Hloubka

„Tak si běžte, když u toho musíte být,“ řekl vrátný. „Volali vás?“

„Ne,“ odpověděl Tomáš a netrpělivě vykročil.

„Inu, táta! Těm vždycky hlavy hoří! Jeden to nezmešká! Ale aby sem letěl na Silvestra vprostřed noci… Opravdu vás nikdo nevolal? Poslouchejte! Haló!“

„Vznikly komplikace,“ pootočil se Tomáš. „Hrozí nebezpečí!“

„Kdo říkal?“

„Nikdo,“ zavolal Tomáš ze vzdálenosti už dvaceti kroků.

Bylo pět hodin zrána. Vycházeje z domova, řekl si Tomáš Holbek, že stůj co stůj dorazí do nemocnice za dvacet minut. Trvalo mu to přes půl hodiny.

„Jakpak to se mnou mluvíte, pane! Haló! Nejsem já tady od toho, abych držel pořádek?“

Tomáš Holbek spěchal. Zmizel na dlouhém kamenitém dvoře v modrých stínech několika zastřených světel. Zde už neklopýtal jako dole v městě, prosáknutém sklíčenou tmou.

Vpadl udýchán do průjezdu. Od úst mu proudem tekla pára sraženého dechu. Byl neobvykle vysílen. Musel se zastavit pod blikající žárovkou. Vydávala narudle bílé světlo a téměř oslepovala… takový nesmysl… světlo, při němž by sotva bylo možno kloudně přečíst řádku z novin… ale zářilo přece jen bíle… bíle… vysvěcovalo dutinku v té strašné, dlouholeté válce, v níž lidé tápali, jakmile zašlo slunce, a měnili se v ustrašené plíživé kočky, očekávající ránu z neznáma.

Tomáš Holbek postál. V chladném průvanu novoročního jitra mu stydl pot na uspěchaném těle. Není ještě pozdě – řekl si znovu. Přišel včas. Ale je úzko a nejisto, blízká budoucnost děsí smrtelným nebezpečím… Čert vezmi houkání sirén, kdyby nyní zazněly – to nic není – zde běží o něco většího, najisto… a nikdo na světě nic netuší, jen on, Tomáš Holbek. Ale sám neví, jak to nebezpečí odvrátit. Sám neví.

Otočil se vpravo, do černé tlamy vysoké chodby. Nahmatal spíše popaměti roh u schodiště, z vysoké dálky špatně osvětleného. Stoupal po schodech, dívaje se vzhůru. Bylo pusto. Došlápl na hladké dlaždice v patře, přidržuje se levicí zábradlí, udýchán, otvíraje ústa a klepaje zuby a snaže se být pohledem napřed. Tolik v něm bylo rozčilení a napětí, že ztrácel sám sebe, bezmocně se podvoloval, rozpouštěl svou odolnost v mocné, trvající vibraci, která nebyla horečkou, nýbrž něčím divným, neznámým a hltavěji stravujícím. Rozhlédl se pak fyzickou setrvačností na obě strany. U dlouhé zdi, lesknoucí se bílým olejovým nátěrem, stála vitrína s rozbitým předním sklem. Střepy mysticky svítily na dlaždicích. Odkopnuté porodní kleště se povalovaly až u schodů, téměř pod Tomášovýma nohama. Chrom drobných lékařských nástrojů jiskřil, bezbožně rozházen a surově pošlapán.

Tomáš tiše proklel toho, kdo tohle udělal.

A dosud stál, udiven, rozhořčen a zatrpklý svou bezmocností, když se o patro výš strhl pekelný praskající hřmot. Po schodech, sjížděje na připjatých lyžích, řítil se zarytě vysoký čert v bílém vlajícím lékařském plášti, pokrčený v kolenou a s tupě vyvalenýma očima.

„Geweg!“ zařval, vrážeje špičkami lyží do protější zdi.

Tomáš polkl hořkou slinu. A ačkoli čert, zřejmě opilý, divoce mával rukama, ztráceje povážlivě rovnováhu, Tomáš nevztáhl ruku, aby ho zadržel.

Ozval se praskot dřeva. Bílý čert se kymácel a slintal.

„Co chcete, chlape?“

Mluvil německy. Tomáš Holbek odpověděl rovněž německy. Vydal velkou sílu, aby promluvil klidně.

„Jste lékař, prosím?“

„Co jste si zlomil, že sem lezete tak časně, u všech…“

„Jmenuji se Tomáš Holbek. Mám tu ženu.“

„Kdopak bych byl, kdybych nebyl lékař, co to brebtáte, u všech… A kde máte jakou ženu, člověče?“

„U vás v nemocnici. Včera jsem ji přivezl.“

„Manželka? Na gút. Němec, nebo Čech?“

„Čech.“

„To máte smůlu. Co je s ní? S tou vaší…“

„Jdu se na to zeptat. Dovezl jsem ji k porodu.“

„K porodu! Vy toho naděláte s blbým porodem! Kdyby rodila doma za pecí, ušetřil jste si cestu. S každou třískou v palci sem ta pakáž leze! Co je s vaší manželkou?“

„Mohu vám to povědět, nevíte-li to sám,“ řekl Tomáš, zatínaje pěsti. „Ten porod je těžký. Právě nastává.“

Lékař vyvalil opile oči.

„Já nic nevím, u všech…“

„Škoda. Pospěšte si. Je nejvyšší čas, abyste zakročil.“

„Cože je? Kdo vás poslal?“

„Přicházím sám, rovnou z domova.“

„Ke mně? Kdo vás, u všech… poslal ke mně?“

„Nikdo. První osoba, kterou zde potkávám, jste vy.“

„Počkat, tak moc jsem zase nepřebral, u všech… tento. Tropíte si ze mne šašky, nebo si někdo dělá blázny z vás, co?“

„Ani to, ani ono. Mluvím vážně.“

„Nu tak, dejme tomu, že vás při tom nechám. Ale proč tvrdíte takovou pitomost, že porod je těžký, nebo co? Kehrt euch[1], a domů! Tady mám službu já, a pro vás teď nejsou návštěvní hodiny. Pfuj! Utíkejte a nezlobte nás, u všech ďáb… ďáblů! O vaši ženu je řádně postaráno.“

„Není.“

„Co se to opovažujete?“

Tomáš Holbek se bolestně ohlédl po pohozených kleštích.

V očích měl nesrozumitelnou dálku, když se na podroušeného doktora opět podíval. Hodně už se za posledních šest let muselo spolykat. Oč více námahy to dalo Tomáši Holbekovi než jiným! Jak velkou oběť tomu přinášela jeho povaha, mělněná příkazem účelnosti!

„Musím vás prosit, pane doktore, abyste laskavě ihned zkontroloval stav mé ženy.“

Doktor znovu vyvalil oči.

„To… udělám, až budu bláznit,“ hodil rukou. „Vidíte snad, že nemám času nazbyt.“ Sehnul se po uvolněné lyži, zaviklal se a pln vzteku, opíraje se o zeď, jakž takž se vztyčil.

„O nic nás prosit nemusíte, my známe svou povinnost. A tady nám řvát nebudete!“

V opilosti nebrebtal. Mluvil jen, jako by něco četl v nedostatku světla.

„Nebude to normální porod,“ řekl Tomáš pevně, „připravte se na nejhorší.“

„Na to se připravte sám, jste-li takový šílenec.“

„Věřte mi. Varuji vás.“

„Kašlu na to. Nemáte rozum v pořádku. To jsem neviděl, takhle zblbnout z blbého porodu. U všech… Já…“

Tomáš semkl rty.

„Uvěříte mi stejně – skutečnost to dokáže. Úřady chrání populaci i u nás, Čechů. Uvědomte si to. Kdyby se vaší vinou něco zanedbalo…“

„Jak to se mnou… mluvíte?“

Tomáš ustoupil z obavy, aby se na něj Němec při svém hrozebném pohybu neskácel. Nebyl by ho zachytil, byl by ho nechal padnout přímo na surový obličej a byl by mu snad rozdrtil podpatkem šíji. Avšak Němec se udržel na nohou a jen uraženě koulel očima. A Tomáš, bledý a upocený v obličeji, s čelem staženým jako vlastním tělesným utrpením, mlčel.

„Tátové jsou vždycky blázni,“ slabikoval doktor s opovržením. „Někteří se dokonce tváří tak, jako by rodili sami, a k těm patříte vy. Jděte ke všem… rohatým a neobtěžujte mě, nemám na vás čas.“

Neobratně se otočil. Hlavu měl černou a divoce vlasatou, profil spíše hrubý než mužný. Protože za sebou vlekl jednu z lyží, dosud připjatou, zlostně kulhal. Druhou nechal ležet. Před bílými dveřmi setřásl s klením i první a chvíli hledal kliku. Vpadl pak dovnitř, klopýtnuv o práh. Tomáš vešel v patách za ním. Němce to nepřekvapilo.

„Tak co chcete?“ nadul se. „Mluvte. Tamhle je telefon…,“ ukázal.

„Zdám se vám asi opilý,“ vyjel najednou.

„A jak vám se to zdá?“ pravil Tomáš zoufale.

„Also… tedy si pamatujte, vy česká palice, že německý lékař je vždycky schopen řádně splnit svou povinnost, i když se namaže.“

„A co tedy učiníte?“

„Především vás vyhodím,“ řekl Němec a hodil těžce rukou ke dveřím. „Táhněte!“

„A potom, až budu venku?“

„Do toho vám nic není.“

„Naopak.“

„My máme odpovědnost, ne vy!“

„Proto musíte hledět, abyste nezabil mou ženu nebo dítě.“

„Jak to myslíte, u všech…“

„Můžete to rozvážit, až se vyspíte.“ Tomáš najednou a nápadně zbledl. „Snad najdu jiného lékaře. Sbohem.“

„Halt! Tady jsem dnes pouze já, žádný mi do ničeho mluvit nebude, a kdybyste i nakrásně někoho našel, dovíte se, že taky pil! U všech ďáblů. Tady chlastal dnes kdekdo, rozumíte?“

„Nerozumím,“ řekl Tomáš a zavrtěl hlavou. „Tomu nelze rozumět. Odpovídáte tedy vy sám. Ale já vám říkám, že je zle. Není ještě pozdě. Povím vám přesně, kdy bude pozdě. Zdržíte-li tu věc tak dlouho…“

„Vy mi vyhrožujete?“ vyjevil se Němec.

„Ano!“

Doktor hmatal po telefonu. Tomáš ho zakřikl.

„Nechte to ležet! Vím všecko, co se děje, ale pomoc čekám od vás! Kus poctivosti ve vás musí být. Zapřísahám vás, jděte k ní!“

Dlouhý doktor, podobný čertu, se zachechtal.

„Vaši ženu hlídají. Kdyby bylo zle, zavolají mě. Tuhle je telefon, povídám. Mlčí, a proto je všecko v pořádku. A když i… nemlčel, jaká pomoc, já jsem tu nebyl. Měl jsem co dělat… jinde.“

Vytrhl dvířka skříně a vzal odtamtud láhev s čistým lihem. Nabryndal z ní do močového poháru, který stál na stole, rozlomil ampulku s injekcí, přidal, zamíchal krčním zrcátkem a jedním rázem divokou směs vypil. Potom několikrát násilně polkl naprázdno a odchrchlával.

„Prosit!“ chrčel. „Řekněte mi konečně, proč tu překážíte. Vy Češi jste mstivá banda. Tak co je? Co vlastně chcete?“

Možná, že mu opravdu unikala paměť děrami, prožranými alkoholem.

„Nahoru! K té nešťastnici! Snad jste své řemeslo docela nepropil! Právě teď…“

Tomáš se zarazil, napjat jako struna, celým tělem.

„Was?“

A doktorovi už neodpověděl. Zahleděl se strnule k telefonnímu přístroji. Dlouhán doktor byl téměř donucen sledovat jeho pohled. Tři vteřiny potrvalo ticho. Pak začal zvonek dlouze řinčet. Němec se polekal.

„Was ist das?“ řekl tupě.

„Zdvihněte to!“ ukázal Tomáš.

Slepé hmatání po sluchátku ho divě mučilo.

„Vaše žena není u nás sama, u všech… pekelníků! To bych se nasmál… Sakramentské zvonění, kopnout do toho… To bych se nasmál, povídám, kdyby volal ten ochlasta Walter z chirurgie. Ja, Waltře, ty stará potvoro. Chlastáš? Tady zrovna ein Kerl aus Protektorat umírá zvědavostí, zdali mu žena vrhne fenku, nebo pejska. Co mu s tím uděláme, kamaráde?“

Doktor naslouchal s dřevěným úsměvem. V nejistém postoji klátil trupem. V koutcích úst měl nehezky zpěněné sliny. Řekl potom toliko jediné německé slůvko: „Ja.“ Práskl s telefonem a obrátil se k Tomášovi.

„Mám pro vás zajímavou novinku,“ hekl, dřepnuv na židli. „Vaše žena začíná rodit.“

„Nepůjdete tam?“

Zdálo se, že Tomáš Holbek s obtížemi dýchá. Doktor se na něj zdlouha zadíval, se slabou jiskřičkou rozumu v temných očích.

„Zatím ne,“ odfoukl, „neděje se nic zvláštního… Proti všem vašim hloupým představám. Ke všem rohatým ďáblům!“ zaklel plynule. „Jděte do horoucích pekel!“

„U porodu má být lékař.“

„Je tam zkušená asistentka. Že o mne tak stojíte, člověče! Ich bin müde[2]. Já na to sotva vidím. Mně prozatím stačí, že mi to povinně ohlásili. Doufám, že tím nebudu zbytečně obtěžován. Hledejte si kmotra! Mordyje, to by bylo krámů s českým zmetkem! Však půjde na svět dobře sám. Když ne, však ho ven dostanu, pracovníčka!“

Tomáš Holbek si trhem uvolnil límec. Nepromluvil už. Rychle vyšel, nechav za sebou dveře dokořán. Běžel ke schodišti. Vyskákal do druhého patra. Nedaleko sterilizačních kotlů, za řadou bílých dveří stála u telefonu dlouhá postava nemocniční sestry v narudlé gumové zástěře a s bílým čepcem na hlavě.

„Pane doktore. Ozvy.“

Tomáš stanul ještě daleko od ní, pokládaje si ruku na prsa. Slovům, promluveným do přístroje, jasně rozuměl. Vidlice telefonu klapla jako rozšlápnutá krabička zápalek. Ze dveří, maličko pootevřených, prýštěly jako v kapkách tiché steny ženského hrdla. Byl to známý hlas, zmenšený úzkostí.

„Dovolte, prosím – já jsem Holbek, Tomáš Holbek…“

Sestra se spěšně vracela k těm pootevřeným dveřím.

„Klid,“ řekla. „Volala jsem pana doktora.“

„Co jsou to ozvy?“

Tomáš k ní rychle přistoupil.

„Slyšíme špatně srdéčko dítěte. To nic není. Musí rychle na svět, aby se neudusilo.“

„Doktor je dole.“

„Já vím!“ mávla rychle rukou, pak zmizela za dveřmi.

Dovřely se. Ale steny, třebas přitlumené, bylo stále slyšet, pravidelně, při každém výdechu.

U zdi spatřil Tomáš odřené křeslo. Vysíleně do něho klesl. Nemohl dýchat. Srdce mu téměř stálo. Nikdy mu ještě nebylo tak divně.

Sterilizační kotle jednotvárně šuměly.

V místnosti za dveřmi cinklo sklo nebo kov. Steny se ozývaly, jako by tam někdo rytmicky mačkal slabou, vysoko laděnou houkačku.

Pět minut. Tomáš vstal. U dveří se srazil s vycházející sestrou. „Tam nesmíte,“ řekla mu přísně. „Co vás napadá!“

„Je zle?“ otázal se s námahou.

„Ještě ne. Seďte klidně.“

Vzala opět telefon. Volala to ožralé zvíře. Dlouho čekala. Chlap se neozval. Tomáš si vrýval nehty do dlaní. Byl slabý jako moucha. Před očima se mu točila barevná kola.

Rodící žena zanaříkala hlasitěji, snad něco nesrozumitelného volala. Vykřikla z ní bolest. Tomáš, v té chvíli téměř nevidoucí, zaslechl prudký náraz dveří. U telefonu už nebyl nikdo, když opět prohlédl.

Ulevilo se mu. Srdce mu opět bilo, krev tloukla do spánků ‒ až příliš silně. Jiné, menší a zavalité děvče vyběhlo z operačního sálu. Proletělo kolem, zvířilo vzduch, zadupalo dřevěnými podrážkami na schodech.

Běží pro toho holomka – pomyslil si Tomáš.

Kotle šuměly. Steny odumíraly. Na Tomáše opět padala smrtelná slabost.

Náhle viděl štíhlou sestru opět u telefonu. Bylo to jako film, nesmyslně nastříhaný a bez ladu a skladu lepený.

„Pane doktore – honem! Alternace!“

Mluvila naléhavě, ale bez rozčilení.

„Musíte ihned přijít!“

„Alternace?“ řekl Tomáš, pokoušeje se vstát.

„Srdéčko se střídavě zastavuje. To nic není. Dá se to zachránit. Pan doktor přijde hned.“

A zase byl Tomáš sám. Zase zněly steny – teď už opravdu podobné výkřikům. Někdo tam stiskal houkačku mnohem netrpělivěji a nepravidelně, s křečí v ruce.

Zavalitá služka spěchala nahoru. Tropila svými válečnými střevíci nepěkný hluk.

„On spal!“ řekla hned ve dveřích. A třískla jimi.

Tomáš se sklonil v křesle, opřel se lokty o kolena a sevřel hlavu v dlaních.

„Zahynul bych,“ řekl si polohlasem.

Na čele se mu ukázalo tvrdé úsilí vůle, přemáhající upřílišněnou, vražednou účast s dějem uvnitř porodní síně. Tak ho zastihl čertovský doktor. Dupal chodbou ve svých lyžařských botách mnohem hlučněji než prve malá služka. Snažil se dokonce běžet, ale měl vratký krok. Podržel se zdi, když stanul u Tomáše Holbeka.

„Co je s vámi, nešťastníče? Nakonec budete mít pravdu… s tím malérem. To by člověk vyletěl z kůže!“

Tomáš mlčky vzhlédl a ukázal hlavou ke dveřím. Doktor měl drátěné vlasy mokré, plášť potřísněný vodou. Bezpochyby se důkladně omýval, aby přišel k sobě.

Bylo asi zle.

„Tak čekejte, uvidíme! Chvíli klidu člověk nemá, mordyje!“

A zase dveře křísly. Steny zněly stále úpěnlivěji. Volaly o pomoc, kterou Tomáš nemohl poskytnout. Jenže nyní cítil k svému strachu také hlubokou lítost. Jeho rozčilení klesalo v apatii.

V šumění sterilizačních kotlů bylo slyšet zrádný pleskot bosých nohou holého neštěstí.

Otvíral se Nový rok 1945.

„Připravte kleště!“

Doktor vyšel, otíraje si prsty ručníkem. Jaké kleště? Tomáš si připomněl něco takového na místě, kde se to uboze válelo. Ale služka nevyběhla, aby tu věc sebrala. Jestliže to ovšem skutečně byly porodní kleště.

„Herr Holbek, pojďte se mnou. Vstaňte. Ničeho se neobávejte. Hoch!“ Doktor potřásal silně hlavou. „Kdo by to byl řek,“ promluvil česky. „Zachráníme vám toho Čecháčka, tisíc hromů!“

Vzal Tomáše za rukáv. Otevřel jiné dveře a strčil ho do nich. Zjednal tam prudké světlo vycházející z reflektoru namontovaného na stojanu, protivně ostré světlo, ponechávající větší část místnosti v hlubokém stínu.

„Sedněte si.“

Přistrčil třínohou stoličku bez opěradla. Stlačil na ni Tomáše s energií opilců, a když se před něho postavil, s obličejem zachycujícím kužel světla ze strany, podobal se již úplně čertu.

„Já jsem konal svou povinnost, rozumíte,“ osopil se, „a ještě ji budu konat! Chcete-li plácat něco jiného, dejme tomu před primářem, rozbiju vám hubu.“ Zatřásl Tomášem, nabývaje proti němu odvahy. „Jako lékař jsem očekával podle předběžného vyšetření normální průběh porodu. Do vašeho potřeštěného proroctví mi nic není, slyšíte?“

„Neztrácejte čas,“ odvětil Tomáš sklesle, „můžeme si promluvit potom. Anebo nemusíme, to je jedno.“

„Právě mám čas mluvit – už zase něco víte líp než já? Vaše žena dostala lokální anestezii, konají se přípravy. Já rozumím, čeho je třeba. K čertu, abych nerozuměl!“

„Neztrácejte čas,“ opakoval Tomáš.

„Maul halten[3], mordyje, vždyť se vás na nic neptám! A pořád na vaši jasnozřivost nic nedám, jsem lékař a ne médium nebo co. I když se tedy opravdu vyskytly obtíže, žádný lékař na světě by se s vámi o tom nebavil. Ale já jsem starý dobrák. Včera jste nám svěřil svou ženu s plnou důvěrou. Kde se ve vás vzal ten dnešní nepokoj?“

„Tušení.“

„Hlouposti! Tak přesné tušení neexistuje. Tušení vůbec je blbost.“

Tomáš Holbek pokrčil zoufale rameny.

„Nedivím se, že jste mi nevěřil. Ale teď mi věřte. Zavolejte primáře.“

„Čekám na vaši radu, mein Freund[4]! Už ho volají.“

„Přijde brzy?“

„Přiletí na koštěti! Neviděl jsem ještě, aby nám tady některý táta podobně – jako vy… bláznil. Seismograf se musí před vámi schovat na půdu. Neuhodl jste vlastně i ten telefon, který mě volal na pomoc?“

„Ovšem.“

„Ovšem! U všech čertů, je to nějaká samozřejmost?“

„Ano.“

„Ne! Vy chytráku! Můžete také prorokovat, jak to dopadne?“

„To si prorokujte sám, jste lékař.“

„Jen žádnou nakvašenost!“

„Mohu cítit, co se děje. Zlepšíte-li to, pocítím zlepšení současně sám, i když mi nic neřeknete.“

Doktor zamrkal.

„Nikomu ještě zvečera nenapadlo, že by došlo k nějaké abnormalitě! Byl tu přece sám primář.“

„Ani mne tou dobou nic nenapadlo.“

„Ani vás ne? Vida! Dítě se nám v matce obrací. Pěkný případ!“

„Já vím.“

Němec vytřeštil vzteklým údivem oči, pak vytáhl kapesník a stíral si pot z čela, zaháněje patrně následky pití. Sem nebylo slyšet ani steny, ani šumění sterilizačních kotlů. Jen lampa hřála. Tomáš Holbek si odsunul stoličku do stínu.

„Pranic tu nejsem platen,“ zaťal zuby, „nemusíte mne dbát. Mohu leda z poloviny zemřít, nebo mít půldruhého života. Záleží na vás.“

„Kolik že toho můžete mít?“

Tomáš Holbek zavrtěl hlavou.

Vysoká sestra, vodově upocená v hezkém obličeji, vklonila se do pootevřených dveří. Lékař, jenž byl někdy kolem půlnoci asi zpit do němoty, neobratně se pohnul. Nyní se již lépe ovládal.

„Servus!“

Zmizel, protáhnuv se podle sestry. Vrazil přitom jak do veřejí, tak do ní. Zůstala pozadu, aby řekla své profesionální slůvko: „Ruhe!“

Tomáš ji zadržel očima.

„Klid při tomto stavu vašeho lékaře?“

„Ví vždycky, co dělá. Alkohol mu nevadí.“

„A pan primář?“

„Je na cestě.“

Tomáš zůstal o samotě. Stočiv pohled do temného kouta, viděl místo obyčejných stínů nesmírnou, bezbarvou dálku, hrůzně měkkou a načechranou, takže se mu zdálo, že by ji mohl shrnout k sobě a zmáčknout ji bez námahy na tloušťku papírového listu. Bylo to tedy dokonalé prázdno, do něhož se bezbřeze zaléval jeho cit i rozum, takže on sám se stával Ničím a sám sobě se ztrácel. Proto přestával i dýchat a žil z něčeho jiného než z dechu. To Něco ho naplňovalo zcela jiným, neznámým pojmem bytí. Teple se v něm rozpíjelo, učinilo jeho tělo zbytečným, rozpustilo je a nastoupilo funkčně místo něho. Bylo pak pouze Teplem, a Tomáš chápal, že život není v podstatě ničím jiným než formou Tepla. Pro tělo, ztrativší tvar i váhu, nebylo už zapotřebí nevyhnutelného kusu prostoru. Vědomí jsoucnosti procházelo tělem napříč a křížem krážem je řezalo na atomy. Zbyla jen vzpomínka nebo zdání nějaké velké hlavy, poddajné jako málo nahuštěný míč a právě tak prázdné, s podivně houbovitým povrchem – zase takové Nic a možná, že to nebyla hlava, nýbrž srdce. Ale buď jak buď, pouhé Nic, vnímané jen zbytkem prchajícího chápání hotového člověka, jenž pokládal na to veliké Prázdno stín rozumu. Byla to úvaha, byl to názor, byl to dojem, zůstavený, i když mozek byl pryč. Avšak Tomáš Holbek nezůstával svým obnaženým vědomím mimo tento dojem, nepozoroval jej pouze, nýbrž se s ním ztotožňoval, potápěl se do něho. Pak ztrácel lidské chápání docela a byl si lehounce jist jenom tím, že ke skutečnému životu je toho málo, že je to nedostatečné, odumírající, či spíše dosud nevyvinuté. Tak umíral nebo se snad ještě nenarodil – nikoli tedy v mdlobách slabosti, nýbrž apaticky, protože nerozeznával, co Životu předchází a co je po něm, a že ztrácel těžko vyslovitelnou, ale každému pochopitelnou definici Života. A tak také opravdu zemřel, nedočkav se impulzu, který by vynesl jeho rodící se Nic jaksi výš, do oblasti myšlení – který by mu napomohl… A nezemřel-li, tedy alespoň pozbýval možnosti dalšího vývinu jako utržený list, vysychající v herbáři. To jest bez protestu, bez pudového zmítání, nesamostatně, beze strachu před tragickou ztrátou, bez lítosti, že už tedy nebude zachycen úsek času v pomalém zrání mezi skutečným narozením a skutečnou smrtí. To bylo patrně tím, že zánik existence nemohl být chápán tam, kde pojem existence ještě nevznikl. Pak do něho opět vstoupilo cizí teplo, a poněvadž Teplo je Život, tedy žil, i když cizím životem. A opět zemřel, opět vychládal, a to se dělo za té bezbarvé, široké tmy, bez úzkosti, bez bolesti a bez slavnostního pocitu, že je střídavě přecházena hranice dvou různých světů, z nichž každý je světem zcela jiné bytosti, jako překračujeme hranici dvou států, vyznačenou tvrdě a stále na mapě, ale ve skutečnosti vedoucí středem pustiny, všude jednotvárně stejné.

Nato se široké prázdno mžikem stáhlo v hutnou přítomnost.

Před Tomášem Holbekem stál s vážným výrazem nějaký muž jako přisunutý divadelním mechanismem, jako narostlý ze země. Vězel v bělostném přepásaném plášti, vzadu zapjatém.

„Slyšíte mne?“ pravil, poněvadž asi něco řekl již předtím.

Tomáš si všiml, že muž svléká tenkou gumovou rukavici.

„Neslyšel jsem,“ odpověděl podle pravdy.

„Jste silně rozrušen. Poznáváte mne?“

„Ano, pane primáři.“

„Musím s vámi promluvit o něčem důležitém.“

Pootočil stativ s reflektorem, aby ho světlo neobtěžovalo. Přisunul si židli, usedl a položil Tomáši Holbekovi studenou ruku na koleno.

„Hleďte, abyste byl důkladně při sobě. Jde o dvojí život – vaší ženy a vašeho dítěte.“

„Já to věděl. Ano.“

„Jak jste to mohl předem vědět?“

„Ztotožňuji se se svým dítětem. Umírá-li ono, umírám já. Řekl bych vám podrobně, co cítím, ale jsem netrpělivý. Ozvy ještě jsou, jenže častěji je slyšet už to strašné Nic. Proto je opravdu nutné…“

„Upokojte se. Nyní už se nic nezmešká.“

„A nezmeškalo se nic vinou toho německého… sekundáře?“

„Celkem nic. Nemyslete na něj. Nemohl přirozeně uvěřit vaší chorobné přecitlivělosti.“

„To není chorobná přecitlivělost. Proboha, věřte mi. Žiju dvojím životem. Nepřiběhl jsem bez dechu pro nic za nic. Neměl jsem zlý sen.“

„A proč jste tedy přiběhl?“

„Věděl jsem!“ řekl Tomáš popuzen.

Primář se snažil jednat laskavě. Potřásal vlídně hlavou. Jako s bláznem, myslil si Tomáš divoce, jako s bláznem! A přece on, Tomáš, věděl nejvíc, byl moudřejší než primář, než všichni dohromady. Chyběly mu jen jejich odborné znalosti.

„Doporučuji vám klid, pane Holbeku. Není tak šílený spěch. Neseděl bych tu s vámi, nedotazoval bych se vás, kdyby…“

„Spěch?“ zamyslil se Tomáš. „Není spěch, pravda. Zbývá jen málo času. Ještě snad… Ale jak to dopadne, nevím… Nejsem vizionář…“

„Jste, myslím.“

„Naprosto ne. Jsem pouze svědkem současnosti, jako bych měl kouzelné brýle – všecko vidím, ale nikoli to, co se bude dít v nejbližších vteřinách. Mělo se mi ihned uvěřit…“

„Těžká věc.“

„Bohužel,“ hnul se Tomáš nervózně. „Teď je se mnou… s námi… už zase hůř. Každou další minutou hůř. Chcete-li zachránit mého syna…“

„Nikdo ještě neví, zdali je to syn.“

„Já to vím. Je to chlapec. Nepochybujte o tom.“

„Dobrá, dobrá. Ale snad už bych neměl váhat a říci vám přímo, že velmi pravděpodobně…“

„Co?“

„Velmi pravděpodobně… nezachráníme oba dva. Obávám se, že buď dítě, nebo matka…“

„Zemře?“

„Jednoho z nich snad… Seďte, pane Holbeku, jste přece muž. Máte v sobě nějaký obraz toho, jak se nyní cítí vaše manželka?“

„Žádný. Je s ní špatně?“

„Zatím ne. Neptám se vás přirozeně proto, abyste mě poučil. Pro záchranu dítěte bych musel provést těžší operaci, které by vaše manželka možná podlehla. Nemá srdce úplně v pořádku… a je tělesně poněkud slabá… Poslali jsme pro dárce krve k transfuzi…“

„To jste mi přišel říci?“

„Přišel jsem se vás také zeptat, jak na to pohlížíte.“

„Nač? Ptáte se snad, koho máte zachránit? A koho obětovat?“

Zlá síla strhávala rysy Tomášova obličeje a nedovolila mu zdvihnout se, vyskočit, zařvat.

„Jako bych měl právo rozhodovat o životě a smrti!“ pravil těžce. „Ne! Dítě ne. Zachraňte matku. Nelze ji obětovat. Pracovala do šesti měsíců těhotenství ve zbrojovce, stěžovala si na obtíže, ale ten lékař tam, bestie německá…“

„Tiše! Ještě není čas – vyjadřovat se tak otevřeně. Přál byste si tedy spíše…“

„Ovšem.“ Tomáš si hryzl rty. „Zachraňte matku. Tak mi to poroučí poctivost. Můj syn není dědicem trůnu, aby musel žít i za cenu smrti. Snad Bůh dá, že v mé ženě začne klíčit po čase jiný život, za šťastnějších okolností… Nedám si namluvit žádný ztřeštěný zákon o povinnosti k celku… Nedám, nedám…“

Primář povstal.

„Neztrácejte rozum nad takovým problémem,“ řekl smutně. „Je na vás vidět, že si jej ani sám v sobě nerozřešíte. A také o tom nemůžete rozhodovat. Chovejte se klidně a čekejte zde. Nevžívejte se do stavu svého nenarozeného dítěte, rozumíte mi?“

„Já vím, co chcete. Abych se s něčím smířil.“

„Abyste si něčím neublížil. Abyste přijal rozhodnutí osudu, nedokážeme-li jej odvrátit. Jako lékař bych snad neměl s vámi mluvit takto o něčem, co je ještě v rukou božích, co sám nemohu předem tvrdit. Ale vy…,“ kroutil hlavou. „Opravdu podivné. Ještě si pohovoříme, buď jak buď, ale až potom.“

Tomáš Holbek se ubránil. Neupadl již do svého nepochopitelného stavu, který ho svou nepřirozeností nikdy neděsil. Primář – patrně – postaral se nejdříve o něho.

„Prosím vás,“ řekl primář na operačním sále německy, „vpíchněte si ještě jednu injekci.“

„Už jsem to udělal,“ zamručel černý Němec. „Jsem střízlivý.“

Dvě nemocniční sestry pokládaly na skleněnou desku stolku řadou lesklé sterilizované nástroje.

„Matka!“ opakoval si Tomáš Holbek s hlavou v dlaních. „Matka! Ne syn! Matka! Matka! K čertu se mnou! Pryč z toho!“ Vytrhával zarostlou myšlenku na svého syna kus po kuse. Krvácelo to.

„Poslyšte – jsem doktor Blažek, řídím narkózu. Mám vám sdělit…“

Mladý muž vkročil do dveří jen jednou nohou.

„Mám vám sdělit, že vaše paní se pokládá za dosti silnou, aby operaci vydržela. Žádá záchranu dítěte. Přála si, abych vám to řekl.“

„Já to nechci,“ lekl se Tomáš, „vyřiďte jí to. Promluvte s panem primářem! Vyřiďte mu to!“

„Transfuze už je připravena. Snad to přece jen dopadne dobře.“ Mladý muž zmizel. Tomáše stejně nepotěšil. Tomáš Holbek ustrnul pohledem na zavřených dveřích.

„Matka…,“ opakoval si bledými rty. „Alespoň matka…!“

Ale myslil na syna, přece jen na něj myslil a v hlubokém žalu se s ním loučil.

Stane se snad zázrak a dopadne to dobře?

Vyskočil, rozrazil dveře a stanul na chodbě. Vchod do sousedního operačního sálu se právě dovíral. Odtamtud zazněla čísi slova:

„Počítejte nahlas!“

Potom slabounce, v cinknutí nějakých nástrojů:

„Jedna. Dvě. Tři…“

Tomáš se vrátil. Nesnesl výsměšné šumění sterilizačních kotlů. Opatrně, tiše přivíral. Na spáncích mu ulpíval chlad.

„Bože… zachraň mou ženu a mého syna! Bože, dej, ať překonáme zlé chvíle! Bože, buď milosrdný!“

Lehlo číhavé ticho. V operačním sále se i dech přitlumil pod bílými maskami.

„Bože na nebesích…“

Bůh se neozýval. Neřekl, co bude. Tomáš podle všeho měl již jeden jeho výjimečný dar: průhled přítomností. Ale pro tuto chvíli odmítl žít neprobuzeným životem svého syna.

„Nemám odvahu…,“ šeptal si, „nemám odvahu.“

Ale kdyby byl chtěl, byl by přesně zaznamenal vteřinu, v níž zemřelo jeho dítě. Přesněji než lékaři, kteří je odvážným řezem dostali na svět.

Někdy v té chvíli také již marně varoval posunek asistentův. Srdce rodičky se zastavilo.

Nahá ruka dárce krve se zachvěla. Naproti tomu primářova ruka, žádající o palcovou jehlu, zůstala pevná. Smrt přišla dřív, než se nadáli. Jehla bodla do svalu již mrtvého.

Skupina kolem operačního stolu znehybněla, jak když se zastaví kyvadlové hodiny. Oči nad bíle zastřenými ústy hledaly pohled prvního lékaře.

Trvalo to dlouho. Primář se vztyčil a stáhl si masku pod bradu.

„Vodu!“ pravil.

Pak se ohlédl po krvavé hromádce nehybného masa, kterou odložili stranou.

„Někdo řekněte tomu nešťastníkovi, že to byl opravdu syn. Nebo počkejte, řeknu mu to sám.“

* * *

… jmenovaný (Tomáš Holbek) pohříchu rozhodně odmítá svolit k podrobnému vyšetření svého duševního stavu navrhovanou nebo jakoukoli jinou skupinou psychiatrů, a donucen k tomu býti nemůže, neboť po svém záchvatu se až s nápadnou rychlostí uklidnil a chová se naprosto rozumně. Budí dokonce dojem, že náhle vyrostl, zesílil a napřímil se. Zdá se nyní být chladným, rozvážným mužem, nevyrušitelně klidným, kterýžto stav může u něho býti již trvalým, neboť pokud jsem mohl až dosud zjistit, bylo to i předtím jeho typickým charakterovým znakem. Tudíž lze oprávněně soudit, že popsané chvíle velikého a záhadného vzrušení prožíval opravdu výjimečně.

Nelze však se z lékařského hlediska spokojit s jeho prohlášením, že svého syna předem miloval nebo že očekával jeho narození s pocity tak intenzivními, až se mimoděk vžíval do jeho vývoje v těle matčině. To se zdá být sice výjimečným, avšak nesložitým chorobným zjevem, kdyby nebylo několika zarážejících skutečností, které činí tento patopsychologický úkaz (patrně přechodný) nadmíru pozoruhodným.

Z nich nejnápadnější je ta okolnost, že jmenovaný (Tomáš Holbek) se dostavil do gynekologického ústavu Městské nemocnice v T. s neklamnou vírou v nebezpečí, jež nikdo netušil, které však se skutečně projevilo, a dále, že s naprostou jistotou předem tvrdil, že jeho dítě je pohlaví mužského. V porodnické praxi je případ tzv. císařského řezu poměrně vzácný a komplikaci, již jsem svrchu stručně popsal, ještě vzácnější a neočekávanější. Mohu-li se pro lepší představu populárněji vyjádřit, řekl bych, že jediná bytost na světě, která toto osudné nebezpečí mohla předem rozeznávat, bylo nenarozené dítě v těle matčině. To jest: Kdyby nás bylo mohlo dítě včas varovat – jako například dospělý člověk v nesnázích, byť i pouhým náznakem ‒ bylo by to učinilo. K tomu však mu chyběla jednak schopnost vyjadřovací, jednak rozumné chápání situace. Jinými slovy, jde tu o bezmocnost zrajícího embrya. Výklad tento je pouze zdánlivě naivní, neboť nutno uvážit, že všecky tyto nedostatky – možno říci technické ‒ doslovně nahradil otec dítěte jako dospělý muž, učiniv je tak zřejmými, jak zřejmými by je bylo asi učinilo dítě samo, kdyby toho bylo schopno. Otec se tedy stal v tomto případě vyjadřovatelem či mluvčím dítěte, jeho registračním a tlumočícím přístrojem, předloživ jeho pocity srozumitelně světu – asi tak, jako měníme nevnímatelnou vlnovou délku složitými přístroji ve vlnění, které může zachytit náš zrak nebo sluch. A toto jedině může odůvodnit neuvěřitelné tvrzení jmenovaného (Tomáše Holbeka), že žil kromě svého vlastního života i životem svého dítěte. Není pak divu, že mu nebylo zpočátku uvěřeno vůbec a že se rozpakujeme uznat jeho nadání či schopnost i nyní. Proto je žádoucí řádné prozkoumání na podkladě ryze vědeckém.

Jmenovaný (Tomáš Holbek) sám se svému „rozdvojení“ bytosti (jak on to nazývá) nepodivuje. Podle svých slov se na dítě nesmírně těšil. Dokonce je přesvědčen, že nikdy žádný otec na světě s takovou touhou či láskou svého potomka neočekával. Ačkoli to lze považovat za tvrzení příliš osobní, jest podle pozorovaných skutečností vhodné uvažovat, není-li to přece jen podstatnou příčinou tohoto nevídaného zjevu. Není také ničím pozoruhodným, že jmenovaný (Tomáš Holbek) prohlašuje své dítě za součást sebe samého. Toto jeho přesvědčení (ostatně biologicky i fyziologicky správné), jakož i názor jmenovaného, že ve svém dítěti a v dětech svého dítěte a opět v jejich dětech bude žít on sám věčným životem a že je tak vlastně objeven středověký kámen mudrců a zázračný elixír potírající smrt, je konec konců krédem přijatelným.

K tomu mi jmenovaný (Tomáš Holbek) vylíčil (zpočátku neochotně), kterak pouhou vroucí myšlenkou na své dítě může se s ním ztotožnit, nebo, lépe řečeno, duší opustit sama sebe a vstoupit do těla dítěte, třeba ještě nezrozeného. Popis takového přechodu může ukazovat na chorobnou fantazii hraničící s pomateností, ale svrchu uvedené skutečnosti tomu odporují. Líčení vyznívá ryze spirituálně. Není v něm dryáčnictví nebo dokonce pokusu o podvod, což by nemělo smyslu při pozorovaných faktech. Je v něm obdivuhodný pojem nekonečna, jímž „duše“ při svém stěhování prochází, nekonečna, s nímž jmenovaný (Tomáš Holbek) nezachází jako matematikové, kteří uvažují nekonečno buď jen prakticky, nebo je obratně z počtů vylučují. (Katalyzátor.) Jmenovaný (Tomáš Holbek) nezachází s nekonečnem ani jako básník, aby snad podléhal obdivu a snažil se tento obdiv nějak vyjádřit. Jmenovaný (Tomáš Holbek) počítá střízlivě s nekonečnem jako s faktorem neúnosným pro lidské smysly, pro lidský rozum a cit, jestliže člověk upadne do takového duševního stavu, který mu skutečný pojem nekonečna přiblíží. ‒

Ve vylíčení jmenovaného (Tomáše Holbeka) je dále například poznatek, jak lze žíti bez dechu. (V těle matčině. To jest, jaký dojem vzniká, jestliže krev neokysličujeme vlastními plícemi.)

Zdánlivá neurčitost tohoto skoro-spiritismu, v němž tedy existuje nekonečná prázdnota přechodu od dospělé bytosti k nenarozené, není na překážku tomu, aby se dospělo k objasnění případu cestou vědeckou, neboť může běžet o čtvrtý rozměr, trojrozměrnými lidskými smysly nevnímatelný, avšak teoreticky již dosti zvládnutý pomocí analogického poměru tří rozměrů k dvěma. Je již dávno konec snahám najít čtvrtý rozměr ve faktoru lidským smyslům přístupném, například v čase. Čtvrtý, pátý a vyšší rozměry vůbec jsou nad naše chápání smyslové a mohou spočívat jen v duchovních náležitostech člověka. A tento případ u jmenovaného (Tomáše Holbeka) skutečně nastává. Pokoušel bych se tedy úkaz také takto vysvětlit, podotýkám však výslovně, že nejsem odborníkem v psychiatrii ani v matematice.

Vědecká cena případu se tedy sama vnucuje tím, že výsledek popsaného a jinak nemyslitelného duševního pochodu je téměř hmatatelně konkrétní a že v mnoha ohledech ústí do záležitostí překvapivě materiálních. Jestliže bychom oděli některé představy jmenovaného (Tomáše Holbeka) do přístupné trojrozměrné formy – asi tak, jako kdybychom pevnou, ale neviditelnou hmotu natřeli barvou –, shledáme, že jmenovaný (Tomáš Holbek) ve svém vtělení do zrajícího embrya necítí nic než jsoucnost hlavy nebo srdce, čili pravděpodobně (kdož ví) jsoucnost toho, co může „cítit“ nenarozený jedinec. (Anebo spíše toho, čím zatím „žije“.) Na otázku, kterak asi embryo žije bez vlastního dýchání, odpovídá jmenovaný (Tomáš Holbek) představou, že embryo nepostrádá vlastního vzduchu asi tak, jako si dospělé zvíře (nikoli člověk!) neuvědomuje jeho potřebu. Velmi patrně prý těsné, tmavé a měkké prostředí embrya, přirovnatelné k fantasticky konstruovanému lůžku, na němž se leží „ze všech stran“, potřebu vlastního vzduchu a vlastní potravy a všech vlastních samostatných potřeb automaticky vylučuje, činíc je „nevzpomenutelnými“, stejně jako pojem rovnováhy, což lze přirovnat k lhostejnosti tvorů, s vyříznutými statolity. Připusťme však, že jmenovaný (Tomáš Holbek) byl mými otázkami tohoto druhu nucen k normálnímu přemýšlení a že proto nechal pracovat normální fantazii vzdělance, jímž skutečně je.

Daleko cennější pro studium případu jsou dřívější zážitky jmenovaného (Tomáše Holbeka). Pokládám je za ještě logičtější a ještě méně pochopitelné, a proto tím podivuhodnější. Není příčiny jim nevěřit, i když nemohou být dnes prokázány svědectvím zemřelé manželky, na něž se jmenovaný (Tomáš Holbek) poněkud nelogicky odvolává. Kromě tvrzení, že přesně věděl, kdy jeho manželka otěhotněla, a že měl kdysi přesný pocit embryonální tečky, uvádí téměř fotograficky dokonalé vzpomínky na jakési vnitřní pohyby ve svých vlastních pohybech, když se v těle jeho ženy později hnulo jeho dítě. K tomu prý docházelo současně, jak se manželé mezi sebou pokaždé domluvili, a to i v případech, kdy byli od sebe značně vzdáleni. Jmenovaný (Tomáš Holbek) přirovnává tyto své „pohybové pocity“ k přesunování těžké koule ve vagonu, jinak prázdném a řítícím se po kolejích.

V zatáčkách vagon „cítí“ přesunující se váhu, což by mohlo popřípadě zavinit i vykolejení.

Zjistil jsem soukromým pátráním, že Tomáš Holbek, čtyřiatřicetiletý, původně redaktor a zahraniční korespondent denních listů, příležitostný spisovatel a básník se sklonem k tvoření ve všech druzích umění (za totálního nasazení zaměstnaný u filmu), býval vždycky člověkem uzavřenějším a často mimořádně zamyšleným. Má dva sourozence, a to bratra o dva roky mladšího a sestru mladší o deset let. Na sourozencích nelze pozorovat známky duševního nepořádku kromě nevýznamné citové nervózy mladšího bratra. Mohu-li věřit získaným informacím, pak jmenovaný (Tomáš Holbek) netrpěl nikdy přecitlivělostí a takřka na první pohled rozeznával charaktery lidí, jakkoli maskované. Nedával se oklamat žádnou lží a předstíráním, nahmatával však pozoruhodně potřeby svých bližních a rozuměl jejich duševním rozpoložením. Chtěl-li prý se někdy vymanit z vlastní mrzutosti, rozhovořil se o člověku, o němž věděl, že je spokojen či dokonce šťasten, a zanedlouho se mu uvolnilo – doslovně tedy cizí náladou.

Jeho mozek podle mého soudu pracuje normálně. Všichni tři sourozenci vykazují nadprůměrnou inteligenci, nejnápadněji bratr jmenovaného, Holbek Jan.

Důkazem úsudkového myšlení jmenovaného (Tomáše Holbeka) zdá se mi například i to, že přes enormně zesílený citový vztah k svému dítěti rozhodl se bez váhání pro záchranu matky a nikoli pro záchranu dítěte. To může být totiž projevem jeho osobního chápání soukromé odpovědnosti, svérázné poctivosti, názoru na egoismus a zdravé příchylnosti k ženě.

Žádný z rodičů jmenovaného (Tomáše Holbeka) není již naživu. Otec, poměrně starý, zemřel arteriosklerózou a anginou pectoris, matka zápalem plic. Dědičného zatížení není, nebo by alespoň nemělo být.

Po smrti své manželky byl jmenovaný (Tomáš Holbek) normálně sklíčen. (Vzájemný poměr manželů byl patrně velmi dobrý.) Ztrátou dítěte je trpce zklamán, nejeví však známky duševní poruchy, jak se snad mohlo očekávat, naopak, nese svou ztrátu mužně, nedávaje znát navenek téměř nic. V jistém smyslu se stydí za „slabost“, kterou prý projevil 1. ledna 1945, nebo ho to alespoň činí mrzutým. Byl by rád, kdyby se na to zapomnělo. Jedná – i se mnou ‒ téměř chladně, úplně jinak než ve své krizi. Nezapomíná však přitom na zdvořilost a je mi zřejmě povděčen za způsob, jakým jsem se k němu v osudných chvílích choval. To ovšem poněkud přeceňuje, maje asi stále na mysli porovnání mezi mým chováním (zcela normálním chováním lékaře, pokud mohlo takovým za oněch okolností zůstat) a mezi chováním mého sekundárního lékaře. O dalším „zdvojování“ své bytosti jmenovaný (Tomáš Holbek) praví, že možnost či předpoklady k tomu zcela zmizely. Neprodlužuje svou účast se synem „až za hrob“, což by zajisté vzbudilo nedůvěru. Tělesně je zdatný a má značnou sílu vůle. Pravil mi doslovně sám, že city ho nebezpečně zavádějí a že 1. ledna 1945 ho zavedly až ke krizi, že však najde v sobě spolehlivě sílu napříště je potlačit.

Nyní tedy tvrdí, že ani při 150 % vmýšlení se do bytosti svého syna není s to vyplnit nějakým konkrétním pocitem prázdno, které se přitom před jeho duševním zrakem otevře: syn již nežije, a tudíž je to logické. K odhadu 150 % jsem dospěl pomocným počtem dle stěžejních zákonů psychologie. Míra 150 % je o 50 % vyšší, než jak se může běžný člověk zamyslit, to jest cele. Dovedl-li jmenovaný (Tomáš Holbek) vmýšlet se do něčeho nad 100 %, spočívá patrně v nadměrném počtu procent (nad 100) tajemství záhadného dvojení, což se pak ovšem přirozeně děje na úkor vlastní duševní kapacity jmenovaného. Je to tedy velmi jednoduchý „trik“, avšak nikomu jinému, pokud vím, nedosažitelný.

Soudím pak – budiž mi to dovoleno –, že k „zdvojení“ s dospělou bytostí (na rozdíl od zdvojení s nenarozeným dítětem, jehož duševní kapacita je nulová) bylo by zapotřebí vmýšlet se alespoň na 200 % (dvě stě), aby žádoucího účinku bylo dosaženo, neboť v tom případě je asi nutno překonávat vyspělou duševní potenci druhého jednotlivce. Natolik se vmýšlet však podle všeho jmenovaný (Tomáš Holbek) nikdy nemohl, kteroužto domněnku podporuje pravda, že nedošlo k duobióze (dvojžití) s jeho manželkou, ačkoli ji podle všeho rovněž velice miloval.

Proto se zdá, že duobióza snad ani není podmíněna tím, čemu se říká Láska, nýbrž spíše chtěním nadaného jedince, jakým je prozatím pouze jmenovaný (Tomáš Holbek). A není-li chtění a nastává-li přece duobióza, pak ji lze přičíst působení neznámých patopsychologických sil, jejichž patrný vliv nelze pominout. Také zajisté nemá dosažená citová hloubka co dělat s filantropií, sociálním smyslem, svědomím atd. atd. Prostě řečeno, jde-li zde o abnormalitu, pak je to případ v dějinách psychiatrie ojedinělý.

V ostatním lze snad s jistými výhradami připustit úvahy o koncentrované telepatii nebo o uplatňování sympatií na dálku. Na tomto poli dosud věda dušezpytná nepokročila a neví se, zdali kdy pokročí. Buď jak buď, doporučuji…

(Z dopisu zaslaného Časopisu českých lékařů panem MUDr. K. Staňkem, primářem gyn. odd. Městské nemocnice v T. Nebylo uveřejněno pro odpor Tomáše Holbeka. Upadlo v zapomenutí za historických událostí na jaře r. 1945 a nebylo již oživeno pro tragickou smrt MUDr. K. Staňka, zastřeleného nacisty 7. května téhož roku.)

Tomáš Holbek
(adresa)

Místo a datum
(Praha 1946)

Anglicky:

Vydavatelstvu White Star Magazinu

The Haven 352

Park Lane, London S. W.

England

Vážení pánové! (Dear Sirs atd.)

Musím zdvořile odmítnout Vaši lákavou a zajisté dobře míněnou nabídku, abych přispěl do Vaší edice vylíčením svých soukromých zážitků z počátku roku 1945. Podle mého mínění totiž není a nebylo žádné senzační záhady, o čemž Vás ujišťuji, ačkoli neznám pramen, z něhož jste čerpali informace. Prohlašuji je za přehnané.

(Yours truly)

Tomáš Holbek
(podpis)

Tomáš Holbek
(adresa)

Místo a datum
(Praha 1946)

Vážený pane nakladateli,

oznamuji Vám zdvořile, že si nepřeji, aby Vaše nakladatelská reklama používala k zvýšení zájmu o mne jako o autora Vámi vydávaných knih nešťastné příhody z 1. ledna 1945. Srdečně lituji, že pan primář dr. Staněk nemohl zcela splnit svůj slib, podle něhož se měl své vědecké péče o mne vzdát, a že se po jeho smrti zaviněné nacisty našel koncept jeho pojednání. Prosím, učiňte vše, aby i nejmenší stopa po tom zmizela, a zavážete si mě upřímným díkem. Je to samozřejmě poprvé, co se mne Vaše průbojná obchodní zdatnost nemile dotkla. Jsem přesvědčen, že k čtenáři promluví spravedlivěji má práce sama o sobě. Přičiňuji se také, abych pracoval svědomitě.

Budete-li k tomu mít dosti trpělivosti, můžete každému zájemci vysvětlit, že obsahy mých knih plynou pouze z fantazie a že jsem skutečně rád, když jimi potěším. To je také vše, co zbylo z mých někdejších, připouštím, že poněkud abnormálních, citů a představ.

Stejně Vás ujišťuji, že takzvaná hloubka, s kterýmžto termínem se pokoušel operovat zvěčnělý dr. Staněk, ukáže se značně mělčí, uvážíme-li slova kritiky: Tomáš Holbek se umí vyjádřit.

Nuže připusťme, že každý, nebo skoro každý, je schopen citů stejně hlubokých jako já, že vnímá stejně intenzivně, zejména v krizích, že však svou bolest nebo radost či něco jiného bez možnosti přesnějšího vyjádření stravuje a zapomíná. A tedy – dovedl-li jsem kdysi mluvit o tom, jak jsem „žil životem svého nenarozeného dítěte“, byla to v podstatě jen vybičovaná schopnost vyjádřit se, a poněvadž jsem snad měl, nebo ještě mám, jakýsi dar (nebo kletbu) konstruktivní fantazie, dopadlo to senzačně. Nebylo tehdy prostě možné, abych si byl dával na své citové výlevy pozor.

Podobně nyní jsem přesvědčen, že motivy, zápletky a děje mých knih si zasloužily Vaší laskavé pozornosti jen proto, že se mi zdařilo je napsat. Někdo jiný, i s lepšími „sny“, než jsou moje, tuto schopnost třeba postrádá. To je celé tajemství. Dokázalo by Vám to množství námětů, které dostávám téměř denně ze všech stran nebo k jejichž zpracování jsem zištně zván. Je na nich znát, že již v tomto prostém stadiu jsou zkresleny, zamotány a neúplné a že v okamžiku svého vzniku zazněly v představě tvůrce mnohem přesněji, popřípadě úplně bez vady. Vyloučíme-li značné procento těch docela hloupých, je jisté, že již na samém počátku jim chybí mechanická schopnost promítnout je na srozumitelné stínítko působivým světlem.

Pokud jde o moje curriculum vitae, které žádáte, dovoluji si upozornit, že velmi mnoho chci úplně zapomenout a že můj nynější život začal až dlouho po 1. lednu 1945. V tom, co jsem prožíval, byla značná dávka vůle. Chtěl jsem jít se svými city do hloubky, ale ví Bůh, kam jsem se vlastně dostal. Nyní nechci, a zůstávám i na troskách své rodiny – rozumíte-li tomu – objektivní. Mohu Vám prozradit jako svému vzácnému příteli, že subjektivní myšlenka na tehdejší katastrofu by mě uvrhla do hloubky již prázdné – všecko je mrtvo ‒ a nikoli myšlenkotvorné. To by pak znamenalo možná i duševní sebevraždu či alespoň zmrzačení. A proto mě raději berte takového, jakým jsem nyní.

Samozřejmě račte považovat tento dopis za soukromý.

Srdečně Váš

Tomáš Holbek
(podpis)

P. S. Usídlil jsem se ve svém pražském bytě již trvale, proto řiďte laskavě svou korespondenci na shora uvedenou adresu. Příští týden odjíždím na několik dní ještě do T., abych zařídil několik věcí, mezi nimi úpravu hrobu, čehož jsem doopravdy klidně schopen teprve nyní. Kdybyste v té době něco potřeboval, poslouží Vám rád můj bratr nebo má sestra. Oba totiž nyní bydlí trvale u mne.

T. H.

Holbekové

Návrat bratříka Jana poznávali neklamně podle toho, že bratřík Jan si pravidelně již na schodech zhluboka odkašlal. Tomáš zanechával práce a bez úsměvu čekal, dokud bratřík Jan nevstoupil do jeho pokoje, aby se s ním pozdravil. Obyčejně neměli, co nového by si řekli. Jan Holbek zacházel k bratrovi po příchodu z kanceláře spíše ze zvyku. Připravila-li sestra Eva něco k jídlu (nezříkala se zcela domácích prací, přestože studovala medicínu), bratřík Jan trochu pojedl. Jinak se spokojoval se závodní kuchyní v úřadě. Doma si odpočinul a obyčejně na celý zbytek dne a na celý večer odcházel. Vracíval se často až pozdě v noci. Měl mnoho přátel a miloval společnost, na rozdíl od Tomáše, jenž byl naopak silně samotářský a snad i trochu panovačný, jak mu to občas bratřík Jan vytýkal.

Eva Holbeková a Jan Holbek se nastěhovali k bratru Tomášovi ještě dříve, než Tomáš přišel z T., poněvadž byt, který měli po rodičích, rozbořila 14. února 1945 letecká bomba. Tomáš, usídliv se pak trvale v Praze, promluvil se sourozenci jasně. Pravil, že napříště všichni tři mohou žít společně, přesto však každý zvlášť a samostatně, zejména on, Tomáš. Toto nové uspořádání ho zřejmě ani nenadchlo, ani nemrzelo. Prohlásil, že byt zůstane jeho a že tedy přirozeně ponese výdaje s tím spojené. Rozhodl, že kromě dosavadní peněžité podpory zcela umožní Evě studium medicíny, pokud toho bude finančně schopen. Požádal pak bratra a sestru, aby ho co možná se vším nechávali na pokoji.

Bylo na něm ostatně znát, že absolutní klid potřebuje a že se k němu nutí. Tlakem vlastního násilí se ovšem tento klid Tomáše Holbeka znetvořil a byl pak spíše nepřístupností, chladem a sklonem k mračivosti. Ale i to bylo lze pochopit. Sestra Eva vždycky přirovnávala Tomáše k temnému balvanu, sedícímu zarytě někde pod starým svahovitým lesem, podle příležitosti se však snažila jeho vážnost zlehčovat. Tomáš leckdy rád podlehl a usmíval se s ní. Tomu byl od Nového roku čtyřicet pět konec. Sestra Eva už se neodvažovala bratra pokoušet. Tomáš sám se nyní střežil vůbec každého hnutí mysli, přičemž nebylo tajemstvím, že tím chrání sama sebe – aniž se mu vyčítalo, že se pečlivě vyhýbá také všem starostem o jiné. Považoval se očividně za duševně nemocného a byl snad i přesvědčen, že k jakémusi druhu šílenství měl tehdy už jen krok. A tak nabyl jisté pověstí romantického zjevu. Jeho světlé oči připomínaly akvamarínové kameny, zabarvené šedí zastřených vzpomínek. Pod obočím, staženým do přímky, zůstávaly ty oči klidné, někdy až strnulé, avšak beze smutku. Byly do hluboka průzračné, jenže na dno jim nikdo nedosáhl – přesně podle zákona o čirých skládaných foliích, jejichž průhlednost v silných vrstvách mizí. Byly prý – jedna z Eviných ještě nerozumných přítelkyň se tak vyjádřila – dvěma sondami z hlubokého jižního moře.

Jan Holbek, Tomášův mladší bratr, měl svou existenci jako ministerský úředník, o toho se stejně nikdo starat nemusel.

V názorech na cokoli se s Tomášem rozcházel tak nápadně, že Tomáš Holbek se nad tím v dřívějších dobách často zamýšlel. Toho se nyní vzdal, i když stále byl přesvědčen, že bratřík Jan je „divný patron“. On sám, Tomáš, byl zajisté divnější. Avšak zvěčnělý doktor Staněk si patrně všiml Jana Holbeka jen povrchně, nabyl-li o něm mínění, že jeho citová nervóza je celkem nevýznamná. Doktor Staněk nevěděl, že citová hloubka Jana Holbeka – v jistém smyslu snad rovněž výjimečná, ale přesto opravdová ‒ rovněž se již projevila v účinku, třeba ne tak markantně jako u Tomáše.

Klid bratříka Jana byl proto rovněž umělý. Tři roky před válkou se Jan Holbek oženil, na počátku války se rozvedl. Tomáš chápal, že ho k manželství i k rozvodu dovedly jen a jen jeho „nevýznamné“ citové důvody. Jan Holbek se z nezdravě citových důvodů oženil, a pak prostě takový druh manželství nesnesl. Rozvodový soud však uvážil pouze mechanické okolnosti, které mluvily proti Janu Holbekovi, a rozvod dopadl v Janův neprospěch. Tomáš ty okolnosti znal, nemohl je popřít, a Jan Holbek ani Tomáš Holbek nedokázali uplatnit to, co skutečně bylo nejzávažnější: vyvrátit ustálený názor o ochraně slabé ženy, která v tomto případě svou silnou povahou stříhala citlivé nervy bratříka Jana nemilosrdně na kousky. Všichni ostatní kolem rozvodové pře byli „normální“, kromě Evy Holbekové, přesvědčené, ale tehdy pouze patnáctileté. Jan Holbek například opustil na tři dny společnou domácnost. Jan Holbek šel a seděl do rána při víně, v hrůze před svým domovem. Jan Holbek to a ono. A nakonec měl ještě odvahu žalovat o rozvod.

Pak se ukázalo, že Jendova rozvedená žena má tvrdošíjný, stálý a bezohledný zájem o jeho příjmy. Nepromeškala jedinou příležitost k nadsazování svých požadavků. Bratřík Jan, povahou velkomyslný a šlechetný, odvracel se proto od ní stále s větší ošklivostí a s pocitem pronásledovaného. Posléze, ačkoli se kdysi zřejmě hodlal rozloučit se se svou ženou jako gentleman, nenáviděl ji a opovrhoval jí. Mohlo se říci, že ho to vnitřně rozervávalo. Cítil se osamocenější než Tomáš a potřeboval se obklopovat živou společností. Neměl k samotě tolik síly jako Tomáš. Jeho „nevýznamná citová nervóza“ byla v podstatě enormně vysokou citlivostí pro křivdu. Jan Holbek nepřehlédl nikdy nic, ani slabounce zlomyslné slůvko. Trpěl tím, i když mlčel. Jeho city všeho druhu se rodily a rostly příliš rychle, jako detonace, a bylo jen k jeho škodě, omezil-li urputně výbuch pouze na své nitro.

Eva Holbeková ve svých dvaadvaceti letech snad ještě nebyla hotovou povahou; nezanášela se nikdy hlubší úvahou o psychóze svých bratrů. Postačilo jí například, že bratřík Jan je od své ženy pryč a že Tomáš se nad svou těžkou ztrátou netváří zoufale. Bratři ji také nikdy svými záležitostmi příliš neobtěžovali. Drobná, štíhlá a veselá vpadla často do nynějšího bydliště bouřlivě, myšlenka na bratra Tomáše však ji tišila.

Tomáš nepožadoval, aby chodila doma po špičkách, a přece tak téměř chodila. Obývala nevelkou kuchyňku, kterou si přizpůsobila jako dívčí pokojík. Všecky tři obytné místnosti měly z předsíně své vchody a nikdo ze sourozenců tedy nerušil ostatní dva.

Ve svých dvaadvaceti letech, uprostřed roku 1946, začala se Eva Holbeková povahově nápadně a rychle měnit. Nejdříve zvážněla, pak dokonce vypadala starostlivě. Před bratry mlčela. Tomáš, zalezlý ve své jeskyni, si toho nevšímal. Bratřík Jan naopak: nějaký čas pozoroval sestřinu těžkomyslnost pečlivě, třeba mlčky. Pak se otevřeně dotázal. Eva jeho starosti odmítla, ze svého však neprozradila nic.

„Podle všeho,“ řekl Jan Holbek příležitostně Tomášovi, „nepohodla se s tím svým mládencem.“

Tomáš chladně odřekl, že podle jeho mínění by neměla mít žádného mládence.

Jan Holbek však stejně hádal špatně. Evin mládenec s tím neměl co dělat. Evu Holbekovou vedly k těžkému zamyšlení jiné příčiny.

Kdyby je byl Tomáš jen z dálky tušil, byl by patrně vyšel ze své umělé schrány nevšímavosti a celou silou by se byl snažil sestru Evu osvobodit.

Neučinil to, a tragédie tří Holbeků tím vstoupila do svého finále.

M’ma

12. srpna odešla Eva Holbeková z domova a ani následujícího dne se nevrátila.

Jan Holbek zašel k bratrovi jako obvykle, místo běžného pozdravu však se zeptal:

„Kde je Eva, bratříku?“

Tomáš mu lhostejně odpověděl, že neví.

Jan Holbek mlčky odešel. Někde se zdržel dlouho přes půlnoc. Po návratu zaklepal na Eviny dveře. Eva ještě nebyla doma.

Nevrátila se ani ráno příštího dne. Tomáš, jenž v noci pracoval, nyní spal. Bratřík Jan ho se svou starostí nerušil. Vstoupil do jeho pracovny až odpoledne. To bylo 14. srpna.

„Eva ještě není doma,“ upozornil. „Nevšiml sis toho, bratříku?“ Tomáš si toho skutečně nevšiml. Jana Holbeka to popudilo. „Jak to, že je ti to jedno? Dovol, to nechápu.“

Ale Tomášovi to opravdu bylo jedno. Nevyrušil se ani v nejmenším, ledaže dal najevo jistou nelibost.

Jan Holbek, znatelně rudý na skráních, opět odešel. Za dvanáct hodin, pozdě v noci, vešel zas. Tomáš byl ještě vzhůru. „Bratříku, je to vážné. Eva je pořád nezvěstná.“

„Hledal jsi ji někde?“ zeptal se líně Tomáš.

„To si myslím. Všude.“

„A proč? Není snad stejně samostatná jako ty?“

„To je řeč! Ona si nemůže dovolovat to co já. A víc než já. Nezmizel jsem vám ještě nikdy na tak dlouho. Vylez ze své ulity, bratříku. Nežertujme s tím.“

Janovi říkali obecně „bratřík“, protože on sám Tomáše jinak nenazýval, mluvil-li o něm s kýmkoli. „Bratřík sem, bratřík tam, bratřík tohle a tohle,“ mluvíval Jenda s pýchou.

V soukromí však ho bratr Tomáš dráždil k vznětlivosti. Jan Holbek byl přesvědčen, že Tomáš rozkazuje, chce-li o něco žádat, a že ani v prosbě o nějakou úsluhu se nedovede nikdy vyjádřit jinak než strohou žádostí.

„Přeháníš ten svůj systém absolutního klidu, Tomáši. Nezblázníš se – máš-li z toho pořád ještě strach –, když si trochu představíš, co všecko by se tomu děvčeti mohlo přihodit.“

Tomáš odložil brýle, jichž používal při psaní a při čtení a s nimiž si zatím pohrával v domnění, že se dá ihned zase do práce. „Já za nic neodpovídám,“ odtušil.

„Jako bratr musíš mít starost“

„Řekl jsem vám dávno, že starost škrtám z programu.“

„Jde ale o tvou sestru.“

„To nic nedělá.“

Bratřík Jan rozhořčeně odmítl tomu porozumět.

„Proč ji tedy máš u sebe? Proč ji nevyhodíš, ať se živí a vydržuje sama, je-li ti jedno, kde se toulá?“

„Nikdy jsem neřekl, že ji budu hlídat,“ odvětil Tomáš. „To, co pro ni dělám, není ani povinnost, ani bratrská láska. Je to jen přirozené. Zřekne se mé pomoci, kdykoli sama bude chtít. Možná, že to právě učinila. Nechme toho.“

„Ale možná také, že ji potkalo neštěstí! A ty se vůbec nestaráš!“

„A ty se staráš tak, že letíš na mne, abych se staral. Jsi rovněž bratr. Najdi ji.“

„Máš na to víc času než já.“

„To se ti zdá,“ umírnil se Tomáš. „Naopak. Má práce mne stojí mnohem víc času než tebe. Někdy si ovšem myslím, že to ani práce není, poněvadž by nemohla tak bavit. Přemýšlím o ní, než se mi podaří usnout, tu a tam se mi o ní i zdá, a myslím na ni opět, jakmile se probudím. Dej mi pokoj. Mluvíme příliš dlouho.“

Jan Holbek vybuchl.

„Jdi někam k čertu, bratříku, s tou přednáškou o práci! To je hanebné!“

„Hanebné?“ zamračil se Tomáš. „Kdybych se chtěl starat, staral jsem se už dávno. Ne o výstřednosti dvaadvacetiletého děvčete, nýbrž především o tebe. Rozumíš? Nešetříš se. Málo jíš. Málo spíš. Ničíš se, ty siláku. Neposlechnete mě jeden ani druhý v ničem, a o pouhou starost o vás nestojím, ta ničemu nepomůže. Nedám se volat ku pomoci, až když se něco špatného přihodí.“

„Kam to míříš?“

„Nedáš si to líbit? Však právě proto se s tebou nechci hádat. Ostatně Eva by asi odpověděla podobně. Rádi si hned oba myslíte, že vám chci poroučet.“ Tomáš trochu prudce odsunul své popsané papíry. „V klidu jsem se s vámi na počátku radil, jak tu asi budeme společně žít. Neříkali jste na to nic, ale brzy jste začli podle svého. Pak jsem zase neříkal nic já. Nerval jsem se s vámi, nechci s tím nic mít, potřebuji své nervy pro sebe, svůj klid pro svou práci. Evě jsem říkal: Budeš tedy studovat, chceš-li, ale měj na paměti, že nevím, jak dlouho to unesu. Nezdržuj se zbytečně. Místo toho se zaplete do nějakého milkování.“

„Nemůžeš jí vyčítat, je-li jí dvaadvacet let…“

„Mluvíš nerozumně!“

„Nerozum je nutit někoho ke klášternímu životu! Ty bys nás k tomu nejraději odsoudil oba!“

Tomáš položil pěst na stůl.

„Zbytečně bychom si o tom vykládali.“

„Když už jsi vyložil svoje, viď?“

„Nevykládám nic.“

Tomáš vstal. Byl slušně urostlý, dlouhonohý chlapík, měl nerozložitou postavu, po jaké se toužebně ohlížejí pánští krejčí. Bratřík Jan byl téměř o půl hlavy menší, normální a úměrné kostry, avšak z druhu hubených kohoutů. Velmi živý výraz chytrého obličeje byl jeho hlavním půvabem. Vždycky byl mnohem oblíbenější než jeho bratr. Tomáš se tomu nedivil, ale byl přesvědčen, že Jenda přináší své oblíbenosti zbytečné osobní oběti. „Za chvíli nám budeš doopravdy vyčítat, že nás máš u sebe.“

Tomáš opět usedl a hmátl po brýlích. Bratřík Jan podrážděně přecházel.

„Mluvil jsem o Evě,“ dodal popudlivě, „ne o sobě. O mne se nestarej. Což když se jí přihodilo něco zlého, povídám?“

„Někam se zatoulala s tím svým mládencem.“ Tomáš lehce mávl rukou.

„Není to pravda. Mluvil jsem s ním.“

„Nemohl bych sám učinit nic jiného než ty. Předcházet nehodám nebo nepříjemnostem se musíte naučit sami.“

„A že ty sám jsi své velké nehodě včas nezabránil, bratříku.“

Tomáš se zamračil.

„Měl bys o tom mlčet,“ odtušil chladně. „Smrt nebyla v mé moci. Tvůj rozvod například ano.“

Jan Holbek dostal ránu za ránu, ale ačkoli to byla rána lehčí, než jakou sám dal, ublížila mu víc než jeho rána Tomášovi.

„Bratříku, nedovoluj si to! Nepleť se do toho! Jak potom můžeš chtít, abychom se u tebe cítili jako doma?“ Jan Holbek se otočil téměř švihem. „Všecko převracíš, ať se začne o čemkoli!“

Byl-li bratřík Jan podrážděn, pohupoval se v kroku, stoupaje po došlápnutí na špičky, a pak měl nervózu v každém hnutí prstem. U dveří si zapálil cigaretu rukou, povždy nejistou, chvějící se. Na to už uvykli, nikdo toho nedbal, ani on sám.

Ne – Tomáš Holbek nesouhlasil s míněním zvěčnělého doktora Staňka, že bratříkova nervóza je nevýznamná. Byla spíše slabší a jinou formou dědičných sklonů k jisté nenormálnosti. Řeklo se mu něco – člověk na to ani nestačil dávat pozor – a bratřík Jan propadl horkému rozčilení. Tomáš vždycky litoval, že raději nemlčel. Jenže jak mlčet, aby se bratřík Jan ve svých omylech k vlastní škodě neutvrzoval?

Bylo nejlepší pustit to z mysli.

Eva…

Eva nic. Byla zdravá. Trochu útlá. Jinak nic. V poslední době se zřejmě zanášela nějakými tajnými plány, bratřík Jan to sám vypozoroval. Nuže, provádí je. Kdo ji od toho mohl odradit? Kdo může pak odpovídat za následky?

Tomáš, zůstaven o samotě, pokrčil rameny. Měl neosobní strach. Ale zadupal ho.

Eva Holbeková se před časem seznámila s advokátním koncipientem doktorem Ladislavem Kalánem. Tomáš o tom do poslední chvíle ani nevěděl. Bratřík Jan však přišel s Kalánem do styku brzy i osobně.

Ladislav Kalán byl zatím málo významným učněm advokacie a jako vážná známost téměř nepředstavitelný. Jeho třiadvacet let věku z něho hledělo směle, ale dosud jimi neimponoval.

Jan Holbek ho vyhledal.

„Eva?“ mračil se koncipient arogantně. „Děkuju za optání. Neviděl jsem ji už přes týden.“

„Jak to?“ řekl Jan Holbek a naklonil trochu hlavu na stranu. Láďa Kalán se podíval a zjistil, že čelí mozkové převaze a že mu jeho akademický titul starého čerta pomůže proti tomuto napohled obyčejnému úředníku s titulem tajemníka. Zatvářil se tedy nadmíru mrzutě.

„Ujišťuji vás, že mluvím pravdu.“

„To by bylo dobře, poněvadž se ptám co nejvážněji,“ řekl Jan Holbek. „Proč jste ji neviděl déle než týden, jestliže se už čtvrt roku vídáte skoro denně?“

„Není to mou vinou,“ ošil se doktůrek. „Zdám-li se vám neochotný, je to tím, že vaše sestra mě v posledním čase zanedbávala a celých deset minulých dnů si na mne vůbec ani nevzpomněla.“

„Trápí vás to?“ otázal se Jan Holbek.

„Ne,“ zavrtěl mladík pyšně hlavou. „Mám zdravý názor na ženy a nejsem ani trochu sentimentální.“

„Gratuluju,“ řekl Jan Holbek, a dodal: „Eva zmizela z domova.“

Koncipient zamrkal, ale hned měl žárlivý nápad.

„To je jí podobné!“ vyjel neuctivě. „Měl jsem ji stejně v podezření, že si namluvila někoho jiného. Já se divím. Takhle jednají všecky ženy, snad se domnívají, že ze soucitu. Tropí si z člověka do poslední chvíle šašky. Místo aby něco řekly přímo, jsou samá výhybka.“

„Máte s ženami velké zkušenosti?“

„Tuhle zkušenost můžete mít také,“ odsekl Láďa Kalán, „vždyť jste o hodně starší. Vezměte na to jed, že s někým utekla. Však pošle pohlednici, a kdo ví, zdali ne taky mně. To by tak scházelo!“

V jeho posledních slovech rozeznával Jan Holbek trpkost, která ho s tímto člověkem, nápadně připomínajícím obyčejného floutka, dobromyslně smiřovala.

„Máme o ni starost,“ řekl poctivě. „Sdělte nám, kdybyste se o ní něco dověděl. Utíkat s někým by pro ni přece nemělo smyslu. Kdybych ji dal hledat policií, uvedl bych ovšem, že jste se znali. Obtěžovali by vás otázkami.“

„Snad mě z něčeho nepodezříváte?“ odpověděl mladík nakvašeně.

„To nechám policii,“ přejel ho Jan Holbek bez rozmyslu, a bylo ihned veta po jeho dobromyslnosti. „Divím se, že jste tak nedůtklivý.“

Potom šel a všecky jeho starosti zastínila chvilková zlost.

* * *

Tomáš Holbek, přece jenom rozptýlen, zanechal práce a začal vyřizovat poštu. Něčím se rozhodně musel zabývat, na něco neutrálního musel myslit, aby se zbavil slabounkého, ale zlověstného zachvívání subjektivního nepokoje. To znal, byla to předehra. Bratřík Jan to přece mohl pochopit. Ale Holbekové, jakmile dospěli v muže, nechápali se navzájem téměř vůbec. Eva do toho nepatřila – narodila se příliš pozdě, bývala jenom jejich rozkošnou hračkou. Ale Tomáš a Jan se v dětství a v jinošství příkladně milovali. Měli se oddaně rádi dosud ‒ Tomáš to věděl ‒, ale právě proto snad oba mrzelo, že si nerozumějí a že žádný z nich nejde životem tak, jak by mu druhý podle svého vlastního vkusu přál. Bývalo to někdy i příčinou hádek.

Tomáš to věděl. Bratřík Jan mu předhodil vzpomínku na smrt ženy a dítěte jen proto, že se nad tím sám dosud rmoutil. A Tomáš měl ihned pohotově odpověď o bratříkově rozvodu, a to z těchže důvodů.

Tak myslil Tomáš Holbek na bratříka Jana místo na sestru Evu, ale bylo to totéž. Zavrhl násilím všecky takové starosti a potvrdil si správnost své metody Záměrné Netečnosti.

Vytáhl zpod těžítka několik dní starý dopis a ponořil se znovu do jeho pročítání, poněvadž to byl skutečně zajímavý list. Jeho obsah mohl dostatečně zaujmout, a Tomáš Holbek se toho večera chtěl nechat zaujmout. Až dosud neučinil žádné rozhodnutí, jak na dopis reagovat.

V záhlaví byla napsána tato otázka:

„Do you speak English?“

Tomáš Holbek anglicky rozuměl a dobře mluvil.

