klid! Ánimo!“

Má vlastně pravdu.

Usadili jsme se do vozu a sbíráme síly v nočním vzduchu. Jaká je to noc! Chcete z ní ztratit jedinou minutu pro špinavý výfuk?

Rozhlížíme se po okolí. Ze všech koutů se plíží a vtírá divočina, ten slavný, starý dech pustiny, který opíjel první konkvistadory, velebné otce mnišských řádů, pracovité osadníky a čertem posedlé tuláky.

„Amigos,“ šeptá don Francisco, „líbí se vám Gran Chaco?“

„Líbí! Takovou noc jsem ještě neviděl! Je to pohádka!“

„Tiše! Silencio!“

Nějaké zvíře – – –

Přes cestu běží stín.

Prásk! Ještě jednou!

Don Francisco střelil dřív, než měl v ruce pistoli.

„El zorro! Liška! Měl jsem mít pušku!“

Rány doznívají na okraji lesů.

„Vám se tedy líbí Chaco?“ chechtá se Francisco, „zatraceně líbí! U všech čertů, amigo, když se vám líbí tak jako mně, proč se honíte po caminos regulares! Dotlačíme to do Lavalle, dáme to na dráhu a snad si to někdo v Santiagu koupí! Slyšte! Dostaneme tři tisíce pesos! Také ty vaše maquinas fotograficas jsou jenom pro zlost. Koupím vám koně, buenos cavallos, výstroj a ještě jednu pušku. Pojedeme na Saltu a na Jujuy. Potom do hor, na Negra Muerta a Cochabamba. Tam je Bolívie. Znám v Negra Muerta jednoho caballera! Pašuje přes hranici guanaka a vikuně. Budeme s ním pracovat. Je to obrovský obchod, dvacet pesos na jednom guanaku! Budeme to posílat do Baires! Zbohatneme!“

„Musíme do Evropy,“ říkám, a v té chvíli je mi to skoro líto.

„Jedete zbytečně do Evropy! Jistě se sem vrátíte, amigo, já to znám. Padre Procházka z Buenos Aires také jezdí do Evropy a vždycky se zase vrátí. Je to studovaný doktor. Našel by v Evropě dobrou práci. A přece se vrátí! To já znal v Ekvádoru jednoho ministra, byl to hodný člověk a měl školy. Poslali ho do Evropy jako vyslance. Takový vyslanec má těžké starosti, není to pro jednoduchého člověka, který miluje přírodu a prales. Měl velký dům, mnoho sluhů, žil jako boháč. A přece se vrátil. Narodil se blízko pralesů. Jednou se vykašlal na ty vyslance, poslal o tom psaní vládě a odjel domů, do Callao. Žije dneska na kraji pralesa, vzal si indiánku, má tam estancii a moc dětí. Sežral ho prales!“ Dohořely cigarety a vracíme se do skutečnosti.

Tisknu startér vozu. Motor se rozburácel jako stíhačka a pod kapotu šlehají plameny.

Roztrhli jsme plechovku od oleje, stočili, ohnuli kraje a nasazujeme primitivní trychtýř na přírubu motoru. Pojedeme dál v ohnivém voze, dokud nenajdeme Lavalle.

Žene nás tornádo ohlušujících výbuchů, výfuk opaluje kapotu a don Francisco vyměnil pušku za hasicí přístroj.

Ztraceni v džungli

Nebeské hodiny ukazují půlnoc.

Na tmavém obzoru se černají nízké pralesy.

„Jak je vám? Ještě nejste takový krioža, amigo, abyste to vydržel, strháte se hned na začátku!“ řve Lhota, aby přehlušil motor.

„Chce se vám spát?“

„Cómo no! Člověk má spát! Ale má spát jako člověk. Je mnoho lidí bez domova. Usnou, kde padnou! Kdybych našel ten lehký kov, stavěl bych postele třeba na salině. Ale potřebujeme stromy! Až budeme u těch lesů, pojedeme k východu. Najdeme si nějakou pikádu a vyspíte se. Já budu hlídat.“

Koleje FCCC. jsou spolehlivým ukazovatelem cesty. Dovedou nás do Lavalle, zítra snad najdeme kováře, opravíme výfuk a vyzpovídáme místní znalce terénu. Jen dál!

Třeštíme oči do kuželů světlometů a pátráme, kdy se objeví neznámá, pohádková Atlantis, zasypaná v písku, skupina domků, světlo nebo jakýkoliv jiný přízrak železniční stanice.

Sotva znatelná cesta vybíhá z volného kraje do nerovných hliněných násypů a strží, vyhýbáme se děrám, nízkým kaktusům a mezi roztroušenými stromy zapadáme do lesního průseku.

Ďábel by se modlil a anděl by klel.

Průsek se zúžuje, dřeme o hlinité břehy, zastavujeme, oddychujeme a znovu se pouštíme do nerovné hry.

Jazyky světel poletují džunglí. Nízké stromy barevného pralesa jsou spojeny spletí kaktusů, pokroucených svícnů, točitých odnoží, lian a keřů.

Potřeboval bych traktor, ozbrojený obrovskou mačetou a ocelovým pancířem.

Kavalíři z Gran Chaca

Evropané si neuvědomují, že je mnoho Severoameričanů pokládá za divochy.

Jsou to prapodivní lidé, kteří snad měli kdysi kulturu, jako Inkové nebo Aztékové, ale dnes provedou dejme tomu takový nesmysl, že postaví dělnický domek bez koupelny.

Skoro vůbec nepijí coctaily a kazí si žaludek čistou whiskou, vodkou nebo slivovicí. V jejich hotelích, pokud se jím tak říká, najdete místo umyvadel podivné plechové škopky, není tam ani rádio, ani ventilátor, ani ozonový přístroj.

Ah, naše Doris, ta by mohla vypravovat! Byla v Evropě na svatební cestě!

Ve městech prý jezdí dřevěné vozy, tažené těmi hnědými zvířaty, na kterých jezdili kdysi indiáni a cowboys na Západě. Ostatně Doris viděla takové zvíře, když je jednou přivezli do New Yorku na ukázku školním dětem.

Také náš Theodor, když přijel po prvé z Evropy, vypravoval ohromné věci!

Staví se tam pětipatrové domy a není v nich výtah! V drug-storech, nebo jak tam říkají drogeriím, prodávají mýdlo, petrolej, zubní pasty a škrob! Nemají ani cigarety, ani žvýkací gumu, ani sandwiche, ani zmrzlinu, ani studené drinky, ani Coca Colu, jaký je to drug-store? V každém drug-store v USA dostanete celého Dickense, krásné obrazy na zeď, plnicí pera, prádlo pro kojence, součástky k automobilu, lampy do radia, bibli a plán New Yorku!

Cizinci, kteří vidí poprvé Severní Ameriku, mají jisté starosti v hotelích, nedovedou spustit vodu v koupelně, ventilátor, bojí se vstoupit do zdviže a leknou se, když potkají v noci černocha.

Jezdí proto raději do pohodlnějších a méně složitých zemí.

Jsou krotcí v USA a nafouknou se v Argentině. Hledají hotely s teplou vodou. Zlobí se, že si gaučové nemyjí ruce.

Protestují, že jsou v pueblech domky bez oken, že se tu má štěnice líp než člověk, že není v Tucumánu podzemní dráha. Zapomínají, že je v některých provinciích víc prachu než vzduchu a že by si slečna z Broadway nadobro zničila pleť, kdyby se narodila za La Riojou.

Jak se dívají Sudamerikáni na Evropu a na USA? Říkají, že už tam dávno nežijí lidé. Že je to stádo dobře umytých loutek, vycvičené jako bleší cirkus a hnané bičem udatných rančerů, kteří mu obstarávají jídlo, pití, železo, naftu, kaučuk, bavlnu a veřejná vystoupení, obyčejně velmi krvavá. Sudamerikáni si nepotrpí na zbytečnou organizaci, chodí nejraději sami a kudy se jim chce. Jezdí většinou na koni, takže se dívají na svět svrchu. Kašlou na hochy, kteří se proslavili, a nežádají, aby ušlechtilí průmyslníci zakládali nadace a hubili na Jávě choleru.

Většina lidí v Jižní Americe žije s osudem na polovic. Co jim dá, to jim vezme. Ale na jedno nezapomeňme! Ti lidé nebudou nikdy úředníky, ani pokladníky, ani dělníky u běžících pásů. Na takové těsné boty mají velké nohy. Nikdo je nezkrotí a nikdo si je nevycvičí.

Jsou velkými fatalisty a mají proč.

Vidí pochody zemědělců, vyhnaných suchem nebo kobylkami, obchodníků, udušených úvěrem, peonů, kteří nenašli práci, politiků, kteří nesplnili sliby. Nijak se nepohoršují, protože je to tu v zemi, v jejich kořenech, aby probíhal nepřetržitý řetěz pokusů, úspěchů, krachů, výher, náhod a nehod.

Každý ví, kudy jde a gringo ať pojde!

* * *

Sedím na kraji hlinité strže a kolena mám u brady.

Chladič vozu leží na šikmé stěně, přední kola se zabořila po osy a zadní trčí na okraji stezky. Už jsem zkusil všechno možné, abych vycouval, ale stálo by to kardan, nebo spojku.

Don Francisco leží na zádech a dívá se do nebe na hvězdy. Vypravuje seňoře, jak to bylo vlastně s tím hadem v Rosariu.

Po obou stranách průseku je neproniknutelný prales.

„Čé! Poslechněte! Míval jsem dobré nervy, velmi dobré! Pak mne uštknul ten had. Odvezli mne do nemocnice, a to byla chyba. Doktoři v malých městech koukají, aby měli málo nemocných, protože jim zbyde v nemocnici víc jídla a pití. Dávali mi injekce ze Sao Paolo, co jsou ty farmy na hady. To mne skoro zabilo. Vzalo mi to nervy. Někdy mluvím a myslím na něco jiného. Buďte zticha! Pozor!“

Pitomosti! Dívám se na vůz, zapíchnutý do země a proklínám Lhotu.

„Zhasněte cigaretu, cítím koně!“

Napínáme sluch, ale jednotvárný souzvuk pralesa není rušen hlasy ani kopyty.

„Slyším je! Jsou tři! Připravte si pistoli! Pojďte od toho vozu!“

Nenávidím střílení do živých lidí.

Písek tlumí dusot kopyt. Blíží se zvuky, potom stíny, potom koně.

Tmou projelo ostré světlo elektrické svítilny. Koně našlapují mezi kořeny, zastavili se a u vozu zarachotil důkladný bas: „Ea! Kdo je! Tady přísežný soudce z Lavalle! Vystupte!“

„Buenas noches, caballeros! Jsme pokojní lidé. Turistas!“ zaskuhral don Francisco a jezdci obrátili koně k naší zuboželé trojici.

„Turistas?! Aby vás ďábel!“ dali se do smíchu, „tady nejezdí turistas!“

Přijeli k nám a byli tři. Seděli na zpocených koních. Svítilna přejela po našich tvářích.

„Je s vámi dáma! Jak je to možné?“

„Dovolte, abych vám to vysvětlil,“ brání se don Francisco, „doprovázím tuto dámu a tohoto seňora, kteří jedou na Chaco jako skuteční turistas na tomto voze, který nám spadnul do příkopu a nemůže ven!“

„Sí, sí, ale jak můžete vysvětlit, že jste způsobili dámě takové nepohodlí. Oh, ubohá seňora, takové neštěstí!“

Byli zdrceni, jakoby jim umřela babička. Slezli z koní a s klobouky, pokorně sejmutými, obstoupili naši společnici.

„Jsem soudcem v Lavalle, madame! Představuji vám svého přítele dona José a jeho přítele dona Fernanda! Jakýsi caballero, který se vracel pikádou z La Viňa do Lavalle dnes po půlnoci, tloukl na moje dveře. Slyšel v lese hrozné rány jako z děla, které rychle střílí. Viděl světla, která náhle zhasla. Také výstřely umlkly a bylo jistě mou povinností, abych poznal příčinu. V Chacu je v noci velmi nebezpečno, netušili jsme, že by tu jel vůz! To není cesta pro automobil!“

„Seňoře je jistě zima, amigo,“ ozval se don José, „snad má dokonce žízeň a hlad!“

Nejstarší caballero zapaloval dámě cigaretu, druhý ji napájel kořalkou, kterou nemohla spolknout a třetí ji zahrnoval zvukovým doprovodem.

Zapomenuti ve tmě, stáli dva zničení surovci, kteří zavezli světlovlasou dámu z prokletých důvodů do pralesa.

„To mi ještě vysvětlíte, pánové!“ připomenul přísežný soudce a probodával nás očima.

„Kdo z vás dvou řídí vůz?“

„Já!“ povídám česky.

„Nordamericano?“

„Yes, mylorde!“ odpovídám.

„Seguramente… To nesehnala seňora v celé Nordamerice většího darebáka než jste vy? Kdo vám poradil tu prokletou cestu! Tady ještě nikdy nejel automobil! Který pitomec vás sem vedl?!?“

„Tady ten!“ pravím česky a ukazuji palcem na Francisca.

„Oh, už tomu rozumím! Ubohá seňora!“

Slyšte! Jakási pošetilá Američanka ze Států si najmula dva neschopné hlupáky, aby ji za drahé dolary provezli Argentinou! To známe! Už tu zmizelo dost žen a měly většinou světlé vlasy!

„Ya, ya! Vytáhneme vůz!“

Pod zadní poloosy Popularu navlékli kožená lasa a tři koňské síly vykonaly dílo, na které nestačilo třicet k. s. automobilového motoru.

„Seňoro! Sedněte si laskavě do vozu a pojedeme ke mně do Lavalle! My napřed!“

Vznešená Američanka se graciesně přikryla guanakovou kožišinou a s rozkoší vdechovala prach, zvířený kopyty koní. Průvod se seřadil a caballeros vyjeli. Tisknu startér a z motoru vyletěl pekelný výbuch.

V té chvíli stáli koně na zadních nohou a za okamžik vyrazili divoce do tmy, propíchnuté kužely našich světel.

„Jste neopatrná,“ procedil don Francisco, „soudce nás zavře a zeptá se policie v Buenos Aires, kdy si pro vás pošlou!“

Náhlý odjezd patroly probudil spící Lavalle. Třebaže bylo po půlnoci, na kraji lesa čekalo půl puebla. Chtěli vidět šerifa a původce tajemného hřmění.

„Jedou, jedou!“

V pueblu není zvukové kino, ani cirkus, ani panoptikum a každé vzrušení přijde vhod. Carlos budí Manuela, Manuel Blasca, Blasco Rodriga, Rodriguez Victora a vášnivý dav sevřel tajemné koče, sotvaže se vynořilo mezi kaktusy.

Seňora kouřila další cigaretu, ženské ji litovaly, kluci na mne vyplazovali jazyky, děsně řvali a viděli mne s donem Franciscem na kebračové větvi, nohama v povětří.

Přejíždíme koleje FCCC. a zastavujeme před nízkým stavením, které nebylo radnicí v pravém slova smyslu. Začínalo obchodem se smíšeným zbožím a končilo místní spravedlností.

Zajíždíme do dvora, k vyhaslému ohni, u kterého spaly indiánské služky.

Pan starosta přešel vážně patio a stanul v úřední místnosti, mdle zalité světlem petrolejky.

„Dovolte, caballeros, žádám vaše papíry!“

Dal jsem mu jen jeden. Vlídný dopis jisté vážené osobnosti, která prosila „všechny, kteří by se setkali se seňorem Y. X. a jeho chotí, seňorou X. Y., aby jim vyšli s krajní ochotou vstříc, poskytli jim svoje pohostinství a jednali s nimi jako s milými hosty své země…“

„Dios mío! Jaké neštěstí! Vy jste mne neupozornil, seňore, můj nejlepší příteli, můj drahý příteli! Jak jsem šťasten, že vás mám ve svém domě! Jste mými hosty! Neuvěřitelné! Jak jste sem zabloudili, do takové pustiny? Máte jistě hlad, probudím ženu a služky!“

Dav se rozešel a soudce, vysoký a nepochybně velmi ušlechtilý muž, nedbal pozdní noci a zahrnul nás otcovskou péčí.

Usínáme v čisté a prosté ložnici. Má hliněnou podlahu a rákosový strop. Marně hledáte okna. Nač okna? Darmo by se otvíral další přístup vedru a prachu. Zatahujeme bílé moskytiéry.

„Co zítra?“ ptám se dona Francisca.

„Můžeme si vypůjčit koně a uděláme výlet do lesa. Koupíme kus masa a upeču vám asado, claro!“

„Seňore Lhoto, musím vás upozornit, že jsme na sportovní cestě. Ujeli jsme sotva tři sta kilometrů! Projedeme na Santiago, kdybych vám měl zlámat vaz!“

„Neprojedeme, amigo! Není tu nikde cesta. To já znal jednoho chlapa, jeli jsme spolu na San Antonio de los Cobres! To je nejvyšší pueblo na světě. Ten člověk měl zrzavé vlasy a koktal…“

„Amigo, zhasíná nám svíčka! Zítra sednete na koně a projedete pikádou. Najmeme lidi s lopatami a pojedeme na západ tak dlouho, až se dostaneme na camino regular, doporučenou autoklubem! Dobrou noc!“

* * *

Spali jsme několik hodin. Už skoro svítalo, když se ke mně připlížil don Francisco a vzal mne za rameno.

„Seňore, probuďte se! Con permiso, dostal jsem báječný nápad! Musím vás probudit!“

Vytřeštím oči a poslouchám.

„Co tomu říkáte! Proč spíme v tom horku? Zapomněli jsme na hamaky, na moje postele! Pomozte mi, postavíme je na dvoře!“

Dívám se na hodinky. Je půl čtvrté.

„Jsem rád, že spím! Dejte pokoj!“

„Oh, nejste ještě krioža! Snad se nebojíte? Lehnu si na patiu!“

Odšoural se na dvůr, chvíli štrachal ve voze a potom se vrátil.

„Vyhrál jsem, amigo! Cesty jsou velmi dobré! Rekord!“ křičel.

„Co blázníte, vzbudíte celý dům!“

„Vzbudím, nevzbudím! Byl jsem ve vašem voze! Podíval jsem se na měřič kilometrů. Víte, kolik je v tom spodním okénku? Čtyři sta třicet! Ujeli jsme víc, než máme!“

Stálo to za to, abych se vyhrabal z lůžka. Běžíme k vozu a zjišťujeme, že jsme při všech nesnázích skutečně ujeli přes čtyři sta kilometrů.

„Kde máte ty hamaky, Francisco! Vyspím se s vámi!“

„Nemožno, příteli. Už jsem se díval. U kuchyně spí indiánky. Jsme ženatí muži. Lidé by nás pomluvili…“

Svítá.

Seňora rubia a podobná dvojčata

Počestní obyvatelé Evropy, kteří v šest hodin večer zametají chodník před rodinným domkem, v půl sedmé snědí jistou dávku tuku, masa a moučných výrobků a v deset jdou spát, musí se smířiti s tím, že nemají ve všem pravdu. Arabům, texaským farmářům a argentinským kreolům jsou k smíchu. Mnoha lidem v zámoří připadají jako starostlivá tchyně, která vniká všemi otvory do mladé domácnosti, radí, napravuje, varuje, leze na skříně i pod postele a nepochopí, proč je pokládána za rodinný vysavač prachu. Všemi zneuznána, všemi nenáviděna, umírá s příslovím na rtech.

Obyvatelé počestné Evropy jsou nenapravitelnými doktrináři, kazateli a misionáři. Působí jim rozkoš, když zavádějí lidožroutům elektriku.

Zbytečně mluví, píší a čtou.

Signor Angel Cervetto, Lavalle FCCC., Santiago del Estero, je rád, když mu řeknete „signore“, nikoliv „seňore“. Neboť signor Cervetto je Babiche, Ital. Bylo mu dvacet pět let, když přijel se ženou, mladou italskou učitelkou, do Buenos Aires. Usadili se v Chacu, pěstovali slepice, krůty, vepře a krávy. Don Angel si zařídil almacen, Maria učila v prázdném domku zdejší děti číst a psát. Po dvaceti letech jsou nejváženějšími občany Lavalle, mají pevný dům, čisté patio, zahradu, pole, almacen a dona Angela zvolili šerifem.

Přijely další italské rodiny a všichni lepší lidé v okolí jsou Babichové. Mluví se tu právě tak španělsky jako italsky, právě tak zde jako ve větším díle celé Argentiny.

Signor Cervetto mluví také francouzsky.

„Bon jour, mes amis! Vous avez bien dormi?“ volá.

Vidím jeho mužnou tvář jako v mlze, jemným závojem moskytiéry. Lhota ještě spí, ale Evino lůžko je prázdné.

Chci se protáhnout, než vstanu. Prokletá záda! Svaly na ramenou pekelně bolí a nemohu si sednout. Pomalu zavírám ruku, jednu, potom druhou. Na dlaních mám živé puchýře. Na pravém předloktí je nafouklá podlitina, vroubená strženou kůží. Trochu jsem se popálil, když nám včera v noci uletěl výfuk. Dívám se do zrcadla. Desperado! Nádherný vrah! Krvavé oči, zaprášené vlasy. Vrátím se do Buenos Aires jako svůj nevlastní bratr.

Na bedně, přikryté ubrusem, je umyvadlo. Hledám mýdlo a namáčím ruce.

„Co to děláte?“ vyletěl Lhota a posadil se na pelest. „Nesmíte se mýt! Dostal byste otravu z mýdla! To je susio limpio, čistá špína!“

Starostlivě prohlíží moje bývalé ruce.

„V campo se nikdo nemyje, když má na ruce ránu! Někteří gringové poslechnou lékaře nebo lékárníka a vyčistí si takovéhle puchýře. Dostanou otravu krve! Nesmíte se mýt celou dobu, co budeme v Chacu! Na rány patří prach!“

Jdeme na dvůr a slunce je plné nebe. Eva stojí u kuchyně s mladou indiánkou, pod rozložitou opuncií a pije maté.

V dřevěných bedničkách kvetou prapodivné kaktusy.

Vaří se venku jako skoro všude na venkově. Indiánské služky škubají kuřata a zakládají bochníčky chleba do hliněné pece.

„Pijte maté, amigo! Dřív se vám zahojí ruce! Hodně se napijte!“

Pak mne vzal důvěrně za rameno, usmál se jako malý kluk a povídá: „Že toho necháte, těch vašich kilometrů!? Je tady velice krásně! Vypůjčíme si koně a pojedeme na Rio Juramento. Budeme lovit! Teď po zimě mají kožešiny velkou cenu. Vyděláme mnoho peněz. Ještě že jste nejel tou camino nacional! Byli bychom dávno v Tucumánu!“

„Dobrá! Koupíme čakru!“ souhlasím.

„Prodáte vůz, já prodám krám v Baires! Přijede sem Mařenka a budeme tu pracovat! Je to nejkrásnější krajina v Argentině!“

„Úplná Kalifornie!“

Objevila se signora Maria Cervetto. Čistá italská paní, která už dávno spolkla všechny zbytky smutku, stesku, prázdna, přívaly špíny a prachu, dřiny a starostí, touhu po domově. Sardinie, kde vyrostla v horách, italské městečko, nakroucené okolo kopce jako Betlém, visí v její duši jen jako vybledlý, tištěný obrázek. S ním památka na otce, matku, sestry a bratry, na hodného faráře, kupce od naproti, na palmové průvody o Květné neděli, na bochníky sýra a baňaté láhve s lahodným sicilským vínem.

V místnosti, kde má pan Cervetto stůl několik knih, obraz prezidenta republiky, generála San Martina a signora Mussoliniho, je již prostřeno.

Porculánové šálky na kávu, malované konvičky, evropská cukřenka, ubrousky s monogramy, nezbytné stříbrné lžičky, vidličky a nože.

Zdá se, že stříbrná jídelní souprava je tady všude rodinným fetišem, který se nikdy neprodává, kdyby na sůl nebylo.

Pomodlili se. Znovu pili maté, pro lepší přátelství.

Potom kávu. Nebyla to evropská káva, která šetří nervy, ale taková, kterou házejí Braziliáni v Santos do moře. Potom bílý chléb s máslem a nezbytná tvrdá a přeslazená marmeláda z durazna, k níž musíte, chtě nechtě, přikusovat sýr. Vajíčka ve skle. Nádherná hovězí roštěnka, opečená na volném ohni, tvrdá jako houžev, s rozvařeným bramborem. Jezte maso, šetřte brambory, jsou dražší než maso, kterého sní kilo k večeři každý špinavý gaučo!

Někdo vešel do dveří. Sousedka se dvěma dětmi. Z obou stran spustily peřeje španělštiny, v nichž se opakovalo nadšeně a mnohokrát slovíčko „rubia“, „světlá“.

„Nezlobte se, madame, ale přijdou ještě jiní naši sousedé, aby se na vás podívali a ukázali vás svým dětem! Vy to nevíte, madame, ale máte světlé vlasy a to tu nikdo nikdy neviděl. Pravda, nahoře u Amadores se před několika lety narodila jedné ženě dvojčata. Ona byla ze Švédska. Obě ta dvojčata měla takové světlé vlasy jako vy. Tenkrát jezdili lidé až od Santiaga, aby se na ně podívali. Je to jistě hříčka přírody. Ty děti brzy umřely! Bylo to každému nápadné, že by mohly žít s takovými vlasy!

Ale vy jste právě taková, con permisso, a velká. Musím si na ty vaše vlasy sáhnout! Seguro, jsou pravé! Za takovou rubia seňoru by tady leckterý estanciero dal, más o menos, celou estancii!“

„Lhoto,“ šeptám, „nemusíme kupovat čakru! Zařídíme si cirkus, bude to bez práce. Nepolykáte oheň?“

„Sí, sí – proč by ne! To není špatná idea! Dá se vydělat mnoho peněz! Znal jsem jednoho compagnera a ten jezdil s cirkusem až do Mexika. Jedl sklo. Snědl sklenici i s vínem. Potom se dal naverbovat od jednoho generála a zabili ho při revoluci. Měl zůstat v cirkuse! Na takovou seňoru s bílými vlasy by se jezdili dívat z polovičky Chaca. Řekli bychom třeba, že její otec byl ruským generálem a že ji ukradli Indios na Maraňonu, že byla u nich pět let a že jsme ji spolu osvobodili… Na to se tu moc dá! Chlapi jsou hloupí a mají rádi ženské!“

Cirkus nebude

Sedím ve stínu a je mi hrozně hezky. Na rožni se opékají kuřata, v hrnci se vaří pučero. Dívám se na mladou indiánku, způsobnou, dokonce velmi hezkou.

„Pilné děvče,“ říká signor Cervetto, „je jí teprve čtrnáct let a už má dvě děti!“

„Našla si jistě pilného hocha!“

„Oh, kdepak! Na to je ještě mladá! Na vdávání má dost času!“

Potom jdu do puebla.

Za poštou je ohrada, v ohradě rozbité karety, hromady železných obručí, polní kovárna a otevřená dílna se staromódním soustruhem.

Na dvoře stojí Eva a živě se dorozumívá s patronem.

„Taller mecanico, mechanická dílna! Sí, seňora!“

Nechci rušit jejich jednání a čekám venku na zaprášené cestě.

Vyšla a skoro mne neviděla. Rovnou na patio k Cervettovi.

„Lhoto! Je tu mechanik a pojedeme dál! Říká, že tou pikádou ještě neprojel automobil, ale že je tu nedaleko Ital, který má starý kamion. Kdybychom zaplatili sto pesos, obstaral by Itala, naložili by lopaty, provazy, prkna a lidi a říká, že nás provezou lesem. Je to jenom deset kilometrů! Tam pak je cesta na La Viňa, Pueblo Viejo a Belgrano! Tak jsem to objednala na odpoledne!“

Lhota vyletěl jako uštknutý.

„Ciento pesos! Sto pesos! Ztratila jste rozum? Za to vám udělají peoni novou pikádu přes celý les! To by brali, chlapi!“

Potom se uklidnil, protože nesli na stůl. Skleničku káni, potom polévku a pučero. Pučero je, co den dá. Oběd z jednoho hrnce. Kusy drůbeže, masa, kosti, fazole, zelenina, brambory. Milion lidí v Argentině jí denně pučero. Potom asado, opečené hovězí. Potom kuře na rožni, úplná hostina! Přeslazená, želatinová marmeláda se sýrem, jakožto dolce, moučník. Černá káva. K tomu pivo a víno. Večer budou co by předkrm makarony s rajskou omáčkou.

„Děkuji vám upřímně za všecko, signore Cervetto, ale odpoledne odjedeme. Objednali jsme si kamion, který nás proveze pikádou,“ upozorňuji.

„Bůh vám pomoz! Rozbijete vůz! Zabijete se!“ naříká hostitel.

* * *

Jestliže se někdo domnívá, že se podnikají sportovní jízdy a závody jenom proto, aby si někdo vydělal sto tisíc pesos nebo krásný pohřeb s věncem, mýlí se.

Do lesů a křovin Jižní Afriky, do sibiřských tunder a do argentinského campo vniká civilizace. Civilizace jest, aby lidé svítili elektřinou, jezdili vlakem, dívali se na zvukové filmy, mluvili telefonem, hráli si na gramofon a projeli automobilem za hodinu víc, než ujde kůň za den.

