Prostě náhoda

Každá antologie by měla mít svůj smysl.

Naházené texty bez ladu a skladu, to je přeci poloviční zážitek (a křivda na autorech, kdy jejich poctivou práci diletantský redaktor tímto způsobem zpochybní). Smyslem je v tomto významu například jednotné téma povídek (což zde nenaleznete), nebo třeba přehled nejlepších prací jednoho žánru (ano, to tu nehledejte). Anebo je oním společným znakem něco, co mají autoři společného (a ano, tady už jsme doma).

Ale po smyslu se můžeme ptát i jinak: mělo smysl tyhle texty vůbec publikovat?

Mělo.

Smyslem téhle antologie je totiž představit autory, kteří prošli literární dílnou Mistři písmen, učni slov. Nemůžeme říct, že jsou to ti nejlepší z nejlepších – protože to nevíme. Ještě.

Smyslem psaní je pak samozřejmě publikace (i když zajisté ne ve všech případech). Zde uveřejnění autoři dotáhli svou práci do konce. Pro některé z nich je to vůbec první publikování vlastního textu. Což není snadný úkol.

Ta nejtěžší práce na povídce totiž začíná v okamžiku jejího dopsání – jde o dialog mezi spisovatelem a betačtenářem – a následně mezi spisovatelem a editorem. Jde o tanec mezi pukavci, kdy ani jeden nechce šlápnout vedle. Jde o přepisování a opravování – a o cestu ke sladké odměně.

Na koncertě za dobře odehranou písničku náleží muzikantovi potlesk (někdy jen zdvořilý, jindy velmi nadšený). Potlesk je droga – ale spisovatel se ho dočká jen málokdy. Pro něj je odměnou člověk začtený do jeho knihy, který zapomene vystoupit na správné zastávce, který narazí do sloupu pouličního osvětlení nebo zapomene dorazit na rande. Potlesk během autogramiády a žádosti o podpis, to jsou jen vedlejší efekty (byť mnohdy velmi příjemné). Tomu všemu ale předchází jedna drobnost – povídka musí někde vyjít. Kniha musí existovat.

To všechno je i smyslem této antologie. Městská knihovna v Praze už velmi dlouhou dobu pracuje se začínajícími autory a konečně se dostává naplnění i tezi „knihovna jako místo prvního úspěchu“.

Představujeme vám tedy autory, kteří se jednou, možná, stanou slavnými. Už teď totiž nejsou vůbec špatní.

Literární dílna zaměřená na psaní science fiction a fantasy Mistři písmen, učni slov probíhala v letech 2008 až 2016 vždy v půlročních intervalech. Vystřídalo se v ní přes sto začínajících autorů a dobrou zprávou je, že z každé skupinky se vždy alespoň jeden z autorů následně prosadil ve světě literatury. Ne vždy jako spisovatel, ale třeba jako redaktor, recenzent nebo editor.

Scházeli jsme se vždy jednou za měsíc, psali a psali a psali. Pozvaní hosté nám pak předali mnoho ze svých zkušeností a ze spisovatelské praxe, mnoho zajímavých rad a informací. S autory jsme se setkávali i v dalších případech – pořádali jsme (nejenom) pro ně řadu zajímavých přednášek a setkání, a troufám si tvrdit, že se nám povedlo vytvořit zajímavou komunitu. Nechci hovořit o literární skupině – to by bylo příliš nadnesené a příliš na vodě. Prostě chci věřit, že mnozí našli nové přátele a mohli se věnovat koníčku, který je baví – a který „normální“ lidé občas vnímají jako tak trochu „nenormální“.

Po osmi letech jsem se rozhodl celý cyklus uzavřít – jednak osm let je příliš dlouhá doba, než abychom zůstávali beze změny, a jednak se povedlo v knihovně (respektive v knihovnách) rozhýbat zájem o literární dílny. Mistři písmen, učni slov stáli dlouho osamoceni, ale dnes je třeba jen v Městské knihovně v Praze možnost navštívit hned několik literárních dílen pokrývajících široké spektrum žánrů i přístupů.

Shodou okolností tato antologie vychází právě v době, kdy probíhají poslední setkání. Přestože v přípravě je již pár let, sám bych to nezvládl. Naštěstí se našla šikovná editorka, Zuzka Hartmanová, která práci dovedla do úspěšného konce. Protože práce na povídkách začíná jejich dopsáním – platí to pro spisovatele i pro ty, kteří jejich díla chtějí zpřístupnit lidem.

Mluvil jsem na začátku o smyslu, jaký by tato knížka měla mít. Nezbývá než dostát pravidlům literatury a dát tomuto úvodnímu textu i pointu.

Potěšte se tedy četbou této knihy.

Ideálně i se zapojením všech zbývajících lidských smyslů – s dobrou kávou nebo čajem, vonnou svíčkou nebo vůní připravované večeře, s příjemným hudebním podkresem a heboučkou kočkou na klíně (čtenáři, jak známo, inklinují více ke kočkám než jiným zvířatům, ale berte to jen jako autorskou licenci a drbejte na bříšku, koho chcete).

Míla Linc

krotitel dravých šelem

Když čas příliš chvátá

Kateřina Vágnerová

„Takové vedro by porazilo i svatého Václava.“ Mladý muž na pomezí chlapectví a dospělosti si otřel čelo a rozepnul další knoflík na vlněném kabátci. Kučeravé vlasy, které mu padaly na ramena, měl provlhlé potem.

„Nerouhejte se, pane Ješku. Buďme rádi, že nám počasí na cestu přeje. Je příjemnější přecházet potoky suchou nohou než si škorně ve vodě máčet. A o tomto čase, v předvečer Václavova svátku, bych čekal spíše podzimní plískanice a vodu za krkem než slunce nad hlavou,“ odpověděl mu druhý muž, jehož oděv byl tenčí, ne příliš nápadný, ale kvalitně ušitý.

Ješek si ho závistivě prohlížel.

„Tobě je hej, Martine, taky bych snesl na sobě něco lehčího. A kdyby se otec nezpěčoval a dovolil nám vzít koně, byli bychom již dávno na Krakovci se zprávou pro mistra Jana.“

„Dobře víte, pane, proč to váš otec udělal. Takto můžeme skrytě k mistrovi proniknout, aniž bychom komu byli nápadní. Cestou s koňmi by nám hrozila mnohá nebezpečí, kterým se těmito opuštěnými stezkami vyhneme. A v šlechtickém oblečení by nás přes hranice jednotlivých panství jen tak nepustili. Museli bychom mít glejt a ten ani váš otec nebyl schopen… nebo ochoten obstarat.“

Ješek mrzutě přikývl, rozepnul si další knoflík a pokusil se vyhrnout těžké rukávy. Marně. Nakonec s povzdechem shodil z ramene plátěnou kabelu a ztěžka dosedl na vyprahlou, suchou trávou porostlou stráň, která vroubila úzkou stezku.

„Odpočineme si. Je čas na oběd. Co nám zbylo, Martine?“

„Pár placek, trocha sušeného masa, nějaká jablka.“

„Žádná sláva. Vodu ještě máš? Já dopil.“

„Jen pár doušků. Ovšem pokud se nepletu, dole pod strání je zeleno. Musí tam téci potok. Dejte mi svůj měch, pane, já vodu donesu.“

Ješek podal kožený vak Martinovi, ten si stáhl vyhrnuté rukávy přes svalnatá předloktí a začal se prodírat uschlou, pichlavou buřinou k naději na vodu. Horké léto se protáhlo do teplého podzimu a potoky se ještě příliš nenaplnily. Už delší dobu na žádný nenarazili.

Ješek se unaveně protáhl a lehl si, oči upřené do modravé oblohy. Víčka se mu zavírala. Noc strávená na Heřmanově dvorci byla daleko. Bohatá večeře hojně zapíjená sladkou medovinou, Markétka, buclatá dcera pana Heřmana, která na něho celý večer upírala laní oči, zatímco on vydrnkával na kvinternu líbivou píseň, měkká postel, bohužel zcela prázdná, sny, ve kterých opuštěný nezůstal… Jenže pak následovalo probuzení ještě za tmy, skrovná snídaně a Martinovo: „Pospěšte si, pane, už jsme dávno měli být na cestě.“ Panoše s takovou zodpovědností mu byl čert dlužen. Poklidně mohli ještě den dva u pana Heřmana odpočívat. Však je zval, aby zůstali. Byl totiž jeden z mála, kterému se během cesty prohlásili svým pravým jménem. A snad by je i bez toho poznal. Dříve, když byl Ješek ještě docela malý, býval pan Heřman na otcově tvrzi častým hostem. Pak zdědil tohle panství a zmizel na druhý konec Čech. Teď měl skutečnou radost, že zase vidí nejmladšího syna svého dávného přítele. Opravdu mohli zůstat. On by mistr Jan bez té zprávy ještě pár dní vydržel.

Po krátkém odpočinku se vydali zase na cestu a ušli vyprahlou krajinou ještě spoustu mil. Zářivý den se naklonil k večeru a nezdálo se, že se jim dnes podaří dojít k lidskému obydlí. Když narazili na loučku při okraji hustého jedlového lesa, Martin navrhl zůstat. „V lese najdeme dost dřeva na oheň a v závějích jehličí pod stromy se nám bude spát měkce.“

Ješek neprotestoval. Nohy ho už notně bolely a měl hlad. Za chvilku vesele šlehaly plamínky malého ohýnku a Martin vařil ječnou kaši. Chlapec se zašklebil. To nebyla zrovna večeře, kterou si představoval. Když však Martin jídlo ochutil několika hrstmi ostružin, které nasbíral cestou, spolkl své námitky a pustil se do jídla. Kaše do něj padala jako do bezedné studny. Martin se usmíval a v dobrém rozmaru vzal po večeři do ruky kvinternu. Měkkým, hlubokým hlasem zpíval baladu o králi Václavovi.

Ješka to zlobilo. Když během jejich cesty na různých usedlostech muzicírovali společně, hrával sice Martin většinou na šalmaj, ústa pro zpěv neměl volná, jenže stejně se oči většiny panen upíraly na něj, staršího, vyššího, pohlednějšího… A co bylo platno, že Ješek mohl své prsty probírající se strunami zpěvem doprovázet, když si příliš často netroufal. Nevěděl totiž, jak moc se může na svůj hlas spolehnout. Většinou už byl hluboký, mužný, ale občas ještě směšně přeskočil do vyšších tónů, a on se pak mohl hanbou propadnout a kolik dnů pak nezpíval. Včera se odhodlal, protože se mu Markétka tolik líbila. Hlas ho nezradil, a tomu byl rád; dívka mu očima visela na rtech, o Martina pohledem nezavadila. Povzdechl si. To bylo včera.

Tak jako tak to nebyl špatný nápad vydávat se za bardy putující krajem. Bylo to snadné. Hudbu měl rád odjakživa; otec nad jeho zálibou vraštil obočí, máti se však vždycky usmívala, když zkoušel vyluzovat tóny ze strun kvinterny nebo foukat na šalmaj. Martin muzicíroval se stejnou radostí, a o to lépe, že byl o hezkých pár let starší. Jako hudci tak mohli lehce proklouznout z místa na místo, v každé usedlosti je uvítali, nakrmili a nechali přespat. Tu v teplé posteli, tam jenom na slámě, ale nocleh se našel téměř vždy. Pod širým nebem strávili noc jen párkrát, i tak si však zvykl spát méně pohodlně než v otcovském domě. A byl pyšný na svůj úkol. Konečně měl pocit, že není jen nejmladší z pěti synů, chlapeček, dítě. Konečně byl muž. Dospělý muž, ujišťoval sám sebe v okamžiku, kdy se neklidně rozhlédl. Lesem se protáhl mrazivý závan.

„Jen pár dní, pane Ješku,“ odpověděl Martin na nevyřčenou otázku. „Krakovec už není daleko. A buďme tomu rádi. Tohle krásné počasí nevydrží věčně. Mám pocit, že už dnes by mohla přijít změna. Vítr se otočil. Nu což, stromy jsou husté, ochrání nás i před deštěm.“

Ješek se neklidně zavrtěl. Nebylo to sice prvně, co se jim nepovedlo na noc včas dojít k lidskému obydlí, jenže zatímco jim dosud štěstí přálo a přes chladné zářijové noci zůstali ušetřeni deště, dneska se na obloze začaly sbírat mraky. Spal neklidně.

Nad ránem se zvedl prudký vítr, koruny stromů začaly divoce skučet a ohýbat se. Ješek se tichounce choulil do své houně a doufal, že na ně nějaká ulomená větev nepadne a nezabije je. Rachot hromů zněl nejprve zdálky, avšak blížil se. Mezi hustými větvemi ostře zasvítily první klikatice blesků. Najednou to ve stromech zahučelo a z nebe se vylily proudy vody. Ješek si přikryl hlavu houní, ale těžké kapky, které se prodraly houštinou jehličí, začaly smáčet i silnou vlněnou deku. Za svítání už byl celý provlhlý a zmrzlý.

V takovém mokru i Martin rozdělal malý ohníček jen s obtížemi, ohřál však alespoň včerejší kaši a uvařil trochu čaje z jahodového listí. Teplo v žaludku Ješka povzbudilo, takže se na cestu vydával s lehčím srdcem.

Dobrá nálada mu nevydržela dlouho. Noční liják se proměnil ve vytrvalý déšť, dříve vyschlá zem se pokryla loužemi a drobnými potůčky. Ješkovi drkotaly zuby, byť se snažil kráčet co nejsvižněji. Kvinterna ho tloukla do zad, a ač byla zabalena velmi pečlivě, přece jen se bál, že navlhne a ztratí svůj medový hlas. Ve škorních mu čvachtalo, voda mu stékala z kapuce do obočí a pak i do očí. Každou chvíli ji netrpělivě stíral, aby alespoň trochu viděl.

Scházeli prudkou strání dolů k potoku. Tam, kde na podobných místech v posledních dnech vídali jen líně se plazící vodu, teď hučel dravý proud. Martin usekl tesákem silnou větev a opatrně ohmatával dno.

„Tady je to trochu mělčí. Voda je sice divoká, ale s trochou opatrnosti bychom měli přejít. Stejně nám nic jiného nezbývá. Dneska musíme najít na přenocování nějakou chalupu. Potřebujeme se usušit.“

To ano, pomyslel si chmurně Ješek, když s nechutí vstupoval do prudce se ženoucího potoka. Kalná voda se mu otírala o kotníky, lýtka, pak o kolena… V polovině potoka mu šplouchala na stehna. Pak už naštěstí začalo dno stoupat. Ještě pár kroků a bude na druhém břehu.

Radoval se předčasně. Korytem se přihnala tlustá větev a praštila ho do kolene. Ve stejném okamžiku mu noha podklouzla na hladkém kameni. Zakolísal a ztratil rovnováhu.

Martin už byl téměř na druhém břehu, když za sebou zaslechl výkřik a šplouchnutí. Ohlédl se a viděl, jak Ješka strhl proud a vleče ho směrem k velkému balvanu. Vrhl se za chlapcem do proudu, nárazu těla do překážky však už nestačil zabránit.

Probral se až za tmy. Místnost osvětlovaly jen uhlíky doutnající v ohništi. Do střechy bušil prudký déšť. Ulevilo se mu, že je v suchu. Bylo mu teplo, ale hlava ho krutě bolela.

„Nehýbejte se, pane,“ překvapil ho něžný dívčí hlásek a o čelo se mu otřela chladná ruka. Tepání na čele se zmírnilo. Spokojeně přivřel oči, ale pak sebou škubnul. Kde to…?

„Kde je Martin?“ podařilo se mu vtělit leknutí do slov.

„Usnul. Vlekl vás kolik mil lesem až do naší vsi. Maminka je kořenářka, tak ho poslali k nám. Jenže není doma, musela na statek, jejich Anička se čeká. Já už se však leccos od maminky naučila, tak jsem vám hlavu i nohu napravila. Pan Martin vás dlouho hlídal, jenže už je nad ránem, tak ho únava dostihla.“

Noha? Ješek se zkusil pod houní pohnout. Zabolelo to.

„Nehýbejte s ní, pane. Máte vymknutý kotník, potřebuje klid. Máte žízeň?“

Přikývl a nechal si pomoct do sedu. Dívka se mu v tom polosvětle zdála drobounká, ale byla silnější, než vypadala. Hezká? Nedokázal to rozeznat. Ale určitě. Jak jinak by mohla vypadat víla, která ho zachránila? Zasnil se a opatrně usrkl vlažný nápoj. Chutnal lipovým květem a medem.

„Ještě spěte, pane. Ráno bude líp.“

„Jak se jmenuješ?“ pokusil se ještě zašeptat. Odpověď už neslyšel.

Nad ránem se déšť uklidnil a nový den se proloupl do zářiva. Jen už zčistajasna nebylo léto a obloha, která se vtírala otevřenými dveřmi, byla sytě podzimní.

„Jak vám je, pane?“ zeptal se Martin, když se chlapec znovu probral z mrákot.

„Dobře,“ chtěl Ješek odpovědět, místo toho jen zasípal. Na prsou ho bolelo a tělem mu otřásl prudký kašel.

„Prochladl jste, pane, a usadilo se vám to na prsa,“ ozvala se obtloustlá, nevysoká žena s vlasy pečlivě sčesanými pod čepec. Ješek jen zamrkal. Asi je mu hůř, než myslel. „Zdálo se mi, že tu v noci byla víla,“ ztěžka ze sebe vypravil.

Martin se zasmál. „To myslíte Dorotku? To je dcera tady matky Alžběty. Teď má jinou práci.“

Ješek si oddechl. Tak přeci jen neblázní. Hrnek čaje mu tentokrát podal Martin, nebylo to zdaleka tak příjemné, jako když mu pomáhala Dorotka, ale na suchý kašel přeci jen pomáhal. Právě tak jako zábal na prsou a chladný obklad na bolavé hlavě.

Minul osmý den. Ješkovi už dávno bylo skoro dobře, ale před Martinem zdatně pokulhával. Ještě se mu nechtělo odjet. Nemohl oči spustit z Dorotky, kdykoli se mihla sednicí. Její matka to dobře viděla a zaháněla ji co nejrychleji ven.

Martin byl plný rozporů.

„Měl bych se vydat na cestu sám, když vás noha ještě bolí. Vašemu otci velmi záleželo na tom, aby mistr Jan dostal dopis včas.“

„Tak proč nejedeš?“

„Slíbil jsem vaší paní matce, že na vás dám pozor.“

„Otci ne?

„Tomu také, ovšem paní Zdislava mi obzvlášť kladla na srdce, že vás nesmím opustit. Nakonec, váš otec má čtyři starší syny, jenže vaše máti má jen vás. Není divu, že vás tolik miluje.“

Ješek pokrčil rameny. V patnácti je mateřská láska spíš na obtíž.

„Tak nejezdi. S tímhle zdržením jsme na cestě už skoro měsíc, pokud mistr Jan bez otcova psaní vydržel doteď, tak ještě pár dní posečká.“ Opravdu se mu z útulné chaloupky nechtělo… do okamžiku, kdy dokulhal k okénku a uviděl Martina, jak líbá Dorotku na hebké rty.

Kde je ta její matka, když tady má být, pomyslel si zlostně.

„Martine,“ zahulákal oknem, „měli bychom se vydat na cestu. Už jsme otáleli dost!“

„Jistě, pane,“ odpověděl Martin, kterému bylo všechno jasné. „Zítra vyrazíme.“

Dorotka plakala, její matka však byla víc než spokojená. Nestála o to, aby se jí dcera zahleděla do temných očí potulného hudce, i když tušila, že ve skutečnosti hudcem není. O tom ji víc než přesvědčila hrstka mincí, kterou jí Martin nasypal do dlaně z dobře utajeného váčku. Za pohostinství a vyléčení mladého pána.

„Nemračte se, pane Ješku,“ domlouval mu, když se vydali na cestu. „Tohle stejně nebyla správná dívka pro vás. Raději vzpomeňte na pannu Markétu. Když o ní řeknete otci, třeba si dá říct. Pan Heřman je jeho dávný přítel.“

„Dorotka je hezčí,“ rozmrzele mumlal Ješek. „A pro tebe to je správná dívka?“ zeptal se pak s jistou zvědavostí.

„Ani ne, ale když vy jste stonal příliš dlouho…“

Ješkova noha přece jen nebyla ještě v pořádku. Trvalo jim tři dny, než v podvečer dorazili na hrad Krakovec. Bylo 11. října, léta páně 1414.

„Vezeme významnou zprávu pro mistra Jana,“ oznámil Ješek důležitě purkrabímu.

„Mistr Jan odjel dneska po ránu.“

„Kam?“ vydechl chlapec.

„Do Kostnice, musí dokázat, že pravda je na jeho straně.“

„Ale král Zikmund…“

„Král Zikmund dal mistru Janovi záruky.“

Ješek se vyděsil. Psaní, ukryté v nejhlubší kapse jeho šatu, neslo v sobě sdělení, zač záruky krále Zikmunda stojí.

„Pane,“ oslovil purkrabího, „prosím, půjčte nám koně a patřičný oděv. Musíme mistra Jana dostihnout! On do Kostnice nesmí! Může ho to stát život!“

„Mladý muži, jednak vůbec nevím, kdo jste a proč bych měl dělat takové věci, a pak – varování se dostalo mistru Janovi dost a dost a nehrálo to žádnou roli.“

„Ale tohle je jiné,“ naléhal Ješek. „Martine?!“ obrátil se na svého staršího společníka.

Martin zavrtěl hlavou. „V šlechtickém se nedostaneme přes nejbližší hranice, to přece víte. A pěšky je nedostihneme.“

Ješek se rezignovaně opřel o zeď. A v tom okamžiku věděl. Věděl, že zklamal. Věděl, že je pozdě. Mistr Jan se vydal na cestu, ze které se už nevrátí.

Když vlci zavyjí

Radka Zíková

Mladík se krčil mezi křovisky. Pod dlouhými nečesanými vlasy schovával tvář plnou jizev. Měsíc co chvíli zalézal za temné mraky a houstnoucí tma nenasytně olizovala a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. Jemu to však vyhovovalo. Pro něho byla tma průhledná a přívětivá. Začichal, aby si ověřil, že je sám. Bosé nohy neslyšně našlapovaly na větvičky a popadané jehličí z okolních stromů rozlehlého lesa. Přiblížil se k vykopané jámě. Na dně se krčila vyplašená srna. V jejích velkých tmavých očích se zrcadlil strach, protože dobře vycítila blížící se zlo. Mladík skočil k ní a dopadl měkce jako šelma. Měsíc se zvědavě vyhoupl, aby ze svého nedotknutelného postavení mohl zlomyslně sledovat skon krásného zvířete. Přiměl mladíka zavýt. Ten potom nespokojeně zavrčel a rukou porostlou tmavými chlupy se trhaně poškrábal za uchem. Připravil se ke skoku a vrhl se na srnu. Jedním trhnutím jí zlomil vaz. Hodil si bezvládné tělo přes ramena. Dvěma skoky se dostal z jámy a rychlými pohyby ji zakryl větvemi a listím, aby byla připravena pro další nepozornou oběť.

Proběhl lesem, jako by nenesl žádnou zátěž, sešplhal do hluboké rokle a zastavil se u zchátralého příbytku, postaveného vedle zarostlé jeskyně. Shodil srnu na zem a škubnutím odtrhl zadní nohu. Položil ji na obrovský plochý kámen, který nahrazoval stůl. Zbytek zvířete odnesl do tmavé jeskyně. Vzduch tam byl zatuchlý, čpící vlhkou zeminou a ještě něčím zvláštním, snad pachem nějakého zvířete.

„Už bylo na čase!“ zahřměl hrubý hlas, sotva podobný lidské řeči. Slova jako by se skládala z podivného mlaskání.

„Je slabý měsíc,“ utrousil mladík.

Ozvalo se nesouhlasné zamručení a v tmavém tunelu se rozsvítily žluté oči. Těžký a teplý dech, vycházející z obrovské zvířecí tlamy, páchl hnilobou. Netrvalo dlouho a tento zvláštní tvor stál před mladíkem v celé své velikosti. Měl podobu obrovského psa, vysokého tak metr a půl. Tmavá hustá srst dělala jeho tělo ještě mohutnější. Pichlavé oči a tlama plná ostrých zubů, mezi nimiž uvízly zbytky potravy z předešlých dní.

„Cítím, Arteme, že už brzy přijde. A pak můj rod znovu povstane!“ kašlavě se zasmál a oči mu zasvítily.

„Jistě, Demlone. Ty to musíš vědět,“ odpověděl s nevolí.

Demlon vymrštil svoji mohutnou tlapu a přitiskl Artema k udusané zemi.

„Jsi drzý a neuctivý,“ cedil mezi zuby a z koutku tlamy mu táhle odkapávaly sliny. „Nauč se mě respektovat, nebo zemřeš!“

Artem pod tíhou tlapy sotva dýchal. Neodpověděl, ale jeho oči prozrazovaly, že nikdy nebude Demlonovi věrným a oddaným služebníkem.

„Ještě tě potřebuji, ty nepovedený povaleči, ale už to nebude na dlouho,“ klapl zuby přímo nad jeho hlavou. Zapáchající sliz se mu rozstříkl po obličeji a vlasech.

Demlon vzal do tlamy srnu a pomalu se vrátil do útrob tmavé jeskyně. Artem se otřásl odporem. Zvedl se a zavrčel. Rozběhl se roklí k zatopenému lomu, rukama si pomáhal při běhu, jakoby to byly přední nohy. Skočil ze srázu a trvalo dlouho, než se vynořil z temné vody. Zůstal ležet na hladině a nechal se laskat jejím chladným objetím. Měl zavřené oči a vychutnával si tu chvíli. Cítil se svobodný a tak nějak svůj, i když sám pořádně netušil, kým vůbec je. Pomalu doplaval ke břehu a vylezl ven. Oklepal se jako pes. Společně s vodou nechal odkapat nepříjemné myšlenky a vybledlé útržky dávných vzpomínek. Naplněný zvláštním prázdnem se loudal zpět.

***

Probudila se pod tíhou noční můry. Zrychleně dýchala a po kůži jí tančily krůpěje potu. Těkala očima po ložnici a z plných plic vyrazila zlostný výkřik, aby ze sebe dostala ten nepříjemný tlak strachu. Byla hluboká noc. Rozsvítila lampičku a všimla si, že má podrápanou ruku. Podle zakrvácených nehtů se musela sama poranit ze spaní. Přiložila ústa na drobné zranění, aby zabránila dalšímu krvácení, než si to ošetří. Místo toho však hlavu naklonila ke straně a jazykem si začala ránu čistit. Táhlými, systematickými pohyby přejížděla jazykem škrábance. Najednou si uvědomila, co dělá a ihned přestala. Přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama. Začala se pohupovat vpřed a vzad a slzy jí stékaly po jemné mladé tváři. Bála se. Něco se s ní dělo, měnila se a dělala věci, kterým nerozuměla. Děsilo ji to.

Do rána už oka nezamhouřila. Ale hrůzné obrazce z mysli vymazat nedokázala. Stačilo se na chvíli ponořit do osidel spánku a vše bylo zpět. Hlavně ty oči, žluté a pichlavé, které určitě nepatří člověku. Sledují ji a volají. Potom se obraz změní a všude vidí kusy masa a kaluže krve. Nachází se na nějakém tmavém místě, možná v kobce, a nemůže ven. Odněkud se jí do očí zabodává stříbrná záře kulatého měsíce. A ona škrábe a kope kolem sebe, ale zůstává na místě, protože ji drží jakási neviditelná pouta.

Brzy ráno se došla vysprchovat. Nechala na sebe stékat uklidňující kapky vlažné vody, aby smyla poslední střípky nočních běsů z předešlých nocí. Bydlela sama. Vychovala ji tetička z druhého kolene daleko na severu. Svoje rodiče nikdy nepoznala, prý zemřeli při autonehodě brzy po jejím narození.

Vyšla nahá ze sprchy. Na štíhlém těle se ještě třpytily kapičky vody a bradavky menších, ale pevných prsů se vlivem chladného rána vyzývavě špulily. Zapnula konev na ranní kávu a oblékla si lehký župan. Trpěla poslední dobou častými návaly horka. Ještě si pročesala dlouhé tmavé vlasy, které byly po týdnu zase tak o deset čísel delší. Už je nestačila ani stříhat, nechala je růst, až jí sahaly téměř po pas.

Zalila si instantní kávu a přidala tři kostky cukru. Lžičkou rozmíchávala drobné krystalky a posadila se ke kulatému stolu v kuchyni. Vzala z něho otevřený dopis, adresovaný Jeleně Sosové. Jistý právník jí v něm s politováním sděloval, že její teta zemřela a odkázala jí své skromné hospodářství a trochu peněz na účtu.

Už včera si s právníkem domluvila schůzku na příští týden. Doufala, že změna vzduchu a návrat do míst, kde prožila dětství, jí udělají dobře.

***

Artem seděl u ohniště a na klacku pekl uloveného zajíce. Vždy měl raději maso upečené než syrové. Ještě nikdy na sebe nevzal podobu vlka. Nevěděl, zda to vůbec umí. Demlon mu toho moc neprozradil – kdo je, kde se u něho vzal ani co s ním bude dál. Cítil však, že takhle to není správně, že bylo něco před tím, než začal sloužit starému démonu, lovit po lesích a postupně měnit své návyky na zvířecí. Určitě měl spoustu lidských vlastností a zvyků, chtěl tomu věřit. Osekával velkým nožem čerstvě ulomenou větev. Díval se do žhavých uhlíků, uklidňovaly ho. Chvěly se jako měňavky, lákaly ho, aby si na ně sáhl, ale věděl, že nesmí.

V mysli mu vytanul obraz přívětivé blondýny. Usmála se a ve tvářích se jí objevily roztomilé ďolíčky. Ten obličej byl tak známý a hmatatelný, ale rozplynul se stejně rychle, jako se zjevil. Přejel si prsty po zjizvené tváři, ani si nepamatoval, zda se někdy usmíval. Prostoupil jím chlad, který ho donutil se otřást. Zmocnil se ho zvláštní pocit, zadíval se na úzký srpek měsíce a teskně zavyl.

„Slyším, že to také cítíš. Možná nebudeš až tak ničemný, jak vypadáš,“ zašeptal svým osobitým způsobem Demlon. Uměl se pohybovat natolik nehlučně, že kolikrát ani Artem nevěděl o jeho přítomnosti.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Ó jistě, ty se k nám přeci nepočítáš. Ale potom seš nic. To se ti líbí víc?“

„Možná,“ sundal horkou pečínku a zalezl si do svého chatrného příbytku.

Demlon se za ním díval a povýšeně si odfrkl. Nikdy mu nerozuměl a ani nechtěl. Potřeboval, aby mu sháněl potravu, dokud nebude mít zpět svoji sílu a moc. To mu zajišťoval dokonale. Na začátku ho chtěl učit a zasvětit do svého tajemství, ale brzy pochopil, že s ním nepořídí. Byl paličatý, zarytý a už odmala neuctivý. Neuspokojovalo ho zabíjení ani lov, uzavřel se raději do svého divného světa a Demlon ho tam milerád nechal.

***

Byl obzvláště slunečný den a vítr si lenošil kdesi v horách. Starý autobus dodrkotal do malého městečka. Jelena s úlevou vystoupila. Měla klobouk s širokou krempou a nenápadné letní šaty. Její vlasy však přitahovaly pozornost. Nesla těžký kufr, který si položila na chodník. Rozhlédla se, aby zjistila, kde se nachází právnická kancelář. Náměstí jí nepřišlo vůbec známé, po tak dlouhé době tu byla stejným cizincem jako obyčejný turista.

