64

OBSAH

Problematický dar stesku
vyhrazený stárnoucím mužům,
stesku, že již nemohou
zemřít mladí.

Možná že
mezi říší nutnosti
a říší svobody
zeje propast
pravděpodobnosti.

Možná že
propast mezi JÁ a TY
nás nerozděluje v MY,
nýbrž spojuje v ON.

Před úkolem číslo jedna
leží poušť
úkolu číslo nula,
úkolu dosáhnout světla,
ovšem světla na způsob slunce,
tudíž nedotknutelného,
nedosažitelného.

Černou vrstvou koksu ve tmě,
vrstvou tísněnou vápnem a rudou
jsi, a nevíš, zda někdo čeká,
jako čekáš ty.

Snad ta ruda, rovněž ve tmě
této příliš vysoké pece,
čeká, až se rozřeřavíš,
aby konec už byl vaší tmě –
konec rudě, koksu
a vápnu, které bylo
tím bílým čekáním ve tmě
mezi vámi.

Je večer, je dobře.
Udiveně hledáš na těle
své staré, čerstvé i budoucí
rány, a nemůžeš je najít,
tak dobře dlouho nebylo,
je to, jak bys byl dnes večer
nezaslouženě na návštěvě
zastřešeného, zatepleného světa.

Posadíš se tedy
a budeš velmi pomalu
naslouchat starému básníkovi,
podle nějž
domorodí nosiči na Borneu
tvrdošíjně odmítali jít rychleji,
než co noha nohu mine –
báli se, že by mohli
předběhnout svou duši.

Dobře by bylo,
jen být hodně vysoko,
ne snad rovnou létat,
létání je namáhavé:
zkus polevit a padneš.

Mnohem lépe by bylo,
jen být hodně hluboko,
ne snad rovnou v hrobě,
vždyť kdo ví,
třeba má pravdu Dante.

Nejlépe by tedy bylo
tam, kde jsi teď,
po celý věčný život.

Protože jsi
vlastně omylem
uprchnul z pevnosti If,
protože už nechceš,
a za trest máš. Proto
není divu, že tvé ženy přicházejí,
útrpně na tebe zírají
a žádají vysvětlení,
jak je možné,
že skýtáš tak žalostný pohled
a odmítáš rozumnou řeč,
krom nejasného tvrzení,
že oči navrch hlavy
znamená
mít uši zalité voskem.

Kdo řekl „A“,
po zbytek svého životaření
rytířsky bude hledat grál
onoho „B“,
které se musí říct,
aby se nad peklem všeho, všeho,
na niti s provazochodci slov
udržela věta světa.

Do výčepu vstupuje v přestrojení
lékař, zajímá se,
vsouvá otázky.
Podsouváme odpověď:
Pijeme, pane. Pijeme,
aby budoucnost nebyla,
aby zítra nevyšlo slunce –
a vy nám, zdá se, přinášíte
životadárnou iluzi, jež by
– ještě jednou –
vztyčila žerď života
a táhla vzhůru
jakoukoli přijatelnou vlajku.

Vidění ti otevře oči do tmy.
Vzdělání ti otevře oči do tmy.
Věda ti otevře oči do tmy.
Láska otevře ti oči do tmy.

„Jsem starý.
Cítím, že už nestihnu
být svědkem katastrofy.“

Bídný překlad z myšlení do řeči
otevře ti oči do tmy.
Naděje, to staré nářečí zoufání,
otevře ti oči do tmy.

Tvůj pobyt v ní
bude z věrnosti,
z věrnosti vidění.

Každý bdělý musí
dříve či později
podstoupit nekyiu,
sestup do podsvětí,
do míst poznání,
že těžší než hříchy ze slabosti
jsou ty z pozice síly
a že opravdový hrdina bájí
bývá nezranitelný,
ale smrtelný.

Na sklonku životní pouti
od tichomořských rájů
přes očistce Indií
k tropickým peklům
ještě i v pádu se držíš
utrženého zábradlí.

Nevítaná návštěva rozednění
ničí svého hostitele,
jako kdysi Baťa zničil ševce.

V tvé hlavě mlčí davy –
čekají na řečníka, aby
mohly mu zařvat vstříc.

Když věc spěje ke konci,
každá horlivost je směšná,
snaha uspíšit děj zbytečná,
vždyť ve vzduchoprázdnu
všechno samospádem míří
k zemi se stejným zrychlením.