„Vážený pane spisovateli…“

(Rukopis byl zřejmě rukopisem vzdělaného člověka, písmo rázné, silné a pravidelné.)

„… rozumíte-li anglicky, neboť dosud neovládám Vaši řeč tak, abych…“

(Sloh a gramatika v originále téměř školsky příkladné, zdvořilost patrná, obsah, ač poněkud záhadný, přece vzbuzující důvěru.)

„… chci Vám podrobně vyložit, co mám na srdci a co Vás bude určitě zajímat. Ujišťuji Vás, že jde o závažnou věc.“

„… prosím Vás tudíž, abyste se laskavě dostavil kteréhokoli večera po deváté hodině do Lampion-baru, jehož adresu jistě znáte, a zeptal se tam po Johnu Millburrym Stantonovi. To je totiž moje jméno.

Očekávám netrpělivě Vaši návštěvu a poroučím se Vám zatím v plné úctě.

Podpis.“

Objevil se bratřík Jan. Tomáš vsunul anglický list pod těžítko. „Eva tu nebyla, bratříku, co?“

„Ne,“ řekl Tomáš.

„Jdu na policii,“ prohlásil Jan Holbek. „Už se s tebou nebavím.“

Tomáš mlčel. Naslouchal a slyšel, jak bratřík Jan odchází. A třeba opět vzal anglický dopis do ruky a díval se do něho, neviděl nic.

Tenhle bratřík Jan – kavalír každým coulem, velkomyslný, chlapecký, hrdý, obětavý, poctivý…

Tomáš Holbek nebyl pohnut, ale cítil se vyrušen a s něčím nespokojen.

Bratřík Jan, obdivuhodně odolný při své slabší tělesné konstrukci, neklidný a vznětlivý při svém všestranném nadání…

Bratřík Jan. Ztroskotaný. Kdepak Eva, mladá, zdravá, jen trochu útlá, ano… s životem před sebou… a kdyby ji čekalo jen deset let opravdového míru a klidného rozvoje…

Bratřík Jan neuměl zalhávat či něco předstírat, a jen proto vlastně podal na počátku války tu nešťastnou žalobu o rozvod svého manželství, v němž by byl vystačil s minimální dávkou neupřímnosti. Odmítal pochopit, že nemá nijaký nárok na manželství tak šťastné a bezelstné, jako bylo Tomášovo. To i ono vzalo za své. Bratřík Jan to nazýval smůlou, zapomínaje, že ve svém manželství mohl diference vyrovnat, třeba řadou lží. Ačkoli jeho manželství nevyžadovalo nic jiného, Jendovi se hnusilo tak jednat – přes Tomášovy rady, neboť Tomáš měl tehdy na mysli jeho osobní prospěch a cítil s ním svými choulostivě se chvějícími city, takovými, jaké nyní docela zahnal, potlačil, ale které ani tenkrát před nikým neobnažoval. Naopak. Zastíral je až příliš strohým vyjadřováním toho, co mu poroučely. Říkal: „Oko za oko, Jendo. Vezmi tu žalobu zpět. Je kolosálně nesmyslná. Válka zrovna začala. Šílíš! Zapři se trochu! Zahazuješ všecky možnosti!“

Jendova žena byla dcerou z venkovského statku. „Nepotřebuju nikoho,“ odsekl Jan Holbek energicky.

„Snaž se proplout mezi úskalím. Nemůžeš-li už, bohužel, jít přímo…“

Jan Holbek dal ráznou odpověď, provázenou příznačným pohledem zdola, který vždycky znamenal, že neustoupí. „Poučuješ mě, bratříku, že manželství je gangsteřina.“

„Já je tak nemusím brát,“ stiskal zuby Tomáš, „ty ano. Nejsi o tom poučen z vlastních zkušeností? Nemáš podezření, že se tvoje žena provdala za tvou úřednickou kariéru a nikoli za tebe?“

„Podezření? Dnes to vím přece jistě! Ale ona právě proto z toho nebude mít nic.“

„Myslíš, ty blázne?“

„Ty jsi blázen!“

Tehdy Tomáš poznal, že inteligence, třebas nadprůměrná, může mít někdy ubohou, ubohou logiku, a vůbec už nemusí být praktická.

Bratřík Jan měl pravdu – a Tomáš měl rovněž pravdu. Pravdy narazily. Bratřík Jan svou pravdu prosadil.

Za války bratřík Jan chátral nedostatkem, surovým pracovním zatížením a svým spravedlivým hněvem. Nakolik mu mohl Tomáš pomoci? Nevelkou hromádkou papírových hadrů, jimž se říkalo peníze. Ale válka skončila. Bratřík Jan se pustil se svou příslovečnou poctivostí do konstruktivní práce. A ta ho dále vyčerpávala. Podmínky se valně nezlepšily tím, že žil potom s Tomášem, neboť ani Tomáš mu nemohl propůjčit teplo svého domácího krbu. Měl kolem sebe rovněž chlad, jenže se proti němu otužil. Bratřík Jan se pouze těšil, že půjde vzhůru, ale ta naděje ho stejně nehřála. Kromě toho byl střežen a nesl váhu. Chvěl se pod nepřetržitými soudními žalobami své rozvedené, kvetoucí a vypasené ženy, která jako by byla opravdu neměla jiných starostí než žádat pravidelně o zvýšení alimentů, vymáhat imaginární dluhy a požadovat zpět společný majetek, jehož nikdy nebylo. Docházelo i k exekucím.

„Znáš teď její povahu?“ dotazoval se Jan Holbek.

„Znal jsem ji už tenkrát,“ odpověděl Tomáš vášnivě, „a vím tedy, proč jsem ti radil, jak s ní máš zacházet.“

A stále ještě platilo, že bratřík Jan měl pravdu a Tomáš měl rovněž pravdu.

Život se jakž takž usadil na troskách ze zběsilých vírů. Tomáš usedal k mírové práci s čerstvou, krvácející a nijak neošetřenou ranou.

Tehdy se potkal s Danou Lykasovou, nejlepší přítelkyní své ženy z dob před sňatkem. Neviděl ji ani jedenkrát od chvíle, kdy se oženil.

Daniela Lykasová se vrátila z koncentračního tábora. Její nesporná krása byla umučena, zašlapána a zneuctěna. Z očí jí nadobro vytřeli lesk ženského půvabu, učinili z ní kus nežádoucího hadru.

„Vedlo se vám zle?“ otázal se Tomáš.

„Je to snad na mně vidět,“ odvětila se slabým úsměvem, který ji s tím asi měl smířit.

Tomáš si oživil v mysli její dřívější úsměv, připomněl si jej, už dávno zapomenutý. A viděl teď, že úsměv Dany Lykasové zvětral vichřicemi a byl rozšlehán zvířeckou přízní, kterou nežádala a jíž se neubránila.

„Zbylo mnoho žalu,“ pomyslil si, a teprve tehdy se jeho rána začala milosrdněji zavírat.

* * *

V půl desáté večer nebyl ještě doma ani bratřík Jan, ani sestra Eva. Tomáš Holbek sešel dolů k telefonu.

Vyhledal v seznamu číslo Lampion-baru.

„Znáte pana Johna Millburryho Stantona?“

„Ovšem, pane. Přejete si ho k telefonu?“

„Zatím ne, děkuji. Kdo je ten pán?“

„John Stanton je studujícím medicíny, prosím.“

„Na zdejší univerzitě?“

„Je prý tam zapsán.“

„Mohu ho u vás najít?“

„Dnes a denně.“

Tomáš zavěsil. Byl-li pan John Millburry Stanton studujícím medicíny na Karlově univerzitě, vzpomněl si Tomáš snadno na sestru Evu, medičku. Malou chvíli stál u telefonu, pak se vrátil do bytu, aby se převlékl.

Pan John Stanton bezpochyby okouzlil medičku Evu tak zdařile, že zaměnila život po boku svých bratrů za život po boku jeho. Pan John Stanton měl nyní trapnou povinnost představit se Tomáši Holbekovi jako svůdce jeho sestry, a Tomáš Holbek měl neméně trapnou povinnost popřípadě ho spráskat.

Tramvaj dopravila Tomáše Holbeka k Lampion-baru za patnáct minut.

„Pan Stanton?“ zeptal se Tomáš číšníka místo objednávky.

„K službám, pane.“

Nedaleko stál mladý, silný a štíhlý negr s pozornýma, inteligentníma očima, oblečený do přesně padnoucího smokingu. Jinak byl bar prázdný a voňavý jako vyjedená bonboniéra.

„Pan Stanton je Angličan, nebo Američan?“ řekl Tomáš, úmyslně černocha přehlížeje.

Černoch však přistoupil a příjemně se zazubil. V obličeji a na hrdle byl tak černý, že se mimoděk vtírala obava, aby si nepošpinil bělostnou košili.

„Pan Stanton býti Afričan,“ protáhl, uklonil se a ukázav si na prsa, dodal: „Do you speak English, Sir?“

„Yes,“ řekl Tomáš a stáhl obočí.

„Well. O. K. Já ánglická i ámerická. Dovolíte ja pšísednout?“

Tomáš pokývl. Černoch zahovořil pak anglicky a rázem se tím proměnil ze žvatlajícího exota v dospělého, chytrého muže.

„To je velmi zajímavé,“ pravil Tomáš Holbek odměřeně. „Co mi chcete?“

„Jmenuji se Stanton, mister Holbek. Děkuji vám, že jste přišel. Zde zůstaneme nerušeni. Podnik má málo hostů, a ještě pozdních.“

„Řeklo se mi,“ pravil Tomáš, váhaje spatřovat v tomto chlapíkovi únosce své sestry, „že jste studujícím medicíny.“

„To je správné. Studoval v Kahýře, pomáhal Spojencům, dostal se sem. Tady čekám. Přijedou přátelé a dovezou, co potřebuji. Jinde by mě obtížně hledali. Měnil jsem už pětkrát byt. Přijdou dnes, zítra, pozítří – nevím. Čekám noc co noc. To je řeč o mně, please.“

Neviditelná, tichá hudba hrála pro nikoho. Černoch objednal (kupodivu) láhev vína a nabídl z balíčku cigaretu. Tomáš odmítl. Ale seděl a poslouchal, jestliže už tu jednou byl. Pak měl černochova přátelského žvatlání dost.

„Znáte mou sestru?“ otázal se vlažně.

„Já vím, že máte sestru a bratra, mister Holbek, ale nou, neznám vaši sestru ani vašeho bratra.“

Když konečně duchovitý číšník, zřejmě ctitel buržoazie a jasně opovrhující vývojem doleva, obrátil na stole dvě sklenky a naplnil je, pravil černoch:

„Napijeme se, mister Holbek?“

Tomáš odmítl.

„Drink? Mají tu všecko. Což whisky? Abychom mohli jít k věci.“

„Ne,“ řekl Tomáš. „Nejsem vaším hostem.“

Černoch odstrčil svou sklenku.

„Půjdeme tedy k věci,“ zazubil se. „Chci se stát porodníkem. Mám moc velký zájem.“

Tomáš objednal černou kávu, ale pak ji nechal stát.

„Nevím, jak bych vám k tomu pomohl,“ odvětil, teprve když se elegantní číšník vzdálil.

„Já nepožaduji, abyste mi pomáhal. Já vím, co jste zkusil s porodem své ženy, a vzpomněl jsem si na něco důležitého, na něco pro vás. Tam dole…,“ položil lokty na stůl, „není podobný případ žádnou zvláštností. Ano, mister Holbek, nic, nic, nic, žádná zvláštnost. Docela obyčejné.“

„Co?“

„To vaše,“ šklebil se černoch. „To divné. Neuvěřitelné. Dole na Zambezi a v poříčí Konga.“

„O čem, přesně vzato, mluvíte?“

„Jděte, mister Holbek! Přece o porodních bolestech!“ John Millburry Stanton se naklonil přes stolek a důvěrně přitlumil hlas. „Tam totiž opravdu trpí porodními bolestmi muži.“

Tomáš neříkal nic. Vyrazil jen krátce nosem vzduch a potrhl rameny. Znamenalo to možná, že s tou hloupostí nechce nic mít.

„Neslyšel jste o tom, mister Holbek? Bílí lidé nevěří. Ale ne všecka chytrost v bílých lidech, všecka ne! Nou, nou,“ černoch vrtěl hlavou a ťukal si na čelo. „Niggerská žena rodí, muž uléhá na lůžko daleko v pralese a naříká, a je skutečně trápen porodními bolestmi. Slyšel jste o tom?“ Pan Stanton se roztomile zubil. „Ale to není komedie, mister Holbek!“

„Tak?“

„Já bych prosil vás přesvědčit. Dovolte.“

Tomáš se podíval mlčky na hodinky.

„Ó nou! Je mi líto, já protestuji. Já znám, jak se chovají diplomati. Vy ne diplomat, yes, já vím. Vy bílý, já černý. Vadí to? Ó nou! Já také rozumný. Prosím, vy mě poslouchejte malou chvíli, mister Holbek. Vy sem zašel pro zábavu, ale ta moje věc je lepší než zábava. Žádná lež, co já pravím. Všecko dobré, čisté. Ale dobré se může udělat špatným. Černá manželka rodí, černý manžel se opije v lese domácí kořalkou a je mu špatně. To nejsou porodní bolesti. To není čisté, to není čisté! Poslyšte mne!“

John Millburry Stanton vrtěl nad stolem zarůžovělou dlaní. Pak se přece jen zhluboka napil, znalecky zamlaskal (kupodivu) a dostal výraz primitivní, divošské radosti.

„Já studoval, mister Holbek, tuhle věc. Ta bývala čistá, krásná, to bylo pravda. Manžel na Kongu se modlil a upadl do transu a byl přitom daleko v pralese a ulehl a rodil v bolestech současně s tou ze svých manželek, jíž se to týkalo. Byl třeba manžel, který to nedělal. Pak jeho žena zkusila víc. Ale ten, který to dělal, ulevil manželce, protože vzal na sebe díl z jejích bolestí. On měl třeba mnoho manželek. Tak tedy rodil – řekněme – osmkrát do roka. Zkusil jako pes, víte?“

„To věřím,“ pravil Tomáš s podezřelým zájmem.

„Ach, velmi zkusil, mister Holbek. Není to jako u vás to bylo? Ne osmkrát, já vím. Jednou. Ale velké, velmi veliké. Tak vezmeme na Kongu taky jednou jednoho černého muže, nahého po celém těle. Citová hloubka, dosažená samotou, isolation… hluboký prales…“ Černoch přimhouřil oči a natáhl paže. „Tam jako by ani ostatní svět nebyl – černý manžel myslí a myslí… až… brr… až doopravdy porodí se svou ženou. To by bylo něco pro doktora, který byl u smrti vaší bílé manželky! Sir Stánek, yes!“

„Staněk,“ řekl Tomáš mrzutě.

„Sir Stánek. Já říkám správně. O, já vím!“ Pan Stanton vypadal šťastně. „On třeba myslil, že k hlubokému soucítění musí být inteligence. Má negr inteligenci? Vy řeknete, že ne, já řeknu, že není vzdělaný. Tak tedy negr nemá inteligenci, on je hloupý jako zvíře, on je primitiv, a přece dokáže tu věc. Udělá konec rození v takové chvíli jako jeho žena a utíká zpátky k vesnici. Když cestou tančí a jásá, narodil se mu syn. Když pláče a naříká, narodila se mu dcera. On to ví napřed, mizera. Pak se na ženu a dítě podívá. Je-li to dcera, slíbí jí i bití, a jde na lov. Strasti šestinedělí už se ho netýkají, myslím. Konec. Čeká na další porod.“

„Vykládáte senzační věci,“ podotkl Tomáš, velmi pohodlně usazen.

„Ale žádné pohádky, nýbrž studium. Yes. Už je málo ztracených vesnic, kde můj otec ještě našel čisté zjevy, čistou duobiózu. Ó, já vím, mister Holbek! Jinde zbyly tradice, podvod, symbolismus. Oslavy. Už tedy nic, nebo málo. Nečisté! Ne-čis-té! Každý myslí na svého nenarozeného potomka, i vy jste myslil, proč by nemyslil černý muž. Myslí proto, že touží, aby se mu narodil syn válečník. Jako vy jste myslil.“

Tomáš pokrčil trpělivě rameny. John Millburry Stanton viditelně nebyl hlupák, nýbrž zřejmě nadaný a dostatečně civilizovaný chlapík.

„Musím vám to povědět, mister Holbek. Krásné! Úžasné! Uvěřitelné! Logické! Totiž – přání samo, aby dva lidé byli jedno nebo aby jeden byl druhým, může být na světě, básníci už je dávno znají, ale jsou to jen básníci, bohužel.“ Černoch se zatvářil útrpně. „Oni rozdělují pouze srdce, a to ještě ne doopravdy. Mají hluboké cítění, pravda. To všecko ale není nic, neobracejí se ke skutečnosti, která se hmatá, hmatá, poletují nad ní a přijdou někdy pod automobil, poněvadž se dívají vzhůru a nedbají, co se děje na zemi. Černý muž není básník, a když rodí se svou ženou, nepláče civilizační slzy nad jejím utrpením, nemá hloupé starosti, je to samec, samec, ale s mozkem, který přece jen myslí, a hodně a pořádně silně a jednou myšlenkou, a nic ho neruší, jako by mohlo rušit bílého člověka, jenž má starosti o obchod a jiné starosti o všecko možné. Černý muž se uchýlí do pralesa, aby nebyl ničím roz-pty-lo-ván. Ale je přece rozptylován.“ Černoch ukazoval po baru. „Tam se plíží antilopa, tam sjíždí ze stromu had… Vidíte strom, mister Holbek?“

„Zajisté,“ pokývl Tomáš, „a hada na něm. Jen pokračujte.“

„Well. Had. Tamhle může být lesní kočka s drápy… A může být hlad a žízeň, a to všecko černého muže roz-pty-lu-je. Černý muž se tedy zbaví strachu, hladu a všeho ostatního. Čím? Na Kongu kvete rostlina. Černý muž usuší její listy, máčí je v horké vodě a pak vodu pije. Ona mu vezme všecky myšlenky kromě té, kterou chce mít sám. A to je myšlenka na porod jeho manželky. Vy jste tenkrát nepil nic?“

„Kdy?“ řekl Tomáš, vytrhnuv se z nějakých myšlenek. „Nic.“

„Vy jste nebyl na Kongu. Rostlina kvete tak…,“ černoch zdvihl ruku nad stůl a svěsil mrtvě prsty. „Jako zvadlá a nemocná. Má tuhé listy, jsou jako hroty kopí. Nepěkná. I am sorry, chtěl byste tu rostlinu vidět?“

„V pralese na Kongu?“

„Nou. Mám ji doma!“

Pan Stanton se divoce, vítězně zazubil, plácl zlehka oběma dlaněmi do ubrusu a silně k Tomášovi nakloněn čekal, co Tomáš řekne. Tomáš mlčel.

„Hodí se k pokusům…,“ šeptal černoch. „Sir Stánek by plakal radostí. Vy se dovedete modlit jako černý muž. Ale stálo by za to dát pít i jinému, kdo se neumí modlit. Jak? Co? Že ano?“

„Kdo ví,“ řekl Tomáš lhostejně.

Černoch se vrtěl.

„Vy jistě zkusil moc zlého,“ odvážil se za chvíli podotknout.

Na to však Tomáš Holbek nyní nevzpomínal. John Millburry Stanton v něm nic takového svou řečí neprobouzel. Nanejvýš že odstranil ochranný filtr z objektivu Tomášova vnímání. Okolí pak na Tomáše působilo naze a surově. Klouzavé, prohnile dřevěné tóny houslí řezaly do jeho střízlivosti jako tupé, rezivé nože, nemohouce ho přesvědčit, že jsou hladkými břitvami, zasahujícími sentimentálně až k srdci. Parfém dámy, přecházející parketem, zavanul k Tomášovým nozdrám a vzbudil v nich pocit hnusné a zbytečné přesycenosti. Ztlumená světla a v nich bělmo černochových očí dávaly vzrůstat nevolnosti, při níž se rozeznávalo, že všecko je marnost nad marnost, a která plnila Tomáše ještě něčím horším než malomyslností.

Ale to něco bylo patrně nyní Tomášovou filozofií vůbec.

„Jste opravdu studujícím medicíny?“ zeptal se nevlídně.

Pan Stanton vytáhl z kapsy index vysokoškoláka.

„Zvlášť pilným nikoli, mister Holbek. Mám překážky, nemohu se do toho pořádně vpravit. Nic nezmeškám, studoval jsem tři roky jinde. Ale tady hodlám dokončit. Až se usadím.“

„Jako budoucí lékař se přece nemůžete zabývat nějakým herbářovým šarlatánstvím.“

„O, mister Holbek, vy jste nespravedlivý a děláte to schválně. Já vám říkám pravdu o té rostlině. Koho by to mělo zajímat více než vás?“

Tomáš pokrčil rameny.

„Mýlíte se. Nemám zájem.“

„Protože nevěříte,“ zubil se černoch. „Ale dobře se domluvíme, mister Holbek, jistě! Šarlatánství! Snad jste už zapomněl, jak moc jste prosil sám o víru, když vám ji nechtěli dát. Yes! Kde je z toho vaše zkušenost, mister Holbek? Kde je poučení? Já pozvu například obyčejného člověka místo vás. Nic neprožil jako vy, nic neví. Začnu mu vykládat, on nepochopí, bude zmatek, nedomluvíme se za nic na světě. On řekne, že já jsem blázen. Vy to neříkejte, vy mi dejte víru, vy se vyznáte, máte za sebou jeden krásný případ. Jak to bylo s těmi procenty doktora Stáneka? Odhadl vaši schopnost na sto padesát procent, a ta schopnost je samorostlá. Obyčejný člověk mi řekne, že sto padesát ze sta je nesmysl, a bude mít pravdu. Vy mi neřeknete, že sto padesát ze sta je nesmysl, a budete mít lepší pravdu. Vy dokonce připustíte, že i dvě stě ze sta by šlo, yes, poněvadž doktor Stánek říkal, že na dospělého člověka byste potřeboval dvě stě, to je o padesát přes vaši schopnost, která je samorostlá. Já vám těch padesát dodám, chcete? Proniknete skrz naskrz každým – kým budete chtít, a taky mnou, jak tu sedím – a poznáte, jsem-li šarlatán z herbáře, čili nic. Má to veliký význam pro celý svět. Neodříkejte se toho z osobního pohodlí.“

„Z čeho?“ pravil Tomáš dotčeně.

„Z osobního pohodlí,“ přikývl John M. Stanton zálibně, jako by tušil, že něco podobného někdy předhazují Tomáši Holbekovi i jeho sourozenci. „Z osobního pohodlí,“ opakoval, strefiv se tím patrně do terče. „A víc ještě, mister Holbek! Ze strachu! Ze sobectví! Tak je to!“

Tomáš Holbek vytáhl z kapsy cigaretu a zapálil si, jako by ani neviděl černochův znovu nabízený balíček.

„Nechte si tu upřímnost,“ pravil suše.

„Well,“ kývl černoch ochotně, „nechám. Můžete však prospět lidstvu, mister Holbek, když to uznáte. Mám na mysli mnoho a mnoho věcí. Vy se obětujete jen sám sobě, to vím, ó yes…“

„Odkud to víte?“

„Sháněl informace, mister Holbek. Excuse me. Co vy děláte? Vyhýbáte se celku. Nikomu se neobětujete. Well, nikdo se taky neobětuje pro vás. Špatný svět, naplněný takovými lidmi, on by celý umřel. Ale on není pln takových lidí, takových živých mrtvol. Odmítáte účast s bližním, a z toho nakonec může být jen spor a nepřátelství, a to znamená ve velkém měřítku válku a zase válku. Jednáte proti době, která má krásné úmysly. Pravím Doba. Nepravím Lidé, poněvadž lidé netvoří dobu, nýbrž doba tvoří lidi, a také jen malé procento lidí má krásné úmysly, velké procento má úmysly špatné, a to za každé epochy vůbec. Je třeba lidstvo sblížit, naučit je správnému, čistému socialismu, žádné teorii popsané v knihách, nýbrž vzájemné lásce a vzájemnému porozumění. A proti tomu vy se vlastně stavíte. Yes.“

„Jak mám chápat smysl vašeho kárání?“ zeptal se Tomáš věcně.

„Představte si, mister Holbek, že my dva bychom provedli řadu pokusů, že bychom získali zkušenosti a pak bychom přikrmovali lidstvo zázračným odvarem z africké rostliny. Každý člověk na světě by se stal citovějším a miloval by proto své bližní ‒

neboť by se dovedl vmyslit do jejich duší nad sto procent, možná na dvě stě. Ztratil by se egoismus, zmizel by egocentrismus, ta tam by byla nenávist a chuť ublížit pro vlastní prospěch. Místo toho všeho by nastoupila láska. I love you. A byl by to svět zušlechtěný, plný porozumění a úsměvů, v němž by nadobro přestaly chrastit okovy a řinčet zbraně. Byli a jsou na světě otrokáři – já jsem černý, mister Holbek, já to znám –, byli a jsou. Pět mých předků žilo v Americe v otroctví. Člověk, který je silný, má sklony stát se otrokářem. Aby se jím nestal, musí pít odvar z africké rostliny. A byli a jsou na světě ještě horší lidé – s plnou hubou hesel, se štítem na líci čistým a na rubu hnusně špinavým. Musí proto nastat skutečné, trvalé zlepšení. Co je lidstvo lidstvem, docházelo jen k převratům s výměnou potentátů. Dobří byli znovu a znovu pošlapáváni, hydry znovu a znovu zvedaly hlavy, sobci, švindlíři, lháři a kupčíci řádili v chrámech. Vši, paraziti a hadi.

Myslíte, mister Holbek, že dnes, po největším ze všech převratů, už neexistují vši, paraziti a hadi? A hyeny? All devils, málem bych byl zapomněl na hyeny.“

„Je vidět, že jste si svou řeč řádně připravil,“ řekl Tomáš.

John Millburry Stanton se odmlčel, nevyčerpán, spíše přemítající a jako k novému skoku připraven.

„Všelijakých škůdců jsou na světě celé roje,“ pravil najednou. „Počítáte mě k nim?“

„Ó nou, naopak. Vidím ve vás předem hlasatele všeho dobra, posíleného odvarem z čarovné rostliny.“

„Do které čeledi patří ta vaše zázračná rostlina?“

Černoch se ohlédl po číšníkovi.

„Latinského názvu nemá,“ odpověděl, „botanika ji nezná. Je vzácná, na vyhynutí, ale za určitých podmínek se nebrání rozmnožení. Číšníku, účet! Účet! Rostlina totiž potřebuje mnoho salmiaku a zvláštního opylení, bestie. Na Kongu se jí říká M’ma. Číšníku, platím útratu!“

„Kam spěcháte?“ zeptal se Tomáš.

„Nechci vás zbytečně zdržovat,“ zubil se černoch neodolatelně, „neodmítnete přece podívat se na mou rostlinu. Je tak zvláštní, mister Holbek… Ó, tak zvláštní! A jste-li už jednou tady…“

„Pravda,“ přisvědčil Tomáš s povzdechem.

* * *

Vyšli společně z baru.

„Tudy,“ ukázal černoch. „Já nebydlím daleko. Mám samostatný byt.“

Bylo teplo. Velmi pomalu, vlekle dohasínal po městě var války. Cizí, byť i přátelské tváře a uniformy, dosud nouzové množství světel, zakřiknuté krámy, krčící se ve spánku. Něco ve vzduchu jako ozvěna nebezpečí; doznívání bídy, zoufale se držící špinavými drápy a nechtějící popustit.

„Budu pracovat nezištně,“ pravil nadšeně John Millburry Stanton. „Spojte se se mnou. Řekněme, že vypijete koflík odvaru z rostliny M’ma. Pak se vmyslíte do nějaké osoby, o níž nevíte, co právě dělá a co s ní je… A nechceme-li zacházet ve svých nadějích tak daleko, dovíme se alespoň, jak se cítí. To by byl náš základní, zatím amatérský pokus.“

„Který by se mi možná právě nyní hodil,“ řekl Tomáš ironicky.

„Jak? Opravdu?“

„Možná. Nedělejte si žádné naděje, že mě něčím nechutným napojíte. Víte snad také,“ Tomáš se zastavil, „že nám záhadně zmizel člen rodiny?“

„Kdo?“ otázal se černoch. „Člen vaší rodiny?“

„Moje vlastní sestra.“

„Mluvil jste už o ní, co? Nevím nic, proč bych to měl vědět? To je moc čerstvé. Máte starosti?“

„Ano,“ řekl Tomáš váhavě, bez jistoty, mluví-li pravdu, čili nic.

„Můžete se snadno dovědět, jak se vaše zmizelá sestra cítí!“ pravil černoch slibně a zakoulel očima.

Tomáš opět vykročil. O svých sourozencích alespoň věděl, že je míval rád. Pokud šlo o ostatní lidi na světě, ani si již na něco podobného nevzpomněl. Neměl k lidem vroucnějších pocitů, než jaké by měl kus ledu. Černoch to rozeznal.

„Jen si představte, mister Holbek, že by byl každý jako vy. Je to možné? Není. Byl-li by každý lhostejný každému, bylo by po světě strašlivě zle. Utrpení potká nakonec toho, kdo nemiluje. Myslíte, že sloužíte sám sobě dobře, ale sloužíte zle. O, ó!“

K tomu, aby pomyslil s větším účastenstvím na svou sestru, musel se Tomáš Holbek nutit. Opravdu byl nyní zcela jiným, a patrně horším člověkem než na počátku roku 1945 a předtím. Dovedl se vmyslit. Dovedl se však i odmyslit. Odmyšlení se mu dařilo ještě lépe, bohudíky.

„Nou,“ hovořil černoch, jehož úvahy patrně zabraly opět doširoka. „Kdo říká, věří nebo předstírá, že kořistnictví vymizí, je buď hlupák, nebo neřád, který sám tajně kořistí. Člověk je věčně totéž zvíře, i když prodělá strašlivý otřes. Neodolá. Nezlepší se. Ohlíží se po příležitosti. Vždycky mu zbude alespoň soutěživost, a jak daleko má soutěživost k bezohlednosti?“

Šli dlouhými, rychlými kroky.

„Zahneme do této ulice, mister Holbek. Všecko by ucházelo, pravím, kdyby nebylo na světě tolik zlodějů. A zlodějství. To je v podstatě necitelnost. Rostlina M’ma odstraní necitelnost. Silní se budou cítit slabými, slabí uznají sílu silnějších, neboť jim už neublíží. Každý režim ze všech režimů, co jich kdy bylo, utiskoval určitou skupinu lidí a nebyl ničím jiným než dočasným vítězstvím té či oné společenské třídy. Nejspravedlivější řešení se až dodnes marně hledá. Nikomu přednost! Gordický uzel! Kouzlo rostliny M’ma jej rozetne.“

Před starým domem v tiché postranní ulici se černoch zastavil a dobyl z kapsy veliký klíč.

„Náležitá hloubka citů, mister Holbek, odhalí i maskované darebáky. Řekne vám, kde je zasloužená schopnost vyniknout a kde pouze nesvědomitost, podvody, šplhání po cizích zádech a uměle udržovaná čest, vážnost, postavení. Objeví se jasně všecko, co prostým rozumem nelze objevit. Na druhé straně je zajisté nesmyslem generalizovat každý úspěch jako nemorálnost. To se děje z nenávisti nebo ze závisti. A přece nepostavíte místo nadaného vojevůdce do čela armády vozku od koní jen proto, že je to taky voják. Bohužel, spousta dnešních lidí se domnívá, že v civilu šarže neplatí. Jen absolutně správný cit by pověděl každému, kde je jeho místo. Kariérista sklouzne dolů. Nebude otázky žebráckých nebo neúměrně vysokých odměn. Nebude stávek, nebude kapitalistů. Vše se spravedlivě vycítí a odmění zásluhou rostliny M’ma. Nastane obecné porozumění. To není utopie, to má naději.“

„Otevřte,“ pravil Tomáš klidně.

I potmě zasvítily černochovy bílé zuby. Ale neřekl už zatím nic.

Na dřevěných točitých schodech rozsvítil kapesní lucerničku. Končily na hořejší pavlačové chodbě. John Stanton vedl po ní hosta až dozadu, k posledním, odlehlým dveřím. Byly tak nízké, že oba museli sehnout hlavu, aby jimi prošli. Ocitli se pak v dvoupokojovém bytě s malou kuchyňkou, která postrádala okna. Dvě místnosti za ní měly slušné rozměry, čtvercové půdorysy a útulně nízké stropy. Napohled bylo všude úzkostlivě čisto.

Pan Stanton tam bydlil patrně sám. Usadil se zřejmě natrvalo, ačkoli předtím se zmínil, že měnil byt již několikrát. Zařízení jevilo usilovnou snahu setřít starobu domu, ale nezbavilo se exotického vkusu. Zdi byly obloženy nejrůznějšími pernatými vějíři a tkanými závěsy. John Stanton si k tomu opatřil moderní skládací lůžko, pohodlná křesla, nizoučký stolek a účelnou knihovnu, již ozdobil čtyřmi lidskými lebkami a malou sbírkou lékařských nástrojů. Zadního pokoje, kde svému hostu nabídl místo, užíval asi jako studentské pracovny. Na psacím stole však leželo místo knih a přednášek opotřebované bendžo.

Na velkém květinovém stolku v rohu tohoto pokoje, u okna stíněného těžkou záclonou, stálo pět širokých květináčů a v nich strnule rostla nevlídná květina M’ma.

Tomáš k ní bez pobídky přistoupil. Nepozoroval, že by vydávala nějakou zvláštní vůni, leda že byla cítit čerstvou vodou. Největší z pěti exemplářů dosahoval výšky asi jednoho metru. Ten jediný také kvetl. Květ se ploužil nemocně až dole na bělavé hlíně jako medúza. Jeho stočené, asi deset centimetrů dlouhé a řídké okvětní lístky ležely zvadle a propoceně, jako zkrouceny horkou rukou, a měly nepříjemně ostrou, kadmiově žlutou barvu. Bradavičnatý terč velikosti menších náramkových hodinek byl tmavě fialový. Napohled se zdál být tento květ jedovatý a jako umučený vlhkým teplem. Budil odpor.

Stvol rostliny byl stromkovitě dřevitý a rovný jako hůlka. Kolmo z něho vyrůstaly zemitě zelené řapíky s kopinatými, naběhle žilkovanými listy. Tyto listy byly nejmenší dole u hlíny a největší a nejsušší nahoře. Hlavní stvol se na konci rozlézal několika bezbarvými vlákny, připomínajícími křenové kořeny, takže se zdálo, že celá rostlina je zasazena do květináče obráceně.

„To jsou odnože, které jsem vypěstoval,“ ukázal černoch na ostatní čtyři exempláře. „Budou brzy kvést. M’ma alespoň jednou musí kvést, aby byla dospělá. Oplodňují ji červi, proto má květ u země. Bez červů zahyne. Musel jsem dovézt i červy.

V Evropě se takoví nevyskytují. Krásný tvoreček, mister Holbek, ó yes, podobá se maličké zápalce s hlavičkou. Dovolíte, já jednoho vyhrabu.“

„Není třeba,“ pravil Tomáš a usedl nenuceně do křesla u nízkého stolku. Shledal pak, že posezení je velice pohodlné. John Stanton uvedl v činnost plynový kávovar.

„Nepil jste ještě tak dobrou kávu,“ zubil se šťastně. „Já pohostím. Ó yes!“

V domě vládlo hluboké ticho. Černoch snad měl mluvit tišeji.

„Těší mě, že jste uznávaným spisovatelem, mister Holbek. Kdybyste měl cit, nebyl byste uznávaným spisovatelem, nýbrž byste psal kýče, které se přehlížejí, kterými se opovrhuje. Vy jste uměle studený patron, syntetista, proto můžete dělat umění, jinak ani žádné teplejší umění není uměním, nýbrž kýčem. Yes, yes. Vy jste udělal dobře, že jste se zřekl citovosti – udělal jste dobře pro sebe. Ale jste povinen obracet se se svým uměním k lidu. Jak to chcete dokázat, když přece k lidu můžete dojít jen skrze cit? Bez citu lid zastudíte, a nemá vás rád! Bez citu se mu nejvýš vnutíte, ale neoblíbí si vás a uteče vám při každé příležitosti. Co je lid? Lid není hromadou vyjevených dětí, lid je hromadou hotových lidí, můžete ho upozorňovat na to či ono, můžete ho poučovat, když už on bude tak laskav a zapomene, že vy jste taky jen člověk, ale vychovávat? Ó nou! On už je vychovaný, on už má svůj rozum, a někdy lepší než ti, kteří si myslí, že jsou nad něj moudřejší. A nemá-li lepší rozum, pak je alespoň paličatý. Yes, yes. Musí si vás oblíbit, aby vás poslouchal. Neporoučejte mu tedy příkazem studeného a uznávaného umění, které ho nezahřeje. Dejte mu to, co potřebuje, nikoli na vychladlé stříbrné lžičce. On k ní má nedůvěru a bojí se jí, poněvadž jeho ruce jsou prací zhrublé. Dejte mu to na selské, ohřáté lžíci, pak rád spolkne. Nenechte se uznávat samozvanými mudrci, nechte se uznávat lidem. Lid není tak hloupý, aby se odvážně mluvilo o jeho podřadném vkusu, o podbízení braku a kýčů, není tak nesamostatný, aby se musel opatrovat jako pitomé stádo – vždyť ho tím vším urážíte! Jaká by to byla vláda lidu, kdyby mu věčně poroučeli brejlatí teoretikové? Mají strach z anarchie v umění? Ó blázni! Nebuďte proto uznávaný, mister Holbek, buďte populární. Kdo vás potřebuje hlídat, abyste byl přitom také ušlechtilý? Nikdo. Lid si vás uhlídá sám, a vy jako svobodný umělec hlídače stejně nemáte mít.

Copak by to bylo, mister Holbek! Literatura, ta nebo ta, jakákoli, nepopadne nikoho za límec a nevláčí ho sem tam, ani literatura nejhorší. Ale ona ani nemůže být špatná, ona může být jen bez ceny. Voda. Po vodě máte stejně za chvíli hlad. Špatná literatura je zpráva v novinách, že někdo znásilnil dívku nebo uloupil za sedm milionů kožišin, jiná ne, leda taková, co se dělá schválně a tajně. Špatný obraz je pornografie, ale i v nejhodnotnějším ženském aktu uvidí pornografii ten, kdo bude chtít. Jděte, jděte! Všichni bozi žehnají kultuře, ale zatracují překultivovanost. Jak může například o džezu mluvit hudebník, prosáklý všemi symfoniemi světa a za uši tahajícími kvartety, o nichž ještě naprosto není jisto, že jsou hudbou budoucnosti? Jak může vědět, co je lehká hudba, ví-li pouze, co je těžká hudba? Jako byste vy, mister Holbek, musel ovládat jízdu na velbloudu, korábu pouště, jen proto, že jste kapitánem říčního parníku. Excuse me, vy jste jednou viděl velblouda s Arabem na obrázku, to je něco jiného.“ John Stanton se šklebil. – „Tak tomu rozumíte. Ale dělat opravdu dobrou lehkou hudbu je snad i těžší než dělat těžkou hudbu, l´art pour l´art. Z umění,“ potřásal černou palicí, „se ztrácí cit. Umění se dělá od osmi do dvanácti a od dvou do čtyř, s polední přestávkou na oběd. Dejte do umění srdce, vynechte jednou polední přestávku, nespěte a zaplačte si nad ním nebo se zasmějte se slzami v očích, a děláte místo umění kýč. A přece to hlavní, co lidstvo potřebuje, je Cit. Rostlina M’ma dodá cit. Umění, mister Holbek, půjde zásluhou rostliny M’ma nejsprávnější cestou.

I pro posouzení umělecké práce je rozhodující cit, nikoli analýza. Umění je krása, a ne výpočet. – Horká káva, mister Holbek.“

Káva byla znamenitá. Tentokrát Tomáš Holbek neodmítl ani anglickou cigaretu.

„Jsou na světě znamenití lidé,“ pravil, „kteří by s vašimi názory nesouhlasili.“

„A což vy?“ otázal se černoch nedočkavě.

„Já vím, co je cit, ale nechci o něm vědět.“

Dopili kávu. John Millburry Stanton vyňal z nízké skříně kovovou čajovou krabici a položil ji na stolek.

„Sušená M’ma,“ ukázal. „Přičichněte.“

Obsah, ne nepodobný obyčejnému bylinnému čaji, měl slaboučkou nahnilou vůni. Jako tlející květiny na hřbitovech. Něco s voskem. Tomáš vzal ždibec do prstů. Rozemnul. Prohlížel suchý prášek na dlani.

„Zkusíte připravit šálek?“ zeptal se ledabyle.

Černý student prudce zamrkal příjemným překvapením a hned se opět zdvihl.

„Odvar nemusí být silný,“ zubil se, „stačí mírně nazelenalý. A může se sladit.“

Zatímco manipuloval nádobím, naklonil se Tomáš v křesle dozadu a přivřel oči. Tak setrval, dokud John Stanton před něj nepostavil zlacený hrnek s horkou tekutinou, která měla barvu sena a vydávala onen slabý pach voskového tlení. Lehká pára stoupala vzhůru a mísila se s dýmem černochovy cigarety.

„Na něco jste zatím myslil, mister Holbek?“

„Ovšem.“

„Well, má to tak být. Jen pijte. Moc dobré. Bude to velký krok, historický. Po zdravotní stránce – neuškodí.“

„Ale je to jed.“

Černoch se široce zasmál.

„To musí být jed, mister Holbek, on přece vyvolává takové duševní pochody! Já nedělal čaj silný. Zatím tak –“ ukázal prstem na šálek. „Silnější vždycky uvaříme až potom, bude-li třeba.“

„Sám jste nikdy nepil?“

„Yes. Pil.“

„A výsledek?“

John Stanton zvážněl. Chvilku mlčel.

„Co myslíte, mister Holbek? Co mě donutilo k tomu, abych vás pozval k velkovýrobě lepších lidí? K probuzení čistého, svatého socialismu?“

„Ach tak!“ řekl Tomáš, zatížený vlastními, úmyslně probuzenými myšlenkami. Potom dodal:

„Daleko jsem se nikdy nedostal. Kolektivum mě nechávalo chladným. Týkalo se to vždycky pouze jednotlivých osob.“

„Málo procent,“ podotkl černoch, „jak by řekl doktor Stánek. Nevyvinulo se to. Byl to jen náraz, zárodek. Šlo o nenarozeného jedince. Škoda, že doktor Stánek zemřel.“

„Mnoha věcí je škoda. Jak dlouho trvá účinek nápoje?“

„Ó, v dosti pěkné intenzitě asi čtyřiadvacet hodin, pak zbudou stopy, ale zakrátko zmizí i ty.“

Tomáš vzal klidně šálek do ruky. Tekutina byla dosud horká. Smočil rty a vypil doušek. Černoch rozčileně odchrchlal.

„Není to odporné, že ne?“

Nebylo to odporné. Trochu cukru úplně potlačilo charakteristickou chuť, byla-li vůbec jaká.

„Kdybyste pil častěji, mister Holbek, stopy by se udržovaly déle. Já se domnívám, že by byly stále trvalejší a hlubší a po čase by se snad mohlo přestat s pitím vůbec. Člověk by byl předělaný nadobro, hodný a krásný až hanba.“

Chvíli mlčeli. Tomáš Holbek si hleděl svého nápoje.

„Mně, mister Holbek, se nikdy nevedlo špatně. Já jsem mohl zapomenout na staré negry i na jejich osudy. Co mi po tom, že se člověk jiné pleti jednou rozhodl je vykořistit a zotročit! Yes. Já jsem taky zapomněl, já byl taky jen sobecký člověk. Ale teď už cítím s kolektivem, rozšířeným na všecko lidstvo…“ Černoch rozpřáhl ruce. „A to jen díky rostlině M’ma.“

Očima, které byly každým hnutím nápadné v jeho tmavém obličeji, sledoval Tomáše Holbeka, zdvíhajícího šálek s tekutinou k ústům. Tomáš se netvářil jinak, než jako by pil opět černochovu výtečnou kávu.

„Yéés,“ přikyvoval si protáhle pan Stanton. „Může se udělat v člověku cit, pro co chce on sám. Obecně se nejdříve začne odpouštět hrubost, nevlídnost, nepřátelství a všecko takové, ba i to, čím vám někdo moc ublížil. To bude asi platit pro člověka bez nadání, obyčejného. Soudím podle sebe. Já nejsem nadán. Pak snad přijde poznatek, že jsme připraveni se obětovat. Ó, provedeme moc úspěšných pokusů!“

„Máte již plán?“

„Yes, deset plánů. Nejdříve pokus se skupinou lidí, namátkou vybraných. Kdo se k tomu dá – prostě. Pak podle zpracovaných výsledků jít dál, zainteresovat kapacity, odborníky. Třeba už ne tady u vás, víte. Jinde. V Americe. V Číně. To je jedno. Já jsem mnoho přemýšlel, mister Holbek, a mám to tady,“ černoch si ukázal na čelo, šikmo ustupující k jeho kučeravým vlasům.

„Nemyslím nyní na kolektivum,“ poznamenal Tomáš Holbek.

„Není třeba,“ zubil se černý, „toto zde máme teprve laboratoř.“

„Kolik je hodin?“

„Deset minut přes půlnoc.“

S velkou pozorností rozeznával Tomáš při pití slaboučkou, lupulinově nahořklou chuť, která se v ústech rychle ztrácela.

Černoch, nakloněn v protějším křesle dopředu, stále pozoroval svého hosta. Ruce položil na stolek. Tomáš si všiml, že má pěstěně nehty a dva prsteny.

„Za jak dlouho se má dostavit účinek?“ zeptal se, odkládaje prázdný šálek.

„Za chviličku,“ polkl John Stanton. „Tráví se to rychle jako voda. Ale může to být individuální. I am sorry, nevím přesně. Já jsem po prvním pití necítil vůbec nic. Až když jsem si připravil silnější odvar. Vy máte slabý. Počítám, že jste velmi citlivý objekt. Ovšem, chcete-li jím být.“

Nabídl další cigaretu. Tomáš učinil líný, odmítavý posunek. „Mám velké starosti o svou sestru,“ pravil. „Ale měl jsem je už předtím – než jsem pil. Měl jsem je již včera – předevčírem. Měl jsem je od počátku, dříve než kdo jiný.“ Tomáš se zasmušil, vzpomínaje na bratříka Jana. „Jestliže jsem je odmítal, neznamená to, že neexistovaly.“

„Myslíte na svou sestru?“

„Rozhodl jsem se k tomu.“

„Myslete na ni, mister Holbek! Zjeví se vám její pocity.“

„Od začátku nemám pěkné pocity,“ řekl Tomáš a lehce pokrčil rameny.

Pak zase přivřel oči – na černého hostitele jako by zapomínal ‒ a snažil se vidět v duchu před sebou veselé oči sestry Evy. Viděl je, nebyly však veselé.

Zároveň mu v celém těle měkce ťapkal jakýsi drobný chlad, záhadná bytůstka se sněhovýma nožkama. To nebylo nepříjemné, ale cizí. Křižující se studené stopy v něm utvořily prostorovou spleť, a poněvadž chlad z něho vycházel a opět do něho vcházel z jiné strany, byl Tomáš Holbek těmi studenými stopami jaksi opleten, takže se nemohl hnout. Nejvíce mu chladl mozek. Tam skoro zmrzly všecky myšlenky a Tomáš Holbek najednou zjistil nebo snad pudově rozeznal nemožnost myslit. K žádné představě se nemohl donutit, ani už k představě sestry Evy. Všecko utíkalo daleko, menšilo se a nezastavovalo se to. Mizelo to v bezbarvé dálce. Zbyl pocit jemného strachu.

Tomáš Holbek mechanicky položil ruce na opěradla křesla a hodil nohu přes nohu. Pocit strachu se změnil v pocit tlaku, který nebolel. Tomáš to v sobě pozoroval vážně, bez úvah. Strach rychle zmizel asi proto, že na biologické existenci teď pramálo záleželo. Pak se Tomáš Holbek začal koupat v pocitu slepoty, poznávaje, že je to něco docela jiného, než když zavřeme prostě oči. Věděl najednou, jak žije slepý od narození a jakou představu má o tvarech a o barvách. V očích měl tmu bez barevných mžitek, kol a šipek. Současně se dostavilo vědomí hluchoty, bez hučení v uších a bez jakékoli představy toho, jak zní zvuk. Neboť mít barevné mžitky pod očními víčky přece jen znamená vidět a hučení v uších znamená slyšet.

Tak se od něho odloučily i ostatní tři smysly, a kromě toho byl asi němý. Neznal ani slabiku z lidské řeči, neměl tušení, že hrdlo lidské či zvířecí může vydat hlas.

Dostavilo se tedy zase to vědomí bezbolestného umírání, které tentokrát nebylo lze zaměnit s životem nově se rodícím. Nastoupily jiné dojmy než tenkrát. Nebylo kolísání tam a zpět přes neviditelnou, ale pevně vytčenou hranici. Byl jen valivý pohyb Něčeho stále jedním směrem, jako kdyby bylo možno promítat tisíckrát zpomaleně nafilmovanou horečku.

Za překročenou hranicí byl jiný svět, záhadně dlouhý i vysoký a široký a ještě nějaký, promočený tmou sahající do nekonečna, tmou, která nebyla nedostatkem světla, ale vznikala tím, že paprsek se neměl oč opřít, ani o vzduch, ani o prášek v něm.

Z uniklých smyslů se vrátil pouze jeden: hmat. A to ještě nepřirozeně a ne do celého povrchu těla. Tomáš to zkoumal, poněvadž jeho myšlenky za překročenou hranicí opět jakýmsi excentrickým oběhem počaly rozehřávat studenou pavučinu, která je opřádala. Pohnul se. Vjem byl reálný a právě tak přesný, jako nemožný.

Tomáš Holbek totiž cítil pod nohama buklový koberec Johna Stantona, jako by jeho drsnost ohmatával holou patou, a až nad kolena mu stoupal silný, nápadný a nepříjemný chlad.

Pak měl náhlý dojem, že čalouněným opěradlem křesla, na němž seděl, zázračně pronikl prudce šlehnuvší bič a udeřil ho mezi lopatky. To už zas věděl všecko, vrátil se ze čtvrtého rozměru. Byl v bytě Johna Millburryho Stantona a pil u něho odvar z listů rostliny, nazvané M’ma. Ano. Vrátil se však z toho cizího, záhadného světa se zavěšeným nebo připjatým vědomím něčeho nového, strašného. Byl vržen zpět jako surově zmrzačený zajatec, jemuž krutý nepřítel svěřil zlověstné poselství.

„Proboha,“ řekl rychle, „to je smrt!“

„Prosím, co říkáte?“ naklonil se k němu John Millburry Stanton.

Tomáš si uvědomil, že promluvil česky.

„She is dead!“ pravil ostře a velmi bledý povstal.

* * *

„Mou nejhlubší soustrast,“ řekl John Millburry Stanton s opravdovou účastí.

Tou dobou hledala již Evu Holbekovou policie. Ještě odpoledne se zjistilo, že v posledních pěti dnech se ukázala na fakultě pouze jednou a že byla roztržitá a zamyšlená. Nevědělo se zatím, kde a kdy byla spatřena naposled, popřípadě s kým. Podle pořádku v jejích věcech doma se mohlo soudit, že se nevypravila nikam na delší cestu nebo dokonce k útěku, naopak, že spíše zamýšlela vrátit se co nejdřív. Jan Holbek, jenž svědomitě rozvířil otázku jejího zmizení, oběhl několik jejích známých, ale nikdo nemohl říci nic kloudného. Většinou se domnívali, že je zainteresována svou známostí s Láďou Kalánem, Láďa Kalán to však rozhořčeně popíral.

Po desáté hodině večerní se vrátil Jan Holbek domů, aby vyhledal sestřinu fotografii a dal ji k dispozici novinám. Po půlnoci byl opět doma a měl příležitost podivit se i Tomášově nepřítomnosti, neboť Tomáš jinak noc co noc vysedával při práci u svého psacího stolu.

Bratřík Jan tedy měl příležitost se zahřát, přesto však netrpělivě přecházel celým bytem s kloboukem na hlavě a v rozepjatém převlečníku. Nebylo mu nikdy dost teplo a za těchto okolností jím občas dokonce zachvívala slabá zimnice.

Netrpělivost a rozčilení přemáhal cigaretou.

Pak přece jen Tomáš přišel, a to už bylo hodně pozdě v noci. Janu Holbekovi bylo skoro mdlo, když zaslechl zvuk klíče v zámku. Stál, čekal a chvěl se. Byl zklamán, když rozeznal Tomášův krok.

Ale Tomáš se něco dověděl! Tomáš přinášel zlou zprávu! Stanul ve dveřích a nebyl sobě podoben. Ačkoli měl stále ten svůj skoro kamenný výraz, ačkoli svaly jeho obličeje nemohla rozehrát ani zlá novina, kterou patrně přinášel, přece se málo podobal Tomáši Holbekovi. Koutky jeho úst byly svěšeny, rty pevně semknuty. Na čele kolmá vráska a krůpěje těžkého potu, pleť skoro šedivá a náhle zestárlá. Pravil:

„Stalo se neštěstí, Jendo.“

Jan Holbek zamáčkl cigaretu na popelníčku tak nervózně, že rudé jiskřičky pršely kolem.

„Eva?“

„Ano. Je mrtvá. Seber se. Půjdeme pro ni.“

Bratřík Jan nestačil fyzicky udržet klid. Ale nutil se do něho.

„Co se stalo, bratříku?“

Třásl se jako list. Držel se na nohou jen silou vůle. Bez síly vytrénované vůle by se byl bratřík Jan možná už dávno při některé ze svých nepěkných příležitostí zhroutil. Býval nemocen. Býval hluboce nešťasten, býval trpce zklamán.

„Nevím, co se stalo,“ odvětil Tomáš. Jemu se ruce nechvěly, když stíral kapesníkem pot z čela.

„Kdo ji zabil?“

Tomáš pokrčil rameny.

„Pojď. Najdeme ji. Leží ve vodě.“

„Jak to víš? Kdo to povídal?“

Janem Holbekem lomcoval úlek. Z Tomášových očí šlehl blesk tiché zuřivosti.

„Já to povídám! Přestaň s těmi otázkami! Pořád se mne ptali, jak to vím. Věděl jsem to! A vím to zas. Seber se!“

Tomáš si zapomněl všimnout, že bratřík Jan se sbírá jen těžko. Janu Holbekovi bylo opravdu zle. Přesto nepožádal ani slůvkem, aby Tomáš počkal.

„Bratříku! Policie…“

„Zavoláme ji potom!“ Tomáš se obrátil ke dveřím.

„Ale já jsem tam už byl několikrát!“

Na ulici, na čerstvém vzduchu, se Janu Holbekovi ulevilo. Divokého bušení srdce nedbal. Pro srdce prý je nebezpečným příznakem pocit úzkosti. Jan Holbek tedy vždycky hleděl, aby mu nebylo úzko. Z pouhé srdeční slabosti si nikdy nic nedělal.

Tomáš se bezohledně hnal, téměř klusal. Bratřík Jan se mu držel po boku, v kavalírském přesvědčení, že by bylo docela v pořádku, kdyby ztratil dech a upadl na dlažbu. Šlo o sestru, jejíž neštěstí bylo podle Tomášových slov hotovou věcí. Nic se nemohlo zachránit. A přece skoro běželi.

Naštěstí se museli zastavit na příštím rohu. Jakýsi muž, veliký jako Tomáš, vstoupil jim do cesty. Jan Holbek měl pospěchem i rozčilením srdce až v hrdle. Před očima chvilkami docela tmu.

„Mister Holbek…?“ řekl ten muž.

„Kdo je to?“ vyrazil bratřík Jan.

Chlap byl v obličeji černý jako vyleštěná bota. Jen oči mu probělávaly. Tomášovy oči však zasvítily silněji.

„Co tu děláte? Šel jste za mnou?“

„Já si dovolil, mister Holbek,“ odpověděl muž rovněž česky. „Já jít na pomoc, vy mě třeba potřebovat, já přítel.“

Tomáš hlasitě vydechl. Zdálo se, že se z něčeho rychle hledí vzpamatovat.

„To je John Stanton, Jendo,“ pravil o poznání hlubším hlasem. „Mluví raději anglicky. Forward!“

„Počkej,“ chytil ho Jenda. „Je to blázinec, nebo co? Kde jsi sebral tu divokou známost?“

„O,“ řekl černoch, „já málo rozumět vaše řeč, ale já se učit. Mister Holbek být má přítel.“

„Zdá se, že je tomu tak,“ zabručel Tomáš, „anebo bude. Pojď, prosím tě.“

Vykročil. Černoch šel až za nimi. Nechtěl být asi dotěrný. Tomáš se bral bez rozpaků dolů ulicí. Spěchal, ale už tak šíleně neletěl. Jan Holbek ho chytil za rukáv.

„Bratříku, jdeme na nějaké určité místo?“

„Chraň Bůh,“ odpověděl Tomáš netrpělivě, „ale jdeme správně.“

„Co se s tebou děje?“

„Zas něco jako kdysi. Promluvíme si o tom snad později. Cítíš vodu?“

„Vodu? K vodě bychom museli jít obráceně, zpátky!“

„To vím,“ řekl Tomáš tvrdohlavě a šel dál.

„Už zas tak běžíš!“ rozkašlal se bratřík. „Chceš mě schvátit, člověče?“

Překročili hlavní ulici únavným tempem, takže Janu Holbekovi začal svrchník překážet. Klobouk se mu potem nepříjemně lepil na čelo. Trochu se mu podařilo Tomášův spěch zmírnit. Měl stejnou chuť letět, ale nemohl, nemohl.

Nešli k řece, rázovali někam na periferii. Každý roh ulice vytkl zelenavý bod plynové lucerny. Hrbaté postranní spojky zůstávaly beze světla vůbec. Ocitli se v končinách, kde se nevyznal žádný z nich. Ale Tomáš, zdálo se, šel stále najisto.

Nechali za sebou viadukt. Kráčeli podle železniční trati. Pořád pryč. Do neznáma. Černoch v patách za nimi.

„Kam jdeme, bratříku, mluv přece!“

Tomáš mávl rukou kupředu.

„Vy ho nechat,“ řekl zezadu černý student.

Bratřík Jan byl jistě zmaten. Přemýšlel, jak tuto podivnou výpravu zastavit. Zcela pochopitelně se považoval za nejnormálnějšího člena trojice.

„Víš starého čerta, chlapče,“ pravil Tomáš v rychlém kroku. „Zřítil jsem se zase do staré hloubky. Vždycky sis třeba myslil, že jsem pomatenec. Tak tedy jsem. Ale bohužel mám zase pravdu. Skutečnost mi dala za pravdu tenkrát a dá i dnes.“

„Kde máš jakou jistotu, prosím tě…“

„Vzdej se naděje. Není jistoty kromě mé vnitřní, ale má jistota je neklamná, rozumíš? Kdyby zklamala, jsem docela obyčejný blázen, takových je na tisíce. Ale protože nezklame, můžu se zbláznit i z toho, neboť to nechápu. A pak by to bylo šílenství dosud nevídaného druhu. Šílenec, který má vždycky pravdu!“ Tomáš nápadně zvolnil krok. „Hleďme! Uvažuji rozumně. Opravdu není spěch. Nic nemůžeme už zachránit… je pozdě. Tehdy ‒ na Nový rok – nebylo pozdě.“

A docela se zastavil.

„Ó nou!“ zakvílel zezadu černoch. „No standing! Vy mu říkat, aby jít dál!“

Tomáš se otočil.

„Tiše, čerte!“ řekl klidně, s jakousi nenávistí. „Nic se nestalo. Účinek trvá.“

„Pojďme dál, bratříku!“ pobídl Jan Holbek.

„Pojďme. Jak je ti?“

„To se nedá povědět,“ vrtěl hlavou Jenda. „Prosím tě, pojď.“

Šli. Něco zcela jistě Tomáš Holbek ve tmě před sebou viděl, jinak by byl za tím nešel tak pevně, tak napjatě.

„To se dá povědět!“ zvrátil urputně bratříkova slova. „Naříkáš-li nad smrtí někoho, kdo je ti blízký, naříkáš vlastně sám nad sebou. Mrtvý se ti o nářek neprosí, on už netrpí, možná ani smrtí samotnou netrpěl, a pravděpodobně je mu tam někde lehčeji než zde. Co? Neví tam o ničem? Dobrá, však je to stejně lepší než mít takové či takové pocity, je to absolutní klid. Je to záviděníhodný klid, rozumíš! Lítost je naše, on neví nic. Litujeme, že jsme zůstali bez něho, stýská se nám, a stýskalo by se nám stejně, kdyby nadobro odjel někam daleko za svým lepším. A proto jsme sobci a proto se projevuje soustrast nám, a nikoli jemu. Toho, co on sám ztratil svým odchodem, sám už nelituje. Jakým právem toho tedy litujeme my? Jsme sobci. A sobectví je jednou z nejhorších vlastností, měli bychom se stydět.“

„Byli bychom teprve sobci, kdybychom se těšili z toho, že jsme sami neumřeli,“ řekl prudce bratřík Jan.

„Mlč, Jendo. Vím to podle sebe. Moje dítě zemřelo ještě před narozením. Mělo z toho nějaký žal? Nemělo nic. Já sám jsem měl žal. Byl jsem sobec.“

„Dvojnásobný,“ řekl Jan Holbek. „Nemyslíš přitom na svou ubohou ženu? Jako jsi nemyslil nikdy na Evu. Jsi trojnásobný sobec, bratříku!“

„Tak? Nikdy nebudeš schopen pomyslit na Evu tak, jako já na ni teď myslím. A moje žena? Mlč, povídám. Já vím, co je žal. Ale nesobecká byla ona. Rozhodla se nasadit život, aby zachránila mé dítě. A rozhodne-li se člověk k něčemu takovému, je svou obětí šťasten a nikoli nešťasten. Má žena se ve smrti jistě usmívala. Jistě!“

„Nechme toho, bratříku, jdeme ještě daleko?“

„Nevím,“ odsekl Tomáš. „Poslouchej mě. Musíš mě přece pochopit. Já se z ničeho nevymlouvám. Je tu znovu ta strašlivá duobióza, jak to nazval Staněk. Jsem mrtev, ale na rozdíl od všech těch, kteří zemřeli přede mnou, já o tom vím, poněvadž jsem přitom živ a mám i tu první sobeckou bolest, a tedy současně lítost nad tím, že jsem zemřel, že jsem mohl to a to dokázat, že je mi všecko vzato – při plném vědomí mého prvního já, že už svým druhým já nejsem… Mám dvojí bolest současně. Chápeš, proč budím dojem sobce tím, že se snažím být necitelný?“

„Nech toho! Nech toho! Blázníš!“

„Je přece lepší být sobcem jednou než dvakrát!“

„Je. Ale přestaň!“

Tomáš Holbek se na tento rozkaz opravdu odmlčel. Natáhl hlavu kupředu, váben opět silněji něčím ve tmě periferie, do níž se ponořovali. Bývala by to byla silně směšná tma, kdyby byla například chtěla děsit jako sídlo strašidel. Tomáš Holbek věděl o jiné tmě, širší, nekonečné a tak řídké, že přestávala být tmou, aniž se stávala světlem. Proto byla mnohem příšernější. Tuhle periferijní tmu snadno pronikal a prohmatával hrůzně dlouhými tykadly, živou to, nepochopitelně narostlou pomůckou, hledající v dálce určitý bod.

„Tudy!“ ukázal.

Tlumočil své pozorování, ne tak lehce vysvětlitelné jako průhled infračervených paprsků. Klopýtali za ním přes nějaké navážky. Snad se mohli dostat k cíli po cestách nebo stezkách. Tykadla však hmatala přímo, vzdušnou čarou, a Tomáš šel podle nich. Také posléze stanul před jakousi ohradou jako před nepřekročitelnou překážkou.

„Jsme na místě?“ zeptal se udýchaný bratřík Jan.

Tomáš zavrtěl hlavou.

Černoch přistoupil, vzal ho za loket a vedl ho podél ohrady. Tomáš Holbek ztrácel orientaci. Bratřík Jan, pokud mohl Tomášův obličej rozeznat, všiml si u něho jakési skleslosti a počínající únavy. Trans asi mizel. Tomáš Holbek bláznil. Za chvíli svěsí ruce a zeptá se sám, kde jsou a proč sem vlastně šli. Janu Holbekovi stydl pot na zádech. Tomášův stav byl snad dalším těžkým neštěstím.

„Vrátíme se, bratříku,“ pravil rozšafně, s velkým sebezapřením.

„Ó nou,“ ozval se černoch protáhle, „my nechat pan Holbek jít, on si jen odpočinout.“

Až sem šli skoro hodinu. Tomáš nemluvil. Za ohradou, v suchém poli, vykročil opět rychleji. Cestou napříč zapadali do výmolů a jamek, až narazili na hrbolatou cestu. Nechali stranou několik spících domků a obešli pobořenou zeď. V dálce štěkal pes. Periferie tomu netečně naslouchala. Rozhrnovali ji svým pohybem a ona se za nimi opět těsně, bez vlnění svírala, Nebyla už tma, nýbrž divné, jako hustě prokouřené šero, které se zdálo mít ještě méně účasti než tma plné noci. Bylo vrcholně lhostejné k napětí a k zrychlenému dechu. Jan Holbek občas suše odkašlával.

Šli opět po cestě vonící prachem. Byla z pravé strany otevřená, jako by vedla středem obrovského stolu, zleva ji lemovaly kulovité, řídce rostlé křoviny. Za křovinami spadal svah, kráčeli tedy nikoli středem stolu, nýbrž po jeho okraji. Bratřík Jan se s mrazením v zádech zastavil. Pod svahem tekl potok.

„Voda!“ řekl.

„Ale tam výš!“ odpověděl Tomáš.

Jan Holbek popoběhl, aby je dostihl. Černoch se držel teď stále těsně u Tomáše. Jak se po bratříkovi ohlédl, zasvítilo číhavě bělmo jeho očí.

Na pravé straně cesty vyrostl štíhlý vysoký komín nějaké přikrčené továrničky. Měli k ní snad ještě dvě stě kroků, ale nedošli až tam. Tomáš Holbek odhrnul křoví a sešplhal k potoku. Čeřivá hladina klikatého pramínku skelně problýskávala, odrážejíc tajemná světla ustupující noci. Bylo slyšet lehké šumění.

Šumění, podobné zvuku sterilizačních kotlů. Tomáš Holbek, jinak bez pohybu, položil si dlaň na ústa. Sterilizační kotle! Stálý, stejný, nekonečný, tichý, trýznivý zvuk. Lehký a mučivý.

„Co je, bratříku?“

„Hned.“

Tomáš trhl celým tělem, vyrušen ze svého dojmu. Naproti rostla zubožená olše. Rozhlíželi se zrakem, uvyklým tmě, po potoce i proti němu. Nic nápadného ani zvláštního nepozorovali. Strojový pohyb vody byl stále týž, stále stejně odrážel záhadné paprsky. Z neširokého koryta trčely malé kameny. Pod Janovýma nohama se sesulo trochu hlíny.

Tomášova ramena poklesla.

„Myslím, že jsem hotov,“ pravil. „Tady to je. Musí být.“

Ale tady nebylo nic.

John Millburry Stanton se hnul proti proudu. Postupoval s obtíží, břeh byl svahovitý, těžko se na něm udržel. Černoch pružně skočil na kámen uprostřed potoka a dostal se na druhou stranu. V záhybu zmizel.

„Jdi se podívat dolů, Jendo,“ řekl Tomáš rozkazovačně.

Jan Holbek mlčky uposlechl. Chytal se křoví, převlečník se za ním rozvíral a překážel mu. Tomáš se nehýbal. Hleděl strnule na vodu, stále stejně zvlněnou, a pod nohama měl opět ten zvláštní pocit, jako by stál bosýma nohama na ostrém koberci.

Ten pocit hledal celou cestu, a nyní jej tedy měl a bál se učinit krok, aby mu opět nezmizel. Zde to je – říkal si v duchu ‒ zde to je.

„All devils!“ silně zvolal neviditelný John Stanton.

Tomáš se otočil po hlase. Jak vykročil, sklouzl levou nohou do potoka a nad kotník se ponořil. Chladící účinek vody byl přitom tak nápadně shodný s chladem, který ho proléval v černochově bytě, že Tomáš Holbek opět znehybněl.

„Come on! Come on! Mister Holbek!“

Bratřík Jan už spěchal. Minul Tomáše s nebezpečným sklouznutím po svažujícím se břehu. Vláčel rozepjatý kabát po zemi, podklesával v kolenou, sesouval sypkou půdu. Kus hlíny šplouchl do vody. Tomáš slyšel hluboké odkašlání. Pak se teprve hnul rovněž.

Za ostrým záhybem toku spatřil stíny druhých dvou mužů, nad něčím se sklánějících. Nad nimi tvořilo husté křoví divoce vykrojenou, ale klidnou černou krajku.

„Bratříku! Honem! Prokristapána!“

V záhybu koryta leželo drobné dívčí tělo, ponořené dolení polovinou do malé tůňky. Černoch rozžehl kapesní svítilnu. Pak bylo znát celou situaci: štíhlé nohy bez střevíců, jen v tenkých hedvábných punčochách, volně pluly nízko pod hladinou.

Pasem se již tělo vynořovalo. Látka lehoučkých šatů se napínala na malých ňadrech, mrtvá ležela na zádech, jako by se byla svezla k potoku až shora a šaty se pod ní podhrnuly. Šíje, ramena i ňadra se zdály být živě pevné, jako z kamene, polovzpažené ruce však ležely mrtvě.

Obličej se zavřenýma očima svítil bíle jako křída pod pramenem přehrnutých, čistě zlatých vlasů. Rty byly semknuté a tmavé, patrně však ne už rudé. Měly snad spíše barvu terče rostliny M’ma. Anebo byly dosud nalíčeny.

Tomáš Holbek
(adresa)

Místo a datum
(Praha 1946)

Vážený pane nakladateli!

Nemohu bohužel z důležitých příčin provést okamžitě korekturu, kterou jste mi zaslal. Poněvadž vím, že ji potřebujete rychle, prosím Vás, abyste ji dal provést svým redaktorem na můj účet.

Ozvu se Vám za několik dní. Přijměte mou omluvu a přátelský pozdrav.

Váš

Tomáš Holbek
(podpis)

Dana

„Inspektor Čadek. Pan Tomáš Holbek?“

„Prosím.“

Dobromyslně vyhlížející hromotluk ukázal odznak bezpečnostní služby.

„Nesu vám povolení k pohřbu, milý pane Holbeku.“

„Pojďte dovnitř.“

Policejní inspektor byl těžký jako hrom. Hlučně dupal. „Zaplať Pánbu,“ sňal pomačkaný klobouk a otíral si velkým kapesníkem řídce porostlou lebku. „Vidím, že nejste příliš dojat neštěstím, které vás stihlo. Představoval jsem si vás úplně zničeného.“

„Tak?“

„Tak,“ řekl inspektor tvrdě. „Podle toho, co jsem o vás slyšel.

O nějaké citové hloubce nebo co. Hrozně prý jste řádil oné noci, když jste svou sestru hledal.“

„To už je pryč. Jsem klidný.“

„Výborně. Bude se nám lépe hovořit. Zde je papír.“

Inspektor položil na stůl nějaký lístek.

„Děkuji,“ řekl Tomáš, ani trochu nepohnut. „Pitva byla provedena?“

„To si myslím. A jak! Mám s sebou několik otázek, dovolíte-li, abych je vysypal.“

„Mám jich pro vás rovněž několik.“

Inspektor přijal nabízené místo.

„Ptejte se napřed,“ řekl povzbudivě.

„Co bylo příčinou smrti?“

„Hm,“ ošil se obr, „právě na tuhle otázku jsem se připravil co nejdůkladněji, pane Holbeku. Proto vám po zralé úvaze mohu odpovědět s nejpečlivěji sehnanými podrobnostmi, že nic.“

„Jak to?“

„Dobře. Z ničehož nic se zastavilo srdce, a to patrně při velmi uspokojivém stavu všech orgánů, nešťastné srdce v to počítajíc.“

„Srdeční mrtvice?“

Inspektor Čadek ukázal nepěkným nosem k místu, kde ležel jeho lístek.

„Máte to tam černé na bílém, poněvadž to jinak nelze nazvat. Já, pane, to nazvu srdeční mrtvicí tehdy, až se bude říkat mému klobouku aerodynamická lokomotiva. Viděli jsme kardiograf vaší sestry, pořízený na lékařské fakultě při praktickém studijním cvičení – nebo jak se tomu říká. Já jsem lékařství nestudoval, já nevím, já těžko rozeznám octan hlinitý od kleštiček na zuby. Náš policejní lékař však tvrdí, že pouze jedno srdce z celé početné skupiny cvičících srdcí bylo zdravější než srdce Evy Holbekové. Vyberte si z toho, co chcete.“

„Nemohla se tedy očekávat srdeční mrtvice?“

„Mohla, ale asi tak za šedesát let. Anebo…“

Tomáš Holbek mlčel. Veliký inspektor ho pozoroval pečlivě, téměř nestoudně.

„Anebo, povídám, došlo k něčemu, co pravidelný tlukot srdce vaší sestry silně a náhle porušilo.“

„Jed?“

„Kdepak jed!“ řekl inspektor s opovržením. „Ani plyn. Ani nic podobného. Tak hloupí nejsme.“

„A co tedy?“

„Například nepředstavitelně veliký úlek, hrůza nebo rozčilení.“ Inspektor potřásal hlavou. „Ale to by muselo být, panečku!“

„Byla přece zavražděna!“

„Jak to víte?“

Tomáš hmátl po cigaretě.

„Až vás jednou najdou v podobné situaci jako ji,“ odvětil ledově, „budete se zcela jistě považovat za zavražděného.“

„To tedy nevím,“ řekl inspektor uvážlivě. „Rozhodně budu hledět, abych se tak nikdy nenechal najít. Další otázku, pane Holbeku. Tahle byla dost těžká, vzdávám se prozatím. Máte ještě nějakou?“

„Leda otázku, co jste vyšetřili o vnějších příčinách její smrti.“

„Mohu se vám poctivě přiznat, že zločin v tom vidíme rovněž. Ale nezjistili jsme nic, alespoň ne podle zanechaných stop. Je jen jedna stopa. Ve vlasech mrtvé, jinak pečlivě čistých, bylo nalezeno trochu prachu zcela jiného druhu, než jaký je možno najít v okolí místa, kde ležela.“

„Ovšem,“ řekl Tomáš se zaťatými zuby. „Bylo ihned jasné i nám, že ji někdo usmrtil docela jinde a k potoku ji pak nějak dopravil.“

„Jenže nálezem cizího prachu se to zdá být jaksi potvrzeno, víte. Když zemřela, padla bezpochyby na zem, a to tak, že se jí prach dostal do vlasů. Hledejte si to místo!“

„Odkud pravděpodobně pochází ten prach?“

„Velkoměstská ulice. Rozmělněná kamenitá směs všeho možného.“

„Byla snad zavražděna na ulici?“

„I to by bylo možné,“ pokývl inspektor. „Na ulici se může dít všelicos. Avšak vražda je stále jen domněnkou. Nebyla nalezena ani nejmenší známka násilí. Jde-li o vraha, pak ubožačku zavraždil na vzdálenost dvou metrů pohledem. A spáchala-li sebevraždu, pak tedy došla až k potoku, tam si řekla, že zemře, načež tedy zemřela.“

„Neměla co pohledávat tak daleko za městem!“

„Právě!“ řekl inspektor zamyšleně. „S vámi si člověk dobře porozumí.“

Po chvíli dodal:

„Prach může pocházet také z vrahovy podešve. To znamená vraždu nebo vůbec smrt třeba v uzavřené místnosti. Eva Holbeková se skácela na zem a ten, kdo byl u toho, nějakým neopatrným krokem šlápl na její vlasy, pročež se stalo, že jí tam nanesl trochu uschlého bláta jako na rohožku. Poněvadž se nám však s touto neopatrností nepřihlásil – přes rozruch, který to vyvolalo – a poněvadž se asi naopak snažil odstranit mrtvou co nejdál, půjde asi o vraha.“

„Je na někoho podezření?“

„Počkejte. Mezi jiným i na vás, ale k tomu ještě dojdeme. Máte nějakou další otázku?“

„Žádnou,“ odvětil Tomáš Holbek prostě.

Hřmotný inspektor Čadek byl patrně v jednání s lidmi všeho druhu zkušeným chlapíkem, ale v Tomáši Holbekovi se přece jen úplně nevyznal.

„Odpovím vám tedy na jednu nevyslovenou, pane Holbeku. Vaše sestra byla v druhém měsíci těhotenství. Ale to už je asi všecko.“ Bomba dopadla. Tomáš Holbek, jehož hrůza ze smrti byla jako uzavřena v silnostěnné olověné skřínce, kterou jeho vědomí obcházelo v kruzích stále širších, prudce odhodil hořící cigaretu.

„Nevěděl jste o tom, pane Holbeku?“

„Ne,“ odřekl Tomáš, nehnuv jinak ani svalem v obličeji.

„Vida, vida,“ pokyvoval inspektor lítostivě. „Nemáte náhodou tušení, kdo by mohl být otcem toho dítěte?“

„Ovšemže mám. Ladislav Kalán, doktor práv.“

Inspektor Čadek se tvářil spokojeně.

„Stejný dojem má váš pan bratr. Kalána už jsme obeslali.“

„Co říká?“

„Že je to možné.“

„Nic víc?“

„Nic, leda že to říká dosti lhostejně, mizera.“

„Nemůže ani pomyslit na to, aby se ženil. Dlouho ještě nebude vydělávat dost peněz ani na alimenty. Tohle by mu bývalo bylo značně přibrzdilo kariéru.“

„Samozřejmě,“ přitakal ochotně inspektor, „však jsme si to myslili. Eva Holbeková zemřela noc předtím, než byla nalezena. Tu noc nebyl Ladislav Kalán doma, ale vymlouvá se, že bloudil po městě skoro až do rána s myšlenkami právě na Evu Holbekovou.“

„Alibi tedy nemá?“

„Ani miligram.“

„Zatkli jste ho?“

„Ještě ne. Co není, může být. Měl prý starosti, aby si vaše sestra nic neudělala. Došlo mezi nimi k hádce. Požadoval, aby si dala udělat umělý potrat, ona odmítla a rozhněvala se.“

„K tomu se vám přiznal?“

„Po nějaké té menší domluvě, víte. S tím potratem to zase pak odvolal, ale na tom nezáleží. Vyšetřoval jsem už dvaačtyřicet vražd budoucích matek nebo nenarozených dětí, ale vždycky to bylo poněkud jednodušší. K tomuhle přistupuje ještě vaše podivné chování. Jak jste vlastně našel tělo své sestry?“

Tomáš pokrčil mlčky rameny.