„Hledáte někoho?“ zeptala se stará paní, která se s proutěným košíkem šourala okolo.

„Hledám kancelář doktora Honora,“ odpověděla.

„Tak to musíte kolem cukrárny a potom u švadlenky doleva,“ ukázala dřevěnou holí a souhlasně pokývala hlavou.

„Děkuju vám,“ usmála se Jelena a chopila se neforemného kufru.

Ještě jednou se rozhlédla po náměstí a pak se vydala určeným směrem. Za pár minut už klepala na dveře kanceláře. Čekala nějakého prošedivělého dědulu, ale doktor Honor byl kupodivu muž ve středních letech a víc než ochotný seznámit ji se všemi formalitami. Dokonce jí nabídl, že ji doveze do domu po tetičce, což Jelena velice ráda uvítala. Už jen představa, že ten těžký kufr potáhne mezi poli, ji vyčerpávala.

Nasedli do starého Roveru a vydali se na cestu. Okolní vzduch se nad zoranými poli tetelil horkem a Jelena cítila, jak na ni přichází další z těch nepříjemných návalů horka. Zrychlil se jí dech a měla pocit, že omdlí. Sundala si klobouk a začala se jím ovívat.

„Je vám dobře?“ všiml si doktor.

„Nemáte trochu vody? Asi jsem z autobusu trochu dehydrovaná.“

„Jistě, na zadním sedadle mám vodu v petflašce. Není otevřená, ale nebude ani studená.“

Rychle se natáhla pro vodu. „To nevadí, děkuji.“ Vypila naráz polovinu lahve, ale o moc lepší to nebylo.

„Za chvíli tam budeme,“ snažil se ji povzbudit.

Jelena jen pokývala a mlčky sledovala ubíhající krajinu. Za poli a loukami se začal objevovat rozlehlý les, který se táhl až k nedohlednu. Na jeho kraji, za jednou loukou, uviděla veliký kříž a kamennou sochu. Na tu dálku se nedalo rozpoznat, co představuje.

„Počkejte,“ vykřikla a doktor div nesjel ze silnice.

„Co se děje?“ ptal se překvapeně.

„Zastavte, co je to tam?“ ukázala do dáli.

„Myslíte tu sochu? Ta je tu od nepaměti. Traduje se tady takový příběh, že v lese žije strašná obluda, která unáší panny, pojídá děti a muže vraždí pro zábavu. Ale za celou dobu, co tu žiji, nedošlo k žádnému útoku či dokonce k vraždě. Jsou to povídačky pro děti,“ zasmál se a pokračoval v jízdě.

„Ano, to určitě ano,“ přitakala. „Ale myslím, že si na ni vzpomínám, na ten kříž. Možná jsem tam chodívala,“ řekla zamyšleně.

„To je možné, ale děti tam většinou nechodí. To víte, lidé jsou tu stále pověrčiví. Tak a jsme na místě.“

Jelena zvedla hlavu a už vjížděli do starých dřevěných vrat malého neudržovaného dvorku. Ucítila v sobě zvláštní pocit, takové příjemné zašimrání. Matně si vzpomněla na studnu a oprýskanou omítku malého stavení. Vystoupila a doktor jí vyndal kufr. Odemkl dveře a s námahou je otevřel.

„Potřebovaly by zbrousit, pěkně drhnou. Jestli chcete, pošlu vám sem lidi.“

„Zatím ne, děkuji. Ještě nevím, zda tu zůstanu.“ Pomalu vešla dovnitř. Za úzkou předsíní byla malá, nevětraná kuchyně s nádhernými kachlovými kamny, pravda trošku oprýskanými, a hned vedle se vešlo do skromné ložnice. Koupelna a záchod byly na druhé straně předsíně, naštěstí vše funkční.

„Děkuji vám za pomoc,“ otočila se na doktora.

„Bylo mi potěšením. Kdybyste něco potřebovala, klidně se zastavte.“

Nasedl a odjel do města. Jelena otevřela okna a vyšla na dvůr. Plaňky dřevěného plotu držely pospolu už jen keřové růže, které je obrůstaly. Za plotem se rozprostírala rozkvetlá louka, okolo ní se táhla úzká pěšina lemovaná špendlíkovými keři a končila kdesi v lese. Teprve kvetly. Hlavou jí proběhla vzpomínka, jak trhá veliké žluté dužnaté plody a cpe si je do pusy. Zdály se jí tak veliké! Ale to byla ještě malinká. Usmála se a vrátila se do chalupy. Než to tam umyla, poklidila a trochu se zabydlela, byla už tma. Celá utrmácená se těšila do postele. Po těžké práci se dobře spí. Ještě si namazala krajíc chleba s taveným sýrem, který si s sebou přivezla, vypila hrnek mléka a šla si lehnout.

Ze zaslouženého spánku se však netěšila dlouho. Opět se jí zmocnily noční můry, byly tak děsivé a živé, ještě horší než kdy jindy. Vzbudila se s bolestí v krku, asi od řevu a sténání. Z lesa zaslechla teskné vytí. Srdce jí poskočilo a roztřásla se po celém těle. Její ústa toužila odpovědět, ale tiskla si na ně pevně dlaně, aby ze sebe nevydala ani hlásku.

„Tetíí, co je to za sochu?“ zeptala se malá Jelena.

„To je podobizna démona tohoto lesa. Je to vládce všech vlků a vlkodlaků, ale ty se ho bát nemusíš.“

„Proč? Ty se ho taky nebojíš? Ostatní sem ale nesmí.“

„Ano, to máš pravdu a ani já nechci, abys sem s někým jiným chodila. Ale tobě neublíží,“ usmála se tetička a dál trhala rozkvetlou mateřídoušku.

„Tetičko!“ zašeptala zděšeně. Takovou dobu si nevzpomněla na nic ze svého dětství a tahle vzpomínka byla tak živá. Ale co to znamená, proč jí o tom neřekla víc? Dokázala by jí snad pomoci? Věděla by, co se s ní teď děje? Proč za ní nešla už dříve…

Opět se ozvalo táhlé vytí. Jelena si schovala hlavu do polštáře, ale vytí neustávalo. Bála se usnout, aby nepřestala mít kontrolu sama nad sebou.

***

Přestože nebyla měsíce ani polovina, neměl Artem stání. Proháněl se po lese, cítil nervozitu a zvláštní nutkání. Z dáli zaslechl vyděšený křik, který se měnil v zoufalé vytí. Nedalo mu spát. Větřil a špicoval uši, aby ještě zaslechl to bolestné a přitom tolik vábivé volání. Stoupl si ke stromu a znovu zazpíval měsíci. Tvrdé nehty zaryl do kůry kmene a drásal ji, dokud tam nezanechal hluboké rýhy. Odpověď už nezaslechl. V ústech cítil kovovou pachuť, vrčel a toužil se zakousnout do syrového masa. Měkkého a krví nasáklého. Opět zoufale zavyl a rozběhl se pryč.

„Kde máš jídlo?“ zaútočil na něho Demlon, když se vrátil k jeskyni. Nespokojeně mlaskl a tlapou zvířil prach.

Artem si až teď uvědomil, že neobešel nastražené pasti. „Nic se nechytilo,“ zalhal s vrčením.

„Nechytilo? Tak něco ulov!“ rozštěkal se. Zapíchl do něho své žluté zkoumavé oči a svůj obrovský čenich mu dal až k nosu. Hlučně začichal a s vrčením se mu zvlnily lepkavé pysky. „Slyšel jsem tvoje vytí, Arteme, neutečeš tomu,“ zlomyslně se zasmál.

Artem se rozběhl zpět do lesa, ale v uších mu stále zněla Demlonova slova.

***

Jelena vstala brzy ráno, aby odolala podbízejícímu se spánku. S unavenou tváří a zarudlýma očima se došourala do studené koupelny. Otočila mosazným kohoutkem a v trubkách to nejprve zaškubalo a několikrát hlučně zachrčelo. Až po tomto rituálu vytryskla voda nažloutlé barvy, která se po několika vteřinách změnila v čirou a chladnou tekutinu. Nabrala si do dlaní a osvěžila obličej. Umyla se, vyčistila zuby a ostříhala si dlouhé prameny černých vlasů na délku ramen.

V kuchyni si namazala zbytek chleba a s vonící kávou vyšla na dvůr. Rozhlédla se a vybavilo se jí houpací křeslo krčící se v rohu ložnice. Postavila hrnek na dřevěnou přepravku a vynesla křeslo ven. Uvelebila se v něm a přikryla se tetiným plédem. Byla ráda, že si v práci vzala pár dní osobního volna, snad si tu konečně odpočine. Spánkový deficit si zanedlouho vybral svoji daň.

Tentokrát ji žádné zlé sny nepronásledovaly a vydržela spát do pozdního odpoledne. Probudil ji až šimravý pocit. Pomalu otevřela oči. Po ruce se jí procházela malá beruška. Zvedla ji a natáhla prst k nebi. Beruška pomalu dolezla na vrchol nataženého ukazováčku. Několikrát ho zkoumavě oblezla, potom se zastavila a protřepala krovky. Rozevřela je a bezstarostně odletěla do dáli. Jelena se usmála a rozkošnicky protáhla. Cítila se odpočatá a plná síly. Konečně.

Věděla, že by měla zajít do města, aby doplnila zásoby do ledničky. Obchody tam zavíraly brzy, to se asi nikdy nezmění. Ale něco ji lákalo pustit se pěšinou mezi louky a nechat se vést až k rozlehlému lesu a možná ještě dál. Tam byly jediné vzpomínky, které si vůbec byla schopná z dětství vybavit. Uklidila do domu křeslo i pléd a jen v tílku a plátěné sukni ke kolenům se vydala po klikaté cestičce.

Brzo došla ke kříži a kamenné soše, které si všimla při příjezdu. Před ní se rozprostíral široký koberec z mateřídoušky. Roztáhla ruce a natočila hlavu k nebi. Zhluboka do sebe nasávala okolní vůni. Přestože mateřídouška ještě nekvetla, cítila zřetelně její typické aroma. Pohled jí sklouzl na starou, mechem porostlou sochu a pak to uviděla. I přes časem ohlazené rysy poznala ty oči! Vyděsila se a rozběhla se pryč.

Nerozuměla tomu. Proč ji pronásleduje něčí podobizna, na kterou si do téhle doby ani nepamatovala? Utíkala a zastavila se na kraji další louky. Opřela se o strom a zhluboka dýchala. Pod rukou ucítila lepkavou hmotu. Zvedla ji a na dlani se jí leskla čerstvá voňavá smůla. Zadívala se na kmen, který v sobě nesl hluboké rýhy. Jemně se jich dotkla a zdálo se jí, že se nehty na její ruce mění v dlouhé pevné drápy. Vylekaně stáhla ruku z kmene stromu a přitiskla si ji k sobě. Nebyla si jistá, zda se to neodehrálo jen v jejích představách, protože měla zpět své upravené nehty. Opět se jí zmocnil strach, který ji provázel poslední noci. Bezmyšlenkovitě se rozběhla hlouběji do lesa, celá zmatená či snad už pomatená. Vzlyky jí svíraly hrdlo a přes slzy se jí okolní svět rozpil v jednu šedou šmouhu. Utíkala a utíkala jako by mohla utéci sama před sebou. Najednou šlápla na pečlivě urovnané větve schované pod listím a propadla se na dno hluboké jámy. Při pádu se udeřila do temene hlavy a ztratila vědomí.

***

Z kraje večera se Artem vydal na obhlídku svých pastí. Poslední dobou se zdržoval v blízkosti Demlona co nejméně. Cítil ty jeho posměšné a přitom zkoumavé pohledy. Viděl na něm, jak pobaveně čeká, až podlehne svému skutečnému já. Tomu věčnému nutkání, které je stále silnější a urputnější. Snaží se nabourat do jeho pracně vytvořeného světa, zbořit poslední zábrany a celého ho pohltit. Nevěděl, jak dlouho tomu dokáže vzdorovat a to ho pomalu sžíralo zaživa.

Když dorazil k jedné porušené pasti, tušil, že něco není v pořádku. Zůstal v ústraní a několikrát zavětřil. Potom zatřásl hlavou a rychlými přískoky vyrazil vpřed. Skočil na dno jámy a zůstal stát v obranné pozici. Do šera zářily jen jeho modré oči. Bez hnutí pozoroval ležící tělo. Ve vzduchu cítil krev. Obezřetně se přiblížil k Jeleně. Stačil pouhý pohled do její tváře a celým tělem mu projelo neznámé mravenčení. Přiklekl k ní a nejprve ji očichal. Měla nasládlou, provokativní vůni. Třesoucí rukou se jemně dotkl jejích vlasů. Byly neskutečně hebké a měkké, nic takového ve svých mozolnatých prstech ještě nedržel. Nadzvedl jí hlavu a prohlédl zranění. Přimhouřil oči a prsty zašpiněné od stydnoucí krve olízl. Jemně zavrněl. Sklonil k ní obličej tak blízko, až se její jemné chloupky dotkly jeho zjizvené tváře. Všechen tlak, který se v něm poslední dobu hromadil, se dral na povrch. Zvedl hlavu k měsíci a vydal ze sebe hluboký dlouhý tón, nepoznával ho. Jelena se zachvěla, a aniž by se probrala, z jejích úst vyšla nečekaně tichá odpověď. Artem zalapal po dechu a srdce se mu divoce rozbušilo. Bylo to stejné vytí, které zaslechl minulou noc. Teskné, zarývající se hluboko do jeho nitra. Odskočil a kýval se ze strany na stranu.

Na obloze se začaly stahovat temné mraky a znatelně se setmělo. Cítil, že ho Demlon volá k sobě. Věděl, že mu ji musí přinést, ale nechtěl. Netušil, co přesně má Demlon v plánu, ale ona bude jeho součástí. Byl si tím jistý. Proč zrovna ona? Tolik by ji chtěl chránit! Několikrát se prudce rozběhl proti sypké stěně jámy a silou do ní ramenem narážel, až se mu tvář zkřivila bolestí. Potom se vrátil k Jeleně a opatrně si ji přehodil přes rameno. Pár skoky se dostal ven a rychlým krokem mířil k doupěti. Čím byl blíž, tím víc zpomaloval. Držel ji v náručí. Hlavu měla volně zvrácenou vzad. Nenechavé dlouhé prstíky keříků a ostružiní jí škodolibě zachycovaly a cuchaly vlasy. V jednu chvíli to vypadalo, že se probírá. Pohnula hlavou a něco nesrozumitelně zamumlala. Oči však neotevřela.

Artem dorazil před jeskyni. Demlon už na něho čekal.

Výhrůžně mlaskl „Kde se zase couráš, Arteme!“ Vzhlédl k měsíci a oči mu zářily. „Dnes přijde, už dnes.“

Artem neodpověděl. Se zatnutými zuby před něj položil Jelenu.

„A kdo je tohle?“ odfrkl si Demlon znechuceně, když si konečně všiml bezvládného těla mladé ženy.

„Spadla do pasti,“ utrousil Artem a doufal, že se spletl. Že to není ONA. „Má zranění na hlavě, krvácí.“

„No a? Měls ji tam nechat, zvěř by si na ní pochutnala.“ Demlon ho už chtěl vyplísnit, když k jeho vlhkému čenichu zavanula zvláštní vůně. „Počkej,“ řekl rázně a zavětřil. Přistoupil k Jeleně a svoji obrovskou hlavu sklonil k ní. Začal se dávivě až hystericky smát. „Tys ji našel! Výborně, Arteme!“ Nevěřícně koulel očima. „Přišla za mnou!“ opět ze sebe přerývavě vyštěkával chrchle smíchu. Hrdelní tón se nesl lesem a vyplašil okolní zvěř i ptactvo.

Jelena se probrala. Nejprve se ozvala silná bolest hlavy a ještě se zavřenýma očima si ohmatala ránu. Pod prsty cítila vlasy slepené krví a zmateně zamžourala po okolí. Byla už tma, musela ztratit vědomí. Ucítila nepříjemný zápach, zvedla hlavu a zadívala se rovnou do žlutých pichlavých očí. Byly tak opravdové! Vyjekla a snažila se odplazit z jejich dosahu.

„Vítej,“ promluvil Demlon a odhalil tak zkažené zuby. „Dlouho jsem na tebe čekal,“ ve žlutých očích mu zajiskřilo.

Jelena se překvapeně dívala do chlupaté psí tváře. Do tváře své noční můry. Už to nebylo něco neznámého v její mysli, zlo se zhmotnilo a stálo před ní z masa a kostí. A možná proto nebyl pohled na něj až tak děsivý, jak by očekávala.

„Kdo jsi?“ vykoktala ze sebe.

„Já jsem Demlon, démon lesů a tvůj pán.“

„Můj pán?“ opakovala šeptem a snažila se srovnat myšlenky. „O čem to mluvíš?“ vyrazila ze sebe bojovně, až ji to samotnou překvapilo. Opatrně se zvedla, ale zatočila se jí hlava a musela se přidržet stěny jeskyně. S odporem se dívala na obří hlavu, chlupy kolem jeho tlamy byly slepené do nevzhledných chomáčů a hnijící dech jí zvedal žaludek.

„Já nemám pána a tebe neznám,“ pokračovala už mírněji.

Demlona její reakce překvapila, zamrkal očima a nechal si odpověď doznívat v uších. Když se vzpamatoval, zavrčel a tlapou dupl těsně vedle ní. Pod nohama cítila, že se zem zlehka zachvěla. Opřela se o zeď jeskyně, aby měla pocit jakési opory.

„Mně nebude nikdo odmlouvat a ty už vůbec ne!“ zahřměl. „Až bude měsíc kulatý, naplníš svůj osud a pozvedneš můj rod znovu z temnoty. Zůstaneš tu, ať chceš nebo ne. Artem se o to postará,“ pro výstrahu klapl tlamou před jejím obličejem, jak to měl ve zvyku, a nespokojeně zafuněl.

Jelena zavřela oči, zadržela dech, ale neustoupila. Slyšela, jak se obr vzdaluje. Když opět pohlédla před sebe, neviděla svoji noční můru, dívala se do modrých tůní Artema. Ten stál celou dobu v pozadí a s tichým obdivem sledoval statečnost drobné dívky. Tak krásné oči ještě nikdy neviděla. Opět ucítila slabost a klesla k zemi.

Artem ji opatrně zvedl a odnesl do chatrče. Položil ji na hromadu kožešin, ale ona vyčerpáním usnula. Ze sukně jí utrhl širší pruh látky a ovázal jí s ním hlavu. Ke kotníku jí přivázal dlouhý silný provaz, ukotvený těžkým balvanem. Do vody namočil kousek kůže a potřel jí suché rty. Jelena se probrala. Okamžitě se chtěla zvednout a utéct pryč. Chytil ji za ruce.

„Uklidni se, nic ti neudělám,“ řekl tiše, ale důrazně. „Já ne.“

„Ty ne? A kdo teda, on?“ Zadívala se opět do těch neuvěřitelně modrých očí. Těžko uvěřit, že patří k tak zohavenému obličeji.

„Nikdo,“ zabručel a sklopil zrak.

„Kdo jsi?“ zeptala se a měla nutkání dotknout se ho. Natáhla ruku k jeho tváři. Artem sebou škubl a zavrčel. Ještě nikdo se ho nikdy nedotkl, co si pamatoval. Jelena ihned stáhla ruku zpět.

„Artem,“ odpověděl a přes jeho tvář přeběhl stín. Rád by jí řekl, že sám neví, kdo je. Chtěl by jí říci všechno – všechny myšlenky, otázky i obavy, co mu táhnou hlavou. Jelena se už nadechovala, aby se zeptala, co je zač, ale otázku raději spolkla a prozradila mu své jméno.

„Jelena,“ zopakoval a vzdálil se.

Vyprovodila ho pohledem. Jakmile byl z dohledu, okamžitě se rozhlédla okolo, aby si udělala představu, kde je. Vypadalo to jako nějaký primitivní přístřešek, ležela na kožešinách, nikde žádný nábytek či nádobí, vše ručně vyrobené jen z darů lesa. Jednu stěnu tvořila skála, ve které určitě přebývá ten démon. Přikrčeně se vyplížila ven. Ve tmě viděla špatně, udělala pár nesmělých kroků, ale nikdo se neobjevil. Chtěla se rozběhnout, ale v tom rozčilení si neuvědomila, že má na noze provaz. Při prvním delším kroku, jí podrazil nohu a ona upadla. Neubránila se bolestivému vyjeknutí. Zvedla hlavu a Artem se už skláněl nad ní.

„Nesu jídlo, seš hladová,“ poznamenal a zvedl ji na nohy. Jelena na něho jen nechápavě zírala a následovala ho zpět do chatrče.

„Jez,“ strčil jí do ruky kousek upečeného masa z divočáka a sám se zakousl do svého. Pečené maso mu přestávalo chutnat. V puse se mu měnilo v bláto, ale on to vydrží.

„Děkuji,“ zašeptala Jelena a s trochou nedůvěry se zakousla do masa. Bylo opravdu výborně propečené, jen tomu chyběla sůl. Po očku pozorovala svého nového věznitele. Nevěděla, co si o něm má myslet, zda se ho má bát a do jaké míry plní oddaně rozkazy démona.

Když dojedli, přinesl v koženém vaku vodu a nabídnul jí první. S chutí se napila. Artem si od ní vzal vak a ve stoje se také napil. Stál nyní vzpřímeně. Když se nekrčil, odhalila se jeho vysoká a vypracovaná postava.

***

Artem trávil s Jelenou spoustu času. Pomalu si zvykl na její přítomnost a z lovu se vracel brzy a rád. Jeho touhy se na čas uklidnily, jakoby v něm Jelena svým příchodem opět probudila lidskou část.

Demlon zůstával zalezlý ve své jeskyni a chodil si ven jen pro potravu, kterou mu Artem nosil. Netrpělivě čekal na svůj vytoužený den.

„Demlone?“ oslovila ho jednou Jelena.

„Ano?“ zavrčel.

„Proč mě nepustíš s Artemem do lesa. Můžu také lovit, naučí mě to. Já neuteču, slibuju,“ cvrlikala sladce, jak to jen v jeho přítomnosti dokázala.

„Mně neutečeš, o to strach nemám.“

„Tak vidíš, pust mě. Prosím.“

Demlon zafuněl a zamířil k jeskyni. Než vešel dovnitř, otočil se k Jeleně: „Jdi si, ale jestli zkusíš utéct, zabiju ho.“

Jelena byla radostí bez sebe. Konečně se bude cítit zase svobodná. Sama byla překvapená, jak snadno zapomněla na svůj svět, práci i známé. Nic z toho jí nechybělo. Noční můry ji už nepronásledovaly, a když s Artemem v noci zavyla na měsíc, vůbec jí to už nepřipadalo děsivé. Byla s Artemem šťastná. Ale čím víc se měsíc kulatil, tím víc se jí svíralo srdce.

„Slyšel jsi to? Můžu s tebou,“ přihnala se k Artemovi, který právě stahoval kůži ze zajíce. Usmál se a pokýval hlavou. Jelena si přidřepla vedle něj a pozorovala ho při práci.

Její oči pomalu začínaly přivykat šeru a svými pohyby se čím dál víc podobala Artemovi. Když byl s úkolem hotov, kývl na Jelenu a oba vyrazili do lesa. Běžel tak rychle, že mu sotva stačila, ale ani slůvkem si nepostěžovala. Cítila chladivý vánek, který jí laskal obličej, a to jí dodávalo sílu. Za chvíli zpomalil a počkal, až ho doběhne. Zastavil a rukou ukázal za kopec. Její oči byly plné zvědavosti a veselí. Zvedl ruku a jemně se dotkl její tváře. Jelenou projelo obrovské napětí. Zadržela dech a srdce jí divoce bušilo. Potom si sáhl na tu svou a zavrčel. Otočil se ke kopci a vyrazil již pomalým krokem. Jelena se nadýchla a následovala ho. Zavedl ji ke svému nejoblíbenějšímu místu. K lomu. Z výšky skočil do vody i ve svém sporém oblečení. Jelena se rozhlédla po tom krásném, zapomenutém místě. Skála, na které stála, se táhla téměř po celém obvodu zatopené propasti a bíle svítila do okolního šera. Voda byla temná a hloubka se nedala odhadnout.

Svlékla si potrhané oblečení, zavřela oči a skočila. Dost blízko u skalní stěny. Voda ji přivítala ve své studené náruči a ihned si přivlastnila její dlouhé vlasy, přestože je měla různě spletené a uvázané, aby jí nepřekážely v pohybu. Zachytily se ve štěrbině puklé skály a nenechaly ji vynořit na hladinu. Artem k ní doplaval, uvolnil jí vlasy a vytáhl ji nad hladinu. Prskala vodu a lapala po dechu. Dostal ji ke břehu a vyzvedl na pevnou zem. Zůstala ležet a stále kašlala. Lehla si na záda a dech se jí pomalu zklidňoval. Artem zůstal ležet vedle ní. Opřela se o loket a poprvé se dotkla jeho tváře. Cuknul sebou, ale neodehnal ji. Její ruka se však opět začala měnit, jako tenkrát, když sáhla na Artemem zdrápaný kmen stromu. Nehty se měnily v drápy a celá končetina se začala protahovat a nelidsky křivit. Zděšeně stáhla ruku zpět a vše zmizelo. Vystrašeně se podívala na Artema.

„Dotkni se mě,“ zašeptala.

Váhavě jí položil dlaň na tvář, ale nic se nestalo. Jen Artemem projel silný náboj. Zavrčel a sklonil se nad ni. Vnímal vůni její kůže, jejích vlasů, srdce mu bušilo a dech se mu zrychlil. Nebyl si však jistý, co má dělat.

„Polib mě,“ zašeptala.

Sklonil zrak. „Nevím, co to znamená.“

„Udělej to, po čem toužíš. Přitiskni své rty k mým,“ zašeptala a vyzývavě nastavila svá drobná ústa. Poslechl. Začal ho ovládat jakýsi zažehnutý plamen v jeho nitru, poháněl v něm touhu vzít si ji teď a tady. Líbal ji divoce a vášnivě. Poprvé se dotkl ženských ňader, poprvé je líbal a sál, poprvé držel v náručí ženské tělo. Jelena se chvěla vzrušením, ale bála se ho dotknout. Nechala se proto laskat a vychutnávala si každý jeho dotek. Oči se jí změnily do temně oranžových. Vrněla a vzrušeně poštěkávala.

Najednou Artem zmučeně zavyl, až Jelena leknutím vyjekla, a odskočil od ní. Klekl si a plný zoufalství se svezl k zemi. Třásl se po celém těle. Opět několikrát zavyl a pěstí praštil do země. Jelena k němu opatrně přistoupila.

„Co se stalo? Arteme, co je ti?“

Artem se na ni podíval a oči měl zalité krví. „Tohle nesmím, nepatříš mi,“ zachraptěl.

„Já ale nikomu nepatřím, rozumíš! A jemu už vůbec ne. Nevezmu si ho, nebo co si vlastně představuje. Chci být s tebou,“ dodala něžně a klekla si naproti němu. Vzala mu tváře do dlaní nedbaje na to, co se děje s jejími pažemi, a olízla mu hluboké jizvy. „Nikdy jeho nebudu. Utečeme spolu, prosím.“

„Nejde to,“ zašeptal odevzdaně.

„Nechceš mě?“

„Chci, strašně moc.“

„Tak půjdeme, přece se ho nebudeme bát.“

„To nejde, nemůžu odejít. Já…,“ hledal ta správná slova. „Já… prostě nemůžu.“

Jelena ho dlouze políbila a odešla si pomalu obléknout pohozené tílko a zbytek plátěné sukně. Vlasy měla stále těžké a plné listí a jehličí. Sedla si na kraj skály a začala si je prsty pročesávat a čistit. Artem se tiše posadil k ní a pomáhal jí. Měsíc se vyhoupl na obzor, už ho chyběla jen malá část. Jelena k němu smutně vzhlédla a oči jí zvlhly slzami. Chtělo se jí křičet a kopat kolem sebe, utéct nadobro pryč. Nechala si však jen stékat veliké slané slzy a dál dobrovolně zůstávala ve svém vězení. Neopustila by ho. A možná i trochu pochopila, proč zůstává on. Třeba je spojuje také nějaké pouto, které mu nedovolí Demlona zradit. Ale co se stane, až bude měsíc v úplňku? Ještě čtyři dny. Jen čtyři dny.

„Nikdo se mě neptá, co chci já. Ale jedno ti řeknu, raději zemřu, než abych mu patřila. To mi věř.“

***

Toho dne vstal Demlon ještě za světla. Jelena seděla s Artemem před chatrčí a vázala klestí. Vyšel z jeskyně a prohlížel si ji s neskrývanou chtivostí. Šedé lysé pysky se mu zvlnily úšklebkem. Otočil se a odběhl do lesa.

Jelena se otřásla, v krku jí uvízl chomáč strachu a odporu. „Kam šel?“ zašeptala.

„Nevím, ani si nepamatuju, kdy šel naposledy ven,“ pověděl Artem popravdě. Její oči mu připomínaly oči srny, tolikrát v nich viděl smutek a bezmoc. Vzdychl a zaplašil vtíravé myšlenky, které mu bzučely v hlavě jako dotěrný komár.

Jelena vzala starý dlouhý nůž a snažila se zkrátit přerostlé zacuchané vlasy. Čas ostří nože ztupil a vykousal do něho několik zubů. Každý pramen tak měla jinak dlouhý, ale nezáleželo jí na tom. S krátkými vlasy se na pár chvil dostavil pocit neuvěřitelné lehkosti, jakoby se vznášela někde v oblacích. Při řezání posledního pramene si tupou čepelí poranila dlaň. Upřeně se dívala na proužek krve stékající po zápěstí až k loktu. Špičku nože přitiskla ke kůži a obkreslila rudou stopu. Stačilo by jen přitlačit a nechat život odtéct a vsáknout do měkké země. Artem přiskočil, vytrhl jí nůž z ruky a odhodil ho.

„Co to děláš?“ zasyčel a rty přiložil na krvácející ránu. Nasál vytékající krev a kovovou chuť si poválel na jazyku. Tělo mu pulsovalo – všechny touhy a pudy, které ho tolik pronásledovaly, se vrátily zpět v plné polní. Odpočaté, s novou silou útočily na polorozpadlé hradby v jeho nitru. Už v uších slyšel, jak jásají a povykují, protože vítězství cítí na dosah ruky.

„Co bude dál?“ zeptala se přímo. „Jak daleko sahá tvoje oddanost k němu? Budeš mě u toho pro něj držet?!“ vytrhla se mu a odsedla si.

Artema to rozzuřilo. Ve spáncích mu divoce tepalo, s vrčením se k ní přihnal a své zuby zastavil o jemnou kůži na jejím krku. Nestiskl. Přerývavě dýchal, sálalo z něj teplo. Jelena se nebála. Věřila mu víc, než on věřil sám sobě. Zaúpěl a ztratil se mezi stromy.

Jelena osaměla. Uvnitř se cítila naprosto prázdná. Chvilku si pohrávala s myšlenkou, že třeba odešel, aby jí dal šanci utéci. Ale kam by šla? Co by dělala mezi lidmi takhle narušená? Nechtěla se vrátit do teď už cizího světa. Věděla jediné, příslib dnešní noci bude stvrzen červenou pečetí.

