Osvobozené kino Mír

Nešlo o obyčejné kino. Z kruhového plátna se k divákovi radiálně sbíhají nohy. Charles s Betty slézají skalní rozsedlinu. (Betty má potrhané šaty. Charles je plný škrábanců a podlitin. Co by dělal, kdyby se jí chtělo čurat? Nebo nedejbože…? Nechtělo se jí nikdy.) Mohl sledovat Babinčákovy waterproofky, otcovy puky, majorovy vysloužilé ostruhy, rozvázané polobotky slabomyslného bratrance. Nevázaný život pod sukněmi přitahuje jako propast. Divertimento dojásalo a osvoboditel dosrkal kafe. (Dolby stereo.) Měli atomovou bombu a všechny ženy v domě krásné nohy. Ta doba se už neměla opakovat.

(Druhý obraz, který prodal. Někdo říká: to je dobrý, to se mi povedlo, to neprodám. On říkal: to je dobrý, to se mi povedlo, to by se dalo prodat.)

Charles a Betty

olej na dřevě, 42 × 60 cm

Učuránek byl nemanželským synem tety Broni. Jmenoval se Milánek, ale nikdo mu tak neřekl. Kudy chodil, tudy močil. Koupal se zvlášť. Nerad se ukazoval nahý, nesnášel špinavou vodu. V okamžiku, kdy si hoši porovnávali přirození, přikládali pod kotel zvlášť pro nemanželského syna. Pod stůl nelezl, aby se neumazal. Neměl rád řeči dospělých. Nejraději se tulil k ňadrům své matky. Zatímco mladší hoch hltal pár rozkošných kolínek v pavučinových punčoškách, nechával se dlouze líbat.

Babinčák Fago se rozloučil. Jeho duch se vznášel nad stolem. Hleděli jeden na druhého a měli za úkol vnímat pospolitost. Rodina pociťovala nejistotu. Všichni k sobě byli milí a zdvořilí. Vnímal nohy.

– Nová vláda zasedá, zasedneme taky.

Ležel na psu, zvíře oddechovalo a zvedalo mu hlavu. Otec vyhlásil vlastní akční program. Vzal si do hlavy, že je jim třeba čelit organizovaně. Vyzval přítomné, ať se svobodně vyjádří ke všemu, o čem bude řeč. Připomněl, že mají stejná hlasovací práva, a současně je uklidnil, ať se tím zbytečně nezatěžují, poněvadž hlasovat se nebude. Majorův protest, týkající se pošlapávání demokratických tradic, a požadavek aklamace, který vznesl inteligentní bratranec, odmítl. Když se k rebelům připojily ženy, ustoupil pod tlakem většiny.

– Jestliže mi někdo ukáže místo ve Starém nebo v Novém zákoně, kde se píše o hlasování, dám hlasovat.

Mladší syn vyrazil zpod stolu. Paní majorová vykřikla. Čuba se lekla a natrhla jí druhou punčochu. Na nočním stolku v otcově ložnici ležela rozevřená bible se zatrženým veršem. Každý, kdož propouští manželku svou a jinou pojímá, cizoloží. A když propuštěnou od muže pojímá, cizoloží. Tenkrát jím ta hrůza nemohla patřičně otřást. Bylo mu jen divné, že muž pojímá ženy jako kohout slepice.

Otec byl v té době šedivý blonďák, nosil kšandy a vypadal jako Spencer Tracy. Položil pravici na bibli.

– Zná někdo takové místo?

I kdyby existovalo, neměl se najít nikdo spravedlivý, kdo by ho usvědčil. Všichni mu byli nějakým způsobem zavázáni.

– Já znám takové místo, přihlásil se inteligentní bratranec. – V Lukášově evangeliu se píše, kterak Pilát chtěl propustit Ježíše. Lid a kněží ale žádali, aby místo něj propustil vraha Barabáše. Kdybych necitoval přesně, opravte mě: Dotírali křikem velikým, žádajíce, aby byl ukřižován, a rozmáhali se hlasové jejich.

Otec zůstal klidný. Ve svém věku neměl zapotřebí uplatňovat autoritu načuřenou hubou.

– Rozumíš tomu? zeptal se syna.

– Ano.

– Já taky, přihlásil se slabomyslný bratranec.

– Jistě, řekl otec a strčil syna pod stůl.

Nejenom nadhled, i podhled osvobozuje, pozorujete-li z žabí perspektivy zajímavé věci. Nahoře se trochu hádali.

– Cituješ přesně, ale nemáš pravdu. Na vraha jdou lidi radši do biografu. Když uspořádáš ukřižování proroka, bude nabito i na náměstí. Lůza chtěla podívanou.

– Škoda že se to nedá pustit dvakrát, zalitoval hoch.

– Ty mlč, vtipálku, okřikl ho otec. – Ničemu nerozumíte. Dřepíte v baráku jak na vejcích a nechápete, že už tu za rok nemusíte bydlet.

– Uklidněte se, pane mistr, poprosila Broňa, – na dnešek jsem viděla ve snu přístav.

– Z lodi? zeptala se paní majorová a zapomněla na puštěné oko.

– Nevím, řekla Broňa, – připomínal Dubrovník.

– To je ovšem rozdíl, holčičko. Viděti jej z lodi věští blahobyt a spokojené manželství. Do přístavu pak s lodí vplouti, svobodným brzké manželství zajistí, ženatým jisté splnění tůžeb.

– Tužeb, Milico, opravil ženu pan major.

Jejich slabomyslný syn zahoukal.

Otec se vrátil k problému. – Nemáte tušení, co mi sdělil pan Babinčák. Nejhorší teprve přijde. Každá revoluce má své zákonitosti. Čeká se diktatura a bude vládnout proletariát.

Slabomyslný bratranec se opojně rozesmál.

– Budeme vládnout my, zajásala paní majorová. Vzápětí zplihla a pohlédla na ostatní. – Nebo nebudem…?

– Nebudete, maminko, opravil ji jemně její inteligentní syn. – Pleteš si proletariát s matriarchátem.

Otec byl obyčejný krejčí. Přesto se pokusil doporučit sled postojů a chování, které měly umožnit přežít stejným způsobem, jakým šil, to jest na míru a z vlastního materiálu.

– Opatření budou jen dočasná, neboť hospodářství, které zavádějí, se položí do tří let.

– Nezapomeňte, strýčku, protestoval inteligentní bratranec, – že výrobky našich továren budou stále lacinější a lacinější, až jednou přijde čas, kdy jich bude tolik, že nebudou stát vůbec nic.

Jeho slabomyslný bratr zatleskal.

– Já si počkám, pravil otec, – rozumím jednoduchému účetnictví a nevím, jak veliká je trpělivost Všemohoucího.

Prohlášení bylo projevem čistého protestantského pragmatismu. Rozmluva se bohužel začala vzdalovat hochově schopnosti pochopit její obsah. Srovnal pod stolem listy a začetl se do průzračných stránek. Scéna ho nezajímala. Rozhodl příběh.

Murdockovi došla trpělivost. Byl zaslepen láskou k jediné dceři, kterou střežil jako zřítelnici v oku svém, jak přísahal u hrobu své mrtvé ženy. „Jen trpělivost Všemohoucího je nekonečná,“ zamumlal.

Muži spali přikryti houněmi, hlavy položené na sedlech. Koně odpočívali vstoje. Do úžlabiny se vkradl úsvit. Murdock vyšel na planinu.

„Sejdi dolů, ty pse!“

Skaliska vrátila jen škodolibou ozvěnu. Starý muž pochopil, že byl podveden. Za noci zdolal pár krkolomný sráz na jižní straně bradla a nyní míří k hranici. Ten smrdutý skunk unáší jeho dceru. Nepříčetný vztekem uchopil karabinu, vystřelil do vzduchu a kopl do nejbližšího muže. „Sedlejte! Je třeba dostihnout uprchlíky za každou cenu!“ Vyšvihl se do sedla. Bílé vlasy mu vlály v horkém větru, neboť poušť za noci nestačila vychladnout. Nad Červené hory se vyhouplo slunce.

Skupina se rozdělila na dvě části. Jedna objede Mt. Vernom zleva, druhá zprava. Sejdou se v poledne u brodu přes Velkou řeku.

„Kupředu,“ zavelel Murdock. „Za živého Charlese Danielse dám tisíc dolarů!“

Poučení? Za a) trpělivost Všemohoucího je nekonečná, za b) koně odpočívají vstoje.

Kdo se zahledí do obrazu, všimne si, že jeden z mužů má kovbojské boty a celá atmosféra pod stolem vyzařuje lascivní pohodu lidové zábavy. Slyší dechovku a je mu, jako by někdo mluvil sprostě. Podle nohou pozná, co kdo právě dělal. Broňa chová syna. Fakan se vyčural, vrtí se a kope matku do holení. Ihnás Babinčák Fago složil po diskusi ruce do klína, mele mlýnek. Otec má vzorné puky, nohu přes nohu (jakmile usedal, povytáhl si kalhoty), ponožky v barvě kravaty a kapesníčku. Noha vibruje na špičce. (Je nervózní, ale to nevidí každý.) Paní majorová si nenápadně odepjala podvazky a punčochy srolovala nad kotníky. Je bez bot. Chodidla se rozplácla, stehna jsou bez chuti, z lýtek trčí černé chlupy. Víc lze jen tušit. Její muž má i v kalhotách čitelně tenké nohy, obuté do bot zvaných perka. (Tenkrát se ještě nepřezouvalo, ale major se nepřezouval ani potom.) Inteligentní bratranec sedí zeširoka, jistě, s koleny od sebe, lokty opřené o stůl. Měl by se oženit, u poklopce mu chybí knoflík. Bratr čte. Slabomyslný bratranec po něčem soustředěně pátrá v nose. Tu červenou sukýnku nejradši ze všech mám. Otec kupodivu nechal hrát rádio.

– Chlapci musejí studovat, řekl.

Ticho, mlýnek, punčochy, chlupy. Ponožky, puky. Bratr hlasitě obrátil list. Slabomyslný bratranec si dál digitálně[1] vybavuje zaschlý sekret z nosu, vpravo nahoře Charles Daniels s Betty Murdockovou v sedle Černého Barta hledají ten zatracený brod. Obraz je považován za dobrý. (Někomu může připomínat výzdobu pařížské Opery.)

Paní majorová si obula boty a sebevědomě se rozhlédla.

– Nechápu, proč by neměli studovat. O tom nemusíme hlasovat.

– Milico, vysvětlil trpělivě otec, – protože já jsem živnostník, tvůj muž byl ve vládním vojsku a brzy nebude v žádném a chodíme do českobratrského sboru evangelického na služby Boží. Věřím Fagovi.

– Fago lže, ozval se major. – Tvrdil, že na Kavkaze se mimochodníci rodí. To je ovšem pitomost. Pas je chod umělý. Zdravého dospělého koně k němu přinutíš velmi obtížně…

– Nezapomeň, tatínku, skočil mu do řeči inteligentní bratranec, –že SSSR je země neomezených možností a Stalin zkušený státník.

Ve chvíli, kdy došly argumenty a Bart konečně našel ten zatracenej brod, kdy se zdálo, že je rozhodnuto, a nikdo neměl co dodat, uzavřel otec diskusi.

Když ještě žila matka, vypravovala, jak rád otec obdarovával cestující dráteníky a bosňácké prodavače zrcátek, hřebínků, tkaniček, vlásenek a jiného drobného zboží v krosničkách. Matka s nimi žvatlala po jejich, chudáci odcházeli s desetikorunou v kapse. Otec nikoho nevykořisťoval a měl soucit. Dělníci mu říkali pane šéf. Mohl konečně pochopit, že šlo o to, aby bylo dobře NÁM VŠEM, jak říkal inteligentní bratranec. Aby všechno patřilo NÁM VŠEM, jak zpíval Jan Werich. Nebyl tak starý, nebyl odpadlík, nebyl sžírán nenávistí jako někteří zavilí přisluhovači, kteří se vetřeli… vetřeli. Co matka Ljubica zemřela, jako by mu něco chybělo. Třeba to bylo tím, že Bosňáci s hřebínky už nechodili, a on nemohl nikoho obdarovat.

Budoucí malíř ležel pod stolem a říkal si: mě se to netýká, já se jen dívám.

(…) a vyprahlá poušť, v údolí zavlažovaná vodami Velké řeky, změnila se v zahradu a na druhém břehu přivítala pronásledované náručemi rozkvetlých kaktusů.

„Jsme na místě, Betty,“ řekl Charles Daniels a silnými pažemi sesadil dívku s koně. I Černý Bart pochopil, že nebezpečí pominulo. Pohodil milou hlavou, radostně zaržál, poodešel a dlouze pil průzračnou vodu.

Nemaje obav z nepřátelských kulek, Charles rozprostřel drsnou houni na černý písek pod křivou sosnu, a zatočiv pomačkaným stetsonem, zakřičel z přetlaku radosti: „Jupííííí…“

„Jsme opravdu v Mexiku, Charlesi?“ zeptala se Betty, bledá hrůzou, nemohouc uvěřit v náhlé štěstí.

„Sním svůj propocený stetson, pokud se mýlím, Betty,“ řekl Charles. „Zdá se, že Bůh byl při nás. Za řekou končí moc zákona i tvého otce.“

„Ach, Charlesi, Charlesi…,“ zasténala mladá žena z přetlaku radosti a omdlela štěstím.

Charles ji jemně zvedl a opatrně uložil do stínu. Stará sosna chránila Bettyinu jemnou kůži před paprsky dotírajícího slunce. Mrchožravý sup, vysoko provázející oba uprchlíky od úsvitu, se mrzutě vzdálil. Byli zachráněni.

(Uf…)

– Jupííííí…! vykřikl pod stolem z přetlaku radosti.

Fena se lekla. Vyrazila ke dveřím, ozvala se rána. Hlava ztratila oporu a žuchla o podlahu. Omdlel štěstím.

Když se probral, ohmatali mu hlavu a osopili se na inteligentního bratrance.

– To má z toho, že čte ty tvoje škváry!

– Kdyby sis radši přečet něco od Jiráska!

– Kdyby si přečet něco od Jiráska, křičel by hrrr na ně, poznamenal otec.

– Hrrr na ně, opakoval hoch. – Jsem Charles Daniels!

Obležení pak dlouho do noci zvažovali strategii vnuceného boje pod velením generalissima. Otec se rozhodl vyhrát bitvu, a nikomu neublížit. Villa Emma ztichla. Severák olupoval mejkap stárnoucí fešandy v ulici Marie Pomocné. Skončilo školení pro mládež.

Slabomyslný bratranec ulehl ve světnici v prvním patře.

Věčně usměvavou tlamou slabikoval hrrr na ně. Bratři spali spolu. Starší šeptal místo modlitby vybraná dívčí jména a zaspal v jednom z pihatých náručí. Učuránek byl uložen.

Teta Broňa jej převlékla a přikryla. Dlouho hladila kučeravou hlavinku, tiskla se k němu, pokládala ruku na čelo a vyprávěla, že byla jednou jedna holčička a jmenovala se Karkulka. Úplně nakonec se ho zeptala, jestli ještě nechce čurat. Když usnul, přišla se pomazlit s mladším hochem. Čas k modlitbě mu dvakrát týdně zpestřila hudba, zvuk a dialogy z Osvobozeného kina za domem. Hrálo se bohužel jen v sobotu a v neděli.

Já jdu spáti, dej mi vstáti, ach, můj Bože, z mého lože…

To jsem se na vás načekala, Jiří. Pan baron je ještě v pracovně?

Nikoli, odjel již časně ráno.

… abych zase v ranním čase po práci šel a zdráv byl.

Milostivá paní, vaše koupel je připravena.

Děkuji vám, Ilono, jsem velmi unavena.

V biografu bylo plno. Usínal sám, jako Charles Daniels, než poznal Betty Murdockovou. Doufal, že jednou si k němu teta Broňa (nebo jiná přijatelná ženská) přilehne.

To dej, Pane, nechť se stane. Amen.

Vzpomněl si, že bude muset studovat, že kulhá, že se ho nikdo nezeptal, jestli chce čurat (k tomu tekla voda a plakalo třicet houslí), a toužil stát se nemanželským dítětem a mít kučery.

Ende.

Obrana Caricynu
(marina)

olej na dřevě, 37 × 88 cm

Od května v pětačtyřicátém se biograf jmenoval Osvobozené kino. Ležel ve dvoře za vilou, vcházelo se z ulice Marie Pomocné. Za chrámovou lodí kina překáželo bidlo na klepání koberců, kůlny a vydatný slepičí hnůj. Později se hrálo denně kromě pondělí.

Jen skončil program, roztlemily se dveře. V domě zaslechli hudební finále a bouchání sedadel skloněného parteru. Následoval mrak zápachu s tlačenkou mrzutých diváků. Zadní naráželi do předních, přední mžourali do tmy. Za prahem už museli shánět uhlí, maso, látky, cigarety. Vnímavější procitali doma. Po vydařeném umění byli sklíčeni nevysvětlitelným smutkem, a koupel nebyla připravena.

Železné schody končily na kapitánském můstku, odtud vedly plechové dveře do promítací kabiny proti chlapcovu oknu. Od osvobození nefungovaly větráky. Promítač nechával dveře otevřené. Způsobil, že hoch první filmy dřív slyšel, než viděl. Vyslechl desítky filmových představení, aniž zahlédl jediný obraz. Nevěděl, jak to tam vypadá, a už kino miloval.

(Jako kdybyste se seznámili s neznámou ženou na inzerát a zamilovali se do ní kvůli krásným dopisům, které vám píše. Zatoužili byste ji chránit před všemi muži a dlouho byste oddalovali setkání. Báli byste se, že by mohla být méně krásná. Ale to nelze dělat do nekonečna. Konečně byste se sešli. A ona by vám vyrazila dech, poněvadž by byla ještě krásnější než ty dopisy. Byli byste ztraceni. Teoreticky je to možné.)

Do snů mu zpíval Charles Trénet. Vyslechl celý film Hrdina druhé letky. Nerozuměl slovu z Parade du temps perdu, nespatřil La vie chanté. Ve filmu Řím, obležené město prošvihl Annu Magnani. Za její drzou italštinu zaplatil umírněně obscénními sny. Zaslechl vznešenou angličtinu sira Laurence Oliviera a úplně jinou v The Best Years of Our Life. Brzy se protáhla dvorkem ruština z Kamenného kvítku a ze dvou dílů Pádu Berlína. Všechny filmy si promítal na zeď nad postelí. (K Šostakovičově hudbě si můžete promítnout cokoli.) Brzy otřásl slamníkem Chačaturjan ve Stalingradské bitvě. Probděl noc s Mladou gardou. Urááááá… jupííííí… hrrrrr na ně… wait, wait and believe, honey… ja v etom poka ně razberus… Podrobil se intonaci.

Českým filmům rozuměl. Jako záhadnou rozhlasovou hru prožil Třináctý revír i Sirénu. Rostla touha na vlastní oči spatřit, co mu bylo dovoleno malovat očima na stěnu. Doufal, že nebude zklamán. Žil dva životy a domníval se, že zajímavější je ten, který si před spaním promítá na zeď.

Z otcových schopností vanul děs. Bylo těžké soudit, jde-li o inteligenci, nebo jen jakýsi udivující dar. S intuicí, zkušenostmi a zbytky klasického vzdělání vystačil v situacích, kdy ostatní zklamalo vzdělání úplné, pokud nějaké měli. Jako dobrý krejčí dovedl hovořit s lidmi. V každém vzbudil dojem, že nepřetržitě naslouchá. Vyjadřoval se prostě, obvykle nic nevysvětloval. Uměl nenápadně klást otázky. Na něco se zeptal, a vzápětí připojil: chcete to sako víc projmout, nebo je necháme volnější? Přistehoval límec a jedním tahem ho odpáral.

Zapomenutá otázka zůstala viset ve vzduchu. Někdy utrousil poznámku, která dokázala přinutit k zamyšlení ministerského předsedu. (To je husarský kousek.)

Rodinnou poradu dokázal zahájit následující úvahou:

– Třeba tomu tak není, ale vypadá to, že tomu tak je. Jedině tehdy poznáme, že tomu tak je, budeme-li se chovat, jako by tomu tak skutečně bylo.

Paní majorová neuroticky vzdychla a odešla do kuchyně pro prášek na hlavu.

Rok před objevením tranzistoru a ještě déle před praktickou aplikací kybernetiky otec pochopil, že chybu v systému odhalí nejlépe tím, že bude dodržovat jeho pravidla. K něčemu podobnému se jeho synové neprokousali ani na vysoké škole. (Je možné, že v tu chvíli právě konejšili nějakou studentku nebo prostě nedávali pozor, ale určitě to po nich nikdo nechtěl.) Vsunout takový postulát do osudů jedné rodiny bylo nad chápání většiny jejích členů. Skepse nebyla v módě a národ byl ještě pohublý a nadšený. (Jeden dětský psycholog publikoval názor, že děti, které spí mnoho, jsou v dospělosti líné, a z dětí, které spí málo, vyrostou neurotici. Mohli si vybrat.) Kdo spal, jedl, spánek nebyl na lístky. Záviděli slabomyslnému bratranci. Domnívali se, že nemusí spát vůbec. Jeho neproniknutelný život připomínal dílo moderní vážné hudby, kde je rytmus předznamenán formálně, řád odhalí jen počítač a do pocitu krásna se musíte nutit, abyste nepropadli dojmu, že opus je zbytečný.

– Švagře, oslovil otec pana majora, – všiml sis, že máme na dvoře biograf?

– Do biografu nechodím, odsekl major.

– Budeš muset, řekl otec.

– Mně stačí, co slyším. Nemůžu spát.

– Denně kromě pondělí.

– Álois…, zatřepetala prsty paní majorová, – proč nutíš Artura chodit do biografu?

Otec soucitně pokýval hlavou. – Ty tam budeš chodit taky, Milico.

– Biograf je pro sprostý lid, protestovala.

– Maminko…! Hlas inteligentního bratrance obsahoval skrytou výčitku. – Lenin řekl, že film je nejlidovější umění!

– To se moc netrefil, oponoval otec.

– A co řekl Stalin, aha…?

– Stalin neřekl o filmu nic.

– Stalin nechodí do kina.

– Stalin si pouští filmy doma. Zeptejte se Babinčáka.

– Neblázněte. Fago držel vintovku a viděl ho někde v dálce jako takovouhle tečku.

– Omyl. Fago držel pušku a Stalin jel podle něj na koni.

– Jo. To vyprávěl Fago, namítl opovržlivě major. – Stalin ve skutečnosti na koni nikdy nejezdil.

– Na koni je málo místa, řekl slabomyslný bratranec.

– Beneš nejezdil na koni, Lenin nejezdil na koni, vypočítával major, – Masaryk jezdil na koni.

– Jako kdybyste chtěli dneska na Gottwaldovi, aby jezdil na motorce, ozřejmil neplodnost debaty otec.

– Na motorce je taky málo místa, podpořil hoch svého slabomyslného bratrance.

– Myslím, že Stalin jezdil na koni, protestovala nesměle Broňa. – Karlík má v dějepise obrázek, kde Stalin sedí na běloušovi a řídí obranu Caricynu. Připomíná Alexandra Velikého.

Major zašermoval rukou. – Jenomže v dějepise se nedočteš, jestli měl měkkou, stálou nebo lehkou ruku. Také nám historie nic neříká o shodě otěže s holení. Sedět a rajtovat je rozdíl, holčičko.

– Gruzínci jezdí na koni, ne? špitla.

– Tataři jezdí na koni, poučil ji major.

– Tatáři…, zastala se muže paní majorová.

– Tam se rodí mimochodníci…

– Nerodí! zařval major. – A Stalin nejezdil na koni. Konec.

– Na koni je málo místa, zopakoval nezávislý bratranec svoji utkvělou představu.

– Jako na motorce, potvrdil hoch a otec se usmál.

Majorovi se třásly ruce. Zrudl v obličeji. Celá republika byla podělaná ze Stalina. Posadili zlého člověka na koně a nedělalo jim potíže prominout mu jeho špatný charakter.

Bylo to tím koněm.

(Před dvaceti lety namaloval obraz Obrana Caricynu. Bylo tam všechno. Něco si přidal a viděl film. Zdálo se, že obraz zůstane stát u zdi. Sirotek. Nebyl z těch, které si někdo bere domů. Čas od času ho obrátil, aby se pokochal. Jednou se objevil neznámý člověk a měl zájem. Byl podobný tomu, který kdysi přišel pro otce. Mohl to být jeho syn. Odjeli stejnou cestou: Roudnice, Veltrusy, Praha. Neznámý cestou filozofoval. Vyprávěl, jak od antiky každé umění lže, aby mohlo vyjevit pravdu. Proto si všude umělců vážili, a někdy je i popravovali.

Hovořil rusky a dopravil malíře na místo, kde dohodli cenu. Ochutnal sosiski, červenou řepu, sovětské šampaňské, červený kaviár, bílou veku, arménský koňak, samovar a jednu dámu, která měla jantarové náušnice. Jedl čančuličky, ale nevěděl, jestli jí živočicha, nebo rostlinu. Přišly na řadu po koňaku. O ančovičky nešlo, ty znal. Vracel se bez obrazu. Odvážel si výslužku a pět tisíc rublů. V té době padesát tisíc korun. Kde skončila Obrana Caricynu, se nikdy nepodařilo zjistit.)

– Nechápu, divil se major, – proč bych měl vykonávat funkci správce kina, když jsem důstojník!

– Protože brzy nebudeš, Arture, řekl otec.

– Artura učil Ludvík Svoboda! zakdákala paní majorová.

– Tak si z něj měl vzít příklad.

– Byli jsme formální jednotka. Přísně neutrální. Za celou válku jsem neviděl ostré náboje.

– Proč jsi aspoň nepřeběhl v Itálii k partyzánům?

– Tam, co jsem byl, žádní nebyli, vytáčel se zkroušený major.

– Všichni nemohli do koncentráku jako ty, vyčetla otci paní majorová, jako by šlo o výběrovou rekreaci.

– A na barikádách v květnu jsi taky nebojoval, pokračoval otec.

– Měl jsem zvýšenou teplotu.

– Takhle s tebou budou mluvit, Arture. Když jim řekneš, že v severní Itálii nebyli partyzáni a v pětačtyřicátém v květnu že jsi měl chřipku, můžeš k prověrkám místo sebe poslat svého mladšího syna.

Paní majorová vzlykla. – Álois, to není fér…

– Budu jezdit na motorce jako prezident, rozhodl se slabomyslný bratranec. Přidal plyn, zařadil dvojku a vyjel po schodech.

– A ty budeš prodávat a trhat lístky, dokončil otec myšlenku.

– Mám jen dvě ruce, odsekla paní majorová.

– Nejdřív je prodáš, pak je utrhneš. Přitom budeš uvádět lidi. Těm, co přijdou pozdě, posvítíš baterkou.

(Tušení, že v kině je tma, se potvrdilo.)

– Artur…, zdvihla oči k manželovi, čekajíc zastání.

Major neřekl nic. V duchu zvažoval otcův návrh. Byl to koneckonců inteligentní člověk. Akademik. (Míněna akademie v Hranicích.)

Armáda potřebuje dělnické kádry. Mladí poručíci nedovedou jezdit na koni, ale nikdo to po nich nechce. Teď vede spisovnu. Připadá si jako poštmistr. Vzpomíná na doby, kdy podkovy jeho koně klapaly v čele jednotky. Podkoní se jmenoval Srala. (By páně majorův kůň vždycky byl v grand gala, o to věrně pečuje mu vojín Petr Srala.) Srala odešel do civilu, kůň na jatka. Major odejde taky, akademie neakademie. Už si nezavelí.

– Pane majore, pane majore, vyprávějte nám, jak to vypadá na vojně, žadonili často chlapci.

Major se důležitě nořil do lenošky a zapaloval si doutník. Měl na sobě obnošené rajtky a bačkory.

– V pět ráno, zabafal, – obejde dozorčí ubikace. Budičééék…, vykřikl a na dvorku se rozutekly slepice. (Už je má.) – Stoprocentní chlapci seskakují z kavalců. Radostně, bez zaváhání. (Ani nedutají.) – Mužstvo, štěkne major, – svlečené do půli těla, vybíhá na dvůr. Rozcvička.

(Do půli těla…! To ho fascinuje.) – Není jim zima? špitne hoch nesměle.

– Komu…!? zahřmí major. – Mužstvu? Nesmí mu být zima! Je dobře vycvičené a otužilé.

(V tomto okamžiku má hoch problém. Není si jist, jestli mu nebude zima. Černé hodinky o vojně se odehrávaly před jeho onemocněním obrnou. Ještě neví, že na vojnu nikdy nepůjde. Ani ostatní to nevědí.)

– Cvičení trvá přesně patnáct minut. Není o minutu kratší, není o minutu delší. Proto se mu říká ranní čtvrthodinka. Rozuměno?

– Rozuměno.

Slabomyslný bratranec předvedl několik nekoordinovaných cviků. (Ani on neví, že nikdy nepůjde na vojnu. Ostatní to vědí.)

– Poté následuje, obhlédne je major velitelským zrakem, – umývárna, stlaní, snídaně. Rota odchází po četách.

Prožili mytí, stlaní, nasnídali se.

Slabomyslný bratranec se zeptal: – Co děláš ty, tati?

– Třicet minut jízdy. Podkoní přivádí koně. Kůň je vyhřebelcován, má dobře upevněný obřišník a sedlo. Je řádně zauzděn. Má zastřiženou hřívu, vytřenou hubu, ocasní žíně předpisové délky. Kontroluji kopyta. Plný klus deset minut. Ani o minutu déle. Arret, paráda. Otěže předám podkonímu. Podkoní vytáhne třmeny, odvádí koně.

(Úžasný život.)

– A co potom?

– Nástup. Rota je nastoupena, upravena, připravena k výcviku. Na levém křídle ti, co se hlásí k raportu. Rotááá, vzor! Nikdo ani nemrká. Velitel první čety podává hlášení. Velím. Rota, na můj povééél…!

Majorovy povely poletovaly pod štukovým stropem večeřadla. Hoch se stal částečkou roty. Vzorně upravený, umytý, ustlaný a nasnídaný, připravený k výcviku. Svíral zbraň, těšil se z chlapské pospolitosti. Ovšem (to by nebyl on) vynořil se další problém: nevydrží nemrkat. Jakmile major poznamenal nikdo ani nemrká, chlapci skutečně nemrkali. On naopak, neví proč, od toho okamžiku mrká téměř nepřetržitě. Hanba. Je-li to opravdu třeba, je nutné nemrkat. Výstroj mu nebude činit obtíže, už umí přišívat knoflíky.

Rota pokračuje ve výcviku, obědvá z esšálků. Atakdále. Večer troubí plukovní trubač večerku.

Byly to krásné okamžiky, když jim pan major, jak se dnes výstižně říká, krmil budku. Kdyby hoch neonemocněl obrnou, jistě by se stal vzorným vojákem.

Zatím tam major seděl, smutný jako kámen, a budku mu krmil otec.

– Taky už seš starej, Arture. Jako potopa světa. Když odejdeš sám, dostaneš penzi. Když se necháš vyhodit, stane se z tebe nepřítel.

– A bez penze, dodala nečekaně logicky paní majorová. Zdálo se, že začala uvažovat rozummě. (Babinčák Fago odvedl dobrou práci.)

– Mně by to také pomohlo, tatínku, přidal se inteligentní bratranec. – Chci konečně začít seriózně publikovat pod vlastním jménem.

– Co…? Major měl přivřené oči. Podle pohybů rukou a nohou byl vytržen z lehkého klusu. – Myslíš, že jsem starej?

– Tak starej zase nejsi, Arture, potěšil ho otec. – Noe žil po potopě ještě tři sta padesát let.

– Stalinovi bude jedenasedmdesát, přidal se inteligentní bratranec, – a jak se drží rovně! Ještě se dožiješ komunismu!

– Protože jezdí na koni, neudržela se Broňa.

– Na koni je málo místa, vykřiklo pět přítomných současně.

Kdyby v té chvíli vstoupil do domu neznámý člověk, mohl by se domnívat, že hrají novou společenskou hru.

A vstoupil. Přesněji, vstoupila. Večeřadlem prošla Kunkeho Milenka. Předvedla baletní nástup a pas allé zakončila v čele stolu před otcem. – Pan šéf se nechává poroučet a posílá vyvolané fotografie. Položila na stůl obálku. – Je jich tucet, jak jste si objednal. Obnošený zimní kabát měla rozepnutý, pod ním ten klotový plášť na tři zavírací špendlíky. Na nohou sešlapané lodičky a pocákané punčochy. – Zaplatit můžete, až půjdete příští neděli ze shromáždění.

Muži se narovnali. Major přestal škubat otěžemi. Otec políbil dámě ruku. Přijala gesto jako hold, na nějž je zvyklá.

Otec dosud držel Milenčinu studenou ručku. – Dáte si s námi čaj?

– Ano, s rumem.

Vyvolala úžas. Rum se v rodině podával pouze očním kapátkem do pečivá. Naštěstí nebylo daleko do Velikonoc. Otec poprosil Broňu, aby mok přinesla. Dvorně sňal návštěvě kabát a přisunul židli. Milenka přijala nabízenou cigaretu a přehodila nohu přes nohu. Chlapec byl pod stolem odměněn třetím párem aristokratických kotníků, tanečních lýtek a nezanedbatelným kouskem stehna. Později se zjistilo, že ať měla na sobě cokoli, všem připadalo, že je oblečená ve spodním prádle. Za svůj dosavadní život byla pětkrát znásilněna.

Když dopila, majíc za to, že dostatečně prozářila dům svou oblou přítomností, důstojně vstala.

– Budu muset jít, pan šéf by mě sháněl.

Otec jí pomáhal do kabátu. – Jestli si seženete kvalitní látku, ušiju vám lepší.

– Jste milý, řekla a rozloučila se.

Muži se dotetelili. Otcův zrak byl okouzleně zjihlý. Ženám plála v očích zášť, zastřená mázdrou dobrého vychování. První se ozvala paní majorová.

– Přitáhne sem, nikdo ji nezval. Hodí nohu přes nohu, vypije čaj s rumem, zakouří si jako kurva, a hned má novej kabát.

– Ještě ho nemá, namítl otec.

– Ale bude, viď, Álois?

– Když si sežene látku…

Prohlíželi fotografie a obdivovali se. Na Milenku zapomněli. Slabomyslný bratranec neprohlížel. Stál u dveří, kterými odešla, a zjitřeně se usmíval. V očích se mu zablesklo světlem rozumu. Vyslovil myšlenku, o níž se dospělí dlouho přeli, kde ji mohl pochytit, a která se v domě svým nestydatým obsahem vyjímala jako pornografie v klášterní knihovně.

– Já bych to s ní chtěl dělat, řekl vroucně. Jako jediný z přítomných se zmohl na přesnou a výstižnou formulaci.

Bratr se zasmál. Učuránek se rozplakal. Chlapec pod stolem se choval tiše. Příběh se uzavřel a začal od začátku.

To všechno je na obraze, který se jmenuje Obrana Caricynu (kdybyste se ho náhodou pokoušeli pochopit). Postava na koni je důvěrně známá a jídlo na prostřeném stole jsou čančuličky. Většině kritiků dělá problémy imbecil vpravo dole se vztyčeným údem.

Do zálohy, do zálohy…

olej na plátně, 81 × 62 cm

Byl krásný, slunečný, lidově demokratický den. V žádosti, kterou poslal major Radkovič na ministerstvo národní obrany, se mimo jiné pravilo:

V dobách mého působení ve vládním vojsku byl můj třídně politický rozhled nepatrný. Nyní, kdy naše země kráčí k socialismu, vyžaduje mezinárodně politická situace, aby naše armáda, střežíc západní výspu lidově demokratických vymožeností proti americkým imperialistům a jejich zaprodancům a přisluhovačům, byla ideově pevná. Sebekriticky hodnotím svůj politický vývoj včetně některých pochybených postojů z doby buržoasní republiky, okupace a období roku 1948, a žádám o propuštění z aktivní služby do zálohy podle předpisu…, čl…, odst…, písm. d, abych se mohl zapojit do mírového budování naší vlasti.

Žádost byla odeslána služebním postupem a obsahovala všechny náležitosti. Major, který měl do té doby máslo na hlavě, si na ni nasypal ještě popel a všechno krasopisně rozmazal. Za povšimnutí stojí správné užití přechodníku.

Následujícího dne se chlapec zeptal chytřejšího spolužáka, co je to kurva. Spolužák se zamyslel a odpověděl, že podle jeho názoru je kurva ženská, která čeká dítě. Chlapec něco tušil. Několikrát zaslechl říkat paní majorovu: I ta kurva, podívejte, už je zase těhotná… Uvědomil si, že si měl lépe vybrat a požádat někoho z hloupějších spolužáků.

V jednu chvíli měl chuť se zeptat otce, ale vycítil, že doma bude vhodnější problém neotevírat. Význam slova později pochopil z kontextu.

Po propuštění z Janských Lázní si všiml, že se rád dotýká žen. Zvykl si na láskyplnou péči. Sestry jej k sobě tiskly, cvičili s ním, přikládaly horké obklady a masírovaly údy. Na oplátku jim zpíval a přednášel básničky. Bavil je, a nikdy si nezapomněl vybrat daň. Nebránily se. Byl dítě a uměl se vroucně modlit. Horké obklady měly zabránit spasmům a vyvolat překrvení.

Byla to dobrá metoda. Sestřičky se na sebe usmívaly, pravíce s laskavou výčitkou: Copak to je?! Přijde pan primář! Zapamatoval si, že erekce je něco, co pan primář nerad vidí, ale co je sestřičkám milé. Vroucně se pomodlil, a bylo mu odpuštěno. Zpíval a recitoval písně, které znal ze shromáždění. Sestry byly unešeny rafinovanou prostotou i jímavostí protestantských textů, do nichž nevědomky vplétal odposlouchané slogany doby. Každou milosrdnou, která měla službu, poznával v polospánku podle způsobu dotýkání, podle mýdla, podle tuhosti naškrobeného čepce a podle objemu náruče, když ji bral kolem pasu s obličejem zabořeným do zástěry. Lehni si ke mně a spi se mnou, prosil nevinně, a ony stejně nevinně odpovídaly, že něco takového zajisté není možné, poněvadž mají službu a pomačkaly by se. V noci obcházely pokoje s baterkou, občas někoho přikryly, ale jenom jeho, jenom svého chlapce nikdy nezapomněly pohladit. Říkaly mu mezi sebou Ježíšek. Nad jeho modlitbami stály u vytržení. Hihňaly se, hned jim zatrnulo, poslouchaly bez dechu a na konci každé modlitbičky si všechny, co se sešly u postele, s úlevou oddechly. Zůstával co nejdéle vzhůru a těšil se na půlnoční chladnou dlaň. Něco se přihodilo.

Život se rozdělil na období před nemocí a po ní. Ztratil rok a ve škole měl nové spolužáky. Pod stolem žárlil na Učuránka, jenž nepřetržitě okupoval klín tety Broni. Začal protěžovat náruč, v níž je možné spočinout, před náručí, kterou je třeba dobývat.

Šestnáctého března vzala paní majorová chlapce za ruku a odešla s ním do poslední soukromé ordinace ve městě. Čekárna ho znepokojovala. Kožené potahy na křeslech byly rozpukané.

Místy prosvítalo plátno. Na stěně proti dveřím visel velký obraz Adolfa Kosárka. Rám blondel. Paní majorová byla prodchnuta důvěrou. Obraz měl působit uklidňujícím dojmem. Lékař byl solidní a jeho slovům i činům se dalo věřit. Znali se ze shromáždění.

– Jak se má pan švagr? zeptal se.

– Pozdravuje vás.

– Už nás tady soukromníků ve městě moc není, poznamenal lékař nepřítomně.

– Jdu se synovcem. Má takovou…

– Slyšel jsem, přerušil ji lékař a poručil chlapci: – Sundej si kalhoty!

Chlapec pomalu spustil kalhoty, uhranut chlupy, jež lékaři vyčnívaly z nosu a lesklými nástroji za sklem.

– Trenýrky taky.

Stáhl gumu v pase do půli stehen. (Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj sieste. Hudba Tibor Andrašovan.)

– A teď si přehrň předkožku přes žalud.

– Co…? Chlapec se poděšeně rozhlédl.

Paní majorová se s uzarděním ujala tlumočení. – Tu kůžičku, Charlesi, si zkus přetáhnout přes tu bambulku.

Kůžičku… bambulku… Co po něm pořád chtějí?

– On se jmenuje Charles?

– Chce, abysme mu tak říkali.

– Zkus to! Neboj se!

Zdráhavě zalovil v ohanbí.

– Nepřicházíme moc brzy, pane doktore? Ještě z toho nemá rozum.

– Přicházíte pozdě, sdělil lakonicky lékař a se zjevným potěšením sledoval chlapcův marný zápas s přirozením. – Nejde to, viď?

Paní majorová pietně odvrátila hlavu.

– Polož se!

Zastavilo se mu srdce. Teď umře. Dřív než na něj ten dědek sáhne a než vytáhne ze skříně zubaté kleště. – Všechno řeknu, nesahejte na mě!

– Nikdo tě nemučí, partyzáne.

Paní majorová mu pomohla ulehnout. – Pan doktor ti chce pomoct.

Zastudil vikslajvant. Lékař si zapálil a zakašlal.

– Máš doma bratra, Charlesi?

Přikývl.

– Tomu to jde dobře?

– Až dozadu.

– No, a tobě to nejde.

– On má zase odstáté uši, a já ne, namítl hoch.

– Tohle je důležitější, Charlesi, poučila hocha paní majorová.

Lékař se usmál. – Vidíš, teta tomu rozumí.

Paní majorová se podruhé zarděla, chystala se přejít k oknu. Mimoděk si sáhla na vlasy, upravila neposlušnou vlnu. Byla současně uražena i potěšena. V ordinaci se odehrávalo něco, čemu hoch nerozuměl, a bylo to nespravedlivé, poněvadž šlo v první řadě o jeho problém. Stejné řeči se vedly u řezníka a v konzumu.

Tady poletovalo jen víc cizích slov a záhad. Doktor kouřil a čuměl tetě na nohy.

Paní majorová se odvrátila od okna. – Půjde na operaci, pane doktore?

– Zkusíme to rozcvičit.

– Nesahejte na mě! Já sám.

Napjal předkožku. Po jistém úsilí se objevil utajovaný žalud v národních barvách. Překotně se vyloupl a zůstal venku, přiškrcen těsným límcem.

– A teď zpátky! Takhle si to nesmíš dlouho nechat.

Při zpětném manévru musel lékař pomoci. – Fimóza, krátké frenulum, poznamenal. – Každý den budeš tímto způsobem cvičit v teplé vodě. Každý den!

– A do kdy si myslíte, pane doktore, otázala se paní majorová, stavíc se konečně k problému tváří v tvář, – že by to mělo být rozcvičené?

– Do konfirmace, rozhodl neodvolatelně.

Odcházeli kolem Kosárka. Na popraskaných pohovkách se vrtěli další pacienti.

– Slyšel jsi? Do konfirmace. Jinak půjdeš na operaci! Cestou uvažoval, jak souvisí Kosárek s předkožkou, předkožka s konfirmací a k čemu je všechno dobré.

– Bez cvičení není umění, Charlesi.

Krátce na to major Radkovič bez obtíží demobilizoval. Odešel z armády i z ponižující funkce ve spisovně, propuštěn na vlastní žádost. Rozkaz podepsal ministr národní obrany generál Svoboda, který demobilizoval o měsíc později. Proto je ten obraz tak matoucí, neboť jsou tam věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí.

Muž v tmavomodrém obleku
počítající pytle

olej na dřevě, 67 × 45 cm

Ta děvka egyptská přišla zase a přinesla si starý zimník. Ihnás Babinčák Fago natáhl k hochovi křivé nohy v holínkách waterproof a rozpovídal se.

– Já tu historickou nutnost chápu, pane Očenášku, ale myslel jsem, že bude probíhat jinak. Vlastním svých patnáct hektarů, které mi vyměňují za horší a horší, takže do toho kolchozu stejně nakonec vstoupím. Mám jen, co mi vyroste, a to mi stejně seberou. Pět si nás koupilo mlátičku u inženýra Dobrého v Mladé Boleslavi. O žních se u ní motá chlap v tmavomodrém obleku, spočítá pytle a nechá je naložit na vůz. Jsem zbaven možnosti kalkulovat, jenom nevýhodně vyrábím. Jestli mi zbyde na setí a co budeme jíst, nikoho nezajímá. Jak říkám, rovnou od mlátičky. Jako vloni. Těšil jsem se, že tady začnu rozumně hospodařit, a zase jen odvádím. Chápete to? V tmavomodrém obleku…

– Něco na tom systému bude, namítl otec, – když dorazil až sem. Jenom pořád nevím co.

Přivítal návštěvnici a políbil jí ruku. Zimník pamatoval lepší časy, a Milenka je v něm neprožila. Otec rozhodl, že kabát obrátí, aby byl jako nový. (ŠIJI Z PŘINESENÉHO MATERIÁLU, PŘEŠÍVÁM, UPRAVUJI. ZASKVĚJTE SE V NOVÉ KRÁSE.) Chtěla se zaskvět. Otec si přehodil materiál přes ruku a sáhl pro krejčovskou míru.

– Když si uleju, úpěl Babinčák, – zavřou mě. Když si neuleju, boha jeho, můžu se jít pást.

Otec se obrátil k přítomným ženám. – Vezmu slečně míru. Půjdete některá se mnou?

Obě měly plno práce. Paní majorová prohodila, že s tou kurvou nikam nepůjde.

– Mně to nevadí, usmála se Milenka.

– V žádném případě, slečno, ohradil se otec. – Ve slušných dílnách je zvykem, že když se bere míra svobodné ženě, bývá přítomna ještě jedna dáma.

Přihlásil se slabomyslný bratranec. Otec jej odmítl.

V koupelně zaznělo Amore, amore, lááásko jediná.

– Z každého hektaru nějakej ten pytel schovám, rozhodl Babinčák Fago, zkroucený špatným svědomím. Stáhl holínky pod židli. Dával tak najevo, že nemůže jinak. – Nakonec se naučím i šidit. Přijďte si večer pro vajíčka.

Otec se rozhlédl. – Najde se v tomto domě alespoň jedna dáma?

Broně bylo otce líto. Souhlasila s podmínkou, že bude přítomen i chlapec.

Kráčeli přes dvůr do dílny. Otec, Milenka, garde Broňa a hoch. Hoch věděl, že je svědek, ale nevěděl čeho. Dílna se říkalo bývalé prádelně. Nízké stavení svíralo pravý úhel s budovou kina. V rohu stál nepoužívaný kotel přikrytý dřevěným deklem. Dlouhý stůl z vydrhnutých fošen sloužil otci za střihačský ponk. Kamennou podlahu pokrýval jednoduchý koberec.

V bubínku se zatápělo jen v zimě, v létě při žehlení. Veliké okno z malých tabulek vedlo do zahrady. Když byly stromy holé, spatřil zákazník České středohoří. Pod stolem prožil hoch mnohou duchovní chvilku. Vnímal cvakot nůžek, hrčení šicího stroje a z reproduktoru za zdí slýchal v sobotu a v neděli hudbu k filmu.

Otec měřil vzdálenosti mezi kótami a hodnoty zapisoval do notýsku. Broňa zůstala stát u dveří. Diskrétně hleděla do okna, ukrývajíc hochův obličej do zástěrky na břiše.

– Vaše ruka…, zaslechl hoch slečnin hlas. – Dejte ji ještě tam, kde jste ji měl, když jste měřil obvod pasu. Trochu výš a napravo. A nechte ji tam chvilku. To je zvláštní…

Broňa se neklidně zavrtěla a pevněji sevřela hochovu hlavu.

– Co je zvláštní? zeptal se otec.

– Přestává mě to bolet. Nic mě nebolí.

Ozvala se Broňa: – Bude to ještě dlouho trvat?

– Okamžik, zamumlal otec. – Sedmdesát jedna, devadesát jedna. Už se vám stalo něco podobného?

– Jednou, vzpomněla si Milenka, – když jsem si lehla na sekyru, za takových zvláštních okolností, hi, hi… Myslela jsem, že je to náhoda.

– Sedm pod kolena, navrhl otec. – Na víc nemáme. Leda nastavit kožešinou. Sežeňte si i na límec a na rukávy. Stačí králík. Já mám nápad. Zkusíme studenou žehličku. Co teď?

– Nic, řekla Milenka.

– A takhle?

– Tááák, vydechla. – Pravou ruku jako při tanci. Vy jste snímač. Umíte snímat bolest. Nevíte o tom?

– Ne, zalhal otec.

Hoch nic neviděl. Nepotřeboval. Věděl, že bere-li se míra na kabát, zákaznice se nesvlékají.

– Pane mistr, mějte rozum, zaprosila Broňa. – Co váš tlak?

– Nepleť se do toho…

V otcově hlavě ožila zasutá vzpomínka na chudáka inženýra Krauspeho, na chudáka prokuristu z Živnobanky a na několik dalších chudáků, kteří mu zpřeházeli myšlenky. Věděl, že mu rozum nepomůže. Znovu se lekl, že se vymyká a jak k tomu přijde. Neklid překáží v práci. Člověku chybí sicflajš. Nic neudělá. Nakonec ani neví, jak se pojmenovat. Ale když Pán obdaruje služebníka, nesluší se promrhat hřivnu. Nebude utíkat před sebou samým jako tenkrát.

Od Douska utekl na jaře. Vybral našetřené peníze a odcestoval do Vídně. Vídeň neměla o krejčí nouzi. Z Vídně se vydal na Bruck, z Brucku do Grazu, z Grazu do Mariboru, z Mariboru do Lublaně. Rakousko bylo veliké.

V Lublani na Zoisově třídě objevil krejčovský podnik Wagner. Zaskvějte se v nové kráse z našeho i přineseného materiálu. Žakety, uniformy, fraky. Pět dělníků, u kasy Wagnerová, rozená Jančovičová. Dvě dcery, Ljubica a Milica, jedna i druhá lépa dévojka (das schöne Mädel). Zmatení jazyků. Wagnerová mluvila německy, Wagner klel česky. Alois Očenášek ušil první sako – a byl jeho. Za měsíc si vymínil, že bude jen stříhat, a nechal si narůst knírek. Každou neděli loajálně navštívil s Wagnerovými katolický kostel. Po obědě vycházeli na Schlossberg nebo k Lublanici.

V prvotřídním obleku, s hedvábnou kravatou, v klobouku a s holí. V létě mocnář vyhlásil válku. Alois Očenášek se nezúčastnil. Wagner měl známého plukovního lékaře Klímu, jenž pocházel z Jihlavy. Šili pro oficíry. Dopolední mše a odpolední vycházky pokračovaly. Ještě v sedmnáctém roce firma prosperovala a zaměstnanci kypěli zdravím. Třikrát denně užívali jednu lžičku vitaminového elixíru Rovase faráře Heumanna. Přípravek pravidelně zasílala Braunerova lékárna U bílého lva, Praha II., Příkopy 12, a zásilky nepřerušila ani válka. Na jejím konci začal otec nenápadně vynechávat dopolední mše a manželé Wagnerovi odpolední vycházky. Zůstaly mu ty dvě holky. Na stém dvacátém třetím nedělním výletě, cestou z restaurace pod Schlossbergem, si s Ljubicou přísahali věrnou lásku. Její sestra se v tom okamžiku zdržovala přibližně deset metrů od nich. Otec byl finančně zajištěn, Rakousko se úspěšně hroutilo a reklama na vitaminový přípravek Rovase nelhala. Najal autodrožku a příští sobotu unesl Ljubicu na Bled. Na místě milenci zjistili, že to není ta pravá chvíle. Na březích jezera stály místo hotelů vojenské lazarety. Mezi muže a ženu se vetřela válka. Uprostřed utrpení ztělesnili ilustrovaný lidový román. V neděli večer se vrátili hladoví, bez peněz a zcela bezúhonní. Sestra Milica omdlévala závistí, Wagnerová plakala. Ljubica přísahala matce, že je dosud pannou. Wagner mlčel. Únosce se zastyděl a v pondělí ráno navštívil plukovního lékaře Klímu. Po krátké rozmluvě mu Klíma půjčil trojsvazkovou německou sexuologii Magnuse Hirschfelda. Za deset nocí ji otec přečetl. Zdálo se, že ví všechno.

Válečný konflikt dohasínal v křečovité agonii. Otcův otec a vlastenec inženýr Očenášek držel v Praze v zásuvce výkresy tanku i s patentovým řízením. S konstrukcí trpělivě čekal na porážku Rakouska. Rozhodl se, že vynález předá darem mladé Československé republice. Na konci války se dověděl, že jej předběhl neznámý Francouz Boirault, kterého stejným způsobem odsunul Angličan Swinton. Dvakrát předstižen, rozumně usoudil, že si může výkresy dát za klobouk, až půjde v neděli na služby Boží, smířil se s porážkou a tiše se začetl do Bible kralické.

Jeho tank měl parní pohon.

Syn v Lublani nesdílel způsob otcova vlasteneckého nadšení. Stejně jako poslanec Šrobár, na rozdíl od něj mladicky kosmopolitní, utopicky počítal s autonomií Českých zemí a Slovenska v plášti federace od Jadranu k Baltu. Konzervovat se ve středu Evropy nepovažoval za prozíravé. Politickou krátkozrakostí trpěl za každého režimu. I dnes je obtížné soudit, zda šlo o projev zpátečnictví, nebo jasnozřivosti. Za všechno, co se kdy podařilo, řekl o třicet let později Ihnási Babinčáku Fagovi, mohla česká genialita. Tím, co se nezdařilo, byl vinen Habsburk. Po každém takovém výroku jej napadlo, že měl gymnázium dostudovat. Potěšilo ho, že univerzitní profesor Šrobár gymnázium dokončil, a přesto má stejný nápad.

– Masaryk něco podepsal v Americe, řekl Wagnerovi ve čtvrtek odpoledne, v květnu 1918. – Brzy se vrátím domů.

– Jak to víte, člověče? podivil se Wagner.

– Nevím, řekl otec. – Jen mě to tak napadlo.

Za týden si přečetli v italských novinách, že Masaryk podepsal Pittsburskou dohodu. Šéf byl přesvědčen, že mladý muž je špionem dohodových mocností. Vzrostla úcta k zaměstnanci a strach.

Výsledek války zkomplikoval Wagnerovým dcerám budoucnost. Zmaješ osobite ruki, Álois, lísala se Ljubica. Ovamo mi ju zadaj… ovamo… i časak ostav… tako… chvala. Otce mátly netypické erotogenní zóny. Papá Hirschfeld radil něco jiného. Prohlédl si ruce. Rovné prsty, silné nehty, rýhy na dlaních. Obyčejné čisté ruce, na levé mozol od nůžek na palci a na prostředníku, sem tam záděra. Nic mimořádného nespatřil. Když ho bolí zub a sáhne si na tvář, podle receptu ovamo zadaj i časak ostav, bolest nepřejde. Nestane se nic, musí k zubaři. Usoudil, že každá žena je jiná, všechny jsou zvláštní a nejvíc ta, kterou právě milujeme.

Bronina věta Pane mistr, mějte rozum zazněla v té prádelně velmi tiše a vyvolala předchozí vzpomínky. Chlapec pořád ničemu nerozuměl. Figuroval tam jako katalyzátor nepředvídatelné reakce (od té kurvy můžeme čekat všechno), zatímco Broňa zastávala funkci garantky dobrých mravů. Oběma bylo trapně.

– Už se vám přihodilo něco podobného? zeptala se Milenka otce.

– Ano, několikrát. Nepřikládal jsem tomu žádný význam. Abych se přiznal, ani nevím, čím to je.

– Máte velmi silné ego, pane Očenášku. Nenechte si ho zeslábnout.

– Přijďte za týden, řekl otec zamyšleně.

– Na shledanou.

Cestou ke dveřím pohladila chlapce stejnou dlaní, jakou měly sestřičky v Janských Lázních. Zdálo se mu, že zahřmělo a od temene do země sjel po páteři blesk. Chtěl se za tou slečnou od pana Kunkeho rozběhnout, ale Broňa mu sevřela ruku.

Paní majorová po padesáté odkrokovala vzdálenost mezi kuchyní a vstupními dveřmi, když se chlapec vrátil.

– Co tam dělali?

– Bral jí míru, odpověděl.

Babinčák Fago se nestydatě zasmál.

– Nebyla svlečená, uklidnila ji Broňa.

– Je to zatracená kurva, řekla paní majorová. – Jednou si na mě vzpomenete.

V tom okamžiku někdo zaklepal. Vešla neznámá dáma v dokonale ušitém kostýmu pepř a sůl v keprové vazbě. Na nohou měla dámské polobotky na nízkém podpatku, na hlavě klobouk, připevněný k účesu jehlicí, a zlaté brejličky.

V ruce držela úhledně převázanou krabici. Oznámila, že přijíždí ze Švédska a má pro pana Očenáška balíček. Poslali ji přes dvůr do dílny.

– Pojď sem, Charlesi. Paní majorová si přitiskla chlapcovu hlavu na hruď. – Co tam říkala ta děvka tvému otci?

– Povídala, zamumlal mezi ňadra, – že tatínek má velmi silné ego.

– Určitě ses nepřeslechl?

– Ne, prohlásil a pohlédl na Broňu, jako by se dovolával svědectví. – Taky mu říkala, aby si ho nenechal zeslábnout.

Nastalo ticho. Bylo možné zaslechnout přesýpací hodiny na krbu. Broňa chtěla napravit dojem a vysvětlit situaci, ale počínala si jako v hypnóze. – Je to podobenství. Vzpomeňte si na anturii… třeba. Ona je něco jako zázrak. Ona má takový dlouhý žlutý čuráček, a když uvadá, je pořád pěkná, jako vosková, a najednou je konec, jakmile začne usychat od toho čuráčku, poněvadž ten je nejdůležitější…

Vzpamatovala se a spatřila poplašené obličeje kolem stolu.

– Já teda nevím, jestli jsem neřekla něco nevhodného. Co myslíte?

Paní majorová se začala dusit. Odstrčila chlapce, chtěla promluvit, ale vyrážela pouze jednotlivá slova v některé ze svých mateřštin. – Kúčka… nézdrava… néukúsana… Álois není anturie… die schmutzige Hure… prostituée…

Uložili ji na pohovku. Broňa chvátala pro namočený hadr. Na kanapi paní majorová zcela omdlela, zavřela oči a ztišila se. Přítomní vyčítavě hleděli na chlapce. Slabomyslný bratranec dostal epileptický záchvat a stal se v krátké době druhou osobou v bezvědomí. Babinčák Fago se spěšně rozloučil a otec vyprovodil švédskou dámu přes dvůr. Odcházela bez balíčku. Chlapec se mylně domníval, že kdyby mlčel, nic z toho by se nestalo.

– Nejkrásnější je splynutí duší, poučil ho otec. – Vzpomeň si, jak pan farář kázal, že vyhovět tělesné touze je mrzké a nízké. K tomu jsme nebyli stvořeni. Kdežto touha po splynutí duší je něco, co Pán Bůh tuze rád vidí. Kdybys něčemu nerozuměl, radši se zeptej.

Syn přikývl.

– Tati, zeptal se, – proč nosí ten chlap, co počítá u Babinčáků pytle, tmavomodrý oblek?

Konec obrazu.

Stál jsem na písku mořském

olej na plátně, 120 × 78 cm

Epileptické záchvaty navštěvovaly slabomyslného bratrance zásadně v době, kdy je nikdo neočekával. Pokud alespoň jedna osoba v domě měla obavu z toho, že Živan dostane epileptický záchvat, nikdy ho nedostal. Jakmile však celá rodina spolehlivě zapomněla, že taková nemoc existuje, kdy se myslelo na všechno možné, jenom ne na záchvaty, mohli jste se vsadit, že se nešťastník začne zmítat. K příhodám nejčastěji docházelo v červnu nebo kolem Vánoc, čili v období letního a zimního slunovratu. Zimní záchvaty bývaly slabší. Slabomyslný bratranec uváděl záchvat výkřikem Pane Novotný, hasiči! Potom ztratil vědomí, upadl a objevily se křeče s pěnou u úst. Někdy se pomočil a pokousal. Asi za minutu se zklidnil a usnul. Ta minuta připadala všem nekonečná. Později se na nic nepamatoval. Nevěděl, kdo je pan Novotný, neuměl odpovědět, jaké hasiče měl na mysli. Podle otázek, které dostával, se mohl domnívat, že rodinu navštěvuje nějaký pan Novotný s hasiči. Žádného pana Novotného neznali, s hasiči se nestýkali, nechodili ani na hasičský bál.

Otce napadlo, že v červnu a v prosinci budou zdraví členové rodiny držet služby. Major pořídil rozpis a vyvěsil ho ve večeřadle u dveří do kuchyně. Vypsaný byl povinen celý den myslet na to, že Živan dostane epileptický záchvat. A nejen myslet. Službu konající osoba se musela obávat, být ve střehu, nervózní, zoufalá, panikařit a mít strach. Nedalo to práci.

(I když se zúčastníte podvacáté, pořád to vypadá hrozně.) Pokud se služba držela poctivě a myslelo se úpěnlivě, záchvat se nedostavil. Ženy a děti dosahovaly lepších výsledků, přestože děti bývaly roztržité.

– Je to zázrak? ptal se hoch.

– Není, odpověděl otec cestou ze služeb Božích. – Tím, jak myslíme, poučil hocha, vysíláme do okolí neviditelné vlny. Rovněž tvůj nemocný bratranec vysílá vlny. Proto je třeba myslet na jeho případný záchvat velmi důkladně. Jeho a naše vlny na sebe narážejí, prolínají se, ruší[2], a k záchvatu nedojde.

Hoch pevně stiskl ruku moudrého otce.

– Pročpak volá pana Novotného a hasiče?

– Nevím, odpověděl otec. – Kdyby byl katolík a nebyl slabomyslný, jistě by viděl něco hodnotnějšího. Mohl by být prohlášen za svatého.

– My nemáme svaté? podivil se hoch.

– My jsme skromná církev, odtušil otec. – Nemůžeme si je dovolit. Je s tím spousta starostí a papírování.

Chodili na služby Boží již jen sami dva. Vyprovázela je fenka. Čekala na schodech a zase se s nimi vracela. Majorovi byli v té době v kině a promítali pohádky pro děti. Vyspělý inteligentní bratranec doufal, že žádný bůh není. Slabomyslnému bratranci bylo šestnáct, přestali jej brát s sebou, poněvadž cestou neslušně pokřikoval na ženy. Broňa se starala o Učuránka a vařila. (Pomodlete se i za mě.) Otec platil salár, pečlivě schovával ústřižky od složenek. Ušil hochovi dlouhé kalhoty, aby nebylo poznat, že měl obrnu.

V civilizované společnosti je zvykem odbýt si první orgasmus v hlubokém soukromí. V hochově případě o něm věděla celá rodina.

Když paní majorová přivedla umučeného synovce od lékaře, oznámila: – Musí se s tím cvičit. Máme lhůtu do konfirmace.

Rodina neprotestovala a převzala kolektivní zodpovědnost. Bylo nemyslitelné, aby si s předkožkou cvičil sám.

– Zvykne si…! varoval otec. – Je to jako kouření.

– Opasnost pro život, vysvětlila paní majorová. – Nebo chcete, aby nosil brýle? Řekni něco, Arture!

Major se distancoval prohlášením, že podobné problémy neměl.

Intimní záležitost přerostla v nechutný plebiscit. Stmívalo se. Obě ženské ovládl pocit, že otázku je třeba vyřešit do tmy. Hoch si přál, aby se na cvičení zapomnělo.

– Do vany! zavelela paní majorová a okamžitě dodala:

– Ale já cvičit nebudu. Nehodí se to. Jsem jeho teta. (Ach, tetičko…)

Ostatní projevili pouze cudnou zvědavost. Nikdo se neměl k činu. Slabomyslný bratranec se přihlásil dobrovolně, tvrdil, že to umí. Muži byli z rehabilitace vyloučeni. Otec si rozpačitě hladil hlavu.

Chlapce zajímalo, jestli to bude bolet.

– Asi ne, řekl otec, – ale nelekni se.

Bratr vylezl z vany.

(Iniciální zasvěcovací obřady mladých černochů ve střední Africe se konají pod dohledem zkušených válečníků na odlehlých místech v pralese. Jinoši jsou cvičeni v sebeovládání, snášení bolesti, ve střelbě lukem na terč, v hodu oštěpem a v zápase holí. Při zkoušce dospělosti je jim uťata předkožka. Jupííí…)

– Měli jste mu to nechat udělat, když byl miminko, vzlykla Broňa. – O ničem by nevěděl a dneska by neměl problémy.

Hoch problémy nemá. Vlezl pod stůl, sleduje taneční lýtka.

(Obrácený americký záběr.)

Ale už nejde jen o něj a nechce jim to kazit. Jako osoba přestal existovat. Nejraději by jim ho půjčil a sám zůstal pod stolem.

Bratr v županu pustil rádio.

… hej, holka, měj se k činu, vlez si ke mně pod peřinu, hej, holka, hej, holka, hej, holka…

… když. Harry Truman oznámil Stalinovi, že Spojené státy mají novou zbraň nebývalé ničivé síly, byl velmi zklamán klidem, s nímž sovětský státník jeho zprávu přijal… dnes, kdy i Sovětský svaz… uííí, uííí… posloucháte zprávy Československého rozhlasu. Vládní komise pro převod administrativních pracovníků do výroby vydala úřední zprávu o přechodu sedmdesáti sedmi tisíc pěti set zaměstnanců do průmyslu… uííí, uííí… hej, holka…

Dva páry dámských lodiček se mu zapíchly do hlavy.

– Vypni to! nařídil otec.

– Kde je ten kluk…?

– Rudo, prosím tě, pojď se mnou…

– Ty se máš, brácho. Já jsem si to musel udělat sám.

(Udělat. Neudělat. Udělal jí to. Udělala mu to. Udělat si to. Udělej mu to. Nedělej to. Uděláme si to. Nechtěla mu to udělat. Nenechala si to udělat. Měli jsme mu to nechat udělat. Teď jsme mu to nemuseli dělat. Udělej si sám.)

Co by tomu asi řekla matka?

– Tak dělej!

Zase se svlékl jako Jánošík k exekuci a vlezl do vody po bratrovi. Nad hladinou mu zůstala jen uťatá hlava. Katovy děvečky zavřely dveře a stanuly nad ním. Paní majorová připustila teplou vodu.

– Dóbro…

Výcvik povede ona. Vyhrnula sukni, přiklekla k vaně. Pravačkou rozhrnula žabinec mydlinek, zapátrala v šedivé tekutině, krátce se zorientovala a zamířila k hochovu přirození.

– Trochu se zvedni… táko.

Mezi palcem a ukazováčkem vytáhla nad hladinu ustrašeného brabečka. Druhou rukou se opřela o okraj vany a odfoukla vlasy z čela. – Táko uchopíme frulu, řekla a názorně zatřepala doličným předmětem. – Die Bewegung něžano, pólako…

Předkožka se v teplé vodě plynule pohybovala nahoru a dolů. V místě největšího obvodu zaváhala, mírně se nakrabatila a vděčně sklouzla ke kořeni. Totéž se analogicky opakovalo cestou zpátky. Skluz, zaváhání, nakrabacení, hups!

Není to tak zlé, pomyslel si chlapec a uvolnil se. U doktora to skoro nešlo. Obě dámy byly příjemně překvapené. Broňa spatřila podobný manévr poprvé v životě.

– Osejtlivá operácija, poznamenala důležitě paní majorová a pokrčila rameny. – Frula je frula… Udýchaně poučila přítomné, že za a) cvičení je nutné provádět na lačný žaludek (neozřejmila, má-li se postit cvičenec, nebo cvičitel), za b) občas nechat frulu nad hladinou kvůli dostatku vzduchu (jako by šlo o drezúru delfína), za c) dbát, aby ten pókret, ten pohyb, die Bewegung nebyla unnatürlich, za d) člověk při tom musí dubóko věřit tomu, co dělá, za e) pamatuje si, jak její matka, rozená Jančovičová z Kosova, táko trénovala frulu bratra Milana, který zahynul v Austrálii, a kdyby žila Ljubica, která se teď na nás dívá z nebe, bude mluvit jednako, jér glédali zajedno a čudili se. Do konfirmace bude klouzat flüssig und friedlich.

Paní majorová brebentila, poctivě pohybujíc dlaní sem tam. Léčebný úkon probíhal rutinně a bez komplikací, obě ženy se začaly bavit o filmu. Paní majorová si mezitím několikrát vyměnila ruce. Broňa usedla na proutěné křeslo, sáhla po hřebenu a pustila se do česání. Atmosféra neměla daleko k dámskému dýchánku.

Trochu se natáhl a vzepřel. Cvičení se vyvíjelo nečekaně příjemně. Broňa vstala a vypjala se na špičkách, aby viděla do zrcadla. V koupelně bylo k udušení. Hoch si všiml lýtek a na okamžik zatoužil, aby k němu vešla do vany. Někdo vzal nemotorně za kliku. Ucítil závan čerstvého vzduchu. Do koupelny vběhla Abigail, očichala přítomné a vyběhla na chodbu. Paní majorová se podívala na hodinky a vzpomněla si, že musí jít do kina trhat lístky. Zrychlila pohyb, nedbajíc doporučené metodiky. S přibývajícími vteřinami jako by šlo už jen o rychlost a čas. Ještě více zdřevěněl a zaklonil hlavu. Cvičitelka zpozorněla.

– Nebolí to?

Nepřál si být rušen. Na okamžik se přestal soustředit.

Pak se koncentrace vrátila, ale zmizely představy. Zorné pole vyplnila červená mlha. Poprvé v životě byl příjemně překvapen vlastním tělem. Vzpomněl si na větu I stál jsem na písku mořském, kterou slyšel v kázání, sklouzl na dno vany a mrzutě se ohradil. – Už to bolí…

Paní majorová vytáhla ruku z vody, několikrát zakroužila ramenem.

– Hotovo, postěžovala si s bolestnou grimasou. – Jsem umořená jako pes.

Broňa měla udivený pohled. Nebyla si jistá, zda cvičení mělo být dotaženo do těchto bolestivých konců. Znechuceně odhodila hřeben.

– Nevím, co mám s tím účesem dělat, řekla.

Obě ženy opustily koupelnu. Fenka se vrátila a hoch ji vyhnal. Otec dumal u čaje, zda jde o projev švagřiny zvrhlosti, nebo o starý balkánský zvyk.

Betty spočinula v Charlesově náručí. Jemně hladil její zlatavou pleť a vlasy, vroucně líbal víčka, jež ona stejně vroucně přivírala. Ne, nebylo v ní nic smyslného, nevyzařoval z ní chtíč jako z žen, které dosud poznal, a přesto v něm dokázala rozproudit každou kapku jeho neklidné krve. Uvědomil si, že za tuto dívku by položil i život, a ani její otec by mu v tom nedokázal zabránit.

„Oh, Charlesi,“ zašeptala Betty mezi polibky, „myslím, že zde v Mexiku můžeme být rychle oddáni. Pak už ti otec jistě neublíží.“ Chtěl něco namítnout, ale zavřela mu ústa dlaní.

„Proč bychom jinak prchali až sem?“

„Až sem, Betty?“ opakoval její otázku a zamyšleně pohlédl do krajiny. Vzduch se tetelil, kruté mexické slunce rozžhavilo hory na obzoru doběla. „Nejsem si jist,“ řekl, „zda oprátka šerifa z Phoenixu nedosáhne až sem.“

„Oh, Charlesi,“ vykřikla zděšeně Betty, „samým štěstím jsem zapomněla, že vás chtějí oběsit.“

„Nebo zastřelit,“ dodal ponuře Charles. „Záleží na tom, dostane-li mne šerif, nebo váš otec. Byl na mne vydán zatykač.“ Vzlykla.

„Kulka, nebo provaz, Betty,“ chlácholil ji Charles, „to, co následuje, je smrt. Musíš se vrátit, děvče,“ povzdechl a něžně setřel slzu, která se jí koulela po tváři. „A já se vydám dolů na jih.“

Poodstoupila a pohlédla mu zpříma do očí. „Při Bohu všemohoucím přísahám, že se tě nevzdám, Charlesi Danielsi,“ řekla.

Konečně si začali tykat, oddechl si hoch a převalil se na záda. Vzpomněl si, že má za domácí úkol napsat dvě rozkazovací věty. Po paměti sáhl do aktovky pro sešit a napsal: Choďte vlevo! Chvíli cucal plnicí pero a záviděl inteligentnímu bratranci jeho talent. Otevřeným oknem zaslechl zlomky dialogů z nového českého filmu s Jaroslavem Marvanem, po nich smělé pochody a smyčce. Mručící diváci opouštěli biograf. Provázela je optimistická skladba Lehko je u srdce s radostnou písní.

Jedni byli vděční, a přijdou znovu, druzí, ačkoli příště také přijdou, si odplivovali na dlážděný dvoreček. Dnes večer, padesát let po Svlékání mondénní krásky v pařížském Grand Café, zaměnil na stříbrném plátně Osvobozeného kina oblíbený lidový herec králičího samce za samici a obecenstvo zůstalo humorem bez sebe. Promítač přidal na dobrou noc píseň Are You Free Tonight, cudně přebásněnou v Mám tě rád, to víš. Překlad předčil originál, který nikdo neznal. Kromě nevinných orgasmů vnímal hoch za oknem i soukromou historii nejlidovějšího z lidových umění, kterou mu mohl závidět i monsieur Sadoul.

Zavíraly se mu oči. Nutně potřeboval ještě jednu větu. Rychle připsal Choďte vpravo! a zavřel sešit. Doba byla čitelná, počasí ustálené.

Příštího dne již od rána upíral hoch na paní majorovou psí pohled. Po návratu ze školy projevoval trpělivou vděčnost a hodlal jí prokazovat drobné úsluhy, pronásledován představou měkké ruky, zvolna se pohybující v teplé vodě nahoru a dolů. Snažil se dobrotivé cvičitelky nepozorovaně dotknout a toužil, aby mu přidělila nějaký úkol. Nechápala, proč je tak dotěrný, a nevrle jej odháněla. Když se rozhodla udělat si manikúru, stál u ní. Zasněně jí podával nůžtičky a pilníček a myslel na otcovo ponaučení o splynutí duší. Jak se blížil večer, nutkavě zatoužil oplatit jí nějakou obratnou a stejně příjemnou protihodnotou, kterou by dokázala ocenit. Něco tak zázračného mohlo být výlučně duchovní podstaty. Nešlo tedy o mrzké a nízké vyhovění tělesné touze. Aby dokázal, že to myslí vážně, navzdory značnému hladu odmítl večeři.

Zázrak se nekonal. Ulehl do vany beze strachu a připraven. I paní majorová přišla včas. Ale nikdo jiný se nedostavil, a bez publika ztratila zájem. Pokud ona ví, nikdy nikomu neřekla ani nenaznačila, že na sebe bere tuhle povinnost. Měla na mysli výhradně instruktáž, čili ukázat ostatním, jak se s frulou správně cvičí. Chlapec teď cvičení vyžaduje, ale ona není jeho matka a od celé osejtlivé operace se distancuje. Na takovou práci tady není. Taky na slepice a na venčení psa. Jim by se to hodilo, ale služku dělat nebude. Proto se sem před třiceti lety nevdala, aby vyvářela pro osm lidí a cvičila s cizím ptákem. Když po první válce přijely, Ljubicu čekal Alois. Ji nečekal nikdo. Snažila se rychle vdát a nebýt na obtíž. Arturovi slušela uniforma, jméno Radkovič připomínalo domov. Za dva měsíce z ní byla důstojnická panička. Porodila dva syny, přežili druhou Válku, a nebýt té évènement absurde ve čtyřicátém osmém, byla by jí dodnes. Francouzsky zapomněla, němčinu nepotřebuje, česky pořádně neumí. Na piano nehrála ani nepamatuje. Trhá lístky v biografu, manžel blbne a oni slibujou blahobyt. Scheisse!

Po celou dobu, kdy se zatrpkle toulala ve vzpomínkách, pohybovala frulou mechanicky a bez zájmu. Přestala náhle, unaveně vstala.

– Hotovo! Co koukáš?

– Ještě chvilku, tetičko, žadonil zmučeně.

– Neříkej mi tetičko, odsekla.

Byl zrazen, opuštěn v půli cesty. Otec o ní říká, že je líná. Má pravdu. Položil hlavu na kolena.

– Co mám dělat s frulou?

Smutně pokrčila rameny.

– Frula je frula.

Buď to byl pohled na opuštěné přirození, který dohnal tetičku k tak osobní výpovědi, nebo lítost nad nepovedeným životem. Ona je tady mučednice. Utřela si ruce, ručník přehodila přes dřevěnou tyč a přičísla se. Tiše plačíc, opustila koupelnu. Hoch se pak několika zvědavými pohyby sám povznesl k výšinám předepsaného cvičení a stanul na břehu mořském.[3] (Kdyby s frulou cvičila Betty, nikdy by k tomu nedošlo. Všechno se v románu děje kvůli ní, a přitom nikde nepřekáží. Ve chvílích, kdy většina žen křičí, nebo pláče, Betty řekne: ach, Charlesi, Charlesi… I miloval by ji v srdci svém velmi.)

– Kdy to přejde? zeptal se.

– Nikdy, odpověděl bratr.

– Budu to mít pořád?

– Asi to přejde, až budeš starej jako otec.

– Otec to nemá?

– Zeptej se ho.

– Mají to i ženský?

– Ne.

– Jak to víš?

– Čet jsem to.

– To je smilnění?

– Tohle přesně ne.

– A cizoložství?

– To je to samý, jenomže v cizí posteli.

– Nebudu cvičit.

– Cvičíš, abys to jednou měl.

– Ale já to mám už teď.

– Abys moh mít děti, ty bejku.

– Jo, děti…

Nebyl si jist, jestli chce mít děti. Chtěl by, aby mu někdo vysvětlil, proč si po každém cvičení připadá, jako by něco proved.

– Připadám si, jako kdybych něco proved, řekl nahlas.

– Jasně, odpověděl bratr. – Jinak bys to chtěl pořád.

Aby se dozvěděl něco bližšího, chodil ve škole na všechna náboženství. Zjistil, že nejzábavnější je katolické, ale odpovědí na otázky se nedočkal. Za dobrou práci nosil domů svaté obrázky nebo jiné zapšklé předměty, které otec vyhazoval. (Činili sobě rytiny i jiného podobenství a křižovali se.) Sedal v poslední lavici, dával pozor, a když se katecheta zeptal, kdo nám poví něco o potopě, o níž jsme si vyprávěli minule, třeba ty, židáčku, látku ovládal. Mrzelo jej pouze, že katecheta každého, kdo není katolík, oslovuje židáčku.

– Blahoslavený budeš, když ti zlořečiti budou, řekl otec.

– Jednou jsi říkal, že maminka chtěla, abych se stal knězem.

– To si, hochu, člověk musí dobře rozmyslet. Je to krásné povolání, ale na každém kroku straší nějaké přikázání.

– Jsem židáček?

– Nejsi. Katecheta je blbec. Ale neuškodí, když budeš vědět víc než ostatní. Jenom to nedávej moc najevo, neměli by tě rádi.

– Pane Novotný, hasiči…! ozval se shora výkřik slabomyslného bratrance a po krátké pauze virbl podpatků o podlahu.

Proletěl večeřadlem kolem Babinčáka a bral schody po dvou. Major pobíhal na tenkých nohách. Paní majorová omdlévala.

– Uchopil ho anděl, křičela.

Broňa držela pacientovi hlavu a otírala mu sliny. Vypadal blběji než obvykle a nahlas chrápal. Zvedli ho na postel. Inteligentní bratranec odešel zvracet. Otec přiběhl předposlední: – Kdo měl dneska službu?

Hoch se přiznal.

– Tys na něj nemyslel! obořil se na syna.

– Myslel, tatínku, řekl hoch.

– Nelži! Kdo zapře bratra svého, mne zapřel.

– Je to můj bratranec, namítl hoch.

Poslední dorazil Babinčák Fago. – To je neštěstí, to je neštěstí, lamentoval. Paní majorová přišla k sobě a vysvětlila mu, že jejího syna uchopil anděl. Fronťák souhlasil a dodal: – Nebude muset na vojnu.

Otec vzal chlapce stranou. – Každý je tvůj bratr. Měl jsi na něj myslet.

– Cvičil jsem s frulou.

– Nebudeš cvičit, rozhodl otec.

– Musí cvičit, řekla paní majorová. – Musí být v pořádku do konfirmace.

– Nebude cvičit, když má službu! Jednou za čas může vynechat. Do konfirmace je dost času, a prohlížet ho nebudou. Ich habe schon gesagt! Jak chceš inteferovat ty vlny, když zapomínáš?

– Je v něm ďábel, snažil se chlapec uniknout katolickou obezličkou.

– Uchopil ho anděl, opravila ho paní majorová.

– Nemyslels to náhodou jako podobenství? zeptal se otec.

– Jasně že jsem to myslel jako podobenství, řekl hoch.

– Myslel především na blbosti, řekl inteligentní bratranec, který se vrátil a otíral si ústa. – Když mám službu já, nikdy k záchvatu nedojde.

Babinčák Fago zavrzal holínkami.

– Abych snad šel, poznamenal a zmizel.

Princezna s rudou hvězdou na čele

olej na dřevě, 21 × 38 cm

– Děti, pravila slečna v léčebně pro děti postižené obrnou, – dnes budete přijaty do nové pionýrské organizace. Složíte slib a dostanete legitimace. Z vašeho pokoje se stane oddíl a každý týden budeme mít schůzku. Já budu vaše vedoucí.

Nosila šmolkovou košili a pod krkem červený šátek. Děti ji viděly poprvé.

Třicet párů očí se zvědavě otevřelo a imobilové kolem ní utvořili vozovou hradbu. Děti, které nemohly vstávat, ale mohly zvedat hlavy, zvedaly hlavy. Slečna v tmavomodré skládance měla nohy jako teta Broňa a nad modrou košilí záplavu vlasů spletených do zlatého copu. Chlapci s jednou nohou tenčí se zamilovávali, pajdavé holčičky se jí chtěly podobat. Ochrnutí toužebně kouleli očima.

– Já jsem junák! vykřikl hoch.

Sestra Beata mu položila na ústa sepranou dlaň.

– Ticho, Charlesi.

Zlatovláska došla k hochově posteli a řekla: – Jsem vaše vedoucí. Junák byl zrušen.

Onemocněl obrnou na jarní výpravě vodních skautů proti proudu Lučního potoka. Výpravy se zúčastnila tři družstva na třech pramicích. Kormoráni na Tajfunu, Alky na Pirátu a Bobři na Bríze. Hoch byl v nejmladším družstvu Bobrů.

