Carský
pluh
U Hosína
za Hlubokou
oře sedlák stařičký
mezi Vltavou a cestou,
která vede z vesničky.
Od svítání kmet robotí,
pachtí se tam den celý;
panstvo, za něž klopotí se,
v zámku má kvas veselý.
Jako za dob pánův z Růže [1]
nádherná tam hostina,
pohostinstvím slaví cáře
Švarcenberk,
náš hrdina.
Jako druhdy na Krumlově
vína potí zlatý páv, [2]
pohár pění, kníže volá:
„Alexandr cář buď zdráv!“
A navzájem cář povstává
a povnáší svůj pohár:
„Vítězi u Lipska sláva! –
a vojínům statným zdar!“
„Sláva! Sláva!“
hřmí to sálem,
hudba hlučí, řinčí zbraň:
„Bože, zachovej nám krále!“
a pak: „Bože, carja chraň!“
Když dozněli
slavné hymny
tkliví, zbožní hlasové,
na procházku cář a kníže
kráčeli – dva rekové.
V červánkové záři plály
hor šumavských vrcholy
a soumraku šedé plachty
pokrývaly okolí.
Vítr podzimní uháněl
z hor lesnatých do dolin
a ramenem chladným stíral
žluté listí ze křovin;
zvukem hudby přilákaný
povznášel se nad dvorem
a na zlatých hradu báních
laškoval si s praporem.
Hrad na strmé stojí skále
jako v lesklé zbroji rek,
jako stráž, již novým věkům
pozůstavil dávný věk.
Cář kolkolem
pohlížeje,
nadšen krásou krajiny,
velebí a obdivuje
krásu Čechův otčiny:
„Nejen slavná, i překrásná
jest otcovská Čechův zem;
plesám, kníže, já že vládnu
nad bratrským národem.“ –
„Králův král,“ dí na to kníže,
„nám vykázal tento kraj,
z něhož našich otcův píle
vytvořila synům ráj.
Naše hrady bohatýrstvem,
města slynou průmyslem,
naše vísky slavnou orbou,
hory zlata pokladem.
U nás, Vaše Veličenstvo,
nedotkne se pluhu rez;
tam, kde nyní sedlák oře,
byl nedávno pustý les.“
Cář a kníže krokem
volným
měří přímo k silnici,
za kterou kmet bělovlasý
doorával ornici.
Když pak došli k sedláčkovi:
„Pomáhej Bůh!“ kníže dí. –
„Dejž to Pán Bůh, Vaše Jasnost!“
kmet uctivě odpoví.
Uklonil se a otáčí
na poslední brázdu pluh:
„Zle se oře na úhoře,
ale pomáhejž nám Bůh!“
A když stařec mdlý si stíral
pot, jenž se mu s čela lil,
cář, všech Rusí samovládce,
k sedláčkovi promluvil:
„Priňdet starost –
budet slabost, [3]
a tys stižen neduhem;
já doorám! – Rád bych věděl,
znám-li vládnout i pluhem.“
A hned uchopiv se pluhu
do orání cář se dal,
sedlák vedl bujné koně
a cář pole dooral.
Doorav dí: „Starošenko,
počkej! Já zaplatím hned
za to, žes mi byl po vůli…“
„Zaplať Pán Bůh!“ vece kmet.
„Já bych sám měl vám mzdu dáti,
než že jste tak vzácný host,
přimluvte se za mne k pánům,
abych roboty byl prost.“ –
„Přimluvím se,“ dí cář Ruský;
„než co jisté, lepší jest,
tu můj váček, starošenko!
Máš v něm louisdorů šest.“
Kníže pán zas na
to vece:
„Za pluh sto dukátův máš.
Zavez zítra pluh do zámku –
robot více neděláš.“
Slunko boží
rozlévajíc
poslední nad krajem zář,
usmálo se jak na knížat
tak i na kmetovu tvář.
[1] Panství „Hluboká nad
Vltavou“ náleželo někdy
vyhynulému již rodu českých pánů z Rosenberka (Rožmberka) čili z Růže
od roku
1554 až do roku 1562. Pan Vilém z Rosenberka prodal Hlubokou panu
Jáchymu z
Jindřichova Hradce. (Viz ostatně Böhmerwald.)
[2]
Týž pan Vilém z Rosenberka
častoval jednou na Krumlově své hosty z Vlach hostinou velmi nádhernou.
Když
přišlo k přípitkům, byl postaven na tabuli uměle zhotovený zlatý páv s
rozestřeným ocasem, na kterémž se třpytilo množství drahých klenotů.
Pan Vilém
otočil na prsou zlatého páva kohoutkem, a v tu chvíli teklo
z několika
skrytých trubiček červené a bílé víno do pohárů nadržených, a hosté
obdivujíce
tuto nádheru jásali a panu Vilémovi připíjeli. Od této hostiny vzalo
svůj
počátek staročeské přísloví: „Až v Čechách zlatí pávové budou zase víno
potiti,
nastanou opět zlatí časové.“ Až posud zlatí pávové vína nepotí.
