* * *
při bitvách s
plastovými samopaly
nechtěl jít nikdy nikdo ze hry.
– dyť
už jsi dávno mrtvý, padni!
říkali ti,
a ty na to:
– nejsem, tohle bylo
vedle!
kdo v tom uměl
chodit,
vyhádal ještě jeden život.
plástev
nebyl můj děda,
ale patřil do rodiny,
to měl od včel,
ten rojivý neklid v sobě.
když jsme vyváželi
na hnojiště
rezavá kolečka až po vrch plná starých pláství,
jednu mi zničehonic podal
a prý: na, tadyhle
máš moji paměť.
tou schránkou z
vybledlého vosku
jsem jenom bezradně otáčel v prstech,
byla už prázdná,
ale pořád lepila.
vyvolávání
tvoje prsa jsme znali
všichni
z vyprávění místního fotografa —
legenda, kterou tenkrát,
prostořeký,
bezděčně uvedl v život
jako svébytný negativ.
časem jsme
zapomněli,
jak ses vlastně jmenovala,
všichni říkali no
přece ta, ta s těma,
ani obličej už
nešlo řádně vyvolat:
jenom to, co bylo kdysi, komusi
na jakousi nejasnou památku zvěčněno.
fakultativní
výlet
zvláštní: doma se
všechny ty
barevné brožurky tváří,
že tam na nás bude něco čekat.
ostrov byl ale
nesmyslně malý,
ostatně jako všechny věci,
které jsme si cestou vysnili
a které v ceně
polopenze
zřejmě nemůžou být úplné,
v čase zbylém do odjezdu lodi
jsme tedy pili
svoji
promlčenou kávu
a psali pohlednice těm,
kteří tu s námi
mohli být,
kdyby tu zrovna nebyl
ten druhý.
píseň
kosmická
zlomilo se to někdy v
sedmé,
když tě postupně přerostli všichni ostatní kluci,
a protože ses nemohl bránit,
udělali tě nástěnkářem.
doma pod dekou jsi
intenzivně myslel
na své budoucí první ženy
a po večerech vystřihoval fotky
kosmonautů ze spřátelených zemí.
ještě dlouho tě
pak při souložích
strašily ty usměvavé tváře ve skafandrech,
jako by ti chtěly připomenout
hermetickou uzavřenost tvého světa,
nedosažitelnost okolních planet,
dědičnou neschopnost třídního nástěnkáře
bít o jakékoli mříže.
okno
střídali jsme se denně,
drželi hlídku do konce návštěvních hodin —
to už do pokoje svítily Sopor a Kóma,
tvé dvě nové šťastné hvězdy.
bál jsem se toho
velkého, netěsněného
okna,
kterým tu unikal vzduch, teplo, životy,
takže jsem pořád mluvil,
kolikrát do ochraptění,
abys neměl
příležitost k odchodu,
aby ve vzduchu pořád visela nějaká otázka,
protože zkuste na
něj mluvit byla
jediná rada,
kterou nám tu dali.
lógry
celý prodloužený víkend
jsme řezali na zimu. pára šla od úst,
piliny od pil, práce od ruky a vsí
se šoural pohřeb,
lidi šli ztěžka,
jako by se jim ten obecní smutek
vemluvil pod víko neviditelného kufru.
odložili jsme
vercajk,
vyklepali z hrnků oschlé lógry
a od hřbitovní zdi zazněla řeč.
v pondělí jsme pak
nacházeli
jeho poslední vzkazy
na útržcích spánku.
* * *
bzučák interkomu
mě vpustí do vyhřáté haly.
noční vrátný za sklem
pomalu balí šichtu.
jsem po neděli první, nevyspalý,
ale to je o zvyk.
plastovou kartou
slepě nahmátnu senzor.
někde na neznámém místě
neznámý přístroj, plošný spoj
či jiný strážce binární reality
potvrdí, že jsem to já.
burger
queen
možná jsi nám už někdy
přišla do schránky —
tvář /na níž se ti z té práce udělala
ošklivá vyrážka sériového úsměvu/
se mi v každém případě zdá být povědomá.