Bratr Vydra je učil pádlovat a rozdělávat oheň pomocí březové kůry. Jeden Bobr se zpátky vezl na dně pramice, zabalený do deky a stanového dílce. Z loděnice do ulice Marie Pomocné ho Vydra nesl na zádech. Čtrnáct dní nevěděli, že je to obrna.

– Junák, děti, vysvětlila slečna, – vychovával k buržoaznímu kosmopolitismu a filantropismu. Ale filantropismus nám není nic platný, protože neodstraňuje příčiny. Potřebujeme jednotnou mládež. Každý pionýr vzorem. Stane se svazákem, svazák komunistou, součástí protiimperialistického frontu.

Vozíčky na sebe narazily. Zavrzaly drátěnky v otlučených postelích.

– Až se uzdravíte, dostanete pionýrský kroj. Bílé košile, dívky bílé halenky, rudé šátky. Modré kalhoty, dívky modré skládané sukénky.

I v posledním děvčátku s pokroucenýma nohama vyvolala Zlatovláska touhu po skládané sukénce. Všechny děti se chtěly rychle uzdravit.

– Pionýr musí být trpělivý, napomenul je pan primář.

– Pionýr musí mít silnou vůli, opravila jej Zlatovláska. – Nikolaj Ostrovskij, děti, slavný sovětský spisovatel, byl ochrnutý, a napsal román Jak se kalila ocel, protože měl silnou vůli. Váš oddíl ponese jeho jméno.

Pomocnice přivezly hrnky s kakaem. Zavoněly loupáčky. Beata sebrala ležícím podložní mísy.

– Opakujte po mně, děti. Já, mladý pionýr, slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným členem své lidově demokratické vlasti. K budování a obrané vlasti buď připraven!

– Vždy připraven!

– Amen, dodal vroucně hoch.

Zlatovláska byla překvapena. Právě uvázala chlapci šátek, a nečekané stvrzení ji zaskočilo. Uvažovala, zdaje slib platný. Někdo u okna se zasmál. Chladlo kakao, Beata odháněla mouchy. Primář si rozpačitě hladil pleš.

– Jéžišmarjá, děti… vzpamatovala se Zlatovláska, – pionýr se nemodlí!

– Já se modlím, přiznal se hoch.

– Jak se jmenuješ?

– Charles.

– Ty se opravdu jmenuješ Charles?

– Charles Daniels. Hoch si otočil šátek cípy dozadu.

– Jako pionýr se modlit nemůžeš!

– Co mám místo toho dělat? zeptal se, povzbuzen dvěma soudruhy, kteří měli stejný problém.

Zlatovláska potřebovala každý hlas. Sklonila se nad průsvitnou dívenku ochrnutou na obě nohy, kterou starší chlapci vozili na masáže a horké zábaly, aby jí uvázala šátek.

– Já nechci, zaprotestovala holčička.

– Ty nechceš být pionýrkou? žasla Zlatovláska.

– Ne, usmála se omluvně dívka. – Já se chci modlit.

– Jak se jmenuješ?

– Kristýnka.

– S takovým krásným jménem, a nechceš se stát pionýrkou?

Primář si přestal hladit pleš.

– Chceš přece chodit do školy a studovat a být platným členem lidově demokratické vlasti…?

– Já se chci uzdravit, řekla Kristýnka.

– Až se uzdravíš a zjistíš, že bůh není, bude ti smutno, a bude pozdě.

Zlatovlásce z toho bylo smutno už teď. (Snad by bylo lepší, kdyby se za těchto okolností Kristýnka ani neuzdravovala…)

A doktor ji nepodpoří, neřekne ani slovo, i on spoléhá na nějakého boha, a není divu, když je obklopen samými jeptiškami, které mají dozajista za ušima. Nemocné děti snadno uvěří ideologické diverzi. Aby se uzdravily, chytnou se naděje jako peříčka, a pak už není těžké vsugerovat jim, že za to může nějaký bůh, nebo ta jejich Panenka Maria. Imperialismus se neštítí ničeho. Ale ona se nedá a ne podlehne falešnému soucitu. Navrátí nemocné děti do života jako uvědomělé budovatele.

Zatímco Zlatovláska mobilizovala ideologickou výbavu, roznesla Beata kakao a loupáčky. Nemocné děti se v té chvíli zkoušely najíst a nenamočit si ty dva nové červené cípy pod bradou do kakaa. Po vzoru Charlese Danielse si většina otočila šátek těma ušima dozadu.

Primář uchopil Zlatovlásku za loket, trochu spiklenecky, jako by ji přemlouval k nějaké nemravnosti, a vyvedl ji na chodbu.

– Jestli máte potíže s hodnotami, slečno, udělejte to jako Římané. Když vyhubili Etrusky, přivlastnili si jejich kulturu. Zkuste to taky. Představte si boha jako nulu. Začínal z ničeho, na počátku měl jen sebe. Nula je přitom vrchol abstrakce. Nic, které Arabové připsali k číslu a zvětšili o řád. Je to absolutní kategorie a v přírodě neexistuje.

Myslel si, že by tomu mohla rozumět.

Sestra Beata škodolibě plula chrámovou lodí. Tlačila pobryndaný vozík a sledovala marný zápas.

– Takže, slečno, pokračoval primář, – necháme ty děti, které se modlí, klidně modlit. Co tomu říkáte?

– Vyloučeno, zhrozila se vyvedená, – právě složily slib.

– Nebral bych to tak vážně.

– Slib…?!

– Ne, modlení.

– Vyloučeno, zhrozila se podruhé. – Museli bychom je vyloučit a odebrat jim šátky. Nebo do nich chcete zasít pochybnosti?

– Ty jste zasela vy.

– No dovolte, ohradila se Zlatovláska, – já do nich zasévám jistotu!

Primář ji uchopil znovu, ale tentokrát za zápěstí, a řekl:

– Některé z nich věří, že když se modlí, dřív se uzdraví.

– Vy je v tom podporujete, jako byste věřili na zázraky, obvinila ho.

– Asi věříme, řekl primář. Ještě ji držel za zápěstí a registroval zrychlený puls. Parfém necítil. Jen zbytky takzvané kuchyňské vůně, jak ji sám nazval, která provází dívky po pubertě, než se z nich stanou ženy. Přistihl se při pomyšlení, že jakýkoli fanatismus u žen jej zneklidňuje a přitahuje, a jednou na to doplatí.

– Víte, slečno, ono jim to modlení, psychologicky vzato, dost pomáhá. Co jim můžeme nabídnout? Metodu sestry Kennyové, cvičení a dostatek bílkovin. Takže my jim necháme modlení a vy jim necháte šátky. Je to poctivé řešení. Vy budete spokojená, bůh se neurazí a těm dětem to pomůže.

Zlatovláska zpřísněla.

– Pane primáři, slyšel jste někdy o učení I. P. Pavlova?

– A vy? zeptal se.

– Jak můžete tvrdit o psychologii, že jim pomáhá? Pomocí psychologie a podobných teorií odvádí buržoazie proletariát od třídního boje.

Konečně se dobrý muž rozzlobil.

– Psychologie není teorie, slečinko, ale věda, a učení I. P. Pavlova není učení, ale teorie, a nikde není řečeno, že bude platit i za sto let! Jděte domů a nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte!

Zlatovláska byla tak překvapena, že se nemohla rychle rozhodnout, má-li zbloudilého doktora přesvědčovat, nebo se urazit a odejít. Odejít ovšem nemohla, bylo třeba dětem oznámit datum první schůzky a způsob voleb oddílové rady. Než stačila rozpor vyřešit, zazněl z otevřených dveří pokoje tenounký hlásek malé Kristýnky.

– Věč-ný Bo-že, stvo-ři-te-li, k to-bě hle-dí ves-mír ce-lý, ne-be, ze-mě, kaž-dé kvít-ko, i já, tvo-je ma-lé dít-ko.

Kristýnka zpívala neduživě, sotva jí bylo rozumět, ale jímavě, vroucně, s dojemným nasazením.

– Já jim ale taky dávám naději, promluvila Zlatovláska. – Na nový život bez přetvářky a lži. Na lepší a spravedlivější společnost, kde nebude nikdo nikoho vykořisťovat a všichni si budou rovni.

– To už tady bylo mockrát, řekl primář. – Křesťanství slibuje takovou společnost už dva tisíce let.

– V praxi to ovšem vypadá jinak, podotkla Zlatovláska.

– V praxi to vždycky vypadá jinak.

Vyslechli ještě jednu sloku.

– Srd-ce čis-té ob-nov ve mně, aby jak to kvít-ko ze-mě, ži-vot můj a služ-ba ce-lá zář tvé slá-vy v so-bě mě-la.

– No prosím… Primář vypadal potěšeně. – Úplně totéž jako ten váš pionýrský slib.

Banální konec napravila sestra Beata tak důkladně, až se překvapením zachvěla nebesa, jak Hospodin zapochyboval, zdali myšlení srdce lidského opravdu tak zlé jest od mladosti jeho, jak se původně domníval. – Děti, tleskla jemně, – a nyní si pěkně složíme pionýrské šátečky, aby se nám nepomačkaly, uložíme je do nočních stolečků a společně se pomodlíme, abyste byly brzy zdravé a mohly je nosit k větší slávě Boží.

Chlapec pečlivě složil šátek. Vyhladil faldy a uložil ho do zásuvky vedle mýdla a kartáčku na zuby. Než zavřel šuplík, s úsměvem pohlédl na kousek červeného plátna. Při modlitbě nemyslel na Boha, ale na Zlatovlásčiny nohy a na ruce, které mu vázaly šátek a šimraly ho pod bradou. Milý Bože, kdybys věděl, jak se těším na slečnu. Ať přijde co nejdřív, ať si vezme stejnou sukni i boty, které měla. Budu ji poslouchat a snažit se, abych byl platným členem tam toho. Ať je tu vždycky co nejdýl. Amen.

– Charlesi, ty se vůbec nemodlíš!

– Modlím, sestro Beato.

– Nemodlíš. Máš sepjaté ruce, ale nemodlíš se. A modlil ses vždycky nejlíp.

– Sestro Beato, kdo byla ta slečna?

– Ta slečna, děti… sestra Beata zvedla škrobený čepec, – sem bude chodit a bude vás posilovat ve víře v uzdravení a spravedlnost Nejvyššího, abyste nikdy nezapomněli, že náš Pán Ježíš Kristus trpěl na kříži a položil život i za vás. Byla to princezna s rudou hvězdou na čele.

Po druhé schůzce se Kristýnka začala počurávat. Zlatovlásce to bylo líto, poněvadž i kdyby se Kristýnka uzdravila, stejně by nemohla jezdit na pionýrské tábory.

Rozbitým oknem klubovny vodních skautů proletěl severák.

Přes zimu se pod přístřeškem rozpadly pramice, neuklizená kanoe a plátěný kajak. Alky se odstěhovaly na jih. Bobři odtáhli po proudu. Čin bratra Vydry byl zapomenut. Zpuchřelou vlajku odnesl vítr.

Bez názvu

olej na lepence, 31 × 23 cm

V Osvobozeném kině dávali představení pro školy. Paní majorová se nemohla uvolnit. Broňa sebrala odvahu a chlapce a zamířili k doktorovi. Při svlékání si všimla, že Charles nenosí dlouhé podvlékačky, a vyhrožovala zánětem ledvin. Pochmurný ornitolog zdráhavě souhlasil, ale bylo na něm vidět, že věda nemá na problém jednoznačný názor. Kašlal na podvlékačky, na ledviny a rovnou se sápal po chlapcově přirození, hlavním zdroji obživy. Zacvičil s chlapcovou předkožkou a uznale vyhrnul obočí.

– Jste spokojen, pane doktore? vyzvídala Broňa.

– Je to pěkný, pochválil instrument. – Ještě táhne uzdička, ale ta se poddá. Obdařil chlapce nacvičeným úsměvem.

– Nějaké otázky, pionýre?

– Pane doktore, kde má člověk ego?

Lékaři vypadla cigareta, s obtížemi se sehnul. – Kolik je ti let?

– Dvanáct.

– To by souhlasilo. Máš ho tady, neomaleně zatřepal rozcvičeným čuráčkem. – Když budeš mít štěstí, začne se přesunovat nahoru. Nejdřív sem, ukázal na hruď, – pak sem, ťukl do hlavy. – No… a pak zase nejspíš pomalu dolů.

Pohlédl na Broňu, která zrudla. – Ego je zapeklitá záležitost. Pokračujte ve cvičení.

Šli domů parkem. Chlapec chytal do ruky pablesky slunce mezi listy.

Příznivý stav chlapcova přirození doma nikoho nezajímal. Kolem otce se točila ta kúčka nezvedená. Mátla mu hlavu v prádelce, lichotila mu, pokládala důvěrně ruku na rukáv, tiskla mu předloktí, hleděla do očí. Podléhal rád. Míry byly konstantní a kabát hotov. Otec byl doposud zoufale mravný člověk a velmi málo žen v životě v něm místo opatrnosti vzbudilo touhu přilnout.

– Co kdybych si radši lehla? navrhla Milenka.

Otec smetl ústřižky a nitě, nůžky pověsil na háček na boku stolu. Žehličku postavil na kamna. Pokrčil rameny.

– Když vám to udělá dobře… (Matka spala věčný sen, zbývalo čekat, kdy na něj Pán ukáže prstem, přitáhne ho za knoflík a řekne: tak pojď, Ljubica tě očekává.)

Odložila kabát, jako u lékaře. Cudně svlékla chatrnou halenku. Krátce zaváhala, zakrývajíc si rukama ňadra. Pak se odhodlaně položila na vydrhnuté fošny břichem dolů.

– Pane mistr, tam jako minule, požádala.

Otec si připadal nešťastný a nemotorný. – Tady?

(Spravedlivý Bože, stydím se předstoupit před Tvou svatou tvář, neboť musím vyznat, že jsem pouhý hříšník, který každodenně přestupuje Tvá mnohá přikázání…)

– Panebože, vy dneska máte studené ruce.

(… a odpusť jí, nestoudné hříšnici, beroucí Tvé jméno nadarmo, neboť sám víš zajisté nejlépe, že nemá nic než své hříšné tělo, jemuž bylo vytrpěti mnohá příkoří…)

– Kde vy jste byla?

– V Ravensbrücku. A vy?

– Já jsem byl v Dachau s Tondou Zápotockým, pochlubil se otec.

(… mnohokrát jsem se provinil, vůle má se neustále vzpírá Tvé vůli, chystám se jít cestou širokou, která vede k zahynutí, ale sám vidíš, že jsme spojeni neviditelným poutem…)

– Prosím vás, jenom tu ruku položte, nešimrejte mě.

(… často hluboko v svém srdci nenávidím, Tebe i své bližní zarmucuji, lidem okolo jsem špatným příkladem.)

Měla zadek jako mandolínu a silnou, „vepřovou“ kůži pokrytou zlatým rounem. Otec cítil, že z něho proudí síla. Vzpomněl si na Bled. (Ovamo daj a časak ostav.) Napadlo ho, že ta síla souvisí s žádostivostí. (Hůř jsi mne nemohl potrestat. Byl jsem hotov. Knoflíky jsem přišíval pečlivě a denně kontroloval, abych se Ti nemohl vyškubnout, poněvadž mne na tomto světě nebavilo již nic. Žil jsem ze setrvačnosti a dělal hanbu Tvému jménu. Ovšem je-li to Tvé přání, podrobím se Tvé svaté vůli a podlehnu, bude-li to nevyhnutelné.)

Milenka se obrátila na záda a nabídla léčiteli polotuhá ňadra a vpadlý pupek.

– Kde? zeptal se.

– Všude, odpověděla a zavřela oči.

(Má víra je slabá, naděje ochablá a láska vlažná. Nečiním dobra ani svým přátelům, natož nepřátelům. Jsem zcela zlý a zkažený a hodný zavržení. Ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.)

Bůh mlčel, a otec přitlačil.

Ihnás Babinčák Fago souhlasil na svém hospodářství v Zahořanech s programem umělé inseminace. Byl československého vyznání a neměl pocit, že je to něco proti Bohu. Odečetl-li dopravu inseminátora, cena nebyla vysoká. Navíc měl záruku, že semeno je kvalitní. Pochvaloval si, že krávy nejsou pokopané. Hoch se při té zprávě nacházel pod stolem a poprvé uslyšel, že semeno se nevkládá jen do země. (Při posledním cvičení s frulou, v okamžiku, kdy vystupoval na nejvyšší bod mořského břehu a zněla jásavá píseň svobody, vystřelil z jeho těla šedobílý obláček a nejistě se potácel pod hladinou.)

V neděli vynechali služby Boží a vypravili se do Zahořan k Ihnásovi. Paní majorová pozvání odmítla. Viděla akt sedmkrát v biografu a odmítala spatřit totéž in natura. Ve chlévě bylo čisto. Krávy klidně přežvykovaly, občas zarachotily řetízky. V koutě se připravoval umaštěný chlap. Přijel na péráku 250 ccm.

Vjel do chléva, motorku opřel o kolečko s hnojem. Ihnás Babinčák Fago podestlal krávě čistou slámu, aby se to holce líbilo. Býček se mezitím svlékl do půli těla. Z aktovky vyndal složený bílý plášť s ustřiženým pravým rukávem. Umyl si ruce v přineseném umyvadle. Pravou ruku myl pečlivěji. Voda musela být teplá. (Kdyby měl ruku studenou, kráva se stáhne a on se do ní nedostane.) Oblékl si plášť a natřel si pravou ruku až po rameno bílým krémem. Do dlaně vtiskl dlouhou trubičku a vedl ji podél natažené končetiny do podpaží. Na horním konci měla trubička balonek, na dolním byla olivovitě rozšířená. Skleněným egem nasál obsah z přinesené zkumavky. Volnou rukou zdvihl krávě oháňku a pravačku i s trubičkou ponořil dobytku pod ocas až po rameno. Stračena na vteřinu přestala přežvykovat a vykulila oči.

Mrzutě se ohlédla. Uklidněna mírumilovným vzhledem bejčkovy upocené pleše pokračovala v trávení. Mužova ruka nějakou dobu setrvala ve zvířeti. Něco tam kutil. Pak levačkou zmáčkl balónek. Sousední kravka závistivě zabučela. Chlápek vytáhl ruku umazanou od krve a hlenu, zvedl ji nad hlavu a řekl: – Jste svědky revoluce v živočišné výrobě. Přítomní zatleskali. Muž si opláchl ruku ve kbelíku a Ihnás Babinčák Fago mu podal sněhobílý ručník. Host vložil vercajk do kožené brašny, řemen si přehodil přes rameno. – Peníze pošlete složenkou! křikl na Ihnáse. Našlápl dvěstěpadesátku, přehodil nohu přes sedlo, zařadil rychlost a prudce přidal plyn. Bravurně vyrovnal smyk na mazlavé podlaze. Modrý mrak dýmu se sprškou hnoje rozehnaly krávy posranými oháňkami. Ihnás Babinčák Fago zdvořile vyhodil diváky na dvůr, chlév zavřel na petlici. – Teď se to tak bude dělat i u lidí, řekl.

Otec se rozhlédl hospodářstvím. – Dneska se pomodlíme doma. Pojďte!

Broňa si přehodila nemanželského syna na druhou ruku. Slabomyslný bratranec se dloubal v nose. Bratr mlčel, jako by všemu rozuměl. Hoch také mlčel. Podle všeho také všemu rozuměl, ačkoli měl být zmaten a klást otázky.

– U lidí, zopakoval Fago, – jebem vám… To už snad nebude stát za to ani žít.

– O ničem takovém se nemluví, řekl otec. – Brzy prý bude socialismus a tyto sporné otázky vyřeší.

– Husa! vykřikl slabomyslný bratranec. Vytáhl z nosu ukazovák a namířil ho na bílého ptáka v kalu.

– Kachna, opravil ho bratr.

– V poslední době špatně spím, povzdechl Fago a inteligentní bratranec řekl: – To máte z toho, že pořád posloucháte Svobodnou Evropu.

Spustil se nepřirozeně kolmý déšť. Nemanželský syn se rozplakal. Hnůj zazářil jako zlatý valoun.

– Potřebujeme novou filozofii, oslovil Ihnás Babinčák Fago otce, – který budou rozumět lidi v Jižní Americe, v Evropě i domorodci na Nový Guineji.

– Křesťanství, pravil otec.

Fago zavrtěl hlavou. – Komunisti a křesťani jsou strašně dotěrný. Schramstnou vás a nepustí. Ačkoli Gottwald aspoň není proti umělýmu oplodnění. Ptal jsem se našeho faráře. Když může Lysenko vypěstovat pšenici se čtyřma klasama, kdo mi zaručí, že ten bejček nešáhne vedle a já nebudu mít na krku dvouhlavý tele?

Otec souhlasil. – Doba je nejistá. Pius XII. bude muset zaujmout stanovisko. Ať si ve Vatikánu lámou hlavu.

Chlapec poslouchal, a pořád si připadal hloupější než ostatní.

– Pochopil jsi všechno? Rozumíš tomu? Máš nějaké otázky?

Pro jistotu neměl.

Večer se otec vykoupal. Údajně poprvé od smrti své ženy. Byla to pomluva. Paní majorová prožívala pocity matky, jejíž syn se zamiloval a právě se jí vzdaluje. Láme se rodina, povoluje soudržnost. Několikrát hystericky zabouchala na dveře koupelny.

– Álois, co tam děláš?

– Koupu se, odpověděl otec a spokojeně zašplouchal.

– Máš jen jeden domov, Álois. Samo jeden zavičaj.

– Domov si nosíme s sebou, kamkoli kroky nás vedou, zazpíval. Poté zmlknul.

– Álois! zabouchala znovu.

Otec přestal odpovídat a pouze čeřil vodu. Koupelna se nedala zamknout. Nikdy tam nebyl klíč ani zástrčka. Paní majorová sáhla na kliku, a rychle se vzpamatovala. Přemohla touhu vejít, potlačila nutkání pohlédnout klíčovou dírkou.

Seběhla do večeřadla a usedla na židli. Rozplakala se. Nemanželský syn se přidal. Fena zakňučela.

– Váš otec má vysoký tlak, chlapci. Jestli si dal moc horkou vodu…

Všichni se polekali.

– Nedej bože, aby se mu něco stalo. Běžte se radši podívat…

Chlapci vrazili do koupelny. Zůstali na prahu, mezi nohama se drala dovnitř Abigail. Otec stál nahý na dlaždičkách. Hlavu měl pod ručníkem, utíral se a pobrukoval.

– Domov si nosíme s sebou, kamkoli kroky nás vedou. Měl hubené nohy a visací břicho, které hocha překvapilo. A pod ním…

– Co je?! Otec si omotal ručník kolem pasu.

– Nic. Paní majorová si myslí, jestli tě náhodou neranila mrtvice.

– Náhodou ne.

– To jsme rádi, tati, zakoktal bratr.

– Všichni budou rádi, řekl hoch.

– Vyřiďte paní majorové, že jsem taky rád, přidal se otec. Vytlačil syny na schody a zavřel dveře.

Bratr usedl na poslední schod.

– Viděls to ego? To jsem si myslel, že má větší.

Z poschodí se ozval výkřik Pane Novotný, hasiči! Potom rána a známý tlukot nohou do podlahy. Na schodech se objevil vykoupaný otec v županu. – Promiňte mi všichni, velice se omlouvám, sklonil hlavu, – dneska jsem měl službu já.

Kúčka nezvedená pak pravidelně otce navštěvovala a hoch usoudil, že v bibli je to popletené, poněvadž on v žádném případě nevcházel k ní, ale do ní, když ona nejdřív vešla k němu.

Zářivka a Hrbatej (dvojportrét)

olej na plátně, 66 × 78 cm

V létě se v ulici Marie Pomocné objevili dva muži. Přijeli autem. Menší byl přihrblý, s vysedlou lopatkou, větší dlouhý a tenký jako zářivka. Okouněli před domem a potom zaklepali.

Po nějaké chvíli vyšla Broňa s nemanželským synem v náručí. Dítě usedavě řvalo. Omluvila se. Vrátila se do domu a vyslala Charlese, aby se zeptal, co chtějí.

– Servus, řekl Hrbatej. – Ten krejčí, to je tvůj fotr?

– Jo, odpověděl nedůvěřivě hoch.

– Zavolej nám ho, požádal Zářivka.

– Není doma.

Oba pánové se zaradovali. – Tak my si na něj počkáme. Posadili se do auta a rozbalili salám. Dvířka nechali otevřená. Hoch se poflakoval kolem automobilu. Slunce svítilo, salám voněl, muži mlaskali.

– Vem si, nabídl Zářivka.

Vzal si jedno kolečko. Pak ještě několik a ohlédl se. Jíst salám bez chleba bylo neslušné. Dovolili mu sednout si do auta.

Stal se sdílnějším. – Připomíná mi to osvobození, řekl s plnou pusou.

Zářivka zmačkal mastný papír se slupkami a vyhodil ho z auta. – Jaký osvobození?

– Osvobození Rudou armádou. Takhle seděli, otevírali konzervy s masem a mazali je na suchary. Moc mi to chutnalo. V autě měli stejnej smrad jako vy.

Hrbatej sáhl pro partyzánky. – Kouříš?

Hoch zavrtěl hlavou.

– Nikdy sis neprásk?

– Jednou jsem to zkoušel v lázních. Pak jsem blil.

– V jakejch lázních?

– V Janskejch. Měl jsem obrnu.

– Nekecej…!

– Fakt.

– Proto kulháš?

– Jo.

Rozhovor ztratil tempo. Muži uvažovali, mají-li projevit lítost, nebo se dál chovat chlapsky nenuceně.

Po chvilce Hrbatej zavrtěl hlavou. – Maso a suchary… O osvobození toho teda moc nevíš.

– Jak to, že ne, ohradil se hoch. – Vím všechno. Ale tohleto si pamatuju.

Zářivka se vyrovnal se situací první: – Obrna je blbá nemoc. Už prej se proti tomu očkuje. Na podzim řádí nejvíc. Dítě dostane teplotu, a už aby měl člověk strach.

– Já jsem ji chyt v Labi, pochlubil se hoch.

Zářivka ho politoval. – Nemůžeš hrát fotbal, to je škoda.

– Mě fotbal nebaví.

– Jak to? Všechny kluky baví fotbal.

– Mě ne, píchl se hoch prstem do hrudi. – Umím kopat jen pravou, a tu mám slabší. Stáhl si tepláky a muži zamrkali na tenké stehno. – Ale zase dobře plavu. A nejlíp skáču do vejšky, protože odrazovou nohu mám levou.

– To máš teda kliku, člověče, ulevil si Hrbatej. Byl rád, že nemusí kluka litovat.

– Ani bych neřek, namítl hoch. – To je normální princip světové rovnováhy.

Muži sebou škubli. Zářivka se uhodil o sklo ve dveřích.

– Otec říká, pokračoval hoch a natáhl si tepláky, – že hned na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. To byla první rovnováha. Potom světlo a tmu, ne, a pořád tvořil v rovnováze, až nakonec stvořil muže a ženu. A furt viděl, že je to dobrý. Takže když mám jednu nohu slabší, tak mám zas tu odrazovou silnější.

Guma od tepláků pleskla o holé břicho.

– Taky by mě zajímalo, mudroval hoch, – jestli Stalin stvořil Sovětský svaz stejně. Pan farář v nedělní škole říkal, že budeme podrobováni zkouškám, abychom byli připraveni a vytrvali, neboť nadchází vláda duchovních trpaslíků. Nemáme se o tom nikde zmiňovat. Jsem vždy připraven. Govorite po-russki?

Zářivka otevřel dveře, vystoupil z auta a odklopil přední sedadlo. – Hele, ty smrade, vypadni!

Hoch se naštval. Vždycky si myslel, že kdo někomu dá jídlo, nemůže být zase tak špatný člověk. Ve čtyřiačtyřicátém v zimě vodili Němci přes město kolony zajatců. Po silnici se plazila šedohnědá housenka. Měla tisíc hlav, dva tisíce očí, nohy omotané hadry a páchla. Každý den jich upadlo několik. Byl tak vychladlí, že z nich ani nestoupala pára. Občas se vyskytl někdo, kdo neměl uši. Ve čtyřiačtyřicátém bylo město plné dobrých lidí. Za ploty a ve výklencích domů číhaly ženy s většími dětmi a házely zajatcům bochníky chleba. Ve výklenku Villy Emma v ulici Marie Pomocné číhala matka s bratrem. Bochník vyletěl do vzduchu a zmizel dřív, než dopadl na zem. Slabší sbírali drobečky. V čele housenky kráčeli Američané. Občas si ulomili čtvereček čokolády a strčili do úst. My máme od Červeného kříže, dejte Rusům vzadu. (Z angl. orig. přel. paní prof. Sochorová.) Ti, kteří nesbírali ani drobečky, hleděli před sebe a pomateně se usmívali. Po několika krocích upadli, a nepřestávali se usmívat. Byli osvobozeni. Vidíš, poučil hocha otec, teď se někde na světě narodil člověk, kvůli rovnováze. Rovnováha a spravedlnost není ovšem totéž. Je-li jeden chudý, musí být druhý bohatý. Když je chudých hodně, musejí být ti bohatí, kterých není tolik, o to bohatší. Má-li někdo jednu nohu slabší a tu druhou silnější, je to, co se týče rovnováhy, v pořádku, ale rozhodně ne spravedlivé.

Proto byl hoch vyhozen z automobilu, neboť připomněl oběma mužům celosvětovou nespravedlnost, nenechal se zkorumpovat, a ještě se tím chlubil. To bylo trestuhodné. (Hrbatej měl hrb, a taky se nevytahoval.)

Otec přicházel od vlaku s aktovkou a malým balíkem v podpaží. Hrbatej se Zářivkou vylezli z tudora. Hoch běžel otci naproti. Došli k autu. Na otázku, zda je tím, koho pánové hledají, otec přisvědčil a zeptal se, co by rádi.

Hrbatej ukázal na dům. – Můžeme dál?

Otec kývl.

Rozehnali houf slepic a přešli dvůr se studnou a kaštanem uprostřed, podél budovy kina. Biograf připomínal stodolu z Pomořanska. Muži odmítli romantickou lavičku pod kaštanem.

Byli zklamáni, že jsou vedeni jen do přístavku. Otec odsunul závoru. V bývalé prádelce se na stole z vydrhnutých fošen povalovaly zbytky látek, přípravy, krejčovské nůžky, těžká žehlička, do níž se vkládaly rozpálené cihlové vložky, centimetr a špendlíky v plechové krabičce od čaje z unry.

V koutě stály dvě krejčovské panny. Regál u stěny byl od roku 1944 prázdný. V místnosti byla jen jedna židle u šicího stroje značky Minerva-Bobin. Otec odložil aktovku a balík na stůl. Všichni zůstali stát.

Hrbatej se poškrábal na nose. – Nebudeme si hrát na schovávanou. My jsme od státní bezpečnosti.

– To je jedno, řekl otec, jenž byl na významné návštěvy zvyklý. – Jestli chcete něco ušít, musíte si přinést látku.

Muži se tiše poradili. – Každý, kdo u vás šije, si musí přinést látku?

– Šiju z přineseného materiálu.

– Nikdy jsem nevěděl, co to znamená, vysvětloval Zářivka, – když jsem někde viděl napsáno, že šijou z přineseného materiálu. Nebylo mi jasný, kdo ten materiál přinese. To bysme jako měli dodat my?

– Ano, vzdychl otec. – Tento způsob je dneska nejobvyklejší.

– Jak vypadá jinej způsob?

– Jiný způsob vypadá tak, objasnil otec, – že v tomhle regálu mám plno látek a zákazník si může vybrat.

– Ten druhej způsob se mi zdá lepší, usoudil Hrbatej.

– Samozřejmě že je lepší. (Otec zatím projevoval svatou trpělivost.)

– Tak proč nutíte zákazníky, aby si sami nosili látky?

– Protože žádné nemám. A nemám je proto, předešel otec další otázce, – protože nejsou k dostání. Zkuste si koupit látku na oblek.

– Pan Hála a pan Stránský si taky nosili látky?

– Taky. Ale od té doby, co podali demisi, tady nebyli.

– Máte divný zákazníky, pane mistr, ušklíbl se Hrbatej. Ukázal na stůl. – Co máte v tom balíku a v aktovce?

– Co je vám do toho? Vyjádřete se jasně, co chcete, ať se můžu jít navečeřet!

– Teda že bysme chtěli spíchnout roucho, to zrovna ne.

Hrbatej vysypal obsah aktovky na stůl a Zářivka ve stejném okamžiku přetrhl provázek na balíku. Spatřili nitě, knoflíky, ruličku plátna, několik vycpávek, štůček klotu a vatelín.

– Co to je?

– Příprava, odpověděl nasupeně otec. – Zákazník si přinese jen látku. Všechno ostatní musím koupit sám. Už jste byl někdy u krejčího?

– Chodím v konfekci, odpověděl Hrbatej.

– Je to vidět.

– Co je vidět?

– Máte atypickou postavu. (Hrbatej se nevědomky napřímil.)

– Vysedlá lopatka, vystrčené břicho, vpadlá hruď… Taková maličkost nepřivede krejčího do rozpaků. Umění je vzít míru a střihnout. Šít se naučí i foxteriér.

Přednáška pány zaujala.

– Kromě toho, že má duši, se člověk liší od zvířete i tím, že se musí oblékat.

– Druhou signální soustavou, opravil otce Zářivka.

– Víte, pánové, mně je to jedno, jak se tomu říká. Jsem krejčí, starám se o to oblékání. O duši se stará Pánbůh. Konfekce počítá s průměrem. Zvlášť dneska je to aušus. Podívejte se na sebe, vypadáte jako posunovač. Límec máte jako chomout, jedno rameno níž a tady, zvedl Hrbatému ruku a plácl do podpaží, – vám sako nemožně odstává.

Ozval se zvuk, jako by udeřil přes kabát do plechové krabice s pískem. Otec pochopil, na co si plácl, a usoudil, že dneska se doma nenavečeří. Oba pány upozornil, že si na ně bude stěžovat. – Šije u mě pan předseda vlády.

– Boha jeho, řekl Hrbatej mezi dveřmi, – to mám blít krev?

Venku se prudce rozpršelo, jako tenkrát při umělém oplodnění. Déšť bil do kaštanu a zvedal prach kolem lavičky. Před domem se leskla dlažba. Bylo dusno, v biografu otevřeli dveře. Osvobozené kino zajásalo znělkou filmového týdeníku.

Celostátní sjezd Katolické akce probíhá ve znamení věrnosti republice. Vláda ČSR protestuje u generálního tajemníka OSN proti rozhodnutí Rady bezpečnosti o označení Korejské lidově demokratické republiky za útočníka. V Praze byl zahájen proces s protistátním spikleneckým centrem, vedeným Miladou Horákovou. Naši úderníci dosahují vynikajících úspěchů při rozvíjení hospodářské síly republiky.

– To jsou věci. Proč nejsem úderník… zalitoval nahlas otec.

Než došli k autu, déšť přestal tak rychle, jako začal. – To by vám nepomohlo, vysvětlil Zářivka. Šlápl do slepičího trusu, hned nato do louže a sykl: – Kurva!

– Princip světové rovnováhy, zachechtal se Hrbatej. – Nastupte si.

Odjeli stejným směrem, jakým se za války šinula páchnoucí tlupa zatracených.

Chleba nikdo nehodil.

Hotel Savoy I

olej na sololitu, 34 × 34 cm

Otec se choval klidně. Svět byl plný nedorozumění, a některá se později vysvětlila. Tvářil se přiměřeně a doufal. Cestou se ti dva bavili mezi sebou. Když se obraceli na něj, oslovovali ho krejčíku. Původně se chtěl ohradit, ale pak jej napadlo, že oni se ve své politováníhodné a soucit vzbuzující jednoduchosti domnívají, že vezou zločince, a proto jsou tak neomalení. Jejich malá informovanost byla vskutku zarážející. Nechápal, jak může policie zaměstnávat lidi jejich úrovně. Neměl jim za zlé, že plní rozkazy. Mrzelo ho, že nejsou korektní. (S panem Syrutschkem od gestapa byl domluven za dvě minuty a od začátku věděl, na čem je.)

Tudor spěchal přes Roudnici a kolem Grobiána na Veltrusy. Stejnou cestou jezdil do Prahy autobus. Otec se nebál (za okupace politicky vězněn, dnes člen Svazu protifašistických bojovníků, křesťan požívající v obci dobré pověsti, navíc s čistým svědomím, které ve stejné situaci za Němců neměl), jenom jej tu a tam napadlo, nejde-li o trest, který na sebe přivolal, když nezůstal věren své zesnulé manželce. Od osudného fotografování přesvědčoval sám sebe, že nezhřeší příliš, jestliže podlehne. Zdálo se, že Bůh chce, aby se spojoval se ženou, dokud může. O mravnosti nebyla řeč (potvrzeno bratrem farářem Slámou a obvodním lékařem v rozhovorech mezi čtyřma očima). Byl potěšen, prožíval chvíle veliké radosti a děkoval Pánu za pozdní dar, jenž mu umožní prožít další léta naplněná tělesnou láskou. Tělo se znovu stalo zdrojem radosti, což jej naplnilo vírou, optimismem a oprávněnými nadějemi do budoucnosti. Za večerního rozjímání se zpočátku radil i se svou zemřelou ženou a potěšilo ho, že neměla námitky. Ani Písmo nebylo proti. (Když bylo Abrahamovi devadesát devět let, pravil Hospodin, toto jest smlouva mezi mnou a semenem tvým.) Touhu měl silnou a semene dosti. Co tomu ovšem řeknou příbuzní, to nikdo nevěděl.

Za těchto myšlenek dojeli na místo, kde byl uvržen do vězení.

Prostěradlo a deka páchly dezinfekcí. Druhé kovové lůžko bylo prázdné, neležel na něm ani slamník. V koutě místnosti spatřil moderní klozet s vodní uzávěrou, takzvaným sifonem. Usoudil, že večer se s ním už nikdo bavit nebude. Vzpomněl na hladové večery v Dachau, kde spolu s katolickým páterem Jendou naučili Antonína Zápotockého proti jeho vůli otčenáš, a ztišil se k zapomenuté modlitbě. Prosím tě, nebeský Otče, buď při mně svou milostí, abych se i v tomto neblahém společenství, v němž se dočasně nacházím, choval statečně a žil k tvé slávě. Amen.

Ráno odemkli celu. Otec byl vzhůru. Dostal černou kávu z melty, chléb a hrudku řepné marmelády. Snědl všechno. Káva ho neosvěžila. Po několika rozpačitých rozhlédnutích usedl na klozet v rohu a vykonal potřebu. Dlouho a marně hledal řetízek od splachovadla. Poněvadž jej nenalezl a systém splachování nepochopil, zabouchal na dveře. Otevřela se špehýrka, zjevilo se báchařské oko.

– Jak se u vás splachuje?

– Zaklepete třikrát, uděláte přestávku a ještě jednou třikrát, odpovědělo oko. – Služba splachuje zvenčí.

Po poučení zabublala voda v trubkách a zatočila se v míse.

– To je velmi nepraktické, zvolal otec, chtěje navázat rozhovor s hlídačem.

Špehýrka mlčela, vševidoucí oko zmizelo. Znovu osaměl. Dostal chuť na cigaretu. V saku našel dvě vyklepané lípy. (Kdo kouří lípy, kouří líp.) Zápalky nenašel. Vzpomněl si, že zůstaly v aktovce. Přistoupil ke dveřím, třikrát zabouchal a po krátké přestávce znovu třikrát. Ozvaly se kroky. Zasunul cigaretu mezi rty a ústa natočil ke špehýrce. Někdo na chodbě zatáhl za splachovadlo. V trubkách to zabublalo a voda se osvobozeně zatočila v míse. Špehýrka zůstala slepá. Přepadla ho malomyslnost. Nikdy nebyl silný kuřák, kouření považoval za luxus, ale mimořádná situace vyvolala mimořádnou chuť. O to silnější bylo zklamání. Nábožně přičichl k cigaretě a po krátké pauze, o níž se domníval, že by mohla být přiměřená, znovu předepsaným způsobem zabouchal.

– Poser se, ozvalo se z chodby. Následovalo stereotypní spláchnutí.

– Vodu ne! křikl na dveře. – Oheň!

Kroky dozněly. Neodvážil se znovu klepat. Opatrně narovnal ohnutou cigaretu a zastrčil ji do kapsičky u vesty. Bylo takové ticho, jako by v celé budově žil sám. Do Vánoc chyběl necelý měsíc, a on neměl pro nikoho dárek. Zdálo se, že k neutěšené situaci došlo souhrou nešťastných náhod, z nichž žádná nemohla být sama o sobě příčinou omezení svobody. Jakmile se setká s někým kompetentním, trapné nedorozumění se vysvětlí. (Trapné především pro ně.) Z jakéhosi zvráceného masochismu byl ochoten celé faux pas velkoryse přehlédnout. Jsme lidé chybující. Natáhl se na kavalec a usnul.

Probudil ho bachař ve dveřích Za bachařem páchl levnou kolínskou muž v civilu. Doprostřed místnosti byla postavena židle. Otec usedl a nechal si omotat kolem krku zapraný ubrousek. Holič vybalil z odřené aktovky štětku, mýdlo, břitvu, nůžky, hřeben. Nářadí rozložil na stole. Zapátral v zavazadle a přidal ruční strojek na stříhání vlasů. Strojek vyrobila firma BARIQUAND & MARRE BTÉ S. G. D. G. PARIS. Otec požádal o oheň. Holič podal namydlenou štětku bachařovi. Z kapsy vytáhl krabičku zápalek. Otec zalovil v kapsičce, vložil mezi rty vysypanou lípu a obřadně vdechl. S důvěrou štamgasta se nechal namydlit.

– Jak je venku?

– Nula, odpověděl holič. – Padá sníh s deštěm.

– Včera ráno mě bolelo koleno.

Bradýř zkušeně obtáhl břitvu a přiložil ocel k otcově tváři. Dveře cely zůstaly dokořán. Otec vnímal kroky a nesrozumitelný hovor, slyšel cvakot špehýrek a refrén z astmatického amplionu za zdí věznice. Hej rup, hola hej, hej rup, hola hej, do práce se dej. Slokám písně nebylo rozumět, ale každý občan je znal. Připomínaly, že ho doma čeká práce, kterou nestihne v termínu. Zavrtěl se.

– Seďte klidně, ozval se holič. – Ještě vás ostříhám.

– Není třeba, dal jsem se ostříhat včera.

– To je předpis. Ambo.

Ruční strojek BARIQUAND & MARRE se zakousl do štětinek nad límcem.

Přijímání pod obojí má logiku. Chce-li být propuštěn, musí být nejprve přijat, a součástí přijímacího rituálu je stříhání. Holič nezkoumá, zda holí nevinného, nebo mrtvolu. Koná svou práci. Bachař je odborník, ale malé kolečko. Mluvit nebude, nechce vypadat jako hlupák, i když vypadá. Někdo to dělat musí. Takovým lidem bychom měli být vděční. Otec si připomněl, že netrpělivý muž je začasté mužem chybujícím, a uklidnil se.

Bachař se vzdálil, vrátil se a hodil na kavalec balík.

– Ještě se převlečte, nařídil. Balík obsahoval teplákovou soupravu neurčité velikosti a barvy. Na vnitřní straně límce bylo špatně čitelné razítko ÚDA Praha. – Polobotky si můžete nechat, radil bachař.

Otec se štítivě převlékl.

– Nebojte se, šaty vám budou při propuštění vráceny.

Nebál se. Přijat, vyslechnut, propuštěn. Za války vyfasoval pár facek už před stříháním. Procedura proběhla rychle. Cizí rozhlas poslouchal sám, židobolševické žvásty ne šířil ani jim nevěřil. Zvědavost. Měli toho moc, soudili rychle. Nemohl si vzpomenout, jestli už tenkrát existovaly tepláky.

– Chcete tady nechat sirky?

– Kdybyste byl tak laskav…

Holič položil krabičku na kavalec. Složil nádobíčko a odešel.

– Půjdeme k fotografovi, vyzval vězně bachař.

Stůjte, jděte, stůjte, jděte. Schody nahoru, schody dolů.

Do rachoty zvesela. Anfas, profil, poloprofil. (Někde to tu snad ještě musejí mít založené…) Schodiště páchlo lyzolem. Po zdi se vinula nechutně zelená šroubovice olejového soklu. Neotáčejte se. Stůjte, jděte. Nikoho nepotkali. Bachař zamkl. Bolí ho koleno, konečně doma.

Sáhl po zápalkách a uvědomil si, že poslední cigaretu nechal v obleku, který odnesli. Bezmyšlenkovitě otevřel krabičku. Na zbytku zápalek spatřil složený papírek. Rozbalil ho. Slyšela jsem, že jste byl zatčen. Bude vhodné, když se o mně nebudete zmiňovat. M. Přetáhl přes hlavu teplákovou bundu a zalkl se přívalem něhy. Ďáblův promítač mu zasunoval do mozku barevné diapozitivy klotového pláště, chundelatého rozkroku a pevných hýždí odesilatelky. Vědomí zatemnila vzpomínka na vražedné pižmo vůně hořkých mandlí. Foto Kunke.

Ruské motory

olej na plátně, 100 × 78 cm

Podzim. Nejkrásnější roční období bylo v prostředí, v němž se nacházel, nesnesitelné. Předepsaná teplota ve věznicích je šestnáct stupňů, a topit začali co nejpozději.

Třetího dne požádal o dopisní papír, obálku a pero.

Vážený pane doktore, už vím, že ten, kdo vzbuzuje politování a soucit, nejsou oni, ale já. To jsem si uvědomil pozdě, po třech dnech vězení, kde mi kupodivu nic nechybí (1x denně holení), kromě práce a styku s lidmi. Oni jsou klidní a mají čas. Práci konají ve svém prostředí. Všiml jsem si, že je to práce neradostná, nicméně práce, která mi chybí. Požádal jsem dozorce, že bych mohl zatím něco vyspravit nebo přešít, ale pravděpodobně mi to nebude umožněno, ačkoli bachaři se zdají ve všech ohledech korektní a splachují zodpovědně. Každé ráno slýchám zvenku píseň, která mi doma připadala slabomyslná. Stále více chápu, jaká je v ní hluboká pravda. Mnoha věcem jsem, pane doktore, nerozuměl, v novém balení mi opět přicházejí na mysl, a nerozumím jim dosud. Šil jsem Vám tři obleky, jak si jistě vzpomínáte, k Vaší plné spokojenosti z I. A anglické vlny. To mě zčásti uspokojuje, věřím, že se ujmete mé causy, do které by bylo třeba vniknout co nejdříve. Ta věc mi tady odtud připadá zcela nepochopitelná, je třeba do ní vnést jasno právnickým umem. Na palmáre se dohodneme, i když, co bych zapíral, počítám i s naším přátelstvím, jež se zrodilo na místě nejhroznějším. Především je třeba zjistit, CO JSEM PROVEDL. Pro mě záhada, pro Vás to bude hračka, advokát musí znát pravdu. Zpytuji-li svědomí, přiznávám, že mám o jeho čistotě jisté pochybnosti. Tak například nastal čas opravit plot, ale nedostávalo se nám hřebíků a kupci výsměšně krčili rameny, ačkoli jistě měli schovaný dostatek (ale to nevím jistě), čili nám permanentně odcházely slepice a sousedům snášely naše vejce, o která jsme se pak museli nechutně, ale spravedlivě hádat. Tehdy jsem skutečně nadával na režim a dodatečně si na to vzpomínám. To za prvé. Rovněž si vzpomínám, že jsem se ptal pana B. F., zdali se při té kolektivizaci budou i slepice koncentrovat do společných kurníků. Tenkrát odpověděl, že se slípkami to není jisté, ale je velice pravděpodobné, že budeme odevzdávat vejce od jistého počtu slepic na hlavu, to jest, jak jsem tomu rozuměl, na slepici a rok předepsaný počet vajec, děleno počtem členů rodiny. Oni rozhodnou. Kdo má například jen pět kusů (slepic), ten nic. Nebo deset? Ovšem bude-li se za vejce platit, to nevěděl. Tehdy jsem rovněž hlasitě nadával, ale nikdo, kromě pana B. F. a naší rodiny, u toho nebyl. To za druhé. Úhrnem řečeno, fakticky k ničemu nedošlo. Nadávalo se za Rakouska, za republiky, za okupace i po ní, nadává se teď. A bude i později. Čili trvale. Nemá to cenu, svět jde svou cestou, neměnné jsou jen zákony přírodní, ale ani ty nejsou jisté. Mnoho lidí je nadšených, mají radost, že se budou mít lépe. Zapomínají na dějiny. Od ukřižování Krista lidé každou ušlechtilou myšlenku poplivali a já se léta zmítám v pochybnostech, jestli ta jeho smrt stála za to. Myslím, že ani dnes, jako obvykle, nejsme na nejlepší cestě. Časem nám přestane na všem záležet, nebudeme se umět rozhodovat v záležitostech veřejných a soukromých, nic nám nebude patřit a všechno za nás rozhodnou jiní. Tak tomu bylo v mém případě vždycky, nevidím tedy žádný pokrok. Nejlepší je být veskrze loyální a držet hubu. Očenášek Alois.

Čtvrtého dne požádal o bibli. Žádost musela mít písemnou formu. Zdůvodnil ji snahou o zachování zdravého rozumu. Pomatený vězeň je neužitečný. Po rozhovoru s bachařem, který měl na starosti knihovnu, připustil, že je ochoten číst cokoli.

Za dvě hodiny po rozmluvě otevíral knihu s názvem Ruské motory. Nikdy se nepodaří zjistit, zda bachař sáhl do regálu namátkou, nebo zda šlo o součást rafinovaného působení na psychiku vězně. Otec byl vášnivý čtenář, a netušil, že takové tituly existují. Nemůže být světové vědy, dokud jsou na světě dva tábory, začínala kniha. Lekl se a rychle ji zavřel. Na zadní straně přebalu tučný závdavek na díla příští. Sovětská věda si dává velkou práci, aby odhalila zahraniční lži a aby odkryla dějinnou pravdu o prvenství ruské vědy a techniky. Není pochyby, že ve chvíli, kdy přečtete tuto knihu, bude počet důkazů ještě větší. Vrátil se k textu. Stačilo několik stránek, aby byl narkotizován rajským plynem sovětské vědy a zapomněl, že nemá co kouřit.[4]

Americký superman přicházel z vesmíru, ruský vzešel z lidu. Rozhodl původ. I v tomto okamžiku Bůh o všem věděl. Měl podíl na tom, že po přečtení knihy byl otec hluboce optimistický, materiálně dialektický, plný víry v poznatelnost světa a neomezené možnosti lidského rozumu. Ač netechnik, motory správně rozdělil na ruské a ty ostatní. Pane, nikdy nespočítám Tvé dobrodiní, jež převyšuje mou chatrnou ubohost.

Dočetl. Zavřel knihu. V levém uchu se ozývalo vytrvalé syčení. Po návratu z Dachau měl v uchu stejný šelest. Nic nepomáhalo. Nakonec se příznak ztratil stejně záhadně, jak se objevil. Teď tu byl znova. K večeři dostal hrachovou kaši. Než ulehl ke spánku, polohlasně zapěl důvěrnou večerní píseň Práci denní vykonavše. Selhal mu hlas a musel několikrát odkašlat. Odežeň noční přeludy, nedopouštěj hříchy, bludy, dej svatě odpočívati, v jitře s potěšením vstáti. Předposlední myšlenka před spaním patřila mentálně postiženému synovci. Uvažoval, zda doma někdo drží služby, aby hoch nedostal záchvat. Poslední vzpomínku věnoval Milence. S příjemným zahanbením si promítl na strop její cibulovatou prdelku.

Slovutné Národní shromáždění, obracím se na Váš vážený zákonodárný sbor s laskavým svolením velitele věznice, v níž se dočasně nacházím. Páni poslanci, jsem nevinen. Veškerá moje vina by mohla spočívat pouze v několika unáhlených výrocích, jež jsem vypustil z úst, jsa významně rozčilen v důsledku odevzdání vajec od jistého počtu slepic výše a nedostatku hřebíků v n. p. Kovomat. Obě tyto skutečnosti zapříčinily mé vzrušení, jakož i následná nemožnost opravy plotu, jejž jsem byl donucen svazovat provázkem, který se po dešti trhal. Jsem nezámožný člověk, já ani moje rodina nevlastníme žádný majetek, mám pouze dům, zděděný po svém otci ing. Očenáškovi, jenž nikoho nevykořisťoval. Jako vynálezce a zaměstnanec Českomoravské Kolben – Daněk byl naopak sám vykořisťován, neboť za své vynálezy a četná zlepšení nikdy neobdržel náležitou sumu. Našemu inteligentnímu českému národu nepřející Habsburk zdržoval patentní řízení záměrně tak dlouho, až nás předešla cizina. Slovutné Národní shromáždění. Moje žena před třemi lety tragicky zemřela, byvši střelena do hlavy v Přelouči na nádraží lahví vylétnuvší z rychlíku 303 Ostrava – Praha olomouckým občanem, jenž se vydával za stréčka Křópala a mezi Českou Třebovou a Chocní pomlouval naše lidově demokratické zřízení. Jak řekl pan státní prokurátor při přelíčení s obviněným u krajského soudu, kterého jsem se zúčastnil já i moje kompletní rodina, byla obětí třídního boje, neboť došlo k těžkému ublížení na těle s následkem smrti. Viníka dostihl spravedlivý trest, ale mojí manželce již život nikdo nevrátí. Mám dva syny, švagrovou (sestru nebožky ženy), jejího muže a jejich dva syny, z nichž jeden trpí slaboduchostí a druhý píše knihy. Všichni žijeme v domě, který nám stačí jen tak tak. Já sám, slovutné Národní shromáždění, bych se rád pokud možno oženil, abych na stará kolena nebyl na obtíž dětem. Já, moji předkové ani moje kompletní rodina jsme nikoho nevykořisťovali, jako křesťanům patřily naše sympatie vždy chudým, potřebným a nezaměstnaným. Moje matka byla široko daleko vyhlášená altruistka. Každého tuláka pozvala ke stolu, kde obdržel bílou kávu, chléb se sádlem, a ještě na cestu. Věděla, že blahoslavení jsou milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. Vyučil jsem se krejčím u fy Dousek v Nuslích. Řemeslo mě zajímalo, záhy jsem se prostřednictvím píle, šikovnosti a všímavosti stal předním dělníkem v této fě. Za první republiky jsem měl fu vlastní, ale nikoho jsem nevykořisťoval. Dvěma dělníkům jsem platil solidní mzdu, nemocenské pojištění a obědy v naší rodině zdarma. Tyto dělníky jsem držel až do roku 1943, kdy jsem byl nucen je propustit, neboť nebylo z čeho šít. Dál jsem obhospodařoval živnost sám za pomoci své ženy. Krátce nato jsem byl udán gestapu za poslech cizího rozhlasu a strávil jsem rok a půl v koncentračním táboře Dachau. Zde jsem společně trpěl např. s Antonínem Zápotockým, nynějším předsedou vlády, a s bratrem farářem d. p. Josefem Jendou, dr. h. c., členem Československé strany lidové, který jest nyní rovněž členem slovutného zákonodárného sboru. Oba jmenovaní mohou dosvědčit moji bezúhonnost a slušné chování tváří v tvář smrti, která se mi často vyhnula jen malým obloučkem, za což nepřestávám děkovat Bohu všemohoucímu, takže jsem se po osvobození armádou spojenců mohl vrátit do vlasti, váživ 100 anglických liber, tj. přibližně 42 a půl kilogramu. Katastrofická situace s nedostatkem látky trvá dodnes, čili žádné dělníky jsem již nikdy nepřijal, šiji sám a ručím za svou práci i z méně jakostního materiálu dle možností a pořád si vyčítám, že jsme nepřijali ten Marshallův plán. Věřím ve spravedlivost zákonodárného sboru ČSR. V domě žije i Bronislava, jejímž rodičům, zahynuvším v koncentračním táboře, jsem slíbil, že se o ni postarám, dělnice národního podniku Prádlotvar, dříve Mráz a syn, t. č. pečující o batole Milan, nar. 1947, otec neznámý, která je odkázána na moji finanční výpomoc. S pozdravem „Bory šumí po skalinách“ Očenášek Alois.

Čas se sypal pomalu a neprodyšně a umožnil otci uspořádat myšlenky. Kdo miluje, nezoufá. Když se oblékal do občanského oděvu, házel po bachaři vítězné pohledy. Soukal se do kalhot, s mladistvým elánem balancoval na jedné noze. Mátla ho jen denní doba. Ve všech věznicích na světě se propouští a popravuje ráno.

Podruhé byl veden labyrintem chodeb a schodišť. Když potkali podobnou dvojici, byl rád, že někoho vidí. Pozdravil dobrý den.

Nikdo neodpověděl. Bludiště končilo polstrovanými dveřmi se zvonkem. Bachař zazvonil.

V místnosti byl psací stůl, dvě židle a v rohu pohovka potažená popraskanou kůží. V nejvyšším bodě zdobeného opěradla měla zašlý mosazný štítek s vyrytým nápisem Josef Vosmík & syn, Praha–Vysočany. Otec si na tu firmu vzpomněl. Za stolem seděl muž. Měl před sebou školní glóbus a popelník. Kouř z cigarety se táhl k pootevřenému oknu, muž se tiše usmíval. Pak roztočil glóbus a pozoroval bláznivou rotaci. Oceány a světadíly se roztekly v barevné šmouhy. Za několik vteřin uplynul měsíc. Muž si dal cigaretu mezi rty, namátkou píchl prstem do mapy a zastavil zeměkouli. Nasadil si brýle a podíval se na místo, kde prstem přerušil běh času.

– Boha jeho, Londýn, řekl a vybídl otce, aby se posadil.

Otec usedl na popraskanou pohovku. Muž znovu uvedl zeměkouli do pohybu. Otec pozoroval rotaci s lehkou závratí. Muž píchl prstem, nasadil brýle, nadzvedl se a přečetl místo.

– Boha jeho…, a jsme v Moskvě, řekl uznale a zhroutil se zpátky na židli.

Otec mlčel.

– Kdyby se takhle točila, řekl po chvilce muž, – to by nám to ubíhalo. Oslovujte mě pane náčelníku a úvodem si řekněme upřímně s Einsteinem, že čas je relativní. Podívejte se třeba tady na ty hodiny.

Otec se ohlédl. Všiml si hodin na stěně vedle dveří. Při příchodu je přehlédl. Neslyšel ani hlasité tikání. Ozvalo se osm tichých úderů. Jediný lidský předmět v anonymní poušti kanceláře mu zvedl náladu. Jako by tu někdo zapomněl kousek domova.

– Čiže čas je relativní, pokračoval pan náčelník. – Kdybyste ty hodiny pozoroval delší dobu, jako někdy já, zjistil byste, že půlhodina od celé do půli vám bude připadat kratší než půlhodina od půli do celé. Proč? K šestce totiž klesá velká ručička vlastní vahou, kdežto nahoru ke dvanáctce musí překonávat zemskou přitažlivost. Ve stavu beztíže se hodiny se závažím zastaví. To je celá relativita.

– Mohl bych se napít? požádal otec.

– Jistě, svolil pan náčelník, – ale máme jen vodu. Došel k umyvadlu, natočil plnou skleničku a postavil ji na stůl.

– Pijte, voda je tu dobrá. Věřil byste, že člověk je ochoten se zamyslet jen ve vězení? Když se tu občas zamyslím, a tomu se neubráníte, vždycky nakonec dojdu k závěru, že dialektika, relativita a atomová bomba jsou naše největší zbraně. Vy ani já nejsme nic. Nehrajme si na osud, na boha nebo na revoluci. Podléháme společenským zákonům, které jsou objektivní. Vy jste kolečko, já jsem kolečko. Musíme se pěkně točit, aby to klapalo. Jako ty hodiny. A když se někde něco zadrhne, nastoupí hodinář, jemný mechanik. Chtěl jsem být původně jemným mechanikem, skončil smutně pan náčelník.

– Jemný mechanik je krásné zaměstnání, uznal vodou osvěžený otec.

– Jemný mechanik je nejkrásnější zaměstnání, přitakal pan náčelník, ale jemný mechanik není proletariát. Víte proč?

– Protože je jemný, odpověděl otec.

– Chyba, usmál se pan náčelník, – nechal jste se nachytat! Jemný mechanik není proletariát, ale ne proto, že je jemný, nýbrž proto, že není zbídačelý. A proč?

Otec byl v rozpacích. Unikal mu smysl hry. Po pětidenní samotě byl ochoten považovat jakýkoli rozhovor za osvěžení, ale teď si nemohl vzpomenout, jak k pojmu jemný mechanik dospěli.

– Jemný mechanik může být i zbídačelý, jak vy říkáte, odvážil se namítnout, – třeba proto, že mu nejdou obchody.

– Přihořívá, usmál se spokojeně pan náčelník jako učitel vysvětlující látku, kterou děti pochopily, – ale pak už není jemný mechanik, stává se z něho proletariát. Ovšem, zvedl výstražně prst, – jen v tom případě, jestliže sám vyrábí! Jakmile někoho zaměstnává, je to bohužel jen živnostník, kterému momentálně nejdou kšefty. Okovy nemá, o revoluci nejeví zájem.

– Aha… řekl otec. – Ještě bych se napil.

– Poslužte si, pokynul pan náčelník.

Otec vstal, došel k umyvadlu. Sám si natočil plnou skleničku, vodu vypil vstoje. V zrcadle spatřil nechápavé oči. S okovy a s jemností mu to nebylo jasné. Zmateně se vrátil na pohovku.

Pan náčelník mezitím roztočil glóbus.

– Prosím vás, zastavte tu zeměkouli, točí se mi hlava.

– Prosím, souhlasil pan náčelník a zabodl prst do rotujícího glóbu. Předklonil se, nasadil brýle. – Boha jeho… zamumlal vyčerpaně, – Kchun-Lun… Nevíte, co to je?

– Nevím, odpověděl bez zájmu otec a sklonil hlavu. Napadlo ho, že se možná zbláznil.

– Uvolněte se, poradil pan náčelník. – Doteďka jsme pindali o ničem. Pindáme, pindáme, vám je to jedno, ale mně stojí práce.

– Co ráčíte normálně dělat, pane náčelníku?

Otec se nezeptal dotěrně. Projevil zdvořilý zájem hosta na lázeňské kolonádě, který nežádá od člověka, s nímž jej svedla náhoda, víc informací, než kolik stačí na tři týdny společného pobytu.

– Jak… normálně? zarazil se pan náčelník.

– Myslím, když nejste tady, vysvětlil otec.

– Když nejsem tady, tak jsem jinde, řekl pan náčelník. – Máme toho moc. Každý okres svého křečka. Znáte? U vás nemají křečka. Máte jím být vy!

– Křeček…?

– Jasně, boha jeho… Pana náčelníka rozčílila vězňova nechápavost. – Určitě máte doma nějaké látky. Krejčí musí z něčeho šít! Oni ty látky najdou, to není problém. Nebo si myslíte, že je to problém?

– Myslím, že ne, usoudil otec.

– No vidíte. A mají křečka. Pak přijdou na řadu dentisti. Každý okres svého dentistu. Republika potřebuje zlato. Nepřítel je všude. Přečetl jste knihu Ruské motory?

– Ano, hlesl otec.

– Jaký na vás udělala dojem?

– Kniha Ruské motory, odpověděl otec, – na mě udělala velký dojem.

– Vidíte, historie nám otevírá oči. Chci, abyste na to přišel sám, boha jeho. Křečkama se nezabejvám a o dentisty se zajímám, jenom když mě bolí zuby. Sváťo, křikl do zdi, – vedu tři nula: Londýn, Moskva, Kchun-Lun. Zavolej, ať si pro něj přijdou!

Protáhl se na židli. – Dneska mě bere páteř, boha jeho, asi přijde změna počasí. Obrátil se k otci a zahleděl se mu do očí.

– A teď upřímně, Očenášek. Až se proletariát všech zemí spojí, vy budete stát stranou?

Otec pokrčil rameny. – Já ještě nevím.

– Tomu se nevyhnete, pokračoval pan náčelník tónem dobrého souseda. – Jako u posledního soudu. Zdá se, že máte zdravé jádro, ale dáte ještě hodně práce. Nechám vám přinést knihu Věda o úrodnosti, abyste se nenudil. Pan náčelník povstal, došel k otci a položil mu ruku na rameno.

– Víte, že otec Antonína Zápotockého byl také krejčí?

– Vím, přikývl přemožený otec, – mockrát jsme se o tom s panem předsedou bavili.

– S jakým předsedou?

– S panem předsedou vlády. Šije u mě od konce války. Audience měla být u konce, ale pan náčelník znovu usedl.

– Hlavu vzhůru. Nebojte se a přemejšlejte, boha jeho. To neškodí.

Když vězně odvedli, dlouho hleděl na dveře.

– Kurva…

Neměl rád komplikace.

(Na obraze je namalován naftový motor a náčelník s velkou hlavou.)

Es war einmal ein König

olej na plátně, 105 × 92 cm

Okresním křečkem byl jmenován obchodník Otto König. Od pětačtyřicátého vystavoval ve výkladu pouze vlajky podle přicházejících výročí. Cestou ze služeb Božích se tam zastavili.

Štůčky látek byly poházeny bez ladu a skladu, aby vyniklo jejich množství. Ještě větší hromada se nalézala uvnitř prodejny.

Obchod byl mimořádně otevřen v neděli. Dospělí přistupovali k pultu a podepisovali se do čtverečkovaného sešitu, hlídaného příslušníkem Sboru národní bezpečnosti strážmistrem Janebou. Nad pultem visel transparent.

V době, kdy se každý poctivý občan naší vlasti snaží pracovat lépe a rychleji, kdy údernice Dítětová ze Spojených přádelen plní tvrdé normy na 159 %, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně svých spoluobčanů, šmelinář König také plní, ale své utajené sklady drahými látkami, které patří našim pracujícím za jejich poctivou práci, a nahrává tak západním imperialistům a jejich domácím přisluhovačům. My občané okresního města L. žádáme přísné potrestání nepřítele lidu, šmelináře Otty Königa.

Kdo šel kolem, poznal, že byl okraden. Broňa se předklonila a podepsala první. Vzadu zvednuté šaty odhalily podkolenní jamky v punčoškách tělové barvy, přeškrtnuté švem. Ještě před chvílí se modlila k Bohu, k jedinému mužskému, který ji nezklamal a dokázal poskytnout vroucí vytržení a slast. Podepsala se odhodlaně a rázně, ne bázlivě a s ohlédnutím jako někteří. Vytržení a slast vystřídal vztek na Königa, který si schovával měkké vlněné látky, zatímco ona měla jen štiplavý hubertus. Poté přistoupil k pultu major, po něm paní majorová. Inteligentní bratranec šel náhodou kolem. Podepsal se a ke svému jménu připojil titul český spisovatel. Slabomyslný bratranec se nepodepsal, poněvadž neuměl a ničemu nerozuměl. Obcházel v obchodě ženské. Sahal na ně a pokřikoval skoč mi na hůl. Oba synové všemu rozuměli a podepsali se. Někteří občané si po podpisu před krámem odplivovali a hrozili do oken Königova bytu. Neměli co na sebe, a to, co měli, se vytrvale mačkalo. Cestou domů cítil chlapec nepřekonatelnou sounáležitost s občany města, republiky, celého lidově demokratického tábora. Bylo jasné, že Königové neprojdou.

Navečer přijel Ihnás Babinčák Fago. Přivezl bandasku mléka a dvacet vajec.

– Jestlipak jste se taky podepsal? zeptal se ho inteligentní bratranec.

– Hovno.

– Neděláte dobře.

– Dva roky jsem s Ottou bojoval. Na Dukle jsme zbyli z naší roty jen my dva.

– Víte, že je to křeček? Že měl doma látky? Běžte se tam podívat.

– A co měl doma, kurva, mít, když s nima obchodoval? Mejdlo?

– Vy tomu pořád nerozumíte, řekl mu inteligentní bratranec. – Když budete schovávat obilí, taky vás zavřou!

– Schoval jsem na setí, přiznal se Babinčák. – Kdo má hospodařit, když ne sedlák? Nebojte se, uklidňoval rodinu, – po žních vstoupím do družstva a budu si konečně připadat jako nádeník.

– Až se zemědělství vymaní ze soukromého vlastnictví, poučil ho inteligentní bratranec, – nic nám nebude stát v cestě k socialismu.

– A co můj traktůrek svoboďáček? Co moje mlátička od inženýra Dobrého z Mladé Boleslavi? Co moje řezačka? Co fukar? A co pan mistr Očenášek? triumfoval Fago. – Co proved?

– To ještě nevíme, poznamenal inteligentní bratranec zachmuřeně. – Jistě nás budou informovat, abychom se mohli včas distancovat.

– Königové neprojdou, řekl mladší syn a dostal od bratra facku.

– Nebij ho! zakročila Broňa. – Vždyť je skoro sirotek!

– Já taky, ohradil se sourozenec. – Jsem jeho bratr.

– Jsi větší, napomenula ho Broňa.

– Jsem větší sirotek, připomněl bratr.

Mladší uraženě zalezl pod stůl. – Vy tomu sami nerozumíte, a po mně byste chtěli, abych tomu rozuměl!

– Já tomu rozumím, prohlásil nečekaně pan major. Měl rajtky, bačkory a s oficírskou nonšalancí přehodil nohu přes nohu. – Zapalte mi někdo! nařídil. Když nikdo nepřiskočil s krabičkou, zapálil si sám a vyfoukl kouř nosem. – Teď mě teda poslouchejte. Byli tady dvakrát, nic nenašli, a křečka už mají. Uvidíte, že se Alois vrátí.

Hocha pod stolem postihla mocná aura úplného pochopení, jaká pokaždé oblévala slabomyslného bratrance těsně před tím, než dostal svatý záchvat. Náhle všemu rozuměl.

Fago nerozumí. Zůstává v zajetí fukaru, mlátičky a traktůrku se setrvačníkem. Kde nic není, je nejlepší nic nemít. Svět bude tak zařízen.

Nahmatal Bronina šustivá kolínka a přitiskl k nim tvář. Hladila jej po vlasech, nepřipisujíc jeho gestu nic nedětského. Netušila, že když není doma, vkrádá se k ní do pokoje, otevírá skříň, nechává se prostupovat voňavou emanací ženských šatů a propriet, a zapomíná při tom na Boha i na rudý šátek. Učuránek spal, náruč byla volná. Popolezl po kolenou a žádostivě se sunul vzhůru. Už už se zdálo, že dopisy Ježíškovi dojdou naplnění.

Broňa mu pomohla rukama, vysadila si ho na kolena.

– Pojď se pomazlit s Broňou, ty můj sirotečku…

Využil výhod malého sirotka před velkým a přitiskl se k ňadrům. Objal ji a políbil na krk. Dával pozor, aby nevzbudil podezření, aby mazlení vypadalo dětsky, aby doteky byly nevinné a polibky sirotčí.

– Chybí mu máma…, vyhodnotila šplh paní majorová.

Představil si, jak svět rozkvete, až bude pozici, kterou rafinovaně dobyl, obsazovat pravidelně.

– Tetinko…, zašeptal. Přitiskla ho k sobě. A náhle stál na písku mořském (a moře jako by dutím velikého větru zdvíhalo se).

Sklouzl z klína a umiňoval si, že toho již nikdy neučiní. Ani do skříně nepoleze. Je nejhorší z celé rodiny. Bude to tím, že nemá matku. Ona mu ji chce nahradit. On toho zneužil. Bude se chybně vyvíjet. Co z něj vyroste? König.

– Já teda nevím, vrátil se z odněkud hlas inteligentního bratrance, – ale myslím, že vy, pane Babinčáku, byste měl jít na to náměstí, dokud je tam vystavené zboží, a podepsat se taky, aby mu zatli tipec. Co vám to udělá?

– Ani bohovi! odpověděl neuvědomělý Ihnás Babinčák Fago odhodlaně.

– Nezradím soudruha ve zbrani. Přendejte si vejce a přelejte mlíko. Co měl asi tak, kurva, schovávat? Už budu muset jít, krávy řvou hladem. Stáhl waterproofky pod sebe a vstal. Upravil si faldy na vojenském plášti. Ve dveřích se otočil a pravil místo pozdravu: – Tolik jsem toho v životě vypil, a pořád ničemu nerozumím! Rázně vykročil k bicyklu ve tmě.

Musel jet přes náměstí. Šlapal a uvažoval. Má tři děti, mlátičku a traktor. Měl křivou nábu a volné konusy. Při každém šlápnutí (říkal si, že by je měl utáhnout, ale nemá čas) se ozvalo lupnutí, pedály poskočily a bandaska třískla o rám. Podepsat… Nepodepsat… Na jedné straně fakani a mlátička, na druhé soudruh ve zbrani (ale držgrešle). A máme skoro pět let po válce. Když míjel Königův krámek, ulevilo se mu, že odolal. Charakter. Pak v bicyklu významně přeskočilo, zarachotil řetěz a Babinčákovi přeskočilo i v hlavě. Bůh to chce. A není to od něj hezký. Pomalu objel morový sloup a vracel se ke krámku.

Esenbák stahoval roletu.

– Počkejte, pane Janeba…

Slezl z bicyklu, vrazil dovnitř.

– Jdete se podepsat?

– Jo. Kde máte ty papíry?

Janeba vytáhl z aktovky sešit. – No tak se ještě podepište. Podepsali se všichni, co šli okolo. Ale aby si sem kvůli tomu někdo extra zajel…

– Vy jste se podepsal? zeptal se Fago.

– Mě do toho nepleťte, já to tu jen hlídám.

– Hergot…! zařval Fago a ustoupil o krok.

Janeba mu podal pero. – Teď, když už jste tady, se přece nebudete rozmejšlet, člověče. Já tady tvrdnu od sedmi od rána, a ještě jsem neobědval.

– Počkejte, strkal mu Fago plnicí pero, – takovej podpis je vážná věc. Bojovali jsme spolu na Dukle!

– To jste si měl rozmyslet doma.

– Kolik dostane?

– Co já vím… Janeba se zatvářil důležitě. – Jestli chtěl vyvolat ztíženou situaci v zásobování, a poškodit tak výstavbu socialismu, třeba i deset let. Ovšem jestli se ukáže, že je agentem anglo-amerického imperialismu, bylo by mu líp, kdyby na tý Dukle padnul.

– Je nějaká naděje? zeptal se Fago.

– Možnosti jsou různé, kombinoval Janeba. – Taky může během vyšetřování vyjít najevo, že je agentem titovské fašistické kliky.

– Jéžišmarjá, řekl Fago, – kde by k tomu přišel?

– Nezapomeňte, připomněl Janeba, – že agentama jugoslávsko-americké špionážní centrály se to tady jen hemží! Třeba jste agentem vy nebo já, a ani o tom nevíme.

– To je blbej vtip, řekl Fago. Vzal Janebovi z ruky pero a podepsal se. Chvíli hleděl do čtverečkovaného sešitu jako do kondolenčních listin a soucitně pokýval hlavou. – Kdo by to do něj řek, viďte? Takovej uprděnej živnostníček…

– To máte marný, strčil Janeba sešit do aktovky, – nepřítel je všude, zejména tam, kde ho nejméně očekáváme. Vám jako starýmu fronťákovi to nemusím vysvětlovat.

Esenbák stáhl roletu. Polichocený Fago sedl na bicykl.

Řetěz přeskakoval a bandaska na řídítkách se mohla utlouct. Es war einmal ein König.

Hotel Savoy II

olej na sololitu, 34 × 34 cm

Na kavalci očekávala otce Kniha o úrodnosti.

Rusko se odedávna vyznamenávalo svým zemědělstvím. Na místě, kde dnes hledají odpočinek tisíce Moskvanů, v Izmajlovském parku kultury a oddechu, stálo před bezmála třemi sty lety vzorné hospodářství, které dodávalo zeleninu a ovoce carskému dvoru. Sláva izmajlovského vzorného hospodářství roznesla se daleko za hranice Ruska. Přijížděly sem osoby ze zahraničí, aby se seznámily s úžasným mistrovstvím polních hospodářů a chovatelů dobytka…

Text uspával. Vězeň se dočetl, že dne 22. dubna 1771, v nejstarší vědecké práci o zemědělství na světě, doporučuje Matvej Ivanič Afonin po žních a sklizni obilí překopat půdu. Andrej Timofejevič Bolotov, jako první na světě, navrhl zajímavý způsob čištění pšenice promíšené semeny vikve[5].

S přibývajícími stránkami si otec uvědomil, že se mu nedostalo náležitého vzdělání. Přiměřeně toho litoval. Slíbil si, že oběma synům umožní dosáhnout takového vzdělání, aby nemuseli na stará kolena žasnout. Byl žalářníkům vděčen. Kdyby ho nezavřeli, minul by se s poznáním, nic by se nedozvěděl. Na druhé straně byl rád, že je čistý a nedotčený, že toho neví tolik, aby musel opravovat své špatné vědomosti. Užaslý se vrátil k textu. Mnoho lidí zemře, aniž pozná pravdu. Thomas Robert Malthus byl potřen, objev střídal objev. Nové druhy rostlin a zvířat, které se tvořily tisíciletým vývojem, umožnil vytvářet Ivan Vladimirovič Mičurin za několik let, o více než tisíc kilometrů na sever posunul něžné, zimomřivé jižní ovoce.

Otec věřil psanému slovu a vyčerpaný usínal s Trofimem Denisovičem Lysenkem pod hlavou. Něco se zlomilo v jeho duši.

Vážený pane předsedo vlády, milý Tondo. Vím, že ses nikdy nemodlil, i když jsme tě přemlouvali, ale mohu se již obrátit o pomoc pouze k Tobě, nebo k Bohu. Stal jsem se obětí spiknutí. Ta organizace má prsty všude (radiové vlny, atomové záření, penicilin). Shodou okolností jsem teď v hotelu Savoy, jak jsme tomu baráku za Německa říkali. Nic na mě nemají, ale pustit mě nechtějí. Pan kapitán Zámečník mi vysvětlil, že jde o židoplutokratickou buržoasně kosmopolitní klerofašistickou kliku, napojenou přes slovenské nacionalisty na Jugoslávii. Nevím, jestli jsem tomu dobře rozuměl, ty to budeš vědět líp. Prý jsou všude, i ve vládě. Šil jsem Ti tři obleky, ten dvouřadový jsi měl na sobě na foto v R. P. Je třeba, aby bývalí vězňové z K. T. drželi pohromadě. Jak víš, míval jsem v táboře schopnost vidět události dopředu, ale pak jsem jí náhle pozbyl, lépe řečeno, nestaral jsem se o ni. Teď zase občas vidím, co se stane, aniž bych o to stál. Myslím, že je to dietou a pohlavní zdrženlivostí. Přečetl jsem Vědu o úrodnosti a Ruské motory. Nejtěžší je vyrovnat se s vědomím, že jsem jiný než ostatní, ale v žádném případě lepší. Viděl jsem například, že Gottwald a Stalin zemřou, až bude zima a budou padat vločky. Ale nevím, kdo z nich dřív a jestli to bude na začátku, nebo na konci roku. Vzhledem k vysoké nepřesnosti se se svými poznatky nikomu nesvěřuji. Zdálo se mi, že jsem Ti napsal a že jsi mi pomohl. Zůstávám v naději, ostatní ústně. S pozdravem „Bory šumí po skalinách“ Alois.

Ráno byl probuzen písní. Po snídani odevzdal bachaři dopis pro předsedu vlády. Při holení mu holič podstrčil složený papírek. Rozbalil ho, až když osaměl. Byl napsán hůlkovým písmem a stálo tam, že M. se přiznala. K obědu dostal brambory, zelí a kousek vepřové kůže se štětinami. Snědl všechno, štětiny ho škrábaly v krku. Přemýšlel, k čemu se tak mohla Milenka přiznat, a nepřišel na nic. Roztrhal papírek, hodil jej do klozetu, třikrát zabouchal a po malé přestávce znovu třikrát. Voda se zatočila v míse, zpráva zmizela v potrubí. Odpoledne mu vyměnili teplákovou soupravu za čistou, s razítkem ATK Praha.

Ihnás Babinčák Fago posbíral v hospodářství sto třicet sedm ohnutých hřebíků různé velikosti a vyhlédl z okna. Na polích stála voda. Namotal onučky a nasoukal se do trofejních waterproofek. Pod kůlnou našel babku, zatloukl ji do špalku, v krabici od unry, v níž kdysi voněly doutníky, přinesl ohnuté hřebíky a tupým koncem sekyrky je na babce trpělivě narovnal.

S každým ťuknutím v něm narůstal nešťastný hněv. Když skončil práci, zapálil si ohnutou partyzánku. Hledal způsob, jímž by si ulevil. Nasypal narovnané hřebíky zpátky do krabice a vyšel na náves. Zastavil u zvoničky. Odmotal řetízek, začal zvonit. Sousedé vylézali ze stavení a dohadovali se, kde hoří. Poslední se objevil farář. Fago naposled zatáhl za řetízek. Zvonička ještě třikrát ucvrnkla, řídký dav tiše vyčkával.

– V této škatuli, oslovil Fago shromáždění a dvakrát zatřásl krabicí, – je přesně sto třicet sedm – zpět, sto třicet šest, jeden jsem ztratil – narovnaných hřebíků. Včera jsem četl v novinách, že ve výrobě surové oceli jsme již dnes dostihli Švédsko a Francii. Co myslíte, že se stane zítra?

Shromáždění se zavlnilo.

– Zítra, sdělil Fago zástupům, – dohoníme Velkou Británii.

Znovu dvakrát zachrastil krabicí jako andělskými zvonky a vracel se do stavení.

Sluha boží jej dohonil u vrat.

– Mše jest skončena, důstojnosti, řekl Fago.

Farář mu tiskl ruce, pln strachu a obav. – Synu, nepečuj o zítřejší den, zítřejší den pečovat bude o své věci. Jdi s pokojem domů a pros Pána, aby lidé zapomněli.

– Hřebíkama to začalo, hřebíkama to skončí, poučil Fago duchovního. – Dneska by nemohli Ježíše ani ukřižovat. Zachrastil krabicí. – Nepotřebujete na faře něco přitlouct?

– Máš ženu a děti, modli se a pracuj. Dost má den na svém trápení.

– Já mám doma Řád rudého praporu, ohradil se důstojně Fago, čiže jsem neprůstřelnej.

Farář nenalezl vhodný citát na takový argument a opustil bojiště.

Fago se ztratil za vraty se zpěvem na rtech: – S horami či sněhem, s hrdostí a zpěvem jde stalinská armáda statečně se bít. V postavení palebném my na svou pušku spolehnem, nás uvítá s láááskou pracující lid, hej…

Přijeli pro něj téhož dne navečer. Když ho vedli, chrastil krabicí a skandoval: – Mně se nemůže nic stát, rudého praporu mám Řád, mně se nemůže nic stát, rudého praporu mám Řád…

Do tudora nastoupil oblečen jen v košili a ve spodkách.