Šicí stroj znamená spravené kalhoty, dvoutaktní motorek s dynamkem přinese elektrické světlo a rádio, automobil, který projede určitým směrem, otevírá novou silnici.

Ti lidé, kteří v Evropě píší a hovoří o exportu, zapomínají, že to není kupectví. Bylo by na čase, aby byl založen nový řád jezuitů, „Tovaryšstvo svatého Pokroku“, který by přijímal mladé inženýry, dělníky, montéry, architekty, lékaře a prodavače, posílal je do pamp, džunglí, pralesů a pouští. Není pochyby, že by je vraždili zástupci všelikých exportních firem. Ale přišli by do nebe.

Pro obrovské rozlohy Argentiny by byl pravým dobrodiním lehký motocykl. Projel by dál než automobil, který potřebuje široké cesty. Při tom vidíte motocykl jen v okolí měst a do campa se kupují staré, opotřebované automobily, aby se dorazily.

Náš Popular byl prototypem nového, silnějšího modelu.

V Uruguayi i v Argentině jezdí sta vozů této české značky.

Projedou spíš než velké stroje, které jsou stavěny pro dobré cesty a mají velkou spotřebu paliva. Když potkáte benzinovou stanici jednou za dvě stě kilometrů, počítáte s každou kapkou. Tyto vlastnosti otevřely malým českým vozům cestu do Jižní Afriky, do Indie, do Siamu a do Jižní Ameriky.

Nedávno vyjely dva vozy Škoda na nejvyšší bod mexické sopky Tolucy, asi 5.800 metrů. Vyjeli jsme roku 1936 na tutéž sopku, trochu níž. Nemohli jsme tam dýchat, byli jsme sami dva, dostali jsme strach a sjeli jsme dolů.

Lhota vidí, že si nezařídíme ani čakru, ani cirkus, že po poledni pojedeme dál za svým hloupým kolotočem kilometrů. Chvíli si to pouštěl hlavou, potom zamrkal a rozhovořil se:

„Myslím, že za Tucumánem ujedeme denně aspoň šest set kilometrů! Pojedeme ve dne v noci. Jen co budeme za tím pitomým lesem. Nevím, jestli to víte, ale my spolu pojedeme ještě jednou. Třeba za rok. Jedna olejářská firma z Nordameriky vypsala velkou cenu pro člověka, který dojede po souši z Buenos Aires na Panamu. To by bylo něco pro nás, je za to milion dolarů! A znám to všude, v Bolívii, Peru, Ekvádoru, Columbii. Všude jsem to projel na koni. Až se vrátíme, nakreslím vám zvláštní automobil, bude to na půl coche a na půl loď. To projede všude! Jistě vám to v některé továrně udělají, už za tu ohromnou reklamu! Kdyby se to povedlo, to bychom si nekupovali žádnou čakru na Chacu, ale nejlepší estancii u Buenos Aires! Do smrti boháči, claro?“

Paní Cervettová ukazuje zatím naší seňoře rodinné památky. Tak vypadal dědeček, tak její otec. Tady je celá rodina, tři dcery a dva synové.

V tmavém koutě, v místnosti, kryté plochou střechou a osvětlené otevřenými dveřmi, je na zdi obrázek. Do řádků je vepsáno, že Maria Cervetto roku 1910 přistoupila po prvé k svatému přijímání.

„Ty lilie jsou už suché a staré, ty mi daly moje děti, když jsem se loučila s domovem, se školou, kde jsem učila. Itálie byla chudá, skoro jako zdejší kraj. Už se na ni skoro nepamatuji a naše děti nadobro zapomenou… Podívejte se, znáte to?“

Tříbarevný obrázek s modrým mořem, pinií a Vesuvem.

V talleru, na kovářské výhni, opravili naši výfukovou troubu a po poledni opouštíme pueblo.

Jízda smrti za sto pesos

Třebaže neduní v santiagenském Chacu bubny tam-tam, shromažďoval se velký dav před domem Angela Cervetto. Slyšte, sedněte na koně a hurá!

V domě jsou tři lidé, dva muži a jedna seňora, kteří se včera ztratili v pralese a dneska si objednali kamion dona Antonia, několik občanů, klády, provazy, řetězy a lopaty a pojedou za chvíli na pikádu!

Je na čase, aby to někdo zkusil! Za lesem, asi dvě leguas, je údolí se spodní vodou. Vláda tam zřídila čerpadlo, které hlídá jeden Francouz.

Loni nepršelo! Lidé umírali suchem, dobytek padal, pole se spálila, zahrady vyschly, byl všude hlad a mnoho rančerů opustilo provincii.

Potřebujeme vodu! Doplnili jsme chladič, vyměnili olej, dotáhli kdekterou matku. Loučíme se s hostiteli.

Přijíždějící kamion byl uvítán nadšeným pokřikem. Šofér kynul vážně na pozdrav.

„Vamos! Jeďte napřed, pokud to půjde! Držte se kraje cesty, ale nepoložte se na bok! Seňora a váš přítel si sednou na kamion ke mně!“

Život je sestaven z dokonalých nesmyslů. Podněcován caballery, kteří pádili přede mnou a za mnou na poděšených koních, přeskočil jsem elegantně několik děr, projel mezi nízkými palmami a pitvornými kaktusy a plnou rychlostí najíždím do průseků! Zastavuji se na měřiči kilometrů. Jen deset tisíc metrů a jsme svobodni! Chaco nás pustí ze zajetí! Jde to! Držím se v hlinité strži, spodkem vozu rvu tvrdé kořeny, mačkám blatníky a vím jen jedno: nesmím zastavit. Nikdy bych nevyjel.

Praží slunce. Na volantu mám mazlavé bláto. Černošedý prach přeletí každou chvíli čelné sklo, takže jedu a nevím kam. Peřeje prachu bijí do oken a pronikají do zavřeného vozu. Tisknu rty a zuby. Náraz, druhý, třetí, zapadám do prachu, motor se dusí, měním rychlost, skoro stojím. Rychle couvám, potom jedničkou vpřed, pomalu, s malým plynem, aby se neprotočila kola. Jede to! Na měřiči naskočil třetí kilometr. Bůh ví, kde je kamion!

Teplota vody nebezpečně stoupá. Devadesát pět, skoro sto! Jedu první rychlostí, na půl plynu. Jistě vařím, ale to nevadí. Automobil snese asi desetkrát víc, než se zdá jeho konstruktérům. Další stovky metrů!

Pozor! Vyletěl jsem ke stropu a sotva se zachycuji na příkrém břehu! Vůz se naklání na bok, kolísá, ale pokračuje. Tlakoměr oleje klouže podle otáček motoru. To je poslední výstraha. Motor nesnese dalšího přepjetí, olej je řídký jako voda. Dost! Pod klenbou kebračů vidím krátkou rovinku. Brzdím, zastavuji a dýchám jako pes. Otírám špínu z volantu, smíšeninu prachu a potu.

Zapaluji si cigaretu a třesou se mi ruce. Nad vozem letí hejno velkých, zelených papoušků.

Rychloměr ukazuje, že jsem projel šest kilometrů. Vystupuji, abych si pročistil plíce a vyplival bláto z úst. Mohutné mračno hlásí, že dojel kamion. Rachotí, naráží, kloní se doleva, doprava a zastavuje na rovince.

„Co to děláte, hombre! Ztratil jste rozum? Zabijete se a zničíte vůz! Už vám to nejede, he? Strhal jste coche!“

Seskočili a hrnou se ke mně.

„Chceš pít?“ volá naše paní, zaprášená jako strašák.

Lhota, věčně podnikavý a prospěšný, otevřel kapotu a chce odšroubovat zátku chladiče.

„Opaříte se, pozor!“ křičím.

„Ah, vařil jste, seňore,“ libuje si šofér, „to nic není. Když je léto, v prosinci a v lednu, vařím i na dobré cestě! Autobusy, které jezdí na Tucumán, vaří v rovině a kamiony jezdí až navečer a v noci. Abyste nevařil! Ale, seňore, kdybyste se nehněval a neurazil, nemáte dobré zkušenosti a jel jste příliš rychle!“

Don Antonio kleká na zem a hlásí, že se přetrhla obě lana ruční brzdy a přerazila trubička hydraulické. Prohnul se zadní nosník karoserie a před ním je hluboká díra. Konce všech šroubů jsou ohnuty ve směru jízdy. Jeden plášť má těžkou ránu v boku.

„Předjedeme vás a zavěsíme váš vůz na řetěz! Jsme teprve v prostředku lesa a dál je to ještě horší,“ rozhoduje.

Sto pesos je sto pesos, pro ně i pro mne. Proč bych se pohodlně nezavěsil? Ušetřím benzin, nezadřu motor, nevyvařím vodu a budu si klidně kouřit cigaretu.

Caballeři podhodili tlustý řetěz pod přední nápravu, zkusili, jak to drží, a začala historická jízda, na kterou do smrti nezapomenu.

Trhlo to se mnou, narazil jsem nosem do skla a spustila se mi krev.

To byl nevinný začátek, první akord reje čarodějnic. Z hustého oblaku prachu vyskakovaly obrysy kamionu, na kterém se křečovitě přidržovali poděšení caballeři, seňora a don Francisco. Řetěz se napínal, povoloval a Popular se smýkal jako zvíře, které vlekou na porážku. Nespočetné rány mi padají na hlavu, krev teče z nosu a při tom si uvědomuji jen jednu nutnost: Nesmíš pustit volant! Vůz by se položil na bok, nebo by narazil do stromu, zkrátka stalo by se něco, co bych už asi neviděl.

Bylo mi smrtelně úzko. Nová rána do hlavy! Zuby narazily na oblouk volantu a prokously dolní ret. Kdy to skončí!

Snad se přetrhne řetěz!

Sotvaže jsem nenaletěl na padlý strom! Jistě se zkřivil pravý přední disk. Ubohé pneumatiky, mám jich jenom šest! Jsou to nekonečné minuty!

Z podvědomí mne probudila hrozná myšlenka: když dojedeme, kamion zabrzdí a vletím do něj! Vedle řidiče sedí Eva, snad mi dá znamení. Ale jak? Nevidím na metr – – –

Po stranách průseku řídly stromy a v dohledu se mihlo modré nebe. Cesta klesá, jedeme rychleji, kraj se otevírá do šířky. Bolí mne hlava, jsem u konce sil.

Šlapu na brzdu. Netáhne! Nemůže! Trubičky se přetrhaly a vytekla kapalina. Ruční brzda nepracuje.

Odvážil jsem se zoufalého pokusu: Nastartuji motor! Zapnu druhou rychlost a zbrzdím kamion!

Řetěz se napnul a rozletěl se na dvě půlky! Kamion poskočil a sjel do mělkého příkopu.

Stojíme. Krev na ústech, na rukou. Hlava mi padla na volant.

„Oiga! Caballero! Postavte se na nohy! Napijte se, pořádně!“ radí don Antonio. Ukroutil si cigaretu, poplácal mne po zádech a povídá:

„Co jste tomu říkal, pane? Jel jsem mnohem rychleji než vy! Nechci se chlubit, ale kdybychom tu jeli o závod, vyhrál bych!“

„Amigo, kdyby mi nehučelo v hlavě,“ povídám, „pověsil bych si váš kamion za svůj vůz a myslím, že bych vás zabil! Zaplatím vám! Muchas gracias!“

Odpočítal deset desetipesosových bankovek, strčil je do vesty a trochu se zastyděl:

„Caballero, dostanu ještě dvě pesos. Přetrhnul se mi řetěz…“

Údolí bez žízně

Nikdo neví, jaké má vlastně Pánbůh s Argentinou plány. Možná, že tu bude za dvacet let ráj. Stačí, abyste uměle zavodnili kraj mezi chilskou hranicí a Atlantickým oceánem…

Milionáři se přestěhují z Palm Beach k Mar Chiquita, v Lavalle budou lázně pro plicní choroby a v Chacu bude elegantní kolonie nudistů.

Zatím se spokojme s tím, že vláda zařídila na bezvodém Chaco Austral několik vodních čerpadel, aby nezašlo tolik koní, krav a lidí, kdyby se vrátilo loňské sucho.

V malém domku pracuje Diesel. Pomáhá větrnému motoru a saje slanou mízu z bůhví kolika metrů. Voda se plní do otevřených nádrží, po případě do sudů, pro které si jezdí žízniví čakráři z velké dálky.

„Loni tu nebyla kapka vody,“ vypravuje správce stanice, mladý Francouz, „lidé platili peso za láhev, deset pesos za sud a přece nebyla. Zřídili jsme čerpadlo, a když nepřijdou deště, zachrání se to nejhorší.“

V širokém údolí roste jarní alfalfa, z lesa křičí papouškové a stádo polodivokých koní pobíhá kolem nádrže.

Lhota spojuje prasklé lano ruční brzdy, ostré drátky mu propíchaly prsty, ale brzda jakžtakž táhne.

Po cestě přejela indiánka na statném koni. V náručí má děcko a kojí. Sehnula hlavu, aby projela pod větví vysokého, kvetoucího stromu.

Francouz ochotně vysvětluje, že směrem na severozápad jsou nízké kopce, porostlé trnitými keři a kebračovými lesy. Projedeme ztěžka, ale za La Viňa je rozestavěna nová camino nacional, státní silnice, která nás dovede na hlavní směr Córdoba–Tucumán.

Sí, budou tu jednou cesty a pak bude lépe celé provincii! Automobily dovezou benzin do motorů, olej, brambory, mouku, cukr, ovoce. Přivezou noviny a poštu. Bude lépe, jen vydržet!

Plníme chladič a náhradní nádržku chladnou vodou. Je slaná, ale je to voda.

„Vypadáte jako po velké rvačce, příteli,“ politoval mne Lhota, „ale projeli jsme. To stálo za sto pesos. Prorazili jsme novou cestu!“

„Já myslím, že ne.“

„Jak to, seňore?“

„Mám dojem, že jsme nebyli prvními automobilisty, kteří projeli pikádou!“

„Jak to?“

„První projel kamion!“

Quiente centavos

„Zeptám se na cestu!“ navrhuje Francisco.

Svolujeme s jistými obavami.

„Oiga, mozo!“ volá na pastýře ovcí.

„Dovolte, caballero, jak daleko je do La Viňa?“

„Oh! La Viňa, caballero? Lejos, lejos! Cinco leguas, y pico, y quiente centavos!“

„Daleko, říká. Pět leguas a kousek a několik centavos!“

„Proč centavos?“

„To tady tak lidé počítají! Jim je všecko jedno. Nic nevědí. Nemají míru pro vzdálenosti. Obyčejně řeknou, že je to den cesty na koni. Tomu nesmíte věřit! Možná, že byl opilý, když to jel! Jiný by dojel za půl dne.“

Prohlížíme mapy a vidíme, že sledujeme hranici santiagenské provincie. Už dávno jsme minuli La Viňu. Jedeme příliš k severu a vracíme se nazpět na Chaco! Mluvili o rozestavěné camino nacional a zatím se ploužíme pěšinami, rozjetými do všech směrů.

„Až potkáme člověka, zeptejte se, Francisco. Ale rychle! Jdete mi na nervy!“ připomínám.

Asi za půl hodiny harcuje proti nám gaučo. Sedí na malé mule, ale jinak je vyzbrojen jako na křížovou výpravu.

„Buenas tardes, caballero! Jedete jistě až ze Santiaga!“ spěchá Lhota.

„No, no, caballero! Jedu z Graneros! Hnali jsme tam několik krav. Potřebovaly býka. Přítel tam s nimi zůstal, býk je nechce. Que misería, patron mi vynadá! Jsou to krásné a zdravé kusy!“

„Oh, caballero! Přece nemůžete za býka! To je nesmysl!“

„Lhoto! Dělejte!“

„Sí, sí, už běžím! Jsou to moji přátelé, caballero. On má rozbitý nos a potlučenou hlavu. Byla to hrozná legrace…“

„Zeptejte se na cestu a jedem! Střelím po vás!“ volá seňora.

Změřil si ji útrpně a odvedl si gauča o kus dál. Něco mu vypravoval a hlučně se smáli.

Gaučo sestoupil z koně a pustil mulu do trávy.

„Pepíku, už je v tom zas!“ zoufám. „Natočíme kus filmu!“

„Celovečerní seriál ‚Dva seňoři na rozcestí!‘“ řekl Pepík a za chvíli zabíral panorama zeleného údolí.

Asi za čtvrt hodiny se přišoural Francisco ve velmi dobré náladě.

„Tak teprve teď se mi přiznal, jak to bylo s těmi kravami! Pojďte honem, řeknu vám to, než přijde seňora!“

„Počkejte! Kudy se jede na camino nacional?“

„Jo, to on nevěděl! On to tady nezná!“

Podivuhodná živnost chudého rančera

Za chvíli zapadne slunce. Cesta protíná les a neříká, kam vede.

„To jsou samé quebrachos,“ vysvětluje dobrý Francisco, „je to nejtěžší dřevo na světě. Tvrdé jako železo! Zvedněte kus kmene a strhnete si záda. Sekeru zlomíte! Proto se říká ‚quebracho‘. ‚Quiebra‘ je ‚zlom‘ a ,hacho‘ ‚sekera‘. Tady to dobře znám! Byl jsem tu před dvaceti lety. Jeďte teď níž, do údolí, a potom k těm kopcům,“ radí seňoře, která řídí, „potom trochu na sever, dolů do roviny, kousek na západ, přes kopce, dolů na sever…“

„Příteli,“ pravila vlídně, „já raději zabloudím!“

Cesta se trochu rozšiřuje a po levé ruce je maličký ranč, jako vrabčí hnízdo. Domov chudých lidí v campo. Cesta je zahrazena závorou!

„Co to znamená?“

„Jen jeďte a zahoukejte! Otevřou nám!“

Přiběhnul malý kluk, vyndal ruku z nosu, otevřel vrátka a nastavil dlaň.

„Tady se platí?“

„Sí, seňora! Dejte mu deset centavos!“

„Tak snad jedeme dobře! Když se tu vybírá mýto, jezdí tady vozy! A zač se vybírá?“

„Jen tak! Rančo je velmi chudé! Podívejte se kolem! Les a křoví. Rančer postavil vrátka a otvírá je. Má s tím starosti.“

„A za to se platí?“

„Sí, za to!“

Almacen

Motor se zdusil a zastavuje. Eva přepíná druhou nádržku.

„Kde koupíme benzin?“

„Dole na tom Hano! Kde jsou roviny mezi kopci, tam jsou puebla a almaceny!“

Ah, almacen v campo! Sen gaučů, hrad v pustinách, koral všech rozkoší, příbytek blahobytu!

Jsou roztroušeny po pampách, pod Kordillerami, v Chacu, na pastvinách, u železničních stanic.

Almacenero je pionýr. Změřil si kraj, projel to na koni, spočítal čakry a ranče, stáda dobytka a gauchos. Rozšafně stanovil míru jejich potřeb, navozil kámen, cement a dříví, police na zboží, sudy petroleje, moderní váhy, trychtýře a míry. Šlo to celým krajem, že jakýsi Ital, Němec nebo Turek chce povznést životní úroveň pampy, postaví dům s větrným motorem, přiveze zboží a začne prodávat.

Už nebude nutno, aby jezdili peoni pro novou pilu až do Catamarcy. Bude tu všecko na dosah ruky. Konzervy, salámy, olejovky, sýry, sekery, pily, provazy, biče, lasa, postroje, sedla, sombrera, kalhoty, košile, ponča, ejarpes, boty, paňuely, kořalky, víno, pivo, koření, káva, semena, obilí, hřebíky, šrouby, zámky, podkovy, svítilny, zbraně, střelivo, benzin, kolomaz, pokrývky, pytle, sudy, svěcené obrázky, kůže z hadů, pokrývky z vikuně a kočičí kůže, pro staré, nemocné lidi.

Almacenero nežije špatně. Nemá tu hospodu jako u nich ve Stuttgartu, kam chodil za mlada s mládenci na pivo, nemá tu moře, jako u Palerma, nemá tu pro děti takové školy, jako jsou v Barceloně. Obchod je obchod. Dost dlouho nakládal hovězí čtvrtě v chladírně v Buenos Aires! Pak začal farmařit, mrzačil si záda, zmohl se na auto, prodával ovoce, dřel se, šetřil a štěstí mu přálo.

Má vlastní almacen. Ano, ten právě, který teď vidíte na konci cesty.

Jen jeďte, prosím, jsme dole v kraji, tady je všecko, dost jídla, pití a benzin pro vůz.

„Almacen!“ řekli jsme všichni tři najednou, když na zbledlém nebi vyšly první hvězdy. Na dosah před námi je skupina domků. Není to pueblo, jen větší samota, stanice, koleje dráhy.

Trať doprovází široká cesta, camino nacional!

Almacenero vyšel na silnici.

„Buenas noches! Máte benzin, almacenero?“

Před krámem stojí oprýskané čerpadlo, zlomená hadice visí k zemi. Hotový pomník padlých!

„Lituji, lituji velice! Benzin není… Maňana! Ten, co má klíč, odjel a přijede ráno! Budete tu na noc?“

„Jedeme dál. Musíte prominout. Spěcháme!“

„Benzin není! Maňana! Ale naproti je hotel, vidíte?“

Člověk se konec konců smíří i s tím, že vidí nad krčmou nápis Hotel Paris.

„Mají něco k jídlu?“

„Sí, seňore, je to hotel mého bratra. Mají výtečnou kuchyni a čisté pokoje!“

Otřel si ruce o zástěru a doprovodil cizince.

V nálevně sedí několik gentlemanů, pijí a hádají se. Teď naráz ztichli. Hostinský zavolal ženu, starší dceru, kuchaře a podomka, vrhli se na nás, vynesli zavazadla a ukázali nám naše komnaty.

Patio přecházelo nenápadně do dvora a dvůr do polí. Pole do pampy, pampa do Kordiller, Kordillery do nebe. Co na tom záleží!

Hostinské pokoje jsou zcela nenáročné, tři za sebou, ale v jednom někdo spí. Mají úzká, zamřížovaná okna, aby hosté neutekli. Místo parket hlínu a dveře se zakládají zvenčí kládou.

„Zde je čistá postel pro seňoru,“ šveholí šenkýřka a vybírá z podhlavníku lahvičky s léky a mastmi. Potom skočila jako stíhačka za letícím švábem.

„Večeře je za chvíli, umyjte se, odložte, jako doma, jako doma!“

„Někdo tu mačkal štěnice,“ děsí se Eva. Zeď nad postelí vypadá, jako by potila krev.

„Pojďte! Nemají to rádi, když někdo prohlíží postele a pokoje, urazili by se,“ zlobí se don Francisco.

Potom vyšel na dvůr a ustrnul s námi nad boží nádherou nebe. Zvolna je zasypávají hvězdy. Souhvězdí Štíra, Centaura, Jižní kříž.

Po krátkém vzrušení pokračuje v hospodě zpomalený film nudného života.

„K večeři máme zajíce na rožni!“ hlásí nadšeně paní Eva. „Už ho kuchař stahuje!“

„To nebude más o menos zajíc, seňoro! O peso, o peso, nebude to zajíc!“ pochybuje don Francisco.

Jedeme s ním tři dny, ale kromě spánku chvíli nezahálel. Buď čistí vůz, nebo myje motor, nebo rovná zavazadla, nebo vytahuje z pneumatik ostny kaktusů. Potom debatuje, rozkládá rukama, zasažen tou nebo onou velkolepou myšlenkou. Krčí se pod její tíhou, bojuje s ní, odporuje, útočí, ale nikdy nepodlehne.

Na zeď si sedli tři černí ptáci.

„Čimangos! Čimangos! Znáte je? Černí supi! Žerou mrtvoly a padlé koně! Jedeš!!!“ hlásí náš přítel.

„Koupíme laso! Pojďte do almacenu,“ pokračuje, „dobré laso, pletené z devíti řemínků! Je to drahá věc. Ale nešetřete na něm, amigo! Laso se kupuje jednou v životě a znal jsem mnoho lidí, kteří prodělali, když ušetřili dvě tři pesos. Dobré laso můžete potřebovat i v Evropě. Třeba když hoří nebo když se někdo topí.“

Šedohnědá země kolem almacenu, roztažená bez mezí a hranic do všech stran světa, neví, jaké je tu bohatství.

Almacenero nám ukazuje nový přístroj na hubení kobylek. Včera to přišlo drahou. Krátká hlaveň vrhá plamen, jako benzinová dmuchavka a hospodáři spalují hromady langostas. Kobylky sežerou pole, zahrady, lesy, však to poznáme nahoře nad Saltou! Když přiletí, zatmí se nebe!

Dívám se na původ nejrůznějších výrobků. Tři čtvrtiny zboží jsou z Evropy a ze Severní Ameriky. Tady tedy končí boj o vývozní odbytiště a kdo prorazí až do almacenů, dobře pracoval!

Kupujeme tři kožené jezdecké bičíky, dovedně pletené, potom důkladné a dlouhé laso za čtrnáct pesos, prohlížíme těžkou kožišinu z jaguara, vyschlé hadí kůže, pestré pokrývky z barevných vln, stříbrem zdobené třmeny, stříbrné ostruhy, krátká bolasa s vrhacími koulemi, kožené vesty, barevná ponča a velkou módu, elektrické svítilny. Čím delší, tím dražší, tím honosnější.

U prodejního stolu stojí zachmuřený gaučo. Sombrero do čela, řemínek na špičce brady, ramena zatažena v ponču. Pil.

Na okraji Concepción, co jsou přístřešky peonů, viděl včera děvče. Zakládala do peci na chléb.

Krásná, nevíte ani! Pootočil hlavu a zastavil ji na hromadě červeně květovaných sukní. Hlasitě se zasmál a řemínek mu přeskočil ze špičky brady mezi zuby.

„Qué precio, almacenero?“

„Siente pesos, sedm pesos, caballero!“

„Drahé, velmi drahé…“ přejel očima půl krámu. V zasklené skřínce jsou skleněné šperky, jablonecké drahokamy, zasazené do spon, špendlíků, prstenů, náramků a náušnic. Ne, to je pro nějaké slečny v Buenos Aires, to by tu pořádné děvče nenosilo!

Ale muchacha z Concepción je velmi hezká. Vrátí se tam za ní. Pojede celou noc a potom domů na Choromoro. Snad by jela s ním, caramba! Země by se třásla! Má oči jako mladá šelma! „Cinco pesos! Pět pesos!“ ukazuje na červenou sukni. Zapil to novou sklenicí káni a dohodli se na šesti. Balí sukni za sedlo, jako by se styděl, že celé okolí vidí, jak se ponížil k ženě, jak jí veze dar, jako by si ji podplácel, jako by nebyl dost vzrostlý a zdravý pro nějakou holku!

„Ó, caballero!“ nedalo to Lhotovi, „vaše dívka bude mít velkou radost! Krásný dar, velmi krásný a drahý!“ Zamžoural a povytáhnul si kalhoty.

„Ne pro děvče, caballero! Pro matku, pro starou matku, claro!“

Večeři nám vystrojili v rodinném pokojíku, ku podivu velmi čistém.

„Nesmíte se tady dívat na čistotu, paní! To není jako u nás ve staré vlasti! Jsme z Francie, z Provence. Přijela jsem jako malá holčička s otcem a s matkou, bylo mi pět let. Otec vypravoval, jak se žije u nás, doma. Ale tady? Kdo jede po camino nacional? Peoni, když hledají práci! Opijí se, všechno by zničili. Gauchos z čaker! Také přijedou pít a hrát o peníze. Šoféři a obchodníci. Kriožové, vyspí se třeba na zemi!“

Po slabé polévce a ukrutně tvrdé hovězí roštěnce přišel na stůl zlatý bod večera, pečený zajíc! Byl hubený a kosti měl tenké jako ryba. Všechnu jeho chuť zakryl červený, ohnivý pepř, s kterým nešetří chudák ani boháč v zemích mezi Rio Grande a Ohňovou zemí.

„Dobré zažití,“ popřál nám don Francisco a olizoval pečlivě poslední kost. „Dostanu peso, madame!“

Pak se rozchechtal a povídá: „Zajíc nebyl špatný! Ale měl krátké uši a dlouhý ocas. Budete za chvilku mňoukat!“

Odvedl Evu na setmělý dvůr, kde visela na drátě čerstvá kočičí kůže.

El camino grandioso

Plníme benzin a otvíráme itinerář.

Hlavní silnice z Córdoby do Tucumánu dožívá poslední léta svého stáří. Na mnoha místech pracují silniční pluhy, peoni okopávají okraje, inženýři měří a automobilisté doufají.

Až bude těch 950 kilometrů v pořádku, rozproudí se tu nečekaný život. Klesnou ceny v almacenech, bude větší soutěž, krumpáče poboří špinavé hotely. Benzin je levný. K severu vyjedou automobilové vlaky, sedmitunové Diesely se dvěma přívěsy, dovezou stavební hmoty, nové stroje, potraviny, odvezou ovoce, zeleninu, obilí, kukuřici, maso.