Jen ztratit musíš sám,
ztráty za tebe neudělá
ani ten milý nikdo.

Kolik let k tomu,
aby z tvého života
zůstal jediný fakt:
totiž ten, že jsi
zemřel.

A kolik víry k tomu,
aby z faktu tvé smrti
zbyl jediný otazník:
totiž ten, že jsi
žil a jak.

Až budeš hledat přiléhavou nadávku,
vzpomeň mě.
Po mně už dávno stéká louh,
a nekousne:
má řeč byla výmluvná,
tvé mlčení je doslovné.

Noc je nad člověkem a pod ním
zejí slova.

Vysoké je slunce v okně na sever
a z jediného motouzu
páska startovní i cílová.

Sedíš v sobě
jako v trojském koni
a vyčkáváš, čekáš,
až se obránci města
konečně vzmuží, osmělí se,
otevřou bránu, zapečetěnou
po deset válečných let,
a za vítězného pokřiku
vtáhnou koně, jejž považují
za smírčí dar
od poražených,
ale bohabojných nepřátel,
do hradeb svého města.

Vyčkáš noci a pak
vyjdeš z koně
(jako se vychází
z prostého faktu,
žádá-li se spolehlivé východisko
k dalšímu postupu),
zahodíš meč a proplížíš se k bráně,
v den vítězství nestřežené,
a prchneš ven do pustiny
proklínaje Odyssea
a jeho pošetilý nápad s koněm.

Pastýř je živ
z těl svých oveček,
kdyby je příliš litoval,
sešel by hladem nejen on,
ale i jeho stádo –
ponecháno bez dozoru
zešílelo by.

Závisíme,
musíme živit svá ohniště,
nutnost není otročení
a otroctví
není horší než
smrt –

jde o dva rovnocenné způsoby,
jak zachovat mlčení.

Malá píseň v próze

Jmenuju se. Je mi osmdesát tři let. Dnes je Silvestra. Zítra začne tisíciletí. Včera odpoledne jsem při vstávání z křesla dostal závrať, upadnul na podlahu svého obývacího pokoje, levou tváří na koberec, a zůstal ležet. Ležím dosud. Proč jsem nevstal? Chtěl jsem, ale celkově havarijní zdravotní stav už dávno rozhoduje za mě. Nejde to. Zkoušel jsem to, znovu a znovu, celé včerejší odpoledne, trochu ještě v noci, naposledy dnes ráno. Nic.

Chtělo by se, ale nejde to – tak, jako se chce, ale nejde vykat pánubohu. Stáří mi nepěkně zatopilo. Stáří a choroby a záludné účinky mých četných léčiv: bez závrati už léta nedám ránu. Ležím a pokouším se věřit v záchranu.
Najdou mě, musí mě najít. Zítra mě dcera pohřeší u novoročního oběda. Znepokojena se spěšně oblékne a pospíší zjistit důvod mé nepřítomnosti, a bude se bát pravdy, kterou nalezne.

Celou vahou těla a slabostí svalů jsem připoután k tvrdému lůžku podlahy. Ležím. Ležím tiše. Možná že umřu. Možná že mě obkreslí křídou, než vynesou tělo. Ležím nehybně, ale hlavou mi průvodem táhnou stručné dějiny.

Narodil jsem se ve městě, jemuž se vyhnula řeka, ale mělo dostat ropovod. Hřbitov odvezli. Domy předčasně zestárlé. Tam někde se dal můj otec do práce. Nejprve domov. Domov budoval otec třicet let. Navzdory krizi, tempem lípy vyrůstal náš dům. Neúnavný otec; až měnová reforma mu vzala dech. Vím to – stavěl jsem s ním ten dům, otec mi kladl na srdce: Střecha, chlapče, střecha je základní kámen domu!
A ještě: Zadlužit se smíš až na náhrobní kámen... To byl náš život. Život mezi řemeslníky a domkáři, péče a starost, v sobotu pivo. Bloudil jsem v lese jazyka německého a psával verše dřív než věty. Maminka pražila kávu, zelená zrna.

A všude kolem točila se kola průmyslových dějin. A město. Město dýchalo nadějí na lepší dnešek. Nejprve vyrostlo nové nádraží. Byla to fuška odklidit trosky toho starého. Někde dokončovali budoucí alej. Dřelo se. Lidé a stroje. Chtěl jsem vědět, jaký je k čertu rozdíl mezi člověkem a strojem. (Stroj, když se namaže, pracuje lépe.) A lidé? Lidé dýchali nadějí na zvrat – byli jsme vesměs psi, kteří štěkají, ale kousat mají zakázáno – zatím. Zatím ještě lížeme ruku, která nás trestá.