[3] Priňdet
starost –
budet slabost jest
ruské přísloví, jemuž rovné mají i ostatní Slované. Čechové
říkají:
„Staroba – choroba,“ Poláci: „Sama starość stoji za chorobe,“ Srbové
praví:
„Starost je sama sebou bolest čili choroba.“ Staří Římané měli totéž
přísloví:
„Senectus ipsa morbus.“
Předmět
vzat z popsání krajiny
Šumavské, kteréž vyšlo pod názvem: „Der Böhmerwald“ r. 1860 společnou
prací
školního rady p. Jos. Wenziga a profesora p. Jana Krejčího. Čteme na
stránce
338:
„U Hosína, vesnice
ležící mezi řekou Vltavou a
silnicí ku Praze vedoucí, ukazují pole, na kterémž císař Ruský Alexandr
I. roku
1815 oral. Ubíraje se z Paříže zpět na Rus, meškal několik dní na
Hluboké u
knížecí rodiny Švarcenberské. Procházeje se dne 19. října po okolí
přišel k
tomuto poli, zoral celou brázdu a sedláka, jemuž pole náleželo,
obdařil, dada
mu šest louisdorův, zlatých peněz francouzských. Památný tento pluh
chová se až
posud na knížecím zámku na Hluboké.“
Svévolný
pastýř
Když nad Moravské
nad hory
jitřenky jasné prapory
své rozvinují bleskoty,
tu z hor šumavských temnoty
pastýřských rohů jasný zvuk
vyzývá veský brav a skot
ze chlévů do zelených luk,
by vstát nemeškal s bílým dnem,
že líbezný je v rose brod,
že lučin tráva zelená,
rosičkou ranní kropená,
je nejzdravějším pokrmem.
Již budí celé okolí
pastýřských rohů hlaholy;
proč jen v Milavči,
v dědině
pod Riesenberkem u Kdyně,
když se i v Koutech rozednívá,
pastýřských rohů jasný zvuk
na pastvu stáda nevyzývá,
na pastvu do zelených luk?
Tam pastýř bičem
práskaje
dobytek volá ze stáje,
a když jej ze vsi vyhání,
jen biče slyšíš práskání.
Proč tam obyčej takový,
na to ti pověst odpoví!
Vidíš ten trávník
zelený,
svěžejší travou zdobený?
Té trávy brav se nedotýká,
ba ani noha smrtelníka.
Travička věčně zelená
nebývá nikdy spasena;
to místo věčně zelené
nebylo nikdy svěcené,
a přece nám posvátné jest,
jak vypravuje dávná věst.
Za časů dávno
minulých,
když stál nad krajem bludův mrak
a lid jen tu neb tam svůj zrak
povznášel z dávných bludův svých
k věčnému světlu Pravdy věčné,
žil mladý pastýř v této vísce,
jenž ucho k Pravdě měl netečné
a Krista haněl bídně, nízce.
V tu dobu kráčel
do své vlasti
od Říma Vojtěch,
zbožný kněz,
jenž stav se pozděj mučenníkem
co svatý ctěn jest až po dnes.
Jsa Pravdy věcné
milovníkem
žalostně kráčel plný strastí,
lítostí, žalu nad rodem,
jejž luzným pekel podvodem
ovládal znova klamův duch
a marně volal Pravdy Bůh.
Klopotnou poutí
unavený
tam uleh’ na drn na zelený
a sen ho objal líbezný.
I viděl ve snu vítězný
na svatovítském chrámu kříž,
jak se povznáší výš a výš,
jak z ramen posvátného kříže
zázračnou mocí níž a níže
se hrnou Pravdy bleskové,
a jak před spásy znamením
s pobožným víry nadšením
se klaní všickni Čechové.
Spal tiše poutník libě snící,
neb o spasení věčném snil;
spal tvrdě, že ho nezbudil
ni roh pastýřův z dálky znící.
Pod šírým nebes blankytem,
když slunéčko nad námi plane
a vlažný vánek na nás vane
na tichém lůžku trávnitém,
tak líbezně se, dítky, spí!
Pobožný poutník ještě sní –
o, ať ho nikdo nezbudí!
Než slouha, který
domů hnal,
jak spatřil spícího poutníka,
a podle jeho obleku
římského poznal řeholníka,
pobádán mocně od vzteku
do lání hrozného se dal.
Proklíná jej, rouhá se Bohu,
a nechtěje mu spánku přát,
že sám tak líbě nemoh‘ spát,
roh k uchu spáči nasazuje
a hmotným zvukem svého rohu
poutníka ze snů vytrhuje.
A poutník vstana tiše z lože
a poklekna dí: „Věčný Bože!
za spánek, za posilu v mdlobě
pobožné díky vzdávám Tobě.
Za nepřející spánkům mým,
o Bože, prosím, odpusť jim!“
A pak udělal svatý kříž.
To slyše pastýř
rozvzteklený
vykřikl: „Co to blábolíš?
Mluv hlasitěji – neslyším.“
A v skutku za svou mrzkou zlost,
za vykonanou svévolnost
hluchotou náhlou poraněný
od této chvíle neslyšel –
ni jak roh jeho jasně zněl,
jak líbě pějí ptáčkové,
jak tiše šepcí vánkové,
jak bublá v lukách Úhlava, [1]
jak mocně šumí Šumava,
jak v mračnech Bůh hněvivě hřmí,
jak zázračně hlas Pravdy zní.
A kdo z pastýřův
potomných
tak svévolný byl jako on
a z toho rohu loudil ton,
ten za svou svévolnost a pych
pokutou navždy ztratil sluch:
tak pych svévolný trestal Bůh.
V Milavči od těch
dávných časů
neslyšíš z toho rohu hlasu;
tam když se stádo vyhání,
jen biče slyšet práskání!