„Mnoho povídat nemusíte, aby pusa nebolela. Znám váš případ z roku pětačtyřicet. To my ovšem rozhořčeně odmítáme chápat. Přednést to jako vážnou věc vyšetřujícímu soudci – mám na zádech svěrací kazajku nebo v nejlepším případě kalamář dříve, než za sebou přitáhnu dveře. Noviny se nesmějí nic dovědět, ztratili bychom všecku úctu veřejnosti.“

„Veřejnost také nesmí být informována,“ pravil Tomáš zamračeně, „nepřeji si to. Týká se to přímo mne.“

„Nikdo se nic nedoví, proč se rozčilujete, udělali bychom blázny ze sebe, a ne z vás. Toho se vystříháme. Vyslechl jsem už vašeho bratra a toho čokoládového prince Stantona. Oba vyprávějí navlas tutéž pohádku, která bohužel zůstává pohádkou. I kdyby se nám zjevil Hospodin, poslouchejte, a nakázal nám uvěřit, my neuvěříme, to je u nás zakázáno – obírat se všelijakými duchy. A kdybyste nás i skálopevně přesvědčil, že jste šel pouze za svým nosem a za ničím jiným, do protokolu to s dobrým svědomím taky nemůžeme dát.“ Inspektor Čadek se zatvářil zoufale.

„Pak je zbytečné, abyste se mne na něco vyptával,“ řekl Tomáš.

„Už proto, že to vím od jiných. Smrt vaší sestry je největší záhadou století. K tomu zde máme vaši prapodivnou duobiózu, nebo jak se to jmenuje, a ještě nám do toho zamícháte čistokrevného negra. Kde jste k té známosti přišel, prosím vás?“

John Millburry Stanton patrně neřekl ani slůvko o rostlině M’ma.

„Seznámil jsem se s ním v baru,“ odpověděl Tomáš podle pravdy, ale nepravdivě dodal: „Chci psát exotickou knihu podle jeho informací.“

„Tohle nám neřekl. Asi zapomněl.“

„Anebo mu není dosud jasný můj úmysl.“

„Není divu, dovedete-li své myšlenky tak dobře tajit,“ pravil inspektor významně. „Té noci jste s ním seděl v Lampion-baru?“ „Ano.“

„A on šel potom s vámi až k vašemu domu?“

Tomáš Holbek maličko pokřivil ústa. Inspektor Čadek se neopatrně prozradil. John Stanton tedy asi vypověděl, že šel s Tomášem Holbekem a nikoli za ním. John Stanton také asi opomenul prozradit, že Tomáš Holbek byl u něho v bytě.

Nepatrná grimasa inspektorovi neušla, ale mohl se jen mrzutě poškrábat na hlavě.

„Teď jsem asi něco proved,“ řekl nelibě, „ale nešť. Jak je to tedy?“

„Tak, jak říkáte,“ pravil Tomáš s lehkým výsměchem. „Věřte mi, že nemám, co rozhodujícího bych zapíral. Velmi pravděpodobně na mně John Stanton pozoroval silné hnutí mysli, a proto mě neopustil, když jsem z baru odcházel. Dokonce čekal chvíli před domem. Je to ušlechtilý člověk, na barvě pleti přece nezáleží.“

„Je to africký vyzvědač ve službách Angličanů,“ podotkl inspektor Čadek, aniž dal znát, jak to ze svého stanoviska posuzuje. „Černý plukovník Lawrence. Myslím, že dokonce měl za války tuto hodnost nebo o něco menší, čert ví. Jak dlouho ho znáte?“

„Viděl jsem ho té noci poprvé. Mluvím anglicky, a proto jsme se snadno dorozuměli.“

„Ale o čem?“ přemítal inspektor ponuře. „Já jsem šel na něj česky. Šišlali jsme podle slovníku. Seznámil jste se s ním náhodou?“ „Zajisté. Jak jinak?“

Inspektor neříkal nic.

„V nešťastné záležitosti mé sestry vystupoval jako rozšafný a obětavý člověk. Nevím, pro co jiného by vás měl zajímat.“

„Zajímám se o něho také jen a jen kvůli vám,“ pravil inspektor dobrácky.

Pak sebral svůj otřelý klobouk, ale nevstával ještě. Měl asi dojem, že nepořídil.

„Vy tedy podezříváte doktora Kalána, pane Holbeku, pokud jsem vyrozuměl.“

„Nevím, jak zřetelně je dovoleno vyslovit podezření tohoto druhu,“ odpověděl Tomáš. „Můj bratr doktora Kalána osobně zná. Může vám povědět víc.“

„Váš bratr už mi také pověděl, co mohl,“ pokývl inspektor. „Mluvil jsem s ním přes hodinu v kanceláři. Stěžoval si, že jste ho uhnal. Má rýmu nebo co a píchá ho v zádech. Snědl dva aspiriny, než jsme byli spolu hotovi.“

„Proč mi to říkáte?“

„Protože jste ho uhnal, povídám.“

„Co na tom?“

„To je pěkná řeč. Vlastního bratra přece neuženeme pro nic za nic, a když už je z toho marod, neříkáme ‚Co na tom’.“

„Snažte se mi rozumět. Říkám: Co na tom, že jsem spěchal. Je vám snad můj spěch podezřelý?“

„Ano a ne,“ odfoukl inspektor smutně. „Kdybyste se byl plazil jako šnek, bylo by mi podezřelé, že jste šel pomalu. Mně je všecko podezřelé. Kdyby nebylo, chodil bych třeba týden co týden na poradu ke koncesované věštkyni. Zde záleží spíše na tom, že jste šel najisto.“

„Ovšem.“

„A k tomu se tak otevřeně přiznáváte? Prosím vás – jste-li už tak chytrý, že jste viděl svou mrtvou sestru na vzdálenost několika kilometrů ‒, nemůžete nám vylíčit, co se s ní dělo před smrtí? Nemáte představu, jak mohla zemřít nebo něco takového? Když už jsme – ke všem čertům – nosem v tomhle okultismu?“

Tomáš Holbek zavrtěl hlavou.

„Nevím nic. Nestrkejte nos do okultismu. Bylo by ho škoda.“

„Čeho?“

„Nosu.“

„Dobrá, myslil jsem okultismu. Kdy a jak vás napadlo, že vaše sestra je mrtva?“

„Myslil jsem na ni. Vmyslil jsem se – jestliže jste se zjevem duobiózy trochu seznámen – na více než sto procent.“

„Jsem seznámen.“

„Okamžik.“

Tomáš se pootočil a otevřev zásuvku psacího stolu, chviličku hledal, pak podal inspektorovi dva listy popsaného papíru.

„Vím, kam směřujete,“ pravil. „Střízlivě hledíte, abyste v tomto okultismu, jak vy říkáte, zachytil alespoň slaboučkou nitku skutečnosti. Toto zde je dopis, který jsem psal… perem, jak vidíte… svému nakladateli, a to krátce po nalezení své sestry. Když jsem dopis pročítal, zjistil jsem s úžasem, že se můj rukopis úplně změnil a že se přesně podobá rukopisu mé sestry. Vyhledal jsem ihned v jejích věcech tento koncept. Písmo je naprosto stejné. Byl jsem s tím u grafologa, který to potvrdil.“

Inspektor Čadek držel trochu zasmušile oba rukopisy před očima.

„Já rozumím písmu jako kvasinka hodinkám,“ zabručel, „ale máme znamenité úřední znalce.“

„Můžete si oba papíry ponechat. Dopis jsem neodeslal, nýbrž opsal na stroji a pak teprve dal na poštu.“

„Čemu přičítáte tu podivnou změnu rukopisu?“

„Tomu, proboha, že jsem se hluboce vmyslil do pocitů své sestry! Měl-li jsem její ruku, mohl jsem přece také vědět, kde ležím mrtev!“

„Kdo kde leží?“

„Já. Nebo ona. To bylo v té chvíli totéž.“

Inspektor Čadek ohrnul rozpačitě ret.

„To není totéž,“ vzdychl, vsunuv dopisy opatrně do náprsní kapsy. „Co byste říkal, kdybych vám vyprávěl, jak sedím v kanceláři nad horou protokolů a najednou si vzpomenu, že jsem zaspal a utíkám se domů vzbudit?“

„Řekl bych, že skutečně doma spíte a že máte sen o tom, kterak pracujete v kanceláři, načež se polekáte, běžíte, abyste sám sebe probudil, a opravdu se probudíte.“

„Hrom do toho!“ pravil obrovitý inspektor s údivem. „Tak by to asi bylo možné! Jste čertovský chlapík, pane Holbeku, vždycky víte, kudy z čeho ven. Jak vypadá váš rukopis dnes?“

„Jako dřív. Normálně. Je to opět můj starý rukopis.“

Inspektor Čadek prohlížel kormutlivě svůj starý klobouk. „Za tenhle výslech mě dají do penze,“ postěžoval si.

„Řekněte jim tedy ještě něco,“ pravil Tomáš nemilosrdně, „aby to stálo za to. Každý organismus oživuje více nebo méně záhadné Něco, poněvadž jinak by organismus, ani nejdokonalejší, neměl života.“

„Dejte pokoj.“

„Říká se tomu duše. Nejkrásnější parní stroj se nepohne…“

„Nemá-li páru. Pochopil jsem. Buďte zdráv.“

„Zbabělce!“ ponížil ho Tomáš. „Nepochopil jste nic. Nepřirovnal jsem lidskou duši k páře parního stroje. Přirovnávám ji k tlaku páry, k věci neviditelné, a přece nejdůležitější.“

„A co z toho?“ vzhlédl inspektor mrzutě.

„Unikne-li někudy tlak, unikne-li duše, je po životě. V normálních případech se tak stává vinou zjistitelné poruchy. Ale jak byste se asi divil, kdyby organismus parního stroje byl v dokonalém pořádku, kdyby v kotli vřela voda a pod kotlem hořel oheň, a kdyby přece pára neměla najednou tlak. Kdyby se tlak ztratil, kdyby náhle nastoupily v platnost jiné přírodní zákony, podle nichž by už tlak nad horkou vodou v uzavřeném prostoru nestoupal. Nedovedl byste si pak lidským rozumem vysvětlit, proč najednou stroj stojí. Vysvětlilo by se to až za tisíc let, po prozkoumání nových zákonů přírodních – anebo zákona, jenž se uplatnil zcela výjimečně. A podobně se ztratila duše mé sestry. Unikla bez vnější poruchy, nikoli ve smrti, nýbrž v něčem jiném, nevysvětlitelném, a už se do těla nevrátila. Má sestra tedy nebyla mrtva, nýbrž byla něco jiného až do chvíle, v níž nastal normální rozklad důležitých orgánů, kdy se krev pokazila tak, že již nebyla k potřebě pro lidské tělo, a kdy už pranic nebylo platné, i kdyby se byla její bloudící duše do těla navrátila. Ve skutečnosti pak jste mou sestru zabili sami.“

„Jakže?“ řekl inspektor pohoršen.

„Pitvou,“ odpověděl přísně Tomáš. „Jinak přece její tělo neutrpělo vůbec ani škrábnutí. Ona nezemřela v pravém slova smyslu. Vy jste rozbili parní stroj, který dosud nezrezivěl tak, aby byl k nepotřebě.“

„Nefantazírujte. Ta ubožačka byla dokonale mrtvá.“

„Byla mrtvá, ale nezemřela. To je rozdíl.“

„Žádný nevidím, hrome!“

„Já ano. Trpíme – my tři – nebo trpěli jsme – já, můj bratr a má sestra – rodovým zatížením. Můj případ je nesporný. Mám jej za sebou – hned dvakrát – a nechci již nikdy podlehnout duobióze. Stanu se opět člověkem bez citu. Případ mé sestry se mi zdá být rovněž nesporný. Pro mne je již vysvětlený. Forma zatížení mého bratra je, díky Bohu, zatím nejlehčí. Projevuje se jen v nervóze, někdy v nesprávné či upřílišněné citovosti – kladné i záporné –, ale je překonávána inteligencí a vůlí. Můj bratr má výtečnou schopnost rychle a správně vyřešit každý početní problém, a přece jeho psychická logika není nejsprávnější. Nejsme dobrá, normální rodina, inspektore.“

„To je věc psychiatrů,“ odsekl inspektor Čadek, zřejmě nešťastný. „Divím se, že za tím posílají mne. Vaši rodičové trpěli nějakou duševní chorobou?“

„Nemyslím.“

„Odkud pochází tedy to neblahé dědictví?“

„Je to zatížení neznámého druhu. Nevypěstovali jsme je v sobě každý zvlášť ani společně – prostě jím trpíme, narodili jsme se s ním. Máme takové sklony. Nemůže to být ničím jiným než rodem. Příbuznost těchto sklonů, pokud jde o jejich výsledky, v naší rodině existuje. Pamatuji se například přesně na svůj dojem z počátku pětačtyřicátého roku. Také já jsem tehdy umíral. Duše se mi stěhovala pryč – do jiného jedince. Byla jako na dlouhém gumovém provazci. Kdyby se byl tehdy provazec přílišným napětím zpřetrhal, uletěla duše nadobro a byl jsem mrtev.“

„A tohle padákové neštěstí, myslíte, se přihodilo vaší sestře?“

„Ano.“

„A proč byla nalezena tak daleko?“

„Proč já jsem tehdy bez dechu běžel do nemocnice? Šla za něčím.“

„Za čím?“

„Nevím. Já jsem ji našel, ano. Zázrakem nebo jinak, na tom nezáleží. Sami byste ji byli možná nenašli ještě ani dnes. Ode mne nevycházejte. Já jsem jen posloužil.“

„Propagujete tedy nápad, že nešlo o žádný lidský čin, který ji připravil o život?“

„To je mé přesvědčení.“

„Ale sám jste naznačil, že vrahem mohl být její milenec.“

„Jen pokud běželo o ubohý lidský úsudek.“

Inspektor Čadek nasadil odřený klobouk na hlavu. „Odcházím,“ pravil, „nebo se nakonec budeme ještě hádat.“

„I to by bylo možné,“ odpověděl Tomáš.

Doprovodil inspektora ke dveřím.

„Okamžik,“ zastavil ho ještě. „Nezapomněl jste na nic?“

„Nevěděl bych,“ odtušil nevlídně inspektor.

„Nechtěl jste mě zatknout?“

„Ne.“

„Tedy sbohem,“ pravil Tomáš a zavřel.

* * *

Když rakev s Evou Holbekovou zmizela v tříšti květin za měděnými veřejemi spalovací komory, všiml si Tomáš Holbek dvou osob, které se obřadu zúčastnily. Jednou z nich byl černý John Millburry Stanton, jenž se marně snažil, aby byl co nejméně nápadný. Zmizel, jakmile zvuky varhan doznívaly.

Druhou osobou byla Daniela Lykasová. Té potom stiskli s bratříkem Janem ruku. Nato ihned ustoupila, aby učinila místo jiným. Tomáš, daleko klidnější než bratřík Jan, si povšiml, že Dana Lykasová vypadá lépe než před časem. Na hezké tváři se jí ovšem rozléval i jiný smutek než ten, který podružně vznikal z opravdové, srdečné účasti. Zdálo se, že její oči mluví k bratrům o něčem, co se ústa zatím neodvažují vyslovit.

Potom už ji nespatřili.

Po návratu domů položila ulítaného bratříka horečka. Vzal nějaký prášek a zabalil se do peřin.

V noci pokašlával, to však nezaléhalo do Tomášova pokoje. Tomáš Holbek, nemaje pomyšlení na spánek, seděl dlouho mrtvě u stolu.

Následujícího dne zůstal Jan Holbek doma. Tomáš povolal telefonicky lékaře, který něco předepsal. Po jeho odchodu usedl Tomáš na okraj bratříkova lůžka a rozhovořili se o Evě.

Byla nenávratně pryč. Jan Holbek, pln smutku, se s tím smiřoval. Tomáš zůstával klidný, téměř studený. Dokázal to opět: nemyslil už na to, nač nechtěl, i když o tom mluvil.

Do té chvíle měli za sebou několik policejních výslechů. Jan Holbek pochopil Tomáše lépe než inspektor Čadek a ostatní, kdož se vyptávali. Ale Jan Holbek záměrně odsunoval záležitost mrtvé sestry do pozadí a setrvával u živých.

„Šetři se, bratříku,“ napomínal. „Máš pravdu, něco tě ohrožuje.“ Seděl na lůžku s koleny pod bradou, trochu rozpálený, ale po dávce chininu s pocitem ulehčení.

Tomáš odpověděl stručně:

„Mně není nic. Šetři se sám.“

Té noci pak usnul tvrdě a bez myšlenek. Bratříkův kašel ho nerušil. Zavřel se před ním.

Ráno ještě nemohl Jan Holbek do kanceláře. Nohy se pod ním uboze chvěly, když se na ně postavil.

„Je to chřipka,“ drkotal zuby, zalézaje zpět do postele.

Lékař přišel zas. Tomáš pečoval o stravování. Bratřík Jan si měl poležet několik dní.

Příštího dne pocítil slabé zlepšení.

„Dobrá,“ pravil Tomáš klidně, „ještě tak do neděle, a budeš chlapík!“

„Co tě napadá, do neděle! Tady se válím a tam mi všecko utíká pod rukama. V pátek vstanu.“

V pátek ráno skutečně chtěl vyjít. Tomáš, jenž se chystal připravit snídani, pokusil se mu to rozmluvit.

„Buď doma,“ pravil, stanuv na prahu pokoje, „nebo tě tvá chřipka popadne teprve pořádně!“

Venku fičel studený vítr a po obloze se divě honily mraky. Chladně poprchávalo.

„Nic mi není,“ odkašlával Jan Holbek, „ale je tam asi hloupá zima. Zítra snad bude líp.“

Nešel tedy nikam. Dopoledne byl vzhůru a všelicos kutil. Po obědě, který Tomáš objednal z restaurace, opět ulehl a spal.

K večeru opatřil Tomáš zásobu potravin a dal se do nějaké práce.

Jana Holbeka navštívilo několik přátel. Bylo u něho pak živo dlouho do noci. Podle všeho jedním z nejlepších léků byla pro Jana Holbeka společnost. V dýmu z cigaret a v únavně hlasitém hovoru se cítil kupodivu osvěžen.

Po několika dnech donesl Tomáš zprávu, že Ladislav Kalán byl nadobro zproštěn podezření, ačkoli alibi pro osudnou noc dosud nesehnal. Celá aféra asi z bezradnosti usínala. Anebo se pracovalo dál, jenže bez hluku.

John Millburry Stanton se neukázal. Bezpochyby chápal, že by Tomáši Holbekovi nepřišel vhod. Tomáš sám se po něm nesháněl. Jednoho večera, po osmé hodině, zazvonila u dveří Dana Lykasová. Tomáš sám jí otevřel.

Pracovala před válkou v redakci ženského časopisu. Po svých strašlivých zkušenostech z války se uchytila při kreslení módních figurek a knižních ilustrací. O tom Tomáš Holbek ještě nevěděl. Nechtěla ani slyšet o nějaké náhradě, satisfakci nebo podpoře. Bývalo jí mdlo pouhou vzpomínkou. Odmítla pozvání organizací. Odmítla všecko, vyhýbala se všemu. Chtěla co nejdříve minulost zasypat – pro svůj vnitřní klid a zdar pokusu o nabytí ztraceného sebevědomí, o němž se dlouho domnívala, že je navěky pohřbeno.

„Přicházím k vám s dobře promyšleným návrhem,“ řekla klidně, vyrovnaně, s úsměvem již více podobným onomu dřívějšímu jemnému úsměvu, který býval skoro stálý, a přece ne bezduchý Naopak prozrazoval vzácné porozumění pro každého a pro všecko, a ne-li porozumění, tedy alespoň shovívavost. Tomáši Holbekovi se vždycky ten úsměv neosobně líbil, poněvadž byl hlavním kouzlem Dany Lykasové, kouzlem, jehož tedy nyní opět nabývala.

Kdyby se byl tento úsměv pozoroval pečlivěji – Tomáš to nečinil ani teď –, bylo by se poznalo, že je to úsměv ženy smířené s vědomím, že to, co je pro ženu štěstím, se jí vyhýbá, a proto je již ani nehledá. Ten úsměv nebyl sentimentem, nýbrž dobře uváženou žádostí, aby se o ni nikdo nestaral a aby ji nikdo nelitoval, ani kdyby uhodl, že jí není tak, jak by snad mělo být.

Zjevem byla Dana Lykasová prostá a půvabná, a nyní zralá svými strašlivými zkušenostmi. Pevně stavěná ramena, pevné, dobře utvářené nohy a štíhlý pas činily její postavu přinejmenším pozoruhodnou. Ale to vše Tomáš tenkrát neviděl a nesnažil se to vidět ani dnes. Spatřoval jen opět v jejích očích výraz starého přátelství, nezměněného v srdečnosti a vždycky mnoho a natrvalo slibujícího. Dana Lykasová byla zajisté také moudrá a z toho druhu žen, které vědí, co je duševní rovnováha a jak ji udržet za každých okolností. Proto snad ustoupila lehce a nenápadně do dalekého pozadí, když jí Tomáš vzal sňatkem její nejlepší přítelkyni. Nechtěla překážet. Šla svou cestou. A až dosud svět neocenil její nejlepší vlastnost: nadání k slepé oddanosti.

„Ptala jsem se před nedávnem na Jendu v kanceláři, Tome. Řekli mi, že onemocněl. Je to vážné?“

„Nemyslím. Trochu se nachladil. Jdete ho navštívit?“

„Také. Ale mohla bych nejdříve promluvit s vámi?“

Tomáš ji zavedl do své pracovny.

„Nezdržuji vás?“ otázala se, usedajíc proti němu. Mezi nimi svítila stíněná stolní lampa. Tomáš měl v polotmě zašedlé oči. „Mluvte, poslouchám.“

Odsunul svou práci a pozoroval její klid, docela jiný než ten, jímž se uklidňoval sám. Měla volné, vláčné pohyby a přátelský hlas.

„Nejste šťastná rodina, Tome, viďte?“

„Proč myslíte?“

„Soudím podle událostí.“

Dana Lykasová narážela u Tomáše Holbeka nikoli na odpor, ale na umělou uzavřenost.

„Přicházíte s Jendou někdy do styku?“ zeptal se jako mimochodem.

„Častěji než s vámi, ale ne mnoho. Je mi ho líto.“

„Proč?“

„Jsem například přesvědčena, že špatně snáší samotu. Že by mu bylo mnohem milejší, kdyby bylo jeho manželství skončilo podobně jako vaše.“

Tomáš se pohnul, nelibě dotčen. Ale Dana Lykasová si z toho nic nedělala. Dívala se přímo.

„Nemyslíte, že mám pravdu?“

„Možná,“ připustil. „Ale on si nikdy nenaříká.“

„Naříkat si je nemužné, Tome. Jenda si nikdy nebude naříkat proto, že mu velmi záleží na tom, aby jednal mužně. Ve skutečnosti však je to slabý chlapec a neprávem se za to stydí. Bojuje proti tomu. Čestně. Ale kdyby si postěžoval, zanaříkal, bylo by mu líp.“

„Komu si má stěžovat?“ řekl Tomáš, potřásaje hlavou. „Mně? Ubožák! Nebyl by na pravé adrese. Já za to nemohu. To není ode mne necitelnost, nýbrž něco jiného. Musela byste znát celou tu historii podrobně.“

Dana Lykasová ho odzbrojila svým úsměvem.

„Byl jste vždycky divný patron, Tome, a teď se zdáte být vysloveně studený. Jenda nemá jinou adresu. Obrátil by se k vám, ale u vás… U vás je pořád zavřeno.“

„Ovšem. S tím se musí počítat.“

„Jenda říká, že na vás neblaze zapůsobila smrt vaší ženy.“

„Jaký div?“

„Neblaze ve smyslu docela zvláštním.“

„O tom nemá právo mluvit. Nechme toho, prosím.“

„Ano,“ řekla Dana Lykasová mírně. „Neztraťte se mnou trpělivost. Snad se mýlím, ale považovala jsem za svou povinnost vás navštívit. A říci vám…“ Odmlčela se.

„Prosím.“

„Eva byla o deset let mladší než Jenda,“ pravila Dana Lykasová, jako by obrátila v knize list. „Jenda ji měl rád, protože od každého jiného se jeho láska odrážela, kdežto on chce, aby byla pohlcována, rozumíte-li, co tím myslím. Ale ani příchylnost k Evě – která měla zásady o půl stupně mladší generace – není to, co Jenda potřebuje. O vás, Tome, se jeho láska doslova tříští pro rozdíl povah, a nebude to už jiné. Jelikož však stále hledá a hledá ‒ a bez lásky, která by byla pohlcována, nemůže být –, začíná se již ve svých citech mýlit.“

Tomáš Holbek byl spíše zasmušilý než pozorný.

„Je vidět,“ odpověděl rozvážně, „že jste si našla příležitost drobnohledně prostudovat naše poměry. Ale nevím, zdali jste došla k nejsprávnějšímu výsledku. Nerozumím, proč by se Jenda ve svých citech mýlil. City Holbeků – víte – o těch se musí mluvit opatrně. Je to u nich choulostivá věc.“

„Jak bych to nevěděla, Tome! Jsou prostě abnormální. I u Jendy, svým způsobem, ovšem naprosto odlišným od vašeho.“

„Vím to.“

„Nuže – Jenda je naplněn zklamáním. Vidí rozčarování dokonce i tam, kde jinak nestojí za řeč, nebo kde ho vůbec není, kde všecko je anebo by mohlo být v pořádku. Zklamal se v manželství, ve vás, v Evě.“

„Jak se mohl zklamat ve mně a v Evě, prosím vás?“

„Stejně jako u své bývalé ženy. Tím, že neodpovídáte jeho představám.“

„To přece nemůže požadovat! Upřímně řečeno – pochybuji, že by on sám jednal tak, jak by to odpovídalo například mým představám.“

„Sám to ví, a přece je zklamán. Je jako kovář, který dává tvar malým předmětům, ale nemůže překovat horu.“

„Podivný kovář, který by chtěl překovat horu!“

„Ano, podivný, a přece – dělej, co dělej – tvar hory, pod níž sídlí, se mu nikdy nezalíbí. Jenda spěje k cynismu, k přetvářce. Začíná klamat sám sebe, začíná zapomínat násilím na to, nač je mu nemilé myslit. Má kolem sebe prázdno. Tome – mám zprávy, že pije.“

„Alkoholik?“

„Ach, to ne!“ Dana se zřetelněji usmála, uklidnila očima dříve, než se snad Tomáš mohl doopravdy podivit.

„To ne. Jeho mimořádně vyvinutá inteligence to nepřipustí. Ale rád se trochu ohluší, rád si zabarví svůj šedý svět živěji – a dá pozor, aby mu před očima nezkrvavěl. Stejně však jde zkáze vstříc. A… Tome… Nikoho na světě by nebyla taková škoda jako jeho. Je stvořen k milování bližních. Je stvořen ku prospěchu všech. Je však osudem zaklet. Je třeba ho osvobodit, nikoli ubíjet.“

„Dano, prosím vás… Ubíjím ho snad?“

„Ovšem,“ přisvědčila vážně.

Tomáš potřásl hlavou.

„To se nám brzy zvrhne v humoresku. – Jak to myslíte?“

„A z jaké příčiny jsem vám přišla kázat, což? Doufejte, že mě pochopíte a neukážete mi dveře dřív, než to bude naprosto nutné. Mám na mysli prospěch váš, Jendův i svůj vlastní. Jen pouhou náhodou jsme začli o Jendovi. Dokončeme to tedy. Je to zvláštní, ale nevíte o něm vůbec nic. Ubíjíte ho svou duševní silou, tělesnou převahou, materiálními úspěchy. Konec konců zasadil jste mu citelnou ránu i svým šťastným manželstvím.“

„To bych pochopil,“ řekl Tomáš, „i když nešťastně skončilo. Ale ještě předtím jsem mu zasadil mnohem citelnější ránu tím, že jsem se vůbec narodil, a to bohužel dřív než on.“

„Bez ironie, Tome. Je to pravda.“

„Dobře, pokračujte.“

„Děkuji vám, že mi to dovolíte. Vy, Tome, bratříka nevědomky utiskujete, berete mu prostor, tlačíte ho do kouta. Cítí se méněcenným, srovná-li se s vámi. A nemůže to přemoci. Či myslíte, že konec manželství, způsobený smrtí jednoho z manželů, je horší než pokračovat v něm řadou špinavých žalob a sprostých hádanic? Bratříka Jana se dotýkají tyto průvodní zjevy mnohem trapněji než koho jiného, poněvadž – snad to ani netušíte – váš bratr je úžasně jemný chlapec… a v jistém smyslu… v tom lidském, mnohem citlivější než vy. Řešil by rád všecko jako gentleman, a neprosadí-li tento způsob řešení, vybuchne ze zoufalství jako sopka. Chtěl by se vám ve všem vyrovnat. Ne z konkurenční zášti, ale z vrozené hrdosti, která není a nikdy nebyla pýchou. Stydí se za to, že není takový jako vy. Mrzí ho, že ačkoli jste bratři, musí se dívat vzhůru pokaždé, když s vámi mluví. Stal jste se jeho vzorem, pro něho nikdy nedosažitelným – hlavně materiálně a fyzicky. Nepřestane se nikdy trápit. Vy, Tome, mu bez úmyslu ubližujete.“

Tomáš Holbek naslouchal dosti netrpělivě.

„Každý musí jít svou cestou, Dano,“ pravil, když se odmlčela. „To je přece zdravá zásada, pokud…,“ nabral vzduch do plic, aby potlačil vzdech, „pokud jsme ovšem vůbec duševně zdrávi. Jsem přesvědčen, že v Jendovi dříme mnoho talentu, který nechává pohříchu spát.“

„Kdyby nebylo vás, nenechával by ho spát.“

„Ale jak to, prosím vás?“

„Protože vidí jen takový úspěch, jakého jste dosáhl vy. A kdyby i byl schopen vlastních, odlišných úspěchů, snažil by se rád o ty, které by se podobaly vašim.“

„Nevím, máte-li pravdu. Ale buď jak buď, nemůžete mi to vyčítat.“

„Z ničeho vás neviním, bráníte se spravedlivě. Jako necitelnost to vypadá jen zdánlivě. Necháte mi ještě chvíli slovo?“

„Jak dlouho chcete,“ pokývl Tomáš unaveně.

„Například: Jenda bydlí u vás, a nikoli vy u něho. Kdyby tomu bylo naopak, byl by mnohem spokojenější.“

„Ale nemůže tomu být naopak, to je to. Proboha! Rozvodem přišel o vlastní byt. Dům, kde bydlili rodiče, je pobořen. Jenda se potloukal v podnájmech. Je snad zlé, že jsem ho pozval k sobě?“

„Ovšemže je to zlé. Vám samotnému by asi nebylo vhod, kdybyste se musel uchýlit do příbytku svého bratra.“

„To je pravda. Neměl jsem to tedy dělat? To by bývalo bylo ode mne ještě daleko horší jednání, myslím.“

„Z vašeho stanoviska ano. A možná, že by i on sám na vás vzpomínal trpce, kdybyste ho, jak říkáte, nechal potloukat se v podnájmech. Ale přesto tahle situace v něm víří stálým nepokojem. Váš bratr je rozervanec. A zachránit ho může jen klid, pořádek a přátelství, v něž by mohl věřit.“

„Jsem snad jeho nepřítelem?“

„Naopak, Tome, ale forma vašeho přátelství mu nevyhovuje.“

„A pořádek! Klid! Kde vzít ty krásné věci, kterých sám nemám?“

„Vím, že je nemáte. Přemýšlela jsem o tom.“

Tomáš Holbek se snažil vyčíst něco v její hladké, maličko přísné, a přece laskavé a jemné tváři.

„A proč jste o tom přemýšlela?“ otázal se pomalu.

„Také kvůli sobě. A protože si to vůbec zasloužilo přemýšlení. Ale nyní mluvme o vás.“

„Myslíte, k čertu, že to bude veselejší?“

Tomáš se nahnul a hmátl po cigaretě. Na rty mu sedl úsměšek. „Veselejší sotva. Také vy potřebujete vyrovnat, posadit se na koleje a pevně k nim přilnout. Nehod a neštěstí už bylo dost. Holbekové…“ Mlčky vzhlédl přes plamínek zápalky.

„Holbekové…,“ opakovala Dana Lykasová, „si nezaslouží při svých přednostech takových ran osudu.“

„Byl snad váš vlastní osud růžový, Dano?“

Stále se jemně usmívala.

„Právě proto bych se snad mohla stát andělem – a zlepšit to šmahem všecko.“ Zdálo se, že se rozveselila.

„Nu – opravdu – proč byste nemohla být andělem? Sotva se opravdoví andělé dívají lépe než vy.“

„Ale zůstaňme při zemi, Tome. Eva se nemohla ujmout plně úlohy hospodyňky, nemohla z tohoto bytu udělat domov, domácnost. Já mohu. Nabízím se vám na Evino místo. Budu se o vás starat. Se mnou se nastěhuje klid, pořádek a přátelství. Nemůžete přece takhle žít dlouho. Toho, čeho vy, a hlavně Jenda, těžce, třeba bez valného uvědomění postrádáte, dostane se vám v plné míře. Nezahořknete nadobro jeden ani druhý. Troufám si na tento úkol. Nemám žádný cíl pro zbytek svého života, ale každý musí mít svou kotvu – nejsem tedy tak docela nezištná. Hledám domov právě tak usilovně jako vy dva.“ Tomáš mlčel. Dana Lykasová proto ještě neklesla na mysli, nepovažovala se za odmítnutou. Její hlas nápadně zvážněl.

„Přirozeně mám kde jinde bydlit, Tome, a mám se čím živit. Nevede se mi zle. Ale ke změně bych byla mileráda a ihned ochotna. Jsem rovněž sama, a stárnu.“

V té chvíli její úsměv přece jenom zmizel. Ale nebyla stará, naprosto ne. Byla krásná, a to krásou, kterou Tomáš Holbek svým neosobním cítěním nemohl hned pochopit.

„Mlčím,“ pravil konečně, „protože jsem překvapen.“

„Nemile?“

„To ne,“ řekl Tomáš a nahnul se, aby udusil zbytek cigarety.

„Nuže, odpovězte.“

Tomáš Holbek vztáhl ruku.

„Ujednáno,“ řekl lehce. „Dobře jste mluvila.“

* * *

Jana Holbeka trochu píchalo v zádech, jinak byl v pořádku. Vrátil se však z kanceláře viditelně unaven.

Tomáš, ačkoli rozhodnutí padlo již večer předtím, ještě až do druhého dne s novinkou vyčkával. Nemohl si přiznat, že má z nabídky Daniely Lykasové nějakou zvláštní radost. Ale uznával, že to může být lepší. Dana nedovolí, aby se bratřík Jan odbýval tak jako dosud. Bratřík Jan chodil někdy bez večeře spát. Časně zrána odcházel pravidelně do úřadu, aniž posnídal, a to i za časů, kdy byla Eva živa. Nemohl od sestry požadovat pravidelnou péči. Eva také měla vlastní starosti. Každý z nich měl vlastní starosti a svůj způsob života. Tomáš to ostatně už na počátku respektoval, neboť to považoval za rozumné. Dana Lykasová to mohla stmelit, zorganizovat.

„Za čas,“ pravil Tomáš, „bychom stejně hledali hospodyni.“

Bratřík Jan odkašlával, ale byl nějak rád, že si odpověď může rozvážit.

„Znám Danu lépe než ty,“ odpověděl konečně.

„Prozradila mi, že se s tebou stýkala.“

„Vyhledávala mne. Vyzvídala, řekl bych. Napadlo ji asi hned, jak Eva zemřela…“

„Sám jsi mi o tom ale nic neříkal.“

„Vím proč, bratříku,“ odkašlával Jenda. „Mně se to moc nelíbí.“

To na něm Tomáš viděl od první chvíle.

„Neměl jsem to dělat? Myslím, že z toho budeš mít jen prospěch.“

Bratřík Jan se podíval svým pohledem zdola.

„Možná, bratříku. Ale vadí mi jedna věc. V té je Dana k tobě neupřímná.“

„Abys nepomlouval, chlapče.“

„Ne,“ odtušil Jan Holbek, slabě podrážděn. „Dana je totiž do tebe až po uši zamilovaná. V té úloze hospodyňky se tedy tají plán konečně tě přece jenom získat.“

Tomáš se zarazil a zamračil se.

„Zběsilý nápad!“

„Měla tě ráda už před tvou svatbou. Sázím se, že tě nikdy nic takového nenapadlo!“

„Skutečně ne. To je nesmysl.“

„Říkala mi to tenkrát přímo – a ovšem žádala, abych ti to neprozradil. Doufám, že mě nemáš za nectného chlapa, když ti to nyní přece jen povídám. Přiznala se tehdy, že už nikdy nemůže mít nikoho tak ráda. Nevydržela to, muselo to z ní ven. Potom ovšem rozumně ustoupila, a co jsme o ní slyšeli, vždyť víš.“

„Nesmysl, Jendo, nesmysl!“

„Já mluvím pravdu!“ vyjel bratřík. „Proto ti říkám, že je nebezpečné brát ji k sobě a denně se s ní stýkat.“

„A proč by to k čertu bylo nebezpečné?“ otázal se Tomáš chladně.

„Poněvadž jsi dosud mladý a zdravý chlap, a jednou se ti po ženských zasteskne. Která ti pak bude nejblíž? Ale kdyby ses chtěl znovu oženit, není Dana Lykasová pro tebe vhodnou nevěstou, i když je ještě slušně hezká. Ztratila mnoho, co už nelze nahradit. Já vím, že není zlá. Chopila se příležitosti, aby se ti přihlásila. Nemůže bez tebe být, a jakási naděje se jí teď otevírá.“

„Žádná naděje!“

„Nepovídej.“

„Hlouposti! Bereš jako trvalý stav to, co bylo kdysi – bylo-li to vůbec. Láska se zdá věčná jen krátký čas. Pak se zapomene nebo se změní v něco jiného. Dana je dnes úplně vyrovnanou povahou. A o tobě mluvila líp, než ty mluvíš o ní.“

„Ale ano, proč ne? Tím hůř! Vyrovnaná? Systematická, kdybys řekl! Zakrátko se usadí napevno, nabude na tebe vlivu – i kdyby to nemyslila špatně, a než se naděješ, budeš mít svou domácnost. V té pak ovšem nebudu mít co pohledávat. Nepůjdu-li sám, vyženete mě, poněvadž budu pro vás cizím a obtížným živlem.“

„Blázníš. Myslil jsem především na tvůj prospěch.“

„Tu starost ti namluvila ona sama, bratříku. Rozmysli si to ještě.“

„Je rozmyšleno. Dali jsme si včera slovo.“

„Děláš si vždycky, co chceš. Dobře, jsi tu pánem. Dáváš to znát při každé příležitosti.“

Rozešli se skoro v nevůli. Jan Holbek, přestože nebyl ještě ve své kůži, někam zmizel a Tomáš, potlačiv hněv právě tak úspěšně jako jiné své pocity, chladně přemýšlel.

Možná, že Dana měla pravdu, když tvrdila, že on, Tomáš, svému bratru bez špatné vůle ubližuje. Bratřík Jan se nakvap oženil proto, že se krátce předtím oženil Tomáš. Bratříku Janovi neprospěl až dosud žádný dobrý skutek, který mu Tomáš prokázal.

Ale tentokrát přece bratřík Jan nemůže nijak obrátit zlepšení ve svou škodu, hrome! Nakonec uzná, že se stalo dobře. A obráti-li to přece, pak se Dana podiví. Byl to přece její nápad. Užasne pak sama nad tím, jak těžké je s bratříkem Janem správně zacházet. Ale ne. Takhle to opravdu dál jít nemůže.

V bytě vládl nepořádek. Jan Holbek to přece musel pozorovat. Nebylo na světě nic moudřejšího než smluvit se s Danou Lykasovou. V její povaze byl rys věrnosti a ušlechtilosti. Co by se změnilo, i kdyby se s ní nakrásně Tomáš oženil? Ani ve snu ho to nenapadlo, jen kvůli bratříkovi ten případ uvažoval. Nic by se nezměnilo. Měli by všichni místa dost. Bratřík Jan by zůstal, měl by stále své pohodlí a mohl by být spokojen.

Nemůže být spokojen – vzpomněl si Tomáš. Nemůže nikdy založit vlastní domácnost, pokud bude jeho rozvedená žena naživu, a k rozluce ona nesvolí. Tak vypočítavá skutečně je. Bratřík Jan by Tomášovi nezáviděl. Ale bylo by mu hořko.

Naštěstí se nic nestane. Tomášův poměr k Daně Lykasové zůstane týž, bratřík Jan se o tom přesvědčí. Kde by také vzal Tomáš Holbek v sobě nějaký vřelejší cit? A vznikne-li takový cit přece, ubrání se mu.

Dana Lykasová se nastěhovala za Jendovy nepřítomnosti. Její výbava byla velmi prostá, bylo to až na několik maličkostí pouhé Nic.

V Tomášově bytě se ještě téhož dne nápadně rozsvítilo. Bratřík Jan se vrátil do pokoje zářícího čistotou.

„Jendu si musíme získat,“ pravila Dana Lykasová ihned po svém příchodu.

„Je toho třeba,“ odpověděl Tomáš, „Jenda je trochu zneklidněn.“

„Buďte bez starosti,“ řekla Dana v dobré náladě.

Srdečnost a skromnost, s jakou se ujala své nové funkce, byla zajisté dobrá i pro bratříka Jana. Ale bylo na něm stále znát, že pomýšlí na jakousi obranu. Nepřivítal Danu Lykasovou chladně, ale také ne víc než zdvořile. Do přátelského tónu se zřejmě nutil. Tomáš si toho nevšímal. Prospěch z Daniny přítomnosti byl znatelný od samého počátku. To musel i sám bratřík uznat. Dana s ním jednala vlídně, přehlížejíc některé chvíle, jimiž mohla být dokonce uražena. Nebylo těch chvil mnoho. Přicházely také čím dál tím méně často, a jen tehdy, jestliže bratříkova nervóza dovolila proklouznout jeho tajným obavám z budoucnosti. Tomáš mu již nic nevymlouval. Jenda mohl sám pozorovat, že nebezpečí nějakého erotického sblížení Dany s Tomášem nehrozí.

Zakrátko vyhnala Dana Lykasová z bytu přidušenou atmosféru. Všecko se zjasnilo, kromě snad černých názorů bratříka Jana. Ale pak se zdálo, že také on si zvyká. Dana se o něho starala stejně jako o Tomáše, v něčem dokonce ještě pečlivěji. Bratřík Jan se tomu nebránil, byl zdvořilý a vděčný, měl však patrně dojem, že si to nezaslouží a že Dana se přičiňuje jen kvůli Tomášovi.

„Ten nešťastný chlapec by mě měl docela rád,“ stěžovala si pak Dana Tomášovi, „kdyby nebylo jeho nezdravé hrdosti. Považuje se zřejmě za přítěž.“

Tomáš mávl nedbale rukou. Nenadělal teď o mnoho více řečí, než když bývali sami.

Léto zvolna přecházelo k podzimu. Za chladnějších dnů se Dana postarala o to, aby bylo v bytě útulno. Mohlo se to opravdu již nazývat domovem. Leda že bratřík Jan žil trochu na svobodné noze. Přicházíval pozdě v noci nebo zvával smíšenou společnost, a pak se chovali všichni dosti divoce. Ani Tomáš, ani Dana proti tomu neprotestovali. Bratřík Jan prostě odmítal se usadit. Necítil se doma. Tomáš, pán, se uzavíral ve své pracovně. Dana Lykasová, zabývající se stále nějakou prací ve své kuchyňce, byla spíše služkou. Nenamítala nic, ani když ji Jenda požádal, aby něčím posloužila jeho rozveseleným hostům. Vyhověla ráda. Jinak vyžadoval rozhodně větší péče než Tomáš, už vzhledem ke svému zdraví. Kašle a píchání mezi lopatkami a v boku se nemohl zbavit.

Někdy ho trápily bolesti i několik dní za sebou, míval lehké horečky a trpěl nechutenstvím a nespavostí. Dana povolala lékaře. Bratřík Jan se zlobil. Lékař prohlásil, že Jan Holbek zanedbal lehčí zánět pohrudnice, a bratřík Jan potom pravil:

„To jsem věděl i bez doktora. Je to přechozená chřipka. Potřeboval bych teplejší počasí. Teď si musím počkat na jaro. Prosím vás, nestarejte se o mne pořád, nejsem malé dítě, já vím, co mám dělat.“

„Jestliže to ví, nechte ho být,“ řekl potom Daně Tomáš a jeho oči měly chladný, našedlý svit. „Není přece blázen.“

„Bojím se,“ odvětila Dana, která klesala na mysli, „že se se mnou nikdy nesmíří.“

„Neměla jste se mu před lety svěřovat se svými osobními city,“ odtušil Tomáš Holbek nemilosrdně. „Dokud ho nepřesvědčíte, že po nich není ani stopy, nezmění svůj názor na vás.“

Dana Lykasová pootevřela bolestně ústa.

„Jaké city, Tome?“

„Nic,“ odsekl. „Mrzí mě, že to nemůžeme pořád ještě srovnat. To, co vám říkám, je upřímnost, nic jiného. Promluvte s ním o tom, prosím vás, máte-li k tomu dost odvahy.“

„Už jsem s ním mluvila,“ řekla skromně.

„Nuže?“

Zavrtěla hlavou.

„Nevěří, co?“ zamračil se Tomáš.

„Ne. Řekl byste mu to raději sám?“

„Řekl jsem mu to, jak nejlépe jsem uměl.“

„A proč tedy nevěří aspoň vám?“

Tomáš Holbek se rychle otočil, aby zachytil její pohled, ale bylo pozdě. Dana Lykasová již překročila práh.

Nikterak se potom nepokusila Jendu podle Tomášovy rady přesvědčovat.

Přemýšlela spíše, nemá-li odejít. Než se o tom mohla s Tomášem dohodnout, podnikl Jan Holbek první protiútok v zájmu své domněle nutné obrany. Jednoho dne po odpoledním spánku, trvajícím asi hodinu, dal se do úklidu svého pokoje, ačkoli zásluhou Dany Lykasové tam opravdu nebylo co uklízet. Když zašel pro něco do koupelny, Dana se ho zeptala, zdali něco potřebuje.

„Nic,“ odvětil, „děkuji. Čekám návštěvu.“

Návštěva pak přišla. Byla to dosti honosná mladá žena, trochu příliš štíhlá, maličko afektovaná a zřejmě sebevědomá. Měla uměle ryšavé vlasy a hezký, pečlivě pěstěný obličej. Bylo jí možná již více než třicet let, ale pružná postava a živé pohyby jí zachovávaly dívčí půvab.

Náhodou jí otevřela Dana, ačkoli bratřík Jan již chvíli na to číhal. Ryšavá žena se zeptala poněkud příliš nenuceně po Janu Holbekovi. Dana odpověděla s klidným, osobitým kouzlem, které bylo mnohem opravdovější než její, ale už tu byl bratřík Jan, přivítal návštěvnici přátelsky a důvěrně a představil ji Daně. Jmenovala se Zdenka Petanová a byla prý vdovou po redaktoru, umučeném v Terezíně. Tím obě ženy nesblížil, spíše naopak, neboť Zdenka se na rozdíl od Dany zřejmě snažila zdůraznit co nejvíc smrtelné utrpení svého manžela a práva i zásluhy z toho plynoucí. To možná byla spíše temperamentní otevřenost než záměr, ale na Danu, která měla zcela jiné zásady, to nepůsobilo dobře. Sama pak byla asi považována za nemile uzavřenou individualitu.

Vzájemný nepříznivý dojem nesetřel bratřík Jan tím, že proslovil něco vtipů. Sám to asi pozoroval, když konečně pobídl návštěvnici do svého pokoje. Bylo potom slyšet, jak tam spolu živě a nepřetržitě hovoří. Jan Holbek hostil Zdenku Petanovou lihovinou a cigaretami. Večer společně odešli, aniž se s Danou nebo s Tomášem rozloučili. Z pootevřených dveří bratříkova pokoje se valil modravý cigaretový dým a táhl pach alkoholu.

Tomáš dostal zprávu od Dany.

„Proč vám to dělá těžkou hlavu?“ odklonil se od stolu. „Jenda si opatřuje milenku, aby se mi vyrovnal. Tím se stane spokojenějším.“

„Jak to myslíte, Tome… aby se vám vyrovnal?“

Tomáš byl klidný, dokonce vlídný.

„Promiňte, že jsem se zmínil o milence. Chápejte, jak to myslím. Něco je v Jendovi přemrštěného, přecitlivělého, třeba právě ta hrdost, o které jste sama mluvila. Nevyvrátíte mu za nic na světě, že my dva, vy a já, jsme nebo budeme milenci. Necháme ho tedy při tom.“

„Jak chcete,“ řekla Dana.

Došla až ke dveřím. Pak na ni Tomáš přátelsky zavolal: „Hněváte se na mne?“

„Proč?“

„Pro to, co jsem vám nedávno říkal. Že jste se neměla Jendovi svěřovat se svými osobními city.“

„Ale vždyť to bylo správné, co jste řekl!“ usmála se opět svým úsměvem.

„Je vůbec pravda, co říkal?“

„Je,“ pokývla. „Jenda nelže. Také on si počínal správně, když vám to prozradil. Jsem spokojena, že se jasní. Nechtěla jsem k vám být neupřímná. To byl jen nedostatek odvahy.“

Tomáš klepal tužkou o stůl, u něhož seděl. Dana Lykasová stála u dveří, s rukou na klice.

„Jenda…,“ pravil Tomáš zamyšleně, dívaje se přes stůl na podzimní květinu, kterou Dana jeho pracovnu vyzdobila, „Jenda o tom nemluvil jako o věci významné pro minulost. Aplikoval to na přítomnost a odvolával se na něco takového, jako je opravdovost vaší povahy.“

Dana Lykasová zase jednou ztratila svůj úsměv, ale Tomáš to neviděl.

„Jste vzácně upřímný, Tome,“ odvětila.

„Bezohledný,“ opravil ji a stále klepal tužkou, „ale je to nutné.“

„Vím, že o tom mluvíte jen proto, abyste zjednal klid. To je správné.“

„Jde o váš klid, Dano, nikoli o můj.“ Tomáš Holbek teprve nyní po Daně otočil zrak. „Já klid mám, a pevný. Přál bych si, abyste rovněž byla klidná.“

„Rozumím,“ pokývla a chtěla se usmívat.

„A co odpovíte?“

„Nic senzačního. Nějakou neobratnou poznámku o zubu času, který rozhlodává i hrady.“

„Dobrá,“ řekl Tomáš Holbek, „jsem spokojen, že to nebyla skála, která nezvětrá.“

„Nebo víra, která je nezničitelná.“

Dana odešla, nečekajíc už na nic dalšího.

Zdenka Petanová se stala skoro denním Jendovým hostem. Tomáš a Dana o tom již nikdy nemluvili tak ožehavě.

„Mám dojem,“ řekla Dana po několika dnech Tomášovi, „že se chce Jenda osamostatnit.“

„Může to udělat,“ odpověděl Tomáš nedbale.

„Dnes odmítl mou starost o svačinu. Bavili se tím, že si ji připravili na elektrickém vařiči sami.“

„Tím vám jen ubylo práce,“ řekl Tomáš.

„Ale nejsem tím potěšena.“

Tomáš se nestaral. Bratřík Jan byl také svým pánem a byl velmi choulostivý i na kratičké nahlédnutí do svých záležitostí.

Jednoho dne se vrátil z kanceláře již v doprovodu Zdenky Petanové. Přinesli si s sebou oběd. Jenda požádal, aby se Dana pro dnešek neobtěžovala ani s večeří. Přišlo pak ještě několik Jendových přátel. Zdali měli důvod k nějaké oslavě, Jenda ani nikdo z nich neeřekl. Zůstali dlouho do noci a natropili mnoho opilého hluku. Tomáš vzadu v pokoji si toho nevšímal. Dana se neodvážila ani v jeho zájmu napomenout je ke klidu. Bratřík Jan, rozcitlivělý její přítomností, na to možná čekal, aby se mohl urazit. A tak tedy mlčela, pokoušejíc se na lůžku číst.

Po čtvrté hodině ranní se hosté hlučně rozešli. Dana odložila knihu, vstala, navlékla župan a zaklepala na dveře Tomášova pokoje.

Tomáš byl ještě vzhůru, měl rozsvíceno, něco psal. Otočil se překvapen a trochu zamračen ke dveřím.

„Co je, Dano?“

Dana za sebou přivřela. Nemohl si nevšimnout, že je v dlouhém plášti půvabná jako královna.

„Chci vám říci, Tome,“ řekla tiše, „že Zdenka Petanová u Jendy zůstala. Slyšela jsem je mluvit. A už zhasli světlo.“

„Výborně,“ pokývl Tomáš, „čeká ho tedy několik hodin štěstí. Dobrou noc, Dano.“

Dana se vzdálila po špičkách. Ulehla, založila ruce za hlavu a otevřenýma očima se dívala do tmy nad sebou, aniž pomyslila na spánek.

* * *

Tak se poměry utvářely. S tím, co bratřík Jan svým způsobem záviděl, z čeho Danu i Tomáše podezříval, v čem nechtěl zůstat pozadu, v čem se domníval být odstrčen a nespravedlivě ošizen, s tím byl sám na hony napřed.

Dana Lykasová se pak pochopitelně přichylovala více k Tomášovi, což podezření Jana Holbeka jen zesilovalo. O bratříka se Dana starala vlastně jen tehdy, když jí to dovolil, ale pak neprojevovala o nic menší ochotu než dříve. Přednost ve starostech o všecky Jendovy záležitosti měla bezesporu Zdenka Petanová. Jenomže její péče byla okázalá a zdála se být spíše předstíraná a divadelní. Bratříkovi to tak nepřipadalo. Oceňoval Zdenku s upřímností, která dokazovala jeho dávnou touhu po vlastním režimu. Spokojoval se s málem, jako unavený poutník, který vděčně usedá na tvrdý kámen u cesty, aby si odpočinul.

Bratřík Jan, spokojený, že se ubránil útokům, které na něho nikdo nepodnikal, oslavoval své vítězství, jehož v podstatě nebylo. Začal Zdenku Petanovou otevřeně chválit, čímž jí nápadně dával přednost před Danou. Dana to přijímala tiše, bez protestů, bez hněvu. Jednou dokonce uznal i Tomáš za nutné několika slovy ji potěšit. Odmítla to.

„Nejsem z toho přece smutná,“ řekla mu.

Ale Tomáš pozoroval její změkčený pohled. Tomášova účast ji patrně více dojímala než chování bratříka Jana. Pak i přiznala významem svého úsměvu, že na Tomovi jí přece jen více záleží než na Jendovi. A proto snad měl pravdu bratřík Jan a nikoli Tomáš, když běželo o to, zdali z někdejší vroucnosti jejích citů k Tomášovi něco zbylo.

Zdenka Petanová přicházela v sobotu po poledni, zůstávala přes noc a přes celou neděli a odcházela společně s Jendou až v pondělí ráno. Přes neděli vlastně spolu vedli jakýsi nouzový manželský život a Dana s Tomášem je skoro nespatřili. Když se konečně naskytla kloudná příležitost k setkání, musel bratřík Jan uznat, že Tomáš nechová žádnou nechuť k jeho ryšavé milence a že na její rušný temperament nebo snad jen vyumělkovanou živost pohlíží shovívavě. Jednal vlídně, a pokud se mohlo mluvit o odměřenosti, uznával bratřík Jan, že to není odměřenost větší, než jaká byla u Tomáše prostě zvykem.

Tomáš dokončil po skutečném pracovním vypětí obsáhlý román, skutečnou literaturu, plnou postřehů a úvah, perlivou směs dobře volených vět a slov, hru básnických příměrů se záměrně chudým dějem, kde jediným cílem a hlavní cenou bylo umělecké zpracování. Tato literatura „nešla na nervy“, nebavila, nebyla zajímavá, byla pouze obdivuhodná. Nemohlo být čtenářské účasti s osudem vystupujících osob, mohlo dojít jen ke studené pitvě zpracování. Bylo možné žasnout nad popisem strašlivě zelené barvy secesních ženských šatů, kterou Tomáš vylíčil s fantastickým nadáním tak, že celá stránka tou barvou svítila, nebylo však možno najít v sobě bolestnou účast s osobou, která se v žalném údivu ohlížela po těch, kdož se jejím nejmilejším šatům vysmívali. Nebylo možné plakat s ní, když plna zklamání zabořila na konci Tomášovy kapitoly obličej do krajkové podušky. Ale tak to bylo správné. Tak to bylo bez srdce. Tak to bylo uznávaným uměním. Tomáš byl spokojen. Při korekci ještě dodatečně vyškrtal některé věty, které skláněly vyprávění ke kýči.

Vzpomněl si přitom na Johna Millburryho Stantona, jenž zamýšlel celý svět naplnit vlahým teplem.

John Millburry Stanton až dosud se nepřihlásil. Snad mu jeden jediný pokus s Tomášem postačil, snad se opatrně stáhl do pozadí, jakmile zájem bezpečnostních úřadů ochabl, nebo nejspíše čekal, zdali se Tomáš ozve sám. Tomáš se neozýval. Nechtěl už mít asi nadosmrti nic s rostlinou M’ma.

Nechtěl už nikdy podlehnout hlubokému citu. Vyhýbal se i vzpomínce na mrtvou sestru, jejíž smrt zůstávala nevysvětlena. Nezašel ani jedinkrát k jejímu hrobu, aby tam položil pozdní květinu. Činila to pilně a pravidelně Dana Lykasová, i za bratříka Jana, který ve své pietě poslední dobou nápadně polevoval. Byl snad opravdu zamilován do Zdenky Petanové, vystavující – snad bezděčně – na odiv svůj sexappeal, jenž podle Tomášova přísně tajeného úsudku nemohl lákat každého bez výjimky.

Zatím Dana byla přece jen znepokojena, domnívajíc se, že nastalou situaci sama vyvolala. Tomáš se choval ke všemu netečně. Nechtěl pozorovat nic. Ale Dana Lykasová věděla, že o bratříka Jana je nyní pečováno opět hůř, ačkoli na počátku pevně doufala v pravý opak. Zdenku Petanovou bavila úloha hospodyňky, ale nebrala ji vážně. Provokovala jí. Odnesla sama bratříkovo prádlo do prádelny právě den před příchodem Daniny domácí pradleny. Překážela mnohdy v kuchyni s vlastním jídelníčkem, který podle jejího mínění Jendovi více prospíval, aniž si uvědomila, že se příliš volně pohybuje v Danině příbytku ‒- nebo toho snad nedbala. Dana ji na to neupozornila ani pohledem. A zdálo se, že Zdenka Petanová považuje Danu za putičku, s níž je možno zacházet všelijak. Zdenka Petanová však nebyla drzá ani nemilá. Brala pouze některé věci jako samozřejmost, ačkoli samozřejmé nebyly. Několikrát po sobě odmítla Daninu ranní péči o Jendovu snídani, to v případech, stále častějších, že u něho strávila noc. Stávalo se však, že ráno tvrdě a líně spala a Jenda pak odcházel do úřadu opět bez jídla, jako dřív. Nato Dana prosadila vlídně, ale pevně svou. Aby to mohla učinit, obstarávala pravidelně snídani pro Jendu i pro Zdenku Petanovou, která pak mnohdy pila kávu s přivřenýma očima na lůžku a roztomile přitom fňukala.

Jakmile si toho Tomáš všiml, zakázal to klidně, ale rozhodně. „Dělám to ráda, Tome,“ namítala Dana opravdově. „Nevidíte, že Jenda je den ode dne hubenější?“

„Na tom nezáleží,“ odvětil Tomáš tvrdě. „Vaše posluha je ponižující a protismyslná. Minimum zdravého rozumu předpokládám u Jendy i u ní. Jestliže Jenda tělesně schází, je to tím, že ho ta ženská hned několika způsoby najednou vysiluje. Prosím vás, Dano, nechtějte, aby nás dva měla za totální idioty.“

Dana Lykasová se obávala, že nesnáze porostou. Bratřík Jan se prozatím nestaral o vytvoření jakéhosi definitiva své životní situace. Spokojoval se s tím, že tábořil se Zdenkou v odděleném pokoji. Zákaz Tomášův měl ten následek, že Zdenka Petanová se objevovala u Dany méně často. Patrně se trochu urazila, a jestliže si Jendovi stěžovala, Jenda s ní asi souhlasil. Kuchtila pak všelicos v pokoji na elektrickém vařiči, a nedělo-li se tak, stejně odpovídal Jenda na dotazy Dany Lykasové, že již obědval. Neřekl, zdali v restauraci či v závodní kuchyni. A Dana měla často podezření, že nejedl vůbec.

Považovala za svou povinnost Tomáše informovat. Tomáš Holbek se chladně zamračil.

„Nejsem tátou, Dano, myslíte-li si něco takového. Jenda je svým pánem a na domluvy nedá. Už se o tom nezmiňujte.“

Dana opět přemýšlela, nebylo-li by moudré, aby odešla. Chápala však, že by tím věci do starých kolejí nevrátila. Jenda už se pevně zakousl. Na čele Dany Lykasové, dávno vyjasněném, bylo opět znát starosti. Ve stínech jejího pohledu, v přátelském úsměvu nerozmazlující něhy Tomáš Holbek spatřoval nesnáze, a dotýkalo se ho to.

Nezaujat prozatím žádným větším pracovním programem, odkládal někdy v noci brýle, zanechával čtení nebo vyřizování administrativních záležitostí, přecházel pokojem a přemítal. Dana Lykasová si zasloužila politování. Účast s jejím postavením neměla co dělat s účastí, která bývala Tomáši Holbekovi tak nebezpečná – poněvadž nyní to byl spíše než účast smysl pro spravedlnost, podobný onomu, který Tomáše přiměl, aby zakázal posluhovat párku milenců snídaněmi jako v podezřelém hotelu.

Ale tak studené se to zas přece jenom nezdálo. Jakýsi soucit s Danou Lykasovou, s její andělsky oddanou povahou se v tom přece jenom hlásil. Ale byl to cit zcela přirozený, lidský, normální, při němž ani nemohlo dojít k nějaké zatracené duobióze.

Tomáš Holbek viděl Danu v duchu před sebou, a to nikoli jako povahu, nýbrž jako fyzický zjev. Možná – klonil hlavu – že je to skutečně hlad zdravého muže, který má vkus. Nebo zatím pouhý zárodek zájmu. V přání, aby se Dana Lykasová necítila špatně, mohlo klíčit pozitivum, vyjádřené snahou učinit ji opět spokojenou. A možná, že Tomáš měl dobrou možnost uskutečnění, a to darem štěstí, který by bezpečně překlenul všechen Danin smutek a rozladění a který by ji přebohatě odměnil.

Pak, za nějaký den, považoval Tomáš za nutné tuto otázku definitivně vyřešit, neboť si všiml, že nepřemýšlí takto lidsky a přirozeně jen o Daně, nýbrž i o sobě. Zkonstatoval s tmavým úlekem, že bratřík Jan by přece mohl mít svou nelogickou pravdu, předpověděv hned na počátku vývoj věcí. Výpočty nestojí za nic. Tomáš Holbek chladně vypočítával, že to a to se nemůže nikdy stát. Jan Holbek naproti tomu mluvil a jednal z intuice, a snad správněji.

To bylo něco z toho, čím oba bratři na sebe často neblaze naráželi. Každý z nich měl svou pravdu. Tomášova byla rozhodně správnější, poněvadž byla vždy předem prokázána a opřena, Janova visela ve vzduchu jako hrozba. Může se stát, že někdy těžce dolehne. Ale jak a proč jí věřit, je-li pouze prorocká, a nic víc?

Ano – i tehdy, byla-li Tomášova pravda nehmatatelná, byla alespoň současná – jako tenkrát v roce čtyřicet pět, nebo když zemřela Eva. A ta pravda mohla být téměř ihned potvrzena, kdežto Jendova pravda šla do budoucnosti. Tomáš říkal: Je zle. Bratřík Jan říkal: Bude zle. Ke všem čertům, proti budoucnosti lze přece nachystat zbraně!

Bůhví, jak bratřík Jan vytušil i svou vlastní budoucnost. Pil život plnými doušky, jako by už příštího dne měla přijít potopa. Nesnažil se využít své výjimečné inteligence – v žádném směru –, a dávala mu přece tolik možností! Tomáš by mu byl ukázal, jak správně žít! Jak myslit na zadní kolečka. Ale nemohl to učinit ani technicky, a nyní se dokonce rozpakoval sám věřit tomu, co pro bratříka Jana považoval za správné. Téměř všecko, co až dosud pro něho učinil, k čemu ho přinutil nebo přemluvil, nevyšlo kladně. Tomášův úsudek, vzniklý z přítomnosti pro budoucnost, byl správný pouze pro něho, pro Tomáše. Jendův úsudek, vzniklý snad z budoucnosti pro přítomnost, byl třeba rovněž správný – ovšem jen pro něho, pro bratříka Jana.

Tak asi měl každý z Holbeků, Evu v to počítajíc, svou vlastní, speciální abnormalitu, a nejlépe bylo, jestliže si ji každý nechával pro sebe a nenutil do ní ostatní dva. Eva nenutila, bratřík Jan rovněž ne. Snažil se o to pouze Tomáš sám.

„Musím s tím rozhodně přestat ‒“ rozhodoval se v duchu.

Jeho chladná nevšímavost nebylo to pravé. Najednou to rozeznával. Jestliže vlákal bratříka Jana a sestru Evu do svého bytu, začarovaného kalným smutkem a nevlídným samotářstvím, jestliže to učinil podle svého a v přesvědčení, že sourozencům prospěje – pak asi chybil. Na případu sestry Evy se to již ukázalo.

Zbývalo tedy vyzvat bratříka Jana, aby odešel, že je ještě čas, že dosud není zle.

Ale nemohlo se to říci. Nebylo moudré a prospěšné činit protivná nebo nápravná rozhodnutí. Bývalo by bylo moudré, kdyby byl Tomáš Holbek nikdy neučinil žádné rozhodnutí vůbec, pokud by se netýkalo pouze a výhradně jeho samotného.

Jakmile dospěl k tomuto závěru, našel řešení v tom, že odejde sám. Že poskytne volný průchod věcem, které nebyly jeho.

Obrátil-li pozornost k Daně Lykasové, přistihl se, že sleduje bezděčně, zatím ještě filozoficky, její pohyby a že se pozastavuje nad lehoučkou vůní, kterou po sobě zanechávala.

Přitom byl spravedlivý i k sobě samotnému. Jestliže by i nakrásně došlo na Jendova slova, prorokující Tomášovo sblížení s Danou, bylo by to značným dílem i proto, že Jan Holbek se o to svým chováním přičinil. Nyní, když Zdenka Petanová sdílela s Janem Holbekem téměř napořád úzké lože, byl si Tomáš rozhořčeně vědom práva porušit svůj slib samoty. Zvýšenou citlivost Jana Holbeka nebylo lze respektovat tak dalece, aby se poměry, trpce jím předvídané, obrátily úplně vzhůru nohama. A přece toto Jan Holbek klidně vyvolal, a kdyby se mu jeho starší bratr jen vyrovnal a nic víc, Jan Holbek by bezpochyby s povážlivými pocity poukázal na to, že – tedy – bohužel… měl pravdu on, bratřík Jan. A Tomáš tedy – ano – není pevná, poctivá povaha. Tomáš řekne tak – a jedná jinak.

Toho večera zatelefonoval Tomáš do Lampion-baru. John Millburry Stanton už tam dávno nezavítal. Nevěděli o něm.

Tomáš Holbek si ráno přivstal a zašel do Stantonova bytu. Johna Stantona zastihl právě na odchodu.

„Mister Holbek!“ řekl černoch radostně, zdvíhaje paže a ukazuje v přátelském úsměvu bílé zuby. A dodal česky: „Bolest už není?“

„Není,“ odtušil Tomáš anglicky, klesaje do jeho lenošky. „Co dělá M’ma?“

Černoch měl na sobě elegantní převlečník. Shodil jej a někam položil.

„M’ma roste a dá mnoho čaje,“ řekl pomalu jasnou češtinou.

„Můžete mluvit anglicky,“ pravil Tomáš vyschle.

„Pan Holbek,“ usmál se černoch. „Já mnoho pokračoval ve vaší řeči a my dva si brzy rozumíme česky. Já moc česky mluvil pro potřebu česky mluvit. Ale moje English pořád lepší, yes.“

Pak pokračovali v hovoru anglicky.

„Budoval jsem,“ pravil nadšeně černoch, „budoval jsem to, o čem jsme spolu mluvili. Praktické pokusy žádné. Čekal jsem na vás, mister Holbek. Já věděl, že přijdete, ó yes!“

„Ale nevíte, co mě k vám žene,“ odpověděl Tomáš.

„Na to u mne žádná zvědavost, mister Holbek.“

Tomáš potřásl hlavou.

„Účinek čaje docela zmizel?“ zeptal se černoch.

„Zdá se.“

Tomáš vytáhl z kapsy ukázku rukopisu své sestry a onen dopis, který jejím rukopisem napsal.

„Tyto doklady mi policie vrátila bez poznámky. Porovnejte to v pohodlí. Může to mít pro vaše pokusy význam.“

„To už je v mé metodě, mister Holbek,“ radoval se černoch. „Děkuji, ponechte si to, máme pracovat spolu, to je jedno, kdo ty věci má.“

„Objektivně,“ řekl Tomáš, „lze připustit možnost duobiózy i obecně, a bylo by tedy i pro mne zajímavé vědět, lze-li ji vyvolat pouze pomocí nápoje z rostliny M’ma – to jest u lidí bez abnormálních sklonů.“

„Tak tedy ujednáno, mister Holbek?“

Ať měl kamkoli cestu, nešel John Stanton zatím nikam.

„Žádné studie na univerzitě,“ vrtěl horlivě hlavou, „nic neškodí, to se odkládá. Bude dost lékařů, ohromná hromada studentů, doktorů jako smetí. Na mne si počkají, já udělám s vámi velice velikou věc, mister Holbek, ó yes!“

Potom se zeptal, má-li Tomáš dosti času, aby mu mohl věnovat popřípadě celý den. Tomáš přisvědčil.

„Pojedeme tedy na výlet, mister Holbek, pro jedno překvapení.“

Černoch ukázal do kouta pod oknem. Tam se krčila pouze jedinká, nevysoká a odkvetlá rostlina M’ma.

„Já udělal celý skleník, mister Holbek. Budeme moc potřebovat rostlinu M’ma.“

Popadl převlečník a vyšli pak společně. John Millburry Stanton zavedl Tomáše do nedalekého domovního dvora, v jehož rohu stál nevzhledný džíp s nataženou plátěnou střechou. Za chvíli Tomáš poznal, že je to vozidlo silné, rychlé a poměrně pohodlné. John Stanton, zatočiv se s džípem na dvoře jako s koněm a vyraziv na ulici, uháněl bezohledně k výpadové silnici.

Tomáš se neptal, kam jedou. Schoulen v plášti díval se bez velkého zájmu předním sklem na cestu.

Studeně poprchávalo, dlažba se potahovala černým mýdelnatým mazem.

Toho černoch nedbal, ačkoli bylo znát, jak někde kola sklouzávají. Projeli bystře městem a vpadli na širokou vozovku, kterou silný motor začal kilometr po kilometru přičinlivě polykat.

Jízda trvala více než půldruhé hodiny, poněvadž na postranních cestách, kam brzy odbočili, nebylo možno udržet větší tempo. Posledních šest kilometrů se viklali po rozbité stezce plné bláta a kamení a lemované z obou stran hustým mlčenlivým lesem. Tam někde pak se prodrali otevřenými kolovými vraty, vestavěnými v dřevěném polozbořeném plotu, rozloženém napříč cesty. Po dalších několika minutách les prořídl a ustupoval v neladně rozházenou prokácenou skupinu vysokých borovic, vystřídanou brzy listnatým hájem. Dostali se na jakýsi palouk, do něhož se škaredá cesta rozlévala, a zastavili před patrovou budovou, velkou, ale jistě sto let starou vilou, omšele nažloutlou.

„To je Ztracenka,“ pravil John Stanton česky a tvářil se pyšně.

Zadní fronta domu se téměř docela ztrácela v kruhu listnatého háje, takže stavba byla z té strany téměř neviditelná. Jakási žlabovitá průrva v háji nalevo vedla do neznáma. Plná hnijícího listí přepadala kratičký horizont, a dále už byla jenom mlha. Lehoučký opar se válel i v opadaných korunách stromů a mokré, špinavé listí, nahrnuté všude v několikaletých vrstvách, promačkávalo se měkce a s tichým praskavým zvukem pod nohama. Bylo vlhko a chladno jako v jemně rozprášené ledové vodě, ačkoli pršet již dávno přestalo.

„Moc dobré počasí na květinu M’ma,“ podotkl černoch, „ale potřebuje víc teplo. Nic nevadí, ohřejeme dřevem.“ A šťastně se zubil.

Tomáši Holbekovi bylo nepříjemně.

„Tohle já najmout po Němcích,“ ukázal John Stanton, mluvě opět česky.

K domu se po straně bázlivě lepilo několik sešlých dřevěných přístavků. Do jednoho z nich černoch zavedl svůj vůz.

Tomáš Holbek mlčky stál, prohlížeje si zběžně nevlídnou stavbu. Měla úzká a vysoká okna, někde se zavřenými okenicemi. Půdorys byl snad čtvercový nebo obdélníkový, ukázalo se však za chvíli, že dvě sousední strany tohoto čtverce či obdélníka chybí.

V úhlu mezi zbylými stranami ležel špinavý zarostlý dvůr. Tam stál Stantonův skleník, nouzově vyspravená šedá bouda, pobitá někde světlejšími prkny. Průčelní stěna sestávala ze skel a skleněných střepů a odrážela líně a na všecky strany mdlé světlo šedivého podzimního dne. Při patě byla obložena roštím a počernalou slámou. Z rohu křivě trčel plechový komínek se špičatou čepičkou. Tam se těžce rozvaloval řídký modravý dým, jehož dřevitá vůně naplňovala otevřený dvůr. Skleník byl asi patnáct metrů dlouhý, ale poměrně úzký; k jeho podstřešku mohl dospělý člověk pohodlně dosáhnout.

„Jak se vám líbí?“ zeptal se John M. Stanton, navrátiv se od svého džípu, za nímž ani neuznal za dobré přivřít rozviklaná vrátka.

„Je to hrozné doupě,“ odpověděl Tomáš.

„Myslím,“ zubil se John Stanton, „že se tu před lety něco tragického odehrálo. Ale my nejsme pověrčiví, mister Holbek, pravda.“

Teprve nyní vyšel odněkud vyhublý, nepříliš starý muž. Měl vyholený obličej, ostrý nos a nepříliš důvěryhodný pohled malých očí. Zdálo se ihned, že je to typický lhář a zrádce, a snad o své fyziognomii i věděl, poněvadž se snažil tvářit se co nejpřijatelněji. Tato maska mu přikrývala skutečný výraz propadlého obličeje stejně dobře, jako by bývala byla z celofánu.

„Sakra,“ drbal se živě v zátylku. „Člověk tam má tolik strašný práce, že si ani nevšimne, kdo sem jede. Potřebujete něco, pane Stantone?“

„Nic,“ odtušil John Stanton česky a přestal se zubit. „Jděte tu svou strašnou práci dodělat.“

Díval se po něm, dokud mu nezmizel z očí, pak se obrátil opět k Tomášovi.

„Tenhle všivák mi to tady zatím opatruje. Platím ho tak dobře, že ho patrně až dosud nenapadlo, aby mě šidil.“

Tomáš se v duchu podivil náhlé změně v projevu Johna Millburryho Stantona. John M. Stanton před opatrovníkem svého domu vystoupil velitelsky, třeba se až dosud přesvědčivě ukazoval jako zdvořilý, mnohomluvný černý gentleman, jemuž záleží na tom, aby s každým vycházel co nejlépe. Možná že měl na závažných místech slušný vliv. Možná že byl zámožný nebo mocný. Ale ať to bylo cokoli, snažil se to tajit. U plnokrevného negra to bylo o to záhadnější, zajímavější a pozoruhodnější, než kdyby bylo šlo o bělocha. Málokterý běloch však s ním asi mohl soutěžit v zásadách ušlechtilosti. John Millburry Stanton měl úctyhodné názory a ideály, byl samorostlým filozofem, a vlastně ho značně doporučoval jeho odpor k tomu hubenému člověku, který mu hlídal dům. John M. Stanton byl černý, ale jeho hlídač byl pes, a k tomu pes nepěkné povahy. Byli si toho vědomi oba. Černoch se také tvářil tak, jako by byl připraven prásknout bičem, kdyby ho jeho hlídací pes chtěl chytit za pěkné sportovní kalhoty.

„Jak se jmenuje?“ otázal se Tomáš.

„Čestmír Landa,“ vyslovil obtížně černoch. „Povoláním je domovník, ale takový, který si myslí, že to znamená sedět zadarmo v bytě, zadarmo si svítit a topit, brát nějaký plat a ždímat z nájemníků poplatky za nic. Ó yes,“ John Stanton se opět příjemně zubil, „bydlil jsem v domě, kde on byl. Za války se ten – Landa ‒ on se chlubil, že nikdy nebyl v žádné politické straně a že se mu líbí německý pořádek, po válce všude hlásal, že pro vítězství komunismu pracoval třicet let.“ Černoch zatřásl hlavou pokrytou světlou anglickou čepicí a dodal česky: „Moc pěkný pakáž. Jeho žena tak tlustá, čtyři jako on, na boty nevidí, a sladká, líná had.“

„Má s sebou ženu?“ řekl Tomáš anglicky.

„Ó nou, zde budou jen samí muži, mister Holbek. Tahle Ztracenka je pokusnou stanicí, přijde sem celkem deset lidí, kteří budou mít naši léčbu rostlinou M’ma. Terapie M’ma, yes.“

Zašli pak konečně do domu a John Stanton požádal v přízemní kuchyni Čestmíra Landu, aby uvařil trochu kávy. Než byla připravena, provedl černoch svého hosta domem, přičemž byl opět pln nadšení téměř dětského. Tomáš je s ním nesdílel. Dům byl uvnitř ještě nevlídnější než zvenčí. Nahoře i dole jej prorážela z konce na konec dlouhá vysoká chodba, lomená v jeho úhlu, kde také bylo vestavěno bizarně položené spojovací schodiště. Chodby byly prázdné, polotemné a smutné. Po jedné straně zašpiněná a někde i zabedněná okna vedoucí na dvůr, po druhé řídká řádka dveří, jimiž se vcházelo do jednotlivých místností, nestejně velikých a všelijak – spíše hotelově – nouzově vybavených. John Stanton jim říkal pyšně „pokoje“. V každém z nich byla vlhká tmavá zima a studená kamna nebo kamínka, zřejmě opravená nebo dokonce nově postavená. Byla sem zavedena odněkud z dálky i elektřina, cestující k polorozbitým, málem historicky cenným svítidlům dráty třicet let starými a visícími mdle ze zdí a stropů.