V očích mu plál oheň prvních křesťanů. Manželka brečela ve stavení. Děti spaly. Bučely krávy a omylem zakokrhal kohout.

V náčelníkově pracovně byl vzduch prostoupen pivními výpary. Otec usedl. Zámečník roztočil zeměkouli a zabodl prst mezi Marshallovy ostrovy a Honolulu. Naklonil se nad vody Pacifiku. – Pas, řekl zklamaně. – Dneska nejsem ve formě. Sváťo, pokračuj!

Spojovacími dveřmi vstoupil Sváťa a odnesl glóbus do vedlejší místnosti.

Náčelník se obrátil k otci. – Zařídil jsem, aby vám nechali svítit světlo. Řekl bych, že Věda o úrodnosti stála za to.

– Krásná kniha, pane náčelníku, potvrdil otec. – Jenom už jsem nestihl Trofima Denisoviče.

– Toho si musíte dočíst, to je kapacita. Věda je můj koníček. Až si přečtete těch knížek víc, zjistíte, že velké objevy lidi rychle přijmou za své, kdežto té buržoazní pavědě nikdo nerozumí. Povzdechl. – Boha jeho, co já jsem se natrápil s tou relativitou… Příště vám půjčím Vlast elektrotechniky. Potřebujete trochu materialismu, abyste se nám tu nemodlil před spaním.

– Včera jsem se skoro nemodlil, přiznal se otec.

– Časem vás to přejde. Jen co si přečtete Ruské světlo. Boha nikdo neviděl.

– Atom také nikdo neviděl, namítl otec.

– Je vidět, že vám to myslí, řekl náčelník, – ale atom nám exploduje, když potřebujeme, to nemůžete popřít.

Otec nepopíral.

– A co dělá ten váš bůh?

– Bůh si dělá, co chce, připustil smutně otec.

– No vidíte. Boha neovládnete, boha jeho.

– Myslím, pane náčelníku, řekl otec, – že v tom je právě ten vtip.

– Nechcete se napít piva? navrhl pan náčelník.

Pivo bylo teplé a stoupalo do hlavy. V sousední místnosti roztáčel Sváťa zeměkouli. Zamřížovaným oknem svítilo do kanceláře slunce a otec si vzal nabídnutou memfisku. Muži s požitkem kouřili.

– Kde jste se seznámil s tou… ehm, Miladou? zeptal se pan náčelník.

– Foto Kunke. Má ateliér na náměstí, řekl otec, překvapený, že vědí o jeho citové náklonnosti, – ale myslím, že se nejmenuje Milada.

– A jak se teda ta ženská jmenuje?

– Přesně to nevím. Fotograf na ni volal Milenko.

– Milada a Milena je podle mě jedno a to samý jméno.

– Podle mě taky, ozval se Sváťa z vedlejší místnosti a ohlásil Fort Nelson.

– No prosím. A víte, co by mě ještě zajímalo úplně soukromě, přiznal se náčelník, když otci připaloval druhou memfisku, – jak můžete vědět, kdy umře Gottwald a kdy Stalin.

Otec pokrčil rameny. – Viděl jsem dva pohřby rychle za sebou, viděl jsem mizerné počasí a padání sněhu.

– A odkud znáte Kutlvašra?

– Chodil jsem s Karlem do školy.

– Vy jste informovaný člověk. S tou ženskou jste se scházeli u vás?

– U mě, přiznal otec. – Šil jsem jí kabát. Ale přišla sama. Dost mě to překvapilo, myslel jsem, že je s tím konec, že mám, abych tak řekl, vybráno. Jenomže když Bůh dopustí, je smrtelník ztracen.

Náčelník zahrozil prstem. – A co ta Švédka? Je to pravda, že mají dlouhé nohy? Zalistoval v papírech. – Navštívila vás celkem dvakrát.

– Máte špatné informace, pane náčelníku, třikrát. Potřeboval jsem ještě jednu zkoušku. Paní Posse-Brázdová si přinesla velmi kvalitní ryps muliné na kostým, proto si to pamatuju. Dlouho jsem takovou vlnu neviděl.

– Našli jsme zbytky, potvrdil náčelník a sáhl do stolu pro papír. – Vlnařská tkanina střední hmotnosti, příčné žebrování, dvoubarevná osnova ze skané příze, plátnová vazba s několikanásobnou útkovou přízí atakdále… používá se na dámské pláště a kostýmy.

– No prosím…

– Ale ta ženská vám přinesla dva balíčky, a dva jsme nenašli.

– Protože jsem je rozbalil.

– Pamatujete si, co v nich bylo?

– No… v jednom byl ten ryps a ve druhém… Otec zavrtěl hlavou. – Nemůžu si vzpomenout.

– Našli jsme krabici od dámských bot značky Salamander, balicí papír švédské výroby a motouz neznámého původu. Krabice byla vycpaná Rudým právem; k zabalení evidentně došlo na ambasádě. Necháme si něco na příště, a zatím si to dobře rozmyslete.

Vstoupil bachař.

– Cigarety si vemte. Náčelník podal otci krabičku.

– Pane náčelníku, špitl otec, – ještě sirky.

– Boha jeho, zaklel náčelník a hodil po otci krabičku zápalek, – podáš mu prst, a chce celou ruku!

– Je to spiknutí, prozradil otec na rozloučenou. – Dejte si pozor, Brazílie je nepřijala, a teď jsou všude.

Pan náčelník slíbil, že bude opatrný.

Otec byl odveden. Ve spojovacích dveřích se objevil Sváťa se zeměkoulí v ruce. – Fort Nelson, Toronto. Vedu dva nula, Náčelníku! Pak se postavil do pozoru a zazpíval:

– Nás Kanada zná jen ve stoji spatném…

– Pohov, řekl náčelník. – Vypadá to, že ten starej kanec vůbec neví, do čeho se namočil.

Intermezzo[6]

Je-li v zimě zima a v létě teplo, lidé už mají ve zvyku považovat takový rok za nenormální. Za nenormální považují rok i tehdy, je-li počasí opačné. Normální tedy není nic a všechno se vymyká.

Školní docházku mladší hoch trpělivě probděl. Byl duchem přítomen, řádně a včas uměl a nebyly s ním potíže. Ani se starším synem nebyly potíže. Otec se o školní záležitosti synů nestaral. Potíže se objevily až v době, kdy začal chodit do školy Bronin nemanželský syn. Oba synové jej střídavě neplodně doučovali. Broňa byla nešťastná. Když přinesl Učuránek pětku, plakala. Hoch ji mohl hladit po vlasech a všechny slzy měl spočítané. Přál si, aby její nemanželský syn dostával nejhorší známky. Ostatní se pohoršovali. Například pan major nosil ze školy výlučně jedničky a na akademii v Hranicích byl výtečný. Stejnou minulost měl údajně otec. Charles jim věřil. Nemanželský syn nepocházel z rodiny, byl nemanželský a jeho otec byl neznámý. Do průzračného principu dědičnosti nezapadal pouze slabomyslný bratranec, ale v jeho případě šlo o chorobu.

Rudým šátkům kralovala Zlatovláska II., uhlazená kopie Zlatovlásky I. Nosila modrou košili, skládanou sukni do půli lýtek a polovysoké podpatky. Bylo těžké uvěřit, že krásné ženy mohou myslet i na něco jiného než na lásku…

(Z rozhovoru pro časopis Playboy:)

Playboy: Ty podrobnosti si pamatujete, nebo domýšlíte?

Charles: Nerozeznávám myšlenku od vzpomínky. Tenkrát mi všechny dospělé ženy připadaly žádoucí. Proto jsem chodil na schůzky, ačkoli se tam nic zvláštního nedělo. Někoho jsme volili, zahajovali, ukončovali, udělovali slovo. Pořád jsme hlasovali pro. Od té doby si třeba pamatuju, že komise je mandátová, návrhová a volební. Ale nevím, co to je.

Playboy: Nebyli jste proti?

Charles: Nebyl důvod.

Playboy: Nikdy?

Charles: Nebyl důvod se unavovat. Čekal jsem, že se v ní nějakým způsobem rozpustím jako v masožravé rostlině. Nakonec řekla, děti, příště se sejdeme zase. Děti křičely ano, ano. Snažil jsem se k ní přitlačit co nejblíž. Vidíte, byl jsem takový malý frotér. Asi mi to připadalo zajímavější než náboženství. Akorát nevím, co na ní viděly holky.

Playboy: Modlil jste se v dětství?

Charles: Ano. Ale dost tvůrčím způsobem.

Playboy: Přečetl jsem si, že jste složitá osobnost…

Charles: To je žvást. Znáte nějakou jednoduchou osobnost? Oligofreniky na Pustaji? Třeba mají krásnější myšlenky než my.

Playboy: Věříte, že je Bůh?

Charles: Já doufám. Ačkoli ve dvanácti letech jsem byl střídavě ateista i křesťan.

Playboy: To bylo traumatizující…

Charles: Vůbec ne. Bylo to docela normální. Ta Zlatovláska organizovala ateistické hlídky. Byli jsme aktivisté a nejaktivnějším aktivistou jsem byl já, abych jí imponoval. Přinesla pět set brožurek Vědy proti náboženství. Měly stejný formát jako pohádky, co se přibalovaly do cikorky, ty nemůžete pamatovat. Určila dvojky, obvykle kluka a holku. Dvojka měla za úkol postavit se v neděli v kroji a se šátkem před chrám Smrtelných úzkostí Páně a rozdávat brožurky vycházejícím věřícím.

Playboy: To vám přece muselo vadit?

Charles: Vůbec mi to nevadilo. Vadilo mi, když se věřící courali. Ve Smrtelných úzkostech končila mše ve tři čtvrtě na deset, v deset začínalo shromáždění v Husově sboru. V té čtvrthodině jsem musel rozdat Vědu proti náboženství, běžet kilometr na Husárnu, a nezapomenout si sundat šátek. V deset pět už jsem udýchaně pěl Já v Pánu útočiště bezpečné mám. Byl jsem ve dvojce s Königovou a rychle jsme se na hlídky vykašlali. Brožury jsme nacpali na náměstí do odpadkového koše.

Playboy: Určitě vás to poznamenalo…

Charles: Jestli ano, tak kladně. Obojí patřilo k sobě, jak se tenkrát říkalo, dialekticky. Doma i ve škole byl klid a nikomu jsem nedělal starosti. Kdo dělá starosti, je na obtíž. Nechtěl jsem být na obtíž. Svět je plný potížistů.

Playboy: Nějak se na vás to schizma muselo projevit, ne?

Charles: Nevím, co chcete slyšet. Rozhodně ne víc než třeba s míchanou zmrzlinou. Nezapomeňte, že jsem byl malej. Pořád jsem se utěšoval, že než vyrostu, nějak se to vyřeší. Ne ve mně. OKOLO mě.

Playboy: Že se jednou začne prodávat například jenom vanilková?

Charles: Ano. A do té doby že budu pod obojí.

Playboy: Musel jste mít problémy, to mi nevymluvíte.

Charles: Jestli vám to pomůže, měl. Ale ne ty, co máte na mysli. Největší problém, na kterej si vzpomínám, jsem měl s poštěváčkem. Samozřejmě, že ne se svým. (Malíř se hlasitě směje.)

Playboy: Moment… Vy chcte říct, že jste měl ve dvanácti letech problémy s cizím poštěváčkem?

Charles: Ale ne. Já jsem vůbec nevěděl, co to je. Jenomže došlo k situaci, která mě poznamenala nadlouho, ačkoli jsem nepochopil její podstatu. Dost jsem tenkrát zlobil, ale ne tím asociálním způsobem. Oni tomu říkali zlobení. Pořád jsem doma někoho obtěžoval, vyžadoval pozornost, vyptával se, pošťuchoval a podobně. Paní majorová, to byla moje teta, mi jednou vyčetla, že jsem poštěváček, poněvadž pořád někoho poštívám. Nebylo na tom nic divného, kontext byl perfektní. Kromě toho se mi ten výraz líbil…

Playboy: Takže jste ho použil.

Charles: Jistě, hned druhý den. Můj bratr byl starší, silnější a o dvacet centimetrů vyšší. Šli jsme ze školy a bavilo ho pořád mi rozepínat aktovku. Stalo se to nejspíš v pondělí, poněvadž jsem nesl v pravé ruce nacpanou aktovku, v levé ruce futrál s houslemi a pod paží na mašličku zavázané desky, ve kterých jsem měl noty. Vždycky když mi tu aktovku rozepnul, musel jsem všechno položit na zem, zaklapnout zámek, bagáž uchopit a pokračovat v cestě. On si na mě počkal, a jak jsem ho dohonil, rozepnul mi ji znovu.

Playboy: Že vás nenapadlo jít jinudy…?

Charles: Nenapadlo. Ten přesun ze školy do hudebky jsme několik let každé pondělí absolvovali společně. On si byl jistej, že s ním půjdu, a já jsem věděl, že se ho nezbavím. Dneska bych ho poslal někam a místo Dlouhou šel Mezinárodní. Jenomže tenkrát, když mi tu aktovku rozepnul potřetí, řekl jsem mu, že je poštěváček.

Playboy: Dovedu si představit, co to s ním udělalo…

Charles: Nedovedete. Nejdřív jsem si myslel, že umírá, a lidi, co šli okolo, si to mysleli taky. Opřel se o zeď pošty a sunul se na chodník. Lapal po vzduchu a zakuckával se. Pro mě to byl silný zážitek, poněvadž jsem jeho chování vůbec nedával do souvislosti s tím, co jsem řekl. Lidi stáli okolo nás a vyděšeně čuměli. Navíc se tam objevil chlápek a pořád opakoval: ustupte, já jsem lékař. Ptal se mě, jestli ho neznám a jestli netrpí cukrovkou nebo padoucnicí. Taky ho zajímalo, co jsme měli k obědu a jestli já jsem v pořádku. Řekl jsem mu: je to můj bratr, měli jsme čočku a já jsem po obrně. Ten doktor vypadal dost bezradně. Brácha se mezitím uklidnil, tiše se na zemi pochechtával a lidi se rozcházeli. Jenomže jak otevřel oči, ukázal na mě a vykřikl POŠTĚVÁČEK! a všechno začalo nanovo. Do hudebky jsme cestovali tři čtvrtě hodiny. Přišli jsme pozdě.

Měl jsme nacvičený duet, a on nebyl schopen hrát. Zmohl se jen na falešné tremolo. Pan profesor to těžce nesl, nic nechápal a za deset minut nás vyhodil. Netušil jsem, co dokáže jedno slovo. Byl jsem deprimován, protože jsem byl mladší a pořád jsem něčemu nerozuměl. Stačí?

Playboy: Promiňte. Proč jste se někoho nezeptal?

Charles: Nevím. Asi jsem se bál, že to s každým udělá to samý co s bratrem. Později mě začal dvojí obsah jedné informace zajímat. Mnoho věcí, které jsem dělal, jsem na tom principu založil.

Playboy: Věděl jste, že nesmíte říkat všechno, co slyšíte doma?

Charles: To nám otec vštěpoval.

Playboy: Co jste si myslel, když ho zavřeli?

Charles: Nic zvláštního. Jako kdyby byl v nemocnici. Přiklonili jsme se k praktickému životu ze dne na den.

Playboy: Ještě mi prozraďte, jak se malují obrazy, které by chtěl mít každý doma?

Charles: Lidi se u toho smějou, tak nevím…

Playboy: Za ten poštěváček se omlouvám.

Hotel Savoy III

olej na sololitu, 34 × 34 cm

– Máme tam nějakou knihu o ruských šicích strojích?

– O šicích strojích nic, náčelníku, odpověděl Sváťa, – ale je volná Vlast velocipedu.

– Zařiď, ať mu ji přinesou. Šicí stroje i kola se mažou stejným olejem. A nechte mu svítit, ať může číst.

Po večeři (zčernalé brambory, žemlový prejt, kyselé zelí) přinesli otci Vlast velocipedu. Ještě ji nikdo nečetl. Některé archy nebyly rozřezané, a tak se kniha dala pohodlně otevřít pouze na několika místech. Otec ji otevřel a položil na obličej, aby mu světlo nesvítilo do očí. Stránky páchly zatuchlinou vzácných tisků. Pravděpodobně usnul.

– Vstávejte, člověče, měl jste číst Vlast velocipedu!

Otec se posadil.

– Proč myslíte, třásl jím Sváťa, – že jsme vám nechali benevolentně svítit? Abyste se flákal?

– Kolik je hodin, Sváťo? zeptal se otec.

– Bude jedna.

Lekl se. – V noci?

– Asi jo, když se svítí. A říkejte mi pane veliteli. A upravte se!

Otec se postavil a zastrčil si vyrudlou teplákovou bundu za gumičku kalhot. – Jaký je stav toho vašeho utkání?

– Kdy jste odcházel?

– Vedl jste dva nula.

– Náčelník vyrovnal na dva dva. Kujbyšev a Le Havre. Čtěte, do rána ať jste s tím hotov!

– Nevěděl jsem, že musím číst, protestoval otec, – myslel jsem, že můžu.

Sváťa vykročil ke dveřím. – Přijdu si vás zkontrolovat!

– Jenomže najednou nemůžu, pane veliteli, utíkají mi písmenka. Asi bych potřeboval brejle.

– Zajímavé… Sváťa si navyklým pohybem prohrábl rozkrok. – A doteďka jste je nepotřeboval?

Otec zavrtěl hlavou a zamyslel se. – Bude to nejspíš stravou.

– Půjčte mi tu knihu. Sváťa se znechuceně vrátil ode dveří a usedl na štokrle. – Přečtu vám alespoň základní myšlenky.

– Jste velice laskav, pane veliteli…

Sváťa našel první stránku. – Ticho! Vlast velocipedu. Bylo září roku osmnáct set jedna. Na ulicích Moskvy bylo hlučno. Konaly se oficiální slavnosti, korunování cara Alexandra I. Když slavnosti dostoupily vrcholu, objevil se neočekávaně průvod velikého davu lidí. V jeho čele jel na jakémsi divném vozidle člověk. Seděl jako na koni na lavičce mezi dvěma tenkými železnými koly. Nohy člověka se opíraly o malá stupátka u osy předního kola… Baví vás to?

– Ano.

– Tváříte se, jako by vás to nebavilo!

– Já poslouchám.

– Dobře. Vozidlo s člověkem nikdo za sebou netáhl, nikdo je zezadu nepostrkoval, jelo samo a nepadalo na stranu, což vzbuzovalo obecný podiv…, poručík zívl, – ačkoli jeho kola byla postavena nikoli vedle sebe jako u obyčejných vozů, nýbrž za sebou… Heleďte, Očenášek, pojďte se posadit ke stolu. Vy byste mi tam usnul! A já se natáhnu… Kde jsem přestal?

– Že měl kola za sebou…

– … tedy nikoli vedle sebe jako u obyčejných vozů, nýbrž za sebou. To mi připadá důležité, nemyslíte? Všichni další už mohli přijít jen s technickým zdokonalením. Příjmení člověka, sedícího na samotočném vozíku, pokračoval poručík ve čtení, – znělo Artamonov. Přijel do Moskvy z dalekého Uralu, z verchoturského újezdu na samohybu vlastní konstrukce. Dalekou cestu dva tisíce pět set kilometrů urazil Artamonov po bídných cestách Ruska, ale přijel ve stanovené lhůtě – v den korunovace. Jak praví slovník, odměnil Alexandr I. vynálezce samohybu: osvobodil ho od nevolnické závislosti. Svobodný člověk Artamonov odjel na svém samohybu nazpět na Ural. Fantastické…

Sváťa přestal číst a položil si knížku na hrudník. – Když se nad tím zamyslíte, ten člověk ujel pět tisíc kilometrů na prvním velocipedu na světě.

– No právě, podotkl otec.

– Co, no právě…?

– Myslíte, že se tomu dá věřit?

Sváťa se udiveně posadil. – Teď jste mě teda překvapil, Očenášek! Proč myslíte, že jsme vám asi dali číst Elektrické světlo, Ruské motory, Vědu o úrodnosti a Vlast velocipedu? Abyste pochopil, že v Sovětském svazu je možné všechno! Abyste to pochopil sám od sebe! Vy přece nepotřebujete poučky. Vy si k závěrům dojdete sám. Nepodceňujte se! Seženu vám brejle, v kanceláři je jich plná krabice ještě po Němcích, některé se vám budou určitě hodit.

Sváťa vstal. Zaklaply dveře. Pak zhaslo světlo, a znovu se rozsvítilo. Otec si přetáhl deku přes hlavu. Po deseti minutách nehybného přemýšlení neobjevil souvislost mezi svým postavením a vynálezem jízdního kola, ať se událo kdekoli. Zkusil číst.

(…) po velmi dlouhou dobu se soudilo, že velociped byl vynalezen za hranicemi. Vyslovovalo se při tom obyčejně jméno Karla von Drais, který roku 1813 vynašel koloběžku. Na tomto vozidle se sedělo jako na koni a jezdec se odstrkoval nohama od země. Nebyla tu žádná šlapadla. Soudilo se také, že první šlapadla u předního kola velocipédu sestrojil anglický mechanik Macmillan roku 1840 a že teprve po pěti letech Francouz Michaux nazval vozidlo velocipedem. Ale tento dřevěný velociped z roku 1845, který si mimochodem zasloužil název kostitřas, byl mnohem méně dokonalý než Artamonovův. Artamonov sestrojil velociped půl století před kostitřasem a celý z kovu. Na předním kole byly upevněny pedály. Řidítka, rám a kola – vše bylo zhotoveno z lehkých železných pásů. Dřevěné sedlo bylo připevněno na pružině. Když se Artamonov vrátil z Moskvy, pokračoval ve zdokonalování svého vynálezu.

Otec už nemohl a zabouchal na dveře. Bachař spláchl a vzdálil se. Přečtené stránky se nedaly spláchnout, bylo mu úzko. Cítil se obklopen hlenovitým smutkem. Nebyl chytřejší, ale hloupější, a věděl, že přečte-li celou encyklopedii, zblbne docela. Zbytkem noci se proháněly černé stíny obra Artamonova na velocipedu. Ocitl se v hluboké studni, v zenitu nesvítila hvězda, ale lampa, jejíž světlo oslepovalo. Pocítil, jak je jemnou silou přitahován k tomu světlu, jak levituje, a čím byl výše, tím bylo světlo prudší, až musel zavřít oči. Stal se součástí toho světla a Artamonova nechal na dně, kde hučelo a skřípalo vězení.

Když se otec probudil, mládežnický sbor za zdí už si vyhrnoval rukávy. Všiml si, že se mu viklá zub. Bilancoval. Slábne mu zrak, tloustne a viklá se mu zub. Uklouzl po pohozené Vlasti velocipedu a zabolelo ho v zádech. Pocit ohrožení bobtnal. Mužik z Uralu, šlapající pět tisíc kilometrů do Moskvy a zpět, v něm probudil hluboký stud. Jako by jej na tu bezútěšnou cestu poslal sám. Bylo mu chudáka líto, a z celého srdce ho nenáviděl. Nevolník mu vyčítal dávná provinění a zhovadilosti života, který nikam nesměřoval, ačkoli jednotlivé události samy o sobě dávaly smysl. Nesmí číst, co mu dají. Ještě pár takových knih a zblázní se. Možná se k tomu schyluje, nebo už se tak stalo a otrávené šípy zůstaly vězet v těle. Sáhl do úst a zápasil se zubem tak dlouho, až se mu ho podařilo vytáhnout. (Měl-li být upřímný, zub se mu viklal už dřív. Teď mu však ta definitivně oddělená část těla připadala natolik osobní, že se neubránil masochistickému dojetí.) Hudba venku ustala. Za chvíli prostřou, pak přijde holič. Noviny přiložené k snídani ho inspirovaly.

Vážený pane prezidente, světlo stalinismu ozařuje světlo k jasným zítřkům, odbíjí poslední hodina soukromého vlastnictví a dělnická třída se ujímá úlohy hrobaře kapitalismu. Hodlám opustit živnost bez budoucnosti, budu šít límce nebo pracovat kdekoli, jak nejlépe umím a podle svých sil. To jest prvotřídní obleky jednořadové, úzká fazonka, tři knoflíky, kalhota třicet dva. Šije u mne již několik poslanců. Jsem solidní, vyučen u fy Dousek v Nuslích. Mohl bych šít pro vládu ČSR a Národní shromáždění obleky střízlivé a elegantní. Sbor povereníků bych již nestihl. Pane prezidente, agenti imperialismu, aby sami ušli pozornosti, obratně nastrkují za sebe nevinné lidi a Státní bezpečnost se v tom nemůže vyznat, kus jako kus. Penicilin, radar, atomové záření, to jsou jejich zbraně. Pravda je, že nebyly hřebíky, což jsem několikrát částečně komentoval na veřejnosti. Nyní vidím, že pomoci nedostatku hřebíků, barevných kovů, potravin a látek chtějí vyvolat nespokojenost s vládou. Dnes jsem si přečetl v novinách, že uranu a oceli máme chválabohu dostatek. Vážený pane prezidente. Moje manželka zahynula tragicky na nádraží v Přelouči. V době, kdy jsem uvažoval, že si přivedu novou ženu a svým dvěma nedospělým synům laskavou macechu, byl jsem z neznámých důvodů zatčen a uvržen do vazby. Totéž zřejmě potkalo moji vyvolenou. Nevím proč a zač, ani komu to prospěje. Mladá láska, to je ráj. Sedím ukázněně v hotelu Savoy, jsem jako vykloubený, a věřím, že pravda zvítězí. Ať nejsou hřebíky, ať nejsou barevné kovy, ať nejsou látky ani potraviny, ať není nic, jen když naše drahá vlast bude vzkvétat. S pozdravem „Bory šumí po skalinách“ Očenášek Alois.

Pan náčelník utvořil z prstů stříšku, zabořil do ní nos a zeptal se: – Jaký je vlastně váš vztah k americkému imperialismu?

– Abych se vám přiznal, pane náčelníku, odpověděl otec, – nevím úplně přesně, co to je.

Pan náčelník rozevřel desky. Na stole se objevily dopisy a otce udivilo, proč nebyly odeslány.

– Nemůžeme poslat něco, co je součástí vyšetřovacího spisu, vysvětlil náčelník, – to snad pochopíte.

Otec pochopil.

– Rád bych, kdybyste mi objasnil dvě šifry. Hotel Savoy a V sadě skví se jara květ.

– Bory šumí po skalinách, opravil ho otec. – Nejde o šifry, pane náčelníku. Odjakživa tak píšu. Od srdce k srdci.

– V pořádku, řekl náčelník bez zájmu a zbledl. – Co víte o tom imperialismu?

– O americkém imperialismu jsem četl v novinách, přiznal otec.

Náčelník se odmlčel. Odložil papíry, chytil se za břicho a na čele se mu objevil pot. – Boha jeho, zasténal.

Přiběhl mladší soudruh.

– Snad byste se měl položit na pohovku, pane náčelníku, radil otec.

– Nepleťte se do toho, člověče! ječel Sváťa.

– Nech ho, řekl náčelník. Odšoural se od stolu a žuchl na odřené kanape. – Jéžišmarjájosefkurvafix…!.

Otec požádal pana velitele, aby je nechal o samotě. Sváťa se zdráhal, ale náčelník souhlasil a řekl Sváťovi, ať vypadne, že je to rozkaz. Nato se zeptal otce, co míní dělat.

Otec mu vysvětlil, že se ho pokusí té bolesti zbavit, ať se pan náčelník položí rovně a rozepne si košili. Hovořil přesvědčivě.

Ten člověk mu uvěřil, ačkoli o něčem takovém v životě neslyšel.

– Ale dělejte, nařídil, – nebo umřu!

Otec napadlo, že náčelníkova smrt by mu neprospěla. Přišel by nový pan náčelník a všechno by začalo nanovo.

– Pane, učiň mne svým údem a pomoz mé nedůvěře… Později tvrdil, že o úspěchu nepochyboval.

– Dělejte něco, chlape mizerná, připomněl se náčelník, – stejně to mám z vás!

– Ze mě…? nechápal otec.

– Z takovejch, jako jste vy. Každej si myslí, že je nevinnej, a já z toho mám vředy!

– Musíte si lehnout rovně a uvolnit se.

– Vám se to řekne, svíjel se náčelník.

– Pár minut to snad vydržíte, děláte to kvůli sobě.

– Já vás dám zavřít, až zčernáte jako pes… Došlo mu, jakou řekl pitomost, ale pod náporem bolesti se nedokázal zasmát.

Otec si vyhrnul rukáv a přiložil dlaň na náčelníkovo břicho. Nepochyboval, že bolest z toho člověka sejme, jenom si nebyl jist, co se stane potom, jestli mraky nepoletí od východu na západ a řeka nepoteče proti proudu. – Kmitej v souladu… zašeptal.

Pan náčelník se po dlouhém vrtění uvolnil. Přestal naříkat a spolu s ním i péra v kanapi. Živé i neživé vnitřnosti se uklidnily. – Už to bude? zeptal se.

– Myslím, pane náčelníku, řekl otec, – že už to JE.

– Tím chcete říct, že už mě nic nebolí?

– Vypadá to, že ne, přitakal otec. – Ještě chvíli nechám ruku přiloženou a pak můžete vstát.

– No… nevím… zapochyboval profesionálně vyšetřovatel.

Opatrně vstával, zapínaje si košili. – Asi máte pravdu. Připadám si jako vykuchanej. Zastrčil podolek do kalhot a zkusmo zakroužil trupem. – No jo, člověče, řekl uznale.

– Kde jste se to naučil?

Otcova tvář byla neproniknutelně skromná. – Nikde, odpověděl. – Jednou jsem si náhodou všiml, že to umím.

– To jsou kecy, Očenášek… Náčelníkovi se vrátilo původní rozpoložení. – Takové věci se přece dají vědecky vysvětlit, ne? Brblal jste něco o nějakém kmitání.

– Kmitání v souladu s kosmickým energetickým polem, přiznal otec.

Pan náčelník zahrozil prstem. – No prosím, že to jde, když chcete! Nepokoušejte se nic zatajovat! Jenom doufám, že to nemá nic společného s tím vaším bohem.

– Já taky doufám, pane náčelníku, řekl otec.

– Protože my jsme tady samí marxisti! Ale jinak správně, Očenášek, když člověk něco dělá, měl by to mít podloženo teoreticky, poněvadž jinak je ta práce k ničemu, neboli, jak my říkáme, plave na vodě. Myslíte, že já bych tu mohl vysedávat pro nic za nic, kdyby za mnou nestála teorie? Že by se nenašla lepší funkce? Jenomže ona ta nádeničina má smysl. Když začne zapadat jedno do druhého a vy jste u toho, připadáte si jako Stvořitel. Vždyť my jsme se, Očenášek, dožili toho, že dějiny mají logiku! To, co se stalo, děje se zá-ko-ni-tě. Nebo si vážně myslíte, že jsme vás zajistili kvůli stížnostem na nedostatek hřebíků? Boha jeho…? Posraný hřebíky mě nezajímají! Osobně proti vám nic nemám!

Náčelník zmlkl a ohmatal si břicho. Uznale přikývl.

– Tohle se vám povedlo. Nepřipadá vám teď, že k sobě máme blíž?

Sehnul se, poslední slova pronesl v hlubokém předklonu. Když se narovnal, položil na stůl lepenkovou krabici a přisunul ji k otci. Krabice byla plná použitých brýlových obrub. Válely se tam jednotlivé odšroubované nebo ulomené postranice, rámečky bez postranic s jedním nebo oběma skly, obruby docela bez skel, prázdné a nevidomé jako oční jamky. Všechna skla, porušená i neporušená, byla nechutně zapatlaná. Na krabici byl nápis FRANKOVA CIKORKA PARDUBICE. Trpělivý otec dlouho přebíral, ale většina brýlí měla čočky pro krátkozraké a nebylo možné je použít na čtení.

– Dělejte, dělejte, Očenášek, zlatý tu stejně nenajdete, ty už někdo ukrad.

Končeně otec objevil dvoje brýle, které mu vyhovovaly. Vybral si ocelové. Pružné, zatočené konce postranic připomínaly houslové struny a šimraly za ušima. Viděl obstojně.

– Čtěte! nařídil náčelník a přisunul k otci linkovaný papír.

Otec očistil skla do tepláků a četl: – Proces vyrábí ten program jako vždycky, pivovarští koně mají volno a práce SNB je zajímavá. Hasiči se objevují pravidelně a překvapení není možné… To je dopis od mého syna. Proč jste mi ho nedali?

– Právě vám ho dávám, řekl náčelník. – Vy mu rozumíte?

Otec přečetl dopis ještě jednou. – Můj mladší syn je takový, pane náčelníku. Radši by to namaloval. Brzy po válce byla rodina beze mě na prázdninách v Jiříkově-Ebersbachu, je tam hraniční přechod a továrna na pianina značky Förster…

– K věci, Očenášek!

– Bydleli u známých ve vilce. Poslal mi pohled s podobným textem. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Volal jsem bleskově manželce, a všichni tři byli v pořádku. Na obsah si nevzpomenu.

Ale potom už posílal jen obrázky a všechno bylo v pořádku.

Náčelník nervózně poposedl. – Ptal jsem se, jestli tomu rozumíte!

– To je špatná otázka, pane náčelníku. Zanechává to ve mně určitý dojem.

– Dojem…? Náčelník si nebyl jist, jestli se nepřeslechl.

– Naši šifranti tvrdí, že šifra je na první pohled buď zcela srozumitelná, aby nebudila podezření, nebo naopak úplně nesrozumitelná. Tohle prý není nic.

– NIC…? opakoval dotčeně otec, – to je dopis od mého syna!

Náčelník si také vyzkoušel několik brýlí na čtení. Zjistil, že jedny mu vyhovují. Měl je nasazené na špičce nosu a přes horní okraje obrouček hleděl zpytavě na otce. Vyšetřovaný i vyšetřovatel se tak na sebe dívali brýlemi neznámých obětí, zatčených ještě gestapem.

– Netahejte mě za nohu, Očenášek, když někdo někomu píše, asi mu chce něco sdělit, ne?

– Bezesporu, souhlasil otec. Neměl rád, když se pan náčelník rozčiloval.

– No vidíte… Náčelník si pošoupl brýle a zahleděl se opět na papír. – A co vám sdělil váš syn?

– Sdělil mi, věštil otec, – abych neměl starost, že je všechno v pořádku, abych byl dobré mysli, že pravda zvítězí, abych…

– Hovno…! Náčelník udeřil dlaní o desku. – Tady můžu oblbovat jen já! Obešel stůl a naklonil se nad zakřiknutým otcem. – My máme svého člověka i v Památníku národního písemnictví! Víte, co napsal o tom dopise? Napsal, že by mohlo jít o cokoli, v nejhorším případě i o poezii. Tak co! Poezie, šifra nebo sdělení? Ale pravdu, Očenášek!

– Je to podobenství, pane náčelníku, řekl otec.

Jako si pan náčelník upravil relativitu do stravitelné podoby, snažil se teď stejným způsobem převyprávět i podobenství a přestěhovat je do obecního suterénu, kam má přístup každý. Tam, mezi odpadky a odloženým harampádím zjistil, že nemůže jít o podobenství, jestliže se nepodobá ničemu, co znal. Postupoval správně, zajímala ho fakta.

– Věřil byste, pane náčelníku, vzpomněl si otec, – že můj tatínek mi celou první válku posílal z Prahy do Lublaně dopisy, které byly doručeny neotevřené? Psal mi, že vynalezl obrněný válečný stroj, ale Rakousku ho nedá, vyrukuje s ním až po převratu. Kdyby ty dopisy někdo kontroloval, dávno tatínka přinejmenším popravili. Vy ty dopisy klidně otvíráte.

Pan náčelník měl svatou trpělivost. – Heleďte, Očenášek, dneska je jiná doba a my máme málo času. Nejste tu sám! Jistě znáte Smetanovu Vltavu. Já si ji doma někdy pouštím, když je mi těžko. Tam jsou taky ty pramínky nejdřív úplně sólo, a najednou se mezi sebou začnou proplétat a někde za Budějovicemi už slyšíme Kočka leze dírou, pes oknem. To už je jednolitý proud a přibírá přítoky. Ten pramínek nebo přítok neví, že bude součástí nějaké řeky. Pramení si a teče bez zlého nebo dobrého úmyslu. Ale tím, kde pramení a jak teče, vstupuje do té symfonické básně. Vy jste taky takovej pramínek nebo potůček. Ještě to, boha jeho, nevíte, ale zúčastníte se. A já jako Bedřich Smetana to musím dát všechno dohromady.

– To bylo krásné podobenství, pane náčelníku, pravil otec. – Člověk se narodí, žije, a vůbec neví, čeho je schopen.

– Správně, Očenášek, řekl překvapený náčelník, který do té doby nevěděl, čeho je schopen. – Nakonec jsme se domluvili.

Potom dal otci knihu Vyprávění o lidech, kteří dali světu křídla a připomněl mu, aby si s sebou do cely nezapomněl vzít brýle.

– A ještě něco, dodal. – Tady je druhý dopis od vašeho syna. Takhle nějak by podle mého názoru měly vypadat dopisy člověku, který je ve vazbě. Žádný problém.

Milý tatínku! Byli jsme na kolech na řipské pouti. Koupil jsem ti tam na památku tabatěrku. Je na ní československá vlajka. Tvůj Charles.

Otci se zarosily oči. Pečlivě složil papír a schoval jej do kapsy u tepláků. – To není dopis, řekl pomstychtivě, – to je šifra.

Osvobozené kino

olej na plátně, 87 × 112 cm

Měla přijít bouřka, voněly kaštany a na dlážděném dvoře domu v ulici Marie Pomocné okouněli nedočkavci. Promítač v modrém plášti vystoupal po železných schodech. Krátce spočinul na malém balkónku. Rozhlédl se po nebi a uhasil cigaretu. Plechovými dveřmi vstoupil do kabiny. Na roztočenou gramofonovou desku jemně spustil jehlu. Sestry Alanovy pozvaly návštěvníky na večerní představení.

Bratr odešel do kina, hoch ležel sám. Slyšel dav, jenž se hrnul k pokladně a bouchal dveřmi. Kino mělo hlediště se šikmým parterem. Nahoře u dveří utrhla paní majorová kontrolní kupon a poslala návštěvníka do klesajícího šera. Místo si každý najde sám. Trhačka syčela, vyžadovala klid. Výtržníky oslovovala jménem. Poslední dorazili kolektivní rolníci, kteří museli podojit a nakrmit společně ustájený skot. Bylo dusno. Kinosál zamořila pronikavá emanace chlévské mrvy. Pan major otevřel nouzový východ.

– Ticho dole! poručila paní majorová. Ozval se zvonek. Potom gong. Paní majorová zhasla. Promítač zasunul do diaprojektoru první sklíčko s reklamou. KAŽDOU NEDĚLI ODPOLEDNE ŠVIHLOVA VANILKOVÁ ZMRZLINA. Slušelo se pomodlit a poručit tělo i mysl do ochrany spánku, ale když poprášil filmový týdeník obličeje diváků bledým svitem, tělo bylo zvědavé a mysl neposlušná. Hoch všechno slyšel.

Každý den navštíví Milenka (súčka, la chiene) dům v ulici Marie Pomocné. Nosí přešitý kabát s liškou. Zdá se, že má větší prsa než paní majorová. Cupitá překotně, jako by neustále přepadávala dopředu. (Musí dohánět ty kozy, soudí bratr.) U dveří se zeptá na otce. Když si zuje sešmajdané lodičky, je o mnoho menší a chlapec je pokaždé trochu zklamán.

– Jděte pryč, řekne bledá paní majorová, – kompromitujete nás.

(Informace samo členam porodici.)

Milenka do rodiny nepatří. Ale chtěla by. Chlapec by také chtěl. Bratrovi je to jedno. Otec ještě leží v nemocnici, jsou tam zakázané návštěvy. Až se uzdraví, vezme si Milenku za ženu. Milenka bude sedat na čestném místě u oválného stolu. Složí úhledně nohy, nebude se muset přezouvat. Bude si stahovat sukni přes kolena. Začne nosit punčochy od paní Posse-Brázdové ze švédského velvyslanectví, podvazky LASTEX, BON TENIR, Paris, Lyon, Lic. New York.

(Já jdu spáti, dej mi vstáti, ach, můj Bože, z mého lože, abych zase v ranním čase po práci šel a zdráv byl. To dej, Pane, nechť se stane, amen.)

Po týdeníku zahřmělo. Zapleskaly kapky na dláždění a na železných schodech. Nebe nad biografem nabobtnalo elektřinou. Výkon promítačky slábl, zvuk kolísal, dokud nevypukla tma.

– Nejde proud! křikl promítač. Paní majorová poručila, aby všichni zůstali na svých místech. Nikdo ji neposlouchal. Vítr zacloumal zaháčkovaným oknem. Nouzovým východem vyklouzli z biografu dva.

– Přestaň, pomačkáš mi halenku…

Bouřka se ztratila k pramenům řeky. Promítač v kabině seřídil uhlíky, přes celý sál poslal na plátno úvodní titulky a rozbalil chleba se sádlem. Chlapec vylezl z postele a vyklonil se z okna. V muži, jenž dostal chuť na prsa, po znal Skřivánka. Skřivánek byl dospělý, uměl podplouvat šífy. Na podzim půjde na vojnu. Holka se přestala starat o halenku. Po nervózní domluvě se opřela zády o zeď, rukama nahmatala držák hromosvodu a zvedla nohy. Skřivánek ji držel pod koleny a měl spuštěné kalhoty. V rytmu filmové hudby Izáka Dunajevského dorážel bílým zadkem.

– Skřivánku, co tam děláte? zeptal se hoch.

Holka se smrtelně lekla.

Skřivánek zachoval klid. – Zalez, chromajzlíku! Jak to, že nejseš v kině?

– Já ještě nesmím, abych se nezkazil.

– Prosím tě, Jirko, pojď pryč, škemrala neznámá.

– Dostaneš do držky, ty šmíráku! slíbil Skřivánek a navlékl si kšandy.

Do své první návštěvy biografu slyšel chlapec jen zvuk, a obraz nespatřil. Textilačku Horejtovou z Kotony v Berouně, která zvyšovala výkon na automatických stavech, aby pomohla budovat republiku, si představoval jako femme fatale. Vytyčování jasných perspektiv jej mátlo. Když slyšel, že náš lid nikdy neodpustí kapitalistům, kteří páchají násilí na dělnících v Americe, souhlasil, a když se dozvěděl, že náš člověk má plné právo na oddech, který poskytuje dobrý moderní film, nic proti tomu neměl. Mohl se modlit nebo cvičit s předkožkou, mohl opakovat uloženou báseň. (Zas bankéři nad světem krouží, zas oloupit chtěli by lid, zas po světa pokladech touží, žalářem by svět chtěli mít.) Pravidelný pohyb ruší drobná nedokonalost v rytmu posledního verše. Broňa vzdychla, sukni vykasanou, s odřenou liškou kolem krku. Růžový kousek kůže se volně posunuje, vesmír se rozepíná, svět je jen zrcadlem. (KDYBY NA NIC NEMYSLEL, NIC BY SE NESTALO.) Když uviděl první film, pochopil, že svět zůstane, i kdyby on umřel. Ulevilo se mu. Stál na písku mořském a Osvobozené kino vypouštělo do tmy přiboudlé dialogy.

Sodomie

olej na plátně, 53 × 47 cm

Slabomyslný bratranec dovršil patnácti let, a nebyl schopen konfirmace. Sám od sebe přestal chodit do shromáždění, choval se klackovitě. Paní majorová oznámila, že se v něm probudily pohlavní hormony. Většinu dne prostál před domem v ulici Marie Pomocné a vyhlížel ženské z Korábky a Mrázovky. Zdravil je zdálky, vybíhal za nimi a vyprovázel je, uslintaně je hladil a dlouze jim tiskl ruce. Když se přestal omezovat na horní končetiny, chodily ženské jinudy.

V pátek jej paní majorová poslala nasbírat spadaná jablka na štrůdl. Obloha na západě měla spodničkovou barvu a poprchávalo. V polovině cesty spatřil slabomyslný bratranec za příkopem pasoucí se kozu, uvázanou na řetízku k zatlučenému kůlu. Aniž později dovedl vysvětlit proč (jako by to jindy dovedl), odložil košík a přistoupil zezadu ke koze. Aby mu neutekla, zasunul si její zadní nohy do holínek a zachoval se stejně jako kozel pana Babinčáka Faga. Několikrát uklouzl na mokré trávě, ale dílo dokonal. Po tomto starozákonním aktu vykřikl Pane Novotný, hasiči!, ztratil vědomí a s pěnou u úst upadl i s kozou na zem. Déšť ustal, vysvitlo slunce. Zvíře vyprostilo zadní nohy z holínek, postavilo se a bezradně pomekávalo. Finále biblické scény spatřila majitelka. (Chlapec chtěl později slabomyslného bratrance vyzpovídat, neboť nerozuměl mnoha věcem. Především nebylo zřejmé, zda bratranec ublížil koze, nebo ona jemu. Zdálo se, že je to rozhodující otázka. Nevěděl, že vinen je vždycky muž.)

Mléko nepili, zvíře utratili, maso odmítli jíst. Za staženou kůži, za kterou platil padesát korun, nechtěl dát kůžičkář ani deset. Mrtvola byla zakopána, majitelka se cítila poškozená, kozu znala osobně. (Představte si, že by to udělal některé z nás…!) Sousedky si nechaly opakovaně vyprávět průběh deliktu, na nějž se ústním podáním nabalily nechutné ženské podrobnosti. Ženy podvědomě cítily, že agrese vůči koze je útokem na každou z nich. Představa Broni uvázané na řetízku příjemně oživila chlapcovu fantazii.

Slabomyslného bratrance zavřeli do horního pokoje. Paní majorová mu nosila jídlo. Přijel lékař, po lékaři esenbák.

Zůstali tam dlouho. Několikrát denně se ozýval tlukot pat do podlahy a volání po hasičích a panu Novotném. Rodina nefungovala, nehrálo kino. Hoši se museli připomínat a říkat si o jídlo. Chlapci začalo být jasné, že obětí se stal blahoslavený bratranec. A oni všichni.

Za městem, kde trať Lysá nad Labem – Všetaty – Děčín přetíná jednu z okresních silnic, leží bývalé panské sídlo Pustaj. Hospodařily tam milosrdné sestry řádu sv. Vincence, odevzdaně pečujíce o čtyřicet vrozeně zaostalých jinochů. Chovanci měli podobu skřehotavých satyrů a přetékali pohlavností. V tlustých teplákách s vytahanými koleny si v ložnicích navzájem rabovali přirození, o něž nejevil nikdo zájem. Venku měli snahu se soustavně osahávat a váleli se po sobě. (Mládí nevybouřené.) Sestřičky šustivě přecházely kolem exponovaných údů a shovívavě utíraly dojemné plivanečky, projevujíce nadpozemskou trpělivost. Jakmile se ozvalo kopání do podlahy, přidaly do kroku a spěchaly na místo s injekcí. Usmívaly se. Zvedly hlas, když někdo rozlil čaj. Občas některý z chovanů utekl, ale neměl naději. Byl v teplákách a neznal světové strany. Naše republika je malá, vždycky byl chycen. Jednou denně chodili oligofrenici na vycházku do sadu. Trhali ovoce, hrabali listí. Plivali po sobě, mávali rukama, neuměli se prát. Sestry je uklidnily slibem, rozdělaly ohníček a opekly jablka nebo brambory. Správce volaly zřídka. Kdo zalovil na vycházce v rozkroku, byl švihnut proutkem přes ruku a nedostal brambor. Rozumnější chodili se sestrami nakupovat a pomáhali jim. Za odměnu dostávali rohlík.

Lékař obstaral slabomyslnému bratranci papír s kulatým razítkem národního výboru a nechal jej převézt do úschovny. Tam jej oblékli do tepláků. Mohl si téměř dělat, co chtěl. Na vycházce byl několikrát švihnut proutkem přes ruku a ukáznil se. S nákupy zatím nepomáhal, aby neutekl domů.

Paní majorové se po slabomyslném bratranci stýskalo. Nebylo divu, byl to její vlastní syn.

– Nesmí mi ta kurva do domu, předesílala na adresu Milenky, – nebude sem chodit! Ona ho těma kozama a těma nohama vyrajtovala, kúčka jedna palestinská.

– Vyrajcovala, maminko, opravil ji inteligentní bratranec.

– Ona má ausschnitt až na břicho, předvedla okázale, vyhrnuvši šaty až k podvazkům, – a sukni tak!

Chlapec se zachvěl. – Třeba bude hodná…

– Proč hodná, na koho hodná, ječela paní majorová, – ať je jaká chce, tady nemá co dělat!

– Člověče, to je zajímavý, přemítal bratr, – von je debil, ale zastrčit koze nohy do holínek, na to bych nepřišel.

Bratrancův osud strašil chlapce ve snu. Rád se dotýkal hladkých povrchů, čichal k parfémům a toužil listovat spodničkami, ale bál se, že ho dají do úschovny, kde bude dostávat proutkem od vincentek. Nikdy ho žádná nepohladí ani za odřenou lišku se skleněným okem. Už ho nikdy nevyzvednou. Srdce mu poskočilo pokaždé, když se v domě v ulici Marie Pomocné objevila Milenka a zůstala stát u dveří jako kolednice, v sešmajdaných lodičkách a obtočená liškou, zakousnutou umělou tlamičkou do ocasu. Paní majorová ji nazvala čubkou. Někdy se jí na znamení protestu podařilo omdlít.

Chlapec dohonil Milenku na chodníku. Objal ji kolem boků a zabořil hlavu do holubího břicha. Když spočívali v nerovném objetí, často se na vteřinu objevilo slunce. Ačkoli při tom každý z nich myslel na něco jiného, bylo to nápadné a paní majorová pojala podezření.

– Nevím, jestli je to cvičení ještě zdrávo… Broňa s tebou zajde k doktorovi.

– S Broňou nepůjdu!

– Půjdeš, s kým ti nařídím. A fertig!

Štítil se urologových chlupatých prstů, bál se povzbudivých odlesků zlatých brejliček.

Broňa vzala chlapce za ruku. (Alespoň něco. Když byl menší, dovolovaly mu, aby si na ně lehl, pak se mu o nich zdálo.) Lékař je barbar. Směje se pitomostem a v noci se mu zdá o přiškrcených chlapeckých přirozeních.

– Já už tam nechci…

– Ani se mnou?

Nemateřsky jej políbila, a on souhlasil. Šel by kamkoli.

Z čekárny zmizel Adolf Kosárek. Na zdi svítil bílý obdélník. Fotely s prodřeným plátnem nahradily židle TON. Na nich sedělo několik mučedníků s matkami. Novicové se křečovitě drželi svých ochránkyň. Kontrolní skupina se přiblble usmívala. Po půlročním cvičení s frulou nedokázali myslet na nic jiného. Tmavovlasý jinoch u okna hleděl do zahrady a každou minutu olízl sklo.

Konečně přišli na řadu. Rozbušilo se mu srdce.

– Ukaž!

Chvíli lovil v trenýrkách, než se mu podařilo vykloubit přirození na světlo boží.

– No prosím, zajásal doktor. – Podívejte…

Stopadesátiletá zdravotní sestra se uznale zasmála. Broňa nahlédla ze slušnosti. Hoch se rychle oblékl.

– Dohlédněte na něj, slečno, aby už zbytečně necvičil. Stačí jednou denně přehrnout a umýt. Když mu zůstane předkožka zaškrcená za korunkou, dejte ho do teplé vody, opatrněji přehrňte zpátky a namažte touhle mastičkou. Kdyby to vázlo, zavolejte!

Vyšli do prázdné čekárny se stopami bláta na podlaze. Broňa držela v ruce kelímek se zázračnou mastí a červenou nálepkou. Hoch přistoupil k oknu a zkusil položit jazyk na studené sklo. Cválající srdce se zastavilo. Po malé pomlce, během níž se domníval, že umírá, se vrátilo k pravidelnému kroku.

Na ulici poskočil a chytil Broňu za ruku. – Budeš mě mazat mastičkou?

Uraženě se vyprostila a dala ruce do kapes. Když zůstal stát, vrátila se. – To víš, že budu.

Přišel do školy pozdě. Do třídy vešel v okamžiku, kdy přísná, ale spravedlivá učitelka ruštiny přistoupila k tabuli a tleskla: – Děti, pozor! Dnes si ukážeme, jak se píše ruské „G“. Takhle, podívejte! Jako šibenice, na které jsme pověsili zrádkyni Miladu Horákovou!

Filmem Kubánští kozáci obnovilo Osvobozené kino pravidelné promítání. Po své poctivé práci měli lidé právo na hodnotné filmy. Nikdo nemá právo přepadat pracující ženy. Hoch obnovil cvičení s frulou. Do ulic se vrátil klid.

Hotel Savoy IV

olej na sololitu, 34 × 34 cm

Ráno z neděle na pondělí se otci zdálo o dutém penisu, do něhož lze vsunout ještě jeden další. Probudil se leknutím a zapomněl se pomodlit. Vůbec nevěděl, kolikátého je, nevěděl, zda stromy kvetou, nebo zda dávají plody. Při posledním výslechu si všiml, že v kalendáři je červen. Když strčil do úst kartáček, dal mu sbohem další zub. Pravděpodobně se změnila strava, ale nemohl si vzpomenout, jestli k horšímu, nebo k lepšímu. K snídani dostal černou kávu, hranatý chléb, řepnou marmeládu. Po snídani se začal rouhat, tázaje se po smyslu existence. Zprvu své, později celého lidstva. Měl neslušný pocit, že Bůh jej klame, a nemá na to právo.

Před spaním ho rozrušilo Vyprávění o lidech, kteří dali světu křídla. Bylo to zdaleka nejprimitivnější ze všech čtení, které musel strávit. Všechno začalo jakýmsi Možajským, Alexandrem Fjodorovičem, a jeho studiem klouzavého snášení letícího ptáka. (Klouzavé snášení bylo tak jedinečné, až otce napadlo, jestli se nedostal do vězení jenom kvůli němu.)

Od ptáků přešel Možajskij k pokusům se vzdušnými draky. Tu dosáhl znamenitých úspěchů: připoutal se k veliké mu draku, jejž táhla za lano trojka koní, a podle svědectví očitých svědků, kteří tuto událost zaznamenali v Kronštadtském věstníku, ročník 1877–1878, se dvakrát vznesl do vzduchu a pohodlně létal. Deset let před podobnými pokusy ve Francii a Anglii, deset let před Lilienthalem.

Dlouho nemohl otec usnout, hypnotizován obrázkem vlasatého mužika v rubašce, jak štve dlouhým bičem ruskou trojku a za vozem na laně, deset metrů nad stepí, vznáší se ukřižovaný Možajskij. Ruský člověk skvěle zvítězil nad dosavadními překážkami vzduchoplavby. Udeřil knihou o zeď a vrátil se k vlastní tragédii.

Spočívala v tom, že šil paní Brázdové ze švédského velvyslanectví, paní Horákové, panu Kalandrovi (toho neměl moc rád, ale o tom při výslechu nepadlo ani slovo; jinak to byl inteligentní pán, taky mu šil jenom vestičku, oblek měl od Pokštefla a přinesl si zbytek látky, s Pokšteflem nebyl spokojen), Zápotockému, Dolanskému a panu profesoru Peškovi plášť ze zimního lodenu? Co mají ti lidé společného, kromě toho, že jezdí elektrikou, mají rádi špenát a kupují boty u Bati?

Za celého půl roku neměl otec erekce (mohl by, ale nesnažil se, poněvadž se domníval, že se to ve vězení nesluší) a přišel o dva zuby. Čekal, že ho převezou, ale nedočkal se. Přečetl Ruské motory, Elektrické světlo, Vědu o úrodnosti, Vlast velocipedu a Vyprávění o lidech, kteří dali světu křídla. Měl by ještě přečíst Ruské miny, Ruské předchůdce Darwina, O samohybných saních, Prvenství ruského loďařství, Tvůrce nových rostlin, Vytváření nových živočišných plemen, Prvenství ruských zbrojířů a několik dalších knih. Kdyby milovanou Ljubicu v sedmačtyřicátém netrefila ta láhev, měla by o něj dnes starost (dovede si ji představit, jak sedí doma, obličej zkřivený pláčem, a o něco méně na sebe dbá), synové by nevlčili, ve škole by se jim nehoršil prospěch a na svou omluvu by nemohli zlomeně prohlašovat, že jim chybí matka.

Než se dostavil holič, stihl Možajskij zkonstruovat model letadla se čtyřkolovým podvozkem a vzlétnout na stroji těžším vzduchu, vybaveném nejlehčím parním motorem na světě. V tichu cely bylo slyšet škrábání solingenské oceli a funění holiče. Otec žasl ještě pod břitvou. V městských amplionech za zdí swingoval Karel Vlach jako o život. Občas si pšoukl bachař.

Ti tři už dávno nemluvili.

Po odchodu obou biřiců usedl umytý a oholený otec na stoličku a dopřál si transfuzi v podobě modlitby, kterou ráno odbyl. Nešlo o rozmluvu s nebesy, nebylo o čem se bavit. Poprosil o milost pro vězně i věznitele, pro všechny trpící a nemocné, pro rodinu ve Ville Emma v ulici Marie Pomocné, pro celou republiku, aby zůstala zemským rájem alespoň na pohled, aby dobro zvítězilo a zlo se propadlo do pekel, kam patří. V takové chvíli se z nebe spouštěl megaprs a otec sál z toho Božího vemene důvěru a sílu k nelehkému životu, jenž nic neposkytuje zadarmo, bratři a sestry, ani ve vězení, ani na svobodě, a jen tomu, kdo má čisté svědomí, dodá sílu k zápasu, amen.

Když megaprs zmizel, zdálo se, že pro tento den je vše vyřčeno, urovnáno. A tu se opona otevřela ještě jednou a dírou v nebesích spatřil vězeň sebe, kterak kráčí do kopce ulicí od pošty k parku a čte noviny; prší a na konci té ulice, kde se krpál láme do roviny, je v rohu parku vysekaný trojúhelníkový dvoreček a na tom dvorečku stojí bílý třímetrový ON. V ruce drží knihu, v níž si jedním prstem založil místo, kde právě četl, a druhou ruku má svěšenou, jako by jí před chvílí pokynul unavenému poutníkovi, aby si odpočal a zamyslel se nad tou knihou. Otec okamžitě vyloučil, že by šlo o omyl. Dokonce byl tak udýchaný a zpocený, jako by do toho kopce od pošty k parku opravdu vyšel, jako každou neděli, s Lidovou demokracií v ruce. Usoudil, že se mu dostalo milosti prozření a Bůh chce jeho prostřednictvím sdělit obyčejným smrtelníkům, co má v nejbližší době v plánu. A poněvadž milost prozření je výsostné politická záležitost, stejně jako televize, rozhlas a noviny, nemohl k ní pan náčelník zůstat lhostejný.

– Podívejte, Očenášek, mně je úplně jedno, jestli jste blázen, nebo ne! Mým úkolem je zjistit, jestli obsah vidění není namířen proti bezpečnosti našeho lidově demokratického zřízení!

– Rozhodně nemám ten dojem, pane náčelníku.

– A rozumíte aspoň, co vám chci naznačit?

– Rozumím. Ale nemůžu přece za to, co vidím.

– Dejme tomu. Ale nemusíte to nikde troubit.

– Když si vás Bůh vyvolí, je to vaše povinnost, pane náčelníku.

– Já vám toho vašeho boha neberu, boha jeho… ale z jednoho průseru jsem vás vytáh, a do druhého se ženete! My to s vámi myslíme dobře. Sám vidíte, že naše mezilidské vztahy jsou docela dobré. Zatím jsme si rozuměli. Dokonce jsem ochoten připustit, že socha Stalina v místě, kde jste ho viděl, není špatný nápad. Chodí tam dost lidí… Roztočil glóbus a zabodl prst pod rovník. – Birdum Borroloola, ohlásil. – Jedna nula.

Otec cítil, že původní tlak pominul. Již několik dní zjevně o nic nešlo. Drželi ho z jakéhosi zvráceného přesvědčení, nikomu to nepomáhalo, nikdo o to nestál. Zabíral místo a potřebovali se ho zbavit. Buď ho pustí, nebo popraví.

– Dneska se mi, pane náčelníku, zdálo, že jsem byl propuštěn.

– Ale nezdálo se vám kdy, co? Ha, ha…

– Nevím, kolikátého je.

Náčelník otočil kalendář. Bylo sedmadvacátého června tisíc devět set padesát.

– Co byste tomu řek, Očenášek, kdybysme vás teda pustili dneska?

– Musím přiznat, pane náčelníku, že i když se mi o tom zdálo, tak jste mě zaskočil.

– To mi neříkejte ani ze srandy. Sváťo, slyšels ho?

– No jo, přiklátil se kolega, – vy jste se tady, Očenáš, ňák domestikoval. Až půjdete doma na záchod, nezapomeňte zabouchat na dveře, jinak se nevyserete!

Trojice se družně zasmála, otec spíše křečovitě. Sváťa roztočil glóbus, našel Toronto a vyrovnal na jedna jedna. Náčelník nabídl dokola camelky.

Otec přičichl k cigaretě. – Chtěl jsem říct, že jste mě příjemně zaskočil, pane náčelníku. Takže dneska bych jako… mohl jít domů?

– No, vono zase takhle… náčelník vyplivl smítko tabáku, – sebereme vás ajn cvaj, že jo, ale pustit někoho z báně, to není jen tak, viď, Sváťo?

– Je s tím spousta papírování, potvrdil Sváťa.

– Třeba by se to, pane náčelníku, dalo stihnout…

– Třeba jo… připustil ledabyle náčelník, – ale třeba si vás tu ještě necháme… třeba jsme si vůbec nevyjasnili, jak to bylo s těma balíčkama ze Švédska… Ale necháme si něco na příště, co říkáte?

Otec přemýšlel, má-li ty balíčky vybalit, nebo si je nechat na příště, jak radil pan kapitán, a než dokouřil, rozhodl se, že bude mlčet. Sebrat ho můžou kdykoli, a takový foršus není k zahození.

Kolem věznice pochodovali vojáci a zpívali píseň o stalinské pěchotě. Kromě refrénu Kde se žije družně, svorně, u nás v naší rotě, v stalinské pěchotě a sloky Rozkaz naší otčiny, otčiny, měnili jsme na činy, na činy nebylo textu rozumět. Jak pochodovali stále dokola, melodie se přibližovala a vzdalovala v dlouhých vlnách, doprovázena rytmickým šoustáním okovaných podrážek. Oba důstojníci zálibně naslouchali. Idylu porušil náčelník.

– Budete mi chybět, boha jeho. Víte, že mě ty vředy berou čím dál víc?

Bůh odměňuje trpělivé. Otec se rozhodl mlčet, aby si to ještě na poslední chvíli nepokazil.

Píseň se znovu přiblížila. Každý rok a každý den, každý den, novou slávu dobudem, dobudem…

– Taky bysme vás mohli poslat do čeledníku na pozorování. Máte tam kamaráda a mohli byste bejt pozorovaný až do smrti.

– Koho?

– Ále… Babinčáka to sebralo. Ty hřebíky se mu vrazily do hlavy. Starej fronťák, a udělá si chrastítko a chová se jako dítě. Člověk, kterej nepochopí komunismus, je u mě blázen!

Míru jsme my věrná stráž, věrná stráž, k boji hotov voják náš, voják náš…

V tom okamžiku objevil náčelník město v nekonečných vodách Tichého oceánu a zabodoval. Otce těšilo, když pan náčelník vyhrával, býval pak družnější a nebazíroval na maličkostech.

– Bolí mě taky čtrnáct dní tady vzadu u ledviny, a vy chcete jít domů…?

Otec se zastyděl. Mnoho nechybělo a překotně slíbil, že tady samozřejmě zůstane, jak dlouho bude pan náčelník potřebovat. (Já jsem ten, který přišel na svět, aby pomáhal…)

– Položte se, pane náčelníku, na pohovku a svlečte se, pravil otec.

Ty relativní hodiny odbily deset.

– Tam ne… ano, tam, tam, skuhral náčelník, – tam, tam, tam, lebedil si, – to je vono… sakra, fotr, vy máte ruce jako Ježíšek!

A zase to nebylo dohromady nic, jen takové šmátnutí, takové lehounké přejetí kůže v místě, kde vyzařovala na dva, tři centimetry namodralá palčivost.

Náčelník si položil masitý podbradek na vikslajvant a zachrochtal zkřivenou hubou: – Vy byste měl vyfasovat doživotí a my bysme si vás tu krmili, boha jeho… Bohužel, už vás nepotřebujeme. Sváťo, zařval, – pusť ho, kurva, nebo si to rozmyslím!

– Ještě maličkost, otálel otec.

– Co zas…?

– Jestli jsem teda něco proved, nebo ne?

– Je to možný…? Náčelník vstal a ohnal se, jako by chtěl dát otci facku hřbetem ruky. Pak si uvědomil, že mu bylo pomoženo. Roztočil glóbus a rozmrzele odvětil: – Na vašem místě bych se takhle blbě neptal!

A zase sestoupili někam dolů. Pod dohledem Sváti obdržel šatstvo a prázdnou aktovku. Věci páchly dezinfekcí. Pálily ho oči.

– Podvazky, řekl. – Chybějí podvazky.

– Jaký podvazky, Očenáš?

– Pánské. Nosím ponožky bez gumiček.

– Vobleč se a padej, ucedil skladník v teplákách s razítkem ATK Praha.

– Pánové, já jsem konsternován, poznamenal otec. A balancuje na jedné noze, s kalhotami v ruce, uvažoval, zda stojí za podporu režim, který nedokáže uhlídat jedny pánské podvazky ve vězeňském skladu.

Vězení opustil ve dvanáct třicet bez oběda. Vyšel na ulici, nadechl se a rozhlédl. Poznal, že není v Praze, že jej celou dobu věznili ve městě, kde bydlel, a že do ulice Marie Pomocné bylo od cely něco přes dva bloky. Z neznámých příčin vykročil k domovu oklikou.

V trafice u pošty už Lidovou demokracii vyprodali. Vydal se do kopce Stalinovou třídou, ponožky mu padaly přes kotníky na polobotky. Na vrcholu kopce, kde mu bylo spatřit generalissimův pomník, postál, aby se vydýchal. Místo bylo zanedbanější než ve snu. Přesto bylo zřejmé, že nemohlo být vybráno lépe. Po protějším chodníku kráčel muž. Spatřil otce, přešel ulici, vytáhl cigaretu a požádal o oheň. Když se dověděl, že tázaný bohužel zápalky nemá, zdvořile se zeptal, zda je pánovi známo, že papuánští muži mají při zasvěcovacích obřadech normu čtyřiceti minut na ulovení hada. Otec přiznal, že mu tato skutečnost známa není. Muž požádal o prominutí, že vyrušoval, a pokračoval v cestě. Ačkoli na ulici bylo tou dobou poměrně živo, nikoho jiného neoslovil. Jak se později otec svěřil, nejvíc mu bylo divné, že mu to není divné. Usoudil, že v uplynulých sedmi měsících měla veřejnost k dispozici informace, které do vězení nepronikly, a zatoužil po tiché modlitbě. U Husova sboru měli zavřeno. Chvíli váhal, pak se ekumenicky rozhodl pro katolický chrám Smrtelných úzkostí Páně, kde se nalačno pomodlil. Na hřbitově, až na skalní vdovy roztroušené u vyfintěných hrobečků, bylo pusto. Matčin hrob vykazoval známky pokročilého nezájmu. Bylo zřejmé, že sem po dobu otcova zadržení nechodili synové, v jejichž věku se na ta místa putuje většinou z donucení, ani nebožčina sestra paní majorová, o švagrovi nemluvě. Znovu se pomodlil, znovu nalačno. Tráva mu dosahovala ke kolenům. Vyškubl tři bodláky a přestal. Vdovy vyčítavě loupaly očima. Složil ruce pod břichem a v duchu promluvil k nebohé: Jak vidíš, ženo, nemám ani podvazky. Zato mám nevyžehlený oblek, protáhli ho lyzolem a tohle je výsledek. Někdy jsem si říkal, že by bylo lepší umřít a nemít starosti (jako ty), na druhé straně, kam spěchat? Řekneš za tebou, jistě, ale jak tě znám, netahala bys mě k sobě násilím. A co kluci? Tak vidíš. Měl bych je dostat ještě do škol, ale teď po mém uvěznění to nebude snadné. Nejhorší je, že nevím, proč mě sebrali, čili ani nevím, proč mě pustili. Zatím to vypadá tak, že si nezasloužím jedno ani druhé. Celé příhodě chybí posloupnost příčin a následků. Kdyby šlo o náhodu, stavil bych se tady už dávno. Bůh byl úplně mimo, ten výpadek mě děsí. Jak to teď vidím, a vidím různé věci, spěchat nebudu. Přečetl jsem tam několik knih, celé mé neúplné vzdělání bylo k ničemu. Proto mi jde o ty kluky. O staršího strach nemám, ale mladej je ňouma. Nohu má samosebou slabší, ale v pořádku, a jinak se vyvíjí celkem normálně. Školy by měli mít oba. Jaké, to je předčasná otázka. Budu muset jít. Nebyl jsem dlouho doma, ostatní ti povím příště. Neměj strach, hrob dáme do pořádku.

Opouštěje hřbitov, uctivě zdravil míjené vdovy, které po smrti svých mužů rozkvetly jako bachařky na penzi. U brány se rozhlédl, zda se nikdo nedívá, sehnul se a povytáhl si shrnuté ponožky. Když se vztyčil, zatočila se mu hlava.

Chvíli musel počkat, opřen rukou o tabulku s nápisem Hřbitov je otevřen v létě od 8.00 do 19.00, v zimě od 10.00 do 16.00. Z příčin, jež ležely mimo jeho chápání, si znovu vzpomněl na dutý penis, do něhož lze vsunout ještě jeden další. Připadal si jako po těžké nemoci. Ve městě řvala ochraptělá rota. Armádu svou milujem, milujem, jako k rodině k ní lnem, věrně lnem.

Na severní straně Mírového náměstí, v automatu U samopalu, požil otec dosud neznámé jídlo, které zkomponoval odpovědný vedoucí Josef Vlach a nazval je vlašský salát. Pochoutka se rychle rozšířila do celé republiky a nejvíce chutnala se slanou houskou a z papíru. Dala se téměř libovolně ředit vodou. Byly přibližně dvě hodiny odpoledne.

Víc toho na obraze při nejlepší vůli není.

Generál Umbády Umbády

olej na plátně, 102 × 147 cm

Ve městě mezitím zřídili Oděvní tvorbu a otec přestal konkurovat cenou. Na doporučení odboru pracovních sil přijal skromné místo ve šroubárně. Vlastní práce byla jednotvárná a ubíjející. Přátelské vztahy bylo těžké navázat, chlapi se o přestávce většinou bavili o ženských a ženské o porodech. Vadilo mu, že musí brzy vstávat. O půl třetí přišel ze šroubárny a najedl se. Ve tři hodiny přicházeli trpící z blízka i z dáli. Kdo měl bolesti, dřív nebo později skončil pod otcovýma rukama na fošně. Klienti tvořili před prádelkou frontu. V době, kdy se větral biograf, mohli použít kinosálu jako čekárny. Každý den vložil otec ruku na dvacet sedm lidí. Místo osmadvacátého si šel lehnout. Ti zbývající nemohli nic dělat, a museli odejít. Někteří si stěžovali na okresním výboru Komunistické strany, tvrdíce, že je otec povinen snímat jejich bolesti až do úpadu, ale neuspěli. Norma byla tak magická, že když přijel autobus se skupinou třiceti čínských klavíristů, tři zůstali neošetřeni.

Jednoho dne zastavil před domem automobil značky Škoda Tudor. Člověk, který přijel, měl nový kožený kabát. Řídil sám. Byl malý, mrštný, snad o něco méně inteligentní, než by se dalo soudit na první pohled. Zažité způsoby prozrazovaly původ a vzdělání a pan major se instinktivně napřímil před vyšší šarží. Rovněž paní majorovou pečlivě oblečený muž okouzlil. Otec si začal plnit aktovku cigaretami a čistým prádlem.

– Gorgon, řekl ten člověk.

– Těší mě, pravil otec. – Půjdeme?

– Tašku si tady nechte.

Otec šel první, Gorgon za ním. Venku byla tma.

Pan major se opět posadil a paní majorová položila řečnickou otázku: – Myslíte, že si dá kávu?

– Nejdřív tatínka zastřelí, ozval se chlapec, aniž zvedl hlavu od rodokapsu. (Charles Daniels se mezitím dostal do pěkné šlamastyky.)

– Mein Gott… Vemte tomu dítěti ty žvásty!

– Sedni si, Milico, služba je služba, uklidňoval ženu major.

(…) na dvoře se muži zastavili. Charles osaměl. Tmou třeskl výstřel. Kulka olízla Charlesovi levé ucho.

„Pomodli se, lotře…!“

Instinktivně se přikrčil a jeho chřípím pronikl zápach střelného prachu…

Na dvoře se muži zastavili.

– Můžu se pomodlit? zeptal se otec.

– Není důvod. Gorgon vytáhl cigarety. – Kouříte?

Otec si nechal zapálit. Třásly se mu ruce. – Jsem dělník národního podniku Šroubárny a drátovny a mám kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. V srpnu jsem zvedl normu o padesát dvě procenta, od září chodím do lidových kursů ruštiny, stal jsem se pokladníkem závodní organizace Svazu československo-sovětského přátelství a členem Svazu protifašistických bojovníků.

– Bolí mě záda.

– Co to…?

– Záda. Tady a někdy tady, čmáral Gorgon otci mezi lopatkami.

– Záda…, opakoval připitoměle otec.

– Jste snad ten Očenášek, ne? Přijel jsem až z Prahy. Přiblížil hubinku k otcovu uchu a zašeptal: – Bory šumí po skalinách…

Otce napadlo, že chlap je provokatér. Ale i provokatéra mohou bolet záda. Pozval pana Gorgona do prádelky.

Měl červené trenýrky a vyskákané nohy bez chloupků. Svršky odložil na stoličku a bez protestů se položil na prkna, s nimiž téměř splynul.

– Dělejte, vyzval otce. – Tady a tady.

– Musím se soustředit, namítl otec.

– Myslel jsem, že to bude jako u doktora.

– Kdyby to bylo jako u doktora, nikdo by sem nechodil.

– Bolesti mám většinou v autě a někdy nemůžu spát.

– Potřebuju, abyste byl zticha.

Otec zahajoval léčbu pocením. Jakmile propotil košili na zádech, přistoupil k vlastnímu výkonu. Položil Gorgonovi ruce na záda a zvolna přejížděl podél páteře odshora dolů. Na pacienta se nedíval. Náhle se vztyčil. – Zdá se, že teď vás nic nebolí. Proč jste za mnou přišel?

– Okamžik, mistře… Gorgon se vymrštil, seskočil na podlahu. Rychle se oblékl. – Oni mi říkali, že vás nikdo nepodfoukne. Měli pravdu. Poslal mě generál… zamumlal jméno, které znělo jako Umbády Umbády. – Soudruh generál předpokládá, že mu vyhovíte. Lépe řečeno, nepředpokládá, že byste mu nevyhověl. Ještě lépe řečeno, zakoktal se, – on nepředpokládá nic, to my předpokládáme.

– Kdo my?

– My, co se tady o něj staráme. Já jsem si jen dovolil malou zkoušku. Řeknu soudruhu generálovi, že nejste podvodník a je na vás spolehnutí. To bude stačit.

– Račte být taky voják? zajímal se otec.

– Já jsem plukovník, odpověděl Gorgon, jako by to nestálo za řeč. – Takže jsme dohodnuti…

Otec se chvíli ošíval. – Můžu to zkusit, ale… kdybyste byl tak laskav, přeslechl jsem jméno pana generála, nerad bych, aby došlo k nějakému nedorozumění.

Plukovník Gorgon ochotně zopakoval jméno svého nadřízeného, ale ať otec špicoval uši sebevíc, zaslechl zase jen Umbády Umbády.

Rodina v domě si zatím spolehlivě udržovala špatnou náladu. Paní majorová s Broňou se v kuchyni střídaly ve čtení modliteb za vězněné. Pan major obcházel kolem stolu a opakoval: – Tak, tak… tak, tak… Fena tiše kňučela. Inteligentní bratranec si v duchu sumíroval, jak teoreticky zdůvodní případné strýcovo zastřelení. Bratr se nervózně usmíval z trudovitých výšin šestnácti let. Charles pod stolem prchal ze spárů najatých hrdlořezů, netuše, že Betty putuje šupem zpátky přes hranici. Sympatický pár byl dopaden v kostele a pochopům nebylo nic svaté. Všichni společně pak čekali, kdy třeskne výstřel.

Místo výstřelu naskočil motor tudora. Automobil zacouval k železné bráně, otočil se, rozsvítil reflektory a odjel ulicí Marie Pomocné k jihu. Na křižovatce zahnul doleva, ve směru ukazatele PRAHA 60 km. Otec hleděl za červenými světly, dokud nezmizela za zatáčkou. Netušil, že stojí na prahu nové kariéry. Vstoupil do domu a vysypal z aktovky čisté prádlo, kartáček na zuby a cigarety. Chvíli přemýšlel, jak se nejlépe vyrovnat s prožitým napětím. Když se domníval, že na to kápl, vzal si čistou košili a vytratil se z domu vykonat příkladný pohlavní styk.

Za týden zastavil tudor před šroubárnou. Gorgon vystoupil a překonal ostrahu ve vrátnici. Otec právě sekal drát, co kus, to jiskra do plamene světové revoluce. Ve fabrice se již aklimatizoval a přivítal známého hlasitou převahou.

– Á… Umbády, Umbády…

– Pssst, vyděsil se Gorgon a položil si prst na ústa, ačkoli dílnou poletovalo sto deset decibelů i o svačině.

– Převlečte se, pojedete se mnou!

– Nevzal jsem si čisté prádlo, křikl otec a vypnul mašinu. – Kam pojedeme?

Plukovník zbytečné gesto zopakoval a doprovodil zadrženého ke skříňce. Otec se umyl a převlékl do elegantního obleku z anglického muliné. Bylo mu dovoleno uvázat si kravatu. Z horní přihrádky přemístil do kapes dvě krabičky cigaret. Přidal stokorunu, kterou měl ve skříňce pro strýčka příhodu. Domníval se, že strýček je tady. Potěšilo jej, že zatčení má konečně úroveň, za níž se jednou nebude muset před spolupracovníky stydět.

– Můžeme jít, řekl.

Ve dveřích dostal přednost, píchačky ve vrátnici ignoroval.

Za volantem tudora seděl pořízek o dvě hlavy vyšší než Gorgon. Netrpělivě poposedával, klepal si popel na sako a knoflíky si oškubával o kormidelní kolo. Lysé temeno si leštil o umaštěné čalounění střechy. Vyjeli směrem na Prahu, projeli Roudnicí, u Grobiána si pořízek koupil cigarety značky Džunka. Ve Veltrusích u železného mostu natankoval.

– Támhle se narodil Antonín Dvořák, ukázal otec do stráně.

Gorgon mlčel. Na štítu domu za benzinovou pumpou opadával starý nápis ZUBY – ZÄHNE. V restauraci na druhém břehu hráli Modrý pavilon. Otec seděl vzadu. Začínal podzim a listí na stromech chytalo rez. Jako by se nic zvláštního nedělo.

Na kraji Kobylis zastavili. Gorgon si přesedl dozadu. Vytáhl tmavomodrý šátek s bílými puntíky a zručně jej zajatci uvázal přes oči. Otec ucítil Černou kočku a přiboudlou vůni dámských podvazků.

– Teď pojedete potmě. Až budeme na místě, šátek vám zase sundám.

Otec odhadl, že jedou dolů k Bulovce. Zaznamenal historickou zatáčku u bývalé vychovatelny, most, zaslechl nárazníky z holešovického nádraží a ucítil zápach šlachty z jatek. Dál nebyl schopen se orientovat. Každou chvíli cinkla tramvaj. Jemně vrzla brána, ozval se tichý hovor. Šustění pneumatik, písek, brzdy.

– Nebojte se, povedu vás.

Gorgon mu podal ruku. Otec si představil, jak plukovník, rozpomenuv se ráno na své povinnosti, otevřel tou malou rukou skříň své ženy a z křehkých propriet vybral tmavomodrý hedvábný šátek s bílými puntíky. Ženu má podle vůně drobnou, brunetku, jako vhodnou látku na kostým by jí poradil orleans. Hopla… S jemným násilím byl usazen do křesla. Potom mu rozvázali šátek.

Místnost měla dvě velká okna s rozmařile nařasenými závěsy z rudého sametu. Na stolečku mezi okny, v kbelíku z alpaky, mířila do nebe láhev šampaňského. Na stříbrné míse vzbuzovala laskominy růžová hromada jemně nakrájeného lososa, ve skle kopec červeného kaviáru. Množství odhadl otec na půl kilogramu. Na druhém konci tabule někdo nakydal do podobné nádoby kaviár zlatý a do jiker zabodl stříbrnou lžíci. Mezi oběma krajnostmi se rozprostíraly mísy, talířky a kelímky se zavařeninami, šunkou a ovocem. Bylo zde šedesát oloupaných vařených vajec, vepřová roláda pečená v omentu, nakrájená na tenké plátky. Ucítil jemné uzené párečky a nosem mu projelo do mozku aroma ostré hořčice. Dojem skromně doplňovalo přiměřené množství plátků bílé veky, arménský koňak, ruská vodka. Nad krajinou kouřil samovar.

Závěs krvavé barvy se rozhrnul. Vstoupil golem v generálské uniformě. Za ním muž v obyčejném stejnokroji. Otec povstal.

– Sdďďťťťsss, pravil generál.

Tlumočník přeložil: – Posaďte se.

Generál se posadil první a zamrmlal, aniž otevřel ústa:

– Bďkšť, což podle tlumočníka znamenalo: – Vezměte si něco k jídlu.

– Děkuji, snad až potom, řekl otec.

Oba muži vzhlédli, jako by se ptali po čem. Po něčem, myslel si otec. Něco se musí stát.

– Bory šumí po skalinách, pronesl významně tlumočník a usmál se.

– Ano, šumí, souhlasil otec a taky se usmál. Nakonec se usmál i generál. Jeho smích připomínal záchvat pláče. Trochu se otřásal a rozverně kýval olysalou hlavou. Uši mu do ní zarůstaly.

Vítr za okny rozfoukl mraky. Slunce dopadlo na tabuli a rozsvítilo stolní lampičku arménského koňaku. Generál se beze slova svlékl. Odložil dvouřadovou khaki blůzu z česané příze, tlumočník mu stáhl tmavomodré kalhoty s červenými lampasy. Poslední košilka. I v plátěných trenýrkách zůstal hrdina od Skidělu navoněný a neprůstřelný. Pohovka v rohu byla potažena fialovým rypsem. Tam se položil. Tam otec přistoupil a položil ruku na koňské břicho generála Umbádyho Umbádyho, nebo jak se ten člověk jmenoval.

