Sem cejtila les

Znění tohoto textu vychází z díla Sem cejtila les tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Perplex v roce 2015 (KOVÁČOVÁ, Kateřina. Sem cetjila les. 1. vyd. Ilustr. Jan GŘEŠEK. Opava: Perplex, 2015. 72 s.).

Text díla (Kateřina Kováčová: Sem cejtila les), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy:

KOVÁČOVÁ, Kateřina. Sem cejtila les [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [aktuální datum citace e‑knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-573-0 (html). Dostupné z:

http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/32/39/66/sem_cejtila_les.html.

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 17. 2. 2017.

Vydrol se, podivná
Hrudko.
V puklinách bloudíš.
Podstato, střepatá
až hanba.
Nevíš ještě, co to padáš
z rozšeptaného chřtánu.
Do žumpy žuchneš,
když si nedáš pozor!

V písku zarostlá kořeny útlých prstů
má v hrdle klokotavou horkost.
Když se zastavila pod dvěma skalami,
dýchl jí do temene chlad.
Nastavila se mu — páraná plachta zaniklé lodi
s převráceným trupem
vyklepnutým jako popelník.

Seber list, kaštan a kost.
Kost vrať do hrudního koše,
kaštan svírej v dlani, až to bude tupě tepat,
a list zapleť do vlasů,
a jestli ani tohle nepomůže…

Tahali z ní další nitě,
přímo ze švů brali.
Prý sama se tak o vše páře,
a přitom to byli celou dobu oni!
Řvala do zdi.

Hrudka si vaří lipový čaj a počítá:
jeden se schoulil do lžičky a čeká,
že vyskočí, že na ni bafne,
až bude tu lžičku nořit.
Druhý za kytkou, vidím tě, vidím,
skřítku, šeredko, poď si dát se mnou,
společně to zamícháme,
všecko budeme dělat už jen společně!

Šeptala do zdi,
jeden roh sklepa celý prosáklý
vlhkými slovy:

Já vím, jakej bude můj les.
Rudej a temnej.
Jsem na začátku, ještě to bude trvat,
než se pustím do jeho nitra,
než si poprvý sednu o strom,
kterej je taky úplně temnej.
Světlo je jen pro ty, co se bojí,
a já se bojím málo, anebo vůbec ne.

Hrudka zvedla ruku,
jako když se brání psovi,
a přitom mi jen mávala
a něžně a něžně! hladila
další vlasy.

Všude v ní kameny
a zmije.
Plná křížů je.
Nemohla pojmout tolik smrti.

Lže.

Soumračné tepotání rozsvícených mušinek
rozháním vlažnými pohyby zápěstí.

Stane se, že něco někde voní,
a to pak pukne jenom pro ni
i v třešňových květech,
jako by chtěly dohnat chvíle,
kdy nečichala.
Nos zvednutý jak při větření.
Na houpačce vedle ní Bůh
uvolňuje místo
pro něco ještě většího.

Hrabala promoklou posekanou trávu,
pod níž byla navrstvená
odkdysi ještě jedna starší.
Změklé stonky plazící se po směru jejího tahu
rvala i s drny.
Pod jejich rozmatlanými hlavami bílá místa,
železnými prsty rozrývala spařené ubohé vlasy.
Hrábě se zlomenými hroty
pak vláčela po zkřehlé zemi
jako nehty.

Ve vedru jen tak polonahá
škrtala násadou od koštěte
nedozrálé plody
vlaštovčích hnízd.
Až dnes si všimla,
kolik je na stropech bordelu.

Sedne si na lavičku,
mne si ztvrdlé patky loktů.
A když se rozprší,
vyleze z verandy na bahnitou zem
a voda do ní jako do jezera.
A Bůh vedle ní zas už v rozpacích
uvolňuje místo.

Chrapot pavoučích nožek
v chladném koutě sklepa.
Pijí z much, i z ní sají,
když se spustí do svěšených ramen.
U brambor plíseň, u mrkví scvrklost,
která jim ztupila špice.

Já a Bůh, z každé strany někdo!
A Hrudka zas úplně sama
šeptá do zdi:

Zatím jsem našla jenom pařez.
Takovej rozeklanej,
jako by se v něm rozšmejdil
zlej červ.