V každé provincii je větší město, poctivě stavěné, s dobrou elektrárnou a vodárnou. Jsou tu školy, divadla, zvuková kina, banky, čisté hotely, vojenské posádky, úřady, nemocnice.

Dvanáct milionů Argentinců ovládá zemi, v které se ztrácejí evropské státy. Dovolte proto, aby byly mezi městy pampy, barevné pralesy, zarostlé pikády, primitivní silnice, polodivocí gaučové, vyschlé studně.

Při tom si přečtěte v prospektu centrální argentinské dráhy, že je v Santiago del Estero krásné náměstí Svobody, zdobené vysokými palmami, cypřiši, katedrálou a pomníkem. Je tu všude bohatá a stará kultura, snad silnější, žhavější, lidštější než v Evropě. Katedrály jsou vznešené jako stará šlechta, ztepilé, rozložité a kdoví, kam se dívá Bůh, když chce vidět stánky, sobě nejmilejší.

Koloniální umění je zdobenější, teplejší, poctivě bigotní.

Silnice do Termas de Reyes je označována jako „el camino grandioso“, velkolepá cesta. Když pojedete zvolna, neztratíte umělý chrup.

Není možno, aby 15 milionů lidí zaplatilo a vybudovalo silnice, průmysl, zemědělství, bezpečnost a pevný politický řád na třech milionech čtverečních kilometrů! Jedna včela nenanosí plný úl.

Evropská veřejnost je proto nakvašena. Proč neotevře vláda přístavy a nepřijme dalších dvacet milionů přistěhovalců?

Zbohatnout bez práce, vyhrát, vykopat poklad, to je válečné heslo země. Když to nejde, žije se ze dne na den, až něco spadne z nebe. Když ne dnes, tedy, maňana, zítra!

Severní Amerika to má za sebou. Texasští farmáři už nevozí do Mexika zbraně a z Mexika vozy plné stříbra. Olejáři vydali dokonce mnoho dolarů, aby postavili napříč Mexikem automobilovou silnici.

Severní Amerika má dodnes rozsáhlé státy, kde se bydlí jako v Argentině, jen s větším počtem automobilů, elektrických žárovek, ledniček, gramofonů, telefonů, traktorů a s nadbytkem mýdla a mucholapek.

Ale USA je celek, bohatý, krevnatý, kterého se drží poslední žebrák jako klíště krve.

Byli to především Slované a Němci, kteří nejeli do Argentiny zchytra. Pomodlili se, než skáceli první strom. Koupili si nejlevnější a nejtěžší půdu. Jejich první synové se narodili pod rákosovou střechou. Nechtěli kořistit, nesli zemi práci.

Je večer a jedeme nepřetržitě širokou, rozbitou silnicí. Skoro jsme nevyšli z vozu. Hodinu, deset hodin, dvanáct. Zaváti prachem, dojíždíme do většího puebla. Na kraji je cukrovar.

Potřebujeme jídlo, pití, postel a dílnu, kde by seřídili brzdy, strhané včera odpoledne za Lavalle.

Za železničním přejezdem je moderní garáž a benzinové čerpadlo. Čtete, že majitelem je J. Pavelka, nepochybně Čech.

Další hotel, který kouše

Je sedmnáctého srpna. Jsme tedy na cestě čtyři dny.

Proti nádraží je „hotel y confitería Italia“ a jeho patron, seňor Carlos Fernandez, pěstuje v pokojích obzvláště zdařilé druhy turistického hmyzu. Je dovoleno hostům, aby se podrobili nočním transfuzím krve a za to všechno zaplatí jen peso padesát z lůžka.

„Nespím ve štěnicích!“ ohrazuje se naše seňora. „Mám ruce jako v ohni! Copak se tu nenajde čistá postel?“

Nevím, moji milí, zda jste někdy prožili dlouhou, pohnutou noc v hotelu, který kouše. Ulehnete, zatáhnete moskytiéru a založíte ji pečlivě pod slamník. Kdesi v temném koutě se rozezvučí vysílačka generálního štábu a vyšší důstojníci, kapitáni, četaři a desátníci seřadí své věrné. Vyšlou rozvědky. Jedna nakousne levou ruku, druhá pravou, třetí krk. Všeobecný nálet! S disciplinou sobě vlastní obsadí váš spací prostor, přískokem, útokem, bubnovou palbou.

Vyletíte, zabijete dvě, tři, pět. Ztřeštěně hledíte na zeď, po které stékají praménky nových bojovníků.

Pokojem zabručí bombardér, šesticentimetrová kukarača, vodní šváb. Mnoho povyku pro nic!

Vztyčíte se na loži! Proklamujete svoje právo na čtyři hodiny spaní.

Šlápnete na zem a drtíte tanky, pozemní šváby a rusy.

Když máte v těle pár set kilometrů, nepřetržité nárazy do děr, celodenní vedro v uzavřeném voze, do kterého každou skulinou proniká prach, jste laciným nepřítelem. Padnete a spíte. Vzbudíte se za svítání a volné části těla planou nesčetnými ohnisky palčivých ran.

Eva seděla v pokojíku a zašívala rukávy dlouhé pánské košile.

„Vezmu si na noc mužské kalhoty a dole je zavážu. Nahoru natáhnu košili a hlavu si zavážu do šátku!“ těšila se.

„Nepomůže! Neusnete horkem!“

„Tak ať mne sežerou! Musím spát!“

Don Francisco se rozjasnil jako petrolejová lampa, zamrkal a řekl jí důvěrně: „Muy bien! Tak se mi to líbí. Bude z vás krioža, paničko, už brzy!“

Pan Pavelka z Concepción

Seňor Garlos Fernandez, hotelier, kupec, cukrář, pekař a caballero, dělá opravdu, co může. Prodává dosti draho, aby našetřil peníze a postavil lepší hotel.

Ale podívejte se na ulici! Silnice sem žene špínu jako velkou vodu. Přejede jezdec na koni a pět minut nevidíte. Ta mračna na jihu, kterými proráží slunce, nenesou vodu. Nejsou to mlhy ani oblaka. Je to prach z Pamp.

Časně ráno jedeme s Lhotou do dílny pana Pavelky.

Všude čisto, skleněná střecha, široký vjezd, betonová podlaha, nejlepší americká služba. Moderní přístroje na promazávání vozů, hydraulické zdviháky, sklad součástek a pneumatik, zkrátka ráj automobilistů.

Jsou tu dokonce čisté záchody a umyvárny pro dělníky i pro zákazníky.

Mladý Pavelka se zarazil, když náš statečný Popular hladce přistál na podlaze.

Podivná policejní značka, podivná posádka!

„Dobrý den, pánové! Qué quiere? Co si přejete?“

Promluvil jsem na Pavelku česky. Nerozumí. Ne proto, že by neuměl těch pár slov, které pochytil od otce a matky, ale kdo by tu mluvil tou zvláštní řečí!

„Můj přítel je z Čech, přijel s tím vozem do Buenos Aires a jedeme na Saltu a Jujuy. Projeli jsme za dva dny z Córdoby na Lavalle a zpátky na camino nacional!“ vysvětluje pan Lhota.

Otevřeli kapotu a hledali motor. Takový malý! Kolik? Jedenáct set krychlových centimetrů. Čtyři válce? Třicet koní? Ti Evropané jsou prokletí blázni! Dobrý automobil musí mít alespoň tři litry. Pravda, kolem Buenos Aires jezdí malé vozíky z Evropy, ale většinou se rozsypou, když je někdo prožene v campo.

Starší, tlustý občan si přejel pravicí zpocené čelo.

„Skóda! Skóda! Na mou duši! To je ta evropská fabrika, která zde staví cukrovary! A na jihu v Córdobě je seňor Minetti, co tam má ty mlýny. Koupil camiony Skóda! Těžké Diesely! Tady se špatně jezdí!“

A táhne mne k osmiválcové Fordce, rozebrané nad montážní jamou.

„Je nová, má pět tisíc kilometrů a podívejte se na motor! Uvolnil se mi čistič vzduchu a musíme přebrousit válce. Zdejší prach je jako jed. Všude projde, všechno zničí. Koupíte si nový vůz, ujedete deset tisíc kilometrů a spálíte víc oleje než benzinu. Všecko se vyběhá! Prach!“

Spěcháme. Minuta je kilometr. Pan Pavelka se vzpamatoval a chápe moje česká přání. Umýt motor, dotáhnout, vyčistit karburátor, nesahat na ventily, nesahat na zapalování, navařit výfuk, pevně připojit, seřídit brzdy, všechno promazat, vyměnit olej. Nic z toho nesmí být maňana! Zaplatím, co chce, když před polednem odjedu.

Pavelka roztál. Ukáže, co dovede. Zatím prosí, abychom šli do sousedního domu, kde bydlí jeho otec s matkou. Budou mít nesmírnou radost!

U moderních dílen se krčí nízký dům, stáří vedle mládí.

„Tatínku, jsou tady krajani z Čech!“

Na zápraží vyšel čiperný stařík a podíval se nedůvěřivě. Krajan nenese vždycky štěstí! Jde světem mnoho darmošlapů, kteří jen okradou, vypůjčí si peníze, ujídají chleba.

Lhotovy šaty, v kterých prchnul z Baires, nebudí důvěru. Vypadá jako slepice, přejetá automobilem. Moje důstojnost je neméně sporná. Olejová pole na kalhotech, strniště na bradě, obvaz na ruce, rozbité čelo.

„Pozdrav Pánbůh, chlapci! Copak tu hledáte?“ ptá se starý.

„Já jsem Lhota z Buenos Aires a tady amigo je, más o menos, jak se to řekne? Je tady se svou ženou, jedou automobilem do Jujuy a znají se dobře s našimi v Baires i se seňorem Lehkým!“

„I není možná! Znám seňora Lehkého, nejlepší člověk ze všech, stavěl tady cukrovar! Však jsem tam začínal jako strojník!“

„Maminko! Postav na kafe, jsou tady hosti!“ volal do domu.

„A kde máte tu vaši ženskou? Musíte ji přivést! Maminka se asi zblázní radostí! V hotelu, u dona Carlose? Běž, chlapče, pro ni! Utíkej!“

Ani strom nemůžete přesadit z dobré země do písku, natož člověka. Jede dlouho na lodi, vystoupí v Americe, pustí se do práce. Nadělá peníze, dobře jí a spí. Ale duše se nepřestěhovala. Zůstala doma, v moravské vesnici pod Radhoštěm nebo u Poděbrad u Labe.

Vystěhovalec je jako zkrocený kůň. Mlčí a táhne. Kdyby byl milionářem, kdyby měl továrnu, estancii, půl provincie, co si s tím počne! Rozumějte: U nich ve vsi o tom nikdo neví.

Nikdo neví, že ten mladý Pavelka, který měl svou hlavu a odjel tenkrát do Ameriky, má syna, krásnou živnost a že provdal dceru do Recreo, do nejlepšího hostince při tucumanské silnici.

Kdyby to věděli chlapci, s kterými vybíral na jaře vrabce, kdyby to věděl pan farář, učitel, starosta – Darmo mluvit!

Paní Pavelková je hodná Moravanka. Prohlíží si Evu a říká dceři: „Tak vypadají Češky! Mají světlé vlasy, červené tváře, ne jako ty černé ženské tady u nás. A jsou to hospodyně! Však tu máme také čisto, jako doma. Zdejší lidé nedbají, ženské jsou jenom na parádu, domácnost je netěší. Je to jiný svět!“

„Tak kudy jste dojeli? Z Córdoby?“ začíná Pavelka senior.

„Sí. Ale přes Salinas Grandes, na Lavalle, pralesem na východ a na Concepción!“

„Kam vás to čerti vedli!“

„Nás tam nevedli čerti! Nás tam vedl pan Lhota!“ dodala Eva.

„Krajane, krajane! Nejhorší kus Argentiny! Vždyť tam lidé pomírají hladem! Není tam kapka vody! To tady nahoře, až dojedete k Tucumánu, to je učiněná zahrada. Pole, krásný dobytek, káňa, brambory, ovoce, skoro jako na Hané!“ zapaluje doutník a pokračuje.

„Nerozbili jste vůz? Václav by vám to spravil! Je to šikovný hoch! Co máte, Fordku?“

„Ne, český vůz!“

„Ja, ja! Neříkejte! To tam ti naši doma už dělají taky automobily? Václav říkal, že dole v kraji jezdí moc českých vozů a kamionů, ale nikdy jsem tomu hrubě nevěřil. A co Praha? Ještě tam nosí strážníci ty kohoutí ocasy za kloboukem?“

„Kdy jste byl naposledy v Čechách?“

„Baže naposledy! Hned tenkrát, když jsem odtamtud jel. To je dnes, más o menos, čtyřicet let! Bude mi sedmdesát! A jak mluvím česky!“

Pak se netrpělivě poposadil a už běžel do dílny, aby se podíval na ten český automobil. Zpropadení lidé, do všeho se pletou! Už dělají taky automobily!

Vrátil se spokojen.

„Trochu jste to pomlátili, ale jenom plechy. Tady si nepotrpíme na parádu. Ja, to lidé u nás nevijó, jaké jsou tu kraje! Samá mizerie! Do campo jenom na koni, škoda automobilu!“

Řeč se svezla na válku. Bude? Nebude?

Starý Pavelka to chvíli poslouchal a potom povídá:

„Tak, tak! Nevědí, čeho si vážit. Takové krásné kraje! Kde není pole, je mez a za ní zase pole. Kus půdy se neztratí. Město vedle města. Pekař upeče chleba, řezník dá maso, hokynář zeleninu. Vepřová, knedlíky, zelí, a hlavně! Hlavně, krajani, pivo! Už jste to tady pili? To máme ještě dobré, takové Guemés, na českých mašinách vařené. Mají tu dobré sládky, ale není zde ten květ, ten slad. Je to břečka!“

„To když jsem byl v Mexiku,“ dodal odborně don Francisco, který jinak nepije nic než vodu, ředěné víno, maté a kávu, „začali tam vařit dva naši sládkové pivo. Jeden byl z Moravy a druhý z Čech. Dodnes se jmenují dva největší mexické pivovary Bohemia a Moravia.“

Když jsme se vraceli v dokonale seřízeném voze do hotelu, bylo poledne.

Nepochybuji, že jsme mohli poctíti návštěvou místní městskou radu, policejního velitele a byli by uspořádali na naši počest báječný banket.

Jenže reportéři byli vynalezeni proto, aby přenášeli jedny lidi k druhým, aby fotografovali skutečný život a pokud možno jadrně psali do novin.

Obyčejný člověk z ulice řekne víc než turistický syndikát. A tak pojedeme dál k severu, zaprášenými cestami, kolem čaker, rančů a almacenů, vydřených potem, odvahou a mozoly jednoduchých lidí. Nebylo by správné, aby se reportér vrátil z Jižní ameriky jako dokonalý hlupák, ozdobený řádem Zlatého kondora.

K jižnímu severu

Argentina je na spodní polovině zemského pomeranče. Jih dosahuje k mořím, která vábí polární badatele, a severní provincie zasahují mezi obratník kozorožce a rovník. Proto postoupíme do oblasti, kde je pod nebeskými Andami pustá gubernie de los Andes, subtropická provincie Jujuy[2] a věčně kvetoucí provincie Salta.

Je to území dosti vlhké a nadbytečně teplé, s bujnou přírodou, kde jsou tropické lesy, listnaté i palmové, háje obrovských kaktusů, pepřovníky, blahovičníky, fíkovníky, banánovníky, durazno, akáty kolem čaker, pomerančové sady a obrovské plantáže cukrové třtiny.

Pole a pastviny v rovinách dělí pravidelná topolová stromořadí, jež vysadili první kolonisté, aby tak tříštili prudké větry z pamp.

V lesích není nouze o jaguary, divoké kočky, lišky, nosály, pásovce, rozměrné hady, tapíry v močálech a v řekách, dravé ryby, vysokou zvěř, smraďochy, plameňáky, pštrosy (rhea americana) a hejna papoušků.

V každém almacenu visí stočené suché hadí kůže, nevydělané kožešiny a Indios vám přinesou mladou pumu, dětem na hraní.

Nejhorší šelmou je prý chakenský indián – tak říkají tady. Vláda je soustředila po dobrém i po zlém u velkých plantáží a cukrovarů, kde žijí v pracovních táborech a pomalu si zvykají na zemědělství. Takové pracovní středisko má správné a krásné jméno ingenio[3]. Kouří se nad ním z mnoha komínů a indiánská mačeta, dlouhá, široká a ostrá, neřeže hlavy nepřátelům a už dávno není nástrojem krevní msty. Dělí na kousky trubky cukrové třtiny (proto caňa – „trubka“). Děti mají radost, že to mohou zadarmo cucat, tátové mají radost, že je z toho silná kořalka, a evropské bursy nemají radost, že levný argentinský cukr vytlačuje řepu.

Panenská země. Nikdo ještě neví, jak je bohatá. Je tu zlato, stříbro, sperilita, měď, olovo, zinek, mangan, wolfram, síra, soda, borax. Je tu petrolej, v provincii Jujuy pod bolívijskou hranicí, v provincii Saltě pod Rio Pilcomayo, a někde mezi Rio Teuco a Rio Bermejo na hranicích pohraniční provincie Formosy, za kterou se prostírá paraguayské Chaco.

Válka bolívijsko-paraguayská vypukla po pětiletém sporu, roku 1933. Až do roku 1935 tam dělali zbrojaři jisté obchody. Lhota se mi svěřil, že nabídnul oběma vládám svoje skládací postele.

„Claro, amigo! Ta válka mohla být mnohem delší, kdyby byli vojáci pořádně spali! Byli unaveni, obě strany, a každý by se unavil v Chacu. Je to peklo!“ dokládá.

Válka v „zeleném pekle“ byla válkou o neznámé hodnoty. Hluboko pod vyschlými křovinami, lesy a kaktusy je pravděpodobně petrolej.

Kondoři z And zalétnou často nad severoargentinské caňady, nad vlny zelené alfalfy, nad pšeničná pole a plantáže.

Mají, kde by si odpočinuli. Nevado del Aconquija, masiv žulových hřbetů, který vidíte v Concepción na západním nebi, stoupá do půl páta tisíce metrů. Pojedeme často na silnicích, které jsou tři tisíce metrů nad mořem, a podíváme se do San Antonio de los Cobres, městečka v Andách, kde se vaří pučero při méně než sto stupních Celsia.

Zajeďte na sever do hor a najdete malé pueblo Susques, ve – čtyřech tisících metrů! Je tam stará románská kaple, starodávně opevněná vysokou zdí, neboť až sem přišlo Tovaryšstvo Ježíšovo v dobách dobyvatelů.

Také většinu ostatních kostelů, misií a kaplí založili španělští otcové, v údolích i v Andách, když nesli křesťanství do osad.

V Tucumánu i v Saltě jezdí elektrické městské dráhy, jsou tam moderní garáže a hotely. Na periferii pletou indiáni košíky z barevných trav, pohánějí nohou staré hrnčířské kruhy a tkají krásné pokrývky a závěsy na primitivních stavech. Skoro vymizel starý „trapiche“, mlýn na cukrovou třtinu, protože inchenio je inchenio.

Je tu dobře lidem i dobytku, což je stejně důležité v zemi, která vyváží masité výtažky, zmrzlé maso, konzervy a hovězí kůže.

V coralech krotí gaučové býky. Učí polodivoké koně slušnému chování a laso tady kupuje otec synovi místo vysokoškolského vzdělání.

Karety se spřežením mezků, volů nebo mul projíždějí koleje mezi čakrami, a kde nestačí ani mulám dech, nastupují lamy.

„Stoupáme!“ libuje si don Francisco. „Nad Jujuy pojedeme vysoko do Kordiller a tam dostanete punu.“

„Co to je?“

„La puna? Oh, puna je horská nemoc! Člověk nemůže chytit dech, dělají se mu kola před očima a je z něho poloviční blázen! Puna je všude tam nahoře v paráno, na horách.“

Minuli jsme Monteros a veletokem prachu, na plný plyn, ženeme se v odpoledním vedru na Famaillu, Padillu a Reducción. Po levé ruce jsou lesnaté svahy a za nimi velehorské Sierry.

Tři živí lidé v malém voze, neprodyšně zavřeném. Venku je padesát stupňů Celsia. Pes by pošel.

Ovázali jsme si ústa šátky. Eva, která právě řídí a pere se už hodinu s nánosy prachu a děrami, brzdí a zastavuje. Potíme se další nudnou hodinu, s jediným zájmem, aby naskakovaly na měřiči nové a vyšší kilometry. Ručička rychloměru nikde nepřestoupí sedmdesát. Chvílemi spadne na třicet, dvacet, deset.

Dva úseky jsme filmovali, protože by sotva někdo uvěřil, čím projede dobrý vůz denně pět set kilometrů.

Dnešní úsek je ovšem kratší. Chceme dorazit do Tucumánu dřív, než zavřou banky. Potřebujeme peníze, ne dnes, ale zítra, pozítří.

Bude fiesta

Dovolte další španělské slovo. Fiesta je slavnost. Člověk, který pracuje, musí také oslavovat. San Martina, Sarmienta, světice a svaté.

Fiesty jsou dobrodiním celé iberské Ameriky a táhnou se z Patagonie až do Ameriky Střední, ba nad Rio Negro a do jižního Texasu.

Je to den, kdy člověk nepracuje, protože nesmí. Je fiesta. Svátek!

Fiesty jsou rozličné, třeba de los Angelitos, slavnost andílků.

Děti se obléknou do dlouhých bílých košilek, s varhánky a řasnatými rukávy, na záda si připevní andělská křídla, nad nimiž, s věnečkem bílých květů, vykukují půvabně jejich naprosto černé hlavy.

Andílkové se vedou za bílé stuhy, jdou po ulicích do kostela. Je to příležitost pro pány učitele a učitelky, aby v doprovodu církevním bohu i lidem udělali radost.

Nebo třeba Fiesta de los Flores, květinová slavnost. Fiesta je ovšem také v den narození, vítězných bitev, úmrtí a jmenin všech znamenitých vlastenců, generálů, revolucionářů, spisovatelů, vychovatelů, hudebníků a politiků.

K nim přistupuje kdekterý svatý, svatá, státní svátky, a když to všechno nestačí, slaví se alespoň media fiesta, poloviční svátek, za osobnosti méně významné.

Jihoamerická fiesta začne den předtím v poledne.

Zavřou se obchody, školy, úřady, banky.

Evropané pracují příliš rychle! Kdyby pracovali pomaleji, méně by udělali a zbyla by práce pro druhé.

Podívejte se po Argentině, po Brazílii, po Bolívii! Co je tu všude práce! Ale lidé jsou slušní, nechtějí všecko sami pro sebe.

Je fiesta!

Kdybyste se postavili na hlavu, banky zavřely, nevymění vaše šeky, ani zdejší, ani dolarové na City Bank of New York.

Mám asi dvacet pesos a potřebujeme benzin, jídlo, pití, nocleh.

„Už to mám!“ zaradoval se seňor Lhota. „Je mi dlužen dvě stě pesos! Vzal si kožišiny, slíbil, že zaplatí, ale nic jsem nekobroval.“

„Kdo, prosím vás?“

„Někde tady bydlí, mám adresu! Půjdu na něj a máme peníze!“

V postranní ulici čistého a romantického Tucumánu je krám dotyčného desperada, který má kožišiny od dona Francisca a neplatí.

„Strašně mu vynadám! Takový lump! Vzal kožišiny, nezaplatil! Počkejte venku a zaskočím tam. Darebák!“

* * *

Všimněme si povahy zdejších drsných lidí, zabalených do starošpanělských formalit.

Okradou hlupáka, to je spravedlivé. Neváží si vyuzených mumií, které preparovaly tři university a udělaly z nich kleštěnce, kteří si nepřišijí ke kalhotům knoflík, které okrade první chytrák.

V tom je boj kriožů s gringos, chlapů se zelenáči.

Krioža dobře střílí, rve se pro špatné slovo, ale má nekonečný cit spravedlnosti, vyšší spravedlnosti, před kterou měkne jako školák. Neposuzujte to sentimentálně, to by bylo zbytečné.

V nízkém domě tucumanské ulice se otevřely dveře, za nimiž bylo doupě toho padoucha, který vzal Lhotovy kožišiny a nezaplatil. Díváme se napjatě, kdy vyběhne rozvášněný don Francisco, vytáhne chlapa za vlasy a přivleče ho na chodník.

Momentito! Klid!

Don Francisco se vrací a má kouzelnou náladu.

„Musíte k nim dovnitř! Jsou to velmi hodní lidé! Oženil se a jeho paní čeká dítě. Je to moc hodný člověk!“

„A zaplatil vám?“ ptá se seňora.

„Jak by mohl zaplatit? Jak si to představujete? Nemá! Jsou zlé časy! Ale bude mi posílat každý měsíc deset pesos!“

Jedeme na náměstí, opravdu krásné a rušné. Palmy, košaté stromy, katedrála s vysokými římskými sloupy, na jedné věži hodiny, na druhé zvony. Moderní obchody, za které by se nestydělo evropské velkoměsto. Hotely, kavárny a restaurace s rošty, přetíženými šťavnatým masem.

Je fiesta. Pojedeme dál, někam, kde není fiesta, se zbytkem peněz v kapse.

Mrtvého koně dám na tvoje pole

Morálka jest (podle Evropanů), když má člověk vyšší společenské postavení, může si zvát hosty, je členem společenského klubu, má akademický, stavovský nebo politický titul a dá ročně něco na sirotky.

Je v zájmu veřejné morálky, aby se chudí hoši proslavovali a nebyli z nich obyčejní dělníci nebo rolníci.

V Argentině je morální, když se lidé starají o dobytek.

Za zloději dobytka ženou se svorně hospodáři z celého kraje, ať už je to v kterékoliv odlehlé provincii Jižní Ameriky.

Není většího prokletí černějšího stínu nad čakrou, než když před ní ráno najdou zabitého koně nebo krávu. Zastaví se kolemjdoucí, shromáždí se sousedé a začne lidový soud.

Kdo zabil?

Zlý soused, který zavlekl zabité zvíře před váš dům, pohanil půdu, na které pracujete, i když sousedé nevěří, že jste tu vraždu spáchal.

Je to jistě vražda!

Země vyváží ročně půl milionu tun chlazeného masa. Je to národní průmysl, národní poklad. Země vyváží také cukr, obilí, je největším světovým vývozcem lněného semene, vyváží quebrachové dřevo a jeho léčivý výtažek, ale to všechno jsou výrobky neživé země. Dobytek je přítelem člověka, přítelem přistěhovalců, tím spíše, že se sem přistěhoval z Evropy jako oni.

Roku 1553 bylo dovezeno do Argentiny devět kusů hovězího dobytka. Rozmnožil se a dokonce zdivočel v sedmnáctém století.

Dnes živí Argentina polovinu celého masného trhu světa z původních devíti kusů.

Dobytek se poráží pod širým nebem.

Stáhne se kůže a vyříznou se nejlepší kusy masa. O plíce, dršťky a ostatní vnitřnosti není valného zájmu. Čerstvé maso je za chvíli nad ohněm a jí se skoro polopečené.

„Trhej!“ říkala mi naše seňora, když jsme začínali oběd.

Ubohý gringo okouše a pracně spolyká jen propečený povrch a ke kosti se rozhodně nedostane.

Maso se rychle kazí.

Proto byl za pomoci severoamerického a anglického kapitálu vybudován systém chladíren, chlazených vagonů a chlazených nákladních lodí. Hlavním odběratelem masa, výtažku a konzerv byla Velká Británie.

Ve velkém je kilogram hovězího masa za 29–32 centavos, tedy za 2,50 K. V malém za 60 centavos, asi za pět korun.

Vegetariáni nemají tedy v Argentině pražádnou budoucnost.

Takový gaučo při fiestě sní dvě, tři kila masa a těší se vynikajícímu zdraví.

Posuzujte jejich zemi, jak chcete, hubujte na špatné silnice, na nečisté hotely a tvrdé hovězí.

Nic se nezmění a kazíte si nervy.

Nikdo tu nestojí o vaši kritiku, opečte si asado a jezte!

Don Francisco střílí!

Kdykoliv jsme se připravovali na velkou reportážní expedici, hlásili se nám společníci, obyčejně mladí lidé, kteří dokazovali, že mají neobyčejné nadání pro takové obtížné historie. Div že neukazovali svaly, nestříleli z pistole a nenesli vysvědčení o státní zkoušce z pěti cizích řečí.

Don Francisco, pokojný kožišník z Buenos Aires, je nenápadný člověk. Stravuje v sobě všechno, co vidí, má svoji logiku a své závěry, s kterými nikdo nehne.

Buďte ujištěni, že za jeho řečmi, které nemají někdy konce, za směšnou starostí o maličkosti, stojí ještě jeden člověk, druhý Lhota, všemi mastmi mazaný a uhnětený divočinou.

Je to onen druh lidí, kteří skočí pro tonoucí dítě, vynesou člověka z ohně, převedou slepého přes cestu a rychle se ztratí, než přijdou lidé.

Tucumán dávno zmizel v šedivé, mírně zvlněné rovině.

Za Leocadio Pazem se šeří. V některých úsecích vane čistý vzduch, v průzračném vzduchu stojí kamenné obrysy Kordiller a čekají na západ slunce.