cedulka s běžným
dívčím jménem
neřekne ovšem nic, jen podtrhne anonymitu chvíle,
kdy mě přijímáš jak další číslo v polním bordelu,
vždyť i tady je důležité nezdržovat frontu.
při placení tak
ušetřím za všechna velká
slova,
když vlastně není proč se lišit od průměru,
ale úsměv ti vracím: tenhle odchod
nebude přece ani jednoho z nás bolet.
aspoň
jednu báseň o
podzimu
podzim, roční doba
s gustem pro komorní drama.
na každém kroku
drhneš
v mělkých vodách citových tragédií,
vrůstáš do nich
jak siluety příměstských běžců
do stydnoucích říčních hladin,
říkáš: ještě se
třikrát vyspíme,
a bude po všem.
když nám vytrhnou
zub,
to prázdné místo
bolí ještě po několik rozhovorů.
kdysi se aspoň pálily dopisy,
anebo střelný prach.
dneska, dojatí hlavně sami nad sebou,
vdechujeme jenom ten dušičkový smrad.
depeše
o módě
David Gahan
je jedinej chlap,
kerej v triku bez rukávů
nevypadá jako úchyl,
řekla a myslela to vážně.
pak zmizela a její
zprávy o stavu světa
mi zůstaly viset na čísle paměti
jak nepřijaté hovory,
kontaktní sondy s neadresným pozdravem
mimozemských
civilizací,
lakmusové papírky,
i po letech bílé
jak Davidovo triko bez rukávů.
sousedi
/ 1 /
v šest ráno, vždycky
na minutu přesně
začne hrát nahoře nad stropem
televize. v úhlopříčce osmdesát
/ke kulatinám
popřály jen děti/
se život jeví jednodušším,
než byl předtím:
zvládne ho
sledovat i celý den
a ještě uvařit kafe, malý oběd
anebo vyprat /nežehlil ovšem nikdy/.
kolem půlnoci pak
řekne:
já už to vypnu, babi,
jo?
tlačítko na ovladači
vyšle dálkový
pozdrav,
až do šesti je ticho,
jako by byli mrtví oba.
/
2 /
ten naproti už byl jak
plamínek u bojleru:
každý den doma hrozila studená sprcha.
ráno jsme říkávali
jenom tichou poštu,
u modré branky čekali
na bílé rekomando
a dny se opakovaly
jak jeho léta stejný vtip,
že Mr. Alzheimer mu zase poschovával věci.
šel
klidně, řekla pak jeho žena,
když tu zprávu věšela po domě,
prý že má taky jednou
poslední slovo.
/
3 /
za takovýmhle typem by
se
před lety ani neohlídla,
kopala tenkrát vyšší ligu.
na levém rameni tělovým mejkapem skrývala
bílou kruhovou jizvu,
památku po návštěvě zdravotních sudiček,
a život, protože ho
vyloženě neodháněla,
čekal trpělivě, zkušeně
a hlavně všude.
dneska tak leda
po ranní směně dřepět u pískovišť,
přesýpat řeči s dobře živenými otci,
a až si je mobilem zavolají matky,
vracet se domů prázdná
jak vykradená kočárkárna,
do družstevního bytu s postelí,
ve které se to všechno dá
aspoň na chvíli zaspat.
a
co vy tady tak sama?
na Štědrý den se
zhádali
tvoji blázniví vaši.
babička práskla dveřma,
že vás už nechce nikdy vidět,
máma si vzala
prášky,
táta, jako už tolikátý rok,
nepřítomen a omluven,
do ztichlého bytu říkala cosi televize.
když pak v
poloprázdném baru
před tebou přistál první panák
od zdaleka ne filmového cizince,
byl to ten hezčí dárek.
na
inzerát
víte,
život tu není od toho,
aby nám plnil přání, slečno,
říká a na ten ksicht si nasazuje úsměv
tupý a rezignovaný jak noční monoskop.