Člověk a stroj, bratři, rodina, kde prvorozený syn se otáčí kolem vyhýčkaného bratříčka, otesánka, kolem svého nedostižného vzoru, protože stroj, když se namaže, je zticha. Jenže jediný otazník je silnější než všechny vykřičníky. Co tedy bylo?

Předně práce, síla, která žene kupředu a sráží k zemi. Potom vlastivěda pekla. Ale taky krása světa. Ale taky moje žena a příležitost, která se neustále opakovala. Moje žena na jaře, moje žena na podzim. Žena úsporných pohybů. Děti. Dcery. Jedna dcera. Druhá brzy zemřela, nechtěla se zúčastnit.

Život je příležitost, neustále se opakuje, je to vrchol už zdolaný, a ty musíš znovu. Cesta vede lesem. Z koruny vysokého buku padá kapka vody a zasahuje tvé čelo v prvních třech vteřinách svého pádu. Své nynější výšky dosáhl ten strom v čase dvou válek a dvou mírů, a na tom malebném údolíčku, v němž nyní jste, on strom a ty kdosi, pracovala bystřina od předdějinných dob. Slunce, jež se zvolna sune vysoko nad vámi, vzniklo před pěti mikrosekundami a za ten zlomek zlomku okamžiku způsobuje všechnu vaši radost.

Blíží se druhá noc mé vodorovné bídy. Nikdo nejde. Aby mě našel. Zachránil. Tady končí sranda: minulé noci jsem musel pustit moč. Teď půjde ven mrva. Je mi zle. Vidím to jasně: marno vlka proklínat, když už tvá střeva roztahal po kraji. A už je to tady, toho jsem se bál, můj stav je takový, že to začíná bludně fantazírovat. (Vidím světlo, jak roztíná původní, prvorozenou temnotu každé duše. Cítím vodu, která udržuje splavnost krevních řečišť všech srdcí, co se plaví k moři duchovních nekonečen. A bojím se vzduchu, který bude živit oheň, oheň, jemuž budeme svěřeni, a země, země, jež nás všechny ochutná a polkne.)

Ale naživu nás udržuje naděje v něco jiného. Žijeme grálem, všude proniká parfém smysluplnosti, aby zakryl cosi. Bratr to věděl. Můj bratr. Nadaný člověk. A tedy chronik: bohyně Omylu ho svedla a opustila, zbláznil se, aby nakonec podlehl kofeinu a nikotinu, v přesile dva na nikoho. Nechtěl vědět, že průlomu má předcházet průzkum. Přežil jsem je všechny… abych tady dneska mohl bezmocně ležet. A čekat. Čekat ve tmě, až skončí. A bát se pravdy, kterou naleznu.

No jo, vždyť vím, že věci dál jsou i tehdy, i v čase, kdy na ně ve tmě nepadá žádný z mých studijních pohledů, vždyť i já sám dál jsem i ve tmě, ba tehdy nejvíc jsem, vždyť ve tmě není pro co hrát, tam sebetragičtější maska je pro smích, smích divoký a odnikud. Vždyť v té tmě, bez pohledů a dohledu, herec snímá masku, okovy své úlohy a režijního pojetí – a divák sám je ve tmě osvobozen od vzruchu či dojetí, zatímco jindy v světle sám se zakoval (zaplatil přece vstupné) do sedadla, zpravidla až do konce hry, hry divoké a odnikud.

Ano, potřebuješ, aby do nenápadných zbytků tvého života vpadl neohlášený, nečekaný a v první chvíli vlastně protivný zázrak, jedno jaký, jakýkoli zázrak – zpráva ať dobrá, ať zlá rozproudila by stejnou krev stejným vzrušením.
Komu však byl úkol zprávu doručit, úkol záchranný, svěřen? Telefonnímu kabelu strženému první bouří, poslovi, jenž padne vyčerpáním minuv pramen, poštovní lodi, jež nevystoupá do tvých bezvodých hor? Řečičky, ale jistě pochopíš, že nezbývá, než abys ještě této noci sednul sám, tu zprávu sám vyhotovil a ještě této noci vydal se s ní sám na cestu nocí.