Motor táhne jako traktor, kola se protáčejí v písku.

„Camino nacional! Státní silnice! Cesta pro hlupáky!“

„Pořádný člověk se takové cestě vyhne. Znám lepší, seguramente, jel jsem tudy před mnoha lety. Až vyjedete ten kopec, uvidíme lesy a dáme se doleva. Zkrátíme si cestu na Rosario de la Frontera!“

„Už zase zkracujete cesty, příteli? Doufám, že nedojedeme do toho puebla v nebi, co je pět tisíc metrů nad mořem. Bylo by tam v noci zima!“ brání se Eva a uvolňuje zámky skládací střechy.

V bezprašném vzduchu, pod volnou oblohou, proplachujeme plíce, zanešené do nejtenčích průdušnic.

Rádio hraje melodie, vysílané z Córdoby, Buenos Aires slábne, jsme daleko na severozápadě a za několik dní budeme mimo dosah všech vysílaček.

Než se setmělo, připravil don Francisco zbraně. Moji pistoli do síťky nad volantem, svoji pušku k ruce a seňora se zatahuje do měkkých kožešin na svém nočním místě na zadních sedadlech.

„Najdou se takoví zlí lidé, amigo, že položí v noci na pikádě strom přes cestu! Přepadnou rančera nebo chudáka peona, vezmou mu koně, zbraně, peníze, tabák! Kdybyste viděl strom v cestě, zhasněte světla! Zastavte a skrčte se s pistolí za vozem! Obejdu to pěšky, chodím jako kočka. Jsou tu hodní lidé, ale je mezi nimi moc lumpů, claro!“

„Divočina!“ souhlasím a sjíždím po hrbaté stezce do širokých lesních prostorů, které polykají poslední soumrak.

Narážíme na kořeny, uhýbáme se fantastickým stínům, které promítáme do tmy dvěma kužely reflektorů. Lhotovi svítí oči. Volá příhody, překvapení, strach a mrazení v kostech. Bezvadný chlapík!

Minula hodina a nebyla ztracena. Ze tmy svítí zelené páry očí, rychle hasnou a co chvíli proběhne v tísni a v úzkosti nízká živá hmota průsekem oslňujících světel.

„Když jsou oči vysoko, je to srna. Když jsou u země, je to liška nebo zorrino. Když po vás skočí, je to dravec! Perete se dobře, když vás někdo napadne?“

„Dost dobře, ale nemívám příležitost!“

„Copak vás v Evropě nikdy nikdo nepřepadnul?“

„Zatím ne!“

„To je divné! Vždyť je to tam samá vražda! Muy bien! Četl jsem staré noviny z Evropy! Natahují tam dráty přes silnice a chytají živé automobilisty!“

„To máte pravdu! Ale nemám na to štěstí!“

„Ticho! Pozor! Ticho! Pozor! Ojo!“

Z černého úbočí svítí pár zelených světel.

Ustrnula a prásk!

„Srna! Leží, amigo!“ šeptá don Francisco.

„Z vozu se špatně střílí, ale dostala ji!“

Stojíme pod klenbou kebračů a shora se dívají hvězdy na černé zabité zvíře. Země je měkká a suchá.

Kolem dokola straší pradivné kaktusy, vysoké svícny cereusů, nízké kmeny s rozloženými dlaněmi, tučné listy, ozbrojené krátkými jehlami, plaziví, přízemní hadi, obsypaní ostny, hranaté šlahouny, propletené do skupin a hnízd. Zelený prales přišel na pohřeb černé srny, kterou do východu slunce stráví puma nebo ocelot.

Chytré zvíře

Pustá, divná stezka zapadá do hlubin, kola se protáčejí v děrách a Francisco je spokojen.

Když se člověk přičiní, má celý pytel příhod.

Vypravujeme si lovecké historie. My z Mexika, on z Brazílie, on z Kolumbie, my z Karpat.

„V Sierra Madre u Tamazunchale jsme přejeli předloni hada,“ chlubí se doňa Pepík, „já vlastnoručně! Měl dobré čtyři metry!“

„Přidej…“

„Nad Zimapanem jsem střelila kondora! Měl skoro dva metry rozpětí křídel!“

„Přidej…“

„Směje se mi a jednou přejel prase!“

„Caramba! Stůjte, vyhněte se, proboha! El zorrino! El zorrino!“

Lhota mi strhnul volant právě v nejlepším. Už jsem ho měl!

Pěkné zvíře s bílým pruhem na hřbetě letělo přes cestu a už už bylo pod koly. Takový úlovek!

Zmizelo ve tmě a dívám se vyčítavě na compagnera.

„Jste divoch! Nemyslíte! El zorrino! Strašné zvíře, bestie! Smraďoch! Mohlo se stát velké neštěstí!“

„Neštěstí? Přeháníte, amigo!“

„Oho! Je to velice chytré zvíře! Nosí sebou takový smrad ve žlázách a stříkne to po lidech, když je mu zle. Amigo, amigo! Smrděli bychom tak strašně, že by nás do hotelu nevzali, najíst nedali a vyhnali by nás do hor! Koho postříká zorrino, je prašivý! Musí do hor, aby to z něj vyšlo, a gauchos po něm střílejí! Jeďte dál, jste nezkušený člověk!“

Nemyslete na bobra!

Gaučové u hranic andské gubernie mají někdy žízeň.

Prohrají laso, koně i vysoké boty a propijí sedlo.

Noční krajina se rozšířila do nízkých skupin stromů, černých, neprostupných hájů, ale Rosario de la Frontera je daleko, lejos.

Že by se našel almacenero, který by postavil ve zdejší pustině kamenný dům, krytý rákosem, opevněný těžkými dveřmi a mřížovanými okny?

„Gauchos jsou hodní lidé, ale někdy svině…“ povídá Francisco a trochu se zarazil. „Svině, claro, je to dobré české slovo? Už zapomínám!“

„Dobré slovo, ale neříká se to před dámou, amigo!“

„Eh, říká, neříká, znal jsem, pane, dámy, jaké dámy, bohaté dámy.“

„Potřebujeme benzin!“

„Už jedeme zpátky na camino regular! Bude tam almacen! Tady jsou ovšem divné končiny. Jak zapadne slunce, nalévá almacenero oknem. Gauchos sedí venku na zemi. Když mají v hlavě, není s nimi řeč! Hned střílejí, a dobře! To jsou docela jiní lidé, než u vás doma! Chlapi, ne takoví pos… jak se to řekne před dámou česky?“

Žuch!

V lesním terénu, propleteném nejdivočejšími kaktusovými zrůdami, prolamuje se úzká stezka do mělkých strží, zatopených vodou.

„Laguny! Pozor, nevíte, jak je která! Kdybychom zapadli, nevyjedeme!“

Žuch! Voda stříká kolem boků vozu.

Nový močál! Div, že v něm neleží kajmani.

„Počkejte! Musí se to prošlápnout pěšky! To jsem byl jednou s jedním v Missiones až u Laguny Ibery. On pořád, že prodáme koně a koupíme si Fordku. Tenkrát byly ještě automobily jako rozhledny na vysokých kolech, mnohem šikovnější než dnes. Compagnerovi to strašilo v hlavě, v poledne odejel do Posadas a druhý den se vrátil na staré káře. Koně prodal, hlupák! Přijeli jsme v noci k takové laguně, jako je tahle. On, že to přejede! Chtěl jsem to prošlápnout, ale bál jsem se těch ryb, co žerou nohy. Potvora se zakousne a nepustí! Je jich tu plno, ani koně nedostanete do vody! To se ví, compagnero se smál, sedl si do vozu a rozejel se. Šlo mu to dost dobře. Když byl uprostřed, tak mu ještě koukala celá hlava. Potom už ne.“

Jednička, dvojka a plným plynem do vody! Popular se pohroužil, chvíli plaval, potom se zakymácel a vězel do půl dveří v tůni. Z kapoty vyletěla bílá pára, voda je skoro pod okny, ale pomalu, po centimetrech jedeme vpřed. Teče nám do vozu, nohy máme ve vodě. Pepík, jakožto žena dosti vycvičená, skočil na složenou střechu kabrioletu a také don Francisco pochopil. Sedli si dozadu a zatěžují zadní kola.

Stojíme, jedeme, pomalu, pomaloučku, rychleji, voda klesá, vyjíždíme.

Zabalil nás oblak vodní páry. Voda syčí na výfukovém potrubí, motor běží na tři válce. Jsou mokré svíčky.

„Muy bien! Už jsem myslel na ty žravé ryby!“ oddychuje Lhota.

„To byl v Texase jeden člověk a vařil zlato!“ povídám.

„Potká compagnera a že má recept! Žádná kouzla, žádné zázraky! Dej do kotle vodu s pískem, do toho kameny! Rozdělej oheň a uvaříš zlato!“

„Zlato?!?!“

„Zlato, amigo! Má to jen jednu podmínku: Když vaříte, nesmíte myslet na bobra.“

„Na bobra?“

„Na bobra, amigo! Ti dva v Texase se potom potkali asi za měsíc. Druhý compagnero byl velmi sešlý, ruce se mu klepaly, nestál za dolar.

‚Vaříš, vaříš?‘ povídá první. ‚Máš zlato?‘

,Vařím jako blázen, člověče. Vařím, zlato neuvařím! Deset let jsem na potvoru nemyslel, a jak začnu vařit, už ho vidím!‘ S takovou lagunou je to zrovna tak! Jak myslíte na neštěstí, už je na cestě!“

Zakryli jsme chladič kusem plátna, motor běží jako hodiny a v dohledu se leskne další močál.

Ukrajujeme hlinité břehy, proplétáme se mezi pilíři cereusů, které měří jistě sedm osm metrů.

„Neprojedeme! Zastavte!“ křičí Francisco.

Najíždíme po levém okraji, kde je jistě mělko. Zdvihly se fontány špinavé vody a ve světle reflektorů je to fantastický obraz. Ještě pět šest metrů! Motor hubuje, umdlévá, zpomaluje a stojí vprostředku hladiny.

Není hluboká, sotva na kola. Prudce otevírám dveře a brodím se ke kapotě. Kolem svíček jsou jezírka, z kabelů kape voda.

Eva otvírá postranní kapsu s nářadím a podává mi složený, tlustý sací papír. Nesmějte se tomu! Je to nejrychlejší prostředek. Vysuší okamžitě kabely, svíčky a mokrý rozdělovač. Zkuste to, ale pokud možno všude jinde než v laguně, kde koušou žravé ryby do nohou.

Startujeme, motor syčí a kouří.

Pomalu zabíráme a za několik vteřin vyskakuji na suchý břeh.

„Zatraceně! Mohli jsme tam zůstat. Co se mi to stalo?“ divím se.

„Myslel jste na bobra, amigo,“ připomíná don Francisco.

Krčma v pustině

Za hodinu padne půlnoc.

„Světlo!“ hlásím.

Stojí a neposkakuje, kmitá pevně z daleka.

„Oheň to není, byl by níž!“ šeptá Francisco.

Za chvíli vidíme, malé osvětlené okno.

Na ploché mýtině u cesty stojí čtyřhranný přízrak s velkým žlutým okem, pokrytým mříží.

„Almacén! Mám žízeň!“

Jsme na rozcestí lesní stezky a camino regular.

Přepínám skloněná světla, abychom nerušili horký polospánek přírody. Před hodinou, v nízkých horách, bylo skoro zima, tady jsme v údolí, v nádrži teplého vzduchu.

Stop!

Osvětlenými mřížemi vidíme rozvěšená sedla, koňské postroje, biče, lasa, sombrera, konzervy, petrolejovou lampu. Pootevřely se dveře. Vyšel z nich žlutý obdélník a v něm stojí rozložitý almacenero.

„Kdo je!“

„Dobří lidé, almacenero!“

„Qué quiere? Co chcete?“

„Benzin a pivo, almacenero!“

Přišel k vozu a pozdravil.

„Sí, sí, máme pivo i benzin! Ale nemůžete dovnitř. Je pozdě!“

U kůlu ve tmě přešlapují tři koně.

„Jsou opilí, he?“

„Más o menos! Nechtějí se hnout! Jsou to rváči, dobře je znám! Oh, máte s sebou dámu! Jeďte, jeďte dál, prosím!“

„Jste velmi pozorný, almacenero, ale můj přítel i já máme zbraně a dost velké ruce!“ chechtá se Francisco a je dokonale omámen slabou nadějí na senzaci.

U dlouhého nálevního stolu sedí tři gentlemani. Sombrera na hlavě, řemínky mezi zuby, sklenice kořalky u ruky. Hrají! Rozhazují kostky, sbírají je do pohárku, zarytě mlčí a vyhraná pesos zkoušejí v zubech.

Hrej to spravedlivě, amigo! Jinak tě vynesou z této místnosti. Ponesou tě nohama napřed za zvuků tiché hudby a ty – už ji neuslyšíš…

Prostřední bratřík má obzvláště vyvinuté pouzdro na revolver.

Jako bychom nebyli vešli.

Jsou tak opilí, že už sotva vidí malý kousek stolu a tři kostky.

„Caňa!“ ozval se krajní.

Sedli jsme si a pijeme teplé pivo. Almacenero nalévá z plechovky benzin.

„Pijte, seňoro, mně se to zde skutečně nelíbí!“ radí Lhota.

Vzduchem proletělo slovo silnější než alkohol.

Seňora… Zdá se, že tu někdo promluvil o seňoře. U všech ďáblů! Kde je tu ženská! Ukažte tu seňoru!

Caballero z kraje otočil prudce hlavu, stáhnul si šálek a vysunul do čela okraj sombrera. Loktem dal znamení compagnerům.

Pak se vytrvale, bez hnutí a beze slova díval na moji ženu.

Člověk, vychovaný v Evropě, má pitomé nápady. Vzal jsem balíček černých cigaret a nabízím je příjemnému sousedovi.

Kdo ví, co se převalovalo v jeho tupé hlavě. Viděl člověka, trochu většího a rozložitějšího, plivl vztekle přes pult a vylil mi do tváře sklenici kořalky.

Trhlo mi to v pravé pěsti, ale Lhota se svezl jako had z vysoké židle a postavil se mezi nás.

„Promiňte, caballero, přítel je cizinec!“

Gaučo ho mírně odstrčil a zaklel.

Neviděli, neslyšeli, postavili se za kamaráda.

Kde je seňora? Byla tady seňora!

Protáhla se dveřmi, skočila do vozu a nastartovala.

Pozpátku ustupujeme do tmy. Ti tři sotva stojí na nohou.

Almacenero mezi námi, tiše volá Matku boží, všechny svaté a jméno Ježíšovo.

Don Francisco, nakrčený jako šelma, uskočil poslední a mizíme beze světel z dohledu.

Třeskla rána.

„Odvazují koně! Jeďte, jeďte! A nepíchněte pneumatiku!“

Po půlnoci v Rosariu

Pod hraničními horami andské gubernie je tiché a romantické městečko Rosario de la Frontera, poslední pueblo pod rozlehlými oblastmi, kde žije víc kondorů než lidí. Gobernación de los Andes má na stu čtverečních kilometrů jen dva obyvatele, tedy průměr dvou setin člověka na kilometru.

U Rosaria jsou horké prameny a moderně vybudované lázně, spojené se světem železnicí a leteckou linkou.

Dojíždíme k jeho prvním domkům a nevalná silnice pokračuje do hlavní ulice. Je to nepochybně Avenida de 25 de Mayo, nebo 27 de Abril, San Martin nebo Independencia.

Proběhne několika křižovatkami a končí za městečkem v nevalné silnici.

Zastavujeme na malém náměstí a strážník, ochotný a všemi opuštěný, je srdečně rád, že se něco stalo.

Ano, sí, jsou tu hotely, čisté, velmi dobré, prvotřídní! Na příklad ten naproti. Majitelem je seňor Miguel Carpinacci! Strážník tluče na dveře.

Patron je zvyklý na noční hosty. Nelekne se, že jsou zaprášeni jako gauchos, osmahlí, hladoví a že mají roztřesená kolena.

Ví člověk, kdy dojede, když se pustí v automobilu do campo?

Zajíždíme na patio, mezi banánovníky a palmy.

Na nízkém stromě spí papoušek. U velké voliéry pobíhá pampová liška, napíná řetěz a dívá se hladově na půl tuctu barevných ptáků, kteří odpočívají nad ní.

Ukázali nám pokoje, příjemné, vzdušné, s kovovými lůžky.

Sotva se držíme na nohou a slibujeme si, že půjdeme spát, sotva něco sníme.

V kuchyni zasyčel olej a patron se opásal bílou zástěrou. Opéká tři porce masa, brambory, pere salát a vaří černou kávu.

Prostírá čistý ubrus a pomalu si uvědomujeme, že jsme daleko od špinavých, zapocených nížin, v horském kraji, skoro tisíc metrů nad mořem.

Báječná večeře!

„V tom almacenu jsme měli na mále!“ rozpovídal se spokojený Francisco. „Byli opilí a chtěli ženu! Není nic horšího než opilý gaučo! Za všechno může kořalka, káňa! Proto nikdy nepiju! Jen vodu! Je to jed!“

„Tekutý oheň, příteli! Moje řeč! Kazí játra a srdce! Patrone!“

„Vaše přání, caballero!“

„Nemáte skotskou whisky?“

„Sí, caballero! Kdybyste dovolil, nabídnu vám skotskou, kanadskou nebo americkou! Pijete Vat 69?“

Piji všecko, kromě surové nafty.

Plním sklenice a Lhota vypravuje: „To žil v Chubutu jeden člověk. Moc pil, a když se napil, šilhal. Zkroutilo mu to oči a to je, más o menos, velmi nebezpečné!“

„Proč nebezpečné?“

„Nemohl střílet! Nic netrefil! Jen jednou běželi dva zajíci za sebou, tak jednoho trefil! Na zdraví!“

Vypil do dna. Potom druhou.

„Ti chlapci v tom almacenu ale měli dost!“ pokračoval, „plnou hlavu! Alkohol je zabiják! Na zdraví, caballero!“

Vypili jsme třetí.

Patron dolévá a pozoruje spokojeně, jak ubývá centimetrů na papírovém měřítku, které přilepil na láhev. Tak je to tu totiž zvykem, pije se s mírou.

„To se mi moc líbí,“ povídám, „to jsem ještě nikde neviděl! Člověk může pozvat přátele, uhodí do stolu a dá k lepšímu metr whisky! Na zdraví!“

Čtvrtá.

„Vy neznáte zdejší mužské,“ rozhovořil se přítel, když nám dala paní Eva dobrou noc, „jsou to zvířata! Letí za každou sukní! Snad je to tu ve vzduchu!“

„Muy bien! Budu zhluboka dýchat!“

„Tady se najdou takoví chlapi, že nedají pokoj ani vlastní ženě! Na zdraví!“

Pátá.

„Dneska jsme vyvázli z velkého nebezpečí! Musíme to oslavit! Je dobrá, viďte! Salud! Na zdraví!“

Ve tři hodiny ráno kráčely přes patio hotelu Nuevo Parque v Rosario de la Frontera dvě šeré postavy. Ten menší se hrozně smál a zpíval: „Adiós muchacho!“

Ten větší chytil nohou o chod a rozbil novou, skoro plnou láhev výborné whisky Vat 69.

„Amigo! Podívejte se mi do očí!“ povídá menší, „Claro! Nesmíte pít! Nevidíte na cestu! šilháte!“

Ráno v Rosariu

Když nesla služka do pokoje teplou vodu, byl horký den.

Městečko je prosté, čisté, kolem oken chodí školáci v bílých zástěrách a s knihou pod paží.

Píská vlak.

Prohlédneme si lázně a nepochybuji, že bude don Francisco spokojen, když popije kromě whisky také radioaktivní vodu z pramene Palau.

„Ošklivý čas!“ naříká hotelier při snídani. „Není voda! Vyschneme! Podívejte se do studně! Šetříme vodou na mytí i na vaření. Je tu těžký život!“

Potom přinesl Evě na hraní malou pumu. Je na prodej, za pár pesos, přinesli ji indiáni z hor! Kdybychom chtěli krásné kožešiny, jaguáry, oceloty, nebo vikuňové pokrývky, indiánské výrobky všeho druhu, zavolá prodavače.

Nakoupili jsme pletené bičíky, protože na zpáteční cestě ze severu pojedeme do Kordiller a projedeme se na koních, stezkami, na které nestačí náš Popular.

Naproti je pošta. Balík filmů, pozdravy do Evropy, telegram do Buenos Aires, mají s námi plné ruce práce.

„Copak dneska je na poštách pořádek!“ říká don Francisco.

„Za mých mladých let se jim nemohlo věřit. Co by na mne přišlo, nevěřím poště dodnes! Dejte ty pohlednice do obálek, nedojdou! Jste pošetilý! Takové pěkné obrázky? Listonoš to nese, do tašky se nepodívá, ale má doma malé děti, chtějí obrázky! Dětem se líbí a pohlednice nedojde! A dopisy pošlete certificado, doporučeně!“

Nechci kazit milému příteli jeho vzpomínky z mládí. Ale čest poštám celého světa! Nepamatuji se, že by se nám byl ztratil dopis, ať už putoval s karavanou velbloudů na pouštích, nebo byl svěřen letadlu, které někdy spadne do moře.

Seňor Miguel A. Carpinacci předkládá účet – dvě pesos z lůžka, po dvou pesos večeře, po pesu snídaně, dvě pesos za pitnou vodu, kterou plníme láhve, a dvacet čtyři pesos za whisky Vat 69. Doporučuje nás na svého přítele pana Louise Wranu a trnu úzkostí, že se jeho otec jmenoval česky Vrána. Žádá jej dopisem, aby mi byl nápomocen při natáčení filmů a ukázal nám krásy beztak již krásného argentinského severu.

Horké prameny pod Andami

Jedeme pět dní a urazili jsme přes 2.000 kilometrů. Je to tak asi z Prahy do Leningradu. Máme tedy dobrý průměr na všechna příkoří, kterými byl provázen, čtyři sta denně.

Kdyby tu byly severoamerické highways, silnice první třídy, stoupali bychom dávno na La Paz v Bolívii.

Karavany laplatských kupců putovaly cestou na severozápad dlouhé měsíce a týdny.

Všechny překážky jihoamerického vnitrozemí překračují vítězně letecké dopravní společnosti.

„Aeroposta Argentina“ létá třímotorovými letadly z Buenos Aires až na Ohňovou zemi, z Buenos Aires napříč pevninou do Chile a dobrou linkou na Sever. Letadla mají americké pohodlí a vozí cestující i poštu.

Natáčíme dva reportážní filmy, barevný a černobílý. Exponovaný materiál posíláme do Buenos Aires a odtud letecky, podle pobřeží do Rochestru ve Spojených státech. Barevný film Kodachrome je neobyčejně choulostivý a nesnáší tropické podnebí. Kdybychom vozili exponovaný materiál až do konce své jízdy, zkazil by se.

Proto jsme vypravili dosavadní zásobu a zítřejší letadlo donese poštu k moři.

Nestará se vůbec o caminos regulares a nacionales, vyletí z Buenos Aires v jedenáct dopoledne, ve 13.40 už opouští Córdobu, v 15.50 Tucumán a v Saltě je přes noc. V 7.30 se startuje na Jujuy, pod bolívijskou hranicí, kde přistane velký Douglas DC2 po osmé hodině.

Ceny jsou celkem přístupné, jestliže uvážíme vzdálenosti a úsporu času. Z Buenos Aires do Jujuy 215 pesos, asi 1.800 korun. Do Tucumánu 139 m/n, asi 1.200 korun. Co je to pro bohatého obchodníka z Baires, který snad ani neví, kde všude má pozemky, akcie a vklady! Může si dopřát výstřední weekend v Rosario de la Frontera!

Letí do Tucumánu, pokračuje do Rosaria a ráno hraje golf pod Cumbre de Calchaqui, ve věčně jarní, subtropické přírodě.

Rosarijské lázně jsou největší a nejstarší v celé Jižní Americe. Jejich prameny mají 25° až 96° Celsia, jsou silně radioaktivní, jiné sirné, alkalické a uhličité.

Jsou útočištěm dosti zámožných lidí, kteří trpí argentinskou národní nemocí, rheumatismem.

Propagace

V plechových skřínkách pod zadními sedadly vozu je zásoba filmového materiálu. Natáčíme nejdůležitější úseky jízdy, typy kriožů, stavby, přírodní zvláštnosti. Cívka barevného filmu je dražší než celodenní jízda tří osob. Při tom jich padne několik denně. Budiž!

Výrobce předpisuje, aby se exponovaný barevný film ihned uložil do lednice, jestliže se pracuje v tropech. Muchisimas gracias! Budu vozit za Popularem lednici. Zařídím si přívěsný vůz se zmrzlinou a budu ji rozvážet po čakrách!

„To věčné filmování také stojí mnoho času!“ uvažuje pan Lhota. „Znal jsem jednoho profesora a ten také všechno fotografoval. Byl to vůbec divný člověk! Fotografování mne nikdy nezajímalo. Mám rád přírodu tak, jak je. Fotografie všecko pokazí. Jo, znal jsem člověka, ten to uměl. Nejdůležitější je, aby lidé vypadali jako lidé, zvířata jako zvířata…“

„… a nikoliv naopak, rozumím vám, amigo!“

„Sí, sí! Kdybyste měl rozum, vydělal byste na takovéhle cestě velké peníze. Kamaráde, já bych si s tím věděl rady! Ford by mi dal automobil a zaplatil by všecko, co utratím, Kodak by mi dal mašiny a filmy, psal bych do novin, které by mi daly nejvíc! Vždyť je to strašná reklama!“

„Hrozná, příteli! To byl jeden cestovatel a jel automobilem na Saharu. Ford mu dal automobil, Kodak filmy, Zeiss triedr, Philips rádio, Primus vařič, Bayer aspirin a Omega hodinky. Když se vrátil, napsal knihu a popisoval asi takhle západ slunce na Sahaře: ,… zatímco můj velmi rychlý, spolehlivý a úsporný vůz Ford 8 dojel bezvadně do nitra pouště, podívala se moje drahá Mildred starostlivě na hodinky Omega. „Je půl deváté, Kristiáne,“ povídá, „bude západ slunce!“ Vypjal jsem naše báječné rádio Philips, které nás bavilo jazzovou hudbou z Alžíru, a ozbrojen znamenitým triedrem Zeiss pozoruji krajinu. Záhy jsem našel červený sluneční kotouč, zatímco Mildred připravila na výtečném petrolejovém vařiči značky Primus telecí konzervu, kterými nás zásobila firma Libby’s Ltd. Nabil jsem novou cívku Panatomicu do nepřekonatelného a poměrně levného fotografického aparátu Kodak-Xantipa, zapaluji svou oblíbenou Chesterfieldku a Mildred, unavena obtížnou jízdou z Bou Saada do Biskry, několika tabletkami Bayerova aspirinu konejší bolest hlavy! Slunce tedy zapadá! Za několik okamžiků prokáží nám opět znamenitou službu speciální žárovky Bilux-Tropic, dodávané výhradně pro Saharu světovou firmou Osram.‘“

„Člověče,“ oddychuje Lhota a stírá si pot, „to je úplný almacen! Ramos generales!“

„Zajisté, obchod je obchod! Propaganda sežere všecko! Lidé zapomenou jíst, pít, spát a budou živi z propagace!“

„Pánové, doporučovala bych pořádný kus chleba, jedny olejovky Quieromas, láhev piva Quilmes, trochu čokolády Mauxion a snědla bych to na kapotě automobilu Škoda-Popular!“ ozvala se seňora a prudce zabrzdila asi deset mil za horkými prameny v Rosariu.

Země za dešťovým stínem

Vysoko nad rovníkem a nad horním obratníkem, při březích řek Sacramento a San Joaquín, je země, kterou objevil Hernando Cortéz roku 1532.

Teprve za dvě stě třicet let se tam pevně usadili Španělé a za dalších osmdesát let si tam vyhrnuli rukávy občané USA.

Už první španělští osadníci pozorovali, že je to kraj věčného léta, zalitý sluncem, oblažený přírodním mírem Tichého oceánu. Věděli, že všude tam, kde se zavodní, poroste vše možné, rychle a velkolepě. Ale říkali si – maňana, maňana. Co kdyby tu bylo v řekách zlato, zbohatneme bez práce! V polovině devatenáctého století řekl někdo v jedné krčmě na severu, že je v Kalifornii zlato. Lidé, jako zběsilí, vzali motyky, síta a pytlíky, sedali do vozů, na koně, utíkali tam pěšky a vybírali nugety a žlutý prach. Když se bezpečně vědělo, že zmizelo zlato a nastoupilo cestu zkázy napříč Amerikou, práskli do volů zemědělci. Netušili, že tam, kde kopali první zavodňovací stružky, bude jednou nejbohatší stát USA a nevěděli, jakými prostředky si bude Greta Garbo udržovat v Hollywoodu věčné mládí.

Písečná poušť se stěhovala k východu. Pod vysokými hřbety Sierry Nevady rostla jablka jako dětská hlava, obrovské ananasy, pomeranče, pšenice, víno, jedním slovem ráj!