[1] Úhlava, řeka
beroucí svůj počátek v
královském hvozdě, teče blíže Nýrska a u Plzně s Úslavou, Radbuzou a
Mizou
(Mží) tvoří řeku Berounku.
(Böhmerwald,
strana 104)
V
Milavči pastoušek
vyháněje dobytek netroubívá, nýbrž bičem práská, a to prý proto, aby
neohluchl.
Pověst dí, že sv. Vojtěch, vraceje se podruhé z Říma do Čech,
tam na
trávníku usnul, a že pastucha spícímu biskupovi do ucha svévolně
zatroubil,
načež prý ihned pozbyl sluchu. Obec Milavečská zakázala na to slouhovi
troubiti, a tak až posud v Milavči slouha vyháněje dobytek
netroubí, nýbrž
bičem práská. Vypravuje sobě tamní lid, že mnohý slouha jednaje proti
tomuto
zákazu byl ihned hluchotou raněn.
(Böhmerwald,
strana 156)
O
Prokopovi a Oldřichovi z Růže
Posud stojí proti
sobě
jako v dávno zašlé době
dvé kostílkův starodávných
jako dvé rytířův slavných.
Stojí dvé těch kostelíčků
v přerozkošném údolíčku
blíž pramenův Vltavy.
Jeden jest na břehu pravém
na trávníku zelenavém
a na levém břehu druhý
mezi květnatými luhy
v stínu staré doubravy.
Byly oba vystavěny
v době též – i posvěceny,
když nad Čechy panoval
Karel, jenž nás miloval. [1]
Podle krovu, stěn a slohu
v starobylé svojí kráse
chrámek chrámku podobá se
jak poupátko poupátku,
jak dvojčátko dvojčátku;
volá každý, kdo je spatří:
„Ty stavěli rodní bratři!“
Ovšem; neboť pověst praví:
Byli sobě nelaskavi
jako havran kulichovi
Oldřich z Růže
Prokopovi.
Co sokové plní hněvu
žili v nesváru pro děvu,
kteráž v blízkém dvorci žila –
krásná jak vltavská víla.
Děva, dcera
ušlechtilá,
aby bratry udobřila,
jim oběma slib svůj dala.
Slibem svým se zavázala,
že svou ruku tomu dá
co nevěsta u oltáře,
kdo z nich dříve vykoná,
co mu vykonati káže.
„Jeden z vás ať rychle kvapí,“
děva dí, „kdež Turčín trápí
křesťany jhem poroby
a kříž Páně hanobí.
Tam rekovstvím svatých činů
smyj bratrských záští vinu.
Druhý z vás čiň své pokání
v mnišském rouše jako děd; [2]
v tichém v Bohu obcování
vytrvej tam sedm let
v zbožné svornosti a shodě,
tam na slavném Vyšším
Brodě.
Mezi vámi nerozhodni
los, neb muži jste svobodní;
každý vol po vůli své,
mně jest svaté slovo mé!“
Mladší
bratr v nadšení
volil kříže znamení
a poklekna před děvicí
líbě se usmívající
přijal od ní znak posvátný
na své bohatýrské rámě.
Odjížděje s družinou,
žehnaje se s otčinou
zvolal ještě jun udatný:
„Nezapomeň, drahá, na mne!“
Starší
bratr v mnišském šatě
odcházeje, aby svatě
sám obýval jizbu temnou,
zvolal: „O, modli se se mnou!“
* * *
Již po čtvrté v
jižní háje
vlaštovice odletěly,
po páté se v naše kraje
vlaštovice navracely,
a posud ze svaté pouti
nevracel se mladý rek.
Snad mu bylo zahynouti,
snad jej tam i družinu
krvolačných Turčínů
v boji krutém potřel vztek?
Rek mladistvý potíraje
houfce Turkův naplňoval
úžasem okolní kraje;
než když jednou odpočíval
s družinou po boji svatém,
sbor Turčínův vzteklým chvatem
valil se tam jako příval.
Z mračen prachu se hrnoucích
nad hlavami Osmanínů,
vztekle na koních jedoucích,
probleskaly meče křivé
jako blesky ohnědštivé.
Rek s družinou v hájův stínu
dupot jízdy znamenaje
a nepřátel moc silnější,
k bojům novým se chystaje
slib učinil nejsvětější,
vítězně-li skončí seč,
že vymění háv a meč
za řeholní šat a pás,
že odstoupí z válek hřmotu
na rok celý na samotu,
by tam Bohu sloužil snáz.
Okamžikem vzplanul
boj.
Meče křížem znamenané
jako vojsko odhodlané
vrhaly se na pohany.
Turčín zuřil co lev štvaný,
než křižákův svatá zbroj
nad Turčíny vítězila,
a když bitva dozuřila,
padlých pohan mrtvoly
pokrývaly okolí.
Měsíc siný s bledou tváří
vystupoval na obzor
z temna Libanonských hor,
a když jeho zrak planoucí
zřel bojiště krvožhoucí,
krvavou se pokryl září,
a hrobové kolkolem
vládlo ticho údolem.
Než tu křesťan hlasy živé
ozvaly se mocně, tklivě,
Hospodina velebíce
a zpěv slávy zpívajíce.
A rek mladý, syt jsa boje,
vzpomněl si na sliby svoje
a k družině takto dí:
„Bůh, jenž v nebi vévodí,
svaté vnuknutí mi dal,
bych se na poušť odebral
k tichému s ním obcování,
abych tak své putování
v zemi svaté dokonal,
než se vydám poznovu
k dalekému domovu.