S velikou kuchyní v přízemí sousedila prostorná místnost, určená stavitelem bezpochyby k společnému pobytu všech obyvatel domu. Ale názvu haly si zasloužila spíše jako ony primitivní domy nejstarších Angličanů, k jejichž jeskyňovitému vnitřku přistavoval majitel pouze výklenky, do nichž se na noc uchyloval s rodinou a s dobytkem, aby měl určité soukromí a osobní pohodlí. Za domem se bořily staré kůlny a několik dohola olezlých stromů se tlačilo dotěrně až ke zdi.

Snad v létě, pomyslil si Tomáš, zde bývá líp.

Na stěnách vně i uvnitř našel stopy výstřelů. Ukrývali prý se zde Němci, vyhnali je Američané. Na levém boku byl dům dokonce poškozen granátem.

Dva z pokojů zařídil John Stanton s větším pohodlím než ostatní: v přízemí svůj a v patře Tomášův. V Tomášově pokoji také potom usedli a zapálili si cigarety.

„Já počítal, že přijdete,“ žvatlal černoch šťastně, „a udělal jsem to nejlepší. Musíte být spokojen, mister Holbek. Nevíte, co jsem měl obtíží, než jsem to obstaral.“

„Chápu,“ pravil Tomáš klidně.

„Jídelna je dole,“ šil sebou černoch, hrdý na zahájení svého díla, „tam budeme mít lunch, správce Landa jej připraví. Jsem si jist, že z mých zásob krmí nejlépe sebe, ale budiž mu přáno.

Udělá-li z něho M’ma řádného člověka, všecko se napraví. On se teď chlubí svým ultrasociálním smyslem, ale to dělá samozřejmě kvůli sobě, proto, že jiní mají víc, než on postačil za revoluce nakrást. Kdyby měl víc on než druzí, rozplyne se jeho ultrasociální smysl jako kapička anilinu v rybníce. Ó yes! Vzor šibalského prospěcháře v kapesním vydání. Vzorek početných droboučkých parazitů. Na jeho vnitřní převrat rostlinou M’ma se velmi těšme, mister Holbek.“

„Jací lidé sem ještě přijdou?“ otázal se Tomáš.

„Přijdou sem –“ černoch pomrkával, počítaje na prstech, „jeden středoškolský profesor, zatím vyloučený ze sboru pedagogů, poněvadž prý býval za vlády Němců takzvaným aktivistou. Možná, že ho ještě obžalují, možná ne, já nevím, a on taky ne. Dále sem přijde jeden redaktor, nezištný a moc hodný člověk, teoretik socialista, který nikdy na ničem nic nevydělá, trochu tlučhuba, ale dobrý. Profesor je sobecky zatrpklý. Vidíte, mister Holbek, že ti tři zatím jsou úplně odlišné povahy.“

„A ostatní?“

„Každý je jiný. Přihlížel jsem k náležitému výběru, k pestrosti naší živočišné směsi. Prospěšné, co? Budeme tu mít také jednonohého invalidu, živnostníka. Je to prodavač tabáku. Žena mu zatím povede obchod a je ráda, že se ho zbaví. Ale ona neví, proč sem její muž jde, rozumíte, nikdo na světě to neví – zhruba jsem každému vyložil jen to, že jde o speciální studium lidské povahy a o pokus pozměnit ji k lepšímu neškodnými přírodními prostředky. Kromě toho je každý vysoko pojištěn na můj náklad. Hlavní lákadlo!“ Černoch se zasmál. „Trafikant – prodává tabák, víte?“

Tomáš vážně pokývl.

„S ničím na světě není spokojen a na všecko téměř chorobně nadává. Uvidíme, jak se změní – u něho půjde o větší shovívavost a plodnější, obětavější přičinění. Jako pátý se o to zajímá jeden lišák advokát, chytrák nad všecky chytráky, který je toho mínění, že lidé jsou na světě proto, aby se navzájem soudili a platili palmáre. Chlap bez nejmenší špetky svědomí. Tady chce ještě hlouběji prostudovat lidské afekty, aby z toho mohl ještě více těžit. Řekl mi, že mu bude jen prospěšné, zmizí-li načas z Prahy. Samozřejmě tu neprostuduje nic, nýbrž půjde do sebe, rostlina M’ma se o to postará. Šestého máme umělce, akademického malíře. Náhodou taky kulhá – jako náš trafikant –, ale na obě nohy, chudák. Je zvrácený v kyčelních kloubech. Neprorazil se svým uměním jen proto, že je idealistou. Rozdává obrazy zadarmo, a jsou to pěkné obrazy. Za války neprodal ani skicu, považte, mister Holbek! Jinak se živí hudbou. Starý blázen. Uvidíme, co namaluje, až se jeho cit ještě prohloubí. Jinak by to byl skoro už dokonalý člověk, takový, jaké chceme udělat z ostatních. Já si je však přece jen představuji jinak než toho malíře, mister Holbek, poněvadž on se mi zdá být bonhomme[5], jak říkají Francouzi, dobráček, to jest tak trochu hloupoučký. To jsem pozval jiného, také dobrák, ale ne hloupoučký, jen důvěřivý, a ne žádný bolestín, když ho někdo zklame. Když mu někdo ublíží pořádně, je mu zle nenávistí a sbírá metodicky síly, aby se pomstil. Vysvobodili jsme ho z koncentračního tábora – byl na smrt nemocný, ale pozdravuje se. Bankovní úředník, mlaďoučký, a Němce má za jedovatý hmyz. Oči jako holubice, a dnes by Němce na potkání zavraždil. Jsem zvědav, co bude provádět po naší terapii. Kdyby začal Němcům odpouštět, nebylo by to snad pěkné, ale byl by to úspěch. To je sedmý –“ John Stanton ukázal na prstech. „Osmý je herec. Nadutá, prázdná figurka, která předvádí na jevišti různé stupně lidských citů. A špatně, viděl jsem ho několikrát hrát. Je studený jako ryba – nemá vroucnost… Pamatujete se, mister Holbek, co jsem vám říkal o uznávaném umění? To je ten případ. Dal se přemluvit ke studiu skutečných lidských citů na Ztracence, ačkoli nafoukaně tvrdí, že všecky lidské city leží před ním jako na dlani. Ale zatím se umí na jevišti jen smát, nadávat, syčet, lomit rukama, mračit se, pobíhat, řvát a tak dále. Well, mister Holbek, doufám, že jste s mým vivariem spokojen. Nesmím zapomenout na hraběte Ottu Klingera, to je asociální živel jedna radost. Rytíř z nějakého prodlouženého statku, chudší než jeho poslední čeledín, a proto se staví proti tomu, že by se měl svět zastávat čeledínů a nikoli jeho. Ovšem čeledín pracuje, a pan hrabě ne. Pan hrabě miluje výstřednosti a v nich utopil jmění. Domnívá se, že tohle tady na Ztracence je výstřednost, a také ho u nás nenajdou věřitelé. Konečně jsem si zavázal jednoho zloděje z povolání a kolegu studenta, obdivuhodně v názorech nezralého. Neví, čí je. A tahle pestrá výběrová společnost se má po třech měsících léčby rostlinou M’ma upřímně milovat. Co tomu říkáte, mister Holbek?“

„Že je to smělý plán,“ odpověděl Tomáš, „s jistým podružným rizikem. Ve vaší společnosti není ani jediná žena?“

Negr se zamyslil.

„Ne,“ pravil po chvíli, „žádná.“

„Proč?“

„Času dost na ženu,“ odvětil černoch jako nemile dotčen. Nechali stát vyprázdněnou plechovou konvici, v níž jim Čestmír Landa posloužil kávou, a vyšli na dvůr, aby si prohlédli skleník.

„Vy se pamatujete, mister Holbek,“ odhodlal se John Stanton až před vchodem do skleníku, „co jste říkal o smrti své sestry. Na policii se mne dotazovali, zdali jsem s vámi o tom mluvil a co soudím. Pravil jsem, že jsem nemluvil a že nesoudím nic.“

„Správně.“

„Vy jste jim říkal, že vaše sestra nezemřela, že jenom její duše se vzdálila a zpřetrhala napjatý provazec, po němž se měla dostat zpátky do těla. Provazec pryč, a duše netrefila. A že to pořád nebyla smrt… Což kdyby náhodou přece duše trefila? A že ji oni sami zabili tím, že provedli pitvu. Pitva je zlá věc, ona by přivodila smrt, i kdyby ještě duše byla v těle, ó yes! Normální je: nejdřív tělesná smrt, technická porucha, a pak duše pryč. Abnormální u vaší rodiny je: obráceně – nejdřív duše pryč, a pak teprve technická porucha a smrt.“

„To není nejhloupější,“ řekl Tomáš uznale.

„Já mám v hlavě diagram, mister Holbek, ale nevím ještě, jak ho udělat na papír. Hloubka citu nebo-li intenzita duobiózy se může měřit délkou napjatého provazce. Na jednom konci tělo, na druhém duše. Změřit. Well. Ale změřit také pevnost provazce a napětí, které snese – pro bezpečnost, víte? Docela jako inženýři. Holbekové napínají provazce. Váš provazec je silný mister Holbek. Provazec vašeho bratra já neznám. Ale provazec vaší sestry se napjal a praskl. Holbek není jako Holbek. Jeden je muž a druhý je žena. Výsledek pozorování: provazec ženy je slabší. Proto, mister Holbek, je menší riziko brát napřed muže, kteří snesou víc.“

„I to je snad správné,“ pokývl Tomáš se svým stálým, chladným klidem. „Ale není-li jiná žena odolnější, než byla moje sestra, pak alespoň nemůže napínat provazec tak značně a daleko, poněvadž není z rodu Holbeků.“

„I jiný rod může být citlivý, mister Holbek,“ řekl černoch vážně, otvíraje chatrné dveře boudy. „A taky nevíte, co dokáže M’ma.“

Skleník byl uvnitř stejně nepořádný jako zvenčí, ale černoch prohlásil, že je to tak dobré, neboť rostlina M’ma prý neroste v Africe za podmínek příznivějších. Je-li na vyhynutí, zavinuje to jen choulostivost oplodňujících červů. Zde jsou pěstováni a přikrmováni mrtvým hmyzem a shnilými kousky masa. Tomáš měl příležitost jednoho z těch malých červů si prohlédnout. Plazil se po květu jedné z rostlin.

„Ta zvířátka jsou velmi choulostivá na zimu,“ ukázal John Stanton černým prstem.

Ve skleníku vládlo dusné pralesní teplo, kontrolované několika teploměry. Nevzhledná, hlavou dolů rostoucí M’ma byla nasázena v malých odnožích na dvou dlouhých záhonech ve výši Tomášova opasku. Mezi párem záhonů byl úzký průchod. Rostlina vyrážela z odnoží dosti ochotně.

„Slušnou zásobu už jsme nasušili,“ pravil černoch, ukazuje k několika plátěným sáčkům, zavěšeným na bidle.

Správce nebo domovník Čestmír Landa se staral o kamna na konci skleníku, ohlížel se a byl trochu netrpělivý z toho, že oba muži mluví anglicky.

„Bude třeba hodně vzájemné smířlivosti, aby tu ti lidé spolu tři měsíce vydrželi,“ podotkl potom Tomáš.

„Smířlivost jim opatříme,“ zubil se černoch. „Horší otázkou bude naše vlastní trpělivost. Já jsem dosti odhodlán. Jak vy, mister Holbek?“

„Myslím,“ odvětil Tomáš, „že můj názor na celou tu věc je poněkud střízlivější než váš.“

„Ó, vy v sobě najdete nadšení, uvidíte!“

Po obědě, který se značným zpožděním navařil Čestmír Landa jaksi po vojensku, vypravili se na zpáteční cestu.

„Mám plán, jak postupovat,“ vykládal černoch. „Budete jistě souhlasit. Anebo budete mít připomínky a námitky, vlastní návrhy a tak dále. Samotnému nenapadne všecko. Stupeň duobiózy budeme srovnávat grafologickým pozorováním písma. To myslím nezklame. U vás už opravdu nezbyly žádné stopy, mister Holbek?“

„Ne. Jediná dávka nápoje nestačí ani pro mne. Také jsem proti trvalejším následkům usilovně bojoval vůlí.“

V Praze přijal Tomáš pozvání k poradě v černochově bytě. Vrátil se pak domů až pozdě večer.

* * *

Bratřík Jan ještě nebyl doma. Dana nespala. Donesla večeři. Tomáš se jídla nedotkl. Řekl mrzutě, že je syt, že přece nezůstane o hladu tak dlouho. Dana vzala podnos a mlčky s ním odešla.

Ne. Jan Holbek nikdy nebude mít pravdu se svým proroctvím. Na Tomášově poměru k Daně se nezmění pranic.

Tomáš, tělesně unaven, ulehl ke spánku. Jeho dojmy však byly čerstvé, úvahy se vnucovaly a spánek se nedostavoval.

Hodinu po půlnoci se Jan Holbek vrátil, zřejmě ne sám. Tomáš bezpečně hádal, že Zdenka Petanová je s ním. Ozývaly se jakési vzdechy a tlumený hovor, pak zaúpění, zaklení. A rána dveřmi.

Tomáš Holbek vstal, vklouzl do trepek a přitáhl si župan. Dveře Jendova pokoje byly dokořán. Bratřík Jan seděl oblečen na židli, byl sehnut a tvářil se zničeně. Zdenka Petanová, rovněž ještě oblečená, upravovala čile lůžko.

Tomáš stanul na prahu.

„Je ti zle?“ otázal se.

Jan Holbek vzhlédl očima, přimhouřenýma nějakým utrpením. Pohnul slabě pravicí.

Ryšavá Zdenka hodila energicky poduškou.

„Sotva jsme ho dostali domů,“ odpověděla místo něho. „Já nevím, co to je. Nemůže chodit.“

„Proč?“

„Bolí mě v kyčli,“ řekl bratřík a jadrně zaklel. „Cítím to už pár dní, ale dnes mě to popadlo tak najednou, že jsem se div nepoložil.“

„My jsme ho skoro nesli,“ řekla Zdenka. Natahovala prostěradlo, ohnuta v pase, až se jí sukně vzadu vysoko zdvíhala. Byla asi toho mínění, že Tomášovi sděluje zajímavou senzaci. Ohlédla se. Divte se, lidi! A považovala se bezpochyby za hrdinku. Vzala pokrývku a ušlápla jí cíp. Pak ji hodila, kam neměla.

„Kde jste byli?“ zeptal se Tomáš.

„V kavárně,“ řekl Jenda. „Tancovali jsme. Najednou udělám krok, a už jsem se belhal, až mi bylo špatně.“

„Vymknutý kloub?“

„To sotva. Spíš revmatismus.“

Jan Holbek zahekal, pokusil se vstát, ale nemohl. Neudělal ani krok. Tomáš přistoupil a podepřel ho.

„Lehni si,“ pravil.

„Hned to bude,“ řekla Zdenka Petanová, jíž přes všechen spěch trvala úprava lůžka bídně dlouho. Pořád něco zbytečně přehazovala. Ale tvářila se tak, jako by konala něco veledůležitého a jedině významného.

„Proč chodíš po tancovačkách, Jendo, máš-li nějakou podezřelou bolest?“

„Taková hloupost se přece musí rozchodit.“

„Vidíš, jak se to rozchodilo!“

„Už zase máš v něčem pravdu, bratříku! Pořád nějaké řeči, nech si to, prosím tě, teď vím taky, že se to nerozchodilo. Proč jsi nebyl takhle moudrý včera?“

Tomáš semkl rty. Snažil se rozumět, že bratřík Jan je z dobrých důvodů netrpělivý. Ale na nekonečnou práci Zdenky Petanové s odestláním čekal Jan Holbek trpělivě.

Pak se rozkašlal.

„Jsi nachlazen,“ řekl Tomáš. „Dana ti uvaří silný čaj.“

„Nerušte paní Lykasovou,“ zadržela ho Zdenka, konečně hotova s lůžkem, ale bylo to všelijaké hnízdo. „My si to uděláme sami, všecko k tomu máme.“

„Samozřejmě,“ odkašlával Jenda. „Nač by tu byla Zdena, to je děvče k pohledání,“ usmál se nuceně. „Nu viď?“ Pleskl ji po hýždích, jak se hnala kolem.

Přijala uznání důstojně. Otevřela prádelník, vytáhla Jendovo pyžamo a s ním bezděky něco jiného prádla, které spadlo na podlahu a zůstalo tam pak ležet. Spěšně se obrátila, narazila do otevřené zásuvky, odskočila s grimasou v hezkém obličeji a pomohla s důvěrností manželky Jendovi z kabátu a z kalhot. Počínala si při tom tak bystře, že bratřík Jan, jinak zajisté k ní shovívavý, dvakrát ji napomenul, aby mu nezlomila nohu právě v té bolavé kyčli.

Tomáš, ustoupiv ke dveřím, zamyšleně je pozoroval.

K lůžku se bratřík Jan doplazil sám, Zdenka Petanová ho z neznámého důvodu opustila a točila se uprostřed pokoje, po něčem se ohlížejíc. Snad se jí sám Jenda ztratil záhadně z očí, pomyslil si ponuře Tomáš, zakládaje ruce na prsou. Ale Zdenka Petanová Jendu opět našla a nevykonavši zatím vůbec nic, vrhla se k němu a surově ho přikryla až po bradu. Její rychlost byla nápadná a neúčelná. Běžela k elektrickému vařiči, popadla hrnek a zapjala proud, opomenuvši do hrnku dát vody. Dařilo se jí se vším třísknout a leccos ještě shodit. Tomáš, vida toto vše poprvé na vlastní oči, nepřestával žasnout, hlavně nad tím, jak Zdenčina přičinlivá ochota bratříka Jana zaslepovala.

Bratřík Jan patrně nechtěl analyzovat, pozorovat, bezpochyby si sám spouštěl kouzelně růžový závoj před oči. Konec konců mohlo ho u Zdenky Petanové vábit mnoho jiných věcí než obratnost v jeho takzvané domácnosti. Tomáš to připouštěl. Bratřík Jan přece nebyl hlupák.

Nebyl. „Nezapomeň tam zas dát čaj, drahoušku,“ napomenul ji.

„Prosím tě…,“ pootočila se uraženě, ale neměla tam dosud ani vodu.

„Pij si, co chceš,“ myslil si Tomáš. Nahlas řekl:

„Máš horečku?“

„Ne,“ odpověděl bratřík. „Trápí mě jen ta záhadná bolest. Teď je to lepší, na mou duši necítím nic.“

„Tak vida!“ prohodila Zdenka, považujíc to zřejmě za svou zásluhu.

„Ale opřít se o tu packu nemůžu,“ naříkal bratřík. „Co je to, ksakru?“

Tomáš nemohl povědět.

„Máte teploměr?“ obrátil se po Zdence.

„Kde bychom ho vzali!“ odtušila.

„Zajděte přece jen k Daně,“ poradil. „Ráda vám jej půjčí. Zítra zavolejte lékaře.“

„Však už něco uděláme,“ odvětila Zdenka odmítavě. Bratřík Jan mlčel.

Tomáš se otočil ve dveřích. Dana, polooblečena, stála v předsíni.

„Je něčeho zapotřebí, Tome?“ otázala se mírně.

„Ano,“ odpověděl stručně, ani se nezastaviv, „teploměru. Doneste jim ho laskavě.“

Bylo přesvědčením Jana Holbeka, že bratr Tomáš nemůže mít kolem sebe individuality, nýbrž pouze takové putičky, jakou byla Dana Lykasová. Například Zdenka měla svůj vlastní rozum, rozhodovala se sama ve všem. To však bručoun Tomáš nesnesl.

Dana vyhledala teploměr. Tomáš nesledoval, co se ještě dále u bratříka dělo. Ulehl a brzy usnul. Ráno se tomu podivil. Spánek se ochotně dostavil, jakmile se objevil důvod ke skutečným starostem.

Byl již dávno vzhůru, když Dana Lykasová zaklepala na jeho dveře. Pozval ji dál, přihladiv si mimoděčným pohybem vlasy.

Donesla snídani. Sdělila Tomášovi, že Jenda zůstal doma, poněvadž se nemůže na nešťastnou nohu postavit. Zdenka Petanová je u něho. Jenda spal klidně, ale málo. Před chvílí usnuli oba nanovo.

„A lékař?“ otázal se Tomáš podmračeně.

„Nevím nic. Asi ho ještě nezavolali.“

„Prosím vás, telefonujte pro něho sama, ano?“

Tomáš brzy potom odešel, aby navštívil Johna Stantona. Až k večeru se dověděl, že lékař se dostavil ještě před polednem, ale že Jenda a Zdenka ještě spali. Diagnóza zněla neurčitě na poruchu žlučníku. Po lékaři zbyly na stolku dva recepty a silné rozladění.

Dana si nestěžovala. Podala Tomášovi věcný a stručný referát. Jendovi nebylo prý vhod, že zavolala lékaře o své újmě. Tomáš mávl rukou. Jan Holbek však si sám vyžádal jeho návštěvu.

„Poslyš, bratříku…,“ začal nervózně, leže na levém boku a podpíraje hlavu loktem. „Dana sem poslala felčara, my jsme ještě spali. Byla to trapná situace. Ať mi to podruhé nedělá.“

„Dana to učinila na mou žádost,“ odpověděl Tomáš stroze.

„Však jsem si to myslil. Co se do toho pleteš? My si to obstaráme sami, člověče. Nepláče ta tvá Dana, prosím tě?“

„Nepozoroval jsem. Vytýkal jsi jí něco?“

„Jen to, co tobě. Děláte-li něco takového, máte to alespoň včas povědět.“

„Já jsem nebyla ani učesaná,“ poznamenala Zdenka Petanová věcně.

Tomáš to pominul.

„Co našel doktor?“

„Celkem nic. Já je znám, ty pány! Nevyznají se v ničem. Žlučník! Taková pitomost! Kdyby měl sám takový žlučník jako já, mohl by si gratulovat.“

Tomáš se obrátil. Promluvil s Danou.

„Jenda mi neprozradil přesně, co vám říkal, ale domnívá se, že vás to mohlo rozplakat. Nuže?“

Dana Lykasová se usmála. Tu si všiml, že její typický úsměv poslední dobou zvolna, ale jistě slábne.

„Zažila jsem věci, Tome,“ odpověděla, „které by se ani do smrti nesmyly pláčem, a přece jsem neplakala. Je mi jen divné,“ podívala se stranou, „že si lidé i bez špatné vůle ubližují. Podle všeho jsem ublížila, protože oba se na mne zlobí. Zdenka Petanová není přece zlá, a Jenda teprve ne. A přece…“

„O ubližování nemluvte,“ přerušil ji Tomáš. „Zdá se spíše, že si začínáme navzájem překážet.“

Zarazila se.

„To je snad to pravé,“ přisvědčila po vteřině. „Mohla bych odejít.“

„Nesmysl,“ odsekl skoro hrubě. „Není to třeba především proto, že zmizím sám na dosti dlouho, aby se poměry volně a přesněji ustálily. Tím všecky nepříjemnosti odstraníme, poněvadž jsem jimi vinen já, a nikoli vy. Jenda si organizuje samostatnou jednotku, nepleťme se mu do toho. Přemítal jsem o tom nedávno. Vy, Dano, jste zde svou paní, a víte také, kde a v čem jste paní. To je myslím všecko. Dobrou noc.“

„I tak to může dopadnout špatně,“ řekla Dana vážně. „Kam půjdete, Tome?“

„Mám nějakou práci mimo Prahu,“ odpověděl vyhýbavě.

Pak zpozoroval v jejích očích smutek. Ještě se tedy zastavil. „Chápu, že se budete cítit osamocena,“ řekl vlídněji. „Zejména považujete-li za správnější se těm dvěma raději vyhýbat. Máte nějaké přátele?“

„Nemám,“ hledala svůj úsměv. „Vždyť je nepotřebuji. Jsem spokojena. Nebude mi smutno.“

„Nemluvíte pravdu. Vím přece, že jste hledala domov. Ale nesliboval jsem vám, že jej u nás naleznete.“

„Já vím,“ pokyvovala, „to mě přece nemrzí. Mrzí mě, že jsem slibovala domov já vám.“

„U nás není domova,“ prohlásil Tomáš, upadaje do předešlého tvrdšího tónu, „jsme nadobro rozervaní. I Jenda už hledá domov marně. Nenašel jej u své ženy, nenašel jej u mne, nenajde jej ani u Zdenky.“

„Ale nemůžete se odvážit toho, abyste mu to řekl.“

„Řekl bych mu to, kdybych si tím byl naprosto jist. Ale poznal jsem právě nedávno, že jsem člověkem přítomnosti – a že budoucnost je zejména pro mne zahalena zvlášť neprůhlednou oponou.“

„Jak to myslíte?“

„Nu,“ pokrčil rameny, „tak. Přítomnost se mi zdá věčná,“ změnil opět hlas do jakési vlídnosti. „Zdá se mi, že u mne zůstane všecko tak, jak je to nyní.“

„Ale pak jste bez cíle… Nevíte, kam směřujete.“

Tomáš mírně pokřivil rty. Ani zdaleka se to nepodobalo úsměvu.

„Nevím to skutečně,“ doznal. „Ale spojil jsem se s někým, kdo veliké cíle má a potřebuje mne, abych mu k nim pomáhal. To mi postačí. Zdalipak máte vy sama nějaký cíl?“

Dana Lykasová lehce vzdychla.

„Ptáte se asi proto, abyste se zbavil mé vlastní otázky po svých cílech. Já ovšem rovněž nemám cíl. Jdu zasypanou cestou, která nevede nikam. A cíl už nenajdu, ani si jej nevytknu. Nemám-li však cíl, mám touhu.“

„Touhu po čem?“

„Touhu bezmezně se obětovat. Nejsem slabá na velkou oběť, Tome, ale má oběť sama nemá ani dosti sil, aby stačila jen na toto zde… tady u vás. Pro sebe už pracovat nechci, omrzelo mě to, nemá to cenu. Přemýšlela jsem před časem o práci, mírnící lidská utrpení. Pak bych ale ta utrpení viděla opět tak zblízka, jak už jsem je viděla a jak jsem se jich sama zúčastnila, a myslím, že bych z toho zešílela. S největším sebezapřením bych vystačila se svou obětí jen krátký čas – a proto by tedy měla má oběť málo sil. Rozumíte mi?“

„Ovšem,“ pokývl Tomáš.

„Našla jsem vaše utrpení, vaši rozervanost, jak vy říkáte, a myslila jsem – to že je něco pro mne, v tom že svedu mnoho a snad najdu i sama sebe v klidu a míru – poněvadž klid a mír jsou pro mne podmínkou, abych vůbec byla něčeho schopna. Škoda, že se neumím vžít do vás, Tome, a do Jendy tak zázračně, jak prý jste to svedl vy. Učinila bych to k smrti ráda, měla bych vaše pocity a jednala s vámi podle nich, bez omylů a bez přemítání. Kolika chyb jsem se tu již dopustila! Mrzí mne každá chyba zvlášť.“

„Jděte, Dano!“ Tomáš potřásl hlavou.

„Je asi vrcholným štěstím žít přímo a naplno v někom, viďte, Tome?“

„Jak? Není. Co vás napadá! Právě naopak!“

Nechtěl už mluvit dál. Popřál znovu a rychle dobré noci a odešel do svého pokoje.

Bratřík Jan a jeho ryšavá milenka otevřeli po večeři láhev brandy a Zdenka Petanová velmi mile poprosila Danu, aby je navštívila. Byl to Jendův nápad. Rozleželo se mu v hlavě, že Daně dnes ublížil, odměniv se za její péči mnohem tvrdšími slovy, než jak se odvážil přiznat bratru Tomášovi. Ještě když s Tomášem mluvil, byl napolo přesvědčen, že měl pravdu, že Dana se neprávem a svévolně vmísila do jeho záležitostí. Potom stále jasněji chápal její šlechetnost a hnětlo ho, že nebyl spravedlivý a tak ušlechtilý jako ona. Litoval. Dával mimoděk zapravdu Daniným slovům, že ve skutečnosti není zlý, nýbrž jen vznětlivý, snadno rozčilený, že v kárání sama sebe dopouští se nové přenáhlenosti, to když Zdence ostře vytkl, že při lékařově návštěvě neměla účes v pořádku svou vlastní vinou a nikoli vinou Dany Lykasové, učesané o celé čtyři hodiny dříve. Mluvě tvrdohlavě o účesu, měl bratřík Jan na mysli nepořádek v celém pokoji.

Malá hádka skončila tím, že Jendu zlost přešla, jelikož Zdenka nahmatala jeho přání usmířit si Danu. Poseděli tedy ve třech. Dana ani Zdenka se nehněvaly a bratřík se z radosti nad tím na lůžku trochu opil. Ležel-li, bolest ho příliš netrápila. Dana bedlivě dávala pozor, aby se nezdála roztržitá. Obtížně dýchala vzduch prosycený cigaretovým dýmem a protivně prohřátý elektrickými kamínky. Zdenka Petanová talentovaně pila a vytrvale spalovala cigaretu za cigaretou. Bratřík Jan, bledý a pohublý, zřejmě nemocen, statečně držel krok. Bylo zajisté v jeho zájmu sezení co nejdříve skončit. Dana se zvedla asi za hodinu. Bratřík Jan, opravdově srdečný, nezdržoval. Pokoušela se zdržovat Zdenka.

Dana odešla.

Jan Holbek a jeho ryšavá milenka zůstali při láhvi, cigaretách a jalové rozmluvě vzhůru až do sedmé hodiny ranní.

Po osmé Tomáš odcházel, slíbiv, že se vrátí k obědu. U bratříka se spalo a Dana hleděla, aby žádným hlukem spáče nerušila.

V poledne se Tomáš vrátil.

„Jenda je vzhůru?“ otázal se.

Dana mlčky přisvědčila.

Uprostřed jídla se Tomáš Holbek rozhodl jednat ještě naposledy podle svého rozumu, podle své logiky. Odložil příbor a vešel k Jendovi bez zaklepání, rázně.

„Copak je?“ řekl bratřík podrážděně. Zdenka Petanová, oblečená jen v prádle, popadla nějakou sukni a s krátkým výkřikem si ji přitiskla na prsa.

„Jsi marod, viď?“ řekl Tomáš.

„Co je ti do toho, bratříku,“ odsekl Jenda, zachycuje bez bázně studený oheň Tomášových očí.

„Pili jste do rána!“

„Za svoje peníze!“ ťal bratřík Jan ihned.

Tomáš se otočil na podpatku. Nebyl prostě schopen vyjádřit se správně, tak, aby ke škodlivému vlivu prohýřené noci nepřidal ještě útok na bratříkovy nervy. Ale už se tak stalo. Bratřík pobledl ještě víc, do obličeje mu lehly hluboké stíny a stravoval se tichým vztekem.

Tomášovu ostrému pohledu nemohlo ujít, že Zdenka Petanová naházela do hrnku s vodou kousky nakrájeného suchého salámu a že z toho na elektrickém vařiči hodlá vykouzlit oběd.

„Dano,“ pravil v čisté kuchyňce, „buďte tak hodná a doneste Jendovi pořádnou porci k obědu.“

„Ráda,“ řekla Dana Lykasová mírně.

Tomáš Holbek skousl ret a povolil docela.

„Ta ženská patrně bude obědvat s ním,“ dodal s temnou zuřivostí. „Netrvám na svém zákazu, abyste ji podle příležitosti neživila. Nebo, probůh, to s ním opravdu dopadne špatně.“

* * *

Tomáš odcestoval na několik dní. Bratřík Jan zůstal v péči své milenky a i s ní pod taktním dohledem Dany Lykasové, která jim prokazovala služby tak dobré a ochotné, že bratřík Jan se s ní stále více a viditelněji smiřoval. Tomášova nepřítomnost to bezpochyby podporovala. Jendovi se zřejmě lépe dýchalo, cítil se volnější, samostatnější.

Zdenka Petanová ovšem na něj měla silnější vliv než Dana, ale to byla záležitost sexu. Ačkoli to nemohl být vliv zároveň prospěšnější, zdálo se, že za ztřeštěné a hlučné starostlivosti Zdenky Petanové se Jenda zvolna pozdravuje. Jeho nemoc byla jistou záhadou i pro lékaře, ale Jenda lékařských rad stejně nedbal. Věřil své vlastní diagnóze: přechozená chřipka.

Řadu dní trvalo chladnější, ale slunné počasí, v němž se i černochova Ztracenka stala vlídnějším místem. John Millburry Stanton a Tomáš Holbek tam pilně konali přípravy pro ubytování očekávaných hostů. Čestmír Landa byl nucen řádně pomáhat. Zdržoval se nejraději při rovnání zásob, na Ztracenku navozených a reprezentujících hotový poklad. Byl kuchařem a ubytovatelem zároveň. Tomáš s černochem sestavili pečlivě kontrolní záznamový systém, založivše listiny jednotlivců, kteří se měli k pokusům propůjčit. Měly být zapisovány všecky průvodní zjevy nejen duševní, ale i fyzické. Tomáše, jenž pracoval většinou mlčky a skoro zasmušile, přitom napadlo, že by měl být trvale přítomen také lékař. John Stanton byl zřejmě proti tomu.

„Mister Holbek, já sám jsem lékařem,“ ukázal si na prsa. „Dobře vybavenou lékárničku máme, to stačí, nejsme přece na lodi uprostřed oceánu. Každý lékař by byl příliš zvědav. Rostlina M’ma je neškodná, a my budeme napínat provazce tak, aby se nepřetrhly. Považujme tohle všecko prozatím za náš vynález,“ rozmáchl se široce rukama. „S vynálezem také nepoběžíte na trh, dokud jej máte jen v hlavě.“

Hned prvního dne nabídl Tomáši Holbekovi pěkně pracovanou německou pistoli.

„Jsme uprostřed lesů, mister Holbek,“ pravil, „vezměte si to. Můžete to potřebovat na téhle farmě. V okolí může být lecjaká zvěř, všude ještě není docela bezpečno. Je dobrým zvykem být ozbrojen.“

„Co s tím?“ řekl nevlídně Tomáš.

„Když nic, bude lepší,“ zubil se černoch. „Poctivost je dvojí: jedna oficiální, jedna skutečná. Jako zde nepotřebujeme lékaře, kterého by nám úřady nemilosrdně předepsaly, kdyby věděly, oč běží, tak nepotřebujete na tuto pistoli zbrojní pas, který by vám úřady nepovolily. Umíte s tím zacházet?“

Tomáš snad přeslechl otázku. Místo odpovědi vysypal jediným zručným pohybem celý zásobník. S tím byl černoch spokojen.

„Kdepak zbrojní pas!“ mával rukou. „Na světě ještě není takový pořádek, abychom se k němu obraceli s každou maličkostí.“

„Doufám, že brzy bude,“ mračil se Tomáš.

„Všichni si to přejeme, mister Holbek, ale proč bychom zatím samostatně nepřispěli k jeho rychlejšímu zavedení? Uděláte s touto zbraní něco špatného? Je zapotřebí dohledu nad tím, jak s ní budete zacházet? Není.“

„To ovšem vím jen já sám,“ řekl Tomáš.

„A to je hlavní věc. Umíte řídit automobil?“

„Jezdíval jsem před válkou.“

„Budete tedy jezdit i po válce, a s ničím si nedělejte starosti, to je moje věc. Říkal jste, že se musíte ještě podívat do Prahy. Mám-li vás tam vézt, ztratíme dvakrát tolik času. Jeďte si sám.“

„Dobrá,“ řekl Tomáš.

Stejně však na něm John Stanton pozoroval, že se mu zdá chystaná akce na Ztracence zbytečně tajnůstkářská, jako by se počítalo s odpovědností za leccos nepředvídaného.

„Srovnejte to s černým obchodem, mister Holbek. Černý obchod přes všecky snahy nezmizí, dokud nebude dostatek zboží. Všelijaká ta opatření proti němu jsou jen nouzová. Opatřte dosti zboží, a černý obchod vezme za své sám. A se sociálním narovnáním to máte taky tak. Opatříme-li dostatek sociálního cítění, třeba nelegální cestou, může jít k čertu celé to nouzové zařízení, jemuž se říká Politika.“

Tomáš pokrčil rameny. Byl v téhle věci mnohem slabším optimistou.

Pistoli si tedy ponechal, ačkoli ji u sebe nenosil napořád. O práci samotnou měl vážný, ale chladný zájem. Probírali s Johnem Stantonem spoustu jednotlivostí, až mohli říci, že je všecko co nejlépe přichystáno a naplánováno. Tomáš zajel do Prahy, vypůjčiv si černochův odpočatý džíp. Naučil se s ním brzy slušně zacházet. V Praze nehodlal zdržet se dlouho, pouze pro vyřízení několika neodkladných maličkostí.

Bratřík Jan byl již opět na nohou. Naříkal si na občasné bolesti pod žebry, ale příliš mu nevadily. Také kašel a někdy noční horečky nechtěly popustit. Tvrdil, že ta prokletá přechozená chřipka nemůže z něho vyjít dříve než na jaře, až se ukáže slunko. Jinak byl v dobré náladě. Tomáš mu řekl, že opět ihned odjede. Bratřík Jan se ani nezeptal kam.

„Jak se vede vám?“ zeptal se potom Tomáš Dany Lykasové.

„Docela dobře,“ odvětila.

Tomáš se snažil být vlídný.

„Myslím, že přece jenom se cítíte osamocena,“ pravil, „Jenda a jeho přítelkyně se příliš izolují. Přirovnal bych vaše pocity k pocitům matky, jejíž děti daleko od ní šťastně žijí. Patrně taková matka je si vědoma mnohem tíživěji své samoty než žena, která děti nikdy neměla a které se nemá po kom stýskat.“

„Mně se rovněž nemá po kom stýskat,“ usmála se Dana opět trochu živěji. „Já si nenaříkám. Jenda je hodný chlapec. Pozval mě několikrát do kina nebo do divadla, byla jsem s nimi. Jenže si pak připadám jako zrůdná gardedáma. Jendův poměr ke mně je o hodně jiný než váš.“

„Proč to porovnáváte?“ potřásl Tomáš hlavou. „Se mnou jste nebyla v kině ani v divadle nikdy.“

Měl potom prapodivný dojem, že pouhých několik slov s Danou Lykasovou vrací mu rovnováhu, normální cítění i úvahy obyčejného člověka. Soustavně pěstováno - mohlo by to snad úplně potřít nemocné a nepřirozené myšlenky, asi tak, jako Jendův styk se Zdenkou viditelně paralyzuje jeho chorobu. Nebylo by pak možná zapotřebí úporně zápasit proti těm nezdravým myšlenkám a odrážet nepřátelsky svět z obavy, aby se něco nezřítilo do té závratné, nepřirozené hloubky jako tenkrát.

„Není vyloučeno,” přemítal Tomáš na cestě ke Ztracence, „že jsem přece jen vyléčitelný ze svého hloupého duobiózního nadání. Sto procent, a nic víc. Někdy i sto procent vede k sebevraždě.“

Avšak stejný, ba trvalejší výsledek a pevnější stabilitu duševní sliboval patrně zřetel k zájmům kolektivu, jelikož to nebyly zájmy subjektivní, a tudíž byly zaručeně neškodlivé, bezpečné a dokonce i vznešenější. Tak se to mohlo nazvat: pokus o věčné smíření lidstva. Člověk se rozpínal božstvím, představil-li si, že by pokus vedl k úspěchu. Bylo správné obětovat pro to zájmy celých set tisíc takových jedinců, jakým byl on, Tomáš Holbek.

John Millburry Stanton byl černý bůh, anebo černý ďábel. Tvářil se jako bůh i jako ďábel, když Tomáše přivítal.

„Máme zde už prvního,“ sděloval tajemně.

Prvním příchozím byl herec Hugo Zámora. Informoval-li John Stanton Tomáše předem, že herec Zámora je člověkem s nevalnou duševní potencí, dokázal tím, že je dobrým psychologem, neboť Tomáš Holbek s tím plně souhlasil. Herec Zámora, nepěkně rozložitý krátkonohý chlap středních let, hrubé pleti a jako upracovaných velkých rukou, jimiž však na těžkou práci nikdy nesáhl, prozradil se již po několika slovech. Každý jeho posunek byla důležitost sama, každý pohled vznešeným přezíráním, zdůrazňujícím z nutnosti vlastní mizivou cenu. Své jméno vyslovoval Hugo Zámora tučně, jména jiných si pamatoval neochotně. Zdálo se však přece, že tímto nafukováním vlastního Nic vybudoval si určitou vážnost v uměleckém světě. Jeho prostředím bylo ovšem divadlo, kde tu a tam na póze mnoho záleží.

Promluvil však s Tomášem tak afektovaně, až se zdálo, že naopak v civilním životě hraje divadlo, kdežto na divadelní scéně se ukazuje takový, jaký opravdu je. Tato jeho chytrácká metoda působila asi na naivnější lidi velice účelně: na jevišti byl pak opravdovější, kdežto v soukromí málokdo předpokládal, že by mu Hugo Zámora hrál, pročež mu bývala lehkomyslně promíjena i všechna jeho ochotnická gesta.

Brzy se vzdálil, nechav Tomáše stát, a to proto, aby snad Tomáš nenechal stát jeho. Snažil se zřejmě zůstavit po sobě dojem, že je poctivým umělcem, který je povinen využít každé příležitosti ke studiu vlastní i cizí duše.

Jinak se choval tak, jako by byl přijel na dovolenou. Vystavoval se studenému slunci a vyžádal si do pokoje zrcadlo. John Stanton se ohavně šklebil.

„On je živý příklad toho, jak těžká věc je mít všecky lidi na světě upřímně rád,“ pravil Tomášovi.

Dál se o něho prozatím nestarali. Drželo-li ho zde ještě něco jiného než umělecko-studijní zájem, pak to byla Landova kuchyň, Stantonovy vzácné pochoutky a zásoby vína. Čestmír Landa nebyl kuchařem na slovo vzatým, ale materiálu měl dost. Předkládal speciality, dosud vzácné, čokoládou počínajíc a ananasem končíc. Kuřiva byl nadbytek. Všeho, co hrdlo ráčilo, kromě čerstvého masa, jehož bylo poskrovnu, a jiných obyčejných věcí. Lunche a večeře se podávaly spíše po americku. Čestmír Landa rozřezával konzervu za konzervou. Herec Zámora si na jídelní lístek nenaříkal a nejevil netrpělivost, že se svým studiem nemůže začít.

V následujícím týdnu se postupně shromáždili všichni kromě vysokoškolského studenta, jenž se omluvil. „Ze zbabělosti,“ řekl o tom John Stanton rozhořčeně. Bylo jich pak celkem deset, Čestmíra Landu v to počítajíc. Profesor Viták, rozladěný svým vyloučením ze sboru pedagogů, připomínal zjevem i chováním venkovského správkaře obuvi. Byl nápadně malý postavou. Jeho kabátek, upjatý na tři knoflíky, budil útrpnost svým tvarem, téměř dětským. Viták zřejmě nenáviděl žehlení kalhot. Nažloutlý suchý obličej, lemovaný prořídlým plnovousem, stahoval se mu účinkem nepěkných myšlenek co chvíli v grimasu. Tomáš Holbek pochyboval, že by bylo lze s tímto drobným človíčkem mít nějaký soucit.

Redaktor Pánek, rovněž menší postavy, snad padesátiletý, byl mnohem příjemnější a jistě také ušlechtilejší. Jeho hlavním zvykem byla zvědavost. Rychle pomrkával, snaže se vštípit si v paměť všecko, co vidí a slyší, a bylo vlastně jakýmsi neštěstím, že uměl anglicky. Černoch, přislíbiv mu, že pan Holbek podá informace všem společně, zatím se mu pečlivě vyhýbal.

Pánek snad ani nebýval skutečným redaktorem, nýbrž jen volným novinářem, který dovedl leccos vyslídit. Vyslídil i tohle. Ale byl vázán zvláštní smlouvou neprozradit nikde bez písemného svolení ani slůvko. Netajil prý se při sjednávání podmínek přesvědčením, že tato věc buď nebude vůbec k ničemu, nebo se skutečně zaslouží o světový převrat, a že v prvním případě se do novin jednou dostat může, a v druhém musí. Proti tomuto názoru ani John Stanton nic nenamítal.

První slova jednonohého prodavače tabáku Jaromíra Hurta, který o své jediné noze a o berli, nahrazující druhou, přišel z dalekého nádraží pěšky, byla tato: „Zatracená práce!“

Byli by ho dovezli, ale nějakou náhodou to promeškal. Až na svou invaliditu byl mužem v plné síle, zdravě zarudlý, nazrzlých krátkých vlasů a naivně energický. Nadával opravdu na všecko na světě, ale choval se smířlivěji, vypil-li stopku lihoviny. Na redaktora Pánka, který se mu připletl do cesty, byl téměř hrubý.

Tomáš Holbek se snažil všímat si bedlivě povah jednotlivců a každé pozorování neprodleně zaznamenával do listin, jimž si s Johnem Stantonem brzy uvykli říkat „křestní listy“.

O advokátu doktoru Kolarovi byl Tomáš nucen poznamenat, že je patrně vypočítavou povahou, která už si dávno stanovila zásadu nehnout ani prstem zadarmo a nedbat slz nešťastníků. John Stanton ho prohlásil za nejzajímavějšího člena skupiny a za nejtvrdší povahu ze všech vůbec. „Když se změní, bude to úspěch,“ pravil Tomášovi. Advokátova přítomnost na Ztracence se zdála protismyslná. Uvedl jen, že má zapotřebí delšího odpočinku. John Stanton však mezitím vyšetřil, že mu advokátní komora pro nějaké špinavé obchody uzavřela na rok praxi. Idealismu obou „podnikatelů“, jak Tomáše s Johnem Stantonem nazval, se vysmíval, nevěřil mu a prohlásil jej za pochybený v základech. Byl profesionálně přesvědčivý, nemilosrdný a darebácký. Nosil kozí bradku, značně prošedivělou, ale nepodobal se proto ještě ševcovskému profesoru Vitákovi, jehož činily vousy trapně komickým. Doktoru Kolarovi dodávaly důstojnosti, neboť bez vousů by býval byl asi vyhlížel příliš prohnaně.

Akademický malíř s dětsky širokým a upřímným obličejem a s nepoměrně velkou hlavou se jmenoval Vincenc Stojík. Byl poněkud obtloustlý. Kyčelní klouby neměl asi již od narození v pořádku, a proto se při chůzi kýval ze strany na stranu. Tím se značně namáhal. Jeho široké čelo zůstávalo nepřetržitě oroseno a plavé, načechrané vlasy byly stále zmokřeny potem. Měl prý osobité nadání skutečného umělce. Tvořil obrazy, které se nikomu nelíbily, ani jemu samotnému, neboť byl přesvědčen, že bude někdy schopen namalovat to či ono daleko lépe. Proto také nikdy žádný obraz neprodal. Bylo známo jeho rozhodnutí darovat obraz, který se mu jednou skutečně vydaří, pařížskému Louvru. Zápis v křestním listě, který ovšem nečetl, vyzněl pro něho zvlášť lichotivě. Vincenc Stojík byl především nezištný a pranic se netrápil nad svou bídou. Byl stár osmatřicet let a živil se nuzně v podřadných orchestrech hrou na cello. John Stanton ho angažoval s poukazem na to, že v okolí Ztracenky najde slušné motivy. Vincenc Stojík si také s sebou přivezl všecky malířské potřeby a již následujícího dne ho zlákalo k malování suché pokroucené tělo mrtvého stromu za domem.

Herec Zámora žárlivě střežil to množení. Byl malicherný. Vytkl dokonce Johnu Stantonovi, že porce jídla nejsou rozdělovány stejně v tomto kolektivu, který se má stát kolektivem ideálním. John Stanton si pečlivě sestavil českou větu a odpověděl mu, že ideál kolektiva by nikdy nenastal, kdyby hleděl jeden druhému do úst, a aby si pan Hugo Zámora došel do kuchyně, tam že vždycky dostane jídla a pití, kolik jen bude chtít.

Emilu Bergovi, kdysi bankovnímu úředníku a nyní rekonvalescentu po velmi těžké koncentrákové nemoci, nebylo ještě třicet. Zdál se dokonce ještě mladší, téměř chlapecký. Dosud se mu chvěly ruce a znatelně bledl i při malé námaze. Rád se opíral o hůl. „Bojím se,“ řekl Tomášovi, „že se už nikdy nevzpamatuju.“ Kdysi snad mu chlapecké oči zářily nadšením. Tou dobou už jen odporem a nesmiřitelným hněvem, jakmile jen vzpomínkou zavadil o prožitá utrpení.

Poslední dvě figury, dostavivší se shodou okolností společně, byly nejzajímavější: hrabě Otto Klinger, rytíř ze Stříbrné Vody, a několikrát trestaný Václav Donek. Negr je přivezl svým džípem. Hádali se prý celou cestu.

Otto Klinger, statný muž přísného držení těla, hladce přičesaných bílých vlasů a zarůžovělých tváří, nápadný ve svém světle šedém obleku, v bílé vázance a s umělou květinou v knoflíkové dírce jako secesní kavárník, byl uražen již tím, že cestoval ve společnosti zloděje Donka. Ačkoli, popravdě řečeno, Václav Donek byl mnohem elegantnější než on. Zachovával si dokonce i duševní převahu nad trochu komicky žvatlajícím šlechticem, byl sarkastický a vznešený. Krasavec třicátník, s černým pěstěným knírkem pod nosem. Smělé vlny vlasů, diskrétně stažené hřebenem, klobouk tvaru diplomat, šátek kolem hrdla, přísně bílý a dekorativně načechraný, přepychová vázanka, do oblouku vytažená. Václav Donek byl vyučeným číšníkem, falešným hráčem, příležitostným zlodějem a notorickým podvodníkem. Vězel v černém, dobře střiženém převlečníku s neviditelnými knoflíky a byl v něm drze pružný.

„Talentovaný hotelový lupič,“ řekl o něm potom hrabě Klinger, jenž ho nenáviděl od prvního okamžiku, „mne tím gigrláctvím [6]neomráčí.“

„Vyprávěl mi cestou,“ pravil Václav Donek, mluvě o Ottu Klingerovi, „kterak jednou z nadutosti koupil mimořádně drahého závodního koně a na místě ho zastřelil.“

„Co vy na to?“ zeptal se Tomáš, snaže se co nejlépe Václava Donka poznat pro křestní list.

„Vyprávěl jsem mu rovněž,“ odvětil Václav Donek.

„A co?“

„Že mě už devětkrát zavřeli.“

„Polekal se?“

„Povídal, že si tedy musí dát pozor na své památeční hodinky s erbem.“

„Usadil vás.“

„Ne. Řekl jsem mu, jen aby dal pozor, je-li to to poslední, co ještě má.“

„Tím to skončilo?“

„Kdepak! Začal mi vykládat, že jsou-li na světě zloději, musí být na světě také okradení, jimž však bohudíky vždycky ještě něco zbude, například hodinky.“

„Přece vás tedy usadil.“

„Co vás napadá. Řekl jsem mu rovnou, že nemá opravdu nic jiného než hodinky s erbem a k tomu na řetízku z mosazi, poněvadž jsem mu už dávno předtím prohledal kapsy.“

„A on?“

„Dal se do křiku, aby ten černý zastavil před četnickou stanicí.“

„Já,“ pravil potom John Stanton, „jsem jim slíbil, že je zavezu ihned do rybníka, jestliže okamžitě nepřestanou.“

Zatímco hrabě Otto Klinger podával všem pravici asi tak, jako by to činil císař na manévrech, nabízel šibal Donek ruku rovněž jemnou, ba ještě jemnější, s přátelskou nenuceností. Ta ovšem nebudila mnoho důvěry. Ale z toho si nic nedělal, i když to bylo na někom znát. Jeho myšlenkou při vstupu do domu patrně bylo, že není třeba, aby si tu dával na něco pozor, nýbrž že je třeba, aby oni si dávali pozor na něj. A proto první noci ze všech nejlépe a nejdéle spal.

„Královské pohodlí proti vězeňským pryčnám, pane hrabě,“ chválil hlasitě, setkav se před polednem s Otto Klingerem, jenž byl s noclehem spokojen mnohem méně, a proto pominul zlodějskou drzost vznešeným mlčením.

Příležitostně však si zastavil Čestmíra Landu.

„Pana Donka se zeptejte,“ ťukl mu na hubené rameno knoflíkem štíhlé hůlky, „zdali si nepřeje mít v pokoji zamřížované okno.“

Toho dne k večeru vytopil Landa dolejší velikou místnost a John Stanton tam po jídle shromáždil všecky své hosty.

Promluvil nejdříve krátce John Stanton, a to slušnou češtinou, kterou mu předem Tomáš Holbek opravil. John Stanton řekl, že je všecky vítá, poděkoval jim za účast a ujistil je, že za daných poměrů pro ně připravili pobyt co nejpohodlnější. Naznačil, že se shromáždění páni obětují cíli opravdu vznešenému, což jim pan Tomáš Holbek podrobněji vyloží. Ujistil, že není žádného nebezpečí při tomto zkoumání lidské duše. Než však pan Holbek podá informace, musí on, pan John Millburry Stanton, zakladatel a iniciátor tohoto podnikání, vážené pány prosit, aby v žádném případě nezapomínali, k čemu se písemně zavázali: že se totiž dobrovolně podrobují speciální terapii po dobu devadesáti dnů, a to bez dodatečného odporu a nevypověditelně; že každý z pánů podepsal zvláštní revers, zříkající se odpovědnosti pánů Stantona a Holbeka; že každý z pánů je pojištěn pro případ úmrtí (kterýžto případ je naprosto vyloučen, jestliže by měla být příčinou smrti svrchu zmíněná terapie) a pro případ škody na zdraví, což je podobně vyloučeno s ohledem na totéž. Nikdo však není pojištěn na škody majetkové, škodu z ušlého výdělku a podobně.

Náklady na slušnou výživu a na všecky potřeby životní po dobu devadesáti dnů nese vedoucí pokusů pan J. M. Stanton, jakož i náklady na dopravu tam a zpět.

Každý z pánů je konvencionálně zavázán utajit svůj pobyt zde, jakož i jeho příčinu, a to po dobu nejméně devadesáti svrchu zmíněných dnů. Nikdo z pánů nemá s nikým korespondovat, korespondenci přijímat a vzdalovat se na více než na kilometr od vily Ztracenky. Smlouva, jejíž exempláře všichni páni obdrželi, zabývá se podrobně všemi náležitostmi a má celkem jedenatřicet bodů.

Kromě toho každý z pánů obdržel písemné potvrzení zvláštního ujednání, týkajícího se odměny nebo vůbec podmínek pobytu na vile Ztracence. Tato ujednání jsou individuální podle poměrů a požadavků jednotlivců. Správa pokusnictví nenamítá naprosto nic proti vzájemné eventuální informaci pánů o těchto individuálních ujednáních, jelikož nemají vlivu na generální či kolektivní smlouvu.

Pan Stanton je hotov a prosí, aby se ujal slova pan Holbek a aby páni pana Holbeka pozorně vyslechli.

* * *

Tomáš Holbek stanul vzpřímen a bez rozpaků za stolem, který ho odděloval od rozsazených posluchačů, a prohlédl si klidně každého zvlášť. Teprve když si byl jist pozorností všech, promluvil klidně a zřetelně, bez posunků, zpaměti a plynule. Přitom se jeho našedle akvamarínové oči dívaly přísně a chladně, jako by se snažily zdůrazňovat spíše vážnost věci než probudit pro ni nadšení.

„To, co vám nyní povím, neřekl jsem až dosud nikomu tak podrobně a poctivě – kromě Johna Millburryho Stantona, jenž tuto sedí a jehož zásluhou dochází k uskutečnění pokusu o obšťastnění veškerého lidstva. John Millburry Stanton a já si přislibujeme dokonalý úspěch, není však vyloučeno, že budeme zklamáni nebo že narazíme na nepředvídané obtíže, které teprve bude nutno překonávat. Jsme pevně odhodláni překážky zdolat a učinit vše, abychom se dostali k cíli. Na vás pouze žádáme, abyste plnili to, k čemu jste se zavázali.“

Prozradil jsem – spíše mimoděk – již před časem dosti mnoho, aby se po světě probudila zvědavost a chtivost senzace. V jejích patách šlo šarlatánství. Lituji, že jsem zpočátku podezříval ze šarlatánství i pana Johna Millburryho Stantona. Přesvědčil jsem se však, že jeho zájem je navýsost ušlechtilý a více než nezištný. Je krajně obětavý. Pan John Millburry Stanton se fanaticky zasvěcuje svému vznešenému úkolu, a já vám celou svou osobností doporučuji pana Johna Millburryho Stantona co nejlépe.

Upozorňuji, i kdybych byl kdysi prozradil naprosto všecko, co jsem prožil svým duševním životem – mám na mysli počátek roku devatenáct set čtyřicet pět –, nebyl bych to mohl učinit tak důkladně, jak to učiním dnes, neboť od té doby jsem nabyl dalších podobných zkušeností a mohu promluvit po časovém odstupu, který dává zážitkům uzrát. Pokusím se tedy vylíčit vám nejen fakta, nýbrž i co nejdůkladněji všecky pocity, přerody a duševní pochody člověka, blížícího se takzvané duobióze, to jest dvojžití, nebo snad spíše rozdělení vlastní bytosti, odstup od vlastního já a duševní vniknutí do bytosti cizí. Přesněji tento pocit seznáte sami a můžete si ho pak definovat. Já toto předesílám jen z toho důvodu, abyste věděli, co vás očekává, a abyste se toho nelekali. Mohu bez nadsázky předpovědět, že za určitých podmínek můžete dojít i k jakési vnitřní blaženosti, jinak člověku nepřístupné, jakož i k blaženosti vnější, vyvolané a darované jinými. To plyne z prostých příčin kolektivní vzájemnosti cítění.

Jde v podstatě o dosud neznámou a nepředstavitelnou hloubku citovou, o hluboký ponor vlastního názorového prostředí do téhož prostředí jiných individuí, o hloubku myšlenkovou a konec konců i rozumovou, která však nemá co dělat s rozumovou hloubkou výjimečně talentovaných lidí, například učenců. To mě vede k tvrzení, že tato myšlenková hloubka, k níž snad není zapotřebí zvláštního nadání a kterou lze patrně vyvolat uměle, a to zmotorizováním dosud neznámého centra ve fyziologické podstatě člověka, je prostě přístupná každému, kdo má vůbec nějakou schopnost myslit a cítit. Já sám jsem byl přirozeně senzitivní ve vysokém stupni. Vy jimi nejste, ale můžete se jimi stát, neboť je znám prostředek silně podporující nadání k duobióze. Vyzkoušel jsem jej sám na sobě. Je zdravotně neškodný a velmi účinný. Je to objev, že nikdy ještě nebylo objevu významnějšího. Tak se alespoň domníváme.

Naše zkušenosti sahají prozatím k uskutečnění duobiózy současně pouze s jedinou mimo stojící osobou. Dovolují nám však věřit, že to může být kterákoli osoba, na niž prostě pomyslíme, a že se dostaví libovolně volitelné nebo dokonce bezděčné účastenství každého s každým, neboť myšlence na někoho se neubráníme, máme-li s ním třeba jen maličko co společného. Postačí společný znak ubohého pozemského putování. Jestliže pak máme dojem, že bychom ublížili sami sobě, kdybychom zacházeli špatně s jiným, musíme přinejmenším hledět, abychom s každým ve všem vyšli dobře. Stane-li se tak, nutně vzroste obecná spokojenost.

Ideál takový může být každému jasný. Uskutečnění snad ještě v této chvíli nazvete utopií. Panu Johnu Millburrymu Stantonovi a mně však se oprávněně zdá, že věc je prakticky proveditelná a skýtá vyhlídky doslova závratné. Vidíme před sebou bez blouznění konečnou záruku trvalého míru po celém světě, štěstí, klid, blahobyt a skutečné bratrství mezi všemi lidmi bez rozdílu. Konečné odstranění zlověstných sporů, včasné zažehnání každé hrozící zkázy, jakož i dokonalé potření zákona o právu silnějšího. Nechceme dosáhnout nemožného, nepřevracíme naruby přírodní zákony, nezanášíme se úmyslem podobným úmyslu vyrobit perpetuum mobile, to jest něčím absolutně nedosažitelným, nejdeme proti věcem jednou pevně stanoveným Stvořitelem, nýbrž naopak: Víme, že lidstvo se kdysi dávno začalo rozpadávat a rozpadává se stále v množství vzájemných nepřátel, a my je pouze chceme vrátit do původního, nejvýš přirozeného společenského stavu. Kultura, civilizace a věda to umožňují. Technický pokrok musí být jednou dostižen pokrokem sociálním. To je stará známá podmínka pro ustálení světové spokojenosti. A my nečiníme nic jiného, než že přinucujeme kulhající sociální pokrok ke skoku nevídaně mohutnému. My, chcete-li, dopujeme sociální pokrok jako koně na závodišti – vstříknutím přípravku do žil –, abychom enormně zvýšili výkon. Záleží na vítězství, na ničem jiném. Potud – jinak ne – může být zván náš postup nemorálním. Ale technický pokrok je dopován již dávno – válkami například. Ve válkách činí obrovské skoky, kdežto sociální pokrok naopak nutně stojí. Nejsme tedy nemravní. Budeme také soukromě debatovat o vyhlídkách, které by prakticky stáhly nebe na zemi. Dnes ovsem ještě lze pochopit skepsi, jestliže se někdo z vás k ní kloní.

Ale nechávejte se přesvědčovat. Konec konců ani nám dvěma nejde o nic jiného, než abychom se přesvědčili.

Duobióza, popřípadě polybióza, to jest rozdělení citové podstaty jednotlivce do celého jeho okolí, k níž vás chceme jako první pokusnou skupinu dovést, není mým vynálezem a není ani ničím novým, ačkoli se to snad nezdá. Bylo by tedy stejně naivní mluvit o senzaci tam, kde běží jen o ideálního Člověka, jakým po svém stvoření bohužel zapomněl být. Mám-li schopnost vmýšlet se – jak to trefně definoval zvěčnělý doktor Staněk – do duševního, eventuálně i do fyzického stavu svého bližního na sto a více procent, podobám se v tom smyslu prvním křesťanům, kteří dokonale pochopili z učení našeho – řekl bych – prototypu, Ježíše Krista, jak soucítit s bližním, čili jak ho milovat. Ježíš Kristus byl Láska sama. Pravá láska pak není nic jiného než to, co jsme nazvali polybiózou, totiž účastenstvím s každým. Tehdy se polybióza nazývala Křesťanstvím a rozšířila se do celého světa. Jejím hlavním příznakem byl pacifismus, mírumilovnost. Pohříchu se čím dál tím víc zkreslovala a stále méně chápala. Posléze jejím jménem se sahalo i po meči a v zájmu její propagace plály hranice. Přestala být ideální polybiózou.

Lidstvo si to uvědomilo. Už za takzvaných reformátorů se snažilo obnovit původní křesťanství. Zrodili se nadšenci a kazatelé, ale kus úspěchu v sisyfovském snažení o nápravu lidstva urvali teprve ti, kdož postavili základy nového náboženství, jehož působivost na nejširší vrstvy byla silnější: socialismus. A povstali kazatelé socialismu, obnovovatelé původního křesťanství a nepřátelé křesťanství takového, kam za jejich časů dospělo: křesťanství posvátného sobectví, prázdného přežvykování modlitbiček, hulákání všemožných písní a olizování božích pat. Avšak původní křesťanství bylo věcí lásky a socialismus byl věcí rozumu a přesvědčení. Mnozí jej odmítají dodnes. Ve formě socialismu se nepodařilo zcela obnovit vznešené zásady křesťanství. Teorie, obracená v praxi, zklamává.

Pan John Millburry Stanton připadl na výrobu syntetického socialismu.

On vskutku obnoví pravé křesťanství na moderním základě, který nejenže musí být jiný, než byl před dvěma tisíci lety, ale musí být i jiný, než teoretický základ novodobého socialismu. Jestliže se první křesťané scházeli k sugestivním modlitbám v katakombách, jestliže se socialisté ukrývali před policajty v tajných schůzích, scházíme se my dnes v laboratoři nového náboženství s věčně stejným cílem. Také my se můžeme stát mučedníky – jako první křesťané, předhazovaní lvům, a jako první socialisté, plnící žaláře mocných. Můžeme se stát mučedníky posměchu, který bývá i bolestnější. Ale my zvítězíme, jako zvítězilo křesťanství. Na rozdíl od něj však v nás všech láska potrvá věčně a nebude již nikdy paradoxně vymáhána inkvizicemi, hlavně a jedině proto, že navždy zmizí prospěchářský egoismus, jejž se nepodařilo ani křesťanstvím, ani socialismem úplně potřít.

Křesťanství, socialismus, polybióza. Dále už nepřijde nic. Polybióza zůstane věčná, jakmile ji jednou uvedeme v pohyb.

Naše syntetická výroba socialismu má dobré tovární naděje, kdežto o světové organizaci, o polybiózních misionářích se musí teprve mnoho a mnoho přemýšlet. Buď jak buď, polybióza si troufá zvítězit nad despotismem svou bezbranností a bezmeznou láskou. To není protismyslné, poněvadž přesně týmž způsobem zvítězilo i prvotní křesťanství a pozdější socialismus. Vždycky zvítězil duch věci, a nikdy vražedná zbraň. Polybióza pak má charakter takový, že předem vylučuje krvavé útoky nepřátel i krvavou obranu své rostoucí pozice. Nezabředáme do iluzí. Víme například, že nemůžeme učinit jeden jediný národ polybiotickým a vystavit jej na milost a nemilost národu autobiotickému.

Musíme rozložit buňky všude, aby již nikdy nešli slepí zástupové bezmyšlenkovitě za ideou diktátora.

To všecko je ovšem věcí budoucnosti, věcí našich následovníků, věcí příštích generací, neboť úkol je nesmírný.

Syntetického socialismu však dosáhneme prakticky bez námahy. Můžeme totiž mít za prokázáno už dnes, že pomocí odvaru z africké rostliny, nazývané prozatím M’ma, usadí se v člověku trvalé stopy prohloubeného soucítění, jehož intenzita může postačit na celý život a učiní každého lepším, než jak se narodil a vyvinul. Prozatím byla stanovena k základním pokusům doba devadesáti dnů. Podle úkazů, které budou pozorovány, upravíme další postup tak, aby směřoval k vytčenému cíli. Přesněji se o tom vyjádřit prozatím nelze.

Prozatím také běží o zušlechtění a prohloubení citů člověka pohlaví mužského. Všecky dosavadní zkušenosti s rostlinou M’ma týkají se pouze mužů. Pan John Stanton tvrdí, a já mu dávám za pravdu, že nikoli žena, nýbrž muž je zdrojem stálého světového neklidu. Žena, až na malé výjimky, pravidelně nezasahuje rušivě do míru. Pověsti o Amazonkách jsou jen pověstmi. Citové centrum ženy je zcela odlišné od centra mužova. Dokazuje to mateřství, které samo o sobě je onou vznešenou láskou samotnou. Pokusy s polybiózou žen můžeme tedy podnikat až v druhé řadě, ačkoli se rozhodně přimlouvám za to, aby k nim došlo.

Podotkl jsem už, že předsevzatý úkol je úžasný a nemůže být splněn jedinou generací. Je však třeba především nám, dnešním lidem, napnout všecky síly, našel-li se už jednou klíč, který tajemství otvírá. Není to nic většího než vynález atomové pumy. Je-li uran či něco jiného tak osudně radioaktivní, že připouští totální zkázu lidstva, nedivte se prosím, že Stvořitel svolil i k objevu něčeho kontra – že dal kvést rostlině M’ma tak dlouho, jak dlouho skrýval možnosti uranu, a že oboje prozradil světu téměř současně, aby zjednal potřebnou rovnováhu.

A nyní si laskavě poslechněte vylíčení mých dojmů z mé vlastní duobiózy, podvakrát prožité tak silně, že, odkázán sám na sebe, strachoval jsem se opakování potřetí. Když pan Stanton rozšířil možnost zjevu na kolektivum, pochopil jsem, že nemůže být žádného strachu, jde-li o kolektivum a nikoli o soukromé události s přirozeným – může-li se to tak říci – průběhem tragickým. Zcela pochopitelně je také polybióza spíše záležitostí kolektiva než jednotlivce, právě tak jako její přímý protiklad, atomová energie, jež by v rukou jednotlivce byla rovněž krajně nebezpečná. Nezúčastním-li se připravených pokusů jako objekt, je to proto, abych mohl účinky na vás nestranně porovnávat s vlastními zkušenostmi a vyvozovat z toho závěry pro další práci. Není zde prozatím jiného pozorovatele, který by tím vším nebyl zmaten. A světu nelze předložit věc dříve, dokud jí nezjednáme určitější obrysy. Můžete se pak stát, chcete-li, rovněž hlasateli polybiotického náboženství, učiteli a průkopníky. Potom se polybiózy ujme také vážná věda. Zatím jsou k dispozici jen mé paměti, jejichž význam snad se jednou stane historickým, přičemž bych si přál, aby moje jméno bylo zapomenuto.

Nuže, časně zrána prvního ledna roku devatenáct set čtyřicet pět…“

* * *

„Pane…,“ přihlásil se advokát doktor Kolar, když Tomáš Holbek skončil, „dovolte mi poznámku.“

Doktor Kolar, povstav, otočil svou židli opěradlem před sebe a položil se na ně oběma lokty.

„Čest vašim ušlechtilým záměrům,“ řekl posměšně. „Já vidím v jejich případném uskutečnění nebezpečnou změkčilost celého světa. To, co chcete prosadit, není ideál socialismu, nýbrž zřejmý úpadek zdatnosti. Zamýšlíte udělat ze zeměkoule jediný kulatý Kýč – s mazlavě rozbrečeným blátem na povrchu. Abych se o tom zmínil stručně: necouvám od pokusu, k němuž jsem se propůjčil, ale upřímně řečeno, nevěřím ve zdar vašich plánů vůbec, neboť je považuji za vyloženě utopistické, přes vaše vývody – a od vaší rostliny s exotickým jménem si slibuji jen trochu mozkového třeštění. Dejme tomu však, že vaše naděje jsou oprávněné. Odstraníte spory a války a dosáhnete toho, že muž bude ochotně ustupovat muži. Mluvil jste zatím jen o mužích, ano? Muž, který ustupuje, není muž. Pominul jste ženy. Jako advokát mohu dobře žít i ze sporů žen, a upozorňuji vás, že statisticky nesnášenlivost žen předčí nesnášenlivost mužů. To se netýká jen nejnovějších modelů dámských kloboučků. Ale dobrá, můžete pojmout do svého plánu i ženy, ukáže-li se, že po proměně všech mužů v hotové beránky tu zůstanou jen samé fúrie v sukních. Tím se především stane muž otrokem ženy, a jeden každý si tedy nechá od své ženy s křesťansky pokorným úsměvem i nařezat. ZŽny do toho rozhodně musíte pojmout.“

Advokát se tahal s posměšným výrazem za vousy.

„Nu dobrá, říkáte sám, že přivoláte i ženy. Ale abyste si nemyslil, že mluvím do větru nebo že dělám ubohý vtip. Než se muž ožení, musí si ženu získat. To je ten starý známý švindl, při němž vlastně žena loví muže sama. Dávejte pozor. Svým bohumilým, chemicky čistým, a proto nijak nechutnajícím socialismem odstraníte takzvanou soutěživost. Z mužů vymizí bojovnost, které je zapotřebí i jinde než ve válce, pane: ve sportu, v obchodu, v ucházení se o ženu… ve všem. Z mdlého spojení muže se ženou vznikne mdlé potomstvo. Z totálního nedostatku žárlivosti a z lhostejnosti k ženiným milencům – to je příklad – vznikne potomstvo všelijaké. Nechcete přece potřít zároveň pohlavní pud? Chcete-li, pánbůh dobrou noc! A ani nejoddanější vyznavačka polybiotického náboženství neomezí proto ještě své lidské vášně, poněvadž žena nemá zapotřebí erotické výbojnosti, nýbrž jen pokývne – a vámi předělaní muži bez ctižádosti a bez kohoutích hřebínků se ochotně a odevzdaně postaví před její ložnicí do řady. A tak to bude ve všem. Nevíte, že v neposlední řadě žene lidstvo do výše ctižádost? Každý zdravý závod se vaší zásluhou změní v dojemné dávání přednosti druhému. Rozšíříte-li řádně své ušlechtilé zásady, budou se muži popelit jako hloupá drůbež, budou zobat vařenou mrkev a všecko na světě zešediví. Lidé se budou hýbat jako nažraní kapři v blátě a všechen zájem o všecko vymizí. Pořídíte si turecký ráj s pisklavými tlustými eunuchy a nikoli ideální svět. Dobrák vedle dobráka budou připomínat molekuly absolutně čistého železa, které pro svou měkkost není k potřebě, ačkoli nikdy nezreziví, jako ten slavný sloup kdesi v Indii. To je jeho jediná přednost, ale bez užitku. Ve vašem supersocialismu si budou muži hrát s panenkami, umělec v něm ztratí tvůrčí energii, vynálezce položí za hlavu kdejakou plodnou myšlenku, obchodník nebude mít na skladě lepší zboží než jeho konkurent a každý jen bude hledět, aby miloval ostatní. Kdo ví, pane, nebude-li se pak naše raritní planeta točit ze zdvořilosti kolem měsíce! Až budou cukráři rozdávat se slzami v očích sladkosti zadarmo, až se banky rozdělí za dojemného posmrkávání svých ředitelů s lidmi o peníze, až se zkrátka lidé budou tak milovat, že z toho budou tiše a s radostí mřít… pak snad svého převratu budete litovat.“

* * *

„Konáme pokus,“ odpověděl Tomáš Holbek s nezměněnou tváří. „Nemůžeme tvrdit, že věci dopadnou tak, jak si představujeme my, ale nelze ani tvrdit, že bude tak, jak předkreslujete vy. Náš optimismus se mi zdá oprávněnější než váš pesimismus. Člověk se prokázaně rodí a dospívá s přemírou špatných sklonů ve své povaze. Výchovou se podaří část zlých sklonů v něm potlačit – někdy více, někdy méně – a podobně zdůraznit dobré stránky povahy. Jde nám tedy pouze a jedině o to, abychom zlé sklony lidské povahy potlačili docela. To neznamená, pane, že dokonale dobrý, milující a čestný člověk by odmítal nastoupit do sportovního ringu proti stejně ušlechtilému soupeři. Soutěživost ve sportu nemá charakter nepřátelství, to snad víte. Zušlechtěním člověka by sport naopak získal. Podobně obchodník bude mít proti vašemu přesvědčení na skladě tím lepší zboží ne proto, aby zničil svého konkurenta, nýbrž aby co nejlépe prospěl zákazníkům. Ani banky z falešného sentimentu nerozdělí své peníze, poněvadž by tím celek zničily, neboť jejich cítění a myšlení bude naprosto správné. Proto se mýlíte, a doufám, že svůj náhled brzy změníte. Považujte, prosím, tuto skupinu, k níž náležíte, za kolektivum v malém, za vybraný vzorek kolektiva. Pokus zůstává pokusem, avšak tento pokus nemůžeme provádět na morčatech. Být dobrým člověkem neznamená ani zdaleka být člověkem mdlým. Stalo-li by se však přes všecko očekávání, že z vás učiníme bezradný roj tvorů, nevrhneme samozřejmě zkázonosný jed na světový trh. Ujišťuji vás ovšem, že já sám jsem jednal v obou svých případech duobiózy energicky, tedy nikoli mdle. Byly to případy, jak jste slyšel, v nichž jsem pomoci nemohl. A doufám tedy, že jste svým názorem neovlivnil přítomné pány natolik, aby snad litovali svého rozhodnutí.“

„Dobrá,“ řekl doktor Kolar za napjatého ticha ostatních, „kdy začneme?“

„Zítra,“ odvětil Tomáš Holbek. „Děkuji vám, pánové.“

* * *

První dávka odvaru rostliny M’ma byla předložena následujícího rána po snídani, asi o deváté hodině, všem společně. Čestmír Landa naplnil z velké čajové konvice deset úzkých sklenek, zasazených v malých válcích z rytého stříbra. Válce nesly kolem dokola gotický nápis tohoto znění: „Gott straße England“.

Čestmír Landa posloužil za přítomnosti Tomáše Holbeka a za pečlivého dozoru Johna Millburryho Stantona. Když byl hotov, postavil konvici doprostřed stolu a zasedl k svému šálku. Pak neopomenul, právě tak jako všichni ostatní, do své sklenice zblízka nahlédnout a přičichnout. Nikdo neříkal nic, pouze nepokojný trafikant Hurt vyrazil podrážděné „Hm“.

„Do not festive,“ pravil John Stanton, „to není žádné slavnostní zahájení, to tady, co máte. Jeden u vás v noci delší spánek, jeden ne tak delší. Vy tady civilně. Snídaně buď English nebo not English. Potom pije každý jeho dávka. Yes. Lunch pro všecky o třináct hodin a večerní jídlo pro všecky dvacet hodin. Please. Drink.“

Zatleskal a sedl na svoje místo.

Nepilo se však hned, neboť nemělo-li být zahájení slavnostní, bylo alespoň významné. Hosté, hotovi s očicháváním, rozhlíželi se po sobě navzájem. Malíř Vincenc Stojík, patrně z rozpaků, tekutinu silně osladil cukrem.

Tomáš Holbek čekal trpělivě, Johnu Stantonovi poněkud neklidně svítily nápadné oči.

„Podle mého soudu,“ pravil konečně malý profesor Viták nervózně, „nemůže být celá takzvaná duobióza ničím jiným než vyzařováním elektrických vln z mozku.“ Odchrchlal. Poslouchali ho. Tedy pokračoval. „Nejnovějšími výzkumy se totiž zjistilo, že myšlení je elektrický proces. Myšlenky se šíří vlněním. Příslušný elektrický proud je ovšem velice slabý. Doktor Davis z Harvardské univerzity změřil napětí mozkové elektřiny nejdříve u koček. Shledal, že napětí činí asi jednu miliontinu voltu.“

„Nepředstavitelně málo,“ osmělil se redaktor Pánek.