***

Měsíc dorostl do své poslední fáze. Pyšně se vyhoupl na oblohu a každou rozsvícenou hvězdou pečetil osud mladé dívky. Stříbrná záře měsíce dopadla na Jelenu a ostře se zabodávala do každého póru její kůže. Svěděla ji. Začala se nepříčetně škrábat. Zarývala pevné nehty do kůže tak silně, že po nich zůstávaly krvavé rýhy. Oči se jí změnily v tmavě oranžové a z hrdla se jí vydralo táhlé volání.

„Čas se nachýlil,“ pronesl mlaskavě Demlon, který se za ní neslyšně objevil.

Jelena zavrčela a zle se na něj podívala. Tělo ji nepřestávalo svědět a hřálo až k zalknutí. Teplo z ní doslova sálalo, podobně jako u Artema, když se rozzuřil.

„Co chceš!“ odsekla a dál škrábala rozervanou kůži.

Byla nervózní a cítila, že se neovládá. Křičet! Chtělo se jí křičet a vrčet jako hladovému zvířeti, které se dralo ven. Jen zarýt ostré drápy do měkké kůže a servat ji za sebe.

„Nechť obřad započne,“ zahřměl Demlon teatrálně a začal se k ní pomalu přibližovat. Velkým šedým jazykem potaženým kalným plakem si olízl čenich a lysé pysky.

Jelena bezmyšlenkovitě popadla kámen, který měla po ruce, a hodila ho po něm. A potom další a další. Demlon svou mohutnou tlapou vykryl každou ránu a pak ji jedním skokem smetl k zemi. Stál nad ní v celé své velikosti. Tlamu sklonil až k jejímu obličeji. Viděla, jak se mu v koutku hromadí zapáchající sliny.

„Arteme!“ vykřikla ze všech sil.

„To už stačilo,“ procedil Demlon. „Teď se s tebou spářím, ať se ti to líbí nebo ne.“

„Nech ji!“ ozvalo se z dáli. Artem se řítil ze svahu.

Demlon vztekle otočil hlavu a táhlé sliny odletěly po směru pohybu. „Tvoji drzost už nebudu více tolerovat!“ rozštěkal se.

Nechal Jelenu na zemi a rozběhl se proti Artemovi. Zem se při každém dopadu jeho tlap zachvěla. Artem se zastavil a jeho odhodlání s každým blížícím se metrem sláblo. Demlon ho obří tlapou nabral a odhodil ke straně. Artem letěl vzduchem a pak se zhroutil k zemi.

„Jsi stejný slaboch jako tvá matka!“ zasyčel. „Taky byla plná soucitu a lásky,“ poslední slova vyplivl, jakoby ho pálila na jazyku. „Neustále ti vštěpovala do hlavy ty lidský slabosti a nevážila si toho, že sem si ji vybral. Nakonec chtěla utéct i s mým nepovedeným potomkem. A taky za to zaplatila,“ uchechtl se.

Artem se na něho díval s otevřenou pusou a snažil se vstřebat jeho slova. Nikdy o jeho matce nemluvili. Ale ano, vždyť to bylo tak zřejmé!

„Ty!“ vykřikl zmučeně Artem. „Zabiju tě,“ vymrštil se na nohy a rozběhl se k Demlonovi. Odrazil se a přímo ve skoku se znenadání změnil ve velkého stříbrného vlka. Menšího než Demlon, ale o to zuřivějšího. Ani jeden z nich takovou přeměnu nečekal, a to dalo Artemovi šanci Demlona napadnout. Divoce mu šel ostrými zuby po krku a po nohách. Zakusoval se mu do dlouhé srsti a dvakrát ho převalil na bok. Demlon byl však příliš silný. Zuby ho chytil za kůži, zatřásl několikrát hlavou a prudce s ním mrštil o strom. Artem celou vahou přistál na kmeni a zlomil si několik žeber. O ostrý pahýl, který zůstal po větvi, si roztrhl celý bok a se skučením se svezl k zemi. Silně krvácel.

„Vždy jsi byl svéhlavý a nerozumný. Propouštím tě ze své služby, Arteme,“ zasmál se. „Zaplatíš za svoji zradu stejně jako tvá matka!“

Artem zmučeně zakňučel a Demlon se chystal zasadit mu poslední ránu.

„Demlone,“ zavolala na něho ostře Jelena, na kterou zcela zapomněli. Otočil se po hlase. Jelena měla stále tmavě oranžové oči a z rozdrásané kůže krvácela. Trochu se třásla. Klekla si na všechny čtyři a váhavě se blížila k démonovi.

„Jsi tak silný a mocný bojovník,“ hlavu měla skloněnou k zemi a natočenou ke straně. Přesně tak, jako když pes dává silnějšímu druhovi najevo svoji přízeň a pokoru.

„Chci být tvou oddanou služebnicí.“

Demlon těkal očima a byl zmatený. Řeč jejího těla však mluvila jasně. Nyní již stála u něho a objala jeho mohutnou šíji. Stoupla si na špičky, aby byla co nejblíže k jeho slechu.

„Jsi tak nepřemožitelný. Chci být tvojí družkou, můj pane.“

Demlon se otřepal a vzrušeně odfrkl. S výsměchem se podíval na Artema. Ten ležel zhroucený u stromu a jeho modré oči se kalily bolestí.

„Ano,“ zavrněl Demlon. „Jen to s ním skoncuji.“

„Mám lepší nápad, než ho jen zabít. Postavil se přeci proti svému pánu,“ a po očku sledovala jeho reakci.

„A jaký?“

„Ať je svědkem našeho obřadu a pak ho zabij. Až bude umírat, bude mít před očima jen nás dva.“

Demlon se posadil a chrchlavě se rozesmál. „Jsi nejen krásná, ale i zkažená. Jsi dokonalá!“

„Ale mám jedno přání,“ cukrovala a natáčela si jeho srst na prst.

Byl skutečně zvědav. „Jaké?“

„Doposud jsem vždy byla jen lidskou ženou. Chci, aby sis mě vzal jako muž. Hrubě a divoce, ale jako muž. Umíš to?“

„Jestli to umím?“ odfrkl. „Tak se dívej.“

Srst mu začala ustupovat, tlapy a tělo se měnily v lidské končetiny a nakonec se i ze psí hlavy stal obličej. Stál před ní vysoký štíhlý stařec. Vlasy i vousy měl dlouhé a prošedivělé. Lehce se hrbil a tvář mu brázdily hluboké vrásky.

„Tak jak se ti líbím?“ zeptal se.

„Jsi mužný a přitažlivý,“ usmála se a přistoupila k němu. Otočila se k Artemovi zády a on zahlédl pod jejím tílkem dřevěnou rukojeť dlouhého nože.

Natáhla k Demlonovi ruku a prstem obkreslila linie jeho zarostlé tváře. Provokativně si olízla si rty a pootevřela ústa. Začala se k němu pomalu přibližovat. Slastně zavřel oči. Jelena neváhala, vytáhla nůž a jedním tahem mu podřízla hrdlo. Demlon vytřeštil oči a chytil se za krk. Mezi prsty se mu řinula hustá, tmavě zelená břečka. Chrčel a klesl na kolena. Jelena do něj strčila nohou a on padl na záda. Pudově, aniž by věděla, co dělá, se na něj vrhla a začala hltavě pít zelenou, lepkavou tekutinu. Hořkost ji dávila, ale dál zuřivě pila. S posledními kapkami odtekl i život démona. Jeho tělo se rozpadlo na prach.

Jelena si klekla a opřela se o chvějící se ruce. Přepadly ji ukrutné křeče. Žaludek a snad všechny vnitřnosti se snažily obrátit naruby a vyždímat se. Dávivý reflex ji nutil vyzvrátit pozřený jed, ale nešlo to. Mozek se tlačil ven z lebky. S bolestným křikem, při kterém tuhla krev v žilách, si rvala vlasy z hlavy. Krvavé chomáče zůstávaly přilepené na jejích dlaních. Vlasy se však začaly prodlužovat a prorůstat do kůže po celém jejím těle. Jako nenasytní červi si prožíraly cestičky měkkou tkání. S dalšími bolestmi a praskáním kostí se její ruce i nohy začaly měnit v chlupaté tlapy, páteř se zakřivila a místo jemného obličeje se začal rýsovat prodloužený čenich.

Než se stačil Artem připlazit blíž, aby jí byl nablízku, stála před ním krásná vlčice. Byla sice větší než Artem, ale podle štíhlé postavy bylo zřejmé, že se jedná o samici. Měla ebenově černou srst a oči jí zůstaly tmavě oranžové. Třásly se jí tlapy a zlehka ztrácela stabilitu. Po pár minutách se oklepala od hlavy až po ocas a protáhla všechny čtyři končetiny.

„Lež a ani se nehni, pomůžu ti. Tolik jsem se o tebe bála,“ promluvila k Artemovi stejnou vrčivou a mlaskavou mluvou, kterou slýchal tolik let. Lehce váhavým krokem k němu došla a zabořila čenich do jeho stříbrné srsti.

Nejprve mu začala lízat zranění. Potom si zuby vytrhávala lesklou srst, v tlamě ji smísila se slinami a jazykem vkládala do otevřené rány. Ta se začala ihned zacelovat. Bolest ještě přetrvávala, ale už nebyl ohrožen na životě. Po chvíli s námahou vstal.

„Jeleno, myslel jsem, že… ty jsi…,“ hlas mu selhal.

Měsíc se kulatil přímo nad nimi a les, ve kterém každou noc panovalo po desítky let mrtvé ticho, začal ševelit svoji dávnou ukolébavku.

„Král je mrtev, ať žije král,“ pověděla posměšně a zavyla na měsíc, toužebně a vábivě.

Neodolal a musel se přidat.

Začala se o něj provokativně otírat a zašeptala do tmy: „A dnešní noci jeho rod znovu povstane!“

Lehce iracionální, dostatečně inteligentní

Jana Dvořáčková

Věnováno Honzovi, mladšímu bráškovi, který je už ale nějaký ten pátek dospělý

Řeknu vám, není lehké být zázračným dítětem. A ještě těžší je, když přes všechno, co uděláte, si to o vás okolí nemyslí. Já ale přesto věřím, že jsem ve své době byla vážně dobrá. I teď, po tolika letech ve vězení.

Jen pořád nedokážu přijít na kloub záhadě, která stála u zrodu našeho projektu. A co? Všechny důležité objevy se přeci dějí náhodou.

Začalo to, když mi bylo dvanáct let. Musela jsem být něčím zvláštní, jinak by mě pár, který se o mě staral od chvíle, co jsem vylezla z recyklátoru, do té školy nedal.

Abyste rozuměli, jsme strašně úsporná společnost. Když někdo zemře, jeho schránka zmizí v recyklační komoře, z níž po nějaké době vyjde nový tvor. Po narození, jak vás možná okamžitě napadlo, v nás ale nezůstávají vzpomínky právě zlikvidovaných schránek, takže myslet si, že jsem své schopnosti zdědila, je pitomost. Recyklátor využije hmotu starého těla, která projde třídícím procesem. Veškeré buňky jsou zkontrolovány, přebrány, většina vyhozena, čili pochopitelně zůstane méně použitelné hmoty.

A tak se rodí malé děti.

Osobnost, nebo duše, jak tomu někteří říkají, je záhada, která naši společnost trápí, kam až její paměť sahá.

Po úspěchu školního projektu, který mě pak odsoudil do vězení, se můj vznik považoval za chybu systému. Nikoho nenapadlo, co jsem uvedla do praxe už ve dvanácti letech.

Naši myslitelé nevymysleli zhola nic, jen přišli na to, že je potřeba začít od začátku. Všechny recyklátory byly proto rozebrány, analyzovány a zase složeny dohromady. Bez výsledku, chybka se evidentně vloudila jinam.

Mnohem větším průšvihem, myslela jsem si škodolibě, budou děti, které z nich po těch opravách vylezou.

Po čase skutečně vznikla generace podivínů, kteří šli, pravda trochu kreativněji v mých stopách. Tomu se zase říkalo „Evoluce.“ Uznat chybu v recyklátorech by vyžadovalo další jejich rozebrání a riskování podobných chyb v další generaci. Jednoduše se rozhodlo, že tihle v klidu dožijí.

Mě ale z vězení nepustili.

***

Samec a samice, kteří se o mě starali, byli průměrní. Dokázali stvořit tak jednu, dvě hvězdy s několika planetami. Ale všechny ty světy byly holé, suché, sem tam s náznakem oceánu. Ale v nich pusto a prázdno. Až já jsem přišla se vzorcem pro živé bytosti. A přitom to všichni ti chudáčci měli přímo pod nosem.

Napadlo mě to jednou ve škole, když jsme předváděli své povinné projekty. Spolužák Honza, chlapec s černou kůží od toho, jak formou pokusů a omylů, většinou omylů, tvořil hvězdná dvojčata, na jejichž několikanásobnou radiaci si musel pochopitelně vypěstovat více pigmentu, se po prohlášení, že jeho úkol není hotový, rozplakal a jednu hvězdu zničil. Během chvíle prošla celým stádiem vývoje, zkolabovala, zničila svou společnici a pak vytvořila trhlinu v prostoru.

Za černou díru dostal jedničku, ale učitelka mu doporučila, aby si příště vybral něco barevnějšího.

Honza se opět rozplakal a já ho doprovodila domů. Cestou jsme rozebírali jeho postupy a toho odpoledne vznikl teoretický nápad na něco, čemu jsme pak hrdě říkali Časová červí díra.

Normální červí díry už uměly dvě generace před námi. Tunely spojovaly dvě odlehlá místa v prostoru a jejich tvůrci si tímto způsobem krátili i cesty do školy.

Lenoši líní.

Ovšem to, nač jsme přišli s Honzou, se nejmenovalo Časová červí díra pro nic za nic.

Začalo to tím, že jsem vytvořila planetu s oceánem.

„Klasika, to zvládne i mrně,“ smál se Honza a půjčil mi jednu svou hvězdu. Postupně jsme přidali i další planety, různě velké, některé s atmosférou. Plynné obry jsem udělala já a ten název se hned vžil. Honza měl zase jednou blbou náladu a z nedokončených světů zůstaly v naší soustavě jen asteroidové pásy.

Nechali jsme to tak.

Naší Časovou červí díru jsme otevřeli na první planetu.

Bylo tam vedro jak v peci, šílená věc. Špatně se nám soustředilo na práci, a tak jsme začali po naší soustavě cestovat. Mysleli jsme, že jen v prostoru.

Druhá planeta byla bezvadná. Ne moc velká, atmosféra obsahovala kyslík. Do jedné z těch bublajících louží, které Honza vytvořil, jsem hodila trochu buněk z recyklátoru. Zazubila jsem se na něj, když přišel na to, že jsem je ukradla. Jednoduchý způsob získání vzorečku pro život nekomentoval. Přešli jsme na další dvě planety, kde jsem udělala to samé.

***

„Dlouhodobej pokus, říkáš?“ zeptala jsem se o den později.

Honza seděl za stolem, na zdi za ním obrázek poslední dvojhvězdy, která se mu povedla, vedle v místnosti náš pokus. „Hm, jo. Mělo by nějakou dobu trvat, než zjistíme, co vznikne z těch buněk. Něco asi jo, protože se přirozeně rozmnožily. Snímač hlásí nějaké ty změny. Bylo by fajn vědět, co z toho bude.“

„Jdeme se mrknout,“ navrhla jsem a okamžitě jsme vyrazili. Jenomže když jsme z první planety přešli na druhou, nevěřili jsme svým očím. Od poslední návštěvy, tedy té včerejší, se zvýšila gravitace. Slunce přitahovalo spoustu neřádu, z něhož některý dopadl na povrch a způsobil na něm změny. Jak se to ale mohlo stát za den?

Také s nebem se něco stalo. Složení atmosféry se změnilo, obloha se zatáhla a z hustých, nízko visících hnusných mraků, které bych nevymyslela ani ve stavu nejhlubší deprese, věčně pršela kyselina.

Chvíli jsem spolužáka podezírala ze sabotáže. Vlezli jsme do tunelu a na třetím světě málem dostali infarkt.

„Vypadají jako my,“ řekla jsem nejistě při pohledu na čtyřnohé tvory poskakující po větvích stromů. „Dýchají kyslík, živí se plody, používají jednoduché nástroje a neustále…“ Zarazila jsem se. „Co to dělají?“

Honza mi vysvětlil, že k rozmnožení nepotřebují recyklátor a že jejich mláďata po nějaké době, které předchází chvíle neuvěřitelného fyzického vyčerpání, vylezou z těl samic.

„Aha, zajímavé,“ řekla jsem a věnovala se dalšímu intenzivnímu pozorování.

Honza zrovna sledoval jednoho samce, jak se houpe na větvi, když dostal šílený nápad. Zatřásl stromem, na němž se zvíře pohupovalo, nebo spíš neopatrně viselo a pak se bavil sledováním pádu a následné zmatenosti. Samec bezradně běhal kolem stromu a nevěděl, jak na něj opět vylézt. Ostatní tvorové začali kňučet a vřeštit a my, v záchvatu náhlé dětské radosti, začali třást stromy jako šílení. Neskončili jsme, dokud všechna zvířata nebyla na zemi.

„Stejně byste jednou sami slezli!“ křičel na ně Honza. Zvířata mu ale nerozuměla a tvořila pod stromy zmatené chundelaté mručící hloučky.

„Huurr vuuááá! Hu hu, hrrrr!“ Zařval samec a celá skupina se v tu chvíli uklidnila. Pak se jeho pozornost zaměřila na nás. Přišel ke mně, lesklýma hnědýma očima mě přeměřil od hlavy k patě, také mě kompletně očichal, zase zařval, tentokrát podstatně silněji, podrbal mě ve vlasech, postavil se na zadní a chvíli se mlátil do hrudi.

Stála jsem bez hnutí, neměla jsem mu co říct.

Honza vše jen se zájmem pozoroval a dělal si poznámky.

Pak začalo pršet a zvířata zase propadla hysterii. Samcovo vřeštění na ně už moc neúčinkovalo. Běhali jako šílení, někteří se stavěli na zadní a předními tlapami se chytali za hlavy. Většina z nich na zadních zůstala, asi zjistili, že když jsou vyšší, dál dohlédnou. Nebo… tak něco.

Vyřešil to Honza, který přišel k samci, zařval stejně jako prve on a ukázal do dálky k jedné jeskyni. Temně zející otvor vypadal jako jeho domácí úkol s černou dírou a zvířecí samec nějak pochopil, že tam má svou skupinu odvést a přečkat tam déšť.

A tak zvířata vyrazila, my celkem nic nezjistili, a protože nás déšť také docela otravoval, vydali jsme se na další, čtvrtou planetu.

„To jsme si pomohli,“ pronesla jsem unaveně, rozhlédla se po okrové pláni a nakopla nejbližší kámen. Elegantním obloukem odletěl do dáli a zmizel za okrajem srázu. „Zima tu je, všude sucho. Tenhle svět ztratil většinu atmosféry, vodu abys hledal někde pod zemí a asi ještě k tomu jenom na pólech, a zeleň už to tu nepamatuje tak miliardu let,“ brblala jsem poněkud sklesle. „Vždyť jsi říkal, že tu byla voda.“

„Taky byla,“ odpověděl Honza. „Asi… se vypařila, nebo co?“ nechápal. „Řekl bych, že někdy v době, kdy to zabalila i velká část zdejší atmosféry,“ dodal vědoucně.

Jediné co ho napadlo, bylo znovuotevření našeho tunelu, kterým jsme se vydali zpět na třetí planetu.

A někdy v tom okamžiku jsme náš objev pojmenovali právě Časová červí díra.

Stáli jsme znovu ve stejném lese, v němž žila ta velká zvířata, ale když jsme se dívali k horám, spatřili jsme jen skupinu tvorů bez srsti, zahalených kožešinami, jak pobíhali po prostranství před jeskyní. Bystré smysly mého spolužáka zjistily, že ona zvířata, která jsme tu viděli posledně, prošla vývojem a tohle se z nich stalo.

A moje smysly mi zase říkaly, že se to z nich nemohlo stát za tu krátkou dobu, co jsme byli pryč.

Nějak, nevěděli jsme jak, ale bylo to jediné logické vysvětlení, jsme přešli časem do budoucnosti.

Jestli se dostaneme zpátky, nás netrápilo. Vlastně… to v tu chvíli naše bystré smysly vůbec nenapadlo.

Sledovala jsem skupinu samců. Právě zabili nějaké velké chlupaté zvíře a začali kolem jeho zdechliny poskakovat a křepčit. Z jeskyně vyšla skupina samic obtěžkaná kamennými nástroji, hliněnými nádobami, koši pletenými asi z místních travin, rohožemi a množstvím věcí, které jsem nepoznala.

Za chvíli už kolem ležení hořelo hned několik ohňů.

Z jeskyně se vyřítil hlouček dětí. Každé z nich se dotklo zdechliny, pak rychle uskočilo a výsklo, jako by šlo o nějaký rituál, zkoušku odvahy, nebo podobnou dětskou hru. Samice měly z jejich počínání radost a samci si skupinové kontraproduktivní činnosti chvíli vůbec nevšímali. Stáli v hloučku opodál a divoce gestikulovali. Pak jeden z nich zavrčel a vybraní členové skupiny chňapli nástroje a jali se mrtvolu porcovat.

Byl to fofr. Odsekali jí končetiny a hlavu, rozřízli břicho a vyvrhli vnitřnosti. Pak tvora samice stáhly a začaly zpracovávat kožešinu, zatímco samci bourali maso a dávali ho dětem, které ho řezaly a sekaly na vcelku sympatické porce.

Alespoň, že už tak neřvou, napadlo mě. Pak jsme s Honzou celý den a noc proseděli ve křoví a pozorovali tvory. Tohle bylo něco víc, než jen domácí úkol, říkali jsme si a snažili se zapamatovat si co nejvíc detailů.

Uprostřed noci dostal Honza hlad a šel se zeptat, jestli jim nezbyl kus masa. Moje opakované protesty, že to vážně není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že jako vyšší forma života znovu zasahuje do vývoje té nižší, nebral vážně.

Vrátil se k ránu a po strašlivém fyzickém vyčerpání prospal půl dne.

„Na těch samicích něco je,“ prohlásil, když se k polednímu probudil. U jeskyně bylo ticho, všichni ještě spali, z ohnišť se líně kouřilo. Honza mi pak vylíčil podrobnosti své návštěvy.

„Zadělal jsi na průšvih,“ řekla jsem pouze.

„Ne, kdepak,“ protáhl se a na chvíli mi připomněl zvířecího samce. Stál vzpřímeně, protahoval si končetiny a masíroval si hruď. Naštěstí neřval.

„Jak tohle vysvětlíš? Jak tohle dopadne?“ bědovala jsem.

„Přeci jsem nemohl dopustit, aby to byl jen tvůj nápad. Dobře, přispěla jsi první. Život vznikl a vyvíjel se. Jenomže mně se furt zdálo, že jsme na něco zapomněli, a když jsem dorazil do jeskyně, tak mi to došlo.“

„Výměna genetického materiálu mezi druhy není vyzkoušená!“ zaúpěla jsem opět.

„Teď už je,“ rozchechtal se divokým smíchem a já otevřela tunel na čtvrtou planetu.

„Co se projít? Potřebuješ se probrat.“

Souhlasil.

***

„Říkám ti, že je to pitomost! Život na bázi křemíku jsem sem nedal!“ bránil se Honza a já mu nevěřila. Zastavili jsme se u takového pěkného stupňovitého srázu. Výhled byl boží, jako by planetu někdo uprostřed natrhl, chtěl v tom pokračovat, ale moc mu to nešlo. Dlouhé údolí se táhlo, kam až naše oči dohlédly. Terasovité skalní výčnělky, po nichž bychom mohli, kdybychom chtěli, klidně slézt až dolů, padaly do hlubiny pod našima nohama. Vysoké okrové zvětralé skály poznamenané erozí, která odhalovala jejich vývoj jako letokruhy stromu, mlčely. A z rudého prachu na nás zíraly dvě dlouhé, úzké a cizí, mírně se klikatící stopy.

Vydali jsme se po nich a celou cestu jsme se hádali.

„Já taky ne, nic takového by mě ve snu nenapadlo,“ trvala jsem na svém.

„Tak kdo to sem dal? Jako co ti to připadá?“ zeptal se mě, když jsme došli na konec stop. „Třeba se nám některý ze spolužáků naboural do projektu,“ zauvažoval, věc obešel a podezíravě pozoroval po povrchu se šinoucí malé mechanické cosi.

Přidřepli jsme a dívali se.

A ono to pozorovalo nás.

Honza iniciativně, podotýkám, pěkně blbě iniciativně přiskočil blíž a rukávem smetl prach z destiček, které až nápadně připomínaly malé solární panely. Pochopili jsme, že věc jezdí na sluneční energii a Honza svým činem vydatně přispěl k delší životnosti stroje. Samočistící mechanismus to podle nás nemělo a nejspíš to neumělo ani známou oklepávací sekvenci, kterou jsme kdysi převzali od již vyhynulých tvorů, známých jako psi. Právě psí gesto u zvířat sloužící k vytřepání vody z kožichu, zbavovalo naše kosmické sondy prachu a napravovalo drobné mechanické nedostatky. Hodně se osvědčilo, ale věc, kterou jsme sledovali, vypadala o dost primitivněji. A také určitě ne jako něco, co stvořili naši.

Honza zavtipkoval, když si představil, že by se to při oklepávací proceduře pravděpodobně asi rozpadlo. Mechanické cosi vypadalo chatrně, což bylo asi jediné, co jsme dokázali říci s jistotou. Pořád nám nebylo jasné, co to tam dělá, nebo kdo to tam dal.

Ovšem po Honzově očistě nabraly události nečekaný spád. Stroj se zastavil, zašramotil, zavrčel, pak se celý přenastavil a začal šmátravě zkoumat okolí.

Až pozdě jsme pochopili, že spíše nás.

Honza rozvinul teorii o prvním kontaktu s cizí formou života, načež já se mu samozřejmě vysmála. Můj společník uchopil stroj do rukou a nadzvedl jej asi metr nad povrch. V očích mechanické bestie se rudě zablesklo, chumel komunikačních antén se výhružně naježil a nedávno perfektně vyleštěné solární panely začaly Honzovi do očí vrhat nesympatická prasátka.

Honza se zadíval do umělých zornic.

Umělá očka se přimhouřila a v mozku stroje se zrodila nebezpečná myšlenka na pomstu. Jakmile si stroj uvědomil svou existenci, začal se učit geometrickou řadou a zahájil simulaci útoku.

V té chvíli ale Honzu výzkum omrzel a posadil cosi zpět na zem.

„Jako co mi to připadá? Jako co…,“ opakovala jsem jeho slova. „Připadá mi to jako pojízdná malá věc, která tu dlouho jezdit nebude,“ dupla jsem do prachu a zadívala se na okrovou oblohu. Na mechanického společníka jsme dočista zapomněli. „Stejně je ale škoda, že tu náš pokus se životem nevyšel.“

„To mi povídej,“ ušklíbl se a já přesně věděla, na co myslí.

„Na ty samice zapomeň!“

Pak nám nad hlavou přeletěl obrovský černý stín. A když loď přistála, bylo zle.

Loď z našeho světa, abyste rozuměli. Samozřejmě, že si pro nás nikdo do simulace nepřiletěl, ale výhružné vzezření dopravního prostředku, který jsme znali, nás upozornil na problém mimo náš projekt. A na nutnost jej co nejrychleji opustit.

***

Vzala jsem to na sebe.

Seznam obvinění byl dlouhý.

Bylo jich pět, četli, mračili se a Hlavní Radní dokonce řval. Připomínal mi toho zvířecího samce, jen celá naše situace nebyla vůbec vtipná.

Jediné, co mi nedokázali přišít, byl vznik nové, dokonalejší větve tvorů, které jsme vlastně ani nestihli pojmenovat. Věděla jsem naprosto přesně, jak k jejich vzniku došlo, ale Honzu jsem nepráskla. Nemusela jsem, přišli na to sami, protože si, pitomec jeden, jako svůj další domácí úkol vytvořil simulátor a zkoušel svůj pokus se samicemi opakovat. Jeho výmluvy, že se jen snažil přijít na způsob jak ušetřit energii pro recyklátory, mu neuvěřili. Na ekologické projekty podle nich prý ještě nedozrál ten správný čas.

Ekologické projekty. Musela jsem se smát alespoň v duchu.

Honza byl určitě hrdý, že se hlavně díky němu náš pokus vydařil. Potomci skupiny samic, které onehdy podrobil důkladnějšímu pozorování, se během strašně krátké doby rozmnožili po celé třetí planetě našeho projektu. Původní větev, tedy ta, na jejíž vývoj jsem zadělala já krádeží buněk z recyklátoru, vymřela nějak v průběhu, celkem nezajímavě.

„Chápete, že jste způsobila nejeden problém?“ zeptal se Hlavní Radní a mně trvalo nějakou chvíli, než mi došlo, že mluví o naší Časové červí díře.

„Chápu, ale nebyl to úmysl,“ hájila jsem se. „Kdybych věděla, co všechno se může stát, pane, vážně bych…“

„Nemáme nic proti kreativnímu myšlení našich nejmladších,“ začal zvolna, „ale ukradla jste genetický materiál z recyklátoru!“

A jéje.

„Způsobila jste vznik nového druhu, a to úmyslně!“

„To přiznávám.“

„Ten váš časový tunel nadělal pěkné zmatky a my museli váš projekt sledovat. Nemohli jsme jej přerušit, když jste byli uvnitř. Přeci jen zabít děti se nám nechtělo…“

„Děkuji,“ poděkovala jsem a přála si splynout se studeným kamenem lavice, na kterou mě posadili. Popravdě jsem si přála i vypadnout, protože mě z toho začínal studit zadek, ale nemohla jsem to nikomu říct.

A tak jsem tiše trpěla.

„Vlastně je ta časová věc docela zajímavá,“ zjihl najednou. „Vědci ještě nepřišli na to, jak jste to udělali. Cestování po planetách jednoho projektu a sledování jejich vývoje díky precizně propočteným skokům tak, aby pozorovatel stihl zaznamenat pokud možno veškeré zásadní body a nejzajímavější mezníky vývoje druhu, nás nadchl.“

Kdybych jen věděla, jak jsme to udělali.

Neřekla jsem ani slovo a Radní pokračoval.

„Představte si ale naše dilema. Když už jsme se smířili s tím, že jste vytvořili vnímající bytosti schopné vlastního vývoje, tak vás jejich stroj zaznamenal na čtvrté planetě vašeho projektu…“

„To byla ta křemíková věc?‘

Tak Honza to tam fakt nedal, páni!

A ono nás to vidělo, jé!

Radní přikývl.

„Je mi to líto.“ Chtělo se mi brečet, zmizet, pak se vrátit a donekonečna se omlouvat každému, koho potkám.

A chtělo se mi slavit a skákat tři metry do výšky. A stejně jako Honza náš pokus opakovat.

„Vývoj bytostí se v tom okamžiku změnil,“ pokračoval radní. „Na čtvrtou planetu vašeho projektu poslali víc takových strojů. Ty tam všemožně šmejdily a pátraly po tom, co bytosti nazývají mimozemský život.“

„Ale nic nenašli, vždyť jsme přeci odešli a na planetě se pokus se životem nevydařil,“ oponovala jsem mu.