Ležím a odžívám tu silvestrovskou noc, vyprázdněný, teď už ano. Myšlenky duše se rodí v mozku, ale kdo je rodič? Mžourám do koberce, pláču do podlahy. Všechno dělám teď dolů. Naopak lidé jsou ti, kdo vzhlížejí. Ne. I já jsem byl člověk.

Zahrabával jsem své výkaly, aby je nebylo možné vyčenichat. Dutinou dalekohledu jsem hloubil šachty do očního pozadí svého Boha. I mě urážela netaktní podobnost mezi domem ve výstavbě a domem v rozpadu. Byl jsem špatnou adresou ve čtvrti s dobrou pověstí. Exot. Ale držel jsem své ústřely na uzdě, opatrně myslel a říkal jsem slova k poslechu a tanci, jak bylo třeba. Rozumná mlha vylučuje bouři.

Bylo to všechno veliké štěstí. Být jedním z množství, z těch, kdo jsou uváděni až na konci titulků, přilepeni za aktéry hry jako ti „a další“. Z vděčnosti jsem o tom všem mlčel. Říkám to teď, v blízkosti oné poslední pohyblivé hranice mezi ještě někdo a už jen něco.

Ale ano, ptejte se. Raději odpovídám, než mluvím. Jsem jako všichni: přírodní krásy mě baví, přírodní hrůzy mě živí. Smrtelník. Co dělat? Jednoho dne se nedostavím do své dílny. Kde je mistr, ptají se kladívka, hoblíky, hřebíky v plechovkách chřestí panikou, kde je náš mistr, jaká nevyhnutelnost ho zdržela od díla? Jiná práce v jiné dílně? Nemoc, smrt, svatba? Jednoho dne nepřijdu. Co si mé nástroje, netrpělivě shromážděné v dílně, počnou s nabytou svobodou? Bude to tragický interval, protože je čeká popelnice, přistavený kontejner.

Odvahu, moji mlčenliví sirotkové. Mnohdy to vyžaduje větší díl odvahy jeskyni opustit než vstoupit do její tmy.

Noc se přehoupla. Krátce jsem usnul. Je den, první den nového roku. Moje situace se bohužel nezměnila; přesněji, nezměnila se k lepšímu. Jak dlouho ještě? Bude dobré smířit se, pro jistotu, smířit se s tím, co je větší než já. Pomůže jasnozřivost porážky, do níž vyústí každé stáří? Staré oko nevidí hůř, jen vidí jinak. Vidí, jak lidé nevědí, že kácejí strom, protože se ho bojí.

Já míval jiný strach. Strach z lidí, kteří neměli strach ze dne a počestně báli se v noci. Z jejich srdcí daly by se vyrábět puky. Život s těmito strachy skončil až objevem, že věci se ani nezlepšují, ani nezhoršují, věci že se leda proměňují, tvář mění se ve tvar a naopak, a že civilizace je zakázka od Neznámého. Ano.

Člověk se odlišuje od zbytku vesmíru tím, že si umí škodit. Padáme vždycky po křivce, která se nedá narýsovat správně. Vždycky? Naprosto ne! Viděls přece narození dítěte a ptal ses v úžasu: Čeho ses přišla bát, duše ve stavu žlázy? Čekají tě roky růstu, utváření a květu, roky srdce v rozpuku, roky rozpuklého srdce, roky žízně po tom druhém a jiném.

Budeš světem hýbat, nebo jím trpět? Nevíš, ale dokud jsi zvědavá, jsi i krásná. A to je vlastně všechno.

A to je vlastně všechno. Máme poledne Nového roku. Prezident republiky už jistě domluvil, popřál a mimo kameru si ulevil. Ode dveří mého bytu zvuky zámečnických prací, příznaky vysvobození. Je to můj vnuk, živoucí důkaz a následek pošetilých souloží z února ’41 a srpna ’72, nadaný člověk, jediný současný český bezzubý básník. Povolán svou matkou na pomoc zdolává bezpečnostní prvky dveří. Pak, náhle, je mých dvou potomků plná místnost. Nejprve zmatek a pochopitelné, ale neúčelné zděšení. Dcera mě zasypává štěrkem otázek. Mlčím... zdá se mi, že svědectví přeživších jsou bezcenná. Vnuk má rozum. Míří do kuchyně, zazní sklo o sklo, v cuku je zpátky, sklenici v ruce. Chvíli trvá, než pootočí, nadzdvihne, podepře věchýtek starce, konečně piju, je to rum. Rychle se mi vrací zbytky sil. Začínám se dokonce zajímat, a zajímám se o jediné:

Já teda neumřu? Prý ne, prý mě neobkreslí křídou, než vynesou tělo, to jsou nápady, sanitka je na cestě. Opravdu, jsou tu brzy, dva muži s nosítky, v červených overalech. Injekce. Odnášejí mě do koupelny, víc o tom neřeknu. Dcera už si vydechla, sleduje starostlivě přípravy k převozu, usmívá se. Vnuk by rád zůstal vážný, ale pro dobro věci se usmívá taky. Všichni jsou milí a vědí, co je pro mě dobré. Zdá se tedy, že budu ještě dlouho živ. Tak je to vždycky, tak je na světě:

Čekal jsem housle, a přišel hoboj,
čekal jsem komika, a dostavil se
kat, aby se mi vyplakal.

A já jsem šel a zastavil se,
abych natáhl hodiny,
které se zastavily, aby šly.

(ÚnL/13)

Memorandum

Litvínov.
Světnice hostinců, temnice cizinců.
Ledek zdí. Krev tvé krve, táto,
žluč tvé žluči – hřivna syna.
Jména – poznámky pod čarou ponoru.
Řeči – sebevražda jazyka českého.

Projekty minulosti.
Motorika notorika.
Tady se délka provazu zkracuje uzlem,
tady stín vztyčuje tělo, které jej vrhne.
I tady výdaje jsou věrnější příjmů.

Město na útěku:
Noční rychlík rozumu ujíždí své duši,
v nedýchatelnu jubiluje dechovka,
ticho bez hudby bude ze tmy.

Vstoupil jsem do stromu,
ale s pokladem se minul.

Odvaha k údivu nemiluje slova.
Nic než slova nemáme.
My a naše věrnost slovu,
psí věrnost.
Na kusy nás roztrhali věrní psi, psi
věrní našim nepřátelům.

Zdroj nebezpečí bývá posvátný
a obranné zbraně jsou účinnější
než zbraně útočné.
Nesmíme mít jistotu.
Boj se,
ale opatrně se boj.
Nečiň zlo ani ve chvíli,
kdy se Bůh začetl do výpočtů.

Buď dítětem a starcem.
Budeš na obtíž všem,
kdo už nejsou dětmi,
ale ještě nejsou starci.

Často se bojím, že nejsi.
Bez tebe, ať jsi kdokoli,
je život jen nekonečný obřad beze svědků,
jen deset tisíc let zvolna pronášená nadávka
v městečku jako dlaň,
pokojíku jako sevřená pěst.

Jsi-li ty, i já jsem a budu.
Nejsi-li, nikdy jsem ani nezačal být,
a zvedá se vítr, přepočítává nás,
pomáhá odejít a nic nechce.
Často na tebe žárlím, že nejsi.

Kde je teď, když nejsi, tvá jiskra.
Ale jestli přece jen nějak jsi, udělej si čas
a změň mne v toho, kdo jsem,
a sám žij tak, aby zpráva o tvé smrti
nebyla dobrou zprávou.

Přežiješ pochod smrti,
nepřežiješ valčík života.
Především je tu nemoc,
která otupuje smysly, aby přiostřila smysl.
Zbývá modlení a pití – dvě činnosti,
z nichž jedna je beze smyslu.
Zbývá sáhnout si na dno a holýma rukama
pod dno se podhrábnout.
Zbývá budoucnost jako dokonalý úkryt:
Jen budoucnost nezanechává stopy.
Zbývá postoj:
Ani s proudem, ani proti proudu.
Důvěřovat jen neutralitě pevného břehu.
Tam se usadit, doživotně,
čekat na slepotu
a tušit proud.

Zbývá postoj, má lásko
zvolna usmrcovaná nočními směnami,
která chromými dětmi vajglů
sytíš popelník, kolébku svou i hrob svůj,
plníš své popelníky
jako válečná vdova šrapnely,
tříštivá poselství člověku,
bytosti dosazené za neznámou do nerovnice,
zatímco cesta života zvolna zarůstá zemí.

„Vyslyší Bůh všechny modlitby?“
„Ano… Ale někdy je odpověď NE.“

V ráji se zásadně neděkuje,
zato tam hadům dorůstají
vyříznuté jazyky, doktore Jessenie,
a první láska je tam jako všude
pat prvním tahem kamenem dámy.