„Tak jest. Doktor Davis zesílil různými přístroji napětí asi desetimilionkrát a zaznamenával změny diagramaticky na pohybujícím se papírovém pásu. Větší mozkové napětí dávalo silnější proud. Tady to máme, prosím, páni.“

„Co tady máme?“ vrtěl se redaktor Pánek.

„Máme tady… to jest… profesor Davis vidí budoucnost tohoto objevu v sestrojení zvláštního aparátu, který by speciálním zesilováním mozkového proudu umožnil myšlenkám působit i na větší vzdálenost, nejen tedy uvnitř myslícího mozku samotného. Šířící se myšlenkové vlnění pak by mohl popřípadě zachytit mozek jiného člověka. Takový přístroj by například učinil lidskou řeč docela zbytečnou. Čech by si beze všeho rozuměl s Číňanem, poněvadž to, čím se lidé až dosud dorozumívají, totiž řeč, je jen výrazovým tlumočníkem myšlenek. Jednou čínština, jednou čeština, páni. Asi tak jako jednou v písmě latinka, jednou hieroglyfy, jednou Morseova abeceda. S pomocí takového přístroje by například nikomu nevadila hluchota. Také by se každý ihned dověděl, co si o něm myslíte, k čemuž by postačilo, aby zapjal svůj přístroj a zachytil a zesílil si vaše myšlenky.“

„Velice blbé pro diplomaty!“ zachechtal se hrubě herec Zámora.

„Přístroj dosud není vynalezen,“ odvětil roztržitě profesor. „Očividně dochází zesílením mozkového proudu k jinému zjevu, než jak prorokuje doktor Davis… totiž k duobióze. Ale stejně všecko, co nám včera pan Holbek vyprávěl, můžeme si vysvětlit teorií elektromyšlení. Pan Holbek buď v sobě nosí zvlášť citlivé elektromyšlenkové detektory, které cizí vlnění přijímají, anebo celá jeho rodina, zejména tedy jeho zvěčnělá sestra a nenarozené dítě, vysílala zvlášť silné mozkové elektrovlnění, které zachytil.“

„Rád bych věděl,“ zahudroval jednonohý trafikant, „ačkoli tomu moc nerozumím, jaké může mít nenarozené dítě myšlenky. To jsou plácačky, vašnosti.“

„Ale nemluvte!“ přerušil ho redaktor Pánek.

„Něco může být,“ pravil omrzele profesor. „Pan Holbek například konstatoval, že jeho sestra již není naživu, jakmile nařídil svůj mozkový přijímač na její myšlenkovou vlnu. Stanice jeho sestry, abych se tak vyjádřil, byla už němá. Mohl tedy tvrdit, že jeho sestra již zemřela.“

„Ale jak ji potom našel?“ podotkl Václav Donek, jenž se od počátku tvářil velmi lehkomyslně.

Profesor Viták nakrčil čelo a mlčel. Odvar ve sklenicích chladl. Advokát doktor Kolar k odvaru opět přičichl.

„Zdá se, pánové, že teď to voní mnohem příjemněji,“ upozornil.

Deset nosů se ponořilo do šálků.

„Znamená-li vaše poznámka, aby se konečně začalo s pitím, jsem plně při tom,“ napřímil se hrabě Klinger se vznešenou přísností. „Kolik máme hodin?“ Vytáhl své zlaté remontérky s erbem.

„Tenhle váš orloj, pane hrabě,“ řekl Václav Donek vlídně, „mne nepřístojně dráždí.“

„Čím, pane?“

„Svým tvarem.“

„Je to ušlechtilý tvar.“

„Hlavně něco váží. Pro hodinky, pane hrabě, jsem ještě trestán nebyl. Přiznávám se, že ve mně roste jakási sportovní chuť.“

„Pane,“ řekl Otto Klinger, „přes silný nedostatek cti a potěšení, které v sobě chovám z našeho seznámení, vybízím vás k přípitku, doufaje, že tento zázračný nápoj vám vezme všecky zlodějské myšlenky.“

„Ha. Napravuje-li tento zázračný nápoj charaktery, hleďte, milý pane hrabě, abyste se i vy napil co nejdřív.“

Otto Klinger zbledl v obličeji, jinak pěkně růžovém, a ohlédl se po Tomáši Holbekovi. Tomáš seděl jako onen omšelý, tisíciletý balvan, k němuž ho přirovnávala sestra Eva. John M. Stanton byl teď rovněž jako z kamene, ale s pozornýma očima. Václav Donek měl obličej plný veselé impertinence.

„Neurážejte se, pane hrabě. Žertu jste asi vždycky rozuměl.“

„Ale nikoli žertu o své cti nebo o svých památečných hodinkách!“

„Prosím, není vyloučeno, že i já mluvím o vašem zlatém chronometru vážně. Krátce a dobře, připijme si podle vašeho přání. Já pro napravení svých špatností, vy proto, abyste byl spíše ochoten mi odpouštět.“

„To je jiná věc,“ pravil hrabě Klinger usmířeně, ale nepřipil, nýbrž postavil sklenku s nedotčeným obsahem zpět na stůl. Ještě ani nedokončil tento pohyb, když povstal advokát Kolar.

„Zdá se mi, panstvo, že příliš váháme začít. Máme snad strach? Prohlašuji za svou osobu, že sám strachu nemám, nýbrž se doslovně chvěju nedočkavostí prostudovat na sobě účinek tohoto nápoje a pak buď se pokorně sklonit před včerejšími vývody pana Holbeka, nebo se jim prostě vysmát. Nuže, na zdraví celého světa!“

„Počkat!“ vznesl se majestátně ze své židle herec Zámora, takže advokát, který již přiložil pohár k ústům, opět jej sklonil. „Mám za to, že je přece jen vhodné krátce konstatovat důležitost této chvíle, a má-li to někdo učinit, pak se k tomu bezesporu hodím já.“

V levici držel sklenku, pravicí se široce rozmáchl.

„Můžeme říci, vážení přátelé, že jsme stanuli na prahu nového, dokonalejšího světa…“

„A to máme čekat, až přestanete?“ přerušil ho hrubě jednonohý trafikant.

„Pokud jde o mne,“ vzchopil se hrabě Otto Klinger, „pil jsem vždycky, kdykoli jsem chtěl sám.“

Načež vyprázdnil svou sklenici do dna, zatímco Hugo Zámora, oněmělý rozhořčením, mával pravicí a z nádobky v levici mu vyšplíchlo. Ostatní pozorovali se zájmem hraběcí ohryzek a naslouchali jeho hlučnému polykání.

„Hotovo,“ pravil Otto Klinger, postaviv sklenku rázně na stůl. „Ještě jednu, pane správce.“

Černoch zavrtěl hlavou. Čestmír Landa se tedy nepohnul. Hrabě však svou žádost neopakoval. Usedl a řekl: „Fi donc!“

„Jaké to je?“ naklonil se k němu redaktor Pánek.

„Prospěšné, anebo k ničemu,“ odpověděl místo hraběte doktor Kolar. „Pijme!“

Všichni zvedli své sklenky.

„Od těch dob, pane hrabě,“ pravil Václav Donek, „co jste za poslední vypůjčené peníze koupil toho drahého koně a na místě ho zastřelil, jen abyste dokázal, že to můžete udělat, nepodařilo se vám ještě nikdy udržet v něčem prvenství tak ohromujícím způsobem jako dnes. Co mne se týče, zůstanu klidně poslední.“

„Na poslední místo také podle mého soudu patříte,“ odsekl přísně Otto Klinger, „a to ve všem.“

„Jeden přehání doprava a druhý doleva,“ zahučel jednonohý Hurt. „Lokneme si konečně z toho osvobozeného nádobí, lidičky?“

„Právě to činím,“ odvětil advokát Kolar.

Začli pít všichni téměř současně a do dna, ačkoli smlouva nezavazovala k vypití dávky najednou.

Patrně z přílišné horlivosti se doktor Kolar zahltil a začal prudce kašlat. Postavil sklenici a chytil se za prsa.

„Bijte ho někdo pěstí do zad,“ řekl pohodlně Václav Donek, odstaviv prázdnou nádobku.

„Huch!“ udělal advokát, „už je… huch… už je dobře. Promiňte, vážení. Huch!“

„Mrzí mě, že jsem nezůstal poslední,“ vzdychl zloděj Donek s působivou nenuceností. „Zato však první odcházím.“

Vstal a skutečně jako první vyšel z jídelny.

* * *

1.) Jak jste strávili dnešní dopoledne?

2.) Čeho se týkaly vaše myšlenky?

3.) Doznala vaše duševní nálada nějakých změn? A jakých?

4.) Pozorujete nějakou změnu svého fyzického stavu?

Osobité poznámky a pozorování uvítáme.

Zaneseno do křestních listů:

Čestmír Landa:

1.) Činnost: vaření a domácí práce.

2.) Myšlenky: probudily se živěji starosti, že nebude lze postačit úklid celého domu, otop, skleník, kuchaření apod. jedinému člověku tak, aby bylo všecko v dostatečném pořádku.

3.) Kromě menší mrzutosti z těchto myšlenek žádná zvláštní nebo dokonce podivná změna nálady.

4.) Cítí se poněkud unaven.

Osobitá poznámka: Úvahy nebo myšlenky na nepostačitelnou práci plynou spíše z dnešního zahájení léčby, ale jen pro zdůrazněnou skutečnost, že tento stav má potrvat celé tři měsíce. Čestmír Landa navrhuje, aby si hosté větrali, uklízeli a zatápěli sami palivem, které jim připraví, aby si sami nosili vodu do pokojů apod., aby nepožadovali zbytečných úsluh a co možná žili „víkendovým“ životem. Dále aby se mezi nimi hledali dobrovolníci, kteří by napomáhali provozu. Aby se pan Stanton pokusil vyřešit otázku prádla svých hostů, neboť zásoba většiny z nich naprosto nepostačí na tři měsíce.

Závěr: V Čestmíru Landovi vzniká pojem svědomitosti, jehož dosud nápadně postrádal. Poněvadž se však zároveň snaží zmenšit svou pracovní námahu, upozorňuje Tomáš Holbek na to, že jeho důkladnější přemýšlení ho vede částečně k bystřejšímu chytráctví. Je třeba vyčkat, zdali dalším účinkem nápoje se svědomitost zvýší a zdali se typicky chytrácký cynismus oslabí.

Profesor Viták:

1.) Činnost: strávil čas až do oběda ve svém pokoji, přemýšleje opět jednou o své obraně proti nařčení ze špatného chování za okupace. Měl celé půldne dojem, že vyřízení své záležitosti může očekávat s optimismem, neboť v mnoha bodech lze obvinění lehce vyvrátit. Ačkoli si byl jsoucnosti těchto bodů plně vědom, nedovedl si je pro jakousi únavu ujasnit ani seřadit a u oběda byl již rozhodnut ponechat to na později.

2.) Myšlenky: viz činnost. Zdálo se, že by chtěly být velmi živé, že jsou však zatíženy jakýmsi závažím, které jim znemožňuje pohyb.

3.) Nálada nezměněna.

4.) Změnu fyzického stavu lze hledat jedině v jakési únavě.

Osobitá poznámka: Očekával silný účinek nápoje, který však se podle jeho mínění nedostavil. Tělesnou únavu přičítá nápoji.

Závěr: Účinek slabý. Nápadná je únava, na niž si stěžoval i Č. Landa.

Redaktor Pánek:

1.) Činnost: bystrá procházka asi hodinu, pak odpočíval v jídelně.

2.) Myšlenky: pocítil, že se mu vnucují úvahy o zkaženosti světa. Byl jimi babsky pohnut, ale tento sentiment ho zaujal v životě již několikrát předtím.

3.) Chvilkovou změnu nálady „ze zkaženosti světa“ považuje za přechodnou a vzniklou pod vlivem včerejší přednášky T. H.

4.) Jako člověk uvyklý rychlým procházkám musí se divit, že tentokrát ho procházka mimořádně unavila. Přičítá to vlhkému a studenému počasí. Ani opravdu rychlou chůzí se nemohl zahřát a srdce se mu nerozbušilo.

Osobitá poznámka: Víření či nápadná proměna myšlenek ani nic podobného se nedostavilo. Vnucující se úvahy o zkaženosti světa nevykazovaly ani nejmenší náznak, že by ho snad činily lepším. Má dojem, že se v jeho nitru pokoušela pracovat sugesce.

Závěr: Nápadná zmínka o pomalém bití srdce i při zvýšené tělesné námaze a nemožnost „zahřátí“ naznačuje nebezpečí „příliš napjatého provazce“. Redaktoru Pánkovi se sníží příští dávka nápoje o jednu třetinu. Společný znak s předešlými: únava.

Jaromír Hurt:

1.) Činnost: bloudění po domě, hovor s ostatními, malá prohlídka okolí.

2.) Myšlenky: stále tytéž. Není na světě mnoho věcí, s nimiž by mohl být člověk spokojen.

3.) Změna v náladě žádná, nepovažuje-li se za změnu to, že se Jaromíru Hurtovi dnes nechtělo zlořečit. Na to byl jaksi líný.

4.) Fyzický stav: lenost. Rád celé dopoledne posedával. Postrádal dnes více svou levou nohu, ustřelenou v první světové válce.

Osobitá poznámka: „Bude to tady asi život pro psa.“

Závěr: Obzvláště slabý duševní účinek. Popis únavy termínem „líný“. Patrná silně odolná povaha, pokud jde o účinek nápoje.

Doktor Kolar:

1.) Činnost: úžasně se nudil. Nedělal nic.

2.) Myšlenky: zcela normální.

3.) Změna duševního stavu: naprosto žádná.

4.) Fyzický stav: dobrý. Únava žádná.

Osobitá poznámka: Neví, jak zde při té nudě vydrží.

Otázka: Měl byste v úmyslu porušit nebo vypovědět smlouvu?

Odpověď (rozhodná): Ne.

Závěr: Nápoj neúčinkoval ani v nejmenším. Doktor Kolar jej pil nejpomaleji ze všech, ale nikoli tak pomalu jako před časem Tomáš Holbek v bytě Johna Stantona.

Malíř V. Stojík:

1.) Činnost: hledání malířského motivu v okolí. (Pamatováno na zákaz nevzdalovat se více než na 1 km.)

2.) Myšlenky: na uměleckou práci, ale poněkud těžké.

3.) Duševní stav: Vincenc Stojík přiznává, že je mu po nápoji v hlavě „nějak divně“, nedovede však říci jak. Doufá, že po dalších dávkách se bude moci vyslovit určitěji. Tomáši Holbekovi připadá dnes Vincenc Stojík ještě pokornější a mírnější než předtím.

4.) Fyzický stav: pocit tělesné „těžkosti“, nikoli váhy nebo únavy. Nemocné nohy kladly dnes v kyčelních kloubech zvýšené obtíže při pohybu. Jinak se cítí docela zdráv.

Osobitá poznámka: V. S. se těší na svou duševní změnu. Má velkou náladu malovat, ale myslí, že žádný motiv na světě by ho dnes nezlákal. Tuší někde v neznámu zvláštní, dosud nepředstavitelný model k malování.

Závěr: Vincenc Stojík je silně senzitivní na rostlinu M´ma, aniž mu patrně škodí na zdraví. Výrazově může být asi nejlépe sledován ve svém oboru, v akademickém malířství. Pocit „těžkosti těla“ je přes jeho tvrzení rovněž jakousi únavou, jako u ostatních kromě dr. Kolara.

Emil Berg:

1.) Činnost: krátká zdravotní procházka s hrabětem Klingerem, pak odpočinek ve skleníku v příjemném teple.

2.) Myšlenky: ne zvláštní ani ne změněné.

3.) Duševní nálada: dosti bídná, horší než jindy.

4.) Fyzický stav: tělesná slabost, pocit zdržení rekonvalescence, dojem zhoršení oběhu krevního. Pozorována bledost obličeje.

Osobitá poznámka: „Mohu dostávat čaj v jiné nádobě než s tím německým nápisem?“ Zvláštní osobité pozorování: všiml si ztráty energie u hraběte Klingera.

Závěr: Působnost nápoje patrná fyzicky, duševně vůbec není patrná. Špatný účinek na srdce. (Krevní oběh.) Snížit dávku o čtvrtinu. Nevyhovět žádosti o výměnu nádoby. Slabost – rovná se únava.

Hugo Zámora:

1.) Činnost: herecké studium před zrcadlem v pokoji, snaha o napodobení všech účastníků pokusu.

2.) Myšlenky: studium se dařilo špatně. Myšlenky stály. Hugo Zámora si marně přivolával podoby, výrazy a charakteristiku ostatních. Dokonce se ani neupamatoval, že redaktor Pánek je menší postavy. Jiných myšlenek H. Z. neměl, ani je nepřivolával.

4.) Fyzický stav: „Je mi, jak bych odnesl na zádech fůru uhlí.“

Osobitá poznámka: H. Z. má podezření na jedovatou ingredienci v rostlině M’ma a žádá chemický rozbor. Ihned se uklidňuje, jakmile mu Tomáš Holbek nepravdivě sdělí, že chemický rozbor byl proveden a šťávy rostliny M´ma uznány za nezávadné. H. Z. se dotazuje po chemickém složení. Tomáš Holbek píše prstem na stůl smyšlené řetězové vzorce. (Profesor Viták se ušklíbá, ale mlčí.) Herec Zámora je spokojen. Tváří se, že rozumí.

Závěr: Konstatuje se duševní plochost Hugo Zámory. Bude zajímavé pozorovat jeho duševní změny. Pro svou únavu zvolil termín – tupost.

Hrabě Otto Klinger:

1.) Činnost: téměř celé půldne ve společnosti Emila Berga.

2.) Myšlenky: spíše vypozorováno než sděleno, že Otto Klinger ztratil po nápoji bystrost ducha. Snažil se E. Bergovi vyprávět něco ze svých vzpomínek, ale vypovídala mu paměť.

3.) To ho činilo podrážděným, pokud šlo o náladu.

4.) Fyzicky „se z nějakého důvodu plazili s Emilem Bergem jako šneci.“

Osobitá poznámka: „Jsem jako po ráně palicí, jinak nic.“

Závěr: Postřeh Emila Berga byl správný. Hrabě Otto Klinger opravdu budí dojem, že ztrácí energii, rovná se: únava, rovná se: tupost.

Václav Donek:

1.) Činnost: prohlídka domu se zřetelem na ubytování jednotlivců. Tajná návštěva Klingerova pokoje za účelem zjištění možnosti ukrást hraběti jeho památeční hodinky s vyrytým znakem. (Žádné napomenutí Tomáše Holbeka. Pouze slabé rozčilení hraběte Klingera, jenž u stolu klímá. Nevalný zájem ostatních o tento žert.)

2.) Myšlenky: bohaté, čilé, nové. Nápady. Podnikavost.

3.) Duševní stav: výborný, nikdy ne lepší.

4.) Fyzický stav: dtto.

Osobitá poznámka: Václav Donek je velmi se vším spokojen. Velmi se mu zde líbí a tak dále. Odvar je lahůdkou. Dotaz po únavě: naprosto žádná.

Závěr: Václav Donek je starý lhář, který se v tomto případě přemáhá. Únavu je mu vidět na očích. Cynický šibal a dareba. Pozor na něj!

Celkové pozorování:

Obecně účinek slabší, než se předpokládalo. Po duševní stránce sotva patrný. Společný zjev: únava. (S výjimkou doktora Kolara.) Tedy znatelné „napětí provazců“.

Na doporučení Tomáše Holbeka polední dávka nepodána.

* * *

Hrabě Otto Klinger u stolu usnul. Profesor Viták se zdvihl, prohlásiv, že ho přemáhá spánek a že se hodinu prospí. Všichni ostatní hosté se ihned rozhodli učinit totéž, kromě hraběte Klingera, který to již učinil, a kromě doktora Kolara, nevyjímajíc však Václava Donka.

„Někdo se ale musí ujmout toho nebožáka,“ pravil Václav Donek soucitně. „Náš nejvznešenější pán přece nebude spát s hlavou na tvrdém stole.“

„Ujmout?“ pohupoval se na špičkách doktor Kolar. „A že to musíte být zrovna vy, kamaráde?“

Václav Donek se zastavil v polovině cesty k hraběti.

„Nejsem tak ospalý jako ostatní,“ odvětil galantně. „Pět minut rád obětuji i svému nepříteli. Ručím vám za to, že ho přikryju až po bradu.“

„Jsem ještě méně ospalý než vy,“ prohlásil advokát, „dokonce nejsem ospalý vůbec. Dovolte tedy, abych panu hraběti pomohl do ložnice sám.“

„Beze všeho,“ uklonil se Václav Donek a strčil ruce do kapes. „Však se k jeho hodinkám stejně jednou dostanu.“

Odešli tedy všichni. John Millburry Stanton, zůstaven s Tomášem Holbekem o samotě, nespokojeně se vrtěl.

„Špatný začátek, mister Holbek,“ pravil anglicky.

Tomáš pokrčil rameny.

„Proč? Jejich myšlenkové otupení je zcela určitým příznakem. Fyzická malátnost má původ v oslabené činnosti srdeční. Jsou to jiní lidé než já. Na to pozor.“

John Stanton mávl rukou.

„Žádný pozor, mister Holbek. Černí mužové na Kongu byli rovněž malátní, když pili odvar, a nikdy jim to neuškodilo.“

„To rád slyším. Černí mužové na Kongu očekávali porod svých žen, tito mužové zde neočekávají nic. Uvědomíte-li si tento rozdíl, nemůžete být nespokojen.“

Deset hostů (i s Čestmírem Landou) spalo průměrně tři hodiny, nikdo z nich však ne více než tři a půl. Před večerem se ukázalo, že všichni si výborně odpočinuli. Po únavě nezbylo ani stopy. Byli svěžejší než doktor Kolar, jenž prý spal jen chvíli a napolo. Měli také větší chuť k jídlu než on. Nepozorovali, že by se byli nějak proměnili. Herec Zámora prohlásil, že pití odvaru se nikdo nemusí obávat, a hlučně požadoval svou dávku. Všichni byli dokonce v náladě mnohem lepší než včera, až na doktora Kolara, jenž si začal stěžovat na únavu teprve nyní.

Po večeři, když byl odvar podáván, díval se doktor Kolar po lesklé konvici mdlýma očima, které posléze zavřel jako hypnotizován jejím leskem. Když Čestmír Landa naléval do jeho sklenice, doktor Kolar už spal, skloněn v židli na stranu, ruce sepjaty na břiše a s ústy pootevřenými v lese svého plnovousu jako s malou jeskyňkou.

Půl hodiny po vypití dávky advokát ještě spal, dosud se nápoje nedotknuv. Na ostatních konstatoval Tomáš Holbek slabý úbytek živosti, nikoli však již únavu. Rozkaz, aby Čestmír Landa odnesl advokátův pohárek, musel být Čestmíru Landovi opakován.

Doktora Kolara odvedl polospícího do pokoje hrabě Klinger, opláceje mu tak polední laskavost. Přišel zpět s balíčkem karet v ruce.

„Zahrajeme si o vaše hodinky?“ třepal vlídně rukou Václav Donek.

„Máte-li u sebe něco stejně hodnotného, proč ne?“ odpověděl hrabě Klinger.

„Na světě bohužel není nic, co by se vašim remontérkám vyrovnalo,“ povzdechl Václav Donek.

„Mohl byste vsadit čest, kdybyste jakou měl,“ pravil Otto Klinger.

„Nelze, protože nemám. Ale vám by nezbylo rovněž nic, kdybyste své hodinky prohrál. Kromě šlechtické cti, ovšem.“

Večerní společenská zábava netrvala dlouho. Jako první se zvedl Emil Berg, brzy po něm malíř Stojík a redaktor Pánek. Václav Donek, vrhající štiplavé poznámky ke čtveřici hráčů karet, začal se nudit u láhve whisky, kterou si vyžádal, jelikož nedostával odpovědi. Otto Klinger, jenž měl jako partnery herce, trafikanta a profesora, brzy prohlásil, že hry je konec. Hráči nesouhlasili s jeho vysokými sázkami, zejména když je pokládal na stůl ve formě vlastnoručně psaných poukazů, pravděpodobně ničím nepodložených. Proti tomu protestoval zejména jednonohý trafikant, jenž rozuměl šlechtické hře prabídně, a přece vyhrával.

Společnost se podobala skupině lidí, kteří se náhodou sešli v zapadlém letovisku a za špatného počasí nouzově ubíjejí čas.

Příštího dne podal John Millburry Stanton tři pravidelné dávky, jak bylo určeno programem. Emil Berg a redaktor Pánek pili odvar ředěnější.

Když hosté večer souhlasně prozradili, že mají dojem, jako by jejich drobné starosti všemožného druhu nabývaly na důležitosti, navrhl John Millburry Stanton, aby od zítřka byly dávky zvýšeny na pět denně. Tomáš Holbek byl proti tomu.

Zasedli spolu v přízemním černochově pokoji, pozměněném téměř úplně na jakousi kancelář.

„Proč nejste spokojen?“ mračil se Tomáš. „Musíte přece pozorovat, že po rozbitém startu se věc slušně srovnává.“

„Mister Holbek – uvažujete-li účinek, jaký měla rostlina na vás…“

„Nelze to uvažovat,“ odtušil Tomáš. „Je to především otázkou vnímavosti a jemnosti citových tykadel, ať si profesor Viták žvaní o mozkové elektřině cokoli. Není to otázka inteligence a vzdělanosti, vzpomeňte si na to, co jste říkal o negrech v pralese. Tento lidský materiál můžete zpracovávat jen zvolna a opatrně.“

V příštích dnech se opět úkazy u jednotlivců nápadněji rozlišily. Nejdříve se dostavila všeobecná zamlklost, potom však se zřejmě proměnila v zamyšlenost nejrůznějšího stupně a každý patrně myslil na své, aniž o tom promluvil s ostatními.

„Jsem spokojen,“ prohlásil Tomáš Holbek, učiniv zápisy.

„Já ne,“ šklebil se John Stanton. „Nepodobá se to ani trochu tomu, co jsme si představovali.“

„Naopak. Řekl bych, že je to můj vlastní případ, jenomže mnohokrát zpomalený. Trval-li tento stav u mne několik minut nebo dokonce vteřin, trvá u nich několik dní, to je všecko.“

Pak – mohlo-li se to nazvat závodem – utrhli se malíř Stojík a redaktor Pánek ostatním a pádili napřed.

U kulhavého malíře se to projevilo tak, že začal mluvit o malichernosti svých uměleckých snah.

„I kdybych ze sebe vydal všecko, čeho jsem schopen,“ stěžoval si Tomáši Holbekovi, „bude to jen kapka do moře, a kdybych se i do atomů rozdal, nedostane se na všecku bídu tohoto světa.“

„Ovšem,“ přisvědčil Tomáš záměrně, aby ho přinutil k dalšímu vyjádření. „Není člověka, který by dovedl potřít všecku bídu světa.“

„Že není? Ale bude! Stanu se takovým člověkem. Má myšlenka naroste a pak už nebude ani lidská, nýbrž doslovně božská. Nikoli jen obrazně božská. Skutečně božská. A jedním jediným skutkem, pod nímž zůstanu třeba k smrti vysílen ležet, přikryju bídu světa.“ „Jaký to bude skutek?“

„Bude to možná koncentrovaná krása,“ odvětil malíř po dobré rozvaze. „Hledám ještě lásku, která by ji rozžhavila.“

Redaktor Pánek se rozřečnil u oběda přímo o socialismu. „Zdá se mi,“ rozkládal, „že vidím člověka se strašlivými pěstmi, jako hory, ale ten člověk pěstmi jenom hrozí, nebije. To je síla socialismu.“ Ani redaktor Pánek však nebyl ještě hotov se svou představou. Teprve k ní spěl. Přitom už mu slzy stoupaly do očí.

„Neměňte nic na svém postupu,“ pravil Tomáš černochovi. „Metoda se mi zdá dobrá. Plánovali jsme šťastně. Účinky se dostavují zvolna, ale jistě. Myslím, že potrvá asi měsíc, než všecko vynikne markantněji.“

„Neznáme ani jiskřičku z myšlenek většiny,“ zlobil se černoch. „Jako by nám to dělali schválně!“

„Trpělivost. Vaše M’ma rozhlodá jejich skořápku a city pak se provalí najednou. Musíte vyčkat, dokud se vaši hosté docela nezbaví okovů materialismu. Dokud nepřekonají množství překážek, nahromaděných civilizací a ustálenými zásadami a zpevněných životním názorem.“

Kromě Stojíka a Pánka zůstávali hosté Johna Millburryho Stantona zamlklí a zamyšlení. Václava Donka to dráždilo k zlomyslnostem, které se již velmi málo podobaly žertování.

„Vy budete natahovat své pitomé hodinky tak dlouho,“ řekl jednou hraběti, „až je polámete. Ale upozorňuji vás, že je mi to jedno, já mám zájem pouze o zlato, strojek může jít k čertu, i kdyby měl kilometr dlouhé kyvadlo.“

Otto Klinger již málokdy odpověděl.

Zaujati svými myšlenkami, které neprozrazovali, ztráceli hosté Johna Stantona zdánlivě vůli a chuť k životu. Chovali se lhostejně. Uposlechli nejpodivnějších příkazů patrně jen proto, aby měli klid – jako by se nechtěli hádat.

Kdyby to bývalo bylo evidentním zatemněním smyslů, býval by Tomáš Holbek vážně znepokojen, neboť jeho ledová lhostejnost k lidem nikdy neznamenala, že by jim chtěl záměrně škodit. Stantonova skupina však zůstávala jinak normální. Byli to prostě lidé s vahou těžkého přemítání v mozku, někdy roztržití, někdy s jasnějšími chvilkami. Fyzicky prospívali dobře, ani dvěma nejchoulostivějším, Bergovi a Pánkovi, nápoj už neškodil. Mohli dostávat normální dávky.

„Kdy učiníme přestávku k zjištění trvalosti stop?“ otázal se Tomáš Holbek.

„Neučiníme žádnou přestávku,“ odřekl černoch netrpělivě. „Nikam jsme se ještě nedostali.“

„Doporučoval bych to,“ pravil Tomáš chladně, „abychom se přesvědčili, nehrozí-li jim vážná duševní porucha.“

„Jistější to bude až po čase.“

John Millburry Stanton se již neusmíval tak zdvořile jako před časem, ani na Tomáše. Netrpělivost a obavy z nezdaru ho činily k jeho stádečku někdy až nevlídným. Tomáš mu to posléze chladně vytkl. John Stanton mlčel a pomrkával.

„Berete to energicky sám do rukou,“ pravil Tomáš. „Doufám tedy, že vám nebude vadit, podívám-li se do Prahy. Potřebuji si tam leccos vyřídit.“

„Vy utíkáte, mister Holbek?“

„Ne. Vrátím se.“

„Vezměte si tedy můj džíp.“ John Stanton ukázal zuby v obvyklém úsměvu. „A nezapomeňte na pistoli. Zlobíte se na mne?“

„Ne.“

„Budu zatím pokračovat jako dosud,“ řekl černoch smířlivě, všeho nechav a doprovázeje Tomáše k automobilu.

„Ovšem.“

Tomáš pak odjel, ani se neohlédnuv. Viděl nedaleko domu někoho, snad Emila Berga, ale Emil Berg si ho nevšímal. Šel někam se svěšenou hlavou, opíraje se o hůl.

Deset duší na Ztracence bloudilo na okraji nekonečné hloubky a váhalo se do ní ponořit.

* * *

Džíp se v polovině cesty tvrdošíjně zastavil, a to se již tmělo. Tomáš prohlédl motor. Pro běžné a polozapomenuté zkušenosti amatéra byl stroj příliš složitý. Nenaskočil ani po hodinové námaze.

Tomáš se vztyčil, narovnal se v bocích. Na všecky strany bylo pusto. Jistě s tím vynálezem zacházel špatně. Opustit vůz nechtěl. Stačilo by možná jediné hmátnutí někoho, kdo tomu rozumí, a pan John Stanton by chodil pěšky.

Potemnělá silnice se vpichovala napřed i vzadu do hustě zešeřelých dálek strnulých zimou. Odněkud z nebe šlo slabé sinalé světlo, závojovitě rozptýlené vysokou mlžnou vrstvou. Činilo chlad nad širou krajinou skoro viditelným. Na chlumech stála temná zježená srst. Živé kamenělo. K otevřené zemi prosakoval mráz; očekávala ztišena jeho dotek jako dotek obrovského, hustého a ostrého drátěného kartáče, který tíhou lehne a probije ji miliardami jehlovitých hrotů, stále hlouběji vnikajících.

V tom všem bylo smutně klidno. Nevlídnost kolem sebe však Tomáš neznamenal. Cítil jen ze všech stran podtlakové ohrožení živočišného tepla, jež by se tedy mělo rozptýlit po nekonečném prostoru. K tomu byla předpokladem opuštěnost. Tomáš měl plný pocit fyzické opuštěnosti, podmračeně obcházeje stávkující vozidlo. Neměl však pocit opuštěnosti duševní, která ho obklopovala na Ztracence. Svět mimo Ztracenku působil jiným, zdravějším dojmem i za těchto mrzutých okolností. Tam, kam černochův džíp odmítl Tomáše dopravit, byla možná naděje na ještě větší zmírnění pocitu neutěšeného samotářství.

Ale trčelo se tady.

* * *

Záchrana přišla v poslední chvíli, když už se zdálo nezbytným nechat vůz přece jen stát a dojít někam pro pomoc. Povoz tažený párem koní vzal džíp do vleku a dopravil jej na vrchol kopce, kde ušpiněný Tomáš zkusil ještě jednou štěstí. Jízdou z vrchu se zapjatým motorem se válce vypláchly a motor opět živě zahučel, jako by byl jen na chvíli tvrdě usnul.

Okrajová světla Prahy spatřil Tomáš krátce po půlnoci.

* * *

Tomáš zavezl džíp do hotelové garáže. Tam se také podle možnosti zbavil největší špíny. Domů se dostal až po jedné hodině.

Dana Lykasová měla ještě světlo. U bratříka Jana byla tma.

Tomáš vstupoval se zvláštním, zlidštělým dojmem. Teď si teprve plně ujasnil, že Stantonova Ztracenka je jakýmsi mechanizovaným záhrobím. Nucená zastávka na silnici poučila o rozdílu atmosfér. Rostlina M’ma na Ztracence nevydávala žádnou vůni, a přece tam bylo nahnilo. Páchlo to snad všude napadané listí? Zima v srdci kraje byla mnohem čistší. A zde, doma…

Byla-li Ztracenka přes své vznešené poslání záhrobím, bylo Tomášovo obydlí hrobkou, nepietně osvětlenou šikmým pruhem neživého světla, propadajícího se do předsíně zasklenými dveřmi kuchyně. Proč to tak připadalo? Tomáš neviděl nikde žádný pohyb. Přistoupil k Daniným dveřím a zaklepal. Nedostal odpověď.

Otevřel. Dana Lykasová seděla u stolu s hlavou na loktech. Spala. Přes paži jí přepadaly sytě kaštanové vlasy.

Tiše ji zavolal. Probudila se ihned, pohlédla na něho zmateně, jako raněná.

„Tome…?“ vydechla lehce, odhrnujíc si vlasy. „Přijel jste?“

„Právě teď,“ pokývl. „Proč jste tak dlouho vzhůru?“

„Nebyla jsem přece vzhůru, vždyť jsem usnula.“

Podnikla slabý pokus o úsměv.

„Nač jste čekala?“

Dana se schoulila chladem, který Tomáš sám zatím necítil.

„Jenda má horečku. Myslila jsem…“

„Je zase nemocen?“

„Zase nemocen?“ řekla Dana smutně. „Není vůbec zdráv, lépe řečeno. Posaďte se, povím vám to, bude dobře, když mě vyslechnete. Večeřel jste?“

„Ano,“ zalhal, „buďte bez starosti. Potřebuji se spíše umýt.“

„Uvařím zatím trochu kávy.“

„To ano. Děkuji.“

Než se vrátil z koupelny, byla káva připravena. Dana měla na sobě přes šaty dlouhý teplý župan.

„Jenda spí,“ řekla. „Nepouštěl jste příliš hlučně vodu?“

„Ne.“

Všecko zde bylo opleteno tísní. Tomášovo obočí zůstávalo staženo. V porovnání s rozmáchlými starostmi na Ztracence smrskávaly se zdejší starosti na trapné, úzké soukromí. Nešťastná díra v činžáku, jako vřed.

„Je u něho Zdenka Petanová?“

„Není,“ řekla Dana. „Odjela do Terezína.“

„Co tam?“

„V Terezíně umučili jejího manžela.“

„Stará se tedy o dva? O mrtvého a o živého?“

„Ne,“ řekla Dana klidně se záporným pohybem hlavy, „o žádného z nich. Jde jí o dvacet tisíc náhrady, na které prý má ke své penzi právo. Před Jendou také nemluvila o svém nebožtíku muži tesklivě. Pouze energicky.“

„A před vámi?“

„Stejně. Není v ní smutku, myslím, ani nenávisti k těm, kteří ji učinili vdovou. Nechci jí ubližovat. Je to žena s výjimečně silným vědomím toho, že žije. Zbytečně nechce ztratit nic, co jí život může dát. Přinejmenším je se svým vdovstvím smířena. Možná že je dokonce ráda své volnosti a svému zajištění. Je snad spokojena, že to s ní dopadlo takhle. Není-li u ní stesku, může to být jedna z nejšťastnějších bytostí dneška.“

„Zvířátko?“

„Pokouší se jím nebýt. Možná také, že jím není. Čte literaturu a s Jendou vedou často debaty. O umění. O politice. Politické přesvědčení Zdenky Petanové plyne jen a jen z péče o vlastní užitek. To jí ani nelze zazlívat.“

Tomáš potřásl hlavou.

„Důkladně jste ji prostudovala,“ řekl. Natáhl unavené nohy. Zřejmě si liboval v požitku z černé kávy. Požádav o dovolení, zapálil si cigaretu. Modrým dýmem pak prohlédaly jeho šedě akvamarínové oči, jako by o fyzickém požitku pranic nevěděly.

„Považovala jsem za nutné všímat si jí co nejvíc,“ řekla Dana. „Bojím se, abych ji nepovažovala přímo za požitkářku, poněvadž Jenda se snaží ve všem jí vyhovět a nemá na to dosti sil.“

„Chová se k němu bezohledně?“

„Naopak. Někdy dokonce s ohledy až nápadnými, ale on je odmítá a ona s tím možná počítá.“

„Rafinovanost?“

„Neřekla bych. Není zlá ani špatná. Má jen povahu, která je bohužel pro Jendu silně nevhodná.“ Dana učinila maličkou pauzu. „Povezeme Jendu zítra do nemocnice.“

Tomáš potrhl hlavou. Zdálo se, že plný zájem se v něm teprve nyní probudil.

„Je k tomu vážný důvod?“

„Zatím ne. Tomu právě chceme předejít. Ve vinohradské nemocnici mám známého lékaře – ještě z těch nešťastných dob…“

„Na které tak nerada vzpomínáte?“

„Ano, ale je přece jen dobré se rozpomenout. Jde o přímluvu, aby při nedostatku místa si tam Jendu nějaký den ponechali na pozorování. Praktický lékař nerozeznal celkem nic. Měli jsme jich tu už několik. Hádali většinou na zánět nervů. Ale klinické pozorování doporučovali všichni.“

Tomáš mlčel.

„Jenda, Tome, je divný člověk. Nevěří lékařům. Má nějaký starší snímek plic; žádný povážlivý nález, pouze trochu zkřivenou páteř a prý slabší srdce. Tvrdí neustále, že je to přechozená chřipka, zanedbaný zánět pohrudnice či co, a že se z toho na jaře určitě dostane.“

„Musí se nechat prohlédnout,“ pravil Tomáš zamračeně.

V očích Dany Lykasové viděl únavu. Ale na rtech měla ten svůj vše odpouštějící, obětavý úsměv. Klidnou rukou dolila Tomášovi kávu.

„Jaké má Jenda vlastně obtíže, Dano?“

„Obtíže? Asi větší, než přiznává. K ránu trpívá silnými horečkami, převléká si noční prádlo až třikrát za sebou, koupá se v potu… za dne je mu stále zima… Dva dny zůstane doma, pak zase chodí do kanceláře, ale vydrží to nejvýš tři dny. Plouží se pomalu jako stín.“

„Dnes byl v kanceláři?“

„Dnes ano. Včera ráno vstal s oteklýma a červenýma nohama, nemohl se na ně postavit, dávala jsem mu obklady – vypadalo to jako nádory… polekala jsem se hodně…“

Tomáš semknul rty.

„Čím dál tím líp,“ pokývl. „Tohle ho přimělo k návštěvě nemocnice?“

„Ne, Tome. Polekala jsem se já, on se jen zvědavě čertil, co to může být. Měl-li strach, nepřiznal se k němu. Je už takový. Ostatně nádory do večera skoro úplně zmizely. Pokud jde o nemocnici, přemluvila jsem Zdenku, aby vydávala návrh za svůj. Mne by byl Jenda neposlechl. Zdenka sem ráno kolem deváté přijde a dopravíme Jendu společně.“

„Dovezu vás tam,“ pravil Tomáš rázně, „mám s sebou automobil. Teď byste mohla jít konečně spát.“

Vstal a pohlédl jí shora do zdvižených očí.

„Musím se divit vaší trpělivosti,“ podotkl lehce. „Dobrou noc.“

Na cestě ke dveřím se náhle zastavil. Přes dvojí zeď bylo slyšet duté, vytrvalé kašlání.

Tomáš čekal, až ten nepříjemný, zlověstně nemocný zvuk ustane. Ale zvuk trval nepřetržitě několik minut. Byl příšerně vytrvalý. Byl jako z hrobky.

„To je noc co noc,“ řekla Dana smutně, „a už dlouho. Zdenka s Jendou spala na jednom lůžku. Nikdy jí to asi nevadilo. Vidíte, Tome. Svým způsobem je obětavá.“

„Neslyšel jsem nikdy nic,“ řekl Tomáš potemněle.

„K vám do pokoje to nedolehne.“

Odmlčeli se.

„Dano – co si myslíte o tom kašli?“

Jedva Tomáš promluvil, hrobový kašel začal znovu. Zněl jako hluboké chraplavé štěkání. Zdi je tlumily jako smuteční závoje.

„Jenda říká, že mu kašel nevadí, nenamáhá ho. Přejde to prý samo sebou, až bude teplo.“

„Teplo! Nepřipouští si žádnou nebezpečnou představu?“

„Je sám k sobě skoro bezohledný. Zůstává na lůžku, jen když opravdu musí.“

„Ale kdo je k čertu víc povinen pečovat o jeho zdraví než on sám?“

Dana se podívala tak divně, že odvrátil zrak.

Dutý kašel zněl a zněl. Trapně fádní, opakovaný, znepokojující, příšerně vytrvalý. Neodlehčoval. Trápil.

Tomáš vyšel do předsíně. Tentokrát se lilo světlo, cezené mačkaným sklem, i z dveří bratříkova pokoje.

Bratřík Jan poloseděl na lůžku, nepořádně zváleném. Zatím nekašlal. Chvějící se rukou kapal z lahvičky na lžičku nějaký lék.

„Pozdrav tě Bůh, bratříku,“ pravil cizím hlasem. Přátelsky a dosti vesele, dokonce s úsměvem.

Hlas bratříka Jana rozhodně ztratil na sytosti od chvíle, kdy jej Tomáš slyšel naposled. A bratřík Jan sám vypadal staře a utrápeně. Maska účasti s přítomnou chvílí byla jen maskou.

Pod ní se rozlévala chorobná únava. Byl rozdíl mezi únavou bratříka Jana a únavou hostů na Ztracence. Toto zde byla únava z nemoci.

Tomáš spatřil dvoje pyžama, rozložená na židlích. Bratřík Jan je patrně před chvílí svlékl. Nyní měl na sobě čistou bílou noční košili a přes ni svetr.

„Co je s tebou, Jendo? Proč tak hloupě kašleš?“

„Mám kašlat chytře? To nic není, nevadí mi to.“

„Kašleš prý noc co noc.“

„Jen k ránu. Povídám, že to nic není.“ Rozkašlal se znovu, ale brzy přestal. „Ty horečky jsou horší,“ ztěžka domluvil.

„Máš při kašli bolesti?“

„Ani trošku, vždyť ti povídám, že je to z nachlazení. Jdi spát, bratříku, prosím tě. Kde se teď pořád touláš?“

Tomáš neřekl.

„Jedete zítra do nemocnice?“

„Ženské chtějí, abych jel.“

„To je správné. Jaký je tohle lék?“

„Něco pro spaní,“ odpověděl bratřík, ale již poslední slabiku udusil v novém záchvatu urputného, dutého kašle. Námahou se krvavě rozhořel v obličeji.

Tomáš netrpělivě vyčkal uklidnění. Pak založil ruce na prsou.

„O tomhle říkáš, že ti to nevadí?“ zeptal se vážně.

„Ne,“ dokašlával bratřík, „to je hloupost. Nevšímej si toho.“

Ani se nerozloučili. Tomáš odešel jen tak – beze všeho – ale pomalu. Zvolna za sebou přitahoval dveře.

Dana stála s oddaně vyčkávavým pohledem v předsíni. Tomáš se jí krátce podíval do očí. Neřekl nic. Jen potřásl hlavou.

Na lůžku ho pak zasáhla rozměklým křídlem sentimentalita. Cítil ji tak živě, že se po ní rozehnal oběma rukama. Plíživá příšera – pomyslil si rozhořčeně. Jako vždycky se ubránil. Ale někde v jeho pokoji přece jen usedla a trpělivě, smutně čekala. Tomáš ještě dvakrát zdvihl hlavu z podušky, zachycuje sluchem oslabený zvuk bratříkova kašle. Přece jen to sem doléhalo, jak by ne… Zvuk skákal při zemi a protahoval se trhavě zdmi… zrovna jako nějaké miniaturní strašidlo.

Potom – snad bratřík Jan ještě kašlal, snad už ne – Tomáš tvrdě usnul.

Probudil se přesně v osm. Nikde neviděl tu plíživou příšeru, ten ubrečený sentiment, který se dal v noci na tichý ústup.

Bratřík Jan byl v koupelně. Tomáš na něho zaklepal, vyžádal si k němu vstup. Viděl ho pak nahého a promodralého zimou, ačkoli v koupelně bylo teplo.

Bratříkova vyzáblost byla ještě příšernější než jeho noční kašel. Kotníky nohou měl zrudlé a maličko naběhlé.

„Počkejte na mne,“ řekl Tomáš, „dojdu pro vůz.“

„Jaký vůz, bratříku?“

„Patří jednomu známému,“ vymluvil se Tomáš.

Než se s džípem vrátil, uplynula devátá. Zdenka Petanová se dosud neobjevila.

„Nebudeme na ni čekat,“ rozhodl Tomáš.

„Ale počkejte alespoň na mne,“ odvětil podrážděně bratřík a zašel do svého pokoje. Podle všeho pak úmyslně prodlužoval dobu, potřebnou k tomu, aby se vypravil.

Dana Lykasová byla připravena již dávno.

„Kašel že mu nevadí?“ pochybovala. „Byla jsem s ním, když sháněl nová elektrická kamínka. Záchvat ho přepadl na ulici, musel se opřít. Bylo mu až mdlo. Píchalo ho v boku. Lidé se ohlíželi.“

Tomáš pokrčil rameny.

Po desáté hodině bylo již opravdu nerozumné, aby se na Zdenku Petanovou ještě čekalo.

„Nedostala se asi zpátky včas,“ mínil bratřík. „Vyrazíme?“ Neměl ani trochu chuti vyrazit. Tomáš se pokoušel chápat jeho náladu. Neřekl nic.

Dana Lykasová vzadu na sedadle se chovala tak, že na ni oba téměř zapomněli.

„Poslyš,“ řekl Tomáš, když už jeli. „Musím s tím ven. Je to mé přesvědčení a mám na mysli tvůj prospěch.“

„Nu tak co?“

„Pusť tu svou ženskou k vodě.“

„Koho?“

„Zdenku.“

„A proč?“

„Zase se nezlob. Vedeš s ní život, který tě ničí.“

„Kdopak ti žaloval?“

Dana vzadu mlčela jako pěna.

„Vidím to sám.“

„Vidíš starého čerta, bratříku, protože jsi pořád pryč. Zdenku nech stranou, dělá, co může, bez ní bych byl na tom ještě hůř. Jednou se náhodou taky nachladíš, a budeš na tom zrovna tak. A nechceš-li přestat, zastav a já vylezu. Dojdu si sám, kam budu chtít.“

„Dobře. Zabal se. Fouká to.“

Mlčeli pak až k nemocnici. Ale i tam ještě prostupoval Jana Holbeka zbytek podráždění.

Danin známý jim vyšel ochotně vstříc. Ujal se bratříka a odvedl ho. Tomáš stiskal rty. Jestliže bratřík Jan vycházel z domova přihrben a roztřesený chladem, snažil se nyní jít zpříma, statečně a zdravě.

„Jaký je to člověk!“ řekla Dana smutně, pohlížejíc za ním ještě chvíli potom, co zmizel z dohledu.

Za půl hodiny se lékař vrátil. Byl sám. Usmíval se na dálku. „Přichystali jsme mu na interně lůžko. Podle všeho v něm řádí nějaká sepse, budeme tedy hledat ložisko nebo vstupní branku. Má například v nepořádku zuby. A mandle prý mu vyoperovali už jako dítěti.“

„Vím o tom,“ přisvědčil Tomáš.

„Také tamtudy může sepse vstupovat. Nikdy předtím prý nebyl vážně nemocen…“

„Pamatuji se,“ podotkl Tomáš útočně, „že ve svých patnácti letech onemocněl dodnes nevysvětleným zánětem všech kloubů. Ležel skoro půl roku.“

„Doma?“

„Doma.“

„Na to tedy asi zapomněl,“ potřásl lékař hlavou. „Buďte bez starosti, řeknu to tam. Rozumějte, pane Holbeku: váš bratr nechce být nemocen.“

„Ale všelijakým zapíráním a hrou na zdravého nemoc nezažene.“

„Ovšemže ne. Docela bez výhrad mu to však za zlé nemějte. Někdy je zrovna dobře považovat se za zdravější, než jsme. Silná vůle a víra zdatně napomáhají. On snad ovšem jen klame sám sebe. Rozhodně není hypochondr. Můžete se připravit na to, že u nás zůstane asi týden. Doufám, že mu přesně řekneme, oč běží, a podle toho se zařídí léčení.“

Když odjížděli, aniž zatím bratříka spatřili, Tomáš Daně krátce poděkoval.

„Nechte toho, Tome,“ odvětila. „Musíme ještě jednou zpátky. Vypravit ho na ten týden.“

Tomáš, jenž si měl obstarat v městě několik záležitostí, poznal, že se s návratem na Ztracenku zdrží. Na tom nezáleželo. Příliš se tam stejně netěšil. Ale co ho mohlo vábit zde, v Praze? Putoval sem nebo tam jen za tím, co sám sobě prohlásil za povinnost. Bez radosti. Již dlouho žil bez radosti. Ohlížely se po něm jen smutky, sunoucí se panoptikálně kolem.

Pomohl snést věci, které Dana bystře přichystala, a rozjeli se pak znovu do nemocnice. Trvalo chvíli, než se na nově přijatého pacienta doptali. Bylo jim podezřelé, že o něm nikdo nechtěl vědět. Konečně Tomáš skoro hrubě dopadl sekundáře, který to měl přímo na starosti.

„Jan Holbek?“ dostali pak odpověď. „Šel pryč. Vyjádřil se, že tu nezůstane.“

„Měl zůstat sedm dní na pozorování,“ podotkl Tomáš.

„Já vím, ale my v takovém případě nikoho nezdržujeme násilím. Vzali jsme mu rentgenový snímek chrupu. Dál jsme se s ním nedostali. Pro snímek prý si přijde.“

Tomáš pozdravil a pokynul Daně. Šli. Nepromluvili.

Bratřík Jan byl doma.

Čekal na ně. Stál mezi dveřmi zpříma. Nevypadal v té chvíli jako nemocný… až na zarážející bledost a vyzáblost. Odpor k nemocnici ho stavěl pevněji na nohy. Jak dobře je člověku, nemusí-li na nemocnici ani ve snu pomyslit!

„Dejte pokoj,“ pravil rozšafně, „nejsou tam o nic chytřejší než ti, co mě prohledávali ze všech stran doma. Nic dobrého se mnou neudělali. Vyslovená bezradnost.“

„To je dětinství,“ řekl zamračený Tomáš. „Nejde o správkárnu, která vyměňuje šroubky. Jde o nemocnici. Zbůhdarma obtěžovala Dana sebe i své známé a já jsem jel čtyřikrát sem a tam zbytečně jako blázen.“

„Mohl sis to klidně nechat, bratříku, o nic jsem se tě neprosil. To bys ani nebyl ty, abys hned něco nevyčítal.“

Tomáš skousl rty.

Rozvažoval. Má vyzvat bratříka Jana, nešťastného hrdinu, aby se přiznal ke strachu před ortelem vyřazených – třeba jen na čas? V jakém druhu boje proti své nemoci vlastně vidí větší odvahu? Kéž by byl hypochondrem! Ten lékař tam neměl pravdu.

Tato silná vůle nepomůže. A ta nesmyslná věta, že Tomáš něco vyčítá – ta je jen štítem, v zoufalém spěchu zdviženým proti útoku na základy osobnosti, nedotknutelné, i když chybující.

„Pojď na chvíli ke mně, Jendo,“ řekl Tomáš.

Bratřík Jan uposlechl, ale nesetrval u Tomáše dlouho. Dana zaslechla až v kuchyni prudké hlasy. Pak práskly dveře a bylo ticho. S úzkostí čekala.

Tomáš se objevil.

„Odjíždím, Dano,“ pravil klidně. „Nemohu říci, kdy se vrátím.“

„A Jenda?“ vydechla bolestně.

Neodpověděl. Po chvíli dole džíp zavrčel a Tomáš byl pryč.

* * *

Dana Lykasová tušila, kam asi Tomáš zajede, než opustí Prahu. Promluvila krátce s Janem Holbekem, roztřeseným a rozčileně přecházejícím, pak seběhla dolů k telefonu.

Dostala s Tomášem spojení, zavolali jí ho k aparátu. Právě se chystal k odchodu.

„Tome – neodjíždějte ještě. Vraťte se. Musíte Jendu přemluvit, ne se s ním hádat.“

„Každé, i nejmírnější přemlouvání se zvrhne v hádku,“ odpověděl Tomáš ihned, rezolutně.

„Mýlíte se. On nesnáší způsob, jakým s ním jednáte – i když máte pravdu. Nesmíte s ním jednat svrchu. Nesvedl byste mluvit s ním jako rovný s rovným?“

„Neočekával jsem, že budete něco vytýkat mně, Dano.“

„A přece, Tome! Neříkejte, že mi nerozumíte.“

„Nerozumíte spíše vy nám, Dano. Nevynáším se nad Jendu, není to pravda. Vynáší si mě on sám. Nebylo by nic platné, ani kdybych s ním mluvil jako anděl, chci-li něco jiného než on. Prostě s ním nemohu mluvit o jeho záležitostech. Řeknu-li mu já totéž, co řekne Zdenka Petanová, není to ani trochu totéž.“

„Ale ona zde dneska není, a…“

„Zaspala,“ poznamenal Tomáš zle. „I tohle mám napravovat?“

„Musíme Jendu přesvědčit, že v nemocnici…“

„Ujměte se toho tedy sama.“

„Počkejte, Tome, prosím vás. Zajeďte ještě domů. Já vám pomohu. Vyložíme mu společně, že je nutné, aby v nemocnici zůstal. Má na to svůj nešťastný názor… Na týden by se odloučil od všeho, od Zdenky, od práce, od přátel… A toho se bojí…“

„Odloučil se od všeho stejně už mnohokrát, i když jen po jednotlivých dnech nebo hodinách. Dohromady to jistě dává víc než týden, a mnoho týdnů to bude ještě vyžadovat, půjde-li to tak dál.“

„A řekl jste mu to?“

„Ovšem. A jednou to může být navěky, řekl jsem.“

„To bylo bezohledné, Tome!“

„To bylo výstražné. U moudrých národů najdete na každém nebezpečném přejezdu namalovanou lebku a hnáty.“

„Ale něco takového můžete uznávat jen vy, Tome, Jenda ne! Jste k němu chladný, jako bez srdce, nepřístupný, nechcete pochopit, že on je docela jiný… přecitlivělý… Vy, Tome, jako byste rukou v železné rukavici chtěl hřát raněného ptáka…“

„Nerozeznávám u něho jemnost, o které mluvíte, Dano.“

„Jste k tomu možná opravdu slepý,“ řekla Dana lítostivě. „Znám vás přece. Jste jako zeď z kamene. Jste opravdu železný, železný…“

Tomáš naslouchal jejím výčitkám s výrazem plným pozornosti, jako by si měl k těžké zkoušce zapamatovat všecko, co mu říká. Ale sám velmi dobře věděl, jak a čím si získal pověst nemilosrdného.

„Přestaňte s tím nářkem,“ odpověděl konečně, „a položte to. Jedu domů.“

Dana Lykasová pak ho uvítala s očima ještě mnohem nešťastnějšíma, než jak si je za telefonické rozmluvy představoval.

„Jenda není doma,“ řekla bezradně. „Odešel asi do kanceláře, zatímco jsem byla dole.“

Očekávala snad výbuch nebo alespoň pohled, který by byla možná nesnesla. Avšak Tomáš zůstal klidný.

„To vám nebudu vyčítat,“ odpověděl. „Netrapte se zbytečně. Rozjedu se za ním tedy do kanceláře.“

„Mohu jet s vámi?“

„Bude lepší, stavím-li se pro Zdenku Petanovou. Máte její adresu?“

Zdenku Petanovou nenašel doma. Nevrátila prý se ještě z výletu.

Potom ani Jendu v kanceláři nezastihl. Dostal však informaci, že Jan Holbek kontroluje u jisté firmy činnost nového karamelovacího stroje, zadaného k patentování.

„Váš bratr vypadá mizerné,“ řekli v kanceláři.

Prý se jim přiznává, že cestou do úřadu musí někdy pro nevolnost vystoupit z tramvaje. Jednou prý seděl někde v domě na schodech, dokud nepřišel k sobě.

Tomáš, nastartovav opět Stantonův džíp, rozjel se k továrně, kde zkoušeli karamelovací stroj. Měl spoustu obtíží, než mu dovolili sestoupit ke sklepům, kde se zkouška konala. Stalo se tak na svolení Jana Holbeka samotného.

Ve sklepě bylo velmi chladno a vlhko. Jan Holbek, s nějakými papíry v ruce, očekával Tomáše hned za dveřmi. Zavolal svým špatným hlasem nazpět nějaký příkaz, než se k bratrovi naplno otočil.

„Co je, bratříku?“

Tomáš se zastavil. Násilný, nepřirozený klid Jana Holbeka ho dráždil k ráně pěstí. Stěží se udržel, aby s chladným vztekem nevytrhl papíry z bratříkovy ruky a nemrštil jimi do kouta.

„Pojď se mnou, Jendo, prosím tě.“

„Kam?“

„Pryč. Zpět do nemocnice.“

„Blázníš? Nemůžu se odtud hnout, co tě napadá.“

Tomášův klid byl v té chvíli vysloveně falešný. Cítil zběsilý nápor duobiózy.

Víření v mozku.

Podíval se tak ostře, že očima celý vnikl do bratříkovy vyzáblé bytosti a zcela zapomněl, proč přišel. Hrdlo se mu svíralo. Krátce se rozkašlal. Něco bílého viděl přímo před sebou. Byly to úřední blankety popsané bratříkovým roztřeseným písmem, v němž ani čárka neseděla spolehlivě. A přece se Tomáši Holbekovi zdálo, že je to jeho vlastní písmo. A vůbec měl najednou dojem, že tohle všecko s tou velikánskou, nemotornou mašinou, chrlící žluté karamely, provádí on sám a nikoli bratřík Jan a že přitom on, Tomáš, má podivné bolesti v boku a v kříži a mezi lopatkami a že se sotva drží slabostí na nohou.

Bratříkův nezvučný hlas ho vzpamatoval.

„Nemohu se zdržovat, bratříku, měříme výkon a účinnost. Buď zdráv. A nestarej se, já už se o sebe postarám sám.“

Nato bratřík Jan ustoupil a obrátil se s nějakou větou k mistrovi v modré haleně, ale rozkašlal se a mistr mu nerozuměl.

Tomáš Holbek vyletěl po schodech vzhůru, jako by prchal před obrovskou tíží, která na něho ve sklepě usedala. Setřásl ji mocí, zbavil se jí, nezavalila ho, nic se nestalo. A byl tedy opět člověkem bez srdce, poněvadž se již nepokusil přemluvit bratříka k návratu do nemocnice. Inu – tam dole, u oživeného stroje, to bylo daleko lepší. Pro bratříka. Bratříku Janovi se nechtělo od krás, které uctíval. Nechť tedy zůstane u nich.

Dana Lykasová, která podle všeho tolik rozuměla Janu Holbekovi, nerozuměla jemu, Tomášovi, pohříchu vůbec.

Co na tom.

Po dvou hodinách zastavil Tomáš Holbek vůz před starým domem ve studeném lese.

* * *

Poledne dávno přešlo. Nebe se potahovalo lehkou předvečerní mlhou, za níž v záplavě chladné žluti pospávalo neživé slunce. Šikmým klínem od rohu Ztracenky za dne poněkud proschlo spadané špinavě hnědé listí. Chladný vzduch byl čerstvě, průzračně cítit.

„Bílý maharádža přijel! Haló, pane Holbeku! Proč vás John Stanton neuctívá jako svého maharádžu? Řekněte si mu o to!“

„Co jste si to vzal do hlavy, pane kolego? Vládli snad někdy negrům maharádžové?“

„Nevzdělávejte mě,“ odpověděl první útočný hlas. „Já jsem jednou čet…“

Odněkud se k nevlídnému domu blížili jednonohý trafikant Hurt a bankovní úředník Emil Berg, jenž se rovněž pohyboval o dvou holích jako mrzák.

Tomáš Holbek celou cestu projel se svinutou plachtou, ale nebyl by mohl tvrdit, že si dostatečně provětral hlavu. Co na těch dvou lidech bylo nápadného?

V necelých čtyřiadvaceti hodinách pozbyli své nápadné zamlklosti.

Obrátil se k nim.

„Pěkné počasí na procházku,“ řekl Emil Berg, „ale na počasí nezáleží. Ten černý pán nám zastavil svou tinkturou myšlenkový proud. Je nám lehce. Zrovna si o tom povídáme.“

„Počasí?“ broukl trafikant. „Hrom do počasí! Ještě jsem neviděl počasí, které by mi přišlo právě vhod. Zavřete obchod – prší. Otevřete obchod – pečete se za pultem bez zákazníků jako husa v troubě.“

Tomáš se zabýval péčí o vůz. Oba muži se mu drželi nablízku, ať se hýbal jakkoli. Nyní tedy byl opět zde, na Ztracence. Zavrtával se do tohoto prostředí násilím. Litoval v duchu, že se odsud vytrhl, že jel do města. Bratřík Jan je asi stejně rád, že se ho zbavil. A on, Tomáš, mu neprospěl. Spíše naopak. Pobouřil mu nervy.

„Ať mě čert vezme,“ řekl hlučně trafikant, stoje odvážně na jediné noze a mávaje berlou, „je to tak: svých špatných vlastností – měl-li jsem ovšem vůbec nějaké – jsem se ještě nezbavil, ale dobrých jsem nenabyl, a nejsem v stavu uvážit, čím to je, a co je to vůbec dobrá vlastnost.“

„Mluví špatně,“ vrtěl hlavou Emil Berg, „není tomu tak. Nápoj nejdříve učinil těžkými naše hotové myšlenky a starosti. Přivolával dokonce i zapomenuté věci, hrnul to na jednu hromadu a…“

„A podlaha se pod tím smetím prohýbala,“ řekl trafikant, ťukaje si na čelo.

„Teď to řekl lépe,“ ukázal Emil Berg. „Byly to těžké plevy. Už jsme jich zbaveni, alespoň já a zde pan kolega. Máme teď dojem, že to byly těžké plevy, rozumíte, pane Holbeku? Ukázal se ale vítr a plevy odvál. Rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl konečně bez účasti Tomáš.

„Tou tíhou jsme byli doslovně těžkomyslní, a teď jsme bez myšlenek!“

„Hotoví tupci,“ prohlásil Hurt. „Zůstane-li to tak, musíme si to s vámi spočítat, vašnostové.“

„O duševní bystrost nejde,“ odporoval Emil Berg. „Zůstává nedotčena.“

„Přesto,“ klnul trafikant, „trošku blbnu, poslouchejte!“

„To není to pravé. Nenašel jste to, pane kolego. Zas už mluvíte špatně. Před chvílí jsem vám přece říkal, že je mi, jako by pro mne přestávala existovat minulost i budoucnost a jako bych byl věčně odsouzen žít pouze v přítomnosti.“

„A v čem byste chtěl žít, ke všem čertům, to je osud každého člověka.“

„Ne, ne. Člověk nežije pouze přítomností. Přinejmenším tvoří plány do budoucnosti. A toho právě –“ Emil Berg se zamyslil, nebo se o to alespoň usilovně snažil, ale asi se mu nevedlo. Na jeho chlapeckém, širokém a dosud ne příliš zdravém obličeji bylo znát stopy marné námahy. „Toho právě nejsem schopen,“ dodal s povzdechem.

„A minulost?“ řekl Jaromír Hurt hrubě. „Myslím to, co máte za sebou.“

„Zapomínám ji v detailech.“

„Já taky, hrome,“ přihlásil se trafikant. „Měl jsem důkladnou zlost na jednoho chlapa. Vím ještě proč, ale nevím už, který chlap to byl.“

Tomáš jim naslouchal s pohledem téměř nepřítomným. Když měl promluvit, bylo mu, jako by byl nedlouho předtím mnoho a zbytečně křičel a rozehrál si tím hloupě nervy, takže nyní mu smysly donášely spíše dojem snu. Do zájmu o tuto věc až do této chvíle marně se nutil, přičemž opravdu neměl zájmů již jiných, ani za sebou, ani před sebou.

„Zapomínáte na minulost technicky,“ pravil posléze zvolna, upíraje pohled na nevlídný dům, „nikoli jako básníci. Jste-li tedy nuceni minulosti něco odpouštět, neděje se tak z vašeho vlastního popudu, nýbrž bez vaší vůle a rozhodnutí a z popudu něčeho jiného. Je to účinek nápoje. Ve formě snad do jisté míry nečekané, ale nejvýš přirozené.“

„Nu dobře,“ vrčel trafikant. „Já jsem sice pozapomněl na spoustu křivd, které na mně svět napáchal, ale stejně se mi svět pranic nelíbí, a nepřijde-li mi něco vhod, jsem si jist, že to nezapomenu zas. Otvírám nový svazek. Starý je tedy dopsán nebo dočten, já nevím.“

„Něco rozběhnutého a dlouho běžícího se působením nápoje zastavilo,“ pravil Tomáš, „a pomalu se obrací jiným směrem. Pohyb v tomto novém směru ještě nepozorujete?“

„Myslím, že ano,“ řekl Emil Berg. „Měl jsem některé zvláštní úvahy o přítomnosti, zcela nové.“

„Ven s nimi.“

„Už jsem je zase zapomněl,“ pohnul hlavou Emil Berg, „nebo, lépe řečeno, prchly s přítomností tak rychle, jak se ona mění v minulost. Obrací se to jiným směrem, říkáte? Pak to bude asi směr do budoucnosti. Jakmile se to hne, pane Holbeku, byť i jen o vteřinu dopředu, bude to zapamatovatelné, konkrétní. Nezapomenu vám to sdělit.“

„A vy?“ pootočil se Tomáš.

„Co já?“ odvětil hrubě trafikant. „Co tím myslíte? Mluvíte po čertech učeně, lidi. Měl jsem taky několik zbrusu nových nápadů

– člověk by byl na takové hlouposti nikdy ani nevzdechl…“ „Domnívám se, že si je pamatujete.“

„To si myslím,“ řekl trafikant, ťukl berlou a tvářil se samolibě. „Jenže je považuji za nehotové. Nedozrály.“

„Nevadí. Povězte je.“

„Nepovím. Stydím se za ně. Nebuďte nedočkavý.“

„Proč se za ně stydíte?“

„Jsou moc divné. Pojďme dovnitř, ne?“

Tomáš je nechal jít. Rozladěn sám nad sebou, vyhledal Johna Stantona. Černoch seděl ve své kanceláři a probíral se v kupě všelijak popsaných lístků.

„How do you do?“ řekl Tomáš s pocitem únavy. Usedl a zapálil si cigaretu, bez nálady informovat černocha o rozhovoru venku. Ostatně John Stanton byl zaujat svou prací.

„Moc zajímavé, mister Holbek,“ přehazoval lístky. „Very interesting. Zde je grafologická zkouška. All devils, žádný z těch darebů nejeví ve svém rukopisu ani nejmenší změnu. Nejsem grafolog, ale je to znát na první pohled.“

„Nejste trpělivý,“ řekl Tomáš suchým hlasem.

„To mi opakujete do omrzení, mister Holbek. Já však vím, že u vás se změna písma projevila ihned. Yes.“

„S nimi to jde pomaleji. A jinak.“

Černoch vzhlédl. Zakoulel očima.

„Máte asi nějaké osobní starosti, mister Holbek, co?“

„Žádné,“ řekl Tomáš a povstal. „Promluvím s těmi vašimi dareby, jak jim říkáte.“

„Buďte tak laskav. Vytáhnete z nich více než já. Mně přece jenom vadí má černá kůže. A vaše řeč,“ dodal česky, „moc velmi těžký.“

„Proč jste s tím tedy začal právě v Čechách?“

„Protože tu mám nejvýhodnější podmínky.“

„Ach tak,“ řekl Tomáš lhostejně.

„Všimněte si, mister Holbek, že se nám naši gentlemen po včerejší a dnešní dávce poněkud změnili. Učinili skok. Už u lunche se rozpovídali jako staré báby.“

„Zaznamenal jste to?“

„Ovšem.“

„Jaký je váš úsudek?“

Černoch se zašklebil.

„Zatím žádný. Teprve se uvidí, já vařím od včerejška silnější čaj. Proto asi udělali ten skok.“

„Ujednali jsme,“ zamračil se Tomáš, „že za mé nepřítomnosti nedojde k žádné změně.“

„To není změna, silnější čaj je pořád čaj a nic jiného. Může už zůstat silnější, abychom se vůbec za tři měsíce někam dostali.“ Tomáš pokrčil rameny. Vyšel ven. Místo aby vyhledával jednotlivé členy skupiny a promlouval s nimi, zatoulal se k řídkému smutnému háji za domem, vláčel nohy listím a přemítal sám o sobě. Trochu si provětral hlavu, ano. Dostal se rychle do jiného ovzduší. Přemohl sám sebe. A přece měl v sobě nepokoj. Příčinu toho nepokoje hledal. Musel ji najít, jinak nebyl schopen věnovat se s patřičnou intenzitou něčemu jinému.

Rozhodl zatím alespoň o jednom: bratřík Jan nebyl příčinou tohoto neklidu. Tomáš Holbek se nakonec přece jen ubránil duobiózní myšlence na bratříka Jana. Jen maličká, poslední její ozvěna ještě zazněla, když Tomáš vdechl několik doušků nehybného čirého vzduchu na Ztracence, tolik rozdílného od vzduchu kolem karamelovacího stroje.

Nasál teď znovu zhluboka ten vzduch. Nepřipadal mu již nijak zvláštní. Zanedlouho si tedy na něj zvykl. Pouze na prostředí si nemohl zvyknout.

Duobiózní myšlenku na bratříka Jana zahnal z důvodů spravedlivých. Jen jediná bytost na světě asi bude o nich přemýšlet a neuzná je za spravedlivé: Dana Lykasová.

Duobióza je prokletím. A zde, proboha, k ní John Stanton nutí desítku lidí a chce k ní donutit miliony lidí, a on, Tomáš, ho v tom podporuje a v jeho intencích lže o tom, že nikdo nemusí mít strach.

Dana může jeho, Tomáše, ve svém srdci odsoudit jako studeného, nemilosrdného, sobeckého patrona. Ani s jejími city nezacházel Tomáš Holbek tedy nikdy lépe než s city bratříka Jana. Byly u Dany osobité. Jendovy city byly rovněž osobité. Ale i Tomášovy city byly osobité. Proč nerozuměli nikdy oni jemu? Proč se má stále snažit rozumět jen on jim – když nemůže… když nemůže…?

Položil si chladnou otázku, proč vůbec o tom přemýšlí. Až dosud přece nepřemýšlel o tom, o čem nechtěl přemýšlet.

A přece uvažoval, procházeje se hlubokým listím daleko za domem.

Tohle jeho divné trápení je čistě lidské a podobá se spíše neklidné touze po splnění něčeho… přirozeného. Tomáš Holbek, ve stálé válce proti citům a myšlenkám, nepřítel a mstitel, zásadní, tvrdý, nemilosrdný, bezohledný, přece se nikdy nebránil například – žízni.

Žízeň. Ach opravdu! Byla to jenom žízeň. A šly myšlenky, jak ji ukojit. Myšlenky naprosto ne duobiózní. Myšlenky lidské, přirozené. Nelze se ubránit palčivému pocitu žízně. A žízeň Tomáše Holbeka byla k tomu ještě hořká. Hořkla již nějaký čas. Teprve nyní si to uvědomoval.

Tomáš Holbek byl sám a samotu dobře snášel. Byla mu dokonce milá, neboť mu zjednávala klid. Dana Lykasová byla rovněž sama, ale samota jí nepřinášela klid, neboť to byla jiná samota než Tomášova. Samota nikoli myšlenková. Samota biologického individua. Natrvalo nesnesitelná. Vedoucí k šílenství.

A tato samota tedy skličovala nyní i Tomáše. Nikoli samota duobiotická. Mýlil se. Hlad! Hlad! To, co prorokoval bratřík Jan už dávno.

* * *

Staň se na chvíli člověkem – řekl si Tomáš Holbek. Jen na chvíli se tomu přestaň bránit. Co pak?

Toto: Dana Lykasová se zřejmě obětuje. Je však rozdíl mezi tím, pro koho se obětuje, a komu se obětuje. Obětuje se Janu Holbekovi. Ale obětuje se pro Tomáše Holbeka, z lásky a oddanosti k němu, nikoli k Jendovi. Hle, jak člověk usuzuje, je-li člověkem! Tomáš se vzdaluje. Je nemilosrdný. Dana Lykasová skutečně neví, čím jiným by své slaboučké pouto udržela, jak jinak by svou životní kotvu uchránila před bezmocným vláčením mělčinami – jak jinak než nastavením Jendovou záležitostí. Doslova. Vroucnost a tichá vášeň, zkřivená ve své dráze, směřovala by přímou cestou k Tomášovi, kdyby to bylo možné, a nikoli k Janovi. Horká, vyčítavá slova Dany Lykasové, přibíjející na pranýř Tomášův nedostatek porozumění pro vlastního bratra, jsou trpkou žalobou na vlastní stesk a na nedosažitelnou výšku roviny, kde je uloženo štěstí. Tomáš Holbek nepřemítá o tom, hodí-li se jeho zdravá, naschráněná mužná síla k obdivu Dany Lykasové či k obdivu jiné ženy. Tomáš Holbek se jednoduše všeho zříká. Proč? To je asi Danina bolestná otázka. Proč? Žádná žena by to nepochopila.

Je tu jakési vysvětlení. Tomáš Holbek se obává hloubky svého citu. Ale zároveň – nyní – přiznává svůj hrozný omyl. Tahle hloubka je přece jiná.

Připomněl si s lidskou bolestí svou nebožku ženu. Nebylo nic duobiózního v tom, že ji miloval. Byla to zdravá příchylnost – jak řekl doktor Staněk. Tomáš Holbek objevil zákon: erotický vztah mezi mužem a ženou, jakkoli hluboký a jakkoli pozměněný či doplněný ve vzájemné duševní porozumění nehrozí duobiózou.

Možná že nějaká variace tohoto zákona brání Johnu Stantonovi zařadit do své pokusné skupiny ženu. Kdo ví? Duobióza – i u těch negrů na Kongu, je-li to pravdivé – týká se rození dítěte, nikoli útrap ženy. Týká se možná jen příbuzné krve, a třeba se nikdy neobjeví, anebo jen slabě či zrůdně a po velké námaze, v poměru lidí navzájem cizích. Stantonův velkolepý plán vezme možná za své. Na tom nezáleží.

Tomáš potřásl hlavou. Stáhl rozhozené myšlenky zpět. A divil se sám sobě. Před čím se tedy vlastně dával na ústup? Bál se pouze přeludů. Podlehl klamu. Tápal. Ale nyní mu bylo jasno.

S neklidem zcela jiného druhu se navracel k žlutému domu. Hosté Johna Stantona se zatím shromáždili v jídelně. Padala tma. Čestmír Landa rozsvítil blikající žárovky.

Hrabě Otto Klinger řečnil o všeobecném zjevu, o zapomínání minulosti.

„Soudím,“ obracel se hněvivě, „že o nějakém zastírání paměti nemůže být ani zmínky. Je to něco jiného. Je to nevážnost k minulosti. Bere se všecko, co se stalo, na lehkou váhu. Běda, pánové! Jako šlechtic musím prohlásit, že minulost je posvátná!“

„Kolik račte mít předků?“ otázal se Václav Donek, ve svém vždy elegantním zevnějšku poněkud zanedbaný. Patrně se dnes ani neholil.

Hrabě Klinger, rozeznav uštěpačnost otázky, prudce se k němu otočil.