„To sice nenašli, ale to je nezastavilo. Rozhodli se prozkoumat celou soustavu a na některých planetách vytvořili základny. Abych byl upřímný,“ přiznal se Radní a šibalsky se usmál, „občas si do vašeho projektu zajdu, abych viděl, co se děje. Je to nesmírně zajímavé.“

„Necháte to pokračovat?“ zeptala jsem se na to nejpodstatnější, co jsem vlastně chtěla vědět od začátku. Bylo mi jedno, co mi udělají, chtěla jsem jen, aby náš pokus, jak se to stalo v minulosti s mnohými dalšími, nezrušili.

Radní pak odhlasovali, že pokus nezničí. Všechny je to hrozně zaujalo. Vlastně to zaujalo celou naši společnost, která musela vymyslet pro pozorování pořadník. Vidět to chtěli všichni.

Dostala jsem doživotí s občasnými návštěvami v našem projektu. Nesměla jsem ale zasahovat do vývoje bytostí, takže když se v průběhu několikrát málem vyhladili různými válkami, mohla jsem vše jen sledovat.

A brečet.

Bylo mi jich strašně líto a byla jsem naštvaná na Radu, protože mi nedovolili je postrčit vpřed mírovou cestou.

Po každé takové vyhlazovací katastrofě se ale dokázali velmi rychle rozmnožit. A tehdy dostal Honza zelenou pro různé ekologické projekty.

Byli jsme svědky vzniku kolonií na čtvrté planetě. A pak přišli na řadu mí plynní obři. Musela jsem si nadávat, že jsem je udělala tak dobře, trvalo několik generací, než bytosti osídlily jejich měsíce a než vynalezly materiály, které jim dovolily přežít i v prostředí s tak vysokým tlakem a radiací.

Zkoumali planetární atmosféry a usídlili se tam. Našli zárodky života na měsících a starali se o ně. Těžili v pásech asteroidů a sunuli se dál mezi hvězdy. Z jejich pohledu to trvalo věky. Z pohledu mého doživotí postupovali neskutečně rychle.

A nakonec to zvládli.

„Napadlo mě,“ řekl mi jednou Hlavní Radní, „že jste jim vlastně ani nedala jméno.“

„To máte pravdu,“ zauvažovala jsem.

Stáli jsme zrovna nad projektem a dívali se na stavbu těžební kolonie v pásu daleko za soustavou, když jsme zpozorovali něco divného.

„Jsou roztomilí,“ řekl Radní zamyšleně.

„Co to tam dělá?!“ Zaměřila jsem svou pozornost na neznámé těleso, které jsem rozhodně nevytvořila. Blížilo se k soustavě a vypadalo to, že zpomalí až tam. Radní zpozorněl.

„Někdo asi naboural váš projekt. To se stává,“ mávl rukou.

„Ale to nejde!“ vyjekla jsem bezradně. „To jsou další bytosti, nepochybně vytvořené v jiném projektu. Co se stane, když se to smíchá!?“

„Takže tu máme další možný scénář vývoje,“ zaradoval se. „Jsem zvědav, jak to teď bude pokračovat.“

Mně ale stále vrtalo hlavou, jak jim budu vlastně říkat. Radní měl pravdu, jsou roztomilí. „Sice lehce iracionální,“ řekla jsem nahlas.

„Ale dostatečně inteligentní, aby si se vším poradili,“ snažil se mě uchlácholit Radní. „I s těmi novými bytostmi.“

„Už to mám!“ Vykřikla jsem, zasažena náhlým přívalem tvůrčího umu. Opakovala jsem poslední část našeho rozhovoru: „Lehce iracionální, dostatečně inteligentní.

Budu jim říkat LIDI.

Portrét

Eva Skálová

Zvonek u dveří ateliéru Antonína Baránka se ozval ve chvíli, kdy se malíř už téměř chystal domů.

Toho odpoledne odložil paletu a vypláchl štětce dříve než obvykle. Žádná ze zakázek zrovna nespěchala a zamračená obloha jen urychlila příchod večerního šera, takže podmínky k malbě nebyly zrovna ideální. Místo toho se malíř uchýlil do temné komory vyvolat momentky ze svých víkendových procházek. Doufal, že mu některé z fotografií poslouží coby inspirace pro fantastické krajiny, na kterých pracoval pro radost mezi tím, co ho živilo – portréty.

Za více než čtyřicet let malování si byl jistý jednou věcí: základní rozdíl mezi portrétem a krajinou není v natočení plátna, ale v předloze. A ty lidské byly hodně nepředvídatelné. S některými byla radost pracovat, jindy se malíř těšil, až dílo dokončí a bude se s nimi moci rozloučit. Největší noční můrou posledního roku byl jistý bohatý podnikatel, inženýr Kraus, který u něj postupně objednával velkoformátové olejomalby sebe sama i celé rodiny. Ta bohužel čítala i čtyři děti ve věku od jednoho do devíti let, které neposeděly ani na vlastní portrét, natož aby se je pokoušel usadit do společné kompozice. Nakonec mu nezbylo než se spokojit s několika rychlými skicami a poté malovat s pomocí paměti a fotografií. Žádné dechberoucí dílo z toho nevzniklo, ale Krausovi byli s hotovými obrazy zřejmě spokojeni a platili včas, což bylo víc, než mohl říct o mnoha dalších zákaznících.

Baránek nejraději portrétoval staré lidi. Jejich tváře mu připadaly nejzajímavější, jednotlivé linie vrásek a drobné nepravidelnosti pokaždé jinak, svébytně odrážely osobnost svého majitele. Většinou také nikam nepospíchali, seděli klidně a nesledovali na hodinkách, zda malíř nepřetáhl domluvený čas. Někteří mu během sezení odvyprávěli svůj životní příběh a v těch případech měl vždy pocit, že se ten fakt odrazil i ve výsledku, že jejich obrazy byly nakonec o jemný, ale přesto znatelný odstín živější než jiné. Škoda, že staří lidé se nechávali portrétovat málokdy. Místo nich se malíř uklidňoval budováním svých vymyšlených krajin.

Už si prohlížel rozvěšené fotografie zvláštně tvarovaných stromů, když ho zvonek přivolal zpátky do reality a poté do přední části ateliéru.

Vstupní dveře ústily do boční ulice. Lampy ještě nesvítily, postava venku se téměř ztrácela v podvečerních stínech.

„Dobrý den, copak si budete přát?“ zeptal se malíř a ustoupil ze vchodu, aby návštěvník mohl vejít dovnitř.

„Portrét. Rád bych si nechal zhotovit portrét.“ Jeho hlas zněl tiše a ponuře, jako by si objednával náhrobní kámen.

„To jste tu správně.“

Návštěvník mlčel.

„Pojďte, prosím, dál. Detaily můžeme domluvit uvnitř.“ Pokynul muži znovu směrem do hloubi ateliéru a ten se konečně pohnul, nechal se zavést dovnitř a usadit do křesla. Něco z venkovních stínů jako by přitom přinesl s sebou. Mlčky si prohlížel vybavení místnosti a obrazy rozvěšené po stěnách.

„O jakou techniku byste měl zájem? Jak vidíte,“ poukázal Baránek kolem sebe, „nabízím vše od kreseb po olejomalby. Můžu vám dát prohlédnout další portréty, abyste měl lepší představu, než se rozhodnete. Na způsobu práce a materiálu samozřejmě závisí cena a také doba potřebná ke zhotovení –“

„Co můžu mít dnes večer?“

Náhlé přerušení malíře překvapilo. „Už dnes?“

„Nemusí to být nic velkého. Stačí, když se vám podaří věrně zachytit mou tvář.“

„Pokud vám jde především o rychlost a věrnost, možná jste měl zajít raději do fotografického ateliéru,“ namítl malíř. „Jeden je o kus výš v ulici a fotí tam dobře, znám jeho majitele.“

„Nestojím o žádné přístroje. Chci klasický obraz, ne fotografii. Můžete mi něco namalovat ještě dnes?“

„Jistě.“ Baránek se vzpamatoval a znovu začal probírat možnosti. „Malbu můžeme škrtnout rovnou, ta potřebuje svůj čas. Takže kresba… co třeba uhel? Když se vám bude výsledek líbit, můžeme pak zkusit ještě jiné techniky.“

Chvilka ticha. „Dobře.“

Na to se muž opřel v křesle o něco pohodlněji a bez vyzvání znehybněl jako socha. Jen očima ukrytýma v hlubokých očních důlcích kmital sem a tam, jak pozorným, téměř dravčím pohledem sledoval Baránka chystajícího papír a uhly. Jeho pohublá tvář nebyla vrásčitá jako u starce, ale přes zjevné mládí i uzavřenost z ní čišel výrazný charakter, jako by měla dost času na to, aby si na svého nositele zvykla.

Malíři se vybavily pokroucené stromy z nedělní procházky, letité a přitom stále plné života: ano, podobný zjev by se k nim hodil, třeba jen náznakem vystupující ze stínů… Něco z jeho ducha si musí zapamatovat. A s tou myšlenkou se ponořil do práce.

Říci, že s výsledkem byl zákazník spokojen, by bylo velmi mírné. Nemohl se na kresbu vynadívat, zkoumal ji podrobně, jako by svou tvář viděl poprvé. Okamžitě si vyžádal další kresby z různých úhlů a pohledů a nakonec jednu barevnými pastely. Venku se mezitím zcela setmělo a malíř chtě nechtě musel zapnout elektrické osvětlení. V jeho záři jako by rysy mladého muže vybledly, takže výsledný portrét nebyl z nejbarevnějších, ale žádal si věrnost, má ji tedy mít.

Když dílo dokončil, venku už byla hluboká noc. Zákazník, do té doby trpělivý, měl najednou naspěch, zaplatil bez námitek a už už sbíral jednotlivé kresby. Sotva ještě malíři dovolil poprášit je fixativem, aby se cestou nerozmazaly.

„Počkejte, prosím,“ zarazil ho na poslední chvíli Baránek a v rychlosti přemýšlel, jak by muže ještě zdržel. Byl přesvědčen, že jej vidí naposled, ale jen nerad se loučil s tak zajímavou tváří. Rozhlédl se po ateliéru, ale žádná skica tu po něm nezbyla, zákazník si je odnášel všechny.

Zrak mu padl na odložený fotoaparát, naštěstí do něj už stihl založit nový film. „Totiž, kdybyste dovolil, já bych si vás ještě vyfotil. Dělám si pro sebe takové malé album jako… hm… připomínku jednotlivých zákazníků. Nevadilo by vám to?“

Muž se na stařičký přístroj zadíval s nedůvěrou a zdálo se, že nebude souhlasit. Pak ale pokrčil rameny a zašklebil se, až mu mezi rty probleskly nečekaně ostré špičky zubů. Nechal Baránka cvaknout spouští fotoaparátu, vyklouzl ze dveří a zmizel.

Baránek si oddechl, byl to jen zoufalý pokus a v takhle snadný úspěch ani nedoufal. Proto byl o několik dní později zklamaný, když při vyvolávání filmu vyšlo najevo, že se jeho fotografie nezdařila. Zůstal na ní obraz prázdné zdi, jako by muž na poslední chvíli uhnul mimo záběr.

„Na tu starou zrcadlovku nějak přestává být spolehnutí,“ zabručel si pro sebe malíř. Nebo se mu možná k stáru začínají klepat ruce. Ale to už raději nahlas nevyslovil.

Prostě náhoda

Kateřina Vágnerová

„To byl zas den. Dneska toho mám plné zuby.“ Sandra unaveně narvala skripta do tašky a zamířila k východu ze školy.

Drobná Majka přikývla. „Jo, chtělo by to nějaké rozptýlení. Nezajdem někam?“

Sandra protáhla obličej. „Slíbila jsem mámě, že přijdu domů včas. Táta má narozeniny.“

„Včas, to znamená hned, nebo ještě zvládnem aspoň kafe a zákusek na Kulaťáku?“

„Včas, to znamená, že zákusek klidně stihnem… Pokud nebudeš zdržovat,“ prohlásila Sandra při pohledu na Majku, která se zadrhla před nástěnkou.

Té nadšeně svítily oči. „Hele, to vypadá zajímavě. Dívej, kurz holotropního dýchání!“

„Vůbec o tom neuvažuj. Jdeme.“ Sandřina vztyčená hlava a narovnaná hranatá ramena dávaly jasně najevo, co si o holotropním dýchání myslí. Majka si alespoň rychle poznamenala kontakt na ten extrémně zajímavý kurz a pospíchala za kamarádkou.

Venku změnily plány. Zatímco ráno to vypadalo, že letošní zima nikdy neskončí, teď se obloha vyčistila, toulalo se po ní jen pár načepýřených obláčků a jarní sluníčko poměrně úspěšně předstíralo, že hřeje.

„Nepůjdem se místo cukrárny někam projít, když je tak hezky?“ navrhla Majka.

„Hm, sice je škoda se někam zavřít, jenže já fakticky nemám moc času,“ zasmušila se Sandra, ale pak se rozzářila. „Víš co, já mám nápad. Můžeme vyrazit na procházku podél Vltavy. Domů pojedem přívozem.“

„Říkalas, že nemáš čas. A on je tu někde přívoz?“

„Jasně, na Podbabě. Je to jenom čtyři zastávky autobusem. Na druhé straně řeky se cournem a pak zase skočíme na autobus. Krásně to stihnem. Ono je to přívozem rychlejší než metrem. Pojď, bude to sranda.“

„No, nejsem si úplně jistá,“ zabrblala Majka, ale bez dalších protestů zamířila k zastávce, ke které právě přijížděla stosedmička. V autobuse se pustila do předvídatelné debaty.

„Půjdeš se mnou na ten kurz holotropního dýchání?“

„Ne,“ odmítla rezolutně Sandra.

„Proč ne?“

„Byla jsem s tebou na tarotovém večeru a úplně mi to stačilo. Díky, víckrát nemusím.“

„Ale ty karty ti vyšly úplně přesně.“

„Ty karty by vyšly úplně přesně úplně každému. Výsledky byly tak rozporuplné, že by si v tom něco svého mohl najít kdokoli.“

„Ty ne.“

„Ne, já ne. Víš, že já na takové blbosti nejsem.“

„Ale…“

„Pojď, už vystupujem,“ přerušila ji Sandra, které se ulevilo, že nemusí sahat k důraznějším argumentům. Majka někdy bývala umanutá. A nebyl by to první případ, kdy by ji do něčeho podobného navezla. Ji, která je zvyklá vždycky a za všech okolností používat zdravý rozum. Tentokrát se přesvědčit nenechá.

Martin si narovnal záda a podíval se na hodinky. Skoro čtyři hodiny. Dneska čas běžel stejně rychle jako voda ve Vltavě při jarním tání.

Není divu, když je konečně hezky, pomyslel si.

Paprsky mu prohřívaly ramena a celý den si mimoděk pohvizdoval. Nemíval sice ve zvyku propadat špatné náladě ani za dlouhých studených večerů v lednu či únoru, ovšem fakt je, že i jemu připadala letošní zima až neúnosně dlouhá. Dneska, když to konečně vypadalo, že přišlo jaro, tak si nemohl pomoct – usmíval se úplně na každého.

Dívky scházely dolů k řece. Výjev jak z kýčovité pohlednice. Paprsky ostrého jarního slunka se blýskají v drobných vlnkách, přes vodu se blíží pramice s plátěnou, sytě zelenou střechou… s převozníkem v pruhovaném tričku a námořnické čepici.

Majka ho přejela zálibným pohledem a prohodila směrem k Sandře: „Docela frajer, co?“

Pak lehce zneklidněla. „Není ta loď trochu malá na tak velkou řeku?“

„Neblázni, Vltava není Amazonka. Je to jenom něco přes sto metrů.“

„Přesně sto šedesát sedm,“ ozvalo se z pramice, která právě přistávala. Vysoký mladík hbitě vyskočil na dřevěné molo a loď přivázal.

„To je skoro dvě stě,“ zabrblala Majka, ale pak přeladila a začala starostlivě klást dotazy převozníkovi, na tváři klamný výraz přítulného kotěte. „Není vám zima, jen v tom tričku? Takové teplo zase není…“

„Ani ne, jsem zvyklý,“ blýskl po ní úsměvem.

Sandra si myslela své. Dobře si všimla, jak se Majka tváří bezmocně a vyloženě si říká o pomoc při nastupování. Ona si teda na dívku v nesnázích hrát nebude. I když je ten kluk setsakra přitažlivý. Jenže není Majka, aby dokázala oblbovat mužské na potkání. Rychle naskočila a pečlivě si vybírala, na které lavičce si jízdu přes Vltavu nejvíce užije. Nejlepší to bude na špičce, usoudila a cílevědomě zamířila k vybranému místu.

Hlavu zvedla v okamžiku, kdy se ve svěžím jarním vzduchu zachvělo melodické houknutí parníčku plného turistů. Dosud klidnou hladinu rozčeřily vlny. Ohlédla se na Majku, která se úzkostlivě držela pevné mužské ruky. Loďka sebou lehce škubla a Sandra s hrůzou zahlédla lano, klouzající dolů z pacholete. Převozník, který upíral pozornost na neklidnou Majku, si ničeho nevšiml. Pramice se znovu zhoupla a mezera mezi jejím bokem a přístavištěm se z ničeho nic začala rozšiřovat. Majka zakolísala, jednu nohu na břehu, druhou ve vzduchu, ruce křečovitě zaťala do svalnatého předloktí a vyděšeně vyjekla.

Ta holka tam spadne, blesklo Sandře hlavou. Že já měla tenhle blbý nápad. Kdybychom jely metrem… Sakra, copak se ta pitomá loď nemůže vrátit zpátky ke břehu?

Pitomá loď poslechla, znovu se zhoupla na vlnách a narazila bokem na hranu mola. Majka přepadla do pramice a mladíka málem strhla s sebou. Naštěstí to ustál, hmátl po bortu lodi, uklidnil její houpání a znovu pevně uvázal uvolněné lano.

„Jste v pořádku, slečno?“ vyptával se, když pak skočil do pramice. „Strašně se omlouvám, nevím, jak se to mohlo stát.“

„Já si teda budu stěžovat,“ ozvala se dáma v tmavomodrém kabátě, která čekala na břehu. „Taková nedbalost. To jsem ještě nezažila, aby se někomu rozvázalo lano…“

„Nic se nestalo a vám už vůbec ne,“ odbyla ji nevrle Majka.

Dáma zalapala po dechu a bylo vidět, že chvilku přemýšlí, zda se má usápnout i na dívku. Sandra na ni pro jistotu upřela pohled typu s náma si nic nezačínej, podle všeho však daleko lépe zafungoval Majčin nevraživý kukuč. Pobaveně si pomyslela, že v okamžiku, kdy jde o obranu ‚slabších‘, projeví se u Majky její skutečná povaha a mění se ze zdánlivě křehké dívenky v nebezpečnou lvici. Usadila se vedle kamarádky a potichu zopakovala otázku: „Jsi v pořádku?“

„Jo, ale bylo to o fous,“ zavrčela na ni Majka. Hladina adrenalinu klesala jen pomalu. „Až budeš mít příště takový skvělý nápad, jak si zpestřit úterní odpoledne, tak mě vynech, jo?“

„Rozkaz, paní,“ zasmála se Sandra. Sama sobě přiznala, že se fakticky vyděsila. Byla přesvědčená, že opravdu budou lovit Majku z Vltavy. Zvláštní, jak se ta loď vrátila ke břehu…

„Zvláštní, že se ta loď vrátila ke břehu,“ zopakovala Majka její myšlenku. „Už jsem se viděla pod hladinou. Já vím, že by se mi v zásadě nic nestalo, nakonec, plavat umím, jsou ovšem zážitky, které si odpustím. Březnová koupel v ledové vodě mezi takové patří.“

Mezitím nastoupila rozmrzelá dáma, dva puberťáci s černobílou border kolií a pár dalších lidí. Převozník odvázal lano a pramice se vydala na předlouhou cestu přes řeku.

Sandra zamyšleně pozorovala racky, kteří se překřikovali na bledě modré obloze.

„Vždycky, když je slyším, mám takový jarní pocit. Já vím, že hulákají pořád, jenže na jaře tak nějak hlasitěji.“

„Taky je mám ráda,“ souhlasila Majka. „I labutě, i když je jich tady na Vltavě tolik, že už to jednomu nepřijde vzácný. Když jsem byla malá, tak vidět je, to byl zážitek. Připadaly mi takový vznešený.“

„Hm, já si zase už od malinka přeju vidět ledňáčka. Je nádherně barevný.“

„Tak se stavíme v ZOO,“ zasmála se Majka.

„Nebuď hloupá, já myslím venku. V ZOO to není ono. Ještě sis nevšimla, že potkat nějaké zvíře v přírodě je daleko větší dobrodružství?“

„To jo, ale některé bych raději vynechala. Třeba medvěda.“

„Nebo tygra.“

„Hrocha.“

„Slona.“

„Nosorožce.“

„Žirafu.“

„Tu bych potkala docela ráda.“

„Neblázni, Máří, ta je taky nebezpečná…“

„No tak ne, no…“

Vydrželo jim to až na druhý břeh. Hihňaly se jako malé holky. Vystupovaly poslední, převozník pomohl Majce s až přehnanou pozorností, o něco méně zájmu věnoval Sandře.

„Ještě jednou se omlouvám, slečny…“

Nechal ve vzduchu viset otazník. Holky po sobě koukly a pak se představily.

„Já jsem Martin.“ S potěšením jim potřásal rukou. Majka na něj hodila nevinný pohled. Sandře bylo Martina skoro líto, dobře věděla, jak snadno si její kamarádka dokáže omotat mužské kolem prstu, a jak zřídka si je ve skutečnosti pustí k tělu. Její oblíbená hra. Na druhou stranu, když jsou tak hloupí, že skočí na jedny modré oči a sladký úsměv… Pokrčila v duchu rameny. Jejich chyba. Pak ji to trochu zamrzelo. Byl vážně fajn. Mohl si všimnout, že tady není jen Majka.

„Víte, ono je to vážně divné,“ vysvětloval Martin. „Teda ne to, že se uvolnilo lano, to už se mi jednou stalo, akorát že jsem si toho tenkrát všiml dřív. Divné je, jak se ta loď vrátila. Už jsem se chystal vrhnout se po ní a přitáhnout ji zpátky. Prostě to nechápu.“

„Třeba zapůsobily nějaké zvláštní magnetické vlny nebo tak něco,“ navrhla řešení Majka.

Sandra protočila panenky: „Máří Magdaleno, nech toho s tou tvou esoterikou. Prostě nejprve ta první vlna loď odhodila a další ji šoupla nazpátek. Ty vždycky ve všem hledáš nějaké nadpřirozeno.“

„Ba ne, takhle se řeka nechová,“ tvrdil Martin. „Věřte tomu, takové věci se nestávají.“

***

Přišel květen a konečně se zase jednou dostaly do své oblíbené cukrárny na Kulaťáku. Místo, kam už od prváku chodily mlsat, popíjet kávu a vést hlubokomyslné řeči o životě.

Sandra odhodila věci na jednu ze stoliček.

„Musím si odskočit, pohlídej mi to, prosím. Kdyby přišla servírka, tak zatím objednej kafe. Zákusky vybereme pak, až se mrknem, co mají. Dík.“

Zamířila směrem k toaletám a cestou nakoukla do skleněné vitríny, kde se na ni vyloženě smály nadýchané větrníky. Úplně cítila na jazyku chuť karamelu. Celou cestu pak nepřemýšlela o ničem jiném.

Dřív jsme si je s Majkou dávaly skoro pokaždé, pak se nám přejedly, a teď už jsme je neměly ani nepamatuju. Mohly bychom si je zase jednou dát. Asi je koupím. Páni, já na ně mám chuť…

Zpátky ke stolku zamířila s talířky, na kterých trůnila zlatavá dobrota.

„Překva –,“ začala, ale umlkla uprostřed slova. Před Majkou ležely dva sněhobílé talíře a na nich… karamelem polité zákusky.

„Ty jsi koupila větrníky?“ vyhrkly obě současně.

Majka se dala do smíchu.

„Mně prostě něco říkalo: ‚Kup větrníky. Mám chuť na větrníky. Dneska jedině větrníky.‘ A teď, když vidím, co neseš, tak je mi jasné, že tu zprávu jsi mi poslala ty. Jinak to není možné.“

„Pitomost,“ odsekla Sandra, „prostě náhoda. Náhodou jsme se obě podívaly do vitríny, náhodou jsme viděly, jak krásně dneska vypadají, náhodou jsme si vzpomněly, že jsme si je často dávaly…“

„Tak náhodou, jo? Obě najednou? A abys věděla, já je vůbec neviděla. Jenom se mi najednou vynořily v hlavě jako živé. Já teda vím, že na takové věci, jako telepatie a tak, nevěříš, ale podívej, tohle je jasný důkaz.“

„Jakýpak důkaz,“ vrčela dále Sandra a lžičkou se nípala v lákavém krému. Najednou jí ani trochu nechutnal. „Prostě náhoda.“

Jenže hlavou se jí míhaly ty spousty drobných náhod, které ji provázely už od dětství – jak se jako malá ztratila v lese, když pro ni a hromadu bratranců a sestřenic táta uspořádal bojovku. Ona nějak minula tu správnou odbočku a najednou nevěděla, kde je. Už se začínalo stmívat a ona se bála. Pak ji táta našel – říkal, že ho přece volala. Ale ona nevolala. Byla tak vyděšená, že nevydala ani hlásku, jen čekala, kdy se tam objeví něco strašlivého, co ji sežere.

Nebo jak si při maturitě tak strašně přála vytáhnout otázku s prokletými básníky, protože Baudelaira v té době recitovala snad i ve spaní… Když pak rozbalila papírek s číslem, tak tam byl právě on…

Nebo jak jí k pátým narozeninám babička koupila naprosto přesně tu panenku, kterou si přála…

Nebo…

Nebo naposledy – ta příhoda s lodí. Jak se vrátila ke břehu, když se lekla, že Majka slítne do vody. Martin přece říkal, že řeka se takhle nechová.

Vždycky, když si něco opravdu moc přeju, nebo se opravdu moc bojím… Zavrtěla hlavou. Náhoda. Uzavřela nakonec své úvahy. Nic jiného to není. Prostě neuvěřitelné množství neuvěřitelných náhod. Jenomže… jenomže, co když je to opravdu jinak. Znovu potřásla hřívou kudrnatých vlasů. Ne. Jsem přece racionálně myslící člověk. Jsou to jen náhody.

Jenže do hlavy se jí vkradla představa jednoho vysokého mladíka v pruhovaném tričku a spolu s ní i přání poznat ho trochu víc.

Tohle si opravdu přeju? Vážně? To jako úplně opravdicky?

„Ahoj, Vojto,“ zavolal Martin na kluka v černém triku s lebkou, který v patách se svou černobílou fenkou Bessie dusal k přívozu. Cestička na druhé straně řeky byla na vycházky jak dělaná.

„Dneska nějak brzo, ne?“

„No a?“ odsekl Vojta a neurvale škubl vodítkem.

Martin překvapeně zamrkal. Ten kluk svoji border kolii oddaně miloval a obvykle by zakousl každého, kdo by se na ni jen křivě podíval. A teď s ní takhle cloumá? Pak pokrčil rameny. Na puberťácké nálady nemá čas.

Na druhém břehu mu to nedalo. Mezi jednotlivými jízdami měl pár minut volna, takže Vojtovi zabránil vystoupit.

„Tak co se děje?“

„Nic!“

„Nic? A proto jsi mi cestou málem prokopl loď?“ trval na svém Martin. Pak s náhlým instinktem vytušil, v čem je problém. „Proč s tebou dneska není Tomáš?“

„Proto,“ vztekal se kluk, ale nakonec pod Martinovým pohledem kapituloval.

„Pohádali jsme se. Chodíme spolu do školy už od první třídy a on úplně samozřejmě počítal, že spolu budeme pokračovat snad až do důchodu. Jaksi opomněl vzít na vědomí, že já na ten jeho blbej gympl fakt nechci. Dal jsem si přihlášku na grafickou. To si za ty roky nevšim, co mě baví?“

Vojta přerušil svůj rozhořčený proslov dalším kopnutím do lodi. Jen taktak, že minul překvapený psí čumák, který na něho ublíženě vyštěkl.

Martin prohlásil smířlivě: „Hele i ten tvůj pes ti říká, abys přestal vyvádět. Však on to Tomáš pochopí. Takže už mi přestaň ničit můj prostředek obživy a koukej mazat. Doufám, že cestou zpátky už budeš v lepší náladě.“

Vojta po něm hodil ještě jeden zamračený pohled, ale bez dalších řečí vystoupil a s vesele poštěkávající Bessií se vydal na procházku.

Martin se po něm ještě chvilku zamyšleně díval. Člověk aby tady občas sloužil jako terapeut. Pak pokrčil rameny a znovu se věnoval svým cestujícím.

Ale najednou, úplně z ničeho nic, se mu myšlenkami mihly dvě dívky – jedna drobná, blonďatá, která na sebe dokázala strhnout veškerou pozornost okolí. A pak ta druhá…

***

„Co kdybychom se zase svezly přívozem?“ navrhla Majka.

Sandra se na ni pátravě zadívala.

„Není to zájem o švarného převozníka, že ne?“

Majka se zavrtěla.

„Musíš balit každého mužského, na kterého narazíš?“ nasadila Sandra mentorský tón. Ve skutečnosti však pocítila něco mezi radostným očekáváním a prachsprostou žárlivostí.

Majka se bránila. „Každého ne…“

„Jen ty pěkné, já vím,“ zlobila se její tmavovlasá kamarádka. „V současné době je to Petr, Mirek, Lukáš…“

Majka pokrčila rameny. „Když se nechaj. Vždyť víš, že to tak nemyslím. Jen se bavím. Nikdy to nenechám zajít moc daleko… Takže, pojedem tím přívozem?“

„Co mám s tebou dělat,“ rezignovala Sandra, ale pak si tichounce zamumlala jen tak pro sebe: „Tohohle bys mi mohla nechat.“

Majka se na ni pátravě zadívala.

Jaro se už pomalu přehouplo do léta, obě dívky měly na sobě lehké šaty, Majka červenobíle puntíkaté, Sandra zářivě tyrkysové. Cestou k přívozu štěbetaly jako dva barevní papoušci.

„Jé, ahoj Majko… Sandro,“ zdravil už z dálky Martin.

Majka se potěšeně usmála.

„Ty si nás pamatuješ? Když ti tu denně projede tolik lidí?“

„No, jak by ne. Někteří jsou nezapomenutelní. Záhadné příhody na vlnách se zase nestávají tak často,“ ušklíbl se na rozesmátou Majku.

Sandra se zamračila, skočila do pramice a natáhla k ní ruku dřív, než to mohl udělat Martin. Dívka pobaveně povytáhla obočí a potichu zašeptala: „Slibuju, že budu hodná a nechám ti ho. Ale zase, pokud se nechá příliš snadno zblbnout, tak si tvůj zájem nezaslouží. Tak že bych ho tak trochu vyzkoušela?“ Na nevlídný Sandřin pohled reagovala zadrmolením: „No dobře, vůbec si ho nebudu všímat…“ Což vcelku předvídatelně nedodržela a okamžitě se Martina začala vyptávat na kdeco.

Sandra přestala dávat pozor. Stejně to nemělo smysl. Podobných situací už zažila. Vedle Majky zkrátka neměla šanci. Kdyby to ta holka aspoň myslela vážně. Pak by jí Martina i přála. Možná… Ucítila potřebu strhnout pozornost na sebe. Jenže jak? V tomhle vážně neuměla chodit.