/ten předchozí se
zase o sobotách
jezdil převlíkat v lese za elfy,
jinak nevěděl nic. je
tohle ještě pech,
nebo už trest? zní otázka na tvoji odpověď./
v ospalce okna
šílí extatická moucha,
nejbližší vlak za dobré čtyři hodiny:
jediný východ z města,
kde výstava okrasného ptactva je událostí roku.
pak cestou přes
prořídlý park
se znovu zaklínáš,
že naslepo,
že naslepo už prostě nikdy.
epištola
k nesmělým
milencům
vidím to na dvě, možná
na tři
večeře, přikrmit nedochůdné
city, otevřít průtokový ohřívač
vzruchů. v kávovém
rauši se dotknout
nadosobních témat, ne
v boha
nevěřím, ale něco vyššího
podle
mě je. pozorně, empaticky
naslouchat /ale zas ne že bude
sama žvanit celý večer/.
živě přitakat
pasivně vytápěným
dřevostavbám, deklarovat
vlažný postoj k užívání generického
maskulina. ve
vhodnou chvíli
zmínit náklonnost k domácí fauně,
raději ovšem drobné.
v následné
korespondenci
pak za poslední větou
významně nedělat tečku
k
moři
po dvou hodinách jsme
konečně
nahmatali hlavní tepnu.
asfalt vydřený jak stará coura
zpomaloval průtok krve,
která se řinula ven z města.
už za chvíli by ses v něm
možná ani nedořezal,
nedopátral věcí ponechaných za sebou,
s nimiž zůstat by znamenalo
jen dál zbaběle odtikávat.
a teď, jakoby v
tušení už blízké delty,
se řadíme do pruhu. v konečcích prstů
elektrizuje čtyřproudová věcnost,
ale kapitánský můstek hlásí klid:
před námi vyvzdorovaný břeh,
chirurgický řez až po rozteč obzoru,
za kterým budeme zas trochu sami.
katowice
byla středa, táhla se
jak novosvětské largo
až do pozdních hodin. domů ho přivedli
nějaký ten s tím, jak se mu právě narodil syn
nebo tak něco — a ještě přede dveřma řvali,
že Górnik to včera prosral v Lodži.
té tlusté lhal:
neměl to doma
ani trochu hezké
/v průběhu večera pak byl zbytečně hrubý,
s takovou prdelí
nebudeš dělat kariéru
jí říkat neměl, když už brečela/.
jen co se vmotal
do pokoje,
strohý stisk stěn ho přimáčknul
jak její masivní vlhké rty,
z nichž jenom chabě odezíral,
lahvemi na stole tou dobou už nevratný.
gdańsk
vítr se otočí za
každou sukní,
prolezlá zima šokuje kostely
víc než kýčem zpřítomněná víra.
stánkaři na
Dlouhém trhu
by ti vnutili snad i trojjedinost,
kdyby ses dal. ale jinak
jako by se tu pořád
čekalo na válečný
pokřik.
expres
152
ranní dělnický nátlak.
sedáme
do jídelňáku hned ve stanici.
kuchař je pěkný výpitek:
mám
jenom párky, říká
a holku od adventistů
posílá do hajzlu i se srdíčkem.
brno
a u Čáry je potkám zas.
bubínky,
zvonky,
mnohohlas:
hare krišna
hare krišna
krišna krišna
hare hare.
říkám: chlapi,
muzika dobrý, ale
ty texty,
ty texty!
all
you can eat — £ 7
Rakím je klidná síla
na Pembridge Road,
polední kobercový nálet
úsměvů.
mezi stoly
prostřenými
bílou naivitou
ho nevyvede z dobré míry
můj kolikátý dnešní přídavek,
rozlité pivo,
ani oteplákovaní smradi z Polska,
pro které vždycky bude
jenom zasranej Pákoš.
je to ta
nejklidnější síla
na Pembridge Road:
za sedm liber nám vrací,
co se do nás vejde.
oxford
street
ale to už vyloženě lilo
a všichni jsme se začali
cpát s těma taškama po schodech do metra.
ten dole v
podchodu,
na dece s něčím, co vypadalo
jako sepraná fena černého labradora,
až doteď spolehlivě
neviditelný,
najednou stál všem v cestě.
hlučín
vzbudil ses uprostřed
noci a filmu,
zlomený v křesle ses vyjeveně rozkoukával
skrze zbytkový alkohol
i zbytkový cizí děj:
ten chlap měl
podle všeho vlhký byt,
a když přišla pošahaná sousedka a řekla:
támhleten flek na zdi
je tvář našeho Pána,
byli jste na tu pitomost už dva.