Postavila jsem se na něj.
Větvila rukama,
kornatěla páteří.

Bez kmene,
jen se slabým trupem.
Bála jsem se bouřek,
že mě zlomí.
S vlasama místo koruny.
Bála jsem se hnízd,
že je neunesu.

A tíha plodů lámala mi vaz!
Tíha červivejch padavčat.

S kořenama,
který byly
nevyvratitelný.

Prosila jsem o radu,
a zaslechla jen kaluž,
že nejdřív musím najít
šedý pírko bílýho tvora,
kterej leží mrtvej na rozcestí.
Vířila pak ještě v ozvěnách:
„Dej si pozor
na špatný rozhodnutí!“

A co na špatný rady?

Mrštila jsem do ní hrstku šutrů
a ubila jí všechny držky.

U srubu seděl starej chlap.
Před sebou na trávě měl nakrájenej chleba
a palici česneku.
Loupal ho nehtama a chroupal celý stroužky.
Dal mi krajíc, mám nakrmit rybu,
až půjdu přes potok, jinak bude zle.
Ze srubu po něm štiplalo.
Seděla jsem zapřená o dřevěnou zeď,
spala.
A pak,
když se slunce natrhlo o špice borovic,
jsem dostala hlad.

Ryba mlčí.
Přejdu most.
Mohla jsem jí nechat aspoň kůrku.

Pořád myslím na rybu
a na svůj hlad.
Kdybych měla chleba,
mohla jsem ji chytit
a sníst hned zasyrova.

Ten starej chlap řekl,
že smutek je něco vrozenýho,
řekl: „Daň za to, že jsme hlubší.“
Asi to myslel dobře.

Za mostem dítě.
Přesně takový, co jsem vždycky chtěla.
Hlubinný oči, našpulená pusa.
Provokuje tím, že není moje.
Začalo se hihňat a utrhlo si vlas,
pro mě na druhej kus cesty,
že prej ho nesmím ztratit.
Ale já ho dala vichřici,
a to bylo špatně.

Děcko chvíli nechápalo nic,
dala jsem ho větru
a ten si ho bral.
Rozfoukal ho na kost
do lesů a do luk,
do kapradin,
jeho ničí stín
máčel v šeření.

Ležel tam,
přes cestu, přes kořen,
jak další těžkej kmen,
chladný sněžný tělo.
Nořila jsem se v něm
až po kolena,
hledala v kůži, v útrobách,
nikde žádní supi,
kdo by to taky žral.
Našla jsem srdce,
obrovský červený maso
plný seschlý krve.
Kopala jsem do stěn,
vztekala se nad tou spoustou
a hledala pero.
Bušila pěstma do ztichlejch tepen.
A ono bylo až vevnitř srdečního svalu,
kterej jsem musela otevřít a mít u toho
hodně silný prsty.

Vyhryzla bych z tebe jako z jablka,
ale nejdřív bych tě urvala
a poválela v listí.
Načichla bys tlením a zranila se o hrany vos.

Tak zraj!

Plode.

Sestoupila z pařezu
vyčerpaná plody,
které nad svým osudem
nikdy nevyzrají.

Od té doby škobrtá
o bludný kořen
a Dlužíš mi les!

řve do zdi.

Zní z kostí

Zemřela před několika lety,
a pořád mi po nocích vaří
polévku s játrovými knedlíčky.
Nehojí se
a rozlézá se ve mně,
ještě nevím, jestli dobře,
nebo zle.

Už jsem sebrala kaštan, list i kost
a udělala vše, co bylo třeba…
Ten kříž ryla
možná až příliš hluboko.

Už nemám vztek.
Ne že bych byla radostí bez sebe,
jsem se sebou.
To, že se nesměju,
nebo jsem ze všeho
tak strašně unavená,
může být i tím počasím.

Ty samče

Tříslatý!
Neuhádl jsi poslední hádanku!
Místo abys přemýšlel,
přivoněl sis ke štrúdlu
a pozoroval hromy.

Poslední dobou se mě všichni ptají,
jestli se nebojím sama.
Bojím se i nesama.

Nocí táhnou mrchle
křiklaté…

Hlasem plným modlitbou
děkuji zjevně.
Na čele kříž.

Říkám si: Nic se ti nemůže stát,
všechno se ti už stalo.