V zadumání si ani nevšimla, že mladík sice zdánlivě pozorně poslouchá Majčin nepřetržitý proud řeči, pohledem však nepřestává sledovat, co dělá ona.

Zasmušile se naklonila přes okraj lodi a ve třpytící se vodě pozorovala odraz oblohy a stromů na druhém břehu. To jsou barvy, napadlo ji. Právě tak krásné jako peří ledňáčka. Ten se prý, když letí nad vodou, ve vzduchu blýská jako smaragd…

Kolem se ozval šelest. Překvapeně zvedla oči do barevného víru. Desítky, ne, stovky drobounkých, oranžovo-smaragdových šípů, poletovaly všude kolem. Šípy se usazovaly na plátěné střeše, čistily si dlouhé zobáčky a úplně ignorovaly užaslé výkřiky cestujících.

Martin v tom okamžiku definitivně zapomněl na Majku a fascinovaně zíral na Sandru, obklopenou ohňostrojem barev. Nevěděl, co ho ohromilo více. Pohled na zářící dívku, nebo na pestrobarevnou změť peří.

Sandra se zatajeným dechem natáhla ruku. Na prstě jí přistál jeden z těch drahokamů. Přes jeho drobnou hlavičku zahlédla Martinův okouzlený pohled a Majčin vztyčený palec. Ptáček si narovnal hebká peříčka na oranžovém bříšku, přešlápl z nožky na nožku a blýskl po ní korálkovým okem. V jeho zašvitoření úplně jasně rozeznala slova: „Tohle sis přece přála, ne?“

Synové revoluce

Alžběta Bílková

Slova dokázala být stejně smrtelná jako zbraně. Pokud člověk dokázal vybrat správnou chvíli, kam je zamířit a kdy vystřelit, dokázala udělat víc škody než obyčejná kulka.

Koneckonců, tělo se většinou dokázalo zahojit.

Co se však lidské mysli týkalo…

Přesně takové myšlenky ho odváděly od soustředění. Potřásl hlavou, jako kdyby je snad mohl vyklepat. Na takové úvahy však teď nebyl čas. Nad podobnými nesmysly mohl přemýšlet v momentě, kdy by se dožil šedesáti, bydlel v rozpadlé chajdě uprostřed lesa, živil se houbami a promlouval k lesním tvorům.

Jak to jen říkal jejich prokletej fotr?

Žij okamžikem, protože za hodinu můžeš mít prázdnou kapsu a vystřelenej mozek. Ostrá facka z jedné strany, pěst do žeber. V tomhle životě se můžeš spolehnout jen na sebe. Na sebe a svého bratra. Kopanec, kterému se Kay jen málokdy dokázal vyhnout.

Samozřejmě, každý rodič měl vlastní jedinečný způsob, jak vychovávat své potomky, a Freg Wilhelm nebyl výjimkou. Pokud však Kay mohl být svému otci za něco vděčný, pak za to, že naučil své syny přežít za každou cenu.

Kay semkl rty a jal se silněji leštit jeden ze svých dvou revolverů, Života a Smrti. Životem zranil a Smrtí zabíjel. Tyhle zbraně byly jediné ženy, na které se kdy ve svém životě mohl dokonale spolehnout, a proto jim hodlal věnovat co nejvíc péče a pozornosti, aby tak činily i nadále.

Seděl na židli v pronajatém pokoji jednoho ze zapadlých, malých hostinců v Evendoeru. Rozvrzaná židle, poškrábaný stůl, dvě rozežrané matrace na zemi. To byl všechen nábytek v téhle stísněné místnosti.

Kay seděl na židli s oběma nohama opřenýma o kraj stolu. Necelé dva metry od něj na zemi klečel jeho mladší, nevlastní bratr Finn a mračil se na desítky stránek, které měl rozprostřené kolem sebe jako vějíř, z něhož vytahoval a zase do něj zastrkával jednotlivé stránky.

Kay cítil, jak se cosi uvnitř něho pomalu začíná svírat, jako kdyby se mu na žaludku počínal dělat uzel. Okolní ticho začínalo být nesnesitelné; měl dojem, že co nevidět se kolem něj začnou stahovat stěny pokoje, aby jej rozdrtily.

Potřásl hlavou, aby tenhle nepříjemný pocit zahnal. Ticho v jejich bývalém domově znamenalo předzvěst nebezpečí. Zdálo se, že i samotné stěny tají dech a napjatě čekají, co se stane.

Kay ticho většinou zaháněl řečí. Byl schopen mluvit už jen proto, aby jeho slova dokázala ticho přerušit, zahnat ho do těch nejtemnějších koutů a nechat ho tam, dokud se někdo jiný zase neujme slova.

Stáhl rty pevně k sobě a neklidně se zavrtěl na vrzavé židli, aby alespoň něčím na pár okamžiků hrobové ticho přerušil. Věděl, že se Finn potřebuje soustředit a nebýt rozptylován zbytečnými řečmi.

Jeho bratr byl mozkem celé jejich příští akce. Musel projít každičký krok, aby jejich plán vyšel. Finn dokázal v hlavě načrtnout desítky různých možných scénářů, stovky možností, kdyby něco nevyšlo podle jejich výpočtů. Dokázal vidět skuliny a prasklinky tam, kde jiní viděli neporušenou, hladkou zeď.

V tomto případě se však Kay obával, že ani to nebude dost. Jejich nový cíl byl z Finnovy hlavy, a právě proto se nejenže zdál být nebezpečný, ale přímo sebevražedný. Přesto s ním souhlasil. Šel by za bratrem i za hranice Nicoty, kdyby to po něm žádal. Samozřejmě by mu po návratu zpátky pořádně nakopal prdel, přesto by jej následoval s nepatrnými protesty.

Nebyl to však ani tak plán, který Kaye znepokojoval, jako spíš jeho okolnosti. Aniž by se nadál, Finn se zapletl s radikály, s údajnými bojovníky za práva mágů.

Mágové byli lidé, jejichž krev byla od narození otrávena magií. Od pozdního dětství přes dospívání a dospělost člověka doprovázely prudké výkyvy nálad, deprese a úzkostné stavy, které nešly ovládnout. Bylo to znamení, že se v jejich o těle snaží magie převzít kontrolu nad myslí.

Mágové dokázali svůj jed ovládat jen v přiměřeném množství; jakmile se magie dostala na povrch, cítili se nepřemožitelně. V dokonalé, naprosté euforii, která netrvala dlouho, přesto měla nepříznivé účinky na tělo i na mysl. Oboje silně vyčerpávala a brala si co nejvíc zdrojů v momentě, kdy byla použita. Čím více pak mysl i tělo sláblo, tím se magie stávala silnější. Až nakonec nad člověkem převládla úplně.

Dotyčný se pak stal Pokřiveným, nepředvídatelným a nebezpečným tvorem. Společenství Svobodných měst Envaru nesnášelo mágy, a ještě více Pokřivené. Mágové se od dětství označovali – na krk se jim vypalovala značka, která se po pokřivení zbarvovala působením magie. Pokud někdo nenechal své dítě postihnuté magických virem označit, hrozila poprava nejen jemu a jeho potomku, ale celé rodině.

Pokřiveného pak člověk mohl bez postihu popravit.

Bylo to prokletí, které okolní společnost podle daných pravidel ještě více ztěžovala.

Samozřejmě, že odjakživa proti zavedenému řádu existoval odpor. Tolikrát potlačovaný, mnohokrát rozpuštěný, neustále pronásledovaný. Přesto stále existoval. A Kay proklínal všechny existující či neexistující bohy, co jich na světě mohlo být, za to, že se zrovna jeho bratr musel s touhle radikální skupinou zaplést.

On sám měl pro Finnovu budoucnost docela jiné představy. Doufal, že jednoho dne, až nakradou dostatek bohatství, si koupí domek u moře a společně tam dožijí své dny, daleko od zbytku tohohle prokletého světa.

A pokud by tenhle sen nevyšel, hodlal se alespoň postarat o to, aby jeho bratr žil nejdéle, jak jen to bude možné. Finnovo začlenění mezi radikály dělalo jeho snažení takřka nemožné.

Náhle ucítil změnu ve vzduchu. Slabou, téměř nepatrnou.

Kay se okamžitě narovnal, odložil revolver stranou a otočil se k bratrovi.

Finn se hrbil nad papíry, před očima držel v každé ruce jeden, a neklidně těkal pohledem z jednoho na druhý. Sem a tam, sem a tam, ramena napjatá, čelist křečovitě sevřená k sobě, div že si o sebe nevylámal zuby.

„Finne,“ ozval se Kay ostře a okamžitě se za to nenáviděl. Bohužel, nic jiného než tahle metoda na bratra neplatila; samozřejmě, že se o tohle zasloužil jejich otec.

„Uklidni se. Dýchej!“

Finnova mysl se dokázala zostřit, jakmile byla pod silným tlakem. Když měl pocit, že mu jde o všechno, což mu jejich otec dokázal dost snadno vtlouci do hlavy. A ačkoliv se za to Kay nenáviděl, nemohl dělat nic jiného, než v podobných chvílích použít stejnou metodu. Nemohl dopustit, aby kvůli Finnově vnitřnímu neklidu majitel hostince zjistil, že pod svojí střechou nechává přespávat nejenže hledané zloděje, ale i jednoho neoznačeného mága.

Finn k němu konečně zvedl zrak. Kay si nemohl nevšimnout pod jeho šedivýma očima tmavých kruhů, které se nebezpečně prohlubovaly. Rozcuchané, černé vlasy mu trčely do všech stran, pomačkaná košile mu začínala být velká, jak za poslední dobu nepřirozeně zhubl.

Kay cítil, jak se mu při tom pohledu na okamžik zastavilo srdce a vynechalo mu na několik úderů. Na kratičký moment se mu zdálo, že před sebou vidí toho malého, baculatého chlapce, kterému vyprávěl po nocích příběhy, když nemohl usnout, a jenž mu pomáhal nejen zahánět ticho, ale plížit se kolem jejich otce, aby je nenačapal, když se vykrádali dovnitř nebo ven.

Viděl, jak se mu na okamžik rozšířily zorničky a jeho duhovka slabě zazářila – nabyla jemného, stříbřitého lesku, než zase ztmavla a vrátila se do normálu.

„V pořádku?“ pokývl k němu mírně, aby se ujistil.

„Sa-samozřejmě,“ přikývl s hranou jistotou Finn a narovnal se.

„Co tě tak rozhodilo?“ zeptal se Kay opatrně, zatímco ho studoval očima, aby si byl jistý, že může věřit bratrovým slovům. Přesto byl on sám čím dál tím víc zneklidněný; v poslední době se tyhle bratrovy výkyvy opakovaly víc než dřív. To, že se přidal k bojovníkům za práva mágů, bylo sice ctihodné, přesto Kayovi připadalo, že to bratra stojí až příliš sil. Jako kdyby snad měl pro jejich věc na konci zemřít jako nějaký zpropadený mučedník.

Pokud mohl, hodlal takovému osudu zabránit. Přesto se děsil toho, že ani on toho nakonec nebude schopen.

Ta představa ho děsila víc než cokoliv jiného, i než jeho vlastní smrt.

„Nejsem si jistý, zda se budeme schopni dostat zpátky včas,“ odpověděl Finn s pokrčením ramen, jako kdyby se najednou bavili o něčem tak triviálním, jako třeba o počasí.

„Co tím myslíš?“ stáhl obočí neklidem.

Finn trochu naklonil hlavu ke straně a věnoval bratrovi významný pohled.

„Ne! Ne, vyloučeno,“ rozhodil prudce rukama a postavil se na nohy. Začal neklidně přecházet, ostatně jako vždycky, když ze sebe potřeboval vybít narůstající zlobu, aby do něčeho nepraštil. Nemluvě o tom, že jeho kroky přerušovaly ticho táhlými, vrzavými zvuky mrtvého dřeva podlahy.

„Kayi…“

„Nehodlám kvůli tomu riskovat krk, natožpak ten tvůj, Finne. Tohle měla bejt práce jako každá jiná. Ne sebevražedná mise, ve který ze sebe uděláš mučedníka pro jiné. Nenechám tě, aby ses nechal vyhodit do vzduchu.“

Finn čekal, až první vlna Kayova hněvu poleví, trpělivě a s ledovým klidem.

„Je jiná možnost než se nechat vyhodit do vzduchu.“

Okamžik bylo ticho. To nenáviděné, zpropadené ticho…

„Vážně ses zbláznil! Přišel jsi o rozum,“ rozhodil prudce rukama, když mu došlo, jakou jinou možnost bratr navrhuje. „Ne, rozumíš?!“

„Já. Nejsem. Blázen,“ zavrčel temně Finn a pohlédl zpříma na Kaye. Ten pohled jej na okamžik přimrazil na místě. Byl to jen moment, pouhý mžik, přesto Kay ucítil, jak jeho nitro sevřel strach.

To bylo přece absurdní. Nebál se svého bratra. Miloval ho víc než kohokoliv jiného. Byl jeho ochráncem, jeho poradcem, jeho stínem, stejně jako byl Finn tím jeho. Kryli si navzájem záda.

Oni dva proti celému světu.

Určitě se mu to jen zdálo.

„Dobře, neměl jsem to říkat. Beru to zpátky,“ pronesl smířlivým hlasem, snažil se ze sebe setřást zbytky toho pocitu, který se ho stále držel. „Není nějaká jiná možnost?“

„Právě jsem ti vyložil obě dvě,“ odpověděl Finn s pokrčením ramen. Kay si všiml, jak se mu přitom slabě zachvěly prsty na levé ruce. Musel je zachytit v pravé dlani a promnout – téměř zbytečné gesto, jako kdyby si toho snad Kay nevšiml.

On a Kay se doplňovali, vyrovnávali. Balancovali své temné i světlé stránky; zatímco jeden byl rozrušený, druhý byl klidnější než hladina ledového jezera. Dvě poloviny, které tvořily dokonalý celek.

Nyní se však zdálo, jako kdyby byl neklid hluboce zakořeněn v obou dvou a museli umírňovat hlavně sebe samé než toho druhého.

Kay měl pocit, že za tohle všechno můžou mágové. V duchu je proklínal těmi nejhoršími nadávkami, které mu přišly na mysl, nahlas však povzdechl: „Takže co teď? Stejně půjdem do téhle sebevražedné akce?“

Finn se zvedl na nohy. V tu chvíli se zdály být rozdíly mezi nimi daleko patrnější, když se mladší bratr nehrbil ve stínech na zemi.

V momentě, kdy se narovnal a stanul před bratrem, se ukázalo, že je téměř o hlavu vyšší než on. Jeho oči byly znavené, tváře, pokryté slabým světlým strništěm, nesly daleko měkčí rysy. Stejně tak jejich oči nebyly podobné; Kayova brčálová zeleň proti Finnovým bouřkovým mrakům.

Rozžhavený hněv proti ledovému klidu.

Finn se slabě usmál, na jeho úsměvu však bylo pramálo veselého.

„Je to mé poslání.“

„Kurva, k Nicotě s posláním!“ vyštěkl ostře Kay a zavrtěl hlavou. Bratr ho znovu mlčky, trpělivě sledoval, než první, nejhorší vlna hněvu poleví. Stejně ho nakonec Kay bude následovat, tím si byl Finn dokonale jistý. Takový byl prostě řád jejich světa, jediný pevný bod v celém tom nebezpečném chaosu.

„Připraven?“ zvedl Finn obočí.

Kay se hořce uchechtl. „Odjakživa.“

***

Město se ponořilo do noci, zahaleno do večerního šatu tajemství a temných myšlenek, které po západu slunce vyplouvaly na povrch v lidských myslích.

Základna městské hlídky byla ohraničena vysokou zdí, po které se procházeli Všímáci – mechanické stroje, z nichž se slabě kouřilo do chladného večerního vzduchu. Byly to kovové koule na vytáhlých končetinách, připomínajících ptačí nožky s pařáty – na každé stěně jeden. Jediným kulatým okem pouštěly na zem za zdí bělostné světlo, hledající sebemenší známku podezřelého pohybu. Jakmile takový zaznamenaly, uvnitř jejich kovové hlavy se spustilo odpočitávadlo. Pokud se za přednastavenou dobu stále někdo, nebo něco, zdržovalo poblíž zdi, Všímák začal zvonit ostře na poplach.

Pokud se někdo dokázal dostat přes Všímáky a vysokou zeď, musel zdolat příkop s nastavenými dřevěnými kůly. Pokud jej i tak člověk dokázal překonat, následoval štěrkovitý plácek, na kterém hlídkovala nejméně pětice strážných, stojících podél základny. Uvnitř se pak mnoho mužů nezdržovalo. Většinou šlo o desetičlennou skupinku těch, kteří zrovna nebyli ve službě a dopřávali si odpočinku v podzemních celách.

Ve dne bylo samozřejmě na základně daleko více strážných, proto museli svůj plán provést v noci.

I tak se zdál být tenhle úkol naprosto neproveditelný.

Kay počítal, že budou mrtví dříve, než se vůbec stačí dostat dovnitř a pak dolů, do sklepení, kde městská hlídka ukrývala své zásoby střelného prachu. Takové množství, že dokázalo celou strážnici vystřelit do povětří. Nikdy ne víc, nikdy ne míň.

Proto Kay společně s Finnem nesli na zádech další dva nemalé soudky. Kay to mohl počítat za další z důvodů, proč zemřou dřív, než jejich šílený plán vůbec stačí uskutečnit.

Jemně pohladil pouzdra svých revolverů.

Pro štěstí, protože ho budou zatraceně potřebovat.

První překážka.

Všímáky nebylo tak těžké oklamat. Finn rozesel na všech čtyřech stranách zdi malé Nosiče, mechanické tvorečky v podobě nožek, které na sobě nesly nevelkou kulatou desku. Na ně umístil klece, do každé malého ptáčka. Nastavil Nosiče, aby se za vypočítanou dobu, těsně před tím, než se stačí spustit poplach Všímáků, přemístily na jiné místo.

Druhá překážka.

Zeď společně zdolali za pomocí lan a háku, přesně v rohu zdi. Na místě, kam Všímáci nechodili. Nejdřív šel Kay s dalším provazem připevněným kolem pasu. Jakmile byl nahoře, Finn mu vyhodil samostříl s šípem, na kterém bylo připevněno lano.

Kay se na kratičký okamžik zachvěl chladem. Počkal, až ustane poryv studeného větru, uvelebil se na rohu zdi a zamířil. Vystřelený šíp prolétl vzduchem a zabodl se do jedné z dřevěných konstrukcí s kůly.

Kay pevně uchopil zbytek provazu a poslal ho přes zeď bratrovi. Finn se zapřel botami o zeď, a zatímco se jal šplhat, Kay pozorně sledoval, jak dřevěná konstrukce povoluje pod vahou mladého muže.

Finn nebyl ještě v polovině zdi, když konstrukce vzdala svůj boj a se zaduněním narazila o zeď. Finn se chytl druhého provazu, který mu bratr zanechal spuštěný poté, co sám vyšplhal nahoru. Nyní už Kay na druhém konci postupně slaňoval zeď. Nohama se odrazil od zbytku dřevěné konstrukce a dopadl do nevelkého volného prostoru příkopu mezi nastrčené kůly.

Finn mezitím vylezl až vzhůru, přehodil hák z druhé strany zdi, dobře jej zaklesl, a pak i on začal pomalu slézat ze zdi. Okamžik na to stanul za bratrem, přikrčený ve stínech příkopu, zatímco Kay už začal mapovat prostor.

Třetí překážka.

Trojice strážných u vchodu dovnitř. Možná, že dnešní noc měli kliku, když na stráži nebylo tolik mužů. A možná to jen znamenalo, že jich na ně bude daleko víc čekat uvnitř.

Finn vytáhl z kapsy kabátce tmavou plynovou kouli. Pevně ji sevřel v ruce, zavřel oči a soustředil se. Vzduch kolem se změnil, bělostný knot koule vzplanul.

Kay ucítil, jak se mu při tom pohledu sevřel žaludek neklidem. Ne, ne, tohle bylo součástí plánu. Mladší bratr mu slíbil, že to bude jen malé, nepatrné použití magie. Natolik, aby je z toho dostal naživu a vcelku. Jen tolik, aby sebe ani jeho nedostal do nebezpečí. Pokud nenechal příliš magie proudit do svých žil, pak ho to nemohlo ohrozit. Mohl to přece do určité míry ovládnout.

Nebo to mu aspoň Finn tvrdil.

Kaye v ten moment však napadla hrůzná myšlenka, že by mu bratr mohl lhát.

Ne, ne, to určitě ne, málem by na to zavrtěl hlavou, kdyby se včas nezastavil. Finn by mu o podobných věcech nikdy nelhal. Ne, když na tom závisel jeho život. Moc dobře věděl, jakou zodpovědnost za něj Kay nesl. Něco takového by mu Finn jistě neudělal. Dokonce ani ve chvíli, kdy se pokoušel svět přesvědčit o důležitosti postavení mágů tím, že vyhodí celou základnu městské stráže do povětří.

Přesto ze sebe Kay nedokázal ten pocit setřást ani ve chvíli, kdy Finn předal kouli Kayovi. Kay se spěšně napřímil, silně se napřáhl a kouli vyhodil směrem ke skupince.

Jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak si jeden ze strážných náhle všiml svítící kulaté věci, která se k nim blížila vzduchem nečekanou rychlostí. S dokonalou přesností dopadla k nohám prostředního z mužů.

Muž o krok uskočil, zatímco druzí dva se k hořící kouli vrhli. Bylo však příliš pozdě. Koule slabě zasyčela, zevnitř se vynořil slabě zelený dým, který trojici za pomocí Finnovy magie obalil ve svém kouřovém objetí.

Okamžik na to se tři omráčená těla svezla k zemi.

Než však vůbec bezvládně odpadla, Kay s Finnem už vyrazili směrem ke dveřím strážnice, jak jen nejtišeji a nejrychleji to šlo.

Kay vytáhl z pouzdra Život, a jemně zbraň políbil na hlaveň.

Pro štěstí. Pro ujištění. Pro cokoliv, co mu v tuhle chvíli mohlo dodat klidu, který ztrácel po velkých dávkách.

Pořád ještě neodpálili nálože a nebyli v bezpečí mimo dosah výbuchu.

Stále se mohla podělat stovka věcí.

Nesměl však na podobné věci myslet. Jakmile by nechal pochybnosti, aby se mu vetřely do plně soustředěné mysli zjitřené adrenalinovým vzrušením, mohl si rovnou podepsat rozsudek smrti.

Společně s bratrem se plížili dlouho chodbou ozářenou malými lampami. Proplížili se kolem dvojice dveří. Skrz škvíru v jedněch Kay spatřil kousek místnosti: dva muže rozvalené na křeslech, oba s kartami v rukách, jeden s doutníkem v ústech. Jejich uniformy byly rozepnuté a pomačkané, jako kdyby jim bylo jedno, že symbolizují jejich úřad.

Finn spěšným, přesto rozvážným tempem pokračoval dál a dál dolů po kamenném schodišti. Jejich kroky byly jako neklidná šeptavá slova, kterým nešlo rozumět.

Ocitli se v další podlouhlé chodbě. Rozvětvovala se téměř v desítku dveří, které vedly do skladu, umývárny, cel a spíže – tedy alespoň podle Finnových plánků. Chodbou byly slabě slyšet hlasy z okolních místností.

Ty zvuky Kaye nepříjemně zneklidňovaly.

Ze dveří po levici náhle vyšla trojice mužů v nátělnících a volných kalhotách, jeden s ručníkem v ruce, druhý muž jej měl přes rameno. Třetí měl ručník omotaný kolem pasu, jinak byl nahý, přičemž se v chladu objímal pažemi. O něčem se společně zvesela bavili. Okamžik na to si všimli bratrů.

Tomu, který stál Kayovi nejblíže, dokázal zlomit vaz dřív, než vůbec pootevřel ústa k výkřiku. Druhého Finn popadl za hlavu a prudce s ní narazil o zeď. Muž ze sebe stačil vydat jen slabý hles, než se svezl na podlahu. A třetí, muž s ručníkem kolem pasu stačil ještě ostře vykřiknout, než…

Kay s vytřeštěnýma očima sledoval, jak mu nějaká neviditelná síla sevřela hrdlo natolik prudce, že se odporně zkroutilo, ozvalo se nechutné prasknutí kostí. Okamžik na to vystříkla krev, hlava se oddělila od těla, které se zhroutilo na zem, zatímco krev potřísnila všechno kolem. Hlava s částí rozdrcených obratlů a kousky rozmačkané tkáně se odkutálela o kousek dál.

Kayovi se prudce zvedl žaludek. Se zatajeným dechem se rozhlédl po spoušti kolem a pak se s pootevřenými ústy otočil k bratrovi.

„Finne,“ stačil jen hlesnout, to už se však Finn pohnul kupředu.

„Počkej!“ sykl na bratra a okamžitě jej dohnal.

„Zmlkni, Kayi. Promluvíme si později, teď se musíme držet plánu,“ odbyl ho šeptavě a přidal ještě víc do kroku. Tentokrát Kay musel takřka běžet, aby se vyrovnal bratrově tempu, zatímco mu srdce bušilo až v krku.

Ne, Finn se dokáže jistě ovládnout. Nenechá magii, aby ho celá pohltila. Aby ho pokřivila. Musel mu věřit. Kdyby toho muže nezabil, dal by vědět ostatním. Už tak museli děkovat za každou další vteřinu štěstí, které se jich prozatím drželo.

Dostali se ke dveřím skladu.

Finn sevřel v ruce zámek a pevně jej stiskl.

„Finne,“ sykl na něj napůl rozčileně, napůl vyděšeně Kay, když spatřil, jak Finn zmáčkl železo stejně snadno, jako kdyby se jednalo o kuličku papíru. Bratr se na něj však ani nepodíval a rozrazil dveře. Na okamžik se zastavil, oči mu slabě, stříbřitě jiskřily.

Byli na místě.

Zatímco Kay začal rovnat přítomné soudky se střelným prachem na sebe, Finn hlídal skrze škvíru mezi dveřmi, zda někdo nejde.

Kay cítil, jak se mu slabě chvějí ruce. Snažil se uklidnit svou rozbouřenou, vyděšenou mysl.

Musel bratrovi věřit. Musel mu věřit. Finn věděl, co dělá. Nenechal by se jen tak ovládnout magií. Ne, když měl ještě tolik v plánu. Ne, když si pro ně Kay představoval stáří v půvabném domku u moře.

Ne, když…

Zpoza dveří se ozval ostrý výkřik.

„Popla –“

Slova zanikla v odporném, bublavém zvuku, jako kdyby se někomu vařila krev v krku.

Kay se prudce narovnal a otočil se na bratra.

Finn stál ve dveřích, ohlédl se na Kaye a zastřeným hlasem pronesl: „Nech to na mně a dokonči přípravy.“

Než se Kay stačil nadechnout, bratr za sebou zabouchl dveře.

Byl slyšet poplašný křik, dupot kroků.

A pak se ozval řev.

Kay stál přimraženě na místě, v ruce svíral soudek s prachem. Cítil, jak se mu roztřásly ruce, jak se náhle nedokázal nadechnout místního zatuchlého, trochu vlhkého vzduchu.

S hrůzou naslouchal mohutnému ryčení bolesti tam venku.

Jen ztěžka se přiměl dosypat střelný prach na zem až ke dveřím, jak po něm Finn chtěl, zatímco zvenčí k němu doléhaly další a další zvuky lidského utrpení, jaké si nedokázal představit ani v těch nejhorších nočních můrách.

Jeho mysl se to pokoušela zpracovat. Myšlenky se mu snažily najít racionální východisko, jakékoliv řešení situace, do které se dostali. Snažil se namluvit sám sobě, že ty zvuky neměly za původce jeho bratra.

V hlavě spatřil opět obraz chlapce, kterému vyprávěl pohádky. Kterého nosil v náruči či na zádech, když ho už bolely nohy, ačkoliv Kay samotný měl pocit, že sám klesne slabostí do prachu země.

Náhle se rozhostilo ticho, a ticho se rozhostilo i v Kayově mysli. To strašlivé, hrozivé ticho, které tolik nenáviděl, které se vždy stalo předzvěstí něčeho strašlivého.

Ticho, ticho, ticho, ticho, ticho…

Podíval se zpátky na střelný prach.

Škrtnutí.

Plamínek mu slabě ozářil obličej.

Semkl rty, zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Bylo dokonáno.

Pomalu otevřel dveře na chodbu. Snažil se připravit na tu chvíli, na obraz plný těl a rudé, která bude všude. Když však spatřil, co jeho bratr udělal, musel se opřít o zeď, aby se pod ním nepodlomily nohy.

To, co viděl kolem sebe, jen těžko mohly být lidské bytosti, jako byl on sám. Musel několikrát zamrkat, aby jeho oči a pak i mozek vůbec dokázaly ten obraz zpracovat.

Finn stál uprostřed toho všeho, pokryt krví. V jeho tváři stříbřitě zářily oči, výraz v obličeji se pomalu, pomaloučku uklidňoval. Jas začínal slábnout.

Přemohl to. Opravdu to přemohl.

Kay klopýtavým krokem šel vstříc bratrovi.

V ruce tentokrát svíral Smrt. Život nechal ležet za sebou ve skladu. Jeho už nebylo potřeba.

Prsty se mu slabě chvěly.

„Dokázali jsme to,“ prohlásil Finn bez dechu, oči mu však jiskřily euforií. Ústa se mu roztáhla v unavený, přesto šťastný úsměv.

„Dokázali jsme to,“ zopakoval Kay jako ozvěna, v jeho hlase bylo pramálo radosti.

„Připravil jsi ten střelný prach?“ otázal se Finn a podíval se Kayovi přes rameno. Starší bratr jen přikývl. Pak ho náhle silně objal, pevně, jako kdyby jej chtěl rozmačkat v náručí.

Finn překvapeně zalapal po dechu, přesto bratra mírně stiskl.

Kay cítil, jak se mu do oblečení vpíjí krev mrtvých okolo.

„Taky jsem rád, že jsme to přežili, Kayi,“ řekl trochu napjatě Finn, „ale myslím, že je na čase jít. Pojď, vyrazíme,“ chtěl se mu vysmeknout, Kay ho však sevřel ještě silněji.

Stiskl k sobě víčka o něco pevněji, v duchu si snažil představit domek na pobřeží, bratra sedícího na písku, jak do něj kreslí desítky plánů, zatímco on sám popíjí alkohol a koupe se v měsíčních paprscích.

„Dokázali,“ zopakoval tiše.

„Kayi…“

Kay přiložil bratrovi revolver ke spánku a stiskl spoušť. Snažil se nevnímat ohlušující výstřel, tichounké, šokované lapnutí po dechu, než se mu Finnova mrtvola zhroutila v náručí.

Se zavřenýma očima s ní klesl na zem mezi mrtvé. Neotevíral oči, ačkoliv se mu skrz víčka draly ven slzy. Neotevřel oči ani ve chvíli, kdy v mysli dopočítal, že se roznětka dostala až k samotným sudům.

A když jeho tělo sebrala první tlaková vlna a rozdrtila mu lebku dřív, než ho sežehly i s bratrovým tělem a těly vojáků plameny, poslední myšlenka patřila Finnovi.

Ať žije revoluce, bratříčku.

