Pohyb věcí
Tak tedy: jeleni
ve dvojspřeží.
A teď zpět:
popelnice v rohu
Velkopřevorského náměstí.
Probuzení ještě za tmy.
Šero se hýbe pode dveřmi.
Sníh padá s němčinou.
A nyní zpět:
jeleni ve dvojspřeží
slepnou ve tmě.
* * *
Je noc je tma
a otevřelo se cosi.
Před vámi leží město,
je živé.
Přistupte blíž
a podejte mi olej,
podvažte tepnu.
Opatrně mu zvedněte ruku.
Navlhčete obvaz
a utvořte obklad.
Neste je opatrně.
Tam ho položte.
Zatáhněte, či rozhrňte
závěs
a mlčte,
teď už mlčte.
* * *
V antikvariátě
visí mapa,
je stará, skvrnitá.
Za výlohou stojí atlasy,
rostlinné i zvířecí,
ze světa té mapy.
Jsou malované, jako živé.
Ptáci s rudou hlavou
mají veselé oči.
Už nejsou.
Vltava je blízko,
je tmavá.
Obloha plná skvrn.
Okolo stojí domy
z doby té mapy.
Zvlhlé
a drahé.
Pravděpodobně
Knihy posunu více
doleva
na okraj stolu.
Prázdné archy papíru
mírně ke knihám.
Vzniká tak ulice.
Situace na jedné z křižovatek.
Matka s dcerou nastupují do vozu.
V dešti zadýchávají skla oken.
Pravděpodobně se nikdy nedozvíme
nic dalšího.
Summa: dvě srdce,
kterých se týká vlité světlo.
Můj dech je zamlžen ve stejném dešti.
* * *
Autobus klouže ve
sněhu
podél teď již prázdných chlévů.
Trochu tepla je cítit jen ze stáje.
Hodinový stroj ve věži
desítky let zanáší holubí trus.
Domy jsou rozhrnuté věci
na poměrně rovné ploše.
Jsou obnaženy,
protože nad touto vesnicí
je stržena střecha.
Buštěhrad
Stará žena chodí
v poloprázdných pokojích
ve starém hubertusu.
Polohlasem promlouvá sama k sobě.
Na druhém konci vesnice
je prázdná kaple ústrojně vestavena
do zdí rozpadajícího se zámku.
Váhové rameno mezi těmito nádobami
je zohýbáno samotou
dvou lidí.
Cesta vesnicí je plná
sněhové i blátivé kalamity.
* * *
Teplá pračka
vyhřívá celý byt.
Upíjím čaj
a myslím na to,
že radost je mi neodvratná.
Ale velice mně schází
už jen prostá slušnost.
A skutečně,
neshledávám ji
ani mezi svými vlastnostmi.
Pondělí
17.45
Telefonní budka,
do které se schovávám
před deštěm,
má rozbitý aparát.
Okolo jde dívka,
mokne.
Poznávám,
že je to má žena.
Otevírá vedlejší dveře.
I uvnitř je plíživá zima.
Přemýšlím, kdy se setkáme.
Před námi se již několik hodin
spouští chladný závěs deště.
* * *
Nejšťastnější
chvíle, ještě ráno,
při míjení staré ženy,
zatím co rafie plují
v světle ciferníku.
Je oblečena do špinavé vody.
Svět je holý.
* * *
Zdál se mi sen:
dvě veliké kry se srazily
a pronikly se.
Vytvořily tak otvor,
který by mohl být východiskem.
Nemohu tomu však uvěřit,
znám plavební dráhu obou ker
a vím, že se nikdy nemohou setkat.
* * *
První místnost je
naplněna teplem,
otevřeme-li dveře,
uslyšíme, jak se ve druhém pokoji
smaží rybí filety.
Již několik minut
se čas přelévá z jedné místnosti
do druhé.
V první vzpomínám na prokřehlé,
ve druhé zapomínám na syté.
Má paměť získává na rovnováze,
nabývám nesmělého pokoje.
Holé větve – mlze vystupují žíly
I na podzim
má černá kočka
teplý tvar.
Ostrá křídla ptáků
ale studí.
Létají v hejnech
s padajícím listím.
Před oknem.
Okno, poněkud průhledná
hranice soukromí,
jako u plodů na obrazech
Hieronyma Bosche.
* * *
Je to jen několik
slov rozhovoru
o budoucnosti.