– Ech…, zasténal generál, nemotorný jako lachtan na suchu. – Éééch…

Otec požádal o ticho. Lachtan se podrobil. Tlumočník nepřekládal.

Komnatou provál pravoslavný vítr, zařehtala trojka, začpěly láptě, zasněmovali popi. Za dveřmi cinkly oficírské šporny, jako by revoluce měla teprve přijít a kníže Dolgochujskij přibyl ze svého zboží do Petrohradu právě včas, aby na vlastní oči spatřil plesovou toaletu hraběnky Naděždy Lymské, maják, zvon, Lenin, – Éééch… a konečně úleva.

Otcova ruka byla ledově chladná.

– Vaše šle, pane generále…

Generál se oblékl a ukázal třesoucí se rukou na párečky. – Sosiski…

Párečky si vezmu, uvažuje otec, takhle se jednou budeme mít všichni.

– Párky, přeložil zbytečně tlumočník. – Co budete pít?

– Dal bych si pivo, zamumlal otec, marnotratně konzumuje předválečné uzeniny.

Generál chvíli pozoroval vyhladovělého léčitele, nakonec mu podal ruku a pronesl větu, kterou tlumočník nepřeložil. Otec vyrozuměl, že takhle to teď půjde každé pondělí. Na cestu dostal dva balíčky. V jednom voněly párečky, v druhém vepřová roláda pečená v omentu. Pivo neměli. Za hodinu byl doma a příště si vezme aktovku.

– Jezte, nařídil uplakané rodině, – takové párky vyráběl před válkou na Vinohradech Maceška. Chlapci, takové jste ještě nejedli! Milico, švagře, Broňo, jezte! V pondělí pravděpodobně přivezu zase!

S každým soustem chválili Gorgona, generála Umbádyho Umbádyho a Macešku.

– Párky, pivo, holky hezké, to jsou dary země české, připomněla paní majorová a utřela si bradu.

– To jsou sovětské párky, maminko, vysvětlil inteligentní bratranec, – jedl jsem je v Moskvě. Nejlepší je k nim sovětská bílá veka a sovětská hořčice.

– Sovětský svaz, vykřikl chlapec.

– Pomodlíme se, rozhodl otec. – Nejmilostivější Otče, dej, ať v odevzdanosti tobě žijeme jako ti, kdo nepatří sami sobě, nýbrž kdo jsou koupeni za drahou cenu. Amen.

Serioso, ma non troppo

Čtrnáct dní po převratu podlehl mladší syn konvenci. Šel a koupil televizi s parabolickou anténou. Otec, vykolejený mozkovou porážkou, odvrhl nudné knihy, nabyl ztracené rovnováhy. Od časného rána do pozdních hodin přepíná programy. Nemůže přestat. Stal se dítětem, okouzleným pohybem, barvou, řečmi. Bez varování překvapuje otázkami.

– Když dolar klesá, co myslíš, že se stane?

– Asi nic, nedělej si starosti.

– Něco se musí stát. Proč by to jinak hlásili v televizi? Vysvětli mi, co dělá v tom případě koruna, co marka a o kolik koruna stoupne.

– Dřív stoupne voda ve sklepě.

– Ty mě nebereš vážně.

– Beru, tati. Neberu vážně televizi.

– Děláš chybu. Nedávno říkali, že ovlivňuje naše myšlení.

– Právě proto ji neberu vážně. Otoč se, namažu ti záda.

– Nechci. Nemůžu ten kafr ani cejtit. Pořád mi připomíná, že jsem nemocnej.

– Seženu jiný mazání.

– Nic nesháněj! Každej smrad mi to bude připomínat.

– Musíš víc sedět, jinak budeš mít proleženiny.

– Tak ať, našpulí se otec. – Proležím se do přízemí, do sklepa, umřu. Všem se vám uleví. Nebejt televize, dávno jsem se oběsil.

– Jak nám dnes celý den hlásily světové agentury, dolar klesá. Pozvali jsme do studia experta Státní banky československé, abychom mu položili otázku: jak na to budeme reagovat my?

Expert se fotogenicky zamýšlí. – Bezprostředně nijak. Ale perspektivně se tím budeme muset zabývat.

Na otázku, co se změnilo v kultuře od začátku roku 1989, odpovídá Jana Budárková, vedoucí prodejny Divadelní techniky Praha: – Rozšířili jsme prodej o loutky, zatím jen o jeden druh: Kašpárka.

– Ty seš, tati, jedinej člověk na světě, kterýmu televize zachránila život.

– Tomu se nemůžu zasmát, zhodnotí otec synův pokus o vtip. – Radši vyklop, jak si stojí dolar, abych moh klidně spát.

– Vážně nevím, odpoví syn a vypne televizi. – Budeš ještě čurat?

Na stolku chladne magický přístroj.

– Radši se pochčiju, odpoví tiše otec.

– Nebuď zbytečně radikální, tati.

– Radikálně se pochčiju, potvrdí svůj úmysl otec, a uchvácen hasnoucí tečkou uprostřed obrazovky, obrátí se k Nejvyššímu: – Otče, který jsi všemocný a vševědoucí, všechno víš a o všem rozhoduješ, prozraď, čím jsem se provinil, že ze všech mých synů musí o mě pečovat ten nejpitomější…

– Mám nápad, tati. Co kdybych tě vzal příští neděli na služby Boží?

Dívko, dívko neznámá
(portrét)

olej na plátně, 47 × 53 cm

(…) V prkenné boudě cloumal Charles pouty. Každý pohyb způsobil, že se mu provaz zařezával do masa hlouběji a hlouběji. Jeho ruce, tak obratné při hře s kolty, byly nyní bezmocně zkrouceny za zády. Jednou denně přicházel páchnoucí Mexičan vyměnit vodu a na zatuchlý slamník položil beze slova kukuřičnou placku. Rozvázal vězni pouta, usedl se zkříženýma nohama u dveří a s opakovačkou v ruce trpělivě čekal, až se Charles nají. Zatímco Charles hořel netrpělivostí, mučen otázkami, co je s Betty, popíjel zteplalou vodu a rozhýbával ztuhlé údy, čas pro strážce nic neznamenal. Zdálo se, že podřimuje. Náhle Charlesovi vypadl džbán z rukou. Mexičan se nepohnul. Hlava jako by mu spadla ještě níže. Dvěma skoky byl Charles u dveří a přesný upper cut zvrátil Mexičanovu hlavu nazad. Vzápětí byli oba na nohou. Zápasili urputně a mlčky, přízračný boj nebyl porušen jediným slovem. Charlese překvapilo, že Mexičan nevolá o pomoc. Krváceje ze rtů, nevydal ani hlásku. Charles lehce odrážel rány a v duchu děkoval svému irskému trenérovi v Bostonu, jenž mu neodpustil jedinou lekci boxu. Během zápasu, kdy bránil Mexičanovi shýbnout se pro opakovačku, neboť správně předpokládal, že jediný výstřel by probudil celé pueblo, připravil si útok a dvěma přesnými directy poslal protivníka k zemi. Když jej svazoval provazem, Mexičan se probral a zděšeně uhýbal zkrvavenou hlavou, horečně naznačuje, že nepotřebuje roubík. V dálce zahoukal parník, ačkoli široko daleko nebyla řeka, o moři ani nemluvě. V tom okamžiku Charles pochopil, že strážce je hluchoněmý.

– Hůůů…, vydechl rozčileně chlapec. Prudce vstal, zapomněl, že je pod stolem a udeřil se do hlavy. Zaslzel proti své vůli. Vyškrábal se na první drobná kolena, která nahmatal, dospěl do hubené náruče a přitiskl se k hrudníčku, jenž patřil dívce, kterou v životě neviděl. Udolán hluchoněmým Mexičanem, parníkem, úderem do temene a tou holkou, představil se: – Říkejte mi Charlesi.

Přivedl ji inteligentní bratranec. Měla klukovský účes a nekomplikované způsoby. Na dotěrné otázky rodiny odpovídala ano a ne, někdy dodala ano, to má logiku, nebo ne, to nemá logiku. To, že přišla, zřejmě logiku mělo. Pocházela z venkova. Její otec se stal ze dne na den kulakem v obci Okenice. V té vesnici žilo čtrnáct kulaků a všichni pěstovali chmel. Dívka se jednoho dne objevila na okresním národním výboru. Celý den bloumala po chodbách, až se jí ujala soucitná žena. V kantýně jí koupila dvě housky, dvacet deka vlašského salátu a byla ochotna ji vyslechnout. Dívka snědla salát, způsobně otřela ústa a prohlásila, že se již nemůže dívat na to, jak její otec vykořisťuje sezonní dělníky. Soucitná žena byla zděšena, neboť se původně domnívala, že se ujala sirotka.

– Dítě, dítě, zabědovala, – co tomu řeknou rodiče?

Dítě mělo spočítáno, že se už na vesnici nevrátí. Jako kulacká dcerka by se nevdala. Nedá si zničit život zaostalými rodiči, kteří nechápou, co se u nás děje.

– Co se děje? lekla se soucitná žena.

– No, ty změny, odpověděla dívka.

Soucitná žena pochopila, ale kulaci nespadali do její kompetence.

Inteligentní bratranec právě začal pracovat na úseku kultury. V kanceláři, kam byla dívka přivedena, se nacházel náhodou. Hubené stvoření, jež dokázalo zapřít otce jako Petr Krista, dávalo najevo pohrdání penězi a nekritickou sympatii se všemi, kteří nejsou zatíženi starostmi o majetek. Říkala, že nechce nic vlastnit, aby zůstala čistá. Až dosud byla horlivou katoličkou. Šlo o kombinaci pokroku a tmářství. Směs se stala třaskavou v okamžiku, kdy vláda zrušila kláštery. Vliv četby nebylo možné vyloučit.

Nejprve ji přemlouvali, ať jde domů, poněvadž rodiče již mají nejspíše starost. Nechápala, proč má chodit někam, odkud právě ze zásadních důvodů odešla. O rodičovských starostech měla své mínění, slovo zásadní několikrát opakovala. Kde jinde by se měly ctít zásady než právě tady? Mělo to logiku. Funkcionáře napadlo, že dívka zůstane čistou ještě dlouho.

Inteligentnímu bratranci její postoj imponoval. Našel svou Betty, literární postavu, o níž se domníval, že ve skutečnosti neexistuje. Takových žen potřebovala naše lidově demokratická vlast víc. Takovou ženu potřeboval on. Během rozhovoru se sblížili. Syn vládního vojáka s kulakovou dcerkou osvědčili principiální přístup, jenž je zbavil staré odpovědnosti a poskytl nové argumenty.

Zoufalý úředník národního výboru, dosazený nedávno ze šroubárny (kde jej nahradil otec) a poctivě zápolící se záludnostmi psacího stroje Underwood No 5 a přibližně stejně staré sekretářky, pohlédl na dívčinu chlapeckou hruď a prohlásil: – De facto vám bylo osmnáct, že jo, už nejste pracující dorost, nakonec si můžete dělat, co chcete.

Inteligentní bratranec namítl, že jestli si soudruh vzpomíná, ona tu není, aby si dělala, co chce, ona přišla oznámit, že její otec vykořisťuje sezonní dělníky.

– My se na to podíváme, rozhodl kolega, – a zatneme mu tipec. Kde budete bydlet?

– Já se o ni postarám, přislíbil inteligentní bratranec, – máme prázdný pokoj po bratrovi.

V nádražní úschovně vyzvedli kufr. Měla v něm dvoje šaty, prádlo, kartáček na zuby, brýle a památník. (Sbohem, otče, sbohem, matko, sbohem, včelky na česnech, bylo u vás, ach, tak sladko, v rodných zdech. V upomínku své dceři vepsal otec.) Inteligentního bratrance potěšilo, že dívka je založením nejen principiální, ale i poetická. I její zmatené bloudění po národním výboru se vysvětlilo: má předepsány brýle, a stydí se je nosit.

– Moc ti sluší, povzbudil ji inteligentní bratranec.

Vypadala v nich ohavně.

Ještě téhož roku bylo přikročeno k zatínání tipce. Ani slabomyslné dítě by neuvěřilo, že ze čtrnácti kulaků vykořisťuje sezonní dělníky pouze dívčin otec. Kolektivizace byla na spadnutí. Výbor čekal, až bude po sklizni chmele. Agitátoři vyjeli do terénu a tři kozičkáři založili družstvo. Přidali se dva železničáři a jeden alkoholik. Po nich deset sedláků, z nichž pět mělo slabé nervy a pět doufalo, že se jim časem nějakým blíže neurčeným hlasováním podaří rozmnožit majetek. Tři rodiny šly příkladem: podpořili společné hospodaření, přirovnávajíce je na veřejné schůzi k založení Tábora bratřími kolem roku 1420. Byli to evangelíci a kromě kozičkářů a alkoholika je nikdo nebral vážně. Akce se hezky rozvíjela, bez ohledu na hlasování, tradici či zpozdilý sentimentální vztah k takzvané rodné hroudě. Dívčin otec prodal chmel. Po bramborách a řepě si zapsal do kalendáře: Poslední rok soukromého hospodaření. Neustálým vyměňováním pozemků za horší a horší budeme patrně na jaře nuceni vstoupit do družstva. Nevidíme již žádnou možnost, jak se zbožnou prací uživit jinak. Zaplatil úvěr u Rolnické záložny, dceru proklel. Časem pochopil, že by k tomu došlo i bez jejího přičinění. Matka jí neodpustila nikdy.

Dívka se v ulici Marie Pomocné rychle zabydlela. Chlapec jí často usedal na klín (sametová vláčnost její pleti připomínala broskev), ale byla dlouho hubená, a někdy mu připadalo, že sedí na plotě. K debatám u stolu přispívala nakřáplou logikou (uvidíte, dějiny mi dají za pravdu). Paní majorovou přesvědčila, že umí vařit, její svíčková byla excelentní. Ještě několik dní zůstala čistá. Po svatbě se dívka stala ženou inteligentního bratrance. (Ach, Betty, Betty…)

Ve víru života
jsem si tě vyhledala
a do rukou tvých
dala život svůj.
Starej se mi o něj,
lásko moje,
vždyť to bude
i život Tvůj.

Až závoj Tvůj
zdvihat budu
a polibkem zpečetím
své ano,
neplač, drahá,
jen tiše řekni:
to, co jsme chtěli,
se dnes skutkem stalo.

Sedmého listopadu se jim narodila dceruška a rodiče se dohodli, že se bude jmenovat Stalinka.

Semplice

– Víš, co budu potřebovat, chlapče? ozve se ráno otec ještě dřív, než jej syn stačí dopravit na toaletu. – Brslenový párátka.

Syn se lekne v okamžiku, kdy otce zvedá. Jsou právě v půli cesty. – Tatínku…!

– Pamatuju si na ně, zaskuhrá otec. – Když jsem unášel tvoji matku, bylo jich všude spousta… Bosňáci je prodávali… Všude na Bledu se hrálo Schubertovo Dostaveníčko…

– A nevadí ti, že máš protézu?

Otec zašilhá po kompletním chrupu na nočním stolku.

– Samosebou že bych je nepoužíval, to dá rozum.

– Tati, v životě jsem brslenový párátka neviděl.

– To ještě neznamená, že neexistujou. Otec se divadelně zakymácí, rozhodí ruce a bezvládně klesne zpátky do polštářů.

– Ani nevím, co je to brslen.

Otec údivem nemůže popadnout dech. – Mému chlapci je padesát let, a neví, co je to brslen…!

– Nemůžu vědět všechno! A nehraj na mě, že nevydržíš sedět. Nepředváděj, jak se dusíš.

– Brslen, ty troubo, to je der Strauch. V tvém věku jsem věděl spoustu věcí! A co jsem nevěděl, to jsem si vymyslel. Pochopitelně. Lidi mi věřili, nemoh jsem je zklamat. Nevím, po kom seš takovej budižkničemu. Zeptej se bratra, až přijde, co je to brslen!

Otec svého staršího syna více miluje, poněvadž jej méně vídá. A čím méně jej vídá, tím více ho přeceňuje, někdy téměř jako sebe.

– Vsaď se se mnou, o co chceš, Charlesi, že bude vědět o brslenu úplně všechno.

– O stovku. Stačí, když mi ji dáš, až budeš brát důchod.

– Můžu ti ji dát, kdy chci. Otec schovává peníze pod polštář, oba dva se tváří, že o nich nikdo neví. – Všimni si, že se máme dobře. Když se nad námi upřímně zamyslíš, synku, máš pocit, že nám něco chybí?

– Vůbec nic, tati.

Mladší syn se nad sebou raději nezamýšlí, měl by pocit, že mu chybí všechno. Kromě toho v něm oslovení synku probouzí hlubokou beznaděj. Musí se přemáhat, nemůže se soustředit na práci. V takových chvílích by přísahal, že otec není jeho vlastní otec a on sám že byl adoptován. Na vteřinu zatne zuby a navrhne: – Co se tak vydat na záchod, tati?

– Když myslíš…, svolí velkoryse rodič a malátně pozvedne ruce, aby mohl být uchopen.

Syn správně tuší, že když je tatínek doma sám, dojde si, ne právě křepce, kam potřebuje. V přítomnosti syna se promění v politováníhodnou trosku. Medicína selhává, zbývá soucit.

Někdy má v neděli chuť na služby Boží, ale kostel už dlouho nenavštívil, třeba by už ve sboru nikoho nepoznal, a kdo ví, jaký je tam teď farář. V poslední době ho také častěji napadá, že by se měl seznámit s nějakou ženou. S mladou ženou, stejně jako otec v jeho věku. Chlapci macechu rádi viděli a paní majorová všem prorokovala Boží trest. Syn si uvědomuje, když vleče otce na záchod a přemáhá bolesti v zádech, že Nejvyšší opravdu trestá. Ale pokaždé se netrefí. I tentokrát udeřil vedle.

– Synku, belhá se otec, – nesmíš na mě tak rychle.

– Tati, prosím tě, neříkej mi synku! Nikdy jsi mi tak neříkal.

– Když jsi byl malej, tak jsem ti tak říkal.

– Vůbec si na to nepamatuju.

– Když ses narodil, zpívali jsme ti s maminkou Ach, synku, synku, doma-li jsi. Byl jsi krásné dítě. Měl jsi kučery…

Je-li otec ve formě, kučery jsou jedna z jeho nejrafinovanějších vzpomínek.

– Nikdy jsem neměl kučery. Jen rovné vlasy. Nosil jsem patku. A když jsem se začal česat dozadu, udělala se mi uprostřed pěšinka.

Otec je připraven se urazit. – Chceš snad říct, že lžu?

– To ne, tati. Jenom si to nepamatuješ.

– A i kdybych lhal, zahřmí, – jako můj syn jsi povinen mi věřit!

Dotčeně odepne kšandy a za synovy pomoci usedne opatrně na klozet. Chvíli hledí smutně do zdi, aniž si dopřeje ten luxus uvědomit si, kde je a proč. V očích se mu objeví slzy a bez uzardění se zeptá: – Komu bys měl, synku, věřit, když ne vlastnímu tátovi…

– Já vím, tati, řekne syn. – Měl jsem kučery. Dělej, ať nenastydneš.

Otec smířeně popotáhne. – Vidíš, stejně musíš pokaždé uznat, že mám pravdu.

Takhle to dopadne vždycky. Když nejde o brslenová párátka, jde o něco jiného.

Bez názvu

olej na plátně, 120 × 88 cm

Než otec poprvé prošel branou šroubárny a zasunul první píchačku, nevěděl, že se taková fabrika ve městě nalézá, že něco tak podivného existuje. První tři dny po propuštění z vazby nemohl nic dělat. Po procitnutí se neoblékl ani nenajedl, chodil po domě v pyžamu a kouřil. Když hledal zápalky, dostaly se mu do rukou staré noviny připravené na zátop. Srovnal je podle čísel a zapomněl si zapálit. Přečetl si, že ve slavných únorových dnech rozdrtil pracující lid Československa svým jednotným a odhodlaným vystoupením pokus o protistátní puč. Ale to nebylo v té době nic zvláštního. Zvláštní bylo, že tři z pučistů u otce šili.

– Pojď sem, ty nekrvavá revoluce, požádal inteligentního bratrance. – Četl jsi noviny, když jsem tu nebyl?

– Revoluce byla nekrvavá, odpověděl inteligentní bratranec, – ale teď už nejde o revoluci, nýbrž o diktaturu proletariátu. Ta následuje bezprostředně po ní. Jak jinak bys chtěl udržet moc a zničit buržoazii?

– Co na ní vadilo zrovna tobě?

– Vykořisťovala nás.

– Všichni v tomhle baráku jste vykořisťovali mě!

– S vámi se nedá diskutovat, protože neznáte základní pojmy!

Základní pojmy, pomyslel si otec. Neznám jejich základní pojmy. Otevřel noviny a nalistoval rozsudky. Přečetl si, že dva ze tří zákazníků, paní doktorka Horáková a pan doktor Kalandra, jsou už po smrti a pan profesor Peška, kterému bylo v květnu padesát, si kroutí dvacet pět roků těžkého žaláře, zostřeného pololetně jedním tvrdým ložem. Oni to myslí vážně… Nezbývá než pomodlit se za mrtvé, držet hubu a nastoupit do šroubárny.

Stál u mechanických nůžek a osm hodin sekal drát na šrouby. Naznačili mu, že naseká-li více drátu, posílí lidově demokratické zřízení a tábor míru. Dalo mu dost práce nenechat se tou fabrikou oblbnout. Chlapi se bavili o ženských, ženské o porodech, nemohl dělat nic jiného než sekat drát. Ke konci druhého měsíce, bez zvláštního úsilí, zvedl normu o padesát dvě procenta. Druhá směna ho čekala doma.

– Ta doba, ta doba, vzdychali pokroucení návštěvníci prádelky a otec odpovídal: – Položte se a zapomeňte na dobu.

Doba byla vždycky – a vždycky bude.

V tom spočíval ten trik. Lidé se mu pokládali pod ruce a zapomínali na dobu. Bolesti mizely, ulevilo se jim. Někteří se chtěli v prádelce vymluvit jako na schůzi, ale otec nařídil mlčet. Kdo se vykecává, myslí na to, jak mu zřízení ubližuje. Kdo se obrací k sobě, má šanci. Znovu nalézá člověka, na něhož cestou zapomněl.

V rohu prádelky stál nepoužívaný kotel na prádlo, přikrytý dřevěným deklem s vyříznutým otvorem. Někoho napadlo strčit do otvoru při odchodu padesátikorunu. Nějak se to rozkřiklo. Přispívali další. Vsunuli třeba jen desetikorunu, nebo nic. Po třech letech kotel přetékal bankovkami. Otec byl nervózní, nevěděl, co s nimi, stěžoval si, že ho ty peníze svazují. Vysvobodila ho měnová reforma.

Prezident Zápotocký navštěvoval otce v sobotu a strkal stokorunu před reformou i po ní. Než byl zvolen prezidentem, ukázněně čekal v autě, až na něj přijde řada. Jednou přinesl místo stokoruny podepsanou knihu s věnováním.

Když ležel obnažený na prknech, nikdy nepromluvil, jako by byl rád, že nemusí. Vracel se k sobě poctivě, jeho mysl se dovedla ukonejšit. Při oblékání se otce pravidelně ptal, jestli už je členem ROH, a otec pravidelně odpovídal, že není. Pan prezident pokaždé mínil, že je to škoda, poněvadž odbory nejsou na hovno, jak se někdo mylně domnívá.

Byl to lidový prezident. Nad ničím nehloubal, a léčení mu pomáhalo. Otec jej přijímal uctivě, ale v duchu k němu choval hluboké opovržení. Jeho paní Mařenka nedovedla mlčet. Mluvila, neležela klidně, vrtěla se. Přicházela s velkou nedůvěrou, a odcházela s větší. Otékaly jí nohy. Nikdy nepochopila, co na tom táta má.

Po odchodu státního páru vyšel otec na dvorek. Zahleděl se do nebe a pátral po obloze, zdali začne v šest pršet, jak ráno předpověděl. – Je to prostá žena, pravil. Když si všiml obou náhodně přítomných synů, dodal: – Mějte oči otevřené.

Na radnici odbilo šest. Na kúru zamlaskala promítačka. Paní majorová zavřela dveře do kina a přestala pouštět. Přijel osobák od Prahy. V tom okamžiku namouduši začalo pršet. Tehdy si byl otec sám sebou tak jist, že by bylo podezřelé, kdyby nepršelo. Všichni mu odpustili, že déšť spustil pět minut po šesté. On sám sobě neodpouštěl a své předpovědi neustále korigoval. Takový život ho stál spoustu energie, kterou musel doplňovat.

Milenka přicházela po šesté, oblečena do puritánských šatů po Kunkeho nebožce ženě. Rázovala po ulici a šaty, které dřív nepoznaly, zda visí na nebožce, nebo na ramínku, se napínaly a krčily na nejzajímavějších místech. Pohrdala spodním prádlem. Šaty měly tělo i duši, znovu se narodily a nevadilo jim, že je doprovázejí oplzlé poznámky až ke dveřím.

Otec vcházel do šatů v ložnici. Výkřiky umocnila hudba Izáka Dunajevského.

Chlapec se bál, že k něčemu dojde. Prchal do svého pokoje, kde i za největších mrazů doširoka otevíral okno a poslouchal sovětské dialogy z biografu, aby si zachoval zdravý rozum.

Někdy se zapomněl na schodišti a zaslechl pokyny: ach, Lojzíku, ano, ano, ještě… nebo na koně, miláčku, na koně…! Pak zavrzala postel.

Na koni je málo místa, napadlo ho. Chyběl obraz.

Když bolel paní majorovou žlučník, vrátila se dřív z kina a zaslechla die unmögliche, ordinäre Rede, rozplakala se. Večer se ptala otce, kde bere tu drzost chodit do kostela.

– To bude asi tím, že jsem byl půl roku ve vazbě, uvažoval.

– Mistra Jana také zavřeli, a takhle se nechoval.

– Ty bys snad chtěla, aby mě upálili…?

– Ten arest tě změnil, Álois.

– K lepšímu, odsekl.

– No prosím, zvedl pan major hlavu od účtů, – na dnešním představení jsme vydělali sedm korun dvacet haléřů…

Ať se v rodině říkalo cokoli, nebyl to kýč.

„Ach, Charlesi, Charlesi, stále tomu nemohu uvěřit,“ nemohla tomu uvěřit Betty.

„Věř mi, děvče, že ani já tomu nemohu uvěřit.“ Charles se rozhlédl. „Hrome! Ale máme všechny důvody se domnívat, že jde o nefalšované Mexiko.“

(Chlapec tomu také nemohl uvěřit. Myslel, že román skončil.)

„Snad nebude tak obtížné najít venkovského pastora, jenž by nás za pár dolarů oddal.“

„Oh,“ vzpomněla si Betty, „otec mi kdysi vyprávěl, že Mexiko je katolická země. Obávám se, že bych nemohla předstoupit před duchovního, jenž není mé víry.“

V Santa Monice zvonili na mši. Černě a bíle odění vesničané zaplnili prostranství mezi chudými domky, kde polonahé děti honily malého psa obaleného boláky a mouchami. Oba uprchlíci unaveně pozorovali nezvyklé divadlo.

Tlupa dětí se psem zmizela v domě. Do dusného ticha zafrkali koně a k nízkým dveřím sakristie spěchal kněz.

„Tolik se bojím, Charlesi,“ zachvěla se Betty.

„Damned,“ zaklel Charles. „Oni věří ve stejného Boha jako my, děvče.“

Dosavadní zkušenost si žádala, aby se ti dva spojili jako muž a žena. Hoch věděl, že to nejde hned, a neznal přesný postup, ale bylo zřejmé, že ta ženská začíná dělat potíže. Útěk z domova, otcovo opovržení, přechod sedla pod Mt. Vernonem za svištění kulek, konečně vytoužené Mexiko, a bác ho…! Charles do ní pochopitelně nevejde, dokud nebudou oddáni. Měla si to rozmyslet dřív.

V biografu ještě bouřil Dunajevskij. Milenka, oděná jen do ručníku, přeběhla bosá do koupelny. Chlapec zavřel okno a mátožně přešel chodbu. Cestou si svlékl košili. Z koupelny utíkala otevřeným okénkem pára. Rozrazil dveře.

Milenka si vytírala podpaží.

– Co tu chceš?

Objal ji kolem boků, nos zabořil do středu navlhlého těla.

– Já sem chodím cvičit s frulou.

Nepoznané aroma mu podlomilo kolena, pohnulo vnitřnostmi. Zvolna se sunul na orosené dlaždičky. Na břiše zanechal slizkou stopu a na Venušině pahorku rozčísl krasavici pěšinku.

– Du verluderte Bube!

Odnesli ho do postele.

Nakonec se ukázalo, že to má na svědomí horečka.

Soumrak v městě L. za asistence Státní bezpečnosti

olej na překližce, 58 × 51 cm

S významnými návštěvami se na dvorečku roztrhl pytel. Pod kaštanem zastavovaly pohodlné automobily, občas tiše předjel veliký vůz ruské sovětské výroby. Otec se věnoval trpícím zejména v sobotu odpoledne a v neděli. V pondělí jej vozili za generálem Umbádym Umbádym, v práci byl omluven. Nikdy nezjistil kým. Stále ještě sekal drát, ale normu už nemohl zvednout. Měl být přeřazen do zápustkové kovárny, ale kvůli stále častější absenci zůstal u sekačky.

Ve velikém, tichém automobilu ruské sovětské výroby přijížděl předseda vlády (později druhý dělnický prezident), doprovázený členy osobní ochrany Potužníkem, Pohankou a Pražákem. Šlo o volací znaky. Často volali radiotelefonem nějaké Ložisko, nebo Ložisko volalo je.

– Pohanka, Pohanka, zde Ložisko, Ložisko, jak mě slyšíte? Příjem.

– Pohanka na příjmu, slyším na pět.

Nebo: – Ložisko, Ložisko, zde Pohanka, Pohanka, kontrola spojení, jak mě slyšíte, příjem.

A z krabice v autě se ozvalo: – Pohanka, Pohanka, zde Ložisko, Ložisko, slyším na pět, vidím hovno. (Na Ložisku byla mlha.)

Dlouho se chlapec tak nezasmál.

Pokleslý vtip byl hodnocen jako radiová nekázeň. Příští sobotu se Ložisko jmenovalo Temeno. Ti tři se nenechali znechutit.

Většinou se flákali. Jen po promítání, kdy diváci opouštěli biograf, přikládali ruku k dílu. Pohanka si sedl k vysílačce, Pražák si stoupl ke dveřím prádelky, ruce volně spustil podél těla a dalekonosně vrtěl hlavou. Potužník mezitím naháněl diváky k nouzovému východu. Dav, zpitomělý ze stříbrného plátna, poslouchal na slovo. Jakmile se Osvobozené kino vyprázdnilo, dvůr ztichl. Ti tři se sešli pod kaštanem, otevřeli si pivo a zapálili si. Nejdřív služba, potom družba.

Rozuměli své práci. Jak později vzpomínala paní majorová, měli rajc. Něco, o čem chlapec tušil, že nikdy mít nebude. Naučili ho vulgární píseň Včera ve dvě hodiny hejbaly se peřiny, a dokázali to přesvědčivě popřít. Poprosil je, aby mu říkali Charlesi. Souhlasili, a přestali ho oslovovat Pajdo. Smích často nebral konce. Byli to mladí muži plní energie. Nikdo se na ně nemohl zlobit. Koneckonců, měli rajc. (Der echte Reiz liegt in der Überraschung.)

Předseda vlády (později druhý dělnický prezident) prožíval překvapení pokaždé, když uléhal v prádelce na střihací stůl. Ve vzácných okamžicích uvolnění dovoloval své citlivé umělecké duši žasnout nad zázrakem otcových rukou. Zasvětil život boji o blaho pracujícího lidu. Věděl, že nejmenší pokrok stojí mnoho sil, potu, odříkání, často i kriminálu. Úloha náleží pracujícím a jejich předvoji. Žádný hlouček inteligentů se nositelem pokroku nestane. On sám, jako insitní autodidakt, o nich ví své. Však také inteligence přijímá leninské teze jen proto, že ji zbavují historické odpovědnosti. Bylo pro něj zadostiučiněním, že jeho někdejší spoluvězeň a krejčí inteligentem v pravém slova smyslu není, pouze v sobě dokázal probudit historickou sílu, jež je základem tvořivých schopností našeho lidu. Projevy si psal sám.

– Už jsi byl přijat do strany, Lojzíku? ptával se.

– Dosud nikoli, odpovídal otec.

– To je vcelku škoda, poněvadž strana představuje čest a rozum naší společnosti.

– Slyšel jsem.

– Už za tebou soudruzi byli?

– Asi toho mají moc.

– Nevěš hlavu, ono není nikdy pozdě.

– Nebožka žena vždycky chtěla, aby šli chlapci studovat. Tak jsem si říkal, že bych zkusil třeba Svaz československo-sovětského přátelství. Nebo lidové kursy ruštiny.

– To je samosebou dobrá myšlenka.

– Ale když já pořád chodím do kostela. To už mi zůstane.

– To bych nepovažoval za nepřekonatelnou překážku, odpověděl svou pomalou, pečlivou dikcí předseda vlády, – neboť i naši křesťané jsou členy Národní fronty. Člověk by se měl nějak vzdělávat, případně cvičit v mluveném projevu. Já jsem, pravda, už od mládí míval odpor ke zbytečnému žvanění, neboť jsem si všiml, že někdo promluví, a často je potom situace horší, než kdyby mlčel. V tom věku narůstal pak ve mně odpor k jakémukoli řečnění, ačkoli dnes vím, jak řekl soudruh Stalin, že když někdo něco ví, a neumí to říct, jako by to nevěděl.

Tenkrát jsem třeba odmítal odpovídat ve škole, takže z mého studia nakonec nebylo nic. Dneska bych si dal pár facek přímo přes hubu. Kriminály první republiky a německý koncentrák, to byly moje univerzity. Nakonec jsem toho byl nucen nakecat až až.

Také jsem hodně četl. Včera jsem se kupříkladu zúčastnil oběda s mexickým šaržedafé a zmínil jsem se před jeho chotí, že Mexiko je zajímavá země, protože tam zemřel Trockij a císař Maxmilián. Zdála se být překvapena, že je mi to známo, myslím, že to ani nevěděla, ale to jí nemám za zlé, Mařenka to také neví. Upřímně řečeno, něco jsem říct musel, jinak mi celé Mexiko může být ukradené.

Bylo dobojováno. Předseda vlády si oblékl košili, vestu a sako. V tmavém obleku a s obličejem melancholického koně připomínal obřadníka z krematoria.

– Je to škoda, Lojzíku, žes pověsil řemeslo na hřebík. Mám rozešito půl tuctu obleků u Brázdy, ale sedí na Pankráci. Přišli mu na to, že je jugoslávský špion. Sám jsem ho doporučil do strany, a teď z toho mám nepříjemnosti. Udělal jsem hloupost. Prezident šije v Libni a má klid.

– Asi u Maláta.

– Nevím. Někde v ulici Vosmíkových.

– Dávejte si pozor, dneska nemůžete věřit nikomu.

– Ba, ba… přitakal předseda vlády, – jak říká moje Mařenka, jenom své rodině a svému revolučnímu přesvědčení.

Na dvorku probíhala instruktáž.

– Pajdo, předváděl se Potužník, – představ si, že jsem číšník. Nesu tác, na něm čtyřiadvacet skleniček se šampaňským. Pocem, kam koukáš! Ale situace se zkomplikovala a tou druhou rukou musím vystřelit.

– Můžete ty skleničky pustit, radil chlapec.

– Mohl bych, Pajdo, ale když jsem dobrej, nemusím. Já je prostě donesu. Na střelnici nosím hrnec s vodou, ten představuje horkou polívku… Potužník se ztepile prohnul v pase, zvedl ruku a zaujal nakročenou pozici Turka na krabici od cikorky. – Horkou polívku pustit nemůžeš, mohl bys někoho opařit! Takže já si ji musím předem dobře vybalancovat a druhou rukou pak ten cíl kdykoli od boku paralyzuju, bang, bang, bang!

– Vážně? zaradoval se chlapec.

– Vážně.

Potom byl Potužník zavolán k radiotelefonu, protože s ním potřebovalo mluvit Temeno. Líně se zvedl, a loudaje se k autu, pravil: – Ať si Temeno políbí prdel!

Byla to dobrá škola. Nejcennější bylo poznání, že muži jako Charles Daniels neexistují jen v románech, ale žijí; jsou tady, jsou veselí a mají rajc. (Škoda, že román skončil bez happy endu a inteligentní bratranec se nemá k jeho dokončení. Chlapec zavinul listy do voskovaného papíru, který otec používal na střihy, vložil je do plechové krabice a zakopal na zahradě. Hluboko, aby ho nevyhrabaly slepice. Na místě vztyčil kalich s nápisem Zde odpočívá Charles Daniels. Čest jeho památce. S bratrem zapěli dvojhlasně Je na západ cesta dlouhá. Obřad byl vážný, ale zase ne moc.)

Zatímco hoch fantazíroval, pod kaštan se nastěhovalo unavené ticho. Bystrozrací chlapci z ochranky se vydováděli, měli toho za celý den požehnaně. Ani nezpozorovali, že se na dvorek vkradla tma. Kouř z cigaret mizel mezi větvemi, pivo větralo v lahvích. Soumrak v městě L. za asistence Státní bezpečnosti.

(Stejnojmenný olej na překližce, 58 × 51 cm, zakoupil v létě 1968 na výstavě v kulturním domě v Neratovicích neznámý sběratel za šedesát anglických liber, z ruky do ruky, těsně před otevřením. Dílo bylo dodatečně vyškrtnuto z katalogu a došlo k devizovému poškození státu.)

– Soudruzi, pojedem, oznámila ve dveřích prádelky smuteční silueta předsedy vlády. – Opět se cítím jako znovuzrozený. Zdař Bůh!

Svatební den, svatební noc

olej na plátně, 190 × 200 cm (prodáno)

Paní majorová pohlédla otci hluboko do očí. – Álois, přiznej se! Že ty tu děvku fortwährend šoustáš?

Paní majorové nebylo dopřáno poznat slušnější výraz. Otec švagrovou v duchu omluvil a s potěšením zaznamenal, jak může být takové vulgární pojmenování výstižné. S nebožkou Ljubicou nic podobného neprovozovali. Manželství protrpěli ve vzájemné úctě, tu a tam využívajíce neplodných dnů. Po dvou synech jevila snahu přestat docela, ale když jemně naléhal, ráda s úsměvem vyhověla. Bylo to pro ni stejně nepochopitelné jako moderní umění.

Otci připadalo, že má nejlepší léta před sebou. Všechno, co prožil, byla příprava na tento okamžik. (Mladý, ach, mladý je soudruh Stalin, proč bys nemohl být i ty?) Přesto, jakmile začala paní majorová znovu hovořit, vtáhl hlavu mezi ramena, očekávaje další obscenity, které tak příjemně zneklidňovaly.

– Je to láska, zašeptal zoufale.

– Mein Gott, wozu?

– Je mi s ní dobře, vysvětlil stručně.

V Americe si milionáři nechávali všít pod kůži opičí žlázy. Některé nově objevené omlazovací kůry prý byly velmi drastické.

– S námi ti snad nebylo dobře? Vzpomeň si na děvky v Lublani. Dávaly za máslo. Poznám je à première vue. Všechny koukají stejně.

– Nemůžeš se na ně pamatovat. Obě jste se povinně dívaly jinam.

– Stejně ji šoustáš, Álois. A to bys nám neměl dělat!

– Nechte mě v klidu umřít, požádal otec.

Ačkoli nebyla neděle, zatoužil po chápavé přítelkyni.

Před ateliérem parkoval černý Citroen 7A a Kunkeho právě odváděli.

– Vážený příteli, zastavil fotograf na schodech, – naše firma se uctivě a definitivně poroučí.

– Až se všechno vysvětlí, oni vás pustí, povzbudil ho neslaně nemastně otec. – Mě taky pustili.

– Žida nepustí. Já jsem výsledně mrtev. Vezměte Milenku k sobě. Přísahal jsem její matce, že se o ni postarám…

Poslední větu někde četl. Vlasy, jindy pečlivě přehozené přes pleš, mu hereticky vlály. Odcházel zpříma a vznešeně. Sehnul hlavu, aby se vsoukal do auta, a požádal eskortu: – Jen žádné násilí, prosím…

Od posledního fotografování po matčině smrti otec v ateliéru nebyl. Zmizelo kašírované schodiště i florentská křesla. Za špinavou sufitou si plyšový medvěd pochutnával na papírovém dortu. Nebylo to tak dlouho, co na kožešině dováděli kojenci, panenky vířily v divém reji a na chodbě parkovala modrá koloběžka. Teď vířil ve světle pětisetwattové žárovky prach. V ateliéru nezbyl jediný fotoaparát. Úplně vzadu, v temné komoře, tekla voda. U vody seděla Milenka a umývala si oči. Když spatřila otce, otočila kohoutkem. Mlčky došla až k němu a nechala se obejmout.

Otec ji objal vřeleji, než měl v úmyslu. Nasadil na chlácholivé gesto, skončil netrpělivým ohmatáváním. Zasloužila si to. Opřela se o mramorový bazének, zvedla jednu nohu. Proto sem přišel. Začal vcházet a vycházet. Nejdřív pomalu, pak rychleji. Jakmile se zadýchal, zvolil krátkou přestávku uvnitř. Za několik minut vrcholil do bazénku.

Kouřili vestoje. Na okamžik zalitoval, že se neovládl.

– Nebudu tady už ani minutu! Kdybys nepřišel, chtěla jsem vypít vývojku… nebo ustalovač… teď nevím.

Opět ji chlácholivě objal, tentokrát bez extáze. – Co budeme dělat?

Množné číslo připomnělo čestnému muži, že nevyklouzne. Nadešel čas činů.

Celý život na sebe bral nové a nové povinnosti. Když něco slíbil, dostával slovu a snažil se je dodržet. Tak byl nepřetržitě uváděn do nepříjemných situací, jež pokaždé ovlivnily náladu celé rodiny, která nemohla pochopit, proč otec nepociťuje zodpovědnost pouze vůči ní, a proč z tak výhodného charakterového rysu mají mít užitek i docela cizí osoby.

Po válce si ho zavolali na národní výbor. Víte, pane Očenášku, ona je ta bytová nouze a nám se tu vyskytla (použili formulace, jako by šlo o slintavku) svobodná matka s dítětem. Co kdybyste ji prozatím nechal bydlet u vás? Otec souhlasil. Do Villy Emma v ulici Marie Pomocné přišla Broňa s nemanželským synem. Oba se pohybovali po celém domě a jedli s ostatními. Pak se oženil inteligentní bratranec. Do domu přibyla dívka, dívka neznámá. Nezabrala moc místa, ale byla to osoba navíc. A rostlo jí břicho. Jakmile přestala kojit, k všudypřítomnému eintopfu přibyla kojenecká láhev malé Stalinky. Brzy se sem nastěhuje Milenka. Marie Pomocná dělá, co může, ale dům není nafukovací.

– Álois, taková slušná rodina, a ty se chceš na stará kolena ženit!

– Nenechám ji napospas. Bohudíky ještě vím, co je zodpovědnost.

– To jsi měl vědět dřív. Ale když ji i nádalje, fernerhin šoustáš, už se jí nezbavíš!

– Milico, řekl přísně otec, – taková slova se ve slušných rodinách neříkají! Omlouvá tě, že jsi cizinka.

– Ááá… Paní majorová zatřepala rukama. – Mluvila jsem o tom s bratrem farářem zrovna tak jako s tebou, a takhle přecitlivělej nebyl.

Otec nakonec usoudil, že jí inkriminované výrazy nebude rozmlouvat. O poklesku se bude hovořit v konzumu, ženské lépe pochopí, o co jde, a nevzniknou vymyšlené fámy. Často listoval v bibli a hledal odpověď. Na prevenci bylo pozdě. Šel za ní, jako vůl k zabití chodívá, a jako blázen v pouta, jimiž by trestán byl. Dvé slz skanulo na cigaretový papír Starého zákona. Může-li kdo skrýti oheň v klíně svém, aby se roucho nepropálilo? Nemůže, odpovídal Šalomoun.

Od počátku byl vztah k Milence směsí silného soucitu a neovladatelného chtíče. Byl překvapen už tenkrát při fotografování, ale domníval se, že jeden z těch citů sem zabloudil omylem. Až ve vězení ho napadlo, jak jsou obě emoce výhodné, neboť samotný chtíč je zavrženíhodný a samotný soucit banální. Vymyslel kombinaci, jíž mohl s klidným svědomím poměřovat své činy.

Námluvy zahájil koupí nové bible a poslal ji na Milenčinu adresu do Kunkeho ateliéru. Pochopila. Kdyby s ní chtěl jen souložit, nekupoval by bibli. Vyšla jsem vstříc tobě, abych pilně nalezla tváře tvé, i nalezla jsem tě. Otcem smýkla vášeň. Kniha knih posloužila, nic lidského nebude cizí. Ruka je v rukávě. Měkké normy v drátovně probouzely nepoznané sebevědomí. Spával nahý, aby se roucho nepropálilo, vstával s erekcí. Liboval si, že nemá prostatické obtíže.

Paní majorová rozhodla, že nejpříhodnějším měsícem ke svatbě je duben. Všechny významné osobnosti se ženily a vdávaly v dubnu. Ona sama si brala Artura v dubnu – a takových případů je víc.

– Je mi, jako bych vdávala dceru, štkala nad rozešitým kostýmkem. – Na první svatbu jsi přijel v proužkových kalhotách a v šedivém žaketu, pamatuješ, Alois?

Otec si na nic nepamatoval. Vzpomínku na nebožčinu horečnou netrpělivost před milováním, kterou, jak si později uvědomil, projevovala jen proto, aby už to měla za sebou, zasunul do bezedného podvědomí. V týchž hlubinách utonuly i proužkové kalhoty a šedivý žaket z půjčovny kostýmů v Truhlářské ulici. (Před první svatbou navštívil holiče. Než se vzpamatoval, platil za holení, za stříhání, za manikúru a za nalakované nehty. Bylo mu trapně, připadal si jako homosexuál.)

Svatba se tedy uskutečnila v dubnu. Otec měl na sobě tmavý dvouřadový oblek z předválečné vlny, v pase poněkud těsný, žádné kopřivy nebo umělé vlákno. Milence ušil růžový kostým. Snoubenci byli na tehdejší dobu oblečeni vybraně. Scházely jim prsteny, které nebyly k dostání.

Pan farář Sláma se tvářil dotčeně. Zdálo se, že otci závidí. Vlastní obřad kočíroval elegantně. Milostivý Otče náš nebeský! Stojíme před Tvou tváří všichni jako Tvé děti. Pokorně vyznáváme, že jsme lásku nerozdávali vždy dost ochotně a radostně, že jsme ji nepřijímali pozorně a vděčně. Litujeme toho. Děkujeme Ti za veliký dar Tvého odpuštění, slitování a radosti. Bylo plno. Vybralo se mnoho peněz. Přišli i katolíci a bezvěrci. Na závěr zazpívalo shromáždění píseň č. 442 Pane, dnešek je den chvály.

Občanskému obřadu duchovní rozměr chyběl; oddávající úředník hleděl na sličnou nevěstu s neskrývaným materialismem. U dveří visel plakát s nápisem DRUHOTNÉ SUROVINY – MOHUTNÁ PUMPA ZNÁRODNĚNÉHO PRŮMYSLU. Hosté se ošívali, poněvadž je tlačily boty. Otec si připadal jako ve svářečském kursu. Když snoubenci vycházeli z radnice, přeletělo nebem šest stíhaček ve formaci. Přelet neměl se svatbou nic společného. Jarní povětří vymetalo rohy; ti, co nosili klobouky, si je museli přidržovat. Na dvoře Villy Emma v ulici Marie Pomocné seděli tou dobou na schodech prostředního východu z Osvobozeného kina tři aligátoři a kouřili partyzánky. Hlavní aligátor Pejřík, v nádražácké uniformě, třímal aktovku. Po příjezdu svatebčanů předal zpocenému otci lejstro s kulatým razítkem. Pravilo se v něm, že dům č. 84 v ulici Marie Pomocné patří od dnešního dne pracujícímu lidu. Tento jej bude adaptovat na dětské jesle pro děti pracujících žen. Když se otec zorientoval v upracovaném textu, složil papír na čtvrtku a vsunul ho do náprsní kapsy k dokladům o uzavření manželství. Tak se dokumenty o ztrátě dvou svobod v jednom dni dostaly k sobě. Měly zůstat na věčné časy pohromadě a mělo jim spolu být dobře.

Milenka mezitím omdlela (dopoledne náhle zbohatla, a odpoledne náhle zchudla). Aligátoři se nezalekli. Proti nátlaku byli imunní. Poznali ženy, jež polykaly prášky na spaní, viděli muže, jak se věší, nebo nabíjejí kulovnice. Vyprávěli si o párech, které se společně vrhaly do hlubokých vod, když před tím pobily dobytek a děti. Aligátoři byli bratřími u společné kádě nad Lužnicí. Cítili, že ztrácejí okovy; sebehrůznější čin nebyl s to ohrozit historický úkol.

Otec je pozval na svatební hostinu, aby, jak pravil, mohlo dojít k vyjasnění okolností.

Přijali pozvání ostražitě. Vůdce rozhodl, že jeden člen úderky zůstane venku a po hlavním chodu bude vystřídán. Oni už věděli, že nic vyjasňovat nebudou, ale hodlali tak neučinit až po jídle.

Po knedlíčkové polévce se otec obrátil k Pejříkovi a pravil vážně: – Po zaznění zvukového signálu nevstupujte do kolejiště!

Paní majorová s Broňou přinesly vepřové řízky.

– Poprvé v životě hostím zloděje, poznamenala paní majorová.

Aligátoři se přestali chovat historicky. Jídlo učinilo dojem. – Vy tady stahujete šraňky, že ano? oslovil Pejříka otec.

Tázaný přikývl s plnými ústy.

– Tak proč je nestahujete?

Pejřík polkl: – My sloužíme turnusy a já mám dneska dlouhý volno.

– Chtěl jsem říct, vysvětlil otec, – proč poslali právě vás? Vy nejste typ, který umí brát lidem majetek.

– To máte pravdu, pane Očenášek. Já stahuju celej život šraňky, a nemám na to povahu. Ale oni říkali, že vy nebudete dělat potíže.

Inteligentní bratranec složil příbor a vstal. – Především jste neměli přijímat to pozvání. Kdyby to nedopadlo dobře… chtěl jsem říct špatně… podle toho, jak se na to díváme, někdo by mohl namítnout, že jste přijali úplatek. Revoluční právo je na vaší straně, a nebylo třeba věc komplikovat.

– I kdybych sněd pět řízků, ozval se sytý Pejřík, – na tom lejstru to nic nezmění.

– Mám rád lidi, kterým to myslí, přikývl otec a otevřel pivo.

– Kam by revoluce přišla, kdyby přivírala oči, řekla žena inteligentního bratrance. Z dáli sem zaléhala umělou hudbou k filmu o povinném socialismu. Ženy plakaly, muži si hledali místa. Muzika stoupala a klesala v glissandech, jak kolísalo napětí v promítací kabině. Otec byl zařazen, a zvykl si. První dny ve šroubárně byly nekonečné. Požadovanou dovednost zvládl za dvě minuty, a práce, která nečiní obtíže, nedává uspokojení. Ulevilo se mu, když pochopil, že se musí chovat jako prostitutka, která poskytuje pouze své tělo. Ještě nevěděl, že nový bonton bude žádat, aby tu práci miloval. Vlády se ujali aligátoři a přinesli zvrácenou krásu, na jakou se nezmohl ani Salvador Dalí.

Milence se ulevilo. Pozvání aligátorů ke stolu mohlo vyústit v nečekané ústupky. S láskou pohlédla na svého muže. Náhle se jí zdálo, že jsou jako Toníček a Ruth z Perel paní Serafínky, jako Milan a Líza z Vinobraní. Vroucně jej uchopila za ruku. Otec neměl na lásku pomyšlení. Připadal si jako erotoman, jenž přichází o potenci. Jesle, mateřská školka, dětské středisko… Samé nepříjemně ušlechtilé úmysly. Jak by se asi v této chvíli zachoval Jan Hus? (Jezte a pijte, neboť srdce mé jest s vámi?) Jak by se například zachovali František Palacký nebo Tomáš Garrigue Masaryk? Jak by se zachoval vynálezce inženýr Očenášek, který tenhle evropský dům s americkou koupelnou koupil? A jak by se asi tak zachovala nebožka Ljubica?

Otec přemýšlel, závorář unaveně říhal, komplic na židli usnul. Čím více jedli a pili, tím méně se jim chtělo rozhodovat. Jednání uvízlo na mrtvém bodě, na mouřenína venku zapomněli.

– Tatínku, zeptal se znenadání chlapec, – a to se budeme stěhovat?

Rodina zkoprněla.

– Samozřejmě že se budete stěhovat, potvrdil důležitě Pejřík. – Jakpak by zde mohly být jesle, kdybyste se neodstěhovali?

– A kampak by pracující ženy dávaly své děti, přidal se otec, když poznal, jak moudrého zplodil syna.

– Odstěhujeme se do nových kolektivních domů, řekl inteligentní bratranec, – jejichž okna budou celý den zalita sluncem.

– Nazývají se KOLDOMY a není daleko doba, kdy v nich budou bydlet všichni pracující, vysvětlila radostně jeho žena. – Jeden takový koldům stojí v Litvínově. Lidé v něm opravdu bydlí.

Probral se i Pejříkův komplic, z něhož se vyklubal učitel. Vycentroval kravatu a pravil: – Z HRDLA LIDU POUTO SŇATO. Všichni se najednou bavili o stěhování. Ženy brebentily jedna přes druhou. Otec s Milenkou budou potřebovat nejméně tři plus jedna, chlapci potřebují samostatný pokoj. Inteligentní bratranec se ženou rovněž tři plus jedna (obývací ložnice, dětský pokoj, pracovna). Broně s nemanželským synem zatím stačí jedna plus jedna, byt může později vždycky vyměnit za větší. A majorovi nejméně dva plus jedna (do kondomu se ale paní majorová stěhovat nebude), poněvadž si berou svého slabomyslného syna na svátky domů. Úhrnem čtyři byty s příslušenstvím, s ústředním topením a s okny zalitými sluncem. Z domu v ulici Marie Pomocné se nakonec odstěhují rádi. V parteru toho velikého koldomu bude NARPA, MASNA, CHEMODROGA, KOVOMAT, OBUNA, MOTOTECHNA, HOLIČ a KVĚTINOVÁ SÍŇ.

– Víte, co nám ubude starostí?

– A na špičce bude plát rudá hvězda.

– Na všech velkých domech v Moskvě plane rudá hvězda.

Chlapec zatoužil žít v domě s planoucí rudou hvězdou.

Paní majorová se rozhodla zaříznout první slepici. Milence se znovu udělalo špatně a závorář se také necítil dvakrát dobře (buď za to mohlo kolektivní nadšení, které vyvolal, nebo alkohol, nejspíš obojí, a na otázku ženy inteligentního bratrance, bude-li si ještě něco přát, odpověděl: dal bych si kafe se šutrem, děvenko.)

– Nevím, zdali je to šťastný nápad s těmi hvězdami, řekl inteligentní bratranec, – logika války je neúprosná a právě podle těch hvězd se může nepřítel zaměřovat.

– Za války všechno zhaslo, připomněla synovi paní majorová.

– Neumím si dneska představit ten zmatek.

– Zajisté, přidal se major. – Rudé hvězdy jako noční orientační body pro letectvo nepřítele jsou z taktického i strategického hlediska nepřijatelné!

Závorář Pejřík smetl dvě sklenice, aby si zjednal ticho, a uklidnil svatebčany: – Ať je válka, nebo mír, milostpaní, když jede vlak, šraňky musej dolů!

Vypotácel se z večeřadla na dlážděný dvorek. Odrazil se o mantinel Osvobozeného kina a přistál u šupny na uhlí, kde se stydlivě zbavil svatebního menu.

Potom se novomanželé odebrali na lože. Otec prožíval zvláštní stav: ráno začínal jako vdovec-majitel domu, večer končil jako ženatý nájemník. Během dne vypil trochu alkoholu. Bylo mu proto líto, že umře, a současně mu to bylo jedno. Střízlivá a zklamaná Milenka se mezitím chystala přijmout chotě. Otec svlékl spodky a vešel ke své nové ženě. Svatební noc byla utěšená. Na mapě dubnové oblohy pomrkávaly dávno zaniklé galaxie.

Druhý den byla neděle, chlapci měli od rána novou macechu. Otec si dopoledne pozval hospodářského poradce pana Bejčka, absolventa obchodní akademie v Chocni. Macecha byla přítomna.

– Řekněte mi, co dál. Mám si od nich vzít peníze, nebo se mám soudit…? A co když přijde další měnová reforma…?

– Vy byste si měl, pane Očenášku, hlavně uvědomit, že ulpíváním na věcech ponižujete sám sebe, pokáral otce pan Bejček. – Slyšel jste o tom Gándhím?

– V tom případě budu muset ulpět na penězích, připustil otec.

– To je právě ten omyl. Vy se budete muset smířit i s tím, že žádný peníze nedostanete!

Otec znejistěl, macecha vzlykla. Pan Bejček si vychutnával situaci.

– Já tomu nerozumím. My se máme stěhovat…

– Copak si myslíte, že zejtra přijede méblák? Vždyť vás nemají kam strčit! Akorát budou ten barák vlastnit.

– Vida, snad to není tak špatně vymyšleno…

– Bodejť, to je ověřeno historicky. V režimu, kterej nepřeje vlastnictví, je lepší nic nemít. Oni teď budou mít starosti, a vy si budete dál klidně bydlet.

– Vida, něco na tom bude, řekl otec.

Hořické trubičky u ministra

olej na plátně, 77 × 69 cm

O Velikonočním pondělí doporučil generál Umbády Umbády otce neznámému člověku. Údajně trpěl vleklými bolestmi v zádech, které se nesnesitelně stupňovaly. Plukovník Gorgon zavezl otce do soukromého bytu v tiché pražské čtvrti. Ulice mírně stoupala a zatáčela vlevo. Zahradu honosné vily hlídali dva muži ve stejnokroji. Na sloupku chyběl zvonek. Branka se otevírala na znamení.

Dotyčný člověk byl oblečen v čínském županu s draky, v atlasových trepkách a byl otci povědomý. Mlčky odhalil tučné tělo a rozložil se na divanu. Trepky sklouzly. Draci přestali chrlit oheň. Člověk měl růžové paty a ženskou nohu. Nad divanem visel obraz renesančního šlechtice v pozlaceném rámu. Otce překvapilo, že se tvář muže na obraze podobala tváři člověka na divanu. Měkké rysy, poživačné rtíky, mátl jenom krejzlík. (Benátský anonym z konce 16. století: Podobizna mladého muže v bílém nabíraném límci, olej, 61,7 × 54 cm. Obraz je dnes majetkem Slovenské národní galerie v Bratislavě.) V domě bylo ticho, a nebylo prostřeno. Otec si vyhrnul rukávy a trpělivě čekal, až se dostaví odpovídající rozpoložení. V té době přicházelo velmi rychle. Konečně ucítil v dlaních modré a bílé teplo. Hmota na divanu se zavrtěla. Otec přiložil ruce. Kůže na zádech byla holá. Sunul ruku zdola nahoru, našel místo červeného jasu a v soumraku trpaslíků, nad ránem kouzelníků, odejmul bolest tomu člověku. Muž se pohnul překvapením, s tváří na polštáři se křivě usmál.

– Můžu vstát?

– Ještě chvíli ležte.

Objevil se příkazník, měl uniformu a baletní pohyby. Otevřel nenápadné tapetované dveře do koupelny. Otec se pečlivě umyl. Člověk mezitím vstal, zkusmo dvakrát dřepl, naklonil hlavu na stranu, našpulil hubinku jako slepičí prdelku a uznale zamlaskal. Vklouzl do atlasových trepek a navlékl župan. Když se otec vrátil z koupelny, draci opět chrlili oheň.

Pánové se posadili do křesel u konferenčního stolku. Příkazník doručil podnos se dvěma šálky a konvicí kávy. Nalil kávu do šálků, otevřel cukřenku, odešel. Vrátil se, balancuje táckem s půlmetrovou pyramidou hořických trubiček. Potom se tiše vzdálil jako nehmotná bytost, navzdory epoletám.

Člověk zamíchal kafe a položil otázku: – Máte chuť na hořické trubičky?

– Mám. Otec se zahleděl na pyramidu.

– Nad čím přemýšlíte?

– Přemýšlím, co by se stalo, kdybych měl chuť na tu spodní.

Člověk se usmál. – Hrábl do pyramidy a vytáhl jednu trubičku ze základny. Nestalo se nic. – Jsou slepené cukrem, vysvětlil záhadu.

– Rafinované, podotkl otec.

– Ano, souhlasil člověk. – Věřil byste, že v Hořicích ještě nedávno žila žena, která jako jediná vlastnila na ty trubičky recept? Dědil se po přeslici, z generace na generaci.

– Už nežije? zeptal se otec a zdvořile sáhl po trubičce z vrcholu jehlanu.

– Nevím, jestli žije, mávl rukou člověk, – důležité je, že ten recept už nevlastní.

– Trubičky patří všem, řekl otec.

Člověk přikývl jako Buddha. – Až bude všechno patřit všem, všichni se budou mít dobře.

Někde se otevřely a zavřely dveře. Místností provála čerstvá vůně. Na to, že se dům nacházel v katastru Velké Prahy, bylo ticho přízračné. Vstoupil příkazník v měkkých střevících. Postavil na stůl pugét žlutých narcisů a hbitými prsty ukáznil dvě vzpurná kvítka. Odtančil, špičky od sebe.

Člověk zvedl zlacený šálek. – Vy prý jste krejčí…

– Byl jsem, řekl otec. – Přišel jsem o živnost po té nekrvavé revoluci. Šiju jen pro sebe a pro svou rodinu.

– Tehdy jsem byl ministrem vnitřního obchodu… zavzpomínal člověk.

– Hned po tom převratu mě zavřeli, pokračoval otec, – hledali u mě nějaké látky, ale nenašli nic, tak mě zase pustili.

– Prudká doba, poznamenal člověk, – ale spravedlivá. Byl jsem ministrem spravedlnosti.

– Teď pracuju ve šroubárně a občas pomůžu lidem.

– A nakonec jsem se stal ministrem národní obrany.

Člověk se napil, otci leknutím zaskočilo.

– Promiňte, Excelence, v tom županu jsem vás nepoznal.

Excelence znovu našpulila hubinku. – Není nutné se omlouvat. Pomohl jste mi. Zatím mi nepomohly baňky, nepomohl Mikolášek ani Ústřední vojenská nemocnice. Nemáte-li telefon, vydám rozkaz, aby vám byl urychleně zaveden.

– Já již nedoufám ani v telefon, pravil otec, – ale mám dva syny, snad se ho jednou dočkají oni.

– Vydám rozkaz, aby jim byl zaveden.

Člověk Excelence se snažil za každou cenu revanšovat. Jenomže protislužba bez vlastního přičinění marně dohání poskytnutou laskavost; nemůže ji dostihnout, natož furiantsky trumfnout, poněvadž vydávat rozkazy se naučí i blbec.

– Ani bych neměl komu zavolat, bránil se otec po krátkém přemýšlení. – To ani nemusíte, uklidnila ho Excelence, – volat budu já vám.

Příkazník přicházel, odcházel, otec popíjel pátou kávu. Zmínka o telefonu jej donutila přemýšlet, nevyskytuje-li se na světě osoba, s níž by si toužil popovídat, a která současně nežije v jeho domě. Napadla ho Ljubica na onom světě, ale k rozhovoru s nebožkou nepotřebuje telefonní aparát. Stačí zajít na hřbitov. Minule vyplel rov, zastrkal do země cibule kosatců, které měla v oblibě, cestičku vysypal pískem. U hrobníka objednal žulový obrubník bez vrchní desky; nebyl si jist, jak by fungovalo spojení. (Máte recht, pane Očenášek, mramorovej dekl na hrobě je horší než špatně nacpaná peřina…) K čemu telefon…

– Ještě bych si vzal jednu hořickou trubičku, požádal.

Excelence pokynula prstem. – Bez spojení není velení.

Bylo rozhodnuto.

Při odchodu položil příkazník v předsíni otci ruku na rameno a trubičky nasypal do aktovky. Zpátky jeli tudorem, vydávajícím chorobné zvuky. Gorgon mlčel. Na veltruském mostě ukázal řidič doleva nahoru a jako obvykle poznamenal: – Támhle se narodil Antonín Dvořák… A u Grobiána, zahýbaje doprava, řekl: – Diferenciál…

– Dnes jsem vám přivezl hořické trubičky, oznámil otec ve dveřích.

Rodina prožila zklamání. Těšili se na párky, a spatřili sladké střepy. Paní majorová se urazila, soudíc, že hořické trubičky nevyvažují poskytnuté dobré skutky. Otec tak rigorózní nebyl. Poučil zklamané, že výše odměny jest relativní, neboť mnohé dobré skutky pocházejí ze špatného svědomí a špatné skutky z dobrých úmyslů. Výslužku sežrala fena.

Ještě téhož dne přijeli do domu v ulici Marie Pomocné dva mladí dráteníci v khaki montérkách a zeptali se, kde chce mít soudruh telefon. Otec hned nepochopil, že otázka patří jemu. Pak se dovtípil a pravil, že na tom nezáleží. Pracovali mlčky. Přístroj umístili ve večeřadle, na poličku vedle rozhlasového přijímače. Jakmile připevnili poslední šroubek, jeden z mladých dráteníků promluvil do mikrofonu.

– Kaloň jedna, Kaloň jedna, zkouška spojení… A zavěsil. Rodina napjatě čekala, co bude následovat. Paní majorová si ukousla nehet. Za dvě minuty telefon pronikavě zazvonil. Jeden z mladíků ležérně zvedl sluchátko a utrousil:

– Kaloň jedna, konec. Oba dráteníci opustili dům.

Členové rodiny zůstali nehybně sedět, hypnotizováni tou černou věcí. Seanci narušil otec.

– My nebudeme večeřet? zeptal se.

Ukázalo se, že vychladla kamna a není uvařeno, neboť ženy počítaly s dodávkou párků. Narychlo se usmažila vajíčka, ale ani potom večeře neplynula družně jako jindy; všichni po očku sledovali telefon a přemýšleli, komu zavolat nejdřív…

Paní majorová měla kromě zemřelé sestry Ljubici ještě staršího bratra Milana. Otec jej už v Lublani nezastihl, u Wagnerů se o něm mluvilo se závistivým opovržením. Mladý muž došel dál než jeho otec. Včas utekl z domova a doplul do Austrálie. Podařilo se mu tam zbohatnout na restauraci, v níž si hosté mohli po jídle schrupnout. Nic sexuálního, jenom vedle jídelny otevřel další místnost s lehátky. Někdy se takové oslnivě jednoduché nápady mezi podnikateli vyskytnou. Záhy se vyrojili epigoni a s nimi snobská zdokonalení původní verze. Konkurence vystřelila mladého muže na oběžnou dráhu. Následoval Nový Zéland, ostrovy na Nové Guineji. Zde ochořel nemocí kuru, která se šíří kanibalismem. Nemohl chodit, třásl se, výrazně zhubl. Před smrtí se stačil oženit se zatoulanou Němkou, která si sňatkem zajistila prostředky k návratu do Evropy. Do vlasti svého zesnulého muže dorazila po válce. Usadila se v Chomutově. Jmenuje se Erna, píše k Vánocům, a česky se nenaučila. Paní majorová MÁ NĚKDE JEJÍ TELEFONNÍ ČÍSLO…

Pan major netoužil volat nikomu, stejně tak otec. Broňa zatím nebyla rozhodnuta. Bratr by nejspíš věděl… Charles by třeba zavolal té malé Königové… přestěhovali je na Pustaj… zeptat se, ZDALIPAK UŽ JÍ RAŠÍ ROUNO (Antonie Podhajská: Jarunčina svatba) … pořád na to musí myslet… kvůli obyčejným chlupům by nevolal… jestli ovšem mají telefon…

Inteligentní bratranec a jeho žena by rádi zavolali do Moskvy soudruhu Stalinovi. Aby věděl, že v Československu má jmenovkyni, která váží už dvanáct kilogramů…

Dvacet minut večeřeli, aparát způsobně mlčel. Hleděli na tu černou věc jako na hada a píchali se vidličkami do tváří.

Paní majorová marně hledala v šuplíku Ernino číslo. Náhle šuplík přibouchla a sesula se na stůl v křečovitém pláči. – Celej život se těším, že budu mít telefon, vyrážela mezi vzlyky, – a když ho mám, nemám komu zavolat… vůbec nikomu, jelikož na tom posraným světě nemám ani jednu prjatělicu. Scheisse! Utřela slzy a energicky přistoupila k telefonu. Chtěla jím nejspíš praštit o zem, ale zarazil ji podivný vzhled přístroje. Ohmatala černou skříňku a oznámila rodině:

– Nemá kličku. TELEFON NEMÁ KLIČKU!

– Jak to, že nemá kličku…, divili se všichni, – každý telefon má přece kličku, ne…? Telefon bez kličky je nesmysl!

– Matko, poučil ji inteligentní bratranec, – moderní telefony nemají kličku. Místo kličky mají číselník. Pravděpodobně jsme napojeni na automatickou telefonní ústřednu.

– Pravděpodobně ne, pravil otec, – poněvadž tenhle nemá ani číselník!

Skutečně. Byl to neobvyklý telefon. Na místě kličky zela dírka, přelepená elektrikářskou izolační páskou, a na prsou, v místě číselníku, měl přišroubovanou bakelitovou destičku s nápisem POZOR, NEPŘÍTEL NASLOUCHÁ!

Všichni se u aparátu vystřídali a zblízka si nápis přečetli.

– Jaký nepřítel? zeptal se chlapec, když na něj přišla řada.

– Jakýkoli, poučil ho pan major. Zpravodajci považují za nepřítele každého, kdo naslouchá hovoru, jenž mu není určen.

– Scheisse! zopakovala paní majorová. – Jednosměrná fungovačka.

Bratr se zasmál a dostal pohlavek.

Telefon mohl sloužit například jako školní rozhlas. (Alle begreifen sofort.) Zazvoní, zvedneš sluchátko, vyslechneš rozkaz. Jediné, co ti dovolí, je souhlas. Oni nepotřebují, abychom někam volali. Potřebují, aby mohli volat k nám… ke mně, pomyslel si otec a připadal si právem jako poskok. Scheisse! Švagrová má pravdu. Jednosměrná fungovačka.

– Netrap se, můj milý, pravila macecha, – něco mi říká, že by to mohlo být zařízeno jako v hotelu.

– V jakém hotelu? zeptali se zbývající členové domácnosti.

– V jakémkoli, vysvětlila macecha. – Zvedneme sluchátko a někdo se ozve.

– Ozve se recepce, uchechtl se inteligentní bratranec.

– To nám může být jedno, namítla macecha, – ať se ozve kdokoli, hlavní je, že nás spojí.

Na to se nedalo odpovědět: ženská s touhle figurou, a taková logika…

– Já to zkusím! Otec přistoupil k přístroji a za mlčenlivého napětí přihlížejících zvedl sluchátko. Chvíli poslouchal a poté je rychle vrátil do vidlice.

– Co je…? doráželi. – Ozval se někdo?

– Ano, přikývl otec. – Ozvala se holubice.

– Holubice…? divili se.

– Holubice.

– Holubice míííru…, vykřikl chlapec.

– O takových věcech se nežertuje, pokárala ho žena inteligentního bratrance.

– Nejspíš poštovní, přemítal otec a obrátil se k maceše:

– Měla jsi pravdu. Kdybychom ji požádali, určitě nás spojí.

– Jenomže nemáme kam zavolat… Paní majorová se vysmrkala a znovu se ponořila do šuplíku, aby nalezla Ernino číslo.

Po kaloňovi ušatém byla holubice druhým ptákem, jenž toho večera v ulici Marie Pomocné zamával křídly.

(A teď hajdy do postýlek.)

Chlapec rychle zavřel oči. Zdálo se mu, že leží v posteli s macechou, tulí se k jejímu meruňkovitému zadku, zatímco otec, natažený vedle v rakvi, prkenně kazí dojem.

Non tanto rubato

– Pamatuješ, kdy jsi začal víc jíst, tati?

– Pamatuju. Nikdy.

– Po nástupu do šroubárny. Jako těžce pracující jsi dostával větší příděl potravinových lístků.

– Odpouštím ti, synku. Dneska jsem měl báječnou stolici. Pomalu nevím, co je to průjem. Nevzpomínáš si, co jsme měli včera k obědu?

Při přesunu do depa otec těžce odlepuje nohy od podlahy. Potřeboval by speciální ústav pro americké milionáře po mrtvici. Dokážou zázraky.

– Někdo by to měl vypozorovat.

– Co by měl vypozorovat?

– Tobě to teda myslí… Měl by vypozorovat, jakou mám stolici po různým jídle, ne? To by nemuselo bejt tak těžký.

– Kdo by to měl vypozorovat?

– Kdo asi… Stačí pár poznámek…

– Nikdy nevím, kdy mluvíš vážně.

– Počkej, až budeš starej… hůůů…

– Nebreč, tati!

Otec nemá k pláči daleko. Ale stačí malá pauza, nebo jiné téma…

– Podle mě všechno záleží na omastku, to bys měl vědět. Nejhorší je kunerol.

– Kunerol už se nedělá.

– Ne? podiví se otec. – A čím mastíš, prosím tě? Na čem děláš řízky?

– Na oleji.

– Pche…! odfrkne pohrdavě, – proto vono to má takovou blbou chuť. Člověče, zastaví se a zamává holí, – řízky se dělají odjakživa na sádle.

– Sádlo nesmíš.

– No jo… Otec si vzpomene, že sádlo mu jeho lepší syn zakázal. – Musíš to nějak vyřešit. Poznamenej si sádlo a brslen.

– Já to vyřeším. Pojď. Sádlo a brslen si budu pamatovat.

Neujdou ani pět kroků a otec se znovu zastaví.

– Vždyť já tě mám, chlapče, rád.

– Já vím. Já tebe taky.

– Je to fajn, že se máme rádi, viď?

– Je to bezvadný, tati.

Otec náhle zkřiví ústa a přestane dýchat, jako dítě, které nabírá k pláči. Po několika vteřinách, jež se synovi zdají nekonečné, začne kvílet a otřásat se, vzlyká, lapá po vzduchu, znenadání přestane stejně rychle, jako začal.

– Promiň, synku, ale najednou jsem si představil, jak bysme si tady šli na nervy, kdybysme se neměli tak rádi.

– To si vůbec nedovedu představit, tati. Syn uloží otce do postele. – To by byla hrůza.

– Tak nezapomeň.

– Na co?

– Brslen, sádlo! Říkal jsem ti, aby sis to poznamenal. Hlavně si nemysli, že už jsem blbej.

– Nemyslím, tati. Ale seš teď přinejmenším složitá osobnost, to nemůžeš popřít.

– Nepopírám, souhlasí otec. – Podařilo se ti mě vystihnout. Dokonce si myslím, že jsem byl vždycky.

– Co já pamatuju, přitaká syn.

– Tak vidíš. A musíš taky uznat, že jsem měl i pár dobrých vlastností, které umožňovaly několika lidem si mě vážit.

– O tom nemůže být sporu, tati.

– Že ne…?

– Vždycky jsem tě obdivoval, jak to děláš a tak…

– Co jak dělám?

– Všechno. Jak pomáháš lidem… Jak ses zapracoval ve šroubárně… Teď si vzpomínám, že když jsi chodil tenkrát ve fabrice do závodní jídelny, měl jsi průjem pořád, ha, ha… Alespoň sis věčně stěžoval. Pamatuju si, že jako kluk jsem…

– Mlč! vykřikne otec a zhluboka nadechne. – Už se zase snažíš oblbnout starýho tátu… V životě jsem v žádný fabrice nedělal… Jdi pryč, jdeš mi na nervy!

Vykázaný syn se vrátí do kuchyně. Přitáhne si zápisník, napíše BRSLEN a SÁDLO, hesla podtrhne a papír připevní na lednici.

Nová správcová posypala celé kino pilinami a zametá podlahu. Nad parterem Osvobozeného kina se vznáší Modré tango, tjanrpádampanťtjampanťpádampam…

Syn zavře okno. Kdybychom se tak šíleně nemilovali, bylo by to doma k nevydržení.

Ó, pracuj, dřív se schýlí, než pomyslíš, den tvůj…

olej na plátně, 47 × 32 cm

Pořád mluvili o tom, že nejhezčí léta má před sebou, ale chlapec se domníval, že je prožil. Tenkrát, uprostřed, kdy vnímal každý okamžik jako krásnou chvíli mezi dvěma dobami ledovými; kdy se poprvé při waltzu dotkl náhodně vyzvané slečny, ucítil mezi spodničkami nenaléhavý tlak stehen, a předstíraje nevolnost, odpajdal na toaletu, kde obětoval bílou rukavičku, aby se očistil; kdy měl ještě vystouplá žebra, permanentní erekci a odmítal pokračovat v tanečním kursu, ale byla by to škoda, poněvadž chlapců bylo málo a peníze se nevracely; kdy život měl mnoho rozměrů a přinášel mnoho zklamání; kdy ho jedna z těch, které tak miloval, tvrdošíjně odmítala pustit níž než do pasu, poněvadž její otec trpěl v komunistickém lágru, a kdy vůbec nechápal, jak to spolu souvisí; kdy zjistil, že se mu to nestává s každou, a na radu tanečního mistra vyzýval pouze ty, které nechávaly jeho reflexy na pokoji; kdy zjistil, že muži jsou tak podivně uzpůsobeni, že obvykle nemůžou za to, jestli můžou, nebo nemůžou.

Byl nejvyšší čas zkušenosti zužitkovat, někam vejít, pochopit, o čem pojednávají knihy, které přečetl. Vědí spisovatelé, o čem píší? Je to horší než konfirmace?

Bůh ten program musel vidět. Bratr farář Sláma rozdělil otázky předem a chlapec dostal blahoslavené.

– To je naše tradiční rodinná otázka, hlásil bratr. – Taky jsem měl blahoslavené a dodneška si je pamatuju: chudí duchem, tiší, lkající, co lační po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, pokojní, kteříž protivenství trpí, a když vám zlořečí, ti budou… Hopla!

– Jenomže já nevím, proč, zesmutněl chlapec. – Proč jsou blahoslavení tiší?

– Hopla… neboť oni dědictví obdrží na zemi.

– To se nikdy nenaučím.

– Budeš muset, na poštěváček se tě nikdo ptát nebude.

Otec mu přešil oblek z matčina tmavomodrého kostýmu.

Naučil se blahoslavené. Polkl chléb a víno, obdržel knihu o Janu Amosu Komenském s věnováním.

Bylo po konfirmaci. Byl rozcvičen. Předkožku měl tak volnou, až se zdálo, že je jí zbytečně mnoho. Rašilo mu rouno. Vzpomněl si na Königovou. Odstěhovali je na statek, staré a mladé ovoce, otec křeček ve vězení. Konigová dojíždí do školy, její matka chodí na řepu. Již se nezajímá o vážnou hudbu, stále jen o bramborách a řepě. Okopává, mluví pro sebe, diví se nahlas, nechápe, proč je tak zotročená, když se osvobodila od majetku.

Původně měl v úmyslu si Königovou vyfotografovat, ale s jídlem rostla chuť. Nakonec nefotografoval. Napsal jí dopis, strávil nad ním týden a bylo mu, jako by tvořil umělecké dílo. Krom svého překrveného mládí neměl z čeho vařit.

Někdo se zpotí a páchne, ona voněla. Nic nebránilo jejich spojení. Při čtrnáctém přepisování už si spojením nebyl tak jist. Pravděpodobně se chtěl jen podívat. Podotkl, že bývá v její přítomnosti zcela ochromen a ví, že je to láska. Zmínil se o ňadrech a loutně, poprosil, aby si dopis nevysvětlovala špatně, nedojde k ničemu mimořádnému.

V kladném případě oba vyhoví odvěkému principu světové rovnováhy. Zavolej. Charles. (Původní verze byla vroucnější, ale výsledkem neustálého škrtání a přepisování byl tenhle firemní styl.) V post scriptu se pochlubil, že byl konfirmován, znovu se podepsal, tentokrát jako Ben Hur. Po dalším týdnu váhání vhodil dopis do schránky.

Manželství adresátčiných rodičů bylo smíšené. Křeček König vešel k Vlastě, rozené Tůmové, z rodiny italského legionáře. Jejich dcera postrádala slovanskou těžkomyslnost a konfirmovaný Ben Hur ji nevychýlil z věcného fatalismu zděděného po otcových předcích. Neurazila se. Odpověděla nedvojsmyslně a jako dobrá světluška morseovkou. Charlesi, nevolej, nemáme telefon, přijď za mnou, až budou zralá jablka. Na statku Pustaji byl telefon zaveden, ale směl ho používat jen správce. Zemědělští dělníci v případě nemoci, úrazu, nebezpečí života.

Asi za měsíc by mohl jít česat jablka. Flüssig und langsam… Ale když dozrály podzimní renety, byl tak zmaten, že nikam nešel. Ach, Konigová, ty děvko egyptská…

Konigová ovšem věděla, co píše. Všechny ženské lsti a úskoky měla v sobě obsaženy; zdědila je po přeslici, jako je dědí všechny. Věděla, že kdyby Charles nepřišel, užral by se doma touhou, zatímco ona by se na statku užrala zvědavostí. Počítala s tím, že by mohl spíš přijít, aby silové pole mezi nimi bylo zužitkováno a nedošlo k porušení světové rovnováhy. Trhala jablka a občas nějaké hodila slabomyslným chovancům, křepčícím na zdravém vzduchu. Chovanci jedli jablka i se stopkou, s bubákem a s jadérky, každou chvíli se poprali a plivali po sobě. Dohlížející sestra řádu svatého Vincence stereotypně mávala proutkem, druhou rukou drhla růženec. Na stromech žloutlo listí.

Chlapec seděl doma. Cítil to silové pole, které vymyslel. Zdálo se, že je přitahován, aby do něj vstoupil a obnovil rovnováhu, kterou svým dopisem porušil. Brzy nevydržel a vyšel z domu směrem k Pustaji.