Co jest květ, co rozkvět krásy?
Pokání je pramen spásy,
pouští ticho – příjemné!
Překonavše tolik strastí
již se vraťte do své vlasti,
drazí bratři, beze mne!
Pozdravujte naše hrady,
naše města, vesnice,
naše hory, luhy, sady,
naše žírné ornice.
Až můj nový pozdrav dáte
našim sličným dívčinám,
i můj pozdrav vykonáte
k ní, na niž si vzpomínám.
Avšak co jest rozkvět krásy?
Pokání jest pramen spásy,
pouští ticho – příjemné;
jen se vraťte beze mne!“
Jitřenka dne
vzbuzeného
vedla k lodím družinu,
ale reka mladistvého
vedla v tichou pustinu,
kdež v jeskyni pode strání
dokonat chtěl své pokání.
* * *
Svět a krása
svůdcem bývá!
Tmavá jizba klášterní
a denní zpěv večerní
mladé srdce neblažívá.
Starší bratr na rok pátý
breviář svůj odříkával,
avšak světa chtíčem jatý
nic jiného si nepřával,
nežli aby mladší brat
za kříž svatý v boji pad‘.
Často v své komůrce kleče
slibem svým se zavazoval,
kdyby bratra v bouři seče
Bůh nebeský nezachoval,
že pro duše spasení
zřídí věčné modlení.
Když družina
vrátila se
do vlasti po dlouhém čase,
lichá zpráva, lichá zvěst,
že rek mladý mrtev jest,
bratra staršího přiměly,
že již nechtěl slib svůj celý
vykonat a sedm let
život trávit osamělý
jako jeho slavný děd.
Pobožnost ho omrzela;
slib svůj zlomil věrolomně,
mnišské roucho shodil z těla,
přestal žíti skrytě, skromně.
Vzal na prsa pancíř zlatý,
plášť na bedra stříbrem tkaný,
meč si připjal vykládaný
diamanty a granáty;
čelo kryla přílbice
jasná jako hvězdice,
přílba s pyšným chocholem.
I zaplesal a zajásal,
když se mečem zas opásal,
když milostí roznícený
a družinou sprovázený
květošatým údolím
přes cestu i necestu
spěchal pro svou nevěstu,
jenž na blízkém dvorci žila,
krásná jak vltavská víla.
A když potom bez meškání
požehnal jich sňatek kněz,
sedm neděl bez přestání
svatební se slavil ples.
Skvostné hody v skvostném sále,
i turnaje, hry a lovy
střídaly se neustále;
než tu náhle ženichovi
donešena byla zvěst,
že se bratr vrátil z cest,
že lid branný sbírá všady,
že dědičné jejich hrady
opanoval zbraní svou,
že rozplane boj ohromný,
aby sňatek věrolomný
pomstil krví záplavou.
Vzplanul boj, a
proud požárů
dvůr za dvorem mocně trávil;
vzplanul boj, a jestřáb svárů
i životy lidské dávil.
Nad planoucím krve mořem
sličná paní lkala hořem,
že jen její tváře květ
původem byl hrozných běd.
Hořem bledly její líce
a pláč kalil její zrak;
zhasla jako večernice,
když ji přikryl noční mrak;
zvadla jako růže v kvetu,
tmavý hrob ji odňal světu;
duše její odletěla
v lesy jako holubice,
a kde běží Vltavice,
tam sama – osamotnělá –
lkala jako žežhulice,
že jen její tváře květ
původem byl hrozných běd.
Kdo jda dolem tam pod strání
slyšel její bědování,
tklivě o tom vypravoval,
tak že kraj se naplňoval
pohádkami podivnými,
žalostnými a tklivými
o tom jejím žalování.
Ale ani žaly její
znějíce co nejtklivěji
nesmířily bratry rodné.
Stálé spory, sváry škodné
bratra s bratrem nesváděly –
nesváděly po rok celý.
Než tu jednou v podjesení
oba jsouce roztouženi
do údolí přicválali,
slyšet holubice žaly.
Se svislým hledím potkali se,
se svislým hledím neznali se;
každý stanul, hněvem vzplanul,
meče z pochev vyletěly
a na sebe dorážely.
Nad hlavami planou meče –
jaký bude konec seče?
Než tu s nebe volá hlas:
„Smiřte se! Bůh na vás patří!
Vždyť jste oba rodní bratři,
milujte se vroucně zas!“
Hlasem s nebe
poučeni,
co bratrská láska je,
oba bratři rozvzteklení
otevřeli hledí své. –
Poznali se! – Tiše stanou,
jejich zraky mocně planou,
odhodili meče stranou,
do náručí sobě padli;
rty se na rty vroucně kladly,
oči vroucněj zářily
a bratři se smířili!
Smírem dojatý
hluboce
každý z nich dal ještě v roce
kostelíček vystavět,
aby poznal pozdní svět,
co bratrská láska zmůže,
jak se zbožně proslavili
a jak svorně potom žili
pan Prokop a Oldřich z Růže.
Posud stojí proti
sobě
jako v dávno zašlé době
dvé kostílkův starodávných,
jako dvé rytířův slavných;
volá každý, kdož je spatří:
„Ty stavěli rodní bratři!“
[1]
Svěcení těchto kostelíčků
dělo se roku 1361 za vladařství Jodoka čili Jošta I.
z Rosenberku
(Rožmberku), jenž byl jedním z pěti synův pana Petra I. z Rosenberku,
vůbec
mnichem nazývaného.