Zatím co padá déšť a všechno uniká,
čistá upřímnost o tom,
co ještě není,
se podobá kapce deště,
kterých stéká již tolik
po tvém čele.
Cítím pokaždé melancholii,
když žena vysloví slovo člověk;
myslím, že je to vždy Adam,
jenž chová Evu
ještě ve svém boku.
* * *
Z temnoty lesa se
ozve tvůj dívčí hlas.
Je to vzpomínka na sad
plný dozrávajících plodů.
Ten, kdo zažil ono spočinutí,
bude pak po všechny dny
trpět odloučením.
Je to utrpení vzpomínky
v temnotě lesa
na sad plný krotké zvěře,
kde za stromy
vane modré světlo
kam chce.
* * *
Zvoní ve tmě.
Po čtvrthodině
najdete budík v ruce.
Je pozdě.
Noci se řadí podle velikosti
kolem stolu.
Nesou vás.
Na pitvu, nebo k soudu.
Na pitvu, čili k soudu.
* * *
Do pokoje
s kamny
za zástěnou
pomalu vjel jiný pokoj,
čínský pokoj s rozprostřeným
čajovým servisem.
Sledoval jsem směr kolejí,
zda-li nepřijíždí další,
třeba ruský se samovarem,
nebo německý horský,
lovecký pokoj s parožím.
Ale ne, ty již zde byly.
Všechno se mění.
Přijíždí pokoj s kouřící
vanou.
* * *
Vítr posouvá
uschlým listem
mezi rozšlapanými jeřabinami,
se šustotem proběhne do tmy
a skryje se tam.
Boty sestoupí po schodech
do vetešníkova krámu.
Rukavice se položí
na kliku.
V brýlích se zaleskne
modrá skvrna
stínidla lampy.
Klíč se otočil
z boku na bok.
Už je v bezpečí.
* * *
Budeme hrát různé
hry,
vše bude správně podle pravidel.
Nikdy si neublížíme doopravdy.
Některé se dají hrát
i na velké vzdálenosti.
Korespondenční šach
je neslušná hra
mezi mnou
a ostatními lidmi.
* * *
Logika je jedním
z nižších
mystických stavů.
V hlubinách moře žijí ryby,
které svítí samy sobě.
Jejich tvary nám připadají
nepředstavitelné.
Nevíme, jestli do těchto hlubin
padá kotva.
* * *
Velice seriózní
věta,
patrně závěr elegantní rovnice,
jsou v ní mořské chaluhy,
dub a blata.
Nemám rád surrealismus,
ale odstranil některé nánosy
formulované jen chabě.
Nic mne tak nepotěší,
jako ztráta zbytečné věci.
Čas odděluje
podzim od začátku jara.
Někteří lidé jsou uzavřeni
ve svých dnech,
a přesto nejsou vertikální.
* * *
Můžeme o tom
hovořit později,
nyní se věnujme šťastné chvíli.
Čas je nashromážděn za námi.
Je noc,
vhodná chvíle pro kompilaci,
sestavení chvíle
z minulých věcí dobrých.
V této vteřině je myšlena
přístupná prázdnota.
V pokoji (in medio pax)
neexistuje samota.
Uvažování o nule
vede do středu,
ale je to úvaha příliš plošná.
Ani ve filozofii není spásy
bez krve.
* * *
Tam v té
jámě,
uprostřed mlhy,
leží voda.
Protéká,
proudí.
Zítřejší den
otevírá své dveře.
Chladné ruce se natahují
a vedou vás.
Stěží donesete svou únavu
k další povinnosti.
Přivedou vás však
ke skrytému tajemství
v malé skříňce.
A ne vy, ale druzí ji otevřou
a posílí vás.
To je všechno.
Venku zatím prší.
* * *
Na ulicích svítí
moč v lucernách,
uvnitř stavby září v lampě krev.
Nemluvme nyní o zimě.
Je to obnažení necudné?
První, či druhé?
Obojí je lidské,
ale to druhé i božské.
Kdo ztratil první pleť?
Jak krásný byl Adam?
Byl, i Eva.
Rozhovor beze slov
Prší, jako by dýku
již někdo vsunul,
její hrot je hojně zasněžen.
Po levé straně visí stará látka stromů,
po straně pravé žebra ulic.
Nevidíš, zda se setkaly
jejich oči.
Na chvíli to způsobí zmatek.
Úzkost duhovek
se vznáší na oblacích bělma.