Stánek prodavače štěstí

Katarzyna Niemiec

Slunce už dávno překonalo polední horizont, když se na vzdáleném konci promenády objevila drobná postava s velkým psem zapřaženým do vozíku. Jakmile kola najela na kostky vytvářející různobarevnou mozaiku, upozornila hned první stánkaře, kdo přišel.

„Johne, vítej!“ zvolá malá baculatá žena ze stánku, ve kterém visí krásné různobarevné šátky. Kolem ní a jejího zboží se nese jemný cinkot, jak si vánek pohrává se zlatými penízky na některých šátcích. S širokým úsměvem na něj mává. Dnes budeme mít štěstí a pohodu, když přijel starý John, pomyslí si rozjařeně.

John pokývá, ale dál shrbeně jde za svým vozíkem, který táhne velká černá psí obluda s hlavou skoro u země. Malý, starý vozík naložený různými věcmi drkotá po dlaždicích. Každý se po něm ohlédne a ze stánků se ozývají výkřiky překvapení i radosti. Muž pokývne známým na pozdrav, usměje se nebo zamává a dál jde na své oblíbené místo.

„Tak, Barry, pohni se, nebo přijdeme pozdě,“ řekne silným hlasem, v kterém se ozývá jistota a klid. Barry zavrtí ocasem a ohlédne se po něm. Má žízeň, ale ví, že ještě nejsou na místě. Musí se moc snažit. „Dnes bude krásný večer, víš,“ pokračuje v řeči John. Barry zafuní. Některým věcem rozumí, některým ne, ale ví, že za chvilku ten postroj z něho spadne a on se proběhne. „Jsi vlastně takové přerostlé velké štěně,“ dokončí řeč k psovi.

„Haf!“ vyrazí Barry souhlasně. Neví, co říká, ale souhlasí se vším, co ten muž pronese. Má ho rád od první chvíle, co ho nad sebou uviděl. Hladil mu srst a jeho tichý chlácholivý tón hlasu přinášel klid. Olízl mu obličej a nechal se dál hladit těma drsnýma, ale přece příjemnýma rukama.

„Vidíš, Barry, už tu někdo stojí. Promiň, kamaráde, ale budeme si muset hledat jiné stanoviště,“ pronese smutně. Rád seděl a vyřezával pod starým olivovníkem. Připomínal mu, že i on není nejmladší.

„Johne, pojď sem! Tady pán se ti jistě uhne.“ Prodavač hodí nevraživý pohled na přistěhovalce, který vykládá na pult lesklé náramky, náušnice a další cetky.

„Tak to ne!“ ohradí se prodavač. „Zaplatil jsem si to místo a nějaký stařec mi ho nevezme. Přestěhuj se, dědulo, někam jinam.“

„Hele, co si to dovoluješ?! Okamžitě se Johnovi omluv!“ zavrčí mohutný muž, který volal na Johna, aby sem přišel. Vykasá si rukávy. U vedlejších stánků ustane ruch a prodavači se dívají, jak se hádka vyvine dál.

„Klid, Milesi. Půjdu o kousek dál. Pán má pravdu.“

Miles ztichne. „Když myslíš, Johny, ale tady odjakživa sedáváš,“ říká ustaraným hlasem.

„Jednou budu někde jinde. Jen Barry bude muset táhnout trochu déle. V tom vedru je mu horko.“ Miles přikývne. „Děkuji. Půjdu někam jinam, ale je tu narváno.“

„To ano. Hodně štěstí!“ zavolá s úsměvem Miles a znechuceně mrkne po cizinci, který vyhodil Johnyho.

„Tak, Barry, musíme dál!“

Barry se zmateně dívá, co se děje. Proč mu neodepíná postroj a proč mu říká, že jedou dál? Nakonec zvedne svoje mohutné tělo a vyrazí kupředu. Johny se smutně ohlédne po starém olivovníku, pokrouceném stejně jako on věkem.

„Vidíš, tam se vejdeme,“ ukazuje mu. „Tam, jak je ta vysoká palma. Bude nás trochu stínit.“

„Johne, něco tu pro tebe mám!“ zakřičí majitelka stánku, z kterého se rozlévá vůně klobásek, hranolek a dalších smažených dobrot. Barry chtivě pozoruje se slinou v koutku tlamy kopce lahůdek, které miluje. Nejraději by se na ně vrhl, ale ví, že nesmí.

„Liz, to nemusíš,“ brání se John.

„Kdepak! Přinášíš nám štěstí. Tady něco pro tebe a něco pro Barryho. Božíčku, zdá se mi to, nebo zas o kousek povyrostl?“ usmívá se na celé kolo.

„Asi ano. Musel jsem mu upravit postroj.“ Přejde k ní, převezme sáček pro Barryho a tácek s klobásou a chlebem pro sebe. Položí to na vozík a začne šmátrat po kapsách.

„Johne, chceš mě urazit? Nech to být,“ napomene ho Liz, když vidí, že chce platit.

John se nejistě usměje. „Nemohu ti zaplatit, ale víš co?“ Otočí se ke svému vozíku, ignorujíce hladový Barryho pohled a vytáhne něco zabaleného. „Já vím, že to není nic moc, ale snad se ti to bude líbit.“

„Božíčku, vždyť to přesahuje hodnotu těch dvou klobás.“ Rozbalí novinový papír, z kterého vytáhne dřevěnou želvu. Pohladí ji prsty. Miluje jeho vyřezávané věci, stejně jako ostatní prodavači. John je podle ní umělec, i když o sobě tvrdí, že je jen člověk, co rád vyřezává. „Díky, Johny.“ Ale ten je už daleko od ní. Liz nadšeně vystaví figurku na čestné místo.

„Tak jsme tu, Barry.“ Dojí klobásu od Liz, prsty utře do plachty. „Za chvilku taky dostaneš. Nemusíš to mít horké. Jenom by ses popálil,“ povídá mu. Odváže provazy z plachty vozíku a vytáhne konstrukci na malý stánek. Spíš než stánek je to velká deska na nohách, nic víc. Potom vytáhne dvě solidní stoličky, které si sám vyrobil. Nakonec, když vidí, jak se po něm Barry smutně dívá, mu sundá postroj.

Barry zaboří packy do hlíny a protáhne se jako kočka. Hned si označkuje palmu. John zatím roztrhne sáček s klobásou. Jedno „ham,“ a je fuč. Barry si olízne tlamu od té báječné ňamky.

„Tak se běž proběhnout a potom přijď.“

Barry s radostným štěkáním odběhne. John nezjišťoval kam, ale nikdy se mu nic nestalo. Všichni v okolí znají jeho psa. Pokyne prodavačům nalevo a napravo. Nezná je. Zřejmě přespolní.

Odtáhne vozík stranou a začne vybalovat věci k prodeji. Všechny pocházejí z bouřlivé náruče moře. Překrásné mušle, kousky naplaveného dřeva, zvířátka. Ta jsou vyřezaná z různých druhů dřeva, jak naplavených, tak nalezených na souši, a vypadají jako živá. Psi, koně, ale také želvy, sloni i ptáci, kteří létají nad mořem a nakonec mořští živočichové. Chobotnice leží vedle mořského koníka, hvězdice hned vedle velryby. Jsou ještě úchvatnější než běžná zvířata. Rozloží je po desce a pak vytáhne krabičku. Pohladí ji po lakovaném černém víku s větvičkou rozkvetlých květů. Z kapsy vytáhne bílé pláténko, které rozprostře na desku. V otevřené krabičce se objeví tři náramky, křehké a krásné jako větvička na víku. Na první pohled vypadají obyčejně, ale John ví o jejich moci.

Dnes nebude jen tak obyčejný den. Cítí, že jeho náramky přinesou někomu štěstí.

Sedne si na židličku, do ruky vezme kus dřeva. Hladí ho, zkoumá jeho strukturu, vlastnosti. Přemýšlí, co to bude. Drsné dřevo se podivně vyjímá ve starých rukách s množstvím drobných jizviček. Johny se soustředí a před očima se mu vynořuje tvar. Tentokrát to nebude žádné zvíře. Loď. Dřevo chce vidět loď, která zápasí na moři s bouří. Vytáhne nůž a jemně, uctivě se ho dotkne. Pomalu začíná vyřezávat zkoumajíc každý svůj řez.

„Haf, haf!“ uslyší a zvedne hlavu. Barry se vrátil, někde se napil a zřejmě si i zaplaval v moři, pomyslí si laskavě. Barry se před ním zastaví, podívá se na něj, ale potom zaleze pod stůl. Mohutnou hlavu položí na packy. Johny ho s úsměvem pozoruje. Je to ještě štěně.

Kolem projde kontrola, která ho vesele pozdraví. Johny jim odpoví.

„Nezkontrolujeme i jeho?“

„To je starý Johny, Barty. Toho necháš na pokoji, rozumíš? Jinak můžeš počítat, že budeš mít velké problémy.“

Barty se udiveně zadívá na stánkaře.

„Krásný večer, že?“ přátelsky se ozve Johny, když si protahuje záda, ale žádný z těch vedle nereaguje. Samý spěch a shon. Pak se koukne na druhou židličku. Usedne do ní dnes někdo, nebo zůstane jako tolikrát opuštěná a neudá ani jeden náramek?

***

O pár kilometrů dál shlíží z vyhlídkové terasy osamělý mladík a vzpomíná, jak odtud utíkal za štěstím. Přesně před deseti lety, když mu bylo osmnáct, odtud odjížděl a přísahal, že se sem nevrátí. Teď tu stojí a opět se dívá na městečko. Tehdy se po něm ani neohlédl, nerozloučil se. Utíkal, jako by mu za patami hořelo.

To nechci, to není pro mě. Chci víc a něco zažít. Moje štěstí kvete jen ve velkoměstě. Najdu tam vše, říkal si. Peníze, kariéru, někoho, koho bude milovat. Ulice, kde se narodil, mu připadaly malé, těsné, umírající. Také tu nechtěl být kvůli vzpomínkám na rodinu, ale teď se vrací. Co věděl? Nic.

Byl hlupák. Stále jím je.

Vypadá stejně jako před deseti lety. Malé bezvýznamné městečko jménem Naples s malým přístavem pro pár plachetnic a rybářských lodí. Zná tu každý kout, zná tu všechny. Každý si tu vidí až do talíře a vědí předem, co ten druhý bude mít k večeři.

Nesnášel to. Připadal si utiskovaný a sledovaný. Chtěl volnost, anonymitu.

Získal to. Odešel do velkého města. Jakého? Bylo to jedno. Hlavně muselo být větší než Naples, ve kterém vyrůstal. Nikdo ho neznal, ani se ho neptal, jak se cítí, co bude dělat druhý den. Miloval anonymitu rušných ulic, ve kterých našel splnění svých snů. Našel si krásný byt, skvělou práci. V práci ho oceňovali a s tím vším přišly peníze. Našel všechno. Dokonce si nalezl přítele, se kterým žil.

Má říct několik partnerů? Možná by to bylo přesnější, protože to tak je. Střídal je. Něco v něm ale Naples zanechalo. Toužil najít lásku. Jaké to nemoderní zbytečné slovo! Láska je sex, řekl mu jeho první milenec. Spíš jím byl na jednu noc. Ale to je vedlejší. Nakonec se mu to povedlo. Byl konečně šťastný.

Dobře udělal, že odtud odešel. Tady by byl nikým. Neměl by nic. Peníze, partnera, práci. Živořil by. A tam? Byl spokojený, když se vracel domů, kde na něj někdo čekal. Nádherné prosluněné dny, jasná obloha bez mráčků, ale potom se zatáhlo. Velké město ho odmítlo a on v něm neviděl cestu.

Přítel měl mimo něj i další známosti. Snesl by to. Byl přece volný stejně jako on. Z práce ho vyhodili. Našel by si jinou, ale město jako by mu už neukazovalo svou vlídnou tvář. Něco se změnilo, ale netušil co. Změnilo se město nebo on? Nebo snad lidé okolo něj? Nerozuměl tomu, ale z ničeho nic ležel týden na pohovce a jen občas si došel pro pivo do lednice. I to nakonec došlo. Ignoroval všechny a všechno. Nevěděl jak dál. Ležel, zíral do stropu, myšlenky se líně toulaly fantaziemi, kde byl králem. Psycholog řekl, že je vyčerpaný, vyhaslý, aby si vzal delší dovolenou. Chápal vůbec, co mu říkal? Nebo to říkal každému, hlavně když vyinkasoval peníze? Nevěděl. Odešel, zaplatil za sezení a potloukal se ulicemi, sledoval cizí a přesto stále stejné tváře. Anonymní – takové, které pospíchaly za svými cíli. Neotočily se, nezastavily se. Tváře identické s jeho vlastní.

Zastavil se uprostřed chodníku, protože nevěděl, co má dělat. Co tu vůbec dělá? Co chtěl? Lidé ho zamračeně obcházeli. Vytáhl mobil, začal listovat v seznamu kontaktů. Jedno číslo za druhým – míjel je.

Chci si s někým sednout, popovídat. Nikdo nebyl dostupný. Jako by se všichni odstěhovali a nebylo tu živé duše. Tolik lidí, a on se cítil sám. Sám uprostřed davu. Miloval to, ale najednou to začal nenávidět. Schoval mobil a vykročil dál. Anonymně po prázdném městě totožných tváří.

Našel, zachytil tu vzpomínku a nepustil ji. Vzpomněl si na šumění moře, na starou sousedku a její klapající hůl. Na souseda, který se hádal se svou paní každou neděli. Na rybáře, ke kterému běhal pro čerstvé ryby. Na promenádu, kudy chodil s rodiči, sestrou a bratrem každý večer. Nevěděl, jak to, že si to vybavil. Nevěděl, odkud se to vzalo. Celých deset let na to nemyslel. Uzamkl to do svého srdce, uzamkl do své mysli ten den, kdy se dozvěděl, že už jeho rodina nežije. Byl ztuhlý a sám. Vydržel to do osmnácti a odešel. Při odchodu se chtěl ztratit před litujícími pohledy sousedů a podařilo se mu to.

Teď tu sedí v drahém voze a shlíží dolů na městečko, ze kterého vyrazil pouze s kufrem oblečení. Teď má konto s několika set tisíci dolary, luxusní auto, velký byt, přátele, obchodní známosti, a stejně se cítí sám. Možná se zbláznil, že jede sem.

Vypadá to tady stejně, jako když odešel. Moře je stejné, jako když odešel. Lidi jsou určitě taky stejní. Proč se vracím, když jsem od toho všeho uprchl? Položí si hlavu na volant, zírá na kalhoty od Armaniho. Stály celý majlant, ale pokud chtěl být někým, musel se oblékat do toho, co ostatní uznávali. Drahé obleky, luxusní restaurace, reprezentativní partneři. Pokud to člověk neměl, nebyl ničím. Hořce se usměje. Je úspěšným.

„Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc?“

Cole zvedne hlavu. Policista. Nezná ho, takže to musí být přistěhovalec. „Ne. Jen jsem trochu unavený, ale jedu do Naples. Cestu znám. Je odtud nádherný výhled na moře, proto jsem tu zastavil…“

Má stíny pod očima, pomyslí si šerif. Zřejmě další bohatý turista, který u nich hledá klid. „Dobře, pane. Přeji dobrou cestu a dávejte pozor na zatáčky.“

Cole ho pozoruje, jak nasedá do auta. Něco hlásí. Ve městě by nejspíš prohlédli jeho doklady, ale nezajímali by se, jak mu je. Od toho utekl, k tomu se vrací. Je blázen. Úzkými serpentinami sjede k prvním domům.

Je to stejné a jiné. Možná se tu otevřela továrna nebo něco jiného, když vidí opravené domy, nové obchůdky se zbožím. Značení k hotelům, na promenádu, k přístavu. Dokonce i muzeum. Nikdy tady nebyly hotely. Takže turisti. I on je teď takový turista. Jede k jednomu z nich. Mořská hvězdice. Zaparkuje před vchodem, vejde dovnitř, kde ho ovane chládek, a on si uvědomí, že venku je horko.

„Chtěl bych pokoj. Nevím na jak dlouho.“

Recepční zvedne hlavu. „Prosím průkaz. Cole?“ ozve se mírný údiv.

Cole zapátrá v hlavě. Má to! Podsaditá dívka s brýlemi. Podsaditá už není, ale brýle stále má. „Bessie Lanstron?“

„Ano. Božíčku, musím to každému říct. Vypadáš dobře.“ Klidně, beze stopy závisti si prohlédne jeho drahý oblek, značkový kufr. Od toho jsem utekl, k tomu se vracím, opět si pomyslí Cole.

***

Muž jedoucí v kabrioletu si všimne velké cedule, která upozorňuje, že nedaleko leží Naples. Ušklíbne se nad tím. To je tak pro maloměšťáky, kteří nikdy neviděli moře. Poslouchá Vivaldiho, kterého stáhnul na minimum, aby slyšel recepčního z mobilu připevněného na palubní desce. Vítr mu příjemně cuchá vlasy, ale podle výrazu je rozzloben.

„Ano, mám zamluvenou rezervaci! Můžete mi ji už konečně potvrdit, nebo mám říct vedení o neschopných zaměstnancích?“

„Samozřejmě, pane Gordone. Omlouváme se, malá chybička v systému.“

Richard se uklidní a zívne. Jako vždy hrozba zabrala, ale je unavený a měl by se protáhnout. Nemůže si vzpomenout na to, co ještě chtěl, tak telefon vypne. Dvacet hodin jízdy v autě jen s přestávkami na dotankování a kávu si žádají své, a přitom je tak blízko cíle. Zahlédne další tabuli, oznamující tu turistickou atrakci, s velkou šipkou doleva. To by mohlo být to, co potřebuje.

Dává pozor, aby nepřejel odbočku. Ani neví, kam jede, ale podle kilometrů to nebude daleko k čemukoliv, kde se dá zastavit a odpočinout si. Neví, co ho napadlo, aby jel na obchodní schůzku autem. Možná únava, nebo touha projet se v novém voze. Čert ví co vlastně. Nemá ve zvyku dělat taková ukvapená rozhodnutí a tohle bylo hodně neuvážené. Rozhodně se mu to nepodobá. Proto když to řekl své snoubence, vylétla jako čertík z krabičky. Proč si nevezme letadlo, když má kredit? Hučela do něj dlouho o hlouposti, kterou právě dělá. Možná to ho utvrdilo, že dělá dobře.

„Je to moje věc!“ oznámil jí klidně. Zakroutila nechápavě hlavou a nechala toho. Odešla na nějaký koncert nebo večírek, bůh ví kam. Jeho nechala doma s poznámkou, že se zřejmě na stará kolena zbláznil.

On a starý? Je mu teprve třicet tři. Naopak podle oceňujících pohledů dam i mužů vypadá až moc dobře. Taky o sebe pečuje. Každý den posilovna a co třetí den plavání v klubu. V neděli golf s klienty vlastní firmy. Je to vyčerpávající život, ale jeho to baví. Nečinnost by nesnesl.

Vida, odpočívadlo s výhledem na moře. Přesně to potřebuje. Měli by tu mít občerstvení, ale zřejmě jsou sto let za opicemi. Momentálně by mu stačilo cokoliv, kde by se najedl a dal si kávu. Do městečka se mu nechce jet ani náhodou. Vystoupí, udělá pár cviků, aniž by si všiml projíždějícího policejního auta. Přejde k zábradlí a rozhlédne se. Klidné milé zátiší s horami, lesy a mořem. Tak akorát na dovolenou. Jenže ne pro něj.

U něho dovolená představuje luxusní hotel, ve kterém jediné, co musí udělat, je přihlásit se. Většinou je spojená s obchodním jednáním. Vlastně u moře a na pláži nebyl, už ani nepamatuje. Co ho to napadá za podivné myšlenky? Dovolená, pláže. To není nic pro něj nebo jeho snoubenku. Měla Carolyl pravdu a přichází na něj krize středního věku? Hloupost. Je to únavou z cesty, ničím jiným.

Má všechno, co si kdy přál. Narodil se v bohaté rodině, která věděla, co chce. Má snoubenku, která přesně ví, co chce. On je taky takový. Ví, co si od života přál, a taky toho dosáhl. Nic mu neschází, a kdyby ano, tak si to koupí. Přesně tak. Tyhle úvahy plynou z toho, že je unavený.

To moře je nádherné. Ta modrozelená barva a obzor se skoro dotýká vody. Není poznat, co je obloha a co moře. V dálce vidí velké lodě, které převážejí zboží. Vypadá to, jako by pluly na lince mezi nebem a zemí. Proto jede na tu schůzku. Lodě a přeprava elektroniky.

Moře, obloha. Musí být opravdu vyčerpaný. Stačí se projít. Možná sjede přece jen do městečka a dá si kávu. Začne se procházet, ale za chvilku je mu nepříjemně, jak se košile lepí na tělo. To vedro ho asi zabije. Bude lepší, když pojede. Vítr ho aspoň na chvilku osvěží a na dálnici snad bude nějaký motorest. Přejde k autu, nasedne, otočí klíčkem. Prsk – nic. Nevěřícně hledí před sebe.

Nejede.

Jak je to možné? Zkusí to znovu, potom znovu. Vyleze z vozu, otevře kapotu.

„Sakra!“ zakleje. Benzín má, protože tankoval před hodinou. Je to nejnovější model, který nebyl zrovna levný, takže by snad neměl být poruchový. Miluje rychlá auta s pěkným designem. Strčí hlavu pod kapotu, i když ví, že je to zbytečné. V motorech se nevyzná.

„Potřebujete pomoci?“ ozve se za ním hlas a on se prudce zvedne, až se bouchne do temene.

„Auuu!“ zaskučí. „Vyznáte se v motorech?“

„Trochu, ale tenhle model neznám. Víte co? Zavolám vám Leslieho. Má autoopravnu – jedinou ve městě.“ V mobilu vyhledá příslušné číslo. Richard poslouchá, jak se domlouvá s opravářem. „Hned tu bude. Nebojte se. Je šikovný a spraví kdeco. Pojedu, nebo chcete, abych tu s vámi počkal?“

„Ne. Děkuji moc, šerife.“ Zřejmě byl milý jen díky tomu, jak vypadám a jaké mám auto, pomyslí si. Když člověk nemá drahé věci, bourák a platinovou kartu, neznamená nic. Nikdo si ho ani nevšimne, natož aby mu pomohl. Po deseti minutách nervózního čekání uslyší motor a pak uvidí odtahový vůz. Ten blikne a zastaví na odpočívadle.

„Ahoj. Prej máte problém s miláčkem!“ Z kabiny vyskočí mladý muž v montérkách a s hadrem v kapse.

„Ano. Nechce jet, ale benzín v nádrži mám.“

„Nádherný fáro! Tak ukažte.“

Richard se s hrůzou dívá, jak umaštěné montérky sedí na sedadle z pravé kůže a snaží se nahodit jeho ‚miláčkaʻ.

Leslie poslouchá, potom přejde ke kapotě. Obdivně hvízdne při pohledu na vnitřnosti.

„To je paráda! Takový motor vidím poprvé, tedy když nepočítám časák, ale sou to svíčky. To musí mít každá kára.“

„Svíčky. Aha. Tak to vyměňte a pojedu dál!“

Leslie se rozesměje. Richard ztuhne. Nechápe, co je tu k smíchu.

„No víte, je tu jeden malej problém. Tyhle svíčky nemám a nic jiného tam pasovat nebude, to si výrobci hlídají. Tohle je spešl model, ne nějaký běžný fáro, který brázdí silnice. Takže vás odtáhnu k nám dolů a objednám tu svíčku. Kámoš mi ji sem hodí. Dřív to nepůjde. Zítra můžete vyrazit, anebo pokud nechcete použít moje služby, můžete zavolat do velkého města a nechat se odtáhnout tam. Tam vám to do hodiny opraví.“

Richard si vztekle pomyslí, že to právě nechce. Nechce, aby viděli, že ho museli dotáhnout do cíle. Všichni by se mu smáli a nejvíc Carolyl.

„Počkám tu, ale co nejdřív to opravte,“ rozhodne se. Ví dobře, že by nějak zjistili, že byl v opravně. Leslie zatím zavře kapotu, zahákne auto a naloží ho na své. Tiše si u toho pohvizduje.

„Tak naskočte, na co čekáte?!“ zavolá k Richardovi. Ten se podívá na náklaďák. V životě ničím takovým nejel. Otevře dveře, podívá se na koženkové sedadlo. Opatrně se posadí.

„Jak tak koukám, jedete poprvé náklaďákem. Nebojte se. Nechcete si dát?“ Z přihrádky vytáhne kus bagety.

„Ne, děkuji. Držím dietu.“

V Lesliem zabublá smích, ale ovládne se. Jo, to jsou ti boháči z města. Ale moře, hory a procházky v nich vyvolají hlad. No, je to jeho věc. On sežene tu svíčku a dostane zaplaceno. Na plné pecky pustí rádio s country.

Richard si pomyslí, jak je to plebejské, ale za chvilku ho rytmus chytí a dokonce ucítí, jak si podupává do taktu. Naštvaně přestane.

„Chcete zavézt do hotelu?“ nabídne mu Leslie.

„Budu rád, moc děkuji.“

„Není zač. Mořská hvězda je prvotřídní podnik. Bude se vám u nás líbit. Večer si vyjděte na promenádu.“ Richard nechápe, proč mu to říká. „Je tam i supr restaurace U žraloka. Chodí tam všichni, kdo maj rádi jídlo. Když si dáte garnáty, už nikdy nebudete chtít nic jiného. Vida už jsme tu.“

Richard se zadívá na malou budovu. Ani nemají hvězdičky. Musí to tu nějak přetrpět.

„Dám vám vědět!“ houkne na něj Leslie.

Richard stojí před dveřmi hotelu. Nakonec mu dojde, že mu kufr nikdo neodnese.

„Dobrý den, přejete si?“

Co bych si asi tak v hotelu přál, pomyslí si nevrle. „Jeden pokoj na tři dny. Doufám, že déle tady nebudu muset být!“

„Jistě, pane. Doklad.“

Richard vytáhne řidičák, který předloží starší recepční. Bože, malé městečko. To mu tak chybělo. Mrzutě přemýšlí o obchodní schůzce, na kterou dorazí později, než předpokládal.

***

Nádherný večer na promenádě s ještě kouzelnějším západem slunce. Kolik jich viděl nejen odtud, ale i ze svého domu na pobřeží? Kolikrát se díval na západ slunce se svou Lucy? Kolikrát bez ní? Neví, kolik večerů to bylo, ale stejně by ta léta nevyměnil za nic na světě.

Žije tak, jak žil jeho otec a praděd. Lovil ryby, dokud mohl, a potom klidně žil, dokud Lucy neodešla a on nezůstal sám. Myslel si, že je sám, ale nebyla to pravda, protože mu to kouzelné místo potvrdilo. Začal vyřezávat a prodávat své výtvory. Nikdy nebyl opuštěný na rozdíl od jiných lidí, ale to si uvědomil, až když odešla. Pro ně začal vytvářet náramky z čarovného pobřeží, které vidí jen on.

Překrásný západ slunce s červánky a jemným šuměním moře. V ruce drží skoro hotovou loď. Občas se u jeho stánku někdo zastaví. Nejvíc ho okouzlují malé děti, které stojí s široce otevřenýma očima a bojí se pohnout. Vidí v nich pohádky, pověsti, které znají. Dospělí se zase rádi dívají na jeho ruce, jak vyřezávají. Někdy se zeptají na cenu figurky a on něco prodá. Loučí se s nimi bez lítosti. Tak to má být. Něco tvoří, něco, co přinese potěchu jiným lidem tak jako jemu, když je vytvářel.

Obrací opracovaný kus dřeva. Přemýšlí, jestli je spokojeno s tím, co z něj vyřezal. Doufá, že ano. Zasmušile se podívá na druhou židli. Nikdo se na ni ještě neposadil, nikdo s ním nezapředl hovor. Svět je krásný i se všemi jeho chybami. Stačí se dívat, vnímat, přemýšlet o tom, co oči a srdce vidí. Nic jiného svět nechce. Ještě tady – malá oprava. Ne, ta chybička patří k výtvoru. Spokojeně položí loď k ostatním figurkám. Je krásná, jak letí na vlnách nezkrotného moře. Takovou ji viděl ve snu, takovou si ji vyžádal ten kousek přírody. Je spokojený se svou prací.

Sáhne po dalším kousku dřeva. Čím chce být? Zadumá se a zjizvenými bříšky prstů přejede po hladkém dřevě, které bylo v moři pravděpodobně celé roky. Zkoumavě se zadívá do narůžovělých oblaků. Možná…

***

Cole svírá v ruce záclonu, pozoruje život pod ním, který je tolik rozdílný od toho ve městě. Nerozumí, proč se vracel do maloměsta, kde se nudil. Vnímá jeho rytmus, který se za těch deset let nezměnil. Potkává lidi, které znal, kteří znali jeho. Nejhorší je, že ho zdraví i nyní. Nezměnil jsem se? Jak to? Vypadá jinak než tehdy. Nosí něco jiného, ale přesto se k němu hlásí spolužáci i sousedé.

Znal je skutečně? Znal sám sebe? Neví. Bože, moci začít znovu… Ale proč? Nic mu nechybí. Nebo naopak skončit? Nic nevlastní. Kam má vlastně jít? Na koho se může obrátit? Nechce se mu nic. Půjde si prohlédnout mrňavé uličky, které znal. Musí se utvrdit, že tehdy udělal dobře, když odešel. Ano. Přesvědčí se, že se nic nezměnilo, že je to pořád to ospalé Naples, které mu nic nemohlo nabídnout.

Tak proč se nezvedneš, neoblečeš se a nejdeš ven? Co tu budeš dělat sám? dotírá na něj svědomí. Zjistíš to jednou procházkou.

Svědomí. Existuje u něj nějaké? Nechce, ale přesto tam musí jít. Uvědomuje si to tak zřetelně.

„Ticho! Už jdu. Nevidíš to?!“ vykřikne zlobně. Vytáhne ze skříně světlé letní kalhoty, košili s krátkým rukávem, do kapsy kalhot strčí peněženku a mobil.

Možná někdo zavolá, někdo si na něj vzpomene. Doufá v to jako v záchranný kruh. Někdo se mu ozve, vyruší ho z podivného snu o tom, že ho velkoměsto nechce.

Vyjde před hotel. Zajímalo by ho, zda se i promenáda změnila. V jeho vzpomínkách je to kus pláže, kam se večer chodilo popovídat. Ano, tam bude mezi lidmi. Bessie mu o ní povídala, že je tam večer celé městečko. Vlastně proč ne? Je to stejně dobré jako jakékoliv jiné místo.

Potřebuji společnost. Potřebuji slyšet hlas. Tak dávno jsem žádný neslyšel. Nebo jsem neuměl naslouchat?

Je to nedaleko, tvrdila Bess. Měla pravdu. Slyší lidi mluvit, smát se, klapot podpatků, křik dětí, cinkot. Zastaví se a vdechuje vůni moře – tu slanou příchuť dobrodružství. A on šel za dobrodružstvím, ale pryč od něj. A půjde znovu. Musí si dokázat, že tehdy udělal dobře, když odešel. Přistoupí ke stánkům. Barevné šátky, oděvy a mezi tím mušle, korále, náramky, další věci, které se běžně prodávají turistům jako památky na pobyt v cizí zemi, v jiném světě.

Další prodavač, další identické předměty. Nic se nezměnilo. Všechno je stejné. Lidi, kteří sice nespěchají, ale pořád tu jsou. I to moře je stejné, jako když je viděl jako malý kluk. Možná je to tady trochu větší, ale nic víc. Prochází kolem řady stánků, lhostejně je míjí.