Příběh tam smí umlčet svého vypravěče,
praxi spánku tam nahrazuje teorie bdění,
bolesti nutně nepředchází utržená rána
a jsi to ty, na koho se čeká,
neboť jsi stravitelný,
a ze živlů tam převažuje hlad.

Po večerech myslím na tvé tělo,
včera sličné, zítra doličné.
Jím, spím, pracuju.
Daří se mi dobře.

Každý přízrak existuje jen tak dlouho,
dokud je proti němu veden boj.

Básník.
Ručitel zpráv po poštovních supech,
vítěz okresního přeboru v utrpení,
mistr volby mezi zlem a zlem,
přikládá ruku k hotovému dílu.

Byl příliš lidský, vlastní srdce ho utlouklo,
aby se koza nažrala, vlk zůstal zachován.

I špatný umělec volil svobodně.
Pozoruhodné je, že zemře –
dobří mrtví nepíší pamflety,
mrtví se skrývají jako dokonalý zločin.
On se ale skrývá, aniž má na svědomí čin.

Žij tak, aby báseň nebyla tvým krajním,
konečným řešením.

Dráp hodinové rafičky črtá
rezervní věčnost. Jsme sice vražděni
pouze zbloudilými kulkami,
těch je ale zato nekonečný počet.

Kdo se bojí, nesmí do matematiky,
a mládí přejde jako rýma.

Pochopili jsme, že člověk
raději sedí než stojí,
raději leží než sedí
a raději souloží než zpívá,
proto v krajině ústupů nacházíme
paty kopců posázené opuštěnými balvany
a lavice přilehlých hospod osedlané
trestním praporem Sisyfů.

Oč šťastnější jsou
na zimu pozastavené krajiny,
když stáhly do země svou krev,
jako by věděly,
že je tu ještě krev naše,
která musí odpracovat každou,
i tuhle bílou noc.

Jsou dny s vadou řeči,
dny mimo provoz,
písečné dny,
kdy pták mluví německy
a ryba mlčí česky,
dny skličující jak nekuřácké pracoviště,
kdy město, odkud pocházíš,
je nejedlé a stydí se podepsat.
Sluneční hodiny na Lomské ulici se zastavily
a v Lounech tajně umírá prosinec 2006
a Emil Juliš, v osudovém setkání se sebou samým,
v meditaci bitvou.

Dej do pořádku své knihy,
ujasni si, komu ležíš na srdci,
komu v žaludku.
Začni žít tak,
aby zachránit tě neznamenalo se zničit,
aby láska k tobě nemusela být nepříčetná,
atakdále, neboť v řeči už se ohlašuje
klíčová událost, která nestojí za řeč:
komorní konec světa,
prorok zániku se nemůže mýlit.

Spaseni budou sice všichni,
nikdo to ale nesmí vědět předem.

Přišel jsem na svět v každé zemi,
kde se mozku a srdce užívá hospodárně
jako pijáků v sešitě s účty,
já, svědek třetihor.

Můj život nebyl boj,
ale tajná zkouška z počtů,
počtů, v nichž za odečteným člověkem
zavírají se nože.

Byl jsem na útěku.
Nádražní hodiny trpěly nespavostí,
z nudy vymýšlely minuty
a z odlitků vteřin
obráběly pouta mých odjezdů.

Byl jsem na útěku.
Nemohli mě dostihnout,
nehnul jsem se totiž z místa.
Bu–Bu–Budoucnost.
Slunce bylo.

Nikdo mě ničemu neučil,
a to je krvavé a krásné.

Ničemu jsem nikoho neučil,
a to je krvavé a dobré.
Doufal jsem, že se zblázním,
ale chápal jsem, že k tomu nedojde.
Přes půl života je mi patnáct
a už to dost smrdí.

Můj chorobopis končí slovy:
Žij tak, abys neměl srdce na pravém místě
jen při pohledu do zrcadla.

Lampa je v jeskyni.
Těch, kdo jsou ztraceni v temnotách, ubývá.
Ostatní v temnotách jen jsou.

Nemocná lípa střeží mrtvou kašnu.
Nějaké formě věznění se nevyhneme
ani v pohádkách,
a kde končí plot, umlká pes.

Plány bludiště nakupujeme
na černém trhu.

Cestou zpět zahlédneme fotografii z oslav příměří:
nelze na ní uhádnout,
jde-li vlajka nahoru, nebo dolů.