[2]
Petr I. z Rosenberku byl vnuk
Voka I. a syn Jindřicha z Rosenberku. Oddav se stavu
duchovnímu vstoupil
do kláštera cisterciaků na Vyšším Brodě, zřízeného a vystaveného od
Voka I.
K žádosti svých příbuzných vystoupil z kláštera a převzal
vladařství domu
Rosenberského. Oženiv se pozůstavil pět synů z dvojího manželství a u
vysokém
stáří vrátil se do kláštera, kdež co mnich roku 1348 skonal. – Z
dotčených dvou
bratří po smrti Jodokově stal se vladařem domu pánů z Růže 1369
Oldřich, jenž
byl proslaveným válečníkem a přečkav všechny své bratry r. 1390 skonal.
V
dědince, jenž nyní slove
„Kienberg“ (Loučovice), stojí naproti sobě na levém a pravém břehu
Vltavy dva
starobylé chrámečky, z nichž jeden jest zasvěcen sv. Prokopu a druhý
sv.
Oldřichu.
(Ostatně viz
„Böhmerwald“ str. 284.)
O
dvou poustevnících
Nad vesnici Javornici
trosky hradu v lese hustém
na vysokém vrchu čnějí
a malebně v místě pustém
nad krajinou vynikají,
ale smutně pohlížejí
po Prachenském dávném kraji.
Vítr, jenž v těch lesích duje
a má mocné panování,
příchozímu vypravuje,
kde korouhve z věží vlály,
kde nádherné síně stály,
kde mívali svá sedání,
hry a hody a modlení
za dob dávných z Růže páni,
bohatýři proslavení.
Vypravuje o Oldřichu,
jak odstoupil od kalichu,
jak se Vítkovec ten pyšný
králi Sigmuntovi klaněl,
jak hněv jeho a vztek hříšný
kněze z kostelů vyháněl
a každého žalářoval,
kdo tam lidu posluhoval
kalichem a krví Páně;
jak zapadly hradu báně,
když vztek války třicet let
ničil české vlasti květ.
Co znamená kříž
dřevěný,
jenž tam stojí před jeskyní
jako strážce před svatyní?
Co kříž dřevěný
znamená?
Poslyš, synu můj milený,
co mi děd tvůj vypravoval,
když mě brával na kolena
a mé líčko poceloval!
Když pan Oldřich
vyslal z Týnce
své žoldnéře na husity,
jeden kněz se v té jeskyňce
skryl a co poustevník skrytý
žil tam dlouhá, dlouhá léta
odloučen od všeho světa.
Byl muž pokorný a tichý,
kterýž jenom Bohu sloužil;
nenávidě světa pýchy
po bohatství nezatoužil.
Pokrmem mu denním byly
jen kořínky s bylinami,
a studánky pod skalami
žízeň jeho uhasily.
V létě spával na
kameně,
v zimě na mechovém loži,
nad kterýmž na skalné stěně
visel obraz Matky Boží.
Za oděv měl rubáš šedý,
byl opásán z lýčí pásem,
byl stařičký, chorý, bledý,
a přec putovával časem
ku kapličce blíže Brodu,
kdež prosíval za vlast svoji,
aby Bůh ji sílil v boji
za pravdu a za svobodu.
Jednou, když se vracel domů,
zbloudil v lesích unavený
a pod krovem letných stromů
hlavu klada na kořeny
usnul; spal, až měsíc siný
lil mdlé světlo na krajiny.
Vstal a opět kráčel dále,
kráčel vrchem, kráčel dolem,
ale bloudil neustále –
jako zvěř neznámým polem.
Teprv kmit slunečních blesků
v způsobě světlého kříže
ukázal mu pravou stezku,
po níž kráčel blíž a blíže
a bezpečně v té lesině
až ku práhu své jeskyně.
By se jistěj‘ domů brával,
kříž postavil před jeskyní;
kříž dřevěný tam i nyní
stojí jako tehdáž stával;
avšak nábožný ten kmet
v roce již opustil svět.
Mnoho věků
uplynulo,
každý měl své poustevníky;
poustevnictví vyhynulo
jako mnohé zbožné zvyky.
Padesát je tomu
roků,
co muž mladý, plný síly,
opět vzal pás poustevnictví
kolem mladistvého boku.
Hlásaje, že navždy dává
sbohem každé kratochvíli,
všemu světa rozkošnictví,
že se Bohu odevzdává
v této bohaprázdné době,
za příbytek zvolil sobě
tu jeskyňku pode hradem
s temnotou a skalním chladem.
Tam si ustlal z
mechu lože,
ale dal naň měkké kože,
neboť nechtěl spáti denně
jenom tvrdém na kameně.
Neživil se bylinkami,
jak předchůdci činívali,
leč chutnými potravami,
jež mu vísky darem daly.
Žízeň nezaháněl
vodou,
čerstvou vodou ze studánky,
ze studánky pod skalinou;
voda není prý lahodou;
píval mléko s medovinou,
jíž on míval plné džbánky.
V jeskyni měl stůl, židličku,
na klekátku měl lampičku,
jenž svítila neustále
slabým světlem, slabou září,
jako hoří k boží chvále
věčné světlo při oltáři.