Ty samče

Mrchlatý!
V lese je mnoho jeleních stínů,
překrývají se a trhají,
padají na tebe jako pavučiny…
A ty, místo abys mě tam vzal,
hrneš do sebe štrúdl
a posloucháš blesky.

Špatně se šlo posekaným polem.
Stébla tupě bodala
do kotníků ulepených
od krve a potu.

O Bohu vím,
že to vždycky myslel dobře.
Vzala jsem ho s sebou
a on mi spokojeně
práší za patama.

Vylezla na skálu
a uviděla hnízdo,
ještě teplé rozkřídlenou zbrklostí.

Bůh na ni čekal dole,
protože to bylo nebezpečně
strmé.

Zní z hnízd

První noc.
Na horkém poli
lehla si do něj, mlžného,
s tím, že bude spát.

Hlavu klidně
v jeho klíně,
chladné ruce
mnou jí skráně.

Z černa noci jako trny
vystupují kmeny borovic.
Když zavřela oči, cítila mravenčení,
krk se jí napínal bolestí,
jak se krčila.

Nemůže spát.

Mžourá očima vypitýma únavou.
Vidí z pole křížení tří cest.
Vyjde po první z nich
do nachrlené tmy.
Položená žebra kořenů
omletá chodidly
a pařezy jak pohození lidé,
jak jejich nasázené poloviny.

Tupé krky bez hlav

říká si.

Potká muže, který zpívá
důrazným a ostrým hlasem.
Chodí s mošnou,
žmoulá její doširoka otevřená ústa.
Na dně to chroptí několika mincemi.
Má kosti vytažené hladem.
Když zvedá ruce, vypadá jako suchá,
sekerou načatá větev.

Chci spát, schoulit se,
položit hlavu na vlhký kořen.
Když mě naposledy zradil,
vyvřelo ze mě snad všechno zlo,
bylo by jako výkřik, kdyby zaznělo.
(Jen němě spadlo,
pak se roztahalo do cest.)

Na první cestě
tedy muž,
opřený o strom
chrlil své písně,
vyjeté z možností lidského hlasu
jako z kolejnic.

Druhá noc.
Ve stráních povalené kmeny,
to jak smrštělo a vichřice smetla stromy,
kořeniště tupě trčela k nebi,
na nich štiplala vůně
přezrálého.
Zpívající muž si sedl na pařez
a doprovázel se na bubínek z kůže
stinných jelenů.

Třetí noc
propadává moje
tělo žebrovím cest.

Neklid mě zhryzal.

A já jsem v hořké hlíně
rozdrážděná novou tvrdou písní
tolik chtěla spát.

Byla jsem zasutá do té prsti,
horkou noc jsem chtěla odkopat,
ale ona na mě padala,
jako mrzáček škobrtala o moje tělo,

rušila.

Vlci se rvou, až se pářou.
Vidím je zdálky.
Je tma,
takže jejich světlé, místy rudé tělo
se jeví více.
Takhle skousnout.
Takhle potrhat!
Počkám si, až chcípnou navzájem,
protože nevím.

Ohryzky vlků
shrnu do jámy
a klid, který nastává v lese
poté, co krev se vyřinula…
a klid.

„V lese, kde se nebojím,
zní divoký nahý hlas
a drsné písně,“

řekla ráno Bohu,
když jí podával ruku
a druhou se páral k nebi
jako staré prostěradlo.

Píseň zněla ze stodoly,
kde místo bubínku z jeleních kůží
šplouchala voda, cinkal kov.
Řinula se mu z úst
zase jak v divokých peřejích.
O milém, který zemřel
a zbyla po něm jen hromádka kostí,
že pak ty kosti jeho milá někde v poli
sbírá.
Poslouchat, jak se mísí
hlas a kov.
Lžíce zní o lavor
„a ona kost po kosti.“
Je zrádné zapřít hlavu zrovna ve chvíli,
kdy váže milého do staré pytloviny.

Stará žena sedí na nádraží
s květinami vraženými do plátěné tašky,
má hodně odhalené kotníky.
Zírá na mé matné hladké čelo,
já ale nejsem bez viny!
Vůbec to nemůže pochopit,
rozšvihaná do vrásek
na menší a větší kusy špíny,
na menší a větší trsy člověčiny,
a tlustá pavoučí těla zkrápějí
z výloh,
když tichne město.