„Fruit expresy“ – ovocné expresy – vozily ananasy až do New Yorku. Kolem silnice do Los Angeles rostly naftové studně a obsypaly všechny vršky. Američanům se takové lesy líbily víc než borovice.

Našla se měď a rtuť a množství překrásných děvčat vyzdobilo Hollywood.

Kdybych chtěl někde zemřít, tedy v Kalifornii a ve vysokém věku.

* * *

Provincie Salta a Jujuy, to je několik kaménků do kalifornské mosaiky. Na suchých pláních mezi horami žízní tisíce kardonů, svícnových kaktusů, a komolé hory k tomu nemají co poznamenat. Kde se objeví voda a je jen trochu rozvedena do polí, kvetou oleandry, akáty, zelenají se blahovičníky, pepřovníky, palmy, lány obilí, kukuřice, třtiny a pomerančové sady.

Severoamerický kapitál je po všech svatých hned na druhém místě. Zatímco v Kalifornii zavodňují další tisíce akrů a postavili gigantickou údolní přehradu Boulder Damm, v provinciích Saltě a Jujuy je „země maňana“, země zítřka.

Město Jujuy je čtvrt stupně pod obratníkem, Salta o půl stupně níž. Průměrná roční teplota je obratníková, 25° Celsia, v zimě, v červenci, klesne teplota až na 18° Celsia a v létě, v lednu, vystoupí průměrně na 40° Celsia ve stínu! Je tu chladněji než v severní části Pamp, kde bývá ve stínu 50–55° Celsia i v polohách kolem 1.200 metrů nad mořem.

Je hodina po poledni, tedy čas, kdy každý slušný krioža leží na zádech a spí. Teploměr ve voze ukazuje 40 stupňů na slunci. Vzduch je čistý, skoro bezprašný, ale pot se nám perlí na čelech.

„Horko! I tady na severu! Co je tu teď vlastně, pane Lhoto, jaká roční doba?“

„Zima, konec zimy, paničko!“

„Škoda, že nepadá sníh!“

„Snad padá, nad Jujuy v horách. Tam jsou v zimě, v létě ledové vichřice, až shazují lamy a mezky do roklí. V červenci a v srpnu je tu zima, v prosinci a v lednu léto!“

„To je divné! Kdy tu prší?“

„Teď je největší sucho. Proto neměli v Rosariu vodu. V létě někdy prší, ale to nestojí za řeč. Pod těmi horami, co vidíme na západě, neprší vůbec nikdy. Na bolívijské poušti Atacamě nepršelo už deset let. Argentina je ve stínu. Z Tichého oceánu se sem mraky nedostanou. Aconcagua má sedm tisíc metrů a zdejší západní hory jdou do půl sedma tisíce. Z Pacifiku nemá Argentina litr vody do roka! Z východu je sem daleko. Z Chaca, z Bolívie a z Paraguaye, jde horký a dost vlhký vzduch, ale země se nedotkne. Pamperos (pampové vichřice) jsou prý právě z toho, že se tropický vzduch sráží nad Pampami se studeným, suchým větrem z Neuquénu, z jihovýchodu. Pořád se říká, že to bude lepší, až bude silnější vláda! Ale poroučejte přírodě! Udělejte deset, tisíc artézských studní, nádržky, kanály a bude tu ráj!“

Krásná Salta

Cesta jde nevysokými, zelenými kopci. Sjeli jsme z hlavní silnice a brouzdáme se krajem, ve kterém začínají Andy a končí západní okraj Gran Chaca. Z lesnatých návrší vyčuhují mamutí prsty kaktusů, někdy obrovské dlaně s několika prsty, svícny, vysoké osm, deset metrů. Ani na koni byste se k nim neprodrali, jen se sekerou a mačetou.

Je devatenáctého srpna. Proč jsou na světě lidé, kteří obdivují sport! Stojí za zábradlím a křičí na dvaadvacet mladíků, aby kopali do míče. Zakrývají si oči, když vyletí ze zatáčky závodní automobil. Sázejí na koně a kupují na to ženám drahé toalety. Sledují uhnané cyklisty v Tour de France. Když to všechno nestačí, lezou na stromy a vydrží tam třicet dní.

Proč jedeme denně čtyři sta kilometrů, v zemi, do které se snad nevrátíme! Za deset dní čtyři tisíce kilometrů, jako z Prahy do střední Afriky.

Je to rozumné? Nikdo se neptá, co jste viděli, slyšeli, prožili, jestli jste se vrátili horší nebo lepší. Vrátíte se, zabrzdíte a dostanete věnec se stuhami. Ježto jste nehavarovali, nedostali černý mor ani zimnici, nespadli nikde z koně a nesrazili vaz, je napsáno na stuhách: „Za sportovní výkon!“ nikoliv „Odpočívej v pokoji!“

Už asi po čtvrté spravuji pneumatiku, jen z Rosaria. Máme šest kol a tucet náhradních duší, které se zvolna pokrývají záplatami. Nasadil jsem kolo, uklidil nářadí a čekám, až Eva natočí panorama divokých nápadů saltenské přírody.

„Mám návrh, amigo! Zůstaneme den v Saltě! Pojedeme po čakrách, podíváme se na dobytek, na pole, projedeme se na koních. Co tomu říkáte?“

„Zůstaneme! Kde je to pueblo San Antonio de los Cobres? Vyjedeme tam vozem?“

„Claro! Je to pět tisíc metrů vysoko! Půjde to pomalu, ale někdo nás ze Salty doprovodí. Třeba ten seňor Wrana! To musíte vidět, je to až v nebi!“

Zatím klesáme do kraje, ničíme gumy v zatáčkách a díváme se na tiché město, důstojně koloniální, střežené věží barokní katedrály.

Hlavní silnicí se valí stádo dobytka. Vzrostlé kusy s rozložitými rohy, za nimi gaučové s dlouhými biči. Mají široké kalhoty, stažené do bot, kožené chrániče kolen, dlouhá ponča, plstěná sombrera, cigaretu na spodním rtu.

Uvěřte, že tady ještě dovedou zpívat staré španělské serenády, tančit fandango a házet klobouk do prachu před krásnou ženou.

Zatím je tu jiná scéna. U silnice zabili krávu. Dva caballeři stáhli kůži, bílý pták na dlouhých nohou stojí rozšafně nad louží krve a kravská hlava hledí skleněnýma očima, jako by nechápala, proč na ní kazíme film.

Nová vlna dobytka se žene proti chladiči. Tak asi bylo Buffalo Billovi, když potkal buvoly.

Už před městem začal rovný asfalt a starším volům je to asi divné, po čem šlapou. U chodníků sedí poloindiánská babka a prodává kuřata. Slunce je nízko nad Andami a Salta se probouzí k večernímu životu. Dobytek pije u struh a kalů.

Jsme na náměstí Plazza Sarmiento v hotelu „Victoria“, seňora Eladia Fernandeze. V pokojích, srovnaných okolo patia, je teplá i studená voda, čisto, ticho, pokud spí dva tucty ptáků ve velké voliéře, postavené před kuchyní. V některých státech kopou lidé psy a bijí koně. V Argentině se nemazlí lidé s lidmi, ale lidé se zvířaty. Na severu není domu, aby tam neseděl na větvi papoušek s přistřiženými křídly, neposkakovali kanáři, mladí papouškové a ostatní členové ptačí domácnosti.

V rohu dvora je krásný baňatý strom podivného tvaru.

„Pale borracho! Opilý strom!“ vysvětluje Francisco. „Je jich tu plno. Drží si v břiše vodu!“

Po dlouhých dnech jsme zase podobni sami sobě, třebaže by bylo nerozumné, aby se oblékal k večeři smoking.

Z okna vidíme na osvětlené náměstí, právě takové, jaká jsou ve všech provinciálních městech Argentiny. Vládní budova, policie, banka, nejlepší obchody a garáže, hotely, restauranty, uprostřed park s palmami.

Ale vzduch v ulicích Salty je přece jen jiný. Není zatížen prachem, nabírá zásoby z božských hřbetů And a uklidňuje nervy. Po několika dnech čteme opět noviny. „La Critica“ přináší obrázky nejnovějších zbraní, které rozhodnou evropskou válku.

„Ach, seňoro y seňores, jsem rád, že nežiji v Evropě! Je to ztracená země. Máte asi těžké starosti. Kdoví, jestli se vrátíte domů! Dovolte mi moji upřímnost, ale lituji vás, especiamente vaši paní, která má v Praze syna. Proč jste ho nevzali s sebou! Mohli jste se tu usadit a měli byste nadosmrti pokoj. Tady nosí lidé jiné starosti v hlavě. Každý si jde za svou prací a práce je dost. Zavedu vás zítra ke svému příteli na čakru, když dovolíte. Má dvanáct dětí!“

Krásná Salta!

Chudý čakrář s dvanácti dětmi

Každého člověka doprovází větší či menší pytlík s pesos. Ti, co se dřou, mají málo pesos. Nosí pět let jedny kalhoty. Zdraví uctivě chytráky, kteří žijí bez práce.

Není to tak těžké, žít a nepracovat.

Veselý desperado, proletář z campo, sedne k ohni v Chacu a naslibuje compagnerům, že zítra přiveze děvče! Hezkou, mladou indiánku z Cruz Chica. Nají se, napije, nabere tabáku a zítra večer slibuje u jiného ohně indiánku z Miraflores.

Vznešený desperado, který se usídlil v hotelu Houston v Buenos Aires, sedí v nočním klubu. Příjemně se baví, je znamenitým znalcem nápojů a nabízí donu Rodrigovi, předsedovi správní rady té či oné banky, ušlechtilé havana.

Pije nejlepší whisku, ale ani ta mu nechutná. Má doma lepší. Kdyby don Rodriguez dovolil, pozve jej, dovolí si pozvati.

Ušlechtilý Don poznává postupně skvělé vlastnosti svého hostitele. Má znamenité společenské a obchodní styky. Jestli se zná s generálem Simonem? Taková otázka! Hrál s ním včera poker! V pátek byli spolu na čaji na brazilském vyslanectví! Vypravoval mu zajímavé věci, bohužel naprosto důvěrné.

A baron Crispi? Má rozkošnou paní, je to bývalá herečka Comédie Française! Pravá Pařížanka! Crispi je přece předsedou správní rady Compagnie Maritime! Hrají spolu golf! Zdraví je na prvém místě! Don Rodriguez by měl hrát golf!

Crispi… Pan prezident Rodriguez by velmi uvítal jisté informace.

Muž s dobrou whisky a zdravotním golfem pohne jemně pravou rukou, ozdobenou větším briliantem.

Don Rodriguez dobře ví, že baron Crispi pojede za týden do Londýna. Veze s sebou jistý kompenzační obchod, a kdyby muž s briliantem šetrně zjistil…

Zjistí. Příštího dne objedná sto navštívenek s textem „baron Robert de Saint Michel, oficier etc., directeur etc.“, jak? Ne, pouze Buenos Aires! Pan baron je na cestách.

V Rio de Janeiro žije jistý baron Crispi. Je velmi překvapen, když mu nese komorník navštívenku jiného barona de Saint Michel. Ovšem, stará francouzská šlechta.

Přijme muže s briliantem a je oslněn. Je to skutečně krásné, když mladý aristokrat nežije ze svého značného jmění a má zájem o export! Co se týče argentinské konkurence, to je vlastně záležitost dona Rodriga, který má v Londýně své lidi a nejedná právě v rukavičkách. O tom by se muselo hovořit v soukromí. Výborně, dnes v osm večer! Ale bez dam!

Muž s briliantem obírá v přepychovém restaurantu nevinné kuře.

Chtěl by skutečně použít svých rozsáhlých styků v Evropě, jazykových znalostí, společenských možností. Bude to, tak řečeno, konzulentská služba pro Compagnie Maritime. Ukládá do brašny první šek na několik mizerných milreisů a ráno letí do Buenos Aires.

V Buenos Aires říká, co slyšel v Riu, a v Riu, co slyšel v Buenos Aires.

Přehazuje si to z ruky do ruky a pro lepší trávení hraje golf.

Nevím, kolik je v Baires konzulentů, potomků staré šlechty, ruských velkoknížat, dopisovatelů světových korespondencí, průmyslových špionů a hráčů rulety. To nese velkoměsto.

Kolem Salty však nejsou.

Lidé ze Severu se zajímají především o brambory, pšenici, kukuřici, zeleninu a dobytek.

V doprovodu seňora Eladia Fernandeze jedeme polními cestami na čakru seňora Julia Gonzalese.

Není to statek s kamenným domem, se španělskými okny, ozdobenými vydutou mříží, kterou vynašly španělské dueňy na horkokrevné mládence a účelně zamřižované mladé dámy.

Čakra sedí na rovné zemi, je kryta rákosem a ohozena obílenou hlínou.

Jedna jako druhá. Rolník zde dává zemi všechno, dřinu, sebe, ženu i děti, proč by se nad ni povyšoval a stavěl si hrad?

Za čakrou krotí mladý muž býka. Točí nad hlavou koženou smyčkou, potom pomalu najíždí proti skloněným rohům, hodí laso a objíždí silné zvíře. Praménky lasa se napínají a kůň stojí na zadních kopytech. V příští vteřině klouže laso kolem důkladného kolíku v prostředku ohrady.

Země zaduněla. Býk dupe, podjely mu nohy a válí se v prachu.

„Nejstarší syn! Don Julio má dvanáct dětí,“ vysvětluje náš hoteliér.

Hospodář vyšel do zahrádky, přikryté jarním, sytým nebem a ozdobené kyticemi růžově kvetoucích stromů.

„Buenos dias, starý brachu! Když dovolíš, představím ti hosty! Přijeli se na tebe podívat, jak tu hospodaříš!“

Hospodyně si utírá ruce o zástěru, dvě nejmenší děti z dvanácti si prohlížejí vůz. Nejstarší syn přivázal býka, poplácal koně a s lasem v ruce zavírá branku koralu.

Návštěva vyrušila také několik hnědých peonů, kteří pracují na poli.

Don Julio odsedlal dva koně a Lhota s Evou se rozjeli po pastvinách.

V domku je prostý nábytek, šicí stroj, hliněná podlaha. Dvacet let už tu hospodář pracuje. Když se přistěhovali, prožili hodně bídy. Ale už se to lepší. Je hodně dětí, hodně snědí, ale hodně pomohou. Však se sejdou v poledne a s čeledí je dvacet lidí u stolu!

Když jsme se loučili, podal nám Gonzales hranatou ruku.

Dvanáct dětí, malá čakra, těžká pole, jaká bída! Dali byste nejmladšímu děcku deset centavos na cukroví.

Večer, v hotelu Victoria, vypravoval patron o Juliu Gonzalesovi. Pilný člověk. Loni vydělal jenom na bramborách dvacet tisíc pesos. Sto šedesát tisíc korun. Má mnoho peněz v bance a jistě si jednou koupí pěkný dům v Saltě.

Zločinci

Jednou z nejkrásnějších vlastností Evropy je tak zvaný právní řád.

Posvátnost života, majetku a cti je zaručena.

Dokonce se snažíme, abychom vrahy, násilníky a lupiče napravovali, vychovávali a odvraceli od nepěkných skutků. Jsou trestnice, kde mají vrazi vlastní orchestr, pěvecké sdružení a divadelní kroužek.

Již nejeden gangster podlehl těmto vlivům, a když vyšel z vězení, věnoval se hudbě, zpěvu nebo divadlu.

Poměrně větší přísnost je na chudá děvčata, která ukradnou v obchodním domě pár punčoch.

„Zdejší trestnice!“ vysvětluje don Eladio při odpolední vyjížďce za Saltu. „Chcete se tam podívat?“

Na dvoře ve stínu sedí skupinky poloindiánů, zarputilých násilníků, potměšilých zlodějů dobytka a koní. Pletou košíky a splétají z koňských žíní velejemné figurky, kupte si! Za půl peso je celá svatba! Maličký ženich, nevěsta, družičky, sedm figurek za padesát centavos!

„Dost špatně je tu hlídají, neutečou?“ zdá se nám.

„Proč by utíkali? Není jim dobře? Jsou to dobří lidé. Ukradli koně, aby je zavřeli.“

„Koně? A co vrazi!“

„Vrazi tu nejsou! Ty by sem živé nedostali. Vraha si lidé zabijí sami, jen ho chytnou!“

Jihoamerické kriminály jsou skutečným dobrodiním chudých lidí.

V horách nad Jujuy se opije peon. Propije poslední, protože život je pes. Není práce, není peněz, a když je práce, je těžká. Peon pije, vyspí se před hospodou. Proklatý fondero, proklatý krčmář! Peon střelí do okna. Snese nějakou tu ránu, a když přijde vigilant, jde s ním do města. Soudce mu vynadá a uloží vězení. Začnou zlaté časy. Třikrát denně jídlo zdarma. Noc v teple, na čistém slamníku. Dokonce doktor přišel a poptal se na zdraví.

Den uteče jako voda, druhý, třetí, a než se naděješ, pohádka končí.

Neříká se tu nadarmo menším kriminálům – panoptikum. Jen skutečně chytrý indián na sebe upozorní tak šikovně, že je vybrán úřady, aby v něm po jistou dobu vystupoval, za byt a za stravu.

Přijde den loučení.

Dozorci mu hodí balík hadrů, poklepou ho po zádech a vyhodí ze vrat. Jde zaprášenou cestou a neví, kde hlavu složí. Ohlédne se. Adiós, panoptikum!

Pražské Jezulátko

V době pobělohorské, roku 1628, přinesla choť Vratislava z Pernštýna, bývalá dvorní dáma na habsburském dvoře, Španělka doňa Manrique de Lara své dceři Polyxeně, provdané za Lobkovice, jako svatební dar sošku Jezulátka. Paní Polyxena ji potom darovala pražským karmelitánům do chrámu P. Marie Vítězné. Průčelí tohoto chrámu věnoval generál Marradas, a tak Pražské Jezulátko má přímý vztah k roku 1620. Kult Jezulátka – Milagroso Niño Jesús de Praga – šel ovšem ve španělském světě svým směrem a španělští Karmelitáni rozšířili jeho vliv podivuhodnou silou za moře, do latinské Ameriky. Pražské Jezulátko má v Jižní Americe bezpočet oltářů, chrámy, kaple a písně o jeho dobrotě zpívají nesčetné indiánské kmeny, kterým je jistě Praha vzdálenou představou.

Ta Praha, která ani dosti dobře nezná historii svého ochránce, malostranského Ježíška.

Léta Páně 1639 klečeli před ním mužové i ženy a modlili se dnem a nocí. Věřili potom, že zachránil Prahu před Švédy. Také při druhém švédském obležení roku 1648 byl symbolem osvobození města. Na oltáři se časem shromažďovaly poklady. Velká stříbrná koule, baldachýn, voskovice. Roku 1655 bylo Jezulátko korunováno korunou, kterou věnoval hrabě Martinic.

Stojí tiše na postranním oltáři chrámu Panny Marie Vítězné u Karmelitánů a v celém světě jsou bratrstva jeho jména. Ve Španělsku, v Irsku, v Belgii, v Itálii. Italské bratrstvo Pražského Jezulátka má milion členů, v Bruselu a v Burgosu vycházely časopisy pro jeho kult.

Nespočítali bychom všechny oltáře, obrazy a sošky, které zdobí chrámy nebo domácnosti v Iberské Americe.

Vezli jsme tři malé sošky, koupené na Malé Straně. Jedna zůstala u dobrého přítele v Buenos Aires a druhou jsme věnovali právě donu Eladiovi, majiteli saltenského hotelu.

Byl to vzácný dar a don Eladio byl velmi zarmoucen, když jsme mu vnutili peníze za svůj pobyt. Vyhradil si, že se vrátíme na Saltu a potom budeme jistě několik dní jeho rodinnými hosty.

Třetí Jezulátko putuje kdesi v Kordillerách. Odvezl si je ztracený krajan, prospektor, se kterým jsme se potkali na křižovatce před Jujuy.

Poklad v jezeře Leoquin

Na dně jezera Leoquin u Sig Sigu ve východních Kordillerách je tolik zlata, že by stačilo některé velmoci na dlouhou válku.

Odedávna, již za doby říše Velkoperuánské, házeli sem indiáni zlatý prach, zlaté a stříbrné předměty jako zbožné dary. Huyana Capac hodil na oslavu narození syna dvě stě metrů dlouhý zlatý řetěz do jezera Urcos.

Když krvavý dobyvatel Pizzaro věznil v Cuzcu císaře Inků Atahualpu, bylo nabízeno výkupné. Císař slíbil, že vyplní své vězení zlatem tak vysoko, kam rukou dosáhne.

Ze všech stran císařství Syna Slunce se shromažďovaly dary a největší výprava, jedenáct tisíc lam, šla ze Shiris. Byla přetížena quintaly čistého zlata. V horách u Tomebamby stihla výpravu sněhová bouře. Zdržela se a císař byl zatím popraven u Saxuahuamanu.

Rozhněvaní vůdcové karavany hodili všechno zlato do Hadího jezera Leoquina, které je dodnes chrání v pustých horách, 4.900 metrů nad mořem.

Našli se dobrodruzi, kteří se potápěli na dno, chtěli vypustit vodu, zápasili s bouřemi a řídkým vzduchem. Hadí jezero však pohřbilo na věky indiánské poklady.

V říši Inků bylo zlato ozdobnou surovinou, nikoliv platidlem.

V indiánských domácnostech měli zlaté hrnce, koňské podkovy byly ze slitiny zlata a stříbra. Cenu zlata vyjadřuje 75 kg zlata za koně! Na starých „huacas“, pohřebištích, jsou v hrobech zlaté sochy, idoly, dublony, řetězy, poháry, roucha. Když Pizzaro vyplenil město Coaque na pobřeží Pacifiku, získal zlata za tři čtvrti miliardy korun.

* * *

Nad Saltou vjedete oficielně do tropického pásma. Na obzoru jsou pohraniční Kordillery v modrém, jasném vzduchu. Nad průsmyky hvízdají studené vichřice a hluboko ve skalách odpočívají miliardové hodnoty, nedotčené téměř, nevyužité a nepřístupné. Indiánské zlato bylo z Kordiller, Pizzarovy poklady byly z Kordiller.

Právě z těch, které zakončí tuto etapu naší jízdy na severozápad.

Labutě Kordiller

Především prosím, abyste jméno města Jujuy vyslovili Chuchuy a spojili s ním nejbujnější představy obratníkové přírody, prudké barvy květin, pomerančové sady, vlny zelené alfalfy, vlhká údolí, hejna křičících papoušků, řídký vzduch vyšších nadmořských poloh a osmahlé Indios se šikmýma očima a s asiatským tvarem lebky.

Dnes jedeme od východu slunce. V horách je zjitra zima.

Pustili jsme se na Caldero, Carmen a San Antonio, ztracenými cestami, abychom prožili alespoň chvíle pod ochranou křídel kondorů. Vždyť bariéra And na západě a na severu přestupuje šest tisíc metrů!

Andy!

Nevada de Cachi, Nevada de Chani, Valle Grande nad Ledesmou, údolí Rio San Francisco!

Naplňte si duši božským souzvukem nedotčených velehor a poproste v údolích lamy, aby je pozdravovaly.

Člověk z nížin těžko pochopí, proč je lama ve státním znaku jisté jihoamerické republiky. Kdyby vystoupil do nadmořských výšin nad pět tisíc metrů a poznal duševní a tělesné nesnáze v řídkém vzduchu, ocenil by kordillerského velblouda, který přenese celý kvintal nákladu – téměř padesát kilogramů – nejvyššími průsmyky v Andách. Nebylo by jiného spojení. Lamy jsou skutečně jihoamerickými velbloudy, právě tak, jako guanako, vikuňa a alpaka. Po smrti dávají maso, vlnu, kůži, zaživa mléko, dřinu a tiché přátelství. V Bolívii byl vydán zákon, že nesmí osamělý muž doprovázeti stádo lam.

Žádná čeleď přežvýkavců si nerozdělila tak spravedlivě úlohy jako velbloudi. Jedni žijí na horkých a suchých rovinách, na Sahaře, v Arabii, v Persii, druzí na jihoamerickém Altiplanu. Lama je velká jako statný jelen, má dlouhý, velbloudí krk a pyšně vztyčenou hlavu. Karavany ochočených lam našli již první konkvistadoři, když napadli Peru. Bez lamy by nebylo Říše Čtyř Sluncí, bez lamy by byli nikdy nezaložili Inkové svoje impérium.

Indios milují lamy. Líbají je, než obtíží jejich měkké hřbety nákladem. Jedna za druhou kráčí úzkými stezkami v údolích a vystupují do Kordiller, nad propastmi, které by poděsily koně i muly. V čele jde vůdčí zvíře, ozdobené zvonkem, ohlávkou nebo červenou stužkou. Není třeba biče ani křiku. Lama jde důstojně, ze své vůle, jako by věděla, že plní nenahraditelnou službu. Putuje k moři pro sůl, přenáší zboží strmými průsmyky a rudu z dolů do údolí. Spokojí se trsy horských travin a vlídným slovem. Je jako jihoamerický člověk. Uhoďte ji, křičte na ni, ztvrdne a není k potřebě.

Alpaka nenosí břímě. Chová se pro jemné rouno, z něhož tkali u jezera Titicaca inkajští tkalci velejemné pokrývky již v historických dobách.

Angličan Leeds chtěl přenésti pěstování alpak do Austrálie. Třebaže peruánská i bolívijská vláda přísně zakázaly vývoz živých zvířat, propašoval tři sta kusů. Australská vláda věnovala jejich chovu 15.000 liber šterlinků, ale po pěti letech vymřely. Zbylo jen dvanáct kusů.

Guanako a vikuňa žijí dosud divoce. Jsou to kordillerští kamzíci, mají citlivá kopyta a jemnou srst. Vikuňa byla odedávna předmětem lovu a Indios neměli lepší zábavy. Hnali stáda proti ohradám, vyznačeným provazy, nataženými do kruhu na kolících a ozdobených pestrými hadříky.

Stádo vběhlo otevřeným vchodem do provazové ohrady a neodvážilo se přeskočit provazy. Lovci přijeli na koních a házeli bolasa pod zadní nohy zvířat. Bolaso má tři koule, kamenné nebo olověné. Nejlehčí koule se drží v ruce a druhé dvě se roztočí nad hlavou.

V dobách Inků vyšlo na lov dvacet až třicet tisíc Indios a sehnali zvěř z celého kraje do uzavřené prostory. Potom vybili šelmy a vybrali si nejlepší kusy užitkové zvěře. Ostatní pustili na svobodu.

První stádo lam jsme spatřili na konci údolí za Carmen.

Uvěřili jsme bez odporu, že náš Popular dojel jako první český vůz do náruči jihoamerických velehor.

„Chytrá zvířata!“ libuje si don Francisco.

„Když jim naloží na hřbet víc než kvintal, plijí, lehnou si na zem a nic se s nimi nesvede! Kdyby to dělali lidé také tak, bylo by na světě líp! Pronto, pronto! Rychle! Natočte si je do filmu, než poznají, že jste gringos!“

Indiáni z Bolívie

Severní obzor je zatarasen modrošedými horami. U nově zválcované silnice, rovné a široké, voní pomerančový sad. Na větvích visí oranžové koule, lamy zdvihají dlouhé, měkké krky a na zelené pastvině se toulá malé stádo polodivokých koní. S nábožnou úctou zabírám nádherné panorama do barevného filmu. Jak je tu všecko jiné než dole na jihu na pampách a na salinách nad Córdobou! V plicích cítíte řídký vzduch, horké slunce má sicilské paprsky, jiskřivou, jarní náladu a hraje si s barvami kvetoucího durazna.

Dojíždíme do úzkého údolí a po pravé ruce se leskne jezero, obsypané vodním ptactvem. Mladá indiánka pobízí koně, aby viděla zblízka neznámé „turistas“, kteří uklidili na chvíli automobil do stínu blahovičníku a brouzdají s puškami v močálovém okraji laguny.

Třeskla rána na protější stráni a za okamžik ukazuje paní Eva podivný úlovek. Mladou harpyji (thrasaetus harpyia), dravce, jehož křídlová a ocasní péra zdobí indiánské šípy. Harpyje je nejdrzejším a nejobávanějším nepřítelem vačic, opic, menších psů a indiánské drůbeže v Peru, Bolívii, a zabloudí také na jižní svahy Kordiller, do teplých tropických údolí.

„Po druhé nechoďte do houští, paničko! Kousne vás had! Co potom s vámi? Je jich plno v takové stráni, claro? Odpoledne dojedeme do jednoho velkého údolí, které dobře znám. Krásné valle! Jde na severozápad do Kordiller a do průsmyku, kterým chodí bolívijští Indios do Jujuy. Je to starodávná stezka a v pralese potkáme tlupy divokých Kečuů. Chodí, s odpuštěním, docela nahatí…“

Ztišil hlas, počkal, až seňora odešla k laguně, podíval se opatrně napravo, potom nalevo a zašeptal mi do ucha:

„…i ženské!“

„Hezké?“

„Jak která. Báby vůbec ne a mladé holky někdy. Vy, caballero, nic neřeknete Mařence, kdybychom se vrátili do Buenos Aires! Pojedeme mezi Indios a natočíte si to! To bude, más o menos, velká senzace v Evropě. Kdo by se rád nepodíval na pěknou ženskou, hehe, taková dvanáctiletá…“

„Dvanáctiletá?“

„Sí, sí! To jsou nejhezčí, pokud nemají moc dětí. Rychle stárnou! My to máme horší. Naše ženské moc dlouho vydrží! Indiánka je v pětadvaceti ošklivá a stará, muž si může vzít jinou.“

„A co s tou starou?“

„Tu zabije… Pronto! Pronto! Běžte za ním!“ ukazuje do řídkého lesa za lagunou, kde dlouhými, směšnými kroky utíká poděšený nandu, pampový pštros.