„Netropte si šašky z významu minulosti, která je důležitá pro celý národ, ba pro celé lidstvo, pane! A pokud jde o počet mých předků, mohu vám sdělit, že jich mám navlas přesně tolik co vy, zajdeme-li až k Adamovi v ráji. Jenže já jich celou řadu osobně znám, kdežto vy nikoli.“

„Výborně!“ zatleskal jednonohý trafikant. „To já tedy taky. Ale nemůžu tvrdit, že náš rod až k Adamovi prodával cigarety.“

„Dejte pokoj,“ strčil do něho redaktor Pánek, sedící hned vedle. „Aplaudujete příkladnému asociálovi. Hrabě Klinger je asociál.“

„Dobrá,“ utrhl se trafikant hrubě, „ale lidi tamhle toho druhu taky nemám v lásce,“ ukázal zarudlým nosem k Václavu Donkovi. „Jednou mi vykradli trafiku.“

„Drazí páni –“ zdvihl ruku zloděj, „dovolte, abych se obhájil sám. Pan hrabě se mýlí. Pocházíme-li oba od Adama, zvrhli jsme se sice každý jinak, ale počet mých předků je daleko větší.“

„Jak se to odvažujete tvrdit?“

„Z dobrých důvodů. Osobně jako vy sice neznám žádného z nich, dokonce ani svého vlastního otce, ale v našem rodu se alespoň po přeslici plodily děti brzy. Mé matce bylo šestnáct let, když jsem přišel na svět, její matce sedmnáct a opět její matce jen patnáct. Náš rod byl zajisté rychlejší, a tedy i početnější, pane hrabě. Já bych mohl svou babičku snadno osobně znát, prosím, kdyby byla předčasně nezemřela na jistou diskrétní nemoc.“

„Záleží na otcích, pane!“

„U nás ne. Málokterý své děti živil. Matky jimi zpravidla opovrhovaly tak, že je ani neuváděly v křestních listech.“

„Jste nemanželským synem?“

„Samozřejmě,“ pokývl Václav Donek hrdě. „U nás se nedědily z otců na syny například hodinky s erbem. U nás se dokonce ani nevymáhaly alimenty.“

„Stále mluvíte o mých hodinkách, člověče!“

„Vím o tom. Pana Stantona to může zajímat. Nezapomínám na svou minulost, poněvadž soudy mi ji připomínají při každé příležitosti. Ale potvrzuji vaši obavu, že na ni pohlížím nevážně a lehkomyslně – a to i bez zázračného nápoje M’ma. Zaujala mě jen utkvělá myšlenka na vaše hodinky. To může být následkem nemírného pití té zelené břečky, poněvadž se své touze sám divím.“

„Ukradnete je?“ otázal se advokát Kolar, zatímco hrabě Klinger rozhořčením oněměl.

„Nevím,“ pokrčil zloděj rameny. „Víte – ať si to pan Stanton zapamatuje –, ty hraběcí hodinky jsou stínem mé přítomnosti. O budoucnosti nejsem s to uvažovat, a proto nemám plán. Nevím, jak na to.“

„Technická cesta k nápravě!“ poznamenal Emil Berg. „Bez vlastního přičinění morálního. Dnes už jsme o tom mluvili s panem Holbekem.“

„Jděte k čertu,“ vzdychl Václav Donek.

„Abyste nezapomněl –“ dodal advokát. „V případě, že hodinky pana hraběte ukradnete a budete dopaden, jsem ochoten ujmout se vaší obhajoby.“

„To je ďábelská řeč!“ osmělil se malíř Stojík. „Udám vás advokátní komoře!“

„Nepořídíte! To je dovoleno.“

„Podle zákona absolutní poctivosti není. Udělám něco pro spravedlnost! Přemýšlím o ní. Dareby nebudeme chránit, ať je to ten nebo ten.“

„Jste ožralý černošským drinkem. Dnes, podívejte se, pánové, je to zase zelené jako metařský mogador.“

„Opilý jsem dnes já,“ přihlásil se od konce stolu profesor Viták.

„Čím?“

„Vypil jsem půl láhve něčeho. Co to bylo, pane správce?“

„Německé brandy,“ řekl Čestmír Landa zasmušile. „Piju taky.“

„Pánové!“ nadsedl hrabě Klinger pohoršené. „To je prekérní!

Vyžaduji, abych byl pozván rovněž, a co možná k něčemu lepšímu, než je německé brandy!

„Je tu armagnac z Paříže,“ odtušil profesor trpce, „který Němci uskladnili v Praze. Ale já piju sám, abych zapomněl na minulost. Vtírá se mi silněji než kdy jindy. Vidíte to. Kde jste, ubožáci.“

„Má výčitky svědomí,“ poznamenal Emil Berg. „Cesta k nápravě u něho je výjimečně normální.“

„Jste blázen,“ odbyl ho profesor neuctivě. „Nevyčítám si nic. Mé bezmocné výčitky se týkají těch, kdož zavinili moje neštěstí. Přemítám až k bolesti marně, byl-li to okupační režim, nebo zdali je to režim dnešní. Chtěl bych se stát předsedou vlády nebo říšským protektorem, mně je to jedno. Prostě někým, abych mohl rozhodovat sám o sobě.“

„Doporučuji k povšimnutí! Váš případ se netýká minulosti ani není věcí přítomnosti, ve které se vám vede docela dobře, nýbrž máte strach z budoucnosti!“

„Moment, vážení!“

Herec Hugo Zámora rozložitě vstal, opíraje se velkýma rukama o stolní desku.

„Považuji za svou povinnost upozornit vás na to, že podstata myšlenek o minulosti se individuálně liší. Měníme se, vážení, a to osudně. U mne například bohužel dochází k tomu, že zapomínám texty vžitých dramatických úloh.“

„To je zvláštní!“ křikl redaktor Pánek. „Za nic na světě si nemohu ani já sestavit přehled toho, co se zde od počátku dálo.“

„Přehledné záznamy vede správa lázní,“ pravil advokát Kolar se zdařilým úsměvem.

* * *

Po večeři řekl Tomáš Holbek Johnu Stantonovi v jeho pokoji: „Přímo řečeno, Stantone, vaši hosté začínají bláznit.“

„To je nutný přerod,“ odpověděl John Stanton se širokým úsměvem. „Nemyslete si, že jste tenkrát sám nebudil dojem blázna. U nich to jen probíhá pomaleji než u vás. Říkám vám to vašimi vlastními slovy.“

Tomáš se tvářil nedotčeně.

„Odvar byl dnes večer nejméně třikrát silnější, než s jakým jste začal.“

„Nevadí, mister Holbek, máme slušné zásoby. Ostatně oni brzy přestanou mluvit jako blázni, a začnou jako blázni mlčet. Většinou již dospěli k bodu obratu. Nyní v nich teprve začnou růst ty pravé, veliké a těžké myšlenky, na které čekáme. Jsem spokojen, mister Holbek.“

„Nejsem spokojen,“ opáčil Tomáš. „V žádném z nich se nevyvíjí nic pořádného. Každý má jen určitou fixní ideu. Pozor na to!“

„Nač? Podepsali revers.“

* * *

Tomáš nesáhl na žádnou práci ani příštího dne dopoledne. Černoch mu o nic neříkal.

Před snídaní se zdáli být všichni hosté mrzutí jako po pitce. Šest z nich si naříkalo na bolesti hlavy. Doktor Kolar se vrátil na lůžko, požádav Čestmíra Landu, aby mu donesl jídlo i nápoj do pokoje.

Po vypití dávky se nálada obecně zdvihla jako po požití drogy. Tomáš se držel stranou, dokud se hosté nerozešli.

„Co tady?“ myslil si zamračeně.

Venku bylo studeno, ale klidno.

Já a John Stanton – řekl si Tomáš v duchu – jsme prozatím větší blázni než všichni ostatní.

Čestmír Landa se zabýval v kuchyni svou prací. Profesor Viták mu chvíli pomáhal, pak se vzdálil. Tomáš Holbek si zašel na trochu čaje pro zahřátí. Čestmír Landa mu mlčky posloužil.

„Jste zde spokojen?“ otázal se ho Tomáš.

Suchý chlapík se dlouze podíval.

„Držím se dobrého bydla,“ odpověděl po dobré rozvaze. „Doma to nemám.“

„Pijete odvar z rostliny?“

„Pravidelně. Někdy i ochutnávám napřed. Je to hloupost. Na mne to nepůsobí ani jako projímadlo.“

„Jste přece jen změněn. Pohybujete se jako stroj.“

„Možná. Nezměnil jsem se. To je jen tou otravou. Vždyť to není žádný život. Tři měsíce to vydržím, pak sbohem.“

„Nebýval jste živě zaujat otázkou socialismu?“

„Na všecko se vykašlu,“ řekl Čestmír Landa znuděně.

„Pracoval jste přece pro vítězství komunismu přes dvacet let?“

„Já? Kdepak! Kdo vám to říkal?“

„Slyšel jsem to. Není to tedy pravda?“

„Ne.“

Snad tedy – uvažoval Tomáš odcházeje – přece jen má Stantonova africká rostlina dobrý vliv. Prozrazovalo se to zatím jen jiskřičkami. Doutnalo. Čestmír Landa přestával být lhářem. Poněvadž ho nikdy nic jiného kromě lži nenaplňovalo, byl nyní prázdný, dutý. Možná že John Millburry Stanton měl pravdu, když mluvil o bodu obratu. Landova vnitřní prázdnota se možná za čas naplní něčím jiným, lepším.

Tomáš Holbek s nově se rodícím zájmem, který také mírnil jeho hořkou žízeň, za noci téměř trýznivou a ráno jen o málo snesitelnější, rozhlížel se po černochovi.

Neměl štěstí. John Stanton někam zmizel. Až za hodinu přijel se svým džípem a pak shazovali s Landou z vozu nějaké balíky.

„Dobrá zásoba,“ zubil se černoch.

Tomáš Holbek se nezeptal, čeho zásoba. Vzal si černocha stranou.

Sdělil mu obsah své rozmluvy s Čestmírem Landou a připojil komentář. John Stanton pozorně mrkal.

„Já dělám správně,“ kývl potom. „Vidíte?“

Snad ano – pomyslil si Tomáš spravedlivě. Ale zaťal nad černochovým chováním pěsti. John Stanton ho nechal brzy stát. Zašel do kuchyně, aby dohlédl na polední přípravu dávky. Nepožadoval od Tomáše nic. Tomáš se stával zbytečným.

„Mister Holbek!“

John Stanton vystrčil z dveří kuchyně kulatou černou hlavu, právě když Tomáš Holbek kráčel kolem.

„Šel byste sem, mister Holbek? All devils, podívejte se,“ John Stanton spěšně zavřel, jakmile Tomáše vtáhl dovnitř. „Je mezi nimi sprostý podvodník.“

„Kdo?“ otázal se Tomáš.

„Advokát Kolar.“

„Sprostým podvodníkem byl vždycky, myslím.“

„Yes, ale teď se odvažuje podvádět mne! Aha. Prosadil si to a pije odvar v soukromí. Pomalu. Doušek a zas doušek. Chodí si s tím kolem domu jako s léčivou vodou v lázních, a vylévá to. Nebo si to bere nahoru do pokoje. Mizera.“

„Vyhoďte ho.“

„Ne. Já mu to dávám do jídla. Do černé kávy. Do všeho. Do salátu. Polyká to a neví o ničem.“

„Jak dlouho mu to dáváte do jídla?“

„Skoro od začátku. Přišli jsme mu na to už druhého dne.“

„Nevím nic.“

„Ó, já vím.“

Tomáš se díval chvíli mlčky a bez pohybu.

„Proč mi to říkáte až teď, Stantone?“

„Mohl byste pro nás něco udělat, mister Holbek.“

„Nuže?“

„Ochutnat sám jídla taková, jaká předkládáme Kolarovi. Ó nou, mister Holbek, nemračit! Já myslím, že vy snadno poznáte, je-li po tom taky účinek. Jste citlivý. Jinak bude s tím advokátem zmatek.“

„Ne,“ řekl pevně Tomáš. „Neudělám to.“

Černoch zamrkal. Ztratil svůj široký úsměv.

„Nechcete, mister Holbek?“

Tomáš už neodpověděl.

Ještě než se otočil k odchodu, zahlédl v černochových očích plíživý lesk a na tlustých rtech nový úsměv.

„Já myslil hned, že nebudete chtít, mister Holbek. Nic nedělá, nic nedělá. So long!“

Tomáš se vzdaloval. K obědu si vyžádal konzervu a sám si ji otevřel.

„Dnes byl špatný recept na vařené jídlo, mister Holbek?“ zeptal se černoch roztomile.

„Naopak,“ odvětil Tomáš klidně. „Ale vy jste se rozhodl drobit mi své ďábelské listí do polévky právě tak jako Kolarovi.“

„Mister Holbek, moje slovo, že ne. Ne. Ne.“

Tomáš potřásal hlavou.

„Jste už opravdu fanatik. Ale já bych vám rád vyhověl, kdyby nebylo jistých okolností.“

Brzy po obědě vyšel Tomáš ven a bloudil v širokém okruhu, přemýšleje znovu o těchto okolnostech. Na Ztracence už tedy nehledal studený kryt před hrozícími komplikacemi živého života. Nemělo již smyslu se sem utíkat. Dokonce hrozilo veliké nebezpečí: třetí duobióza – bratříkova – a v ní snad nadobro potopená naděje, udušené právo člověka – a konec. Konec všeho. John Stanton byl prokletý šílenec.

Tomáš Holbek vstoupil na cestu, zatvrdlou ještě nyní nočním mrazíkem. Pěticentimetrové louže byly zamrzlé do dna.

Proti němu, směrem od Ztracenky, někdo šel. Malá postava se rychle blížila. Zastavila se, jakmile Tomáše Holbeka spatřila, ale jen na vteřinu. Pak vykročila tím rychleji. Tomáš rozeznal profesora Vitáka.

„Vari z cesty!“ řekl malý profesor a utrhl od země přimrzlý kámen.

„Stůjte,“ odpověděl Tomáš klidně. „Vzdálil jste se nejméně na čtyři kilometry.“

„Čímž jsem porušil smlouvu,“ zavrtěl se profesor, opravdu podobný potrhlému ševci z pohádky. „Ale praštím vás kamenem, budete-li mě zdržovat. Jsem na útěku. Nikdy se už do té mizerie nevrátím.“

„Proč.“

Tomáš vyřkl slůvko bez otazníku.

„Proč?“ nadskočil profesor, použiv naopak velmi velikého otazníku. „Jako rozumný člověk byste se neměl ptát! Otrávíte nás nadobro tím svým jedem. Nemám pražádnou vyhlídku, že se stanu lepším člověkem. Způsobilo mi to jen velké utrpení. Pronásledují mě halucinace. Vidím stále před sebou toho studenta…“

„Jakého studenta?“

Profesor mrštil kamenem do mlčenlivého lesa.

„Žádného studenta. Má oči v sloup, a ať se obrátím sem nebo tam, pořád se jimi na mne dívá. Už jsem ho taky ze sna prosil, aby něco řekl. Ale mlčí jako vycpaná příšera, to je to. A povídám, chcete-li mi zabránit, abych šel dál…“

Odmlčel se a pomateně se rozhlížel, hledaje kámen, který odhodil.

„Kam chcete jít?“

„Zpátky. Domů. Nikde se nemohou se mnou dít horší věci než v tom strašidelném žlutém baráku.“

„Dobrá,“ pokývl Tomáš, „jděte. Půjdu s vámi.“

* * *

Až v Praze před nádražím se s profesorem rozloučil. Byla již noc.

„Poslechněte mne,“ pravil mu. „Nemluvte nikde o ničem a nezblázněte se, budete-li vidět svého studenta ještě několik dní. Pak to zcela jistě přejde a budete klidnější.“

„Na mou víru, nejsem jeho osudem vinen,“ zaklínal se malý profesor již podesáté. „Dvacet procent z třídy jsem musel dát k dispozici. Udělal jsem to podle prospěchu. On byl jedním z nejhorších. Byl u mne a plakal, abych ho neposílal, že špatně skončí. Měl jsem vydat místo něho premianta?“

„Nevím. Měl jste snad jen vydat statečnějšího.“

„Ale on nezemřel hrůzou, roztrhala ho v Berlíně bomba. Trpím bez viny. Jako vy, vždyť jste sám vyprávěl o své sestře…“

„Ano. Opakujte si tedy stále, že za nic nemůžete.“

„Dokud uvidím jeho oči, je marné si něco opakovat. Když mě na kolenou prosil, že špatně skončí, zeptal jsem se ho už zlostně, zdali jsem mu vždycky nepředpovídal, že špatně skončí. Pak ale přestal prosit, jen na mne udělal ty oči, které pořád vidím. Mrtvého jsem ho nespatřil, ale vím jistě, že oči zůstaly stejné jako tenkrát v té chvíli. To je celé moje neštěstí. Stěžoval si na mne rodičům, než odjel, a rodiče mě po revoluci udali. Prý jsem si přál, aby špatně skončil.“

„Hloupý termín,“ poklepal mu Tomáš na rameno, „ale už jděte.“ Nepokusil se ani na vteřinu řešit profesorův případ. Jak to bylo? Sotva si to pamatoval. Měl jiné, životnější představy a profesoru Vitákovi se díval přes hlavu bez soucitu. Tohle ať si blázen vysvětlí svou teorií mozkové elektřiny!

Před nádražím stály taxametry. Tomáš, nevěda, proč má naspěch, vsedl do jednoho z nich. Pak, stoje před svým domem, díval se za drožkou tak dlouho, dokud mu nezmizela z očí. To už měl času dost, nazbyt. Nevěděl, co s ním.

Vystoupil k svému bytu s napjatým klidem, se slavnostním pocitem, že se děje něco velikého – a podivno: nikoli s myšlenkou na Danu Lykasovou, ani s myšlenkou na bratříka Jana, nýbrž s myšlenkou na svou mrtvou ženu.

Vstala z dalekého hrobu a se svým mrtvým děckem v náručí Tomáše provázela. Kdysi jí bylo asi strašlivě líto, že dítě bere s sebou a Tomáše tady nechává. Nyní se skrze tmu na schodišti usmívala, dítě tiskla v posmrtném štěstí k sobě, a když vláčným pohybem Tomáše předešla, ohlédla se po něm, jen aby šel, aby šel, proč váhá. Ona snad jediná věděla, že Tomáš je dobrý člověk. Přesvědčila se o tom. A teď se to měl dovědět ještě někdo. Bylo toho třeba.

A na lásce ženy, která již dávno zemřela, záleželo dodnes. Nemohla tenkrát jinak, než ho opustit. Sám si ji pak postavil do cesty, a aby mohl jít dál, musel jít ledovou pouští.

Provázela ho, ničím neposkvrněná, bílá, jako z oblaků utkaná, nedotčené krásy. I její dítě bylo bílé, v dlouhém šatu spadajícím až dolů, a asi spalo. Proto možná šla tak tiše.

Přede dveřmi mu dala navždy sbohem. Teprve nyní, po více než dvou letech. A vrátila se usměvavá do světa, který jí byl teď dalekým domovem. Nechala na Tomášově srdci ležet malou knížečku nehynoucí vzpomínky a vzala jeho lítost s sebou.

Tomáš se zalkl. Byl sám, a bez hříchu.

„Možná“ myslil si, otvíraje dveře klíčem, „že šílím.“

Všude byla tma.

Zastavil se v rozpacích. Polykal hořkou žízeň a cítil sůl v očích. Někde v něm lehce zaťukala paní Starost. Rozvírajícím se chřípím nasál vzduch. Ach, paní Starost! Zašlápl ji. Tmavé sklo bratříkových dveří přestalo být rázem černě zlověstné.

Tomáš postoupil k těm dveřím, otevřel je, rozsvítil. Celým obdélníkem dveří se proti němu opřel hutný pach vykouřených cigaret a lihovin. Na stole, přistaveném k nerozestlanému gauči, stálo několik prázdných lahví, z nichž jedna byla převržena. Vytékal z ní lepkavý, nasládle vonný obsah. O krajní láhev stál opřen lístek tvrdého papíru s Daniným písmem: „Jendo, nechte mi za dveřmi sdělení, budete-li vstávat do kanceláře, abyste měl snídani včas.“

Tomáš zmačkal lístek v hrsti a vyšel.

„Proč se ho ptá?“ myslil si zoufale. „Proč ho nenechá?“

Vstoupil do svého pokoje a otočiv i tam prudce vypínačem, klesl do židle u psacího stolu. Tohle tedy místo nemocnice!

Laskavá, mrtvá žena byla již daleko.

Tomáš seděl s přivřenýma očima a tloukl rozboleným mozkem dvě představy navzájem neslučitelné: aby zmizely, aby zmizely. Dana Lykasová, od níž konečně nadobro prchají stíny prožitých hrůz světlem jeho blízkosti. A bratřík Jan, sám stín, který nelze osvětlit a který se stále hlouběji propadá.

Tomáš vstal, aby odešel. Zpět na Ztracenku.

Jak otevřel dveře, stanul tváří v tvář Daně Lykasové.

Lampa, kterou nechal hořet v předsíni, prosvěcovala zezadu její kaštanové vlasy měkkou nazlátlou září a ta tvořila kolem její hlavy rozmlženou korunu nepředstavitelné jemnosti, rozptýlenou jako dechnutím. Tomáš Holbek právě před vteřinou zhasil žárovku ve svém pokoji. Proto z obličeje Dany Lykasové viděl už jen pár očí, safírově modrých záhadným odleskem.

Stál a neříkal nic.

„Tome… kdy jste přišel? Myslila jsem, že je to Jenda.“

„Přišel jsem opravdu jako opilec,“ odpověděl trpce.

Dana lehce pohnula hlavou ze strany na stranu.

„Tiše, Tome. Dnes k večeru pili, ano. Jenda říkal, že mu v poslední době alkohol přináší ulehčení. Napije-li se trochu, nemívá prý k ránu horečky – vypozoroval to. Měli tu nového lékaře…“

„V nemocnici nebyl?“ vybuchl Tomáš.

„Ne. Lékař mu pít nezakázal. Poradil mu čistý líh s vodou.“

„Jinak nic?“

„Jinak asi nic.“

Tomáš zakroutil hlavou a učinil několik kroků zpět do pokoje. „Jak se cítí Jenda?“ zeptal se po chviličce.

„Možná, že líp. Odešli někam, aby se pobavili. Se mnou mnoho nemluvil. Zdenka Petanová k němu dnes přišla s několika známými.“

„Do nemocnice ho doprovodit neměla čas?“

„Vrátila se do Prahy až dnes. Vsedla prý na zpáteční cestě také do nepravého vlaku. Je úžasně ztřeštěná a pokládá to za temperament. Miluje flámy a říká jim společnost. Svádí Jendu k věcem, které mu škodí, a tvrdí, že ho tím rozptyluje. Alkoholický recept upravila ihned podle svého.“

Danin hlas se měnil, byl neobvykle tvrdý. Tomáše to udivilo. „Prohlédla jste ji?“

„Nenávidím ji,“ řekla Dana Lykasová.

„Kvůli Jendovi?“

„Ovšem.“

„Co vám záleží na Jendovi?“

Dana Lykasová hnula netrpělivě hlavou. Pak řekla:

„Což to není váš bratr, Tome?“

Tomáš Holbek přistoupil a vzal ji za ruce.

„Ovšem. Ale chtěl jsem to slyšet od vás. Je to věta, pro kterou jsem si přijel.“

Vedl ji, téměř polekanou, dovnitř pokoje.

„Vyslechněte si něco o mně,“ pravil a objal ji přátelsky kolem pasu.

* * *

Dana odpočívala na znaku s pokorou, která je vděkem šťastných. Byla absolutně pravdivá v každém pohybu a v každém ze svých měkkých úsměvů, klenoucích se milostnými oblouky nad mořem smutku, navždy se propadajícím. V setkání s Tomášovýma očima nacházela tolik odměny za svá nezasloužená utrpení, že raději s povzdechem odvracela hlavu na nahé rameno, aby nebyla do slepoty oslněna. A myslila na to, že by ochotně protrpěla za tuto chvíli všecko minulé ještě jednou.

Po třetí hodině noční ozval se na domovním schodišti povědomý hluboký kašel, pak klaply dveře. Tu poprvé Dana Lykasová sama vztáhla paže a ovinula je pevně kolem Tomášova hrdla.

Přikrčili se jako zrádci, schváceni společnou lítostí. Bratřík Jan se vracel z absolvované etapy svého ubohého štěstí, o něž závodil již od chvíle, kdy je Tomáš dostihl svým prvním manželstvím. Tehdy bratřík Jan doznal první bolestnou porážku. Ale pohlížel bez závisti na Tomášův šťastný los očima plnýma inteligence, zklamané důvěry a neotřeseného kavalírství. A když Tomášův los uhořel v neštěstí, bratřík Jan chodil a říkal: „Nu tak, bratříku. Co dělat, bratříku,“ nebo: „Smiř se s tím, bratříku.“ A tvářil se moudře a vážně a nikdo se nedověděl, že se opět prodírá velikou bolestí, která nebyla jeho a kterou přece vzal do svého srdce. Tomáš žil ve stínech a bratřík Jan světlo nepotřeboval, neměl-li je Tomáš. Bratřík Jan byl věrný.

Ale Tomáš nebyl věrný. Příchod Dany Lykasové prošlehával novým rozjitřením. Stavitelé chrámů začli budovat na zříceninách. Bratřík jen viděl v duchu nebetyčné věže a slyšel hlahol zvonů z jejich vrcholů, proniknuvších až nebi. Má k nim opět zdvíhat zrak od nízké země? Prošel vlastní zříceninou, rozkopal a stavěl, stavěl kvapně, aby dostavěl dřív, aby se vyrovnal…

A Tomášova pevná, krásná a mohutná věž rostla v těsné blízkosti bratříkova pokřiveného lešení, jehož hrot se vykyvoval směrovými větry a zlověstně praskal. A byla nechtěná pýcha v mohutné věži a její stříbrné zvony, i když tlumily hlas, docela zastíraly mosazné klinkání na špici odvážně vyzáblé vížky bratříka Jana.

* * *

Ztichlo. Odlesk světla z bratříkovy ložnice pohasl. Tomáš našel ústy na Danině tváři slzy. A jemu samotnému v té památné hodině zvlhly oči pomyšlením, že tak neodvratně a bez zlé vůle pomáhá znetvořovat bratříkův osud.

Neboť Tomášovo štěstí nemohlo být větší ani menší než štěstí Danino, a oboje společně prorazilo hráze silou nepřemožitelně zhuštěnou. Rozlito bez břehů, rozvíjelo se po vyrušení bratříkovým příchodem tak závratně, že obsáhlo v těsném vyplnění všecku nekonečnou prázdnotu, jejímž vědomím byl Tomáš Holbek sklíčen až nemilosrdenství.

O něco později, už k ránu, proniklo zdmi vytrvalé, duté, příšerné kašlání. Dana se pod pokrývkou chvěla jako list, Tomášovy ruce zoufale chladly. Láska jako přírodní zákon měla u bratříka Jana zuboženou definici: nehledat Lásku že by bylo zločinem.

Bratřík Jan

Do rána nebyl Tomáš Holbek už schopen mít bratříkovi za zlé, že odmítl obětovat týden volného života nemocnici. Došlo opět k bizarnímu pochopení nemožně nesmyslného chování Jana Holbeka, a jako vždycky pozdě.

Úlohy a odměny Holbeků nebyly spravedlivě rozděleny a oceněny. Srovnávací bilance pak ležely ustavičně blízko sebe. Bily do očí. Obtěžovaly se navzájem, jako magnet obtěžuje magnet. Bylo zapotřebí vzdálenosti, aby síla mohla být vedena volně směrem, který sama zvolí. Aby i slabší magnet měl možnost vytvořit své vlastní nezávislé pole, svůj vlastní svět. Tato nesplněná podmínka vadila nyní i Tomášovi, mnohem více než kdysi v manželství, přece jen od bratříka Jana odlehlejším. Čiré proudící prameny pěnily cizí vodou. Vzešel den se svým střízlivým světlem – a přece nebylo nad čím tonout v rozpacích. Vše bylo přímé, zasloužené a dovolené. Za noci vyvstala pravda, která jen ještě zkrásněla po odchodu tmy. A přece bylo znát nezaslouženou vinu, přece se něco odstrčilo, ušláplo, poranilo.

„Jenda přišel v noci sám,“ řekla Dana, „připravím mu snídani.“

Donesla zprávu, že Jendovi se vede obstojně. V noci ho trápil kašel, ale kdyby nebylo té zatracené, pravidelně se navracející horečky, nevadilo by to pranic.

S odchodem do kanceláře se Jan Holbek značně opozdil.

„Teď je trochu tepleji,“ řekl Tomášovi na odchodu.

Jan Holbek se tvářil tajemně. Když se odpoledne vrátil, vsunul Daně do ruky pěkně pracovanou stříbrnou pudřenku, zabalenou v hedvábném papíru.

„Co je to?“ užasla.

„Svatební dárek,“ přimhouřil se. „Já slepý nejsem. Bratříka si držte zkrátka, je to někdy protiva.“

Políbil Danu na obě tváře.

Nad tím dárkem potom našel Tomáš Danu velmi zamyšlenou. A nemohl si nevšimnout, že má zavlhlé oči.

„Nikdy jste přece neplakala,“ řekl jí vážně.

„V noci jste mi to nevytýkal,“ odvětila mírně. „Na pláč jsem se těšila mnoho let. Kdo tím byl vinen, že tak dlouho nepřicházel? Jenda ne.“ Sevřela Tomášovo hrdlo měkkým jhem teplých paží.

Potom ji Tomáš našel u bratříkových dveří. Naslouchala. Když se přiblížil, položila prst na ústa.

„Spí –“ zašeptala. „Odpoledne si lépe pohoví. Kašel ani horečka ho netrápí.“

Dvě minuty po tom, co to řekla, zařinčel sprostým zvukem dveřní zvonek. Dana, nemile dotčena, vykročila. Bratřík Jan však ji předběhl. Ačkoli zazvoněním se teprve probudil a dooblékal teplý domácí kabát, přišel včas. Okázale vstoupila Zdenka Petanová. Rozespalý bratřík ji uvítal jako dokonalý gentleman.

„Co by se stalo,“ přemítal pak Tomáš, „kdybych našel odvahu shodit ji ze schodů?“

„Stalo by se neštěstí,“ odpověděla Dana vážně.

Na Ztracenku Tomáš Holbek nepomyslil. Je rozdíl v citech člověka, přemítal. Některé je nutno ovládat, některými je třeba nechat se ovládat.

Na Danině tváři se usadil úsměv, který někde tam, kde se opět zrodil, zanechal všecky stopy bolesti. Byl jako všude rozprostřené, měkké světlo, v němž se Tomáš mohl blaženě koupat a z něhož se mu nechtělo. Bloudil s vědomím zažitých chvil, o nichž věděl, že by mu je nenahradilo nic jiného na světě.

Nazítří, když se Dana zabývala nějakou prací ve svém příbytku, který připomínal kuchyňku ještě méně než za časů Evy Holbekové, nahlédla pootevřenými dveřmi Zdenka Petanová, uměle nenucená a srdečná.

„Smím vstoupit?“ řekla sladce. A potom: „To je úžasné, jak jste dnes krásná. Nemohu to pochopit.“

„Já ano,“ odtušila Dana klidně.

„Ach!“ vzdychla Zdenka. A byla užaslá, neboť ona sama nikdy nezkrásněla láskou, nýbrž mívala kruhy pod očima.

Její srdečnost nenarážela na ledovou přehradu, ale klouzala kolem něčeho neviditelného, smekala se a padala, bez naděje pevněji se zarýt.

„Dohodli jsme se s Jendou, slečno Lykasová, že budeme žít spolu. Odstěhuje se ke mně. Myslím, že mám na něj dobrý vliv a že mu to jen prospěje.“

„Ano?“ vzhlédla Dana s údivem.

„Propánakrále – proč se tváříte, jako byste ztrácela půdu pod nohama? Je na tom něco nepřirozeného?“

„Mnoho,“ pokývla Dana Lykasová, „ale jak chcete. Máte ho opravdu ráda?“

„O tom vůbec nemusíte pochybovat,“ řekla Zdenka Petanová uraženě. Kouřila cigaretu tak živě, že z ohníčku sršely jiskry. „Vždyť to přece znamená, že se o něho budu starat naplno. Vařit mu, ošetřovat ho a tak dále. Z té hloupé nemoci ho určitě dostanu. Vy sama totiž, slečno Lykasová, sotva teď pro něho budete mít dosti času, a on nesmí být zanedbáván.“

„Mýlíte se,“ pravila Dana již opět klidně. „Pro Jendu si vždycky najdu čas.“

„Já vím, já vím,“ spěchala Zdenka Petanová, dusíc zběsile cigaretu na okraji sporáčku, „ale musíme si přiznat, že Jenda ode mne všecko raději přijímá, spíše mne uposlechne, dá na mé rady a tak dále. Já si ho uzdravím… pro sebe, slečno Lykasová.“

Dana vzala zbytečně do rukou nějakou věc.

„Řekněte to Tomovi, já zde nejsem paní.“

„Ó, jste tu paní, anebo co nejdřív budete. S Jendou se přece také zbavíte podstatné části starostí, či ne?“

„Stejně o tom musíte promluvit s Tomášem,“ opakovala Dana.

Zdenka Petanová se trochu nadnesla.

„Pochybuji, že by to bylo bezpodmínečně nutné. Jenda si přece může dělat, co sám za dobré uzná.“

„Patrně. Řekněte to tedy Tomovi alespoň ze zdvořilosti.“

„Nejste nějak nemile dotčena, milá slečno?“

„Na tom nezáleží. Ale Tomáš vám asi sdělí své mínění, pokud jde o Jendův prospěch z této změny.“

„O Jendově prospěchu jsem přesvědčena.“

„Já ne,“ řekla Dana přímo, „jestliže už se mnou o tom mluvíte.“

Zdenka Petanová se zarazila. Přistoupila, aby na Danu viděla zblízka, nachýlila hlavu dopředu a zatvářila se jako rvavý kluk.

„Jak to můžete říci, prosím vás, slečno?“

Dana se vyhnula s výrazem ošklivosti.

„Jenda potřebuje ve svém nynějším stavu anděla, nikoli čerta.“

„Copak se odvažujete nazývat mě čertem?“ Zdenka zapřela ruce do úzkých boků.

„Z toho si nic nedělejte,“ řekla Dana. „Čert je zpravidla pro mladou ženu lichotivějším názvem než anděl. Ostatně nechápu, proč o tom tak tvrdošíjně mluvíte se mnou a ne s Tomem. Je snad přece pravda, že se Tomáše bojíte?“

„Kdo by se ho nebál, prosím vás?“

„Například já,“ řekla Dana a její tvář se ozářila úsměvem.

Zdenka Petanová zlostně a v nevůli odešla a u bratříka Jana se dokonce rozhodla prásknout dveřmi. Nad tím hlukem potřásla Dana povážlivě hlavou. Věděla, že Jenda podřimuje na lůžku, tížila ho dnes opět vysilující, chorobná únava. Ta rána dveřmi zajisté padla z opravdového zájmu o něj, a bylo vedlejší věcí, že ho rázně vyrušila. A dokud mu srdce notně skákalo, vyžadoval asi jeho zájem okamžité a rozhořčené informace o tom, jak na ubohou hlavu milující ženy padala u Dany Lykasové urážka za urážkou. Bezpochyby to byl šťavnatý referát, neboť bratřík Jan ihned vstal a navštívil Tomáše. Tam už byla Dana, a bratřík Jan jediným pohledem dotvrdil své mínění, že jeho ryšavou přítelkyni tady pomlouvali.

Tomáš Holbek měl ovšem hned několik důvodů najednou, aby předešel hádce, k níž bratřík Jan jevil rytířskou chuť. Řekl Jendovi, že je dalek toho, aby Zdence Petanové vyčítal špatné úmysly, naopak, a že ani Dana ji z ničeho takového nepodezřívá.

A požádal Jendu, aby Zdenku přivolal, v klidu že se to vysvětlí. Když Zdenka přišla, Tomáš jí nabídl židli a nedovolil, aby vybuchla se svou obžalobou. Tomáš byl opravdu silný a zvládl tu malou polorodinnou společnost, i když se bratřík Jan rovněž snažil ukázat svou sílu. Jen ukázat, nic víc. Tomáš mu to dovolil. K jeho škodě. Síla bratříka Jana se projevila spíše jako slabost. Hádal se o to, že mu nikdo nemá co mluvit do jeho věcí. A nikdo mu do nich nemluvil, a bratřík Jan bil vztekle do prázdna.

„Došlo k rozladění jen proto, Jendo,“ pravil Tomáš pokojně, „že Dana i Zdenka tě mají rády každá svým způsobem a že jejich názory na tvůj osobní prospěch jsou různé. Proto se ještě nemusíš zlobit.“

„Mohu si ale vybrat, co je mi milejší, bratříku.“

„Zajisté. Nikdo ti nepřekáží.“

„Nikdo? Nemluv! Sám bys mi chtěl překážet, já to vím.“

„Možná, že ano,“ odpověděl Tomáš, pozoruje s tajnou lítostí jeho hubený obličej, rozhlodaný hněvem, „ale pomlčím o tom. Chci tě jen požádat, aby sis všecko dobře rozmyslil.“

„To už jsem udělal i bez vás. Zdenka to sdělila Daně, nic víc, a já bych rád věděl, kdo má jaké právo to kritizovat.“

„Tiše,“ řekl Tomáš vlídně, „škoda rozčilování.“

„Tak mě nerozčiluj. Já vím, co dělám. Za chvíli tu budeme překážet. Tušil jsem to dávno. Říkal jsem ti to, a nevěřils mi.“

„To je pravda,“ doznal Tomáš, „ale nikdy zde překážet nemůžeš, ty ani Zdenka. Bylo by nám líto, kdybys odešel jen proto.“

„Nejen proto. Ty myslíš, že musíš mít všude a ve všem pravdu, a nakonec by se zase ukázalo, že to není tak. Od zítřka máš byt volný, bratříku, a jistě ti to také bude milejší.“

Tomáš, nepohněván, je nechal jít.

„Snad –“ řekl Daně, když byli sami, „má přece jen pravdu. Kdo ví, zdali do něho ta žena nevrací život, zdali ho v něm nezadržuje.“

„Nevěřím,“ odporovala Dana. „Jenda vypadá bídně. Ženy, které by byly pro něho ideální, nechává bez povšimnutí. Láká ho všecko, co je nad jeho síly, čemu nepostačí, líbí se mu všecko nedosažitelné. Ach, Tome!“

Tomáš si přejel čelo dlaní.

„Je svým pánem. Prosím, Dano, nechme toho. Snad jsem tím vinen i nevinen – ale hlavně nevím, co bych si s tím počal.“

Příštího dne se bratřík Jan opravdu stěhoval. Tomáš zasmušile přihlížel, jak to se Zdenkou dělají. Bratřík Jan, přihrbený a občas pokašlávající, nepřipustil, aby se Zdenka Petanová s něčím namáhala. Nakládal se sám, kufry, aktovkami. Zdenka Petanová jenom pobíhala a vyvolávala zbytečný zmatek přemrštěnou starostlivostí, která Janu Holbekovi viditelně imponovala jako žádoucí a výborná vlastnost ženy ze společné domácnosti. Zdálo se, že Zdenka Petanová nesmírně přeceňuje opatření velkého osobního automobilu, který čekal s řidičem dole na ulici. Byl to vůz, přidělený redakci, kde býval zaměstnán Zdenčin nebožtík muž. Řidič se nehnul, aby s něčím pomohl, byl asi jedním z těch, kteří si už pátého května řekli, že dřiny je konec. Všecko, i když toho nebylo mnoho, odtahal bratřík Jan. Jestliže se Zdenka Petanová přece jen po něčem divoce sápala, vytrhával jí to téměř urputně.

„Takoví kavalíři už dávno vyhynuli,“ řekla Dana s povzdechem.

Tomáš nedovolil hnout Daně ani prstem.

„Nebudeme přece sloužit té ryšavé opičce,“ řekl s ošklivostí.

„Ani jemu?“ vzhlédla Dana.

„To by bylo totéž,“ odtušil.

Rozloučili se dobře. Bratřík Jan, s čelem bledým a zroseným potem, měl v nemocných očích spokojenost. O svém včerejším rozčilení už nevěděl, pouze Zdenka Petanová nesla trochu bradu vzhůru a bylo na ní znát, že se považuje za vítěze.

„Bratříku, buď zdráv. Nezlobíš se, doufám.“

„Ne,“ řekl Tomáš, „přál bych ti, aby sis polepšil. Já jsem tě nevyhnal.“

„Ale takhle to nebylo možné, bratříku.“

Na to už Tomáš neřekl nic. Ale byl by rád věděl, proč by to nebylo možné. Dana snad měla pravdu, když pravila, že je to snad čistě bytová otázka. Zdenka nemohla odejít k Jendovi a nechat svůj byt prázdný.

V bratříkově pokoji zbylo mnoho nepořádku. O to se starat neuznala Zdenka Petanová za dobré. Nechala to na Daně Lykasové.

Přes den a přes následující den bylo jaksi smutno. Jako by byl umřel – myslila si Dana. V Tomášově náručí nalézala měkký klid.

„Vžít se do tebe…,“ říkala tiše. „Tomu už nic nepřekáží. On chudák ustoupil.“

Nebylo jí divné, že Tomáš na to mlčel.

„Odjedeme, Dano,“ pravil třetího dne. „Tady jsou stíny. Zatím se rozpadnou.“

„Kam odjedeme? Na vaši Ztracenku?“

„Ne na Ztracenku…,“ pohlédl na ni skrze dým cigarety tak, jako by ji polaskal tisícem polibků. „Na hrob mé ženy a mého syna. Myslím, že bude dobré, objevíme-li se tam spolu.“

Odcestovali následujícího jitra. Pohraniční město se na uvítanou obléklo sněhem. Sníh zmírnil ostrost žalostných vzpomínek, ale nebylo toho třeba. Naopak.

„Tehdy –“ ukazoval Tomáš, „to zde vypadalo tak a tak.“ Opuštěný hotýlek nepatrných klimatických lázniček se jim stal útulkem na šest neděl. Cesta k vzdálenému hřbitovu denním dílem vycházky. S večerem se navraceli do hotýlku pod mráčkem páry, který byl jejich společným dechem.

„Vraťme se, Tome,“ řekla Dana na počátku sedmého týdne.

„Nevíme, co je s Jendou.“

„Ano,“ přikývl Tomáš.

Nemluvili o bratříkovi po celou tu dobu vůbec.

„Myslila jsem na něj,“ řekla Dana. „Ty rovněž.“

„Já…? Ne.“

Dana mu stiskla ruku.

„Vím to. Neříkej. Vytušila jsem to pokaždé… žes na něho vzpomínal. A měl jsi bolest.“

Tomáš učinil slabý posunek záporu.

„Neměl jsem bolest, Dano.“

„Nedávals ji znát. Ale já tvé bolesti rozeznám.“

„Jakým kouzlem?“

„Tvým vlastním. Já jsem ty.“

Po poledni následujícího dne se dostali do Prahy.

V bytě Zdenky Petanové, nikoli špatném, avšak zařízeném poněkud dryáčnicky, zastihli bratříka Jana schouleného u elektrických kamínek a ještě vyzáblejšího než před sedmi týdny. Neměl snad ani sílu, aby vstal ze židle. Jen se statečně usmál a podával jim dlouhou hubenou ruku.

Zdenka Petanová uvítala hosty srdečně a bez nepřátelství a chystala pak nějaké občerstvení se svým proslulým, neztenčeným temperamentem. Dávala strašlivé a zbytečné rány nádobím a posunovala všecko nebezpečnou rychlostí. Kupodivu to Jendu nerozčilovalo. Jejich vzájemný poměr byl asi dobrý. V jednom Zdenka Petanová dosud nezklamala: v obětavosti, kterou Janu Holbekovi přislíbila. Ale byla to obětavost zarážející. Bratříka Jana, spíše podobného kusu velkého hadru, obtěžovala hlučnými, zbytečnými a častými otázkami, aniž pozorovala, že ho smrtelně unavuje. Její doteky byly právě tak pečlivé, jako nešetrné. Nutila ho k pohybům, které snášel asi jen s velikým sebezapřením. Ale neprotestoval ani slůvkem, neosopil se podle své netrpělivé povahy.

„Znamenité děvče,“ řekl. „Má o mne až dojemnou starost.“

Naříkal si na zimu. Už prý aby bylo teplo. Kašel pak zmizí. Tyhle horečky ho děsně oslabují. Jinak by nebylo zle. Chytráci doktoři! Prý, buďte doma, dokud potrvají horečky. Jděte na rentgen! Já ho mám tamhle! Takhle veliký snímek! Do kanceláře se musí alespoň třikrát týdně zajít, to by to vypadalo!

Tomáš z pouhé opatrnosti neřekl, co si myslí. Dana měla dojem, že sama spadává z oblačných výšek do špinavého, nemocného bláta, a trýznila se touhou, aby už byla pryč odtud. Toto nebyl obrat k lepšímu, ve který tajně doufala, toto bylo hnízdo špatné naděje.

A tak se Tomáš přece jen rozloučil s radou, aby se bratřík Jan nestaral o nic jiného kromě svého zdraví. Jan Holbek odpověděl nevrle.

„Zas něco víš, bratříku!“

„Jeho pochopená i nepochopitelná choulostivost k jakémukoli hnutí, slovu nebo počinu bratra Tomáše se násobila netrpělivostí z nemoci. Jakmile však se Tomáš odmlčel, podával bratřík Jan svou divně prochladlou ruku s úsměvem, který nenesl ani nejmenší stopy hněvu. Ale nesl známky lítosti, a podivně čisté, veliké oči doprovázely Tomáše a Danu až ke dveřím.“

Opouštím ho, myslil si Tomáš, a on to ví.

Zdenka je doprovázela a měla mnoho řečí.

„Jakmile se počasí vyjasní, vezmu ho na venek. Dobrá strava, čerstvý vzduch, klid a všecko. To mu prospěje.“

„Co vás vede,“ řekl Tomáš nezdvořile, pokřivenými ústy. „Přinuťte ho, aby se přece jen podrobil klinickému zkoumání. Není-li ještě pozdě, pošlou ho přinejmenším do hor.“

„To je rozkaz, pane Holbeku?“ otázala se Zdenka Petanová dotčeně.

„Ano!“ odpověděl rázně.

Zdenka Petanová se napolo otočila zpět.

„Já mu to vyřídím.“

Jako kdyby byla šlehla knutou, Tomášovo obočí se prudce stáhlo, v koutcích úst mu trhlo. Uchopil ryšavou ženu za ruku. „Neříkejte mu nic.“

Kráčel pak domovní chodbou spěšně napřed. Dana si citlivě povšimla, že lehce pokrčil rameny. Odcházel nerad, ale rychle.

* * *

John Millburry Stanton zaslal anglický dopis, který se povaloval ve schránce na dopisy již nejméně týden.

„Milý a vzácný pane Holbeku… Proč jste mě nechal v nesnázích? Prosím, vraťte se, dílo není dokonáno. Spoléhám na vaši čest. Váš…“

Tomášův obličej kameněl.

„Zase jednou se musíš bránit starostem,“ řekla mu Dana. „Prosím, ubraň se. Jeďme na Ztracenku. Jendovi nepomůžeš, on nechce. S Jendou se budeš jen trápit, jako ses trápil se svým nenarozeným synem a s Evou. Poslechneš mne, Tome?“

Tomáš ji pohladil po vlasech.

„Myslím, že poslechnu,“ odvětil.

„Dobře. Já si přeji, abych v tobě žila, protože ty žiješ už ve mně.“

„Jak to, Dano?“

„Svým dítětem. Ale ty si nepřej žít životem svého bratra, aby nás tři nestihlo neštěstí. Pojďme pryč. Pojďme pryč! Zřekli se nás sami!“

„Mluvíš ve jménu našeho syna?“

„Půjdem, viď?“

„Zítra.“

Tomáš nechal obraz bratříka Jana, aby se propadal do nezměřitelných hlubin plných řídnoucí tmy, a sám se odvrátil od samého kraje propasti. Ta byla málem už tak blízko jako před časem, když bratříkovo písmo na úředních lejstrech se třáslo v Tomášových očích jako jeho vlastní a když v pozadí hučel a tloukl karamelovací stroj.

„Dano, sama jsi chtěla, abychom se vrátili do Prahy.“

„Kvůli tobě, Tome. Vždyť to není můj bratr, ale tvůj. Nechtěla jsem, abys pro mne na něj zapomínal. Až teď je už jisté, že neleží v naší moci mu prospět. Bude ti odpuštěno, čím jsi mu nevědomky ubližoval. Jednou jsem ti to vytýkala, a pak jsem ho skoro přesně stejným způsobem ničila sama. Snad je ještě čas, abychom ho pustili na svobodu. Snad se vzpamatuje. Svou nebo cizí zásluhou. Vroucně mu to přeji. Dej to Bůh!“

Na druhý den, když byli už zcela vypraveni, vzpomněl si Tomáš na Stantonovu pistoli, kterou při svém náhlém odchodu ze Ztracenky vzal s sebou. Vsunul ji do kapsy s úmyslem ji odevzdat. Zdála se mu zbytečná.

Cestovali vlakem a pak téměř tři hodiny pěšky, ale šlo se dobře a čím dál tím lehčeji. Čistý vzduch byl proseknut slabým mrazíkem, sníh, místy zjihnuvší sluncem, proměnil se v ocelově šedé náledí, praskající pod nohama. Do lesů zely černé, chladné díry. Z jemných spletí větviček setřela zima holou dlaní všecky barvy, zadupala trávu do země a položila do dálky železně promodralé závoje.

John Millburry Stanton se objevil nejdříve ze všech, skoro ihned, jako by byl netrpělivě vyhlížel příchozí z okna. Byl zahalen v dlouhém černém zimníku s kožišinovým límcem a na hlavě měl ruskou papachu. Černý obličej se mu v té záplavě černi docela ztrácel, jen bělma očí svítila jako dvě koule z nažloutlé slonoviny. Rozpřáhl paže, a když zavolal, procházel jeho hlas vydýchnutým oblakem mlhy.

Tomáš viděl Johna Stantona jako černou šmouhu na pozadí domu, který se ještě donedávna zdál přece jenom žlutý. Nyní to byl obraz, v jehož nevlídných stínech a neochotných světlech by byl ani autochrom nenašel špetku barvy.

„Kdo je s vámi, mister Holbek?“

„Má žena.“

„A proč je s vámi, all devils? Aby ochutnávala odvar z rostliny?“

„Naprosto ne.“

Černoch netrpělivě přešlapoval, nemaje se k tomu, aby Danu Lykasovou uvítal.

„Já jsem potěšen, že jste se vrátil, mister Holbek,“ pravil rozpačitě, když Tomáš klidně mlčel a čekal. „Ale já jsem myslil, že přijdete sám. Já jsem překvapen.“

Dana Lykasová nerozuměla anglicky. Tušila však, že jde o ni. Přitom černý John Stanton, stejně veliký a silný jako Tomáš, zdál se jí být menší. Exotický profil černochův a barva jeho pleti přes všecku civilizovanost stále ještě budily dojem, že divokost pralesa je v něm pouze uvězněna a že by někdy mohla prolomit mříže. Avšak Tomášova síla byla proti tomu nejpevnější záštitou. Dana Lykasová, osvobozená narostlou vzdáleností od střediska tísně, skoro pobavena se usmála.

„Nejste překvapen,“ opravil černocha Tomáš, „nýbrž jste nerad.“

Černoch zamrkal.

„Yes,“ přisvědčil, „jsem nerad. Nepřál jsem si mít ženu v tomto domě, vy jste to věděl.“

„Věděl, ale nepochopil. Musíme se o tom domluvit hned, Stantone. Potřebujete mne?“

„Ó, mister Holbek, zdali vás potřebuji!“

„Tedy ano. V tom případě se musíte smířit i s její přítomností. Nejsem uražen. Pohlížím na věc rozumně. Dovolával jste se mé cti. Nuže, jsem zde a omlouvám se vám za své zdržení.“

„Ó nou, není třeba.“

„Tuto ženu nemohu opustit. Nemohu ji nechat v městě ani jinde samotnou. Ona i já jsme museli odejít, a to společně. Kamkoli. Volal jste, šli jsme tedy k vám. Přejete-li si, půjdeme zas.“

„Ó nou, ó nou! Vstupte, m´am! Vítám vás! Je jen jedna podmínka, mister Holbek.“

„Vyslovte ji.“

„Vaše žena zůstane vzdálena té rostliny M’ma. Já chci.“

„Dobrá,“ řekl Tomáš.

„Můžeme ji ubytovat. Pokoj po panu Vitákovi je prázdný. Ten čert utekl současně s vámi.“

Tomáš neodpověděl. Vedl Danu k domu.

„Slyšíte, mister Holbek? Profesor Viták porušil smlouvu.“

„Moje žena se ubytuje se mnou,“ řekl Tomáš, „nedělejte si starosti.“

„Ale profesor Viták…“

„Nevadí, je-li jich o jednoho méně.“

„Je jich o dva!“ pravil černoch zuřivě a zdvihl prsty, oblečené silnou rukavicí. „Včera zmizel také Hugo Zámora. Mám velkou pochybnost, že se vrátí.“

„Proč zmizel?“

„Uhranul sám sebe. Tvářil se do zrcadla tak dlouho, až se mu udělalo špatně. Je pryč.“

„Ostatní jsou trpělivější?“

„Musíte to zjistit, mister Holbek. Ó, vy jste byl můj nedostatek. Jděte se svou ženou a pak přijďte. Budeme mluvit. Já pošlu zavazadlo a zatím pověsím vlajky, zrovna jsem to chtěl dělat.“

Tomáš se zastavil.

„Nač vlajky, Stantone?“

„Bojím se, že Hugo Zámora půjde k úřadům a bude si stěžovat. Ale policie se zastaví před britskou a americkou vlajkou.“

„Byly by jeho stížnosti oprávněné, Stantone?“

„Nou. Ale mohlo by přijít vyšetřování, to já nechci. Nic se nestalo. Změnil jsem jen stanovenou indikaci. Zvýšil jsem dávky na pět denně a odvar má teď sytě hnědou barvu. Hugo Zámora protestoval. Odvolával se na smlouvu. Ale tam nic takového není a já bych ho mohl koupat v odvaru černém jako inkoust, kdybych chtěl.“

„Bezpochyby. Ale víte jistě, že vaše forte není nebezpečné?“

„Není. Dělám to tři dny. Nic se nestalo. Nestrachujte se. Hugo Zámora je idiot. Postavil si hlavu. Všichni mají jasné hlavy. Ale jsou tajemní. Už mají myšlenky do budoucnosti, už v nich rostou záměry, ale střeží se o nich se mnou mluvit. Silnější dávky podle mého názoru…“

„Pohovoříme si za chvíli, Stantone. Jděte vyvěsit vlajky.“ Černoch, poskakující živě na schodech, se zastavil.

„O. K., mister Holbek.“

Čestmír Landa, domovník, byl po černochovi první osobou, s níž se Tomáš setkal. Čestmír Landa donesl zavazadlo. Usmíval se opět svým starým, zrádným úsměvem a byl poměrně živý. „Vede se dobře?“ otázal se Tomáš jako mimochodem. „Znamenitě,“ odpověděl Čestmír Landa a zamrkal.

Dával si pozor na řeč tak úzkostlivě, že raději mnoho nemluvili. Co nejdříve se vzdálil.

O něco později se objevil Tomáš v černochově kanceláři a s výrazem, který byl u něho v jednání s Johnem Stantonem obvyklý, pravil:

„Proč nemáte rád ženy, Stantone?“

„Už na počátku jsem vám to vysvětlil,“ ošíval se černoch. „V této době mě prostě nezajímají. Prosím jiné otázky. Jsem nešťasten. Nikam jsme se ještě nedostali.“

„Co je například s doktorem Kolarem?“

„Tváří se jakoby nic, ale má v hlavě olověnou myšlenku stejně jako ostatní. Domnívá se o ní, že jsou to normální starosti, poněvadž s pitím stále podvádí. Ale stravuje to jinak, starý osel, nejvíc ve víně.“

Známky toho, že v mozku všech zbylých hostů pomalu krouží nové, individuálně velmi závažné myšlenky, Tomáš Holbek pak neklamně pozoroval. Zároveň však žádnému z nich nebylo ze záhadných příčin dovoleno pochopit, že se hrouží do hloubky, kterou Tomáš Holbek již poznal v celé velkolepé úděsnosti. Nevšimli si toho, že je jim duševně hůř. Občas bývali neteční, poněvadž je příliš zaujímalo něco, co neprozrazovali. Cítili jinak. Ale neměli už asi sil vrátit se k cítění normálnímu. Posledním zbytkem těchto sil se dali na útěk profesor Viták a herec Zámora.

Zloděj Václav Donek sice stále ještě utrušoval zlomyslné poznámky o hraběcích hodinkách a hrabě Klinger se s ním při každé příležitosti hádal, ale tím si snad jen krátili dlouhou chvíli. Ti dva snad nebyli v zajetí těžké myšlenky nepřetržitě. Anebo – což se zdálo protismyslné – byly jejich nejtěžší myšlenkou hodinky s erbem.

Lidská morčata na Ztracence se jinak nebavila ničím. Nečetla si v kupě knih a časopisů, které John Stanton navezl. Ani si nevšimla spousty společenských her. Dala se však přinutit k různým pracím v domě.

Dana Lykasová, zatímco Tomáš prodléval s Johnem Stantonem, změnila Tomášovu ložnici v útulné hnízdečko, což bylo za daných okolností téměř zázračné. A bez meškání a s chutí se také zapojila do hospodářské správy domu. Čestmír Landa se široce, ale mdle usmíval. John Stanton, opatrně Danu pozorující, začal se viditelně s její přítomností smiřovat.

Hosté Johna Stantona projevovali o Danu Lykasovou nápadně slabý zájem. Jednonohý trafikant ji ani jedenkrát při potkání nepozdravil. Nebral ji vůbec na vědomí. Zdál se být něčím zaujat nejvíce ze všech. Místo hlasitého mluvení většinou mumlal jako sám pro sebe.

Emil Berg se nemocně potil na čele jakýmsi mozkovým napětím, ale na Tomášův dotaz odpověděl, že zdravotně se cítí docela dobře. Ani ostatní si na nic nestěžovali. Václav Donek zanedbával jen nápadně svůj zevnějšek. Poněvadž jeho elegance byla vždycky vyloženou maskou, zdálo se, že se svou neholenou tváří a pomačkaným oděvem je pravdivější.

Malíř Vincenc Stojík se pokusil vysvětlit Tomáši Holbekovi svůj nápad, poněvadž s ním dospěl asi nejdále ze všech a považoval jej téměř za hotový. Hodlal namalovat obraz v barvách, jaké svět ještě nikdy neviděl. „Motivem by nebylo nic než strašlivá dálka,“ pravil, kývaje se ze strany na stranu po Tomášově boku, „která by měla ty nové barvy. Já je vidím.“

„Popište mi je,“ požádal Tomáš.

„To dobře nejde,“ odvětil kulhavý malíř, svraštiv čelo úsilím vyjádřit se. „Určitě existují ještě jiné barvy, než jaké dává sluneční spektrum, ale jména pro ně není. Dovedete si například představit barvu, která by na obyčejném malířském plátně zobrazovala dálku tak, že bez takzvané barevné i kresebné perspektivy byste přece jen viděl namalované nekonečno?“

„Sotva,“ vrtěl hlavou Tomáš, jenž tu barvu znal a věděl, že je nepopsatelná.

„Já ano. Ale zvládnout ji technicky, to je jiná otázka. Dejme tomu, že by to byla nějaká nafialovělá hněď. Caput mortuum například, znáte-li to. Ale hněď, založená pod úžasně výkonný mikroskop. Více než ultramikroskop. Takový, aby až z jediného centimetru zvětšoval na nekonečno. Ale já nemyslím zvětšovat míry, nýbrž jenom barvu samotnou, ne technickou, nýbrž ideální. Jak to zvládnout, ještě nevím, ale dokážu to. Jsem tomu na stopě. Zvětšíte‑li kus světla, dostanete tmu. Moje zvětšená barva však si uchová světlo i v nekonečném zvětšení, a tu vás snad napadne, že musím štětcem zobrazit rozmnožené světelné vlnění“

„Pokoušíte se o nějaký vynález?“

„Naprosto ne. Byla by to šílená utopie. Nepřemítám o vynálezu, nýbrž jsem učinil objev. To je rozdíl. Pozvolným zázrakem jsem se naučil jinak vidět – ne tak, jak se tím chlubí kubista. Umím nahlédnout do strašných hloubek. Prakticky se nám jeví často nedohledným i dno konečné hloubky. I v nekonečné hloubce naopak vidíme lidskýma očima jakýsi konec, například nebe: je to modré, nebo je tam tma. Ale můj zrak dnes už nevidí ani modrou oblohu, ani tmu. Vidí až na dno nebe, kdyby tam ovšem nějaké dno bylo. Není. Ale zrak se nezastavuje a pořád proniká dál a dál. Povídám: musí to ve mně ještě uzrát, abych to dovedl zobrazit. Já piju velmi ochotně odvar z rostliny M’ma. Dává ubohému člověku mnoho. Může ho změnit v Pána Boha.“

Redaktor Pánek jediný měl starosti se svým rukopisem. „Činím si poznámky pro budoucnost,“ ukazoval, „a je mi, jako by ty na počátku psal někdo jiný. Měl jsem slabé, ležaté písmo, inklinuji teď k silným čarám a stavím litery. To mě unavuje, vždycky jsem hodně psal a tlak na tužku nebo pero vyžaduje přece námahy. Vyznám se trochu v grafologii. Považuji například za nesmyslné tvrzení, že silné písmo je znakem lidí pohlavně zdatných, a naopak.“

Tomáš podal návrh, aby se redaktor Pánek ujal porovnávání nynějších rukopisů i všech ostatních, a sám mu při tom pomáhal. Výsledky byly lepší než před časem. Shledalo se, že písmo všech osmi hostů doznalo větší či menší změny, že však žádné se neschyluje podobností k písmu některého z ostatních. Redaktorova tabulka dopadla tak, že na prvním místě se ocitl Václav Donek, jehož rukopis se proměňoval nejrychleji a nejvíce. Poslední místo obsadil tvrdošíjný doktor Kolar. Jeho písmo zůstávalo téměř stejné. Malíř Stojík, patrně nejvíce účinkem dotčený, byl kupodivu až na místě pátém.

John Stanton řekl:

„To je alespoň něco. Ale je toho málo. Nebyl jste tu sedm týdnů. Za sedm týdnů se nestalo téměř nic. A kdybyste to byl sledoval den ze dne jako já, mister Holbek, byl byste se už dávno z té loudavosti zbláznil.“

„Zdá se však,“ odvětil Tomáš, „že jsem přišel v pravý čas a nic důležitého nepromeškám.“

Doporučil pozorovat bedlivě malíře Stojíka. Uplynulo však několik dní a malíř chodil stále stejně zamyšlen. K řeči se již pohnout nedal. Pak, jednou po snídani, vzal svůj koflík s odvarem a odešel do svého pokoje. Tomáš Holbek šel nenápadně za ním.

„Co dělá ten chlap?“ otázal se John Stanton, když se Tomáš vrátil.

„Sedí ve svém pokoji a maluje. Začíná to, Stantone.“

„All devils, on snad nikdy nic nemaloval?“

„Tohle nikdy,“ řekl Tomáš Holbek vážně.

Po půl hodině dal Tomáš znamení černochovi. Vystoupili do patra. Tomáš otevřel dveře, za nimiž Vincenc Stojík pracoval.

Plátno na stojanu svítilo bíle. Malíř konal zběsilé přípravy. Rozkládal tuby a štětce a ve spěchu to shazoval všecko na zem. Pohyboval se na svých sloupovitých nohách jako slon. Na čele mu stály velké krůpěje potu.

„Mám to!“ zavolal ke dveřím. „Začnu. Začal jsem před chvílí špatně. Za dvě hodiny se přijďte podívat.“

„Dobrá,“ řekl Tomáš a na ústupu vystrčil i černocha. „Stantone,“ pravil na schodech, „dnes nedostane Vincenc Stojík vaše pekelné pití.“

„Proč?“ vydechoval černoch rozčileně. „Vždyť se láme! Je to náš první výsledek. Co chce malovat? Namaluje něco, co se právě děje někde daleko?“

„To by bylo ovšem to pravé,“ zamračil se Tomáš. „Ale myslím – že má jiný program. Ujímá se úkolu technicky neproveditelného. A to znamená…“

„Co to znamená?“

„Že se zbláznil.“

John Stanton se šklebil.

„Počkejme dvě hodiny,“ řekl.

Odešel pak do své kanceláře, a neschopen jakékoli práce, přecházel a luskal prsty, dívaje se téměř nepřetržitě na své velké letecké hodinky s německou značkou.

Na střeše v prudkém větru hlasitě praskaly vlajky.

Tomáš procházel domem. Václav Donek ještě líně spal. Redaktor Pánek se přebíral v kupě papírů u stolu v jídelně, zdálo se však, že neví, co dělá. U okna stál advokát Kolar, díval se ven a šťáral se v zubech. Jaromír Hurt byl někde venku, Emil Berg rovněž. Bezpochyby zase chodili spolu, nedbajíce silného větru. Měli si co povídat. Snad spolu něco umlouvali. Hrabě Otto Klinger se hřál ve skleníku. Prohlížel tam ze všech stran své hodinky s erbem již od rána, aniž s nimi dělal co jiného. Zaměstnával mdlým leskem otřeného zlata jen oči, jako by sám sebe hypnotizoval.

Čestmír Landa seděl v kuchyni. Dana Lykasová se točila kolem veliké plotny a Čestmír Landa se po ní díval jako usínající kočka.

„Potřebuješ něco, Tome?“ otázala se Dana, když Tomáš vstoupil. „Nic, děkuji. Nenamáháš se tu příliš?“

Ačkoli toto řekl, zdálo se, že věnuje bedlivou pozornost něčemu jinému, co v této místnosti ani nebylo.

„Neměj strach,“ usmála se. „Je teď jídlo lepší, nebo horší, než bývalo?“

„Je lepší,“ pokývl vážně.

„Dobrá. Pan Landa bude tak laskav a nanosí mi dříví. Slyšíte, pane Lando?“

Čestmír Landa se beze slova zdvihl.

Dana Lykasová vzala pevně do rukou otěže hospodářství na Ztracence. Tomáš Holbek jí věnoval pohled, za nějž mu byla vděčná. Úsměvům se ještě nenaučil. Ostatně Dana nevyžadovala, aby se na ni usmíval.

Pak vyšel opět ven.

Uplynula nekonečná hodina z oněch dvou, které určil malíř Stojík.

„Co maluje?“ zeptal se John Stanton.

„Nekonečno,“ odtušil Tomáš Holbek.

„Mohl by je namalovat. Vy jste o nekonečnu zase vyprávěl. Vy jste literát, on je malíř.“

Po pěti minutách práskly nahoře dveře a Vincenc Stojík se řítil na svých neobratných nohách spěšně dolů.

„Pane Stantone, potřebuji velkou sklenici vašeho čaje. Uvařte to rychle. Nemohu s tím hnout.“

John Stanton, téměř polekán, vzhlédl k stojícímu Tomášovi. Tomáš Holbek se mračil jako tisíciletý kámen.

„Teď nebýt čas k pití,“ řekl John Stanton česky. „Nemůžete dostat.“

„Ne?“

„Nou. Nezlobit.“

Vincenc Stojík, brunátný v upoceném obličeji, valil se ze dveří.

„Může najít někde nápoj bez vás?“ otázal se Tomáš klidně.

„Vůbec ne. Vařím teď sám a hlídám si každou kapku.“

„Proč ta pečlivost?“

Černoch potrhl rozčileně rameny a neodpověděl. Tomáš ostatně nevyžadoval odpovědi. Napřímil se a naslouchal.

„Ten člověk nešel nahoru,“ poznamenal.

Otočil se a rázně vyšel. Skoro proběhl chodbou. Skočil přes dva schody na dvůr. Malíř Stojík se právě odněkud vracel.

„Přijďte ke mně za dvě hodiny, pane Holbeku!“

„Kde jste byl?“

„Ve skleníku,“ řekl malíř a něco žvýkal.

„Dejte to pryč!“ osopil se Tomáš.

„Ne, ne! Ani za nic!“

Vincenc Stojík se mohutně kýval na strany, házeje krátkýma rukama. Zašel svým zrůdným krokem do domu.

Tomáš ho nenásledoval. Zamířil k zasklené boudě. Hrabě Otto Klinger tam seděl v přidušeném vlhkém horku.

„Shodil mi hodinky, nešika,“ řekl mrzutě. „Budou v pěkném stavu, až je Václav Donek ukradne. Právě jsem mu je spravoval, aby nešly napřed. Ten zatracený poberta by byl zklamán, kdyby nedostal do rukou pořádnou věc.“

„Co tu dělal Vincenc Stojík?“

„Oholil vám největší exemplář a strčil listí do úst. Fi donc.“

„Nemohl jste tomu zabránit?“

„Nikdy jsem nepásl dobytek na žádných porostlinách. Nerozumím tomu.“

Tomáš se ohlédl. V chatrných dveřích boudy stál veliký černoch a široce se smál.

„Dobytek nechte, ať se napase,“ pravil anglicky. „On snad to nekonečno přece namaluje, co říkáte?“

Než mohl Tomáš odpovědět, zmizel černochův smích jako mečem odťatý. Ústa sklapla a oči se převalily jako hrůzou.

„Jeden takový černý chlap,“ ukázal hrabě Otto Klinger, „lehával v šestnáctém století přede dveřmi Marie Louisy Klingerové, hraběnky ze Stříbrné Vody, jako pes.“

„Prosím, vy vstaňte,“ řekl mu John Stanton česky.

„Proč, chci-li sedět?“

„Seďte. Já beru klíč a velký zámek a hned bude skleník na klíč a na zámek. A kdo sedí, sedí.“

„Znamená-li to, že byste mě zde uzamkl, vy černá potvoro, pak ovšem odcházím včas. Pane Holbeku, varuji vás. Právě máte být uvězněn.“

John Millburry Stanton pak skutečně skleník uzamkl.

„Nesmí nikoho napadnout, aby bral, co chce,“ koulel zdivočele očima.

Tomáš zašel opět do kuchyně.

„Dano,“ požádal, „nesvolávej dříve k obědu, dokud nedám znamení.“

Počkal ještě hodinu.

„Seberte se,“ vyzval pak černocha, „zajdeme se podívat na Stojíkovo nekonečno.“

„Říkal jste, že je nestvoří.“

„Říkám to i teď.“

„A že se možná zblázní. Což bude-li nad svým nezdarem zuřit?“

Tomáš pokrčil rameny. John Stanton otevřel zásuvku, vytáhl odtamtud pistoli, kterou mu před deseti dny Tomáš odevzdal, a natáhl ji.

„K čemu to?“ zamračil se Tomáš.

„Ten zavalitý chlap může mít v šílenství sílu jako opice,“ řekl černoch. „Kromě toho podepsal revers, nehledíc ani k tomu, že máme na střeše dvě dobré vlajky. Nechci, aby mi poplašil ostatní, zbývá jich už jenom sedm. Střelná rána by nám prošla v případě, že…“

„Dejte to sem,“ Tomáš natáhl ruku, „vezmu si to na starost.“

„Mister Holbek…,“ černochovi se zachvěly tlusté rty.

„Bojím se, abyste nebyl větším bláznem sám. Ručím za všecko.“

John Stanton mu pistoli dal. Tomáš ji vsunul do kapsy.

„Nejste přece zbabělý,“ řekl chladně.

Vystupoval po schodech napřed. Bez váhání a klidně otevřel dveře malířova pokoje. Okno bylo dokořán, zima se lila dovnitř širokým proudem. Vincenc Stojík bez kabátu, pouze v košili, seděl na židli před svým plátnem. Na palci levé ruky měl navlečenu velkou paletu, potřísněnou blátem barev. Ředidlo z misky skapávalo na zem, již poskvrněnou. Všude se válely tuby a štětce. Vincenc Stojík se hrbil do beztvaré hromady. Na kulatých, rozložitých zádech mu košile tmavěla kolem potu. Širokými sanicemi pravidelně přežvykoval a vyvalenýma očima pohlížel na svůj obraz nekonečna.

Plátno zůstalo úplně čisté. Nesáhl na ně ještě vůbec.

„Nuže?“ pravil Tomáš Holbek.

Vincenc Stojík po nich otočil vodové oči.

„Nepůjde to,“ pravil zoufale.

Pak vstal, zapotácel se na nejistých nohou, a rozbil paletu o zeď. Dokázalo se tím, že John Stanton právem počítal s obrovskou silou v jeho sporém těle. Bláto z barev stříklo. Vincenc Stojík, rozetřev mechanicky dlaní špinavou a mastnou skvrnu na svých prsou, vyplivl na plátno temně zelený žvanec.

„Necháte toho zatím, což?“ řekl Tomáš Holbek.

„Nemohu. Teď je čas začít. Potřebuji čaj. Po tomhle se mi chce vrhnout. Dejte mi čaj, nebo…“

„Pan Stanton jej připraví. Jděte, Stantone. Počkám zde.“

John Stanton běžel dolů. Tomáš Holbek se objevil v kuchyni Za chvíli rovněž. Černoch se právě chystal jít s konvicí nahoru.

„Je-li v tom opravdu M’ma,“ řekl Tomáš mrazivě, „srazím vás k zemi za vaši chápavost.“

„All devils… není tam M’ma. What sort of…,“ obrátil sek Daně, „jaký jste vy pověděla…“

„Je to obyčejný slazený čaj,“ řekla Dana s tajenou úzkostí, „připravila jsem jej sama.“

Tomáš Holbek vzal černochovi konvici z rukou. Šel nahoru sám a byl tam pak téměř hodinu.

„Hrom aby to vzal,“ vrčel zarostlý Václav Donek v jídelně, „ta ženská dneska stávkuje. Kde je náš černý ďábel? Holomek s ní jistě smlouvá o přídavek.“

„John Stanton a Thomas Holbek jsou zatčeni,“ prohlásil jednonohý trafikant. „Viděl jsem, jak je vedli.“

„Hlouposti,“ mávl vznešeně rukou hrabě Klinger, „mohu dosvědčit, že se zamkli ve skleníku.“

Advokát Kolar, za nímž se líně vlekl Čestmír Landa, přinesl z kuchyně omluvu. „Panstvo prosí o strpení, malíře Stojíka potkala malá nehoda. Snad si zlámal na schodech ruku či co.“

„Nemám nic takového zaznamenáno, páni,“ mrkal nervózně redaktor Pánek. „Pan Hurt a pan Klinger tvrdili něco jiného, prosím oba pány, aby mi ihned předložili několik řádek svého rukopisu, jelikož pan Vincenc Stojík to pravděpodobně vzhledem k svému úrazu nebude již moci učinit.“

Tomáš Holbek se vrátil.

„Odvezu ho,“ pravil stručně. „Co se týče pokusů, je s ním konec.“

„Kam ho odvezete, all devils?“

„Pojedeme pro vhodnější barvy.“

„Jak?“

„Podařilo se mi ho přemluvit.“

„Kde ho budete vláčet? Je šílený! Prozradí se! A tady to všechno…“

„Nemáte své vlajky?“ Tomáš přimhouřil oči.

„Jak to mluvíte? Mister Holbek…“

„Nic se nestane. Budu s ním hledat barvy tak dlouho, dokud jeho šílenství nevyprchá. Vrátit už se nesmí a mlčet bude pak z pouhé vděčnosti za to, že jsem ho osvobodil.“

„Na to se spoléhat…“

„Spolehl jsem se už jednou,“ přerušil ho Tomáš rázně. „V případě profesora Vitáka.“

„Jak? Co mluvíte?“

„Pravdu, a buďte tomu rád. Jsem přesvědčen, že i váš ubohý malíř si bude do smrti pamatovat všecko ze svého dočasného šílenství. Já si rovněž pamatuji všecko dodnes. Připravte džíp, Stantone.“

Tomáš políbil Danu lehce na čelo. John Stanton ještě stál na místě.

„Jděte,“ pobídl ho Tomáš, „a měl byste se modlit, aby se žádný z vašich hostů nezbláznil docela. Jakmile se vrátím, promluvíme si co nejvážněji.“

Do deseti minut byl s malířem pryč a Čestmír Landa začal podávat oběd.

* * *

Tomáš Holbek zůstal vzdálen celých pět dní. Za tu dobu se u zbylých sedmi hostů neprojevilo nic nového ani nápadného. Jen redaktor Pánek se vrhal na srovnávání rukopisů s očividnou vášní, v tom však byl tichý jako pěna. Ostatní propadali kontinuálně svým tajným myšlenkám nebo snad záměrům, podobně jako Vincenc Stojík, jenže v nich patrně ještě neuzrály. Advokát Kolar postával často u okna jídelny, díval se celé hodiny ven a šťáral se v zubech, nebo chodil celé půldne kolem domu, nevzdaluje se od něho na víc než na několik desítek metrů. Emil Berg a jednonohý trafikant měli zřejmě společné plány. Čestmír Landa se stal netečným přisluhovačem Dany Lykasové, a jak se zdálo, poslouchal ji rád na slovo. Václav Donek nevěnoval svému zevnějšku již ani trochu péče. Nemluvil již o hraběcích hodinkách. Nemluvil skoro vůbec a ostatním se začínal vyhýbat. Dana Lykasová myslila, že se z něho stává poustevník. Otto Klinger se ještě několikrát pokusil o hádku s černochem, vymáhaje opětné otevření skleníku, který se stal jeho oblíbeným místem. John Stanton nepovolil a Otto Klinger se pak uchyloval do svého pokoje, kde skoro neustále prohlížel vnitřek svých hodinek. John Stanton se tvářil zarytě. Usmál-li se někdy, pak to bylo při jeho fyziognomii spíše šklebením černého boxera, poráženého na body. Trochu závistivým, trochu zlostným a toužícím zvítězit jakoukoli zbraní. Nehleděl si zápisků ani ničeho podobného, pouze třikrát denně počítal očima své hosty. S Danou přicházel často do styku, poněvadž připravoval odvar v kuchyni osobně a sám také přidával drť z listů do jídel. Koření M’ma nosil u sebe a byl žárlivý na každý prášek.

„My blížíme k cíli,“ říkal Daně Lykasové.

Ale v Daně, sklíčené Tomášovou nepřítomností, rostla tíseň a neurčité obavy. Sedmička Stantonových hostů byla podle jejího mínění již sedmičkou pomatenců.

„Mám dojem,“ pravila Johnu Stantonovi, „že Tom si nepřál, abyste s tím pokračoval. Naopak. Měl byste učinit přestávku alespoň do jeho návratu.“

„Nou,“ odmítl černoch, jenž jí dobře rozuměl a sám se vyjadřoval obstojně česky. „Nou, madame. My jít dál, my býváme před samý cíl. Žádný strach, madame. Oni vám neublíží.“

„Nebojím se jich. Bojím se o ně.“

„What? Áá… nou. Kdyby zuřil, já zmáčknu. A já zastřelím, až by někdo utíkal.“

Dana se pokoušela vyložit mu to, co si patrně i Tomáš dávno myslil, že totiž rostlina M’ma zcela zklamává, pokud jde o žádoucí účinek.

„Ta dvěstěprocentní hloubka, pane Stantone…,“ mluvila s ním odpoledne třetího dne v jeho kanceláři, „může být pouze monopolem určitých jedinců… monopolem rodu Holbeků – a ještě snad některých lidí –, ale ne všech.“

„To právě my zkusíme,“ vrtěl se černoch.