Když míjel statek, smrákalo se. Vincentka před sebou hnala svěřence jako husy. Škobrtali za světlem a zpívali do kroku Ó pracuj, dřív se schýlí, než pomyslíš, den tvůj. Slabomyslného bratrance nezahlédl. Königová seděla pod stromem mezi jablky a nebylo ji skoro vidět. Pozdravil a rozšlápl jablko. Zachtělo se mu sevřít ji do náruče, tichounce ji hýčkat, dýchat jí za krk a chránit před zlým světem. Při tom jej napadlo, že se sem vydal za jiným účelem než za slabošským chlácholením. Popošel dva kroky a rozšlápl ještě několik jablek. Ve tmě opatrně nahmatal Königovou a velmi, velmi něžněji objal. Setrvali hodinu v nehybném objetí. Tma stoupla mezi větve, komunismus na východní polokouli rozsvítil hvězdy. Jablka byla kluzká rosou. Z otevřených oken bývalého klášterního statku zněl krákoravý zpěv chovanců. Ó pracuj, dřív se schýlí, než pomyslíš, den tvůj, a snažně, s věrnou pílí čas vzácný vykupuj! Hned v jitřních hodin svitu k dílu se Páně měj; za rosných perel třpytu k žni věčné rozsívej. Tiše se k nim přidal a v pomalém rytmu kolébal osamělou dívku. Ó pracuj, i když. množí stíny se k večeru! Aj, mnohou oko Boží zří ještě mezeru; byť ubývalo síly, jho ještě nesvrhuj, až Pán tě v pravou chvíli sám přijme v pokoj svůj.

V okamžiku, kdy začali oba dřevěnět, vstal. Rozloučili se u barokního portálu. Domů došel zmaten. Nejenže k ní nevešel, ale ani se nepodíval. Nic se však nezdálo být ztraceno; zvolený postup mu umožnil zanechat dobrý dojem. Jak slíbil, k ničemu mimořádnému nedošlo. Rovnováha byla nastolena, Bůh mohl přebývat pod jabloní.

(Obraz nikdy neprodal.)

Jiný kraj, jiný brav

Olej na plátně, 142 × 108 cm

Všechny neděle byly stejné, až na tu, kdy po několika měsících poprvé zazvonil telefon.

Otec stál nejblíže a zvedl sluchátko. – Haló, ohlásil se.

V přístroji někdo promluvil a dál nic. Ticho.

– Kdo to byl? zeptala se paní majorová.

– Holubice, odpověděl otec.

– Až zazvoní podruhé, zkuste se ohlásit jako Kaloň, poradil inteligentní bratranec.

– Kaloň? podivil se otec.

– Tak se hlásil ten mechanik.

Otec pokrčil rameny a sáhl pro třináctý svazek Ottova slovníku naučného. Otevřený svazek položil k telefonu, čekal, pročítaje heslo Kaloni. Jakmile zazvonil telefon podruhé, zvedl sluchátko a pravil: – Haló, zde Kaloň jedlý…

Holubice velkoryse přehlédla epiteton. – Čekejte, spojím…

A spojila Ložisko, Ložisko spojilo Temeno, Temeno spojilo Noru, Nora spojila Květinu a Květina spojila Úl. V Úlu hovořili rusky. Minutočku. Ve sluchátku hrálo rádio, pěl mužný baryton. Textu nebylo rozumět. Konečně někdo dospojoval dráty až na místo.

Představil se Boromej. – Připravte se, jede pro vás vůz.

– K panu generálovi? zajímal se otec.

Boromej zaváhal. Pak se v zájmu utajení vyhnul přímé odpovědi. – Vezměte si teplé oblečení a věci osobní potřeby. Konec.

Otec zavěsil. Konec, pomyslel si. To by mohl být skutečný pokrok. V nedělní příloze Lidové demokracie stálo, že podobným způsobem, to jest výhradně telefonicky, nakupují v USA bohatí Američané. Ignoroval zvědavé pohledy a poslal mladšího syna do ložnice pro bibli a kufr značky Wulkanfieber. Oblékl si tmavý proužkový oblek a obul zimní boty s rýhovanou podrážkou a s dečkou na patenty. Kufr s teplým prádlem a biblí postavil ke dveřím, usedl ke stolu, a objímán plačící macechou, roztržitě čistil sváteční klobouk. Byl při tom naměkko.

Synové hleděli na otce a usoudili, že se chová málo hrdinsky. Mladší si uvědomil, že by k němu měl cítil soucit, ale taky by se mohl smát, a nic by se nezměnilo. Soucit si naopak zasloužila plačící macecha, přirozenější ve svém žalu než protivně věcný otec. Ona přišla o majetek záhy potom, co jej vyvdala, a teď přichází o muže, který k ní pravidelně vcházel. Chlapec se přišoural k sousoší a položil maceše ruku na rameno. Starší bratr se s cynickým pochopením uchechtl.

Nakažena citem se k maceše přidala paní majorová a po ní Broňa. Nebyly k utišení. Nemanželský syn se rozplakal ze solidarity.

– Hlavně se mi starej o chlapce, požádal macechu otec, – ať pravidelně studují, chodí do houslí a na němčinu.

Přikývla a vysmrkala se.

– Zavírejte slepice, oslovil smuteční shromáždění, – dětské organismy si žádají čerstvá vejce. V prádelce neperte, potřebuji, aby tam byl neustále suchý vzduch. Občas zatopit, ale neprat! Choďte pravidelně na služby Boží, nezapomeňte vracet prázdné lahve od piva a včas objednejte na zimu uhlí!

Otec se naklonil k inteligentnímu bratranci. – Zkus se za měsíc někde opatrně zeptat, co se mnou je.

– To bude velmi těžké, usoudil inteligentní bratranec.

Ve stejném okamžiku zaslechli klakson.

– Kdyby vám to mělo uškodit, radši se neptej, souhlasil otec a nasadil si předválečné borsalino. Chvatně objal macechu, oba syny, uchopil kufr, vyšel na ulici. Tam nastoupil do čekajícího tudora.

V tichu, jež nastalo, si nebyli jisti, zda neprožili kolektivní halucinaci. Nahoře v pokoji se rozplakala Stalinka. Dětský pláč je vrátil do života.

Žena inteligentního bratrance přinesla dítě a zaagitovala:

– Prosím vás, pochopte všichni, že když to všichni pochopíme, bude nám líp.

Starší bratr se opět cynicky uchechtl, jako by všechno pochopil už dávno.

Automobil projížděl obvyklou cestou kolem Grobiána. Když u veltruského mostu otec nezaslechl poznámku „támhle se narodil Antonín Dvořák“, podíval se pozorněji a spatřil za volantem neznámého řidiče. Ukázal tedy rukou doprava a řekl: – Támhle se narodil Antonín Dvořák.

Napadlo jej, že řekne-li, co má být řečeno, budou mít události, které ho čekají, šťastný konec. Promluvil a cítil, že se mu ulevilo.

– Včera jsem byl na Jakobínu v zámeckém parku, ukázal tlumočník na veltruský zámek, – hudba mi, nevím proč, připadala německá. Rusalka mi zase připomíná Čajkovského. Tady doprava! nařídil řidiči.

Od toho okamžiku jeli jinudy. Město, kterým projížděli, otec nikdy nenavštívil.

– Znáte píseň Ó Velvary? zeptal se tlumočník.

Otec přiznal, že ji zná.

– Zazpíváme si ji, hej…

Řidič si odkašlal.

Otec se připojil. – Kde jsou mé tolary…

Tlumočník zpíval o dolarech. Měl školený hlas. – Žil jsem, pil jsem, hodoval jsem, hezké děvče miloval jsem, ó Velvary… a tady doleva!

Dozpívali. Nebezpečí, že by se otci mohla zlepšit nálada, pominulo. Projeli městem Slaný a na dotaz, zda nezná nějakou národní píseň o Slaném, zavrtěl hlavou. Řidič si také nevzpomněl. (Žádná není.) I kdyby byla, nikdo už neměl chuť zpívat. Přijížděli k Ruzyni.

Na pojezdové dráze čekala dakota s roztočenými vrtulemi a rudou hvězdou na křídlech a na směrovce. Automobil dojel až k třesoucímu se stroji. Otce vyvedli z auta.

V jedné ruce nesl kufřík, druhou si přidržoval klobouk, aby mu jej nestrhl uragán od vrtulí.

Tlumočníkovu tvář ovládl výraz hrdosti a zadostiučinění, jakým se pyšní synové, kteří zaplatili rodičům zaslouženou dovolenou. Slovům nebylo rozumět, ale v očích mu blýsklo takovým přetlakem upřímné radosti, až se zdálo, že svého „rodiče“ obejme. Rychle se ukáznil. Faldy na plášti stejnokroje poslal dozadu a o dírku přitáhl opasek. Pak přiblížil ústa k jednomu otcovu zvukovodu a ze všech sil zakřičel, že mu přeje klidný let.

Otce právě přepadl předletový strach, a tak se zapomněl zeptat kam. Stál pod kovovým žebříkem, jenž spojoval letadlo s betonovou plochou, a přemýšlel, jak se dostane do otvoru nahoře, má-li obě ruce zaměstnané. Vtom se shora spustily paže a uchopily klobouk a kufřík. Chytil se postranic a stoupal vzhůru, jako by se chystal česat hrušky, a vítr mu rozfoukal vlasy. Nahoře mu něčí spolehlivé rámě pomohlo dovnitř. Vytáhlo žebřík, zavřelo dveře. Cítil, jak mu pramének studeného potu stéká z podpaží do pasu.

Kromě řady obdélníkových okének, jimiž pronikalo ušmudlané světlo, neviděl nic. Nahmatal nad sebou tyč, podobnou té v tramvaji, chvíli ručkoval a usedl k jednomu z oken. Vyhlédl ven. Na ploše u auta stál tlumočník Boromej a horlivě mával. Nepříjemný hluk vzrostl, zesílily vibrace. Letadlo se malátně rozjelo. Pohyb se zrychloval, krajina se rozmázla. Zvedl ruku na pozdrav a v příští vteřině pochopil, že je oddělen od země. Pojechali.

Pozvolna přivykl šeru. V letadle byl poprvé. Šlo kupodivu o dlouhou rouru, na níž nebylo zevnitř nic pozoruhodného, kromě toho, že nebyla vyplněna trámy. Pod okénky na obou stranách se táhla lavice připomínající kravský žlab. Nad lavicí vedly zepředu dozadu po obou stranách tramvajové tyče, jak během letu zjistil, vůbec nejužitečnější zařízení. Mrzelo ho, že usedne-li pohodlně do žlabu, je zády k oknu a nevidí ven. Zvolil proto dámský sed a vyhlédl z okna. Zdálo se mu, že letí nízko. Na závrať, kterou prožil před čtyřiceti lety na věži lublaňského dómu, čekal marně. Překvapilo jej, že se cítí volně, a začal pravidelně dýchat. Podlaha, lavice, stěny i tyče se chvěly. Oba motory se točily ve vysokých obrátkách a uši zaléhaly rázovými vlnami. Představoval si, že letadla jsou vybavena komfortněji. (Byla to výsadková/nákladní varianta DC-3, služební let S 059.)

Po chvíli rozeznal uprostřed letadla několik beden, přikurtovaných popruhy ke kovovým okům na stropě a v podlaze. Bedny měly khaki barvu a bílé nápisy, vyvedené šablonou v azbuce. Ucítil petrolej a vůni vepřového.

V prostoru za nákladem (před nákladem vzhledem ke směru letu) sedělo pět důstojníků v uniformách Rudé armády. Na bedně mezi sebou měli otevřenou vepřovou konzervu a její obsah si mazali na suchary německým útočným nožem. Každý z nich měl svůj raneček, na dohodě pouzdro s pistolí, blůzu s rozepnutým límcem a do týla posunutou brigadýrku.

Otec doručkoval ke skupině a smekl klobouk. – Kuriť vozmožno?

– Navěrno, odpověděl plnými ústy důstojník s knírkem a nabídl otci namazaný suchar.

Otec si nasadil klobouk. Vzal suchar, poděkoval a vrátil se podél beden na své místo. Chuť na patře vyvolala vzpomínku na konec války, kdy Američané osvobodili koncentrační tábor Sachsenhausen-Oranienburg. Suchary i konzervy byly tytéž. Otevřel desítku plochých cigaret značky Lípa a jednu si zapálil.

Za bednami se objevila tatáž ruka, která mu pomohla do letadla. Vložil do ní pět cigaret. Zasvítily zapalovače z nábojnic. Vzduch zmodral. Do hukotu motorů začali zpívat Raskinulos more široko… Bylo mu zima na nohy. Dokouřil, natáhl se do žlabu. Pod hlavu položil kufřík a usnul.

Byl probuzen tichem a tmou. Nejprve se rozhodl považovat předchozí děj za sen a pokračovat ve spánku, ale kufr pod hlavou jej vrátil do skutečnosti. Za bednami byl klid. Odněkud nekřesťansky táhlo. Když začal ve tmě rozeznávat předměty, všiml si, že jsou otevřené dveře a spuštěné schůdky. Opatrně sestoupil na plochu.

Dotek se zemí ho zbavil nebeské volnosti a donutil jej přikrčit se pod tíhou osudu. Ve stínu opuštěného letadla se vymočil. Chvíli váhal, má-li se vrátit pro kufr, ale usoudiv, že cíl cesty bude nejspíš ještě daleko, vydal se s rukama v kapsách k osvětlené přízemní budově, odkud slyšel hovor a reprodukovanou hudbu. To se může stát jenom v rozkvetlé Varšavě, v městě plném krás, v máji, při valčíku. (Cholera.)

Dveře nedoléhaly. Vyrazil z nich oblak páry a zamířil k hvězdnatému nebi. V místnosti se nacházelo přibližně dvacet lidí v neurčitých stejnokrojích a v umaštěných montérkách. Pili čaj s lihem a na nic se netěšili. Namířil ke skupince důstojníků z letadla. Dva z nich spali s hlavou na stole, mezi hrnky s čajem se válely jejich propocené čepice. Přistavil si židli a usedl. Kromě písně o Varšavě, pronikající na letištní plochu, sedělo na všech přítomných těžké lihové mlčení. V očích měli nepřetržitý výraz loučení, který se u lidí, jak si otec později všiml, s přibývající východní délkou prohlubuje.

Dohola ostříhaný vojín se špinavými nehty postavil na stůl plechový hrnek čaje s lihem. (Bardzo mocna herbata.)

– Prosil bych cukr, požádal otec, jako by seděl v kavárně Obecního domu.

– Cukor nět, odvětil vojín.

Líh beznadějně páchl. Šlo o tentýž zápach, který bylo cítit v letadle a který otec omylem přisuzoval petroleji. Bylo možné, že pili stejnou tekutinu, jakou poháněli motory letadel a čistili ložiska. Jak se později ukázalo, měla přece jen něco společného s alkoholem.

Otec přivykl štiplavému kouři a rozhlédl se. Nacházel se v objektu, který postavila německá branná moc na okupovaném území. Barák sloužil zajatcům, vojákům i vězňům a odjakživa do něj táhlo. Byl ohlodán krysami, měl podlahu posetou nedopalky a zelený sokl do výše prsou. Na zdi za nálevním pultem, v sousedství zachovalých bavorských hodin s kukačkou, visel vyšívaný obraz Stalina. U stropu dodělávaly dvě zavěšené žárovky. V takovém prostředí nebylo možné učinit nic zásadního, klást otázky, o cokoli se zajímat, přemýšlet o budoucnosti. Bylo možné se napít.

Poutník se inteligentně přizpůsobil a pozvedl hrnek. Po prvním doušku poznal, že má co dělat s chlapským pitím.

– Bože, odpusť nehodnému… Dorazil zbytek, aby jed nevyprchal, a objednal repete a zápalky.

V polovině druhé dávky se otevřely dveře a závojem řídkého sněhu vklouzla dovnitř cikánka v hadrech. Mluvila polsky. Karty rozložila u prvního stolu.

– Co nevíš, co se dovíš, po čem si šlapeš, co tě čeká a co tě nemine.

– Basom! řekl první zákazník poté, co nahlédl za poodhalený závoj budoucnosti.

Totéž se ozvalo ještě třikrát. Cikánka dopila zbytky na stole a přesunula se k sousedům.

Konverzace mátla. Otec se marně snažil odhadnout, nachází-li se v Maďarsku, v Polsku nebo na území SSSR.

Cikánka dospěla k němu. – Co nevíš, co se dovíš, po čem si šlapeš, co tě čeká a co tě nemine.

– Spasibo, ja verujuščij protestant, odmítl otec a daroval jí korunovou minci.

Věštkyně si odplivla a pokračovala v obchůzce. Postupně obešla všechny stoly. Kromě otce odmítli věštbu oba pověrčiví piloti a navigátor, který nevěřil ani předpovědi počasí. Cikánka dorazila slivky a zmizela ve tmě. V koutě zanotovali Sokole můj, dej mi šavli na památku. Ušmudlaný vojín postavil na stůl třetí číši zapomnění. Nikdo si nikoho nevšímal.

Motory rázovaly ve vysokých tónech, otec se probral ze sna, v němž létal. Ležel ve žlabu, na svém místě u beden, neznámý samaritán mu podložil hlavu kanystrem. Letadlo se každou chvíli propadlo a vnitřnosti se ocitaly v beztížném stavu. V ústech cítil herbatu a líh. S obtížemi se posadil. Nahmatal cigarety. Za okénkem svítalo, důstojníci spali. Po zastávce na polním letišti mu výlet připadal jako omalovánka, kterou přes noc vybarvilo neznámé dítě. Vydal se podle tyče a objevil komůrku bez dveří, s malou plechovou mísou. Během potřeby, kterou vykonal pod obojí, se letadlo dvakrát propadlo. Pak si teprve zapálil.

Venku se docela rozednilo. S mrazivým ránem se jako cikánka v hadrech připomněla budoucnost. Pochopil, že další stránky si musí vybarvit sám.

Neviditelný kulisák točil klikou a pod strojem ubíhala krajina jako role balicího papíru. Probuzení důstojníci otevírali konzervy, jeden po druhém se trousili k záchodku bez dveří. Cestou zpátky šátrali po tyči a dopínali si poklopce.

Oficír, jenž pomáhal otci do letadla, zalovil v topografické brašně a vytáhl československý pas.

– Podpišitě zděs! nařídil.

Otec pas podepsal a schoval ho do náprsní kapsy. Důstojník vstal, natáhl se přes bednu, odebral otci cestovní doklad a uložil jej zpátky do brašny. – Ostanětsja so mnoj!

– Warum? sondoval otec.

– Darum, odpověděl důstojník s plnými ústy. – Prikaz po armii.

– Ich begreife das nicht, protestoval otec.

– Ich auch nicht, souhlasil důstojník a věnoval se jídlu, aby dal najevo, že nemá význam přemýšlet nad božími zákony.

Otec pokrčil rameny. Vyfasoval suchary, rozevřel kapesní nožík a pustil se do vepřového. Mělo divnou chuť. Jiný kraj, jiný brav.

Zbytek cesty věnoval přemýšlení, dokud piloti nepřehodili rejstřík. Jakmile poklesly obrátky, kleslo i letadlo, kulisák zatočil klikou rychleji a z role balicího papíru zbývaly barevné šmouhy, až to drclo. Přistání prožil v zajetí protichůdných pocitů lítosti a úlevy.

Umínil si, že se bude držet důstojníka, který má jeho cestovní pas. Bez dokladů je cizinec všude ve světě rychle ztracen; v některé zemi dvakrát tak rychle, jak vyprávěl Ihnás Babinčák Fago. Než se rozkoukal, byl v díře a nebylo člověka, který by mu uvěřil, že chce bojovat za vlast, boha jeho…

– Kde jsme? zeptal se.

– V Moskvě…, smáli se důstojníci. Naházeli věci do ranečků a utáhli uzle. Každý z nich pohlédl do malého zrcátka, přičísl vlasy, brigadýrku srovnal do fešáckého úhlu i pošli…

Obzor byl holý, bez města, bez siluet. Okolo jen křivé cihly, tráva a kasárenské baráky. Taková prašná pustina, až by se člověk na místě oběsil, kdyby se ti důstojníci neradovali jako děti. Než přijelo auto, házeli si ranečkem soudruha, jenž marně protestoval, kradli si z kapes hřebeny a zahazovali čepice, které se točily jako disky a plachtily daleko v rovnoměrném větru.

Otec si přidržoval borsalino a zdvořile vyčkával. Jedním okem hlídal wulkanfieber (svým synům často připomínal, aby nezapomněli, až budou jednou cestovat, že čím dál na východ, tím víc se krade, ale aby to nebrali doslova, poněvadž země je kulatá), druhým pozoroval tu bídu. Část personálu letiště jej považovala za anglického diplomata. Jiní by odpřisáhli, že je to eskortovaný špion.

Předválečný autobus sténal a přirážel jako prostitutka. Cestující s pochopením mlčeli a vyhlíželi hlavní město. Otec s nimi. Ve čtvrti plné domů z červených cihel se vozidlo zbavilo pasažérů. Ze střech dvoupatrových baráků čouhaly k nebi komíny s odrolenými jícny. Domy vystavené erozi působily přírodním dojmem, jako by tu větraly od třetihor. V okapech rostla tráva, tu a tam břízka. Děžurná u vchodu přidělila pěti důstojníkům plus otci protekční šestilůžkovou světnici číslo dvacet dva (za jasného počasí je možné spatřit Kreml) a oznámila, že je zakázáno otevírat okna.

V komnatě stály ve skutečnosti tři palandy a jedna vyhaslá kamna. Otec vyhledal záchody a společnou umývárnu s řadou kohoutků nad litinovým žlabem. Převlékl se do pyžama, oblek pověsil na ramínko s reklamním štítkem, který mu připadal jako poslední polibek vlasti (Firma DOUSEK šije z anglických, francouzských a brněnských látek, hlavní sklad v Široké ul. čís. 33-II., filiální sklad v Ovocné ul. čís. 761-II., výtečná jakost a elegance), vybral si horní lůžko u okna, vylezl nahoru a rozhlédl se. Kreml nebylo vidět.

Aby zvládl situaci, jež kladla nepřiměřené nároky na duševní kondici, vymyslel jednoduchý trik: tahle země je skutečná pouze tehdy, když v ní člověk je; jakmile ji opustí, země přestane existovat. Zvolené hledisko umožnilo hledět na realitu se zájmem a pobaveně. Kdykoli později měl dojem, že Bůh tu krajinu opustil, přestal se bavit.

Důstojníci se umyli do půli těla, z ranečků vytáhli čistá tílka. Dozadu nahoněné vlasy připlácli brilantinou. Pokapali se růžovým olejem, v zrcátkách zkontrolovali, mají-li švih. Otec jim z palandy popřál gute Unterhaltung a oni odešli směrem na jih. Vrátili se opilí po půlnoci. Jednoho soudruha, jenž měl obličej od krve, podpírali. Usnuli v uniformách.

Za svítání poraněný porušil zákaz a marně se snažil otevřít okno. Když zjistil, že je přibité, vztekle udeřil do kliky tak silně, že okno vypadlo na dvůr i s rámem. Vzniklým otvorem, za zpěvu ptactva, spatřili v ranním oparu Kreml. Děžurná vystoupala do druhého poschodí sepsat protokol s viníkem.

Otec se umyl, oholil, oblékl. Elegantní ramínko na šaty od fy Dousek nechal viset na věšáku a na památku si vzal erární, vyříznuté naplocho z dvacítky fošny.

V devět hodin už seděl v letadle na východ. V letadle stejného typu jako předešlého dne, jehož motory se stejně hádaly, jen varianta byla civilní. Místy spatřili sníh. Otec se dobře vyspal a cítil se svěží. Důstojník, jenž ho provázel a měl u sebe jeho cestovní pas, podléhal kocovině. Kromě nich cestovala letadlem žena se slepicí a muž převážející berana. Zvíře stálo přivázané vzadu u záchodku a děsem močilo na podlahu. Slepice cestou snesla vajíčko. Důstojník je ukořistil a vypil ještě teplé. Letěli nízko… Balící papír se odvíjel… Koněc filma.

Svoji píseň
nedáme si nikým brát

olej na plátně, 88 × 77 cm

Téhož dne, kdy otec nastoupil v Ruzyni do letadla a odcestoval na východ, předložilo město k veřejné diskusi návrhy do soutěže na výstavbu pomníku J. V. Stalina. Výzvu přijalo deset umělců. V deseti obchodech a knihkupectvích bylo vystaveno deset sádrových modelů v poměru jedna ku deseti. Soutěž byla anonymní. Magická desítka hypnotizovala školní děti, odboráře, členy stran Národní fronty, Svazu československo-sovětského přátelství, mysliveckého sdružení, dobrovolné požárníky, zahrádkáře, rybáře, členky Svazu žen, zdravotnice Červeného kříže… Neorganizovaným občanům sloužilo deset urniček k vhazování anonymních anketních lístků. Zástupci složek přebíhali od modelu k modelu, přeli se a přesvědčovali. Připisovali figurkám se slepýma očima body, a zase je umazávali. Dlouho vybírali nejlepší, a pořád se nemohli rozhodnout, kterému z totemů dají přednost. Pionýři ze všech škol měli denně hodinu volna. Odbory vyjádřily jednotnou podporu vzorku č. 7. Národní fronta demokraticky vyčkávala. Svaz žen spustil hysterický křik za č. 1. Kampaň připomínala demokratické volby, na které si mnozí pamatovali. Všichni Stalinové stáli, žádný neseděl na koni. Regule soutěže předepisovaly předložit i návrh na úpravu okolí, schodiště a přívodu svítiplynu k věčnému ohni. Pomník ze žuly měl stát tisíce let, tak dlouho jako Cheopsova pyramida nebo Vysoké Tatry. Všichni spali neklidně, pociťujíce nesnesitelnou zodpovědnost pod dotekem věčnosti.

Nespal ani třídní nepřítel. V soutěžním týdnu zatkla Státní bezpečnost učitele, který na anketní lístek napsal: Opakovaným měřením jsem zjistil, že v případech 1 až 10 by temeno sochy sahalo výše než vrcholek věže chrámu Smrtelných úzkostí Páně. Navrhuji připravit staveniště, vyčkat, až jmenovaný zemře, a na žulový sokl umístit posmrtnou masku. Pedagog se podepsal a připojil adresu. Při vyšetřování vyšlo najevo, že pochází ze smíšeného manželství a že zatajil příbuzné v západním Německu.

Zvítězil panák s levou nohu nakročenou, v pravé ruce svírající knihu. Ukazováček měl založený mezi stránkami, aby nezapomněl, kde četl. V obličeji se mu zračila moudrost načerpaná z té knihy, údiv nad bohatstvím myšlenek, nad novým a poznaným. Kniha neobsahovala nic než pravdu, poněvadž ji napsal sám. Panák měl číslo jedna a byl prostovlasý.

Den před lampionovým průvodem vyrobil starší bratr z ocelového drátu a gumiček na pohánění vrtulí leteckých modelů dva praky. Z namočeného papíru uválel střelivo. Oba praky vyzkoušel sám a jeden podal mladšímu. Mladší se neodvážil odmítnout. S konstantními náboji zastříleli zbraně rychle. Do dvaceti metrů nebylo možné minout. (Poměr úspěšných zásahů na 10 vypálených střel, ve vztahu ke vzdálenosti, jak je zaznamenán v bratrově deníku: 10 m – 10: 10; 20 m – 10: 10; 30 m – 10: 3; 40 m – 10: 0; max. dist. 20 m, při lehkém střelivu rychle klesá k 0.) Chlapec pochopil, proč se v každém válečném filmu, který viděl, vyskytovala věta Nestřílejte, nechte je přijít blíž!

Večer si bratr oblékl tmavé tepláky a na hlavu narazil rádiovku. Obličej, ruce a krk začernil mourem.

– Jsme Černá růže. Doufám, že víš, o co jde.

– Vím, řekl chlapec, jenž nic nevěděl, a učinil totéž.

Staveništi padlo za oběť sedmnáct vzrostlých stromů. Před dvěma sty lety je zasadil zakladatel parku Joachim Engelmann. Stromy pamatovaly Mozarta, Kuzmu Frolova, pád Baštily, porážku Napoleona. Po setmění zaujalo komando pozici za poraženým kmenem dubu křemeláku.

Lampionový průvod se vydal do kopce, komíhavě blikal. Dechová hudba se udýchala a přestala hrát. Čelo průvodu se zplihlými prapory se objevilo u staveniště. Zaslechli šoupání podrážek a škrtání sirek. Každou chvíli někomu zhasl lampion.

Tu a tam zapěla rusky skupina dětí, ponoukána iniciativní učitelkou.

– Počkáme, zašeptal bratr.

– Až přijdou blíž, pochopil chlapec.

Bratr se usmál. – Blíž nepůjdou. Počkáme, až budou hrát. Kdyby na nás svítili, ne aby ses pohnul! Neukazuj zuby a zavři oči!

Chlapec dostal strach, ale přikývl. – Já se asi netrefím, řekl tiše.

– Nevadí, uklidnil ho bratr. Hlavní je, že nejsme tam, ale tady.

Chlapec zakýval rádiovkou. Bylo mu jedno, kde je. – Ať začnou hrát…

– Neboj se. Černá růže je ve tmě neviditelná. Vidíš mě?

– Nevidím.

– Tak vidíš…

Staveniště osvětlily dva letištní reflektory. Na dně scény se nadýmal základní kámen. Za světelným okrajem byli oba bratři neviditelní jako herci černého divadla. Benjamínek se zeptal, jestli se může pomodlit. Bratr svolil.

Divizní hudba dostala povel k československé a sovětské hymně. Tleskaly jen docela malé děti. Chlapec si říkal v duchu slova těch písní a náhle si všiml, jak se vedle něho vztyčil černý stín, trochu se zaklonil a natáhl gumičky. Neviditelný projektil prorazil světelnou clonu a zasáhl cíl. Anonymní lampion v davu před staveništěm začal hořet.

V pauze mezi hymnami vyčítavě zaplakalo dítě. Chlapec přestal dýchat a opakovat slova těch písní. Bratr se vztyčil ještě třikrát. Dva lampiony zhasly. Jedna papírová skobička cvrnkla o vyleštěnou mosaz trombonu. Sovětská hymna byla nekonečná. Dav zneklidněl, potlesk ustal, pláč zesílil.

– Někdo střílí vzduchovkou ze školy…, ozvala se paní, které spadly brýle.

Lid se pohnul a s ním i letištní reflektory. Chvíli bezradně bloudily po fasádě, až našly společný cíl: pootevřené okno ve třetím poschodí. Pozornost diváků se přenesla jinam. Chlapec si dodal odvahy a vstal, aby vystřelil.

– Teď ne! Bratr jej stáhl do okopu za bundu.

Rozčílení otcové a paní s rozšlápnutými brýlemi tloukli na dveře školy. Nad portálem bylo štukovým švabachem napsáno Knabenschule a pod tím Cum cecidero, surgam.

Písmena zpola zakrýval transparent s nápisem Svoji píseň nedáme si nikým brát. Školník, který se zúčastnil manifestace, rozhrnoval zezadu zástup a zvonil klíči. Jakmile odemkl, upadl, zapomněl na heslo nade dveřmi a nevstal. Dav prahnoucí po lynči se přes něj přehnal jako přes rohožku. Část zástupů se přelila do školy, zbytek odešel domů. Prostranství před staveništěm se vyprázdnilo. Reflektorům visely jazyky kolmo dolů. V odraženém světle poklepal na základní kámen neznámý politický bafuňář, obklopen suitou věrných. Posádková hudba zahrála Internacionálu.

Ve třetím patře, ve třídě VI. B. ale nikdo za pootevřeným oknem nebyl. Zklamaní honci našli pod oknem ve škvíře mezi prkny jen zapadlý brok. Doličný předmět potvrdil domněnku o střelbě ze vzduchovky, kterou jako první vyslovila paní s rozbitými brýlemi. Nebylo pochyb o tom, že záškodník, který tak hrubým způsobem narušil průběh slavnosti, se nechal zamknout ve škole, několikrát vystřelil, seběhl dolů, schoval se v přízemí a poté, využiv zmatku a nikým nepodezříván, odešel hlavním vchodem. Během akce někdo ve škole odcizil dvoje přezůvky, nepoužívanou nástěnnou mapu první republiky a vědro na uhlí. Školník utrpěl zlomeniny tří žeber. Prokurátor JUDr. Josef S. zahájil trestní stíhání proti neznámému pachateli pro porušení § 190, odst. 1, písm. c) trestního zákona (obecné ohrožení), § 219, odst. 2, písm. b) trestního zákona (ublížení na zdraví, kdy poškozený je stoupencem lidově demokratického řádu) a § 125, písm. b) trestního zákona (hanobení spojeneckého státu). – The end, pronesl bratr. – Jdeme!

Umyli se v jezírku uprostřed parku. Z hladiny je na jedné noze pozoroval umělý čáp. Z křoví vytáhli schované lampióny, zažehli svíčky. Domů došli nevinní. Bylo kolem osmé večer. Praky a papírové skobičky hodili do odpadkového koše před Osvobozeným kinem. Nikdo nebyl dopaden.

Týden po incidentu se začalo stavět.

Agitato

Jsou milosrdné dny, které otec prospí. Ale některé přinášejí vzrušení a neklid. Podle bratra je příčinou rozdílné prokrvení mozku. Vzpomínky jsou jednou plné melancholie, kolorované lehkým pláčem s nezbytným generálním odpuštěním, podruhé snove stařec pomstu jako Monte Christo. A za to všechno může perfuze.

– Pojď ke mně, synku, to jsem ti ještě neříkal…, volá otec přes chodbu.

– Určitě říkal, tati… Nevím o ničem, co bys ještě neříkal…

– Hlavně nevíš, o čem chci mluvit…

– Chceš se vsadit?

Konečně se otec zdravě naštve: – Mohl bys mi laskavě věnovat deset minut?

Syn otře štětec do starého svetru, odloží paletu a takřka poslušně se dostaví do otcova pokoje. – V tvém věku jsem byl k rodičům uctivější!

– V mém věku, tatínku, jsi už hlavně žádné rodiče neměl.

– To není rozhodující, synku. Posaď se. Rozhodující je přístup.

– Mám spoustu práce, tati. Musíme se taky živit – a honí mě termín.

– Řeknu ti něco, co nám pomůže. Mohlo by to bejt třeba inspirativní. Už jsem ti vyprávěl, jak jsme se potkali se Stalinem?

– Není ti špatně?

– Byl to krásný člověk… Hrdý, vysoký Gruzínec, synku… Přivezli mě k němu při mezipřistání v Moskvě… Na letišti čekalo černé auto… Věže zářily zlatem… Přijal mě v Kremlu…

– Tati, prosím tě, neblbni…

– Držel se rovně, a bylo mu přes sedmdesát… Okolo sebe nejlepší ruské sovětské doktory… V komnatě jsme zůstali sami… Všichni museli odejít… Nabídl mi papirosu Kazbek, gruzínský čaj a gruzínský koňak… Díval se mi do očí… Neřekl ani slovo… Pak si odložil blůzu… Vtom jsem ho spatřil do půli těla… A teď mě poslouchej… Nikomu jsem to ještě neřek… Po celejch zádech měl cucfleky…

– Tati…!

– Ty si myslíš, že jsem starej a že kecám…

– To bych si nedovolil.

– Přece poznám, jak se na mě díváš…

– Že jsi o tom nikdy nemluvil…

– Bál jsem se.

– Už nemáš čeho.

– Co ty víš… Otec se významně odmlčí. Chvíli se tváří, jako by ještě překonával strach, pak sebere kuráž a pokračuje: – Jenomže to nebyly takový cucfleky, jaký známe my, ale jejich cucfleky…

– Jak… jejich?

– No jejich!

– Ruský sovětský…

– Jo.

– Dobrý, tati… Tak já zase jdu.

– Nikam nechoď! zahřmí otec. – Ještě jsem ti, ty chytrej, neřek to hlavní… Oni totiž, jak jsem pak zjistil, dělají cucflek úplně jinak než my!

– Cucflek jako cucflek, tati…

– To se pleteš. Ty jejich jsou umělý. Dělají je baňkama. Nahřejou baňku, přitisknou ji na kůži a ona se tam přicucne. Když vychladne, tak ji sundají. Zůstane cucflek. Stalin jich měl šestnáct a léčí se tím úplně všechno. On tomu říkal lampočky.

– Říkals, že se ti díval do očí, a neřekl ani slovo…

– Jen ze začátku. A nechytej mě za slovo! Pak jsme se bavili, to dá rozum… Ptal se, jak se nám u nás daří, jaké je například moje matěrialnoje položenije, tak jsem řek, že moje materiální položení je celkem slušné, ale že jsem bohužel při té nekrvavé revoluci přišel o dům. Když se zajímal o to, jak bylo exproprirovano dvižimoje imuščestvo, a já jsem pochopil, o co jde, vyjádřil jsem se v tom smyslu, že nábytek mi teda zaplaťpánbůh nechali. A víš, co mi na to řek…? Řek, že prej to byla opasnaja něposledovatělnosť revoljucii. Že jako udělali chybu.

– Já tomu rozumím.

– Představ si, že by nám tenkrát ten aligátor Pejřík znárodnil i nábytek…

– A můžeš odejít s kufrem…

– Právě… Řek jsem mu, že jsem byl docela rád, když mi ten nábytek nechali, ale jinak že na věcech nelpím a že je mi to v obščem jedno… A víš, co on povídal…? Podle mě to zase nemoh bejt tak hloupej člověk… Poněvadž jak byl, do půli těla a s těma cucflekama, mi najednou začal vysvětlovat, že lidi nechtějí věci kvůli těm věcem samotnejm, ale kvůli tomu, co ty věci představujou… A s penězma že je to úplně stejný… A naším úkolem je od toho lidi bespoščadno osvobodit… A pak si lehnul a já jsem mu položil ruku na záda.

– Proč si tě nenechal?

– Člověče… Takovejch jako já on měl… Ptal jsem mě, čím jsem v civilu… Pánský krejčí, když dovolíte… Jestli máte materiál, máte i prvotřídní uniformu… Oblík si blůzu a povídá… Naši ruskije sovětskije portnoji… javno oceň chorošije…

– Jak jsi poznal, co mu je?

– Já jsem nemusel nic poznávat. Položil jsem mu ruku mezi lopatky a to stačilo. Ale neměl jsem žvanit… Že má chorošij koreň, že se tak u nás říká, když bude dolgo zdorov… Viděl jsem, jak ho to potěšilo… Ještě jsem mu doporučil, aby omezil kouření a každý den věnoval půl hodiny meditaci… Što takoje…? A já… Meditacija… vot eto… pokoj… ili… ili… takaja… takaja… tišina dumanija… besperebojnaja nikakimi… nikakimi mysljami… Perestať dumať? zeptal se pro jistotu… Da, řekl jsem. Pak jsem se začal potit, poněvadž jak jsem na něj koukal, najednou mi přišlo, že už brzo umře.

– Podle čeho jsi to poznal?

– Kdybys mě poslouchal, teď o tom mluvím! PŘIŠLO MI TO. Jako ti něco přijde kách nebo trapný, tak mě přišlo, že umře.

– Byl jsi diskrétní, doufám…

– Samosebou… Nic jsem neřek… On si mě prohlíd a povídá… Tovarišč portnoj, peredajtě vašim, što perestať dumať, eto u Stalina něvozmožno… Teprve mi došlo, co jsem po něm chtěl…

– A dál?

– Nic… Hotovo… Konec… Řek jsem selbstverständlich… On odešel… Byl jsem rád, že žiju… Myslel jsem na vás… Moc nechybělo… A by-li-jste-bez-tá-ty… hůůů…

– Nebreč, tati…

– Nemůžu za to… Někdy se mi chce spát… Jindy nemůžu usnout… Vzpomenu si na nějakou veselou příhodu… Je mi do smíchu… Chechtám se jak blázen… Najednou zjistím, že brečím… Vzpomenu si na smutnou… Brečím taky… Stačí málo… Pořád jsem naměkko… Takovej život… hůůů…

– Můžu ti nějak pomoct?

Otec se významně odmlčí. Pohlédne pátravě na syna, jako by hodnotil, zda je potomek schopen zvládnout tak náročný úkol, a po krátkém boji se svěří: – Budu potřebovat ty baňky.

– Jaký baňky, tati…?

– Vůbec mě neposloucháš… Ty lampočky… Uděláš mi pár cucfleků… Třeba se mi uleví…

– Kde je vemu…? Nikdy jsem je neviděl a ani nevím, jak se přikládají.

– Babinčák to umí.

– Tati, prosím tě, neblbni. Buď si nic nepamatuje, nebo dávno umřel.

Otci se znovu objeví v očích slzy.

– Já jsem to tak nemyslel…, omlouvá se syn.

– Já vím, jaks to myslel… Běž…! Běž pryč a nech mě bejt…! Nikdo ničemu nerozumí… Všichni jste voli…

Syn pokrčí rameny a odchází. Koupí na usmířenou vepřové koleno a tatínek na lampočky zapomene. Jako zapomněl na brslen…

– S tím brslenem ses na mě taky vykašlal, ozve se stařec.

Paralýza na chútore I

olej na plátně, 126 × 79 cm

Letadlo na východ se na paměť bohatýra jmenovalo Ilja Muromec. Ve skutečnosti šlo o stejnou rachotinu jako předešlého dne a jméno mu nemohlo nahradit nedostatek sex-appealu. Pouze sedadla, uspořádaná po obou stranách jako v autobuse, připomínala civilizaci. Motory se hádaly. Mašina po zemi poskakovala, ve vzduchu se propadala. Důstojník spal. Slepice přestala snášet, beran močit. Poprvé přistáli v Novgorodu. Pak ještě několikrát, aby doplnili palivo. Na každé stanici přistoupilo nějaké zvíře s lidským doprovodem. V cíli čítala fauna kromě původních obyvatel ještě dvě udivená selátka, kozu, zlého housera a barzoje. Chrt snášel let s aristokratickým klidem. Jeho paní byla vysoká, tělnatá dáma v kožichu z lišky. Žena i pes se tvářili jako na výstavě. Pocházeli z jiné doby a zdálo se, že po přistání se do ní hodlají vrátit. Celou cestu bylo pěkné počasí, za šest a půl hodiny dosedli na konečné.

– Kde jsme?

– Podožditě…

Za budovou letištní správy čekal trofejní opel v maskovacích barvách. Zvířátka s lidmi zmizela v krajině. Do automobilu usedli otec s důstojníkem a dáma s chrtem. Cesta stoupala a byla prašná.

– Kam jedeme?

– Podožditě, podožditě…

Během jízdy vyšlo najevo, že pes se jmenuje Amidon. Otec mu vyprávěl, že má doma fenu, která se jmenuje Abigail… Amidon je samosebou také hezké jméno… Není si tak docela jist, jestli to francouzský neznamená škrob… Jak se to řekne ruský, neví…

– Krachmal, potvrdila dáma v kožichu.

Nastal čas k seznámení. Otec nadzvedl borsalino. – Očenášek.

– Vjačeslava Maximovna. Dáma se koketně usmála. Potila se. Voněla růžovým olejem, byla plná v prsou a měla dobrý sed.

– Vám je známo, milostivá paní, kam jedeme?

– Verchoturje… bolšaja dača…

– Ráčíte tam jet poprvé…?

Důstojník vytřel brigadýrku kapesníkem. – Gospodin Očenašek sliškom ljubopytnyj i eto očeň opasno, řekl.

Vjačeslava Maximovna zmlkla.

Otec podrbal psa mezi ušima. – Tak vidíš…

Auto házelo posádkou ze strany na stranu. Připadali si jako v máselnici. Konečně, asi po hodině jízdy, vyhlásil důstojník přestávku a požádal cestující, aby vystoupili. Zpočátku nebylo nic vidět. Když se usadil prach, spatřili pustou rovinu, kterou zdolali, a před sebou sporé hory. Pes honil králíka, a po první kličce toho nechal, nebe stálo vysoko, oblaka se lhostejně sunula k východu. Na kraji listnatého lesa se modrala kvítka jaterníku trojlaločného. Rozešli se vykonat malou potřebu.

Než se znovu vydali na cestu, nechal důstojník kolovat lahev vodky. Cestou si pak zavdali ještě dvakrát, a jak byli hladoví, rychle zkrásněli a měli se rádi. Vjačeslavě Maximovně se leskly oči, silnými stehny se tiskla k otci. Důstojník s řidičem zapěli kozáckou Začali už koně ržát při úsvitu, ech… Prázdná láhev vyletěla oknem do lesa.

K večeru přijeli do osady, která měla jedenáct domů a kostel. Mezi domy protékala řeka a dělila místo na dvě části spojené lávkou. Tok měl líný proud, byl mělký a klikatý, ale hluboké koryto a podemleté břehy vypovídaly o velkých vodách. Povozům sloužil brod.

Opel vjel do brodu příliš prudce. Čumák zpočátku rozhrnoval vodu jako obojživelník, ale uprostřed řeky auto škytlo a zastavilo se. Řidič na nic nečekal a vystoupil první. – Pošli za lošaďami.

– Koněc filma, řekla madame Vjačeslava. – To snad nemyslíte vážně…, řekl otec.

Amidon znervózněl.

Opustili vůz. Důstojník nesl přes rameno Vjačeslavu Maximovnu a oběma rukama podpíral její velebné hýždě. Otec zachraňoval kufr. Voda jim sahala po kolena. Dno bylo pevné, a po několika krocích stanuli na břehu. Vjačeslava Maximovna si shrnula sukně.

Přišel muž, jmenoval se Pluga, zapřáhl koně a vytáhl auto i se psem.

(Mimo obraz: v místním hostinci, kde čekali, až uschnou, hrál nějaký člověk na sklenice. Otci připomněl Jana Kubelíka, jenž si před válkou nechal šít komplet: frak, smoking, vycházkový a cestovní oblek z anglické vlny a zimník z plášťového kordu. Čaroděj houslí čekal ve večeřadle na zkoušku, krátil si dlouhou chvíli a přemlouval otce, aby mu prodal kubistický skleník od architekta Pavla Janáka. Když pochopil, že neuspěje, sáhl dovnitř pro sklenice, naplnil je vodou a ulíval a přilíval tak dlouho, až je vyladil a na znamení žalu zahrál Dobrú noc, má milá, dobrú noc. Matku tehdy zcela okouzlil. Virtuos se nezapře, řekl otec.)

Ještě docela neoschli, a už se stěhovali do volného z jedenácti dřevěných domků. Otec, madame Vjačeslava se psem, Pluga i důstojník, každý měl přidělenu světnici. Několik místností zůstalo prázdných. Všechna stavení ve vsi se zdála obydlená. Kostelík sloužil ke schůzím, od června do září přijíždělo v pondělí pojízdné kino. Život zde nekypěl; na návsi a na kolchozních polích se nezpívalo a netančilo, vesnice mohla být považována za malebnou jen z veliké dálky.

Otec se ubytoval. Pořád nevěděl, proč ho sem dopravili. Babinčák Fago slyšel o našich lidech, kteří zmizeli za Uralem a už je nikdy nikdo neviděl. Rusko prý nemá konce…

Za hodinu se sešli ve společné světnici. Správce Pluga otevřel láhev vodky. Přítomní vypili dvě stě gramů na lačno jako před útokem. Než bylo přineseno skopové, zase všichni zkrásněli a byli si navzájem sympatičtí. Po večeři dostali ještě dvě deci a upadli do opulentní nehybnosti. Důstojník se opil tak, že nemohl zpívat. Madame Vjačeslava tiše říhala, olizovala si prsty, na všech měla prsteny, vrhala blýskavé pohledy, každý jako šlehnutí bičem. Pluga se zeptal, co by si kdo ještě dal. Otec požádal těžkým jazykem: – Nemáte zrnkový kafe?

Káva nebyla. Pluga se omlouval. Kdyby jen káva… Není meždu pročim koření, mýdlo, obuv, papír, látky… Nikdo tu nenajde ani pižmoně severního, který žil všude od šedesáté rovnoběžky nahoru… Ale je dostatek zlata a bude ho stále víc…

– Zrovna pižmoň mi nechybí, řekl otec.

Laskavá samaritánka jej doprovodila do komnaty. Měla horké ruce, na nich prsteny. Pomohla mu na lože. Když ho svlékla, proměnila se ve sličnou bojarku.

– Nakoněc ja pokažu těbě, kak laskajut pravoslavnyje…

Otec byl překvapen, a poněvadž byl ožralý (jemnější slovo pro ten stav neexistuje), vzpouzel se chabě. Na okamžik ho napadlo, není-li právě tohle pravým důvodem jeho únosu, ale jakmile se probral, myšlenku sebekriticky zavrhl.

– Dvigaj! popohnala ho Vjačeslava a přikročila k dělbě práce.

Znásilnění nemělo konce. V přestávkách Vjačeslava vyprávěla, že bývala sportovně založenou blondýnkou veselé povahy a že polovina Moskvy záviděla nebožtíku manželovi její zadek. Pravoslavný způsob se nelišil, byl to jen nezvyk. Ráno bolely otce svaly, klouby, v týle slyšel uralské krumpáče. Připadal si jako po první směně ve šroubárně. V přístěnku, jenž sloužil k mytí a kde tekla ledová voda, strčil tělo s hlavou pod žlab. Vzduch zprůzračněl. Sto čirých a bezbarvých gramů vodky čekalo ve společné světnici. Vstřebaly se okamžitě. Nastojaščij vopros perežitija.

Krátce po snídani důstojník s řidičem odjeli. Vrátili se před obědem. Přivezli hromotluka v nové teplákové soupravě, vysokého sto devadesát centimetrů. Měl veliké ruce, veliké nohy, přes rameno sportovní pytel a kouřil papirosy. U stolu při seznamování vyšlo najevo, že přišedší bohatýr je zasloužilá mistryně sportu graždanka Čurinová. Každý den posilovala a trénovala s míčem, nikdo ji nespatřil svlečenou. S nikým se nekamarádila.

V domě nebylo celé dny co dělat. Zdálo se, že jsou všichni, ale stále na někoho čekali. Prostředí bylo cizí, lišila se i krajina okolo; mohla být krásná, ale z nějakých důvodů nebyla. Otec umíral steskem. Když byl přesvědčen, že konec už není daleko, když už se v duchu loučil s chlapci i jejich macechou a prosil všechny, kterým ublížil, aby mu odpustili, obdržel denní příděl vodky, a smrt byla odsunuta. Měli to dobře spočítané. Pokorné smíření místních obyvatel s osudem jej velmi povzbuzovalo.

Na procházce bylo možné spatřit pomalé hemžení vesničanů mezi domky; odněkud někam přenášeli předměty, opravovali poražené ploty, které se dál vyvracely, pro nic za nic mizeli ve staveních a znovu se objevovali, a když někam vyšli, záhy se vraceli, poněvadž cesta neměla cíl. Jen každé ráno pravidelně vybíhali z chalup do lesa za potřebou. Několikrát denně se ozval rachot, křížem krážem projel pásový traktor Stalinec, jen tak pro radost z budování rozvířil prach, zastavil, kde mu došly síly, ze stroje vypadl blažený řidič, ulehl na břeh do záplavy drobnokvětu a usnul.

Přesto mělo místo svého genia loci. Podle knihy Vlast velocipedu odtud pocházel konstruktér Artamonov, který jel na svém vynálezu až do Moskvy na korunovaci cara Alexandra I. a zpátky. Pět tisíc kilometrů… Jestli si dobře vzpomíná, stalo se to v září osmnáct set jedna, stroj byl železný, měl šlapky a bude nejspíš uložen v muzeu.

U cesty ženy sekaly trávu. Otec slušně nadzvedl klobouk, aby zapředl rozhovor a něco se dověděl o slavném rodákovi. Leč osoba vrtěla hlavou a odháněla jej jako malomocného, a když nedával pokoj, naházela posečenou trávu do pytle a odešla do stavení, kde mečelo kůzle. Ostatní ženské se nedospěle hihňaly. Měly skoro bezzubá ústa a pamatovaly obě světové války.

Před sovětem konečně potkal čelověka, který se mu už nestačil vyhnout. – Vy znajetě, požalujsta, kto takoj Artamonov? zeptal se ho po obřadném pozdravení.

– Da, znaju…, přikývl čelověk.

Otec se zaradoval. – Pocházel odtud… odněkud…

– Da, otsjuda…

– A jmenoval se Artamonov a vymyslel bicykl…

– Da, da… Vasil Děnisovič…

– To nevím. Ale měl by tady někde mít muzeum, nebo alespoň pamětní desku… poněvadž před sto padesáti lety vynalezl kolo… Otec naznačil rukama šlapání do pedálů.

– Fršténzí?

– Da… samokat… potvrdil důležitě čelověk.

– A tolko on… smontiroval? zapochyboval otec, – i pojechal v Moskvu na krénung?

– On dějstvitělno odin proizvodíl jevo, pokyvoval čelověk, – i pošol tuda i obratno.

Otec se lehce uklonil na znamení obdivu. Ona to ještě nakonec bude pravda! Vlast velocipedu, Ruské motory, Kniha o úrodnosti, Vyprávění o lidech, kteří dali světu křídla, Tvůrci dopravy, Zrození nové vědy… A to nestačil přečíst všechno!

– Pokažu, nabídl se čelověk a vešel do domu, kde sídlil sovět.

Otec jej následoval. Uvnitř bylo šero. Čelověk kráčel do nitra domu a horlivě kýval hlavou, opakoval: – Da, da, pošli, pošli, ja pokažu… U dveří na konci chodby dal návštěvníkovi přednost. Otec zvědavě vstoupil. Spatřil holou místnost. Jediné okno, zatlučené hřebíky, mělo sklo natřené bílou barvou, aby nebylo vidět ven. Větracím otvorem pod stropem sem kdysi vletěl pták, na hliněné podlaze z něj zbyla kostřička. Vtom bouchly dveře. Kostřička se sesypala, otec se ohlédl a poznal, že je sám. Zavolal na čelověka, ale dům zůstal hluchoněmý.

Přistoupil k oknu, nehtem vyškrábal ve skle průzor, přikrčil se, přiložil jedno oko a natáčel hlavu, ale uviděl jen tu řeku a cestu, kterou přišel, ty přikrčené trsy chalup a vesničany, kterak vcházejí dovnitř a vycházejí ven, a zahlédl ženy sekat trávu. Když ho téměř opouštěla naděje, spatřil na cestě uhánět opel, za opelem ocas prachu. Před sovětem automobil zastavil. Vyskočil důstojník s holí v ruce, čelověk mu šel naproti, a když se potkali, důstojník se rozpřáhl a uhodil čelověka holí. Průzorem nebylo za roh vidět, ale zřejmě vešli do domu. V chodbě bylo slyšet hovor.

– A ty počemu jevo arestoval?

– On zděs špionil…

– Kak těbě eto přišlo v golovu?

– Mnogo voprosov…

– Éééé… durak! On že prosveščonnyj portnoj!

Za minutu cvakl zámek, otevřely se dveře. Důstojník sáhl do kapsy, vytáhl nenačatou krabičku amerických cigaret s jednohrbým velbloudem a daroval je otci. Pak přešel k oknu a udeřil do rámu pěstí. Chatrná křídla se rozletěla, cákla zvenčí o zeď, zabílené střepy se vysypaly na pěšinu. Důstojník zahodil hůl. Oba muži chutnali voňavý viržinský tabák a kouř vyfukovali do kraje. Čelověk stál u dveří, ani nedutal.

Za chvíli se otec zeptal: – Warum bin ich verdächtig?

– Éééé… Důstojník dal najevo znechucení. – Jevo učili v armii… Zadupal na čelověka a ten zmizel.

– Projevil jsem zájem čistě ze slušnosti, abych tak řekl…

– Ja… anständig, aber verdächtig.

Na důkaz pochopení a důvěry vzal důstojník otce kolem ramen a vyšli spolu do prvního poschodí budovy. Tam, neskrývaje hrdost, rozrazil dveře v čele chodby a hrdě pravil:

– Krasnyj ugolok!

Otec spatřil poprvé v životě rudý koutek. Zůstal stát na prahu, ostýchaje se šlápnout na orientální koberec, ale důstojník ho jemně postrčil, jako by říkal jen si to užij.

V levém rohu na soklu sádrové poprsí Stalina, v pravém rudý prapor na žerdi se zlatou špicí. Několik fotografií za sklem, pultík, židle. Kolem dokola názorná agitace.

– Tady by byla docela hezká sborová modlitebna…, navrhl otec.

Projevený zájem důstojníka potěšil. Postavil se do pozoru. – Gospodin Očenašek, razrešitě mně predstaviťsja. Roman Romanovič Kokoškin.

Otec stiskl svému osvoboditeli ruku, přiťukli si polní lahví.

– Nu, što vas intěresirujet, Alois Aloisovič?

– Teď už nic, řekl otec. – Intěresíroval mě vynálezce jménem Artamonov, jeho cesta do Moskvy v roce osmnáct set jedna, ale nejspíš se to stalo jinde.

– Izobretatěl… da… očeň nachodčivyj čelověk… O ňom sprašival uže, odin god tomu nazad, kakoj-nibuď žurnalist… Rojtr.

– Reuter…?

– Tak… I vot, kak žizň udivljajet… Artamonova nět… žurnalista nět… predsedatěl sověta tolko ostalsja, che… I vy što znajetě ob etom?

– Vlastně o tom nevím vůbec nic. Ani nevím, jestli je to pravda.

– On ničevo ně znajet… on nikovo ně znajet… on putajet Kogana s Kaganovičom…

– Jeden z nich hraje na housle… skřipky…, ale teď si nevzpomenu kterej.

– Na na… es genügt, Sie Witzkopf… Roman Romanovič laškovně zahrozil prstem.

Sešli dolů k autu.

– Romane Romanoviči, požádal otec, – skažitě požalujsta… was ist das… samokat?

– Samokat… eto… eto… der Roller.

– Koloběžka…, vydechl zklamaně otec.

– Da, koloběžka, potvrdil Roman Romanovič.

– A vot eta koloběžka… zděs? vyzvídal otec.

– Nět, odpověděl Roman Romanovič, – zděs jejo nět. Zděs, k sožaleniju, tolko krasnyj ugolok.

(A to je důvod, proč je na obraze namalovaná veliká koloběžka.)

Paralýza na chútore II

olej na plátně, 126 × 79 cm

– Vlast (rodina) potřebuje vaše zázračné ruce (čuděsnyje ruki) a vaše přírodní silové pole (Ihr Naturkraftfeld), naznačil Roman Romanovič.

Další rozhovor se udál v českoruskoněmčině, měsíc po příjezdu, dva dny poté, kdy se Stalinec zakuckal uprostřed brodu a zastavil, kdy blažený řidič vypadl do vody a usnul tak tvrdě, až se utopil. Vytáhli a pohřbili jej až druhého dne, tak dlouho mysleli, že spí.

– Budu muset přestat pít, napadlo otce.

– Vždyť skoro nepijete.

– Jak to, že ne? Pomalu nedělám nic jiného. Energie se ztrácí…

– Ech, Alois Aloisovič…! Sovětští vědci nás učí, že energie se nemůže ztratit!

– Ale může…, namítal otec.

Místo, kde se nalézali, nebylo vybráno náhodně. Sovětští vědci je považovali zajeden z průsečíků kosmických sil (točka peresečenija kosmičeskich sil). Dřímá tu množství energie v přírodním, dispersním seskupení (in einer Naturgruppierung); koncentrovat ji dokáže hrstka vyvolených s výjimečnými schopnostmi, nebo některé zvláštní stavby, jichž se na území SSSR nachází devět. Jsou očíslované, Nikolajevský klášter má číslo pět.

– Co se ode mě čeká? zajímalo otce.

– Keine überflüssige Angst, všechno se dozvíte včas.

– Hlavně žádné násilí…

– Alois Aloisovič, warum sind Sie immer so feindlich? Nikdo vás přece nebude nutit, abyste prozradil, jak to děláte, stačí, když budete úspěšný (… wenn Sie erfolgreich werden). Taky nezapomínejte, že se nacházíme v místě, kde jsou neobyčejně příznivé podmínky (… wo die ausnahmsweise günstige Bedingungen sind, i tak… kdě pojavljajutsja neobyknovenno blagoprijatnyje uslovija).

– Hm… už to tady někdo prubnul?

– Byl tu jeden Tunguz, šaman…, tomu se to nepovedlo.

Scheissarbeit, pomyslel si otec a nahlas řekl: – Posmotrim…

V těch časech podvodníci ve světě otáčeli střelkami kompasů a posunovali na stolech jídelními příbory. Madame Vjačeslava Maximovna si však zakládala na tom, že patří mezi poctivce. Před odjezdem na Ural se podrobila zkoušce na Leningradské státní univerzitě, kde obdržela atest. Osvědčoval, že občanka Vjačeslava Maximovna Romanovová uvedla do pohybu kovový předmět o váze třiceti sedmi gramů bez pomoci síly, kterou by bylo možné pozorovat a změřit. Úkazu přítomno pět nezávislých pozorovatelů, podepsán L. L. Vasiljev, vedoucí laboratoře pro výzkum telepatie a telekineze.

V chrámu Nikolajevského kláštera, zasvěceném svatému Samsonovi Spravedlivému, se pokusila silou své mysli pohnout na stole položenou stříbrnou lžičkou. K překvapení všech přítomných sebou lžička, vážící čtyřicet devět (!) gramů, několikrát cukla a po skončení experimentu ležela podélnou osou ve směru sever – jih. Ze stolu bylo napřed nutné sejmout ubrus.

Pokus Vjačeslavu Maximovnu vyčerpal. Po návratu z chrámu se odebrala na lože a spala nepřetržitě šestatřicet hodin. Pomocí myšlenky bylo tedy možné (v příznivých podmínkách průsečíku kosmosil) pohnout kovovým předmětem o váze čtyřiceti devíti gramů, to znamená o dvanáct gramů těžším než v Leningradě. Množství energie, vynaložené na psychokinezi, nebylo možné změřit ani zde, ale s přihlédnutím k váze předmětu a době, kterou V. M. potřebovala k regeneraci, lze předpokládat, že bylo značné.

Karty byly rozdány, otazník visel nad Čurinou. Hvězda posilovala se zachmuřenou vážností vrcholové sportovkyně a stejně poctivě šlukovala. Chovala se odtažitě, neboť byla zvyklá, že budí respekt pouhou přítomností.

Léto bylo na Verchoturje suché. Tura se plazila čůrkem, pietně obtékajíc ztroskotaný Stalinec jako pomník neznámého alkoholika. Ospalý režim byl narušen příjezdem nového hromotluka v teplákové soupravě. Jakmile ho Vjačeslava Maximovna spatřila, ztratila o otce zájem. Obr se jmenoval Vasil, pocházel odněkud z ukrajinských bylin a mezi kopci se cítil stísněně. Ubytovali ho v pokoji vedle Čuriny.

– Podařilo se mi zjistit, že sem byl poslán jako samec oplodnitel (samec oplodotvoritěl) …, prozradila otci Vjačeslava Maximovna.

Procházeli se mezi klášterem a ubytovnou. Vjačeslava Maximovna přestala s otcem obcovat důvěrně, ale společenský kontakt nepřerušila. Působilo na ni setrvačné kouzlo borsalina a otcův středoevropský původ.

– Jak to víte? nevěřil otec.

Madame dala ruce od sebe, jako rybář, jenž se chlubí úlovkem.

– Proboha… Otec zvedl obočí a oba se zamysleli. Po chvíli se zeptal: – Koho tady má oplodnit? Vás…?

– Dovolte… já posunuji předměty a jsem slušná úřednice (pristojnaja služaščaja).

– Kdybych neodešel ze školy do světa, zalitoval otec, – rovněž jsem se mohl stát úředníkem. Dneska bych byl revidentem nebo respicientem.

K oplodnění vybrali vědci Čurinu. Oplodniteli měla pomáhat točka peresečenija nomer pjať. Pár byl dodán po pečlivé selekci, jeho potomkům patřily příští medaile a světové rekordy. Obr každé noci řval, kosmos hýřil silami. Tak to pokračovalo celé léto. Nepravidelně přijížděl promítač. Viděli Šibala Váňu, Lenina v říjnu, Pád Berlína, Mladou gardu, Kubánské kozáky, Život v květech, Rytíře zlaté hvězdy, Příběh opravdového člověka, Pohádku o caru Saltánovi a Ivana a babu Jagu. Potom přišel podzim a nastaly deště. Koryto říčky Tury se naplnilo vodou, ale lůno mistryně sportu zůstávalo suché. Byla stejná jako na začátku, jenom přestala posilovat.

Experiment přesunuli přímo do průsečíku sil v Nikolajevském chrámu. Pár kopuloval na dlaždicích vedle prázdného futrálu na ostatky svatého Samsona Spravedlivého. Diákon Afanasij dostal záchvat padoucnice. Vykřikl a skácel se jako poleno. Na zemi zaťal zuby, napjal svaly, chystal se zápasit s neviditelným protivníkem. Žíly na krku mu naběhly, udělal most. Po několika vteřinách napětí povolilo. Z úst mu vytekly krvavé sliny, a leže na zádech, snaživě pochodoval jako hráč na malý bubínek ve vojenské kapele. Na všechny zúčastněné měl dopadnout hněv Boží.

Odtáhli diákona, přivedli otce. Nevěděl, co po něm chtějí. Byl požádán, aby vkládal ruce. Zpočátku se ošíval. Správce Pluga se ho zeptal, jestli už pochopil, oč tu jde. Otec neurčitě přikývl. Dva oligofrenní pomocníci přinesli z prádelny dlouhý stůl a prostěradlo. Čurina se před tolika lidmi styděla, odmítla se svléknout. Když Pluga s Vasilem poodešli, otec ji nabídl cigaretu.

– Chcete mít zdravé a silné dětátko…?

– Oni choťat. Vyfoukla dým vzhůru a pohlédla za ním.

– Bůh… co…?

Sportovkyně nedovedla odpovědět. Místo odpovědi se otce zeptala, jestli má nějaký titul (zvanije).

Tomu zase nerozuměl otec.

– A vy profesor, doktor, mastěr sporta, člen centralnovo komitěta, narodnyj artist…?

– Jsem zasloužilý krejčí, vzpomněl si.

– Poňala. S titulem byla spokojena, ale ke svlékání se neměla.

– Stačilo by mi odhrnout kousek kůže veliký přibližně jako dlaň.

– Što takoje…?

– Dlaň, opakoval otec, zvedl ruku a prstem si obkroužil dlaň.

– Da, ja znaju… ladoň. Vot moja ladoň, řekla Čurina. Přendala si cigaretu a natáhla ruku v domnění, že jí bude otec předpovídat budoucnost.

– Já nejsem cikánka, paní Čurino. Já jen potřebuju dát ruku na vaš život, štoby on stal… bolše plodovitym. Fršténzí?

Čurina stáhla ruku a mlčela. Zdálo se, že váhá. Vykouřila ještě dvě cigarety, a nakonec svolila. Ano, nechá si vložit ruku na břicho, no tolko čerez trenirovočnyj kosťjum (přes tepláky).

Otec tedy souhlasil, že zkusí zapůsobit přes oděv, ale že za výsledek nebude ručit.

Neuvažoval o tom, že něco ovlivňuje, ani ona si ničeho nevšimla, ale kosmické síly v sanktoriu měly svůj den a podstavec na ukazováček svatého Samsona Spravedlivého také nezahálel; ozval se výkřik Bog móščnyj a další mladý diákon, Filoteus, upadl a zmítal se v křečích. Oba nešťastníci připomněli otci domov se slabomyslným synovcem a jeho výkřikem Pane Novotný, hasiči!

– Nikdo z vás na ně nemyslí, pokáral přítomné.

– Mají slabé nervy, řekl Pluga. – Tomu by nezabránil ani biskup Jelevferij. A nařídil pomocníkům, aby ho odnesli.

Éterického diákona pohodili oligofrenici v sakristii; bylo odtamtud slyšet žuchnutí. Pak přivedli krasavce Vasila. Bohatýr na nic nečekal a spojil se s Čurinou hned na stole. Sportovkyně se nebránila, ale jako obvykle necítila nic mimořádného a těšila se na cigaretu.

Večer byl promítnut čínský film Rudá vlajka na zelené skále. Podzim byl ošklivý; babí léto ve verchoturském kraji neznali. Sníh napadl v říjnu a zima se ohlásila sněhovými metelicemi – burany, které sužovaly lidi i zvěř. Roman Romanovič připravoval otce na to hlavní, kvůli čemu ho sem na samom děle perebrosili (ve skutečnosti přesunuli), a od listopadu se pak čekalo jen na pěkné počasí. Týden po oslavách třicátého pátého výročí říjnové revoluce odletěl z Moskvy vládní iljušin. Po mezipřistání v Kazani zamířil na severoseverovýchod a za dvě hodiny přistál na diverzním letišti 0309 Krasno. Na palubě byl sám narodnyj vožď Josef Stalin, jeho hlavní asistent Alexandr Poskrebyšev a dvaatřicet ozbrojených opričníků. Stalinovi bylo téměř čtyřiasedmdesát. Napadal na nohu, popíral, že zapomíná, a hůře ovládal levou ruku, postiženou úrazem v dětství. Při jídle mu občas vypadlo sousto a špatně spal. Celý život mluvil velmi tiše, teď mu skoro nebylo rozumět.

Stalin se lékařů bál – a lékaři se báli Stalina. Přesto se na naléhání nejbližších, dcery Světlany Allulijevové, Saši Poskrebyševa a Lavrentije Beriji, podrobil vyšetření lékařským konsiliem, jehož členy sám jmenoval. Velkorysým ústupkem byl také souhlas s volbou předsedy konsilia, jímž se stal profesor lékařství Bronštajn[7]. V rozmluvě mezi čtyřma očima ho Stalin dokonce požádal, aby byl leninsky tvrdý.

Ustrašení doktoři věd voždě pečlivě vyšetřili, ale z leninské tvrdosti nezbylo nic. Zdravotní stav odpovídal věku, s. Stalin byl přepracován, zjištěna lehká chudokrevnost. Potřeboval odpočinek a změnu vzduchu. Svou krev, kapku po kapce, věnoval věci dělnické třídy, proletářské revoluci a světovému komunismu, což bylo prvotní příčinou anémie.

V Krasnu čekal připravený vrtulník Sikorsky R-4B Hoverfly. Stroj byl součástí americké válečné pomoci, v Pacifiku létal od roku 1943. Na palubu nastoupili opričníci, Stalin vrtulníkům nedůvěřoval. Používal pancéřovaný ZIS, ale na diverzním letišti byl k dispozici jen trofejní maybach z roku 1938. Vůz měl dvanáct válců, obsah sedm a půl litru a celou cestu se bořil.

Vrtulník přiletěl do osady ze severu a ohlásil se hlukem silnějším než sněhová vichřice. Žádný z usedlíků nepamatoval tak čertovské vznášedlo. Lidé se báli, seběhli se ke klášteru prosit patrona kraje o ochranu, ale byli rozehnáni střelbou do vzduchu. Komandant vystoupil na kurgan, odkud dalekohledem kontroloval příjezdovou cestu. Čtyři hodiny po vrtulníku přijel zablácený maybach.

Voždě ubytovali ve vytopené cele. K večeři si přál olihně a jako dezert si poručil kozí sýr s jahodovou omáčkou. Byl spokojen, jedl pomalu a mluvil tiše, s gruzínským přízvukem. – Kogda poprobuješ ruskuju kuchňu, svěřil se po jídle knězi Feodorovi, – pojmjoš Drang nach Osten.

Prozatímní správce monastyru neurčitě souhlasil. Muži si prohlíželi jeden druhého. V mládí se sešli v semináři v Tiflisu, pak se jeden stal knězem, druhý zběhl. Od té doby se potkali náhodou před válkou. Od okamžiku, kdy se kněz dozvěděl o Jeho příjezdu, nepozřel ani sousta. Slábl a čekal, kdy začne ztrácet vědomí.

– Informovali mě, pokračoval vožď, – že se tu příznivě protínají kosmické síly…

– Tak, soudruhu Staline. Správně tě informovali.

– Říkej mi Josife, tak jako kdysi, požádal vožď. – Kde všude k tomu dochází?

Kněz se uklonil: – Všude, Josife, ale nejvíc v chrámu.

– A zkoumali vědci ten přírodní úkaz (javlenije prirody)?

– Zkoumali, Josife.

– Přišli na něco?

– Na nic, Josife.

– Magnetismus nenalezli?

– Nenalezli, soudruhu Staline, Josife.

– Nevadí, jistě neřekli poslední slovo.

– Jistě ne. Viděl jsem prostou ženu, jejíž myšlenky přemisťují kovové předměty.

– Postupně odhalíme všechna tajemství přírody.

– Byl přiveden cizinec, který jedním dotykem vyléčí neplodnost. Je krejčí.

– A co si o tom myslíš ty, Feodore?

– Já myslím… Půstem zmožený kněz se odmlčel.

– Nu…! Máme svatou povinnost projevit svůj názor…

Kněz pohlédl k nebi a poprosil Boha, aby mu dal sílu.

Pravil: – Myslím, že elektromagnetická hypotéza není schopna dát uspokojivou odpověď. (Elektromagnetičeskacija gipotěza ně sposobena pokazať udovletvoritělnyj otvet.)

– Vožď se zamyšleně procházel mezi dveřmi a oknem.

– Jsem téhož názoru, řekl. (U meňa eto samoje mněnije.)

Kněz zmizel a vrátil se s karafou vodky a se dvěma stakany. Na podnose ležely i dva krajíčky chleba. – Je těžká doba a odpovědi nejsou jednoduché.

– Vždycky byla. Vožď unaveně vzdychl. – Už se ani neptám, co tomu říká On. Před spaním už po Něm ani nevzdechnu. Ale věřil bys, Feodore, že v nejtěžších chvílích války jsem se modlil?

– Bog moščnyj…, přikývl kněz a naplnil sklenice.

S rukou na zátylku pohlédli na dno a přičichli ke chlebu.

– Nikdo nebojuje líp než Rus po dvou stech gramech vodky, bránící vlast před smrtelným nepřítelem, řekl pomalu vožď. – Bis!

Zopakovali dávku.

– Něco ti povím, Feodore. Správně bych se měl cítit výtečně. Jsem po pedikúře, a nebolí mě kuří oka. Ale už nejsem ten bojovník: nemůžu spát, bolí mě hlava a při jídle drobím.

– Co říkají lékaři, Josife?

– Lékaři mě chtějí otrávit.

Vožď přivolal komisaře NKVD třetí hodnostní třídy, převzal od něj krabici a poslal ho pryč. Jakmile černooděnec zavřel dveře, vytáhl vožď z krabice kožený relikviář a postavil jej na stůl.

Kněz padl na kolena. Vzal posvátný předmět do rukou a prsty přejel po popraskané kůži. – Byly na něm granáty proti uřknutí, připomněl s jemnou výčitkou.

Vožď pokrčil rameny. – Zase začnou přicházet poutníci a přinášet dary, Feodore, a granáty koupíte v Achmatovsku.

Kněz otevřel futrál a z vnitřku vyletěl mol. V lůžku z prožraného sametu ležel vysušený ukazovák svatého Samsona Spravedlivého. Předmět měl pergamenový povrch, přerostlý rýhovaný nehet a šlachy jako ohrané struny z ovčích střev. Kněz se třikrát poklonil ostatkům a třikrát návštěvníkovi.

– Je to dar milosti, že jsi přijel, Josife. Klášteru vracíš vliv, kajícníkům a všem potřebným naději.

– Nezapomeňte, že jste lidé omylní; s vlivem kláštera to nepřehánějte!

– Vážím si tvého zájmu o klášter, Josife, uklonil se znovu kněz, – ale jistě si vzpomínáš, že církev je neomylná jen ve svém celku. Žádáme od každého křesťana dobrých skutků, ale nepřejeme si vládnout nad mocí světskou. Je i tak dost otázek. Přicházejí lidé a ptají se, a my jsme staří a neznáme odpovědi.

– Chtějí mě tady omladit, Feodore. Ot kolchoznovo kraja šljom vožďu privet, naš otěc, mudryj Stalin, zdravstvuj mnogo let, zanotoval. – Znáš tu píseň? Vlast chce, abych žil věčně.

– Co chceš ty, Josife?

– Chci zvítězit, ale nezúčastnit se. Chci znát ty odpovědi.

– Nezůstávej sám. Najdi si mladou ňaňku.

– Komunista není nikdy sám.

– Budu se za tebe modlit, Josife.

Celou noc padal sníh. Vožď se převracel na tuhém loži, měl bolesti a vypuzoval dlouhé větry. Ráno jej na lačno odvedli do chrámu a přivedli otce. Vožď ležel před oltářem na starém kulečníkovém stole. Planoucí ohně v rozích kostela ohřívaly posvátné místo. Diákon Afanasij sejmul prostěradlo. Otec stanul před malým tělem chvějícím se zimou, které nebylo větší než jeho vlastní. Nemohlo měřit víc než sto šedesát pět centimetrů, ale bylo podsadité a trudovité v obličeji. S levou paží deformovanou a se skvrnami po pijavicích vzbuzovalo soucit.

Zády k oltáři stála madame Vjačeslava. Měla jurodivý pohled, oči vyvracela do svého nitra, každou chvíli očekávajíc znamení o tom, kdy budou podmínky nejvhodnější. Náhle zvedla ruku a vykřikla: – Tambala čamba…

– Čambala tamba…, odpověděli jáhnové a poklekli.

– Sejčas, nařídila otci, – sejčas samoje vremja!

– Bog moščnyj, zamumlal otec a dal se do práce. Pln zoufalství vložil obě ruce na flekatý trup a pro jistotu je tam několik minut nechal.

Nikdo nepromluvil, praskaly ohně.

Přítomní později shodně vyprávěli, že se stali svědky posvátného úkazu, když na vlastní oči spatřili, jak se energie vylupuje z hloubi kosmu, shromažďuje se na onom místě a prostřednictvím malého krejčího z Prahy přechází do těla, které zazářilo tak jasně, až museli zavřít oči.

Právě začalo svítat. Vjačeslava Maximovna setrvávala v transu a otce napadlo, že by to mohla být další vhodná chvíle, poněvadž záře nemusí trvat věčně. Po krátkém boji odtrhl ruce od objektu, jako by už ten proud energie nemohl vydržet, prudce se odvrátil a okamžitě byl vyveden.

– Co to bylo, prosím vás, za člověka? zeptal se na čerstvém vzduchu.

– STALIN, odpověděl třesoucí se Roman Romanovič, s očima upřenýma ke klášteru.

V té chvíli se otci udělalo nevolno. Sevřel se mu mozek se všemi útrobami. Po vzoru domorodců utíkal do lesa, našel si volné místo, a sedě na bobku, pozoroval mezi větvičkami, jak kněz Feodor žehná odjíždějícímu maybachu, jak komandant opričníků z přetlaku radosti nad splněným úkolem střílí do vzduchu celý zásobník, jak diákoni klečí ve sněhu a jak startuje helikoptéra. Když hluk zeslábl a usadil se rozvířený sníh, vrtulník se ztratil za obzorem a duchovní zmizeli v klášteře, ulevilo se mu. Pomalu se vracel a mírně se usmíval.

Druhého dne přijela na saních pravá zima a krajinu sešněrovala ledem. Sanktorium pohaslo, klášter potemněl. Diákoni s knězem nevycházeli, jen oligofrenní pomocníci za slunečného poledne a na malou škvíru otevřeli bránu ojedinělému zvědavci, který vážil cestu, aby spatřil relikvii, ale po kratičké modlitbě ho zase vystrčili na mráz a sami spěchali k ohni.

Zdálo se, že zima potrvá věčně. Mráz byl tuhý jako vojenský soud, ne a ne polevit, vlci obcházeli lidská obydlí. Burany přepadaly kraj s takovým hlukem, jako kdyby naráz přiletělo sto padesát helikoptér. Na obyvatele společné chalupy usedl hluboký smutek; na světě nebylo nic než tma, chlad a hlasy nabádající k sebevraždě. O zpáteční cestě nikdo nemluvil. Všechny možnosti návratu byly nepravděpodobné. Vysvobodit je mohlo jedině šílenství. I madame Vjačeslava, zpočátku jiskřivě líná, zůstala jen líná, Amidon pošel. (Opilá jej pustila vyvenčit, zapomněla na něj, pes zmrzl.) Konečně přišli na to, že spolehlivým dobrodiním je kombinace vodky a sovětských filmů. Každé pondělí přivezl čelověk na saních kulaté krabice s filmem a večer promítal. V kině bylo teplo. Obecenstvo vydechovalo lihové páry, u kamen spali psi. Někdy viděli jeden film dvakrát, když metelice zabránila výměně, a vesničané se přesto dožadovali promítání. Otec nikdy nevynechal. Znovu spatřil díla, která navštívil doma, ale tady se ty filmy tvářily jinak, nebyly cizí a patřily sem. Šibala Váňu shlédl pětkrát, Život v květech třikrát. Tak dlouho byly cesty zaváté. Zatím klášter celou zimu pilně šířil otcovu pověst.

Jednou čelověk přivezl kromě krabic s filmem i tělo muže v kožichu a v papaše, které našel na cestě. Všichni mysleli, že sebral mrtvolu, ale k jejich údivu muž roztál a začal se shánět po otci. Svěřil se mu, že je spisovatel, k sožaleniju už delší dobu nemůže psát, je vyhaslý a bez nápadu. Rád by, aby se mu vrátila energie.

– Jak jste se o mně dověděl? zajímalo otce.

– V Permu, v kostele.

– A o čem chcete psát?

– O NĚM… Muž byl vyčerpán, ale při smyslech. – Velikolepnaja mečta u meňa… Ještě nikdy, mein Herr, neměl žádný král ani prezident, ministr, generál nebo předseda takovou moc, jakou má dneska tajemník.

Jeden z oligofreniků je za cigaretu pustil do chrámu. Seděli bokem proti sobě na kulečníkovém stole.

– Aber das ist kaum seine Erfmdung, namítl otec.

– Koněšno, podotkl muž, – ON sám moc tajemníků neobjevil, ale první ji použil. My Rusové v tom nevidíme nic zvláštního. No kogda vy razrešitě, uvažajemyj gospodin, je to normální, aby vládl tajemník?

– Já nevím… Není…?

– Koněšno nět! zvolal muž vzrušeně a oči mu jen hořely. – Pohleďte, a ON, příklad světové skromnosti, zůstal tajemníkem. Nezaslouží si, abych pro něj našel ta nejlepší slova?

– Položte se hlavou k severu, vybídl ho otec a lehce do něj strčil.

Do chrámu proniklo světlo. Muž se položil na biliár, hlava ducla o sukno. Sluneční paprsek putoval po dlaždicích, vylezl na stůl a posvítil na hubený obličej. Otec vložil na muže ruku a dodal mu energii. Fertig. Chrám opustili společně. Muž poděkoval a odešel hledat nejlepší slova.

Příští pondělí jej čelověk přivezl znova, ale tentokrát už muž neroztál. Tělo uložili do kůlny na dvoře kláštera mezi ostatní zemřelé, kteří tam čekali, až přijde jaro a mogilščik jim vykope hrob.