Chytil jsem kameru a přeskakuji nízké křoviny, proplétám se mezi trsy kaktusů, ale obrovský pták má lehké nohy. Letí jako Nurmi, vytrvale, rozpíná směšná křidélka a otáčí chytrou hlavu.

Teď přeskočil rokli, zastavil se na okamžik, jako by se díval na chudáka, který chce stačit jeho stehenním svalům. Pachtím se v podrostu, ještě několik kroků, kamera hrčí a zachycuje snad jen poslední prudký obrat a poslední skok do houštin.

Vracím se k vozu, před kterým zastavil gaučo na malé mule.

„Říká, že je tu málo pštrosů. Jsou spíš dole na pampách a v Patagonii. Předhoní koně a Indios je chytají bolasem. Mají pěkné peří a dobré maso, přišli jsme o asado. Ptám se taky, kde jsou divocí Indios, a on říká, že nahoře v údolí. Zrovna tam táboří! Hurá, jedeme, caballero!“

Asi za půl hodiny jsme potkali u cesty ubohého človíčka, vyhublou lidskou trosku, v chatrném kusu hadru.

„To je jeden z tábora, Indio! Ví, kde jsou ostatní!“ jásá Francisco.

„Nechte Indios, kamaráde! Čekáme v Jujuy poštu, první dopisy z domova a z Buenos Aires. Podle toho se rozhodne, co bude dál. Asi se otočíme k jihu!“

„K jihu? Co pravíte! Pojedeme na Negra Muerta, na La Quiaca! Do Bolívie! Tam je ten compagnero, co pašuje vikuně a guanako! Proč byste se vraceli, jsme skoro na hranici!“ naříkal s upřímnou obavou.

Potom se naklonil a dodal tiše: „Praví Indios! Zítra jsme mezi nimi. Chodí, jak je Pánbůh stvořil, – i ženské!“

Ale sliby tak lákavé a srdečné byly přece jen slabší než touha po jediné obálce, která by přinesla několik řádek z Buenos a – to by bylo příliš silné a krásné – lísteček z drahé, mateřské a nedostupné – Prahy.

Krajan z Jujuy

Stál nad námi, jako bychom byli zjevení.

„Jsem Čech! Jsem Čech, cómo no!“ opakoval.

Nevěděli jsme, jestli to opakuje sobě, nebo nám. Potom setřel pot, nasadil si sombrero a vešel do předsíně hotelu Paris, kam nesli zaprášené kufry z vozu, který právě přijel.

Čekal včera celý den a dnes od rána, jako by hlídal dům. Inženýr Novák, náš přítel z Buenos Aires, který přijel na Sever vlakem, aby provedl prohlídku důlního strojního zařízení z černé Plzně, které vynesly muly a lamy nad pět tisíc metrů do vstupních otvorů dolů nad La Quiacou, zamluvil před několika dny v jujuyském hotelu pokoje a všechnu péči pro posádku vozu, která – pravděpodobně na smrt utrmácena – měla dojeti koncem týdne, aby dokončila první etapu argentinské výpravy.

Hotel Paris dobře representuje čistý podhorský kraj, třebaže má jediné poschodí a pokojíčky víc než skromné. Patron osobně řídí evakuaci našeho vozu, ukazuje garáž v ulici za rohem a jako svátost přináší naši poštu.

To už sedíme v jídelně a pijeme studené víno.

„Z domova!“ vzdechnul muž, který čekal dva dny, aby mohl opakovat sobě a krajanům, že je a zůstal Čechem. Dívá se žádostivě na psaní v tenké letecké obálce a hladí očima kus papíru se známkami, který přiletěl z Dakaru do Natalu, obletěl brazilské pobřeží a v pytli letecké pošty skončil v Jujuy.

Píší matka, otec a náš syn. Přejí nám štěstí. Vzpomínají a čekají na naše zprávy. Kdybychom se nevrátili, učiní všechno, aby se zachovali. My nechť učiníme totéž s Boží pomocí. Život je dlouhý.

Druhý dopis je z Buenos Aires. Podle novin a rozhlasu je v Evropě kritické nebezpečí války. Všeobecná mobilisace, ultimata, je poslední okamžik, jestliže se chceme vrátit do Evropy. Snad zítra už bude pozdě…

Podíval jsem se na svoji ženu.

„Pepíku, je to daleko! K moři, za moře, skoro dvacet tisíc kilometrů. Vrátíme se? Do války?“

Muž, který dva dny čekal, položil tvrdou ruku na stůl, v očích mu hořelo a svezl se mu hlas.

„Vy musíte domů! Lidičky, ne že je válka! Ale vy se můžete vrátit a smíte se vrátit! Víte vy, co to znamená! Kdyby tam bylo peklo, přece bych se vrátil, ale já už nemohu. Už jsem tady nadosmrti. Amigos, ze Sudameriky se nikdo nevydrápe, když do ní spadne! Mně bylo jednadvacet…“

Pan Kajtman, rodem z Hluboké nad Vltavou, prospektor, který hledá sperilitu pro polského inženýra Galinskiho na bolívijském pomezí, měl na tvářích těžké slzy, snad poslední, které ještě ztratil pro vlast.

„Kdybych šel dneska u nás doma po chodníku, nikdo by mne nepoznal. Já už tam nepatřím a pojdu tady jednou někde v rokli. Kdybyste věděli, co jsem se natrápil! Jeden čas se mi dařilo, už se zdálo, že budu mít dost na cestu. Ale pak to zase všecko spadlo, všecky naděje. Ani nevím, jestli žijí matka s bratrem. Jsem celé dny v Kordillerách, a jak tak jedu sám, pořád si zpívám, abych nezapomněl česky, claro! Znáte tuhle tu?“

Celý večer jsme si spolu zpívali a tvrdým písmem zapisoval slova nových pražských písniček. „Ještě je živ Karel Hašler?“ ptal se. „Živ, krajane, a je čím dál tím mladší!“

Přišel inženýr Galinski, tahal z kapes vzorky rud, vypravoval o bohatství, o zlatě, stříbře, manganu, cínu, o všech těch pokladech, které nejsou ničím proti jedné kostce dlažby z Václavského náměstí.

* * *

Jdeme městečkem. Horská čistota severu svítí ze všech věcí, ze zdí, z oken a ze dveří. Na nábřeží stojí postavy, zahalené do ponča a přikryté širokým plstěným kloboukem. V kamenitém loži řeky San Francisco skomírají zbytky vody a lesknou se ve světle měsíce. Muži kouří černé cigarety a dlouho mlčí, když přecházejí cizinci.

V takových chvílích, kdy jste přesazeni do romantického ovzduší, kde by jediný rozhovor, jedna věc, jedna příhoda naplnily mozek a zhmotnily fantasii východního gringa, stanete se citlivým přijímačem exotického vlnění.

Působí na vás zvuky krajin, tvary věcí, barvy, lidé, kteří se blíží a mizejí. Vysílají podivné vlny, které zachycujete celým povrchem těla. Prostupují do nervů a překročí hranici vašeho měšťáctví. Považte, jak by to bylo směšné, kdybyste si tu koupili pončo, sombrero, ejarpe, paňuelo, krátké holinky se stříbrnými ostruhami, nabírané gaučovské kalhoty a oblékli to v Protektorátě Čechy a Morava.

Přišel by strážník. Kde máte občanskou legitimaci?

„Maňana, caballero! Pasado maňana, seňore!“ řekli byste.

Seběhli by se lidé na bulváry, aby viděli reklamní figuru, která začne rozdávat letáky cirkusu nebo snad navštívenky nočního podniku „Tango Argentino“.

Ale vy byste to mysleli vážně.

Vystoupili byste na podstavec pomníku a řekli, dřív než strážník zavolá zelený vůz bez oken:

„Já sám sebe ztratil,
byli jen všichni a množství.
Ruce mi zmizely, oči i duše,
nahoře v Jujuy, v Argentině.
Teď jsem se vrátil,
pro cizoložství.
deset let se mnou kobyla kluše.
Budu vám vyprávět při dobrém víně,
že jeden je pro všechny, všichni jsou jedno.
Nechte mi horizont,
mé nedohledno,
souzvuky moří, vlnění věcí,
smích kontinentů, papouška v kleci.
Jedu si z Kordiller pro nevěstu.
Otevřte kostel, vyzdobte cestu
dejte nám postel, stravu a rentu,
vozte mne s cirkusem po kontinentu.“

* * *

Na kraji turecké čtvrti, která sem zabloudila z Orientu a dobře si žije pod Andami, je velký almacén.

Kupujeme kůži z jaguara, opasky z aligátorů, vlněnou indiánskou pokrývku.

Vedle je krčma.

A la caňa! Napijte se, přátelé! Caňa je tu jako doma, protože k severovýchodu, podle Rio San Francisco, je široké údolí. V údolí, za San Pedro a Pintado, jsou obrovské plantáže cukrové třtiny. V Ledesmě je inchenio, pracovní tábor. Indios ze Sierry de Lumbrery a de Maiz Gordo, jakož i z Oranu, od Rio Tarija, Yacuiby a z bolívijských Chiriguanos už nechodí docela nazí.

Mají kolem boků kus látky, po případě košile a kalhoty. Řežou mačetami trubky třtiny, vozí je do cukrovarů.

Je to jistější výdělek než prospektorství v horách nebo lov vikuň a živoření na Gran Chacu.

U stolku sedí tři muži. Pozdravili nás a ptají se zlatokopa Kajtmana, kde je opravdu zlato. Na Gabalonga? U Esmoracy? Za Pumahuasi?

„Taky jsem hledal, caballeros!“ nachyluje hlavu don Francisco.

„Je to škola, kterou musí projít každý mladý člověk. Pak dostane rozum.“

„Nebo ztratí!“

„Sí, když nenajde, ztratí rozum.“

„Když najde, taky. Jako ten potok u Andacoja!“

„Co byl ten křivý strom!“ vyrazili všichni najednou a je jim divné, že takový člověk z města, jako Francisco, zná ten strom na chilské hranici. Lijí kořalku do sklenic.

„Já našel, seňores! Už je to mnoho let, tak 1912. Zrovna tam, co ten Chilan vybral 45 gramů zlata už první den. Byli jsme compagneros. Pak se zmohl a koupil si půl vrchu. Ten Dombrič, kdo jste jej znali, byl potom u něj, jako je tady pan Kajtman u Galinskiho! Ah, co já našel zlata, amigos, byl jsem velmi bohatý člověk, chtěl jsem koupit jednu estancii u Mendozy, zlato, hroudy zlata…“

„Julio! Julio! Ty nemluvíš pravdu! Ani tady před seňorou! On pil, seňoro! Je to čestný člověk. Čestný chlap, ale lhář, lhář, Julio!“

Obrátil jsem novou sklenici.

Kde to jsme? Tenhle svět tedy ještě žije? El Dorada, kolíky okolo dílů, síta s kamením, pytlíky se žlutými zrny? Považte, že se přede mnou hádají zlatokopové, kde se mohlo 1912 prát zlato.

Dobrodružství chodí tiše. Nesmíte je vyrušit. Nesmíte se na nic těšit, nesmíte se vysmívat. Pak jeden z mnoha všedních dnů vám otevře dokořán oči a stojíte na černé podlaze jujuyské krčmy. Mužští vás zvou, abyste jeli s nimi zítra ráno na La Muertu. Budou týden v Andách.

„Musíte s námi! Půjčíme vám muly a výzbroj! Pojedeme, Julio! Salud! Napijme se, přátelé!“ jiskří jim oči.

„Jsou pověrčiví jako baby,“ vysvětluje Lhota na cestě k domovu, „věří, že cizinec nese štěstí. Proto vás pozvali. Nepojedeme, zůstaneme dole v campo. U Ledesmy jsou určitě praví Indios, pojedeme do táborů. Dva dny tam, dva dny zpátky a potom k jihu na Pampu. Za San Pedrem začíná Sladká země.“

Noc na obratníku

Lidé jsou jako cvičení psi.

Musíte je spráskat, potom pohladit a lehnou k noze. Je celkem jedno komu.

Také biče jsou různé. Zákony, policie, mzdy, platové třídy, běžící pásy, kritika, zkažené ledviny a špatná játra.

Lidé v jihoamerických zemích nesnášejí biče, vedené lidskou rukou. Skloní se pokorně před suchem, kobylkami, malárií a paludismem, protože to všecko jsou biče boží.

Otřesou se, sednou si vedle rance s hadry a začnou filozofovat. V bídě najdou sami sebe, prudkou životní sílu. V blahobytu ustrnou a lehnou si do stínu boababu.

Co ví evropský člověk o životě!

Žije jako v dětské opatrovně! Čtyřikrát ročně se vystřídá počasí, každý najde jedno, které mu svědčí. Žije v mírném pásmu, nejpříhodnějším pro zdraví, zemědělství a práci. Vyrobí se dost obilí, tuku, masa, mléka, vajec, aby nebyl nikde hlad. Stroje pomáhají, elektřina pomáhá, benzin pomáhá. Lodi dovezou kávu, rudy, naftu, kaučuk, banány. Ve městech jsou školy, nemocnice, divadla, ti lidé nevědí, jak jsou na tom dobře.

Ale chodí mezi nimi čert.

Pečlivě připravují rozličné katastrofy. Perou se v parlamentech. Říkají při tom, že bude chleba zdarma.

Co tady, kolem silnice na San Pedro! Karety skřípou po cestě, pěšiny se motají mezi poli, v lesích se kouří z indiánských ohňů.

Někde na severozápadě vybuchla včera sopka. Obzor je zanesen šedivým sopečným prachem, který za dva dny spadne.

Zajeli jsme ze silnice a ploužíme se lesem. Potkáváme indiány, nesou do puebla kuřata. Prosí o cigaretu, hned ji rozžvýkají a papír vyplivnou jako pecku z třešně.

Je to zdejší proletariát. Poslanci v Buenos Aires spolu s odborníky a se státní správou zahájili pozvolný a vytrvalý civilizační boj.

Žádný prostředek nebyl by dosti tvrdý v tomto programu. Zbytky kdysi silných indiánských generací žijí na takovém stupni, že skoro nerozeznáte hranice mezi člověkem a zvířetem.

„Chakenský Indio, nejhorší šelma!“ řeknou vám kolonisté. Některé kmeny se živí hady a hmyzem, jsou hromadnou obětí nákaz a postupující zemědělství je uzavírá do praktických rezervací, z kterých není východiska.

Bylo to především pěstování cukrové třtiny, které umožnilo založení ingenios, pracovních táborů, přizpůsobených postupnému převodu zdravých jedinců a rodin do dnešních poměrů. Jistě, že první Indios nebyli nadšeni koncentrací, oděvem, životosprávou a omezením svobody. Na druhém stupni již poznali výsledky vlastní práce, životní jistotu, pracovní techniku na plantážích, bezpečné bydlení, péči o děti a na třetím stupni se osamostatňují, zakládají si vlastní hospodářství nebo pracují jako dělníci v zemědělském průmyslu. Argentinská inchenia jsou vzorným příkladem civilizace, která začíná večer v pulperii, kde kupují dělníci za fichas, známky, podle téhož principu jako dělníci velkého koncernu v závodním obchodním domě, boty, šaty, tabák, kukuřici konzervy a pivo.

Když chcete dnes vidět skutečně divoké kmeny v primitivním prostředí, musíte se ponořit hluboko do Chaca, do pomezí pod bolívijskou a paraguayskou hranicí, nebo do pustých rozloh argentinského Jihu. Všude najdete ubožáky, pro které je inchenio záchranou a dobrodiním.

Drkotáme po nerovné pikádě za modrým dýmem, který ohlašuje odpočívající skupinku Indios. Mají tři muly, obtížené hliněnými nádobami na vodu. Jedou z hor, z monte, z paráno, vezou kožišiny na prodej.

„Měli jsme se podívat do Bolívie,“ naříká Lhota, „každý hloupý indián dovede vydělat na kožišinách a vám se do toho nechce. Za pět koupíte, za padesát prodáte!“

Šilhá po skalnatých hradbách, které jsou na dosah ruky.

Muži, kteří doprovázejí výpravu, mají mongolsky šikmé oči, asiatskou lebku a chytré oči. Jsou přívětiví, zvou nás k nim, do hor. Škoda, že máme srdce v Evropě a netrpělivě počítáme hodiny, které ještě smíme prožít v tomto odloučeném koutě světa.

Kdybychom jeli ještě dva dny k severovýchodu, byli bychom nad řekou Pilcomayo, na geometrické hranici Paraguaye a Bolívie, v nitru válečného území, které bylo v letech 1933 až 1935 dějištěm romantické války obou republik. Tak jako nemůžeme studeným evropským mozkem promyslit, proč je na rovníku horko a na točnách zima, tak nepochopíme průběh války o Gran Chaco.

Jedni říkají petrolej, druzí generálové, třetí zbrojaři, čtvrtí nic a don Francisco tvrdí, že by byla trvala mnohem déle, kdyby se bylo použilo jeho patentních postelí.

Vzato historicky, don Francisco má pravdu, protože člověk je nakonec jen člověk.

Připomněl to, když navečer zavěšoval svoje hamaky pod jasnou oblohou, prosvícenou měsícem a ustlal nám přímo na obratníku kozorožce, v teplém a sytém zvučení houštin.

Sladká země

Kouří se z vysokých komínů.

Na křižovatce, před správní budovou, ověnčenou tropickou zahradou a vůní květin, stojí strážník s obuškem, jasný doklad civilizace a kultury.

Naproti v zahradách rudnou pomeranče a červené květy oleandru. U chodníku si hrají čisté a zdravé děti, třebaže šikmé, tmavé oči vypravují o horké krvi předků.

Pueblo je spíš indické, nebo siamské než argentinské. Mezi ulicemi přízemních, dřevěných a na lehko sbitých domků prostinkých bungalowů s dveřmi a bez oken jde dopolední život. Mírně skloněné střechy přebíhají nad chodníky a opírají se o tvrdé palmové sloupy. Chodníky obtékají stružky umělého zavodnění, po stranách široké silnice. Karety se šesti zvířaty jedou těsně po kraji cesty ve stínu palmového stromořadí. Nejezdí se ani vpravo, ani vlevo, ale v chládku.

Pálí to, třebaže je časné jaro a do úplné nádhery by bylo třeba ještě mnoha barev a zeleně.

Na kraji Ledesmy, nejblíž ke camino nacional, kouří obrovský cukrovar.

Stroje jsou většinou z Říše a z Plzně. Montovali je naši mistři a inženýři. Malá elektrárna zásobuje městečko světlem.

Spali jsme v čistém, jednopatrovém hotelu pod bílou, vysokou moskytiérou, u otevřených oken vyplněných sítí. Večer jsme se seznámili s úředníky cukrovaru a podle jejich programu jedeme do inchenia, prohlížíme si cukrovar, pracovní tábor a nedohledné třtinové plantáže.

Táborové chýše jsou očíslovány a doma zbyly jen staré ženy a malé děti. Zakládají na chléb do hliněných pecí, venku za domkem, na ohni v kotli vaří pučero a prchají před filmovou komorou.

V první táborové pulperii nám ukazují cestu na plantáž. Je to trochu hrbaté dobrodružství, ale po půlhodince už ničíme pera a pneumatiky na náspu úzkokolejné vlečné dráhy a modlíme se, aby nejel vlak. Vůz krásně poskakuje po pražcích a metr po metru se blíží zelené vlny zralé třtiny. Je právě cosecha, sklizeň. Obrovské lány jsou již skoseny a malé vagony vozí nasekané sladké trubky ke kolejím dráhy.

Třtina, argentinská caňa (trubka), doroste za rok až do pěti metrů. Obsahuje až 18 % cukru, čili C₁₂H₂₂O₁₁. To je arci zpoceným indiánům docela jedno. Nezajímá je prosperita cukerního trhu a spokojí se závěrečnou průmyslovou episodou, pytlíkem známek na nákupy živobytí a tekutou káňou, ohnivou přítelkyní peonů.

Myslím, že tu žijí nejšťastnější děti na světě. Od rána do večera cucají zadarmo kusy trubek a neméně spokojeny jsou mouchy, které jim při tom lezou do úst.

Uvítal nás patron plantáže, skočil na koně a za chvíli se prodíráme hustou, neprostupnou hradbou stébel a ostrých listů. Skupinky Indios, otec, matka, větší děti, rodina vedle rodiny, podsekávají hroznými mačetami sladkou úrodu. Jiní oddělují pravidelné kusy, odnášejí svazky na hromady a nakládají je na vozy. Je to úmorná, mravenčí práce.

Dozorci objíždějí své úseky a některé ženy odešly ke dráze k potoku, aby připravily mužům oběd.

Na sousedním díle jsou Bolívijci. Všechny ženy v typických černých kloboucích, které nosíme my v Evropě odpoledne k žaketu.

Zkoušíme to s mačetami. Jsou důkladné, ostré do ztracena a gringo je v nebezpečí, že pod sebou usekne vlastní nohy.

Langostas

Odpoledne za San Pedro protínáme nízké lesy a střílíme z okna vozu poplašené čimangos.

V dohledu se ztrácejí podrobnosti krajiny, jako by ji kryly nízké, šedivé mraky. Nejsou to mračna, nenesou vláhu, ale smrt.

„Obraťte, najdeme si objížďku! Langostas, langostas!“ naříká Francisco.

Kobylky! Ne jedna, miliony, miliardy, mračna, velká voda, oheň, všechny hrůzy, které mohou uhodit na čakráře, který ještě před hodinou hladil koně po krku.

„Pomodlete se, paničko! Moc lidí přijde o všecko! Bude tu za pár dní moc nářku! Langostas!“

Němě stojíme před osudným divadlem, které se prostírá nad zemí a postupuje k jihu.

„Padají! Sedají, amigo! Sežerou pole, plantáže, keře, stromy až na kost. Obraťte, jde to do nás!“

Viděli jsme strašné nálety kobylek v Africe, ale většinou v písečných pouštích nebo v oasách, kde klesaly hladem. Pamatuji se, že byly potom cesty pokryty tak vysokou vrstvou, že kola vozu jela hlubokými kolejemi. Jedli jsme je dokonce, smažené v oleji a sušené na slunci, kdesi a kdysi.

Mračno se blíží a zastiňuje nebe.

„Sedněte do vozu, projedeme!“ prosím.

„Zasypou nás! Neuvidíte na krok! Jsou jedna na druhé a od země až do nebe. Obraťte a pronto!“

Chci několik scén do filmové reportáže a těžko byste si odpustili takový přírodní dokument. Nasedáme, zavíráme okna a za několik minut jsme v dravém příboji maličkých letadélek, zuřivých, bezpočetných. Narážejí prudce do skel jako krupobití a nevidíme na dva metry. Hrnou se do poloviny čelného skla, zasypaly kapotu a stírače marně zabírají do těl a křídel. Pomalu, na první stupeň rychlosti, počítáme minuty. Konečně jsem se odhodlal, zapínám si těsně kabát, ovazuji krk a ústa šátkem, navlékám rukavice a otvírám naplno objektiv přístroje, nabitého supersensitivem. Je totiž skoro tma.

Stačilo rychlé otevření dveří a posádka vypuzuje vetřelce.

Ještě jeden záběr. Tisíce kobylek víří přímo do kamery.

Mám je za ušima, za krkem, v rukávech a šlapu po hromadách, nechutně měkkých a znovu se probouzejících. Kamera se rozeběhla naprázdno, motor zabral a rychle, jak je možno, prcháme z příšerné vánice.

Rozjasnilo se, na polích a na pastvinách leží okrajové hromady a několik mužů objíždí tryskem hranici zkázy.

Zastavili u nás.

„Langostas, seňores! Padají! Máme tam osení a zeleninu, jsme žebráci, seňores! Qué misería! Nepršelo, byla bída, letos pršelo, langostas! Jeďte, jeďte, zdvihnou se!“

Trčí nepohnutě v sedlech, stírají si pot a proklínají zemi, která opouští člověka.

Věštec z Bolívie

Nevím, jak se díváte na černou kočku, která vám přeběhne přes cestu.

Je totiž jisto, že kromě fyziky, chemie a londýnské mlhy je mnoho věcí mezi nebem a zemí. Setkáte se s nimi mimoděk, pokud ovšem nechodíte úmyslně do úzkých uliček ke kartářce.

Vypravuji vám příhodu, kterou bych mohl zarámovati do lepší dekorace, kdybych se nespokojoval kilometry a pravdou.

Večeříme opět v Jujuy, pod Negra Muerta, Tres Gruzes a Obra Pampou, kde v půl pátém tisíci metrů hořkne na syrové planině i lamám tráva v ústech. Dole je svěží noc, nahoře sníh a vichřice. Přestupte hranici u La Quiaca a potom od tomba k tombu putujte na La Paz.

* * *

„Z Bolívie, sí, od Tres Cruzes přijel! Dnes odpoledne! Je to divný člověk, má pěkného koně, dost peněz a knihy! Knihy, claro, četl v nich dnes v pokoji. Pedro se díval! Jede zase zpátky, má asi bláznivý mozek, jako všichni lidé v La Paz! Blázni! Je to z puny, ze vzduchu!“ šeptá patron u našeho stolu.

U protějšího stolu sedí mladý muž, obírá pečené kuře a připíjí víno. Má dobře šitý jezdecký oděv, vyholenou tvář a počíná si neméně honosně, jako by večeřel v nejlepším hotelu v Mar del Plata.

„Knihy, říkáte, caballero?“ napíná se vzrušeně Francisco.

„Viděl jsem mnoho lidí z Bolívie. Cholos i gringos, kteří měli stříbrné ostruhy, vikuňi pod sedlem, krásné zbraně, byli mezi nimi i takoví, že je honili vigilantes, ale žádný z nich neměl knihy! Je to jistě nějaký ministr z La Paz! Musím s ním mluvit! Je to zvláštní člověk! Představte mne, caballero!“

Zde není možné, aby se hosté navzájem představovali. To je povinností patrona hotelu a stane se tak po pečlivé přípravě, v doprovodu velmi vybraných omluv.

Hotelier přešel vážně síň, naklonil se a šeptal záhadnému muži tato pravděpodobná slova: „Z Buenos Aires, sí, z Evropy přijeli! Před několika dny. Jsou to divní lidé! Mají pěkný automobil, dost peněz a natáčejí filmy! Filmy, claro, mají takové maquinas fotograficas v pokoji. Pedro se díval! Jedou zase zpátky, mají asi bláznivý mozek, jako všichni lidé z Evropy. Je to z války, bojí se války!“

Muž se usmál, otřel si konečky prstů do ubrousku a přišel k našemu stolu. Otevřel stříbrné pouzdro.

„Dáma promine, con permiso! Patron mi vypravuje, že jste z Evropy! Snad mi dovolíte, abych vám nabídnul dobré cigarety Chesterfield! Jsou lepší než černé! Mluvíte anglicky, francouzsky?“

„Francouzsky, když dovolíte.“

„Člověk potřebuje konversaci a tady je o ni nouze. Madame je jistě z Evropy, máte tam syna, viďte?“

„Syna?! – Ovšem…“

„Má vlasy jako vy, madame! A už je to veliký chlapec, vím. Vracíte se domů.

Nebojte se, dobře dojedete! Spíš bych neříkal, že dojedete, tu cestu vykonáte totiž na dvakrát. Ale věřte, nic se nestane, uvidíte syna!“

„Dovolte, milý příteli, představím vás své paní!“ přerušuji.

„Kdybyste souhlasila, paní, naznačím vám budoucnost. Projíždím pod Andami a studuji.“

„A co studujete?“ vyhrknul Francisco.

„Okultní vědy, příteli!“

To vrátilo Francisca na střízlivou půdu a šťouchl do seňory. Znamenalo to zřetelně: „Pozor! Věštec! Nedejte víc než peso!“

„Nebojte se, příteli,“ ohrazoval se muž s knihami, „mám zájem o zvláštní lidi a turistas, kteří přijedou z Evropy do Jujuy, jsou jistě zvláštní lidé. Dáma pochopí, že se tím neživím! Připijeme si, přátelé! Patrone! Máte dobrý cognac?“

„Byl jsem v Peru, potom v La Pazu a ještě se vrátím na sever. Argentina je příliš kulturní, nic neříká. Člověk potřebuje hory, pralesy, klid, samotu. Potom se vám otevře podvědomí a mluví do budoucnosti. Všichni proroci hledali posilu duše v pouštích, v dobrovolné odloučenosti. Podejte mi ruku, madame!