Takhle to nejde dál.
Jsi-li básník, změníš svět tím,
že začneš u sebe a zameteš před vlastními ústy.
Nech své baroko,
ať si šílí dál samo bez tebe
a zeštíhli slovník,
ty věčný floskulózní akrobate,
lexikální miazmatiku!

Takhle to nejde dál.
Jsi-li člověk, žij diskrétně a taktně jako ti,
kdo hrdě krvácejí jen do vlastních střev.

Zítřek patří hladovým,
proto tě učím jíst.
Mysli po soustech a žij tak,
aby všechno dopadlo nenápadně.
V pohlaví se nezdržuj:
osud je rodu ženského a mužnost je nuda.
Měj odvahu k vážnosti:
možná tě zabije, ale upokoj se,
každý má právo být nepřipraven.

Bojíš se,
to je přirozené.

Bojíš se,
protože dočasně (jako každý samovládce)
kraluje démon zábavnosti,
a zapomínáš,
že krále je třeba zabít,
nasolit a sníst,
dokud je při síle a vidí na cestu.

Žij tak, abys nemusel být vtipný,
tak, abys mohl, ale nemusel být nejlepší,
tak, aby film o tobě byl němý,
a nevadilo to.

A ještě něco:
miluj svou znásilněnou zemi,
panen už bylo dost.

Miluj sebe a svou zemi,
kde velice pevně a velice pomalu
vědí o sobě stromy,
zemi, kde do měst se dá přijít pěšky
a po svých z nich i odejít,
a její řeky jsou tak akorát,
právě na vdávání.

Připomeň si, že vstupní brána k radosti
je otevřena každému.
Kdo ale stojí o to být jedním z každých?
Proto se k bráně nedostaví nikdo,
aby zjistil, že už otevřená není.

Jde o jediné: aby tvůj přístup k životu
nebyl ústupem z něj.

Pozor na pokušení papíru.
Knihovny je bezpečnější míjet širokým obloukem,
často jde o tajné výčepy, zapadáky,
které zdánlivě mlčí jako zavřený nůž.
Kdo by se nezachvěl
při pouhém zaslechnutí jmen
koncentračních táborů Leibniz, Hegel, Nietzsche, Marx…

Nechoď do Jeruzaléma, nechoď nikam,
někdo musí zůstat. Nehýbej se.
Když se nehýbeš, bolest je jenom strašná.
Zůstaň v Jeruzalémě, nechoď nikam,
buď se mnou v hlubokém dni.

Měli jsme štěstí:
pohled do propasti byl v ceně.
Byla to ale odpracovaná odměna,
neboť, na rozdíl od řemesla,
v umění jde o to co nejvíc se odchýlit od vzoru.

Na mostě se po tobě otáčeli a šeptali si:
Snad to není ten Dante,
člověk, který prošel peklo,
a neměl ani tolik slušnosti a taktu,
aby tam zůstal?

Sebeláska k průměrnosti je užitečná věc,
ale už tě viděli nepříčetně zkrásnět
blízkostí smrti?

Kdo si zřídil hospodářství,
musí se smířit s tím,
že vlci se snaží dostat dovnitř, psi ven.
Zločinec čerpá sílu k činu z víry,
že svědomí nepřežívá vědomí.

Ty ale žij tak,
aby ve tvém domě
nebyly k průzkumu jen třinácté komnaty.

Dá se dohledat, že skutečným,
rodným jménem pravdy je řešení:
řešení hádanky, již zadává král
uchazeči o ruku princezninu,
a jak známo, údělem troufalce,
jenž se k řešení nedopracuje,
bývá obvykle hrdelní trest.

Doživotní káznice je zajisté rozšířenější,
vztahuje se na myslící tvorstvo.
Nebádej nad tím příliš.
Uvažuj: přispěje k nápravě,
pozná-li vězeň zdi, hranice svého žaláře?

Světlo rozumu, říkáš?
Jistě.
Jenže nebe je ve dne neprůhledné,
a je to kříž vědět nikoli snad víc,
než je zdrávo, ale vědět něco jiného,
než co člověku přísluší.
Pravdivá věta ti nesmí potvrzovat to,
co si myslíš.

Soustřeď se na jídlo.
Stolovníci nepozorují poušť.

Zbývá nám, bídníkům, dnes,
v našem mladém století páry nad hrncem
něco jiného než znovu začít vykopávat mrtvoly,
protože jdou právě teď dobře na odbyt?