Pomalým krokem jde dál a dál, vzdaluje se od hotelu. Světla pomalu ubývá, naopak přibývá večerních stínů, ale stále je horko. Jen občas vánek pohladí tvář, zčechrá vlasy. Zastaví se, pohled mu sklouzne na muže, který drží v ruce kousek dřeva, a zasněně se dívá na moře. Na obyčejné desce má rozložené krásné dřevěné figurky.

Nechápe, proč se k stolku obrátí a dívá se. Dřepne si na úroveň desky a pozoruje rozložené výtvory. Jsou skvostné. Jsou živé tak, jak se on sám necítí.

„Sedněte si,“ ozve se tichý, ale přesto silný hlas.

Cole k němu zvedne hlavu. Neví, jestli to platí pro něj, ale poslechne ho.

„Co mu říkáte?“

„Čemu?“

„No přece tomuhle,“ strčí mu pod nos kus dřeva. Cole rozpačitě mlčí. „Vezměte si ho.“ Vrazí mu ho do ruky. Oba mlčí, dívají se na ně. Je hladké, jak ho moře omývalo, a suché. Teplé sluncem i dlaní, která ho držela. I přesto, že není stromem, je živé. Jako by do něj moře vtělilo svůj život, nezkrotnost, touhu i volání po nekonečném obzoru.

„Žije, cítíte to? Máte pocit, že jste sám…“

„To není pravda! Mám přátele! Podívejte se.“ Vytáhne mobil, listuje seznamem stále pomaleji.

John se na něj dívá. „Rozhodně nejste sám. Nikdo není. Víte co?“ Potřebuje… Jeho ruce se natáhnou, vezmou náramek. Spousta lidí ho dnes chtěla koupit, ale on neviděl v jejich očích samotu, potřebu někoho najít. Měli vedle sebe spoustu lidí, jen jim neuměli naslouchat. Stačilo by jim jen si uvědomit, že tam někdo je. Nic víc.

„Tady. Je kouzelný. Vezměte si ho. Pomůže vám najít to, co potřebujete, po čem toužíte.“

Cole se podívá na náramek z mušliček a kamínků pospojovaných barevným provázkem a pak na ten zlatý na druhém zápěstí.

„Děkuji. Nepotřebuji…“

„Vezměte si ho. Neprodávám. Potřebujete ho,“ říká naléhavě John.

„Potřebuji?“

John mlčky přikývne a vezme mu z ruky naplaveninu. Místo ní mu položí do dlaně náramek.

„Zavažte si ho.“

Cole neví, co ho nutí ten hlas poslechnout. Očarovaně si náramek uváže kolem zápěstí. Ten vzor mu něco připomíná. Něco, co zná. Něco, co neviděl už strašně dlouho, ale zní mu to v mysli celou dobu. Prstem ho mimoděk hladí.

John se usmívá, nožem se dotkne dřeva. Už ví, co si dřevo žádá. Bude to náročné, ale zvládne to. Kvůli němu, kvůli někomu, kdo si ho koupí pro potěchu. Odloží ho, aby myšlenka mohla vykrystalizovat do jasné podoby. Musí znát každý tah, každý vryp, který udělá, protože jinak to nebude dokonalé.

Melodie.

Cole se vzpamatuje, vytáhne mobil. „Promiňte,“ zamumlá radostně. Zvedne se a poodejde. Přijme, aniž se podívá, kdo volá. Přítel. Bude to určitě přítel.

Reklama.

Zklamání. Přeruší hovor a odchází od toho divného člověka.

„Nech se jím vést!“ řekne tichounce John s jiným polínkem v rukou. Tentokrát neví, co to bude. Tentokrát mu to nic neříká, ale to nevadí. V pravý čas mu řekne, čím chce být.

***

„Ještě štěstí, že tu mají klimatizaci,“ zabručí Richard, když padne na postel. Skončit v takovém zapadákově! Ani slušný program tu nemají. Ne, že by se na televizi díval. Vlastně ji jen má, protože je to součást domácnosti. Samozřejmě, že má to nejlepší, co trh nabízí, a je spokojený, ale když se chce podívat na fotbal, tak jede na utkání. Co tady bude dělat? V knihkupectví měli zavřeno. Naposledy četl beletrii na škole, ale zabil by tím nudu. Od té doby čte jen finanční zprávy. Na lehkovážně věci nemá čas. Co to povídal ten automechanik? Ani neví, jak se jmenoval. Nějaká pitomá promenáda, vzpomene si. Spát se mu nechce, protože je vedro, a únava z něj nějakým zázrakem spadla.

Většinou chodí spát pozdě v noci, protože pracuje i doma. Nemůže si dovolit, aby mu něco uniklo. Všude jsou dravci, kteří touží po jeho impériu, po jeho pádu. Musí být o krok před nimi. Ještěže má tak chápající snoubenku. Carolyl dobře ví, jak to mezi nimi vypadá. Zanedlouho se vezmou. Bude mít i nějaké děti. Možná si pak udělá čas, ale uvidí se.

Jenže, co jiného tady má dělat? Asi přece jen zajde na tu promenádu, potom do restaurace. Nají se, unaví se. Nechápe, že ho únava přešla, co přijel do tohohle bohem zapomenutého městečka. Zvedne se a převleče se do jiného oblečení. Do zadní kapsy kalhot vloží kartu a mobil. Musí být pořád na příjmu.

Vyjde před hotel. Recepční povídala, aby touhle ulicí šel až na konec. Tak dobře. Vypadá to tu prázdně. To je dobře. Nesnáší davy lidí, kteří jsou tak všední, obyčejní.

Ne, spletl se. Všichni jsou na té zatracené promenádě.

Laciné šmuky, laciné oděvy, laciné šátky. Bože, to tu musím opravdu být? Prochází se znuděně kolem stánku. Jeden jako druhý. A to jídlo! Samé kalorie a tuky. Nic pro něj. Ve svém věku o sebe musí dbát.

Mobil.

„Ahoj, miláčku!“

Carolyl. Nikdy mu nezapomene zavolat, když je pryč.

„Carolyl, jak se máš?“ Poslouchá povídání o tom, jak její přítelkyně přišla v děsných šatech, o večírku, který bude koncem měsíce a na němž musí nutně být. Přikyvuje. Otočí se a dívá se do ironických, ale laskavých modrých očí nějakého starce. Před sebou na stole má figurky ze dřeva a lastur. Pěkné věci, napadne ho mimoděk.

„Tak co, půjdeme na večírek?“

„Jistěže půjdeme.“ Další chvilku poslouchá o nových šatech, které si na večírek koupí. Pusu a konec. Zavře mobil.

„Tak se na ně pojďte podívat. Jste tu sám.“

„Rozbilo se mi auto,“ podotkne proti své vůli a přiblíží se.

„Sedněte si. Nebojte se, ta židle vás neukousne. Barry teprve ne, je to ještě štěně.“

Richard si sedne a nakoukne pod stůl. Bože, to je obluda! Zneklidní, když si uvědomí, že má nohy u jeho tlamy.

„Co mu říkáte?“

„A čemu?“

„Tomuhle.“ Vtiskne mu do ruky kus hladkého dřeva. Richard ho mimoděk sevře. Je podivně teplé. „Co myslíte – čím chce být?“

„Čím chce být?“ opakuje otázku. Nerozumí, proč se ho na to ptá? Co tím chce říct? Ale hlavně proč tady sedí a poslouchá starce? Je vrásčitý, s bílými vlasy, ruce poseté jizvami a voní mořem. Nebo se mu to zdá?

„Jste vnímavý, ale jste sám.“

Richard se zasměje. „Sám? Blázníte? Mám rodinu, snoubenku, přátele.“

„Ale ano. Vnímáte všechno až na svoji samotu. Nebo si ji nepřipouštíte?“

Richard se zvedá, když ho ta drsná ruka zadrží. Sedne si. „Co po mně chcete? Pusťte mě, nebo zavolám policii!“

„Nic. Jen si vezměte tenhle náramek. Pomůže vám.“

„Dejte ho sem!“ řekne vztekle a skoro ho vyrve z Johnových prstů. Sevře ho. Zvedne se a opouští toho podivného muže. Po chvilce si uvědomí, že je na konci promenády. Otevře dlaň, na které leží laciný náramek. Napřáhne ruku, aby ho zahodil, ale potom mu ruka klesne k boku. Prsty jemně přejíždějí vzor.

„Sám!“ zamumlá s očima upřenýma na moře. Přináší k němu touhu, svobodu v písni, které nerozumí, ale jeho bytost jí naslouchá.

„Už nebudeš sám! Jen naslouchej volání!“ šeptá John. Narovná se na židličce. Je pozdě a slunce už dávno zapadlo. Ve stáncích se rozsvítilo, ubylo dětí, ale přibylo párů, které se drží za ruce. Hlučný smích a řeč přešly v hebké šepoty milenců.

U stánku si zamilovaní kupují památku na tenhle večer. Vetknutá jehlice do vlasů, náramek na ruku, náhrdelník z korálků na štíhlý krk. Prstýnek nebo jen políbení. John se zalíbením pozoruje, jak se prochází, drží se za ruce, tulí se k sobě. Vyvolává to vzpomínky. Starší páry, mladé páry. Ostýchavé i odvážnější. Z města sem doléhá svižná hudba, ale nad mořem se vznáší jediná melodie, která je v srdcích všech. Usmívá se. Napůl vytvořenou rytinu odloží na desku. Dokončí ji jindy.

Chce vzpomínat, jak on držel svou Lucy za ruce a líbal její rudé rty. Líbal ji ve dvaceti a stejně i v šedesáti – už starší, ale pro něj stejně krásnou, jako když Lucy uviděl první den. Vzpomíná, jak své lásce daroval náramek a ona si ho prohlížela ve svitu hvězd a měsíce. Pak ho políbila, přitiskla se k němu. Tiskla se k němu, i když nic nedostala a stačilo jí, že držela jeho ruku. Miloval Lucy stejně jako ona jeho a prožili spolu život takový, jaký chtěli, jaký si ho stvořili. Byl s ní šťastný a nikdy, ani na vteřinu nezapomněl, že stojí po jeho boku.

Teď se snaží pomáhat jiným. Dát jim něco z toho, co dostal od života on. Snad se mu to trochu daří. Jeho oči posmutní a Barry zakňučí. Zvedne k němu hlavu, šťouchne ho do nohy. John se vzpamatuje a všimne si, že stánkaři balí svoje poklady. Pro ně dnešní den skončil.

„Půjdeme, ano.“ Při zvedání se chytí za kříž. Je to stále horší a on už není nejmladší. Ještě že má Barryho. Pohladí ho po mohutné hlavě a začne balit svoje věci.

Dnes byl obdivuhodný den. Dva náramky ho opustily. Dva lidé možná dostanou to, co on dostal od moře a Lucy. Věci už jsou pečlivě uložené a upevněné ve vozíku. Položí na něj ještě židličky, na ně velkou desku. Přichytí je provazy, Barry se postaví na své místo. John mu navleče postroj a společně vyrazí k domovu. Kola opět zadrkotají na barevných dlaždicích.

„Tak příště, Johne!“ Slyší od známých a mává jim na rozloučenou. Za chvilku je z města pryč a s Barrym se pomalu loudá ke svému domku na pobřeží. Nad mořem visí měsíc, nad hlavami mrkají jako drobná světýlka hvězdy. Šumící moře zpívá svoji píseň sirén, kterou volá dobrodruhy do své náruče. I on jím byl, než potkal Lucy.

Pomalu dojdou k domovu. John se zahledí na kouzelné místo. Nikdo ho nevidí. Jen on a ten, kdo má náramek.

Odstrojí Barryho, uklidí vozík do kůlny. Uvnitř jednoduše zařízeného domku zapálí lampu, která prozáří místnost.

„Máš hlad, viď, Barry. Já taky, proto si dáme něco dobrého.“

Říkají mu prodavač štěstí. Ale štěstí se nedá prodat. Jen obdržet.

***

Pojď přece, tiše volá místo, které nikdo nevidí. Je ozářeno svojí vlastní krásou a měkkým svitem hvězd. Pojďte zpět do mé náruče, volá na kamínky a mušličky, které byly vytrženy z jeho náruče. Volá smutným tichým hlasem, kterému nikdo nerozumí.

To místo je krásné, ale neví o tom. Volá k sobě ty, co umí naslouchat, ale je jich tak málo. Ten stařec odvedle v něm vidí víc než kus pláže s trsy hrubé trávy. Zná jeho podstatu. Něco kouzelného. Něco stvořeného ne lidskou rukou, ale přírodou. Nebo spíš touhou po něčem dokonalém a krásném.

Zve své ztracené děti zpět do náruče a je vždy šťastno, když přijdou. Volá je tichounce svůdným hlasem místa, které dovede hojit rány.

A oni poslouchají. Uvědomují si ten niterný zpěv. Neumí naslouchat přímo, ale mušličky a kamínky z té čarovné krajiny jim to řeknou. Jdou. Pomalu jsou přitahováni k místu, které je kouzelné. Je magické, protože je tam odjakživa, neměnné svým čarovným klidem, svou jednoduchostí. Nic nechce. Nic nežádá, jen dává samo sebe.

Mušličky a kamínky se přibližují a zpěv zní silněji.

„Proč tu jsem? Co tu chci? Zbláznil jsem se,“ říká Richard vztekle sám sobě, když si sundává boty a vyklepává z nich písek.

„Někdo mě volá. Je jedno kdo. Nechci zažít další zklamání. Už jdu,“ šeptá Cole. Dojde na pláž, okouzleně se dívá. Měsíc, hvězdy, písek, vůně, píseň. Lehne si do trávy, protože mu pocit říká, že to může udělat. Nikdo tu není, nikomu to nevadí. Lehne si a najednou se začne smát. Kdy naposled slyšel svůj smích? Tady může dělat, co chce.

Slyší úlevný, vřelý smích, který ho k sobě láká. Kde to je? Nic takového ještě neviděl. Nádherné místo. Je ještě vůbec na Zemi? Je v tom malém městečku? Neví. Jde za tím hlasem, který neslyšel tak dávno. Není to smích na efekt, nepamatuje si, že by někdy takový slyšel.

„Můžeš se smát, můžeš plakat, pokud si to přeješ. Můžeš tančit, když toužíš. Máš ten pocit taky?“ šeptá Cole. Neví, kdo je ten neznámý, který nad ním stojí, ale nebojí se. Tady není sám, tady je vším, čím chce být, a je s ním místo, které ho k sobě volalo a přitahovalo. Jedna jeho část to chápe, druhá to odmítá.

Richard se vedle něj posadí. Neví, jak se má smát, proto se mu jen zvlní koutky úst. Cole se na něj nedívá. Chytne ho za ruku. Je jedno, že je to cizinec. Chce se ho dotknout a udělá to. Neptá se, jestli mu to vadí nebo ne.

Podivné. Nemá doteky rád. Lehne si vedle toho muže a nechává svoji ruku v jeho teplé, hřejivé dlani. Upřeně zírá na pomrkávající hvězdy. Dlaní si zakryje měsíc, potom doširoka roztáhne prsty. Je zubatý, ne kulatý. Usměje se nad tou dětinskostí.

„Taky tě to sem volalo?“

„Nevím, co tím myslíš.“ Snaží se ignorovat kouzelné místo, ale to už je v něm pevně zakotveno. Smích toho neznámého v něm rozezvučí touhu po něčem…?

„Nevíš? Tak proč tu jsi? Dostal jsem ten náramek od starce na trhu, abych zjistil, že měl pravdu. Odmítal jsem si to připustit. Mám přátele, mám všechny!“ Otočí se k němu a obejme ho, protože má takový pocit, že to musí udělat, že to je správné. „Nemám nikoho. Jen zdání, prach ve svých dlaních. Utekl jsem odtud do velkého města. Stal jsem se úspěšným, ale jsem sám.“

Richard se tomu objetí podvoluje. Nevadí mu to. Neví, co si má myslet. Cole ho objímá, potom položí hlavu na jeho hruď. Zdá se mu to, že srdce bije ve stejném rytmu jako příliv? Zní jako píseň, které už nějakou chvílí naslouchá.

„Miluji muže, víš. Nevím, proč ti to říkám. Proč tu vlastně jsme? Taky nikoho nemáš?“

„Mám rodinu, která vždy věděla, co chce, snoubenku, která ví přesně, co chce. Já vím, co chci. Přátelé…? Spíš obchodní partneři. Jsem sám,“ připustí nerad Richard. Cole pozoruje jeho obličej. „Mám všechno a přece, když mi dnes Carolyl zavolala, slyšel jsem moře a nevnímal ji. Ani nevím, jaké šaty si koupí, nevím, na jaký večírek půjdeme.“

„A co teď – pořád se cítíš sám?“

„Teď jsem tu. Ještě před chvilkou jsem byl vzteklý, ale teď si říkám, co mě vlastně tolik rozzlobilo?“ nechápe Richard.

„Já zas zahořklý. Měl jsem milence… a nazýval je partnery, protože jsem si nechtěl připustit, že představují jen prostředek k uvolnění. Poslední měl vedle mě i další. Chtěl jsem mít to, co moje rodina. Zemřeli, víš. Bez nich to nebylo ono, tak jsem odešel, abych je kolem sebe neviděl. Pochybil jsem tím odchodem? Nemyslím si. Co tvoje rodina?“

„Žijí,“ řekne pochmurně. Samé otázky. „Tady se mi nechce přemýšlet o tom, co je venku.“

„Máš pravdu.“

Richardovi nevadí, že na něm skoro leží muž. Není tím ani znechucen, ani znepokojen. To místo je takové, jaké má být. Situace je taková, jaká je. Nic není příliš, nic není málo. Jsou tu jen dva osamělí lidé, kteří hledají sami sebe.

„Chci tě políbit,“ klidně řekne Cole, načež se zděsí. „Nenene, nevšímej si toho. Bože, co to vyvádím? Máš…“

Richard se k němu nakloní a políbí ho. První polibek od muže. Sám, dobrovolně. Jeho snoubenka by se s ním ihned rozešla, nebo ho poslala k psychologovi.

Zvědavost? Ne. Jen potřeba to udělat. Zkoumají své možnosti, toho druhého. Dotýkají se jemně i dravě svých těl. Líbají se, hladí, šeptají, aniž vědí co. Milují se za zamčenými dveřmi, které otevřeli. Nevšimnou si, kdy se dotýkají nahé pokožky, kdy se zvědavě hladí.

Svět přestal existovat a místo s nimi slabě zpívá milostnou píseň. Je mu jedno, kdo přišel. Důležité je, že mu vrátí jeho malé poklady.

Cole Richarda pomalu celého svleče. Dychtivě zkoumá rysy tváře, místa, která jsou citlivá na dotek. Učí se to, co by jindy už znal. Touží po něm.

Jsem blázen, že to dovoluji, myslí si Richard, ale chci to. Je to jedno, protože se tak nikdy necítil. Jako by mu žílami protékal život. Když ucítí dech, teplo, tiše vzlykne. Zavře oči. Místo, touha, doteky i teplo se promísí spolu. Výkřik se smísí s vůní milování, moře, písku i trávy. Na chvilku rozbije ticho i šumění moře. Nerad otevírá oči.

Let a Richardova myšlenka, proč lidé staví letadla, když se dá létat jinak. Obejme Cola, lehnou si k sobě, jak nejtěsněji to jde. Vnímají krásu pobřeží, kam byli přivedeni. Nic nechtějí a nic nepotřebují. Nejsou sami a ten kus země jim něco vrátil.

Tiše léčí jejich rány. Ty, které nejsou vidět, ty, které si neuvědomují. Snaží se jim předat všechno, co vlastní, a oni mu vrátí jeho drahocenné kamínky a mušličky.

„Nejsem vůbec unavený a měl bych být,“ zašeptá Richard do ucha Cola. Leží s tím mužem v objetí na písku a je mu teplo. Okamžiky mlčení je jen nutí poslouchat píseň moře, které je k sobě přivábilo. Nebo to byla samota, která je svedla dohromady? Netuší, nepřemýšlejí o tom. Stačí jim, že nejsou sami. Stačí, že s nimi někdo je a naslouchá jejich srdci.

„Já taky ne. Ten náramek tu zanechám, nevím proč, ale mám pocit, že ho už nepotřebuji.“ Stáhne ho a odloží. Je tady nádherně. Bude se sem vracet.

I Richard odloží náramek. „Mám pocit, že tu zůstanu delší dobu.“

„A co ti důležití obchodníci, tvá rodina?“ Cole se posadí a pozoruje, jak měsíc stříbří svými paprsky klidnou hladinu moře.

Richard se nadzvedne na loktech. „Možná nejsou až tak důležití. A rodina? Ti vždy vědí, co dostanou. Možná mě sem přivedl osud, nebo kdoví co. Víš, nikdy jsem se nedržel s mužem za ruku, nebo ho objímal, natož miloval.“

Cole mlčí, pak váhavě začne. „Něco mi říká, že je jedno, koho miluješ, hlavně, když nejsi sám. Nechci to zažít znovu. Chci stejně dávat jako brát a chci, aby si ten druhý uvědomoval, že jsem s ním. Chápeš?“

„Myslím, že ano. Dřív možná ne, ale teď ano. S někým, kdo ví, že žiju vedle něj. Tak vzácné a jednoduché.“

Cole přikývne, rozhlédne se. Mělo by mu být chladno, ale není. „Myslíš, že to ten stařec tušil?“

„Nevím a není to jedno?“ Richard se usměje. „Myslím, že nestojí o žádné poděkování. Necháme ho být a jen snad řeknu: Děkuji.“

Cole souhlasí. Neví, jak tohle dobrodružství skončí, ale možná našel někoho, s kým nebude sám v prostředí anonymních tváří.

„Půjdeme? Myslíš, že nás to kouzlo propustí?“ optá se Richard k ránu. Mlčeli, povídali si, nebo se dívali, ale byli spolu.

„Nevím, ale ani nechci, aby mně propustilo.“ Chytí ho za ruku a vyrazí pryč.

„Vidíš, měl jsem pravdu a náramky je dnes svedly dohromady,“ prohodí k vzdálenému Barrymu John. Sedí na zápraží a hledí směrem k čarovnému pobřeží. Nebude je rušit. Ne teď, kdy je magický zpěv lapil do svých hedvábných sítí. Zřejmě jsou stvořeni jeden pro druhého. Proto byla tak čarovná noc, proto moře zpívalo píseň tak intenzivně. Možná spolu budou, možná se rozejdou, ale už nikdy nebudou sami. Místo bude s nimi navždy.

„Haf!“ uslyší štěkot a vidí, jak k němu Barry běží s klackem v tlamě. Přistane u něho s rozesmátýma očima. Našel ho po smrti své ženy na pobřeží, kam rádi chodívali. Vzal ho k sobě a jeden o druhého se starají.

Barry mu položí klacek k nohám a John ho zvedne. Krásné dřevo, ale nejdřív musí udělat jinou věc. Položí si do klína košík s kamínky a mušličkami. Vedle sebe položí provázky. Prsty pohladí dary moře. Vybere jeden modrý jako obloha.

Vytvoří další náramek pro někoho, kdo potřebuje ukázat cestu. Pomalu vkládá do náramku kouzlo a poslouchá vábení moře k dobrodružstvím. U nohou mu leží velký černý pes s hlavou na prackách a pozoruje obzor moře.

Ticho

Ondřej ‚Simbo‘ Uličný

Tyčil se nad nimi jako příliš hmotný stín.

V jedné ruce držel nůž a druhou uchopil lem přikrývky. Opatrně ji stáhl z obou těl a obnažil tak světu jejich hřích. Dlouhé vlasy barvy kaštanů a slunečnic spletené v nepřirozeném spojení. Zdánlivě nevinné tváře, pod závojem spánku skrývající vlastní prokletí. Jedna z žen ležela na zádech, v pozici náležící muži, druhá se k ní tiskla, rozevřenou dlaň položenou na ňadru, jež mělo čekat na kojence.

Zlodějky. Braly si, co patřilo jiným.

Stehno jedné nestvůrně vtěsnané mezi obě stehna druhé. Drobná chodidla, která při každém kroku drásala povrch světa. Viděl je nyní celé, splynutí těl, jež stála v protikladu k řádu a harmonii.

Posadil se na okraj lůžka. Místnost byla temná, skrytá ve stínech protnutých jen několika paprsky měsíčního světla, kterým se podařilo proniknout přivřenými okenicemi. Uvnitř chatrče nebylo víc než truhla, na které ženy spaly, pec a malý stůl v rohu.

Žily samy. Žádná rodina, žádné děti. Žádná budoucnost, jen mrhání životem. Ale to mělo brzy skončit.

Seděl vedle hnědovlásky ležící na zádech. Jemně jí položil dlaň na ústa… a bodl. Zasténal námahou, když čepel nože překonávala odpor ženského těla. Dívka se vzepjala v křeči, ale tím její život vyprchal. Mířil přesně, věděl kam udeřit, aby přivodil smrt. Už si to vyzkoušel.

Druhá žena se neklidně zavrtěla a sama se převrátila na záda, pravým ramenem narazila do stěny. Hlavu měla stále položenou na paži mrtvé milenky, v objetí, jež nebylo ničím víc než vzpomínkou. Něžně ji chytil pod týlem a bezvládnou paži vytáhl. Neprobudila se. Stáhl mrtvolu z lůžka na zem a lehl si místo ní. Přilnul se ke světlovlásce a položil jí hlavu na hrudník – instinktivně jej k sobě přitiskla, jako dítě. Naslouchal tlukotu jejího srdce, cítil, jak s každým úderem proudí jejím tělem život a uniká z dosahu těch, kdo jej potřebovali více, kdo jej dokázali lépe využít, proměnit semínko ve strom dalších životů…

Jako jeho rodiče.

Zasupěl, když jí podřezával hrdlo, ani se nezdržoval s umlčováním. Vytryskla krev. Žena chvíli bezmocně lapala po dechu, ale žádného se nedočkala.

Zato jemu se dýchalo o něco lehčeji.

Zvedl se, překročil tělo hnědovlásky a odešel.

Sheenah seděl na verandě horské chaty a pozoroval hladinu nedalekého jezera. Obdivoval pohyb drobných vln, živý, ale zároveň tak harmonický. Samotný pohled na vlnící se odraz hor jej uklidňoval. Představoval si sám sebe ležícího v trávě na břehu, s hlavou položenou na klíně krásné ženy, jež by ho hladila po vlasech, zatímco on by se nechával ukolébat pohledem na vodní hladinu tančící do pomalého rytmu udávaného větrem.

Viděl vlastní tvář ve spánku, uvolněnou, možná s lehkým úsměvem nad krásnými sny odehrávajícími se za očními víčky, sny plnými světla a volnosti…

Otevřely se dveře, z nich vystoupil Budall, a veškeré Sheenahovy sny rozmetal stejně jako naděje vojenských kadetů, než jim zničil život. Ramenatý voják v černé uniformě se rozhlédl po okolní krajině, odplivl si a zašklebil se na Sheenaha.

„Dělá ti takový problém sedět v teple?“

Sheenah mu úšklebek vrátil. Měl chuť mu sdělit, že by uvnitř chaty klidně zůstal, kdyby se za ním Budall přestal táhnout jako ocas a konečně mu dal pokoj. Ale odpověď by byla stejná jako vždy. Měl smůlu. Bývalý důstojník se stal jeho osobním strážcem – bránil jej zejména před hloupými nápady, jako například utéct ze Stahor nebo spáchat sebevraždu. Ani jedno by se jeho pánovi, drakiadskému knížeti, nezamlouvalo. A tak spolu trávili nekonečné dny ve vyhnanství na okraji obydlené oblasti a čekali, kdo prohraje soutěž v trpělivosti a druhého umlátí k smrti.

„Tady je krásně,“ řekl Sheenah nakonec.

Voják neodpověděl. Jen na něj zíral.

„Vsaď se, že uhádnu, na co myslíš, Budalle.“

„Na to, že ti rozbiju hubu, jestli se hned nesebereš a nepůjdeš dovnitř.“ Budall si promnul pěsti. To Sheenahovi jako potvrzení stačilo.

„Čtu v tobě jako v knize,“ řekl, když se zvedal.

„To musí být parádní čtení.“

Sheenah se naposledy ohlédl za jezerem a pokoušel se posbírat střípky té příjemné představy, kterou měl před chvílí před očima. Ale nevybavil si nic.

„Kdyby se pálily knihy, šel bys do ohně jako první,“ dodal kysele a zanechal krásy Stahor za sebou.

Nebýt vína, tak by uvnitř nevydržel ani chvilku. Smích, zpěv a nadšené hulákání. Takový rámus. Víno, kořalka a vůně tabáku. Kdyby chata stála uprostřed města, nazvali by ji hostincem a nezakrývali její skutečnou povahu šlechetnými jmény. Scházeli se tu pocestní i obyvatelé těch několika chatrčí v nejbližším okolí – ti se hrdě nazývali místními. Nesmysl. Stahory byly zemí přistěhovalců. Všichni místní před pár lety ještě místnili jinde. Přesto si přivlastňovali nárok na pohledy. Ať už se Sheenah posadil kamkoliv, ať se otočil na jakoukoliv stranu, stejně cítil něčí oči v zádech. Všichni měli dojem, že ho znají, a povídali si o něm s těmi, kteří se jen zastavili během cesty. Ti už o něm možná slyšeli. V okolí Drakiadu býval dost známý.

Vyšetřovatel – tak mu říkali, aniž by věděli, co to znamená. Aniž by měli představu o tom, co se skrývá pod koženými rukavicemi, které nikdy nesvlékal. Pouze tušili, že jeho profese asi nepatří mezi obvyklá řemesla. A proto ty pohledy. Báli se toho, čemu nerozuměli.

Sheenah se divil, že se nebojí života, protože tomu přece nerozumí nikdo.

Probodl Budalla nenávistným pohledem za to, že ho tu nechal mezi nimi hnít. Voják se zazubil a připil si na jeho zdraví ze sklenky s kořalkou. Vzápětí si ale všiml něčeho za Sheenahem, pochvalně hvízdl a začal si naoko upravovat černou uniformu.

Sheenah se obrátil a hned rozpoznal, co jeho strážce tak zaujalo. U vchodových dveří stála žena v zeleném cestovním plášti a čekala, až ji někdo obslouží. Než se tak stalo, nabídl se Sheenahovi výhled na tvář s rysy ostrými jako břitva, úzkými rty a špičatým nosem nesoucím se ve výšinách jako posvátná relikvie. Když si svlékla plášť, odhalila pevný postoj těla, jenž odpovídal piedestalu pýchy a arogance. Vypnutá hruď, pravá dlaň na boku a druhou rukou podávala plášť mladíkovi za sebou, kterého si Sheenah dosud vůbec nevšiml. Jako by tam ani nebyl.

Přistoupil k ní hostinský a po několika prohozených slovech ukázal směrem k nim.

„Dneska máme štígro,“ řekl Budall a olízl si rty. Sheenah raději stočil pohled na krásný cop z dlouhých světlých vlasů, jenž jí poskakoval po ramenou. Měl chuť si s ním pohrát. Ale od pohledu věděl, že s touhle kočkou zábava nebude. Ještě než k nim přišla, ztratil zájem a odvrátil se.

„To je ve Stahorách obvyklé, že dáma v nouzi musí hledat pomoc v zaplivaném hostinci?“ Konečně někdo, kdo se nepovažoval za místního. Nejspíš teprve nedávno odešla z Nížin, jelikož si neuvědomovala, že není v hostinci, ale uvnitř horské chaty.