Netrvalo dlouho, a skoro tu bylo. Ráno zkoušel třikrát zapět neznámý pták. Děti, které v poledne přiložily ucho na led, zaslechly první tenké čůrky bublající směrem k moři. Otec otevřel okno a svobodně se nadechl. Spatřil několik vesničanů pádit k lesu za potřebou, ale na první pohled bylo patrné, že pravidelné kolektivní puzení má tentokrát jiný důvod. Po lidech zůstávala opuštěná obydlí, zející dveře a vyvrácená vrátka. Ženy kvílely, rvaly si vlasy, nalehko se brodily sněhem, některé jen ve spodním prádle. Muži padali zoufalstvím, ulamovali si nehty o led. Vypuštěná prasata hledala žrádlo ve sněhu, ovce se ustrašeně tiskly k sobě. Z komínů se nekouřilo a domy zůstaly chladné. Rychle se oblékl a vyběhl před stavení. Úprk občanů slábl, všichni se již nacházeli v lese. Ženy svlékaly chatrné prádlo a nahé se pokládaly na sníh. Několik mužů se pokoušelo vysekat v ledu otvor, aby se mohli jeden po druhém utopit, ale neuspěli. Nezbylo jim nic jiného než také umrznout, a položili se vedle svých žen. Na lidech bylo vidět, že je jim všechno jedno, život pro ně nemá cenu a nikomu nestojí za to se dál trmácet. Pomalu tuhli, nářek utichal. Venku za dveřmi seděl čelověk jen ve spodkách a vzlykal.

– Oblečte se, ať nenastydnete, řekl otec.

Čelověk vzhlédl. – Koněc mira… vy poňali? Nastupajet koněc mira…

– Nevíte, proč to ti lidé dělají?

– Řešili pokončiť žizň kolektivnym samoubijstvom.

– Ale jděte… A co se jim stalo?

– On umer…

– Kdo…?

– STALIN…!

V Nikolajevském klášteře se rozezněly zvony a otevřela se brána. Vyšli oligofrenici s korouhvemi, za nimi kněz s kadidelnicí a oba diákoni. Procesí se klátilo k lesu.

– Jéžišmarjá…, uklouzlo otci.

– Obščaja paralizacija…

– Nevíte, jakým způsobem se bych se dostal domů?

Čelověk si utřel slzy. – Nikakim… Sejčas uže vsjo ravno…

– Ale pane, mně není vsjo ravno, osobenno kogda konec mira.

– Osobenno kogda konec mira, eto vsjo ravno! poučil ho čelověk.

– Někdo snad přijde po něm…, nevzdával se otec.

– Nikdo, vzlykl čelověk. – Byl to náš nejlepší leninista.

Zima od rána jenom klamala tělem, ještě nekončila, a když zapadlo slunce, přituhlo. Muži v lese začínali litovat, že se neutopili. Byli by snad zahynuli všichni, kdyby neuslyšeli střelbu. Ze dveří sovětu vyšel Roman Romanovič. Přes rameno měl zavěšený vojenský pytel s náboji, pochodoval k lesu a mával signální pistolí.

– Dokouřit…! Vztyk…! Konec válení…! To by se vám hodilo…! Svoloč…! Proto jste se báli…? Nevěděli jste, co se stane, až umře…? Já vám řeknu, co bude…! Budete skákat jako červený blechy…! Za každou větou poslal k nebi světlici, červenou, zelenou nebo bílou, podle toho, která mu při nabíjení padla do ruky. Vesničané, kteří přežili, neochotně vstávali a masírovali si zkřehlé údy. I čelověk se ukáznil, takové řeči rozuměl. A Roman Romanovič zatím vydával povely, střílel světlice a zastavil se jen na moment, jen co se stačil vysmrkat mezi palcem a ukazováčkem a mrsknout tím o zem, a hned zase pokračoval v agitaci. Kromě tří mrtvol zahnal všechna těla zpátky do chalup, kde je okolnosti donutily zatopit v kamnech a zůstat naživu.

Rozhostil se státní smutek. Kino nehrálo, dny byly neutěšené. Otec čekal, kdy pro něj přijdou opričníci, odvedou ho do lesa a zastřelí. Po dvou stech gramech vodky to dokonce považoval za normální projev principu světové rovnováhy. Jak se ukázalo, dodal vožďovi nekvalitní energii, a nebylo slušné doufat, že jeho smrt přežije. Ale když je pak překvapilo opravdové jaro a opričníci pořád nepřicházeli, pochopil, že se mu přihodilo něco mnohem horšího než smrt: že na něj zapomněli. V pondělí večer promítli vesničanům anglický film Kde supi nelétají a v úterý ráno oznámil správce Pluga u snídaně, že se konec světa odkládá (otkladyvajetsja).

Lidé pomalu setřásali smutek. Dokonce i Čurina s Vasilem opustili poprvé od tragédie společný pokoj, přepadlí, ale šťastní. Otec hořel netrpělivostí a všechny popoháněl. Bývali by odjeli dříve, ale nejprve se zúčastnili hromadného pohřbu zemřelých zimou nebo alkoholem. A potom celý duben čekali, zda se vzpamatuje Vjačeslava Maximovna. Krasavice tvrdila, že oplakává psa. Přestala o sebe dbát. Otekly jí nohy, odul obličej. Pod postelí schovávala prázdné lahve od vodky. Často mluvila z cesty. Po Novém roce se jí zvětšilo břicho; zpočátku převládal názor, že otěhotněla místo Čuriny, ale správce, který měl s podobnými případy zkušenosti, vysvětlil, že madame má v břiše vodu. Jednou praskne, a bude po ní.

Opel byl nepojízdný. Vše se zdálo ztraceno. Jediným zajatcem, kterému to vadilo, byl otec. Roman Romanovič telegrafoval na diverzní letiště 0309 Krasno. Na nula tři devítce neměli auto k dispozici; nakonec přijel od sousedů (0310 Vercho) ten maybach a vešli se tam všichni.

Otec už se bál, že v tom vyhnanství umře. Pas u sebe neměl – a bez dokumentů a náležitých razítek jako by neexistoval. Roman Romanovič mu vysvětlil, jaké to představuje obrovské štěstí a jak jsou sovětské orgány velkorysé, jestliže mu dovolily se vrátit; i když připustil, že k tomu došlo nejspíš nedopatřením.

– Podívejte se na výsledek téhle mise objektivně, Alois Aloisovič: Čurina nám zůstala neplodná a energie, kterou jste dodal Stalinovi, mohla působit všelijak…

– Já jsem jeho smrt pouze předvídal, ale nezpůsobil, ohradil se otec.

– Vy jste jí především nezabránil! Vaším úkolem bylo účinkovat jako dodavatel energie (postavščik energii), ne jako jasnovidec.

Otec pokrčil rameny.

– Jediným vědeckým úspěchem se stala akce „pohyblivá lžička“ (podvižnaja ložečka) Vjačeslavy Maximovny, a ta je armádě k ničemu!

– Když se na to objektivně podívám, tak si to uvědomuji, přiznal otec.

Roman Romanovič s uspokojením pokynul řidiči. Automobil se dal do pohybu. Maybach minul sovět s předsíní tradic, obkroužil kostelík, kde otec spatřil tolik sovětských filmů, a opatrně projel brodem, vyhnuv se rezavějícímu Stalinci, skrze nějž protékala voda. Několik občanů chvátalo do lesa za potřebou. Na kurgan vystoupal čelověk a mával loveckou puškou na rozloučenou. Roman Romanovič zasalutoval. Otec se naposled ohlédl. Vesnice zmizela za zatáčkou. Vzadu seděla ožralá Vjačeslava Maximovna a padala jí hlava. Vasil s Čurinou se křečovitě drželi za ruce, jako by věděli, že už nikdy nenajdou důvod k setkání. Jaro nabíralo na síle. Maybach je dovezl na nula tři desítku, kde čekal vojenský iljušin. U madame Vjačeslavy propuklo před startem klasické delirium a kapitán letadla ji odmítl vzít na palubu. Odletěli bez ní. Vasil opustil letadlo při tankování v Novgorodu. S Čurinou se otec rozloučil v Moskvě; noc probděl na Kyjevském nádraží.

Ráno jej vyhledal Roman Romanovič. Počkal, až se otec upraví, a slavnostně mu předal pas a jízdenku s číslem lůžkového vozu. Mluvili německy.

– Děkuju vám, Romane Romanoviči, řekl otec. – Ještě ani nedokážu pořádně ocenit, že jsem mohl zůstat naživu.

– Abych byl upřímný, Alois Aloisovič, přiznal rozpačitě Kokoškin, – sám to nechápu. Ale změnily se poměry, a tak se musíme přizpůsobit.

– Kdybyste někdy potřeboval ušít prvotřídní oblek…

Roman Romanovič se rozhlédl a naklonil se k otci. Spiklenecky přivřel oko. – Až po té příští válce.

Muži se objali a vyměnili si drobné dárky. Dojetím nemohli promluvit. Otec smekl borsalino, věnoval je svému zachránci. Na oplátku dostal poukázky na odběr stravy v jídelním voze a odznak spojaře třetí třídy.

Cesta vlakem z Moskvy do Prahy trvala dva dny. Byly nudné. Podél trati rostly vysoké keře a do kraje nebylo vidět. Ve dne bylo možné spatřit, jak čety žen podkopávají pražce a utahují koleje. Každé četě velel muž. Muži chyběla ruka, v té zbývající držel praporek. Větší část cesty otec prospal.

Konečně Praga, mater urbium. Na první nástupiště Hlavního (Wilsonova) nádraží sestoupil dle možností umytý a oholený. Větrák nad okny restaurace vháněl na peron vůni z kuchyně. Nedočkavě vešel dovnitř a našel místo. Trochu se mu třásly ruce. Objednal si HOVĚZÍ POLÉVKU S NUDLEMI a VEPŘOVÝ ŘÍZEK S BRAMBOROVÝM SALÁTEM. Dal si PIVO a KAFE. Koupil si NORMÁLNÍ CIGARETY. Číšník mu připálil. Dodal si odvahy a rozhlédl se. Nikdo se o něj nezajímal.

Domove, sladký domove!

olej na překližce, 34 × 25 cm

Otec přicházel od nádraží, zahnul do ulice Marie Pomocné.

Starší syn hleděl náhodou z okna. Zrovna u něj vrcholila puberta. – To mě poser…, oslovil bratra, – hele, kdo přijel!

Chlapec vyběhl otci naproti. Za ním se vyhrnuli ostatní. Mnohokrát si představoval, jaké to bude, až se vrátí. Když se představa naplnila, hleděli jeden na druhého, pátrali si ve tvářích a nevěděli, co říct.

Otec se pokusil prolomit mlčení vtipem. – Jestlipak víte, proč Rusové křičí při útoku urááá?

Nikdo se nesnažil.

– Protože neumějí říct „h“, he, he…

– To mě poser…, opakoval starší bratr.

– Proč to říká? zeptal se otec.

– Je v tom nebezpečném věku, vysvětlila paní majorová. – Říká to teď pořád. Drnká na kytaru a zpívá Nelly Grey. Čekáme, až se to zlepší.

– Chodili jste na housle a na němčinu?

– Že váháš…

Otec zakroutil hlavou a vstoupil do večeřadla. Ženy si utíraly slzy. Všichni se radovali, že to tak dobře skončilo. Abigail donekonečna vybíhala ven, vracela se zpátky a na každé obrátce vyskočila a olízla otci obličej.

Otec se nemohl dočkat, až konečně obejme svou mladou ženu. – Kde je Milenka? rozhlédl se.

Najednou zmlkli.

– Co je s ní? Vysvětlí mi to někdo…?

– Zdrhla, řekl odvážně starší bratr.

Takhle nasucho to otec nepochopil.

Paní majorová zkusila jemnější formu: – O Velikonocích nás opustila, Álois.

Ženy popotáhly. Něco takového se mu ještě nestalo! Teprve teď postavil kufr. – Chceš říct, Milico, že moje žena MĚ opustila…?

– Tebe přece nemohla opustit, kdyžs tu nebyl… Otec se musel posadit. Dlouho vstřebával zprávu. – Kde je teď? zeptal se.

– To nikdo neví, Álois… Paní majorové se přece jen podařilo poctivě zaplakat. Přidala se Broňa, po ní její dítě.

– Letos o Velikonocích bylo poměrně chladno…, poznamenal pan major.

– Dali jste ji hledat? Člověk přece nemůže jen tak zmizet… Kdyby se to stalo v Rusku… Ale tady…?

– Jestli to nebude tím, že ona nezmizela jen tak, ozval se inteligentní bratranec.

– Esenbáci nám řekli, že už bude nejspíš za kopečkama.

– U Adenauera.

– U Eisenhowera.

– To je jedno…

– To není jedno! poučila je manželka inteligentního bratrance. – Za kopečkama je Adenauer, Eisenhower je za mořem.

– Samozřejmě že to je a není jedno…

– Máš hlad, Álois?

Neměl hlad. Odešel do ložnice. Posadil se na osiřelou manželskou postel. Viděl, že osiřel. Celý svět osiřel. Osiřelo dítě. Bylo mu všelijak. Hanba vystřízlivět.

– To mě poser, zašeptal zmatený bratr.

(Obraz je součástí soukromé sbírky; poměrně malý, nicméně významem přesahuje mnohá větší plátna.)

Un poco leggermente ma non troppo

– Koupil jsem invalidní vozík, oznámí syn. – Budu tě vozit do kostela, pomodlíme se a udělá nám to dobře.

– Mně to neudělá dobře.

– Udělá, uvidíš. Celý život jsi chodil do kostela rád.

– Jak to můžeš vědět?

– Aspoň to zkus…

– Nechci, řekne otec umíněně. – Dělal bych tam ostudu.

– Ty máš nápady, tati…

– Nakonec by ses za mě ještě musel stydět.

– Nevím, proč bych se za tebe měl stydět…?

– Co kdybych potřeboval na záchod?

– V budově jsou záchody, vedle nedělní školy. Dovezu tě až k nim.

– Pche…! To určitě! Aby všichni viděli, jak mě vezeš a říkali si PODÍVEJTE, POTŘEBUJE NA ZÁCHOD!

– Nevidím na tom nic špatnýho.

– Ale já jo! Co je komu do toho, jestli potřebuju na záchod?

– Když to bereš takhle…

– Radši uvař kafe.

– Už to mám, tati! Vezmu tě do divadla.

Otec zavře oči. – Bože…, von mě vezme do divadla…! Znechuceně se odvrátí. – To je to samý, ty umělce!

– Jaký chceš kafe? S kofeinem, nebo bez?

– Zkus to schválně uhodnout… Ať vidím, jestli se dovedeš vcítit. Nejdůležitější je empatie.

– Takže udělám… s kofeinem.

– Kams dal voči, ty ignorante! Copak nevidíš, jak se třesu?

Stařec se skutečně třese.

– Dobře, udělám ti bez kofeinu.

– Che…, zakroutí otec hlavou, – ty teda máš ten život jednoduchej… Když ne s kofeinem, tak bez kofeinu… Chtěl bych mít tvoji povahu.

Když syn přináší kávu, otec se ještě třese. Jako by mučení neskončilo. Čeká na něco, co jej dorazí, na ránu z milosti, na hřebíček do rakve, součást hry.

– … nebo do kina, navrhne syn.

Stařec zaúpí. – Tobě na mně vůbec nezáleží… Děláš mi naschvály… Chceš, abych umřel…!

– To byl vtip, tati.

– Tím hůř.

– Pochop, že mám i jiné starosti.

– A ty pochop, že já už nemusím nic chápat.

Vtom se venku z šedivé oblohy vyloupne slunce a na okamžik rozsvítí pokoj. – Ozdoba synů jsou otcové jejich, připomene syn.

– Ani Bůh nechápe, jak je možný, že jsem zplodil takovýho hňupa, odpoví otec.

– Je pozdě bycha honit, tati.

– Tomu se nemůžu zasmát ani na půl těla ochrnutej.

– Chci říct, že teď už se s tím nedá nic dělat.

Senior sleduje sluneční paprsek. Čeká, až doputuje k okraji postele a dotkne se nohy. Zavrtí palcem, lokne si kávy bez kofeinu. Přestane se třást. – Že se vůbec divím, vzdychne, jako by všechno dávno předvídal. – Kdybys byl aspoň k lidem…

– K čemu…?

– K lidem. Víš, co to je, když je někdo K LIDEM?

– Vím.

– No, tak to ty nejsi.

– Ani nepotřebuju. Pracuju doma.

– Jenomže když nejsi k lidem, nejseš ani ke mně. Jinak bys mi nemoh navrhovat takový pitomosti.

– Myslel jsem, že by ses třeba rád podíval mezi lidi.

– Nepodíval bych se rád. Mám jich dost. Celej život po mně něco chtěli. Nikdy jsem nebyl svobodnej. Nemoh jsem si dělat, co jsem chtěl. Pořád jsem na někoho musel brát ohledy…

– Taky si tě všichni strašně vážili, tati.

– … ale teď nemusím. Jsem nemocnej!

– Zase tak nemocnej nejsi…

– Jak to, že ne? Jsem po mrtvici. To je ti málo?

– Jsou na tom lidi hůř.

– Chtěl bych vidět po mrtvici tebe, ty chytrej!

– Jestli budeš takhle pokračovat, brzy mě uvidíš. Jsem zvědav, kdo se o nás bude starat… Syn se náhle zarazí uprostřed pohybu a vyhrkne: – Teď jsem dostal obrovskej nápad, tati! Že jsem na něj nepřišel dřív!

– …?

– Vyvezu tě do přírody!

Ticho.

Stařec zbystří. – Proč…?

– Proč se asi jezdí do přírody?

– No… nevím, pochybuje ostražitě. – Na to jsi přišel sám?

– Máš něco proti tomu?

– Já jen, že jsme nikdy do přírody nejezdili a jestli není pozdě začínat s tím zrovna teď…

– Nikdy není pozdě, tati.

– A nebude mi zima?

– Potřebuješ trochu čerstvého vzduchu.

Triko, košile, kabát. Spodky, teplé ponožky, manšestráky. Věci je třeba připravit na hromádku, nezapomenout průběžně otce motivovat a nenechat se znechutit. Přestože je začátek června, senior požaduje čepici a šálu. Když je mu přetažen přes hlavu svetr, navrhne: – Možná, že by stačilo otevřít okno…

– Nestačilo. Neodmlouvej.

– Tuhle šálu ne!

– Je teplá.

– Štípe.

– Každá vlna štípe, tati.

– Každá ne.

– Tak jedem! Nedovedu si představit, kdybych, nedej – bože, onemocněl, kdo jinej by tohle vydržel. Musel bych shánět hluchoněmou pečovatelku.

– Kdyby ses řádně oženil, synku, měli jsme dávno po starostech.

– Já, jo? Kdyby tys měl pořádnou manželku, máme po starostech.

– Neopatřil jsem vám snad macechu? Opatřil. Nemůžu za to, že vám utekla.

– Kdopak za to asi moh?

– Komunisti. Kdo jinej. Kdyby mě neodveleli, všechno se vyvíjelo jinak. Když jsem se vrátil a podíval se do mapy, ukázalo se, že jsem rok nedobrovolně prožil v Asii. Sice jen pár kilometrů od Evropy, ale v Asii! Měl o ní vůbec někdo z vás pojem? A takovou dobu…! To by utekla každá. Byl jsem zoufalej, chtěl jsem jít na HUKO… Nebo na moře… Bylo by tam zdravěji…

– Zvedni ruce, tati…

– … ale vona nakonec i ta šroubárna stačila k tomu, aby byl člověk docela dobře nešťastnej.

– Teď se drž, tati, sjedeme dva schody a tradá… Jak zpívala maminka, nur fur Natur…

– Halt!

– Co je? Už jsme na ulici a už si to, tati, spolehlivě sereme k Neumětelům.

– Zavřel jsi plyn?

– Dvakrát jsem se přesvědčil.

– Třikrát. Pamatuj si, plyn kontrolovat vždycky třikrát! Plyn je prevít! Celej život jsem kontroloval plyn při odchodu z domova zásadně třikrát. A ještě jsem si při tom pokaždý nahlas řek: JE TO DOBRÝ. Nezapomeň.

– Je to dobrý.

– Správně.

– Až na to, tati, že jsme doma nikdy plyn neměli.

– Ty chceš říct, že jsme u nás, ve Ville Emma v ulici Marie Pomocné, neměli plyn?

– Bohužel, tati. Plyn máme teprve rok.

– A nevíš, kde bych asi teda tak ten plyn kontroloval?

– Možná v tý Asii, tati.

– Že ti není hanba…

Otci zvlhnou oči, uraženě zmlkne a po tváři, ano, po tváři mu seběhne slza. Syn ovšem ví, že pláče-li morální vítěz, fakta blednou, a počká.

– Kam pojedem, tati?

– Vyvez mě na Radobýl, Charlesi. Je tam odtud daleko vidět.

– Tam tě s tou svojí nohou nevytlačím. Ani vozejk by to nevydržel.

– Tys byl vždycky chcípák, vyčte stařec.

Teď se konečně může uraženě odmlčet i syn.

– Čet jsem, napadne starce, aby zamluvil faux pas, – že někde v Německu udělali ze zásobníku plynu muzeum. To už tam ten plyn asi není, viď?

– Nejspíš ne.

– A proč nemůžou ten zemní plyn pouštět do těch starejch zásobníků?

– Nevím.

– Ty se zlobíš…, doráží stařec.

– Nezlobím.

– Připadá mi, že ses urazil.

– Neurazil.

– Taky nemáš proč, řekne otec, aby syna potěšil, – takovej chcípák zase nejsi.

Syn mlčky tlačí.

Otec přejde do staccata, jak vozík drkotá po navigaci.

– Čím dál víc mi připadá, že všechno, co jsem prožil, byl film, ve kterým jsem nehrál.

– Dýchej zhluboka, tati, proto jsme vyrazili do přírody.

Řeka přitéká od Řípu. Zleva přibere Ohři a zmizí ve Středohoří. Celý rok je cítit rybinou. Otec se poslušně nadechne a řekne: – Už tě někdy napadlo, že člověk je na světě k ničemu, poněvadž se do přírody vůbec nehodí…?

– Měl bys myslet pozitivně.

– Z jakého důvodu?

Syn pokrčí rameny.

– Nějak si musím ten život zošklivit, aby se mi líp umíralo, vysvětlí otec.

– Uděláme si pauzu, bolí mě noha, řekne syn.

– Tak už se nezlob…

– Dýchej, tati.

Volací znak SOPR 1

olej na překližce, 18,5 × 61 cm

Po vožďově smrti v Moskvě se rychle odebral k předkům i třetí československý prezident (první dělnický) a s prvním jarním dnem roku 1953 se pak odstěhoval na Hrad čtvrtý prezident (druhý dělnický) Antonín Zápotocký.

Za dva měsíce po stěhování zastavil v ulici Marie Pomocné zil sovětské výroby. Řidič stáhl okénko, zapraskala vysílačka. – Slunce, Slunce, zde SOPR jedna, SOPR jedna, jak mě slyšíte, přepínám.

– SOPR jedna, SOPR jedna, zde Slunce, Slunce, slyším na pět, zůstaňte na příjmu, přepínám.

– Rozumím, konec.

Kino bylo zavřené. Na dvoře vymeteno. Mezi prkny vyhlížely z kurníku jedním okem slepice. Černý zil vyčkával. Po určité době vystoupil z automobilu druhý dělnický prezident. Otevřel branku, dal se přes dvůr, vešel do prádelky.

– Zdař Bůh, pozdravil.

– Vítám tě, odpověděl otec a ztěžkly mu ruce.

Druhý dělnický prezident si odložil plášť, posadil se na lavici. – Slyšel jsem o tvém pobytu v Sovětském svazu, pravil svou těžkopádnou dikcí. – Dovedu si představit. Krásní lidé, krásná příroda…

– Těžko říct, co je krásnější, přitakal otec.

– Měl by tam strávit nějaký čas každý. Zejména pochybovači. Je to užitečnější než vysoká škola.

Otec znovu neurčitě přikývl. – Bylo to poučné.

– Vytrácí se nám revolučnost, pokračoval druhý dělnický prezident, zatímco se svlékal, – poněvadž naši lidé se mají stále lépe. I někteří ze zakalených soudruhů se, nevím proč, domnívají, že pět let po Únoru jim stačí přečíst každý den Rudé právo a vítězství bude naše.

– To je neuvěřitelné, podivil se otec.

– Je, potvrdil druhý dělnický prezident. – Ale v tom se mýlí! Komunismus je třeba budovat neustále, a neohlížet se na oběti. Dokud existuje vykořisťování člověka člověkem, pořád máme co dohánět. To už chápou i soudruzi v Americe.

– Prý si v Americe stěžují na daně, řekl otec. – Neslyšel jsem, že by si stěžovali na vykořisťování.

– Oni to nevědí. Jejich vláda se před nimi snaží všemi možnými způsoby zatajit, že kapitalismus je největší zlo.

– Největší zlo je žena, pravil otec. – Polož se.

– Já si na Mařenku nemůžu stěžovat, oba máme vědecký světový názor…, dodal druhý dělnický prezident a položil se.

Otec, přistoupiv ke střihačskému stolu, vložil ruku na bolavé břicho hlavy státu. Žehličku přestal používat. Ať ruku vkládal, nebo jenom přibližoval, vždycky se těm lidem nějak ulevilo. Uměl je obdařit tak, že nejen na odchodu, ale ještě i nějaký čas potom souhlasili s vlastním tělem.

– Kolikátý ty seš teda vlastně, Toníku, prezident?

– Čtvrtý, když nepočítám Háchu. Ale druhý dělnický!

– To mě právě mate.

– Ten přívlastek dělnický u slova prezident v žádném případě neznamená, že bych vstával ráno v pět a tlačil se u píchaček, ale že bych tak nepochybně činil, kdybych se vlastní pílí nevypracoval.

– Taky to nemáš lehký… Obleč se.

– Mám důvěru strany. Bez ní by to nešlo.

Druhý dělnický prezident se oblékal a dával svým dělnictvím najevo, že prezidentem se může stát každý. Chtěl mít především klid a zejména byl rád, že si ho nikdo nesplete s intelektuálem. Přiblížil se k lidu tak těsně, až od něj byl k nerozeznání.

– Slunce, Slunce, SOPR jedna…, ozvalo se zvenku.

– Nedají mi pokoj, postěžoval si. – SOPR, to jsem totiž já, SOudruh PRezident.

– Ani ti to na stará kolena nezávidím, řekl otec.

– Letos už mi bude devětašedesát, oznámil druhý dělnický prezident, jenž po sejmutí bolesti a dodání energie viditelně okřál. – Klémovi by letos bylo teprve sedmapadesát, a ještě mohl počkat. Balzamování a přestavba té škatule na mauzoleum bude stát spoustu peněz. Provoz přijde taky poměrně dosti draho. Chtěl jsem tam nechat zřídit komunistický betlém: byl by tam soustružník s dělnicí, voják, pionýři, členové Svazu mládeže, milicionář, esenbák, kominík, požárník, rybář s rybou, myslivec s kolouchem v náručí, tavič z Poldovky, bača s členkou zemědělského družstva a samozřejmě to dítě. Jenomže s Nejedlým není rozumná řeč. Takže se nakonec sejdeme v jednom kolumbáriu.

– Teď nevím, kterou škatuli máš na mysli…

– Tu, co postavil za první republiky architekt Zázvorka na Vítkově. Konečně snad bude k něčemu dobrá. Stejně by mě zajímalo, jak to vyřešili s tím balzamováním soudruzi v Sovětském svazu a ve starém Egyptě…, mudroval druhý dělnický prezident.

– Že prý hodně záleží na proudění vzduchu.

– Přímo okolo Klémy?

– Kolem kohokoli. To máš jedno, kdo tam leží, řekl otec.

Druhý dělnický prezident se zamyslel. Proudění vzduchu mu nic neříkalo, a tak změnil téma. – Potřeboval bych ušít uniformu. Kvůli tomu jsem, Álois, vlastně přijel.

Otci se do té práce moc nechtělo, vymlouval se, že nemá látku. Nato druhý dělnický prezident otevřel dveře prádelky a přivolal z auta poskoka s materiálem. Když rozbalili balíček, ukázalo se, že si přivezl černý oblekový flanel, béžový koverkot a lehký vlněný tropikal bílé barvy.

– Dlouho jsem nešil, pravil otec, promnuv štof mezi prsty. – Bojím se, abych to nezvrz. Zalovil v šuplíku, našel centimetr, ořezaného špačka tužky číslo 2 a zápisník. – Budu tě muset přeměřit, vzdychl pod tíhou úkolu, – připadá mi, že ses trochu spravil.

– To ti nepřipadá. V neděli si toho v Lánech všimla i delegace kladenských žen. Prej: soudružko Zápotocká, čím ho krmíš? A Mařenka odpověděla: bramboračkou, ha, ha…

– Zvedni ruku…

– Jestlipak ses byl v Moskvě podívat taky na Rudém náměstí v mauzoleu?

– Nebyl čas, přiznal otec.

– Přišel jsi o hodně, poznamenal světácky druhý dělnický prezident.

– Víš, že máš sto devatenáct v pase?

– Jestli chceme dosáhnout stejné kvality, máme co dohánět.

– Na co, prosím tě, potřebuje prezident uniformu?

– Jako prezident jsem i vrchním velitelem armády. To vyplývá z ústavy. To víš, já se v uniformách moc rád neukazuju, ale Mařenka si myslí, že do nich mám postavu. Z té béžové látky bude vycházkový stejnokroj a z té bílé… no, nevím…, ale Kléma bílou uniformu měl a Čepička ji má taky.

– Jednu bílou bys asi měl mít, uvažoval otec, zapisuje míry.

– Bojím se, abych v ní nevypadal jako admirál.

– Tak budeš. A co?

– Já nevím…, váhal druhý dělnický prezident… – Neumím zrovna kdovíjak plavat…

– Z ústavy určitě nevyplývá, že musíš umět.

– Pokud vím, tak ne, odpověděl vážně druhý dělnický prezident.

– Tak vidíš, řekl otec. – A už nám zbejvá jen černej flanel.

– Tady jsem si naopak myslel, ožil druhý dělnický prezident, – že v hornickém stejnokroji bych se zase mezi soudruhy o Prvním máji cítil jako ryba ve vodě.

– Stav se za týden na první zkoušku, řekl mu otec.

Vyšli na dvůr. Kromě limuzíny, řidiče a poskoka čekal pod kaštanem ještě inteligentní bratranec se ženou a oba chlapci.

Živý prezident je atrakce, kterou dokáže přetrumfnout jen mrtvý prezident.

– Tak jak, komsomolci? zeptal se druhý dělnický prezident a vjel oběma bratrům do vlasů, – ještě chodíte do kostela?

Starší uhýbal, mladší se zatvářil blaženě.

– Už chodím jen já s tatínkem, řekl.

– Bodejť by ne, usmál se druhý dělnický prezident. – Pan farář v Budči nás učil, že v Mezopotámii uctívali šest set bohů. A taky to šlo.

– Tatínek říká, že jeden přijde levněji, vysvětlil chlapec.

– Na tom něco je, přiznal druhý dělnický prezident a obrátil se k dospělým. – Slyšel jsem, že u vás taky stavíte Stalinův pomník.

Otec mlčel. Pomník jej nezajímal od okamžiku, kdy se mu předloha přestala zjevovat ve snu.

– Začalo se stavět, přikývl inteligentní bratranec, – ale najednou nečekaně zemřel soudruh Gottwald, který by si něco pietního rovněž zasloužil, a tak se teď, soudruhu prezidente, tak nějak nemůžeme dohodnout, v jakém duchu pokračovat, abych tak řekl.

Žena inteligentního bratrance se úslužně podivila, jak je hlava státu výborně informována, a projevila starost o to, kdo se teď bude sklánět před oltářem sovětského vlastenectví.

– Moclipak je hotovo? zjišťoval druhý dělnický prezident.

Akademický sochař Nezkusil měl hotovo všechno kromě hlavy. Inteligentní bratranec se pochlubil fotodokumentací. – Čeká jen, jak se poslanci rozhodnou.

Druhý dělnický prezident si pečlivě prohlédl snímky třináct krát devět. – Nohy a mantl jsou naštěstí univerzální a ta kniha koneckonců taky, pravil s uspokojením. – Stalin i Kléma byli velcí čtenáři.

– Už nemůžeme dlouho váhat, řekl inteligentní bratranec. – Bojíme se jít do rizik, prozradila jeho žena. – Ať chceme, nebo ne, pomník bude působit komplexně a dlouho.

Očekávali, že jim nejvyšší autorita poradí, jakým způsobem sochu dokončit, případně poskytne nějaké vodítko.

– Pomník sice na jedné straně nesporně je komplexní působitel, souhlasil druhý dělnický prezident, – ale na druhé straně je třeba si uvědomit, že CO SI POSTAVÍTE, TO TADY BUDETE MÍT.

Manželé byli za radu vděčni.

Pak se SOPR rozhlédl. Uviděl chlapce a oběma pokynul, aby přišli blíž. Něco pošeptal poskokovi, poskok přinesl aktovku. Když hoši přistoupili, prezident v aktovce zalovil (copak tu máme…? to není čekuláda…) a oba hochy podaroval novotou vonícím výtiskem knihy Vstanou noví bojovníci. Na titulní stránky jim vepsal: LITERATUROU K PRAVDĚ, PRAVDOU K SOCIALISMU, ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ.

Rozloučil se tajemně: – Budu se revanšovat. Zdař Bůh! Nastoupil do automobilu a odjel.

– Tak nevím, řekl otec. – Možná, že mě zase zavřou.

Za zásluhy

latex na jutě, 87 × 65 cm

Devátého května roku 1953 vstal otec dříve než obvykle (paní majorová se domnívala, že švagr jde na houby), oblékl si dvouřadový oblek z anglické vlny, klobouk a s baloňákem přes ruku a s aktovkou, v níž měl kartáček na zuby, něco ke čtení a teplý svetr, odešel na nádraží. U pokladny si koupil jízdenku do Prahy. V 8.10 vystoupil na nádraží Praha-Těšnov (dříve Denisovo). V 9.30 prošel Matyášovou branou. V 9.45 vstupoval jako první do reprezentačních prostor Pražského hradu. V šatně odevzdal svršky. Po obou stranách schodiště stáli vojáci s nasazenými bajonety a s očima upřenýma do dálky. Prostory nikdy nesloužily obyčejným smrtelníkům. Otec se rozhlížel. Stěny chodeb dekorovaly výjevy z námořních bitev. Přispěchal člověk v civilu a zeptal se, nemá-li u sebe soudruh zbraň. Otec odpověděl, že nemá. Pro jistotu byl prohledán. Člověk si při prohlídce počínal bez známek osobního zaujetí. Byli prohlíženi všichni. Soudružky šacovala hubená žena s obličejem bachařky. Jiná bdělá dvojice kontrolovala, jsou-li pozvaní oblečeni tak, jak bylo uvedeno na pozvánce (společenský oděv, vycházkový stejnokroj, národní kroj, vyznamenání in natura), mají-li čisté boty a kdy byli naposled u holiče. (Nevyhovující kravaty a ponožky odstraněny na místě, provinilcům zapůjčeny erární.)

– Boty si čistím denně, připomněl dotčeně otec.

První řady ve Španělském sále obsadila podle jmenovek červená stehna v národních krojích. Nabírané fěrtochy zabraly spoustu místa. S šířkou sukní pořadatelé nepočítali, několik pozvaných se muselo posunout. Naproti dřepěla vláda. Otec, vmanévrovaný do čtvrté řady nalevo, zahlédl našpulené rtíky Benátského anonyma z konce šestnáctého století. Ačkoli si na sebe oba zvykli a léčba byla efektivní, ministr národní obrany nedal najevo, že se znají. Od smrti prvního dělnického prezidenta měl strach, že udělá chybu, často se mu zdálo, že je vyloučen z KSČ, a po probuzení jej bolela záda. Gorgon teď přijížděl pro otce dvakrát týdně. Všechno probíhalo jako kdysi, jen v budoáru upravoval květiny nový příkazník z baletu Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, a stejně jako ten starý kladl špičky od sebe, když přinášel hořické trubičky. Ministr, zbavený bolesti, zasouval nožky do atlasových trepek, usrkával koňak z dalekého Ázerbajdžánu a přepadaly ho záchvaty velkomyslnosti.

– Vaši hoši půjdou studovat, rozhodl znenadání minulý týden.

– To ještě nikdo neví…, povzdechl otec.

– Já to vím, řekl ministr. – Po maturitě je vyšleme do vojenských škol.

– Co z nich potom bude?

– Budou tělesně zdatní, odborně na výši a ideově pevní.

Otec neodporoval; shodou okolností přišel o živnost v době, kdy byl současný ministr národní obrany ministrem vnitřního obchodu. Sotva udělali ministra vnitřního obchodu ministrem spravedlnosti, otce zavřeli, a když se pak ministr spravedlnosti proměnil v ministra národní obrany, daroval svého oblíbence na Ural. Teď hodlá synům zajistit vzdělání. I špatné svědomí je k něčemu dobré, žádný otec by si nemohl přát víc.

– Jakým způsobem je tam míníte vyslat? zeptal se.

– Vydám rozkaz, řekl dobře naložený ministr. – Vezměte si trubičku.

Otec si vzal trubičku a draci chrlili oheň.

Konečně zazněly fanfáry z Libuše a do Španělského sálu vstoupil druhý dělnický prezident. SOPR byl navlečen do nového hornického stejnokroje se zelenými epoletami. Na hlavě měl fedrpuš. Sotva stačil usednout, Ústřední hudba Československé lidové armády zahrála Píseň práce. Znovu všichni povstali. Otec pohyboval rty jako při modlení.

Nikde nic neskřípalo, nikde se nic nezadrhlo. Po mdlém projevu přišla ke cti řízná hudba. Vyznamenaní nastupovali po řadách. Čtvrtému turnusu předával vyznamenání předseda vlády Viliam Široký. Medaile měla kruhový tvar o průměru třiceti tří milimetrů. Na aversu vystupovala do popředí plastická stavba z kvádrů a písmena ČSR. Nad stavbou svítila hvězda se srpem a kladivem, nad hvězdou vlály čtyři prapory. Na reversu byl nápis ZA ZÁSLUHY O VÝSTAVBU. Medaile byla ražena ze stříbra a zavěšena na rudé stužce se dvěma svislými modrými proužky.

V poslední chvíli chtěl namítnout, že nic nevystavěl, ale usoudil, že takových jako on je tu víc, a moudře mlčel, aby nekazil slavnost. (Druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký se stal prvním člověkem vyznamenaným Řádem Klementa Gottwalda, a také neprotestoval.)

Po Internacionále se sešli u občerstvení. Vyznamenaní tvořili uctivé hloučky. Ministři trousili nudné věty. Všichni drželi skleničky. SOPR zářil. Na prsou se mu blýskal řád a několik členů vlády mu závidělo uniformu.

– Neškrtí tě někde? zeptal se otec.

– Sedla mi jak prděl na hrnek, pochvaloval si druhý dělnický prezident.

– Jak se líbila paní choti?

– Říkala, že jsem v ní velikej štucr.

Brzy byl otec vytěsněn zvědavými soudružkami; zatoužily si na druhého dělnického prezidenta sáhnout. Zkusil přecházet od jednoho hloučku ke druhému, ale všude slyšel totéž. Mládežníci v modrém přinesli harmoniku… Na záchodě jeden člověk přesvědčoval druhého, že kdyby chtěli být všichni lidé na celém světě skutečně svobodní a důsledně o to stáli, navzájem se zničí. Muž byl ozdoben řádem Slovenského národního povstání a tloukl hlavou o umyvadlo. Otec si začal připadat jako v kině a usoudil, že je čas odejít. Nikdo ho nezdržoval ani neprohlížel. Přišel jako první a jako první odchází.

Na Pohořelci, za otevřeným oknem domu č. 103, zkoušel neznámý hráč Brilantní etudu Delphina Alarda. Otec poklekl, aby si zavázal tkaničku; při tom si všiml, že se mu na levé straně prsou pořád ještě bimbá vyznamenání. Když viděl, že se nikdo nedívá, schoval medaili do aktovky.

Etuda přivolávala vzpomínky. Chvílemi jímala k slzám, ale naštěstí končila moudře.

Překováme meče na pluhy

olej na plátně, 147 × 122 cm

Ponurá věštba druhého dělnického prezidenta – co si postavíte, to tady budete mít – svazovala členům ruce. Práce na pomníku se vlekly čtvrtý rok a ideově umělecká komise se odmítala shodnout. Při hlasování demokraticky uplatňovali svůj osobní nevkus a nemínili slevit. Do hry vstoupily peníze. Potom známosti. Nakonec obojí. Když byl sádrový model hotov ve skutečné velikosti a primo uomo měl být v Lysolajích odlit do bronzu, akademický sochař Nezkusil se zastřelil. Sjezd komunistů v Moskvě otřásl samotnými základy víry. Tu a tam se někdo přidal, ale do konce roku se křivka sebevražd vrátila k hodnotám, které jsou v mírném pásu obvyklé.

Město v projektu utopilo tři a půl milionu. Nebýt toho nešťastného sjezdu, všechno mohlo jít jako po másle. Ideová komise si pozvala Nezkusilova pomocníka pana Myslbeka, absolventa kamenické školy v Hořicích. Specializoval se na funerální plastiky a třímetrový sádrový panák mu v ateliéru překážel. Jméno budilo důvěru.

– Kde budou teď naši lidé čerpat energii?

– Já bych se nebál, uklidnil komisi pan Myslbek. – Je pravda, že například před každým obrazem existuje silové pole se středem v místě, kde stál malíř, a vyzařuje energii, která je léčivou mocí toho pole, a jsou-li obrazy umístěny za sebou v ateliéru opřené o zeď nebo zavěšené na panelech v galerii, ta léčivá moc se sčítá, ale u soch ten princip neplatí. Tam je energie koncentrována uvnitř a směrem ven slábne se čtvercem vzdálenosti.

– Teď už to místo nemůžeme nechat prázdné!

– Vzato přísně teoreticky, uvažoval pan Myslbek, – je úplně jedno, koho tam postavíte.

– Jak… jedno…? zeptala se žena inteligentního bratrance.

– Ten energetický vliv je na tu dálku prakticky nulový.

– Tím chcete říct, naléhala žena inteligentního bratrance, – že je úplně lhostejné, jestli bude na soklu soudruh Stalin, nebo Panna Maria Pomocná?

– Já bych to neviděl tak antagonisticky, namítl pan Myslbek.

Ukázalo se, že neexistuje smlouva. Nezkusil stačil objednat bronz a připravit v Lysolajích formu. Nadělal dluhy, vdova potřebovala peníze. Po dlouhém přemlouvání pan Myslbek slíbil, že to zkusí. Deset Stalinů, které měl nebožtík rozpracované v sádrovém modelu, přetvořil na pět Leninů (odhaleni v Praze, Ústí nad Labem, Liberci), jednoho Julia Fučíka (odhalen v Plzni), Bedřicha Smetanu (odhalen v Pardubicích), Aloise Jiráska (odhalen v Litomyšli) a Boženu Němcovou bojující (dosud neodhalena). Zbýval osamocený primo uomo v nadživotní velikosti. Po šestihodinovém zasedání se vyčerpaná komise dohodla, že soudruh Stalin bude nahrazen Josefem Jungmannem. Buditel se, pravda, narodil v Hudlicích, ale na zdejším gymnáziu působil jako učitel. Pan Myslbek si počkal na zálohu. Pak vyměnil panákovi hlavu a z vojenského kabátu vyrobil střízlivý redingot. Ponechal knihu se založeným prstem. Nohy zůstaly neosobní, internacionální, nadčasové, v lehkém nakročení. Kdo ví, jaké nohy měl Josef Jungmann…?

Chvíli na to koukali.

– Ta kniha hraje, kurva jedna…, řekl zálibně pan Myslbek.

A měli to z krku.

Na sklonku léta vyšel z prádelky hudební skladatel a laureát státní ceny Jan Seidl s nositelem Řádu práce panem architektem Krohou. Mistr Seidl měl žaludeční vředy, Krohu bolely ploténky. Poněvadž pod otcovýma rukama bolesti pravidelně ustupovaly, měli oba pánové v té chvíli výjimečně dobrou náladu. Seděli pod kaštanem, kouřili globusky, hovořili o umění, o politice, o táboru míru a o táboru socialismu. Pak se pan architekt rozloučil a odešel na vlak do Brna. Na ten okamžik čekal inteligentní bratranec. Vyšel z domu a oslovil laureáta.

– Mistře…, tady jsem si dovolil napsat menší kantátu…

– Ale né…! zvolal překvapený Seidl. – A je vám známo, že jde o poměrně obtížnou hudební formu?

Inteligentní bratranec řekl, že je mu to samozřejmě známo. Není hudebník, napsal libreto.

Mistr vyfoukl kouř z globusky. – Víte, příteli, moderní kantáta si žádá velký orchestr, smíšený sbor, dětský sbor, sólisty, případně recitátora… A těch zkoušek! Jenom zorganizovat takový podnik dá spoustu práce. Napsat muzikuje to poslední, čeho bych se bál. Jak se bude dílo jmenovat?

– Myslel jsem Buduj vlast, posílíš mír.

– To nepůjde, řekl Mistr Seidl, – tu už napsal Václav Dobiáš.

– Tak třeba… Překováme meče na pluhy.

– Kdy by měla být premiéra?

– Na jaře příštího roku. Na počest osvobození města Rudou armádou odhalujeme Stalinův pomník.

– Trochu jste vyšli z módy.

– Víte, Mistře, on už na tom soklu nebude ani tak Stalin jako spíš Josef Jungmann.

– Josef jako Josef, usoudil laureát. – Ale položili jste si otázku, co by asi tak mohli mít Rudá armáda a Josef Jungmann společného.

– Na první pohled to skutečně vypadá, že nic, připustil inteligentní bratranec, – ale kdo jiný dokáže spojit nespojitelné než hudba? Překlene oblouk let, zdůrazní pokrokovost, pokračování národního dědictví…

– Člověče, kde tady seženete tolik muzikantů a zpěváků?

– Při zdejším dómu funguje kvalitní chrámový sbor a v Roudnici je vojenská hudební škola.

– Ale jak se hodláte vyrovnat s tím zatraceným kultem?

– To je maličkost, Mistře. Kdybyste dovolil… Inteligentní bratranec zalistoval v libretu. – Tady, podívejte, původní text vypuštěn, zůstává hudební motiv: dětský sbor zpívá Suliku. Jenom poznámka na okraji, aby to bylo každému jasné.

V poslední sloce pak zaslechneme pouze janáčkovský nápěvek tenora: Dělný lid byl týrán vládcem jménem TYRAN, zalidnit Sibiř nestačil, osud mu oči zatlačil. O Stalinovi ani slovo!

Když se laureát dověděl, že honorář obnáší padesát tisíc a odhalení sochy bude přítomen Zdeněk Nejedlý, vzal si dvě tablety na zažívání a nedal libreto z ruky. – Vyřešil jste to šalamounsky, pochválil inteligentního bratrance.

Na jaře bylo vše připraveno. Skladateli se sice o Prvním máji vzbouřil dvanácterník, ale noty byly rozdány, zkoušelo se horečně a pohyb času se s blížícím termínem rovnoměrně zrychloval. 9. května stanul Mistr před tělesy s taktovkou. Dirigoval zpaměti. Inteligentní bratranec koncipoval libreto jako rozkaz ministra národní obrany k výročí osvobození naší vlasti Rudou armádou. Partitura respektovala myšlenku. Po velkém dechovém orchestru, smíšeném sboru, dětském sboru a akordeonu byl barytonový part nejobsáhlejší. Na obzoru ansámblu čněli v tmavých oblecích muži z chrámového sboru, ženy skryly ňadra do nadčasových říz. Sbor chlapců a dívek nastoupil v pionýrském. Ministerstvo kultury zastupoval básník Vítězslav Nezval. Skladatel máchl taktovkou. Zaplakalo dítě.

BARYTON: Soudruzi vojíni a poddůstojníci,
soudruzi praporčíci item důstojníci,
soudruzi plukovníci a generálové!
K osvobození naší vlasti Sovětskou armádou
VÁM
BLAHOPŘEJI!

CHORUS MUŽSKÝ: Urááá, urááá…

CHORUS DĚTSKÝ: Sláva, sláva…
Kůň kozácký napil se z Vltavy,
v naší zemi najde dost potravy
NA
VĚČNÉ
ČASY!

CHORUS brumendo, akordeon.

BARYTON: Do lítého boje,
soudruzi vojáci,
přišly chrabré voje:
sovětští junáci.
Tanky, válka neválka,
generála Rybalka
přinesly nám práci plodnou,
zahubily hydru škodnou,
v zemi zavlád
KLID
A MÍR!

Obecenstvo nestačilo idylu vychutnat, a tympány už odbíjely znělku BBC. Pochmurné moll doprovodilo recitaci dámské části spojených ochotnických sborů Polaban.

CHORUS ŽENSKÝ: Žel, nebylo přáno
přivítat nové ráno.
Z Londýna znovu do akce
přijela naše reakce.
Dr. Beneš a jeho kumpáni
chopili se, ač nezváni,
podruhé vlády vesla.
NAŠE
VĚC
KE DNU
KLESLA!

Zoufalství zahnala fanfára kvarteta trumpet velkého dechového orchestru Vojenské hudební školy v Roudnici. Band měl skvělé dechy a spustil chytlavý pochod, aby doprovodil chrámový sbor.

CHRÁMOVÝ CHORUS: My nedali se zmást planými žvásty
a nebyli jsme mrtvi jako třída,
my nejsme z té jako vy, páni, kasty,
my nechcem, aby vlád nám hlad a bída…

Pochod se Seidlovi povedl. (Měl dvanáct slok, mezi každou chytlavý refrén, dodnes je slyšet na venkovských zábavách jako polka pod názvem Bláža). Velký dechový orchestr vojenské hudební školy exceloval. Malí hudebníci měli uniformy jako opičky. Všechno uměli, hráli řízně a byli roztomilí.

Polnice, tympány, malý bubínek.

CHORUS MUŽSKÝ: Vojáci,
vaši otci v čtyřicátém osmém
se uchopili vlády po našem a po svém,
buržuje bili k nenávisti s láskou,
by s temně rudou na rukávě páskou
na velký rozkaz doby formou strohý
uťali reakci
HLAVU,
RUCE,
NOHY!

Mužský sbor se překonával. Ženy mávaly rudými šátky, dosud ukrytými v dlani. Po hudebně nezajímavé epizodě s tyranem, kterou inteligentní bratranec tak šalamounsky vyřešil, spěla kantáta do ohromujícího finále. Všechny nástroje držely v partituře předepsané fortissimo. Rudý reflektor si našel barytona na předscéně. Sbory se uchopily za ruce a za zvuku zvonů je zvedly nad hlavu.

VŠICHNI: Okovy praskly, rozlétla se brána
a soudruh ruku tiskne se soudruhem,
srp vzlétá zas nad zlatým země pruhem,
ČLOVĚČÍ PRÁCE
BUDIŽ POŽEHNÁNA.

Zvony, vypuštění bílých holubic. Děti skotačí.

Konec.

Přivezli Zdeňka Nejedlého. Pomohli mu vystoupit z automobilu, dovedli jej k mikrofonu. Akademik hovořil zpaměti. Chvíli trvalo, než se zorientoval v místě a čase. Minulou neděli měl projev na Kleti. Hleděl na shromážděné občany. Občané hleděli na něj.

– Stojíme tu, zaskřehotal, – tisíc sedmdesát metrů vysoko nad mořem… Přes zelené čapky pohraničníků… Přes hlavy chrabrých psů… Přes ostnaté dráty a vrcholky rezonančních smrků… Prodchnuti duchem slovanství… Hledíce k západu… Kde bdí nepřítel… Na stráži míru…

Z řady funkcionářů se odloupl inteligentní bratranec. Přistoupil k místopředsedovi vlády a tiše napověděl: – Josef Jungmann…

Stařec přikývl. – Proč nebyl komunistou… Jako jím nebyla Božena Němcová… Jako jím nebyl Alois Jirásek… Jako Bedřich Smetana… František Palacký a Jan Hus… Nebyl jím ani Josef Jungmann… Čest jeho památce.

Vložili mu do ruky provaz. Chabě zatáhl. Museli přiskočit čtyři pomocníci a silně škubout. Plachta se krátce vzdula ve větru a přistála u paty soklu. Loď Josef Jungmann mohla vyplout. Delegace z Hudlic položila věnec. Na hlavu horlivého buditele českého národa se vykáleli první poslové míru.

– Ať žije soudruh Lenin! vykřikla zmatená ředitelka mateřské školy.

Nikdo se nepřipojil.

– Jéžišmarjá, Lenin…! vzpomněla si žena inteligentního bratrance, – že nás to nenapadlo dřív…!

Vyčerpaný Seidl sestoupil z dirigentského stupínku a uložil taktovku do pouzdra s rudým plyšem. Zamířil k Nezvalovi. – Co tomu říkáš, Slávku?

– To máš jako vepřové koleno, Jendo, objal jej tučný poeta, – pokaždé to nesedne.

– Říkejte si, co chcete, ale takovýho Jungmanna nemají nikde, pravil s uspokojením pan Myslbek.

Začal lampionový průvod.

Školní prapor posluchačů I (ŠKOPR I)

olej na překližce, 38 × 38 cm

Benátský anonym dodržel slovo. Několik hodin předtím, než si zabalil hedvábný župan a trepky (odvolán za vážné politické chyby ze všech stranických a státních funkcí), stačil zařídit staršímu bratrovi přijetí ke studiu na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. Když starší bratr po maturitě místo zasloužených prázdnin nastupoval k dvouměsíčnímu pěchotnímu výcviku, druhý dělnický prezident jmenoval ministrem obrany Bohumíra Lomského. Babinčák Fago jej znal z fronty a významně tišil hlas, kdykoli se mu mihl ve vzpomínkách. Na obraze Školní prapor posluchačů I (neprodáno) je nový politik pojímán jako obézní pták s přistřiženými křídly, kráčející do rytmu Přehlídkového pochodu[8] Václava Dobiáše.

Staršího bratra doprovázely na vlak všechny ženy z Villy Emma, mladší sourozenec a otec. Loučení bylo věcné. Cestu prožil v obavách. Chvílemi se neurčitě těšil. Na nádraží v Hradci ho z davu cestujících oddělil vysoký zrzek v brýlích, oblečený do khaki uniformy s hnědými nárameníky.

Student měl na hlavě brigadýrku, na levém rukávu dva stříbrné proužky. Postavil bratra pod špinavý transparent VŠECHNY SÍLY ZA SPLNĚNÍ ZÁVĚRŮ X. SJEZDU a odešel polapit další podezřelé. Jakmile se nádražní hala vyprázdnila, čekalo pod vyčpělým heslem patnáct jinochů, kteří stejně jako starší bratr přijeli vlakem od Poděbrad. Zrzek odvedl stádečko k trolejbusu.

– Jaký to tam je? zeptal se někdo.

– Ještě se můžeš vrátit, odpověděl zrzek.

Kráčeli ochotně, toužíce po stejnokroji se dvěma stříbrnými proužky. Kasárenský blok tvoří souměrný pětiúhelník. Vešli tunelem, kolem army a holičství. Kavalíry po stranách dvora páchly kůží a vazelínou. Kuchaři smažili řízky. Všude bylo cítit vojenské mazadlo na obuv. Svlékli se do naha. Věci měly barvu khaki a kladly odpor. Na knoflících se křížily meče, pas zdobila přezka s pěticípou hvězdou. Za dvě hodiny jim kromě vzpomínek nezbylo nic intimního. Ani vlastní trenýrky, ani kapesník z domova. Státní zakázka obsahovala i očkování proti tetanu, krátký účes a foto. Na konci výrobní linky připojili ke svému podpisu hrdý titul voj.

Seděli na betonu, opřeni zády o batohy. Voj. Buriánek znásilnil kytaru. Slunce štípalo tak silně, že dva dobrovolníci omdleli steskem. Čtyři desátníci, povolaní od motostřeleckého pluku ve Stříbře, přišli a veleli vztyk. Neomračovali inteligencí, ale byli doporučeni jako nejlepší a měli to za pár. Novopečení vojj. se snažili stát rovně, opírajíce se o polní lopatky. Desátníci poznali, že je čeká spousta práce. Vážně opravovali chyby, nemožné pozice nohou, rukou, zvedali nováčkům brady k nebi. Jeden z pořadových odborníků, učiniv předpisový úkrok, ocitl se na okamžik před starším bratrem; na první pohled bylo zřejmé, že si budou rozumět: – Vy ma dĺho srať nebudete, pravil po několika vteřinách, v nichž si mlčky hleděli do očí.

Poznámka předjímala okamžiky, které měly teprve nastat, a postrádala logiku jen zdánlivě. Starší bratr v sedmnácti letech pochopil, že lidé si mohou být nesympatičtí.

Vojenská třítuna speciál (Praga V3S) uvezla na korbě dvacet mužů s výstrojí. Odpoledne jich vyjelo z brány šest. Než se mladší bratr po třiceti letech rozhodl ten obraz namalovat, jel se na místo podívat. Malíř potřebuje načichnout fluidem a vstřebat genia loci. Starší mu popsal cestu. Výpadovkou na Brno, za továrnou Petrof odbočit doleva. Pět set metrů, kraj lesa. Říká se tam Na Plachtě.

Vojj. zpočátku nechápali, co se po nich chce. Od šesti od rána do deseti večer je někdo okrádal o myšlenky. Ty, které jim nabízel, ještě nemohli přijmout. Představeným to nevadilo, spoléhali na osvědčený systém. Večery byly k pláči. Jednou zaslechl z otevřeného okna přízemního domku na Novém Hradci tklivou píseň Zhasněte lampiony a přišlo mu líto, že mu rodiče nikdy nekoupili lampion. Příhoda je příznačná. Bál se, že přijde o duši. Nakonec o ni skoro přišel, ale pořád nevěděl, proč ho nechtějí takového, jaký je, když si do té doby připadal docela fajn. Přijal hru. Vypnul mozek a šest týdnů dobýval kótu. Běhal, házel granátem, ostřeloval nepřátelský okop krátkými dávkami a křičel hurá.

V širokých vojenských trenýrkách mu lítaly koule.

Bylo mi dobře, napsal mladšímu bratrovi, dokud jsem nadějně bloudil a stříbrně vlál. Armáda není páteř státu, jak někdo tátovi nakukal (kdo asi), ale zelený ústav pro choromyslně. Nic tu není možné ani nemožné. Vidím tu odporné věci, které jsi ještě neviděl. Např. onuce a plivátko. Naštěstí naděje umírá nejdřív. Není výslovně zakázáno darovat se anatomickému ústavu, rozeberou tě do bezbarvého masa a strhaných strun, zmizíš. Buď rád, že kulháš. Dokud můžeš, nadějně bluď a stříbrně vlaj. Hovna mají barvu khaki, erekce jsou zbytečné. Navštiv mě. P. S. Až budu mít po přísaze, dostanu samopal, bílé rukavice, PODRŽÍM čestnou stráž, u zástavy.

Návštěva mladšímu bratrovi nepomohla. Ačkoli obraz několikrát přemaloval, nikdy nebyl spokojen. Je na něm, pravda, několik vydařených oblud, pitevní nosítka, rudý prapor se zlatými třásněmi, plivátko, žerď se špicí na vánoční stromeček a sídliště, ale po třiceti letech fluidum vyprchalo a duch místa se odstěhoval. Dílo stojí na hanbě v rohu ateliéru, malbou ke zdi.

Školní prapor posluchačů II (ŠKOPR II)

olej na překližce, 38 × 38 cm

Odcizen z výstavy, pořádané ve foyeru Klicperova divadla (dříve Divadlo Vítězného února) k 50. výročí založení Lékařské fakulty v Hradci Králové. (T. č. součást soukromé sbírky v zahraničí.)

Léčba vzduchem

akryl, 78 × 71 cm

(Obraz, se správně jmenuje Léčba duchem; kurátor se při soupisu přepsal. Překlep se objevil v katalogu a obraz koupily v roce 1987 Československé aerolinie. Poslání objevíme v levém rohu dole.)

Začátkem šedesátých let se otec s lehkým srdcem rozloučil se zajímavou prací ve šroubárně; v té době pomohl až třiceti nemocným denně a kromě sousedů a nejbližších příbuzných méně významné osoby odmítal. I tak byl seznam klientů dlouhý jako Mersennovo prvočíslo. Začínal v devět, s lehkou přestávkou na oběd. (Ženy mlčky sklízely nádobí. Vzdychaly, našlapovaly tiše, s němou výčitkou otrokyň. Otec ulehl na kanape. Kouřil a šustil Lidovou demokracií. Když dočetl a dokouřil, položil rozložené noviny na obličej. Za minutu usnul. Ženy našlapovaly ještě tišeji, vzdechy se prohloubily. Rozhovor se odvíjel obezřetně. Včera tu zase byl, artikulovala šeptem paní majorová, uklízejíc hluboké talíře. Kdo? zeptala se žena inteligentního bratrance. Ten chlap z Prahy! Dostal poukaz. Ten chlap? Ne, von dostal poukaz, ukázala paní majorová utěrkou na pochrupujícího švagra. Ještě to neví. Já jsem si ho přečetla, když jsem tam uklízela. Von ho strčil pod dekl, co pod něj lidi házejí peníze… Pssst! Otec se pohnul. Shodil noviny a obrátil se na levý bok. Broňa myla schody. Ženy ve večeřadle opatrně zavřely kredenc, aby neklapla dvířka. Žena inteligentního bratrance usedla na stoličku u kamen. A co jako? Ty chytrá, poučila ji paní majorová, může si koupit auto. Bude jezdit za nima, aby voni nemuseli jezdit pro něj. To má logiku, řekla žena inteligentního bratrance. Jo, přitakala zamyšleně paní majorová. Ale von nemá řidičák. Můj manžel má řidičák. Můj taky. Ale von ne.)

Po přestávce pracoval do pěti. Po páté ztrácel energii a vypadal jako pomatený. Večer už nefungoval ani za pěkného počasí. V šest se navečeřel, v osm usínal. Nejenže ten poukaz VRÁTIL (Vidíš! Měli jsme mu to říct…), ještě se na protest proti zdražování textilu začal levně oblékat. Hůř viděl, na každé nohavici měl nejméně dva puky. Tvrdil, že přijímá energii z kosmu, ale nechtěl prozradit jak. Nechal si narůst vousy. Ráno vstával v pět a vydával se na toulky podél řeky. Na cestě ke šroubárně míjel nevyspalého hada rádiovek. Mluvil si pro sebe a rozkládal rukama. Dělníci jej považovali za podivína. Cizí děti se ho bály. Občas záhadně věděl, co se kde přihodí, anebo přihodilo; přečetl si v novinách, že v Perském zálivu byl potopen japonský tanker, prohlásil, že o japonský tanker nešlo, a později se ukázalo, že měl pravdu. Pokaždé mu to nevyšlo. Podezřelé atributy rozmnožily jeho léčitelské úspěchy i pověst. Vydělával o málo víc, než sám potřeboval, a o mnoho méně, než potřebovali příbuzní.

Uprostřed budování zemřel druhý dělnický prezident, jenž držel nad otcem ochrannou ruku. Měsíc po státním pohřbu zavítala do ulice Marie Pomocné čtyřčlenná komise; měla ozřejmit hmotnou podstatu otcova léčebného působení a odhalit paranormální jevy (podvody), pokud se vyskytnou. Předpokládalo se, že ano. Komisi vedl vědecký pracovník z katedry marxismu-leninismu Vysoké školy politické ÚV KSČ. Členové, seřizovač z přádelen česané příze, svačinářka z mrazíren a ředitel psychiatrické léčebny, byli vybráni z okresů. Jako kolektiv měli široký záběr, naštěstí nikdy nenašli společnou řeč. Ohlásili se týden předem a přijeli vlakem.

Otec komisi křesťansky přivítal na dvorečku.

– Jistě víte, proč jsme tady, projevil soustrast vědecký pracovník.

– Nevím, řekl otec.

– Místo toho, abyste řádně užíval zasloužilého důchodu, vyvíjíte činnost, na kterou pracující poukazují jako na nevědeckou.

Ředitel psychiatrické léčebny se rozkašlal.

– Psali o tom v Rudém právu, potvrdil seřizovač.

– Žádná událost není ve skutečnosti tak dramatická, jak se o ní píše v Rudém právu, opáčil otec.

– Někdo vás udal.

– Na podělanost některých bratří je možné se spolehnout.

Vědecký pracovník vytáhl z kapsy dopis: –… je to úplný blázen, četl, – a bezpochyby velmi inteligentní, což znamená, že to může být kdokoli…

Ředitel psychiatrické léčebny se zasmál.

Svačinářka vzala za kliku dveří od prádelky. Než mohl otec protestovat, vešla dovnitř. Členové ji následovali jeden po druhém. Za dveřmi se rozestoupili a rozpačitě si prohlíželi prosté vybavení. Vedle střihačského stolu seděl na rozviklané židli do půli těla svlečený krásný muž v nejlepších letech. Měl hlavu římské sochy, magické ruce a oblékal si košili. Když vstoupila komise, udiveně vzhlédl.

– Promiňte, pane doktore, omlouval se otec, který vešel jako poslední, – ale nedalo se zabránit…

– Nikdo nás neinformoval, že zde máte i odborníka doktora, zahlaholil žoviálně vědecký pracovník. – To potom zcela mění situaci!

– Jsem doktor hudby Alexandr Plocek a bolí mě rameno, představil se krásný muž a nonšalantně zastrčil košili do kalhot. – Jsem houslový virtuos, koncertní mistr, nositel Řádu práce a budu si na vás stěžovat u České filharmonie!

– Na to jsem teda zvědav, zaradoval se vědecký pracovník, – u České filharmonie si na mě ještě nikdo nestěžoval.

– A nebudu sám, dodal doktor hudby, jenž bez ušlechtilé umělecké pýchy nevycházel ani na krok.

– Proč nechodíte k lékaři?

– K lékaři chodím samozřejmě také…

– Můžete nám říct, jaký je rozdíl tady mezi… soudruhem Očenáškem a normálním lékařem?

– Zajisté, přikývl Alexandr Plocek. – Jako mezi Mozartem a Boccherinim. Madame, pánové, poroučím se. Krátce se uklonil.

– Pane doktore, vaše housle…, připomněl otec.

– Děkuji, příteli, ve čtvrtek jako obvykle, rozloučil se koncertní mistr a opustil společnost.

– Co myslel tím nebudu sám? zeptal se vědecký pracovník.

– Že kromě pana doktora, vysvětlil otec, – by si moh stěžovat i Váša Příhoda, František Ondříček, čaroděj houslí Jan Kubelík a hudební ďábel Roby Lakatoš.

– Nemám rád komplikované věci…

Svačinářka zesmutněla. – Škoda. Mohli jsme ho požádat, aby nám zahrál Kanárka nebo Montyho čardáš…

– Co kdybysme se na to vysrali? navrhl v dobré víře seřizovač.

– To je rozumný návrh, přidal se psychiatr.

– Vyloučeno. Soudruh není ani politik, ani umělec, je třeba zjistit, jak to s těmi jeho napřirozenými schopnostmi je.

– Moje osoba není důležitá, poznamenal otec skromně.

– Chtěl jsem například, kvůli pohodlí klientů, přemístit ordinaci do domu, ale tam se mi nedařilo. Musel jsem se vrátit do prádelky. Ta síla z kosmu tady chodí skrz mne. Jsem víc relé než vysílač a sólo nic nezmůžu. Dohromady tvoříme čtvrtý stav hmoty. Jak říká pan doktor Plocek, dole proudí Bachovo Preludium, nahoře Gounodovo Ave Maria. Těžko se to vysvětluje.

Ředitel psychiatrické léčebny podotkl, že v úvahu přichází i transformace sexuálního napětí v duchovní vzestup. Podobné praktiky jsou známé z východních náboženství. Ani sovětská věda neřekla poslední slovo. Je třeba jíst hodně rýže, dostatečně větrat a nespěchat.

– Hlavně větrat, souhlasil otec.

Psychiatr ztišil hlas. – Důležité je umět obnovovat síly; při pohlavním styku v okamžiku těsně před vyvrcholením přestat.

Tázavě vzhlédli.

– Když se to podaří pětkrát, už je znát, jak vám jde práce od ruky.

– Mohl byste demonstrovat?

Otec se zdráhal, ale souhlasil, aby nezdržoval. – Třeba vy, vybídl svačinářku. – Položte se.

Ženě se zatočila hlava. Nevěděla, čeho přesně se bude demonstrace týkat. Dosud demonstrovala jen o státních svátcích. Cítila se polichocena. Překonala bázeň.

– Prádlo si můžete nechat… Jak vidíte, nepřemýšlím…, pracuji instinktivně…, v souladu s přírodou.

– Instinkt je bezproblémový, potvrdil předseda. – Vědomí nám dělá problémy, soudruzi.

Žena obnažila horní polovinu těla, okšírovanou dojemnou saténovou podprsenkou bleděmodré barvy. Nastavila hubená záda s mateřskými znaménky.

– Uvolněte se.

Ležela na břiše. Vyblýskané fošny střihačského stolu ji tlačily do žeber. Lopatky trčely jako kosinky a budily soucit. Otec vložil ruku na objekt. Netrvalo dlouho a ucítila teplo. Pod blahodárným vlivem kosmických sil se unavené obratle přestaly krčit pod tunami točených salámů, vlašských salátů a lahvových piv.

– Jóóó…, zamumlala ospale.

Nic podobného nezkusila. Bylo to příjemné. Ale nemohla by potvrdit, že jde o něco nadpřirozeného. Prostě na ni někdo s dobrými úmysly položil ruku.

– Kdybyste cítila pálení, řekněte.

Po této větě většina lidí ucítí pálení. Ona ne. Chtěla tak setrvat co nejdéle; v několika vteřinách spala. Z koutku úst, jenž byl blíže k podložce, se jí spustila tenká šňůrka slin.

Vědecký pracovník čekal všechno možné… – Co jste to se soudružkou proved?

– Necháme ji chvilku zdřímnout, mínil otec.

Spala devět minut. Vědecký pracovník z VŠP zatím objasňoval bdělým členům komise učení o citlivosti mozku k turbulenci magnetických polí a referoval o pokusech s biologickou plazmou živých bytostí, kterou nazýval čtvrtým stavem hmoty. Citoval sovětské autory. Opakovaně litoval, že nejsou přítomni soudruh Rejdák nebo Kuchyňka. Ředitel psychiatrické léčebny přikyvoval s nacvičeným zájmem. Mluvili šeptem.

Vzbudila se sama. Otevřela oči a měla jasné čelo. Chvíli nevěděla, kde je. Najednou se posadila a řekla: – A víte, že mě to přestalo bolet…?

– Neříkala jste, že vás něco bolí, protestoval mrzutě vědecký pracovník. – Nebyla byste vybrána… Jak chcete být objektivní?

– Nikdo se mě neptal.

– Já bych to taky zkusil, přihlásil se seřizovač a začal si rozepínat košili.

Vědecký pracovník další demonstrace zakázal. – Nejsme na exkurzi v pivovaru.

Ředitel léčebny v duchu litoval, že se na něj nedostalo. Trpěl bolestmi páteře, instinktivně tušil, že by mu tajemná kúra pomohla. Po důvodech nepátral. Komisi považoval za omyl. Kdo se pídí po příčinách, tomu se neuleví.

Otec začínal být netrpělivý. Čekal ještě architekta Pavla Janáka (toho by nerad přeobjednával; měl od něj kubistický kávový soubor, pohovku se dvěma křesly a slíbený pomník), sochaře Karla Pokorného (autora Sbratření) a spolužačku z obecné školy, dlouholetou poslankyni, místopředsedkyni Národního shromáždění Anežku Hodinovou-Spurnou (ta chodila zásadně jako poslední; otec se jí bál).

Nakonec byl rád, že se rozpršelo a Janák s Pokorným se nedostavili.

Spurnou přivezl osobní automobil, jedna z prvních šestsettrojek. V ulici Marie Pomocné se shromáždili čumilové. Anežka vystoupila. Bylo zřejmé, že zde není poprvé. Měla zabandážované nohy a zapatlané brýle. V posledních letech, zcela odtrženou od mas, ji trápily neduhy starých žen, které s sebou vláčela jako vzpomínky. V rozpuku ženství vstoupila do komunistické strany, kde se odnaučila mýlit. Válku prožila v Londýně jako špionka Třetí internacionály, a nemohla si o tom s nikým popovídat. S diktaturou proletariátu za zády a s aurou tlustou jako zimník stála otce spoustu energie.

– Pojď dál, ať nenastydneš, vyzval návštěvu.

– Nejsme z cukru, ze soli, jen ty v dešti povolí, zadeklamovala v duchu maninských spartakiád a vešla do prádelky. Jako jediná si nosila vlastní ručník. Vyhnala komisi. Svlékla šaty a ulehla na stůl. S oděvem odložila i jednotnou masku vyznavačů učení marxismu-leninismu. Za chvíli se jí ulevilo.

Zkrotlá komise diskutovala pod kaštanem. Tolik celebrit za jediné odpoledne… Ale všechno do sebe zapadalo. Vysvětlení bylo srozumitelné. Princip působení kosmických sil i čtvrtý stav hmoty vyhovovaly budovatelské logice zdravého rozumu. Komise může s čistým svědomím vydat memorandum. Přes některé výhrady nelze aktivitu, vyvíjenou s. Očenáškem, označit za činnost, která by byla v rozporu s vědeckým světovým názorem. Ať si to soudruzi přeberou…

– Čest práci, rozloučila se Anežka.

Žena inteligentního bratrance za ní hleděla se závistí a obdivem.

Čumilové se rozešli.

– Soudruhu Očenášku, oslovila otce ustaraná hlava komise, – i když posuzujeme vaši činnost jako nezávadnou, neznamená to, že byste se nemohl angažovat i jinde. Co kdybyste například… vstoupil do Československého červeného kříže…?

– …?

– Dostanete khaki oblek, hnědý baret, pásku s červeným křížem a brašnu na poskytování první pomoci. Sem tam nějaký ten fotbal, První máj…, přitom je to organizace Národní fronty a pořád ZŮSTÁVÁTE V OBORU…!

– Jsem unaven, pravil otec.

Komise se rozloučila. Svačinářka si domluvila návštěvu. Psychiatr se objednal na příští čtvrtek, mezi pana doktora Plocka a soudružku Hodinovou. Každý si potřásl rukou s každým. Členové odešli na stanici, a než přijel vlak do Prahy, vypili v nádražní restauraci černou kávu.

– Jednou budem dál, poučil je vědecký pracovník, – ale zatím tyhle věci nesmíme podceňovat.

Tichá zátka

kombinovaná technika, 44 × 67 cm

(Tichá zátka nahradí výbuch i tryskající gejzíry šampaňského a potlačí vzrušení.) Před rokem skončila Světová výstava v Bruselu, která zahájila nový umělecký sloh. Mléčné bary pučely po republice jako kvasinky. Začal podzim, kraj smířlivě ovíjely mlhy. V kuchyni pekli řepánky. Na Pustaji se schylovalo k oslavám Dne armády. Oligofrenici, ukázněni většími dávkami sedativ, bloumali chodbami i dvorem. Ústav byl přeplněn. Jednotlivé dny, navlečené do stejnokroje nudy, byly k nerozeznání. Rána se dostavovala bez příčiny, večery se rozpouštěly ve tmě. Včera snad bylo lepší počasí a chutnější oběd. Vyspělejší chovanci uměli odříkat dny v týdnu, ale nebyli mocni odhalit čtrnáctidenní cyklus jídelního lístku a rozlišit úterek od středy podle stravy. Teoreticky se mohli orientovat podle víkendů, poněvadž v sobotu a v neděli dostávali studenou večeři, jenomže v pondělí už byla zase večeře teplá, a to je pokaždé zmátlo. Stereotyp oblbuje, a oni nepotřebovali dohlédnout daleko, aby byli šťastni.

Plakáty místo křížů připomínaly bitvu u Dukly šestého října tisíc devět set čtyřicet čtyři, kdy vojáci Československého armádního sboru, přeživší masakr, stanuli na půdě vlasti. V poloprofilu zobrazený mladičký vojín moderní Československé lidové armády měl navlečené pletené rukavice, držel samopal v poloze na prsou a omluvně se usmíval, jako by všem okolo vysvětloval, že si takovou poctu nezaslouží. Za úsměvem, jenž nepřítele mátl, prosvítalo při pohledu zprava odhodlání. Postava měla vodnatelnost a krátké tělo, ale oligofrenikům se líbila. Neuměle se před plakátem stylizovali do živých obrazů a udatných seskupení a jako děti se těšili, že až půjdou na vojnu, budou vypadat stejně vesele. K objektu patřil neobydlený čeledník. Když si sestry řádu svatého Vincence nevěděly rady, žádaly o pomoc správce. Vzdělaný muž nejbujnějším oligofrenikům pohrozil, že kdo se bude brabčit, skončí v čeledníku; bydlí tam rafík a ukousne mu pinďoura.

Když sestry řádu svatého Vincence opustily ústav, zmizely z ložnic krucifixy. Do ústavu nastoupily mladinké ošetřovatelky prodchnuté placatou vírou. Nová ředitelka, jíž přezdívali Princezna s rudou hvězdou na čele, měla dlouholetou praxi v práci s mládeží. Přišla s předsevzetím rozšířit kapacitu ústavu. Utužila kázeň a upravila denní režim. Věřila, že budou-li každé ráno vztyčovat státní vlajku, přestanou si chovanci všímat svých přirození.

Z nedostatku vhodných objektů rozhodlo v létě ministerstvo vnitra, že v prázdném čeledníku zřídí na přechodnou dobu tábor nucených prací. V rozích vyrostly strážní věže spojené drátěným plotem. Vrchem plotu vedly čtyři řady ostnatého drátu. Naježené rovnoběžky se ukláněly k objektu, aby ztížily eskapády. Do špačníků vystoupali bachaři s puškou a rozsvítili reflektory. Jiní bachaři doručili osoby zařazené do tábora. Zařazení si přivezli palandy, nacpali slamníky. Započali s opravou. Do otvorů zazdili vyklápěcí okna a vsadili před ně mříže, aby nešla vyklápět. Bránu v portálu natřeli zelenohnědou barvou. Malé místnosti zvětšili, velké přepažili příčkami. Na kamennou podlahu strážnice rozvinuli použité linoleum. Děravou střechu pokryli dehtovou lepenkou. Na závětrné straně vyhloubili společné latríny. Symfonie nástrojů. (Berlínští filharmonici řízení Herbertem von Karajanem hráli Johanna Strausse ml.) Za měsíc se kouřilo z komína, a už tam zůstali. Lépe to nešlo.

Ředitelka sledovala postup prací s velikou nadějí. Když budovatelé neodjeli, mnoho nescházelo a podlehla zklamání.

– Co tomu říkáte?

Správce strávil před válkou pět semestrů na univerzitě v Heidelberku: – Zkurvené baroko.

Princezna s rudou hvězdou na čele brala život vážně.

– To snad nemůže být k smíchu…

– To víte, že může, přesvědčoval ji správce.

Počet postelí se nezvětšil, ale ústav přesto získal; zařazení zde pracovali a kombinát prosperoval. Byli to hlavně kněží a sedláci, ale i muž, který o sobě tvrdil, že je vysoce postaveným agentem německé zpravodajské služby generálem Gehlenem a nechal se oslovovat Reinharde; ten, který přešel po válce k Američanům je prý jeho ruský dvojník. Mezi zařazené patřil i nejlepší český logoped; hanobil ústavního činitele a kolega jej udal, aby postoupil na jeho místo. (Když se kvůli kariéře udávají logopedi, řečiště morálky je vyschlé.) Někteří se sem dostali za popuzování, za hanobení republiky, za zneužití úřadu duchovního a za paragrafy, o nichž ani nevěděli, že existují. Jiní proto, aby mohli býti vychováni k práci jako občanské povinnosti a aby bylo využito jejich pracovních schopností ku prospěchu celku. Každý něco provedl, nikdo neměl čisté svědomí. (Akademický malíř Oldřich Vodseďálek nakreslil veselého psa, jak čurá na rudou hvězdu.) Logoped procházel do ústavu brankou v drátěném plotě a cvičil s oligofreniky. Většinou marně. Časem objevil chvíle radosti, kdy slabomyslný bratranec zvládl výslovnost hlásky „k“ a ředitelka se odnaučila ráčkovat. Večer si dělal poznámky k vědecké práci. Kněží zvelebovali sad. Na společné latríně schůzovali sedláci. Bachaři po čase zrušili iluminaci, slezli ze špačníků a v kanystrech si nosili pivo. Ihnás Babinčák Fago vzpomínal na boje u Dukly.

– Dostáváme rozkaz provést průzkum bojem jižně od osady Šepetovka. Před akcí nás navštěvuje jejich politruk. Jmenuje se Kalinin. Hovoří k velitelům čet. Podívá se na mě a vidí, že mám Řád rudého praporu. Najednou ho něco napadne. – Ty jevrej? – Da, ja jevrej, povídám. – I ty? obrátí se na desátníka Franka. – Ja tože, přizná Frank. – I ty? ukáže na zdravotníka. Zdravotník se jmenoval Vlastimil Chudoba a nechtěl kazit zábavu. Byli jsme československá jednotka, a kam se podívá, jevrej. Boha jeho… Náš zetvépé, co je teď ministrem obrany, je taky jevrej. Co se divíš…

– I vaš komandir? – Komandir nět, on verujuščij. – Verujuščij? – Da, verujuščij… komunist. – Nu ladno… Konečně byl spokojenej. Pánové, tam, kdyby někdo výkřik Židi ven! tak si ten průzkum bojem moh jít dělat Svoboda sám… Jdeme do toho jako lvi, ale fašisté vědí o každém našem kroku.

– Věděli jsme o všem, potvrdil Reinhard Gehlen.

– My jsme zase věděli, za co bojujeme.

– Za co? ozval se roztržitě logoped od poznámek.

– Za svobodu a za demokracii, boha jeho…

– Za demokracii jsme bojovali my, připomněl Gehlen.

– Nehádejte se!

Kněží připíchli na dveře plakát vodnatelného vojína v pletených rukavicích.

Za domem hučel agregát.

Jeden z duchovních Fagovi nabízel, že jej tajně pokřtí.

Služba zhasla světlo.

– Patnáct let… sténal Fago, – a svoboda v řiti! – Teď by se utíkalo…

– Chybí vám něco, vy indolente?

Bachaři na strážnici zpívali Starou Mohelnu.

– Pokojně usínám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet, modlili se kněží.

Reinhard Gehlen se modlil Vaterunser.

– Mně se nemůže nic stát, rudého praporu mám Řád, modlil se Ihnás Babinčák Fago.