Ano! Máte šťastnou ruku! Budete dlouho živa, máte v sobě mír a lásku. Takové lidi Bůh opatruje! Jen pozor na příští jaro! Prožijete těžkou nehodu, v letadle nebo ve voze. Ale dobře to dopadne!“

To už bylo trochu silné na dona Francisca. Vyletěl, odstrčil židli a letěl do pokoje. Za chvíli přinesl velký blok.

„To musíte napsat, caballero! To nejsou žádné hračky! Nesmíte seňoru strašit! To jsou vážné věci, como no! Seňora mi napíše, když se to splní!“ oddychoval.

Muž tedy psal.

Vám pak snad se zdá, že jsme doplnili cestovní deník smyšlenou příhodou z Jujuy. Proto se nedivte, že jsem byl po čase vděčen donu Franciscovi za jeho důkladnost. Pro každého, kdo jezdí rychleji, než by měl, je neustálou otázkou blahovůle anděla strážného. Kdybyste našli sportovního jezdce, který ve skrytu duše nenosí pověrčivou víru ve svůj talisman, byla by to vzácná výjimka. Mám ve svém psacím stole list papíru, ve kterém je předurčena mé ženě kritická chvíle na jaře roku 1939.

„… en el curso de 6 mesas y medio…“ praví se tam. Schovali jsme to do kapsy skoro s jistým uspokojením. Proč by neměl pravdu člověk, který mluví v Andách přímo s Pánembohem.

Je to dobré, když člověk něčemu věří.

Na Bílou sobotu roku 1939 ve dvě hodiny odpoledne zvonil v mém bytě telefon.

„Haló? Ano, u telefonu!“

„Přijeďte, jak můžete rychle do Vinoře! Vaše paní havarovala!“

„Je živa?“

„No, oni mě poslali na kole, to já nevím. Je to ale pěkný!“

Můj Pepík, moje žena! To nejsou příjemné chvilky. Taxametr letí za Prahu. Konečně! Z dálky vidím zatarasenou silnici, spoustu lidí, četníky, pátračku z Prahy. Byl jsem tak rozrušen, že jsem vyskočil z jedoucího vozu a běžel k místu, kde rozmačkán, koly vzhůru, ležel vedle těžkého Dieselu – můj argentinský kabriolet.

Praskly by nervy! Kde je řidič?

V příklopu, u zaklíněných vozidel, sedělo cosi vedle vyražených dveří, malá paní, které se dívalo z obvazů jen jedno oko. Sanitní vůz už čekal.

„Neboj se! Nic to není! Nezlob se, narazil na mě, podívej se, co je z vozu! Už to mám za sebou. Havarii na jaře…“ říkala mi.

Za čtyři týdny bylo všecko v pořádku, jen jizvy zbyly v obličeji. Poznámka osudu.

Don Francisco řekl by nepochybně: „Paničko! Tak se to patří! Už nejste gringo!“

Populár jsme postavili na kola a dojel pomalu do dílny.

Jistě mu nešlo do hlavy, proč nás čekala první havárie deset kilometrů za Prahou.

Campo Santo

Volíme jinou cestu pro návrat, na Perico del Carmen a teplým, zeleným údolím na Maquinista Beron, Pampa Blanca a Campo Santo.

Eva nanesla do vozu takovou úrodu pomerančů, že si nemáme kam sednout. Plná náruč za padesát centavos!

Potkáváme stopy českého exportu, cementárnu, lihovar, nádrže na vodu, kamion Škoda, přetížený cementem, a teprve za Campo Santo se pomalu ztrácejí stopy života.

Na měřiči kilometrů je nová tisícovka. Padají ze mne obavy o stroj, protože dnem i nocí pojedeme k jihu, zpět na Tucumán. Dá-li anděl strážný, bude jednoho dne rovný asfalt pod gumami. Po dnech trmácení, drkotání, prachu a útrap.

Ne, nikdy ne útrap! Automobil, kůň a dobré nohy, to jsou dodnes jediné prostředky, které vám otevřou náruč světa. Co poznáte ve vlaku? Plyšová sedadla, jídelní vůz a černocha, který vám nosí na stůl. Kromě toho letí kolem oken krajina, lidé, stáda, stromy, skutečný život. Nemůžete se zastavit, nemůžete promluvit s člověkem, který zarazil koně. Přerušte jízdu! Jste ve městě, daleko z campo, z volně dýchajících pustin a ze zelených zahrad, schovaných mezi horami.

„Mám v hlavě toho člověka z Bolívie, amigo!“ postěžoval si náš compagnero na konci serpentin, které nás dovedly do rajské doliny, věnčené růžovými květy durazna.

„Všecko ví! Některý ministr by chtěl jít do války. Řekl by mu předem, že to prohraje! Co by mu ušetřil starostí! Ví všecko, chlap mizerná!“

„Proč o něm tak mluvíte, příteli? Byl to studovaný člověk!“

„I čerta! Člověk má vztek! Jeden ví všecko a druhý je trouba, neví nic! Jak to pěkně prorokoval paničce! Bude mít havarii a nezabije se! To bych, pane, hned jezdil jako blázen!“

„Nestrašte! Třeba se to nesplní!“

„Splní, nesplní! Vy aspoň víte, na čem jste. To vám řeknu, kdybych já věděl, že moje Mařenka umře…“ zesmutněl a zahleděl se do daleka.

„Proč by umřela, vy blázínku, však vám vydrží, nebojte se!“

„Claro! Ale kdyby mi snad umřela, to vám řeknu, tak se hned…“

Jak by ne! Skočil by z okna! To známe! Muži, drsní na povrch, mají duši z hedvábí.

„… kdyby mi umřela, tak se hned ožením znova! Ženských je dost, jen si vybrat!“

Dole pod námi se leskne řeka a skupina dělníků opravuje silnici.

Prodali nám benzin ze sudu a uhnuli s traktorem, který odpočíval v jízdní dráze.

„Jen si naberte!“ radili. „Pojedete Chacem, je to lejos, lejos, mnoho leguas nepotkáte člověka! Zlá cesta. A odkud jsou ti dva?“

„Z Prahy!“

„To počkejte! Přivedeme vám pajzána! Haló, oya!“

Před malou chýší, sbitou z prken, je vyvázána mula. Uvnitř pracuje správce stavby, svalnatý chlapec a má hosta, který jede do Campo Santo. Krajan?

Krajan, určitě! Vyšel ven, osmahlý, vyhublý, v sombreru, na nohou pravé chiripá, stažené do nízkých holinek s ostruhami, širokou tirádu s revolverem, šátek okolo krku.

Podíval se ostře a nedůvěřivě na nás a na vůz.

„Ježíšmarjá lidi, co tu děláte? Ruku vám líbám, paní! Co dělá Praha?“ div že nám neskočil okolo krku.

Desperado? Avanturero? Věštec z Bolívie? Cestovatel? Reportér? Prospektor? Kolonista z Chaca? Myslete střízlivěji: montér ze Škodovky. Sí, vedl stavbu elektrické ústředny v Campo Santo. Už ta práce končí, uvede to do běhu a potom jede na Západ, k Mendoze.

„Člověče, vypadáte jako estancier z Tucumánu! Jak jste tu dlouho?“

„Dva roky! Však už se mi stýská, más o menos, mám v Plzni rodinku. Ženu a dcerku, už půjde do školky! Za rok jedu domů. To uteče.“

Potom vypravuje, jak přijeli. Neuměli španělsky, ale za pár neděl to šlo. Nejhorší to bylo se žaludkem a se zdravím. Pak si zvykli. Je tu krásný život, hodní lidé, dobře se s nimi pracuje. Bydlí v Campo Santo, ale nasmáli bychom se jak. Jako kriožové. Je tam sice taková casa de huespedes, ale postavili si vlastní dormitorio, s hliněnou podlahou, mají indiánku kuchařku, bydlí tři Češi v jedné chatě. Koupili si koně a mulu, za půl roku byli jako doma. Největší legraci užili, když přivezli stroje a muselo se to montovat skoro holýma rukama. Betonáři a zedníci nechtěli dělat, stálo to pod širým nebem a firma měla penále na montáž.

„Neposlouchali, chlapi, utíkaly týdny a nemohli jsme z místa. Pak jsme řekli – Chlapci dost! – a jednou takhle večer jsem s kolegy koupil moc piva a káňu. Svolali jsme dělníky, pili a zpívali, jedna hrůza. Byli by nás nosili na ramenou. Když se vyspali, začala vojna. Zavolali jsme ředitele. Zabalili zavazadla a že odjedeme, když se nebude od rána do noci dělat. Už jsme sedali na koně. To jste měli vidět, jak to šlo. Chlapi div nebrečeli, že nás nepustí, že jsme amigos, že jsme jim udělali včera fiestu. Za tři neděle stála budova a za měsíc to běželo!“

* *

I Dickens, jako malý chlapec, byl vystaven ve výkladě a lepil tam štítky na kelímky s leštidlem. Osud nechtěl, aby to dělal do smrti.

Skončil proto život jako pravý anglický buržoa, pohodlný, blahobytný a měl radost, že si vydělal na živobytí.

Mezi tím je Dickens, autor Davida Copperfielda, opuštěného chlapce.

Montér z Campo Santo spí na holé zemi, na rohožích. Jí indiánskou kuchyni, má otlučené klouby a někdy se nevyhne malárii. Skončí v pěkném rodinném domku za Plzní, s dětmi a s hodnou ženou.

Mezi tím jsou cukrovary, cementárny, mlýny, lihovary, mosty v Íránu, lokomotivy v Číně, Diesely v Uruguayi, doly v Jižní Africe.

Je to správná cesta života.

Holandský malíř Vincent van Gogh šel opačným směrem. Byl synem dobré rodiny, měl bohaté příbuzné, školy, mohl být právě tak váženým knězem, jako zámožným obchodníkem s obrazy.

Měl však poslání z jiného světa.

Trpěl v Borinage, dělal Krista horníkům, chtěl být jako oni, na zemi, o hladu, ztištěn bídou. Chtěl být malířem, třebaže špatně kreslil a nic neznamenal pro obchod. Pomalu šílel. Jedné malé donesl do ložnice svoje vlastní ucho, zabalené v šátku, za lásku. Maloval v blázinci zahradu a zemřel chorobou, které dal Irwing Stone hluboké jméno „Žízeň po životě“.

Mezitím bylo několik desítek obrazů, kterým kupci nerozuměli, protože založily novou školu a byly opravdu geniální.

I vy máte svoji žízeň, i vy znáte loď, která má na boku jméno „Věčná touha“ Vaše žízeň bude pochopena, utišena, protože vaše poslání jsou z tohoto světa. Obchod, technika, průmysl, propaganda, doprava, sociální pokrok. Dejte jim všechnu sílu, mládí, nadšení, mozek i duši rovným dílem.

Vysvětlete to svým dětem! Říkejte jim, že práce je všecko a protekce nic, třebaže to dnes ještě není pravda.“

* * *

Je mnoho vynikajících magnátů, kteří by takto odpověděli, kdybyste je požádali o životopis:

„… uznáte, že ze skromnosti nemohu souhlasiti s Vaším oslavným článkem. Ale z objektivních důvodů doporučuji, abyste použil textu, který jsem sám sestavil: „Komandér řádu svatého Julia, rytíř Svatého Nanebevzetí, honorární konzul republiky San Pedro, generální ředitel Dr. h. c. Dipl. Ing. František Vořech-Curé, je jedinečným zjevem evropského průmyslového života. Studoval obecnou školu v Paříži, reálku ve Vršovicích, vysoké učení v Curychu, vesměs s vyznamenáním. Již ve 22 (!) letech byl diplomovaným inženýrem a po stopách svého věhlasného otce, prezidenta akc. spol. Garbol, člena mnoha správních rad, nositele četných zahraničních řádů, geniálního finančního kapitána Dr. h. c. Aloise Vořecha-Curé, odjel do Anglie. Potom do USA., do Francie a opět do Anglie, kde se při fuzi koncernu Garbol s Garborund Ltd. stal okamžitě ředitelem. Byl to nepochybně nejmladší koncernový ředitel na pevnině, neboť mu bylo pouhých 23 let!!! (Pozn. Pane redaktore, počet vykřičníků ponechávám na Vašem uvážení, snad by stačily dva. Jsem skromný člověk!) Pronikavá technická erudice, spojená s mezinárodními styky a vybroušenou společenskou formou, vedla pana generálního ředitele Dr. h. c. Dipl. Ing. Františka Vořecha-Curé zpět do vlasti, kde se ujal odpovědného řízení podniku, založeného finančním geniem jeho otce, pravého selfmademana, na kterého může býti hrdý náš národ. Dnes, ve dvaceti devíti letech života (!!!), kdy bývají muži sotva na počátku kariéry, hledí vstříc dalším odpovědným úkolům a vyčerpávající práci. Je ku podivu, že se mohl věnovati také literární činnosti, jeho smysl pro hudbu a divadlo…“

Ježto se případ svrchu podotčený nikterak netýká hrdinů národní práce, mužů, kteří z chudých počátků jsou generálními řediteli a nositeli poct, dovolte malý komentář k oběma Vořechům.

Je to asi tak. Před pěknou psí boudou, vystlanou akciemi, sedí Vořech senior. Ještě si vzpomíná, jak z ní kdysi vyhnal hloupého psa Žeryka, protože měl hlad a dal se chytit na kost. Vořech senior odchoval štěňata a má z nich radost. Je to táta, jak má být. Vše pro dítě!

Začalo to francouzskou slečnou, dětským pokojem, bažanty, koroptvemi, novoročními košíky a sem tam i nějakou tou zlatkou panu učiteli. Pokračovalo to příjemným stykem s pány profesory a jistými obtížemi při maturitě, která skončila s vyznamenáním. Vořech junior se tenkrát ožral, až vytloukli na velkostatku zámek. Bylo by to přišlo do novin, ale tatíček je velkým inzerentem. Přišly rozličné slečny, úplné královny krásy, zájem o divadlo a film. Tatík platil, vše pro dítě! V domě se střídali vyslanci, konzulové, atašé, generálové, poslanci, senátoři, novináři, herečky, umělci, Vořech senior na to má.

Má dost mladých mužů ve fabrice, dost mravenců po dvanácti stovkách. Jsou to většinou hodní lidé, řekl by don Francisco.

* * *

Připomeňte svým dětem, že Vořech senior nemá na boku své lodi znak cti a žízně po životě, třebaže má toho doma dost a dost pro žízeň zvaných hostí. Jeho kariéra vás nemusí trápit, jako nevyruší kavárenská slečna slušnou ženu.

Řekněte jen svým dětem, že jdeme vstříc věku práce.

Budeme zakládat Tovaryšstva, která svléknou z mladých mužů tátovy tituly, velkostatky, protekce, protože je moc hodných lidí s dvanácti stovkami. To se ovšem netýká montéra, který jezdí na koni po campo a uspořádá fiestu pro líné peony. Ať si má rodinný domek, když byl tak daleko!

Campo Santo je na ploše bývalých pralesů, na okraji Gran Chaca.

Nikomu nedává řády a velkokříže. Čeká na inženýry a mistry z Evropy, kteří pro lásku k bližnímu, pro využití života, pro mzdu dělníků a pro radost dětí a žen, kašlou na Vořechy, kteří se proslavili.

Jak Adam snědl dvě jablka

Když Bůh, otec nebeský, tvořil svět, začal naprostou tmou.

Nic je totiž základem každého velkého díla, nic bez předpokladů, nic, nad kterým bdí duch svatý.

Potom bylo světlo, voda, tráva, palmy, ještěři, mouchy, papouškové, ryby a opice.

Stvořitel se díval, jak se radují ze života sloni a žirafy v budoucích anglických koloniích, velryby u Vladivostoku i malé rybičky u Helgolandu.

Nikdo mu do toho nemluvil. Svatí a světice, proroci, diktátoři, ministři, novináři a slavní lidé, kteří přišli až později do nebe, ještě nebyli.

Byla neděle a Pánbůh odpočíval. Kreslil si prutem v písku dlouhé, tenké zvíře a říkal si: Mám? Nemám?

Potom v nesmírné dobrotě udělal člověka, hodného, prostého tvora.

Stvořil mu zrak, aby rozeznal barvy a tvary, krásu a ohavnost, světlo a tmu. Měl uši a nos, aby vnímal zvuky a vůně, měl cit v povrchu kůže, aby si nesedal do kaktusů.

„Skončím své dílo, Adame!“ řekl mu jednoho jitra, „mohl bych se dopustit nějakého omylu. Už jsem dost pracoval, chci odpočívat!“

Položil se do trávy a spal.

Adam leží vedle něho a dívá se na strom, na dvě opice.

„Ty, Bože!“ budil Stvořitele, „chci ještě jednoho takového, jako jsem já! Je mi smutno!“

„Bolí mne ruce, nemohu tvořit. Spi, Adame!“

Bylo poledne, když se Bůh vzbudil, kreslil prutem v písku, říkal si: Mám? Nemám? a pak mávnul rukou.

Unaven, stvořil ženu.

Adam při tom spal. Hlavu měl ve stínu a nohy na slunci. Když procitl, cítil bolest pod srdcem. Měl o žebro méně!

Koketní stvoření, jemu nepodobné, stálo tiše na paloučku.

Utrhla fíkový list a zkoušela si jej na čele, na ústech, na uchu, prsou. Hledala dotyčné slušivé místo, po prvé v dějinách světa.

Z té jiskry rozumu, kterou mu dal Stvořitel z vlastního mozku, projela Adamem neznámá hrůza. Byla nejdřív ohavná a potom sladká.

Procitlo v něm vědomí, že se Bůh postaral, aby nebyl svět příliš dokonalý.

Chvěl se, hrůza je rodičkou rozkoše.

Žena si sedla do rajské trávy a řekla mu vlídně: „Jsi hloupý, Adame, jako malé dítě.“

„Co je to dítě?!“ šeptal.

Dala se do smíchu a podala mu jablko.

* * *

V tom žebru, které dal Stvořitel Evě, bylo víc rozumu než v celém mužském mozku.

„Jsi takový milý,“ řekla mu potom, „kam půjdeme dnes večer?“

„Večer? Mám práci, drahoušku! Ráno je konference! Dodělávám kalkulace pro Jižní Afriku. Šéf mne prosil…“

„Šéf! Šéf! Kancelář, kalkulace, Afrika, Rumunsko, Írán! Patříš vůbec rodině?“ zaplakala hořce.

Potom šla vařit černou kávu a přinesla popelníček.

Vzbudila se po půlnoci.

„Ještě pracuješ? Ty můj drahý, pilný! Pojedeš opravdu do Johannesburgu? Nekuř tolik!“

Šla do kuchyně, přinesla talíř, nůž a další jablko.

* * *

Muži, kteří dovedli vyrovnat svůj poměr k ženě, mají půl štěstí v ruce.

„Jak je to možné, más a menos, že jezdíte pořád se seňorou, amigo!“ spustil Lhota, snad naladěn neapolskou pohodou kvetoucího údolí.

„Co je muž bez ženy, amigo?“

„Sí, ale nemá jezdit pořád s tou samou! To bych pěkně přišel a že musím na cesty, že to stojí moc peněz, nechal bych ji doma.

V Buenos bych si našel novou. Však by se svět nezbořil. Jednou tu, po druhé onu, a žena by poznala čerta, až bych přijel!“

„Proto nemusíte jezdit z Prahy do Buenos Aires!“

„Jak by ne! To jsem měl švadlenu, pěkně pracovala, hezká Moravanka. Pane, co jsem zkusil! To neznáte Mařenku!“

„A zbytečně, viďte!“

„Zbytečně zrovna ne, ale moc jsem zkusil!“

„Mařenka nezkusila?“

„Taky, to se ví. Ale je to ženská. Muž je muž! Až jednou pojedu do Ria nebo někam dál, tak si to vynahradím! Ale pěkně za větrem.“

„Jste zbabělec!“

Urazil se a dlouho přemýšlel proč.

Potom pohodil hlavou a zamrkal.

„Máte vlastně pravdu. Ono to není to hlavní. Slyšel jste toho pajzána z Campo Santo. Už je tu dva roky a první, co říkal, že má doma ženu. A dcerku! To se ví, já nemám dceru ani syna. Jsem špatný chlap. Pro koho se dřu? Každého mladého kluka by měli hned oženit, aby na to nezapomněl. A hned děti, aby se staral! To se vidí v campo. Čakrář bez ženy, to je kůň bez postroje. Mají moc dětí, deset, dvanáct. Paničky ve městech nemají nic a jsou samé rozvody.“

„Jak je to tady na venku a v pueblech, řekněte mi, amigo, rozvádějí se tu lidé jako u nás?“

„Jen to řekněte před nějakým caballero, zeptejte se sám! Rozbije vám hubu! Manželka je svátost!“

„A jsou věrní?“ osmělila se seňora.

„To zrovna ne, ale na tu svou nedají dopustit! Kdepak separación de matrimonio! Rozvod! Kdo to kdy slyšel! Fuj!“

Perný den

„Palomita!“

„Vám se řekne, Palomita, ale ta země se mi tu nelíbí. Je to divočina, podle kompasu jedeme přímo k východu. Jestli se zahrabeme do Chaca, nestačím s benzinem!“

„Ztratili jsme železnici! Už je to hodinu z Palomity a nikde cesta! Radila bych vám, abychom se toutéž cestou vrátili. Je strašné vedro, nemáme vodu, jídlo, benzinu tak na tři stovky.“

Úzká vozová cesta zapadá hlouběji do trnitých křovin, vyhýbá se tlustým kaktusovým větvím, které tvoří koruny, vzhůru vztyčené na nízkém kmeni. Dnes už po třetí opravujeme pneumatiku. Měli jsme dvanáct duší a v Concepción se kupovala další.

„Třináctá duše nastupuje!“ hlásí naše milostivá a rve se s montovací pákou. Vybalujeme novou Dunlopku, poslední nezáplatovanou, neproraženou, skutečně třináctou. Prokleté kaktusové jehlice, způsobí nejvíc děr, projedou pláštěm, zlomí se, uváznou, a vzduch pomalu mizí.

„Třináct, to je nešťastné číslo, seňoro! Dejte tam některou starou, to bych nedělal!“

„Francisco! Třináctka je moje číslo, nosím ji na krku!“ směje se a přišlapuje plášť na protějším obvodu ráfku. Teď přijde obřad, při kterém ztrácíme denně a denně dekagramy tuku. Kde je Evropa a vzduch zdarma! Třicetkrát, padesátkrát, hustilka je žhavá a guma snad utíká znova.

„Tohle se koni nestane!“ dráždí don Francisco.

„To máte pravdu! Když se kůň píchne, pojde!“ odsekla seňora a já mám tichou radost, že už mi padají kalhoty na poslední dírku opasku a že přijedu do Evropy vyhublý na kost a na sval. Proč nevede člověk takovýhle zdravý život až do smrti!

Obě náhradní kola jsou mimo službu, v obou pláštích díry, že by prolezl pásovec.

„Dívejte se!“

„Chyťte mi ho!“ prosí seňora.

„Bere se špatně do ruky, paničko!“

Skočil do houští, kde mizí rozšafné zvířátko, šedý dasypus.

„Ve dne se nechytí, jsou v zemi. V noci vylezou a hledají žrádlo. Rádi ovoce, plody z keřů, hmyz, co je. Mají silné drápy, chodí se na ně při měsíčku se psy. Pojeďte dál, však někam dojedeme a možná, že uvidíme mravenečníka. Škoda toho pásovce, mají dobré maso a pekáč si nosí na zádech!“

Cesta se ztratila, jedeme terénem, kola prolamují suché větve, drtí trsy travin a řidič opatrně objíždí vyschlé dlaně opuncií.

Bude poledne a bloudíme. Na čelném skle vozu je malý letecký kompas a obrací se vytrvale na východ, kde hrozí nebezpečí bezvodé pustiny, plné hadů, věčně stejné, pichlavé, kaktusového llano.

Obědváme blízko vozu, masovou konzervu a teplé víno. Procházky po okolí se skutečně nedoporučují, mohli byste se seznámit s pevným objetím delšího nebo docela krátkého hadího těla.

Slunce překročilo nejvyšší bod a nastanou tři hodiny největšího denního vedra. Máme sotva půl láhve vína, a trochu vody, kterou spotřebuje chladič.

Po bezvýsledném ploužení zbyl jen kompas. Obracíme se a sledujeme vytrvale jihozápad. Hodinu, dvě.

Konečně cesta! Vozová, vyšlapaná kopyty. Kraj se mění, zelená a v plicích cítíte vlhčí vzduch. Llano vystupuje do mírných vln a objevily se listnaté stromy.

„Cítím vodu, mnoho vody!“ procitá Lhota. „Bude tu řeka, táhněte pomalu vzduch!“

Proč bychom nedopili poslední zbytek vína, když don Francisco hlásí mnoho vody?

Cesta přibrala několik poboček a pomalu se mění v širší silnici.

Přebíhá několik vlnitých úseků a stojíme na hlinitém břehu širokého říčního koryta.

Voda protéká několika úzkými, lesklými prameny, mezi nimi jsou nebezpečné laguny, zahnívající rodiště malárie. Most ovšem nikde.

Jak projedeme? Z jednoho břehu na druhý, jiného řešení není.

„Tak si vzpomínám na bobra, caballero!“ chechtá se Francisco a napíná přes chladič kus hadru.

„Rád bych si natočil přejezd,“ povídám, „nebudou mi doma věřit, že jsme něco zkusili!“

Paní Eva natahuje vysoké boty, seběhla ze břehu a brodí se nízkým proudem na kamenitý ostrůvek. Dává znamení.

Voda stříkla na skla, rozevřely se fontány po bocích vozu a napjatě sledujeme hloubku. Jsme v polovině brodu, ještě kus a odpočineme si na mělčině. Motor bručí, pára syčí z výfuku, nová plavba až po osy kol a konečně vyjíždíme na protější břeh. V půlce stojíme. Brzdím, zatahuji ruční brzdu, ale vůz klouže nazpět. Lhota vyskočil a podkládá pod kolo kámen. Při tom vidí seňoru na ostrůvku nad lagunou.

„Dělejte,“ křičí Eva, „je tu moc komárů!“

„Komárů? Paničko! Pronto sem! Utečte honem! To jsou moskyti!“

Vytlačujeme vůz a prohlížíme seňoře pobodané ruce. Ranka na ráně, točila trpělivě.

„Byli velcí, nebo malí?“ ptá se starostlivě náš dobrý přítel.

„Menší…“

„To je špatné. To mohli být anapheles! Večer vezmete chinin.“

„Napijte se hodně koňaku, musíte!“

„Proč?“

„Je to zkušenost. To jsem znal jednoho gringa z Evropy, byl v Bolívii, v La Paz. Tlustý, bohatý člověk. Jednou jsme s ním jeli na Titicaca a potom do údolí, tam je plno nemocí. Všichni měli malárii, jen on, gringo, ne!“

„Užíval alkohol?“

„Užíval? Paničko! Chlastal! Učiněný sud! Nikdo mu v La Pazu nestačil!“

„Co dělá alkohol proti malárii?“

„To je tak. Komár píchne, dá do krve takový neřád. Ten neřád se množí a polyká krvinky. Když se moc pije, krvinky se ožerou, dostanou kuráž a zaženou ten neřád! Claro?“

Je to stručné, ale je to tak.

Za brodem, který patřil pravděpodobně řece Rio Quachipas, pleteme lesem svoji stopu a konečně vítáme širokou silnici na Creston a Metan.

Vede mírnými horami, boží pustinou, rozloženou v jižním cípu saltenské provincie. Odklopili jsme přední sklo, otvíráme okna, slunce sráží k zemi všechno živé. Zdá se vám, že otevřenými okny žene do vozu ještě větší výheň, posádka spí a řidič mechanicky doprovází zatáčky, kopce a srázy.

Na měřiči je sedmdesát pět. Víc nedovolí nerovný povrch. Pozor! Probouzí mne vysoký rigol, pár metrů před vozem, nelze se vyhnout. V takovém okamžiku je dobře držet volant a zavřít oči.

Popular nadskočil, trochu se zakymácel a stojí na méně než čtyřech kolech. Ještě jednou, doprava! Potom pořádný smyk před zatáčkou na konci svahu a vystřízlivění!

Oči se mi svezly na měřič tlaku oleje! Najíždím do nového stoupání, přenášíme se do kopce a stojíme.

Buď praskla trubička k měřiči, nebo jsme bez oleje. Posádka se probudila a neví, že byla před chvílí skoro v nebi.

Měřím hladinu oleje v motorové skříni. Potom otvírám prostor na zavazadla a hledám plechovku s rezervou.

Prázdná, hrome! Zapomněli jsme koupit olej v Jujuy!

Benzinu je sotva deset litrů. Voda zmizela v chladiči. Rty nám praskají žízní. Visíme v opuštěné končině a další hodina jízdy znamená vylitá ložiska.

„Aceite? Olej! Nejde to bez něj?“

„Nejde, amigo!“ odpovídám a docela zvolna zajíždím ke kraji cesty, pod stráň, obsypanou kaktusy.

Když je nouze nejvyšší, cigareta nejbližší. Potom druhá, třetí, čtvrtá. Pálí do suchého jazyku a hořknou v hrdle.