Kolem po stěnách skalnatých
řadu nalepil obrázků;
na klekátku měl k modlení
„Nebes klíč“ a
k poučení
koupil sobě „Život
svatých“,
by si získal nebes lásku.
Nad jeskyňkou visel zvonec,
jehož hlasem lid svolával,
by mu dával k uvážení,
že se blíží světa konec.
Licoměrnou pobožností
lid okolní tak klamával,
že jej lid v své srdečnosti
i penězi zasypával.
Z poustevníků byl
posledním
než byl poustevníkem všedním,
bez pokory zbožných vděků,
jenž nekáral světa hříchy.
Byl sic tichý, ale
lichý,
a tak zašel v našem věku.
Synu, ne
každý je svatý,
kdož se modlením obírá
a kdož denně si otírá
o kapličku svoje paty.
Stáhni jemu
larvu
hbitě,
uzříš
šalbu, milé dítě!
Synu, upřímně jednávej
v lásce k Bohu, v vlastenectví,
a nikdy se neoddávej
lichotě a pokrytectví!
Pod
horou lesnatou, na
jejímž temeni rozkládají se zříceniny hradu Helfenburku
blíže Javornice
vesnice, ležící v bývalém Prácheňsku, nalézá se jeskyně ve
skále, před níž
stojí kříž dřevěný a jíž před stoletím obýval ještě poustevník. Roku
1824
usadil se tam opět mladý poustevník, ale tento nežil již po
poustevnicku od
kořínků a bylin lesních; požíval mléka a jiných pokrmů donášených jemu
od lidu
venkovského, jenž jsa klamán licoměrností mladého poustevníka i na
penězích
dárky mu dával. Poustevnictví takovému učinil konec úřad, jenž mu
odtamtud jíti
kázal.
(Böhmerwald,
strana
221)
Kaplička
sv. Václava
Dnes je slavnost
svaté Anny,
nejsvětější báby Páně,
jenž má chrámek zbudovaný
na temeně krásné stráně
blíže Brodku
na vršíčku.
Pouť svatou tam vykonáme,
po modlitbách zazpíváme,
a na cestě zpáteční
navštívíme tu kapličku,
již předkové stateční
co pobožné slávské plémě
vystavěli na vršíčku
ke cti knížete svatého,
jenž jest strážcem rodu svého
a ochráncem české země.
„Proč, babičko,
pro pláčete?
Pláčete, že nemůžete
pro let tíži putovati
a tam Bohu děkovati,
že vám tolik věku přeje,
že se na vás posud směje
oko Páně – sluníčko –
pravda-li jest, babičko?“
„Jak by oko
neslzelo,
jak by srdce neželelo?!
Chrámeček je tak chudobný!
Dědouškovi jest podobný,
jenž od vnukův neuznaný
v světě stojí bez ochrany.
Běda věkům, běda dětem,
které nenábožným světem,
hlasem lichotným soběctví
svedené i lží a klamy
povrhují památkami
zbožnosti a vlastenectví!
Vás vyjímám, děti milé!
Milujete svou vlasť čile,
ctíte jazyk náš otcovský
a svých předkův věk rekovský.
Za tu mysl ušlechtilou
povím vám tu pověst milou,
proč předkové tu kapličku
vystavěli na vršíčku.
Osm set let
uplynulo,
co se do Čech přes hory
vojsko z říše přihrnulo
s císařskými prapory.
Ač se opět byl zavázal
náš Achilles, Břetislav,
že chce být, jak Jindřich
kázal,
v povinnostech k říši práv,
že chce dávat bez odporu
pět set hřiven, sto volů
ročně císařskému dvoru
dle starého úkolu:
přes to všecko usiloval
císař, by i to mu dal,
co byl v Polsku opanoval
a co kořist domů vzal.
„Přisámbůh!“ tak zvolal kníže,
„jaké k tomu právo má?
Mám se poddat ještě níže?
Tomu Čech se nepoddá!
Co je Němcům do těch svárů,
jež má s Čechem bratr Lech?
Nesvolím, by v novou káru
byl co kůň zapřažen Čech.“
Příchod války
předvídaje
zbrojil bez vší obavy;
kdo chceš míru hájit ráje,
konej k válce přípravy.
Než mír sotva uzavřený
zrušil náhle císař sám;
dvojím vojskem sprovázený
k českým táhl krajinám.
Jeden voj přes Krušné hory
letěl jako lítý drak;
druhý šumavskými bory
táhl do Čech jako mrak.
Tomu voji, jenž od Kouby
přes Osí
se valil k nám,
pln jsa hrdosti a chlouby
velel císař Jindřich
sám.
V čele vojska na vraníku
hávem lesknoucím se stkvěl;
za císařem v plném šiku
květ německé šlechty jel.
Ota sám
na svaka svého
vedl zvláštní, mocný pluk;
hlas přátelství i krevného
přehlušívá války hluk.
Než Břetislav
užívaje
české země pohody,
by nevnikli dále v kraje
škůdci české svobody,
po hranicích zákop mnohý
stavět dal i záseky,
a po lesích do zálohy
skryl po částech své reky.
Den svatého Anastasa
[1]
rozhodným měl stát se dnem!
Wernharova
bujná chasa,
nevhod hnaná útokem,
ouprkem se obořila
na ty české zákopy;
než německých houfův síla
jako v proudech potopy
přívalem střel za své vzala
a všech záloh zádavou,
a korouhev česká vlála
nad vítěznou Šumavou.