jenomže davy lidí
přicházely,
lezly mu do bytu,
sahaly na zeď
a uzdravovaly se.
když to pak
dohrálo,
ostatní pořád ještě nevěřícně spali,
a ty ses najednou
postavil zase na nohy.
spát
s ošklivou ženou
tak jako psovi dáváš
kolem krku kornout,
aby si nerozhryzal
svůj právě vykastrovaný život,
někteří lidi
zhasnou,
aby se to celé mohlo
nějak odehrát.
hlavně se neptat,
to jsem pak
šifrovaný jak telegram:
jsou věci, co
nahlas neřeknu
ani za zlaté prase,
ani potmě.
* * *
průstřelem vědomí
šacuje kapsy včerejšího děje
v hromádkách na zemi.
skřípot po obou
hemisférách mozku,
pomalá buněčná smrt. tak pro jistotu
osahá polštář vedle,
sáhne si na
zpocená záda.
za dveřmi v koupelně se holí
jen matně povědomý muž.
* * *
pastelové ráno,
v němž
si už zase vykáme, z kuchyně
voní snídaně na odchodnou,
prastarý rituál:
vypijem čaj,
co bylo včera, začne
možná dávat smysl.
zatímco vyzpěvuješ
v koupelně,
rádiem připlouvá hudba
jak loďka na ostrov mrtvých. Rachmaninov.
greenwich
mean time
podle tebe takhle
můžem ležet
ještě tisíc let.
podle mě je už půl deváté.
divná věc, tahle
postel
s lajntuchem napjatým
jak očekávání:
prostředkem látky
téměř nezřetelná trhlina,
hranice dvou časových pásem.
zas
jen
kavárna zeje
obnaženými
stoly,
okolní hovory nás krájí
jak sibiřskou celinu.
mlčíme s vědomím,
že bychom
se stejně zas jen opakovali,
potvrzovali staré pravdy.
zbývá řeč těla.
dávat zimomřivá znamení.
nořit boty do tratoliště minut.
* * *
věděli jsme, že máme
sotva tři týdny, než odjedeš
studovat do Němec.
taky jsme věděli, že nehrajem to fér
na ty, co jsme s nima zrovna byli.
naše jednogenerační vzdálenost
nás naplňovala obavou
větší než dvougenerační domek,
ale čas byl tentokrát
náš užitečný idiot:
stihli jsme šestkrát kafe,
čtyři výlety do blízkého okolí
a jednu noc končící u podmínkových vět.
to se nezapomíná.
až za pár let
přijedeš s doktorským glejtem,
budu k tobě vodit svoje děti
se spalničkama.
* * *
ze všeho nejradši mám
zjevné pravdy,
kolumbovsky prostá řešení
uchystaná zapeklitým situacím.
jako když jsi
odněkud
přitáhla tu starou kuchyňskou váhu,
celou železnou a zašlou,
a pak jsme dlouhou
dobu pokládali
na levou misku nejrůznější předměty,
protože závaží jsme neměli.
a ono to
nefungovalo.
morseovka
vymyslelas nám tajný
signál,
smluvený dveřní kód jen pro nás dva.
tak zvoním jednou dlouze,
potom dvakrát
krátce.
prý D jako doma.
aby se to dobře pamatovalo.
* * *
břehy našeho
dva plus jedna obsazuješ
s vytrvalostí náletových
dřevin, ráno co
ráno
v natáčkách vylodění
na další Omaha Beach.
stejně ale vím, že
když nejsem zas jednou doma,
bereš si moje pyžamo.
básnicky
bydlí člověk
ve výtěžku z vydržení
rozdílného
zasvítá shromažďující bytování téhož —
to jen aby mezi náma bylo jasno.
/chtěl jsem ti to
říct už včera,
ale nemohla ses odtrhnout
od filmu s tím mexickým hercem./
dětská
doprovázím tě domů.
večer se protáhnul,
zapovídali jsme se.
pojď ještě
nahoru,
tady se zuj.
ale potichu — malý vedle spí.
a
ukážeš mi ho?
zeptám se šeptem,
a to tě rozesměje:
prý ses mě jednou,
ještě jako děcko,
taky takhle ptala.