Vykračujeme si,
chechtáme se
jako neodhalený zločin.

Jsme ututlaný požár,
planeme, planeme krátce a na dluh.
Přátelství nás nesmí rozdělit.

Nech nás dohořet
a čerpej zahanbující naději z faktu,
že nové jazyky a kultury vyrůstají ze hry,
když jsou děti bez dozoru.

Jakmile si začneš všímat stromů,
stromů vyšších, ale mladších než ty,
je nejvyšší čas konečně a naposledy začít.

Začni.

Začni, jinak hrozí nebezpečí,
že budeš na smrtelné posteli žádat,
aby tě zahrabali
jako záškoláci žákovskou knížku.

Člověkem stal jsem se poměrně pozdě.
Věřil jsem, že stačí vydržet naživu.
Co nejdéle být úspěšně nešťastný.

Svůj světonázor jsem založil na poznatku,
že kdo dřív přijde,
ten dřív mele z posledního.

Málo se ví, že můj táta Daidalos
nevázal jen křídla,
ale nejdřív navrhnul a postavil
Mínóovi labyrint.
Svůj světabol jsem založil na utkvělé představě,
že ten dům v rozvalinách
taky býval mladý.
Pak jsem se na dobrodružném útěku z Kréty
zřítil do moře.

Ty ale žij tak,
aby tvé úmrtí nebylo předčasné,
nýbrž dočasné,
a aby se o něm mluvilo spisovně.

Lidská příroda jako příznak evoluce pekel.
Potřebuješ nevyhnutelně pouze ty věci,
které tě ponižují.
Peníze.
Váček Fortunátův.
Je sice dobře možné,
že peníze budou, a my nebudem,
jenže co když to bude naopak?

Každý se nakonec podobá svému nepříteli,
každý další oběd –
jen odklad nevyhnutelného konce
a nejčtenější knihou je
slovník silných slov.

Loď si musí zasloužit jméno,
auto dostane číslo.
Atakdále.
Stačí.

Hlas ze zasypané studny říká:
„Nemám ti co dát darem.
Proto navrhnu tu hru
na život a na smrt
a tvé vítězství, to bude můj dar.“

Jsou to slova v rozeklaném jazyce hada.
Zapamatuj si je a hada zabij.

Následuje zklamání, zklamání z objevu,
že svět je přesně, přesně takový,
jakým se jeví, což víc než stačí,
co bys ještě chtěl?

V tom světě všechno, co je lhostejné,
neustále se opakuje,
začátek i konec jsou v nedohlednu,
každá událost je v podstatě citát.

Kdo by na takovou komedii
neshlížel spatra,
že ano, epikurejci poslední generace,
ale sotva dopadne rána na tebe,
hned jsi první i poslední oběť,

protože ano, ono to bolí, AU!,
protože lidská duše
– studna vrtaná do pupku světa –
má své důvody a koná svou práci,
a podzim jako řemen do toho všeho
mlčí jako Mácha.

Je to mlčení výmluvné,
mlčení v mozku hada.
Zapamatuj si to mlčení a hada zabij.

Němota učí psaní.
Narodili jsme se každou nohou v jiném hrobě,
nad knihami a knihami
nám narostly brejle.
Vlečeme se bosky, zato máme meč.
Každé další napsané slovo
svědčí právě jen o tom,
že nás kdysi, z pochybných důvodů,
naučili psát.
Vyvádíme, jako by zrovna letos sám Bůh
trpěl vleklou pohlavní chorobou,
které nerozumíme –
a on si zatím prostě jen
nepřeje být jmenován.

Víme,
že život je od základu průhledný,
přehledný a k pláči krásný,
ale toho se nenajíme.
Učíme se tedy nechtít, což nelze.

Proto pozor,
některá slova jsou podtržená
jako židle pod oběšencem.
Uděláš nejlíp,
když se v pralese možností
budeš držet při zemi.
Větve stromů přenechej opům.
Drž se kořenů,
na kořenech oběšení nehrozí.

Z velblouda svých ambicí udělej komára,
komára zamáčkni.
Pěstuj a cvič si vznešenou pokoru
a trpělivou ctižádost, pracuj,
dokud z rozptylu myšlenkových broků
nešlehne zacílený výstřel.

A třeba to všechno i vyvrhni,
zavrhni a zatrať,
ale zachovej a hlídej si duši,
ta je jen jednou.

Mně se to nepodařilo.