V hojnou kořist Čechům padla
i královská korouhev,
když noc tmavé roucho kladla
na německé hanby zjev;
avšak měsíc jasným okem
na korouhev českou zřel,
když po hvozdě po hlubokém
noční klid se rozletěl.
Na úsvitě přilnul Ota
s novou silou k zákopům,
než i on i jeho rota
přihlížela k útěkům.
Císař vida, co usoudil
Bůh, do říše zpět se hnal;
aby v lesích nezabloudil,
poustevník mu průvod dal.
Slávy zvukem
zašuměly
po Šumavě lesiny,
že Čechové tam potřeli
škůdce jejich otčiny.
Voj nemeškal pokleknouti
a pěl hlasem horoucím:
„Nedej, Bože, zahynouti
nám i našim budoucím!“
A Břetislav na vršíčku,
kde Čech vítězem se stal,
na památku tu kapličku
vystavět a světit dal.
Ale, moje drahé
děti,
nežli na pouť se vydáte,
poslyšte, proč ještě máte
tato místa mít v paměti;
vždyť kde píď je české země,
proslaveno Čechův plémě!
Dvakrát dvě stě
let minulo,
co náš český Achilles
tak vítězně zahnal silný
Němcův voj za Český
les. [2]
Již po páté říše svatá
nesla na nás války kříž;
třemi proudy Němci táhli
k Domažlicům
blíž a blíž.
Od
Domažlic k Chudenici
až pod Horšův
starý Týn
táborem stál lid křižákův
jak nad krajem mračen stín.
Pod stanem tré vojevůdcův
plesajících na novo
los metalo o vlasť českou
jak o roucho Kristovo.
Spoledne v hodinu třetí
táborem prolítla zvěst,
že se blíží Čechův tábor
a boj hrozný blízek jest.
Tu zaduněl rachot vozů,
za rachotem zahřměl zpěv:
„Kdož jste boží bojovníci –“
a křižákům stydla krev.
Pan kardinál Cesarini
stál se saským vévodou
tam na hoře, aby shlédli,
jak se Němci v boj hrnou.
A co shlédli? Strašný zmatek,
křik a hřmot v svém ležení,
jak křižáci útěk berou
českým zpěvem zděšení.
„Co to?“ volá. „Proč se dává
v útěk náš voj válečný,
když tu není, kdo by honil
sbor křižákův statečný?“
Rychlý posel zprávu dává,
jíž kardinál sám se lek‘,
a vojvoda připomíná,
by pomýšlel na útěk.
Vítr strhl kardinálu
s hlavy klobouk široký,
a kardinál ztrativ bullu
dal se v útěk divoký.
Třemi proudy
temnem lesův
utíkali Němci z Čech
divoce, jak poplašená
zvěř hledává svůj pelech.
Místo bitvy strašná honba
po lesinách nastala,
až noc tmavá prchajícím
plášť ochrany podala.
Němci skrytí po
chrastinách
strachem ráno čekali,
než Čechové plesajíce
slávy písně zpívali.
Vína drahá s vozů cizích
vítězný kvas strojily,
vozy s prachem zapálené
hodujícím svítily.
Ráno, když se
rozednilo,
s vítězného pohoří
s kořistí se k Praze hnuli
naši slavní táboři.
S Koributem v
čele vojska
jel pan Hanuš
z Kolovrat
„Kdož jste boží bojovníci –”
zpěv je vítal odevšad.
Ale vítěz Prokop
Velký
hnul se s houfem k vršíčku,
na kterémžto, milé děti,
vidíte tu kapličku.
Tam stanuvše před kapličkou
pěli hlasem horoucím:
„Nedej, Bože, zahynouti
nám i našim budoucím!“
To vítězství
Domažlické
oslavila celá zem;
Praha na den Matky
Boží [3]
zbožným na hrad průvodem.
V chrámě tam, kde svatý Václav,
kníže náš, svůj oltář má,
vykonána za vítězství
díků slavnost veliká.
Pozorujte, milé
děti,
jak pobožni bývali
husité, jimž nepřátelé
jen kacířův spílali.
A teď jděte na pouť svatou,
a na cestě zpáteční
modlitbu tam vykonejte
jak předkové váleční.
Zazpívejte před kapličkou
hlasem zbožně horoucím:
„Nedej, Bože,
zahynouti
nám i našim budoucím!“
[1]
Den sv. Anastasa, tj. 22.
srpna.
[2]
Český les =
část Šumavy západní.
[3]
Na den Matky Boží totiž
narození, dne 8. září.
Viz Kroniku Česko-Moravskou díl
I. a III., též Böhmerwald
str. 154, 162.
O
dvou divokých kačicích
Kde Olšavka
pstružná splývá
k Otavě pod lesův stínem,
horská vesnička se skrývá [1]
pod olšovým baldachýnem.
V bílém dvorci za dědinkou
vládlo dvé děv tou krajinkou,
dvé děv pyšných, že je drahá,
těžká roucha odívala,
že jich outlá nožka nahá
trepky zlaté nosívala.
Jen v hedbávných lůžkách spaly,
listím růžovým postlaných,
v lehkých trepkách chodívaly
po kobercích stříbrem tkaných.
Pýchajíce na poklady,
jichž nesmírné množství měly,
denní péčí o své vnady
tak ty děvy zrozkošněly,
že jak svévolná nevěsta
chtěly mít střevíčky z těsta,
mníce, že i zlatou trepkou
otlačí si nožku hebkou.