* * *
stáhli jsme roletu
a sebe do svých denních životů,
náš vztah odsouzen
k naprostému úspěchu.
jestli to
nepřežijem,
bude to jasné přiznání:
dřevěná rakev zasypaná
doličnými předměty.
nejistá
sezona
ale i v jazyce
lámem se:
já mluvím,
ty říkáš,
každý to svoje,
mezi náma
zkratka dění,
iluze pohybu.
echolalie
opakuj po mně: ty dny
jsou dávno prázdné,
jsme možná stejně strmí, ale nepadá z nás nic
a naše soulože jsou neprůkazné,
vždyť ani letos
nestalo se jinak!
ponorem do února dech mrtvěl odkudkoli
a z huby táhla jenom zima.
vyrovnání
byl mi odebrán
tvůj případ,
dělíme nábytek:
já skříně
a ty křesla
z ratanu.
jenom postel,
naše uprázdněné sudiště,
nikdo nechce.
bílé
zuby
a když je po všem,
ještě se do těch bytů vracíme
pro věci, které nebudem už potřebovat,
protože na novém
místě,
v náhle získaném čase
nebudou dávat žádný smysl —
jako tahle zubní
pasta,
kterou sis tenkrát koupil,
abys měl krásné bílé zuby.
střední
věk / 1 /
máme ten odstup
zralých let:
větráme krátce, leč intenzivně,
perem na třicet,
už si nepřinesem
z tahu
kdejaké svinstvo.
patiny vztahů pod nánosem jistot,
milujem vlajky na
půl žerdi
a lásky na půl plynu.
víme, jak nepřiznávat vinu
/i kdyby byla z
našich vin/
a kdy dát pravdě jméno
a kdy pseudonym.
/ 2 /
přišel dopis, strohá
obálka
se tváří naléhavě,
jenže nikdo tady v domě
se nejmenuje Hrdina.
dole u vchodových
dveří
nečekaná výhra,
poslední upomínka,
možná zásadní vyznání
nám už jedenáctý
den
sahá na příčetnost:
v domě s mentalitou mlčící většiny
stále není žádný Hrdina.
/
3 /
jenom to nezamlouvej,
vždyť příznaky jsou jasné,
vždyť je to na nás vidět
jak vytlačená kolena:
navštěvujeme
vernisáže
s nějakými železnými krámy, prostě
krize antických rozměrů,
jenomže zjevně bez katarze.
doma jak když se
z chalupy
vycamrá všechno teplo,
a v práci tolik práce,
že pak už nemáš
ani čas
nenávidět ty,
co by si to zasloužili.
/
4 /
sraz po letech, pořád
vypadáš
jako ty /třídní miss ’92,
již doma v soukromí jsem
nejedenkrát oslavil/. ostatním
holkám se už narodilo děcko
a teď jsou chytré jak rádio.
po celý večer posloucháme
jenom jednu stanici.
/
5 /
podle jednoho časopisu
jsme staří už dva roky.
naše vlhké, rychlozdvižné sny
pravidelně
končívají
v mezipatrech. ještě se sice
podepisujeme nehtem
dole v řádku
páteře,
ale práh bolesti
už máme vzorně umeten.
/
6 /
vševidoucí oko
žaludeční sondy:
pár drobných atrofií
si říká o změnu.
budeš jíst
bílý jogurt,
ptačí zob
a milovat svou
ženu.
zárodečný vklad
do zbytku
života.
/
7 /
tohle přece není
doba, do které ses narodil —
musel jsi do ní
nějakým způsobem zemřít,
nějakou upatlanou,
osamělou smrtí,
náhodným nálezem těla
v malém panelákovém bytě,
když matce ráno volali z banky,
že už sis podezřele dlouho
nevybral nic z účtu.
/
8 /
Kristova léta nemohla
tě minout,
na to je zákon. co říkali vaši,
možná ještě přijde.
ve zpětném zrcátku
se vyjevuje
logické vysvětlení pro cokoli,
jenomže
bez evoluční výhody
sedmi životů,
co si s tím vlastně počít?
jímá mě tušení
že závěr
bude plochý:
nějaká přicmrdlá kóda.