Odkryla jsem kořeny staré jabloně.
Byly zaryté v zemi,
zahryznuté do mazlavé hlíny.
Jablka padala z koruny,
nasládlá a hrubá.
V několika rozseknutých plodech
žhnula vosí těla.
Nevím, jestli ještě něco přijde.

Ležela na boku a chvěla se. Věděl, že nespí.
Kdyby se jí dotkl, jako by posolil žloutek.
Skutečnost dostávala ostřejší obrysy. Vracela
se k němu jako ozvěna několikrát odražená
a jiná mnohonásobností svého vyslovení.
Kdyby věděl, kde má začít, řekl by jí to
všechno, ale nevěděl, a tak neřekl nic, jen
otevřel ústa, kdyby se to náhodou chtělo
vyslovit samo.

Dužnatý sbíral bedly. Jejich velké strupaté
obličeje uřízl nožem, takže z jehličí trčely jen
duté ztvrdlé nohy. Voněla se s těmi hlavami,
hladily; přejížděla jejich sametem po svojí
i jeho tváři, byly těžké vlhkem. Vadily jí
v dlaních, jak se třepily nezachytitelně.
Vyprávěl o zvířeti přejetém na silnici, které
ani nesloupli, když malovali krajnice.
Představ si, nechali tam tu zdechlinu ležet
a přes ni nakreslili bílou čáru. Co všechno
může potkat mrtvýho, řekla a sundala si boty,
aby mohla jít po lese bosa. Doma našla pět
klíšťat. Já tě tak strašně miluju, že je to až
k nesnesení. Řekl a bylo to k nesnesení.
Měla sem pět klíšťat. Říkal sem ti, ať nechodíš
bosa. Sem cejtila les.

Je podzim, už potřicáté. Z pahýlu vrby,
ze kterého šlehaly nové, jakoby mastné větve,
si chtěl urvat a uvázat promoklý drát vrbového
šlahounu kolem krku, kdybych ho někdy měla
opustit. Kdyby mě nakonec neopustil, nikdy
bych si tu chvíli nepamatovala tak silně.
V mlze se ztrácely cesty z lesa. Pod nohama se
mlely hlavy malých hub. Jsem v držce svého
lesa! Na kraji pole hrboly vymletých brambor.
Studeně leží ve vydrážděné hlíně, drsní
v dlaních, když je beru. Jako já vždycky zdrsním,
když mě někdo bere, a z jedné strany hniju,
z druhé schnu..., soustřeď se na střed, člověče.

Ze stodoly doznívá
píseň kostem.
Spěte v kořenech.
Klidně a tvrdě,
ať mám sílu
na to, co přijde,
kdyby to náhodou nepřišlo.

Ty samče

Bliznatý!
Čekám na stromě,
zavěšená za vlasy,
nastavená jak lůj
sýkorám.
Pospěš si.
Jí už hluboko.

Navíjím hedvábné vlákno
z koutů stodoly.
První sníh zastudil i kořeny,
které se ptaly svého pařezu
na smysl života.
Navíjím hedvábné vlákno.
Zvěř mračí namrzlé kaluže.
Ve stodole by se Míznatý rozložil k ohni,
chrstnutý na zeď by vykradl z plamene.
Musím ven,
nalámat dříví.
Vrátím se!
řekla bych, zteplalá a prudká.

Sněhové hřbety
sjíždějí ze svých těl
a je v tom lehké,
přirozené sjíždění všech věcí.
Smetu z prahu
prázdné včely.
Stydnu v závěji
a sekám polena.
Někde mezi sebou a vším,
co vůbec nedokážu ovlivnit.

Milá dlaní uhladila hrob
a zpěvák si šel po svých,
stinný a neohraničitelný
jako každá pravda.
Dunivě se otírá
o kterýkoli strom v lese.
Zůstala po něm čistá lžíce
a špinavý lavor.
Přiložila jsem do plamene,
zas horkem zrudlá dokrvava.
Na vlastní svatbě nabírám čistou lžící
krupicovou kaši bez skořice,
zatímco hosté zemřeli na čekání
a na hlad.
Víno jsem nikam nelila,
pila jsem ho přímo z krabice.

Všechno, co teď přijde, je už navíc,
říkám si.