Bachaři, ředitelka, ošetřovatelky a logoped se nemodlili.

V předvečer Dne armády požádala ředitelka ústavu velitele tábora, aby jí pomohl uspořádat pro chovance besedu o bojích na Dukle. Buď soudruh velitel, nebo některý jeho podřízený. – Jistě tam takového máte… – Spoĺahnite sa, slíbil velitel. Nechal si doma v Pezinku ušít nový vycházkový stejnokroj; moc si ho neužil a měl v úmyslu ujmout se besedy sám. Jeho politický zástupce mu naštěstí nápad vymluvil. (Kdo bojoval u Oděsy na straně wehrmachtu a ve Slovenském národním povstání zapomněl povstat, mohl by způsobit nedorozumění.) Nakonec museli sáhnout mezi internované. Volba padla na Babinčáka.

Jitro 6. října začalo ve dvoučtvrťovém taktu. Buch, parára rampá…, buch parára rampá… Reproduktory hulákaly Pochod samopalníků. Většina chovanců nemotorně pochodovala. Méně odolné překvapil velký epileptický záchvat. Bosými patami bušili do podlahy. Slabomyslný bratranec volal pana Novotného a hasiče. Do snídaně měly ošetřovatelky situaci pod kontrolou, ŽIVĚ SE ZATŘEPOTALY VLAJKY.

Slabomyslný bratranec Na Pustaji ztloustl. Vážil sto patnáct kilogramů. Měl předepsanou dietu, ale nechápal, proč ji má dodržovat. Jakmile mu odepřeli jídlo, stal se agresivním a všechny přepral. Po jídle byl spokojen. Seděl na chodbě u okna, kýval se zepředu dozadu a monotónně opakoval: moje ruka, to je páka, která ráda honí ptáka… Inteligentní bratranec jej každou neděli navštěvoval. Přinášel porci svátečního oběda a jednou měsíčně novou flanelovou košili. Poslední košile měla číslo čtyřicet šest. Když mu nová ošetřovatelka omylem zapnula knoflíček u krku, začal se dusit.

V ústavu i v táboře byly návštěvy povoleny každou neděli odpoledne od dvou do pěti. Kontakt se odbýval v restauraci Na rozcestí. Strážní ospale pózovali ve věžích. Vedoucí otevřel sál. Zařazení připochodovali ve čtyřstupech na povel bachaře. Obyčejně zde znovu poobědvali. Převzali balíčky, pili odpornou kávu a kouřili partyzánky. Návštěvy zařazených byly od návštěv chovanců sociálního ústavu k nerozeznání. Hospoda ožila. Nad vybranou společností se vznášel oblak DDT. Šlo vesměs o slušné lidi. Zařazení nosili staré vojenské uniformy z mykané příze bez distinkcí. Několik rodičů je považovalo za záložáky na vojenském cvičení. Chovanci k nim vzhlíželi jako k obráncům vlasti. (V případě Ihnáse Babinčáka Faga oprávněně.)

Na Den armády ohlásila hospoda Na rozcestí vepřové hody. Vánoční prase si zlomilo nohu, bylo nutné je porazit. Předehrou se stal mozeček. Po něm se podávala bílá a černá polévka, guláš, ovar, jitrnice, kroupová jelita, prejt a tlačenka. Manželka pana vedoucího zahrála na harmoniku. Bachaři platili jen pití. Návštěvy se pomíchaly. Inteligentní bratranec potkal Ihnáse Babinčáka Faga na pisoáru. Močili vedle sebe na černou stěnu, a už se nemohli přehlédnout.

– Jste to vy…, já pořád koukám, jestli jste to vy… Kde se tu berete?

– Jsme teď tady v bejvalým čeledníku… Pereme a žehlíme pro celej ústav… Už jsem vás zahlíd minulou neděli s bratrem…

– Co jste říkal jitrnicím?

– U nás se dávalo víc česneku.

– Vypadáte dobře, zhodnotil inteligentní bratranec stav vězně.

– Dali mi novej mundúr, jsem oholen. Mám besedu, boha jeho…

– Dá se to vydržet?

– To víte, že je to lepší než na uranu.

Vyšli z pisoáru a Ihnás Babinčák Fago zadržel inteligentního bratrance na chodbě přede dveřmi do sálu. – Pane Radkovič, prosím vás, nevíte, jestli ještě chodí k panu Očenáškovi ten prokurátor?

– Kterej prokurátor?

– Ten zakrpatělej.

– Musel bych se zeptat.

– Nutně bych potřeboval popohnat soud.

– Proč vás vůbec zavřeli?

Ihnás Babinčák Fago pokrčil rameny. – Nejhorší je, že to voni vám neřeknou. Ale tady se teď nemluví o ničem jiným než o amnestii.

– Já se vám teda zeptám.

Do sálu vstoupili každý zvlášť.

Chór vyspělých oligofreniků recitoval báseň. Právě končili verši Žralok se sovětskému moři nejraději vyhne zdaleka, a když se přece povynoří, komunismu se poleká.

Hostinská zahrála Přes spáleniště.

Princezna s rudou hvězdou na čele představila soudruha četaře Babinčáka, nositele Řádu rudého praporu, přímého účastníka bojů v Dukelském průsmyku.

Fago vyšel na jeviště. Vážně přikývl, jako by potvrzoval úvodní informaci. Obhlédl posluchače a spustil: – Dostáváme rozkaz provést průzkum bojem jižně od osady Šepetovka…

Následujícím slovům nebylo rozumět. Zanikla v příboji rozčilených hlasů. Vzdula se vlna paniky, kterou nikdo nečekal. – Rafík, rafík…, volali vylekaní chovanci a jali se o překot schovávat za rodiče. Mnozí hned spěchali ke dveřím do výčepu. Hrnuli před sebou stoly a židle a chránili si moudí. Jejich vlastní příběhy byly důležitější.

Vloudil se soumrak. Opadly vášně.

Hostinská hrála Modré tango.

Několik dvojic tiše tančilo mezi papírovými tácky.

Páry se tvářily vážně.

Uprostřed parketu přešlapovala i paní majorová se svým slabomyslným synem.

Evropa se vzpamatovala ze Světové výstavy (z Laterny magiky, z Ústřední hudby československé armády, ze slivovice, z piva, ze švestkových knedlíků, ze žebírka pražského uzenáře, z dálkového autobusu Škoda RTO), spěla k blahobytu, a nedalo se to zastavit. Do Villy Emma v ulici Marie Pomocné objednal otec malíře pokojů a dal jim volnou ruku. Před dům přijelo malé nákladní auto. Na korbě přivezlo štafle, kbelíky, plechovky, barvy. Naposled se tu malovalo po válce. Mezi srolovanými koberci a sraženým nábytkem pocítili čtyři řemeslníci nával imaginace. Souzněla s významem epochy. I po několika dnech práce se zdálo, že to hlavní teprve přijde. V neděli si dopřáli pauzu; otec se modlil zvlášť vroucně. V pondělí vytáhli pravítka a malé štětečky.

V levém rohu západní stěny odstartovala polopřímka. Rozdělila plochu na různobarevné lichoběžníky, pokračovala na stropě, přelomila se o dveřní rámy do kuchyně a zhasla v koutě za sporákem. Protější stěnou klesaly rovnoběžky, které se zdánlivě neprotnuly v nekonečnu, nýbrž pod oknem. Z provlhlého severního koutu obzíral prostor nepravidelný trojúhelník jako krhavé boží oko. Příděl geometrie dostaly i ostatní místnosti v domě, chodba, oba záchody, koupelna.

Uplynulo devět dnů. Parťák si umyl ruce a oznámil obyvatelům, že jsou prvními ve městě, kterým byl vymalován dům v bruselském slohu. Než se z toho stačili probrat, třetí dělnický prezident Antonín Novotný jim prozradil, že v zemi zvítězil socialismus. Boží oko v plesnivém rohu uronilo slzu.

V létě konečně došlo k očekávané amnestii. Dopadla dobře. Tábor byl zrušen. Zařazení zbourali před odchodem oplocení a strhli špačníky. Akci pokazilo několik kverulantů, kteří se vzpříčili a odmítli opustit čeledník, poněvadž nebyli odsouzeni a nikdo jim do té doby neřekl, co provedli. Velení tábora na ně povolalo jejich rodiny, které rychle zlomily odpor. Jedním ze spravedlivých byl i Ihnás Babinčák Fago. Nikdo ze správy nevěděl, kde se jeho rodina nachází. Přežil dezinfekci, dezinsekci i deratizaci – a zůstal plonk. Každý den si stoupl na nástupiště, kde začínala rašit tráva, a hlasitě žádal, aby se všichni lidé sbratřili a pustili se konečně do společného díla. Museli ho vyhodit.

Do toho přijel starší syn na prázdniny. Slušelo mu to. Brigadýrku bez drátu si posunul k pravému uchu, na levém rukávu svítil čerstvě přišitý třetí proužek. Byl hladce oholen. Měl nablýskané holínky a v rajtkách s paspulkou prdelku jako česnek. Kadet k sežrání.

Pan major od demobilizace o překot scházel. Rajtky vládního vojska se na něm rozpadaly, obyčejné kalhoty odmítal nosit. Zůstával pohyblivý, ale neužitečný. Práci v biografu již nezastal. Když jej paní majorová vypravovala na procházku, zavěsila mu na krk pod kabát pouzdro s cedulkou: Jmenuji se Vladimír Radkovič, jsem senilní a zabloudil jsem. Bydlím v ulici Marie Pomocné čp. 130/84. K cedulce přikládala dvacet korun. Synovce viděl rád. Spatřiv uniformu, nakrátko ožil. Přivítání skončilo smutně a je zobrazeno uprostřed.

– Ohlásím se, ne…? POZOR!

Kadet postavil kufr a vypjal hruď.

– Pohov.

Kadet pokrčil koleno.

Povel s výkonem byly zopakovány třikrát. Pan major zvedl štábní bradu. – Stoprocentní chlapi seskakují z kavalců… he… budičééék… he… mužstvo vybíhá na hřiště… pokluséééém…

– Na dvůr… opravil ho kadet.

– SA-MO-ZŘEJ-MĚ že na dvůr…!

– Není jim zima? zeptal se mladší syn.

– NES-mí jim být zima!

– Budoucnost patří otužilým! potvrdil kadet.

– Kůň je vyhřebelcován, má dobře upravený obřišník a sedlo…

– Na koni je málo místa, vzpomněl si mladší syn.

– Je řádně zauzděn a má vytřenou hubu…

– Dovolte mi odejít.

– Odejděte…

Kadet odešel vybalit kufr.

Sotva se stačil převléknout, už ho volali zpátky.

Pan major se počural. Vymočil toho spoustu. Byl v bezvědomí a chrápal. Paní majorová nad ním lomila rukama.

– Dělej něco! křičela.

– A co? zeptal se kadet.

– Seš přece medik!

– Já teprve pitvám…

– Mně tady umírá otec…! zavyl inteligentní bratranec a utrhl se na kadeta: – Představ si, že je válka…! Co bys dělal…?

– To vím přesně, co bych dělal. Nakládal bych v Těchoníně bedny na vejtřasky.

Poslali pro doktora. Nemocný ještě několikrát vdechl a přestal chrápat. Ztišil se a znehybněl. Než přijel lékař, vypnul světla a odcházel. Stával se menším a menším, až bylo zřejmé, že mezi nimi není.

Konečně doktor přijel. Pouze zvedl nebožtíkovu ruku a zase ji nechal klesnout. Pak mu zavřel oči. – Jak se to stalo?

– Strašně se rozrušil, vzlykala paní majorová a s výčitkou se obrátila na kadeta: – Kdyby ses tu akorát neobjevil, mohl ještě žít…

– Nevíš, co mluvíš! napomenul ji otec.

Lékař je uklidnil: – Je to pro něj lepší. Vytáhl z aktovky papíry a razítko. Odšrouboval plnicí pero a požádal paní majorovou o manželův občanský průkaz. Přítomní sledovali, jak píše. Když se podepsal a připojil tmavomodrý otisk, bylo všem tak smutno, jako by teprve teď pan major skutečně zemřel.

– Převlečte si ho, než ztuhne, poradil jim doktor na odchodu, – a podvažte mu bradu.

Upravili nebožtíka spojenými silami, kadet pomáhal. Přinesli svíčku.

– To byl dobrej fór s těma bednama, pochválil mladší syn svého staršího sourozence.

– To ale nebyl fór, odpověděl kadet a vylovil cigarety.

– Chceš si prásknout?

Skončila doba velkých pláten; staří začali umírat.

Po pohřbu bylo v domě víc místa.

Muž kouřící do krajiny

olej na překližce, 24 × 26 cm

Mladší syn se intenzivně věnoval malování; průměr jeho školních známek před maturitou poklesl na hodnotu 3,4. Bylo mu dobře a nechtěl dělat nic jiného. Kdyby zanedbával školu kvůli hře na hudební nástroj, možná by to nikomu nevadilo. (Koneckonců jednou by se tím mohl živit.) Otec se mu čas od času snažil malování rozmluvit.

– Nikdy nepoznám, dumal nad obrazem, – jestli to maloval génius, nebo nadanej šimpanz…

Umělec o dialog nestál a připravoval se k novým provokacím. Barvy, plátna, rámy, překližky, šeps. (Není to moderna, není to klasika, není to op-art ani pop-art, není to naivní, nikdo neví, co to je, a leze to do peněz.)

– Grafika by nás přišla levněji, hořekoval otec. – Stačí papír, tužka, pero… To nestojí skoro nic… Nebo akvarely… Proč nemaluješ vodovkama na papundekl? Když si zlepšíš známky, uděláme si výlet do Národní galerie… Uvidíš, jaký krásný akvarely dělal Marold…

Čas, kdy syn s otcem radostně souhlasil, se nedal vrátit:

– Uděláme si výlet do Florencie, tati… Uvidíš, jaký krásný sochy dělal Michelangelo…

– Máš štěstí, ozvalo se po chvíli. – Kdybys nebyl po obrně, musel bych ti dát přes hubu!

Alois Očenášek byl čím dál unavenější; nikdo nevěděl, kolik žije v Československu lidí, kteří trpí Bechtěrevovou chorobou, ale někdy to vypadalo, jako by si všichni dali sraz v prádelce. Tam na ně otec kladl ruce. Oni pak nějakou dobu neměli bolesti, nebyli tak ztuhlí a mohli se lépe pohybovat. Chvíli jim bylo líp, chvíli hůř. Bránil se, že není Ježíš Kristus, ale pověst, v níž vystupoval jako zázračný dobrodinec, ústním podáním nakynula a ti bechtěrevici jí věřili. Jiné klienty nepřijímal.

Villa Emma měla verandu obrostlou psím vínem. Sem chodil odpočívat. Navečer už nemohl ty nešťastníky ani vidět. Lidé přicházeli do kina, on usedal do proutěného křesla, anebo jen tak postával s cigaretou. Když jej svědomí donutilo pochybovat o všem, co vykonal, pomodlil se. Pak pozoroval, jak červánky zapalují řeku. Kouř vyfukoval k západu, a vítr mu ho vracel.

Mladší syn otce namaloval, aby si ho usmířil. Obraz nebyl velký: nečtverec 24 × 26 cm. Formát sliboval tajemství: starý muž kouří a fouká dým do kraje. Našpulené rty, gesto ruky s cigaretou… Kdo ho znal, nespletl se. Charles právě navštěvoval malířský kurs, kde jako naschvál půl roku nemalovali nic jiného než ruce. Mokrý obraz pověsili do prádelky. Nemohli tušit, jak se to vyplatí.

Malba ještě schla, když hudební skladatel Harry Vodička přivedl ukázat známého z Ameriky (otec svolil až po opakované intervenci Svazu skladatelů). Harryho známý byl drobný člověk s kulatými zády, ale čiperný, plný energie a neustále bezdůvodně rozjařený, jako bývají některé děti. Jmenoval se George Aim. Rodiče pocházeli z Peček u Kolína. Syn se jim narodil v Americe. Doma se mluvilo česky. Ve dvaatřiceti letech onemocněl Bechtěrevovou chorobou. Léčil se už všude, kde za peníze slibovali uzdravení. (V Alma-Atě se denně koupal v odvaru tymiánu a pohanky. Pak jej celého zabalili do mokrého písku a nechali na pražícím slunci tak dlouho, až na něm písek uschl. K tomu se pil odvar z pražených žaludů. V rovníkové Africe se podrobil domorodým praktikám, ale jeho nemoc tam neznali, následkem čehož šel šamanovi na nervy. Pochybnou magii vyvážilo horké a vlhké klima. Jakmile začalo pršet, odjel. V Čechách zastihl poslední bábu stíračku na Hlinecku. Pravila mu, že má mze, a stírala je žitnou moukou po zádech. Než ji zavřeli v donucovací pracovně v Pardubicích, naučila ho zaříkávat: újmy pryč děte, těmto údům pokoj dejte. Někdy to pomáhalo, někdy ne.) Byl bohatý. Byl ztuhlý, a byl zvyklý každé ráno hodinu cvičit. Chodil o francouzských holích a v Americe zkomponoval hudbu k jedenácti filmům. V horkých pramenech na rumunsko-maďarských hranicích slyšel o léčiteli, který žije šedesát pět kilometrů od Prahy. Okamžitě telegrafoval Harrymu. Harry se obrátil na Seidla a Seidl, po schválení komisí pro zahraniční styky Svazu skladatelů, zprostředkoval setkání. Za týden George Aim opouštěl Gyulu. Z rychlíku na Hlavním nádraží v Praze vystoupil v bolestech a sháněl nosiče. Nad kufrem se skláněl jako smuteční vrba. Ubytovali ho v Internationalu.

Dojížděl taxíkem a prvního sezení (ležení) mohl být přítomen jenom na pravém boku. Za týden už si lebedil na břiše s podložkou. Harry ho doprovázel. Otec se sám divil, jak to jde, ale měl již léta a nepřeceňoval se. Omlouval nedostatek komfortu.

Když se nemocnému ulevilo, vyměnil francouzské hole za špacírku s mosaznou rukojetí ve tvaru nahé ženy. Postava ležela na břiše, měla oblýskané hýždě a George Aim je hladil palcem a růžovou dlaní.

Bylo nedělní odpoledne. V biografu otevírali pokladnu. Viděli se naposled. Pohvizdoval si Largo z Vivaldiho flétnového koncertu. Pod kaštanem se honila sluneční prasátka a v ulici Marie Pomocné se promenovaly natupírované drdoly a minisukně. Pozoroval je se zalíbením.

– Milej člověk, ten váš přítel…, poznamenal otec.

Skladateli zaškubalo oční víčko. – To máte těžký. Je to oficiální host Svazu skladatelů. Občas mě někdo z výboru vystřídá, ale stojí mi práce, na kterou mám smlouvu; mimo mě za ním ve dne v noci brousí dva maníci. Moc se s ním nebavím. Jsem rád, že bude pryč.

Pomalá věta trvá přes čtyři minuty. George Aim ji přepískal celou. V prádelce opřel hůlku o židli a odložil si do půli těla. Obtížně ulehl naznak, ale ležel jen chvíli. Požádal o pomoc a obrátil se na břicho.

– Nevíte, jak já tady ležel poprvé? zajímal se.

– Ležel jste na pravém boku.

Mohl se rozhlížet jen očima, a tak ho s Vodičkou kouleli jako špalek, dokud nenašel, co hledal.

Otec mu položil ruku na záda.

– Áááno… tam…

– Tady?

– Né, né, tam na zdi…

– Nevíte, co chce?

– Myslím, že chce ten obrázek.

– Maloval ho syn…

– Já dám tisíc.

– Musím se zeptat.

– Vemu ho do Illinois. Tam budu dívat.

Otec se pobaveně usmál.

Aim přihodil. – Já teda dám patnáct stovek.

– Stejně se budu muset zeptat.

– Well, já myslím, že to je dobrej byznys.

– Charlesi…!

Než mladší syn pochopil, co po něm chtějí, stoupla cena obrazu na dva tisíce. Pak si plácli a vyšlo najevo, že se licitovalo v dolarech. Aim prohlásil, že žádný slušný obraz nemůže být anonymní, a žádal, aby byl podepsán. Podpis prý patří k příběhu každého obrazu. On vůbec neví, co by říkal, až se ho doma budou ptát.

– Co tam mám napsat? zeptal se mladší syn.

– Napiš své jméno, řekl otec.

– Karel Očenášek…? To je blbý, tati…

– Napiš, jak sis odmalička říkal.

– Myslíš Charles Daniels? To je ještě blbější.

– Tak napiš jenom Charles, napadlo otce.

Aimovi se jméno líbilo. – Napište Čárls tam, souhlasil celým tělem.

– Je to jeho literární hrdina, objasňoval otec pseudonym, – a čte se tak, jak se píše: Charles, cha… cha. Jako když se smějete cha, cha, cha… Charles. V Americe se taky nesmějete ča, ča, ča…

– Hi, hi, hi, zasmál se Aim.

– No prosím…

Ještě se Aim zeptal, jak se dílo jmenuje. Uslyšel titul a zaradoval se, poněvadž to byl příběh, který se bude dobře vyprávět. Obraz byl podepsán, pečlivě zabalen a muži se rozloučili. George Aim poněkud toporně, ale bez bolesti.

– Léto osmašedesát pojedu do Gyula. Tam já vyhřeju, a potom k vám.

– Rád vám pomůžu, slíbil otec, – když budu živ.

V osmašedesátém přijely místo Aima tanky, a už se spolu nepotkali. Dopis, odeslaný z Chicaga na konci srpna, objevil mladší syn před Vánoci v hromadě novoročenek. Mr Otcenas/Pomocna ulica/Czechoslovakia. Podle obálky jej četla spousta lidí, a navzdory jednoduché adrese došel.

Vazeny pane Otcenas. Ja nasel nekoho podobneho na vas v Sheboygan. To je dlouho vlakem nebo lodi po Lake Michigan od nas. Von ale neni to samy jako vy. Jeho matka byla Eskimo a von taky umi neco jinyho. Voodoo nebo neco jako to. Ja byl jen dvakrat. Ja podivam raci na obraz toho vašeho syna cha cha cha charles toho lame boy kde ja vidim namalovanou vasi ruku. Ja pak odhazuju moje hole a nekdy ja taky zpivam nebo piskam. Buh vam zehnej. George Aim.

To byl první obraz, který mladší bratr prodal. Muž kouřící do krajiny. Kdo by to do něj řek…

Akorát

olej na dřevě, 77 × 65 cm

Měli doma dva tisíce v desetidolarových bankovkách, a otec si s nimi nevěděl rady. Snad je chtěl uložit… Náhodou byli přítomni Harry Vodička a inteligentní bratranec. Skladatel, jenž byl svědkem transakce, poučoval otce, že jde o trestný čin, a inteligentní bratranec potvrzoval, že Mistr má pravdu.

– Valuty musíte odevzdat do banky, ta vám místo nich vydá poukázky. Říkáme jim bony…

– A když budu chtít za bony dolary…?

Vodička zavrtěl hlavou. – Ten kšeft funguje jenom jedním směrem.

– To jsem blázen…

– Takovej je zákon.

– Necháme je doma, rozhodl otec. – Vydělal si je sám. Co by tomu řek, kdybych šel a vyměnil mu je za papírky?

Syn mlčel. Nikdo se ho neptal.

– Já o tom ovšem odmítám cokoli vědět, distancoval se inteligentní bratranec.

– To vám nepomůže, poučil jej Harry Vodička. – Když o tom ve skutečnosti víte, musíte to ohlásit, jinak jste spolupachatel.

– Ale já o tom ve skutečnosti nevím! rozčílil se inteligentní bratranec.

Otec spráskl ruce a zahleděl se Vodičkovi do očí: – Neví o tom… Vy snad o něčem takovém víte…?

– Já…? ohradil se skladatel, – naprosto o ničem. Mě do toho netahejte.

Podívali se po sobě.

– Ví o tom vůbec někdo? zeptal se otec.

Pokrčili rameny.

– Tak vidíte, řekl otec.

Skupina mladých a nekonvenčních založila na konci šedesátých let tvůrčí dílnu (ateliér) s názvem Akorát. Buď přišli akorát, nebo akorát oni byli ti praví, mohlo to znamenat cokoli. Akorát neměli žádnou dílnu a každou první sobotu v měsíci se scházeli ve vinárně Mezi vinicemi. Vinárna pamatovala předválečnou avantgardu; byl zde několikrát E. F. Burian, jezdila sem Toyen s Blaženou Švábovou, viděni i Oskar Kokoschka a Hanuš Jelínek. Slavnými hosty proslula po válce; navštěvoval ji Trnka, Nezval, Tichý, Hoffmeister, Werich… (Ranní fernet objeven zde.) Poslední vinárník měl Bechtěreva. Mladí představitelé širokého toku postrealismu sáli žernosecké víno a genia loci a bez respektu se dotýkali podpisů mrtvých. Neustále se buď formovali do hlavních proudů, nebo deformovali do slepých ramen a většina členů za sebou měla alespoň po jednom depresivním a maniakálním období. Byli neurážlivým způsobem chudí a úměrně tomu přesvědčení, že v umění již nemůže být řečeno nic nového. A pokud ano, řekne to někdo z nich.

Než se objevily ty tanky, byla doba po několik měsíců vlídnější. Rodiče mohli bez obav posílat děti na náboženství, noční podniky nabízely krásu bez závoje a v trafikách byly k dostání komiksy a rodokapsy. Na západní hranici se pootevřely závory. Šamani epochy vyvěsili heslo Socialismus s lidskou tváří.

– NA TO JSEM ČEKAL DVACET LET, pravil inteligentní bratranec. Koupil moderní psací stroj Zeta a společně s Charlesem našli na zahradě místo, kam hoši před dvaceti lety tajně pohřbili plechovku s nedokončeným rukopisem. (Trefili se napodruhé, napoprvé omylem exhumovali kostičky věrné fenky.) Listy byly navlhlé, ale dobře čitelné. Příběh ožil.

(…) Charles a Betty byli oddáni. Stařičký kněz v Del Rio jim svázal ruce a ještě předtím, v horké noci, jež sňatku předcházela, je spojil Bůh. Kraj byl zamořen zloději koní a dobytka a železnici vedoucí městem hlídalo vojsko. Novomanželé podplatili důstojníka a na nákladním vagonu dojeli do stanice, kde končily koleje. Hranice státu překročili pěšky. Ve Fairbanku koupil Charles dobrého mustanga a sedlo. Od útěku již uplynul rok a zdálo se, že Murdockovi muži i on sám štvanici vzdali. Pátrání bylo zrušeno, o dvojici se nikdo nezajímal. Ačkoli dával bedlivý pozor, nespatřil Charles po cestě žádnou vyhlášku, která by slibovala odměnu tomu, kdo jej dopadne živého či mrtvého. Přesto se chovali obezřetně a zásoby kupoval vždy jenom jeden z nich. Chodili po opuštěných cestách, překonávali horské bystřiny a po sestupu z vysočiny využívali náhodných brodů na řekách, přes den většinou spíce a postupujíce raději za tmy pod nebem posetým hvězdami. Za šest dní dorazili clo Tucsonu.

Zde se Betty dověděla, že její otec zemřel.

„Ach, Charlesi, vždyť on už nikoho neměl…“

„Nikdo nemohl tušit, že mu již mnoho dní nezbývá. Byl prchlivý, ale stále energický a plný síly.“

„Bál se o mne, Charlesi, a myslel na mé štěstí.“

„Jistě ti byl dobrým otcem, Betty, ale příliš naslouchal cizím lidem.“

Trvalo dlouho, než Charles utišil Bettyin žal. Navzdory všemu, co musela prožít, otce milovala. Její muž, jenž nepoznal rodiče a domov, to chápal…

Jedné soboty přistálo na zdi vinárny Mezi vinicemi velké plátno 114 × 176 cm.

– Co to jako má bejt? smáli se mladí umělci.

– Obraz, odpověděl vinárník.

– Jak se sem dostal?

– Koupil jsem ho.

Mladí umělci byli překvapeni, že maluje také někdo jiný než oni. – Za kolik?

– Za osm tisíc.

Přestali se smát. – Člověče…! Osm tisíc prej vydělávají měsíčně horníci…!

– Co s tím mají společného horníci? divil se vinárník.

Mladí umělci sejmuli obraz. Obraceli jej, čichali k němu, hledali název a pátrali po autorovi. Charles. Co je slyšet pod stolem. Nikdy o něm neslyšeli ani takové obrazy neviděli. A ani netušili, co by bylo možné si myslet.

– To čumíte…!

Pod stůl se radiálně sbíhaly nohy; nebylo nutné vidět obličeje, aby uhádli, komu patří. Cirkorama. Cítili nylon a onučky, a nakonec pochopili, že to není Roznašeč vody ze Sevilly. (Nepoznali, že je to Ihnás Babinčák Fago.)

– Ukaž…

– Moc se s tím nesere…

– Z jedný vody načisto…

– Pánové, nevošmatejte mi ho, ta zinková běloba není úplně suchá…

– Tady se mu to zaráží…

– Tomu se prosím pěkně říká alla prima…

– Hovno alla prima. Neumí řemeslo…

– Impresionisti prej ho taky neuměli…

– Ty bejku…

Mladí umělci toho večera nic neprojednali. Nepřeformovali se, nepostulovali nové směry, nikdo neodpadl ani nepřibyl. Opili se jako zvířata a nakonec se pohádali. Skupina Akorát se během sezóny rozpadla. Ti nadějní se časem upili, ti průměrní se proslavili. Několik nejtalentovanějších stihlo obojí. Zinková běloba za deset dnů zaschla a obraz visí ve vinárně dodnes. Před mladším bratrem se otevřely obzory, které nešly zavřít. (Téhož roku prodal v Neratovicích olej na překližce Soumrak v městě L. za asistence Státní bezpečnosti za 68 anglických liber.) Ještě nebyl znám, a už měl epigony.

Rakvičky, věnečky, černá káva

olej na plátně, 117 × 77 cm

Na konci roku, kdy přijely ty tanky, zemřela paní majorová.

OZNAMUJEME VŠEM PŘÁTELŮM A ZNÁMÝM, ŽE NÁS NAVŽDY OPUSTILA NAŠE DRAHÁ MAMINKA, BABIČKA, TETA A ŠVAGROVÁ PANÍ MILICA RADKOVIČOVÁ, ROZ. WAGNER (vdova po majoru Československé armády v. v.). VE VĚKU NEDOŽITÝCH 74 LET SE NEDOKÁZALA SMÍŘIT SE ZÁKEŘNOU OKUPACÍ A ZTRÁTOU SVOBODY.

Ve stejném duchu, v jakém nechal natisknout parte, promluvil inteligentní bratranec v krematoriu. (V úmrtním listě byla jako hlavní příčina smrti uvedena rakovina dělohy, ale mučednické zaujetí poskytovalo pozůstalým útěchu; kdo ví, jak to bylo.)

Smuteční hostina svedla rodinu dohromady. Ke stolu usedl na revers i slabomyslný sirotek z Pustaje a z přespolních Ihnás Babinčák Fago. Známý rodiny s sebou přivedl spolubydlícího z domova důchodců. Štíhlý starý muž střední postavy měl mladistvé oči, prořídlé šedivé vlasy a představil se jako Reinhard Gehlen. Nikoho to nepřekvapilo.

V domě zbyly dvě dospělé ženy. Mizely v kuchyni a objevovaly se ve večeřadle. Přibyly jim vrásky a zdály se menší. Z koutů dosud nevyprchal matný odlesk čajů o páté. Nový farář se omluvil.

Obtloustlá šestnáctiletá vnučka zesnulé náměsíčně bloumala mezi hosty.

– Ty seš Stalinka, viď…? oslovil ji Ihnás Babinčák Fago. Přikývla.

– Ty jsi ale vyrostla…

– Jmenuje se teď Inka, vysvětlil inteligentní bratranec.

– Po dvacátém sjezdu KSSS jsme požádali o změnu. Ale jak je někde společně s námi, nikdy se nezapomene představit původním jménem.

– Dělá nám to schválně, postěžovala si jeho žena.

– To jste vymysleli dobře, Inka je hezké meno, řekl Ihnás Babinčák Fago.

– V Německu prý je teď zase spousta Adolfů, poznamenal Reinhard Gehlen.

– Jenomže Adolf je normální jméno. Nikomu nevadí.

– Stalinka vám tenkrát taky nevadila! ušklíbla se dcera.

– Udělali jsme to jenom kvůli tobě, připomněl inteligentní bratranec.

– Dík.

Žena inteligentního bratrance uraženě postavila na stůl mísu polévky. – Vždyť říkám, že nám to dělá schválně…

– Stalinka též není špatné meno…

– A kde vy máte teď rodinu, pane Babinčáku?

– Když mě zavřeli, odvezli je do Výsluní v Krušných horách. Robili tam na statku. Žena loni umřela. Syn šel letos do Rakouska, už se nevrátil. Jediné, co mi zbylo, jsou ty rezavý klince v plechovce od solviny a Řád rudého praporu. Odpovídal na otázky, nestěžoval si.

Nebyli připraveni na příběh tak smutný a tak lapidárně sdělený. Jedli polévku a přemýšleli, jak je možné, že jim to nikdy nepřipadalo zvláštní.

Mezi polévkou a hlavním chodem přišla řeč na Wagnerovy sestry. Jak se teď po letech sešly na pravdě boží. Jak přišly z Lublaně, a neznaly česky. Jak spolu chodily ráno pro rohlíky, a poněvadž neuměly vyslovit tři ani čtyři, koupily buď dva nebo pět, takže se jim rohlíků buď nedostávalo, nebo jeden zbyl. Jak je po svatbě tchyně jedné z nich poučila, aby si ten přebytečný rohlík nechaly do knedlíků, a ony nevěděly, co to je. Jak pětiletý inteligentní bratranec sebral na podzim na silnici řepu, která spadla z vozu, přinesl ji domů a chtěl, aby mu maminka upekla řepánky. Bóže, dítě, ržepánky, to jsem v životě neslyšela…? Co teď…? Tchyně po smrti, a nikdo v domě takové pečivo neznal. Co ta se naplakala…

Slabomyslný bratranec právě dojídal čtvrtý vepřový řízek. – Máte na něj dávat pozor…! připomněl otec.

– To musíš tolik žrát? káral ho inteligentní sourozenec.

– Nekouřím. Když postavíš komín do vody, tak von nekouří…

Nikdo ho nechtěl rozrušit, všichni uznali, že má pravdu.

– To je mozek…

– Nechte ho, nebo dostane záchvat…

– Uklidni se a jez…

V tom okamžiku slabomyslný bratranec zadupal a vykřikl: – Pane Novotný, hasiči!

– A je to tady…!

– Hlavně, aby mu nezaskočilo…

– Dejte pozor, ať se neporaní!

Starší bratr vyběhl do zaparkovaného auta pro lékařský kufřík. Vzápětí se vrátil, připraven poskytnout první pomoc. Místo bezvědomí, slin a křečí nalezl slabomyslného bratrance, kterak se mastnou hubou tlemí od ucha k uchu a načíná pátý řízek.

– He, he… To jste se lekli, co…?!

Broňa se chytila za srdce.

– Na takový vtipy jsem už starej, odtušil otec.

Ke svačině se podávaly věnečky, rakvičky a černá káva. Většinu zákusků opět spořádal slabomyslný bratranec. Když mu navečer končila propustka a odváželi ho na Pustaj, silou mocí se bránil nastoupit do auta a na celou ulici Marie Pomocné vykřikoval CHCI ŘEPÁNKY a MÁM HLAD. Lidé, kteří šli na půl šestou do kina, se pohoršeně otáčeli.

Večer konečně přinesl klid, jaký si tryzna za mrtvou zaslouží. Slabomyslného bratrance nahradili dodatečně přibyvší žena staršího bratra a Bronin nemanželský syn. Okolo stolu bylo po dlouhé době plno. Podruhé přišla ke cti úsměvná vzpomínka na zesnulou (rohlíky, knedlíky, řepánky) a inteligentní bratranec znovu připomněl politický rozměr její smrti.

– Když se mě ptali, jestli souhlasím se vstupem vojsk, řekl jsem, že ne, a musel jsem změnit zaměstnání ze dne na den.

Nesl to velmi těžce.

– Mylně jste odhadl politický vývoj, pokáral ho Reinhard Gehlen. – To je trestuhodné!

– Manžel nastoupil do šroubárny jako čerpadlář kalů, vysvětlila žena inteligentního bratrance.

– Pomocník čerpadláře, upřesnil skromně postižený.

– To neni špatné místo, podotkl Ihnás Babinčák Fago a natáhl se pro žloutkový věneček, – taky sem to jednou robil.

Reinhard Gehlen prohodil, že každá převratná doba přináší nesmyslné oběti.

Inteligentní bratranec byl toho názoru, že pokud se jeho týče, tak on osobně je přesvědčen, že taková oběť smysl má, poněvadž jinak by NESTÁLO ZA TO ŽÍT.

Trochu tou převratnou dobou páchl, ale jeho žena dobře věděla, kdo jí chodí domů ze šroubárny, a začala si ho víc vážit. Znovu objevili Boha. Trpěli důstojně a mlčky. Přestávali se usmívat.

– Nesmíte se brát tak vážně, radil jim otec.

– Ono totiž nejde o ledajaké téma, oponovali.

– Kdyby tady pan Babinčák s panem Gehlenem brali své příběhy vážně…

Starší syn se přidal: – Pořád se tváříte, jako když vás škrtí trenýrky. Kdo se na to má koukat…?

– Zemřela mi matka, poznamenal inteligentní bratranec.

– Vemte si ještě věneček…, nabídla Broňa.

– Nebo rakvičku…

– Nebo řepánky… ha, ha…

– To nemá cenu…

Náhle došlo k něčemu, s čím nikdo nepočítal. Zazvonil telefon. Řeklo by se klišé, banální dramatická berlička. Jenomže telefon dvacet let mlčel a všichni na něj dávno zapomněli. Bylo to tak nepředstavitelné, jako kdyby v koutě zasyčel had. Mezi hosty byli dokonce takoví, kteří si nevšimli, že do Villy Emma je telefon zaveden. Dcera inteligentního bratrance, přestože žila v domě od narození, si nepamatovala, že by telefon někdy zvonil, nebo že by někdo někam telefonoval. Jako dítě si hrávala se sluchátkem, a nikdo ji nehuboval, poněvadž ta věc neměla kličku ani číselník. Aparát stál v rohu večeřadla na nízkém stolku a posledních osmnáct let byl i domácími považován za atrapu, která překáží při malování.

Klid trval několik vteřin a němý telefon zazvonil znovu.

– Vemte to někdo, požádal otec.

Podívali se po sobě. Nikdo nejevil ochotu.

– Co je?

– To bude asi pro tebe, špitl mladší syn.

– Povídám, abyste to vzali…!

– Co máme říkat…?

– Řekněte… haló, tady Kaloň jedlý…

(Dcera inteligentního bratrance nevěděla, co je kaloň, zeptala se, otázka byla přeslechnuta.)

– … ozve se vám Holubice…, pokračoval otec, pátraje v paměti, – ta potom spojí Temeno… ne! ta spojí Ložisko, Ložisko spojí Temeno a Temeno spojí Noru.

– A pak?

– Pak Nora spojí Květinu, Květina Úl a v něm už se mluví rusky.

Starší syn se vzmužil a přistoupil k přístroji. Z šestiletého studia vojenského lékařství prožil dva poučné semestry na Vojennoj medicinskoj akademii v Leningradě. Posledních pět let sice trávil propadáním alkoholu v zapadlé posádce v klášteře Teplá, ale dojde-li v Úlu na ruštinu, z přítomných se domluví nejlíp. Nikdo nic nenamítal, všem se ulevilo.

– Příjem, zde Kaloň jedlý, ohlásil se, dávaje posunkem najevo ostatním, aby mlčeli, a pozorně naslouchal. Přepojování postupovalo podle plánu. Když spěl hovor ke konci, něco si poznamenal. – Da, otmetil, odpověděl. – Jesť! Koněc.

– Co chtěli? ptali se jeden přes druhého.

– Dohromady nic, řekl starší syn. – Oznámili nám nové volací znaky.

– Po tolika letech? podivila se žena inteligentního bratrance.

– Volací znaky a šifry, paninko, se mění dvakrát za rok, za mimořádných situací i mimo pořadí, a nikdy ke stejnému datu, vysvětloval Reinhard Gehlen. – Taková opatření jsou obvyklá ve všech armádách.

– Situace je mimořádná, potvrdil starší syn, – ale my jsme pořád Kaloň jedna, to nám zůstalo. Ostatní znaky se mění. Pozvedl papírek: – Místo Holubice se ozve Spička, ta spojí Porog, Porog spojí Boloto, pak Prjažku, Prjažka Golovu, Golova přepojí na Prud. Rusky se mluví všude.

– Ještě tak vědět, co to je.

– Kaloň víme, co je, ne?

– Já to nevím, přihlásila se Inka.

Znovu jí nevěnovali pozornost.

– … spička je zápalka, překládal starší syn, – porog je peřej, boloto je, myslím, bažina, prjažka přepřahání, golova je hlava, to snad víme, a prud je rybník. Abych nezapomněl, pohlédl na otce, – pozdravuje tě Roman Romanovič.

– Kokoškin?

– To neříkal.

– Asi vás budou potřebovat, pravil Ihnás Babinčák Fago a Reinhard Gehlen dodal: – Jak se jednou upíšete ďáblu, nikdy nevíte, kdy ho budete mít na drátě.

– A co ten drát uříznout? napadlo mladšího syna.

– Kde vidíš ňákej drát, ty chytrej? rozhlédl se otec a zalitoval: – Že jsme ten krám nevyhodili…

– Nejlepší by asi bylo, poradila Broňa, přinášejíc pečenou smuteční kachnu, – kdybyste se hodil marod. Ono to není jako tenkrát. Tenkrát nás, málo platný, osvobodila Rudá armáda. Ale teď…, všimli jste si, jak jsou šediví…?

Kachna měla křupavou kůrčičku. Porce byly úhledně obložené červeným zelím a žlutými kolečky houskových knedlíků. Jedli mlčky.

Otec dojedl a napil se piva: – Kdyby volali znovu, řekněte jim, že nikam necestuju. Že mám alergii na kaviár, nesnáším sosiski ani ázerbájdžánský koňak, šampaňské mě nadýmá a nejsem schopen letecké přepravy.

Krátce po jídle se smuteční hosté rozešli.

Toho večera už telefon nezazvonil a čitelné zvuky v domě vzbuzovaly pocit bezpečí.

Koko bello & Stýblova sbírka

olej na překližce, 137 × 144 cm

Roman Romanovič Kokoškin čekal před domem na stejném místě, kde stával Gorgon. Byl v civilu, měl na hlavě darované borsalino a vypadal směšně. Otec vyšel s aktovkou. Dvacet let obsahovala tytéž základní propriety, nezbytné pro první dny nepředvídaného pobytu mimo domov. Doufal, že je nebude potřebovat. Očekávaný telefonát nebyl imperativní, ve skutečnosti šlo o prosbu. Vyslechl obřadný úvod plný květnatých pozdravů a vzpomínek, na něž si nevzpomínal, a v první chvíli se chtěl vymluvit na neexistující nemoc. Jenomže Roman Romanovič byl výborně informován: hned v úvodní větě vyjádřil neskonalé potěšení (něobyknovennoje udovolstvije) nad tím, že zastihl otce zdravého a v plné síle, v což ostatně pevně věřil, a jeho hlas byl tak nefalšovaně srdečný a sám volající byl tak iskrenno sčastlivyj, že svého dávného známého zase slyší, že odmítnout by bylo neslušné. Pozdravili se.

– Alois Aloisovič…!

Otec se nenápadně vyhnul objetí. – Když zdravíte s kloboukem na hlavě, měl byste smeknout, upozornil Romana Romanoviče, – to není jako v uniformě.

– Póřžad zapóminam.

Roman Romanovič Kokoškin dodatečně smekl. Ukázal na borsalino: – Poznáváte? Obličej prozrazoval upřímnou radost. Zřídly mu vlasy, ztloustl; ale bylo vidět, jak je rád, že otce vidí. Možnost, že na druhé straně by vlivem vnějších okolností mohly hárat opačné pocity, si nepřipouštěl.

– Od kdy mluvíte česky? zeptal se ho otec.

– Ja učím at próšlovo róka.

– Jak vám to jde?

Roman Romanovič se provinile usmál: – Ješče mnógo něúmim.

– A proč jste v civilu?

– Osobyje zadanija.

Došli k automobilu. Řidič v uniformě měl hodnost poručíka. Roman Romanovič posadil otce dozadu, a sám si sedl vedle řidiče.

Automobil měl vzadu kliky a dveře se zevnitř daly otevřít. To bylo dobré znamení. Sousedé přihlíželi.

Otec se ke svému průvodci naklonil, něco mu pošeptal a Roman Romanovič si sundal klobouk. Otočil se dozadu.

– V poržádku?

Otec přikývl. – Gospodin Kokoškin, požádal, když se rozjeli, – rozrešitě vopros.

– Koněšno.

– Co se ode mě bude chtít? (Što vam nado ot meňa?)

– Wie immer, Herr Očenášek. Nur Ihre zauberhafte Hände.

Pohybovali se známým směrem, přes Roudnici, kolem Grobiána, na Veltrusy. Za sedmdesát minut projížděli Dejvicemi. V ulici Československé armády po nich lidé plivali. Naštěstí pršelo a řidič znal cestu. Náměstí Pod kaštany bylo liduprázdné. Za automobilem se zavřela kovová vrata.

Oživlá rezidence se hemžila příkazníky, spojky braly schody po dvou. Za branou parkovaly dva obrněné transportéry. U pytlů s pískem se nudily stráže. Došli do odlehlé části budovy. V setmělé komnatě za rudými draperiemi a zlatými střapci ležel maršál Sovětského svazu Umbády Umbády. Dýchal pootevřenými ústy, měl vyhlazené vrásky v obličeji a pokleslý ústní koutek. Zpod přikrývky vedla polyetylenová trubička. Začínala v maršálově močovém měchýři a končila v přistavené lahvi, kam pravidelně vypouštěla zlatavé kapky. Za ložem stála připravena ocelová nádoba s kyslíkem. V rohu na židli bděla statná medsestra ve vysokém čepci. Maršál pohnul na přivítanou prostředníkem levé ruky. Přes všechnu bídu vypadal nesmrtelně. Roman Romanovič zůstal v předpokoji, sestra mlčky opustila místnost. Otci po boku stanul mladičký pobočník v uniformě bez distinkcí. Hovořil spisovnou češtinou.

– Soudruh maršál vám blahopřeje k osvobození. Je rád, že vás po tolika letech opět vidí a může vás pozdravit.

Otec mlčel. Cestou se rozhodl, že se bude chovat rezervovaně.

– Soudruh maršál s upřímnou radostí zaznamenal, že jste zdráv a doufá, že i vaše rodina se těší dobrému zdraví.

– …?

– Soudruh maršál také s překvapením konstatuje, že jste se příliš nezměnil.

Otec si všiml, že se maršálovi zachvěla víčka, a otázal se: – Vy jste s panem maršálem… v kontaktu?

– Jsem tlumočník jeho myšlenek.

– Jo takhle… Otec s pochopením přikývl. – A náhodou nevíte, co se mu stalo?

Pobočník tázavě zvedl obočí, jako by nerozuměl otázce. – Soudruh maršál odpočívá…

– Aha… Otec zaváhal. – Chci se jen ujistit, jestli se ode mě nechce, abych ho probral…? Nebo se domníváte, že… (Maršálovi se opět zachvěla víčka.) – Ne, to je hloupost…

– Soudruh maršál nás sleduje, potvrdil pobočník.

– Já jsem si to myslel.

Vstoupila medsestra. Přisedla k odpočívajícímu, posadila ho, opřela si ho zručně o rameno a svlékla mu blůzu se stužkami řádů. Na vojácké hrudi se objevily nezbytné cucfleky po pijavicích. Do nádoby u postele přibyla skromná dávka moči. Maršál byl opět položen. Pobočník učinil gesto, jako by zval k prostřené tabuli.

Otec odložil sako. Vyhrnul rukávy košile a přistoupil k tělu. Položil ruku na místo, kde na maršálově lebce pulsovala tepna. Chvíli tak setrval. Pak se přesunul na trup. Pobočník zvědavě přihlížel; ale zpočátku ani později se jako obvykle nedělo nic mimořádného. Za minutu se maršálovi zachvěla víčka a hlasitě vypustil střevní plyn. Medsestra vzhlédla s nadějí. Otec ještě chvíli čaroval, aby neměl výčitky svědomí, ale maršál se neprobral; toulal se osikovým hájem, na břehu řeky Tury, v kraji, kde se narodil. Modrají se tam kvítka jaterníku trojlaločného.

Otec vyšel z komnaty.

Roman Romanovič čekal venku. – Nu, kak? Vam udalos?

– Nevím. Pan maršál třikrát zamrkal a jednou se, s prominutím, upšouk.

– Vot i vsjo?

– Dělal jsem, co umím.

– I kakovo vaše mněnije ob etom?

– Podle mě ho ranila mrtvice.

– A vy dumajetě, što on razbit paraličom mozga? No vot etot molodoj durak ubeždal nas, što on tolko otdychajet…

– Můj švagr vypadal úplně stejně, potvrdil otec.

Roman Romanovič Kokoškin se zasmušil. Maršál Umbády Umbády byl autorem obranné doktríny nazvané Princip preventivního úderu.[9] – Takoj isključitělnyj i něpovtorimyj duch, i on umirajet kak Aralskoje more, povzdechl si.

– Kdo tomu šéfuje? otázal se otec.

– Wie bitte?

– Celému tomu podniku na kolečkách… Měl na mysli všechny divize Šedé armády od Aše po Čiernou pri Čope.

Roman Romanovič si položil prst na ústa a ukázal na dveře komnaty. – Soveršenno sekretno. ON komandirujet. Lično. Když viděl, jak je otec překvapen, připodobnil princip takového velení k letu vypuštěné rakety. Rozkaz účinkuje stejně; obojí už se nedá zastavit. Maršál může pokojně zemřít, jakmile položí telefon, a jeho myšlenky se přesto uskuteční. – Ponimajetě?

Otec porozuměl. – Teď už to funguje samo.

– Da, da, vy ponimajetě otlično.

– Četl jsem u holiče v časopise Zápisník, že moderní válka potrvá jen čtyři dny, poněvadž mezitím dojde k diplomatické aktivitě a boje budou zastaveny. Ale když jsem v padesátém nastupoval do šroubárny, měli tam na fabrice heslo PORAZÍME AMERIKU, TRUMAN SKONČÍ V ATLANTIKU.

– Gdě Trjumen…? Gdě Atlantik…? Davnym davno eto ně realno; no na četvjortyj děn budět Krasnaja armija za Rejnom i vozmožno otkryť peregovory.

Otec se měl k odchodu.

– Sosiski?

– Nemám chuť.

– Nu štož…, Roman Romanovič pokrčil rameny, – ničevo něpodělaješ. Pojechali!

– Pojedu radši vlakem.

– To byste mnje faktíčeski urázil…

– V poslední době se mi v autě dělá špatně.

Otec se chystal se k odchodu. Náhle se zarazil, jako by ho něco napadlo. Opatrně se rozhlédl a důvěrně se naklonil k Romanu Romanoviči. – Víte, co by mě zajímalo? zeptal se nenápadně.

– Što takoje?

– Když došlo k té bratrské výpomoci, jak vy říkáte, našel se u vás někdo, kdo byl proti tomu?

– Konešno, odpověděl Roman Romanovič a bylo vidět, jak je rád, že může dát otci příznivou zprávu. – Sem čelověk, ukázal na prstech.

– Vážně sedm?

– Přžisahám.

– A kolik máte obyvatel?

– Dve sti millionov.

– To není špatný, usoudil otec. Rozloučil se s Romanem Romanovičem a opustil budovu.

V odlehlé části rezidence se otevřelo okno. – Soudruh maršál vám ještě jednou blahopřeje, zaslechl volání mladičkého pobočníka. – Nechť vás trvale provází neutuchající bojový duch a stálé zdraví…

Nikdo jej nezastavil. Dole mu ochotně otevřeli bránu. Došel na Letnou, nastoupil do tramvaje číslo osmnáct.

Doma se již s otcem v myšlenkách na delší dobu rozloučili, a tak byli překvapeni, když se objevil. Scéna je umístěna do levého horního rohu a nijak neruší, poněvadž obraz se obvykle nečte jako popsaný list (nikdy nezačínáte vlevo nahoře). U stolu sedí, kromě členů rodiny, i prokurátor S. v obnošeném obleku a ramena mu zdobí stříbrný poprašek (podle mladšího syna jsou to lupy). Ve skutečnosti se objevil až později, a ani se neposadil. Otce tenkrát nepřekvapil pouze jeho příchod.

– Vidím, pane doktore, že vám stále slouží kvalitní flanelový oblek, který jsem vám ušil v devětačtyřicátém roce, zaradoval se, když jej spatřil. – Místy už sice chybí vlas a prosvítá vazba… Bohužel, od té doby, co umřel Zápotocký, nešiju.

– Nepřicházím pro oblek, ale jako dlouholetý přítel rodiny.

Přítomní se po sobě překvapeně podívali.

– Přesněji řečeno pana Vladimíra, opravil se JUDr. S. a ukázal na inteligentního bratrance.

– Nevěděl jsem, že spolu kamarádíte, podivil se otec.

– Usilovali jsme společně o socialismus s lidskou tváří, upřesnil aligátor.

– To je jiná. A jak to, pane doktore, že nejste taky ve šroubárně?

– Je nás málo. Jsme chronicky přetíženi. Nikdo to nechce dělat. Než vyroste dobrý prokurátor, trvá to léta. Stejně jako lékař. Lékař zůstává lékařem bez ohledu na politické zvraty, prokurátor zůstává prokurátorem. Je lékařem společnosti. Stará se o prevenci i o nápravu, a občas musí říznout jako chirurg. I my máme služby a bdíme. Věřte, že nejsou méně vyčerpávající. Nerad bych ovšem, abyste to chápali zjednodušeně.

– My tomu rozumíme, ujistili ho přítomní.

– Přejdu k meritu věci. (Neposadil se. Pořád se plazí. Nikdo mu nenabídl židli.) – Přijal jsem…, bylo mi doručeno podání…, z něhož vyplývá…, že váš mladší syn Karel, pane Očenášku…, abych tak řekl…, nikde nepracuje. Myslel jsem, že bude lepší, navštívím-li vás já, jako dlouholetý…, než aby přišel někdo od Bezpečnosti.

– Vy teď používáte na prokuratuře sportovní terminologii? otázal se mladší syn.

– Co tím myslíte?

– Myslím tím příjem podání.

– Teď se do toho nepleť…

– Nechte ho, usmál se aligátor. – Jde o podnět nebo upozornění podané na podatelně. Když se řekne podání, není to tak difamující.

– Chci být řádně udán, požádal mladší syn.

Přítomní se zasmáli.

– Jak řekl soudruh Gottwald, uťal aligátor veselí, – kdo nepracuje, ať nejí!

– Dejte pokoj, s tím už přišel Platón…

– Ale když pan Karel kulhá a je invalidní…

– Jak to myslíte? škubl sebou mladší syn.

– Nebojte se, není invalidní. Je čilej. Co odmaturoval, pracuje v potu tváře od pondělí do soboty a sedmý den odpočívá, žertoval křečovitě otec. – Charlesi! Ukaž panu doktorovi obrázky…

– To nestačí, pane Očenášku. Především musí mít nějaké řádné zaměstnání a být v pracovním poměru. Ať se přihlásí na odboru pracovních sil, něco mu určitě najdou.

– Ale vždyť je to chcípáček, pane doktore…, a v kulhání přeborník…

– Jestliže není invalidní, nebo není členem Svazu výtvarných umělců, klapal zuby aligátor, – musím bohužel konstatovat, že se vyhýbá práci.

Otec požádal přítomné, kterých se věc netýká, aby ho nechali s panem prokurátorem o samotě. Mladší syn směl zůstat. Chvíli přemýšlel, jak začít, a poté naznačil, že za JISTÝCH OKOLNOSTÍ, a pokud si pamatuje, vždycky tomu tak bylo, se takový podnět může docela dobře ztratit, nebo alespoň nenajít… (?)

Myšlenka zůstala nějakou dobu viset ve vzduchu. Pak aligátor váhavě připustil, že i kdyby si takové okolnosti uměl představit, jako že neumí (dejme tomu), prakticky to uskutečnit nelze, poněvadž každé takové podání obdrží číslo jednací. – Jedna věc je ovšem podnět, přemítal nahlas,

– a druhá věc je výsledek šetření…

– No vidíte… Otec se tvářil nezáludně. – Co se tak na některé z těch okolnosti podívat zblízka? navrhl.

Mladší syn znovu s mladickou nerozvážností trval na tom, že chce být řádně udán, ale jednání pokročilo a nevěnovali mu pozornost.

Vystupovali po schodech. Minuvše patro, dveře do koupelny i do pokojů, zatočili na úzké schodiště vedoucí na půdu. Když si otec před lety uvědomil, že malování mladšího syna není jen eruptivním omylem mládí (výnosy začaly převyšovat náklady), nechal mezeru mezi komíny vyzdít; původní půdní prostor rozdělila přestavba na dvě poloviny. V té hezčí se po úpravách objevil prostorný ateliér se střešními okny na severní stranu. V místnosti se tísnila samá větší plátna a bylo tam málo místa. Aligátor si se zjevnými rozpaky vybral dva artefakty Hniloba sídlí v srdci živé hmoty a Je třeba přistřihnout andělům křídla.[10] Otec pravil, že si pan doktor vybral dobře.

– Je vidět, že jste duchovně založen a rozumíte umění.

– Nevím. Upřímně řečeno, moc těm obrazům vašeho syna nerozumím. Jsou to hrozné prasečiny. Bohužel, nikdo neví, co bude zítra. Třeba na prokuratuře máme Čumpelíkův obraz Na úsvitu únorového dne. Znáte…?

Otec se synem dosud neměli to potěšení.

– … a tam nejsem na pochybách. Vydržím se na něj dívat celé hodiny. Nebo Vystoupení Lenina na III. sjezdu Komsomolu. Obrovské plátno, pane Očenášku. Když jsem je v Ermitáži spatřil, byl jsem zasažen bleskem. Je signováno pěti malíři! Miluji skutečné umění, a ví se to o mně. Přesto bych byl rád, kdyby to zůstalo mezi námi…

– Samozřejmě… Poděkuj, Charlesi…!

Syn zdráhavě vyhověl.

– Musíte mě chápat, loučil se téměř omluvně aligátor.

– Kdyby se rozhodl malovat každý, naše továrny by zůstaly prázdné.

V odřeném zimníku se plazil pryč. Byl podzim. Stmívalo se a přituhlo. Pod nohama mu šustil mokrý sníh. Tlačil ho kýlní pas. Na poloviční cestě mezi domem v ulici Marie Pomocné a Okresní prokuraturou zaslechl do kroku skandovaný mateník: Óm, óm, óm… Ó, mistře, ó, mistře… Óm, óm, óm… Ó, mistře, ó, mistře…

Jakmile zastavil, zvuk ustal. Jen vykročil, ozval se znovu. Óm, óm, óm… Ó, mistře… Poznal iluzi, vyvolanou šustěním sněhu pod podrážkami ze surové gumy. I tak to bylo příjemné.

– Když to srovnám s poměry před dvaceti lety, synku, zavzpomínal otec, – musím uznat, že ten socialismus s lidskou tváří měl něco do sebe.

– Pokrok nezastavíš, souhlasil syn a odešel připravit vybraná plátna, aby si vykoupil svobodu.

Druhý den přijel před dům zelený anton s jedním bachařem a se dvěma vězni. Naložili zabalené obrazy a odjeli. Skončila šedesátá léta. Tvářila se liberálně, ale byla krotká.

Je třeba přistřihnout andělům křídla

olej na kartonu, 92 × 111 cm

Otec stárnul, s otcem mladší syn, se synem jeho paleta. Z proudu zamrzlého času zbyl hubený potůček u dna. Na sedmdesátých letech bylo nejhorší, že se v ulici Marie Pomocné nic nedělo. Oněměl i telefon. Nikdy se z domu nedovolali, kam chtěli. Často slyšeli na druhém konci vyluzovat takové zvuky, jako by se dovolali do Domu umělců, kde zkouší Česká filharmonie. Když se dovolali, nebyl člověk, kterého volající potřeboval, přítomen. Možná jen někdo zvedal sluchátko a nedýchal. Bylo tam ticho! Už se nehlásila ani stará Holubice, ani mladá Špička. Malíř přestal používat tiziánskou červeň, rumělku, vynechal kraplak i žluť a oblíbil si temné tóny. Nejednu noc probděl nad zadumanými dřevoryty. Barvy a plátno, které potřeboval, měli jen pro členy Svazu. Když mu došla prostěradla z matčiny výbavy, sáhl po překližkách.

V nouzi nejvyšší šepsoval lepenky a podkládal je latěmi, aby se nekroutily. Jinak se zdálo, že všude mají všechno, všichni jsou spokojeni, pouze on se svými zvláštními nároky se do té společnosti nehodí. Přitom nenalézal v dějinách společnost, do níž by se hodil. Požádal o přijetí za člena Svazu výtvarných umělců, a obdržel absolutní odpověď: žádost se zamítá z důvodu nedostatečného uměleckého vzdělání. Papír se honosil kulturou, s jakou domovnice sděluje nájemníkům, že jim z důvodu opravy kotle nepoteče teplá voda. Úřady mu nalezly odpovídající pracovní zařazení v propagaci a žádaly, aby se dostavil. Bylo před Prvním májem a před dvacátým osmým výročím osvobození Rudou armádou, a ve šroubárně vázla agitace. (Co byste chtěl víc…? Jiný by byl šťasten…) Inteligentní bratranec se marně těšil, že budou v šest ráno vstávat spolu. (Fyzickou prací prý se v dějinách ještě nikdo neproslavil.) V obrazech z té doby každý tah štětcem odráží beznaděj i probouzí úsměv.

Otec v té době přijímal klienty výhradně na doporučení. Po obědě jej pokaždé zmohla únava. Odpoledne prospal. Odmítal nerad. Většinu odmítnutí zastala hned mezi dveřmi Broňa. – Mám je poslat do prádelky? tázala se. – Pošli je do prdelky, odpovídal s jemným humorem; někde přečetl, že ústa krásných žen dovedou i oblázky proměnit v perly. Ti poslaní jinam už nikdy nepřišli. Měnily se osoby a obsazení. Zázračná pověst skomírala. Přesto se tu a tam objevil člověk od nich, kterého nebylo slušné odmítnout.

Zničehonic „přivedl“ začátkem června Ihnás Babinčák Fago generála Ludvíka Svobodu. Oba muži se potkali na schůzce veteránů. Zestárlý a vyléčenými i nevyléčenými chorobami sužovaný generál byl podruhé zvolen prezidentem republiky. Moc o to nestál. Přijel v automobilu Čajka až na dvůr. Přestože Ihnás Babinčák spatřil generála poprvé v životě ve dvacátých letech coby chlapec v Užhorodu, oslovoval jej „bratře veliteli“, jako kdyby spolu bojovali u Zborova. Generál nic nenamítal. Přijel v šedém obleku, byl jako ze škatulky, měl docela bílé vlasy, modré oči a tvář zrůžovělou předepsanými pobyty v soláriu.

– Říkal mi četař Fago, oslovil otce, – že jste výborný lidový zpěvák… promiňte, chtěl jsem říct léčitel, a že jste ještě lepší malíř. Nevíte, proč jsem řekl zpěvák?

– Nevím, bratře veliteli, ale pan Očenášek nemaluje. Maluje jeho syn…

– Nevadí…, usmál se generál a vlídně blýskl umělým chrupem.

– Mám ho poslat do prádelky? zeptala se Broňa, která prezidenta hned nepoznala.

– Pssst…! umlčel ji otec. – Dojdi pro Charlese!

Naleštěné auto objelo kaštan a zůstalo stát čumákem ze dvora. Řidič si zapálil a zívl. Spolujezdec vystoupil. – Zahrada jedna, zahrada jedna, zde Karkulka, Karkulka, jsme na místě, přepínám… Někoho poslouchal, ohlásil – Rozumím, konec, vypnul vysílačku a ukázal na biograf. – Tam vevnitř je co?

– Kino, odpověděl otec.

– Co hrajou?

– Rosemary má děťátko.

– To jsem viděl.

V ulici Marie Pomocné se sešli zvědavci. Všimli si projíždějícího auta s prezidentskou vlaječkou. Chtěli spatřit Ludvíka Svobodu in natura. Dvě dámy, kterým se jej podařilo zahlédnout, zklamaně odešly, poněvadž chtěly prezidenta „v uniformě a většího“. Generál ležel v trenkách na stříhacím stole. Otec na něj vkládal ruce a omlouval se, že by nechal zatopit v kotli, kdyby avízo o vzácné návštěvě obdržel včas.

Generál řekl, že je to v pořádku. – Být tak zdráv, jako jsem otužilý, prezidentoval bych ještě dlouho. Ale všiml jsem si, že vaše ulice se jmenuje Marie Pomocné. Jak jste ten název dokázali celá ta léta udržet?

– Říkal jsem, že tu soudružka Marie Pomocná bydlela a že byla zakládající členkou sociální demokracie.

Generál se bolestně usmál. – Ano, pravil.

– Máte obtíže, pane prezidente?

– Ano, opakoval. – Už delší dobu mě obtěžuje tělo.

– To znám, potěšil ho otec, – jsme stejný ročník.

– Někdy zvědavě pozoruji, jak chátrá. Začal jsem si dělat poznámky, ale pak jsem toho nechal: za první války jsem prodělal malárii…, když zapadne slunce, píská mi v uchu…, slyším komáry i tam, kde nejsou…, třese se mi ruka…, špatně chodím… a důležité věci zapomínám. Tíží mě hvězdy na ramenou. Naštěstí na mě, pane Očenášku, jako na prezidentovi nikdo nic nepozná. Ovšem kdybych velel pluku, jsem vyřízený.

– Zkuste se uvolnit, poradil otec. – Mnoha lidem se tady uleví…

– A mnoha až tam, zavtipkoval generál.

Otec se zdvořile zasmál.

– Znal jsem například jednu sovětskou lékařku, která léčila pohledem. Ona měla krásné oči… Myslíte, že je to možné?

– Všechno je možné. Ve dvaapadesátém jsem na Urale poznal ženu, která dokázala pouhým pohledem pohnout devětačtyřicetigramovou kovovou lžičkou.

– Pro všechno na světě, člověče…! pohnul se generál, – kde jste se vzal na Urale?

– To je dlouhá historie, pane prezidente. Žil jsem rok ve Verchoturje. Byl jsem členem…, jak oni říkali, meždunarodnoj gruppy.

– Vidíte, jak je svět malý? Ve Verchoturje jsem ve dvaačtyřicátém absolvoval taktické cvičení s praporem… Generál zalovil v paměti. – Měli jsme tehdy ještě anglické uniformy, které byly pro ruskou zimu zcela nevhodné, a přesun s plnou polní z nádraží v Kušvě trval dva dny. Určitě vám o tom četař Fago vyprávěl. Věřil byste, že některé ženy vydržely víc než muži?

Otec přesunul ruce z plecí na bedra.

Generál se odmlčel, zaujat intimní vzpomínkou. Po chvíli pokračoval: – Tož…, řekl bych, že je to zvláštní místo. Neměl jsem zprávy z domova. Bylo mi sedmačtyřicet. Chtěl jsem, aby na se na mě zapomnělo. Chtělo se mi tam umřít. To v mém životopise nenajdete. Musil jsem tu myšlenku pořád zahánět. Nedaleko stál klášter s kostelem svatého Samsona Spravedlivého, který dělostřelcům sloužil jako orientační bod. Vázala se k němu nějaká pověst.

– Nikolajevský.

– Tak. Měli tam polychromované dřevěné sochy andělů. Jednou za mnou přišel z toho kláštera představený. Oznámil mi, že se předseda verchoturského sovětu zbláznil. To by nebylo nic tak zvláštního, ale on doslova uvedl: On chodit s piloj vokrug monastyrja i kričit: – Nado podřezať angelam krylja! Mniši sochy bránili, že jsou vzácné, a to, že mají křídla, je vůle Boží. Kdyby Bůh chtěl, aby andělé neměli křídla, stvořil by je bez nich. Sovětské orgány se bály zasáhnout, poněvadž ten předseda tvrdil, že plní linii strany, což bylo docela dobře možné.

– Netlačí vás nic, pane prezidente?

– Něco… Pořád ten žlučník, který nemám.

– Už budeme končit.

– Kde jsem přestal…?

– Hovořil jste o linii strany.

– Ano. Tedy na jedné misce vah ta linie strany, ja, na druhé misce vůle Boží. Mezi tím my, pane Očenášku; čili z vojenského hlediska beznadějné postavení, jak říkají Francouzi, situation désespérée.

– Jak jste to nakonec vyřešili?

– Nakonec? Tož… nakonec jsme ty anděly Rusům zachránili. Zasloužil se o to Vrbenský. Koupil líh a podařilo se mu toho člověka opíjet tak dlouho, až ten nešťastník souhlasil, že anděl bez křídel je ještě větší pitomost než s křídly, ha, ha…

Otec sejmul ruce z prezidentských beder.

– Ale do smrti si to vyčítal, zvážněl generál. – Než jsme ve dvaačtyřicátém odjeli na frontu, chudák Bohuš si nedal pokoj a pátral, pátral, až se dopátral, že ten člověk pak zemřel v ústavu pro choromyslné na tuberkulózu. Pořád uvažoval, co by tenkrát bylo lepší. Snad mu to tam nahoře v účetní knize připsali k dobru.

– Můžete se obléknout, pane prezidente.

Prokřehlý generál se pomalu oblékal. Když došlo na boty, vstoupil do místnosti Karkulka s vysílačkou. Jakmile si všiml obouvajícího se generála, sáhl do kapsy a podal svému nadřízenému lžíci na boty. Ohlásil, že venku čeká ten malíř, a počkal, až se generál obuje. Pak zase lžíci schoval a na pokyn otevřel dveře.

Do prádelky vešel mladší syn. Spatřil bojovníka-legendu za prahem stáří, o němž se střídavě učili a neučili ve škole. Snažil se vykřesat trochu respektu.

– Tož vy jste ten malíř…?

Mladší syn přikývl.

– Vypodobnili vás staršího.

– Je mi třicet tři, pane prezidente.

– Byl jste na vojně, mladý muži?

– Nechtěli mě tam.

– Škoda. Armáda je páteř státu.

– Měl jsem obrnu.

– To je vážný důvod, uznal generál.

Od první věty se mladší syn marně snažil přijít na to, proč je mu rozhovor nepříjemný. Příčinu neobjevil, a rozhodl se zakormidlovat do praktičtějších vod: – Přejete si sedět v uniformě, nebo v civilu, pane prezidente? zeptal se.

– To je nedorozumění, mladý muži. Nepřeji si sedět vůbec. Chtěl jsem vás požádat, zda byste portrétoval mou paní.

Malíři se ulevilo.

– Řekli mi, že jste velmi šikovný, usmál se generál.

– Kdo vám to řekl?

– Už si nevzpomínám.

– Šikovný může být i šimpanz, pane prezidente.

Generál znejistěl. Otec zavřel oči a Karkulka zasyčel, jako by se spálil. Ve vysílačce výstražně zapraskalo.

– Promiňte, pane prezidente, žehlil otec synovu prostořekost, je ještě mlád…

– Mlád, ale šikovný, souhlasil generál.

– Chcete si prohlédnout obrazy? nabídl syn.

– Ne, já vám věřím. Zavrtěl hlavou, ale pak si to rozmyslel. – Vlastně proč ne, rád…

Vyšli na dvůr a vzhlédli k podkroví.

Generál cestou do schodů hovořil. Opíral se o zábradlí a často byl nucen zastavit a udělat pauzu mezi větami, aby se nadechl. – Původně jsem chtěl koupit šperk, ale neměla by z něj radost… Nepotrpí si na ně… Ona moje žena… hodně zkusila… Ten obraz jí chci dát k narozeninám… Jednou ho zdědí Zoe… Generál pohlédl z okna v mezipatře, aby se přesvědčil, že je národ z doslechu, a obrátil se k suitě za sebou: – Vzpomínáte na prvního prezidenta…? Když odešel do exilu…? Co se stalo s paní Charlottou…? Za každou větou vyslovil velký otazník. Znovu vykročil, promlouvala jeho záda: – Bál jsem se, aby moje žena nedopadla také tak… Celý život jsem musel volit mezi povinností a rodinou… Gottwaldovi se to mluvilo, když měl Martu s sebou… Stejně mi zabili syna… Měl jsem výčitky, ne že ne…

Karkulka zakašlal a generál zmlkl uprostřed věty.

V ateliéru si prohlédl plátna otočená do místnosti. Pokud jej některá zaujala, nedal to najevo. Obraz nazvaný Překováme meče na pluhy minul. Nejdéle postál u Obrany Caricynu, Školního praporu posluchačů a obou Paralýz na chútore. Byl v rozpacích, ale zažité představy o umění nehodlal měnit.

– Vy podepisujete své obrazy Charles? zeptal se nakonec.

– Ano, pane prezidente.

– Aby si třeba někdo nemyslel, že to maloval de Gaulle.

Mladšímu synovi se chtěl zasmát, ale otec mu v poslední chvíli přišlápl nohu.

Nebylo jisté, jde-li o vtip.

Konečně se vrchní velitel rozhodl k odjezdu. – Ještě jsem se vás chtěl zeptat, vzpomněl si, než nasedl do automobilu, jestli už se o tom může mluvit… Co to bylo na tom Urale ve dvaapadesátém za misi?

– V klášteře prý byla na jednom místě velká koncentrace pozitivní energie, vzpomínal otec. – Na světě jsou taková místa…

– Kde se tam vzala? tázal se generál. – A kde se vzala tady v té prádelně…?

Otec pokrčil rameny. – Už jsme oba dost staří, nemusíme všechno vědět… Tenkrát po mně chtěli, abych vyléčil Stalina, on pak krátce nato zemřel, skupina se rozpadla a já jsem se dost složitě dostával domů.

– Já jsem se odtamtud dostával složitě dvakrát. V první a ve druhé válce. To je na jeden život, jak oni říkají, sliškom bolšaja roskoš…

– Zahrada jedna…, Karkulka otevřel dveře. –… potřetí o to nestojím, dokončil generál a pomalu usedl na zadní sedadlo čajky. – Vůbec nechápu, jak je možné, že vás nezastřelili…?! To mi musíte někdy vyprávět!

– Když zase přijedete…, pravil otec, ačkoli o návštěvu nestál.

– Myslím, že ano. Trochu se mi točí hlava, ale jinak se cítím o mnoho lépe. Zase mě mohou bez obav ukazovat, ha, ha… Nejsem, pravda, tak populární jako dřív, ale jak se jednou stanete prezidentem, už nemůžete být ničím jiným. Tož, buďte zdráv!

Karkulka zavelel: – Motory natočit!

Zevlouni sevřeli šik a děti zamávaly.

Otec se otočil k mladšímu synovi. – Pamatuj si, že to dělám kvůli tobě.

Kolona zmizela za zatáčkou. Dav se zvolna rozpouštěl. Lidé se rozešli do kina. Začalo se promítat o hodinu později.

Osm týdnů vozili paní Irenu do ateliéru každé pondělí a čtvrtek. Ve tváři měla některé rysy shodné se svým mužem. Často se to stává dvojicím po dlouhých letech společného života. Občas se Charles přistihl, že místo paní generálové maluje generála. Když potřeboval, aby uvolnila mimické svaly, žádal ji, aby něco vyprávěla. Považovala portrét za zbytečnost. Připadala si marnivá. Seděla tiše a nemluvila. Za dva měsíce si prohlédla hotový obraz. – Myslím, že jsem to já, rozloučila se. – Nevím, proč jste mě oblékl do šatů, jaké jsem nikdy nenosila.

V tom roce se stal mladší syn vyhledávaným portrétistou. O státní zakázky neusiloval, a vydělával víc než akademici. Přicházeli činitelé, přiváděli své manželky, žádali, aby je namaloval. Ženy byly zakřiknuté. Se sezením neměly zkušenosti. Chtěly to mít rychle za sebou. Některé si představovaly, že si je malíř vyfotí, a dál se obejde bez jejich přítomnosti. Jiné doufaly, že se bude dotýkat míst, jichž se dlouho nikdo nedotýkal. Malíř potřeboval, aby se uvolnily, ale mnohým se to nepodařilo; už si ani nepamatovaly, kdy byly naposled uvolněné. Později se dostalo na milenky, a práce byla radostnější.

Mít doma portrét s podpisem CHARLES stalo se módou.

MCMLXXV (diptych)

kombinovaná technika, 92 × 111 cm

Uběhly dva roky, a generál nepřijel. Nikdo ho nepostrádal. Pro obyvatele domu byly jejich vlastní osudy důležitější. Starší bratr se ženou se zabydleli na venkově. Inteligentní bratranec povýšil ve šroubárně z pomocníka čerpadláře kalů na čerpadláře; rodina dostala byt na sídlišti. Slabomyslného bratrance porazil na útěku z ústavu vlak, vykřesal se z toho, doufali, že se zlepší chování, ale zůstala mu jedna noha kratší. Učuránek se oženil s Inkou, Broňa se nastěhovala do garsonky. Přízemí Villy Emma v ulici Marie Pomocné zabral národní výbor a proměnil je v mateřskou školku. Vybavit místnosti umakartem nestálo žádné úsilí. Večeřadlu se říkalo herna a kuchyně zůstala kuchyní. Porazili kaštan. Kus zahrady padlo na dětské hřiště. Obyvatelé a návštěvy vcházeli do domu zadním vchodem a po schodišti rovnou do patra. Jen prádelku ve dvoře aligátoři nezhanobili; snad z respektu k neznámým kosmickým silám ji ponechali nedotčenou. Dům chátral.

Zdálo, že generál bude bez problémů zapomenut. Znovu jej připomněl JUDr. S., který zasedal v nejvyšším orgánu všech aligátorů. Prozradil otci, že prezident je těžce nemocen a nemůže vykonávat svůj úřad.

– A máme starosti, pane Očenášku. Ona totiž ústava s takovou eventualitou vůbec nepočítá. Ale nikde se o tom nezmiňujte.

– Kde bych se asi tak zmiňoval? podivil se otec. – Co budete dělat?

– Musíme se rychle rozhodnout, co s tím.

– Nejlepší by bylo počkat, až umře.

– V tom je ale právě ten zádrhel, zachmuřil se prokurátor. – Letos v létě máme spartakiádu. Sto osmdesát tisíc cvičenců bude chtít vidět na tribuně hlavu státu.

Prokurátor ležel na stole a s uspokojením přijímal vesmírnou energii. Cítil závan kosmického větru, uvědomoval si doteky jednotlivých elektronů. Všemi otvory vnímal, že je nabíjen vzácným proudem. Nikde jinde se nemohl zrestaurovat lépe a gratis. Diskrétně doléhající hudba z Osvobozeného kina pokaždé podtrhla účinky chvíle.

Otec s jeho návštěvami souhlasil po dlouhém loudění. Tušil komplikace, odmítal se angažovat. Omlouval se, že je vyčerpán. – Generálové mají padnout v boji, říkal, – jinak jsou s nima potíže.

– Představte si, blýskl právník nahým zadkem, obraceje se na bok, – kdyby se nám odporoučel zrovna o spartakiádě, nebo těsně před ní…?!

– Třeba vydrží, uvažoval otec. – Má tuhý kořínek.

– Jenomže spartakiáda je oslava zdraví a síly. MY neseme zodpovědnost, pane Očenášku, MY. Jestli něco nepotřebujeme, tak je to státní smutek. Ti lidé rok nacvičovali!

– Co naděláte? povzdechl otec. – Všichni jsme smrtelní.

– Bezesporu. Prokurátor se začal oblékat. – Ale kdybychom alespoň při-bliž-ně věděli, kdy… se tak stane, ubyly by nám starosti. Pak ať si dědula umře, kdy chce. Vůbec nejlepší by bylo vědět, QUOUSQUE…?

Poslední věta zněla podezřele. – Quousque co…?

– Jak dlouho ještě mu tam nahoře budou roztáčet dynamo.

– Takovou předpověď po mně nemůžete chtít!

– Proč ne? Vy přece poznáte, jestli někdo umře a kdy.

– Jste vzdělaný člověk, pane doktore. Smrt není počasí. Jak jste na takovou blbost přišel?

Aligátor si uvázal kravatu a oblékl sako. Došel k věšáku. Z aktovky vytáhl desky. Položil je na stůl a rozevřel. Objevil se zažloutlý dokument. Podal papír otci a požádal ho, aby četl.

– Nemám tady brejle, vymluvil se otec.

– Dobře, budu číst já: Vážený pane předsedo vlády, milý Tondo…, znáte? Vím, že ses nikdy nemodlil… moment…, sedím v hotelu Savoy…, kde jsem to… Tady! Míval jsem schopnost vidět události dopředu, ale pak jsem jí náhle pozbyl…, teď zase občas vidím, co se stane… Viděl jsem například…, to je důležité! že Gottwald a Stalin zemřou, až bude zima a budou padat vločky…, ale nevím, kdo z nich dřív a jestli to bude na začátku, nebo na konci roku…, atakdále. Vzpomínáte…?

– Půjčte mi ten dopis, požádal otec. Podržel list na vzdálenost, kterou mu dovolovala ruka, a s jedním přimhouřeným okem se orientoval v textu: – Tohle přečtěte! vyzval prokurátora.

– Vzhledem k vysoké nepřesnosti, četl Stýblo, – se se svými poznatky nikomu nesvěřuji.

– Tak vidíte…, řekl otec. – Znáte kriminál jen zvenku… Můžou vám dávat něco do jídla, nebo vám můžou něco nedávat… Penicilin, radar, atomové záření… Mladá láska, to je ráj… Sedíte v hotelu Savoy… Pravda vítězí… Bory šumí po skalinách… V noci máte divné sny, ve dne vidiny… Není vám dobře… Bojíte se, že blbnete… Podobný stav si pamatujete z Dachau… Můj starší syn, lékař, vám vysvětlí, že mohl být způsoben podvýživou…

Uslyšeli hluk; zaskřípaly dveře Osvobozeného kina.

V prázdné tmě umíralo finále. V biografu bylo devět diváků, a právě odcházeli. Někdo se smál, a nemohl přestat. Otec se odmlčel. Zastřel okno záclonkou, aby do prádelky nebylo vidět, a počkal, až odezní poslední kroky.

– Mohl byste se alespoň pokusit…, vemlouval se prokurátor, vraceje dopisy do aktovky. – Nechceme po vás minuty. Vcelku chápeme, že každý vědní obor má své limity. A i kdyby předpověď nebyla exaktní, můj bože… Uvidíte události dopředu, ukážete dobrou vůli, nikdo vám hlavu neutrhne.