Bolest si vybírá nejkratší cestu
kolmo vzhůru.
To je však již rozhovor
v nesrozumitelné řeči.
Zahrada
těla
Srdce nejspíše
dosáhne hloubky,
ale mozek je blíže světlu,
z obou se napájí duch.
Kolem zahrady, ve které je tento život
a v níž se ukrývá plachá duše,
je vystavěna hradba.
Jedním z jejích jmen
je Strach.
První brána nese jméno
Bázeň.
Vnější okruh zahrady
Kosti se druží s
modrým světlem,
svaly podobny ptákům
prolétají hustým lesem.
Žíly skrývají tajemství,
ke kterému tíhne král,
nebo Vanutí větru.
Pronásledují je vlci
žijící v bezejmenných pláních,
které jsou rozprostřeny
všude kolem.
* * *
Dítě,
na začátku věty je dítě,
na jejím konci –
led na kostelních schodech.
V této větě je napětí
téměř kruté.
Usmíření je hluboko,
vyplavuje se zrychleným tepem.
* * *
Psi bloudí po
zasněžené zemi,
hledají lidský kořen.
Vzduch v oknech
zledovatěl,
pokoj vytekl
do kalichů vteřin,
nikoli do mís hodin.
Je třeba vstoupit hlouběji
do dílny, v níž čeká slovo
(dokonalé je průchodné
pro smysl z obou svých stran).
Dotykem získává mluvící páska
běžící od úst
na trvalosti,
růžoví, chvěje se srdečním dechem.
Vítr se vrací odkud přišel,
zima tuhne,
psi umrzají,
něco se zadrhlo o ostrev.
* * *
Rozsvítili v
kabině světlo.
Jedna ze dvou postav něco hledá,
za chvíli zhasne.
Otevřou dveře vozu a vystoupí do tmy.
To je konec jednoho obřadu.
Syrobná běl setmění je založena
mezi věci zašlé.
Lahodná je tma,
dobře se hodící k tělu.
Je hodina exhumační
v čase chebském.
Zasněžené jsou ulice
vedoucí ke klášteru.
Temnější je v něm tma
propouštějící dále za závoru.
Koule je postavena správně
na útlou srdeční hranu.
Sníh zasypává kružbu,
okna prozradila,
že se loď dala do pohybu.
* * *
Klášter v Polsku.
Ticho ve školních lavicích.
Omítka padá na vlasy
a na bílé límce.
Schody dolů do modrého světla zimy.
Prázdný sad za chladnými skly oken.
Pohlédne ke kamnům
a nadepisuje datum,
nějaký měsíc a den roku 1940.
Učitel začal psát
zápis z dnešního rána.
Papír se znovu dotýká dřeva,
v kamnech praská.
* * *
Podivná Dafné je
tento strom
sotva se jej dotkne večer,
mění se ve figuru.
V drobném dešti
chlapci na nádvoří
zkoušejí kapesní svítilnu.
Po zvonění půjdou spát oblečení.
Ale pršet nepřestává,
tak dobře se spí.
V umývárně kape voda.
Ráno čajová konvice kouří,
tisknou zchladlé prsty
na teplé šálky.
Jejich oči září
v šepotu na chodbách.
Karolině, Kláře a Anně
A tam za zdí,
abychom si odpočinuli,
je pro každého postýlka,
ale jen jediná.
Je opatřena lampami,
přesto cestu,
na kterou svítí,
není vidět.
Potkáš tam zvířátka.
Jezevce, který jde z hostince,
jeleny, kteří se vracejí do kláštera.
Dojdeš až k jeřábům a jabloním,
po kterých se pne vinná réva,
ale to už poznáš,
že se vracíš k nám,
kde vlevo prší
a vpravo padá hustý sníh.
Lampy nejsou vidět.
* * *
Odstavený vagón v
Bochumi;
cítím, že jsem v něm měl nyní spát.
Cizí řeč by nevstoupila
do mých uší,
ve snu bych byl v Praze.
Něco není v pořádku,
je to právě naopak.
Stýská se mi po vlhkém
čpění kolomazi
a zmoklé rzi.
Neskrývám se před Fräulein
Weber, která vždy
nervózně hledá
v psaníčku kapesník.
* * *
Zastavíme se
s dcerou
na večeři u stánku
na tramvajové refýži.
Pod okrajem novin vidím,
jak pozoruje můj šedý obličej.