„Budeme tlačit! Tady nemůžete zůstat. Je to daleko od měst, kdoví, kdy někdo pojede kolem. Mohli bychom čekat také dva, tři dny. Zatím umřete žízní. Snad potkáme almacen nebo fondu.“

„Už jste někdy tlačil automobil? Na prvním kopci budete plivat krev!“

„Tak ji vyplivnu a budu tlačit dál!“

Krok za krokem vracíme vozu službu, kterou nám dával bez poruchy minulé tisíce kilometrů. Snad ví, že šetříme jeho zdraví, zdravá ložiska a písty. Je to hrozná dřina, vedro visí nad hlavou, dýcháme jako psi. Odpočinek a znova! Ujeli jsme dva kilometry. Potom tři, pět! Plavci na Volze.

Nikdo nemluví, nemůže. Krev pálí v krku, hlava duní, nohy jdou mechanicky. Eva drží levou rukou volant, pravou sloupek karoserie a nikoho nenapadne, že by se měla dřít míň než muži. Je v partě, compagnero, na život a na smrt.

Mám těžký tělesný kalibr, zdvihnu vůz za přední kolo, ale nemohu se měřit se suchým člověkem. Minula hodina, druhá.

Kopce vyjíždíme po kusech, podkládáme kamení a v nejhorším stoupání natočím na pár vteřin motor.

Dolil jsem do motorové skříně trochu brzdové tekutiny a benzinu.

Slunce je na cestě k obzoru, nikde živé duše.

„Nemohu!“ sípám a dusím se v kašli.

Lhota bez odporu klesá do suché trávy a Eva, klidná a vážná, nezlomena únavou jako vždycky, když je zle, sedá za volant a na stupnici přijímače hledá marně nějakou stanici. Jsme daleko, lejos, arnigo!

Střílíme pravidelně z pušky. Přišli jsme na jiskru naděje, že pustíme v noci po nebi silný hledací reflektor.

„Tak je to u nás,“ vypravuje Francisco, „jsi v pueblu, máš benzin, pivo, jídlo. Vyjedeš z puebla, jsi v Chacu. Pojdeš!“

Co to bylo?

„Na tu stranu! Vlak! Slyšeli jste? Dejte mi konev a sbohem! Půjdu pořád, až najdu ferocarille! Půjdu po ferocarille, najdu stanici. Kdyby jel vlak, dá mi strojvůdce aceite. V noci nesviťte! Vezmu si na cestu pomeranč.“

„Pomeranč? Odkud!“

„Je jich pět vzadu v pytli s postelí. Dal jsem je tam hned za Campo Santo, kdyby bylo zle. Jedli jste celou cestu a teď by byly dobré. Adiós, hasta la vista!“

„Haló! Lhoto! Kdybychom se nějak odtud dostali, vraťte se a čekejte na tomto místě. Přijedu pro vás! Dám znamení na ten velký cereus, bílý šátek. Sbohem!“

Jen zmizel, poskočilo nám srdce. V dálce na camino se vybalil mrak prachu. Někdo jede! Snad camion!

Napínáme sluch, ale neslyšíme.

Po půl hodině se přiblížila malá kareta se spřežením oslů. Rančer jede domů z Metanu. Ano, tím směrem je Metan, ale ještě nejsme na camino regular. Je to lejos! Asi čtyři leguas od nás je fonda. Dvacet pět kilometrů.

„Zapřáhněte zvířata do našeho vozu! Táhněte nás! Dám sto pesos!“

Vážně přehlédnul svoje malé stádo, rozvinul laso, vypřáhnul a po menších obtížích se rozjíždí podivný průvod.

Kdyby nad tím svítila hvězda, hotová cesta do Betléma.

Pepík sedí na oslovi, rančer vede první zvíře a já se starám o volant a brzdy. Když už zvířata nemohou, zatroubím na klaxon. Leknou se, splaší, a ujedeme další kus cesty.

„Nemohu dál, caballero, žena čeká a děti. Měly by strach, že mne někdo zabil. Vrátím se!“

„Muchas gracias, děkujeme!“

Vypřahá a mizí pomalu v houstnoucím šeru.

Vzduch je snesitelnější, padá zvolna noc, objevily se hvězdy.

„Kdyby došel Lhota, nenajde nás. Měli jsme zůstat! Má žízeň, kdoví, jak šel daleko.“

Ustlal jsem jí na sedadlech vozu, je malá, všude se vejde. Uvažuji, že bych mohl nastartovat, a na malé obrátky, kus po kuse, dojedeme k fondě. Je to jen dvacet kilometrů! Dvacet? Kdo může věřit.

Pomyšlení, že bych poškodil stroj, odpovědnost před těmi, kteří nám svěřili zkušební model, je silnější než noc na Gran Chacu. Kdo ví, snad pomine nebezpečí války a pojedeme do Montevidea a na Rio de Janeiro. Komu bych zodpověděl, že se zničil motor jen proto, že jsem zapomněl na olej.

Z dlouhé chvíle se dívám pod motor, možná, že jsme prorazili karter, že olej vytéká. Potom zdvihám kapotu a svítím si na vychladlé díly. Vytřásla se matka na armatuře trubičky k olejovému měřiči. Pod motorem jsou ještě stopy mastného jezera. Olej vystříkal a všimli jsme si pozdě nízkého tlaku.

Vzal to čert! Visíme, a to je rozhodující.

Pomoc

Té noci, kolem jedenácté, projely oblohou, nad mořem stromů a houštin dva kužely světel.

„Pepíku! Vůz!“ křičím.

Za několik minut přijíždí starý kamion. Seskočili dva muži, Italové, obchodníci. Vezou brambory do Metanu.

Dělí se s námi o víno, o sýr a chléb, cigarety.

Plníme olej do motoru.

„Seňore, tady si toho člověk váží, když může někomu pomoci. Kdybyste žil v našich krajích, byl byste každý týden v nebezpečí života. Města jsou pěkná, ale mezi nimi je pustina. Každou chvíli přijde někdo o život. Proč jste nejeli po camino nacional na Rio Pedras a Rosario? Metan je stranou. Jeďte za námi a za hodinu spíte! Chcete kořalku? Stojíte sotva na nohách!“ mluví a rozkládají rukama.

„Za hodinu? Kolik je to kilometrů k nejbližší fondě?“

„Fonda? Padesát kilometrů. Musíte za námi, je noc a nebezpečí. Vamos!“

Vede nás červené světélko širokým průsekem krajiny, prázdné a pusté, zalité měsícem, který vyšel před nedávnem a stál chvíli jako rudý kotouč nad horami.

Máme všechny důvody k radosti, ale jako tíživý stín straší prázdná zadní sedadla vozu. Vyjeli jsme tři a jsme jen dva.

Za námi nahoře v houštinách, kde se probouzejí noční dravci, ve smrtelné únavě a v boji o každý krok, potácí se postava muže, don Francisco.

„Lhota…“ šeptá Eva.

„Jak dojedeme, obrátím a jedu zpátky. Je to zkušený muž, starý lovec, vyzná se. Ví si rady.“

Cítím, že s ní lomcuje horečka.

„Uložíme tě ve fondě. Než usneš, spolkni chinin, hodně. Potom spi!“

Kamion prudce brzdí, červené světélko zkracuje odstup a sotva brzdím v úzkém průkopu cesty. Před kamionem se motá klubko lidí, dvě ženy a tři muži. Velká, elegantní Fordka sedí zadními koly v příkopě, dámy mají uplakané oči a muži vysvětlují sklesle, že sjeli asi před čtyřmi hodinami a bezradně čekají pomoc.

„Máme štěstí,“ raduje se starší Babiche, „dva dobré skutky za jednu noc!“

Za pět minut stála Fordka na všech čtyřech a mám obavu, že do fondy přijedeme jako průvod trosečníků, vedený vítězně pomocným křižníkem.

Fondero nebyl doma, a tak se nás ujaly ženy. Uložili naši seňoru, prodaly mi čtyři lahve piva, kus chleba a sýr, plním benzin a za okamžik letím plným plynem k severu.

Pravý muž

Držím křečovitě volant, pravou nohu na podlaze a počítám napjatě kilometry. Dvacet, čtyřicet! Po pravé, po levé straně ani hnutí, ani stín, ani bod. Míjím místo, kde nás našel kamion. Mírním rychlost a natáčím hledači reflektor šikmo do nebe.

Noc dala pustině jinou tvář. Za lepších okolností bylo by to skvostné přírodní divadlo. Vysoko na bocích sierry stojí svícny obrovských kaktusů nad neproniknutelnou hladinou pralesa. Z okrajů průseků svítí plaše zelené a červené oči srn a přízemní očka malé, hladové drobotiny, pro kterou je noc dobou lovu i smrti.

Svítím do oblohy a napínám citlivě sluch. Nic nezní nad pravidelným tónem houštin, ani výkřik, ani výstřel, je ticho a noc.

Vystřílel jsem druhou nábojnici pistole a rány dlouho duní, jako by je podávalo jedno údolí druhému.

Pojedu až k cereusu, na kterém visí bílé znamení našeho rozchodu. Hučí mi v hlavě, jsem zoufalý, bez rady, bez možnosti a jen přízrak opuštěného Lhoty mne probouzí k životu.

Minula nová půlhodina.

Mechanicky vnímám pásmo jednotvárných myšlenek a najednou procitám.

Po levém okraji cesty kráčí nachýlený stín.

Blíží se, je to člověk!

Kola se smekla v prachu.

„Francisco!“ křičím.

Neslyší, jde dál. V ruce nese plechovku, navlečenou na drátě.

„Francisco!!!“

Neslyší. Snad jde a spí, jen zvolna zastavuje.

V plechovce nese černý olej a drát si otočil kolem zápěstí, aby mu nevypadla z ruky.

Podávám mu láhev piva. Trochu si navlhčil jazyk, posunul klobouk a pak se usmál.

„Amigo! Aceite! Vlak! Dali mi z lokomotivy. Kde je seňora…“

„V posteli a spí, všecko je v pořádku! Sedněte si do vozu, pojedeme! Jste nejlepší kamarád a nejlepší člověk, jakého jsem kdy měl! Vamos, compagnero!“

Ztěžka ohnul nohy a měl křeče v rukou.

Nabízím jídlo a pití.

„Teď ještě ne, amigo, zabil bych se! Jeďte!“

* * *

Příštího jitra po východu slunce jsme spolu seděli na kamenném chodníku před fondou. Hledali jsme v mapě. Zjistili jsme, že prošel až ke kolejím dráhy, která spojuje Rosario s Jujuy a vykonal pěšky, v neschůdné pustině, asi osmnáct kilometrů. Šel dlouho marně, až uviděl ohně. Byla to skupina dělníků, kteří opravovali trať. Půjčili mu koně a dojel do stanice, aby vyžebral trochu černé, husté tekutiny pro dva hloupé gringos, které si vzal on, starý avanturero, na starost jako kvočna kuřata.

„Musel jsem dojít,“ vypravuje cestou na Metan, „vy to tu neznáte. Kdybych pošel, musím dojít, když mám na starosti gringos. Kdyby se vám stalo neštěstí, nikdy bych se nesměl vrátit domů. Ukazovali by na mne. Říkali by: ‚Claro! Francisco Lhota, ten cojot, ten zbabělec, co zavedl dva gringos z Evropy a pak je nechal chcípnout na Chacu! To vy neznáte.‘“

Neznáme. Nepochopíme, že se po rozlohách Argentiny potulují tisíce malých, neznámých lidiček, probíjejí se na svou pěst, leží na zádech u ohňů, lezou do Kordiller, rozloženi v nepomyslitelných vzdálenostech. Ale přece je to jeden národ. Nakonec zjistíte, že se o každém ví, kde je, co dělá. Nikomu se nepromine zbabělost.

Garibaldi věděl, proč nosil do italské sněmovny jihoamerické pončo.

Zázračný lék

Seňora má na ústech upomínku na včerejší horký den, nepříjemný opar z horečky.

„Máme v lékárně zinkovou mast!“ radím.

„Co zas máte v hlavě! Jakou mast? Kdo to kdy slyšel! Kdyby se to znečistilo, dostane otravu krve. Podívejte se na svoji spálenou ruku, jak se to pěkně zahojilo! V prachu není nákaza! Nákaza je, když píchne hmyz! U vás doma si lidé myjí ruce hlavně proto, aby nemusili pracovat. Podívejte se na paničky v Buenos Aires! Mají na prstech dlouhé drápy, leští si to, pěstují, malují, jen proto, aby nemusely prát a drhnout podlahu. Kdepak, zlomila by si nehty!“

Po cestě se sbírá mračno prachu, jsme obaleni jako moučné pytle.

„S vodou je to zrovna tak! Dostane kráva tyfus nebo malárii? Napije se z každé louže a člověk by pošel. Nebo taková lama! To je nejzdravější zvíře na světě. A to všecko z prachu a z řídkého vzduchu. Člověku to bere zdravý rozum, claro, ale jí ne. Měli jsme se pustit nahoru na Altiplano. To tady dole se s lidmi ještě jakž tak domluvíte, ale jak vyjdete přes tři tisíce metrů, už nesmíte nikomu věřit. Každé třetí slovo je lež! To dělá soroche, mal de la puna, Kordillery. Nad La Pazem jsou lidé, kteří už lidem z nížiny připadají jako blázni. To nevadí. Jen když to v těch výškách snesou. Kráva nemá rozum, a proto může pít každou vodu. Čím míň rozumu, tím je člověk zdravější.“

Po poledni jsme potkali na jihu pod Rosariem sanitní vůz, moderně vypravenou lékařskou stanici, majetek zdravotní správy saltenské provincie.

Lékař, Ital, stojí v bílém plášti na kraji malé skupinky rančů.

Přišly ženy s dětmi v náručích, muži s ovázanýma rukama, budoucí matky. Doktor se směje, škádlí děti, čistí rány, mění obvazy, rozděluje léky. Je to jediná lékařská pomoc, které se dovolají roztroušení rančeři a čakráři.

„Vzduch a slunce, nejlepší lékař!“ hádá se Francisco s Italem.

Potom nasedá do vozu a vede svou.

„Argentinský prach! Nikdo neví, co je v něm zdraví! Hotový lék! Když jsem jezdil s kožišinami přes hranice, tak jsem si toho všímal. Když jsou lamy v údolí, nesou hlavu nahoru. Když stoupají v horách a už nemůžou, padá jim hlava. I koním padají hlavy, a proč? Čichají do prachu, natáhnou ho do sebe a hned se jim uleví. Hned mohou dýchat! Jen čuchnou k prachu a už zdvihnou hlavu!“

Jedeme romantickým podhůřím Sierry de Mediny a Lhota pokračuje o dalších léčivých vlastnostech prachu. Sceluje rány. Vysuší vyrážky. Rostou po něm vlasy. Malé děti jsou zdravé jen proto, že si hrají v prachu. Jedním slovem, zázračný lék, a je to smutné, že na to nepřišli doktoři.

Palo Labrado

Dnes v noci spíme v Palo Labrado, ta slova znamenají Zpracované Dřevo.

Je to v provincii La Rioja, kde jsme si přidali ostrou horskou objížďku na Pinchas, Alpasinche, Pituil, Famatinu, Nonogastu a Patquiu. Věřili jsme dokonce, že najdeme v horách kratší spojení na Mendozu, vyšplhali jsme se do vysokého horského sedla, ale zase jsme sjeli někam do klína Sierry de Famatiny a Sierry de Velasco. Hory jdou nad šest tisíc metrů, skoro tisíc pět set metrů nad evropský Montblanc.

Palo Labrado je bod, který byste nenašli na mapě. Jen skupinka rančů, malý almacen a ještě menší škola pro několik dětí z hor.

Dál se nedostali lidé, kteří v rozlehlém, tichém údolí zpracovali dřevo. Sedíme v nízké chýši, kryté rákosím, obdélníkem dveří počítáme hvězdy a děkujeme přírodě, že nám připravila tak nádherné divadlo.

Na západě je chilské pomezí. I naše údolí je jistě přes tři tisíce metrů nad mořem. Zachycuje však teplý vzduch a nad obrysem nižších předhoří jsou vzepjaty stíny set a set desetimetrových kaktusů, několikaramenných svícnů, děsivých strážců Kordiller.

Za ohradou, v malém koralu, pohybují se dva lidské stíny. Naše doňa si vybírá koně na zítřek, neboť před východem slunce vyjedeme do Kordiller.

Byl by to hřích, kdybychom pro den a pět set kilometrů prodali chvíli života ve ztraceném světě vysokých And, kde jsou na dosah ruky vzácná tajemství přírody, tak nedostupná a odlehlá.

Zavěsili jsme hamaky mezi stromy a spíme v naději na nový den.

Samotni v Andách

„Je to můj pingo, můj miláček, seňoro,“ tvrdí malý míšenec, který chytil před chvílí dva koně a mulu pro naši výpravu do hor. Drží malého, neklidného hřebečka, poznamenaného bílou lysinkou.

Také levým párem nohou šlápnul do bílé barvy.

Sedlo, to je hotový obřad. Bylo by třeba naučného slovníku, aby se našla jména pro jednotlivé vrstvy pokrývek, zdobených koží, měkkých ovčích podložek, koženého pletení, řemínků a konečně hlubokých, kožených třmenů, do kterých navléknete špičku s půlkou chodidla, jako do přezůvky. Není třeba vysokých bot. Do houštin se nasadí před holeně a kolena kožené, tuhé zástěry, jakési velké blatníky, které dodávají jezdcům ještě romantičtější tvář.

„Bueno cavallo para seňora! Hodný kůň pro dámu!“ libuje si cholo.

Je ještě šero.

Před coralem chodí vážně bílý, štíhlý pták na vysokých nohách, hlídač domu. Podivně křičí a dlouhými kroky obíhá cizince.

Na východním hřbetě hor žloutne nebe. Vrcholky jsou temné a suché, bledé pruhy sjíždějí na spodní boky. V obrysech keřů a stromů stojí obrovské svícny, staleté, které přežijí všechno. Vedro i chlad, sucho i déšť, zvířata i stromy.

Viděli jsme je po prvé v jižní Arizoně. Zde jsou jich tisíce, přírodní senát, pamětníci let, kdy u vyschlého řečiště, zahaleného jitřní mlhou, nebylo Palo Labrado. Nejvyšší měří jistě deset, dvanáct metrů!

V ranním chladu sjíždíme ke korytu řeky. Zvířata cítí neznámé jezdce v sedle. Jezdce, kterým je podivné, že mají celou půlku boty ve třmenech, krátké bičíky se stříbrným kroužkem, kožená lasa.

Nechce se jim do vody a objíždějí tvrdohlavě hlubší prameny řeky.

Východ se barví, klesají mlhy a úzká stezka zapadá do pralesa.

Uhněte se! Kůň, který nese moji ženu, opatrně našlapuje a prodírá se těsně houštinou, mezi kaktusovými sloupy, které mají tuhé ostny, dlouhé pět, deset centimetrů.

Prales? Botanická zahrada? Museum zvláštností?

Slunce vystoupilo nad růžové hory a kreslí nový obraz. Svícny mají u paty průměr důkladného dubu a dlouhými stíny zakrývají spleť pichlavých rostlin, směšných i groteskních kaktusů, suchých travin a jak stoupáme do hor, ustupuje pod námi jasně osvětlené zelené moře.

Hluboko dole křičí hejna papoušků.

Připravujeme filmové kamery a do pozdního odpoledne sbíráme barevné scény, které jednou člověku připomenou, že byl skutečně blízko Boha, na úbočích Sierr, kterých se nedotkla sekera ani ruka.

* * *

Dostihli jsme úroveň cereusů, na které jsme se dívali včera za soumraku. Jde to ztěžka, krok za krokem. Nahoru špatně, dolů hůř.

S plnou duší a prázdným žaludkem sjíždíme pozdě odpoledne k řece.

Koně cítí domov.

„Projedu se v údolí, bolí mne celé tělo!“ navrhuje Eva a pobízí hřebečka. Pohodil hlavou, postavil se na zadní nohy a prudce odskočil. Letí kamenitou rovinou, ostře, divoce, přímo proti příkrému břehu.

„Spadnete, ženská!“ zděsil se Lhota a už spolu jedeme rychlým cvalem za uprchlíky. Don Francisco je výborný jezdec.

„Ta mrcha vyletí do stráně a shodí seňoru, ztratila hlavu!“

Dostihli jsme zrovna včas. Lhota vylovil pravou rukou Eviny otěže a bok na boku tiskneme hodného koně.

I míšenec přiklusal.

„Říkal jste, muchacho, že je to mancarrón (dobrák kůň) a zatím jste dal doně Evě takové parejero! Nezná zdejší zvířata!“

Cholo se stydí, a jak si posunul klobouk, vidíme jizvu uprostřed čela.

„Co to máte na hlavě, muchacho!“

„Eh, kopnul mne kůň! Kope do hlavy, vyhazuje, potvora!“

„A který?“

„Zrovna ta mrcha, můj pingo, co prohnal seňoru. Nerad na něm jedu!“

V almacenu už čekají s večeří, nosí na stůl opečené maso, trochu brambor, salát z kaktusových výhonků, pomeranče a sýr.

Lhota se dal do čištění vozu a zavazadel, maže čepy, mění olej, vyprášil polštářování a spravil dvě duše. Seňora pomáhá a přinesla mi s velkým pokřikem krabičku českých cigaret Memfis, které záhadně zapadly za opěradlo při prvních kilometrech z Prahy do Janova.

Zapaluji první s jistou úctou a potom píši v nízkém domku do večera kapitolu vzpomínek, kterou jste si právě přečetli.

Kaktusy, které straší

Všimněte si, že všichni zbabělci neustále tvrdí, že nikdy nepoznali strachu. Jsou to obyčejně lidé z města, kde v pitvorném hemžení zaniká hrůza zatmění slunce, kouzlo slunovratu a tichý přízrak nového měsíce.

Kdo tu cítí bouře, které právě zuří na mořích, kdo ví o sopkách, které vybuchly v Andách, o mračnech kobylek a bzučení hmyzu v džungli?

A přece je hrůza základním zvukem přírody, spodním dechem exotiky.

Ozve se ve vás, prochvěje tělo, rozloží se v kostech a zaplaví nervy tajemným napětím, strhujícím voláním strachu. Je to tak lidské a původní, že i malé děti někdy zhasnou v pokoji, vezmou se za ruce a řeknou si: „Pojďte! Budeme se bát…“

Matky na rančích a čakrách říkají, že vysoké kaktusy sestupují v noci z hor a straší malé děti, které nešly spát.

Za chvíli spadne noc.

Na písčité cestě před almacenem stojí tentýž bílý pták, který nás ráno vyprovázel před východem slunce.

Západní hory ztemněly a po východních stoupá hranice světla a stínu, žlutá, oranžová, červená, slabě růžová, podbarvená fialovými útesy.

Svícny!

Nemohu se odvrátit, hlava se točí nad údolí, na výhružné stíny starců. Desítky, sta! Vzepjaty k nebi, rozeklané touhou starců, vyrostly, vyschly a nemohou dál. U nohou mají mládež, plazí se, kroutí, vzpíná. Starci se konejší, že ani pro ni nebude dost vody a ve dne jí berou slunce. Pohynul podrost, jen starci se drží.

Mamutí kaktusy, mamutí senát, údolí duchů.

Mrazí mne v kostech a mimoděk se blížím k sedlu, které leží na plotě.

Cholo rozumí. Za chvíli sedáme na koně a v chladnoucím vzduchu jedeme proti východní hradbě.

Svícny zčernaly, koně šlapou bez chuti a neochotně.

Kaktusový háj se zavřel za námi. Sotva uhýbáte hlavou nebo paží, abyste nezachytili. Je to příšerné divadlo, je to zneuctění chrámu, který zavírá bránu se západem slunce.

„Skočí na nás el lion! Nebo jaguar, seňore, nemáte zbraň!“

Tiše! Smrtelný strach nám projel tělem. Jsem blázen! Kdesi se probudili papouškové a s vyděšeným, žalostným křikem usedají níž v údolí.

Koním zdřevěněly nohy.

Pst! – Odněkud ze spleti tmy a větví píská divný pták. Prudce vyletěl a zase ticho.

„Obraťte, caballero… Nejedu dál! Bojím se! Stane se nám neštěstí!“

„I koně se bojí, nepojedou!“ dokládá šeptem.

Kůň vždycky ví, proč se bojí. Člověk je malý a svícny jsou velké. Hrozné, zlé svícny, které kdovíkomu v noci svítí na cestu.

Z daleka, z Palo Labrado, blikají ohně. Prcháme z děsivé samoty, zvířata se třesou a natahují krky k místům, kde tuší svůj koral.

Červené šero na západním nebi zčernalo a obrysy Kordiller se ponořily do tmy.

Ano – zde straší…

Patriot z Villa Dolores

Příštího jitra jsme zaslechli v palubním přijímači zprávy Rádio Córdoba. Bude válka! Slyšte! Celý svět hučí jediným slovem, obracejí se miliardy, z vysokých pecí teče bílé železo, soustruhy vřeští, lesknou se helmice, tvrdne beton, ječí markonigramy, bude válka!

Ne tady, v nitru Jižní Ameriky, ale na Východě, kam patříme tělem a duší.

Kreslíme si nejkratší cestu na Mendozu, Córdobu a k lodi, do Buenos Aires. Nervy, zjitřené starostmi o domov, povolují.

Míjejí stovky kilometrů, nepamatuji se kudy a jak. Potkávali jsme ranče, puebla, padlá zvířata, opuštěné koraly, utekli lidé, odvedli zvířata, nepršelo.

V jednom městečku platíme peso za láhev vody.

„I studně vyschly,“ naříkají ženy, „není vody pro děti a pro dobytek. Zdi pukají suchem, nemůžeme prát prádlo, pojdeme tu!“

Ve Villa Dolores mají benzin. Almacenero se ptá na naši národnost.

„Češi? Neumíte náhodou německy?“

„Proč? Umíme…“

Pekelně se zasmál.

„Teď ho chytnu, chlapa! Mám tady účetního, je u mne deset let. Říká, že je Němec. Přijel do kraje jako malé dítě. Němec! Když Němec, tak musí mluvit německy! Perdone la molestia! Juan!“

Hranatý člověk s dobrýma očima stanul ve dveřích, utírá si dlaně o kalhoty a představuje se. Pak začíná německy. Mluví pomalu a obrací se k patronovi.

„Ty, řekni mu, kamaráde,“ tyká mi, „že ještě mluvím německy, že jsem nezapomněl, co mne matka naučila, že jsem opravdu Němec! On je Babicho, Ital, a už neumí italsky! Taková hanba!“

Zatímco po celé Evropě svolávaly zvony k velké smuteční mši, tisknou si dole pod rovníkem tři Češi ruku s jedním Němcem a všichni čtyři mají lesklé oči – pro vlast.

Člověk, malinký pozemský prášek, krčí se a čeká. V Evropě, v Africe, v Jižní Americe.

Život ženy

Příštího dne se zdvihlo povětří. Z jihozápadu vanul prudký vítr a věčně modré nebe zahalily mraky. Když jsme projížděli Cruz del Eje, slabě pršelo. Již minulé noci si stěžovala Eva na prudkou bolest v horním rtu. Měla horečku a celou noc se chvěla na lůžku.

V Córdobě jsme zastavili před domem lékaře.

„Bojím se, pane,“ řekl mi, „že je to infekce nebo flegmona, otrava krve. Nezdržujte se a jeďte rychle do Buenos Aires na kliniku!“

Té noci jsme nespali, ret prudce otékal a k ránu, když se vyjasnilo nad Pampami, zasahoval otok až pod oko, celou polovinu tváře. Paní ležela v měkkých vikuních, třásla se zimou, a don Francisco mi neslevil ani minutu, ani kilometr.

* * *

Potom následoval týden, na který nechci vzpomínat. Bílá sestra stála u lůžka a díval jsem se nekonečné hodiny zastřeným oknem do ulice. Třetího dne se snížily horečky. Specialista nařídil nepřetržité obklady rostlinného léku, který vykonal zázrak. Sedmého dne vyšla seňora s tváří trochu nepravidelnou a přijala oficielní uvítání na večeři v hotelu Housten.

Věci života

V neděli jsme obědvali na Esmeraldě, u nejhodnějšího člověka na světě, Francisca Lhoty.

Mařenka upekla české koláče, Lhota zářil, pili jsme moravskou slivovici.

„Amigo! Přál nám Pánbůh! To, co o tom napsaly noviny, to je vedlejší. Našel jsem kamarády, compagnery! To je hlavní. Pojďte!“

Odvedl mne do dílny, kde už týden pilně krájel kožišiny. Rozsvítil v přístěnku a otevřel velkou bednu.

„Tady je moje mládí, hochu, jsem starší než vy, byl jsem na poslední cestě. Pistole, puška, hamaka! Držte se těch věcí! Kdyby vám bylo někdy zle, přijeďte ke mně a pojedeme…“ Pak tu bednu zavřel.

[3] Čti: inchenio.

F. A. Elstner

Tango Argentino

Edice E-knihovna

Fotografie F. A. Elstner

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 11. 7. 2017

ISBN 978-80-7532-441-2 (html)