Z pupnosti a svévolnosti
zlaté trepky odhodily
tak jako bezcenné kosti
a pak sobě vyrobily
z těsta bílého střevíce,
hebčí než nejhebčí kožky
pro své outlé, něžné nožky.
O ty bláhové děvice!
Než poslyšte,
dcery milé,
jaká pokuta zastihla
ty děvice rozmařilé,
jichžto mysl pýcha zdvihla
ke skutku tak nezbednému,
Bohu, lidem nemilému!
Vždyť to víte, milované
dcerky moje, že děláme
z těsta jenom boží dar,
který nemá přijít v zmar,
že se denně modlíváme:
„Chléb vezdejší dejž nám, Pane!“
Jak obě ty
svévolnice,
sobě naproti sedíce,
nožky bosé a běloučké
do střevíčků z těsta daly,
pocítily ty hezoučké
rozmařilé bezbožnice,
nejen že jest střevíc malý
na nožičku tak malou,
ale i že touž dobou
prstíčky se rozkládají,
že jim kožky narůstají
mezi prsty u nohou.
Pocítila ta děvčata,
že na těle roucha zlatá
již se v péří proměňují,
že jim z ramen vyskakují
mžikem křídla strakatá –
ta ubohá děvčata!
Vstaly, na se pohlížely,
úžasem se celé chvěly
a úzkostí křičet chtěly.
Vykřikly – než křik jejich
nebyl již hlas sličných děv,
byl to divný, hrozný zjev –
káchot kačic divokých,
a v tu chvíli
proměnily
se ty pyšné děvice
v dvě divoké kačice.
A kačice okamžikem
ubíhaly s divým křikem
do Olšovky rozprouděné,
a tam vírem pohlcené
ztratily se bezděky
na věky.
A touž chvílí
bouře lítá
nad dolem se vyvalila;
vztek vichřice lesem zmítá,
jako by tam třtina byla;
blesky srší, hrom burácí,
dub se láme, buk se kácí;
blesk udeřil ranou trojí,
a v plamenech dvorec stojí.
Rudošedý kouř se valí
z komnat, v kterých ty dívčiny
rozkošně se topívaly
v plesův proudu veselém.
Neminulo půl hodiny
a dvůr lehl popelem.
Když pak lakotnost
se jala
prohledávat spáleniště,
aby ruka vyhrabala
všech klenotův pokladiště,
našla pod padlými vraty
krytý popelem klíč
zlatý;
ale oko neshledalo,
rameno nevyhrabalo
dveří k sklepům tajeným
a k pokladům ztraceným.
Kdykoliv v držení
statku
přicházívá nová správa,
tento klíč se na památku
správci novému podává;
ale v noci před svítáním
objeví se před podáním
na potoku dvě kačice
smutným hlasem volajíce:
„Spaste duši! Spaste duši!“
Než je marné to volání!
Křik těch kačic nevyruší
nikoho z tvrdého spaní,
kdož by mohl, milé děti,
je vykoupit ze zakletí.
Pověst dí, že jen
obětí
všech propadlých pokladů
může stát se vykoupení;
než poklady propadají
hloub a hloubej k západu.
Děvy v spásu nedoufají;
nemožné jest vykoupení.
Dcery mé! Pro těla
krásu
svévolnými nebývejte,
nikdy, nikdy duše spásu
za rozkoše nevydejte!
Cnostné srdce povždy mějte
za poklad ten nejsvětější,
a ten poklad ostříhejte,
moje dcery nejmilejší!
Rozkoš mine, krása vadne,
leč ten poklad nezapadne!
[1] Tato
horská vesnická nazývá se
Jiřičná a
leží v Šumavě na potoku Olšavce, jenž u Olšova výše nad městěm Sušicí
nedaleko
pod Svatoborem do Otavy padá.
Böhmerwald 195
Ediční
poznámka
Útlá
knížečka Šestero pověstí
šumavských vyšla v nakladatelství J. Otto před více
než 140 lety
(1876), proto jsme v textu museli přistoupit k šetrným
jazykovým úpravám podle
stávajících pravidel českého pravopisu. Ve všech komentářích
a vysvětlivkách,
které jsou zařazeny za každou jednotlivou báseň a jsou rovněž přejaty
z původního
vydání, jsme zasahovali co nejméně a plně jsme respektovali lexikální,
stylové
a morfologické zvláštnosti předlohy.
Spolupráce s oddělením
Vzácných tisků Městské
knihovny v Praze nám umožnila knihu doplnit obrazovým
doprovodem. Získali jsme
jej výběrem ze dvou dobových publikací Ottova nakladatelství,
z německého
vydání Der Böhmerwald (1887?) od Friedricha Bernaua
(1849–1904) a českého
Čechy, díl I., Šumava
(1883), vzniklého
pod vedením Františka Adolfa Šuberta (1849–1915).
Autory vybraných ilustrací jsou Jan Koula (1855–1919), Adolf Liebscher
(1857–1919), většinou pak Karel Liebscher (1851–1906), který byl rovněž
redaktorem obrazové části české Ottovy obsáhlé ediční řady;
z původně
zamýšlených dvaceti dílů jich v rozmezí let 1883 až 1908
nakonec vyšlo
čtrnáct.
Karel Liebscher je i autorem
obrázku Šumava na
obálce.
Redakce MKP