Myslím, že se usmála tomu,
jak disciplinovaně jdeme
přes přechod.
Cestou mi něco začala zpívat.
Nebylo to nic o účtech,
ani o vztazích mezi lidmi.
Píseň skončila
před prázdnou schránkou
na dopisy.
* * *
Oblékneme noc,
zimní kabát ze silné látky.
Koupíme ranní noviny.
Věnujeme malou úvahu
těmto dvěma skutečnostem
při cestě v metru.
Večer je odložíme,
v předsíni opět visí noc.
Kazatel
Všechny tyto věci
odsuneme stranou,
to, co vznikne je uvolněný prostor
připravený k chválám.
Na jejich počátku
jsou kazatelova slova o marnosti;
jedny z nejvznešenějších slov chval:
uvolněný prostor.
* * *
Šaty promokly a
v hostinci
z nich začala vystupovat pára
jako z hrnce vroucí vody.
Ruce se třásly chladem
a v páře se ztráceli jeleni
na obrazech zavěšených na zdi.
Skrývá se někdy zvěř štvaná v mlze,
tvor jiný zas v páře,
co na tom, že ze šatů vlastních.
Za dveřmi rachotí cesta
plná výmolů,
na které praskají kola
jako kosti vyhozené z rakve.
Útěcha kamen je náhle vzácná a silná.
Posouvám se blíže na lavici,
zavírám oči.
Přichází matka a předzpěvuje z kancionálu.
Hosté odcházejí, přestože prší
na přepité cesty.
Zima hučí v kostech,
zatím co se svaly vaří.
Hostinský ještě přikládá uhlí
a tiše zháší.
Matka zpívá a ukazuje malému chlapci
černobílé fotografie obrazů v knize.
Zámek Buštěhrad
Vítr rozhrnoval
koruny stromů a keře,
chladná tesknota rozhrnovala žebra v hrudi.
Zdálo se, že jsme se ocitli
až příliš blízko mrtvé tváři,
neboť tělo zámku již dotrpělo,
jeho křídla byla již tuhá
jako paže zohavené křečí.
Jen kostel vzbuzoval naději,
že vše ještě nezemřelo.
Spleteno v kruh bylo nádvoří
a kruhy splétaly i vrány v povětří;
jejich čerň kanula na čelo budovy,
stékala do šera rtů
rozevřených dveří.
Puklý zvon obnovil znění
zarážených hřebů.
Obejmutí chodeb pak bylo odevzdané
a bezvládné.
Prach se nabízel ke vdechnutí ve spoustách.
Oči nacházely jen ticho
oděné do peří holubů, ubitých o holé stěny.
Zornice očí se prohloubily
patřením do hrobu
poprvé se otevřevšího.
Klášter svaté Markéty
Dlouhými chodbami
Břevnova
protéká psí štěkot.
Vztek zvířete je slepý
stejně jako mé oči v šeru.
Budova je ponořena na dno světa.
Někdo se přepásal zástěrou,
aby omýval prach z nohou.
Nohy tuhnou bez krve,
stud mrazí.
Ledové oči hledají úniku,
kterého však není.
Úzkosti srdce vyprošují chvíli,
kdy bude možno usnout
na prsou naplněných vlahým teplem.
Někdo se přepásal zástěrou
a smývá psí chlad z mého srdce.
Kosti tají v žáru studu.
Starobinec
u svatého Tomáše
Rozevřela se těžká
vrata
nerozevřeno však stálo šero
ztemnělé stářím.
V rajské zahradě klec s pávy
schovanými před mrholením.
Bezbranná staroba
v domě modlitby.
V chodbě nádoby se zbytky jídel
připravených prasatům.
Podivuhodná je ale radost
plynoucího času:
kadidlo stařeckých vzdechů,
roráty údů nemohoucích,
v chodbách světlo vysílených tváří.
Kupole usnutí pod pláštěm ochraňující matky.
A slavný je zde oltář – ústa připravená
k vydechnutí poslednímu.
Svatý Augustine, často přicházíš
do zahrady duší přikrytých paprsky
z tabernáklu?
Pera pávů se smějí vyrozuměna
o ztajené radosti.
Vycházím z bezpečí,
před branou mi déšť zakrývá oči,
těsněji stahuji plášť,
mrholí.
* * *
Pevné je sevření
večera
tisknoucí holubí tělo na okno.
Vítr čechrá peří křídel,
ve kterých se mísí zmrzlý prach s krví.