– Jenomže já už ty události dopředu neuvidím, pane doktore…

– Jak je to možné?

– … protože na ně kašlu. A taky už nemám tu drzost jako dřív. A netrpím podvýživou. K čemu je mi jasnovidnost, když mám televizi? Připadal bych si jako tenkrát v Rusku!

– Fanouši, zavři sál, uklidíme ráno! zaslechli hlas správcové.

Na dvoře zhaslo světlo. Otec otočil porcelánovým vypínačem. Tma neochotně ustoupila před patnáctiwattovým světlem. Prokurátor usedl na židličku u dveří.

– Škoda, ozval se po chvíli. – Přece jen by asi nám všem pomohlo, kdybych mohl předsednictvu oznámit termín.

– Oznamte předsednictvu, ať dají generálovi pokoj a mně taky, řekl otec.

– Neděláte dobře…

Muži vyšli z prádelky a zamířili k brance. Pod zářivkou na konci dvora oddechovala vyhaslá hmota Osvobozeného kina. Jasně svítily hvězdy.

– Na to, že bude zítra Jiřího, je dost teplo, prohodil otec, aby rozloučení bylo neutrální.

JUDr. S. zůstával v zajetí problému, s nímž přišel: – Zítra předsednictvo zasedá. Kdyby mohlo padnout rozhodnutí, v květnu změní Federální shromáždění zákon a zvolí nového prezidenta. Ještě by se dalo do spartakiády všechno stihnout. Škoda, že nechcete být konkrétní…!

Nakonec se otec nechal umluvit. Právník odešel k telefonu a generála ještě téhož večera narychlo přivezli.

Černobílý film: vojenské operaci přítomen Ihnás Babinčák Fago. Před dvěma lety se stal generálovým společníkem. Od té doby jej neopustil na krok. Nosí khaki uniformu bez distinkcí. Generál odpočívá na střihačském stole. Zatímco přede dvěma lety se na něj mladicky vyšvihl, teď mu museli pomoci. Leží klidně, oblečen do domácího úboru. Vybledlýma očima sleduje na stropě válku v přímém přenosu. Jemně se mu třese pravá ruka. Velí.

– Sedmdesátá čtvrtá střelecká divize Rudé armády nastupuje ze severozápadu k útoku na Bílou Cerkev. Soudruzi potřebují naši pomoc.

Ihnás Babinčák Fago sedí na židli u dveří a balí si cigaretu z novinového papíru. Nasazuje si klapky na uši proti mrazu, předstírá, že obsluhuje vysílačku. – Rozumím.

– Vybudujte přechody přes řeku Ros a zajistěte předmostí na východním břehu u osady Čmirovka, nařídí generál.

– Provedu! Babinčák natáhne nohy v holínkách do místnosti a dá si šluka.

Nevoják Očenášek pozoruje představení se zájmem. Několik minut nikdo nemluví. Bitva se dává do pohybu. Babinčák hlásí první potíže.

– Protiútok německých tanků na pravém křídle…

– Na podporu pěchoty zajistěte přepravu protitankových kanónů ráže čtyřicet pět milimetrů! rozhoduje se bleskově generál.

– Rozumím… Provedu…, cedí Babinčák přes papirosu. Upravuje si laple, aby měl lepší příjem.

Skutečně. Po přepravě oddílu protitankových kanónů přes vodní tok a nasazení jedné čety ze zálohy je nepřátelský protiútok zlikvidován.

– Máme ztráty, ale fašisté mají větší…

Všichni si oddychnou.

JUDr. S. dorazil pozdě. – Co je to tu za happening? zeptal se ve dveřích.

– Bystří mu to mozek, odpověděl Ihnás Babinčák Fago.

– A mně taky.

– Máme dost starostí se studenty, ještě začínejte vy…!

– Tenhle způsob doporučil psycholog.

Nedalo se nic dělat. Dvojice si sehrála ještě dvě bitvy, a prokurátor rezignoval. Ke konci přihlížel se zájmem.

Bylo kvečeru, když generála odváželi. Byl spokojen.

– Slyšel jsem zvuk stříbra, pane… Serebrjanyj golos… Le timbre ďargent… Usmíval se a tiskl čumilům ruce.

Prokurátor prahl po informacích. – Rozumíte tomu? Něco slyšel…?

– Asi nějakou árii z té opery. Viděl jsem ji ve Vídni.

– Kurva…!

Otec zavrtěl hlavou.

– Nedělejte drahoty, situace je vážná!

Otec ještě chvíli otálel a pak řekl: – Bohužel… VIDĚL JSEM STÁTNÍ POHŘEB.

– Tak přece…! Kdy…? zeptal se nedočkavě.

– Na dnešek v noci. Nemohl jsem spát.

– Chci vědět, KDY SE TO STANE?

– Nevím. VIDĚL JSEM, JAK JDOU DĚTI DO ŠKOLY. VIDĚL JSEM, JAK MAJÍ OBLEČENÉ SVÁTEČNÍ ŠATY, A NENESOU AKTOVKY.

– Sakra! To už je příští měsíc… Hned nato začíná spartakiáda…!

– VIDĚL JSEM, JAK SE PLAŠÍ BÍLÝ KŮŇ. Jestli vám to pomůže…

– Aby ne…! rozčílil se právník. – Když zemře vojevůdce, v čele pohřebního průvodu vede štolba osedlaného bílého koně bez jezdce.

– Od kdy? podivil se otec.

– Od dob Alexandra Makedonského.

– O tom slyším poprvé.

– To jsou historické reminiscence, poučoval aligátor. Dlouho se loučil, tiskl otci ruku, jako by mu projevoval soustrast, a opakoval: – Moc… moc jste nám pomohl!

Přibližně v tutéž dobu, kdy se na dvoře v prádelce odehrávaly dějinné události zobrazené v levé části diptychu, odemkla Broňa v přízemí dveře, které oddělovaly prostory mateřské školky od zbytku domu, vystoupala po schodech, a minouc byt, vešla bez zaklepání do ateliéru v podkroví. Charles seděl u štaflí, dokončoval obraz. Nesmí zapomenout na bradavky. (Na obraze Jeana Fouqueta Panna Maria s dítětem vypadává Marii ze živůtku prs, který nemá bradavku; nemohla své dítě kojit.) Karton devadesát dva krát sto jedenáct centimetrů je na odvrácené straně zamřížován latěmi jako anglické okno. Tělo i obličej figury patří Broně. Několik měsíců líhala v náročné poloze modelem, všechno ji bolelo, a Charles odolával chuti přilehnout, aby nepromrhal ani špetku touhy. Když dílo dospělo do finále, odhalilo anděla ženského pohlaví; tváří se jako „pod praporem“, ale zatím se chystá zhřešit a svlékl si křídla, aby mu nepřekážela. Opelichané atributy visí jako protézy na starém věšáku z ohýbaného dřeva. Na podlaze se válí kuchyňské nádobí. Bukolická krajinka v pozadí radostně souhlasí s nekomplikovanou pohlavností rozevřeného těla na pohovce. – Hotovo. Malíř namočil štětce do terpentýnu.

Stála u dveří v bílých propínacích šatech nad kolena; spodní knoflíček chyběl. Měla nahé nohy, růžové nehty a plátěnou zdravotní obuv s korkovou podešví. Voněla krupicovou kaší. Stoupla si za malíře a poprvé spatřila dokončený obraz. Byla dojata.

– Takhle vypadám…?

– Ve skutečnosti jsi chlípnější.

– Ve skutečnosti mě bolelo za krkem. Co se v takových případech říká?

– Co chceš.

– Jak ho nazveme?

– S tím si nelam hlavu. Většina obrazů se jmenuje Zátiší, Kompozice, Zima nebo Koupel… Nanejvýš Jaro na Vysočině, Údolí Lučního potoka a podobně. Čím je titul obecnější, tím líp. Každý si může myslet, že dílo obsahuje nějaké poselství, a to není na škodu…

Pomalu se přibližoval, až stáli těsně u sebe, a nedočkavě ji objal. Rozhrnul propínací šaty a nahmatal obnažený klín. Ustupovala drobnými kroky jako při tanci, a když ucítila vzadu pod koleny okraj pohovky, uchopila ho za ruku.

– Tady ne…! Vyšli z ateliéru. Nechal se vést. Zvědavě kulhal za ní. Scházeli ze schodů, tápali po zdi.

– Kam jdeme?

– Můžeš mluvit nahlas, nikdo tu není.

Šel jako ve snu; zdál se mu tisíckrát. Pokaždé když zastavila, narážel na ni a cítil na slabinách tuhé polštáře hýždí. V přízemí zastavili u nově vybudované cihlové příčky; byla cítit čerstvou omítkou. Broňa odemkla typizované dveře. Do kuchyně zaléhalo světlo z ulice. Blýskalo se kovové nádobí a voněla krupicová kaše.

– Nemáš chuť na kakao?

Snad ani neměl…

Prošli kuchyní, vstoupili do herny. Sokly obou zabraných místností nechal národní výbor obložit bleděmodrou hmotou; na parkety přilepili linoleum. Ve výši jednoho a půl metru končilo obložení dřevěnou lištou. Stejná hmota pokrývala lavice, stoly a stolečky.

– To je umakart, vysvětlila Broňa, – hmota, která nám pomůže vyřešit bytovou krizi.

Na druhém konci dvora opouštěli diváci Osvobozené kino. Někdo se smál a nemohl přestat.

– Fanouši, zavři sál, uklidíme ráno, zaslechli paní správcovou.

– Tady, rozhodla Broňa. Nadzvedla kyčli, jako když šplhá na barovou židli, odhrnula šaty a usedla na jeden z těch bleděmodrých stolů. – Studí…, zahihňala se. – Poruč mi, abych roztáhla nohy.

– Co…?

– Abych roztáhla nohy, požádala netrpělivě. – Chci to slyšet.

– Roztáhni nohy, řekl.

Zakňučela jako štěně a nohama si ho přitáhla k sobě. Byl překvapen mocí těch slov. Vcházel a vycházel a Broňa se svalila na umakart, až to žuchlo, máchala rukou, a pohánějíc Charlese patami, shodila několik dřevěných hraček a panenku v národním kroji. Nic takového nikdy nemaloval, jen po tom toužil. Někde tady pod stolem zůstaly zbytky jeho snů. Vtom stiskla zuby a znachověla. – VIDÍM HO…! křičela, – VIDÍM PŘÍSTAV Z LODI… A škubala sebou, až se zdálo, že nikdy nepřestane, a nohy jí vystřelovaly ke stropu. Když povolila stisk, nadechla se a začala se tiše, dlouho a nezadržitelně smát. O chvíli později stál Charles na písku mořském.

Chvíli tak zůstali.

– Hošíčku, položila mu čelo na rameno, – jsem ráda, že jsme se konečně potkali… Bóže, to jsem utahaná…

– Bolí mě noha, řekl, spokojen s vlastním tělem, a opatrně se vyprostil.

Sjela ze stolu, shrnula si sukni. Z vteřiny na vteřinu se proměnila; zdála se o hlavu menší. Všiml si vrásek. Pomalu si zapínala knoflíky. – Radši už jdi nahoru, někdy je sem vidět…

Když odešel, pečlivě omyla stůl a jedno místo na podlaze. Posbírala hračky. Zvedla panenku. Ve světle lucerny z ulice se linoleum lesklo jako kluziště.

Opačným koncem štětce vyryl do čerstvé malby Charles a letopočet MCMLXXV. Na zadní stranu připsal tužkou: Všechno začalo tím, že jsem nenosila do školky spodní kalhotky.

Poznámka na rubu je dodnes čitelná. Víc se z obrazu nedozvíme.

Na druhý den svolaný ústřední výbor aligátorů zasedl v deset hodin dopoledne a ve dvanáct bylo po všem. Hlavním bodem jednání, oproti původnímu programu, byla krátká zpráva kandidáta Josefa S., po přednesení označena jako tajná; diskuse, závěr a přijatá opatření v zápise chybí.

O měsíc později schválilo Federální shromáždění doplnění zákona o československé federaci, v němž se pravilo, že nemůže-li prezident ČSSR vykonávat svůj úřad po dobu delší než jeden rok, může Federální shromáždění zvolit nového prezidenta. Nejvyšší zákonodárný sbor této možnosti využil a prezidentem zvolil Gustáva Husáka. Nový prezident se s otcem neznal a nikdy jej nenavštívil.

Za další měsíc se uskutečnila největší tělovýchovná slavnost; vcelku byla hodnocena jako úspěšná a proběhla bez rušivých elementů.

Generál zůstal naživu. První cesta aligátora JUDr. S. po spartakiádě vedla do prádelky ve dvoře Villy Emma v ulici Marie Pomocné. Potřeboval se uvolnit a přijít na jiné myšlenky. Jakmile se svlékl a uvelebil na střihačském stole, zahájil otec bez zlého úmyslu konverzaci:

– Tak nám generál tu spartakiádu přežil, viďte, pane prokurátore…

– Říkal jste, že umře, proto jsme ho odvolali, řekl prokurátor nasupeně.

– Nic takového jsem neřekl.

– Jak to, že ne…? Učinili jsme složitá opatření, dokonce jsme byli připraveni úmrtí o týden posunout!

– Že bych se splet…?

– Teď už je to jedno, ať si dědek umře, kdy chce, mávl rukou aligátor. – Ale kdybyste neříkal, že umře, až půjdou děti naposled do školy, mohli jsme ještě počkat.

– Já jsem neříkal naposled.

– Říkal jste ve svátečním.

– Ve svátečním se chodí do školy i poprvé.

– Takže on umře v září?

Otec mlčel.

Prokurátor se posadil. – Letos?

– Jak to mám vědět?

– A co teda pak znamenal ten kůň?

– Položte se, uklidnil ho otec. – Bum, bum, bum, štěstí bílej kůň… To vy jste se zmínil o Alexandru Makedonském.

– Takhle zůstanu do smrti kandidátem, postěžoval si prokurátor; ale pak se přece jen položil a uvolňoval, až se uvolnil docela a mohl radostně podlehnout vlivu blahodárných paprsků v centru kosmických sil.

Loučil se smířen. – Vždycky když od vás odcházím, cítím, že každá buňka mého těla je živější.

Generál skutečně zemřel v září, ale až za čtyři roky; dva týdny po státním pohřbu odešel za svými spolubojovníky Ihnás Babinčák Fago. V posledním dni desetiletí potkala akutní mozková příhoda také Aloise Očenáška. Čekal na ni dlouho a šťastně ji přežil, poněvadž smrt už měla v tom roce vybráno. Mladšímu synovi se zdálo, že se mu z nemocnice vrátil někdo jiný.

Ostinato

Jednou týdně, v pátek odpoledne a bez ohledu na handicap, dopraví syn nemocného do vany. Přesunům předchází komplikovaná diplomacie (Pojď do vany… S plným žaludkem nelezu do vody, abych se neutopil… Potřebuješ vykoupat… Jsem čistej), která je a je čím dál rafinovanější. Nakonec sedí nahý stařec v teplé vodě a věnuje se rozhovoru. Našamponovaná hlava se mu jemně třese pod synovými prsty…

– Máš štěstí, že jsem tvůj otec…

– …?

– … poněvadž kdybych byl tvoje matka, nemohl bys o mě takhle pečovat.

– …!

– Proč mlčíš?

Syn netuší, jak by měl odpovědět.

– Schválně: uvažuj, co bys dělal, kdybych byl tvoje matka.

– Nevím, tati.

– Jak máš problém, hned od něj utíkáš; jinak víš všechno nejlíp.

– Momentálně mám problém, jak tě dostat z vany.

– Neboj se a klidně mě vyklop, třeba to přežiju, polituje se stařec.

– Ale já třeba ne.

– Bodejť… Ty bys byl schopen nechat mě tady zahynout jako v Himálajích.

– Zavři oči, spláchnu ti hlavu!

Nejlépe se osvědčil dětský šampon; neštípou po něm oči. Časem se syn propracuje k originálnímu postupu: vypustí vodu a mokré tělo osuší ve vaně, aby při vytahování neklouzalo.

– Zima…! volá rodič, – zima…! Dostanu zápal plic…!

Dostane škytavku.

Je vytažen, zabalen, usne.

Nastává hodina doplňování zásob. Má koupit tvrdý chleba, který otec neukousne, nebo čerstvý, který ho nadýmá…? Někdy nemají žádný, poněvadž teprve dovezou (už nepřivezou). Tak se střídá týden s týdnem, měl by malovat, shání pečivo. Ale v plánovaně ošuntělém nedostatku je něco konejšivého: přináší důvěrnou jistotu, že budoucnost existuje.

– Za první světové války v Lublani, posmívá se vykoupaný a nakadeřený otec, – jsem dokázal sehnat chleba dřív než ty!

Jméno mu něco připomene, zvážní a sáhne po rejstříku triste. – Chtěl bych se tam podívat…

– Kam, tati?

– Do Lublaně. Chtěl bych se tam podívat, ještě než umřu… Projít se po Zoisově třídě, kde bylo krejčovství… Zajet na Bled, kam jsem unášel tvoji matku… Zase slyšet Dostaveníčko… Všechno si ještě jednou připomenout… Kdo ví, co je tam teď…? Húúú…!

Syn decentně odkašle.

– Samosebou že bych se asi neprocházel, když jsem chromej. Stařec setře slzu. – Nemusíš mi to připomínat!

– Já jsem tím nic nemyslel, tati.

– Taky bych ti to nedoporučoval. Poněvadž s tebou počítám. Otec se odmlčí a dodá vychytrale: – Pojedeš se mnou a já si tam koupím brslenový párátka.

– Myslel jsem, že jsi na ně zapomněl.

– Synku…! Na takovou věc se nedá zapomenout.

– To se o nich budeme bavit pořád? Máš protézu!

– Dávno jsi měl pochopit, že mi nejde o zuby. Chtěl bych ty párátka prostě ještě jednou vidět. Nebo jen cucat. Je to tak těžký? Dal bych si jedno do pusy a cucal ho místo kouření. Jsou zdravější.

– Tati…, sám určitě vidíš, jaká je to blbost.

– Možná pro tebe. Co zbejvá starýmu člověku na konci života? Ovšem jestli je ti zatěžko sehnat nemocnýmu tátovi, kterej ti dal život, několik párátek, řekni to rovnou!

– Dobře víš, že problém není v párátkách. Celá akce je praštěná. Kdo to jakživ slyšel, do Lublaně pro párátka…? Dneska se necestuje jako za Rakouska! Požádáš o pas, o doložku, o valuty. Seženeš pozvání, vyplníš doklady, vystojíš fronty, necháš se ponižovat, a nakonec nejedeš nikam.

– Jenom bych je cucal. Měly takovou zvláštní, jinou chuť…

– V mládí má všechno jinou chuť. Ještě bys byl zklamanej a třeba by se ti přitížilo.

– To je teda odporná kalkulace…! Pojďte sem všichni! Pojďte se podívat, jak hyne synovská láska na posranejch párátkách…

– Z brslenu.

– Ano, z brslenu. Húúú…!

– Nikdo nepřijde, tati.

– Húúú…!

– Bydlíme tu sami. Hotovo. Zvedni ruce, dám ti čistou košili!

Stařec malátně pozvedne ruce. – Kdyby aspoň přijel generál s Babinčákem; s tebou je nuda.

– Generál umřel loni na podzim, Babinčák hned po něm. Ty si nic nepamatuješ!

– Vzpomínáš, jak nám vyprávěl, že zachránil v klášteře dřevěné polychromované sochy…?

– Asi jsem u toho nebyl… Drž!

– … nezachránil nic. Když jsem tam byl já, tak s těma sochama v zimě topili. Jenomže jsem neměl srdce to tomu Svobodovi říct… Poslední slova hučí otec do košile, která je mu přetahována přes hlavu.

– Máš srdce s každým, jenom se mnou ne…, zapěje syn refrén známého šlágru.

– Kdo tady potřebuje soucit? vykřikne otec a divoce šermuje rukama, dokud se hlava nevyklube z límečku. – Snad JÁ, ne?!

– Nevrť se, zapnu ti knoflíčky.

Zakrátko se stařec utiší. – Když tu nejsou ti, co umřeli, už mě to nebaví, postěžuje si. – Nakonec jsi mi zůstal na krku ty.

Přejde týden. Je páteční odpoledne. Bez ohledu na handicap dopraví syn nemocného do vany. Přesunům předchází komplikovaná diplomacie, která je čím dál rafinovanější. Nakonec sedí nahý stařec v teplé vodě a věnuje se rozhovoru. Našamponovaná hlava se mu jemně třese pod synovými prsty. Hlas vibruje v rytmu.

– Prostě bych se tam chtěl ještě jednou podívat… Není spravedlivý, když je člověk v životě někde jenom jednou, a pak už se tam nikdy nemůže vrátit…

– Myslím, že není.

– Bylo by spravedlivý, abych to ještě jednou viděl… Húúú…

– Bylo, tati.

– Asi dostanu zápal plic…

Je vytažen, zabalen, usne.

A tak dále každý pátek, takové pravidelné rodinné opakování motivu.

Evonymus

olej na překližce, 26 × 24 cm

(Nenápadný obrázek visel v přijímací hale hlavní lázeňské budovy. V roce 1992 byl odcizen, v roce 1997 jej neznámý mecenáš na aukci v Miláně vydražil za vyvolávací cenu a vrátil do republiky. V současné době je umístěn v pracovně ředitele mezi okny.)

Pacienta přivezla do Janských Lázní sanitka na jaře roku 1980. Kromě dětí z Evropy a z arabsky mluvících zemí se zde léčili nemocní v produktivním věku, s dobrou prognózou. Otec požadavkům nevyhovoval: neměl kuvajtské občanství, oslavil sedmdesáté páté narozeniny a pobíral důchod. Aby se mohl stát doyenem posledního turnusu před hlavní sezonou, podplatili ošetřujícího lékaře (Bez názvu, olej na lepence, 31 × 23 cm), posudkového lékaře (Hořické trubičky u ministra, olej na plátně, 77 × 69 cm) a neurologa (100 $). Na severních svazích ještě neroztál sníh, slunce nabíralo dech a holubi před kolonádou zobali z ruky. Alois Očenášek zatím netrpělivě čekal, až za ním do lázní dorazí syn.

Syn zatím podplácel orgány. Na oddělení pasů a víz, kde byli zvyklí na obálky, se dostavil se zabaleným obrazem Ruské motory (olej na plátně, 100 × 78 cm), a sotva prošel dveřmi. Náčelník oddělení pasů a víz nechtěl na úplatek pohlédnout ani jedním okem. – Člověče…, tady mi to neukazujte, nebo nás oba zavřou…

Dohodli se na návštěvě v ateliéru. Náčelník přišel s manželkou. Měl pěknou paní. Zatímco pil koňak, prohlížela si obrazy. Nevěděla, co si má myslet. Váhali.

Mladší syn připevnil obětinu na štafle a snažil se pomoci v rozhodování. – Když jsem potřeboval dostat otce do lázní, všechno šlo hladce, ujistil je.

– To je snad rozdíl, ne? vzhlédl náčelník. – Já jsem veřejný činitel.

– A co to vůbec je? zeptala se manželka.

– Obraz se jmenuje Ruské motory. Zde je motor, ukázal mladší syn, – dole indiánský náčelník.

– Nezdá se vám, že má moc velkou hlavu?

– To dělají ty péra, paní.

Dvojice studovala plátno, a nemohla se vyjádřit.

– Ruské motory… přemítal manžel a ze zvyku, jehož se nezbavil, si prohrábl přirození. – Něco mi to říká… Ale doma bych si je rozhodně nepověsil. Co myslíš?

– Máme malý byt, přitakala ukázněně choť. – Pořád bych měla pocit, že mi ten motor padá na hlavu.

– A něco jiného? Mohl bych například vaši paní portrétovat…

Ženě zvlhlo oko.

– Myslíte akt?

– I to je možné.

– Nepřichází v úvahu! zamítl manžel plán v zárodku.

– Možná tedy, kdybyste měl nějaké květiny…, požádala zklamaně žena. Mladší syn zalitoval, že neměl nikdy nutkání malovat květiny, a sáhl do knihovny pro bleděmodrou obálku se stodolarovkou, připravenou pro případ, že bude se svým uměním v koncích. Úředník prohlédl obálku proti oknu a zasunul ji do kapsy.

– Proč chcete mermomocí do Lublaně?

– Pro párátka, pane náčelníku.

– To má být sázka, nebo vtip?

Odpověděl, že nejde ani o jedno, ani o druhé. – Otec o nich básní celý život. Říká, že se na ně nedá zapomenout. Je po mrtvici…

– Pojedete individuálně, nebo s cestovkou?

– Sám.

– Budete potřebovat ještě pozvání, řekl náčelník oddělení pasů a víz. – Od koho?

– Od kohokoli.

(V Lublani nikdo z příbuzných nežije, nikdo, o kom by věděl; jediný bratr nebohých sester Ljubici a Milici zahynul někde na jižní polokouli. Jestli zplodil potomky s Němkou, sotva budou žít v Lublani…) – Ale o tom jste nic neříkal.

– Říkám vám to teď! Stát chce mít jistotu, že nezůstanete v cizině bez prostředků; o devizový příslib jste nepožádal, musíte předložit pozvání.

– Já radši požádám, souhlasil mladší syn.

– Ale příděl deviz je určen hlavně těm, kteří je nemají. O vás se říká, že prodáváte do ciziny obrazy.

– Když to víte, proč bych měl shánět pozvání? Vezmu peníze, požádám Rakušany o tranzitní vízum a jedu. Za tři dny jsem zpátky.

– Člověče…! To kdyby udělal každý, budeme mít z hranic korzo.

– Můžete mi tedy stručně vysvětlit, co mám dělat?

– Ano. Hlavně to nekomplikujte. Tady je adresa. Zajděte tam a řekněte, že vás posílá Sváťa. Nezapomeňte, SVÁŤA. Až přineste pozvání, vydám vám pas a výjezdní doložku. Můžete vycestovat.

Manželé se rozloučili.

V Dlouhé ulici žil starý člověk, který několik let podával pravidelně inzerát do Lidové demokracie: Sběratel odkoupí dopisní obálky z ciziny se známkami, jen kompletní, zachovalé, Zn.: „I pohledy“. Za značkou adresa. Inzerent o všechny použité dopisní obálky či pohledy neměl zájem, ale za zvlášť vydařený kousek, bez ohledu na hodnotu orazítkovaných známek, byl ochoten zaplatit i deset západoněmeckých marek. Obálky mu přinášeli studenti, důchodci, příbuzní emigrantů, děti a příležitostní adresáti.

Adresa, kterou dostal mladší syn od úředníka z oddělení pasů a víz, se shodovala s adresou v inzerátu. Dlouho nad ní přemýšlel. Poslední dopis z ciziny poslal otci v osmašedesátém roce George Aim z Chicaga. Vrtalo mu hlavou, proč někdo kupuje použité obálky. V noci se vzbudil, hleděl do tmy a dumal, na čem neznámý založil svůj byznys. Když se konečně dovtípil, usmál se do tmy a usnul. Ráno vstal osvěžen. Ve čtvrt na deset stál před domem v Dlouhé ulici.

V přízemí byla cukrárna, v patře byt. Na dveřích štítek, na štítku Zámečník. Zazvonil.

Otevřel starý člověk. – Nesete obálky?

– Nenesu, řekl mladší syn. – Ale jednu bych nejspíš koupil. Posílá mě Sváťa.

– Pojďte dál.

Připadal si jako na poště. Nábytek měl spoustu přihrádek a zásuvek s nadepsanými štítky. Místo pod okny zabíral stůl, na něm velká lupa ve stojánku s ohebným ramenem. Nízko nad pracovní plochou visela lampa se zeleným stínítkem, vychýlená mimo svislou osu provázkem přivázaným k okenní klice. Pod lampou zahlédl lahvičky s inkoustem, tuše, pera, štětce, rydla, u stolu mnoho let používané otáčecí křeslo s překližkovým sedákem a podložkou z pěnové gumy. Na skříni stál glóbus s vydřenými místy na jednotlivých kontinentech. Byt byl cítit starými almarami a razítkovou barvou.

– Odkud? zeptal se ten člověk.

– Z Lublaně, řekl mladší syn.

– Lublaň… Člověk zamířil k příslušnému šuplíku. – Kdo píše komu?

Mladší syn stvořil příbuznou, přidělil jí jméno, nadiktoval otcovu adresu. Zprávu ochutil několika rodinnými podrobnostmi. Jistá Janica psala švagrovi, že se dlouho neviděli a že zve celou rodinu do Lublaně. Ten člověk doporučil němčinu, a tak se Janica mohla těšit, že bude moci brzy své drahé příbuzné an die Brust drücken. Syn souhlasil, ale má přijít zítra. Je to fajnová práce, ten člověk ještě bude obálku upravovat, původně chtěl být jemným mechanikem. Dopis napíše kvůli rukopisu jeho dcera, která bydlí v Terezíně, musí tam zajet. Až bude pozvání na světě, dostane pět set marek; dvě stě padesát on, dvě stě padesát zprostředkovatel. Kurevská práce. Uživí se, ale nezbohatne…

– A jak se panu otci daří?

– Vy ho znáte?

– Boha jeho…, řekl ten člověk. – Před třiceti lety jsem ho vyšetřoval, a zapomněl jsem se na něco zeptat.

– Vidíte, jak to šlo! řekl náčelník oddělení pasů a víz, a ve čtyřiceti letech spatřil mladší syn poprvé v životě cestovní pas.

Rychlík odjížděl navečer z Hlavního nádraží. V lůžkovém voze bylo čisto. Ze stropu zpíval Karel Gott. V Gmündu si prohodil roli s rakouskou dechovkou. Okolo Vídně zněly housle Fritze Kreislera, před spaním v šeptáčku u lůžka Knabenchor. Ráno dráha zajódlovala, pustila citeru a ohlásila zprávy o počasí. V Alpách zahlédli cestující sníh. Po přejezdu jugoslávských hranic bylo možné zaslechnout v jídelním voze veselou píseň Ja sam Joza z Portoroža. Šlágr byl po refrénu přerušen; až do Lublaně pak reproduktory propouštěly jen samé volné věty a vlak se vlekl v jejich rytmu. Adagissimo a poco a poco lacrimoso.

S hudbou si notovala pochmurná nálada na peronech. Lidé na sebe nevolali a nesmáli se. Převládala pietní kontemplace. V pauzách se ozýval dětský pláč. V Lublani se muselo rychle vystoupit; rychlík pokračoval do Rijeky a poslední tři vozy odpojovali v Pivce do Terstu. Když vlak vjížděl do nádraží, bylo pod mrakem a v lublaňské nemocnici umíral prezident Federativní socialistické republiky Jugoslávie maršál Josip Broz Tito.

– Hrdina a velký přítel československého lidu, pravil recepční v hotelu a vzal si od mladšího syna pas.

V zakouřené hotelové hale seděli zahraniční novináři a členové televizních štábů a objednávali si drinky. Čekali, až Tito umře.

– Jak dlouho se zdržíte? zeptal se recepční.

Odpověděl, že se zítra musí vrátit.

– Škoda že nestihnete pohřeb.

Mladší syn uložil kufřík. Umyl se a zahájil pouť po restauracích. Postupně navštívil podniky ve čtvrti pod nádražím, mezi dómem a kostelem sv. Jakuba, obešel nějaké větší náměstí s parkem uprostřed. Orientoval se podle řeky, držel se jí pokud možno na dohled. Většinou si objednal kávu, nebo čaj. Častěji čaj. Měli anglický, velmi chutný, doma nebyl. Při placení se nezapomněl zeptat na brslen a zamyšleně zasunout do kapsy vzorky párátek. Zdálo se mu, že prostý lid je paralyzován žalem; někteří číšníci, jsouce přesvědčeni, že po maršálově smrti nastane konec světa, zatoužili si ještě užít slibovaného komunismu a odmítali peníze. Mladší syn se obával komplikací v cizí zemi a raději se domáhal účtu i tam, odkud místní odcházeli bez placení.

Shromáždil dostatečnou kolekci párátek, bolelo jej celé tělo. Ulehl oblečený, bez večeře a nechal se vzbudit před půlnocí. Hotelová hala byla prázdná. Maršál Tito mezitím umřel. Nebylo možné sehnat taxík. Město vypadlo z rytmu. Na nádraží musel pěšky. Cestou koupil velké balení toho anglického čaje. Na posledním schodu se bál, že mu postižená končetina vypoví poslušnost. Dostal lůžko ve stejném kupé a považoval to za dobré znamení.

České Velenice:

– Vy už jedete zpátky…? Máte něco k proclení…?

– Čaj.

– To byl teda výlet jak noha…

Otec byl ubytován v hlavní lázeňské budově. Druhé lůžko v pokoji čekalo na mladšího syna. Přivítali se v přijímací hale. Zvenku sem doléhal Tanec blažených duchů. Orchestr se připravoval na zahájení sezóny, Gluck se obracel v hrobě.

– Jak se máš? zeptal se syn.

– Jak vidíš, odpověděl otec, sedě v pojízdném křesle.

– Piju tenhle červenej čaj a cintám si na revéry. Když jdu čurat, je to žlutý. Červená barva ve mně někde zůstává.

– Co říká doktor?

– Že je to normální.

– Doma máme anglickej.

Otec se rozhlédl, popojel blíž k synovi a důvěrně sdělil:

– Je to tady samej mrzák…

– Aspoň vidíš, kam jste mě jako dítě posílali na prázdniny.

– Taky mám už třetí den chuť na králičí játra.

– Kde mám shánět králičí játra?

– Nemusíš je shánět. Říkám, že na ně mám chuť. Vezeš?

– Něco vezu, řekl syn.

Vyjeli výtahem do pokoje a syn vysypal z aktovky stovku párátek. Na stole ležela hranatá i kulatá párátka, rovný Zahnstocher, čačkalica zahnutá jako kinžál, výrobky z bílého, žlutého nebo červeného dřeva, luxusní cure-dents oblečená do tenkých šatiček z cigaretového papíru se jménem hotelu či značkou jídelního vozu expresu Jadranski blésak vedle primitivních a na obou koncích zašpičatělých nalámaných špejlí, které by slušný člověk nevložil do úst. Na samé dno úpadku patřilo párátko z umělé hmoty.

Otec je zkoumal, čichal k dřevu, některé ochutnal. Pak řekl zklamaně: – Tohle všechno, jak tu vidíš, vedle brslenu ani neleželo.

– Chtěl jsem ti udělat radost. Ale vypadá to, že celá Evropa používá stejný párátka.

– Řekl jsi, že chceš Strauch?

– Štrauch je keř, tati. Všechno je štrauch.

– V celý Evropě že by měli stejný párátka…? opakoval otec nedůvěřivě.

– Naprosto, potvrdil syn. – Zabalený v papírku. Jednou je možná budeme mít i u nás.

– Měls říct čačkalica evonymus.

– To jsem říkal. Připadal jsem si jako blázen.

– Pátral jsi v hotelu? Určitě je schovávají pro vzácné hosty.

– Moc se se mnou nebavili, zrovna umíral Tito.

– Viděl jsem to v televizi.

Syn ukázal na stůl. – V hotelu se používají párátka jako všude jinde. Někde mají na tom papírku… říkají tomu logo.

– Vím, co je logo.

– Na některém obalu najdeš i adresu a telefonní číslo.

– Všiml jsem si.

– Můžeš si zavolat. Starý muž znejistěl. Vida synův upřímný pohled, požádal: – Vyvez mě na procházku, snad se uklidním.

Kterýmkoli směrem je to buď do kopce, nebo z kopce. Stoupali průhledným lesem a břitký vzduch jim vyrážel dech. U Lesního domu zapřel syn kolo invalidního vozíku cihlou, aby mu tatínek neujel, a přinesl z výčepu pivo.

– Tak už to má za sebou. Taky u mě byl.

– Kdo?

– Maršál. Tito. Přivezli ho v pětašedesátým, když tu byl na státní návštěvě…

– Kdybys nekecal, tati.

– Jovanka, to byla lepotica! Tam jsou všechny…

Každým dnem vzdálenost zvětšovali. Charles koupil v Trutnově sportovní obuv. Denně urazili tři kilometry. Absolvovali cvičení v bazénu, masáže, zábaly. Večer klesali únavou. V noci pacient chrápal. Zvuk se stupňoval do fortissima, a náhle ustal a v kosmicky tichých pauzách, kdy otec nedýchal vůbec, se mladší syn lekal, že tatínek umřel, a současně těšil, že se konečně vyspí. Nato se cyklus opakoval. Rehabilitaci zaměřenou na drobné denní úkony pacient odmítl, poukázav na potomka co záruku soběstačnosti. Za šest týdnů došel o holích k jídlu a s pomocí druhé osoby zvládl v botaskách dvacet schodů.

Po návratu z lázní se otec se Zámečníkem sešel a oba muži spolu hovořili. Ve skutečnosti se potkali dřív, ale řekli si přibližně totéž. Události jdou za sebou, poněvadž je tak řadíme; když porušíme posloupnost, nic se nezmění.

Na přání druhé strany se rozhovor uskutečnil ve vinárně. V domě žil v minulém století významný český básník. Strmá ulička byla dlážděná kočičími hlavami a mladší syn dovezl otce z posledních sil až přede dveře. Zámečník hleděl z okna u rohového stolu. Otec zastrčil francouzské hole do koše na deštníky a usedl naproti. Syn se hovoru téměř nezúčastnil. Příhodu dílo nereflektuje, na obraze ji nenajdeme.

– Čím to, že jsme se za celou tu dobu nepotkali? přivítal ho Zámečník.

– S vámi je lepší se minout, odpověděl otec.

– To nemůžete nikdy vědět.

– Byl jste moje noční můra, pane náčelníku.

– Vy moje taky.

– JÁ jsem byl vězeň! Dodneška si pamatuju, že nemůže být světové vědy, dokud jsou na světě dva tábory, a ještě rok po propuštění jsem na záchodě nejdřív zabouchal na dveře, a pak teprve spláchnul.

– Ubližoval vám snad někdo?

– Mohlo to dopadnout hůř, přiznal otec.

– Tak vidíte. Taková byla doba. Minimálně paragraf sedmdesát devět a osmdesát trestního zákona. Sdružování proti republice. Celou tu velezrádnou partu jste znal. Chodili za vámi a šili u vás.

– Za mnou chodil i Zápotocký s Dolanským. Proč jste je nesebrali?

– Moc nechybělo, boha jeho…

Přišel číšník. Zámečník si poručil vodku. Nebyla první. Otec si neobjednal.

– Ke krejčímu se přece nechodilo jako k volbám, hájil se. – Nikdy tam nebyli všichni pohromadě. To víte líp než já.

– Chtěli jsme trestný čin překvalifikovat na paragraf sto třicet čtyři, ohrožení zásobování, ale nic se nenašlo.

– Něco byste našli, kdybyste chtěli.

– To si pište! Z vás by byl vzornej křeček. Zámečník se stal po druhé vodce familiérnějším. – Dva, vztyčil dva prsty a objednal si třetí vodku, – DVA balíčky vám přinesla ta Švédka!

– Přinesla si látku na kostým, pane náčelníku.

Číšník doručil třetí vodku s miskou slaných buráků.

Zámečník upil a poklepal si na hlavu. – Vlnařská tkanina střední hmotnosti, příčné žebrování, dvoubarevná osnova ze tkané příze… Na tu nezapomenu do smrti.

– Ryps muliné, potvrdil otec. – O ničem jiném nevím.

– To si vykládejte, Očenáš, koňovi.

Otec znejistěl a pohlédl na syna. – Jakému koňovi?

– To se tak říká, tati. Má větší hlavu.

Vinárna se začala zaplňovat. Vrchní pustil jukebox.

– Vůbec nevím, proč jsem tady, rozhlédl se otec bezradně po místnosti.

– Protože nás k sobě něco přitahuje.

– Mě nic nepřitahuje.

– Řekl jsem otci, vysvětlil syn, – že se mu chcete omluvit.

– Já jemu…!? Zámečník si nasypal do úst slané buráky.

– Já si jen doplňuju kamínky do mozaiky, pane… Měli jsme toho moc… Naklonil se k otci a žadonil způsobem, úměrným sto padesáti gramům na lačno vypité vodky: – Co jsem v důchodu, pouštím si častěji tu Vltavu… A poslouchám, jak ty potůčky ze začátku tečou úplně sólo… A najednou se mezi sebou začnou proplétat… A dávám si po letech dohromady třicet let odloženej pomníček, boha jeho… Chtěl bych se ujistit, že ta nádeničina měla smysl… Stejně je všechno dávno promlčený… Když mi prozradíte, co bylo v druhým balíčku a jak je možný, že jsme to nenašli, ulehčíte svědomí… Já nebudu litovat, že jsem se nestal jemným mechanikem, a jednou budu moct klidně umřít… To je fér… Měl nekvalitní zubní protézu a během řeči prskal burákovou pomazánku.

Otec požádal syna, aby mu podal hole a vstal. – Měl jste se stát jemným mechanikem, pane náčelníku, poněvadž já už si nic nepamatuj u.

– Takový věci mi, Očenášek, neříkejte, boha jeho! Na tohle si přece musíte pamatovat…!

– Když jsem po mrtvici, tak nemusím.

Oba Očenáškové odcházeli. Číšník jim podržel dveře. Dolů to šlo po kočičích hlavách hůř než do kopce. Těžší je sestup.

– Jaká věc byla v druhém tom balíčku? zajímalo mladšího syna.

– Zakazoval jsem ti na ni sahat, odpověděl otec.

– Nesměl jsem se dotýkat skoro ničeho…

– Nepovídej… Když jsem ušil paní Brázdové kostým z muliné, nic jsem si za práci nevzal. Poprosil jsem ji, jestli by mi mohla ve Švédsku koupit nůžky pro leváky. Tenkrát se jinde nevyráběly. Špatně se mi stříhalo, měl jsem od normálních nůžek puchýře. Někdo balíček potěžkal a usoudil, že je v něm revolver. Sledovali ho až ke mně. Jenomže při domovní prohlídce našli jen krabici, Rudé právo a provázek. Přitom měli nůžky na očích; celou dobu ležely na stole jako teď.

– Proč jsi mlčel? zeptal se syn.

– Asi jsem byl zvědavej, jestli na to přijdou.

– Nevěděl jsem, že jsi byl hrdina, tati.

– Nebyl jsem pro ně důležitej, Charlesi.

– To vykládej koňovi.

Vozík drkotal po navigaci. Bylo málo vody. Mezi kameny osychaly říční škeble. Řeka zaváněla rybinou.

– Proč tomu člověku neprozradíš, jak to tenkrát bylo? Měl bys klid…

– Já mám klid. Ať se trápí.

– To seš křesťan?

Otec neodpověděl.

Volby s poklesem tlaku na čtrnáctém poledníku

koláž, 43 × 48 cm

Obyvatelé města starší osmnácti let se mimořádných voleb v devadesátém roce nemohli dočkat. Dalo se při nich konečně vybírat. Polovina voličů volila tímto způsobem poprvé v životě. Za stolem v předsálí Osvobozeného kina seděli známí vysedavači a některá jména na kandidátkách vzbuzovala podezření, že jejich nositelé budou po zvolení stejně neschopní, jako byli před ním. Podezření se později potvrdilo.

Inteligentní bratranec obratně navázal v místě, kde před dvaatřiceti lety zkoušel pokračovat. Přestal čerpat kaly ve šroubárně, oprášil zatuchlé stránky a dopsal poslední kapitolu. Rukopis odnesl do redakce. Od té doby až do svého přirozeného skonu přinášel novému nakladateli měsíc co měsíc jeden román. Divili se, jak to stihne. Bach psal jednu kantátu týdně a o Vánocích a Velikonocích dvě, odpovídal suverénně. (Když po letech zemřel, marketingové oddělení našlo náhradníka, který pokračoval pod zavedeným pseudonymem William Whitebrick, změny doznal jen fiktivní překladatel, a autorova smrt zůstala nepovšimnuta. Pravidelní čtenáři nic nepoznali.)

Mladší syn svlékl flekatou halenu. Oholil se, vyčistil si boty, oblékl si čistou košili a vypravil se k volbám. Pod na rychlo spíchnutým heslem ZPÁTKY DO EVROPY se v oprýskaném vestibulu odebral za plentu. Cítil se svobodně, city nechal v ateliéru; zvykl si zůstávat opatrný a rezervovaný. Nepoužité kandidátky roztrhal na malé kousky a hodil do koše. Přistoupil ke stolu. Stejně jako minule oznámil komisi, že otec je těžce nemocen a nemůže se k volbám dostavit. Stejně jako minule se divili, že ještě žije.

– Zítra oslaví devadesáté páté narozeniny.

Mladičká aktivistka se pohroužila do volebních seznamů. – Mám ho…! vykřikla. – Nikdo se nemůže ztratit!

Zkušené člence komise, učitelce, přibyly od minulých voleb šediny a křečová žíla. – To je přece ten kouzelník…! vzpomněla si.

– Pomáhal lidem, opravil ji předseda.

– Byla bych nerada, aby pro samou demokracii došlo právě v našem okrsku ke zmanipulování prvních svobodných voleb po čtyřiceti letech. Pracujeme dobrovolně, ve volném čase, a máme doma rodiny!

– Jednou jsem za ním zašel, měli jsme k obědu kapra, připomněl předseda osobní zkušenost. – Ta ryba nebyla nejčerstvější…

– Nezapomeň, že se stýkal s některými představiteli minulého režimu.

– Disponujeme přenosnou urničkou, je to naše povinnost.

Zkušená, šedivá členka pohlédla na hodinky. Potom na mladšího syna. – Stačíte otce připravit?

– Co tím myslíte?

– Aby vypadal důstojně.

– Když chceme zpátky do Evropy… Zelená aktivistka se nakažlivě usmála. – VPŘED do Evropy, namítl mladší syn.

– To máte jedno, řekl předseda. – Některý auta mají zpátečku dopředu. Neměl by tam pan otec nějakou předpověď ohledně výsledku?

– Od té doby, co ho ranila mrtvice, nepředpovídá.

– Chápu. Takže děvčata přijdou zítra v jednu. Snažte se…

– Já vím…

Druhý den přijel starší syn se ženou. Nepili alkohol ani mléko. Přestali kouřit, jíst hovězí a vepřové. Maso obsahovalo těžké kovy, mléko bifenyly. Starší syn i jeho žena byli z diety nervózní. Ale co by neudělali pro zdraví. Měli dvě dospělé děti.

– Ještě přestaneme souložit a pak umřeme, ha, ha…

– Tatínek vypadá dobře, viď?

Kdykoli pohlédla na tchána, hodnotila status: – Dneska mi připadá nějaký žlutý…

– Myslí to dobře, omlouval starší syn svoji ženu.

Pak odešel do pokoje za otcem. Chvíli tam šamanil. Viděli se málo, něco si řekli. Pacient většinou podrobně vylíčil, že má výpadky obrazu společně s televizí, a lékař mu vysvětlil, že zlepšení nemůže očekávat. Schylovalo se k bouřce. Vymlouval se na nízký atmosférický tlak. Na tlak a na průvan otec věřil. Co mohl chtít? Měl být rád, že se mu nezhoršuje sluch. To chápal. Šlo o obecně uznávaný princip světové rovnováhy. Také by se mu mohl zlepšit hmat. Ze setrvačnosti si postěžoval na mladšího syna (čeká, až umřu, aby si sem mohl tahat děvky) a dlouho se blaženě usmíval jako pasáček, který měl zjevení.

Inteligentní bratranec se ženou přišli cestou z volební místnosti blahopřát, doprovázeni slabomyslným bratrancem. Dostával propustku každý víkend; stal se na Pustaji nejstarším chovancem, a nebylo jej kam přemístit.

Broňa přinesla ovocný dort bez cholesterolu.

Učuránek s Inkou pracovali ve volebních komisích v místě bydliště.

– Mám dnes šťastný den, oznámil inteligentní bratranec.

– Kandiduji, a konečně jsem to dopsal.

– Ukaž!

Charles k sobě přivinul dívčinu kučeravou hlavu.

„Je to ještě dívka?“ ptal se sám sebe.

Betty se nebránila a přitiskla svou tvář na Charlesovu hruď. „Miluji tě, Charlesi,“ řekla.

„Miluji tě, Betty,“ řekl vážně bývalý psanec. „Nikdy jsem ti nemohl nabídnout víc než tulácký život. Snad nyní konečně najdeme klid.“

Betty byla jedinou dědičkou a dvojice se vrátila na ranč za Velkou řeku. V kraji nastal mír a muži se vrátili ke své práci. Charles uměl hospodařit. Odložil zbraně a poradil Betty, aby přikoupila pozemky severně od ranče s dobrým přístupem k vodě a zvětšila stádo.

Radost z nového života kalila mladé ženě jen otcova smrt. Starý rančer zemřel, aniž pochopil, že cílem obou mužů, kteří se tak nenáviděli, bylo pouze Bettyino štěstí. S ubíhajícími roky se zapomnělo, že ji milovali oba, každý svou jedinečnou láskou, jež je vlastní statečným mužům. Jen večer, když v Červených horách nad Mt. Vernonem zapadalo slunce, ze skalisek neslyšně vylétali netopýři a kraj se ztišil, Černý Bart v ohradě tlumeně ržál a pohazoval hlavou, jako by rozuměl.

Konec.

Otci se pletly vzpomínky; bylo to rok od roku horší. (Život je mžik, Charlesi, s tím nic nenaděláš; na konci se ohlédneš, a nevíš, co byla pravda, a co se ti jen zdálo.) Podezírali ho, že si vymýšlí.

– Májo, vykřikl náhle, vida tolik známých. – Dnes vám to mimořádně sluší, Majo… Jste okouzlující…

– Je oblečená, nebo nahá? vyzvídal mladší syn.

– MAJA PLISECKÁ, TY IGNORANTE! Otevřely se dveře a vešla MAJA PLISECKÁ. Víš, o koho jde…? Odložte si, Majo Michajlovno… Přivezl ji Ščedrin… Byl o sedm let mladší… Žárlil… Pojďte dál, Rodione Konstantinoviči… Věřil mi… Měla nádherné tělo… Pevné a pružné… V kině akorát hráli Spartaka… Tančím Frygii, řekla… Kdo ji potkal na ulici, v životě to do ní neřek… Národní umělkyně RSFSR… Půlky jako houžve… Ramínka jako porcelánová panenka… Nejedla, jen pila… Přepudrovala se labutěnkou… Viděl jsem její ruce… Byla bez energie… Rodion na dvoře kouřil…

– To by mohlo stačit, tati.

– A víš, proč, Charlesi? Měl jsem cit s materiálem. Jemná práce. Dotýkal jsem se jich jako vánek. Kdo nemá cit s materiálem, nemůže dělat ve šroubárně.

Ihnáse Babinčáka Faga vystřídal po jeho smrti emeritní prokurátor JUDr. S. Vytrvale přicházel na návštěvu. Byl v penzi. Kýla mu narostla do velikosti dětské hlavy; všude ji vláčel s sebou. Zasmál se, kýla se třásla. Tak velké kýlní pasy se nevyráběly. Ode dveří žvanil.

– DÍVÁTE SE NA TELEVIZI?

– Někdy, viď, Charlesi? Ale máme výpadky. Občas je poučnej pořad. Jeden profesor doporučoval položit po porodu neumytý dítě matce na břicho, aby je mohla hladit.

– Jak dlouho?

– Není to dlouho, viď, Charlesi? Minulej tejden. Říkal hladit, hladit, hladit! A kojit.

– JAK DLOUHO MÁ HLADIT?

– To neříkal. Musí připravit dítě na to, že mu bude celej život lhát. Taky jsme viděli populární zpěvačku… Jak se jmenuje, Charlesi…? Vyhazuje nohy a má tlustý kolena… Měla boa… Už nevědí, co by.

– Skupina bulharských muslimů hrála rock, potvrdil mladší syn, – v pozadí Hradčany. Dáte si kafe?

– Dám si čaj.

– Na zprávy nekoukáme.

– VY NEVÍTE, CO SE DĚJE…?!

– Co se děje?

– Volíme lidská práva, demokratismus, oteplení, uvolnění, diskusi. Je mou povinností dohlédnout…

– V naší rodině jsme lidská práva celkem vždycky dodržovali, viď, Charlesi?

– S každým se ovšem bavit nemíníme. Kdo nestačí tempu změn, bude zítra vyměněn.

– Za koho?

– Jenom kombinuji, co by se mohlo stát, přemýšlel emeritní prokurátor v zajetí dějin.

– Že si nedáte pokoj, vyčetl mu inteligentní bratranec.

– Každému jsem pomoh, řekl otec. Vzpomínáte si, chlapci, jak přiletěl Herbert von Karajan s plotýnkama?

– To byl Karel Vlach, tati.

– Vážně?

– Nebojte se, vám už se nestane nic, uklidnil emeritní prokurátor otce.

– Taky jsem nic neproved.

– Ledacos ale budete muset vysvětlovat…! Jak jste kupříkladu mohl v devětačtyřicátém vědět, že Lobkovický palác na Pražském hradě bude jednou přebudován na Muzeum darů Klementu Gottwaldovi?

– To nebylo tak těžký.

Mladší syn přinesl originál anglický čaj. V osmdesátém ho přivezl z Lublaně místo brslenových párátek. Mockrát ho chtěl v posledních deseti letech vyhodit, ale čaj se nedal a pořád držel aroma. – Ruskej bohužel nemáme.

– Vy byste chtěli věčně všechno vysvětlovat?

– Musí nám říct všechno. Jak to prováděl. Včetně podrobností.

– Tatínek měl spoustu dobrých vlastností, které mnoha lidem umožnily si ho vážit, omlouval mladší syn otce.

Emeritní prokurátor si nedal pokoj. – Třeba za ním přijedou z televize.

– Nemám zájem účinkovat, řekl otec.

– To se ještě uvidí.

Starší syn složil vyšetřovací propriety. Tvářil se dosti rigorózně.

Mluvili tiše. – Tak co?

– Co co?

– Někdy vypadá, skoro jako by měl umřít.

– Svěřil se mi, že na to čekáš, Kódl. Teď je zvadlej, ale jak se zvedne atmosférický tlak, ožije. Uvidíš. Nepouštěj na něj průvan. Já vím, je toho na tebe moc, ale až umře, uleví se ti.

– Mně to nevadí.

– Tělo stojí za houby, chlapci, ozval se otec, – ale duch je furt dobrej, co říkáte…

Starší syn přikývl. – Seš na tom, tati, jako královna matka.

– Akorát že ona neměla takový starosti…

– V jaký kravatě si přeješ volit?

Otec loupl očima po synovi. – V žádný! Kdybys jim řek, že jsem po smrti, měli jsme pokoj!

– Dám vám čistou košili, pane mistr, nabídla se Broňa.

– Copak se těch voleb nezbavíme? hudral otec. – Chci rozhalenku!

– Tentokrát je máme konečně svobodné, opakoval poněkolikáté inteligentní bratranec. – Nevěřil jsem, že se toho dožiju.

– He… To si jenom myslíte. Poznámku emeritního prokurátora provázel sardonický škleb.

– A mimořádné, přidala se žena inteligentního bratrance. – Dobře že jsi tatínka včera vykoupal!

– Koupu ho denně. Někdy i víckrát.

– Cože je máme? hulákal otec s hlavou v košili.

– Svobodné. PRVNÍ po čtyřiceti letech!

Otec se ohradil: – Já jsem volil vždycky svobodně. Posledně na záchodě, jestli si vzpomínáš. To je skoro jako za plentou.

– Hlavně se snaž, aby všechno proběhlo hladce.

– Co mám teda dělat…?

– Navoňte ho trochu…

– Můžeš si vybrat, jakej chceš lístek. Kdyby se vyskytly potíže, pomůžu ti…

– … a strčíš ho do urničky…

– … a zdržíš se poznámek. Posledně tu kvůli tobě strávili hodinu a půl.

– Ale v televizi je spousta lídrů… Charlesi, podej mi brejle! A já ty lidi neznám…

– To je výhoda, tati. Budeš mít čistý svědomí.

– Vemte mu ty lístky a nechte mu jen jeden!

– He, he… Emeritní prokurátor se bavil.

Úředně se otec dovršením devadesáti pěti let stal nejstarším občanem města. (V domově důchodců žila žena, jíž mělo být sto devět, ale datum narození, prý se narodila v Rumunsku v roce korunovace krále Karla I., se nedalo ověřit.) Rozhodli se počkat. Obědvat budou až po volebním aktu. Muži nervózně přecházeli; žalostně jim kručelo v břiše. Otec se choval ukázněně. Slabomyslný bratranec dostal kus dortu, aby nebyl agresivní.

Ve tři čtvrtě na dvě se dostavily dvě ženy s urničkou. Stará a mladší. Stará se do nových poměrů nehodila, mladší byla asertivní a ekologická. Slabomyslný bratranec ji nepřesvědčivě obtěžoval. Ženy vybalily asparágus se třemi karafiáty a popřály otci ještě dlouhá léta mezi námi.

Otec se zamračil. – Nechci být mezi vámi!

– Neodmlouvej! pokáral ho starší syn. – Všichni mají hlad.

– Volíme, pane Očenášku, volíme! povzbuzovala mladá aktivistka a přidala veslařské á-hop!

Vymydlený stařec ve sněhobílé košili připomínal papeže. Charismatická ruka s lístkem se třepotavě blížila k otvoru v urně se státním znakem. Starší syn jemně uchopil otcovo zápěstí, aby je pomohl zklidnit. Cíl byl na dosah…

– Teď jsem si vzpomněl, ucukl otec v poslední chvíli, – že na sobě nemám vyznamenání.

– Tati!!! Minule jsi ho taky neměl, pravil mladší syn se zaťatými zuby.

– Jenomže minule nebyly první svobodné volby po čtyřiceti letech, Charlesi!

– Ve slavnostních dnech a státních svátcích má právo nosit vyznamenání in natura, pochechtával se emeritní prokurátor, – to mu nemůžete zakázat, he, he…

– Když umíral maršál Umbády Umbády, měl prsa plná řádů. To samý maršál Tito. Viděl jsem ho v televizi. Můj mladší syn byl přímo u toho…

– Až budete umírat, prosím, ale teď…

– Jaké vyznamenání?

– Tatínek dostal medaili Za zásluhy o výstavbu, pravila žena staršího syna.

– Kdy?

– Někdy v padesátých letech, viďte, tatínku?

Stará vysedavačka vtáhla hlavu mezi ramena. – My tady pracujeme dobrovolně, ve volném čase, má-me-do-ma-ro-di-nýýý…

– Dal mi ji Zápotocký, vysvětloval všem otec.

Mladá aktivistka se hystericky rozesmála. Žena staršího syna ji vyvedla před dům. Slíbila, že u ní počká.

Dali se do hledání: medaile je ze stříbra, kulatá (jak jinak), na líci je vyražená nějaká stavba. Nad ní svítí hvězda se srpem a kladivem. Vlají tam prapory, naposled visela na červené stužce se dvěma modrými proužky. Vzadu je nápis ZA ZÁSLUHY O VÝSTAVBU.

Otevírali zásuvky. Lovili v temných koutech. Zapichovali si do prstů špendlíky s barevnými hlavičkami. Zvedali víka všech krabic, které v bytě zabíraly místo. Objevili jedenáct sešitů se jmény a mírami zákazníků; jen tu vykutálenou medaili ne a ne najít.

Otec při té příležitosti vzpomínal na druhého dělnického prezidenta: – Někdy se zdržel… Morálka se časem vykouří, kázal, a historie nám předloží jen očištěné skutky… Říkal, že Desatero opsal Mojžíš od Babyloňanů… Měl to od faráře z Budče… Takový věci on si pamatoval… V Boha nevěřil… Kdykoli se podívám do zrcadla, pochybuji o tom, že stvořil člověka k obrazu svému… Tam, kde mají lidi Boha, měl prázdno… Stěžoval si, že musí chodit na koncerty vážné hudby… Nevěděl, jak se má tvářit a co má dělat… Když se blížilo Pražské jaro, bolela ho slinivka… Vždycky bych nejradši potichu odešel, ale pak si říkám, jednou jsi významný činitel, Toníku, nemůžeš to těm muzikantům udělat… Chtěl vědět, kdy si pro něj přijde zubatá… Aspoň orientačně… Že by při té příležitosti rád seděl v hospodě U Kopeckých… Kdy byla ta první velká potopa v Mezopotámii, co se o ní píše v Bibli…? Dva tisíce let před Kristem (to věděl taky) … Předpověděl jsem mu, že zemře, až tam bude druhá potopa… Myslel, že si dělám legraci, ale splet jsem se jen o rok…

Vyznamenání našel slabomyslný bratranec v koupelně ve skříňce nad umyvadlem. Připjal si je na poklopec a vyšel na ulici. Kolemjdoucí ženy jej pohoršené obcházely. Houpal se v kyčlích, a přirážeje pánví, vyvolával, že je Elvis Presley. V šestapadesáti si nedal pokoj. Inteligentní bratranec pohrozil, že zavolá na Pustaj; přijedou s injekcí a zůstane bez oběda! Medaili opatrně odepjala Broňa.

– Už ji nechci, řekl znechuceně otec. – Stačí mi stužka.

A zvolil.

Emeritní prokurátor se odporoučel. Scházeje ze schodů, doprovázen členkami volební komise s urničkou, zastavil se na odpočívadle.

– Co se týče mé osoby, prohlásil, – můžete se zeptat, koho chcete, každý vám řekne, že jsem vždycky pouze naplňoval zákon. Moje manželka vám to potvrdí.

Konečně dorazila bouřka.

Přírodě se ulevilo, otci se ulevilo, ulevilo se všem.

Prekérní situace

olej na plátně, 96 × 120 cm

Jedna z mála olejomaleb, které vlastní Muzeum kresleného humoru v Basileji. Na obraze přicházejí mladí kajmani napravovat chyby starých aligátorů, na tvářích nesou stigma vítězů. Zahajují slavnostně, a končí věcně. Zatím jsou slušní.

Otec, jemuž původně Villa Emma patřila, ze dne na den splnil podmínky v odstavci jedna, tudíž se stal oprávněnou osobou.

– Tudíž co…? znervózněl otec, který v té době nedoslýchal.

Mladý kajman tudíž přidal na hlase: – Stát vám sebral majetek…

– Nekřičte!

– … a teď vám vrací, co si po osmačtyřicátém neprávem přivlastnil. Stačí požádat, pane Očenášku, dům je váš.

– Říkali, že právem…

– Ale teď na to máme zákon.

– Tenkrát jsme měli taky…

– Já to vyřídím, tati…

– Počkej! ohradil se otec. – Sebral mi ho závorář Pejřík. Nebyl sám. Říkali z hrdla lidu pouto sňato; přitom když teklo na půdu, dovezli tašky a nařídili, že to mám opravit sám. Po mrtvici, cha, chá…

– Každou zimu se bojíme, přidal se mladší syn, – že nevyjdeme s uhlím. A nevyjdeme. Musíme koupit prach. Ten se samovznítí, přijedou hasiči. Letos přijeli pozdě, poněvadž nevěřili, že si z nich neděláme legraci. Těmahle rukama jsem vyráběl brikety! Sklep je očouzený, omítka opadaná, okna potřebujou vyměnit. Podlahy jsou zpuchřelé…

– To se teď všechno změní, pane Očenášku.

– … a otec trpí vysokým krevním tlakem.

– Sami vidíte, že stát není dobrý hospodář, namítl mladý kajman.

– My jsme ještě horší, bránili se synové.

– Všichni žádají.

– Proč tu není ten Pejřík? rozhlížel se otec. – Utopili jsme v tom ateliéru spoustu peněz.

– Chystám se taky žádat, potvrdila žena inteligentního bratrance. – Stavení, pole, dvě chmelnice.

– Včelííín, včelííín…, přidal se slabomyslný bratranec.

– Copak vy k tomu domu nemáte žádný vztah? divil se oběma synům mladý kajman.

– Můžete mi vrátit dětství, které jsem tam prožil? zeptal se mladší syn.

Kajman to myslel dobře, ovšem s takovou otázkou nepočítal.

– To už není ten dům, pane inženýre. S příchodem mateřské školky odešel genius loci.

– Genius loci leží tady, řekl starší syn a ukázal na otce.

Otec se posadil na loži a zvolal: – JÁ HO CHCI!

– Tati, prosím, tě…

– CHCI, CO MI PATŘILO!

– Je mou povinností vás upozornit, osmělil se kajman, – že školka v přízemí musí ještě deset let zůstat.

– DESET LET…? zaúpěl otec. – ZAVOLEJTE BEJČKA!

– Bejček už je starej, tati.

– To bude buzerace, pošeptal starší syn. – On bude vlastnit, a my se budeme starat.

Otec poznámku zaslechl: – Co jsi říkal?

– Že je to prekérní situace, tati.

– Nezapomeňte, že jednou ten dům bude váš.

– My ho nechceme.

– Pokud tomu dobře rozumím, spekuloval inteligentní bratranec, – vy ho teď nemůžete nechtít.

– Bejček nám poradí, opakoval otec.

– Kdo je to Bejček? zbystřil mladý kajman. – Pan Bejček je absolvent obchodní akademie v Chocni, vysvětlil starší syn. – Tvrdí, že to byla výborná škola.

– Neznám.

Všimli si, že je otec unaven. Zpočátku se jim zdálo, že hledí samolibě do stropu, představuje si, jaké to bude, až se dům stane znovu jeho majetkem, a mlčky vychutnává vítězství. Chystali se probrat podrobnosti. V okamžiku, kdy poznali, že usnul, ztlumili rádio. Semkli hlavy k poradě, ztišili hlasy. Synové nepřestávali doufat, že si to tatínek po probuzení rozmyslí.

Černobílý film (kolorováno).

Ačkoli otec teoreticky nemůže strádat pohlavní abstinencí a prakticky trpět podvýživou, do hlavních rolí svých snů nepřestává obsazovat krásné ženy. Vystupují v nich vkusně vybarvení příbuzní, živí i mrtví, včetně postřelené matky. Postávají kolem lože, zjevují se a mizí. Jako by sny někdo nákladně natočil, a pak promítl jen zápletku a vynechal začátek i konec; jednou šustí hořlavým celuloidem jako grotesky, podruhé se rozmáchnou jako epopej, a potom trvají pár vteřin; často jen nějaká bezduchá hudba cloumá barevným klipem.

Například teď: dům ještě není rozdělen a do večeřadla vchází starší dáma v klobouku se závojíčkem. Všem přítomným je povědomá.

– Teď nevím, madame, kam vás mám zařadit, tápe otec.

– Copak ty mě, Lojzíku, nepoznáváš?

Postoupí o krok, zvedá závoj. Světlo dopadá pod krempu. Poznávají Milenku. Ona zase přešlapuje u dveří jako kolednice, šibalka jedna, v sešmajdaných lodičkách, místo hýždí pršut, pokleslou hruď umně ztracenou v záhybech levné dámské šatovky. Navzdory svému věku nepřestává zavánět postelí.

– Jéžišmarjá…!

Právě poplácává po tváři mladšího syna. – Bože, ten výrost… Kde jsou ty časy, kdy jsme cvičili s pinďourem, culí se.

– Je mu padesát, připomíná otec, – čtyřicet let jsi tu nebyla.

– Třicet osm! Rozhlíží se. – Vy bydlíte pořád tady?

– Někde člověk musí bydlet, než umře.

– A kde jsou ostatní?

– …?

– To jste zbyli jen vy?

Odpovídá starší syn: – Kdybyste chodila na pohřby…

Dáma vytahuje z kapsy lahvičku francovky. Navlhčí prsty a přetírá si čelo. Trochu si lokne (není nutné). – Můžeš mi zase tykat. Kdo všechno umřel?

– My jsme si mysleli, že ty, promluví otec, – a bylo nám divné, že jsi nedala vědět.

– Tak to oslavíme, navrhuje dáma. – Mám na tom domě podíl.

– Vy jste o nic nepřišla, odporuje starší syn.

– Jakpak ne…! Ráno jsem se vdala, odpoledne zchudla. Kdybych bývala věděla, jak to dopadne, zůstala bych radši svobodná.

Dáma proplouvá večeřadlem sem a tam. Má oteklé kotníky. Z rohu ji pozoruje jemná tvář postřelené matky. Její obličej nejeví zájem. Je příliš dlouho mrtvá a nepřistupuje ke konfliktu pokorně. Ani vznášející se bledý rodinný přítel v zapáchajících holínkách nehýbá brvou.

– Co jsem pak všechno musela vydržet kvůli kosmickým paprskům a vibracím tady v tom prostoru, pokračuje ve vzpomínkách ztracená novomanželka, obkreslujíc rukou obzor. – Těch lidí… Obrací se k otci. – Pletli si tě s nějakým Mikoláškem a nosili k nám moč, LITRY moči…! Nebo major s majorovou… Jaký to rajský cit s oficírem v křoví být… V životě na koni neseděl, a v rajtkách by klidně lez i do postele…

– Věděl o koních všechno, protestuje mladší syn. – Pravá zadní, pravá přední, levá zadní, levá přední…

– Má pravdu. Na koních jezdili až velitelé pluku, potvrzuje otec.

– Na koni je málo místa, vzpomene si slabomyslný bratranec.

– Vždyť nosil rajtky…! namítá mladší syn.

– Já jsem taky nosil rajtky, a nejezdil jsem na koni, připomene starší.

– Proč mi to nikdo neřek…!?

– A to nebylo nic, ty kolektivní obědy? pokračuje dáma.

– Proto bych měla zůstat majetkově neuspokojena…?

– Neměli jsme vás rádi.

– Já ano, šeptá mladší syn.

– Váš otec mě miloval.

– Už mě to přešlo.

– Ale já jsem vás měl rád, opakuje nahlas mladší syn, jako by mu ještě záleželo na přízni staré dámy.

– Už se nedá nic dělat, lituje otec. – Jak říkal generál Svoboda, tělo mě začíná obtěžovat.

– O dům budeme pečovat společně.

– Vážená paní, osloví emeritní prokurátor dámu, – vy na tom domě nemáte ani nudli! Poněvadž to by musela osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, zemřít, he, he.

– Nebojte se, bude studenej jak pata.

Dáma se škodolibě usmívá a šermuje švédskými nůžkami jako Dalila. Emeritního prokurátora oslovuje můj milý. Za chvíli poteče krev. Přestože obraz není tak krutý jako Samsonovo oslepení, postřelená matka se odvrací. Přemýšlí, nemá-li odejít.

(Už odešla.)

Vyčurané finále. Otci se zdá, že padá. Při dopadu škubne neochrnutou rukou a nohou ve spásném opičím atavismu. Konečně. Konečně otevřel oči. Fuj, to byl sen…

(Konec černobílého kolorovaného filmu.)

– O čem byla řeč, chlapci?

– Ale… tak jsme si tady říkali, tati, že ses toho přece jen dožil…

– Čeho…? zamrkal.

– Spi.

Otec si přivolal mladšího syna co nejblíže. – Charlesi, někam si zapiš tři věci. Za prvé: kdyby se někdo ptal, bylo to kapalné helium. Za druhé: v krematoriu mi nechte zahrát Schubertovo Dostaveníčko.

– Ale tati…

– Je to nevkusné, pohoršila se žena staršího syna.

– Něco se mu zdálo.

– A za třetí: nechci do kolumbária.

Po této zprávě mladý kajman rozumně usoudil, že přijde jindy.

(Je na obraze několikrát; poslední figura odložila výraz, s nímž na začátku vstupovala do děje.)

– Snad jsem vyřídil všechno, co jsem měl, přemítal otec a požádal, aby mu načechrali polštář pod hlavou.

Nedalo se nic dělat.

– To je fakt prekérní situace, řekl starší syn.

Po obědě se příbuzní rozjeli.

Ultimum moriens

koláž, 37 × 43 cm

Osvobozené kino v ulici Marie Pomocné zrušili ze dne na den. Najednou je nikdo nepotřeboval. Z neznámého důvodu přestali hrát a ve vestibulu bylo po dešti cítit plíseň. Budovu koupil v malé privatizaci mladý podnikatel z Doksan. Sedačky prodal fotbalistům na tribunu a v přízemí zřídil mezisklad zeleniny. Pak zapomněl splácet úvěr. Větráky pod stropem vyháněly ze sálu do dvora zápach hnijící kapusty a cibule. Do spár mezi žulovými kostkami u nouzového východu prorůstal plevel. Kovové schody s protipožárními dveřmi do promítací kabiny zrezivěly, z okapu v jihozápadním rohu rašila bříza; zatím tenounká, budila soucit.

Mladší syn najel opatrně na prkna, která zelináři položili na schodiště, a vytlačil invalidní vozík i s otcem do sálu. Kromě zaprášených portrétů filmových hvězd tu nebyla živá duše. Zastavil pod fotografií Marlene Dietrichové z filmu Modrý anděl.

(Ještě visí za rozbitým sklem: má koketně nasazený klak, předválečné podvazky a s prdelkou na sudu odolává zkáze.)

Tady sedával.

Rozhlíželi se a vstřebávali zmar. – Ještě níž, Charlesi! Až na pódium!

– Tam se nedostaneme.

– Odjakživa mě zajímalo, co je za tím bílým plátnem.

– Za plátnem je zeď, tati…

– Brzdi…!

Objevil dvě delší fošny; jeden konec položil na zem, druhý opřel o okraj pódia. Opičí dráhu zpevnil uprostřed prázdnými přepravkami. Škvírami ve střeše svítilo slunce. Využil skloněného parteru a rozběhl vozík uličkou mezi bednami s povadlým špenátem. V šípech světla vířil prach. Setrvačností překonal převýšení a o fous zvládl krokolomný balanc před vrcholem. Stanuli nahoře.

Otec uvolnil křečovité sevření postranic. – Popojeď až dozadu!

– Je to nebezpečný.

– Řek jsem blíž k plátnu!

Podlaha vrzala. Do odkrytého propadla uprostřed jeviště zasadil někdo polámanou nápovědní budku. Promítací plátno viselo nakřivo, bylo zvlněné a špinavé. – Dej pozor, ať nespadne…!

– Neboj se…

Otec nadzvedl zpuchřelý okraj s přetrhanými provázky a prázdnými plachetními kroužky. Uviděli neomítnutou zeď, dva dráty po reproduktoru a girlandy pavučin. Když si oči zvykly na tmu, všimli si, že mezi hrubými cihlami se vyjímá jedna krasavice s vypáleným cejchem ZIEGELEI – Wurm & Söhne – Leitmeritz. To bylo všechno. Opatrně vrátili plátno do původní polohy.

– Měl jsi pravdu. Není tam nic.

V následujících měsících si otec připadal jako nejstarší žijící exemplář člověka na Zemi. Cítil, že to s ním jde z kopce.

První jarní den se mu zdál sen a po probuzení si ještě vzpomněl, že by se mohli dát vyfotografovat.

– Pamatuješ, Charlesi, když jsme se šli tenkrát celá rodina vyfotit? Pozveme všechny…

– Kvůli fotografování nikdo nepřijede, namítl syn.

Nakonec šli sami dva.

Otce to mrzelo. – Škoda, zalitoval. – Mohl jsem mít památku, kdyby se s vámi něco stalo.

Mladší syn se nezasmál. V bývalém Kunkeho domě obnovil nový majitel fotografický ateliér. Najednou všichni potřebovali fotografii na pas. Vybavil ateliér moderním přístrojem z druhé ruky a zaměstnal mladou slečnu, která z něj jako z klobouku tahala kvarteta naklonovaných obličejů. Žádostí o skupinovou podobenku byla zaskočena.

– Nechtěl bys jít radši do kostela? navrhl syn.

– Nechtěl, odmítl stařec. – Už tam nikoho neznám. Všichni by po mně koukali.

– Promluvíš s Hospodinem…

– Povídám si s Ním, když nemůžu spát, a divil by ses, mluvím hlavně já. Chtěl bych ušít ještě jeden oblek a dát si zrnkový kafe a vepřenku v Koruně. On většinou mlčí, a když něco řekne, je to takový jo a ne… Kolikrát to vypadá, že se ani nemůže rozhodnout.

– Proto se k němu modlíme, aby se rozhoupal.

– A ráno si nic nepamatuju. Umíš si představit, jak asi dopadnu u polního soudu?

– U posledního, tati.

Otec aranžoval skupinku: – Tady budu já, slečno, po mé levici se postaví syn a před nás umístíte prázdné křeslo. Charlesi, připni mi medaili!

Prapory vlály a dým z komínů stoupal pod úhlem třiceti stupňů.

– Naposled jsme se tu fotografovali v osmačtyřicátém, pochlubil se otec.

Slečna hledala prázdné křeslo a vypínač.

Otec se otočil k synovi: – Až nás vyblejskne, půjdeme do biografu!

– Tam už jsme byli, tati…

– Mohl byste mi pomoct s tím křeslem? ozvalo se ze tmy.

Syn vyhověl. S fotografkou uchopili těžké křeslo každý za jednu postranici a postavili je do světla. Mladšímu Očenáškovi se na okamžik zjevila Milenka se třemi zavíracími špendlíky, lýtka pokrytá zlatým rounem, alabastrová úžlabina barvy bílé kávy.

Zapudil vidinu a ukáznil se.

– Tady si stoupneš! komandoval otec, – a vy už to zmáčkněte!

Slečna popojížděla Vysloužilým stativem a manipulovala světly.

– Z dobré skupinové fotografie, poučil ji otec, – lze i za padesát let vyčíst, kdo je kdo, kdo ke komu patří a jaké vztahy panovaly mezi námi… Promiňte, ale připadám si jako na rentgenu…

– Nechcete do ruky plyšového medvídka? zeptala se hubatá slečna.

Stařec zmlkl.

– Otřete mu sliny, požádala syna,

– … nehýbat…

– Hotovo!

Fotografie není žádným uměleckým dílem. Jsou na ní dva muži: starší a ještě starší – mezi nimi prázdné křeslo. Otci se podařilo zanechat na snímku pobavený úsměv, který měl pro svět a který používá i po smrti.

– Odešel bez slůvka rozloučení…, zavzlykala nad fotografií Broňa.

A dcera inteligentního bratrance se zeptala: – A co měl asi tak říct?

Plyšového medvídka drží syn.

Epilog
(tranquillo)

Po otcově smrti nalezli synové svazek dopisů od významných osobností. Mnoho listů bylo děkovných, jiné pouze zdvořilé. Nikdo si nestěžoval. Pod korespondencí objevili drobné dárky. Humpolácké ramínko na šaty s nečitelným nápisem v azbuce, vyříznuté naplocho z dvacítky fošny. Zlatou jehlici do kravaty s poděkováním od Maji Plisecké. Vyschlou růži a gramofonovou desku: Berlínští filharmonici hrají předehru k Italce z Alžíru, orchestr řídí Herbert von Karajan. Na obalu je Mistrovo věnování a podpis. Deska byla neposkvrněná, v domě nikdy neměli gramofon.

Druhý den po pohřbu zazvonil v herně mateřské školky v ulici Marie Pomocné telefon. Ozval se mužský hlas:

– Razrešitě mně vyraziť vam otkrovennoje soboleznovanije.

– Máte špatné číslo, odsekla učitelka a zavěsila.

[1] Z latinského digius = prst, nikoli z anglického digit = číslice.

[3] Obraz koupil v roce 1987 za sedm set padesát dolarů úředník kubánské ambasády, kterému připomínal scénu z Márqueze.

[4] Prožíval příběh chudého chlapce Kuzmy Frolova, vyslaného na Altaj, aby na řece Korbališe vybudoval jako první na světě energetickou stanici. Kuzmův závod byl poháněn vodní silou. Byl předobrazem dnešních zmechanizovaných závodů. Frolovův závod, nikoli přádelny anglického kapitalisty Arkwrighta. Mezi epigony patřili konstruktéři vodárny na Temži, vodárny v Marly, vodotrysků ve Versailles. Zaostalé nevolnické řízení, jež v zemi dusilo všechen pokrok, způsobilo, že tato nevídaná novota altajského vodního mistra byla zapomenuta. Ivan Ivanyč Polzunov směle vykročil vpřed. Vytvořiv ohňový motor, zahájil novou éru ve vývoji techniky, přičemž všechny součásti jeho stroje samy sebe v pohybu udržovaly. Proč jest jeho dílo zapomenuto, proč jest nekriticky oslavován anglický vynálezce Watt, jenž sestavil svůj první parní stroj dvacet let po Ivanyči? Nevolnictví drtilo geniální ruský lid. Z tisíců Muromců nadělalo zapomenuté trpaslíky. Po celá desetiletí zamlčovali západní historikové vedoucí úlohu ruského myšlení i v případě geniálního vynálezce Ignatije Stěpanoviče Kostoviče, který zkonstruoval benzinový motor s elektrickým zapalováním. Ruský bohatýr vědy Ignatij přemohl Benze, Daimlera, a nakonec i Diesela. Tato kniha je přesvědčivá.

[5] Na nakloněný stůl s hladkým povrchem se sype zrní. Kulatá semena vikve se rychle koulejí a padají daleko od stolu, kdežto pšenice zůstane blízko něho. Tento princip se stal později základem sestrojení prvních oddělovačů typu gorka a zmejka na světě. Tento vědec svým učením o potírání plevele předstihl o jedenačtyřicet let západoevropského agronoma K. Thaera, považovaného za zakladatele tohoto oboru zemědělské vědy.

[6] Malá hudební skladba vkládaná kdysi mezi jednání tragédie, na moderních obrazových a zvukových záznamech nahrazovaná zvukem „pink“, případně znělkou.

[7] Bronštajn bylo totiž původní jméno Trockého, kterého dal vožď v roce 1940 zavraždit v Mexiku.

[8] Geniální opus; dnes se při podobných příležitostech hraje Sinfonietta, při níž se plaší státníci i koně.

[9] Situace: vojska Varšavské smlouvy po překročení státní hranice postupují do hloubi obrany nepřítele, ničíce za chodu jednotlivé body odporu uskupení protivníka. V D + 4 od zahájení operace překonávají mechanizované prvosledové jednotky Rýn a po vybudování předmostí upevňují své postavení na západním břehu vodního toku. Postup je rámován atomovými výbuchy o síle od 5 do 20 kt TNT v závislosti na dislokaci a rezistenci nepřátelských jednotek, na síle a směru větru. V přílohách jsou rozpracovány pohyby armád, divizí, motostřeleckých a tankových pluků, podpůrných sil a prostředků, jednotek týlového zabezpečení. Dokument je přísně tajný a má včetně příloh a map přes tisíc stran.

[10] Obě díla se stala základem kolekce, která dnes čítá dvacet osm pláten a je známa jako Stýblova sbírka. Není dost dobře možné, aby všechny obrazy získal Stýblo přímo; předpokládá se, že pouze první dva, ostatní pak z druhé ruky.

Ladislav Pecháček

Osvobozené kino Mír

Edice Oceněná díla

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 10. 2. 2017

ISBN 978-80-7532-509-9 (html)