„Tomáš je asi přesvědčen, že pokus je skončen.“

„Já ne, madame, já ne.“

„Je přesvědčen o nezdaru.“

„Ne, ne, žádný nezdar dosud.“

Dana toužila, aby se Tomáš objevil, největším bláznem ze všech tu snad byl John Stanton, fanatik, černý kazatel, pološílený vyznavač nového náboženství. Černoši k tomu přece mívali sklony.

„Je možné, pane Stantone, že Tom by byl tenkrát našel tělo své sestry i bez vašeho nápoje. Stačilo, že se rozhodl na svou sestru hluboce myslit. Nebylo nápoje, když se rodil jeho syn. Upadli jste v omyl. Rostlina M’ma není nic jiného než zvolna působící jed. Její šťávy vedou při delším požívání k šílenství. Jsou již dávno známy prostředky podobných účinků.“

„Ó nou, nejsou. Kde? Jaké?“

„Vím o jednom. Indiáni mu říkají peyotl. Jinak mescalin. Je to vnitřek jistého druhu kaktusu. Za prohibice byl hodně rozšířen ve Spojených státech, nevíte? Tam spisovali protokoly, které souhlasně potvrdily úplnou změnu duševního stavu, mámení smyslů, přeludy a halucinace tak účinné, že na ně nikdo nemůže zapomenout.“

John Stanton vrtěl tvrdou hlavou.

„Neberte mi to, madame. Není to pravda. M’ma je jiná. M’ma podporuje dobré vlastnosti v člověku. Ona neškodí. Dělá z lidí lepší lidi, a to my chceme.“

„O tom jste se ještě nepřesvědčil,“ řekla Dana vážně. „Který z těch nešťastníků je dnes lepší, než byl před časem?“

„Pokus ještě není u konce, madame.“

„A proč myslíte, že Tomáš Holbek se stal lepším, když jste mu nabídl svůj nápoj?“

„On sám je přesvědčen, madame…“

Pohled Dany Lykasové odzbrojoval Johna Stantona a činil ho rozpačitým.

„Mám pro vás návrh, pane Stantone,“ řekla po chvíli. „Přestanete-li okamžitě s tou věcí u svých sedmi hostů, můžete provést pokus na mně.“

„Na vás, madame?“

Dana pokývla.

„Jsou k tomu u mne dobré předpoklady. Proč se divíte? Je to snad tak strašlivá odvaha?“

John Stanton polykal naprázdno a vyvaloval oči.

„Jistě, odvaha!“

„Proč?“

„Proto. Ó… nou!“

„Pane Stantone, toužím po tom. Prožila jsem mnoho. Mé pocity zacházely do strašlivých hloubek, podobně jako pocity Toma Holbeka, a přece jsem dokázala vyvést je na povrch, vyplavit je a ubránit se jim – podobně jako Tomáš. Rozumíte? A nyní vím, na koho bych myslila, kdybych pila odvar z rostliny. Na Toma. Jsem již tak blízko, že si to nedovedete představit. Překročila jsem dávno oněch sto procent. Postrádám ho nyní, ale vím, jak se mu vede, mám jeho pocity. Je to duobióza. Něčím je znepokojen, nevím čím. Snad tím stavem zde. Dověděla bych se to po vašem nápoji, který tedy rozjitřuje myšlenky a otvírá citové hloubky. Všecko bych vám pověděla – v zájmu všech… Nemyslíte, že by to byl platnější pokus?“

John Stanton funěl rozčilením.

„Madame, to nejde. My potřebujeme normální lidi, my nebereme lidi už s nadáním, se sklonem k těm věcem. Takový je mister Holbek a takový jsem také já. My nechceme, madame. And you – a vy říkáte, za svou vlastní osobu: já chci ráda pít, já miluji mister Holbek – you love, a chcete být do něho jako psík, který chce vlézt do pána. To nejde, madame – to nejde! My nic s vámi. Enough! Dost!“

Dana zůstávala mírná, ale rozhodnutá.

„Pane Stantone…“

„Vy pryč!“ rozkřikl se. „Vy nezlobit!“

A tvářil se tak divoce, že se Dana Lykasová přece jen odmlčela.

* * *

Nadále byl John Stanton na své čarodějné listí ještě zas mnohem opatrnější a Dana nabývala dojmu, že i předtím si dával pozor jen kvůli ní. Naopak svých sedm zbylých hostů napájel odvarem přímo zběsile. Tvrdohlavě zvyšoval dávky i do jídel a jiných nápojů. Nikdo neprotestoval. Čtvrtého dne Tomovy nepřítomnosti ho Dana napomenula.

„Nasypal jste do polévky osm plných hrstí, pane Stantone.“ John Stanton odpověděl, že to dobře počítal a že jich bylo devět. Včera sedm.

„Nebude to k jídlu,“ řekla Dana znechucena. „To je nerozum.“

„Oni už nemají dobrou chuť, madame,“ zubil se nepěkně černoch, „a neškodí jim to. Pozorujete, že jsou špatní? Naopak. M’ma dělá dobře jejich žaludkům.“

„Doufám, že se Tom brzy vrátí,“ pravila Dana.

„Doufám, že ne,“ odtušil John Stanton. „Bylo by moc dobré, kdybych našel alespoň jeden nový případ, než on přijde.“

Bál se tedy, že mu Tomáš jeho zběsilé počínání překazí. Dana toho dne pobyla dlouho v jídelně a pozorovala nešťastné strávníky. Viděla na nich – jak se domnívala – jen ztrátu smyslu pro přítomnost. Fyzicky prospívali všichni znamenitě. Nebyli snad pomatení, byli jen silně roztržití.

Doktor Kolar vzal z pouzdra párátko, chviličku si s ním pohrával, pak je v nějakém zamyšlení upustil a teprve za chvíli sáhl pro nové. Potom se postavil k oknu.

„Neviděla jste tu dnes nikoho cizího?“ zeptal se Dany, aniž se k ní otočil.

„Nikoho,“ odpověděla. „Proč?“

Mlčel.

Hrabě Klinger si stěžoval, že se mu zatracené hodinky s erbem nadobro zastavily. Zanedbaný Václav Donek odpověděl, že to nevadí. Emil Berg a trafikant Hurt hovořili šeptem, přičemž Hurt kreslil něco na papír, který potom roztrhal na malé kousky. Čestmír Landa sbíral příbory. Počínal si líně, jinak nebyl ničím nápadný. Redaktor Pánek se zabýval grafologií. Černý Stanton trčel dlouho ve dveřích a koulel tiše očima.

Daně bylo úzko.

Odpoledne, za jasného, chladem jiskřícího počasí vyšla ven. Kráčela cestou, kudy se měl pravděpodobně navracet Tomáš. Ale hrbolatá stezka zůstávala pustá. Dana se dívala k mlčícímu lesu, který svíral cestu v dálce do světlé nitky. Než pohltil nitku docela, nechal ji přepadnout do pozvolného svahu, a pak už bylo vidět jen modravou dálku.

Dana se ohlédla. Sto kroků za ní někdo stál. S nemilým pocitem se snažila postavu rozeznat.

Postava k ní vykročila, dávajíc rukou znamení. Byl to doktor Kolar, zabalený v důkladném, drahém kožichu.

„Nejste na útěku, paní?“ řekl, když došel.

„A vy?“

„Ne. Proč bych utíkal? Setrvám do konce. Já – víte – nemám čeho se obávat. Nepiji tu břečku.“

Dana mlčela. Advokát za ní nešel asi jen náhodou.

„Divíte se, že se k tomu přiznávám, paní?“

„Ovšem.“

„Má to svůj účel,“ pokývl. „Nepiji, a nedám se k tomu donutit, ani kdybyste žalovala panu Holbekovi. Přiznávám se vám proto, abyste ve mně viděla rozumného člověka. Ostatní už nemají rozum v pořádku, myslím. Jsou omámeni. Já ne.“

„Proč vám záleží na tom, abych ve vás viděla rozumného člověka?“

„Protože s vámi chci o něčem vážně promluvit.“

„Poslouchám,“ řekla Dana a vykročila směrem ke Ztracence. Vzal ji za loket.

„Tam ne, prosím vás. Raději ještě dál, nemíníte-li stát na místě. Je vám asi divné, že tu zůstávám a nepiji, což?“

„Nepřemýšlím o tom.“

„Ale jděte. Dorozumíme se spolu, i když se tváříte, jako byste si to nepřála. Já se zde totiž skrývám.“

„Před čím?“

„Využívám Stantonova záhadného vlivu. Chlap má buď veliké známosti, nebo je to něčím jiným – nevím –, ale buď jak buď, nikdo se neodváží jeho zdejší doupě kontrolovat. Mám totiž několik zavilých nepřátel, kteří proti mně planou zuřivou pomstou. Čekám, až je to přejde nebo tak. Ale myslím, hrome, že už mě tu našli. Opravdu jste v okolí nespatřila nikoho cizího?“

„Ne,“ řekla Dana s povážlivým výrazem.

„Inu…,“ vzdychl advokát a pročísl si dvěma prsty prošedivělý vous, „je tomu tak. Něco jsem sám vypozoroval. Hrozí mi nebezpečí. Pohleďte…,“ rozhlédl se, vsunul ruku do náprsní kapsy a vytáhl odtamtud bílou zalepenou obálku. „Kdybyste tohle vzala k sobě, byl bych vám velice povděčen. Uvnitř je seznam lidí, kteří by mi mohli ublížit. Kdyby se se mnou něco stalo, otevřte to a předejte to policii. Jinak… Jinak buďte diskrétní, ano?“

„Zvláštní požadavek!“ pravila Dana. Nevztáhla ruku. Doktor Kolar natřásl obálku v ruce.

„Mohu se vám odměnit. Moje dávka odvaru přece pravidelně zbývá. Jsem v tom dobře zaveden – nikdo nemá tušení, že tu břečku tajně vylévám. Přepustím vám ji. Byl by v tom čert, abych k tomu nenašel příležitost. Ten černý uličník o tom ovšem nemusí vědět.“

„Kdo vám řekl…“

„Vy sama. Stanton právě větral svůj přetopený byt, když jste o tom hovořili. Stál jsem pod otevřeným oknem.“

„Slídil jste?“

„Nu ano. Bože… proč tím opovrhovat, někdy je to prospěšnější než co jiného.“

Usmíval se drze pod jejím pevným pohledem.

„Vraťme se,“ řekla Dana konečně.

„A tato obálka?“

„Můžete mi ji odevzdat.“

„A slibujete…“

„Vy sám neslibujte nic,“ přerušila ho.

Vykročila rychle směrem zpět. Doktor zůstal na místě a pouze se za ní díval.

Trpěl bezpochyby utkvělou myšlenkou právě tak jako všichni ostatní. U něho to byl stihomam. Dana se pevně rozhodla odevzdat obálku Tomášovi. Prozatím se na advokáta vyptala nenápadně Johna Stantona.

„Kolar,“ zašklebil se černoch, „je větší dareba než Václav Donek. On dělal velmi špinavé procesy na zásadu udělat škodu oběma stranám, co měly spor. Moc prokletí na jeho hlavu, yes. Potom nějaké machinace a na jeden rok zavřená office. Co on dělá, madame? Vy nevidíte nic, jak on stravuje rostlina?“

„Nic,“ popřela Dana. „Chová se normálně.“

„On velmi tvrdý!“ potřásal hlavou černoch.

Dana však přemýšlela s pocitem neznámé bázně spíše o advokátově slibu, týkajícím se tajného opatření nápoje. Touha vniknout do Tomášova duševního života a obětovat se v něm, trpět a radovat se s ním za Tomášovy nepřítomnosti rostla. Dana Lykasová cítila velkou povinnost se odvděčit. Její život byl opravdovým Nic, dokud jej Tomáš nenaplnil. Nikdy nikdo nebyl zachráněn větším zázrakem než Dana Lykasová Tomášem Holbekem. Chtěla být opravdu zajedno s ním, žít v něm za každých okolností. Chtěla si zajistit věčnost spojení, neměnitelnost osudu a nejdokonalejší splynutí, po němž volali básníci všech dob a které snad se mohlo konečně nyní uskutečnit.

A tak čekala rozechvěna, bez vlastní iniciativy.

Advokát ji vyhledal nahoře v pokoji sám. Tiše zaklepal na dveře a vstoupil jako zloděj. Pod kabátem nesl uzavřenou termosku.

„Jsem tady,“ zašeptal a šklebil se vzrušením. Vyhlížel jako strachem obílený ďábel. Technicky podnikal přece maličkost. Nebylo možno pochopit, proč je tak rozčilen.

„Nevíte už, co jsme ujednali?“ postavil termosku na rozviklaný stůl a oprášil si ruce. „Přelil jsem to naprosto hygienicky. Večer najdu příležitost dodat vám tu pekelnou tekutinu zas. Láhev…,“ ohlédl se po dveřích, „láhev postavte dole v chodbě na tu bednu pod oknem, slyšíte?“

Dana mlčela.

„Nu sbohem, musím jít, proč by nás tu měl někdo vidět spolu.“

Odešel tak nenápadně, jako by byl zmizel kouzlem. Dveře ani jeho kroky nevydaly zvuk. Profesionální šibal Václav Donek by mu byl jistě záviděl.

Dana přistoupila k oknu a položila čelo na chladné sklo. Viděla po chvíli doktora Kolara, odcházejícího kolmo od domu. Kráčeje přes cestu do řídkého háje, počal hlasitě hvízdat nějakou melodii. Odtamtud se proti němu belhal jednonohý trafikant Hurt, s obličejem tonoucím v mnohem hlubším stínu, než jaký vrhal jeho široký pomačkaný klobouk. Ti dva se minuli, aniž si všiml jeden druhého.

V okolí sedělo takové ticho, že Dana slyšela hvízdání, i když byl advokát už daleko a když sama odstoupila od okna.

Vztáhla ruku a bezmyšlenkovitě odzátkovala Kolarovu láhev. Z hrdla láhve vystoupil proužek páry jako osvobozený arabský džin. Danu obestřela lehoučká teplá vůně, jejíž jemná hořkost se ihned v dýchadlech ztrácela k nepoznání.

Pro Danu začalo být úzko i slavnostně zároveň. Uvolněný arabský duch se rozprostřel po celé místnosti a obklopoval Danu Lykasovou ze všech stran. Byl už nepřemožitelný, a Dana učinila, co on poroučel. Nalila tmavě zelenou, nazlátlou tekutinu do kávového šálku. Odvar byl dosud značně teplý. Dana se podívala oknem na světle kovovou oblohu, rozpraskanou dole černými čárkami bezlistých, jemných a nespočetných větviček, a přiložila šálek k ústům.

* * *

Dvě hodiny po poledni následujícího dne zařval na cestě motor džípu. Tomáš Holbek se vracel. Byl sám.

John Millburry Stanton samozřejmě zpozoroval jeho příjezd. Zůstal sedět ve své kanceláři a čekal. Tomáš Holbek nezašel patrně nejdříve ze všeho k němu. Vstoupil až za dlouhou chvíli. „Kde je Dana?“ zeptal se anglicky.

John Stanton zakoulel očima. Nápadné bělmo jeho očí zasvítilo pokaždé, jakmile jen trochu změnil směr pohledu.

„Pokud vím, je již asi hodinu někde venku. Prochází se. Co je, mister Holbek?“

„Malíř Stojík se z toho dostane. Mohl jsem ho opustit. Byl na samém kraji skutečného šílenství.“

„Blbec!“ řekl John Stanton zlobně a vstal. Mávl rukou. Odvrátil se.

„Co se děje tady, Stantone?“

„Vůbec nic.“

„Dívejte se sem, Stantone! Mluvím s vámi!“

Černoch se otočil. Tomáš se posadil dříve než on a ukázal na druhou židli. Černoch ji vzal a práskl s ní, přistavuje si ji s rozhořčením tak, aby mohl s Tomášem hovořit. Zkřížili pohledy, Stantonův vyjadřoval urputnost a paličatost, Tomášův nesmlouvatelnou sílu. Tomáš také začal mluvit, tónem, který netoužil po smírné dohodě.

„Musíme toho nechat, Stantone. Končíme nezdarem. Pokud jde o vás, věřím, že jste naprosto ušlechtilý člověk, že vaše pohnutky byly čisté a že jste přes barvu své pleti inteligentnější a lepší než většina bílých lidí.“

„Nač takové lichotky, mister Holbek?“

„Poznáte hned, že to nejsou lichotky,“ odpověděl Tomáš ostře.

„Z temné Afriky zbývá ve vás bezohlednost divocha. Jste povinen uvážit, že máte co dělat s lidmi tisícileté civilizace, choulostivějšími než kmeny na Kongu. Za krádež se u nás neutíná ruka jako v Habeši.“

Černoch se nasupil.

„Mister Holbek, já neutínám ruce.“

„Vy utínáte mozky, to je horší. Někde tam dole snad můžete zacházet s lidmi jako se stádem vepřů. Zde nahoře běda každému, kdo se o to pokusí.“

„All devils, mister Holbek, abychom nemluvili jako dva blázni! Já měl nápad, yes, ale vy jste nezůstal stranou, a teď mi nemůžete vyčítat to, co jsme dělali spolu.“

„Vyčítám vám, že přeháníte.“

„Ó nou, mister Holbek. Vy sám přeháníte. Řekněte sám, co záleží na tom, jestliže se dostáváme už dnes tam, kam bychom se dostali při mírňoučkém postupu za dva nebo za tři měsíce? U vás bylo velice rychle. U nich je velice pomalu. Já u nich udělal zlatou střední cestu. Nic víc. A pravíte, že ten idiot Stojík se z toho dostane.“ Tomáš se umírnil.

„Prožil jsem s ním pět pekelných dnů, Stantone. Dejte pozor. Začne-li to u nich propukat, neuhlídáte je všechny najednou.“

„Mister Holbek, jaké strachy. Propukne, tedy propukne. Stojík nám ukázal, že při propuknutí nedochází ještě k úplnému duševnímu rozpadu. U ostatních propukne lépe, neškodně. Nic se nestane, ale i kdyby někdo z nich spáchal sebevraždu, mám jeho revers. Všecko musí být vykoupeno. Vím, co v Africe hlásali vaši misionáři. Je třeba obětí. Miliony budou mít z nepatrných obětí prospěch.“

„Nebude prospěchu,“ řekl Tomáš, „touto metodou se k němu stejně nedostanete. Je surová a naivní…“

„Základní, mister Holbek.“

„Nehádejme se. Je to, jako by někdo robil prototyp turbíny z papíru. Je založena na klamných předpokladech. Prohlašuji, Stantone, že mám dnes silné pochybnosti, byla-li to opravdu M’ma, která mi pomohla najít mou mrtvou sestru.“

Černoch zaklapal pevnými zuby. Nezmínil se o tom, že téměř doslova totéž tvrdila Dana.

„Já dokončím, Mister Holbek, i když vy nebudete chtít.“

„A já,“ odvětil Tomáš, „vyřadím popřípadě mocí z vašich pokusů toho, u něhož to uznám za dobré. A proto si zatím i ponechám vaši pistoli.“

Tomáš se zvedl na znamení, že není třeba dál hovořit. Černoch seděl. Zlostně se zubil.

„Ponechte si pistoli, mister Holbek. Nic zlého nebude. Vy pořád moc měkký na lidi, co podepsali revers. A na obličeji jste jako ocel.“ To řekl česky.

* * *

Z východní strany se blížila k domu volným krokem Dana. Tomáš jí vyšel vstříc. Opřela se o něho s hlubokým povzdechem.

„Myslila jsem, že mě procházka osvěží,“ odpověděla na jeho otázku. „Byla jsem strašně mdlá.“

Přituhovalo. Tomáš ještě před rozmluvou s černochem požádal Čestmíra Landu, aby v jeho pokoji řádně naložil do vychladlých kamen.

„Půjdeš na lůžko, Dano. Vyhledám nějaký lék.“

„Nehledej nic, Tome. Nejsem nemocná, nevezmu žádný prášek. To je… to je něco jiného.“

„Nevolnost?“

„Ano. Přechodná nevolnost. Únava ve všech údech.“

Naklonil se k ní. Jeho rysy změkly.

„Máš pravdu,“ svolila. „Půjdu si lehnout. Uhodl jsi. Tome… Já si přeji… věřím… že tvé dítě se narodí šťastněji než tehdy.“

Tomáš ji cestou podpíral. Sám pak odhodil pokrývky z lůžka. Dana nemohoucně přihlížela. Zdálo se, že chvílemi ani nechápe, že ho vidí.

„To je horečka. Chřipka. Musíš dát na sebe pozor.“

Zavrtěla hlavou, nebyla to horečka. Dana měla čelo i ruce až nápadně chladné. Ztěžka vstala ze židle a šla k lůžku. Usedla na jeho okraj… „To je něco jiného, Tome,“ usmála se, „zaručeně to přejde. Povím ti to ještě dnes. Tmí se už?“

„Ne,“ řekl vážně. „Nevidíš světlo?“

„Vidím, ale zavírám oči.“

Tomáš odešel po špičkách, nechávaje ji, aby si odpočinula. Dole se snažil vyhledat členy Stantonovy sedmičky, ale zjistil, že není dosti bystrý k pozorování. Vrátil se brzy nahoru. Dana se na lůžku chvěla a měla ledové údy. Odpočívala s očima otevřenýma.

„Je ti zima?“ zeptal se, nízko nad ní skloněn.

„Ne, není,“ odpověděla slabě. „Nedělej si starosti. To přejde.“

Zůstal u ní až do tmy. Staral se o to, aby kamna byla důkladně rozpálena. Donesl sám něco k jídlu. Dana se ničeho nedotkla.

Pak, když už měli tmu, řekla s hlavou schoulenou na jeho prsou:

„Tome… pila jsem tu věc… víš…“

Cítila, jak jeho ruka sevřela silněji její paži pod pokrývkou.

„Proč?“

„Pro tebe. Chci v tobě žít, protože tě miluji.“

Tomáš raději chvíli vyčkal, než něco řekl.

„Proto cítíš únavu.“

Jeho hlas byl klidný.

„Poslyš mě, Dano. Nepřidávej nic k tomu, co je mezi námi. Je to nejvyšší lidský cit, nepotřebuje ničím podepřít. Vím to. Zakusila jsi mnoho zlého, a proto všecko dobré přeceňuješ. Zdá se ti stále, že nemůže být pravdou, aby někdo s tebou upřímně smýšlel. Až tvoje únava odejde, věř už ve mne navždy. Nezklamu tě. Všecko uzrálo. Není nic přechodného. Jsme muž a žena. Jsme oba u cíle.“

„Děkuji,“ řekla slabě.

„Nemělas to dělat – s tou věcí, jak říkáš. Prosím, neopakuj to.

„Ne. Můžeš vstát, Tome? V kapse pláště mám dopisní obálku –

Tomáš Holbek obálku neotevřel. Vyslechl, co Dana pověděla o doktoru Kolarovi. Mlčel na to.

„Můžeš spát, Dano?“

„Ještě chvíli, Tome. Nemohu.“

Pohlížela přes Tomášovo rameno na živou hru ohně ve skulinách kamen. Dříví praskalo. Místnost se plnila vlahým teple’m. Za promrazeným černým oknem byl ledový vesmír. Na Tomášovu tvář dotěrně lehal neklidný narudlý paprsek a Daně Lykasove v něm byla ta tvář tak blízká a známá jako její vlastní já. V tělesné únavě, o níž se nepřiznávala, že hraničí již s jakousi strnulostí, cítila přesně to, co od účinku rostliny M’ma očekávala, ale bylo jí prapodivně, nikoli blaze.

Chladla po celém těle. Tomáš to pozoroval. Zabalil ji do pokrývek co nejtěsněji. Přecpal praskající kamna topivem.

„Je mi dobře, Tome,“ lhala Dana, pokoušejíc se o úsměv, „nenamáhej se.“

Cit se v ní hloubil v prázdnou propast, která se teprve ode dna navinovala. Tělesné splynutí s Tomášem Holbekem bylo v červenavém světle ohně tak blízké, že nemohlo být již bližší. Dana si je vyžádala. Tentokrát však se křižovalo s jakýmsi neznámým utrpením, jiným než ona utrpení, která Dana Lykasová již znala. Její mysl putovala nesčetnými záhyby Tomášova mozku a pronikala Tomášovým srdcem. Dana dávala bedlivý pozor, aby tento svůj dojem neztratila. Právě to snad stravovalo její fyzické síly, ale živena tělesným teplem Tomášovým neumdlela, nestrachovala se a všecku sílu věnovala jakési těžké oponě, snažíc se ji odhrnout. Ale opona se odhrnula rychle sama, když se Tomášovy rty odemkly od jejích úst.

„Spi, Dano,“ řekl jí.

Neodpověděla. Něco ji ochromilo. Tu těžkou oponu odestřel Tomáš sám, když řekl „Spi, Dano“ a položil hlavu na podušku. Bylo po milosrdenství lásky. Shrnutá opona dovolila nahlédnout do nekonečné hloubky, pouze na chvíli ohlušené neprodyšností závěsu. A byla to hloubka, jejíž nekonečná propast měla barvu, o jaké snil malíř Stojík. Napříč ji protínal bledý, úžasně přímý paprsek. Dana, pozorujíc jej chvíli, pochopila jeho strašlivý význam a tiše zasténala.

Hloubka byla roztržena, chvěla se žalem.

To vzalo Daně na několik vteřin tlukot vlastního srdce.

„Tome…,“ ozvala se.

Odpověděl: „Je pozdě. Spi.“

Neříkal to kvůli sobě. Měl oči otevřeny, neunavené, či alespoň odmítající spánek. Narudlý šleh z kamen ho zrazoval.

„Máš velikou bolest, Tome.“

„Ach, ty vědmo! Rozrušila tě Stantonova rostlina? Nepodléhej tomu. Nemám bolest. Jen trochu obyčejných starostí. Naopak. Jsem šťasten. Spi, Dano.“

Ale teď už ji nemohl oklamat. Žila v něm. Tím jistěji, čím byla tělesně slabší. Zdálo se jí, že se již ani nemůže pohnout.

„Bolest je v tobě, Tome. Nezapírej. Tlumíš ji… obelháváš se… a je pořádně velká… ta tvoje paní Starost. Jde tebou napříč skrz naskrz, proťala tě dvěma ranami.“

„Jaká starost, Dano? Oč?“

„Hned ti řeknu.“ Odmlčela se. „Myslím… nechám se přesvědčit. Počkej.“

Tomáš Holbek hledal pohledem její zastíněnou tvář. Matně rozeznával, že tisíce neviditelných drápků roztrhává její rysy. Její čelo bylo vlhké.

„Hrom do té hloupé rostliny,“ zaklel tiše. „Co tě to jen napadlo!“

„Jsem ráda. Počkej.“

Zatím ji nerušil. Musela to překonat sama.

„Tome… Je tomu tak.“ Šeptala sotva slyšitelně. „Bože na nebesích. Vidím jedovaté jádro, uboze omotané pavučinami, jimiž prosakuje tvá krev. Nelze ji zastavit. Proč toho nedbáš, Tome? Vykrvácíš! Nesmíš se tvářit, že o ničem nevíš. Nejsi tak silný, jak se tváříš. Podlehneš. Bolest tě zničí, uvidíš!“

„Dano, prosím tě, o čem mluvíš?“

„I teď ještě lžeš!“ zašeptala s výčitkou. „A víš to stejně dobře jako já, a věděls to i dřív. Povím ti k tomu něco. Je zle!“

„Zle? S čím?“

„Nevěříš?“

„Ne.“

Tomáš nadzvedl hlavu, aby dohlédl k oknu. Odtamtud se asi vplížil zrádný pruh venkovské zimy a dotýkal se ho záštiplně po celém těle. Kdysi on sám opakoval donekonečna: Je zle. A nevěřili mu právě tak, jako nyní váhal věřit on sám.

„Řekni, Dano, s čím je zle. Co tušíš. Koho se to týká.“

„Jendy,“ dechla. „Přiznej to. Je to tvá velká paní Starost?“

„Je,“ přisvědčil. „Ale ne starost. Těžké vědomí. Pochybnosti. Naděje. A zase pochybnosti a zase naděje.“

„Už neměj naději,“ řekla Dana smutně polohlasem.

Tomáš mlčel.

„Kdybys roztrhal pavučiny, Tome, bolest by pověděla i tobě, že je zle. Něco se děje. Mohutní nějaké vlnění, které přináší smrtelnou závrať. Najednou vzrostlo, prorazilo hráze. Možná, že jsi dost silný, abys je mohl ještě uklidnit. Je zle, ale není pozdě. Musíš ihned k němu, k Jendovi.“

Tomáši Holbekovi bylo strašlivě studeno, ačkoli rozpálená kamna vydávala žár jako pec. Je zle, ale není ještě pozdě. Netvrdil to kdysi on sám?

„Dano…,“ řekl po chvíli, „nevyprostím svou bolest z pavučin, leda bych opět polkl ten prokletý doušek, a to už nikdy neudělám. Nemám ani tolik moci… mýlíš se… nemám vlivu. Mnohokrát už jsem se o tom přesvědčil. Zůstaňme při rozumu. Je to zatracená, zatracená věc!“

Tomáš se opřel v lůžku o loket, hledaje pro oba střízlivou duševní rovnováhu. Dana už nespatřovala na Tomášově tváři narudlý paprsek. Jeho obličej se nořil do stínu, byl tmavě šedivý jako tisíciletý kámen.

„Nesmíš krčit rameny, Tome!“

Uvědomil si, že to skutečně učinil.

„Víš, Dano, jak dlouho trvalo, než jsem se k tomu odhodlal… krčit rameny?“

„Vím. Ale nesmíš.“

„Nesmím! Jsem povinen podat pomocnou ruku? Jak to mám udělat?“

„Nenechat ho, aby byl sám.“

„Ale vždyť není sám!“

„On je sám,“ řekla Dana s přesvědčením. „Nikdo nikdy nebyl na světě víc sám, ani ty, ani já. Je zoufalý. Nestýská se mu po nikom než po tobě. Mohl bys vědět proč. Jsi jediným člověkem na světě, kterého on opravdu miloval.“

„Dano…“

„Je to pravda. Jsem strašně slabá, Tome, všecku sílu dávám do toho, co ti říkám. Dověděla jsem se už, co je to šílenství, a srdce mi tak málo tluče…“

Tomáš vstal a rozsvítil.

„Co děláš, Tome? Slyšíš? Jeď ihned k Jendovi.“

Vzal ze stolku karafu s vodou. Dana neodporovala, když ji trochu zdvihl a přiložil jí sklenici k ústům. Ale napila se jen málo. Teprve potom řekla:

„Nemám žízeň.“

Poslechl si její srdce. Bilo čtyřiceti dvěma tepy za minutu, a přece se její oči leskly jako horečkou.

„To je ten stav,“ pravil polohlasem. „Buď klidná, Dano, nevysiluj se. Zítra ti bude lépe.“

Spěšně se oblékl a vyšel. Za chvíli se vrátil s malou lahvičkou tmavé tekutiny v ruce. Beze slova nakapal na kostku cukru a podal Daně. Vzala lék netečně.

„Kolik je hodin?“ řekla slabě.

Blížila se třetí.

Tomáš usedl k Daně na lůžko. Pohladil ji po vlasech. Bylo mu líto, že je tak bledá, ale nedal to na sobě znát.

„Dost už o tom, Dano. Klid. Rozjedu se do Prahy. Ty mi slíbíš, že se Stantonova nápoje již ani nedotkneš, ano?“

„Ano,“ zašeptala bez váhání.

„Dobrá. Klidně lež a odpočívej, síly se ti vrátí, tvá únava je zjev, který již známe.“

„Je mi po těch kapkách líp. Co to bylo, Tome?“

„Baldrián. Povzbudil srdeční činnost. Tiše, nehýbej se. Nenechám svou bolest nebo paní Starost, jak ty říkáš, nenechám ji, aby se probudila. Nesnesl bych to, znám se, prožil jsem to. Potřetí… Ne. To je nemožné. Ale budu jednat podle tvého cítění. Se mnou není zle, mýlíš se. Bylo by zle, kdybych se nedovedl ubránit. Protože jsem se bránil, mýlili se ve mně všichni. I ty. I Jenda. Lež klidně, Dano. Usmívej se.“

V pět hodin ráno se domníval, že se může vzdálit. Dana usnula. Naložil opět do kamen dříví a přivřel tah. Pak napsal lístek pro Johna Stantona: Dana lehce onemocněla, on sám že se vrátí z Prahy co nejdříve. Do jeho návratu mají o ni pečovat. V místnosti musí být nadměrné teplo, ledaže by si Dana sama na ně stěžovala.

Tomáš pak sešel dolů, doplnil nádrž džípu benzinem a startoval. Možná, že se někdo probudil, ale na tom nezáleželo. Tomáš Holbek skočil jako čert s vozidlem na cestu, ještě než se v domě vůbec něco hnulo.

* * *

Za jízdy fičel vítr ostrý jako nože. Namrzlá trať byla nebezpečná a zahrozila mnohokrát Johnu Stantonovi ztrátou jeho pěkného vozidla.

Východ zašedával. K městu dojížděl Tomáš již za světla, někdy k osmé hodině ranní. Svůj domov nechal stranou. Řítil se ulicemi k bydlišti Zdenky Petanové.

Před jejími dveřmi stanul s pevnou vírou v neštěstí, s vírou, kterou mu dala s sebou Dana. Tiskl dlouze tlačítko dveřního zvonku. Celou cestu projel bez myšlenek, neboť běžely daleko před ním stejnou rychlostí jako on. Nyní je dostihl. Ale poručil jim, aby tiše ulehly.

Zdenka Petanová otevřela a stanula na prahu, když Tomáš ještě zvonil – jako by ho byla čekala. Viděl, že je zcela oblečena, připravena vyjít. Ale nečekala ho. Vytřeštila překvapeně oči.

„To jste vy, pane Holbeku?“

Tomášovi se zdálo, že je buď nevyspalá, nebo uplakaná.

„Co dělá Jenda?“ zeptal se ostře. Zima z něho čišela.

Zdenka Petanová se nahrbila v ramenou.

„Pojďte dál,“ řekla slabě, bez obvyklé živosti a s malým sebevědomím.

Tomáš ji skoro odstrčil. Chladným pohledem ji docela ubil. Vešel bezohledně, nepozdraviv ani slůvkem.

V druhých dveřích stál bratřík Jan, hubený a pobledlý, nezdálo se však, že je na tom hůř, než jak ho Tomáš spatřil naposledy.

„Stop!“ zvedl ruku, obrácenou k Tomášovi dlaní. „Zůstaň stát, bratříku!“

Tomáše Holbeka zarazil spíše samotný hlas než výzva jím pronesená. Nebyla ostatně rozkazem, byla jen špatnou zvěstí. Avšak bratříkův hlas nezněl. Bylo to harašení tupé jehly na odřené gramofonové desce. Byl to proděravělý tón, jímž pronikal falešný vzduch jako potrhanou plachtou.

Tohle se tedy změnilo?

„Proč mám stát?“ pravil Tomáš, pohněván vším, co v té chvíli bylo před ním, za ním i kolem něho.

„Sem přijde žlutý kříž,“ odpověděl bratřík Jan pomalu. „Sem nikdo nesmí.“

Zdenka Petanová vzadu bezmocně zanaříkala. Ale bratřík Jan předváděl mužnost. Vytáhl z kapsy cigaretu. Zapaloval. Ještě nikdy se mu ruka tak netřásla. Plamínek zápalky kmital v podivné hře s koncem bílé cigarety. Přitom se rty snažily udržet chvějící se cigaretu nenuceně, jakoby nic. Jan Holbek docházel na dno svých sil. Ale ještě se nedal, i když už nemohl zapírat, že z něho zbývá troska.

Tomáš stál a se zachmuřeným čelem pozoroval bratříkův zápas s cigaretou. Za podivné představy, že omotává úžasné množství pavučin kolem místa, které v něm obnažila Dana Lykasová, zůstával silný. Zdenka Petanová tu sílu rozeznávala a uznala ji… konečně! Doslova se na Tomáše Holbeka zezadu pověsila.

„Tome… už to dál nešlo… byli jsme včera v nemocnici… Je to tuberkulóza… celá levá půlka plic je pryč…“

Tomáš ji setřásl s odporem, i když ještě více zaryla klíštky prstů do jeho paží. Neřekla mu novinku, hádal to už dávno sám.

„Co budeš dělat, Jendo?“

Bratřík Jan, podobný surově sraženému ptáku, podíval se smutně na svou poslední cigaretku hořící lhostejným ohníčkem a statečně odpověděl:

„Až to dokouřím, vyrazíme.“

„Kam?“

„Do nemocnice. Zajistili mi na plicním lůžko. Nechoď ke mně, bratříku, opravdu. Já jsem silně pozitivní. Tenhle byt se musí dezinfikovat a Zdenka půjde na prohlídku.“

Tomáš nepokročil jen proto, aby nepotrhal své pavučiny. Otočil se ke Zdence.

„Do které nemocnice jdete?“

Pověděla.

„Skočte pro taxametr,“ rozkázal. „Mám zde vůz, ale je otevřený.“

„Pojedeme tramvají, pane Holbeku.“

„Proč, u všech čertů?“

Zdenka učinila zoufalý posunek, nic neříkající.

„Nepleť se nám do toho, bratříku,“ ozval se Jendův divný hlas zevnitř pokoje, „to je naše věc, však si to vyřídíme.“

Tomáš ho zahlédl, jak zdvíhá slušně veliký kufr, naplněný asi výbavou pro nemocnici.

„Nech to ležet!“ rozkázal tvrdě.

Zdenka prošla. Bratřík Jan, poslední kavalír, uhnul se svým kufrem.

„Jdi pryč!“ řekl.

Tomáše zachvátil hněv.

„Běžte pro taxametr!“ osopil se. „Přijedete s ním. To zavazadlo neponeseš, Jendo!“

Ukázal velitelsky ke dveřím. Zdenka Petanová, ohlédnuvši se po něm, neodvážila se odporovat. Proklouzla shrbená kolem něho, jako by se bála rány. I bratřík Jan mlčel. Vyhodil nedokouřenou cigaretu otevřeným oknem a díval se ven. Venku se trhal do vlhké šedi mráz. Tentokrát však bratřík Jan, jehož raglán se ještě válel na židli, zimu necítil.

Tomáš odstavil kufr stranou.

„Posaď se ještě, Jendo.“

„Ty rád poroučíš, bratříku!“ vzdychl Jenda, už bez typického odporu, jen jako by si stěžoval. Uposlechl. Posadil se a přeložil nohy křížem. Visely z něho jako dva neživé, pro něho příliš těžké stvoly, jako odumřelé větve, jimiž by byl musel hrát vítr. Jakým zázrakem se na nich udržel, když stál nebo šel, Tomáš nechápal.

„Kolik máš peněz, Jendo?“

„Nestarej se, bratříku. Dost.“

„Ukaž!“

„V nemocnici stejně tak dalece nic…“

„Ukaž!“

Bratřík Jan vytáhl rozpačitě peněženku.

„Měli jsme nějaké výdaje,“ odkašlal, sám asi nespokojen se svým hlasem, předem pohlcujícím ozvěnu. „Zdenka má dostat penzi a nějaké peníze… ale jaksi to pořád… a také ty alimenty…“

Vyzáblé ruce měl promodralé zimou, kterou teď ve své statečně polykané hrůze necítil. Jan Holbek, odmítající do poslední chvíle věřit ve svou nemoc jen proto, že jeho inteligence ji rozeznávala v plném významu, nemohl být nikým a ničím oklamán, utěšován ani podepřen. Věděl, co je.

Peněženka byla stará, odřená. Tomáš poznal maminčin dávný dárek. Všecka na odiv stavěná mužnost bratříka Jana brala za své ve chvíli, kdy jeho hubené, chvějící se ruce peněženku otvíraly. Rozevřela se jako rámeček s máminou podobiznou. Teď už ne bratřík, nýbrž bratříček vytáhl tři pomačkané stokorunky.

„Vidíš, že mám,“ pravil vážně.

Tomáš odvrátil hlavu, aby neviděl. V peněžence, kterou před lety máma políbila s přáním, aby se v ní drželo hodně peněz, nebylo už vůbec nic kromě Tomášovy a Eviny fotografie.

Tomáš vytrhl ze své vlastní peněženky tři tisícovky. Byly krutě studené proti Jendovým penězům, zahřátým horečkou.

„Vezmi si to,“ řekl Tomáš skoro hrubě, „budeš potřebovat. Služky v nemocnici neodmítnou. Budou si tě hledět.“

„Bratříku, prosím tě…“

Jan Holbek se pokoušel o svůj starý odpor. Tomáš mu vložil bankovky do peněženky skoro násilím.

„Ani slovo. Léčení potrvá dlouho, déle než si myslíš. Budeš-li potřebovat peníze, já mám, žádný strach. Zdraví je nejpřednější.“

„Inu…“

„Vidíš.“

„Děkuju, bratříku,“ řekl Jenda.

Slova mu šla těžko ze rtů nejenom proto, že se mu nedostávalo dechu k vibraci hlasivek. Tomáš se mračil, poněvadž nevěděl, jak jinak se tvářit. Dal peníze – učinil jednu z největších samozřejmostí na světě. A přece to ještě i tentokrát bratřík Jan chápal podle svého. Jeho tvář, hezká, milá a jen trochu nervózní, bohužel však již nazelenale bledá a s mnoha propadlými stíny, prozrazovala, že byl ponížen. Že je mu líto být posléze odkázán na milost jiného – při té celoživotní touze po samostatnosti a velkomyslnosti. Že je to opět porážka, jedna z největších a konečná.

„Já myslím, bratříku, že mám po kariéře,“ pravil smutně.

„O to nemůžeš teď dbát. Až se vrátíš…“

„Nikdy už jako zdravý člověk, bratříku, i kdyby to dopadlo co nejlíp!“

„Nebuď pesimista!“

„To není pesimismus, bratříku, to je úvaha. Možná, že už tam jdu pozdě.“

Tomáš nechtěl nic připomínat.

„Až se vrátíš,“ dopověděl, „budeš pokračovat. Můžeme také pracovat spolu. Potřebuji tě. Můžeš pak být i samostatnější. Zatímco se budeš léčit, pohovoříme si o tom. Máš tu své věci, co?“

„U Zdenky? To víš.“

„Přeješ si, abych je přestěhoval k sobě?“

„Proč? Zdenka je dobře opatří.“

„Myslíš?“

„Bude mě denně navštěvovat. Ty se se mnou moc nezdržuj, bratříku.“

„Jak chceš.“

Tomáš spolkl svůj názor. Na chvíli povalený temperament Zdenky Petanové opět vstane. Zdenka Petanová se nemůže cítit dlouho vázána k člověku upoutanému na nemocniční lůžko. Tomáš, bohužel, ji znal asi lépe než bratřík Jan. Zdenka Petanová se blížila k pomezí svého mládí. Jdoucí čas ji znepokojoval.

„Zanedbal jsi zdraví,“ pravil Tomáš. „Myslím, žes tu hloupou nemoc i trochu podporoval způsobem svého života. Pořádek v nemocnici ti zajisté prospěje. A musíš ho dodržovat už vždycky. Konec konců je to zákonem pro každého.“

„Bratříku, jak to mluvíš! Prováděl jsem snad něco zlého? Nežil jsem jinak než druzí. Měl jsem jen smůlu. Prosím tě…“

Tomáš více než kdy jindy poznával, že s bratříkem Janem se nikdy neshodnou, půjde-li o životní filozofii. Povstal a přistoupil k oknu, aby se podíval, zdali už nepřijíždí taxametr. Bratřík Jan zatím vzal novou cigaretu.

„Ty ještě kouříš, Jendo?“

„Jedna navíc už taky nevadí,“ odtušil Jenda, přemáhaje záchvat kašle. „Za vraty nemocnice je s kouřením stejně konec. Proč mě tak nesmyslně napomínáš?“

„Pravda,“ pokývl Tomáš.

A pak už raději mlčel.

* * *

Zdenka Petanová vpadla do dveří u vědomí, že vykonala nadmíru záslužný čin. Taxametr stál před domem.

„Můžeme jít?“ vyrazila, jako by měli zmeškat vlak.

Její temperament se již vzpamatoval, a to tak dalece, že nedbala ani přísného pohledu Tomášova.

Bratřík Jan vstal jako odsouzenec, opřev se oběma rukama, a chápal se svého kufru. Zrudl trochu na spáncích, když ho Tomáš zarazil zřetelným posunkem. Tomáš sám však zavazadlo nevzal. Zbylo na Zdenku, která s ním spěšně a bez námitek odběhla.

„Nu tak…,“ pravil Jenda, opíraje se levicí o lenoch židle a rozhlížeje se po všem, „nu tak dobře.“

Tomáš vzal jeho kabát a čekal. Z Jendových očí čišela lítost a hladily každý malý předmět, o nějž zrak zavadil. Bratřík Jan tu býval šťasten a nerad to všecko opouštěl. Snad byl Tomáš v neprávu, že tím opovrhoval a že se mu Zdenka Petanová nelíbila.

I ona se obětovala. Avšak Jenda asi netušil, že si stanovila konec svých obětí – jak myslil Tomáš.

Konečně bratřík Jan vyšel. Kráčel napřímen, obávaje se asi hlavně toho, aby na něm nikdo nepoznal, kam jde.

„A necháš za sebou dveře dokořán?“ křikla Zdenka Petanová, stoupající proti nim po schodech.

„Vždyť se zase vrátí,“ pravil Tomáš hlasitě.

Bratřík Jan se vděčně ohlédl.

Snad poprvé vůbec jsem promluvil dobře – pomyslil si Tomáš.

V průjezdu jim zastoupil cestu listonoš.

„Ještě na poslední chvíli pošta,“ odchrchlal Jenda, znovu zřejmě potěšen. „Lidé na mne přece jen nezapomenou, i když se tam položím, co, bratříku?“

„Samozřejmě že ne,“ pokývl Tomáš. „Je to dobré znamení.“

Listonoš podal dopis. Bylo to úřední sdělení o žalobě na zvýšení alimentů, kterou na Jana Holbeka podala jeho rozvedená manželka.

* * *

Bylo zle. Tomáš promluvil s primářem plicního oddělení.

„V koncentráku nebyl?“ tázal se primář již potřetí.

A pak: „Dařilo se mu snad za války tak špatně?“

„O hodně hůř než mně,“ odpověděl Tomáš. „Měl vždycky malou chuť k jídlu, osobní trápení s rozvodem, mimořádnou námahu v povolání… žádný domov – a málo ohledů k sobě.“

Primář se držel svého koncentrákového vzorku.

„Nikoho z těch, kteří sem přišli v tomto stavu, jsme nezachránili. Proto se mohu vyslovit o vašem bratrovi jen s rezervou. Jak je vůbec u moderních lidí možné, aby nechali dojít nemoc tak daleko?“

Tomáš přijal výtku se sevřenými rty, jako by byla určena výhradně jemu.

„Má půl roku noční horečky a několik měsíců trpí podezřelým kašlem.“

„A vy jste se na to klidně dívali?“

„Klidně? Ne. Ale měl jsem projevit větší energii, to je pravda.“

„Jeho srdce je povážlivě zeslabeno těmi horečkami,“ řekl primář s novou výčitkou.

„Téměř sugestivně nás přesvědčoval, že jde o zanedbanou chřipku, pane primáři.“

„Vy mi nevypadáte na to, že byste si nechal něco namluvit. To byla prostě nedbalost, promiňte. Trestuhodná.“

Tomáš se nevymlouval.

„Řekl byste mi, pane primáři, jak může vypadat jeho klinické léčení?“

„Hezky pozdní zájem! Jak může vypadat! Zkusíme pneumotorax. Ten ovšem bude nebezpečný jeho chorému srdci. Musíme tedy riskovat. Srdeční mrtvice, nebo totální rozpad plic. Vyberte si. Doufejme, že srdce to vydrží. Pneumotorax bude váš bratr jinak snášet dobře, nemá srůsty. Jeli však smrtelný rozpad plic označen stupněm deset, pak váš bratr má stupeň pět s rychlou inklinací k šestce. Pane Holbeku, je to stav, při němž je lépe mluvit s příbuznými upřímně. Ani my zde neděláme zázraky.“

Tomáš cestou od primáře k lůžku bratříka Jana obrátil všecky informace naruby.

„Potrvá to nějaký čas, ale bylo by zle, aby tě z toho nedostali. Měli tu prý už horší případy. Nemáš prý se rozčilovat.“

„Čím?“ řekl Jenda. „Nemyslím na nic.“

„To je nejlepší. Přišel jsi včas, vyléčíš se.“

Odpoledne zemřel na sále chroptící pacient, umístěný na lůžku přímo proti Janu Holbekovi. Jeden z nemocných porazil náhodou plátěnou stěnu postavenou před umírajícím a Jan Holbek pozoroval, jak smrt přišla a vzala si. Mrtvý už byl pryč, když Tomáš opět přijel. Bratřík mu to vyprávěl bez hrůzy.

„To je divné –“ chrchlal, „nemám dojem, že mě to taky čeká. Ten chudák už vůbec nemluvil. Ani nesípal.“

Tomáš Holbek ještě toho dne prosadil, že bratříka Jana umístili v jiném, dvoulůžkovém pokoji.

Zdenka Petanová se spravedlivě s Tomášem podělila o nutné starosti. A když Tomáš pozdě odpoledne, skoro již za tmy, vyjížděl z Prahy, byl rozhodnut vrátit se s Danou hned zítra a rozloučit se nadobro se Stantonovým pokusnictvím.

Celou cestu se nutil do odpovědi na otázku, co s osudem sedmi Stantonových hostů. Ale otázku trhal proudící vítr, takže nenabyla vůbec na důležitosti.

* * *

Tma přinesla sníh s deštěm. Padalo šikmo, v přímých čarách. Bílé úsečky se ihned vpíjely do namokřené země, jako by ji protínaly, a s nezmenšenou energií spěly ještě níž pod ni. Tomáš Holbek dojel tím mořem čar na Ztracenku již po společné večeři. Tu a tam svítilo okno. Ztracenka se topila v mokru a ve sněhu a byla nepěkně tichá.

Tomáš zavezl vůz do kolny. Pak vešel do domu. Nikdo ho neuvítal.

Obava, která nově dosedla, se potvrdila nemilou a bolestnou skutečností. Dana Lykasová dosud prodlévala na lůžku, a to v takovém stavu tělesného oslabení, že ji nesmírně tížila i oční víčka. Neměla ani síly k úsměvu, a jestliže se snažila promluvit, pouze šeptala. Tomáš Holbek, vážně znepokojen, se nad ní sklonil.

Dala tichou odpověď, že ne… nepila nic, ani vodu, ani nic nejedla. Že nějak přestává být člověkem, fyzicky i myšlenkově. Že neví. Ale že se necítí zle. Nemá bolesti. Nic.

Černý Stanton vyrušil jejich soukromí. Stál mezi dveřmi a nechal kolem sebe vstupovat chlad z chodby.

„Topeno v kamnech dost, mister Holbek?“

„Dost,“ odpověděl Tomáš, „ale není to k ničemu.“

„Já dal ještě větší lék než baldrián,“ pravil černoch, mluvě úmyslně česky. „Srdce se špatně drží, mister Holbek. Jaká je to nemoc?“

„Studujete medicínu, povězte sám.“

„Nevím.“

„Zavolám lékaře,“ rozhodl Tomáš. „Musí dát kafrovou nebo jinou injekci.“

„Já bych dal. Není stříkačka. Dobře zjistit, mister Holbek, od čeho nemoc přišla. Mám podezření.“

John Stanton měl starostlivý výraz. Tomáš mu pohlížel chvíli do očí.

„Zkusme ještě kozlíkové kapky, Stantone. Kolik jste jich už dal?“

„O, ještě může. Nebude škoda.“

Baldriánové kapky Daně trochu pomohly. Upadla v lehký spánek, který se zdál slibovat osvěžení.

„Podivný účinek toho neřádu,“ pravil černoch opět anglicky. „Ona spí.“

„Ve spánku šetří nejvíce silami,“ odpověděl Tomáš. „Pojďme dolů.“

Hned za dveřmi dodal:

„Musím si ještě vypůjčit váš vůz.“

„Přivézt lékaře? Počkejte s tím.“

Posadili se ve Stantonově pokoji, pozměněném na nepořádnou kancelář.

„Zítra bych rád odjel do Prahy nadobro, Stantone. Můj bratr je těžce nemocen a potřebuje mne. Především však musím opatřit lékaře pro Danu.“

„Neveďte pořád jen svou, mister Holbek. Než se rozjedete pro lékaře, povězte mi, co myslíte. Jaká je to nemoc, ta u vaší ženy, co?“ Visel vyvalenýma očima na Tomášových rtech a v obličeji šedivěl. Když se na něj Tomáš ostře zadíval, pokusil se trhnutím úst o úsměv, což u něho dopadlo strašidelně.

„Máte pravdu,“ řekl Tomáš suše, „pila odvar z rostliny M’ma.“

„John Millburry Stanton se snažil po několik vteřin si ujasnit, že Tomáš Holbek skutečně řekl to, co řekl. Pak vstal a porazil za sebou židli.

„Jak mohla k tomu přijít, mister Holbek?“ přejel si rukou široce celý obličej.

„Doktor Kolar.“

„Co doktor Kolar?“

„Přenechal jí svou dávku, ďábel.“

„All devils! A já hlídám každé smítko jako poklad!“

John Stanton vyběhl ven, nechav za sebou otevřeno dokořán. Tomáš okamžitě neuhodl, co to znamená. Otočil se ke dveřím se staženým obočím.

Slyšel černochův rychlý krok, pak jakousi dřevěnou ránu. Pak nečlánkovaný výkřik a nato novou ránu. Vykročil tedy sám co nejrychleji, aby se podíval, co John Stanton podniká. Jakmile se dostal na chodbu, rozeznal, že se něco děje ve velké přízemní místnosti. Odtamtud pronikl rozbitý hluk. Pak se ozval zoufalý výkřik, volající o pomoc. Než Tomáš doběhl, výkřik odumřel.

Dveře jídelny za sebou černoch zavřel. Tomáš je vyrazil ramenem, poněvadž hned nepovolily. Překážel tomu těžký stůl, který John Stanton jediným rozmáchnutím hodil za sebe, aby měl volnou cestu k advokátu Kolarovi, jenž stál u černého okna s rukama v kapsách a pozoroval mokré slzy, skapávající po vnější straně skleněných tabulek.

Nyní byla situace taková, že doktor Kolar s vousem zle pocuchaným seděl v koutě na zemi, na smrt vyděšen, nohy roztaženy jako dítě a rukama se opíraje o podlahu, a zíral do divokého obličeje Johna Millburryho Stantona.

„To je jeho smrt,“ řekl černoch anglicky.

Bezpochyby krátce předtím uchopil advokáta za hrdlo a mrštil jím od okna, co měl síly.

„Stantone!“ řekl Tomáš Holbek ledově.

Černoch se zuřivě otočil.

Kromě advokáta seděl na zemi ještě někdo jiný, a to Václav Donek. John Stanton ho odraženým stolem překotil i s židlí. Václav Donek držel v ruce hrdlo rozbité láhve.

„Mne se to netýká,“ šklebil se. „Ale musím dostat novou kořalku.“

Emil Berg a trafikant Hurt se utekli do druhého kouta.

„Povídám!“ hučel jednonohý. „Co je to za násilí?“

Emil Berg mlčel.

„Musím ho zabít!“ vyjekl černoch. „Tomu praseti se jeho revers nevyplatí.“

„Co vás napadá,“ pravil Tomáš a vykročil.

„Co říká?“ křikl Václav Donek.

Než Tomáš Holbek došel, John Stanton se sehnul a zdvihl si doktora Kolara novým uchopením za hrdlo. Učinil to tak strašlivou silou, že advokátovy nohy se zaklátily ve vzduchu. A ve vzduchu ho černoch rdousil, trhaje jeho vousy. Advokát nevydal ani hlásku. Otevřel rudá ústa, lapnul po vzduchu a vytřeštil oči. Prsty jeho rukou se křečovitě roztáhly.

„Vražda!“ zasmál se Václav Donek vesele a hodil zbytkem láhve. Zasáhl černocha zdařile do šíje. John Stanton si toho nevšímal.

„Uznáváte za dobré ho uškrtit?“ hulákal jednonohý trafikant.

Tomáš Holbek sevřel černochovy paže.

„Let him go!“ řekl jasně, ale černoch byl hluchý. Zdvíhal nešťastného advokáta jako dlaždičské dusadlo a tloukl jím o zem. A doktor Kolar byl již kusem hadru. Nad čelem zfialověl a vytřeštěné oči se mu zalily krví.

Sevření černých, jako železných prstů zajisté nebylo možno uvolnit ničím jiným než nožem. Zápěstí Johna Stantona se zauzlilo žilami, naběhlými zbytečně vynakládanou silou. Zdálo se, že rozzuřený černoch v nejbližším okamžiku uštípne advokátovi hlavu.

Tomáš Holbek mrštně proklouzl pod jeho polonapřímené paže.

„Hip!“ řval Václav Donek. „Hurá! Škoda ho nebude!“

Rukama sepjatýma do špičky vnikl Tomáš Holbek mezi advokáta, již bezvědomého, a mezi černochovu napjatou hruď. Dostav se tak mezi ramena Johna Stantona, hleděl, aby za svýma rukama prostrčil co nejrychleji hlavu a vlastní ramena. Vytvořiv tak jakýsi klín, jemuž černoch nemohl odolat, rozevřel konečně vlastním tělem hrozný stisk a advokát dopadl na zem jako zhroucený domek z karet. Tomáš Holbek se docela napřímil a pohleděl zblízka a pevně do černého obličeje, úžasně znetvořeného vztekem. „Vzpamatujte se,“ pravil zřetelně, bez rozčilení.

John Stanton hlučně polkl.

„Vy nepřekážet, mister Holbek,“ zasípal špatnou angličtinou, „tady jsem pán já. Vy pryč! All devils!“

Tomáš Holbek ho odsunul, ačkoli John Stanton stál pevně. „Nedovolím to! Jděte!“

„Vy to dovolíte,“ vrátil se černoch. „Já tedy dám nejdřív knockout vám. Vy nevíte, co děláte!“

Tomáš Holbek tedy nečekal. Vyrazil pěstí jako bleskem, stočiv se jen maličko v bocích, a uhodil černocha ze strany pod vyceněné zuby. Náraz byl velký. Těžký John Stanton odletěl jako míč, zapotácel se, ale udržel se na nohou. Potřásl hlavou a zavrčel. Otřes malého mozku šikmou ranou na bradu nestačil k tomu, aby ho omráčil.

„Vy jste mě uhodil, mister Holbek!“

Tomáš odstrčil advokátovo tělo dvojím pohybem nohy. „Udělal jsem to s rozmyslem, Stantone!“

„Ale já ho musím zabít!“

„Nestane se to, dokud budu sám živ.“

John Stanton vydal hlas jako loutkářský čert. Třásl hlavou ze strany na stranu, zcela uvolňuje svaly tlustých rtů, mezi nimiž bublavý zvuk procházel.

„Vy nechápete, mister Holbek, že já jednám kvůli vám?“

„Nepomůžete mi ani v nejmenším, když zavraždíte tohoto člověka.“

„All devils,“ vzdychl černoch, sevřel si oběma rukama sanici a zkoumavě s ní viklal.

Tomáš povolil napětí svých svalů. Bylo po nebezpečí.

„Vítěz v prvním kole,“ pravil Václav Donek a hnal se k němu.

Černoch ho srazil zpět jediným pohybem. Václav Donek vyplázl jazyk.

„Otrokáři!“ nadal mu. „Černá bestie!“

Čestmír Landa vstoupil a sebral překocenou židli. Hrabě Otto Klinger, velice pohoršen, stál ve dveřích. Redaktor Pánek se neobjevil.

Doktor Kolar pololežel na podlaze, s ukrutným děsem v očích, a neodvážil se ani pohybu. Držel se jen za hrdlo a bolestně polykal. Tomáš Holbek, ohlédnuv se po něm, nechal ho tak.

„Proč myslíte, Stantone, že tento chlap zaslouží smrt za to, že dal mé ženě pít čaj z rostliny?“

„Neviděl jste, jak ona po tom vypadá?“ vyjel černoch zuřivě. „Ženy nesmějí pít odvar!“

„Proč?“

Černoch vzal židli, kterou Čestmír Landa postavil, zdvihl ji do výšky a roztřískl ji o zem. Sesypala se v hromádku dříví.

„Ženám škodí!“ vykřikl.

„Proč?“ opakoval Tomáš stereotypně, ale s větším důrazem.

Zdálo se mu, že těžiště všech jeho citových impulzů opět klesá stále níž, do oné propastné hloubky, jejíhož rozchlípení se tolik obával. Nahoře, ve výši své hlavy, zůstával proto děsivě lehký, jako vysátý nebo vysušený, a měl při tom velkou bolest, způsobenou jako nesmírným tlakem ze všech stran.

„Mluvte, Stantone!“

Ostatní figury kolem byly panoptikální.

„Co mám mluvit!“ vyjel John Stanton s rozčilením, jaké u něho Tomáš nikdy nepředpokládal. „Vzpomeňte si třeba na negry, kteří při nápoji v pralese čekají, až jejich žena porodí. Chápete snad, all devils, jak by se porušila rovnováha, kdyby se dělo obráceně – kdyby muž nepil a pila žena před porodem?“

„Česky!“ křikl Václav Donek. „Nerozumíme!“

John Stanton si ho nevšímal. Vyvaloval oči. Hlavu klonil dopředu.

„Povídám! Bude se mluvit česky?“

„Držte hubu,“ řekl Tomáš.

A černochovi dlouho neodpovídal.

„Mister Holbek…“

„To je nějaká nová teorie. Dosud jste se o ní nezmínil. Je nesmyslná. Lžete!“

„Nou!“

„Proč jste ji až dosud zapíral?“

„Ó nou! ]á byl vždycky docela upřímný. Já si jen myslím…“

„Podle stavu mé ženy?“

„Yes, yes!“

„Zdá se, že víte o škodlivosti nápoje pro ženy už dávno!“

„Vím to! Zejména pro ženy, které očekávají dítě! Ony se uvnitř celé mění, mají nové šťávy, a M´ ma je rozkládá.“

S Tomášem zatočila závrať. Stál však dobře na svých pevných nohou a mozek mu pracoval jako hodiny.

„Doktor Kolar to nevěděl. Já rovněž ne.“

„Doktor Kolar to nepotřeboval vědět,“ zařval John Millburry Stanton. „On vsak dělal to, co neměl! On musí vědět, že M’ma není dešťová voda!“

Tomáš Holbek pokročil se rty pevně zaťatými a s takovým pohledem, že John Stanton trochu ustoupil.

„Povíte mi víc, Stantone, protože také víc víte.“

„Ale nejsem vinen tím, že vaše žena pila nápoj,“ řekl černoch přidušeným hlasem.

Teď měl strach.

„Dobrá,“ pravil Tomáš. „Nechme toho zatím. O mou ženu je tedy starost. Hrozí jí nebezpečí?“

„Ano,“ odpověděl John Stanton přímo. „Veliké.“

„Mohla by zemřít?“

„Může. Udělá to! Uvidíte!“

Tomáš byl nepěkně bledý.

„Nejste bez viny jen proto, že jste přepadl tohoto člověka. Pojďte.“

„Proč jste sem bral svou ženu? Nebyl jsem proti tomu?“

Pro advokáta Kolara zřejmě nebezpečí minulo.

„To je neslýchaná…,“ chroptěl za odcházejícími. „Pane Holbeku, stůjte! Oznamuji vám svůj úmysl ihned se vzdálit. To je Ius cogens, právo, na které… na které nemá vliv žádná smlouva. Podám trestní oznámení, ano… podám…“

Rozkašlal se námahou.

Po temných oknech chodby tekl silný déšť. Zvenčí zaléhalo lehké bubnování kapek na nějaký plech.

John Stanton postál vteřinu nad Daniným lůžkem. Nezeptav se na nic, shrnul pokrývku, odhalil Daninu bílou hruď a pokleknuv, přitiskl k ní svou divoce kučeravou hlavu, aby naslouchal. Proti oslnivé pleti Daniných ňader se nezdál ještě černější, nýbrž světle šedivý. Snad to bylo šikmým odrazem slabého světla. Zdálo se, že Dana Lykasová spí.

„Třicet,“ řekl John Stanton hrubým hlasem, ochraptělým rozčilením, přímo pod jejími ústy.

Ani se nepohnula.

John Stanton se napřímil. Tomáš stál a pohlížel na bílé, jako už mrtvé tělo své milenky.

„Baldrián už nemůže dostat, to bychom ji otrávili.“

„Máte něco jiného?“ řekl Tomáš.

„Nemám,“ odsekl černoch, „nemyslil jsem na nemocnici, když jsem to zařizoval. Ale mám nápad. Uvaříme čaj.“

„Z rostliny?“

„Ano. Chyba, že přestala pít. Půjdeme-li s tím dál, možná…“

„Umlkněte. Zabiju vás.“

John Stanton si přejel rukou šedivý obličej.

„Byla by to snad teprve vražda. Ten provazec, ten provazec…“

„Kde je tu nejbližší lékař, Stantone?“

„Ach, vy chcete lékaře!“ černoch třásl hlavou. „Přijde-li lékař, dáme poslední ránu. Lékař nepomůže. Bude zvědav na příčinu její smrti…“ John Stanton se zarazil. „Když ona umře,“ dodal.

„Může být zvědav,“ pravil Tomáš nedotčen, tvrdý jako dub. „Žádný lékař se nevyzná v naší rostlině, mister Holbek.“

„Nevadí. Buď dokáže posílit srdce tak, aby překonalo krizi, nebo to nedokáže. Pospěšte si se svou informací, Stantone, nebo pojedu naslepo.“

„Lékař je bezmocný proti tomuhle případu.“

Tomáš sevřel opěradlo staré židle drtivou silou. Opřel se o ni, trochu se skloniv.

„Ach Stantone, už se vás nebudu ptát, proč jste si vším tak jist. Mluvte o lékaři. Jistě jste prozkoumal okolí, než jste se zde usadil To já jsem neučinil. Kde najdu nejbližšího lékaře, co myslíte?“

„Nepojedete nikam, mister Holbek. Je to zbytečné. Nepůjčím vám vůz.“

„Půjčil jste mi pistoli, půjčíte i vůz.“

John Stanton vzhlédl jako kočka. Naklonil se opět k hrudi ležící ženy a naslouchal. Pak, zdvihnuv se, stáhl Daně pokrývku až po bradu.

„Je to stejné,“ řekl. Čelo měl mokré potem a šel z něho podivný pach jeho rasy. „Pečujte o to, aby zde bylo teplo. Dojedu k lékaři sám, vy byste ho nenašel, na cestě je mnoho křižovatek. A prší. Musí se tam dál,“ mávl rukou.

Tomáš pokývl. „Jeďte. Bez lékaře se nevracejte. Dáváte-li se na útěk, slibuji vám, že vás najdu, ať jste kdekoli, a zabiju vás.“

„Vrátím se bez lékaře!“ osopil se John Stanton. „Vypůjčím si od něho jen to, co potřebuji. A najdu lékárnu. Vím, co je to lidské srdce. Budu sypat peníze. A kdybych i musel doktora přivézt ‒ přivleču ho tedy, a pak už se postarám o to, aby mlčel.“

Skočil ke dveřím jako leopard. Tomáš za ním zavřel. Nevrátil se potom k lůžku, nýbrž se sklonil ke kamnům.

Slyšel dobře motor Stantonova džípu a usoudil, že černoch odjíždí s pospěchem. Přistoupil k oknu a skrze sklo, máčené vodou, viděl žlutá světla reflektorů. Zatočila se a pohasla. Pak se rozložilo ticho, do něhož vtíravě zalehlo jemné šumění deště.

Tomáš si zaposlechl na Danině srdci. Bilo v jejím podvědomí jen pro něho, ale slabě, slabounce. Měla studené ruce a čelo, ačkoli v místnosti se rychle rozlévalo až přespřílišné teplo. Tomáš ji přikryl vším, co mohl sehnat. Dana dýchala sotva znatelně, nezdálo se však, že trpí. Neotevřela vůbec oči. Nedala najevo, že ví o jeho přítomnosti.

Zavolal ji jménem, neodpověděla. Pozoroval jen, že se maličko hnuly řasy na jejích zavřených očích.

Někde v domě se otevřely a zavřely dveře. Jinak nic.

Tomáš si přistavil židli a bez viditelného pohnutí shlížel na Daninu tvář. Byl rozumný. Hlídal. Zastavil v sobě akceleraci počínajícího myšlenkového víru. Uvnitř se zachvíval, to ano. Ale nic víc. Zůstával pevný.

Zemře-li Dana se svým nenarozeným dítětem, jako zemřela jeho první žena, a zemře-li bratřík, jako zemřela Eva, bude to bezpochyby znamenat, že je zastře tma, kterou nebudou s to prohlédnout, kterou však již dávno prohlédl on, Tomáš Holbek, jenž zůstane živ. A poněvadž ta tma je velikou propastí, zbarvenou nádechem nekonečna, jak je hledal malíř Stojík, a poněvadž Tomáš Holbek má osudný dar tu barvu rozeznávat a děsit se jí, musí použít clony, kterou vynalezl, a sám sobě pohled zastřít. Neboť je to tma, která prosvítá a svým tajemným světlem ničí smysly, jako ničí paprsky, už objevené a neviditelné, živou tkáň.

Tomáš ani nepovzdechl, když opět poslechl tlukot Danina srdce.

Nebyl to již tlukot, bylo to sotva znatelné svírání, opakující se ne častěji než po několika vteřinách.

Vztyčil se s nepohnutou tváří, čekaje na Smrt. Číhala snad za černým, slzícím oknem. Jediná hlubší myšlenka – a Tomáš by byl padl na obličej a řítil se do té strašlivé světélkující tmy, o níž věděl, že je pro živého člověka šílenstvím.

Nepočítal čas. Byla ještě hustá noc, a stále houstla deštěm, když se John Stanton vrátil. Tentokrát byl v obličeji namodralý, asi zimou.

„Byl jsem u dvou lékařů,“ hlásil, snad svým normálním hlasem, a přece se Tomášovi zdálo, že křičí, až v uších bolelo. „První má ještě pobořený dům a ani jedinou injekční stříkačku či něco podobného. Druhý jel někam k nemocnému, ale objeví se co nejdřív, jakmile tam bude hotov. Přijede. Má svůj automobil. Na Ztracenku se pamatuje.“

Tomášovy upřené oči ho uváděly do rozpaků. Nevyjadřovaly nic. Byly studené jako dva kusy promodralého ledu.

„Mister Holbek, slyšíte mě? Lékař přijede.“

Tomáš se hnul.

„Přijede?“ odpověděl zvolna. „Dobrá. Ale ona před chvílí zemřela.“

* * *

John Stanton svěsil ruce.

„Ukažte,“ zabrebtal nesmyslně.

Danino srdce již nebilo.

„Otrávil jste ji kozlíkovými kapkami!“ zamumlal černoch. „Možná,“ řekl Tomáš lhostejně.

John Stanton hlučně přecházel, pohnut něčím jiným než smrtí. „Zabiju toho čerta vlastníma rukama,“ hrozil. „Už mi ho nevyrvete, mister Holbek. Už ne.“

„Nic mu neuděláte,“ odpověděl Tomáš bez rozčilení, věcně, ale nezvučné. „Zbylo mu po vašem jedu ještě tolik rozumu, aby se dal na ústup.“

„Utekl?“

„Bezpochyby. Říkal to, a jistě to také učinil.“

Tomáš přistoupil k lůžku a pohlédl do mrtvého obličeje, zcela jinak klidného, než když byla Dana ještě živa.

„Stantone… mohlo by jít o jakousi strnulost?“

„Ne,“ odtušil John Stanton, „je to smrt.“

Tomáš zastřel Danin obličej pokrývkou.

„Dobře, víte-li to jistě,“ pokývl. „Co teď?“

„Přemítám o tom.“

Tomáš se posadil. Čekal.

„Pojďte ke mně dolů,“ řekl černoch, „poradíme se.“

Tomáš ho následoval mlčky. Paní Starost v něm seschla na příšernou mumii.

Nejisté světlo žárovky napájené málo spolehlivým proudem tlumilo se dooranžova. Stará chodba domu tonula v neutěšených stínech.

Studený déšť bubnoval venku na nějaký plech.

„Mister Holbek… vidíte, tam? Co je to?“

„Kde?“

„Tam! Tam! Ó!“

Pod dřevěným schodištěm, jako na samém dně zlého ticha, leželo pokroucené tělo hraběte Otty Klingera potřísněné krví, která se vylévala z široké rány na jeho prsou.

* * *

„Zamkněte dům,“ řekl Tomáš.

John Stanton, spíše překvapen a v rozpacích než doopravdy polekán, okamžitě uposlechl. Přiběhl zpět, podivně nahrben, a vzhlédl do Tomášových studených očí jako pes.

„Štítíte se krve, Stantone?“

Černoch zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odvětil tiše, „před mým zrakem už teklo mnoho krve.“

„Podívejte se tedy, má-li u sebe své zlaté hodinky.“

John Stanton bez váhání poklekl a nešetrně s mrtvým hnul. Za chvíli se vztyčil, s rukama potřísněnýma krvavou pěnou. „Nemá nic,“ vydechl.

Tomáš Holbek se na něj zdlouha zahleděl.

„Václava Donka nepovezu nikam,“ pravil. „Na to už je pozdě.“

„Václav Donek…,“ syčel černoch vztekle, „už je asi dávno pryč.“

„Tím hůř. Pamatuji se, že jsem vás varoval.“

„Sám jste netušil, že by se mohlo stát něco takového!“

Tomáš se otočil s pokrčením ramen. Vyhnuv se ležícímu tělu, začal opět stoupat do schodů. Černoch se za ním neslyšně plížil, otíraje si zkrvavené prsty o stehna.

Pokoj Václava Donka byl prázdný, ale nic nedokazovalo, že by se byl Václav Donek dal na útěk. Jeho černý převlečník, dále klobouk, čepice a plášť do deště, opatřený teplou podšívkou, visely na dveřích zevnitř.

„Zamkněte to,“ pravil Tomáš, když opět vyšli na chodbu.

V sousední místnosti, obývané Emilem Bergem, rovněž nikdo nebyl.

Dveře tam ani nebyly dovřeny a žárovka svítila. Emil Berg utekl, sebrav své věci. Něco jeho prádla se povalovalo na podlaze. Emil Berg spěchal pryč, jako by hořelo.

Tomáš neřekl nic. Šel dál.

„Vytáhněte pro jistotu pistoli –“ šeptal černoch.

Místo odpovědi zmáčkl Tomáš kliku dalších dveří, nepovolily. Byly na zámek. Ani pak neuposlechl výzvy Johna Stantona, týkající se pistole. Vyrazil chatrné dveře kopnutím. Rozletěly se a do něčeho prudce třískly.

Také jednonohý trafikant byl pryč, a to patrně nadobro. Zůstavil však pozoruhodné stopy. Na stole leželo množství všelijakých papírů, divoce pokreslených změtí čar, vedených křivolace od bodu k bodu. Něco z toho se dosti dobře podobalo plánku nebo mapě. Rozeznávaly se železniční trati. Města. Polohy a vnitřky staveb. Šipky a připsané poznámky podávaly jakési vysvětlení. Na okrajích listů byly čáranice, vytvořené asi v hledání myšlenek, a dvakrát či třikrát tiskacím písmem slovo:

ATENTÁT.

„Blázni!“ pravil černoch nelogicky. „Připravovali to s Bergem. Byli ustavičně spolu.“

John Stanton se tvářil docela tak, jako by mu náhle všecko vyklouzlo z rukou. Očima hledal pomoc u Tomáše Holbeka. Tomáš Holbek se zdál být v těchto chvílích o hlavu větší než on a měl krajně nemilosrdný, zachmuřený výraz. Černoch až zaúpěl.

„Půjdeme dál, mister Holbek?“

Tomáš neodpověděl. Ještě zkoumal zběžně papíry, pouštěje každý z nich po krátkém nahlédnutí prostě na zem, když zdola zazněly tři tlumené, duté úhozy. Tomáš se ohlédl. John Stanton natáhl krk.

„All devils? zašeptal. „Slyšíte? Někdo chce do domu!“

Naslouchali. V šumění deště, z dálky proklatě podobném zvuku sterilizačních kotlů, trvalo chvíli ticho. Pak někdo zabušil vícekrát. A zase čekal.

„Otevřme,“ pravil Tomáš. „Je to lékař.“

„Neradím otevřít,“ bránil černoch, „neslyšel jsem automobil.“

„Je to tedy někdo ze zdejších lidí. Vrací se.“

„Odkud by se vracel?“

Tomáš neodpověděl. Vyšel na chodbu. Sestoupil ze schodů. Vyhnul se mrtvému Klingerovi, jako by to byl kus nevhodně umístěného nábytku. Černoch následoval Tomáše v patách, věrně a protivně.

Tomáš Holbek otevřel domovní dveře. Za nimi, v provazcích deště, stál promoklý Čestmír Landa s velikým, prázdným košem pod ramenem.

„Kdo to zamyká,“ hlesl nespokojeně, „nechal jsem si otevřeno.“

Tomáš odstoupil, aby domovník mohl vejít.

„Kde jste byl?“

„Venku.“

„Co tam? Kde venku?“

„Tam! Já…“

„Nač máte s sebou koš?“

Čestmír Landa upustil koš na oprýskané dlaždice.

„Uhodl jste, nač mám koš?“ zeptal se.

„Jste zloděj. Odnášíte za noci z domu zásoby.“

„Pár konzerv,“ řekl Čestmír Landa mrzutě, domnívaje se patrně, že byl přistižen plánovitě. „Náhodou, že jste tady… zrovna… Jdu s tím dnes teprve potřetí. Už to víckrát neudělám. A od vás to není hezké, že tu na mne číháte.“

Tomáš pohlédl znovu na starý koš, jehož rozměry byly značné.

„Je to v pořádku,“ pravil, „běžte.“

Přirazil sám dveře, ale nezamkl už. Domovník se hnul. John Stanton hlasitě polykal, koulel očima, ale neřekl ani slovo. Také Čestmíru Landovi se asi zdál Tomáš Holbek této noci velmi veliký.

„Ježíši! Co je to?“

Čestmír Landa se zastavil. Tomáš Holbek ho bedlivě pozoroval. Šibal domovník se sice polekal, ale nezhrozil se. Zatvářil se jen strašlivě mrzutě.

„Vidíte ho tak poprvé?“ Tomáš ukázal k zemi.

„Je po něm?“

„Ano.“

„To je dobré, tohleto, jen člověk paty vytáhne. Kdo mu to udělal?“ Čestmír Landa si olízl tenké rty a pak teprve se rozpomněl na Tomášovu otázku.

„Šel jsem kolem asi před hodinou. To tu ještě nebylo nic.“

„Šel jste z domu?“

„Z domu,“ přitakal Čestmír Landa.