Setměle se lesknou zlacené sloupy
prostorného sálu,
v němž mrazem tuhnou varhany;
chladem noci se slévají klávesy.
Nazelenalé blány holubích očí
se přivírají,
truchlivě mlčí jeho zesláblé útroby.
Zimou praští cesty,
po kterých vítr žene strhané listí
ven za město.
Večer
– pohraničí na severu
Procházím se s
přítelem po hřbitově.
Oči hoří ve světlech.
Těžce sněží do otevřených úst hrobů
v zastřené tváři země.
Dlouho taje mráz na jazyku.
Vločky přimrzají k rubáši.
Vánice zvedá uťaté větve,
které toporně klesají zpět k trupu.
Vodnatý a bezkrevný je dnes sníh,
cesty rovné jako holeně
s kotníky svázanými branou hřbitova.
Zemdleně chvějí se vločky před schody.
Zdáli přichází konečně tma.
Padal déšť
se sněhem a přeplňoval
krajinu. Do nedohledna se mísila zšedlá běl se šerem poledne. Číše
údolí v
horách se plnila vlhkostí mlhy.
Po cestách scházelo několik
postav ubohých. Vítr se
točil v cárech jejich hadrů a vydělával jejich kůži do podoby modrého
pergamenu.
Mohutná stavba hospice byla
nevzhledná. V chodbách,
které vrata uchránila před běsněním povětří, vznášela se zima chudá,
oděná do
márničního ticha. Směr chodeb byl podoben paprskům loučového kola
směřujícím k
jedinému středu.
Příchozí míjeli vše kolem s
podivuhodnou samozřejmostí
lidí přivyklých. Nezdržel je chlad ani šero, nezdržely je obrazy
rozjímavé.
Prostřední sál byl velikým refektářem s jediným mohutným stolem, který
byl
předlouhý. Na židlích seděly osoby odění vybraného, prozrazujícího
jemnocit
dvorský a okázalost rozmařilou. Jejich množství bylo značné. Marně jsem
očima
nedůvěřivýma hledal žebráky, kteří se mnou přišli z venku. Až náhle
jsem se
zděšením spatřil v čele stolu na místě čestném osobu starou, obnaženě
chudou,
všechny zde hostící. Její nemoc byla zjevná, ale očí byla vyrovnaných a
mocně
klidných. U lavice, na které seděla, byla palma listů ohromných, těžce
temných,
její plody byly růžové a šířily lahodnou vůni, jako by byly samotnými
květy.
Pod stromem ležel lev, jehož sílu zastíral spánek. Opodál zářila
vyvýšená lampa
světla tak líbezného, že připomínalo sladkost nejvzácnějších plodů.
Když mé oči
uvykly úleku, poznal jsem, že místo čestné náleží staré ženě liliově
bílých
vlasů, jejíž roucho má barvu fialek.
Stůl nebyl dlouho prostřen,
snad proto mnozí záhy
odešli, a odcházeje, osoby bohaté chudly. A hle, bylo zřejmé,
že jsou to
ti, které jsem zahlédl již jako příchozí venku. Trpěliví však později
povečeřeli, ale nečekajíce nic jiného, odešli rovněž. Spravedliví
zůstali
nasyceni a napojeni upoutáni vděkem. Ti tehdy vyslechli prosbu, aby
odlomili
větve ze stromu i s plody. Větve ihned na kmeni dorůstaly, stejně tak
se
doplňoval i olej v lampě, ze které měli odlít. Oděli se pak navzájem
rouchem
fialovým a chystali se odejít, aby zasadili výhonky a vyvýšili lampy v
nehostinných koutech světa. Byli to ti, kteří věděli, proč mají čekat.
A poznal
jsem, že nesli ratolesti ze stromu ctnosti a světlo rozumu neošáleného.
Barva
jejich roucha byla barvou květů chudých, milujících vláhu zřídel,
drobných
kvítků šířících mohutnou vůni, po utržení rychle usychajících. To vše
na
znamení, aby byli malí a umenšení, aby šířili vůni milosrdenství,
pamětlivi
smrti, odloučí-li se od životodárného zřídla.
Vyšel jsem ven z refektáře,
prošel chodbou ke vstupní
bráně a rozevřel vrata. Údolí bylo zalito chladem, mrazivost
třásla
padajícím deštěm, sníh tál rychle a cesty hrozily neschůdností.
Světlo temnělo mokvajíc v šeru.