„Jestli trávíš čas s tímhle děckem, tak to seš fakt v nouzi,“ řekl Budall a vrhl po jejím doprovodu pohled říkající: Uteč, nebo už nebudeš mít na čem utíkat. Mladík to asi nepochopil, tak se strážce obrátil zpět k ženě. „Je jasné, jakou potřebuješ pomoc. Co s tím uděláme?“

Natáhl se po ní rukou, ale ona okamžitě ustoupila do bezpečné vzdálenosti. Něco řekla, ale Sheenah už ji nevnímal. Viděl sám sebe, jak vstává od stolu, staví se před ženu a pozoruje její povýšený výraz, vrývá si ho do paměti, jelikož za okamžik už bude pryč. Stačí lehké pohlazení pěstí po jejím břiše, ona se zlomí v pase a nabídne mu copánek přímo do rukou. Jen zatáhnout a…

Probral jej pohlavek. Málem sletěl ze židle, v poslední chvíli se chytil za opěradlo. Stále tedy seděl. Světlovlasá žena dál postávala před nimi a s odporem si je prohlížela. Sevřel pěsti, aby zahnal pozůstatky předchozí vidiny, a obrátil se na Budalla.

„Tos byl ty?“

„Dávej pozor, když k tobě mluví dáma v nouzi.“

„Cože?“

Žena už se nadechla k odpovědi, ale Budall ji předběhl. „Kluci ze strážnice ji poslali za námi… vlastně za tebou. Potřebuje něco vyšetřit.“ Voják se zakřenil. „Nějaký to zabíjení v blízké vesnici. Je to vážný. Nouze. To mi připomíná…“ Teď už mluvil k ženě. „Co za to?“

Dál už Sheenah neposlouchal. Ponořil se sám do sebe a přemýšlel, jak moc je v hajzlu.

Ona „blízká vesnice“ se nazývala Castenvilla a pro pomoc nevyrazil nikdo jiný než její spoluzakladatelka a současná paní – alespoň tak sebe sama nazývala. Představila se jako Livie. Její předci náleželi ke kdysi slavné rodové linii – o které Sheenah nikdy neslyšel –, ale její bratr se stal pro jiné rodiny z Nížin nepohodlným a musel odejít. A ona, raději než aby zaprodala jméno zděděné po předcích, odešla s ním. Doprovázeli je nejvěrnější poddaní, nyní tvořící obyvatelstvo Castenvilly.

Vesničané vedli poklidný život – samozřejmě pod nadvládou Livie a jejího bratra. Své domovy postavili v malém údolí přístupném pouze skrz hustý les, tedy skrytém před pozorností jiných osad i znesvářených stran místních konfliktů. Jediní nově příchozí našli cestu do Castenvilly v podstatě náhodou… a Livie se je rozhodla strpět.

Onen poklidný život vesničanů narušila až nákaza, která osadu připravila o třetinu obyvatelstva. Ani Liviin bratr a jeho žena již nebyli mezi živými. Zanechali po sobě syna, nejčastěji nazývaného Silencius, ačkoliv se tak nejmenoval. Ukázalo se, že jde o mladíka, který je doprovázel. Za celou cestu neřekl jediné slovo.

Když už se zdálo, že se život v osadě vrátí zpět na vyšlapanou cestu, začaly vraždy. Prvního našli muže, jemuž nákaza vzala ženu a novou nalezl na dně lahve od kořalky. Ležel na hřbitově v louži vlastní krve. O pár dní později skončily lotroviny jednoho chlapce, který pocházel zvenčí – jeho rodiče se živili jako kupci a do Castenvilly zavítali právě v době, kdy nákaza vrcholila… Z jejich synka se rázem stal sirotek, toulající se po údolí, žebrající o jídlo a páchající neplechu. Chlapce našli u sýpky, kde chtěl nepochybně něco ukrást. Krk měl proříznutý.

To se stalo před dvěma dny – a dnes ráno se našla další těla. Livie již více neváhala a rozhodla se pro tu nejzoufalejší možnost: pomoc zvenčí.

Takto ukončila své vyprávění. Se směsí odporu a arogance si prohlédla své „zachránce“ – vojáka v černé uniformě páchnoucí potem a hospodou a jakéhosi otrhance s rukama v kapsách kabátu stejně špinavém jako barva jeho kdysi světlých vlasů.

Ještě na okamžik váhala, než ukázala na pás lesa sevřený mezi dvěma skalními stěnami.

„Jsme tady.“

Sheenah vztekle nadával, když se prodírali hustým porostem. Měl pocit, že projít kamennou hradbou by šlo snáze než proklestit si cestu lesem chránícím Castenvillu. Už se vůbec nedivil, že osadníci měli od zbytku světa klid.

Záviděl jim. Přál se ztratit, zmizet všem z očí, utéct… jak od lidí, tak od sebe. Co se to stalo uvnitř horské chaty? Ta touha Livii udeřit… zcela bez důvodu. Castenvillská paní v něm zrovna sympatie neprobouzela, ale za něco takového mu nestála. Nedávalo to žádný smysl…

Ne, to si jen nalhával. Znal tyto pocity, nebylo před nimi útěku. Vycházely z něho samotného, z něčeho skrytého, co se bál odhalit. Jeho vlastní mysl ho mučila.

Kéž by tak dokázal na chvíli nemyslet…

Lehnout si do trávy na břehu jezera, položit hlavu na klín krásné ženě a nechat se hladit po vlasech…

„Tady se to stalo,“ řekla Livie a vytrhla ho ze zasnění. Marně se pokoušel rozpomenout, na co myslel, ztrácel se ve stínech temných představ. Nedokázal se soustředit.

Vynořila se před nimi chatrč. Sheenah by ji klidně přehlédl a šel dál, ale on takto přehlédl už mnohé. Dveře hlídal muž držící na vodítku dva velké psy, vedle jednoho z nich seděla zrzavá dívka, opírala se o jeho bok a hladila jej po šíji. Zdálo se, že ona jediná udržovala zvířata v klidu, psi museli větřit smrt. Sheenah se obával toho, jak budou reagovat, když ucítí cizince.

Místo nich začala štěkat Livie.

„Proč tady čeká s tebou?!“ vykřikla na muže, který sebou překvapeně trhl. Prstem ukazovala na dívku. „Nepustil jsi ji dovnitř, že ne? Přece víš, co ty dvě byly zač! Co kdyby se to od nich… naučila?“ Poslední slovo procedila mezi zuby, přesto ji všichni slyšeli.

„Okamžitě ji odveď.“ Na to muž čekal, s hlavou skrčenou mezi rameny. Rychle vzal dívku za ruku, zvedl ji ze země a vyrazili za pelášícími psy směrem, kde Sheenah mezi kmeny stromů zahlédl volný prostor v údolí. Chudák táhl dívku za sebou tak nešikovně, že vrazila přímo do Sheenaha. Vzhlédla a on si stihl prohlédnout milé pihy na její tváři, ještě než sklonila pohled a schovala obličej mezi hřívu zrzavých vlasů.

Položit krásné dívce hlavu na klín…

„Šáhl sis alespoň?“ zeptal se Budall a spiklenecky na něj mrkl. Sheenah se jen ušklíbl. Ve výměně pohledů je přerušila Livie.

„Laskavě přestaňte zírat na to nevinné děvče a běžte se věnovat své práci!“ řekla a ukázala na chatrč. „Ty dvě… Jejich těla… leží uvnitř. Můžete si to tam prohlédnout. A rovnou mi můžete říct, jakým způsobem hodláte chytit toho, kdo to udělal. Vaši kolegové na strážnici mluvili o jistých… zvláštních technikách.“

Sheenah si povzdechl. Budall se naproti tomu rozchechtal, jako by mu někdo naservíroval dobrý vtip a jako dezert přidal menší dávku lechtání. Nakonec smích potlačil jen do pobaveného šklebu.

„Podíváme se dovnitř a všechno vysvětlíme,“ řekl a postrčil Sheenaha, jemuž se do chatrče příliš nechtělo. Měl poměrně jasnou vizi o tom, jakou formu vyšetřování si Budall představuje, a vůbec se mu nezamlouvala. Ale co mohl dělat.

Jako první překročil práh a vstoupil do šera. Spatřil siluetu ženy na zemi přímo uprostřed místnosti. Ležela na břiše, s údy zkroucenými jako odhozená loutka. Hlavu měla odvrácenou, neviděl nic než tmavé vlasy. Pobledlá pleť kontrastovala s hnědými skvrnami od zaschlé krve.

Druhá zůstala na lůžku, paže rozhozené, jako by vítala nově příchozí. Na krku krvavý obojek. A nad ním tvář zkroucenou v děsivé grimase bolesti a strachu. Oči vytřeštěné a hledící přímo na něj.

Odvrátil pohled.

„Zatraceně,“ zaklel Budall za jeho zády. „Škoda takovejch dobrejch kurev!“

Sheenah se ubral ke dveřím.

„Kam jdeš?“

„Viděl jsem dost. Budu mít teď podobnou vzpomínku jako vrah.“

„Takže… kým začneme?“

Sheenah pokrčil rameny. Pokud by si měl vybrat on, vypadl by odsud a klidně by nechal vesničany navzájem se povraždit.

„Můžete mi už vysvětlit, jak hodláte postupovat?“ vložila se do hovoru Livie, tisknoucí se k rámu dveří, co nejdále od mrtvých těl. Opět probudila Budallův smích.

„Jednoduše. Tady Sheenah umí lézt lidem do hlavy, když spí. To je ta jeho technika. Je mi u prdele, jestli to jsou čáry nebo jiné svinstvo. Je to snazší než z lidí pravdu vymlátit.“

Jako by opakoval slova drakiadského knížete. Sheenah v jeho službách prolezl mysl všem členům šlechtického rodu i blízkým spolupracovníkům. Mnohým musel vstoupit do snů i několikrát. Knížete nezajímalo, jaké škody tím způsobuje. Jako typický tyran se bál zrady a nevěřil nikomu. Sheenaha považoval za nezlomný nástroj moci. Až na to, že se po nějaké době zlomil… a rozlámané kousky musely být uklizeny. Do láskyplné péče Budalla, jehož drobné prohřešky při výchově vojenských kadetů korunoval až případ mladíka, kterého „vtloukání pravidel do hlavy“ stálo život.

Livii přišli na pomoc ti nejlepší z nejlepších.

Nebylo tedy divu, že když se castenvillská paní dozvěděla, co je Sheenah zač, zírala na něj stejným způsobem jako všichni ostatní. S drobnou příměsí strachu a pořádnou lžící odporu. Možná se mu zamlouvalo více, když ho považovala za pouhého špinavce.

„Vy chcete, aby se díval někomu do hlavy?“

„Jo. Všem. Jedině tak nám řekne, kdo se rozhodl pokosit pár sousedů. A můžeme začít rovnou tady.“

Livie se viditelně roztřásla. Budall se díval přímo na ni.

„Se mnou? Ne, to ne, to nedovolím!“ vykřikla a udělala rychlý krok ke dveřím, ale Budall stál příliš blízko. Chytil ji za ruku a strhl k sobě.

„Možná je čas se trochu prospat!“

„Ne! Pusť mě, ty hrubiáne! Pomoc! Silencie!“

Mladík se objevil na prahu dřív, než stihla doříct jeho jméno. Vrhl se na Budalla, ale proti mohutnému vojákovi neměl šanci. Odletěl ke stěně, uhodil se do hlavy a ztratil vědomí. Byl ještě křehčí, než vypadal.

Budall se znovu zasmál. „Tak vida, začneme s ním! Ať tady castenvillská paní vidí, že to vůbec nebolí!“

Livie se s křikem bránila, v boji podala mnohem srdnatější výkon než její synovec, ale nikam to nevedlo. Nakonec se Budallovi podařilo ji obejmout zezadu a obě ruce jí pevně přitisknout k hrudníku. Nepochybně si přitom osahal bujné tvary, které její hruď nabízela.

Otočil se na Sheenaha. „Na co čekáš? Řekni mi, co se zdá tomu klukovi!“

„Jdi se vycpat, Budalle.“

„Vycpaný budeš ty, až se o tvých řečech dozví kníže! A pusť se do toho! Pak mi řekneš, co na světě nejvíc nesnáší tahle kráska v mé náruči…“

„Nenávidím tebe, ty špinavý horale!“

Budallův smích přerušovaly jen zvuky zápasu a občasné nadávky. Přesto jej Sheenah požádal o trochu klidu. Voják to vyřešil špinavým kapesníkem, jenž se rázem proměnil v roubík. Ještě viděl, jak Livii shodil na zem, přímo vedle jedné z mrtvol. Dál už okolnímu světu nevěnoval pozornost. Poklekl k Silenciovi a pozoroval ho. Ve spánku vypadal stejný jako při vědomí – tichý, nevýrazný, neškodný. Co se asi skrývalo za tou nevinnou tváří? Sheenah nevěřil málomluvným lidem. Nikdy nemuseli lhát, aby se mohli vyhnout pravdě.

Dlouho si to nechtěl přiznávat, ale těšil se, až bude moci opět nahlédnout do cizí mysli. Ve skutečnosti se nemohl dočkat, ale zároveň se děsil toho, co pro to bude muset obětovat.

Zvedl před sebe pravou ruku a pomalu z ní začal stahovat koženou rukavici. Už když odhalil spodní část dlaně, sykl odporem. Bolest v rukou necítil už od dětství. Zprvu se obávali, že jej stihlo malomocenství, zvlášť když kůže na jeho prstech začala schnout, drolit se a odpadávat.

Nyní už více kůže zůstávalo v rukavicích než na jeho dlani. Vysypával ji z ní jako zrna z pytlíku.

Nikoho nenapadlo, co je v moci kousku odloupnuté kůže. Dokud to Sheenahovi nenapověděly jeho vlastní sny. Vracely se mu stále dokola, nemohl je dostat z hlavy, ani když bděl. Jednoho dne už nevydržel a začal jim naslouchat – počkal, až jeho rodiče usnou, připlížil se k jejich lůžku a nasypal matce kolem očních víček trochu kůže z prstů…

Nikdy více s matkou nepromluvil. Štítil se jí, štítil se toho, co spatřil v její hlavě. Děsil se pravdy, kterou lidé nosí za usměvavými maskami. Zároveň ale nemohl odolat jakékoliv příležitosti se něco o jejich pravé povaze dozvědět. Mimoto snový svět nabízel nekonečné možnosti a sdílet jej s jinými byl jen další krok k naprostému porozumění.

Jenže nerozuměl nikomu. A zejména ne sobě. Vlastní touhy a přání ho děsily. Příčilo se mu, že by měl pro své vlastní uspokojení někomu druhému ublížit.

Ale nekonečné možnosti snového světa představovaly nekonečný výčet způsobů, jak nakrmit vlka, aniž by koza ztratila jediný chlup. A vůbec nezáleželo na tom, v čí hlavě se budou sny odehrávat.

Sheenah se podíval na nic netušící tvář mladého Silencia, usmál se a posypal mu oční víčka kousky odloupané kůže…

Zalilo ho děsivé poznání, když se objevil v té samé místnosti uprostřed noci. Budallův zápas s Livií se vytratil do jiného světa. Ženy ležely na svých místech jako divadelní herečky, jejichž postavám autor přisoudil smrt. Nábytek se mu zdál rozestavený uměle, měsíční jas vybledl a vzduch ztuhnul na místě. Měl pocit, jako by se ocitl uprostřed scény, do které nepatřil. Vzhlédl ke dveřím a spatřil siluetu vraha, jak odchází, ale přitom se nevzdaluje.

Vydal se za ním. Rozpomněl si, proč a jak se na tomto místě objevil…

Ale ta vzpomínka jako by mu vyklouzla z prstů, když jej cizí ruka chytila za kotník a trhla s ním dozadu, takže Sheenah ztratil rovnováhu a s výkřikem padl na zem. Rychle se obrátil na záda a pohlédl přímo do prázdných očí mrtvé hnědovlásky, která se po něm sápala. Zaklel, kopl ženu do obličeje, čímž se uvolnil ze sevření, a začal se na loktech plazit z jejího dosahu.

Jeho únik zastavil náraz do něčeho měkkého. Jako by se zabořil do peřin. Ohlédl se a uviděl za sebou stěnu z černé mlhy, kroutící se a houstnoucí. Za ní se postupně ztrácely dveře do místnosti, okna, stěny i strop. Celý prostor se mu měnil před očima v jakousi temnou komnatu s nejasnými tvary, matně ozářenými vybledlým světlem, jehož zdroj nebyl nikde ke spatření. Zmizela pec i malý stolek, zůstala jen truhla nesoucí bezvládné tělo.

Ale na podlaze před ním už neležela hnědovláska s prázdným pohledem a mrtvolně bledou pletí. Nahradila ji půvabná mladá zrzka s roztomilými pihami na tváři. Velké modré oči jiskřily životem a drobná ňadra se zdvihala při každém nádechu.

Žila. Jen její krev dál opouštěla otevřenou ránu u srdce a stékala v rudém vodopádu po břiše a po bocích.

I druhá žena se změnila – vlasy zůstaly světlé, ale nyní byly mnohem delší. Postavu měla štíhlejší než její předchůdkyně a hruď hrdě vypnutou, když se posadila na lůžko a zaklonila hlavu v gestu zvýrazňujícím špičatý nos. Při tom pohybu vytryskl proud krve z otevřené rány na krku a zahalil její bujná prsa do karmínového závoje.

Sheenah se usmál a místností se prohnal závan větru, jenž roztančil prameny vlasů obou žen. Zrzavá dívka se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a oplatila muži jeho úsměv. Zároveň mu poskytla příležitost zahledět se jí do očí, jejichž odstín v něm probouzel vzpomínky na jezerní hladinu…

„Laskavě přestaňte zírat na to nevinné děvče a běžte se věnovat své práci!“ vykřikla náhle světlovláska sedící na lůžku a celá místnost se roztřásla. Černá mlha na okamžik ustoupila, dovnitř opět pronikla záře měsíčních paprsků a mezi nimi na podlahu dopadl i stín vraha. „Ty dvě… jejich těla… leží uvnitř,“ pokračovala žena a třesoucí se rukou ukázala na zrzku a na sebe. Vyplivla z úst krev, která se jí hromadila v hrdle.

„Raději mlč…, paní,“ odsekl Sheenah, „Tohle není Castenvilla… ne taková, jakou ji znáš. Tady vládnu já!“ dodal, ačkoliv jeho slova nepatřila světlovlásce. Úkosem se ohlédl přes rameno na siluetu vraha, než se zvedl ze země a vykročil směrem k truhle. Místnost kolem něj se s každým krokem opět ztrácela pod závojem černé mlhy, měsíční světlo zmizelo a s ním i vrah samotný, jenž upadl do zapomnění.

Vzniklé ticho naplnil šepot. Desítky hlasů ozývající se zpoza mlžné stěny, opakující stále dokola slova o skrytých touhách a přáních. Muž jim naslouchal, když se blížil k ženě sedící na truhle s rukama zkříženýma na zakrvácené hrudi a arogantním úšklebkem na tváři.

Zaváhal. Někdo jej chytil za ruku. Sklonil pohled a spatřil pihatou dívku, jak k němu vzhlíží s nadějí v očích a snaží se zabránit tomu, aby propadl slovům šeptaným v temnotě.

Ucukl a vzduch zhoustnul v očekávání. Místnost se začala chvět.

Vychutnával si překvapení, snad i strach v dívčině tváři. Usmál se.

Jeho dlaň vylétla a napětí se provždy rozpadlo v jediném bolestném výkřiku.

Snový svět tvořilo jen malé, mdle osvětlené jeviště se třemi postavami obklopenými závojem černé mlhy. Mladá dívka ležela na zemi, dlaní si třela bolavé místo na tváři a tiše vzlykala. Před ní stál Sheenah v otrhaném kabátě a mnul si klouby na prstech, odřené od úderu. Třetí postava, žena s dlouhými světlými vlasy, podříznutým krkem a zakrvácenou hrudí, se po něm vrhla.

Koutkem oka zahlédl pouze její siluetu, ona sama na něj nikdy nedopadla. Zůstala viset ve vzduchu jako loutka, zavěšená na provazcích černé hmoty vycházejících z mlžné stěny. Samotný sen jí zabránil v tom, aby ublížila snílkovi.

Usmál se a postavil se před útočnici. Z mlhy mezitím vyrazil pár černých rukou a začal jí splétat dlouhé prameny světlých vlasů do copánku… jakmile byl copánek hotov, paže i provazce se rozpustily a ona dopadla na chodidla. Ještě než stihla nalézt rovnováhu, s výkřikem se zlomila v pase a zhroutila kolem pěsti, kterou jí vrazil do břicha. Pevná ňadra ucítil na předloktí, hlavou se mu opřela o paži. Dlouhý cop se zhoupnul a polechtal ho na prstech druhé dlaně. Zatáhl a strhl si ji k nohám. Pokoušela se nalézt vyražený dech, ale nedal jí příležitost. Hřbet dlaně ji poslal k zemi a kopanec do žeber ji přinutil schoulit se do klubíčka.

Tak zůstala ležet castenvillská paní, symbol nadřazenosti a arogance, bezmocná a třesoucí se strachem. V jeho očích nyní ztělesňovala vše, s čím se nedokázal vyrovnat. V její tváři viděl všechny mysli, které musel prozkoumat. Každá z nich otřásla jeho představou o lidském plemenu. Přál si je zničit, všechny do jedné. Dokud by nezůstal poslední na světě a poté by spáchal sebevraždu, jelikož si nezasloužil život o nic více než ostatní.

V jejích ňadrech viděl ženy, jež mu kdy byly blízké. Ani u jedné z nich neodolal pokušení a pokaždé nahlédl pod pokličku velkých očí a zářivých úsměvů. Do oněch očí se již zpříma nepodíval a ty krásné zuby by nejraději vymlátil, aby lépe odrážely prohnilost ženských duší.

Boky představovaly bohatství, které díky svým schopnostem nabyl. Hromadil, schovával a stále neměl dost. Přehlížel chudáky, které by i mince či dvě udržela naživu další den, a dál se obklopoval zbytečnostmi. Za zlatým závojem skryl okolní svět a odmítl si připustit jeho existenci.

Když pohlédl do jejího klína, spatřoval neukojitelnou touhu, spoutanou neustálým bojem s konvencemi vyšší společnosti. Kdyby alespoň morální ideály, jimiž se omezoval, byly skutečné. Ale všechno byla lež. Cítil se osamocen ve světě, kde se úspěch měří schopností utrhnout si největší sousto bez ohledu na ostatní. Slabí očividně nemají právo žít.

Chodidla znamenala neschopnost cokoliv změnit. Cokoliv! Nejbližší okolí nebo některou z myslí, které navštívil. Nebo alespoň mysl vlastní. Kráčel po světě bez důvodu. Nezanechal za sebou nic… a nakonec zůstal odsunut tam, kde jeho kroky alespoň nebudou nikomu překážet.

Vztekle zařval a dupl ženě na kotníky. Vykřikla, čehož využil, sehnul se a uštědřil jí ránu do obličeje. A další. A další. Pokaždé se uzdravila, aby vydržela co nejdéle. Otevřené rány se zacelovaly, odřeniny mizely, než je nahradily jiné.

Než konečně… alespoň na okamžik… neměl dost.

Těžce oddechoval. Cítil se vyčerpaný. Ne tělesnou námahou, nýbrž duševní. Měl pocit, že se jeho mysl rozpadá. Mozaika se sypala na prach, kousek po kousku se loupaly jednotlivé fragmenty jako kousky kůže z jeho dlaní. Možná to bylo dobře. Možná to znamenalo příležitost k novému začátku…

Někdo jej zezadu objal. Něžně, přívětivě. Podvolil se, uvolnil napětí v těle a opřel se o dívčí paže. Pomalu ho stahovala k zemi, aby si jeho hlavu mohla položit na stehna. Zaslechl šumění vody…

Celý prostor náhle zalilo světlo. Mlha se rozutekla a odhalila místnost v její skutečné podobě, se dvěma mrtvými ženami, jednou na truhle, druhou na zemi, vedle sedícího Sheenaha.

Ve dveřích stálo překvapení večera.

Když Sheenah vstupoval do Silenciovy mysli, nepočítal s tím, že se navážou jejich společné vzpomínky a on se objeví v chatrči, krátce po smrti nebohých žen a uvidí mladíka odcházet. Rozhodně to od mlčenlivého třasořitky nečekal. Nemluvní lidé skutečně představují nebezpečí. Nikdo netuší, co se jim honí hlavou. Nikdo neví, co od nich má očekávat. Jestli jen němé pozorování, nebo vraždy.

Jsou jako kráčející studnice nejistoty.

Zatímco si oba snílci navzájem vyměňovali pohledy, prostor kolem nich se začal měnit. Zakrvácenou podlahu nahradila dlažba z bílého mramoru. Místo dřevěných stěn je obklopily zdi a sloupy z čirého křišťálu. Strop se zcela ztrácel v bílé záři. Světlo přicházelo ze všech koutů sálu, Sheenah nezahlédl ani kousek stínu. A to se rozhlížel důkladně, s ústy pootevřenými úžasem.

Nacházeli se v mladíkově chrámu mysli. A byla to ta nejčistší mysl, jakou kdy Sheenah za svoji vyšetřovatelskou kariéru spatřil. Jediná skvrna nekazila Silenciův pohled na sebe sama a svět kolem něj. Ani náznak pochybnosti. Nebo špatného svědomí. Stáli přímo ve středu symbolu naprosté vyrovnanosti.

Podlaha se opět změnila. A tentokrát již nezůstala neposkvrněná. Sheenahova chodidla stála uprostřed kmene stromu s rozvětvenou korunou. Každou větvičkou vedla nitka pohybujícího se světla, jako proud nějaké energie… nebo života. Některé větve však zčernaly, jako by je napadla nákaza. A ta se šířila dál na ostatní. Dokud se k nim Silencius nesklonil a něco neodlomil – jeho prsty se přitom vnořily do podlahy, aby zčernalé místo mohl sevřít.

V dlani držel větvičky. Dvě. A navzájem propletené.

Zčernalé místo se začalo znovu uzdravovat. Sheenah se rozhlédl a všiml si, že opodál leží další ulomená větvička. Přešel k ní, vzal ji ze země a…

Prostor se znovu proměnil.

Stál na hřbitově, který nikdy předtím neviděl. Ale místo toho rozpoznal skalní stěny, které se nad ním tyčily. A když se otočil, zahlédl domky nějaké vesnice – Castenvilla. Obrátil se zpět a prohlédl si zástup lidí tísnící se u díry v zemi, do níž právě stahovali dvě těla zabalená do plátna. Houf truchlících vesničanů, všichni hnědovlasí a tmavoocí, a před nimi jako ovce mezi vlky, světlovlasá Livie objímající podobně obdarovaného synovce.

Ten však na rozdíl od tety pohřbu nevěnoval pozornost. Když se Sheenah obrátil směrem k místu, kam se Silencius díval, spatřil plačícího muže opřeného o jeden z dřevěných náhrobků. V ruce držel lahev kořalky.

Náhle se změnila situace, ale prostředí zůstalo stejné. Opilec ležel tam, kde ho předtím Sheenah viděl, tentokrát v doprovodu louže vlastní krve. Poloprázdnou lahev přesto stále svíral.

Nad ním stál Silencius. Tvář prostou jakéhokoliv výrazu.

Objevili se zpátky v křišťálovém sále. Sheenah neváhal a vrhl se po další větvičce. Tentokrát uviděl Livii v nějaké místnosti. Chodila od stěny ke stěně, mluvila rychle a jednotlivé věty prokládala peprnými kletbami. Hovořila o špinavých kupčících, kteří si pro svoji smrt museli ze všech míst vybrat právě Castenvillu. A ještě za sebou nechali nevychovaného spratka.

„A pak ty… zrůdy,“ pokračovala castenvillská paní a hlas se jí třásl rozhořčením. „Nastěhovaly se do prázdného obydlí, aniž by uctily památku těch, kteří tam dožili. Namísto toho jej okamžitě začaly špinit tím… co dělaly. Jaké nestvůrné hrůzy prováděly. Možná se to může zdát jako láska, ale láska to rozhodně není! Láska je základ rodiny. Z lásky přicházejí krásné děti, jako jsi ty, Silencie. Ale z jejich… spojení nevzejde nic! Světu by bez nich bylo lépe.

Proč jen musí ony žít a můj bratr… tvůj otec… už ne? Kéž bys na tu otázku znal odpověď, Silencie…“

Z představy jej vytáhla něčí ruka, jasně zářící. Mladík ho držel pod krkem a jeho dotek spaloval. Sheenah zařval a chytil ho za předloktí, načež se prostředí kolem nich opět změnilo.

Tentokrát stáli na travnatém břehu jezera. Ale kolem se vlnily chuchvalce temné mlhy, i vodní hladina měla černou barvu. Sheenah zasténal a objal se kolem třesoucích ramen, aby se skryl před pocitem tísně, který se ho náhle zmocnil. Za to Silencius stál rovný a vzpřímený. A ukazoval na hladinu, na níž se v odlesku černé barvy tvořil jakýsi obraz. Sheenah rozpoznal vnitřek horské chaty nad jezerem…

Okamžik, kdy měl chuť Livii udeřit. Tentokrát tak skutečně učinil. Scéna se před ním opakovala dokola a dokola. Silencius na něj hleděl, jako by se pokoušel něco vysvětlit, a nyní se ujišťoval, že jeho žák vše pochopil.

Sheenah mu rozuměl až příliš dobře.

Když se probral, Budalla zrovna místní odtrhávali z Livie, která křičela jako smyslů zbavená. Zasténal a chytil se za spánky. Ta čubka by mohla vážně ztichnout. Nedostala o nic méně, než si zasloužila. Měla jedinou smůlu, že z těch dvou byl Budall to silnější monstrum.

Zvedl se a protáhl se kolem tří mužů, kteří měli plné práce se zkrocením o hlavu vyššího zvířete, a sklonil se k Livii. Sukni měla zmuchlanou a halenku roztrženou. Dostalo se mu výhledu na opravdu krásná ňadra, než si je zakryla.

Mnohem lepší, než si představoval.

Nabídl jí pomocnou ruku, ale ona ji s výkřikem srazila vedle. Napřímil se tedy. A s ledovým klidem pravil:

„Tvůj synovec je vrah. A tys ho k tomu navedla.“

Na následující okamžik čekal. Konečně se přestala vrtět, jen na něj vytřeštila oči.

Sevřel dlaň v pěst, rozmáchl se a…

Seděl v trávě na břehu jezera. Sám. Budall si nevybral příliš vhodný okamžik pro to, aby neuhlídal své neskrývané touhy. Odmítl se vzdát, dotáhl to na ostří meče a způsobil v Castenville masakr. On sám se zařadil mezi jeho oběti, zatímco Sheenahovi se podařilo uniknout.

Silencia nechal napospas tetě, která snad nahradí jeho chybějící svědomí. Dál ho jejich osud nezajímal.

Nezajímal se o nic. Ani o čas. Jen pozoroval nekonečný tanec drobných vlnek a vychutnával si mírný úsměv na vlastní tváři. Přesto náhodným pohledem zavadil o dívku sedící u vody a namáčející si v ní kotníky.

Možná by ji mohl oslovit. A mohl přitom skrýt stíny vlastní mysli a odolat pokušení prohlédnout si ty její. Možná by mu dovolila položit si hlavu na její klín…

A splnit si sen. Ten pravý.