„Celou hodinu jste byl venku?“

„Není to na mně vidět?“ domovník přešlápl v louži vody, která se pod ním tvořila. „Mám skrýš na ty věci dost daleko. Je pěkná a suchá. Až to jednou vyberu…“

„Mister Holbek…“

„Buďte zticha.“

„Mister Holbek – zbláznili se všichni najednou!“

„Sám jste jim ukázal, jak se to dělá.“

„Kdo?“ otázal se Čestmír Landa.

Tomáš Holbek mu sevřel bolestivě loket a otočil ho.

„Zalezte do své díry,“ pravil chladně, „a zůstaňte tam.“

„Dneska už toho stejně nechám, je tam psí počasí. Ahoj. Dobrou noc!“

Tomáš Holbek stál, dokud za Čestmírem Landou nezapadly dveře na temném konci chodby. Pak vykročil na opačnou stranu, tam, kde bydlil redaktor Pánek.

Počítali už s tím, že i redaktor je pryč. Tomáš otevřel bezohledně, klika hlučně cvakla. Rozsvítil. Malý redaktor, zachumlán v peřině, spal tak tvrdě, že ho návštěva nevyrušila ani v nejmenším.

„Není mrtev?“ jektal černoch. „Co s ním uděláme?“

„Nic,“ odvětil Tomáš stručně. „Jděte do svého pokoje, přijdu za vámi.“

Stoupal opět po schodech do patra. Vešel k Daně Lykasové. Nic se tam nezměnilo kromě toho, že oheň v kamnech dohasínal. Světlo plálo.

Tomáš, jako by ještě nevěřil, odhrnul pokrývku. Bílá, jemná tvář mrtvé ženy zůstávala stejná. Tomáš Holbek na ni chvíli pohlížel, až se mu zdálo, že se stává ospalým. Pak se otočil, nehnuv ani svalem v obličeji, a vyšel.

John Stanton seděl poslušně ve své kanceláři. Dveře nechal otevřeny a pohlížel do nich strnulýma očima. Zamrkal, když se objevil Tomáš, jako z příšeří vyrostlý.

„Dopustili jsme se osudné chyby, Stantone,“ pravil, sahaje po židli. „Pochopil jste to už?“

„Nepochopil,“ zakroutil se John Stanton. „Žádná chyba. Nějaké náhody. A jak se to tváříte? Tak divně. Nehnulo se vám taky v hlavě?“

„Nebuďte k smíchu,“ řekl Tomáš. Ale John Stanton nebyl k smíchu. „Prohlubovali jsme lidské cítění. To je ta chyba. Neměli jsme je prohlubovat, nýbrž měnit. Ale to vaše bídná, vražedná M’ma nedovede.“

„Všecko bylo latentní,“ úpěl černoch, „všecko bylo skryté. Máte pravdu. Já jsem jim ukázal, že je čas bláznit, když jsem popadl toho lotra za chřtán. Začli pak všichni najednou.“

„Pánek dosud spí. Nezačal s ničím. Klinger spí rovněž – tam pod schody. Landa krade už dlouho a dnes byl přistižen jen náhodou. Co to mluvíte. Začal jen Václav Donek a ti dva atentátníci. A vy a já. Ale já to ještě necítím. Já vím…“

„Co víte, mister Holbek?“

„Že jsme chybili,“ řekl Tomáš ledově. „Prohlubovali jsme city bez ohledu na to, jaké to city jsou. Václav Donek prohloubil své zločinné cítění tak, že se stal vrahem. Jaromír Hurt z planého žehrání na celý svět přistoupil k atentátnictví. Emil Berg mu pomáhá, aby se krutě mstil. Doktor Kolar přešel z pocitu, že je mu někdo nepřítelem, k strachu o život. Landa, příležitostný kořistník, změnil se v drzého zloděje. To je váš výsledek, Stantone. Pokusy jsou ukončeny. Rozlučte se se svým krásným snem. Nikoho již neučiníte lepším, nýbrž jen šíleně vášnivým v té charakteristické vlastnosti, která je mu nejbližší nebo která je pro něho nejvíce typická.“

„All devils!“ vzdychl John Stanton.

„Vincenc Stojík obrátil podle své povahy zbraň přímo proti sobě,“ pokračoval Tomáš Holbek. „Ve vás vyvolala M’ma silnější sociální cítění, ve mně pouze starost o jednotlivé osoby. Vaše mizerná rostlina nezušlechťuje, ale jitří. Lituji své vlastní i vaší hlouposti, Stantone. Jsou to opojné látky zvláštního druhu, nic víc. Je to stejně obyčejné jako kokain nebo morfium, jen s odlišnými účinky. Zasadil jste jed. Hrom do vás, Johne Stantone.“

Tomáš domluvil klidně, téměř jednotvárně. Pak vytáhl z balíčku cigaretu a zapálil ji. Černoch na něho zíral s pootevřenými ústy. Trvalo dlouho, než je sklapl.

„Mister Holbek, nemůžeme sedět a kouřit. Co děláte, mister Holbek, co děláte!“

„Odpočívám,“ řekl Tomáš.

„Není čas na odpočinek.“

Tomáš mlčel. Odpověď dala černochovi jiná věc, a to hlučná rána domovních dveří. Za ní hned šel chodbou prudký dupot a rychle se blížil. Pak hluboce zahučel nelidský hlas.

„Teď pozor,“ řekl Tomáš a odhodil cigaretu.

Objevila se poničená tvář doktora Kolara. Mokré vlasy mu visely do čela, vousy se divoce ježily. Jeho límec byl ještě roztržen a na stranách hrdla bylo znát krevní podlitiny. Advokát byl zablácen až nad kolena a do úst mu stékala z vlasů a vousů voda. „Tam… Je mrtvola…,“ zakoktal.

„My o ní víme,“ odpověděl Tomáš. „Přejete si říci ještě něco jiného?“

„Kdo ho zabil?“

„Do toho vám nic není.“

„Mně? Naopak! Je to moje věc!“ Byl úžasně rozčilen. „Jsem pronásledován. Zmýlili se v osobě. Zavraždili Klingera! To jsem měl být já sám, slyšíte? Ať se na mne ten černý ďábel tak nedívá! Chraňte mne! On se k nim přidává! On usiluje o mé bezživotí!“

„Přestaňte řvát,“ napomenul ho Tomáš s nechutí. „Nic se vám nestane, nikdo vás nepronásleduje. Jděte do svého pokoje.“

Advokát se snažil násilím nabýt klidu. Chtěl asi, aby mu Tomáš uvěřil.

„Poslouchejte, co vám říkám,“ hučel hluboce. „Byl jsem venku. Chtěl jsem uprchnout. Ale dům je obklíčen mými nepřáteli. Mám být mrtev ještě této noci.“

„Má už být mrtev ode mne,“ řekl John Stanton česky a ukázal zuby.

„Vidíte ho?“ vyjel znovu advokát. „Spolčil se s nimi. Napsal jsem na kus papíru jejich jména. Žádám, aby k nim bylo připojeno jméno tohoto černého darebáka!“

Tomáš přestřihl blesk z černochových očí vlastním pohledem. „Jděte spát!“ pravil Kolarovi úsečně.

„Spát! A co ta mrtvola venku? Banda mě zavraždí v posteli! Plíží se kolem domu! Nemohl jsem pryč. Ukrýval jsem se nablízku, u cesty, jen se podívejte.“

Otočil se zády. Jeho mokrý kabát byl rozpárán od límce až k pasu kolmou trhlinou.

„Vidíte? To je od nože. Pálí mě na zádech, nůž mě poranil. Utíkal jsem.“

„All devils! Mohl být mrtev! A není!“

Advokát se bleskem otočil zpět.

„Ochraňte mě před tím ďáblem! Já se vám odměním! Lotr! Nejel vám pro žádného lékaře! Já vím všecko, já umím naslouchat! Zastavil vůz na cestě a čekal. Pak se vrátil. Nemohl jsem se ani hnout, aby mě nespatřil, klečel jsem v příkopu…“

John Millburry Stanton skočil. Doktor Kolar divoce zavyl a oběhl Tomáše Holbeka. Tomáš Holbek ho uchopil za chatrný límec a mrštil jím k oknu, aby ho vzdálil z dosahu černochových paží. Pak chytil Johna Stantona za ruku.

„Nervěte se zas, ke všem čertům, Stantone. Nařizuji vám, abyste stál na místě!“

Vytrhl pistoli.

„Střelte!“ zavyl advokát.

John Stanton pohlížel nevraživě, zvířecky na zbraň v Tomášově pevné ruce. Zdálo se, že se do ní chce zakousnout.

„Jaká to noc!“ pravil Tomáš Holbek. „Ustupte trochu, Stantone!“

Ale černoch se nehýbal.

„Koukám na vás,“ vrčel. „Už podruhé se ho zastáváte.“

Ale nepokusil se o to, aby po pistoli hmátl.

Tak stáli. Doktor Kolar, na smrt vyděšený, přidržoval se mosazné okenní kliky.

A náhle se strhl po domě křik. Někdo volal. Něco se s hlukem převrátilo.

„Jsou tu!“ vyl advokát. „Přišli za mnou! Vnikli do domu! Střílejte! Střílejte!“

Lomcoval oknem. Podařilo se mu je vytrhnout. Tomáš ho ještě zahlédl, jak stoupá na římsu. Pak vyběhl za černochem, který byl už pryč.

Nic živého nespatřili. Dveře redaktorova pokoje se kývaly v závěsech. Vpadli tam, Tomáš Holbek se zbraní v ruce. Lůžko bylo prázdné, pokrývky a peřiny rozházeny po zemi. Uprostřed se válela překocená židle. Redaktor Pánek zmizel.

„Utíkal ven!“ zařval černoch.

Také venkovní dveře byly dokořán. Zastavili se v nich. Slyšeli vzdálený křik.

„To je ten advokát!“ supěl černoch. „Bestie.“

„Ne,“ odmítl Tomáš, „to je Pánek. Někdo ho pronásleduje.“

„Kdo?“

„Václav Donek s nožem.“

„Nesmysl. Pánek nemá zlaté hodinky.“

„Kolar je rovněž neměl.“ Tomáš pokrčil rameny. Křik ustal, zanikl vzdáleností. Déšt se lil.

„Pojďme zpět.“

„Mister Holbek…“

„Jděte tedy ven, běžte za Václavem Donkem. Já zůstanu zde.“

„Jak za ním poběžím?“ odplivl černoch vztekle.

Pak se otočil a zaklel.

„Strašidla!“ zařval. „Stop, chlape!“

Těsně za nimi stál Čestmír Landa a tvářil se rozhořčeně.

„Co to pořád je?“ pravil. „A jak dlouho tam necháme ležet toho…“

Johnu Stantonovi se podlily oči krví. Než tomu mohl Tomáš zabránit, dostal Čestmír Landa zuřivou ránu pěstí do hlavy. Skácel se bez hlesu na dlaždice.

„Mizerná farma!“ řekl černoch a šlápl mu do obličeje.

Tomáš ho strhl zpět.

„Nechte toho, Stantone.“

„Mister Holbek… já být divoch. Já na to vše nemám vinu.“

„Mlčte. A vyčítám vám k tomu ještě něco.“

„Nic nemůžete,“ vrtěl se John Stanton, mluvě opět anglicky. „Hned vám to řeknu. Jděte. Jděte!“

John Stanton se nechal hnát zpět do své kanceláře. Tam se otočil proti Tomášovi, ztrativ svou důstojnost, zdvořilost i cenu. Nad střechou uboze mokly jeho vlajky.

Studeně protahovalo otevřeným a rozbitým oknem, ale Tomáš nezavřel ani dveře.

„Stantone,“ pravil, ještě nevysílen, ale s pocitem, že nese na ramenou nesmírnou tíhu, „ven s pravdou. Nebyl jste opravdu nikde? Lhal jste, že jedete pro lékaře?“

„Lhal jsem!“ potvrdil John Stanton a uhodil pěstí do stolu, takže se rozletěly nějaké papíry. „Poněvadž lékař tady byl zbytečný a zbytečně by nás prozradil.“

„To jste neměl dělat,“ řekl Tomáš vážně.

„Vaše žena musela umřít.“

„Ale nedělo se všecko k její záchraně.“

Černoch se zachvěl zimou. Stiskl si křížem přeloženýma rukama ramena.

„Stalo se naopak všecko k její zkáze,“ odpověděl.

„A vy jste to věděl předem.“

„Věděl jsem. Ale vy jste začal. Vy jste ji sem dovezl.“

„Vaše tvrzení předpokládá určitou zkušenost z dřívějška, Stantone!“

„Takovou zkušenost mám.“

„A mlčel jste o ní.“

„Mlčel.“ Černoch doprovodil své slůvko nelidským zavytím. Tomáš Holbek měl proti sobě už divoké zvíře s vlastnostmi gorily. Ale nebál se ho. Držel je na místě pohledem.

„Proto jste nechtěl, aby mezi vašimi hosty byla žena? Odpovídejte!“

„Proto jsem nechtěl. Žena má jinou biologickou konstrukci. Po rostlině M’ma umírá, nesnese ji, zejména… je-li těhotná.“

„Odkud to víte? Která těhotná žena zemřela po odvaru z vaší rostliny?“

John Stanton zakoulel očima. Podupával. Tloukl si pěstmi na prsa.

„Přestaňte se svými pitomými otázkami, mister Holbek. Nemáte žádné právo mě vyslýchat. Nevíte, kdo já jsem. Ať pojdou všichni, to nic nevadí. Můj úmysl byl dobrý. Výborný! Vznešený! Přestaňte, povídám. Zmáčknu vás na dlani. Nic z vás nezbude.“

„Odpovídejte,“ opakoval Tomáš chladně a ze vzdálenosti čtyř kroků mu namířil zbraň na ústa.

„Dejte to sem! Je to moje pistole!“

„Odpovídejte,“ opakoval Tomáš. „Vydržíte-li mlčet jen čtvrt minuty, vydržíte mlčet už věčně.“

Černoch ustoupil ještě o krok. Bál se Tomášových očí více než namířené pistole. Jeho černá pleť ztratila obvyklý lesk. Oči krvavěly.

„Vezmi vás čert,“ zabručel, odkláněje hlavu. „Nemyslil jsem nikdy, že se budeme hádat. Já, mister Holbek, už vás chci zabít, nemáte-li vy rozum a nechápete. Můžete vědět, co vím já. Na Kongu pomocí rostliny M’ma páchají ženy černochů sebevraždy. Měl jste jednat, jak jsem žádal, a nebrat sem tu ženu, zvědavou, všetečnou – jako jsou všecky ženy.“

Tomáš se zašklebil. Něco nového, neodolatelně svíravého, pokřivilo mu celý obličej.

„Jste sprostý lhář. Černošské ženy nevědí, co je sebevražda.“

„Jděte se tam tedy podívat.“

„Zůstanu zde. Nemůžete se mne zbavit. Odpovídejte. Jak a kam jste ukryl mrtvolu ženy, kterou jste zabil svým odvarem již předtím?“

Černoch byl bez klidu. Rozčileně polykal. Šedivěl. Stíral si širokou prackou tíseň z obličeje. Chrčel.

„Stalo se to, yes!“ křičel. „Ale kde, kdy a jak, na tom nezáleží. Dobrovolně se se mnou smluvila na pokusu – jako vy. Nemám od ní revers, to je chyba. Ale souhlasila se vším. Což kdybyste byl pošel tenkrát vy sám. Byl byste mi něco vyčítal? Dost o tom. Nejde o tu ženu, jde o tu, která leží nahoře. Z toho mě rovněž neviníte. Musí být jen odstraněna, jako byla odstraněna tamta.“

„A jak byla odstraněna?“

„All devils!]ak!“

„Zavinuta do koberce a odvezena nenápadně k čistírně na periferii?“

„Ááá! Co žvaníte o koberci, vy bílý idiote? Jaký koberec?“

„Stál jsem na něm vlastníma nohama, Stantone,“ řekl Tomáš Holbek trpce, „jedné nešťastné noci ve vašem bytě. Něco prachu z toho koberce pak uvízlo ve vlasech mrtvé ženy. Je to ostrý koberec. Ohmatal jsem ho.“

„Ohmatal jste ho?“ zaječel John Stanton divoce.

„Ano,“ přikývl Tomáš vážně. „Doznejte to.“

„All devils,“ pravil černoch a třásl zuřivě hlavou. „Vy o to tak stojíte! Nuže ano, byla to vaše sestra, a dělala to kvůli vám, aby vás poznala, aby věděla, co už jste věděl sám. Ale jen šílenec nebo ohromný tupec nebo ten, kdo nechce chápat, může mě nazvat vrahem.“

„Možná, že ještě nejsem tupec,“ řekl Tomáš Holbek rozmyslně, „a chápat vás – o to jsem se vždycky snažil. Rovněž ještě nejsem šílencem. Nebo snad jsem? Na mou víru nevím, Stantone.“

„Pozor!“ zaječel John Stanton a napřáhl obě ruce.

Tomáš Holbek, svěsiv koutky úst, zmáčkl dvakrát spoušť.

Teprve druhou ranou rozbil černochův obličej, vyjevený úzkostí posledního okamžiku.

V trvajícím hřmění, vracejícím se ozvěnou z dlouhé chodby, černoch padal, zdánlivě bez hluku, ačkoli se zachytil stolku a strhl jej na sebe. Tomáš Holbek pohlédl na slabý proužek dýmu, vystupující z hlavně. Pak položil zbraň zlehka na židli a odešel. Dveře za ním zůstaly otevřeny.

* * *

Po domě trnula zima. Tomáš ji necítil. Ale slyšel zvenčí studený déšť. Na černá okna se lepily rozbředlé vločky sněhu.

Hrabě Otto Klinger tuhl u paty schodiště. Čestmír Landa neležel již tam, kam ho John Stanton položil. Tomáš Holbek šel zvolna nahoru do patra.

Černý muž nebyl vším vinen. Co je vlastně dobrého na pocitech černochů, kteří podle jeho řeči přesně rozeznají chvíli porodu svých žen? Dočista nic. John Millburry Stanton stavěl na mylných předpokladech. Syntetický socialismus je nesmysl. Socialismus je láska. Láska nemůže být syntetická.

Tomáš Holbek otevřel znovu dveře, za nimiž ležela Dana. Už nemyslil, že ji probudí. Vyhledal bílou obálku doktora Kolara a otevřel ji. Na listu papíru uvnitř přečetl devět jmen Stantonových hostů. Zmačkal papír v hrsti a odhodil jej ke kamnům.

Pak procházel pustým domem bez plánu sem tam. Vracel se na místa, kde už byl několikrát. Putoval chodbami jen proto, aby se hýbal – a aby si potvrdil dojem, nebo aby jej ztratil, že někdo tiše chodí za ním. To snad byl právě jen dojem, ale dvakrát po sobě se k tomu ozval i lehoučký, zrádný zvuk.

Přece tu tedy ještě někdo byl.

Tomáš Holbek vešel bez pospěchu do jídelny, jejíž nepořádek a opuštěnost budily zdání, že lidé z ní prchli před morem. Ten pronásledující někdo zůstal zatím na chodbě v záloze. Kdo ví, byl-li to živý člověk. Tomášovy nervy každou úvahu o tom odmítaly.

Tomáš Holbek se nedočkal, a proto se po chvíli bez netrpělivosti otočil, aby zase vyšel, třeba tedy tomu tam na chodbě do náruče. Zastavila ho tichá, důrazná slova:

„Zůstaňte, kde jste.“

Václav Donek, špinavý uschlým blátem, překročil práh. V ruce svíral veliký kuchyňský nůž, až po střenku zakrvácený.

„Myslím, že vás dopadnu tady,“ připojil, postoupiv o dva kroky.

„Proč zrovna mne?“ řekl Tomáš pokojně, se všemi city nadobro strhanými.

„Vás, jako jiného. Vraždil jsem, a každý, kdo ví o mém činu, musí být mrtev.“

„Ach tak. Kolik mrtvol už jste nadělal, příteli?“

„Venku leží Emil Berg. Ostatní mi zatím pláchli, i s tím kulhounem z trafiky, ale já je dostanu. Blbec Pánek si to sypal pryč v košili. Nakonec dostane rýmu. Chtěl byste vědět, kolik je hodin?“

„Ano,“ pokývl Tomáš.

Václav Donek vytáhl volnou rukou hraběcí hodinky.

„Tři minuty po jedenácté dopoledne,“ odvětil, prozkoumav jejich ciferník. „Ale ony nejdou, potvory. Pamatujte si, kdy jste umřel. Tři minuty po jedenácté dopoledne, na vteřinu přesně jako hrabě Klinger. To je náhoda. Na to nehleďte, že je tma, to je kvůli mně. Dneska slunce nevyšlo.“

„Pozoroval jsem,“ řekl Tomáš, sám vrah a desetkrát již vražděný, ale dosud se zdravým rozumem.

Chviličku si myslil, že by bylo nejpohodlnější, kdyby krev na velikém noži už byla jeho vlastní krví. Ta chvilka postačila, aby se k němu Václav Donek bez překážek přiblížil.

Když se nůž bez lesku zdvihl, ťukla v Tomášově nitru paní Starost. Připomněla mu lůžko v nemocnici. Tam ještě smrt nedošla. Bylo nutno na ni počkat, ještě jednou jí pohlédnout do kostnaté tváře. Teď tu zatím neměla co dělat, neměla proč se tak hloupě šklebit.

Tomáš hmátl po židli. Nůž se svezl a odštípl velkou třísku.

„Jděte trochu dál,“ pravil Tomáš tak vlídně, že se tomu sám podivil.

Ještě zamyšlen odrazil druhý, prudší útok Václava Donka.

Václav Donek odstoupil a řekl slušně:

„Musíme to nějak vyjednat, poslouchejte.“

Byla naděje, že omámení z rostliny M’ma i u něho pomine. Vincenc Stojík nebude již malovat nekonečno, kulhavý trafikant neprovede své atentáty, Čestmír Landa omezí svá šibalství na rozumnou míru a Václav Donek přestane vraždit. Ale on, Tomáš Holbek, by to již nemohl vysvětlit, kdyby byl mrtev. A bratřík Jan by zůstal sám.

Tomáš uhodil židlí po Donkově hlavě. Václav Donek se však bystře sehnul, zachytil ránu jen ramenem a židle vyletěla Tomášovi z ruky. Pak šlo nejen o to, aby byl Václav Donek zneškodněn. Tomáš Holbek se ani nemohl dát uvěznit, aby neomezil v budoucnosti své pohyby.

„Chtěl jsem vás požádat,“ pravil Václav Donek, „abyste dal tu židli pryč.“

„Myslím, že jsem vám vyhověl,“ odpověděl Tomáš.

„Děkuji.“

„Je tu ještě stůl,“ řekl Tomáš, popadl těžký kus nábytku za hranu u rohu a hodil jím při zemi tak prudce, že Václava Donka porazil. Potom sám přeskočil stůl a spěchal k východu.

„Letím za vámi!“ křikl Václav Donek, vyrážeje překvapené a bolestné hekání.

Tomáš Holbek si nepřál nic jiného. Vrazil do Stantonova pokoje. Nic se tam nezměnilo kromě Stantonova obličeje, tonoucího v kaluži krve na zemi. Tomáš se krátce, bez hrůzy podíval. Pak sebral pistoli ze židle a obrátil ji ke dveřím právě včas.

* * *

A zase slabě dýmalo z hlavně a zase Tomáš lehce odložil zbraň tam, kde byla předtím. Vyskočivší ticho opět sedlo a zanechalo ve vzduchu jen pach střelby, lehoučký mráček pod žárovkou a usazující se podráždění.

To je snad všecko, řekl si Tomáš. Zdálo se mu to celkem jednoduché. Člověk by řekl, že se z takových věcí může zbláznit, ale není to pravda. Musí se umět ubránit. To je také cvik.

Co dělá Dana?

Nedělala nic. Nestal se žádný zázrak. Ležela naznaku tak, jak ji opustil. Když odhrnul pokrývku, viděl, že Danin obličej smrtí zkrásněl.

Vážně se sklonil a políbil ji na ledové čelo. Ani si nevzpomněl, že dítě spalo už asi stejně tvrdým spánkem jako ona.

Co je spravedlnost, co je správné jednání? Patrně to, co člověk se zdravým rozumem sám uváží.

V kamnech už docela vyhaslo. Místnost rychle vychládala. Venku svítalo, den se líně probouzel nahnědlou šedí, ale do domu ještě nevnikl. Tomáš hodnou chvíli seděl na kraji lůžka a naslouchal, jak paní Starost ťuká, připomíná.

Konečně vyšel s obnaženou hlavou před dům. Už nepršelo. Dobře se dýchalo.

Tomáš Holbek vstoupil do skleníku. Čestmíra Landu ani nenapadlo, aby tam zatopil. Ve skleníku byla stejná zima jako venku, provlhlá a mrznoucí. Rostliny se citlivě choulily, Tomáš na nich poznal, že zahynou. Nic jiného nezasloužily.

Tomáš sňal z napjaté šňůry plátěný sáček, naplněný sušeným listím rostliny M’ma. Vážilo to asi dva kilogramy. Odnesl sáček do domu.

Václav Donek s prostřelenou hlavou, zvrácenou doprostřed chodby, překážel. Tomáš ho zatáhl dovnitř místnosti, k Stantonovi.

Potom vyhledal v kůlně nářadí a zvoliv pod okrajem lesa místo, pustil se do kopání. Na povrchu byla země rozmáčená. Tomáš Holbek klouzal po nažloutlé hlíně, těžko ji shazoval z lopaty, obtížně ji stíral z bot.

Když byl hrob dosti široký a hluboký, odnesl do něho postupně tři mrtvá těla, zanechávaje hliněnou stopu, nataženou přímo mezi jámou a domovními dveřmi. Nato se vydal hledat tělo Emila Berga. Nenašel je. Bylo tam někde, nebo nebylo. Václav Donek mohl mluvit všelijak. Atentátníci se třeba dali na útěk již předtím sami, nebo šli spáchat atentát na bůhví koho, jakmile si pod schodištěm všimli, že to začíná. Na tom nezáleželo. Tomáš zaházel hrob hlínou, nahrnul listí a provlhlé větve a kráčel pak s rýčem a s lopatou přes rameno dále do lesa.

Smutné, chladné nebe znovu spustilo pršku, tentokrát jemnou jako prach. Ve spleti větviček šumělo (jako ty sterilizační kotle tenkrát, opravdu) a nebe zdánlivě sahalo až do lysých korun stromoví. Tomáš promokával, ale nedbal toho. Zastavil se pod zarostlým vrškem. Rozhlédl se, než shodil nástroje na zem. Nehledal krásu, hledal nerušenost. Zdálo se mu, že ji našel. Dal se do hloubení nového hrobu.

Když s tím byl hotov, nechal nástroje na místě, šel zpět do domu a smyl ze sebe bláto, jak mohl. Přičesal si vlasy. Jeho rty se nepohnuly od rozbřesku dne a zdálo se, že se nepohnou již vůbec. Vystoupal potom nahoru do svého pokoje, usedl na okraj lůžka a upíraje na mrtvou ženu pohled, který neříkal už nic, vsunul do úst cigaretu. Visela pak v jeho rtech a bezmocně hořela. Málokdy vsál její kořenný dým.

Nebyla to pobožnost, nebylo to nic.

Otevřel okno a vyhodil jím zbytek cigarety. Pak se sehnul a zdvihl mrtvé tělo i s pokrývkou. Volným krokem je vynesl z domu. Tiskl je k sobě ne vroucně, nýbrž jen proto, aby je udržel. Byl vážný, ale nepohnut. Vždycky byl ostatně vážný.

Bez únavy složil Danu Lykasovou u hrobu, a jak se nad ní sklonil, aby ji zahalil, skáplo na její čelo z jeho obličeje něco dešťové vody. Zcela jistě to byla voda.

Pak vložil Danu do podélné jámy, kde stála špinavá louže.

Nahrnul hlíny, listí a větviček právě tak jako na společný hrob tří mužů vpředu. Nemyslil na kříž. Nechtěl zanechat znamení. Nevzpomněl si na modlitbu. Ani si neřekl, že tohle všecko si nezasloužil a že byl potrestán za nic. Pohlížel vstříc své povinnosti k jediné živé bytosti, která mu ještě zbývala – k bratříku Janovi. A stejně umírajícímu.

Když byl s prací hotov, odkopl nástroje, položil se celým tělem na plochý hrob a skrze zemi, která slzela místo něho, Danu políbil.

Veliký a silný pak pevným krokem odcházel.

* * *

„Stupeň šest,“ řekl primář, „na tom to prozatím zastavíme. Bohužel, všecky orgány jsou úžasně zeslabeny. Dokud tělo samo nezačne bojovat, nemůžeme mnoho dělat.“

Tomáš Holbek stoupal po schodech do patra. Procházel chodbami, jejichž hladká úběl mnoho připomínala. Také tenkrát bylo zle. Jenže Tomáš nekráčel tehdy s rozvahou, volně a klidně jako nyní.

Nesl plnou náruč věcí. Aby zubožené tělo odolalo těm nenasytně žeroucím červům, miláčkům nebožtíka Kocha, pilně vyrábějícím z plicní tkáně mazlavý, k nepotřebě sýr.

Tomáš postál nad odpadkovou truhlou. Byla plná jídla – pečiva, masa, chlebů… byla rohem hojnosti, promaštěná ze všech stran – nadouvala se záplavou kalorií, jichž byl leckde ještě nedostatek a jimiž se zde plýtvalo. Nebylo vlastně moudré hodit to tam hned?

Tomáš Holbek se svým nákladem těžko otevřel dveře číslo tři sta osm.

„Bratříku, kam s tím přísunem?“

Jan Holbek ležel v dvoulůžkovém pokoji sám. Jeho soused, již dávno negativní, často vycházel, ale doma bydlit nesměl. Měl doma děti.

Posloužil, či neposloužil Tomáš bratříkovi tím, že mu vymohl téměř samostatný pokoj? Bratřík Jan přece vždycky miloval společnost. Ale zde trval větší klid. Jan Holbek o tom neříkal nic. Usmíval se Tomášovi vstříc. Bylo mu asi smutno, i při tom úsměvu. Ještěže Tomáš byl záštitou síly. Bratřík Jan se již nevzpíral. Opřel se o ni.

„Zdenka přinesla včera kytku. Podívej se, bratříku, hezká, co?“

„Hezká,“ pokývl Tomáš vážně.

„Cos dělal včera?“

„Byl jsem…,“ pravil Tomáš, „měl jsem mnoho práce. Máš dnes lepší hlas.“

„A co ty tvoje kruhy pod očima? Šetři se, bratříku, koukni na mne.“

„Malá únava. Přejde dřív než to tvoje. Musíš mít trpělivost.“

„Já vím,“ řekl Jenda mrzutě. „Co dělá Dana?“

„Dana?“ opakoval Tomáš vzpomínavě. „Dana tě pozdravuje. Nesmíš se zlobit. Lékař jí zakázal, aby sem chodila. Víš co. Budeme chovat.“

„Tak!“ Jenda se smál. Rozkašlal se, ale ne mnoho, jen tak dušeně.

Tomáš se podivil, že ho tím potěšil.

„Uděláš ze mne strejdu? Dobře. Možná, že ti to oplatím.“

„Se Zdenkou?“

„Proč ne? Svedeš-li to ty, já taky. Jakmile se odsud dostanu…“

„Byla by to hezká věc,“ řekl Tomáš zamyšleně.

„Dýchá se mi líp, kašel se ztrácí. Kdybych zase někdy kašlal, bratříku, jdu sem rovnou.“

„A tvoje horečky?“

„Tamhle mám něco proti tomu,“ ukázal Jenda zašpičatělým nosem, „pořád to ještě tak po půlnoci začíná. Usínám až k ránu, ale za chvíli se přihrne služka se smetákem a tropí takový rámus, že se probudím. To je hloupé.“

Diagram nad bratříkovým lůžkem poučoval o strmě kolísající tělesné teplotě. Tři sta padesát kubíků pneumotoraxového plynu. Pět set. Ještě jednou pět set.

„Tuhle, bratříku, prosím tě…,“ Jenda se namáhal otevřít plechovou zásuvku nočního stolku, „musím poslat advokátovi zálohu. Napsal bys mu, co je se mnou?“

„Dobře.“

„Mám na krku stání. Budu při něm ležet tady. Ona si na mne vzala rozvodového specialistu. Přemýšlel jsem nad tím. Právnímu zástupci, který je rozvodovým specialistou, musí přece záležet na tom, aby bylo co nejvíc rozvodů. To je v rozporu s nejzákladnějšími požadavky rodinné, státní i národní prosperity, a rozvodový specialista je tedy nemravný a škodlivý tvor.“

„Tak se to nebere,“ řekl Tomáš. „Neměl bys o ničem přemýšlet. Raději čti a spi ve dne, nemůžeš-li v noci.“

„Tobě se to řekne,“ zvážněl bratřík.

Před ukončením návštěvních hodin si postěžoval, že Zdenka Petanová toho dne nepřišla.

„Je taky trochu nemocná,“ pověděl.

„Co jí schází?“

„Něco ženského. Včera říkala, že má bolesti. Nachladila se. Málokterá ženská je úplně zdravá.“

Při loučení se bratřík Jan opět usmíval, ale jeho pozoruhodně čisté oči byly posmutnělé. Ruku nepodal.

„Nemá se to dělat, bratříku, já jsem silně pozitivní. Dobře se umyj, až přijdeš domů, a drž se dnes raději od Dany na tři kroky. A nechoď sem denně, máš svoje starosti. Stačí jednou za týden.“

„Řekni, co bys potřeboval. Nač máš chuť.“

„Na nic, bratříku.“

Tomáš Holbek vyšel z pavilonu opět takovým volným, na pohled rozvážným krokem a nesl si mlčky pozdrav pro Danu. Stantonův vůz měl dole. Doma hromadu jeho zásob. Ukradl sám to, co nepostačil ukrást Čestmír Landa. Ale nepřipouštěl si žádné starosti. Jel městem a zabýval se myšlenkami, klouzajícími po povrchu zmrtvělé, pařící se a velmi hluboké vrstvy myšlenek již přemožených, pobitých, zašlapaných a – doufal — hynoucích.

Bratřík Jan dostane pít odvar z rostliny M’ma. Pochází z rodiny Holbeků, a je tedy nadán pro duobiózu. Vmyslí se pak do někoho – ať je to kdokoli – a bude žít jeho pocity, to jest pocity člověka zdravého. Bude myslit, že je zdráv, i kdyby u něho došlo k totálnímu rozpadu plic. Tomášovi se to zdálo být výpočtem matematicky přesným.

Dá rostlině M’ma příležitost, aby vykonala svůj jediný dobrý skutek – jako pokání za zlo, jež způsobila.

Džíp zastavil před bydlištěm Zdenky Petanové.

Ryšavá milenka měla právě návštěvu, párek mladých lidí. Neuznala za dobré je s Tomášem Holbekem seznámit. Naopak přivřela dveře a zůstala s Tomášem v předsíni.

Řekl jí, že se přišel domluvit o přilepšení pro Jendu. Dana že onemocněla. Nechal ji někde venku u známých, dokud se nezotaví. Může dodat slušný materiál, snad z něho ona, Zdenka, něco ukuchtí. Je tu čokoláda, mandle, konzervy…

„Čokoládu a kávu Jenda nesmí,“ odvětila Zdenka Petanová s neporušeným, dávno známým temperamentem, „a jinak – udělám, co můžu, ale nevím. Byla jsem dnes u gynekologa, mám nějaké obtíže, už nějaký čas jsem to zapírala… Doporučuje mi vřele, abych jela do lázní… asi na měsíc.“

„Ach tak,“ řekl Tomáš a pohlédl k zemi.

„Nemám s tím meškat. Pojedu asi už příští týden, organizace mi to vyjednává.“

Tomáš Holbek měl sám o sobě dojem, že v té chvíli vypadá staře.

„Jendovi se po vás stýská,“ připomněl.

„Věřím,“ vzdychla afektovaně. „Mně po něm taky. Rozhodla jsem se původně vařit mu denně obědy a donášet mu je…“

„Vozil bych je tam.“

„Ano, ano, ale nejde to, pro tu mou hloupou nemoc, vždyť v nemocnicích už se teď také nevaří špatně. Doufám, že Dana brzy přijede a ujme se toho. Nebo je vážně nemocná?“

„Není,“ řekl Tomáš. „Sbohem.“

Dana už podle svých sil pomohla. Teď s tím byl konec.

Tomáš zastavil vůz, vystoupil a zjistil někde z telefonního seznamu adresu doktora Kolara.

Bylo již po sedmé hodině večerní, v ulicích se rozsypala chladná světla a promytá dlažba neochotně zasychala. Tomáš zajel až do jezera domů nad úrovní starého města, několikrát se poptal a pak zazvonil u dveří bytu v moderním činžáku, kde se zdálo všecko cizí, ospalé a nevlídně nové.

Přišla otevřít stará žena nepříjemného pohledu. Mrzutě zahučela, že pan doktor je nemocen a nikoho nepřijímá.

Tomáš si především oddechl, že advokát je vůbec doma.

„Řekněte mu, že s ním chce mluvit Tomáš Holbek.“

Za chvíli stanul tváří v tvář doktoru Kolarovi, ale neměl příležitost dobře si ho prohlédnout, poněvadž nebylo více světla, než jaké vydávala stojací lampa, značně přitlumená velikým nažloutlým stínidlem.

Doktor Kolar ve stavu, který nazvala jeho hospodyně nemocí, neležel. Vězel v domácím oděvu a možná, že předtím pracoval. Tomášovi se zdál přepadlý. Barvu advokátovy pleti nebylo lze uhodnout. Kolem krku měl doktor hedvábný šátek, Tomáš věděl proč.

„Právě přemítám, pane Holbeku, jaké důsledky mám vyvodit ze svých zkušeností.“

„Děláte totéž, co já,“ odpověděl Tomáš klidně, nedotčen jeho nadutostí.

Doktor Kolar se tvářil nepřátelsky, připraven asi využít zlepšení své situace do krajnosti. Strčil ruce do kapes svého krátkého flanelového kabátku, pohupoval se ze špiček na paty a Tomáše ani nevyzval, aby usedl.

„Přišel jste prosit, pane Holbeku?“

„Musel bych vědět zač. Ne. Přicházím jako váš nový klient.“

„Ještě jsem neúřadoval,“ odvětil advokát.

Tomáš pozoroval účinek svých slov. Klient – to asi znamenalo pro povahu doktora Kolara peníze. Až na svou přepadlost vypadal dobře. Patrně již přicházel k sobě, jistě dříve než ostatní, neboť přece jen spolykal méně afrického odvaru než oni.

„Co máte na srdci?“ otázal se.

Tomáš vytáhl svazek bankovek a odpočítav deset tisícovek, položil je na stůl, do světla lampy.

„To je záloha.“

Advokát se podíval. Pak řekl:

„Sedněte si.“

Tomáš se posadil.

„Budu s tím hotov hned,“ pravil. „Žádám, abyste se ujal mé obhajoby, kdyby došlo k vyřizování něčeho, co se odehrálo na Ztracence.“

Advokát pootevřel ústa, podivně a nepěkně ruměná v záplavě prošedivělých vousů.

„Vyrážíte mi zbraň z ruky, pane Holbeku.“

„Na Johnu Stantonovi si nic nevezmete. Je pryč. Pokud jde o mne, potřebuji volnost a nemám na nic čas. Doufám, že mi rozumíte.“

„Vaší vinou jsem ovšem škodu neutrpěl,“ zasmušil se advokát, „což je hloupé. Naopak, zachránil jste mi život.“

„Nepochybně,“ pokývl Tomáš klidně, „a teď za to ještě platím.“

Advokát to přeslechl.

„Kdo zavinil smrt Daniely Lykasové?“

„Byla to sebevražda.“

„Správně. Já přece… A kdo zabil hraběte Klingera?“

Tomáš potřásl hlavou.

„Myslím, že Václav Donek.“

„A kde je Václav Donek, který přece i mne samotného…“

„Pryč. Nevím.“

Doktor povstal, přecházel s rukama v kapsách, uvažoval. „Mluvil jste již s ostatními?“ zastavil se najednou.

„Promluvíte s nimi sám,“ odpověděl Tomáš. „To je přece to, co na vás chci a co jediné můžete učinit. Jinak máte něco s advokátní komorou a jako advokát zatím nejste k potřebě. Až na Ottu Klingera se lidé ze Ztracenky rozutekli. Snad je najdete na jejich starých adresách. Zde jsou. Máte zde také revers každého z nich. Dopis, který jste odevzdal Daniele Lykasové – seznam těch, kteří vás ohrožovali –, nemám. Roztrhal jsem jej.“

„Nikdo mě neohrožoval,“ odsekl doktor, „zejména ne ti ubožáci tam. Nedovedu si vysvětlit…“

„Nechme toho,“ řekl Tomáš. „Pamatujte si jen, že Václav Donek vraždil, že Emil Berg a Jaromír Hurt připravovali nějaký atentát… zde jsou doklady…,“ Tomáš položil na stůl ještě nějaké papíry, „a že Čestmír Landa kradl. S redaktorem Pánkem se například dorozumíte snadno. Pro vás samotného stačí za mlčení deset tisíc – dejme tomu – na dva měsíce. Pak uvidíme.“

„Jak si představujete, pane…“

„Sbohem,“ pravil Tomáš, povstav.

Doktor ho mlčky doprovázel až ke dveřím. Tam se zeptal: „Přejete si, abych vás informoval?“

„Nechte mě s tím na pokoji, prosím vás.“

Tomáš Holbek jel s chladnoucím srdcem k svému bytu.

Paní Starost mučivě ťukala. Tomáš se rozhodl, že i ji nechá zemřít, poněvadž neměla právo znepokojovat tam, kde nebylo naděje, nýbrž pouze jistota o zlém konci. Jenže paní Starost měla tuhý život. Jako když se podlévá říční led špinavou jarní vodou – tak vzrůstal v Tomášově nitru nebezpečný tlak. Ale nebyla to ani tíseň, ani smutek, ani znepokojení.

Otevřel sáček s nasušenými listy rostliny M’ma. Seděl přitom za stolem v kuchyni, ponechav všecky dveře mlčícího bytu zotvírány. Přehraboval se v suché drti a odpočíval, až se mu zdálo, že někde sám leží – na nějakém bílém lůžku. Všecko kolem sebe viděl matně bílé, cítil vůni, která nevycházela odnikud, ale byla známá, povědomá. Vzchopil se. Poznal nemocnici.

Vstal, a nemocniční pach se před ním rozplynul a matně bílá barva se pokryla stíny normálního osvětlení. Tedy přece. Duobióza poprvé, podruhé, potřetí. Zatím ještě sama zmizela, pouze se ohlásila, i pocitem prázdna v prsou a náznakem tuberkulózních bolestí mezi lopatkami.

Tomáš se narovnal, protáhl se. Směs čerstvých vzpomínek a obrazů se v něm prolila jako řídkým sítem, nezanechávajíc usazeninu, která by se byla snad mohla nazvat svědomím. Paní Starost ještě jednou ťukla, pak se uraženě odmlčela a usnula. Ne. Neusnula. Odplížila se. Tomáš se ohlédl. Viděl ji procházet bez šelestu otevřenými dveřmi do tmavé předsíně, shrbenou, bídně hubenou a ošklivou stařenu v hnědých cárech.

Hnul se za ní, aby ji docela vyhnal. Došel až ke dveřím, vedoucím na domovní chodbu, ale tam už stařenu neviděl, rozpadla se ve stínech předsíně. Někde uvnitř mu po ní zbývalo místo, jež se muselo něčím vyplnit.

Otevřel. Za dveřmi, zvenčí, vyrůstajíc z tmy u dlaždic, čekala postava jako namáznutá velkým prstem, omočeným v usedající krvi, větší než on. Nad mrtvolně bledým čelem měla přehrnutý šátek, který jí splýval na kostnatá ramena. V propadlém obličeji neměla očí, nýbrž dvě černé, a přece planoucí jamky. Byla bez nosu. Mezi bezmasými rty ukazovala nekonečnou řadu zubů, rostlých snad kolem dokola.

„Co chceš?“ řekl Tomáš Holbek nahlas.

Příšera mu vystoupila na prsa a pohlížela na něj až od stropu. Byla proklatě těžká, ale udržel ji. Aby nespadla, přidržela se vyzáblým hnátem nerozžaté lampy.

„Tak pojď,“ pravil Tomáš, a příšera do něho vstoupila, roztrhnuvši mu prsa.

Vrátil se ke stolu v kuchyni a nesl ji v sobě. Nevadila mu. Dal se znovu do práce, přesypávaje obsah plátěného sáčku. Zapálil si při tom cigaretu.

* * *

Jan Holbek přečtl ze zajímavé knihy jen několik stran. Už se ani neusmál.

„Děkuju, bratříku, co to zas neseš, vždyť jsou to zbytečné výdaje. Já vím, žes dal za to plno peněz…“

„Co tě vede,“ propověděl Tomáš.

Jenda mluvil ztěžka, namáhal se, aby dodal hlasu slyšitelný zvuk.

„Zdenka tu byla včera, taky něco přinesla… Tohle připravila Dana?“

„Ano. Nezlob se, trochu se to nepovedlo. Sporák nedělal dobrotu, ale jsou v tom samé znamenitosti… mandle a tak… Spravoval jsem tu mizernou věc, až jsem si popálil prsty, vidíš…“

„Je to pochoutka, na mou duši. Ale ani to nespotřebuju, bratříku, řekni Daně, že je hodná.“

„Řeknu, to víš.“

„Kdyby to byl kluk, bratříku, jdu za kmotra. Do té doby snad už budu doma.“

„Myslím také,“ přikývl Tomáš. „Něco už mi Dana naznačila, kdyby to byl hoch, abych požádal tebe.“

Jenda se trochu rozveselil.

„Víš, bratříku, dnes dopoledne jsem myslil, že už melu z posledního. Dali mi pneumotorax zase na druhou stranu.“

„Levá toho má dost?“ pousmál se Tomáš divně.

„Mám tam jen šmouhy, žádnou kavernu.“

Pohovořili si. Tomáš ho napomenul, aby nemluvil hlasitě, že mu dobře rozumí. A aby vůbec mnoho nemluvil. Proč nečte? Ta kniha je přece pěkná.

„Já nemluvím ani nečtu, bratříku. Spíš přemýšlím.“

„O čem?“

„Taky o tobě. Je mi, jako bych se do tebe vžíval, do tvého života, do tvých starostí. Máš jich asi taky dost.“

„Někdy,“ připustil Tomáš. „To jinak nejde. Ale nejsou velké. Ani o tebe. Vždyť to konec konců nic není. To se srovná.“

„Zdenka…,“ přesmykl Jenda, „možná také není to, co člověk potřebuje. Já nevím… ale hledal bych spíš takovou, která by se podobala Daně. Myslíš, že na to ještě nejsem starý?“

„K smíchu! Budeš hledat, a najdeš.“

„S Danou jsi spokojen, viď?“

„Jsem, to víš.“

„A přál bys mi, abych byl taky tak spokojen, viď?“

„Jako já? Ještě spokojenější, půjde-li to.“

Jenda se díval do stropu.

„Zdenkou jsem byl nadšen, ale spokojenost je víc. S tebou si člověk nakonec přece jen nejlíp rozumí, bratříku.“

„Nu vidíš.“

„Ale i Zdenka je dobré děvče.“

„Je. Myslí to dobře.“

Jenda se podíval zpět.

„Podal bys mi ty kapky, prosím tě?“

Tomáš mu sám nalil na lžičku. Bratříku Janovi se třásly hubené ruce jako větvičky ve vichru.

„Co je to, Jendo?“

„To mi sem dali, aby se mi líp dýchalo.“

Bratřík Jan svíral v pravici zmačkaný kapesník. Rozkašlal se do něho.

„Přece tě trápí kašel,“ neudržel se Tomáš.

„Vůbec ne. To nic není. V noci mi dá pokoj. Včera mi Zdenka přinesla zmrzlinu, myslil jsem si – to si smlsneš –, bůhví, kde chudák teď tu pochoutku sehnala – ale jen jsem polkl první lžičku…“ Jenda se znovu prudce rozkašlal. „Ty horečky jsou horší. Jsem už z nich slabý jako moucha.“

Tomáš odcházel s prapodivným dojmem, že kdyby se vmyslil do bratříkova stavu, bylo by mu snad lépe, než kdyby uvažoval svůj vlastní stav. Když už tedy paní Starost odešla, nastoupilo vědomí, že s bratříkem je konec. Ne už tedy pouze zle.

V posilujícím víně, které Tomáš Jendovi zanechal (před každým jídlem pro chuť skleničku, prosím, řekl primář), byla M’ma.

Jan Holbek se vžíval do bratrovy duše sám o sobě, ve chvílích nečinnosti, kterou předtím do svého života nikdy nevpouštěl. U bratříka Jana se neustále muselo něco dít. Nyní se z vlastního popudu odkláněl od Zdenky Petanové. Konečně – myslil si Tomáš – konečně začal uvažovat podle nějaké pořádné logiky. Chudák, zpozdil se s tím.

Na druhý den se Tomáš dověděl od sekundárního lékaře, že s pneumotoraxem je nutno u pacienta na několik dní přestat. Zeptal se proč. Srdce by to prý asi nevydrželo, pan primář to říkal.

„Nepřestávejte,“ poradil Tomáš.

„Jak to, prosím?“

„Srdce vydrží.“

„Sotva, pane Holbeku.“

Ukázalo se, že má Tomáš pravdu. Jendovo srdce se zpomalilo. Horečky ani necítil. Byl mdlý a líný, na čtení i na myšlení. Energie byla pryč, duševní svěžest však se udržovala. Jenda si nenaříkal. Cítil se lépe.

„Dali mi zase pneumotorax,“ sdělil Tomášovi.

Mluvení ho namáhalo nejvíc. Poslouchal raději se strnulým úsměvem, když mluvil Tomáš.

Prospal celý den a noc.

„Bratříku, bude to dobré,“ těšil se a jeho hlas byl uboze prázdný. „Spím. Kdo spí, obědvá. Zatím nejsem o nic silnější, ale nevadí. Síla přijde. Už mi ani není zima, a vidíš, okno je pořád otevřeno.“

Toho dne se Tomáš setkal u lůžka se Zdenkou. Přišla se rozloučit. Když učinila krok, bolestně kulhala.

„Já se toho brzy zbavím,“ slibovala naurčito, a Tomáš, jenž trochu odstoupil, tomu zamračeně věřil. „Chci tě vidět zdravého, až se vrátím, Jendo!“

„Já tebe taky,“ odpověděl Jenda a přinutil se k vlídnému úsměvu. Ten úsměv obestírala jen tělesná slabost, nikoli faleš. Bratřík Jan byl velkomyslný. V obličeji šedivěl – jako pošpiněný hřbitovním prachem.

Zdenka odešla, nezdrževši se dlouho. Promluvila kvapně o nějakých nutných přípravách na cestu. Stiskla Jendovi temperamentně hubené rameno. Otočila se zvesela ještě ve dveřích, zapomněla na svou bolest v rodidlech, ačkoli se předtím u lůžka několikrát nad ní zašklebila. Odletěla jako bzučící moucha.

„Je zdravá jako řípa,“ pravil Jenda potom.

„Možná, že ne,“ řekl Tomáš.

„Ona miluje život, a já jsem bez vlády. Nedojdu ani ke dveřím.“

„Mrzí tě, že odjíždí?“

„Ne. Co jí mohu vyčítat. Vyčítám sobě.“

„To nedělej.“

„Já se tím netrápím. Jsem rád, že mám tebe, bratříku. Nejdou mi smutné myšlenky. V myšlenkách spíš stavím, co se zbořilo.

V myšlenkách, bratříku, to bys neřek, se cítím skoro zdráv.“

Tomáš připravil nové kouzelné víno.

Přitom vedoucí lékař s Tomášem už ani kloudně nepromluvil.

Jan Holbek byl duševně tak svěží, že to kdekoho udivovalo.

„Má nepochopitelnou víru,“ pravil sekundář.

Tomáš se rozhodl, že lékařům se napříště vyhne.

„Já na tu hloupou tuberu vůbec nemyslím,“ ujišťoval bratřík Jan. „Jsem jako bez těla.“

Bez těla už skoro doslovně byl.

„Něco ti povím,“ pravil Tomáš moudře a přisunul si židli, ačkoli Jenda tomu bránil. „Pij tohle víno. Je v něm prostředek, který uzdravuje. Něco babského, víš.“

Jenda otevřel doširoka čisté oči. Nejdříve snad chtěl říci něco odporujícího, něco podle své povahy, která se nyní měnila. Neřekl nic. Rozkašlal se jen trochu do zmuchlaného kapesníčku.

„V tom víně, co mi nosíš, bratříku?“

„Ano.“

„To bys byl tedy chlapík. Co je to?“

„Starý recept, neptej se zatím na podrobnosti.“

Jan Holbek přece jen vzal ruku svého bratra do své, ačkoli sám před tím pokaždé varoval. Tomáš cítil jeho prsty jako svazeček horkého chřestu.

„Já věděl, že pro mne něco najdeš, bratříku.“

A v tom byla všecka důvěra v Tomášovu sílu, najednou, po trvalých protestech, přiznaná.

„Nu vidíš,“ řekl Tomáš, „já tě nedám.“

„Tak mě nedej, bratříku,“ odkašlal Jenda. Nechtěl to sice, ale oči mu mírně zvlhly. „Všecko by šlo, kdyby mi někdy nebylo tak strašně smutno. Ani smrti bych se nebál, ale smutno je mi.“ Tomáš se usmál. Mohl to učinit. Bratříku Janovi bylo smutno jeho, Tomášovým smutkem. Což už nepodléhali duobióze? „Tak jen tiše, Jendo, měj rozum, nerozčiluj se ničím.“

Bratřík Jan si otřel koulí kapesníčku oči. Na kostnaté, teď dětsky drobné líci mu seděla malá slza.

„Vlastně je mi smutno jen někdy, abych nelhal,“ odpověděl hlasem, který měl už mezery a zašeptával. „Je mi taky líto tebe, nevím proč. Vždyť jsi sám zkusil dost.“

Tomáš se rozesmál skoro nahlas. Měl-li nějaký smutek, nebyl si ho vědom, ale teď jej musel vyhledat a mrštit jím otevřeným oknem.

„Všecko je dávno pryč, Jendo, nebolí to. Ani o tebe už starosti nemám.“ Mluvil přesvědčivě. Paní Starost už dávno neklepala. Na jejím místě se vrtěla ta karmínová příšera. „Jendo, ty blázínku… jinak přece… nemohu si na nic naříkat, naopak. Byl bych úplně spokojen, kdybys už z toho byl venku.“

„S Danou vycházíš dobře?“ zeptal se Jenda, jako by tikl pták.

„Dobře. Proč ne? Čekáme přece od života ještě víc. Hovoříváme o tobě…“

„Budete s tím děckem v sedmém nebi. Já bych tam chtěl aspoň nakouknout. Dvakrát za sebou na tebe Pánbůh takové neštěstí nedopustí.“

„To určitě ne,“ pokývl Tomáš a oči měl plné veselí. „Copak by to bylo!“

Bratřík Jan mlčel. Po chvíli řekl:

„Taky se mi zdálo o Evě, bratříku.“

„A co?“

„Sedíme spolu někde a ona zpívá písničku: Zabili Janka, Janíčka, Janka, místo jelena… Víš, tu slovenskou. Já povídám, Evo, nezpívej to. A ona na to, abych se nezlobil, ale já jsem se zlobil. Vzala mě za ruku a řekla: Jendo, ty máš horké ruce! A já jsem jí odsekl: Ty máš zase studené.“

Tomáš se opět zasmál.

„Pro odpověď jsi nikdy daleko nešel, chlapče.“

Ten smích mu řezal na zpáteční cestě stále do téže rány jako sekající břitva. Tomáš Holbek, s šedými cáry pavučin kolem jedovatého jádra své bolesti, už podléhal, už vlastně podlehl. Na svém pracovním stole, vystydlém na kámen, rozestavil podobenky a rozdíral pohledem na ně všecko, co se v něm nehojilo: nebožka žena, Eva, Dana, bratřík Jan…

Za noci, k ránu, probudil se horečkou. Vzal lékařský teploměr a změřil ji. Za chvění všech údů, za střídavého mrazení a opět stoupajícího tepla naměřil přesně 36,7, ani o desetinu víc.

Neměl horečku.

Měl ji bratřík Jan.

A čí byla strašlivá samota, jejíž tma probělávala? Bratříkova, či Tomášova? Tomáš ji bral na sebe. Všecko bral na sebe, přidával k vlastní tíži, neboť byl silný a mohl unést mnoho.

Ani dech neměli každý svůj. Tomáš vdechoval dlouze, pozoroval to, a přece se mu dechu nedostávalo. Cítil bolest pod žebry a prázdno v prsou. Odkašlávání by mu bylo ulevilo. Ale nebyl s to pořádně kašlat.

Duobióza se vyvíjela. Tomáš byl tomu rád. Ale – nepil odvar z rostliny M’ma. Čert ví, co to všecko bylo. Třeba zase jen láska. Zase – jen – láska.

Bratřík Jan, kostra potažená pergamenově nažloutlou kůží, kterou bylo lze vzít mezi prsty a od kostí ji odtáhnout jako volný šat, měl inteligentní oči nápadně čisté, klidné, moudré a spokojené.

Exudát plic.

„Nemůžu to pochopit,“ řekl Tomášovi. „Nic mi není. Uteču odtud do čtrnácti dnů. Při posledním rentgenu jsem se ptal, co s tím je. Řekli, že nic, že je to dobré.“

„Tak vidíš,“ odvětil Tomáš lehce.

Srdce bilo pravidelně, neplašilo se, klamalo pány lékaře.

Tři dny na to vzkázal Tomášovi primář, že by snad měli jakousi naději, kdyby srdce vydrželo.

„To snad ne,“ potrhl sebou Tomáš, jenž to srdce ničil.

Přestal dodávat svůj lék. Jendův stav se zhoršil. Trpěl úzkostmi.

„Už ti došel ten lék, bratříku? Přece jsi říkal, že mě nedáš.“

„Nedám,“ slíbil Tomáš.

Pod flanelovým pyžamem Jendovo zubožené srdce tlouklo, vyráželo, vyskakovalo jako poděšená, lapená myš.

Tomáš donesl lék. Bratřík se rychle utišil.

„Měl bys o tom zázraku promluvit s primářem, bratříku. Je tady těch ubožáků několik set.“

Syntetický socialismus – pomyslil si Tomáš. John Millburry Stanton by měl být naživu. Poznal by opět, že dobrý člověk je dobrý a zlý je zlý.

Pneumotoraxy. Pět set. Pět set. Závod se smrtí. Bratřík Jan byl ležící bídou. Ale nálada se mu vracela. Napíchli mu vodu. To mu ještě více ulevilo.

Tomáš odcházel z nemocnice chorobnější než ti z pacientů, kteří zde ještě mohli chodit.

Před domem, v němž bydlil, přecházel doktor Kolar.

„Nemyslete si, že tu mrznu kvůli vám,“ osopil se nevlídně, „pojďme raději za roh. Policie vás hledá. Máte být zatčen.“

„Divím se, že mě ještě nenašla,“ odpověděl Tomáš.

„Poněvadž si není jista totožností člověka, který se na cestě ke Ztracence tak často ukazoval.“

„Kdo o tom mluvil?“

„Zatím jen malíř Stojík. Nepamatuje prý si jména. Ale spíše jen zapírá. Nevím. Byly tam objeveny krvavé stopy. Hroby už jsou otevřeny.“

„Nemějte starost,“ pravil Tomáš, nechal doktora stát a vrátil se do domu.

Vzal ze svého bytu pouze plátěný sáček se zbytkem sušiny.

Doktor Kolar byl už pryč.

Zdvíhal se ostrý vítr. Tomáš Holbek putoval bez cíle ulicemi až do noci, s bodavou bolestí na prsou, s bolestí, která nebyla jeho.

Nikdy nebýval nachlazen, nemohl se tedy nachladit ani mrazíkem, který mu ostrouhával propocená záda.

Po půlnoci vrazil do předměstského hotelu. To už jím opět lomcovala bratříkova horečka.

K polednímu se probudil. Zaplatil, sebral legitimaci a odcházel, s plátěným sáčkem v ruce. Bylo mu špatně, a nebylo mu nic. Občas se mu tmělo v očích. To všecko byl klam, duobióza, propast bratříka Jana, nikoli jeho.

Tomáš koupil v obchodě lihový vařič. Zašel do jiného hotelu, zapáchajícího hmyzem, uzamkl se v pokoji a dal se do vaření. Legitimaci neodevzdal. Tady ji nepožadovali. Stačilo, že zaplatil.

Bratřík Jan viděl zjasněnýma očima málo. Tušil víc.

„Co je s tebou, bratříku? Máš nějakou nesnáz?“

„Trochu zbytečného pobíhání. Tady je lék, Jendo.“

Tomáš měl sílu i ve své lži a ta síla překlenula pevným mostem jeho vlastní propast, do níž Jan Holbek už už nahlížel.

„Za týden půjdu domů, bratříku. Požádal jsem dnes, aby mě propustili.“

Jendův hlas vycházel z prázdné dutiny. Bratřík Jan byl na tom strašlivě bídně. Kašlal téměř bez ustání, ale nevšímal si toho. Kostnatými prsty mačkal svůj kapesníček.

„Co oni na to?“ zeptal se Tomáš.

„Že prý se uvidí. Ale kdyby nechtěli, přijď pro mne, tebe se leknou!“

„Dobře,“ pomyslil si Tomáš, dívaje se na jeho zápěstí pod vyhrnutým rukávem pyžama. Ještěže ty rukávy jinak milosrdně přikrývaly paže, podobné ořezaným kůlečkům.

„Řekni to Daně, bratříku. Bude mít radost?“

„Řeknu to Daně,“ přikývl Tomáš. „Mnohokrát tě pozdravuje… a ptá se – ptá se, kdy už přijdeš za ní.“

„Jak se jí vede?“

„Inu, dobře,“ pravil Tomáš.

„Je mi lehko,“ šeptl bratřík, pokládaje zmučenou hlavu na zdviženou podušku. „Měl jsem z toho původně strach.“

Jeho obličej byl hubený jako obličej kohouta.

„A už nemáš strach?“

„Už ne. Polekal jsem se zbytečně. Ale teď se budu šetřit. Aby se to nevrátilo.“

Zavřel oči a slabostí snad usínal.

Tomáš se na něho dlouho díval, na chudáčka. Byl snad již mrtev? Nebyl. Hrdlo, tenká věc s vystupujícím ohryzkem, nadskakovalo nutkáním ke kašli. Z hrdla sípalo. V pěsti hubené ruky svíral bratřík Jan pořád ten zmuchlaný kapesník. A hluboce spal, propadlý jako mumie, a přece s úsměvem na bezkrevných rtech. A jak hezké měl rty, ten chlapec, jemuž Tomáš Holbek celou svou silou slíbil, že ho nedá.

Pohladil ho po vysokém, chytrém, potem zvlhlém čele.

Když se vztyčil, stála za ním ošetřovatelka.

„Raději ho nechte,“ pokynula.

Tomáš odešel s plátěným sáčkem v ruce jako žebrák, jemuž nikdo nic nedá. Šel přímo domů, nemysle na nic. Nedostal se však až k svému bytu. Shora sbíhala poděšená žena, klapajíc trepkami na bosých, otužilých nohách.

„Bože, pane Holbeku, kde vězíte? Hledali vás tu včera dva páni, chtěli otevřít byt… máte prý se přihlásit nějakému panu inspektorovi Čadkovi… počkejte, napsala jsem si to…“

Tomáš vzal od ní lístek, opustil dům a na ulici lístek volně pustil. Zanedlouho vstoupil do špinavého hotelu. Snažil se, aby se dal trochu do pořádku. Oholil se vypůjčeným strojkem. Připadalo mu, když se díval do zrcadla, že je velmi starý. Ale ruce měl pevné.

Uvažoval: Jenda zemře a já se přihlásím na policii. Nějak to dopadne, a uvidí se, co dál. Já nemám žádnou bolest. Já jsem spokojený člověk. Bylo mi popřáno poznat agónii, a zůstat naživu. Za něco to stojí. U čerta, kde jsem jen nechal Stantonův džíp?

Nevzpomněl si na to vůbec. Nechal přemítání. Kašlal na to.

Strávil klidnou noc. Bylo ještě časně, když se probudil. Odhodil chatrnou pokrývku, vstal a oblékl se. Dlouho se prohlížel ve špinavém zašlém zrcadle. Pořád tam viděl místo sebe bratříka Jana, ale nakonec byl spokojen.

Pomyslil na snídani. Zašel do nedalekého hostince, objednal si ji, ale nechal ji stát. Najednou se zdvihl a byl bledý jako plátno.

Z ničehož nic zatoužil běžet, letět – jako tenkrát na počátku roku pětačtyřicet. Ale to by bývala byla hloupost.

Odešel volně, s rozvahou. Vstoupil do řinčící tramvaje.

Hodiny u vrátného v plicním pavilonu ukazovaly devět, když Tomáš Holbek vstoupil.

„Musím nahoru,“ ukázal.

„Nejste pan Holbek?“

„Jsem.“

Tomáš se na muže podíval. Nebyl to ten, který s ním mluvil podobně už jednou? Na počátku roku pětačtyřicet?

„Jděte napřed, pane. Pošlu za vámi sestru. To je divná náhoda. Stalo se to sotva před deseti minutami, a už jste tu.

„Já si umím pospíšit,“ řekl Tomáš zlomyslně.

Cestou vrazil do nemocničního vozíku, který sluha někam tlačil. Sluha se vyhnul, neříkal nic.

Tomáš četl modrá čísla nade dveřmi. Tři sta čtyři, šest, osm. Tady.

Zmáčkl kliku a vstoupil.

Bratřík Jan ležel s hlavou zvrácenou nazad, vyhublou bradu obrácenou vzhůru. Na zemi pod lůžkem se válel kapesník, probarvený hezkými, jasně červenými skvrnami.

* * *

Veliká tlustá žena otevřela hlučně dveře. Tomáš se po ní otočil.

„Snad už neumřel?“ otázal se slabě, bez síly.

Pokývla.

„Chudák se polekal, když vykašlal krev. Byla jsem při tom. Hned jsme dali injekci, ale už…“

Plácla se soucitně do mohutných stehen.

„Hrom do vás,“ řekl Tomáš klidně. Síla se probudila. „Víte starého čerta. Zeptám se jeho.“

„Ale dovolte…“

Do Tomášových studených dlaní sedala jako vzácné ptáče živá láska. Naklonil hlavu. Tak! Hezky zalhal! Slíbil bratříkovi, že ho nedá.

„Umřel jsi, Jeníčku?“ pravil měkce.

„Nedotýkejte se ničeho, pane. Pojďte pryč. Musím vás prosit…“

„Jděte sama,“ odbyl ji Tomáš, „nebo vás vystrčím.“

Přistoupil blíž k lůžku. Díval se. Pak se dotkl dlaní hedvábných, suchých vlasů mrtvého.

Mohutná sestřička za Tomášovými zády asi klapla nepříjemně dveřmi. Ten zvuk vešel do Tomášova mozku jako prasknutí. Jako by mu někdo zlomil v hlavě tenoučkou tužku.

„Hloupá ženská,“ utrhl se. Ale byla už pryč.

* * *

Vzal židli a posadil se. Zamrzelo ho, že se na něho bratřík ani neusmál, když k němu vstoupil.

„Nu tak, Jendo,“ řekl napomínavě, „poslechni mě aspoň jednou v životě. Neumírej.“

„Vždyť já neumírám,“ řekl Jenda a otevřel oči. „Už jsem tě přece poslechl dvakrát. Jednou s tou nemocnicí a podruhé s tím lékem. Čekám jen na tebe. Půjdem?“

„To je dost!“ pokývl Tomáš. „Tak pojďme.“

Jenda shodil nohy na zem. Tomáš viděl, že je zcela oblečen. Asi tedy opravdu už na něho čekal.

„Vidíš, bratříku, dlouho to netrvalo. Zase jednou jsi prorokoval špatně.“

„Dali tě řádně dohromady,“ pravil Tomáš uznale. „To jsem rád, že jsem prorokoval špatně.“

„Však bych sem hned zase šel, kdybych někdy kašlal. Počkej. Vezmu si ten šátek.“

Kapesník byl bílý jako sníh a pěkně nažehlený. Jenda jej zastrčil do náprsní kapsy, načechral jej a se zdravým smíchem vzal Tomáše pod paží.

„Pojď, ty morouse,“ pravil pěkným, zvučným hlasem.

„Jdeme domů?“ zeptal se Tomáš.

„Kam jinam? K tobě.“

„Ke Zdence už ne?“

„Zdenka je u tebe, v mém starém pokoji. Čeká na nás.“

„Mohla přijít se mnou,“ řekl Tomáš.

„Je lepší, že mohu s tebou jít já sám, bratříku.“

„Inu, to je pravda,“ přisvědčil Tomáš.

Jenda uměl otevřít dveře jemněji než prve ta tlustá ženská. Ani se neozvaly. Ta tlustá ženská se teď mihla chodbou. Nesla v nůši na zádech aspirin. Povídá: „Pane Holbeku…,“ ale nevšímali si jí.

„Co Dana?“ pravil Jenda. „Přichystá nám něco na uvítanou?“

„Já myslím,“ odvětil Tomáš rozpačitě, „že něco bude. Ani jsem si nevšiml, hrome, zdali je doma. Poslouchej, Jendo, zdá se mi, že není.“

„A kde by byla?“

„Na Ztracence. Má tam hrob. Sám jsem ji zakopal.“

„Ale kdež, co by dělala v hrobě. Hýbej se, bratříku, mne už to tu omrzelo. Chci na vzduch.“

„Pojďme tudy,“ řekl cizí hlas.

„Kdo mluví?“ otáčel se Tomáš.

„Přece já,“ řekl Jenda. „Nestůj.“

Sestoupili po schodech a vyšli do sadu, který obklopoval plicní pavilon. Tomáš si všiml, že zpívají ptáci v bohatých korunách stromů a že tráva je sytě zelená pod prudkým sluncem. Obloha byla kovově modrá. Do obličejů šlo horko. Vzduch se tetelil, vonělo loukou, svět se doširoka, na všecky strany rozvaloval a blaženě dýchal.

„Kdybys byl nemluvil, Jendo! To že netrvalo dlouho? Je už léto.“

„Vždyť jsem říkal, že čekám, až bude teplo!“

„Ach tak! Pravda!“

Jenda nastavoval paprskům obličej. Rozepjal zimník a rozevřel jej proti slunci.

„Tohle mi dělá dobře,“ pravil spokojeně.

„Není divu,“ odpověděl Tomáš a pozoroval ho s uspokojením. Jenda se rychle opaloval. Začal vypadat náramně, jako kdysi za studentských let, před válkou. Tomáš byl na něj hrdý, ale mlčel.

„Jsem ještě hubený, bratříku?“

„Nezdá se mi.“

Proti nim kráčel primář v bílém plášti.

„Gratuluji!“ volal zdaleka.

Tomáš mu potřásl pravicí.

„Děkujeme,“ řekl i za Jendu. „Promiňte, že jsem vás hned nepoznal. Myslil jsem, že jste mrtev, že vás tenkrát dostali Němci.“

„Nedostali,“ odvětil doktor Staněk. „Tvářil jsem se mrtvým a po čtrnácti dnech jsem jim utekl ze šachty. Odpustíte, že spěchám. Denně podnikáme organizovaný útok proti Kochovým tyčinkám. Pozor! Co je to? Zatracený blázen!“

Širokým obloukem a zběsilou rychlostí vjel před pavilon americký džíp. Zastavil těsně u Tomáše. Od volantu se vesele zubil John Millburry Stanton. Měl šoférskou čepici a za ní kvítek rostliny M’ma.

„Mister Holbek!“ řičel. „All devils, už jsem myslil, že jedu pozdě! Kde máte bratříka?“

„To je dnes na světě veselo,“ řekl Tomáš s vážným uspokojením. „Snad šel napřed. Je hrozně nedočkavý.“

Bratřík Jan kynul rukou až od křovinaté aleje.

Okna pavilonu byla plná křičících pacientů. Mávali bílými šátky a volali: „Mějte se dobře!“ Nad střechou vlály dvě ohromné vlajky: britská a americká. V jediném okně, docela vlevo, se tísnilo všech deset hostů ze Ztracenky. John Stanton Tomáše objal a Tomáš ho přátelsky poplácal po zádech. Džíp zatím sám odjel ke stromečku, očichával jej chladičem a pak na něj zdvihl zadní kolečko.

„Podívejte se, co vám to vozidlo dělá,“ ukázal Tomáš káravě. John Stanton zapískal a džíp se vrátil. Nasedli. John Stanton zvolna sjížděl po svahovité cestě. Vzduch voněl senem, nebe modře zářilo. Čestmír Landa jim otevřel hlavní vrata.

„Už nekradu!“ volal. „To je, co?“

„Já bych mu nevěřil,“ pravil Tomáš anglicky.

Město se na ně smálo. Červené tramvaje zvonily. Za džípem běžel nějaký kluk a pokřikoval.

„Svět je báječný!“ řekl bratřík Jan a z čistých očí mu šla radost. „Věčná škoda ho opouštět! Bratříku, jsi chlapík. O tohle všecko bych byl bez tebe přišel. Už bych to nemohl objímat. A já chci, já chci!“

„Tak vidíš,“ řekl Tomáš. „Nejvyšší čas, žes na mou radu dal.“

„Což abych zkusil ten kočár řídit, bratříku?“

„Beze všeho,“ pokývl John Stanton a zastavil na chodníku za vyděšeným zmrzlinářem.

„Please, sir.“

Jenda si koupil za sto korun zmrzliny.

„Mordyje!“ řekl potom, když to snědl a chytil se volantu, silný, odvážný, bystrý, a pádil jako čert.

Tomáš se usmíval. Jak ten bratřík vyrostl! Nad něj, nad Tomáše!

John Millburry Stanton, usazen vzadu, plácl Tomášovi bujně na koleno. Tomáš se až lekl. „Co děláte?“ povídá.

„Mister Holbek, nepochybujte o Čestmíru Landovi. Všech deset mých hostů je dnes dokonalými lidmi.“

„Blahopřeji,“ řekl Tomáš, „ale proto mě ještě nemusíte mlátit.“

„Jsme doma!“ ohlásil bratřík Jan.

John Millburry Stanton vylezl a spustil kotvu.

Před domovními dveřmi stál nějaký hranáč.

„Měl bych ho znát,“ vzpomínal Tomáš.

„Abyste mě neznal,“ řekl hranáč a přistoupil. „Já jsem inspektor Čadek. Konečně jsme vyřídili ten případ s vaší sestrou. Máte ji nahoře. Před chvílí jsem ji přivedl.“

„Kdepak byla tak dlouho?“

„Ona byla po škole,“ chmuřil se inspektor. „To není jen tak, studovat medicínu. Teď mě poslala do nějaké advokátní kanceláře, já nevím proč.“

„Já vím proč,“ řekl Tomáš. „Jsem něco dlužen?“

„Dvacet guinejí, ale až rozměníte. Buďte zdráv, spěchám. Jdu také vyšetřovat do Sarajeva ten atentát, za hodinu musím být na místě a mám na cestě ještě toho advokáta.“

„Já pojedu pryč, mister Holbek,“ pravil John Millburry Stanton, chytil Tomáše za rukáv a koulel směšně očima.

„Pročpak? Pojďte nahoru.“

„Nou, mister Holbek, já jsem černý, já bych se tam nehodil. Už se asi nikdy neuvidíme. Musím taky na plantáže, M’ma znovu vyráží.“

„Kde máte plantáže?“

„U Mělníka,“ řekl černoch.

„To je od Konga hrozně daleko,“ řekl Tomáš a potřásl hlavou.

Pak se za ním díval. John Millburry Stanton neměl na svém voze žádné číslo. Místo čísla se četl nápis: Gott straße England.

Že mu to tam někdo přivěsil! Pomyslil si Tomáš a pískal na něj. Ale černoch už neslyšel. Tak s tím chudák odjel a Tomáš vešel do domu.

Sestra Eva se nakláněla přes zábradlí.

„Tomáši!“ volala dolů.

Z otevřených dveří za ní se lil proudem foxtrot. Bratřík Jan a Dana Lykasová tančili v předsíni. Zdenka Petanová, s vlasy zářícími jako měď, tiskla se až ke koupelně, aby jim nepřekážela, a tleskala do dlaní.

Drobná, štíhlá Eva se pověsila Tomášovi na krk. Tomáš ji uvítal. Byl vážný, ale spokojen. Dobře to zařídil.

Bratřík Jan přišel o tanečnici, jakmile Dana Tomáše spatřila.

„Všecko v pořádku,“ řekla. „Jsem ráda, Tome, žes konečně přišel.“

„Měl jsem mnoho práce,“ řekl Tomáš, „ale teď si odpočinu.“

Zdola nesměle stoupal advokátní koncipient doktor Kalán.

„Abyste mě tak shodil ze schodů!“ zastavil se opatrně. „Kdybych to udělal,“ odpověděl Tomáš, „vylezte pak beze všeho nahoru ještě jednou.“

Pak vzal Danu kolem pasu a vedl ji do své pracovny, proteplené sluncem a voňavé čerstvým pořádkem.

Klesl do křesla. Dana stanula s úsměvem nad ním.

„Nu –“ řekl, „zmohli jsme to. Díky Bohu! Co dělá Jenda?“

„Líbají se. Slyšíš, kterak se smějí?“

„Ach tak!“ naslouchal. „Oni se smějí. To je dobře. Dano, prosím tě, v kuchyni na sporáku je taková věc – měla to být vaječná omeleta pro Jendu, slíbil jsem mu, že ji připravíš, ale nesvedl jsem to. Dej to pryč, ať neobjeví, že jsem ho podváděl. Leží u toho kuchařská kniha.“

Natáhl pohodlně nohy a složil ruce za hlavou. Oči Dany Lykasové nad ním plály jako dvě hvězdy.

„Trochu…,“ povzdechl, „trochu už jsem z toho všeho přece jen unaven. Pořád do nemocnice a zpátky, a zase tam a zase sem…“

„To je přirozené,“ odpověděla Dana mírně. „My všichni jsme zatím odpočívali.“

„Budu asi spát. Dovolíš? Na chvíli.“

„Spi,“ řekla Dana a pohladila ho po vlasech, „jak dlouho chceš.“ A dodala jemně: „Tome. Miláčku.“

„Na chvíli,“ opakoval, schoulil se, a ona nějak zařídila, že všecko ztichlo a že ho obestřel hluboký klid.

[6] Gigrle – hejsek, floutek (z něm. Giegerl = přehnaně vymóděný švihák). Pozn. red.